MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra gymnastiky a úpolů

Komparace původních a novodobých forem džúdžucu

Bakalářská práce

Vedoucí bakalářské práce: Vypracoval: PhDr. Michal Vít Kamil Jurečka SEBS

Brno, 2011

Prohlášení:

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a na základě literatury a pramenů uvedených v pouţitých zdrojích.

V Brně dne ...... podpis ......

Poděkování:

Touto cestou bych chtěl poděkovat PhDr. Michalovi Vítovi za odborné vedení, konzultace a cenné rady, které mi poskytl při zpracovávání této bakalářské práce.

Obsah

Úvod ...... 6

1. Metodika ...... 7

2. Operacionalizace pojmů ...... 9

3. O termínu džúdžucu ...... 12 3.1. Správný přepis slova ...... 12 3.2. Význam slova ...... 12

4. Japonská historie ...... 15 4.1. Rozdělení Japonské historie do období ...... 15 4.2. Základní příčiny vzniku bojových umění v Japonsku ...... 15 4.3. Teorie vzniku dţúdţucu ...... 16

5. Původní formy džúdžucu ...... 21 5.1. Takenouči-rjú ...... 21 5.2. Sekiguči-rjú ...... 23 5.3. Jóšin-rjú ...... 26 5.3.1. Jóšin-rjú (Miura Jóšin) ...... 27 5.3.2. Jóšin-rjú (Akijama) ...... 27 5.4. Tenšin Šinjo-rjú ...... 29

6. Shrnutí poznatků o původních formách džúdžucu ...... 33

7. Novodobé formy džúdžucu ...... 34 7.1. Small-circle Jujitsu ...... 34 7.2. Brazilské dţúdţucu ...... 38 7.3. Allkampf-jitsu ...... 41 7.4. J.J.I.F...... 44 7.4.1. Duo systém ...... 45 7.4.2. Fighting systém ...... 47

8. Shrnutí poznatků o novodobých formách džúdžucu ...... 49

9. Komparace poznatků, rozdílných rysů a výsledků ...... 50

Závěr ...... 55

Seznam použité literatury ...... 57

Resumé

Úvod

Motivací pro napsání této bakalářské práce byl především zájem o dţúdţucu jako takové, jelikoţ toto bojové umění jiţ několikátým rokem praktikuji. Druhým faktorem byl zájem o zjištění podrobnějších informací týkajících se změn, kterým prošlo toto bojové umění od dob, kdy byly zdokumentovány první školy zabývající se dţúdţucu aţ po současnost. Tak jako se postupem času vyvíjí a zdokonaluje technika, ať uţ počítače či automobily, pravděpodobně se, i kdyţ v poslední době mnohem pomalejším tempem vyvíjí i některá bojová umění. Otázkou zůstává, jak moc jsou tyto změny výrazné, či jak moc, např. moderní technika ovlivnila původní formy dţúdţucu, které se praktikoval v minulosti. V úvodu práce je vysvětleno několik základních pojmů k lepšímu pochopení obsahu, které by mohly být pro laika neznámé. Dále je rozebrán a vysvětlen výraz dţúdţucu a jeho základní principy. Následuje úvod do historie, tzn. stručné rozdělení Japonské historie do časových období, popsání teorie vzniku bojových umění v Japonsku a poslední podkapitola je věnována teoriím vzniku samotného dţúdţucu. V práci jsou poté chronologicky seřazeny a popsány nejdříve staré formy dţúdţucu a poté novodobé formy. Ucelený přehled změn a rozdílů pro obě období, které vyvstaly ze studia dostupné domácí i zahraniční literatury je zařazen na konci této práce.

6

1. Metodika

Cíl práce:

Cílem práce je provést srovnání mezi původními a novodobým formami dţúdţucu. Bude tedy provedena deskripce charakteristických rysů obou skupin a jejich vzájemná komparace.

Úkoly práce:

1) Rešerše a analýza literatury související s tématem závěrečné práce

2) Charakteristika dţúdţucu

3) Rozdělení dţúdţucu do časových období (původní a novodobé formy)

4) Charakteristika původních forem dţúdţucu

5) Vytvoření tabulky shrnující charakteristické rysy původních škol dţúdţucu

6) Charakteristika novodobých forem dţúdţucu

7) Vytvoření tabulky shrnující charakteristické rysy novodobých stylů

8) Komparace dílčích výsledků dat

9) Interpretace získaných dat

Metodika práce:

Jako způsob dosaţení cíle, tedy zjištění změn, které proběhly mezi původními a novodobými formami bylo zvoleno studium relevantní odborné domácí i zahraniční literatury, kde bylo zapotřebí zmapovat dobu od počátku dějin

7 bojového umění dţúdţucu aţ po současnost. Následně bylo zapotřebí syntézy poznatků, aby bylo moţné vyhodnotit shromáţděná data metodou logického myšlení (tato metoda byla pro tuto práci shledána jako nejoptimálnějším řešením vyhodnocení), které jsem se pokus utřídit do tabulky pro lepší přehlednost na konci této práce.

8

2. Operacionalizace pojmů

V této kapitole bude uvedeno několik výrazů, které se v textu vyskytují a mohly by být pro laickou veřejnost neznámé. Tyto důleţité pojmy, které se v práci vyskytují, je nutné definovat především pro správné porozumění textu. Jako formát transliterace uvedených slov z japonštiny do češtiny byl zvolen standardní český přepis, kdy jsou slova do českého jazyka zaznamenána tak, jak jsou v originále vyslovena. Jelikoţ bylo čerpáno především z anglické literatury slova tak jiţ byla převedena do latinky. Tyto výrazy byly následně pro práci počeštěny. Pro představu uvádím některé příklady: sh = š (bushi = buši), dţ = j (jutte = dţutte), ch = č (kumiuchi = kumiuči) atd.

Atemiwaza – úderové techniky, které se dělí na ashiwaza (údery nohou) a udewaza (údery paţí). Badžucu – umění jízdy na koni. Bódžucu – umění pouţití tyče (delší jak 150 cm). [12] Bokutó – dřevěný meč jehoţ čepel má 72 cm. Slouţil k nácviku bojových technik. Budó – bojové umění, cesta bojového umění, nadřazený pojem pro novodobá bojová umění. Buši – japonští feudální válečnicí, kteří byli vybaveni zbraněmi a oděni do lehkého brnění. Za svou sluţbu dostávali odměny, tituly a území. Určitým druhem buši v období Muromači (1392 – 1573) byli samurajové. [12] Bušidó – cesta válečníka (samuraje), samurajský morální kodex, který nikdy neměl psanou podobu a byl předáván pouze ústně od představeného k ţákovi. [12] Daišó – tímto termínem se označovala tradiční výzbroj samurajů, která byla sloţena z wakizaši, katany a někdy z dýky zvané tantó. Spojením prvních znaků slov daitó (velký meč) a šótó (malý meč), vzniklo slovo daišó. [39] Džúdžucu – sebeobranný systém, který preferuje především boj beze zbraně (není vyloučeno pouţití zbraně) proti jednomu nebo více ozbrojeným nebo neozbrojeným útočníkům.

9

Džutte – je sebeobranná zbraň, připomínající ţelezný obušek s hrotem, nebo bodcem. Dţutte (doslova deset rukou) mělo v různých rjú aţ 200 popsaných variant s rozdílnou délkou a tvarem. [28] Gi – oblek na cvičení, většinou bílý. Skládá se z kabátu a kalhot. Grappling – (z anglického grapple – pevně uchopit, drţet) je zaloţen na chytání a ovládání oponenta bez vyuţití úderů. Grappling není samostatné bojové umění, ale spíše metoda a taktika k poraţení soupeře za pomoci hodů, pák, znehybnění, podmetů a úniků z drţení. [36] Hakama – kalhotová sukně je součást japonského oděvu Hanbó – tyč o délce cca 90 cm. [12] Heifuku kumiuči – tento grappling systém, který se na rozdíl od ostatních kumiuči systémů nepouţíval na bitevním poli. Ten vznikl především v období Edo, kdy lidé nenosili válečné brnění, ale především běţné oblečení. Tento grappling systém byl tedy přizpůsoben na boj v běţném oblečení. [33] Hódžucu – umění střelby z muškety Iaidžucu – umění tasení meče Kansetsuwaza - techniky páčení Kappó - Kuatsu (či Katsu) jsou souhrnně nazývány techniky japonské první pomoci. Někdy jsou také nazývány termínem kappó, který vznikl sloučením dvou slov označující resuscitaci (Katsu) a metodu (Ho). Tyto techniky vycházejí ze znalostí vitálních a reflexních bodů a dalších oborů. [27] Katana – japonský meč se zakřivenou čepelí, který nosili samurajové spolu s Katsu – viz. kappó. Kempó – čínský box [29] Kendžucu – bojové umění, které se specializuje na pouţití japonského meče (katany). Korjú – v překladu z japonštiny znamená „stará škola“. Tento název se pouţívá pro označení japonských bojových systémů, které vznikly do období Meidţi (1866 – 1869) v Japonsku. [49] Kumiuči – systém, ze kterého vycházela původní forma dţúdţucu, stal se nepostradatelnou součástí výcviku válečníků. Jedná se o způsob boje holýma rukama. [33]

10

Kusarigamadžucu - umění boje se speciální zbraní kusari gama (kosa s řetězem). [21] MMA – Mixed Martial Arts (smíšená bojová umění). Je to kontaktní sport umoţňující pouţívat velkou škálu technik. V MMA turnaji se tak mohou utkat lidé, kteří trénují různé bojové sporty či umění. Naginatadžucu - technika boje s naginatou. Zbraň je často popisována jako obdoba evropské halapartny. Naginata má ovšem mečovou čepel (délka cca 40 cm), která je upevněna k delší násadě (cca 213 cm) a jedná se v zásadě o jednosečnou zbraň. [12] Prefektura – název se pouţívá pro územní jednotku ve více zemích, např. Čína, Francie, Japonsko. [46] Rónin – samuraj bez pána Sódžucu – techniky pouţití kopí Šimewaza – techniky škrcení Šógunát - vojenský reţim vedený šóguny. V Japonsku byli šógunové vojenskými vládci, kteří s výjimkou období Sengoku v letech 1192 – 1867 představovali výkonnou moc. [47] Tantó – japonský nůţ či dýka o délce 15 – 30 cm, kterou nosili samurajové společně s wakizaši a katanou. [48] Tatami – je druh změkčené podlahové krytiny pro bojová umění/sporty Tode – bojový styl na ostrově Okinawa. Tonfa – sestává se z tvrdého dřeva dlouhého 38 – 50 cm, které je zkosené. V pravém úhlu je k tomuto dřevu připevněno drţadlo válcového tvaru umístěné cca 12 – 15 cm od silnějšího konce [12] Tori – obránce (ten, který provádí techniku) Torite - technika svazování [33] Wakizaši – japonský meč s ostřím mezi 30 – 60 cm, obvykle nošen samuraji spolu s katanou Yoroi kumiuči (Joroi Kumiuči) / Katčú kumiuči – grappling systém, který se pouţíval na bitevním poli je uváděn jako senjó kumiuči nebo také jako kassen kumiuči. Od dob, kdy byli válečníci zcela oděni do brnění, tento grappling systém byl nazýván joroi nebo katčú kumiuči [33]

11

3. O termínu džúdžucu

3.1. Správný přepis slova

V první fázi této kapitoly povaţuji za vhodné rozebrat správný přepis slova dţúdţucu. V mnohé odborné literatuře, ale i dost často na internetu se můţeme setkat s různými formami tohoto slova, např.: ju-jitsu, jiu-jitsu, jiu-jiutsu, jujutsu nebo s českým přepisem dţu-dţutsu. V pravidlech českého pravopisu je však moţné dohledat pouze jeden jediný správný způsob psaní, a to: „dţiu-dţitsu“. Proč se tedy v této práci uţívá dle pravidel nesprávný přepis tohoto slova? „Forma dţúdţucu odpovídá původnímu japonskému termínu, sloţenému z komponentu „dţú“ (stejně jako v termínu dţúdó) a „dţucu“ a je přepisem vyhovujícím pravidlům transkripce japonštiny do češtiny, zatímco forma „dţiu- dţitsu“ je zkomoleninou, která vznikla nesprávným převedením anglické transkripce do českého transkripčního systému.“ [15, s 153]

3.2. Význam slova

První pouţití slova dţúdţucu (obr. 1) bylo pravděpodobně v 1. polovině 17. století okolo roku 1630. Samotný termín dţúdţucu je často definován jako jemné umění díky významu slov dţú (jemný) a dţúcu (umění). Důvodem takové definice je fakt, ţe při pouţití této techniky je soupeř zneškodněn bez velkých zranění a hlavně bez prolití krve na rozdíl třeba od kendţucu. Ne vţdy však tomu tak bylo. Zvláště dřívější školy před obdobím Edo, kde byl systém velice blízký systému pouţívaného na bojišti, vyuţívali v některých případech sílu a brutální násilí. Z výše uvedeného tedy plyne, ţe pouţití znaku dţú ve slově dţúdţucu ne vţdy bylo pouţito oprávněně. [33]

12

Obr. 1: Dţúdţucu

Dţúdţucu je často mylně definováno jako metoda boje beze zbraně proti neozbrojenému nebo ozbrojenému nepříteli. [12] Další milnou definicí je, ţe je dţúdţucu definované jako neozbrojený systém sebeobrany, pouţívající se k překonání jednoho, nebo více ozbrojených nebo neozbrojených protivníků. [33] Mnoho autorů dnes definuje dţúdţucu různě. Níţe jsem uvedl dvě definice od různých autorů, které v dnešní době pravděpodobně nejlépe sedí na tento systém:

„Dţúdţucu je metoda boje z blízka, beze zbraně nebo s vyuţitím minoritní zbraně, která můţe být pouţita k obraně nebo útoku za účelem zdolání neozbrojeného nebo zbrojeného protivníka“. [35, s 8]

Metoda boje zblízka, buď neozbrojená, nebo za pouţití menších zbraní, které mohou být pouţity na obranu či útok za účelem vítězství nad jedním nebo více neozbrojenými nebo ozbrojenými útočníky. [33]

Shrnutí důleţitých elementů pro definici dţúdţucu v dnešní době: Dţúdţucu je metoda: a) boje zblízka b) zaměřená především na boj beze zbraně s moţným vyuţitím zbraní

13 c) slouţící jak k obraně, tak i k útoku d) vedená proti jednomu nebo více ozbrojeným nebo neozbrojeným útočníkům

14

4. Japonská historie

4.1. Rozdělení Japonské historie do období

Tabulka č. 1: Období Japonské historie Název období přibližné datum (n. l.) Nara 710 – 793 Heian 794 – 1191 Kamakura 1191 – 1332 Muromači 1333 – 1575 Nanbokučó 1336 – 1392 Sengoku 1467 – 1575 Azuči-Momojama 1576 – 1600 Edo 1603 – 1867 Meiji 1868 – 1911

4.2. Základní příčiny vzniku bojových umění v Japonsku

Období japonské feudální společnosti trvající více neţ tisíc let má úzkou spojitost se vznikem bojových umění. Rozvoj bojových umění byl pak především ve společenské skupině vojáků, kteří byli od poloviny 10. století známí pod pojmem buši nebo také samurajové. Podstatných příčin, které daly vznik a rozvoj bojovým uměním existuje hned několik. Mezi první příčiny by se dal povaţovat boj mezi jednotlivými kmenovými státy na území Japonska, kde se v této souvislosti vypráví legenda o cestě císaře Dţimmu z ostrova Kjúšu na produktivnější území, které bylo v centrální oblasti ostrova Honšú známé jako plošina Jamato. Na tomto ostrově poté dochází k podrobování místních obyvatel a z vítězného kmene Jamato pochází příslušníci vládnoucího rodu v Japonsku. Další příčina, která stojí za vznikem bojových umění je konflikt proti domorodým obyvatelům, kteří měli indoevropský původ – Ainům. Podle některých teorií Ainové obývali celý ostrov Honšú a patřili mezi velice zdatné bojovníky. Při postupu mongoloidního obyvatelstva kladli velký odpor.

15

Jihozápadní část Japonska byla osídlena další, ale uţ méně početnou skupinou obyvatel, Kumaso a Hajato, kterou bylo rovněţ nutno potlačit silou zbraní. Obyvatelé, sídlící na území sousedící s Ainy museli být v neustálé bojové pohotovosti připraveni odrazit jejích útoky. Neúspěšný pokus o vytvoření centralizovaného státu tak jako měla Čína, vedlo k rozdělení země na jednotlivé územní vládce. Ti při poklesu autority centrální vlády budovali pro svoji ochranu či výboje vojenské jednotky. Čím více se upevňovaly feudální vztahy, tím častěji byly i dobyvačné války panující téměř celé feudální období. Typické pro japonskou vnitřní politiku je zasahování ozbrojených sloţek buddhistických sekt. K další příčině ovlivňující rozkvět bojových umění přispěl i vznik vojenské vlády (šógunátu) na konci 12. století v Kamakuře a růst prestiţe vojáků. Mezi ovlivňování vývoje japonských bojových umění patřili také zahraniční kontakty s Čínou, avšak mezi nejvíce převratné, co se týče vojenské stránky, byl dvojnásobný pokus mongolských vojsk o vylodění v Japonsku ve 13. století. Význam této události předčí snad jen pouze rok 1542, kdy byly Portugalci do Japonska přivezeny palné zbraně. [15]

4.3. Teorie vzniku džúdžucu

Jeden z prvních dokumentovaných bojů beze zbraně se prý odehrál na pláţi v Izumo, roku 23 př. Kr., kde se utkali Nomi no Sukute a Taema no Kuehaja. Vítězem se stal Sukune, od něhoţ odvozuje svůj původ jak sumó, tak i dţúdţucu. Pokud bychom chtěli pátrat po opravdovém a nepopiratelný původ dţúdţucu, bylo by to poněkud sloţitější, jelikoţ se ukazuje, ţe v rané historii tohoto umění je spousta nezodpovězených otázek [14]. O vzniku panuje řada teorií, níţe jsou popsány některé z nich:

1. z teorií má mít čínské kořeny, kde je významnou historickou osobností Číňan Čchen Jüan-pin, který u kníţete v provincii Owari dělal keramického instruktora. Jeho příchod do Japonska není znám, zdokumentován je pouze fakt, kdy se stal

16 japonským občanem – v 2. roce éry Bandţi (1656), a kdy v Japonsku zemřel – v 11. roce éry Kanmon (1671). Jeho dočasným bydlištěm byl chrám Kokusejdţi v Edo (dnešní Tokio), kde pobýval spolu se třemi róniny. Učil je zasahovat vitální body na těle nepřítele, coţ je látkou směru kempó. Kaţdý z róninů rozvíjel toto učení svým osobitým způsobem a proto vznikly tři školy dţúdţucu, které nesou jejich jména – Fukuno, Miura a Isogai. [14]

2. teorie vychází rovněţ z předpokladu, ţe dţúdţucu vzniklo na japonském území za pomoci čínského vlivu, pouze významná osobnost není Číňan Čchen Jüan-pin, ale Japonec Dţireheimon Akijama, který v Číně studoval lékařství. Mimo lékařství se v Číně naučil i tajné metody boje, které obsahovali dvacet osm bojových technik. Po návratu zpět do Japonska Akijama zaloţil školu Joši (historicky doloţená), která je někdy povaţována za předchůdce všech ostatních škol dţúdţucu. Někteří historici, kteří se zabývají bojovým umění, povaţují Akijamaovy metody především za atemiwaza. [14]

Teorie č. 3 na rozdíl od předešlých dvou popírá jakýkoliv cizí vliv, který by mohl dát podnět vzniku dţúdţucu. Uvádí se, ţe dţúdţucu zaloţil Takeuči Čúmudaiken Hisamori v období japonských válek na konci 15. století. Systém byl nazván Takeuči Sekiguči a je historicky doloţeno, ţe byl zcela utříděn v roce 1532. Vzhledem k tomu, ţe je tento letopočet nejstarší, mohl být datem reálného vzniku dţúdţucu. Předchází totiţ jak pobytu Čchen Jüan-pina v Japonsku, tak i Akijamovy školy. Škola Hisamoriho má tedy nejstarší základ a v jejích záznamech se dochovaly texty o odhalení podstaty dţúdţucu boţským stvořením, které se odehrávalo ve snu zakladatele [14] Další, v pořadí 4. teorii popisuje ve své knize Edmund Vary [44], kde se odkazuje na japonské záznamy, které udávají, ţe dţúdţucu je národním vynálezem asi tisíc let starým, coţ se ukázalo jako nesprávné. Dţúdţucu je podle teorie staré asi tři staletí a má čínský původ. Je třeba ovšem říci, ţe nebýt Japonců, nebylo by dţúdţucu dnes tím, čím je. Japonci toto umění zdokonalil a postavili jej na základech vědy a anatomie. Vypráví se, ţe stejně jako v teorii č. 2 byl mladý muţ jménem Akijama z Magasaki, který se vydal do Pekingu, aby zdokonalil své

17 lékařské dovednosti, jelikoţ v té době byla Čína „učitelkou“ Japonska. Touha po dobrodruţství byla však silnější a tak se vydal z Pekingu hlouběji do země, přesně do Mandţurska, kde se poprvé setkal se zvláštním druhem zápasu zvaným „hakuda“. Lidé, kteří tento zvláštní druh zápasu předváděli, patřili do tajné sekty, kde museli slíbit pod pohrůţkou nejvyšších trestů, ţe nevyzradí tajemství, které spočívalo v učinění soupeře neschopným souboje. Akijamau toto zaujalo natolik, ţe se nechat přijat jako jeden z členů této sekty a prošel tak všemi zvyky a poţadavky hakudy. Po návratu do své vlasti se Akijama uzavřel ve svém domě po dobu 13 let, kde vylepšoval a zdokonaloval toto umění boje. Po této době vyšel z domu a prohlásil, ţe umí udělat soupeře neschopným boje celkem 300 způsoby. Následovalo zaloţení první školy v Tokiu, a jelikoţ se těšila velké oblibě, bylo zaloţeno ještě mnoho škol na venkově. Součástí této teorie je i příběh, kdy Akijama nalezl zásadu dţúdţucu. Jednoho zimního dne uviděl na své zahradě, jak se silná větev třešně pod tíhou sněhu zlomila, kdeţto tenká větev vrby se pouze skláněla, aţ najednou sníh sklouzl a větev se opět vztyčila. Poté zvolal: „Povolit, aby se zvítězilo!“, to je klíč k dţúdţucu. [44]

Další teorii (č. 5) přináší Martin Procházka [37], který ve své knize uvádí, ţe kořeny dţúdţucu zřejmě sahají aţ za hranice Japonska. Vědci se stále nejsou schopni dohodnout, kdy na japonských ostrovech vznikla civilizace, ale pravděpodobně by to mohlo být kolem doby 50 000 př. n. l. (paleolitické období). Základy prvních bojových stylů jsou poloţeny právě v této době. Jelikoţ byla v okolních zemích společnost v rozvinutějším stádiu, musely být propracovanější i jejich bojové techniky. Zákonitě se tedy snaţili mnozí japonští válečníci tyto techniky napodobovat. V období Jajoi (250 př. n. l. – 250 n. l.) se vyskytly první zmínky o kontaktu s okolním světem. První styky s Čínou proběhly v roce 57 n. l. a invaze do Koreje, kterou provedli vládci státu Jamato (později Japonsko) proběhla roku 369 n. l. Jisté ovlivnění bylo zřejmé i ze strany souostroví znané Rjú kjú (pozdější Okinawa), kde ze zkušeností posbíraných od místních obyvatel a především dovezených z Číny a Japonska vznikaly bojové metody zvané „tode“. Je tedy jistá pravděpodobnost, ţe okolní státy měli na výboj bojových umění v Japonsku jistý vliv, na druhou stranu je ale i potřeba říci, ţe rané bojové formy

18 existovali na japonských ostrovech jiţ před prvními kontakty s okolím. Na rozkaz císaře, byla roku 720 n. l. zpracována kronika Nihon Šoki, která popisuje speciální turnaje konané jiţ od roku 23. př. n. l. v oblasti Izumo, kde válečníci před vladařem Suinimem dokazovali své dovednosti. „Čikara kurabe“, tak se nazývaly tyto turnaje, ve kterých válečnici pouţívali bojové metody zvané sumai. Zanedlouho se tyto turnaje staly mezi lidmi velmi oblíbené a sumai (později sumó) se dále rozvíjelo. Tato popularizace pokračovala v období Nara (650 – 793 n. l.) zaloţením tradice výročních zápasů, na které se sjíţděli lidé z různých koutů země. Později se tyto zápasy staly rituálem, jelikoţ začaly obsahovat náboţenské prvky. Největší popularity sumó dosáhlo v období Hejan (794 – 1191 n. l.). Císař Nimmjo zapojil tento způsob boje do výcviku armády jako symbol vojenské síly. Sumó a kumiuči tak měli pravděpodobně vliv na vznik a další vývoj bojových forem, později označených jako dţúdţucu. Přirozeným důsledkem vládnoucích tříd, který vyplynul díky častým bojům, které panovaly mezi jednotlivými státy, a dobyvačné politice vládnoucích skupin byl rozvoj bojových umění. Autor starých ság „Konţaku monogatari“, které byly sepsány v druhé polovině 11. století, popisuje bojový styl jawara, jehoţ základ tvořili techniky převzaté ze sumó. Z výše uvedeného je patrné, ţe sumó tak nejpravděpodobněji poloţilo japonský základ pro později vzniklé styly boje beze zbraně. Vliv, který měli okolní státy na vývoj dţúdţucu je v jednotlivých stylech snadno pozorovatelný. Jelikoţ si však mnoho tradičních stylů zakládá na ryze japonském rodokmenu, je těţké tento vztah dokázat. [37]

Adolf A. Lebeda [1] zmiňuje ve své knize teorii, v našem pořadí jiţ teorii č. 6, která je uváděna dle oficiálních historiků dţúdó (dţúdţucu bylo předchůdcem dţúdó). V dobách, kdy se Japonskem začalo šířit bojové umění dţúdţucu, byly hlavní zbraní bojovníků meče, přesněji dva, jeden pouţívali na odráţení útoků vedených protivníkem a druhým sami útočili. V této technice vedení boje se dost často stávalo, ţe jeden z bojovníků ztratil meč, tím pádem byl v nevýhodě a dost často pro něj boj končil smrtí. Z pochopitelných důvodů se s tímto samurajové jen těţko smiřovali a přemýšleli nad způsobem, jak tyto vzniklé situace vyřešit. Postupem času byl tedy vypracován primitivní systém zaloţený na boji holýma

19 rukama, k němuţ se bojovník uchyloval, jestliţe ztratil jeden ze svých mečů. Tento původní systém měl pramálo společného s pozdějším dţúdţucu. Systém byl zaměřen především na páky lámající paţe, kopy a údery na citlivá místa. Byl to velmi tvrdý způsob vedení boje, nicméně v té době jiţ byly do jisté míry postaveny zásady, na kterých stojí dnes dţúdó. Autorem knihy, z níţ byly tyto zásady převzaty a jejich základní myšlenku lze vyjádřit slovy „v ustoupení je síla“ nebo „duby padají, zatímco rákos se v bouři jen ohýbá“ je čínský stratég Hvang-Šinkon. Tento druh dţúdţucu lze podle japonských historiků prokazatelně dokázat aţ v 16. století. V knize se můţeme také dočíst, ţe nejstarší důkazy existence bojového umění je moţné najít v egyptském Beni-Hasanu v královské hrobce. Stáří této hrobky je odhadováno přibliţně na 2 500 let př. n. l. Na stěhách je moţno najít malby, kde je rozkreslena část chvatů, které dodnes uţívá jak dţúdó, tak i dţúdţucu. Je moţné, ţe právě z této oblasti se zvláštní znalost boje rozšířila do světa a mimo jiné i do Japonska. [1]

20

5. Původní formy džúdžucu

5.1. Takenouči-rjú

Základní fakta Datum zaloţení: Období Muromači (1532) Zakladatel: Takenouči Nakatsukasadayú Hisamori (1502? – 1595) Prefektura: Okajama

Tato škola je jednou z nejstarších, která v dnešní době stále ještě existuje. Za zakladatele se povaţuje Takenouči Nakatsukasadayú Hisamori, pán malého hradu Ičonose v Sakušú, hornaté oblasti známé jako prefektura Okajama. Za povšimnutí také stojí fakt, ţe se tato škola vyvinula během tří po sobě jdoucích generací rodiny Takenouči a do dnešních dnů v rodině stále přetrvává. Obdivuhodné také je, ţe škola, jejíţ vznik se datuje cca 480 let nazpět, má pozoruhodně dobře zdokumentovanou historii. Nejvýznamnější rukopis, který pojednává o historii této školy je Takenouči Kei Šo Kogo Den (zkráceně Kogo Den). Je moţné se v něm dočíst o zaloţení školy Hisamorim a jejím následném vývoji. Kogo Den byla zaloţená druhým a třetím velmistrem školy. Od té doby všichni další velmistři školy Takenouči-rjú do tohoto dokumentu zaznamenávali události, které byly významné pro historii a rozvoj tradic. Následující pasáţ o zaloţení Takenouči-rjú je popsána tak, jak je uvedena v Kogo Den (s občasným doplněním autora). [33]

Založení školy V horách Sannomija se Takenouči Hisamori modlil k bohu Atagovi a zároveň se podrobil těţkému tréninku. Po dobu několika dní cvičil a zdokonaloval jeho schopnosti, sekal s jeho bokutó. Šestý den jeho tréninku usnul vyčerpáním, kdyţ se náhle šedovlasý jamabuši (horský kněz), který vypadal jako ztělesnění boha Ataga, objevil u jeho postele. Jamabuši byl dva metry vysoký a jeho oči byly široce otevřeny, dodávající mu rozhněvaný pohled. Hisamori jej okamţitě napadl jeho dřevěným mečem, avšak jamabuši bez větších problémů útok odvrátil a

21

Hisamori si uvědomil, ţe má jeho protivník nadlidskou sílů a tudíţ jej nejde porazit. Jamabuši poté učil Hisamoriho několika technikám rychlého překonání útočníka. Tyto techniky (celkem jich je pět) se dnes nazývají „torite gokajó“. Poté jamabuši zvedl bokutó, jenţ byl podle něj k ničemu, zlomil jej a vyrobil tak kratší meč (36 cm), který se nazývá „kogusoku“. Dále jamabuši ukázal Hisamorimu jak nosit meč za jeho pásem a učil jej grapplingu s mečem, obsahující 25 technik. Od té doby byl systém kumiuči díky pouţívání krátkého meče nebo dýky nazván „koshi no mawari“. V současné době je těchto 25 technik součástí Takenouči-rjú kihonwaza (základní techniky) a jsou známy jako „kogusoku koshi no mawari omotegata“. Poté jamabuši utrhl kus vinné révy a naučil Hisamoriho jak spoutat a přivázat nepřítele. Tyto techniky se nazývaly „muša garami“ a daly vznik dalším technikám zvaným „haja nawa“, coţ je umění rychlého spoutání protivníka pomocí 2,5 m dlouhého lana. Toto bylo poslední, co jamabuši Hisamoriho naučil, poté se zvedl vítr a za doprovodu hromů a blesků jamabuši zmizel záhadným způsobem. Příběh o vzniku Takenouči-rjú je však velkou měrou smyšlený, ale není pochyb, ţe Takenouči Hisamori skutečně existoval a byl zakladatelem školy. Hisamori zemřel v roce 1595, ve věku 93 let. Pokračovatelem byl jeho druhý syn a vnuk. [33]

Technický charakter školy Základem Takenouči-rjú je kumiuči, nebo chceme-li přesněji – joroi kumiuči (boj v oblečeném brnění). Při tomto způsobu boje (jestliţe má na sobě válečník brnění) je moţné pouţít buď dýku k propíchnutí slabých míst na nepřátelském brnění, nebo pouţít pěsti či lokty k zásahu do nechráněných částí těla. V případě Takenouči-rjú jsou krátké meče jako wakizaši, kodači a joroi doši (krátký meč) hromadně nazývány „kogusoku“, coţ znamená něco ve smyslu „minimální ochrana“, „malá ochrana“ nebo „malé zbraně“. V Takenouči-rjú se název grappling systému, ve kterém se vyuţívá právě tyto kogusoku nazývá „kogusoku koši no mawari“. Proto by bylo mnohem přesnější říct, ţe základní kostrou Takenouči-rjú je právě „kogusoku koši no mawari“. Skutečnost, ţe zastánci Takenouči-rjú pouţívali krátké meče proti ozbrojeným útočníkům s dlouhými

22 meči by se mohla zdát jako nevýhoda, avšak rychlým přiblíţením k protivníkovi by se situace mohla obrátit. V těsné blízkosti je krátký meč efektivnějším. Proto rozvoj dovednosti a hbitosti přiblíţit se k nepříteli měl zásadní význam. Toto byla právě jedna ze specialit Takenouči-rjú. [33]

5.2. Sekiguči-rjú

Základní fakta Datum zaloţení: Období Edo (1640) Zakladatel: Sekiguči Jarokuemon Ujimune Jušin (1598 – 1670) Prefektura: Wakajama

Sekiguči-rjú škola, také známá pod názvy Šinšin-rjú nebo Sekiguči šinšin-rjú byla zaloţena na začátku období Edo. V tomto období to byla jedna z nejznámějších škol. Zakladatelem byl Sekiguči Jarokuemon Ujimune Jušin (1598 – 1670) a o další rozvoj se postarali jeho synové. Ujimune se uţ ve velmi mladém věku zajímal o bojová umění a chtěl studovat všemoţné specializace. Studoval iai pod vedením Hajašizaki Jinsukeho (Šin Musó Hajašizaki-rjú) a kumiuči pod Miuraem Jojiuemonem. Některé detaily týkající se jeho ţivota můţeme nalézt v Jušin Sensei Den napsané Šibukawaou Bangoró Tokihidem (čtvrtý ředitel Šibukawa-rjú). Tato kniha popisuje Ujimuneho jako velice silného a chytrého a majícího „iči mai abara.“ Tato fráze je pouţívána tehdy, kdyţ mezery mezi jeho ţebry jsou velmi úzké. Lidé s „iči mai abara“ věřili, ţe jsou obzvlášť silní uţ od dětství a jsou vhodní pro bojová umění. Jedna z historek zaznamenaná v Jušin Sensei Den podrobně líčí, jak Ujimune ve věku šestnácti let zatkl jeho učitele torite. Zřejmě se jeho učitel zapojil do nějakého druhu ilegální aktivity a potřeboval se schovat. Ujimune se rozhodl, ţe jej sám chytí a vydal se do podkroví, kde se muţ schovával. Jakmile Ujimune vstoupil, jeho učitel jej napadl s noţem v ruce a přesto jej byl schopný Ujimune

23 chytit. Dle tohoto příběhu můţeme soudit, ţe Ujimune byl velice zkušený v technikách torite (svazování) uţ jako mladý a také měl smysl pro spravedlnost. Další příhoda vyobrazuje jak Ujimune vyvinul jeho ukemi (pádová technika). Za jednoho horkého dne seděl Ujimune na zahradě a všiml si kočky spící na střeše domu. Nejednou je převalila a spadla ze střechy. Při pádu se hbitě přetočila a přistála na všech čtyřech. Toto inspirovalo Ujimune zamyslet se „kdyţ toto můţe udělat kočka, proč by to nemohl udělat člověk taky?“ Poté shromáţdil pár balíků slámy vedle domu, na které poloţil matrace a začal skákat a padat ze střechy dolů. Zpočátku se mu nedařilo správně na matrace přistávat, ale časem, kdy toto zkoušel stále dokola, dařilo se mu líp a líp aţ nakonec vţdy dokázal dopadnout na nohy. [33]

Založení školy Ujimune byl zaměstnán u Honda Kai no Kami v Jamato Korijama na hradě. Po čase, který tam strávil, se jeho sláva roznesla široko daleko a mnoho lidí se připojovalo k jeho škole. To a moţná i něco dalšího vedlo Ujimune k tomu, ţe chtěl odejít od svého zaměstnavatele, ten ale odmítl. Avšak Ujimune na svém odchodu trval a tak předal jednomu ze zaměstnanců Honda Kai no Kami dopis na rozloučenou a odešel. Ujimune se doslechl, ţe Tokugawa Joronobu si pronajal odborníky na všechny druhy bojových umění a proto chtěl odejít do Kišú. Při jeho odjezdu se však Lord Honda naštval a najal si člověka, aby jej zabil. Avšak jeho pronásledovatel byl dobře obeznámen s bojovými schopnostmi Ujimuneho a uvědomil si, ţe by bylo nebezpečné se k němu příliš přibliţovat. Nakonec však Ujimune odešel z Korijama oblasti bez větších problémů do Wakajama. Kdyţ se Ujimune setkal s Takoguwaou Jorinobuem poprvé, ten se jej zeptal „Máš nějakou specializaci?“ Ujimune odpověděl, ţe umí dělat dobré podkovy (v tom čase běţná dovednost válečníků). Jorinobu řekl „Ne, myslím v bojových uměních“. Ujimune poté odpověděl, ţe o bojových uměních ví vše. Jeden z příběhů vypráví o tom, ţe kdyţ Ujimune a Jorinobu šli po mostě v zámecké zahradě, Jorinobu chtěl vyzkoušet Ujimuneovi schopnosti. Nejednou začal Jorinobu tlačit a strkat do Ujimuneho aţ k okraji mostu. Kdyţ uţ se chystal Ujimuneho shodit do vody, ten

24 ustoupil na stranu a Jorinobu ztratil rovnováhu. Ujimune chytil Jorinobu, který málem spadl do vody a řekl mu velmi zdvořile, „prosím buďte opatrný“. Jorinobu také doporučil svému synovi, aby studoval u Ujimuneho a Sekiguči- rjú se stalo stylem, který Lordi z Kišú Han a jejich blízcí přívrţenci studovali po pět generací. Ačkoli byl Ujimune osobním trenérem Tokugawa Jorinobu, říkal, ţe „oficiálně“ zůstal róninem aţ do jeho smrti (7. března 1670). V mnoha knihách o bojových uměních je Sekiguči Ujimune uváděno jako Sekiguči „Jušin.“ Toto jméno Ujimune přijal aţ poté, co se stáhl do ústraní. Ujimuneovi tři synové sdělili otcovi dţúdţucu schopnosti a všichni přispěli k rozvoji Sekiguči-rjú. [33]

Technický charakter školy V současnosti je hlavní linie Sekiguči-rjú – Sekiguči Šinšin-rjú v čele s mistrem Sekigučim Jošio – zaměřena hlavně na dţúdţucu, ale s ponecháním určitých technik s mečem. Historické Sekiguči-rjú byl velmi bojový systém který v průběhu let, kdy se rozvíjel, začal zahrnovat techniky s mečem (iaidţucu a kendţucu) stejně jako badţucu, sódţucu a bódţucu. Osnovy dţúdţucu ve škole byly v celku obsáhlé a jelikoţ se škola rozvinula za rané doby Edo, zahrnovala jednak techniky, které velice dobře fungovaly na klasickém bojišti, a stejně tak techniky, které byly přirozené pro heifuku kumiuči. Dodnes jsou dochovány rukopisy, ve kterých jsou krásné kresby. Z kreseb je patrné, ţe osnovy školy zahrnovaly poměrně velký počet technik odvozených z grapplingu, znázorňující válečníky v plné zbroji bojující v katčú kumiuči stylu. Tak jak bylo v případě mnoha dalších škol, obsahem Sekiguči-rjú byla kogusoku část. V kogusoku cvičenci pouţívali wakizaši nebo tantó. Další obsah školy se skládal z pouţívání technik proti útočníkovi ozbrojeného daišó, dvojicí mečů skládajících se z jednoho dlouhého a jednoho krátkého meče. [33]

25

5.3. Jóšin-rjú

Základní fakta Datum zaloţení: Období Edo (kolem roku 1650) Zakladatel: Akijama Širobei Jošitoki, Miura Jóšin Prefektura: Hirošima

Jóšin-rjú Akijama Širobei Jošitoki je pravděpodobně jedna z nejznámějších dţúdţucu škol na východě. Co uţ se ale tak neví je, ţe zde byly přinejmenším dvě školy Jóšin-rjú. Jedna Jóšin-rjú je od Akijamay; druhá je od Miury Jóšina (Nakamura Sakyodaj); druhá je pravděpodobně starší a někde je uváděna jako Jóšin korjú nebo Miura-rjú. Ačkoliv je pravděpodobné, ţe Akijamaho škola je mladší neţ škola Miura Jóšina, je docela důleţitá z hlediska vytvoření velkého počtu odvětví jako například: Šin Jóšin-rjú, Takeda-rjú, Šin no Šindo-rjú, Sakkatsu Jóšin-rjú a Šinmei Sakkatsu-rjú. Některé z těchto odvětví vytvořili další odnoţe. Nejvýznamnější je škola Tančin Šinjo-rjú, která měla velký vliv na počet dţúdţucu škol v 19. století (je to jedna z hlavních zdrojů školy Kodokan dţúdó). Akijama Jóšin-rjú je povaţována za jeden z hlavních zdrojů dţúdţucu škol. Na druhou stranu škola Miura Jóšina neměla takový rodokmen jako Akijamanova škola. To je pravděpodobně jeden z důvodů, proč je tato škola na východě prakticky neznámá. [33]

Založení škol Mnoho otázek zůstává nevyřešeno, mezi nimi je i přesný původ těchto škol. Okolnosti vzniku obou mají mnoho společného. Nejzřejmější je, ţe obě pouţívají stejné jméno. Dalším společným rysem je původ vzniku v Nagasaki a třetím znakem je, ţe oba zakladatelé byli lékaři a pravděpodobně měli nadprůměrné znalosti z anatomie. Podobnosti jsou pozoruhodně podobné a podle některých zdrojů mají obě školy stejné kořeny. To, ţe Miuraova škola Jóšin-rjú čerpala od Akijamaovi Jóšin-rjú je pouhá spekulace. Tuto moţnost ale nelze vyloučit. [33]

26

5.3.1. Jóšin-rjú (Miura Jóšin)

Dnes jiţ neexistující škola, která ale za dob Dţigora Kanoa velice vzkvétala. Aby se tato škola odlišila od školy Akijamaovi, byla často označována jako Jóšin korjú, Miura-rjú nebo Miura Jóšin-rjú. Škola byla zaloţena Nakamurou Sakyodaju Jošikunim, který si později změnil jméno na Miura Jóšin. Miura po smrti svého otce začal studovat lékařství. Své znalosti rozšířil také o čínské lékařství a působil jako asistent Čínského doktora, který operoval na klinice v provincii Bizen. Později odešel do vesnice Miura v provincii Bizen no Kuni, kde nějakou dobu ţil. Za nějaký čas se opět přestěhovat, a to do Nagasaki, kde si otevřel svoji vlastní kliniku. Pod jeho otcem studoval dţúdţucu ve škole Daiin-rjú (nebo Taiin-rjú), kterou zaloţil jeho dědeček. V kombinaci s jeho studii v Daiin- rjú a znalostmi čínské medicíny, Miura vyvinul jeho vlastní systém dţúdţucu. Po smrti Miura Jóšina někdy v letech 1640 – 1650, dva z jeho studentů pokračovali v jeho tradici. Kaţdý si otevřel jedno dódţó v Osace, kde jeden systém byl nazván Miura-rjú a druhý uţíval názvu Jóšin-rjú (podle Nihon Budó- rjú Soden). Avšak jsou zde spekulace, jestli to byli opravdu studenti Miura Jóšin, nebo jestli jsou to studenti z pozdější generace, kteří pouze pouţívali stejné jména (v té době to nebylo nic neobvyklého, ţe studenti zdědili jména učitelů). [33]

5.3.2. Jóšin-rjú (Akijama)

„Škola vrbového srdce“ nebo „škola vrbového ducha“ pravděpodobně zaloţená Akijamaou Širobei Jošitokim, lékařem z Nagasaki pochází z období Edo, která je jednou z nejznámějších na východě. Není známo, kdy nebo kde se Akijama narodil, nebo kde přesně školu zaloţil. Z období Edo se většina informací rozchází – některé jsou důvěryhodnější neţ ostatní – jedna vyvrací druhou a nakonec spíše, neţ aby se situace vyjasňovala, tak se komplikuje. Nebyly nalezeny ani ţádné rukopisy psané Akijamaou. Mezi nejstaršími a nejznámějšími rukopisy školy Jóšin-rjú patří inkajó. Dokument se také zmiňuje o druhém řediteli školy – Óe Senbei. Existence tohoto dokumentu naznačuje, ţe Jóšin-rjú byla zaloţena před rokem 1671. Akijama a Óe Senbei ţili kolem času Tokugawa Ietsuana, čtvrtého Tokugawa šóguna, který se jím stal v roce 1651.

27

Podle Šinsen Budţucu-rjú Soroku, Jošitoki se učil tři „torite“ (techniky svazování) techniky a 28 „kappó“ (oţivovací techniky) od Higo Nagasaki a později sám Akijama zaloţil svůj vlastní systém s pravděpodobně 300 „torite“ technikami. Tenšin Šinjo-rjú Tai-i Roku, která byla nejvýznamnějším z rodokmenu Jóšin- rjú školy ve svém rukopisu uvádí odlišný příběh zaloţení školy: Jóšin-rjú zaloţil Akijama Širobei, pediatr, který si postupně rozšiřoval své znalosti medicíny v Číně. V Číně mimo jiné studoval 28 technik čínského sytému podobající se dţúdţucu. Třetí příběh se zdá být kombinací prvních dvou: Akijama Jošitoki byl lékař, který studoval medicínu v Číně, kde se naučil tři „dţúdţucu“ techniky od muţe z Japonska, který se jmenoval Haku Ten. Postupem času se naučil tři torite techniky a 28 katsu technik ze kterých později vyvinul svůj vlastní systém. [33]

Vrbové srdce Ačkoliv mohlo být Akijamaovou inspirací cokoliv k vytvoření jeho systému, obvykle je příběh popisován takto: Jošitoki cítil, ţe techniky, které se učil, nejsou v dostatečném mnoţství a tak se stáhl do ústraní, přesněji do chrámu Tenmangú Šrine, kde po dobu 100 dní meditoval a kde během toho času vytvořil 303 jeho vlastních technik. Jednoho zasněţeného dne, kdy byl Akijama stále v Tenmangú Šrine, povšiml si na zahradě chrámu vrby, která navzdory nedávno padajícímu těţkému sněhu neměla ani jednu větev zlomenou ve srovnání s některými ostatními stromy. Větve vrby se pod tíhou sněhu ohnuly, aţ sníh sklouzl na zem. Poddajnost vrby inspirovala Akijamau, který se rozhodl pojmenovat svoji školu „Škola vrbového srdce“ nebo „škola vrbového ducha“. [33]

Óe Senbei Druhý ředitel „Školy vrbového srdce“ byl Óe Senbei, ačkoli některé zdroje popisují, ţe je to právě on, kdo zaloţil školu Jóšin-rjú. Jsou zde vskutku rukopisy školy Jóšin, které do roku 1713 nezmiňují Akijamau ale Óe Senbeie. Óe Senbei neměl moc studentů, ale právě díky jeho úsilí se Jóšin-rjú stala důleţitým a jedním z hlavních zdrojů v rodokmenu dţúdţucu. [33]

28

Technický charakter škol Technicky vzato, Jóšin-rjú spadlo do kategorie systému heifuku kumiuči, tak jak se to stalo se všemi školami z rodu Jóšin-rjú. Fakt, ţe zakladatel školy byl lékař, vysvětluje tak rozsáhlé pouţívání atemiwaza technik na vitální body (kjúšo), stejně tak jako kansetsuwaza a šimewaza. [33] Mimo jiné se uvádí, ţe tato škola zahrnovala komplexní systém obsahující umění kendţucu, bódţucu, sódţucu, naginatadţucu a kusarigamadţucu. [41] Kromě tohoto jsou v mnoha dalších odvětvích školy Jóšin-rjú prakticky stejné záznamy, které popisují rozloţení vitálních bodů na lidském těle. Záznamy jsou často naprosto totoţné v obsahu a frázích – někdy dokonce bod po bodu. Je docela zřejmé, ţe principy Jóšin-rjú týkající se kjúšo můţou zasahovat i do ostatních škol jako například Kjúšin Uči-rjú, Sosujšitsu-rjú a Araki Šin-rjú) patřící do úplně odlišné rodové linie. U některých je tento vliv více zřejmý neţ u jiných. [33]

5.4. Tenšin Šinjo-rjú

Základní fakta Datum zaloţení: Období Edo (někdy po roce 1800) Zakladatel: Mataemon Minamoto no Masatari [Okamoto Hachiroji] (1787 – 1863) Prefektura: není známo

Založení školy Tenšin Šinjo-rjú byla zaloţena na technikách dvou dalších tradičních škol dţúdţucu – Jóšin-rjú a Šin no Šinto-rjú. Škola Šin No Šinto-rjú byla vytvořena Jamamotoem Tamizaemon Hidehajaem, stráţným hradu Osaka. Studoval Jóšin-rjú dţúdţucu a poměrně rychle dosáhl vysokého stupně dovedností. Poté odešel zaloţit svůj vlastní systém. Jeho nový systém následně rozdělil do tří úrovní, šodan, čudan a dţodan (základní, střední a pokročilý) a také zmenšil celkový počet technik na 68. Okamoto Hachiroji, zakladatel Tenšin Šinjo-rjú studoval obě tradiční školy.

29

Okamoto se narodil v roce 1787 v Ise Matsuzaka (dnešní prefektura Mie) a zemřel v roce 1863, ve věku 76 let v Edo (dnešní Tokio). Ve věku 15-ti let odcestoval do Kjóta a začal trénovat pod Hitotsujanagi Oribe, učitelem a mistrem Jóšin-rjú dţúdţucu aţ do jeho smrti, která byla o sedm let později. Okamoto poté vstoupil do dódţo Homma Jouemona, velmi známého učitele Jóšin-rjú dţúdţucu, který studoval s Jamamotoem, zakladatelem tradice. S Homma Jouemonemem studoval 5 let a po získání certifikátu mistra v technikách a principech stylu začal cestovat skrz celé Japonsko, navštěvoval a trénoval s různými instruktory dţúdţucu a dále zlepšoval své dovednosti. Během cestování se Okamoto zastavil v Kusatsu (dnešní prefektura Šiga) na dobu tří let aby tam studoval dţúdţucu. Při příleţitosti návštěvy jednoho ze svých studentů Okamoto pomohl člověku, který byl napaden, tím se dostal do boje s více útočníky a díky mnoha letům tréninku bojových umění je všechny zahnal. Právě v tomto okamţiku pochopil opravdovou účinnost propracovaných technik atemiwaza. Do této příhody se na vyuţití atemiwaza v Joroi kumiuči nebral takový zřetel. Pravděpodobně z důvodu, ţe v té době panovala mírová situace. Okamoto pochopil, ţe bylo prakticky nemoţné překonat tolik soupeřů v boji na ţivot a na smrt a tak si vytvořil za cíl pomoci lidem, aby se byli schopni ochránit. Z tohoto důvodu se soustředil na studium šin no ate (pouţití jedné z přírodních zbraní [ruce, paţe nebo nohy] pro útok na anatomicky slabé body na lidském těle). Zaměřil se tedy a důkladně studoval techniky atemiwaza po dobu několika let. Poté začlenil jeho znalosti do vlastního systému dţúdţucu spolu s několika dalšími technikami škrcení, rdoušení, drţení a házení. Také dále pokračoval v pečlivém zkoumání principů poddajnosti a rovnováhy v boji z blízka a učil se jak se vyvarovat poráţce s vyuţitím síly protivníka skrz dovednosti pouţívané v kuzuši (vychylování protivníka) – zbytečně protivníkovi nevzdorovat a vyuţít jeho momentálního pohybu a nepřipravenosti k zareagování odpovídajícím způsobem na jeho útok. Ačkoliv přesné datum zaloţení není známo, Okamoto pravděpodobně nazval svůj nový styl Tenšin Šinjo-rjú někdy krátce po roce 1800. Znaky „ten“ a „jin“ popisují, co Okamoto cítil při odhalování pravdy získané z přírodních úkazů beze zbraně. Uskutečnil to stejné, co Akijama kdyţ viděl vrbu ohýbající se v silném větru bez zlomení a uvědomil si důleţitost fyzické a psychické poddajnosti v boji

30 zblízka. Druhé slovo ve jméně školy bylo odvozeno převzetím znaku „šin“ a znaku „jo“ ze jmen Šin no Šinto-rjú a Jóšin-rjú, Okamotův způsob jak vzdát poctu těmto dvěma školám, které studoval. „Jo“ odkazuje na poddajnost vrby - nevzdoruje, ale spíš se ohýbá pod těţkým nánosem sněhu nebo proti silnému větru bez toho, aby se zlomila. Podstata školy Jóšin-rjú je poddajný přístup v boji, kde obránce odklání útok a vyuţívá protivníkovu sílu a pohyb k získání vlastní výhody. Schopnost reagovat na útok, ke kterému dojde a vyhnout se byť jen na okamţik vychýlení byl také jeden ze základních principů. „Šin“ znamená pravda, upřímnost nebo skutečnost. V tomto případě se pravděpodobně slovo okazuje na pochopení těchto základních principů boje. Před přijetím jména Iso se Okamoto krátce sám nazýval jménem Kurijama Mataemon. Změně v jeho osobním ţivotě zapříčinila, ţe se stal přímým podřízeným Tokugawa šógunátu a vstoupil do rodiny Iso jako jeho nástupce. Poté si upravil jméno tak, aby se lépe hodilo k jeho postavení, Iso Mataemon Ryukansai Minamoto (no) Masatari. [40]

Technický charakter školy Tenšin Šinjo-rjú je typickým zástupcem korjú dţúdţucu škol existující dodnes v Japonsku. Je důleţité poznamenat, ţe tato škola má velice efektivní grappling techniky (chytání, drţení, škrcení či dušení). V osnovách školy je celkem 124 technik, pět kuden (ústní podání, slovní a přímé rady mistra ţákovi), randori-ho (forma volné bojové na tréninku) a kappó (oţivovací techniky). Podle Watatani Kijošina a Jamaday Tadašiho (1979, 601 – 602), osnovy také zahrnovaly kendţucu a hódţucu), ale nebyly zde ţádné důkazy o existenci jakýchkoliv zkoušek ve svitku Tenšin Šinjo-rjú nebo z vyprávění učitelů či starších představitelů. Na trénink zbraní není v Tenšin Šinjo-rjú kladen takový důraz, ale v některých kata jsou pouţity. Pouţívané zbraně byly bokutó (dřevěný meč) nebo dřevěné verze odači (dlouhý meč) a kodači (krátký meč). Některé techniky, které byly prováděny s kodači jsou ve skutečnosti prováděny s dţutte nebo ţeleznou holí. Toto vysvětluje, proč se torimu někdy hodil spíše krátký meč, se kterým se daleko lépe zdolal protivník. Obecně lze říct, ţe škola Tenšin Šinjo-rjú je zaměřena pouze na základy pouţití zbraní a je zde kladen větší důraz na neozbrojené techniky, ohlašující specializace viděné v moderním budó, kde lidé

31 trénují spíše s jednou zbraní nebo neozbrojený grappling či sparing a vylučují širší škálu dovedností a bojových technik typické pro klasického bojovníka připravovaného pro bojiště. Konec éry Tokugawa byl relativně bezkonfliktní a bojové techniky pouţívající se na bojišti byly změněny v systémy, které byly více vhodné pro metody sebeobrany. [40]

32

6. Shrnutí poznatků o původních formách džúdžucu

Tabulka č. 2: Přehled rozdílných rysů u původních forem dţúdţucu

; ;

ú

j

r

či

ú

-

j

r

-

into

o

Š

j

kaiden

in

chnik chnik

jo

Š

in no no in

dţutte

Š

a a

, heifuku kumiu , heifuku

šin

ý meč, dlouhý a dlouhý meč, ý

či

rjú

datel školy studoval: školy datel

-

la

in

Ten

š

zaměřením te zaměřením předevšímúdery na (atemiwaza) dřeven krátký meč, sebeobrana ne (kalhoty) hakama kabát a Zak Jó kumiu ne systém Menk

ú

j

r

-

jo

či

y

či

l

Sekigu

aiden

grappling a boj a grappling zblízka v let průběhu zahrnuty techniky koni, na jízda meče, kopí tyč dlouhá a sebeobrana ne brnění válečné iai, kumiu ne systém Menk k

o

) )

a

k

kaiden

waz

či

rjú

jo

-

in

Š

š

ó

J

úderové (atemi techniky vitální na a páčení body, techniky škrcení dlouhé meče, tyče, kosa kopí, s halapartna, řetězem sebeobrana ne nezjištěno heifuku kumiu ne systém Menk

ú

rj

-

či

kaiden

protivníkovi

jo

technik a a technik

) )

se se k

rychlého rychlého

y

waza či

Takenou

pouţití úderových pouţitíúderových (atemi technik přiblíţení krátkémeče sebeobrana ne brnění válečné kumiu ne systém Menk

v jiných systémůjiných v na

celosvětovém celosvětovém

Technické prostředky Technické (preferovanétechniky) prostředky Technické (zbraně/zbraně) beze (sebeobrana Orientace /soutěž) (ano/ne) Pravidla gi/jiné) (gi/bez Oděv Vli vývoj Zařazení v hnutí sportovních technické Rozdělení vyspělosti

l

s š

y y k o R

33

7. Novodobé formy džúdžucu

7.1. Small-circle Jujitsu

Základní fakta Datum zaloţení: 1987 Zakladatel: Wally Jay Oblast: nenalezeno

Založení škol Neţ zmíním samotné začátky zakladatele profesora Wally Jaye, povaţuji za vhodné uvést vznik Kodekan dţúdţucu systému, kterou zaloţil Henry S. Okazaki a kterou studoval i Wally Jay a z některých jejich principů vycházel. Okazaki se přistěhoval na Havaj z Japonska v 17 letech. Jelikoţ byl nemocný, rozhodl se studovat dţúdţucu pod vedením Kičimatsu Tanaky v Šinju Kai dódţó. Cvičení, trénování a zápasení zlepšilo jeho zdraví a drţení těla natolik, ţe ho to povzbudilo k dalšímu studování dţúdó a dţúdţucu stejně jako dalších bojových umění. Studoval klasické dţúdţucu styly jako Jóšin, Kosagabe a Iwaga. Stejně tak studoval Okinawské karate, Filipínský systém boje s noţem, Lua (Havajský systém sebeobrany), umění házení Španělských noţů, box, wrestling a dokonce kung-fu. V roce 1924 Okazaki cestoval po Japonsku, aby zdokonalil jeho studium různých dţúdţucu systémů. Naučil se regenerační masáţ a oţivovací techniky. V škole Kodokan (vyučovala dţúdó) dostal jeho třetí černý pás. Po jeho návratu zpět na Havaj se ţivil jako masér a vyučoval dţúdó společně s dţúdţucu na ostrově Maui. Díky jeho rozsáhlým studiím poznal silnou potřebu vylepšit techniky, které učil. Tak začal experimentovat a míchat různé techniky, které poznal. Okazakiho systém vyvinul a udělala z něj praktické bojové umění. V roce 1930 se Okazaki přestěhoval do Honolulu, aby tam pokračoval v jeho práci fyzioterapeuta a brzo získal pozoruhodnou reputaci díky jeho výsledkům v léčbě. To bylo v době, kdy poznal proslulého terapeuta Peter Baron, který mu pomohl začít provozovat komerční studio a ukázal mu techniky Švédské masáţe. Jako poděkování Okazaki

34 udělal nemyslitelné – nabídl Baronovi, ţe jej bude učit dţúdţucu. V tomto období se dţúdó a dţúdţucu vyučovalo pouze v Japonsku. Systémy a styly se učilo pouze pár vyvolených. Následně si uvědomil, ţe techniky sebeobrany byly univerzální a tak se Okazaki rozhodl, ţe bude učit kohokoliv bez ohledu na věk, rasu, vyznání, pohlaví nebo zdravotní postiţení. Vzpíral se tak tradicionalistům a proto byl vyloučen ze společnosti. Porušil totiţ tradici ve vyučování lidí, kteří nebyli z Japonska. Nicméně se utěšoval a věřit, ţe znalosti bojových umění mají být prolomeny a dostat se k těm, kteří jej potřebují. Okazaki pojmenoval jeho školu Danzan-rjú, aby vyjádřil poctu k Wo Chong, Číňanovi, který stejně jako Okazaki porušil tradici tím, ţe učil japonské a čínské bojové umění kung-fu ne-japonce. Právě v této škole se poprvé střetli Wally Jay a Henry S. Okazaki. Profesor Wally Jay je velmistr dţúdţucu, má 10. DAN v dţúdţucu a 6. DAN dţúdó. Narodil se v Honolulu na Havaji 15. června 1917. Jay byl v jeho útlém věku ochraňované a slabé dítě. V 11 letech proto vyhledat komunitu, která se zabývala boxem v naději, ţe získá potřebnou důvěru a smysl pro osobní bezpečnost. Pod vedením Jimmyho Mitchella se učil základy boxu. Box pomohl Jayovi hlavně drţet si vzdálenost. V roce 1935 Jay začal studovat dţúdţucu pod vedením Paula Kaelemakuleho. Poté mezi lety 1938 – 1939, kdyţ navštívil Oregon State College, studoval box pod vedením trenéra Jima Dixona. V roce 1940 se vrátil zpět na Havaj, kde studoval Kodenkan dţúdţucu, tentokrát ale pod vedením Juana Gomeze, nejlepšího ţáka Henryho S. Okazakiho. V roce 1944 Jay dosáhl svého prvního stupně černého pásku v Danzan-rjú dţúdţucu. Bylo to právě v době, kdy Wally začal studovat dţúdó pod vedením Havajského šampióna Kena Kawašiho, který kladl důraz na pouţívání rázných technik zápěstí, které se později staly základem pro SCJJ. V roce 1950 se Jay přestěhoval z Havaje do severní Kalifornie, kde začal vyučovat dţúdó. Po několika těţkých letech začal Jay exceloval v dţúdó jako instruktor a trenér natolik, ţe se z jeho ţáků stávali místní, regionální národní a mezinárodní šampióni. Na začátku šedesátých let dosáhl Jay jeho třetího stupně černého pásku v dţúdó a byl také jmenován trenérem dţúdó roku. V roce 1962 Jay upoutal pozornost tehdy 22 ročního Bruce Leeho, který cvičil bojová umění. Tehdy společně s jejich přítelem Jimmym Lee trávili mnoho

35 hodin v dódţó, kde si vyměňovali svoje teorie, bojové zásady a principy. Právě v té době, Jay přizpůsobil různé techniky z boxu, wrestlingu, dţúdó, kung-fu, vzpírání a dţúdţucu v něco, co v té době nazval malý kruh teorie dţúdţucu. V době, kdy pověst jejich bojového umění rostla, zůstali stále přáteli a to i poté, kdy Bruce Lee odešel do Hollywoodu a Hong Kongu. Jay následně vytvořil deset zásad, které byly stanoveny, aby rozlišil jeho styl dţúdţucu od jiných stylů ve světě. Od roku 1979 zasvětil všechen svůj čas výuce small-circle, kdy pořádal semináře v Anglii, Francii, Norsku, Švédsku, západním Německu, Nizozemsku, Singapuru, Tahiti atd. Profesor Wally Jay se stáhl do ústraní v srpnu 2002 ve věku 85 let. Při slavnostním ceremoniálu ve městě Alameda, v Kalifornii, předal titul velmistra svému synovy, profesoru Leonu Jayovi. [24]

Technický charakter Jedním z klíčových elementů Small-circle jujitsu je o tom nepouţívat obrovskou sílu k ovládání lidí – právě naopak, kontrolovat je s co nejmenším úsilím. Čím menší kruh se udělá, tím větší efekt to v technice přinese. Systém výuky je tvořen třemi moduly – základní, doplňkový a instruktorský. Studenti se nejdříve učí souvislosti mezi mechanikou úchopu a práce nohou tak, aby poskytovaly potřebnou oporu při vykonávané technice. Dále následují techniky hodů a pák na prsty a zápěstí. Mimo to se studenti při výuce také učí deset zásad, které profesor Wally Jay vypracoval a aplikoval na svůj systém, který tvoří základ pro Small- circle jujitsu. [17]

1. „Rovnováha je nejdůleţitější. Dostaňte svého protivníka z rovnováhy a bude potřebovat sílu, aby se do ní zpět navrátil. Proto je potřeba drţet protivníka neustále mimo rovnováhu. 2. Je čas na pohyb a je čas na klid. Pokud přišel čas pohybu, pohybujte se na bříškách chodidla. Pokud se otáčíte, vaše koleno musí být buď před či za vaším chodidlem. Nikdy ne přesně nad holení (tedy holeň nesmí být kolmo k zemi). Pro stabilitu je důleţité sníţit těţiště, coţ je mimo jiné

36

velice důleţité pro techniku úderů či hodů z aikida proto, abyste odvedli sílu mimo vaše tělo. 3. Boky i hlava směřují směrem k útoku, pokud však vás protivník tlačí, uhněte lehce do strany. Není potřeba dělat široké a dlouhé úhyby tak známé například 4. Duševní postoj. Snaţte se pracovat s energií a s psychikou člověka. Teď je tolik módní pouţívat pojem „killer instinkt“, coţ je agresivní, útočný, mentální postoj, který pomůţe provést techniku i pod stresem. Musíte zkrátka nejdříve vyhrát srdcem, abyste vyhráli i tělem. 5. Snaţte se soustředit bolest do co nejmenšího bodu. Tím vyvoláte u protivníka daleko lepší odezvu, neţ kdyţ je bolest „rozprostřena“ na větší oblast. 6. Přenos energie. Například při páce na loket nejdříve zasáhnu šlachu tricepsu na vnitřní straně ruky a teprve poté nasadím páku na loket. Přes své zápěstí pošlu do prstů svou energii přímo do místa páčení. 7. Vytvořte si bázi. Kdykoliv, kdyţ je moţnost uhýbat či dokonce uniknout z páky, musíte vytvořit tzv. bázi. Báze se dá vytvořit proti vašemu hrudníku, břichu či o nohu. To vám umoţní okamţitě „znehybnit“ protivníka. 8. Lepící kontrola. Dotyková kontrola je velice důleţitá. Jakmile jste v přímém kontaktu s protivníkem, musíte být v neustálém kontaktu, abyste dokázali kontrovat jeho pohyb a sami si jej připravit na svou techniku. Toto vyţaduje mnoho nácviku. 9. Rotační moment. Je potřeba při vytvoření páky zapojit zápěstí a rotovat pro správné provedení. Pamatujte, ţe páku lze provést s minimem pohybu a přesto bude velice účinná. 10. Plynulé přechody. Snaţte se plynule přecházet z jedné techniky do druhé. Je důleţité nejen měnit intenzitu, ale i směr a místo působení technik, protoţe protivník si relativně rychle dokáţe zvyknout na bolest v konkrétním místě.“ [25]

37

7.2. Brazilské džúdžucu

Základní fakta Datum zaloţení: Zakladatel: Helio Gracie Oblast: Brazílie

Založení školy Brazilské dţúdţucu je bojové umění, které vytvořila rodina Gracie. Jednou z nejdůleţitějších postav v historii tohoto umění byl Mitsuyo Maeda (1878 – 1941). Původně studoval klasické dţúdţucu, ale tak jako většina lidí v té době, přešel ke kodokan dţúdó kterou zaloţil Dţigoro Kano. Dţigoro Kano měl zájem šířit dţúdó dále do světa. Z tohoto důvody tedy poslal své nejlepší zástupce, aby dţúdó dále šířili. Mezi těmito zástupci byl i Maeda, který byl v roce 1904 poslán na východní pobřeţí Spojených států předvádět a dále propagovat dţúdó. Bojoval v několika soubojích a vyhrál je, avšak Ameriku povaţoval za nevhodnou k ţití, protoţe se setkal se silným proti asijským cítěním. Z tohoto důvodu začal cestovat kolem světa. Krátce před první světovou válkou se Maeda přestěhoval do Brazílie. Maeda se v Brazílii seznámil s Gastao Graciem, muţem skotského původu a velmi vlivným politikem, jehoţ rodina emigrovala do Brazílie. Přátelství mezi těmito dvěma muţi vedlo k tomu, ţe Maeda přišel s nabídkou učit Gastaova nejstaršího syna Carlose dţúdţucu. Carlos Gracie se tedy stal Maedovým studentem. Otázkou zůstává, co vlastně Maeda učil Carlose? Jsou jen velmi omezené informace o Maedových učebních metodách a změněných technikách, které vytvořil z dţúdţucu a dţúdó jako výsledek jeho bojových zkušeností. Carlos byl ve skutečnosti Maedovým studentem ne víc jak čtyři roky, ale je také moţné, ţe jen dva roky. Carlos po určitě době začal dţúdţucu učit i své čtyři mladší bratry (Osvald, Gasta ml., George a Helio) a v roce 1925 si otevřeli vlastní školu. Helio Gracie, který později zaloţil právě brazilského dţúdţucu byl znám zápasením s mnoha nejlepšími bojovníky. Dalo by se říct, ţe Helio a Carlos jsou často prohlašování za zakladatele moderního MMA. [17, 18]

38

Helio začal s bojovým uměním v šestnáct letech díky jeho staršímu bratrovi, který začal pod vedením Mitsuyota Maeday studovat dţúdţucu. Helio se zpočátku drţel od této fyzické aktivity dál, díky jeho slabému tělesnému stavu a problémům s omdléváním při námaze. Héliovi nezbylo nic jiného, neţ pozorovat učení jeho staršího bratra. Kdyţ jednoho dne bratr nepřišel do hodiny včas, Hélio se ujal role učitele. Díky svému slabému tělesnému stavu si Hélio snaţil dţúdţucu přizpůsobit. Nakonec se vydal na dráhu profesionálního zápasení s mnoha soupeři v různých disciplínách. Ve věku 95 let Helio Gracie zemřel, avšak o slávu Brazilského dţúdţucu se i nadále starají jeho synové Royler, Relson, Robin, Rorion, Rickson, Rolker, Royce a dcery Recica a Ricci. [7]

Technický charakter školy Základním principem brazilského dţúdţucu je vítězství slabšího jedince nad silnějším. K dosaţení tohoto cíle je zde vyuţíváno technik škrcení, hodů a páčení. Předpokladem je eliminování výhod (výška, dosah, síla), které lze dosáhnout pouze uchopení a znehybněním protivníka, kopy a údery jsou zde zakázány. Brazilské dţúdţucu se provozuje z větší části na zemi, kde je umístěn tatami. Zápasníci jsou oděni do gi. Vršek gi je svázán páskem určité barvy, která odráţí výkonnostní stupeň zápasníka. Rozdělení barev pásků od nejniţšího po nejvyšší výkonnostní stupeň jsou následující: bílá, modrá, fialová, hnědá a černá. [26]

Pravidla V soutěţi brazilského dţúdţucu se oba soupeři snaţí strhnout protivníka na zem a tam jej po určitou dobu paralyzovat, nebo za pomoci chvatů donutit vzdát se. Zápasí se na ploše o minimální velikosti 64 m2 a maximální velikosti 100 m2. Plocha je rozdělena do dvou částí (vnitřní a vnější). Minimálně z 18 tatami zelené barvy se skládá vnitřní plocha, vnější plocha (bezpečnostní) je sloţena minimálně ze 14 tatami odlišné barvy. V průběhu zápasu mají na sobě účastníci oblečené gi. [6]

39

Povolené chvaty: páčení kloubů, škrcení a hody

Zakázané chvaty: vráţený prstů do nosu a očí, tahání za vlasy, kousání, údery do genitálií, páčení prstů

V zápase nemůţe nikdy dojít k remíze. Rozhodnutí můţe padnout na základně několika faktorů:

1) Vzdání se: Vzdání se znamená, ţe oponent je technikou donucen uznat svou poráţku těmito způsoby:

2) Diskvalifikace: např. uţívání nadávek a uráţek proti soupeři či rozhodčímu, zakázané chvaty, roztrţené kimono (pokud nestihne zápasník nastoupit ve stanoveném čase), pokud zápasník opustí zápasiště (neplatí, kdyţ je opuštění posouzeno jako technické)

3) Bezvědomí: ztráta vědomí v důsledku povolené techniky

4) Body [6]

Váhové a věkové kategorie

Tabulka č. 3: Chlapci a muţi 6-7-8 let 9-10-11 let 12-13-14 let 15-16-17 let 18+ let

(5 min. zápas (3 min. (3 min. (3 min. (4 min. finále až 10 zápas) zápas) zápas) zápas) min) -25 -35 -45 -60 -65 -30 -40 -50 -65 -70 -35 -45 -55 -70 -75 -40 -50 -60 -75 -80 +40 -55 -65 +75 -85 +55 +65 -90 -95 +95

40

Tabulka č. 4: Dívky a ţeny 6-7-8 let 9-10-11 let 12-13-14 let 15-16 let 17+ let

(3 min. (3 min. (3 min. (4 min. (5 min. zápas) zápas) zápas) zápas) zápas) -25 -35 -40 -50 -50 -30 -40 -45 -55 -55 -35 -45 -50 -60 -60 -40 +45 -55 -65 -65 +40 +55 -70 -70 +70 +70

7.3. Allkampf-jitsu

Základní fakta Datum zaloţení: 1968 Zakladatel: Jacob Beck Oblast: Německo

Allkampf-Jitsu je bojové umění, které je zaměřené především na sebeobranu. Většina technik čerpá z asijských bojových umění, jako jsou karate, dţúdó, aikidó a dţúdţucu. Základními prvky Allkampf-jitsu jsou kopy, údery, páčení, házení, úhyby těla boj ve stoje a na zemi. Allkampf-jitsu lze zařadit do novodobých evropských škol dţúdţucu, jejichţ vznik byl někdy v polovině 20. století. Tento systém se snaţí přizpůsobit aktuálním potřebám dnešní sebeobrany jak v profesní, tak i ve veřejné sféře. Mezi výhody Allkampf-jitsu patří především fakt, ţe má tento systém metodiku výuky přizpůsobenou pro mentalitu evropského člověka. Zvládnutí technik je snadné a nácvik hodů, páčení, úderů a různých forem boje se střídají a tím se zajišťuje velice pestrá výuka. [4]

41

Založení školy Jacob Beck, zakladatel Allkampf-jitsu se narodil 13. září 1931 v bývalé Jugoslávii, v obci Obrovac, která se nachází v současném Srbsku blízko maďarských hranic. Jako jeden ze tří synů rolnické rodiny Jakob navštěvoval německou základní a poté maďarskou měšťanskou školu. Vyrůstal v různých vícejazyčných etnických skupinách a díky tomu je otevřený vůči jiným zemím a kulturám. Na konci druhé světové války společně s rodinou roku 1944 utíká před postupující rudou armádou nejprve přes Maďarsko, poté Rakousko aţ do Československa. Poté zpět do Maďarska, kde po útěku ze zajateckého tábora přišel do města Burgau v Německu. V roce 1946 začíná Jacob pracovat jako zedník a na konci roku 1948 končí jako tovaryš. Bezprostředně poté, v roce 1950 přichází do Augsburgu, kde se začíná ţivit jako maloobchodník a své nabyté zkušenosti vyuţívá k zaloţení vlastního potravinářského podniku. V roce 1960 Jakob rozšiřuje svoje podnikání a začne ve větším měřítku obchodovat s ovocem a zalezou v Horním Bavorsku. První bojové umění, které začal Jacob studovat, bylo dţúdó v roce 1948 v Augsburgu. V následujících letech postupně získával zkušenosti v různých oborech sebeobrany, kde se mimo jiné seznámil také se systém dţúdţucu. Tento systém učil švýcarské policisty velmistr Robert Dobler, jeden z nejuznávanějších učitelů dţúdţucu té doby. V roce 1962 začal cvičit v Mnichově u Carla Wiedmeiera, uznávaného průkopníka v oblasti civilní bezpečností sluţby v Německu. O dva roky později, v roce 1964 potkává Jacob mistra Kwon Jae Hwa, u kterého se učil Taekwon-do, které později také studoval pod vedením generála Choi Hong Hi. Různé zkušenosti z mnoha oblastí bojového umění, ze kterých vybral ty nejúčinnější techniky (úchopy, páky, hody atd.) jej přivedli k myšlence vytvořit nový typ sebeobrany a tak v roce 1968 zakládá bojový styl zvaný Allkampf-Jitsu. Jacob Beck 8. 4. 1968 zakládá vlastní organizaci „Budo- Center-Europa“ jako mezinárodní centrum pro výuku Taekwon-Do, Allkampf- Jitsu, bódţucu a dţúdţucu. Systém se poté rozšiřuje do Rakouska, Švýcarska, Itálie, Československa, Maďarska, Chorvatska, Řecka a Turecka. [9]

42

Pravidla Allkampf-jitsu je sloţeno z technické soutěže a z volného boje fighting.

Technická soutěţ je dále sloţena ze tří disciplín: Randori, Kata a Tameši vari. Aby byl závodník hodnocen, musí absolvovat všechny tři disciplíny. Další disciplína se nazývá Embu – provádí se v soutěţi druţstev.

Pravidla Disciplína kata – stínový způsob boje s několika imaginárními soupeři musí být proveden jako reálný boj (precizní provedení a patřičné nasazení). Vţdy musí být dodrţen předepsaný rytmus, dýchání, směry pohledů atd. musí být v souladu s technikami.

Disciplína randori – závodník si k předvedení technik vybírá partnera sám. Provádí se 10 technik (s partnerem). Je nutné předvést čtyři techniky se zbraní a šest libovolných útoků beze zbraně.

Disciplína tameši vari – pro přeráţení desek si závodník volí techniku dle svého uváţení. K přeráţení je pouţito borovicové nebo smrkové dřevo o rozměrech desky cca 30x30 cm.

Disciplína embu – soutěţ v druţstvu, které se skládá ze tří závodníků. Ti provádí volný boj (délka trvání musí být přesně 1 minutu s tolerancí +/- 10s) dvou závodníků proti jednomu.

Fighting neboli volný boj je zápas v délce trvání 2x2 minuty. V zápase se smí pouţívat kopy, hody, páčení, porazy, škrcení a údery. Boj probíhá jak na zemi, tak i ve stoje.

Pravidla Zápas má délku 4 minuty s minutovou přestávkou uprostřed zápasu v kategorii senioři. V kategorii dorostenců a juniorů zápas trvá tři minuty s minutovou přestávkou uprostřed zápasu. V první fázi zápasu jsou povoleny kontrolované

43

údery a kopy od pasu výš. V další fázi je moţné soupeře chytit a provést např. přehoz nebo podmet. Poslední část zápasu probíhá na zemi. Tam je úkolem závodníka soupeře znehybnit minimálně po dobu 20 sekund nebo do vzdání.

V zápase je zákaz jakéhokoliv kontaktování hrdla či obličeje. Z bezpečnostních důvodů mají soutěţící chrániče nártů, zubů, rukou a suspenzory. [5]

7.4. J.J.I.F.

Základní fakta Datum zaloţení: 1977 (E.J.J.J.), 1998 (J.J.I.F.) Zakladatel: nezjištěno Oblast: nezjištěno

Federace zahájila svoji činnost jako koalice tří zemí. V roce 1977 Německo, Itálie a Švédsko zaloţilo Evropskou Ju-Jitsu Federaci (E.J.J.F.). O deset let později v roce 1987 se počet členských států zvýšil jak v Evropě, tak mimo ni do takové míry, ţe federace změnila jméno na Mezinárodní federace Ju-Jitsu (I.J.J.F.). V první polovině 90. let se I.J.J.F. stala prozatímním členem Mezinárodní asociace sportovních federací (G.A.I.S.F.), členem Mezinárodní asociace světových her (IWGA). V roce 1997 se I.J.J.F. zúčastnila prvních světových her (Lahti, Finsko). Po řadě změn ve svých stanovách a změně členské struktury se v roce 1998 valná hromada I.J.J.F. rozhoda změnit svůj název na Mezinárodní Ju- Jitsu federaci (J.J.I.F.). Během roku 1998 se J.J.I.F. stala plnohodnotným členem G.A.I.S.F. Mezinárodní Ju-Jitsu federace má v současné době v kompetenci dva rozdílné typy soutěţí na celosvětové úrovni: Duo systém a Fighting systém. [45]

44

7.4.1. Duo systém

Cílem Duo systému je prezentování obrany proti několika předem nacvičeným útokům ve smluvené dvojici. Útoky jsou rozepsány celkem do čtyř skupin. Kaţdá skupina je sloţena z pěti útoků. Z kaţdé skupiny rozhodčí vylosuje 3 útoky (celkem se tedy provádí 12 obraných technik). [10]

Sloţení závodní dvojice můţe být bez omezení váhové kategorie, technického stupně (kyu, dan) nebo věku. Během zápasu můţe být dokonce vyměněn jak obránce, tak útočník. Sloţená dvojice můţe mít libovolnou kombinaci, tedy: 2 muţi, 2 ţeny nebo 1 ţena a 1 muţ. [10]

Jak jiţ bylo zmíněno víše, jsou moţné 4 druhy útoků: 1) Útok pomocí úchopu 2) Útok s obejmutím nebo pákou na vaz 3) Útok například pomocí úderu, kopu, seku atd. 4) Útok s pomocí zbraně – nůţ, hůl atd. [10]

45

Tabulka č. 5: Příklady útoků 1. skupina 2. skupina 3. skupina 4. skupina Útok úchopem Útok obejmutím, Útok úderem, Útok se zbraněmi, škrcení kopem, sekem atd. noţem, holí atd.

Obr. 2: Názorné ukázky různých útoků

Hodnotícími kritérii jsou: postoj, efektivita, rychlost, kontrola, vztah k realitě. [10]

46

7.4.2. Fighting systém

Soutěţ je zaměřená na boj jednotlivce proti jednotlivci

Fighting systém je sloţen z 3 částí: Část 1: Údery a kopy, údery a zásahy rukou Část 2: Hody, chvaty, páky a škrcení Část 3: Techniky na zemi, páky a škrcení

Zápas obsahuje celkem 2 kola, která mají délku 2 minut rozděleny jednominutovou přestávkou. Zápas nemusí nutně trvat stanovenou dobu, pokud jeden ze soutěţících vybojuje 2 nebo 3 body (Ippon) technikami ze tří částí. Jestliţe je na konci první části rozdíl mezi soupeři větší jak 14 bodů, zápas je předčasně ukončen. Můţe se stát, ţe oba závodníci mají na konci zápasu stejný počet bodů. V tom případě vyhrává ten, který provedl více dvoubodových nebo tříbodových technik. Pokud je i toto nerozhodně, pak se v zápase pokračuje navíc jedním kolem (2 minuty), aţ dokud se nerozhodne. Zápas probíhá na tatami o čtvercovém tvaru 8x8 m. [11]

Tabulka č. 6: Váhové kategorie muţi ţeny do 62 kg do 55 kg 62 - 69 kg 55 - 62 kg 69 - 77 kg 62 - 70 kg 77 - 85 kg nad 70 kg 85 - 94 kg nad 94 kg

Zápas začíná Částí 1, kdy jsou k sobě závodníci čelem (pouze v této části se pouţívají údery a kopy). Jestliţe se k sobě závodníci přiblíţí na kontakt (jeden za závodníků drţí oponenta), zápas se přesouvá do Části 2, kdy jiţ nejsou povoleny

47

údery a kopy (povoleny jsou pouze hody, chvaty, páky a škrcení). V okamţiku, kdy je jeden ze závodníků strţen či hozen na tatami, dostává se zápas do Části 3. V tomto úseku zápasu se snaţí zápasník soupeře znehybnit, nebo donutit ho se vzdát pomocí páky, drţení či škrcení. [11]

48

8. Shrnutí poznatků o novodobých formách džúdžucu

Tabulka č. 7: Přehled rozdílných rysů u původních forem dţúdţucu

Jitsu

-

větší části části větší

Brazilské džúdžucu Brazilské

techniky (páky, škrcení) techniky (páky, jsou z aplikovány zemi na beze zbraně soutěţ ano gi dţúdţucu, dţúdó kyu/dan All Japan All Ju InternationalFderation

emi

jitsu

-

, tonfa ,

ó

ţ u c u c u ţ

Allkampf

kopy, údery, kopy, údery, boj hody, páčení, z ve na i stoje hanb sebeobrana, soutěţ ano gi dţúdţucu, karate, dţúdó,aikidó ne kyu/dan

Fighting systém Fighting

kopy, údery, hody, hody, kopy, údery, škrcení, páky, techniky zemi na beze zbraně soutěţ ano gi dţúdţucu kyu/dan Mezinárodnísdruţení světovýchher

y, y,

F o r m y d ţ ú d ú ţ d y m r o F

Duo systém Duo

údery, kop páky, hody převáţně nůţ a hůl soutěţ ano gi dţúdţucu kyu/dan Mezinárodní sdruţení světovýchher

ţúdó,

Jitsu

-

circle Jujitsu circle

-

fu, aikido, d aikido,fu,

-

asijských systémů asijských systémů

Small

především techniky předevšímtechniky páčení beze zbraně sebeobrana ne gi převáţně systém čerpá z (dţúdţucu, karate, kung silat) kyu/dan All Japan All Ju InternationalFderation

řazení řazení

celosvětovém celosvětovém

Technické prostředky prostředky Technické techniky) (preferované prostředky Technické zbraně) beze (zbraně/ (sebeobrana Orientace /soutěž) (ano/ne) Pravidla gi/jiné) (gi/bez Oděv na systémů jiných Vliv vývoj Za v hnutí sportovních technické Rozdělení vyspělosti

t

s s s

é

y y y ů

R m

49

9. Komparace poznatků, rozdílných rysů a výsledků

V této kapitole je uvedena výsledná komparace obou výše zmiňovaných forem dţúdţucu, tzn. původních a novodobých. Z výsledné tabulky je moţné pozorovat určité rozdílné znaky, které jsou rozebrány níţe v textu.

1. Technické prostředky (preferované techniky) – z tabulky je zřejmé, ţe kaţdá škola a kaţdý styl dţúdţucu má své techniky, na které je více či méně zaměřena. U původních forem byly preferovány především techniky úderů a to zejména na vitální body lidského těla. Důvodem byl především fakt, ţe bojové techniky byly pouţívány z větší části na bojišti, kde byl útočník oděn do válečného brnění a tak jediným způsobem zdolání protivníka (v případě neozbrojeného obránce) bylo pouţití loktů či pěstí k zásahu do nechráněných částí těla. Mimo tyto techniky úderů se školy soustřeďovali také na pouţití meče, které bylo v té době velice populární. Nošeny byly především společenskou skupinou samurajů. (o této problematice bude pojednáno více v následujícím bodu). Naproti tomu novodobé formy vyuţívají většího mnoţství technik, které by byly méně vhodné pro pouţití na bojišti, nebo ve válečném brnění. Výjimku tvoří pouze brazilské dţúdţucu, které kopy či údery nevyuţívá vůbec. Namísto toho se soustřeďuje více na techniky na zemi, kde vyuţívá především škrcení a páčení.

2. Technické prostředky (zbraně/beze zbraně) – převaha pouţívání zbraní u původních forem dţúdţucu je zřejmá. Jedná se zejména o různé druhy mečů, které byly nošeny některými společenskými skupinami, zejména samuraji. Ti nosili dvojici mečů jako odznak svého postavení. Meč byl často povaţován za duši samuraje. Na Zemi snad není ţádný jiný stát, který by meči prokazoval takové uznání a úctu jako Japonsko. Aţ do dob, kdy po roce 1540 přivezli Evropané na ostrov Kjúšu první palné zbraně zůstával meč ve válce hlavní zbraní. Většina osnov u novodobých systémů

50

sice běţné zbraně dnešní doby (např. pistole, nůţ) zahrnují, ale není jim věnována taková pozornost, jak tomu bylo dříve. Pouze zbraňovým systémům se převáţně věnují jiná bojová umění, jako např. kendţucu.

3. Orientace (sebeobrana/soutěţ) – jako příčina vzniku bojových umění v Japonsku je povaţován boj mezi jednotlivými kmenovými státy, proto se toto umění sebeobrany stalo nutností. Lze předpokládat, ţe v těchto i pozdních dobách probíhala určitá forma soutěţí. Vţdy bylo příčinou organizace soutěţí touha po vítězství, která je v kaţdém z nás. V moderní době je těchto soutěţí víc neţ kdy jindy. K tomu faktu přispěl zcela jistě i útlum válek, kde právě tam byla ona touha ukájena.

4. Pravidla (ano/ne) – mají úzkou souvislost se soutěţemi. V popisovaných formách jsou pravidla stanovena tak, aby u sportovců došlo k co nejmenšímu procentu úrazů, tzn., jsou zakázány kopy do genitálií a vráţení prstů do očí. Tomuto se ovšem nelze zcela vyhnout, a proto jsou pro zvýšení bezpečnosti pouţity chrániče (suspenzor atd.), které neměli vţdy dnešní podobu.

5. Oděv (gi/bez gi/jiné) – z tabulky je patrné, ţe změna v oděvu byla významná. Za starých časů bylo uţívání brnění na bojišti z důvodu ochrany těla běţnou praxí. Brnění nosili samurajové jako součást jejich zbroje. Brnění do kterého byli tito válečníci oděni bylo zcela odlišné od zbroje primitivní z ranějších období. Vypadala sice poněkud těţkopádně a byla hranatější, ale aţ s podivem ve své době vyhovovala v uţití na bojišti. [8] V období Edo (mírové období) se od brnění postupně upouštělo a vrchol přišel v období Meiji, kdy byl v roce 1868 stav samurajů zrušen. Místo toho se lidé začali odívat do kabátu a hakami (případně tříčtvrtečních kalhot) tak, jak je patrné u školy Tenšin. Tento druh oděvu byl mnohem lehčí neţ brnění a mnohem lépe se v něm pohybovalo. V dnešní době je úbor ve většině bojových umění nazýván gi (někdy chybně kimono). Dnešní gi se skládá z kabátu a tříčtvrtečních kalhot, obojí

51

obvykle bílé barvy (symbolizuje čistotu mysli), ale např. v dţúdó je jiţ oficiálně schválena modrá varianta gi. U některých dalších bojových umění nejsou ale výjimkou černé či červené barvy gi.

6. Vliv jiných systémů na vývoj – při pohledu na vliv jiných systému u původního dţúdţucu je jasné, ţe z větší části tyto školy čerpaly ze systému kumiuči. Tento systém je povaţován za základ původních forem dţúdţucu. Dnešní formy čerpají buď čistě ze stylu dţúdţucu, nebo z dţúdţucu v kombinaci s jiným bojovým umění jako např. karate, kung- fu, aikido aj., ze kterého si vzali „to nejlepší“. Moţnou příčinou můţe být fakt, ţe původní techniky jsou tak dokonalé, ţe je jiţ dále nelze vylepšovat.

7. Zařazení v celosvětovém sportovním hnutí – největší vliv na rozdílnost mezi dvěma porovnávajícími formami dţúdţucu měla pravděpodobně globalizace, tedy společenský proces na celosvětové úrovni, který vede ke stále významnější propojenosti a závislosti mezi oblastmi světa. Právě propojenost dnešního světa umoţněná informační a technickou revolucí poskytuje předávání velkého mnoţství informací, coţ ovlivňuje výše zmiňované systémy (a nejen ty) např. v oblasti inovací, vědomostí, postojů či zkušeností. Potřeba slučování organizací pod jednu hlavní vyplynula z mnoha faktorů, např. prakticky kaţdý ze států či národů má tu „svoji“ sportovní disciplínu (Anglie = fotbal, Kanada = lední hokej). Jelikoţ byla disciplína populární, začala se rozšiřovat do okolí. Díky soutěţivému duchu (tak jak je typické pro lidstvo), začali se nejdříve pro zábavu a později pro zjištění kdo je vlastně nejlepší tvořit různé výkonnostní třídy (ligy, divize atd.). Následkem byl vznik organizace, která by tento sport zastřešovala a v dané zemi se o něj starala. [20] Jak můţeme vidět v tabulce, většina moderních forem dţúdţucu spadá pod nějakou mezinárodní organizaci, Small-circle Jujitsu spolu s Brazilským dţúdţucu slučuje All Japan Ju-jitsu International Federation (A.J.J.I.F.), Duo systém a Fighting systém zastřešuje International JuJitsu Federation (I.J.J.F.).

52

Mimo to jsou poslední dva zmiňované systémy zařazeny v soutěţích na Světových hrách a patří mezi sporty uznané Mezinárodním sdruţení světových her (IWGA).

8. Rozdělení technické vyspělosti – zde je velice patrný rozdíl v hodnocení technické vyspělosti ţáků mezi původními školami a novodobými styly. V minulosti mistr („hlava“) konkrétní školy drţel jeho umění nebo některou jeho část v tajnosti. Neţ umřel, předal toto tajemství jednomu, nebo velice malému počtu jedinců (svému synovi, dceři nebo pár starším ţákům). K dokázání pravdivosti takového předání znalostí, jakoţ i skutečnost, ţe tato znalost byla absorbována, vydal mistr tzv. menkyo kaiden (menkyo = licence, kaiden = zasvěcení do všech záhad a tajemství umění), prokazující ţe tajemství jejich bojového umění byla předána jmenované osobě. [13] Dţigoro Kano byl první, který pouţil technické stupně kjú/dan k ohodnocení svých studentů (první z nich byli Saitó a Tomitu). Podle Kanoa měli stupně dan reprezentovat pokročilejší techniky a dokonalost v dţúdó, naopak dokonalost techniky pod danou úrovní měli rozdělit stupně kjú. Kano udělil první černé šerpy v roce 1886, které byly nošeny spolu s japonským kimonem. Kimono bylo v roce 1907 nahrazeno dţudó- gi, a tímto došlo ke změně šerp na pásy. [2] Kano vytvořil 5 ţákovských (5. – 1. kjú) a 10 mistrovských (1. – 10 dan) stupňů. Ţákovské stupně jsou rozděleny do více barev (bílá, ţlutá, oranţová, zelená, modrá, hnědá). Mistrovské stupně mají od 1. – 5. danu černou barvu pásu, od 6. – 8. dan se střídá bílá a červená a 9. – 10. dan mají barvu červenou. Později byl 10. dan změněn na bílý pás, který měl dvojnásobnou šířku jednoduchého bílého pásu. Návrat zpět k bílému pásku má symbolizovat věčný cyklus moudrosti. [34]

53

Tabulka č. 8: Celkový přehled rozdílných rysů

national

Jitsu

u

-

áky,

větší části

Brazilské Brazilské

džúdžucu

p

c

techniky ( škrcení)jsou z aplikovány nazemi zbraněbeze soutěţ ano gi dţúdţucu, dţúdó Japan All Ju Inter Fderation kyu/dan

u

-

ž

d

ž

, tonfa ,

ó

jitsu

ú

ž ž

Allkampf

kopy,údery, páčení,hody, bojstoje ve i nazemi hanb sebeobrana, soutěţ ano gi dţúdţucu, karate, dţúdó,aikidó ne kyu/dan

d

y

m

r

systém

Fighting Fighting

o

f

kopy,údery, hody,škrcení, páky,techniky nazemi zbraněbeze soutěţ ano gi dţúdţucu Mezinárodní sdruţení světových her kyu/dan

é

b

o

Duo Duo

d

systém

údery,kopy, páky,hody převáţně nůţhůl a soutěţ ano gi dţúdţucu Mezinárodní sdruţení světových her kyu/dan

o

v

-

o -

N

circle circle

-

brana

Jujitsu

údţucu,

Small především techniky páčení zbraněbeze sebeo ne gi dţ kung karate, aikido, fu, dţúdó,silat Japan All Ju Jitsu International Fderation kyu/dan

-

o o

j

inno

u

Š

kama kama

Šinjo

c

a a

; ;

, heifuku ,

rjú

in in

u

či či

rjú

rjú

š

dţutte

-

-

ž

in

š

into

Ten

ó Menk ystém

d

technikyúderů dřevěný meč, dlouhýkrátký a meč, sebeobrana ne kabátha a (kalhoty) Vycházíškol ze J Š kumiu kumiu ne s kaiden

ú

ž

-

či

či

d

o o

j

gu

i

rjú

y

ystém

Sek

grappling a bojzblízka techniky jízda meče, nakoni, kopí a dlouhátyč sebeobrana ne válečné brnění kumiu iai, ne s Menk kaiden

m

r

o

rjú

f

-

o

či

j

in

š

í í

ó

J

ystém

n

úderové techniky na vitálníbody, techniky škrcení a páčení dlouhémeče, kopí,tyče, halapartna, kosa s řetězem sebeobrana ne nezjištěno heifuku kumiu ne s Menk kaiden

d

-

o

či

v

ní k se

ů

o o

či

j

rjú

P

ystém

Takenou

úderové techniky, techniky rychlého přiblíţe protivníkovi krátkémeče sebeobrana ne válečnébrnění kumiu ne s Menk kaiden

hnutí

ovém ovém

m

iv jiných systémů systémů jiných iv

celosvět

Technické Technické prostředky (preferované techniky) Technické (zbraně/ prostředky zbraně) beze Orientace /soutěž) (sebeobrana (ano/ne) Pravidla gi/jiné) (gi/bez Oděv Vl vývoj na Zařazení v sportovní technické Rozdělení vyspělosti

t

s s s

é

y y y

ů

R m

54

Závěr

Cílem práce bylo shromáţdění informací, které se týkali systému dţúdţucu, vyhodnocení rozdílů mezi původními a novodobými systémy a jejich následná interpretace. Na úvod práce jsem se pokusil čtenáři vymezit pojem dţúdţucu, které v dnešní doba není nikterak snadné definovat. Krom tohoto jsem jej chtěl také uvést do problematiky historie dţúdţucu, proto jsem se snaţil z dostupné literatury popsat aspoň některé příklady vzniku, jelikoţ do dnešní doby není počátek toho umění přesně znám. U kaţdé z původních škol dţúdţucu jsem se snaţil nejdříve popsat historii vzniku a poté její technický charakter, tzn., co obsahovaly osnovy školy nebo jaké techniky či zbraně byly pouţívány. Pokud to bylo moţné, snaţil jsem se popsat i historii zakladatelů škol. Jak je moţné se dočíst, ti většinu svého času trávili cestováním a studováním ať jiţ samotného dţúdţucu nebo i jiných bojových umění. Na konci kapitoly o původních formách dţúdţucu byla poté vytvořena tabulka, ve které jsou přehlednou formou vypsány charakteristické rysy analyzovaných škol. Kapitola zaměřená na novodobé formy dţúdţucu je vedená v podobném duchu jako původní formy. U stylů, které jsou zaměřeny na soutěţe byl přidán stručný přehled pravidel, kde jsem se snaţil vypsat nejdůleţitější body alespoň pro jejich základní pochopení. Následuje opět tabulka s přehledem rysů novodobých škol. Na konci práce jsou původní i novodobé formy dţúdţucu sloučeny do jedné, kde z vyhodnocených výsledků je patrné, ţe největší změny mezi původními a novodobými formami dţúdţucu tvoří především zavedení pravidel. Důvodem je především fakt, ţe ve většině zde uváděných forem probíhají soutěţe. Další významnou změnou je technická vyspělost, kde toto je rozděleno a uţíváno od dob Dţigora Kano, který vyvinul zcela unikátní systém technických stupňů. Tento systém byl později převzat většinou bojových umění, mimo jiné i dţúdţucu. Evidentní změna proběhla i v oblasti oděvu, způsobená především prostředím, ve kterém se tyto formy dţúdţucu cvičily a pouţívaly. Těţkopádnější brnění s hranatými tvary nebyla ţádnou výjimkou. Pro mě moţná asi největším

55 překvapením bylo, ţe čas neměl prakticky ţádný vliv na změnu prováděných technik (u jednotlivých novodobých forem dţúdţucu se pouze těchto technik, jako jsou kopy, údery, páky, škrcení či hody vyuţívá více), které byly obměněny minimálně, nebo byly pouze obohaceny o jiné techniky, jeţ vyuţívají ostatní bojová umění. Jednu výjimku bychom však v analyzovaných formách dţúdţucu našli. Jedná se o brazilské dţúdţucu, které místo aby svůj soubor technik rozšířilo, soustředilo a vylepšilo techniky, které jsou účinné na zemi (drţený a škrcení). S tímto slaví poměrně velký úspěch a to především na poli MMA. Pro někoho to sice můţe být překvapení vzhledem k modernizaci doby a vyspělejším technologií, ale v této oblasti uţ zdá se nebylo prakticky co vyvíjet či zdokonalovat.

56

Seznam použité literatury

[1] A. LEBEDA, Adolf. Sebeobrana. Praha : Sportovní a turistické nakladatelství, 1961. 314 s. [2] Asociace okinawského karate [online]. c2011 [cit. 2011-04-17]. Asociace okinawského karate. Dostupné z WWW: [3] Ajjif.org [online]. c2000 [cit. 2011-04-02]. AJJIF GLOBAL. Dostupné z WWW: [4] Allkampf-jitsu ČR [online]. c2008 [cit. 2011-04-01]. AKJ v několika pohledech. Dostupné z WWW: [5] Allkampf-jitsu ČR [online]. c2008 [cit. 2011-04-01]. pravidla soutěţí. Dostupné z WWW: < http://www.allkampf-jitsu.cz/rad/pravidla.php> [6] BJJ CZECH [online]. c2011 [cit. 2011-04-09]. český svaz brazilského jiu- jitsu. Dostupné z WWW: [7] Bojové sporty [online]. c2010 [cit. 2011-04-09]. Brazilské Jiu-Jitsu. Dostupné z WWW: [8] BOTTOMLEY, Ian; P. HOPSON, Anthony. Zbraně a zbroj samurajů : Dějiny japonského zbrojířství. Praha : Václav Svojtka & Co., 1998. 193 s. ISBN 80- 7237-028-6 [9] Budocenter-Europa [online]. c2011 [cit. 2011-04-09]. Chronik Jakob Beck. Dostupné z WWW: [10] ČSFJ - judo, ju-jitsu, karate, sebeobrana [online]. c2008 [cit. 2011-04-16]. ČSFJ - judo, ju-jitsu, karate, sebeobrana. Dostupné z WWW: [11] ČSFJ - judo, ju-jitsu, karate, sebeobrana [online]. c2008 [cit. 2011-04-16]. ČSFJ - judo, ju-jitsu, karate, sebeobrana. Dostupné z WWW: [12] DRAEGER F., Donn; W. SMITH, Robert. Asijská bojová umění. Bratislava : CAD Press, 1995. 219 s. ISBN 80-85349-40-X [13] DROUSSOULAKIS G., Spiros. Kase Ha Shotokan Ryu Karate-Do [online]. c2001 [cit. 2011-04-29]. Menkyo Kaiden. Dostupné z WWW:

57

[14] FOJTÍK, Ivan. Budó : Moderní japonská bojová umění. Vydání 1. Praha : Naše vojsko, 2001. 191 s. ISBN 80-206-0578-9 [15] FOJTÍK, Ivan. Japonská bojová umění : Budžucu. 1. vyd. Praha : Naše vojsko, 1993. 176 s. ISBN 80-206-0166-X [16] GOODMAN, Clive. Small Circle Jujitsu [online]. 20.04.2010 [cit. 2011-04- 17]. Small Circle Ju-Jitsu - A story of Coutinuing Evolution. Dostupné z WWW: [17] GRACIE, Renzo; DANAHER, John. Mastering Jujitsu. Champaign : Human Kinetics, 2003. 133 s. ISBN 0-7360-4404-3 [18] GRACIE, Renzo; GRACIE, Royler. Brazilian Jiu-Jitsu : Theory & Technique. Montpelier : Invisible Cities Press, 2001. 255 s. ISBN 1-931229-08-2 [19] GURGEL, Fabio. Brazilské džúdžucu : Technika pro pokročilé. Praha : Naše vojsko, 2009. 151 s. ISBN 978-80-206-1063-8 [20] HOLÝ, Tomáš. Globalizace a sport [online]. Brno : Masarykova univerzita, 2007. 34 s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Fakulta sportovních studií. Dostupné z WWW: [21] Ikizama [online]. 7.3.2011 [cit. 2011-04-09]. Ninjutsu. Dostupné z WWW: [22] International Brazilian Jiu-Jitsu Federation [online]. c2010 [cit. 2011-04- 09]. International Brazilian Jiu-Jitsu Federation. Dostupné z WWW: [23] International Wordl Games Association [online]. c2011 [cit. 2011-04-29]. Ju- Jitsu. Dostupné z WWW: [24] JAY, Wally. Small-circle Jujitsu. 13. vyd. Santa Clarita : Ohara Publications, Inc., 1999. 255 s. ISBN 0-89750-122-5.

58

[25] JUJUTSU | self protect system [online]. c2010 [cit. 2011-04-17]. Wally Jan hovoří (nejel) o Small Circle Jujitsu. Dostupné z WWW: [26] JustFight [online]. c2009 [cit. 2011-04-16]. BJJ - Brazilské Jiu Jitsu. Dostupné z WWW: [27] KODOKAN JUDO CZ [online]. c2007 [cit. 2011-04-17]. KUATSU, KAPPO. Dostupné z WWW: [28] KOLÍSEK, Michal; ORTH, Patrik. Tenshin.cz [online]. c2008 [cit. 2011-04- 01]. Klasické dţódó - tradiční japonský boj s holí. Dostupné z WWW: [29] KONEČNÝ, Alois. Slovník sebeobrany : Ji-jitsu. Olomouc : Votobia, 2000. 85 s. ISBN 80-7198-446-9 [30] MATRAS, Antonín. Sebeobrana. 2. dopl, vyd. Praha : Naše vojsko, 1957. 203 s [31] MELLON, John. Small Circle Jujitsu [online]. 20.01.2010 [cit. 2011-04-17]. "Practise makes Perfect". Dostupné z WWW: [32] MIKOLÁŠEK, Viktor. Jiu-jitsu : Kniha pro ty, kdož se chtějí státi nepřemožitelnými. Brno : Moravské nakladatelství, 1932. 42 s [33] MOL, Serge. Classical Fighting Arts of Japan : A Complete Guide to Koryú Jújutsu. 1. vyd. Otowa : Kodansha International Ltd., 2001. 242 s. ISBN 4-7700- 2619-6 [34] Navajo.cz [online]. c2010 [cit. 2011-04-01]. Judo. Dostupné z WWW: [35] NOVÁK, Matěj. Jujutsu : více než sebeobrana. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 2007. 115 s. ISBN 978-80-247-1884-2 [36] PINKAVA, Martin. Martial.cz [online]. c2007 [cit. 2011-04-11]. Grappling. Dostupné z WWW:

59

[37] PROCHÁZKA, Martin. Džú džucu : Zančin budó. Praha : Temple, 2003. 145 s. ISBN 80-86719-01-4[38] REGULI, Zdenko. Úpolové sporty, distanční studijní text. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2005. 133 s. ISBN 80-210-3700-8 [39] Roninsky-cech.wgz.cz [online]. c2008 [cit. 2011-04-01]. Cech Roninů - Daisho (česky=Daišo). Dostupné z WWW: [40] SKOSS, Diane. Koryu Bujutsu : Classical Warrior Traditions of Japan. Berkeley Heights, New Jersey : Koryu Books, 1997. 191 s. ISBN 1-890536-04-0 [41] SKOSS, Diane. Sword & Spirit : Classical Warrior Traditions of Japan Volume 2. 1. vyd. Berkeley Heights, New Jersey : Koryu Books, 1999. 190 s. ISBN 1-890536-05-9 [42] Small Circle Jujitsu [online]. c2011 [cit. 2011-04-17]. The History of Small Circle Jujitsu. Dostupné z WWW: [43] ŠÍMA, František; KRÁKORA, Bedřich. Džiu-džitsu. 1. vyd. Praha : Jaroslav Toţička, 1944. 248 s [44] VARY, Edmund. Jiu-jitsu : Umění japonské sebeobrany a tělesného zocelení. 3. vyd. Královské Vinohrady : Sfinx, 1921. 107 s [45] Wikipedia, the free encyclopedia [online]. 4.2.2011 [cit. 2011-03-18]. Ju- Jitsu_International_Federation. Dostupné z WWW: < http://en.wikipedia.org/wiki/Ju-Jitsu_International_Federation> [46] Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. 10.7.2010 [cit. 2011-04-11]. Prefektura. Dostupné z WWW: < http://cs.wikipedia.org/wiki/Prefektura> [47] Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. 13.4.2011 [cit. 2011-04-11]. Šógun. Dostupné z WWW: < http://cs.wikipedia.org/wiki/Šógun> [48] Wikipedie [online]. 26.2.2011 [cit. 2011-04-10]. Tantó. Dostupné z WWW: < http://cs.wikipedia.org/wiki/Tantó> [49] Wikipedie, otevřená encyklopedie [online]. 3.2.2011 [cit. 2011-04-11]. Korjú. Dostupné z WWW:

Seznam zdrojů obrázků

Obr. 1: Dţúdţucu (http://www.equiperatosdetatame.com.br/historia.html) Obr. 2: Názorné ukázky různých útoků (http://www.kjjbwf.org/jujitsusystem.htm)

60

Resumé 1. Téma: komparace původních a novodobých forem dţúdţucu 2. Cíl práce: popsat historii, technické prostředky či pravidla různých škol a stylů rozdělených mezi původní a novodobé formy dţúdţucu, provést shromáţdění a poté srovnání dat (změny či rozdíly) mezi sebou. 3. Metody: studium relevantní odborné literatury. Po syntéze poznatků bylo pro následné vyhodnocení pouţito především logického myšlení (tato metoda byla pro práci shledána jako nejoptimálnějším řešením), jelikoţ zde bohuţel neexistuje ţádná objektivnější metoda k dosaţení cíle. 4. Výsledky: na konci kaţdé kapitoly, která pojednává o formách (původních a novodobých) dţúdţucu byla vytvořena tabulka, jejímţ úkolem je přehledně shromáţdit dostupné informace v jednotlivých kapitolách. Tyto dvě tabulky jsou poté spojeny na konci této práce do jedné. Tabulka je doplněna o komentář, ve kterém jsou uvedeny moţné důvody, proč mohlo dojít k rozdílnostem mezi jednotlivými styly. 5. Přínos: věřím, ţe práce přinesla především pro zájemce z oblasti dţúdţucu zajímavé informace o tom, jakým směrem se postupem času ubíralo a moţná i bude ubírat dţúdţucu.

Summary 1. Subject: Comparison of original and modern forms of jujutsu 2. Purposes of the work: describe the history, technical resources and rules of various schools and styles divided between the original and modern forms of jujutsu, gather and then compare data (changes or differences). 3. Methods: study of relevant literature, the synthesis of knowledge has been used for the following analysis mainly logical thinking (this method was found for this work as the most optimal solution), unfortunately, because there are no objective method to achieve goals. 4. Results: at the end of each chapter, which deals with forms of jujutsu (original and modern), the table was created, whose task is to gather available information clearly in the chapters. These two tables are then combined at the end of the work into one. The table is accompanied by

61

commentary which lists the possible reasons why could occur the differences between different styles. 5. Benefit: I believe that the work brought especially for people from the jujutsu interesting information about the direction of the jujutsu that has developed over time and perhaps will take in future.

62