Srovnání Metropolitních Areálů Prahy a Brna

Home , Herink, Nupaky, Odolena Voda, Senohraby, Vodochody

MASARYKOVA UNIVERZITA PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA GEOGRAFICKÝ ÚSTAV

Srovnání metropolitních areálů Prahy a Brna

Diplomová práce

Jiří Malý

Vedoucí práce: Mgr. Ondřej Mulíček, Ph.D. Brno 2012

Bibliografický záznam

Autor: Bc. Jiří Malý Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita Geografický ústav

Název práce: Srovnání metropolitních areálů Prahy a Brna

Studijní program: Geografie a kartografie

Studijní obor: Sociální geografie

Vedoucí práce: Mgr. Ondřej Mulíček, Ph.D.

Akademický rok: 2011/2012

Počet stran: 91 Klíčová slova: Praha, Brno, metropolitní areál, suburbanizace, dojíţďka do zaměstnání

Bibliographic Entry

Author Bc. Jiří Malý Faculty of Science, Masaryk University Department of Geography

Title of Thesis: Comparison of Prague and Brno metropolitan regions

Degree programme: Geography and cartography

Field of Study: Social geography

Supervisor: Mgr. Ondřej Mulíček, Ph.D.

Academic Year: 2011/2012

Number of Pages: 91 Keyword: Prague, Brno, metropolitan area, suburbanization, commuting to work

Abstrakt

Diplomová práce je ve své teoretické části zaměřena na charakteristiku vývoje metropolí a jejich zázemí a na popis mechanismů, které utváří funkční a prostorové vazby ve vzniklých metropolitních regionech. Rovněţ se zabývá metodologií prostorového vymezování metropolitních území. V empirické části jsou srovnávány metropolitní areály Prahy a Brna. Sledována je intenzita dekoncentračních tendencí obyvatel a pracovních příleţitostí a také dojíţďka do zaměstnání. Na základě výsledné analýzy dat jsou popsány rozdíly ve vývoji funkčních vztahů mezi oběma metropolitními regiony.

Abstract

The diploma thesis focuses in its theoretical part on development characteristics of core cities and their hinterlands and description of the mechanisms that create the functional and spatial relations in growing metropolitan regions. It also deals with the methodology of spatial delimitation of metropolitan areas. Metropolitan areas of Prague and Brno are compared in the empirical part. There is monitored intensity of deconcentration population trends and job opportunities as well as commuting to work. Based on the outcomes there are described the differences in the development of functional relations between both metropolitan regions.

Masarykova univerzita

Přírodovědecká fakulta

ZADÁNÍ DIPLOMOVÉ PRÁCE

Student: Jiří Malý Studijní program: Geografie a kartografie Studijní obor: Sociální Geografie

Ředitel Geografického ústavu Přírodovědecké fakulty MU Vám ve smyslu Studijního a zkušebního řádu MU určuje diplomovou práci s tématem:

Srovnání metropolitních areálů Prahy a Brna

Comparison of Prague and Brno metropolitan regions

Zásady pro vypracování:

Předmětem práce je zachycení stavu a vývoje zejména funkčních vztahů v metropolitních areálech Prahy a Brna a jejich vzájemná komparace. Pozornost by měla být věnována především porovnání intenzity dekoncentračních tendencí, stejně jako logice vývoje vnitřních prostorových vazeb. Vedle rešeršní části věnované obecně problematice utváření a fungování velkých metropolitních oblastí, bude těţiště práce soustředěno v empirickém zachycení významných dekoncentračních procesů, rezidenčních a komerčních. Přednost by mělo dostat vztahové pojetí analýz metropolitního prostoru odhalující překrývání různých typů prostorových relací mezi různými typy aktérů. Komparace Prahy a Brna by měla naznačit rozdíly ve vývoji organizace interních metropolitních vztahů.

Poděkování

Tímto bych chtěl poděkovat Mgr. Ondřeji Mulíčkovi, Ph.D. za odbornou pomoc, poskytnuté informace a veškerý čas, který mi věnoval při mé práci. Velký dík patří rovněţ mé nejbliţší rodině a Lindě za podporu, trpělivost a cenné připomínky, které napomohly k dokončení diplomové práce.

Prohlášení

Prohlašuji tímto, ţe jsem zadanou diplomovou práci vypracoval samostatně pod vedením Mgr. Ondřeje Mulíčka, Ph.D. a uvedl v seznamu literatury veškerou pouţitou literaturu a další zdroje.

V Brně dne

………………………………. vlastnoruční podpis autora

OBSAH

1 ÚVOD ...... 10 1.1 Cíl práce ...... 11 2 METROPOLITNÍ AREÁLY ...... 12 2.1 Charakteristika metropolitních areálů ...... 12 2.2 Urbanizace a vznik metropolitních areálů ...... 17 2.2.1 Preindustriální město ...... 18

2.2.2 Industriální město ...... 19

2.2.3 Počátky dekoncentrace měst ...... 20

2.2.4 Postindustriální metropole ...... 21

2.3 Regionální diferenciace metropolitních areálů ...... 25 2.3.1 Metropolitní areály v USA ...... 25

2.3.2 Metropolitní areály v západní Evropě ...... 27

2.3.3 Metropolitní areály v postsocialistických státech střední Evropy ...... 28

2.3.3.1 Metropolizační procesy na českém území v období socialismu ...... 31

2.3.3.2 Transformace metropolitních areálů na českém území po roce 1989 ...... 33

3 SUBURBANIZACE – SOUČÁST METROPOLIZAČNÍCH PROCESŮ ...... 35 3.1 Definice suburbanizace ...... 35 3.2 Suburbanizace v historickém kontextu ...... 36 4 PROBLEMATIKA PROSTOROVÉHO VYMEZENÍ METROPOLITNÍCH AREÁLŮ .... 40 5 METODIKA VÝZKUMU ...... 44 6 HISTORICKÝ VÝVOJ PRAHY, BRNA A JEJICH PŘEDMĚSTÍ ...... 45 6.1 Urbanistický vývoj Prahy ...... 45 6.1.1 Industrializace Prahy a rozvoj předměstí ...... 45

6.1.2 Praha v období socialismu ...... 46

6.1.3 Praha v období transformace ...... 47

6.2 Urbanistický vývoj Brna ...... 48 6.2.1 Industrializace Brna a její důsledky ...... 48

6.2.2 Brno v období socialismu ...... 50

6.2.3 Brno v období transformace ...... 51

7 METROPOLITNÍ AREÁLY PRAHY A BRNA ...... 52 7.1 Vymezení metropolitních areálů ...... 52 7.2 Vývoj počtu obyvatel ...... 55 8 ANALÝZA PRACOVNÍCH DOJÍŢĎKOVÝCH PROUDŮ ...... 60 8.1 Významné pracovní proudy ...... 60 8.2 Míra vztahové uzavřenosti metropolitních areálů ...... 65 8.3 Reciproční pracovní proudy ...... 70 9 ZÁVĚR ...... 78 10 LITERATURA A ZDROJE DAT ...... 82 11 POUŢITÉ ZKRATKY ...... 90 12 PŘÍLOHY ...... 91

1 ÚVOD

Metropolitní areály můţeme povaţovat za klíčová území v ekonomické a politické sféře vyšších územně správních celků aţ samotných států. Obecně je lze charakterizovat jako vysoce urbanizovaná území tvořená jádrovým městem a přilehlými sídly, mezi kterými existují úzké vazby. Celá metropolitní oblast soustřeďuje mnoţství pracovních příleţitostí, sídla nadnárodních společností a firem, veřejné instituce a úřady a mnoho různorodých forem bydlení. Tento systém by nemohl fungovat bez sloţité dopravní a technické infrastruktury, která umoţňuje mobilitu osob a přenos informací. V metropolitních areálech probíhá v současnosti řada procesů a jevů, které mají dopad na jejich široké ekonomické, sociální či environmentální zázemí. V posledních letech se především na území České republiky mění jak vnitřní struktura jádrových měst, tak funkční a prostorové vazby v aglomerované oblasti.

Vývoj metropolitních území navazuje na vznik prvních měst a následnou vlnu urbanizace, kdy se postupně navyšoval podíl městského obyvatelstva. I přes nejednoznačnost definování a časového zařazení procesu urbanizace v literatuře, růst měst bývá obvykle spojován s průmyslovou revolucí, která od 18. století probíhala v celé Evropě. Nejprve tedy rozvoj průmyslu a poté sluţeb vyvolal koncentraci činností a lidí do urbanizovaných území. Druhá polovina 20. století však přinesla zásadní obrat v prostorovém růstu sídel a širším zázemí. Technologický pokrok, zlepšení ţivotní úrovně, automobilová doprava a řada dalších faktorů přispěly k nástupu dekoncentračních tendencí, které se projevily v různých částech světa odlišnou intenzitou a časovým průběhem. Procesy rezidenční a komerční suburbanizace a desurbanizace přetvořily původní venkovskou krajinu na krajinu s prvky městského osídlení a periferní lokality přijaly řadu funkcí jádrového města. Ačkoliv centra měst zaznamenala pokles obyvatel, migrační proudy směřovaly právě do zázemí a rozloha metropolitních areálů se zvětšovala.

Vývoj metropolitních areálů však nelze prostorově a časově generalizovat. Současné procesy v metropolitních oblastech ve Spojených státech amerických nelze srovnávat s velkoměsty Evropy. Zejména odlišné příčiny jejich vzniku či sociální a kulturní prostředí jsou hlavními důvody rozdílného vývoje osídlení mezi americkými a evropskými městy v současnosti. Rovněţ v jednotlivých zemích Evropy se systém osídlení ve druhé polovině 20. století vyvíjel za působení specifických faktorů. V rámci východní a části střední Evropy byl vývoj metropolitních území poznamenán socialistickým státním

10 aparátem, který prostřednictvím centrálního plánování a ekonomické a sociální nivelizace růst metropolitních území částečně přibrzdil. Důraz na průmyslovou výrobu a střediskový systém osídlení se jevil jako kontrastní ve srovnání s deindustrializací, rozvojem terciárního sektoru a vyuţívání aglomeračních výhod v zemích západní Evropy. Geografická organizace společnosti a celý systém osídlení bývalých socialistických států střední a východní Evropy prodělával v transformačním období řadu změn, které se týkaly i rozvoje metropolitních areálů. S určitým časovým zpoţděním se i zde mohly naplno rozvinout trendy a procesy, které formovaly sídelní systém v západních vyspělých státech.

Transformace osídlení a redistribuce lidských aktivit se jiţ projevují i v České republice. Především největší česká města a jejich zázemí se potýkají s procesy rezidenční a komerční suburbanizace, které přináší značný tlak na přírodní prostředí a vyuţívání území. Metropolitní areály Prahy a Brna mezi transformující se území bezesporu patří. Ačkoliv se liší svou rozlohou, vnitřní prostorovou strukturou, populační velikostí a především významem v globální ekonomice od metropolitních areálů světových velkoměst, na úrovni České republiky zaujímají v sídelní síti a ekonomické, politické a kulturní sféře významnou pozici, která se promítá i do prostoru střední Evropy.

1.1 Cíl práce

Diplomová práce se v teoretické části zabývá obecnou charakteristikou metropolitních areálů a v souvislosti s procesem urbanizace se snaţí objasnit příčiny jejich vzniku. Následuje stručný popis regionálních specifik metropolizačních procesů, které metropolitní regiony utváří a které přispívají k často dynamickým změnám funkčních a prostorových vazeb v území. Větší pozornost je kladena na objasnění procesů rezidenční a komerční suburbanizace. Samostatnou kapitolu tvoří rovněţ diskuse rozdílných metodologických přístupů k vymezování metropolitních regionů, zejména v české odborné literatuře. Empirická část je soustředěna na vymezení a vzájemnou komparaci metropolitních areálů Prahy a Brna pomocí analýzy dat o dojíţďce do zaměstnání. Cílem práce je porovnání vývoje organizace interních metropolitních vazeb na základě ukazatelů, které blíţe popisují strukturu a velikost pracovních proudů v obou územích. V závěru by neměla chybět stručná prognóza budoucího vývoje procesů a vazeb v metropolitním areálu Prahy i Brna.

2 METROPOLITNÍ AREÁLY

2.1 Charakteristika metropolitních areálů

Metropolitní areály patří mezi nejvýznamnější prvky systému osídlení, jejichţ vývoj je spojen s prostorovým růstem středisek a s jejich intenzivními vztahy s okolním prostředím. Ve zjednodušené podobě se jedná o nodální region, který je vymezen střediskem osídlení a jeho zázemím, avšak je mnohem rozsáhlejší a funkční procesy v jeho zázemí komplikovanější. Význam a velikost jádrového města jsou podmíněny jeho sférou vlivu. Časté zaměňování pojmů zázemí a sféra vlivu je v rozporu s jejich skutečným významem. Podle Geyera (2002) je zázemí na hierarchicky niţší úrovni, neţ sféra vlivu města. Zatímco zázemí je prostor ovlivňován pouze jádrovým střediskem, jeho sféra vlivu můţe zasahovat i do zázemí konkurenčních městských center. Jeho tvrzení vychází z Christallerovy teorie centrálních míst, která popisuje význam jednotlivých center v sídelní struktuře především z hlediska ekonomických charakteristik a spotřebního chování obyvatel v ideálním prostředí. Metropolitní areál je charakteristický shlukováním menších sídel do zázemí dominantního centra. Právě okrajové části se postupným přibliţováním k jádrovým městům a prolínáním formují v tzv. aglomerace či metropolitní regiony (Gremlica, 2002).

Metropolitní areál můţe být definován jako prostorově kontinuální, ekonomicky provázaná oblast, tvořená hustě zalidněnými menšími sídly a jejich okolím, které jsou pod vlivem dominantního jádrového centra (Frey, Zimmer, 2001). Hampl (2005) povaţuje vznik metropolitních oblastí za vývojově vyšší fázi urbanizace spojenou s rozvojem postindustriálních procesů, kdy je zvyšován význam metropolí a posilována jejich řídící působnost. Kromě prostorového aspektu spojeného s procesem suburbanizace se tato území vyznačují řadou kvalitativních důsledků. Jinými slovy „metropolitní areály představují nejen největší územní koncentrace ekonomiky a obyvatelstva, ale zejména kvalitativně nejvýznamnější koncentrace, koncentrace nejprogresivnějších aktivit (zvláště tzv. kvartérního sektoru)“ (Hampl, 2005, 89). Podobně popisují metropolitní areály Knox a Pinch (2009), kteří povaţují vznik metropolí za důsledek deindustrializace v druhé polovině 20. století, nástupu konceptu neo-fordismu a nových informačních technologií. Rovněţ zdůrazňují vliv globalizačních procesů, vznik nadnárodních společností a konkurenci měst v přilákání většího mnoţství investorů za účelem ekonomického rozvoje.

Sídelní struktura městských regionů a aglomerací doznala mnoho změn. Na nadnárodní úrovni byla posílena úloha „global/world cities“ (New York, Londýn, Tokio), ve kterých se koncentrují sídla klíčových hráčů ve světovém finančním systému a nadnárodních společností, jejichţ ekonomický vliv je často větší, neţ u řady menších států. Mnoho metropolitních areálů, hospodářsky významných na úrovni větších regionů či států, zaznamenala v posledních desetiletích značný nárůst zastavěné plochy v zázemí jádrového města a přísun zahraničního kapitálu.

Formování metropolitních areálů je provázeno různorodými efekty na systém osídlení. Především dochází k vytváření izolovaných obytných a komerčních zón mimo kompaktní území měst, coţ se projevuje v devastaci půdního fondu, zvyšuje se intenzita dopravy a tlak na dopravní infrastrukturu, staré průmyslové areály zůstávají nevyuţity (problematika brownfields) a narůstají ekologické a environmentální problémy. Mění se rovněţ ţivotní styl obyvatel okrajových částí či předměstí a zvyšuje se podíl obyvatel s výrazným městským způsobem ţivota. Velikost a sloţitá infrastruktura městských aglomerací pak vede k otázkám ekonomického a sociální rozvoje a udrţení ochrany ţivotního prostředí. Intenzivní vyuţívání krajiny soukromými nebo veřejnými subjekty vytváří značný tlak na území, coţ se negativně projevuje v často neřízené a nekoordinované výstavbě. Decentralizace obyvatel, sluţeb a pracovních míst do širšího zázemí jádrového města vedla v mnoha v případech (především amerických měst) ke vzniku samostatných sídel, které byly zcela nezávislé na původním městském centru. Taková města však nejsou autonomní a bývají lokalizována na okrajích administrativních hranic měst při dopravních uzlech hlavních dálnic či jiných významných dopravních tazích (Knox, Pinch, 2009).

Sloţitá vnitřní funkční struktura měst a těsného zázemí byla v historii svého vývoje několikrát znázorněna teoretickými modely, které nejenţe znázorňují alternativní interpretace vnitřního uspořádání města, ale i dokládají vývoj urbanistické struktury měst v čase (viz Obr. 1). Model koncentrických zón Ernesta Burgesse z 20. let 20. století znázorňuje základní funkční oblasti, které vytvářely a formovaly severoamerická města (Burgess, 1925). Model předpokládá, ţe vyšší společenské vrstvy se stěhují do okrajových zón, jelikoţ vnitřní oblasti města se zhoršeným ţivotním prostředím jsou obývány nízko- příjmovou skupinou obyvatel. V kaţdé zóně pak můţe docházet k vytváření menších segregovaných oblastí na základě odlišného jazyka, kultury nebo rasy. Samotné jádro

13 města je obchodním a kulturním centrem s nejvyššími cenami pozemků. Značně idealizovaný model vychází z Chicagské sociologické školy a je zaloţený na aplikaci přístupu humánní, resp. městské ekologie1 (Fyfe, Kenny, 2005). Model koncentrických zón byl modifikován Homerem Hoytem a jeho sektorovým modelem. Hoyt (1939) přistupuje k procesu růstu a změny města na základě odlišných faktorů. Klade důraz na suburbánní lokality, vysoko-příjmovou skupinu obyvatel a na kvalitu bydlení. Komplikovanější strukturu města se snaţí zachytit vícejaderný model Harrise a Ullmana ze 40. let 20. století, který jiţ nepřisuzuje jádru města dominantní pozici (Harris, Ullman, 1945). Na rozdíl od předešlých dvou modelů, věnujících se zejména vzdálenosti centra a periferie, znázorňuje větší měrou vazby v metropolitní oblasti prostřednictvím nových vzorců vyuţívání území v zázemí města (Fyfe, Kenny, 2005).

Obr. 1. Modely vnitřní struktury města (podle: Fyfe, Kenny, 2005)

1 městská ekologie vnímá město jako sociální organismus, řízený bojem o existenci, který spočívá v konkurenci obyvatel mechanismy trţní ekonomiky (Fyfe, Kenny, 2005)

Výše zmíněné modely však v současnosti nejsou schopny postihnout růst metropolitních areálů a nové procesy, ovlivňující funkčně – prostorové vazby mezi městem a jeho zázemím. Fragmentace metropolitních oblastí a nejednoznačně definované centrum města vyústily ve vznik několika modelů postindustriální metropole. Z vícejaderného modelu vychází Vanceho model urbánních oblastí, který znázorňuje růst rozsáhlých soběstačných sídelních areálů, které jsou nezávislé na centru města. Dalším modelem, který je jiţ lépe aplikovatelný na současné metropolitní areály, je Whiteův model města 21. století, reflektující proces deindustrializace, nástup terciárního sektoru, nárůst automobilové dopravy, sníţení velikosti rodin a rezidenční a komerční suburbanizaci (Pacione, 2009). Podobným způsobem zachycuje současný vývoj urbanizace Kearsleyho model (modifikace Burgessova modelu, viz Obr. 2), který znázorňuje procesy suburbanizace, gentrifikace, dojíţďky, rozvojové projekty a decentralizaci ekonomických aktivit (Kearsley, 1983). Na příkladu Los Angeles pak vytvořil Edward Soja (1989) model postindustriální globální metropole, který vychází z jeho postmoderní kritické analýzy prostoru a společnosti.

V metropolitních areálech se v souvislosti s navyšováním podílu zastavěného území a smazáváním hranic mezi jádrovým městem a zázemím procesy urbanizace a suburbanizace prolínají (Ouředníček, 2003). Zázemí metropolí bývá často cílem nejen obyvatel jádrového města, ale i jiných vzdálenějších sídel. Migraci do okrajových částí metropolitního areálu je tedy moţné povaţovat za suburbanizaci, ovšem při komplexním pohledu dochází k populačnímu růstu celého metropolitního areálu, coţ přispívá k urbanizaci takové oblasti. Podobně Kostelecký a Čermák (2004) povaţují za hlavní důvody stále menší čitelnosti městských hranic prostorový růst urbanizovaných oblastí, pokračující suburbanizaci, intenzivní dojíţďkové proudy ze zázemí do jádrových měst a šíření typicky městského způsobu ţivota do venkovské krajiny.

Postindustriální éra 2. poloviny 20. století se negativně projevila zejména na bývalých průmyslových střediscích („Rustbelt“ v Severní Americe, „Midlands“ ve Velké Británii). Transformace ekonomiky, zavírání či útlum výroby v mnoha továrnách a reorientace na sektor sluţeb se projevily ve zvýšení nezaměstnanosti a celkovém úpadku regionu. Industrializace spojená s masivní urbanizací se přesunula do rozvojových zemí, zatímco ve vyspělých státech docházelo k racionalizaci výroby a sniţování nákladů (Sýkora, Sýkorová, 2007). Funkční a prostorová struktura metropolitních areálů tak

15 vykazuje značná regionální specifika a liší se v závislosti na hospodářské úrovni daného státu. Postmoderní metropole ve vyspělých státech je charakteristická rezidenční a ekonomickou diferenciací. Lokality růstu střídají upadající čtvrti, které jsou více či méně úspěšně revitalizovány a gentrifikovány. Proces koncentrace je nahrazen migrací obyvatel, aktivit a pracovních míst do širšího zázemí.

Obr. 2. Kearsleyho model vnitřní struktury města a land use metropolitního regionu. (podle: Pacione, 2009)

2.2 Urbanizace a vznik metropolitních areálů

Proces urbanizace bývá nejčastěji spojován s industrializací, která měla své kořeny v Anglii v průběhu 18. století, i kdyţ se najde řada autorů, vnímajících urbanizaci jako proces probíhající jiţ v dobách starověku a středověku. Musil (2002) chápe pojem urbanizace jako širší pojem a nespojuje ho úzce pouze s procesem industrializace. Stejně tak podle něj vystihuje termín urbanizace nejen koncentraci obyvatel do měst a růst hustoty zalidnění, ale především celospolečenskou proměnu z venkovského typu na městský. Maur (2002) spojuje urbanizaci jiţ s utvářením samotné městské sítě v dávné minulosti, třebaţe razantní akcelerace růstu měst nastala aţ v průběhu 19. století. Podobně vnímá proces urbanizace Geyer (2002), podle kterého sídelní systém podstoupil především v posledních dvou stoletích nejpozoruhodnější a nejpřekvapivější změny v celé své historii.

První města vznikala jiţ před 5,5 tisíci lety v oblastech vhodných pro zemědělství a trvalé osídlení (údolí řek Nilu, Indu či Ţluté řeky). Politické, obchodní a náboţenské faktory zapříčinily vznik prvních městských aglomerací na přelomu letopočtu, jako byl Babylon s 250 tisíci, Patna s 350 tisíci nebo Řím s 650 tisíci obyvateli (Frey, Zimmer, 2001). Většina prvních městských osídlení však vznikala ve 13. a 14. století, a to především v západní Evropě (Geyer, 2002). Spolehlivé údaje o počtu obyvatel středověkých sídel chybí, a proto jsou odhady o jejich populační velikosti značně hypotetické. Města v tehdejších nejvíce urbanizovaných oblastech středozemí a Flander, např. Florencie či Janov, dosahovala velikosti kolem 100 tisíc obyvatel (Maur, 2002). V období středověku byly hygienické podmínky měst na velmi nízké úrovni a populační velikost měst stagnovala či klesala především z důvodu epidemií a válečných konfliktů. Ač tvořilo městské obyvatelstvo ve středověku jen menší část populace, jeho význam a vliv značně převyšoval jeho podíl na celkové populaci.

Vzhledem k rozsahu diplomové práce se nebudu systémem osídlení a vnitřní strukturou měst ve starověku a středověku podrobněji zabývat. Nejdůleţitější procesy ve vývoji urbanizace, které vedly ke vzniku současného postindustriálního/postmoderního města se odehrávaly především v posledních 200 letech (viz Příl. 1). Nelze však opomenout a stručně charakterizovat podobu a vývoj měst v preindustriálním období, ze kterého vzešla zcela nová forma osídlení, zaloţená na specifických ekonomických, sociálních a politických podmínkách.

2.2.1 Preindustriální město

Období preindustriálního města lze rámcově zařadit mezi roky 1500 aţ 1800 (Maur, 2002; Pacione, 2009). Politická a ekonomická moc středověkých měst v raně moderní společnosti byla utlumena expanzí národních států. Pacione (2009) však tvrdí, ţe navzdory poklesu autonomie sídel docházelo k postupnému nárůstu sídelního systému a intenzifikaci urbanizace zejména v evropských zemích. Do poloviny 18. století byl vývoj měst poměrně nerovnoměrný a populační růst se zpomalil v důsledku válečných konfliktů, epidemií a hladomorů. Zatímco politická centra států (např. Madrid) a přístavy zapojené do transatlantického obchodu (např. Amsterdam) rostly, pozice vnitrozemských obchodních center, církevních a průmyslových měst byla oslabena. Ekonomický růst byl přibrzděn rostoucími náklady na pracovní sílu, klesajícími příjmy a technologickou stagnací. V druhé polovině 18. století došlo k nárůstu menších měst v souvislosti s navýšením zemědělské produkce a zaváděním technologických inovací. Růst měst byl vázán na surovinové zdroje a vznik prvních manufaktur. Regionální diferenciace vnitřní struktury měst v Asii, Evropě či Africe v preindustriálním období byla zřejmá. Třebaţe se struktura preindustriálního města lišila v závislosti na konkrétním regionu a čase, vykazovala určité shodné charakteristiky. Sjoberg (1960) předpokládá, ţe se jednotlivá preindustriální města podobala svou formou, funkcí a celkovým prostředím.

Odhady sídelní struktury a velikosti měst v preindustriálním období nemusí být z důvodu nedostupnosti dat přesné. Před nástupem průmyslové revoluce a kapitalistické ekonomiky v 18. století převaţovala sídla menší velikosti, jejichţ fungování bylo zaloţeno na merkantilistické ekonomice a společenských normách středověkého feudalismu (Knox, Pinch, 2009). Důleţitým aspektem preindustriálních sídel byla lidská pracovní síla, vyuţívání zvířecí síly v dopravě i zemědělství, vazba měst na venkovskou krajinu a nerozvinutá dělba práce. Města se vyznačovala pomalým růstem obyvatelstva a hospodářstvím. Velikost sídel byla omezena moţnostmi dopravy a z nich vyplývající prostorovou mobilitou obyvatelstva. Zázemí města v preindustriálním období nebylo plně rozvíjeno, jelikoţ jeho kompaktnost zaručovala docházkovou vzdálenost pro místní obyvatele. Růst měst ovlivňovaly také zásoby potravin, které byly limitovány nemechanizovaným zemědělstvím a neefektivním skladováním. Větší města byla centrem řemeslné výroby a plnila roli politických, náboţenských a vzdělávacích středisek.

2.2.2 Industriální město Nové technologické poznatky, mechanizace zemědělství, rozvoj vědy, vzrůstající mobilita obyvatel a mnoho dalších faktorů vedlo k dramatickému růstu měst Evropy v 19. století. Proces utváření průmyslových měst započal v Anglii a postupně se rozšiřoval do zbytku Evropy. Mezi roky 1800 aţ 1950 vzrostla světová populace o 250 %, přičemţ většina měst se populačně zvětšila skoro desetkrát rychleji, hlavně v rozvinutých státech (Geyer, 2002). Podíl světové městské populace se navýšil z asi 3 % v roce 1800 na zhruba 15 % na přelomu 19. a 20. století. V zemích západní Evropy se podíl městského obyvatelstva zvýšil na téměř 40 % na sklonku 19. století (De Blij, Murphy, 1999). Taková koncentrace obyvatel do souvislých územních sídel neměla v historii vývoje měst obdoby. Sníţení míry úmrtnosti při zachování vysoké míry porodnosti spolu s rostoucí imigrací obyvatel do měst se projevilo v dramatickém nárůstu podílu městského obyvatelstva. Koncentrace obyvatel na relativně malém prostoru na území města vedla ke stále větší vnitřní heterogenitě měst. Moc a společenský statut jiţ nebyly určovány tradičními hodnotami, ale bohatstvím. Vlastnictví půdy se stalo nezávislé na jejím vyuţívání a místo zaměstnání se začalo odlišovat od místa bydliště (Knox, Pinch, 2009). Vědecký pokrok v kontrole a léčbě nemocí, dostatek potravin, zlepšení hygienických podmínek a dostupnost bydlení ovlivnily celkové zdraví a růst populace.

Proces koncentrace obyvatel do měst probíhal postupně, v závislosti na technologických inovacích. Musil (2002) zmiňuje nejprve vyuţívání vody, jako zdroje energie, které vedlo k soustředění průmyslové výroby do údolí či horních toků řek. Začala se vytvářet menší průmyslová střediska, ve kterých se postupně stavěly řadové domky pro dělníky a jiné zaměstnance. Následné vyuţití páry vedlo ke koncentraci mnoha set zaměstnanců do velkých továren, které musely být umístěny v blízkosti parního stroje, jako zdroje energie. Zásobování továren dopravou po ţeleznici, která postupně nahrazovala lodní kanálovou dopravu, novým zdrojem energie - uhlím mělo za následek jejich seskupování k ţelezniční trati z důvodu výhodnější obsluhy a ve výsledku docházelo k ještě většímu růstu průmyslových areálů. Ţelezniční doprava však v tomto období nemohla být pouţita pro místní dopravu, ať uţ z důvodu vysoké cenové nákladnosti či technologickému řešení. Obyvatelstvo se tedy muselo stěhovat do blízkosti továren, dolů či přístavů, coţ vedlo jednak k novým formám bydlení, vyznačujících se velkou hustotou, a také ke vzniku průmyslového města, charakteristického koncentrací továren, skladišť, ţelezničních vleček a velkých obytných komplexů (Musil 2002). V reakci na znečištěná 19 centra měst, kde se nacházely nové továrny a dělnické čtvrtě, docházelo k migraci bohatší vrstvy obyvatel do nově vzniklých lokalit na okrajích měst. Vznikala tak první forma suburbií a rozvíjelo se podnikání na lukrativním trhu s pozemky (Knox, Pinch, 2009). Kromě průmyslových regionů v Anglii vznikly podobným způsobem průmyslové oblasti i jinde v Evropě (například Ostravsko, Horní Slezsko nebo Porúří). Na rozdíl od preindustriálního města, které bylo relativně uzavřené vůči okolnímu prostředí a fungovalo jako samostatná ekonomická jednotka, industriální město se čím dál tím více začleňovalo do mezinárodního obchodu. Výstavba nových a revitalizace původních dopravních cest umoţnily rozvoj mezinárodních obchodních tras. S postupným zdokonalováním ţelezničního a silničního systému přestaly být továrny a výrobní závody tak vázány na zdroje energie a mohly vznikat ve strategicky výhodných polohách.

Razantní navýšení podílu městského obyvatelstva v 19. století však přineslo mnoho nových problémů. Technická a dopravní infrastruktura byla zatíţená jako nikdy předtím, coţ vyústilo v potřebu zavádění regulačních a územních plánů. Na relativně malém území měst se koncentrovaly všechny společenské třídy, od nejbohatší vrstvy po chudé menšiny obyvatel. Jak si všímá Hall (2002), hlavním problémem byla velikost města samotného. Chudoba provázela společnost od jejího vzniku, nicméně v důsledku koncentrace obyvatel do měst se stala více veřejnou, neţ kdyţ byla skryta ve venkovských oblastech.

2.2.3 Počátky dekoncentrace měst

Proces urbanizace ve smyslu navyšování podílu městského obyvatelstva se začal zpomalovat v řadě průmyslově vyspělých zemí Evropy na přelomu 19. a 20. století. Musil (2002) uvádí hned několik faktorů, které k tomu mohly vést. Z demografického hlediska se mohlo na zpomalení procesu urbanizace podílet sníţení přirozeného přírůstku obyvatelstva vyspělých evropských států na počátku 20. století. Další příčinou zpomalování nárůstu podílu městského obyvatelstva mohlo být dosaţení určité hranice, kdy jiţ venkov neměl dostatečný počet obyvatel, které by se přestěhovaly do města. Rozvolňování procesů industrializace a urbanizace, které vedlo k postupnému dekoncentračnímu účinku ve vývoji měst, však bylo způsobeno zejména pokrokem v technologické a ekonomické oblasti.

Značný vliv na formování nové prostorové struktury městských regionů měl postupný přechod zdroje energie na elektrický proud, který je výhodný svou přenositelností na velké vzdálenosti. Zavedení elektromotoru především do vnitřní městské dopravy se projevilo zejména ve fungování samotného města. Nové formy dopravy jako 20 tramvaje, metro a autobusy postupně nahradily koňské povozy. Stejně tak vynález telegramu a telefonu měl za následek uvolnění koncentračních vazeb a pozvolné narůstání decentralizačních účinků. Podle Whitehanda (2001) se dříve kompaktní růst měst dostal do fáze, kdy rostly především okrajové zóny za hranicemi města v důsledku elektrifikace tramvají a rozvoji ţeleznic v suburbánních lokalitách. „Boom“ rezidenční výstavby v zázemí měst v Severní Americe a Velké Británii nastal na přelomu 19. a 20. století. Vznikaly nové instituce jako stavební spořitelny či veřejné a neziskové bytové agentury. Zvláštní význam měly veřejnosti dostupné dlouhotrvající hypotéky a propojení soukromé a veřejné sféry v oblasti územního rozvoje. Ceny bytů a domů ještě klesly v průběhu 20. let 20. století v důsledku sníţení nákladů na materiál a pracovní sílu (Hall, 2002).

Významná změna postihla v první polovině 20. století i trh práce v řadě rozvinutých států. S rostoucí hospodářskou vyspělostí zemí především západní a střední Evropy se zvyšovaly i průměrné příjmy domácností, coţ mělo za následek větší spotřebu a podíl výdajů za sluţby. Terciární sektor národního hospodářství nabýval na důleţitosti a rostl počet zaměstnaných právě ve sluţbách. Musil (2002) podotýká, ţe v období počátku 20. století se stal místo procesu industrializace hlavní příčinou koncentrace činností a lidí do měst rozvoj sluţeb (podíl zaměstnaných ve sluţbách akceleroval ve druhé polovině 20. století). I kdyţ v této době docházelo k rozvolňování městských struktur a růstu předměstí, koncentrační tendence se projevovaly v měřítku celých městských regionů. S růstem menších měst v okolí metropolí, které přitahovaly průmysl a sluţby se začalo hovořit o procesu metropolizace, který ve vyspělých zemích Evropy probíhal zhruba do 70. let 20. století.

2.2.4 Postindustriální metropole

Začátkem 70. let se proces koncentrace obyvatel do městských regionů zastavoval. V této době se v mnoha vyspělých zemích zastavil populační růst a migrace z venkova do měst se utlumila. Naopak začala růst města menší velikosti, coţ ale stále zvyšovalo podíl městského obyvatelstva v řadě vyspělých států (Musil, 2002). Podíl obyvatel, ţijících ve městech, dosahoval na počátku 21. století 80 – 90 % v Japonsku, severní a západní Evropě a Austrálii a Novém Zélandu (Champion, 2001). Urbanizace ve smyslu navýšení podílu městského obyvatelstva tak pravděpodobně dosáhla svého vrcholu a v posledních letech je výzkum soustředěn především na změnu prostorové a funkční struktury sídelního systému a metropolitních regionů.

Zhruba od 70. let byl průmysl z vnitřních metropolí přesouván na okraj, do menších středisek v zázemí a postupně aţ do venkovských oblastí. V mnoha zemích nastupoval proces deindustrializace, charakteristický radikálním sniţováním výroby v odvětvích jako strojírenství, těţební či textilní průmysl. Podle Musila (2002) byly do té doby preferované strategie úspor z rozsahu, která se vyznačovala velkovýrobou ve velkých městech a aglomeračních výhod, tzn. lokalizace továren do blízkosti jiných průmyslových odvětví, výzkumu či trhu, nahrazeny novou formou organizace řízení podniků. Fordistický systém výroby se dostával do problémů a ztrácel svou efektivní produktivitu. Mezi nejdůleţitější příčiny kolapsu fordismu ve vyspělých zemích patřilo nedostatečné investování do výzkumu a vývoje, vzrůstající ceny surovin, nasycení trhu masově produkovanými, unifikovanými výrobky, vzrůstající náklady v oblasti bezpečnosti práce a environmentálních opatření či vzrůstající nespokojenost pracovní síly (Knox, Pinch, 2009). Díky technologickému pokroku a novým komunikačním a dopravním moţnostem se začal oddělovat výzkum a vývoj od výroby a řízení firem. Právě výrobní sloţka se přesouvala do rozvojových zemí z důvodu levnější a stabilnější pracovní síly, která zde většinou nebyla odborově organizována. Racionalizace výroby a sniţování nákladů vyústily v růst nezaměstnanosti mnoha metropolí (Sýkora, Sýkorová, 2007). Do popředí zájmu se dostala elektronika, lehká chemie, výroba lékařských strojů a hlavně oblast sluţeb pro podniky či obyvatelstvo (Musil, 2002). Rostl podíl zaměstnaných ve finančnictví, maloobchodu, rekreačním a zábavním průmyslu. Staré průmyslové regiony závislé na strojírenském či textilním průmyslu upadaly a naopak regiony, kam byl lokalizován lehký průmysl či výrobní sluţby, začaly prosperovat. Současně s vytvářením nových průmyslových regionů a zaváděním moderních telekomunikačních technologií vzrůstala potřeba přímých kontaktů při obchodních jednáních a vytváření společných strategií, zaloţených na důvěře. Začaly se formovat průmyslové klastry, které se podle Portera (2008) vyznačují geografickou blízkostí vnitřně propojených společností a institucí, které se vzájemně doplňují a právě tím získávají výhodu v produkci určitého výrobku či sdílení know-how. Přestoţe klastry nabývají různorodých forem v závislosti na zaměření a propracovanosti, většinou se skládají z firmy vytvářející finální produkt, specializovaných dodavatelů a firem vyrábějících součástky a poskytující sluţby a vzdělávacích a finančních institucí.

Důsledky radikální přeměny systému průmyslové výroby a reorientace na sektor sluţeb se projevily hlubokou změnou v sociální a prostorové struktuře měst. Jedním z nejvýznamnějších projevů je postupná sociální polarizace. Zatímco v tradičních

22 výrobních odvětvích byl značný podíl relativně dobře placených zaměstnanců a dělníků se středními příjmy, sektor sluţeb je charakteristický jak vysokými, tak i nízkými příjmy, coţ vede ke značným sociálním rozdílům (Knox, Pinch, 2009). Podle Sassen (2000) změny v organizaci práce vyústily v druhotný nárůst nízko-příjmových zaměstnání v hotelech, cateringu a osobních sluţbách, které jsou nezbytné pro zajištění správného fungování ekonomicky silných společností a také k nárůstu výrobního sektoru, charakteristického nezkušenými, méně placenými zaměstnanci, často pracujících v neadekvátních podmínkách. Nerovnoměrný sociální rozvoj a moţnosti vlastnictví se promítají do prostorového rozmístění rozdílných cen pozemků a vznikají tak oblasti s niţší kvalitou bydlení a ţivotního prostředí, obývané sociálně slabší skupinou obyvatel. Přestoţe metropolitní areály významnou měrou přispívají k růstu národních ekonomik, i v nich se začínají v posledních desetiletích zvětšovat rozdíly mezi bohatší a chudší vrstvou obyvatel. Právě nerovnoměrný vývoj v rámci jednoho města charakterizovali na příkladu New Yorku Mollenkopf a Castells (1991) označením „duální město“, které metaforicky vysvětluje existenci chudých a bohatých čtvrtí na území města. Na obě vzniklá území však nelze nahlíţet odděleně, jelikoţ vznikala za stejných podmínek a jsou produkty skrytých a provázaných ekonomických procesů.

Prostorový vývoj metropolitních areálů v Evropě a Severní Americe prošel v 2. polovině 20. století několika fázemi. Van den Berg (1982) charakterizuje cyklus vývojových stádií měst od jejich růstu aţ po vylidňování center i širšího zázemí (viz Obr. 4). Prostorový vývoj měst je pak zaloţen na sociálně-ekonomické úrovni společnosti a výši příjmů. Urbanizace, která ve smyslu růstu vnitřních měst a koncentrace obyvatel vrcholila v 50. letech., byla v následujícím období nahrazena decentralizačními procesy. Zatímco suburbanizace znamenala migraci obyvatel do těsného zázemí města a formování městských aglomerací, desurbanizace byla charakteristická emigrací městského obyvatelstva za hranici městského regionu a poklesem populační velikosti celého metropolitního areálu. Celá teorie vývojových stádií je doplněna moţnou alternativou budoucího vývoje, a to procesem reurbanizace. Prostřednictvím aktivní městské politiky (revitalizace technické a dopravní infrastruktury, gentrifikace) by opět rostl počet obyvatel vnitřního města, nicméně celková populační velikost metropolitního areálu by byla charakteristická pokračujícím poklesem. Ačkoliv tento velmi zjednodušený koncept popisuje nejvýznamnější prostorové změny ve vývoji měst, nabízí se otázky, zda dochází

23 k radikální přeměně tradičního urbanizačního procesu, nebo zda se jedná pouze o přirozenou etapu vývoje postindustriálního města.

Obr. 3. Model stádií vývoje měst, vycházející z teorie van den Berga et al. (1982): A – absolutní, B – relativní, C – centralizace, D – decentralizace. (podle: Champion, 2001)

Typické postindustriální město se podle Shawa (2001) vyznačuje značným, avšak klesajícím podílem tradičního průmyslu na ekonomické produktivitě, který je nahrazován vzrůstající produkcí různorodých terciárních a kvartérních aktivit, od sluţeb pro podniky, přes zdravotnické, vzdělávací, vládní aţ po spotřebitelské sluţby. V důsledku velmi rychlého technologického pokroku a inovací se významné metropolitní oblasti stávají informačními středisky a sídly finančních a bankovních institucí. Hall (2006) popisuje postindustriální metropoli jako roztříštěný systém specializovaných sídel, který nahradil původní jasně definovanou koherentní jednotku. Vzniklo tak město, které je sloţeno z dílčích relativně nezávislých jednotek na jeho okraji s rozdílnými ekonomickými, sociálními a kulturními charakteristikami. Současné metropolitní areály jsou v mnohem větší míře neţ kdykoliv v minulosti zapojeny do mezinárodní, globální ekonomiky. Metropole se tak ocitají v konkurenčním prostředí a „soutěţí“ s ostatními městy. Správa

24 měst a ekonomické a sociální podnikatelské subjekty se snaţí přilákat kvalifikovanou pracovní sílu, dosáhnout nejefektivnější infrastruktury a vnitřní organizace města a nabídnout nejvyšší standardy ţivotního prostředí a kvality ţivota (Geyer, 2002).

2.3 Regionální diferenciace metropolitních areálů

Vývoj metropolitních areálů do současné podoby postindustriální metropole ve vyspělých zemích Evropy a Severní Ameriky probíhal na základě odlišných ekonomických, sociálních a kulturních podmínek. Ačkoliv lze urbanizaci a prostorový vývoj sídelního systému generalizovat a najít charakteristické znaky, které se projevily ve vývoji měst bez ohledu na geografickou lokalizaci, řada procesů se lišila svou intenzitou a časovým a prostorovým průběhem ve specifickém prostředí jednotlivých kontinentů, regionů a států. Nejzřetelnější rozdíly lze identifikovat mezi Spojenými státy americkými a vyspělými státy západní Evropy. V rámci evropského prostoru pak mají zcela speciální postavení postsocialistické státy střední a východní Evropy, ve kterých byl proces utváření metropolitních oblastí značně modifikován politickým reţimem a centrálně plánovanou ekonomikou. Jelikoţ je empirická část diplomové práce soustředěna na procesy odehrávající se v metropolitních areálech Prahy a Brna, pozornost bude věnována především vývoji a postsocialistické transformaci sídelního systému České republiky. U ostatních regionů se charakteristika omezí pouze na vysvětlení lokálního kontextu a výrazných odlišností ve vývoji sídel.

2.3.1 Metropolitní areály v USA Sídelní systém a růst měst v USA byl ovlivněn průmyslovou revolucí, avšak o téměř sto let později, neţ v případě vyspělých států Evropy. Zatímco v řadě evropských zemí jiţ v 2. polovině 19. století probíhala industrializace měst několik desetiletí, americká společnost se teprve stávala průmyslovou. Nicméně proces industrializace byl v USA nesmírně rychlý, radikálně zefektivnil růst ekonomiky a ve 30. letech 20. století se USA staly největší průmyslovou velmocí. Sídelní systém tvořila města specializovaná na zisk, zpracování a distribuci surovin a výrobků, která byla propojená stále účinnější a propracovanější dopravní sítí. Příjmy nově industrializovaných měst rostly a umoţnily jim tak investovat do veřejných, soukromých sluţeb a bydlení. Jednotlivé vlny industrializace měly téměř okamţitý efekt na vznik nové fáze vývoje měst. Jakékoliv územní plánování a koordinace nové zástavby byly v tak rychlém rozvoji měst nemoţné. V tomto období

25 zaznamenaly rapidní růst především metropolitní areály Chicaga, Detroitu a Pittsburghu, kde byl soustředěn hutní a ocelářský průmysl (De Blij, Murphy, 1999).

Konceptem, prostřednictvím kterého bývají analyzovány změny ve vývoji především amerických měst, se stal zhruba od 20. let do 70. let 20. století fordismus. Podle Knoxe a Pinche (2009) můţe koncept fordismu pomoci odhalit změny ve vývoji města v nejméně třech oblastech. Jedná se o změny ve způsobu práce, nově strukturovanou průmyslovou výrobu a změny v organizaci společnosti jako celku. Nový systém práce a sériové výroby rozvinul na počátku 20. století Henry Ford v Detroitu a týkal se masové výroby automobilů. Veškeré plánovací a rozhodovací aktivity byly v rukou úzkého řídícího managementu, zatímco řadoví dělníci měli na starosti velmi jednoduché úkony. Efektivní systém výroby znamenal relativně vysoké příjmy zaměstnanců a levné výsledné produkty, dostupné širší veřejnosti. Právě v tomto období se americká města potýkala s masivní vlnou imigrantů z Evropy, kteří mohli tyto snadné činnosti vykonávat do té doby, neţ se asimilovali do tamního prostředí. Po hospodářské krizi ve 30. letech a druhé světové válce se v mnoha vyspělých státech a především USA začala uplatňovat politika ekonomické směru keynesiánství2. Právě v USA začal být dle vládního rozhodnutí budován dálniční systém, včetně městských dopravních sítí. Nová silniční infrastruktura spolu s rozšířením automobilové dopravy umoţnily velkému mnoţství domácností přestěhování do méně obydlených oblastí v zázemí města, coţ vedlo k procesu suburbanizace (Knox, Pinch, 2009). V souvislosti s diferenciovaným rozvojem jádra a předměstí, docházelo k sociálně- prostorovým nerovnostem, které mnohdy vyústily ve vznik ghett v důsledku rasové a socioekonomické segregace (Sýkora, Sýkorová, 2007). Mnoţství imigrantů ze Střední a Jiţní Ameriky a z mnoha evropských zemí, způsobené vlnou imigrace na přelomu 19. a 20. století, je charakteristické pro americká města a i na počátku 21. století způsobuje sociální a politické napětí.

Dynamika růstu a úpadku částí metropolitních území zaznamenala v případě amerických měst nebývalé úrovně. Vnitřně diferenciovaný rozvoj, suburbanizační a desurbanizační procesy postihly jako první řadu amerických měst, a to v mnohem větším měřítku, neţ ve městech Evropy. Nově vzniklé formy osídlení a nekoordinované šíření zástavby do volného prostoru se staly charakteristickými právě pro americký sídelní

2 keynesiánství – ekonomický směr, preferující státní zásahy v kapitalistické ekonomice v době konjuktury a propadu, kterými stimuluje poptávku a stabilizuje hospodářskou prosperitu (Blinder, 2008)

26 systém. Logicky tedy značná část výzkumů, zaměřených na proměny měst, vychází z amerického prostředí a ne vţdy je aplikovatelná na proces utváření evropské metropole bez potřebných korekcí.

2.3.2 Metropolitní areály v západní Evropě

Současný sídelní systém Evropy prošel dlouhodobým vývojem, stejně tak jako vnitřní struktura metropolitních areálů, ve které se odráţí jednotlivé fáze urbanizace. Musil (2002) podotýká specifické rysy evropské urbanizace, která se v mnohém lišila od ostatních částí světa. Z části vychází z odlišného postavení evropských měst ve středověku, která se jiţ v té době vyznačovala určitými hospodářskými funkcemi, vnitřním sociálně- prostorovým uspořádáním a architekturou. Konkrétně uvádí pomalejší tempo koncentrace obyvatelstva do městských sídel (na rozdíl od USA, kde však hrála na sklonku 19. století roli vlna imigrace z Evropy), neobyčejně velký počet středně velkých měst s 20 – 100 tisíci obyvateli, neexistenci velkoměsta, která by se dnes mohla velikostí rovnat jiným světovým metropolím a v neposlední řadě vyzdvihuje sociální roli státu. Podobně uvádí Kazepov (2005) shodné znaky evropských měst, které je odlišují především od měst v USA na konci 19. století. Většina měst v Evropě vznikala mezi 10. a 14. století, přičemţ centrum města bylo tvořeno jak bydlením prostých občanů, tak správními budovami, kde se koncentrovala politická moc (kontrast se síťovým uspořádáním amerických měst, kde jádro tvoří central business district a převládají suburbanizační tendence). Formování národních států a relativně vysoký podíl zaměstnaných ve veřejném sektoru způsobilo menší ekonomickou závislost evropských měst na trţních silách, na rozdíl od měst amerických.

Existence sociálního státu a veřejných institucí spolu s regulačními mechanismy územního plánování samosprávných měst mají výrazný dopad na odlišný průběh současných dekoncentračních tendencí evropských metropolí. Suburbanizace zde neprobíhá v takovém měřítku, jako v USA. V mnoha evropských městech je viditelná snaha o zachování dominance kompaktních center měst. Takřka průkopnickým projektem se stala výstavba La Defense, obchodní čtvrti v Paříţi. Území tvořené výškovými budovami se sídly nadnárodních společností se nachází v těsném zázemí severozápadně od městského centra. Centra evropských metropolí i některých významných měst na národní úrovni jsou však čím dál tím více zatěţována administrativními plochami, jejichţ nárůst je jedním z důsledků vzniku informační společnosti. Výstavba kancelářských prostor probíhá i v jiných lokalitách dále od centra. Musil (2002) předpokládá, ţe koncentrace řídících

27 finančních a obchodních institucí a komunikace mezi nimi vyplývá z aglomeračních výhod měst informační revoluce. Vedle center obchodu a nadnárodních firem se však nachází i lokality původní městské zástavby, ať uţ se jedná o relikty dělnických kolonií či etnických čtvrtí, a lokality obývané přistěhovalci a novými etnickými skupinami. Vznik segregovaných čtvrtí, které mohou přispívat k sociálnímu a politickému napětí, však neprobíhá v takové míře jako v USA v důsledku tradice územního plánování, veřejných sluţeb a městské infrastruktury.

2.3.3 Metropolitní areály v postsocialistických státech střední Evropy

Je nutné si uvědomit, ţe proces deindustrializace a s ním spojené nové formování struktury osídlení a funkčních vazeb uvnitř a mezi městskými aglomeracemi v 2. polovině 20. století se týkal především vyspělých zemí západní, severní a částečně jiţní a střední Evropy. Vývoj v socialistických zemích střední Evropy byl ovlivněn řadou specifických faktorů a je nutné na něj nahlíţet se znalostí místních politických a ekonomických poměrů. Komunistická ideologie zde hrála formou státního centrálního plánování rozhodující úlohu v umisťování výrobních a nevýrobních investic, v otázce bydlení a v konečném důsledku ovlivňovala celý proces utváření vazeb mezi městy a městskými regiony. Ekonomická, politická a sociální „uzavřenost“ celého socialistického východního bloku se odrazila i ve fungování a růstu měst. Rozpad socialistického systému na konci 80. let a náhlý přechod ke zcela novým trţním mechanismům a vznik nových politických institucí znamenal transformaci dosavadních ekonomických a sociálních struktur, která se významně projevila právě ve městech. Především významnější metropolitní území se velmi rychle začlenila do evropského a mezinárodního, globálně propojeného hospodářského systému, coţ výrazným způsobem ovlivnilo jejich vnitřní strukturu a vyuţití území. Přestoţe transformace metropolitních území i menších měst přinesla mnoho pozitivních důsledků pro sídelní rozvoj, byla provázena řadou problémů.

Na vývoj sídelního systému socialistických zemí Evropy působilo velké mnoţství faktorů, které Kostinskiy (2001) rozděluje do dvou skupin. První skupina zahrnovala systémové vlastnosti socialismu, tedy centralizaci moci, centrální plánování, distribuční systém a nedostatečnou rozvinutost občanské společnosti. Prakticky neexistoval trh s půdou, byly stanoveny pevné ceny pozemků, které nereagovaly na náklady a poptávku. Stejně tak přerozdělovací bytová politika znemoţňovala svobodnou volbu forem bydlení a průmysl, maloobchod a sluţby byly znárodněny. Dalším významným rysem socialistické

28 společnosti se stalo všeobecné prosazování veřejných zájmů před osobními potřebami a rovněţ větší důleţitost hierarchicky vyšších územních jednotek. Druhá skupina sestávala ze specifických faktorů, spojených s kulturními a historickými podmínkami a zvláštnostmi městské a místní správy jednotlivých států. Velký důraz kladený na rozvoj především těţkého průmyslu a celkovou industrializaci území upozadil městské plánování, které se skládalo z několika odlišných koncepcí, ovlivněných ideologickými motivy. Samotné městské strategie se začaly uplatňovat aţ v průběhu 60. let. Snaha socialistického systému o sniţování sociálních rozdílů mezi jednotlivými územními jednotkami vedla k myšlence územních středisek, které by uspokojovaly základní občanské potřeby (vzdělání, zdravotní péče, spotřební zboţí). V Československu, Maďarsku a Slovinsku se stal střediskový systém osídlení teoretickou základnou sídelních strategií, na rozdíl od Polska a Německa, kde zděděné sídelní struktury z minulosti vyţadovaly jiný přístup v plánování osídlení, který spočíval v plánování velkých průmyslových aglomerací a městských regionů (Musil, 2001). Skutečné důsledky politiky sociální rovnosti a snah o zvýšení kvality ţivota ve městech však byly odlišné. Harloe (1996) uvádí, ţe například v otázce bydlení panovaly značné rozdíly mezi skupinami obyvatel s vyšším společenským statutem a střední třídou. Lokality s vyšší úrovní bydlení byly charakteristické niţší kriminalitou a lepším ţivotním prostředím. Na rozdíl od států západní Evropy s trţní ekonomikou, kde sociální rozdíly dosahovaly větší úrovně (např. etnicky segregované části měst) a otázka kvality bydlení se týkala spíše finančních moţností obyvatel, v socialistických státech hrálo významnou roli politické přesvědčení a angaţovanost v socialistickém systému.

Podíl městského obyvatelstva v socialistických zemích střední Evropy byl od 50. let v důsledku industrializace měst postupně zvyšován. Příčinou byl také rostoucí počet obyvatel v poválečném období, který značným způsobem zvýšil potřebu dostatečného mnoţství bytů. Většina měst však trpěla zcela nedostačující ubytovací kapacitou, coţ vyústilo v bytovou krizi. Výstavba panelových sídlišť, většinou na okrajích měst, vyřešila problém nedostatku bytů, na druhou stranu negativně přispěla k úpadku městských center, kam nesměřovaly téměř ţádné investice. Urbanizace byla modifikována specifickými podmínkami jednotlivých zemí. V Československu probíhala masivní industrializace Slovenska a přesun investic z českých měst, urbanizace Polska byla ovlivněna výraznou změnou hranic a transferem německého obyvatelstva, maďarský sídelní systém byl úzce spojen s dominantní velikostí hlavního města a na vývoj urbanizace v NDR působilo rozdělení jednoho státu a statut Berlína (Musil, 2001). Ačkoliv se sídelní struktura

29 socialistických států střední a východní Evropy lišila, vykazovala ve svém vývoji určité shodné tendence. Mezi specifické rysy urbanizace ve většině socialistických zemí patřil pomalejší růst hlavních měst oproti západní Evropě, rychlý růst středně velkých a někdy i malých měst a v některých socialistických zemí zastavení či nerozvíjení suburbanizace (Musil, 2002). Ekonomické a sociální rozdíly mezi jednotlivými regiony nebyly tak výrazné jako v západní Evropě, na druhou stranu byly administrativní jednotky v území více uzavřené. V průběhu 80. let se v socialistických zemích střední Evropy objevily nové prvky ve vývoji měst a v městském plánování, patřilo mezi ně sníţení role centrálního plánování, decentralizace ekonomiky, nárůst městského obyvatelstva a sektoru sluţeb či počáteční stagnace a úpadek starých průmyslových oblastí (Musil, 2001). Tyto trendy v socioekonomickém vývoji se ještě posílily po rozpadu socialistických struktur a přechodu na demokratické reţimy s trţní ekonomikou a významně poznamenaly budoucí vývoj jak metropolitních území, tak středních a malých měst.

Mezi hlavní procesy, které formovaly městské struktury po rozpadu socialismu, lze zařadit sníţení aţ odstranění státní kontroly nad pozemky a bydlením, privatizaci a restituci majetku či decentralizaci státní správy na úroveň obcí. Změny v institucionálním systému znamenaly rozpad klíčových socialistických aktéru a vznik trţně orientovaných developerských firem, komerčních bank, pojišťoven a jiných nestátních institucí (Tosics, 2005). Transformace ekonomiky na kapitalistické hospodářství v průběhu 90. let měla pozitivní dopad především na hlavní města postsocialistických států, která se stala centry podnikatelských aktivit zahraničních investorů, reklamních sluţeb a sluţeb pro podniky. Nárůst terciárního sektoru byl provázen zvýšenou migrací do jádrového města či do širší metropolitní oblasti (Mykhnenko, Turok, 2008). Proces suburbanizace se naplno rozvinul v 2. polovině 90. let a přispěl tak k plošnému rozšiřování největších měst a zároveň ke sníţení hustoty zalidnění jádrových částí. V souvislosti s tím se mění i vnitřní struktura metropolí a dochází k sociální stratifikaci a přesunu obyvatel uvnitř města. Zvyšující se rozdíly v příjmech obyvatel měst se odráţí v preferencích a moţnostech bydlení. Důsledky stárnutí obyvatelstva se projevují ve věkové struktuře obytných čtvrtí, zejména panelových sídlišť, kde roste podíl starších věkových skupin. Záleţí však také na nájemních cenách a době výstavby jednotlivých sídlišť, a proto uvedený trend nelze explicitně vztahovat na všechny sídlištní komplexy. Historická centra měst se v mnoha případech dočkala revitalizace a zóny v jejich blízkosti se staly atraktivními a prestiţními lokalitami pro sídla zahraničních firem. Středně velká města a města regionálního významu zaměřená na

30 průmyslovou výrobu postihl hospodářský úpadek a vylidňování. Zatímco v metropolitních oblastech s dostatečným přísunem zahraničních investic a velkým podílem obsluţného sektoru na ekonomické produktivitě se nezaměstnanost pohybuje na nízké úrovni, dříve průmyslové oblasti se potýkají s vyšší mírou nezaměstnanosti a často problematickou revitalizací a restrukturalizací místního hospodářství.

2.3.3.1 Metropolizační procesy na českém území v období socialismu

Metropolizační procesy byly direktivním socialistickým plánováním v Československu značně regulovány. Především v prvních 10 aţ 15 letech socialismu se suburbanizace velkých měst v podstatě zastavila. Podle Musila (2001) patřila mezi hlavní příčiny administrativní regulace migrace do velkoměst, politika omezující výstavbu soukromých rodinných domů na okraji velkých měst a také skutečnost, ţe předměstí přestala být pro většinu domácností hospodářsky atraktivní, jelikoţ výdaje na bydlení v příměstských obcích byly téměř shodné s výdaji ve vnitřních částech měst. Charakteristickým rysem pro období socialismu v tehdejším Československu byl růst městského obyvatelstva, a to zejména z důvodu masivní bytové výstavby v 70. letech 20. století. Rostla především města nad 10 tisíc obyvatel, naopak v městech největších, nad 100 tisíc obyvatel, došlo ke zpomalení růstu. Jednalo se o důsledek centrálního plánování a rozmísťování průmyslu do středně velkých sídel, zatímco zanedbaný sektor sluţeb ve velkých městech obyvatelstvo nepřitahoval (Musil, 2002). Sídelní síť Československa byla relativně vyváţená a specifická v rovnoměrném rozloţení menších či větších průmyslových středisek. Překvapivé pak můţe být zjištění Fuchse a Demka (1977), kteří analyzovali počet dojíţdějících v socialistických státech střední Evropy, ţe Československo dosáhlo v 60. a 70. letech nejvyššího podílu dojíţdějících na celkovém počtu zaměstnaných. Hlavní příčinou byla radikální industrializace a kolektivizace zemědělství. Řada zemědělců a obyvatel venkova tak byla nucena dojíţdět do nejbliţších továren a fabrik, jelikoţ zemědělská půda (jejich zdroj obţivy) byla znárodněna (na rozdíl od stále agrárního venkova v Polsku). Cesta většiny dojíţdějících však byla krátká, v řádech několika minut (odlišná situace v Maďarsku, kde byly dojíţďkové vzdálenosti mnohonásobně delší – hierarchické postavení Budapešti). V úvahách o budoucích modelech města v Československu se však v průběhu 70. let začala připisovat větší váha záměrné koncentraci obyvatel a byl kladen důraz na procesy plánované urbanizace, které zahrnovaly vytvoření optimálních podmínek pro efektivní rozmístění a koncentraci

31 výrobních sil a nevýrobních aktivit, většinou do velkých sídelních aglomerací. Práce Terplanu „Koncepce vývoje osídlení a urbanizace 1970 – 2000“ z roku 1975 tak počítala s plánovaným vytvářením sídelních aglomerací, které by se staly těţištěm ekonomického a společenského rozvoje (Musil, 2001).

Růst jednotlivých měst závisí také na jejich poloze v sídelním systému. Předpoklad, ţe metropole a větší městská centra stimulují rozvoj měst v jejich zázemí, se v českém sídelním systému potvrzoval v druhé polovině 19. století a na začátku 20. století. Období socialismu však znamenalo obrat v nastaveném trendu. Socialističtí plánovači a hospodáři dostatečně nerespektovali aglomerační výhody metropolí a vývoj v jejich zázemí byl přibrzděn. Cílem centrálního městského plánování bylo usměrnit vývoj sídelní sítě a jednotlivých měst. Postihnout všechny moţné ekonomické, sociální, demografické a technologické trendy však bylo prakticky nemoţné i v situaci, kdy stát řídil veškeré hospodářství či bytovou politiku. Výsledky Hamplova (1989) výzkumu koncentračních areálů, které vymezil na základě víceúrovňového hodnocení hustoty zalidnění, ukazují, ţe růst podílu koncentračních areálů na obyvatelstvu ČSR měl mezi lety 1869 a 1970 vzestupnou tendenci a nedocházelo tak pouze k růstu podílu významných středisek a jejich počtu, ale také k jejich rozšiřování a formování nových urbanizovaných prostorů a aglomerací. Největším koncentračním areálem z hlediska počtu obyvatel, který v celém sledovaném období dominoval nad ostatními, byl areál Prahy. Na druhém místě se pohyboval s velkým odstupem areál Brna, který byl však zhruba od 30. let 20. století při volnějším vymezení koncentračních areálů (pětinásobek hustoty zalidnění ČSR) nahrazen areály Ostrava a Ústí nad Labem - Teplice. Právě severomoravská a severočeská oblast se staly průmyslovými regiony, které byly na přelomu 19. a 20. století a poté především v období socialismu migračně ziskové. Je však nutné zmínit, ţe takovýto přístup zohledňuje pouze počet obyvatel a jejich územní koncentraci a nikoliv nabídku pracovních příleţitostí například v terciéru a kvartéru, úroveň bydlení, vzdělanostní úroveň a další společenské a sociální charakteristiky. Při rozšíření vymezení koncentračních areálů o pracovní příleţitosti a pracovní příleţitosti v nevýrobní sféře, a to pouze pro rok 1970, se na prvním místě objevil koncentrační areál Prahy, nicméně areál Brna předstihl Ostravu i Ústí nad Labem – Teplice (tento areál však jiţ v roce 1970 neměl více obyvatel, neţ areál brněnský) v počtu nevýrobních pracovních příleţitostí ve všech úrovních koncentrace a v počtu pracovních příleţitostí ve čtyřiceti a dvacetinásobné úrovni koncentrace. Podle Hampla (1989) spadal praţský i brněnský areál mezi nodální typy koncentračních areálů, tzn.

32 areály s jediným výrazným centrem. Naopak kompaktní urbanizovaný prostor vytvářel právě ostravský a severočeský areál, kde se více uplatňovala zonální forma koncentrace.

Sídelní strukturu socialistického Československa formovaly procesy suburbanizace a metropolizace v mnohem menší míře, neţ v zemích západní Evropy. Města byla kompaktnější a nevytvářela tak prostorově široké aglomerace, jako kapitalistická města. Nejzřetelnější důsledky socialistického centrálního řízení byly patrné na itraurbánní úrovni, kde docházelo k významným sociálně prostorovým změnám. Zejména pak v menších industrializovaných sídlech se radikální fyzická přeměna celého města výrazným způsobem projevila na jeho funkční struktuře. Při srovnání se situací v západních státech Evropy se nabízí otázka, zda urbanizace v socialistických zemích byla pouhou modifikací urbanizace, která probíhala za působení trţních mechanismů ve vyspělých státech západní Evropy, nebo se od ní podstatně lišila a vytvářela zcela ojedinělou sídelní strukturu. Enyedi (1996) se domnívá, ţe urbanizace v kapitalistických i socialistických zemích vedla k procesu moderní urbanizace. Rozdíl však spočíval v intenzitě dílčích urbanizačních procesů a důsledcích na vnitřní sociálně prostorovou strukturu měst.

2.3.3.2 Transformace metropolitních areálů na českém území po roce 1989

Po roce 1989 zdědila Česká republika systém osídlení, který byl po zhruba 40 let ovlivňován socialistickým plánováním. Ačkoliv městské strategie v období socialismu ovlivnily strukturu prostorových a funkčních vztahů mezi městy i jednotlivých měst, samotná sídelní síť byla formována dlouhým historickým vývojem a stala se tak poměrně stabilním prvkem. Podle Musila (2002) tzv. socialistická urbanizace nevedla v České republice k tak radikálním změnám, jako například v Rumunsku či bývalé Jugoslávii. Jelikoţ v českých zemích jiţ před obdobím socialismu existovala poměrně hustá městská síť a obyvatelstvo bylo dostatečně urbanizované, socialistická výstavba pouze modifikovala tehdejší strukturu.

V posledních dvou desetiletích provází Českou republika významné změny v geografické organizaci společnosti. Celkový počet obyvatel České republiky začal v 90. letech stagnovat a postupně došlo i k úbytku obyvatel. Populačně nejvíce ztrácela města nad 100 000 obyvatel, a to zejména vlivem záporného přirozeného přírůstku, resp. úbytku. Širší okolí největších českých měst ale vlivem suburbanizace a dekoncentračních tendencí v lokalizaci průmyslu, administrativních či obchodních funkcí populačně rostlo a částečně kompenzovalo úbytek obyvatelstva z vnitřních měst (Musil, 2002). Hlavním cílem 33 koncentrace obyvatel se tak v současnosti stávají zázemí největších českých měst. Podíl metropolitních areálů na populaci je však jiţ několik desetiletí relativně neměnný, kdyţ největší nárůst zaznamenal mezi roky 1869 – 1950, a lze tak usuzovat o konečné fázi koncentrace obyvatel a stabilní územní diferenciaci českého sídelního systému (Čermák, Hampl, Müller, 2009). Tento trend se však netýká ekonomických a společenských procesů probíhajících v metropolitních areálech, jejichţ změna a intenzita se projevuje mnohem rychleji, neţ případné prostorové změny v sídelním systému. Samotná města začínají v trţním prostředí usilovat o příliv zahraničních investic, státní pomoc, o čerpání dotací z Evropské Unie a snaţí se zviditelnit a zaujmout v oblasti cestovního ruchu.

Obecnými trendy ve vývoji sídelního systému po přechodu k trţní ekonomice a demokratizaci systému jsou zvětšující se rozdíly mezi regiony a růst významu metropolitních oblastí. Nástup rezidenční a komerční suburbanizace největších českých měst, který je logickým důsledkem principů dřívějšího socialistického plánování, jen posiluje jejich úlohu a vliv v sídelním systému. Tento proces postihl především dvě největší česká města – Prahu a Brno. Obě města se stala centrem terciárních a kvartérních aktivit a v rámci České republiky nabízí mnoţství pracovních příleţitostí. Levnější pozemky v příměstských lokalitách a niţší nájmy v přilehlých obcích v těsném zázemí těchto měst patří mezi hlavní důvody koncentrace obyvatel do vnějších zón metropolitních areálů. Dynamika dekoncentračních procesů však byla v průběhu 90. let poměrně nízká. V důsledku tak „nárazové omezení aţ zrušení státních dotací bytové výstavby na jedné straně a zároveň zachování regulace nájemného na straně druhé vedlo k dramatickému poklesu intenzity bytové výstavby i migrační mobility obyvatelstva a k „otočení“ migračních toků proti sídelní i regionální hierarchii“ (Čermák, Hampl, Müller, 2009, 37).

V posledních letech prostorová mobilita obyvatel narůstá. Se zvyšující se ţivotní úrovní obyvatel dochází i k nárůstu výstavby rodinných a bytových domů, coţ umoţňuje i dostupnost hypoték. Dominantním centrem nové výstavby je příměstská oblast hlavního města Prahy. Populační zisk metropolitního areálu Prahy je však generován z velké části zahraniční imigrací. Ačkoliv lze očekávat, ţe i přes současný nárůst počtu obyvatel (způsobený především zahraniční migrací) bude Česká republika v budoucnu populačně ztrátová, metropolitní oblasti největších českých měst (Praha, Brno) si pravděpodobně udrţí současnou velikost a jejich význam v národním hospodářství ještě posílí.

3 SUBURBANIZACE – SOUČÁST METROPOLIZAČNÍCH PROCESŮ

Jak jiţ bylo řečeno, koncentrace obyvatel do měst byla ve vyspělých státech nahrazena metropolizací, vývojově vyšší formou urbanizace. Metropolitní areály jsou formovány celou řadou procesů, které působí na funkční a prostorové vazby v území. Růst významu metropole je provázen nejen hierarchickými vazbami, ale i oboustrannými vztahy mezi jádrovým městem a sídly v zázemí, případně vztahy mezi jednotlivými sídly v zázemí. Rostoucí tendence zaznamenává vyjíţďka do zaměstnání, která zpětně ovlivňuje kvalitu dopravní infrastruktury, dopravní kongesce či ţivotní prostředí. Vznikají nové prvky osídlení, které jsou vzájemně integrovány. Dochází k územní dělbě práce a k ekonomické specializaci jednotlivých částí metropolitního regionu. Jádrové město se stává těţištěm terciárních a kvartérních funkcí. Jedním z nejvýznamnějších procesů, které přispívají k růstu metropolitních areálů, je rezidenční a komerční suburbanizace, tedy dekoncentrace obyvatel a aktivit do zázemí jádrového města.

3.1 Definice suburbanizace

Suburbanizace je jedním z hlavních procesů, které se v současnosti odehrávají v městských regionech velkých metropolitních oblastí, ale i v menších sídlech především ve vyspělých zemích Evropy a v Severní Americe. Suburbanizaci lze povaţovat za přesun obytné a komerční funkce do okrajových částí měst či za jejich administrativní hranice, přičemţ se vytváří nové formy zastavěného území a nové funkční vztahy mezi jádrovým městem a jeho zázemím. Celkově dochází k výrazné přeměně fyzického a sociálního prostředí cílového i zdrojového území. Přesun bydlení a lidských aktivit probíhá většinou podél dopravních os či do území, která jsou v blízkosti dopravních křiţovatek. Suburbanizace můţe probíhat v rámci území jádrového města mimo kompaktní zástavbu nebo za jeho hranicemi, nicméně v rámci metropolitního areálu (Sýkora, 2002). Přesun obytné funkce a výstavbu rodinných či bytových domů můţeme označit jako rezidenční suburbanizaci. Komerční suburbanizace se týká dekoncentračních tendencí obchodních, skladovacích, výrobních činností a jiných podnikatelských aktivit, které se formují zejména podél hlavních dopravních tahů.

Základní obecnou definicí by mohlo být tvrzení, ţe „suburbanizací se zpravidla rozumí růst města prostorovým rozpínáním do okolní venkovské a přírodní krajiny.“ (Sýkora, 2002, 10). Existuje však mnoţství různých pojetí a chápání procesu

35 suburbanizace. Kromě prostorového aspektu přináší suburbanizace i řadu dalších dopadů do fungování sídelního systému a dotýká se i samotných obyvatel. Šilhánková (2010) doplňuje výše zmíněnou definici a uvádí, ţe dochází ke změně způsobu ţivota „suburbanizujících“ se obyvatel. Zpravidla se totiţ mění pouze bydliště obyvatel, ovšem jejich zaměstnání zůstává nadále v centru města. Následně vyvolaná dojíţďka do zaměstnání a škol se promítá do zátěţe dopravní infrastruktury a ţivotních vzorců obyvatel předměstí. Další moţnou definicí je chápání suburbanizace jako jednoho z druhů urbanizačních procesů, „při kterém se obyvatelstvo a některé jeho aktivity stěhují z jádra města do zázemí“ (Ouředníček, 2003, 236). Lehce odlišným způsobem se k suburbanizaci staví Hnilička (2008), který se zabývá strukturou zástavby na periferiích. Pojmem „sídelní kaše“ označuje neuspořádané osídlení, které se rozlézá do venkovského prostředí a nemá charakter města ani vesnice, natoţ volné krajiny. Samotný proces, který vede k vylidňování center a drancování krajiny, pak označuje jako suburbanizaci. Podobně popisuje Musil (2002) původně německý termín „městská kaše“, kterým je označováno území, kde se prolínají administrativní budovy, sportovní, nákupní a rekreační zařízení s přírodními prvky a které je provázáno silničními komunikacemi.

3.2 Suburbanizace v historickém kontextu

Termín suburbanizace je odvozen od anglického slova „suburb“, které se nejčastěji překládá jako „předměstí“. Vznik předměstí je v podstatě spojen se vznikem prvních měst. Na příkladu evropských středověkých měst Sýkora (2002) poukazuje na formování podhradí a zástavby kolem hradů, tedy center původních sídel. V tomto pojetí má tedy určitá forma suburbanizace tradici jiţ od vzniku starověkých a středověkých měst, ačkoliv byla pevně spjata s urbanizací, tedy růstem měst. Se současným procesem suburbanizace ve vyspělých státech Evropy a v USA se však vznik předměstí na území středověkého města radikálně liší jak svými příčinami, průběhem a důsledky na strukturu osídlení.

Nástup průmyslové revoluce v 19. století znamenal růst především jádrových měst a koncentraci obyvatel a činností do souvislého území. S novými technologickými moţnostmi, novými druhy dopravy a kvalitativními změnami v oblasti bydlení postupně docházelo k přesunu obyvatel na okraj města a do jeho zázemí. Champion (2001) nepovaţuje suburbanizaci za nový fenomén mezi urbanizačními procesy, jelikoţ má svůj původ právě ve vytváření průmyslových a obchodních středisek zhruba v polovině 19. století. V následujících letech pak intenzivněji měnilo prostorovou strukturu měst

36 rozvolnění vazeb mezi místem zaměstnání a bydlištěm, které bylo umocněno rozvojem dopravy a zvýšením sociálních standardů obyvatel. Nejdůleţitější změnou v procesu urbanizace je podle Musila (2002) vynález výbušného motoru a automobilu, který přispěl k vzniku nových forem bydlení, lokalizace výroby či prostorového uspořádání měst. Vyšší mobilita obyvatel tak vedla k dekoncentračním tendencím a procesu suburbanizace. Je samozřejmé, ţe automobil si z počátku nemohl dovolit kaţdý řadový dělník, na rozdíl od vyšší vrstvy obyvatel. V průběhu 20. století se tedy začínaly více projevovat i sociální rozdíly ve způsobu a místě bydlení, kdy bohatší vrstva obyvatel preferovala bydlení v rodinném domě v čistém prostředí zázemí města a niţší třída obyvatel byla nucena zůstat v postupně chátrajících vnitřních čtvrtí (Musil, 2002).

Suburbanizace se naplno rozvinula ve druhé polovině 20. století, a to především v USA a ve vyspělých zemích západní Evropy. Se zvyšováním ţivotní úrovně obyvatel a technologickým pokrokem si mohlo stále více lidí dovolit vlastní automobil a uskutečnit tak svůj sen o ţivotě v rodinném domě na předměstí. Město se totiţ stávalo těţištěm sociálních a environmentálních problémů (kriminalita, hluk, znečištění ovzduší apod.). Pro mobilní obyvatelstvo tedy nebyl problém dojíţdět za prací ze svého domu v zázemí města. Podle Šilhánkové (2010) však nově vzniklé prostorové struktury neměly charakter ani města, ani vesnice. Jednalo se o pouhé noclehárny stejných typových domů (přístupné pouze automobilem), kde chyběla veřejná prostranství a základní občanská vybavenost. Takový vývoj je charakteristický pro metropolitní areály v USA, kde extrémně geograficky rozptýlená zástavba nepřiléhá ke stávajícím sídlům a bývá označována termínem „urban sprawl“ (Sýkora, 2002). Zprvu byl suburbanizační proces amerických měst podporován státem, nicméně v průběhu svého vývoje se stal zcela nekontrolovatelným. Masivní nárůst suburbanizace po druhé světové válce představoval přechod od investování do výrobního systému k nárůstu spotřebního chování a posilňování pozice stavebních firem. Koncentrace obyvatel do měst se dramatickým způsobem zastavila a přešla v růst městského zázemí a periferie. Dostatek prostoru a několikanásobně větší rozloha USA ve srovnání s evropskými státy umoţnily rozpínání osídlení do širokého území. Rodinný dům se stával otázkou prestiţe a domácnosti mezi sebou začaly „soutěţit“ a prokazovat své bohatství koupí spotřebního zboţí (především elektroniky – televize, ledničky), které rovněţ přispělo k samostatnosti nově vzniklých domácností na periferii. Vládní politika USA podporovala osobní vlastnictví domu, které přispívalo k usazení rodin a posílení jejich začlenění do společnosti. Vláda tak reagovala na zvyšující se mobilitu obyvatelstva, která neţádoucím

37 způsobem ovlivňovala vazby mezi komunitami a částečně zapříčinila dezintegraci městských struktur (Forrest, Williams, 2001). Hall (2002) povaţuje za hlavní důvody počáteční fáze suburbanizace amerických měst výstavbu nových silnic, které zpřístupnily vzdálenější území, uniformní rezidenční plochy zajišťující stabilní hodnotu pozemku, hypotéky s nízkými úvěry se zárukou státu, které si mohly dovolit i rodiny s niţšími příjmy a poválečný „baby boom“, který vynutil poptávku po rodinných domech. Obrovské migrační proudy znamenaly i populační pokles některých měst, například Boston a St Louis ztratily 13 % populace (Hall, 2002). Postupem času vznikaly nové rezidenční čtvrtě tzv. „gated communities“, které vytvořily zcela nové formy bydlení a sociálně prostorovou strukturu suburbií (Hubbard, 2006). Fyzicky a právně izolované čtvrtě se jistým způsobem vyčlenily z městského prostoru a staly se nedostupnými pro ostatní obyvatele suburbia či města. Přesun obyvatel do klidného zázemí a příměstských zón měl v mnoha případech amerických měst rasový podtext. Rodinné domy na předměstí se staly cílem především bohatšího bělošského obyvatelstva, zatímco vnitřní zóny se starší zástavbou byly obývány černošským obyvatelstvem. Vznikaly tak etnicky a rasově segregované oblasti, jejichţ vznik přispěl k narůstající sociální polarizaci městského prostředí.

V posledních desetiletích se v širokém zázemí amerických měst vytváří samostatná okrajová města, která se formují kolem dálnic a dopravních křiţovatek. Jedná se jak o suburbanizaci rezidenčních, tak i ekonomických a administrativních funkcí. Tato města bývají označována jako „Edge Cities“ a jsou v podstatě funkčně nezávislá na jádrovém městě. Nahrazují veškeré funkce města, ačkoliv v rozvolněné formě a jsou centrem imigrantů z často velmi vzdálených starých jádrových měst. Aby mohlo být město označeno jako „Edge City“, musí podle Garreau (1991) splňovat následující kritéria: nejméně 460 tisíc m2 pronajímatelných kancelářských prostor, nejméně 56 tisíc m2 obchodních prostor, více pracovních míst neţ trvale bydlících obyvatel, území by mělo být vnímáno jako jednotné místo, které splňuje všechny nároky jeho obyvatel a které v posledních 30 letech nebylo městem, ale pouhou noclehárnou či zelenou loukou. Nově vzniklá polycentrická struktura metropolitních regionů tak zásadním způsobem mění dopravní proudy a funkční vazby mezi jednotlivými sídly.

Forma suburbanizace v západní Evropě byla odlišná, především z důvodu struktury stávající sídelní sítě a menší rozlohy území vyspělých evropských zemí. Nová města vznikala často v blízkosti stávajících center a komunikací. Tradice územního plánování a

38 význam veřejné dopravy zmírnily negativní dopady suburbanizace, která se v západní Evropě projevila v menším rozsahu, neţ v případě amerických měst. Na rozdíl od USA, v řadě vyspělých zemí Evropy byla po druhé světové válce uplatňována politika, která se snaţila regulovat novou zástavbu. Jiţ ve 30. letech se ve Velké Británii objevila myšlenka o specificky vyuţívaném prostředí, označovaným termínem „Green Belt“ (zelený pás), do kterého se řadila zemědělsky vyuţívaná půda, lesní porosty a území jakékoliv jiné vegetace (Bartoš, 2006). V poválečném období se koncept zelených pásů zařadil do politiky územního plánování (v originále „Green belt planning policy“) a značným způsobem reguloval a zabraňoval nekontrolovanému rozpínání metropolitních areálů. Suburbanizační oblasti se rozvinuly aţ za územím zeleného pásu, který v případě metropolitního areálu Londýna dosahuje šířky aţ 30 km. Charakter komerční a rezidenční suburbanizace ve Velké Británii se tak liší svým rozsahem od amerických měst (Besussi, 2010). I přes výše zmíněné regulační mechanismy se procesy suburbanizace a desurbanizace v 70. letech ve vyspělých zemích západní Evropy zintenzivnily a pokračují dodnes. Zhoršení ţivotního prostředí (hluk, kriminalita, ovzduší) a rostoucí dopravní kongesce byly impulsem pro mnoho obyvatel vnitřního města k přestěhování se do předměstských zón či na venkov. Jelikoţ ceny pozemků a nájmů začaly stoupat i v suburbánních lokalitách, výrazná část obyvatel se přesunula do vzdálenějších sídel.

V socialistických státech střední a východní Evropy se na prostorovém vývoji měst podílelo místo trţních sil centrálně řízené územní plánování. Vývojově vyšší fáze urbanizace (metropolizace, suburbanizace) byly téměř zastaveny řízenou urbanizací komunistického státu. Na území tehdejšího Československa byla prosazována komplexní bytová výstavba, a to formou ekonomicky úsporné výstavby sídlišť. Podle Maiera (2003) se dostupné byty na sídlištích staly jedinou alternativou nového bydlení, dosaţitelnou pro většinu mladých domácností. Rozlehlá panelová sídliště byla často situována na okrajích města a značným způsobem se podílela na růstu jeho rozlohy. Stěhování obyvatel do nově vybudovaných obytných celků však podle mého názoru nelze ztotoţňovat s procesem suburbanizace. Lidé často neměli moţnost volby ve výběru nového bydliště a to především z nedostatku kapitálu a dostupných pozemků. Ani sociální struktura nových rezidentů sídlišť nebyla podle Ouředníčka (2003) typická pro suburbanizaci. Po roce 1989 došlo k radikálnímu obratu a i v největších městech postsocialistických států se v posledních 20 letech začaly projevovat dekoncentrační tendence komerčních a rezidenčních funkcí, i kdyţ ne v takové míře jako v západní Evropě a USA.

4 PROBLEMATIKA PROSTOROVÉHO VYMEZENÍ METROPOLITNÍCH AREÁLŮ

Jednotná definice a přesně daný postup pro vymezení metropolitních areálů neexistuje. Především nalezení hranice metropolitního území je velmi sloţitou a často těţko řešitelnou záleţitostí, vezmeme-li navíc v úvahu, ţe i vytvoření obecně akceptovatelné definice samotného města je stále problematičtější. Prostorový růst měst do širšího okolí a dekoncentrace obyvatel do suburbánních lokalit narušily představu o jasném vymezení hranic města. Koncept metropolitního areálu jako územně – prostorové jednotky částečně reagoval na potřebu vymezení rozsáhlého sídelního prostoru s vzrůstající hustotou obyvatelstva v zázemí jádrového města (Frey, Zimmer, 2001). V literatuře se můţeme setkat s různými přístupy a hodnoceními, na základě kterých je metropolitní areál či jinak nazvané území s vysokou koncentrací obyvatel a silnými funkčními vztahy vymezen. Přístupy k určování velkoměstských regionů se liší i geograficky a následné mezinárodní srovnání velikosti metropolitních území je tak velmi obtíţné. Například Spojené státy americké mají své vlastní oficiální vymezení metropolitních areálu. Úřad pro řízení a rozpočet definuje statistické jednotky, které nazývá Metropolitní statistické oblasti (z anglického originálu „Metropolitan Statistical Areas“). Jedná se o území s minimálně jedním jádrovým městem o velikosti nejméně 50 tisíc obyvatel, které je provázáno sociálně a ekonomicky se svým zázemím (OMB Bulletin, No 10-02, 2009). Samotná definice takových regionů je sloţitější a často podléhá aktualizacím. Komplexnější sídelní struktury mohou být tvořené menšími metropolitními oblastmi, mezi kterými dochází k intenzivním dojíţďkovým vazbám. V těchto případech bývá pouţíván koncept Konsolidovaných metropolitních statistických oblastí (Frey, 2002).

Morfologickou strukturou metropolí a rozpínáním urbanizovaného prostoru do širší krajiny se zabýval Galster a kol. (2001). Výzkum se snaţil identifikovat hlavní příčiny, průběh a důsledky specifické formy suburbanizace – „sprawl“, která je typická pro americká města. Nízké hodnoty vybraných charakteristik (hustota a kompaktnost zástavby, koncentrace lidských aktivit, vytváření klastrů, centralizace funkcí, existence jádra) pak při vzájemné kombinaci znamenaly předpoklad, ţe je vybrané území moţné označit termínem „sprawl“. Následně byla teoretická východiska aplikována na reálná urbanizovaná území (urban areas) z různých regionů s rozdílnou ekonomickou a demografickou strukturou,

40 která byla mezi sebou porovnávána, a to především z hlediska intenzity a rozsahu suburbanizačních procesů.

Vymezením regionů na základě vztahových aspektů na území Velké Británie se zabýval Coombes a kol. (1986). Na základě dat z censu (dojíţďky za prací) byly vytvořeny „Travel-to-Work Areas“ (dále TTWAs), volně přeloţeno jako regiony dojíţďky za prací, které v podstatě znázorňují místní oblasti trhu práce. Výzkum vycházel z předpokladu, ţe TTWAs by měly zaplňovat celé území Velké Británie, maximální moţný počet TTWAs by měl zajistit detailní analýzu území a jejich vymezení by měla vycházet ze stejných postupů a z teorie trhu práce. TTWAs jsou stanoveny algoritmem, tedy vícestupňovou agregační metodou, která do značné míry spoléhá na sérii opakujících se postupů. První krok představuje identifikaci potenciálních center dojíţďky. Určitý problém můţe být způsoben existencí více potenciálních středisek v těsné blízkosti, tzn. vícečlenným jádrem. Tato střediska jsou pak relativně komplikovaným přepočtem sloučena. Následuje přiřazení zbylých obcí ke střediskům a testování uzavřenosti vzniklých regionů. Metoda algoritmu zaznamenala během svého vývoje několik inovací. V současnosti je vyuţívána jako statistický nástroj britské vlády, konkrétně Office for National Statistics (ONS), pro funkční regionalizaci území. V roce 2007 bylo ve Velké Británii na základě dat z censu 2001 vymezeno 243 TTWAs (Coombes, Bond, 2007).

Pro potřeby této práce lze nastínit několik přístupů k vymezení metropolitních oblastí, které se objevují v české literatuře. Stanovením oblastí maximálního zalidnění se zabýval Korčák (1966), který se snaţil o přesnější představu srovnání největší městských aglomerací, neţ poskytují data podle administrativního vymezení území obcí. Administrativní hranice velkoměst podle něj velmi často neodpovídala jejich skutečné geografické rozloze. Jeho kvantitativní metodou vymezil území s minimální hustotou zalidnění 1 tisíc obyvatel/km2 a dolní mez výsledné rozlohy určil na 100 km2. K největším městům připojoval okolní obce takovým způsobem, aby zachoval uzavřenost a celistvost regionu. Respektoval směr a polohu hlavních komunikací a rovněţ funkční vztahy v širší aglomeraci. Výsledkem je statistický index, který charakterizuje stupeň vysoké urbanizace území. Index maximálního zalidnění vychází z poměru rozlohy aglomerace a rozlohy státu a z poměru počtu obyvatel aglomerace a celkového počtu obyvatel na území státu.

Hampl (1989) popisoval regionální strukturu a vývoj systému osídlení ČSR. Především na základě dat mezi lety 1869 a 1970 sledoval změny v územním rozloţení

41 obyvatelstva a analyzoval koncentrační procesy, jejich regionální variabilitu a následnou hierarchii koncentračních areálů. Z celého komplexního procesu urbanizace byl kladen důraz zejména na postupnou koncentraci obyvatelstva do měst a vytváření koncentračních areálů. Koncentrační areály vymezil na základě víceúrovňového hodnocení hustoty zalidnění, kde je kritérium dosaţení pěti, deseti, dvaceti a čtyřicetinásobku průměrné hustoty zalidnění ČSR a minimální velikost areálu stanovili jako 0,5 % podíl na celkovém počtu obyvatelstva ČSR v příslušném roce. Jako základní jednotku pouţil katastrální území. Při samotném vymezení metropolitní jednotky pak sledoval hlavně integrovaný systém středisek (vymezen na základě KFV3) a územní koncentraci kontaktů mezi středisky prostřednictvím dat o dojíţďce a vyjíţďce za prací, která jsou vyjádřena ukazatelem KFV a jeho modifikacemi. Vzhledem ke zvyšující se nevhodnosti zařazení obsluţné funkce do ukazatele KFV, podíl nevýrobní sloţky byl v Hamplově (2005) následujícím výzkumu nahrazen zdvojnásobením podílu pracovní funkce a ukazatel přejmenován na KV4. Důvodem je růst podílu sektoru sluţeb v posledních letech a sníţení jeho vypovídací schopnosti při srovnávání vývojových tendencí v sídelním systému.

Kostelecký a Čermák (2004) se zabývali výzkumem politických změn v metropolitních oblastech (v rámci výzkumného konsorcia International Metropolitan Observatory Project – IMO). Stanovili minimální velikost metropolitního areálu v České republice na 200 tisíc obyvatel z důvodu jejich porovnání s metropolitními regiony v jiných sledovaných státech. Intenzitu kontaktů mezi jádrovým městem a obcemi v zázemí sledovali pomocí dat o denní dojíţďce. Poté na základě podílu vyjíţdějících z obcí v zázemí do jádrového města vymezili vnitřní a vnější suburbánní zónu.

S odlišnou metodou přichází Körner (2006), který pro vymezení metropolitního regionu navrhuje pouţití několika faktorů. Kritéria pro stanovení souvisle urbanizovaného území jsou na první pohled velmi náročná na mnoţství dat a následnou analýzu. Uveďme jen pár přístupů na příkladu vymezení metropolitního areálu Prahy:

. území v kontaktu s koridory ţelezničních tratí a významných silničních radiál . obce s min. počtem 500 obyvatel a hustotou zalidnění min. 300 obyvatel/km2 . výjimka, pokud obec leţí v koridoru propojujícím města, resp. obce

3 KFV = komplexní funkční velikost – význam sídla v systému osídlení hodnocen prostřednictvím obytné, pracovní a obsluţné funkce vzhledem k celé České republice 4 KV = komplexní velikost – význam sídla v systému osídlení hodnocen prostřednictvím obytné a pracovní funkce vzhledem k celé České republice 42

nad 3 tisíce obyvatel . časová dostupnost hromadnou dopravou do 45 min. . vzdálenost od centra města do 30 km (moţná výjimka – koridor dálnice či rychlostní silnice) . bezprostřední vazba na sídlo městského typu (přerušení zastavěného území < 1 km)

Vymezení metropolitních areálů respektující územní jednotky pouţívají Sýkora a Ouředníček (2007). Jako metropolitní území Prahy a Brna volí území obou měst s přilehlými okresy (Praha – východ, Praha – západ a Brno – venkov). Vzniklý region pak děli do čtyř hlavních zón. Zatímco území jádrového města je tvořeno centrem, vnitřním městem a první (vnitřní) suburbánní zónou, území sousedících okresů je totoţné s druhou (vnější) suburbánní zónou. Rozdělení jádrového města respektuje historický vývoj a intra- urbánní prostorovou strukturu. K posuzování procesů odehrávajících se v metropolitních areálech pak pouţívají statistické informace na úrovni okresů. Jedná se např. o data o počtu obyvatel, směrech migrace, obsazených pracovních místech a jejich struktuře z hlediska sektorů národního hospodářství.

O poznání detailnější analýzou sídelního systému České republiky a konceptem polycentricity se zabývá projekt Podpora polycentrického regionálního rozvoje (Polyreg, 2009). Centra osídlení byla vymezena na základě pracovní funkce, a to pouze za splnění podmínek, ţe se na území sídla nacházelo 1 tisíc a více obsazených pracovních míst a současně bylo sídlo cílem alespoň jednoho maximálního dojíţďkového proudu za prací, vycházejícího z libovolného jiného sídla. Následovalo vymezení spádových oblastí center při respektování principu územní celistvosti mikroregionů. Pracovní mikroregiony se staly podkladem pro stanovení funkčních městských oblastí nejintenzivnějších vazeb (FUA). Jedná se o oblasti s nejintenzivnějšími vazbami mezi centrem pracovního mikroregionu a jeho zázemím. Do FUA pracovního centra byly zařazeny ty obce, ze kterých vyjíţdělo denně alespoň 25 % ekonomicky aktivních zaměstnaných osob do střediska mikroregionu. Z územního vymezení FUA pak vychází stěţejní výstupy projektu, jako je identifikace recipročních vztahů mezi centry osídlení (čímţ je chápána obousměrná vazba mezi dvěma sídly vyjádřena pracovní dojíţďkou), modelování budoucích vztahů na základě změn dopravní dostupnosti či zhodnocení vhodnosti implementace konceptu polycentricky do regionálních politik.

5 METODIKA VÝZKUMU

Srovnání metropolitních areálů Prahy a Brna je ve své empirické části rozděleno do tří hlavních kapitol. První kapitola se věnuje vývoji obou měst, postupnému připojování předměstí a jejich růstu aţ do současné podoby. Historické hledisko je důleţité pro pochopení řady procesů, které v posledních letech formovaly metropolitní areály obou měst a také můţe objasnit v širších souvislostech některé aspekty a vazby v území, které mají kořeny právě v minulosti. Nicméně tato část netvoří stěţejní oblast výzkumu, ale slouţí spíše jak doplnění pro následné analýzy funkčních a prostorových vazeb v metropolitních územích v posledních zhruba 20 letech.

Vymezení metropolitních areálů vychází z údajů o počtu a směrech dojíţdějících do zaměstnání. Data jsou čerpána ze Sčítání lidu, domů a bytů 2001 (SLDB). Stejně tak analýza vývoje počtu obyvatel vychází ze SLDB 1991, 2001 a z předběţných výsledků SLDB 2011. V době vypracování diplomové práce poskytoval cenzus z roku 2011 na úrovni obcí pouze základní údaje o struktuře počtu obyvatel. Vztahové charakteristiky, vyjádřené údaji o počtech a struktuře vyjíţdějících, nebyly v této době dostupné. Ačkoliv následující kapitola o pracovních proudech tedy vychází z dat ze SLDB 1991 a 2001, k posuzování vývoje počtu obyvatel jsou pouţita nejnovější dostupná data z roku 2011 pro větší aktuálnost a lepší vypovídací hodnotu.

Pracovní proudy jsou analyzovány z hlediska jejich významnosti a směru. Pro výzkum uzavřenosti a otevřenosti metropolitních území jsou pouţity ukazatele integrity a ukazatele o podílu vyjíţdějících v rámci metropolitní oblasti na celkovém počtu vyjíţdějících. Reciprocita vazeb je zkoumána dle metodiky projektu Podpory polycentrického regionálního rozvoje (Polyreg, 2009). Všechny mapové výstupy jsou zpracovány v aplikaci ArcMap (verze 9.3) programu ArcGIS od společnosti Esri. Doplnění analýzy srovnání metropolitních areálů Prahy a Brna představují přílohy 13 a 14, které znázorňují land use obou metropolitních území. Podkladem je Atlas městského prostředí (GMES5 Urban Atlas) zpřístupněný on-line Evropskou agenturou ţivotního prostředí (EEA6), který poskytuje data ve formátu shapefile (GMES Urban Atlas, 2010).

5 GMES – Global Monitoring of Environment and Security – Globální monitoring ţivotního prostředí a bezpečnosti; program Evropské unie (GMES Urban Atlas, 2010) 6 EEA – European Environment Agency – Evropská agentura ţivotního prostředí (GMES Urban Atlas, 2010) 44

6 HISTORICKÝ VÝVOJ PRAHY, BRNA A JEJICH PŘEDMĚSTÍ

Počátky trvalého osídlení praţského prostoru se datují do 7. aţ 8. století, kdy na území dnešní Prahy vznikala první hradiště. Pravděpodobně nejdůleţitějším faktorem pro budoucí vývoj praţského osídlení bývá povaţován vznik Praţského hradu v 9. století. V případě Brna se první zmínky o osídlení objevily v 11. století. Počátky trvalého osídlení a formování raně středověké aglomerace se vázaly na prostor Starého Brna a brněnského Petrova. Obě města prošla v následujícím období středověku sloţitým vývojem, který byl nejčastěji charakteristický budováním opevnění a střídavými časovými úseky prosperity a úpadku. Pro potřeby diplomové práce však bude detailnější pozornost věnována vývoji Prahy a Brna aţ od období industrializace a tedy dramatického plošného i populačního růstu měst.

6.1 Urbanistický vývoj Prahy

6.1.1 Industrializace Prahy a rozvoj předměstí Konec 18. století znamenal pro Prahu důleţité období pro její následný územní a ekonomický rozvoj. Zásadním zlomem v urbanistickém vnitřním i vnějším vývoji města se však stal rok 1784, kdy došlo ke sloučení čtyř samostatně spravovaných praţských měst (Staré Město, Nové Město, Malá Strana a Hradčany) do císařského a královského hlavního města Prahy (Hrůza, 2003). Do popředí zájmu v evropské společnosti se jiţ v této době dostala věda a technika. Ačkoliv ve srovnání s Vídní měla Praha částečně provinční charakter, v polovině 18. století se na jejím území uskutečnily první pokusy o zaloţení manufaktur na výrobu luxusního zboţí a později jiţ úspěšné zakládání textilních manufaktur (Míka, 1989). Na počátku 19. století se začaly rozvíjet první praţská předměstí. Podle Hrůzy (2003) jsou praţská předměstí mladá hlavně z důvodu rozlehlosti středověké Prahy, která během svého vývoje mohla uvnitř svého území pojmout nové stavební nároky. Dynamiku jejich růstu posílila nastupující průmyslová revoluce. K urbanisticky vhodnému, ale těţko uskutečnitelnému spojení předměstí a města bránila samostatnost předměstí a jejich nevůle k administrativnímu sloučení s Prahou. Rozvoj průmyslové výroby a předměstí vyvolal i nové potřeby v oblasti dopravy. V letech 1846 – 1849 byl v souvislosti s ţelezničním spojením z Prahy do Dráţďan vybudován viadukt napříč Karlínem a most přes Vltavu, jednalo se o největší ţelezniční stavbu v tehdejší

Evropě (Líbal, 2000). Postupně se rozvíjející ţelezniční dopravu doplnil od 90. let 19. století provoz elektrické tramvaje.

Razantní proměny v prostorovém a funkčním obrazu Prahy v 19. století se odrazily v růstu počtu obyvatel, který neměl v předešlém vývoji obdoby. Jiţ na konci 18. století se počet obyvatel dostal na hranici 80 tisíc a v polovině 19. století se zvýšil na necelých 120 tisíc, čímţ se podle Horské (2002) zařadila Praha na čtvrté místo v monarchii (po Vídni, Milánu a Benátkách). Jelikoţ Praha populačně rostla především migrací ze svého zázemí, tzn. ze středních Čech, obyvatelstvo rostoucích předměstí Prahy bylo většinou české národnosti. Se zvyšováním počtu obyvatel na předměstích se tedy logicky sniţoval podíl německého obyvatelstva, dominujícího ve vnitřním městě. Intenzivní rozvoj dopravy, předměstí, průmyslových závodů a růst počtu obyvatel vyvolal nutné zásahy do městské infrastruktury, regulaci zástavby aţ asanaci některých území Prahy na přelomu 19. a 20. století (Hrůza, 2003).

Po první světové válce a vzniku samostatné Československé republiky v roce 1918 se Praha stala hlavním městem. Počátek 20. století je pro Prahu charakteristický rozvojem moderní městské techniky, výstavbou kanalizační sítě, novou koncepcí zásobování města pitnou vodou či výstavbou prvních elektráren. Právě tyto a jiné zásahy vyţadovaly regulační plán celého urbanizovaného území a jasnou vizi dalšího vývoje i s přilehlými předměstími. Územní i správní roztříštěnost Prahy a přilehlých předměstí si tak vynutily územní reorganizaci a sjednocení jednotlivých částí (Míka, 1989). V roce 1922 došlo k vytvoření Velké Prahy, kdy se předměstí sloučila s dosavadním městským jádrem, a k Praze bylo připojeno 37 obcí. Současně se zvýšil počet obyvatel o více neţ 400 tisíc. V širším zázemí probíhal rozvoj aglomerované oblasti i ve vzdálenějších obcích a sídlech, např. v Černošicích nebo Modřanech (Ouředníček, 2003).

6.1.2 Praha v období socialismu Socialismus se na území Prahy projevil především výstavbou nevkusně vyhlíţejících rozsáhlých obytných a průmyslových celků a jejich nekoncepčním urbanistickým řešením v návaznosti na stávající infrastrukturu. Kvantita staveb byla bohuţel pro následný urbanistický vývoj města upřednostněna před kvalitou. Důsledkem bylo značné rozšíření území Prahy na úkor do té doby zemědělsky vyuţívané krajiny v jejím zázemí. Jiţ po roce 1948 a v průběhu 50. let vznikaly návrhy na radikální urbanistické zásahy dotýkající se i historického centra. Plánována byla ohromná

46 shromaţdiště ve stylu socialistického realismu, která však vyţadovala radikální přetvoření historické zástavby a k jejich uskutečnění nedošlo (Líbal, 2000).

Velký nárůst bytové výstavby začal v 60. letech. Nová panelová technologie zcela zásadně proměnila siluetu města a způsob bydlení (první sídliště v Petřinách či Malešicích). Z důvodu nedostatečné kapacity bytů se uskutečnila další výstavba, vzniklo Severní a Jiţní Město, později Jihozápadní Město. K Praze bylo v roce 1968 připojeno 21 obcí (coţ bylo způsobeno výstavbou okrajových sídlišť, v podstatě nových čtvrtí), v roce 1974 dalších 30 obcí a Praha tak dosáhla své nynější rozlohy, 496 km2 (Hrůza, 2003).

Orientace státu na průmyslovou výrobu a s tím spojená nabídka pracovních příleţitostí vyvolala dojíţďku ze zázemí do centrálního města. Vlivem malé nabídky pozemků a nedostatečného kapitálu domácností nedocházelo k odlivu obyvatel do čistšího ţivotního prostředí v zázemí města. Podle Ouředníčka (2003) se snahy o únik do klidnějšího prostředí projevovaly víkendovými cestami do chat a chalup v širším zázemí Prahy. Také dopravní síť vyţadovala v souvislosti s rozšířením území města nutné změny. Za významnou lze povaţovat výstavbu metra, dopravního systému nezávislého na pozemních komunikacích, která začala v roce 1967. Výrazná změna postihla i městský pozemní komunikační systém. Mezi největší zásahy do stávající dopravní sítě lze zařadit zdvojkolejnení hlavních tratí, výstavbu okruhu města, dálnice D1, poměrně kontroverzní severojiţní magistrály a Nuselského mostu nebo propojení nově postavených sídlišť a centra města (Bičík, Kupková, 2006). V 80. letech se začala projevovat nejen dopravní přetíţenost centra, ale i koncentrace pracovních příleţitostí a vylidňování jádrové části města.

6.1.3 Praha v období transformace Po roce 1989 se Praha dostává do naprosto odlišného ekonomického prostředí. Privatizace a restituce majetku se spolu s odporem vůči jakémukoliv plánování zásadním způsobem projevily ve vývoji praţské aglomerace. Ouředníček a Temelová (2009) řadí mezi hlavní procesy měnící strukturu praţského metropolitního areálu suburbanizaci, mezinárodní migraci a revitalizaci. Příliv zahraničních investic se projevil ve výstavbě moderních kancelářských budov, často situovaných podél dopravních tahů v okrajových částech města. Příkladem můţe být vznik kancelářských a nebytových prostor na Pankráci, kancelářský a podnikatelský komplex budov The Park na Chodově, Office Park Nové Butovice nebo BB centrum v Michli. Zájem investorů byl podle Szentesiové (2010)

47 ovlivněn především blízkostí metra, parkovacími moţnostmi a napojením na další infrastrukturu. Centrum města se dočkalo postupné obnovy a větší péče o historicky cenné budovy. Otevření se západnímu světu přilákalo obrovské mnoţství zahraničních turistů, kteří jistým způsobem dotvořili současný obraz historického jádra, plného turistických obchodů a restaurací, které často zakrývají podstatu významnosti nejstarších praţských čtvrtí. Jádro města se stalo určitou prestiţní adresou pro zahraniční firmy a pro vysoko- příjmovou skupinu obyvatelstva.

Během 90. let 20. století se značným způsobem navýšil počet motorových vozidel, jelikoţ stále více domácností si mohlo dovolit pořídit vlastní automobil. Marada (2006) uvádí, ţe mezi roky 1990 a 2004 se v Praze zvýšil počet registrovaných vozidel o 71 % (zatímco v celé ČR o 58 %). V souvislosti s rezidenční suburbanizací a rozsáhlou dojíţďkou do zaměstnání a škol právě do jádrového města se dopravní situace města dramaticky zhoršila. Kongesce, nadměrné opotřebování silniční infrastruktury nebo negativní vliv na ţivotní prostředí města jsou hlavními důvody pro změnu a zlepšení praţského dopravního systému. Potřeba dokončení praţského okruhu je více neţ nutná, ovšem neobejde se bez překáţek. S jeho probíhající výstavbou se objevují negativní postoje lidí, kterých se stavba okruhu bezprostředně týká (syndrom NIMBY7, známý jiţ z dřívějších let ze západní Evropy nebo Spojených států amerických (Hrůza, 2003)).

6.2 Urbanistický vývoj Brna

6.2.1 Industrializace Brna a její důsledky Nastupující éra průmyslové výroby a nové poznatky v oblasti vědy a techniky se projevily i ve formování sídelní struktury Brna. V druhé polovině 18. století se začala rozvíjet řemeslná výroba nejen pro místní trh, ale přecházela do formy manufakturního podnikání. Rychlý rozvoj soukenických manufaktur v Brně znamenal pro město posílení pozice mezi moravskými sídly a ke konci 18. století se stalo nejvýznamnějším textilním centrem monarchie (Maur, 2002). Současně s tím se začala rozrůstat i brněnská předměstská zóna, která postupně vytvořila souvislý celek. Právě narůstající počet dělníků byl ubytován v nově vzniklých obytných celcích, které přispěly k růstu předměstí. Takový rozvoj předměstí byl na Moravě ojedinělý. Továrny a manufaktury se však nacházely

7 NIMBY = „not in my back yard“ – určitý nesouhlas dotčených lidí na výstavbu veřejně prospěšné stavby či zařízení v jejich bezprostředním okolí

48 v blízkosti městských hradeb, coţ mělo za následek i zvyšování počtu obyvatel samotného Brna. Brno se tedy v druhé polovině 18. století vyznačovalo dynamickým populačním růstem. Maur (2002) uvádí, ţe od roku 1765, kdy se Brno stalo největším městem Moravy s téměř 8 tisíci obyvateli, stoupl jejich počet na téměř 23 tisíc na sklonku 18. století. Růst počtu obyvatel a vazby s předměstími vyvolaly potřebu řešení dopravní situace brněnské aglomerace. Nově vznikající urbanistická struktura Brna byla zásadním způsobem ovlivněna výstavbou okruţní silnice (vymezila budoucí okraj okruţní třídy), která spojovala radiální císařské silnice, a také formující se průmyslovou zónou při řece Svitavě, která těsné přiléhala k vnitřnímu městu. Postupný růst posvitavské průmyslové zóny vytvářel neblahý tlak na území a negativně se podepsal na budoucím urbanistickém vývoji, který je v Brně patrný dodnes (Kuča, 2000).

Jelikoţ mechanizace soukenické výroby probíhala v Brně rychleji neţ v ostatních textilních centrech, jako byl Liberec nebo Jihlava, v první polovině 19. století se tak právě moravská metropole svou vnitřní strukturou a umístěním průmyslových čtvrtí podobala nejvíce z českých měst průmyslovým městům na západě Evropy (Horská, 2002). Kromě textilního průmyslu se do Brna soustředila především strojírenská výroba, která se podílela na následném zprůmyslnění českých zemí. Z hlediska počtu obyvatel se v českých zemích ţádné jiné město kromě Prahy a Brna nemohlo rovnat ostatním velkoměstům v Habsburské monarchii a jiných vyspělých zemí Evropy, např. Francie.

Významnou událostí 1. poloviny 19. století se stalo otevření ţeleznice Vídeň – Břeclav – Brno v roce 1839 a vybudování nádraţí v těsné blízkosti městského centra. Nově vzniklé dopravní spojení ještě posílilo vazby Brna s Vídní, které byly silnější, neţ funkční vazby Brna a Prahy a které v modifikované podobě přetrvaly dodnes. V roce 1850 bylo k Brnu administrativně připojeno 32 okolních obcí. Tak rozsáhlé spojení několika samostatných správních jednotek vyţadovalo vhodnou urbanisticky jednotnou koncepci na rozvoj území, která by posílila integritu nově vzniklých městských částí. V následujících letech tak došlo k postupné likvidaci hradeb a opevnění, které bylo nahrazeno městským okruhem s řadou reprezentativních budov a zeleně po vzoru vídeňské Ringstrasse.

Období první republiky přineslo několik zásadních událostí pro nadcházející vývoj města Brna. V roce 1919 došlo k dalšímu administrativnímu rozšíření Brna, kdyţ byly k městu připojeny obce v jeho zázemí a vzniklo tzv. Velké Brno. Původní vnitřní město s asi 130 tisíci obyvateli bylo rozšířeno o dalších 80 tisíc obyvatel ţijících v připojených

49 předměstích (Peša, 1973). V době vzniku Velkého Brna tedy populační velikost města vzrostla na 210 tisíc obyvatel. Mezi 23 připojenými obcemi byla i dvě města Královo Pole a Husovice, která Brnu výrazně přispěla svým podílem českého obyvatelstva, na rozdíl od tzv. německých předměstí jako Komárov či Černovice (Flodrová, 2003). Brno tak zaznamenalo obrovský populační nárůst, který se během období první republiky ještě navyšoval a ve 30. letech 20. století dosáhlo Brno více neţ 300 tisíc obyvatel.

6.2.2 Brno v období socialismu Následné období socialismu mělo významný vliv na urbanistický vývoj Brna. Jiţ 50. léta byla charakteristická územně rozptýlenou bytovou výstavbou, jejíţ estetická hodnota vyvolává značné pochyby, a také vznikem druţstevní bytové výstavby. V tomto období byla rovněţ odstraněna řada dělnických kolonií jako Planýrka, Šmalka či Mezírka a postavena první sídliště v městské části Brno – Ţabovřesky (Mlýnský, 1973). Totální degradace vzhledu budov přišla s výstavbou prvních panelových sídlišť na začátku 60. let. Podle Kuči (2000) se výstavba několikapodlaţních panelových domů vyznačovala (kromě jejich otřesného vzhledu) urbanistickou nekoncepčností, náročností realizace výstavby a vysokými provozními náklady v důsledku minimální tepelné izolace. První sídliště, postavené na základě panelové technologie, vzniklo na okraji Juliánova (Samek, Hrubý, 1982).

V druhé polovině 60. let však v souvislosti s uvolňováním politické situace došlo i k výstavbě hodnotnějších bytových celků, např. Lesná či Ţabovřesky. Období normalizace v 70. letech se bohuţel opět negativně projevilo ve výstavbě sídlišť, která často rozrušovala původní zástavbu bez ohledu na širší urbánní kontext a lidské měřítko, např. Stará osada, Bystrc či Líšeň (Kuča, 2000). V důsledku masivní panelové výstavby na „zelené louce“ došlo k rozšíření souvislého městského intravilánu a růstu počtu obyvatel v nově vzniklých sídlištích. Naopak v řadě aglomerovaných vesnic a starších částech města v průběhu 70. a 80. let počet obyvatel pomalu klesal a dotčená městská území ve svém vývoji stagnovala. V oblasti hospodářství byl kladen důraz především na rozvoj těţkého průmyslu. Staré průmyslové areály byly modernizovány a rekonstruovány, případně doplněny o nové objekty. Negativní vliv nevhodně situovaných průmyslových areálů na městskou infrastrukturu byl ještě posílen (Kuča, 2000). Správní členění města prodělalo několik méně čí více významných změn. Hlavním rysem a cílem však byla centralizace správy města.

6.2.3 Brno v období transformace Po roce 1989 bylo území města Brna rozděleno na 29 samosprávných městských částí. Centrální plánování a koncepce rozvoje v rámci celého městského území tak byly nahrazeny větší správní samostatností jednotlivých městských částí. Dřívější extenzivní rozvoj města, který přinesl řadu negativních důsledků, byl utlumen a pozornost byla věnována spíše intenzivnímu rozvoji, tzn. vyuţití staršího zastavěného území (Kuča, 2000). V jistých ohledech Brno v současnosti doplácí na svou průmyslovou minulost. Mnoţství továren a průmyslových závodů, které byly za komunistického reţimu vyuţívány bez jakéhokoliv ohledu na udrţitelný rozvoj území, je dnes nevyuţito a chátrá. Rozsáhlé průmyslové zóny, v současnosti povaţovány za „brownfields“, leţí často v hodnotných a pro následný prostorový vývoj města důleţitých oblastech (např. Zábrdovice, Husovice, Trnitá). Problém revitalizace souvisí se značnou finanční nákladností a také s nejednoznačným pohledem města Brna na jejich budoucí vyuţití. Mezi úspěšné pokusy o přestavbu starých zdevastovaných areálu patří vznik obchodního centra Vaňkovka (dřívější strojírenská továrna F. Wanniecka) a přeměna bývalé továrny na koberce Moravan v Zábrdovicích na vícefunkční objekt (Šuleřová, 2006).

Průmyslová minulost Brna se částečně odráţí i v současné strategii a snaze o nalezení tváře města. Brno klade důraz zejména na vědu a výzkum, vývoj nových technologií, s čímţ souvisí i profilace města jako veletrţního centra. Mezi realizované projekty patří například Technologický park v Ţabovřeskách, univerzitní kampus a vývojové centrum v Bohunicích (největší stavební projekt v oblasti vysokého školství ve střední Evropě) nebo CEITEC, projekt výstavby středoevropského vědecko-výzkumného centra v následujících letech. Ve srovnání s Prahou se zde jiţ méně projevuje oblast informační ekonomiky, nicméně stále důleţitou roli mají v městském prostoru sídla bankovnických či pojišťovacích firem a s tím spojených administrativních činností (Šuléřová, 2006). I město Brno se musí v posledních několika letech vyrovnávat s procesy komerční a rezidenční suburbanizace, které sice neprobíhají v takovém měřítku jako v Praze, nicméně se projevují v prostorovém růstu metropolitního území Brna a v jeho vnitřních funkčních vztazích.

7 METROPOLITNÍ AREÁLY PRAHY A BRNA

Praha je hlavním a současně největším městem České republiky s počtem obyvatel 1 272 690 (k 26. 3. 2011) a rozlohou 496 km2. Praha se svým statutem obce, okresu a zároveň kraje zaujímá specifické postavení v českém sídelním systému. Ačkoliv lze Prahu povaţovat za statutární město, zvláštní zákon o hlavním městě Praze ji mezi statutární města neřadí. Praha je členěna na 22 správních obvodů a 57 městských částí. Brno je krajským městem Jihomoravského kraje a zároveň samostatným okresem Brno – město a obcí s rozšířenou působností. S počtem obyvatel 384 277 (k 26. 3. 2011) a rozlohou 230 km2 se jedná o druhé největší město České republiky. Brno je tvořeno 29 městskými částmi a je jedním z 23 statutárních měst.

7.1 Vymezení metropolitních areálů

Jelikoţ je jedním z hlavních cílů diplomové práce zachycení funkčních vazeb mezi obcemi uvnitř metropolitních areálů, jejich vymezení vychází z dojíţďkových proudů do jádrového města. Do metropolitních areálů byly zařazeny ty obce, z nichţ vyjíţdělo do jádrového města za prací minimálně 25 % ze všech ekonomicky aktivních zaměstnaných v dané obci, a to na základě dat ze SLDB 2001. Výsledný územní celek však nebyl prostorově kontinuální. Některé obce v těsné blízkosti jádrového města nesplňovaly potřebná kritéria, ale byly do metropolitního areálu zahrnuty z důvodu prostorové celistvosti území. Opačný problém představovaly obce, které sice splňovaly hraniční limit 25 % vyjíţdějících za prací, avšak nevytvářely s ostatními obcemi kompaktní celek. Jejich začlenění do metropolitního areálu opět vycházelo z předpokladu o územní celistvosti regionu s ohledem na průběh stávajících dálnic, rychlostních komunikací a jiných významných dopravních tahů. V důsledku takového postupu se v konečném vymezení metropolitních areálů Prahy a Brna nacházejí obce, ve kterých je podíl vyjíţdějících za prací na všech ekonomicky aktivních zaměstnaných menší neţ 25 %, ale jejichţ zařazení do metropolitního areálu bylo vhodné pro následné analýzy funkčních a prostorových vazeb v území (viz Obr. 4). Zvláště rozsáhlé území, vytvořené obcemi s podílem vyjíţdějících pod 25 %, zaujímá prostor jihozápadně od Brna. Důvodem byl výskyt pěti obcí s podílem vyjíţdějících nad 25 %, které se územně oddělovaly od vzniklého metropolitního území. Pro jejich zařazení do výsledného metropolitního areálu bylo rozhodnuto na základě tří faktorů. Ze třech obcí (z celkových pěti) vyjíţdělo za prací do Brna více jak 30 %, tedy asi třetina všech ekonomicky aktivních zaměstnaných. Dále obce

52 leţí ve strategické poloze v blízkosti rychlostní silnice R52, coţ značí poměrně rychlou a snadnou dopravní dostupnost do jádrového města. Za třetí, mezi těmito obcemi a metropolitním územím se nachází město Pohořelice, které je přímo napojeno na výše zmíněnou rychlostní komunikaci R52 a podíl dojíţdějících za prací do Brna činil 23,4 %, tedy jen těsně pod stanovenou hranicí 25 %. Pro zachování kompaktnosti území se do metropolitního areálu zařadily i obce na severozápad od Pohořelic.

Obr. 4. Metropolitní areály (MA) Prahy a Brna a zóny, vymezené na základě dojíţďky za prací v roce 2001. (podle: SLDB 2001)

Výsledné metropolitní areály Prahy a Brna se z morfologického hlediska liší svou rozlohou, prostorovou strukturou, ale rovněţ počtem obyvatel a počtem obcí (viz Tab. 1). Metropolitní areál Prahy se výrazněji rozpíná východním a jihovýchodním směrem, v území při dálnicích D1 a D11 a ţelezniční trati 011 (součást 1. a 3. Koridoru), které výrazným způsobem zkracují časovou vzdálenost mezi Prahou a obcemi v zázemí. Především jiţním směrem od jádrového města se koncentrují obce s nejvyšším podílem vyjíţdějících za prací, které téměř „kopírují“ trasu rychlostní silnice R4. Skutečnou polohu obcí a jejich zástavby dokládá land use metropolitního areálu Prahy (viz Příl. 13). Vazba městské zástavby na dopravní komunikace a také údolí řek Vltavy a Berounky, kde navíc „prochází“ ţelezniční trať č. 171 mezi Prahou a Berounem, je zřejmá. Rovněţ metropolitní

53 areál Brna je výrazně orientován jihovýchodním a jihozápadním směrem, v blízkosti dálnic D1 a D2, rychlostní silnice R52 a ţelezniční tratě 250 (součást 1. koridoru). Prostorová rozdrobenost zástavby v metropolitním území Brna však na první pohled není tak vysoká, jako v případě praţské metropolitní oblasti (viz Příl. 14). Městská zástavba je kompaktnější a obce tvoří ve větší míře celistvé a uzavřené celky. V grafickém znázornění land use metropolitních areálů se nachází obce, které nejsou do analýzy zahrnuty (viz Příl. 13 a 14). Ačkoliv Atlas městského prostředí zkoumal aglomerace všech evropských měst s počtem obyvatel nad 100 tisíc, vymezení metropolitních oblastí se přesně nekryje s vymezením pouţitým v diplomové práci. Pro některé obce, leţící především na okrajích zkoumaných územních celků, tak nebylo moţné land use znázornit. I přes uvedený nedostatek slouţí land use metropolitních areálů jako vhodný, pomocný grafický výstup, kterým lze doplnit řadu závěrů.

Dle očekávání je metropolitní areál Prahy, jako největšího města České republiky, počtem obyvatel více neţ dvakrát větší, neţ metropolitní areál Brna. Jelikoţ počet obyvatel v obcích v zázemí metropolí je zhruba jen o ¼ větší v případě praţského areálu, dominantní roli hraje více neţ trojnásobná velikost Prahy ve srovnání s Brnem. Stejně tak počet obcí je větší v případě praţské metropolitní oblasti. Zatímco zázemí Prahy tvoří 251 obcí, v případě Brna je to 175 obcí (viz Příl. 2 a 3). Ačkoliv je počet obyvatel v letech 2001 a 2011 výrazně větší v metropolitním areálu Prahy, mezi rozlohami obou vymezených území není tak zásadní rozdíl. Důvodem většího počtu obcí v metropolitním areálu Prahy jsou pravděpodobně jejich menší územní výměry, tedy menší velikost.

Tab. 1. Základní údaje MA Prahy a Brna. (podle: SLDB 2001 a 2011)

Rozloha Počet 2001 Území 2 (km ) obcí Počet obyvatel Hustota zalidnění (obyv./km2) Praha 496 1 1 169 106 2 357 zázemí 1 783 251 243 450 137 MA celkem 2 279 252 1 412 556 620 Brno 230 1 376 172 1 636 zázemí 1 546 175 192 470 124 MA celkem 1 776 176 568 642 320

7.2 Vývoj počtu obyvatel

V posledních 20 letech zaznamenaly obce v zázemí metropolitních areálů Prahy a Brna relativně výrazné změny v počtu obyvatel. Dynamičtější nárůst počtu obyvatel probíhal v metropolitním areálu Prahy, a to zejména v obcích v zázemí hlavního města (viz Obr. 5). Celkový přírůstek Prahy se po roce 2000 dostal na přibliţnou úroveň přírůstku zázemí Brna. Vývojový trend celkového přírůstku je v obou metropolitních areálech podobný, nicméně liší se svou relativní velikostí. Zázemí metropolitního areálu Prahy se od poloviny 90. let vyznačovalo konstantním, relativním zvyšováním celkového přírůstku a od roku 2001 se nárůst týkal celého praţského metropolitního areálu. I v brněnské metropolitní oblasti lze pozorovat přibliţně stejný vývoj celkového přírůstku, který byl však charakterizován niţšími hodnotami. Zhruba od období let 2007 a 2008 nastal poměrně náhlý pokles celkového přírůstku v obou zkoumaných územích, který se však vyjma města Brna udrţoval v kladných hodnotách. Vývoj počtu obyvatel lze také znázornit indexem změny mezi roky 1991 a 2011 (viz Obr. 6). V praţském metropolitním území se vyskytovalo pouze 7 obcí (z celkových 251), které byly populačně ztrátové. S jistou mírou generalizace se index změny počtu obyvatel sniţuje s rostoucí vzdáleností od hlavního města. V brněnské metropolitní oblasti nebyl index změny počtu obyvatel tak výrazný. Nejdynamičtější nárůst počtu obyvatel se projevil v obcích v těsné blízkosti jádrového města. Naopak mírný pokles počtu obyvatel postihl samotné Brno.

Je vhodné si poloţit otázku, v jaké míře ovlivnil nárůst počtu obyvatel přirozený přírůstek a přírůstek stěhováním. Na celkovém přírůstku se podílel ve většině obcí největší měrou mechanický přírůstek, tedy kladné migrační saldo obcí (viz Příl. 5). Stěhování lidí do zázemí Prahy dokládá atraktivitu ekonomicky silného regionu, která je podpořena rovněţ populačním růstem jádrového města. Je moţné se domnívat, ţe suburbanizační tendence se týkají především silných ročníku ze 70. let, v současnosti mladých rodin s dětmi, které zásadním způsobem mění demografickou a sociální strukturu cílových obcí. Brněnská metropolitní oblast byla sice také charakteristická kladným celkovým přírůstkem, ten však, jak jiţ bylo řečeno, nedosahoval hodnot praţského metropolitního areálu. I zde byl podíl mechanického přírůstku značně vysoký, na druhou stranu se v případě metropolitního areálu Brna vyskytoval na rozdíl od praţské metropolitní oblasti větší počet obcí, které zaznamenaly populační pokles.

Praha Praha - zázemí MA Praha Brno Brno - zázemí MA Brno 60,0 50,0 40,0 30,0 20,0

10,0

Celkový přírůstek Celkový na 1 000 obyvatel 000 1 na 0,0 -10,0 1991 1994 1997 2000 2003 2006 2009 Roky

Obr. 5. Celkový přírůstek na 1 000 obyvatel v letech 1991 aţ 2010 v MA Prahy a Brna. (podle: Databáze demografických údajů za obce ČR, 2012)

Obr. 6. Index změny počtu obyvatel obcí 1991 – 2011 v MA Prahy a Brna. (podle: SLDB 1991 a 2011)

Vývoj počtu obyvatel lze však v obou případech rozdělit do dvou „etap“, které se liší úrovněmi celkového přírůstku/úbytku. První etapu představuje období 90. let, tedy mezi lety 1991 a 2001. Zatímco v tomto desetiletí počet obyvatel stagnoval a metropolitní areály si v podstatě zachovaly svou populační velikost, v následující druhé etapě mezi roky 2001 a 2011 nastal znatelný růst počtu obyvatel jádrových měst i obcí v zázemí obou metropolitních areálů (viz Příl. 4 a 5). Pokles celkového přírůstku v posledních letech byl způsoben především sniţováním migračního přírůstku, který mohl mít souvislost s ekonomickou krizí, která se začala projevovat právě v letech 2008 a 2009. Do té doby dynamicky rostoucí trh s nemovitostmi se dostal do útlumu. Zhoršená finanční dostupnost bydlení a ztíţené splácení hypotečních úvěrů se pravděpodobně podepsalo na klesající migrační aktivitě obyvatelstva. Na vývoji počtu obyvatel se podílely i změny v územním vymezení obcí a vznik obcí nových. V případě metropolitního areálu Prahy vzniklo po roce 1991 7 nových obcí, v brněnské metropolitní oblasti 1 obec (viz Příl. 7). Svou menší velikostí a celkově nízkým počtem však tyto obce zásadním způsobem neovlivnily výsledné ukazatele a analýzy o změnách počtu obyvatel a dalších charakteristik v následujících kapitolách.

Po roce 1989 se vlivem nových ekonomických a sociálních podmínek výrazným způsobem sniţovala úroveň porodnosti. Odlišné politické prostředí mělo vliv na svobodnější rozhodování jednotlivce o svém vlastním ţivotě. Rostoucí moţnosti seberealizace, vycestování do zahraničí, budování kariéry a odsouvání narození dětí do pozdějšího věku se staly jedněmi z řady klíčových faktorů, které se odrazily v nízkých mírách porodnosti. Tento nepříznivý demografický vývoj poznamenal i celkový úbytek počtu obyvatel Prahy mezi lety 1991 a 2001 (viz Tab. 2). Zatímco počet obyvatel Prahy klesal, v zázemí probíhal trend opačný. Proces suburbanizace se zde projevil jiţ v 90. letech v obcích v blízkosti dálnice D1, jako jsou Jesenice, Průhonice, Vestec či Sulice a také v obcích jiţně od Prahy, například Dolní Břeţany, Ohrobec či Zvole (viz Příl. 6). Pokles počtu obyvatel Prahy tak zřejmě nesouvisel pouze s poklesem porodnosti, ale i s migrací obyvatel do zázemí města. Výrazný nárůst počtu obyvatel v praţské metropolitní oblasti probíhal především v období mezi lety 2001 a 2011, kdy se celkový počet obyvatel metropolitního areálu zvýšil o více neţ 200 tisíc. Populačně ziskové bylo jak jádrové město, tak obce v zázemí. Na významu nabývaly procesy suburbanizace a metropolizace. Aţ desetinásobné navýšení počtu obyvatel v obcích Květnice a Nupaky (jihovýchod od Prahy) a jiţ o něco menší, avšak stále významné zvětšení obcí Herink, Chýně, Velké

Přílepy či Jesenice (jih a západ od Prahy) si vyţádalo rozsáhlou výstavbu zcela nových čtvrtí rodinných a bytových domů. Nová zástavba probíhala ve většině případů na zelené louce a ve svém důsledku svou rozlohou v mnoha případech převyšovala rozlohu staré zástavby obce. Specifické postavení zaujímá město Milovice, leţící severovýchodně od Prahy, které ještě v roce 1991 mělo 1 330 obyvatel a v roce 2011 jiţ 9 607. Radikální nárůst počtu obyvatel v tomto případě souvisel s revitalizací bývalého vojenského výcvikového prostoru, probíhající od poloviny 90. let, která spočívala v rekonstrukci několika set bytů (Základní informace o městě, 2009).

V metropolitním areálu Brna došlo mezi lety 1991 a 2001 k intenzivnímu navýšení počtu obyvatel pouze v obcích Česká, Rozdrojovice a Svinošice, leţících při severní hranici Brna a v obci Rebešovice, nacházející se jiţně od jádrového města. Nárůst počtu obyvatel zde však nebyl tak dramatický, jako v obcích v zázemí Prahy (viz Příl. 6). Proces suburbanizace se oproti Praze opozdil a výrazněji se projevil aţ v následujících letech. Celkově zůstával počet obyvatel obcí v zázemí Brna v 90. letech téměř neměnný. Město Brno však v tomto období ztratilo přes 10 tisíc obyvatel, coţ pravděpodobně souviselo se stejnými důvody jako v případě Prahy. V období mezi lety 2001 a 2011 se zázemí Brna zvětšilo o téměř 25 tisíc obyvatel (viz Tab. 2). Největší nárůst v poměru k počtu obyvatel byl zaznamenán v obcích Popůvky a Moravany, které se nachází v těsné blízkosti dálnice D1 a představují tak svou strategickou polohou ideální lokality pro potenciální suburbanizující se obyvatele. Na druhou stranu však velmi těsná blízkost dálnice D1 (v obci Popůvky několik desítek metrů od novostaveb) můţe působit jako negativní faktor. Mnoţství hluku, dopravy a vysoká úroveň znečištění ovzduší tak mohly výrazně ovlivnit vhodnost lokalit pro bydlení, coţ se však v těchto dvou obcích nestalo. V případě Moravan se radikální navýšení počtu obyvatel promítlo do nekoncepční výstavby nových domů, která území obce nekontrolovaně rozšířila do volné krajiny. Druhá oblast s vysokým přírůstkem obyvatel leţí severně od Brna a zahrnuje obce Kanice, Bílovice nad Svitavou, Rozdrojovice či Bukovinka. Počet obyvatel samotného Brna se na rozdíl od předchozích let postupně zvyšoval a v roce 2011 téměř dosáhl hodnoty z roku 1991.

Tab. 2. Počet obyvatel MA Prahy a Brna v letech 1991, 2001 a 2011 a index změny. (podle: SLDB 1991, 2001 a 2011)

Počet obyvatel Index změny Území 1991 2001 2011 1991/2001 2001/2011 1991/2011 Praha 1 214 174 1 169 106 1 272 690 0,96 1,09 1,05 zázemí 228 642 243 450 341 607 1,06 1,40 1,49 MA celkem 1 442 816 1 412 556 1 614 297 0,98 1,14 1,12 Brno 388 296 376 172 384 277 0,97 1,02 0,99 zázemí 189 586 192 470 216 329 1,02 1,12 1,14 MA celkem 577 882 568 642 600 606 0,98 1,06 1,04

Počet obyvatel se v Praze i Brně v 90. letech sníţil vlivem poklesu porodnosti a migračních tendencí do zázemí měst. Zatímco proces suburbanizace se v zázemí Prahy projevil jiţ v průběhu 90. let, v Brně byl ve větší míře sledován o zhruba 5 let později. Počet obcí, jejichţ populační růst je způsoben pouze kladným migračním saldem, se v obou metropolitních areálech liší. V zázemí Prahy se nachází zhruba dvojnásobné mnoţství takových obcí, neţ v zázemí Brna. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, ţe počet obcí v metropolitním areálu Prahy je větší. Vyjádřeno relativním ukazatelem, téměř 60 % obcí v praţském metropolitním areálu zaznamenalo populační nárůst způsobený výhradně imigrací, na rozdíl od 45 % obcí v metropolitním areálu Brna. Jestliţe můţeme povaţovat dekoncentrační tendence obyvatel a růst významu celého metropolitního areálu Brna za lehce opoţděné ve srovnání s vývojem praţské metropolitní oblasti, jedním z moţných scénářů budoucího vývoje je ještě dynamičtější nárůst počtu obyvatel v obcích uvnitř metropolitního areálu Brna. Je otázkou, zda se růst počtu obyvatel vyrovná situaci v metropolitním areálu Prahy. Pravděpodobně nikoliv, a to z důvodu silného postavení Prahy jako národního ekonomického, kulturního a politického centra, které ve srovnání s ostatními největšími městy České republiky nabízí větší počet a širší spektrum pracovních příleţitostí.

8 ANALÝZA PRACOVNÍCH DOJÍŽĎKOVÝCH PROUDŮ

8.1 Významné pracovní proudy

V metropolitních areálech Prahy a Brna byly sledovány pracovní dojíţďkové proudy v letech 1991 a 2001. Metropolitní areál Prahy měl v obou letech zhruba o 1 tisíc vyšší počet proudů, coţ odpovídá rozdílu v počtu obcí a počtu obyvatel mezi oběma areály (viz Tab. 3). V praţském i brněnském metropolitním území došlo mezi lety 1991 a 2001 k navýšení pracovních dojíţďkových proudů o přibliţně stejný počet, ovšem v relativních hodnotách zaznamenal intenzivnější nárůst metropolitní areál Brna. Velké mnoţství průmyslových podniků a zemědělských druţstev, které ještě na počátku 90. let vytvářelo dostatek pracovních příleţitostí i na úrovni menších obcí v zázemí metropole, bylo v následujících letech privatizováno, omezovalo objem výroby či ukončilo svou činnost. Následovalo náhlé navýšení míry nezaměstnanosti v celé České republice. Řada lidí tak byla nucena shánět nové zaměstnání. Místo výkonu práce však nemuselo být vázáno pouze na obec trvalého bydliště, ale i na okolní obce, včetně jádrového města metropolitního areálu. Navíc právě největší města bývají cílem zřizování sídel a poboček zahraničních i domácích firem, které mohou poskytnout potřebná pracovní místa. Poměrně snazší dojíţďka do zaměstnání byla umoţněna i zaváděním integrovaných dopravních systémů, především Praţské integrované dopravy od počátku 90. let. První etapa Integrovaného dopravního systému Jihomoravského kraje je datována aţ k roku 2004 (Integrovaný dopravní systém Jihomoravského kraje, 2012). Rovněţ nárůst počtu automobilů umoţnil cestu do zaměstnání i na větší vzdálenosti. V případě praţského metropolitního areálu se na zvýšení počtu pracovních dojíţďkových proudů pravděpodobně podílel i začínající proces suburbanizace.

Poměrně velký rozdíl se objevuje při srovnání podílu obcí, které zaznamenaly mezi lety 1991 a 2001 nárůst počtu obsazených pracovních míst (OPM). V praţském metropolitním areálu došlo k navýšení počtu OPM v téměř 70 % obcí. Z hlediska prostorového rozmístění se jednalo zejména o obce v jiţní a jihovýchodní části metropolitního areálu (viz Příl. 8). Razantní navýšení počtu OPM v obcích Čestlice, Nupaky, Průhonice či Rudná bylo způsobeno výstavbou průmyslových zón, strategicky umístěných v těsné blízkosti dálnic D1 a D5 (viz Příl. 13). V případě brněnské metropolitní oblasti se zvýšil počet OPM v asi polovině obcí, kde lze rovněţ vysledovat prostorovou vazbu na hlavní dopravní tahy a obchodní a průmyslové zóny (viz Příl. 14). Oblasti

60 s nárůstem OPM vytvářejí pás území podél dálnice D2 a rychlostní komunikace R52 a jiţ méně zřetelně podél dálnice D1.

Počet významných proudů, stanovených nad 50 vyjíţdějících, nebyl v roce 1991 v obou metropolitních územích výrazně rozdílný. Ovšem o deset let později jiţ odlišnosti patrné jsou. Zatímco v praţském metropolitním území stoupl počet významných proudů o 27, v metropolitním areálu Brna byl zaznamenán pokles o 28 proudů. Změny byly poměrně rovnoměrně rozloţeny do všech velikostních kategorií významných pracovních proudů (viz Příl. 9). Významné pracovní proudy obvykle značí skutečnost, ţe v dané cílové obci existuje větší počet pracovních příleţitostí. Jedná se však také o nepřímou souvislost s celkovou velikostí obce a konkrétní počet významných proudů je zcela jistě ovlivněn i počtem obcí ve vymezeném území. V obou metropolitních územích jasně převládal počet proudů, které byly tvořeny méně jak 50 dojíţdějícími, a to v roce 1991 i 2001. S ohledem na velikost většiny obcí v zázemí však pracovní proudy ani silnější být nemohly. Počet proudů nelze zaměňovat s počtem dojíţdějících. Ačkoliv tvořil počet významných proudů poměrně málo významný podíl všech pracovních proudů, z hlediska počtu dojíţdějících ve významných pracovních proudech by podíl dramaticky stoupl.

Tab. 3. Pracovní dojíţďkové proudy a obsazená pracovní místa mezi lety 1991 a 2001 v MA Prahy a Brna. (podle: SLDB 1991 a 2001)

Počet obcí s nárůstem počtu Počet proudů Počet proudů 50 < Metropolitní areály OPM 1991/2001 1991 2001 1991 2001 absolutní relativní (%) Praha 3 324 4 045 253 280 173 68,7 Brno 2 452 3 070 238 210 89 50,9

Pro pochopení detailních vazeb směrů a velikostí pracovních proudů slouţí jejich grafické znázornění v letech 1991 a 2001 (viz Obr. 7). Mapový výstup zobrazuje významné pracovní dojíţďkové proudy, tedy větší neţ 50 dojíţdějících. Z hlediska směru pracovních proudů dominuje v obou metropolitních areálech dojíţďka do jádrových měst, vazby mezi obcemi v zázemí jsou vyjádřeny menším počtem a velikostí pracovních proudů. Téměř 66 % významných proudů směřovalo v obou letech v praţském metropolitním areálu do Prahy. Ačkoliv značná část zaměstnavatelů (především v sektoru průmyslu) v zázemí Prahy během 90. let redukovala počet zaměstnanců a alternativu

61 nabízela právě Praha, počátky dekoncentrace průmyslu a výroby zapříčinily nárůst dojíţďky do nově vznikajících průmyslových zón v Průhonicích nebo Čestlicích. Podíl významných pracovních proudů směřujících do Prahy se tedy prakticky nezměnil, jelikoţ potenciální nové pracovní proudy směřovaly místo do hlavního města do zmíněných decentralizovaných průmyslových areálů. V metropolitním území Brna narostl podíl významných proudů do jádrového města z necelých 62 % v roce 1991 na 70 % v roce 2001. Posílení relativního významu Brna jako cíle významných pracovních proudů zapříčinil pokles celkového počtu významných proudů mezi oběma roky. Jinými slovy, zatímco počet významných pracovních proudů směřujících do Brna se v podstatě nezměnil, počet proudů do ostatních významných center pracovní dojíţďky klesl. Jelikoţ celkový počet proudů v brněnské metropolitní oblasti mezi oběma roky vzrostl, úbytek významných proudů mezi obcemi v zázemí byl nahrazen větším počtem slabších pracovních proudů. Tato skutečnost můţe dokládat určitý pokles významu mikroregionálních středisek v zázemí metropole a nárůst vícesměrné dojíţďky.

Nejsilnější pracovní proudy v praţském metropolitním areálu vychází z největších obcí v zázemí Prahy, jedná se o města Brandýs nad Labem – Starou Boleslav a Říčany, ze kterých ve sledovaných letech vyjíţdělo za prací do Prahy více neţ 2 tisíce ekonomicky aktivních zaměstnaných, bez výraznějších změn v obou časových obdobích. V periferním území bez jiného dominantního centra by velmi pravděpodobně právě tato více neţ 10 tisícová města plnila roli regionálních center a vytvořila by si větší spádovou oblast. Blízkost Prahy však potenciál obou měst do jisté míry potlačuje a předchází je v nabídce pracovních příleţitostí, sluţeb a kulturního vyţití. Další silné pracovní proudy jsou charakteristické pro Čelákovice, Roztoky, Černošice, Úvaly, Český Brod či Hostivice, rovněţ tisícová města. Nejvýznamnější pracovní proud, nesměřující do Prahy, vycházel v roce 1991 z obce Odolena Voda do obce Vodochody. Hlavním zaměstnavatelem byla firma Aero Vodochody, která však v období transformace ztratila své výsadní postavení z dob socialistického Československa a v roce 2001 jiţ pracovní dojíţďka do obce Vodochody pozbyla svého předchozího významu. Vyšší počet proudů, které však většinou nepřesahovaly 100 dojíţdějících, zaznamenaly v obou letech města Český Brod a Říčany. Na rozdíl od populačně většího města Brandýs nad Labem – Stará Boleslav a zhruba stejně velkých měst Čelákovice a Lysá nad Labem, se Český Brod a Říčany nenachází v periferní poloze při hranicích metropolitního území a pracovní proudy z menších obcí v jejich blízkosti se ve výsledné analýze projeví. Dalším faktorem je jejich relativně osamocená

62 pozice v území a v důsledku toho lepší schopnost plnit roli subregionálního centra. Brandýs nad Labem – Stará Boleslav, Čelákovice a Lysá nad Labem jsou naopak lokalizovány ve vzájemné těsné blízkosti, přičemţ jim konkurují další, ještě větší města za hranicí metropolitního areálu, jakými jsou například Nymburk nebo Neratovice. Kromě jiţ zmíněného efektu blízkosti dominantního jádrového města Prahy tak významným způsobem oslabuje pozici větších obcí a měst v severní části zázemí metropole jejich nebývalá hustota a vzájemná konkurence v nabízení pracovních příleţitostí a sluţeb.

Nejvýznamnější pracovní proudy, směřující do Brna, vycházely v obou letech z obcí Šlapanice a Kuřim, tedy dvou největších měst v zázemí Brna. Specifické postavení zaujímá město Modřice, do kterého směřoval z Brna v roce 1991 čtvrtý a v roce 2001 třetí největší pracovní dojíţdkový proud. Město Modřice, které leţí jiţně od Brna a bezprostředně s ním sousedí, obklopují ze severu a jihu průmyslové zóny se sídly mezinárodní obchodních a výrobních firem a východně od obce se nachází jedno z největších obchodních center v České republice Olympia. Modřice jsou dokonce dopravně spojeny s Brnem tramvajovou linkou. Jak jiţ bylo řečeno, počet významných pracovních proudů v metropolitním území Brna během 90. let klesl, a to zejména v obcích v zázemí. Důvodem jsou především ekonomické problémy největších zaměstnavatelů v oblasti strojírenského průmyslu. Zmínit lze výrazné oslabení pozice Adamova jako regionálního centra z důvodu omezování výroby Adamovských strojíren v průběhu 90. let, nebo ukončení těţby a strojírenské výroby v Zastávce u Brna. I počet významných pracovních proudů do města Kuřim mezi lety 1991 a 2001 poklesl, pravděpodobně z důvodu omezení provozu firmy TOS Kuřim. Nicméně s ohledem na výstavbu a zvětšování průmyslových zón na okraji města v posledních letech lze předpokládat opětovné zintenzivnění pracovní dojíţďky. Počet významných pracovních proudů se v případě největších obcí v zázemí nezměnil či dokonce zvýšil ve městech Pohořelice, Ţidlochovice a Slavkov u Brna. Pohořelice i Slavkov u Brna si se svou periferní polohou stále zachovaly určitou úlohu lokálního střediska.

Obr. 7. Významné pracovní dojíţďkové proudy v MA Prahy a Brna v letech 1991 a 2001. (podle: SLDB 1991 a 2001)

8.2 Míra vztahové uzavřenosti metropolitních areálů

Pro lepší pochopení souvislostí pracovní dojíţďky a její srovnání mezi metropolitními areály je vhodné doplnit statistiku o počtu proudů ukazateli o počtu a podílu vyjíţdějících. Celkový podíl vyjíţdějících za prací na ekonomicky aktivních zaměstnaných vzrostl mezi lety 1991 a 2001 v obou sledovaných metropolitních areálech (viz Tab. 4). Zatímco jádrové město (Praha, Brno) nabízelo dostatek pracovních příleţitostí a podíl vyjíţdějících se pohyboval kolem 5 %, zázemí bylo charakteristické vysokým zastoupením pracovní vyjíţďky, která přesahovala hranici 60 %. Ačkoliv byly podíly vyjíţdějících v Praze, Brně a v jejich zázemích velmi podobné, výsledné hodnoty za celý metropolitní areál se lišily více. V metropolitním areálu Brna dosáhl podíl vyjíţdějících za prací v roce 2001 téměř dvojnásobné hodnoty metropolitního území Prahy. Jinými slovy, více neţ 25 % ekonomicky aktivních zaměstnaných obyvatel metropolitního areálu Brna vyjíţděla do zaměstnání za hranici obce, na rozdíl od necelých 15 % ekonomicky aktivních zaměstnaných obyvatel metropolitního areálu Prahy. Takový rozdíl je způsoben odlišnou velikostí jádrových měst. Zatímco podíly vyjíţdějících v jednotlivých metropolích a jejich zázemí se výrazně neliší, při výsledném podílu vyjíţdějících za celé metropolitní území se projeví rozdílnost populační velikosti jádrového města a zázemí. V Praze ţilo v roce 2001 téměř pětkrát více obyvatel, neţ v jejím zázemí. Při celkovém výpočtu podílu vyjíţdějících v metropolitním areálu se tedy logicky projeví velikost hlavního města a podíl vyjíţdějících se sníţí. Menší počet obyvatel Brna a ve výsledku menší rozdíl mezi velikostí jádrového města a zázemí (zhruba dvojnásobně větší Brno, neţ jeho zázemí) naopak ovlivnilo celkový podíl vyjíţdějících méně, neţ v případě praţské metropolitní oblasti.

Relativně jednoduchý ukazatel o celkovém podílu vyjíţdějících však nereflektuje územní rozptyl a směr pracovních dojíţďkových proudů. Podrobnější údaje poskytuje ukazatel o podílu vyjíţdějících za prací na ekonomicky aktivních zaměstnaných v rámci metropolitního areálu (viz Tab. 4). Jelikoţ určitá část obyvatel vyjíţdí do zaměstnání do obcí za hranicí metropolitního území, podíl vyjíţdějících v rámci metropolitního areálu bude niţší. Především u jádrových měst byl v roce 1991 podíl vyjíţdějících v rámci metropolitního areálu na celkovém počtu vyjíţdějících zhruba poloviční, tzn., ţe asi polovina všech vyjíţdějících za prací dojíţděla mimo území metropolitního areálu (viz Příl. 10). Zatímco v praţské metropolitní oblasti v roce 2001 podíl vyjíţdějících z hlavního města do zázemí klesl více neţ o 2 %, podíl vyjíţdějících z Brna do obcí v zázemí se sníţil

65 o téměř 10 %. Větší část vyjíţdějících tedy směřovala za hranici metropolitních území. Zázemí obou měst dosahovala podílu přes 80 %, coţ dokládá ekonomickou atraktivitu území a silný vztah k jádrovému městu. Při celkovém součtu tak v obou metropolitních areálech přibliţně ¾ vyjíţdějících dojíţdělo do zaměstnání v rámci metropolitního území. Z tohoto hlediska lze metropolitní území v obou časových obdobích povaţovat za vztahově uzavřené, ačkoliv mezi lety 1991 a 2001 došlo k poklesu podílu vyjíţdějících v rámci metropolitního areálu na celkovém počtu vyjíţdějících o zhruba 3 % v případě praţské metropolitní oblasti a o 4 % v metropolitním území Brna. Během 90. let tak lze pozorovat mírný trend nárůstu dojíţďkové vzdálenosti, přičemţ se jednalo zejména o vyjíţďku z jádrových měst. Narušení vztahové uzavřenosti regionů, které bylo důsledkem často velmi rychlých a chaotických změn v organizaci a struktuře národního hospodářství v období ekonomické a politické transformace, se tak v poměrně malé míře projevilo i v metropolitních územích Prahy a Brna.

Tab. 4. Podíl vyjíţdějících za prací na ekonomicky aktivních zaměstnaných v letech 1991 a 2001 v MA Prahy a Brna. (podle: SLDB 1991 a 2001)

Podíl vyjíždějících za prací na EAZ (%) Území celkem v rámci MA 1991 2001 1991 2001 Praha 2,3 4,9 1,1 2,2 zázemí 60,9 62,6 52,0 54,3 MA celkem 11,9 14,3 9,3 10,8 Brno 5,0 7,6 2,6 3,2 zázemí 65,7 66,2 57,2 57,0 MA celkem 24,7 26,9 20,3 21,0 Pozn. ţlutě je označen nárůst oproti r. 1991, šedě pokles.

Údaje o podílu vyjíţdějících v zázemí a v jádrovém městě mohou být doplněny souhrnnými ukazateli integrity metropolitních areálů a integrity zázemí, které slouţí k posouzení míry uzavřenosti vztahů a procesů v regionu (Hampl, 1989). Jedná se také o důleţité charakteristiky k určení podílu integračních a dezintegračních vztahů ve zkoumaném území. Podmínkou aplikace ukazatelů integrity je existence střediska a obcí v jeho zázemí. Integrita metropolitního areálu je výsledkem sumy vztahu jádra s obcemi v zázemí v poměru se sumou vztahů jádra a obcemi v zázemí s obcemi, které se nachází 66 vně metropolitního areálu. Jestliţe je výsledná hodnota menší neţ 1, vztahová uzavřenost regionu je malá a stejně tak pozice střediska je slabší. Naopak hodnoty vyšší neţ 1 značí uzavřenost regionu a silnou pozici jádra. Čím vyšší hodnoty, tím silnější funkční uzavřenost regionu. Integrita zázemí vypovídá o síle vazeb obcí v zázemí s jádrovým městem. Porovnává dojíţďku ze zázemí do centra regionu s dojíţďkou ze zázemí za hranice regionu. I v tomto případě výsledné hodnoty větší neţ 1 vypovídají o těsnější vazbě zázemí k jádrovému městu. Výpočty integrity metropolitního areálu IMA a integrity zázemí IZ jsou provedeny na základě následujících vzorců (Hampl, 1989):

Integrita metropolitního areálu:

IMA = (i1 + i2) / (d1 + d2)

Integrita zázemí:

IZ = i1 / d1

i1 - vyjíţdějící z obcí v zázemí do střediska i2 - vyjíţdějící ze střediska do obcí v zázemí d1 - vyjíţdějící z obcí v zázemí mimo metropolitní areál d2 - vyjíţdějící ze střediska mimo obce v zázemí

Jelikoţ integrita metropolitních areálů Prahy a Brna dosahovala v obou letech hodnot výrazně vyšších neţ 1, můţeme obě území povaţovat za více vztahově uzavřené (viz Tab. 5). Ačkoliv ukazatel integrity v případě brněnské i praţské metropolitní oblasti charakterizoval v roce 2001 stále vztahově uzavřené regiony, oproti roku 1991 došlo k poklesu hodnot. Příčinou se stal nárůst vyjíţďky z center areálů do obcí vně metropolitních území. Integrita zázemí, překračující v případě Prahy i Brna v obou letech hodnotu 4, dokládá výše uvedenou skutečnost o silné pozici obou jádrových měst. Především zázemí praţského metropolitního areálu posílilo během desetiletého období své vazby s Prahou. Výše zmíněné narušení vztahové uzavřenosti metropolitních areálu se tedy týkalo pouze vyjíţďky z jádrového města do obcí mimo zázemí, zatímco vazby obcí

67 v metropolitním areálu Prahy s příslušným střediskem posílily. Naopak v metropolitní oblasti Brna došlo k mírnému oslabení vazeb i v případě integrity zázemí. Interpretace ukazatelů je moţná ve velmi obecné rovině a v ţádném případě nelze ukazatele integrity přeceňovat, slouţí pouze jako pomocné charakteristiky.

Směrovost proudů a vazbu k jádrovému městu lze popsat vztahem dojíţďky z obcí v zázemí do střediska metropolitního areálu a veškeré dojíţďky v rámci metropolitního území. Výsledkem je index relační jednosměrnosti, který můţe nabývat hodnot od 0 do 1. Čím více se hodnota blíţí 1, tím vyšší podíl vyjíţdějících směřuje do centra regionu.

Výpočet indexu relační jednosměrnosti IRJ je proveden dle následujícího vzorce (Polyreg, 2009):

IRJ = ∑ Cic / ∑ Ciy

∑ Cic - suma pracovních proudů ze zázemí do střediska

∑ Ciy - suma všech pracovních proudů v rámci metropolitního areálu

V obou sledovaných metropolitních areálech je vypočtený index relační jednosměrnosti téměř totoţný, těsně přesahující hodnotu 0,6, a během 90. let se v podstatě nezměnil (viz Tab. 5). Centralita jádrových měst je sice oslabena dojíţďkou mezi obcemi v zázemí, avšak stále většina vyjíţdějících směřuje do středisek regionů, tedy Prahy a Brna. Z hlediska nabídky pracovních příleţitostí tedy obě centra stále dominují a drţí pozici přirozeného centra regionu. Pro analýzu vývojového trendu by byl zapotřebí delší časový úsek. Porovnání s daty ze SLDB 2011 by tedy mohlo přinést nové poznatky o vývoji směrovosti proudů a centralitě jádrových měst v metropolitních areálech. Intenzivní procesy rezidenční a komerční suburbanizace po roce 2001 pravděpodobně modifikovaly směrovost pracovních proudů, které by jiţ nemusely být tak zásadním způsobem orientovány na jádrové město.

Tab. 5. Integrita regionu, integrita zázemí, index relační jednosměrnosti a KV jádrových měst MA Prahy a Brna v letech 1991 a 2001. (podle: SLDB 1991 a 2001)

Index relační KV8 jádrových Integrita MA Integrita zázemí Metropolitní jednosměrnosti měst areály 1991 2001 1991 2001 1991 2001 1991 2001 Praha 2,71 2,34 4,01 4,93 0,62 0,62 1 300,4 1 408,6 Brno 3,32 2,61 4,64 4,39 0,63 0,64 427,2 442,0 Pozn. ţlutě je označen nárůst oproti r. 1991, šedě pokles.

Změny v podílech vyjíţdějících za prací mezi lety 1991 a 2001 nebyly zásadní, i vzhledem k určité setrvačnosti územních funkčních vztahů a vazeb v sídelní struktuře metropolitních areálů 90. let. Ty však po roce 2001 pravděpodobně doznaly výrazných změn v důsledku projevujících se dekoncentračních tendencí. Lze předpokládat nárůst počtu dojíţdějících z obcí v zázemí do jádrového města. Vedle procesu rezidenční suburbanizace však intenzivně probíhá i suburbanizace komerční. Dekoncentrace obchodních center, výrobních hal a růst průmyslových areálů často za administrativní hranicí jádrového města na území menších obcí v zázemí, můţe přinést zvětšení dojíţďkových proudů právě z centra do obcí v těsném zázemí. Datovou základnu by poskytly údaje o počtu a směrech dojíţdějících ze SLDB 2011. Co se týče vztahové uzavřenosti metropolitních areálů, Praha i Brno svou velikostí a funkcí hlavního regionálního centra potvrzují předpoklady o silných funkčních vztazích s obcemi v zázemí.

Regionální význam jádrových měst dokládá ukazatel komplexní velikosti (KV), který kromě počtu obyvatel vyjadřuje i pracovní velikost centra. Komplexní velikost měst je určena výpočtem (Hampl, 2005):

KV = (O + (2 * P)) / 3

O - obytná funkce (podíl obyvatel na celkovém počtu obyvatel ČR)

P - pracovní funkce (podíl OPM na celkovém počtu EAZ ČR)

8 KV – komplexní velikost, podíl na ČR v desetinách promile 69

Jednoznačná dominance Prahy jako obytného a pracovního střediska mezi lety 1991 a 2001 ještě zesílila (viz Tab. 5). Velikost KV jádrového města svým způsobem odráţí výsledný rozsah pracovního regionu, v našem případě metropolitního areálu. Ačkoliv počet obyvatel Prahy i Brna mezi sledovanými roky klesl, KV obou metropolí zaznamenala nárůst, intenzivnější v případě Prahy. Významný nárůst integrity zázemí v praţské metropolitní oblasti je tedy doloţen rovněţ posílením pracovní funkce jádrového města. Přestoţe v brněnském metropolitním areálu došlo mírnému zvýšení KV Brna, vztahová uzavřenost regionu byla lehce oslabena.

8.3 Reciproční pracovní proudy

Významné pracovní dojíţďkové proudy sice naznačily nejdůleţitější směry a velikosti dojíţďky do zaměstnání, avšak neposkytly vysvětlení, zda v území převládají hierarchické či reciproční vztahy. Jestliţe vyjíţďka z určitého města do jiného jednoznačně převaţuje nad protisměrným proudem, lze hovořit o hierarchické vazbě mezi dvěma sídly a existenci jednoho střediska. Tradiční dojíţďkové proudy směřovaly většinou právě do jednoho blízkého subregionálního či regionálního střediska. Reciprocita vztahů naopak znamená významnou obousměrnost dojíţďkových proudů a částečně dokládá míru polycentricity daného regionu. V souvislosti s procesy suburbanizace a novými formami organizace funkčních a prostorových vazeb v metropolitních územích je výzkum vícesměrnosti proudů velmi aktuální. Při analýze obousměrnosti pracovních proudů tak nedochází k moţnému překryvu slabších jednosměrných proudů, ale naopak k jejich zohlednění ve funkční struktuře metropolitní oblasti. Dominantní postavení jádrového města je předpokladem pro výraznou hierarchičnost vazeb v metropolitním areálu. Nicméně s rostoucí dekoncentrací průmyslových a administrativních zón a pokračujícím procesem suburbanizace se funkční provázanost metropolitního území komplikuje a vyjma centripetálních a centrifugálních vazeb nabývají na významu i vazby tangenciální. Tradiční role jádrového města a dojíţďky ze zázemí do jeho centra je v posledních letech deformována globalizací a novými poţadavky nadnárodních společností na umísťování výroby a řídících středisek. Ačkoliv je centrum metropolí stále atraktivní pro zřízení sídel ekonomicky silných společností a stává se otázkou prestiţe, administrativní a výrobní funkce bývají často decentralizovány za hranici města. Hierarchicky nadřazenou pozici jádrového města je tak třeba doplnit o strukturu obousměrných vazeb v rámci

70 metropolitního území. Předpokladem je tedy navýšení podílu recipročních vztahů v území mezi lety 1991 a 2001.

Posouzení reciprocity vazeb na základě pracovních dojíţďkových proudů vychází z metodiky projektu Polyreg, který se zabýval mírou polycentricity sídelního systému České republiky (Polyreg, 2009). Na základě součtu obousměrných proudů lze určit podíl reciproční a hierarchické sloţky (viz. Tab. 6) a dle vzorce vypočíst sílu recipročního vztahu. Se sniţujícím se podílem reciproční sloţky se sniţuje síla recipročního vztahu. Takové pravidlo však platí pro proudy se stejnou velikostí reciproční sloţky. Na příkladu modelové situace č. 5 je znázorněno, ţe v případě větší velikosti recipročních proudů můţe být podíl reciproční sloţky niţší neţ v předešlé situaci č. 4, ale výsledná síla recipročního proudu bude vyšší. Při analýze síly recipročního vztahu je tedy nutné brát v potaz i výši podílu reciproční sloţky na celkové sumě proudů.

Tab. 6. Příklad určení reciproční a hierarchické sloţky proudů v modelových situacích s různou mírou reciprocity. (podle: Polyreg, 2009)

Reciproční Hierarchická Síla Modelová Proud z Proud z Suma složka složka recipročního situace i do y y do i proudů velikost podíl velikost podíl vztahu 1 60 60 120 120 1,00 0 0,00 120,00 2 120 60 180 120 0,67 60 0,33 80,00 3 220 60 280 120 0,43 160 0,57 51,43 4 540 60 600 120 0,20 480 0,80 24,00 5 1 080 110 1 190 220 0,18 970 0,82 40,87

Výpočet síly recipročního vztahu je proveden dle vzorce (Polyreg, 2009):

2 Criy = (2 * Cyi) / (Ciy + Cyi), kde Ciy > Cyi

Ciy - velikost pracovního proudu z i do y

Cyi - velikost pracovního proudu z y do i

Pro určení recipročního vztahu je důleţité stanovení hranice, od které je moţno obousměrné dojíţdkové proudy povaţovat za reciproční a nikoliv hierarchické. Recipročním proudem byl označen takový vztah, ve kterém tvořil podíl reciproční sloţky více jak 50 %. Počet recipročních proudů vzrostl v metropolitním území Prahy i Brna (viz Tab. 7). Významnější nárůst zaznamenal praţský metropolitní areál, ve kterém došlo mezi lety 1991 a 2001 k navýšení počtu recipročních proudů o necelou polovinu. Ačkoliv se oba metropolitní areály vyznačují výraznou pozicí jádrových měst a tedy monocentrickou strukturou sídelního systému, zesílení recipročních vztahů v rámci vymezených regionů naznačuje rostoucí komplikovanost funkčních vazeb mezi obcemi metropolitního území. Takové tvrzení dokládá i ukazatel podílu sumy recipročních proudů na celkové sumě všech dojíţďkových proudů v metropolitním území. Především v metropolitním areálu Prahy došlo ve sledovaném časovém úseku k poměrně výraznému navýšení podílu sumy recipročních proudů, které tak v roce 2001 představovaly pětinu všech pracovních proudů. V brněnském regionu nebyl nárůst významný v takové míře. Zvýšení podílu recipročních vztahů o necelé 2 % lze povaţovat ve srovnání s praţským metropolitním areálem za méně vypovídající údaj.

Pro lepší vypovídací schopnost recipročních vztahů bylo potřeba vymezit významné reciproční proudy. Významnost proudů byla určena minimální silou recipročního vztahu, stanovenou hraniční hodnotou 10. Rovněţ počet významných recipročních proudů, které v obou metropolitních areálech tvořily téměř třetinu všech recipročních proudů v roce 1991, mírně vzrostl. Na celkovém zvýšení počtu recipročních proudů se větší mírou podílely nevýznamné reciproční proudy. S rostoucím podílem reciproční sloţky se počet významných proudů logicky sniţuje, avšak během časového období se v rámci kaţdé kategorie počet proudů navýšil. Nelze však zaměňovat počet recipročních proudů s počtem dojíţdějících, kteří určují sílu recipročního proudu. Podíl počtu vyjíţdějících ve významných recipročních proudech (se základním podílem reciproční sloţky 50 %) na počtu dojíţdějících všech recipročních proudů tvořil v praţské metropolitní oblasti v roce 1991 asi 85 % a v roce 2001 necelých 90 %. Stejně tak v metropolitním území Brna dosahovala hodnota tohoto podílu jiţ v roce 1991 téměř 90 %, přičemţ o deset let později zaznamenala velmi mírný pokles. Významnost proudů určená silou recipročního vztahu 10 a více je tak podpořena i převládajícím podílem vyjíţdějících. Ačkoliv je tedy podíl počtu významných recipročních proudů na všech recipročních

72 proudech v obou metropolitních areálech asi třetinový, z hlediska počtu dojíţdějících tvoří významné reciproční proudy naprostou většinu.

Tab. 7. Reciproční pracovní proudy v MA Prahy a Brna v letech 1991 a 2001. (podle: SLDB 1991 a 2001)

Podíl ∑ Počet recipročních Počet významných recipročních proudů s Metropolitní recipročních proudů na podílem reciproční složky: areály proudů celkové ∑ dojížďky (%) 50 % < 70 % < 85 % < 1991 2001 1991 2001 1991 2001 1991 2001 1991 2001 Praha 361 512 11,5 19,7 111 131 74 91 45 49 Brno 231 319 11,7 13,4 64 72 43 51 17 37 Pozn. ţlutě je označen nárůst oproti r. 1991, šedě pokles.

Nejsilnější reciproční vztahy probíhaly v obou letech mezi jádrovým městem a obcemi v těsném zázemí (viz Obr. 8). V praţském metropolitním území se jednalo o obec Průhonice na jihovýchodě a o poznání slabší reciproční vztah spojoval Prahu a obec Chrášťany v západní části území. Velmi kvalitní a rychlé dopravní spojení mezi Prahou a Průhonicemi a rovněţ blízkost Průhonic velkým sídlištním celkům na jihovýchodě Prahy byly hlavními důvody silného recipročního vztahu v roce 1991. O deset let později byl reciproční vztah zeslaben výrazným navýšením počtu dojíţdějících z Prahy do nově vybudovaných průmyslových areálů podél dálnice D1, které územně spadaly pod obec Průhonice. Také Chrášťany leţí v těsné blízkosti hlavního města. Důvodem poměrně silné pracovní dojíţďky z Prahy v roce 1991 byl pravděpodobně vznik strojíren na území obce v témţe roce. Současně s nově vzniklými průmyslovými zónami v Chrášťanech během 90. let se reciproční vztah zachoval. Stejně tak síla recipročního vztahu mezi městy Brandýs nad Labem – Stará Boleslav a Čelákovice vycházela z velmi krátké časové vzdálenosti mezi městy, která se pohybovala kolem 15 minut. Spolu se sousedními obcemi a většími středisky v jiţním směru vytvářela tato dvě města relativně provázanou oblast polycentrického charakteru. Další sekundární mikroregion s vysokým zastoupením recipročních vztahů se v roce 1991 nacházel v severní části metropolitního areálu a zahrnoval obce Roztoky, Vodochody, Husinec či Velké Přílepy. Oblast charakterizovala velká hustota sídel s vysokým počtem obsazených pracovních míst. Za

73 další, jiţ menší polycentrické regiony, by se dalo povaţovat území tvořené obcemi Dobřichovice, Černošice a Řevnice v jihozápadní části a oblast Mnichovic, Velkých Popovic a Strančic v jihovýchodní části metropolitního areálu. Relativní uzavřenost jednotlivých mikroregionů v zázemí Prahy tak částečně korespondovala s řízeným střediskovým systémem osídlení z dob socialistického územního plánování. Míra recipročních vztahů však značila vícesměrnost proudů v mikroregionech.

V roce 2001 došlo ke znatelnému oslabení recipročních vazeb v dříve provázaných územích v zázemí Prahy a naopak se posílily vazby mezi jádrovým městem a obcemi při jeho hranici. Dekoncentrace aktivit a pracovních příleţitostí se projevila v růstu počtu obsazených pracovních míst v obcích Rudná, Jesenice, Nupaky, Čestlice či Průhonice a ve skokovém posílení recipročních vazeb Prahy s dříve vztahově nespojenými obcemi jako byly Říčany nebo Rudná. Rovněţ vzájemný vztah Prahy s obcemi Husinec a Odolena Voda na severu nabyl na síle. Z prostorového hlediska se tak nejsilnější reciproční vztahy vyskytovaly podél hlavních silničních tahů, tedy dálnic D1, D5 a D8. Spojení Prahy s obcemi ve východní části metropolitního areálu bylo způsobeno zejména vzniklými průmyslovými plochami v blízkosti rychlostní komunikace R10 v obci Radonice a také při dálnici D11 v obci Nehvizdy. Oproti roku 1991 se zintenzivnily vazby na delší vzdálenosti mezi obcemi v zázemí. Příkladem můţe být reciproční spojení obcí v tangenciálním směru s koncovými obcemi Odolena Voda na severu a Hvozdnice v jihozápadní části metropolitního území. Reciproční vztah Brandýsa nad Labem – Staré Boleslavi a Čelákovic si zachoval svůj význam. Jestliţe se za reciproční bude povaţovat vztah s minimálním podílem reciproční sloţky 70 %, dochází k poměrně zásadnímu úbytku počtu recipročních vazeb (viz Příl. 11). Zatímco nejsilnější pracovní proudy byly zachovány, především slabé a středně silné proudy se jiţ v území vyskytovaly v menším počtu, a to v obou sledovaných letech. Reciproční vztah s podílem reciproční sloţky 85 % a vyšším byl charakteristický pro Prahu a obce podél dopravních tepen, obce v zázemí jiţ spojovaly slabší vazby, například Hostivice a Jeneč v roce 1991 i 2001 (viz Příl. 12).

Reciprocita pracovních proudů v metropolitním areálu Brna není na takové úrovni, jako v případě praţského metropolitního území, a také její vývoj v průběhu zkoumaného období nedoznal významnějších změn. Nejsilnější reciproční proud v roce 1991 spojoval Brno a město Modřice, následovala vazba mezi Brnem a městem Kuřim a jiţ slabší reciproční vztah charakterizoval pracovní dojíţďku mezi obcí Zastávka a lokálním

74 střediskem Rosice a mezi Brnem a obcí Babice nad Svitavou. Síla recipročních vztahů je tedy opět největší mezi jádrovým městem a obcemi v těsném zázemí. Populačně významná sídla v zázemí metropole s průmyslovou tradicí, jakými jsou Modřice a Kuřim, tak logicky přitahují prostřednictvím pracovních příleţitostí i obyvatele Brna. Spolu s opačným proudem vyjíţďky do jádrového města dochází ke vzniku silného recipročního vztahu. V zázemí Brna se v roce 1991 nacházelo několik subregionů, ve kterých reciprocita vztahů dosahovala významné úrovně. Poměrně provázaný mikroregion, leţící východně od Brna, vytvářela s okolními obcemi města Slavkov u Brna a Rousínov, stejně tak jako oblast vymezená městy Rajhrad, Ţidlochovice a Hrušovany u Brna v jiţní části metropolitního areálu. Reciproční vztahy se sousedními obcemi byly rovněţ typické pro město Rosice, nacházející se v blízkosti dálnice D1 západně od Brna. Rozlohou menší, avšak silou recipročních vztahů významnější mikroregion vytvářely obce Sokolnice, Telnice a město Újezd u Brna v jihovýchodní části metropolitního území. Výskyt recipročních proudů formoval v roce 1991 víceméně samostatné mikroregiony, většinou tvořené populačně většími středisky v zázemí metropolitní oblasti.

Podobně jako v praţském metropolitním areálu, i zde počet významných recipročních vztahů Brna s okolními obcemi do roku 2001 vzrostl. Navýšení však nebylo tak dramatické, přičemţ ani síla jednotlivých proudů nezaznamenala výrazný nárůst. Nové reciproční vazby, oproti předešlému roku, spojovaly Brno s obcemi Ţelešice, Moravany nebo Popůvky, tedy zejména obce v jihozápadní a západní části metropolitního území. Zásadním důvodem je zřejmá lokalizace obcí v blízkosti dálnice D1 a rychlostní komunikace R52 v časově výhodné vzdálenosti od Brna a tedy jejich vhodná poloha pro umístění průmyslových zón. Navýšení podílu reciproční sloţky ve vztahu Brna s obcemi Moravany a Popůvky dokládá i téměř zdvojnásobení počtu obsazených pracovních míst mezi sledovanými roky (viz Příl. 8). Reciprocita vazeb byla bez větších změn zachována v mikroregionech Slavkova u Brna, Rosic a Hrušovan u Brna. Naopak pozice Adamova, jako hierarchicky vyššího střediska, byla během časového období oslabena z důvodu poklesu nabídky pracovních příleţitostí v souvislosti s jiţ výše zmíněným zpomalením činnosti Adamovských strojíren, coţ ve svém důsledku přispělo k nárůstu recipročních vztahů mezi Adamovem a okolními obcemi. Při navýšení podílu reciproční sloţky na 70 % došlo v obou letech ke ztrátě vazeb Brna s městem Kuřim a s obcemi v západní části metropolitního areálu (viz Příl. 11). Ačkoliv se vztah města Kuřim a Brna vyznačoval poměrně velkou silou, větší část ekonomicky aktivních dojíţděla do Brna a reciproční

75 podíl tak nedosahoval hranice 70 %. Nejvýznamnější reciproční proudy s podílem reciproční sloţky nad 85 % byly v roce 1991 zaznamenány mezi Brnem a městem Modřice a mezi Brnem a obcí Babice nad Svitavou (viz Příl. 12). Ačkoliv se v roce 2001 suma recipročních proudů mezi Brnem a městem Modřice výrazně nezměnila, nárůst počtu dojíţdějících z Brna ve svém důsledku sníţil podíl reciproční sloţky a vztah mezi oběma městy se v grafickém výstupu neobjevil. Dojíţďka z Brna do Babic nad Svitavou byla z velké části ovlivněna existencí zdravotnického střediska v obci, které zaměstnávalo především obyvatele Brna. V současnosti je jiţ zdravotnické zařízení mimo provoz a síla recipročního vztahu tak bude pravděpodobně výrazně niţší.

Mezi lety 1991 a 2001 došlo k výraznému navýšení podílu recipročních vztahů v praţském metropolitním areálu. Nárůst vícesměrnosti pracovních proudů a posílení dojíţďky do obcí v těsném zázemí jádrového města se tak staly typickým rysem pro metropolitní území Prahy. Situace v brněnském regionu byla charakteristická podobným vývojovým trendem, avšak s niţší mírou intenzity. Za povšimnutí stojí poměrně významný nárůst počtu recipročních proudů s podílem reciproční sloţky vyšším neţ 85 % (viz Tab. 7), který je moţný sledovat mezi obcemi v zázemí Brna. Reciproční vztahy obcí s mikroregionálními středisky v brněnském zázemí tak zesílily a přispěly k silnější funkční provázanosti území. Ačkoliv se podíl recipročních proudů v obou zkoumaných metropolitních areálech zvýšil, reciprocitu vztahů nelze povaţovat za nejvýznamnější znak funkčních a prostorových vazeb praţského i brněnského regionu. Hierarchická nadřazenost jádrových měst byla v roce 2001 stále patrná. Rezidenční a komerční suburbanizace, intenzivně probíhající zejména v posledních deseti letech, však můţe vícesměrnost pracovních proudů posílit. Na druhou stranu, u nově vzniklých, populačně rychle rostoucích suburbií, můţe docházet k jejich urbanizaci a postupnému zvyšování významu v sídelním systému. Takovým způsobem vzniklá střediska by mohla zaujmout hierarchicky vyšší pozici a stát se centrem pracovní dojíţďky ze sousedních obcí.

Obr. 8. Významné reciproční pracovní proudy s podílem reciproční sloţky větším neţ 50 % v MA Prahy a Brna v letech 1991 a 2001. (podle: SLDB 1991 a 2001)

9 ZÁVĚR

Praha i Brno jsou města, jejichţ populační a plošný růst byl spojen s obdobím industrializace na sklonku 18. a během 19. století. Nejvýznamnější událostí pro vývoj měst a jejich formování do dnešní podoby mělo připojení několika obcí a měst v první polovině 20. století, kdy vznikla tzv. Velká Praha a Velké Brno. Ačkoliv se obě města potýkala se specifickými problémy v oblasti technické a dopravní infrastruktury, odlišovala se strukturou průmyslové výroby a vyznačovala se odlišnou národnostní strukturou, období socialismu přineslo do následného vývoje měst mnoho společných znaků. Pravděpodobně nejviditelněji se politika centrálního plánování projevila ve výstavbě panelových sídlišť v okrajových částech měst. Jestliţe stěhování obyvatel do nových sídlištních celků nepovaţujeme za suburbanizaci v pravém slova smyslu, metropolizační procesy na území největších českých aglomerací byly v podstatě zastaveny. Klíčovými faktory pro potlačení suburbanizačních tendencí se staly státem regulovaná výstavba, nedostatek kapitálu většiny obyvatel na pořízení vlastního rodinného domu v zázemí města, nízká úroveň mobility obyvatelstva a ochrana zemědělského půdního fondu. Období hospodářské, politické a společenské transformace po roce 1989 však zásadním způsobem ovlivnilo funkční a prostorové vazby v sídelním systému, a to především v největších městských regionech. Mezi takové regiony lze bezpochyby zařadit metropolitní území Prahy a Brna.

Vymezené metropolitní areály Prahy a Brna se nejvíce odlišují ve velikosti jádrového města, zatímco počet obyvatel zázemí jiţ není tak rozdílný. Počet obyvatel a ekonomicky aktivních zaměstnaných, počet obsazených pracovních míst a hodnota ukazatelu KV jsou několikanásobně vyšší v případě praţského metropolitního areálu. S ohledem na velikost těchto ukazatelů by se dalo předpokládat, ţe funkční zázemí Prahy se bude přibliţně stejně proporcionálně odlišovat od zázemí města Brna. Ve skutečnosti se však zázemí Prahy výrazně neliší jak populačně, tak svou rozlohou. V blízkosti hlavního města leţí více měst, které převyšují či se těsně blíţí hranici 10 tisíc obyvatel a vytváří si tak své zázemí a plní roli mikroregionálních center. Lze se domnívat, ţe při menší velikosti těchto měst, zejména na severu praţského metropolitního území nacházející se Brandýs nad Labem – Stará Boleslav, Čelákovice, Lysá nad Labem nebo Milovice, by došlo i k oslabení jejich pozice v sídelním systému. Obce, spadající v současnosti do jejich zázemí, by pak mohly být vztahově silněji svázány s jádrovým městem. Na druhou stranu se v poměrně krátké vzdálenosti od hranice metropolitního areálu Prahy nachází

78 významnější regionální centra, a to Mladá Boleslav na severu a Kladno na západě, která si vytváří vlastní spádovou oblast a v jistém smyslu Praze konkurují. V případě metropolitního regionu Brna se tak populačně významná centra za hranicemi vymezeného území nevyskytují. Brněnská aglomerace je výrazným způsobem protaţena jiţním směrem, především z důvodu existence hlavních dopravních komunikací a lokalizace průmyslových zón. Naopak severně od Brna se nachází střediska mikroregionálního významu Kuřim, Tišnov a Blansko, která jsou centrem dojíţďky do zaměstnání pro přilehlé obce a ve výsledku tak sniţují funkční vazby obcí s Brnem. Dalším faktorem můţe být i horší dopravní dostupnost území a s tím související fyzická bariéra v podobě kopcovitého, zalesněného terénu (viz Příl. 14).

Dekoncentrační tendence obyvatel a dalších funkcí ve velkých metropolitních území i menších regionálních centrech v USA a v západní Evropě se začaly výrazněji projevovat ve druhé polovině 20. století. Po pádu socialistických reţimů v zemích střední a východní Evropy se předpokládalo, ţe i zde dojde k opoţděnému uskutečňování metropolizačních procesů, které se v různých formách a intenzitě projevovaly jiţ dříve ve vyspělých demokratických státech s trţní ekonomikou. Nejintenzivněji nové funkční a prostorové vazby postihly sídelní strukturu nejvýznamnějších center osídlení. V případě metropolitního areálu Prahy došlo k dramatickému populačnímu růstu zázemí po roce 2001, a to především vlivem migrace nejen z jádrového města a z ostatních regionů České republiky, ale i zahraniční migrace. V tomto období zaznamenalo růst i hlavní město. Metropolitní areál Brna byl zhruba od roku 2001 charakteristický rovněţ populačním růstem, avšak s výrazně menší intenzitou a s méně vyhraněným podílem migrační sloţky. Samotné Brno postihl od roku 1991 celkový úbytek obyvatel, přestoţe lze v posledních 5 letech pozorovat opětovný mírný nárůst. Suburbanizační procesy a růst obcí v zázemí se odehrávaly v praţském metropolitním areálu jiţ v druhé polovině 90. let, v metropolitním území Brna s časovým zpoţděním přibliţně 3 aţ 5 let. Ačkoliv se celkový počet obyvatel obou metropolitních areálů mezi lety 1991 a 2001 zvýšil, změna v praţském metropolitním areálu byla významnější. Dominantní postavení hlavního města v oblasti nabídky pracovních pozic a sídla největších tuzemských a zahraničních firem se odráţí i v nejintenzivnějším růstu zázemí metropole, kam se koncentruje obyvatelstvo funkčně svázané s jádrovým městem.

Funkční vazby v území byly zkoumány pomocí dojíţďky do zaměstnání. Nárůst počtu pracovních proudů v obou metropolitních areálech značí navýšení vícesměrnosti vyjíţďky do zaměstnání. Většina proudů, které se vyznačovaly i největším počtem dojíţdějících, však směřovala do jádrových měst. Silná vazba se střediskem metropolitního území je podpořena i ukazateli o vztahové uzavřenosti území. Více neţ 60 % vyjíţdějících z obcí v zázemí směřovalo v roce 1991 i 2001 za prací do jádrového města. V průběhu 90. let naopak mírně vzrostl podíl dojíţdějících z centra za hranice metropolitního areálu. Souvislost lze hledat ve změnách zaměstnanosti z hlediska hospodářských odvětví. Posílení významu sektoru sluţeb a v případě největších měst zvýšená úloha kvartéru, tedy zaměstnanosti ve vědě a výzkumu, informačních technologií a nárůst počtu manaţerských pozic proběhlo na úkor sníţení podílu zaměstnaných v zemědělství a průmyslu. Právě část zaměstnaných v terciárním či kvartérním sektoru, např. v bankovní, finanční či vědecko- výzkumné oblasti, se vyznačuje zvýšenou úrovní pracovní mobility na delší vzdálenosti. Současně s navýšením počtu pracovních proudů došlo k nárůstu reciprocity vztahů. Zvýšení síly recipročních proudů proběhlo především v metropolitním areálu Prahy, a to z důvodu postupné dekoncentrace obchodních a výrobních aktivit za administrativní hranice hlavního města. Oproti roku 1991, kdy se v území nacházely více či méně vztahově uzavřené mikroregiony, se zintenzivnily vztahy mezi jádrovým městem a obcemi v těsném zázemí a rovněţ došlo k mírnému zvýšení recipročních vztahů mezi obcemi v zázemí. Silně hierarchická pozice Prahy tak byla mírně oslabena a částečně nahrazena obousměrnými vazbami s obcemi v zázemí. Metropolitní areál Brna se rovněţ vyznačoval navýšením recipročních vztahů mezi Brnem a obcemi v zázemí, stejně tak jako mezi obcemi v zázemí, avšak posílení recipročních vazeb nebylo zdaleka tak významné, jako v případě praţského metropolitního území. Brno tedy v roce 2001 v rámci svého metropolitního území stále plnilo roli hierarchicky silně nadřazeného střediska, které se vyznačovalo vzájemným silným funkčním vztahem (vyjádřeným pracovní dojíţďkou) pouze s několika městy a obcemi v zázemí (např. Modřice, Kuřim).

Dekoncentrační tendence obyvatel a pracovních příleţitostí, projevujících se ve formě rezidenční a komerční suburbanizace, intenzivně probíhají především v metropolitním areálu Prahy. V souvislosti s tím se mění i funkční provázanost regionu a na významu nabývá vícesměrnost pracovních proudů a jejich reciprocita. V případě Brna lze hovořit o výrazně niţší intenzitě zmíněných procesů. Vzhledem k populačnímu růstu zázemí Brna v posledních letech a pokračující výstavbě průmyslových a obchodních zón

80 za hranicemi jádrového města by mohl nabývat na významu předpoklad, ţe směrovost a síla pracovních proudů se od roku 2001 změnily. Pravděpodobně ale nedosáhly takové úrovně, jako v metropolitním areálu Prahy, ve kterém byly rovněţ dekoncentrační procesy po roce 2001 posíleny. Jak jiţ bylo zmíněno v empirické části diplomové práce, data o vztahových charakteristikách území ze SLDB 2011 by výrazným způsobem napomohly k dotvoření aktuálního obrazu o funkční a prostorové provázanosti obou metropolitních areálů, jelikoţ právě nejintenzivnější metropolizační procesy, které formovaly metropolitní regiony ve vyspělých západních zemích jiţ v 70. a 80. letech, probíhaly v praţské a brněnské aglomeraci po roce 2000, tedy v období před posledním cenzem z roku 2011. Praha je se svým zázemím jednoznačně nejprogresivnějším a nejdynamičtěji rozvíjejícím se regionem v České republice. Srovnání s metropolitním areálem druhého největšího města České republiky Brnem potvrdilo pozici Prahy jako města, ve kterém v posledních zhruba 20 letech probíhají změny ve funkčních vztazích systému osídlení intenzivněji.

Jedním z moţných scénářů budoucího vývoje je postupné „nasycení“ suburbánních lokalit a zintenzivnění procesu desurbanizace. Populační růst metropolitních regionů by se zastavil a naopak by došlo k migraci městského obyvatelstva do venkovské krajiny. Vzhledem k tomu, ţe v současnosti probíhá suburbanizační proces v metropolitních územích Prahy i Brna velmi intenzivně, výraznější stěhování obyvatel za hranici městského regionu asi nelze očekávat v nejbliţších 10 či 20 letech, tedy zhruba do roku 2020 aţ 2030. I kdyţ by se dekoncentrační tendence rezidenčních, obchodních a pracovních funkcí ještě zesílily a prostorově projevily v širším území, ekonomický význam obou metropolí by byl zachován. V případě Prahy je nutné zmínit i politickou funkci hlavního města. Radikální teorie informační revoluce zmiňují zánik prostoru a nepotřebnost fyzických kontaktů, kdy práce z vlastního domova nebude ničím výjimečným. V kontextu informačního věku by blízkost jádrového města nebyla v takové míře důleţitá. Existence ekonomických a sociálních rozdílů mezi regiony však stále vyvolávají koncentraci a migraci obyvatel do pomyslných těţišť hospodářského rozvoje, tedy největších metropolitních areálů. Do té doby, co budou v území patrné rozdíly mezi chudšími a bohatšími regiony a pracovní příleţitosti, vzdělání, základní občanská vybavenost a sluţby se nestanou pro kaţdého obyvatele stejně dostupné, význam a důleţitost metropolitních areálů bude zachována.

10 LITERATURA A ZDROJE DAT

Knihy a časopisy

. BESUSSI, Elena et al. The Structure and Form of Urban Settlements. Remote Sensing of Urban and Suburban Areas. Dordrecht: Springer, 2010, p. 13 – 32. ISBN 978-1-4020-4371-0.

. BIČÍK, Ivan; KUPKOVÁ, Lucie. Vývoj vyuţití ploch v Praţském městském regionu. Sociální geografie pražského městského regionu. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2006, s. 42 - 63. ISBN 80-86561-94-1.

. BLIJ DE, Harm J.; MURPHY, Alexander B. Human Geography: Culture, Society, and Space. 6th ed. New York: John Wiley and Sons, Inc., 1999, 508 p. ISBN 0- 471-24208-X.

. BURGESS, Ernest W. The Growth of the City: An Introduction to a Research Project. The City. Chicago: university of Chicago Press, 1925, p. 47 – 62.

. DŘÍMAL, Jaroslav. Od zeměpanského hradu, vesnického osídlení a slovanského trţiště k městu Brnu (11. století aţ 1243). Dějiny města Brna. [Díl] 1. Brno: Blok, 1969, s. 29 – 44.

. ENYEDI, György. Urbanization under Socialism. Cities after Socialism. Oxford: Blackwell Publishers Inc, 1996, p. 100 – 118. ISBN 1-55786-165-X.

. FLODROVÁ, Milena. Brno v proměnách času: Malá zamyšlení. Brno: Šimon Ryšavý, 2003, 121 s. ISBN 80-86137-79-1.

. FORREST, Ray; WILLIAMS, Peter. Housing in the Twentieth Century. Handbook of Urban Studies. London: SAGE Publications, 2001, p. 88 – 101. ISBN 0-8039- 7695-X.

. FREY, William H.; ZIMMER, Zachary. Defining the City. Handbook of Urban Studies. London: SAGE Publications, 2001, p. 14 – 35. ISBN 0-8039-7695-X.

. FREY, William H. A History of Recent Urban Development in the United states. International handbook of urban systems: Studies of urbanization and migration in advanced and developing countries. Northampton, MA, USA: E. Elgar Pub., 2002, p. 365 – 390. ISBN 1-84064-900-3.

. FYFE, Nicholas R.; KENNY, Judith T. The Urban Geography Reader. London: Routledge, 2005, 404 p. ISBN 0-415-30702-3.

. GARREAU, Joel. Edge City: Life on the New Frontier. New York: Doubleday, 1991, 548 p. ISBN 0-385-42434-5.

. GEYER, H. S. Theoretical Fundamentals. International handbook of urban systems: Studies of urbanization and migration in advanced and developing countries. Northampton, MA, USA: E. Elgar Pub., 2002, p. 3 – 81. ISBN 1-84064- 900-3.

. GREMLICA, Tomáš. Neuspořádaný, neregulovaný a z dlouhodobého hlediska neudrţitelný růst městských aglomerací. Suburbanizace a její sociální, ekonomické a ekologické důsledky. Praha: Ústav pro ekopolitiku, 2002, s. 21 – 38. ISBN 80- 901914-9-5.

. HALL, Tim. Urban Geography. 3rd ed. London: Routledge, 2006, 198 p. ISBN 9- 78-0-415-34446-3

. HALL, Peter. Cities of tomorrow: an intellectual history of urban planning and design in the twentieth century. 3rd ed. Malden, Mass.: Blackwell Publishing, 2002, 553 p. ISBN 0-631-23252-4.

. HAMPL, Martin. Geografická organizace společnosti v České republice: Transformační procesy a jejich obecný kontext. Praha: Univerzita Karlova, 2005, 147 s. ISBN 80-86746-02-X.

. HAMPL, Martin; GARDAVSKÝ, Václav; KŰHNL, Karel. Regionální struktura a vývoj systému osídlení ČSR. Praha: Univerzita Karlova, 1989, 255 s.

. HARLOE, Michael. Cities in Transition. Cities after Socialism. Oxford: Blackwell Publishers Inc, 1996, p. 1 – 29. ISBN 1-55786-165-X.

. HARRIS, Chauncy D.; ULLMAN, Edward L. The Nature of Cities. The Annals of the American Academy of Political and Social Science. 1941, vol. 242, no. 1, p. 7 – 17. ISSN.

. HNILIČKA, Pavel. Sídelní kaše: Otázky k suburbánní výstavbě rodinných domů. Brno: Era vydavatelství, 2005, 131 s. ISBN 80-7366-028-8.

. HORSKÁ, Pavla. Klasická urbanizace v českých zemích (1830-1930). Zrod velkoměsta: Urbanizace českých zemí a Evropa. Praha: Paseka, 2002, s. 121 – 236. ISBN 80-7185-409-3

. HOYT, Homer. The Structure and Growth of Residential Neighborhoods in American Cities. Washington: US, Government Printing Office, 1939, 178 p.

. HRŮZA, Jiří. Urbanismus světových velkoměst. I. díl. Praha. Praha: ČVUT, 2003, 191 s. ISBN 80-01-02764-3.

. HUBBARD, Phil. City. London: Routledge, 2006, 298 p. ISBN 978-0-415-33100- 5.

. CHAMPION, Tony. Urbanization, Suburbanization, Counterurbanization and Reurbanization. Handbook of Urban Studies. London: SAGE Publications, 2001, p. 143 – 161. ISBN 0-8039-7695-X.

. KAZEPOV, Yuri. Cities of Europe: Changing contexts, local arrangements, and the challenge to urban cohesion. Malden, MA : Blackweel Publishing, 2005. 342 p. ISBN 1-4051-2133-5.

. KEARSLEY, G. W. Teaching Urban Geography: The Burgess Model. New Zealand Journal of Geography. 1983, vol. 75, no. 1, p. 10 – 13. ISSN 0028-8292.

. KNOX, Paul; PINCH, Steven. Urban Social Geography: An Introduction. 6th ed. Harlow: Pearson, 2009, 373 p. ISBN 978023717638.

. KORČÁK, Jaromír. Vymezení oblastí maximálního zalidnění. AUC Geographica. Praha: Karolinum, 1966, roč. 1, č. 1 – 2, s. 65 – 72.

. KÖRNER, Milan. Srovnání metropolitních regionů Prahy, Mnichova, Bruselu, Milána a Budapešti. Urbanismus a územní rozvoj. 2006, roč. 9, č. 2, s. 8 – 16. ISSN 1212-0855.

. KOSTELECKÝ, Tomáš; ČERMÁK, Daniel. Metropolitan Areas in the Czech Republic – Definitions, Basic Characteristics, Patterns of Suburbanisation and Their Impact onpolitical Behaviour. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2004, 57 p. ISBN 80-7330-064-8.

. KOSTINSKIY, Grigoriy. Post-Socialist Cities in Flux. Handbook of Urban Studies. London: SAGE Publications, 2001, p. 451 – 465. ISBN 0-8039-7695-X.

. KUČA, Karel. Brno: Vývoj města, předměstí a připojených vesnic. Praha: Baset, 2000, 644 s. ISBN 80-86223-11-6.

. LÍBAL, Dobroslav; LÍBAL, Patrik. Architektonické proměny Prahy v jedenácti stoletích. Praha: Svoboda Servis, 2000, 296 s. ISBN 80-86320-11-1.

. MAIER, Karel. Sídliště: problém a multikriteriální analýza jako součást přípravy k jeho řešení. Sociologický časopis. 2003, roč. 39, č. 5, Praha, s. 653 – 666. ISSN 0038-0288.

. MARADA, Miroslav. Dopravní vztahy v praţském městském regionu. Sociální geografie Pražského městského regionu. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2006. s. 64 – 78. ISBN 80-86561-94-1.

. MAUR, Eduard. Urbanizace před urbanizací. Zrod velkoměsta: Urbanizace českých zemí a Evropa. Praha: Paseka, 2002, s. 54 – 120. ISBN 80-7185-409-3

. MÍKA, Zdeněk, et al. Dějiny Prahy v datech. Praha: Panorama, 1989. 418 s.

. MLÝNSKÝ, Jaroslav. Léta socialistické výstavby města (1949 – 1965). Dějiny města Brna. [Díl] 2. Brno: Blok, 1973. s. 189 – 254.

. MOLLENKOPF, John H.; CASTELLS, Manuel. Introduction. Dual City: Restructuring New York. New York: Russel Sage Foundation, 1991, p. 3 – 22. ISBN 0-87154-606-X

. MUNCK, Ronaldo. Deindustrialization: Britain. Shrinking cities: Volume 1 - International Research. Ostfildern-Ruit: Hatje Cantz Verlag, 2005. p. 49 – 57. ISBN 3-7757-1682-3.

. MUSIL, Jiří. Co je urbanizace. Zrod velkoměsta: Urbanizace českých a Evropa. Praha: Paseka, 2002, s. 7-53. ISBN 80-7185-409-3.

. OUŘEDNÍČEK, Martin. Suburbanizace Prahy. Sociologický časopis. 2003, roč. 39, č. 2, Praha, s. 235 – 253. ISSN 0038-0288.

. OUŘEDNÍČEK, Martin; TEMELOVÁ, Jana. Twenty years after socialism: the transformation of Prague´s inner structure. Studia Sociologia. 2009, no. 1, p. 9-30. ISSN 1224-8703.

. PACIONE, Michael. Urban Geography: A Global Perspective. 3rd ed. London: Routledge, 2009, 703 p. ISBN 978-0-415-46201-3.

. PEŠA, Václav. Zemské hlavní město Brno za první republiky (1918 – 1938). Dějiny města Brna. [Díl] 2. Brno: Blok, 1973. s. 87 – 136.

. PORTER, Michael E. On Competition. Boston: Harvard Business School Publishing, 2008, 544 p. ISBN 978-1-4221-2696-7.

. SAMEK, Bohumil; HRUBÝ, Karel Otto. Brno – proměny města. Brno: Blok, 1982. 264 s.

. SHAW, Douglas V. The Post-Industrial City. Handbook of Urban Studies. London: SAGE Publications, 2001, p. 284 – 296. ISBN 0-8039-7695-X.

. SJOBERG, Gideon. The Preindustrial City. American Journal of Sociology. 1955, vol. 60, no. 5, p. 438 – 445. ISSN 0002-9602.

. SJOBERG, Gideon. The Preindustrial City: Past and Present. Glencoe, Illinois: Free Press, 1960, 353 p. ISBN 0-02-928980-7

. SOJA, Edward W. Postmodern Geographies: The Reassertion of Space in Critical Social Theory. London: Verso, 1989, 266 p. ISBN 0-86091-225-6.

. SÝKORA, Luděk. Suburbanizace a její důsledky: Výzva pro výzkum, usměrňování rozvoje území a společenskou angaţovanost. Suburbanizace a její sociální, ekonomické a ekologické důsledky. Praha: Ústav pro ekopolitiku, 2002, s. 9 – 20. ISBN 80-901914-9-5.

. SÝKORA, Luděk; OUŘEDNÍČEK, Martin. Sprawling post-communist metropolis: commercial and residential suburbanisation in Prague and Brno, the Czech Republic. Employment Deconcentration in European Metropolitan Areas: Market Forces versus Planning Regulations. Dordrecht: Springer, 2007, p. 209-233. ISBN 978-1-4020-5761-8.

. SZENTESIOVÁ, Kateřina. Urbanistický vývoj Prahy za posledních 20 let. Urbanismus a územní rozvoj, 2010, roč. 13, č. 5, s. 129 – 147. ISSN 1212-0855.

. ŠILHÁNKOVÁ, Vladimíra. Vybraná témata z regionálního rozvoje. Hradec Králové: Civitas per Populi, 2010. 118 s. ISBN 978-80-904671-0-1.

. ŠULEŘOVÁ, Michaela. Brno v proudu změn: Proměny vnitřní struktury Brna z pohledu vlivů globálních trendů. Urbanismus a územní rozvoj. 2006, roč. 9, č. 1, s. 9 – 20. ISSN 1212-0855.

. TOSICS, Iván. City development in Central and Eastern Europe since 1990: The impacts of internal forces. Transformation of Cities in Central and Eastern Europe: Towards Globalization. New York: United Nations University Press, 2005, p. 44 – 78. ISBN 92-808-1105-3.

. VAN DEN BERG, Leo et al. Urban Europe: A Study of Growth and Decline: Vol. 1. Oxford: Pergamon Press, 1982, 162 p. ISBN 0-08-023156-X.

Elektronické zdroje

. BARTOŠ, Michael et al. Green Belt - nejdelší systém biotopů v Evropě. Životné prostredie [online]. 2006, roč. 40 (č. 5), s. 238 – 242 [cit. 2012-02-09]. Dostupné z: http://www.elis.sk/download_file.php?product_id=1270&session_id=i5qome64sq1 hvnic99nprivto7

. BLINDER, Alan S. The Concise Encyclopedia of Economics: Keynesian Economics. Library of Economics and Liberty [online]. 2008 [cit. 2012-02-05]. Dostupné z: http://www.econlib.org/library/Enc/KeynesianEconomics.html

. COOMBES, Mike G.; GREEN, A. E.; OPENSHAW, S. An Efficient Algorithm to Generate Official Statistical Reporting Areas: The Case of the 1984 Travel-to- Work Areas Revision in Britain. Journal of the Operational Research Society [online]. 1986, vol. 37 (no. 10), p. 943 – 953 [cit. 2012-03-02]. Dostupné z: http://www.palgrave-journals.com/jors/journal/v37/n10/pdf/jors1986163a.pdf

. COOMBES, Mike G.; BOND, Steve. Travel-to-Work Areas: the 2007 review [online]. Office for National Statistics, 2007, 57 p. [cit. 2012-03-02]. ISBN 978-1-85774-676-1. Dostupné z: http://www.ons.gov.uk/ons/guide- method/geography/beginner-s-guide/other/travel-to-work-areas/travel-to-work- area-final-report.zip?format=hi-vis

. ČERMÁK, Zdeněk; HAMPL, Martin; MÜLLER, Jan. Současné tendence vývoje obyvatelstva metropolitních areálů v Česku: Dochází k významnému obratu? Geografie – Sborník ČGS [online]. 2009, roč. 114 (č. 1), s. 37 – 51 [cit. 2012-02- 11]. Dostupné z: http://geography.cz/sbornik/wp-content/uploads/2009/08/g09-1- 3cermak.pdf

. Databáze demografických údajů za obce ČR: Územní změny, počty obyvatel, narození, zemřelý, stěhování (1971 - 2010). Český statistický úřad [online]. 2012 [cit. 2012-03-31]. Dostupné z: http://www.czso.cz/cz/obce_d/index.htm

. FUCHS, Roland J.; DEMKO, George J. Commuting and Urbanization in the Socialist Countries of Europe. ACES Bulletin [online]. 1977, vol. 19 (no. 1), p. 21 – 38. [cit. 2012-02-10] Dostupné z: http://ehis.ebscohost.com/eds/detail?sid=3b6b4a5a-9a09-4e83-81e7- db54d5ca10be%40sessionmgr15&vid=1&hid=22&bdata=JnNpdGU9ZWRzLWxp dmU%3d#db=eoh&AN=0095321

. GALSTER, G.; HANSON, R.; RATCLIFFE, M. R.; WOLMAN, H.; COLEMAN, S.; FREIHAGE, J. Wrestling Sprawl to the Ground: Defining and Measuring an Elusive Concept. Housing Policy Debate [online]. 2001, vol. 12 (no. 4), p. 681 – 717. [cit. 2012-03-01] Dostupné z: http://www.knowledgeplex.org/kp/text_document_summary/scholarly_article/relfil es/hpd_1204_galster.pdf

. GMES Urban Atlas. European Environment Agency [online]. 2010 [cit. 2012-04- 16]. Dostupné z: http://www.eea.europa.eu/data-and-maps/figures/urban-atlas

. Integrovaný dopravní systém Jihomoravského kraje [online]. 2012 [cit. 2012-03- 31]. Dostupné z: http://www.idsjmk.cz/

. MUSIL, Jiří. Vývoj a plánování měst ve střední Evropě v období komunistických reţimů. Sociologický časopis [online]. 2001, roč. 37 (č. 3), s. 275 – 296. [cit. 2012- 02-10]. Dostupné z: http://sreview.soc.cas.cz/uploads/7cea41b5665767cbdcb0e 2443c161762422878d7_144_01-3MUSIL.pdf

. MYKHNENKO, Vlad; TUROK, Ivan. East European Cities – Patterns of Growth and Decline, 1960 – 2005. International Planning Studies [online]. 2008, vol. 13, no. 4, p. 311 – 342. [cit. 2012-02-10]. Dostupné z: http://www.policy.hu/mykhnenko/Mykhnenko&Turok2008IPS.pdf

. OMB Bulletin NO. 10-02 [online]. Washington: Executive Office of the President, 2009 [cit. 2012-09-20]. Dostupné z: http://www.whitehouse.gov/sites/default/files/omb/assets/bulletins/b10-02.pdf

. SASSEN, Saskia. The Global City: Strategic Site/New Frontier. American Studies [online]. 2000, roč. 41 (č. 2 – 3), p. 79 – 95 [cit. 2012-02-06]. Dostupné z: https://journals.ku.edu/index.php/amerstud/article/viewFile/3103/3062

. WD-40-07-1 Podpora polycentrického regionálního rozvoje: roční zpráva 2008 [online]. Brno, 2009 [cit. 2012-02-22]. Dostupné z: http://www.mmr- vyzkum.cz/INFOBANKA/periodicka-zprava-2008-wd-37862.aspx

. Sčítaní lidu, domů a bytů 2001. Český statistický úřad [online]. 2005 [cit. 2012-01- 31]. Dostupné z: http://www.czso.cz/sldb/sldb2001.nsf/index.

. Sčítaní lidu, domů a bytů 2011. Český statistický úřad [online]. 2011 [cit. 2012-01- 31]. Dostupné z: http://scitani.cz/

. Základní informace o městě. Milovice: Oficiální stránky města [online]. 2009 [cit. 2012-03-31]. Dostupné z: http://www.mesto-milovice.cz/zakladni-informace-o- meste/d-1780/p1=2303

Datové zdroje

. Sčítaní lidu, domů a bytů 1991. ČSÚ.

. Sčítaní lidu, domů a bytů 2001. ČSÚ.

11 POUŽITÉ ZKRATKY

EEA: European Environment Agency

FUA: Functional Urban Areas

GMES: Global Monitoring of Environment and Security

KFV: Komplexní funkční velikost

KV: Komplexní velikost

NIMBY: Not in my back yard

ONS: Office for National Statistics

OPM: Obsazená pracovní místa

SLDB : Sčítání lidu, domů a bytů

TTWAs: Travel-to-Work Areas

12 PŘÍLOHY

Příl. 1: Fyzická a sociální přeměna tradičního průmyslového města na postindustriální metropoli

Příl. 2: Metropolitní areál Prahy – názvy obcí

Příl. 3: Metropolitní areál Brna – názvy obcí

Příl. 4: Přirozený a migrační přírůstek na 1 000 obyvatel 1991 – 2010 v MA Prahy a Brna

Příl. 5: Podíl migračního salda na celkovém přírůstku/úbytku 1991 – 2010 v MA Prahy a Brna

Příl. 6: Index změny počtu obyvatel 1991/2001 a 2001/2011 v MA Prahy a Brna

Příl. 7: Změny administrativních hranic obcí v MA Prahy a Brna

Příl. 8: Index změny obsazených pracovních míst 1991/2001 v MA Prahy a Brna

Příl. 9: Počet významných pracovních dojíţďkových proudů v MA Prahy a Brna v letech 1991 a 2001

Příl. 10: Podíl vyjíţdějících za prací v rámci MA Prahy a Brna na počtu vyjíţdějících za prací celkem (%) v letech 1991 a 2001

Příl. 11: Významné reciproční pracovní proudy s podílem reciproční sloţky větším neţ 70 % v MA Prahy a Brna v letech 1991 a 2001

Příl. 12: Významné reciproční pracovní proudy s podílem reciproční sloţky větším neţ 85 % v MA Prahy a Brna v letech 1991 a 2001

Příl. 13: Land use metropolitního areálu Prahy

Příl. 14: Land use metropolitního areálu Brna

Příl. 1

Fyzická a sociální přeměna tradičního průmyslového města na postindustriální metropoli (podle: Knox, Pinch, 2009)

Tradiční průmyslové město

Město formováno fordistickým systémem výroby

Fyzická a sociální fragmentace postindustriální metropole

Příl. 2

Metropolitní areál Prahy – názvy obcí

Příl. 3

Metropolitní areál Brna – názvy obcí

Příl. 4

Přirozený a migrační přírůstek na 1 000 obyvatel 1991 – 2010 v MA Prahy a Brna

(podle: Databáze demografických údajů za obce ČR, 2012)

Praha Praha - zázemí MA Praha Brno Brno - zázemí MA Brno 8,0 6,0 4,0 2,0 0,0

-2,0 na 1 000 obyvatel 000 1 na Přirozenýpřírůstek -4,0 -6,0 1991 1994 1997 2000 2003 2006 2009 Roky

Praha Praha - zázemí MA Praha Brno Brno - zázemí MA Brno 50,0 40,0 30,0 20,0

10,0 na 1 000 obyvatel 000 1 na Migrační přírůstekMigrační 0,0 -10,0 1991 1994 1997 2000 2003 2006 2009 Roky

Příl. 5

Podíl migračního salda na celkovém přírůstku/úbytku 1991 – 2010 v MA Prahy a Brna (podle: Databáze demografických údajů za obce ČR, 2012)

Příl. 6

Index změny počtu obyvatel 1991/2001 a 2001/2011 v MA Prahy a Brna (podle: SLDB 1991, 2001, 2011)

Příl. 7

Změny administrativních hranic obcí v MA Prahy a Brna (podle: Databáze demografických údajů za obce ČR, 2012)

Metropolitní areál Nově vzniklá obec Okres Od roku Oddělena od Tehovec Praha - východ 1992 Mukařov Pětihosty Praha - východ 1993 Senohraby Veliká Ves Praha - východ 1992 Odolena Voda Praha Březová - Oleško Praha - západ 1992 Zvole Karlík Praha - západ 1992 Dobřichovice Svárov Kladno 1992 Unhošť Želenice Kladno 1992 Brandýsek Brno Tetčice Brno - venkov 1992 Rosice

Příl. 8

Index změny obsazených pracovních míst 1991/2001 v MA Prahy a Brna (podle: SLDB 1991, 2001)

Příl. 9

Počet významných pracovních dojížďkových proudů v MA Prahy a Brna v letech 1991 a 2001 (podle: SLDB 1991, 2001)

Velikost Počet proudů pracovního MA Praha MA Brno proudu 1991 2001 Iz 1991 2001 Iz 50 < 253 280 1,11 238 210 0,88 z toho: 50 - 99 112 120 1,07 109 89 0,82 100 - 199 74 84 1,14 66 62 0,94 200 - 499 48 49 1,02 46 43 0,93 500 - 999 12 17 1,42 14 13 0,93 1 000 - 1 999 5 8 1,60 2 3 1,50 2 000 < 2 2 1,00 1 0 0,00 Pozn. ţlutě je označen nárůst oproti r. 1991, šedě pokles.

Příl. 10

Podíl vyjíždějících za prací v rámci MA Prahy a Brna na počtu vyjíždějících za prací celkem (%) v letech 1991 a 2001 (podle: SLDB 1991, 2001)

Počet vyjíždějících za prací Podíl vyjíždějících za prací v rámci MA na počtu Metropolitní EAZ celkem v rámci MA vyjíždějících za prací celkem (%) areály 1991 2001 1991 2001 1991 2001 1991 2001 Praha 631 078 601 031 14 441 29 415 6 744 12 997 46,7 44,2 zázemí 121 782 119 679 74 210 74 874 63 317 65 039 85,3 86,9 MA celkem 750 757 722 813 89 315 103 625 70 061 78 036 78,4 75,3 Brno 197 493 176 719 9 895 13 352 5 112 5 716 51,7 42,8 zázemí 94 761 86 901 62 267 57 571 54 165 49 558 87,0 86,1 MA celkem 292 254 263 620 72 162 70 923 59 277 55 274 82,1 77,9 Pozn. ţlutě je označen nárůst oproti r. 1991, šedě pokles.

Příl. 11

Významné reciproční pracovní proudy s podílem reciproční složky větším než 70 % v MA Prahy a Brna v letech 1991 a 2001 (podle: SLDB 1991, 2001)

Příl. 12

Významné reciproční pracovní proudy s podílem reciproční složky větším než 85 % v MA Prahy a Brna v letech 1991 a 2001 (podle: SLDB 1991, 2001)

Příl. 13 LAND USE METROPOLITNÍHO AREÁLU PRAHY V ROCE 2007

Land use: souvislá městská zástavba (úroveň zastavění > 80%) nesouvislá hustá městská zástavba (ú. z. 50% - 80%) nesouvislá středně hustá městská zástavba (ú. z. 30% - 50%) nesouvislá málo hustá městská zástavba (ú. z. 10% - 30%) nesouvislá velmi málo hustá městská zástavba (ú. z. < 10%) izolované stavby průmyslové, komerční, veřejné, vojenské a soukromé jednotky letiště těžba nerostných surovin, skládky staveniště plochy bez současného využití městská zeleň sportovní a rekreační zařízení zemědělské a polopřírodní plochy, mokřady

lesy vodní plochy

Silniční síť (k r. 2001): dálnice rychlostní komunikace ostatní silnice (1. a 2. třídy, okresní silnice)

Železniční síť (k r. 2001): hlavní železniční tratě

Administrativní členění: hranice obce obce nezahrnuté do analýzy land use ±

0 3 6 12 18 24 Km podle: GMES Urban Atlas, 2010 Jiří MALÝ, Brno 2012 Příl. 14 LAND USE METROPOLITNÍHO AREÁLU BRNA V ROCE 2007

lesy vodní plochy

Silniční síť (k r. 2001): dálnice rychlostní komunikace ostatní silnice (1. a 2. třídy, okresní silnice)

Železniční síť (k r. 2001): hlavní železniční tratě

Administrativní členění: hranice obce obce nezahrnuté do analýzy land use ±

0 3 6 12 18 24 Km podle: GMES Urban Atlas, 2010 Jiří MALÝ, Brno 2012