FILOZOFICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY ÚSTAV ROMÁNSKÝCH JAZYKŮ A LITERATUR
Miroslava Novotná
FRANCOUZSKÉ INSPIRACE V OBNOVENÝCH OBRAZECH JULIA ZEYERA
Disertační práce Brno 2007
Vedoucí disertační práce: Prof. PHDr. Jaroslav Fryčer, CSc. Doc. PHDr. Jitka Radimská, CSc.
Prohlašuji, že jsem disertační práci na téma Francouzské inspirace v díle Julia Zeyera vypracovala samostatně a použila jsem jen těch pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupise literatury.
Miroslava Novotná
Poděkování
Chtěla by poděkovat panu profesoru Jaroslavu Fryčerovi, který se ujal vedení mé práce a který mi svými laskavě udílenými radami naznačil cestu, jakou bych se měla ubírat, který mě v průběhu celé této dobrodružné pouti nepřestával povzbuzovat, abych se dobrala jejího cíle, jehož se však bohužel nedočkal. Stejně tak chci poděkovat paní docentce Jitce Radimské z Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, která laskavě pokračovala ve vedení mé práce a pomohla mi svým odborným nadhledem a cennými radami práci dokončit.
OBSAH
ÚVOD ...... I I. OSOBNOST JULIA ZEYERA ...... 1 1.1. Rok 1841 – rok 1901, Období Zeyerova života ...... 2 1.2. Francouzské pohledy v díle Julia Zeyera; Vztah matky a syna ...... 4 1.3. Hledání uměleckých tendencí v díle Julia Zeyera ...... 11 1.4. Ženy v životě Julia Zeyera ...... 18 1.5. Osobnost člověka a básníka Julia Zeyera ...... 24 1.6. Julius Zeyer a Vojtěch Náprstek ...... 29
II. KAROLINSKÁ EPOPEJA ...... 34 1. KAROLINSKÁ EPOPEJA ...... 35
2. POHÁDKA O KARLU VELIKÉM ...... 37 2.1. Pohádka o Karlu Velikém ...... 37 2.2. Berta s velkou nohou ...... 51
3. RENAUT DE MONTAUBAN ...... 68 3.1. Středověká chanson de geste Renaut de Monauban ...... 68 3.2. Rozšíření příběhu a jeho „místopis“ ...... 69 3.3. Hrdinové středověké skladby Renaut de Montauban ...... 74 3.4. Stavba písně Renaut de Montauban ...... 77 3.5. Morální základ písně Renaus de Montauban ...... 79 3.6. Bratři a bratranec ve středověkých skladbách ...... 81 3.7. Román o čtyřech synech Ajmonových Julia Zeyera ...... 84 3.8. Kompozice Zeyerova příběhu ...... 86 3.9. Ženské postavy v příběhu Ajmonových synů ...... 88 3.10. Láska mateřská ...... 89 3.11. Malgisova a Renaldova pouť ...... 94 3.12. Chansons de geste v Románu o čtyřech synech Ajmonových ...... 103 3.12.1. Chanson de geste Ogier le Danois a Zeyerova píseň o Ožierovi ...... 103 3.12.2. Příběh Berty a Milona ...... 109 3.12.3. Píseň o bitvě v Aspremont ...... 113 3.12.4. Písně o Garinu de Montglane a Girartu de Viane ...... 118 3.12.5. Písně o Cestě Karla Velikého do Jeruzaléma a Cařihradu ...... 126
4. RYTÍŘSTVÍ STŘEDOVĚKÉ A RYTÍŘSTVÍ JULIA ZEYERA ...... 134 4.1. Píseň o Rolandu ...... 134 4.2. Obraz krále Marsila a Karla Velikého ve středověké Chanson de Roland a v Písni o Rolandu Julia Zeyera ...... 145 4.3. Ženy v Písni o Rolandovi ...... 162 4.4. Srovnání využití poetických prostředků v Písni o Rolandovi v podání Turoldově a v podání Julia Zeyera ...... 168
5. PÍSEŇ O KORUNOVÁNÍ KRÁLE LOVISE ...... 174 5.1. Karel Veliký v Písni o korunování krále Lovise ...... 175 5.2.1. Aymeri de Narbonne ...... 181 5.2.2. Aymeri de Narbonne, chanson de geste a Emeri de Narbonne v Písni o korunování krále Lovise ...... 184 5.3.1. Les Enfances Guillaume a cyklus Guillaume d’Orange ...... 187 5.3.2. Les Enfances Guillaume ...... 190 5.3.3. Les Enfances Guillaume a Guiljom Firebras v Písni o korunování krále Lovise ...... 192 5.4.1. La Prise d’Orange ...... 200 5.4.2. Fierabras ...... 202 5.4.3. La Prise d’Orange a dobytí města Orange Giljomem Fierabrasem v Písni o korunování krále Lovise ...... 204 5.5.1. Macaire (Chanson de geste v historických souvislostech) ...... 209 5.5.2. Macaire (Děj středověké chanson de geste) ...... 214 5.5.3. Chanson de geste Macaire a příběh zrádce Makára v Písni o korunování krále Lovise ...... 217 5.6.1. Le Couronnement de Louis ...... 225 5.6.2. Couronnement de Louis závěr Písně o korunování krále Lovise ...... 226
III. KRONIKA O SVATÉM BRANDANU ...... 233 1. KRONIKA SVATÉHO BRANDANA ...... 234 1.1. Hledání ráje v díle Julia Zeyera ...... 234 1.2. Julius Zeyer a inspirace legendou o svatém Brandanovi ...... 236 1.3. Středověké legendy o mořeplavcích ...... 238 1.4. Středověká legenda Le Voyage de Saint Brandan a Kronika o svatém Brandanu Julia Zeyera ...... 240 1.4.1. Jak svatý Brandan na cestu se dal ...... 241 1.4.2. Jak svatý Brandan Bohem pohostěn ...... 247 1.4.3. Jak ze tří zbyly pouze břehy dva ...... 251 1.4.4. Jak nová touha vzešla v Brandanu ...... 258 1.4.5. Jak svatý Brandan v smutek ponořen ...... 261 1.4.6. Jak Brandan slavně zpíval na moři ...... 265 1.4.7. Jak Brandan slzu místo kletby dal ...... 267 1.4.8. Jak nevýslovně Brandan šťasten byl ...... 269 1.5. Maeldunova výprava ...... 277
IV. AUCASSIN A NICOLETTA ...... 291 1. AUCASSIN ET NICOLETTE ; ZVĚST LÁSKY Z PROVENCE ...... 292 1.1. Srovnání kompoziční ...... 296 1.2. Prolog ...... 297 1.3. Expozice ...... 300 1.4. Kolize ...... 301 1.5. Krize ...... 304 1.6. Peripetie ...... 307 1.7. Rozuzlení ...... 317
V. PŘÍLOHY ...... 320 1.1. CESTA SVATÉHO BRANDANA V ILUSTRACÍCH DOMINIQUA TIXHONA ...... 321 1.2 AUCASSIN A NICOLETTA V OBRÁZCÍCH DOMINIQUA TIXHONA A IVANA BEDNÁŘE ...... 322
ZÁVĚR ...... 326 BIBLIOGRAFIE ...... 329 WEBOGRAFIE ...... 335
ÚVOD
Julius Zeyer, český básník druhé poloviny devatenáctého století, bývá nejčastěji přiřazován k lumírovcům. Studenti většinou přejímají tuto skutečnost mechanicky od svých učitelů. Ani jedna ani druhá strana nemá zájem danou informaci dále rozvíjet. Podíváme li se na články, monografie či kritická vydání Zeyerových děl, nalezneme zajímavější konstatování a závěry. Badatelé se dosud neshodli v otázce, jak nejvýstižněji Zeyerovo dílo charakterizovat. Někteří nazývají básníka „gotickým“ (J. V. Krejčí), Eva Jurčinová nebo polský badatel Tomasz Kaczmarek ho spojují se symbolismem, F. X. Šalda s novoromantismem a Jaroslav Fryčer, který si povšiml zvláštní poetiky Zeyerových „kreseb“, dokonce se secesí. Jiní literární historikové nacházejí v Zeyerově díle prvky baroka (D. Vlašínová), či dokonce expresionismu (Z. Mareček). 1 Zatímco tato otázka zůstane zřejmě navždy otevřená, v jiných pohledech a hodnoceních básníkova díla se badatelé shodují. Jde o výraznou inspiraci francouzskou kulturou, o vliv snu a snový charakter Zeyerova díla a v neposlední řadě o bohatý básníkův jazyk. Inspirace francouzskou kulturou je dána několika faktory: francouzským původem Zeyerových předků z otcovy strany, okouzlením středověkou Francií s nepřehlédnutelnou postavou Karla Velikého, obdivem ke středověkým ideálům, tedy šíření křesťanství, pojmu rytířské cti a oddanosti svému králi a Bohu. Nebyl to však jen Julius Zeyer, který hledal inspiraci v cizích literaturách. Šlo o obecnou tendenci ve druhé polovině devatenáctého století, kdy spisovatelé usilovali o vytvoření takové české literatury, která by mohla být důstojně začleněna do literatury evropské. Autoři hledali cestu k vytvoření moderní literatury. Zeyer nacházel tuto „modernost“ zdánlivě paradoxně ve středověké literatuře. Dávní hrdinové oslovovali básníka svou vírou, věrností této víře a panovníkovi, svými vznešenými city a ctnostmi. Zeyer toužil přiblížit dávné časy – tedy dobu velkých hrdinů a velkých činů – českému publiku devatenáctého století. Jeho přáním bylo oživit stará díla a vytvořit podle jeho vlastních slov jejich „obnovené obrazy“. Přestože básník zpracovával staré středověké náměty, byl podle některých pozorovatelů a kritiků, zejména F. X. Šaldy, modernější než někteří jeho mladší současníci.
1 Drahomíra Vlašínová, Tomasz Kaczmarek a Zdeněk Mareček představili své příspěvky na zeyerovské konferenci Julius Zeyer, lumírovský básník v duchovním dění Evropy , konané v Brně ve dnech 5. až 7. 11. 2007. V průběhu osmnáctého a devatenáctého století se mnozí evropští spisovatelé vraceli ke „starému epickému umění“ z několika důvodů: pokoušeli se o určité osvěžení literatury hledáním nových vzorů, cest a tendencí, znovu objevovali staré poetické náměty. Pokoušeli se o určité osvěžení literatury hledáním nových vzorů, možností a tendencí, překlady z jiných literatur. Těmito tvůrčími cestami tak znovu objevovali staré poetické náměty. Básníci se vraceli nejen k epickým cyklům, ale také k mýtům, legendám a pohádkám. To byl případ i Julia Zeyera. Cílem jeho tvorby však nebyly překlady, nýbrž parafráze. Studoval pečlivě původní stará díla i teoretické studie o středověkých literárních památkách. Na základě vlastních důkladných studií vytvářel své originální dílo. Překladům se občas nevyhnul, avšak šlo jen o určité pasáže, které vždy převáděl do vlastní charakteristické formy pětistopého blankversu. Předkládal čtenáři či posluchači středověký námět, ale v pozměněné podobě. Svou tvůrčí metodou tak vytvářel dílo nové, poutavé, živé a aktuální. Doba podle Zeyera nebyla totiž vhodná pro překlad starých děl. Nejprve bylo potřeba lid vzdělávat a nadchnout. Bylo třeba mu představit velikost minulých dob, zdůraznit to, co je činilo tak významnými, velikými a slavnými, aby každý čtenář pocítil určitou hrdost. Hrdost na svou minulost, na svůj národ a na jeho díla. Bylo třeba oslovit čtenáře obnovováním starých děl a právě parafráze je pro tento cíl nejvhodnějším prostředkem. Jan Voborník ve své monografii o Juliu Zeyerovi správně zdůraznil, že k tomuto cíli bylo zapotřebí velkého úsilí, rozsáhlého studia, zkoumání a hledání. Středověké ideály, které Julius Zeyer obdivoval, jsou úzce spjaty se vznikem a vývojem světské francouzské literatury. Na jejím samotném začátku je velkolepá skladba, která Zeyera nepřestávala okouzlovat, Píseň o Rolandovi . O ní přemýšlel na svých procházkách Prahou, ve Vodňanech i na cestách po Francii. Chanson de geste Píseň o Rolandovi stanula také na počátku Zeyerovy Karolinské epopeje. Tady začalo básníkovo pátrání po dalších středověkých skladbách. Inspirován starými texty, převzal je do své vlastní rozsáhlé „písně o činech“, tedy zeyerovské chanson de geste nazvané podle ústřední postavy Karla Velikého Karolinskou epopejí. Zeyerova Píseň o Rolandu je jako jediná inspirována pouze jedním pramenem. 2 Ostatní tři části rozsáhlé tetralogie vycházejí asi z dvaceti starofrancouzských, převážně veršovaných textů. Na jejich základě vytvořil český básník pozoruhodný veršovaný román o životě Karla Velikého od jeho narození, jemuž předchází příběh o rodičích Pipinovi Krátkém a Bertě s velkou
2 Překlady středověké francouzské Chanson de Roland nesou název Píseň o Rolandovi , zatímco v Karolinské epopeji jde o Píseň o Rolandu. nohou, až po Karlovu smrt, po které následuje vláda Karlova syna Ludvíka, u Zeyera Lovise. Někdy potřeboval básník doplnit mezery v příběhu, aby zůstala zachována jeho dějová posloupnost a celistvost. Tehdy se Zeyer inspiroval teoretickými díly předních francouzských medievalistů Gastona Parise (1839 1903) a Josepha Bédiera (1864 1938). Julius Zeyer se domníval, že všechny evropské kultury, českou nevyjímaje, měly bohatou starou literaturu, z níž se však naneštěstí mnoho nedochovalo. Francouzská středověká literatura svými skladbami zastupuje evropskou literaturu, možná i světovou, jak sám básník v úvodu ke Karolinské epopeji zmiňuje: „Ukázalo se, že Francouzové středověcí byli vlastně nejepičtějším moderním národem.“ 3 Zeyerův básnický jazyk je neobyčejně bohatý. Děj před čtenářem vyvstává díky barvitosti i zvučnosti jednotlivých slov. Občas si vědci kladou otázku jak je možné, že básník původem nečeský se stal skutečným mistrem českého básnického jazyka. Zeyer se vždy cítil být Čechem, od narození byl k tomuto cítění veden svou matkou a chůvou. Ze Zeyerových dopisů a dopisů jeho přátel víme, že básníkova díla byla čítána v salónech, především v domě rodiny Braunerů. Dialogy hrají nejen v Karolinské epopeji , ale i v jiných skladbách inspirovaných středověkými chansons de gest a legendami důležitou roli. Jsou jedním z dynamických prvků básníkova jazyka. Je možné, že právě proto Julius Zeyer zvolil pro své veršované skladby jednotnou formu, a to blankvers, tedy pětistopý nerýmovaný jambický verš, který je pro hlasitý přednes zvučnější, a tedy i vhodnější než alexandrín. Pro dekasylab hovoří i jiná skutečnost: většina francouzských středověkých skladeb byla psána právě desetislabičným veršem. Oktosylab a alexandrín se objevovaly výjimečně. Dalším charakteristickým prvkem Zeyerova díla je sen a snovost. Básník se často vydával na cesty do krajin, v nichž se procházel, bloudil a snil. Krajina v Pikardii a v Bretani inspirovala mnohé jeho básnické „krajinomalby“ . Snovost je citlivě včleněna Zeyerova do celkového básnického zpracování textu. Jednotlivé prvky spolu úzce souvisejí. Postavy ve středověkých textech mají jeden společný rys: jejich charaktery nejsou složité, jejich činy odpovídají tomu, co bylo řečeno, představeno a slíbeno. Slova, postoje a rysy hrdinů jsou dány při jejich prvním vstupu na scénu. Zeyerovy postavy tuto charakterovou nelomovost sice rovněž obsahují, avšak působí emotivněji a často i patetičtěji, a tím i živěji. Duševní hnutí hrdinů jsou zdůrazněna
3 ZEYER, J.; Karolinská epopeja I., Praha: Unie, 1906, s. 5. odpovídajícím prostředím, přírodními živly, úkazy, zvýrazněním barev a dekoracemi obecně. City jsou stupňovány a dramatizovány. Básnický účinek Zeyerova textu spočívá v jeho mistrovství slova, v jeho schopnosti pracovat s jazykem stejným způsobem jako malíř zachází se štětcem a s barvami. Básník tak vytváří působivější a živější scény a obrazy, než jak je vytvořili středověcí autoři. Tím však vůbec neubírá na jejich významu, epický duch starých skladeb je stále zachován. Zeyer nejen mistrovsky pracuje se slovy a s jejich významy, dokonce používá kakofonie pro zvýšení účinků zrady, bojů a soubojů a eufonie pro vyzdvižení krásy, vznešenosti a radosti. Obohacuje své obrazy proudem epitet, metafor, příměrů a paralelních konstrukcí. Dialogy nenápadně přecházejí v monology a v básnické komentáře. Básník působí na všechny čtenářovy či posluchačovy smysly, a aktivizuje tak nejvyšší možnou mírou jeho pozornost. Barvy hrají často v Zeyerových textech roli symbolů. Nejoblíbenějšími básníkovými barvami jsou bílá, modrá a zlatá, barvy symbolizující krásu, víru, jas a slávu. Autorovy poetické arabesky proudu vod, větví, květin, vlasů, drahých a vzácných látek, světla, drahokamů jako by přešly ze secesních obrazů do jeho vyprávění. Při srovnávání dvou či více textů, původních středověkých děl a parafrázovaného Zeyerova díla jsme často měli pocit, jako bychom stáli před dvěma podobnými, a přitom odlišnými obrazy. První je spíše statický, tváře a postoje postav neprozrazují ani myšlenky ani pocity. Druhý obraz je živější, dramatičtější: barvy rozzařují či tlumí zobrazovanou scénu; v obličeji se odráží napětí, zklamání, utrpení či štěstí a radost. První je obrazem románským nebo gotickým, druhý obrazem secesním. Přitom oba vyjadřují stejný námět. Pozorovatel vnímá u obou sílu stejného zobrazeného děje. Poetické prostředky dvou literárních období se staly jedním z východisek naší srovnávací studie. Jsou součástí hlavního cíle, tedy snahy představit ve své komplexnosti francouzské „obnovené obrazy“ Julia Zeyera. První cesta vede nutně k poznání básníkova díla, k objevení podstaty básnického jazyka. Zeyerovo dílo působí na čtenáře i bez znalosti původních výchozích textů. Srovnání básníkova díla a starých středověkých písní a legend se však stalo základem naší práce z několika důvodů: inspiraci francouzskými středověkými skladbami považujeme za zásadní v celém Zeyerově díle; staré francouzské texty zkoumal celý svůj život, staly se nejobsáhlejším inspirativním zdrojem jeho vlastních skladeb. Přestože jde o záležitost tak významnou, nebyla jí dosud v české literatuře věnována dostatečná pozornost. Díky srovnávání původních a parafrázovaných textů jsme objevili v pravém slova smyslu slova mnohé francouzské středověké skladby. Kritická vydání chansons de gest a legend nám umožnila nahlédnout do tvůrčí dílny anonymních i známých autorů, posoudit jejich schopnosti, poznat názory a rozbory francouzských medievalistů, srovnávat jednotlivé skladby navzájem i vzhledem k Zeyerově parafrázi. Bylo možné tak s porozuměním nahlédnout nejen do středověkého pojetí morálky, vztahů ve středověké společnosti, do pojetí tak zvané velké literatury, ale mohli jsme i lépe pochopit Zeyerovo okouzlení všemi těmito skutečnostmi, důvody básníkových inspirací a cesty vedoucí k jejich zpracování. Původní snaha představit estetiku a poetiku středověkých děl a Zeyerova díla nás tak zavedla o něco dále, ke kompletnějšímu představení Zeyerova veršovaného díla inspirovaného středověkými francouzskými texty, k jejich představení, porovnání, ke stanovení principů transpozice středověkých děl do díla Zeyerova. Připomeňme na tomto místě tvrzení Jana Voborníka, který do podstaty veškeré básníkovy tvůrčí činnosti klade touhu po morální pravdě. Právě tato touha vedla Zeyera ke znovu vytváření a k novému představení krásy starých děl. Nelze přitom opomenout nelehkou básníkovu situaci: samota, v níž žil, nenaplněná láska i rozčarování z politické situace druhé poloviny devatenáctého století. K touze po morální pravdě se řadí i snaha najít pravou víru. Zeyerův zájem o francouzskou středověkou literaturu mohl básníkovi přinést odpovědi na osobní i tvůrčí otázky. Nalezl v ní takové etické ideály, které v nové poetické podobě mohl představit publiku devatenáctého století, ale i publiku následujících staletí. A právě literárními „obnovenými obrazy“ těchto ideálů se pevně zapsal do historie české literatury.
I. OSOBNOST JULIA ZEYERA
1.1. Rok 1841 – rok 1901 Období Zeyerova života
Čtyřicátá léta devatenáctého století byla stále ještě dobou bojů o prosazení češtiny ve všech společenských oblastech: v literatuře, ve vědě, žurnalistice i ve školství. V roce 1841 uplynulo pět let od smrti Karla Hynka Máchy, pět let uplynulo také od vydání Máje , jímž autor rozezvučel dosud netušené tóny a hry jazyka, oslovující tak silně především další generace. Svůj Máj si Mácha musel vydat sám, musel bojovat nejen o své místo v tehdejší literatuře, o to, aby Máj mohl vyjít česky, ale musel bojovat o své místo v životě vůbec. Karel Jaromír Erben v té době sbírá materiál k prvnímu vydání Písní národních v Čechách . Ani v pozdějších letech neopouští svou hlavní myšlenku, tedy požadavek národní osobitosti, která by vycházela z původního českého (slovanského) etnického základu. Karel Havlíček Borovský je v roce 1841 vyloučen z teologického semináře a pokračuje ve svém ironickém boji s měšťáky, šosáky a patolízaly. Božena Němcová se dožívá svých jednadvaceti let v Polné, kde žije ještě se svým manželem a dětmi. Josef Kajetán Tyl již sedm let rediguje časopis Květy a je na vrcholu své pražské společenské proslulosti. Erbena, Havlíčka, Němcovou i Tyla ještě čeká hodně osudových ran. Je to snad prokletí doby? Prokletí tehdejších českých básníků? Souvislost s dobou a společností, jíž vládl cizí národ? A přesto Evropa počátku čtyřicátých let prochází dobou „vítězství rozumu“, kdy rozvoj přírodních věd jakoby vypuzoval tajemství ze všech oborů života, kdy se však současně ozývají hlasy volající po potřebě duchovna. 4 V této době, na jaře roku 1841, přesněji 26. dubna, se narodil Julius Zeyer. Rozbíhá se kolo života jednoho z nejosobitějších českých básníků druhé poloviny devatenáctého století. Evropa nadšeně prožívá nástup nových tendencí, objevů a změn ve společnosti: rozmach přírodních i technických věd, vliv Darwinovy evoluční teorie, Pasteurových lékařských objevů, vynález dynama, rozvoj železnic. Stoupá tedy důvěra v rozum
4 „[…] Jsme v době, kdy se k renesanci dostává nový kult antiky, orientu a všeho starodávného, kdy vedle byronského anglického spleenu, vedle ruské tesknoty, francouzské nespokojenosti a výbojnosti se hlásí k životu národní touha česká, původu pradávného, vykvetlá historicky v gotice mariánské, v husitismu, táboritství a bratrství. Co je v novočeském umění hlubšího, nabývá jí zvláštní hodnoty. Zjevila se u Máchy, jest hlavní složkou u Vrchlického, u Svatopluka Čecha, jest podstatou Holečkových Našich , zvláště Kojanovou, a v tzv. Moderně všude tam, kde jest něco skutečně původního a upřímného. Celou bytostí svou, lidskou, uměleckou, vyjádřil tuto českou touhu silně a hluboce Julius Zeyer. VOBORNÍK, J.; Julius Zeyer , Praha: Unie, 1907, s. 3. a smyslové poznání. Nové důležité změny zasáhly i Čechy: židovští občané získávají v roce 1848 svobodu pohybu a usídlení, byla zrušena ghetta a familiantský zákon. Uzavírají se však i smutné či tragické osudy českých literárních osobností: v roce 1852 umírají Kollár a Čelakovský, v roce 1856 Havlíček a Borovský. Karel Sabina a Josef Václav Frič jsou ve vězení. Dobu padesátých let nazývá Jan Neruda „časem zaživa pohřbených“. Až po roce 1860 dochází k určitému politickému uvolnění, během šedesátých let se dostává do popředí Zeyerova básnická generace s některými významnými požadavky jako je požadavek svobodného života, slovanské jednoty a vlastenectví. Ruchovci znovu objevují historická témata, která jim pomáhají klást důraz na významné události v historii a která tak mohou pomoci v duchovním boji proti tehdejšímu politickému útlaku. 5 V průběhu poslední třetiny devatenáctého století do Čech pronikají vlivy novorenesančního a novogotického stylu, lartpourlartismu, parnasismu i obnovený kult starověkých mýtů a středověkých legend a pověstí, označovaný někdy jako novoromantismus. 6 Rychle však vznikají další umělecké směry: symbolismus, impresionismus spolu s realismem a naturalismem. Přichází doba nazývaná „belle époque“. 7 Některé z uměleckých rysů této „belle époque“ objevujeme i v díle Julia Zeyera. Jde především o obraznost, zpracovávající prostřednictvím lingvistického materiálu onu typickou plynoucí křivku, jednolité barevné plochy, určitou smyslnost a celkovou působivost. Paříž svádí a přitahuje uměleckou, politickou, filozofickou i vědeckou Evropu světovými výstavami, Dreyfusovou aférou, novými stavbami, kinematografem, koly, automobily, vzducholoděmi i prvními letadly, sportovním hnutím, racionálním uvažováním, ale i city a instinktem. Začátek nového století přináší nové vyhrocené konflikty. Na začátku nového století, 29. ledna 1901 umírá Julius Zeyer.
5 BALAJKA, B.; Přehledné dějiny literatury I. , Praha: Fortuna, 1995, s. 192. 6 Novoromantikem bývá právě pro tento kult označován i Julius Zeyer. Od své generace se „různil nečasovostí a nedostatkem smyslu pro myšlenky soudobého měšťanského liberalismu. [...] Samotářský Zeyer prožíval snad nejbolestněji z celé generace malost českého veřejného života, přízemnost poměrů, jimž unikal fantazií do snových krajin své duše, do exotických prostředí cizích zemí, do minulosti nebo častými cestami do ciziny.“ Tamtéž, s. 203. 7 „Z mnoha různých názvů (Art nouveau, Modern’style, Jugendstill, Liberty) vyjadřuje jeho podstatu snad nejlépe označení rozšířené u nás – secese, neboli odtržení od minulých tradic a zároveň hledání nového výrazu, jenž by lépe odpovídal potřebám a tužbám člověka na přelomu devatenáctého a dvacátého století. [...] Nové umění naráželo ovšem na silný odpor tradičních estétů a nutilo je mnohdy k vynášení ukvapených a nespravedlivých soudů nad tímto „stylem Metro“, „stylem nudle“, či dokonce „stylem chobotnice“, jak jej s despektem nazývali.“ KŘIVSKÝ, P., SKŘIVAN, A.; Století odchází světla a stíny „belle époque“ , Praha: 2004, s. 36 37.
1.2. Francouzské pohledy v díle Julia Zeyera Vztah matky a syna
Proč je možné považovat právě Julia Zeyera za „nejfrancouzštějšího“ českého spisovatele konce devatenáctého století? Proč právě českého, když jeho matka, pocházející ze staré pražské židovské rodiny, mluvila německy, když ani otec nemluvil česky, ba ani někteří Juliovi sourozenci? Kdo měl větší podíl na probouzejícím se českém cítění mladého Julia? Chůva, vyprávějící stále nové příběhy, matka cítící česky a žijící českou kulturou navzdory své výchově? „Obyčejně se myslí, že domácnost u Zeyerů byla německá a takové že bylo též Juliovo vychování. Ale pravda jest jen, že školy byly německé a že byla tenkráte doba přechodu od němčiny k češtině, doba rozlišení obyvatelstva Čech a Prahy na německé a české. V domácnosti u Zeyerů se mluvilo sice v saloně ze zvyku německy, ale smýšlení nebylo německé. Syn Jan měl známosti s českými techniky, navštěvoval pilně akademický spolek, tehdy svorný a vlastenecký, tam chodíval rád i Julius. Tam se oba počeštili a začínali sami hovor po česku. Matka nebyla Němkou ze zásady, což zjevno z toho, že požádala profesora Kašpara, tehdáž českého filosofa, aby jejího nejmladšího vyučil dokonale češtině; že podporovala české studenty, měla domácí služebné a dělníky české a že jevila nesmírnou radost, když jí milý Julius předčítal z českého časopisu svou první vytištěnou práci. [...] Na výpomoc k dětem měla českou chůvu, potom si povolala učitelku a pak i učitele francouzského jazyka, ale jinak nechtěla, aby se jí cizí lidé pletli do vychovávání. Měla vzácný názor, že jen rodina a hlavně matka může dáti zdravý základ výchovy.“ 8 Sám profesor Kašpar tento rodinný postoj paní Zeyerové hodnotí slovy: „Jest to vynikající měrou její zásluhou, že nám rodina vznešená a bohatá dala tak vynikajícího básníka, tak zvláštního vlastence a nejupřímnějšího Čecha.“ 9 Otec, Jan Zeyer, zemřel v roce 1851, tedy v roce, kdy Juliovi bylo teprve deset let, Chápeme tedy, proč v Zeyerových dílech potkáme velmi vzácně postavu otce, zato však objevíme často krásnou, zbožňovanou, ušlechtilou postavu matky, a to nejen
8 VOBORNÍK, J.; (1907), s. 7 8. 9 Tamtéž, s. 8. skutečnou, lidskou, ale i procítěně personifikovanou, často ve světě zvířat, či jako samotnou „matku přírodu“. Jeden z nejdojemnějších příběhu hledání matky a syna vypráví Zeyer v románu Ondřej Černyšev . Zprávy o údajné synově smrti zasáhnou matku stejně bolestně, jako Zeyera samotného zastihla zpráva o matčině smrti při jeho pobytu v Rusku. Tak častý motiv nemožnosti nalézt štěstí, motiv setkání milovaných a milujících osob ve chvíli smrti snad nejvíc reprezentuje jeden ze závěrečných obrazů románu Ondřej Černyšev , kdy jako by čtenář před sebou viděl jednu z Michelangelových piet:
„Bílá ruka krásného tvaru rozhrnula v tom okamžiku těžkou záclonu, zavěšenou mezi sloupy vzdušné galerie, s kteréž několik stupňů v prostor vedlo, kde Ondřej se právě nacházel. Hned na to vynořila se z tmavých řas skvostného čalounu bledá tvář a velké lidské oko upřelo se dychtivě nejdřív na tvář Fedory, nehybnou a bezbarvou, jakoby z mramoru byla vytesána a na ty oči, které mátožně jak oči umrlce a přec zase divoce jako hněvný zrak tygřice do tmy zíraly… pak svezly se ustrašené oči, s galerie hledící, na klín té lidské trosky, na níž hlava Ondřejova ležela: zrak jeho obrácen byl se smutkem a nevýslovnou něžností k nešťastné matce. [...] ,Mrtev! Mrtev!‘ šeptala Kateřina a chtěla ho k teplému srdci přitáhnout, avšak matka jeho držela jej pevně, a když se Kateřina ruky její dotkla, cítila, že byla chladná jako led. Držela ho pevně, pevně. Byli spojeni a živoucí je rozloučiti již nemohli: byli se v smrti našli, neboť poslední jeho vzdech byl i posledním vzdechem jejím!“ 10
Z personifikovaných vztahů matky a dětí uvedeme krátký příklad z Pohádky o Karlu Velikém : Karel nechal před zámkem pověsit zvon, aby na něj mohl zazvonit každý, kdo utrpěl nějakou křivdu. Jednoho dne se zvon rozezní a:
„ …Všude pusto je, však kolem srdce zvonu svinuto má dlouhé hrdlo zmije strašlivá a o zvon bije jím, a stočeno má kolem lana lesklé tělo své. ,Co jest nám činit, pane, s obludou?‘“
10 ZEYER, J.; Ondřej Černyšev , Praha: Unie 1902, s. 352, 357.
Karel posílá tři reky, aby následovali zmiji a pomohli jí:
„Do hlubokého hvozdu za ní šli, A zmije žalobnice syčela jenž modrý, dřímal v klidu poledním, a slzy padaly jí z očí teď, hloub vedla je a hloub, až v taký stín a prosebně na reky hleděla. že zdál se nocí za světlého dne, Nuž, chopili se muži ropuchy, tam v skále velké brloh uzřeli, ač v zlobě kalné sliny chrlila, kam zlaté slunce prodíralo se a přivázali pevně na štít ji skrz dubů houšť, a děsná ropucha, a přinesli ji před soud císařův, jíž jedy z tlamy temně tryskaly, a Karel odsoudil ten plaz příšerný, v něm seděla a tíží dusila a ukrutnici kázal uvrhnout tři mladé zmije, polomrtvé už. do studně zapadlé a zasypat, by nikdy více na den nevyšla.“ 11
Poslední příklad mateřské lásky považujeme za obraz „par excellence“ protože se v něm střetává několik hlubokých významů, stejně jako se několik gotických oblouků sbíhá v jeden skvostný svorník, tématicky i kompozičně oblíbený motiv Julia Zeyera. Nejde jen o vyjádření nejvyšší lásky, ale i sebeobětování, personifikaci samotné poezie, života i sužovaného národa:
„Tak tedy Renald nadšen básně dvě tam Renald svorník vsadil význačný: o člověku a lidech prorocky to z bílého tesaný mramoru psal v klenby různé a kde dvě a dvě byl pelikán, jenž krmil mláďata se pronikaly celek tvoříce, svou krví, lásky nejvyšší to znak, dvě, které o člověku mluvily, a znakem plála slova pod ptákem: a dvě, jež zrcadlily lidstva děj, ,Za každého a všechny každý z nás, a všickni za jednoho navzájem!‘“ 12
11 ZEYER, J.; Karolinská epopeja I, Pohádka o Karlu Velikém, Praha: Unie 1906, 3. vydání, s. 39 41. 12 ZEYER, J.; Karolinská epopeja I, Román o čtyřech synech Ajmonových, Praha: Unie 1906, 3. vydání, s. 583 584. Vztah Zeyera k matce a vůbec osobnost paní Eleonory Zeyerové jsou velmi citlivě a poutavě popsány v monografii Evy Jurčinové: „Kromě mateřské řeči německé ovládala dobře francouzštinu, jíž ji naučily francouzské vychovatelky a jež jí s jazykem vštípily i francouzskou kulturu. Ráda mnoho čtla. [...] Dopisy, které psala svým dětem, a které se nám dochovaly, prozrazují spisovatelské nadání. [...] Ale paní Eleonora měla i bohaté srdce vzácné imaginativností, které s básnickým talentem podědil také syn Julius.“ 13 Mohlo by se zdát, že hlavní příčinou Zeyerovy výrazné inspirace je ne zcela objasněný původ jeho rodiny z otcovy strany. Všichni autoři monografií o Juliu Zeyerovi zmiňují, že děd byl Francouz pocházející ze Štrasburku v Alsasku, který do Čech přišel za napoleonských válek. Další detaily o francouzské části rodiny nejsou známy. Domnívat se však, že právě jen francouzské rodové kořeny inspirovaly tak velkou měrou Zeyerovo dílo, by bylo příliš jednoduché. Zmínili jsme již citátem z monografie Evy Jurčinové, jak paní Eleonora vštěpovala svým dětem francouzský jazyk i kulturu. Julius Zeyer se sám zajímal o studium humanitních věd, o filozofii, starověké kultury a jazyky. Jan Voborník zmiňuje, jak studium pravěku na českém území přivedlo Zeyera ke Keltům, 14 a tedy nutně i k francouzské kultuře. Studiem starých Keltů se Zeyer zabýval i při svém prvním pobytu v Paříži: „Paříž nebyla Zeyerovi místem elegantní rozkoše, nýbrž pomníkem historie velikého národa, v jehož vývoji pohřbena byla několikerá stará kultura.“ 15 Stará literatura a srovnávací literární metody, které tehdy byly francouzskými badateli uváděny, pak dále Zeyera přivedly i ke studiu dalších kultur: „Byla tu poesie, věda i náboženství v krásném svazku, a mysl Zeyerovu to uchvacovalo tak, že tím skutečně počal i své hledání pravdy světa. Bájemi založený
13 JURČINOVÁ, E.; Julius Zeyer, Praha: 1941, s. 16. 14 „Dávaje se vésti vědou o pravěku země české, shledal tu několik vrstev. Nejstarší obyvatelstvo byl nějaký lid slovanský; pak přitáhli Keltové, t. Bojové vedeni Sigovesem a podmanili slovanský lid; na Boje vtrhli Markomani a po těch teprve přišli Čechové. Básník si představoval, že keltická kultura nemohla zmizeti bez účinu; a jako zůstaly v zemi v hrobech četné památky její hmotné, tak zůstaly v duši národa českého památky její nehmotné, sledy keltického názoru na svět. Básník si připomíná kronikářovu zprávu o Krokovi na Budči, jeho tajůplné obřady, připomíná si pověst o tajných vědách jeho tří dcer, a má tušení, že to vše asi souviselo s poděděnou tradicí keltickou. Co kdo rád má, v to také rád věří, a tak Zeyer s radostí za pravdu přijal, že stará nauka druidská o bozích a přírodě, o životě netělesném, nauka esoterická, přešla dědictvím na nejlepší lidi českého národa. Krok a jeho dcery byli zasvěcenci oné staré nauky. Tomu lid nerozuměl ani kronikáři, tudíž pověst pravdu vytrousila. S historií dokumentární se básník nepře ani neradí; jemu je právě vítanější báj. Ale toho přesvědčení si hájí, že pomocí báje často vidí lépe a dále, nežli věda.“ VOBORNÍK, J.; Julius Zeyer, Praha: Unie 1907, s. 180 181. 15 Tamtéž, s. 36. názor světa byl celou podstatou básnický; sytil mu mysl i srdce, budil sílu obrazotvornou a určoval ráz duše vnímavé navždy. [...] Mladá mysl Zeyerova byla tím tak plna, že si žádala brzy uvolnění. Zeyer musil psáti. Bylo li to, co psal, někomu vhod čili nic, byla otázka vedlejší. Neřídil se obecenstvem. ,Cela est plus fort que moi.‘ bývávalo odpovědí jeho, spisovatele, jenž hledá především ulehčení své duše.“ 16 Do Paříže se pak Zeyer mnohokrát vracel za přáteli, ale především za dalším studiem v knihovnách, v nichž objevoval staré trubadúrské písně i jinou středověkou literaturu, zejména staré chansons de geste: „V muzejích pak nalézal i její reálné doklady. Prosnil hodiny před sbírkami v Musée Cluny, kde jeho obrazotvornost na základě viděných předmětů si stavěla plastické středověké prostředí, v němž bohatýři žili.“ 17 Díky sestrám Anně a Zdeňce Braunerovým, z nichž první byla ženou francouzského spisovatele Elémira Bourgese, se stýkal s tehdejšími zajímavými osobnostmi, například s Jorisem Karlem Huysmansem či se Stéphanem Mallarméem, o jiných mu Zdeňka Braunerová psala nebo vyprávěla. Zeyer se však nenechával unášet jen proudem současné Paříže, současné atmosféry nálad a novinek, ale ve svých představách také vyvolával obrazy staré středověké Paříže. V předmluvě k Románu o čtyřech synech Ajmonových , věnovanému právě Zdeňce Braunerové, se Zeyer barvitě a upřímně vyznává ze všeho, co pro něho Paříž znamená: „Věděla jste, jak často, loudaje se po Paříži živé, míval jsem vidinu o té dávno zapadlé nebo snad někdy neexistující, o té pohádkové, tedy věčně žijící a nikdy nehynoucí Paříži, která se oku umělce přece ob čas [sic!] zjevuje, např. někdy v soumraku s mostu ,des Arts‘, gigantická, modrá, mlhavá, neurčitá, s tím pravděpodobným horizontem z bledého zlata a průhledného, perlově zarůžovělého stříbra, s hlubokou řekou z tekutého, začernalého smaragdu, po níž celé konstelace hvězd a mysteriózně bludná světla přísvitem se smýkají… Jaké obyvatelstvo tomu městu dáti, ne li ono, které už není, ale olbřímí, věčnou žije slávou?“ 18 Výchovou, svým cítěním i studiem se Zeyer dostal ke kultuře francouzské, od ní se dostává ke kulturám dalším: „Dva nesmírné proudy básnické temenily [...] z Francie,
16 Tamtéž, s. 36 37. 17 JURČINOVÁ, E.; (1941), s. 75. 18 ZEYER, J.; (1906), s. 152. šířily se celou tehdejší Evropou a zúrodnily ji poeticky: kruh hrdin Karla Velikého a onen krále Artuše.“ 19 Francie i Paříž inspirují Zeyera nejen v jeho moderních parafrázích středověkých písní, ale objevují se i v dalších dílech, v nichž Zeyer vypráví příběhy přítomné, doplněné vlastními zážitky a poznáními. Proto je pro něho tak charakteristický onen „francouzský pohled“ do dávné i současné Francie. Promítá se do zeyerovsky pojatých příběhů, ačkoliv Zeyer svou duší i srdcem zůstává neustále Čechem a hrdě se ke svému češství v předmluvách „obnovených obrazů“ i přiznává. Například v předmluvě ke Karolinské epopeji zmiňuje velikost starých Čechů, mající stejně významné a „životné“ eposy jako Francouzi: „Libuša, Přemysl, Šárka, Ctirad, Vlasta stáli srdci mému nejblíže a proto začal jsem s Vyšehradem. Kde nestačily fragmenty z kronik a tradic, sáhl jsem k pohádce národní české nebo jihoslovanské a bral jsem z nich, co se mi hodilo a co se mi zdálo mythické.“ 20 Některé staré české příběhy zůstaly v Zeyrově paměti jen díky jeho chůvě, 21 která jim – dětem – ráda a často vyprávěla: „Žena ta byla nevědomky poetou a zůstala mi památka její nejen v paměti, ale též v srdci. Zmiňuji se o ní vděčně zde proto, že myslím, že jejím vlivem pro své štěstí či neštěstí jsem se stal básníkem a básníkem českým.“ 22 Dalším charakteristickým rysem „francouzských pohledů“ je ztotožnění Zeyerova cítění, pojetí pravdy, ušlechtilosti a ideálů vůbec s chováním ušlechtilých postav středověkých písní. Obdivuje se také důmyslné stavbě francouzských písní, které se mnohdy stávaly monumentálními díly několika anonymních autorů, díly velkolepými, úžasnými a důmyslnými stejně jako byly středověké katedrály. Jak sám básník ve svých předmluvách dává najevo, systém stavby gotické katedrály ho často inspiroval v jeho vlastním díle. Navíc Zeyerova veršová technika odpovídá nejen
19 Tamtéž, s. 6. 20 Tamtéž, s. 23. 21 J. Fučík v jedné ze svých Tří studií , Chůvě , píše právě o této ženě, která Zeyera tolik inspirovala: „Pohádky, jaké kouzlo! A každá z nich je báseň! Jen tak se zachovala i podoba chůvy Zeyerovy. A tu už ani nejpilnější historik snad nenalezne víc. Neobjeví rodné prameny jejích bájí, nepřiblíží se jejímu kříži mezi hroby, nenapíše historii jejího rodu, jež konečně také bude úchvatná, nenajde ani její jméno. Neznáme je. Zjevila se v básníkově dětství a zemřela, když byl ještě dítětem.“ FUČÍK, J.; Tři studie; Chůva, Praha: Československý spisovatel 1973, s. 92. Postava chůvy se objevuje v několika Zeyrových dílech, např.: Meritma v Králi Menkerovi, Nunziata ve Féniciině hříchu, Suntarella a Běta v Janu Marii Plojharovi, Agueda v Amparu , Zahnána ve Vůni, Epikasta v Evadně, chůva Etneina v Čechově příchodu, Estera v Griseldě, Kalpytra v Kdouli , Juda v Rokoku … 22 Tamtéž, s. 23. některým tehdejším požadavkům takzvané vyšší poezie, ale i principům středověké poezie francouzské. I tady tedy pramení pojetí „francouzské pohledu“ či inspirace v díle českého autora, které ho přímo i nepřímo vedlo k vytváření „obnovených obrazů“ historie prostřednictvím zpřítomnění a zmodernizování starých skladeb nejen francouzských, nejen románských, ale i skladeb jiných starých kultur. Jestliže výchova paní Zeyerové byla zaměřena k české a francouzské kultuře, avšak v rodině se mluvilo německy, jaký byl tedy Zeyerův vztah k Rakousku Uhersku, k Německu a k jejich kultuře? Jan Voborník uvádí ve své monografii, že německé romantiky Zeyer téměř neznal, protože doma se četly hlavně knihy francouzské, anglické a české. Díky matce i chůvě miloval Čechy, kterým byla násilně vnucována cizí kultura, jazyk i politická moc. Z tovaryšských let ve Vídni si Zeyer přinesl jen rozhořčení a Vídeň přímo nenáviděl: „[...] To jsou velmi skrovné zprávy z té vídeňské doby, když je přirovnáme k nesmírnému rozhořčení, ba hněvu, jejž si z Vídně v duši odnesl. V povídce Z papíru na kornouty praví: ,Co jinoch asi patnáctiletý měl jsem horečnou touhu spatřiti – aspoň Cařihrad. Avšak nedostávalo se mi peněz. Zlá sudička moje dopřála mi v náhradu za Cařihrad o něco později spatřiti Vídeň. Bože, jaká to náhrada! Schladila se moje roztoužená přání a Vídeň, která se tenkráte ani nehalila do svého nynějšího pozlátkového roucha, nenáviděl jsem od té doby vší silou své duše.‘“ 23 Při studiu starých francouzských eposů pátral Zeyer i po stopách rytířství v Německu a po starých německých rytířských skladbách. Ale i tady nachází významný rozdíl: „V tom ukazuje se odboj Renaldův a jeho bratří proti Karlovi ve světle mnohem sympathičtějším, lidštějším, poetičtějším a nám přístupnějším, než ta slepá, odporně a čistě feudální, až otrocká, suchopárná řekl bych, oddanost Hagena v Nibelunzích. Renald zajímá, je člověk, je rytíř, chybuje jako člověk, ale snaží se jako rytíř napravovat svou chybu. Hagen je věc, nástroj, Renald má teplotu srdce, a jakého srdce, Hagen má jen chlad a mráz vražedného nože. Tak mohou i feudální zjevy míti dvojí líc. Hagen je ještě úplně barbarem z doby germánské, Renald je toho dalek, je odbojným rytířem v duchu doby svatého Ludvíka, ne už barbarem, ani ještě dvorním šlechtickým lokajem dob pozdějších, postavou, slovem, z doby květu mravů rytířských. Mrav ten skvěl se tím, že pěstoval vědomě kult vzletu, krásy, spravedlnosti a altruismu, a to v míře takové, jak to svět před tím neviděl.“ 24
23 VOBORNÍK, J.; (1907), s. 24 25. 24 ZEYER, J.; (1906), s. 13.
A jen právě tento „mrav“, toto pojetí rytířství je Zeyerovi tak vlastní.
1.3. Hledání uměleckých tendencí v díle Julia Zeyera
V díle i myšlenkách Julia Zeyera je možné objevit typické prvky několika filozofických i uměleckých směrů. Rozhodně není možné konstatovat, že by některý z nich byl Zeyerem výslovně programově sledován. Všichni autoři monografií se však shodují v důležitosti autorovy fantazie, v Zeyerově schopnosti strhnout čtenáře úžasnými sny, mýtickými vizemi a barvitými světy líčenými tak opravdově, jako by byly skutečné. Cesta k těmto bezprostředním a poutavým obrazům mýtů a příběhů nejrůznějších kultur i světů vedla přes hluboké studium všech možných dostupných pramenů. F. X. Šalda zdůrazňuje v medailonu Několik slov o Juliovi Zeyerovi skutečnost, že Zeyer nežil jen minulostí, ale i přítomností, a to především přítomností českého národa. 25 Dále uvádí, že básníkovo vlastenectví a nacionalismus nebyly patetickými projevy člověka náležejícího k nějaké politické straně, ale upřímně cítěným přesvědčením: „Zeyer viděl i politicky zcela dobře, bystře do své doby, až jasnovidně do budoucnosti. Byl vášnivý, nesmlouvavý nacionalista, při čemž ovšem nesmíš myslit na dnešní velkohubé novinářské fráze a politické patokaření, a vůbec nic na nacionalism dnešní ražby. Tento cit žhne u něho jiskrou zcela opravdovou: byl člověk osobně hrdý až do citlivkovosti, proto těžce nese jařmo svého národa – bylo zároveň a především jařmem osobním. Jeho nacionalism byl rytířský, ne katanský.“ 26 Sám Zeyer vložil své pocity do úst Jana Marii Plojhara či Slováka Rojka z Domu U tonoucí hvězdy , o svém češství a slovanství píše v dopisech Marii Kalašové, Zdeňce Braunerové, Karolině Světlé i jiným. Těžce nese vídeňskou a pak i rakousko uherskou zpupnou nadřazenost, bezmocnost Čechů a patolízalství 27 některých z nich, neschopnost
25 „Mýlil by se, kdo by se domníval, že Zeyer byl člověk bez smyslu pro přítomnost, odvrácený jen do minulosti a žijící jen dřímotný, odtažitý a snový položivot. Zeyer prožíval bolesti své doby i svého národa velmi vášnivě a osobitě a z výhně těchhle bolestí stvořil několik svých nejlepších prací. Míním to, co by se dalo nazvati jeho románovou trilogií dekadence: ,Jana Marii Plojhara‘, ,Dům U tonoucí Hvězdy‘, veršovanou povídku ,Troje paměti Víta Choráze‘.“ ŠALDA, F. X.; České medailony, Několik slov o Juliovi Zeyerovi, Praha: Světová četba sv. 215, 1959, s. 160. 26 Tamtéž, s. 163. 27 „Po některých stránkách je Zeyer nejmužnější básník český. V tomto člověku nebylo nic měšťáckého. Byl hrdý a nesmluvný jako básník, s vědomím výsostnosti svého poslání. Česká malost, česká zakřiknutá otročí dušička, která lízala bič pánův a jeho botu a přitom kopala do slabších, se mu hnusila. Dovedl ji bičovat nemilosrdně; uměl nenávidět z lásky. Nesnášel literárního obchodničení a kramaření.“ – Tamtéž, s. 162. se sjednotit v důležitých politických, ale i uměleckých názorech: „Vyhnalo mne to z Čech. Život zdá se mi tam nesnesitelný. Ah, obávám se, že jste příliš dobře uhodla, když jste mi posledně prorokovala, že nebudu nikdy spokojen! I miei pensieri in me dormir non ponno, abych tak trochu Tassa překroutil, a ty pensieri jsou tak bolestné. Člověk nemůže žíti bez illuse, a moje se rozplývají víc a víc. Vše, co myslím a co cítím, koncentruje se na dva body: Slovanstvo a umění. Vy chápete, co to znamená milovat umění a žíti mezi barbary. Ale to není dost, cítím též svou slabost, vím, že nedosáhnu nikdy toho, po čem toužím. Je ressens une soif de créer, de créer quelque chose de grand et je suis triste à la mort que je ne trouve pas des mots, que mes rêves restent toujours troubles comme les eaux du chaos d’où l’onde doit mais ne peut pas surgir! A to Slovanstvo! Není stopy důstojnosti v tom lidu. V Čechách přišli jsme tak daleko, že se jen už pouze pro Rakousko rozehřáti dovedem, a já nevěřím již dávno svým očím a uším, slyše ty chvalozpěvy. Odkud ta láska k těm, kteří pro nás nemají než pohrdání? Nedovedem než sbírat almužny, které nám hází.“ 28 Zeyer lne zvláštní láskou k Rusku, 29 jak tomu ostatně bylo v té době u více autorů, v němž vidí velkou možnost a sílu na cestě ke znovuzrození celého Slovanstva. Ve svých názorech na současnou situaci v Čechách je Zeyer hodně pesimistický, avšak nepřestává doufat, ba i věřit, že se situace jednou nutně musí změnit: „[...] raději bych se podíval do Ruska, osud Slovanstva leží mi těžce na srdci, rád bych ještě spatřil červánky lepší budoucnosti, než oči zavru na vždy. Ty červánky se neukazují a je mi pořáde smutněji. Bylo by možno, že my, nemající žádnou přítomnost, také žádnou budoucnost bysme neměli? Kolem nás všechno víří a žije, vidíte to nejlépe v Paříži – a my? Na nás leží to otroctví jako hora a sotva dýšeme. Kdy tu horu odvalíme? A pak si zase myslím, je to pravý život, který kolem nás tak víří? Není to pouhý shon a divoký rej za prázdným přeludem nízkého jakéhosi štěstí?“ 30 V jiném ze svých dopisů, určenému profesoru Kašparovi, píše koncem roku 1875 s lehkou úsměvnou ironií: „,Politika, svár Staročechů a Mladočechů dělá zle. Já se hlásím ke straně staročeské. Ale že uveřejňuji v Lumíru, jenž se tiskne u Grégrů, propadl jsem kletbě vlastní strany, aniž bych si zasloužil lásku druhé‘, atd. vysvětluje
28 ZIKMUND, J., KVAPIL, J. Š.; Ve stínu Orfea, Julius Zeyer a rodina Kalašových v dopisech, (1879 1900) , Praha: nakl. Bohuslav Rupp 1949, s. 18., dopis Marii Kalašové ze dne 3. 3. 1882. 29 „Zvláštní jest, jak Zeyer miloval Rus. Lásku k Francii byla by vysvětlovala rodová krev, lásku k Itálii stará tradice umělecká, ale láska k Rusi má u něho význam hlubší. Lnul k ní citem českým, mýthickou obrazností a tajemnou jakousi touhou neustále a každou cestou nabyla ta touha jiné povahy. Když hledal stopy reků staroruských, bylo to jiné, než když skládal Alexeje. Tu byl základům své touhy nejblíže, a byly to základy povahy náboženské.“ VOBORNÍK, J.; (1907), s. 49 50. 30 ZIKMUND, J., KVAPIL, J. Š.; (1949), s. 217 218, dopis Marii Kalašové ze dne 10. 3. 1899. důvody, proč píše do Lumíra: ,jest to předně nejlepší list český toho druhu, za druhé osobní přátelství s Hellerem a Čechem, a konečně vděčnost.‘“ 31 Zeyer by rád viděl Čechy na výsluní, Čechy samostatné a veliké, jak tomu bylo i kdysi v dávných dobách. Proto ta inspirace starými legendami, chůvinými pohádkami, polozmizelými eposy i dalšími skladbami jiných slovanských zemí. Od Keltů na českém území vedla cesta Zeyera do Francie. Touha po poznání pravdy a hlubším poznání jiných kultur, přivedla Zeyera do jiných zemí. Jeho kosmopolitismus je tedy přirozený, je nutným a logickým vyústěním jeho pečlivého literárního i filozofického bádání. Díky matce i přátelům mohl podnikat cesty do několika milovaných zemí; nejen do Francie, ale také do Itálie, Španělska, Skandinávie, Ruska či Tunisu. Do jiných zemí se přenášel alespoň díky knihám, z nichž mnohé nacházel u svého velkého přítele Vojtěcha Náprstka. Období cestování byla často střídána obdobími, kdy se básník uchyloval do samoty, kdy své pocity a zážitky převtěloval do živých snů. 32 Kosmopolitismus je u Zeyera často spojen s exotismem, v němž je básník na jedné straně pokračovatelem Oskara Wilda, Théophila Gautiera či E. T. A. Hoffmanna, na druhé straně jde opět o Zeyerův zájem o cizí kultury, z nichž dovede vydatně čerpat pro svá obrazná i obrazová, snová a současně tak opravdová témata. Ve všech jeho básních i prózách ožívají nádherné krajiny, paláce i jednotlivé detaily míst a místností, kostýmů a dekorací, líčené s takovou obrazností a přesvědčivostí, že čtenáři přímo vyvstávají očima. Přestože se této oblasti budeme věnovat především v části estetického a poetického rozboru Zeyerova díla, dovolíme si uvést dva reprezentující příklady tohoto tvrzení. První je vyňat z románu Gompači a Komurasaki . Zeyer uvede čtenáře hned v jednom z počátečních obrazů do cizokrajného, ale malebného a křehkého prostředí japonských domů. Není také nezajímavé, že úryvek je tvořen jen dvěma větami: „Zdálo se, že tam celé to obyvatelstvo jest stále na hostech; před každým domem ležely na širokém kamenu dřevěné sandály, které se při návštěvách přede dveřmi odepínají, a malí ptáci na ně sedali a šveholili na nich, mezi tím, co ti, již je byli sezuli, bavili se pod podivně přistřiženými stromy za domem, kde cinkot bronzových
31 VOBORNÍK, J.; (1907), s. 51. 32 „Celý další jeho život pak kýve se už mezi těmito dvěma póly: mezi životem kosmopolitického turisty a životem venkovského samotáře. Volnost ukájeti obojí tyto náklonnosti posiluje pak v díle jeho rysy jim odpovídající: cestovatel shledává po Evropě dojmy, podněty, látky a barvy pro jejich nádherný vnější povrch, kdežto obyvatel venkovského domku spřádá je ve svém hlubokém, nitrném soustředění a vyhloubává pod jejich třpytným, exotickým a fantaskním povrchem daleké mystické vztahy a vdechuje těmto fabulacím, fantasiím a feeriím z mrtvých světů duši živou, prožíhaje je nenasytným bílým plamenem svých sladce nyvých citů a touhy.“ – KREJČÍ, F. V.; Julius Zeyer, Praha: nakladatelství. Hejda & Tuček 1901, s. 16. řetězův a skleněných kulí, visících se střech mezi papírovými pestrými svítilnami, se mísil do bublání potůčků, padajících do malých rybníků, v nichž zlaté rybky plovaly a v jejichž hladině se nějaká fantastická krajina v miniatuře se slují a s porculánovým drakem zrcadlila. A jak svůdný býval mnohdy úsměv dívek stojících před čajárnami na začátku malých městeček a podávajících ušlému poutníku krásně malované vějíře!“ 33 Druhý příklad je jakoby obraz vytržený z jedné pohádky Tisíce a jedné noci . Jimi byl Zeyer bezpochyby také inspirován stejně jako samotnou zemí, kterou navštívil – Tunisem. Popis, lépe obraz místnosti, obsahuje některé secesní prvky, které ostatně s exotikou souvisejí. V uvedeném obraze můžeme však odhalit některé principy lartpourlartismu, tedy dokonalost formy, jakou jsou předměty i prostředí vykreslovány:
„Nad síní z jemně modrých majolik, pod ubrusem z pestrého hedvábí na jejichž hladině tu pyšný páv, stál stojan stříbrný: když odkryl jej, tu divný květ, tu rajský zase pták tu nejkrásnější viděl ovoce se ohnivými stkvěly barvami, na lůžku z narcisů a jasmínů. do výše ze sloni a ebenu Číš velká, vytesaná z křišťálu se pnula kupole a kahanec a zlatem zdobená, se jiskřila, ze zlata na řetězci visel s ní. až po okraj sladkým vínem plněna. Po stěnách plynuly pak koberce, Kol bylo ticho. V koutě dýmaly lem jejichž samý drahý kámen byl. na pánvi z bronzu palné voňavky, Na dlažbě mramorové polštáře a svíce z vosku, silná jako sloup, jej zvaly k odpočinku; opodál své světlo lila v světlo kahance.“ 34
Stejný „exotismus“ najdeme však v kterémkoliv jiném Zeyerově díle, ale odpovídá vždy přirozeně a vznešeně zároveň koloritu doby i prostředí. Eva Jurčinová se domnívá, že Zeyer byl přitahován exotismem francouzských symbolistů na konci devatenáctého století. 35 Symbolismus je ve francouzské poezii oprávněně spojován se secesí. Petr Witlich v knize Česká secese představuje zajímavé schéma, ve kterém je secese znázorněna kruhem. Do něho je vepsán trojúhelník a jeho
33 ZEYER, J.; Gompači a Komurasaki , Praha: 3. vydání, Unie 1906, s. 14. 34 ZEYER, J.; Z letopisů lásky, řada I. a II., Aziz a Aziza, Praha: 3. vydání, Unie 1906, s. 20. 35 „Symboličtí básníci francouzští konce minulého věku, s nimiž Julius Zeyer se seznámil v Paříži, vábili ho také exotismem, pokoušejícím se o stvoření umělých rájů v poušti lidské země, a okultismem, který šel za hranice lidského poznání, do transcendentálna. Jejich srdce, romantické svými sklony, chtělo věřiti – i když toho neumělo, a hledalo filosofické náboženství, řád duchovního společenství, který by je sdružoval.“ JURČINOVÁ, E.; (1941), s. 76. vrcholy dotýkající se kružnice zastupují naturalismus, symbolismus a ornamentální dekorativismus. 36 Pro Zeyerovy básnické obrazy je typická vlnící se křivka (vlasy, rostliny, vodní hladina) stejně jako pro secesní dekoraci i obrazy. Witlich nazývá tuto křivku „symbolem vitální síly pronikající celým přírodním kosmem“. 37 Dalším významným prvkem Zeyerových poetických obrazů jsou souvislé barevné plochy líčené pochopitelně slovy. Básníkovými nejoblíbenějšími barvami jsou bílá, modrá – buď zcela světlá, „azurná“, nebo tmavá, „lapis lazuli“ – a zlatá. Dalšími barvami symbolizujícími bolest, smutek, ale i slávu a bohatství jsou černá, červená a zelená. Secesní malíři rovněž používají jednolité barevné plochy se stejným záměrem jako Zeyer ve svých textech. V secesi i u Zeyera má důležité místo ženská postava. Je symbolem krásy, myšlenky, ale i perverzity. Její dlouhé vlasy symbolizovaly lásku, rytmus a život. 38 Se Zeyerovým hledáním pravdy a krásy je dále spojen eklekticismus, díky němuž mohla vzniknout taková básnická díla. Objasnění básníkových tvůrčích principů nás mimo jiné k jeho eklekticismu nutně dovede. Jan Voborník píše o poznávání komparatistických metod rozvíjených ve druhé polovině devatenáctého století a právě ty přivedly Zeyera od keltských mýtů k mýtům řeckým, římským, indickým a iránským: „Byla tu poesie, věda i náboženství v krásném svazku, a mysl Zeyerovu to uchvacovalo tak, že tím skutečně počal i své hledání pravdy světa. Bájemi založený názor světa byl celou podstatou básnický, sytil mu mysl i srdce, budil sílu obrazotvornou a určoval i ráz duše vnímavé navždy. Odtud si odnes Zeyer úžas nad hloubkou staršího řešení otázky o nesmrtelnosti duše, pohled na význam učení pythagorejského a rozsah vší mystiky středověké, zvláště magické.“ 39 Znovu se tím dostáváme k otázce Zeyerova kosmopolitismu z jiné stránky: básníkovi šlo lehce studium jazyků, zvládl jazyky klasické, tedy latinu, řečtinu a hebrejštinu, jako zvláštní posluchač Filozofické fakulty Karlovy univerzity navštěvoval i přednášky o sanskrtu. Němčina byla jeho řečí rodinnou a školní a do určité míry i salónní, čeština jazykem národním, vlasteneckým, jazykem osobního přesvědčení a cti,
36 WITLICH, P.; Česká secese, Praha: Odeon, 1982, s. 13. 37 Tamtéž, s. 205. 38 Podle přednášky Jaroslava FRYČERA o vztahu secese a symbolismu z roku 1983. In.: L’Art Nouveau ; http://mcl.club.fr/art_nouveau.html; in. : L’Art nouveau ; http://www.cineclubdecaen.com/peinture/analyse/classiques/artnouveau.htm; in. : L’Art Nouveau à Riga ; http://nezumi.dumousseau.free.fr/balt/rigartnouv.htm. 39 VOBORNÍK, J.; (1907), s. 36. francouzština jazykem děda, předků a velké kultury. Dále Zeyer ovládal angličtinu, italštinu, španělštinu, ruštinu, polštinu, učil se provensálské gramatice, aby mohl číst v originále trubadúrskou poezii, studoval i koptickou gramatiku po tom, co zkoumal nejrůznější prameny o staré egyptské kultuře. Člověk dnes užasne nad tolikerým věděním, užasne nad situací, do které se Zeyer dostal při skládání maturitní zkoušky kvůli pedantskému profesorovi matematiky. Ten mu totiž neumožnil maturitu úspěšně absolvovat. 40 Všechny Zeyerovy práce vycházejí z důkladného studia materiálu. Přirozená touha po dalším vědění nemohla tedy básníkovi vadit v jeho studiu. Jako mimořádný posluchač navštěvoval na Filozofické fakultě tři roky také přednášky z logiky, psychologie, etiky, estetiky a dějin filozofie. K tomu poznatky a dojmy z cest, sběratelská vášeň, touha poznávat obyčejné lidi a poslouchat jejich příběhy, pohádky a mýty, to vše vytváří právě tu ušlechtilou a vzdělanou osobnost básníka Julia Zeyera, kterou rozeznáváme v jeho díle, ale i v jeho korespondenci, v myšlenkách i v celém jeho životě. V Zeyerově díle můžeme nalézt mnohou inspiraci tehdejšími směry, nejde však o programové vyznávání určitých principů uměleckých tendencí. To, co je u Zeyera poutavé, je jeho vnitřní vidění, snění, vlastní estetické pojetí a vlastní poetické metody. Přesto se musíme zastavit ještě u jednoho uměleckého směru, tedy romantismu, protože při hodnocení Zeyerova díla není možné tuto tendenci minout. Jde o otázku, jak dalece byl či nebyl Zeyer romantikem. Jako romantickou můžeme hodnotit Zeyerovu zálibu v dávné minulosti, avšak i tu narazíme na určitý rozpor. Tato „záliba“ je především podmíněna básníkovou touhou objevit to ideální, rytířské a opravdové, co chybí současné době, vyzdvihnout velkou historii nejen národa tak kulturního jako je Francie, ale i samotných Čech. A pak i pochopitelně kultur dalších. Romantickými jsou i básníkovy velké vášně, nemožnost dosáhnout klidného štěstí, jen málokdy dojdou milenci Zeyerových děl naplnění své lásky. Štěstí mohou najít jen po smrti, ve věčném království všech blažených. Ale ani tady není Zeyerova cesta hledání pravdy ve víře jednoduchá. Krásně a současně krutě vystihl toto hledání F. V. Krejčí: „A krása není obsah života, nýbrž jen forma a forma jest vždycky dutá a tají v sobě truchlivý přízvuk prázdnoty a tmy. Každý takový estheticism vrhá za sebou černý stín melancholie. Tím
40 „Snil o studiích v Sorbonně, Florencii a Athénách. Ale k tomu bylo nezbytně třeba maturitního vysvědčení z gymnasia. Jal se tedy usilovně studovati klasické jazyky. S pomocí prof. Velišského a Korába se latině a řečtině naučil snadně, ale naději na maturitu zkazil přísný matematik, ředitel piaristického gymnasia.“ Tamtéž, s. 28. spíše, je li krása shledávána především na dějích tragických, na osudech velkých vášní, kde stále se hraje o život a kde za každou chvílí rajského štěstí číhá hned smrt, kde všecko je cítěno superlativně, kde sen vzlétá do výší tak závratných, že s unavenými perutěmi klesá na zpět, kde není vnitřního ideového vyrovnání, olympijského klidu a lehkého suchého humoru, jenž by s formami života jen si hrál, nýbrž kde veškeré pojímání je krvavě vážné, vlahé citem a smáčené slzami. K bolestem esteticismu přistupují i bolesti romantika v době materialistní a citového a fantaskního illusionisty, jejž deprimuje střízlivá skutečnost. A tak spočívá na dně díla Zeyerova v posledních jeho účincích hořká usazenina melancholie, marnosti života, pesimismu a i buddhisticky zbarveného nihilismu…“ 41 Zeyerovský romantismus se však přece jen ubírá jinou cestou než romantismus byronovský, hugovský či máchovský. Velká sečtělost, exkurze do cizích a starých kultur, mystika, touha, snovost, hledání skrytých významů, zesílený smysl pro stavbu slovesného díla, to všechno jsou principy, jež přibližují Zeyera k autorům druhé romantické generace, principy díky kterým bývá Zeyer některými badateli nazýván dědicem Gautierovým. Skutečně oba mají dar působivého, plastického a barevného vidění vnějšího světa, který je dále oživený vnitřním prožíváním hrdinů. 42 Zeyerův lartpourlartistický smysl pro formu spočívá v jeho mistrovském zvládnutí jazyka, v „oživlých obrazech“, ve hře odkrývání tajemství působivosti slova, v bohaté škále adjektiv, archaismů i jiných méně obvyklých slov, která získávají své poplatné místo, aniž by čtenáře šokovala v negativním slova smyslu. Naopak – vtáhnou ho do hry, zapojí jeho fantazii i jeho smysly. Předměty vystoupí ze snů, doprovázeny vůněmi rajských zahrad, paleta barev je nekonečná, přestože některé barvy mají své dominantní a často i symbolické místo. Zeyer, stejně jako Théophile Gautier, se chtěl odlišovat od měšťácké, vypočítavé společnosti. Oba hledali pravdu v umění, v tvorbě, v díle, které má usilovat o dokonalou formu, protože ta jediná přetrvává nad časem a smrtí a jedinou hodnotou je radost,
41 VOBORNÍK, J.; (1907), s. 60. 42 Obecně se dotýká „zeyerovského romantismu“ i F. X. Šalda ve svém medailonu: „Nedávno bylo raženo ve Francii slovo o „vnitřním“ romantismu na označenou určitého heroického poměru duše k niternému životu a k hodnotám nadosobním; vnitřní romantism je uznáván i těmi, kdož jinak se staví nepřátelsky k romantismu vnějškovému , čímž se rozumí jednak časový literární útvar historické minulosti, jednak jeho rekvisity hmotné i duševní à la žebříky, kordy, jedy, masky, sentimentalita, světobol, „l’homme fatal“. Není pochyby, že Zeyer propadl značnou částí svého díla tomuto romantismu vnějškovému, že jím zaplatil krutou daň své časové obmezenosti; ale není také pochyby, že jinou jeho částí přežívá svůj včerejšek a zařazuje se do onoho oprávněného romantismu vnitřního; a že ten díl nezahyne zcela ve vlnobití dneška.“ ŠALDA, F. X.; (1959), s. 164. kterou člověku působí právě umělecké dílo. Avšak zatímco Gautier byl spíše umělcem a kritikem výstředním a provokujícím, Zeyerovo stanovisko je melancholické, s podtóny tragiky a zoufalství. Snad právě proto hledá útočiště v ideálních a idealizovaných starých světech, starých kulturách, v umění a ve tvorbě vůbec. Opět však zdůrazňujeme, že nejde ani tentokrát o bytostné ztotožnění s Gautierovým programem lartpourlartismu, i tady se jedná jen o jakousi spřízněnost danou shodností či podobností určitých prvků. Julius Zeyer není ani bytostným romantikem, ani lartpourlartistou či dekadentem nebo jiným představitelem jiného uměleckého směru, je především básníkem, a to básníkem moderním, nadčasovým a osobitým, vycházejícím hlavně ze vlastních fantazijních obrazů, je básníkem zcela ojedinělým v dějinách české literatury a autorem, který přitahuje a stále bude přitahovat badatele i obdivovatele jeho díla.
1.4. Ženy v životě Julia Zeyera
Julius Zeyer se stal celoživotním samotářem. Přesto celý jeho život i dílo jsou silně ovlivněny ženami. Nejvýraznější vliv na něj měly pravděpodobně tři ženy: matka, paní Eleonora Zeyerová, chůva a tajemná žena či, jak ukazují závěry některých literárních odborníků, a to opodstatněně, 43 neznámý muž, důležité však je, že ztělesňuje v Zeyerově životě jeden významný ideál. Předpokládejme, že jde o jednu milovanou bytost, jejíž obraz uchovával v sobě celý život, kvůli které se rozhodl zůstat sám a zasvětit svůj život jen umění. Navíc je skutečně zajímavé, obohacující a podnětné sledovat Zeyerovy vztahy k ženám, které objasňují mnohé skutečnosti nejen v jeho životě, ale i díle. Jeden z nejzasvěcenějších vykladatelů Zeyerova života i díla, Jan Voborník, jako by se této tajemné bytosti vyhýbal. Voborníkova monografie vznikala za Zeyerovy spolupráce, s jeho souhlasem a je tedy jisté, že si Zeyer nepřál, aby jeho největší tajemství bylo znesvěceno uvedením třeba jen na literárně odbornou scénu. 44 Jen téměř v samém závěru své knihy se Voborník neubránil naléhavosti zmínit tuto fatální součást Zeyerovy osobnosti alespoň v následujícím odstavci: „Mnohém bližší světu, ba v bolestném svazku se světem skutečnosti, Zeyer tajemným svým románem lásky, jejž
43 Například Martin C. Putna, Tereza Riedlbauchová. 44 „Jest těch chimér v životě básníkově více a pravda nějaká je všude, ale básník o to nestál, aby byla poznána. Psal (Voborníkovi): ,Prosím Vás snažně, abyste osobu moji nechal co možno nejvíce stranou. Nepřeji si, aby kdo věděl, co mě bolelo; má přece duše také svůj stud.‘“ VOBORNÍK, J.; (1907), s. 27. pečlivě tajil a přece zase tu a tam odhaloval nejzřejměji v písních. Jest jich málo a vycházely po různu, nejvíce v Lumíru [...], pročež ušly jaksi pozornosti, ale shromážděny v sbírku (Nové básně) utvořily část poesie Zeyerovy, jež jest z nejdojemnějších zpěvných projevů jeho duše. Dva jsou ty boly tajemné: ztracené blaho lásky vinou nesetkání [...] a vinou vášně. Síla výrazu toho bolu (,Tvá láska ránu hlubokou‘) jest překvapující; stopa účinu je nesmazatelná.“ 45 Kdo však skutečně byla tato záhadná bytost, snad nikdo nikdy s jistotou nezjistí. V České literatuře od počátků k dnešku najdeme jen tyto dvě věty, zavádějící snad záměrně, snad nevědomě k postavám ženským úžeji spjatými se Zeyerovým životem: „K utajeným steskům jeho života patřila láska k Marii Anně Stonkové. Tato dcera z rodiny spřátelené se Zeyerovými se provdala do ciziny; básník se tam s ní setkával jen vzácně.“ 46 Eva Jurčinová zase ve své monografii o Juliu Zeyerovi píše o hraběnce Valujevové, ale více pozornosti, poněkud patetické, avšak sugestivní, věnuje neznámé ženě, již Zeyer potkal ve společnosti u Popovů, tedy v ruské rodině žijící pestrým a bouřlivým velkopanským životem: „V pestré společnosti u Popovů se setkal s ní, tragickou chimérou svého srdce, jež nežila již snem, nýbrž krví. Krásná žena v bílém šatě,… tak zůstala ve všech jeho autobiografických dílech… krásná žena v bílém, již nazval v Janu Marii Plojharovi paní Dragopulos, vzbudila v jeho odříkavém mužství vášnivou lásku. Přinášel jí osamělé srdce básníkovo s jeho perutěmi i nedotčeným enthusiasmem; vír však, který je uchvátil, nenesl do výšek, ale do propasti. Byla zvědavá dobrodružka rozvráceného velkého světa, v její bytosti mísil se cynism děvčete s ulice se žárem ohnivé krve cikánské Carmen. Za jeho srdce dala mu horké a dravé smysly, za duši utrpení bytosti, která je na drahé hrudi sama. Miloval ji a soudil ji. Pohrdal jí a sebou a nemohl přece bez ní žít.“ 47 Za svého pobytu na Krymu tuto ženu uviděl poprvé. V životě se pak s ní ještě několikrát sešel. Jednomu z jejich setkání věnuje opět věnuje svou literárně dokumentární pozornost Eva Jurčinová: „Jeho touha padla zpět do hlubin mlčícího srdce. Žila tam dále v jeho krvi a obraznosti a ve své lidské samotě si vyvolávala znovu ženu, již dal se svou zemskou vášní také svou duši, ženu, s níž ho dělily dálky prostorů skutečných i duchových, zákony lidské a boží, neboť na jejím prstě byl snubní kroužek. Byla ženou jiného a on, čestný a přímý muž, mu ji podloudně bral. Pohrdal sebou proto,
45 VOBORNÍK, J.; (1907), s. 215. 46 LEHÁR, J. a kol.; Česká literatura od počátků k dnešku, Praha: Nakladatelství Lidových novin 1998, s. 332. 47 JURČINOVÁ, E.; (1941), s. 45. a přece by se byl vrhl pro ni do propasti, kdyby znovu přišla, kdyby se jí dovolal, i když jeho nitro mu říkalo, že není ,duší jeho duše‘, že hledala u něho pouze barevnou sensaci svých smyslů, ozářenou opětovným leskem jeho iluse, že s ní byl a bude sám. [...] Co byly této lásce lidské zákony, relativní a proměnlivé? [...] Přicházel k ní s lačností své touhy, opit závratí z jeho bytosti. Očekávala ho ve svém hotelu – v bývalém renaissančním šlechtickém paláci s freskami a bohatou obrazovou galerií i romantickou tradicí. Bydlel tam kdysi lord Byron se svou suitou a ukazovala mu i okna jeho bývalého bytu. Její přepychové prostředí, dýšící těžkou, východní vůní, dodávalo jejich setkáním více dráždivého půvabu. Potom, ve Vodňanech, se mu zdávalo, že nebylo, leč fantasmagorií žíznivého a unaveného poutníka, která se mu zjevila na cestě pouští. Bývala vždycky krásná, vždycky nová ve svém věčně bílém šatě, se svou ruskou krajností a živostí, s gracií velké dámy a ohnivostí Orientálky. Bloudili spolu městem, obrazárnou, bohatou díly velkých bolognských malířů, starými uličkami a basilikami, které vznikly za prvních století po Kristu. Cizí město a neznámí lidé nerušili jejich opojné důvěrnosti. Někdy přece však temný oblak zastínil jeho štěstí. Prodral se ze dna jeho srdce v nestřežené chvíli a přiznal se jí, že jeho blaženost kalí vědomí, že je svazuje hřích, vášeň, která je prokleta. Smála se mu, nazývala jeho námitky dětinským romantismem a podroboval se jí rád.“ 48 Matka, chůva, tajemná dáma v bílých šatech se staly Zeyerovými věčnými inspirátorkami. Jiným způsobem zasáhly do jeho života i jiné ženy. Víme o nich především z bohaté Zeyerovy korespondence. Dopisy, které si Zeyer s přáteli vyměňoval, jsou významným dokladem jeho tvůrčích myšlenek, tvůrčích i osobních bouří, ukazují Zeyera nejlépe jako člověka citlivého, někdy až příliš zasažitelného ve své citlivosti, ale také velice jemného, a přitom tvrdého k sobě samotnému, jako muže chápajícího a ušlechtilého. Snad nejvíce dopisů si vyměnil se Zdenkou Braunerovou. Ta Zeyera milovala po celý svůj život, obdivovala ho. Jejich vztah beletristicky zpracoval František Kožík, 49 opět literárně dokumentární podobu má i podání Evy Jurčinové: „Měl ji přátelsky rád, měl ji dokonce rád s určitou něhou, jež mohla buditi v ní naděje – a věnoval jí Román
48 JURČINOVÁ, E.; (1941), s. 86 92. 49 Na křídlech větrného mlýna a Neklidné babí léto. o čtyřech synech Ajmonových. Ale oženiti se s ní nemohl: byla mu příliš hlučná a energická… [...] Nemohl se s ní oženiti ani v této době, neboť v pensioně, na mořském břehu v Bretagni, objevil zase ji – svou smutnou a celoživotní vášeň, jejíž setkání nepřinášelo jeho srdci klidu a spočinutí a jeho nitru požehnání a míru. Zdenčino vyznání mu bylo trapné, bolelo ho, že jí musí působiti bolest, a přece nemohl jinak. ,Jste umělkyně, Zdenko,‘ řekl jí, ,nehodíte se do všedních poměrů, kterými je každé manželství zatíženo.‘ Seděla u moře a malovala je. Zdálo se mu, že je to její nejhodnotnější plátno. Bylo mu jí líto a myslil svá slova s hlubokou opravdovostí. Vstala a sňala obraz se stojanu. Potom jej přetrhla a hodila do moře. ,Srdce je ženě víc nežli umění.‘ Dojalo ho to. Neodpověděl však a odešel. Čekala ho jiná žena, která ho doprovázela i na cestě do Španěl, po které dlouho toužil.“ 50 Sám Julius Zeyer se v dopisech o svém citu k neznámé milované bytosti zmínil snad jen jednou, a to ještě velice letmo, u příležitostí zmínky okolností sňatku jejich přítele Václava Vladimíra Zeleného 51 : „ A pak – to je ovšem individuelní – dovede zapomenout? Já nedovedu. Šťasten, kdo to umí. Ten připlave ke břehu, i když se s ním potopila loď. – Ten druhý utone, neb tone do posledka v trudu a bolu.“ 52 Víc nic, alespoň v těch dopisech, které se dochovaly. Z dopisů Zdenky Braunerové a Julia Zeyera se čtenář mimo jiné dovídá i o událostech ze života Zdenčiny sestry Anny, provdané za francouzského spisovatele Elémira Bourgese 53 . I s ní si Zeyer vyměnil několik dopisů. O jejich vzájemném
50 JURČINOVÁ, E.; (1941), s. 78 79. 51 „Václav Vladimír Zelený (1858 1892), o němž v dalších dopisech je často zmínka, je syn životopisce Jungmannova, Václava Zeleného; psal krit. stati do Hlasu národa a jako kritik hudební, který hájil hudbu Smetanovu a Wagnerovu, řídil nějakou dobu i časopis ,Dalibor‘. Je autorem biografie o Tomáši Pešinovi z Čechorodu (1887) a vzorně vydal ,K. Havlíčka rodinné listy brixenské‘ (1887). K jeho statím o ,B. Smetanovi‘., posmrtně vydaném, napsal Zeyer r. 1894 vřelou úvodní charakteristiku.“ HELLMUTH BRAUNER, V.; Přátelství básníka a malířky, Vzájemná korespondence Julia Zeyera a ZdenkyBraunerové, České letopisy sv. 2, Vyšehrad, Praha 1941, str. 81. 52 Tamtéž, str. 90. 53 „Elémir Bourges (* 26. 3. 1852, Manosque, † 13. 11. 1925, Versailles), švagr Zdenky Braunerové, kritik a autor románů (částečně v Praze se odehrává román Ptáci odletí a květy opadají – Les oiseaux s’envolent et les fleurs tombent, 1893.“ FISCHER, J. O.; Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století, 2, 1870 1930, Praha: Academia, Nakladatelství Československé akademie věd 1983, str. 252. – Bourgesův román byl do češtiny přeložen Milošem Martenem. přátelství a vlivu svědčí také skutečnost, že se Zeyer stal kmotrem dcery Anny a Elémira Bourgesových Sity 54 . Je třeba také podotknout, že obě sestry si se Zeyerem nejen vyměňovaly dopisy, ale také se navštěvovali; díky těmto vztahům Zeyer poznal několik významných současných francouzských spisovatelů, vzájemně však své pozornosti doporučovali i přátele české: stopy přátelství „dvou vzácných dívek, sester Braunerových, zůstaly v celém básníkově životě. Obě ho zajímaly svými rozhovory, svou kulturou hlavně výtvarnou, s oběma ho sbližovaly nejen umělecké sklony, nýbrž i vášeň sběratelská. Obě měly osobité kouzlo, charakteristický půvab, který ho uchvátil právě tak jako později smutného, velkého umělce francouzské prózy Elémira Bourgese. Malířka Zdenka, Bourgesova princezna Jossine, živá, bezprostřední a živelně původní ho očarovávala uměleckým bohémstvím i odvahou býti vždycky svá. Botticelliovská básnířka Anna, provdaná potom za Elémira Bourgesa v Paříži, již její manžel ve svém románě vykreslil v první ženě velkoknížete Blance, vzdušná a poetická, jako by se nedotýkala země, uchvacovala ho svým kouzlem víly.“ 55 Něžný cit spojoval Zeyera a jeho neteř Karlu Heinrichovou, provdanou v Příbrami za lékaře Bedřicha Heinricha. S Karlou si Zeyer rovněž psal, navštěvoval ji a její rodinu, hrával si s jejich dětmi, ba dokonce s nimi trávíval některé významné svátky. Josef Šofferle Kvapil dokončil a připravil k vydání soubor dopisů Julia Zeyera a sester Klementiny a Marie Kalašových. V úvodu obsáhlých poznámek, uvedených za dopisy, jednak zmiňuje „zaníceného zeyerovského badatele“ Jaroslava Zikmunda, který zemřel r. 1941 na tuberkulózu, a jeho soubor korespondence Zeyera a Kalašových tak zůstal nedokončen, jednak ve svých dalších poznámkách píše, že k rodině Kalašových přivedl Zeyera jeho obdiv ke zpěvačce Klementině Kalašové: „A odraz té jeho obdivné lásky přešel i na ostatní členy rodiny, zvláště na inteligentní Marii, o jedenáct let mladší než on.“ 56
54 „Sita z Rámajány je po těžkých zkouškách osudu Ramou zavržená a sama se chce upálit. Nepřízni osudu neunikne ani její jmenovkyně, která zemřela po dlouhé plicní chorobě ve stáří 28 let r. 1915.“ HELLMUTH BRAUNER, V.; (1941), s. 28. Hellmuth Brauner osud Sity z indického eposu velice zjednodušil. Po mnoha nejrůznějších peripetiích se Ráma a jeho věrná manželka Sita šťastně setkají na onom světě. 55 JURČINOVÁ, E.; ( 1941), s. 47 48. 56 ZIKMUND, J., KVAPIL, J. Š.; Ve stínu Orfea, Julius Zeyer a rodina Kalašových v dopisech, (1879 1900) , Praha: nakladatelství Bohuslav Rupp 1949, s. 241. Josef Šofferle Kvapil mimo jiné také úsměvně poznamenává, že dopisy Marie Kalašové 57 a Julia Zeyera svědčí o jakémsi stylistickém i jazykovém trumfování. Neopomene zdůraznit, že „Zeyerovy listy mají výraznou pečeť jeho velké osobnosti lidské i umělecké. A přitom mají navíc do sebe něco ztlumeně kamarádského, co podněcuje výš nad oblast erotickou.“ 58 Období, kdy Zeyer žil se svou matkou v Liboci, bylo poznamenáno několikerým přátelstvím, z nichž zatím bylo zmíněno jen přátelství se sestrami Braunerovými. Avšak kromě nich to byly ještě sestry spisovatelky Sofie Podlipská a Karolina Světlá, „které mu přinášely ženskou jemnost a oduševnělost, že mohl mluviti beze studu o některých věcech svého nitra, které před mužskými přáteli zamlčoval.“ 59 Zajímavé je také konstatování Jana Voborníka, že v otázce ženských hrdinek byli Světlá i Zeyer v mnohém zajedno. Oba dva dokázali vyprávění obyčejných lidí přeměnit v poutavé příběhy, Světlá však více vycházela z pamětí současných lidí i z vlastních zkušeností, Zeyer z mýtů uchovávaných prostými lidmi a ze skutečností přeměněných více ve snovou fantazii: „Zeyer v oslavě věčného ženství stanul po boku Světlé, ale že unikal jejímu stanovisku empirickému, proměnil se jí, jako mnohým jiným lidem českým, v ,krásného cizince‘.“ 60 Zeyerovi byli později nuceni vilu v Liboci prodat. Její majitelkou se stala paní Anna Lauermannová. 61 Ta byla rovněž obdivovatelkou Zeyerova díla a básník býval občas hostem jejího literárního salónu. Jí také Zeyer věnoval novelu Stratonika .
57 Marie Kalašová (1854 1937), překladatelka hlavně z francouzštiny a italštiny, orientující se především na soudobé novoromantické tendence v próze a dramatu; ve vlastních pokusech poplatná literárním snahám z konce století. Patřila k nejvzdělanějším ženám své doby; hluboké přátelství ji spojovalo s J. Zeyerem, J. Vrchlickým a J. V. Sládkem. Znalosti cizích jazyků a literatur a osobní kontakty s předními francouzskými (M. Maeterlinck, R. Rolland) i italskými spisovateli uplatnila zejména v překladatelské činnosti. Uvedla k nám téměř celé dílo M. Maeterlincka, pořídila výbor povídek Villierse de l’Isle Adama, z díla R. Rollanda přeložila biografie umělců a myslitelů. Ze spisů J. Zeyera vybrala nejzávažnější myšlenky a shrnula je do antologie. Pro literární historii je cenná její korespondence s domácími i zahraničními spisovateli. – podle Lexikonu… 58 ZIKMUND, J., KVAPIL, J. Š.; (1949), s. 241. 59 JURČINOVÁ, E.; (1941), s. 40. 60 VOBORNÍK, J.; (1907), s. 57. 61 A. Lauermannová, roz. Mikschová (1852 1932); r. 1877 se provdala za J. Lauermanna, vnuka Jungmanna, ale toto manželství nebylo šťastné: po osmi letech z něho Lauermannová uprchla a strávila se svou matkou a dcerou Olgou tři léta v Itálii, během nichž se zotavovala z plicní choroby a duševních útrap. V té době byl prosazen i rozvod, na tehdejší dobu výjimečný a začíná se věnovat literární práci. Její literární dílo tvoří třináct prozaických knih a několik drobnějších prací dramatických. Mj. se v její tvorbě prosadil vliv Julia Zeyera, jímž je poznamenáno všech jejich pět románů ( Na dvojí struně, Prapodivná historie, Černý Lohengrin, Děti, V hradbách ). Zemřela takřka v osmdesáti letech ve své libocké vile. Podle slovníkové příručky Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století, Československý spisovatel, Praha 1973, str. 305 306. Ženy, které nějakým způsobem inspirovaly Zeyerovo dílo nebo zasáhly do jeho myšlení a jednání, tu zcela jistě nejsou uvedeny všechny. Jednu ženu však rozhodně opomenout nemůžeme, ženu, s níž se Zeyer nikdy nesetkal, ale jejíž pohádku četl ve svém životě poprvé v českém jazyce: „Je li u každého básníka četba věcí důležitou, u Zeyer a je z nejhlavnějších klíčů jeho života. Proto je důležito věděti, že četl Ebertovu Vlastu a zvláště mnoho z literatury české. ,První věc, kterou jsem česky četl, byla zase pohádka a sice Němcové Jak Jaromil k štěstí přišel v některé české školní čítance. Později nadchl mě Erben. Ten Erben, Němcová a později paní Světlá měli ze všech českých literátů na mě rozhodný vliv.‘“ 62 V jednom ze svých dopisů Janu Voborníkovi také Zeyer píše o své matce: „Později jsem jí předčítával česky. Babičku (Němcové) jsem jí musel čísti nejméně desetkrát.“ 63 Blíže se k tajemné milované bytosti vrátíme při rozboru básníkovy Karolinské epopeje , stejně tak i k ženským postavám v Zeyerově díle ovlivněném francouzskou kulturou. V Zeyerových vztazích k ženám zůstane navždy mnoho nevyjasněno, avšak o to víc je možné věnovat pozornost pojetí ženských postav v básníkově díle, a to je záležitost zajímavá, poutavá i dobrodružná. Nezbývá než dodat, co na toto téma výstižně poznamenal Zeyerův přítel František Herites: „Ve vztazích s ženami bylo a zůstalo Juliu Zeyerovi mnoho tajemností, jež jistě nebudou vysvětleny. Doufejme aspoň, že nepodaří se nějakému literárnímu šťourovi hlubiny jeho srdce rozrýt a nešetrně odhalit, vyvěsit na trh veřejnosti, jako se stalo s tajemstvími jejich srdce, s nimiž uznalo za dobré umříti, jiným velkým lidem i dlouho teprve po jejich smrti.“ 64
1.5. Osobnost člověka a básníka Julia Zeyera
Bohatým zdrojem informací o básníkově životě, myšlenkách, pocitech i o jeho díle jsou Zeyerovy dopisy. Díky nim může čtenář lépe pochopit některé nuance autorovy osobnosti, ale i jeho díla. Na jedné straně je škoda, že se nedochovala většina dopisů Zeyerových přátel, i když na druhé straně je tu stále jistá etická otázka: nebyly li dopisy již původně při svém vzniku určeny veřejnosti, do jaké míry má čtenář právo do nich nahlížet? Nicméně i přes tyto pochybnosti je zřejmé, že jen díky dopisům může
62 VOBORNÍK, J.; (1907), s. 22 23. 63 Tamtéž, s. 21. 64 HERITES, F.; Vodňanské vzpomínky, Praha: Československý spisovatel 1958. čtenář i zasvěcený badatel docenit Zeyerovu osobnost, jeho jemnost, citlivost, skromnost, ale i v neposlední řadě obrovskou vnímavost člověka ke starostem i radostem jiných lidí. Jiným významným zdrojem pro pochopení Zeyerovy osobnosti se staly Vodňanské vzpomínky Františka Heritese. 65 Do Vodňan se Julius Zeyer odstěhoval roku 1887, po hluboké životní krizi, po tom, co se mu Praha zprotivila farizejstvím a nepřátelstvím: „Co leželo tolik těžce na duši Julia Zeyera, když přistěhoval se do Vodňan, ví li to kdo, nevím. Literární a také divadelní neúspěchy, které Zeyer – byly ty doby – měl, jistě hodně jej hnětly, ačkoli najevo dával, že je mu to vše lhostejno, že vysoko je nad to povznesen. Ale ty zdrcující, odsuzující kritiky i ten mnohostranný posměch z jeho prací, nemohly býti příčinou oné duševní nálady, s kterou Julius Zeyer přišel do Vodňan. Také ne různé svízele a nepříjemnosti jakési osobní, jichž před tím zažil. V tom bylo hlubšího cosi, daleko, daleko hlubšího, to bylo krvácení po docela jiných ranách. Mluvil o tom často, neurčitě však, mluvil jen všeobecně o zatoulaném smutku své duše.“ 66 V některých chvílích, kdy Zeyerova duše byla rozcitlivělá, jako by básník přemohl svůj vnitřní ostych a toužil po tom se se svou bolestí svěřit právě Heritesovi. Ten ho však vždy zadržel, tušil, že by pak Zeyer nejspíš svého vyzrazeného nejvnitřnějšího tajemství litoval. Přesto však jeho přátelé, celé vodňanské prostředí dodávali nové síly k překonávání jeho věčné bolesti, jak ostatně sám Zeyer přiznává paní Mokré i Heritesové před svou poslední cestou do Ruska: „Vodňanům mám mnoho k poděkování. Byl jsem tak blízek sebevraždy! Bůh mne zachránil před velikým hříchem. Vodňany mě vrátily sobě, kde jsem se utišil. Mnoho jim děkuji, mnoho děkuji té milé krajině, mnoho děkuji vám všem.“ 67
65 Ladislav Stehlík v doslovu k Heritesovým Vodňanským vzpomínkám píše: „Heritesovy vzpomínky vyšly na okraji jeho vlastního literárního díla spíš jako příležitostné glosy než předem uvážený a vykomponovaný slovesný útvar. A přece zaujmou čtenáře svou prostou sdílností, s jakou vypráví o sobě i svém druhu z mládí Otakarovi Mokrém. Všechny Zeyerovy ctitele potěší několika živými a bystrými postřehy, které nám přibližují i lidskou tvář básníkovu z perspektiv neobvyklejších, než nám ji vykreslila literární historie. Jistě působil ve vodňanském prostředí dojmem ,cizokrajného ptáka‘, jak ho v jednom svém dopise charakterizoval malíř Antonín Slavíček.“ HERITES, F.; (1958), s. 90. 66 Tamtéž, s. 43. 67 Tamtéž, str. 44. Zatímco Herites a Mokrý se znali od dětství, dokonce i jejich otcové i děti spolu přátelili, Zeyer se do Vodňan dostal později díky slavnosti, při níž byla odhalena pamětní deska slavnému vodňanskému rodáku Bohumilu Havlasovi. Do Vodňan se tehdy sjelo poměrně hodně spisovatelů. 68 Zajímavé je, jak už tehdy vnímal Herites Zeyerovy zvláštní změny chování. Nejprve byl příjemně překvapen básníkovým až bujarým veselím, kdy se přel s Eduardem Jelínkem o to, zda vodňanské náměstí je nejúchvatnější na celém světě hned po náměstí svatého Marka v Benátkách či ne, nakonec se však oba spolu roztančili po onom náměstí za potlesku a smíchu ostatní společnosti. Avšak hned nazítří ráno, jako by František Herites potkal úplně jiného člověka – zasmušilého, až tragicky vážného, jako by byl nemocný či hluboce uražený. Na jeho starostlivé otázky dostalo se mu od kohosi odpovědi: „,I to on tak dělá, Julys.‘ [...] Později jsem doznal toho pravdu. Takové přechody bývaly u Zeyera, ze sdílné hovornosti v uzamčenost na sedm zámků, z veselí, ano rozpustilosti, až v hluboký, jako bezedný, melancholický smutek.“ 69 Toto konstatování a pozorování připomíná i některé postavy Zeyerových děl. Jak konstatují badatelé, 70 Zeyerovy postavy jsou nositeli „nelomených vášní“, hlubokých citů a vášnivých prožitků. Víme již, že u Zeyera se střídala období samoty a uzavřenosti s obdobím cest či s obdobími radostnějšími. Avšak i toto stanovisko je poněkud zjednodušené. Ani Zeyerovy pobyty v cizích zemích se neobešly bez určitých smutků a pocitů samoty, stejně jako samotaření básníkovo nemělo vždycky tak tragický nebo alespoň bezvýchodně melancholický nádech. Poněkud dále jde v pozorování Zeyerovy samoty opět František Herites: „Zeyer miloval samotu, ale samota trvala, v opuštění, nebyla jistě v jeho povaze. Zeyer vždy musil mít někoho, kdo by se s ním tak trochu mazlil. Naprostá osamělost by ho byla jistě a brzo udolala.“ 71 Důležité také je, že Zeyer byl nadšen jihočeskou krajinou v okolí Vodňan, její obraz najdeme v několika básníkových dílech. 72 A nejenom krajina, ale i některé „postavičky“ obyčejných, prostých lidí se objevily na stránkách Zeyerových děl. Je až
68 Kromě Julia Zeyera to byli např. Sofie Podlipská, Adolf Heyduk, Jan Otto, Jaroslav Vrchlický, Josef Thomayer, Josef Holeček, Eduard Jelínek, Šebek Arietto a další. 69 HERITES, F.; (1958), s. 37. 70 Např. J. Voborník, F. V. Krejčí, E. Jurčinová, J. Š. Kvapil. 71 HERITES, F.; (1958), s. 43. 72 Např. Jan Maria Plojhar, Trojí paměti Víta Chorále, ale i v Karolinské epopeji. dojímavé, jak vzpomínají na Zeyera někteří pamětníci. 73 Všichni vodňanští vzpomínající se shodují, že byl pan Zeyer velkým přítelem dětí a chudých, milovníkem květin a přírody vůbec, člověkem dobrým, jemným a šlechetným. František Herites dodává: „Julius Zeyer měl zvláštní kouzlo přitažlivosti; každému, kdo do bližších styků s ním přišel, zrovna ,udělal‘. Proto jest nejen jako spisovatel, básník, ale i jako člověk tolik milován; nejen ženami, i muži. Proti někomu ale změnil se v pravý opak své něžné a sladké bytosti a postavil se tak, že ani nebylo možno žádné sblížení. Koho měl nerad, dovedl býti až zlým a v projevech nepřátelských vůči němu stal se docela bezohledným, nedal si žádných závor, nebyl tu nijak k poznání. Na okolí své působil Julius Zeyer mocí zrovna sugestivní. Co dělal on, dělalo hned všecko po něm.“ 74 Zvláštní byl také Zeyerův přístup ke smrti. Například z dopisů Karolině Světlé je zřejmé, jak se Zeyer snažil dodat spisovatelce sílu, chuť k životu a snažil se ji přimět k trpělivosti k životním osudům. Světlá těžce snášela smrt Jana Nerudy a také smrt svého manžela Petra Mužáka. Zeyer svým studiem východních filozofií znal mnoho o pojetí smrti, proto v mnohém se Světlou polemizoval, mnohé jí trpělivě objasňoval a přesvědčivě na ni působil: „Chtěl jsem jen, byste hájila důstojnost své duše proti ranám neštěstí, chtěl bych, abyste byla silná, jak jste vždy bývala. Zoufati není Vás důstojné, v zoufalství je cos jako nenávist a nenávist je slabost a jed plný trpkosti. Postavte se na stanovisko úplné negace. Ať není boha, ať není duše, ať není nic. Co to vše pro ducha silného? Hleďte té možnosti odhodlaně v tvář. Nedovedete se usmívat a říci: ,A co dál?‘ Já to dovedu a Vy jste přece větší duch.“ 75 V jiném dopise Karolině Světlé píše: „Boha ale neznáme, tušíme jen a nesmíme si myslit, že on musí dle zákonů našich představ býti a se říditi. To, co se nazývá ,odevzdáváním se do vůle boží‘ (je to zase jen po lidsku myšleno), je velkou moudrostí. Lid mnohdy tu moudrost má, cítí vůbec přirozeněji a správněji než my to obyčejně činíme, nedovede to říci, ale cítí lépe, co je život a smrt. [...] Bůh nepotřebuje naše modlitby, my je potřebujem, a modlitba je něco docela jiného než horoucné přání, prosba za vyslyšení.“ 76
73 FENCL, F.; Julius Zeyer a Vodňany, K jubileu 100. výročí narození a 40. výročí smrti Julia Zeyera uspořádal Florian Fencl, České Budějovice: Jihočeské vydavatelské a nakladatelské družstvo 1941. 74 HERITES, F.; (1958), s. 82. 75 HATANOVÁ, S., JANÁČEK, J.; Dopisy Julia Zeyera Karolíně Světlé, (1892 1898), Liberec: Česká beseda 1999, str. 22. 76 Tamtéž, s. 38 39. Vedle tohoto silného a oduševnělého postoje, který snad skutečně musel spisovatelce dodat více odvahy, je opět pozorování Františka Heritese, jenž píše, že Zeyerovo pojetí a chápání smrti bylo spíše naivní. Řekli bychom snad až idealistické. Až do smrti přítele Otakara Mokrého se totiž se smrtí v tváři tvář nikdy nesetkal. O Mokrého se Zeyer staral obětavě: „Jakým Julius Zeyer uměl býti přítelem, dokazuje nejlépe jeho péče o Otakara Mokrého za dlouhé nemoci, péče hraničící až na sebeobětování. ,Posvátnost velké bolesti nás sbližuje,‘ psal mně jednou – ,tu cítíme zřejměji, čím si máme vlastně býti navzájem.‘ Otvírala se mu cesta na Volhu a do Urálu až ,ale jak mohl bych odejeti pro plaisir, když zde je takový smutek,‘ čtu v dopisu Zeyerově z Brandýsa, kde celé léto prodlel s přítelem na smrt nemocným. ,Zeyer je zlaté srdce,‘ řekl ke mně Mokrý, když vracel se umírající již pak do Vodňan.“ 77 Ale pokud jde o smrt samu, píše Herites o kousek dál: „Zeyer byl člověk věřící, hluboce věřící, v nesmrtelnost duše, v posmrtný život věčný věřil, ovšem tak, jak sobě ty krásy a veleby spředl v bujné své fantasii. ,Až zemřeme, budeme překvapeni, » řekl jednou. « To, co uvidíme,veškerými smysly lidskými nedovedeme chápat.‘ Na smrt samu, totiž na ten přechod ze života do smrti, Zeyer pohlížel zcela naivně. Blízek šedesáti let svého života, neviděl nikdy smrt, nikdy se jí tváří v tvář nedíval, nevěděl, co znamená: umírati. V jeho mysli bylo to prostým vstoupením z jednoho pokoje do druhého. Až přítomen byl přítelovu zdlouhavému, postupnému, beznadějnému umírání a jeho skonu. Přijel jsem druhého dne po Mokrého smrti do Bosňan, a Zeyer mně běžel naproti všecek vyděšen. ,To je hrozné, to je hrozné,‘ opakoval.“ 78 Básníkovu osobnost dokresluje i Heritesovo líčení Zeyerova nadšení pro sběratelství starých předmětů, schopnosti citlivě vyzdobit, „dekorovat“ svůj byt v domě „U čápů“; představuje Zeyera jako člověka milující i nejobyčejnější květiny, ale i jako člověka v jiných životních situacích, kdy jednal zcela nezištně, kdy nelitoval svého času, aby mohl učit vodňanské děti francouzštině a angličtině, aby jim vyprávěl staré příběhy a pohádky, a vyprávěl jim dokonce i historii či příběhy těch vzácných, nádherných předmětů, které doma měl: „Svůj byt v paláčiku U čápů proměnil v čistě zeyerovský svět, plný exotů a uměleckých předmětů, přivážených z dalekých cest a
77 HERITES F.; (1958), s. 64 65. 78 Tamtéž, s. 66 67. vkusně rozmístěných v celém starobylém domě. Jeho starožitnická záliba nashromáždila zde i mnoho lidového umění, horlivé sbíraného v celém kraji.“ 79 Heritesovy vzpomínky skutečně ukazují v mnohém cestu k lepšímu pochopení Zeyerova estetického vnímání světa, krajin a kultur v něm, stejně jako i lidí. K tomuto významnému vodňanskému pobytu uveďme ještě hodnocení profesora Voborníka: „Doba vodňanská trvala i s mezerami, kdy básník meškal na výletech v cizině, dvanácte let, od r. 1887 do 1899. Důkaz to, jak velice se Zeyerovi život v zátiší tom zalíbil. Přední o to zásluhu měla společnost přátel, básníka Otakara Mokrého a spisovatele Františka Heritesa, srdečná přítulnost jejich rodin, láska a úcta všeho občanstva a lidu. Všickni tři básníci utvořili trojici, která bude vždy památnou v dějinách literatury a města Vodňan. Ukázalo se, že je Zeyer člověk výborně společenský, jenž se umí přizpůsobiti společnosti mužů i dam, dětí i prostého lidu. K nejkrásnějším památkám něžné a ryze lidské povahy Zeyerovy náležejí vzpomínky, jak miloval děti. Jest to přirozený doplněk obrazu duše, jež milovala květiny, ptáky, krajiny, lesy, vody, lid, primitivní kultury, hračky a báje. Jest to celé bohatství lásky veliké duše básnické.“ 80 Z dalších Zeyerových přátel je třeba jmenovat alespoň Josefa Václava Sládka, přítele, díky kterému Zeyer mimo jiné mohl podniknout cestu do Skandinávie, Miriama (Zenona Przesmyckého), polského básníka, s nímž se Zeyer často vášnivě přel o různých literárních otázkách, architekta Josefa Hlávku, nejen přítele, ale zejména Zeyerova významného mecenáše. 81
79 STEHLÍK, L., In.: Herites, F.; HERITES F.; (1958), s. 92. 80 VOBORNÍK, J.; (1907), s. 208. 81 Jak velice si Josef Hlávka vážil Julia Zeyera i jeho díla, o tom svědčí i jeden dochovaný dopis z 9. března 1895: „[…] Sleduji Vaši činnost s plnou upřímnou pozorností, vážím si jí a přikládám jí velký význam a jsem přesvědčen, že si dobude všestranného uznání. V přesvědčení tom jsem tedy vždy ochoten Vaši literární činnost všemožně fedrovati, třeba i bez Vašeho vědomí a proti Vaší vůli, a nepřeji si, než abyste se celou duší ujal nějakého vpravdě velkého uměleckého díla, které by Vaší individualitě odpovídalo. […] Souhlasím však s Vámi, že nemůže míti umělec vyšší a krásnější úlohu « než dodávat nových odstínů a nově dojímajících rysů těm lidu nade vše drahým postavám a předváděti v novém světle s individuálně novým reliefem ty dávně uchvacující děje. […] Není to žádné snění – žádná vidina! To by byl čin, který by v našem písemnictví zaujal vysoký a trvalý význam (rozumí se velké dílo o tragédii člověka a křesťanství – pozn.), a není žádné příčiny odkládati tento čin v časy budoucí a pro nějaké Vaše následníky. Já také v následnictví nevěřím. Každý čas má své úlohy a své muže k jejich vykonání. Že předmět ten a úloha tohoto významu leží úplně ve smýšlení a cítění naší doby, která se již všemožně namáhá, by se z toho bahna sprostého materialismu vymanila, nemůže býti žádna pochybnost. A že Vaše individualita k této úloze úplně přiléhá, to přece nemůžete ani sám sobě upříti. Já neznám nikoho jiného, kdo by byl k básnickému zpracování této úlohy, a to sice až k té výši nejideálnějšího křesťanského pojmutí a pochopení, způsobilejší než Vy sám, i jsem o výsledku úplně přesvědčen. Cíl takový jest nejusilovnějšího domáhání hoden – a jsem pro svou osobu milerád ochoten Vám po Vašem přání býti k tomu v každém vzhledu nápomocen, jak mi vůbec jen možná.“ – VOBORNÍK, J.; Julius Z dalších osobností, jež významně zasáhly do života i díla Julia Zeyera, je třeba uvést Vojtěcha Náprstka. V Náprstkově knihovně nacházel básník knihy nejen o evropských, ale i o vzdálených zemích Orientu a o jejich kulturách. V salónu v domě u Halánků se setkával se zajímavými osobnostmi žijícími v Praze nebo do Prahy přijíždějícími. Náprstkův dům se totiž pro většinu cizinců stával prvním místem jejich pobytu, tady se jim dostávalo vlídného přijetí a potřebných informací. Přátelství a osobnostem Julia Zeyera a Vojtěcha Náprstka věnujeme následující kapitolku.
1.6. Julius Zeyer a Vojtěch Náprstek
Jak se vůbec stalo, že Julius Zeyer se stal důvěrným přítelem Vojtěcha Náprstka 82 a jedním z nejpovolanějších, kdo o něm mohli psát. Zeyer dokonce sestavil, uspořádal a v upravené podobě vydal Náprstkovy deníky, přesněji Náprstkovy deníky poskytly básníkovy materiál k životopisnému dílu o Vojtěchu Náprstkovi. Tímto dílem se stala Kostra k deníku Vojtěcha Náprstka. Jde o životopis líčený vlastními Náprstkovými slovy, avšak koncipovaný Zeyerem. 83 Do Náprstkova domu U Halánků přicházelo mnoho lidí, dům byl přátelům a lidem hledajícím pomoc otevřen snad neustále. Mezi hosty patřila i Anna Lauermannová, jak víme, nejen přítelkyně Julia Zeyera, ale i manželů Náprstkových. Ta o vztahu Zeyer – Náprstek napsala: „Krásné přátelství pojilo Julia Zeyera a Vojtu Náprstka, ač rozdíl a možno říci protiklad v názorech i vkusech obou těchto přátel byl podstatný. Vojta Náprstek spěl do budoucna snem i snažením. Julius Zeyer, zraněný poutem tehdejší české přítomnosti, plul svými sny do minula. [...] Každý to bral z jiného konce – co je pojilo k velkému přátelství? – Snad to, že oba byli utopisté, idealisté – že
Zeyer – Listy třem přátelům, Praha: Paměti, Knihovna literárních vzpomínek a korespondence, svazek X, III. Třída České Akademie věd a umění 1938, s. 11 14. 82 O Náprstkově příjmení vypráví Zdeněk Šolle tuto zajímavou historku: Náprstkův dědeček Václav Antonín měl se svou paní osm dětí, z toho pět synů. Předposlední syn, Antonín, pozdější otec Vojtěchův, se narodil roku 1775. Když byl zapisován do matriky, farář v duchu tehdejších germanizačních snah přeložil i jeho rodné jméno do němčiny a udělal z Antonína Náprstka rázem Antona Fingerhuta, na rozdíl od všech jeho sourozenců, kteří zůstali Náprstky. Vojtěch Náprstek pak musel vynaložit mnoho úsilí, aby své původní příjmení oficiálně získal zpět. ŠOLLE, Z.; Vojta Náprstek a jeho doba , Praha: Felis 1994, s. 17. 83 ŠOLLE, Z.; (1994), s. 11. oba měli duši širokou, veškerenstvo objímající a ještě to, že oba spěli k světlu nad temno, k velké lásce nad nenávist.“ 84 Ke stejnému názoru dospěl i Jan Voborník: „Oba mužové, Zeyer básník a Náprstek racionalista, vypadali napohled, jako by se neměli nikdy setkat. Ale taková byla jejich vnitřní příbuznost, že se nejen setkati, ale i spřáteliti měli a jména svá spojiti památkou na krásný svazek ideálního družství na poli české práce. Zeyer našel dobrým a zdravým pudem cestu k Halánkům, kdež se otvírala duši jeho ve chvílích skleslosti a zármutku náruč povznášejícího přátelství a žíznivé jeho bádavosti bohatá zásobárna prostředků, jimiž by se ukojil.“ 85 Zeyera uvedl poprvé k Náprstkům asi roku 1877 J. V. Sládek. Zeyer hledal v té době prameny ke svým dílům z čínské minulosti. Chtěl tak českému publiku zpřístupnit starou čínskou kulturu, o níž v Čechách nebylo mnoho známo. 86 „U Halánků nalezl Zeyer Čínu, jak ji potřeboval: v osobním zájmu domácího pána, v knihovně i sbírkách předmětů. Náprstkův duch prahl po velkém cíli, jako Zeyerův, po zdokonalování sebe sama a skrze sebe i jiných, po vědění a poznání, po volnosti a síle národa, po stycích se vším, co širý svět choval v pravdě velikého. Byl mužem rozumu, ale znal i snění a vznět srdce a touhy.“ 87 Sám Zeyer o přátelství s Náprstkem napsal: „Vřelost dostavila se později a čím déle jsem ho znal, tím hlouběji jsem poznával jeho cenu, tím více jsem ho miloval a tím dražším útulkem se mi stával jeho dům ve chvílích skleslosti ducha a zármutku.“ 88 Není tedy divu, že právě Náprstkovi věnoval básník svou čínskou povídku Blaho v zahradě kvetoucích broskví. J. Voborník dokonce nachází paralelu mezi přátelstvím postav v této povídce a přátelstvím Zeyerovým a Náprstkovým: „Ať jest podivuhodně všestranná osoba Umbrianiho v úvodě povídky kdokoli v původním modelu, mnoho jest v ní vylíčeno tak, že se to hodí věrně na Náprstka samého a Zeyera. ,Já spisovatel‘ a Umbriani
84 Tamtéž, s. 191. 85 VOBORNÍK, J.; s. 121. 86 J. Voborník připomíná v této souvislosti, že zatímco např. v Paříži vyšla již v polovině 18. století čínská mluvnice a v roce 1813 tu byla zřízena první profesura čínštiny, v Praze roku 1882, když Zeyer nabídl českému divadlu čínskou komedii Bratři , nepřijalo ji divadlo z obavy, že obecenstvo nebude mít o tak cizí látku žádný zájem. Významné také je, že tuto komedii Zeyer věnoval sestrám Braunerovým, protože „mu byly platným podnětem čínské dekorativní drobnosti v atelieru umělkyň. Hlavním však cílem i podnětem umělcovým zde byla propagace orientálního a jemného vkusu v Čechách.“ VOBORNÍK, J.; (1907), s. 119 a 124. 87 VOBORNÍK, J.; (1907), s. 122. 88 KODYM, S.; Dům U Halánků, Praha: Československý spisovatel, 1955, s. 197. přilnuli k sobě hned; nebylo to ani tak přátelství, jako tichá aliance, kterou uzavřeli proti obklopující je společnosti. Cítili, že jsou si příbuzní v náruživé lásce k tuláctví. Oběma bylo nevolno ve středu těch usedlých, víceméně ctnostných a střízlivých lidí, kteří vesměs měli povinnosti, povolání a cíle života. Nám scházel oběma smysl pro krásné a vážné ty věci, nechápali jsme vznešenost těchto narážek v hereckých úlohách oněch dobře po občansku smýšlejících měšťanů. Odměňovali se nám opovržením. Říkali, že jim závidíme reální jejich půdu pod nohami, a měli snad více pravdy, než tušili.“ 89 I další poznámka Anny Lauermannové vyjadřuje, co oba přátele spojovalo, ale i co je odlišovalo: „Vkusem byl Zeyer aristokrat, nikoli však citem své spravedlnosti – tímto citem byl socialista. ,Jste aristokrat,‘ řekla jsem mu kdysi. ,Ale kde.‘ ,Tak co jste, Staročech, Mladočech, či co?‘ ,Anarchista,‘ řekl s úsměvem. Nevím, tohle měl nějak popletené. Psal a snil o rytířích a králích, o hranostaji a purpuru, ale Štědrý den trávil kdysi se šupáky ve vodňanské šatlavě a častoval je rosolkou a pečivem darovaným ctitelkami. Když se to paní Náprstková od Halánků na něho dověděla, velmi se horšila.“ 90 U Halánků se Zeyer pochopitelně setkával s dalšími Náprstkovými přáteli, jako byli Eduard Jelínek, sochař Josef Maudr, Václav Vladimír Zelený, básník Jan Lier, Jaroslav Vrchlický, Josef Václav Sládek, staročech František Ladislav Rieger a pak především jeho dcera, paní Marie Červinková Riegrová, kněz a autor knih pro děti František Doucha, lexikograf František Špatný, Josef Ladislav Turnovský, původně herec a pak novinář, notář a dramatik Josef Štolba. 91 Do Náprstkova domu chodívaly i tři české spisovatelky a nesmíme v této souvislosti zapomenout, že i průkopnice české emancipace, Karolina Světlá, Sofie Podlipská 92 a Eliška Krásnohorská. Byla to také Krásnohorská, která se snažila přiblížit alespoň ve zkratce ovzduší Náprstkova salónu i Zeyerovu osobnost: „Bylo to v knihovně Vojty Náprstka. [...] Dle zářivého obličeje, kterým Náprstek mě přivítal,
89 VOBORNÍK, J.; (1907), s. 121. 90 ŠOLLE, Z.; (1994), s. 193. 91 Více viz. časopis Světozor , rok 1887, článek na pokračování Z domu U Halánků. 92 Karolina Světlá, vlastní iniciátorka Amerického klubu dam, psala 20. dubna 1880 u příležitosti Náprstkových čtyřiapadesátých narozenin, že osud, který daroval české vlasti Vojtěcha Náprstka, „v přehojné míře nahradil, v čemž v jiném ohledu ji po otčímsku zkrátil“. V roce 1889 věnovala Světlá jednu ze svých posledních literárních prací, povídku Škapulíř , manželům Náprstkovým, pod jejichž střechou „po více než čtvrtstoletí nalézá vše, co s našimi národními zájmy a s ženskou otázkou souvisí, útulek“. V dopise z 18. března 1889, kde jim věnování své práce oznamuje, píše: „Dům U Halánků byltě pro mne prvním representantem češství a zůstal jím, budiž Vám oběma dík za to nehynoucí – skvěle až dosud.“ ŠOLLE, Z.; (1994), s. 194. domnívala jsem se, že zakoupil opět jakési nové, znamenité dílo, které mi chce s radostnou pýchou ukázati, jako jindy činíval. Měl však toho dne ještě větší příčinu k radosti a hrdosti; vzácného hosta mi přivedl, věhlasného pana X. (Ant. Pervolf to byl), slavného krajana Čecha, učence, jenž zaujímal vynikající postavení v provincii ruské. Pan X. jal se kritisovati poměry české. S patra bagatelizoval náš ,trpasličí‘ zápas politický a odsoudil všechno naše národní snažení jak čiré, malicherné dětinství. Přikládaje obrovskou míru ruskou na malé naše národní tělo, dokazoval nám, jak jsme směšní a drzí, my Palečkové, že chceme míti také samostatný život mezi patami takových velikánů, jakými jsou Německo a Rusko. [...] Vtom vyskytla se mezi námi osoba, již jsem byla dříve nezpozorovala; nevím, z kterého koutku knihovny se přiblížil muž malé postavy, dobře známé tváře – Julius Zeyer. Postavil se před řečníka s výrazem, jenž tak sálal nevolí a přitom sarkasmem, že se pan X. zarazil. „A co vy pane X.,„ počal Zeyer bez okolků hněvivě a prudce, „pročpak jste si nezůstal v Rusku? Či jsme vás zvali do Čech, abyste nám sem přišel vyspílat? Když je u nás všechno tak špatné a směšné, tedy prosím vás jen zas jděte rychle, odkud jste přišel a kde máte pro své slavné působení na lidi tolik tisíců verst, co my pídí, jak jste pravil. Jen jděte, vždyť vás tu nezdržujeme a o váš velkopanský úsudek se neprosíme.“ 93 Zeyera s Náprstkem spojovala nejen touha po dálkách, po poznávání jiných zemí a lidí, ale i vzájemný obdiv, filantropie i nezištnost. Ze svého pobytu v Americe 94 si
93 Tamtéž, s. 141. 94 V Americe žil Vojtěch Náprstek (1826 1894) od r. 1848 do r. 1858. Nejprve se živil jako dělník v kartonážní dílně, pak kameník a truhlář. V r. 1850 si ve městě Milwaukee otevřel knihkupectví a půjčovnu knih a hudebnin; v Americe také položil základy organizovanému krajanskému hnutí. Po návratu domů se snažil uplatnit své zkušenosti doma ve prospěch lidí a českého národa. Zásluhou Vojtěcha Náprstka mohly začít vycházet 6. ledna 1861 Národní listy , jako oficiální české noviny. Patřil k zakládajícímu členům spolku Svatobor, podporující české spisovatele. V části svého domu nechal zřídit Průmyslové muzeum. Podnikal přednášky, v nichž se soustřeďoval na uvádění nových strojů, prostředků a metod do domácnosti. Rozsáhlé přednášky věnoval postavení žen ve společnosti a vybízel ženy, aby vystoupily z jednotvárného života a ukázaly světu, že mají stejné schopnosti jako muži. Byl tehdy v Praze prvním a dlouho jediným, kdo tuto myšlenku vyslovil. Díky němu mohl vzniknout, opět v jeho domě, Americký klub dam (nazvaný na počest Náprstkovi pro jeho zkušenosti a podněty z Ameriky). Dal ženám k dispozici knihovnu, sál pro přednášky, pořádal s nimi výstavy a exkurze. (Na přednášky Amerického klubu dam měly přístup pouze ženy, muži mohli naslouchat v předpokoji. Za třicet let činnosti klubu se konalo téměř pět set přednášek z nejrůznějších oborů.) Velice často vystupoval Náprstek iniciativně ve věcech veřejné hygieny a zdravotnictví vůbec. Za dvacet let se mu podařil spousta užitečných opatření: prosazoval zavedení filtrace říční vody, rychlejší tempo v dláždění ulic, zřizování obecních hřbitovů, doporučoval kremaci, patřil mezi nejstarší průkopníky zoologické zahrady u nás, poukazoval na nedostatek vhodných a veřejných lázní pro lid v Praze, vystoupil rozhodně proti nařízení, podle něhož nesměly dětské kočárky na chodníky, ale jen do jízdní dráhy, vystupoval také proti dámským vlečkám, které vířily prach v ulicích. Vystoupil s požadavkem volebního práva pro ženy v obecních volbách, vystoupil také na podporu užívání plynu v domácnostech, navrhoval využití elektrické energie Náprstek přivezl mnoho podnětů k rozvinutí osvětové, dobročinné i jinak kulturní činnosti. Na osobnosti obou mužů silně působily jejich matky. Na Zeyerovo vzdělání kromě matky také chůva, stará Praha, české kroniky, český venkov, česká literatura, čeští umělci, vědci, přátelé, románský svět a románská kultura, staré kultury vůbec. Na Náprstka vysokoškolská studia, poznatky z cest, především z Ameriky, přátelé přicházející do jeho domu neustále otevřeného všem, kdo potřebovali pomoc, útěchu, materiály ke studiu. To, co Zeyera burcovalo, pobuřovalo, byly vady a nemoci tehdejší společnosti – doktrinářství, autoritářství, mělkost, faleš a lež. Náprstek kolem sebe a k sobě zlo nepouštěl, jeho osobnost jako by byla dobrem prodchnuta. Zeyer zlo kolem sebe vnímal intenzívně, ale přetvářel ho ve fantazijní kulisu mystických příběhů. Je zajímavé sledovat působení obou mužů v tehdejší době, jejich setkávání i jejich vlivy na další přátele. Je nesporné, že nové generace se vracely a budou vracet k dílu Julia Zeyera, další generace cestovatelů a objevovatelů se bude znovu obracet k dílu Vojtěcha Náprstka. Svou výjimečností a přitom prostotou silně reprezentují českou společnost konce devatenáctého století. Žádná monografie o jednom z nich se nemůže obejít bez zmínky o druhém příteli. Tak silně zapůsobili nejen na své přátele, obdivovatele a celou společnost, ale i na sebe navzájem.
při osvětlování pražských ulic, byl propagátorem telefonu, uvažoval o lanovce na Letnou, prosazoval soustavné zdokonalování protipožární ochrany. Náprstek byl odpůrcem jakéhokoliv fanatismu, nejen církevního, ale i národnostního či stranického, vyzýval ke vzájemné snášenlivosti. ŠOLLE, Z.; (1994), s. 157 190.
II. KAROLINSKÁ EPOPEJA
1. KAROLINSKÁ EPOPEJA
Julius Zeyer vytvořil Karolinskou epopeju vědomě jako člověk své doby, doby konce devatenáctého století, jako básník hledající hrdiny a ideály ve starých textech a ve starých dobách. Snaží se připomenout je svým současníkům, a pozvednout tak jejich hrdost a zvýraznit povědomí o slávě dávných dob. Je autorem doby zmítající se v rozporech, žije v zemi s bohatou a slavnou minulostí; tuto zemi však v autorově současnosti spravují cizinci. Usiluje tedy o probuzení zapomenuté hrdinské poezie, protože ideály, které představuje, by měly být ideály kterékoliv doby, tedy i Zeyerovy. Bylo však třeba přiblížit je z hlediska „moderního“, připomenout, že Češi jsou také silným národem s velkou minulostí, že je třeba bojovat za mnohé hrdinské ctnosti pro dobu současnou i budoucí. Zeyer má k dispozici básnické prostředky, kterých bohatě využívá, stává se „vidoucím z hloubi svého srdce a z touhy vymanit se z malosti národa podrobeného,“ 95 jak o něm napsal F. X. Šalda, jeho mladší současník, básník kritik. Ne nadarmo ho Šalda považuje za básnicky nejsilnější zjev lumírovské generace, tedy za osobnost mající ve své době „největší soustředění, největší intensivnost a sílu vidění“. 96 Píseň o Rolandu Julia Zeyera je součástí rozsáhlého cyklu Karolinská epopeja s ústřední postavou Karla Velikého. Zeyer vychází z důkladného studia pramenů: z děl o životě Karla Velikého i ze starých chansons de geste, a to nejen z královského okruhu, ale i okruhů dalších. Karolinskou epopeju tvoří čtyři části: Pohádka o Karlu Velikém (1890), Román o čtyřech synech Ajmonových (1891), Píseň o Rolandu (1888) a Píseň o korunování krále Lovise (1893). V tomto pořadí jsou skladby uvedeny v cyklu. Jak je však na první pohled patrné, autor je psal v jiném sledu. Při studiu pramenů totiž básník nepojal hned úmysl vytvořit velký cyklus o Karlu Velikém a začal Písní o Rolandu . Tuto skladbu obdivoval již dlouho, podle slov Jana Voborníka si ji zamiloval nejen jako básník, ale i jako hrdina a romantik toužící po „lidské velikosti“ i jako syn českého národa. 97 Díky Voborníkovi také víme to, že v roce 1878 si Zeyer obstaral definitivní text vzniklý komparací všech tehdy známých rukopisů Písně o Rolandovi . Počátkem roku 1890 odjel do Francie, 98 odkud si mimo jiné přivezl, jak sám poznamenal, „svou velkou kořist“, básně z okruhu pověstí o Karlu Velikém, a mohl tak začít psát Pohádku
95 ŠALDA, F. X.; České medailony , Praha: Světová četba, sv. 215, 1959, s. 162. 96 Tamtéž, s. 155. 97 VOBORNÍK, J.; Julius Zeyer , Praha: Unie, 1905, s. 192 193. 98 Přímo z Francie pak odcestoval do Španělska. o Karlu Velikém . V ní spojil několik pověstí a písní vypravujících o Karlovi. Postupoval stejně jako při práci na Písni o Rolandu: některé pasáže vynechal, jiné zkrátil, změnil či vytvořil nově. Všechny části Karolinské epopeje otiskl nejprve v časopise Květy , teprve v roce 1905, tedy čtyři roky po autorově smrti, vyšel celý soubor pod názvem Karolinská epopeja knižně . Otázky spojené se vznikem starých francouzských chansons de geste zajímaly světové medievisty bezmála tři staletí, avšak řada z nich dosud vyřešena není. Cíl tvorby básníka Julia Zeyera je zřejmý: vytvořit a představit císaře Karla Velikého nejen v jeho vznešenosti, ale i jako člověka hluboce lidského a trpícího. Karolinská epopeja uvádí na scénu nejen panovníka, ale i jeho rodiče, ženy a děti, jeho barony a bojovníky i dvanáct slavných rytířů z nejbližšího Karlova okruhu. Český básník všem postavám přidal novou dimenzi: vnitřní prožívání a poznávání. City a vášně, vlastní lidem v jakékoliv době, dostávají ve skladbách své důležité místo. Je pozoruhodné, jak velké množství příběhů je spojeno do čtyř hlavních částí cyklu. Čtenář čte Karolinskou epopeju jako jednu pohádku s bohatým dějem a díky plynulému a poutavému ději ho nenapadne, že autor vycházel z nejméně dvaceti středověkých i pozdějších písní. A to nepočítáme další materiál, který tak pečlivý autor, jakým Zeyer bezesporu byl, prostudoval. Kromě studia procestoval mnoho krajů, aby se dopracoval k co nejvěrohodnější představě o místech, kde se dávné děje odehrávaly nebo odehrávat mohly. V následujících kapitolách tuto autorskou práci Julia Zeyera představujeme podrobněji.
2.1. POHÁDKA O KARLU VELIKÉM
Pohádka o Karlu Velikém zaujímá zvláštní místo v Karolinské epopeji Julia Zeyera. Tvoří první část cyklu o Karlu Velikém, je současně uceleným vyprávěním s pohádkovými rysy o císařově životě. Zatímco zbývající tři části Karolinské epopeje jsou inspirovány středověkými texty, hledání podkladů k zeyerovské Pohádce o Karlu Velikém bylo o mnoho složitější. Básník do celku vyprávění o životě Karla Velikého zahrnul svou adaptaci chanson de geste Berta s velkou nohou. Odkud však čerpal ostatní příběhy, víme li díky Janu Voborníkovi , že Zeyer vždy vycházel ze skutečných předloh? Jan Voborník v monografii o Juliu Zeyerovi poznamenává k této Pohádce : „Hlavní kořistí byly veliké básně z kruhu pověstí o Karlovcích. Nejdříve vyšla Pohádka o Karlu Velikém (Květy 1890). Spojil tu řadu pověstí týkajících se osoby Karlovy a jeho románů lásek. Všude si vedl, jak označeno při Písni o Rolandu : tu vynechával, zkracoval, měnil, tu přidával. Tajemný zvon soudu na nádvoří, pověst o hadu, o kouzelném prstenu, o uloženém zlodějství, o Bertě atd., vše je čerpáno věrně z pramenů. Ale i důležité změny jsou. Pověst vypravuje, že čarovný drahokam dal Karel choti Hildegardě, ta že si jej vsunula umírajíc pod jazyk a tím lásku Karlovu i k mrtvole své poutala. U Zeyera není Hildegardy, nýbrž feja. To čerpal z pramenů zcela jiných. Pověstem a bájím přečteným pomáhaly při tvoření dojmy krajinné, jako vždy u Zeyera. Proto musel do Francie.“ 99 Jan Voborník používá termínu „řada pověstí“, „prameny“, „báje“, avšak konkrétní zdroje často nezná. Jejich hledání a zjišťování pravděpodobných knižních předloh se proto stalo pátráním téměř detektivním. V Pohádce o Karlu Velikém Julius Zeyer vycházel z více různorodých zdrojů, z nichž zřejmě jen jeden odpovídá nejvíce zaměření naší práce: jde o zmíněnou chanson de geste Berta s velkou nohou. Ostatní příběhy, kterými se inspiroval, se nacházejí zčásti v německých knihách, jak uvádí Jan Voborník, a které jsou tak mimo oblast našeho zkoumání. 100 Víme také to, že ve Francii jsou ve druhé polovině devatenáctého století znovuobjeveny chansons de geste mimo jiné také díky knize Josepha Bédiera Les
99 VOBORNÍK, J.; Julius Zeyer , Praha: Unie, 1907, s. 218. 100 Jan Voborník tamtéž uvádí tyto zdroje: „Th. Dahn, Kaiser Karl und seine Paladine. Leipzig 1887. (…) Mythologie der Freen u. Elfen. Aus dem engl. Von O. Wolff. Weimar 1828. Autran, La légende des Paladins. Paris, 1875. Die Sagen von den Abenteuera Varle d. Gr. U. Steiner Paladine. Aus den span. Romanzen Leipzig 1843. Karl Meinet (viz. Th. Dahn str. 158 násl.).“ Légendes épiques. Od Bédiera vede cesta ke knize Gastona Parise Histoire poétique de Charlemagne, v níž jsme nalezli cenné informace, odkazy a podněty, stejně jako v epické básni Josepha Autranta 101 La Légende des Paladins a v rozsáhlé a patetické skladbě Charlemagne ou La Caroléïde Charlese Victora Prévosta d’Arlincourt. 102 Načrtneme li kompozici Pohádky o Karlu Velikém , pak obsahuje tyto příběhy: sny císaře Karla, příběh zmije, pohádka o matce Bertě a otci Pipinovi, Karlovo dětství, příběh krásné Galény, příběh čarovné feji Urgely. Pohádka o Karlu Velikém končí příběhem Karlovy sestry Blanciflory a rytíře Bazina z Hingantu. Tímto vyprávěním je Pohádka o Karlu Velikém zarámována, ostatní příběhy jsou do daného rámce včleněny, jeden příběh přechází plynule v další. Všechna vyprávění vytvářejí jeden celek, který působí na čtenáře typickou zeyerovskou snovostí, intenzivním přívalem sugestivních obrazů. Julius Zeyer převyprávěl neskutečné příběhy tak, že se staly přesvědčivou pohádkou, obrazem proměňujícím se ve čtenářově fantazii podle básníkova záměru. Láska je nejdůležitějším motivem všech Zeyerových skladeb. V Pohádce o Karlu Velikém se dostávají ke slovu dokonce tři druhy lásky: kromě lásky milenecké lásky mateřská a sesterská. Ženské postavy Julia Zeyera vytvářejí představují jeden ze základních motivů jeho díla. Jsou spojeny s určitou symboličností a obrazovostí, která na jedné straně připomíná melancholické pojetí prerafaelistů, 103 na druhé straně smyslovost secese.
101 Joseph Autrant (* 20. 6. 1813 Marseille † 6. 3. 1877 Marseille) byl francouzský básník a dramatik. Jeho nejznámější hrou se stala Aischylova dcera (1848), za kterou mu Francouzská akademie udělila Montyonovu cenu. 102 Vikomt Charles Victor Prévost d’Arlincourt (* 26. 9. 1788 zámek Mérantais u Versailles, † 22. 1. 1856. Ve dvacátých letech devatenáctého století se tento romanopisec, básník a dramatik, přezdívaný „kníže romantiků“, stal dokonce rivalem Viktora Huga. Prévost se v devatenácti letech oženil s dcerou senátora, napsal tragédii Charlemagne, avšak Théâtre Français ji nepřijalo. Pak sloužil v Napoleonově vojsku a zúčastnil se dobytí Tarragony. V roce 1818 vydal epickou báseň Charlemagne ou Caroléïde. V roce 1821 vychází román Le Solitaire , který vyvolá velkou bouři ohlasů: během několika měsíců je kniha dvanáctkrát znovu vytištěna, přeložena do desítky jazyků. inspirovala vznik sedmi oper a více než desítku divadelních her, písní, parodií i maleb. Podobného ohlasu dosáhly i další tři romány: Le Renegat (1822), Ipsiboé (1823) a L’Etrangère (1825). Vikomt Prévost d’Arlincourt se stal miláčkem ženského čtenářského publika, avšak kritika na něho ostře útočila. Jeho zápletky hodnotila jako velmi nepravděpodobné, vyumělkované až groteskní. Prévostova záliba v nečekaných dějových zvratech mu vynesla přezdívku „l’inversif vicomte“. Balzac pak tuto Prévostovu mánii parodoval ve svém románu Les Illusions perdues. Někdy bývají Prévostovy romány přiřazovány k románům gotickým. Žádné z dalších Prévostových děl už nedosáhlo takového ohlasu u čtenářů a kritika vynášela jen odsuzující hodnocení. 103 Prerafaelisté byli angličtí umělci, kteří v roce 1848 založili skupinu Pre Raphaelite Brotherhood. Mezi nejznámější představitele patří malíři John Everett Millais, William Holman Hunt, James Collinson, básník a malíř Dante Gabriel Rossetti a sochař Thomas Woolner. Vystupovali proti tehdejšímu viktoriánskému akademismu a jejich hlavní snahou bylo znovu představit uměleckou čistotu v duchu původních italských malířů, předchůdců Raphaela. Ve svých dílech, často podepisovaných zkratkou PRB (Pre Raphaelite Brotherhood), dávají přednost živým barvám, důležitý je jejich smysl pro detail. K oblíbeným tématům prerafaelitů patří témata biblická a středověká a hlásí se k básníkům jako W. Shakespeare, J. Keats, R. Browning. Od roku 1850 vydávají časopis The Germ , kde objasňují principy Nejde jen o ornamentálnost, která je u Zeyera dána obrazy splývajících větví, stonků, vlasů, proudy jisker, odlesků, barev a světla, ale i o hledání výjimečného a o představení světa viděného „vnitřním zrakem“ básníka. Jak poznamenává Jaroslav Fryčer, 104 Julius Zeyer byl blízkým přítelem sochaře a malíře Františka Bílka (1872 1941). Básníka inspirovala díla dalších malířů, jako byli Josef Václav Myslbek (1848 1922) a Jan Preisler (1872 1918). Jan Zrzavý často rád připomínal, že to byl právě Zeyer, kdo ho vůbec přivedl k umění. Fryčer upozorňuje na výraznou vizuálnost Zeyerova díla a připomíná i básníkův obdiv pro velkého mistra slova Théophila Gautiera. Zeyerův styl je výsledkem přesné cizelérské práce, charakteristické neobvyklými slovy, četnými archaismy, paralelními větnými konstrukcemi, dokonce i celými paralelními odstavci, shluky epitet obklopující jediné substantivum atd. 105 Proudy slov, sled představ k vykreslení verbálního obrazu, připomínají secesní malířské postupy. I ony často skrývají něco tajemného a tušeného nebo čtenáře postupně k tajemství přivedou. Kontrasty, další rys secesního a spolu s ním i symbolického malířství, tvoří jeden z nejvýznamnějších uměleckých prvků, 106 stejně jako zrcadlení, ať už právě kontrastů, nebo vzájemné zrcadlení a šíření jednoho motivu. K nejdůležitějším kontrastům v Zeyerově díle patří protiklady ženských postav, tedy žen andělských, milujících a žen démonických. Víme, že ve francouzské literatuře druhé poloviny devatenáctého století je tento kontrast častým jevem, třebaže se oba typy ženských postav nemusejí objevovat v jednom díle, dokonce ani ne u jednoho autora. Zatímco jedni píší o svých múzách, o ženě madoně, o milenkách a matkách, jiné oslovuje typ „femme fatale“, který se také dostává do popředí zájmu autorů.
svého hnutí. Zpočátku mají jediného významného příznivce, kterým je John Ruskin. Určitý zlom nastává v roce 1855, kdy prerafaelité vystavují svá díla na Světové výstavě v Paříži a celé město je jejich díly nadšeno. In.: Préraphaélisme ; http://fr.wikipedia.org/wiki/Pr%C3%A9rapha%C3%A9lisme; in.: Préraphaélisme ; http://www.techno science.net/?onglet=glossaire&definition=4777. 104 FRYČER, J.; La Décadence, le néoromantisme et le modernisme tchèques : exemple français , in. Revue de littérature comparée, Vídeň: 1994, 3/1994, s. 275 284. 105 Viz kapitola Píseň o Rolandu této práce. 106 Petr Wittlich uvádí podobné rysy v malířské technice Alfonse Muchy a například říká: „Pomocí kontrastu pozitivních a negativních forem, vyjádřených v poměrech bílé a černé, rytmizoval lineárně se opakující florální motiv. Jeho rozkreslením do plošného vzorce si vytvořil předpoklady pro nepřetržitou kontinuitu ornamentální linky, jež si svou pružnou dynamičností zachovala potřebnou živost a stala se symbolem vnitřního koloběhu přírodních růstových entelechií. Této výtvarně suverénně vyjádřené myšlence o nekonečnosti života v přírodě odpovídalo učení o stěhování duší a posmrtném životě ve sféře lidské psychiky a také mrtvé věci se musely podílet na základní Ideji zbiologizováním své morfologie a fantaskním přepodstatněním svých hmot. WITTLICH, P.; Česká secese , Praha: Odeon, 1982, s. 111 112. Gérard Peylet konstatuje, že femme fatale je pro spisovatele konce devatenáctého století bytostí nadčasovou, ale současně necitelnou, jako by jí chyběla duše. Má prázdný pohled, podobající se pohledu sochy. 107 Peylet jako by přímo vystihl i podobu zeyerovských démonických postav. Připomeňme například Urgelu z Pohádky o Karlu Velikém , Belissantu a Torgerdu z Románu o věčném přátelství Amise a Amila , Chiomáru z povídky Na pomezí dvou světů nebo Dragopulos z románu Jan Maria Plojhar. Proti nim pak Zeyer staví andělské ženské bytosti připomínající obrazy madon a vztahující se obecně k mariánskému kultu, v němž byl básník vychováván. Madona je pro něho symbolem nejsvatější lásky, tedy lásky mateřské. Jedním ze základních motivů celého díla Julia Zeyera je protiklad dvou typů ženských postav, které budeme nazývat žena démon a žena anděl. Jejich charaktery jsou dány jednoznačně, nelomově. Obě jsou krásné, svůdné, avšak žena démon či femme fatale člověka okouzlí, svádí a často vede do záhuby. Druhá žena je bytostí andělskou, často trpící a dosahující spásy nejen pro sebe samu, ale i pro ostatní svou všeobjímající a nesobeckou láskou. Oba protiklady, zjednodušeně je můžeme nazvat věčným protikladem dobra a zla či nebe a pekla, metaforizují i stálé pochybnosti a rozpory v básníkově duši. Jeho věčné hledání pravdy, zkoumání různých druhů náboženství, boj v sobě samém. Podrobnější zkoumání Zeyerových děl stejně jako jeho života vede k možnosti básníkovy homosexuální orientace, která by mimo jiné vysvětlovala i onen důležitý motiv protikladu lásky démonské a lásky „posvěcené“. Nejzřetelněji je tento motiv zpracován v Románu o věčném přátelství Amise a Amila , ale jak již bylo uvedeno, prochází jako vůdčí motiv celým Zeyerovým dílem. V Zeyerově textu se objevuje i zvláštní slovo „feja“ a známější termín „valkyrie“. První slovo je nejspíše básníkovou úpravou slova „Freya“, jména, které se vyskytuje v severské mytologii. Patří bohyni plodnosti, lásky, krásy a země. Je to krásná žena s modrýma očima a dlouhými plavými vlasy. Je považována za první ženu mezi Valkyriemi. 108 Valkyrie tedy rovněž patří do severské mytologie a představují panny
107 PEYLET, G.; La Littérature fin de siècle de 1884 à 1898; Entre décadentisme et modernité, Paris: Thémateque Lettre, 1994, s. 148. 108 Freyiným mužem je Odr nebo Odin. Ten zmizel brzy po svatbě. Freya proto vyplakala spoustu zlatých slz, které se při pádu na mořskou hladinu proměnily v ambru. Podle jiné verze je Freya patronkou sklizně a rození, symbolem citlivosti a lásky. Miluje hudbu a květiny. Slzy, které vyplakala pro ztraceného Odina se proměnily ve zlato . Freya vlastní vzácný náhrdelník Brisings (nebo Brisingamen), plášť z ptačích per, který jí umožňuje proměnu v sokola, a kočár tažený kočkami. Freya žije v krásném paláci Folkvang (tp znamená „pole lidí“), kde stále znějí písně o lásce. K tomuto paláci patří i sál Sessrumnir, v něm se rozdělili mrtví válečníci na dvě skupiny. Jedna zůstávala ve Freyině paláci, druhá odešla do Valhally, Odinova paláce. Jméno Freyi má i další podoby: Friia, Freia, Freyja). válečnice podřízené Odinovi. Valkyrie bývají zobrazeny někdy nahé, jindy jako labutě. Nosily brnění, uměly létat, vedly bitvy, rozsévaly smrt mezi válečníky a duše hrdinů přiváděly do Walhally. Tady trávili mrtví hrdinové čas hodováním a bojem a byli připraveni hájit Asgardr, zemi bohů, v případě nebezpečí. Walhalla bývá popisována jako rozlehlý sál zářící zlatem, jehož stěny jsou pokryty válečnými štíty. Ze sálu vede 540 bran a každou z těchto bran může projít najednou 800 válečníků, až budou svoláni k poslední bitvě. Té nedokáže Odin zabránit ani svou moudrostí. Julius Zeyer byl k vytvoření postavy záhadné ženy nepochybně inspirován epickou básní Prévosta d’Arlincourt, kde se Freya objevuje hned ve druhém zpěvu skladby Charlemagne ou La Caroléïde. Ve čtvrtém zpěvu je Karel raněn v boji s Wotighinem, vládcem Eresbourgu a velitelem Sasů. Hledá v lese útočiště před blížící se bouří. Cesta ho přivede do jeskyně vyzdobené květinami. U sochy Diany spatří klečet krásnou, mladou kněžku Ulnare. Ta také Karlovi ošetří jeho rány. Freya, vládkyně Valkyrií, našeptává Ulnare slova, kterými má Karla očarovat. Císaři se však podaří kouzlům uniknout. V Zeyerově zpracování se objevuje feja Urgela. Vztah mezi oběma jmény je zřejmě dán fonetickou podobností, v Prévostově textu se navíc objevuje jméno katalánského města Urgel. Jasnější jsou charakteristické rysy obou ženských postav události kolem nich. S oběma se Karel setká v lese; v Prévostově básni dojde k tomuto setkání po souboji s úhlavním nepřítelem, v Zeyerově textu zabloudí panovník v lese na lovu. V Prévostově skladbě se Ulnare modlí k Dianě, v Zeyrově se sama Urgela stává jakousi bohyní a modlou. Obraz přírody hraje u obou básníků důležitou roli:
„Le boudrier fatal : une noire tempête Soudain vers le midi s’amasse dans les airs : Des nuages épais, d’effroyables éclairs, Déjà couvrent les cieux, et la terre inquiète, Semble en un calme horrible attendre la tempête. Les pasteurs, les troupeaux, tremblants ont fui les prés ; Les chantres des forêts voltigent égarés : L’air frémit, le vent siffle, un déluge de grêle Tombe et détruit l’espoir du laboureur fidèle : L’orage tonne, éclate, ombre et les hameaux, Entraîne les moissons dans le torrent des eaux ; L’air est empoisonné par une odeur impure, Et l’orage devient l’enfer de la nature. Ainsi se déchaîna Borée impétueux, La terre ainsi trembla, tels grondèrent les cieux, Quand, sur les bords sanglants du lac Trasimène, L’invincible Annibal dompta l’aigle romaine.“109
Julius Zeyer je v popisu scenérie zaměřen více na detail, v jeho obraze plynou větve, prameny, křišťály a hvězdy, tedy prvky secesních obrazů:
„Dub nesmírný na šedé skále stál a jeho svislé větve vrůstaly zas do země a chodby tvořily, jak v katedrálách, stinné, vysoké, a z pode pně proudilo pramenů šest křišťálných a vzhůru letíce se křižovaly, oblouk klenuly, jenž zdál se býti urobený z hvězd, tak ve soumraku trysky leskly se.“ 110
Obraz přírody metaforicky přechází v obraz katedrály. Tady spatří Karel ženu, jejíž krása je zvýrazněna několika dalšími přirovnáními:
„Pod nimi lůžko stálo kamenné, tak mechem porostlé, že zdálo se být smaragdovým. Plané růže keř je objímal a věnčil květem svým, a na tom lůžku žena ležela tak bílá jak té plané růže květ, tak spanilá jak večer zlacený už klonícím se sluncem, smutná však den jako snivy v dumném podzimu,
109 PRÉVOST D’ARLINCOURT, Ch. V.; Charemagne ou La Caroléïde , Paris : Le Normant, 1818, s. 71 72. 110 ZEYER, J.; Karolinská epopeja I., Praha: Unie, 1906, s. 41 42. a nehybná jak kámen na dně vod.“ 111
Ve skladbě Prévosta d’Arlincourta žije Ulnare stále v lese, prožívá svou velkou lásku ke Karlovi, ale současně je vedena Freyou, jejími kouzly i radami. Zeyerův Karel si odvádí Urgelu do královského paláce hned potom, co jí povypráví příběh o své matce Bertě, příběh svého narození a příběh o dobývání Toleda, kde získal i lásku Galafrovy ženy Galény. Prévostova Ulnare se ptá jednou Karla v lesním chrámu, zda si ji vezme za ženu, pronáší k němu působivou řeč plnou bolesti a zklamání. Její větu „Mais l’enfer est un ciel, si Charles est aux enfers“ klade Zeyer do úst samotnému Karlovi: „Ji ztratiti! / Ráj bez ní peklem byl by nejhlubším.“ 112 Příběh kněžky Ulnare je více roztříštěný, než příběh Zeyerův. Prolíná se s jinými příběhy a epizodami, jde například o věčné boje se Sasy a s Huny, o souboje, příběhy jednotlivých Karlových válečníků, zajatců a zajatkyň, o setkávání Freyi s Ulnare, Ulnare s Karlem, o boj světa pohanského a křesťanského. Zeyerovo vyprávění o čarovné feji Urgele představuje jednotný celek, který je současně jedním z promyšlených článků vyprávěcího řetězce příběhů Pohádky o Karlu Velikém . Karlova láska k Urgele jako mávnutím kouzelného proutku zastíní lásku ke Galéně. Žena démon se všemi prostředky zmocní milovaného muže. Žena anděl, žena trpitelka, Galéna, zůstává v klášteře. Trpí Karlovým zavržením, útěchu nachází u abatyše a ve svém životě „ve skrytě svatých stěn / ač žádný slib ji na vždy nevázal.“ 113 Zeyerova feja nosí znamení prozrazující nepřirozený původ: krůpěj rosy na rameni. Karel se domnívá, že odstraní li toto znamení, zachrání Urgelu a ta se stane smrtelnou bytostí. Urgela však odstraněním znamení umírá. Před smrtí si vloží do úst kouzelný prsten, Karlův svatební dar. Kouzelný prsten má v Pohádce o Karlu Velikém svůj příběh. I v něm stojí proti sobě dobro a zlo, významnou roli má opět láska, tentokrát však mateřská. Ta je pro Zeyera odrazem vzájemné lásky Panny Marie a Ježíše, matky a dítěte, tedy lásky nejsvatější. Čarovný prsten se objevuje jak v Prévostově skladbě, tak i ve skladbě Zeyerově. Oba autoři mu vytvářejí vlastní příběh. V Prévostově textu se prsten stává čarovným Freyiným nástrojem: nosí li Karel prsten, touží jen a jen po Ulnare, je s ní spojen na život i na smrt. V obou skladbách přemůže sílu prstenu křesťanská víra. V Prévostově
111 Tamtéž, s. 42. 112 PRÉVOST D’ARLINCOURT, Ch. V., (1818): s. 120 a ZEYER, J., (1906): s. 82. 113 Tamtéž, s. 89. básni je to sám Karel, který překoná zlé moci. Zato Zeyerův Karel se nedokáže odloučit ani od mrtvé feji, a proto sluhové nosí její rakev stále za ním: v paláci i v boji. Karel nedbá rad ani vzbouření ani pohoršení. Prostřednictvím snu objeví prsten skrytý mrtvou fejou pod jazykem mladý rytíř Bernardin. Karel zapomene na Urgelu a v Bernardinovi objevuje velkého přítele. Ten je panovníkovou láskou vyděšen, vidí v ní jen působení zlých kouzel a prokletí. Mladík proto hodí prsten do jezera. Karel je od té doby poután silnou mocí i k jezeru. Bernardin prosí o pomoc Turpina. Ten nevěří v tak silnou moc čarovných předmětů, věří, že láska Galény a křesťanská víra Karla uzdraví. Galéna odhodí prsten do léčebných vod v Cáchách, v nichž se zcela rozpustí. Karel prohlédne, je opět osloven Galéninou krásou, vírou a čistotou. Zatímco Prévost d’Arlincourt postavil svůj příběh na základní osnově dvou protikladů víry pohanské a křesťanské, Zeyer k tomuto motivu přidal ještě protikladné ženské postavy, lásku čarovnou, a tedy nepravou, a lásku odevzdanou, trpící a trpělivou. Gaston Paris v Histoire poétique de Charlemagne věnuje jednu kapitolu láskám a manželkám Karla Velikého. Čtenář se dovídá nejen o panovníkových možných hříšných láskách, k nimž patří i císařova láska k mrtvé ženě či k víle nebo bohyni. Paris ji nazývá „fée“, „déesse“, „nymphe“ nebo „dryade“. Pokud byl Karel s touto ženou, žila. Vzdálil li se, byla mrtvá. Jednoho dne Karel odstranil ženě zlaté zrnko, které měla ukryto pod jazykem, a způsobil její smrt. Paris dodává pro nás důležitou poznámku, že příběhy o kouzelné víle se v chansons de geste neobjevují, ty zmiňují jen Karlovu lásku ke Galienne. 114 Gaston Paris píše i o legendě o čarovném prstenu. Představuje autora Philippa Mousketa, který ve své Chronique rimée chválil Karlův smysl pro spravedlnost 115 a v této souvislosti píše Mousket i o legendě, podle níž dal Karel Veliký zavěsit před bránu svého paláce zvon, aby na něj mohli zazvonit všichni, kteří s ním chtějí promluvit o spáchané křivdě. Karel pak poslouchal příběhy nešťastníků, ať byl právě u stolu nebo na loži. Když jednou Karel hodoval, zaslechl zvon. Poslal sluhy pro příchozího, ale sluhové nikoho před bránou nespatřili. Zvon zazněl podruhé, a opět strážci nikoho neviděli. Teprve potřetí jednoho ze sluhů napadlo, aby se podíval přímo do zvonu. Tam spatřil zmiji omotanou kolem srdce. Zmije se připlazila ke Karlovi a ten pak vyslal čtyři muže, aby zmiji následovali. Ta je přivedla do zahrady k hustému křoví,
114 PARIS, G.; Histoire poétique de Charlemagne , Paris: Librairie A. Franck, 1863, s. 378 386. 115 Philippe Mousket, též Mousquet, taktéž Mouskès (* 1215 Gand, † 1283 Tournai). Je autorem Chronique rimée , o 31 286 osmislabičných verších. Vypravuje historii francouzských králů od trójské války až po rok 1243. Více než jedna třetina skladby, tedy 8000 veršů, je věnována vládě Karla Velikého. kde na hadích vejcích seděla obrovská ropucha. Ropuchu přinesli k panovníkovi a ten ji odsoudil k smrti. V jiné verzi této legendy 116 zmije ještě projeví Karlovi svou vděčnost tím, že za několik dní věnuje panovníkovi drahokam. Karel daruje vzácný kámen své ženě. 117 Julius Zeyer se inspiroval oběma verzemi legendy představené zkráceně Gastonem Parisem a vytvořil legendu novou. Úvodní vysvětlení Parise: „Il avait fait mettre à la porte de son palais une cloche ; tous ceux qui voulaient lui parler n’avait qu’à sonner, et le roi les recevait et leur faisait justice fût il à table ou au lit,“ básník Zeyer přetváří následovně:
„Před vraty svého zámku pověsit dal Karel zvon a právo každý měl, jenž trpěl křivdu, hlučně zazvonit, ať ve dne bylo to neb kdykoli, a Karel stával s lůžka, od stolu, by sloužil mu a křivdu napravil.“ 118
Následující situaci Zeyer dramatizuje řečnickými otázkami, vyobrazením záhadné atmosféry, vznešeným chováním zmije. Tři „reky“ zmije přivede ke svému hnízdu, „brlohu“ v Zeyerově textu, a tady příběh vrcholí nejdramatičtějším obrazem:
„[...] kam zlaté slunce prodíralo se Nuž, chopili se muži ropuchy, skrz dubů houšť, a děsná ropucha, ač v zlobě kalné sliny chrlila, jíž jedy z tlamy temně tryskaly, a přivázali pevně na štít ji v něm seděla a tíží dusila a přinesli ji před soud císařův, tři mladé zmije, polomrtvé už. a Karel odsoudil plaz příšerný, A zmije žalobnice syčela a ukrutnici kázal uvrhnout a slzy padaly jí z očí teď, do studeně zapadlé, a zasypat, a prosebně na reky hleděla. by nikdy více na den nevyšla.“ 119
116 Podle Gastona Parise ji uvádí Heinricus Brünwaldius, v díle Itinera per Alpinas regiones , Leyde, 1723, díl III., str. 381. 117 PARIS, G.; (1863): s. 354 356. 118 ZEYER, J., (1906): s. 38. 119 Tamtéž, s. 40 41. Ještě ten den přinese zmije Karlovi vzácný prsten s rudým kamenem, na kterém jsou vyryty tajemné znaky. Na tomto místě Zeyer končí příběh zmije a prstenu anticipací: je jen jedna bytost, která dokáže znaky rozluštit, avšak jen „Karlu na zkázu“. 120 Po této poznámce básník pozvolna přechází k dalšímu příběhu o Urgele a Galéně. I v pohádkovém příběhu o zmiji je základním motivem boj dobra a zla. V Zeyerově skladbě je s ním spojen motiv bezmocnosti lásky mateřské vůči zlým silám. Karel je jediný, kdo může pomoci, je nástrojem spravedlnosti, můžeme pateticky dodat „nástrojem božím“. Vezmeme li v úvahu celé zaměření Karolinské epopeje , jde skutečně o jednu ze základních ideových linií celé skladby. Příběh Galény, ženy čekající trpělivě na Karlovo procitnutí a na jeho návrat k ní, se v Zeyerově podání stává příběhem proměny femme fatale v ženu pokornou. Hledání pramenů k tomuto příběhu přivede k několika textům a legendám. Gaston Paris připomíná, že o Karlově dětství je možné se dočíst v různých verzích o Bertě, Karlově matce. O panovníkově mládí vyprávějí i jiné skladby, které však opět mají jednotící společné prvky: Karlovi hrozí nebezpečí ze strany jeho dvou nevlastních bratrů, synů falešné Berty. Uprchne proto do Španělska ke králi Galafrovi a vstoupí do jeho služeb pod jménem Mainet. Vykoná několik statečných činů, především zbaví toledského krále nebezpečného nepřítele Braimanta. Galafre pasuje mladého Karla na rytíře a dá mu svou dceru za manželku. Ta přijme křesťanství a odchází s Karlem do Francie. Nejstarší zmínka příběhu o Karlovi, Galafrovi a jeho dceři se podle Parise nachází v tak zvané Pseudo Turpinově kronice. Právě z této zmínky mohly, a pravděpodobně tomu tak i bylo, vycházet další skladby hovořící o Karlově mládí. Patří mezi ně Renaud de Montauban, Garin de Monglane, Fierabras nebo báseň ze třináctého století Karlemaine. Nepříliš příznivě hodnotí Paris obsáhlou skladbu Charlemagne Girarda d’Amiens zejména pro slabou úroveň autorova vyprávěcího stylu. Skladba je podle Parise zatížena dlouhými a nudnými pasážemi bojů. Zajímavé je to, že Girardův Karel odchází sice do Španělska pod jménem Mainet, ale autor tuto skutečnost nijak dále nevysvětluje. Z poetického hlediska hodnotí Paris mnohem příznivěji kroniku La Crónica general de España . V ní se píše o roku 769, kdy se Karel, nazývaný Mainet či Maynete, nepohodl s otcem pro některá Pipinova opatření v zemi. Proto Karel odešel do Toleda ke Galafrovi. Toledský král má dceru Galienne (Galinu) a ta se domnívá, že Karel přišel do Španělska z lásky k ní. Ptá se proto jednoho z knížat, proč se jí ten
120 Tamtéž, s. 41. mladý služebník nikdy nepokloní. Kníže vysvětluje, že mladík pochází z vysokého rodu a skloní se jen před Pannou Marií. Karel přemůže Maura Braimanta či Bramanta, který si chěl vzít Gallienne za ženu i přes Galafrovo odmítnutí. Galianne je pokřtěna a provdána za Karla. Daruje svému muži meč Joyeuse (Giosa), který předtím dostala darem od Braimanta. Po Pépinově smrti se Karel stává panovníkem a je nazýván „Charles le Grand“. Gaston Paris hovoří mimo jiné i o hře Lope de Vegy Los Palacios de Galiana . Konstatuje, že autor vycházel z nepřesné verze legendy nazvané La Gran Conquista de Ultramar. Podle Parise navíc v Lope de Vegově hře nezůstává nic ze středověkého ducha. V Toledu a ve Španělsku je legenda o Galianě (Galianne, Galina) stále živá. Španělé ji znají buď pod názvem La Leyenda de los Palacios de Galiana , nebo jednoduše jako Galiana . Španělé rovněž přiznávají existenci více verzí, z nichž nejoblíbenější, a tedy i nejrozšířenější je ta, v níž se vypráví o Galafrovi, který zahrnoval svou dceru Galianu přepychem a dary. Galianě tak nechybělo nic kromě lásky. Byla nesmírně krásná, ale stále smutná. 121 Jednou v noci se dívka procházela se svou přítelkyní Gelorií v zahradě. Najednou proti nim vystoupil z křoví neznámý, mladý a krásný muž. Byl to Karel, který odjel do Španělska na příkaz svého otce. O Galianině kráse už mnohé vyslyšel, a proto ji chtěl spatřit na vlastní oči. Oba mladí lidé se do sebe zamilují. Galiana má teď dva nápadníky, Abenzaida a Karla. Galiana je rozhodnuta, ne však její otec. Radí se proto s hvězdáři. Podle nich se mají oba sokové utkat v souboji na život a na smrt. I tady vstupují do hry protiklady dobra a zla spolu s pohádkovými protiklady: Abenzaide je krutý, Karel šlechetný. Abenzaide je pohan, Karel křesťan. Navíc je mladý, krásný a získal si lásku Galiany. V souboji je Karel vážně raněn do pravé ruky, ale Abenzaide nakonec podlehne. Galiana je ještě v Toledu pokřtěna biskupem Cixilem a pak spolu s Karlem odcházejí do Francie. Podle této legendy se Karel stal po Pipinově smrti vládcem Francie a spolu se svou ženou Galianou zplodil pět dětí, z nichž byl nejslavnější Ludvík, podle Španělů „Ludovico Pio“.
121 In.: Leyendas de Toledo : http://www.leyendasdetoledo.com/index.php?option=com_content&task=view&id=19&Itemid=48: „Galiana de Toledo / muy hermosa a maravilla / la mora más celebrada / de toda la morena.“ Někteří autoři dodávají k této legendě ještě vyprávění o Alfonsi VI. Ten se před dobýváním Toleda procházel po Galianině paláci a na nádvoří se k němu přidal Abenzaidův duch, který mu ze msty poradil, jak města dobýt. Podle jiné verze byl Karel pronásledován nepřáteli, a proto se uchýlil do bezpečí ke Galafrovi. Zamiloval se do jeho dcery Galiany, stejně jako ona do něho. Spolu pak uprchli a Galafre je dal neúspěšně hledat. 122 Jaká byla skutečnost, to už dnes nezjistíme, někteří autoři však uvádějí, že byl Karel ještě před Pipinovou smrtí dvakrát ženat. Jeho první a nejméně známou ženou byla Galiana, kterou si přivezl ze Španělska, jak píší i výše uvedené legendy. Brzy po svatbě však Galianu zapudil, stejně jako druhou ženu Himiltrudu, která měla Galianu vystřídat v roce 767. Důvody zapuzení nejsou známy. Himiltruda odešla do kláštera, kde také neznámo kdy zemřela. Všechna tato fakta Julius Zeyer znal, jak dosvědčuje jeho pohádková adaptace Galienina příběhu. Jeho Galéna je zapuzena kvůli Urgele, avšak láska andělská zvítězí nad láskou vyvolanou kouzly, láskou démonickou, a Galéna se pak znovu vrací na trůn ke Karlovi. Dodejme ještě jeden zajímavý fakt: v Eginhardově životopise Vita Karoli Magni nenajdeme sebemenší zmínku ani o Galianě ani o Himiltrudě. Je možné, že i právě proto Julius Zeyer nazval tuto část Karolinské epopeje „pohádkou“. Jsou to události a příběhy stvořené básníkovou fantazií. Vycházejí sice z legend, ty však nejsou historicky věrohodně doloženy. Velkou část proto básník dotvořil sám. To platí i o rámcovém příběhu skladby Pohádka o Karlu Velikém , tedy o příběhu Karlovy sestry Blanciflóry. I tady je třeba připomenout, že Eginhard uvádí existenci jen jediné Karlovy sestry Gisèle. 123 Julius Zeyer v pohádkovém příběhu o lásce Blanciflóry a chudého rytíře Bazina z Hingantu spojil několik legendistických prvků s prvky pohádkovými. Ty je ostatně možné najít i v jiných zeyerovských dílech. Vytvářejí součást typických Zeyerových postupů. Patří k ním trojí zjevení, nejčastěji ve snu, které může být způsobeno přímo Boží vůlí. Patronem Karla Velikého u Zeyera je archanděl Gabriel. Promlouvá ke Karlovi a radí mu v Písni o Rolandu , třikrát se objeví v Karlových snech i v Pohádce
122 Autor toledských legend uvedených na internetové stránce uvedené v poznámce 22 odkazuje na tyto knižní zdroje: Santos Vaquero A. y Vaquero Fernández Prieto, E.: Fantasía y realidad de Toledo Toledo: Ed. Azacanes, 1997 a Moreno Nieto, L. Leyendas de Toledo, Antología . Toledo: Ed. Serrano, 1999. 123 „Il n’avait qu’une sœur nommée Gisèle, consacrée à la vie religieuse dès son enfance, envers laquelle il se comporta avec une grande affection, comme celle qu’il vouait à sa mère. Gisèle décéda quelques années avant la mort de Charlemagne dans le monastère où elle avait passé sa vie.“ In.: Noctes Gallicanae Einhardi Vita Karoli Magni Annales ; http://www.noctes gallicanae.org/Charlemagne/Eginhard/Eginhard_introduction.htm. o Karlu Velikém. Číslo tři je jednak typickým číslem pro středověkou náboženskou symboliku a odedávna je i číslem pohádkovým. Archanděl Gabriel se tedy třikrát objeví v Karlově snu a nabádá ho ke krádeži. Tak zvláštnímu pokynu Karel nemůže uvěřit. Trojí stejný sen představuje prolog příběhu o Blanciflóře. Karel přiměl svou sestru ke sňatku s Egmundem, přestože věděl, že Blanciflóra miluje chudého rytíře Bazina z Hingantu. Jméno tohoto rytíře nenalezneme ani v chanson de geste ani v historii. Jen Prévost d’Arlincourt ve své básni Charlemagne ou La Caroléïde zmiňuje rytíře Basina jako jednoho z Karlových rytířů. V Zeyerově vyprávění prohlásí Karel Bazina za zrádce a vyžene jej ze svého paláce. Po svatbě Blanciflóra vykoná strastiplnou pouť do Bretaně k hrobu svatého poustevníka. Karel je pronásledován výčitkami i božím nesouhlasem: víno mu prchá od úst, chce li se napít. Archanděl Gabriel přináší Karlovi dopis s rozhřešením, podle nějž má Karel dát pověsit zvon před vrata svého paláce, aby na něj mohl zazvonit každý, kdo utrpěl křivdu. Následuje řetězec známých příběhů: o zmiji a kouzelném prstenu, o matce Bertě, o Galéně a Urgele. Teprve pak se básník znovu vrací k Blanciflóře. Jejímu příběhu věnuje téměř jednu třetinu Pohádky o Karlu Velikém. Blanciflóra putuje „bez obuvi a v hávu smutečním“ 124 Bretaní, zemí, k níž měl Julius Zeyer blízký vztah. Poměrně často v Bretani pobýval, poslouchal příběhy, které mu lidé vyprávěli, sám pátral po dalších písemně zpracovaných bretaňských a keltských legendách. Bretaňská příroda je čtenáři představena tak, jak ji Zeyer sám viděl a prožíval. Přírodní scenérie tvoří zajímavou a emotivní kulisu vyprávění:
„Pouť byla dlouhá zemí bretonskou, „Tak, stále modlíce se, kráčely tou tajeplnou. Lesy hluboké ty panny samotami bez bázně. se táhly k moři až, vždy bouřnému, A konečně, až k smrti znaveny, a pláně vřesem, trním porostlé, na šírou vyšly pláň, kde kapradím z nichž zadumány čněly balvany se moře vlnilo a dubů šum jak trosky rozbouraných hradů, měst, kde prastarých, jak čarných věštců zpěv, se v mlhách v nedozírno ztrácely. se brzy bouří vlnil, brzy zas Však v dáli mnohdy věže vysoké jak duchů šepot dozníval. se k nebi pjaly, zámky na skalách A v dlouhých řadách šedé balvany a kláštery se modrem bělily, až do vrcholků strměly,
124 ZEYER, J., (1906): s. 108. a tiché vísky v sadech kvetoucích tak příšerně v své němé záhadě. ve slunce třpytu sladce dřímaly.“ 125 To hroby byly druidské, oltáře, kde bílé kněžky noži zlatými za lunných nocí, v dobách minulých, ve hrudích lidských, v svatém šílenství, svých bájných bohů vůli hledaly...“ 126
Leitmotiv dobra a zla, konkrétněji v podobě křesťanské a pohanské víry doprovází Blanciflóru a dalších pět dívek na jejich pouti. Vyvstávajícím stínům kněžek, čarodějů, příšer, vyjících a krvelačných vlků čelí dívky svým svatým přesvědčením a modlitbami. Na tuto legendu navazuje příběh o velké lásce Blanciflóry a Bazina. Oba příběhy mají typické zeyerovské rysy: v podstatě jednoduchý příběh rozvitý básníkovými metaforickými obraty, dramatickými dialogy, slovně působivými obrazy, v nichž se prolínají básníkovy zážitky, představy a sny. Bazin doprovází Blanciflóru do Paříže. Po souboji s Karlem, který záměrně zůstane nepoznán, odcházejí oba muži do Egmundova paláce. A právě tady se setkává úvodní básníkův příběh s jeho rozuzlením. V Egmundově paláci má dojít ke krádeži, k níž je Karel třikrát vyzván archandělem Gabrielem. Bazin a Karel tajně a neúmyslně vyslechnou rozhovor Blanciflóry s krutým Egmundem. Zeyer vylíčil Egmunda jako jednoznačného padoucha v jediném dialogu:
„A Egmond zařval: ,Tvoje pokora kde v klášteře ti stínu dopřeju, je pokrytstvím, a Karel, bratr tvůj, a pozděj’ hrobu... Za tři krátké dny jenž pýchou jesti tvou, sám pokořen, do Ingelhejmu tisíc rytířů u nohou mých se bude svíjeti! a jejich voje ráno dorazí Věz, bledá zmije, za tři krátké dny ke slavnostem, k nimž císař panstvo zve, tvůj bratr as s trůnu bude sesazen a všickni čekají jen znamení, a já tam dosednu a korunu jež k zpouře dám jim já, jich náčelník. na vlastní bohatýrskou vložím skráň. Viz tuto dýku: v prsa vrazím ji, Pak tebe zapudím a z milosti do hrdých, Karlu v samém kostele, až se mnou kráčet bude k oltáři.‘“ 127
125 Tamtéž; s. 109. 126 Tamtéž; s. 109 110. 127 Tamtéž, s. 137.
Bazin zabrání vraždě císaře, v souboji zabije Egmunda a Pohádka o Karlu Velikém končí tak, jak má pohádka končit, tedy svatbou Blanciflóry a Bazina a poděkováním Bohu za šťastný konec i napravené křivdy. Z pohádkového vyprávění o Karlu Velikém jsme záměrně vyčlenili část o panovníkově matce Bertě. Jak bylo uvedeno výše, jen k této části byl Julius Zeyer inspirován původní chanson de geste. A protože i tato středověká skladba má svou vlastní zajímavou historii, věnujeme srovnání středověké písně a její zeyerovské adaptaci samostatnou část.
2.2. BERTA S VELKOU NOHOU
Tento příběh je znám ve francouzské literární historii pod názvem Berthe au grand pied či Berthe aux grands pieds , tedy Berta s velkou nohou , nebo jak diplomaticky a eufemisticky uvádí Otakar Šimek Velkonohá Berta. 128 Středověká chanson de geste Berthe aux grands pieds zaujímá zvláštní místo mezi skladbami královského cyklu. Většina písní tohoto cyklu hovoří o významu a vznešenosti vazalských a rytířských vztahů, o podřízenosti rytířů Karlu Velikému a Bohu, avšak není v nich příliš prostoru pro lásku k ženě. Chtěl li však středověký pěvec přiblížit svým posluchačům původ velikého panovníka, nemohl se obejít bez vysvětlení jeho zrození, samozřejmě neobyčejného. Pomáhal si nejen historickými skutečnostmi, ale i motivy folklorními, které dodávaly příběhu požadované napětí, neobvyklost, pohádkovost, popřípadě i fantastičnost. Někteří historikové popisují Bertu jako královnu strohou a přísnou, Pipina jako krále cholerického, kterého navíc sužovala vážná choroba. Byl proto často ke svému synu Karlovi krutý, přestože ho miloval. Středověký autor však chtěl představit posluchačům panovníky a Karlovy rodiče jako postavy legendární, statečné a lidsky krásné. Vytvořil proto příběh jejich vzájemného hledání a setkávání. 129 Příběh princezny, kterou zradila její služka nebo jiný blízký člověk, existoval snad odjakživa v pohádkách mnoha národů. 130 Některé motivy z těchto pohádek
128 ŠIMEK, O., Dějiny francouzské literatury v obrysech , Díl první, Středověk, Praha: Sfinx Bohumil Janda, 1947, s. 44. 129 Například JULLIEN, M.; Charlemagne, Karel Veliký, Praha: Svoboda, 1995. 130 Připomeňme například pohádku Bratříček a sestřička z Pohádek bratří Grimmů nebo Zlatý kolovrat v pohádkách Karla Jaromíra Erbena. převzali středověcí žongléři a také Adenet le Roi, básník žijící ve třináctém století. Do dnešní doby se zachovalo přibližně dvacet verzí příběhů o princezně a královně Bertě, a to nejen v literatuře francouzské, ale i italské, španělské, německé a holandské. Jedním z těchto zpracování se inspiroval právě Adenet le Roi, „le roi“ v jeho jméně znamená král mezi truvéry. Tento nadaný básník žil na dvoře brabantských knížat.131 Adenet převzal příběh královny Berty podle některé z tehdy existujících verzí a rozvinul jej do dnešní známé podoby. Je možné říci, že zcela nově přetvořil postavu Berty v něžnou, oddanou dívku se zcela nevinnou a čistou duší. Dotvořil nebo nově představil některé další postavy pohádky: krále Floira, královnu Blanciflóru, krále Pipina, statečného Simona le Foyer a jeho ženu Constance, stejně tak i jejich Isabelle a Aiglante, šlechetného Moranta a tři zrádce Margiste, Aliste a Tiberta. Svou píseň doplnil Adenet malebnými popisy měst, krajin, velkolepých slavností na počest krále a královny, neopomněl ani obrazy života prostých lidí, a jednoznačně tak vytvořil ve své době ojedinělé, působivé a moderní dílo. Kromě Adenetovy skladby vznikla přibližně ve stejné době i jiná báseň známá jako Berta de li gran pié . Jejím autorem byl žonglér neznámého jména, o jehož životě se nezachovala žádná poznámka. Styl neznámého žongléra je naprosto odlišný od stylu Adenetova, je podstatně jednodušší, bez moderních poetických invencí. Navíc tento anonym psal svou skladbu jedním ze starých franko italských dialektů a jeho text je místy nejasný. Jedna velká přednost mu však je přisuzována: svému vyprávění o Bertě ponechal některé rysy a některé epizody z původních, ústně předávaných příběhů, které se již v textu Adenetově neobjevují. 132 V kritických vydáních chanson de geste Berta s velkou nohou je zmíněno několik zajímavých i úsměvných poznámek týkajících se názvu skladby. 133 Dodnes nebylo jednoznačně stanoveno, měla li Berta velkou jen jednu nohu nebo obě. Ani belgičtí ani francouzští ani švýcarští medievalisté nemohou s jistotou tvrdit, zda šlo jen o poetickou synekdochu nebo historickou skutečnost. V některých verzích, zejména v německých, pak v Chronique Saintonglaise, Tote l’istoire de France a Aquilon de Bavière , je Berta nazývána Bertou, bez sebemenší zmínky o velikosti její nohy či jejich
131 S jedním z brabantských knížat podnikl Adenet le Roi tažení na Sicílii a do Itálie v letech 1270 a 1271. Později doprovázel Marie de Brabant, ženu francouzského krále Philipa Statečného, do Paříže. Zemřel někdy na přelomu třináctého a čtrnáctého století. 132 Podle BRANDIN, L.; Berthe au grand pied, Paris: Boivin & C ie , 1924, s. 8 11. Louis Brandin převyprávěl do moderní francouzštiny příběh o Bertě podle obou výše zmíněných autorů. 133 Především jde o dvě dostupná vydání: Louise Brandina a vydání starého Adenetova textu Berte as grans piés , doplněného poznámkami Alberta Henryho: Berte as grans piés , Genève: Librairie Droz s. a., 1982. nohou. Navíc, jak konstatuje Louis Brandin, ani v samotném textu Berta de li gran pié není možné s určitostí tvrdit, že jde o singulár nebo plurál. 134 Julius Zeyer Pohádce o Karlu Velikém tuto situaci vyřešil velmi elegantně, možná podle vzoru některé z výše uvedených verzí: svou pozornost soustředil jen a jen na Bertu samotnou, na její duši a vnitřní prožívání. Vznešenost a líbeznost Bertiny postavy nenarušuje žádnými případnými tělesnými nedostatky. 135 V našem srovnání středověkého textu a textu Julia Zeyera bylo použito již výše zmíněných kritických vydání, tedy především Adenetovy písně Berte as grans piés , ve francouzštině třináctého století s komentářem Alberta Henryho a prozaického převyprávění Louise Brandina, který vycházel jak z Adenetova textu, tak i z textu neznámého žongléra ze třináctého století. Adenet le Roi napsal svou píseň v rozsahu téměř tři a půl tisíců alexandrínů 136 a rozdělil je do sto čtyřiceti čtyř asonovaných laisses. Albert Henry uvádí, že byly Adenetem napsány v letech 1273 až 1278. Bertin příběh, stejně jako celá Pohádka o Karlu Velikém, je psán charakteristickým zeyerovským desetislabičným blankversem. V Zeyerově podání má vyprávění o Bertě pětkrát menší rozsah než v podání Adenetově. 137 Adenet le Roi zpracoval námět o Bertě v jednu rozsáhlou legendu. Julius Zeyer stejného námětu použil pro jednu část svého vyprávění o Karlu Velikém. Adenet dal jméno každé významnější postavě skladby. V samotném začátku písně připomíná významné činy krále Pipina, v závěru skladby ohlašuje budoucí činy Karla Velikého. Zeyer představuje na začátku Pohádky panovníka Karla jako člověka osamělého, pronásledovaného výčitkami svědomí. V části o Karlově matce Bertě ponechává jen nejdůležitější postavy a nejdůležitější jména. Adenet se pokouší dovést až do konce osudy aktérů příběhu, Zeyer si všímá především Pipina, Berty a pak i jejich syna Karla. Adenet vytvořil ve své době pozoruhodnou, dějově bohatě rozvinutou skladbu s promyšlenou kompozicí, Zeyer nabízí kratší a stručnější adaptaci Bertina příběhu, aby tak celá Pohádka o Karlu Velikém nebyla zahlcena přílišným počtem událostí, zápletek
134 BRANDIN, L., s. 10 11. 135 Václav Cibula v příběhu Jak se stala Berta královnou , pokud jde o vyjádření velikosti princezniny nohy či nohou, není jednoznačný. Vycházel z těchto předloh: Li Romans de Berte aus grans piés , éd. P. Paris, Paříž 1832 a Berte de li gran pié , éd. Ad. Musafia, Romania III IV, Paříž 1874 1875. V jeho převyprávění můžeme například číst: „Rytíř pobídl hudce a dlouho vyprávěl o králi a královně z daleké uherské země, o jejich mladičké dceři Bertě, které se v kráse ani v moudrosti nemůže vyrovnat žádná jiná žena na světě. Jen maličkost jí chybí k dokonalosti: má trochu velké nohy.“ (s. 47). O několik řádků dále: „Berta má vskutku velkou nohu, ale je krásná, moudrá a dobrá – to by byla královna pro vás, taková chybí na vašem dvoře!“ CIBULA, V.; Hrdinské legendy staré Francie , Praha: Albatros, 1973, s. 47. 136 Přesně jde o 3 486 veršů. 137 Přesně 637 veršů. a postav. Současně je však třeba přiznat, že Zeyerův příběh, je li zkoumán izolovaně, může místy působit sentimentálně a lehce nepravděpodobně. V rámci celé Pohádky o Karlu Velikém se však tyto nedostatky ztrácejí díky Zeyerovu mistrovství slova i díky ostatním příběhům, s nimiž i vyprávění o Bertě vytváří souvislý celek. Jeden nesporný a velký klad mají obě skladby společný. Píseň o Bertě s velkou nohou patří sice do královského okruhu chanson de geste, avšak nemluví se v ní ani o přípravách k boji ani o boji samém. Hlavní role přebírají ženy, dobré i zlé skutky jsou vedeny ženskými myšlenkami i ženskýma rukama. Muži, kteří v písni vystupují, jsou téměř vždy v nějakém vztahu k Bertě a k matkám, objevujícím se v obou skladbách. Albert Henry ve svém komentáři zdůrazňuje, že Adenet le Roi vdechl své postavě Berty vnitřní život a navíc mu dodal určitý psychický a morální vývoj. V žádných jiných verzích příběhu o Bertě nic podobného a v takové míře neexistuje. 138 Henry také zmiňuje Ferdinanda Wolfa, 139 který u Adeneta oceňuje jemnost, citlivost, psychologickou propracovanost postav, ale i smysl pro „krajinomalbu“, kouzlo dramatických, citových zápletek, dovednost vyvolat určitou emoci, komunikativní odlehčenost patetických patetických pasáží, pružný verš, elegantní styl, který není ani pompézní ani moralizující ani alegorický ani příliš zdobný. 140 Rozdíly i styčná místa Adenetova i Zeyerova textu vyniknou při následujícím bližší srovnání. Adenetův fiktivní vyprávěč či Adenet vypravěč sám se v úvodu písně Berte as grans piés vydává do Saint Denis, kde se jednoho dne dovídá příběh o Bertě a Pipinovi. V úvodní laisse navíc autor použije anticipace předznamenávající, jak Pipin přemůže lva a jak Berta bude bloudit lesem. Básník tak využívá typického středověkého prostředku známého i z divadelních předvádění nejrůznějších her, kdy jsou shrnuta některá fakta, aby posluchači byli napnuti a věděli, co je v budoucích chvílích čeká. Zeyerova Pohádka je zajímavě rozčleněna, a to vyprávěním Karla Velikého nebo vyprávěním autorským. Všechny příběhy jsou vzájemně spojeny postavou Karla Velikého. Pohádka o Karlu Velikém také skutečně jako pohádka začíná jedním z typických vypravěčských klišé:
„To tenkráte se stalo, nad Rýnem když Karel Veliký v Ingelsneimě dlel,
138 HENRY, A.; s. 38. 139 Tamtéž, s. 32. 140 Tamtéž, s. 39. kam všechno panstvo z celé říše své byl pozval k svaté smíru slavnosti.“ 141
Adenetův začátek vyprávění má spíše charakter kronikářský, i přes neurčitá udání dat:
„ A l’issue d’avrill, un tans douç et joli, Que herbeletes pongnent et pre sont raverdi Et arbrissee resident qu’il fussent parflori, Tout droit en cel termine que je ici vous di, A Paris la cité estoi un vendredi.“ 142
Adenet pak hned přechází ke králi Pipinovi a uherské princezně Bertě. Julius Zeyer nejprve rozehraje příběh Karlova nešťastného činu, kterým ublížil své sestře, samoty a pokání a teprve pak píše o setkání Pipina a Berty. Příběh o Bertě vypráví Karel krásné feji. Jeho vyprávění je oproštěno od všech informací známých z Adenetova textu, které by v Zeyerově skladbě mohly zdržovat tok děje. Základní motivy příběhu rozvine Zeyer svými košatými metaforami, jimiž dosahuje charakteristických básnických obrazů. Adenet ve třetí laisse prozradí, jak Pipin přemohl lva, který vnikl do královské zahrady a ohrožoval dvořany. Dále se posluchač dovídá o smrti Pipinova otce Karla Martela, o korunovaci Pipina králem. Baroni radí novému králi, aby se oženil. Doporučují mu uherskou princeznu Bertu. Pipin vyšle do Uher poselstvo. Postup Julia Zeyera je jiný. Nezmiňuje se ani o Pipinově hrdinském skutku ani o jeho rodičích, přechází přímo ke stěžejnímu a výchozímu bodu, tedy vyslání dvořanů pro krásnou Bertu:
„Můj otec, Pipin, Franků slavný král, pro nejkrásnější ženu na světě své posly poslal v zemi dalekou, kde mladé slunce ráno koupá tvář svou spanilou, než vyjde na cestu
141 ZEYER, J.; Pohádka o Karlu Velikém, Karolinská epopeja I, Praha: Unie, 1906, 3. vyd., s. 35. 142 HENRY, A.; s. 57. tu dalekou po jasném blankytu.“ 143
Básníkova „zem daleká“ přechází v rozvinutou metaforu zajímající plochu tří veršů. Stává se tak dominujícím obrazem celého úvodu. Od záře slunce se analogicky dostává k „věhlasné záři princezny“. Tam, kde Adenet víceméně jen konstatuje, Zeyer tuto konstatovanou skutečnost vygraduje:
„Sire, je en sai une, par le cors saint Omer, „O ctnostech jejich jeden byl hlas, Fille au roi de Hongrie, molt l’ai oÿ loer; o její kráse pěvci zpívali, Il n’a si bele fenme deça, ne dela mer, a Franků země vítat dychtila Berte la debonaire, ansi l’ oÿ nonmer.“ 144 dceř královskou, jež Bertou zvala se.“ 145
Připomeňme opět na tomto místě, že v celém díle Julia Zeyera zaujímají osobité a neodmyslitelné místo ženy. Jsou nositelkami nejčistších a nejvyšších citů. Zlo spáchané na nich musí být napraveno a potrestáno. Existují však i ženy, v nichž básník ztělesnil zlo. Jsou krásné, ale nebezpečné, svůdné a démonické. Kromě čisté lásky k muži vyzdvihuje Zeyer často ještě jeden druh lásky, svatou jako samo křesťanství, a to je láska mateřská. V průběhu celé Pohádky je tento typ lásky dojemným způsobem ztělesněn několikrát: v příběhu zmije dožadující se pomoci u císaře Karla. Zmije na znamení díků daruje panovníkovi drahocenný prsten se záhadnými znaky. Ty budou jednoho dne objasněny další milovanou ženou, odtud se budou také odvíjet další příběhy tragických a velkých lásek. V příběhu uherské princezny, k níž je pohádka o zmiji jakýmsi prologem, se objevuje několikerá mateřská láska: Blanciflory ke své dceří Bertě, kojné a služky ke své dceři lžikrálovně, mlynáře a mlynářky ke schovance Bertě, nepravé Berty ke svým dvěma synům a láska Berty k synu Karlovi. Adenet citlivě a poutavě rozvádí scénu loučení otce Floira a především matky Blanciflory. Na ni pak navazuje cesta na Pipinův královský dvůr, zrada Margisty, její dcery Alisty a bratrance Tiberta. Následuje dlouhá a stěžejní pasáž Bertina bloudění v lesích u města Le Mans. Adenet věnoval nekonečnému Bertinu bloudění a zoufalství
143 ZEYER, J.; s. 45 46. 144 HENRY, A.; s. 60. 145 ZEYER, J.; s. 46. pět set třicet veršů. Podle Louise Brandina, Alberta Henryho a dalších jde o stěžejní část celé písně. 146 Renée Colliot poznamenává, že Berta, která vyjde z lesa, je zcela jiná než vystrašené a bezradné dítě, které do něho vstoupilo. 147 Podotýká rovněž, že Berta je přesně tou princeznou z lesa, nacházející se v mnoha pohádkách, jež čerpaly z folklórních tradic. Henry uvádí i názor H. Krause; ten vidí v Bertině bloudění podobnost s osudy svaté Barbory a svaté Kateřiny. 148 Adenet věnuje velkou část textu Bertiným vnitřním promluvám: Berta hovoří v duchu i hlasitě s přírodou i s Bohem, promlouvá sama k sobě, hovoří k matce, k rodičům, zoufá, že ztratila život, kdy se o ni všichni starali, avšak má svou víru a obrovskou sílu žít. Tato síla i víra jí pomáhají překonávat překážky, proto také nachází východisko: cestu z lesa, která může být současně i symbolickým vyjádřením pokory, smíření a nalezení východiska ze situace, v níž se ocitla. Henry shrnuje uvedená fakta v poznatek, že Berta je dívkou odevzdanou a něžnou, tak jak je ostatně známá i z jiných verzí. Strastiplnou poutí lesem se Adenetova dívka proměňuje v ženu. Henry dokonce konstatuje, že les v Adenetově skladbě zastupuje roli skutečné postavy, stává se personifikací par excellence se všemi náladami a stavy skutečného člověka, s nímž Berta svádí boj o vlastní život. 149 Přibližně ve stejném rozmezí veršů, jaké Adenet věnoval Bertinu bloudění, Julius Zeyer rozvinul celý Bertin příběh. Bertino bloudění výrazně zkrátil ve srovnání s původním textem; nerozváděl princeznina muka a utrpení, jsou však i tak z jeho podání zřejmá. Tato „samozřejmost“ může být dána právě povědomím již tolikrát zmíněných lidových pohádek nebo také básníkovým úmyslem vytvořit poetický obraz s načrtnutou cestou snů a fantazie, po níž se čtenář může vydat. Jde o jeden z oblíbených Zeyerových postupů: excitovat čtenářovy smysly, vyvolat představu svým obrazem nasyceným barvami, zvuky i pocity. Je těžké rozhodnout, který z obou obrazů je působivější, zda středověký Adenetův či secesně zajímavý Zeyerův, jisté však je, že oba dva ve své době působily poutavě. V této skutečnosti tkví mimo jiné velký přínos obou básníků. Po dlouhé a strastiplné pouti v Adenetově písni se Berta setkává s poustevníkem a ten jí ukáže cestu k zámečku Florimès, kde žije Simon se svou ženou Konstance
146 Albert Henry ve svém úvodním komentáři v poznámkách týkající se této problematiky uvádí R. Colliota a H. Krause; na s. 36 a 37. 147 HENRY, A.; s. 37 38. 148 Tamtéž, s. 38. 149 Tamtéž, s. 37. a s dcerami Isabelle a Aiglant. Všechny tyto skutečnosti shrnuje několik Zeyerových veršů:
„a pravou Bertu sluzi prodajní Však Bůh ji chránil. V lese hlubokém do hvozdů vlekli. Ji však usmrtit, zvuk uslyšela zvonu, klekání jak kázání jim bylo, nechtěli; to v blízké zvonili vsi, došla tam, jim odvahy se nedostávalo, a v mlýně starém, cele omšelém, když andělský viděli její zrak, ji přijali. Tam v službu vstoupila, víc na ně s útrpností upřený neb přísti uměla tak překrásně, než s bázní před smrtí a uprchli že každá nit se zdála paprskem, a nechali ji vlkům hladovým. již upředla.“ 150
Julius Zeyer nepoužije ve své Pohádce postavu poustevníka, ale vytváří snad Bertu poustevnici, která se možná až příliš pateticky, a proto poněkud nevěrohodně, odhodlá k prostému životu. Bertinu předsevzetí však nelze upřít určitou hrdost a vznešenost:
„Řekla v pokoře své hluboké tak srdci vlastnímu: ‘Kdo ví, snad trůnu ona hodnější než já? Dle ovoce se pozná strom. Zde milo jest v té lesní tišině, a doškem kryté střechy miluji.’“ 151
Jak v Adenetově, tak i v Zeyerově skladbě Berta učiní slib, že nebude patřit žádnému jinému muži než svému choti Karlovi. Právě snad pro svou naivnost a současně i strastiplné poznání je slib a odhodlání v Adenetově textu přesvědčivější než v textu Zeyerově:
„‘Un veu que je tenrai a tous moura sans fausser, „A učinila slib, Que ja mais ne dirai, tant com porrai durer, že chotě svého hledat nebude, Que soie fille a roi ne k’a Pipin le ber neb lásky pro Pipina neměla,
150 ZEYER, J.; s. 46 47. 151 Tamtéž, s. 47. Soie fenme espousee, ja mais n’en quier parler, a myslila, když Bůh to bude chtít, G’iroie ains d’uis en huis mes aumosnes rozver král sám že najde ji a na jevo Se ce n’est par un point, celui en vueil oster: že podvod přijde.“ 152 Je le diroie avant, pour moi faire douter, Que dou cors me laissasse honnit ne vergonder; Ma virginité vueil, se Dieu plaist, bien garder, Car qui pert pucelage, ce est sans recouvrer. Dieus me doinst et sa mere de mon veu si ouvrer Que a leur amour puisse droite voie assener!’ Une ondee revint, si prist a plouviner, Lors remuce ou buisson, si lait le tans aler.“ 153
Adenet v průběhu svého vyprávění se občas jasně a zřetelně obrací k posluchačům, a to přímo jejich oslovením, například:
„Signor, or escoutez pour Dieu ne vous anuit, Si orrez vraie estoire dont li ver sont bien duit.“ 154 nebo nepřímo shrnutím známých faktů, odkud pak přejde k osudům jiných postav příběhu:
„Ci lairons de Bertin cui Jhesus beneïe, Qui avoeques Constance a pris herbergerie En la maison Simon, en la forest antie; Molt erent bone gent et de tres sainte vie. Ains qu’ele i eüst més annee ne demie, L’orent si enamee en cele manandie Et Symons et Constance et toute leur maisnie Et leur enfant trestout l’orent si enchierie Qu’il l’amoient de cuer conme bien ensaignie; Symons en fait sa niece et Constance s’amie
152 Tamtéž, s. 47. 153 HENRY, A.; s. 90. 154 Tamtéž, s. 85, verše 898 899. Chascuns li porte honnor, douçour et conpaignie. De Pipin vous dirons a la chiere harpie Et de la male vielle qui sa dame a traÿe Et d’Aliste sa fille, cui li cors Dieu maudie.“ 155
Nebrání se přitom jasné charakteristice postav, jak výše uvedený úryvek dokládá. Stejnou překlenovací pasáž mezi životem Berty v „lesní tišině“ a životem nepravé Berty vyjádří Julius Zeyer jediným veršem: „A zůstala a léta minula.“ 156 V hodnocení záporných postav pokračuje Adenet zmínkou o Alistiných synech:
„L’uns ot a non Rainfrois, plains fu de tricherie, Et li autres Heudris, faus fu et plains d’envie.“ 157
Tam, kde se dějí nepravosti, neváhá středověký autor použít rozhořčených apostrof, a dokonce je někdy vystupňuje až v morální ponaučení. Způsob, jakým jsou později zrádci potrestáni, posluchače tolik nepřekvapí, navíc pro středověké obecenstvo byla krutost trestů víceméně běžnou součástí života. V Adenetově písni se chystá uherská královna Blanciflóra navštívit svou dceru, neviděla ji totiž více než devět let. Uherský král nemá žádného dědice, mladší syn nepravé Berty by tedy mohl jednou převzít království. Po cestě do Paříže se královna dovídá o zlých skutcích Pipinovy ženy, o proklínání, jež provází Blanciflóru po celou dobu její cesty. Znepokojená královna přijíždí k městu, setkává se s Pipinem i s jeho syny, avšak necítí k nim žádnou náklonnost. Následuje líčení porady tří zrádců, jejich strachu a lsti. Blanciflóra však zradu odhalí. Tento stručný nástin dramaticky vystupňovaných událostí rozložil Adenet do dvaceti laisses. Juliu Zeyerovi opět stačí několik veršů s popisem těchto událostí: o zvěst o zlé a pyšné královně Franků se rozšíří až do Uher; o uherská královna se vydá na cestu; o Pipin ji vyjíždí v ústrety, avšak o synech se básník nezmiňuje; o královna bez otálení vejde do pokoje, kde odhalí nepravou Bertu; o královnino zoufalství;
155 Tamtéž, s. 103, verše 1445 1458. 156 ZEYER, J.; s. 47. 157 HENRY, A.; s. 103. o potrestání kojné, matky nepravé Berty. Oba autoři, Adenet i Julius Zeyer, vyprávějí události poutavě, zajímavě a dramaticky, posluchač či čtenář s napětím očekává rozuzlení zápletek, přestože jejich vyústění je podvědomě známé. Adenet zvyšuje napětí důležitých okamžiků autorskými apostrofami Boha, obrací se i k posluchačům, nebo sám v náznacích anticipuje budoucí skutky a události. Zeyer dosahuje dramatičnosti rovněž zvoláními, avšak vkládá je do úst samotným aktérům; jednotlivé dialogy jsou vyhroceny či vygradovány gesty jednajících postav. V laisse osmdesát jedna středověké skladby se Blanciflóra setká s Margiste. Ta dlouze vysvětluje královně, proč se nemůže setkat s dcerou Bertou. Autor sám pozdržuje chvíli odhalení zrady, a tak se královna snaží dovědět, proč je Berta lidem proklínána, kam zmizela Aliste, básník místy vkládá své poznámky o proradnosti tří zrádců. Teprve po dvou dnech, v laisse devadesát čtyři zrádci přiznávají, jak naložili s Bertou. Události pak dostávají rychlejší spád: v devadesáté páté laisse je Margiste upálena, v laisse následující je Tibert vláčen koňmi po ulicích. Aliste má strach a prosí Pipina, aby ji nechal odejít do kláštera na Montmartru s oběma syny, kteří jsou syny i Pipinovými. Obsah zmíněných sedmnácti laisses, tedy asi čtyř set veršů, převyprávěl Zeyer do čtyřiapadesáti veršů, v nichž důležitou roli hrají věty zvolací. Ty jsou nositeli dramatického náboje. Jde o vzrušené reakce královny, služky, její dcery a Pipina. Ženy v Zeyerově textu nemají jména, jednají vyhroceně, v jejich zvoláních je silný patos, který však odpovídá velkým citům a vášním. Dialogy jsou krátké, strhující a rychle ústí k vyřešení dané situace. Zeyer v nich představuje drama tří žen, z nichž každá je na vrcholu svého vlastního zoufalství. Adenetova Aliste odchází do kláštera. Julius Zeyer má úctu k mateřské lásce, proto jeho falešná Berta zůstává s Pipinem, král své ženě i nadále prokazuje určitou úctu jako matce svých dětí. Pipin ve středověké písni dá příkaz, aby jeho lidé prohledali lesy v okolí Le Mans. Zpráva o nepravé královně se rychle roznese po celé Francii. Sám král se vydává do lesa a pronásleduje jelena, který ho přivede ke kapli. Tam se setkává s Bertou. Pipin Julia Zeyera je pasivnější. Je to typická zeyerovská postava zdrcená bolestí. Berta se králi zjevuje ve snech. Teprve po roce od odhalení zrady bloudí smutný král lesy. Adenet zdůrazňuje Pipinovu přítomnost v lese bez baronů, připomíná Simona, Constance a jejich dcery, ukáže dům i kapli, v ní oltář. Před kaplí se Pipin a Berta setkávají. Autor tedy spíše konstatuje, prolíná přesně stanovené a jasné obrazy. Ze srovnání další části Adenetova textu, setkání Berty a Pipina, a odpovídající části textu Zeyerova, vyplynou jak zmíněné rozdíly vypravěčského umění obou autorů, tak i rozdíly další:
„Par dedenz la chapele fu Berte o le cors gent; Quant ele se perchoit qu’ele est si seulement, Son sautier et ses heures prent molt isnelement, Devers l’autel s’encline, puis s’en ist erranment. Ez vous le roi Pipin qui ne va mie lent, Corant par la forest et requerant sa gent. Ou qu’il voit la pucele, vers li vint belement, Et quant Berte le voit, molt grant paour l’en prent; Et li rois la salue molt tres courtoisement, Et Berte conme sage au roi son salu rent.“ 158
Tam, kde Adenet vypráví, konstatuje, Julius Zeyer „maluje“ slovy: vytváří zajímavý a poutavý obraz, tento obraz pak ožívá ve čtenářově fantazii díky metonymiím, líčeným ornamentům a liniím, které navozují klidnou, až dojímavou atmosféru:
„Rok asi tak žil Pepin [sic!] v smutku svém, kde kamenné se stvůry šklebily když jednou v lesích bloudě dalekých, co ozdoby na deště chrličích, se na pasece octnul květnaté, král malé okno viděl věnčené na které šedá, tichá vesnička rév svěžím listem, z dola rostoucích se tulila na břehu potoka. a pnoucích se až vzhůru na střechu, Mlýn starý, lišejníky porostlý, a oknem tím, jímž slunce vnikalo stál opodál za řadou jabloní, jak zlatý proud do bílé komnaty, a v lomenici jeho vysoké, zřel Pepin dívku krásy úchvatné a dojímavé, k duši mluvící.“ 159
158 Tamtéž, s. 142, verše 2650 2659. 159 ZEYER, J.; s. 51. Berta z Pohádky Julia Zeyera pohlédne na jezdce před okny a pozná v něm krále Pipina. Král v Adenetově písni posílá pro Bertiny rodiče, aby dosvědčili, zda jde skutečně o jejich dceru. Oddálení poznání je pro středověkého básníka dalším důvodem k vytvoření atmosféry očekávání a radostného znovupoznánívání, které se rozvíjí paralelně s Pipinovými sny. Určité napětí dokáže pochopitelně vytvořit i Zeyer: Berta předstírá, že je němá, aby ji král nepoznal po hlase. Ten totiž slyšel jedenkrát, při svatebním obřadu. Zeyerův Pipin a Berta stráví spolu jedinou noc. Adenetův královský pár prožije tři dny a tři noci v Simonově zámečku Florimès. Adenet je opět věcný, i když ne nezajímavý, opět použije anticipovaných poznámek:
„En la bele forest, mentir ne vous en quier, Ont demené grant joie chiés Simon le voier; Assez i firent tentes et paveillons drecier, Grant joie demenerent, de ce n’estuet plaidier. Cele nuit jut Pipins avoeques sa moillier. Trois moura i sejornent, si l’oÿ tesmoignier. Une fille engendra, de ce n’estuet cuidier, Gille ot non et fu mere Rolland le bon guerrier; Aprés ot Charlemaine, le bon roi droiturier. Le bon Simon a fait Pipins apareillier Et lui et ses deus filz, chascun fait chevalier.“ 160
O Juliu Zeyerovi je možné říci, že je „secesně romantický“. Vytváří totiž obraz, po němž následuje tragédie:
„Hvozd hluboký kryl v lůně starou věž, v tu věž král Pepin unes ženu svou, již břečťan jímal věčně zelený, o které netušil, že jeho jest, a na tisíce lesních holubů tam láskou zpit ji nesl k večeru, na římsách hnízdilo tam, celý mrak když bílý měsíc vyšel nad lesy, jich vždy se nesl kolem ve slunci a ráno když se rděly červánky a vzduch se plnil tichým vrkáním. a Berta v blahém ještě byla snu,
160 HENRY, A.; s. 157 158, verše 3165 3175. V tu věž, jež byla uvnitř jeden květ, král Pepin trpce tak si vyčítal: neb volně vítr nes’ tam semena ‘Ó prokletý vír smyslů mámivých! do rozdrobených komnat bývalých, Já nevěren se lásce svojí stal, své Bertě, která mezi anděly!’“ 161
Berta je nešťastná a zklamaná, že ji král nepoznal a opustil. Jakmile však pozná, že bude matkou, upouští od myšlenek na smrt. A tak Adenetova Berta přijíždí za slavnostního vyzvánění všech zvonů do Paříže a Aliste slibuje svým synům, že se za ně pomstí. Zeyerova Berta však zůstává ve starém mlýně, tady vychová i svého syna. Na tomto místě předává básník slovo opět Karlu Velikému. Ten vypráví příběh svého dětství, v němž nejdůležitější je setkání s Pipinem, otcem a korunování Karla králem. Pro tuto slavnou chvíli korunování nového krále přichází Berta se svým tak dlouho tkaným závojem, do něhož vyšila všechny významné události od chvíle putování z Uher do Paříže. A pak:
„Tu pozvedla má matka závoj svůj, a spanilá jak luna podzim se zjevila a jako glorie to dlouhé její, velké strádání jí s čela svatou září svítilo, a krásná byla jako v mládí svém.“ 162
Teprve v této chvíli, kdy Berta svým odhalením zabrání korunovaci nevlastních synů a přivede na trůn krále skutečného, prohlédne i Pipin. Julius Zeyer jednu ze závěrečných částí příběhu o Bertě s velkou nohou úmyslně pozměnil, aby plynule mohl přejít k příběhu dalšímu, tedy k příběhu Karlova dětství a mládí. Samotný příběh Berty a Pipina končí klidně, vyrovnaně a šťastně. Vyprávění o Karlových rodičích je tak tématicky uzavřeno. Závěr příběhu odpovídá na jeho začátek, kdy se autor zmínil i o Karlově sestře, která se jeho rodičům narodila později, po jejich šťastném znovushledání.
„,Já chotí tvojí věrnou zůstanu, A stalo se, jak ustanovila,
161 ZEYER, J.; s. 55 56. 162 Tamtéž, s. 64. však stranou nech mě žít jak v klášteře, a přešťastni teď byli rodiče a nikdy na mně, králi, nežádej, ti moji dlouho, dlouho zkoušení, bych v nádheře se světu zjevila. a dvojí květ, mé sestry spanilé, Ty a můj syn – to celý buď můj svět.’ na štěpu jejich lásky vykvetl, a naplnil je novým blaženstvím.“ 163 Na závěr této části můžeme konstatovat, že i když Julius Zeyer vycházel jen z jediného středověkého textu, bylo nutné jej zasadit do určitého rámce a řetězce tak, aby bylo možné vytvořit celistvou část o Karlově životě. Proto se básník inspiroval i jinými texty jiných autorů, kteří se o postavu Karla Velikého zajímali. Je zajímavé sledovat, jak jedna z nejzajímavějších postav francouzské historie se objevuje v legendách, povídkách, básních i fantaziích, jak nepřestává a zřejmě ani nepřestane autory inspirovat, jak mnoho nevyjasněného v životě Karla Velikého stále ještě zůstává. A právě proto mohl básník Zeyer vytvořit svou vlastní pohádku, v níž způsobem sobě vlastním adaptoval, parafrázoval, ale také zcela nově vytvářel snad i v duchu pohádek vyprávěných chůvou Zeyeovi dítěti. Jak již víme, Pohádka o Karlu Velikém je první částí čtyřdílného cyklu Karolinské epopeje . Julius Zeyer zamýšlel nejen představit osobnost Karla Velikého a jeho život, ale také obnovit stará vyprávění, středověké francouzské písně, ve kterých Karel Veliký hraje významnou roli. Pokud chtěl básník seznámit čtenáře se životem panovníka od jeho narození, nezbývalo mu nic jiného, než vycházet z náznaků a hypotéz. Básníkova fantazie spolu s jeho zkušenostmi a pocity vytvořily několik ženských postav, jejichž charaktery v Pohádce nejsou komplikované. „Nelomovost“ charakterů, použijeme li termínu Jana Voborníka, je ve své jednoduchosti působivá, jak tomu ostatně v pohádkách má být. Úcta k ženě, určitá křehkost v portrétu každé z nich, prochází celou Pohádkou . V této části cyklu mohl Zeyer rozvést všechny druhy lásky, tedy lásku mileneckou, sesterskou a mateřskou. Lásku andělskou, všeobjímající a lásku démonickou, kouzelnou, přinášející smrt. Ze všech těchto pojetí v Pohádce o Karlu Velikém převládá láska mateřská. Ta je dána již alegorickým příběhem zmije a jejich mláďat a vrcholí příběhem o Karlově matce Bertě. Berta vychovává dlouho svého syna sama, žijí v ústraní, dokud nenastane okamžik uplatnění oprávněných nároků Karla na královský trůn. Zeyer do této části příběhu nepochybně vložil své vlastní zkušenosti.
163 Tamtéž, s. 66 67. Víme, že na jeho život měla velký vliv matka Eleonora Zeyerová, která Julia od jeho desíti let vychovávala sama. Zajímavá je i básníkova práce se jmény ženských postav, jak bylo uvedeno výše. Kromě Berty, Galény a Urgely se čtenář setkává s Karlovou sestrou a dcerou krále Pipina a Berty Blanciflórou. Aby nedošlo k záměně postav a k nejasnostem, zvolil Zeyer právě toto jméno. Ať už se skutečná panovníkova sestra jmenovala Gisèle nebo Berta, převzal básník jméno Blanciflóra nejspíše podle Adenetova vyprávění, kde pod tímto jménem vystupuje uherská královna, Bertina matka. Zeyerovým záměrem však ani tentokrát není historická přesnost, ale seznámení se v nové podobě, která by byla bližší čtenáři konce devatenáctého století, se starými, polozapomenutými, nebo dokonce s dosud neznámými příběhy. Jde o vytvoření jakéhosi literárního mostu mezi minulostí a přítomností, díky kterému si čtenář uvědomuje na jedné straně význam a krásu starých vyprávění a na straně druhé věčně se opakující a přetrvávající pocity, vztahy a hodnoty, jejich sílu a působivost.
3. RENAUT DE MONTAUBAN
3.1. Středověká chanson de geste Renaut de Monauban Název středověké chanson de geste Renaut de Montauban též Renaus de Montauban či Renaud de Montauban 164 byl několikrát přepracováván. Její první známá prozaická verze nese název Les quatre fils Aymon. Julius Zeyer zvolil pro svou adaptaci název Román o čtyřech synech Ajmonových . Jde o druhou část čtyřdílného cyklu Karolinské epopeje, část nejobsáhlejší, o rozsahu asi 12 500 veršů. Co do počtu veršů se tedy Zeyerova skladba vyrovná obsáhlejším chansons de geste, jejichž formální podobu básník záměrně přejímá. Stejně jako v dalších třech částech Karolinské epopeje i v Románu o čtyřech synech Ajmonových Zeyer vycházel především ze středověké písně o Ajmonových synech a do ní včlenil další středověké skladby. Dříve než představíme analýzu těchto skladeb, jejich srovnání se Zeyerovým textem a transpozici důležitých motivů do básníkovy adaptace, podívejme se na samotnou starou skladbu, na její místo a význam ve francouzské středověké literatuře. Nejstarší známý text písně Renaut de Montauban vznikl koncem dvnáctého nebo začátkem třináctého století. Jako u jiných skladeb tohoto druhu, i u písně o Renaudových bratrech či Ajmonových synech se medievalisté domnívají, že tomuto textu předcházela dřívější písemná zpracování, která se nedochovala. Ta zase vycházela z ústního předávání příběhu z generace na generaci. 165 Příběh o čtyřech bratrech získal takové obliby, že si burgundský vévoda Philippe le Bon objednal přepsání příběhu ze starého rukopisu obsahující text ve verších do prozaické podoby. 166 Dochovalo se dokonce i jméno písaře Davida Auberta, který příběh začal přepisovat v roce 1462 a
164 Tam, kde budeme obecně v textu hovořit o hrdinovi písně i prozaického zpracování, budeme uvádět verzi jména Renaud. V Mouskèsově kronice najdeme Renaudovo jméno ve tvaru Renaus d’Aubespin, v kronice tak řečeného Turpina je to Reinoldus de Alba Spina a v Eccelente chronique de Brabant jako Raynout van Albespyne. V různých zoracováních příběhu nalezneme i jiné podoby jména tohoto hrdiny. Podobně přistupujeme i k ostatním jménům skladby. Ze středověkých vybíráme nejčastější podobu jména. Tam, kde hovoříme o postavách ze zeyerovských adaptací, používáme i básníkovy verze jmen, například Ajmon, Renald, Renié, Žirár, Gišár, Ryšár a další. 165 In.: Dictionnaire des œuvres ; http://www.cosmovisions.com/textAymon.htm . 166 Vévoda Philippe de Bourgogne, zvaný také Philippe le Bon (*1396, †1467) byl údajně člověk vzdělaný a politicky prozíravý. Kromě Burgundska mu patřila území Franche Comté, Flandry a Artois a v letech 1425 až 1435 rozšířil své území o současné území Belgie a Nizozemí. Philippe se tak stal nejmocnějším knížetem tehdejšího křesťanského světa. Aby svůj kraj, svůj dvůr i svou osobu dostal lépe do povědomí i obyvatel jiných zemí, dal Philippe přepsat do prozaické podoby ardenský příběh o čtyřech Ajmonových synech. Jeho záměr se mu skutečně podařil. In.: La légende ardennaise de Quatre fils Aymon ; http://perso.orange.fr/4filsaymon/index.htm. původní příběh doplnil vlastními autorskými zásahy. 167 Patrně nejdůležitějším prvkem v Aubertově zpracování je „znovuvytvoření“ postavy Maugise. Je „zlidštěn“, prožívá svůj příběh lásky, a získává tak všechny potřebné vlastnosti středověkého rytíře: je nejen statečným bojovníkem, ale i dvorným šlechticem s odpovídajícími vztahy k ženám. Rukopis je vyzdoben miniaturami ilustrujícími a oživujícími děj. Z těchto miniatur vybíráme dvě následující:
Oriande a Maugis v zahradě 168 Renaud a Bertolai hrají šachy 169
3.2. Rozšíření příběhu a jeho „místopis“ V roce 1493 L’Histoire des quatre fils Aymon vyšla poprvé tiskem. Někdy v patnáctém století byl text přeložen do italštiny a zpětně převeden do francouzštiny v rozsáhlejší podobě asi 30 000 veršů. V Itálii vyšlo více skladeb o Renaudových dobrodružstvích. Uveďme například Innamoramento di Rinaldo da Monte Albano (asi z roku 1474), Rinaldo appassionato (1528 v Benátkách), Rinaldo furioso od Marka Cavally z Ankony (1525 v Benátkách). 170 Ludovico Ariosto zvěčnil Renauda ve svém díle Zuřivý Roland. 171 Do angličtiny byl příběh přeložen koncem patnáctého století, německy vychází poprvé roku 1535. V sedmnáctém století byla knížka s příběhem o čtyřech statečných bratrech prodávána na jarmarcích jako lidové čtení, a to zejména v Belgii a v Holandsku. V této podobě vyšla poprvé v roce 1619 a byla vytištěna
167 David Aubert se narodil v Hesdinu v patnáctém století. Přesné datum jeho narození a smrti neznáme. Na přání Filipa Dobrotivého se stal autorem několika cenných rukopisů, ať už to byly kompilace, převedení některých dřívějších skladeb do prózy či opisů. Za nejcennější jsou považována dvě jeho díla: kompilace z roku 1458 Chroniques et conquestes de Charlemaine (v próze) a přepis Histoire de Charles Martel et de ses successeurs , rozšířený o kratší verzi příběhu Gérard de Roussillon od Jeana Wauquelina. In.: David Aubert ; http://www.medievalenfrance.com/site/auteurs/affauteur.php?nom=davidaubert. 168 In.: Copiste et destinataire ; http://perso.orange.fr/4filsaymon/copetdest.htm. 169 In.: La légende en images ; http://perso.orange.fr/4filsaymon/legenim.htm. 170 In.: Dictionnaire des œuvres; http://www.cosmovisions.com/textAymon.htm. 171 Ludovico Ariosto; (* 8. 9. 1474 Reggio Emilia, † 6. 7. 1533 Ferrara), italský básník, prozaik, dramatik. v Antverpách. Lidovým zpracováním se nejspíše inspiroval i Ludwig Tieck k vytvoření svého příběhu o čtyřech synech Aymonových. 172 Většina medievalistů zabývajících se problematikou původu textu o čtyřech synech Aymonových předpokládá, že text nemohl vytvořit jeden autor. V jednom z rukopisů s titulem L’Histoire des quatre fils Aymon je uvedeno jméno Huona de Villeneuve, avšak někteří badatelé, především Ferdinand Castets, se domnívají, že nejde o jméno autora či písaře, nýbrž o jméno majitele rukopisu. 173 Castets doplnil svým kritickým komentářem verzi zvanou Vallière , kde také mimo jiné poznamenává, že všechny rukopisné verze mají společný rámec příběhu a že se liší jen v některých částech. Verzi Vallière považuje za nejúplnější představení starých textů o Aymonových synech. 174 V jiném komentáři, tentokrát Frédérika de Reiffenberga 175 ke Chronique rimée Philippa Mouskèse, 176 se dovídáme, že příběh o Aymonových synech patří v Belgii k nejoblíbenějším a nejrozšířenějším, dokonce i v „době páry a železnice“, jak dodává Reiffenberg. Tuto skutečnost dokládají nejen stále nová vydávání příběhu, ale i názvy ulic a podniků (patrně restaurací) v celé Belgii. Z nejznámějších památek vztahujících se nějakým způsobem k Aymonovým synům uvádí Reiffenberg hrad Renastienne či Reinout’s steen u obce Hody nedaleko Liège, pak hrad Poulseur, opět blízko Liège. Hrad Poulseur měl patřit kouzelníku Maugisovi. Dále autor připomíná zříceninu hradu Amblème či Amoblève u belgické obce Aywaille, která měla patřit tentokrát synům Aymonovým. Mezi městy Liège a Huy, na březích řeky Meusy, se tyčí hrad Aigremont,
172 Ludwig Tieck; (* 31. 5. 1773 Berlín, † 28. 4. 1853 Berlín), německý romantický básník, prozaik, kritik a překladatel. 173 Huon de Villeneuve byl pravděpodobně truvér žijící ve třináctém století. Ferdinand Castets; (*1838, †1911?); mimo jiné starosta města Montpellier, děkan tamější Filozofické fakulty. http://www3.webng.com/lengadoc/lambert.htm. 174 La Chanson des quatre fils Aymon, d’après le manuscrit La Vallière, vydání Ferdinanda Castetse, Ženeva: Slatkine, 1974. 175 Frédéric, baron de Reiffenberg (*1795 Mons, † 1850), belgický spisovatel, profesor filozofie na Univerzitě v Lovani, profesor historie na univerzitě v Liège a jeden z nejaktivnějších členů Académie de Bruxelles. K jeho nejznámějším dílům patří: Fastes belgiques (1823), Histoire de la Toison d’or (1830), De la Peinture sur verre aux Pays Bas (1832), Principes de la Logique, avec l’histoire et la bibliographie de la science (1833). Je také autorem básnické sbírky Poésie (1825) a souboru povídek Nouvelles (1840). V roce 1840 založil společnost Bibliophile belge. in. Frédéric de Reiffenberg; http://fr.wikipedia.org/wiki/Fr%C3%A9d%C3%A9ric_de_Reiffenberg. 176 Philippe Mouskès či Mousket či Mousquet; (* 1215 Gand, † 1283 Tournai). Je autorem Chronique rimée obsahující 31 286 osmislabičných veršů. Mouskès vycházel z nejrůznějších zdrojů, z nichž však mnohé nejsou nijak historicky podloženy. Jde o vyprávění o panovnících Francie od Trójské války po rok 1243. Asi třetinu kroniky, tedy přibližně 8000 veršů, věnuje Karlu Velikému. In. Philippe Mousket ou Mousquet ou Mouskès; http://www.medievalenfrance.com/site/auteurs/affauteur.php?nom=philippemousquet přestavěný do dnešní podoby v osmnáctém století. U města Dinant je možné spatřit slavnou Bayardovu skálu. Nedaleko města Lovaň se nachází městečko Berthem, jehož název prý znamená „sídlo koně“, konkrétně „sídlo koně Bayarda“. Městečko samotné má koně ve svém erbu a ještě v devatenáctém století obyvatelé ukazovali lidem otisk Bayardových kopyt na kamenech v lese Meerdal, což prý znamená „údolí koně“. Meerdal tvořil dříve součást rozsáhlých ardenských lesů a patřil k panství Aymonů. Nad jinou belgickou vesnicí Cousillet, poblíž města Charleroi, dodnes ukazují místo zvané Pied nebo Pas Bayard. Z městských kronik dále víme, jak píše Frédéric de Reiffenberg v komentáři, že o pouti v roce 1490 šlo městem Lovaň procesí, jehož tradice ve městě pochází od roku 891 a jež připomíná porážku Normanů. Záznamy o podobných procesích pocházejí také z let 1656, 1660, 1663 a 1681. Pro nás důležité v nich je to, že průvod studentů z lovaňské univerzity uzavíral Bayard spolu s Aymovými syny. Není bez zajímavosti, že jeden z lovaňských rukopisů, o něž se staral archivář města Guillaume Boon, 177 nejen že věnuje celou jednu knihu popisu procesí, ale uvádí rovněž zmínku o brabantském vévodovi Charlesi Nasonovi, který žil na přelomu pátého a šestého století a který měl dceru jménem Veraia. Ta byla provdána za Haymona, pána z Arden, a měla s ním čtyři syny: Renauda, Rogera, Oliviera a Adalarda. Ve stejném rukopise nalezneme i jméno jejich koně – Volbayaerta – a starou vlámskou píseň o čtyřech čtyřveršových slokách s názvem Sanck voer de vier Aymons kinderen. Písemná zmínka o tom, že Bayard se objevil i o slavnosti ve městě Molins, pochází z roku 1825. Frédérik de Reiffenberg na tomto místě poznamenává, že Bayard patří i k bruselské slavnosti Omegang. 178 Baron de Reiffenberg zmiňuje i názor jistého Arnolda Wiona, 179 který považuje Renauda či Renarda či Reinholta za skutečného syna rytíře Aymona a odmítá námitky vznesené proti existenci světce Renauda. V roce 1485
177 Jde zřejmě o archiváře, který žil v devatenáctém století a byl současníkem barona de Reiffenberga. In.: Stamboon Taverniers; http://users.pandora.be/pierre.taverniers1/Stamboom/Verwanten/XIX/MBxMTOxRDR.htm. 178 Tato slavnost se koná každým rokem první úterý a první čtvrtek v měsíci červenci. Slovo „ommegang“ znamená „procesí“, z vlámského slova „omme“, tedy kolem, a „gang“, tedy „procházka, pochod“. Ommegang není jen záležitostí Bruselu, koná se i v jiných belgických městech, především vlámských. V Bruselu je ommegang spojen se jménem Béatrice Soetkens, chudou ženou, která díky Panně Marii zachránila město, a se stavbou chrámu Notre Dame du Sablon ve čtrnáctém století, kdy vládl vévoda Jean III Brabantský. In. Ommegang; http://www.ommegang.be/index2.php?idx=23&lg=fr . 179 Arnold de Wyon či Wion; (* 1553, † ?); benediktýnský mnich, který žil v Benátkách. V roce 1595 vydal obsáhlý spis s názvem Lignum vitae, Ornamentum et decus Ecclesiae. In.: Arnold de Wyon; http://fr.wikipedia.org/wiki/Arnold_de_Wyon. vychází tiskem Život svatého Renauda a Wion potvrzuje, že jej četl ve francouzské i italské veršované podobě. Renaud podle něj žil v době Karla Velikého. 180
Kůň Bayard se čtyřmi Aymovými syny při každoroční slavnosti (v měsíci dubnu) v belgickém městě Namur.
Béatrice Weifenbach, autorka několika spisů a článků o Aymonových synech, uvádí rovněž zajímavé poznatky vztahující se k místním názvům v písni o Renaudovi a jeho bratrech. Při podrobném studiu jednotlivých rukopisů skladby dochází k závěru, že postava Renauda de Montauban mohla být inspirována několika skutečnými historickými postavami, a tedy i různými místy podle toho, kde tato postava žila nebo, což se nám zdá pravděpodobnější, popis odpovídá místům, v nichž žili truvéři, autoři různých verzi skladby o Aymonovi a jeho synech. V jednom z rukopisů označeném jako „rukopis D“ je Montauban spojen s Clermontem v Centrální masívu ve Francii. Písaři jiných rukopisů se domnívají, že název hradu vznikl ze slov „mont alba“, tedy „mont blanc“ či „mont clair“. Podobně odvozují i název místa původu otce Aymona: slovo Dordonne či Dordogne vzniklo z „d’Ordon“, což znamená „d’Ardenne“. Skutečnost, že lesnatý kraj zvaný Ardennes se nachází jak na jihu Francie, tak i
180 Le Baron De Reiffenberg; Chronique rimée de Philippe Mouskès, Tome II. , Brusel: M. Hayez, imprimeur de la commission royale d’histoire, 1838; s. CCIII CCXIII. v Belgii, vysvětluje velkou vzdálenost míst, na nichž se příběhy bratrů odehrávají. Weifenbach dodává, že právě proto považuje epizodu gaskoňskou za starší a původnější než epizodu ardenskou. Z její studie se rovněž dovídáme, že ve středověkém textu došlo pravděpodobně k záměně dvou stejných místních názvů: města Montauban na jihu Francie (dnes hlavní město departementu Tarn et Garonne) a města Montauban v Bretani (okresní město v departementu Ille et Villaine). Právě tuto druhou obec považuje autorka za historicky i literárně pravděpodobnější. V Bretani navíc existuje dodnes tradice uvádění příběhu o čtyřech synech Aymonových na scéně. Bretaňská divadelní hra o Aymonovcích má nejčastěji název Buez ar pevar mab Emon, duc d’Ordon, laquet e formeum drajedi. Béatrice Weifenbach uvádí další zajímavý fakt: některé šlechtické rodiny dávají svým dětem jména historických i literárních hrdinů. K takovým nejčastějším jménům patří právě v Bretani Guillaume a Rainouart či Renaut. Linie rodu z Montauban je spojena s rodinou Rohanů, v níž se už ve čtrnáctém století objevuje jistý Renaud de Montauban, pán z La Roche, zvaný rovněž kapitán z Ploërmelu, který zemřel roku 1386. Vraťme se však k literárnímu Renaudovi. Víme, že hrdina se v závěrečné části textu stává svatým, je uctíván v německém Dortmundu jako Sankt Reinoldus. Avšak obyvatelé města samotného si po celá staletí nebyli vůbec vědomi skutečnosti, že hrdina chanson de geste by měl být patronem jejich města. Otázka, zda město Trémoigne je totožné s městem Dortmund ve Vestfálsku, tak zůstává stále otevřená. V každém případě můžeme souhlasit s autorkou, že sled příhod a epizod o čtyřech bratrech, které vznikaly na různých místech, vytvořily v průběhu času pozoruhodný celek jedné chanson de geste. 181 Doplňme ještě výše uvedené poznámky několika zeměpisnými fakty: na hranicích Francie a Belgie, v Ardenském pohoří se v blízkosti městečka Bogny sur Meuse nacházejí čtyři skály zvané Les Quatre fils Aymon: 182
181 WEIFENBACH, Béatrice: Généalogie et topographie littéraires dans Renaus de Montauban : sur le succès d’une „chanson d’identification“. In.: Prépublication des Actes; (2004) , s. 1 4. www.bookmark.demon.nl/rencesvals/actes/ weifenbach .htm. 182 La légende ardennaise des quatre fils Aymon ; http://perso.orange.fr/4filsaymon/index.htm.
Ve městě Bogny sur Meuse byl v roce 1932 odhalen pomník sochaře Alberta Poncina věnovaný čtyřem bratrům, Aymonovým synům: 183
Alard Richard Guichard Renaut
3.3. Hrdinové středověké skladby Renaut de Montauban Ať už je historický základ skladby jakýkoliv, skutečností rozhodně zůstává, že námi studovaná skladba byla pro svou oblíbenost v průběhu staletí přepracovávána, adaptována a překládána. V jednom z posledních francouzských vydání prozaického
183 In.: Bogny sur Meue, Châreau Regnalt. http://www.insitucom.fr/bogny/chateau regnault/index.html. příběhu o čtyřech synech Aymonových píše François Suard poněkud nadneseně, avšak vzhledem k výše uvedeným faktům oprávněně, že neexistuje ve francouzské literatuře lidovějšího vyprávění ani legendy častěji předávané z jedné generace na druhou než právě příběh o čtyřech synech Aymonových. 184 Jak vysvětlit takovou oblíbenost příběhu bratrů, kteří se vzbouřili proti samotnému Karlu Velikému? Zařadit chanson de geste o Aymonových synech není tak zcela jednoduché. Většina badatelů je řadí do cyklu vzbouřených baronů, tedy do gest Doona de Mayance neboli Doona Mohučského. Píseň je však možné zařadit i do cyklu gest královských, nejen pro postavu Karla Velikého, ale i pro rodinné vztahy královského rodu, kam Aymon, jeho bratři i synové patřili. Skladba Renaut de Montauban nevybočuje ze základního schématu všech chansons de geste, jejichž základním motivem je boj za prosazování a upevnění křesťanství. Kdo není křesťan, je jednoznačně bezvěrcem, Saracénem. V tomto duchu je stanoven i rytířský ideál, v jehož rámci je pak dovoleno i zabíjet. Bojovat za „boží mír“ a za svého krále patří k ctnostem středověkého rytíře. Tato myšlenka je dokonce písemně doložena narbonským koncilem z roku 1054, jehož zápisy mimo jiné stanovily, že křesťan nemůže zabít křesťana, protože by proléval krev Kristovu. 185 Právě této myšlence odporuje další základní motiv písně o čtyřech synech Aymonových: konflikt mezi Karlem Velikým a bratry Renauda de Montauban. Z tohoto ústředního protikladu písně pak vycházejí další protiklady a motivy. Ferdinand Castets v předmluvě ke kritickému vydání chanson de geste o Aymonových synech upozorňuje v samotném úvodu na reakce Hyppolita Taina k vydání písně Heinrichem Michelantem v roce 1862. Taina zaujaly dva charakteristické prvky, řekněme motivy, hrdinského textu: prudkost vášní a feudální oddanost svému panovníkovi, která tuto prudkost brzdí. Renaud je pronásledován svým králem, musí se bránit a hájit svá práva, ale současně je neustále připraven ke smíru. Příběh o dobrodružství čtyř pronásledovaných bratrů obsahuje pohádkové motivy, které jsou obecně oblíbeny v lidových vyprávěních. Jde o postavu kouzelníka Maugise a koně Bayarda. Vedle bratrů, nejstaršího Alarda, prostředních Renauda,
184 SUARD, François; Les Quatre fils Aimon; Paris: Castor Poche Flammarion, 2000, s. 5. Víme, že se François Suard narodil v roce 1937 ve Versailles a že jako profesor středověké literatury studuje vyprávění o válečných a rytířských dobrodružstvích. Pro své studenty přeložil několik středověkých epopejí. 185 DUBY, Georges; La société chevaleresque, Hommes et structures du Moyen Age (I); Paříž: Falmmarion, 1979; s. 67 68. Guicharda a nejmladšího Richarda, 186 Maugise a Bayarda vystupují v písni další významné postavy: matka, vévodkyně Aïe, otec Aymes (Aimon, Aymon atd.), král Ys či Yon de Bordeaux, Aélis či Clarisse, Renaudova žena a Yonova sestra, Renaudovi synové Aymonnet a Yonnet, pak pochopitelně i Karel Veliký a jeho baroni, z nichž jsou mnozí spojeni s Aymonovými syny příbuzenskými vztahy: Ogier de Danemarche, Richard de Normandie, Roland, Olivier, Turpin, Naimes de Bavière, Estous a další. Není možné zapomenout ani na zrádce „z rodiny Ganelonovy“. Hyppolyte Taine se v poznámkách Ferdinanda Castetse pozastavuje nad brutalitou úvodního příběhu pojednávajícím o konfliktu mezi Beuvesem d’Aigremont a Karlem Velikým. Castets po původu jména Beuves pátral a došel k zajímavým zjištěním: Beuves neboli Bueves či Buef jsou francouzské tvary starého jména Bobo či Bob, což bylo i jméno leníka, kterého Chilpéric pověřil, aby se zmocnil syna Chlodowiga. Castets vycházel z knihy Augustina Thierryho Récits des temps mérovingiens . Tvrdí, že vévodové Bob a Desiderius přepadli královského syna a předvedli ho před Frédégondu, která dala prince čtvrtého dne zavraždit. Jiné, pozdější zdroje však uvádějí, že v lese Chelles byl zrádně zavražděn sám Chilpéric. Castetsova verze by mohla mít zajímavé výsledky: podle ní totiž Bob vztáhl ruku na královského syna Chlodowiga. Toto jméno dostalo ve francouzštině podobu Looïs, tedy Louis. Odtud by se pak dala přijmout verze o možnosti vzniku příběhu, který by odrážel tato fakta z doby Merovejovců a prvních franckých králů. Tak by také bylo možné uvažovat o raném vzniku skladby. Další výzkumy tuto hypotézu prozatím nepotvrzují. 187 Důležité je konstatování Hyppolita Taina i Ferdinanda Castetse, že příběh konfliktu mezi Beuvesem d ’Aigremont a Karlem Velikým nese známky krutosti, brutality a primitivnosti. Avšak domníváme se, že podobné prvky bychom našli i v dalších, pozdějších částech příběhu. Podstatnější je poznatek, že Beuvesovo chování je neomluvitelné, zatímco jednání aktérů v dalších částech písně své opodstatnění má. Část o Beuvesovi d ’Aigremont obsahuje asi 1 700 veršů a je důležitá pro pochopení dlouholetého konfliktu. Proto ji krátce představíme. Karel Veliký svolává do Paříže poradu svých baronů vazalů. Přítomni jsou i bratři Girard de Roussillon a Aymon de Dordonne, jejich bratři Doon de Nanteuil a Beuves d ’Aigremont se však
186 V některých textech, hlavně v pozdějších verzích, je mylně uváděn Renaud jako nejstarší z bratrů. 187 Le Petit Robert des noms propres; Paris: Dictionnaire de Robert, 1994; s. 466; in.: Frédégonde et Brunehaut; http://mboullic.club.fr/fredegonde_et_brunehaut.htm.; in. Chilpéric I er ; http://olivier.landemarre.free.fr/france/chilper1.htm; in.: Clotaire II; http://olivier.landemarre.free.fr/france/clotair2.htm . dosud nedostavili. Na radu vévody a moudrého rádce Naimese král posílá k Beuvesovi posla. Beuves posla zabije. Naimes znovu uklidní císaře a radí vyslat posla nového s doprovodem čtyř set rytířů. Novým poslem je zvolen Lohier, králův syn. Beuvesova žena vyzývá svého chotě ke klidu a smíru, ten však na Lohierovu povýšenou výtku reaguje násilím. V souboji Beuves Karlova syna zabije a královský doprovod odnáší jeho tělo do Paříže. Karel je ztrátou syna zdrcen. Lohier je pohřben v Saint Germain des Prés a otec slibuje pomstu. Násilí nutně plodí další násilí. Beuves volá na pomoc své tři bratry. Ti přicházejí i s dalšími rytíři jako Galeron de Bouillon, Ogier le Danemarche, Richard de Normandie. Richard v souboji vážně zraní Gérarda de Roussillon a oba pak žádají císaře, aby nastolil příměří. Gérardův synovec Fouques navrhuje králi, aby Beuvesovi odpustil. Beuves d ’Aigremont se na znamení pokání vydá na pouť ke Svatému hrobu. Všichni čtyři bratři pokleknou před panovníkem a slibují mu věrnost. Každý z nich se pak vrací na své panství. Na scénu přichází rodina zrádců, která do příběhu čtyř Aymonových synů ještě několikrát zasáhne. Prvními zrádci jsou Fouques de Morillon a Griffon d ’Autefeuille. Fouques Beuvese přepadne, setne mu hlavu a tu pak přiveze Karlovi do Paříže. Válka mezi Karlem a třemi bratry, která po tomto činu následuje, zabírá ve středověké skladbě prostor jen třinácti veršů a opět končí smírem obou stran. Aymon de Dordonne pak po letech znovu přichází na Karlův dvůr v době před Štědrým dnem i se svými čtyřmi syny Alardem, Renaudem, Guichardem a Richardem. 188 Tato úvodní část se stává východiskem k dalším příhodám, a dokonce i k vývoji jednotlivých postav, které se v této expozici objevují.
3.4. Stavba písně Renaut de Montauban Béatrice Weifenbach ve svém příspěvku navrhuje dělení „tradiční“ verze příběhu, s nímž souhlasíme a inspirujeme se jím pro jeho úplnost a přehlednost. V závorkách autorka uvádí místa, v nichž se děje jednotlivých částí odehrávají:
Prolog: Beuves d’Aigremont (Aigremont, Paříž)
První konflikt na Karlově dvoře (první generace Ajmonovců)
188 CASTETS, F., (1974): s. 16 19. o Beuvese, strýc čtyř Aymonových synů, odmítá přijít do Paříže na poradu svolanou Karlem, o Lohierovo poselství, jeho příchod do Aigremontu, o Beuves zabíjí Lohiera, o Karel touží pomstít smrt svého syna o válka mezi Karlem Velikým a Beuvesovými bratry, mír.
1. Ardenská epizoda (Ardeny, Paříž) o Druhý konflikt na Karlově dvoře (druhá generace Ajmonovců) o Renaud hraje šachy s Bertelaiem, Karlovým synovcem, o Renaud zabíjí Bertelaie, o čtyři Aymonovi synové prchají do Arden, o stavba hradu Montessor, o obléhání hradu Montessor Karlem Velikým.
2a. Gaskoňská epizoda (Gaskoňsko, Paříž) o útěk bratrů do Gaskoňska, o pomoc bratrů gaskoňskému králi Yonovi v boji proti Saracénům, o stavba hradu Montauban, o svatba Renauda a Clarisse, Yonovy sestry, o mezihra (Sasko, Paříž) o Roland bojuje proti Saracénům, o závody koňů.
2b. Gaskoňská epizoda (Gaskoňsko, Paříž) o obléhání Montaubanu, o zrada krále Yona a léčka ve Vaucouleurs.
3. Trémoignská epizoda o bratři odcházejí do Trémoigne, o mír mezi Karlem a bratry.
4. Orientální epizoda (Brindisi, Jeruzalem) o Renaudova a Maugisova pouť ke Svatému hrobu.
5. Francouzská epizoda (Paříž) Třetí konflikt na Karlově dvoře (třetí generace Ajmonovců) o Renaudův návrat do Francie, krátký pobyt na Karlově dvoře, o souboj mezi Renaudovými syny a syny zrádce Fouquese.
6. Epizody rhénanská a vestfálská (Kolín, Trémoigne) o Renaudovo pokání, Renaud pracuje jako dělník na stavbě katedrály v Kolíně o zavraždění Renauda; o zázrak s mrtvým tělem hozeným do Rýna; o zázrak s vozem, který sám veze Renaudovo tělo z Kolína do Trémoigne. 189
3.5. Morální základ písně Renaus de Montauban Zásadní rozpor daný nesmiřitelnou nenávistí Karla k Renaudovi je důležitým východiskem pro posouzení postoje hrdinů – čtyř bratrů. Renaud sice zabije Bertolaie, ten však Renauda předtím urazil a ve chvíli, kdy se hrdina dovolává spravedlnosti u Karla, císař ho urážlivě odmítne. Renaudova síla i bezmocnost vyvrcholí vražedným činem, do něhož se implicitně promítne také dosud neodčiněná zrada na strýci Beuvesovi. Karlův postoj je jednoznačně, pro Renauda i posluchače, podán jako špatný. Hrdina, poslušný Karlův vazal, je vázán i k rodině takzvanou „vassalité de lignage“, což v tomto případě znamená, že musí bránit práva svého rodu i své osoby. Je tedy možné konstatovat, že se ke slovu dostává konflikt rozumu a citu, kdy na jedné straně mladík hájí svá práva, na druhé straně touží po míru s Karlem. Morální postoj všech čtyř bratrů tak dostává vyššího postavení. Renaud je ochoten na sebe převzít veškerou zodpovědnost. On zabil Bertolaie, a proto i on navrhuje celou dobu Karlovi smír. Pro jeho dosažení se chce vydat na znamení pokání na pouť do Svaté země. Karel buď takový smír odmítá, nebo si pro jeho nastolení klade nepřijatelné podmínky. K vyzdvižení morálky Aymonových synů napomáhají i další skutečnosti: všichni zrádci v příběhu přicházejí z Karlova tábora nebo jsou Karlem ke zradě donuceni. Tím se i sám panovník stává zrádcem. Kromě již uvedených Fouquese de Morillon a Griffona d’Autefeuille je dalším zrádcem Hervieux, který se podvodně vetře k bratrům do hradu Montessor. V další epizodě se jediným baronem, ochotným oběsit Richarda, stává Ripes
189 WEIFENBACH, B.; (2004), s. 5 6. de Ribemont. Jiným zrádcem je špión Pinabel. Ke zradě je donucen i Renaudův švagr, král Yon. Jednání Aymonových synů získává postupně příznivce ačkoliv je na Karlově straně i sám Aymon. Baroni nakonec žádají panovníka, aby se s bratry smířil. Všechny uvedené antagonismy nabývají několika podob. Díky jim příběh získává na zajímavosti i přes nezvykle velký rozsah. Nepřátelské tábory se střetávají nejen v bojích a v jednotlivých soubojích, ale i ve slovních šarvátkách. V nich také spočívá literární hodnota skladby. Renaudova šlechetnost a Karlova zatvrzelost jsou znatelné ze vzájemných setkání obou postav, ale ještě více ze setkání Renauda s ostatními barony z Karlova tábora. Ti jsou ochotni vyjít bratrům vstříc, ale pro svůj vazalský slib k panovníkovi musejí bojovat proti čtyřem hrdinům. Karlův postoj tak paradoxně nabývá ještě více na absurdnosti. Ve scéně, kdy Maugis díky svým schopnostem přivede Karla na hrad k bratrům, Richard, kterého chtěl Karel dát předtím oběsit, chce panovníka zabít. Renaud císařovu smrt v žádném případě nepřipustí. Jednak si uvědomuje, že mezi nimi neexistuje společenská rovnost a zabít krále by znamenalo neodpustitelný hřích, kdy by právo už nebylo na straně bratrů, jednak tak opět zesílí protiklad zosobněný oběma hlavními aktéry. V Renaudově povaze se projevují další klady a ty dále ospravedlňují jeho postoje. Je to pokora, odhodlání přinést oběť a odmítání převahy silou. Stejně tak si Karel uvědomuje, zejména díky projevům svých baronů, že Renaudova smrt nemůže být řešením jejich konfliktu. Proto autor či autoři skladby vedou své posluchače záměrně k jakési katarzi, očištění od všeho, čeho se Renaud dopustil. Hrdina sám hovoří o své zodpovědnosti za všechny mrtvé nejen ve svém táboře, ale i na straně Karlově. Renaudova pouť do Jeruzaléma ke Svatému hrobu má dvojí silný význam: Renaudovo pokání a politické vyhoštění. Karel potřebuje potvrdit svou moc a současně potrestat vzbouřence. Jak uvádí Jacques Le Goff, každý člověk ve středověku byl potenciálním poutníkem. K nejvýznamnějším a nejznámějším poutním místům patřily cesty do Jeruzaléma, do Říma a do Santiaga de Compostela. Ve svém pokání pak středověký člověk hledá prostředek pro zajištění spásy. 190 To je účelem Renaudovy cesty a současně i Karlovým ospravedlněním za Renaudovo vyslání. Hrdinova cesta je důležitá pro vnitřní proměnu poutníka. Z rytíře a bojovníka za svá práva se stává světec.
190 LE GOFF, Jacques; Středověký člověk a jeho svět; Praha: Vyšehrad 1999; s. 14. Hrdina chanson de geste, obecně světské skladby, se stává hrdinou legendy, tedy skladby duchovní. Závěrečná část obsahuje některé patetické scény. Jsou však méně věrohodné a méně živé než scény z bitev, soubojů a ze života obléhaných hradů. Během první Renaudovy pouti zemře jeho žena a hrdina viní z její smrti Karla Velikého. Tím se opět dostáváme k výchozímu bodu – pojetí morálky, které v chanson de geste má poněkud netradiční pozici. Rebel se stává hrdinou, císař jakýmsi antihrdinou.
3.6. Bratři a bratranec ve středověkých skladbách V textu o čtyřech synech Aymonových se objevuje téměř magicky číslo čtyři. Otec Aymon má tři bratry: Doona de Nanteuil, Gérarda de Roussillon a Beuvese d’Aigremont. Úsměvný postřeh Françoise Suarda, v němž Aymonovy syny přirovnává k Dumasovým mušketýrům, 191 má své opodstatnění s ohledem na prožitá dobrodružství, z nichž hrdinové vycházejí vítězně, tak i na jejich soudružnost a významnější postavení jednoho z nich v příběhu. Renaudovi bratři však mají ještě jednoho významného pomocníka, bratrance Maugise. Jdou li bratři na lov, uloví čtyři jeleny. Čtyři jsou i místa, kde dlouhodoběji zažívají své osudy: Ardeny, Gaskoňsko, Trémoigne a Kolín nad Rýnem. V knize o středověkém člověku Jacquese Le Goffa se mimo jiné dovídáme, že číslo čtyři mělo své důležité místo ve středověké číselné symbolice: čtyři byli evangelisté, čtyři rajské řeky, čtyři jsou i hlavní ctnosti a světové strany. 192 Čtyři bratři, synové Aymona de Dordonne vytvářejí hrdinnou, nerozlučnou skupinu vedenou Renaudem. Alard je nejstarší a nejmoudřejší, Richard nejmladší a nejprudší. Guichard zůstává ve stínu svých bratrů, nepřitahuje zvláštní pozornost v žádné epizodě. Přítomnost jejich bratrance Maugise, který Renaudovi daruje vzácného a zázračného koně Bayarda, dodává příběhu na pohádkové zajímavosti a mystické zvláštnosti. A nejen to. Jednání hrdinů je podpořeno přízní kouzelné moci a ta jejich skutky ospravedlňuje ve vztazích k panovníkovi. Maugisovy schopnosti kouzelníka sice vycházejí z podivných čar a světů, ale i pro takovou situaci mají středověcí vypravěči východisko: Maugis se kaje, stává se nejprve poustevníkem a pak poutníkem. Ba co víc, potřeba vysvětlit Maugisovy vlastnosti vedla autory k vytvoření nových písní o hrdinově původu a o jeho osudech.
191 SUARD, F.; (2000): s. 7. 192 LE GOFF, J.; (1999): s. 33. Béatrice Weifenbach ve svém příspěvku cituje také slova Ferdinanda Castetse: „Autor Maugise d’Aigremont si dal za úkol povyprávět o hrdinově dětství, aby nám tak dal vědět o jeho původu, o jeho droite nation, o tom, odkud vzal své kouzelnické umění, a podat nám tak klíč k objasnění zázračného prvku v legendě o Aymonových synech. Příběh o bratrech také představuje ještě jednu postavu, která si zaslouží stejné pozornosti jako všechny lidské postavy, a to je Bayard, kůň foé či fée, jehož inteligence je tolik užitečná jeho pánům. [...] Odkud pochází Bayard? Kde se vzal meč Froberge, se kterým Renaud hrdinně a rovnocenně čelí Rolandovi s Durandalem a Ogierovi s Courtainem?“ 193 Sám Ferdinand Castets se o písni o Maugisovi zmiňuje podrobně v komentáři k vydání příběhu o Aymonových synech. Píseň o kouzelníkovi nazývá La Mort de Maugis a představuje i její obsah. Ten se poněkud liší od verze uvedené ve Vallière , a vůbec už ho nenajdeme u Julia Zeyera. Abychom mohli přistoupit k dalšímu srovnání, krátce tento obsah představíme. Potom, co se Renaud vydává na kajícnou pouť do Jeruzaléma, Maugis odchází i s Bayardem do poustevny. Modlí se za své bratrance, za Karla Velikého i za jeho dvanáct pairů. Jednoho dne anděl Maugisovi přikáže, aby se na Bayardovi vydal do Říma, kde se má vyzpovídat papeži Simonovi. Nejprve Maugis přichází do Montaubanu, pak putuje přes Lombardii až do Říma. Vyzpovídá se papeži a ten ho vyzve, aby zaujal místo jednoho právě zemřelého papežského senátora. Ostatní senátoři protestují, zvláště jeden biskup, Ganelonův bratranec. Maugis však všechny jejich slovní útoky elegantně zmírní, na otázky kladené senátory odpovídá bravurní latinou, a získá si tak jejich obdiv. Dalšího dne slouží papež mši. V jejím průběhu položí anděl na oltář list, v němž Bůh přikazuje Maugisovi, aby se podrobil soudu Karla Velikého. Papež Simon vysílá kouzelníka ke Karlovi s doprovodem čtyř kardinálů a deseti tisícovým vojskem. V Troyes se Maugis dovídá, že císař svolal sněm a toho se účastní pairové, Aymonovi a Renaudovi synové. Před branami Paříže promění Maugis sebe i koně Bayarda tak, aby je nikdo nepoznal. Panovníkovi předá vzácné dary. Aymonovi synové se přesto neubrání pocitu, že papežův senátor jim připomíná jejich bratrance. Kouzelník se dává poznat a Karel přikáže Maugise zajmout. Ve svém listu papež dovoluje císaři naložit s Maugisem podle jeho vůle. Dostane li se však hrdina z Karlova odsouzení živ a zdráv, musí mu být odpuštěny všechny jeho dřívější skutky.
193 Béatrice Weifenbach uvádí jako zdroj své citace knihu: CASTETS, F.; Maugis d’Aigremont, chanson de geste, v Revue des langues romanes. 4. série, díl 6., díl kolekce 36., Montpellier, 1892, přetisk Nendeln 1970, s. 7. Karel poručí ponořit Maugise do vařícího oleje, pak do vřelé smůly a nakonec do roztaveného olova. Ze všech lázní vyjde Maugis živ a zdráv. Ve chvíli, kdy Karel posadí kouzelníka ke stolu, přichází zpráva o obléhání Montaubanu deseti saracénskými králi. Alard, Guichard, Richard, oba Renaudovi synové, Maugis, Richard de Normandie, Gillemer l’Escot, král Salomon a deset tisíc Karlových mužů se ihned vydávají k Montaubanu. Saracéni jsou poraženi a Maugis shromažďuje kořist. Mezitím však Alard, Guichard, Richard a oba Renaudovi synové svádějí krutý boj se zbytkem Saracénů. Renaudovi bratři i synové uprchnou do jeskyně, jen Richard de Normandie se spasí útěkem. Saracén Escorfaut vhodí do jeskyně hořící louč a muži uvnitř se zadusí. Přichází Maugis se sedmi tisíci muži a obrátí pohany na útěk. Mrtvé bratrance a synovce pohřbí a spolu s Bayardem se vrací do Říma. Papež právě zemřel a lidé chtějí, aby novým papežem byl zvolen Maugis. Ten však ještě téhož večera odejde do své poustevny v Ardenách a opět se věnuje modlitbám. Richard de Normandie přichází ke Karlovi a vypráví mu o smrti baronů. Všichni doufají, že Maugis přijde ke dvoru, ale ten ve své poustevně umírá. Úspěch písně o Maugisově smrti motivoval vytvoření dlouhého románu ve verších Maugis d’Aigremont z druhé poloviny čtrnáctého století, v němž neznámý autor představuje imaginární Maugisovy skutky ještě před jeho setkáním s bratranci: Maugis i jeho bratr Vivien jsou hned po narození odděleni od svých rodičů. Maugis je vychováván pečlivě vílou Oriandou v Rocheflour na Sicílii. Od ní hrdina získává koně Bayarda i meč Froberge. V Toledu se naučí umění kouzel. Nakonec se Maugis setkává s rodiči i s bratrem Vivienem, Amachourem de Moubrat. 194 Vyprávění o Maugisově bratru je námětem kratší chanson de geste o 1 099 verších a existuje jen v takzvaném montpellierském rukopise. V této písni je také objasněno nepřátelství Beuvese d’Aigremont ke Karlovi a k jeho synu Lohierovi: Beuves a Maugis jsou Karlem nepříznivě přijati, když přijedou požádat císaře o pomoc na záchranu Viviena, kterého unesli Saracéni. Ve čtrnáctém století tak existuje celý cyklus písní o Aymových synech a jejich příbuzných. Ze stejného století pochází i rozsáhlý dobrodružný román Mabrian, jehož
194 Z příspěvku Béatrice Weifenbachové se dovídáme, kde jsou uloženy rukopisy s písní Maugis d’Aigremont : rukopis označený „M“ v Bibliothèque de la Faculté de Médecine v Montpellier, rukopis „N“ v Bibliothèque Nationale v Paříži a rukopis „P“ v University Library v Cambridgi. Weifenbachová uvádí i názvy dalších skladeb, které se objevují jen v rukopise „M“ ze druhé poloviny čtrnáctého století: Doon de Mayence, Gaufrey, Ogier le Danois, Gui de Nanteuil, Renaut de Montauban s polu s Maugisem d’Aigremont a Vivien de Monbranc. Ferdinad Castets uvádí, že text písně Maugis d’Aigremont je zmíněn i v Reali di Francia . I on se zmiňuje o existenci tří rukopisných podob písně o kouzelníkovi a nazývá je: rukopis z Peter Hause, rukopis 766 z Národní knihovny v Paříži a rukopis montpellierký. hlavními hrdiny jsou Yonnet, Renaudův syn, a krásná Eglantina. 195 Ferdinand Castets vyslovuje i domněnku o možné existenci chanson de geste La Mort d’Aalart , jak tomu nasvědčují poznámky v románu Mabrian. Touto skladbou neznámý autor zamýšlel pravděpodobně uzavřít cyklus o Aymonových synech. 196 V chanson de geste Renaut de Montauban Maugis pomáhá bratrancům v rozhodujících chvílích, a proto se vyslouží Karlovu zášť. Císař ve svých požadavcích trvá na vydání Maugise. Na to Renaud a jeho bratři nemohou nikdy přistoupit. První kouzelníkův zásah připomíná lidové pohádky: Karel vyhlásí turnaj. Domnívá se, že nikdo nemá koně rovného koni Rolandovu. Maugis promění Renauda v chlapce, Bayarda v kulhajícího koně. V turnaji pak Renaud s Bayardem Rolanda a jeho koně porazí. Jde však o jedinou pohádkovou úsměvnou příhodu v celém vyprávění. Vážnější je Maugisův zásah do bojů ve Vaucouleurs, kde jsou bratři málem zajati zradou krále Yona. Renaud s Maugisem zachrání Richarda před potupnou smrtí oběšením. V jiné epizodě se dá Maugis zajmout Olivierem, avšak v noci uspí stráže, zmocní se mečů všech dvanácti pairů i císařské koruny. Jedna z nejvýznamnějších chvílí celé písně nastává, když Maugis unese samotného Karla, aby si pohovořil s Renaudem a jeho bratry. Jde o čin opovážlivý a odvážný, který ospravedlňuje jen touha bratrů po smíření s císařem. Maugis pak odchází do poustevny a znovu se setkává s Renaudem v Jeruzalémě, kde oba pomáhají osvobodit město od pohanů. V Palermu odrazí útok Saracénů, pak navštíví papeže v Římě a vracejí se do Francie. Sečteme li všechny osudové zásahy kouzelníka Maugise, dostaneme se opět k číslu čtyři. V chanson de geste Renaus de Montauban se setkáváme i s dalšími postavami, jak již bylo uvedeno výše. Vrátíme se k nim a spolu s nimi opět k hlavním aktérům písně při srovnávání středověkého textu se zeyerovskou adaptací, která je snad jediným textem v české literatuře přibližujícím tento příběh českým čtenářům od konce devatenáctého století.
3.7. Román o čtyřech synech Ajmonových Julia Zeyera Názvy svých skladeb nevolil Julius Zeyer nikdy náhodně. Slovo „román“ pro označení druhé části veršovaného cyklu Karolinské epopeje má tedy také své
195 Ferdinand Castets označuje tento rukopis číslem 764 a dodává, že se nachází v Národní knihovně v Paříži. 196 CASTETS, F.: (1974); s. 118 123. opodstatnění. Domníváme se, že jde o záměrné pojmenování skladby nebývale velkého rozsahu. V Zeyerově podání obsahuje text asi 13 000 veršů. 197 Někteří medievalisté nazývají chansons de geste „romány“ pro jejích obsáhlý děj a Zeyer se při svých studiích s tímto termínem nepochybně setkal. Je také možné, že při své adaptaci vycházel prozaické podoby příběhu. Jak jsme již u Julia Zeyera zvyklí, nevycházel z jediné středověké skladby. V jeho příběhu je zakomponována skladba o kouzelníku Maugisovi (u Zeyera Malgis), a to Maugis d’Aigremont . Skutečnost, že v chanson de geste Renaus de Montauban se objevují Roland a Olivier, vedla básníka k představení své verze příběhu o Rolandových rodičích a o Rolandově setkání s Olivierem. K těmto epizodám se básník inspiroval skladbou Berta e Milone a Girard de Viane (neboli také Gérard de Roussillon ). Malgis v Zeyerově skladbě zpívá píseň o cestě Karla Velikého do Jeruzaléma a o velké Olivierově lásce. Tady se autor inspiroval jednou z nejstarších středověkých epických skladeb ve Francii, Pèlerinage de Charlemagne à Jerusalem et Constantinople , pocházející z konce jedenáctého nebo počátku dvanáctého století. Pro Julia Zeyera nehraje důležitou roli místo či místa, kde se děj odehrává. Názvy míst přebírá podle francouzských středověkých předloh, názvy osob počešťuje, aby se stala přijatelná pro české publikum: Beuves d’Aigremont je v jeho textu Bóv z Egremontu, Aymon Ajmonem z Dordony, jeho synové se jmenují Alár, Renald, Gišár a Ryšár, Ajmonovi bratři Žirár z Rosiljonu a Ožier Danois. Karlův syn má zvukovou podobu svého jména Lotar, synovec Bertolai se stal Bertoletem. Maugis, jak již bylo uvedeno, Malgisem a jeho kůň Bayard Bajárem, hrady nesou názvy Monfór a Montalbán. Králem Bordeaux, či bordóským králem podle Zeyera, je Ijón a jeho sestra se jmenuje Ijoneta. V celém příběhu o synech Ajmonových jsou pro Julia Zeyera důležité dva prvky. Prvním z nich je vůdčí motiv celé skladby, boj bratrů za svá práva, konflikt mezi panovníkem a jeho vazaly. Ajmonovi synové pro Zeyera představují ztělesnění národní hrdosti, oceňuje vytrvalost hrdinů v jejich boji i za cenu nesmírných útrap, soudružnost bratrů i rostoucí sympatie protivníků v Karlově táboře pro postoj všech čtyř sourozenců. Žádná jiná skladba nemohla Zeyerovi lépe posloužit pro vyjádření jeho vlastenectví, pocitu sounáležitosti s lidem tak dlouho utlačovaným, jak on sám říká v předmluvě k Románu. Druhým významným prvkem Zeyerovy adaptace je kompozice skladby. Ta
197 Píseň o Rolandu obsahuje asi 2 400 veršů, Píseň o korunování krále Lovise 3 800 veršů a Pohádka o Karlu Velikém asi 3 200 veršů. vychází obvyklých básníkových tvůrčích postupů. Je zachována tradiční vyprávěcí linie příběhu, která je na jedné straně oproštěna od zdlouhavých popisných pasáží, na straně druhé je protkána několika epizodami vloženými nejčastěji do úst truvérům. Tyto epizody mají za cíl objasnit původ některých postav jako Bajár, Žirár, Floribela a zvýraznit význam jiných postav v písni, především Rolanda, Oliviera, Aldy a Malgise. Těmto dvěma prvkům, tedy leitmotivu skladby a její kompozici, podřizuje Julius Zeyer i další principy: barvitý básnický jazyk bohatý na metafory, zvýraznění vášní, jim odpovídající „kulisy“ tvořené přírodou a nádhernými paláci. V jejich líčení, odpovídajícím dekorativnosti secesních obrazů, si básník libuje obzvlášť. Tvoří však nedílnou součást Zeyerova stylu, který je i pro dnešního čtenáře stále přitažlivý. K dalším básníkovým tvůrčím postupům patří i dialogy, v nichž je soustředěna většina vášní a osobního prožívání hrdinů. Jejich prostřednictvím udržuje autor své čtenáře v neustálém napětí. I přes svůj neobvyklý rozsah tak píseň dostává silný dramatický náboj, zahalený pohádkovou atmosférou. Tím Zeyer dosahuje svého záměru: představit národní, vlastenecký epos s pohádkovým zabarvením. Nemůže být silnějšího účinku na vzdělané i lidové publikum.
3.8. Kompozice Zeyerova příběhu Vzhledem k rozsahu skladby Román o čtyřech synech Ajmonových a také vzhledem ke schématu příběhu představenému Béatrice Weifenbachovou uvádíme i nárys kompozice příběhu Julia Zeyera: I. První konflikt na Karlově dvoře (starší generace Ajmonových bratrů) o spor Bóva z Egremontu a Karla Velikého, o Lotarovo poselství a jeho smrt, o Bóvova smrt připravená Ganelonem. První intermezzo: Píseň o Ožieru Danois, jehož syna zabil Karlův syn Karlot
II. Druhý konflikt na Karlově dvoře (generace Ajmonových synů) o pasování Ajmonových synů do rytířského stavu. Druhé intermezzo: Jak Renald získal Bajára o Renald hraje šachy s Bertoletem, o loučení synů s matkou, o bratři žijí v matčině hradu Monfór; obléhání hradu Karlovým vojskem, o zrada Hervého de Losane, o setkání otce a synů, o sedm let vyhnanství; život v lesích, o setkání matky se syny, o příchod Malgisův, o matčina smrt.
III. Ijón z Bordó o bratři a Malgis nabízejí své služby králi Ijónovi v boji proti pohanům, o Ijón a Ijonetta, o stavba hradu Montalbán, o Karlův návrat z Cařihradu přes Montalbán. třetí intermezzo: příběh Berty a Milona, Žirára z Viany, Rolanda a Oliviera o dobývání Montalbánu, o Ijónova zrada, o pomoc Ožiera Renaldovi a jeho bratrům, o setkání Renalda a Rolanda, o Ryšárovo zajetí, o osvobození Ryšára.
IV. Malgis o Malgis jako poutník v Karlově táboře Čtvrté intermezzo: Píseň o Hugonu Silném a cestě Karla Velikého do Cařihradu o Malgis přivádí Karla k bratrům na hrad Montalbán, o setkání Ajmona se syny, o hladomor a útěk z Montalbánu, o Renaldova promluva ke Karlovi a k jeho rytířům, smír.
V. Legenda o Renaldovi o Bajárova smrt, o Renaldovo putování ke Svatému hrobu, o Karlovo odpuštění a Renaldův návrat k Ijonettě, dětem a bratrům, o Renald ošetřuje malomocné, o sen o hovoru s Malgisem, o smrt Ijonetty, o další věštecký sen o Malgisovi, o stavba chrámu v Kolíně nad Rýnem o Renaldova smrt.
Z uvedené osnovy skladby zeyerovské verze příběhu vyčteme zřetelně několik faktů: je zachována základní verze středověkého příběhu, v němž básník zvýraznil ženské postavy a citové vztahy mezi jednotlivými příslušníky Ajmonova rodu. Čtyři intermezza, nenápadně vložena do skladby tak, aby tvořila obsahově provázanou píseň, jsou zeyerovskými adaptacemi dalších středověkých francouzských skladeb. Zastavme se nejprve u ženských postav zasahujících do konfliktu bratrů s panovníkem, a to nejen v Zeyerově skladbě, ale i ve středověké chanson de geste.
3.9. Ženské postavy v příběhu Ajmonových synů Již víme, že Julius Zeyer, vychováván matkou a chůvou, měl uctivý vztah k ženám. Svou matku miloval. Kult Panny Marie, kult lásky synovské a mateřské pěstovaný v rodině silně ovlivnil i jeho dílo. Tato skutečnost je patrná i v jeho ajmonovské skladbě, v jehož základním příběhu vystupují tři ženy. Jejich mateřský cit je povýšen nad cit a vztah manželský. V Románu , stejně jako ve středověké skladbě, jsou těmito ženami Bóvova žena, která u Zeyera „kdysi dávno chovala Lotara“, dále pak Ajmonova žena, matka čtyř revoltujících hrdinů, a Ijonetta, žena Renaldova a současně i matka jejich dvou synů. Ve vložených příbězích intermezzech – se setkáme s dalšími ženskými postavami ztělesňujícími pro Zeyera charakteristické pojetí ženy anděla a ženy démona. 198 Ke kladným postavám patří Karlova sestra Berta, matka Rolandova, Olivierova sestra Alda, Hugonova dcera a Olivierova snoubenka Helena. Démonická žena má v Románu zastoupení jen v jediné postavě, a to v Karlově ženě Floribele. Básník Julius Zeyer, nejde li o silný citový vztah matky a synů, poněvadž vztah matky a dcery se v Zeyerově díle vyskytuje obecně velmi vzácně, se v případě vztahů mileneckých soustřeďuje hlavně na popis krásné dívky připomínající svým vzhledem
198 Viz předchozí kapitola Pohádka o Karlu Velikém . právě anděla. S výraznějšími citovými vazbami a projevy se setkáváme tam, kde autor píše o silných poutech mezi muži a o lásce Karla Velikého k Rolandovi. Tento fakt je ostatně typický pro celou středověkou francouzskou hrdinskou epiku. Podívejme se tedy na zmíněné citové vztahy, na nichž Julius Zeyer staví hlavní osnovu svých příběhů, podrobněji.
3.10. Láska mateřská V chanson de geste je Beuves d’Aigremont zpraven o příchodu královského syna Lohiera svým zvláštním špiónem. Vévodkyně prosí svého muže, aby Lohiera přijal vlídně a s úctou, vzhledem k vévodovu vazalskému postavení k panovníkovi. Beuves svou ženu suše odbude:
„Dame, ce li dist Bues ; ales vos ombroier Et par dedans vos chambres qui sunt paintes d’Ormier, Laiens a vos puceles, penses de chastoier ; Penses de soie taindre, ce est vostre mestier. Li miens mestier si est de l’espee d’acier. Et ferir et joster encontre chevalier.“ 199
Ve středověkém textu představuje vévodkyně, Beuvesova žena, rozumový prvek: snaží se zmírnit rozbouřené mužské vášně. Autor tím dosahuje dvojího účinku: varování před neuváženým jednáním a mírnění vášní, které pak naopak ještě zvýší závažnost spáchaného činu. Julius Zeyer přebírá od středověkého autora slova Beuvesovy ženy i vévodovu odpověď. Vévodkyně však neodchází do svého pokoje beze slova. Naopak se brání a znovu se pak vrací do síně, aby Lotara sama přivítala těmito slovy:
„‚Mně,‘ řekla, ‚milejší můj úkol jest. Vy rány sázíte, já hojím je. Však přišli hosté, povinnost to má, bych starala se o jejich pohodlí‘“ 200
199 CASTETS, F.: (1974); s. 288; verše 484 489. 200 ZEYER, J.; Karolinská epopeja I, Praha: Unie 1906, s. 165. Ve středověkém textu zdůrazňuje neznámý autor ročním obdobím princovo mládí:
„Ce fu el mois de mai, ens el commencement Que l’herbe verde est née et la flors ensement, Que li rosigneus chante ens el bos hautement, Et menu oïseillon par esbaudissement, Que maintienent amor bachelet de jovent.“201
Autor staré písně připojuje popis skvělého rytířského doprovodu. Julius Zeyer všem těmto aspektům dodá jakési propracované dramaturgie, citové hloubky a pohádkového zabarvení i kulisami děje: stříbrná brnění rytířů na bílých koních, průvod doprovází zpěv stejného slavíka jako ve staré písni, muži vidí stejnou zelenou louku, avšak oni sami se navíc podobají andělům přinášejícím zvěst o míru. Vede je muž z nich nejkrásnější – „Lotár plavý“. Zeyer poskytne rytířům přicházejícím k Bóvovu hradu pohled na krásný vévodův palác s deseti věžemi, jejichž obraz se odráží ve vodě, a na zahradu připomínající pozemský ráj. Vévodkyně, Bóvova žena, spolu s panoši přináší Lotarovi a jeho rytířům víno a vítá je na svém hradě. Vznešené myšlenky, vlídná atmosféra, slavnostní slova, to všechno je najednou přerušeno Bóvovým pohrdáním a drsností. Svou ženu posílá opět do jejích komnat a po jejím odchodu veškerá sláva a naděje na smírné jednání pohasíná. Tři verše vystihující tuto skutečnost se navíc stávají anticipací neodpustitelného činu:
„Šla vévodkyně, tiše jako stín, a bylo, jak by anděl odešel, a jak by šero vniklo do síně.“ 202
V další části Zeyerovy skladby vystupuje opět moudře a ušlechtile žena Ajmona z Dordony, matka čtyř hrdinů. I tato pasáž má svou vlastní promyšlenou kompozici: úvod, v němž Ajmon oznamuje své ženě v době před Vánocemi svoje rozhodnutí odjet i se syny ke Karlovu dvoru. Vévodkyně jeho úmysl schvaluje, protože je vyjádřením smíru. Barvitým obrazem rodinné atmosféry oheň ve velkém krbu, mladí, vysocí
201 CASTETS, F.: (1974); s. 287; verše 437 441. 202 ZEYER, J.: (1906), s. 168. bohatýři, dojatí a šťastní rodiče uvádí básník na scénu všechny čtyři bratry. Renald promluví jako první. Podivuje se, že otec zapomněl na zradu spáchanou na jeho bratru Bóvovi. Vášně otce i syna mírní moudrá a pokorná vévodkyně. Důležitá jsou i slova, která na tomto místě jasně určují Renaldův postoj v celé skladbě:
„Karla miluji a vím, že králem jest, já jeho man, a povinnost nás všech, mu sloužiti. Však slepě ne. On povinnost má též.“ 203
Po konfliktu v královském paláci uprchnou bratři na Bajárovi do otcovského hradu. Středověký autor povypráví návrat synů k matce v devatenácti verších. Matka vyslechne, co se stalo, cítí velkou bolest a pláče. V nebezpečí se teď ocitli nejen oni, ale i jejich otec. Proto matka radí svým synům odjet do Arden, kde si postaví svůj hrad na břehu řeky Meusy. Zeyer vloží všechny tyto události do dialogu matky a Renalda. I jejich slova jsou plna bolesti, ale tentokrát i naděje. Vévodkyně posílá syny do kraje svého dětství, kde je přivítá město a kde naleznou matčin hrad Monfór:
„Znak vezmi můj, jenž visí nad krbem, jeď ulicemi toho městyse a volej moje jméno. S nadšením se celý Monfór přidá k synům mým, neb v lásce mají mě. Jsemť poslední já z rodu, jenž jim od pravěku vlád.“ 204
Bolestnému a dojemnému loučení matky se syny se Zeyer věnuje v pětapadesáti verších textu! Na jiném místě středověký autor vkládá Aymonovi do úst zprávu jeho ženě o statečném, několik let trvajícím boji jejich čtyř synů, v němž Alard přišel o koně. O několik veršů dál navrhuje Alard, aby se všichni čtyři bratři vrátili k matce. Při jejich návratu zpívají ptáci
203 ZEYER, J.: (1906), s. 204. 204 Tamtéž, s. 219. a zelenají se louky. Tato scenérie připomíná příjezd Karlova syna Lohiera na Beuvesův dvůr. Otrhaní a zarostlí muži se setkávají s matkou. Jejich vzhled ji nejprve vyděsí. Při hovoru s nimi si však všimne staré Renaudovy rány a své syny tak poznává. Celou tuto pasáž Zeyer převzal do svého Románu . Návrat do rodného paláce však navrhuje Renald, stálá vůdčí osobnost všech čtyř bratrů. Zeyerovi hrdinové dávají více najevo své city, jejich líčení je často vyhrocené až do krajnosti. Matka ve staré chanson de geste, vévodkyně Aïe, jindy Aye, vchází do místnosti, kde se setkává s poutníky, a brzy na to poznává své syny. Stejné setkání v Zeyrově podání má svůj dramatický vývoj. Ten je možné načrtnout následovně: vrátný hovoří o dobré a nešťastné paní; dojetí vrátného i bratří; bratři spatří matku – básník tady podává jeden ze svých obrazů synovského utrpení; epizoda s drozdem, kterého Renald v dětství zachránil a přinesl matce; ptákův zpěv zvýší matčin smutek; matka vítá poutníky a ptá se na syny; poznání a přivítání: středověký text: Zeyerův text: „La duchoise l’esgarde, si le cort areisnier „A vešli v síň a matku viděli, Tous li sans desor li commence à formoier. jak seděla a předla u okna, La duchoise se dresse el palais, en estant jak holub byla sivá, shrbená, Et voit muer Renaut sa chiere er son samblant. a o sto let se starší zdála jim, Il avoit une plaie enmi le vis devant ; bol nesmírný v té bledé tváři byl Au beourt li fu faite, quant il estoit enfant. a oči, nyní suché, do krve Sa mère le regarde, si le va ravisant. už byly zrudly pláčem bez konce. ‚Renaus, se tu ce ies, que t’iroies celant ? Na prsa bratrům hlavy klesaly Biaus fius, je te conjur de Dieu, le roiamant, tak hluboce, tak těžce. ‚Aláre,‘ Que se tu ies Renaus, di le moi erramant.‘ řek’ šeptem Renald: ‚Matku, Quant Renaus l’entendi, si s’embroncha plorant. matku hleď!‘ La duchoise le voit, ne le va puis dotant ; To slovo ‚matka‘ z úst mu musilo Plorant, brace levée, va baisier son enfant sic cítil, že by udusilo jej. Et puis trestos les autres .c. fois demaintenant. Mřel něhou nesmírnou a Il ne desissent mot por nule riens vivant. teskností.“ Donques parla la dame, si lor dist son samblant : [...] ‚Enfant, molt iestes povre et mesaise aves grant. Tu nezdržel se Renald, sebou trh’ Donc n’aves vos o vos chevalier ne sergent ?‘“205 a zaťal pěst a matka shlídla to
205 CASTETS, F.: (1974); s. 381, verše 3417 3434. a zbledla smrtelně a chvěla se, neb poznala ten divý posuněk, jenž Renaldovi vlastním býval vždy, a jako leknutí cos projelo ji celým tělem, přikročila blíž, a vidouc Renaldovo pohnutí, mu třesouc se rukou pozvedla nad čelem vlasy, jizvu odkryla, již od dětství tam měl, a všechna krev jí náhle v tvář se lila ze srdce a vykřikla: ‚Renalde, jsi to ty! Můj sladký synu, vše mé na světě, při živém Bohu, řekni, že’s to ty sic zemru v nejistotě vražedné!‘ Tu vypuk Renald v usedavý pláč a bratři jeho s ním a matka též a ruce zdvihala jak zmámená si na čelo, a jako v horečce se cizím hlasem smála, líbala své děti štkajíc sto ba tisíckrát; však slovo mluvit nemoh’ nikdo z nich, až matka nejdřív mluvy nabyla: ‚Jste v bídě, v neštěstí a samotni! Ni duše s vámi, Bože, jaký bol!‘“ 206
Prudké vášně se projeví i při setkání bratrů s otcem. Hněv Ajmona i Renalda přejde díky matce v tiché smíření. Julius Zeyer opět zvýší dramatičnost vyměněných slov, výčitek, projevených citů a vášní. Rodinné vztahy nakonec překonají vztahy vazalské. Zeyerovo vyprávění o setkání bratrů s rodiči vytváří ucelenou epizodu končící vzájemným loučením a matčinou smrtí, která je vedle všech dosud projevených vášnivých a vyhrocených pocitů jemným a milým ztišením i přes majestát smrti:
206 ZEYER, J.: (1906), s. 249 250 a 252 253. „A tak stála na chlumu a zírala tak dlouho za nimi, až ztráceli se v mlze, v dáli, oči zavřela, pak modlila se, a tiše ulehla, když domů přišla, v lůžko, usnula a neprobudila se nikdy víc.“ 207
Je možné, že Julius Zeyer v tomto obraze ukryl i svou vlastní vzpomínku na matčinu smrt. Zemřela, když byl na cestách v Rusku. Zeyer věnuje příběhu setkání synů s rodiči 320 veršů, středověký autor přibližně 200. Zeyer se soustřeďuje na vnitřní prožívání hrdinů, středověký autor klade do popředí obhajování jednání otce Aymona i synů. Zeyer svůj příběh o matčinou končí matčinou smrtí, středověký autor přechází plynule v setkání bratrů s bratrancem Maugisem. Ve starém textu „dame Aïe“ neumírá, jen ustupuje do pozadí. Třetí ženou matkou je u obou autorů Renaudova žena. Ve staré písni je to Aélis, sestra gaskoňského krále Yse. Ys je Zeyerem přejmenován na Ijóna a Aélis na Ijonettu. V epizodě o zradě ve Vaucouleurs Aélis vystupuje spíše pasivně, přestože se snaží Renauda varovat po tom, co se jí zdál zlý sen, a nabádá Renauda, aby si s sebou vzal i Maugise a Bayarda. Ijonetta přiměje všechny čtyři hrdiny, aby si vzali s sebou kytici bílých růží, do nichž ona sama tajně ukryje dýku. Role ženy a matky je pak shodná v obou textech: Aélis i Ijonetta chrání své dva syny (Aymonetta a Yonetta, u Zeyera Ajmoneta a Ijonetta) v době obléhání hradu Karlem Velikým. V obou textech Renaudova žena umírá, když je hrdina na své kajícné pouti ke Svatému hrobu.
3.11. Malgisova a Renaldova pouť Pohádkový rámec Románu o čtyřech synech Ajmonových Julia Zeyera je tvořen několika prvky: příběhy v podání pěvců, které jsou, jak už bylo poznamenáno výše, dalšími zeyerovskými adaptacemi středověkých písní, a postava kouzelníka Malgise a jeho koně Bajára. Maugis a Bayard ze středověké chanson de geste Renaut de Montauban ztělesňují rovněž silný pohádkový prvek, který ovlivnil mnohá pozdější zpracování a přešel i do lidového folklorního vyprávění a zpěvu. Ve středověké písni je bratranec Maugis a kůň Bayard součástí textu a teprve na tomto základě vznikly nové
207 Tamtéž, s. 261. skladby jiných autorů o Magisově původu, o jeho životě a o jeho smrti. 208 Zeyer vkomponoval do svého Románu všechny tyto skladby v jeden souvislý celek. Vyprávění o Malgisovi a jeho skutcích má svou vlastní linii a postupný vývoj. Jak jsme již zmínili, v chanson de geste se Maugis a jeho čtyři bratranci setkávají po rozloučení synů s matkou. U Zeyera čtenář ve stejné chvíli příběhu již ví, kdo je Malgis a jak získal Renald Bajára. Pokud znal Zeyer rozšířenou verzi příběhu o čtyřech synech Ajmonových Vallière , pak musel znát i skladbu Maugis d’Aigremont , která je k textu připojena. Zeyerův Román však dokládá, že básník musel znát i pozdější příběhy o Maugisově původu. Jeho přenesení starého námětu o kouzelníkovi je však volné. Je možné, že básník mohl využít i teoretických poznámek a komentářů svých francouzských současníků jako byli Gaston Paris, Heinrich Michelant nebo Frédéric de Reiffenberg. S Malgisovým původem si Julius Zeyer poradil elegantně. Zatímco v písni Maugis d’Aigremont byli sourozenci Maugis a Vivien odděleni od rodičů hned po narození (připomínáme, že jejich otcem byl Beuves d’Aigremont, ale o matce se nic bližšího nedovídáme) a Maugise pak vychovávala víla Orianda na Sicílii, Zeyer svůj příběh o Malgisovi začíná vyprávěním o Bajárovi: v den, kdy se Ajmon rozhodne odejít i se syny na Karlův dvůr a tři Ajmonovy syny těší jejich výstroj, Renaldovi je veškerá nádhera lhostejná:
„Vše to marnost jest, mě jedno těší jen, můj bílý kůň, můj věrný Bajár, drahý přítel můj.“ 209
A právě na tomto místě Julius Zeyer začíná svůj příběh o setkání Renalda s Malgisem a Bajárem. Vyprávění samotné má retrospektivně rozvitou řetězovou kompozici. Její struktura vypadá následovně: o Renaldovo bloudění v lesích; o pohled na přicházejícího muže s koněm; o Malgis se představuje a vypráví o svém původu: feja Orianda je Malgisovou matkou; o příběh Bóva a Oriandy;
208 Více CASTETS, F.: (1974); s. 121 122. 209 ZEYER, J.: (1906), s. 205. o darování koně Renaldovi; Malgis slibuje, že se znovu objeví, až ho Renald bude potřebovat. Malgis se v Zeyerově Románu objeví pětkrát. Ve čtyřech případech je jeho objevení zahaleno atmosférou snu, zdání, tajemna a mystičnosti. Je tomu tak i v prvním případě. V epizodě setkání obou bratranců se Malgis znenadání objeví a stejně tak záhadně pak i mizí. Na tomto místě básník objasňuje čarodějné Malgisovy schopnosti v pohádce o Oriandě. V lese potkal Oriandu i Bóv, rok s vílou žil v jejím zámku, než odešel, protože se mu zastesklo po lidech. Jim dvěma se narodil Malgis. Bajára získal mladík v boji s nestvůrou, která koně věznila ve své sluji. Podle Ferdinanda Castetse a jeho rozboru středověké písně víme, že Oriandou byl Maugis vychován, od ní dostal darem jak Bayarda, který je ve francouzských textech nazýván „cheval fée“, Zeyerem výstižněji „kůň bohatýr“, tak i meč Froberge. Kouzelným vědám se Maugis naučil v Toledu. V Zeyerově Románu se Malgis ničemu neučil, jeho schopnosti jsou samozřejmostí díky jeho původu. Zeyerovský obraz Malgise s koněm a obraz zámku s fejou Oriandou tvoří dva statické a základní poetické výchozí prvky epizody. Do nich vložil básník svou charakteristickou škálu metaforických obrazů, aby docílil žádané vznešenosti a pohádkovosti nově stvořeného příběhu.
Malgis a Bajár: Orianda: „Měl komoň hlavu listím věnčenou „Však pravím ti, že v lesích ardenských a hřívu lesním kvítím propletlou skryt jedna má, hluboce v houštinách, a z planých růží bílá kytice kam cesty nevedou, skryt bezpečný, mu s čela visela a šedý pták na louce v létě v zimě zelené, po boku letěl mu jak věrný druh kam vítr nevnikne, ni mráz, ni sníh. a zpíval snivou píseň líbeznou. Tam stojí její zámek z oblaků Muž, jenž ho vedl, mladý, sličný byl, tam jasně sedm pěje strumenů, zrak jeho temný hluboký měl čar, tam plané růže kvetou celý rok. kdo v něj se zahléd’, nemoh’ odvrátit Ty její jméno slyšel’s zajisté, už vlastní zrak, a úsměv, který dlel ať v jsoucnost její věříš nebo ne. mu na rtech, tak byl plný záhady, O Oriandě mluvím. „Spanilá že rázem k sobě připoutal, je jako máj ve věčném mládí svém. roj budiv neurčitých otázek.“ Je květinou, jež sladce zpívat zná, jest jako bílý oblak plující deštěm hvězd. “ 210
Jak je vidět z uvedených citací, středověký Maugis je reálnější než mystický Zeyerův Malgis, přestože oba mají neobvyklé schopnosti. Ve staré i Zeyerově písni vystoupí kouzelník shodně jen dvakrát, a to ve chvíli, kdy se bratři loučí s matkou a odcházejí ke králi Yonovi (Ijónovi). Tehdy se k nim jejich bratranec přidává, aby je na jejich pouti doprovázel a pomáhal jim. Podruhé se Maugis i Malgis objevují v epizodě zrady na vaucouleurské pláni. V chanson de geste Renaud spolu s Maugisem a Bayardem zachrání zajatého Richarda, Zeyer ve svém textu přenechává prostor pro hrdinnou záchranu jen Renaldovi a Bajárovi. Určitý parodický prvek můžeme odhalit v Maugisově jednání ve chvíli, kdy se v převlečen í za poutníka dostává do Karlova stanu, aby se dověděl, kdy a kde má být Richard pověšen. Zeyer podobné úskoky nepotřebuje: Bajár sám vycítí nebezpečí a Renaud se včas probudí, vyjede na kraj lesa a spatří na vrcholku sousedního kopce připravované popraviště. Básník zvolil jednoduché, prosté a jasné řešení. Maugis v chanson de geste touží pomstít smrt svého otce, kopím probodne Karlův stan, naštěstí opuštěný, a je zajat Olivierem. Karel chce dát Maugise hned popravit, ale rytíři mu v tom zabrání. Kouzelník tak má čas nejen se osvobodit z pout a uspat stráže i rytíře, ale ještě odnese s sebou meče všech dvanácti pairů i s Karlovou korunou. Císař pak nabízí roční příměří výměnou za odnesené předměty. Podobnou epizodu u Zeyera nenajdeme. V obou příbězích přivede kouzelník Karla k Renaudovi a jeho bratrům. Avšak s jiným průběhem: v chanson de geste vnikne Maugis do Karlova tábora, uspí stráže a unese Karla na Bayardovi do hradu Montauban. Přenechá panovníka bratrům a sám odchází do poustevny v lesích. Julius Zeyer zvýrazní závažnost kouzelníkova činu, aby na jedné straně vyzdvihl prohřešek rytíře vazala vůči svému králi, na straně druhé tím zvýší i ospravedlnění bratrů a bratrance, kteří vše podnikají s jediným záměrem – dosáhnout smíru. Karlovo rázné odmítnutí mění pak panovníka na „antihrdinu“ a rebely na skutečné hrdiny. Aby Malgis mohl uskutečnit svůj plán, zavře se na celou noc do komnaty. Takovou epizodu tentokrát najdeme jen u Zeyera:
„A hlasy jakés odpovídaly se jeho oknem v šerou komnatu
210 Tamtéž, s. 206 a 208. mu jako šelest vánků ve stromech po luny paprscích. Po celou noc a jakés mlh, bledé mátohy to trvalo a ráno bled a chor a neurčité stíny smykaly se Malgis zjevil v síni.“ 211
Spojení Malgise s tajemnými silami se dále stupňuje. Po další noci vyjde z jeskyně jako stařec a z bílého statného Bajára je zestárlý, křivonohý a kulhavý kůň. V císařově táboře se Malgis vydává za poutníka z Palestiny a před Karlem a jeho rytíři zpívá píseň o cestě Karla Velikého do Cařihradu. Po kouzelníkově písni vložil Zeyer do příběhu několik zajímavých básnických anticipací: Karlovo tušení něčeho osudného, co brzy nastane, následky Karlova tažení proti pohanům v „zem hispánskou“. 212 Předtucha Olivierovy a Rolandovy blízké smrti zazní již dříve z úst Heleny z Malgisovy písně a kouzelník sám odmítá více hovořit o této skutečnosti. Jednak tím Zeyer vytváří básnickou vizi příběhů, o kterých bude vyprávět v další části Karolinské epopeje , jednak není možné prozradit Karlovi a jeho pairům skutečný průběh budoucích událostí. Současně tím básník zůstává věrný truvérské tradici, kdy se o obsahu písní obecně vědělo, ale každý autor si je přetvářel podle sebe a podle svého publika. V závěrečné části verze Vallière se bratři usadí v Trémoigne. Maugis, který o tom neví, se vydává hledat své bratrance. Cestou pomůže okradeným kupcům a od nich se dovídá, kde bratři žijí. Aymonovi synové nemohou Maugise poznat, tolik se změnil. Kouzelník jim vypráví o svém úmyslu vykonat pouť ke Svatému hrobu. V Cařihradu se setkává s Renaudem a oba spolu putují do Jeruzaléma. Tuto verzi Zeyer nepřevzal. Vývoj hrdiny Renalda od rytíře hájícího svá práva až po nalezení „ráje srdce“ ve své křesťanské víře je pro Zeyera typický. Jeho světci žijí asketickým životem, konají velká díla a zázraky. To ostatně odpovídá i středověké morálce a Zeyer ji jen zahaluje do svých básnických obrazů, často plných patosu někdy až nepřirozeného. V Románu o čtyřech synech Ajmonových je však plynulým vyústěním všech Renaldových činů a především jeho stálé touhy po míru. Více než Renaud z chanson de geste přebírá na sebe vinu za mrtvé v dlouhém sporu mezi Ajmonovým rodem a panovníkem. Podle křesťanské středověké morálky to jsou muži, po jejichž boku měl bojovat, a ne proti nim útočit. Smrt Bajára, nejen koně bohatýra, ale především koně přítele, nese jako neúměrnou bolest. Proto už navždy odmítá vzít meč do rukou.
211 Tamtéž, s. 463. 212 Tamtéž, s. 504. Středověké morálce nestačilo prohlásit kajícího se člověka za svatého. André Vauchez k této problematice píše: „Většina středověkých lidí, především do 13. století, považuje světce za výjimečného nebožtíka, jehož životní příběh není přesně znám, ale o němž se ví, že zaživa vytrpěl pronásledování a útrapy pro svou lásku k Bohu. Proto má ve vývoji kultů a legend zásadní význam světcovo tělo, jediné pojítko mezi služebníky Božími a věřícími, kteří je uctívají. A skutečně, jak odpůrci, tak někdy i sami světci se na tělo doslova vrhají. Je rozsápáno na kusy, mrzačeno zlobou pohanů či sebezničující vášní asketů, a přesto se po smrti nevysvětlitelně znovu nalézá v neporušeném stavu na znamení Boží přízně. Ve středověku je svatost především mluvou těla, projevem ‚nezranitelného těla‘, abychom použili výstižného výrazu Piera Camporesiho.“ 213 Tuto koncepci světce přejímá do svého díla obecně i Julius Zeyer. Vraťme se však k oběma poutníkům v chanson de geste. Již víme, že oba hrdinové zachrání Jeruzalém před Peršany, v Palermu pomohou králi Simonovi de Pouille zahnat Saracény, v Římě se zastaví u papeže a vracejí se do Trémoigne. V Zeyerově adaptaci putuje Renald až ke Svatému hrobu sám. Porovnejme hrdinné odhodlání Renauda a Maugise, jejich příchod do Jeruzaléma a bolestný příchod Zeyerova Renalda ke Svatému hrobu. V prvním textu je Renaud stále stejným hrdinou, odhodlaným bojovat za svou víru i zbraní, spolu s Maugisem zachrání celé město. Zeyerův Renald ztrácí na své světské hrdinnosti a slávě a stává se hrdinou z legendy, z hrdého i pokorného rytíře současně se stává svatý muž omdlévající u Božího hrobu. Prošel proměnou až nepravděpodobnou:
Středověký text: Zeyerův text: „ Molt sunt lié li ami, si s’antrefirent joie : „Doved’ Bůh Lendemain par matin ont acoilli lor voie, jej šťastně k moři, koráb donesl Et ont tant esploitié, ge voil bien que l’an l’oie ; jen na břeh druhý, pouští pak se bral Vinrent à Jherusalem qui molt de loing bien voie, ve slunce úpalu a dosáhl Et la grant tor David qui contremont baloie, po nové pouti města svatého, D’autre part lo Sepulcre où il durent la voie, kde hrob jest Kristův v tvrdém klíně skal. Et lo saintime Temple que ici desirroient.
213 LE GOFF, J.; (1999): s. 279 280. Quant li baron lo virent si en orent grant joie, Před hrobem tím na tvář svou vrhl se A terre dessen dirent enmi la sablonoie ; a dojmutím a zbožnou vřelostí La sainte vile aoerent et cascuns por lui proie.“214 tak schvácen byl a zkroušeností svou, že padl do mdlob hlubých jako smrt, a mezi tím, co ležel nevědom jak zkamenělý v prachu, lily se mu slzy z očí jako hojný déšť a ozářily jasně jeho tvář, tak jasně, že se šero prostoru jak hvězdným světlem bílým plnilo.“ 215
V Zeyerově Románu chtějí v Jeruzalémě lidé zvolit Renalda králem. Jeho hrdinné skutky, jeho příběh je znám a zpíván. Renald však netouží po takové slávě, chce pokračovat ve své cestě, pomáhat ubohým a nemocným, putovat za pokáním. I když dostává císařův list s odpuštěním a svolením, aby se vrátil ke své rodině, pokračuje ve svém odhodlání. Na pokyn Malgise se ještě jednou vrací domů. Setkává se po letech s bratry a dvěma „krásnými jinochy“, svými syny. Žena Ijonetta však zemřela, a hrdina se proto znovu obleče jako poutník, zůstane chvíli u hrobu své ženy a pak opět odchází, „aby hledal svou spásu“. Maugis, v chanson de geste, skutečný Renaudův průvodce a druh, se u Zeyera stává průvodcem duchovním. Tím se vracíme i k výše uvedenému konstatování: Malgisova vystoupení v ději je většinou zahaleno tajemnou, snovou atmosférou. V části Románu , kterou můžeme nazvat Legenda o svatém Renaldovi , se Malgis objeví dvakrát v Renaldově snu. Je to sen zvláštní, věštecký, přecházející v realitu duchovního zázraku. To znamená, že oba hrdinové spolu hovoří ve snu, ale po probuzení drží Renald v ruce v první případě kytici, kterou mu Malgis ve snu podal, v případě druhém kvetoucí větev. V prvním snu hovoří Malgis o Renaldově duchovní proměně. Své vyprávění – jakési patetické kázání začíná Malgis odpovědí na Renaldovu otázku:
Renald: Malgis:
214 CASTETS, F.: (1974); s. 777, verše 15 402 15 411. 215 ZEYER, J.: (1906), s. 551 552. „Můj Malgise, tož tedy všechno snem „Můj Renalde, co sen, co skutečnost? jen bylo těžkým, co jsem vytrpěl? My nevíme to, pokud pozemská A zbouzím se zas mlád a šťasten zas?“ nás jímá tíž. My přesně nevíme, kdy bdíme a kdy sníme, nevíme, zda to či ono pravá skutečnost. Však cítíme, že život duševní, jenž nemá konce, nezná začátku, že pravdou jest, vše tělesné však klam.“ 216
Odpovídá tak Malgis nejen na Renaldovu otázku, ale i na básníkovo vlastní hledání víry a pravdy? Stává se zřejmě současně i symbolem tvůrčí básníkovy práce. Ve druhém snu se Renaldovi zjeví Malgis „ozářen / jak vnitřním světlem“ 217 a vypráví o budoucnosti lidstva. Je to jakási básnická, křesťanská vize světa, k němuž vede cesta i prostřednictvím poezie. V obou písních se Renaud – Renald vydává sám do Kolína nad Rýnem. V chanson de geste odchází Maugis do poustevny, vede svatý život a po sedmi letech umírá. V Zeyerově Románu Malgis předjímá nejen svou, ale i Renaldovu smrt. V staré písni přichází Renaud do města, obdivuje sochy králů na katedrále a nabízí mistrovi své služby jako obyčejný dělník. Udivuje všechny svou výjimečnou silou a tím, že za svou práci přijme jen jeden groš. Za ten si pořídí chléb a vodu:
„Tant a alé Renaus et amont et aval Et dit à sois meïsmes :‚N’i ont auques Que li vint à Coloigne, el mostier principal, chalval. El mostier de saint Pere qui est esperital. Si m’aïst Damedex li pere esperital ; Les .III. Rois aora, vers aus a cuer loial ; Ge cuit ci laborer, or n’i a mais estal.‘ Puis regarda avant par devers lo portal. Renqus fu el mostier, si i vit maint ovrier, Si i vit maçoner en maint leu contreval, Li un portoient pierre et li autre Li un portoient piere dont il ont maint jornal, mortier.“218 Li autre eve et mortier, que molt lor faisoit mal.
216 Tamtéž, s. 562 a 564. 217 Tamtéž, s. 574. 218 CASTETS, F.: (1974); s. 881, verše 18 006 18 018. Renald Julia Zeyera jde zamyšlen lesem, až přijde k Rýnu, který „spěchá pyšně v modrou dál“, lidé tesají do šedých kamenů a uprostřed nich „stál v rouše šarlatovém vážný kmet“. 219 Renaldův vstup na tuto scénu je velkolepý. Stařec – biskup – čeká se svými dělníky právě na Renalda, jehože příchod byl starci ohlášen zázračným způsobem – zvěstováním anděla ve snu. Ve chvíli přivítání Renalda biskupem Bůh vnukne hrdinovi představu budoucího chrámu. Renaldova stavba se stává několikerým symbolem: symbolem stvoření světa, každý stavební prvek má dále svou vlastní symboliku od stvoření hmoty, přes rostliny, živočichy až po člověka a jeho duchovní svět. Dále je to symbol rostoucího poznání, symbol proměňujícího se lidského společenství od tlup přes otroctví k době rytířů, naznačující i předzvěst budoucích dob. Renaldova stavba je současně i stavbou Zeyerovou, a stává se tak symbolem poezie. Všechna tato pojetí se dokonce metaforicky scházejí v okamžiku dovršení stavby chrámu:
„Tak tedy Renald nadšen básně dvě V té podobě Renaldův pnul se chrám o člověku a lidech prorocky do vzduchu volného, nad vodou stál psal v klenby různé a kde dvě a dvě tou věčně pohyblivou, tekoucí, se pronikaly celek tvoříce, co obraz neproměny pevných pravd. dvě, které o člověku mluvily, Na zemi stál, však soused nebes byl, a dvě, jež zrcadlily lidstva děj, neb do blankytu směle nořil se tam Renald svorník vsadil význačný: a nejhořejším, vzdušným sloupením, to z bílého tesaný mramoru jež neslo jeho báň, van větrů dul, byl pelikán, jenž krmil mláďata a ranní mlhy bílé táhly jím svou krví, lásky nejvyšší to znak, a oblaka, a věčně halen tak a zlatem plála slova pod ptákem: byl tajůplně vršek budovy, ‚Za každého a všechny každý z nás, jak všeho vrchol nám jest záhadou a všickni za jednoho na vzájem!‘ a každé pravdy slovo poslední.“ 220
Ve středověké písni podobnou symboliku nenajdeme. Obě písně se liší i svým závěrem. Renald Julia Zeyera je zabit dělníky na prahu chrámu. Mrtvolu svírající sloup zakončený svorníkem s pelikánem naleznou jeho bratři. Tak se i kolínský biskup dovídá jméno zázračného stavitele. Renaldovo tělo pak bratři sami odnesou do rodné Francie.
219 ZEYER, J.: (1906), s. 577. 220 Tamtéž, s. 583 584. Zatímco ve středověké skladbě jsou Renaudovi vrahové vyhnáni z města, v Zeyerově Románu se o nich nic dalšího nedovídáme. Jsou jen prostředkem k Renaldově mučednické smrti. Závěr staré písně je tentokrát zázračným průběhem přepravy mrtvého Renaudova těla do Trémoigne více legendistický než závěr Zeyerovy skladby.
3.12. Chansons de geste v Románu o čtyřech synech Ajmonových
Uvedli jsme již na jiném místě fakt, že Julius Zeyer vkomponoval do svého Románu čtyřech o synech Ajmonových několik dalších adaptací středověkých písní. Tuto skutečnost odhalí zkušený čtenář francouzské středověké literatury. Všechny vložené příběhy doplňují hlavní dějový rámec o bratrech rebelech. Jsou většinou přednášeny pěvci pro objasnění některých nastíněných skutečností a svým pohádkovým laděním doplňují a vyzdvihují činy postav v Románu. Čtenář se tak lépe orientuje ve velkém množství postav, které ve skladbě vystupují. Kromě již zmíněné písně Maugis d’Aigremont , Julius Zeyer „obnovil“ skladby o Ogieru le Danois, o Bertě a Milonovi, o Rolandovi a jeho boji proti Agolantovi, o Girartovi de Viane, o Rolandovi a Olivierovi a o králi Huguesovi z Cařihradu. V následujících kapitolách se seznámíme s původními středověkými skladbami i s jejich transpozicí do Zeyerovy nejobsáhlejší části Karolinské epopeje. Kromě chanson de geste Maugis d’Aigremont , kterou jsme uvedli výše, jde o dalších šest středověkých skladeb: Ogier le Danois, Berta e Milone, La Chanson d’Aspremont, Garin de Monglane, Girart de Viane, Le Voyage de Charlemagne à Constantinople et à Jérusalem.
3.12.1. Chanson de geste Ogier le Danois a Zeyerova píseň o Ožierovi V první části Románu o čtyřech synech Ajmonových , ve chvíli, kdy Bóv uznává svůj zločin, kdy Ganelon slibuje přinést Bóvovu hlavu a kdy moudrý Ném nabádá Karla k rozvážnosti a ke smíru, objevuje se na scéně pěvec a zpívá příběh o Ožieru Danois. Než srovnáme adaptaci této středověké písně Juliem Zeyerem, pokusíme se opět představit starou skladbu o dalším rebelovi proti Karlu Velikému. O Ogierovi 221 hovoří ve svém obšírném komentáři ke kronice Philippa Mouskèse Frédéric de Reiffenberg jako o hrdinovi, který padl v Roncevaux. Současně
221 Další možné podoby jména jsou kromě Ogier le Danois (Oger le Danois): Ogier de Denn, Ogier de Danemarche, Autchari, Otkar, Othgerus, Olgerus dux Daniæ, Ozzarius (den Danske), Oddgeir den však připouští i jiný možný konec hrdinova života: Ogier se jako stařec stal mnichem, žil v klášteře Saint Faron ve městě Meaux spolu se svým přítelem Benoîtem a oba také v klášteře zemřeli ve druhé polovině devátého století. Mouskès uvádí jména dalších autorů, kteří napsali legendu o Ogierovi, tedy Mobillona a Doma Bouqueta. 222 Séverin Foisset 223 píše v Biographie universelle o dvou verších na náhrobku mnichů Ogiera a Benoîta, podle kterého měl mít Roland za ženu Aude, Ogerovu sestru:
„Auda conjugium tibi do, Rolande, sororis, Perpetuumque mei sociales foedus amoris.“ 224
Sám baron de Reiffenberg vzápětí dodává, že jde o omyl: Auda byla vždy sestrou Olivierovou. Zmínky o Ogierovi najdeme i v jiných skladbách, jako například v písni Milles et Amys , v prozaickém zpracování chanson de geste o Amisi a Amilovi, v Molinetově Reconciliation de la ville de Gand i v jeho kronice. 225 Ve slovníku Le Petit Robert des noms propres nalezneme také heslo: „Ogier le Danois; postava z francouzské epopeje. Objevuje se v Písni o Rolandovi a je hrdinou skladby Chevalerie Ogier , jejímž autorem je Raimbert de Paris (konec 12. století) a patří do cyklu Doona de Mayance. Aby pomstil svou čest pošpiněnou Karlem Velikým, Ogier bojuje proti císaři a nakonec odchází do kláštera, kde se stává benediktinským mnichem.“ 226 V internetové encyklopedii se dále dočteme, že Holger Danske je dánský lidový hrdina a objevuje se hlavně ve středověké poezii v souvislosti s chanson de geste o Ogierovi le Danois. Tato francouzská píseň stojí na počátku všech textů o tomto hrdinovi.
Danske, Udger Danske, Olger Danske, Holger Danske. In.: Ogier le Danois ; http://hist.olieu.net/ogier.htm. 222 Dom Bouquet (* 1685, Amiensu, † 1754 Paříž); benediktinský mnich z kláštera Saint Maur. Byl knihovníkem v Saint Germain des Prés. Je zřejmě autorem osmi prvních dílů velké souboru s názvem Rerum gallicarum et francicarum Scriptores. Pod vedením jiného benediktinského mnicha Monfaucona se podílel na dalších rukopisech. In.: Dictionnaire biographique; http://www.cosmovisions.com/Bouquet.htm. 223 Séverin Foisset byl spoluautorem díla Biographie universelle ancienne et moderne : histoire par ordre alphabétique de la vie publique et privée de tous les hommes , které vzniklo pod vedením Louise Gabriela Michauda (*1773, †1858). 224 Le Baron De Reiffenberg; (1838); s. CCXXVII. 225 Jean Molinet či Moulinet (* 1435, Desvres, † 1507, Valenciennes), byl jedním z nejslavnějších burgundských spisovatelů patnáctého století a k tomu také hudebníkem a skladatelem. Proslul spíše díky prozaickému zpracování Románu o růži než svými vlastními verši. In.: Jean Molinet ; http://fr.wikipedia.org/wiki/Jean_Molinet. 226 REY, A. Le Petit Robert des noms propres ; Paříž: Dictionnaire Le Robert, 2004; s. 1584. Z francké podoby jména Autchari se postupně vyvinul tvar Ogier. Podle historicky doložených dokumentů měl být Ogier rádcem krále Karlomana. Po jeho smrti v roce 771 doprovodil Karlomanovu ženu i s dětmi do Lombardie ke králi Desideriovi. Karel je dal pronásledovat. Proto pak Ogier a Desideriův syn Adelchis uprchli do Verony. Ogier se nakonec zřejmě Karlovi vzdal a Adelchis se uchýlil do Cařihradu. Podle jiných zdrojů proslul Ogier v bojích proti pohanům, ale se svým přítelem Benoîtem odešel do kláštera Saint Faron v Meaux. Když Saraceni znovu začali pustošit Karlovu zem, vyrazil Ogier do boje. Zabil prý dvanáct nejobdivovanějších a nejstatečnějších pohanských vůdců, a tím obrátil Saracény na útěk. Vůbec však není jisté, zda Karlomanův rádce a bojovník proti Saracénům je jedna a táž osoba. Dlouho se také myslelo, že základ vyprávění o Ogierovi vychází z údajů o třech historických osobách: o Autcharim (Ogierovi), Karlomanově rádci, o bavorském rytíři Otkaru, spoluzakladateli kláštera v Tegernsee a o jistém Olgerovi dux Daniae, který nejspíše založil klašter svatého Martina u Kolína nad Rýnem v roce 778. Skutečnost je však taková, že všechny legendy, příběhy i hypotézy o Ogierovi vycházejí pravděpodobně z chanson de geste Raimberta de Paris. 227 Píseň pochází z konce dvanáctého století a obsahuje přibližně 13 000 veršů. V první části chanson Reimbert vypráví o Ogierově dětství. Projde hrdinně několika prvními bitvami, v jednom z bojů je však zajat, stává se vězněm saracénské princezny Gloriandy a zamiluje se do ní. V dalším zpěvu hovoří autor o Ogierově synu Baldouinovi. Ten je při partii šachů zabit Karlotem, synem Karla Velikého. Ogier odmítá jakékoliv odškodnění a chce se pomstít. Po Desideriově boku bojuje proti Karlovi. Ten v boji proti Lombarďanům zvítězí. Ogier je zajat ve spánku a Karel nařídí, aby byl jeho vězeň živen skromně. Ogierova obrovská chuť k jídlu je proslulá. Před smrtí hladem zachrání hrdinu Turpin, který mu každý den tajně přináší padesát liber chleba, čtvrtku vola a obrovský pohár vína. Do země opět vpadnou pohané a všichni litují, že Ogier zemřel. Turpin je vyvede z omylu a dá přivést hrdinu z vězení. Ten se chce nejprve vrhnout na Karla, a pomstít tak smrt svého syna. Boží zásah v podobě anděla mu v tom zabrání. V posledních dvou zpěvech Ogier vysvobodí anglickou princeznu ze saracénského zajetí a ožení se s ní. 228
227 Básník Raimbert de Paris též Reimbert de Paris, žil ve třináctém století. Napsal píseň La Chevalerie Ogier de Danmarche. In.: Raimbert de Paris; http://www.medievalenfrance.com/site/personnage/index.htm. 228 In.: Ogier le Danois ; http://www.sitec.fr/users/mcos/ogier.html; in.: Ogier le Danois et Holger Danske ; http://hist.olieu.net/ogier/ogier.htm; in.: Dictionnaires des œuvres ; http://www.cosmovisions.com/textOgier.htm; in.: Adenet le Roi ; http://www.medievalenfrance.com/site/auteurs/affateurphp?nom=adenetleroi. V této podobě byl příběh v dalších staletích převeden do prózy a rozšířen tiskem. Takto se vyprávění dostalo do Nizozemí a do Dánska, kde bylo postupem času dále rozšiřováno a pozměňováno. Ogier le Danois se stal národním hrdinou Holgerem Danske. Z dánské verze se pak vytratila jakákoliv souvislost s Karlem Velikým. Glorianda se v písni objevuje v roli uherské princezny. V patnáctém století se příběh dostává do Švédska. Historická fakta jsou v té době již zapomenuta a Holger Danske vystupuje jen jako bojovník za nezávislost Dánska proti německé nadvládě zosobněné Didrikem de Berne nazývaným také Didrikem Silným, který žil v šestnáctém století. Příběh o Holgerovi je obohacen o některé prvky skandinávské mytologie. Podle nich například hrdina dodnes spí ve sklepení hradu Kronberg a probudí se, až se země ocitne v nebezpečí. Na nádvoří hradu se od roku 1907 nachází socha hrdiny od slavného Hanse Pedersena Dana: 229
Socha Holgera Danske od Hanse Pedersena Dana Hrad Kronborg
Vraťme se znovu k Raimbertově písni. Ta inspirovala brabantského truvéra Adeneta le Roi, který kolem roku 1270 vytvořil píseň Enfances Ogier . V ní rozšířil první část Raimbertovy skladby a soustředil se na hrdinovy činy v bojích proti Saracénům. 230 Julius Zeyer přijal jen základní námět Raimbertova textu. V písni, kterou vložil do úst neznámému truvérovi zpívajícímu na Némovu žádost, zvýraznil city a postoje mužů tak, aby výsledky jejich jednání i sporů dosáhly silného dramatického vyústění. To je případ Bodvineta a Karlota: oba mladíci spolu stráví celý den v přátelském zápolení – střílením, metáním kopím, závody na koních. Bezstarostný den však skončí tragédií. U Karlota převládnou vášně a v hněvu zabije Bodvineta dýkou. Ne tedy těžkou
229 In.: Kronborg Castle and Holger Danske ; http://www.copenhagenpictures.dk/kronborg.html, in.: Holger Danske ; http://da.wikipedia.org/wiki/Holger_Danske_(sagnhelt). 230 Adenet le Roi (* kolem 1240, † kolem 1300). Více viz. kapitola Pohádka o Karlu Velikém a část věnována Bertě s velkou nohou . šachovnicí jako v chanson de geste. Jedna vášeň vyvolá další, Karlotův hněv vystřídá lítost, bolest a pláč. Na ně reaguje Ožier nesmiřitelnou záští a touhou po pomstě. V Zeyerově písni stejně jako v chanson de geste prchá Ožier k lombardskému králi Didierovi, avšak Didier v ději ustupuje do pozadí. Básník o něm už více nehovoří. Svou pozornost soustředí na boj Ožiera a jeho druha Gvielína proti Karlovi. V hradě po dlouhých bojích zbývají již jen oni dva, Ožier a Gvielín. V noci Gvielín hlídá hrad a Ožier peče chléb. Nakonec v boji padne i Gvielín a Ožier stráví celou noc u přítelova hrobu. Obraz poměrně častý v Zeyerově díle. K dokreslení atmosféry vytváří básník dekadentně temný obraz noci, obraz smutku:
„A z jeho očí jako z pramene kol staré věže, která vrhala se němé lily slze. Nad hradem stín černý jako závoj smutečný stál v bledé mlze měsíc, dřímavě v té němé noci chorou zsinalost.“ 231 v šer nyvý, tichý stromy šeptaly
Smutek se snaží autor překonat jak samotným rozhodnutím rytíře Ožiera, tak i zásvitem světlých barev v temném obrazu:
„A z toho temna náhle v lunný kmit se vynořila bílá postava: to Karlot byl ve zbroji stříbrné , a v rouše třpytném jako padlý sníh , byl bez přílby a paprsk měsíce na bledý padal jeho obličej.“ 232
Souboj světla a tmy, pokory a zášti, míru a boje. Ožier nechce ustoupit. Spor se stává určitým prologem k záštím a pocitům v celém rámcovém příběhu o synech Ajmonových, kde nesmiřitelnou zášť pociťuje Karel, zatímco bratři touží po míru s panovníkem. I Karlotova vůle putovat ke Svatému hrobu má odraz ve stejném přání a pokání Renaldově. A stejně jako Renald i Ožier má svého statného, pohádkového koně, který ho přenese přes tábor nepřátel.
231 ZEYER, J.; (1906); s. 184. 232 Tamtéž. Zeyerův Ožier tedy není zajat Turpinem, ani není obrem proslulým svou chutí k jídlu. Julius Zeyer zvolil jen události soustřeďující se na boj mužů, na jejich city a na vzájemné protiklady. Ožier se svým koněm Bruafórem přichází do hradu Ožierova věrného mana. Jakého, to se od básníka nedozvíme, ale pro děj tento fakt není podstatný. Důležitější je to, že do země vpadli Saracéni a všichni Karlovi rytíři vědí, že by s Ožierovou pomocí zvítězili nad pohany. V této chvíli rytíři dostávají roli antického chóru: volají po smíření Karla a Ožiera a po vydání Karlova syna Karlota Ožierovi. Nakonec však sbor mužů žádá Ožiera, aby Karlota ušetřil. Zatímco v prvních dvou případech je volání chóru vyslyšeno, ve třetím musí zasáhnout „deus ex machina“ v podobě anděla. Ten zadrží Ožierovu ruku a umožní hrdinovi, aby na chvíli spatřil Bodvineta, jak se prochází šťasten v ráji. V Zeyrově písni interpretované prostřednictvím neznámého truvéra zachovává básník i středověkou tradici, kdy s pěvci obracel k publiku s výzvou k pozornosti, kdy ve svém prologu i epilogu chválili hrdiny, o nichž publikum za chvíli uslyší, a Boha. Zeyer touto promluvou vypravěče vytvořil navíc sice plynulý, ale jasný přechod od reality příběhu o Renaldovi a jeho bratrech k příběhu jinému.
Pěvcův prolog: Pěvcův epilog: „Zpěv slyšte můj, o páni šlechetní, „Tak Ožierův končil, páni, hněv, jimž milostiv buď všeho ráje král, a píseň moje u konce je též. syn Marie Panny, nebes královny, Kéž líbila se! Budiž s vámi Bůh!“ 233 zpěv slyšte můj o vzpouře veliké, již Ožier podnik’, velký bohatýr, jenž nesmírné vykonal chrabrosti a divy hrdinství, zpěv slyšte můj o jeho vzpouře proti císaři a smíru, jejž mu přikázal sám Bůh.“ 234
Zeyerovu píseň o Ožierovi zpívá neznámý pěvec na Karlově dvoře, na žádost Némovu. Ném vystupuje ve středověkých i Zeyerových skladbách jako moudrý rádce. Podobnost zápletek – Karlův syn Karlot zabije šachovnicí Ožierova syna a Renald zabije šachovnicí Karlova synovce vedla Zeyera, a tím i Néma, k představení písně se
233 Tamtéž, s. 195. 234 Tamtéž, s. 178. snahou Karla. Jak již víme, snaha byla marná, mezi Karlem a Ajmonovy syny se rozpoutal nekonečný boj a tím i možnost pro básníka představit osudy dalších vzbouřených rytířů.
3.12.2. Příběh Berty a Milona Julius Zeyer ve svém nově vytvořeném cyklu o rebelech Román o čtyřech synech Ajmonových uvádí na scénu většinu vzbouřených baronů a rytířů známých a proslavených díky několika chansons de geste. V jedné z nich – Girart de Viane – středověký básník Bertrand z Bar sur Aube vypráví o vzniku přátelství dvou nejslavnějších Karlových rytířů Rolanda a Oliviera. Aby básník mohl oba hrdiny představit s veškerou aureolou, potřebuje určitou genezi jejich rodů, zmínky o jejich dětství i mládí. Stejně jako středověcí truvéři skládali písně o Karlově náklonnosti k Rolandovi a o jeho původu, vytváří je i Zeyer. Truvéři však vycházeli ze základního známého příběhu – z Písně o Rolandovi – a teprve dodatečně přidali písně o jeho rodičích, o jeho narození a dobrodružstvích. Zeyer je měl k dispozici na základě svého dlouholetého zkoumání ve francouzských knihovnách, a proto vytváří chronologicky řazené písně o hrdinovi a jeho přátelích a postupně je vkládá do celé Karolinské epopeje . V Románu o čtyřech synech Ajmonových jde o příběh Rolandových rodičů, Rolandova dětství, mladíkova přátelství s Olivierem a jeho lásce k Aldě. Píseň o Rolandovi pak tvoří jednu ze čtyř základních skladeb celého karlovského cyklu. Příběh o Bertě a o Milonovi je v pořadí druhým příběhem vloženým do vyprávění o vzbouřených bratrech, Ajmonových synech. Bez zajímavosti nejsou ani okolnosti vzniku středověké písně Berta e Milone . Jak píše Gaston Paris, poezie přisoudila často Karlu Velikému sourozence, o nichž historikové nic nevypátrali. Jde například o nevlastní bratry Heudriho a Rainfroie, syny nepravé Berty. V Německu se objevily legendy uvádějící dokonce papeže Leona jako Karlova bratra. Ještě mnohem více nejasností je kolem Karlových sester. Karlamagnussaga 235 hovoří o Gisle (Gille) jako o Karlově sestře a Rolandově matce. Román v próze o Bertě zachovaný v Berlíně přisuzuje rovněž Karlově sestře jméno
235 Karlamagnussaga, norský rukopis, jehož autorem je mnich Robert. Vycházel ze středověkých hrdinských písní vyprávějících o životě Karla Velikého. Rukopis je psán v próze a vznikl mezi lety 1230 až 1250 na pokyn norského krále Hákona Hákonssona. In.: Chanson de Roland ; http://www.geocities.com/iblbo/archivo/cantroldan/menu.htm. Gille či Guille a měla se narodit ještě dříve než Karel. Stejnou skutečnost uvádí i Girard d’Amiens ve své rozsáhlé skladbě o Karlu Velikém:
„L’aisnée des sueurs quant on la bauptiza, Fu nommée Gilain, que roy Pepin donna Au duc Mile d’Ayglent. “236
Stejně tak – Gille – nazývá Karlovu sestru i David Aubert, a nejenže je v jeho podání Rolandovou matkou, ale po smrti Milonově se provdá za Ganelona. Vedle všech těchto textů existují další, významnější skladby, které se rozšířily prostřednictvím italských románů. Všechny italské verze o Rolandovi uvádějí jako jeho matku Bertu. Stejně tak i francouzsky psaná kronika tak řečeného Turpina 237 a kronika Philippa Mouskèse:
„S’ot Charles une autre sereur, Bertain : elle prist à signeur Milon d’Anglers, s’en ot Rollant.“238
Většina autorů z následujících staletí přebírá rovněž jméno Berta. Všechny texty o ní239 se shodují v postavě vévody Milona d’Anglers. V jiných údajích se rozcházejí: v některých se Roland narodil jako syn Karla a Berty, kteří se dopustili incestu, a Karel provdal Bertu za nic netušícího Milona. Karlamagnussaga tak vysvětluje zvláštní vřelou náklonnost Karla Velikého ke svému synovci. Příběh Berty a Milona je zvláště oblíben v Itálii. Neexistuje dokonce žádná francouzská skladba, která by námět v této podobě převzala. Báseň Berta e Milone je psaná francouzsko italským dialektem a vznikla někdy ve dvanáctém století. Vycházela
236 Baron De Reiffenberg, F.; (1838), s. CLXXXIII. 237 Turpinova (či Tulpinova) kronika je dílo neprávem přiřčeno Turpinovi, arcibiskupovi z Remeše, který zemřel kolem roku 800. Latinský název knihy je De vita et gestis Caroli magni , avšak ani zdaleka nepojímá celou dobu vlády Karla Velikého. Je to stručný výčet Karlových činů až po jeho výpravu do Španělska, která rovněž není dokončena. O válce ve Španělsku píše autor kroniky nejpečlivěji. Turpinova kronika byla dlouho považována za dílo, které vzniklo dříve než první chansons de geste. Tento omyl byl vyvrácen na základě rozborů dokazujících, že jde o kompilaci vycházející z lidových písní. Nejprve byla kronika psána latinsky, v jedenáctém století byla pravděpodobně přepsána mnichem z kláštera v Saint André de Vienne a ve dvanáctém století přeložena do francouzštiny. In.: Dictionnaire des oeuvres; http://www.cosmovisions.com/textTurpin.htm . 238 PARIS, G.; Histoire poétique de Charlemagne , Paris: Librairie A. Franck, 1863, s. 406 416, verše 27068 27070. 239 Gaston Paris používá po svém vysvětlení jen toto jméno – Berta – jako známější a častěji uváděné. z ní i v z nejoblíbenějších středověkých italských písní vůbec Innamoramento di Milone d’Anglante et di Berta , jejímž autorem je neznámý italský básník. 240 Ve staré původní anonymní skladbě Berta e Milone je Milon prostým rytířem na Karlově dvoře. Zamiluje se do Berty, sestry Karla Velikého, a ona do něj. Aby mohli spolu žít, musejí uprchnout. A aby byli skryti před Karlovým hněvem, musejí žít co nejskromněji v lese. Milon pracuje jako dřevorubec, s Bertou žije v jeskyni, kde se jednoho dne narodí jejich syn Roland. Se svým synovcem Rolandem se Karel setkává v Sutri, na cestě z Říma do Paříže. Všichni se šťastně setkávají a císař díky Rolandovi Milonovi odpouští. Od šestnáctého století byl příběh o Bertě a Milonovi v Itálii vydáván neustále. Převzali jej i autoři dvou španělských románů: Enriquez de Calatayud do knihy Historia del nacimiento y primeras empresas del conde Orlando , která vyšla v letech 1585 a 1594 ve Valladolidu, a Antonio de Eslava do díla Los Amores de Milon de Anglante con Berta y el nacimiento de Roldan y sus minerias .241 Pokud jde o francouzské básníky a kronikáře, Turpin píše, že Milon zemřel za výpravy do Španěl, Girard d’Amiens v kronice o Karlu Velikém přivádí Milona do Flander, kde podle něj také umírá. V Karlamagnussaze umírá Milon ve Francii, zatímco Karel i se svou armádou bojují ve Španělsku. Z Karlamagnussagy se také dovídáme, že Karel po Milonově smrti určil Bertě nového manžela – Ganelona – se kterým měla další dva syny. O nich se však již dále nic nedovídáme. V Písni o Rolandovi je jako Ganelonův syn zmíněn Baudouin, v Turpinově kronice je to také Baudouin, kdo Karlovi oznamuje tragický osud zadního voje v Roncevaux. V Chronique rimée píše Philippe Mouskès, že Berta měla dva syny, Rolanda a Baudouina, a dodává, že Baudouin byl synem Ganelonovým. Podle některých pozdějších verzí písní o Rolandovi a také podle Mouskèsovy kroniky, odešla Berta po Rolandově smrti do kláštera. 242 V každém případě můžeme konstatovat, že se Berta stala nejslavnější Karlovou sestrou. Existují sice i skladby, ve kterých má Karel další sestry, ale původ těchto vyprávění je ještě více nejistý než vyprávění o Bertě. Buď je jejich autoři převzali z polozapomenutých tradic, nebo si postavy sami vytvořili. Adenet le Roi a Gérard
240 Innamoramento vyšlo poprvé tiskem roku 1539 v Miláně. PARIS, G.; (1863), s. 170, 184, 194. 241 Antonio de Eslava (*1570 Sangüesa, † ? Navarra), španělský romanopisec. 242 De Reiffenberg, F.; (1838), s. CLXXXIII CLXXXVI; in.: Chanson de Roland, Edition de Léon Gautier; http://fr.wikisource.org/wiki/La_Chanson_de_Roland_%28%C3%89dition_de_L%C3%A9on_Gautier%2 9_ _L%E2%80%99Histoire_po%C3%A9tique_de_Roland; in. : Orlando ; http://www.itismarconipadova.it/adp/adp2000/2d/BERTA.htm; d’Amiens píší o Karlově sestře Constance, která se stala uherskou královnou. V chanson de geste Renaus de Montauban je Karlova sestra Aude ženou Aymonovou a matkou Renauda a dalších tří synů. Karlamagnussaga představuje Gille, pak Belissent, provdanou za Raimbauda z Frise, a Adalix či Alix, která se narodila jako pohrobek a stala se ženou „rytíře s labutí“. 243 Na závěr našich poznámek o Karlových sestrách uveďme postřeh barona Reiffenberga. Píše, že nemáme k dispozici žádný historický dokument dokládající existenci Berty, Pipinovy dcery, Karlovy sestry a Rolandovy matky. Žádný nedokládá ani existenci rytíře Milona d’Anglante. 244 Současně však dodává, že literární Karel Veliký je odlišný od skutečného Karla a genealogie sestavené starými kronikáři nebývají úplné, stejně jako jejich kroniky. Ty bývají navíc často psány suchopárně a své čtenáře zanechávají v nevědomosti o důležitých událostech i osobách. Francouzsko italská báseň Berta e Milone končí krátkým vyprávěním o raném Rolandově dětství, kdy ve svých čtyřech letech předčil ve vědomostech i dovednostech všechny své starší druhy. Přibližně ve stejné době jako Berta e Milone vznikla i další francouzsko italská báseň Orlandino vyprávějící o setkání Rolanda s Karlem Velikým. Dnes již nezjistíme, zda Julius Zeyer znal tyto staré písně, jejich doslovné znění, nebo pozdější převyprávění. Víme, že někdy stačilo jen to, co Zeyer přečetl v knihách Gastona Parise Histoire poétique de Charlemagne nebo Josepha Bédiera Les légendes épiques. Základní vyprávěcí linie Zeyerova příběhu je stejná jako ve staré písni. Dodává jí jen několik nových efektů. Především zdůraznil osudovost lásky obou milenců i předurčený osud jejich syna. Osudovost má křesťanský podklad, z ní vycházejí i básnické anticipace představené jako Boží prozřetelnost. Tomuto důležitému prvku jsou podřízeny i básníkovy obrazy vystupujících postav a je obklopujícího prostředí. Ve staré písni velká láska spojí Bertu a Milona a přirozeným důsledkem jejich vztahu je Bertino těhotenství. To však není vůbec přípustné u Zeyera. Ten nejprve vytváří pohádkové prostředí, v němž Berta žije: zahrada vysázená Karlovým dědem
243 PARIS, G.; (1863), s. 406 414. 244 „En effet, aucun document historique ne permet pas de croire à l’existence d’une Berte, fille de Pépin, et mère de Roland, ni à l’existence de Milon d’Anglante ou d’Angers, son époux, dont le bisaïeul était Beuves d’Antone ou d’Anstone. Les enfants de Pépin et de Berte sont désignés dans l’histoire ; aucune des filles ne se maria. Tels sont les arguments de M. Raynouard. Il aurait pu même dire qu’Eginhard ne donne à Charlemagne qu’une sœur, Gisla, laquelle, après avoir été demandée en mariage par l’empereur Constantin et par Didier, roi de Lombardie, pour leurs fils, embrassa la vie religieuse, et que Ada, officia et Gertruda, que quelques uns supposent avoir été ses sœurs, commentum sunt et inane nomen .“ De Reiffenberg, F.; (1838), s. CLXXXIII. nazývaným „králem Andělem“. V zahradě se nacházejí krásný dům a kaple. Tato tři místa ožívají v Zeyerově písni záplavou světel a barev. Láska Berty a Milona má pomalý vývoj. Nezvratnost jejich vztahu je potvrzena mší, při níž kněz rozdělí hostii mezi oba mladé lidi. Berta putuje k poustevníkovi v Milonově doprovodu. Poustevníkovi oznámí příchod Berty a Milona sám Bůh:
„ a klečel v modlitbách jenž pravil mu: ‚Hle, Berta přichází, před křížem poustevník a uviděl spoj svazkem manželským ji s mužem tím, zář jakou bílou jako padlý sníh jenž po boku jí kráčí. Bůh to chce, a z toho jasu nadzemský šel hlas, neb z toho sňatku vzejde dobro kdys’ a velká sláva sladké Francii.‘“ 245
Podobný výrazný projev Boží vůle a osudovosti vytváří Julius Zeyer ve chvíli Rolandova narození. Berta ve svém snu vidí budoucí Rolandův osud. Jakmile však procitne, na svá vidění zapomene. Mateřská láska se na tomto místě dostává do popředí. Zmíněný motiv osudovosti je zesílen pokorou Berty i Milona, obrazy jejich mileneckého a později rodinného štěstí:
„Však v bídě své přec šťastni bývali „A v chudobě své byli šťastni tak! Kdykoli zraky jejich setkaly A dítě jejich, jaký Boha dar! se v lásce blouznivé a blaživé, Rost’ Roland v lese jako jarý dub tu zapomínali na všechen trud a miloval ten les svůj nade vše.“ 246 a lesů šum pak zdál se šelestem jim křídel andělských a snívali že za živa už vešli do ráje.“ 247
V Zeyerově skladbě nenajdeme zmínku o tom, že by Roland chodil do školy. Dovídáme se jen, že desetiletý chlapec se setkává se svým strýcem Karlem ve městě poblíž lesa, v němž rodina žije. V obou skladbách zachytí hoch císařovu ruku ve chvíli, kdy chce uhodit Milona. V obou skladbách si Karel Rolanda nesmírně zamiluje.
245 ZEYER, J.; (1906); s. 283. 246 Tamtéž, s. 288. 247 Tamtéž, s. 286. Všechny skladby Karolinské epopeje tak mají určitou provázanost a čtenář téměř samozřejmě chápe vztahy mezi postavami epopeje.
3.12.3. Píseň o bitvě v Aspremont La chanson d’Aspremont patří k nejstarším chansons de geste. Pochází z dvanáctého století a je známa z rukopisu, který patřil rodině lorda Middletona z Wollaton Hall. Na začátku dvacátého století připravil píseň k novému kritickému vydání medievalista Louis Brandin. Z jeho předmluvy ke druhému vydání písně z roku 1923 se dovídáme několik zajímavostí týkajících se vzhledu rukopisu: text je psán ve dvou sloupcích, každý z nich má téměř vždy osmačtyřicet veršů na stránce. Laisses začínají barevnou iniciálou, ve které hrají dominantní roli červená a modrá barva. Píseň psali dva písaři. První v pikardsko valonském dialektu, druhý v pikardsko normanském. Skladba obsahuje desetislabičné verše, které místy střídají verše o dvanácti slabikách. Převažují asonované verše, rým je vzácný. 248
Chanson d’Aspremont 249
Z jiného pramene jsme se dověděli, že Chanson d’Aspremont je také nazývána Chanson d’Agolant a patří mezi gesta královská. Námětem písně je válka Karla Velikého proti Agolantovi, muslimskému králi z Afriky. K bitvě dojde u imaginární hory Aspremont v Itálii. V bitvě Agolant padne, jeho žena přijme křesťanství a provdá se za vévodu Naimese. Autoři rovněž uvádějí, že píseň se zachovala v šesti rukopisech z konce dvanáctého nebo z počátku třináctého století. Tři z nich jsou uloženy v Národní
248 BRANDIN, L.; Chanson d’Aspremont, chanson de geste du XII e siècle, Paříž: Librairie Ancienne Honoré Champion, 1923, tome 1, s. IV IX. 249 In.: Chanson d’Aspremont; http://www.familles.com/collection privee/oeuvres/Chanson+d'Aspremont/Texte+et+Initiales+histori%E9es/00 014625.html knihovně v Paříži, dva v knihovně svatého Marka v Benátkách a jeden v Britském muzeu v Londýně. 250 Pro lepší srovnání středověkého textu a Zeyerovy písně uvádíme krátký obsah Chanson d’Aspremont. Karel nejprve se svou armádou zamíří do Laonu, kde žije Roland 251 spolu s jinými vznešenými mladíky: Guiem, Hattonem, Berengierem a Estouetem. Jsou to spíše ještě děti, které však touží jít do boje spolu s císařem. Karel je odmítá právě pro jejich mladý věk. Muži odcházejí a Roland navrhuje podplatit hlídače. To se jim nepodaří, ale nakonec přece jen tajně uprchnou. Koně ukradnou sedlákům. Nepoznáni jsou přijati do Karlova vojska a vydávají se k Aspremontu. Popis války a jednotlivých bojů a soubojů je zdlouhavý. Roland se stává skutečným hrdinou po boji s Agolantovým synem Aumontem (jinde Iaumontem, Eaumontem, Aumes, apod.). Truvér přisuzuje Aumontovi všechny ctnosti pravého rytíře a bojovníka. Ve chvíli, kdy má Aumont zabít Karla, a rozhodnout tak bitvu, objeví se Roland a Aumonta přemůže. Aumontovou smrtí získává Roland slavný meč Durandal a roh Olifant. První formální rozdíl mezi chanson de geste a Zeyerovým zpracováním spočívá v dějové linii: středověká píseň dodržuje chronologický sled událostí, Zeyer využívá retrospektivy v podobě vyprávění některých aktérů. Příčinu konfliktu vypráví formou příběhu hlídač, který střeží Rolanda a jeho druhy na „odlehlém hradě“ 252 Ani tentokrát nezáleží básníkovi na přesném označení místa. Taemný „odlehlý hrad“, kde je výchova mladého rytíře svěřena Turpinovi, čtenářově fantazii stačí. Jak již víme, ve staré skladbě figuruje město Laon či Loon. Anonymní autor vyjmenovává Rolandovy druhy jmenovitě, Zeyerovi stačí uvést:
„Dal císař celý roj mu soudruhů ve stejném stáří v spolek veselý.“ 253
Přestože chanson de geste obsahuje poměrně dlouhé popisné pasáže, její děj je soustředěn do dlouhých promluv vystupujících postav. Téměř se zdá, že rytíři víc mluví, než jednají. Julius Zeyer zvýraznil popisy vojska a postav, zejména pohanského vyslance Balanta. Jeho role má v obou skladbách zajímavý vývoj: hrdý posel krále Agolanta hovoří s Karlem, hovoří i s jeho rádcem Naimesem de Bavière a uvádí i jeho
250 In.: Dictionnaire des Oeuvres ; http://www.cosmovisions.com/textAspremont.htm. 251 V textu se častěji objevuje deminutivum Rolandin. 252 ZEYER, J.; (1906), s. 296. 253 Tamtéž. jako vyslance na Agolantův dvůr. Karlova šlechetnost a hrdinné odhodlání Balanta osloví, je dokonce zaujat náboženstvím svých protivníků. Sarcény pak upozorňuje, že Karla ani jeho rytíře dobře neznají. V boji u hory Aspremont se Balant znovu střetne s Naimesem a hovoří s ním o křtu. Vztahy mezi Agolantem, Balantem a Némem (obvyklá podoba rádcova jména u Julia Zeyera) jsou v Zeyerově písni vyhrocenější. V noci před bitvou Roland nemůže spát. Prochází se a dostává se do krásné zahrady, kde tajně vyslechne rozhovor tří mužů: Agolanta, jeho syna Jomonta a Balanta. Jejich hovor má zvláštní úvod kořeněný orientální smyslovostí: v zahradě zní krásná hudba, přicházejí tanečnice, jejichž tanec okouzlí i Rolanda. Po tanci dívek následuje bojový tanec mužů. Mladý, pyšný a hrdý Jomont slibuje přinést otci Karlovu hlavu. Balant vytváří protiklad k tomuto mladíku svým věkem, svou rozvahou i poznáním. Na rozdíl od Jomonta se s Karlem setkal. Vypráví tedy o něm, ale i o Némovi a o Kristu na kříži. Hovoří o svých rozporech, kdy jej na jedné straně oslovuje víra protivníků, na straně druhé hodlá zůstat věrný svému pánu a víře svých předků. Agolant reaguje tvrdě: na důkaz, že Balant zůstal věrný, přikáže mu přinést ze zítřejší bitvy Némovu hlavu. Roland spolu se čtenářem si tak vytvářejí k Balantovi určitý vztah sympatie. Balant i Roland se v bitvě střetnou, avšak mladík nedokáže svého protivníka zabít. V té chvíli se objeví Ném a Balanta zabije. Lítost a smutek rozehrává básník ještě dál v Rolandových myšlenkách a v mladíkově tušení vlastní blízké smrti. V obou písních hraje důležitou skutečnost, že boj u hory Aspremont má být Rolandovou první bitvou. V chanson de geste vidí Karel vstupovat „děti“ do bitvy, jak píše středověký autor, a je jejich nečekanému vpádu a pomoci vděčný. V Zeyerově písni zůstává Roland stále v centru dění, avšak ke Karlovi přichází jako mladý rytíř, který si přeje odhalit svou totožnost až po bitvě. Zatímco první Roland je stále v doprovodu svých druhů a do děje písně zasahuje jen třikrát: na hradě Loon, příjezdem k Aspremont a v bitvě, v níž zachrání Karla, v Zeyerově skladbě je přítomen veškerému dění téměř neustále. Rozdílný je i způsob, jakým se mladík dostane ke Karlovi a do bitvy. Ve staré písni se objevuje rytíř Gerars d’Eufrate. Ten svolává barony a syny a na naléhání své ženy Dame Enmeline se vydává do boje proti pohanům spolu s Karlem. Autor na tomto místě podává výčet všech rytířů chystajících se do boje. Podobný výčet bojovníků včetně jejich charakteristik najdeme i v jiných chansons de geste. Julius Zeyer osudy všech postav v příběhu prováže. Příběh Žirára z Frétu má svou uzavřenou kompozici: Roland s druhy zahlédnou na svém útěku Turpina a jeho doprovod. Mladíci se ukryjí v lese, kde přenocují. Roland usne a jeho přátelé spatří svatého Jiří ve stříbrném brnění, jak mladíkovi žehná. Zatímco se Turpin dostává k hradu zpupného, starého Žirára z Frétu a vyzývá ho, aby šel pomoci císaři v boji proti pohanům, vydává se stejným směrem i Roland. Turpin odchází a Žirárova žena spatří z okna hradu mladíka, který vypadá jako svatý Jiří. Obraz svatého a mladíka chystajícího se k prvnímu boji se v tomto okamžiku spojují v jeden. Je tím symbolicky dán význam postavy Rolanda i jeho osud. Následuje dlouhý, dramatický a dojemný rozhovor Žirára se svou chotí Amelinou. Nakonec se Žirár spolu s Rolandem vydávají na cestu ke Karlovi. Ve staré písni je rozhovoru Gérarda d’Eufrate a Enmeliny věnováno pět veršů, v Zeyerově pět stránek textu. Ve staré skladbě nastává okamžik, kdy autor uvádí na scénu Karlovo vojsko popisuje ho očima pohanů. Dále představuje obraz připravených křesťanských rytířů, doprovázený hrou světelných odlesků zbraní. U Zeyera se s podobným obrazem setkáváme na samém začátku příběhu o Rolandově první bitvě. Mladý hrdina sní o velkém dobrodružství a při pohledu z okna hradu vidí Karlovo vojska. V líčení samotné bitvy Julius Zeyer postupuje rychle a dramaticky. Pozornost krále Agolanta upoutá mladý rytíř a žádá Balanta, aby jej zabil. Čtenář je pak svědkem střetu Roland Balant – Ném, souboje Karla a Jomonta, boje starce a mladíka. Včas přichází Roland a v souboji s Jomontem svého protivníka zabije. Ve středověké chanson de geste Karel s Aumontem nejprve dlouze rozmlouvají. Roland pak jedná rychle, jeho zásahu věnuje autor deset veršů a v závěrečných dvou verších věnovaných celému boji zmíní i Agolanta, který bitvu prohrál. Zeyerův závěr bitvy je dramatičtější a propracovanější po stránce citového prožívání hrdinů. Roland zabije Jomonta, vrhá se ke Karlovi, ten se ožívá a spatří svého synovce. Drží se v náručí, přichází „Ném a z Dánska Ožier“. 254 Ve stejné chvíli prchá na slonu zdrcený Agolant s mrtvým synem. Přichází papež a v jeho přítomnosti pasuje Karel Rolanda na rytíře. Následuje nová bitva, v níž Žirár z Frétu Agolanta zabije. Karel nabízí Žirárovi přátelství a pobyt na královském dvoře. Starý rytíř hrdě odmítá:
„Vše, co jsem učinil dnešního dne, to pro Boha jsem pouze učinil a sluhou tvou já nejsem, císaři.“ 255
254 Tamtéž, s. 333. 255 Tamtéž, s. 337.
Karel je však hrdému rytíři vděčný i za to, že přivedl do boje Rolanda. Julius Zeyer končí příběh o bitvě u Aspremont verši, kterými současně jednoznačně určuje Rolandovu roli v dalších částech Karolinské epopeje. Zdůvodňuje současně i Karlovu velkou náklonnost ke svému synovci:
„A od té doby Karel miloval nad všechny reky svého Rolanda, a hrdá byla na něj Francie.“ 256
3.12.4. Písně o Garinu de Montglane a Girartu de Viane Obě chansons de geste, Garin de Montglane a Gérart de Viane, inspirovaly Julia Zeyera k vytvoření několika epizod vložených do Románu o čtyřech synech Ajmonových. Z první skladby básník využil částečně hlavní námět a ten zpracoval po svém. Pravděpodobně potřeboval vytvořit příběh k vysvětlení původu Žirára z Viany a představit příběh výchozí, vedoucí k líčení osudů dalších členů rodiny. Středověká píseň Garin de Montglane představuje úvodní skladbu cyklu Guillauma d’Orange. Otakar Šimek k tomuto cyklu mimo jiné poznamenává, že jde o nejjednotnější skupinu chansons de geste. Skladby v cyklu byly již truvéry děleny do dalších tří gest: gesta Garina de Montglane, Aymeriho de Narbonne a Guillauma d’Orange. Šimek hodnotí písně skupiny Garinovy jako dobrodružné rytířské romány, které si zachovaly ráz národní epopeje jen v některých epizodách. Za hodnotnější považuje skupinu písní o Aymerim de Narbonne. Tyto skladby začínají eposem Girart de Viane, 257 jehož autorem je mnich Bertrand de Bar sur Aube. Skladba byla napsána nejspíše na počátku třináctého století. 258 Hlavní námět chanson de geste Garin de Montglane je příběh hrdinovy lásky. Garin přichází na dvůr Karla Velikého a královna se do rytíře zamiluje. Rozhořčený Karel vyzve Garina k partii šachu. Pokud Karel prohraje, může Garin získat cokoliv, dokonce i císařskou korunu a královnu. Pokud Karel vyhraje, přijde Garin o život. Vítězem se stane Garin. Žádá, aby mu bylo do správy svěřeno léno Montglane, 259 které
256 Tamtéž. 257 Možný je také název Gérart de Viane, Gérard de Viane (de Vienne). 258 ŠIMEK, O.; Dějiny francouzské literatury v obrysech, Díl první, Středověk , Praha : Sfinx Bohumil Janda, 1947, s. 52. 259 Možná také město Glanum blízko Taraskonu. si však teprve musí dobýt. Spolu s hradem Montglan získává Garin i krásnou Mabile, sestru limožského knížete. 260 V Národní knihovně v Paříži se nacházejí dva rukopisy písně Garin de Montglane . Jeden pochází ze čtrnáctého století, druhý ze století patnáctého. Další rukopis ze čtrnáctého století je uložen v Knihovně Arsenálu v Paříži. Nejstarší rukopis ze třináctého století vlastní Britské muzeum a rukopis ve vatikánské knihovně obsahuje přesný rok svého dokončení 1324. V patnáctém a šestnáctém století byla píseň hodně šířena tiskem pod názvem Le Preux chevalier Guérin de Montglane , avšak více pozornosti než samotnému Garinovi je v ní věnováno Garinovým dětem. Z patnáctého století pochází také píseň Les Enfance Garin de Monglane. Existuje jediný známý rukopis této skladby z roku 1460. Ten se původně nacházel v knihovně Františka I. a nyní je uložen v Národní knihovně v Paříži. Báseň obsahuje 5 078 alexandrínů, které doprovází 197 iluminací. Píseň vypráví o Garinových předcích, o jeho narození a o dobrodružstvích, která prožil. Ve skladbě neznámý autor často opakuje, že zpívá o Garinovi, který jednou získá hrad Montglane a spolu s ním i krásnou Mabille: 261
„Que puissedy alla Monglenne conquester Et conquist Mabillette.“ 262
O Garinově synu Girartu de Viane se dovídáme ze stejnojmenné písně. Girart dostal od císaře město Viane. Později byl uražen královnou, a proto povstal proti králi. Obléhání Viany Karlem trvá sedm let. Během této doby se Roland seznámí s Olivierem a s jeho krásnou sestrou Aude. Autor písně, za něhož bývá označován Bertrand de Bar sur Aube, byl pravděpodobně inspirován starší provensálskou skladbou Gérard de Roussillon. V Národní knihovně v Paříži jsou uloženy dva rukopisy s touto chanson de geste a oba pocházejí ze třináctého století. V Britském muzeu jsou rovněž dva rukopisy ze třináctého století a jeden ze století čtrnáctého. 263
260 Historikové a šachoví odborníci oceňují popis šachovnice, který se v písni objevuje, protože spolu s figurkami obsahuje některé nové zajímavé prvky. 261 In.: Garin de Montglane ; http://www.cosmovisions.com/textGarin.htm; in.: Les Enfances Garin de Monglane ; http://www.uottawa.ca/academic/arts/lfa/activites/textes/Garin/pres.htm. 262 In.: Les Enfances Garin de Monglane ; http://www.uottawa.ca/academic/arts/lfa/activites/textes/Garin/accueil.htm; verše 488 a 489. 263 Gérard de Roussillon je provensálská skladba o sporech mezi vévodou Gérardem a Karlem Holým, kterého neznámý autor skladby zaměňuje s Karlem Martelem. Gérard je poražen a bloudí se svou ženou Bertrandova chanson Girart de Viane začíná známým úvodem obsahujícím rozdělení chanson de geste na tři cykly. Jak je zvykem, autor se obrací k posluchačům a představuje hlavní hrdiny: Girarta, nejmladšího syna a jeho tři bratry Hernauta de Beaulande, Millona de Pouille a Reniera de Genvres. Bertrand současně upozorňuje své posluchače, že jeho kolegové truvéři nevyprávějí nejzajímavější část příběhu o Girartovi, takzvanou „la començaille“, tedy začátek, úvod, vyprávění o dětství Girarta de Viana. A protože se Bertrand tento chybějící článek příběhu dověděl od jednoho poutníka, může teď dosavadní mezeru ve vyprávění doplnit. Wolfgang von Emden, který připravil kritické vydání písně v roce 1977, dělí Bertrandovo vyprávění do čtyř hlavních částí: Les Enfances de Girart, L’Ouverture des hostilité entre Girart et Charlemagne, Le Siège de Vienne, La Reconciliation. V první části odcházejí bratři do světa, aby si vydobyli svá území. Ve druhé části žije Girart ve Vianě, přijíždí za ním bratr Rénier se svými dětmi Olivierem a Audou. Olivier se poprvé setkává s Rolandem. Třetí část začíná turnajem, kde si mladíci měří své síly. Turnaj připomíná podobnou událost v chanson Renaut de Montauban , kde zápolí Roland s Renaudem. Následuje obléhání města Viany. V poslední části se Karel smíří s Girartem a žádá ruku Audy pro svého synovce Rolanda. Skladba končí oznámením, že vyprávění o osudech Aymeriho z Narbonnu bude námětem další písně. I v této středověké skladbě Girart de Viane jsou v centru dění čtyři bratři, kteří hájí svou čest. I oni jsou císařovými vazaly, ale pro jeho nespravedlnost a urážky ze strany královny se vzbouří a bojují proti Karlovi. Hlavní námět chanson de geste opět připomíná příběh Aymonových synů. To byl nepochybně i jeden z důvodů, proč Julius Zeyer vložil vyprávění Girartovi o (u Zeyera Žirárovi z Viany) a jeho bratrech do Románu o čtyřech synech Ajmonových . V Zeyerově Románu tvoří vyprávění o Rolandově první bitvě, vyprávění o Garinovi a Žirárovi jeden souvislý celek o rozsahu asi 4000 veršů. Básník se mezi
v lesích, kde žijí jako poustevníci. Gérard se stává uhlířem a jeho žena švadlenou. Nakonec jim král udělí milost na žádost královny. Tento literární hrdina má původ ve skutečné postavě rytíře, který žil v devátém století. Byl jím vévoda z Roussillonu a z Burgundska. Byl vychován na dvoře Ludvíka Dobrotivého (Louis le Débonnaire), od něhož získal pařížské knížectví. Toho byl zbaven Ludvíkem Holým. Lothar před svou smrtí stanovil Gérarda poručníkem svého syna, provensálského krále. Tehdy se Gérard usadil ve městě Viane, odkud podnikl několik výprav proti Saracénům v deltě Rhôny. Roku 863 bylo provensálské území dobyto Karlem Holým a Gérard odešel do svého hradu v Roussillonu, kde roku 878 zemřel. Založil několik klášterů, z nichž nejslavnější se nachází ve Vézelay. Píseň nejspíše vznikla ve dvanáctém století. Jiná píseň se stejným námětem byla napsána roku 1316. Skladba je uváděna nejen pod jménem Gérard de Roussillon , ale také Gyrart (Girart) de Vienne nebo Girart de Fraite . In.: Gérart de Roussillon ; http://www.societe perillos.com/gerardroussillon.html. jednotlivými třemi příběhy nevrací k boji Ajmonových synů. Na delší dobu odpoutává čtenářovu pozornost a představuje mu jiné děje, avšak stále se stejným cílem: vyzdvihnout boj Renalda a jeho bratrů, objasnit původ některých hrdinů a příčiny některých sporů a v neposlední řadě jde jistě i o úmysl představit skutečnost, že Ajmonovi synové nebylo jedinými rebely proti Karlu Velikému. Příběhu o Rolandovi je věnováno asi 1200 veršů, o Garinovi asi 140 a o Žirárovi 3700 veršů. Přechod mezi první a druhou písní tvoří loučení hrdého Žirára z Frétu s Karlem, krátká anticipace budoucích Rolandových činů a vzpomínkami do „historické budoucnosti“. Takto se básník dostává k událostem po bitvě u Aspremontu a současně před výpravou do Španěl s osudovým bojem v Roncevaux, u Zeyera v Ronsevalu. Zeyer přivádí čtenáře do doby, kterou již zná z předchozí části Pohádky o Karlu Velikém , kdy panovník žil s krásnou a tolik zkoušenou Galénou. Námět velké lásky přebírá Zeyer od středověkého básníka, ale s opačným pojetím. V Zeyerově skladbě miluje tajně a vášnivě Garin Galénu. Jeho láska však nikdy nevyjde na povrch. Zatímco na přesném označení míst básníkovi téměř nikdy nezáleží, postavy v jeho příbězích jména mají. V tomto případě jde o královnu Galénu, kdežto ve staré písni se jméno královny můžeme jen domnívat. Zeyerovi záleží na návaznosti jednotlivých částí Karolinské epopeje . Každá postava v ní má své konkrétní místo a roli. Opačný je i výsledek šachové partie mezi Garinem a Karlem. V Zeyerově skladbě je vítězem Karel, avšak je to příležitost, kdy panovník může projevit svou velkorysost a šlechetnost. Ptá se Garina, co by mu mohl darovat. Ten hovoří o hradu Montglan, který je „na skále nad řekou Rodanem / v rukou pohana Gofreda“. 264 Než Garin odjede dobývat hrad, Karel daruje rytíři koně a nádhernou zbroj. Historii těžkého boje o hrad, v němž Garin získal i krásnou Mabilu, vězněnou starým a zlým Gofredem, shrnul básník do 45 veršů. Obtížný boj také vyléčil Garina z jeho tajné lásky, hrdina se zamiluje do Mabily a ožení se s ní. V chanson de geste si Garin zachovává svou čest odmítnutím lásky královny, volbou výhry po šachové partii s Karlem a svým bojem o hrad, v němž si získá území i lásku krásné ženy. V zeyerovském podání je Garin téměř dekadentním hrdinou, kterému nezáleží na životě. Bojem o hrad se jeho život může změnit. Sňatkem s Mabilou přicházejí na svět jejich synové Renié, Mil, Ernalt a nejmladší Žirár z Viany.
264 ZEYER, J.; (1906), s. 339. V obou textech se bratři vydávají do boje proti Saracénům. Jako vítězové odcházejí za novými dobrodružstvími. Ve středověké písni pustoší Garinovu zem pohané a bratři, obzvláště Girart, se vyznamenají ve střetu se saracénskými obchodníky. Zeyer situaci vyhrotí pozměněnou dějovou zápletkou. Garinova rodina žije v chudobě, davy saracénských obchodníků procházejí kolem hradu a výsměšně zvoní rolničkami. Synové proti nim vyrážejí, v tuhém boji zvítězí a domů přinášejí rodičům bohatou kořist. V obou skladbách získává pak Hernaut zemi Beauland (u Zeyera Ernald a jeho dobytá země se jmenuje „hrabství bólandské“), Milon dostává Pouille, Romaque a Sicílii (u Zeyer a je to Mil, který se stává „vévodou apulským“), Renier (Reníé) a Girart (Žirár) se vydávají na císařský dvůr do Paříže. V chanson de geste zažívá posluchač ještě několi významných událostí: ve Vianne stráví bratři noc a Girart město obdivuje, rád by byl na místě toho, kdo městu vládne. V Cluny dostávají od opata Moranta, který je dojat jejich chudobou, nové šaty. V Paříži Karla nenaleznou, a proto odcházejí za ním do Remeše. Tam jsou špatně přijati pro jejich chudé vzezření. Následuje několik dalších epizod, po nichž je Renier pasován na rytíře a Girart se stává Karlovým štolbou. Těchto asi 600 veršů shrnul Zeyer do podstatně kratšího vyprávění. V něm bratři přicházejí přímo do Remeše, senešala, který je uráží, Žirár zabije, Renié rozrazí dveře, aby se tak dostali k císaři. Hrdý Žirár vše Karlovi vysvětlí a obhájí se. Císař je oba hned pasuje na rytíře. Zeyer znovu, jak je tomu obvyklé v jeho adaptacích, přejal jen nejdůležitější prvky, vyhrotil vášně, aby tak docílil požadovaného dramatického spádu děje. Stejným způsobem pokračuje i dál. V chanson de geste dostává Renier od Karla Genvre. Dovídáme se, že se tam i ožení a později se stane otce dvou dětí, Oliviera a Audy. Zeyer o něco víc prohloubí toto celkem suché konstatování středověkého básníka o několik výraznějších dojmů. Jeho Renié získává ženevské vévodství, hrad se sirotkem – krásnou a pokornou dívkou, se kterou se ožení. Následuje epizoda o burgundské vévodkyni. Ve staré skladbě oznámí poslové Karlovi při lovu, že zemřel burgundský vévoda a vdova žádá po Karlovi nového manžela, který by ji pomohl spravovat svěřená území. Její panství slíbí císař Girartovi, a také proto jej pasuje na rytíře. Jakmile však Karel spatří vévodkyni, rozhodne si ji vzít on sám. Vévodkyni se však víc líbí Girart, vyhledá ho a naléhá, aby se s ní co nejdříve oženil. Bertrand de Bar su Aube nezapomene zdůraznit, že Girart je rozhořčen chováním vévodkyně. A protože i baroni jsou překvapeni panovníkovým jednáním, Karel odškodní Girarta lénem s městem Vianou. Girart je darem nadšen, jde Karlovi políbit nohu na znamení úcty a díků, avšak ve špatně osvětlené místnosti využije nová královna příležitosti a nastrčí k polibku svou nohu. Toto poněkud směšné gesto se stane záminkou k dlouholeté bitvě mezi Girartovými příbuznými a Karlem Velikým. Následujícího dne odjíždí Girart do svého nového města, putuje přes Cluny, kde bohatě odmění opata Moranta. Ve Vianě je hrdina vítán všeobecným provoláváním slávy. Po nějaké době se Girart ožení s Guibourc a mají spolu dva syny, Savariho a Buevona. Skladba, stejně jako celé Zeyerovo dílo, je prodchnuto snovými a barvitými obrazy a projevy velkých vášní. Zatímco v chanson de geste získal Gérart město Vianu jako odškodnění, Zeyerův Karel daruje Žirárovi město mnohem dříve na znamení díků za jeho věrné služby. Tím je dán také rozdíl ve vztazích mezi panovníkem a jeho rytířem v obou skladbách. Ve středověké písni je dán hlavně urážkou a odškodněním. V zeyerovské skladbě jsou na prvním místě po celou dobu pokora a úcta k císaři. Boj je však i u Zeyera nutný, protože královna urazila a ponížila nejen Žirára, ale celý jeho rod. Postava vdovy burgundského vévody je pro básníka příležitostí stvořit jednu ze svých démonických žen, které jsou krásné, ale přinášejí neštěstí a smrt. Zeyer dává své vévodkyni jméno Floribella. Karel s Žirárem se vracejí z lovu. Oba muži se najednou ocitají v pohádkové a tajemné krajině, kterou vnímají spolu se čtenářem:
„Tu pojednou se zdálo, z hrobu zas Na černých koních, v černém oděvu že slunce vstalo, krví sbrocené: dav panošů jel, v rukou třímali les celý vzplál jak polit červánkem ty pochodně, jichž září rudnul les, a stromy jako černí olbřími za nimi v černých pláštích rytíři se rýsovaly v rudé záplavě na vraných ořích jeli, zbraní lesk a z těžkých snů se zdály zbuzeny byl smutečnými zastřen závoji, a setřásaly spousty třpytných hvězd a v jejich středu černý povoz byl, na tvrdou zem, též krytou hvězdami, jejž mezci táhli, barvy jako noc. však v bělosvitný příkrov vtkanými, Pod baldachýnem černým ležela a mezi kmeny, v záři purpurné na kůži medvědí tam postava. pod klenbou větví, na nichž kmitaly To žena byla soše podobná, se rampouchů duhové křišťály, v tmě smutečného roucha bělejší na bílé dráze čarně zjiskřené než kolem sníh, a krásná k podivu se temných postav průvod objevil. pod černým flórem, stříbrem protkaným.“ 265
265 ZEYER, J.; (1906), s. 353 354. U Bertranda, středověkého básníka, se s podobným obrazem pochopitelně nesetkáme. Jak vysvětlit smuteční průvod v lesích právě ve chvíli, kdy se tudy vrací Karel s Girarte z lovu? U Julia Zeyera převládá estetický obraz, u středověkého autora rozumově přípustná fakta. Zeyerův slova okouzlí obrazovostí připomínající vznešenost obrazu Kleopatry od Jana Zrzavého. Ve středověké písni poslové jednoduše oznamují smrt vévody a žádost neznámé vévodkyně. U Zeyera se i přírodní scenérie zapojuje do celkové atmosféry a prožívání hrdinů. Ve starém textu poslové hledají Karla, aby co nejdříve předali důležitou zprávu:
„Le roi covint soz chesne esconser. ‚Deus vos gart, rois, qui le mont doit sauver Es vos mes, sanz point de demorer, Unes noveles vos vien ge ci conter : vint de Borgongne noveles aporter. morz est li dus de Borgongne, le ber, Ou voit le roi, seu prist a saluer : et la duchoisse vodroit a vos parler ; metez le terme ou vos porroit trover.‘“ 266
Zeyerův Karel je dojat krásou i osudem vévodkyně. Vzpomíná na mrtvou Galénu a znovu touží po lásce. Jeho rozhodování není jednoduché, ale také mu nikdo nic nevyčítá. Nakonec Karel volí lásku. Stejně tak básník zvýrazní i Floribellinu vášeň k Žirárovi a Žirárovo odmítnutí. Floribellina láska se mění v nenávist, a právě proto se Žirár rozhodne odejít z Karlova dvora. Před odjezdem dochází k osudnému polibku. Karel trvá na tom, aby Floribella o svém ponižujícím skutku nikdy nikomu neřekla. Bertrandův císař královnu spíše hájí a její provinění nechce přiznat. Z části o příčinách sporu a přípravách k boji, které zabírají ve v písni asi 1500 veršů, převzal Zeyer jen to nejnutnější k pochopení děje. V chanson de geste přijíždí Girartův synovec Aymeri, syn Hernautův nejprve k Girartovi do Viany. Zeyerův Emeri se dostává přímo do Paříže a nabízí panovníkovi své služby. Jakmile se mladý synovec od královny dovídá o ponížení celého rodu, Garin se syny a rytíři se připravují k boji. V zeyerovské verzi označí Žirár královnu za původkyni všeho zla a žena démon odchází ze scény způsobem typickým pro antické tragédie – sama se uškrtí svým závojem. Bertrandova královna žije dál, pod ochranou svého chotě a císaře.
266 VAN EMDEN, W.; Girart de Vienne par Bertrand de Bar sur Aube ; Paříž: A. et J. Picard et C ie , 1977, s. 56. Na Karlově dvoře je Aymeri pasován na rytíře. U Zeyera dostává tento akt symbolický podtext – Emeri je pasován svým dědem, Garinem de Montglane, na rozcestí čtyř cest. V části o obléhání města Viany je nejzajímavější pasáží setkání Oliviera a Rolanda, Rolanda a Aude. U Bertranda vstupuje do děje navíc rytíř Lambert, jehož očima mohl středověký posluchač vnímat Audinu krásu:
„Es vos bele Aude corant par mi le pré ; Dit l’un a l’autre : ‚Baron, os esgardez ! par les estaches a le mentel levé, Veites mes fame de tel biauté? triés ses espaules le let aval coler. Qui ceste avra a moilier et a per Entre rans vait a Lanbert parler. bien porra dire de bone eure fu né.‘“ 267
Mnohem více prostoru věnuje Bertrand setkáním Rolanda a Oliviera. Zeyer zkrátil popisy i rozhovory a soustředil se nejvíce na vnitřní prožívání hrdinů. Jejich vzájemné osudy mají propracovanou kompozici: Roland si přeje, aby byl Olivier jeho přítelem a Olivier se ptá sám sebe, proč musí být právě Roland jeho nepřítelem; Alda Rolanda nenávídí, ale přitom o něm sní a přemýšlí; první setkání Rolanda a Aldy, kdy ani jeden z nich nezná jméno toho druhého; setkání Rolanda a Aldy v noci před soubojem, jejich vyznání; loučení Aldy s Olivierem a loučení Karla s Rolandem; souboj Rolanda a Oliviera, který čtenář vnímá Aldinýma očima; boží zásah a přátelství obou mladých rytířů. Výsledky souboje jsou napovězeny zvěstujícími sny v obou skladbách. Ve středověké písni jde o Karlovy sny, v zeyerovské Aldiny. Do probíhajícího souboje zasáhne v obou textech Bůh. V chanson de geste zahalí Rolanda a Oliviera hustý mrak a následuje pasáž se zjevením se anděla, kterou nalezneme u obou autorů:
Bertrand de Bar sur Aube: Julius Zeyer: „Li dui baron furent en grant friçon Tu náhle zdálo se, že na nebi qant ill oïrent de Deu l’anoncion. hvězd nových na tisíce vzplanulo, Et dit li engres : ‚N’aiez poor, baron ! jich plna byla celá řeka též Deus le vos mende de son ciel al amont : a jimi zdálo se, že zkvétala lessiez ester iceste aatisson. zem jako z jara, luhy, pole, les,
267 VAN EMDEN, W.; (1977), s. 159, verše 3501 3508. Mes en Espangne, sor ce pople felon, a modrou září s nebes linoucí, la esprovez qui est hardiz ou non, se zdálo, že se řítí s rachotem par mi le resne au roi Marsilion. cos jako vlasatice přeskvělá: La conquerroiz par force le roion, to bleskem sjelo svaté zjevení sor Sarrazins a force et a bandon, a stálo náhle v kráse nadzemské si essauciez la loi Deu et son non. na ostrově, a bylo to archanděl, Vos en avroiz molt riche guerredon, a Olivier a Roland pustili et les voz ames avront verai pardon ; se navzájem a klekli v pokoře, la sus el ciel, en sa grant mension, a velkým hlasem nocí znělo to les metra Deus en gloire.‘“ 268 jak zvonu zvuk: ‚Bůh nechce další boj! Vy proti sobě státi nemáte! Buď s vámi mír! Jste oba vítězi!‘“ 269
Máme tak vedle sebe dva obrazy, z nichž jeden připomíná strnulý výjev z gotického chrámu a druhý secesní barvitý obraz. V průběhu obléhání města se Žirárovi a jeho přátelům podaří zajmout Karla, když se navrací z lovu. Emeri navrhuje Karla zabít, to však Žirár nikdy nepřipustí. Naopak, vzpomíná na staré přátelství s císařem. Karel je dojat a nabízí smíření. Všichni rádi přijímají, nakonec i Emeri. Ve staré písni je tato scéna vložena až za souboj Oliviera a Rolanda. Jde o historku téměř rozvernou. Karel se tajně dostává podzemní chodbou do Viany a spolu s Girartovou rodinou oslavují přiměří. Dalšího dne, kdy všichni rytíři marně hledají svého císaře, objeví se panovník v čele průvodu obyvatel města. Zeyerův příběh končí uzavřením míru, zasnoubením Aldy a Rolanda a uzavřením přátelství Rolanda a Oliviera. Básník naznačuje i budoucí pouť panovníka do Cařihradu, kde Olivierovi „hvězda vzešla lásky přesladké“. 270 Zeyer se pak vrací k příběhu Ajmonových synů, do chvíle, kdy se Karel vrací z Cařihradu do Francie a jeho cesta vede kolem montalbanského hradu.
3.12.5. Písně o Cestě Karla Velikého do Jeruzaléma a Cařihradu Středověká píseň Le Voyage de Charlemagne à Jérusalem et à Constantinople není některými medievalisty považována za chanson de geste, ale pro svůj rozsah spíše
268 Tamtéž, s. 262, verše 5906 5920. 269 ZEYER, J.; (1906), s. 404 405. 270 Tamtéž, s. 406. jen za epickou píseň. Je však zařazována mezi skladby královského cyklu chansons de geste a patří mezi nejstarší skladby tohoto druhu. Obsahuje 870 dvanáctislabičných veršů, a je tedy první francouzskou skladbou psanou v alexandrínech. Eduard Koschwitz, autor kritických vydání skladby, se domnívá, že tuto píseň je možné interpretovat jako parodii na manželství Ludvíka VII. a Aliénory. Královna se na začátku skladby vysmívá Karlovi tak, jak prý to dělávala Aliénor svému muži. Navíc je doloženo, že Ludvík VII. do Jeruzaléma skutečně cestoval. Putování Karla Velikého není podle Koschwitze poutí v pravém slova smyslu, ale spíše jen dobrodružnou výpravou. 271 Zajímavým faktem je, že Karel Veliký pravděpodobně nikdy Jeruzalém ani Cařihrad nenavštívil. Původ legendy spatřují autoři v diplomatických vztazích mezi Karlovci, arabskou říší a byzantským císařstvím. V roce 799 vypravil Karel do Jeruzaléma poselstvo. To se k císaři vrátilo s bohatými dary a s klíči od Svatého hrobu a od Golgoty. V roce 801 dostal Karel Veliký darem slona od kalifa Haruna al Rachida, známého z pohádek Tisíce a jedné noci . Italský kronikář Bedetto z kláštera svatého Ondřeje u hory Soratte je prvním, kdo píše o Karlově domnělé cestě do Orientu. Kronika končí rokem 972 a byla dokončena roku 1000. Benedetto vycházel nejen z Eginhardovy kroniky, ale i z jiných kronik. Faktem však zůstává, že teprve on uvedl poprvé téma Karlova putování do Jeruzaléma a Cařihradu. V Cařihradu Karel podle něj uzavřel dohodu s dalšími císaři Naciforem, Machahelem a Leem. Do Francie se pak vrátil s bohatými dary a cennými relikviemi, mezi kterými byly i ostatky svatého Ondřeje. Ty pak věnuje klášteru svatého Ondřeje v Soratte. Jiní dva kronikáři, Petrus Tudeboldus a Robert z Remeše, kteří žili kolem roku 1100, píší, že křižáci se v roce 1097 po stopách Karla Velikého do Orientu. Jejich údaje zřejmě vycházely z lidových vyprávění. Latinská kronika Descripto qualiter Karolus Magnus clavum et coronam domini a Constantinopoli Aquisgrani detulerit qualiter Karolus Calvus hec ad Sanctum Dyonisium retulerit (Popis, jak Karel Veliký přivezl hřeb a korunu z Cařihradu do Cách a jak Karel Holý je přenesl do Saint Denis) rovněž píše o Karlově výpravě do Orientu, aby tam pomohl vládci Jeruzaléma a císařům v Cařihradu proti pohanům. 272 Autoři si mimo jiné kladou otázku, zda „klíč“ od Jeruzaléma, latinsky clavis podle Eginhardovy kroniky se nepřeměnil u jiných kronikářů na „hřeb“ z kříže svatého Ondřeje, latinsky
271 In.: La Poésie épique ; http://www.staff.hum.ku.dk/hp/apercu/apercu3_00.htm. 272 in.: Le Pèlerinage de Charlemagne ; http://www.jerusalem pedibus.net/site_fr/index_fr.html?http&&&www.jerusalem pedibus.net/site_fr/charl_fr.html. clavus . Ať už je skutečnost jakákoliv, autor středověké písně Le Voyage de Charlemagne à Jérusalem et à Constantinople zlehčuje význam jakýchkoliv svatých relikvií. Neznámý autor psal totiž svou skladbu s jediným záměrem: pobavit své publikum. Text vznikl nejspíše ve druhé polovině dvanáctého století a zachoval se v jediném rukopise ze třináctého století. Tiskem vyšel poprvé v roce 1836 zásluhou Francisqua Michela a v roce 1879 díky Eduardu Koschwitzovi. Ve stejném roce získalo rukopis Britské muzeum, kde se vzácný spis ztratil. 273 Otakar Šimek nazývá skladbu o výpravě Karla Velikého „burleskním eposem“ a dodává, že je založena na legendě o původu ostatků Božího umučení z chrámu Saint Denis. Ostatky byly vystavovány o pouti zvané „lendit“, podle latinského slova indictum , tedy „den určený“. Dále k básni píše: „Pouť Karla Vel. [sic!] do Jerusalema byla považována za ‚klerikální parodii‘, za doklad nepřízně duchovenstva k hrdinské lidové epice. Pravděpodobnější jest názor Gastona Parise, jenž v této ‚směsi světáctví a zbožnosti, šprýmu a hrdinství‘ spatřuje nejstarší doklad posměvačné kritčnosti měšťanstva, neboť netransponuje do komického slohu jedině hrdinská themata, nýbrž samu devotní legendu o původu ostatků Saint Deniských. Vskutku středověká zbožnost (...) dobře se snášela s tímto druhem šprýmů, nepovažujíc je za rouhavé.“ 274 Podívejme se nyní na zeyerovské zpracování této staré písně. Po formální stránce má skladba Julia Zeyera asi o 200 veršů více než středověká píseň. Parodie ani ironie mu není vlastní. Původní rozverná chanson se v jeho provedení stává písní o lásce. Ve starém textu odpovídá Karlova choť na jeho ješitnou otázku, zda viděla někdy vznešenějšího panovníka, než je on sám, že ano a že jím je císař Hugues le Fort. V Zeyerově Románu o čtyřech synech Ajmonových se do Karlova ležení dostává Malgis v převlečení za poutníka a pěvce. Kouzelníkova píseň začíná mší, kterou slouží arcibiskup Turpin. Těmito dvěma odlišnými začátky jsou dány i charaktery obou textů. Ve starém vyprávění je na počátku Karlova ješitnost, v zeyerovském textu je součástí obrazu mše i císařův portrét. Ten vyvolává Olivierův obdiv a hlasitě pronesenou otázku k rytíři Jafetovi z Palmy, zda někdy viděl vznešenějšího panovníka. Jafet hovoří o Hugonu Silném, a vyvolá tak hádku. Spor vyruší Karla z modliteb. Panovník poručí dokončit mši, vyslechne Jafeta a rozhodne se vydat na cestu, aby poznal nejen Hugona, ale i kraje, o kterých Jafet hovořil.
273 In.: Le Pèlerinage de Charlemagne à Jérusalem ; http://www.jerusalem pedibus.net/site_fr/index_fr.html?http&&&www.jerusalem pedibus.net/site_fr/charl_fr.html . 274 ŠIMEK, O.; (1947), s. 45. V obou skladbách vyniká obraz Karla a jeho dvanácti pairů při příchodu do Jeruzaléma. 275 Unavení poutníci vstoupí do starého kostela a usedají ke stolu poslední večeře Páně, aniž by o této skutečnosti věděli. Ve staré písni je takto spatří Žid, v zeyerovské skladbě mnich žijící v klášteře a u obou pohled na příchozí vyvolá posvátnou úctu a obdiv, protože se domnívají, že vidí samotného Ježíše s učedníky. Podoba Karla s Kristem vynese ve staré písni panovníkovi přídomek Veliký. Patriarcha města daruje císaři spoustu cenných relikvií, jejichž výčet působí komicky pro nevěrohodnost některých z nich: paže svatého Simeona, hlava svatého Lazara, krev svatého Etienna, Kristův rubáš, hřeb, kterým byly přibity Kristovy nohy ke kříži, trnová koruna, kalich požehnaný Ježíšem, mléko, jímž Marie Ježíše kojila a kus košile Panny Marie. Všude, kudy Karlovi muži procházejí, dějí se zázraky: chromí chodí, slepí vidí a němí mluví. Julius Zeyer předznamenává patriarchovi Karlův příchod věšteckým snem. Císař je vládcem města nazýván „štítem, hlavou křesťanstva“ 276 a Karel si od něj odnáší jedinou relikvii, avšak nejvzácnější, trnovou korunu. Zázraky se v Zeyerově skladbě dějí ve chvíli, kdy je skříňka s korunou otevřená:
„Ze skříně sladká vůně stoupala, při svitu dýmajících voskovic tak sladká, že se zdálo přítomným, se rosa lila, jasná, zázračná, že v ráji jsou, a ejhle, se stropu, a v okamžiku z trní koruna kde jiskřilo se tisíc koruntů, se bílým květem kryla přehojným.“ 277
Jeden z těchto bílých kvítků nepozorovaně spadne Olivierovi do vlasů a aureola andělské podoby dodává hrdinovi nejen jakési nedotknutelnosti, ale vychází z něj i Olivierův charakter a činy v celé písni. Konečně rytíři přijíždějí do Cařihradu. Obraz města spolu s popisem Huguesova chrámu patří jak ve staré písni, tak i v písni Zeyerově k nejkrásnějším popisům:
„Virent Constantinoble, une citet vaillant, Les clochiers et les aigles et les pons reluisanz.
275 Ve staré skladbě jsou uvedena jména všech dvanácti pairů. V jiných chansons de geste se setkáváme spíše jen s obecným označením „dvanáct pairů“. Těmito rytíři jsou: Roland, Olivier, Turpin, Naime de Bavière, Ogier le Danois, Guillaume Au Court Nez, Béranger, Bernard, Ernaut de Gironde, Aïmer, Bertrand a Gérin. 276 ZEYER, J.; (1906), s. 475. 277 Tamtéž. Destre part la citet demie liue grant Troevent vergiers plantez de pins et loriers blans ; La rose i est florie, li alborz et l’aiglenz. Vint milie chevaliers i troverent seanz, Et sont vestut de palies et d’ermines toz blans Et de granz de martre josqu’as piez traïnanz. As eschiez et as tables se vont esbaneiant, Et portent lor falcons et lor ostors alquant – Et treis milie pulceles a orfreis reluisanz.“ 278
Julius Zeyer základ obrazu přebírá, přetváří jej a rozvíjí zkušeně a lehce, propůjčuje jim svou bohatou básnickou imaginaci:
„Konečně ba na sta tisíc růží, všude zpěv se z rána jednou zjevil Cařihrad se slavíků a drozdů ozýval se svými kostely a věžemi, a flétny zněly všude ze skrytu, jak křídla bílými, na obzoru, a chvějné vzdechy stříbrozvukých strun. jenž růžový byl zlatem projasněn. Zdál rájem se ten libovonný háj U modrých vod se město slunilo a oživen byl, neboť míhaly a sady, háje, vonné zahrady se mezi kmeny postavy, pás širý, svěží kolem tvořily. na sta se procházelo rytířů (...) pod šumným stromovím a zlata blesk Teď vešli v šerý z palem krásný les, plál z jejich rouch, a mnohý po boku kde v stínu stromů kvetlo na tisíc, měl dívku krásy skvělé nad míru.“ 279
Zajímavý rozdíl je i mezi obrazy dvou básníků při popisování setkání rytířů s cařihradským králem Huguesem (u Zeyera Hugonem). Hugues pracuje na poli se zlatým pluhem, který je symbolem nevídaného bohatství. U Zeyera se pluh stává navíc symbolem míru, avšak Hugonovo vyprávění je zarámovano povýšeností:
„V polodivé zemi tvé
278 KOSCHWITZ, E.; Karls des Grossen Reise nach Jerusalem und Constantinopel ; Lipsko: O. R. Reisland, 1913, s. 17, verše 262 272. 279 ZEYER, J.; (1906), s. 477. jest síla vším, a proto znamením jest jejím meč. My milujeme mír a sladké jeho plody, proto pluh jest naší zemi zlatým znamením.“ 280
Karel i rytíři se cítí poněkud zaskočeni Hugonovou promluvou, avšak císař dovede pronést obhajobu, proti níž není možné cokoliv namítat:
„Tvá ústa přetékají sladkostí, jak naše meče. Zlata najdeš však přec něco v slovech tvých, co raní nás, ve srdcích mužů franckých. To mi věř. ač nevím, jak to nazvat... Prostí jsme. Snad sladké plody míru do klína Pluh u nás doma je jen železný, by nepadaly vám bez drsnosti, jež na západu čelí pohanům.“ 281
V paláci se Karel a jeho doprovod seznamují s Huguesovou (Hugonovou) chotí a dcerou. Ve staré písni představuje autor obě ženy zběžně, dcera se pak stane námětem pro Olivierovo chvástání. U Julia Zeyera je situace jiná. Spadá do postupného rozvíjení příběhu o lásce Olivierově a Helenině. Prolog k tomuto příběhu je dán kvítkem z trnové koruny, který nepozorovaně spadl Olivierovi do vlasů. Básník věnuje pozornost příchodu obou žen, pohledům, vyměněným mezi Olivierem a Helenou, jejich pocitům. Ve středověké písni jde jen o vyzdvižení předmětu Oliverova chlubení se, které je jedním z mnoha, je zhyperbolizováno, aby vyprávění vzbudilo pobavení a podiv. Chvástání Karlových mužů nepostrádá ani morální ponaučení, kdy anděl slíbí rytířům pomoc s podmínkou, že už nikdy nebudou tolik pít a tolik se chlubit. Olivierova slova urazí panovníka Cařihradu nejvíce, i když v každé skladbě mají jiný podtext. Středověký básník klade důraz na komično, parodii a paradoxy. Špión ukrytý v dutém sloupu navíc slova každého muže krátce komentuje, a zvyšuje tak básníkův záměr. Chvástání představuje jeden z důležitých motivů staré písně. Autor jim věnoval téměř 150 veršů, každého rytíře, včetně Karla, a jejich navrhované kousky představuje zvlášť. Julius Zeyer zmíní představy jen tří mužů a jejich slova jsou reakcí na projevenou pýchu a pohrdání hostitelů. Roland by rád projevil svou sílu: zahřměl by na svůj Olifant, až by odletěly dveře v paláci. Muži reagují smíchem. Ožier projeví svůj souhlas
280 Tamtéž, s. 479. 281 Tamtéž s Rolandem. Pyšným hostitelům by také ukázal svou sílu; jediným trhnutím by nadzvedl hlavní sloup paláce. K těmto dvěma projevům staví básník do protikladu mírného Oliviera. Na Karlovo naléhání představí své přání – alespoň jednou promluvit s Hugonovou dcerou, aby mohl získat její lásku. Olivier ze středověké skladby je jen hejskem, který by se dokázal panovníkovy dcery zmocnit stokrát za jednu noc. Skutečně si získá její lásku a dívka se stane jeho milenkou. Nakonec však klidně odjíždí. Zeyerův hrdina prožívá příběh jediné a osudové lásky, který odpovídá zeyerovskému pojetí nenaplněné lásky. Prostřednictvím Heleniných vidin se rytíři i čtenáři dovídají o mladíkově blízké smrti. Její věštecké představy najdou vrcholu v předzvěsti vpádu pohanů do Cařihradu. Město se opět povznese díky Francii a jejím křesťanským hrdinům. Loučení obou mladých lidí odpovídá zaměření obou skladeb:
„La fille al rei Hugon i cort tot a bandon, La ou veit Olivier, sil prent par son geron : ‚A vos ai jo tornet m’amistet et m’amor ; Car m’en portez en France, si m’en irai od vos.‘ ‚Bele,‘ dist Olivier, ‚m’amor vos abandon. Jo m’en irai en France od mon seignor Charlon. ‘“ 282
„A rozechvěn se loučil Olivier Stín smutku přelít’ Olivierovu tvář teď s nevěstou, jež tak mu pravila: a pravil jí: ,Tě neuzříti víc! ‚Dej kštici mi, ó muži předrahý, co v těchto slovech smutku bez konce! tu kštici svou, v níž vězí bílý květ. Ó, srdce bíti při té myšlence Ty do Španěl teď jedeš, v dálný kraj. mi přestává! Kéž zemru raděj hned! Já v klášter zavru se, bych čekala Však ne, vždyť jest mi bránit svatý kříž, tam tvého návratu. Tam bude mi jdu tedy konati svou povinnost. tvá kštice a ten bílý z trní květ Své srdce ale nechám u tebe. na dlouho útěchou. Že vrátíš se, Buď s námi Bůh a jeho andělé!‘ to pevně doufám. Kdyby ale Bůh to dopustil, bys v boji zahynul, Tak pravil jí a kštici dal jí svou, tu tvoje kštice byla památkou pak objali se. Cudný polibek
282 KOSCHWITZ, E.; (1913), s. 49, verše 852 857. by drahou mi a vzala bych ji v hrob. na čelo vtlačil jí, sed’ na koně, Tam jedině bych vyšla z kláštera! a zmizel s ostatními, jako sen...“ 283 A bílý onen květ by mluvil mi po celý život, prázdný bez tebe, o bolu největším, však zároveň o sladkém někdy v ráji shledání.‘
Obě písně končí konstatováním o Karlově velikosti a majestátnosti. Ve středověké písní pronášejí hodnocení rytíři, v Zeyerově skladbě Olivier. První litují, že není přítomna královna, aby jejich slova potvrdila, Oliver lituje nepřítomnosti Jafeta z Palmy, kvůli kterému se Karel vydal na cestu na Jeruzaléma. Píseň o cestě Karla Velikého do Jeruzaléma a Cařihradu je poslední ze sedmi chansons de geste, které Julius Zeyer vložil do Románu o čtyřech synech Ajmonových. Spolu s písní o Bertě a Milonovi, představuje příběh o Olivierovi a Heleně písně o velké osudové lásce. Dalších pět skladeb o Ožierovi, Malgisovi, o Žiráru z Fréty a Rolandově první bitvě, o Garinovi a Žiráru z Viany uvádějí na scénu rebely bouřící se proti Karlovi a hájící svá práva. Básník nenechává Renalda a jeho bratry v osamoceném protestu, ale zvýrazňuje a podporuje jejich příběh skladbami o podobných osudech jiných vazalů. Příběhy o lásce objasňují některé vztahy a události, zlidšťují obrazy téměř posvátných hrdinů, jakými jsou Roland a Olivier, a dodávají celému obsáhlému cyklu pestrosti a poutavosti. Na druhou část, vyprávějící o vytrvalém boji Ajmonových synů za svá práva navazuje třetí část o slavné bitvě v Roncevaux.
4. RYTÍŘSTVÍ STŘEDOVĚKÉ A RYTÍŘSTVÍ JULIA ZEYERA 4.1. PÍSEŇ O ROLANDU
283 ZEYER, J.; (1906), s. 501 502. Středověká Píseň o Rolandovi vznikla pravděpodobně v jedenáctém století, v době velkých přeměn nejen politických, sociálních, ale i kulturních. 284 Všechny tyto proměny vedou k vytvoření nového ideálu, tedy ideálu rytířského. Píseň o Rolandu Julia Zeyera vychází roku 1888, opět v době hledání nových vzorů, v období zvaném „fin de siècle“. Připomeňme ještě známou skutečnost, že autorem středověkého textu je neznámý autor, snad Turoldus, avšak byl li to skutečně autor nebo jen písař či žonglér zůstane navždy utajeno. Podle Jiřího Pelána je autorem písně především velký básník, nevylučuje však ani možnost, „že tento básník je jedním ze článků orální tradice, jež dosud prosvítá z faktury veršů“. 285 Dále je však třeba mít na paměti, že skladba nebyla určena k četbě, ale k přednesu, jak tomu ostatně bylo i u ostatních chansons de geste. Hrdinská epika byla přednášena pěvci, žongléry, a to za doprovodu hudebního nástroje. Jak píše Ian Short v předmluvě ke svému kritickému vydání Písně o Rolandovi , pouhá zmínka o této chanson de geste vyvolává v povědomí nejen odborníků několik superlativů. Píseň o Rolandovi je první velkou literární památkou francouzské literatury, je považována za nejkrásnější chanson de geste, jde o nejznámější literární dílo doby středověku a je významnou součástí nejen francouzské literatury, ale i literatury evropské a světové. Píseň se dochovala v devíti známých rukopisech, ať úplných nebo v torzech. Nejstarší z nich, zvaný podle knihovny, v níž je uložen , Oxfordský rukopis , nenese žádný název, je psán na pergamenu a vznikl mezi lety 1140 1170. Autor psal skladbu v anglo normanském dialektu. Tento rukopis je považován za nejbližší k původní verzi příběhu šířeného do té doby ústní tradicí. K samotné otázce vzniku písně poznamenává Short lakonicky: „La question de la préhistoire de La Chanson de geste a fait couler beaucoup d’encre savante à l’instar du sang répandu inutilement sur le champ de bataille pyrénéen au VIII e siècle.“ 286 Z předmluvy se rovněž dovídáme, že otázka vzniku Písně sehrála důležitou roli po francouzsko pruské válce, po roce 1870. Podle tehdejší diskuse by skladba, pokud by
284 Více Jiří Pelán v doslovu Francouzská hrdinská epika a Píseň o Rolandovi k Písni o Rolandovi; Praha: 1987, s. 210. 285 Tamtéž , s. 211. J. Pelán dále píše: „Nejstarší francouzské epické skladby jsou pravidelně anonymní: souvisí to nepochybně s orálním charakterem jejich tradování. Neznámý je i básník Písně o Rolandovi . Ve slavném závěrečném verši Písně čteme sice jméno jakéhosi Turolda – ,ci falt la geste que Turoldus declinet‘ – verš je však nejasný. Nevíme přesně, co v tomto kontextu znamená výraz ,geste,, zda označuje hrdinskou píseň, anebo nedochovanou kroniku (z pera onoho Turolda), z níž skladatel čerpal. Nejasné je rovněž sloveso ,decliner‘,: označuje činnost skladatele, kopisty nebo jongleura? Verš lze ostatně překládat takto: ,Zde končí gesta, neboť Turoldovi ubývá sil‘.“ 286 SHORT, I.; (2001), s. 10. vznikla v době Karlovců, byla památkou germánskou, ale byla li vytvořena koncem jedenáctého století, pak již je literární památkou „čistě francouzskou“. 287 Z mnoha teorií o vzniku Písně o Rolandovi a chanson de geste obecně dnes převládá téměř bez výhrad příklon k teorii o ústně šířených písních, které žongléři nebo mniši či jiní lidé později zapisovali. Pro nevzdělané publikum jedenáctého až třináctého století byl přednes chansons de geste jediným možným přístupem k těmto památkám. Short připomíná, že během jednoho přednesu mohl žonglér recitovat či zpívat tisíc až tisíc tři sta veršů. Zajímavou teorii o původu Písně o Rolandovi představil belgický autor Jozef Luciaan de Prince, 288 který pátrá po původu jmen v textu a dokazuje jejich prostřednictvím vlámský původ skladby. Jiří Pelán vidí ve středověké předloze, inspiraci k zeyerovské časově první části Karolinské epopeje , tedy Písně o Rolandovi , „nádherný obraz, symbolizující vysoké aspirace doby: obraz dokonalého vazala a ušlechtilého suzeréna, obraz statečnosti ve službě ideálu“ 289 . Ve staré Písni o Rolandovi se setkávají rytíři různých dob. 290 Středověkému autorovi pravděpodobně nešlo o věrný, historický obraz události, ale „dával matným historickým reminiscencím nový směr a nový patos a ke jménům dotvářel charaktery schopné vstupovat do dramatických dialogů“. 291 Julius Zeyer toto pojetí plně přejímá, jen je zasazuje do vyprávěcího rámce své vlastní obrazotvornosti, přibližuje příběh čtenářům své doby a „modernizuje ho“. 292 Románský či gotický obraz se stává obrazem secesním, avšak hlavní myšlenka příběhu
287 Tamtéž. 288 Jozef Luciaan de Prince (* 18. 9. 1907, Brusel, † 11. 12. 1989, Ostende), obchodní cestující, kriminalista, policejní důstojník, dokumentarista, překladatel. Založil vlastní Kancelář pro lékařskou dokumentaci a překlady. Po svém odchodu do důchodu se věnoval problematice vzniku Písně o Rolandovi . In.: L'origine flamande de la Chanson de Roland ; http://home.nordnet.fr/~jacfermaut/chansrol01.html. 289 PELÁN, J.; (1987), s. 211. 290 „Míru deformací historických faktů můžeme lépe posoudit, budeme li hledat reálné prototypy jednotlivých protagonistů básně. Remešský arcibiskup Turpin (Tulpinus) nepadl v Roncevaux, ale zemřel až deset nebo dvacet let poté. Ganelona lze snad dát do souvislosti s osobou senského arcibiskupa Wanilona, jejž Karel Holý r. 859 obvinil, že jej za peníze zradil Ludvíku Němci; je možné, že jeho jméno utkvělo v jazykovém povědomí jako označení typu věrolomníka. Reálné prototypy některých epizodních postav žily v rozmezí tří staletí: Anseïse lze zřejmě identifikovat s Ansegiliem (zemř. po roce 685), otcem Pipina II., a Ogiera s Autchariem (zemř 774), vazalem Karlomanovým; Gérard z Rousillonu, provensálský regent a zakladatel opatství ve Vézelay, zemřel r. 879; osoby Geoffreye z Anjou a Richarda z Normandie patří století desátému. Pro Bédiera jsou tyto skutečnosti důkazem, že vytvoření rolandovské legendy muselo být časově značně vzdálené od historických událostí. Pidal naopak soudí, že tyto postavy vstupovaly postupně do textu písně v průběhu jejího třistaletého vývoje.“ PELÁN, J.; (1987), s. 222 223. 291 Tamtéž. 292 Tamtéž, s. 223. zůstává stejná. Zeyer nepotřebuje vyjmenovávat všechny významné bojovníky Karlova i Marsilova vojska, ponechává jen nejvýznamnější postavy příběhu. Báseň tak nabývá na hutnosti a expresívnosti, bojovníci se stávají určitým symboly rytířských ctností, nezáleží na tom, zda patří do Karlova či Marsilova tábora. Jeden významný rozdíl však básník zachovává: Karlovi rytíři jsou současně symboly boje za křesťanskou víru. „Je zřejmé, že všechny postavy Písně – při své pozoruhodné typologické vyhraněnosti – slouží jednotnému záměru: oslavit boj křesťanstva proti islámu. Tato myšlenka je vyjádřena v Písni s patosem, který si nás i dnes podmaňuje, třebaže její agresivita a netolerantnost je nám cizí. Právě tato ideová jednota spolu s neúhybnou strohostí děje, cele založeného v logice charakterů, dává skladbě její monumentalitu. Svět Písně je úzce vymezen: je to svět feudální aristokracie, svět dotvořených sociálních struktur (týchž pro Francouze i Saracény) a hotových morálních kodexů.“ 293 Středověký básník bezpochyby záměrně působil na své obecenstvo expresívní krutostí některých scén. Na druhé straně byla tato krutost chápaná z dnešního hlediska přirozenou součástí života. Každý šlechtic byl od dětství veden ke zvládnutí vojenského umění. Tvrdý výcvik přibližoval budoucího rytíře stále víc ke světu násilí, jemu věnoval většinu svého života a svou čest. Prokázat odvahu, hrdinství a čest, nejlépe v boji za víru a za krále, to byly nejcennější vlastnosti doby středověku. 294 Více než krutost a sílu vyzdvihuje Julius Zeyer další ctnosti: oddanost a věrnost, a to právě Bohu, králi a druhům, udatnost ve službách spravedlnosti, ne osobních zájmů, moudrost a rozvahu, skromnost a pevnou víru. Porušováním těchto zákonitostí dochází k tragickým momentům, z nichž vycházejí oba básníci, Turoldus i Julius Zeyer. Adaptaci Písně o Rolandu v podání Julia Zeyera ocenil velmi výstižně opět Jiří Pelán: „Ojedinělý pokus o novodobé zpracování francouzské hrdinské epiky podnikl v 80. a 90. letech minulého století Julius Zeyer. Ve své Karolinské epopeji (vydána 1896) převyprávěl se značnou kompoziční obratností velkou část původních epických syžetů. Jeho novoromantické – chtělo by se říci v duchu dobových stylových kategorií novogotické – parafráze, podané plynným blankversem a s oblibou prodlévající u náladového prokreslení atmosféry dávných věků, jsou sice vědomě vzdáleny strohosti jongleurské epiky, k původním textům však Zeyer přistupoval velmi pietně a často je
293 Tamtéž, s. 225 226. 294 In.: Les preux chevaliers ; http://membres.lycos.fr/preuxchevaliers/. ani neparafrázoval, ale přímo překládal. Platí to i o Písni o Rolandovi , jejíž děj Zeyer zkoncentroval vypuštěním epizody Baligantovy.“ 295 V čem a jak se liší svět středověkých rytířů v podání Julia Zeyera od podání Turoldova? Oba autoři oceňují jejich statečnost a bezmeznou odhodlanost, všímají si vzezření jak Karlových, tak i Marsilových mužů. Hned třetí laisse středověkého textu a třetí část Zeyerova textu, ne nepodobná svým charakterem právě laisse, zmiňují pohanského rytíře Blankadrina (Blankadryna u Zeyera).
„Blancadrins fut des plus saives paiens, „Jen Blankadryn má dosti odvahy De vasselage fut asez chevaler: se k Marsilovi blížit, mluvit s ním. Prodom’ i out pur sun seignur aider, Kmet moudrý, právem proslavený rek, E dist al rei: ,Or ne vus esmaiez! […]‘“ 296 on hněvu nedbá krále, přízně ne. Kraj jeho rodný, slunné Hispánsko, víc v jeho mysli váží,v srdci též než osud vlastní.“ 297
V Zeyerově podání je více rozvedena rytířova majestátnost; jen právě takový muž může zastupovat svého krále i své druhy před Karlem. Podobně si básník počíná v představování dalších rytířů. Turoldus je konkrétnější, uvádí sled jednotlivých událostí a faktů. Srovnáme li paralelní části, v níž Karel Veliký v zahradě pozoruje své rytíře, pak středověký autor zvýrazňuje jakoby historicky daná fakta, jednotlivé obrazy řadí paralelně, tedy s kronikářskou přesností. Julius Zeyer naproti tomu vytváří jeden postupně se rozvíjející, souvislý obraz. Osnovu obou těchto částí bychom mohli znázornit následovně:
Turoldus: Julius Zeyer: dobytí Cordóby; císař Karel „seděl v slávě velebné“; získání velké kořisti, vybití pohanů ; kolem něj dvanáct pairů jako dvanáct přítomnost Rolanda a Oliviera; apoštolů; jména několika dalších rytířů; apoteóza víry a krále; přítomnost dalších patnácti tisíc rytířů; rytíři Samson a Turpin hrající šachy;
295 PELÁN, J.; (1987), s. 229. 296 SHORT, I.; (2001), La Chanson de Roland , s. 30. 297 ZEYER, J.; (1907), Karolinská epopeja II, s. 8. staří i mladí rytíři hrají šachy, Roland a Olivier hrají šachy mladí navíc sportují, šermují. 298 Karlovo uspokojení
Julius Zeyer, který se jindy přemíře jmen spíše vyhýbá, uvádí v této části dva rytíře, Samsona a Turpina. Turoldův statický gotický obraz tak zosobní a zvýrazní jeho symbolický význam: rozvaha a moudrost starších rytířů, jež se později v boji několikrát projeví. Zajímavý je i Zeyerův přechod z jedné situace ke druhé. Zatímco středověké laisses vytvářejí jednotlivé scény, sled jednotlivých obrazů, Zeyer přechází jakoby metodou snímání kamerou z jedné situace na druhou. Tento tvůrčí psychologický postup má jeden důležitý účinek: čtenář je nenásilně, avšak velmi sugestivně vtahován do děje, který navíc díky básníkovým typickým figurám a obrazným pojmenováním nabývá na plastičnosti. Podívejme se na tuto část ještě jednou a podrobněji:
První obraz: „velebný“ a důstojný obraz krále Karla; druhý obraz: hrdinové v trávě a na kobercích před Karlem hrají šachy; třetí obraz: nejblíže trůnu se nachází dvanáct pairů jako dvanáct apoštolů kolem Krista; rozvedená metafora a paralelismus: „Bůh, ráje král, a všeho stvořitel, bůh, který růži v máji kvést dal je kolem Karla vyrůsti dal pro věčnou slávu sladké Francie.“ 299 čtvrtý obraz: pohled na Samsona, který v boji nosívá korouhev danou Karlovi Kristem a Turpin, arcibiskup a velký hrdina; pátý obraz: Karlův zrak přechází z Turpina a Samsona na Rolanda a Oliviera; šestý obraz: Rolandův a Olivierův dialog nad šachovnicí; sedmý obraz: Karlovo uspokojení nad svými rytíři.
Tato část Zeyerova textu má tedy charakter samotného celistvého obrazu s promyšlenou vlastní kompozicí: obraz začíná i končí Karlovým pohledem a myšlenkami, mezi oběma těmito „hraničními“ částmi jsou Karlovy myšlenky zvýrazněny skutky a slovy dalších postav.
298 SHORT, I.; (2001), s. 35 36; ZEYER, J.; (1907), s. 10 12. 299 ZEYER, J.; (1907), s. 11. Ve stejné části Turoldus obdaří jedním přívlastkem a jedním přístavkem vyjmenovávané hrdiny. Například „Anseïs, li fiers“, „Gefreid d’Anjou“, „le rei gunfanuner“, zatímco Julius Zeyer zvýrazní v dalších následujících částech význam a velkolepost rytířů pomocí přívlastků téměř vždy: arcibiskup Turpin, rekovný; Richard starý; tu starý Asein; velký Milon; ušlechtilý hrabě Olivier; Ganelon, „jenž zrádcem pak se stal ve chvíli kleté“ 300 . Oba autoři tedy hned na začátku vytvářejí jasný, jednou provždy daný charakter svých hrdinů. 301 Julius Zeyer navíc dokresluje postavy vlastními charakteristickými básnickými prostředky. K Marsilovi putuje Blankadrin spolu s Ganelonem, Turoldus je nechává spolu velmi obratně hovořit: ve dvacáté osmé laisse Blankadrin s úctou hovoří o Karlovi a Ganelon jeho hodnocení potvrzuje. V další laisse oba rytíři přecházejí k Rolandovi a ke Ganelonově neskrývané zášti. Ve třicáté laisse Blankadrin rozdmýchává Ganelonovu nenávist a v laisse následující se oba dohodnou, že je třeba Rolanda zničit. Julius Zeyer shrne celou tuto problematiku do čtrnácti veršů, aniž by však ubral na působivosti a přesvědčivosti všech zmíněných Turoldových laisse. Díky koncentrovanosti všech zmíněných faktů, vytvoří Zeyer určité napětí a další spojující článek v řetězci událostí. V nepřátelském táboře Turoldův Ganelon vystupuje hrdě jako Karlův rytíř a vazal, hájí Francii, Karla i svou víru a získává si tím obdiv Marsilových mužů i samotného Marsila. Nejdramatičtější část tohoto konfliktu obsaženou v laisse třicet čtyři a třicet pět podává Julius Zeyer opět koncentrovaně, přidává stejným způsobem i události z „okolních“ laisse. O něco dále, kdy král Marsil s Ganelonem domlouvají zradu, nechá Zeyer ještě jednou představit Ganelona jako jednoho z Karlových věrných rytířů:
„,Nuž, mluvte mi o Karlu císaři. ,Jej nehaň!‘ zvolal prudce Ganelon,
300 Tamtéž, s. 14 15. 301 „Charaktery Písně o Rolandovi jsou vskutku pozoruhodným básnickým výkonem. Dojem monumentality a jednolitosti, který v nás skladba vzbuzuje, je dán především psychologickou monumentalitou a jednolitostí charakterů jejich aktérů. Tyto postavy se v průběhu básně nevyvíjejí a nemění, zůstávají takové, jak se projeví při svém prvním vstupu na scénu, přitom jsou však nadány dostatečným vnitřním napětím, aby jejich drama nebylo dramatem fatality, ale – podobně jako u postav Corneillových, jak poznamenává Bédier – dramatem vůle. Roland je statečný a čestný, jeho hrdost je však příliš vznětlivá a nedostává se mu rozvahy; Ganelon je znám jako muž statečný a rozvážný, avšak v jeho srdci doutná stará zášť vůči Rolandovi; teprve ve chvíli, kdy se oba střetnou, si volí svůj osud, jenž jednoho povznese k mučednickému heroismu a druhého strhne do hanby, pro niž není jména.“ PELÁN, J.; (1987), s. 223. To divné jest, jak starý jest to muž! neb dávná jeho věrnost vzplanula Je celý jako sněhem pokrytý, mu v srdci, bohu žel, že naposled! na věru mou, vždyť jest mu dvě stě let! ,Jej nehaň!‘ zvolal záře obdivem. Co bojů podstoupil, co zápasů! ,Jest pravý bohatýr a velký král. Co králů mocných povalil juž v prach! Nad všechny smrtelníky povýšil Ah, jest to pýcha příliš veliká, jej všemohoucí na nebesích Bůh!‘“ 302 ba ukrutenství! Nenasytný jest.‘
Ve chvíli, kdy je určen zadní voj, Turoldus se opět soustředí na výčet důležitých statečných mužů vedených Rolandem. Julius Zeyer věnuje větší pozornost samotnému Rolandovi, představuje čtenáři velkolepý obraz středověkého rytíře, obraz, v němž dominují dvě barvy: bílá, barva víry a čistoty, zlatá, symbolizující nádheru, sílu, mládí a vznešenost:
„Po těchto slovech vyjel na pahor byl omalován květy pestrými, na bílém oři, jménem Vejlantif, a pozved’ kopí s bílým praporem, brň slunolesklou , z ocelových ok jejížto dlouhé zlaté třepení měl na sobě přes bílou tuniku, až na jilec mu meče sahalo. na hlavě přilbu kamy zdobenou, Tak na pahorku stál a se všech stran: a po boku meč visel, Durandal, ‘My s tebou půjdem!’ muži zvolali, se zlatou rukovětí, na šíji již zrodili se v sladké Francii. štít zavěsil si, který bohatě Tu bylo vidět, jak byl milován.“ 303
Z dalších mužů uvádí Julius Zeyer na scénu zejména Oliviera 304 a Turpina 305 , jejich jména téměř vždy doprovází doplňujícími a zvýrazňujícími epitety či metaforami.
302 ZEYER, J.; s. 29. 303 Tamtéž, s. 37. 304 „V 11. století vytvořil geniální jongleur novou variantu tím, že uvedl do děje Oliviera. Tato postava, polemizující se starším pojetím heroismu, je možná pojetím klerickým, nasvědčoval by tomu fakt, že Olivier jako jediný z Karlových bojovníků nese latinské jméno. Pidal se přitom odvolává na Leo Spitzera, podle něhož je Olivierovo jméno odvozeno od olivy, symbolu moudrosti, a ve svazku Rolanda s Olivierem je oživeno staré topos „fortitudo sapientia“. Týž upravovatel, který uvedl do děje Oliviera, uvedl do něhu i Aldu.“ PELÁN, J.; (1987), s. 219. „O Olivierovi napsal Pauphilet, že je to postava stvořená z ničeho, žijící jen pro ,velkolepý, leč krátký literární účin‘. Vskutku, Olivier, nápadně oproštěný od rodových svazků, byl vytvořen, aby vznikla jedna z oněch literárních dvojic, jež jsou v chansons de geste tak běžné a většinou postrádají jakoukoli osobitost (jako ona aliterační dvojice Gerina a Gerera z Písně ); poskytl navíc básníkovi kontrastní fólii, na níž mohl lépe vykreslit typ Rolandův. Bolestná postava Olivierova má však nespornou lidskou jedinečnost a opakovaně si získává naše sympatie i na úkor samotného Rolanda. Olivier je stejně statečný a ušlechtilý Tam, kde chce Turoldus zdůraznit mocnou sílu vojska, začíná laisse přibližně stejným líčením vysokých hor, vytvářeje tak paralelu síly přírodní a boží k síle světské a vojenské:
„Halt sunt li pui e li val tenebrus, Les roches bises, les destreiz merveillus.“ 306
Podobný obraz vytváří i Julius Zeyer, jen opět zesílí dramatičnost:
„Šlo vojsko, šlo, a k předu lilo se jak noc hluboké lesy šumící jak řeka široká, a průsmyky a kroky mužů, koňů duněly se tměly závratnými stěnami, jak hřmění tisíc bouří příšerně, na jejichž temenech se černaly na patnáct mil ten hukot slyšán byl.“ 307
Strohý obraz hor, temných údolí a tvrdých skal probudí Zeyer k životu přiléhavými metonymiemi a příměry: mocně působí zesílený obraz mohutného proudu – „vojsko se lilo jak řeka široká“ spolu s dvojnásobnou představou temnoty – „černaly se lesy šumící jak noc hluboké“ – a vše je doplněno i zesíleným sluchovým vjemem blížícího se vojska – „kroky mužů duněly / jak hřmění tisíc bouří příšerně / na patnáct mil ten hukot slyšán byl“. Z personifikovaných představ temnot a hrozivých zvuků přechází básník postupně a plynule k představám jasu, ze světa pohanského se dostává do světa křesťanského. Tuto představu je možné naznačit klíčovými verši následujících veršů, přecházející od prvních záblesků světla k mocnému, i když nenásilnému vznešenému patosu: hory se nížily – světlo – slunce – třpyt – radostný pláč – něha – rodina – azurné nebe – vlast. Znázorněná gradace, oděna do veršů, dá nový obraz: jako Roland, je však i moudrý, má dar realistického úsudku nezkaleného vášněmi, je jedním slovem spravedlivý. Jeho postava má řadu rysů, pro něž je nám podivuhodně blízký: je cosi zvláštně roztržitého v jeho hrdinství, když bojuje pouhým pahýlem kopí a když, oslepen ranami, udeří Rolanda; je také jediný, kdo v tomto světě mužského heroismu mluví o ženě. Jeho spor s Rolandem má dojímavý patos konfliktu mezi dvěma ušlechtilými bytostmi předurčenými k vzájemnému porozumění. Jestliže skutečným hrdinou Písně je nicméně Roland, a nikoli Olivier, zaznívá v tom více než v čemkoli jiném požadavek doby: doby, jež před střízlivým vědomím povinnosti dává přednost nadšené a sebeobětavé službě ideálu.“ Tamtéž, s. 224. 305 „I tato postava je zřetelným výtvorem doby tažení proti nevěřícím, doby, která odmítala asketické mnišství a požadovala na duchovním, aby se stal vojákem božím, doby, která zanedlouho dá vzniknout řádům rytířů mnichů. […] To, co dělá z Turpina výrazný typ, však nejsou jeho ideální rysy, ale to, co je na něm konkrétního: jeho robustní letora, jeho vitalita a dobromyslnost, i jistý smysl pro humor, který lze vyčíst z některých jeho replik.“ Tamtéž, s. 224. 306 SHORT, I.; (2001), s. 78. 307 ZEYER, J.; (1907), s. 38.
„Však pomalu se hory nížily a něha v srdcích zaplanula všech, a světlo bylo posléz před vojskem, a zpomínali ušlechtilých žen, kraj gaskoňský se v slunci zatřpytil a dětí svých a krbů domácích, a všickni, zříce sladkou Francii, a k azurnému nebi neslo se do radostného pláče propukli, jak modlitba to slovo přesladké: ,Vlast naše drahá, krásná Francie!‘“ 308
Turoldus nechává jednotlivé Marsilovy muže vystoupit s udatnými prohlášeními, a to na rozloze šesti laisse (73 78), jedná se o „laisses similaires“, vytvářející jeden z typických parataktických prvků staré písně. Julius Zeyer vytváří ke skvostnému Karlovu vojsku zrcadlovitou paralelu v obraze vojska Marsila, avšak i tentokrát na podstatně kratší veršové ploše. U obou básníků příchod pohanů oznamuje Olivier. V Zeyerově popisu blížících se Saracénů však ubylo barev, jimiž básník přece jen zvýraznil stranu bojující za „správnější a spravedlivější“ věc, mající tak přízeň Nejvyššího. V popisu vojska Saracénů „jen“ jiskří přilby a brnění a je možné spatřit oře bílých praporů. Aureola něčeho temného, hrozivého doprovází Marsilovo vojsko, a vytváří tak protiklad k posvátné záři vojska Franků. Popisy boje rozdělí Turoldus opět do několika „laisses similaires“ (96 103) a představí v nich konkrétní bojující protivníky, dokonce i způsob jejich boje. Julius Zeyer tyto pasáže vypustil, dnešnímu čtenáři by mnoho neřekly a rovněž děj by byl nepřiměřeně zdržován. Básník však využil Turpinových slov, která rozvinul v úžasnou apoteózu hrdinného boje Karlových mužů. 309 Ve chvíli, kdy je zřejmé, že Saracéni svou převahou zničí Rolandův zadní voj, vyjadřuje svůj smutek i příroda. Julius Zeyer k dramatizaci této skutečnosti znovu používá metonymie k dosažení působivých a „zpřítomňujících“ účinků textu na čtenáře:
„Stín jako temný vzniklo tušení zem třásla se a blesky pršely teď v myslí všech, že bere převahu a slunce, zdálo se, že uhaslo zlo osudné, že štěstí kloní se ve pravé poledne… To smutek byl, na stranu saracénskou pomalu. jejž příroda jevila nad pádem
308 Tamtéž. 309 Viz. laisse 111 a odpovídající část Zeyerova textu: SHORT, I.; (2001), s. 115 a ZEYER, J.; (1907), s. 44 45. těch reků v Ronsevalech hynoucích, A v okamžiku tom ve Francii a nad osudem temným Rolanda.“ 310 se bouře snesla, černá jako noc,
Neodvratný zánik Rolandova vojska je umocněn představou mohutných, lesklých, plazících se vzácných i divokých hadů. Tato rozsáhlá, působivá metafora obsahuje jak gradaci, tak i následnou antigradaci, jejíž básnickou sílu znázorní opět klíčová slova a obraty v textu: záře davu → králové – knížata – emírové → nesmírné bohatství → za světlem stín ← divé národy ← divoši ← temno ← vlhká země. Jednotlivé Zeyerovy obrazy se střídají a zvyšují dramatické napětí: po pohanech promlouvá opět Turpin, a to zcela v duchu středověkých rytířských ideálů: všechny čeká neodvratná smrt, slunce pro ně zhasne, avšak vysvitne jim světlo krásnější v „ráji božím“. V laisse 137 středověké písně popisuje Turoldus okamžik, kdy Karel pochopí Ganelonovu zradu; jde o dramatické, chronologické konstatování. Julius Zeyer pro obdobnou část využije středověké metafory opakovaného obrazu přírody a vysokých hor.
„Esclargiz est li vesprez e li jurz; „A jako vichr vojsko letělo Cuntre solil reluisent cil adub, zpět do Hispanska… Ó jak vysoké Osbercs e Hermes i petent grant flambur, ty hory jsou, obrovské, pošmurné! E cil escuz ki ben sunt peinz a flurs, jak hluboké ty doly lesnaté E cil espiez, cil orét gunfanun. a prudké jak ty řeky divoké! Li empereres cevalchet par irur, Však všemi překážkami vítězně E li Franceis dolenz e curuçus : jak bouře táhlo vojsko chvátící, N’i ad celoi ki durment ne plurt, a v čele jeho svatě, velebně E de Roland sunt en mult grant poür. jel starý císař v zlatém brnění, Li reis fait prendre le cunte Guenelun, na které bílý splýval jeho vous.“ 311 Si l’ cumandat as cous de sa maisun.“ 312 Zajímavé je srovnání obou pasáží – Turoldovy i Zeyerovy zobrazující Rolandovu smrt. Turoldus vytváří obraz v duchu ideálních rytířských tradic: Roland
310 Tamtéž, s. 48. 311 Tamtéž, s. 53 54. 312 SHORT, I.; (2001), s. 136. umírá tváří k zemi nepřátel, poslední myšlenky patří Francii, králi a druhům, žádá Boha o odpuštění a tato prosba má podobu sugestivní modlitby; Roland podává Bohu svou pravou rukavici a Bůh posílá Gabriela a Michaela, kteří doprovázejí hrdinovu duši do ráje. Zeyerův obraz Rolandovy smrti začíná apostrofou anděla Gabriela. Sled obrazů je možné charakterizovat takto: dva stromy, symbol přátelství Rolanda a Oliviera, vztah rytíř – král, rytíř – Bůh, klid, nepřítel, obří Saracén, snažící se získat meč Durandal, souboj Rolanda se Saracénem, poslední chvíle Rolandova života. V plynule navazujícím řetězci obrazů vytvořil Julius Zeyer nový, v secesním duchu nesený obraz, zrcadlový k obrazu gotickému vytvořenému autorem středověké písně. Secesní barvitá aureola i tady zvýrazňuje a doplňuje psychická hnutí hrdiny. Prolínají se tu tři důležité principy: metonymie, poetická dekorace zvýrazněná epitety, vyjádření kajícnosti vytvářejí poetický text působící na čtenářovo vnímání. Vytkneme li jednotlivé uvedené prvky, vynikne i jejich vzájemná gradace: metonymie – smrt držela ho jednou rukou, tráva šeptajíc se vlnila, mlha jala duši, vláha něhy se vedrala; poetické dekorace vonná tráva, stupně mramorové, sladká Francie plná slunce, šumné perutě cherubínů, hejno orlů, zlato večera; Rolandova kajícnost poslední síly, prosba Boha o odpuštění, pravá rukavice podaná Pánu, vize Francie, Karla a Aldy, prosba o přijetí duše, smrt. Středověký básník věnuje laisse 184 Karlovu smutku a utrpení, panovník je sám; jeho opuštěnost ještě zvyšuje noc, spící krajina, lidé i koně. Jas měsíce je v následujících verších znásoben dalšími přírodními zářemi – bouře, oheň, plameny – a to z vůle Boží. Bůh posílá i archanděla Gabriela, aby bděl u císařova lože. Záře přírodní je tu básníkem zmíněna pravděpodobně k „posvěcení“ postupně sílící záře císaře, tím i ke zvýraznění jeho role v celé písni. Tím se dostáváme k další důležité problematice textu – jaká je role králů, tedy Karla Velikého a Marsila v Písni o Rolandu ? Každý z nich vládne obrovskému vojsku, národu, podléhá jim spousta rytířů. Ti je milují, bojují za ně i za víru, kterou jejich králové ztělesňují. Jak se tedy vyvíjí obraz obou soupeřů, dvou světů a dvou náboženství? Jejich obraz nesporně zaostává poněkud za obrazem rytířů, především Rolanda, v textech obou básníků jsou však pasáže, kdy je tato situace navozena spíše zdánlivě, či pasáže, kdy obraz krále nebo králů zvýrazňuje rytířské ctnosti, nebo je dokonce završuje. Podívejme se tedy podrobněji na vývoj obou královských postav ve středověkém i zeyerovském textu.
4.2. OBRAZ KRÁLE MARSILA A KARLA VELIKÉHO VE STŘEDOVĚKÉ CHANSON DE ROLAND A V PÍSNI O ROLANDU JULIA ZEYERA
V roce 778 král Karel již sedm let dobývá španělská území, vzdoruje mu jen Zaragoza. V samém počátku středověké písně, tedy v laisse 2, odchází král Marsil do zahrady, odkud promlouvá ke svým vévodům a knížatům a žádá je o radu. Ovládají ho smutek a starosti. Ju lius Zeyer přiznává Marsilovi rysy nejen královské, ale i prostě lidské. Zatímco jeho Karel je veselý a „velké hody slaví slavnostně“, zeyerovsky vyjádřený smutek krále Marsila dojímá gradací různých podob trápení a žalu. Porovnejme Turoldovo „goticky statické“ pojetí a Zeyrovo pojetí „secesně barvité“:
„Li reis Marsilie esteit en Sarraguce: „Na čele králi těžká chmura dlí, Alez en est en un verger suz l’umbre; on z domu prchá v zahrad samotu; Sur un perrun de marbre bloi se culched, kde palmy nejhustší svůj stelou stín Envirun lui plus de vint milic humes. na stupně z modravého mramoru, Il en apelet e ses dux e ses cuntes.“ 313 jež po svahu v šer vedou tamarind, tam vrh’ se na tvář král, a na blízku s ním fontán plakal. S vlasy vítr hrál. A velcí říše, jeden za druhým, se z domu plížili, a opodál si zastírali, němi, rouchem líc.“ 314
Pro obraz trpícího člověka a současně krále nestačí Juliu Zeyerovi jen „pouhý“ stín a modravý mramor, ani čekající dav dvaceti tisíc lidí, z něhož vystupuje do popředí jen Blancadrin. Ten je ve staré písni popsán jako rytíř, který „fut des plus saives patiens / De vasselage fut assez chevaler“ 315 . Blancadrin dává Marsilovi radu, co je třeba udělat, aby Karel odešel se svým vojskem ze Španělska. Julius Zeyer vyjadřuje oběma králům, avšak nejenom jim, svou úctu básníka a snad i rytíře. Jak Blankadryn, 316 tak i Marsil jsou skvělými a významnými osobnostmi. Zeyer se nezmiňuje o pohanství, v tomto okamžiku není rozhodující. Důležité je, že Blankadryn je rytíř, „kmet moudrý, právem proslavený“, 317 nezáleží mu ani na králově přízni ani na jeho hněvu, ctí ho jako krále, zdůrazňuje – a tím i celou situaci dramatizuje a obrazně posouvá někam výš – že on, král, je především muž, a proto nesmí „v prachu kvíleti“318 , je tedy mužem, pak králem a tím i bytostí, hvězdou, třebaže pohanskou, vedoucí lid tmou. Gradace pojmů zdůrazňuje a připomíná Marsilovi jeho význam, staví ho na důstojnou a zcela vyváženě protikladnou stranu vah, na jejichž druhé straně se nachází Karel. Ve staré písni dává Blancadrin do protikladu, k prostému pojmu „Francie“, „clere Espaigne la bele“. Julius Zeyer zůstává u vyrovnaných vznešených královských stran, od „sladké Francie“ 319 přechází ke Španělsku jako k protikladné „slunné zemi“ či „zemi mečem pracně dobyté“. Turoldův Marsil ukončí poradu krátkým proslovem k desíti „věrolomným mužům“, zatímco Marsil Julia Zeyera je veden okamžitým a upřímným pocitem nadšením. Proto místo věcného (Marsilie) „dist a ses humes“ „zvolá nadšeně“ a všichni
313 SHORT, I.; (2001), s. 28. 314 ZEYER, J.; (1907), s. 8. 315 SHORT, I.; (2001), s. 30. 316 Ve středověké básni nalezneme podobu jména Blancadrin či Blancadrins, Julius Zeyer je počešťuje na Blankadryn. 317 ZEYER, J.; (1907), s. 8. 318 Tamtéž. 319 Spojení „dulce France“ se ve středověké písni objevuje téměř jako ustálené spojení. V textu tento obrat nalezneme celkem třiadvacetkrát. jeho muži začnou jásat. Saracénští hrdinové se chystají k velké lsti a Turoldus i Zeyer k nim paralelně vytvářejí obraz vznešeného Karla a jeho pairů. Turoldův císař je veselý, protože jeho velikost je dokázána i velikými válečnými a dobyvatelskými úspěchy. Středověký básník začíná svůj obraz velikostí bojovnou a hrdinnou a téměř v závěru osmé laisse, kdy ke Karlovi přicházejí „li message“, podává obraz i Karlovy královské vznešenosti. Zeyer začíná stejnou pasáž velkolepým obrazem císaře a tento obraz vymalovává pečlivě tah za tahem, aby ho tak přivedl k téměř božské záři:
„Desuz un pin, delez un eglenter, „Ve velké, stinné, svěží štěpnici Un faldestoed i unt fait d’or mer: byl Karel vesel. Sosna ohromná La siet li reis ki dulce France tient. své temné větve střechou šířila Blanche ad la barbe e tut flurit le chef, nad stromy ovocnými. Zlatý trůn Gent ad le cors e le cuntenant fier: stál pod ní jasný, plané růže keř S’est ki l’demandet, ne l’estoet enseigner. pln bledých květů rostl pod sosnou, E li message descendirent a pléd, peň její objímal i zlatý trůn, Si l’salüerent par amur e par bien.“ 320 a šířil kolem vůni nejsladší. Na zářícím svém křesle usmíval se Karel císař. Zjev byl velebný: vous jeho sivý plynul k pasu až, a vlasy bíle kvetly jako sníh, a mohutný byl jako boží bouř, a hrdý jako hora vysoká však jeho úsměv mírnil velikost tu jeho přísnou jako slunce svit tmu skalních stěn, když ráno zaplane.“ 321
Světelné tahy se rozsvětlují postupně, nakonec splývají v božskou sluneční zář: ráno zaplane , ze stínu temných větví se poznenáhlu šíří několikerá zář: zlatý trůn, na zářícím křesle usmíval se , vlasy bíle kvetly jako stín , slunce svit. Počet konkrétních substantiv převažuje nad abstraktními. Díky epitetům a abstraktním substantivům se materiálno nepozorovatelně přenáší do oblasti až nadzemské, zvýrazněné navíc spojením několika smyslových oblastí – zraku: bouř, úsměv, velikost, svit, tma, ráno;
320 SHORT, I.; (2001), s. 34. 321 ZEYER, J.; (1907), s. 10. sluchu: bouř; a čichu: vůně . Uvedená část obsahuje na ploše sedmnácti veršů dvaadvacet adjektiv. Počet hodnotících přívlastků u Turolda se omezuje na stručné, jasné vyjádření a většinou jde o epiteta konstantní: or mer, tut flurit le chef, dulce France, blance ad la barbe, gent ad le cors e le cuntenant fier 322 . Julius Zeyer z tohoto obrazu vychází, avšak jeho fantazie jej domýšlí dál s úctou a obdivem k velikosti samotného vladaře. Zmíněný rozšířený obraz je tokem plynoucích přívlastků, dobarvující obraz původní až k zeyerovsky velebné záři: stinná, svěží štěpnice, sosna ohromná, temné větve, stromy ovocnými , zlatý trůn, jasný plane růže keř, bledých květů, vůně nejsladší , zářící křeslo, zjev velebný , vous sivý , skalní stěny. Obraz je dále tónován čtyřmi za sebou jdoucími přirovnáními: vlasy bíle kvetly jako sníh; mohutný byl jako boží bouř; hrdý jako hora vysoká; úsměv mírnil velikost tu jeho jako ráno slunce svit. Škálu vjemů doplňuje synestézie vpletená do proudu obrazů vůně nejsladší a oxymóron vlasy bíle kvetly jako sníh. Turoldus pracuje v této části textu s jednoznačnými slovesy: fait, siet, tient, est, demandet, estoet, enseigner. U Zeyera můžeme hovořit o slovesné barvitosti, která se výrazně podílí na dynamičnosti textu: sosna šířila větve, trůn stál pod ní, peň objímal zlatý trůn, (peň) šířil vůni, vous plynul k pasu, vlasy kvetly , úsměv mírnil velikost, slunce svit zaplane . Slovesa u Zeyera vyjadřují tok, proud něčeho, pohyb směřující do prostoru: šířit, objímat, plynout, zaplanout. Julius Zeyer tímto způsobem vytvořil celý rejstřík obrazů od metafor: větve střechou šířila, boží bouř , a silné personifikace přes vznešené básnické příměry a obrazy naplněné snad až orientální smyslovostí: zlatý trůn, peň s vůní nejsladší , po obrazy utkané ze světla: jasný, plané růže keř; bledé květy; na zářícím křesle se usmíval; zjev velebný; vlasy bíle kvetly, slunce svit zaplane. Obraz panovníka a jeho velikosti oba autoři rozvíjejí dále, každý svou vlastní metodou. Připomeňme si opět zeyerovský obraz krále Karla, kdy jeho vnitřní zrak pohlíží na rytíře shromážděné kolem něho. Julius Zeyer i tady vychází z turoldovské základní předlohy, jen znovu využil secesního štětce k vytvoření obrazu svého a tím i bližšího čtenáři devatenáctého století, ovšem zachovávaje stále svrchovanou úctu k tomu, co zanechal středověký básník:
„Tak seděl Karel v slávě velebné, a opodál na trávě zelené
322 V moderní francouzštině: or pur, France la douce, barbe blanche et son chef tout fleuri, un bel homme au visage imposant. SHORT, I.; (2001), s. 35. na bílých kobercích, na hedbávných, květ jeho hrdin v šachy tiše hrál neb hovorem se bavil veselým.“ 323
Kolem Karla vládne klid. Julius Zeyer se znovu pohledem vrací ke skupince před vladařem a tento obraz zvýrazňuje několikerým paralelismem:
„Však nejblíž trůnu byli pairové; A jich bylo dvanáct, číslo posvátné: B ti kolem Karla vždy se kupili, A jak kolem Krista, Pána našeho, A+B vždy dvanáct apoštolů zářilo. B Bůh, ráje král a všeho stvořitel, C bůh, který růži v máji kvést dá C je kolem Karla vyrůstati dal A+B+C pro věčnou slávu sladké Francie.“ 324 A+B+C
Linie označená A se týká skupiny kolem krále a krále samotného; A+B je linií přirovnání a přechodu od motivu světského k motivu duchovnímu; linie B zastupuje duchovní mystiku, C všemocnost a sílu boží. V posledních dvou verších úryvku vytvořil básník rovinu, v níž všechny motivické linie vyúsťují a jsou zdůvodněny. Turoldovi rytíři se baví nejenom hrou v šachy, ale i šermem. V podání Julia Zeyera žádný z Karlových mužů nešermuje. Všichni poklidně hrají šachy a autor využívá této situace jako expozice, tedy k seznámení s dalšími hrdiny. V této části uplatňuje Zeyer jeden ze svých významných principů, kdy své autorské pozorování předává nenápadně a plynule jedné ze svých postav tak, aby následující situace byly představovány jako by z pozice dané postavy, a ne autora. Jde o velice sugestivní prvek, jímž básník vtahuje do své hry a rozvíjí před ním film svých představ:
„Na tváři Turpina, na Samsonu zrak Karlův jasně nyní spočinul, pak těkal dál, a stal se jasnějším,
323 ZEYER, J.; (1907), s. 10. 324 Tamtéž, s. 11. neb hle, tam v stínu starých jabloní byl Roland povstal;“ 325
Připomeňme, že pohled autora, předaný Karlovi, se opět mění, tentokrát v dialog Rolanda a Oliviera. Tajné královy myšlenky pak znenadání přeruší Rolandovo zvolání, oznamující příchod Blankadryna, rytíře z nepřátelského Marsilova vojska. Výše představená část odpovídající osmé laisse středověkého textu je Juliem Zeyerem rozvinuta do dramaticky vystupňovaného textu, v němž básník využil několik svých základních poetických prostředků. Ty jsou však charakteristické nejen pro zmíněnou část, ale pro Zeyerovu práci s adaptovanými texty vůbec. Jde především o: o proud obrazů, jenž je vytvořen bohatým rozvinutím epitet; o bohaté metafory a personifikace; o časté básnické příměry; o plynulý přechode od autorského monologu k monologu či dialogu postav příběhu. Plošnost původního středověkého obrazu tak dostává výraznou plastičnost a dynamiku. Zeyerova schopnost dramatizace okamžiku prochází textem téměř neustále. Například ve chvíli, kdy se Turoldus v Blancandrinově poselství zmíní třemi verši o Marsilově zdánlivém souhlasu s přijetím křesťanství a sedmi verši o bohatství poskytnutém Karlovi, Julius Zeyer poskytuje oběma informacím stejný prostor. Zatímco pro středověkého posluchače musel být obraz neskutečného bohatství pohádkou, Zeyer nechává svému čtenáři prostor k přemýšlení, obrazotvornosti a volbě, opět pomocí svých poetických prostředků:
„Já poznal, že tvá víra pravou jest, Rád s tebou o poklady dělím se: že vede ke spáse, budiž vírou mou! lvy pošlu ti a chrty, medvědy Chci pokřtěn být, chci být tvým vasalem. a sedm set vybraných velbloudů, Jdi do své vlasti, přijdu za tebou pak tisíc bystrozrakých sokolů, tam v Cáchách slavnostně se podrobím, sto mezků bílých, zlata nesoucích z tvých rukou manství přijmu hispanské. a stříbra, co jim síla postačí.“ 326
325 Tamtéž, s. 11 12. 326 Tamtéž, s. 13. Pojetí křesťanství a obraz bohatství jsou navíc u Julia Zeyera spojeny se jménem královského města Cáchy. O tomto Marsilově poselství nechávají oba autoři své krále přemýšlet. Turoldus věcně, stručně, Zeyer opět pečlivě volí slova, která mají rozvířit čtenářovu fantazii a zdramatizovat účinek chvíle, kdy Karel musí rozhodnout:
„[…] císař Karel však své ruce povznes ’ k nebi v mlčení , pak sklonil hlavu, dlouho přemýšlel, a konečně svůj mocný, velký zrak v němž hrůza dlela, upřel na posla a pravil klidně : […]“ 327
V tomto básnickém vyjádření jedné jediné myšlenky si uvědomíme mohutnou vlnu pocitů, procházející jakoby zpomaleně vladařovou myslí. Turoldův Marsil i Marsil Julia Zeyera uzavírá spojenectví se zrádným Ganelonem. Přichází chvíle jejich loučení. Ve středověkém textu „Marsilies tint Guenelun par l’espall v textu Zeyerově „A naposled jal Marsil za ruku, / za pravou Ganelona,“ 328 . Proč právě pravou ruku, proč Zeyer zdůrazňuje tento fakt? Je známo, že básník se ve středověké písni několikrát zmiňuje o pravé Marsilově ruce. Může tím připomínat hrozbu Karlovi, že bude zbaven své pravé ruky Rolanda 329 , jinde jde skutečně o fakt Marsilova zmrzačení v boji v Roncevaux 330 nebo o ironii ve chvíli, kdy Baligant posílá rukavici pro Marsilovu ruku? 331 Zeyer pravděpodobně nebere v úvahu ani jednu z těchto skutečností, významnější snad pro něho je Ganelonovo postavení vůči Karlovi, tedy fakt, že je jedním z jeho nejvěrnějších a nejlepších mužů, jeho „pravá ruka“, která je však Ganelonovou zrádnou dohodou znehodnocena. V písni Julia Zeyera Marsil o ruku vůbec nepřijde, velká bitva mezi Saracény a Franky je jen jedna, oba vládci jsou až do konce konfliktu rovnocennými válečníky i králi. Marsilovi přisoudil český básník jiný konec. Skutečnost, že klid Karlova rána je narušen Ganelonovým příjezdem, je ve staré písni vyjádřena v šesti verších. Julius Zeyer v trojnásobném počtu veršů vytvořil nový,
327 Tamtéž, s. 13. 328 Tamtéž, s. 32. 329 Ve středověké písni nalezneme tento fakt ve verších 597 a 1195. 330 Verše 1903, 2701, 2719, 2781, 2795 a 2809. 331 Verš 2678. bohatý obraz. Ranní přírodní scenérie odpovídá vladařovu rozpoložení. Posvátnost chvíle je zvýrazněna přítomnosti anděla. Klidná atmosféra je pak násilně a dramaticky přerušena Ganelonovým příchodem:
„Noc prchala a Karel zbudil se; a Karel sám šel tichou slyšet mši, do bílých par archanděl Gabriel, již Turpin denně sloužil pod stromem. jenž povždy v hlavách jeho lože bděl, Pak v trávu zelenou se posadil se ztratil, jak když hvězda zapadne, na nevysokém, mírném pahorku a věrní rytíři, již střežili a zíral v tichý, slunný, širý kraj. stan jeho každou noc, již třímali meč v jedné ruce, v druhé rozžatou Tu na obzoru náhle vynořil nad sněhy čistší svíci voskovou se průvod skvělý, vichrem bouřil blíž, (sto vždy jich bylo), odcházeli juž, a císař v čele jezdců poznával když noční služba jejich skončena, teď Ganelona.“ 332
Protiklad tmy a světla je tu rozehrán v několikerém paralelismu a ten pak vyústí v novou zář: tma, temno x světlo, jas: noc prchala; do bílých par; hvězda zapadne; nad sněhy čistší svíce vosková noční služba skončena; tichý, slunný, širý kraj.
Ganelon ruší posvátný klid svým příjezdem. Ten je však Juliem Zeyerem podán náležitě dramatickou metaforou: „vichr bouřil blíž“. Metonymie opět dodává celému obrazu dramatičnosti ráz a zpřítomňuje okamžik pomalu odcházející noci: noc prchala, hvězda zapadne, průvod se vynořil, průvod bouřil. Volné plynutí idylického obrazu není v textu rušeno ani neobvyklými epitety ani jinými zvláštními figurami. Epiteta jsou záměrně konstantní, dodávají představovanému obrazu pocit důvěrnosti, něčeho blízkého, a tím i klidného: bílé páry, věrní rytíři, čistá svíce vosková, noční služba, tichá mše, tráva zelená, nevysoký, mírný pahorek, širý kraj.
332 ZEYER, J.; (1907), s. 33. V osmašedesáté laisse dosahuje Turoldus dramatičnosti koncentrovaností obrazů a jejich soustředěním jako by do jednoho okamžiku: o smutek a předtucha krále Karla; o Ganelonova zrada; o pohani a jejich příprava na boj; o francké sbory s dvanácti pairy. Julius Zeyer dosahuje dramatičnosti naopak plastickým rozvedením jednotlivých obrazů; podívejme se, jak například básník rozvíjí „pouhý“ králův smutek, velikost Karla i v jeho bolu, pocit, jenž je současně doprovázen i nadějí na šťastný návrat:
„A všichni, kteří byli na blízku, Však smutek ten pominul ten samý ucítili náhlý strach, a dále v drahý, slavný, rodný kraj a vidouce, jak Karel zaplakal, se vojsko bralo s velkým jásotem.“ 333 i oni slz se neubránili.
Následuje obraz Marsila a jeho vojska, který je rozvit v několikerém paralelismu:
„K rá l M ar sil jako m oř e v alil se A (zvukomalba k vyjádření obrovského se vlnění mohutného vojska) přes hory, doly, pláně široké A a každý z nich byl lítý, zuřivý B jak ďábel, jejž dno pekel vychrlí B blíž přicházeli k místu blíž a blíž A+B a do trub zatroubit dal Marsil král A a hromem hlahol ten se rozléhal C a v slunci třpytu se všech nyní stran C se saracénské voje rojily A+B jak moře, které řvoucí pohrozí, že zem chce pohltit [...] C a slyšeli ten hukot velký franští rytíři C, D [...] a nesmírnou viděli záplavu D
333 Tamtéž, s. 39. těch temných mužů, zbraní třpytivých“ B
Kde A je motivická linie vztahující se ke králi Marsilovi a jeho vojsku, B zdůrazňuje vojsko, muže vedle muže, C je nadřazená, obecná linie, abstraktní obraz, obraz živlu (oheň – hrom, slunce a jeho třpyt, voda – moře a jeho hukot), D je linií ztělesňující pohled franckých rytířů. Současně je možné považovat za paralelní obrazy první dva verše, kde král Marsil vystupuje jako jakási synekdocha celého saracénského vojska. Následují tři verše, v nichž je jiným metaforickým obrazem vyjádřeno totéž. Rovněž verše, obsahující přirovnání, vyjadřují pohyb saracénského vojska:
„a v slunci třpytu se všech nyní stran se saracénské voje rojily jak moře, které řvoucí pohrozí, že zem chce pohltit“ 334
Mezi jednotlivými třemi paralelními obrazy existuje vztah dramatické gradace; první, výchozí linie je dána veršem:
„Král Marsil jako moře valil se“, jedna osoba zastupující celý obraz bouřlivého moře; dav vojáků; druhá linie je dána dalšími dvěma verši a je navíc zvýrazněna příměrem:
„a každý z nich byl lítý zuřivý jak ďábel, jejž dno pekel vychrlí“ zvýraznění každého jednotlivce zuřivost až živelná – ďábel z pekla obrovského vojska, tvořící současně vařící moře – protikladné živly ohně i jeden mocný celek; a vody; ve třetí linii se obě předchozí setkávají a vrcholí:
„se saracénské voje rojily, celek: Marsil, rytíři, vojsko; jak moře, které řvoucí pohrozí,
334 Tamtéž, s. 40. že zem chce pohltit.“ spojení živlů, apokalyptický obraz.
V desíti částech středověké písně, tedy v laisse 69 až 78 vystupují jednotlivě vznešení rytíři krále Marsila a slibují smrt Rolandovu, Olivierovu, Karlův pád a zpustošení Francie. Julius Zeyer celou tuto část ze své skladby vypustil, nevpustil do ní ani líčení středověkých bitevních krutostí, svou pozornost soustředil na otázky víry a boje, na obrazy přírody a boje. Zatímco v původní skladbě Rolandovi rytíři jdou po pláni v Roncevaux a hledají a vidí své mrtvé, u Zeyera:
„ A v okamžiku tom ve Francii ve pravé poledne… To smutek byl, se bouře snesla, černá jako noc, jejž příroda jevila nad pádem zem třásla se a blesky pršely těch reků v Ronsevalech hynoucích, a slunce, zdálo se, že uhaslo a nad osudem temným Rolanda.“ 335
Nejenom rekové a rytíři, ale celá Francie, nejenom celá Francie, ale veškerá příroda v zemi a živly nad zemí vyjadřují svůj smutek nad smrtí. Vzrušující obraz aktivující obrazotvornost čtenářovu i jeho smysly (zrak, sluch, hmat), hra barev: černá noc, blesky, slunce uhasíná v pravé poledne, temný osud ; dramatizující slovesa: bouře se snesla, zem třásla se, blesky pršely, slunce uhaslo, smutek byl, příroda jevila , spolu s neutrálním zdálo se , vztahujícím se spíše ke všem přírodním jevům, jednotlivé, rychle se střídající projevy přírody a živlů jsou kladeny za sebou paratakticky, čímž zvyšují dynamičnost a rychlý tok dějů, převažují substantiva označující čas a nevyhnutelnost: okamžik, bouře, noc, blesky, slunce, poledne, smutek, pád, osud , to vše vytváří strhující obrazné divadlo bolesti a smutku. Téměř na konci bitvy Turoldův Roland zaduje třikrát na roh Olifant. Zeyerův Roland zatroubí jen jednou, avšak opět s rozvinutým proudem obrazů. Společně s Olifantem zazní také bolest Rolandova, Karlova, bolest veškeré přírody. Ta je veškeré bolesti svědkem a účastnicí:
„a pozved’ m ocný, obr ovský sv ůj r oh, a cel ou sil ou prs ou zatr ou bil“ 336
335 Tamtéž, s. 48. 336 Tamtéž, s. 53. Zvuk rohu jako by skutečně zněl ze slov druhého verše, neboť obsahuje čtyřikrát, v pravidelných intervalech, za sebou jdoucí dvojhlásku ou a pomalou, avšak rozhodnou předehrou k němu je soustředění samohlásek a, o a jednou i ů v předchozím verši, které jako by nesení zvuku připravovaly a podporovaly. Zvuk je pak novými a novými obrazy nesen dál:
„Hrom duněl dolem , lesy chvěly se, zvuk hrozný byl , a letěl za hory a v horách vyskočila ozvěna do Francie, kde Karel slyší jej jak z hlubokého spánku vzrušena, a srdce tušením mu bolelo a zařvala kamenná obryně: a zvolal : ,Přisám vůh, toť olifant ! ‘ na třicet mil byl slyšán její hlas! Ném na to zvolal : ,Zrada, zdá se mi, Jak bolestně, ach, volal olifant! že do osidel reky lapila A jakou silou Roland zatroubil! tam za horami! ‘“ Krev z úst jeho lila červená a s čela, žíly v spáncích pukaly Císař v zoufalství a smysly jeho mlhou kryly se. si vlasy rval a zvolal : ,Na koně, Zvuk hrozný byl , a pohan zarazil a Ganelona jímejte! se polekaně, pluky couvaly; Jest Jidášem, sen zjevný jest mi teď! ‘“ 337
V této části textu Julius Zeyer několikrát různými obrazy zdůrazňuje bolest: bolestně volal olifant, srdce tušením mu bolelo, císař v zoufalství si vlasy rval a zvolal; přidává i obrazy bolesti fyzické: krev s úst se jeho lila červená / a s čela, žíly v spáncích pukaly / a smysly jeho mlhou kryly se. Další obrazy smutku nacházíme v těch částech, a to u Turolda i Julia Zeyera, kdy Karel vjíždí do Roncevalské soutěsky a hledá a volá své paladýny, rytíře i vojáky, avšak nikdo mu neodpovídá. V závěru odpovídající laisse Turoldovy písně se zmocňuje císaře i jeho vojska smutek, žal i hněv a první, kdo promluví ke Karlovi a vyzve ho k pomstě, je vévoda Naimon. Slova vyjadřující smutek se opakují, nevyhrocují se: tiret sa barbe, 338 ki est irét, plurent si baron, se pasment vint millers, grant pitét, que de pitét durement ne plurt, plurent lur filz, se pasment li plusur. Karel po této výzvě poklekne
337 Tamtéž, s. 53. 338 Obrat „Karlet tiret sa barbe“ se u Turolda objevuje často a v několika souvislostech. Především je výrazem bolesti, smutku, zoufalství (verše 2414, 2930, 2943, 3712, 4001), při vousu se přísahá a není připuštěn žádný protest (verše 48, 249, 1719, 3954), za vous Karel tahá i v případě, kdy chce vyjádřit své opovržení (verše 1843, 3122, 3318, 3520) či v situaci, kdy Karel hladí svůj vous a naznačuje, že přemýšlí nebo je překvapen (verše 215, 772, 2982). na zem, anděl z vůle boží mu přislíbí pomoc. Turoldus vytvořil prostý, tichý, gotický obraz pln pokory a prosby. V dalším gotickém obraze v laisse 180 Frankové v čele s Karlem ženou pohany, některé pobijí, jiní nepřátelé utonou; slib je naplněn, pomsta dokonána. Julius Zeyer předkládá čtenáři gradaci žalu. I on využívá především sloves jako nezdržel se Karel, povznes’ ruce, žaloval, vous bílý trhal, slzy tekly, celé vojsko bědovalo, a vřava a pláč a kvil se šířily. 339 Od Karlovy bolesti přechází žal na vojsko a šíří se do celého údolí. Sedm veršů, sedm sloves v nich obsažených zvýrazňuje dějovost pasáže, stupňování jejich obsahu: nezdržel se povznes’ ruce – žaloval – (vous, vlasy) trhal – (slzy mu) tekly – (vojsko) bědovalo – (vřava nesmírná a pláč a kvil) se šířily. Smutek je zdramatizován. K této dramatičnosti připívá i hendyadis: vřava nesmírná a pláč a kvil. Zeyer postupně přechází k čestné povinnosti pomsty. Karlův zrak se obrací k nebi, k nebi se nesou i divoké výkřiky pomsty: ku nebi pozdvih’ zrak, divoké se pomsty k nebi nesly výkřiky, ku nebi jasnému. V rozmezí devíti veršů básník třikrát zmíní nebe, soustředěním pozornosti na božské skutečnosti tak vytváří předehru k něčemu významnému, božskému, slavnému:
„… kde klonilo se slunce k úplnému západu. A Karel vzdych’: ,Kéž slunce zastaví běh denní svůj, by černá, zrádná noc plášť nevěsila mezi pohany a hněv můj velký! ‘“ 340
Protiklad tmy a světla, pohanství a víry je tu nesen několika klíčovými slovy: noc, její plášť a slunce, denní běh a je dobarven několika zvýrazňujícími epitety: noc je černá a zrádná, Karlův hněv pochopitelně velký . Anděl z gotického obrazu je přenesen jako by o několik století dál, aby zazářil v nových, duchovně živých barvách a zazněl i v odpovídajících „tónech“ zvukových:
„Sotva šeptal tak, tím šumem k němu zněla stříbrně : tu viděl jasnou, jarou postavu ,Na dráze své se slunce zastaví
339 ZEYER, J.; (1907), s. 67 68. 340 Tamtéž, s. 68. nad zemí vznášet se, a slyšel šum a posvítí na velkou pomstu tvou – jak velkých perutí a slova ta pak teprv ku spánku se odchýlí.‘“ 341
O pohybu slunce rozhoduje v Turoldově podání Bůh, v podání Julia Zeyera samozřejmě také, ale slunce je autorem personifikováno v samostatný obraz:
„Pur Karlemagne fist Deus vertuz mult granz, „Zjev na to velkým, klidným posunkem Car li soleiz est remés en estant.“ 342 dal rozkaz slunci, hned se vrátilo od hlavy hory, která zpola juž štít zlatý jeho kryla, vrátilo se skokem velkým vprostřed obzoru a dštilo světlo jako v poledne.“ 343
Frankové ženou Saracény, země se chvěje, vichr šumí a hází větvemi v lesích. Tak silně proudí vzduch a tak krutá je pomsta Karlova a jeho mužů, až i příroda sama ztichne a s ní i nebe a slunce. Ve středověké skladbě Marsil dorazí do Zaragozy, kde v olivovém háji uléhá do trávy. Krev prýští z rány, královna Bramimonda spěchá za ním, vrací se dvě stě tisíc rytířů. Všichni proklínají Francii, Karla, svrhují sochy bohů a ničí je. Soucit básníka Julia Zeyera s Marsilovým osudem je větší, jeho král pohanů prchá temnou nocí s veškerou královskou velikostí a důstojností. Obraz saracénského krále v temné noci je opět zeyerovsky bohatě rozvinut. Po něm následuje obraz Karlův a oba králové pak v jednom osudovém obraze dosahují Zaragozy. Pro obraz Marsilův jsou důležité tři škály barev: světlá, temná a krvavá:
světlo tma krev měsíc jasný zdřimlá zem krvavé roucho bílé světlo šeré plání karbunkuly rudé řeka zaplála jak stříbro se tyčil temně třpyt průhledný stín
341 Tamtéž, s. 69. 342 SHORT, I.; (2001), s.172. 343 ZEYER, J. (1907), s. 69. třpyt jeden temnotou lunná záplava
Do Saragossy prchal temnotou. král Marsil prchající zoufale se tyčil temně, obrovský jak stín. Ta ale dlouho nehalila jej, Jej viděl Karel. V roucho bělostné neb měsíc vyšel jasný; mlčenliv po boji byl se oděl krvavém, na tiché luhy bílé světlo lil, plášť zlatý, těžký s ramen splýval mu na řeku hlubokou, jež zaplála a koruna z blankytných safírů jak stříbro; celý obraz jeden třpyt a karbunkulů rudých svítila byl průhledný, třpyt jeden zdřimlá zem, mu na hlavě, na sněhu dlouhých kštic.“ 344 a v šerém plání lunné záplavy
Karlovi muži se pro Marsila i pro čtenáře stávají zástupem křivdu mstících andělů […] / ves bíle oděný a každý z nich / měl v ruce bleskodeštný, nahý meč. 345 V poslední části písně Julius Zeyer děj zjednodušuje vypuštěním další velké bitvy, kterou Karel svedl v písni Turoldově. Nahrazuje ji nově vytvořeným příběhem o královně Bramimondě. Turoldův Marsil žádá o pomoc Baliganta ze země babylónské a Karel se vrací přes osudnou Rocenvalskou soutěsku, kde nachází těla hrdinů. Padlé muže kladou do společného hrobu, jen těla a srdce Rolanda, Oliviera a Turpina odnášejí s sebou. Podle středověkého básníka dochází k nové bitvě. Boj ve věci víry je velkolepý a vznešený. Karlova výzva ke svým mužům je jednoznačná. Turoldus vypráví s nadšením o jednotlivostech boje, představuje statečné barony. Laisses 239, 241 a 242 jako by vždy končily refrénem či nadšenými výzvami. Téměř ke konci bitvy Baligant vyzývá Karla, aby se vzdal, viní jej, že mu vzal syna i zemi. Karel opětovně žádná emíra, aby přijal křesťanství. Baligant odmítá, a tak boj musí pokračovat. Pohani jsou poraženi, Marsil je zpraven o porážce svého vojska a umírá. Smrt krále Marsila je rychlá, jediná možná a básník jeho duši zatracuje v duchu křesťanských tradic. Bramimonda vydává Karlovi Zaragozu, Karel a jeho biskupové křtí pohany, kdo se protiví, je uvězněn nebo upálen. Ušetřena je pouze královna Bramimonda. Tento náznak Karlova milosrdenství vedl Julia Zeyera k rozpracování příběhu o královně. Marsilův konec z pera zeyerova je mnohem mírnější. Také Zeyer vrací Karla s vojskem na
344 Tamtéž, s. 70 71. 345 Tamtéž, s. 71. místo nešťastné bitvy, aby pochovali mrtvé a aby s sebou vzali těla a srdce tří slavných hrdinů. Básník má však k dispozici opět své vidění secesního malíře, který citlivě nanáší nově barvy na původní středověký obraz. Turoldův Karel nezahálí ani na cestě domů, svá vítězství obohacuje o dobytí pohraničního města Arbonne. V Bordeaux, v kostele Saint Seurin zanechá olifant plný zlata, přepluje Girondu, aby ve městě Blaye v kostele Saint Romain nechal pohřbít Rolanda, Oliviera a Turpina v bílých rakvích, a spěchá do Cách, aby mohl započít soud se zrádným Ganelonem. Mrtví u Julia Zeyera mají podobný osud, avšak při ukládání padlých do velkého hrobu v soutěsce básník použije středověkého legendárního motivu – středověkého zázraku:
„Strom nad každou vyrostl mohylou, pln vonných květů, s výše azuru zněl chorál krásný ze rtů andělských, a světlo vycházelo ze země, v níž franští bohatýři dřímali.“ 346
Turoldův i Zeyerův Karel přijíždí do Cách. Panovník Julia Zeyera má navíc s sebou ještě těla tří padlých hrdinů. Ti jsou pohřbeni ve skvostné kapli, postavené s boží pomocí. Tento motiv zpracovává autor do působivých detailů; právě u hrobu těchto hrdinů se má konat proces se zrádným Ganelonem. Ještě jednou nechá Zeyer zaznít králův smutek nad ztrátou svých věrných zvláštním, symbolickým, pohádkovým obrazem:
„ V tu kapli Karel reky pochoval, Dům Karlův prostřed dvanáct paláců pak v palác vzhůru kráčel po schodech stál pairů, jako měsíc vprostřed hvězd; těch porfyrových, bronzem zdobených, lesk nadzemsky vycházel z nádhery u jejichž paty fontán zázračný té dobru zasvěcené budovy; své horké vody tryskal dymavé však domy pairů pusty byly teď, a naplňoval léčnou parou vzduch. a smutek hleděl z oken vysokých. Vzdych’ Karel z hloubi duše, posadil
346 Tamtéž, s. 79. na trůn se zlatý v síni z mramoru, a mlčel v dumy truchlé ponořen.“ 347
Silného vizuálního účinku dosahuje Julius Zeyer známými prostředky: jednak častými přívlastky, metonymií, propletením abstrakty s konkréty, jednak slovy, která podtrhují barevnost a tím i plastičnost popisovaného místa: epiteta : schody jsou porfyrové, bronzem zdobené; fontán zázračný, horké vody dymavé, pára léčná (adjektivum neobvyklé, archaizované), lesk nadzemský, domy pusty , okna vysoká , síň z mramoru , dumy truchlé (rusismus opět doprovázený archaizovaným adjektivem); metonymie: fontán tryskal a naplňoval , měsíc stál , lesk vycházel , smutek hleděl ; abstrakta: lesk, nádhera, dobro, smutek, hloubka duše, dumy; obrazy barevnosti: porfyrové schody, bronz, pára dymavá, měsíc vprostřed hvězd, lesk, zlatý trůn, stín z mramoru a snad i pusté domy. Celá tato pasáž – od Karlova vstupu do paláce až po vstup Aldy – jako by byla dříve skrytým tajemstvím, a to až po dobu Zeyerova odhalení, ve dvou Turoldových verších:
„Munte el palais, est venut en la chambre. As li venue Alde, une bele dame.“ 348
V závěru středověké písně pomalu nastává večer, když tu boží posel Gabriel přináší Karlovi nový vzkaz: je třeba s vojskem táhnout do země Bire, král Vivien a křesťané ho volají, aby je zbavil obléhajících pohanů. Karel je neustálými boji unaven, je smutný a pláče. V posledním zpěvu písně Julia Zeyera volá truchlícího Karla k jeho povinnostem věrný vévoda Ném. Karel odmítá, zvláště potom, co mrtvým tichem zazáří náhle tisíce lamp a kolem císaře projde smuteční průvod nesoucí za zvuků zvonů mrtvou Aldu. Zeyer v této části vytváří citově působivý obraz, v němž spojuje kontrast těžké, truchlivé atmosféry s něžným obrazem dívky, která snad ani nemůže být mrtvá a současně burcuje pozornost tří smyslů: sluchu – mrtvé ticho, zašlehla záře, zvuk zvonů, ticho největší; zraku – náhlá záře, v záři tisíce lamp, Alda spanilá, bílá labuť, hrobka
347 Tamtéž, s. 81. 348 SHORT, I.; (2001), s. 242. mramorová; čichu – vonné růže. Téměř každé substantivum v této krátké části je opět doprovázeno atributem, epitetem převážně konstantním: mrtvé ticho, v záři tisíc lamp, průvod panen klášterních, zvuk zvonů, Alda spanilá, zdřimlé vonné růže, bílá labuť, ticho největší, hrobka mramorová.
„Bol velký všechny muže uchvátil, na vonných růžích zdřimlá ležela když slova tato Karel pronášel, jak bílá labuť. a bylo mrtvé ticho. Zašlehla V tichu největším tu náhlá záře v záři tisíc lamp, ji uložily v hrobku mramornou, a ejhle, průvod panen klášterních by mezi Rolandem a bratrem svým se blížil hrobce, nesly na marách na slavné z mrtvých vstání čekala.“ 349 při zvuku zvonů Aldu spanilou;
Teprve Bramimonda, jejíž krása Karla ohromí, přiměje císaře, aby uposlechl volání povnnosti. A panovník smířen vychází zpod klenby kaple rozzářené lamp tisícerým světlem chvějivým pod klenbu nebeskou, kde tisíckráte tacís bílých hvězd se rojilo . Z Karlova smutku z nové bitvy v Turoldově písní povznáší Julius Zeyer krále k věčné slávě. Velký hold básníka velkému panovníku a slavné středověké písni je tak vznešeně ukončen.
4.3. ŽENY V PÍSNI O ROLANDOVI
Většinou nehrají ženy ve středověkých chansons de geste důležitou roli. Pokud se na scéně vůbec objeví, pak zejména proto, že to vyžaduje logika děje. V Turoldově písní na krále Marsila čeká jeho žena Bramimonda, na Rolanda snoubenka Alda. Bramimonda přijme křesťanství, Alda umírá, jakmile se doví o Rolandově smrti. 350 Nic víc, protože tak to tradice chanson de geste i sama doba vyžadovaly.
349 ZEYER, J.; (1907), s. 88. 350 „Nejstarší, ,klasické‘, zpracování Písně o Rolandovi, jak se zachovalo v rukopise oxfordském , vzniklo asi mezi r. 1066 (bitvou u Hastingsu, jejímž současníkem a snad účastníkem mohl býti její skladatel) a 1095, ale rukopis sám jest z druhé poloviny stol. XII. Na tomto rukopise jsou závislá jiná zpracování, jako je rukopis v knihovně svatého Marka v Benátkách, rýmovaná verse benátská, verse chateaurouxská, pařížská, lyonská, cambridgeská a zlomky zpracování jiných. Verse tyto obsahují episody z oxfordského Ve starodávném textu vstupuje Marsilova choť na scénu v padesáté laisse svým proslovem ke Ganelonovi. Julius Zeyer vždy s úctou a se zvláštním citem přistupoval ke ženským postavám. Pro jeho moderní adaptace bylo snad nemyslitelné, aby se v nich ženy vůbec neobjevily. V době fin de siècle, kdy se žena nejen pro Julia Zeyera stále víc stává určitým symbolem nebo osudovým démonem či andělem, zůstává sice básník věrný středověké látce, ale bez žen se jeho příběhy obejít nemohou. Příchod královny Bramimondy je pro něho impulsem ke stvoření nového příběhu, blížícího se svou povahou k legendě. Turoldovu padesátou laisse nechá projít svou fantazií, aby znovu uvedl na scénu královnu se všemi poctami, jež jí náležejí, a aby ji pak ve svém příběhu uvedl nejen v původních, ale i v nových souvislostech:
„Pak královna dar vaší ženě… Dobře střežte je, ze vnitra komnat vyšla, spanilá neb krásnějších jste nikdy neuzřel.’ jak měsíc. Jemný závoj kryl jí tvář, jímž vlahé její oči svítily, Tak pravíc podala mu klenoty, a sladce pravila mu: ‘Pane můj, jež svítily jak duha na nebi, já kořím se vám, neboť říkají, a zmizela jak lehký mráčku stín, že spásu přinášíte zemi té, jen vůně z rouch se ještě šířila pro kterou tolik slz jsem prolila! po síni, která světlej zdála se, Choť můj vás ctí a všichni rekové. zjev pokud její krásný zdobil ji.“ 351 Hle, dva ty náramky já posílám,
Temno komnat královského paláce je možné považovat za temno náboženské, odkud vychází prozatím jen slabá zář, místy snad jen tušená: o ze vnitra komnat vyšla spanilá / jak měsíc, jemný závoj kryl ji tvář, / jimiž vlahé její oči svítí; o že spásu přinášíte zemi té o Tak pravíc podala mu klenoty, / jež svítily jak duha na nebi / a zmizela jak lehký mráčku stín; o jen vůně z rouch se ještě šířila , vůně totiž téměř vždy doprovází zeyerovsky božský či andělský zjev;
Rolanda neznámé, na příklad rozvádějí románově milostný vztah Rolandův k Audě.“ ŠIMEK, O., (1948), s. 43. 351 ZEYER, J.; (1907), s. 32. o po síni, která světlej zdála se. Svět temna, pohanství, smutku je naznačen obraty: ze vnitra (komnat), jemný závoj kryl, zemi té, (zmizela jak) lehký mráčku stín a svět světla, jasu, naděje a spásy: spanilá, měsíc, oči svítí, svítily jak duha na nebi, vůně se šířila. Hodnotící atributy v Turoldově padesáté laisse mají podobu přívlastků neshodných: dous musches: ben i ad or, matice e jacunes, l’aveir de Rume. 352 Atributy ve zpracování Julia Zeyera opět otevírají pohled na proud obrazů se světly a barvami: spanilá (královna), jemný závoj, vlahé oči, lehký mráčku stín, zjev krásný. Obraz je navíc doplněn trojím básnickým příměrem: spanilá jak měsíc; (klenoty) svítily jak duha nanebi; zmizela jak lehký mráčku stín. Měsíc – duha – stín mráčku , tedy světlo v temnotě přechází do mnohobarevné duhy a pak se znovu skrývá za stínem. Měsíc, duha i mrak jsou jevy nadzemské, k nimž se věci a bytosti pozemské utíkají, jevy směřující k Bohu; jde snad o básnickou anticipaci pravé víry, kterou královna přijme či zdůraznění božské lehkosti, kterou Zeyer vždy v postavě ženy vyznával? Zeyerovy ženy jsou buď anděly, nebo démony. Pro ženské démony však není v Písni o Rolandu místo. Zlidšťování světa nadzemského dosahuje Julius Zeyer i v této části četnými metonymiemi: oči svítily, klenoty svítily, vůně se šířila, síň světlej zdála se, zjev zdobil. Obraz královny dokresluje i jedna synestézie: sladce pravila mu . Královna se znovu objevuje v písni ve chvíli Marsilova pádu. Král Marsil u Turolda i u Julia Zeyera přijíždí do své zahrady. V Turoldově písní uléhá Marsil do trávy v olivovém háji, krev mu prýští z rány. Bramimonda spěchá za ním, proklíná Karla a s ním celou Francii. Také Marsil Julia Zeyera zakrvácen a zpocen klesá do trávy pod olivu. Právě pod tu olivu, která byla svědkem jeho slávy, vítězných snů a teď i pádu. Avšak z temnot komnat vychází opět Bramimonda, pokorná a milující královna, a vypráví Marsilovi o svém vidění panny s dítětem, o vidině „hispanské slunné země / pod vládou kříže, šťastnou, svobodnou“ i o své další vidině, v níž viděla umírat Rolanda. Karel je dojat královninými slovy, nechává Marsila v jejím náručí, v němž však jeho „hrdé srdce“ puklo bolestí. Příběh je jednoduchý, avšak díky síle básníkova slova je strhující fantazijními vizemi vedoucími smířlivě pohanskou královnou ke světlu, a vedoucími tak ke světlu
352 SHORT, I.; (2001), s. 68. i celou zemi. Modrá, bílá a zlatá jsou oblíbenými barvami Julia Zeyera, jsou i barvami duchovními. Právě tyto barvy se objevují ve vypravování královny:
„pozvedala jsem zraky k blankytu […]; viděla jsem v světle démantném […]; a byla hvězdou , byla liljí […]; moře vidin […]; já viděla hispánskou slunnou zem […]; tu azur modrý v stříbro změnil se a stal se průhledným.“ 353
Bramimondina vidění přecházejí v modlitbu a po ní přichází král Karel:
„V tom zaslyšela kroky za sebou, Teď rudým byl, a Karel všem se zdál a v lesku věčně krásných, svatých hvězd jak Boží posel, na svět vyslaný, se zjevil Karel v celé velebě: by křivdu káral. Hrůza z něho šla, stál s obnaženým mečem ohromným, a sluzi Marsila jak plachá zvěř s tím mečem, který za den třicetkrát se rozutekli temnou zahradou.“ 354 Vždy barvu svého lesku proměnil.
Ve středověké hrdinské písni by žena, sebevíce andělská, nemohla mít tak široký prostor pro vyjádření svých citů, pocitů a vizí. Přestože Julius Zeyer její osudový zvrat rozvádí do legendární šíře, má právě díky tomuto podání rysy středověké, duchovní, stává se jakousi Máří Magdalenou podporující a zvýrazňující poslání císaře Karla. Další andělskou bytostí je mladičká, křehká Alda, snoubenka Rolandova a sestra Olivierova. Alda se objevuje na scéně ve chvíli Karlova smutku po návratu do Cách. Karel Julia Zeyera je smutný a pohroužený do myšlenek, když tu se otevřou těžké dveře a jako protiklad ke světské tíze nádhery vejde tiše jak hvězda krásná dívka. 355 V Turoldových verších se dívka jakoby představuje sama, ptá se po Rolandovi; Karel ji zpraví o hrdinově smrti, chce jí dát za manžela svého syna Ludvíka. Básník je
353 ZEYER, J.; (1907), 72 73. 354 Tamtéž, s. 74 75. 355 Tamtéž, s. 81. stručný, jasný. Pro Julia Zeyera se stává východiskem k celému zpěvu o Aldě andělovi. Slovní obraz je stejně úchvatný jako by byl obraz stvořený malířem, záře, modř a zlatá hrají i tady důležitou roli k vytvoření duchovní, či spíše andělské a křehké postavy dívky:
„Když hlavu ale zdvihla, bílou tvář, To Alda byla, Alda spanilá, jež v moři zlatých vlasů tonula, ta Alda, kterou bratr Olivier ke trůnu obrátila, oči své byl Rollandovi reku zasnoubil, jak blankyt smavé a přec nyjící když duše jeho po ní toužila na císaře upřela, bylo všem, a láska v srdci jejím rozkvetla, jak sladký zvuk by slunným chvěl se dnem, květ čarný, rosou rajskou kojený.“ 356 a v duši vnik’ jim něhou vzrušenou.
Na poměrně malé ploše textu se čtenář setkává se dvěma příměry: oči jak blankyt smavé a bylo všem, / jak sladký zvuk by slunným chvěl se dnem. Druhým přirovnáním navíc básník zapojuje smyslové vnímání: chuť (sladký), sluch (zvuk), zrak (slunný), hmat (chvěl se). Dva silné secesně laděné metaforické obrazy uvádějí a uzavírají malebný obraz spanilé dívky: Když ale hlavu zvedla, bílou tvář, / jež v moři zlatých vlasů tonula a láska v srdci jejím rozkvetla, / květ čarný, rosou rajskou kojený. Verši zaznívá i malebná libozvučnost daná aliterací samohlásky a a souhlásky l; obraz dívky je tak podmalován pomalu plynoucími vlnami podobných zvuků: To Alda byla, Alda spanilá, / ta Alda… . V rámci jednoho verše se objeví sedmkrát samohláska a, z celkového počtu desíti samohlásek a čtvero l. Ne přehnaně, a přece citlivě dojemný rozhovor panovníka s Aldou zvyšuje dramatičnost situace. Ve chvíli, kdy se Alda dovídá o smrti obou hrdinů:
„A stála jako sloup, a bolest její němá, suchý zrak víc dojaly než nářek vášnivý.“ 357
Její smrt podává pak Julius Zeyer následovně:
356 Tamtéž, s. 81 82. 357 Tamtéž, s. 83. „A rovně jako socha ze sněhu zrak shaslý byl –a duše její v ráji juž. na stupeň trůnu padla. Zvedli ji A přišly zbožné panny klášterní, a myslili, že mdlobou schvácena. a vynesly tu čistou liliji, Však těžce hlava její klesla zpět, o kterou Karel truchlil hluboce A celý dvůr a celá Francie.“ 358
Co zvýrazňuje Turoldus, to je vznešenost, tedy vznešenost lidí i jejich žalu, čtyři urozené ženy bdí u mrtvé, než bude uložena u oltářní stěny. Julius Zeyer klade důraz na lidský cit, na vášeň. Nepíše o slávě hrobu u oltáře, ta teď není podstatná, může přijít později, důležitý je okamžik Aldiny smrti. Ta je pro čtenáře přítomná a dotýká se ho tím více, že už z dřívějších pasáží Karolinské epopeje se dočetl příběh o Rolandovi a Aldě, příběh jejich seznámení a lásky. Turoldus se v předposlední části písně vrací krátce ke královně Bramimondě. Karel ji dává v Cáchách pokřtít a královna přijímá nové jméno Juliana. Dvě ženy ve středověké písni, Bramimonda a Alda, kdy každá z nich patří do jiného tábora, se nikdy nesetkaly. Setkali se však muži, které ony milují. Jejich láska k nim je nejdůležitější. Obě postavy se však alespoň duchovně setkávají u císaře Karla: zatímco jednu ztrácí, v druhé nachází oddanou křesťanku. Julius Zeyer nechává potkat obě ženy v jednom ze svých závěrečných obrazů, v obraze zvláštním, ale pokorném, tklivě klidném: Bramimonda žádá Karla o svolení žít v klášteře vedle kaple a střežit hrob Rolandův a Aldin. V její pokoře je několikerá lítost a smutek: smutek za zemřelého manžela, pokřtěné ženy za pohanského muže, smutek nad zmařenými životy Rolanda a Aldy. Ještě na jednom místě v písni se objeví ženy, zcela logicky podle Julia Zeyera, a to na místě, kde zase zcela logicky podle Turolda mají co dělat jen a jen muži. Ve chvílích nejkrutějších bojů v Rocenvalské soutěsce středověký básník píše:
„Il nen i ad chevalier ne barun Que de pitét mult durement ne plurt: Plurent lur filz, lur freres, lur nevolz E lur amis e lur seigneurs.“ 359
358 Tamtéž, s. 83 84. 359 SHORT, I.; (2001), s. 180. A Julius Zeyer:
„Co bohatýrů mladost pohřbena do prachu na vždy! Neuvidí víc ach, matek svých, a žen a dítek svých ni drahých přátel, již za horami je čekali na půdě otcovské.“ 360
4.4. SROVNÁNÍ VYUŽITÍ POETICKÝCH PROSTŘEDKŮ V PÍSNI O ROLANDOVI V PODÁNÍ TUROLDOVĚ A V PODÁNÍ JULIA ZEYERA
Středověké chanson de geste, a spolu s nimi i Píseň o Rolandovi , jsou psány formou obvyklou pro tento druh skladby: skládají se z jednotlivých asonovaných částí zvaných laisses. Verš je ve většině chansons de geste desetislabičný. Některé podobné části, tedy „laisses similaires“, stejně jako některé věty, jsou k sobě řazeny s úmyslem přitáhnout pozornost posluchače, zopakovat události předchozích laisses nebo zvýraznit ta „gesta“, o nichž básník právě hovoří. Ian Short se domnívá, a v tom se liší od pojetí Zeyerova, že dnešní čtenář se bez větších obtíží smíří s četnými, až stereotypními scénami porad, vyslanců, s opakovanými vzájemnými slovními potyčkami i zápasy. Neudiví ho ani stejné stylistické postupy: četné dialogizované scény, popisy zredukované na minimum a upřednostňující to, co je konkrétní a představitelné, úzký rejstřík metafor, absence vypravěčských zásahů, nedostatečně objasněné chování hrdinů či závažných důsledků tohoto chování. S čím podle Shorta může mít současný čtenář potíže, to jsou charaktery postav, které jsou příliš jednoznačné. Dobový posluchač v představovaných hrdinech viděl své ideály a těm se chtěl přiblížit. Otázka víry je leitmotivem této hrdinské písně, stává se potvrzením správnosti a oslavou „kolektivní“ rytířské síly a křesťanské víry. Epický hrdina, „muž činu a rozhodnutí“ zůstává podřízen osudovosti křesťanského společenství, které zastupuje. I přes tuto charakterovou „nelomovost“ postav je možné v textu objevit několik výjimek: váhání či mlčení císaře Karla při některých událostech či při důležitém rozhodování, špatné rady moudrého rádce Naimona téměř na začátku písně. Pochvalné popisy některých pohanských rytířů sestavil autor zřejmě se stejným záměrem jako Zeyer k vytvoření rovnocenné a
360 ZEYER, J.; (1907), s. 47. vyvážené nepřátelské strany ke straně francké. I přes některé výše uvedené „nedostatky“ poutá píseň silou dějovosti, strhuje nadšením vlasteneckým i křesťanským, osloví posluchače láskou Karla k synovci Rolandovi a je to právě tento lidský cit, který vede císaře, aby bez prodlení pomstil smrt svých nejvěrnějších a nejlepších rytířů. Sám Zeyer ve své předmluvě k Písni o Rolandu přiznává, že je v ní „velká poesie“. A také ještě mnoho skrytého tajemství, jak zase dodává Ian Short. 361 Český čtenář pak nutně musí dodat, že mnohé tajemství je pak také ještě skryto i Zeyrově adaptaci. Píseň o Rolandu Julia Zeyera je psána desetislabičným nerýmovaným jambickým veršem, tedy blankversem. Ten básník zachovává v celé skladbě. Tento druh verše dodržuje jednak vzhledem ke staré středověké písni, jednak jambický sylabotónický verš byl typickým veršem lumírovské generace pro vznešená témata. Turoldův verš odpovídá téměř vždy syntaktickým celkům, v jeho textu o rozsahu čtyři tisíce dva verše se vyskytuje necelá desítka přesahů. Text Julia Zeyera je členitější, přesahy mnohonásobně četnější, je dokonce možné konstatovat, že je jedním z typických versologických syntaktických prvků výstavby textu. Oba autoři používají bohatě souřadných souvětí, souvětí Zeyerova jsou však opět bohatěji rozvinutá. Rovněž Zeyerova hypotetická souvětí jsou častější a různorodější. Poměr vět hlavních je převážně slučovací, což je jednak dáno polysyndetem, dominující spojkou a, uvádějící často jednotlivé jambické verše, jednak několikerým paralelismem vycházejícím z básnického rozvíjení obrazů. Dramatičnost Zeyerova textu je dána rovněž častými zvolacími větami, které představují citově vzrušenou řeč. Ve středověkém textu je občas laisse ukončena „kolektivním hlasem“, který má potvrdit nebo dokázat obecný charakter tvrzení:
„Diënt Franceis: ,Il nus i cuvent guarde!‘“ 362 „Diënt Franceis: ,Ben ad parlét li dux‘“ 363 „Respundent Franc: ,Sire, vos dites bien‘“ 364 „Paien respondent: ,Sire, mult dites bien‘“ 365 „Respundent Franc: ,Ore en tendrum cunseill‘“ 366 „Respundent Franc: ,A conseill en irums‘“ 367
361 SHORT, I.; (2001), s. 15 17. 362 Tamtéž, s. 40 (verš 192). 363 Tamtéž, s. 42 (verš 243). 364 Tamtéž, s. 174 (verš 2487). 365 Tamtéž, s. 184 (verš 2685). 366 Tamtéž, s. 246 (verš 3761). „Respundent Franc: ,Or avez vos ben dit‘“ 368 Výjimečně je tento „vox populi“ ztišen do úplného ticha: „Franceis se taisent: as les vus aquisez!“ 369
U Saracénů tento „hlas“ vyjadřuje pochybnost a strach:
„Que nus perduns l’onur ne la deintét Ne nus seiuns cunduiz a mendeier.“ 370 „Dïent paien: ,Issi poet il ben estre! ‘“ 371 „Dit l’un a l’altre: ,Karlun avrum nus ja! ‘“ 372 „Dist l’un a l’altre: ,ça vus traiez, ami! ‘“ 373 „Dïent paien: ,La gent Carlun est bele. ‘ Bataille avrum e aduree e pesme.“ 374
Julius Zeyer veškeré pocity soustřeďuje do postav eposu, všechny děje jsou viděny a prožívány jimi samotnými, což opět přispívá ke dramatičtějšímu spádu děje. Jiným pozoruhodným poetickým prvkem obou autorů jsou apostrofy. Dramatizují děj, mnohem více opět v zeyerovském textu, jejich počet převyšuje třikrát apostrofy vyslovené Turoldem. Julius Zeyer oslovuje ústy hrdinů nejen meč, ale i koně, Karel volá mrtvého Rolanda, hrdinové volají Boha, Krista i „světlo ráje“. V Turoldově textu je rovněž v mnohem menší míře zastoupen básnický příměr, asi jen desetkrát, a pokud jej básník použije, pak je spíše více přirovnáním ustáleným než poetickým:
„Plus curt a piét ne fait un cheval;“ 375 „Plus se fait que lëon ne leupart;“ 376 „Plus est isnsels qu’esperver në arunde;“ 377
367 Tamtéž, s. 246 (verš 3779). 368 Tamtéž, s. 250 (verš 3837). 369 Tamtéž, s. 44 (verš 263). 370 Tamtéž, s. 30 (verše 45 46). 371 Tamtéž, s. 32 (verš 61). 372 Tamtéž, s. 154 (verš 2114). 373 Tamtéž, s. 154 (verš 2131). 374 Tamtéž, s. 220 (verš 3303). 375 Tamtéž, s. 82 (verš 890). 376 Tamtéž, s. 96 (verš 1111). 377 Tamtéž, s. 118 (verš 1492). „Plus est isnsels que n’est oisel ki volet;“ 378 „Si cum li ceres s’en vait devant les chiens;“ 379 „Pur ço sunt Francs si fiers recumencét;“ 380 „Blanche ad la barbe ensement cum flur;“ 381 „Altresi blanches cume neif sur gelee;“ 382 „Blanche ad la barbe cume flur en avrill;“ 383 „Altresi blanche cume flur en espine;“ 384
Julius Zeyer používá básnického příměru velmi často, v jeho písni jich je více než osmdesát; jde opět o jeden z principů jeho vlastní básnické dílny. Dotváří jimi nastíněné obrazy, zesiluje jejich působivost a plastičnost. Občas používá řetězce přirovnání a jimi pak dosahuje gradace obrazů a dějů. V předchozím textu byly již některé příměry uvedeny, proto je teď možné povšimnout si některých jiných, vytržených úmyslně z kontextů, aby tak vynikla působivost básníkova stylu a jazyka:
„a bylo jak když slunce zapadne dumné šero lehne krajinou.“ 385 „(Ganelon) chvěl se osykou.“ 386 „Hoj, věrný meči, krásně svítící, jsi jako teplý slunce paprslek!“ 387 „a Turpin na oba se pousmál jak dobré slunce, (…) a hleděli na sebe jasně zas jak hvězdy na nebi.“ 388 „a cherubové šumnou perutí jak hejno orlů zlatem večera se snesli k němu.“ 389
378 Tamtéž, s. 122 (verš 1573). 379 Tamtéž, s. 140 (verš 1874). 380 Tamtéž, s. 140 (verš 1888). 381 Tamtéž, s. 212 (verš 3173). 382 Tamtéž, s. 220 (verš 3319). 383 Tamtéž, s. 230 (verš 3503). 384 Tamtéž, s. 232 (verš 3521). 385 ZEYER, J.; (1907), s. 13. 386 Tamtéž, s. 21. 387 Tamtéž, s. 25. 388 Tamtéž, s. 52. „Šept pohnul rtem jí, slova padala jak listy rozervané růže v prach […] a rovně jako socha ze sněhu na stupeň trůnu padla.“ 390
K působivým prvkům tvůrčí vizuální metody Julia Zeyera patří také „krajinomalba“. Příroda je vždy účastna dějů eposu, je často nedílnou součástí pocitů hrdinů, nikdy netvoří jen pouhou, i když občas snad sentimentální kulisu, jak je tomu i v písni Turoldově. Středověký autor navíc používá popisně přírodních pasáží velmi vzácně, jen na čtyřech místech v textu:
„Halt sunt li pui e li val tenebrus, Les roches bises, les destreiz merveillus.“ 391 „Halt sunt li pui e tenebrus e grant, Li val parfunt e les ewes curant.“ 392 „Halt sunt li pui e mult sunt halt les arbes.“ 393 „Passent ces puiz e ces roches plus halte, Cez vals parfunz, ces destreiz anguisables, Issent des porz e de la tere guaste.“ 394
Naproti tomu vyvstává secesní proud obrazů přírody z tvůrčí dílny Julia Zeyera. Někdy hrají důležitou roli jednotlivé přírodní prvky, třeba motiv stromu, pod nímž se scházejí oba králové k poradám. Jindy celá příroda umocňuje děj a vnitřní prožívání hrdinů. Na jiných místech básník zvyšuje napětí nejen zásahy přírodními, ale i božskými. Turoldovi muži mívají nad sebou korunu olivovníku, borovice, jednou dokonce i tisu, 395 přičemž o objevení se určitého stromu rozhodují především zřetele metrické. Julius Zeyer není tak jednoznačný, Marsil téměř vždy usedá pod olivou, i jeho poslové jdou ke Karlovi s rozkvetlými olivovými větvičkami. Jen v samém začátku písně schází
389 Tamtéž, s. 57. 390 Tamtéž, s. 83. 391 SHORT, I.; (2001), s. 78 (verš 814 815). 392 Tamtéž, s. 138 (verše 1830 1831). 393 Tamtéž, s. 162 (verš 2271). 394 Tamtéž, s. 210 (verše 3125 3127). 395 Olivovník se objevuje ve středověkém textu na dvou místech, ve verších 366 a 2571, borovice na osmi místech, ve verších 114, 165, 168, 407, 2357, 2375 a 2884, tis ve verši 406. pohanský král k fontáně do palmového háje a jednou se trůn nachází pod dubem. Karel má svůj trůn jen pod sosnou, pod sosnu ukládá Roland i Olivierovo tělo. Dva stromy inspirující Zeyera na jedné z jeho podvečerních procházek se objevují v Ronsevalském průsmyku a doprovázejí Rolandovu smrt:
„Dva stromy vidět kývat blankytem jak padlý sníh, a trávy vysoké na nevysokém, svěžím pahrbku, se přes ně vlnily a voněly. květ ronily na stupně z mramoru, Tam odplížil se Roland, v stínu kles’ jež z dola vedly k nim, tak zářící a stromy nad ním tiše chvěly se.“ 396
Nejmohutnější klenba stromu se metaforicky rozprostírá nad panovníkovou hlavou téměř v samém závěru zeyerovské písně, kde se stává klenbou zázračné kaple, a nakonec přechází v klenbu největší, nejduchovnější a nejzářivější – klenbu nebeskou. Básník Julius Zeyer vnesl do středověkého tématu i formy nejen bohatou škálu básnických prostředků, z nichž výše byly uvedeny jen ty nejnápadnější a nejtypičtější, ale také sílu své básnické obraznosti, fantazie a nadšení.
5. PÍSEŇ O KORUNOVÁNÍ KRÁLE LOVISE
Píseň o korunování krále Lovise tvoří čtvrtou a závěrečnou část Karolinské epopeje Julia Zeyera. Píseň vyšla poprvé časopisecky v Květech roku 1893, knižně až po Zeyerově smrti v roce 1905. Skladba působí na čtenáře jako obdivuhodně zkomponovaný celek, jako jediný příběh odehrávající se před očima vzpomínajícího císaře Karla Velikého. Je na konci svého života a je třeba, aby vládu převzal jeho syn Lovis. Zkušenější čtenář bude vědět, že existuje stejnojmenná francouzská píseň z roku 1160, která obsahuje 2 693 verše. Rozsahem tedy patří ke kratším středověkým epickým skladbám. Podrobnějším zkoumáním s překvapením zjistíme, že chanson de geste o korunování Karlova nástupce tvoří jen malou část Zeyerovy skladby. Všechny
396 ZEYER, J.; (1907), s. 63. ostatní části se nově korunovaného krále nějakým způsobem dotýkají, vytvářejí několik vyprávěcích „předstupňů“ ke konečné části o slavnostní korunovaci. Zeyer ve své písni vypráví o Lovisově matce, o Guillaumovi, Lovisově ochránci, i o stárnoucím císaři Karlovi, v jehož mysli se všechny tyto příběhy odehrávají. Zeyer jim dodal zajímavou konstrukci vystavěnou na dvou základních motivech úzce spolu souvisejících, a to na motivech zrady a věrnosti. Všechny příběhy přecházejí ze Zeyerovy mysli do myšlenek Karla Velikého. Ten je vypravěčem, jeho myšlenky vyvářejí vypravěčský rámec, a nenásilně tak spojuje všechny jednotlivé příběhy. Stárnoucí císař se tak stává básníkovým zprostředkovatelem prožitých a promyšlených obrazů a pocitů, které pak před čtenářem dramaticky a živě vyvstávají. V Písni o korunování krále Lovise můžeme rozlišit šest základních příběhů, a tím i šest základních, na sebe navazujících vypravěčských linií: 1) vypravěčský rámec vytvořený Karlovým prožíváním a vzpomínkami; 2) příběh Aimeriho de Narbonne; 3) příběh dětství a mládí Guiljoma Fierabrase; 4) příběh dobytí města Orange; 5) příběhy zrádce Makára a věrné královny Sibyly; 6) korunování krále Lovise. Výchozími body pro Zeyerovu skladbu i pro komparatistickou studii se tak stávají některé skladby z cyklu Guillauma Oranžského, chansons de geste Couronnement de Louis a Macaire. Julius Zeyer postupoval při psaní své čtvrté části Karolinské epopeje podobně jako v Písni o Rolandovi ; zjednodušeně to znamená, že něco převzal z původních textů, něco odebral a přepracoval v duchu své vlastní poetiky, něco vytvořil zcela originálně. Rozsáhlý celek několika chansons de geste převzal Julius Zeyer do jedné básně o více než 3 500 verších. Jeho skladba by tedy ve středověku patřila k méně rozsáhlým, zatímco ve druhé polovině devatenáctého století je situace pochopitelně jiná. Pro bližší pochopení moderní podoby Písně se zastavíme u každé výchozí středověké skladby zvlášť a porovnáme je s jednotlivými odpovídajícími částmi Písně o korunování krále Lovise .
5.1. Karel Veliký v Písni o korunování krále Lovise Píseň o korunování krále Lovise začíná výstižným, jasným veršem, který uvede několik podstatných okolností:
„ Byl Karel v Cáchách. Stár tak nyní byl…“ 397
Je uvedeno hlavní královské město, císař je starý a je nutné připravit ke korunování následníka. Z druhé části verše současně zaznívá poloskrytý smutný povzdech. Tři základní motivy – smrt, království a smutek pak Julius Zeyer rozvádí dál. Myšlenky mající tyto tři prvky za základ vkládá básník do toku myšlenek samotného Karla Velikého. Ten nejprve přemýšlí, proč ho smrt nechává tak dlouho čekat, když splnil své úkoly a poslání, zejména úkol nejdůležitější:
„ Byl pohan přemožen rozdrcen, vlád’ Kristův kříž nad světem vítězně.“ 398
Císař pozoruje za úsvitu zahradu,
„tu porosenou, sotva z dřímoty Se vzbouzející ptačím šveholem.“ 399
Zahrada se těžce a pomalu probouzí k životu, stejně jako se bude probouzet i země pod vládou nového a slabého krále, syna Lovise. Osud obou, Lovise i země, vidí Karel nejasně, v mlze, v takové mlze, která se ve chvílích jeho úvah prostírá pod stromy kolem něj. S ještě větší hořkostí vzpomíná císař na své padlé barony v Roncevaux, především na Rolanda a Oliviera. Starost o budoucnost jeho země ještě vzroste. Myšlenky, chmurný klid, ranní obraz probouzející se zahrady přeruší štěkot psů. Objevuje se Giljom Fierabras a zdraví Karlova syna Lovise. Touto expozicí a vyprávěcím rámcem obecně je dán důležitý rozdíl mezi typickými expozicemi chansons de geste a pojetím autora konce devatenáctého století. Psychické pochody v mysli aktérů chansons de geste podléhají vždy celkovému pojetí středověké skladby, vytvářejí kontinuální vyprávěcí linii. Je danou zvyklostí, že prolog chansons de geste začíná vyzváním obecenstva, tedy většinou panstva, k poslechu,
397 ZEYER, J.: Píseň o korunování krále Lovise in Karolinská epopeja II , Praha: Unie 1907, s. 95. 398 Tamtéž, s. 95. 399 Tamtéž. oslavnými slovy na hlavní postavy písně i na píseň samotnou. Porovnejme prology jednotlivých písní, z nichž Julius Zeyer vycházel:
Aymeri de Narbonne: Les Enfances Guillaume: „A ceste estoire dire me plest entendre, „Chanson de geste plaroit vos a entandre? Ou l’en puet molt sens et essenple prendre; Teis ne fut faite de lo tans Alixandre; Si vueil un pou de m’escience espendre, Fist lai un moines de Saint Denise Por ce que cil si fet trop a reprendre an France, Qui set le sens et ne le veut aprendre, Mist lai an livre per grant senefiance Car sens reponz, ce vos di sanz mesprendre, D’un teil baron con ja poreiz chasteinne Senble le feu que l’en cuevre de cendre, Qui tant jors tint Nerbonne an son Qui desoz art et flanbe ne puet rendre; demoinne, Et por ice dirai, sanz plus atendre, Qui tant ocist de la grant mecreande, Del plus preudome qui fust puis Alixandre. Per vint foieies quatre miliers ansanble. Trés bien le sevent li gregnor et li mendre; Per moi oreis con il conkist Oranges Por ce fet mieuz la chançon a entandre Et con il prist lai dame Orable a fanme. Qu’ele est de haute estoire. Cil autre chantent de Guillaume au cor Ceste chançon, seignor, dont je vos di, nei, Si est l’estoire del preu conte Aymeri, Dou prout, dou saige, dou vasal adureis; Cil de Nerbone au coraje hardi Tos jors penait sor Sarasins Escleirs Qui tante poine en sa vie sofri Et essasait sainte cristianteis.“ 400 Et vers paiens tant grant estor forni.“ 401
La Prise d’Orange: Macaire (texte franco italien): „Oëz, seignor, que Dex vos beneïe, „Si conteron d’un mervile gran Li glorïeus, li filz sainte Marie, Qe vene in França dapois por longo tan, Bone chançon que ge vos vorrai dire! Pois que fo mort Oliver e Rolan, Ceste n’est mie d’orgueill ne de folie, Li qual fi faire un de qui de Maience, Ne de mençonge estrete ne emprise, Dont manti çivaler mori di cristian;
400 HENRY, P.; Les Enfances Guillaume, chanson de geste du XIIIe siècle , Paříž: Société des Anciens textes français, 1935, s. 3 4. 401 DEMAISON, L.; Aymeri de Narbonne, chanson de geste, Paříž: Librarie de Firmin Didot et Cie, 1887, s. 1 2. Mes de preudomes qui Espaigne conquistrent. E por Marchario fo tuto quelo engan. Icil le sevent qui en vont a Sainte Gile, Unde, segniur, de ço siés çertan Qui les ensaignes en ont veü a Bride: Qe dapois, e darer e davan, L’escu Guillelme et la targe florie, En crestentés non fo hom si sovran Et le Bertran, son neveu, le nobile. Como fu l’inperer K. el man, Ge ne cuit mie que ja clers m’en desdie Ne qe tanto durase pena e torman Ne escripture qu’en ait trové en livre. Per asalter la loi di cristian. Tuit ont chanté de la cité de Nyme: Contra païn el fo tot li sovran, Guillelmes l’a en la seue baillie, E plus doté el fo da tota çan. Les murs hautains et les sales perrines El non ouir mie le conseio d’infan Et les palés et les chasteleries; E por ço duro le plus e docento an, Et Dex! Orenge nenot encore mie.“ 402 De contrario Macario li paroit gran folie.“ 403
Li Coronemenz Looïs: „Oiez, seignor, que Deus vos seit aidanz! Plaist vos oïr d’une estoire vaillant Bone chançon corteise er avenant? Vilains joglere ne sai por quei se vant Nul mot en die tresque on li comant. De Looïs ne lairai ne vos chant Et de Guillelme al Cort Nés le vaillant, Qui tant sofri sor sarrazine gent; De meillor ome ne cuit que nuls vos chant.“ 404
Srovnáme li všech pět úvodních částí, vidíme, že mají dva společné prvky, a to jednak uvedení jména či jmen těch, kteří v chansons de geste tvoří základ veškerého dění, od kterých se odvíjejí všechny významné události, jednak konstatování, že všichni tito hrdinové bojovali proti Saracénům, a prožili tak mnohá utrpení. Této fakt není explicitně zmíněn v prologu k La Prise d’Orange.
402 Le Cycle de Guillaume d’Orange; Paříž: Lettres gothiques, 1996, s. 202. 403 GUESSARD, F; Macaire , Paříž: Les Anciens poëtes de la France, Librarie A. France, 1866, s. 40 44. 404 LANGLOIS, E.; Le Couronnement de Louis, chanson de geste du XIIe siècle , Paříž: H. Champion 1968, vydání 2., s. 3. Kromě písně Macaire všechny čtyři zbývající vyzývají apostrofou posluchače k pozornosti a konstatují, že budou vyprávět „bone chançon“. Pozoruhodně velmi podobné rysy vykazují úvodní části písní Aymeri de Narbonne a La Prise d’Orange . To by také potvrzovalo mínění některých medievistů, o nichž bude řeč dále, že tyto písně původně tvořily jednu skladbu. Obě uvádějí, že od dob Alexandra tak dobrá píseň nebyla vytvořena s v začátků druhé laisse autor každého textu píše o hrdinovi, který byl odvážný, hodně prožil a bojoval proti Saracénům. Ve třech písních hraje důležitou roli Gillaume au Cour Nez, ale spolu s ním je vždy uvedena ještě další postava: v Enfances Guillaume je to Orable, v La Prise d’Orange synovec Bertran a v Le Couronnement Louis pochopitelně král Louis. V písni Macaire je kromě stěžejní postavy vyzvednut Roland s Olivierem a pak především Charlemagne. Jeho majestátnost je zvýrazněna výčtem významných činů a legendárně vysokým věkem:
„ E por ço duro le plus e docento an,“
Jen jediná píseň tedy uvádí jednu hlavní a významnou postavou, a tou je vznešený a statečný Aymeri de Narbonne ze stejnojmenné chanson de geste. Julius Zeyer zvolil svůj vlastní postup pro úvod Písně o korunování krále Lovise – vypravěčský rámec myšlenek Karla Velikého. Jak již bylo uvedeno, v úvodu skladby přistupuje přímo k ústřední postavě nejen Písně , ale celé Karolinské epopeje , tedy ke Karlu Velikému. Uzavírá tak celý cyklus epopeje, jenž začíná vzpomínkami císaře na své rodiče a narození v Pohádce o Karlu Velikém , pokračuje významnými událostmi v panovníkově životě i v životě rytířů ve Čtyřech synech Ajmonových a Písni o Rolandu a dochází až k poslední etapě Karlova života v Písni o korunování krále Lovise. Proto je úvodní část věnována myšlenkám na smrt s následným panegyrikem na jeho činy. Touto oslavnou řečí Zeyer vytváří most mezi zvyklostmi v úvodních částech chansons de geste a svou písní:
„Vždyť úkol jeho byl už dokonán: Byl pohan přemožen a rozdrcen, vlád’ Kristův kříž nad světem vítězně, na trůnu v míru seděl apoštol tam v slunném Římě, plála Francie střed světa křesťanského v slávě své a klonily se země národy před velikostí její v obdivu!“ 405
Básník pak postupně a nenásilně přechází v Karlových myšlenkách od nejobecnějšího obrazu k obrazům konkrétnějším a k jednotlivým příběhům: o úvahám o smrti o splněným Karlovým úkolům o míru a klidu v zemi o obrazu svítání o setkání s Giljomem Fierabrasem o příběhu Emeriho, na který hned navazuje příběh jednoho z Emeriho synů Guiljoma Fierabrase. Další úvahová rovina myšlenek Karla Velikého se objevuje mezi příběhy o Guiljomovi – v závěru této části se objevují náznaky možné budoucí zrady rytíře Ernalta a Karel tady také vyslovuje své přání: chtěl by, aby se Lovis Guiljomovi podobal – a příběhem o zrádci Makárovi. Karel se za úsvitu, tedy ve stejný čas, kdy vyprávění o korunování začíná, potkává s Guiljomem. Rytíř hovoří o trojím zlém snu a mizí v lese. Setkáním Karla Velikého s plachým Lovisem se otevírá cesta k dalším událostem. Příběhu o Makárovi a Sibyle je věnována nejobsáhlejší část Písně o korunování krále Lovise , avšak v myšlenkách císařových jde jen o okamžik: jakmile vyprávění skončí vzpomínkou na Sibylu, Karel se znovu podívá na Lovise. Pak už tedy nezbývá než vyprávět poslední příběh Písně , v němž se setkají všichni významní, dosud žijící aktéři skladby: Karel Veliký, Lovis, Guiljom Fierabras i zrádce Ernalt. Po korunovaci Karel umírá. Jeho poslední myšlenky se proplétají se slavnostními a vznešeně hodnotícími verši básníkovými. Přicházejí všichni ti, které císař miloval a se kterými žil:
„a řadou táhly stíny přejasné víc andělům než lidem podoben, před zrakem jeho shasínajícím, a slza poslední polila tvář ty ženy, které v žití miloval, teď císaři, však byla přesladká,
405 ZEYER, J. (1907): s. 95. ti přátelé, již před ním odešli, neb Roland ratolestí palmovou a děti, které s pláčem kladl v hrob mu kýval přivítání…“ 406 a posléz Roland, Roland milený
Zeyerovsky typický je obraz panovníkůva skonu, jakási básníkova veršová „pieta“, v níž se objevuje postava matky:
„ A hle! Tam stála bílá postava vše bylo klamem, vše, co trpěl jsem, jak luna na nebi a Karel vzkřik’: mé hříchy, bludy moje, bol a trud! to byla matka jeho! Cítil se Jsem s tebou zas!‘ zas dítětem a spadla s něho tíž ta pozemská a všechna velikost, A ona polibek již lidé na něj byli vložili, na rty mu vtlačila, a pocit ten a k matce své se tulil, jakby sen byl poslední, jež cítil na zemi, teď prchal noční, chmurný, tížící v mrak paměť zapadla a vědomí a zašeptal jí: ‚Chvála Bohu buď, a skonal takto Karel Veliký…“ 407
Uvedeným posledním Karlovým pocitem končí nejenom jeho život, ale i zajímavě pojatý vyprávěcí rámec Písně i celé Karolinské epopeje. Epilogem k cyklu je papežovo oznámení o císařově smrti, pláč a zvony, které se samy rozeznějí, a pohřeb:
„V rakev nekladli tam postavili stolec, na kterém to bohatýrské tělo, odnesli v plášť zlatý halen seděl v slávě své jej na stolci na zlatém, třpytícím a ve velebě Karel Veliký, se drahokamy, v kobku hlubokou, a na kolena obnažený meč jež zela soumračně jak jeskyně, mu položili.“ 408
Hrob je uzavřen, od západu k východu se žene vichřice:
„to obracel list anděl smrti v knize osudů
406 Tamtéž, s. 224. 407 Tamtéž, s. 225. 408 Tamtéž, s. 226. těch našich lidských, neboť pohřbem tím se dovršila doba památná a zapadla jak hvězda za lesy.“ 409
5.2.1. Aymeri de Narbonne (Chanson de geste) Píseň Aymeri de Narbonne pochází pravděpodobně z počátku třináctého století. Jejím autorem je vzdělaný a sečtělý mnich z Bar sur Aube, řečený Bertrand, původem z kraje Champagne. Na základě prokazatelných shodných prvků, jejichž rozborem se zabýval Gaston Paris, jsou mnichu Bertrandovi připisovány dvě chansons de geste: vedle Aimeriho de Narbonne také Girard de Vienne . Gaston Paris považuje tyto dvě skladby za nejlepší chansons de geste, které ve třináctém století vznikly. 410 Louis Demaison, autor komentáře k prvnímu kompletnímu vydání písně Aymeri de Narbonne v roce 1887, oceňuje především básníkův talent, kresbu charakterů i věrohodný popis měst. Demaison rovněž předpokládá existenci další verze této písně, která byla předávaná ústní lidovou tradicí a ze které Bertrand. 411 Pro srovnání této písně a její adaptace uvádíme její obsah: prolog, jak bylo uvedeno výše, představuje statečného rytíře Aymeriho de Narbonne. V další laisse vystupuje i Karel Veliký, zdrcen ztrátou rytířů v bitvě v Roncevaux, především Rolanda a Oliviera. Karel spolu se svým vojskem sjíždějí z kopce a spatří krásné a bohaté město. Od rádce Naime de Bavière se císař dovídá, že je to město Narbonne, obsazené Saracény. Karel chce město dobýt. Nedbá Naimových dobrých rad: Naime císaře od úmyslu zrazuje. Karel postupně nabízí město jako dar tomu, kdo je pro něho získá. Nikdo se nehlásí. Všichni jsou zdrceni prožitou prohranou bitvou, jsou unaveni a chtějí se vrátit domů. Starý Hernaut de Beaulande je dojat Karlovou bezmocností a navrhne, aby jeho syn Aymeri se pokusil město dobýt. Aymeri se pouští do boje. Město je v držení čtyř saracenských králů: Agolanta, Drumanta, Desramého a Baufuméa. 412 Ti,
409 Tamtéž, s. 226. 410 DEMAISON, L.; Aymeri de Narbonne, chanson de geste , Paříž: Librairie de Firmin Didot et Cie, 1887, s. I. 411 Tamtéž, s. II. 412 Desramé je historicky doložená postava saracénského krále; jde o obdobu jména Abdérame (Abd er Rahmân). Louis Demaison uvádí některá zajímavá fakta týkající se držení města Saraceny: v roce 719 El Samah, či Sama nebo Zama v podání křesťanských historiků, se zmocnil města Narbonne. Ve městě zanechal silnou posádku vedenou Ibn Aumarem. V roce 759 získali město Frankové, ale Saracéni se je pokoušeli několikrát získat zpět do svého držení. V roce 793 byla svedena krutá bitva o Narbonne. Saracéni byli vedeni Abd el Mélekem, emírem kordóbským. Podařilo se jim zapálit hradby města, zdecimovat obyvatelstvo a získat nemírné bohatství. Arabští hostorikové rovněž poznamenávají, že z této když vidí, že je město v ohrožení, žádají o pomoc babylónského emíra. Křesťané vedení Aymerim město získají. Karel Veliký ihned přikáže postavit ve městě kostel 413 a stanoví arcibiskupa. Po slavné mši předá město do správy Aymerimu 414 a císař odchází i se svou armádou do Paříže. Aymeriho rodiče umírají a Aymeri, aby zachoval rod, rozhodne se vyhledat nevěstu. Jeho požadavky však nejsou skromné. Jak sám říká, nezná totiž ženu, která by mu vyhovovala, a neožení se, dokud nenajde dívku krásnou, moudrou a ze vznešeného rodu. Přítel Hugue de Barcelonne mu o jedné takové ženě vypráví – je jí Hermengarde, dcera Didierova, sestra Bonifácova, jenž je králem Lombardů. Aymeri spolu se šedesáti rytíři – Bertrand je v písni všechny vyjmenovává – se vydávají na cestu. Zajímavé je rozdělení této šedesátičlenné družiny na tři skupiny podle věku. Na cestě se muži setkají se třemi sty Alemány, jejichž vůdce Samarin prohlašuje, že Hermengarde je zaslíbena jemu. Dojde k nezbytné a nelítostné bitvě. Frankové vítězí. Průvod se blíží k městu a potkává krále Bonifáce vracejícího se z lovu. Bonifác se nejprve domnívá, že jde o poutníky, pak si všimne zbraní, vyděsí se, uteče do hradu, kde se pevně uzavře. Poslové ho nakonec přesvědčí o své mírumilovnosti, jsou vpuštění do hradu a pozváni ke stolu. Následující pasáž obsahuje určité pohádkové rysy a působí nezvykle, přestože L. Demaison tvrdí, že jde o poměrně častý prvek ve středověkých textech: 415 Aymeriho družina odmítne pozvání ke stolu, naopak, všechny chudé ve městě obdaří penězi a sama přikáže večeři připravit. Bonifác je uražen a zakáže všem obchodníkům ve městě cokoliv Frankům prodat. Ti však již ve městě skoupili veškeré potraviny a městu hrozí vyhladovění. Bonifác tedy nařídí, aby Frankům nebylo prodáno žádné dřevo, a ti tak přišli o možnost jídlo připravit. Frankové si poradí i v této situaci. Bonifác se jim omluví a konečně se zeptá na účel návštěvy. Slíbí, že Hermengarde Aymerimu dá, kořisti mohla být postavena velká mešita v Cordóbě. Vypráví se dokonce, že narbonští zajatci museli dovézt kamení ze zdí města Narbonne do Cordoby a z toho materiálu pak byla mešita postavena. Demaison dále poznamenává, že dvě následná dobytí města Karlem Martelem a Pipinem zanechaly vliv na lidovou fantazii, díky které pak bylo dobytí města přisouzeno Karlu Velikému 413 Kostel Saint Paul ve městě Narbonne byl skutečně založen Karlem Velikým. 414 Postava Aymeriho jako otce Guilauma d’Orange je osoba smyšlená. Avšak v první polovině dvanáctého století skutečně existoval Aymeri de Narbonne, který po jednom roce válčení zahynul ve Svaté zemi roku 1105. Jeho syn Aymeri II strávil velkou část svého života bojem proti Saracénům a byl zabit v boji 1134; oženil se s Hermengardou, ale její původ je nejasný. Měli dceru stejného jména. Hermengarda mladší vládla ve městě Narbonne, jak L. Demaison poznamenává, měla „une cour très brillante, fréquentée par les troubadours les plus renommés de son époque“. DEMAISON, L.: (1887), s. CX. Kronikář Karla Velikého Eginhard zjistil, že v roce 810 žil jakýsi Haimricum, který byl dlouho zajatcem Saracénů. I on bojoval proti pohanům. Jméno Aymeri bylo ve městě Narbonne hodně rozšířeno, je možné, že Haimericus mohl být zakladetelem rodu. Demaison uvádí, že je historicky doložena existence celkem devíti Aymeriků, kteří žili v Narbonne. Tamtéž, s. CX CXXIV. 415 Tamtéž, s. CLXXI. avšak jen tehdy, když sama sestra bude souhlasit. Bonifác přichází za sestrou a oznamuje jí, že má pro ni ženicha. Ta chce jen Aymeriho, protože ten jediný neodmítl dobýt město Narbonne pro Karla Velikého. Deset poslů se tedy vrací pro Aymeriho, zbývajících padesát mužů zůstane v Bonifácově paláci, aby jeho i Hermengardu chránili. Mezitím poražený Savari připravuje pomstu. Spolu se stem mužů ozbrojených po zuby čeká na vracející se Franky. Deset rytířů najde útočiště ve staré věži a jen jednomu z nich, Hugovi de Barcelonne, se podaří uniknout nepřátelům a dostat se do Narbonne, kde oznámí Aymerimu všechny události. Aymeri a jeho muži se vydávají na cestu, Alemáni jsou v další bitvě „rozsekáni na kusy“ a Savari je zajat. Oba snoubenci se konečně setkávají. Ani pak nenastává klid a příměří: Aymeri je zaneprázdněn přípravami na svatbu a této příležitosti využije saracénský špión. Vyhledá poražené krále Desramého a Baufumého, kterým se z dobývaného města Narbonne podařilo uprchnout podzemní chodbou. Oba se znovu chtějí zmocnit Narbonne a požádají o pomoc babylónského emíra. Emír vymyslí následující strategii: dva tisíce Saracénů se ukryje v lese; k městským hradbám se přiblíží koně a velbloudi naložení zásobami. Křesťané jsou skutečně vylákáni tímto středověkým „trojským koněm“ a pobiti Saracény. Jednomu z křesťanů se podaří prchnout za Aymerim. Ten pošle Hermengarde ke svému strýci Girardovi de Vienne. Sám Girard Aymerimu v bitvě pomáhá při zpětném dobývání města. Křesťané po těžkém boji zvítězí, sarénští králové prchají do Cordóby. Nastává den Aymeriho svatby. Je však raněn. Díky zázračné masti saracénského lékaře je vyléčen a další den za úsvitu může být svatba uskutečněna. Následují velkolepé oslavy. Téměř v samém závěru písně Bertrand píše, že Aymeri se svou ženou žili jedno století, měli sedm synů a všech sedm se stalo statečnými hrdiny a knížaty: Bertrand de Brébant, Guillaume au Court Nez, Garin d’Anséüne (ten má později syna Viviena), Hernaut de Gironde, Beuve (otec Girarta a Guiho, kteří se proslaví v bitvě o Barbastre), Aymer le Chétif (jednou získá Benátky, unese krásnou Soramonte a dá ji pokřtít), Guibelin (zdědí po Aymerim město Narbonne). Aymeri a Hermengarde mají také pět dcer, z nichž nejslavnější bude Blanchefleur, budoucí žena krále Ludvíka, syna Karla Velikého. V samotném závěru básně Aymeri sní o tom, jak své děti pošle do světa na dvory králů a knížat, aby tam našly štěstí. Louis Demaison si ve svém komentáři všímá jednotlivých analogií mezi skladbami Girart de Vienne a Aymeri de Narbonne . Zmiňuje i studii Gastona Parise, který upozorňuje na stejný tón, styl i versifikaci obou skladeb. Girart de Vienne vypráví o událostech předcházejících výpravě do Španěl, Aymeri de Narbonne o událostech po této výpravě. Jako by šlo o dvě kapitoly jednoho díla. O autoru díla Bertrandovi z Bar sur Aube nevíme mnoho. Pravděpodobně se narodil mezi lety 1180 1190, měl na tehdejší dobu vynikající zeměpisné znalosti, je tedy možné, že hodně cestoval. Kromě dvou zmíněných písní mu bývá připisováno autorství skladeb Doon de Nanteuil , Département des enfants d’Aymeri a Beuve d’Hantone. Paulin Paris považuje Bertranda i za autora textu Aubri le Bourgoing , jde však o pouhou, nedostatečně podloženou domněnku. V každém případě byl Bertrand autorem velmi plodným na středověku. 416 Louis Demaison se domnívá, že chanson Aymeri de Narbonne byla vytvořena v první čtvrtině třináctého století. Skladba je psána rýmovaným dekasylabem a ten je z velké části respektován v celé skladbě. Text je rozdělen do nestejně velkých laisse a ty bývají často ukončeny hexasylabem. Chanson neobsahuje laisses similaires, jak tomu ve středověkých epických skladbách tohoto typu bylo zvykem. 417
5.2.2. Aymeri de Narbonne, chanson de geste a Emeri de Narbonne v Písni o korunování krále Lovise Již víme, že Karel za svítání potkává v sadu svého syna a Guiljoma Fierabrase. Ohlášením rytířova jména vytváří Julius Zeyer přímý vstup k vyprávění o Emerim. Bertrand z Bar sur Aube potřebuje k expozici více faktů: představuje Aymeriho, ale o kus dál i Karla, chválí oba hrdiny, stanoví výchozí situaci – Karel se vrací se svým zničeným vojskem ze Španěl. Pro tuto expozici potřebuje více než sto padesát veršů. V úvodu nevynechává ani nepřátelského krále Marsila ani zrádce Ganelona. Julius Zeyer musel mít na paměti svůj formálně zjednodušený celek, který však tím pozorněji přepracoval. Bertrand vytvořil velkou samostatnou epickou skladbu, Zeyer napsal na základě mozaiky více středověkých textů rozsáhlý celek Karolinské epopeje , v němž už jednou o Rolandovi, Ganelonovi i Marsilovi hovořil v Písni o Rolandu . Není tedy nutné tyto postavy znovu připomínat.
416 Tamtéž, s. LXXIII – LXXXI. 417 Tamtéž, s. LXXXIV CV. Zrada rodu Ganelonova je i tak všudypřítomná přímo i nepřímo. Bertrand ji připomíná ve třetí laisse písně, Julius Zeyer ji pojímá nepřímo ve stesku císaře Karla i v rozpoložení jeho vojska:
„Conquist rois Charles a force et a bandon, „To stalo se, když Karel ze Španěl Maint Sarrazin et maint paien felon se vracel bolem zničen zoufalým Fist il livrer a grant destruction. a v slzách horkých stále tonoucí Onques nul jor paien ne Esclavon pro Rolanda, pro paladýny své, N’orent vers lui longue deffansion, pro Oliviera, kteří zhynuli Jusqu’a ceu jor que Rollant le baron tam v Rosenvalech smutně památných. Et Olivier son vaillant conpangnon Perdi li rois par la grant traison A jako on, byl celý jeho voj Que Ganes fist en guise de felon, jak bez duše, a zraky mužů všech Qui les vendi au roi Marsilion, se k zemi klopily a koňů cval Et les .xx. mile q’an dit en la chançon, jen bylo slyšet. Věru, zdálo se, Qui furent mort par si grant mesprison že nesmírný to průvod pohřební En la terre d’Espangne.“ 418 po zaprášené kráčí silnici ve slunce úpalu.“ 419
V obou textech spatří Karel Veliký krásné město a ptá se na jeho jméno rádce Naima, u Zeyera Néma. Novodobější básník zvyšuje Karlovu touhu po městě Némovým konstatovaním, že jde o jediné město, město Narbonne, které je v moci Saracénů a které Karel ještě nedobyl. Oba autoři, Bertrand i Zeyer, vytvářejí dramatický dialog mezi Karlem a rádcem, zda město dobýt či ne. Pro středověkého básníka je to prostor, v němž může připomenout všechny velké Karlovy činy, rozvinout postupně vzájemné přesvědčování císaře a moudrého rádce. Zeyer potřebuje podstatně kratší veršový rozsah, tím dramatičtěji však jeho dialog na čtenáře působí. V obou textech bezpochyby Karel připomíná rozmazlené dítě, které vždy musí dosáhnout svého přání. Potřeba dobýt město z rukou pohanů je zatlačena do pozadí. Ve středověké písni oslovuje císař jednotlivě své barony a žádá je, aby město dobyli. Při opětovném odmítání zazní několikrát povzdech nad ztrátou Rolanda a
418 DEMAISON, L.; Aymeri de Narbonne, chanson de geste, tome second, Paříž: Librairie de Firmin Didot et C ie , 1887, s. 4 5. 419 ZEYER, J.; (1907), s. 92 93. Oliviera a připomínka Ganelonovy zrady. Císař je přesvědčen, že jeho synovec Roland spolu s Olivierem by město pro něj získali. Karel Veliký obou básníků je rozhořčen; císařův hněv je však v Zeyerově textu patetičtější, dramatičtější a z dnešního pohledu má snad i působivější vyznění:
„‚Seignor baron,‘ ce dist Charles li rois, „Tu vzplanul Karel hněvem velikým ‚Ralez vos en, Borguignon et François, a rozth’ roucho své a zahřměl tak: Et Hennuier, Flamenc et Avalois, ‚Můj Rolande, ach, Oliviere můj, Et Angevin, Poitevin et Mansois, teď vidím, s vámi mužnost klesla v hrob Et Loherain, Breton et Herupois, a sirou vdovou jesti Francie! Cil de Berri et tuit li Chanpenois! Ó bolesti má, nebe pronikni Ne cuidiez mie que geu die a gabois, svým výkřikem! Ó bože, dej mi smrt! Et trestoz ceus qui vodront demenois, Kmet nešťastný, já přežil hrdinnost! Ja n’en tendrai .j. seul desor son pois! Ta v hrobě spí! Ó, jděte beze mne Que, foi que doi saint Fremin d’Aminois, v své domy, v náruč žen svých! Zůstanu Je remendrai ici en Nerbonois, zde sám já jediný a zemru zde! Si garderai Nerbone et le defois! Jen jděte, jděte a když tázati Foi que doi vos, ainz i serai .xx. mois se budou vás, kde jste mě nechali, Que ge n’en aie le palès maginois. jen řekněte, že přežít nemoh’ jsem Qant vos vendroiz el pais d’Orlenois, tu vaši hanbu, zbabělost!‘ En douce France, tot droit en Loonois, A skoně slez’ a sed’ si do prachu.“ 420 S’an vos demende ou est Charles li rois, Si responez, por Deu, seignor François, Que le lesastes au siege a Nerbonois! Mes jugemenz tendrai ci et mes lois; Cui en fera chose desor son pois, A moi s’en viengne ci clamer demenois, Car ja aillors ne l’en sera fez droiz!“ 421
V obou písních osloví císaře Karla Velikého rytíř Hernaus – Ernalt a hrdě mu nabízí svého syna Aymeriho – Emeriho, který Narbonne – Narbon získá. Přesvědčí tak císaře o tom, že skutečně nemusí mít dojem o slabosti, neschopnosti, či dokonce zradě
420 ZEYER, J.; (1907), 99 100. 421 DEMAISON, L.; (1887), s. 27 28. svých rytířů. Julius Zeyer na tomto místě příběh o Emerim uzavírá. Víme, že Bertrandův Aymeri ještě s velkými překážkami získá nevěstu Hermengarde a znovu bude dobývat město Narbonne. Zeyer všechny tyto události shrne do devíti veršů. Ty současně vytvářejí přirozený a plynulý přechod k vyprávění příběhu Guiljoma Fierabrase:
„A úspěch válečný byl s Emerim, jenž jediný byl z bohatýrů všech, co odvážil se Narbon dobývat, a mocným byl a slavným od těch dob a lombardský mu král svou dceru dal a šťastným byl a mnoho synů měl a jeden z nich byl Guiljom Fierabras, jenž nyní ráno v sadě rozmlouval před odjezdem svým na lov s Lovisem.“ 422
Tento vyprávěcí přechodný most je současně i nenápadným připomněním základního vyprávěcího rámce v myšlenkách Karla Velikého. Víme přece, že císař za úsvitu prochází zahradou a myslí mu procházejí jednotlivé děje jeho života.
5.3.1. Les Enfances Guillaume a cyklus Guillaume d’Orange Než se pustíme do kapitolky o další chanson de geste, jíž se Julius Zeyer inspiroval v Písni o korunování krále Lovise , považujeme za důležité představit místo chanson de geste Les Enfances Guillaume v cyklech gest a ve středověké literatuře vůbec. Cyklus o Guillaumovi d’Orange představuje nejrozsáhlejší soubor chansons de geste. Zahrnuje dvacet šest písní, z toho deset z nich se dotýká přímo postavy Guillauma, jeho synovce Viviena či Rainouarta, bratra Guillaumovy ženy Guibourc. Těchto deset skladeb bývá někdy zahrnuto do takzvaného „malého cyklu“. 423 Zbývající písně mají za hlavní hrdiny členy rodu Garina de Montglane, proto také cyklus všech písní bývá označováno za cyklus Garina de Monglane .
422 ZEYER, J.; (1907), s. 101. 423 In.: Dictionnaire des oeuvres; Guillaume au Court Nez; http://www.cosmovisions.com/textGuillaume.htm . Otakar Šimek nazývá tento cyklus počeštěnou podobou „cyklem Viléma Oranžského“ a považuje ho za soubor nejjednotnější mezi všemi existujícími cykly chansons de geste. Jednotlivé skladby tohoto celku jsou podle něj sjednoceny „myšlenkou obrany Francie proti Saracénům, která po smrti Karla Velikého se stala dědičným úkolem ‚dravčího‘ rodu narbonského, vytrvávajícího s umíněnou věrností ve službě králi, i tehdy, kdy jím pohrdá jako věrolomníkem a slabochem. 424 Šimek mimo jiné uvádí poznatek, že již středověcí truvéři dělili tento celek v trojí „geste“: Garina de Montglane, Aymeriho de Narbonne a Guillauma d’Orange. Za hodnotnější považuje Šimek skupinu gest Aymeriho de Narbonne, zmiňuje úvodní odbojnický epos Girart de Vienne básníka Bertranda de Bar sur Aube i další skladby. 425 Internetová stránka Imago mundi, slovník významných děl, uvádí následující dělení: 426
Le Cycle de Guillaume
I. Garin de Montglane X. La mort d'Aimeri de Narbonne Il. Gérard de Viane XI. Les Enfances Vivien III. Aimeri de Narbonne XII. La chevalerie Vivien et la bataille d'Aleschans IV. Les Enfances Guillaume XIII. Le moiniage Guillaume V. Le Couronnement du roi Louis XIV. Rainouart VI. Le Charroi de Nismes XV. La bataille de Loquifer VII. La prise d'Orange XVI. Le moiniage Rainouart VIII. Beuve de Comarchis XVII. Renier IX. Guibert d'Andernas XVIII. Foulque de Candie
Toto rozdělení je cenné uvedením místa uložení dodnes dochovaných originálů písní. Každé písni je rovněž věnována její stručná charakteristika s hodnocením významu či autorské zručnosti, dovídáme se i o některých zajímavostech jednotlivých písní. Autoři těchto stránek považují cyklus uvedených osmnácti písní za jednotlivé části jedné velké písně, kterou nazývají Guillaume au Court Nez. Dále se dovídáme: Guillaume au Court Nez je rozsáhlá chanson de geste karolinského souboru o činech Aymeriho de Narbonne, jeho dětí a vnuků. Je pojmenována podle nejslavnějšího z Aymeriho synů Guillauma s krátkým nosem, jinak nazývaného Guillaume d’Orange,
424 ŠIMEK, O.; Dějiny francouzské literatury v obrysech, díl první Středověk , Praha: Sfinx Bohumil Janda, 1947, s. 52. 425 Tamtéž, s. 52 54. 426 In.: Dictionnaire des oeuvres; Guillaume au Court Nez; http://www.cosmovisions.com/textGuillaume.htm. Guillaume Fierabrace nebo Saint Guillaume de Gellone. 427 Píseň obsahuje celkem 420 000 veršů a je rozdělena na osmnáct větví, jak je uvedeno výše. Autorka Nelly Andrieux Reix 428 považuje cyklus Guillame d’Orange za nejucelenější a nejsouvislejší celek mezi chansons de geste. Oceňuje chronologickou následnost písní Enfances Guillaume, Couronnement de Louis, Charroi de Nîmes, Prise d’Orange a Moniage Guillaume . Všichni autoři, kteří se pokoušeli o dělení chanson de geste do celků se shodují, že ne vždy je snadné přiřadit určitou píseň do konkrétního souboru, a proto je možné, že některá píseň patří svým charakterem současně do dvou cyklů. Jisté však je, že chansons de geste s postavou Guillaume d’Orange jsou nejjednotnější a odpovídají pojetí slova „geste“ jako činů jednoho rodu, jako „rodiny“ v širším slova smyslu. 429 5.3.2. Les Enfances Guillaume (Chanson de geste)
427 In.: Guillaume de Gellone ; http://fr.wikipedia.org/wiki/Guillaume_de_Gellone: Guillaume de Gellone, řečený také Guillaume au Court Nez (* 742, † 812) byl vnukem Karla Martela a bratrancem Karla Velikého. Jeho otec, kníže Thierry, byl možná potomkem mérovejovců, matka se jmenovala Hadeloge (Aude, Alda). Patřilo jim panství Toulouse a Septimanie. Guillaume de Gellone se proslavil v bojích proti Baskům a v boji o Barcelonu. V roce 804 odešel do kláštera Aniane, v roce 806 spolu s ostatními bratry založil klášter Gellone. Uvádí se, že zemřel 28. května 812. Roku 1066 byl kanonizován jako Saint Guilhem. Do dějin vešel především jako hrdina epického cyklu chansons de geste pod jménem Guillaume d’Orange. Než vstoupil do kláštera, byl dvakrát ženat. První žena se jmenovala Cunégonde, druhá Guibourg a měl s nimi tyto děti: Thierry, Bernard de Septimanie, Gerberge (na příkaz Lothaira I. byla r. 834 odsouzena ke zvláštní smrti: byla dána do sudu a potopena v řece Saône), Rodlinde (žena Waly, abbého v Corbie), Gaucelme (na příkaz Lothaira I. mu byla sťata hlava r. 834), Heribert (rovněž na příkaz Lothaira I. byl roku 830 oslepen). 428 Des Enfances Guillaume à la Prise d’Orange: premier parcours d’un cycle in Bibliothèque de l’école des chartes, Année 1989, volume 147, numéro 1, s. 343 369. In.: Persée : http://www.persee.fr. 429 Geste désigne également, au Moyen âge, un ensemble de traditions et de récits épiques et, par extension, une famille de héros nationaux, comme nous apprend l’auteur de Girairt de Vienne: „N’ot ke III gestes en France la garnie: / Don roi de France est la plus seignorie. Les trois cycles principaux de l’épopée française sont rattachés à trois grandes familles, à trois groupes de personnages historiques ou légendaires: la geste du roi (Charlemagne), la geste de Guillaume d’Orange ou de Garin de Monglane , la geste de Doon de Mayence . Dans un sens plus général, on a dit la geste Ganelon , pour flétrir les traîtres, la geste Mahom, en parlant des mahométans, des Sarrasins. In.: Dictionnaire des œuvres; Les Chansons de geste : http://www.cosmovisions.com/textGeste.htm. Na jiných internetových stránkách se čtenář může dočíst následující informace: On parle volontiers des „cycles“ des chansons de geste. En effet, il y a par exemple une série de chansons qui constituent le cycle de Garin de Monglane. Elles sont consacrées à des personnages, dont le plus illustre, et le seul historique d’ailleurs, est Guillaume d’Orange, duc d’Aquitaine, un guerrier de Charlemagne, mort en 812 et qui fut canonisé. Garin de Monglane est censé être le grand père de Guillaume. Les frères de Guillaume, sans doute fictifs, sont cités dans le plus ancien texte relatif à une chanson de geste, Le Fragment de La Haye , qui est une traduction latine d’une chanson perdue. D’autres chansons racontent les aventures de ses oncles, de ses fils, neveux, petits fils, etc. En ce sens le cycle de Garin de Monglane forme une unité, et on a pu même montrer que le mot geste signifie au XII e siècle, entre autre, „famille“. La chanson de geste serait donc, pour certains jongleurs du moins, un poème d’une série consacrée à une famille. In: Garin de Monglane ;.http:// www.unibuc.ro/eBooks/medieval/curs/011.htm Píseň o dětství Guillauma d’Orange byla napsána ve třináctém století a z hlediska rozsahu jde o středověkou píseň poměrně krátkou – obsahuje 3 425 asonovaných desetislabičných veršů, rozdělených do třiadevadesáti laisses. 430 Oblíbenou se stala epizoda, v níž se Orable pokouší „terorizovat“ svého manžela, pohanského krále Thibauta d’Arabie. Chce se ho zbavit, aby se mohla stát ženou Guillaumovou, avšak cesta k tomuto šťastnému konci není jednoduchá. 431 Chanson Les Enfances Guillaume se dochovala celkem v sedmi dosud známých rukopisech. Vznikla nejspíše v severovýchodní části Francie. Obecně se předpokládá, že všechny chansons de geste, které jsou vyprávěními o dětství hrdinů, vznily teprve po tom, co se rytíř proslavil svými činy. Tak tomu pravděpodobně bylo i u Guillauma. Badatelé věnují poprvé pozornost písni o Guillaumově dětství až v devatenáctém století. V roce 1836 byl vydán zlomek písně sto padesát devět veršů. Celý text je poprvé celý publikován až v roce 1933. 432 Léon Gautier ve své podrobnější analýze z roku 1882 433 vyslovuje domněnku, že musela existovat ještě jiná, dřívější píseň o Guillaumově dětství. Autor komentáře Patrice Henry uvádí i názory jiných odborníků, podle kterých Les Enfances Guillaume a La Prise d’Orange tvořily součást jednoho díla. Jiní vyslovují názor, že z jedné původní písně vznikly skladby Les Narbonnais a Les Enfances Guillaume , přestože první píseň je rýmovaná a druhá asonovaná. Autoři této teorie poukazují na mnohé podobnosti ve stylu a výrazu obou skladeb. Léon Gautier se naopak domnívá, že chanson Les Enfances Guillaume je dílo čistě imaginární, dílo autora, který dobře znal chansons de geste dvanáctého a třináctého století. Patrice Henry je rovněž zastáncem tohoto názoru a dodává, že píseň Les Enfances Guillaume je jednou z nejlepších středověkých písní… druhořadého významu. 434 V prologu písně truvér oznamuje, že bude zpívat o Guillaumovi, který dobyl město Orange a oženil se s Guibourc. Aymeri a jeho žena, tentokrát s pozměněnou podobou jména Ermanjart, mají sedm synů. Jednoho dne všichni odejdou na mši. Po
430 Chanson de geste Les Enfances Guillaume je uložena v Národní knihovně v Paříži, a to ve čtyřech rukopisech. Postava Guillauma d’Orange je historicky doložena mnichem Ardonem, očitým svědkem Guillaumova života v klášteře. Mnich Ardon v roce 822 napsal Život svatého Benedikta. 431 Le Cycle de Guillaume d’Orange, anthologie , Paříž: Lettres gothiques, 1996, s. 44. 432 HENRY, P.; Les Enfances Guillaume , Paříž: Société des anciens textes français, 1935, s. VII VIII. 433 V knize Les Epopées françaises , Paris: 2. vydání, díl 4, 1882, s. 272 308, kde se nachází podrobná analýza textu Les Enfances Guillaume. Další podrobná analýza této chanson de geste se nachází v knize Paulin PARIS; Histoire littéraire de la France , Paříž: díl 22, 1852, s. 470 481. 434 HENRY, P.; (1935): s. XLII: „ Les Enfances Guillaume sont donc une œuvre de la décadence épique ayant conservé des souvenirs et des traits heureux. Il n’y a pas de raison de ne pas souscrire au jugement de Léon Gautier: ‚C’est une de nos meilleures chansons… de deuxième ordre.‘“ návratu se setkávají s poslem císaře Karla Velikého: čtyři nejstarší Aymeriho synové se mají dostavit na císařský dvůr. Aymeri s radostí přijímá, zatímco Guillaume by nejraději bojoval se Saracény, než by sloužil na královském dvoře. Matce Guillaume slibuje, že se vrátí, bude li město Narbonne napadeno Saracény. Ermanjart věnuje synovi talisman a muži odjíždějí. V té době dorazí k arabskému králi Thiébautovi špión se zprávou o z hlediska mužů z Narbonne. Thiébaut shromáždí vojsko a vydá se k hradbám města Narbonne a zaútočí. Aymeri a jeho synové potkávají u Montpellier sedm tisíc pohanů vracejících se z Orange, kde jménem Thiébautovým žádali o ruku krásné Orable. Dojde k bitvě. V ní se Guillaume zmocní nádherného koně Bauçanta, daru Orable svému snoubenci. Zajatec Aquillant vypráví Guillaumovi o krásné dívce Orable. Guillaume, okouzlen tímto vyprávěním, posílá Orable vzkaz, že si ji vezme za ženu, jakmile přemůže Thiébauta. Orable přijme Aquillanta s Guillaumovým vzkazem, nejprve propadne zuřivosti, pak však slyší o Guillaumových činech a její chování se změní. Jeden z Thiébautových mužů, kterému se podaří z bitvy utéct, přichází k vládcům města Orange, Clarionovi a jeho bratru Acéréovi, a oznamuje jim, kudy Guillaume se svými muži postupuje a kde by bylo možné je přepadnout. Orable ihned posílá ke Guillaumovi zprávu o chystaném nebezpečí. Guillaume tak znovu zvítězí, poražení Saracéni se vracejí do Orange a vychvalují Guillaumovu odvahu. Aymeri a jeho synové se blíží k Paříži. Thiébaut zatím dobývá Narbonne a dovídá se o ztrátách, o boji, o ukořistěném koni. Přísahá Guillaumovi pomstu. Aby své bojovníky povzbudil, poručí přinést modlu, sochu Mohameda. Narbonským se podaří kamením sochu zničit. Nastává dvoutýdenní příměří. Thiébaut spěchá do Orange, kde ho přijímají bratři Orable. Dohoda je uzavřena a ve městě se chystá svatba Thiébauta a Orable. Dívka se snaží svatbu znemožnit a znepříjenit: jelen a lovci převrátí připravenou slavnostní tabuli, pohané zapálí vousy mnichům v procesí, v sále, kde jsou shromážděni svatebčané, se objeví čtyřicet medvědů a osmdesát lvů, rvou se mezi sebou, trhají se a řvou. Svatbu se i přes tyto překažky podaří uskutečnit. Thiébaut se pak vrací k obléhanému městu Narbonne. Lidem uvnitř města docházejí zásoby. Dvěma Aymeriho synům se podaří ukořistit zásoby nepříteli a současně zajmout emírova syna. Guillaume s bratry a s otcem přijíždějí do Paříže. Karel Veliký pořádá na jejich počest slavnost. Synové pána z Narbonne jsou spolu s dalšími šedesáti pěti mladíky pasováni na rytíře. Přichází posel se zprávou o obléhání města Narbonne a o připravovaném útoku třiceti saracénských králů. Aymeri, Guillaume, bratři a spolu s nimi dvacet tisíc Karlových mužů míří do Narbonne. V boji Guillaume přemůže krále Alistanta a zraní Thiébauta. Nepřátelům se podaří zajmout Aymeriho, ale Guillaume ho zachrání. Konečně se Guillaume může setkat s matkou. V závěru písně rozděluje Aymeri synům panství, která si však teprve musejí dobýt: Bernart odjíždí do Brubantu, kde se pak ožení s dcerou místního vládce, Garin získá za ženu Eüstace, dceru Nayma de Bavière, Guillaume, Aÿmer a Bueve se vracejí na Karlův dvůr. Bueve se později ožení s Alisant de Gascogne, Aÿmer odmítá použít zbraní a vrací se do Narbonne. Poslední dva verše písně předjímají další velký Guillaumovův úkol: korunování krále Ludvíka.
5.3.3. Les Enfances Guillaume a Guiljom Firebras v Písni o korunování krále Lovise Příběh Emeriho Julius Zeyer zakončuje nenápadným přechodem k vyprávění o pozoruhodných činech a příhodách jeho syna Giljoma Fierabrase. Ze středověké písně Les Enfances Guillaume o 3 425 verších převzal Zeyer základní vypravěčskou osnovu a tu převedl ve svou adaptaci o rozsahu 480 veršů. Zvýraznil v ní dva základní motivy: Giljomovu odvahu a vztah matky a syna. Motivy zrady a věrnosti mají prozatím, řekněme přípravný charakter; je třeba nejdříve představit hrdinu Giljoma, jeho rod, činy a vlastnosti, aby pak bylo možné lépe a jasně pochopit Giljomovy skutky jako Lovisova ochránce. Jak už je u Julia Zeyera zvykem, jeho adaptace jsou často podstatně kratší než původní středověké písně, ale poetičností a strhujícím průběhem přitahovaly a přitahují pozornost čtenářů neustále. To také bylo báníkovým cílem – přizpůsobit středověké epické skladby chápání a době čtenáře devatenáctého století. Můžeme dodat, že velmi často působí silně emotivně i na čtenáře staletí následujících. Expozice k Zeyerově vyprávění o Giljomovi je vyjádřena v šesti verších:
„A císař miloval jej velice a s obdivem si vezdy vzpomínal na činy, které v útlém mládí už byl Giljo vykonal. Byl jinochem ne starším, věru, osmnácti let, když prvně dokázal své hrdinství.“ 435
Středověká chanson de geste Les Enfances Guillaume by podle názvu měla vyprávět o hrdinově dětství, ale i ona začíná příběh o Guillaumovi v době, kdy je téměř dospělý. Třetí laisse chanson začíná pohledem na Aymeriho rodinu: Aymeri, jeho žena Ermanjairs a všech sedm synů jsou před palácem v Narbonne. Jsou šťastní, klidní a Aymeri vyslovuje přání: byl by rád, kdyby se z vůle boží jeho synové stali rytíři. V přibližně stejném veršovém rozsahu vytváří podobný obraz i Julius Zeyer, zvýrazňuje jej však metonymiemi i poeticky pojatými dekoracemi. Vytváří tak plastický působivý, secesně symbolický obraz o klidu, míru a štěstí:
Les Enfances Guillaume Emeri a Giljom v Zeyerově pojetí: „Cil autre chantent des anfans Ainmeris; „Před zámkem jednou seděl Emeri, L’uns fut Bernairs, Guillaumes et Garins před mramorným v Narbonu paláci Et l’autre Hernaus et Guibers li petis a jeho žena s ním a opodál Et Aïmeris et Bueves li gentis. ve stínu lip si hráli s krahujci Bacheleirs eirent et jovansais mechins, a se sokoly jeho synové Mais il ne porent chivelier devenir. a boží mír byl kolem, klonilo Un jor estoient a Narbonne la cit, se slunce k západu a celý kraj Devant la salle dou grant palais maibrin; jak v zlaté tonul záplavě a hrad Bernars l’anneis tenoit un emeril, byl celý růžový a vlaštovky Gorge li fait de l’eile de petris. kol všude kroužily a plnily A tant e vos lo prout content Ainmeri, vzduch švitorem a srdce plnilo Vint dou moustier ou out la messe oït, se Emerimu štěstím, pohlédl Uns frans provoires li ot chanteit et dit, na děti své, za ruku ženu jal, Ansanble o lui Ermanjairs la gentis, v zrak její krotký hleděl s pohnutím De chivelier aveus lui quatre vins. a pravil jí: ‚Kdo nad nás šťastnější Bien sont vestus et de vair et de gris, na zemi je? Hleď na ty děti své! De piaus de maitres, de pelisons ermins. Rci, kdo má krásnější a statnější? Il ait parleit noc jai poreis oïr: Už, věru, neschází jím ničeho, ‚Ermanjars, danme,‘ dit li cuens Ainmeris, než aby na rytíře pasoval
435 ZEYER, J.; (1907), s. 101 102. ‚Se Deus m’aïst, veeis ici vos fiz. je císař brzy, by jim mečů dal Se Deus se donne, li rois de paradis, a poslal je porubit pohany!‘“ 436 Que je tant soie et sains et saus et vis Que je les voie chivelier devenir, Mout an seroit li miens cuers esjoiys Si fereis, sire‘ la dame repondit.“ 437
Po tomto obraze přichází v obou textech k Aymerimu Karlův posel se vzkazem: Aymeri (Emeri) 438 a čtyři nejstarší synové se mají dostavit na císařský dvůr, aby mohli sloužit Karlovi a stát se jeho rytíři. Guillaumova (Giljomova) bouřlivá reakce zabere v chanson de geste sedmnáct veršů, v Zeyerově čtrnáct; obě části si opovídají i obsahem, rozhořčením, jen slovní zásoba a poetické pojetí každého autora odpovídá jeho době:
„‚Fiz a putains, mavais garsons frarins „‚Buď hanba vám! Což malé děti jste? La vostre anfance durait ele toz dis? Co radujete se? Hněv ve mně plá! Or deüsiés chivelier devenir Pět let mám sedět někde nečinně? Et garoieir paieins et Sarasins. Nač sloužit? Komu? Čím? Snad v paláci Bernars me freires, qui est anneis de mi, mám králi krm a víno přinášet Deüst avoir dis chastiaus jai conkis a plášť mu podávat neb účastnit Et dis siteis o lo branc aserin. se honby v lesích? Jinou hledám zvěř! Mais, per l’apostre que kieirent pelerin, Meč dejte mi a koně dobrého N’irai an France l’anpereour servir, a dobudu vám celý širý kraj Nen anterai an chanbre, que ne sai faire lis až do Oranže, který vyrval nám Ne gardeir robes ne henais maserins a drží pohan! Až tak učiním, Ne per forais chasier pors ne guerbis. Tu císař bude chtít mě pasovat Demain movrai, quant serait esclarcis, hned na rytíře, aniž sloužl bych O moi mainrai mil chivelier de pris, kdes v paláci, uzavřen v pokojích!‘“ 439 Juc’ai Orange ne panrai onkes fin, Ne revanrai si avrai trois mile honmes tenir.‘“ 440
436 ZEYER, J.; (1907), s.102. 437 HENRY, P.; (1935), s. 4 5. 438 V závorce je uvedena podoba jména v textu Julia Zeyera. 439 ZEYER, J.; (1907), s.103. 440 HENRY, P.; (1935), s. 6 7.
V obou písních zmírní Guillaumovo rozhořčení matka. Ve středověkém textu klade Ermanjairs Guillaumovi na srdce, aby na cestě dával pozor na nepřátele: krále Maramonda, Akilana de Luserne a jeho strýce a Acereise. Nastává loučení, ba autoři zvýrazňují především loučení matky a Guillauma. V Zeyerově písni mají matčina slova nejprve obecnější a symboličtější charakter, pak přecházejí v loučení osobní a silně citové:
„Vai s’an Guillaumes et sa meire se paime, „‚Nač ty boje jsou, Et su trois freire, ces serous tote quatre.“ ty bezkonečné, nač to vraždění? Co bolestí jest nám ženám snášeti a matkám ubohým!‘
A před branou se loučila nejdéle Giljomem, neb nade vše ten drahý byl jí syn a šeptala mu v ucho: ‚Dítě mé, zde sama zůstanu, sto rytířů jen chránit bude město a náš dům, kde mladé tvoje sestry zůstaly o tebe plačíce. Ach, synu můj, což kdyby pohan město napadl? Ty přišel bys nás osvoboditi?‘“ 441
Ve středověké písni hned muži odjíždějí, Zeyer se ještě jednou vrací k matce a jejímu vztahu k milovanému synu Giljomovi. Dlouho, s pláčem a téměř v mdlobách se dívá za odjíždějícími muži, skryta za starým dubem. Vyjádření jemných citových nuancí, hrdosti a současně něhy, zvláště ve vztahu matky a syna, může nalézt uplatnění zejména v Zeyerově textu. Je to dáno vlastním básníkovým vztahem k matce, jeho básnickou jemností a synovskou citovostí. Podobné pocity a vyjádření v takovém rozsahu nebylo ve středověkém textu možné.
441 ZEYER, J.; (1907), s.105. Autor staré písně věnuje velkou pozornost popisu blížících se Thibautových lodí a vojska, Zeyerovi stačí pro základní informaci dva verše:
„Plul mořem mocný Arabie král rek Tybald s celým loďstvem velkým svým.“ 442
V Zeyerově písni obklíčí Narbonne jen Tybald se svým vojskem, nad městem se rozléhá pláč a nářek Giljomovy matky. Autor středověké skladby posílá k Narbonne spolu s nejbohatší Thibautovou lodí lodě dalších sedmatřiceti králů. Jejich popisu, příchodu a rozhovoru je opět věnováno hodně prostoru: část laisse VI a celá laisse VII. V laisse VIII se Guillaumova matka obrací k Panně Marii a přeje si, aby se syn i Aymeri vrátili. I další dějové návaznosti událostí v obou skladbách si odpovídají, i když ani tady Julius Zeyer středověký text nepřekládá, ale pozměňuje základní dějovou linii v duchu své vlastní poetiky: vynechává statické popisy, zvyšuje napětí rychlým sledem dojmů, emocí, pocitů i barvitým konstatováním. Oba hrdinové Guillaume i Zeyerův Giljom potkávají Saracény přicházející z města Orange, pouštějí se do nelítostného boje, v němž křesťané, „vyznavači kříže“, jak je označuje Zeyer, zvítězí. Středověký text podává všechny události důkladně a podrobně, Julius Zeyer přebírá jen nejdůležitější fakta. Posluchači ve středověku rozhodně museli prožívat popis bitev, výstroje, kořisti, způsobu boje a statečnosti těch, kteří je vedli. Čtenáři devatenáctého i pozdějších staletí by se při čtení podobných pasáží nejspíše nudili. Stejně tak je tomu i v případě epizody krásného koně, daru Orable (Orabel), kterého se Guillaume (Giljom) zmocní. V chanson de geste je koni Bausantovi věnováno více než padesát veršů, v Zeyerově písni jen deset. Porovnejme část starého textu vychvalujícího krásu koně s celým obrazem koně vytvořeného Zeyerem:
„Garde sor destre deleis un derubant, „Tu spatřil v stínu háje na blízku Leis un roche voit tenir lo Bausant, as dvacet mužů skvěle oděných, Lo bon destrier que fut a l’amirant. již prchat nechtěli neb nemohli Orable l’ot gardeit plus de set ans, a v středu jejich pyšně vzpínal se Dedans Orange, an un sillier tot tans; oř bílý jako labuť. Na hřbetě
442 Tamtéž, s. 106. Ains n’ann usit per nul honme vivant. měl krásný kůň ten sedlo ze sloni Elle meïmes lo regardoit sovant, a pokrývka až na zem splývala Ce li stastoit les costeis et les flans, mu dlouze z blankytného hedbávu Les quatre janbes et les piés asimant a zlaté uzdy měl a pokovy. Et lo viaire a son erminne blanc“ 443 Však oči jeho byly nad zlato, jak slunce plály plné rozumu.“ 444
Pohádkovější, působivější a živější je bezesporu Zeyerův obraz, což však neznamená výtku středověkému autorovi. Středověk přináší jiné zvyklosti, jiné, pro svou dobu moderní postupy, které by již neobstály v době Zeyerově. Další vyprávěcí linie obou skladeb je opět stejná: boj Guillauma (Giljoma) s králem Aquilansem (Akylantem), z něhož Guillaume vyjde vítězně a od poraženého krále uslyší chválu na Orable. Zatímco hodnocení středověkého básníka se omezí na jediný verš a více prostoru ponechá Guillaumovi pro jeho nadšení a přesvědčení dobýt Orange, získat Orable a dát ji pokřtít, Julius Zeyer mohl rozvinout jeden ze svých krásných ženských portrétů:
„ Roveir Orable, la belle au cor ligier, „Jak spanilá je, popsat nelze mi. Avois Thiebaut lo riche roi prosieit.“ 445 Květ hlohu není bělejší než tvář té divukrásné dívky. Její líc jak bledá růže kvete, její zrak hvězd snivost má a jasnost zářivou. Ó, třikrát šťasten Tybald jest, můj král, neb jest mu zasnoubena Orabel. Ráj rozkoše ho čeká nejsladší.“ 446
Ba co více, Zeyer na tento obraz navazuje dalším obrazem, snovou vizí statečného Giljoma:
„V tom vidění zřel mramorový dům, se dívčí, lepotárná postava jenž zlatokrytý jako slunce plál po bílých brala cestách: Orabel
443 HENRY, P.; (1935), s. 22. 444 ZEYER, J.; (1907), s.107 108. 445 HENRY, P.; (1935), s. 26. 446 ZEYER, J.; (1907), s.108 109. a kolem kvetly stromy růžové to byla s tváří jasnější než květ a stříbrné tryskaly fontány jest hlohu na jaře a s očima ve stínu laurů a v těch zahradách jak hvězdy, z kterých prší paprsky.“ 447
Zeyerovu králi Akylantu ošetří rány sám Giljom, ve starém textu je to až Orable; Zeyerův Akylant přináší Orabel kromě Giljomova vzkazu jako dar krásného krahujce. Obě dívky, Orable i Orabel, propadají nejprve nenávisti, pak lásce. Julius Zeyer rychle přechází, tentokrát v myšlenkách krásné dívky, od jednoho silného pocitu k druhému. Jeho postup je dynamický, živý, přesto v jednom okamžiku překvapující: Orabel nejprve cítí obrovskou nenávist ke křesťanu Giljomovi, přemýšlí o strašné kletbě; vyslechne však vyprávění o hrdinných Giljomových činech a celá se promění: zjemní, zkrásní, přemýšlí o Tybaldovi, kterého ani nezná a nemiluje a myslí jí neustále prochází mladý hrdina z Narbonne. Myšlenky přecházejí ve snění a v sen: Giljom ji vede do křesťanského chrámu. Přestože je zřejmé, že jde o básnickou zkratku a předzvěst budoucího, přece jen nutí pozorného čtenáře k zamyšlení, zda je tak rychlý přesun od „pohanského“ ke křesťanskému možný, nejde li přece jen o zradu své víry a víry otců. Jistě, můžeme tuto zradu nazvat zradou ve jménu lásky a ve jménu pravé víry, tedy té víry, za kterou celý život bojoval Karel Veliký i všichni jeho rytíři. Ospravedlněme tedy tímto konstatováním i změnu myšlení a víry krásné Orabel. Ve snu jí je konec konců představena i Giljomova podoba, a tak dívčino přesvědčení a láska k hrdinovi mohou být pochopeny a přijaty. Ještě dvakrát se Julius Zeyer odchýlí od základního schématu starého příběhu: Saracén, kterého Giljom zajme a znovu propustí, přnáší Orabel Giljomův prsten. Orabelin bratr dá i proto sestru zavřít do mramorové věže v zahradách a prohlásí, že Orabel se buď stane Tybaldovou ženou, nebo ji sám usmrtí. Zeyer zcela vynechá část, v níž středověký autor podává zajímavou a oblíbenou epizodu svatby Orable a Thiébauta. Dramatická situace se rozvíjí u hradeb města Narbonne: město již nemůže odolávat náporu Saracénů vedených Tybaldem, a navíc nejmladší Aymeriho syn Gibelín padne do rukou nepřátel. Pohané nevztyčí modlu, jak učinili ve středověké písni, ale kříž, na který přibijí zajatého Gibelína. Matčino zoufalství je nesmírné. Ve chvíli, kdy se Tybald chystá chlapcovo tělo probodnout kopím a soucitní pohané
447 Tamtéž, s. 109. posílají jeden šíp za druhým na zoufající matku, aby tak ukončili její utrpení, objeví se Emeri a Gibelína a následně i město zachrání. Tybalda přemůže a v boji zabije sám Giljom. Zažene Saracény k moři, odkud prchají k africkým břehům. Setkáním matky, Emeriho a všech dětí Julius Zeyer příběh Giljomova dětství konči. Středověká píseň ještě pokračuje dalšími epizodami, uvádí stručně osudy Emeriho synů a končí předzvěstí Guillaumova budoucího velkého činu: bude to právě on, kdo položí císařovu korunu na hlavu Karlova syna Ludvíka. Na zeyerovský epilog jednoho příběhu plynule navazuje prolog příběhu dalšího: po setkání matky se syny a Emerim závladne klid, avšak klid nevládne v srdci Giljomově:
„Tak tedy radost zase v Narbonu jak slunce svítila, jež probralo se z mraků těžkých, chmurných jako smrt.
Čas plynul v sladkém klidu. Giljom však, když naslouchal, jak ptáci zpívali, a růže kvést když viděl v zahradách, vždy smutek cítil jakýs podivný se v srdci ozývat, stesk mlhavý a touhu neurčitou, vlhl zrak mu bez příčiny, býval hádankou sám sobě tak.“ 448
5.4.1. La Prise d’Orange (Chanson de geste) Chanson de geste La Prise d’Orange pochází z konce dvanáctého nebo ze začátku třináctého století. Jak je obvyklé, i tento text se dochoval v několika verzích a velmi pravděpodobně mu předcházela jiná, starší píseň, známá z ústního podání. Podle Dominiqua Bouteta, autora antologie Le Cycle de Guillaume d’Orange musela tato
448 ZEYER, J.; (1907), s. 117 118. lidová píseň existovat od konce jedenáctého století. 449 Píseň La Prise d’Orange je psána rovněž desetislabičným asonovaným veršem. Svým obsahem, tedy událostmi a epizodami, je píseň La Prise d’Orange pokračováním písní Les Enfances Guillaume a Charroi de Nîmes . Její děj je soustředěn především na svatbu Guillauma a Orable. Získání krásné ženy je úzce spojeno s dobýváním města a oba tyto vypravěčské prvky můžeme považovat za dva důležité motivy skladby. Píseň začíná na jaře. Guillaume pozoruje z okna svého hradu v Nîmes přírodu. Je smutný, rozcitlivělý. Hovoří s Guillebertem, mužem, kterému se podařilo utéci z vězení v Orange. Guillebert vypráví Guillaumovi o krásách města a o krásné Orable. Guillaume přemýšlí, jak se dostat do města a k dívce. Synovec Bertand se snaží Guillauma odradit, říká, že ho pohané zabijí, a snědí dokonce i „bez chleba a bez mouky“, což posluchače bezpochyby překvapí nebo alespoň pobaví, stejně jako další Bertrandovo varování: pohané Guillauma hned poznají podle jeho hrbu a smíchu!
„S’estiëz ore el palés de la vile Et veïssiez cele gent sarrazine, Connoistront vos a la boce et au rire, Si savront bien que vos estes espie.“ 450
Je skutečně možné, že by se krásná dívka zamilovala do takového muže jen díky jeho odvážným činům? Guillebert se rozhodne jednat: spolu se dvěma druhy se v převlečení dostanou do města Orange, proniknou až do věže Gloriette, do části paláce patřícího Orable. Líčení této částí nepostrádá napětí a humor. Všichni tři hrdinové Guillebert, Guillaume a Guïelin bojují nezvyklými prostředky: Guïelin holí, Guillaume kmenem stromu, Guillebert poustevnickou holí. Smrt se zdá být nevyhnutelná, avšak Orable jim pomůže. Poskytne jim potřebnou rytířskou výzbroj, a Saracéni jsou tak zahnáni na útěk. Nakonec se všichni tři hrdinové přece jen ocitnou ve vězení, odkud jim opět pomůže na svobodu
449 Roku 1146 podle U. T. Holmese, kolem roku 1165 podle Jeana Frappiera. Podle Cloetta rok 1122, jak uvádí ve svém úvodu k Moniage Guillaume , I, p. 217. 450 Le Cycle de Guillaume d’Orange, anthologie , Paris: Lettres gothiques, 1996, s. 217; v překladu této části do novodobé francouzštiny Dominique Boutet píše (verš 338): „Ils vous reconnaîtront à votre bosse et à votre rire“; je tedy zatím nevyřešenou otázkou, zda slovo „boce“ ve starém textu skutečně znamenalo „bosse“ – hrb, nebo „bouche“ ústa. Pak by pochopitelně i vyznění tohoto veršů mohlo působit odlišně. Orable, zamilovaná do Guillauma. 451 Dívka navíc tajně posílá vzkaz do Nîmes. Odtud pak dorazí vojsko a město Orange je dobyto. Píseň končí křtem Orable a svatbou dívky s Guillaumem. V komentáři Dominique Boutet poznamenává, že historický základ skladby je velmi nejistý. Její hlavní přínos spočívá v samotném zpracování: jde o určitou hru se slovy s tradičními vyprávěcími postupy pro středověké hrdinské písně, o odlehčení stylu vyprávění vtipnými narážkami a obrazy. V cyklických výborech většinou na La Prise d’Orange navazuje píseň Les Enfances Vivien , přestože se v předchozí skladbě neobjevuje na ni žádná narážka. Naopak, jedna z verzí textu La Prise d’Orange poukazuje v závěru na nelehkou budoucnost města Orange, kterému vládnou Guillaume a Orable. Také proto se autor antologie Dominique Boutet domnívá, spolu s jinými literárními historiky, že snad existovala skladba Siège d’Orange , v níž se mimo jiné hovořilo nejspíše i o Thiébautově smrti. Zastavme se ještě u Guillaumových přezdívek, které mají svou zajímavou historii. Pojmenování Guillaume au Court Nez získal po bitvě o Řím, kdy mu obří Saracén usekl kus nosu. 452 Guillaume de Gelone podle místa, kde založil klášter, 453 jiní badatelé se domnívají, že jde o zkomolení přezdívky „au Courb Nez“ tedy „Křivonosý“. 454 Guillaume Fierabras, jméno, jehož ve svém textu použil i Julius Zeyer, je přezdívkou na počest hrdiny stejnojmenné chanson de geste ze třináctého století. Obě skladby, La Prise d’Orange a Fierabras , mají několik podobných či překvapivě shodných rysů, proto považujeme za významné představit krátce i tuto starou píseň.
5.4.2. Fierabras (Chanson de geste)
451 V textu Julia Zeyera, stejně jako v La Prise d’Orange je Guillaume nazýván Guillaume Fierabras. Pátrání po původu tohoto jména nás přivedlo k jiné chanson de geste, Fierabras , které bude dále věnována další kapitola. 452 Ce même Guillaume, dit au court nez parce qu’un géant musulman lui a coupé le bout du nez sous les murs de Rome, épouse la belle païenne Orable (qui deviendra chrétienne sous le nom de Guibourc) et délivre de nombreuses villes du Midi où les Sarrasins avaient établi leurs repaires. In.: Les Chansons de geste ; http://www.unibuc.ro/eBooks/medieval/curs/011.htm 453 En 804, Guillaume décide de fonder l'abbaye bénédictine de Gellone à Saint Guilhem le Désert. C'est dans cette abbaye qu'en 806 il s'y retire à la tête d'une migration de moines. In.: Guillaume de Gellone ; http://fr.wikipedia.org/wiki/Guillaume_de_Gellone. 454 Ernest Langlois v předmluvě poznamenává, že přezdívka „au Court Nez“ vznikla nejspíš z „au Courb Nez“ LANGLOIS, E.; Le Couronnement de Louis, chanson de geste, Paris: H. Champion, 1969, s. VII. Až do roku 1814 bylo mezi medievalisty známo, že existuje několik rukopisných verzí písně Fierabras .455 Existoval jen jediný úplný text, a to v provensálštině, vyprávějící příběh rytíře Fierabrase velmi zjednodušeně. Teprve v roce 1814 objevil literární vědec Méon vzácný, obsáhlý rukopis obsahující skladbu Fierabras , psanou rovněž v provensálštině. Rukopis se dostal z Francie do Wolfenbüttelu a roku 1829 byl vytištěn v Berlíně vydavatelem Bekterem. Tento provensálský text se již mohl opírat i o další rukopis písně ze třináctého století, který se z kláštera Saint Germain des Près dostal do knihovny knížete Wallersteina, pak i o rukopis z Národní knihovny v Paříži, z Britského muzea v Londýně a z vatikánské knihovny. 456 Tyto poslední zmíněné rukopisy pocházejí z pozdější doby, ze století čtrnáctého a patnáctého. 457 Vědci se domnívají, že píseň Fierabras pochází pravděpodobně z dvanáctého století. Patří do cyklu gest královských; obsahuje více než 6 200 dvanáctislabičných veršů. Děj se odehrává tři dny před osudnou bitvou v Roncevaux, v době, kdy Karel Veliký vedl válku se Saracény ve Španělsku, aby získal vzácné Kristovy relikvie. Hlavní nadějí pohanského emíra Balama je jeho syn, obr Fierabras d’Alexandrie, který má stále při sobě zázračný balzám. Tímto balzámem bylo pomazáno Kristovo tělo a má schopnost vyléčit ihned jakékoliv rány. V úvodní části staré písně je důležitá zmínka o prokletí rodu Ganelonova. V hrdinném, avšak nerovném boji Oliviera, který má k dispozici sedm tisíc mužů, a Fierabrase s padesáti tisíci vojáků, je Olivier smrtelně zraněn. Díky včasné Rolandově pomoci jsou pohané zahnáni na útěk. Fierabras vyzývá Karla Velikého, aby vyslal jednoho muže na souboj. I přes vážná zranění přijímá výzvu Olivier. Všichni Karlovi
455 Encyklopedie Robert – Le Petit Robert des noms propres, Paris: Dictionnaires LE ROBERT – VUEF, 1994; píše: „FIER A BRAS. Géant sarrasin des chansons de geste du Cycle carolingien (Fierabras , 1170). Ce valereux guerrier s’était emparé du baume du Christ, liqueur miraculeuse dont se souvinrent Cervantès pour écrire Don Quichotte et Calderón de la Barca ( Le Pont de Mantible , 1635).“ Na webových stránkách Fierabrás: http://www.dhistoria.com/carpetas/2005/05/fierabrs.html se můžeme opět dočíst, že Fierabrasovo jméno je často citováno Cervantesem a znamená „ten, který má divokou ruku“, zatímco ve francouzštině slovo „fier“ znamená hrdý. 456 LAFON, M.; Fierabras, légende nationale, Paris: Librairie nouvelle, 1857, s. V XV. 457 V Ženevě se objevil text o Firebrasovi v próze v roce 1478 a byl často znovu tištěn v různých švýcarských městech. Na počátku šestnáctého století Nicolas de Piamonte přeložil píseň do katalánštiny a z tohoto textu pravděpodobně vycházel i Pedro Calderón de la Barca pro své rytířské drama Mantibleský most. V osmnáctém století získal podobu romance díky Juan José Lopezovi. V osmnáctém a devatenáctém století byl Fierabras přeložen do portugalštiny. Německá prozaická verze je známá již z roku 1533, veršovaná verze anglická z konce čtrnáctého či začátku patnáctého století. V Itálii se dochovala píseň o třinácti zpěvech El Cantare di Fierabraccia e Ulivieri a tiskem vyšla na konci patnáctého století. In.: Dictionnaire des Œuvres; Fierabras ; http://www.cosmovisions.com/textFierabras.htm. rytíři i císař sám Oliviera marně od jeho úmyslu zrazují, souboj vidí jako předem prohraný. Fierabras několikrát v průběhu boje nabízí Olivierovi zázračný balzám, ale Olivier pokaždé odmítne. Další a nezbytnou součástí tohoto textu je vylíčení historie slavných mečů Karla Velikého, Oliviera, Rolanda i Fierabrase. Bylo zvykem, že každý slavný rytíř, tedy i naši zmínění hrdinové, získal svůj meč zvláštním, často zázračným způsobem a bojovník svůj meč oslovoval jeho jménem při každém boji. Následuje dlouhý rozhovor obou mladých hrdinů, Oliviera a Fierabrase, aby co nejlépe vynikla jejich statečnost, a teprve pak dochází k dlouhému a urputnému souboji. Olivierovi se podaří zmocnit se kouzelného nápoje a statečně, nezraněn bojuje dál. Fierabras je okouzlen a ovlivněn Olivierovým chováním, v průběhu souboje a rozhovoru prozře, touží se stát křesťanem a Olivierovým přítelem. Oba hrdinové spolu rozmlouvají, zatímco Olivier ošetřuje svému protivníkovi rány. Mezi Franky a Saracény dochází k novému boji, Saracéni jsou znovu zahnáni na útěk, Fierabras přijat táborem křesťanů a pokřtěn. Přijímá nové jméno Florian. Olivier se vydává Saracénům, ale své pravé jméno neprozradí. Zajatí Frankové jsou vysvobozeni krásnou princeznou Floripar, emírovou dcerou, která miluje jednoho z Karlových rytířů, vévodu Guyho de Bourgogne. Zatímco Karel Veliký posílá do Aigremoine Rolanda, aby vysvobodil zajaté Franky, emír vysílá své muže, aby s Karlem jednali o vydání Fierabrase. V té době rovněž Floripar oznamuje, že se chce vdát za Guy de Bourgogne, ten však nechce přistoupit k sňatku bez Karlova svolení. Floripar je tímto odkladem natolik rozhořčena, že rytíř raději ustoupí. Šťastná Floripar vydá Frankům i vzácné relikvie: Kristovu korunu a hřeby, kterými byl Ježíš přibit na kříž. Věž, v níž je Floripar spolu s Franky, je oblehána Saracény. Dojde k dalšímu nelítostnému a krvavému boji, v němž je Guy de Bourgogne zajat. Ve chvíli, kdy je rytíř veden na popravu, je zachráněn Rolandem, Olivierem a Ogierem. Dochází k dalšímu krutému boji, při němž je „bitevní pole pokryto krví a mozky“ 458 Obleženým ve věži i celému městu Orange hrozí vyhladovění. Frankům ve věži se podaří ukořistit zásoby na dva měsíce. Přesto raději Roland posílá jednoho z rytířů se vzkazem ke Karlu Velikému. Posel projede nepřátelským táborem, nakonec je však přece jen zpozorován. Posel, Richard de Normandie, přemůže emírova synovce
458 LAFON, M; (1857), s. 108. Clariona, získá i jeho vzácného koně a pokračuje v cestě. Na svém putování se setká a bojuje s dalšími Saracény, překoná divokou řeku, než nakonec dorazí ke Karlovi. Na zpáteční cestě k městu Orange musejí rytíři svést urputnou bitvu s obrem Galafrem, jehož popis podává neznámý autor velice působivě: v ruce drží příšerný obr ostrou sekeru, je černý a šeredně stavěný. Velké šikmé oči, obrovský nos i ústa, chlupaté a příšerné uši, předlouhé ruce i nohy. Ošklivějšího neznaboha ještě křesťané neviděli. Karlovo vojsko v bitvě o most, střežený Galafrem, zvítězi. Bojuje statečně i zrádný Ganelon. Deset tisíc Saracénů je poraženo a Karel s rytíři mohou pokračovat v cestě. Do města Orange vcházejí ve chvíli, kdy pohané dobyli téměř celou věž, zbývá jen poslední poschodí. Floripar neustále povzbuzuje Franky. Obléhaní ztrácejí už všechnu naději, když tu se objeví posila v čele s Richardem de Normandie. Je samozřejmé, že Frankové hrdinně zvítězí. Karel Veliký, kněz Turpin, ostatní Frankové, a dokonce i Fierabras přemlouvají emíra, aby se dal pokřtít, a unikl tak smrti. Emír odmítá. Turpin křtí Floripar a po emírově smrti rozdělí Karel panství mezi Fierabrase a Guy de Bourgogne. Píseň končí neblahým Karlovým snem: v Aix la Chapelle se dovídá špatné zprávy ze Španělska. Chce se vydat na pomoc svým rytířům, ale vtom je napaden leopardem. Podíváme li se podrobněji na obsah obou chansons de geste, La Prise d’Orange a Fierabras , vidíme, že nabízejí mnoho prostoru ke srovnání: město Orange, kde se hlavní děj písní odehrává, dobývání věže, láska krásné pohanky ke křesťanskému rytíři, zrada ženy vlastního rodu, národa i víry, kdy ji však omlouvá láska ke křesťanu a touha po pravé víře; obří a statečné postavy některých aktérů – Guillauma, Fierabrase a Galafra. Odtud tedy zřejmě pramení i ona přezdívka Fierabras – podle jména statečného rytíře z města Orange.
5.4.3. La Prise d’Orange a dobytí města Orange Giljomem Fierabrasem v Písni o korunování krále Lovise Středověká píseň La Prise d’Orange neobsahuje ani dva tisíce veršů, odpovídající část Zeyerovy Písně o korunování krále Lovise něco přes dvě stě padesát veršů. Ze základní dějové linie staré písně zahrnující prolog, Guillaumovo pozorování jarní přírody a stesk, rozhovor s křesťanským zajatcem, který uprchl z vězení v Orange, cesta v převlečení do Orange, boj o věž Gloriette, pomoc Orable a svatba vynechal Julius Zeyer, kromě prologu, nejzákladnější a nejobsáhlejší část písně – boj o věž. Jeho adaptovaný příběh o dobytí města Orange, či spíše o získání krásné dívky, má podobu křehké pohádky o lásce. Základní rámec expozice obou písní je stejný: Guillaume pozoruje z okna probouzející se jarní přírodu. Guillaume ze staré písně je živější a veselejší, Giljom ze Zeyerova textu je melancholický a svými neurčitými touhami a stesky připomíná samotného básníka Julia Zeyera. V Zeyerově písni se Giljom setkává s poutníkem Gilbertem, který strávil tři roky v zajetí pohanů ve městě Orange. Ve staré písni byl zajatcem Saracénů Guillaumův synovec Guïelin. Giljom Fierabras se rozhodne jít do Orange, Gilbert jej od jeho záměru zrazuje, ale nakonec odchází s ním. Ve středověké skladbě odchází Guillaume do Orange v doprovodu dvou mladíků – Gilleberta a Guïelina. Synovec Guïelin vyprávěl Guillaumovi o krásách města i o krásné dívce, v Zeyerově skladbě komentuje nádheru města sám hrdina. Jeho pozorování a úžas, popis domů a města má pohádkové ladění. Je to stále však jen předzvěst něčeho ještě krásnějšího a emotivně silnějšího. Popisem krásného města dávný autor jistě okouzlil i středověkého posluchače. Porovnejme působivost obrazů obou básníků:
„Dist Gillebert: ‚Ainz est meillor assez. „Dům každý palácem byl, zahrady Se voiez ore le palés principel se všude zelenaly, vůněmi Comme il est hauz et tot entor fermé! vzduch prosáklý byl, všude zpívali Encontremont a il que regarder. při šumu stromů ptáci přesladce. S’i estïez le premier jor d’ esté, U domu každého Giljom se ptal: Lors orrïez les oseillons chanter, ‚To královský zajisté jesti hrad?‘ Crïer faucons et cez ostoirs müez, A Gilbert odpovídal: ‚Sluha jen Chevaus hennir et cez muls rechaner, zde bydlí králův‘ – ale náhle hrad Ces Sarrazins deduire et deporter; se zjevil na náměstí ohromném, Ces douces herbes i flerent mout soëf, kde celý les se růží ševelil Pitre et quanele, dom il i a planté.‘“ 459 při mírném vánku. Brána bronzová (…) se zrcadlila v modré tůni vod „Dist li chetis: ‚Si m’aïst Dex, beau sire, pod baštou z mramoru a Giljom něm Se veïez le palés de la vile se díval na les druhý, kamenný Qui toz est fez a voltes et a lices! těch věží štíhlých, které v pýše své
459 Le Cycle de Guillaume d’Orange, anthologie ; (1996), s. 210. Si l’estora Grifonnez d’Aumarice, se do azuru nebes nořily Uns Sarrazins de mout merveillex vice: nad domem královským.“ 460 Il ne croist fleur desi que en Pavie Qui n’i soit painte a or et par mestrie.‘“ 461
Autor středověké písně vždy na popis krásy města naváže popisem ještě krásnější Orable. Zeyerova vyprávěcí linie se liší: od Gilberta se dovídáme, že dříve každá věž ve městě byla zakončena křížem, ty však pohané strhali a zničili. V obou skladbách se Guillaume i Giljom se svými přáteli dostávají díky převlečení až ke králi. Zatímco ve středověké písní všechny tři druhy pozná jeden z dvořanů a rozpoutá se bitka mezi třemi příchozími a oranžskými pohany, při níž jsou všichni tři zahnáni do věže Gloriette, v Zeyerově textu Gilbert jako hvězdář zaměstnává krále Klariela a Giljom se v zahradě dostává k pohádkové věži:
„Vešel v sad trysk fontánů se blýštil kolkolem tak Giljom směle, vázal rudou nit a růže na tisíce kvetly tam, od stromu k stromu cestu hledaje tu bílé jako sníh, tam červené, v tmáň z laurů, sykomorů, granátů, i zamodralá mnohá zdála se za kterou k nebi čněla mramorná při svitu luny, která zvedala ta bílá věž, v níž dlela Orabel. teď bledý svůj a čarný obličej Při třpytu hvězd tu spatřil budovu nad stromů vrcholky, a unešen pod temným nebem z lapis lazuli, řek Giljom tiše: ‚Ráj zde, věru, jest!‘“ 462
Anonymní středověký autor postaví své vyprávění na poměrně obsáhlém, zajímavém, ale i humorném líčení boje o věž Gloriette. Zato Zeyerův Giljom s vášní doslova smyslnou se touží dostat k Orabel: snaží se vypáčit pevně uzavřené dveře do věže, růže, kterou mu dívka hodí, se rozpadne pod jeho polibky.
„Tu rozpustila lepá Orabel a líbal je a byl jak omámen své temné vlasy, temné jako noc a nechtěl je už pustit. Orabel
460 ZEYER, J.; (1907), s. 119 120. 461 Le Cycle de Guillaume d’Orange, anthologie ; (1996), s. 212. 462 ZEYER, J.; (1907), s. 121. a modravé jak noční obloha však hbitě splítala je, vrkoč pak a vonné, jak ty růže v zahradě, kol sloupu otočila na okně a jejich proudy podél mramoru a konec jeho dolů spustila zdí bílých rozlily se, dlouhé tak, a jako ze sna řekla šepotem: že Giljomu na prsa padaly ‚Hle lano, které cestou ke mně jest!‘“ 463
Setkání obou milenců obestře básník jemným poetickým závojem:
„A ticho bylo kolem posvátné, A se všech stran dštil odlesk na dívku trysk fontánů jen šuměl pod okny, na stříbrotkaný, bílý její šat a šero bylo sladké nade vše, na bosé její nohy, bělejší svit luny plnil stříbrem komnatu, než mramor sám, na kruhy z opálů, vás pronik’ alabastr růžový, jež kolem kotníků se třpytily, a štědře zlaté hvězdy rozséval a temné byly vlasy její jen po dlažbě lesklé majolikové v tom bílém třpytu v šero stlumeném a po stěnách z bílého mramoru. a očí bezedno, a sálal čar jak roztavených hvězd z jejich temno ty.“ 464
Zeyerův Giljom a Orabel prchají v noci do Narbonne. Tam Giljom svěří dívku do péče své matky, aby ji spolu s narbonnským biskupem připravila ke křtu. Pak se s vojskem vrací do Orange, svede se svými muži krutou bitvu proti Klarielovi a jeho rytířům, zvítězí, osvobodí zajatého Gilberta, avšak Klariela neusmrtí, je přece jen bratrem dívky, kterou hrdina miluje. Klariel musí město opustit a odplout do Afriky. Ve staré písni, jak již bylo zmíněno, dorazí třem hrdinům na pomoc vojsko z Nîmes, kam Orabel tajně vyslala muže se vzkazem a prosbou o pomoc. Julius Zeyer křest krásné dívky naznačuje, ve starém textu je její pokřtění vyjádřeno explicitně. Zeyerovo vyprávění končí slavnostním předáním klíčů od města Orange císaři, středověká píseň končí svatbou obou milenců. Julius Zeyer ještě vytváří potřebný navazující vyprávěcí most mezi jednotlivými příběhy, a proto vkládá zajímavou mezihru. Ta je opět anticipací událostí, které teprve nastanou, je upozorněním na zradu, která již klíčí a ohrožuje nejen císaře.
463 Tamtéž; s. 123 124. 464 Tamtéž; s. 124 125. Charakter zrádce představuje básník přímo, dokonce jej rozvíjí použitím zvláštní gradace: setkání Giljoma a Emeriho s Karlem Velikým se snaží zabránit pyšný kníže Ernalt. Karel Giljoma nepozná a jeho chování ho rozhořčí. Giljom císaři vysvětluje, že sice knížete Ernalta nezná, ale cítí, že je Karlovým nepřítelem. Předá panovníkovi klíč, Karel pak poznává Emeriho i jeho syna a oba přijímá na svém dvoře. Giljoma si zamiluje, spolu s ním „celý dvůr, / a celé město, celá Francie“ – další zeyerovská oblíbená gradace –
„Jen Ernalt z Orleánu chmuřil vždy se jako bouř, když spatřil Giljoma, však mlčel opatrně, bázlivě, neb zdálo se mu, Giljom jediný že uhodl, co skrýval v srdci svém, tu zradu, která zrála pomalu však stále v temnu smělých záměrů.“ 465
Ještě jednou zvýrazní Zeyer Giljomovu oddanost Karlovi a Ernaltovu proradnost: Karel si přeje, aby Lovis byl podoben odhodláním a statečností Giljomovi, bojí se o budoucnost svého syna. Giljom Karla ujišťuje, že Lovise vždy ochrání:
„‚Má síla bude jemu ochranou! A prvnímu, jenž by ho zradit chtěl, při živém Bohu, hlavu srazil bych!‘ Král zazářil, však Ernalt velmi zbled’ a ze síně se krad’ jak zločinec.“ 466
Poznenáhlu se básník vrací k vypravěčskému rámci v myšlenkách Karla Velikého, ten v zahradě hovoří s Giljomem, který ještě před korunovační mší míří do lesa. Karlovy myšlenky přecházejí k příběhu předposlednímu, v němž zrada, domnělá zrada a věrnost hrají důležitou roli.
465 Tamtéž; s. 128. 466 Tamtéž.
5.5.1. Macaire (Chanson de geste v historických souvislostech) Text středověké písně Macaire vyšel poprvé ve Francii v roce 1866 zásluhou Françoise Guessarda, který je rovněž autorem rozsáhlé předmluvy k textu této chanson de geste. 467 Guessard uvádí zajímavé okolnosti doprovázející vznik názvu skladby. Jméno Macaire mělo ve středověku nádech hanlivosti. Anonymní autor středověké písně zmiňuje na několika místech „prokletý rod zrádců“, z něhož pocházel nejen Macaire, ale i Ganelon. Původně nesla píseň název La Reine Sibile . Sám François Guessard si klade otázku, proč zrovna Sibile, když královna, žena Karla Velikého se jmenuje Blanchefleur. Vyslovuje domněnku, ne však zcela uspokojivou: jméno Blanchefleur se objevuje i v názvu jiné skladby – Blanchefleur et Florimont , a zřejmě bylo třeba zabránit nežádoucím záměnám. 468 Vyprávěcí linie středověkého příběhu je bohatá a zajímavá, jejími hlavními opěrými pilíři jsou jednotlivé navazující příběhy zrad, domnělých i skutečných, i příběhy nesmírné oddanosti. Mezi těmito protipóly se zmítá postava Karla Velikého. Ten tím poněkud ztrácí na aureole mocného a vznešeného panovníka, je osobou více lidskou svými slabostmi, pramenícími ze žárlivosti a vlivu špatných rad. V některých chvílích jako by se stával loutkou vedenou vůlí některých lidí. François Guessard píše, že Karel Veliký je na mnoha místech postavou spíše k smíchu než k pláči, protože svou žárlivostí se podobá Molièrovu Sganarellovi. 469 François Guessard se rovněž domnívá, že text písně vznikl dříve než ve třináctém století, ve svém kritickém vydání však vychází z francouzsko italského textu nalezeného v tak zvaném „benátském rukopise“ z počátku třináctého století. Připomíná, že o existenci písně La Reine Sibile se vědělo dlouho, ale originál byl považován za ztracený. Zmiňuje i kronikáře Albérika de Trois Fontaines, 470 který ve své latinské
467 François Guessard (*1814, †1882), literární historik, řádný člen Académie des inscriptions et belles lettres. Založil a vedl Collection des anciens poètes français ; připravil ke kritickému vydání několik chanson de geste, jako například Mémoires et lettres de Marguerite de Valois, Grammaires provençales de Hugues Faidit et Raymond Vidal de Besaudun (XIIIe siècle), Gaufrey, Le Mistère du siège d'Orléans, Aye d'Avignon, Aliscans, Parise la duchesse, Macaire atd. 468 Floris et Blanchefleur je název velmi oblíbeného příběhu, který byl ve středověku rozšířen i mezi prostým lidem v mnoha různých jazycích a dialektech. Vznikl ve Francii kolem roku 1160. V letech 1200 až 1350 byla jednou z nejoblíbenějších skladeb vůbec. In.: Floris et Blanchefleur ; http://fr.wikisource.fr/wiki/ Textes_m% C3%A9di%C3%A9vaux. 469 GUESSARD, F; Macaire, chanson de geste , Paris: Librairie A. Franck, 1866, s. xxvj. 470 Albéric, cisterciáský mnich, žil ve třináctém století a zemřel po roce 1252. Bývá rovněž nazýván Albéric de Trois Fontaines, Aubry de Trois Fontaines, Albericus Trium Fontanum, Albéric chroniqueur. kronice psal o Karlu Velikém, Macairovi, Sibile i o dalších postavách známých z textu středověké písně. Guessard měl k dispozici dvě verze písně: zlomky první a jednodušší písně a text druhé písně, bohatší epizodami i postavami. Podle několika dochovaných zlomků byla první verze skladby psána v dekasylabech, druhý text byl psán v alexandrínech. 471 Kdo je autorem těchto verzí stejně jako verze franouzsko italské uvedené François Guessardem, zůstane zřejmě navždy nevyjasněno. Velkou pozornost věnuje F. Guessard roli psa v příběhu o Macairovi. Na tomto místě představuje i básníka Gace de la Buigne, 472 který v Déduis de la chasse píše i historii Macairovy zrady a s největší pravděpodobností vycházel ze druhé, složitější verze písně. Svou pozornost soustředil zejména na Macairův souboj se psem. V básni Gace de la Buigne není Macaire vláčen po odsouzení koněm po městě, ale oběšen. Postava královnina ochránce, tedy postava Albarise či Aubriho, dostává v Gacově textu přídomek Aubri de Mondidier. 473 Zatímco na původní příběh královny a Macairovy zrady se postupně zapomínalo, příběh souboje psa s člověkem se objevoval ve stále nových podobách: Gaston Phébus, kníže z Foix, který žil ve druhé polovině čtrnáctého století, vypráví v Livre de la chasse příběh o Aubrim de Montdidier, příhodu však zmíňuje jen krátce: Aubri se jednou prochází v lese a je bez důvodu napaden Macairem. Předlohu znal Phébus jen z doslechu. 474 V patnáctém století se objevuje tato historka v podání tehdy oblíbeného spisovatele Oliviera de la Marche. 475 Ten představuje zdroj svého vyprávění velmi obecně uváděje „staré kroniky“. Nejen tyto podoby příběhu souboje, ale i další
Napsal Chronique qui va depuis la création jusqu'en 1241 , která později vyšla tiskem jako součást knihy Historiens des Gaules et de la France . In.: Alberic ; http://www.cosmovisions.com/Alberic.htm. 471 „Par ces fragments on voit que la seconde version de notre poème était en vers alexandrins, par conséquent non seulement rajeunie, mais entièrement refaite et remaniée; car il est évident d’autre part que la composition primitive, celle qu’avait sous les yeux le compilateur italien, était en vers de dix syllabes. Il l’a fort altérée sans doute, mais non pas assez pour effacer partout l’empreinte du mètre. C’est un point sur lequel je ne puis guère manquer d’être éclairé après mon travail de restitution, où la question se représentait à chaque ligne.“ – GUESSARD, F.; (1866): s. xv. 472 François Guessard mimo jiné téměř rozhořčeně dokazuje, že veškeré jiné verze básníkova jména – de la Bigne či de la Vigne – jsou chybné. Gace de la Buigne byl prvním kaplanem krále Philippa VI, krále Jeana a Karla V. Byl také autorem Roman des déduis (1359 1377), francouzsky psané skladby o 12 210 osmislabičných verších se sdruženým rýmem. In.: Gace de la Buigne ; http://www.arlima.net/eh/gace_de_la_buigne.html. 473 GUESSARD, F.; (1866), s. xxj. 474 Tamtéž; a. xxiij. 475 Autor Livre des Duels, autrement intitulé l’Advis de gage de bataille. verze, které vznikaly v následujících staletích, 476 dokonce i rytiny zobrazující boj člověka a psa, to vše dokládá velkou oblibu příběhu, jenž byl původně jen epizodou ve středověké chanson de geste o zrádném Macairovi a věrné královně.
(Tato rytina se nacházela v jednom ze sálu, Socha Macaira a psa od Gustava Debrie dnes již zničeného, hradu Montargis,.) 477 (1870); v zahradě Hôtel Durzy v Montargis
478 Socha Jacquese Fromenta Meuriceanacházející Vitráž v kostele svaté Magdalény v Montargis se ve vstupní hale Salle des Fêtes de Montargis
I přes určitou separaci epizody souboje je jisté, že i samotná píseň Le Reine Sibile či Macaire si získala velkou oblibu, rychle se rozšířila i do jiných zemí, kde byla
476 Například: Vian de la Taille; Discours notable des duels z konce šestnáctého století; Histoire des chiens célèbres z roku 1808; melodrama uvedené poprvé roku 1814 v divadle de la Gaîté: Guilbert de Pixerécourt; Le Chien de Montargis ou la Forêt de Bondy. 477 In.: Les chiens célèbres ; http://membres.lycos.fr/chiengendarmerie/cel.htm. 478 In.: Montargis ; http://pageperso.aol.fr/ricjasperso/legende_chien_de_montargis_p2.html. nejen překládána, ale i napodobována. François Guessard si klade otázku, proč se jí dostalo takové obliby. Domnívá se, že jde o chanson velmi zajímavou, dějově bohatou a poutavou. Představuje několik zvláštních, ba dokonce netradičních postav. Kromě Macaira, jednoznačně záporného zrádce, je to postava dřevorubce Varochera, jehož role i charakter skladbu oživí. Jde o obraz člověka z lidu, prosťáčka, neotesance, který má však dobré, šlechetné a oddané srdce hrdiny. Varocher se díky svým neohroženým činům stane nakonec rytířem. Je schopen stejného hrdinství jako vznešení rytíři. Guessard považuje uvedení postavy chudého dřevorubce na scénu za objevný prvek. Jiné lidové postavy objevující se v chansons de geste mají totiž vždy vznešený, nebo alespoň polovznešený, původ. 479 Zatímco Macairova zrada je jednoznačně dána od počátku vyprávění jeho charakterem, Macairův protipól, tedy obraz věrné královny se stínem zrady domnělé, má svůj vlastní původ, vývoj, příběh, i několik historických nejasností. Nikdo už nikdy nezjistí, co je skutečně z pera anonymního autora, co je převzato z dřívějších vyprávění a jaký je historický základ postav i příběhu. Mnich Albéric de Trois Fontaines tvrdí, že hrdinkou vyprávění je dcera Didiera, krále Lombardie, která byla Karlem Velikým zapuzena po roce manželství. Domnívá se, že právě toto zapuzení se mohlo stát podnětem k písni La Reine Sibile . Je známou skutečností, že Karel Veliký skutečně zapudil druhou ze svých devíti manželek Desirée, dceru Didierovu, jeden rok po svatbě, avšak nikdo se nikdy nedověděl, co bylo příčinou tohoto zapuzení. Historická fakta nabízejí další nejasné otázky: skrývá se za jménem Sibile skutečně Desirée? Proč ne Himiltruda, kterou Karel Veliký zapudil ještě před ní? François Guessard poukazuje na skutečnost, že mnich z Trois Fontaines byl současníkem Chrétiena de Troyes, a proto připouští i možný vliv příběhů krále Artuše. Artušova žena Guenièvre byla rovněž zapuzena a pak byla prokázána její nevina. 480 Ve svém komentáři se Guessard zastavuje ještě u dvou zajímavostí staré písně. Jednak je to postava skřeta, kterou Guessard považuje za vynález čistě francouzský, a domnívá se, že i pomyslná milostná historka mezi královnou a skřetem není hodna autorovy pozornosti, jednak je to zvláštní znamení na rameni dítěte. Jde o znamení kříže či lilie prokazující královský původ dítěte. Guessard uvádí zmínky z Reali di
479 GUESSARD, F.; (1866): s. lxxvij–lxxix. 480 Tamtéž; s. xxx. Francia, 481 z části zabývající se právě tímto znamením. Kromě Ludvíka, syna Karla Velikého, se znamení objevilo jen u dalších pěti dětí: nejprve autor Reali di Francia píše o francouzském králi Fiorello či Florelovi, který má se svou ženou dítě až po dvaceti letech. Novorozenec má na pravém rameni krvavý kříž a při křtu dostává jméno Fioravante, čili Fleuravant, což znamená „ten, kdo má květ“. Dalšími dětmi s královským znamením jsou: Beuve, Karel Veliký, Roland, Guillaume d’Orange. Stopy této legendy o zvláštním znamení je možné nalézt i v písni Florent et Octavien .482 V další části Předmluvy píše François Guessard o okolnostech doprovázejících objevení písně o zrádci Macairovi a královně Sibile. Na počátku devatenáctého století byla známa jen španělská verze písně La Reyna Sebilla . M. Wolf, jeden z vědců této doby, si přál objevit francouzský originál skladby. V roce 1836, baron de Reiffenberg, 483 aniž by o tomto přání věděl, začal uveřejňovat fragmenty druhé verze písně. V roce 1856 objevil François Guessard v Benátkách text, který o deset let později nejen vydal, ale i doplnil důkladnou a podrobnou anylýzou okolností vzniku písně. Hrdě se hlásí k tomuto prvnímu ucelenému vydání písně v její francouzsko italské podobě, rozšířené o pravděpodobnou verzi v anglo normandském dialektu, v jakém chanson de geste dvanáctého a třináctého století byly často psány a které Guessard důkladně prostudoval nejen po stránce lexikální, ale i gramatické a prozodické. 484 Svůj postup Guessard velmi podrobně rozebírá a zdůvodňuje na dalších stránkách Předmluvy . Své počínání odůvodňuje faktem, že benátský Macaire vycházel z francouzského textu, který je dnes ztracen, a proto je třeba se pokusit o jeho „rekonstrukci“. Současně s Guessardem vydává ve Vídni profesor Adolf Mussafia, nezávisle na Guessardovi, dvě chansons de geste v italské verzi, a to La Prise de Pampelune a Macaire .485 Oba texty nalezl, stejně jako Guessard v benátské knihovně svatého Marka.
481 Autor textu: Andrea da Barberino de Val d’Elsa (*1370, †1432), původem z Val d'Elsa poblíž Florencie, podává v této knize přehled panovníků, vévodů a rytířů od Konstantina po Rolanda, přehled významných bitev a událostí. Historická fakta však mísí s fiktivními událostmi. Kniha vyšla poprvé v Modeně roku 1491 a obsahuje i šest dřevorytin. In.: Librería Anticuaria Comellas ; http://www.livresrares.com/livres/BARBERINO_DI_VAL_DELSA_Andrea_da_Li_Reali_di_Francia_ne _quali_si_contiene_la_Generazione_de_g 67162.asp. 482 GUESSARD, F.; (1866), s. xcij xciij. 483 Belgický profesor působící v devatenáctém století na univerzitě v Lovani. 484 Pro srovnání a sestavení anglonormandské verze písně využil a prostudoval Guessard deset textů původních chansons de geste v anglonormandském dialektu a jejich italských verzí. 485 Altfranzösische Gedichte aus Venezianischen Handschriften, herausgegeben von Adolf Mussafia, I. svazek, Vídeň: 1864. François Guessard píše s trochou lítosti, že není tedy zcela první, avšak dodává, že Mussafiův text obsahuje několik mezer souvisejících s otázkou znalosti původu a zvláštností francouzského jazyka, které může dobře vystihnout jen Francouz. 486 Adolf Mussafia v předmluvě ke svému vydání píše, a Guessard s ním souhlasí, že jazykem písně není přesně ani francouzština ani italština, že autor z každého jazyka převzal „něco“, a je tedy jakýmsi „chef d’oeuvre de barbarie“. Než přistoupíme ke srovnání původního textu vydaného Françoisem Guessardem a adaptace Julia Zeyera, uveďme stručně obsah Guesardovy verze, aby znovu vynikly jak některé Zeyerovy tvůrčí postupy, tak i vypravěčské záměry středověkého autora.
5.5.2. Macaire (Děj středověké chanson de geste) V úvodu truvér chválí „úžasnou historii“, kterou bude vyprávět a která se odehrála dlouho po smrti Rolanda a Oliviera v Roncevaux. Rytíři tehdy zahynuli kvůli zradě rodu hrabat z Mayence, z něhož pochází i Macaire. Následuje výčet nejdůležitějších rysů Karla Velikého a jeho činů: nikdy nebylo takového panovníka, nikdo neudělal pro křesťanskou víru tolik jako Karel; žil více než dvě stě let, za ženu měl Blanchefleur, dceru císaře z Konstantinopole. V době, v níž se příběh odehrává, sídlil Karel v Paříži a spolu s ním i Ogier le Danois, moudrý rádce Naime de Bavière a Macaire de Losane. Příběh začíná o svátku saint Riquiera v sadu, kde je královna Blanchefleur se svými dámami a poslouchají píseň doprovázenou hrou na vielle. Macaire přichází i s několika rytíři a dvoří se královně, nabízí jí svou lásku. Blanchefleur ho zdvořile, klidně a rázně odmítá. Macaire se nepřestává vnucovat, a proto ho královna stroze a rozhořčeně odmítne. Zrádce nepřestává přemýšlet, jak se vnutit do královniny přízně. Využije trpaslíka, královnina oblíbence. Trpaslík je pro peníze ochoten udělat cokoliv. Macaira před královnou vychvaluje, ta se rozhořčí, mrští trpaslíkem tak, že ten je po celý týden upoután na lůžko. Autor písně na tomto místě znovu připomíná prokletí rodu z Mayence: zapříčinili válku Renauta de Montauban a Karla Velikého, zradili Rolanda a Oliviera, zrazují teď královnu i Karla Velikého. Macaire vymýšlí pomstu: až císař odejde za svítání na matinálie, jak pravidelně činívá, skřet se schová v ložnici. Při
486 GUESSARD, F.; (1866), s. xcvj xcix. Karlově návratu prohlásí, že ho sama královna zavolala a že to není poprvé. Tak se i stane. Macaire, který je nablízku, přivolá další rytíře, obviňuje královnu ze zrady a navrhne Karlovi, aby byla za svou proradnost upálena. Domnělá zrada je tu stavěna vedle zrady skutečné. Zpráva o královně a trpaslíkovi se rychle šíří po Paříži. Všichni královnu litují. Blanchefleur pomáhala chudým, zchudlým rytířům i jejich rodinám. Sám Karel je nešťastný, ale Macaire ho nepřetává vybízet k pomstě. Císař má na jedné straně v této části příběhu hluboce lidskou podobu, na druhé straně se stává manipulovatelnou loutkou, hříčkou zrádce. Vypravěč neustále prokládá příběh osobním hodnocením prokletého rodu zrádců. Na scénu přichází moudrý rádce Naimes. Nabádá Karla, aby byl ve své úsudku zdrženlivý, poukazuje na přílišný spěch křiklounů kolem Macaira. Upozorňuje také na možnou válku, protože Blanchefleur je dcerou mocného panovníka. Radí proto královnu ušetřit. Karel chce Naimových rad uposlechnout, ale kvůli Macairovým rozhořčeným a prudkým reakcím je přinucen královnu odsoudit. Ta teprve v této chvíli promluví: hájí se, poukazuje na špatné rádce, kteří Karlovi nevhodně slouží, bere Boha za svědka své neviny. Podle zákona „kdo zradí svého pána, musí být upálen“, je však královna přece jen odsouzena ke smrti na hranici. Oheň je zapálen, vtom Macaire popadne skřeta a hodí ho do ohně. Královna pláče pro trpaslíka a žádá zpovědníka, opata z kláštera saint Denis. Tomu se mimo jiné svéří, že čeká dítě. Blanchefleur je pak donucena vzdálit se od Karlova dvora. Doprovází ji panoš Aubri, považovaný všemi za nejjemnějšího, nejstatečnějšího a nejdvornějšího ze všech dvořanů. Spolu s Aubrim odchází i jeho věrný chrt. Královnu a Aubriho pronásleduje Macaire. Aubri královnu brání, v souboji však Macairovi podlehne. Královně se mezitím podaří uprchnout do lesa. U Aubriho mrtvoly zůstane jeho věrný pes. Po třech dnech je vyhladovělý chrt přinucen hledat jídlo. Vydá se do Paříže, do královského paláce v době večeře. V síni pes okamžitě zaútočí na Macaira, pak popadne chléb a běží pryč. Další den se situace opakuje. Naimes zabrání Macairovým lidem, aby útočili na psa holemi, naopak vyzývá své druhy, aby spolu s ním psa následovali. Pes je přivede k mrtvému Aubrimu a nepřestává útočit na Macaira. Vévoda Naimes vyslovuje domněnku: pes žádá spravedlnost. Macaire je obviněn z Aubriho vraždy. Zrádce se brání a dožaduje se souboje s některým z Karlových baronů. S Macairem však nechce bojovat nikdo. Naimes navrhuje souboj se psem, Macairovým žalobcem. Zrádce i jeho příbuzní radostně souhlasí, jsou přesvědčeni o snadném Macairově vítězství. Karel přikáže svým lidem, aby postavili mohutnou ohradu, uzavřenou ze všech stran, vyhlásí, že ten, kdo by se pokusil do souboje zasáhnout, bude okamžitě pověšen. Macaire bojuje s holí proti psu. Nastává jeden z nejlítějších soubojů všech dob, v němž nakonec pes zvítězí. Macaire před svou smrtí žádá zpovědníka a přizná se ke všem zločinům: k lásce ke královně, ke zradě i vraždě Aubriho. Zrádce je pak přivázán k velkému koni, vláčen po Paříži a následně zaživa upálen. Blanchefleur mezitím potká v lese dřevorubce Varochera. V jeho domě poznává dřevorubcovu ženu a dvě děti. Popis dřevorubce je živý a komický:
„En soa man oit un gran baston prendu. „En sa main prist un grant baston costu. Grant fu e groso e quaré e menbru; Grans fu et gros, et quarrés et membrus; La teste oit grose, le cavi borfolu: Grose ot la teste, les cheveus borfolus; Si strançes hon no fo unches veu.“ Hom si estranges onques ne fu véus.“ 487
Varocher se spolu s Blanchefleur vydává na cestu do Konstantinopole. Na této cestě projdou Francii, Provence, Lombardii, přes moře se dostávají do Uher, kde královna v domě pána Primaraina porodí syna. Primarain nese dítě ke křtu. Na cestě je zadržen uherským králem, který spatří na pravém rameni dítěte bílý kříž. Sám král převezme dítě, odnese je do kostela a stane se jeho kmotrem. Dítěti dá jménou Louis. 488 Blanchefleur všechna tato fakta s radostí přijímá. Uherský král ji pozve na svůj dvůr a dovídá se celý její příběh. Varocher je jako královnin průvodce nově oblečen, král Uher vypraví honosnou loď do Konstantinopole, a Blanchefleur se tak bezpečně dostává ke svému otci. Císař již v té době žádá Karla Velikého, aby mu dceru navrátil. Její přichod do rodného paláce mu neoznámí, naopak, vytáhne proti Karlovi do boje, spolu s padesáti tisíci muži zaútočí na Paříž. Díky Blanchefleur však vše dobře skončí. Císař i Karel uzavřou mír, do Paříže je pozván i uherský král a nastávají dva týdny oslav.
487 GUESSARD, F.; (1866), s. 110 111. 488 Ludvík I., řečený Pobožný (*Chasseneuil 778, † poblíž Ingelheimu 840), král Akvitánie, pak císař (814 840); třetí a jediný syn Karla Velikého a Hildegardy, který své rodiče přežil. Byl korunován papežem Štěpánem V. v Remeši v roce 816. Se svou ženou Ermengardou měl tři syny: Lothara, Pipina a Ludvíka Němce. Po smrti Ermengardy se Ludvík I. znovu oženil s Judithou Bavorskou a s ní měl jednoho syna, Karla Holého. V době smrti svého otce, Karla Velikého, v roce 814, měl Ludvík třicet šest let. Charlemagne: In.: Carolingiens ; http://mboullic.club.fr/louis_1er.htm ; http://www.fapage.com/carolingiens02.htm . Varocher žádá, aby se směl vrátit k rodině:
„Ne pain, ne vin, ne carne, ne peson. „Ne pain, ne vin, ne mais char ne poisson. E sa muler non avoir peliçon; Et sa moillier nen avoit peliçon; Mal vestia estoit cun anbes ses garçon. Mal vestie ert et andui si garçon. E Varocher non fi arestason, Et Varochers n’i fist arrestison; Tot le vesti de palii, da quinton; Tos les vesti de paile, d’auqueton; De tot quel colse qe perten à prodon De totes choses tels com use prodon Fe aporter dentro da sa mason, Fist aporter laiens en sa maison, Si fe levar palasii e doion. Si fist lever et palais et donjon. En la corte K. fo tenu canpion. En cort le roi fu tenus champions. D’aqui avanti se noua la cançon; D’or en avant faut ici la chansons; E Deo vos beneie qe sofri pasion. Dex vos garisse qui sofri passion!
EXPLICIT LIBER. EXPLICIT LIBER. DEO GRACIAS. AMEN. AMEN.“ DEO GRACIAS. AMEN. AMEN.“ 489
Pokusíme li se shrnout význam chanson de geste Macaire pro dobu nejen rozvoje národní literatury, ale pro doby pozdější, pak vynikne několik důležitých prvků: bohatě rozvinutá dějová linie, původní, nová postava lidového Varochera, ohlas rozšíření epizody souboje psa a člověka.
5.5.3. Chanson de geste Macaire a příběh zrádce Makára v Písni o korunování krále Lovise Zmínili jsme již na počátku části o Písni o korunování krále Lovise kompozici této Zeyerovy písně, vycházející z pěti chansons de geste. Všechna jednotlivá vyprávění na sebe plynule navazují, jejich události, příběhy i epizody směřují k slavnostnímu finále: korunovaci Karlova syna Lovise. Nejrozsáhlejsí část textu, sedmdesát sedm stran ze sto třiceti dvou je věnováno adaptaci středověké písni Macaire . I v Zeyerově podání hrají důležitou roli zrada, přátelství a věrnost. Tyto pojmy dostávají v Zeyerově skladbě nové pojetí v barvitých i skrytě symbolických obrazech.
489 ZEYER, J.; (1907, s. 304 305. Příběh zrady a věrnosti začíná opět za úsvitu, kdy Karel vzpomíná na Rolanda; nastává slavný den korunovace. Giljom Fierabras odchází lovit do lesa. V myšlenkách se mu stále vrací sen:
„Mně třikrát v noci stejně zdálo se, že Rolandův jsem viděl světlý stín a pokaždé mi řekl: Připrav se! Ty zítra skolíš stvůru záhubnou, jež hrozí všem a zvláště Lovisi.“ 490
Guillaume mizí v lese a Karel potkává plachého a zmateného Lovise. Hlavou mu procházejí vzpomínky na mrtvou Lovisovu matku, královnu Sibylu. Její příběh vytvořil Julius Zeyer zcela nově. Expozici umístil do krajiny odpovídající rozpoložení císaře Karla. Ten putoval kdysi sám k hrobům padlých rytířů: snáší se večer, všude jen tma nekonečných lesů, mlha, vítr, chladný déšť, „pláč jak by s nebe padal v šerou tmáň“. 491 Karel bloudí v lese, dokud nespatří slabé světlo. Pocity smutku, chmurné kulisy přetrvávají, slabé světlo, záblesky naděje se přibližují. Není možné přejít bez povšimnutí téměř romantický a velice kontrastní obraz starého, polorozpadlého hradu, obestřeného aureolou několikerého prosvítajícího světla, jež je i symbolem čistoty. Jak jsme již u Zeyera zvyklí, obraz je umocněn lehce patetickými, ale působivými příměry:
„Na mýtině širé se ocitl, jež Karla lesem vedlo, linula kde začernalý hrad stál v samotě. ta plápolavá záře od krbu, Byl strašidelný, stářím sešlý už, jenž komnaty byl středem v přízemí věž jeho zpola byla sbořena a teplo v chlad a jasnost sílal v šer a střechou vysokou a chatrnou přes vodu zdřímlou oknem vysokým, se luna kmitala, jež tonula jež otevřené zelo v temnu zdí. jak loď ve velké mraku trhlině, Most spuštěn byl a brána do kořán a jako v smutku pod závojem mlh. a volně tedy císař vejít moh’, Hrad v temné vodě svého příkopu však prostřed mostu krok svůj zastavil se shlížel chmurně, po níž plovaly a mocným kouzlem pojat naslouchal, jak bílí ptáci, květy leknínů neb nejsladší hlas, který slyšel kdy,
490 ZEYER, J.; (1907), s. 130. 491 Tamtéž; 131. a mezi nimi, v slabém čeření se v luzném zpěvu s harfy průvodem se cos jak hvězdy zlatě kmitalo, lil zároveň se světlem z komnaty to byly toho světla záblesky, v tmu chmurných lesů, v ticho samoty.“ 492
Zlom k teplu, k záři, k překonání smutku nastává ve chvíli, kdy Karel spatří „plápolavou záři od krbu“, kdy teplo proniká v chlad, jasnost v šero a zpěv v tmu a ticho samoty. Tma, ticho, samota znamenají trojí smutek, trojí překonávání chmurných vzpomínek a pocitů. Příběh krásné Sibyly může začít. Císař zastihne dívku ve chvíli, kdy zpívá smutnou píseň své matky. Dívka přivádí děda Gontrama, zchudlého hraběte z Arrasu. 493 V několika verších popisujících starcův příchod je dána i starcova charakteristika:
„S ní vešel starý muž, jenž opíral se o hůl dlouhou, velmi sešlý byl a shrbený, však bledý obličej měl ještě stopy dávných lepších dnů, byl ušlechtilý, oči zapadlé ze stínů stříbrošedých brv se bystře ještě leskly ve chvíli, kde stařec hosta v domě přivítal.“ 494
Gontram v hostu pozná císaře Karla. Oba muži si povídají o svých osudech, zatímco dívka s obdivem pozoruje toho, o němž a o jehož činech jí vyprávěli už v dětství. Gontram vzpomíná na svou dceru, Sibylinu matku: z rodného hradu si ji odvedl bretaňský vévoda a vzal si ji za ženu. Již po roce ji však odvrhl pro lásku k jiné ženě. Sibylina matka se tehdy vrátila k otci i s dítětem. Gontram se nejprve domníval, že ji muž nemohl vypudit bez příčiny, avšak tuto výtku, která jeho dceři způsobila
492 Tamtéž; s. 132. 493 Postava Gontrama z Arrasu není nijak historicky doložena, neobjevuje se ani ve starých epických písních. Pokud jde o Gontramovo pronásledování výčitkami, možná by v případě Zeyerově byla inspirace životem svatého Gontrama: Svatý Gontran (Gontram, Gunthrammus) byl vnukem krále Chlodovika a svaté Klotildy, synem Clotaira Prvního, králem burgundských Franků. Žil velice neuspořádaným životem. Rozvedl se svou ženou a odešel do kláštera. Po zbytek života byl pronásledován výčitkami a pomáhal chudým, kteří ho nazývali svým „dobrým králem Gontranem“. Zemřel v roce 593. Jeho svátek připadá na den 28. března. 494 Tamtéž; s. 137. nevýslovnou bolest, si nemůže nikdy odpustit. Gontram se vydal do boje proti proradnému zeti, ale v boji přišel o všechno jmění a dcera brzy na to žalem zemřela. Dojatý Karel pak vypráví svůj příběh, v němž urazil Rolanda po tom, co mu mladík předával klíč od dobytého města Nobel. I Karla pronásleduje neustále lítost nad touto nespravedlností, kterou už nikdy nemůže odčinit. Oba muži jsou nešťastni, uklidní je až Sibylin zpěv. Karel zůstane u Gontrama dva dny, třetího dne se vydává na svůj dvůr. Zve Gontrama i jeho vnučku, aby mu za měsíc opětovali návštěvu. Po měsíci se skutečně Gontram s vnučkou vydávají ke Karlovu paláci. Blíží se k městu, kde je spatří Makár a vysmívá se jejich chudému vzezření. Karel se obou příchozích okamžitě zastane a prohlásí, že Sibyla se stane jeho ženou, a tedy i císařovnou. Ve středověké písni Macaire královnu miluje a pro její odmítnutí zosnuje pomstu. V Zeyerově skladbě cítí Makár nenávist k Sibyle od prvního okamžiku. Stejně jako anonymní autor Macaira čas od času připomíná prokletý rod zrádců, neubrání se podobnému komentáři ani Julius Zeyer:
„To onen Makár byl, jenž příbuzen jsa Ganelonu, skrytě nenávist a pomstu choval proti císaři. Muž onen nenáviděl Sibylu, jak nenávidí světlo vždycky tma, a myslil na to, činit nástrojem ji pomsty své.“ 495
Chanson de geste Macaire neuvádí bližší zmínku o královnině původu. Následující další vyprávění o Blanchefleur a Sibyle však již podobné rysy obsahují. Obě dámy jsou se svým doprovodem v sadu a naslouchají krásné písni:
Macaire: „ Qe una festa del baron san Riçer „A une feste del baron saint Riquier, La çentil dame estoit en son verçer, La gentis dame estoit en son vergier Cun mante dame s’estoit à deporter; O mainte dame por son cors deporter;
495 Tamtéž; s. 167 168. Si se fasoit davanti soi violer, Si se fesoit devant soi vieler, E una cançon et dir e çanter.“ Une chançon et dire et chanter.“ 496
Píseň o korunovaci krále Lovise: „Den jarní byl a poslouchala s duší dojatou a štěpnice jak sněhem pokryta zpěv jímající pěvce slavného, se skvěla v květů bílé glorii, jenž k dvoru zavítal a císařem a Sibyla pod stromem seděla a císařem byl jako vzácný, milý host.“ 497
Pro Makárovy úmysly vytváří Julius Zeyer postavu novou – pěvce Martela z Dinartu, který královnu tajně a hluboce miloval. Zeyer tak nahrazuje anonymního pěvce ve staré písni konkrétní postavou a současně může vynechat nepravděpodobnou, nepoetickou figurku skřeta. Martel z Dinartu, šlechetný a jemný mladík, snílek a něžný pěvec, v němž snad Zeyer mohl zpodobnit i sám sebe i svou nenaplněnou tajnou lásku, se stává nechtěným a tragickým nástrojem Makárovy pomsty. Skřet předhazuje Blanchefleur Macaira věcně, stroze jako kuplíř. Zeyerův Makár je úlisný, nebezpečně intrikuje, když šeptá královně slova o velké lásce:
Skřet v Macaire: „Se su volés à mon conseil ovrer „Se vos volés par mon conseil ovrer, E vos faro à tel homo acoster Vos ferai je à tel home acoster Plus bel çivaler no se poroit trover: Plus bels de lui ne se poroit trover: E questo si e Macario li ardi et li fer. Ce est Macaires, li hardis et li fiers. Se vu e lu ne poisi aconter, Se vos et lui en péusse acointer, Uncha de lui no ve porisi saoler, Ne vos porriés onc de lui sooler, E ben vos porisi entro vos vanter Et en vo cuer bien vos porriés vanter Del plus bel dru qe se poust trover.“ Del plus beau dru que l’en péust trover.“ 498
Zeyerův Makár: „Však Makár blížil se, že jeho dech jí zavál na tváři, by prsten podal dvorně královně tak, že se odklonila spodivem,
496 GUESSARD, F.; (1866), s. 6 7. 497 ZEYER, J.; (1907), s. 168. 498 GUESSARD, F.; (1866), s. 16 17. a zašeptnouti drze v sluch jí chtěl: tu náhle divá žádost vzplanula ‚Což nevidíš, jak zbledl pěvec ten, v něm jako požár, mozek schvátila jenž očaroval sluch tvůj nadšený? mu šílenost, měl v očích jako mhu Jest stvořen pro tebe, pro něho ty.‘ a skřivený ten drzý jeho ret To vše měl v mysli, říci jí to chtěl, se dotknul v neslýchané odvaze však nakloněn když blízko tak jí stál, jak žhavý plamen pláště královny na samém rameně.“ 499
Makár se tu dopouští trojí zrady: na císaři Karlovi i jeho ženě, na pěvci Martelovi i na sobě samém. I Zeyerova postava zrádce je od počátku jednoznačně záporná. V obou textech objevujeme postavu Alberika. Ve středověkém jako panoše, průvodce královny Blanchefleur, v Písni o korunování krále Lovise jako věrného přítele pěvce Martela. Zeyer vytváří zajímavý řetězec vztahů: Sibyla oddaně miluje Karla, Martel tajně miluje královnu Sibylu, přítel Alberik zbožňuje Martela jako modlu tak silně, že „do duše mu obraz ženy žádné nevnikl“, 500 Martela doprovází neustále jeho věrný pes Javor. Láska každého z těchto tvorů nenajde šťastného naplnění, přestože je tak velká a hluboká. Nastává den zrady připravené Macairem i Makárem:
„Li rois se leve quant le matin fo soné, Li rois se lieve as matines soner, A sa çapela elo s’en fo alé; A sa chapele est maintenant alés; De nula ren non ait mal pensé.“ De nule rien n’est il en mal pensé.“ 501
Stejnou scénu rozehrává Julius Zeyer: jeho líčení je dramatické, provázené zvukya tlumenými barvami probouzejícího se dne:
„Noc byla hluboká a svítalo se vtěsnil za sloup, zůstal bez dechu se sladce zas a šerem uslyšel a bušením vlastního srdce hluch… teď Martel, bdící, zvonku stříbrozvuk Teď bral se Karel šerem pomalu jenž bezsenného Karla na mši zval, v plášť zahalen, teď zmizel v kapli všed,
499 ZEYER, J.; (1907, s. 170. 500 Tamtéž; s. 169. 501 GUESSARD, F.; (1866), s. 28 29. na jitřní tichou v kapli zámecké, a tiše, rychle, ale jako blesk a zmámen jako kouzlem přemocným se Martel řítil v onu komnatu“ 502 krad’ Martel chodbou se, jež do spalny do císařovy vedla, v hlubý stín
Ubohý Martel netuší, že královnu nespatří, ba dokonce, že v komnatě nalezne smrt z ruky proradného Makára. V obou textech je královna Makárem obviněna, v obou textech se královna brání. Macairovu i Makárovu pomstychtivost mírní moudrý rádce Naimes (Ném). Pasáže, kdy se Blanchefleur i Sibyla brání, kdy hovoří o své nevině a lásce ke Karlu, musely působit jak na středověkého posluchače, tak na Zeyerova čtenáře. Zeyerova odsouzená královna vzpomíná na smutný osud matky, na její píseň, která Karla k Sibyle přivedla a která je teď má odloučit. Ve staré písni žádá Blanchefleur zpovědníka, v Zeyerově sám kněz vstoupí Sibyle do cesty a vyzývá ji, aby se vyznala ze svých hříchů. Závěr obou pasáží je stejný: královna čeká dítě a je vyhnána z paláce. Blanchefleur odchází v doprovodu Auberiho, Sibyla odchází sama a teprve až za městem spatří Alberika, jak objímá hlavu svého věrného psa a bolestně naříká nad ztrátou milovaného přítele. Sibyla se ho snaží utišit, avšak Alberik reaguje zoufale a nepříčetně. Viní královnu z Martelovy smrti. Královna však hrdě obhajuje svou nevinu. Pes Sibylu zná, brání jí v odchodu, a přiměje tak i Alberika, aby královně uvěřil a požádal ji o odpuštění. Na další cestu se pak vydávají společně. I je dostihne Makár, Alberik s ním marně bojuje a souboji podlehne. V obou písních pes hlídá po tři dny tělo svého pána. V Zeyerově textu je pes Javor ještě více zlidštěn některými obraty:
„Trois jorni stete le livrer q’el non oit mancé; „Trois jors i fu li levriers sans mangier; Nen fo ma criatura in cesto mondo né El mont ne fu nus hom de mere nés Qe son segnor aça meio pluré Qui son segnor ait onques miex ploré Noc cel levrer qe tant l’oit amé. Que cil levriers, qui tant l’avoit amé. E quando tros jorni furent trapasé, Et quant trois jor furent trespassé, La fame fo si grande à le levrer monté Trop grans fains e le levrier sormonté N’en pote plus ilec avoir duré.“ Que plus lonc tens ne pot illec durer.“ 503
502 ZEYER, J.; (1907), s. 178. 503 GUESSARD, F.; (1866), s. 70 74.
Zeyerův text: „A po tři dni pes věrný nehnul se vstal Javor ze země a ploužil se od svého pána bledé mrtvoly až do města, až v palác císařský, a jeho pláč jak pláč byl člověka, kde každý znal jej, každý miloval den čtvrtý ale sláb a vychrtlý a přišel tak až v síň, kde za stolem jak hladem, tak i krví prolitou, sám císař seděl v kruhu dvořanů.“ 504
Julius Zeyer nepřevzal do své básně lidovou postavu dřevorubce Varochera. Sibyla nachází útočiště u chudého uhlíře, který žije se svou ženou a dítětem v malé domku v lese. Tady zůstane královna dva měsíce, pak ji uhlíř doprovodí do kláštera, kde porodí syna. Zeyerova královna je ženou němě a bolestně trpící. Je bezmocná, žije jen láskou ke Karlovi. Stejně jako pes ve staré písni i Javor mezitím usvědčí Makára z Alberikovy vraždy a dochází k nemilosrdném boji mezi zrádcem a psem, tentokrát hned u Alberikovy mrtvoly. Boj člověka a psa, zrady a věrnosti, je bojem na život a na smrt. Oba psi jsou ztělesněním věrnosti, ve středověku snad více promlouvá faktor křesťanské spravedlnosti, u Zeyera jde více o osudovost a nevyhnutelnost. Smrt zrádce má v obou písních poněkud odlišnou podobu odpovídající době autorů: středověký Macaire před smrtí podstupuje krutá mučení. U Julia Zeyera je podobný konec snad i nepřípustný. Spravedlnosti bylo dosaženo, Makár se přiznal k podlým činům a zradě, nelítostný boj s Javorem přivodil již dostatečně krutou smrt. Svou pozornost teď básník věnuje Karlovi. Makárovým přiznáním ještě více sešel, „od toho dne byl Karel vetchý kmet“, 505 smutný a ztracený ve svých myšlenkách, bezradný. Jeho lidé hledají královnu. Teprve rok po Makárově smrti se dostane i do kláštera zvěst o Sibylině očištění. Abatyše píše císaři a Karel se vydává na cestu. Setkání Karla a Sibyly připomíná symboliku setkání Tristana a Isoldy:
„Tu náhle přece zjevila se loď a jejich zraky teď se potkaly a na přídě stál v plášti stříbrném, a dvojí výkřik tichem lesů zněl tak stříbrném jak bílý jeho vous a všecko hoře, všechen těžký žal
504 ZEYER, J.; (1907), s. 195. 505 Tamtéž; s. 203. a dlouhé jeho vlasy, Karel sám, u konce byl.“ 506
Závěr Zeyerovy písně o zrádném Makárovi a věrné královně nepostrádá nádech smutku, ale ani určité naděje. Tři roky po setkání s císařem Sibyla umírá a věčný smutek zůstává navždy jako věčná připomínka prožitých utrpení v synu Lovisovi. Příběh se znovu přesouvá do vnitřního monologu a prožívání císaře Karla. Ten si uvědomuje, že příčinou tohoto smutku je on sám, něžně hovoří s Lovisem a jejich pokorným, vlídným a smířlivým dialogem děj historie o Makárovi končí. Začíná příběh nový, finální, o slavné korunovaci. Autor středověké písně rozvine ještě několik dalších epizod, než se Karel šťastně shledá s Blanchefleur a synem Louisem. Konec příběhu je šťastný, přímočarý bez mollových tónů, které středověkému básníku nebyly tak blízké jako básníku Zeyerovi. Rozhodně však můžeme souhlasit s tvrzením mnicha Alberika de Trois Fontaines, který píseň považuje za „nesmírně krásnou“, 507 stejně jako my považujeme píseň Zeyerovu.
5.6.1. Le Couronnement de Louis (Chanson de geste) Anonymní píseň Le Couronnement de Louis je jednou z nejstarších chansons de geste cyklu Guillauma d’Orange , vznikla někdy kolem roku 1130. Jazyk, kterým byla psána, je buď pikardský dialekt, nebo dialekt kraje dnešního Ile de France. Obsahuje 2 695 veršů rozdělených do třiašedesáti laisses, postavených na šestnácti typech asonancí, které autor komentáře Ernest Langlois velmi pečlivě rozebírá a představuje. 508 Píseň vyšla poprvé tiskem zásluhou holandského vědce Jonckbloetema v roce 1854, 509 roku 1888 vyšlo její první kritické vydání. Hlavním námětem písně je obrana Ludvíka 510 v době jeho dětství a dospívání proti nepřátelům. Skladba obsahuje pět částí. Každá z těchto částí by mohla existovat samostatně. Ernest Langlois se domnívá, že buď šlo původně o pět různích básní, anebo to byly texty, které vznikaly postupně a vycházely z jednoho dřívějšího textu. Těchto pět částí je možné charakterizovat následovně:
506 Tamtéž; s. 206. 507 GUESSARD, F.; (1866), s. lxxv. 508 LANGLOIS, E.; Le Couronnement de Louis, chanson de geste, Paříž: H. Champion, 1969, s. VII XIV. 509 JONCKBLOETEM; Guillaume d’Orange, chanson du geste des XI e et XII e siècles; La Haye: 1854 1867, 3. svazek. 510 Pro lepší srozumitelnost a odlišení nazýváme „Ludvíkem“ postavu ze chanson de geste a ponecháváme Zeyerovo jméno „Lovis“ pro postavu z jeho písně. 1) Ludvíkova korunovace v Aix la Chapelle a pokušení Arneïs d’Orléans zmocnit se koruny; 2) boj Guillauma a obra Corsolta před římskými hradbami a dobývání města obsazeného pohany; 3) další pokus o převzetí trůnu, tentokrát ze strany Normana Acelina; 4) tažení na Řím, který dobyl Gui d’Allemagne; 5) potlačení vzpoury vazalů proti Ludvíkovi. Ernest Langlois uvádí pro srovnání i některá historická fakta, zejména skutečnost, že Ludvíkova korunovace se uskutečnila bez jakýchkoliv problémů a zásahů v roce 813. Arneïsovu zradu považuje Langlois za pouhou fikci, výsledek autorovy bohaté tvůrčí fantazie či za rozvinutý legendární motiv. Některé postavy z chanson de geste Le Couronnement de Louis mají skutečný historický základ: Gaifier, roi de Capoue byl ve skutečnosti Gaifier ze Salerna, který se proslavil v boji o Salerno v roce 873. Třetí a pátá část by mohly být odrazem povstání vazalů za posledních karlovců a kapetovců. Čtvrtá část se pravděpodobně vztahuje k osobě Guiho ze Spoleta. V písni jím je Gui d’Allemagne, který zemřel roku 874. Sám ochránce slabého císaře, hlavní hrdina skladby „le comte Guillaume, surnommé au Court Nez de Fierabras, fils du comte Aimeri de Narbonne“ také existoval, jak již bylo uvedeno výše. V době, kdy bylo Ludvíkovi dvanáct let, Guillaume byl jmenován knížetem Septimánie a hrabětem toulouským, a to v roce 790. V roce 806 odchází Guillaume do kláštera v Gellone, který sám založil a kde zemřel několik měsíců před Ludvíkovou korunovací. Vzhledem ke skutečné významné roli Guillauma, či Viléma, v historii Francie, byla jeho postava a role velkého rytíře a hrdiny přenesena lidovým vyprávěním do příběhu o korunování krále Ludvíka a odtud se dostala i do chansons de geste. Úvodní verše písně se podle vypravěčské tradice obracejí k posluchačům – „seigneurs barons“. V superlativech je vyzvednuta Francie a Karel Veliký. Pak hned truvér přechází k vyprávění o slavném dni, kdy do Cách přijelo osmnáct biskupů, osmnáct arcibiskupů i s papežem, šestadvacet opatů a čtyři králové. Nastává den, kdy se má stát Ludvík, syn Karla Velikého, panovníkovým nástupcem. Karel hovoří k Ludvíkovi o závažnosti úkolů císaře, o jeho úkolech a povinnostech. Ludvík váhá před těžkým úkolem a jeho nerozhodnosti využije Arnéïs d’Orléans. Navrhne Karlovi, ať korunu svěří právě jemu – Arnéïsovi. Do kostela vtrhne Guillaume, uvědomuje si však posvátnost místa, a proto znovu zastrčí svůj meč. Zrádného Arnéïse přesto nakonec zabije a sám posadí korunu na Ludvíkovu hlavu. Karel Veliký pak znovu promlouvá k Ludvíkovi. Hosté začínají odjíždět a Ludvík se ujímá vlády, přestože jeho otec žije ještě dalších pět let.
5.6.2. Couronnement de Louis závěr Písně o korunování krále Lovise Jan Voborník ve své monografii o Juliu Zeyerovi vidí v prvním a posledním díle Karolinské epopeje , tedy v Pohádce o Karlu Velikém a v Písni o korunování krále Lovise některé společné prvky. Císař Karel je ovlivněn kouzly, neznámou zlou vůlí, kterou musí překonávat. V Písni je rovněž znepokojen budoucností své země a královského trůnu. 511 Vyprávění o zrádcích a věrných se završuje. Zeyerova část Písně o Lovisově korunovaci má tentokrát vyšší počet veršů než původní, středověká píseň. Starý text věnuje slavné události 226 veršů, Zeyerův více než 450. Každý z autorů věnuje větší pozornost těm skutečnostem či obrazům, které jsou pro něj významné. Úvod středověké písně, jak už bylo uvedeno výše, odpovídá tehdejším zvyklostem: autor v první laisse chválí dobrou píseň, kterou přednese „obyčejný žonglér“ a zazpívá o Ludvíkovi a Guillaumovi, jenž tolik trpěl v bojích proti Saracénům. Chvála je ve druhé a třetí laisse přenesena i na Karla Velikého: rozšířil Francii o další dobytá území. Pěvec dále konstatuje, že ten, kdo nese zlatou korunu Francie, musí být odvážný a statečný, jinak země ztratí svou slávu. Středověký básník tak předjímá význam korunovace, všichni spolu s ním si uvědomují, že převzít království po Karlovi je nelehký úkol a poslání. Julius Zeyer předjímá události závěrečné části Písně o korunování krále Lovise jinak. Na myšlenky, v nichž se Karlovi promítly všechny dosud prožité události a příběhy, naváže jemným a něžným porozuměním mezi Karlem a Lovisem, více mezi otcem a synem, než císařem a jeho následovníkem. Karel cítí rychle se blížící smrt. Ta má několik symbolických podob: mlha, mrákoty, stín, temný stín Ernaltův. Proti těmto podobám tmy a smrti neustále bojuje slunce: „slunce planoucí, jež vycházelo v plné slávě své“. 512 Není to jen ráno po odcházející noci, sluneční paprsky v ranní mlze, je to stále trvající boj života a smrti i velkého poslání se zradou.
511 VOBORNÍK, J.; (1907), 219. 512 ZEYER, J.; (1907), 208. Čtvrtá laisse středověké písně hovoří o dokončené kapli v Aix, zmíní se i o zlých, podlých a špatných lidech, na které čeká peklo. Nejde jen o jakési varování posluchači, básník současně zamýšlí zvýraznit velikost, význam a nesnadnost úkolu krále, Karlova následovníka, který má vést rozsáhlou a slavnou zemi. Přijíždějí hosté. Jeden z arcibiskupů ve své promluvě k ostatním oznámí, že Karel je u konce života, a proto předává korunu synovi. Všichni baroni jsou šťastni, že na trůn neusedne žádný cizinec, a modlí se k Bohu. Julius Zeyer od počátku části o korunovaci zapojuje do hry zrádce Ernalta z Orleánu. Ernalt vede Karla na lůžko v době jeho mdloby a současně přemýšlí, jak by se mohl zmocnit koruny. Básník Zeyer má před sebou nejen konec jednoho příběhu, ale konec několikrát umocněný: o konec historie o korunovaci; o konec celku Příběh o korunování krále Lovise ; o konec celé Karolinské epopeje ; o konec Karlova života. Závěrečná cesta je proto monumentální, plná lidí, zvuků, záře vůní i barev:
„A zatím ruch byl v celém paláci a zvonů zvuk se purpuru a drahých kamenů zval celé město na mši, celý dvůr, mhou zapálených vůní arabských, svým hlasem hlubokým a slavnostním. – a cinkot zbrojí zlatých, stříbrných Byl kostel jeden plamen, jedna zář, se rozlehal a budil ozvěnu třpyt zlata blesky sílal odevšad pod klenbami a sloupy z mramoru, a barvy soch a maleb na oknech jichž celý les do výše nesmírné dým tlumil kadidla, jenž v oblacích se pyšně pnul, se hlukem pružně chvěl se modrých nesl voně kostelem a hlaholem všch zvonů obrovských, a v oblacích těch průvod zjevil se jež nad kostelem hřměly souladně teď dvořanstva a nádherný byl tak, a na tři míle rozvlnily vzduch, že zdálo se, že valil pestrý proud až v lesů hloub a v propasti až hor.“ 513
513 Tamtéž; s. 210 211. Zeyer nevypočítává jednotlivé slavné hosty, k nimž patří i průvod arcibiskupů, papeže i ostatních, soustřeďuje se více na jejich vzhled a dojem obrazu, který poskytují. Obraz takto vytvořený působí přesvědčivě, plasticky:
V. „Mitry ze zlata „Cel jor i ot bien dis et uit evesques, a plné blesků perel, smaragdů Et si i ot dis et uit arcevesques; na hlavách jejich plály nádherně Li apostoiles de Rome chanta messe. a zlaté jejich berly pastýřské VI. se v dýmu míhaly a paprsků Cel jor i ot ofrende molt bele, slap celý zdál se padat z rubínů Que puis cele ore n’ot en France plus bele. a karbunkulů žhoucích, zdobících Qui la reçut molt par en fist grant feste. těch berel konce, krásně zahnuté. VII. A jako bílý měsíc v slávě své, Cel jor i ot bien vint et sis abez, v své tiché, snivé, svatě velebné, Et si i ot quatre reis coronez. za nimi kráčel stařec oděný Cel jor i fu Looïs alevez v háv sněhový, to římský apoštol Et la corone mise desus l’altel; byl, papež sám; tiara na hlavě Li reis ses pere li ot le jor doné.“ 514 ze zlata bledého mu zářila a jeho plášť jak jíním tpytil se hvěz jasných stříbrem, vtkaných do hávu. A ruka jeho, jako ze sloni, kříž žehnající s klidnou velebou ve vzduchu naznačila…“ 515
Mohutnost davu všech přítomných zvýrazní básník Zeyer několikerou bouří zvuků: první z nich je způsobena klekajícími si rytíři a pokládáním jejich zbraní, druhá hlaholem polnic: přichází Karel, Lovis a pyšný Ernalt; všichni přítomní povstávají a vzbudí tak bouří třetí. Vznešený a sváteční šum neustane ani při mši sloužené papežem: znějí zvony, přidávají se harfy a flétny, připojují se hlasy modlících se lidí. Nastává nová bouře zvuku, když všichni přítomní opět pokleknou: Karel ukáže na korunovační klenoty na oltáři. Popisu obrazu klenotů věnuje opět svou typickou
514 LANGLOIS, E.; (1969), s. 2. 515 ZEYER, J.; (1907), s. 211. cizelérskou pozornost; bez tohoto obrazu by celkový dojem a slavnostní chvíle nemohly být úplné:
„Tam hořelo cos jako meteór to žezlo bylo, říšské jablko, a jiskřilo se, plálo, sálalo: vše v třpytu démantů a koruntů, to zlatý věnec slávy francouzské, ve třpytu smaragdů a safírů to císařova byla koruna, jak kupa pestrých, rozdrobených hvězd.“ 516
Podobný obraz ve středověké písni nenalezneme. Její autor se soustředil více na působivou promluvu Karla k synovi; ve čtyřech laisse zvýrazňuje starý císař povinnosti a úkoly panovníka: nepřipustit nespravedlnost, špatnost, ani zradu, chránit sirotky a vdovy, přemáhat pohany a jejich země připojovat k území vytvořenému Karlem. Ve chvíli, kdy se Ludvík zalekne obrovské zodpovědnosti, předstoupí před Karla Arnéïs a žádá ho, aby správa země byla svěřena jemu, dokud Ludvík nebude starší a schopnější. Karel souhlasí, Arnéïs i jeho příbuzní jsou nadšeni, Ludvík i ostatní přítomní zdrceni. V Zeyerově textu přepadne Karla slabost. Ernalt promlouvá jeho ústy k přítomným: zvýrazňuje význam okamžiku, kdy Karel předává vládu synovi. Až v této části textu jsou rytíři, baroni i ostatní hosté šťastni, že na trůn usedne jejich král, ne někdo cizí. Chválu Bohu za tuto skutečnost pronese pařížský biskup a z jeho slov opět zazní nevole proti zrádcům a špatným králům. Tady pak promluví Karel k Lovisovi a Zeyer přebírá slova středověkého básníka v duchu své poetiky. Lovis se zalekne a Karlův hněv je strašlivý, naposledy v jeho životě. Posvátný je Karel ve svém hněvu. Jeho slova znějí chrámem plamenněji než císařova slova ve starém textu; v něm autor nepíše o Karlovi samém, v několika laissech jdoucích po sobě vytváří dramaticky vyhrocený monolog o závažnosti role panovníka. Julius Zeyer se liší vytvářením působivého živého obrazu, v němž je důležitá každá podrobnost, Karlova slova jsou umocněna i jeho vzhledem a rozpoložením:
„‚Se tu deis prendre, bels filz, de fals loiers, „Zas bylo ticho, ještě výš a výš Ne desmesure lever ne essalcier, se vztyčil císař, celý v jasu stál Faire luxure ne alever pechié a v záři nadzemské, jež linula
516 Tamtéž; s. 213. Ne onle enfant retolir le suen fié mu s čela vysokého, ze zraků, Ne veve feme tolir quatre deniers, jež svítily teď jako požáry, Ceste corone de Jesu la te vié, a z úst se zdálo, že mu plameny Filz Looïs, que tu ne la baillier.‘ a blesky šlehaly, když zahřměl tak: Ot le li enfes, ne mist avant le pié. ‚Můj Lovisi, tam leží koruna! Por lui plorerent maint vaillant chevalier, Chceš li ji nosit, bohatýrem buď! Et l’emperere fu molt grains et iriez: […] ‚Ha! Las!,‘ dist il, ‚come or sui engeigniez! Jsi mužem, abys v čele vojsk svých jel, Delez ma feme se colcha paltoniers bys rozdupal, co v dráhu staví se, Qui engendra cest coart eritier. bys krví brodil se a svítil si Ja en sa vie n’iert de mei avanciez. na cestu měst a vesnic požárem? Quin fereit rei, ce sereit granz pechiez. Pak jdi a vezmi žezlo, korunu! Or li fesons toz les chevels trenchier, Však chvěje li se srdce v prsou tvých, Si le metons la enz en cel mostier: pak zpátky, pravím, couvej, nedotkni Tirra les cordes et sera marregliers, se ani žezla, ani koruny!‘ S’avra provende qu’il ne puist mendiier.‘“ 517 […] Tu naposled v svém žití propukl v hněv slepý, zhoubný jako živlů hněv, na trůnu vzpřímen, Karel Veliký a zařval jako divý pouště lev: ‚To není syn můj, tento zbabělec! Přec nevěrná mi byla Sibyla! Ni krůpěj nemá v žilách krve mé ten bledý hoch! On couvá, bojí se té požárové, rudé koruny, jež boj mu připomíná krvavý! Hoj, odveďte ho! Rychle, oblečte jej v mnicha háv a vlasy stříhejte mu dlouhé plavé! Ať je zvoníkem kdes v klášteře, kde hanbu pochová svou neslýchanou a svou zbabělost.‘“ 518
517 LANGLOIS, E.; (1969), s. 3 4. 518 ZEYER, J.; (1907), s. 216 218.
V Zeyerově textu přepadne Karla opět mdloba, co víc, „císař Karel sám se nejvíce zdál temným čarem jat“ 519 a přebírá korunu, kterou Ernalt rychle a bez ostychu vezme z oltáře a podá Karlovi. Císař pak pokládá korunu zrádci na hlavu. V obou písních zasáhne deus ex machina v podobě Guillaumově (Giljomově). Guillaume si uvědomuje posvátnost místa, proto nepoužije meče, avšak způsob, jakým připraví zrádce o život je rázný a drsný. Zeyerův Giljom jedná rovněž rychle, meč třímá v ruce jako nástroj spravedlnosti. Věrný rytíř v obou písních korunuje Ludvíka. Karel dávného, anonymního básníka je šťasten a znovu opakuje rady, jak chránit království, sirotky a vdovy, královskou čest, aby panovníka celá říše milovala. Jeho ochráncem bude už navždy Guillaume. V Zeyerově písni se Ernaltovou smrtí Karel probere ze zlého kouzla, které jej ovládalo, pod jehož vlivem duše viděla děje budoucí: nepřátele ohrožující zemi i Lovise. Ale pokaždé to byl statečný Guillaume (Guiljom), který přišel v pravou chvíli:
„však z tmy té bídy hvězda zářivá se vynořila, silné rameno kříž pevně třímalo a štít a meč a slabého chránilo Lovise: ta hvězda, onen štít a onen meč byl Giljom Fierabras…“ 520
I Zeyerův Karel dává Lovisi naposledy rady v duchu slov středověkého básníka. V obou písních se mladý císař vrhá ke Guillaumovým nohám na znamení díků, avšak Guillaume jej zvedne, pokloní se novému panovníkovi a slíbí mu pomoc a věrnost. Veršem 226 končí vyprávění středověkého autora o slavné korunovaci. V dalších verších již Guillaume žádá Karla, aby směl odjet do Říma. Zeyerova část Písně odpovídající svým obsahem staré chanson de geste má závěr jiný. Konstatovali jsme již výše, že závěr příběhu o korunování Karlova syna Lovise je závěrem několikanásobným. Příběhy, které byly provázeny Karlovými myšlenkami uzavírá sám panovník promluvou k lidu o vzájemné lásce. Karlův život končí básníkovým patetickým a velkolepým komentářem: císař se setkává s blízkými,
519 Tamtéž; s. 219. 520 Tamtéž; s. 221. kteří ho již opustili, a naposledy potkává svou matku. V okamžiku, kdy se zvony samy rozeznějí, Karel je posazen v hrobce na císařský stolec a anděl smrti rozechvěje celou zemi nenadálou vichřicí. Tak se uzavírá rozsáhlé poetické vyprávění o Karlu Velikém – Karolinská epopeja.
Ludvík I. 521
521 In.: Louis I le Pieux : http://www.memo.fr/article.asp?ID=PER_MOY_062.
III. KRONIKA O SVATÉM BRANDANU
1. KRONIKA SVATÉHO BRANDANA 1.1. Hledání ráje v díle Julia Zeyera Otázkou víry v životě a díle Julia Zeyera se zabývalo a zabývá několik literárních vědců jako například Sigismund Bouška, Vilém Bitnar, Josef Šach, Jan Strakoš, František Václav Krejčí, Jaroslav Med, Tomáš Vlček, Martin C. Putna či Jiří Bílý. 522 Všichni autoři zveřejňují zajímavá fakta, svědectví a hodnocení. Současně přiznávají, že tato oblast Zeyerovy osobnosti zůstává stále badatelsky neuzavřená. Poměr Zeyera k náboženství obecně charakterizuje výstižně Martin C. Putna: „Jakkoliv se ke sklonku života stával stále ortodoxnějším katolíkem, nikdy nevnímal katolicismus jako protiklad ostatních náboženství, ale jako jejich završení a syntézu – jako ‚katolicismus‘. V tomto smyslu Zeyer není pravým konvertitou – v tomto smyslu byl katolíkem, katholíkem totiž, vždycky. Pozdní, římskokatolický Zeyer‚ cítí určitěji, je vyznavačem víry, kterou dříve miloval básnickým vznětem: obsah a smysl jeho cítění, lyrická podstata jeho víry však se nezměnily‘ (M. Marten, Akkord, Praha 1916, s. 67).“ 523 Julius Zeyer jezdíval často do Francie. Vracel se do země svých předků, do země velkých legend, do krajů, kde nacházel inspiraci. Setkával se s francouzskými umělci a s českými přáteli žijícími ve Francii. O Francii konce devatenáctého století píše poutavě Gérard Peylet v knize La Littérature fin de siècle. 524 Českému čtenáři otevírá zajímavou cestu k pochopení tehdejší francouzské společnosti, a co víc, český zeyerovec zde objeví s potěšením hned několik charakteristických prvků spojujících francouzské spisovatele „fin de siècle“ se Zeyerem. Autoři žijí v době nebývalého rozvoje vědy a techniky, v době světových výstav, velkých experimentů a objevů.
522 BOUŠKA, S.; Julius Zeyer , in Obrázková revue, č. 2/1900 1901, Praha: 1901. BITNAR, V.; Katolicita Julia Zeyera , in Archa 29, Praha: 1941. ŠACH, J.; O náboženském smýšlení Julia Zeyera, Praha: 1942. STRAKOŠ, J.; Geneze náboženské zkušenosti v díle Julia Zeyera; in Archa 29, Praha 1941. KREJČÍ, F. V.; Julius Zeyer, Praha: 1901. MED, J.; Spisovatelé ve stínu , Praha: 2005. VLČEK, T.; Texty, sny, obrazy (sborník zeyerovských přednášek) , Vodňany: 1997. PUTNA, M. C.; Julius Zeyer , in Česká katolická literatura, Praha: Torst, 1998. BÍLÝ, J.; Cesta Julia Zeyera za vírou a konfesí , in Teologické listy, č. 1, Praha: 2002. 523 PUTNA, M. C.; (1998), s. 622. 524 PEYLET, G.; La Littérature Fin de siècle de 1884 1898, Entre décadentisme et modernité , Paris: Thémathéque/Lettres, 1994. Gérard Peylet je profesorem francouzské literatury na Univerzitě Bordeau III. V Praze působí novátorsky svými záměry všestranný Vojtěch Náprstek, 525 velký Zeyerův přítel. Na francouzské spisovatele doléhá zmatek a smutek z pařížské Komuny, obléhání Paříže i bitvy u Sédanu. Na Zeyera působí stejně neblaze celková politická a společenská situace v Rakousku Uhersku. Opovrhují li francouzští spisovatelé jako Joris Karl Huysmans, Léon Bloy, Joséphin Péladan politikou a společností, Zeyer od ní utíká a propadá skepsi. Hledají li výše zmínění francouzští spisovatelé útočiště v katolicismu a v době, kdy křesťanství dominovalo nade vším – tedy v době středověku – Zeyer je v tomto nadšení rozhodně předbíhá. I proto, aby mohli zapomenout na nenáviděnou přítomnost, propadají francouzští autoři nejrůznějším náladám a extravagantním projevům od dandysmu či snobismu k neurózám nejrůznějšího druhu. „Fin de siècle“ je navíc dobou vzájemného vlivu literatury a jiných druhů umění, především malířství a v něm pak to jsou hlavně prerafaelisté, kteří tolik oslovují většinu spisovatelů konce devatenátého století, zmítajících se mezi vírou a nevírou. Tito spisovatelé nepřestávají toužit po „opravdové“ víře, ale i po dalších náladách a pocitech. Všechny charakteristické rysy prerafaelismu, tedy inspirace středověkem, sny a legendami, výrazné barvy, jemná zdobnost, spojení formální dokonalosti s kouzlem tajemnosti zcela odpovídají povaze Zeyerových adaptací středověkých legend a písní. V Karolinské epopeji má křesťanství ve spojení s rytířstvím a s postavou Karla Velikého neoddiskutovatelné místo. Mezi adaptacemi Julia Zeyera najdeme i další skladby, kde světec a jeho víra nabývají až dobrodružné povahy. Ve spojení s francouzským a irským prostředím, je to zejména Zeyerova Kronika svatého Brandana . V souvislosti s hledáním náboženského převědčení básníka Zeyera Martin C. Putna píše: „Jako výsostnou půdu kulturní a duchovní syntézy pohanství a křesťanství si
525 Vojtěch Náprstek (*1826, †1894) byl v roce 1862 spolupořadatelem výstavy učebních pomůcek a nástrojů. Její exponáty se staly základem pro vybudování soukromého Českého průmyslového muzea již v roce 1863. Kromě technických exponátů se v muzeu shromažďovaly také sbírky etnografické od Náprstkových přátel. Jeho muzeum a knihovna se postupem času stala jediným místem, kde bylo možno získat literaturu a znalosti o životě společnosti, krajanů a mimoevropských kulturách. Byl nazýván „čestným konzulem Čechů působících v zahraničí. Zásluhou V. Náprstka a jeho přátel se podařilo dosáhnout také vydávání oficiálních českých novin – Národních listů . První číslo vyšlo dne 6. ledna 1861. Náprstek iniciativně vystupoval ve věci veřejné hygieny; za dobu dvaceti let prosadil spoustu užitečných opatření: založení a rozšíření veřejných sadů, filtrování říční vody, dláždění pražských ulic, zřizování obecných hřbitovů; založení zoologické zahrady; poukazoval na nedostatek vhodných a veřejných lázní pro lid. Zasadil se o rovnoprávnost žen, mimo jiné vystoupil s požadavkem volebního práva pro ženy v obecních volbách v roce 1887. Prosazoval užívání plynu v domácnostech a využití elektrické energie při osvětlování pražských ulic, propagoval zavedení telefonu. Velkou pozornost věnoval městské dopravě a zavedení elektrické tramvaje. Poukazoval na potřebu soustavného zdokonalování protipožární ochrany. Podporoval kulturní organizace. Sám dal podnět k založení Amerického klubu dam, kterému poskytl prostory ve svém domě U Halánků. O jeho životě, aktivitách a přátelích Vojtěcha Náprstka píše Zdeněk Šolle v knize Vojta Náprstek a jeho doba, Praha: Felis, 1994. Zeyer objevil středověké Irsko: Zde, tak jako nikde jinde, došlo k přechodu zcela hladkému, bezbolestnému. V Kronice o svatém Brandanu (1884) vzpomíná v jednom z klášterů starý bard na staré pohanské druidy, kteří sami tušili příchod pravého Boha a čekali naň, až pak ‚Zpěv jejich změnil se, ne k bohům víc / však k jedinému Bohu vznášel se / … druid stal se knězem‘ (Kronika o svatém Brandanu in Sebrané spisy Julia Zeyera, svazek 11, Praha 1903, s. 4.)“ 526 Následující text se nebude zabývat ani analýzou vývoje a krizí náboženského přesvědčení Julia Zeyera, k tomu jsou a byli povoláni zkušenější odborníci, jak ostatně bylo uvedeno výše, ani odrazem tohoto přesvědčení v Zeyerově díle. Pozornost bude soustředěna především na srovnání středověké francouzské legendy, z níž Zeyer vycházel, a básníkově Kronice o svatém Brandanu . Toto srovnání vychází ze dvou základních motivů celé zeyerovské i středověké legendy, tedy motivu hledání a objevování ráje i pekla.
1.2. Julius Zeyer a inspirace legendou o svatém Brandanovi Ke Kronice o svatém Brandanu , psanou blankversem, se autor inspiroval Legendou o svatém Brandanu z počátku dvanáctého století. 527 Otokar Šimek o této legendě mimo jiné píše: „Devotní a přec velmi románově dobrodružná jest Legenda o sv. Brandanu (asi z roku 1125), u nás známá z krásného přebásnění Julia Zeyera. Francouzská báseň v osmislabičných, sdruženě rýmovaných verších, složená mnichem Benoîtem pro Aelis Lovaňskou, je založena na latinské Navigatio Brendani z XI. století, jež sama vznikla pokřesťanštěním dobrodružství staroirského hrdiny Maelduina, přenesených na opata Brandana.“ 528 Je však nesporné, že Maelduin a Brandan jsou postavy básní v některých rysech odlišné, jsou to dva světy, které spojují podobné prvky, vycházející pravděpodobně z jediného základního vyprávění, obměňovaného
526 PUTNA, M. C.; (1998), s. 621 622. 527 Webová stránka http://yclady.free.fr/ikonbrendan.html představuje legendu o svatém Brandanu i z hlediska historického a duchovního. Je zajímavé sledovat polemiku obou stran. Historikové postrádají konkrétní doklady o tom, zda Brandan skutečně cestu vykonal, zatímco duchovní o jeho cestě nepochybují a snášejí pro ně dostatečná fakta. V úvodní části polemiky se dovídáme důležitá konstatování: vyprávění o cestě svatého Brandana existovala v ústním podání od šestého století, tedy od doby, kdy Brandan pravděpodobně cestu uskutečnil. Texty o Brandanově cestě se objevují od století devátého (Benoît) ve Francii. Odtud se pak legenda šířila do celé Evropy a Španělé se zasloužili o její uvedení do muslimského prostředí. V devatenáctém století píše Achille Jubinal moderní verzi legendy, v níž Brandan hledá ráj a objeví Ameriku. Díky této verzi bývá Brandan nazýván druhým Kolumbem a rozvíjí se nekončící diskuse mezi kněžími, teology, historiky a dalšími odborníky o autenticitě Brandanovy cesty. 528 ŠIMEK, O., Dějiny francouzské literatury v obrysech, Díl první, Středověk, Praha : Sfinx Bohumil Janda, 1947, s. 100. dokonce po dobu několika staletí. Některé z těchto prvků se však nacházejí i v jiných známých putováních, především v Odysseje či v Dantově Božské komedii . V Zeyerově díle najdeme i skladbu inspirovanou irskými legendami – Maeldunovu výpravu . Kromě odysseovsky pojatého putování spojujícího vyprávění o Brandanovi s vyprávěním o Maeldunovi jde také o hledání spravedlnosti a o myšlenku svrchovanosti křesťanské víry, jež ostatně spojuje většinu francouzských středověkých hrdinských zpěvů i většinu děl Zeyerových. Jak je u Julia Zeyera obvyklé, k napsání díla mu nestačila jen inspirace literární předlohou. Důležitým podnětem k napsání Kroniky o svatém Brandanu byla cesta do Itálie, kde byl mimo jiné ovlivněn místy, v nichž žil svatý František z Assisi, a legendami o jeho asketickém životě. Dále pak starými pověstmi o svatém Patrikovi, irském apoštolu a konečně původní keltskou pověstí o svatém Brandanu. Jan Voborník k této skutečnosti poznamenává, že Zeyer četl starofrancouzskou báseň z XII. století, 529 a četl ji tak často, až si ji téměř zapamatoval. Současně však studoval i staré irské a bretaňské středověké skladby. Všechny tyto čtenářské zkušenosti a dojmy se projevily i v Zeyerově Kronice , kterou básník dopsal za svého pobytu v Římě na jaře v roce 1884. Dále Voborník říká: „Stará legenda nezná poesie slova ‚touha‘ a posílá Brandana na cestu z příčiny kajícnosti. Také znamení od Boha, jaké přišlo, nenašel Zeyer v předloze, ale použil tu pudem právě tvůrčím veden starého podání keltického (druidského) o vpádu divokého saského krále, jenž hubil pěvce druidské. ‚Poslední pěvec druidský‘ (představa u Zeyera plna kouzla) přijde na hod vánoční do kláštera a přinese Brandanovi květ z ráje, jejž prý odtud přivezl jeho syn, potulný pěvec.“ Voborník dodává, že Zeyer vylíčil Brandanovu cestu věrně podle staré legendy, avšak nemohl zabránit tomu, aby nedodal skladbě „úchvatně hluboké snivosti“, 530 což je ostatně další typický Zeyerův básnický rys. 531 Srovnáme li rovněž dobře zpracovanou část dostupného materiálu k Legendě o svatém Brandanu na internetových stránkách 532 , obsahující mimo jiné i text legendy přeložený do současné francouzštiny medievistou Ianem Shortem, působí lehce
529 Jan Voborník k tomu dále v poznámce rozvádí: „Sv. Brandan byl irský biskup († 577). Cestoval prý s mnichy do ráje a vrátil se za devět let. Cestu svou prý sám popsal a cestopisu toho užito v díle zv. De fortunatis insulis. Navigatio Scti Brandani z XI. stol. Obsažena v něm řada cest tak dobrodružných, že to představuje vrchol středověké báječnosti fantastické.“ Dále píše, že starofrancouzská báseň z dvanáctého století byla napsána knězem Benediktem „Les voyages merveilleux de Saint Brandan à la recherche du Paradis terrestre. Légende en vers du XIIe siècle. Paris 1878.“ 530 Tamtéž, s. 153. 531 VOBORNÍK, Jan: Julius Zeyer . Praha : Unie, 1905, s. 151 153. 532 http://mypage.bluewin.ch/brandan/pages/page02.html. komicky, i když přece jen snad pravdivě, slova Jana Voborníka, silně stranící Zeyerovu slovesnému umění a obrazově poetickému cítění: „Z takových míst se rozlévá půvab citového unesení po celé básni; a ta místa právě stvořila Zeyerovo umění. Týmž uměním jemným pozbyla dobrodružství odporné tlachavosti originálu, když líčí na př. fajácký blahobyt v ostrovním klášteře.“ 533 Dílo Kronika o svatém Brandanu Julia Zeyera vyšlo nejprve v časopise Lumír v roce 1884 a knižně o dva roky později. Ve stejném roce, kdy vyšla knižně Karolinská epopeja a druhý svazek Obnovených obrazů , tedy v roce 1896, vychází i Maeldunova výprava . Přiléhavé je opět srovnání Jana Voborníka, v němž toto zpracování staré irské pověsti připodobňuje právě Božské komedii: „Jako se Dante prošed peklem, očistcem a rájem vrátil jiným člověkem, tak Maeldun. Viděl neřesti odporné i sladké, všem se dovedl vyhnouti, očistil se poutí života a poznal pravou tvář spravedlnosti a ceny života: lásku. Pomsty se úplně odřekl.“ 534
1.3. Středověké legendy o mořeplavcích Cestu svatého Brandana považuje Ian Short za klenot středověké literatury. I tento medievalista v ní rozeznává vlivy řecké mytologie, keltských pověstí a křesťanských legend. Hlavní hrdina legendy, opat Brandan žil v šestém století a jeho mysl ovládala jedna velká touha – navštívit Ráj ještě za svého života. 535 Vyprávění o cestě do Ráje se stalo základem legendy o pohádkovém putování Atlantickým
533 VOBORNÍK (1905), s. 154. 534 Tamtéž, s. 245. Pomsta je hlavním motivem Maeldunovy výpravy. K tomuto motivu Jan Voborník píše: „Hloubka výborné skladby by vysvitla srovnáním s prameny a s básní Tennysonovou ( Výprava Maeldunova, irská legenda. Báseň L. Alf. Tennysona. Přel. J. Vrchlický. Květy 1899 I.) o téže látce. Zeyerovo vyprávění je zevrubné a zdůvodněné. Na př. proč byl Maeldun vichrem zahnán od vraha? Protože vyslovil jméno Boha, jenž pomsty nemiluje. A proč mu to slovo právě napadlo? Protože matka jeho v dáli naň myslila a zaň se modlila. Rodinná msta značí surový stav barbarský. Odpuštění je znak lidství pokročilého. Ženy matky zastavují jménem lásky vraždy mužů, ony jsou živlem pokrokovým a v srdci jejich budí se spása věku.“ Tamtéž, s. 245 246. 535 Brandan se narodil někdy kolem roku 485 v Irsku. Jeho rodiče byli šlechtici, proto mu poskytli nejlepší vzdělání. Uměl latinsky a řecky, znal literaturu, vyznal se v matematice, astronomii i v medicíně. V Irsku bylo rovněž zvykem naučit šlechtické mladíky loveckému a rybářskému umění. Brandan se stal knězem, odešel do Galie, do kláštera Lancavar, jehož opatem se pak stal. V době, kdy byli Bretonci vyhnáni ze země anglickými a saskými útočníky, odplul s několika mnichy do Armoriky, pozdější „Petite Bretagne“. Společně se usadili v městečku Alit poblíž Saint Malo. V roce 561 se vrátil do Irska, kde založil klášter Clonfert. Brandan proslul zejména svými plavbami. Roku 520 se opat vydal hledat jistého Marnoka, a podnikl tak první velkou cestu, na níž se dostal k ostrovům Féroé a k Islandu, zemi ledovců a sopek. Podle obou latinských legend Vita i Navigatio Brandan objevil Novou zemi (Terre Neuve) a Antily, což znamená, že objevil Ameriku o deset staletí dříve než Kolumbus a o čtyři staletí dříve než Vikingové. In.: La vie de Saint Brandan ; http://mypage.bluewin.ch/brandan/pages/page18.html. oceánem. Nejstarší známý text pochází z devátého století, je psán latinsky a jeho autorem je neznámý irský mnich žijící v klášteře Lotharingie. Vedle této latinské legendy Navigatio sancti Brendani Abbatis vznikla přibližně ve stejné době skladba Vita Sancti Brendani , vypravující zejména o životě svatého Brandana, o jeho dětství, rodině a víře. V desátém století se objevují rukopisné opisy Navigatia , a to hlavně v germánských opatstvích. Latinská legenda je hodně překládána a adaptována až do století třináctého. Nejslavnějším, nejznámějším a současně nejkrásnějším je podle Iana Shorta anglonormanské zpracování z roku 1120 s názvem Le Voyage de Saint Brandan . Jeho autor, mnich Benedeit ci Benoît, věnoval skladbu královně Aélis Lovaňské. 536 Zajímavé jsou souvislosti spojující hned tři známé skladby o putování irských mořeplavců: Branovu plavbu, Cestu svatého Brandana a Maeldunovu cestu. Maeldun či Maelduin, Mael Duin, Mailduin byl rovněž jedním z nejznámějších irských mořeplavců. Nejstarší rukopis o jeho putování vznikl kolem roku 1100. Jedna z pozdějších legend o Maeldunově cestě je jakousi směsicí předkřesťanských a křesťanských myšlenek podobající se některými pasážemi Branově mýtické cestě. Některé zdroje rovněž uvádějí, že Bran je velmi blízký galskému Maeldunovi a později byl přejmenován na Brendana. 537 I Bran je uváděn jako jeden z nejslavnějších hrdinů vyprávění o plavbách irských mořeplavců. Výpravy na moře odjakživa fascinovaly irské vypravěče, kteří s oblibou rozvíjeli dobrodružství odehrávající se na vzdálených a podivných ostrovech, kde žili bohové a duše zemřelých. Bran se vydává na cestu v ten den, kdy najde stříbrnou větvičku obsypanou bílými květinami. Větévku přinese ukázat svým bratrům mnichům. Vtom se před nimi objeví krásná, neznámá žena a vypráví jim o krajinách daleko za mořem. Na jednom z ostrovů žijí krásné ženy, které neznají ani smutek ani nemoci ani smrt. Podobný ostrov najdeme i v legendě o Maeldunovi. Je jisté, že mýtus o Branově cestě je velmi starý, do rukopisné podoby byl převeden pravděpodobně v osmém století, kdy k jeho původnímu znění písaři přidali křesťanské prvky. Co je však podstatné, nenarušili a nezměnili kouzelnou atmosféru původního textu. Je pravděpodobné, že Julius Zeyer všechny tyto souvislosti studoval. Zajímavé je jeho křesťansky dojímavé, kouzelné a patetické pojetí Brandanovy cesty a dobrodružné, živé a napínavé vyprávění o cestě Maeldunově. Maeldunovu výpravu
536 Aélis Lovaňská (Adeliza de Louvain) byla třetí ženou Jindřicha I. (1068 1135), dcerou vévody Godefroida I. Lovaňského. 537 In.: Bran ; http:/keltic.johnny.free.fr/mythes/B/bran_le_corbeau.htm. napsal Zeyer o dvanáct let později než Kroniku o svatém Brandanu . Srovnání obou skladeb přináší zajímavé závěry, nejprve však bude třeba věnovat pozornost každé adaptaci zvlášť a znovu poukázat, v čem spočívá kouzlo moderního básníkova zpracování právě těchto středověkých textů.
1.4. Středověká legenda Le Voyage de Saint Brandan a Kronika o svatém Brandanu Julia Zeyera Ke zpracování cesty svatého Brandana se Julius Zeyer chystal několik let. Sám básník poznamenal v úvodu skladby, že pečlivě studoval staré irské a bretaňské zpěvy, legendy a mýty ve francouzských překladech. Dále k tomu píše: „Ostýchal jsem se, protože celá ta věc se mi zdála příliš ‚blankytnou‘ v době páry, elektřiny a ‚duchaplné‘ kritiky. Nějaký čas zapomněl jsem na svatého Brandana. Tu stalo se, že nevýslovně dojímavé, horoucí a veliké výtvory Giotta, Fra Angelica, Luky della Robbia ve mně dávné upomínky na básnické sny keltických mnichů vzbudily, a rozjímaje ve Florencii, v Sieně, ve Fiestole a především na Aventině v tichu středověkých, dílem opuštěných nyní klášterů, ucítil jsem v sobě přemocnou irrupci ‚blankytu‘, a ubohá moje kelticko křesťanská odyssea spatřila tak světlo dne.“ 538 Většinu svých textů Julius Zeyer věnoval některému z přátel. Věnování Kroniky o svatém Brandanu je však zvláštní svou tajemností: „Připisuji báseň svou jedné duši čisté a ideální, prosté a pravdivé, jako dítěte, ale zmítané a nešťastné, která se následkem divných okolností o mém věnování tak málo doví jako o hloubce mého soucitu s jejími osudy.“ 539 Zvláštní a zajímavé je už nejzákladnější srovnání Benoîtovy skladby Voyage de Saint Brandan a Zeyerovy Kroniky o svatém Brandanu, tedy srovnání počtu veršů. Víme, že Julius Zeyer ve svých adaptacích hodně zkracoval, místy dotvářel, co části příběhů v originálu jen naznačovaly. Stejně postupoval i v případě středověkého vyprávění o svatém Brandanovi, avšak jeho zpracování dosahuje překvapivých 2 603 veršů, psaných převážně obvyklým desetislabičným blankversem, kdežto středověká skladba obsahuje 1834 oktosylabů spojených sdruženým rýmem. Zeyerova legenda je rozdělena do osmi hlav, Benoîtova do padesáti čtyř krátkých kapitol. Těchto kapitol či hlav je u Julia Zeyera podstatně méně než u Benoîta i při opačném poměru veršů. Proč Zeyer zvolil právě rozdělení do osmi ucelených celků? Na
538 ZEYER, J.; Kronika o svatém Brandanu, Praha: Unie, 1906, 4. sv.; předmluva, nestránkováno. 539 Tamtéž. jaké části středověkého textu se soustředil a jak je převzal do své Kroniky ? Způsob zeyerovského vyprávění je jíž jasný: bohaté, barvité obrazy, široce rozvinutá obrazná pojmenování, vytváření působivých scén na základě slovního mistrovství zapojujícího do hry všechny lidské smysly. Ale v čem spočívá poznání Zeyerova Brandana a Brandana středověkého autora? Jak se jejich zkušenosti, projevy lidskosti, přesvědčení a odvahy, poznávání různých forem pekla i předstupňů ráje liší či shodují? To budou základní otázky následujícího srovnání. Jeho jednotlivé části nesou názvy hlav Zeyerovy Kroniky , které svým zněním tolik připomínají názvy starých českých pohádek.
1.4.1. Jak svatý Brandan na cestu se dal Oba představení kláštera, středověký i Zeyerův Brandan dostanou možnost vypravit se na cestu za objevováním ráje. Oba duchovní vyplují na moře se čtrnácti muži, avšak na palubu lodi se dostávají odlišnými cestami. Hned začátek písně Julia Zeyera je zcela odlišný od začátku písně středověkého autora. Benoît začíná chvalozpěvem na „donnu Aaliz“ a pak přistupuje ke stručnému Brandanovu životopisu. Zeyerův úvod je neméně slavnostní, avšak zcela jinak zaměřený. Básník uvádí čtenáře do poetického obrazu zimy, kde nad třpytivým sněhem září hvězdy, v krbu v klášteře hoří oheň a mniši jsou spolu v jedné velké místnosti. Posvátnost okamžiku Štědrého večera je dána nejen tolikerým světlem, ale i pospolitostí bratří. Oba básníci píší o Brandanově královském původu. Byl dědicem irské koruny, avšak nároků na trůn se vzdal a odešel do kláštera. Zeyerův Brandan byl zvolen opatem právě před rokem. Brandanova sláva a pokora stojí vedle sebe ve vzájemných kontrastech tak, aby obě charakteristiky vynikly. Benoît píše věcně rovněž o Brandanových ctnostech:
„Icist seinz Deu fud ned de reis, „… v pokoře De naissance fud des Ireis; on žít že chtěl a v stínu, modlitbě, Pur ço que fud de real lin, vždyť proto odřekl se nároků Puroc entent à noble fin. na slávu světa, neboť pocházel Ben sout que le Scripture dit: on z rodu královského v Erině. Ki de cest mund fuit le delit, Však marně prosil, oni násilím Del Deu de cel tant en aurat jej stanovili přece opatem. Que plus demander ne saurat. Již tomu rok, a svatým příkladem Puroc guerpit cist reials eirs on vedl je po dráze ku blahu, Les fals honurs pur iceals veirs; a oni za ním tiše kráčeli Dras de moine, pur estre vil jak svatí mágové, již z východu En cest secle, cum en eisil, kdys světlou hvězdou, Bohem rozžatou, Prist e l’ordre e les habiz; do Betléma byli vedeni.“ 540 Puis fud abés par force esliz. Par art de lui mult vindrent, Qui a le ordre bein se tindrent; Tres mil suz lui par divers leus Munies aveit Brandan li pius, De lui pernanz tuz ensample Par sa vertud, que est ample.“ 541
Tím dodává básník středověkému opatovi rys svaté aureoly, díky níž si zaslouží splnění nejpodivnějšího přání. Středověký text míří přímo k velkému, životnímu opatovu přání. I ve skladbě Julia Zeyera je opat příkladným, moudrým a obětavým bratrem, avšak i on je přesto všechno člověk a touží poznat věci těžko splnitelné. Brandanova touha po poznání neznámého je vtělena do metafory květiny, symbolu víry, která se prodírá na svět a zpřítomňuje se:
„a proto v hloubi duše klíčilo (A) A = metafora, podobenství květu; mu přání osobní (B) jak tichý květ, (A) B = vlastní přání; a mnohý vzdech (B) mu se rtů mimoděk C = vyústění a spojení obou. se dral (A+B) a mísil v jeho pobožnost. (C)“
Brandan by však rád spatřil nejen ráj, ale i peklo. Obě představy se pak prolínají v několika obrazech: blahý kraj, člověčenstva ráj, nivy (ty luzné, jimiž duše blažených / se nesou jako letní oblaka) a proti nim: propast, kde andělé /…/ své žhavé slzy roní v závisti. Tento poslední verš a obraz je zajímavý i z hlediska zvukového: hlásky s, z, ž jako by samy vytvářely zvuk sykotu slz padajících do žhavých plamenů:
540 Tamtéž; s. 1 2. 541 FRANCISQUE MICHEL; Les Voyages merveilleux de Saint Brandan à la recherche du paradis terrestre, Légende en vers du XII e siècle, Paris: A. Claudin, 1878.
„své žhavé slzy roní v závi sti“ 542
Julius Zeyer je autor mistrných slovních obratů tam, kde vytváří prostory nasycené světlem, slávou a nádherou. Modernizuje tím obrazy navozené v podtextu středověkým autorem, využívaje svých typických a vlastních básnických prostředků „slovní malby“. Jeden z takových obrazů vytvořil i ve snaze vystihnout zářivou, slavnostní, současně klidnou atmosféru vánočního večera:
úvodní, celkový obraz: když nyní štědrý večer nadešel, studené světlo: a hvězdy venku plály nad sněhem stupňování světla i tepla: a v refektáři v krbu kamenném strom celý hořel , plně velkou síň spojení několika pocitů svým praskotem a vůní doubravy (klid, teplo a vůně) (…) vystupňování duchovní touhy: tu vzplála náhle v duši Brandana ta dávná touha opět, vidět ráj .
Slavnostní atmosféru Zeyerovy úvodní části naruší zvon oznamující příchod hosta, starce Merdoka. Ten, jako by byl ztělesněním samotného Irska i dávných zpěvů dochovaných až do dnešní doby, a snad i osudu samotných českých zemí, zejména pak v symbolu „zlatého řetězu zpěvu dávného“ , který byl přetnut „bezbožným mečem“ .543 Julius Zeyer tak vzdává poctu starým druidům, jejich dávným zpěvům. Druid je jedním z článků řetězce, jež spojují dávnou minulost s jeho dobou, a stejně tak i sám Zeyer tuto jeho roli přebírá v době novější. Starci dává jméno Merdok, avšak jeho příběh je zcela jiný než příběh Mernoka ze středověkého textu. Merdokovo vyprávění má zajímavou a působivou předehru:
„… Když zapadá do moře slunce, na práh vycházím své chatrče a zpívám s vlnami o závod psalmodie v únavu.
542 ZEYER, J.; (1906), s. 3. 543 Tamtéž; s. 5. Tady spolu, já a moře pláčeme, a když nás schvátí divokost a žal, my spolu klneme a k nebesům svá proklínání hřmíme společně.“ 544
V textu mnicha Benoîta rovněž vystupuje podobná postava, jíž se Julius Zeyer inspiroval, avšak v odlišném kontextu: Brandan se o své touze objevit pozemský ráj, ale i země blažených a zatracených radí s mnichem Barintem. Ten Brandanovi vypráví o jedné z plaveb, kterou podnikl, aby našel syna Mernoka. Mernoc dosáhl na své poutí po moři ostrova, kde cítil vůni květin z ráje a slyšel zpěv andělů.
„Ço fud en mer en un isle U sainz Mernoc esteit curud; U mal orrez nuls ne cisle, De parad’s out la vie U fud poüz de cel odur E des angele sout l’od’de. Que en parad’s gettent li flur, E puis Barinz la le requist Quer cel isle tant pres en fud, U vit iço qu’a Brandan dist.“ 545
Potom, co Brandan vyslechne Barintovo vyprávění, je rozhodnut vyplout. Zeyerova starce přivedl do Brandanova kláštera trojí stejný sen o jeho synovi. Stařec Merdok, posazen mezi mnichy, vypráví svůj pohnutý příběh zarámovaný několikanásobným smutkem z osamocení, stáří, zla i chudoby. Silná anticipace budoucích dějů je dána starcovým tušením zla, krve a přítomnosti vraha přímo v klášteře, v kruhu mnichů naslouchajících pohnutému Merdokovu vyprávění. Tušení i city jsou v této části vystupňovány na nejvyšší míru: „ ‚krev cítím v tomto domě, smrt je zde, a černý hřích, a boží prokletí! Ta krev, jež naplňuje síně vzduch, jest krví mého syna!Vrah je zde! Můj slepý zrak ho vidí! Duše má ho tuší, ruce moje svírají se křečovitě, chtějí rdousit jej!‘
544 Tamtéž. 545 FRANCISQUE MICHEL; (1878), s. 5 6. a http://mypage.bluewin.ch/brandan/pages/int02B.html; verše 93 102 (z kapitoly Le récit de Barint ).
Tak zvolal hlasem pláčem dušeným a těžce pad’, jak mrtvý u krbu.“ 546
V té chvíli jen Brandan zahlédne bledou tvář odcházejícího Lucia. Touto situací vytváří autor počátek jednoho z příběhů, zdůvodňuje osud mnicha, o jehož původu ani jménu se ve středověkém textu nic nedovídáme. Merdok pak vypráví příběh, opět začíná jako by refrénem o moři, s nímž je tolik spjat. Merdok, irský pěvec, žil se svým synem, rovněž pěvcem, spokojeně na břehu moře. Syn rád otci vyprávěl o svých cestách a o krásných ostrovech, které spatřil. Tento obraz klidu, pokory, vyrovnanosti a odevzdanosti Bohu je narušen krutou událostí: k jejich ostrovu připlují tři koráby, divocí válečníci vedení nemilosrdným Raglanem. Kam tito muži vkročí, vše zpustoší. Zapálí obydlí, divokými hony vyvraždí zvířata v lesích. Merdokova syna Raglan zavraždí, Merdoka dá oslepit. Zatímco středověký text plyne klidně, Brandanova touha je potvrzována, znásobována a nakonec dospěje k definitivnímu rozhodnutí vydat se na cestu, Zeyerův text je veden protikladem dobra a zla, křesťanské víry a pohanství, a dostává navíc nádech dramaticky prožívaných dějových obrazů. V nich básník rozvíjí škálu citů a vášní. Vytváří řetězec jednotlivých, na sebe navazujících vyprávění. Epilog samotného starcova vyprávění tvoří jeho zpěv o návratu a o útěše, jež mu poskytuje moře:
„… Já v chatku vrátil se u velikého moře. Milujem se navzájem… Ó, moře těšit zná a konejšit, a plakat soucitně.“ 547
Spojovací článek mezi Merdokovým vyprávěním a dobrodružstvím Brandanovým tvoří již zmíněný starcův sen, v němž se mu třikrát zjevil syn žádaje ho, aby Brandanovi přinesl květ z ráje. Tato pasáž se ve středověkém textu neobjevuje, Julius Zeyer byl snad inspirován jinými vyprávěními, 548 zcela jistě svými vlastními pocity muže žijícího v podrobené
546 ZEYER, J.; (1906), s.7. 547 ZEYER, (1906), s. 11. zemi, jejíž politickou, společenskou i kulturní situaci tak těžce nesl, jak víceméně uvádí ve všech svých předmluvách, především v Karolinské epopeji . Pro svou cestu si Brandan vybere, a to jak v Zeyerově, tak i v Benoîtově legendě čtrnáct mnichů. V obou textech se na loď vetřou další mniši, ve středověkém tři bezejmenní, kteří však v průběhu dlouhé cesty neujdou svému osudu, a dovídáme se tak o nich více, než o ostatních bratřích. V Zeyerově vyprávění to jsou mniši dva – Lucius a Zeno. Ve středověkém i Zeyerově textu opat v náznacích předvídá neblahé osudy těchto bratří. Oba autoři tak vytvářejí dramatickou básnickou anticipaci. Benoît nechává mnichy vstoupit na scénu v okamžik jejich nalodění a pak ve chvíli naplnění předem již daných osudů. Zeyer příběhy dvou mnichů rozvíjí postupně v různých situacích a prostředích, stávají se mu vděčnou a poutavou záminkou k vytváření dramatických příběhů, někdy i se symbolickým podtextem. První část skladby Julia Zeyera končí patetickou a vznešenou apostrofou rodné země, po ní následuje hlahol a provolávání slávy odplouvajícím; nakonec se celý obraz zklidní, ne však do úplného ticha, ale do klidu vznešeného, pokoje s Bohem:
„‚Ó Erine, smaragde v lůně vod, Ten svatý zpěv všem klid zas navrátil. buď s Bohem!‘ zvolal k slzám rozechvěn, Po celý den a celou jasnou noc a v okamžiku tom jak zázrakem vždy slaběji a slaběj’ slyšeli se velký hymnus z klína lesů zved’ ten hymnus na korábě poutníci, a letěl za Brandanem v hukot vln. jak vítr nesl jej a ozvěna To byli mniši, kteří zdaleka od skal a z lesů v moře za nimi. na zprávu o odjezdu Brandana ku břehům byli přišli se všech stran Pak zhasl zpěv jak hvězdy v úsvitě, by s Bohem dali zbožným poutníkům. a břehy irské s mlhou splynuly, a byli sami s Bohem na vodách.“ 549
Odpovídající část středověké legendy má rovněž slavnostní atmosféru, avšak mnohem klidnější než v Zeyerově podání: bratři vztyčí stožár, napnou plachty a vyplouvají. Vane příznivý východní vítr, není vidět nic než moře a nebe. Všichni muži veslují, a tak díky dobrému větru plují rychle celých čtrnáct dní.
548 Zmínku o snu a květu z ráje najdeme třeba již ve zmíněném příběhu o Branovi. 549 ZEYER (1906), s. 15 16.
1.4.2. Jak svatý Brandan Bohem pohostěn Základní dějová linie Benoîtovy legendy i Zeyrovy Kroniky je stejná: po dvou týdnech příznivé plavby nastává bezvětří. Brandan své bratry povzbuzuje a spolu s nimi se chopí vesel. Zeyer zvýrazní neochvějnost Brandanovy víry scénou, kdy opat rozdrobí poslední kus chleba rybám k němé, avšak velké nevoli ostatních mužů, zejména Zena. Ten označí Brandanův čin za rouhání. Bůh dá za pravdu Brandanovi tím, že jim posílá do plachet vánek, který je přivede ke krásnému ostrovu. Oba básníci vytvářejí obrazy nádhery nejen skal, moře a nebe, ale i paláce. Benoîtovi mniši hledají místo k zakotvení po tři dny, tři dny zůstanou i v paláci. Zeyerovi poutníci hledají přístav do večera, v paláci zůstanou jen do rána. Ti první vidí nejprve jen strmé skály a teprve pak objeví krásný palác, ti druzí se mohou kochat krásami neznámého paláce již z dálky:
„Sanz tuz travalz là sunt menet; „Les sloupů rostl ze skal k nebesům Mais n’i truvent nul entrethe a nesl pavlany a výklenky, U lur nif fust eschipede, a otevřené chodby bez konce Quer li rocheiz ert aclose, se ztrácely do síní ohromných, U nul d’ eals entrer n’ose. a vybíhaly zas ku schodištím, Halt sunt li pui en lur tendant jež od patra do patra nesla se, E sur la mer en luin pendant. tak široce a k divu mohutně, Des creos desuz la mer resurt, že zdálo se, že ze skla svalena Pur quei peril i at mult fort. pro těžkopádné kroky obrů jsou. Amunt, aval, port i quistrent A z mramorových, skvělých průčelí E al querre treis jurs mistrent. sta oken plálo všemi barvami, (…) jež červánky v nich byly vznítily Dreit les meinet à un castel, a všude po chodbách a po schodech Qui riches ert e grant e bel, se hemžil v nekonečném průvodu E resemblout mult regal leu. sbor za sborem těch skvělých oděnců, De emperur mult riche feu. již zdáli se, že hrad ten střežili Entrerent enz denz le mur.“ 550 a velikému králi sloužili.
550 FRANCISQUE MICHEL; (1878), s. 13 14, a http://mypage.bluewin.ch/brandan/pages/int16A.html; verše 250 270; (z kapitoly VII. Progrès pénibles a kapitoly VIII. Le palais inhabité ). Jak duha pestré jejich oděvy, a samé zlato, lesklá jejich zbraň! Vše bylo světlo, plamen, barev hra, a mniši nedočkavě toužili ty divy uviděti na blízku.“ 551
Zeyerův palác tedy není tak pustý jako v Benoîtově legendě, je plný lidí a hemžení. Ani v tomto básníkově obraze nádhery a vznešenosti nechybí skvostná hra světel a barev, jednotlivé pasáže, kdy mniši objevují další a další nádherná tajemství zámku, zarámoval autor obrazem vycházejícího měsíce. Najednou bratři vcházejí do paláce, který se zdá být neobydlen. Benoîtovi mniši tuto skutečnost zjišťují a konstatují, Zeyerevi poutníci jsou překvapeni a zaskočeni tou liduprázností po krásném obraze, jež se jim naskytl při západu slunce. Julius Zeyer přejímá obrazy středověkého básníka, oživuje je a zpřítomňuje vytvářením barvitého řetězce příhod i obrazů, líčí je svými obvyklými, a přitom stále tolik překvapivými metaforami. Čtenáři s mnichy postupně objevují tři komnaty. K jejich popisu využije básník secesních a symbolických motivů, zatímco Benoîtův popis krásného paláce je obecnější a skromnější:
„Qui tuz ert faiz de cristal dur; „Tu komnata z křišťálu bílého Paleiz veient tuz à marbre, do výše rostla končíc topasem, N’i out maisun faite de arbre. jenž vyřezán byl v růže podobu Gemmes od l’or funt grant clarté, a světlo deštil chvějným paprskem. Dun li pareit sunt entailet; Tu vešli zase v síň, jež stavěna Mais un rien mult lor desplout, se zdála z bílých květů lilie, Qu’en la citet hume n’i out. a perly kanuly tam se stropu Dunc les guardent la cur palais, a zvonily o dlažbu z mosaik. Entrent en enz al nun de pais.“ 552 Pak vešli v síň, kde číše z jantaru a mísy zlaté byly srovnány ve skupinách až k stropu čnějících, a vprostřed síně proudem mohutným rtuť vytryskala, k stropu letěla
551 ZEYER, J.; (1906), s. 19. 552 FRANCISQUE MICHEL; (1878), s. 14. a padala do jemu z prorytu, tak velkého jak Brandanova loď.“ 553
Těmto obrazům vévodí a s nimi kontrastuje obraz síně prosté a čisté jako sama jejich víra. A právě oslavou takovéto víry řetězec překvapení, příhod i obrazů končí. V Zeyerově legendě podává Brandan svým bratrům chléb a vodu. Básník tak vytváří symbolický obraz víry šířící se k ostatním lidem, aby jim dodala sílu a ochránila je. Po večeři se poutníci ukládají ke spánku. Díky věšteckým schopnostem je Benoîtův Brandan svědkem boje mezi svědomím jednoho z mnichů a ďáblovým pokušením – Bůh mu představí obraz tohoto zápasu bez sebemenšího světla. V Zeyerově textu vnukne Bůh opatovi sen o vnitřním boji mnicha Zena. Básník Zeyer se důrazně odlišuje svým citovým a obrazným pojetím adaptace od středověké legendy; soustřeďuje se mnohem více na dramatické vylíčení boje Zenova svědomí s ďáblovým pokušením. Středověký autor kladl důraz na vnější dramatická a krutá líčení, Zeyer více podbarvuje psychická pokoušení, myšlenky i jednání postav, spojuje je souvislostmi, tedy příčinami i následky, básnickými anticipacemi, které dodávají vyprávění určitého napětí a dramatického účinku. Navíc sen, jeho symbolické vyznění, je pro Zeyerovo vyprávění poměrně častým a oblíbeným prvkem. Před vyplutím na moře dává Benoîtův i Zeyerův Brandan Zenovi možnost konečné vlastní volby a cestu k nápravě. V Zeyerově Kronice s Brandanovým přesvědčením bojuje živelné pokušení:
„Brandans lur dist: ‚Seignurs, vu pri, „… nás hostil Bůh, Ne portez rien od vus d’ici, to jeho dům, ať nikdo nevezme Neis un punt de cest cuntei ni stébla trávy s sebou do lodi.“ Nenteis l’aigue pur nul sei.‘ X Forment plurant dist as freres: V tom okamžiku ďábel zasvítil ‚Veidez, seignurs, cist est leres.‘ za bratrem ohnivýma očima Cil aperçut que l’abés sout a tisíc jisker trysklo z poháru Del larcein cument il l’out a třpytil se a zářil démantem .“ 554 Cuniut, à tuz confès se rent, A pez le abés mercit atent. Dis lur abés: ‚Priez pur lui,
553 ZEYER, J.; (1906), s. 21. 554 Tamtéž; s. 27. Vus le verrez murir encui.‘“ 555
Pokušení, zvýrazněné pětinásobným obrazem třpytu a světla, předčí svou intenzitou prostotu a klid Brandanovy víry. Zlodějův konec je v Benoîtově i v Zeyerově podání dramaticky vystupňován do samotného vrcholu – smrti, a to i přes mnichovo pokání a opatovo odpuštění. Krutý obraz pokání a smrti vystřídá nový obraz: ve středověké legendě přináší boží posel zásoby na další cestu a dodává poutníkům odvahy. V Zeyerově záverečném obraze několik andělů snáší na palubu zásoby na následnou pouť. Dva andělé doprovázejí opata a do jejich úst vkládá básník nadnesenou metaforu, rozsáhle rozvinutý příměr víry ztělesněné postavou samotného Brandana.
„‚Quelque peril que vus veiez, „Vás podivením plnil onen hrad, Aucque veiez n’aez poür: jejž vprostřed moře Bůh sám vystavěl, Deus vus durat mult bonoür, a krása jeho oslnila vás? E ço verrez que alez querant Nad onen hrad je Brandan luznější! Par la vertud de Deu le grant; On pevné město jest, jež postavil E de cunrei n’en esmaiez Pán zástupů na horu vysokou Que vus ici asez n’en aiez: a naplnil nesmírným bohatstvím, N’en frat faile disqu’en vendrez by zářilo do kraje kol a kol! En cel leui ù plus prendrez.‘“ 556 Jeť Brandan hradem, jehož pánem Bůh! Nuž, plujte dále mořem, životem! On záštitou vám buď i příkladem! Strach nemějte, však pevnou důvěru!“ 557
Detailně a cizelérsky propracovanými obrazy představuje Julius Zeyer dávný svět legend svým současníkům, dramaticky stupňuje dané či načrtnuté situace, a dodává tak textu napětí. To je však místy jakoby zmírněno až statickými, pevnými metaforami přesvědčené i přesvědčivé a mimořádně čisté víry. Vlivem těchto básnických pocitů dojde čtenář, při bližším, konkrétním pohledu, k překvapivému konstatování, že Zeyer
555 FRANCISQUE MICHEL; (1878), s. 18, a http://mypage.bluewin.ch/brandan/pages/int16A.html; verše 360 368 (z kapitoly XI. Provisions ). 556 Tamtéž; s. 18. 557 ZEYER, J.; (1906), s. 29. více než zdvojnásobil počet původních veršů v částech textu odpovídajícího obsahem druhé hlavě básníkovy legendy. Podobně je tomu i dále.
1.4.3. Jak ze tří zbyly pouze břehy dva Třetí hlava Zeyerovy Kroniky a odpovídající část původního Benoîtovo textu mají opět shodnou dějovou linii: mniši připlují k ostrovu, kde spatří obrovské ovce. Chtějí tady strávit tři dny, ale boží posel jim oznamuje, že k oslavě Velikonoc je pro ně určen jiný ostrov. Poutníci se proto znovu vydávají na cestu. Příznivý vítr je dovede k zemi, kde Brandan slouží velikonoční mši. Potom, co se bratři dají do přípravy pokrmu, ostrov se začne pohybovat. Všichni muži se zachrání útěkem na loď. Odtud vidí, že Velikonoce slavili na hřbetě velryby. Další putování je přivede k ostrovu ptáků. Verše o tomto ostrově patří k nejpozoruhodnějším pasážím jak středověké legendy, tak i legendy Zeyerovy. S původním textem si Julius Zeyer bravurně pohrál. Dvě stě padesát veršů originálu zvýšil na čtyři sta pět, a to zejména díky oživujícím, dramatickým a silným metaforám, hluboce působícím na čtenářovu fantazii. Obrazy krajiny jako nepostradatelné kulisy k určitému vnímání atmosféry jsou prodchnuty personifikacemi tak, aby byly co nejvíce probuzeny k životu. Srovnejme proto obraz klidného, krásného a bohatéh o ostrova s obrazem Zeyerovým (v Zeyerově textu jsou kurzívou zvýrazněny ty části veršů, kde vystupuje do popředí jak lexikalizovaná personifikace, tak personifikace básnická, jejichž účel – oživit jinak statický slovní obraz – dosahuje působivého účinku):
„Tere veient à leur espeir „Jak byla krásná! Samý les a háj, Cum de plus luin lur pout pareir, a modré moře luzně svítilo Drechent lur nef icele part, pod stromy pravěké, a mír a klid E n’i at nul de le nager se tart; na luzích ležel bujně zelených. Lascent cordes, meitent veil jus, Ariverent e sailent sus; Háj hluboký se nyní otvíral Veient berbiz à grant fuisun, před zraky jim, a háje na konci, A chascune blanche teisun. kde duby mohutné se rozstouply , Tutes erent itant grandes by hledy jejich volně blouditi Cum sunt li cers par ces landes.“ 558 do dálí mohly , pažit rozkládal
558 FRANCISQUE MICHEL; (1878), s. 19. se k řadě pahrbků, za kterými zas moře dmulo jasné vlny své , a na louce, a v hloubi lesiny, a na svahu těch mírných pahrbků se stáda pásla ovcí velikých a bílých jako pěna mořských vln. Jak růže zkvétala ta samota . tak milo bylo tam, tak útulno.“ 559
V obou textech se poutníci setkávají s božím poslem. Přináší jim chléb a vysvětlí, proč jsou ovce na ostrově tak velké: nejsou dojeny, netrápí je nemoci ani mrazivé zimy. Zeyer více rozvinul dialog Brandana s božím poslem, jednak aby měl čtenář větší pocit bezprostřednosti a sounáležitosti s popisovanými skutečnostmi, jednak aby mu představil Brandanův upřímný zájem o osud zvířat. Na ostrově, velrybím hřbetu, slouží opat slavnou velikonoční mši. Zeyer zvýraznil význam a vznešenost této mše dvěma jmény svatých; především jméno svaté Brigity je rozvito několikerým příměrem; stává se tak snad jedinou oslavou ženství v celém textu soustředěném na putování mužů:
„Pod baldachin dvě stavme sedadla: co mezi stromy zlatý vína keř, to první buď pro svatou Brigitu, co jasné slunce mezi hvězdami! jež nad Erinem v bílých závojích To druhé sedadlo stůj na počest se vznáší, chráníc drahý ostrov náš. všem drahému svatému Patriku!“ 560 Jest ona mezi lidmi zajisté co mezi ptáky tichá hrdlička,
Je stále zajímavé sledovat básníkův postup ve vytváření příměrů; v textu oslavujícím svatou Brigitu nacházíme příměr hned čtyřikrát, poslední tři příměry jsou více spojeny vzájemnou gradací, v níž se postupně rozšiřuje vizuální působivost samotného obrazu – drobná hrdlička, keř, slunce, i duchovní symbolika: čistota, opojení, velkolepá záře, a dokonce i v podtextu či přímo vnímáme stupňování
559 ZEYER (1906), 30 31. 560 ZEYER (1906), s. 33. barevnosti: běloba hrdličky, jemné zlato keře, záře životodárného slunce. Jde opět o dílčí motivy podléhající motivu hlavnímu – víře. Slavnostní mše v textu Julia Zeyera se opět několika symbolickými a vznešeně patetickými prvky liší od dávné legendy, především jde o hlas zvonů z Brandanova kláštera. Země ostrova se začne otřásat, díky boží náklonnosti a Brandanově klidu se dostanou všichni muži na palubu z lodi, z níž teprve pochopí, že ostrov byl velrybím hřbetem. Čtenář podvědomě očekává slavnostní zabarvení všeho, co následuje po této zvláštní příhodě. Následující verše zvýrazňující sílu víry jsou protkány barvami, příjemnými zvuky i živoucími tvary. Benoît se vyjadřuje stručně, klidně a rychle přechází od jednoho ostrova ke druhému:
„Veient terre halte e clere. „Teď byla plavba další radostná. Cil, cum lur out dist cil frere, Dnů slunných dlouhá řada nastala, Venent i tost e arivent; a zdálo se, že i ten moře luh, Ne del eisir ne se sivent, ten modrý , neúrodný bez květů , Ne pur altre rien ne dutent, byl zlatým čarem vesny proniknut. Mais à terre la nef butent. Klid souladný se jevil v šumné hře Amunt un duit s’en vunt suef, vln laškujících s vánkem šepotným, E od cordes traient lur nef.“ 561 a tisíc ryb tu zlatých, stříbrných , tu temně modrých, hnědých, šedivých, se stále hnalo podél korábu , a divní ptáci tvarů nezvyklých v dlouhých řadách němí , nesli se jak živá oblaka nad stožárem. “
Základ tohoto obrazu tvoří tučně zvýrazněná slova, tedy konkrétní předměty. Ty jsou doprovázeny bohatou škálou barev (v textu zvýrazněna kurzívou), v níž dominuje zlatá a modrá, tedy oblíbené básníkovy barvy. K nim často přidává barvu bílou a tato trojice v Zeyerových textech symbolizuje vznešenost, dobrotu, lásku a víru. Bílou barvu bychom mohli tušit snad jen v „ živých oblacích “. Zvuky či naopak zvýraznění ticha a klidu (podtrženy) jsou bez výjimky vytvářeny přírodními živly: vlnami, větrem, oblaky, tedy vodou a vzduchem. Lehkost a vznešenost. Víra. Atmosféra obrazu je dále
561 FRANCISQUE MICHEL; (1878),,s. 24, a http://mypage.bluewin.ch/brandan/pages/int16A.html; verše 381 390 (z kapitoly L’île aux brebis ). zvýrazněna některými dílčími pohledy, vytvářejícími příjemnou atmosféru: „dnů slunných dlouhá řada nastala“,“zlatým čarem vesny proniknut“, „klid souladný se jevil v šumné hře“ , tedy slunce, jaro, klid a hra. Radost a bezpečí. Teplo a jas. Opět – víra. Abstraktní zde žije v dokonalé souhře s konkrétním. Vzápětí je Zeyerův barvitý obraz vystřídán obrazem krajiny a ta se tentokrát stává vznešenou metaforou víry přetrvávající věky. Vznešenost obrazu vyplývá z řetězové personifikace ústící v závěrečnou synestézii několika počitků:
„V den zasvěcený Janu Křtiteli jež od počátků světa rděly se krok zastavilo slunce na nebi, nad zemí boží; dole v lůně vod, a celou noc se jeho zlatá tvář jak v tůni zlaté, v tisíc obdobách na sklonku nebes ukazovala, se luzný jeho obraz zrcadlil zář purpurovou majíc nad sebou a modro nebes, širý, volný vzduch z těch nejkrásnějších letních červánků, byl snivým světlem protkán přesladkým.“ 562
Důležitý je obraz moře jako zrcadla boží krásy, to znamená nejen jeho působení, odrazu, ale znásobení. A jako by vše vyslovené nestačilo, básník zkonkrétní vnímání slavnostní chvíle metaforou ústící ve vznešené, ale konkrétní pojmenování Ježíše Krista. Jen o kousek dál je Benoîtovým i Zeyerovým mnichům dopřáno spatřit nevídaný zázrak: vysoký a překrásný strom na ostrově ptáků. Rozdíl v názvu ostrova – u Benoîta Ostrov ptáků, u Zeyera Ráj ptáků – charakterizuje o rozdíl v přístupu k představení tohoto zvláštního místa:
„Al chef del duit out une arbre „Jak deset věží vysoký stál strom Itant blance cume marbre, na skalách modrých, z lapis lazuli E les fuiles mult sunt ledes, a bílý byl jak z jíní, mramoru, De ruge e blanc taceledes. a světlo dne své zlaté paprsky De haltece par vedue ve chvějících se listech lámalo, Muntout le arbre sur la nue; jak v rose růžové a od vršku, Des le sumét desque en terre jenž v nebe sahal, dolů do moře,
562 ZEYER (1906), s. 37. La brancheie mult la serre kam jeho dlouhé větve visely, E ledement s’estent par l’air, a vůni šířily a chlad a stín, Umbraiet luin e tolt le clair; byl pokryt ptáky, zářícími tak, Tute asise de blancs oiseus: že mnichům zrak přecházel, rukama Unches nul hom ne vit tant beus.“ 563 že brániti se lesku musili.“ 564
Neobyčejnost, zvláštnost až zázrak jsou dány několikerými představami, opět jakoby malovanými slovy místo štětcem; jsou zvýrazněny prostými, jednoduchými barvami tak, jak je obvyklé pro secesní obrazy, a vytvářejí jednolité barevné plochy. Těmi jsou v této části básníkova textu bílý strom, modré skály a zlaté světlo, tedy ony tři základní a nejvznešenější Zeyerovy barvy. K nim ještě básník přidává obraz růžové rosy, symbol křehkosti, svěžesti a rána. Strom známý svou krásou z Benoîtova textu, je Juliu Zeyerovi vítanou příležitostí ke kresbě jednoho ze svých nejkrásnějších secesních obrazů stylizovaného přírodního prvku spojeného se zázrakem. Strom jako chrám či útočiště je jedním z autorových oblíbených básnických prvků. Celkový pohled na obraz pak pokračuje vnímáním dalších významných detailů, kterými se Zeyerův text odlišuje od středověkého:
„Loď vjela sama v záliv azurný, však nahoře, ve stromu koruně, stín luzný mírnil lesk a pozvedli co znamenalo tam to víření, teď hlavy vzhůru; uviděli pak, jak bledých hvězd se šumem perutí?¨ že níže k zemi ptáci hnízdili Ten soulad světla, hudby, bělosti per duhotřpytných, zlatých stříbrných, víc než li labutí, co znamenal?“ 565
Před očima užaslých mnichů se odehraje trojí proměna: jak hvězda padající bílý květ (1) se promění v krásného ptáka (2) a ten ve spanilého jinocha (3). Zázraky však stále ještě nekončí; řetězcem obrazů, bohatě rozvinutými příměry objevuje čtenář nový mystický obraz:
„… z hloubi koruny
563 FRANCISQUE MICHEL; (1878), s. 24 25 a http://mypage.bluewin.ch/brandan/pages/int16A.html; verše 490 501 (z kapitoly Le paradis aux oiseaux ). 564 ZEYER (1906), s. 38. 565 Tamtéž; s. 38. část toho světla oddělila se; (1) jak hvězda jasně, nyvě, pomalu jak bílý květ, jejž tiše uroní za jasné noci zdřimlý růže keř, a pohybem jak ladná vlaštovka, (2) tvor jakýs tajeplný v let se dal, a šerem nes’ se větví kvetoucích, a stoje před Brandanem, rozložil své perutě, a nyní viděli, že tvor ten ptákem nebyl dokonce. Snem rajské krásy byl, jenž oděl se (3) do tvarů lidských údů…“ 566
Celkové pojmenování obrazu se nenápadně rozčlení v popisy jednotlivých půvabů:
„… spanilý ten jinoch byl jak vesny vlahý den, dvojí příměr – Ia jak narcisa vykvetlá u vody, Ib a jeho úsměv jako vůně byl. II Ve vlasech temných kvetly violky, III zrak jeho hluboký měl jas a zář hvězd putujících nočním blankytem, IV pleť jeho byla jako z mramoru Va jejž pronik’ pablesk rána růžový, Vb a křídla jeho lesklá, široká, jak opál byla (VIa), jenž se květem stal (VIb).
Příběh padlých andělů je opět ukončen obrazem stromu, metaforou „chrámu víry“:
„Jak na podzim, když slunce usíná na loži z azuru a bílých par, les svadlé listy lije do mechu,
566 Tamtéž; s. 39. jak v dřímotě, pomalu, truchlící nad ztrátou svou, tak svatý nebes strom nás ronil k zemi, nerad, se smutkem. My zastřeli si tváře křídloma… “ 567
Taková je nutnost přírodních zákonů, avšak i tady vítězí postupně láska, pokora a víra, jež „nedají padnout ještě níž“. Večer o nešporách se mniši spolu s anděly modlí a zpívají. Julius Zeyer se soustředil v této části na vylíčení gradace směsice rajských zvuků, jež pak znovu odpovídající zvukovou antigradací nechá zcela utichnout:
„Puis que out ço dist, si s’en alat; „a písně mnichů, chóry andělů, En sun arbre dun devalat. šum moře, klokot ptáků ve větvích, Quant vint le jurn al declinat, van vlahých větrů, stromů šustění , Vers le vespere dunc funt cant, se pojily v zpěv velký , jediný, Od dulces voices mult halt crient jenž růstal, míjel, zmíral, stoupal zas, E enz en le cant Deu mercient. a byl tak sladkým, zlatá oblaka Or unt véut en lur eisil že na západě zastavila se ┐ Itel cumfort cum urent cil; a naslouchala, luny luzná tvář ├ personifi Humaine gent unches à ceis že z vod se vynořila, s podivem │ kace N’i enveiat li suvereins Reis. a dolů zřela, bledá dojmutím. ┘ nebe Dunc dist le abès: ‚Avez oïd Ta velká psalmodie trvala Cum cist angele nus unt goït? až do půlnoci. Zmíral ptáků hlas , Loez Deu e graciez: pak v dřímotě , a z dáli zněly jen Plus vus aimet que ne quiez.‘ už zpěvy andělů, již výš a výš La nef leisent en leugue, se nesli k hvězdám, sen pak přiletěl E mangerent al rivage, a sypal mlhu mnichům do očí, E puis chantent la cumplie až jeden po druhém do trávy kles’ Od mult grant psalmodie; a duši Kristu poručil a spal ┐ čtyřikrát Puis enz as liz s’espandent, jak spějí ti, již ušlí nalezli │ zvýrazněn E à Jhesu se cumandent; své měkké lůžko v koutu bezpečném. ├ obraz
567 Tamtéž; s. 41. Dorment cum cil qui sunt lasset Tak bylo ticho . Moře mlčelo , │ ticha E tanz perilz que unt passet; a boží dech jen vanul na vodách .“ 568 ┘ Mais nepurcant à chant de gals Matines dient ainz jurnals, E as refreiz ensemble od eals Respunt li cors de cez oisals.“ 569
Přichází ráno a s ním i předzvěst, že se budou vracet k oslavě Velikonoc na hřbetě velryby. Do lodi se ještě snese „déšť zlatých plodů“ a celá kapitola je uzavřena posledním pohledem na „bělotřpytný strom“ a doznívajícím „sladkým zpěvem“ ptáků i andělů. Benoît zdůrazňuje opět přízeň boží. Která poutníky doprovází na jejich cestě, a to i ve chvílích nebezpečí.
1.4.4. Jak nová touha vzešla v Brandanu Čtvrtá hlava Zeyerovy legendy představuje nejrozsáhlejší část textu – 610 veršů, zatímco odpovídající část středověké legendy zahrnuje přibližně jen 230 veršů. Julius Zeyer své vyprávění rozšířil nejen o barvitá líčení, ale i o příběh vytvořený vlastní fantazií – příběh o králi Abgarovi. Benoît popisuje strastiplnou plavbu trvající více než měsíc. Po této dlouhé plavbě muži spatří konečně zemi, ale po až neuvěřitelných šesti měsících se jim podaří přiblížit se k ní. Dalších čtyřicet dní hledají poutníci místo k zakotvení. Tyto nadnesené časové údaje, představující pravděpodobně pro středověkého posluchače míru namáhavosti a náročnosti cesty, shrnul Julius Zeyer v úvodu své čtvrté hlavy do pouhého adverbia „dlouho“ a popis strastiplné cesty ztvárňuje pouhých pět úvodních veršů:
„Puis quatre meis veient terre, „Loď plula dlouho mořem pustým teď, Mais fort lur est à cunquerre; a žádný ostrov, ba ani skalisko E nepurcant à la parfin, se neukázalo, a pražilo Al siste meis jurn la fin jak výheň slunce; také mnohou bouř Prengent à terre, mais que puroec na divých vodách v strachu přestáli.“ 570
568 Tamtéž; s. 42 43. 569 FRANCISQUE MICHEL; (1878), s. 27 28, a http://mypage.bluewin.ch/brandan/pages/int16A.html; verše 554 579 (z kapitoly Repos des marins ). Nule entrée truvent iloec. O to více se pak soustředí na popis líbezné krajiny:
Virunt en vunt xl. Dis Ainz que en nul port se seient mis, „Mech byl tam měkký, stříbro studánky Quar li rocheit e li munz grant se lilo v zeleň jeho bující, A la terre lur sunt devant. šer háje plníc libým bubláním. Puis mult à tart truvent un cros Pít chtělo se jim, rychle k pramenu Que fait uns duiz qui lur ad dos, se řítili jak stádo jelenů, Qui cunduent lur nef amunt. jež dlouho hledá vodu v lesinách.“ 571 Reposent sei, quar lasset sunt.“ 572
Brandan obou autorů brání svým mužům, aby se napili z neznámého pramene. Teprve po příchodu starce v mnišském hábitu se mohou mniši napít. Aniž by stařec pronesl jediné slovo, přivede je k branám do krásného kláštera. Nádheru vnější však Zeyer téměř vždy rozvine v živý secesní, a přitom snový obraz, který obsahuje ať už v podtextu, nebo přímo i krásu duchovní. Benoîtovi bratři obdivují vzácné relikvie a zlatem vyšívaná roucha.
„Le abés del leu fait porter fors „a při hlaholu zvonů mohutných Ses reliques e ses tresors, z nich vyšel průvod mnichů s opatem, Cruz e fertres e les tistes jak holub sivým v čele; v rukou měl Bien engemmet de amestistes, z těch mnichů každý harfu, zpívali De or adubez e de peres ku slávě boží zpěvy posvátné, Preciuses e enteres, a zasáhali v struny mistrně. Od encers de or amasset E les gemmes enz encasset. Rouch svatých krása byla úchvatná; Li vestiment sunt tuit à or; lesk stříbra, perel, jemných kamenů (En Arabie n’en at si sor,) byl s barev žárem v plném souladě, Od jagunces e od sardines a kříže z ametystů, z topasů,
570 ZEYER (1906), s. 45. 571 Tamtéž. 572 FRANCISQUE MICHEL; (1878), s. 30 31. Forment grandes e entrines, skříň s ostatky ze zlata vzácného, Od tupazes e od les jaspes: že Arabie nemá podobné, Itant clers sunt les haspes. a oblaka z vlajících praporů, Tuit li moines sunt revestud, na žerdích z ebenu a sloniny, Od lur abét sunt fors eisud, by byly oslnily bleskem zrak, Od grant goie e grant dulceur dým kadidla však siným závojem Processiun funt li seignur.“ 573 třpyt zastřel přílišný a mírnil jej.“ 574
Vidíme, že Julius Zeyer převzal od mnicha Benoîta všechny základní stavební kameny, tedy jednotlivé konkrétní předměty, jimiž středověký autor vykresluje nádheru a bohatství kláštera. Jejich přeskupením, oživujícími personifikacemi, barevnými odstíny, jemnými příměry však vytváří obraz nový, moderní, „souladný“. Benoîtovi mniši pak odcházejí do chrámu na mši, ochutnají chléb a „vodu sladší vína“, zazpívají spolu žalmy. Tady se středověký text a text Julia Zeyera výrazně rozcházejí, dodržují však stále jednotnou vyprávěcí linii, využívajíce vlastních tvůrčích postupů obou autorů. Úsměvně působí na dnešního čtenáře Benoîtův zvýrazněný detail, vycházející pravděpodobně z jeho konkrétních zkušeností mnicha žijícího v klášteře: všichni zpívají miserere kromě těch, kteří chystali jídlo a sami se teď musejí najíst. Bratři vycházejí z chrámu a poslouchají starcovo vyprávění o svatém Ailbu: na ostrově žije čtyřiadvacet mnichů. Je to rovněž dvacet čtyři let, co Ailbe zemřel. Na ostrov se dostal s pomocí božího posla, stejně jako později další mniši. Bratři žijí na ostrově bez starostí, bez nemocí, každý den nacházejí bochníky chleba. Ostrovem protékají dva potůčky, v jednom proudí voda křišťálově čistá, určená k pití, ve druhém voda teplá, určená k umývání. Lampy se každý den samy rozsvěcují, vosku ani oleje neubývá, oheň sám vzplane a zhasíná. Zeyerovi poutníci vycházejí po mši z chrámu „do velké síně, jež otvírala krásné sloupení do kraje širého“ 575 , a tady opat rovněž vypráví příběh o založení kláštera. Příběh je však nesen v duchu nadšeného, až patetického zeyerovského vyprávění. Jeho příběh dostává kompozici odlišnou od kompozice skladby středověké. Začíná v pohanských dobách, v lese „plném vzdechů tajemných.“ 576 Mladík pronásleduje
573 Tamtéž: s. 33 34, a http://mypage.bluewin.ch/brandan/pages/int16A.html; verše 673 690; (z kapitoly XX: „Accueil en grande pompe“). 574 ZEYER (1906), 46 47. 575 Tamtéž; s. 47. 576 Tamtéž; s. 49. jelena s bílou postavou na hřbětě. Stržen loveckou vášní, mladík vystřelí šíp, avšak zasáhne dívku. Ta ho prosí, aby ji pokřtil. Jelen ji nesl ke starému poutníkovi, který ji měl toho rána pokřtít. Dívka zemře, zdrcený mladík jí vykope hrob. Zůstává na ostrově, kam za ním postupně připlouvají další mniši. Mladíka zvolí opatem a postaví klášter. „Světlý stín té dívky neblahé a šťastné přec se občas zjevil mu,“ 577 až jednou si stín mrtvé dívky odvedl opata navždy. Po hostině, za nastávajícího soumraku, odcházejí mniši do zahrady a poslouchají další příběh. Zeyer vytváří poetický obraz pomalu postupujícího soumraku, mírného a laskavého světla, které nepřestává zářit. Vytváří tím nejen prolog, ale i poetickou atmosféru dokreslující charakter příběhu. Spolu s mnichy nasloucháme v této večerní důvěrné chvilce povídání o králi Abgaru, legendě vzešlé z básníkovy fantazie. Jde téměř o novou píseň o králi, jenž nemohl najít klid a jehož duše neustále toužila po něčem velkém, čím by se naplnila, čím by žila. Po dlouhém čase přinese jeden z malířů králi roucho, do nějž Ježíš Kristus otiskl svůj obličej. Král Abgar konečně nalezne úlevu a klid. Napíše Kristovi dopis a zve ho k sobě. List je Kristovi doručen ve chvíli jeho ukřižování. Ježíš se pak sám zjeví v Abgarově síní a oba spolu odcházejí do neznáma. Další den, po noci zasvěcené modlitbě, se Brandan rozloučí s opatem kláštera na ostrově a poutníci se znovu vydávají na cestu.
1.4.5. Jak svatý Brandan v smutek ponořen Týden po svátku Epifanie se Brandanovi bratři znovu vydávají na moře. Po počáteční příznivé plavbě začínají nové potíže; muži trpí hladem a žízní, plavba po moři je čím dál obtížnější, voda postupně přechází v močál. Zavládne zoufalství a beznaděj, ale Bůh nakonec sešle silný vítr. Poutníci dorazí k novému ostrovu, spatří řeku, v jejíž jasné vodě plave spousta ryb. Vysílení mniši neuposlechnou Brandanova nabádání, napijí se vody a přepadne je tvrdý spánek; někteří spí celý den, jiní dva dny, další dokonce tři dny. Brandan se za všechny zatím modlí, a jakmile se bratři probudí, odplouvají rychle pryč. Doplují na ostrov, kde je na zelený čtvrtek očekává jejich občasný průvodce, boží posel, mající ve středověkém textu podobu bělovlasého starce. Odtud pak odplouvají na ostrov – již známý velrybí hřbet.
577 Tamtéž; s. 52. Tuto poměrně krátkou pasáž obsahující dvě kapitoly středověkého textu, tedy přibližně osmdesát veršů, rozvine Julius Zeyer v básnické vyprávění mnohem obsáhlejší o rozsahu 289 veršů. Na této ploše představí Zeyer poetické a současně i symbolické vyprávění o „zámku bludů“. Mimo jiné není možné opomenout i skutečnost, že toto vyprávění se podobá stavům hypnotického spánku, kdy je člověk schopen hovořit o svém nejhlubším a nejtajnějším podvědomí. Čtenář je již zvyklý, že Zeyerovy příběhy mají předehry a dozpěvy, že jejich nedílnou, nepostradatelnou součástí jsou hnutí personifikované přírody. Tak je tomu i v páté hlavě. V samotném začátku je prolog příběhu dán dramatickou hrou přírody. Podobný obraz, avšak nedramatický, nalezneme i ve staré legendě:
„Curent en mer par mult lunc tens, „Za krátký čas se v mlhy změnila Mais de terre unt nul sens. a v deště pohoda; pak ulehl Failent al vent e ad cunreid na dobro vítr, moře změnilo Crut l’egre faim e l’ardant seid; se v mrtvý močál, stála tiše loď, E la mer fud tant passible, a týdny, měsíce jim míjely, Pur quei unt le curs peinible: a s místa jenom málo hnuli se.“ 578 Espesse fud cume palude, Tel i out ne creit salude. Deus les succurt par orage; Terre veient e rivage, E bien sevent li afamet Que les ad Deus destinet.“ 579
Julius Zeyer tedy rovněž začíná své vyprávění líčením strastí, jako Benoît. V Zeyerově textu, o něco dále, běsní příroda dvěma živly, vodou a vzduchem. Celý obraz začíná celkovým pohledem a odůvodněním, teprve pak následuje popis či bouřlivá hra jednotlivých prvků celkového obrazu: celkový obraz: „Tu poslal Bůh jim silnou bouři , moře oživlo
578 Tamtéž; s. 67. 579 FRANCISQUE MICHEL; (1878), s. 38 39 a http://mypage.bluewin.ch/brandan/pages/int16A.html; verše 786 797 (z kapitolyXXII. Dieu pourvoit à tout ). vodní živel: a valilo se prudce, stříkalo až k oblakům, a hromy hučely, vzdušný živel: a vítr zbuzen řádil zuřivě, vodní živel: na řvoucích vodách , loď se házela a zase vyhozena hnala se jak ustrašena divě na vlnách .“ 580
Po této bouři se vyjasní a loď dopluje k ostrovu, kde pod skupinou dubů mniši objeví třpytící se pramen žluté vody. Nedbají Brandanova varování a napijí se vody z pramene. Právě zvláštní žlutá voda způsobí, že bratři před sebou spatří podivný zámek – zámek bludů. Nejvýznamnější hypnotickou či snad halucinogenní zpovědí je příběh Luciův. Odhalením jeho dřívějšího života, tajných, vnitřně prožívaných tužeb se vysvětlují některá anticipovaná vidění a tušení slepého starce i samotného Brandana na začátku legendy. Dlouho skrývaná přiznání vyplývají na povrch v dlouhém Luciově monologu: on je krutým králem Raglanem z Merdokova vyprávění, on zabil starcova syna a samotného Merdoka dal oslepit. Luciova pokora je jen lží. Muž touží jednoho dne zničit klášter i Brandana. V této chvíli nechtěné zpovědi chce Lucius dobýt palác i město, touží pokořit královnu. Obraz královny je opět secesně symbolický, a tím i působivý. Symboličnost je dána prvky, které se většinou objevují v obrazech secesních malířů: dlouhé, splývající vlasy, závoj, tedy symboly ženskosti; jednolité barevné plochy: bílý sníh, temná obloha a moře, černá noc, tedy boj dobra a zla; drahé kameny: smaragd a pak i mramor, značící ojedinělost a význam chvíle. Ale nejen to. Stává se i symbolickým obrazem trpící země. Mezi obraz krásné ženy a obraz ženy zavražděné básník vložil běsnění živlů:
„… Ze smaragdů trůn „… se všech nyní stran tam stál, a žena na něm seděla se bouře valily, a černá noc jak mramor bledá, luzná, truchlivá. vše kryla kolem, moře zuřilo Jí z čela kvetla z hlohu koruna, a břehy lámalo, a pevná zem a vlasy její jako paprsky se třásla silně tak, že zdálo se, ve zlatě linuly, a závoje den soudný že již počal;
580 Tamtéž; s. 67. jak sněhy bílé, tenké jako vzduch […] jí kolem těla hustě plynuly. To Erin je a osud budoucí, […] jenž čeká smaragd moře neblahý. „… Děsná bouř Meč v srdci, pouta, smrti rovný sen.“ 581 v tom přikvačila temná od moře, blesk stíhal blesk, a vítr burácel, a za okamžik v nic se rozplynul z mlh budovaný palác kamenitý. […]
Obrazy se promyšleně proplétají: obraz o ženě spolu s proroctvím, a tedy tušeným obrazem nové naděje a budoucí slávy Erinu. Bouře má svou dohru v Brandanově postavě. V suché jeskyni rozdělá oheň a trpělivě čeká, až k němu bratři po svém procitnutí přijdou jeden po druhém. Jejich plavba pak pokračuje dále, až dorazí k velrybě. Slavnou mší oslaví Velikonoce. V Benoîtově legendě netrápí poutníky žádné provinění. Na zelený čtvrtek připlují k ostrovu, kde jsou očekáváni již zmíněným božím poslem. Velikonoční mši konají Zeyerovi i Benoîtovi bratři na velrybě, kde také všichni naleznou kotlík k přípravě jídla zapomenutý ve spěchu a ze strachu v loňském roce. Ve staré legendě se muži zastaví na ostrově ptáků a spolu s padlými anděly prožijí osm týdnů. Rozloučení se odehrává za pláče mnichů i ptáků andělů. Poutníci se navíc dovídají, že každý rok se budou na Velikonoce vracet na velrybí hřbet a na Vánoce k mnichům žijícím na ostrově Ailbe. Zeyerovi mořeplavci spatří ráj ptáků jen ve stříbrné mlze, míjejí jej a plují dál za novými příhodami a poznáními:
„L’un des oiseas prent à valer; „A v kruhu širším nesl teď je vír Sun vols ad fet tut acerine, zas kolem ‚ráje ptáků‘. Viděli Puis s’est assis sur la verine. strom bílý v mlze jako ze stříbra, Parler voldrat; Brandan le veit, a na mohutných větvích zpívali Dist à checun que em pais seit: tam ptáci střídavě a andělé, ‚Seignurs, ço dist, à cest sujurn a moře přinášelo sladký zvuk
581 ZEYER (1906), s. 72 74. Tuz cez anz freiz vostre turn; těch zpěvů zdaleka jak ozvěnu, Chascun an al Nael Deu a bratři slyšíce, jak vítají Sujurnerez en l’isle Albeu. je andělé, až k slzám pohnutí La ceine freiz, e le mandet jim naslouchali, zpěv až zanikl, U vostre hoste l’at cumandet; a strom až zmizel z jejich obzoru.“ 582 E chescun an freiz la feste De la Pasche sur la beste.‘ […] Puis apelet Filz Marie Qui guart tel cumpainie, Del revenir metent termes; Al departir fundent lermes.“ 583
1.4.6. Jak Brandan slavně zpíval na moři Šestá hlava Kroniky Julia Zeyera a odpovídající část středověkého textu mají opět velmi podobnou dějovou linii. Výjimečně je tentokrát Zeyerův text kratší: sto veršů proti dvě stě třem veršům Benoîtovy legendy. Mniši obou autorů plují po jasném moři, tak jasném, až jsou vidět ryby i mořské stvůry. Benoît je v údajích přesnější: bratři plují na západ, plavba příliš klidným mořem trvá šest týdnů. Následný souboj je sveden nejen živly v podobě moře a bouře, ale i mořskými obludami. Benoît předkládá podivuhodný popis fantastických monster a nejpodivnějších zázraků. Zeyer z této části vybral zejména vyprávění o mši, při které opat zpíval tak zřetelně a hlasitě, že i příšery, obludy a monstra doprovázely loď a tiše naslouchaly Brandanovu zpěvu. Takto metaforizovanou sílu víry rozvinul básník prostřednictvím svých poetických vizí, uvedené i v tomto případě souhrnným obrazem. Teprve pak se soustřeďuje na detaily:
„Trestout curent al vent „S dnem Petra svatého se setkali Chi fait errer vers occident; na pustém moři, břehu nebylo Dormante mer unt e morte, ni zdálí vidět, bezdno modralo
582 Tamtéž; s. 76 77. 583 FRANCISQUE MICHEL; (1878), s. 42 43, a http://mypage.bluewin.ch/brandan/pages/int16A.html; verše 869 893 (z kapitoly XXV. Retour chez les oiseaux ). Chi à sigler lur ert forte. se do černa pod nimi, průhledné Puis q’unt curut .iij. quinzeines, jak sklo, a jevilo jim tajemství Freidur lur curt par les veines; svá veliká, až mnichům ježily Poür lur surt forment grande, se hrůzou vlasy, stvůry viděli Que lur nef est tut en brande; jak věže trčící, neb svinuté E poi en falt, pur turmente, jak dračí plémě.“ 584 La nef od eals que n’adente.“ 585
Den svatého Petra zmiňuje Zeyer tedy hned v úvodu šesté hlavy, Benoît až po soubojích monster. Středověký básník připomíná krátce osud svatého Petra. V obou textech mají Brandanovi bratři strach, že opat svým zpěvem probudí všechny stvůry. Zeyer tento strach přejímá jako symbolické vyjádření malé a nedostatečné víry. Oba autoři po několika obrazech plných příšer vloží obraz zázraku. Zeyer však Benoîtův Iceberg, nádherný sloup, nejspíše metaforizovaný ojedinělý ledovec převede na působení několika přírodních jevů a spojí je s duchovní a vznešenou atmosférou. Ve středověkém textu je sloup Iceberg divem, klenotem, vycizelovaným téměř v samu dokonalost. Naproti tomu hora, kterou vytvořil Julius Zeyer, spojuje prvky přírodních krás s jasnějšími krásami duchovními, a dodává jí tak jakýsi vyšší smysl:
„Quant curent e veient cler „A horu spatřili tam vysokou, En mer halt un grant piler: jež náhle svítala a průhlednou De naturel fud jargunce; se stala jako led. A z temena D’altre marein n’i out unce; jí náhle jako pták vylétlo v noc De jargunce fud saphire; div nevídaný – slunce růžové, Riches estreit ki’n fust sire. nad mořem stálo chvíli, rozlilo Desques unes muntout en sus, se jako zora pak, a za chvíli As funs de mer descendeit jus. se slunce druhé z hory zvedalo Uns paveiluns enturn i tent; jak blankyt modré, bílé přišlo pak Dès le sumet en mer descent; a dál a dál po celou dlouhou noc De or precius il veirent sutil ta hora nová slunce soptila, Pur tut le munde faiz ne fust il. až bratrům zrak přecházel slzící
584 ZEYER (1906), s. 78. 585 FRANCISQUE MICHEL; (1878), s. 43 44 . Siglet Brandan icel part, a světlo velikého poznání Ainz que venget semblet lui tart. v tu noc jim vzešlo konečně Sigle levet entret en tref a na kolenou, v plesu radosti Od ses muines e od sa nef; ‚Dík, Bože, tobě!‘ k nebi zvolali, De smaragde veit un alter kde tisíc plálo duh. ‚Ó pane náš, U li pilers descent en mer. rač zkoušet nás, my silni budeme!‘“ 586 Li sacraires fud sardoïne, Li pavemenz calcedoïne. Enz li piler fermet aveit, Tref de fin or ço susteneit, E les lampes sunt de beril.“ 587
1.4.7. Jak Brandan slzu místo kletby dal V další hlavě legendy zpracovává Julius Zeyer jednu z nejzajímavějších kapitol celého vyprávění: příběh Jidášův. Čtrnáct zpěvů středověké legendy, tedy šest set deset veršů, tentokrát básník zkrátil a přetvořil do rozměru pouhých sta veršů. Oba básníci posílají své poutníky do nehostinných končin. Země, již Benoîtovi mniši spatří uprostřed mraků, je obalena rubášem černoty a hnilobným puchem. Z hlubokých údolí šlehají plameny, skučí vítr a hromy hřmí. Julius Zeyer zachová a rozvine tuto představu jakéhosi předpeklí, jen mu dodá plastického vzezření obraznými pojmenováními:
„Apparut lur terre truble, „… do pásma je zanes’ proud, De neir calin e de nuble. kde místo vzduchu kouř byl, valil dým De flaistre fum ert fumante, se na smrdutých vodách hnijících, De carnine plus puante; mha dusná s mraky zápasila tam De grant nerçun ert enclose. O vládu potmě, z jejíž hlubiny Cist ne rovent estre empose, hluk dutý, neurčitý vycházel, E de mult luign unt or oït jenž děsil je. Nadarmo snažili Que là ne erent guairs goït. se obrátiti loď a prchati, […] hnal vítr hloub a hloub je v temnotu,
586 ZEYER (1906), s. 80 81. 587 FRANCISQUE MICHEL; (1878), s. 52 53 a http://mypage.bluewin.ch/brandan/pages/int25A.html; verše 1064 1085; (z kapitoly XXXI: „Iceberg“) . Bien set, près est d’enfern li puz. vyl při tom hrozně, a kouř dusil je. Cum plus près sunt, plus veient mal; […] Plus tenebrus trovent le val. Z vln šlehaly teď mírné plameny, Des parfunz vals e des fosses a blesky jako zmije míhaly Lammes ardanz volent grosses. se čerností, a šerem příšerným De fous sufflanz li venz en ruit; tvář démonů se občas zjevila.“ 588 Nuls tuneirs si halt ne muit. Estenceles od les lammes, Roches ardanz e les flammes Par tel aïr tant halt volent Le cler del jurn que lur tolent.“ 589
Julius Zeyer nepřevzal do svého vyprávění obrovského ďábla, pekelného kováře, vynechá prozatím i líčení nečekané události: jeden z mnichů, jeden z oněch tří vetřelců ze začátku příběhu, se z neznámých důvodů prudce vznese nad palubu, kde se ho zmocní sto ďáblů a ti ho s ohlušujícím řevem odnášejí s sebou. Vynechá i děsivý obraz pekla, který Benoîtovi poutníci spatří. Setkávají se s Jidášem a ten jim vypráví o své zradě i o svém utrpení. Popis dvou pekel, v nichž Jidáš musí střídavě pobývat, je emotivní, obšírný, nebývale krutý a drastický. Tyto popisy Zeyer zkrátil na nejmenší možnou míru, nechal spíše vyniknout Brandanovu velkorysost a soucit. Zažene ďábly, celou noc chrání Jidáše modlitbami před pekelným zlem. Jidášovo utrpení je zlidštěno i jeho jediným dobrým skutkem. Tuto pasáž ve středověké legendě však nenalezneme:
„… jednou na podzim, když stmívalo mi jaksi v duši vnik’, byl horoucí. se v dešti, ke mně přišel nahý muž Já hodil mu kus plátna. Závoj ten, a prosil o almužnu. Bledý byl jenž tvář mou kryje, onen jesti cár. a zimou třásl se. Ten jeho zrak Bez něho nevýslovně trpěl bych, neb vlny moře by mě dusily.“ 590
588 ZEYER (1906), s. 82 83. 589 FRANCISQUE MICHEL; (1878), s. 52 54 a http://mypage.bluewin.ch/brandan/pages/int25A.html; verše 1103 1110 a 1120 1130; (z kapitoly XXXII: „Une terre inhospitalière“). 590 ZEYER (1906), s. 86. Po setkání s Jidášem nechají oba autoři zmizet jednoho z poutníků: Benoît třetího vloudivšího se mnicha, Julius Zeyer Lucia, tedy Raglana, a uzavře tak celý jeho příběh. Jejich zmizení dále básníci nekomentují ani nerozebírají. Cesta po moři přivede poutníky k ostrovu poustevníka, Zeyer mu dává jméno Pavel. V Benoîtově textu připlují mniši nejprve k vysoké strmé hoře, Julius Zeyer nechá obraz nové dosažené země zdůvěrnit:
„Sicum il vunt veient ester „dub ohromný tam šuměl, ve stínu Un munt mult halt tut sul en mer; se k němu malá chata tulila, Tost i venent, mais la rive a jako zlato potok třpytil se.“591 Roiste lur ert e escive.“ 592
Poustevník Pavel je svědkem celého dlouhého života tohoto dubu. Tímto jediným obrazem nahradí Julius Zeyer poměrně dlouhý a možná i trochu nadbytečný početní úkol ze středověkého textu, v němž byl poustevník třicet let „zásobován“ a živen vydrou. Ta mu třikrát týdně přinášela rybu a suché řasy. Bůh mu pak poskytl zázračnou studánku: kdo se z ní napije, je syt. Takto žije poustevník již šedesát let. Na ostrov připlul, když mu bylo padesát. Z toho tedy nutně vyplývá, že poustevníkovi je přesně sto čtyřicet let! Benoîtova nadšeného, ale přesto strohého popisu starce Pavla se Zeyer zmocní svým poetizujícím způsobem. Je nutné poznamenat, že obě podobizny starého poustevníka jsou v podstatě stejné, jen každý z nich je svým pojetím poplatný jiné době a pochopitelně i jinému autorovi:
„Merveillent lui e sun habit: „… Vous jeho spěl N’ad vestement fors de sun peil mu bíle jako sníh na kolena, Dum est cuvert si cum de veil; rouch neměl žádných, za plášť sloužily Reguard aveit angeliel mu vlasy jeho, stříbrem halily E tut le cors celestiel; jak závoj celou jeho postavu. N’est si blance neifs ne clere Byl velký, neshrbený, mohutný, Cumme li peilz d’icest frere.“ 593 a oči jeho byly andělské, jak blankyt jasné, zlato měly hvězd.“ 594
591 Tamtéž, s. 89. 592 FRANCISQUE MICHEL; (1878), s. 73, a http://mypage.bluewin.ch/brandan/pages/int25A.html; verše 1505 1508; (z kapitoly XXX: Monstres en convoi ). 593 Tamtéž, (1878), s. 74, a verše 1528 1534; (z kapitoly XLV: Paul l’ermite ).
1.4.8. Jak nevýslovně Brandan šťasten byl Julius Zeyer důkladně promýšlel kompozici každého svého díla. O tom svědčí i rozdělení Kroniky o svatém Brandanu do osmi kapitol a samotná stavba každé kapitoly. Poslední hlava legendu uzavírá, a jak je u Zeyera obvyklé, její vyznění je slavnostně patetické a velkolepé. Pro Zeyera byla jedním ze stavebních ideálů gotická katedrála. Systém její stavby metonymicky přenáší do kompozice písní a legend. Proto i závěrečná část Kroniky o svatém Brandanu spěje postupně od jedné krásy ke kráse úžasnější, od jednoho zázraku k záraku mocnějšímu. V rozsahu počtu veršů je závěrečná část obou legend, Benoîtovy i Zeyerovy, přibližně stejná. 595 V ní se oba autoři snažili podat co nejpůsobivější podobu ráje. Než k němu bratři konečně připlují, pozdrží oba básníci vyústění příhod vyprávěním o posledních Velikonocích na velrybím hřbetě a o posledním setkání s ptáky anděly. Benoît těmto dvěma zastavením věnuje třicet pět veršů, Julius Zeyer jen čtyři. Benoît opět zmiňje návštěvu ostrova, kde na ně jako každý rok na zelený čtvrtek čeká boží posel a ten je znovu doprovodí na hřbet velryby, ba co víc, tentokrát je doprovází i na cestě k ráji. I teď se mniši zastaví na ostrově ptáků a zůstanou s padlými anděly dva měsíce. Pak se poutníci obou básníků vydávají na závěrečnou část plavby k ráji. Boží posel u Benoîta a poustevník Pavel u Zeyera je vedou jistě a bezpečně. Benoît vypráví zajímavě a poutavě o končinách, kde lze tušit ráj: bratři proplouvají mezi stěnami z husté mlhy. Stěny se před nimi po tři dny rozestupují. Pak bratři spatří tu nejkrásnější podobu ráje, jakou si snad vůbec tehdejší člověk mohl představit:
„Tut en primers uns murs lur pert De smaragde e sardoine. Desque as nues dui halcez ert. Jaspes, od les amestistes, N’i out chernel ne aleür Forment luisent par les listes. Ne brestache ne nule tur. Li jacinctes clers i est il, Nuls d’els ne set en feid veire Od le cristal e od le biril; Quel il seit faiz, de maiteire; L’un al altre dunet clartet. Mais blanc esteit sur tutes neis. Chi’s asist fud mult enartet. Faiters fud li suverains Reis, Luur grande s’entreportent
594 ZEYER (1906), s. 89. 595 Středověký text obsahuje 227 veršů a odpovídající text Julia Zeyera 278 veršů. Tuz ert entrins, sanz antaile, Des colurs, chi si resortent. Unc al faire n’out travaile; Li munt sunt halt, de marbre dur, Mais les gemmes funt granz luurs, U la mer bat mult luign del mur; Dum purplantez esteit li murs, E desur le munt marbrin As gutes d’or grisolites. Li muntaine est tute d’or fin. Mult i aveit d’isselites. E puis desus esteit li murs Li murs flamment, tut abrase De paraïs, qui clot les flurs. De topaze, grisopase, Tels est li murs, si surplantez, De jargunce, calcedoine, Qui doust estre de nus hantez.“ 596
Přísptup do ráje je obtížný: vchod hlídají dva draci, nad bránou se pohupuje ostrý, nebezpečný meč. V legendě Julia Zeyera hraje důležitou roli příroda. Při popisu ráje se v ní stále více objevují barvy symbolizující u básníka duchovno, víru a čistotu:
„… Tři celé dni Den svítit nepřestal, a z jasných vln tvář neviděli slunce, zlatěji se bez přestání výspy nořily, tím zdála se jim pak, když vyjeli a každá z nich se zdála rájem být.“ 597 jak z azuru, a stříbrem prochvělé.
Zdá se, že ve vytváření obrazů světla, a to i světla duchovního ztělesňujícího víru, Boha či ráj, je fantazie Julia Zeyera nevyčerpatelnou studnicí originálních představ, metafor a spojení; silně působivé je i spojení vracejícího se vznešeného zvuku zvonů spolu s několikerou září:
„Hor ohnivých viděli temena, v nich místo lamp , a jako nástroje, jež hořely jak lampy oltářní , jak zvony ohromné, ty budovy jak svíce velkonoční v svatyních, zvuk slavný vydávaly ze sebe, a katedrály stály na skalách jenž mořem nesl se a vracel se ve samotách z křišťálu stavěné co ozvěna , a s větrem zmíral pak, a průhledné, a hvězdy svítily by jako z mrtvých opět k žití vstal.“ 598
596 FRANCISQUE MICHEL; (1878), s. 80 83, a http://mypage.bluewin.ch/brandan/pages/int36B.html; verše 1669 1702; (z kapitoly XLIX: Le lapidaire divin ). 597 ZEYER (1906), s. 91.
Bílou zeď ráje, pokrytou drahokamy, stvořil Julius Zeyer poměrně věrně podle originálu, jen snad ještě více rozehrál podivuhodnou a bohatou hru barev jako z pohádek Tisíce a jedné noci:
„Jak ze sněhu a hustě posetou již jacint tvořil, topas , chalcedon , jak květem luh , drahými kameny ; loď jejich vjela v moře svítící , z ní chrysopras a smaragd hořely jak safír tekutý, a z mramoru a jiskry sršel beryl , amethyst , nad jíní bělejší se řada hor a rubín rděl se sluncem krvavým . do výše pnula; hory z ryzího pak zlata vyčnívaly ještě výš Uprostřed zdí se brána klenula a třpytily se širým obzorem.“ 599 jak hora vysoká a pod klenbou,
Další zeď, tedy zeď samotného ráje, má podobu střídmější, tedy i duchovnější; duchovnost je dána v této části textu především symboly samotné víry: květy, vůní, rosou.
„Ta byla celá z květů stavěna a krásnější než vše, co po cestě své byli viděli; z ní vůně šla a rosou celá byla skropena. To byla zeď samotného ráje již.“ 600
Hlídajícím drakům věnuje básník dva verše, stejně tak i nebezpečnému meči. Benoîtovi poutníci vstupují do zahrady ráje. Jejímu popisu věnoval autor rovněž mimořádnou pozornost. Dovídáme se o úrodné půdě, krásných lesích a loukách plných květin. Stromy a květiny vydechují jen jemnou vůni, stromy jsou neustále obsypány ovocem, květiny stále rozkvetlé, vládne věčné léto, lesy jsou plné zvěře, řeky plné ryb, v řekách teče mléko, hory se třpytí zlatem a drahým kamením, slunce stále svítí, nikde žádný vítr ani mrak…. Tolik krásy snad ani není možné unést. Zeyerova podoba
598 Tamtéž; s. 91 92. 599 Tamtéž; s. 92. 600 Tamtéž; s. 92. samotného ráje je více prodchnuta duchovní symbolikou. Brandana a mnichy přivítá u brány anděl dítě, každého z poutníků osloví jeho jménem, zkrotí draky a položí na zem nebezpečný meč se slovy: „Jen tomu ublíží, jenž nevěří.“ 601 Mniši v doprovodu dítěte okouzleně pozorují:
„Quant en vait cil jevenceals „… údolí, jež jeden byla květ, Par paraïs vait ovoec eals; těch zlatých hor a jezer safirných De beals bois e de rivere jež nikdy chmura nezastínila, Veient terre mult plenere. kde zima neznámá i žízeň, hlad, Grandins ert la praierie, zlo neznámé kde slovo. K nebesům Qui tuz dis est beal flurie. pak oko pozved’, Bohu děkuje Li flur suef mult i flairent, za milost nesmírnou. A blankytem Cum là ù li piu repairent, teď růžová a zlatá oblaka D’arbres, de flurs delicius, se vznášela a blíž když připlula, De fruit, d’udurs mult precius; tu poznal Brandan, že to zástupy De runceie ne de cardunt jsou blahých duchů. V těla z lesklých par Ne de orthie n’i ad fusun; se byli oděli, ten červánkem D’arbre n’erbe n’i ad mie se rděl, a onen svítil růží zas, Ki suate me rechrie. jak hvězda ze stříbra se jiný zdál, Flurs e arbres tuz dis chargent, a některý jak blankyt proniklý Ne pur saisun unc ne targent. tak mnohým zlatotřpytným paprskem (…)“ 602 co třeba bylo, aby modré nic tvar na se vzalo přeluzného sna. Zář vůní byla, vůně barvou zas a obě hudbou, divem všechny tři tak nevyzpytným, jako krása jest a její zákony a podstata.“ 603
Poslední Zeyerovy čtyři verše jsou synestézií par excellence, kdy všechny smysly splývají v jakési nejvyšší slastné poznání. Ani v Zeyerově legendě ani v legendě Benoîtově není možno pokračovat v poznání, protože „nesnese tak velké blaho člověk
601 Tamtéž; s. 93. 602 FRANCISQUE MICHEL; (1878), s. 83 84, a http://mypage.bluewin.ch/brandan/pages/int36B.html; verše 1730 1745; (z kapitoly LI: Pays de cocagne ). 603 ZEYER (1906), s. 94 nadzemské“. 604 Zatímco Benoîtovi mniši s sebou odnášejí několik kamenů jako svědectví, v Zeyerově textu mají největší význam duchovní hodnoty. Tady je to útěcha. Na cestě k lodi potkávají bratři obou legend poutníka; Zeyerovi poustevníka Pavla, který již „spal svůj věčný sen“ 605 , Benoîtovi hostitele z ostrova ptáků. Mniši středověké legendy se radostně vydají na zpáteční cestu a Irska dosáhnou po třech měsících plavby. Zeyer však rozvine v této části duchovní vyznění:
„Loď nesla se teď mořem čarovným, z vln modrých levkojí, se po pět dní směs ostrovů, z nichž každý o sobě před zrakem jejich záříc míhala, se květem zdál, ten růží, lilií, a odlesk ráje padal na vody ten violou, a jiný planoucí a nedal vzejít noci.“ 606
Vidíme, že ani v noci, kdy je tak blízko k nebi a k vznešeným myšlenkám a pocitům, nepřestává být příroda součástí tohoto velkolepého, patetického, a přitom upřímného prožívání. Brandan, symbolická pevnost neochvějné víry, hlídá a řídí loď. Jen on může být vyvolen k dalším prozatím nedosažitelným poznáním. Je zajímavé sledovat, kolikerá podoba světla a záře doprovází Brandanovo nové dobrodružství; v rozmezí devíti veršů jde celkem o jedenáct světelných či zářivých obrazů:
„Dům svítící na skále stál, na dlažbě z chalcedonu oltář stál, byl jako z ohně ; brána z démantů tma rudá , plná jisker hlásala, se tiše otevřela. Vstoupil v síň, že z granátů byl celý zbudován, jež kostelem se zdála z křišťálu , a místo lampy na řetězu z hvězd sám měsíc visel tam…“ 607
Nabýváme dojmu, jako by Brandan znovu viděl obdobu nádherné a bohaté zdi ráje. A jako i v ráji měla své významné místo prostota a čistota, v domě nachází Brandan jejich obdobu v podobě prosté síně. Její vzhled jako by byl samotným symbolem čisté, pevné, prosté, avšak vznešené a všeobjímající víry:
„Síň druhá stála před ním, nevelká to bylo předivo , a kytice
604 Tamtéž; s. 95. 605 Tamtéž. 606 Tamtéž; s. 96. 607 Tamtéž; s. 97. beze všeho lesku . Strop byl dřevěný jen z polních květů byla v nádobě a stěny bílé . Uprostřed stál stůl, jen prostě z hrubé hlíny pálené .“ 608 byl na něm ubrus hrubý , domácí
Právě tady je Brandanovi dovoleno spatřit obraz nejsvatější, vznešený, avšak zbavený nadneseného patosu, a proto snad i více působivý:
„… to apoštolové a jeho nevýslovně sladká tvář, kol stolu seděli; a pojednou tím okem hlubokým a dojemným, síň celá světlem sladkým zářila jež slzy láká v zraky zároveň, hvězd nejbělejších, vánočních jak hvězd, co v duši radost jásá, nadšení, a Kristus sám, náš Pán a Spasitel, na Brandana se tiše dívala, v rouch bílých sněhu, v středu síně stál, a svatý úsměv na něj zazářil.“ 609
Andělův hlas pak Brandanovi současně objasní smysl veškeré dosavadní zjevné i skryté symboliky.
„Rok celý trval onen okamžik, Co více jest, ten jeho svatý zrak v němž na ráj zírali jste. Velkonoc z tvých zraků nepomine nikdy víc, ty slavils s apoštoly, s Kristem dnes. zář ona hvězdná plá tam na věky! Tvou duši prošel bílý jeho zjev, To pouti tvé jest velké ovoce, neb čistá jest co oheň nebeský. že stát se mohlo tak, to děkuješ On duši tvoji prošel! Jeden z nás těm květům zázračným, jež trhal jsi ty budeš v brzku! Pokud na zemi po cestě k ráji; dobře rozuměj, živ budeš, nápoje a pokrmu ty květy zázračné jsou víra tvá, ti třeba nebude, on sytil tě. tvé slitování velké, bez mezí, jež ke všem tvorům cítíš trpícím!“ 610
Závěrečné obrazy osmé hlavy dokládají mimo jiné tolikrát zmíněné slovní mistrovství básníka Zeyera.
608 Tamtéž; s. 97 98. 609 Tamtéž; s. 98. 610 Tamtéž; s. 99. Finálních čtyřiatřicet veršů středověké legendy pojednává o Brandanově návratu, o vyprávění zážitků z prožitých dobrodružství mnichům v klášteře a o zbytku Brandanova života, kdy opat pomohl spoustě lidí. Stejný obsah shrnul Julius Zeyer do sedmnácti veršů, kde mimo jiné poznamenává, že touha po dokonalé, čisté víře může přivést člověka mnohem dál, k novým nečekaným poznáním.
„Sur tuz sunt lied li chere frere „a po více než po čtyřicet dní De ço qu’or unt lur dulz pere; z rouch jejich vůně šla, jež prosákla Suvent lur dist cum unt erret, je v ráji pozemském tam za mořem. U furent bien enserret; Z rouch jejich časem vytratila se, E si lur dist cum prest truvat ne z duší však, tam na vždy zůstala Quanque busuign à Deu ruvat, a všichni žili svatým životem. E l’un e l’el trestut lur dist A přišel čas, a Brandan loučil se Cum il truvat ço que il quist. a k Bohu šel, ó třikrát blažený, Li plusurs d’els ensaintirent jenž uzřel ráj a sladkou Krista tvář, Par la vertud qu’en lui virent. jenž touhu ukojil, tu, která všem Tant cum Brandans el secle fud, nám silněj’ nebo slaběj’ plápolá A mulz valut par Deu vertud. na duše dně, a která v našich dnech Quant vint al tens que il finat, po ideálu žízní zove se!“ 611 Ralat ù Deus lui destinat; El regne Deu, ù alat il, Par lui en vunt plusur que mil.
EXPLICIT VITA SANCTI BRANDANI“ 612
Legenda o svatém Brandanovi a s ní spojená myšlenka hledání ráje fascinovala Julia Zeyera nadále. Stejně byli asi touto myšlenkou ve středověku přitahováni autoři, pěvci i posluchači, jak ostatně dosvědčuje množství dochovaných starých textů o dávných mořeplavcích. Irští, keltští a normandští poutníci a objevitelé ohromovali v devatenáctém století nejen Zeyera, ale i dalšího lumírovského básníka Jaroslava Vrchlického i jiné autory v zahraničí. Zeyer se k putování a bloudění po moři ještě
611 Tamtéž; s. 100. 612 FRANCISQUE MICHEL; (1878), s. 88, a http://mypage.bluewin.ch/brandan/pages/int36B.html; verše 1820 1836; (z kapitoly LIII. Retour en Irlande ). jednou vrátil, a to dvanáct let po vydání Kroniky o svatém Brandanu . V roce 1896 písecký nakladatel Jaroslav Burian vydává Zeyerovu Maeldunovu výpravu v knize Sbírky ušlechtilých spisů pro mládež . Maeldunova výprava nabízí několik otázek ke srovnání obou Zeyerových skladeb. Návaznost a provázanost příběhů o Brandanovi a Maeldunovi je zjevná, přitom však dochází k významným posunům a některé důležité motivy z Kroniky o svatém Brandanu . Brandanovské putování a hledání ráje by nebylo úplné, přestože nepůjde o obvyklý postup srovnání původního francouzského textu s textem Zeyerovým. Důvodem je především nedostupnost staré literární předlohy.
1.5. Maeldunova výprava
Maeldunova výprava je jednou z mála knih Julia Zeyera, u níž s velkými obtížemi dohledáme původní text, kterým se básník inspiroval. Již víme, že podle jeho vlastních slov vycházel z francouzských překladů starých textů. Nejpravděpodobněji našel vyprávění o Maeldunově cestě spolu s jinými bretaňskými legendami a mýty. Je také možné, že se mu do rukou dostala dvě čísla Revue celtique, 613 kde vyšlo na pokračování zpracování tohoto příběhu Chargem Whitleyem. 614 Z konce devatenáctého století pochází i anglicky psaná verze o Maeldunově výpravě od Thomase Williama Rollestona. 615 V monografii Jana Voborníka se dovídáme, že irskou výpravu Maeldunovu zpracoval básnicky rovněž lord Alfred
613 Revue celtique 9, 1888, s. 447 495 a Revue celtique 10, 1889, s. 50 95. 614 Whitley Charge (1830 1909) byl lékařem, který ve volném čase studoval staré irské a bretaňské texty. Roku 1862 vydal tři irské glosáře a jiné staré skladby. Vydával a překládal životy svatých. In.: Encyclopédie en ligne ; http://encyclopedia.jrank.org/fr/STE_SUS/CHARGE_WHITLEY_1830_1909_html. 615 T. W. Rolleston (*1857, †1910) pocházel z rodiny, která se v Irsku usadila na počátku sedmnáctého století. Studoval na několika univerzitách. Byl všestranným, kultivovaným umělcem. Proslavil se sbírkou Les Morts chez Clonmacnoise“. Jeho dalšími významnými knihami jsou soubory Un trésor de la poésie irlandaise, Mythes et légendes de la course celtique. V roce 1891 založil v Londýně Irskou literární společnost, jejímž cílem bylo vytvořit novou literární školu zabývající se irskou literaturou. Tennyson. 616 Jeho báseň vyšla v Květech roku 1899 I v překladu Jaroslava Vrchlického. 617 Tennysonova a Vrchlického verze je poměrně hodně stručná. Mezi novějšími českými překlady keltských příběhů je možné najít Maeldunovu výpravu ve sborníku Keltské mýty a legendy Ivana Sece. 618 Ten však neuvádí, a dokonce ani nezdůvodňuje svůj výběr ani zdroj. Přitom právě Secovo a také Rollestonovo zpracování se patrně nejvíce blíží původní středověké verzi. Jak již bylo uvedeno, Maeldunova výprava tvoří zvláštní kapitolu v Zeyerově díle. Je jasné, že Zeyer byl inspirován francouzsky psanými texty, starými legendami a mýty. Příběh má podobný původ jako příběh o Brandanovi. Víme, že existoval středověký text, z něhož pak vycházeli všichni dosud zmínění autoři i autoři další. Je však velmi obtížné zjistit, o jakou středověkou skladbu se skutečně jednalo, jakým jazykem či dialektem byla napsána, kdo je autorem, zda vůbec zůstala zachována v rukopisné podobě, předpokládají li někteří badatelé, že nějaký rukopis existoval již v osmém století. Existoval však skutečně? Otázka původu příběhu o Maeldunovi tak zůstává stále otevřená. Zeyerova povídka v sobě shrnuje mnohé z textů známých autorů, z příběhů a legend anonymních. Pokud Maeldunova výprava vyšla u nás v roce 1896, pak Julius Zeyer pochopitelně musel znát překlad Jaroslava Vrchlického stejnojmenné skladby lorda Alfreda Tennysona. Vrchlický ji přebásnil hodně volně. Původní text obsahuje 339 veršů, text Vrchlického jen 260. Lehce porušil osnovu výchozí skladby rozložením prvního zpěvu do dvou. Tím se Vrchlického Maeldun dostává jen na deset ostrovů, Tennysonův na jedenáct. Zajímavé je i srovnání názvů jednotlivých zpěvů; u Vrchlického dokonce názvy chybějí, navštívená místa označuje vždy hned v prvním verši daného zpěvu:
616 Lord Alfred Tennyson (*5. 8. 1809; † 6. 10. 1892). Poezii prý začal psát již v osmi letech. Za studií na cambridgeské univerzitě vydal svou první sbírku básní, kterou ocenila příznivě dobová kritika. Kromě poezie, jíž se proslavil, psal i ne příliš zdařilé divadelní hry. Titul lorda mu byl královnou udělen roku 1884. Básnické sbírky: Poems (1833), In Memoriam (1850), Charge of the Light Brigade (1855), Idylls Of The King (1859 1885), Queen Mary (1875), Harold (1876), The Foresters (1892). In.: Alfred Lord Tennyson ; http://www.victorianweb.org/authors/tennyson/works.html a in.: Lord Alfred Tennyson ; http://www.online literature.com/tennyson/. 617 Květy 21/1, 1889, (kniha 42), s. 689 693. Pod názvem skladby Maeldunova výprava je dále uvedeno: „Irská legenda. A. D. 700) Báseň Lorda Alfreda Tennysona. Přeložil Jaroslav Vrchlický.“ 618 SEC, Ivan: Keltské mýty a legendy , Brno: Koala, 2004. I. Descend I.+II. bez názvu II. L’île de la silence III. Ostrov ticha III. L’île des cris IV. Ostrov hřmotu IV. L’île des fleurs V. Ostrov květů V. L’île des fruits VI. Ostrov plodů VI. L’île de flamme VII. Ostrov ohně VII. L’île de l’éternité VIII. Ostrov blaha VIII. L’île de l’abondance IX. Ostrov sirén IX. L’île du sorcier X. Ostrov dvojitých věží X. L’île avec deux torents XI. Ostrov světce XI. L’île du saint XII. Ostrov vrahů XIII. Finův ostrov
Již z názvů kapitol je zřejmé, že Jaroslav Vrchlický často zvolil přílišné zobecnění jak názvů kapitol, tak jejich obsahu. Některé části Tennysonovy skladby vynechal (zpěv VIII.) či zcela přetvořil (zpěv IX. a X.). Podobným způsobem postupuje ve svých adaptacích Julius Zeyer. Přesto je mezi Vrchlického způsobem práce a Zeyerovým postupem značný rozdíl. Snad příliš neublížím básníku Vrchlickému konstatováním, že jeho zpracování čerpá ze spontánního přílivu básnické fantazie, kdežto zpracování Julia Zeyera vychází vždy z promyšlené analýzy výchozího textu či textů, a z předem propracované vlastní koncepce. U Vrchlického však nejde přesně ani o překlad ani o adaptaci. Jeho snahu je možné představit jako volné básnické přetlumočení Tennysonovy skladby. Je li v podtitulu Tennysonovy 619 skladby uvedeno, že se jedná o autorovo volné zpracování, pak Vrchlický ještě o něco více zvýšil „volnost“ svého překladu. Jiná sbírka keltských příběhů autora Patricka Westona Joyce 620 je pro nás zajímavá tím, že obsahuje příběh Lirových dětí. 621 Příběhem Lirových dětí byl totiž
619 In.: The Voyage of Maeldune ; http://www.xs4all.nl/~lange01/mael/du01.html. 620 P. W. Joyce (*1827, †1914) pocházel ze staré a slavné rodiny. Stal se historikem a autorem několika zajímavých děl o původu irských jmen, zpracoval také staré keltské příběhy, mezi něž patří i Maeldunova cesta . Jeho bratr Robert Dwyer Joyce (18301883) proslul ve Spojených státech severoamerických jako lékař a básník. Jedním z potomků rodiny P. W. Joyce byl i spisovatel James Joyce (1882 1941). 621 Le Destin des enfants de Lir ou Les Quatre cygnes blancs má v Joyceově podání sedm částí a vychází zřejmě z oblíbeného příběhu, který se objevuje v jiných sbírkách keltských příběhů, mýtů a legend. Patří mezi ně i sbírka příběhů Ivana Sece, dále pak sbírka Keltských pověstí a pohádek; Britské ostrovy a Irsko Josepha Jacobse. Tato kniha obsahuje v doslovu cenný výklad o původu této pověsti a zmiňuje se i o parafrázi příběhu P. W. Joycem: „Zdroje. – Zkráceno z textu a překladu publikovaného Společností pro uchování irštiny (Society for the Preservation of the Irish Language) v roce 1883; tato verze pak Julius Zeyer zaujat a organicky ho včlenil do svého příběhu o Maeldunově putování. Není vyloučeno, že tento příběh Zeyer znal právě z Joycovy sbírky. Ačkoliv se při prvním čtení Kroniky o svatém Brandanu a Maeldunovy výpravy zdá, že jde o dva odlišné příběhy, bližším zkoumáním se do popředí dostává více souvislostí. Ty jsou dány už základním faktem, že i ve středověku obě tyto skladby obsahovaly společné prvky; vypravěči mohli vycházet z jediného zdroje a ten pak při předávání z jednoho vypravěče na druhého, z jedné generace na další různě obměňovat, nebo znali příběhy obou poutníků a prvky z jejich cest mohli vzájemně různě obměňovat a kombinovat. K tomuto druhému postupu tíhne svým podáním Maeldunovy výpravy i Julius Zeyer. Jeho příběh je pestřejší, snad i barvitější než příběh o Brandanovi. Tato skutečnost má dva důvody: prozaická forma umožňuje autorovi rozvinout myšlenky, které nemusí vázat veršovými pravidly. Tím pochopitelně nechci nic ubrat na významu a působivosti Zeyerových poetických skladeb, jejichž krása, kouzlo a kompoziční promyšlenost jsou nesporné. Nicméně prozaická zpracování umožňují básníkovi uplatnit další prostředky jako například přirozenější sled vět, který je dán tím, že autor není vázán počtem slabik, rytmem ani modelováním syntaxe či slovní zásoby a myšlenek. Brandanovo putování je dále obklopeno aureolou křesťanské víry a vznešeným patosem, zatímco Maeldun je na cestě veden touhou po pomstě Současně je nesporné, že byl Zeyer v mnohém Brandanovým příběhem ovlivněn a je možné objevit mnohé zajímavé paralely v obou příbězích. Základní osnova příběhu je společná pro všechna uvedená zpracování: Maeldunův otec byl jedním z vládců na ostrovech Aran. Napadl Irsko, vyplenil jeden kostel a znásilnil jeptišku. Byl patrně zabit Vikongy kteří vpadli do země z moře. V jiné pouze následuje text a převod podaný profesorem O’Currym v magazínu Atlantis , svazek IV. O’Curry využíval tři dublinské rukopisy, jejichž původ ovšem nesahá dále než do osmnáctého století. Dr. Joyce podává volnou parafrázi v Old Celtic Romances. […] Poznámky k „Osudu Lirových dětí“ odkazují téměř vždy i na „Příběh Deirdry“ a „Děti Tuierannovy“ a jsou označovány jako „tři žalostné příběhy Erinu“. Neexistuje však žádný doklad o tom, že by se tato pohádka stářím vyrovnala druhým dvěma, z nichž jedna pochází až z jedenáctého století. Z vložených veršů ovšem O’Curry dovodil, že stáří příběhu je přinejmenším nezanedbatelné, a jeho dojem je potvrzen odkazy k neznámému světci Mochaomhogovi. Vrch bílé pláně je poblíž Newton Hanntonu v hrabství Armagh, jezero rudého oka je Lough Derg v Shannon nad Killaloe. Fintila je Fair Shoulder. Tradice, že labutě jsou nedotknutelné, je v Irsku stále živá. Muž jménem Conner Griffin zabil jedenáct labutí: od té doby byl neúspěšný, a krátce nato se jeho syn utopil v Shannon, přišel o majetek a zemřela mu žena. V hrabství Mayo se věří, že duše čistých panen po smrti vstupují do těl labutí; kdo je poraní, do roka zemře (Walter, Natural History of the Burda of Ireland , str. 94 95). Pan Gomme odtud vyvozuje, že labuť byla svého času britským totemovým zvířetem (Archeological Review, svazek III, str. 226 227).“ http://translate.google.com/translate?hl=fr&sl=en&u=http://en.wikipedia.org/wiki/Patrick_Weston_Joyce &sa=X&oi=translate&resnum=1&ct=result&prev=/search%3Fq%3Dold%2BCeltic%2BRomances%2Bp w%2BJoyce%26start%3D10%26hl%3Dfr%26lr%3D%26sa%3DN. verzi byl Maeldunův otec sám náčelníkem a byl zabit útočníky. Jeptiška či náčelníkova žena porodila dítě, které dostalo jméno Maeldun a bylo dáno do péče ženě místního vládce, sestře jeptišky. Jednou se děti začaly vysmívat Maeldunově původu, a tak ho adoptivní matka, na Maeldunovo naléhání, dovedla k pravé matce. Od ní se dověděl i okolnosti svého narození a otcovy smrti. Se svými třemi nevlastními bratry se Maeldun vydal po stopách otce. Zjistil, že byl otec zavražděn. Hnán touhou po pomstě, požádal druida o radu, jak postavit loď. Spolu se sedmnácti válečníky a se svými bratry se pak vydali na dlouhou a podivuhodnou cestu. Na prvním ostrově potkávají vrahy Maeldunova otce, avšak vítr je zanese od ostrova pryč. Navštíví ostrov obřích mravenců, velkých jako koně, na dalších ostrovech se setkají s obřími ptáky, s gigantickými koňmi, dostanou se na ostrov Lososího domu plného jídla a pití, pak na ostrov lahodných jablek. S nebezpečím se setkali na ostrově zuřivých koňů, poznali ostrov záhadné kočky a podrážděného prasete. Na jiném ostrově byla rozžhavená půda. Mezi dalšími podivnými bytostmi, které mořeplavci potkali, byli obrovský vepř, ovce měnící libovolně barvu srsti, nevlídný mlynář, který semlel vše, co bylo možné si na světě přát, ostrov smutku, ostrov rozdělený na čtyři království zlatou, stříbrnou, měděnou a křišťálovou bariérou. Navštívili ostrov se zámkem a skleněným mostem, ostrov plačících ptáků, malý ostrůvek opuštěného muže. Spatřili skleněné moře, zázračné prameny mléka, vína a piva, obří kováře, moře mraků a v něm paláce, lesy, zvířata a obrovskou obludu, podmořský ostrov věštby, úžasnou vodní klenbu, obrovský sloup a stříbrnou síť, z níž si poutníci vzali kousek na památku, byli svědkem možnosti věčného mládí na ostrově, kde žila královna se svými dcerami, ochutnali opojné ovoce, poznali strašnou sílu smíchu, viděli otáčející se ohně, zvláštního poustevníka. Všechny tyto obrazy jsou v různých zpracováních odlišně zachovávány či vypouštěny. Maeldun nakonec dostihne vrahy svého otce a uzavře s nimi mír. 622 Maelduna v podání Julia Zeyera čeká na jeho dobrodružné cestě třináct zastavení. Čtenáře může napadnout jakási paralela s Kristovými zastaveními při obtížné cestě na Kalvárii. Pokud Jan Voborník tvrdí, že Zeyerova Maeldunova výprava má silný symbolický charakter, pak ani tato představa křížové cesty není zanedbatelná. Všech třináct Maeldunových poznání má dvojí zarámování. První je dáno prologem objasňujícím Maeldunův původ a důvod jeho cesty a odpovídajícím epilog – návrat na rodný Erin. Druhý rámce vyprávění je ohraničen dvojím zastavením na ostrově
622 In.: Maeldun ; http:/keltic.johnny.free.fr/mythes/M/maeldun.htm. otcových vrahů. Tady začíná i končí vlastní Maeldunovo putování, vedené více méně „vůlí boží“. Julius Zeyer zušlechtil způsobem sobě vlastním expozici příběhu. Maeldun se nenarodil jako dítě znásilněné jeptišky 623 ani jako pohrobek, syn zavražděného náčelníka. 624 Na začátku Zeyerova vyprávění dosáhl Maeldun jednoho roku, jeho otec byl mocný vládce „bohaté krajiny na břehu jižním“. 625 V době, kdy náčelník Ohar Aga a jeho věrní zahynuli v kostele zapáleném nepřáteli, pobývala jeho žena i se synem naštěstí u příbuzných. Odchod Maeldunovy matky do kláštera po této neblahé události mají všechny verze i Zeyerova adaptace společný. Stejný základ má i Maeldunovo poznání vlastní matky po tom, co byl vychován královnou. Každé setkání v každém díle Julia Zeyera má dojemný až posvátný charakter a není tomu jinak ani v Maeldunově výpravě : „V temné kapli, jejíž klenutí se třpytilo zlatem na pozadí mozaikových obrazů světic, sešel se Maeldun se svou matkou. Stála před ním v záři stříbrných lamp, bledá, krásná a smutná, všecka zahalena v šedých závojích, a oči její byly plny slz pohnutí. Mimoděk poklekl před ní Maeldun a ona položila mu své suché, třesoucí se ruce na hlavu, žehnajíc. ‚Ty jsi moje matka?‘ šeptal, a bledý její obličej klonil se k němu; nepotřebovala ani promluviti, něha ve zracích a v úsměvu mluvila za ni. Líbal jí ruce a tázal se: ‚Kdo byl mým otcem?‘“ 626 Dříve, než vypluje Maeldun na moře hledat vrahy, dá postavit loď. Ze zkráceného popisu stavby lodi se zdá, že Julius Zeyer mohl vycházet ze stejných pramenů jako Francisque Michel, autoři internetových stránek o cestě svatého Brandana, nebo T. W. Rolleston. 627 V Rollestonově textu mohl Maeldun vybrat podle druidovy rady sedmnáct mužů, stejný počet uvádí i autor internetové stránky. 628 V Zeyerově příběhu vyplouvá na moře šedesát mužů, stejně tak i v Secově povídce.
623 In.: Bran ; http:/keltic. johnny. free. Fr /mythes/B/ bran_ le_ corbeau.htm. 624 Rollenston, Tennyson 625 ZEYER, Julius; Maeldunova výprava , Praha: Unie, 1906, sv. XXIX, s. 3. 626 ZEYER (1906), s. 6. 627 Podle těchto zdrojů, http://mypage.bluewin.ch/brandan/page16.html a http://www.ardue.org.uk/library/book5/ maeldun.html, šlo o typ lodi zvaný coracle či irsky currac nebo o ponto breton. Loď mohla dosahovat délky až dvaceti metrů a plocha plachty až dvě stě metrů čtverečních. Loď byla stavěna ze dřeva a pokryta několika vrstvami volských kůží. 628 http:/keltic.johnny.free.fr/mythes/M/maeldun.html. Vliv vyprávění o Brandanově putování se odráží i ve skutečnosti, že na Maeldunovu loď si vynutí vstup další tři muži, Maeldunovi bratři. Tento fakt Julius Zeyer nepřejímá, Maeldunovi nevlastní bratří tvoří samozřejmou součást posádky lodi. Všechna keltská vyprávění o Maeldunově výpravě uvádějí popisy obřích a prapodivných zvířat. Obludy, monstra, podivní tvorové, nezvyklé rozměry zvířat převládají nad jinými neobvyklými a vzácnými věcmi. Ostrovy objevované Maeldunem a jeho společníky dostávají v podání Julia Zeyera charakter symbolický nebo duchovní, stávají se podivuhodnými, pohádkovými obrazy. Čtenář je obdivuje spolu s poutníky. Na prvním ostrově poznávají neobydlený palác. S takovým se setkali i Brandanovi poutníci. Je zajímavé sledovat dva podobné obrazy vykreslené touž rukou, avšak jinými prostředky:
Kronika svatého Brandana : „A hlad a žízeň trápily je též, Uprostřed komnaty stál krytý stůl, a kůrky chleba, krůpěj nápojů se stropu lampa ze skla visela po celém hradě nenalézali. a mírné světlo vycházelo z ní Poušť zlatá zdálo se to sídlo jim, a padalo na malbu na stěně, jak na posměch ta byla nádhera. jež zázrak s chleby v poušti líčila. Za číši vody, sousto pokrmu ty perly, vzácné kameny a vše, [...] ty zlaté mísy, skvostné poháry by byli dali! Mysl klesala Tu náhle vzplanula síň hvězdami, a srdce mřelo jim. Ký kouzelník a jako paprsky dva andělé je v moci měl a z nich si tropil smích? se dveřmi mihli, tiše s úsměvem tak líbezným jak jitro, na nivy Jen Brandan kliden byl a nereptal: když vkročí ověnčené červánky, v síň vešli poslední, jež zdála se a v očích jeho ráj se zrcadlí: u porovnání s tím, co viděli, Z nich každý nesl upletený koš jen prostou být, beze vší nádhery. z těch nejvonnějších květů lučiny, pln ovoce a vína, chleba též a plnu konev vody křišťalné, vše uloženo v kytic pestrý klín.“ 629 Maeldunova výprava : „Byli hladem, žízní a únavou polomrtvi. Slunce polévalo růžovým světlem ostrov, na jehož vysokém břehu stál velký palác. Přistáli a šli k tomu skvělému domu, jehož brána byla dokořán otevřena. Vešli, ani na schodech ani na chodbách nepotkali živé duše, bylo strašidelné ticho ve všech komnatách. Ve velké skvělé síni stálo množství malých stolů, pokrytých mísami, plnými pokrmů čerstvě připravených, a v číších z křišťálu třpytilo se víno. Počítali číše a příbory – bylo jich šedesát – a šedesát židlí bylo kolem stolů, bylo tedy vše jako pro ně vypočítáno, neboť jich bylo také právě šedesát. Bez rozmýšlení sedli tedy za stoly, jedli a pili do sytosti a děkovali Bohu za nenadálou posilu. Pak, když si byli dostatečně odpočinuli, šli opět na loď a jeli dále.“ 630 První obraz obsahuje více zázračných prvků, které jsou podmíněny silnějším duchovním podtextem celé skladby, druhý je prostší, avšak neméně působivý. Atmosféra obou obrazů je v textech zjemněna nastávajícím večerem, hvězdami či červánky. Tajemné napětí je zvýrazněno všudypřítomným tichem. Druhý ostrov Maeldunova loď jen těsně míjí. V původních, starších textech je to buď ostrov plný jabloní s lahodnými plody 631 či ostrov s jednou zázračnou jabloní (P. W. Joyce), nebo ostrov ovoce (A. Tennyson) a ten Jaroslav Vrchlický změnil na obecnější „Ostrov plodů“. Julius Zeyer vytvořil spíše metaforický, symbolický obraz jedné jedině jabloně. Vykreslil jeden ze svých mnoha stromů, které mají jedno společné – vytvářejí rozložitou klenbu nad těmi, kdo potřebují ochranu. Pod takovými stromy se muži scházejí k poradám, usedají pod nimi vznešení králové nebo skrývají milenci. Jabloň v Zeyerově textu poskytne Maeldunovi a jeho druhům „pokrm a nápoj zároveň“ na čtyřicet dní. Zajímavý je i třetí ostrov. Žádný ze zmíněných předchůdců či následovníků Julia Zeyera nedokázal dát mlýnu na ostrově takovou podobu a takový význam jako právě Zeyer. Již v názvu mlýna – mlýn Přeludů – je možné opět rozeznat vlivy Brandanova putování, na němž mnich s bratry poznali palác Přeludů. V zámku navštíveném Brandanem se básník soustředil na vnitřní prožívání a vidění jednotlivých postav, zejména Lucia. V Maeldunově výpravě všichni poutníci pozorují návštěvníky mlýna:
629 ZEYER J., Kronika svatého Brandana, (1906), s. 21 23. 630 ZEYER J., Maeldunova výprava, (1906), s. 12. 631 In.: Maeldun ; http//www.keltic.johnny.free.fr./mythes/M/maeldun.htm. „Všechen ten divný zástup bral se mlčenlivě kolem mlynáře, jenž každému rukou cestu do mlýna ukazoval. Hleděli plavci udiveně na záhadné to divadlo a pozorovali konečně, že měl mlýn onen ještě vrata druhá na straně opačné: tam opět vycházel tentýž zástup, by se dával na dráhy jiné a nové, a ejhle, ani jeden z těch, jež byli do mlýna vcházeti viděli, nevyšel z něho beze změny značné. Pyšní a bohatě odění vycházeli mnohdy v cárech a pýcha jejich byla ta tam, také předměty na vozech, skvoucí se zlatem, byly mnohdy proměněny, byly jako z bláta, a mnohá hliněná věc naopak měla teprve teď lesk a zář a svítila z daleka. Z těch pohaněných, plachých, prchajících lidí stali se proměnou v mlýně mnohdy praví bohatýři s jakousi září kolem hlav. Nikdy nebyl Maeldun a jeho druzi něco přibližně podobného uzřeli. […] ,V tomto mlýně však přemele se všechno zdání, všechen přelud, všechen klam a všechna lež důkladně, a z toho všeho, co se zdálo, zbude jen, co v pravdě jest a vezme na sebe pak pravou tvář. Vše, co na zemi žije, vše, co na zemi se koná, tvoří, zhotovuje, vejde někdy těmito vraty v můj mlýn a vyjde přemleto pak druhými vraty na dráhu vedoucí k váze, kde někdy váženo bude. I ty i tvoji druzi přijdete opět, až doba vaše vzejde, do mého mlýna, vy i vaše skutky. Jdi a pamatuj!‘“ 632 Jan Voborník k těmto třem ostrovům poznamenává: „Ostrov první značí vůbec Zemi, místo požitků tělesných. Širá jabloň s ovocem značí Nebe a požitky duševní. Mlýn na ostrově značí hrob, mlynářem jest Smrt a Soud.“ 633 Cesta svatého Brandana je podmíněna duchovní mystikou, putováním do ráje. Je to „jen“ cesta bratří, mnichů a žena mezi nimi nemá místo. Pokud se v Kronice o svatém Brandanu přece jen objeví ženská postava, má charakter výrazně symbolický jako královna v Luciově vidění v paláci přeludů. Krásná zavražděná žena je symbolem trpící země, pravděpodobně nejen Erinu. Maeldun není mnichem a přátelé s ním plují proto, aby nalezli vrahy jeho otce. Cesta je tedy podmíněna pomstou. Teprve prožitá dobrodružství a nabyté zkušenosti pomohou hrdinovi dospět k novému poznání. Maledun se svými druhy se setkává s několika ženami. Jde li o krásnou ženu, pohrává si Julius Zeyer i s dekoracemi, s prostředím vytvářejícím souhru s krásou a neobvyklostí poznávané ženy. Potkají li poutníci ženu hříšnou, zlou, pak i v tomto případě vytvářejí příroda a prostředí odpovídající doprovod. Na šestém ostrově jsou poutníci překvapeni nádhernou scenérií:
632 ZEYER (1906), s. 14 15. 633 VOBORNÍK (1905), s. 244. „Písek na břehu zdál se stříbrný a rosa na trávě byla jako prška perel. Uprostřed kvetoucího háje stál křišťálový palác, kolem něho hnala se průhledná, bystrá voda a křišťálový most pnul se přes ni a vedl k bráně paláce. U samých vrat visel měděný řetěz, spojený s celou řadou stříbrných zvonů a zvonků.“ 634 A v takovéto kulise se objeví nádherná dívka. Poutníci jsou uchváceni nejen prostředím a dívkou, jsou navíc ukolébáni líbeznými zvuky. Postupně se muži dovídají, že připluli na ostrov Bohatství a krásná žena, Štědrota, je jeho královnou. Další ostrov na Maeldunově cestě připomíná ostrov ptáků – padlých andělů – z Brandanova putování a stařec žijící na ostrově jako by byl dalším obrazem poustevníka Pavla: větve jsou obsypány překrásnými ptáky, kteří umějí líbezně zpívat, ba co víc, mluví i lidskými hlasy. Stařec je zahalen jen do pláště svých bílých vlasů a vousů. Osud ptáků na ostrově z Maeldunovy cesty je však jiný než osud padlých andělů; jejich ostrov je symbolickým obrazem ostrova zemřelých. V Kronice svatého Brandana vyslechnou mniši opatův příběh o králi Abgarovi, příběh pocházející z básníkovy fantazie a mající výslovně náboženský charakter. Hlavním motivem příběhu je nenaplněná touha. Stařec z ostrova ptáků vypráví Maeldunovi a jeho druhům rovněž příběh pramenící jen z autorovy obraznosti, jeho zaměření je rovněž duchovní, avšak hlavním motivem v něm je pochybnost ve víře. Ústřední postavou příběhu je mladý mnich Ambrož. Mnichovi je dopřáno prožít jediný, nejkrásnější den jeho života. Vyprávění tohoto dne je prodchnuto živoucími obrazy přírody. Je nadšen nevýslovně krásným zpěvem neznámého malého ptáka. Julius Zeyer nechá nejprve jakoby zaznít celý orchestr mohutných zvuků, aby mohl lépe vyniknout okouzlující sólový zpěv drobného ptáčka. Bratr Ambrož se nedokáže odpoutat od krásného zpěvu, následuje krásného ptáka, dokud se mu neztratí. Po návratu do kláštera však mnich pochopí krutost nabyté zkušenosti, jež ho sice zbavila původních pochybností o opravdovosti a síle víry, ztělesněné zpěvem božího tvora či božího posla, ale současně ho připravila o sto let jeho života. „Byl to trest či milost?“ ptá se mnich sám sebe, než vydechne naposledy. 635 Poučeni příběhem, vyhnou se poutníci následujícího dne ostrovu, kde žije jediný, překrásně zpívající pták. Zpěv působící na námořníky i Maeldunovo počínání ukazují na inspiraci Odysseou a setkání Odyssea se Sirénami. Výprava Maeldunova Jaroslava Vrchlického obsahuje devátý zpěv, kde se skutečně píše o ostrovu Sirén.
634 ZEYER (1906), s. 19. 635 Tamtéž; s. 35. Vrchlický tady skutečně dodržel Tennysonovo zpracování a jeho zpěv o čarovných bytostech. Ostrov devátý na Maeldunově cestě je ostrov obřích kovářů, ostrov nebezpečí, který připomíná území obrovského pekelného kováře ze středověkého textu o svatém Brandanovi. Julius Zeyer ho do své skladby o svatém Brandanu nepřevzal, setkání s nebezpečným obrem vložil až do svého vyprávění o Maeldunovi. Stejně tak nepřevzal Zeyer z Benoîtovy legendy popis všech mořských příšer, a teprve v Maeldunově výpravě vytvořil obraz skleněného moře a světa v něm. Dále se nechal inspirovat pravděpodobně Rollestonovým příběhem a vlastní básnickou fantazií při sestavení úžasného popisu nevídaných, uchvacujících zážitků; můžeme tak hovořit o malé galerii několika působivých obrazů. Obraz první: křišťalově čisté a průhledné moře, klid, duhové barvy. Obraz druhý představuje krajinu pod vodou: modré hory, kvetoucí sady, mramorové domy, dokonce je slyšet zpěv slavíků a vidět krásné muže a ženy, na loukách se pasou stáda okřídlených koňů. Obraz třetí nabídne podobenství: člověk je pronásledován nestvůrou, avšak nakonec se zachrání díky boží pomoci. Tři představené obrazy mohou znamenat tři období života, trojí poznání – stvoření světa, zrození přírody a lidský život. Jednotlivé krajiny se tak spojují v jedinou, přičemž třetí obraz smysl předchozích scén vystupňuje a uzavře. Na desátém ostrově čeká mořeplavce šest měsíců zahálky, na ostrově dvanáctém pozorují obrovského ptáka, který je starý a nemocný. Ten zázračně omládne potom, co se vykoupe v jezeře. Stejně tak učiní básníkův Maeldun, zatímco v Rollestonově příběhu je to jeden z námořníků. Obě tyto země charakterizuje Jan Voborník následujícími slovy: „Ostrov desátý je místo nudy a žádostí. Královnino čarovné klubko je lákání obrazností k lenivé rozkoši. Pták Velikán na ostrově dalším je obraz lidského věku (století), jehož kořistí či ovocem jest poznání pravdy.“ 636 Brandan na své cestě poznává několikerou podobu pekla. Zvláštní zemi, obklopenou plameny vidí i Maeldun a jeho přátelé. Plameny tady neznamenají místo trestu, ale ochrannou zeď. Chrání ostrov blažených. Stejně jako plameny v Kronice svatého Brandana jsou předzvěstí setkání s Jidášem anebo s jeho peklem, plameny chránící ostrov jsou předzvěstí Ajivina utrpení.
636 VOBORNÍK (1905), s. 245. Setkání s ní je zastavením třináctým, třináctým poznáním. Obraz Ajivy a obraz Jidáše mají několik společných prvků. Jidáš zradil Krista, Ajiva čtyři malé děti. Julius Zeyer se při čtení keltských příběhů nemohl nesetkat s pohádkou o osudu Lirových dětí. 637 I když původní příběhy o Maeldunově výpravě podobnou pohádku neobsahují, Zeyer ji zcela přirozeně začlenil do svého vyprávění. Příběh čtyř zakletých labutí se stává novou, symbolickou a sugestivní paralelou k vyprávění o Jidášově zradě a jeho trestu. Samotný původ keltského příběhu o čtyřech dětech není zcela objasněn. Je však jisté, že existoval několik staletí v různých obměnách. Původem této pohádky se zabývali i významní medievalisté devatenáctého století Gaston Paris a Ferdinand Lot. V závěru souboru Keltské pohádky a pověsti autor Joseph Jakob k této pověsti poznamenává: „Existovalo irské lidové vyprávění o králi se dvěma ženami, z nichž jedna byla vodní či mořská víla a jejíž děti od ní přejaly schopnost proměny tvaru v závislosti na určitých talismanech; žárlivost podnítí lidskou manželku k manipulaci s talismany a děti jsou odsouzeny zůstat ve své zvířecí podobě. Toto lidové vyprávění bylo nejspíš někdy kolem čtrnáctého či patnctého století svévolně zasazeno do rámce cyklu o Tuatha de Danann a zcela přetvořeno v duchu zbožné výchovy mužem, který byl svým způsobem velký a obdivuhodný umělec. Původ a charakter vyprávění, jehož všechny prvky jsou nefalšovaně národní, mu zajistily širokou a trvalou popularitu. Vývoj irské pohádky je zcela nezávislý na vývoji kontinentální pohádky o sedmi labutích, je však možné, že keltská obliba labutí s řetězy, právě tak jako romance o Labutím rytíři , mohly evropský příběh ovlivnit.“ 638 Maeldun a jeho přátelé uslyší příběh o zakletých a trpících dětech z úst Ajivy: po smrti Apolly, Ajiviny sestry, se Ajiva stala Lirovou ženou a matkou čtyř dětí. Ajiva postupem času stále víc žárlila na lásku Lirovu i krále Derga, Ajivina otce, k dětem. Proto se rozhodla zbavit se všech čtyř dětí. Kouzelným prutem proměnila děti v labutě. Vyprávění shrnul Julius Zeyer do několika základních faktů. Příběh je proto hutný, má dramatický spád. Je zbaven vedlejších dějů a nedůležitých popisů, které by příběh rozvláčnily. Stručná a výstižná je Ajivina kletba: „Tři sta let budete zde na jezeře Darvře, kol něhož duby šumí, tři sta let potom severně na moři mezi Erinem a Albánem, tři sta let posléze na moři západním u ostrova Glora! Lidská podoba se vrátí vám, až přijde na Erin, váš ostrov rodný, muž svatý, Patrik jménem, až přinese nové, čisté učení v kraj rodný náš, až uslyšíte pění ptáka kovového, jejž zvonem nazývati budou, hlas
637 Julius Zeyer pravděpodobně znal příběh o Lirových dětech z Rollestonova souboru keltských příběhů. 638 JACOBS, Joseph; Keltské pohádky a pověsti; Britské ostrovy a Irsko, Brno: 1996, s. 147. křesťanského klekání! Ani mocí svou, ani mocí mou, ani mocí jinou spaseny býti nemůžete, až se to vyplní!“ 639 Stručný je i popis Ajivina trestu: „Lir hleděl na mě s hněvem, ale otec můj se rozzuřil, chopil mě za vlasy a hrozným prokletím mě mrštil obrovskou svou silou do vzduchu. Vichry seč mne chopily a vlekly mne sem na tuto skálu, kde mě pustily. Od té doby zde trpím muka nevýslovná a čekám po staletí svého vykoupení – marně!“ 640 V následném líčení prožitého utrpení Lirových dětí Julius Zeyer tok svého vyprávění zpomalí. Příroda se znovu stává nedílnou součástí příběhu a autorovo vyprávění se mění v báseň v próze. Ajiva dojde odpuštění a díky tomu začíná Maeldun pochybovat o smyslu své cesty, na níž hledá vraha svého otce. Mořeplavci však putují dále. Kruh událostí i poznání se pomalu uzavírá. Loď dopluje k ostrovu, „od něhož byli mořem a vichrem odehnáni, když zabouřila divoká pomsta v srdci Maeldunově, slyšícího hlas vraha, jenž jej byl sirotkem učinil“. 641 Setkání Maelduna s vrahem, odpuštění, překonání sebe sama dovede Julius Zeyer k patetickému, vznešenému ukončení dlouhého putování, k odpuštění všem, kteří v sobě skrývají provinění, bolest ze sebe samých. Je li příběh o Maeldunově výpravě do značné míry symbolický, je možné, že by závěr v sobě skrýval i něco ze Zeyerova vlastního utrpení? Jisté však je, že motiv odpuštění trpícím a hříšným lidem je častým motivem Zeyerových děl. Je zajímavé sledovat, jak se původně irské skladby o dávných mořeplavcích vyvíjely ve zpracování pozdějších autorů, v čem se shodují a v čem se liší. Na jedné straně tak vzniká starofrancouzské vyprávění o putování do ráje, které se současně stává i putováním duchovním, irské či keltské vyprávění o cestě vedené touhou po pomstě, o cestě plné neuvěřitelných příhod, která nakonec vede ke klidu v duši hrdiny a ke smíru znepřátelených stran. Veršovaná skladba si podání Julia Zeyera ponechává svůj legendistický charakter, prozaické vyprávění o Maeldunovi se více blíží renesančnímu zpracování, zastoupenému především Dantovou Božskou komedií . To znamená, že v Kronice o svatém Brandanu jsou všechny události, epizody a poznání zarámovány všeobjímající láskou a vírou opata Brandana. V Maeldunově výpravě nachází hrdina ráj sám v sobě,
639 ZEYER (1906), s. 58. 640 Tamtéž; s. 60. 641 Tamtéž; s. 67. prožitá dobrodružství v sobě obsahují něco ze středověké drsnosti až surovosti starých Keltů. Významný je přechod od starého náboženství ke křesťanství. Brandan a Maeldun jsou nejen hlavní postavy dvou příběhů, jsou také vedoucími osobnostmi určitých komunit. Brandan je opatem, silným ve své víře. Díky tomu chrání ostatní mnichy, kteří s ním vyplouvají na moře. Maeldun je synem náčelníka, vede skupinu odhodlaných bojovníků, připravených i zabíjet. Brandan vede k cíli jeho pokora, klid a odevzdanost. Je mu nápomocen Bůh, setkává se s Božím poslem jako rádcem a průvodcem. Putování za rájem je provázeno zázraky, proroctvími, Brandanovými slavnostními mšemi. Maeldunovým cílem je pomsta, k ní je veden hrdostí vyplývající z jeho mládí a nezkušenosti. I on je veden „Boží rukou“. Je mu však dán větší prostor k sebepoznání a přetváření sebe sama. Brandan je již hotová postava, jeho charakter je dán v samotném začátku písně. Maeldun se postupně vyvíjí. Maeldunova dobrodružství nabývají postupně symbolického zabarvení. Básníkovy obrazy příšer, oblud a zvířat obrovských rozměrů jsou zajímavým obrazným bestiářem burcujícím čtenářovu fantazii. V Maeldunově výpravě dostávají větší prostor ženy jako postavy kouzelně okouzlující (například v zámku věčného mládí) i démonické (Ajiva). Setkává li se Brandan s jinými postavami, jsou to postavy svaté alespoň částečně nebo biblické jako padlí andělé, poustevník Pavel, Boží posel, mniši v jiných klášterech, Jidáš i sám Kristus. Postavy v Maeldunově výpravě jsou jednak podobné postavám z vyprávění o Brandanovi (mnich Ambrož), jednak postavy symbolické (zejména v čarovném mlýně) a jednak prostí lidé se svými chybami a nejrůznějšími osudy. Jde především o Ajivu, ženskou obdobu Jidáše. Jejím příběhem dochází ke zlomu v myšlení hlavního hrdiny. Maeldun začne pochybovat o smyslu své cesty. Brandan o něm naopak nepochybuje ani na chvíli. Maeldun svými zážitky a nabytými zkušenostmi dochází k vlastní morální přeměně. Můžeme tedy konstatovat, že Maeldun dospěl ve svém poznání o něco dále než jeho svatý druh. V tom je možná opravdovější, živější a více lidský. Tímto konstatováním však nemíníme snižovat kvalitu skladby o Brandanovi. Ta zůstává v zeyerovském duchu moderní legendou, zatímco příběh o Maeldunovi se stává dobrodružným příběhem o přeměně jednoho hrdiny. Jeho přeměnu je třeba považovat současně za symbolický přechod od jednoho náboženství k druhému. Na závěr této části ještě připomeňme pozoruhodnou práci Julia Zeyera s původními starými skladbami. Ponechává jim jejich základní fabuli, charakter prastarého příběhu, avšak přetváří je svým poetickým viděním a typickými tvůrčími postupy v příběhy živé, působivé a moderní.
IV. AUCASSIN A NICOLETTA
1. AUCASSIN ET NICOLETTE; ZVĚST LÁSKY Z PROVENCE
Kdy přesně vznikla středověká skladba Aucassin a Nicoletta , není známo. Text byl napsán v poslední čtvrtině dvanáctého století nebo v první polovině století třináctého 642 , není ani dokonce přesně jasné místo jeho vzniku. 643 Jde o skladbu anonymního autora, a navíc jen o jediný středověký text zvláštního literárního žánru nazvaného „chantefable“ 644 . Tak skladbu nazval sám středověký autor textu či přednášející žonglér. Další zvláštností, zahalující tento text závojem tajemství, je skutečnost, že skladba Aucassin a Nicoletta se zachovala jen v jediném rukopise, zatímco daleko méně známá chanson de geste Beuve de Hanton 645 , mající určité shodné rysy se chantefable 646 , se dochovala v jedné verzi anglonormanské, ve třech francouzských verzích, ve verzi francouzsko italské a benátské, v adaptacích a překladech anglických, galských, v překladu nordickém, a dokonce i v rumunských a ruských pohádkách. 647
642 DUFOURNET, J.; (1984),, Jean, Aucassin et Nicolette , Paris: Flammarion, 1984, s. 3. 643 „Jméno autora naší rozkošné zkazky není známo, ale podle některých jazykových zvláštností usuzují literární historikové a filologové, že pocházel asi ze severních krajů Francie, snad z Picardie. Slunné Provensalsko, kde se odehrává většina děje povídky, poznal snad za delšího pobytu na francouzském jihu.“ – BABLER, O. F., Aucassin a Nicoletta , Zbraslav: Eduard Beaufort, 1947, s. 58 59. 644 D’une grande originalité formelle, ce texte qui mêle prose et poésie, et comporte même des aspects dramatiques, est très difficile à classer. Il est constitué de plus de quarante morceaux où alternent des laisses assonancées destinées au chant, introduites par « or se cante » (cela se chante) (le manuscrit indique trois phrases mélodiques) et des morceaux de prose, passages narratifs faits pour la récitation, précédés de « or dient et content et fabloient » (maintenant on parle, on raconte et on bavarde). Les laisses aussi bien que la prose contiennent de nombreux monologues et dialogues, si bien que l’ensemble offre également des possibilités de mise en scène. In.: Aucassin et Nicolette ; http://gallica.bnf.fr/themes/LitMAu.htm. 645 „Beuve de Hanton mêle aux alexandrins des décasyllabes, comme dans Aucassin et Nicolette , alterne de façon régulière, des morceaux de prose et des laisses assonancées d’heptasyllabes, avec, pour finir, un vers orphelin de quatre syllabes. Le héros, Beuve, après l’assassinat de son père, est vendu à des marchands sarrasins qui le donnent au roi Hermine d’Egypte ; il met en fuite une armée assiégeante, capture puis libère son chef Bradmond ; celui ci le jette dans un cul de basse fosse où il reste sept ans ; il s’échappe de sa prison, tue Bradmond, enlève à mari la belle Josiane, conquiert le géant Escopart qu’il convertit au christianisme ; tous trois prennent la mer et parviennent à Cologne. Plus tard, Josiane, que le comte Miles épouse de force, étrangle son agresseur : condamnée au bûcher, elle est délivrée par Beuve qui arrive à temps. Nouvelle séparation des deux héros pendant sept ans : Josiane retrouve Beuve, après avoir longtemps erré déguisée en jongleur, et de l’herbe appelée éclaire se frotte le visage pour lui rendre sa blancheur naturelle.“ DUFOURNET, J.; (1984),, J., s. 24 25. 646 „Námět povídky Floire et Blancheflour z poslední třetiny dvanáctého století prošel různým prostředím, než byl zvěčněn v podání Boccaciově. Jest jím čistá láska dvojice téměř dětské, jež je rozloučena nepřízní rodičů, překoná všechna protivenství a nakonec se opět sjednotí. Snad z této půvabné novely vznikla na konci dvanáctého století nejoblíbenější idyla francouzského středověku, Aucassin et Nicolette , kde prosa vypravování je proložena laissami o verších sedmislabičných, jež byly zpěvně recitovány: jediná ukázka epicko lyrického útvaru povídky „chantfable“ (český překlad od Hanuše Jelínka). Připomíná li námětem Floire et Blancheflour , jest také podobna zkazce o Pyramovi a Thisbé.“ ŠIMEK, O., Dějiny francouzské literatury v obrysech I , Praha: Sfinx, 1948, s. 103. 647 Tamtéž, s. 8. Jean Dufournet dále uvádí, že není rovněž dnes zcela jasné, zda text předčítal či přednášel jeden žonglér nebo žongléři dva. 648 Neopomene také zmínit zajímavé zvláštnosti doprovázející etymologii jmen obou hrdinů: Nicoletta je jméno typicky francouzské, ačkoliv dívka sama je Saracénka; Aucassin, křesťanský princ, jakoby nesl jméno cordóbského maurského krále Alcazina. 649 Vznik obou jmen však mohl být podle Dufourneta inspirován jen samotným provensálským dialektem z okolí města Beaucaire. Pak by jméno Aucassin mohlo představovat deminutivum „aucassa“, odvození od substantiva „auca“, tedy husa, což by čtenáři mohlo vnuknout představu ptáka sice poněkud hloupého, nicméně docela sympatického. Jméno Nicoletta je pak snad stejným způsobem odvozeno ze slova „nicola“, deminutiva okcitánského „nica“, což by mohlo znamenat „vysmívat se“ nebo „být chytřejší než ostatní“. 650 Jména mají svou důležitou úlohu i v postavách skladeb Julia Zeyera. Zatímco ve středověkém textu vychovávají Nicolettu bezejmenný hrabě a hraběnka, Zeyer jim ve své skladbě dává jména Florus a Blanka. Nabízí se tu srovnání s idylickým románem ze druhé poloviny dvanáctého století Floire et Blancheflor ,651 jehož hrdinové prožívají jedno dobrodružství za druhým dostávají se z muslimského Španělska až do Babylónu. 652 Jean Dufournet vidí ve středověké chantefable Aucassin a Nicoletta několikerou parodii, odhaluje i několik společných prvků odkazujících na jiné skladby, jež vznikly
648 „A. Pauphilet estime que le texte était récité et mimé par un seul jongleur tandis que O. Jodogne soutient qu’ils étaient au moins deux acteurs.“ Tamtéž, s. 9. 649 Saracénský panovník, který vládl v Cordóbě v letech 1019 až 1021. Autor zmiňuje i další saracénská jména, jež se vyskytují např. i v Chanson de Roland a jež jsou odvozena od slova „auferant“ (francouzsky „coursier“, „impétueux“, tedy „válečný oř“, „divoký, prudký, bouřlivý“): Aucibier, Aucebier, Aufage, Aufoigne, Audar; nebo v chanson de geste La Prise d’Orange : Aufrique, Aufriquant, Aumarice, Aumarie atd. Tamtéž, s. 9 10. 650 Tamtéž, s. 10. 651 O. F. Babler se domnívá, že starofrancouzský román Floire et Blancheflor byl bezpochyby předlohou i pro středověkého autora: „le vlastní látkové jádro naší povídky i její předlohy je asi původu byzantského a dostalo se do francouzské literatury prostřednictvím Arabů. O tomto arabském, či přesněji maursko španělském prostředí svědčí jednak v západních literaturách nezvyklá forma střídání veršů a prósy, jaká je v arabské literatuře zcela běžná (připomeňme si jen Tisíc a jednu noc ), a také jméno hrdiny Aucassina, které je odvozeno od arabského jména Al Kasim. Ostatně si již roku 1872 Walter Pater (v díle The Renaissance , London 1910) povšiml několika orientálních motivů naší povídky.“ BABLER, O. F.; (1947), s. 59 60. 652 Il existe dès le XII e siècle dans le roman en vers un courant dit « réaliste » qui résulte d’une autre conception du roman. Ces romans racontent des aventures qui ne sont pas toujours très « réalistes » au sens actuel du terme, mais qui se déroulent dans un monde contemporain, dans un décor quotidien, parmi les personnages réels ou inventés produisant un effet de réel. Ces romans peuvent être considérés comme des extensions de la nouvelle courtoise, dont ils reprennent les thèmes amoureux, étoffant une matière souvent un peu mince à l’aide de tout un matériau romanesque qui a survécu depuis, notamment dans le roman populaire : enlèvements, coïncidences, retrouvailles, etc. Les héros du roman idyllique anonyme Floire et Blancheflor (vers 1150), vont ainsi de péripétie en péripétie de l’Espagne musulmane à l’Emirat de Babylone. In.: Le Roman „réaliste“ (XII e et XIII e siècles) ; http://gallica.bnf.fr/themes/LitMAp.htm. ve stejné době: Le Chevalier de la charette, Guillaume d’Orange, Beuve de Hantone, Clarisse et Florent a další. Dufournet dále dokládá, že středověký autor se nechal mimo jiné inspirovat lidovou tvorbou, z níž čerpal mnohé prvky. Ty často tvoří jedny z nejpoetičtějších částí textu. 653 V samotné postavě Nicoletty spatřuje paralelu k postavě odvážné manželky Guillauma d’Orange – Orabel. 654 Parodizující charakter středověké skladby je dán jednak některými typickými obraty vyskytujícími se obecně v chansons de geste: popisy přípravy k boji, popisy zbroje, líčení hrdinství a jednak tím, že některé odstavce a strofy začínají i končí stejnými slovy nebo se opakují věty typu: „Nicolete o le cler vis“, což je věta, s níž se setkáváme často v hrdinské epice při popisu ženských postav: Orabel je „dame o le cler vis“, ale i u mužů, avšak s jiným adjektivem: „Garin au vis fier“. Dufournet rovněž zdůrazňuje, že v příběhu Aucassin et Nicolette autor použil třiadvacetkrát větu, která je neslučitelná s původním křesťansko rytířským ideálem; rytíř bojoval za svůj nejvyšší ideál, tedy lásku k Bohu a lásku ke králi. Opakovaná věta „la tres douce amie qu’il aime tant“ tedy tento prvotní model rytíře popírán, nebo snad ještě lépe řečeno – dává mu zcela novou tvář. Silně parodizující zabarvení má část, v níž se Aucassin ocitá ve zvláštní zemi, kde boj vede královna, zatímco král leží doma v šestinedělí. Aucassin řádně vytrestá krále holí a nechá se jím dovést do boje, kde: „ Et li rois et Aucassins cevaucierent tant qu’il Vincent la u la roine estoit, et troverent la bataille de poms de bos waumonnés et d’ueus et de fres fromages. Et Aucassins les commença a retardér, se s’en esmevella molt durement.“ 655
653 Le conteur d’Aucassin et Nicolette ne s’est pas borné à puiser dans le trésor de la littérature écrite : il a emprunté au folklore et aux traditions orales de nombreux éléments, quelquefois à tonalité burlesque (telle la couvade), le plus souvent poétiques : le lis dans la forêt, le carrefour de sept chemins, l’étoile du soir attirée par la lune, la rose épanouie, le rayon de lune dans la hutte, la bête précieuse qui assure le salut du chasseur, le malade guéri après avoir vu la jambe de Nicolette, la promenade dans la rosée. DUFOURNET, J.; (1984), J.; s. 25. 654 Jméno krásné Orabel se poprvé objevuje v chanson Enfances de Guillaume , pak v Prise d’Orange : „Přestrojen za Saracéna, vnikl Vilém do města a ve věži Gloriette kořil se ,zářivého sněhu bělější, rozkvetlé růže čer venější‘ Orable. Pomocí Nîmeských pak bylo Orange dobyto a Orable pokřtěná na Guibourg stala se ženou Vilémovou.“ A dále pak v chanson de geste Aliscans : Po bitvě „prosekav se přece nepřáteli, dosáhne Vilém hradeb Oranže. Guibourg však v tomto ubožákovi nechce znáti svého muže, který přece nikdy neutíkal, a odepře dát mu otevřít bránu. Opodál mučí Saracéni zajatce. Toho by přec Vilém nedopustil! Tu se Vilém vzchopil, udeřil na pohany, rozehnal je a zajatce osvobodil. Teprve teď se k němu Guibourg zná, ale hned jej pošle do Laon, aby požádal krále o pomoc.“ ŠIMEK, O.; (1948), s. 54 55. 655 „ Le roi et Aucassin, à force de chevaucher, parvinrent à l’endroit où se trouvait la reine et tombèrent en pleine bataille de pommes des bois blettes, d’oeufs et de fromages frais. Aucassin commença à les regarder, au comble de l’étonnement.“ DUFOURNET, J.; (1984),, J.: c. d., s. 134 135. – Srov.: „Brzo se octli na bojišti, kde byla královna. Obě vojska bojovala zuřivě, ale metala po sobě pečená jablka, vejce Sám Aucassin má v některých částech textu charakter „antihrdiny“ či „antirytíře“; v důležitých životních situacích pláče nebo naříká: propukne v pláč při zprávě o Nicolettině zmizení, zoufá si ve vězení, pláče i tehdy, kdy mu Nicoletta dokazuje, že plakat je zbytečné, roní slzy bloudě v lese, je zoufalý, že nemůže najít svou Nicolettu. Současně každému Aucassinově zoufalství čelí Nicolettina rozhodnost: dívka se rozhodne prchnout ze svého žaláře, vystavuje se nebezpečí trestu smrti, když prochází ulicemi Beaucairu, aby se setkala s Aucassinem, vrhá se do hlubokého příkopu, kudy vede jediná možná cesta ke svobodě, schovává se v lese, přestože v něm žije divoká zvěř, vydává se znovu v další nebezpečná dobrodružství, přestože byla radostně přijata svou znovunalezenou královskou rodinou… Jean Dufournet dokládá tuto skutečnost slovy svého kolegy M. Lot Borodina: „Nicolette est à la fois femme et infant, elle a toute la beauté de l’épouse, de l’amie fidèle, dévouée et sage.“ 656 ¨ Na druhé straně středověký autor vyvažuje tuto slabou stránku hrdiny jeho skutečně statečnými činy: boj proti nepříteli Bougaru z Valencie, šlechetné propuštění poraženého nepřítele, obdarování zchudlého pacholka či pomoc cizí zemi v boji proti nepříteli. Sám Jean Dufournet považuje Aucassina sice za naivního, avšak šlechetného a krásného mladka, kterého šlechtí jeho obdivná a nekonečná láska k Nicolettě. 657 Nelze než souhlasit s Dufournetem, že leitmotiv celé skladby: mocná síla lásky prochází textem od jeho prvních řádků až do konce. Láska může uzdravovat, je zdrojem milosti, soucitu i štěstí, jí je možné ospravedlnit mnohé činy a myšlenky. Julius Zeyer napsal svou romanci Zvěst lásky z Provence , (kterou věnoval Otakarovi Mokrému) 658 , podle slov zasvěceného průvodce Zeyerovým dílem Jana Voborníka: 659 „Více jen jako mimochodem, pro ryzí rozkoš duše, utíkal se Zeyer, a čerstvé homolky. Aucassin se zadíval na ten boj s velikým úžasem.“ JELÍNEK, H., Aucassin a Nicoletta , Praha: Odeon, 271. sv. Klubu čtenářů, 1969, s. 54. 656 DUFOURNET, J.; (1984),, J.; s. 28. 657 « C’est plutôt un naïf, assez falot, certes, mais généreux, par exemple avec le bouvier, sans une once de méchanceté, sauvé par sa jeunesse, son exceptionnelle beauté, son admiration pour la femme, son amour qui le rend indifférent à tout le reste et garde sa vigueur dans l’épreuve et l’absence, incapable de concevoir la vie sans Nicolette au point de préférer se tuer plutôt que de la savoir entre les bras de l’autre. » Srov. : DUFOURNET, J.; (1984), s. 27. 658 Otokar Mokrý (* 25. 5. 1854 České Budějovice, † 1. 1. 1899 Vodňany), básník, prozaik a překladatel. Hlavně překládal J. Słowackého; tematicky čerpal z jihočeské historie a krajiny, poetikou se přimykal ke generaci ruchovské a lumírovské. Od studií (práva v Praze) se účastnil literárního života: pod pseudonymem O. Halina vystoupil 1872 v almanachu jihočeské mládeže Anemonky, 1873 se stal členem Umělecké besedy, kde pravidelně přednášel o české literatuře i polské poezii; soustavně o nich referoval také v Lumíru, Světozoru a Květech. Po otcově smrti se 1884 ujal notářství ve Bosňanech. Spolu s Františkem Heritesem a Juliem Zeyerem vytvořili tak zvaný vodňanský trojlístek. Srov. Lexikon české literatury A Ř. 659 Jan Voborník (* 10. 4. 1854 Pohoří u Rychnova nad Kněžnou † 7. 3. 1946 Praha) byl středoškolským učitelem češtiny, latiny a řečtiny na gymnáziích v Rychnově nad Kněžnou, Domažlicích, Jičíně, unaven obtížnými skladbami bájeslovnými, k středověkým románkům milostným. V Tunisu, patře na královský palác, vzpomněl si na starofrancouzský příběh, jehož nešťastnými, osudem stále odlučovanými obětmi byli milenci ,Aucassin a Nicolette‘. Básník si zapsal příběh prosou jako povídku do zásob budoucnosti a zpracoval ji v dobré chvíli pod titulem Zvěst lásky z Provence (Lumír 1887).“ 660 Ve své skladbě používá Julius Zeyer opět blankversu a rozděluje ji na části podobné laisses středověkých chansons de geste. Nejsou však asonovány, spíše tvoří jen určité významové celky. Vypustil část o podivné bitvě, v níž vojska „metala po sobě pečená jablka, vejce a čerstvé homolky“, rozšířil některé epizody středověkým autorem jen naznačené, a dodal tím textu celistvosti a uzavřenosti jednoho příběhu. Příběh Aucassina a Nicoletty pojal jako vznešenou oslavu lásky a ženství; Nicoletta je jednou ze zeyerovsky pojatých postav „ženy anděla“, kterým nikdy nechybí vznešenost, odvaha, víra a všechápající láska. Středověký parodizující text dostává v Zeyerových rukou novou, ale přitom tradiční zeyerovskou podobu: je celý psán ve verších, není pojat jako parodie, ale naopak jako text s pohádkovými rysy o velké a věčné lásce. Zvěst lásky z Provence tak tvoří v Zeyerově díle důstojnou paralelu k ostatním adaptacím středověkých děl.
1.1. Srovnání kompoziční
U obou skladeb, tedy u textu středověkého i textu Zeyerova, je možné stanovit klasické kompoziční schéma. 661 Základní osnovu středověké předlohy Zeyer vždy
Litomyšli a v Praze, dále překladatelem, literárním kritikem a dramatikem. Napsal několik monografických studií, například o Jaroslavu Vrchlickém, Juliu Zeyerovi, Aloisi Jiráskovi, Josefu Holečkovi a Boženě Němcové, dále stovky recenzí (mimo jiné v Národních listech v letech 1891 až 1912) a dvaatřicet hesel do Ottova slovníku naučného (například Hálek, Rais, Sova, Sládek, Stašek, Světlá, F. A. Šubert a Zeyer) a byl prvním editorem osmdesáti svazků sebraných spisů Jaroslava Vrchlického či vydával díla Vítězslava Hálka. Napsal i několik učebnic a příruček. Kromě Národních listů spolupracoval například s periodiky Česká včela , Časopis českého musea , Osvěta , Ruch , Světozor , Zlatá Praha a Rozhledy lidové na Opočně . Kromě pseudonymu Jan z Pohoře používal další: Jan Hus, J. Pasquin, Vbk. A V. O. Born. Byl mu udělen titul doctor honoris causa. Svou knihovnu odkázal Náprstkovu muzeu v Praze. Dne 27. srpna 1993 mu byla na budově Základní školy v Pohoří odhalena pamětní deska od akademického sochaře Josefa Šejnosty. 660 Srov.: VOBORNÍK, J.; Julius Zeyer , Praha: Unie, sv. 35, 1907, s. 66. 661 Středověká francouzská literatura se vyvíjela v těsném sousedství literatury psané latinsky. Navíc: „Les grandes oeuvres de l’antiquité sont au XII e siècle l’objet d’une redécouverte relative : le Moyen Age ignore Homère ou les tragiques grecs, mais dispose d’adaptations latines. Les romans dit ,antiques‘ s’inspirent de ces sources latines en les transposant, de façon très libre et sans craindre les anachronismes : les fils d’Oedipe se comportent comme des chevaliers du XII e siècle. Le roman antique est très en faveur entre 1160 et 1180.“ In.: Naissance du roman ; http//gallica.bnf.fr/Themis/LitMAk.htm. Klasická antická kompozice nebyla zřejmě pro vzdělané středověké autory ničím neznámým. zachovává, některé části však vypouští, aby potlačil parodizující rysy skladby původní a soustředil se na samotný příběh velké lásky. Jiné části naopak přidává, aby umocnil významné chvíle příběhu nebo citový aspekt či aby objasnil některé události, jejichž příčiny středověký autor jen naznačil nebo zcela potlačil. Obě skladby obsahují prolog i epilog, v textech je možné zřetelně vymezit expozici, kolizi, krizi, peripetii i rozuzlení.
1.2. Prolog Středověký prolog vyzývá posluchače k vlídnému přijetí písně, stručně naznačuje celý obsah skladby, emotivně zabarvenými slovy láká k naslouchání:
Qui vauroit bons vers oïr Dox est li cans, biax li dis del deport du viel antif et cortois et bien asis: de deus bia enfans petis, Nus hom n’est si esbahis, Nicholete et Aucassins, tant dolans ni entrepris, des grans paines qu’il soufri de grant mal amaladis, et des proueces qu’il fist se il l’oit, ne soit garis por s’amie o le cler vis? et de joie resbaudis, tant par est douce.“ 662
Prolog Julia Zeyera je dvakrát delší, přesněji obsahuje třicet jeden verš a jeden závěrečný poloverš. Zeyer rovněž použil autorského monologu jako jeho předchůdce, dokonce na něj odkazuje ve svém textu veršem „kde o ní zapěl v stáří trubadur.“ 663 I Zeyer přitahuje pozornost čtenáře svým zanícením a nadšením hned prvními verši. Aby bylo možné lépe představit další zajímavé autorovy kroky, uvedeme Zeyerův prolog celý:
„O věrné lásce zpívat se mi chce, (A) jež jako zlatý pramen vytryskla, (B) jež vykvetla jak vesna ve srdcích (C) dvou dětí v slunném kraji Provence. Nuž jako pramen, jednou vytrysknuv (B)
662 DUFOURNET, J.; (1984), s. 42. 663 ZEYER, J.; (1906), s. 121. ku světlu z hlubin země, nikdy víc (B) se věznit nedá, nutit v temno zpět, (B) a jako vesna, kterou žádný mrak (C) a žádný vichr nezaplaší juž, (C) když z nedozírna skane na luhy, (C) tak ona láska, jednou povstalá, (A) svou něhou jako vesna spanilá, (C) svou silou slepá jako proudů val, (B) ve bojích všech se stala vítězem. výsledný motiv Ó jest to stará, velmi stará zvěst o Nicolettě, krásné nade vše, a Aucasinu, 664 květu rytířstva, zní ke mně staletími z Francie, kde o ní zapěl v stáří trubadur, o lásce rozjímaje, o časích, kdy jemu též ta hvězda zářila, jež nikdy nezapadá, slunce to, jež ještě hřeje, když se o něm sní, byť pro nás zašlo třeba za hory. Tu dávnou píseň v době přesmutné jsem vlastní duší, dojat, proséval, a chmurou mou, jak světlo doubravou, se sladkost jihu chvěla těšivě, a tak tu píseň nyní podávám, jak z mého přemýšlení vyšla mi, jak z mého cítění se probrala co z mlhy ráno.“ 665
Základní dva motivy prologu, ale i textu celého, láska a zpěv, jsou metaforicky rozvíjeny několikerým způsobem. První verš představuje tyto dva motivy jako východisko (A), láska je rozvinuta nejprve přirovnáním k prameni (B), pak vesně (C). Motiv pramene je rozvíjen dál následujícími třemi verši (B), paralelně i příměr vesny
664 Julius Zeyer používá tohoto tvaru jména s jedním „s“. 665 ZEYER, Julius; Z letopisů lásky , Praha: Unie, 1906, řada I. a II., s. 121 2. (C) a nakonec všechny tři motivy spojí autor ve výsledný motiv vítěze: A (láska) + B (síla, proud) + C (vesna, něha), kde ovšem stále části označené jako B a C zůstávají metaforou lásky a jsou tomuto leitmotivu podřízeny. Jednou z poetických zvláštností a dovedností Julia Zeyera je dosažení emocionálnosti a barvitosti textu několika básnickými postupy, které se rozvíjejí a prolínají na poměrně krátké ploše textu. Kromě již uvedeného rozvíjení přirovnávaného znaku v příměru, to je častá metonymie. Motiv lásky a písně o ní je spojen s motivy světla či s motivy světlo evokující: zlatý pramen, slunný kraj, světlo, zaplašený mrak, hvězda, slunce, světlo doubravou, ráno . Tedy v Zeyerově prologu jde o devítinásobné zvýraznění motivu světla. Tím je umocněn i pocit jasu a štěstí. S amplifikací je často spojena gradace znovu opakovaného motivu:
„a tak tu píseň nyní podávám, jak z mého přemýšlení vyšla mi , jak z mého cítění se probrala co z mlhy ráno .“
Zeyer ve svém prologu použil mimo jiné zajímavým způsobem paralelismu, jenž v sobě navíc zahrnuje i antitezi:
„ta hvězda zářila, jež nikdy nezapadá, slunce to, jež ještě hřeje, když se o něm sní, byť pro nás zašlo třeba za hory. “
Touto částí navíc básník vytváří poetický most mezi dobou středověkého pěvce a svou dobou, tlumočí nejen trubadúrovy pocity, ale i své vlastní. Píseň o lásce byla básníkovi útěchou, je to snad jediné místo prologu s lehce mollovým laděním, je však hned rozehnáno světlem prodchnutými následujícími verši, a co víc, podobnými zvukovými skupinami teskně laděného verše je zvýrazněn smutek duše, jakási vzpomínka, jejíž chmurné ladění doznívá, i když slova již hovoří o jasu:
a chmurou mou, jak světlo doubravou, a u ou mou a o dou a vou
Opakovaná dvojhláska je doprovázena vždy znělou souhláskou, čímž básník dosahuje zesílení zvukového, a tím i citového účinku verše. V prologu objeví čtenář synestézie, které se v autorově textu ještě objeví v různých obměnách na více místech: sladkost jihu či zlatý pramen .
1.3. Expozice Expozice středověké skladby uvádí na scénu hraběte Garina de Beaucaire, proti kterému vede válku Bougart, hrabě z Valence a Garinova syna Aucassina. Objevuje se i Aucassinova matka, avšak beze jména, hlavní iniciativu ve významných rodinných událostech přebírají vždy muži. Hrabě Garin napomíná Aucassina, aby nepomýšlel na Nicolettu, koupenou kdysi dávno hrabětem, rovněž beze jména. Druhá, prozaická část tak představuje všechny důležité postavy. Třetí, zpívaná část ještě jednou zdůrazní lásku Aucassina a Nicoletty, znovu připomene dívčin původ a mladíkovo odhodlání vzít si jen ji. Úvodní část příběhu v podání Julia Zeyera zvýrazňuje a básnicky dokresluje některé části textu zmíněné ve skladbě středověkého autora. Zeyerova expozice jakoby měla i svou vlastní kompozici. Má i svou určitou alegorii, jež je navozena hned v úvodu ránem a jarem, tedy několikerou metaforou počátku – začátku vyprávění, příběhu o lásce, začátku nové doby, naděje i probouzejícího se dne. Nicolettu, šestileté dítě, přináší své paní Blance již starší pan Florus z Valdoru. Zatímco středověký autor klade důraz na pohanský původ dívky, Zeyer naopak zvýrazňuje její pokřtění:
„A biskup sám ji pokřtil ve chrámě u Mikuláše svatého. Já chtěl jí duši dříve spasit nežli vám ji samu v náruč vložím. Biskup dal jí jméno Nicoletta.“ 666
Zeyerovu expozici je možné ukončit prvním setkáním Aucassina a Nicoletty, kdy chlapec přichází se svým otcem do Flórova domu, aby se podívali na dítě. Zeyer
666 Tamtéž, s. 123. soustřeďuje pozornost na první okamžik setkání obou dětí, vytvořil jím další působivý přechod k samotnému příběhu jejich lásky. Důležitou roli hrají od této doby vždy v jejich setkáních oči, první pohled, spolu s ním i úsměv:
„Syn Garinův, přesličný Aucassin, se na něj a sáhlo po ptáku, když k plačícímu děcku přistoupil a slzami jak hvězdy svítily se sokolem svým krotkým na ruce teď temné její oči… Z toho dne a když své jasné oči s úsměvem ty děti k sobě lnuly věrně vždy, na cizí dítě upřel, usmálo a rostly spolu jako růže dvě na keřích sousedních.“ 667 1.4. Kolize V chantefable je Nicolette na Garinův nátlak uvězněna svým nevlastním otcem v nejvyšší komnatě paláce a střežena bezejmennou stařenou. Julius Zeyer přivede nejprve Aucassina zpět od královského dvora, kde strávil „jinošství“, proto, aby pomohl otci proti nepříteli. Básník tak přechází rychle, elegantně a důstojně z doby dětství do doby mládí obou hlavních hrdinů a k jádru samotného příběhu. Zatímco expozice začíná symbolicky ránem, druhému setkání předchází popis krásného, slunného dne. Pět úvodních veršů se stává barvitou, ale i zvukovou předehrou k písni o jejich novém, osudovém a rozhodujícím setkání. Je v nich současně obsaženo radostné napětí i jas:
„Den slunný byl a zářil plně v síň ný yl il íň stín maleb okních padal jako déšť ín ní všech drahokamů vzácných, východních, ný ní na dlažbu stlanou ratolestmi z myrt, mi my a ptáků zpěv zněl sladce ze zahrad.“ 668 a á z z a z z a a
667 Tamtéž, s. 124. 668 Tamtéž, s. 125.
Světlo a jas, které, jak už bylo uvedeno výše, jsou doprovodnými motivy lásky či zpěvu o ní, jsou dány nejen celkovým básnickým obrazem prostoru prosvíceného slunečním jasem, ale i jednotlivými slovy zvýrazňujícími záři, účinky světla, odlesky barev. V krátké části textu nechal básník působit všech pět smyslů: zrak – stín, drahokamy, dlažba, ba i obraz celé síně; sluch – déšť, zpěv; chuť – sladce; čich – vůně myrty a snad i hmat daný myrtou na podlaze. Celý obraz je zvýrazněn i zvukově; ve verších se objevují podobné či inverzní hláskové skupiny: ný, íň, ní,mi, il ; zvuk zpěvu je umocněn v posledním verši jednak aliterací znělého z, jednak uvedením podobných slov a symetrickým rozložením slov ve verši:
„a ptáků zpěv zněl // sladce ze zahrad“ 3 slabiky 2slabiky 2 slabiky 3 slabiky
Po této barvité předehře vchází do místnosti Nicoletta:
„a do síně zjev luzné dívky vkročil, blížila se jinochovi.“ 669
Básník vyjadřuje základní, téměř neutrálně vyjádřenou výchozí skutečnost. Od ní však přechází k důležitému okamžiku setkání, kde rozehrává působivé divadlo očí, obrazů, pocitů:
„Čarných očí svit jak pohyb lilie když dýše van, jak slunce jasný byl, a snivý tak a krok byl lehký jako gazelly, jak soumrak večerní, a vlasů noc a hlas jak záchvěv stříbra zvonící, se modrala nad čelem sněhovým když zašeptala: „Vítej v Beaucairu!“
669 Tamtéž, s. 126. jak temno letních nebes bez luny. a přistoupíc mu číši podala Klon hlavy její tak byl spanilý, na míse stříbrné. 670
Dvanáctiveršová zeyerovská „laisse“ v sobě skrývá sedmerý příměr podtržený metonymií. Křehkost a jemnost celého obrazu je dána šestinásobnou metaforou světla a bělosti, jež jsou navíc ve třech případech zvýrazněny kontrastními stíny či barvami: lilie svit očí x soumrak večerní slunce x vlasů noc sněhové čelo x temno letních nebes stříbro luna Doznívající dojmy z obrazu se spolu s Aucassinovými představami a zážitky přetvářejí až v glorifikovaný posvátný obraz, k jehož vyjádření básník použije stupňovaných náboženských motivů:
„Byl večer tichý, nebes temná žluť se lila korunami kaštanů jak glorie kol postav souladně, a dáma Blanka v důstojnosti své a Nicoletta, záříc nebesky v té bělosti svých liliových rouch.“ 671
Avšak závrať a něha, „dosud nepoznaná“, vrací Aucassina k životu na zemi, kde je zmítán svými pocity, aniž by jasně rozeznal, co je ráj, co peklo. Tento rozpor je dán opět amplifikovaným protikladem tmy a světla, dne a noci, rána a soumraku. Je vystupňován až k závrati smyslové:
„Však ona zjevila se náhle mu jenž každou chvíli zmizet by mu moh’, co bytost z krajů cizích, nezemských, strach pojal jej, že v dál mu uletí. cos kouzelného měla v pohledu, A cítil nyvost sladkou vnikati plam plný velkých tajů háral v tmě do duše, do těla, ta zmámila
670 Tamtéž, s. 126. 671 Tamtéž, s. 127. těch zraků působících závrať mu, ho jako těžká vůně jasmínu, a zdála se mu bájný jako pták, a zdálo se mu, síly veškeré že prchají mu.“ 672
Julius Zeyer začíná tuto laisse snem, kouzlem, jež je přerušeno zvukomalebným veršem „plam plný velkých tajů háral v tmě“, odtud přechází k závrati pohledu, strachu z neuchopitelnosti krásy okamžiku, k „nyvé sladkosti“ nejen duše, ale i těla, doprovázené omamnou „těžkou vůní jasmínu“ až k opojné závrati. Jde o okamžik naplněný napětím, odkud je už jen krůček k vyhrocenému okamžiku, střetu, tedy v kompozici obou skladeb ke krizi v dramatických událostech příběhu.
1.5. Krize Krize chantefable i romance Julia Zeyera je dána uvězněním Nicoletty po Garinově útoku a jeho sporu se synem. Zatímco výměna názorů Aucassina s Garinem probíhá ve středověkém textu klidně, bez vzrušení a vystupňovaných pocitů a dojmů, Zeyerův text emocemi přetéká. Silného citového zabarvení dosahuje básník nejen výpověďmi s násobenými metaforickými a gradovanými výrazy, ale i větami zvolacími a tázacími, které znásobují dramatičnost dialogů a celé situace. Typické je dvojí zvýraznění určitého pocitu: o blesky šlehaly mu z očí o hněvem chvěl se osykou (sic!); o Ty nejsi synem mým, ne mužem jsi!; o chop se meče, v boj se uvrhni o (tautologie) Mru láskou…, žíti nemohu… o že rytířem a synem tvým jsem
Otcův hněv vrcholí zpupným zvoláním, jež zaujme protikladným příměrem a silnou, působivou metaforou:
Pro svého syna hledám nevěstu blíž stupňů trůnu krále Francie, ne v tůni saracénských kalužin! 673
672 Tamtéž, s. 129. 673 Tamtéž, s. 131.
Julius Zeyer se ani nespokojí s pouhým podrobením se Flora pánově vůli. Netrpí jen Florus a Blanka, ale i sám Garin jakoby zaváhal o správnosti svého požadavku potom, co spatří Nicolettu:
„V tom zašelestil lehký, tichý krok om le le na dlažbě z mramoru, a u dveří mo zjev Nicolettin luzný, vábný stál lu ve stínu napolo, kol hlavy jen olo ol la jí slunce svit hrál v temnu kadeří, lu ál z nichž modro plálo; bílá jako sníh mo lálo lá a s očima jak rosa jasnýma ma ma se zdála víc než krásou pozemskou.“ 674 ála
Obraz, namalovaný i rozeznělý básníkovou rukou je tolik prodchnut klidem, krásou, čistotou, prostotou a současně i vznešeností, že „i hrabě Garin ztich’, když spatřil ji“ a jako by oponoval sám sobě, což básník naznačil epiforou a paralelismem, přesvědčováním sebe sama:
„Vy slyšeli jste hrdý její vzdor? Vy slyšeli jste, jak se přiznala?“ 675
Dávný básník spolu s otčímem dá dívku zavřít do komnaty v nejvyšším patře zámku, kde ji střeží bezejmenná stařena, o níž navíc už posluchač nikdy neuslyší.
674 Tamtéž, s. 134. 675 Tamtéž, s. 135. Komnata se Juliu Zeyerovi stane východiskem pro nový obraz i nový příběh, epizodu, díky které dostává Nicolettino uvěznění symbolický charakter. Je v něm dokonce ukryt zrcadlový efekt motivu, se kterým se později setkáme v podobě uvěznění provensálského pěvce v pohanském prostředí.
Středověkým, starofrancouzský text: „ En une canbre la fist metre Nicolete en un haut estage et une vielle aveuc li por conpagnie et por soisté tenir. Nicole est en prison mise et bien faite la sorcille, en une canbre vautie, la face clere et traitice: ki faite est par grant devise, ainc plus bele ne veïstes. panturee a miramie. Edvarda par le gaudine A la fenestre marbrine et vit la rose espanie la s’apoia la nesvine. et les oisax dui s’ecrient, Ele avoit blonde la crigne dont se clama orphenine.“ 676
Motivy středověkého textu rozvíjí Julius Zeyer skutečně originálně a působivě: komnata se stane starou, mramorovou věží, v níž prožila maurská princezna příběh své nešťastné lásky. Krásná klenba je předobrazem nádherné síně:
„Síň byla cize krásná, klenuta na jejíž půdě hrdě slunili jak graciósní vása zvrácená se krásní pávi v plné nádheře dnem vzhůru, prohloubeným souladně, a nevídaných květin pestrá směs stěn mramorových hladkost brunátná tam jemnou malbou všude bujela, se zdála jedním velkým zrcadlem a zlatě rytým písmem arabským a nesla klenbu, krytou fajansí, déšť sladkých veršů lil se zářící tou nejjemnější, tmavě azurnou, do girland rostlin z modra pozadí.“ 677
Celý básníkův poetický obraz vrcholí veršem zapojujícím do hry tři smysly a zvýrazňujícím svou zvukovou podobou „šumění zářivého deště“:
676 DUFOURNET, J., (1984), s. 54. 677 ZEYER, J.; (1906), s. 137. „déšť sladkých veršů lil se zářící“ š s ý š lil ící sluch + zrak chuť zvuk zvuk zrak
Další verš několika podobnými zvukovými skupinami začíná vytvářet obraz nový, v němž sad s růžemi a písněmi ptáků středověké skladby ožívá básníkovou rukou v pohádkovou krajinomalbu:
„Ze zahrad s ranní zorou růžovou do zahrad plných růží, lilijí, pach nejsladší teď vnikal v komnatu, a daleko přes město v širý kraj, a Nicoletta k oknu stoupila kde lesy stály, háje kývaly, a hleděla přes temné cypřiše, a bílé páry z luhu stoupaly, jež plny rosy byly třpytivé a naděj v mladém srdci zbudila a plny ptáků houpajících se se jí jak zázrakem, a usmála na jejich větvích, přes ně hleděla se dívka sladce.“ 678
Nastává ráno, budící se s vervou zvučících zvonů, se svítáním přichází světlo a naděje, rozvíjí se rozsáhlá peripetie, v níž autor přechází od jednoho dobrodružství ke druhému, sleduje tak základní dějovou osnovu svého dávného předchůdce. Předzvěstí všech těchto dobrodružství je gradace motivů, v nichž Nicolettin pohled směřuje ze zahrad „přes město v širý kraj“, tam, kde je světlo, slunce a kde „naděj v mladém srdci zbudila se“.
1.6. Peripetie Středověký autor velice odvážně a zajímavě představuje pojetí pekla a lásky v Aucassinově podání. Zpronevěřuje se tím zavedenému úzu a předpokladu, podle něhož rytíř podřizuje veškeré své myšlenky Bohu, pánu a své rytířské cti. Aucassin staví lásku nade vše, aniž by však ztrácel na sympatičnosti svých bojovných kolegů. Vždyť i Roland, Olivier, ba i sám Karel Veliký mají své příběhy lásky. 679
678 Tamtéž, s. 137 138. 679 Nejstarší a nejznámější zpracování Písně o Rolandu se zachovalo v rukopise oxfordském, avšak existují verze i další, které „obsahují episody z oxfordského Rolanda neznámé, např. rozvádějí románově milostný vztah Rollanda k Audě.“ ŠIMEK, O.; (1947), s. 43. Více viz v kapitole o Písni o Rolandovi v této práci. „Básně Macaire a francouzsko italská Sibile obsahují historii Karlovy ženy.“ Tamtéž, s. 45. Zeyer se mimo jiné nechal inspirovat i náhlým vzplanutím Rolandovým ke krásné dceři řeckého císaře Nesporně zajímavé je srovnání plamenné, odvážné a vzrušené řeči Aucassinovy ze středověké skladby s promyšlenou kompozicí, kterou autor ukryl do řeči svého Aucassina o sedm staletí později:
Středověký text: „ En paradis, qu’ai je a faire ? Je n’i quier entrer, mais que j’aie Nicolete ma tresdouce amie que j’aim tant, c’en paradis ne vont fors tex gens con je vous dirai. Il i vont ci viel prestre et cil viel clop, et cil manke qui tote jor et tote nuit cropent devant ces autex et en ces viés croutes, et cil a ces viés capes ereses et a ces viés tatereles vestues, qui sont nu et decauc et estremelé, qui moeurent de faim et de soi et de froit et mesaises. Icil vont en paradis : aveuc ciax n’ai jou que faire. Mais en infer voil jou aler, car en infer vont li bel clerc, et li bel cevalier qui sont mort as tornois et as rices gueres, et li buen sergant et li franc home : aveuc ciax voil jou aler. Et s’i vont les beles dames cortoises que eles ont deus amis ou trois avoc leur barons, et s’i va li ors et li argents et li vairs et li gris, et si i vont herpeor et jogleor et li roi del siecle : avoc ciax voil jou aler, mais que j’aie Nicolete ma tresdouce amie aveuc mi.“680
Text Zeyerův : „Což já se po tom ptám, co otec chce? Vře ve mně oheň! Prahnu zoufale po luzném jejím těle, po duši, ať kněz nás spojí, chce li nebo ne!“ „Smíš takto mluvit,“ Florus odtušil, „Což nebojíš se, že tě slyší Bůh, že světlý ráj ti někdy odepře pro rouhání tvé smělé, nesvaté?“
„Pít ze rtů jejích rozkoš, rájem jest,“ (A) děl Aucassin, „a třeba padat chci do plamů propasti, v tůň pekelnou, (B) jen ji když v loktech budu držeti! (A)
Huga z hrdinského eposu Pélerinage de Charlemagne à Jerusalem, ve svém eposu O čtyřech synech Ajmonových však roli zamilovaného Rolanda přebírá jeho přítel Olivier. Tamtéž. 680 DUFOURNET, J.; (1984), s. 58. Do pekel zdávna vše se ubírá, (B) co kouzlem na té zemi zářilo, (A) tam mocných zpěvů mistři, harfnéři, (A) již duše zlatým zvukem jímali, (A) a krásné paní, velcí rekové! V nich všech háral nesmírný ten žár, (B) jenž hvězdy trhá k sobě, který dme (B) i chladné moře proti měsíci (B) a sladce zase růži spanilou (A) na keři rozsvěcuje, vonný plam, (B) a nyvě z hrdla tryská slavíků (A) žár lásky, kterou hříchem zovete! (A+B) Jdi sám si v ten ráj, kde bledý mučedník a svadlý stařec v mrazném blahu mdlí!“ 681
Aucassin stupňuje své vzrušené přesvědčení několikerou antitezí, v níž peklo zpodobňují plameny a žár (B) a ráj opět světlo a zpěv (A); oba motivy pak básník spojí v jednom verši, nastavuje tak zrcadlo uvědomělému a moudrému stáří. Florus je dojat, ale Aucassinovi nemůže pomoci, nechce li Nicolettu vydat Garinově nemilosrdnosti. V tomto okamžiku oba básníci nechají do hry vstoupit nepřítele, hraběte Bougarta z Valence. 682 Zeyerův obraz truchlícího Aucassina je doplněn jakoby dekadentní kresbou dekorace napadnutého města a ponurým líčením samotného paláce, kde Garin
„Šel vrávoravým krokem, sledoval bled jako přízrak, v očích chorou zář. sbor starců dlouhou chodbou, vnikli pak Jak kolem lože zmírajícího do síně polotemné, ve křesle jen šeptem starci úžas jevili kde Aucasin jak zlomen spočíval, nad strnulostí Aucasinovou.“
I tady, v poměrně krátkém úseku textu básník předkládá sedmerý metaforický obraz stáří a smrti. Nicméně k boji je Aucassin okamžitě připraven, jakmile mu otec slíbí setkání s milovanou Nicolettou. Lehce parodizující tón středověkého pěvce, podle
681 ZEYER, s. 139 140. 682 V Zeyerově textu – hrabě Bougars z Valence. něhož Aucassin bojuje statečně jen díky představě, že by se takto ještě více zalíbil Nicolettě, Julius Zeyer převádí ve skutečně hrdinný boj. V něm se Aucassin svou statečností a krásou vyrovná všem úžasným rytířům Karla Velikého. Opět znásobuje motivy doprovázející obrazy mládí a lásky, dramatičnosti okamžiku dosahuje mistrovskými příměry s bohatě rozvinutými přirovnávanými prvky i antitezemi. Láska a mládí se nakonec spojí v motivu vítězství. Pětinásobnou antitezí jediného motivu, dokonalou hrou slov vloženou do protikladů, povyšuje básník obrazy pocitů na úroveň živlů, intenzívně zapojuje čtenářovo vnímání a obrazotvornost, umocňuje je nejen opakováním metaforickým, ale i opakováním stejně větných konstrukcí:
„a v čele voje vyjel Aucasin a přec duši křídla dávala na bílém koni, cválal do města ta nyvá choroba, neb Aucasin a blesky pršely mu ze zraků, zjev Nicolettin nemoh’ odloučit a jako divem v hrudi mužů všech od myšlénky velkého vítězství, se zápal rodil, víra v vítězství. jež dobyt nutno bylo. Letěl v boj […] přes všechnu sladkost lásky s vědomím, A v čele pluku letěl Aucasin že nese smrt a zhoubu odpůrcům, jak svatý Jiří, saň když potřít jel; a osudu a smrti velký stín jak zlaté ráno zářila mu líc v zář jeho spanilosti mísil se, a jeho sladká, z plavých ručejů až hrůza nepřátele jímala, se noříc vlasů dlouze proudících ten andělský když zřeli krásný zjev zpod lesklé helmy. Oči azurné kol něhož sice roucha hedvábná mu temné, dlouhé řasy slonily se vlnila, pestrá jak květů smalt a něha vesny linula se z nich, jenž mával smrtonosnou zbraní však, jel jako ve snu, mdloba podivná ten andělský když zřeli krásný zjev, jej držela, tíž lásky nesmírné, v jehož zracích azur nebes snil, však zhouba blesku rovně hrozila.“ 683
Výše zmíněný pětinásobný protiklad „živlů“ je motivicky důmyslně promyšlen:
683 ZEYER, J.; (1906), s. 144 145. smrt: láska (spolu s obrazem anděla a mládí): smrt a zhouba odpůrcům x sladkost lásky osudu a smrti velký stín x zář spanilosti hrůza x andělský zjev smrtonosná zbraň x květů smalt zhouba blesku x azur nebes.
Po tom, co oba autoři nechají Garina nesplnit slib a Aucassina šlechetně propustit a doprovodit poraženého nepřítele, Aucassin středověkého básníka naříká v tmavé kobce, kdežto Zeyerův Aucassin je uvězněn ve staré věži. Trubadúrův Aucassin vzpomíná na vězně, na svého předchůdce, jehož uzdravila láska, Zeyerův Aucassin se soustřeďuje jen na obraz Nicoletty a půvabnou apostrofu zpívanou dávným pěvcem přenese do několika veršů:
„Nicolete, flors de lis, „Ó, Nicoletto, květe nejkrasší, douce amie o le cler vis, na růžovém kři lásky vykvetlý, plus es douce que roisins pro tebe trpím, pro tvou milostnost, ne que soupe en maserin.“ Jež sladší jest než hrozen uzralý. […] Ne proto, že mi hoře snášet jest „Doce amie, flors de lis, zde v žaláři, zde v temnu, v samotě, biax alers et biax venirs ne proto lkám ! Jen proto, milená, biax jouers et biax bordirs, že svit tvých očí na mne nezáří...“684 biax parlers et biax delis, dox baisiers et dox sentirs, nus ne vous poroit haïr.“685
V textu Julia Zeyera pak následuje proud secesních obrazů, kdy noc zvýrazňuje tajemnou kulisu přírody obklopující obě věže. Básník rozvíjí pozoruhodnou perifrázi vycházejícího měsíce až k jeho konečnému pojmenování. Ten se tak stává půvabným svorníkem klenby noci, v němž se spojují i osudy obou milenců:
684 Tamtéž, s. 151 152. 685 DUFOURNET, J.; (1984), s. 74 a 76. „a slunce zacházelo za hory, se klenul nad vrcholky, rostl v báň, a teplá byla, jasná, tichá noc a pomalu vynořil velebně a klonila se na hrad, na město, se velký měsíc. Dlouhé pablesky do šera svého pláště halíc je. se vzduchem linuly a padaly Les dálný však jak láskou zachvěl se na město šikmo, na tu druhou věž nad tmavou stěnou stromů rozbřeskla ve stínu cypřišů, kde dřímala se bledá, nyvá zář, pruh zlatistý teď Nicoletta, tiše jako pták.“ 686
V části příběhu, kdy oba autoři pozorují Nicolettu, jak se odhodlaně spouští dolů do zahrady, používají působivých metafor. Středověký autor se snad nechal inspirovat některou z lidových písní o křehké víle. Julius Zeyer vytváří nový secesní obraz zvýrazňující vznešenost, bělost i křehkou nádheru:
„Ele avoit les caviaus blons et menus recercelés, et les ex vairs et rians, et le face traitice, et le nés haut et bien assis, et lé levretes vremelletes plus que n’est cerisse ne rose el tans d’esté, et les dens blans et menus ; et avoit les mameletes dures qui li souslevoient sa vesteure ausi con ce fuissent deus nois gauges ; et estoit graille par mi les flans qu’en vos dex mains le peusciés enclorre ; et les flors des margerites qu’ele ronpoit as ortex de ses piés, qui li gissoient sor le menuisse du pié par deseure, estoient droites noires avers ses piés et ses ganbes, tant par estoit blance la mescinete.“687
“do trávy A sebrala svůj vlekoucí se šat, když do vonné se nohy vnořily jenž, světlý mnohou nití stříbrnou, na pevné půdě, v spící zahradě, se leskl v záři lunné, nesla se ty malé, nahé nohy mramorné, jak krásný, bílý, plavý, štíhlý zjev jež bělostí svou zahanbily sníh tou dřímající, snivou zahradou těch sedmikrásek, jichž se dotknuly.“ tak lehkým krokem, rosu sotva že se stvolu trávy střásla, kráčejíc.“ 688
Nicoletta pak rozmlouvá s uvězněným Aucassinem: Julius Zeyer zvýší dramatičnost okamžiku tím, že dívka sama zpozoruje strážného, kdežto ve středověkém
686 ZEYER, J.; (1906), s. 152. 687 DUFOURNET, J.; (1984), s. 78 a 80. 688 Tamtéž, s. 153. textu je strážný jen pozorujícím a varujícím „dobrým člověkem“. V obou textech je však doplňujícím a oživujícím prvkem skladby píseň strážného:
„Mescinete o le cuer franc, „Ó, bílá holubice, chraň se, chraň! cors as gent et avenant, Se zbraní pod pláštěm tě hledá vrah; le poil blont et avenant, svá křídla rozepni a hledej les, vairs les ex, ciere rïant. než v zrádný úsvit promění se noc!“ 689 Bien le voi a ton sanblant : parlés as a ton amant qui por toi se va morant. Jel te di et tu l’entens : garde toi des souduians ki par ci te vont querant, sous les capes les nus brans ; forment te vont maneçant, tos te feront messeant, s’or ne t’i gardes.“690
Text písně soustředil Julius Zeyer do čtyř veršů, avšak její působivost zvýraznil strážcovými pocity. Pokračuje pak výčitkami Garinovými a smutkem Florovým a jim téměř do protikladu vypráví Nicolettino putování lesem, v němž všechno podléhá dívčině zjevu, jejímu osudu, pocitům, jejímu mládí a lásce. Příroda tvoří kouzelnou kulisu nejen krásné dívce, ale stává se alegorickým obrazem mládí, tedy jara. Je možné říct, že se dokonce stává poetickým obrazem ráje. Perifrázi takového obrazu rozezvučuje jedenáctinásobné vyjádření zpěvu, veselých zvuků, jásotu:
„A náhle, jak by byla ptákem též, až k nebi tryskal, pak zas tiše lkal se Nicoletta dala do zpěvu . jak přísvit lesa snivě, šeptal zas Slov neměla, jak slavík . Klokot jen jak mírný potok mechem rozlitý, jí na rty stoupal z duše úkrytu, smál hrdličkou se, vánkem domíral, té duše, která celá měnila by náhle zase vzlétl k blankytu se v jasný zvuk , jenž proudem jásavým jak prška perel vzhůru metnutých.“ 691
689 Tamtéž, s. 155. 690 DUFOURNET, J.; (1984), s. 88.
Jako by celá píseň byla rozložena do těch utichajících a znovu stoupajících zvuků, píseň rozložené do notové osnovy básníkových příměrů a metonymií. Logicky na strážcovu píseň navazuje i středověký trubadúr: Nicoletta překoná s mnoha strastmi nebezpečný příkop: „Si bel pié et ses beles mains, qui n’avoient mie apris c’on les bleçast, furent quaissies et escorcies et li snas en sali bien en dos lius.“692
A vydává se do lesa „plného dravé zvěře a hadů“. 693 Trubadúr uvádí na scénu neznámého, snědého muže přicházejícího zdaleka. Je stižen smrtelnou chorobou a odpočívá s pastýři na mezi u lesa. V příbězích Julia Zeyera se žádná postava neobjevuje, aniž by nesehrála určitou úlohu. Je vždy nějakým způsobem pojmenována či označena. Stává se nositelem nějaké myšlenky, motivu, poslem. Skutečným poslem je i v obou textech, Zeyerův cizinec je však okouzlen a uzdraven Nicolettinou krásou a půvabem a později se v příběhu objevuje ještě jednou, a to se svým vlastním, zajímavým příběhem. Zeyer naopak ze svého vyprávění vypustil Aucassinovo setkání se zchudlým pacholkem a soustředil pozornost více na mladíkovo putování lesem. Aucassin středověkého autora sice necítí svá zranění a myslí jen na Nicolettu, přece však jen zůstává spíše klopýtajícím a naříkajícím chlapcem než vznešeným hrdinou. Básník jako Julius Zeyer si nemohl nepovšimnou poetického prvku ve středověkém textu, tedy křižovatky sedmi cest. Jako motivu vedoucímu k určitému rozhodnutí a poznání jej básník použil třikrát, opět s určitým a typickým kompozičním, významotvorným záměrem: poprvé při Nicolettině bloudění, podruhé při bloudění Aucassinově a potřetí při jejich společné cestě za novým dobrodružstvím:
„tout un viés sentier anti, tant qu’a une voie vint u aforkent set cemin qui s’en vont par le païs.“694
691 ZEYER, J.; (1906), s. 157 158. 692 DUFOURNET, J.; (1984), s. 90. 693 Podle překladu JELÍNKA, Hanuše, Praha: Odeon, 1969, s. 32. 694 DUFOURNET, J.; (1984), s. 100. Nicolettino bloudění : „a stromy, unaveny, tišeji když šelestily, zastavila krok u místa podivného, sedm cest kde bílých hvězdou křižovalo se.“ 695 Aucassinovo bloudění: „viděl, sedm cest že před ním bílých křižovalo se, a opodál pod dubem spatřil stan ze samých květů vzdušně stavěný.“ 696 Společná cesta: „A záříc tulila se k milenci, a sedli na koně, a po jedné z těch sedmi cest se nyní pustili a z hlubokého lesa vyjeli.“ 697
Dalším pozoruhodným prvkem ve středověkém textu je Aucassinova apostrofa hvězdy. Dávný pěvec ji rozvinul v celou lyrickou píseň. Julius Zeyer z ní pak učinil jakýsi obrazový i obrazný vrchol noční přírody, jíž mladík putuje a v níž bloudí:
Středověká píseň: „Estoilete, je te voi, Douce suer, com me plairoit que la lune trait a soi. se monter pooie droit, Nicolete est aveuc toi, que fust du recaoir, m’amïete o le blont poil. que fuisse lassus o toi ! Je quid Dix le veut avoir Ja te baiseroie estroit. por la lumiere de soir Se j’estoie fix a roi, que par li plus bele soit. s’afferriés vos bien a moi, suer, douce amie.“698
695 ZEYER, J.; (1906), s. 162. 696 Tamtéž, s. 165. 697 Tamtéž, s. 167. 698 DUFOURNET, J.; (1984), s. 122. Zpracování Julia Zeyera:
„Střechou listnatou Tak Nicolettu k sobě volal Bůh, na nebi viděl hvězdu kmitati by v ráji navždy krásně svítila, se soumrakem, jenž padal jako déšť neb temno bez ní posud bylo tam. tak tiše, sladce stromům v koruny, Když v náruč nikdy víc ji nepojmu, a jinoch vzdychl: „Hvězdo třpytivá, kéž Bůh mi přeje krátký okamžik ty’s ona, která luně sleduje do ráje na ni patřit. Spadnu zas vždy modrou drahou nebes, vábí tě na smutnou potom zem, a pádem tím za sebou pán tvůj, měsíc! Běda mi! smrt najdu, která spásou poslední!“ 699
Julius Zeyer vytváří právě takovýto obraz, předehru k setkání obou milenců v noci, jež je jim nakloněna. S novým dnem pak přicházejí nová dobrodružství. Z nich však Zeyer přebírá ta, která děj posunují dopředu nebo jej objasňují, neparodizují a neodvádějí pozornost. Dávný básník však svou bitvou, kdy ženy bojují a muži se skrývají doma, bezesporu pobavil a rozesmál naslouchající publikum, pozdržel tak chvíli i dramatické vyústění příběhu. Zeyer jako básník konce devatenáctého století v žádném případě nepotřebuje svého čtenáře rozveselit právě tímto způsobem, dramatičnost příběhu je dostatečně dána jeho vlastními básnickými prostředky a soustřeďuje se spíše na celkový a jednolitý rámec příběhu: ve chvíli, kdy Nicolettini únosci přicházejí s krásnou dívkou do Kartága, Zeyer předkládá svému čtenáři strhující pohádkový příběh chůvy, jakoby převzatý ze Šeherezádina vyprávění. Stará žena má být právě toho dne upálena, v den, kdy uplynulo deset let od únosu panovníkovy dcery. Ta zmizela i s překrásným prstenem, který jí otec půjčil ke hraní. Z krádeže prstenu je chůva Lejla rovněž obviněna. Náměstí je v ten den zaplaveno lidmi – „tak velký byl ten lidu hustý tlum“ 700 – a všichni naslouchají stařenině příběhu. Po něm se rozhostí ticho a básník v něm postupně zvyšuje napětí přívalem myšlenek citů a vzpomínek, jež vygradují a vyřeší situaci přesně v nejvyhrocenějším okamžiku:
A bylo ticho, lid na kolena a každé slovo byla chápala se vrhl, plamen vzňal se pomalu, té cizí mluvy divné stařeny, a rudá zář se lila náměstím a jako tíž cos s ní se valilo,
699 ZEYER, J.; (1906), s. 165 166. 700 Tamtéž, s. 171. a v zlatých rouších zrcadlila se a jako světlo cos se rozbřesklo té bílé dívky, která na hřbetě jí náhle v duši, pouto drželo se velbloudově náhle vzpřímila. jí jakés však a hrdlo úžila Jak příval vod, jak vichrů šumění jí jakás němota; však pojednou to Nicolettě v hlavě hučelo, to pouto puklo, dívka vykřikla jak ve snách viděla se dítětem tak jasně, zvučně, celým náměstím pod palmou sedět, hrát si s prstenem že jako zvon zněl sladký její hlas: ,Má chůvo! Lajlo! Lajlo! Chůvo má!‘“ 701
Středověký autor nechává bezejmennou stařenu na počátku příběhu střežit uvězněnou Nicolettu, ve skladbě Julia Zeyera dostává nejen jméno, ale i příběh, stává se jednou z těch krásných zeyerovských postav oddaných stařenek, chův opatrovnic. Stejně tak se v Kartágu odehrává i chůvou vyprávěný příběh provensálského pěvce, s nímž byla uvězněna. Zeyer v jeho smutném příběhu vytvořil paralelu k osudu maurské princezny vězněné před Nicolettou ve staré věži v „slunné Provence“. Do třetice se v Kartágu objeví i onen neznámý snědý cizinec, kterého Nicoletta uzdravila a který se stal poslem její zprávy pro Aucassina. Ani tento krásný egyptský princ nemůže a nechce stát v cestě nepřekonatelné síle lásky Aucassina a Nicoletty. Dávný pěvec nechává Nicolettu bez vysvětlování poznat, že pochází právě z Kartága a že kartaginský král je její otec. Stejně jako v pohádce není dalšího vysvětlování zapotřebí. Následující události, vedoucí k rozuzlení, jdou rychle za sebou: Nicoletta se zázračně rychle naučí hrát na housle, skryje se v přístavu a vydá se lodí za Aucassinem. Ten se mezitím stal vládcem Beaucairu, protože jeho rodiče zemřeli.
1.7. Rozuzlení Ve starém textu je rozuzlení soustředěno do posledních tří částí. V nich Aucassin uslyší Nicolettinu píseň a dívka se vrátí do domu svých pěstounů. Hrabě již zemřel, avšak hraběnka žije, týden, neuvěřitelný celý týden nechá Nicolettu odpočívat, aby byla krásnější než kdy předtím: „Si le fist laver et baignier et sejorner uit jors tous plains.“ 702 Sama hraběnka pak jde pro plačícího Aucassina a přivádí ho k Nicolettě. Strastiplná dobrodružství mohou být konečně završena svatbou.
701 Tamtéž, s. 174 175. 702 DUFOURNET, J.; (1984), s. 160. Rozuzlení Julia Zeyera má opět promyšlenou a jakoby retrospektivní, shrnující kompozici: Nicoletta znovu putuje lesem poblíž Beaucairu, setkává se s pastýři a pod věží beaucairského hradu zpívá „píseň plnou tesknoty“, 703 stává se trubadúrem zpívajícím píseň o velké lásce Aucassina a Nicoletty. Setkává se s Florem a paní Blankou a je to právě v jejich domě, kde dochází ke třetímu setkání Aucassina a Nicoletty, k setkání konečnému. Opět mu předchází obraz připomínající chvíli, kdy se oba mladí lidé setkali podruhé a kdy příběh jejich velké lásky začal:
„a bělejší než labuť Nicoletta byla zas, a oděla se v hedbáv bohatý, a propletla si vlasy perlami, a sedla na polštáře nachové a sypali jí květy do klína, a větvemi z myrt kryli podlahu.“ 704
Jednoduchým, avšak obsahově vystupňovaným závěrečným příměrem, jakoby z úst středověkého trubadúra, se Julius Zeyer vrací ke stylu úvodního slova:
„a Nicoletta, dáma z Beaucairu, tak šťastna byla jako Aucassin, což znamená, že nelze porovnat jich blaho s ničím jiným na zemi.“ 705
Stejným způsobem pojali oba autoři i krátký epilog na úplné ukončení svých vyprávění.
Středověký text: „no cantefable prent fin, n’en sai plus dire.“ 706
703 ZEYER, J.; (1906), s. 182. 704 Tamtéž, s. 184. 705 Tamtéž, s. 185. 706 DUFOURNET, J.; (1984), s. 162. Text Julia Zeyera: „A skončen tak jest starý onen zpěv o věrné lásce těch dvou milenců ve slunném kraji sladké Provence.“ 707
Jeden z překladatelů Aucassina a Nicoletty , O. F. Babler, 708 vysoce hodnotí adaptaci Julia Zeyera: „Do českého písemnictví byla historka Aucassina a Nicoletty po prvé uvedena přebásněním, které je mu ke cti: Básník Julius Zeyer složil na její motiv svou Zvěst lásky z Provence , kterou původně otiskl v Lumíru (1887) a kterou, věnovav ji svému vodňanskému příteli Otakarovi Mokrému, později pojal do cyklu Z letopisů lásky . Zeyer středověký milostný příběh, vyprávěný v starofrancouzské předloze s realistickými rysy, důsledně zidealizoval a přehodil mu brokátový plášť své poesie.“ 709 Zatímco středověké dílko strhuje přirozeností, naivitou a spontánností, přebásnění Julia Zeyera nadchne a strhne čtenáře dramatičností a opravdovostí, svou secesní dekorativností, v níž příběhem žije každý prvek vytvářeného obrazu. A právě v tom spočívá síla Zeyerova stylu.
707 ZEYER, J.; (1906), s. 185. 708 Středověký text chantefable Aucassin et Nicolette byl do češtiny, ponecháme li stranou adaptaci Julia Zeyera, přeložen dosud třemi českými autory: Adolfem Holkem, O. F. Bablerem a Hanušem Jelínkem. 709 BABLER, O. F.; (1947), s. 62.
V. PŘÍLOHY
1.1. CESTA SVATÉHO BRANDANA V ILUSTRACÍCH DOMINIQUA TIXHONA
Opat Brandan a sedmnáct mnichů Velikonoce na velrybě Ostrov ptáků vyplouvají na cestu.
Ostrov s kouzelnou vodou v po Setkání s mořskými příšerami Přivítání v pozemském ráji tůčku
Brandan se svými bratry mnichy
1.2 AUCASSIN A NICOLETTA V OBRÁZCÍCH DOMINIQUA TIXHONA A IVANA BEDNÁŘE
Nicoletta se rozhodne prchnout z věže, v níž je uvězněna.
Nicoletta sestoupí do zahrady a vydává se hledat Aucassina.
Setkání Aucassina a Nicoletty. Aucassin hovoří o lásce, která musí být u mužů silnější než u ženy.
Nicoletta odchází do lesa a zanechává u pasáčků vzkaz v básnických metaforách pro Aucassina.
Aucassin a Nicoletta přijíždějí k moři.
Nicoletta a Aucassin jsou přepadeni a násilně rozděleni. Aucassin je spíše ve statické pozici, zatímco Nicoletta se snaží jednat.
V Kartágu: Nicoletta a emír, její snoubenec. Dívka se opět rozhodne prchnout a najít Aucassina.
Nicoletta se v převlečení dostává do Aucassinova království. Zpívá mu píseň o velké lásce dvou mladých lidí. Aucassin pláče.
Šťastné shledání Aucassina et Nicoletty.
Obrázky Dominiqua Tixhona zachovávají dva důležité motivické plány středověké skladby: příběh, v němž Aucassin má roli spíše pasivní, a vyprávění má i proto ironický podtext, a příběh o velké lásce. Zvěst lásky z Provence Julia Zeyera zdůrazňuje především silný vztah Aucassina a Nicoletty. Se stejným záměrem přistupuje k volnému překladu středověkého textu i Hanuš Jelínek. Zajímavé je vydání Jelínkova překladu z roku 1995. 710 Veršované části jsou psány kaligrafickým písmem,
710 JELÍNEK, H.; Aucassin a Nicoletta ; Praha: Primus, 1995. připomínající vzdáleně písmo starých rukopisů. Jejich autorem je Michal Plánka. 711 části v próze jsou psány obvyklým způsobem. Text je dále provázen ilustracemi českého malíře Ivana Bednáře. Malíř představuje, stejně jako Zeyer a Jelínek, především motiv lásky. Z předposlední strany této útlé knihy se dovídáme: „Cyklus osmi ilustrací ke starofrancouzskému textu vytvořil (Ivan Bednář) v roce 1958 okouzlen četbou pouze pro vlastní potěšení bez snahy po publicitě. Jednotlivé ilustrace jsou provedeny kombinovanou technikou kvaše s akvarelem ve formátu 28 x 19. Celý cyklus zakoupila svého času Východočeská galerie v Pardubicích.“ 712 Není také bez zajímavosti, že kniha vyšla díky iniciativě a finanční podpoře manželky ilustrátora Emilie Bednářové, jak je i napsáno v úvodu.
711 Michal Plánka (*1917). Grafik, historik a teoretik umění. Po absolvování Státní grafické školy v Praze studoval dějiny umění a estetiky na Filosofické fakultě UK v Praze a na filosofické fakultě UP v Olomouci. Pak byl do roku 1980 ředitel Galerie výtvarného umění ve Zlíně. JELÍNEK, H.; (1995), s. 83. 712 Tamtéž. Ivan Bednář, (* 1925, † 1993). Malíř, teoretik umění a pedagog. Patří k zakladatelům sítě regionálních galerií. V tématech jeho obrazů malovaných kombinovanou voskovou technikou, převažuje ženská figura a portrét, někdy ve spojení s krajinou nebo zátiším. Poetizoval skutečnost, a snažil se tak obohatit všední život o specifickou krásu výtvarného sdělení. Jeho díla jsou zastoupena ve veřejných a soukromých sbírkách u i nás v zahraničí. Tamtéž.
ZÁVĚR
Jedna z cest vedoucích k poznání osobnosti a díla Julia Zeyera je u konce. Byla to cesta dlouhá, složitá, plná nečekaných zvratů a odboček, cesta dobrodružná, ale právě proto zajímavá a nevšední. Přestože jde jen o jednu z cest, pomohla nám odhalit mnohé nejasnosti v básníkově díle a umožnila nám poznat dávné středověké francouzské skladby, se kterými se Zeyer musel setkat v nejrůznějších podobách. Co víc, dověděli jsme se, že pobýval v místech, kde tyto písně a legendy vznikaly. Inspiraci nacházel nejen v literárních památkách, ale i v památkách historických, v krajině i u lidí v ní žijících. Pokusili jsme se projít veršovanými skladbami, a docílit tak určité celistvosti jedné velké kapitoly Zeyerova díla. Nesmíme však zapomenout, že součástí básníkovy tvorby jsou i prozaické texty se zřetelnou inspirací francouzskými skladbami. Jde především o povídku Alexej, člověk boží a Román o věrném přátelství Amise a Amila. K legendě Alexej, člověk boží byl Zeyer inspirován jednou ze svých cest, a to již třetím putováním po Rusku v roce 1893. Okouzlila ho ruská příroda, tamní prostý lid i jeho písně. Dal si vyprávět o toulavých poutnících, až „se stal výjev nesmírně dojemný, k slzám pohnutlivý. Stará studená legenda, v níž duše zkamenělá vězela jako perla zarostlá, poesií Zeyerovou ožila, povstala a promluvila a už dýchati nepřestane.“ 713 Druhý prozaický text Román o věrném přátelství Amise a Amila vyšel poprvé v časopise Lumír v roce 1877. Při zpracování této staré chanson de geste si Julius Zeyer počínal podstatně volněji, než tomu bylo v případě Života svatého Alexise . Středověká chanson de geste Amis et Amile vznikla koncem dvanáctého století jako součást blaiveských gest patřících do cyklu, označovaného regionální. 714 Těmto skladbám jsme zatím věnovali jen kratší samostatné studie, 715 do naší práce jsme je již nezařadili pro obsáhlost zpracování, které vyžadují. Jedním z důležitých problémů, se kterým jsme se setkali, byla skutečnost, že Julius Zeyer nepovažoval za nutné zaznamenávat zdroje svých inspirací. Důležitý byl záměr spojit v jeden celek skladby o Karlu Velikém či o jiných hrdinech a převyprávět je tak, aby podstata příběhů zůstala zachována věrně a změnil se způsob podání. Na naší
713 VOBORNÍK, Jan: Julius Zeyer . Praha : Unie, 1905, s. 257 258. 714 ŠIMEK, O., Dějiny , s. 59 61. 715 NOVOTNÁ, Miroslava. Adaptace francouzských středověkých literárních textů v díle Julia Zeyera. In Otakar Novák; Tradice a modernost . Brno : Masarykova univerzita, 2006; s. 65 75. Adaptace francouzských středověkých literárních textů v díle Julia Zeyera . NOVOTNÁ, Miroslava. Les portraits des héros dans le roman Ami et Amil de Julius Zeyer . České Budějovice : Université de Boheme de Sud, Faculté de pédagogie, Département de langues et littératures romanes, 2005. 13 s. Opera Romanica 6. pouti za poznáváním francouzských inspirací v díle Julia Zeyera jsme se dostali k mnoha zajímavým a důležitým pramenům. Staré skladby jsme nacházeli v Národní knihovně v Praze, Národní knihovně v Paříži prostřednictvím internetového portu Gallica, knihovně v Centre Georges Pompidou či v univerzitních knihovnách v Paříži, Ženevě, Bruselu a v Lovani. Využili jsme i kvalitních internetových stránek vytvořených renomovanými medievalisty jako jsou Dominique Tixhon a Ian Short. Na webových stránkách o svatém Brandanovi těchto dvou odborníků, Tixhona a Shorta, je možné se seznámit s původním anglonormanským zněním legendy i s jeho překladem do současné francouzštiny. Dále jsou tyto texty obohaceny poznámkami o vzniku skladby, bibliografií, bestiářem a dalšími zajímavostmi. Stránky jsou doprovázeny Tixhonovými kresbami stylizovanými tak, aby připomínaly středověké iluminace vzácných rukopisů. Podobným způsobem sestavil Tixhon stránky o skladbě Aucassin a Nicoletta . Při četbě každé části Karolinské epopeje jsme odhalovali zdrojové starofrancouzské písně. Staré texty, z nichž mnohé nebyly do dnešní doby převedeny do současné francouzštiny, nás často přivedly k objevení zajímavých skutečností o samotných skladbách. Proto jsme se rozhodli představit každou starofrancouzskou píseň, kterou se Julius Zeyer ke svému dílu inspiroval, i z hlediska její role ve francouzské literatuře. Vycházeli jsme z poznámek v kritických vydání chansons de geste i z dalších odborných publikací. Některé údaje cenné pro představení staré skladby jsme nacházeli znovu i na internetových stránkách. Jde především o stránky nazvané obecně Imago mundi obsahující Dictionnaire des Oeuvres a další odkazy na hodnotné články nebo informace o tom, kde jsou vzácné rukopisy s chansons de geste uloženy. Sám Julius Zeyer ve svých předmluvách rád přirovnával stavbu hrdinského eposu ke stavbě gotického chrámu. Jde současně o symbolické a výstižné vyjádření básníkovy tvorby vůbec. V tomto významu jsme mohli také souhlasit s Františkem Václavem Krejčím, který označil Zeyera za básníka gotického. Krejčího tvrzení vycházelo z inspiračních zdrojů, s nimiž souvisí i převzetí námětu a kompozice středověkých skladeb. Tento názor doplňuje pohled Jaroslava Fryčera. Ten představuje Zeyera jako básníka secesního. Jeho pojetí vychází z doby vzniku Zeyerových skladeb a ze způsobu jejich zpracování jako „obnovených obrazů“. V naší studii jsme se mimo jiné pokusili dokázat, že tyto dva pohledy spolu souvisejí. Je třeba také ještě poznamenat, že nejen adaptace Julia Zeyera, ale i původní díla jsou natolik prodchnuta působivou obrazností a dramatickou sílou slova, že hledání jejich ekvivalentů ve francouzštině by bylo obtížné, ba dokonce neúčelné. To je také hlavní důvod, proč jsme předložili tuto práci v češtině. Český čtenář navíc může pochopit lépe některé souvislosti spojující autorovo dílo s jeho životem, s jeho vnímáním tehdejší společenské, politické i kulturní situace, může také objevit další cesty vedoucí k novým odhalením a pohledům na Zeyerovo dílo i osobnost. Nejenom na závěr veškerého konstatování patří náš velký dík profesoru Jaroslavu Fryčerovi za nasměrování na ty cesty, které dosud nebyly prozkoumány, za možnost povídat si o nich, a nacházet tak další a další inspirace pro postup naší práce. Stejně velký dík patří i paní docentce Jitce Radimské, která převzala zapálenou pochodeň usměrňující běh našeho směřování a dovedla nás až do konce.
BIBLIOGRAFIE:
o AUTRAN, Joseph; La Lyre à sept cordes; Paříž: Calmann Lévy, 1877. o BABLER, Otto František, Aucassin a Nicoletta , Zbraslav: Eduard Beaufort, 1947. o BALAJKA, Bohuš; Přehledné dějiny literatury I., Praha: Fortuna, 1995. o BEKKER, Immanuel; Der Roman von Fierabras, Provenzalisch , Berlin: Bei G. Reimer, 1829. o BÍLÝ, Jiří; Cesta Julia Zeyera za vírou a konfesí , in Teologické listy, č. 1, Praha: 2002. o BLANCHARD, Joël; QUEREUIL, Michel; Ami et Amil, chanson de geste, traduite en français moderne , Traductions des classiques français du Moyen Age, Paříž, 1985. o BLAŽKE, Jaroslav; Kouzelné zrcadlo literatury, Písemnictví 19. věku, Praha: Velryba, 1999. o BOUTET, Dominique; Le Cycle de Guillaume d’Orange; Paříž : Lettres gothiques, 1996. o BRANDIN, Louis; Berthe au grand pied, Paříž: Boivin & C ie ,1924. o BRANDIN, Louis; Chanson d’Aspremont, chanson de geste du XII e siècle, Paříž: Librairie Ancienne Honoré Champion, 1923. o CASTETS, Ferdinand, La Chanson des quatre fils Aymon ; Ženeva: Slatkine, 1974. o CIBULA, Václav; Hrdinské legendy staré Francie , Praha: Albatros, 1973. o ČERNÝ, A.; Za Edvardem Jelínkem, časopis Světozor, XXX, rok 1896. o DE COMBARIEU DU GRES, Micheline, SUBRENAT, Jean, Les Quatre fils Aymon ou Renaud de Montauban ; Paříž: Gallimard 1983. o DE REIFFENBERG, Frédéric; Chronique rimée de Philippe Mouskès, Tome II. , Brusel: M. Hayez, imprimeur de la commission royale d’histoire, 1838. o DEMAISON, Louis; Aymeri de Narbonne, chanson de geste, tome 1 a 2, Paříž: Librairie de Firmin Didot et Cie, 1887. o DEMBOWSKI, Peter Florian; Ami et Amil, chanson de geste , Paříž: Librairie Honoré Champion, éditeur, 1969. o DUBY, Georges; La société chevaleresque, Hommes et structures du Moyen Age (I); Paříž: Falmmarion, 1979. o DUFOURNET, Jean, Aucassin et Nicolette , Paříž: GF Flammarion, Édititon critique, 2 e édition revue et corrigée, 1984. o DUFOURNET, Jean, LACHET, Claude; La littérature française du Moyen Age, I. Romans et chroniques; Paříž: Flammarion, 2003. o FARAL, Edmond; Les arts poétiques du XII e et XIII esiècles , Recherches et documents sur la technique littéraire du Moyen Age, Paříž, 1924. o FAVATI, Guido, Voyage de Charlemagne ; Bologna: Libreria Antiquaria Palamverde, 1965. o FENCL, Florian; Julius Zeyer a Vodňany, K jubileu 100. výročí narození a 40 výročí smrti Julia Zeyera uspořádal Florian Fencl, České Budějovice: Jihočeské vydavatelské a nakladatelské družstvo, 1941. o FRANCISQUE MICHEL; Les Voyages merveilleux de Saint Brandan à la recherche du paradis terrestre, Légende en vers du XII e siècle, Paříž: A. Claudin, 1878. o FRÁNEK, Michal: Motiv cesty v díle Julia Zeyera . In: Fedrová, Stanislava Havlík, Jiří Jedličková, Alice (eds.): Cesta tam a zase zpátky v české literatuře . Sborník z celostátní studentské literárněvědné konference 2002. Praha: Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2003. o FRYČER, Jaroslav, La décadence, le néoromantisme et le modernisme tchèque : exemple français ; Revue de littérature comparée 3/1994, Vídeň, 1994. o FUČÍK, Julius; Tři studie, Praha: Československý spisovatel, 1973. o GASTON, Paris; Histoire poétique de Charlemagne , Paříž: Librairie A. Franck, 1863. o GUESSARD, François; Macaire, chanson de geste , Paříž: Librairie A. Franck, 1866. o HATANOVÁ, Simona, JANÁČEK, Jiří; Dopisy Julia Zeyera Karolíně Světlé (1892 1898), Liberec: Česká beseda, 1999. o HELLMUTH BRAUNER, Vladimír; Přátelství básníka a malířky, Vzájemná korespondence Julia Zeyera a Zdenky Braunerové, České letopisy sv. 2, Praha: Vyšehrad, 1941. o HENRY, Albert: Berte as grans piés , Ženeva: Librairie Droz s. a., 1982. o HENRY, Patrice.; Les Enfances Guillaume , Paříž: Société des anciens textes français, 1935. o HERITES, František; Vodňanské vzpomínky, Praha: Československý spisovatel, 1958. o HOLK, Adolf, Aucassin a Nicoletta , Praha: Žeň z literatur, svazek XXI., 1909. o HONZÍKOVÁ, Milena, Julius Zeyer a Vilém Mrštík; Praha: Karlova Univerzita, 1971. o HRBATA, Zdeněk; Romantismus a Čechy, H&H 1999. o HUISMAN, Marcelle, HUISMAN, Georges; Contes et légendes du Moyen Age français; Paříž: Fernand Nathan, 1931. o JACOBS, Joseph; Keltské pohádky a pověsti; Britské ostrovy a Irsko, Brno: 1996. o JELÍNEK, Hanuš, Aucassin a Nicoletta , Praha: Odeon, 1969. o JELÍNEK, Hanuš, Aucassin a Nicoletta , Praha: 1995. o JULLIEN, Marcel; Charlemagne, Karel Veliký, Praha: Svoboda, 1995. o JURČINOVÁ, Eva; Julius Zeyer, Praha: Topič, 1941. o KODYM, Stanislav; Dům U Halánků, Praha: Československý spisovatel, 1955. o Kol. autorů; Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století, Slovníková příručka, Praha: Československý spisovatel, 1973. o KOSCHWITZ, Eduard; Karls des Grossen Reise nach Jerusalem und Constantinopel ; Lipsko: O. R. Reisland, 1913. o KOSCHWITZ, Eduard; Karls des Grossen Reise nach Jerusalem und Constantinopel ; Heilbrönn, verlag von Gebr. Henninger, 1883. o KREJČÍ, František Václav; Julius Zeyer, Praha: Nakladatelství Hejda & Tuček, 1901. o KŘIVSKÝ, Petr, SKŘIVAN, Aleš; Století odchází, Světla a stíny „belle époque“ , Praha 2004. o KVAPIL, Josef Šofferle, Gotický Zeyer; Praha: Duch a tvar, svazek 2., 1942. o KVAPIL, Josef Šofferle, Zikmund, J.; Ve stínu Orfea; Julius Zeyer a rodina Kalašových v dopisech, (1879 1900) , Praha: Nakladatelství Bohuslav Rupp, 1949. o Květy , ročník XXI., kniha XLII, první pololetí, 1889 o LAFON, Mary; Fierabras, légende nationale, Paříž: Librairie nouvelle, 1857. o LANGLOIS, Ernest; Le Couronnement de Louis, chanson de geste, Paříž: H. Champion, 1969. o LANLY, André; Le Couronnement de Louis, chanson de geste du XII e siècle , Paříž: H. Champion, 1969. o LEBILLY, Nathalie, GAMARD, Mathieu; Les Grands Textes du Moyen Age et du XVI e siècle; Paříž: Magnard, 2005. o LE GOFF, Jacques; Středověký člověk a jeho svět; Praha: Vyšehrad, 1999. o LEHÁR, Jan a kol.; Česká literatura od počátků k dnešku, Praha: Nakladatelství Lidových novin, edice České historie, sv. 4., 1988. o LENDEROVÁ, Milena; K hříchu i modlitbě, Kolumbus, 1999. o LEVÝ, Otakar; Baudelaire, jeho estetika a technika , Spisy FF MU, Brno 1947. o Lexikon…. o MARTEN, Miloš; Akord, Praha: 1916. o MED, Jaroslav; Spisovatelé ve stínu , Praha: 2005. o MÉTRAUX, Daniel; A Critical Edition of Girart d’Amiens’ L’Istoire Le Roy Charlemaine; New York: The Edwin Mellen Press, 2003. o NEČÁSEK, Antonín; J. Zeyer (nekrolog), časopis Lumír, rok 1901. o PARIS, Gaston; Histoire poétique de Charlemagne , Paříž: Librairie A. Franck, 1863. o PARIS, Gaston; Légendes du Moyen Age; Paříž: Hachette, 1904. o PAULINY DANIELISOVÁ, Mariana, SLAVKOVSKÁ, Gizela, Aucassin a Nicoletta , Bratislava: Tatran, 1974. o PAYEN, Jean Charles; Le Moyen Age; Paříž: Flammarion, 1997. o PEYLET, Gérard; La Littérature Fin de siècle de 1884 1898, Entre décadentisme et modernité , Paříž: Thémathéque/Lettres, 1994. o PRÉVOST D’ARLINCOURT, Charles Victor; Charlemagne ou La Caroléïde , Paříž: Le Normant, 1818. o PROTIVA, Josef; Věřte v mé přátelství, Dialog z korespondence Julia Zeyera a Zdenky Braunerové, Praha: Dilia, 1979. o PUTNA, Martin C.; Julius Zeyer , in Česká katolická literatura, Praha: Torst, 1998. o REBISCHER, Paul, Le Voyage de Charlemagne à Jérusalem et à Constantinople ; Ženeva: Droz 1965. o REY, A. Le Petit Robert des noms propres ; Paříž: Dictionnaire Le Robert, 2004. o RIEDLBAUCHOVÁ, Tereza; Poutník Julia Zeyera , in: Tvar 3, Praha: 1999. o RIEDLBAUCHOVÁ, Tereza; Julius Zeyer: Král a žebračka , in: Tvar 1, Praha: 2002. o RIEDLBAUCHOVÁ, Tereza; Julius Zeyer , in: Reflex, rubrika Causa, Praha: 2006. o SEC, Ivan: Keltské mýty a legendy , Brno: Koala, 2004. o SHORT, Ian, La Chanson de Roland , Lettres gothiques, 2 e édition, Paříž : Le Livre de poche, 2001. o SUARD, François; Les Quatre fils Aimon; Paříž: Castor Poche Flammarion, 2000. o ŠACH, Josef; O náboženském smýšlení Julia Zeyera; Praha: Česká grafická Unie, 1942. o ŠALDA, František Xaver; České medailony, Světová četba, sv. 215, Praha: 1959. o ŠIMEK, Otakar; Dějiny francouzské literatury v obrysech, Díl první, Středověk , Praha: Sfinx Bohumil Janda, 1947. o ŠIMEK, Otakar; Dějiny francouzské literatury v obrysech, díl první Středověk , Praha: Sfinx Bohumil Janda, 1947. o ŠIMEK, Otakar; Julius Zeyer, časopis Lumír, rok 1901. o ŠOLLE, Zdeněk; Vojta Náprstek a jeho doba, Praha: Felis, 1994. o THOMAS, Walter; Le décasyllabe roman et sa fortune en Europe , Travaux et Mémoires de l’Université de Lille, Lille: 1904. o TOMAN, Prokop Hugo; Zdenka Brauenrová, Praha: 1963. o TROUP, Miloslav, PELÁN, Jiří, Píseň o Rolandovi , Praha: 1987. o TUFFRAU, Paul; La légende de Guillaume d’Orange; Paříž: Edition d’Art, 1923. o TYSSENS, Madeleine, Le Voyage de Charlemagne à Jérusalem et à Constantinople ; Gand: E. Story Scientia, 1978. o URBAN, Otto; Česká společnost 1848 1918, Praha: Svoboda, 1982. o VAN EMDEN, Wolfgang; Girart de Vienne par Bertrand de Bar sur Aube ; Paříž: A. et J. Picard et C ie , 1977. o VLČEK, Tomáš; Texty, sny, obrazy (sborník zeyerovských přednášek) , Vodňany: 1997. o VOBORNÍK, Jan; Julius Zeyer , Praha: Unie, 1907. o WITTLICH, Petr; Česká secese , Praha: Odeon, 1982. o ZBROJNÝ, Václav; Julius Zeyer, Praha: Melantrich, 1921. o ZEYER, Julius, Z letopisů lásky , řada I. a II., Praha: Unie, 3. vydání, 1906. o ZEYER, Julius; Karolinská epopeja I., sv. XIX, 3. vydání, Praha: Unie,1906. o ZEYER, Julius; Karolinská epopeja II., sv. XX, 3. vydání, Praha: Unie,1907. o ZEYER, Julius; Kronika o svatém Brandanu, Praha: Unie, 1906. o ZEYER, Julius; Listy třem přátelům , vydal Jan Voborník, III. Třída České Akademie věd a umění, sv. X, Praha 1938. o ZEYER, Julius; Maeldunova výprava , Praha: Unie, 1906. o ZEYER, Julius; Ondřej Černyšev, 3. vyd., Praha: Unie,1902. o ZEYER, Julius; Román o věrném přátelství Amise a Amila , Praha: Unie,1904, vyd. 3. o ZEYER, Julius; Vojta Náprstek, časopis Světozor, XXX, rok 1896.
WEBOGRAFIE:
o Adenet le Roi ; http://www.medievalenfrance.com/site/auteurs/affateurphp?nom=adenetleroi. o Albéric ; http://www.cosmovisions.com/Alberic.htm o Alfred Tennyson ; http://translate.google.com/translate?hl=fr&sl=en&u=http://en.wikipedia.org/wi ki/Alfred_Tennyson,_1st_Baron_Tennyson&sa=X&oi=translate&resnum=2&ct =result&prev=/search%3Fq%3Dlord%2BAlfred%2BTennyson%26hl%3Dfr%2 6sa%3DG. o Andrea da Barberino ; http://www.classicitaliani.it/index004.htm. o Arnold de Wyon; http://fr.wikipedia.org/wiki/Arnold_de_Wyon. o Aucassin et Nicolette : http://gallica.bnf.fr./themes/LitMAu.htm. o Benedeit Le voyage de saint Brendan ; http://www.fabula.org/actualites/article15837.php. o Bogny sur Meue, Château Regnalt ; http://www.insitucom.fr/bogny/chateau regnault/index.html. o Bran ; http://keltic.johnny.free.fr/mythes/B/bran_le_corbeau.htm. o Brandan; http://mypage.bluewin.ch/brandan/pages/page02.html. o Brendan de Clonfert ; http://fr.wikipedia.org/wiki/Brendan_de_Clonfert. o Brendan ; http://www.abredor.com/titres/brendan.html o Brendan ; http://yclady.free.fr/ikonbrendan.html. o Clotaire II ; http://olivier.landemarre.free.fr/france/clotair2.htm . o Copiste et destinataire ; http://perso.orange.fr/4filsaymon/copetdest.htm. o David Aubert ; http://www.medievalenfrance.com/site/auteurs/affauteur.php?nom=davidaubert. o DE LA HAYE, Sabine, Cette femme fatale : approche d’un thème de prédilection du Symbolisme pictural belge; http://www.art memoires.com/lettre/lm2123/23ulgfemfat.htm. o Dictionnaire biographique; http://www.cosmovisions.com/Bouquet.htm. o Dictionnaire des Oeuvres ; http://www.cosmovisions.com/textAspremont.htm. o Dictionnaire des œuvres ; http://www.cosmovisions.com/textAymon.htm. o Dictionnaire des œuvres ; http://www.cosmovisions.com/textAymon.htm. o Dictionnaire des oeuvres; http://www.cosmovisions.com/textTurpin.htm. o Dictionnaires des œuvres ; http://www.cosmovisions.com/textOgier.htm; o Encyclopédie n ligne ; http://encyclopedia.jrank.org/fr/STE_SUS/CHARGE_WHITLEY_1830_1909_h tml. o Encylopédie Mythica ; http://translate.google.com/translate?hl=fr&sl=en&u=http://www.pantheon.org/a rtcles/f/freya.html&sa=X&oi=translate&resnum=10&ct=result&prev=/search% 3Fq%3DFreya%26hl%3Dfr%26sa%3DG o Fabulous Voyages ; http://translate.google.com/translate?hl=fr&sl=en&u=http://www.timelessmyths. com/celtic/voyages.html&sa=X&oi=translate&resnum=2&ct=result&prev=/sear ch%3Fq%3DMael%2Bduin%26hl%3Dfr%26sa%3DG. o Ferdinand Castets ; http://www3.webng.com/lengadoc/lambert.htm. o Fierabras ; http://www.cosmovisions.com/textFierabras.htm. o Fierabras ; http://www.universalis.fr/corpus encyclopedie/130/t230868/encyclopedie/fierabras.htm. o Fierabras ; http://www.dhistoria.com/carpetas/2005/05/ fierabras .html. o Frédégonde et Brunehaut ; http://mboullic.club.fr/fredegonde_et_brunehaut.htm. o Freyia ; http://grenier2clio.free.fr/nordique/freyia.htm. o Freyja; http://fr.wikipedia.org/wiki/Freyja. o Gace de la Buigne ; http://www.arlima.net/eh/gace_de_la_buigne.html o Garin de Montglane ; http://www.cosmovisions.com/textGarin.htm. o Gérart de Roussillon ; http://www.societe perillos.com/gerardroussillon.html. o Guillaume au Court Nez ; http://www.cosmovisions.com/textGuillaume.htm. o Guillaume de Gellone ; http://fr.wikipedia.org/wiki/Guillaume_de_Gellone o Chanson d’Aspremont; http://www.familles.com/collection privee/oeuvres/Chanson+d'Aspremont/Texte+et+Initiales+histori%E9es/00 014625.html. o Chanson de Roland, Edition de Léon Gautier ; http://fr.wikisource.org/wiki/La_Chanson_de_Roland_(%C3%89dition_de_L% C3%A9on_Gautier)_ _Premi%C3%A8re_partie. o Chanson de Roland ; http://www.geocities.com/iblbo/archivo/cantroldan/menu.htm. o Charles Victor Prévost d’Arlincourt ; http://fr.wikipedia.org/wiki/CharlesVictor_Pr%C3%A9vost_d'Arlincourt. o Chilpéric I er ; http://olivier.landemarre.free.fr/france/chilper1.htm . o Joseph Autran ; http://fr.wikipedia.org/wiki/Joseph_Autran. o Kronborg Castle and Holger Danske ; http://www.copenhagenpictures.dk/kronborg.html. o Holger Danske ; http://da.wikipedia.org/wiki/Holger_Danske_(sagnhelt). o La légende ardennaise de Quatre fils Aymon ; http://perso.orange.fr/4filsaymon/index.htm. o La légende ardennaise des quatre fils Aymon ; http://perso.orange.fr/4filsaymon/index.htm. o La Légende de Saint Brandan ; http://www.france pittoresque.com/legendes/32.htm. o La légende en images ; http://perso.orange.fr/4filsaymon/legenim.htm. o La Poésie épique ; http://www.staff.hum.ku.dk/hp/apercu/apercu3_00.htm. o Le Carnaval : http://aucassinetnicolette.d t x.com/pages/page31.html. o Le merveilleux voyage de Saint Brendan à la recherche du Paradis ; http://www.arbredor.com/titres/brendan.html. o Le Pèlerinage de Charlemagne ; http://www.staff.hum.ku.dk/hp/apercu/apercu3_00.htm o Le Voyage de Maelduin ; http://translate.google.com/translate?hl=fr&sl=en&u=http://www.seekermagazin e.com/v0598/tongues.html&sa=X&oi=translate&resnum=4&ct=result&prev=/se arch%3Fq%3DMael%2Bduin%26hl%3Dfr%26sa%3DG. o Le Voyage de Saint Brandan ; http://fr.wikisource.org/wiki/Le_Voyage_de_saint_Brandan. o Le voyage de Saint Brandan; http://mypage.bluewin.ch/brandan/. o Le voyage de Saint Brendan, abbé, à la recherche de la terre promise ; http://jacbayle.club.fr/livres/Utopie/Brendan.html. o Les Carolingiens de 715 à 987 ; http://mboullic.club.fr/carolingiens.htm. o Les Carolingiens ; http://www.fapage.com/carolingiens02.htm. o Les Enfances Garin de Monglane ; http://www.uottawa.ca/academic/arts/lfa/activites/textes/Garin/pres.htm. o Les chansons de geste ; http://www.cosmovisions.com/textGeste.htm. o Les chiens célèbres ; http://membres.lycos.fr/chiengendarmerie/cel.htm. o Les nordiques ; http://www.outre-vie.com/mythologie/nordique.htm. o Leyendas de Toledo ; http://www.leyendasdetoledo.com/index.php?option=com_content&task=view& id=19&Itemid=48 o Lord Alfred Tennyson ; http://www.online literature.com/tennyson/. o Louis le Pieux ; http://mboullic.club.fr/louis_1er.htm. o Maelduin ; http://www.xs4all.nl/~lange01/mael/du01.html. o Maeldun ; http://keltic.johnny.free.fr/mythes/M/maeldun.htm. o Maeldun ; http://www.ardue.org.uk/library/book5/maeldun.html. o Navigation de Saint Brendan ; http://www.utqueant.org/net/fascinationbren.html. o Noctes Gallicanae Einhardi Vita Karoli Magni Annales ; http://www.noctes gallicanae.org/Charlemagne/Eginhard/Eginhard_introduction.htm o Ogier le Danois et Holger Danske ; http://hist.olieu.net/ogier/ogier.htm; o Ogier le Danois ; http://hist.olieu.net/ogier/ogier.htm. o Ogier le Danois ; http://www.sitec.fr/users/mcos/ogier.html. o Ommegang; http://www.ommegang.be/index2.php?idx=23&lg=fr. o Orlando ; http://www.itismarconipadova.it/adp/adp2000/2d/BERTA.htm; o Patrick Weston Joyce ; http://translte.google.com/translate?hl=fr&sl=en&u=http://en.wikipedia.org/wiki /Patrick_Weston_Joyce&sa=X&oi=translate&resnum=1&ct=result&prev=/searc h%3Fq%3Dold%2BCeltic%2BRomances%2Bpw%2BJoyce%26start%3D10%2 6hl%3Dfr%26lr%3D%26sa%3DN o Philippe Mousket ; http://www.medievalenfrance.com/site/auteurs/affauteur.php?nom=philippemou squet o Prépublication des Actes; www.bookmark.demon.nl/rencesvals/actes/ weifenbach .htm. o Préraphaélisme ; http://fr.wikipedia.org/wiki/Pr%C3%A9rapha%C3%A9lisme. o Raimbert de Paris; http://www.medievalenfrance.com/site/personnage/index.htm. o Saint Brendan ; http://upload.wikimedia.org/wikipedia/fr/c/c9/SaintBrendan.jpg o Valkyrie ; http://fr.wikipedia.org/wiki/Valkyrie. o Valkyrie ; http://www.cosmovisions.com/$Valkyries.htm.
Résumé
V naší komparatistické studii jsme se snažili představit poetické postupy českého spisovatele druhé poloviny devatenáctého století Julia Zeyera (26. dubna 1841 – 29. ledna 1901). Básník je považován za jednoho ze „nejfrancouzštejších“ spisovatelů nejen této doby, ale i epoch následujících. Díla Julia Zeyera stále inspirují mnohé autory a badatele.
Julius Zeyer Julius Zeyer byl výjimečnou osobností konce devatenáctého století. Byl nejspíše spisovatelem, který v té době také nejvíce cestoval. V první řadě mířil nejčastěji do Francie, a to nejen díky původu svého otce, jehož rod pocházel z Alsaska, ale také díky středověké francouzské literatuře, která nepřestávala básníka oslovovat a inspirovat. Zeyer navštěvoval i jiné země: Itálii, Španělsko, Tunis, Rusko a další. Hrdinové středověkých písní a legend byli básníkovi blízcí svou vírou, věrností této víře a svému králi, svými vznešenými cíli a ctnostmi. Ty ostatně byly stejné v zemi Franků i v českém království. Zeyer toužil přiblížit dobu těchto velkých ctností a velkých hrdinů českému publiku druhé poloviny devatenáctého století. Jeho přáním bylo oživit je znovu prostřednictvím středověkých děl a na jejich základě vytvořit, podle básníkových vlastních slov, „obnovené obrazy“. V první části naší studie jsme představili několik událostí, osob, které měly vliv na Zeyerův život i dílo, a některé myšlenky našeho básníka, abychom tak lépe přiblížili jeho tvůrčí postupy, abychom objasnili jeho postoje a volbu středověkých skladeb. Nejrozsáhlejší a bezpochyby také nejpozoruhodnější Zeyerovou adaptací je Karolinská epopeja , jejíž vznik jako by byl inspirován samotnou genezí epických hrdinských skladeb francouzského středověku. Tetralogie Karolinská epopeja obsahuje Pohádku o Karlu Velikém , Román o čtyřech synech Ajmonových , Píseň o Rolandu a Píseň o korunování krále Lovise. Všechny čtyři skladby vyšly v letech 1888 až 1893. Při svých častých pobytech ve Francii Julius shromáždil pozoruhodné množství středověkých písní a básní. Obdivovatelé i badatelé neustále objevují další a další inspirační zdroje Zeyerových adaptací. Kromě rozsáhlé Karolinské epopeje vytvořil básník skladby vycházející z Legendy o svatém Alexisovi , Cesty svatého Brandana , z některých bretaňských příběhů a z písně Aucassin a Nicoletta. Na základě srovnání původních středověkých skladeb, přesněji některých chansons de geste a legend, jsme se pokusili představit tvůrčí metodu Julia Zeyera, která podle nás spočívá v několika základních principech: 1) v mistrovské práci s jazykem; 2) v tvorbě působivých slovních obrazů na základě této práce s jazykem; 3) v uvádění snu ve svých dílech či vytvářením snové atmosféry; 4) důsledným používáním blankversu v epopeji a v legendách; pětistopý nerýmovaný verš zřejmě také vyhovoval hlasitému přednesu lépe než alexandrín. Středověké skladby, z nichž jsme vycházeli při našem srovnání a z nichž nutně vycházel i Julius Zeyer, jsou většinou psány desetislabičným asonovaným veršem. Všechny tyto principy jsou dále postaveny na využití určitých básnických struktur; jde o: 1) plynulý a působivý proud obrazů, kterého básník dosáhl bohatým rozvinutím epitet 2) či bohatými metaforami a personifikacemi, 3) četnými příměry – Julius Zeyer často používá celé řetězce přirovnání, aby tak dosáhl dramatické gradace obrazů a dějů. 4) Zvýraznění některých hlásek, aby básník dosáhl eufonie či kakofonie pro zvýraznění některých situací. 5) Působivý a dramatický tok dialogů, které plynule, nenápadně a citlivě přecházejí v monology či autorské komentáře. Díky těmto principům a postupům Julius Zeyer proměňuje určitou strohost středověkého textu v obdivuhodný plastický a dynamický obraz. Otázkou vzniku chansons de geste se zabývají světoví medievalisté již tři staletí a dodnes ji nedokázali uspokojivě vyřešit. Nesporné však je, že cílem středověkých básníků a stejně tak i cílem Julia Zeyera bylo představit císaře Karla Velikého nejenom v celé jeho vznešenosti a slávě, ale představit ho také jako člověka hluboce lidského a trpícího. Stejným způsobem pak básníci postupovali i při uvádění postav rytířů. Je také velice pravděpodobné, že autoři chansons de geste nechtěli vytvořit co nejvěrnější obraz určité historické události, ale naopak, jejich přáním a cílem bylo představit je v novém obraze a s novým patosem. Vytvořili takové hrdiny, jejichž charaktery mohly působivě vyniknout v dramatických dialozích. Tuto koncepci Julius Zeyer plně respektuje. Básník umísťuje své postavy do vyprávěcího rámce své vlastní představivosti, zpřístupňuje tak příběhy čtenářům své doby; můžeme konstatovat, že je svým tvůrčím pojetím „modernizuje“: obraz románský či gotický se tak stává obrazem secesním, avšak hlavní myšlenka díla zůstává stále zachována. Je tedy možné říct, že Julius Zeyer vložil do středověkého tématu nejenom bohatou škálu poetických prostředků, ale také působivou sílu své vlastní imaginace, fantazie a nadšení, zdůraznil pojem národní hrdosti a velikost starých Franků, kteří bojovali za stejné ideály, za jaké museli, a dokonce stále v době Zeyerově museli bojovat i Češi. Básník tak vzdává čest ideálům dvou epoch dvou národů. Shrneme li význam a přínos poetických adaptací Julia Zeyera, pak je nesporným faktem, že básník je jedním z prvních, kteří se úspěšně podepsali pod moderní českou adaptaci; jde o první poetický most spojující minulost a básníkovu současnost, o úspěšnou snahu představit kulturní prvky společné několika národům. Tuto skutečnost, tedy básníkovu mistrnou práci, způsob jeho adaptace, stejně jako pojetí původních středověkých francouzských skladeb, jsme se pokusili v naší práci podrobněji představit a objasnit.
Résumé
Dans notre étude comparative nous avons voulu présenter les procédés poétiques d’un écrivain tchèque de la seconde moitié du XIX e siècle, Julius Zeyer (26 avril 1841 – 29 janvier 1901). Il est considéré toujours comme un des écrivains le plus français de cette époque, mais aussi des époques suivantes. Les ouvrages de Zeyer ne cessent pas d’inspirer maints auteurs et chercheurs.
Julius Zeyer Julius Zeyer était un personnage exceptionnel dans la société tchèque de la fin du XIX e siècle. Il faisait partie des écrivains qui , à l’époque, voyageaient beaucoup. Il était particulièrement attiré par la France, grâce aux origines de sa famille, mais également par d’autres pays, essentiellement ceux de l’Europe romane. Si Julius Zeyer a commencé à se consacrer à la littérature médiévale, c’est que les héros du Moyen Age avaient été, à ses yeux, grands par leur foi, par leur fidélité à cette foi et leur fidélité à leur Roi, par leurs sentiments élevés et leurs nombreuses vertus. Ceux ci étaient en vérité les mêmes au royaume des Francs qu’au royaume de Bohême. Zeyer a voulu rapprocher ces « temps perdus », révolus – ceux des grandes vertus et des grands héros – au public tchèque de la deuxième moitié du XIX e siècle. Il a voulu les ranimer par l’intermédiaire d’ouvrages anciens et créer, selon ses propres paroles, « des tableaux rénovés ». Dans la première partie de notre étude nous avons présenté quelques événements, personnages qui influençaient la vie de Zeyer et certaines idées de notre poète pour approcher les procédés créateurs de Zeyer, pour éclaircir ses attitudes et son choix des compositions médiévales. L’adaptation zeyérienne la plus ample et sans doute la plus remarquable est L’Epopée carolingienne, dont la genèse s’inspira involontairement de celle des compositions épiques héroïques du Moyen Age. L’Epopée carolingienne comprend L’Histoire de Charlemagne, Le Roman des quatre fils Aymon, La Chanson de Roland et La Chanson du couronnement du roi Louis . Ces quatre compositions ont toutes été publiées entre 1888 et 1893. Au cours de ses nombreux séjours en France, Julius Zeyer a récolté une quantité considérable de chansons et de poèmes médiévaux. L’admirateur et l’adepte des ouvrages de Zeyer ne cesse pas de découvrir quantité de sources à l’origine de ses adaptations des textes médiévaux français. En dehors de la grande Epopée carolingienne , l’écrivain a également été inspiré par La Légende de saint Alexis, Le Voyage de saint Brandan, certaines histoires de Provence et de Bretagne et aussi par la composition Aucassin et Nicolette . La méthode créatrice de Zeyer, que nous avons essayé de présenter sur la base de la comparaison des compositions inspiratrices, à savoir certaines chansons de geste et des légendes, consiste dans quelques principes fondamentaux : 1° la maîtrise remarquable de la langue ; 2° la création des tableaux verbaux suggestifs grâce à cette maîtrise de la langue ; 3° le rêve ou un timbre de rêve, des rêveries voilant ses récits ; 4° l’emploi du vers blanc pour les épopées et pour les légendes qui convient mieux pour le récit à haute voix que l’alexandrin. Tous les principes mentionnés sont basés sur l’emploi de certaines structures poétiques : 1° un flot d’images obtenu par le riche déroulement d’épithètes ; 2° de riches métaphores et personnifications ; 3° de nombreuses comparaisons poétiques – Julius Zeyer emploie souvent les chaînes de comparaisons pour atteindre la gradation dramatique des images et des actions. Grâce à ces comparaisons, Zeyer accentue ou plutôt met en valeur l’effet suggestif et la plasticité de ses images ; 4° l’accentuation de certains sons pour atteindre de l’euphonie ou de la cacophonie ; 5° la maîtrise des dialogues dramatiques et suggestifs qui sont liés avec finesse avec les monologues et le commentaire de l’auteur. Grâce à ces principes, Julius Zeyer transforme la raideur du texte médiéval en un tableau plain de plasticité et de dynamisme ravissant. La question de la création des chansons de geste intéresse les médiévistes mondiaux depuis trois siècles, mais n’est pas encore résolue de nos jours. Le but du poète médiéval de même que celui de Julius Zeyer est clair : présenter l’empereur Charlemagne non seulement dans toute sa noblesse, mais aussi en tant qu’être profondément humain et souffrant. De la même façon, les poètes ont présenté deux communautés de chevaliers. Il est tout à fait probable que les auteurs des chansons de geste n’ont pas voulu créer le reflet historique fidèle d’un événement, mais ils ont donné aux réminiscences historiques ternes un nouveau sens et un nouveau pathos, et surtout, ils ont créé des caractères capables d’entrer dans les dialogues dramatiques. Cette conception est pleinement respectée par Julius Zeyer. Le poète entoure les caractères médiévaux du cadre narratif de sa propre imagination, il rend accessible l’histoire aux lecteurs de son époque et il la modernise : le tableau roman ou gothique devient le tableau d’Art Nouveau tout en respectant l’idée essentielle de l’histoire. Il est possible de constater que Julius Zeyer a introduit dans le sujet médiéval non seulement une gamme de moyens poétiques riches, mais également la force de son imagination, sa fantaisie et son enthousiasme, il a mis en évidence la grandeur de la nation, l’âme fière et récalcitrante de vieux Francs qui combattaient pour les mêmes idéaux, et pour lesquels les Tchèques devraient aussi combattre. Zeyer a rendu hommage à tous les idéaux de deux époques de deux cultures nationales. Pour résumer le sens et la portée de l’adaptation de Julius Zeyer, on peut dire, qu’elle s’inscrit dans les premières tentatives réussies d’adaptation moderne ; c’était le premier lien poétique reliant le passé et le présent cherchant à présenter les éléments culturels communs à plusieurs nations en s’appuyant sur de grands sentiments qui perdurent.