MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ
Katedra mezinárodních vztah ů a evropských studií
Obor: Mezinárodní vztahy
Postoj USA v ůč i Kub ě
Magisterská práce
Petra Martinkovi čová
Vedoucí práce: PhDr. Petr Suchý, Ph.D. UČO: 156251 Obor: MV Imatrikula ční ro čník: 2009 Brno, 2011
Prohlašuji, že jsem tuto magisterskou práci na téma Postoj USA v ůč i Kub ě vypracovala samostatn ě a použila jen zdroje uvedené v seznamu literatury.
V Brn ě, 11.12. 2011 Petra Martinkovi čová
Ráda bych pod ěkovala PhDr. Petru Suchému, Ph.D. za vedení práce, cenné rady a čas, který mi v ěnoval.
1. Úvod...... 2 2. Kuba p řed Revolucí...... 5 2.1. Triumf revoluce a odchod Batisty...... 7 3. Konec diplomatických vztah ů a za čátek embarga ...... 11 3.1. Po čátky ekonomického nátlaku...... 12 3.2. Prohloubení krize ...... 15 4. Funk čnost embarga v pr ůběhu studené války ...... 17 5. Překážky narovnání vztah ů v pr ůběhu studené války a pokusy je p řekonat...... 19 5.1. Export revoluce ...... 22 6. Uvoln ění v pr ůběhu Carterovy administrativy...... 24 7. Administrativa Ronalda Reagana...... 27 7.1. Vznik CANF ...... 29 8. Konec studené války ...... 32 8.1. Americký postoj v ůč i Kub ě po studené válce...... 33 8.2. Cuban Democracy Act ...... 34 8.3. Význam CANF a exilu po konci studené války...... 36 8.4. Zm ěny na Kub ě po konci studené války ...... 38 8.5. Prom ěna kubánské zahrani ční politiky po studené válce...... 39 9. Funk čnost embarga po studené válce...... 42 10. Administrativa Williama J. Clintona...... 44 10.1. Krize z roku 1994...... 46 10.2. Helms – Burton ...... 47 10.3. Situace po schválení LIBERTAD ...... 50 10.4. Další sporné body v pr ůběhu Clintonovy administrativy...... 51 11. Administrativa George W. Bushe ...... 53 11.1. Kuba jako stát podporující terorismus ...... 54 11.2. Návšt ěva Jimmyho Cartera na Kub ě...... 55 11.3. Další kroky Bushovy administrativy...... 56 12. Záv ěr...... 59 Seznam použitých zdroj ů ...... 62
1 1. Úvod
Vztahy mezi Spojenými státy a Kubou se staly vd ěč ným materiálem pro celou řadu vědeckých prací a dodnes je americká politika v ůč i Kub ě n ěč ím co vzbuzuje celou řadu rozporuplných emocí. Kuba se pro Spojené státy stala nejprve místem, kam se soust řeďovala řada jejich zájm ů a investic, v pr ůběhu studené války se byla strategickou hrozbu a po rozpadu bipolárního sv ěta se zm ěnila v nep říjemnou záležitost s vlivem na americkou domácí politiku. I když se na první pohled m ůže zdát, že se americký p řístup v ůč i Kub ě zastavil v šedesátých letech uvalením embarga na tento karibský ostrov, situace mezi t ěmito dv ěma státy je pom ěrn ě složitá a do jejího vývoje vždy zasahovala celá řada faktor ů. I p řes konzistentní antiamerickou rétoriku na kubánské stran ě prošly vzájemné vztahy obdobími relativního uvoln ění a zp ětného výrazného zhoršení. V rámci spor ů mezi ob ěma zem ěmi v pr ůběhu šedesátých let a jako reakce na kubánská opat ření proti americkým investicím na ostrov ě, Spojené státy p řistupují k uvalení ekonomických sankcí proti Kub ě. Ekonomické sankce, které se postupem času transformovaly v ekonomické embargo, sloužily v pr ůběhu času odlišným cíl ům a postupn ě se staly jedním z hlavních nástroj ů prosazování amerických zájm ů. Pohledy na n ě jsou velmi různorodé. Asi si nelze p ředstavit více odlišné vnímání této americké politiky, než jaké je rozší řeno mezi kubánským exilem v USA a režimem na Kub ě. Krom ě toho se odlišné názory velmi často vyskytují i v rámci jednotlivých prezidentských administrativ. Pokud jde o samotné ekonomické embargo, cílem této práce bylo zjistit, k dosažení jakých cíl ů m ělo sloužit v pr ůběhu studené války a jak se tyto cíle prom ěnily s rozpadem bipolárního uspo řádání sv ěta. Hlavní otázkou pak z ůstává, zda byly ekonomické sankce funk čním nástrojem k dosažení cíl ů, které si stanovila americká strana ? Studená válka a její konec jsou v této práci chápany jako zlomové body pro oba dva státy. Jejich postavení ve sv ětě bylo výrazn ě ovlivn ěno jejím koncem, ale promítlo se i do jejich vzájemných vztah ů. Dochází k napln ění n ěkterých amerických cíl ů ze studenovále čného období a Spojené státy si stanovují řadu nových cíl ů, kterých se snaží dosáhnout. Jejich postavení v novém sv ětovém uspo řádání jim dává možnost klást v ůč i režimu mnohem v ětší požadavky. Další výzkumnou otázkou, na kterou se tato práce snaží odpov ědět, je: Jakým zp ůsobem se prom ěnil americký p řístup v ůč i Kub ě po konci studené války? Kubánský režim zajistil n ěkolika americkým administrativám více či mén ě „horké chvilky“, celou řadu problém ů a nep říjemných situací. Navzdory tomu, že tyto problémy byly
2 o to více nelibé díky geografické blízkosti Kuby 1, Spojené státy jako supervelmoc čelily celé řad ě obdobných problém ů i v dalších zemí. Jejich mnohdy nepopulární role v regionu Latinské Ameriky je svým zp ůsobem vedla k tomu, že na podobné situace musely být připraveny. Kdo se nakonec musel se závažnými d ůsledky americké politiky vyrovnávat, a nem ůže být pochyb o tom, že jejich dopad byl svého času enormní, byl p ředevším kubánský režim. Ten mnohdy volil velmi iracionální kroky, které rozhodn ě ke zlepšování vzájemných vztah ů nevedly. V pr ůběhu studené války to byla p ředevším naprostá substituce USA jako obchodního partnera Sov ětským svazem a ostatními členy východního bloku. O to zajímav ější situace nastává s koncem studené války. V tomto období režim upouští od ší ření svého vlivu ozbrojenou cestou v mnoha zemích t řetího sv ěta a soust řeďuje se na řešení špatné ekonomické situace. Je zajímavé sledovat jakým zp ůsobem se režimu da ří odolávat americkému nátlaku. V pr ůběhu celé doby do amerického postoje v ůč i Kub ě zasahuje řada událostí a aktér ů. Další výzkumnou otázkou, na kterou se tato práce snaží odpov ědět je: Jaké faktory ovliv ňují americký postoj v ůč i Kub ě? V úvodní části práce se v ěnuji stru čnému vývoji situace na Kub ě p řed Revolucí a jejímu významnému postavení mezi americkými zahrani čněpolitickými zájmy. Pro pochopení krok ů, které následovaly na americké stran ě po p řevratu na Kub ě, je situace, která jim p ředcházela nezbytná. Další část textu se v ěnuje hlavním p řekážkám normalizace vzájemných vztah ů v pr ůběhu studené války. Jsou rozebrány kroky jednotlivých prezidentských administrativ s důrazem na ty, v jejichž pr ůběhu došlo bu ď k výraznému zhoršení anebo zlepšení vztah ů obou zemí. V práci není opomenut ani vliv kubánského exilu situovaného v USA. Kubánská menšina ve Spojených státech se postupem času transformovala ve významnou hybnou sílu vztah ů obou zemí. Částe čně se snažím zachytit i proces této transformace a posouzení vlivu této skupiny na n ěkteré prezidentské administrativy. Významná část práce se v ěnuje situaci po konci studné války. Reflektuje zm ěny na Kub ě, snahu režimu vyrovnat se s rozpadem východního bloku, aniž by došlo k jeho ohrožení. Detailn ěji jsou pak rozebrány legislativní zm ěny amerických sankcí, efekt t ěchto zm ěn a okolnosti jejich schválení. Pozornost v ěnuji cíl ům, které si americká strana po konci studené války stanovuje a zda se jich da ří dosáhnout.
1 Geografická blízkost ostrova hraje ve vzájemných vztazích zásadní roli. K řad ě problém ů by pravd ěpodobn ě ani nedošlo, nebýt faktu, že se Kuba nachází v bezprost řední blízkosti USA.
3 Práce se snaží čerpat částe čně z primárních zdroj ů, p řevážn ě ze zahrani ční literatury, monografií i sborník ů, a to v tišt ěné i elektronické podob ě. Snaží se reflektovat jak americký, tak kubánský pohled na v ěc.
4 2. Kuba p řed Revolucí
Spojené státy americké m ěly vždy eminentní zájem zahrnout Kubu do své sféry vlivu a to již v dob ě, kdy byla Kuba pouze špan ělskou kolonií. D ůkazem o tom mohou být rozsáhle investice na ostrov ě, p ředevším v oblasti cukrovarnictví, p ěstování tabáku či t ěžebního pr ůmyslu 2. Propojení obou zemí narostlo do zna čných rozm ěrů zejména potom, co Kuba získala v roce 1898 formální nezávislost 3. Prakticky se však stala americkým protektorátem a do kubánské ústavy byl na n ěkolik desetiletí za člen ěn tzv. Platt ův dodatek 4, který zajiš ťoval americký p římý vliv na kubánskou domácí i zahrani ční politiku (Kaplowitz:1998:17). Americký zájem a snahu zasahovat do d ění na ostrov ě je možné považovat za logické vzhledem ke strategické poloze a geografické blízkosti Kuby. Na situaci, kdy se národ na po čátku svého vzestupu, na jehož konci je sv ětová supervelmoc, zajímá o možnosti ur čité formy ekonomické expanze do okolních stát ů, ostatn ě není nic nep řirozeného. Skute čnost, že taková situace m ůže vést k nedorozum ění, pokud jde o národní uv ědom ění a suverenitu zainteresovaných zemí, také není nic nepochopitelného. Pro desetiletí p ředcházející Revoluci bylo charakteristické upev ňovaní amerického vlivu a spolu s tím i nar ůstající kubánská nespokojenost s ekonomickými výkyvy, které tato situace p řinášela. Americká dominance na tomto karibském ostrov ě byla svého času všudyp řítomným jevem, který zasahoval do hospodá řské a politické sféry života na každodenní bázi. Silné ekonomické vazby obou zemí mohou být velmi snadno demonstrovány faktem, že z veškerých amerických investic v regionu Latinské Ameriky se v roce 1929 tém ěř 30 %
2 Americké investice se výrazn ě zvyšovaly již od druhé poloviny 19. století a od roku 1875 hrály Spojené státy úst řední roli v kubánské ekonomice. Kolem roku 1895 americké investice dosahovaly rozsahu v rámci cca 50 mil. USD. Tato situace vedla k tomu, že americké obchodní kruhy v po čátcích kubánské snahy boje za nezávislost zvažovaly dokonce podporu Špan ělska. Zájmem USA bylo na ostrov ě zachovat co nejstabiln ější prost ředí, které by neohrožovalo zisky amerických investor ů (Navarro:1998). 3 Po p ředcházejících neúsp ěšných pokusech o osamostatn ění se po válce, pro jejíž finální fázi se vžilo ozna čení „The Splendid Little War“, stala Kuba formáln ě nezávislou a to za zásadního p řisp ění amerických sil. I když měla být na ostrov ě na základ ě tzv. Tellerova dodatku (1898) zaru čena samostatná vláda, mírovou smlouvou (tzv. Pa řížská mírová smlouva) uzav řenou mezi USA a Špan ělskem v roce 1898 v podstat ě dochází k americké okupaci ostrova (Aquilar in Bethell:36-37:1993). Nacionalistická verze této části kubánské historie zní tak, že Spojené státy intervencí zabránily vzniku samostatné Kuby. 4 Dodatek poskytoval USA možnost „intervence v případ ě, že by došlo k ohrožení kubánské nezávislosti, a k udržení adekvátní vlády pot řebné k ochran ě života, majetku a individuálních svobod“ ( čl.III Platt Amandment).
5 z nich nacházelo práv ě na Kub ě5 (Ruiz:33:1968). V ětšina z nich byla situována v cukrovarnictví, což zp ůsobovalo, že kubánská ekonomika byla velmi jednostrann ě zam ěř enou 6 a citlivou na výkyvy cen cukru. Fakt, že byl kubánský cukr exportován p ředevším do USA, činil Kubu velmi snadno zranitelnou v případ ě, že by se Spojené státy rozhodly využít této výhody k prosazení nátlaku na kteroukoliv z kubánských vlád. Nedostate čně diverzifikovaná ekonomika ale nebyla zdaleka jediným problémem, který sužoval kubánskou spole čnost. Na ostrov ě byly velmi patrné nejen rozdíly mezi jednotlivými provinciemi, ale i mezi venkovským a městským obyvatelstvem. Byla zde úzká vrstva obyvatel, jež dokázala z obchodu s USA dob ře prosperovat, a zbytek spole čnosti, který nem ěl možnost nijak profitovat z úzkých ekonomických vazeb obou zemí. Takto strukturovaná spole čnost se stala již v dob ě vlády Gerarda Machada (1925-1933) živnou půdou pro vzr ůstající nacionalistické cít ění a pokusy zvrátit nastavenou situaci byly podporované i dopadem celosv ětové hospodá řské krize. Republika ke konci Machadova působení ve funkci prezidenta byla oligarchií sp ějící ke svému nevyhnutelnému zániku i přesto, že se prezident v dob ě svého nástupu do funkce t ěšil oblib ě a jeho režim podpo ře ze strany USA (Lecuona:1990). Kuba m ěla od po čátku 20. století jen velmi málo zkušeností se stabilní a demokratickou vládou. A v podstat ě s žádnou vládou, jejíž p ůsobení by bylo alespo ň částe čně nezávislé na amerických zájmech. Za jedinou a velmi krátkou výjimku lze snad považovat období v roce 1933, kdy se stal prezidentem Ramón Grau San Martín 7. Jeho vláda, která ale trvala pouhé čty ři m ěsíce, se pokusila o zavedení celé řady ekonomických a sociálních reforem. V neposlední řad ě došlo také k jednostrannému vypov ězení Plattova dodatku (Kaplowitz:17:1998). K neúsp ěchu Grauova režimu p řisp ělo nejen to, že jeho vláda nebyla uznaná ze strany USA8, ale také skute čnost, že osobou, která stála v pozadí d ění na politické scén ě čím dál tím výrazn ěji, se stal do té doby nevýrazný Fulgencio Batista
5 Více amerických investic bylo jen ve Venezuele (Johnson:1965). 6 Většina ostatních hospodá řských plodin, které se zde také pěstovaly, ani nesta čily pokrýt spot řebu a musely být dováženy. 7 I když revoluce z roku 1933 bývá v sou časné oficiální kubánské historiografii ob čas dezinterpretována jako výrazn ě inspirovaná myšlenkami marxismu, reformy, o které se pokoušela Grauova vláda, byly umírn ěného charakteru (Martínez:2000; Sena:2010). Oproti tomu p ři druhé p říležitosti stanout v čele státu (1944) nev ěnoval již Grau reformám pozornost a jeho vláda se stala jen další úplatnou v řad ě (Kaplowitz:1998:21). 8 Ostatn ě vláda se do čkala navázaní diplomatických vztah ů pouze s omezeným množstvím p řevážn ě latinskoamerických zemí a její neúsp ěch není možné p řičítat absenci amerického diplomatického uznání.
6 y Zaldívar. Americký p řístup byl odrazem ned ůvěry v Gra ův režim, ale stejn ě tak i snahou dostát tehdy nov ě deklarované politice dobrého sousedství. Spojené státy m ěly díky Plattovu dodatku možnost na Kub ě intervenovat, ale takový postup by se s nejvyšší pravd ěpodobností do čkal negativní odezvy ze strany jiných latinskoamerických zemí. Revoluce z roku 1933 se tak stala testem, nakolik byl nov ě zvolený p řístup americké administrativy pouze n ěč ím deklarovaným a nakolik šlo skute čně o snahu zasahovat do vnit řních záležitostí sousedních stát ů co nejmén ě. Navzdory tomu, že se z amerického úhlu pohledu tehdejší Grauova vláda jevila jako radikáln ě levicová 9 a snad se i částe čně uvažovalo o ozbrojené intervenci, nakonec Spojené státy od takového kroku v zájmu zachování si neutrálního p řístupu ustoupily (Cronon:1959:543-544). Oproti tomu rozhodnutí nenavázat diplomatické vztahy s Grauovou vládou je možné chápat jako d ůkaz o tom, že americká administrativa si cht ěla zachovat zna čný podíl vlivu na d ění na ostrov ě a spíše než vojenskou intervenci k tomu cht ěla využívat jiných prost ředk ů. Americká strana sledovala situaci na Kub ě se zna čným znepokojením již od po čátku roku 1933. Tehdejší speciální zmocn ěnec prezidenta pro Kubu Sumner Welles podporoval politiku dobrého sousedství a zasazoval se o rozvíjení ekonomické spolupráce. A zpo čátku se snažil o dosažení dohody mezi Machadem a opozicí (FRUS:1933). „Revoluce“ a následný p řevrat ze zá ří 1933 byly dílem nespokojenosti nap říč politickým i sociálním spektrem a staly se jedním z významných mezník ů v kubánských dějinách. Byly odrazem touhy po řešení neut ěšené sociální situace zna čné části obyvatel.
2.1. Triumf revoluce a odchod Batisty
Fulgencio Batista y Zaldívar stál v pozadí poltického d ění na Kub ě od p řevratu v roce 1933 a od chvíle kdy padla Grauova vláda, na n ěj m ěl teoreticky nep řetržitý vliv 10 . Oficiáln ě byl v čele zem ě sice jen v letech 1940 – 1944 a pozd ěji od pu če v roce 1952 11 až do svého nuceného odchodu na p řelomu roku 1958, ale jeho vliv byl bezpochyby zna čný i v dob ě, kdy oficiáln ě nezastával prezidentský post (Whitney:2000). Jeho vláda byla do ur čité míry zpo čátku charakterizovaná řadou reformních snah, ostatn ě ústava z roku 1940 byla
9 Jevila se tak p ředevším americkým investor ům na Kub ě, Sumner Welles tehdejší situaci na ostrov ě sice vnímal kriticky, ale rozhodn ě se nedomníval, že jde o komunisticky inspirovaný převrat (FRUS:1933:377). 10 Ten si uchovával díky svému vlivu na armádu. 11 Tentokrát se na prezidentský post nedostal vít ězstvím ve volbách, ale politickým p řevratem.
7 považována za jednu z nejpokrokov ějších v tehdejší Latinské Americe 12 . Ale i p řes tyto pokusy o vytvo ření sociáln ě spravedliv ějšího státu, se proti jeho osob ě a jeho p řívrženc ům formovala opozice ješt ě p řed rokem 1952. Její nejviditeln ější formou bylo založení politické strany Ortodoxo 13 . Nespokojenost s režimem Fulgencia Batisty za čala dosahovat celorepublikových rozm ěrů po pu či v roce 1952. Jeho tehdejší uzurpace moci, vedoucí k vojenské diktatu ře, byla vnímá jako čist ě sobecký akt, který m ěl sloužit p ředevším k vlastnímu prosp ěchu. Režim, stejn ě jako n ěkteré p řed ním, sahal k represivním opat řením proti obyvatel ům, p ři pokusech utišit vlny nespokojenosti spojené s korupcí a ekonomickými problémy zem ě. Problém s jeho vládou tkv ěl také v tom, že krom ě armády se nebyl schopen identifikovat s žádnou částí spole čnosti, která by se za n ěj postavila. B ěhem posledních m ěsíc ů u moci, v dob ě kdy jeho oponenti využívali silného národního uv ědom ění populace, se od n ěj distancovaly bohaté vrstvy i oby čejní lidé. Došlo k postupné radikalizaci spole čnosti, nár ůstu aktivit guerillového hnutí a k neúsp ěšnému útoku na kasárny Moncada (1953). Na politickou scénu zem ě se dostává Fidel Castro 14 . Batista se dlouhou dobu t ěšil podpo ře ze strany USA 15 . Spojené státy se snažily chránit své investice na ostrov ě. Pravd ěpodobn ě nepodce ňovaly význam guerillového hnutí, které rozhodn ě nedisponovalo potenciálem 16 , aby fyzickou silou bylo schopno p řed čit Batistovi dlouho naklon ěnou armádu. Co spíše z ůstalo podcen ěno, byla podpora, které se guerillovému hnutí postupn ě dostávalo od obyvatelstva (Benjamin:1990:141-142). K prosp ěchu USA nesloužila ani nejednotnost názor ů ohledn ě p řístupu k diktátorovu režimu. Názory na to, jak se vypo řádat s Batistou, se pohybovaly v rozmezí od ozbrojené intervence až po vytvo ření prozatímní vlády, která by se skládala z opozice v ůč i Batistovi i Castrovi. Nejednotnost názor ů omezovala americké možnosti zasáhnout do nestabilní situace
12 Byla snahou o nalezení sociální spravedlnosti za pomoci ekonomických reforem. Zahrnovala mimo jiné články o pozemkové reform ě, ve řejném školství, zachování kulturních hodnot atd. (Kubánská ústava z roku 1940). 13 Jinak také PPC – Partido del Pueblo Cubano, jejímž aktivním členem byl i Fidel Castro Ruz. 14 I když skon čil útok porážkou povstalc ů, je považován za politické vít ězství. Castrova tehdejší obhajovací řeč uvedla „La historía me absolverá“ do pohybu síly, které vedly k pozd ější prom ěně spole čnosti. 15 Jedním z d ůvodu této podpory byl Batist ův tvrdý postup proti komunistické stran ě a její postavení mimo zákon. Akt, který mohly Spojené státy v po čátcích studené války jedin ě p řivítat (Benjamin:1990:121). 16 Pozd ější propaganda a dezinterpretace úsp ěchu člen ů Hnutí 26. července by mohla vést k p ředstavám, že Hnutí bylo od po čátku radikální.
8 zp ůsobem, jež by p řinesl řešení ve prosp ěch amerických zájm ů. Wayne Smith poukazuje nap říklad na to, že tehdejší americký velvyslanec 17 na Kub ě zastával v ůč i Batistovi mnohem smí řliv ější názor než Ministerstvo zahrani čí, které vid ělo jeho odchod jako klí č k řešení situace na Kub ě (Smith:1988:20-21). Tento nesoulad m ěl sv ůj podíl viny na tom, že k prosazení umírn ěných sil na politické scén ě nikdy nedošlo. V po čátcích Revoluce Spojené státy nevnímaly Castra jako hrozbu, ale spíš byl pro n ě zt ělesn ěním požadavků nespokojené kubánské mládeže (Guerra:1958:FRUS:30). Postupem času za čínají USA sv ůj postoj přehodnocovat. P řisp ěly k tomu i únosy amerických ob čan ů rebely a obavy z ší ření komunistických idejí mezi Castrovými p řívrženci. Jediným prakticky demonstrovaným výrazem nesouhlasu ze strany USA se stalo uvalení zbrojního embarga v březnu 1958. V situaci, kdy kubánské ozbrojené síly byly významn ě závislé na podpo ře ze strany USA, je logické, že taková forma nátlaku m ěla za cíl limitovat potenciál ozbrojených sil (Morley:1987:58). Z paktu v Caracasu, podepsaného v červenci 1958 významnými p ředstaviteli opozice proti Batistovi, je patrné, že zbrojní embargo nepovažovali za dostate čné omezení americké vojenské pomoci diktátorovi. I když to bylo částe čně bezzubé řešení, které ve své podstat ě žádný v ětší p řínos nem ělo, Spojené státy m ěly jen omezené možnosti jak reagovat. V první řad ě si v této dob ě ješt ě nikdo nemohl být jistý tím, kam p řípadné svržení diktatury povede a jakákoliv ozbrojená akce ze strany USA by jen nahrávala t ěm, kte ří interpretovali USA jako velmoc, jež nemá zájem na sociální spravedlnosti a neváhá potla čovat práva suverénních stát ů. Taková byla úst řední teze t ěch, kte ří kalkulovali s antiamerickým cít ěním v kubánské spole čnosti (McPherson:2006:196). A z velké části s ním v pr ůběhů boj ů proti Batistovi operovaly tém ěř všechny části opozice. Opozi ční hnutí v ůč i režimu se formovala z různých spole čenských vrstev a jejich charakteristikou byla velká rozt říšt ěnost a neschopnost domluvit se na jednotném postupu. Část hnutí m ěla své ko řeny již v bojích proti „ machadatu “, zbylá uskupení reagovala až na Batist ův režim. Problematika samotného kubánského povstání je pom ěrn ě složitá. Jen pokud jde o samotné Hnutí 26. července, existuje řada nevyjasn ěných otázek. Jedná se nap říklad
17 Velvyslanec Earl Smith, v řad ě depeší zaslaných b ěhem roku 1958 Ministerstvu zahrani čí vyjad řuje svoji důvěru ve fakt, že ke konání voleb, jež by byly řešením pro nar ůstající nespokojenost, m ůže dojít i za Batistovy přítomnosti (FRUS:1958).
9 o otázky: jaký byl vlastn ě vztah mezi „ llano “ a „ sierrou “18 , zda bylo povstání od svého po čátku komunistické, jestli by s výrazn ější podporou jiných skupin vystupujících proti Batistovi 19 dosp ělo k odlišnému výsledku. P ři pohledu na n ěkteré z dokument ů vydané Hnutím 26. července, a ť už jde o samotný Manifest ze Sierra Maestry či p ředcházející dokumenty, se jeho ideologie za komunistickou ozna čit nedá, spíše se dá mluvit o jistém typu idealismu volajícím po svobod ě a spravedlnosti pro národ (Sierra Maestra Manifesto:1957). Jedna z mála shod souvisí s faktem, že to, s čím Fidel Castro a jeho nejbližší okruh operoval, bylo antiamerické cít ění, odpor v ůč i Batistovi a pon ěkud idealistické volání po sociální spravedlnosti a skute čně nezávislém státu. Všechny tyto apely ale mají své ko řeny mnohem hloub ěji než v období samotného povstání z let 1952-1959 (Ortega:1970 srov. Sweig:2002, Wright:2001). Castr ův triumfální p říchod do Havany v lednu roku 1959 byl tedy částe čně výsledkem nespokojenosti obyvatelstva sahající dál než k Batistovu režimu. Při pohledu na ostatní latinskoamerické zem ě nebyla Kuba v té dob ě, pokud se díváme na ekonomické a sociální faktory, adeptem na sociální revoluci. Podle t ěchto m ěř ítek pat řila spíše k těm rozvinut ějším zemím v regionu 20 (Wright:2001). Problémy, které bylo nutno řešit, se týkaly p ředevším pozemkové reformy, distribuce p říjm ů obyvatelstva, školství a jednostrann ě zam ěř eného zem ědělství.
18 Pod pojmem „llano“ se ozna čuje m ěstská část povstání, zajiš ťující guerillovému hnutí v Sierra Maest ře především organiza ční podporu. Nap říklad dle (Escalona in Horowitz, Suchlicki:2003) byl podíl „llano“ na úsp ěchu Revoluce zásadní a pozd ěji komunistickou propagandou znehodnocený. Pozoruhodný vhled do problematiky nabízí nap ř. Julia Sweig ve své knize Castro and the Cuban Underground. 19 Mezi další významné uskupení bojující proti Batistovi pat řilo nap říklad Directorio Revolucionario, Resistencia Civica, Federación Estudiantíl Universitaria atd. 20 Pokud si pozd ěji „Revoluce“ p řisuzovala zásluhy na takových v ěcech, jako rozvoj školství a zdravotní pé če pro každého, je nutné si uv ědomit, že v těchto ohledech zem ě nebyla na regionální pom ěry nijak zaostalá ani před Revolucí. Naopak pokud se revolu ční p řevrat zpo čátku t ěšil tém ěř masové podpo ře, následující vlna odp ůrc ů se zformovala rychle a zemi v prvních emigra čních vlnách opoušt ěly hlavn ě vzd ělané elity, což zp ůsobovalo problémy se zajišt ěním chodu školství a zdravotnictví.
10 3. Konec diplomatických vztah ů a za čátek embarga
Nástupem Fidela Castra k moci se z větší míry nepo čítalo s tím, že vzájemné vztahy obou zemí, které se t ěšily jistým kontroverzím, dosp ějí k ješt ě kontroverzn ějšímu konci. Po čáte ční o čekávání ur čit ě zahrnovala zájem na pokra čující spolupráci u mnoha ú častníku opozice v ůč i Batistovi i na americké stran ě. Diskuze o tom, zda to byly Spojené státy, kdo svým ekonomickým nátlakem uspíšily kubánské sblížení se Sov ětským svazem, či zda byli přední p ředstavitelé kubánské revoluce odjakživa oddáni myšlenkám marxismu – leninismu jsou dodnes otázky bez jednozna čné odpov ědi. Jisté je jen to, že na vývoji vztah ů obou zemí po roce 1959 m ěly nesporný vliv dekády p ředcházející tomuto datu. Navzdory debat ě, kdy a kv ůli čemu se Kuba stala státem v němž se ujal komunistický totalitní systém, není pochyb o tom, že již od prvních dní následujících po odchodu Batisty Kuba nejspíš nesm ěř ovala k demokracii. D ůkazem o tom m ůže být už jen fakt, že se Fidel Castro ujal moci a postupn ě ji centralizoval, aniž by došlo k uskute čnění svobodných voleb 21 . Jakékoliv interní nesouhlasy s cestou ke komunismu byly eliminovány a do konce roku 1959 už na svém postu nesed ěl ani jediný umírn ěný ministr 22 (Matos:1987). Kuba postupn ě nastoupila na cestu naprosté eliminace soukromého sektoru 23 a devastace ob čanské spole čnosti. Revolu ční propaganda za čala zasahovat do života ob čan ů od mate řských škol až po univerzity. V této dob ě se v exilu za čínají formovat první skupiny odp ůrc ů Castrova režimu 24 . Kubánský exil, situovaný v USA především na Florid ě, v období navazujícím t ěsn ě na vít ězství Revoluce po čítal s tím, že odchod z Kuby je jen do časnou záležitostí. Jejich následná deziluze dala postupn ě vzniknout uskupením, které zastávají nekompromisní anticastrovský a antikomunistický postoj až do dnešních dní 25 .
21 Tato centralizace moci a postupná eliminace opozice neprobíhala bez vnit řních nepokoj ů. Ozbrojený odpor vůč i režimu na ostrov ě p řetrvával až do roku 1968. A čkoliv k danému tématu existuje málo zdroj ů, a ješt ě mén ě objektivních, pro p ředstavu m ůže posloužit nap ř. Enrique Encinosa - Escambray la guerra olvidada. 22 V tomto období se od Castra odvrací i lidé z jeho blízkého okruhu, kte ří se pozd ěji stali významnými představiteli exilového disentu jako nap ř. Hubert Matos. 23 Nucené znárod ňování p řicházelo postupn ě. Kuba m ěla p řed Revolucí docela rozvinutý soukromý sektor a jeho eliminace trvala až do konce šedesátých let. 24 Zajímavostí je, že v dob ě boj ů v Sierra Maest ře to byl kubánský exil v USA, kdo často podporoval Hnutí 26. července. 25 Vznikla řada ozbrojených skupin, které se pokoušely operovat na Kub ě ale i v USA. Ty nejradikáln ější z nich měly na sv ědomí i řadu teroristických útok ů. Struktura a složení t ěchto skupin byla pom ěrn ě široká. Svého času existovalo p řes sto r ůzných uskupení zam ěř ených na ozbrojenou formu boje.
11 Během m ěsíc ů následujících po diplomatickém uznání nové kubánské vlády 26 ze strany USA v lednu 1959 p řišlo období velkých reformních zm ěn, z nichž jednou z nejvýznamn ějších byla agrární reforma 27 . Z kubánské strany bývá práv ě toto období interpretováno jako za čátek konce americko – kubánských vztah ů. V období, jež p ředcházelo agrární reform ě, se americká strana domnívala, že bude možné zachovat dobré vztahy s revolu ční vládou a že americké investice na ostrov ě nejsou ohroženy (FRUS:1959:401). Americká reakce na znárodn ění majetku se z po čátku nesla p ředevším v duchu zajišt ění kompenzací. V případ ě, že by došlo k zajišt ění adekvátního vyrovnání, by snad mohla být americkou stranou reforma akceptována. Nicmén ě tak se nikdy nestalo a dá se domnívat, že v této dob ě ješt ě existující prostor pro smírné východisko ze situace se stával limitovaným (Smith:1988:44-45).
3.1. Po čátky ekonomického nátlaku
Americká administrativa postupn ě za čala používat formy ekonomického nátlaku, které předcházely uvalení samotného embarga, k tomu, aby donutila kubánskou stranu p řehodnotit zapo čaté zm ěny. Za čínala se utvá řet politika, která je jedním z úst ředních sporných bod ů vztah ů obou zemí až do dnešní doby. Po čáte ční ekonomické nátlaky spo čívaly p ředevším v omezení kvóty na nákup kubánského cukru a pozastavení zahrani ční pomoci. Dalším významným krokem, který navazoval na obchodní dohodu Kuby se SSSR 28 , byl zákaz zpracovávání sov ětské ropy americkými rafineriemi na Kub ě29 . Odpov ědí na to bylo pokra čování ve znárod ňování nejen amerického majetku. Ob ě zem ě tak zapo čaly sérii krok ů, které velmi rychle vedly k výraznému zhoršování vztah ů a položily základ p řekážkám v jejich normalizaci až do dnešních dní. V říjnu 1960 došlo k uvalení embarga zakazujícího veškerý americký export krom ě potravin a lék ů (Smith:1988:57). Americký export na Kubu ale výrazn ě poklesl již v měsících p ředcházejících zahájení sankcí a to jako d ůsledek kubánského
26 Ta byla pom ěrn ě umírn ěná a zahrnovala členy z různých politických stran. 27 Spo čívala v limitu vlastnictví p ůdy na maximální vým ěru 403 hektar ů, znárodn ění všech farem a znemož ňovala vlastnictví p ůdy cizím státním p říslušník ům. V tomto sm ěru nebyli znevýhodn ěni jen ameri čtí ob čané, ale všichni cizinci (Dominguéz:1978:143). Americká strana se zpo čátku také obávala efektu agrární reformy na kubánskou ekonomiku a produkci cukru (FRUS:1959:513). 28 Kuba se v dohod ě se SSSR uzav řené v únoru 1960 zavázala nakupovat až jednu polovinu ze svého veškerého importu ropy práv ě od SSSR (Kaplowitz:1998:38). 29 Sov ětskou ropu ale odmítly zpracovávat i rafinérie vlastn ěné evropskými spole čnostmi.
12 ekonomického po čínání (FRUS:1960:1083). Snahou amerického ekonomického nátlaku v tomto období bylo chránit americké investice. Zájmem bezpochyby bylo, aby režim přehodnotil zapo čaté reformy. Ekonomický nátlak se jevil jako logický krok, pokud se americká strana necht ěla uchýlit k intervenci. I když v prvních m ěsících byl americký p řístup v ůč i Kub ě navenek relativn ě opatrný, prezident Dwight Eisenhower již v této dob ě operoval s možností vojenské intervence a s podporou odp ůrc ů režimu v exilu i na ostrov ě. Tyto plány z ůstaly mimo širší pov ědomí až do doby, kdy již nezastával prezidentský ú řad (Haney;Vanderbush:2005:14-15). Tehdejší americká administrativa musela vyvažovat sv ůj p řístup mezi situací, kdy p říliš benevolentní přístup mohl podpo řit další p řípadné ší ření komunismu v regionu a p říliš rázné kroky by vedly k eskalaci situace. V atmosfé ře vzájemného antagonismu, která se mezi ob ěma zem ěmi vytvo řila, bylo velmi t ěžké postupovat racionálním p řístupem. Na jakýkoliv krok, který m ěl být z americké strany p řekážkou pro prosazení komunismu a sbližování se Sovětským svazem, navazovala kubánská reakce, jejímž primárním cílem bylo dát Spojeným stát ů dostate čně najevo, že Kuba je odhodlána se svému „imperialistickému“ sousedovi nepoddat, i kdyby to m ělo stát cokoliv. Ekonomický nátlak na Kubu z americké strany a kubánské sbližování s východním blokem nakonec vedl k tomu, že ob ě zem ě v lednu roku 1961 nap řed omezily své diplomatické vztahy na minimum a Spojené státy posléze uzav řely svoji ambasádu v Havan ě30 . Ekonomické embargo bylo rozší řeno o zákaz americkým ob čan ům cestovat na Kubu (Kaplowitz:1998:42). Další americkou snahou, která m ěla vést k izolaci Kuby, byly iniciativy v rámci Organizace amerických stát ů (OAS). I p řesto, že se zpo čátku nesetkaly s rozsáhlou podporou od ostatních stát ů31 , USA nep řestaly usilovat o to, aby na Kubu byly uvaleny sankce i v rámci OAS (Gleieses:1995:5). Americká strana si cht ěla pro sv ůj postoj zajistit co nejširší podporu mezi latinskoamerickými zem ěmi. Státy Latinské Ameriky ale nezastávaly v ůč i Kub ě ani zdaleka jednotné stanovisko 32 . V návaznosti na kubánské vylou čení z organizace v únoru 1962 Fidel Castro p řednáší na nám ěstí Revoluce tém ěř dvouhodinovou řeč, tzv. druhou deklaraci z Havany 33 . Jejím
30 Došlo k tomu na popud Fidela Castra po výbuchu bomby v Havanském p řístavu a obvin ění, že americká ambasáda činu napomáhala. Castro nap řed vyzval k omezení po čtu zam ěstnanc ů, posléze USA reagovaly úplným uzav řením ambasády. Náležitosti americké ambasády byly posléze p řevzaty Švýcarskou ambasádou. 31 Výsledkem první iniciativy byla jen slabá rezoluce v podob ě Deklarace ze San Jose. 32 Nejv ětším oponentem v rámci OAS proti řešení prosazovanému z americké strany bylo Mexiko. 33 První deklarace z Havany p řednesená v roce 1960 byla odpov ědí na Deklaraci ze San Jose.
13 obsahem je řada narážek na negativní dopad americké p řítomnosti v regionu Latinské Ameriky, na kapitalismus jako p řekážku rozvoje spravedlivé spole čnosti. P ředevším ale definuje i pot řebu Latinské Ameriky vzít si p říklad z kubánské revoluce. Poskytuje tak základ kubánské zahrani ční politiky, p ředstavu o tom, že zem ě se musí osvobodit od imperialistické nadvlády. Deklarace je i dobrou ukázkou, jak moc byla Castrova rétorika namí řená proti USA agresivní (Segunda Declaración de La Habana). Do tohoto období zapadá také postupné kubánské sbližování se Sov ětským svazem. I když k tomu dochází dlouho p ředtím, než centráln ě plánovaná ekonomika zdiskreditovala sama sebe, je to akt z kubánské strany p řinejmenším pozoruhodný. Zatímco ze strany Sov ětského svazu nešlo o nijak p řekvapivý krok, ale o logický po čin v rámci velmocenského soupe ření a snahu narušit americké zájmy, z kubánské strany to už tak jednozna čně nevyznívá. I p řesto, že sblížení s východním blokem bylo nejjednodušší, ne-li jedinou cestou jak konfrontovat ekonomické sankce ze strany USA, byl to ur čit ě i krok, který p řinášel rizika. Jestliže vždy byla kubánská ekonomika velmi úzce spjata s tou americkou a to bylo předm ětem kritiky, jediné čemu se jí po ekonomickém sblížení se Sov ětským svazem poda řilo docílit bylo vybudování nové ekonomické závislosti. Navíc na státu, který byl geograficky a kulturn ě zna čně vzdálený. Nikdo nedisponoval takovými kapacitami, aby v té dob ě předpokládal rozpad východního bloku, ale zdá se až neuv ěř itelné, s jakou dobrovolností se Kuba do tohoto nerovného partnerství uvrhla. Oproti tomu p řijetí sov ětského typu řízení státu trvalo Kub ě o n ěco déle, než by se dalo p ředpokládat, což m ůže být dáno tím, že Castrovy po čáte ční zám ěry v regionu byly pom ěrn ě zna čné a nebyly až tak v souladu s těmi sov ětskými. Stejn ě tak kubánská verze komunismu byla odlišná. Fungování celého systému bylo vždy velmi siln ě spjato s osobou Fidela Castra, potažmo úzkou vrstvou jeho blízkých. Schválení kubánské socialistické ústavy v roce 1975 je výsledkem částe čné revize kubánských zahrani čněpolitických snah a p řiblížení se sov ětskému modelu, kdy je moc více institucionalizovaná (González:1975). Ale i p řesto po celou studenou válku z ůstala kubánská verze socialismu obohacena o jistou dávku nacionalismu, která bránila tomu, aby se ostrov zcela ideologicky pod řídil Moskv ě. To svou kritikou SSSR ve svých projevech vyjad řoval i sám Castro. Vztah mezi Moskvou a Havanou byl v tomto sm ěru odlišný od jiných sov ětských spojenc ů34 .
34 Nelze si ale d ělat ani p řílišné iluze o „nezávislosti“ Kuby. Nap říklad schválením sov ětské invaze do Afghánistánu Kuba diskredituje svoji pozici v rámci Hnutí nezú častn ěných.
14 3.2. Prohloubení krize
Administrativa Johna F. Kennedyho zd ědila, co se tý če Kuby, situaci, na které se dalo reáln ě zm ěnit jen velmi málo. Hlavním cílem administrativy prezidenta Eisenhowera bylo destabilizovat kubánský režim natolik, aby byl zajišt ěn jeho konec a následující americké administrativ ě nezbývalo než v tomto cíli pokra čovat. V tomto duchu byla realizována i nevyda řená invaze kubánských emigrant ů v dubnu 1961 v Zátoce sviní naplánovaná ješt ě v pr ůběhu p ředcházející administrativy. D ůvod ů, jež p řisp ěly k jejímu neúsp ěchu, je mnoho, ale jedním z hlavních byl pravd ěpodobn ě ten, že v této dob ě byla podpora Fidela Castra a jeho režimu mezi obyvatelstvem tak silná, že jakékoliv řešení p řicházející „z venku“, bylo velmi těžké, ne-li nemožné, prosadit (Smith:1988:69). Kromě této p řekážky se poukazuje na to, že problémem nebylo ani tak to, že by CIA m ěla mylné p ředstavy o interní situaci na ostrov ě, ale k schválení neúsp ěšné operace došlo na základ ě odlišných p ředstav CIA a prezidentovy administrativy (Gleieses:1995). Další auto ři poukazují na fakt, že Kennedy sám sob ě nachystal nezávid ěníhodnou situaci, když ve své p ředvolební kampani prosazoval podporu kubánské opozici v jejích snahách svrhnout Castra (Morley:1989). I po neúsp ěchu v Zátoce sviní z ůstal hlavní cíl americké administrativy svrhnout kubánský režim a v následujících letech byla uskute čněna řada menších ozbrojených akcí, které k tomu m ěly p řisp ět35 . Neúsp ěch operace v Zátoce sviní byl zna čným p řísp ěvkem k antiamerické rétorice Fidela Castra a dodnes jí slouží. Zmínky o poražené imperialistické invazi jsou i po padesáti letech vd ěč ným materiálem pro komunistickou propagandu. Dalším krokem, který m ěl napomoct pádu režimu po neúsp ěšné akci, bylo zesílení ekonomických sankcí. V zá ří 1961 americký kongres schválil opat ření, které zakazovalo podporu stát ům, které pomáhaly Kub ě, pokud taková podpora nebyla v národním zájmu USA. Embargo bylo založeno na zákonu Trading With The Enemy Act 36 . Tím daly USA najevo, že považují kubánský režim za bezpe čnostní hrozbu (Kaplowitz:1998:47-48). B ěhem
35 V roce 1962 bylo na r ůzné tajné operace utraceno p řibližn ě 50 milion ů USD. P řípravy sabotáží a ozbrojených akcí byly částe čně sjednoceny pod programem operace Mongoose (Brenner:1990:119). 36 Invokace embarga v rámci Trading With The Enemy Act p řinášela celou řadu problém ů. Kubánská aktiva v USA byla relativn ě malého rozsahu, a p ředevším to zp ůsobilo problémy s financováním anticastrovské opozice. To byly hlavní d ůvody pro č k této alternativ ě nep řistoupila p ředcházející administrativa (FRUS:1960:1083).
15 Kennedyho administrativy tedy došlo k ješt ě v ětšímu p řitvrzení nátlaku na kubánský režim 37 . Přístup USA krom ě toho, že vyprodukoval zna čné škody kubánské ekonomice, které ale byly relativn ě rychle vyváženy obchodem s východním blokem, nechtěně také nahrával kubánské stran ě. Všechny akce ze strany USA, a ť už šlo o ty ekonomické nebo ozbrojené, byly využity pro propagandu a posílení národního cít ění. Embargo bylo chyt ře využito k ospravedln ění ekonomických potíží a p říprav ě obyvatelstva na roky, kdy bude nutné ob ětovat mnoho pro to, aby Revoluce p řežila. Jestli se Kuba v předrevolu čním období jen t ěžko vyrovnávala s tím, že byla sou částí americké sféry vlivu a nesla s jistou nelibostí dopady tohoto vlivu, po nástupu Castra k moci byly USA vykreslovány jako národní nep řítel číslo jedna (Segunda Declaración de La Habana). Krom ě toho SSSR dokázal nep říznivé situace využít. Využil geografické blízkosti a ideologické vzdálenosti USA a v rámci americko – sov ětského soupe ření p řipravil sv ětu jednu z nejhorších chvil studené války v podob ě kubánské raketové krize, která se ale týkala spíše velmocenského soupe ření než samotných kubánsko - amerických vztah ů38 . Na druhou stranu si lze p ředstavit, že americká podpora menších ozbrojených akcí proti režimu a invaze v roce 1961 mohly být faktory, které p řisp ěly k tomu, že k raketové krizi v ůbec došlo.
37 Embargo bylo postupn ě rozši řováno o další zákazy týkající se dovozu kubánského zboží, anulování kubánské doložky nejvyšších výhod, zabrán ění kubánským lodím dopl ňovat palivo v amerických p řístavech apod. (Kaplowitz:1998:48-49). 38 I když na základ ě raketové krize byly ukon čeny pravidelné letecké linky mezi ob ěma zem ěmi.
16 4. Funk čnost embarga v pr ůběhu studené války
V d ůsledku zm ěn zapo čatých administrativou prezidenta Eisenhowera, kdy Fidel Castro prohlásil, že Revoluce byla vždy socialistická 39 , a definitivn ě tak uvrhl nejv ětší karibský ostrov do hlubin komunistického režimu, se z bývalých významných obchodních partner ů staly dv ě znep řátelené zem ě a hlavní formou jejich soupe ření se stala hospodá řská válka. Pokud zvážíme rozsah amerických investic na ostrov ě, bylo nevyhnutelné, že americká strana musela na znárodn ění majetku n ějakým zp ůsobem reagovat. Vzhledem k nepom ěru ozbrojených sil by kup říkladu strategické embargo m ělo, alespo ň na po čátku, nepatrný význam. A nebylo to omezení ozbrojených sil, které by bylo zájmem Spojených stát ů. Stejn ě tak jakákoliv pozitivní motivace by pravd ěpodobn ě nemohla v kubánském p řípad ě fungovat, protože po čáte ční nevraživá rétorika byla doménou Castra a nikoliv americké strany. Pozitivní motivace by tedy v tomto ohledu byla marnou snahou. Spojené státy m ěly p řed Revolucí na Kub ě zna čný ekonomický i politický vliv a práv ě toho se Castr ův režim mínil zbavit. Prohloubení ekonomické spolupráce nebylo tím, na co by režim p řistoupil. Hlavní překážky jež musí stát, který se rozhodl k použití ekonomického nátlaku překonat, jsou dle Mastanduna (1985) tyto: 1) domácí opozice, 2) získání podpory dalších stát ů a 3) zvážení odpov ědi sankcionovaného státu. Vzhledem k tomu, jakým zp ůsobem zacházel Castr ův režim s americkými investicemi na Kub ě, nebyla domácí opozice to, čeho by se americká strana musela obávat. Za daných okolností bylo nevyhnutelné n ějakým zp ůsobem jednat a pokud to nebyla ozbrojená akce, co mělo danou situaci zvrátit, pak to mohlo být ekonomické vy čerpání režimu. Pokud jde o mezinárodní podporu americkému embargu, v jeho po čátcích nebyl problém ani v tomto sm ěru. Zvlášt ě v období po raketové krizi bylo americké embargo ur čit ě ve zna čné části mezinárodního spole čenství obhajitelné a Spojené státy vydávaly zna čnou snahu, aby embargo bylo co možná nejvíce multilaterální 40 . Komunistická agrese a strach s ní spojený byly dostate čnými d ůvody pro obhájení postupu ze strany USA. Z tohoto úhlu pohledu se Kuba nacházela v situaci, kdy její vystavení ekonomickým sankcím mohlo p řinést o čekávané výsledky a nebýt možnosti najít únikovou cestu ze svízelné ekonomické situace v podob ě navázání p řátelství se Sov ětským svazem, je velmi
39 Stalo se tak b ěhem Castrova projevu kv ětnu 1961 (Castro:1961). 40 To se mnohdy da řilo úsp ěšn ě p řesv ědčením n ěkterých svých spojenc ů v NATO. Tímto zp ůsobem bylo zabrán ěno Řecku, Izraeli a dalším americkým spojenc ům, aby s Kubou obchodovali (Brenner:1990).
17 pravd ěpodobné, že by ekonomické embargo b ěhem prvních let m ělo o čekávaný efekt. Ale byla to práv ě reakce Kuby, co p řisp ělo k tomu, že výsledek amerických sankcí asi úpln ě nenaplnil americká o čekávání. Jak uvádí Mastanduno (1985), často to bývá práv ě zasažení „core values“, které vede k tomu, že stát sankcím nepodlehne. D ůležitým efektem byl v tomto ohledu i autoritativní typ vlády, který bezpochyby p řispívá k tomu, že se tyto státy se sankcemi vyrovnávají o n ěco snáze než demokracie, protože je pro n ě snazší vystavit obyvatelstvo ekonomickému strádání bez toho, že by docházelo k výrazným protest ům (Mastanduno:1985:505). V případ ě Kuby m ěly ekonomické sankce z americké strany tak enormní dopad, že asi nebyla jiná varianta, než se jim podvolit či vzdorovat úpln ě. Nakonec sblížení se SSSR bylo řešením kubánské situace. Jakákoliv jiná varianta ekonomické náhrady obchodu s USA v té dob ě ješt ě nep řipadala v úvahu. Nebýt studené války, ekonomická izolace mohla p řinést zcela odlišný efekt, než upevn ění kubánsko sov ětské spolupráce. A to hlavn ě vzhledem k tomu, že v ětšina technického vybavení v zemi v té dob ě pocházela práv ě ze Spojených stát ů. Bez studené války by zcela jist ě vedly ekonomické sankce k vy čerpání režimu.
18 5. Překážky narovnání vztah ů v pr ůběhu studené války a pokusy je p řekonat
Jakkoliv se dá p ředpokládat, že úplné narovnání vztah ů mezi ob ěma zem ěmi v pr ůběhu studené války bylo nemožné, už jen kv ůli kubánské p říslušnosti k zemím sp řízn ěným se Sov ětským svazem, existovaly momenty, kdy se mohlo zdát, že ke zlepšení vzájemných vztah ů dojde. Stejn ě tak zde byla i témata, o kterých byly ob ě strany nuceny jednat. Mezi taková pat řila nap říklad jednání spojená s kubánskou migrací do USA, pop řípad ě i snaha USA zajistit propušt ění politických v ězňů41 . Postavení kubánských emigrant ů v USA bylo vždy docela specifické. Roli v tom mohla sehrát řada faktor ů, ale pravdou asi bude, že s prvními uprchlickými vlnami a s gradujícím nep řátelstvím obou zemí asi nikdo netušil, že kubánská migrace do USA bude faktorem, který bude ovliv ňovat americkou vnit řní politiku ješt ě dlouho po rozpadu východního bloku. Relativn ě snadný p řístup k trvalému pobytu byl další snahou, jak konfrontovat kubánský režim pop řípad ě komunistické režimy celkov ě. Tento p řístup dal vzniknout situaci, kdy zna čná v ětšina lidí nesouhlasících s režimem, a ť už z ekonomických či politických důvod ů, zvolila rad ěji dobrovolný odchod ze zem ě a má částe čně za následek, že opozice, která by se jinak formovala vn ě režimu, v sou časnosti setrvává p řevážn ě v zahrani čí. Nelze ale opomenout, že kubánská migrace do Spojených stát ů má své ko řeny i v předrevolu čním období. Částe čně tedy šlo o zintenzívn ění jinak p řirozeného jevu. Je paradoxem, že p řístup, který m ěl v pr ůběhu studené války narušit komunistický režim, v sou časnosti částe čně p řispívá k jeho udržení, i kdyby to m ělo být jen finan ční podporou příbuzných na ostrov ě, kterou v ětšina emigrant ů dom ů posílá. První výrazn ější exodus sm ěrem k 90 mil vzdálenému pob řeží za pomocí plavidel všeho druhu p řišel v roce 1965 b ěhem doby, kdy Castro nechal otev řít malý p řístav Camarioca, aby všichni ti, kdo cht ěli odejít, tak u činili 42 . Zemi b ěhem m ěsíce opustilo zhruba pět tisíc lidí. Americká strana musela zvyšující se příliv uprchlík ů n ějakým zp ůsobem usm ěrnit a tak se hlavní náplní Johnsonovy administrativy ohledn ě Kuby stala problematika
41 Bylo to práv ě propušt ění asi 3000 politických v ězňů , které předcházelo krizi kolem Mariel (viz níže). 42 K odlivu obyvatel docházelo samoz řejm ě už i p ředtím. Zajímavou akcí byla nap říklad i operace Pedro Pan, kdy se v letech 1960-1962 do USA za pomocí katolické církve dostalo na 14 000 d ětí, jejichž rodi če byli odp ůrci Revoluce (www.pedropan.org).
19 imigrace 43 . Výsledkem bylo vydání Cuban Adjustment Act v roce 1966 44 . Na jeho základ ě mohli Kubánci, kte ří setrvávali ve Spojných státech alespo ň rok, požádat o trvalý pobyt. Takového privilegia se nedostalo žádné jiné skupin ě p řist ěhovalc ů do USA. (CRS Report) Mimo to byly v pr ůběhu let 1965 – 1973 na základ ě memoranda mezi ob ěma zem ěmi zavedeny tzv. Freedom flights, které usnadnily p říchod dalších desítek tisíc lidí. Další masov ější odliv kubánských ob čan ů p řišel v roce 1980 a částe čně kopíroval scéná ř z Camariocy. Castrovo rozhodnutí otev řít p řístav Mariel 45 a umožnit všem, kte ří necht ěli dále setrvat na ostrov ě, odejít, zastihlo americkou administrativu relativn ě nep řipravenou a m ělo být jistým typem odvety za to, že v mnohých p řípadech americká strana ne řešila únosy plavidel Kubánci snažícími se zemi opustit ke spokojenosti kubánské vlády (Smith:1988:200). Krom ě toho krize p řicházela v nep říznivém období napjatých vztah ů se SSSR kv ůli invazi do Afgánistánu a neblahé situaci v Iránu. Po n ěkolika letech, kdy vzájemné vztahy dosáhly ur čitého zlepšení a kdy odchod do exilu volilo menší množství lidí, není překvapením, že po čet lidí opoušt ějících Kubu byl pro USA šokem. Nápodobn ě když Castro mluvil o tom, že participace na Revoluci je dobrovolnou záležitostí, asi ne čekal, že po čet lidí přejících si odejít naroste do takových čísel (Castro:1980). Pr ůběh Mariel se stejn ě tak jako mnoho dalších událostí mezi ob ěma zem ěmi nesl v duchu hesla kdo vydrží víc. Jestli Spojené státy p říliv imigrant ů anebo se režim vydrží dívat, jak se Revoluce ot řásá ve svých základech. Kubánským emigrant ům žijícím v USA bylo dovoleno p řijet na Kubu a vyzvednout zde své příbuzné. Na špatn ě vybavených plavidlech a navzdory nep říznivému po časí b ěhem následujících šesti m ěsíc ů Kubu opustilo na 125 000 lidí, pro n ěž se ujal výraz „ marielitos “. Oproti dvou p ředešlým vlnám, lidé, kte ří opoušt ěli Kubu v roce 1980, již nepat řili ke vzd ělané elit ě, ale mnohdy šlo o chudší vrstvy opoušt ějící zemi p řevážn ě z ekonomických d ůvod ů (Nackerud:1999:186). Rozsah a problematická integrace „ marielitos “ spolu s faktem, že
43 I když i v pr ůběhu této administrativy došlo k přitvrzení embarga, když Ministerstvo obchodu zrušilo licenci povolující prodej lék ů a potravin na Kubu (Kaplowitz:1998:67). 44 V případ ě kubánského pohledu na emigraci je dob ře vid ět nesourodost, která v této otázce p řetrvává, a propagandu, která ji ze všech stran prostupuje. Zatímco Castro uprchlické vlny pov ětšinou vždy používal jako ur čitou formu nátlaku na USA, kup říkladu Ricardo Alarcón o Cuban Adjustmen Act hovo ří jako o „destabiliza ční zbrani“ (Alarcón:2003). 45 Situaci p ředcházel incident na peruánské ambasád ě, kdy se n ěkolik desítek Kubánc ů násilím dostalo na území ambasády a žádalo o azyl. Po čet lidí, kte ří obsadili ambasádu, vzrostl b ěhem n ěkolika málo dní na n ěkolik tisíc. Je zajímavé, že n ěkte ří Kubánci byli situací na ostrov ě tak deprimováni, že byli ochotni odejít v podstat ě kamkoliv a to i p řesto, že situace Kubánc ů, kte ří získali azyl t řeba v Peru, byla velmi složitá.
20 Castro doplnil exodus o cca 2500 lidí s kriminální historií a 500 mentáln ě nemocných, p řinesl po čátek p řehodnocení vst řícné politiky v ůč i kubánským imigrant ům (De Valle:2005) 46 . Příchod tak velkého množství lidí znamenal pro USA zna čnou zát ěž, ale jejich odmítnutí by jen nahrávalo kubánské stran ě. Castro v tomto ohledu využil odliv uprchlík ů, aby mohl pozd ěji oso čovat americkou stranu z neut ěšené situace tisíc ů lidí snažících se opustit ostrov a narážejících na legislativní p řekážky ze strany USA. Jeho neochota kooperovat a ustanovit přijateln ější formy migrace byla rozdílem oproti Camairoce, kdy se krize vy řešila docela rychle 47 . Americká strana musela balancovat v situaci, kdy jakékoliv pokusy o zastavení migrace se setkávaly s nesouhlasem ze strany kubánského exilu a kdy p řijetí tak velkého po čtu uprchlík ů znamenalo jisté ekonomické zatížení. Zatímco lidé p řicházející hledat lepší život do USA t řeba z Haiti 48 byli ve v ětšin ě p řípad ů repatriováni, na Kubánce se vztahoval předpoklad, že lidé p řicházející ze zemí s komunistickým režimem jsou uprchlíci na základ ě Immigration and Nationality Act. Ale v roce 1980 provizorn ě p řijatý Refugee Act tuto politiku preference lidí prchajících z komunistických zemí ukon čil a p řiblížil vnímání uprchlík ů konceptu OSN (Schreiter:2005). Symbolicky tím částe čně kon čí i jistá privilegia a osud mnoha lidí toužících dostat se do USA se zkomplikoval hlavn ě s příchodem další americké administrativy. Kubánská emigrace do USA v pr ůběhu studené války byla sice problémem a i p řesto, že existují názory, že to byl práv ě rozruch kolem Mariel,(Landau:1993) co stálo v cestě Cartrovu znovuzvolení, byl americký p řístup v ůč i kubánským uprchlík ům po celou studenou válku velmi vst řícný a prakticky nezaznamenal výrazn ějších zm ěn. Už ne tak konzistentní byly sociální skupiny, které v pr ůběhu studené války do USA přicházely.
46 Tyto v ětší odlivy obyvatel m ěly nepochybn ě vliv i na už tak disfunk ční kubánskou ekonomiku. Jak se dá předpokládat, žádná p ůvodní kubánská studie zabývající se problematikou odlivu pracovní síly a mozk ů není k dispozici. 47 Castro zm ěnil sv ůj postoj až ve chvíli, kdy zjistil, že p říliv tak velkého po čtu lidí ohrožuje Carterovo znovuzvolení a uv ědomil si, že republikánská administrativa Ronalda Reagana bude s nejv ětší pravd ěpodobností zastávat tvrdší p řístup. 48 Spolu s „marielitos“ p řiplulo do USA i n ěkolik tisíc Hai ťan ů.
21 5.1. Export revoluce
V pr ůběhu studené války byl jedním z hlavních problém ů, který znemožnil mnohá jednání, fakt, že Kuba prakticky v okamžité návaznosti na vít ězství Revoluce za čala uplat ňovat vliv v zemích p ředevším t řetího sv ěta. Jednou formou zahrani ční pomoci, respektive formou uplat ňování vlivu, která p řetrvala až do dnešních dní, byl „export“ léka řského personálu 49 . V pr ůběhu studené války to, co znepokojovalo mnohé americké administrativy, byla kubánská vojenská zapojení do mnoha konflikt ů v zemích t řetího sv ěta. Kubánská role byla v tomto sm ěru ojedin ělá. Pro relativn ě malý stát se zna čnými ekonomickými omezeními není až tak typické ší řit sv ůj vliv na jiných kontinentech. Ale Kuba vždy svým zp ůsobem v ěř ila, že revolucioná ři by m ěli podporovat ostatní revolu ční hnutí a touto myšlenkou byla ovliv ňována i její zahrani ční politika. Vliv samotné kubánské revoluce na d ění v Latinské Americe nebyl až tak marginální, jak by se díky její izolovanosti dalo p ředpokládat. Jak se domnívá Wayne Smith, Castrovým primárním cílem po triumfu Revoluce bylo ší ření svého vlivu v regionu a snaha získat alespo ň n ěco z americké sféry vlivu na svoji stranu (Smith:1988). Ale nikde v Latinské Americe nezaznamenala kubánská cesta k revoluci formou ozbrojeného odporu výrazn ější úsp ěch. Podpora revolu čních hnutí v regionu, jak si p ředstavoval Castro ší ření revoluce, byla doménou hlavn ě šedesátých let. Během Reaganovy administrativy kubánská podpora n ěkterým stát ům v regionu op ět narostla a stala se jedním z hlavních kontroverzních bod ů mezi ob ěma státy. Přes snahu prosazovat samostatnou zahrani ční politiku, byla od konce šedesátých let kubánská zahrani ční politika mnohem více p řizp ůsobena sov ětským pot řebám 50 . I p řes to, si Kuba nadále dokázala udržet částe čně nezávislou zahrani ční politiku viditelnou nap říklad v její relativn ě silné pozici v rámci Hnutí nezú častn ěných (Dominquéz:1983). Jedním, ze zcela prioritních zájm ů Fidela Castra bezpochyby bylo p řežití Revoluce a jeho udržení u moci. Tyto faktory motivovaly i kubánskou zahrani ční politiku.
49 I p řesto, že Kuba t ěsn ě po revoluci nedisponovala rozsáhlými kapacitami léka řského personálu, protože zna čná v ětšina z nich emigrovala, tak svoji tradici solidarity a „medicínské diplomacie“ zahajuje již velmi záhy a to vysláním první léka řské mise do Alžíru v roce 1962. Krom ě toho je do Alžíru vyslána i pomoc v podob ě vojenského materiálu. Alžír se tak stal prvním d ějišt ěm vojenského zapojení Kuby na africkém kontinent ě. Konflikt v Alžíru probíhal mimo soupe ření velmocí v rámci studené války a zapojení do n ěj bylo pravd ěpodobn ě čist ě kubánským rozhodnutím (Gleijeses:1996). 50 Dob ře to demonstruje nap říklad Castrovo schválení invaze vojsk varšavské smlouvy do tehdejšího Československa.
22 Krom ě podpory n ěkolika revolu čních hnutí, to co americkou administrativu znepokojovalo, bylo zapojení Kuby do konflikt ů v Africe 51 . Svým rozsahem bylo nejv ětší kubánské zapojení do konfliktu v Angole, ale kubánská p řítomnost na africkém kontinentu se neomezila jen na tento stát. Toto období kubánské přímé vojenské intervence bývá n ěkdy vnímáno jako potvrzení harmonického vztahu mezi Kubou a Sov ětským svazem (Lowenthal:1977). Na druhou ne všichni se s pojetím Kuby jako poslušného p řisluhova če SSSR ztotož ňují a řada autor ů poukazuje na fakt, že vojenské intervence sledovaly i kubánské zahrani čněpolitické zájmy 52 (Gleijeses:2006). Ostatn ě k tomuto záv ěru došla t řeba i CIA, která vnímala Kubu v pr ůběhu osmdesátých let nejen jako Sov ětského prost ředníka v Latinské Americe, ale i jako nezávislého aktéra, který byl schopen ovliv ňovat sov ětskou politik ů v ůč i regionu (Special National Intelligence Estimate:1982). Byl to práv ě tento aspekt kubánské zahrani ční politiky, který ukon čil nad ěje na výrazn ější zlepšení vztah ů ke konci Fordovy administrativy, kdy Spojené státy požadovaly, aby Kuba stáhla své jednotky z Angoly a Castro tak odmítl u činit. A je pravdou, že dle některých dostupných dokument ů se dá usuzovat, že b ěhem Fordovy administrativy existoval zájem najít řešení kubánského problému (Shlaudeman:1975). Faktem z ůstává, že by bez zna čné materiální podpory ze strany SSSR byla kubánská africká vojenská dobrodružství v takovém rozsahu nemožná, což se ostatn ě s rozpadem SSSR potvrdilo. Ale i tak byly obavy Spojených stát ů v pr ůběhu studené války oprávn ěné. I když se mohlo zdát, že Kuba jedná jako pouhý satelit SSSR, rozhodnutí a akce, ke kterým docházelo, byly konstruovány v Havan ě nikoliv v Moskv ě (Dominguéz:1983). V pr ůběhu studené války to ale nebyla ani období uvoln ění vzájemných vztah ů ani období zvýšeného nap ětí, které by odradily Kubu od jejích zapojení do konflikt ů v třetích zemích. Bylo tedy celkem jedno, jakým zp ůsobem Spojené státy usilovaly o stažení kubánských vojenských jednotek z různých zemí. Cesta k úsp ěchu v tomto sm ěru nevedla ani jedním z nich.
51 Krom ě konfliktu v Angole, který vrcholí ke konci osmdesátých let, byli kubánští experti v mnoha afrických zemích od Konga p řes Tanzánii až po Alžír a desítky tisíc afrických student ů byli na stipendiích na kubánských univerzitách. 52 Pokud šlo o financování jednotlivých misí, tak kubánská strana platila své vojáky, ale Sov ětský svaz poskytoval veškeré vybavení (Glejieses:2006).
23 6. Uvoln ění v pr ůběhu Carterovy administrativy
Mohlo by se zdát, že ve všech amerických administrativách existoval konsensus ohledn ě kubánské otázky, ale ne vždy tomu tak bylo. Hlasy ohledn ě oprávn ěnosti amerického embarga v ůč i Kub ě nejsou výdobytkem sv ěta po studené válce, ale dají se nalézt již n ěkolik málo let po jeho uvalení. P říkladem m ůže být memorandum Roberta Kennedyho z roku 1963, ve kterém se vymezuje proti zákazu americkým ob čan ům cestovat na Kubu a argumentuje, že „svoboda cestovat je mnohem více v souladu s naším pojetím svobodné spole čnosti a kontrastovala by s Berlínskou zdí a s komunistickými omezeními cestování“ (Kennedy:1963). Dalším p říkladem, že embargo za čalo nalézat své odp ůrce již v dobách studené války, m ůže být založení tzv. „Wednesday group“53 , malé skupiny člen ů Kongresu, kte ří navrhovali pozastavení ekonomických sankcí v ůč i Kub ě (Haney, Vanderbush:2005:24). V roce 1975 v pr ůběhu Fordovy administrativy dochází k významnému uvoln ění amerického embarga. Od té doby již mohou americké dce řiné spole čnosti v zahrani čí obchodovat s Kubou (NSC Memorandum 305). Celkov ě vztahy obou zemí v sedmdesátých letech nebyly již tak napjaté, jako po příchodu Castra k moci, uvalení embarga a raketové krizi. I samotné embargo dosáhlo jisté míry uvoln ění a část americké ve řejnosti, mající zájem rozvíjet obchodní vztahy s Kubou, za čala obhajovat možnost normalizace vztah ů. Kuba v sedmdesátých letech zlepšila své vztahy s latinskoamerickými zem ěmi a obnovila řadu diplomatických vztah ů. Toto zlepšení vztah ů se projevilo p ředevším v červenci 1975 na setkání OAS v Kostarice, kde byly zmírn ěny sankce ze strany OAS v ůč i Kub ě a nadále státy sdružené v OAS m ěly možnost rozhodovat samostatn ě, jaký postoj v ůč i komunistickému režimu zaujmou (Kline:1990:84). K tomuto zlepšení dochází t ěsn ě p řed nejv ětším rozmachem kubánské vojenské intervence v Africe. K pravd ěpodobně nejvýrazn ějšímu částe čnému uvoln ění či respektive nejvíce viditelnému z americké strany došlo za administrativy prezidenta Cartera. K jistému uvoln ění došlo, zejména pokud šlo o ekonomické sankce, i v pr ůběhu p ředcházejících administrativ, ale nebylo to uvoln ění tak výrazné 54 . Carter ův postoj ke Kub ě nelze vnímat odd ělen ě od americko – sov ětského období détente a jeho snahy celkov ě zlepšit vztahy s regionem
53 Skupina byla založena v pr ůběhu administrativy prezidenta Nixona. 54 Pokusy o zmírn ění vzájemných tenzí lze vid ět nap říklad v tom, co bývá n ěkdy ozna čováno jako „baseballová diplomacie“. Jedná se o snahu umožnit exhibi ční utkání mezi teamy obou stát ů.
24 Latinské Ameriky. Regionem, který se v prvních m ěsících jeho administrativy t ěšil velkému zájmu 55 . Jimmy Carter cht ěl zvolit jiný p řístup k americké zahrani ční politice, které uškodily takové události jako nap říklad válka ve Vietnamu. Pravd ěpodobn ě v pr ůběhu žádné jiné administrativy nedošlo k tak zna čnému uvoln ění embarga a s odkazem na dokumenty zve řejněné po konci studené války, byl Jimmy Carter pravd ěpodobn ě jediným prezidentem, který m ěl v plánu „pokusit se o normalizaci vztah ů s Kubou“ (Presidential Directive 1977). Během jeho prezidentského ú řadu došlo k třem významným zm ěnám, které sice neprom ěnily povahu vzájemných vztah ů na dlouhou dobu, ale poukázaly na to, že jistá flexibilita je možná a to i p řesto, že vzájemná rétorika, která podmi ňovala jednání, z ůstala u obou dvou stran v podstat ě nem ěnná. Spojené státy i nadále požadovaly stažení jednotek z Angoly, dodržování lidských práv a kompenzace zabaveného majetku. Kuba nep řestávala operovat s myšlenkou, že embargo by m ělo být ukon čeno ješt ě p ředtím, než dojde k zahájení jednání o narovnání vztah ů (Kaplowitz:1998:96). Na antagonistické rétorice se zm ěnilo jen velmi málo. Nejv ětší překážkou v tom, aby normalizace vztah ů pokro čila ješt ě více, bylo krom ě neshod vn ě administrativy 56 další kubánské zapojení do konflikt ů v Africe. Jedním z nejvýznamn ějších krok ů, který následoval již za dva m ěsíce po Cartrov ě inauguraci, bylo uvoln ění zákazu americkým ob čan ům cestovat na Kubu. A necelý m ěsíc potom byla podepsána dohoda o námo řních hranicích. Dalším významným krokem bylo částe čné obnovení diplomatických vztah ů v podob ě založení „zájmových sekcí“ 57 ve Washingtonu a Havan ě v červnu 1977, jejichž úkolem bylo prakticky pln ění funkce ambasády (Haney,Vanderbush:2005:27). K uvoln ěním došlo také v rámci ekonomických sankcí a restrikcí. Pokud šlo o finan ční podporu ze strany exilu p říbuzným na ostrov ě, bylo povoleno zasílat až 500 USD v třím ěsí čních intervalech. Byla podepsána dohoda o námo řních hranicích a ryba ření. A zahrani ční lod ě, které zastavily v kubánských p řístavech, již nebyly v USA vystavovány zákazu na čerpat palivo (Kaplowitz:1998:97-98). Zlepšením vzájemných vztah ů v tomto období a uvoln ěním jistých tlak ů dosáhla americká administrativa posunu i na poli lidských práv. V důsledku jednání obou zemí došlo k propušt ění n ěkolika tisíc politických v ězňů americké i kubánské národnosti (Smith:1988).
55 Mimo to zde byla problematika panamského kanálu, jejíž řešení limitovalo Carterovy možnosti ohledn ě Kuby, protože ob ě dv ě témata byla z hlediska ve řejného mín ění citlivými záležitostmi. 56 Jednalo se p ředevším o odlišný postoj ke kubánské otázce ze strany Cyruse Vance, tehdejšího ministra zahrani čí, který byl naklon ěný normalizaci vztah ů, a Zbigniewa Brezinského, zastávajícího post poradce pro bezpe čnost, který zaujímal nekompromisní postoj ke Kub ě (Smith:1988). 57 „Zájmové sekce“ sídlí v budovách bývalých ambasád.
25 Je t ěžké posuzovat, zda další zabrán ění uvoln ění vztah ů bylo vinou rozpor ů vn ě administrativy či spíše kubánským zapojením do konfliktu v Etiopii. Ale p ři zp ětném posouzení i tehdejší situace nabírala podobný sm ěr jako budoucí pokusy o zlepšení vztah ů, kdy se do cesty staví iracionální kroky z kubánské strany. Ta v časech relativního uvol ňování přistupovala k takovým krok ům, že to mnohdy vede k zamyšlení, jestli v ůbec bylo narovnání vztah ů s USA alespo ň n ěkdy zájmem komunistického režimu. Krom ě prezidentovy administrativy a několika člen ů Kongresu za čínají být v tomto období výrazn ější i hlasy ze strany amerických obchodních zájm ů a je založena řada organizací prosazujících své zájmy na tom, aby se za čalo s Kubou obchodovat 58 . I navzdory těmto iniciativám a díky takovým bariérám ve zlepšení vztah ů jako byly nap říklad Mariel; kubánské zapojení do konflikt ů v Etiopii, Grenad ě a Nikaragui; vznášení otázky ohledn ě statutu Portorika na poli OSN ze strany Kuby; diskuze ohledn ě sov ětské vojenské p řítomnosti na ostrov ě; kon čí spolu s Carterovou administrativou i poslední naděje a pokusy o další zlepšování vztah ů.
58 Dokonce Kubu navšt ěvuje n ěkolik obchodních delegací.
26 7. Administrativa Ronalda Reagana
Spolu s příchodem nové americké administrativy vzala za své i jakákoliv snaha vyjednávat s Kubou. Nová administrativa m ěla v plánu zaujmout mnohem více antikomunistický postoj a přehodnotit americkou zahrani ční politiku v ůč i Latinské Americe. Reaganova administrativa obvi ňovala Carterovu z toho, že navrátila Panamský kanál Panam ě, že dovolila, aby se v Nicaragui ujali moci sandinisté a aby v Salvadoru posílilo revolu ční hnutí. Postoj nové administrativy v ůč i centrální Americe se m ěl zam ěř it na revizi tohoto přístupu, který prý podce ňoval sov ětskou hrozbu v západní hemisfé ře59 (National Security Decision Directives, No. 21,17). Některé návrhy pro novou administrativu byly na črtnuty Výborem ze Santa Fe 60 . Pokud jde o ty, které se bezprost ředn ě týkaly Kuby, bylo navrhnuto, aby došlo k vyhošt ění kubánských diplomat ů z Washingtonu, zahájení leteckého pr ůzkumu kubánského území, přehodnocení d říve podepsané dohody o námo řních hranicích a ryba ření, znovuzavedení zákazu cestovat na Kubu a ustanovení rádiového vysílání na ostrov (Kaplowitz:1998:120) 61 . V pr ůběhu Reaganovy administrativy byla v ětšina z těchto návrh ů uvedena do praxe. Americkým cílem, tak jak jej popisoval George Schultz, tehdejší americký ministr zahrani čí, byla destabilizace kubánské ekonomiky, ukon čení sov ětsko – kubánského partnerství a ukon čení kubánské ozbrojené aktivity v třetích zemích (Morley:1989). Krom ě toho, to s čím se prezidentova administrativa musela vyrovnávat ihned po svém nástupu, byly poz ůstatky uprchlické krize v roce 1980, díky kterým byla na americkém území řada lidí s kriminální historií 62 . Také se musela v ěnovat pozornost domněnce, že skrze Kubu proudí sov ětské zbran ě na podporu rebel ům v Nicaragui. I p řesto, že byli mnozí, kte ří zastávali umírn ěný postoj v ůč i Kub ě, dají se nalézt i hlasy, pro n ěž reaganova doktrína, jež spo čívala mimo jiné i v podpo ře povstaleckých hnutí, které m ěly za cíl svrhnout prosov ětské režimy, postupovala p říliš tvrd ě proti kubánskému exilu, který provád ěl ozbrojené akce. To, že r ůzným antikomunistickým povstaleckým hnutím se dostávalo odlišné podpory, je ale pochopitelné, když se v jednotlivých zemích sledovaly
59 Administrativa dokonce zvažovala uzav ření zájmové sekce. 60 Zm ěny navrhované pro budoucí administrativu byly na črtnuty v dokumentu, který nesl název New Inter- American Policy for the Eighties. 61 Krom ě zmín ěných návrh ů skupina ješt ě navrhovala p římou konfrontaci s kubánskými silami v zahrani čí. 62 K vy řešení této otázky dochází až ke konci osmdesátých let, kdy v rámci jistého zlepšování vztah ů Kuba přijala tyto osoby zp ět.
27 odlišné cíle. Reaganova doktrína se v přístupu v ůč i Kub ě odrážela hlavn ě v podpo ře CANF a to díky tomu, že o ozbrojeném odporu vycházejícím z jiné iniciativy než té exilové, se v té dob ě neuvažovalo 63 . Jakékoliv ozbrojené akce exilu ale byly kontraproduktivní, protože byly vždy kubánskou propagandou zneužity k démonizaci Spojených stát ů. V pr ůběhu Reaganovy administrativy ale došlo i k vy řešení n ěkterých záležitostí. Přelomovým bylo nap říklad v roce 1987 obnovení dohody o imigraci, která dovolovala, aby legáln ě emigrovalo do Spojených stát ů každoro čně dvacet tisíc Kubánc ů. A v roce 1988 Kuba nazna čila, že je ochotná jednat o stažení svých vojsk z Angoly. Celkov ě se situace na Kub ě ke konci osmdesátých let velmi mírn ě uvolnila 64 . Nedá se tedy tvrdit, že by vztahy obou zemí byly po celých osm let pouze antagonistické. Co se tý če zm ěn vlastního embarga, tak došlo k op ětovnému p řitvrzení, které m ělo napomoct tomu, aby bylo dosaženo cíl ů, jež si administrativa vyty čila. Byl obnoven zákaz cestování na Kubu 65 , cestovat na ostrov bylo dovoleno pouze za ú čelem návšt ěvy blízkých příbuzných a omezené návšt ěvy ze strany politik ů, noviná řů a expert ů (CRS Report). Zákaz tedy nebyl obnoven v takovém rozsahu, ve kterém byl platný p řed nástupem Carterovy administrativy, ale zárove ň op ětovn ě uvaloval řadu restrikcí, od kterých již bylo jednou upušt ěno 66 . Byly zp řísn ěny podmínky, za kterých mohli p říbuzní ze Spojených stát ů zasílat finan ční prost ředky na Kubu, a byla u čin ěna řada dalších menších krok ů v rámci již existující legislativy, které m ěly zd ůraznit, že jakýkoliv obchod s Kubou je nezákonný (Kaplowitz:1998:124-125). Krom ě t ěchto iniciativ se Reaganova administrativa snažila op ětovn ě získat co nejv ětší podporu pro embargo v mezinárodním prost ředí. Tyto snahy spo čívaly p ředevším ve snaze zabránit tomu, aby zahrani ční firmy mohly do USA dovážet zboží, jež by bylo kubánského původu. Tato snaha m ěla zasáhnout p ředevším kubánský rozvíjející se pr ůmysl s niklem. Další p řekážka kubánské ekonomice spo čívala ve snaze zabránit Kub ě, aby bylo rozloženo splácení jejího zahrani čního dluhu.
63 Spojené státy asi svého času bezpe čnostní hrozbou pro kubánský režim byly, ale od dob nevyda řené invaze v Zátoce sviní bylo od možnosti řešit situaci ozbrojenou cestou upušt ěno. 64 Nap říklad bylo dovoleno pár desítkám katolických kn ězů, aby vykonávali na ostrov ě svou činnost. 65 Je d ůležité si uv ědomit, že není zakázáno samotné cestování na Kubu, ale zákaz se týká financování tohoto cestování, což prakticky vede k zákazu cestování. K úplnému uvoln ění tohoto restriktivního opat ření došlo mezi léty 1977 – 1982. 66 Problematika stanula i p řed americkým Nejvyšším soudem v případu Regan vs Wald, ale soud uznal, že exekutiva má právo zavád ět restrikce na cestování, pokud je to v zájmu národní bezpe čnosti.
28 Reaganova administrativa byla ve snaze u činit embargo op ět co možná nejvíce multilaterálním docela úsp ěšná. V tomto ohledu se jí da řilo dostat na svou stranu zna čnou řadu svých spojenc ů, i když situace ze šedesátých let, kdy bylo embargo tém ěř nepropustné, se již neopakovala. Zejména snaha izolovat Kubu v rámci regionu Latinské Ameriky již nebyla tak úsp ěšná. Americký vliv na rozhodování jednotlivých zemí v regionu byl již slabší, než tomu bylo v pr ůběhu šedesátých letech. Jednou z nejvýznamn ějších zm ěn v pr ůběhu Reaganovy administrativy bylo bezpochyby založení Cuban American National Foundation (CANF), kterému se v ěnuje následující podkapitola.
7.1. Vznik CANF
Novým aktérem s významným podílem vlivu na formovaní americké zahrani ční politiky v ůč i Kub ě a s nekompromisním a charismatickým vedením v podob ě Jorge Mas Canosy 67 se stala Cuban American National Foundation. Její podíl a celkov ě podíl kubánského exilu, který se za čal více a více prosazovat v politice, se v osmdesátých letech stal novým jevem a jednou z překážek uvol ňování vztah ů68 . Ozbrojené akce kubánského exilu mnohdy vyvolávaly rozpory a částe čně dodávaly kubánskému režimu argument, že jsou pro něj Spojené státy a tyto akce bezpe čnostní hrozbou. Postoje kubánského exilu, který se často velmi radikáln ě stav ěl proti uvol ňování embarga, mohou být na první pohled t ěžko pochopitelné. Jakým zájmem mohou být motivování, když oponenti v ůč i embargu operují s tezí, že ekonomické sankce mají dopad p ředevším na oby čejné lidi, ale ukázaly se jako nefunk ční, pokud jde o svrhnutí komunistického režimu. V ětšina z kubánského exilu aktivního v politice pochází a vyrostla v prost ředí, které bylo siln ě antikomunistické. Vyr ůstali ovliv ňováni prost ředím, které si velmi dob ře pamatovalo represe, k nimž režim sáhnul t ěsně po Revoluci – zabavené rodinné majetky a jiná p říko ří, jimž byly jejich rodiny vystaveny. Pro v ětšinu z nich byl Fidel Castro diktátorem, se kterým se nevyjednává, a podle toho taky vypadala politika, kterou prosazovali. Jejich zápal pro v ěc u činil z CANF jednu z nejvlivn ějších, na etnické p říslušnosti založených, lobbystických skupin na americké
67 Jorge Mas Canosa byl významným podnikatelem a veteránem ze Zátoky sviní. 68 Část kubánského exilu zastávala velmi radikální názory již od jejich p říchodu do USA. Ty byly demonstrovány řadou ozbrojených akcí, n ěkdy tiše podporovaných ze strany americké vlády. Teroristické útoky proti kubánskému režimu zahrnovaly nap ř. takové akce, jako útok na letadlo kubánské spole čnosti Cubana v roce 1976, který si vyžádal tém ěř osm desítek ob ětí.
29 politické scén ě, alespo ň tedy v pr ůběhu osmdesátých let. Ta by se ostatn ě bez nadsázky dala ozna čit za zlatou éru kubánského exilu. Fakt, že se alespo ň část exilu dokázala efektivním zp ůsobem sjednotit pod hlavi čkou CANF, z nich u činilo úsp ěšný nástroj prosazování jejich zájm ů. Nakolik tyto zájmy sloužily extrémním postoj ům, kterými CANF v pr ůběhu osmdesátých let bezpochyby disponovala a nakolik naopak nep řispívaly vyvážen ějšímu americkému p řístupu v ůč i Kub ě, je otázkou 69 . Nutno podotknout, že i když CANF byla svého času velmi vlivnou organizací, nebyla zdaleka jedinou exil sdružující 70 . A p ředevším je velmi pravd ěpodobné, že se s jejími názory neztotož ňovali všichni Kubánci žijících ve Spojených státech. Vznik CANF v pr ůběhu let 1980-1981 je zahalen jistou dávkou nejasností. CANF byla již od svého po čátku úzce spjata jednak se jménem Jorge Mas Canosy, který tvrdil, že vznik organizace vycházel jednozna čně z rozhodnutí jeho a n ěkolika jeho blízkých p řátel. Na druhou stranu n ěkte ří auto ři poukazují na významný vliv samotné Reaganovy administrativy při jejím zakládání (Haney,Vanderbush:1999). Významným po činem bylo založení rádiového a televizního vysílání na Kubu pod názvem Radio Martí 71 . Krom ě toho, že po čátek vysílání zma řil americko – kubánská jednání navrácení n ěkterých osob po uprchlické krizi Mariel, bylo jeho primárním cílem poskytovat nezávislé informace ob čan ům na ostrov ě. Rádio Martí se často setkávalo s kritikou, že jeho vysílání je na Kub ě pro v ětšinu populace tém ěř nedosažitelné. Na kolik bylo ustanovení této vysílací stanice produktem samotné CANF a nakolik iniciativou Reaganovy administrativy zůstává nejasné. O d ůležitosti jejího založení ale hovo ří jednak oficiální dokumenty prezidentské administrativy (NSDD) i samotná CANF. Faktem je, že ve svých po čátcích bylo jeho vysílání zna čně pod řízeno samotné CANF, což je u vysílání, které by m ělo poskytovat nezávislé zpravodajství lidu, který je omezen jen na zdroje informací ze státem
69 Z kubánské strany byla CANF samoz řejm ě vnímána tém ěř jako teroristická organizace, jejíž pomocí se financovaly ozbrojené akce proti Kub ě. Bez ohledu na tento fakt vyšlo v pr ůběhu devadesátých let najevo, že Jorge Mas Canosa m ěl jisté vazby na takové lidi, jako byl nap říklad Luis Posada Carilles (National Security Archive). 70 Existovaly i skupiny prosazující dialog s Castrovým režimem. Mezi takové pat řilo nap říklad Comittee 1975. Tyto skupiny se svého času do čkaly na řč ení, že jsou jen prodlouženou rukou kubánské vlády v USA (Williams, Anderson:1980). 71 Rádiové vysílání na Kubu, které by m ělo podrýt autoritu tamního režimu, nebylo žádnou novinkou. Plány na jeho ustanovení existovaly již od šedesátých let, kdy ostatn ě prvním takovým pokusem bylo nap ř. Rádio Swan, které bylo částe čně využito p ři invazi v Zátoce sviní.
30 kontrolovaných médií, docela kontraproduktivní, obzvlášt ě když si uv ědomíme, že tehdejší CANF zastávala relativn ě radikální postoj v ůč i režimu.
31 8. Konec studené války
S pádem komunistických režim ů ve východní Evrop ě, postupným rozpadem Sov ětského svazu a celosv ětovou vlnou optimismu, kterou tato situace p řinášela, se řada politických p ředstavitel ů, Kubánc ů v exilu a výzkumných pracovník ů, pravd ěpodobn ě domnívala, že pád komunistického režimu na Kub ě je nevyhnutelnou záležitostí (Robbins:1992). Tyto domn ěnky ale rozhodn ě nezn ěly jednohlasn ě. Řada autor ů se již v po čátcích devadesátých let vyslovovala v tom sm ěru, že Castr ův pád je jen velmi málo pravd ěpodobný z mnoha rozli čných d ůvod ů (Schultz:1993, Smith:1996, Zimbalist:1992). Zatímco antiamerikanismus po studené válce ze západní hemisféry tak řka mizí, na Kubu se tento jev nevztahuje. Tam je zm ěna postoje v ůč i USA vnímána odlišn ě. Zm ěna nahlížení na USA jako na hlavního nep řítele kubánského režimu se zde bezpochyby pojí se zásadní zm ěnou režimu. P řehodnocení postoje sou časného kubánského režimu v ůč i Spojeným stát ům je n ěco prakticky nemyslitelného. Chybná byla i p ředstava, že po vzoru st řední Evropy vede p římá cesta od komunistické totality k reprezentativní demokracii. Situace Kuby je v tomto ohledu mnohem komplikovan ější. Kuba není typickým p říkladem zem ě t řetího sv ěta a p ři srovnání s ostatními zem ěmi regionu se jí vyhýbají n ěkteré nešvary b ěžné pro její sousedy 72 . A krom ě toho jakákoliv alternativa krom ě Castrovy vlády byla v této dob ě, a snad je i v sou časnosti, jen velmi nejistou vizí budoucnosti. S rozpadem východního bloku nedochází k výrazné zm ěně ve vztazích mezi Kubou a Spojenými státy, tak jako tomu bylo i v případ ě časné existence nov ě vzniklé Ruské federace. Antagonismus Kuba versus USA tak z ůstal svým zp ůsobem zamražen v rámci studenovále čného konfliktu. Důsledky rozpadu východního bloku na kubánskou ekonomiku byly vskutku enormní. Během let 1990 – 1993 se kubánská ekonomika propadla o t řetinu. Dopady byly bezpochyby i spole čenské, Kuba zažila další emigra ční vlnu a nastoupila cestu vst říc „speciálnímu období.“ Pokud bylo ekonomické embargo ze strany USA vždy d ůvodem je oso čovat z nevyda řených ekonomických reforem, s přicházejícím ekonomickým kolapsem se tzv. „bloqueo “73 stalo ješt ě vd ěč nějším nástrojem propagandy a vina na nefunk čním ekonomickém
72 Za p říklad se v ětšinou uvádí kubánský HDI index. Z nějakého nepochopitelného d ůvodu se tento fakt n ěkdy stává argumentem pro obhajování režimu. 73 Ozna čení embargo/ekonomické sankce/blokáda má v případ ě debaty ohledn ě opat ření uvalených v ůč i Kub ě zna čný ideologický rozm ěr, kde zp ůsob vnímání do zna čné míry v ětšinou ur čuje i postoj k celé záležitosti.
32 systému byla p řisuzována práv ě embargu. Zatímco k jistému uvoln ění došlo v této dob ě jak na poli ekonomickém, tak i k řad ě v ěcí, které byly d říve považovány za kontrarevolu ční, zm ěnil režim sv ůj postoj.
8.1. Americký postoj v ůč i Kub ě po studené válce
S administrativou prezidenta George H. W. Bushe a kon čící studenou válkou m ěly ob ě strany jistou dávku nad ěje, že je čeká zlepšení ve vzájemných vztazích. Celkov ě administrativa zpo čátku v podstat ě pokra čovala v podobném p řístupu v ůč i Kub ě jako administrativa p ředcházející. I p řesto, že zde existovaly domn ěnky, že Castr ův pád se nezadržiteln ě blíží 74 , na americké stran ě došlo k přesv ědčení, že je nutné tento pád podpo řit přitvrzením v americkém p řístupu. Ostatn ě zaujetí této pozice částe čně p řispíval i p ředpoklad, že teprve s rozpadem východního bloku bude možné sledovat skutečný p řínos amerického embarga (Schwartzman:2001). Tento p ředpoklad se prokázal částe čně správným, ale již nepo čítal s tím, že se Kub ě poda ří, alespo ň částe čně, nahradit ztracené trhy v bývalém východním bloku a státech sdružených v RVHP. Krom ě toho se USA po konci studené války nacházejí v situaci, kdy je v mezinárodním prost ředí čekají odlišné a nové výzvy, než velmocenské soupe ření a dostává se jim unikátní pozice v mezinárodním prost ředí. Zatímco zahrani ční politika a embargo byly po celou studenou válku vícemén ě výhradn ě řízeny prezidentskými administrativami, po konci studené války dochází k tomu, že se politiku v ůč i Kub ě snaží ovliv ňovat více aktér ů. Prom ěna, jež byla p ředznamenána vznikem CANF, se projevuje i zvýšeným vlivem Kongresu na utvá ření politiky v ůč i Kub ě75 . K tomuto p řisp ělo i to, že do Kongresu bylo postupn ě zvoleno n ěkolik kubánských Ameri čan ů, jejichž snahou bylo zviditelnit problematiku americké politiky v ůč i Kub ě. Jejich primárním zájem bylo spíše prosazování kubánských „národních“ zájm ů a jejich pozice byla neot řesitelná. Je zajímavé, že i když v pr ůběhu osmdesátých let bylo jednou z hlavních p řekážek v normalizaci vztah ů kubánské zapojení do konflikt ů v zemích t řetího sv ěta, tak s ukon čením kubánské vojenské p řítomnosti v řad ě zemí nedochází k žádné výrazn ější zm ěně v americkém
74 Řada analytik ů a politik ů o tom byla dokonce skálopevn ě p řesv ědčena (Falcoff:1992). 75 V tomto období rozkvétá proces zapo čatý v pr ůběhu osmdesátých let a tím je pr ůnik řady kubánských Ameri čan ů na významné politické posty. První Ameri čankou kubánského p ůvodu, která se dostala do Sn ěmovny reprezentant ů byla Ileana Ros Lehtinen, dodneška zastávající tvrdý anticastrovský postoj.
33 přístupu. Spíše naopak. Prom ěnily se podmínky pro normalizaci vztah ů, tak aby vyhovovaly scéná ři, který se odehrával p ři pádu komunistických režim ů ve východní Evrop ě. Ale práv ě problematická minulost vztah ů s USA, v četn ě samotné nesnášenlivosti mezi exilem a režimem a absence „Evropy“, ke které by se Kuba mohla p řipojit, činila situaci velmi odlišnou. Pro zahájení jednání o normalizaci vztah ů americká strana požadovala uskute čnění svobodných voleb, zavedení tržní ekonomiky a redukci ozbrojených sil. (Morley, McGillon:2002) V rámci Bushovy administrativy jsou tak požadavky v ůč i Kub ě kombinací snahy o demokratizaci režimu a stále ješt ě obavami bezpe čnostního charakteru 76 . V tomto období se tedy americká strana rozhoduje svůj nátlak na Kubu zesílit. Především pokud šlo o ekonomické sankce, snahou je využít propadající se kubánské ekonomiky ke svržení režimu. Jednou ze zásadních změn po konci studené války byl zna čný nátlak na rozpadající se Sov ětský svaz ohledn ě Kuby. Ješt ě v roce 1990 ob ě zem ě podepsaly obchodní dohodu, ale do budoucna obchod mezi zem ěmi p řestal být založený na dotovaných cenách. K částe čnému pošramocení vztah ů dochází ješt ě p řed rokem 1989, kdy se v rámci glasnosti na Kubu ze sov ětské strany snáší řada kritiky, p ředevším v souvislosti se sov ětským nákupem cukru za nadhodnocené ceny. Sov ětský svaz a pozd ěji Ruská federace byly na po čátku devadesátých let v zoufalé ekonomické situaci. Této situace dokázala americká strana dob ře využít a skrze nátlak na Rusko uplat ňovat i nátlak na Kubu. Díky tomu vztahy obou zemí do roku 1995 výrazn ě ochladly. Krom ě toho s koncem studené války se vztah ům obou zemí dostává jen malé pozornosti a akademické prostředí se v ěnuje hlavn ě vztah ům mezi USA a Kubou (Bain:2008).
8.2. Cuban Democracy Act
Výsledkem t ěchto amerických snah se v roce 1992 stalo schválení Cuban Democracy Act 77 . Ješt ě p řed jeho schválením došlo k různým menším zm ěnám, které m ěly činit embargo efektivn ější. Zám ěrem CDA bylo p ředevším omezení Kuby v jejich možnostech obchodovat s třetími zem ěmi, finan ční pomoc a normalizaci vztah ů podmínit odchodem Fidela Castra a demokratickými zm ěnami, podpora kubánského lidu za pomoci nevládních organizací
76 Americká strana pozd ěji uvítá stažení poz ůstatku sov ětských ozbrojených sil z ostrova. 77 Opozice proti CDA se v americkém Kongresu formovala p ředevším z řad exportn ě zam ěř ených stát ů se silným zem ědělským sektorem (Morley;Mc Gillon:2002). CDA byl prosazen na základ ě návrhu kongresmana Toricelliho, který m ěl vazby na CANF.
34 a uvalení dalších ekonomických sankcí 78 (CDA:1992). CDA byl obdobou již d říve navrhovaného tzv. Mackova dodatku, který byl navrhován od roku 1989, ale k jeho schválení nikdy nedošlo (Kaplowitz:1998:151). Stejn ě tak ani CDA se zpo čátku net ěšil p řílišné podpo ře ze strany prezidentovy administrativy a jeho schválení p řišlo až s blížícím se datem prezidentských voleb. Ale z prezidentova projevu v Miami v roce 1992 vyplývá, že byl přesv ědčen o tom, že CDA nakonec povede k pádu režimu (Bush:1992). Odp ůrci amerického embarga argumentují tím, že tento zákon výrazn ě zhoršil ekonomickou situaci na ostrov ě, ale nijak nenapomohl pádu režimu, spíše práv ě naopak (Haney, Vanderbush:1999). Tento argument má z humanitárního hlediska jist ě pravdu, ale na druhou stranu prudké zhoršení ekonomické situace vedlo k prvním v ětším ve řejným protest ům od roku 1959. Jistým zp ůsobem tedy byl efektivní formou nátlaku na režim i přesto, že nevedl k jeho pádu v rámci n ěkolika málo týdn ů, což bylo jeho p ůvodním zám ěrem. Jako d ůsledek nesouhlasu s CDA a p řístupem v ůč i Kub ě za čaly v tomto období vznikat další skupiny zam ěř ující se na prosazení dialogu s Castrovým režimem. Jednou z takových bylo nap říklad Cuban Comittee for Democracy. Amerických nestátních organizací snažících se n ějakým zp ůsobem p řisp ět k řešení problému mezi ob ěma zem ěmi je celá řada. Situace na Kub ě se stala odlišnou od toho, co se po konci studené války o čekávalo. Krom ě různých hlas ů vn ě prezidentovy administrativy se za čínají prosazovat i r ůzné p řístupy ze strany exilu. I když na po čátku devadesátých let je pozice CANF a toho, co je z kubánské strany ozna čováno za „extrémn ě pravicový“ 79 přístup v ůč i Kub ě, ješt ě neot řesitelná, hlasy volající po dialogu s Kubou se postupn ě stávají významn ějšími než v pr ůběhu studené války. A i řada lidí, jež byli kdysi v ězn ěni castrovým režimem byla proti schválení CDA. CDA výrazn ě ovlivnil obchod mezi Kubou a t řetími státy. Narušil od roku 1975 zavedenou praxi, že za ur čitých podmínek mohly dce řiné spole čnosti amerických firem ve třetích zemích obchodovat s Kubou 80 . Situace za čala postupn ě vnášet rozkol mezi USA
78 Překážky v mezinárodním obchodu se vztahovaly na podmín ění finan ční pomoci t řetím zemí ze strany USA jejich omezením obchodu s Kubou či na to, že lod ě, jež kotvily v kubánských p řístavech, následn ě nemohly t ři měsíce kotvit v těch amerických (CDA). 79 Rétorika režimu jde v tomto ohledu mnohdy do ještě v ětších extrém ů. V oficiálním kubánském tisku a různých Castrových projevech není problém narazit v souvislosti s kubánským exilem, respektive osob kolem CANF, na slova jako fašistický, teroristický apod. (Cubadebate.cu). 80 Kubánské oficiální stanovisko je, že v ětšina tohoto obchodu se týkala potravin a lék ů. Tím v podstat ě obvi ňuje Spojené státy ze špatné humanitární situace na ostrov ě (cubavsbloqueo.cu). S tezí negativního dopadu embarga na kubánské zdravotnictví operuje i řada amerických autor ů poukazujících na to, že pokles v dovozu potravin byl
35 a jejich spojence. Spojené státy za čaly ztrácet výraznou část podpory pro svá opat ření v ůč i Kub ě. A to i p řesto, že jejich snahou a zájmem bylo udržet ekonomické sankce co nevíce multilaterální. Jejich p řístup, který byl v pr ůběhu studené války vcelku snadno obhajitelný, se za čal ve sv ětě setkávat s vlnou nevole. Zpo čátku byl tento nesouhlas demonstrován p ředevším ze strany t ěch stát ů, které m ěly zájem n ějakým zp ůsobem s Kubou obchodovat, a americká legislativa, která rozši řovala n ěkteré aspekty embarga extrateritoriáln ě, se jim tuto snahu snažila komplikovat. Británie, Kanada a Evropské spole čenství 81 byly v tomto ohledu nejaktivn ější. Jejich iniciativy zahrnovaly řadu akcí snažících se upozornit Spojené státy, že jejich obchod s Kubou a rozhodování jakým zp ůsobem k němu dojde je pouze v kompetenci jednotlivých stát ů a ty se nemíní nechat v tomto ohledu omezovat americkou legislativou. Kromě toho zde byla opozice ze strany samotných obchodních kruh ů v USA, které argumentovaly tím, že ztrácí potenciáln ě zajímavý exportní trh 82 . S CDA nesouhlasily jak některé americké korporace, tak již tradi čně exportn ě orientované státy USA a i n ěkteré americké nevládní organizace (Kaplowitz:1998, Dominquez:1993).
8.3. Význam CANF a exilu po konci studené války
Americký postoj v ůč i Kub ě z po čátku devadesátých let byl do zna čné míry odrazem toho, jaký postoj v ůč i kubánskému režimu zastával kubánský exil a ten reflektoval prom ěnu sv ěta po studené válce do svého p řístupu jen minimáln ě. Úst ředním tématem zde i nadále zůstává nekompromisní opozice v ůč i Castrovi, která do zna čné míry prostupuje všechny generace emigrant ů. Jak poukazuje Portes (2005) jakákoliv odchylka od, na po čátku devadesátých let již dob ře ukotveného, tvrdého p řístupu v ůč i Kub ě a nekompromisního antikomunismu, byla ve své podstat ě politickou sebevraždou a ť již na lokální či celostátní úrovni. Varianta, že by se n ěkdo z politicky aktivního exilu ve řejně postavil za navázání dialogu, byla, a do zna čné míry je i dnes,v podstat ě nemyslitelná 83 . I když je samoz řejmé, že radikální část exilu, typická pro emigraci p řed rokem1980, stárne zárove ň spolu s představiteli kubánského režimu. Tento fakt ale nezaru čuje, že by se významn ě m ěnila i pozice exilu. v pr ůběhu po čátku devadesátých let tak signifikatní, že m ěl bezpochyby zna čný vliv na kvalitu života ob čan ů (Garfield:1997). 81 Krom ě nich si formální cestou na CDA st ěžovalo ješt ě Japonsko a Mexiko. 82 Ovšem nakolik byla Kuba, na pokraji bankrotu, potenciálním exportním trhem je zna čně diskutabilní. 83 Portes vysv ětluje specifické postavení a postoj exilu soust řed ěného v Miami i na základ ě r ůzných sociálních vazeb, které svým zp ůsobem znemož ňují vy členit se ze zab ěhnutých praktik.
36 Hlavní cíl, přinést zm ěnu v politickém uspo řádání, zůstává stejný. Zatímco kubánský exil pokra čuje ve své pro embargo zam ěř ené rétorice, tento p řístup za číná narážet nejen na odpor ze strany kubánského režimu, ale postupn ě také na nesouhlas ze strany opozi čních hnutí působících p římo na ostrov ě84 . Prohlubuje se tím vzájemná nesourodost skupin, které mají obdobné zájmy, což rozhodn ě nep řispívá k často chyb ějícímu porozum ění mezi Kubánci na ostrov ě a mimo n ěj. Místy panující vzájemná nevraživost a nep řekonatelné ideologické spory budou pravd ěpodobn ě explozivním tématem i do budoucna. Pozice exilu se liší i t řeba pokud jde o názory na možnost cestování za p říbuznými na ostrov. Zatímco v ětšina lidí, co p řišla do USA p řed rokem 1980, v ětšinou zp ět na Kubu necestuje a rozhodn ě nezastává názor, že by více setkání mezi lidmi na obou stranách mohlo přisp ět k narušení stability režimu, lidé, co p řišli po roce 1980, už tak nesmi řitelný postoj nemají 85 (Eckstein, Barberia:2001). I p řesto, že kubánská menšina v USA na po čátku devadesátých let nep ředstavovala nějak závratné číslo je její vliv o to více z řetelný. Částe čně sehrává roli i to, že i samotná CANF za čala rozši řovat sv ůj vliv 86 . Pro p ředstavu vlivu kubánského exilu m ůže sloužit návšt ěva Jorge Mas Canosy v roce 1991 v Moskv ě, která nemohla mít jiný ú čel než formování politiky v Moskv ě (Bain:2008:40). Po čátek devadesátých let je obdobím, kdy CANF jednozna čně zažívá další velmi vlivné období 87 . Je pokra čováním toho, co bylo úsp ěšně zapo čato již v pr ůběhu Reaganovy administrativy. Role Jorge Mas Canosy 88 byla v tomto ohledu významná a i když kubánský exil má dodnes neopomenutelný vliv na formování amerického postoje v ůč i Kub ě, v dob ě kdy v čele CANF stál Canosa byla CANF mnohem více viditelnou i díky jeho charismatické osob ě. N ěkte ří auto ři jdou v pohledu na roli CANF až tak daleko, že ozna čují tv ůrce americké politiky v ůč i Kub ě za její rukojmí
84 Je pravda, že i sou časný kubánský disent zastává ohledn ě embarga odlišné názory. I na Kub ě existují vn ě disentu názory, které chápou embargo jako nenásilnou formu protestu v ůč i režimu (Biscet:2011). Historie menších organizací bojujících za lidská práva a demokracii na ostrov ě sahá do sedmdesátých let. Jejich charakteristikou ale dodnes z ůstává zna čná rozt říšt ěnost. 85 Krom ě toho je patrný i rozdíl mezi Kubánci, kte ří se usídlili v Miami a v jiných částech USA. 86 Ten se projevoval i finan čními prost ředky ze strany CANF na řadu p ředvolebních kampaní (Haney, Vanderbush:1999). 87 CANF není jednou exilovou organizací, mezi další významné pat ří nap říklad Junta Patriótica anebo Unidad Cubana, pod nimiž se sdružuje řada dalších menších uskupení. Jejich vliv ale nikdy nedosahoval takových rozm ěrů jako CANF. 88 Jorge Mas Canosa hrál v podstat ě roli charismatického v ůdce, paradoxn ě obdobným zp ůsobem jako Castro. Po jeho smrti vliv CANF postupn ě ztrácí na síle.
37 (Smith:1998:207-208). Vliv CANF byl svého času dalekosáhlý a n ěkdy bývá dokonce ozna čována za mnohem siln ější než pro Izraelská loby, dle jejíhož vzoru v pr ůběhu osmdesátých let byla CANF založena. Pozice kubánských imigrant ů je v USA ve srovnání s jinými hispánskými etniky ojedin ělá. Jejich politická participace výrazn ě p řevyšuje aktivitu jiných etnických skupin. Jednou z dalších významných oblastí, kterou se exil snaží co nejvíce ovlivnit, je imigra ční politika USA. Cílem exilu vždy bylo zachovat co nejp řízniv ější podmínky pro všechny osoby, které se rozhodnout ostrov opustit. Tento p řístup vedl k tomu, že řada lidí, kte ří m ěli potenciál konfrontovat režim, se nacházela v Miami. I vn ě exilu zde existují odlišné názory na to, jaký postoj zaujmout v ůč i Castrovu režimu. Problémem je, že ty, jež prosazují nekompromisní p řístup, byly mnohem lépe organizovány, jsou mnohem viditeln ější a jsou úsp ěšn ější v prosazování svých zájm ů, což někdy m ůže vést k představ ě, že postoj kubánského exilu je jednotný. Krom ě toho, ani v pr ůběhu devadesátých let nebyly ozbrojené akce kubánských skupin jen špatnou vzpomínkou na sedmdesátá léta, ale čas od času o sob ě dala v ědět i ta část exilu, která k dosažení svých cíl ů neváhala použít násilné akce 89 .
8.4. Zm ěny na Kub ě po konci studené války
V důsledku snahy vyrovnat se s tíživou ekonomickou situací Castr ův režim p řistoupil k řad ě drobných ekonomických zm ěn90 . Tyto zm ěny se rozhodn ě nedají ozna čit za snahu nějakým zp ůsobem reformovat režim, ale byly tím nejnutn ějším k čemu musela kubánská vláda p řistoupit, pokud cht ěla, aby její obyvatelstvo p řežilo náhlý ekonomický propad. A i v tomto p řípad ě jejich zavád ění bylo velmi zdlouhavé a neefektivní. Do roku 1993 režim na vzniklou situaci v podstat ě skoro nijak nereagoval. Když Fidel Castro v roce 1990 mluvil o „speciálním období v dob ě míru“ 91 , obyvatelstvo mohlo jen tušit, že to, na co je jejich „ líder máximo“ připravuje, je ekonomický kolaps, který s sebou p řinese řadu problém ů (Peréz- López:2003:567-570). K těm „nejvýznamn ějším“ ekonomickým zm ěnám bezpochyby pat řilo
89 Jednou z takových akcí byly bombové útoky na hotel v Havan ě v zá ří 1997. 90 Ale nejde opomenout fakt, že i p řes ekonomické otvírání, rozmach turistického ruchu a jisté otev ření se sv ětu to nem ění nic na situaci, že Kubánci se stali ve své vlastní zemi ob čany druhé kategorie. Represe režimu proti disentu jsou enormní, cenzura, korupce a stav lidských práv je stále tragický. 91 Zm ěny, ke kterým se režim uchyluje jsou tyto: redukce spot řeby nafty, zvýšení produkce potravin, podpora zahrani čního kapitálu a p řipojení na sv ětové trhy.
38 zlegalizování držení amerického dolaru, částe čné povolení soukromého podnikání a jistá forma otev ření trhu investor ům ze zahrani čí92 . Dá se domnívat, že všechny tyto kroky ideologicky odporovaly tomu, kam Castro cht ěl sm ěř ovat Revoluci. Jak se pozd ěji ukázalo, jisté uvoln ění v ekonomické sfé ře nebylo nevratné a rozhodn ě s sebou nep řinášelo uvoln ění režimu 93 . A to i p řesto, že zvýšená míra turistického ruchu, a s tím spojená interakce mezi obyvatelstvem a turisty, do konce osmdesátých let velmi izolovanou Kubu částe čně sv ětu otev řela. Jako už i mnohdy p ředtím, kubánský režim se snažil modifikovat v co možná nejmenší mí ře, ale zárove ň si tím zajistit p řežití. To, co rozkvetlo do nevídaných rozm ěrů za částe čného souhlasu režimu, byl p ředevším černý trh, bez kterého by kubánské obyvatelstvo ekonomickou krizi pravd ěpodobn ě nep řežilo 94 . Legalizace či beztrestnost držení amerického dolaru, které bylo na Kub ě od dob Revoluce ilegální, p řišla v roce 1993. Spolu s tím bylo postupn ě zavedeno kubánské konvertibilní peso, které následujících deset let sloužilo jako ekvivalent amerického dolaru (Ritter, Rowe:2002). Situace m ěla řadu pozitivních i negativních následk ů. Kup říkladu vedla k nár ůstu částek, které posílali p říbuzní v zahrani čí svým rodinám na Kub ě95 .
8.5. Prom ěna kubánské zahrani ční politiky po studené válce
Pokud bylo vždy jedním z cíl ů americké zahrani ční politiky v ůč i Kub ě zamezení jejích vojenských dobrodružství v zemích t řetího sv ěta a americké embargo tomu m ělo dopomoct, s koncem studené války se to částe čně poda řilo. Ekonomicky na pokraji kolapsu, ne-li tém ěř zbankrotovaná Kuba 96 si nákladné a rozsáhlé vojenské mise již nemohla dovolit. I p řesto ale cíle kubánské zahrani ční politiky z ůstaly vícemén ě zachovány. Jestliže akty „solidarity“ se
92 I když kubánské joint ventures musely být vždy minimáln ě 51 % procenty vlastn ěny státem. 93 K částe čnému uvoln ění asi došlo. N ěkteré v ěci, které by byly v šedesátých a sedmdesátých letech nemyslitelné, se staly b ěžnou sou částí života. Otázkou ovšem je, zda to nebyl jen vedlejší produkt toho, že všudyp řítomný stát se musel alespo ň částe čně stáhnout ze života svých ob čan ů. Pokud jde o ekonomické reformy, tak i ty byly v pr ůběhu druhé poloviny devadesátých let omezeny. Nap ř. po čet licencí na soukromé podnikání narostl a op ětn ě za čal klesat. 94 Režim částe čnou tolerancí černého trhu v podstat ě ztrácí kontrolu nad ekonomickým chováním obyvatelstva. 95 Sou časn ě vzhledem ke struktu ře kubánských emigrant ů, mezi kterými dlouhou dobu p řevažovalo bílé obyvatelstvo, to vedlo k prohloubení p řetrvávajících sociálních rozdíl ů mezi Kubánci. Jinak se odhaduje, že částky posílané p říbuzným na ostrov se ke konci devadesátých let p řibližovaly tém ěř 750 mil. USD (www.eclac.cl). 96 V roce 1991 kles import na 31 % p ůvodní hodnoty (Zimbalist:1992).
39 zem ěmi t řetího sv ěta m ěly Kub ě zajistit uznání a podporu navzdory kubánskému totalitnímu režimu ze strany t ěchto stát ů, pak tyto cíle z ůstaly platné i v novém sv ětovém uspo řádání. A i když v roce 1992 Fidel Castro ve řejn ě prohlašuje, že podpora povstaleckým hnutím již není sou částí kubánské zahrani ční politiky, snaha o ší ření vlivu z ůstává patrná i více než dv ě dekády po odchodu kubánských vojsk z afrického kontinentu. Kubánský personál se nachází v rámci r ůzných „misí“ v mnoha zemích t řetího sv ěta a o jeho roli v rámci ve řejné diplomacie se pochybovat nedá (Kaplowitz:1993). Americké embargo v ůč i Kubě m ělo zásadní vliv na to, jakým zp ůsobem se formovala kubánská zahrani ční politika v pr ůběhu studené války. Po jejím konci se Kub ě rozpadl systém, o který se opírala i řada jejích zahrani čněpolitických rozhodnutí. V sou časnosti je zahrani ční politika motivována nejspíš hlavn ě ekonomickými faktory a zajišt ěním p řežití režimu 97 . To, co se výrazn ě prom ěnilo, byly vztahy se Sov ětským svazem a jeho nástupnickým státem v podob ě Ruska. Kdybychom pominuly ekonomické dopady na Kubu, co bezpochyby nejde opomenout, je fakt, že díky rozpadu Sov ětského svazu a pokra čujícímu americko – kubánskému antagonismu Kuba bezpochyby prochází obdobím, kdy je bezpe čnostní hrozba ze strany USA velmi aktuálním tématem. To, že se na Kub ě nebudou odehrávat žádné reformní zm ěny podobné těm ve východní Evrop ě, dal kubánský režim dostate čně najevo kontroverzním soudním procesem, v jehož d ůsledku byl popraven generál Ochoa 98 . A ješt ě dříve faktickým odmítnutím sov ětské perestrojky v rámci „rektifika ční kampan ě“, která m ěla napravit chyby zp ůsobené režimem 99 . Ostatn ě kolaps komunistických režim ů ve východní Evrop ě bezpochyby mohl sloužit kubánskému režimu jako jistý p říklad toho, jakým sm ěrem se nevydávat. Pokud se cht ěl Castro udržet u moci, muselo mu být po čátkem devadesátých let jasné, že s jakýmkoliv zavedením reforem hrozí i vzestup ob čanské spole čnosti a s tím
97 Nap říklad sou časná kubánská medicínská pomoc ve Venezuele není až tak aktem solidarity, ale spíš cestou, jak zajistit energetické pot řeby zem ě. Spolu s faktem, že mnohé rozvojové zem ě za kubánský personál v nemocnicích a na školách platí, ale kubánským pracovník ům se dostane jen minimální část jejich výd ělku, jde o ukázku explotace vlastního obyvatelstva. 98 Jistou dobu se o n ěm uvažovalo jako o osob ě, která by potencionáln ě mohla být výzvou pro kubánské politické vedení. Proces s generálem Ochoou byl jen vyvrcholením toho, že i mnoho jiných vrcholných představitel ů ke konci osmdesátých let bylo odstran ěno z vrcholných pozic. 99 „Rektifika ční kampa ň“ nep řinášela n ějakou výraznou ideologickou zm ěnu. M ěla sloužit jako zd ůrazn ění hodnot Revoluce a jistý odklon od otevírání kubánské ekonomiky sv ětu. V podstat ě to byla kampa ň, jejíž hlavní náplní bylo ospravedlnit nedostatky zp ůsobené po čínajícím ekonomickým propadem (Eckstein:2003:60-62).
40 i případné narušení stability jeho vlády 100 . I když režim ztratil část ze svého totalitního charakteru, jakékoliv zm ěny se obratn ě vyhýbaly politické sfé ře. A nesly se v duchu toho neudělat nic, co by mohlo vést k formování opozice. Zamyslíme – li se nad hlavními překážkami významn ějších reformních zm ěn, nelze opomenout d ůležitou roli kubánských ozbrojených sil, které pravd ěpodobn ě sehrají svoji úlohu i v jakékoliv budoucí prom ěně režimu. Jejich kapacita, je vzhledem k velikosti zem ě zna čná a vždy šlo o velmi funk ční instituci v rámci režimu (Latell:2003). Kuba se po rozpadu východního bloku ocitla v tak tíživé ekonomické situaci 101 , že došlo k prvním protivládním demonstracím v ětšího rozsahu od roku 1959. Událost, pro niž se vžilo ozna čení „ maleconazo “102 a p ři niž tisíce Kubánc ů v havanských ulicích skandovali hesla jako „svobodu“, vedla k další výrazné emigra ční vln ě103 (Peréz-Stable:2003). Špatná ekonomická situace donutila Kubu povolit zahrani ční investice a za čít si hledat nové obchodní partnery.
100 Ostatn ě i v sou časnosti provád ěné zm ěny, které se pravd ěpodobn ě snaží na Kub ě zavád ět jakýsi pokus o vietnamské východisko z krize, jsou ve skute čnosti také jen velmi omezené. Režim se tedy bezpochyby bojí jakéhokoliv výrazn ějšího p řehodnocení své podstaty, protože to by bezpochyby mohlo vést k jeho konci. 101 Pro p ředstavu nakolik byla tato situace tížívá, tak zahrani ční obchod se Sov ětským svazem v pr ůběhu celých osmdesátých let byl zhruba 80 % celkového zahrani čního obchodu Kuby (Bunck:in Horowitz, Suchlicki:2003). 102 Pokud jde o profil demonstrant ů, šlo hlavn ě o chudší obyvatele Havany. 103 Režim, mezi jinými zp ůsoby jak se s krizí vypo řádat, p řikro čil i k n ěkolikahodinovému „odst řižení“ zem ě od zbytku sv ěta blokováním telefonních linek.
41 9. Funk čnost embarga po studené válce
Tím, že Kuba p řišla o významnou podporu ze strany Sov ětského svazu, se ukázal pravý rozsah amerických ekonomických sankcí. Pokud tedy m ělo být jedním z cíl ů amerického embarga v ůč i Kub ě v pr ůběhu studené války ukon čení její vojenské podpory různým zemím, bylo v tomto ohledu americké embargo částe čně úsp ěšné. I p řesto, že stažení vojsk ze zemí třetího sv ěta je možné chápat i jako d ůsledek prom ěny mezinárodního prost ředí, americké sankce mají sv ůj podíl na ekonomickém propadu a nemožnosti udržet nákladné zahrani ční mise. Obdobn ě, pokud jde o ekonomické zm ěny, nutnost vypo řádat se ze ztrátou sov ětské pomoci bezpochyby vedla k alespo ň částe čným ekonomickým reformám. I přesto, že je často embargo považováno za nefunk ční z toho d ůvodu, že nezap říčinilo kolaps kubánského režimu, byly to práv ě první roky po rozpadu východního bloku, které prokázaly, že ekonomický nátlak donutil režim alespo ň k nějakým mírným reformám. Bohužel ale ekonomické uvoln ění nebylo trvalého charakteru a spolu s ním p řišly i represe v ůč i opozici. Najdou se i názory, které poukazují na to, že ekonomické potíže zem ě p řípadnou organizaci a projevy, již tak rozt říšt ěné opozice spíše znemož ňovaly, než aby ve skute čnosti podrývaly d ůvěru ob čan ů v režim (Dominguéz:1993:100). K napln ění n ěkterých cíl ů amerických administrativ z období studené války embargo částe čně p řisp ělo. Ale ten hlavní cíl, tedy zbavení moci Fidela Castra či výrazná zm ěna režimu, z ůstal nenapln ěn. Zvážíme – li, že hlavními podmínkami pro normalizaci vztah ů v pr ůběhu Carterovy administrativy bylo narušení spojenectví Kuba – SSSR a stažení sil z Afriky, tak potom jako kombinace řady faktor ů, mezi n ěž se dají za řadit i ekonomické sankce, byly tyto cíle napln ěny. Co se po studené válce p řestávalo da řit, bylo zajistit mezinárodní izolaci režimu. Odborníci na mezinárodní sankce poukazují na to, že pokud se embargo dostane do fáze, kdy jej mezinárodní prost ředí za čne vnímat jako nehumánní, hrozí státu, který se jej rozhodne uvalit ztráta prestiže (Hufbauer:2007). Tento fakt se za čal vztahovat i na Spojené státy. Jen na poli OSN bylo americké embargo v ůč i Kub ě n ěkolikrát odsouzeno (UN) 104 . Pokud jde o americké embargo v ůč i Kub ě, zpo čátku dva nejvíce ovlivn ěné státy byly pouze Kuba a USA. Ale s odchodem amerických investor ů z ostrova a jistým povolením embarga v pr ůběhu sedmdesátých let za čaly s Kubou významn ě obchodovat i jiné státy. Extrateritorialita amerických sankcí, obnovená CDA a pozd ěji zd ůrazn ěná LIBERTAD za čala zasahovat mezinárodní obchod i jiných stát ů než jen USA a Kubu. Dopad sankcí na
104 Přičemž stát ů, jež hlasují pro ukon čení pravideln ě p řibývá. Hlasování probíhá pravideln ě každý rok.
42 mezinárodní obchod dalších stát ů ale nem ůže být p řece ňován. Kuba u v ětšiny z nich m ěla jen malý podíl jako exportní trh. Mezinárodní opozice proti americkému embargu se formovala z toho d ůvodu, že s rozpadem americko – sov ětského soupe ření řada amerických spojenc ů přestala mít pochopení pro vnímaní Kuby jako bezpe čnostní hrozby pro USA. Spojené státy byly nuceny aplikovat sankce unilateráln ě (Litwak:2000:5). Relevance sankcí v prost ředí, kdy mnoho obdobných relikt ů studené války bylo opušt ěno 105 se stala diskutovan ějším tématem. Otázkou je nakolik bylo americké embargo v ůč i Kub ě produktem studené války a nakolik bylo živeno americko – kubánskou nevraživostí, pop řípad ě nevraživostí mezi exilem a režimem. P ři tomto úhlu pohledu hrála studená válka menší roli, než by se dalo o čekávat. Co také nep řispívalo k funk čnosti embarga bylo i to, že ani americká ve řejnost ani jednotliví akté ři, kte ří mají vliv na formování americké zahrani ční politiky, nebyli zdaleka jednotní v názoru, jakým zp ůsobem by m ěla být na Kub ě podporována zm ěna režimu a jestli embargo plní svoji funkci. Hlavním nám ětem debaty v období po studené válce se stává předpoklad, zdá by n ějaká forma dialogu s režimem nem ěla v ětší efekt (Litwak:2000). Faktem ale z ůstává, že kdo se iniciativn ě zasazuje o udržení embarga, pop řípad ě se snaží zajisti jeho p řitvrzení, je spíše kubánský exil. Dá se odhadovat, že jeho role v tomto ohledu je velice významná a bez n ěj by s nejvyšší pravd ěpodobností ekonomické sankce v ůč i Kub ě již možná byly omezeny, snad i zrušeny úpln ě.
105 V tomto ohledu bývají dávány za p říklad americké sankce v ůč i Vietnamu.
43 10. Administrativa Williama J. Clintona
Administrativa prezidenta Clintona m ěla mnoho možností, jakým zp ůsobem se v ůč i Kub ě postavit. Po tom, co ani výrazn ější p řitvrzení sankcí v podob ě CDA nep řineslo výrazn ější prom ěnu, bylo snad do jisté možné zvažovat variantu, že jistá forma dialogu by mohla p řinést viditeln ější efekt. Další variantou mohla být i jistá ignorace Kuby, která jednozna čně ztrácela na významnosti a v žádném p řípad ě již nem ůže být považována za prioritu pro americkou zahrani ční politiku. Kuba bez podpory Sov ětského svazu a bez vojenského zapojení do konflikt ů v různých zemích ztratila část ze své d ůležitosti. Na po čátku prezidentova volebního období ale ješt ě pravd ěpodobn ě nikoho nenapadlo, že dojde k nejv ětšímu utvrzení amerických sankcí za celá desetiletí. Sám prezident Clinton podporoval legislativu CDA ješt ě p řed svým zvolením. A jeho podpora CDA v předvolební kampani byla částí úsp ěchu na jeho cest ě za prezidentským postem a částe čně také d ůvodem, který p řisp ěl k tomu, že CDA byl nakonec schválen (Haney, Vanderbush:395:1999). Z amerického p řístupu v ůč i Kub ě se tak postupn ě stal d ůležitý element v amerických prezidentských volbách. Mnohdy k zásadním krok ům dochází práv ě v obdobích, které p ředcházejí prezidentským volbám. CANF za číná tohoto faktu obratn ě využívat k podpo ře legislativy, která má za ú čel zp řísnit embargo. Po nástupu do prezidentského ú řadu to vypadalo, že prezident Clinton zaujme postoj, který by potencionáln ě mohl vést k odpoutání se od vlivu radikální části exilu 106 . Ale tyto snahy narazily na odpor CANF, která dokázala sv ůj vliv uplatnit k tomu, aby americký přístup v ůč i Kub ě z ůstal pokud možno v rovin ě CDA a aby jakékoliv kroky sm ěrem k zlepšení vztah ů byly minimální (Dominguéz:1997). V po čátcích Clintonovy administrativy tedy docházelo k důslednému napl ňování CDA 107 . Sou částí CDA byl i tzv. Track II. , který měl za ú čel uvolnit vztahy v tom sm ěru, aby došlo k podpo ře ob čanské spole čnosti a snadn ější komunikaci mezi obyvateli obou zemí. Snahou bylo podporovat model, který se osv ědčil v případ ě pádu jiných komunistických režim ů a to zvýšenou komunikací na úrovní jednotlivc ů a podporou nevládních organizací. Problémem ale bylo, že povolení cestovat na
106 Bylo to vid ět nap říklad na tom, že m ěl snahu do svého týmu povolat Maria Baezu, který nem ěl žádné vazby na CANF, ale práv ě naopak stál mimo v ětšinový profil kubánského exilu. Díky tomu, Beaza v podstat ě nem ěl problém postavit se za uvoln ění embarga. Jeho nominace ale nakonec byla stažena, práv ě na nátlak CANF (Landau:1993). 107 Kup říkladu obchod mezi Kubu a americkými dce řinými spole čnostmi v zahrani čí klesl b ěhem roku 1993 tém ěř na minimum (Morley, Petras:1996).
44 Kubu, pop řípad ě podpora nevládních organizací, podléhaly složitému vydávání licencí, které zna čně omezovaly možnosti skute čného napl ňování zám ěrů obsažených v CDA (LeoGrande:1997). Tato část CDA m ěla pravd ěpodobn ě za ú čel podpo řit na ostrov ě smýšlení, které bylo naklon ěno jisté form ě liberalizace a ekonomickým reformám. Tedy podporovat jednotlivce a hnutí, které by mohly sehrát významnou roli v případ ě možné tranzice režimu. Snaha o uvoln ění ale narazila na výrazný odpor z kubánské strany, která ji brala jako ideologickou infiltraci a vedla k zásah ům jednak proti řad ě akademických pracovník ů, kte ří měli r ůzné vazby na americkou akademickou p ůdu, tak proti řad ě menších disidentských hnutí, jako nap ř. Concilio Cubano, které se t ěšily podpo ře ze strany kubánského exilu v USA (Leogrande,1997). V pr ůběhu Clintonovy administrativy se již nedalo po čítat s variantou, že Castr ův režim na Kub ě padne tak snadno, jak všichni po pádu východního bloku čekali. P řístup Clintonovy administrativy byl kombinací ur čité formy uvol ňování vztah ů a zárove ň jejich op ětovného zhoršování. Tímto zp ůsobem administrativa nijakým zásadním zp ůsobem nevybo čila z rámce svých předch ůdc ů. Snahou prezidentovy administrativy bylo vytvo řit přístup, který by v ůč i Kub ě umož ňoval jistý flexibilní postoj. Koncept bývá ozna čováno jako „calibrated response“. P řístup m ěl zajistit možnost adekvátní odpov ědi na p řípadné uvol ňování a liberalizaci kubánského režimu a na p řípadné reformní kroky kubánské vlády. Krom ě dvou zásadních změn, které jsou rozebrány níže, došlo k celé řad ě menších úprav amerického embarga. Na stran ě jeho p řitvrzení bylo p ředevším omezení amerických ob čan ů na Kubu cestovat 108 , zrušení n ěkterých leteckých spojení, omezení posílání finan čních částek příbuzným a rozší ření televizního a radiového vysílání Rádia a TV Martí (Petras, Morley, 1996:272). Lze usuzovat, že pokud na Kub ě na po čátku devadesátých let k nepatrným reformním opat řením došlo, mohlo to vést americkou stranu k představ ě, že embargo je funk ční a tím pádem je pot řeba v tomto sm ěru pokra čovat jeho p řitvrzením. Stejn ě jako všechny p ředcházející administrativy i ta Clintonova úsp ěšn ě bránila návratu Kuby do OAS, a to i p řesto, že se v pr ůběhu devadesátých let výrazn ě zlepšovaly vztahy Kuby a jiných latinskoamerických zemí 109 .
108 Šlo p ředevším o revizi licencí, které za ú čelem cestovat na Kubu vydávalo americké ministerstvo financí. Krom ě toho také americkým ob čan ům za čaly hrozit pom ěrn ě vysoké pokuty v případ ě, že by na Kubu cestovali bez pot řebných povolení. Do ur čité doby jim v tomto p řípad ě hrozil pouze trestní postih. 109 Příkladem m ůže být obnovení diplomatických vztah ů s Chile v roce 1995 nebo t řeba zlepšení vztah ů se státy sdruženými v CARICOM.
45 10.1. Krize z roku 1994
Během roku 1994 jako již n ěkolikrát p ředtím dochází k výrazné uprchlické vln ě z Kuby. Takzvaná „rafter crisis“ n ěkdy také ozna čované jako „balsero crisis“ vypuká b ěhem léta 1994 a v jejím d ůsledku se do Spojených stát ů dostanou desetitisíce lidí p ředevším na podomácku vyrobených člunech 110 . Uprchlická krize z roku 1994 byla p říčinou zásadního přehodnocení amerického p řístupu v ůč i kubánským uprchlík ům, i když náznaky přehodnocení p řístupu ke kubánským uprchlík ům lze sledovat již v pr ůběhu osmdesátých let 111 . Ve vzájemné dohod ě z 9. zá ří 1994, ke které dosp ěly ob ě zem ě, se konstatuje, že jejich spole čným zájmem je zabránit této form ě nebezpe čné migrace (CRS Report 2009). Převratnou zm ěnou z roku 1994 je p ředevším to, že Kubánci, jež americká námo řní hlídka zadrží na mo ři a jež nespl ňovali podmínky pro ud ělení politického azylu, byli vráceni zp ět na Kubu. Dohoda z roku 1994 tím do zna čné míry reviduje zavedenou praxi od roku 1959 112 . Kubánská vláda se také zavázala, že nebude proti t ěm lidem, kte ří se zemi snažili opustit a následn ě byli vráceni, zavád ět tresty (Kornbluh, Brenner:1995:33). Především je ale na dohod ě patrné i to, že se administrativa do jisté míry odpoutává od vlivu tvrdého jádra exilu, který se vždy výrazn ě zasazoval za privilegované postavení kubánských uprchlík ů. A dále jedná v souladu p ředevším s americkými zájmy a nikoliv se zájmy kubánské menšiny v USA 113 . V kubánsko – americké komunit ě se dohoda z roku 1994 do čkala relativn ě prudké negativní reakce. I když k uprchlickým krizím došlo již n ěkolikrát předtím a kubánská komunita v USA se vždy snažila ovliv ňovat americkou politiku v ůč i Kub ě, její vliv byl do jisté doby insignifakntní a možnosti formovat americkou politiku
110 Krize v podstat ě kopíruje obdobný scéná ř jako Mariel. Na prvopo čátku je n ěkolik desítek lidí, kte ří násilím vniknou na zahrani ční ambasády v Havan ě s cílem získat politický azyl a na jejím konci jsou tisíce p říchozích Kubánc ů do USA. Celkov ě b ěhem roku 1994 se do USA dostalo na 40 000 uprchlík ů (CRS Report 2009). 111 Na uprchlických vlnách z Kuby je možno dob ře pozorovat jakým zp ůsobem dochází k úpadku kubánské spole čnosti. Zatímco první vlny opouští Kubu pravidelnými lety, na po čátku devadesátých let jsou to často zoufalé a k tragédii odsouzené pokusy p řekonat relativn ě krátkou vzdálenost do USA tém ěř na jakémkoliv plovoucím objektu. 112 Dohoda z roku 1994 stanovuje pravidla i pokud jde o legální po čet imigrant ů. 113 Dohoda, jejímž výsledkem je to, co bývá n ěkdy ozna čováno za „wet feet/dry feet policy“, částe čně m ění cesty uprchlík ů v tom smyslu, že novým zp ůsobem, kterým se v ětšina snaží dostat do USA se stává cesta p řes Mexiko.
46 omezené 114 . Paradoxem je, že v dob ě kdy byla tato komunita velmi homogenní, tedy v podstat ě až do exodu Mariel, byla mnohem mén ě vlivná, než v pr ůběhu devadesátých let, kdy se sestávala z pom ěrn ě více sociálních vrstev. I když na uzav ření dohody je vid ět, že kooperace na obou stranách byla možná, ke snaze uzav řít dohodu bezpochyby p řisp ěl i americký strach z toho, že by se mohla opakovat krize podobná Mariel. Pokud si uv ědomíme, jak neblahý m ěla dopad, je jasné, že o vy řešení situace a zamezení p řípadné eskalace uprchlické vlny by se snažil každý. Zvláště ve chvíli kdy bylo jasné, že se Castro ke krizi staví obdobným zp ůsobem jako k Mariel, tedy ve smyslu „odejít m ůže každý kdo chce“, a snaží se tak využívat svého vyd ěra čského potenciálu.
10.2. Helms – Burton
Na návrh Jesse Helmse a Dana Burtona dochází ke schválení zákonu, o kterém si na po čátku devadesátých let nikdo nedovedl p ředstavit, že vznikne. Primárním ú čelem Cuban Liberty and Democratic Solidarity Act ( jinak známého pod akronymem LIBERTAD) m ělo být dostání kubánského režimu do tak svízelné ekonomické situace, která by zajistila jeho pád (LIBERTAD:1996). Problémem v tomto sm ěru byl fakt, že zatímco v prvních letech po rozpadu východního bloku se Kuba skute čně ve velmi tíživé situaci nacházela, b ěhem druhé poloviny devadesátých let docházelo k mírnému a postupnému zotavování z ekonomického propadu. Krom ě toho řada amerických spojenc ů nebrala p říliš ohled na americké zájmy a rozvíjely se tak obchodní vztahy mezi Kubou a řadou dalších zemí. Skute čný ekonomický dopad LIBERTAD byl nakonec menší než se předpokládalo. Americké snahy vyvolat na ostrov ě pomocí ekonomických sankcí nepokoje a případný konec režimu z ůstaly i nadále nenapln ěny. Jednou z věcí, která zcela nepochybn ě p řisp ěla ke schválení LIBERTAD, jinak také známého jako Helms – Burton, bylo sest řelení dvou letadel organizace Brothers of Rescue 115 kubánskými ozbrojenými silami. Prezident měl do té doby k navrhované legislativ ě řadu
114 Dobrým p říkladem v tomto p řípad ě nap říklad Cartrova administrativa. Už i tehdy hrál kubánský exil svou roli v pr ůběhu amerických prezidentských voleb, ale jeho nesouhlas s tím, že by p řípadn ě m ělo dojít k zlepšení či až úplné normalizaci vztah ů s Kubou na p řístupu americká administrativy prakticky nic nezm ěnil (Loiacano:2010). 115 Brothers of Rescue je exilová organizace, která provád ěla pravidelné p řelety nad ostrovem, shazovala letáky, které m ěly diskreditovat režim a hledala na mo ři p řípadné uprchlíky.
47 výhrad a odmítal ji p řijmout 116 , ale sestřelení letadel bylo práv ě tou silou, která uvedla celý proces do pohybu 117 . Krom ě prezidenta se proti schválení LIBERTAD stav ěl i tehdejší americký ministr zahrani čí Warren Christhoper. Nad d ůvody, které vedly k sest řelení letadel, se dá pouze polemizovat, ale faktem zůstane, že tento akt p řisp ěl k nejv ětšímu p řitvrzení amerického embarga v ůč i Kub ě od doby jeho zavedení. Rozhodnutí sest řelit civilní letadla, které vedlo ke smrti čty ř kubánských Ameri čan ů, n ěkdy podporují teze o tom, že sama kubánská vláda je proti uvoln ění embarga, které jí poskytuje dostate čné výmluvy pro ekonomický propad a nepoda řené reformy 118 . Oficiální stanovisko je samoz řejm ě diametráln ě odlišné a hraje významnou roli v kubánské propagand ě119 . Pokud jde o p řístup kubánské vlády, ta sest řelení argumentuje tím stylem, že americkou stranu velmi dlouho informovala o tom, že nebude tolerovat tyto p řelety nad svým územím (Marino-Castro:2002). Pravd ěpodobnou variantou, pro č k sest řelení letadel ve skute čnosti došlo, bude možná kubánská domácí politika. Fidel Castro se rozhodl oživit antiamerický sentiment a strach ve spole čnosti, který vždy obratn ě využíval k tomu, aby jeho režim ustál neblahé chvíle. Významná zm ěna, kterou zavádí LIBERTAD, spo čívá p ředevším v tom, že prakticky znemož ňuje pozastavení amerického embarga do té doby, dokud na Kub ě nedojde k pádu režimu. Mimo jiné stanovuje celou řadu podmínek pro uvoln ění amerického embarga. Mezi tyto podmínky pat ří: americké embargo nebude zrušeno do té doby, dokud nebude na Kub ě u moci p řechodná vláda, která propustí všechny politické v ězn ě, zlegalizuje veškerou poltickou činnost, rozpustí kubánské Ministerstvo obrany a všechny jeho lokální v ětve, zaváže se ke konání svobodných voleb pod mezinárodním dohledem, ukon čí rušení amerického vysílání na Kubu a k tomu všemu dojde za absence Fidela či Raúla Castra u moci (LIBERTAD:1996). Takto nastavené podmínky byly v mnohém odlišné od t ěch, které po Kub ě požadovaly Spojené státy v pr ůběhu studené války a je na nich vid ět, že zatímco americké obavy bývaly d říve spíše bezpe čnostního a strategického charakteru, tak po jejím
116 Osud LIBERTAD se vyvíjel obdobným zp ůsobem, jako CDA. Na po čátku byla neochota prezidentovy administrativy se za legislativu postavit, ale jako d ůsledek okolností nakonec dochází ke schválení. 117 Výhrady se týkaly p ředevším toho, že legislativa zcela bez pochyby narazí na odpor amerických spojenc ů, k čemuž nakonec došlo. 118 Toto je teze, se kterou operuje p ředevším řada disident ů p ůsobících na ostrov ě. 119 Představitelé režimu často poukazují na to, jak dalekosáhlý humanitární dopad embargo má. Škody bývají vy čísleny v miliardových částkách atd. (www.cubavsbloqueo.cu).
48 konci cht ěly využít potenciál ekonomického embarga na maximum. I oproti p ředcházející administrativ ě a CDA je patrný nár ůst podmínek, které americká strana stanovuje. Helms – Burton je také p řevratný v tom sm ěru, že ekonomické embargo nem ůže uvolnit sám prezident, ale pot řebuje k tomu souhlas Kongresu. Takový p řístup je velmi t ěžko představitelný v případech jiných zemí a m ůžeme jej chápat i tím zp ůsobem, že Kuba se stala mnohem menší prioritou. Bez faktu, že by p ředstavovala potencionální bezpe čnostní hrozbu, kterou zcela bez pochyby v pr ůběhu studené války p ředstavovat mohla, již byl americký zájem na tom n ějakým zp ůsobem s kubánským režimem hledat spole čná východiska mnohem menší. Když zvážíme, že tvrdá část kubánského exilu se velmi často nachází práv ě v Kongresu, tak jakákoliv významná zm ěna embarga není snadno p ředstavitelná 120 . Pokud se chvílemi americký p řístup zdá být nekonzistentní, bude to dáno p ředevším tím, že Kuba ztratila podstatnou část ze své d ůležitosti, což vede k tomu, že administrativa m ůže být chvílemi náchyln ější k nátlak ům ze strany r ůzných zájmových skupin. Další, pon ěkud kontroverzní částí LIBERTAD, byla část, která se zabývala p řípadným vymáháním majetku na Kub ě. Článek III činí odpov ědného americkým soud ům kohokoliv, kdo n ějakým zp ůsobem (dle USA nelegáln ě) obchoduje s americkým majetkem, který byl na ostrov ě zabaven po roce 1959 121 (LIBERTAD:1996). Prezidentovi je však ponechána možnost pozastavit platnost článku až na p ůl roku, díky čemuž byl článek III doposud vždy tímto zp ůsobem u čin ěn neefektivním 122 . Tento aspekt LIBERTAD m ěl relativn ě velký ideologický dopad a umož ňoval Fidelu Castrovi využívat kubánského nacionalismu a hrozit ob čan ům návratem „mafie“ z Miami a znovuobnovení pom ěrů p řed rokem 1959. Vztah USA a Kuby z doby p řed Revolucí sehrával svoji roli v kubánské rétorice i čty ři dekády poté 123 .
120 Zajímavostí je, že být v tvrdé opozici proti Castrovi a postavit svou politickou kariéru na odchodu rodiny z Kuby z politických d ůvod ů, je svým zp ůsobem jistá cesta, jak si zajistit podporu, i kdyby to nem ěla být pravda. Příkladem v tomto p řípad ě m ůže být Marco Rubio a p řikrášlení d ůvod ů odchodu jeho rodiny z Kuby (cnn.com). 121 V podstat ě to znamená, že kdyby nap ř. špan ělská firma postavila hotel na míst ě bývalé plantáže, která pat řila někomu, kdo Kubu opustil po roce 1959 a je v sou časnosti americkým ob čanem, tak špan ělská firma m ůže být u amerických soud ů stíhána za nelegální obchodování s majetkem. 122 Toto opat ření bylo zavedeno až na poslední chvíli, aby alespoň částe čně nahradilo zna čnou část pravomocí, kterých se prezident Clinton schválením LIBERTAD vzdal (Morley, Mc Gillon:2002). 123 Situace dokonce dop ěla až k tomu, že n ěkte ří studenti na kubánských univerzitách byli nuceni po čítat náklady, které byly zp ůsobeny t ěmi, kdo zemi opustili, t ěm kdo na ostrov ě z ůstali, aby byla zjišt ěna suma jejich nárok ů.
49 Pokud jde o p řístup amerických spojenc ů v ůč i LIBERTAD, tak jak již bylo zmín ěno, výše podpory pro americké embargo po konci studené války v zahrani čí slábne. A schválení LIBERTAD se do čkalo pom ěrn ě ostré reakce hned od n ěkolika amerických spojenc ů. EU proti n ěmu vznáší námitku na p ůdě WTO, negativn ě se k němu staví v ětšina latinskoamerických zemí, obdobný p řístup má i Kanada. Nutno podotknout, že problémem v tomto p řípad ě byl hlavn ě extrateritoriální rozm ěr LIBERTAD a jejich vlastní ekonomické zájmy, než otázky adekvátnosti americké legislativy (Brenner, Haney:2002).
10.3. Situace po schválení LIBERTAD
Cílem LIBERTAD bylo odradit zahrani ční investory a tím zp ůsobit propad kubánské ekonomiky. Nakonec ale dopad na kubánskou ekonomiku nebyl zdaleka tak hrozivý, jak se předpokládalo, a zahrani ční investice na ostrov ě rostly i po jeho schválení 124 . P řitvrzení embarga nem ělo o čekávaný efekt a na za čátku druhého prezidentova volebního období se americká politika zdála být kontinuální. Pokra čování embarga a žádné v ětší nad ěje na jeho uvoln ění, pop řípad ě na zahájení jakýchkoliv jiných jednání s režimem. Kubánská strana vnímala Helms – Burton obdobn ě negativn ě, jako nap říklad Platt ův dodatek či Monroovu doktrínu. Pokud legislativa z ůstane platná, o n ějaké snaze zahájit jednání se neuvažovalo ani na kubánské stran ě (Alzugaray:2004). Krom ě toho Helms – Burton byl velmi tvrd ě kritizován i ze strany umírn ěnějších p ředstavitel ů režimu, kte ří byli pozd ěji perzekuováni 125 . To, co m ělo neblahý vliv na vnímání americké politiky v ůč i Kub ě ve sv ětě, byla papežova návšt ěva na ostrov ě v roce 1998. Jeho nep římé odsouzení embarga bezpochyby Spojeným stát ům situaci nijak neuleh čovalo. Kuba v důsledku papežovy návšt ěvy p řistoupila k propušt ění n ěkolika set politických v ězňů a Spojené státy částe čně uvolnily n ěkteré d říve zavedené restrikce 126 . V této
124 K tomu p řispívá i to, že Kuba upravuje svoji legislativu ohledn ě zahrani čních investic. Po uvoln ění pravidel v roce 1992, p řichází další v roce 1995 (Ley de la inversión extranjera). V této dob ě p řichází nap říklad spojení francouzského gigantu Pernod – Ricard s kubánským Havana Clubem. Po čet na ostrov ě působících joint ventures se po schválení LIBERTAD zvýšil. 125 Příkladem m ůže být Robert Robaina, který se o Helms – Burton vyjád řil v tom smyslu, že „to není debata o tom, jestli nám setnou hlavu, ale pouze o tom, jakým zp ůsobem to ud ělají“ (Robaina:1997). 126 Tradi čně se jedná o letecké spojení s ostrovem, zasílání pen ěz a návštevy p říbuzných na ostrov ě.
50 dob ě také za čínají sílit skupiny zam ěř ené na úplné uvoln ění embarga 127 . A administrativa je tak vystavena tlak ům z mnohem více stran. Přesto nakonec dochází na americké stran ě k jistému uvoln ění. Jsou znovu povolena některá letecká spojení na ostrov, je schválen prodej potravin privátnímu sektoru na Kub ě, dochází k přátelským baseballovým utkáním 128 (Haney, Venderbush, Brener:2002). Chvílemi to za číná vypadat, že by embargo na prodej potravin mohlo být zrušeno úpln ě129 . Dá se také zvažovat fakt, že jisté uvoln ění bylo možné, protože CANF se po smrti Mas Canosy ocitla v ur čitém vakuu, ze kterého se už nikdy zcela nevzpamatovala. K těmto drobným zm ěnám došlo bez požadavku ústupk ů na kubánské stran ě. Takový p řístup byl v rozporu se snahou o „calibrated response“ v pr ůběhu prvního volebního období a demonstruje tak pom ěrn ě nevyrovnaný p řístup. Oproti tomu kubánská strana na nad ěje, že americká strana bude pokra čovat ve zmírnění sankcí, moc nereagovala, spíše tento postup kritizovala op ětovn ě jako „imperialistickou invazi“. Není p řekvapující, že jakékoliv významn ější zm ěny embarga nep řipadaly bez výrazn ější odezvy na kubánské stran ě v úvahu.
10.4. Další sporné body v pr ůběhu Clintonovy administrativy
Dalším p říkladem, kdy dochází k vzájemnému vyhrocení vztah ů, je p řípad Eliána Gonzálese. Událost týkající se malého chlapce, kterého zadržela americká pob řežní hlídka na mo ři s jeho matkou při pokusu dostat se do USA, m ěla tém ěř mobiliza ční efekt na stran ě kubánského režimu i na stran ě kubánského exilu 130 . Situace snad více než kterákoliv jiná demonstrovala nesmi řitelnost exilu a režimu. Krom ě toho m ěla dopad i na prezidentovu administrativu. Kone čné řešení, kdy byl chlapec vydán zp ět na ostrov svému otci, je možné vnímat jako potvrzení pozvolna upadajícího vlivu tvrdého jádra kubánského exilu. Akce
127 Jde p ředevším o církevní p ředstavitele, americké NGO, p ředstavitele z řad obchodních kruh ů a i n ěkteré kubánské Ameri čany. Ze všech organizací lobujících za úplné zrušení embarga m ůžeme jmenovat USA Engage, The US Catholic Conference, Pastors for Peace, Global Exchange atd. 128 Až by se mohlo zdát, že se znovu opakuje „baseballová diplomacie“ ze sedmdesátých let. 129 V roce 1999 se o to pokoušel tzv. Ashcroft ův dodatek, ten ale nebyl schválen. Nakonec schválený Nethercutt ův dodatek vede k uvoln ění prodeje potravin a lék ů, k čemuž dochází i p řes odpor a snahu tomu zabránit ze strany Ros – Lehtiten a Díaz - Balarta. 130 Ať už v Miami anebo v Havan ě, na obou dvou stranách floridského pr ůlivu byly organizovány masivní demonstrace požadující bu ď vrácení chlapce zp ět na Kubu anebo naopak jeho setrvání u p říbuzných v Miami. Výjimkou je snad jen to, že ty v Havan ě m ěly povinnou ú čast.
51 kubánského exilu diskreditovaly jeho p řehnané nároky a pro prezidenta tak bylo mnohem jednodušší se od jeho vlivu odpoutat. Dalším sporným bodem, který hrál a doposud hraje významnou roli v případ ě kubánské propagandy, je p řípad tzv. „kubánské p ětky“. Tedy p ětice kubánských ob čan ů, kte ří byli v USA zat čeni a odsouzeni za špionáž 131 . Během administrativy Williama Clintona došlo k zásadní zm ěně p ředevším v tom smyslu, že nakonec poklesl vliv CANF na tvorbu americké politiky v ůč i Kub ě, prezident se dobrovoln ě vzdal v ětší části svého vlivu ve prosp ěch Kongresu, ale zárove ň se pozd ěji snažil část svého vlivu získat zp ět. Americká politika tak st řídav ě podléhá domácím a zahrani čněpolitickým zájm ům.
131 Kubánská strana v ěnuje propagaci nevinn ě svých p ěti (dnes již čty ř) zat čených ob čan ů zna čné úsilí. Na téma existuje i řada webových stránek.
52 11. Administrativa George W. Bushe
V pr ůběhu prvních m ěsíc ů, jako již tém ěř tradi čně, administrativa p řistupuje ke Kub ě v návaznosti na opat ření z předcházejícího období. Ani prezident Bush neuplatnil výrazn ě tvrdší opat ření, i když by mu to existující legislativa umož ňovala 132 . Tvrdé jádro kubánského exilu vid ělo v administrativ ě George W. Bushe svoji poslední šanci na p řípadné svržení režimu (Weinmann:2004:22). A prezident ův ve řejný projev byl rozhodn ě více naklon ěn zájm ům kubánské menšiny v USA a zaujímal rozhodn ě tvrdší postoj, než tomu bylo ke konci Clintonovy administrativy (Bush:2002). I p řesto prvních n ěkolik m ěsíc ů existovala na americké stran ě spíš kontinuita, než výrazná zm ěna. Kuba sehrávala v americké zahrani ční politice svou stabilní, i když již omezenou roli. A stejn ě tak, jako již mnohokrát p ředtím, i názory vn ě Bushovy administrativy ohledn ě Kuby nebyly zcela jednotné. Prezident dal částe čně najevo sv ůj vst řícný postoj v ůč i tvrdší linii kup říkladu jmenováním Otto Reicha na asistentskou pozici na Ministerstvu zahrani čí133 (Erikson:2002). Do debaty ohledn ě amerického p řístupu v ůč i Kub ě zasahuje řada aktér ů. Významná část kubánské menšiny se snaží prosadit sv ůj p řístup utvrzení embarga, část Kongresu se naopak staví za pozastavení amerických sankcí či alespo ň za uvoln ění n ěkterých jejích částí 134 . V Kongresu jsou obzvlášt ě patrné hlasy volající po ukon čení zákazu americkým ob čan ům cestovat na Kubu (Weinmann:2004:28). Na druhou stranu po čet pokut, které ameri čtí ob čané museli za nelegální cesty na Kubu zaplatit, m ěl v pr ůběhu Bushovy administrativy vzr ůstající tendenci135 (OFAC). Celkov ě se v prvních m ěsících debata soust řeďuje na nijak nová témata ve vzájemných vztazích, kterými byly p ředevším imigrace 136 , prodej léků a potravin, podpora nevládních skupin na ostrov ě a omezení cestování na ostrov.
132 Stejn ě jako prezident Clinton i Bush ochotn ě pozastavoval platnost článku III. LIBERTAD a nerozši řoval platnost článku IV, který by se mohl vztahovat na mnohem více firem obchodujících s Kubou a to i p řesto, že původn ě byl uplatn ění obou výše zmín ěných článk ů naklon ěn. 133 Jeho názory, rozhodn ě nijak neindikovaly, že by byl naklon ěn dialogu s režimem. Práv ě naopak v jeho úhlu pohledu byl Castro diktátor a spojení Kuby a Venezuely nebezpe čím pro celý region potažmo i bezpe čnostní hrozbou pro samotné USA (Reich:2005). 134 Snaha o uvoln ění sankcí p řichází zejména ze strany zem ědělsky zam ěř ených stát ů, ale také ze strany farmaceutického pr ůmyslu, zájemc ů o rozvoj turistického ruchu apod. (LeoGrande:2004). 135 Za její výb ěr je zodpov ědná sekce Ministerstva financí (Office of Foreign Assets Control). 136 Kubánská loby v USA se snaží o revizi wet feet/dry feet policy. Od posledního významného exodu v roce 1994 se dá p ředpokládat, že americkou snahou bylo zabránit tomu, aby se obdobná situace opakovala (Lopéz:2004). Za sou časných výhodných podmínek p ři získávaní povolení k pobytu pro kubánské emigranty se
53 Do vztah ů obou zemí b ěhem krátké doby zasáhly dv ě události. Teroristické útoky z 11. zá ří 2001 a hurikán Michelle 137 . Jako d ůsledek hurikánu Michelle dochází k prvnímu uvoln ění obchodních styk ů mezi ob ěma zem ěmi, když poprvé po n ěkolika dekádách dochází k nákupu amerických potravin Kubou 138 . Ale obzvlášt ě s teroristickými útoky se částe čně mění i povaha debaty ohledn ě Kuby.
11.1. Kuba jako stát podporující terorismus
Po teroristických útocích z 11. zá ří 2001 se dostává do pop ředí debata ohledn ě faktu, že Kuba je na seznamu stát ů podporujících terorismus. Na tento seznam se dostala v roce 1982 139 a i když to v podstat ě znemož ňuje normální vztahy mezi ob ěma zem ěmi, až do roku 2001 se tomu nev ěnovala v ětší pozornost. Je pravda, že v rámci „války proti terorismu“ dostává tento fakt nový rozm ěr. Krom ě toho v roce 2002 John R. Bolton viní Kubu z toho, že disponuje biologickými zbran ěmi, pop řípad ě poskytuje dalším stát ům technologie na jejich výrobu 140 . Jistým zp ůsobem tak dává najevo, že by Kuba mohla být pro Spojené státy bezpe čnostní hrozbou a řadí ji na pov ěstnou osu zla spolu s ostatními darebnými státy. (Bolton:2002) Vnímání kubánského režimu jako bezpe čnostní hrozby je výrazným obratem oproti p ředcházející administrativ ě, ale do zna čné míry je spíše d ůsledkem prom ěny bezpe čnostního prost ředí po 11. zá ří 2001. Na Castrov ě rétorice se za uplynulých dvacet let zm ěnilo jen málo, aby to posta čilo jako d ůvod k přehodnocení vnímání nebezpe čnosti režimu. Stejn ě tak i vazby mezi Kubou a jinými nedemokratickými režimy, které potencionáln ě násobily kubánskou hrozbu, byly upevn ěny již v pr ůběhu devadesátých let. V roce 2006 vydaný Country Report on Terrorism dochází k záv ěru, že „Kuba ve řejn ě oponuje válce proti terorismu“ (CRT:2006). Tento p řístup mohl na kubánské stran ě vyvolávat obavy ze zp ůsobu, jak se Bushova administrativa hodlá vyrovnat s kubánskou otázkou a do
dá p ředpokládat, že jakákoliv varianta pádu režimu, která by vedla k nestabilní situaci na ostrov ě, p ředstavuje pro USA potencionální problém. V americkém zájmu je tak spíše než n ějaký chaotický pád režimu pozvolný přechod, který nepovede k nežádoucímu p řílivu imigrant ů. 137 Odhaduje se, že n ějakým zp ůsobem bylo zasaženo až 53% obyvatel (Peréz:2003). 138 To bylo umožn ěno díky legislativ ě schválené ješt ě v pr ůběhu Clintonovy administrativy tzv. Trade Sanctions Reform and Export Enhancement. Uvoln ění se nijakým zp ůsobem nevztahovalo na pokra čující zákaz importu kubánského zboží (ww.fas.usda.gov). 139 Kuba je na seznamu pro podporu guerillového hnutí v Salvadoru. 140 I když tento výrok byl pozd ěji jinými p ředstaviteli administrativy p řehodnocen.
54 ur čité míry mohl být dalším faktorem, jež využívá režim k vyvolání strachu z americké invaze. Jestliže ke konci Clintonovy administrativy se částe čně da řilo uvol ňovat n ěkteré z amerických sankcí, tím, že je Kuba na seznamu stát ů podporujících terorismus 141 , vzaly tyto snahy za své. Stejn ě tak, i kdyby došlo k uvoln ění či zrušení amerických sankcí, celá řada opat ření, jež stojí v rozvoji normálních vztah ů, by z ůstala i nadále platná 142 (Sullivan:2005). Názory ohledn ě toho, zda by m ěla být Kuba z tohoto seznamu odstran ěna či ne, se liší. Ti, jež obhajují odstran ění Kuby z tohoto seznamu poukazují p ředevším na fakt, že americkým ob čan ům prchajícím p řed zákonem poskytuje úto čišt ě i řada dalších stát ů. Druhá strana, poukazuje p ředevším na omezenou, ale i tak existující podporu ze strany Kuby pro ostatní zem ě, které jsou na seznamu stát ů podporujících terorismus (Smith, Muse, Baker:2004).
11.2. Návšt ěva Jimmyho Cartera na Kub ě
V roce 2002 dochází částe čně k historické události a tou je návšt ěva Jimmyho Cartera na Kub ě. I když šlo o iniciativu stojící mimo prezidentskou administrativu a oficiální postoj Spojených stát ů, malý pr ůlom to ur čit ě byl. Jimmy Carter v pr ůběhu své návšt ěvy ve řejn ě kritizuje americké embargo a hovo ří o jisté v ětší otev řenosti režimu, náznaku reforem apod. (Carter:2002). Ve sv ětle následujících událostí a represí režimu v následujícím roce se nám Carter ův projev m ůže jevit jako d ůkaz o tom, jak málo je situace na Kub ě a plány režimu předvídatelné. Ani drobné reformní kroky nejsou v kubánském pojetí nevratné. To se ostatn ě ukázalo v plném rozsahu v roce 2003, kdy proti nad ějn ě se rozvíjejícímu opozi čními hnutí tvrd ě zasahuje kubánská vláda 143 . Tyto represe m ěly pro Kubu neblahé následky, pokud šlo o její vztahy s EU 144 a vzbudily vlnu kritiky u řady dalších stát ů, ale p ředevším oslabily hlasy
141 Dle Office of Counterrerorism je Kuba na tomto seznamu díky své podpo ře mnoha revolu čních hnutí v Latinské Americe a proto, že poskytuje úto čišt ě n ěkolika terorist ům a americkým ob čan ům prchajícím p řed zákonem (cca 70 osob). Je pravda, že na kubánském území se svého času nacházela řada lidí z Chile a také bývalí členové ETA či p říslušníci kolumbijské FARC. Kuba je na seznamu od roku 1982 pro podporu guerillového hnutí v Salvadoru. 142 Export do t ěchto zemí podléhá speciálním licencím. Podpora ze strany mezinárodních finan čních institucí je omezena, stejn ě tak jako zahrani ční pomoc t ěmto zemím. 143 Odhaduje se, že v té dob ě na Kub ě existovalo n ěkolik desítek nezávislých knihoven. Řada noviná řů se v ůč i režimu za čala vyjad řovat více kriticky než bývalo zvykem. 144 Důsledkem bylo oddálení p řistoupení Kuby k dohod ě z Cotonou.
55 volající po ukon čení embarga ve Spojených státech (Lopéz:2004:4). D ůsledek to byl tak dalekosáhlý, že n ěkteré organizace zam ěř ené na prosazování uvoln ění amerických sankcí dokonce ukon čily svoji činnost 145 . Kubánská vláda, která k represivním opat řením p řistoupila pravd ěpodobn ě díky strachu ze sílícího disidentského hnutí, se tak rozhodla zaplatit pom ěrn ě vysokou cenu za přežití režimu a op ětovn ě dala za pravdu argument ům o totalitní a nedemokratické form ě vlády, která na ostrov ě panuje.
11.3. Další kroky Bushovy administrativy
V roce 2003 dochází k založení Comission for Assisatnce to a Free Cuba. Ta za necelý rok vydává n ěkolikasetstránkový „Report to the President“, v jehož úvodních kapitolách je popsána i řada krok ů, které by m ěly napomoct k urychlení pádu kubánského režimu. Report se také v ěnuje situaci na ostrov ě po pádu režimu a americké roli v pr ůběhu p řechodu k demokratické form ě vlády (Report:2004). Stejn ě tak byl již v roce 2002 zahájen program Cuba Transition Project. I ten obdobn ě zkoumá zp ůsoby rekonstrukce kubánské spole čnosti v období po pádu režimu. Až by se mohlo zdát, že americká strana nabývá p řesv ědčení, že Castr ův konec se již nezadržiteln ě blíží. Je to i možný doklad o tom, že pád režimu představuje pro administrativu jednu z priorit. Ostatn ě v rámci „Reportu“ se hovo ří o tom, že případné nástupnictví ve vedení kubánského státu Raúlem Castrem je pro USA nep řijatelné (Report to the President:2004). O tom, že by se oživila debata, zda je možné zahájit dialog mezi ob ěma zem ěmi, či zda m ůže dojít ke zlepšení vzájemných vztah ů, ješt ě v dob ě, kdy bude Castro u moci, se nadalo ani uvažovat. I z mnoha prezidentových ve řejných prohlášení se dá vy číst, že podmínky, které byly stanoveny v několika p ředcházejících letech v rámci CDA a LIBERTAD pro uvoln ění amerických ekonomických sankcí, jsou i nadále platné. Americká strana požadovala významné demokratické reformy jako zásadní p ředpoklad k zahájení jednání o možné normalizaci vztah ů p řípadn ě uvoln ění embarga (Bush:2002). V bezpe čnostní strategii USA vydané v roce 2006 se hovo ří o Kub ě jako o státu, který destabilizuje celý region (NSS:2006:15). I když s po čátkem administrativy prezidenta Bushe pravd ěpodobn ě nikdo nepo čítal s tím, že by mezi USA a Kubou mohlo dojít k nějakému výrazn ějšímu uvoln ění, bylo to jen formální potvrzení, že se tak skutečně bez n ějakých výrazn ějších zm ěn na Kub ě nestane.
145 Nap říklad se jednalo o Cuba Policy Foundation.
56 Administrativa p řistupuje k řad ě opat ření, které m ěly urychlit pád kubánského režimu. Omezení povolení cestovat za p říbuznými na ostrov na jednou za t ři roky, povolení posílání pen ěz jen pro p římé rodinné p říslušníky, restrikce na licence vydávané pro americké ob čany, kte ří cestují na ostrov za ú čelem vzd ělávání 146 , navýšení fond ů pro disidentské skupiny na ostrov ě147 a v ětší d ůraz na vysílání Rádia a TV Martí. V podstat ě všechny tyto kroky již byly vyzkoušeny i v pr ůběhu p ředcházejících administrativ a v ětšinou bez n ějakého výrazn ějšího efektu. Jistým zp ůsobem nenapln ěná o čekávání z po čátku devadesátých let o pádu kubánského režimu za pomoci ekonomického kolapsu z ůstávala platná i více než dv ě desetiletí posléze. Krom ě výše zmíněných utvrzení v rámci již existujících opat ření k žádné výrazné zm ěně v ekonomických sankcí nedošlo. Zajímavá je prom ěna p řístupu k některým t ěmto opat řením ze strany CANF. Zatímco ješt ě v roce 1994 se CANF jako významný p ředstavitel tvrdého jádra exilu staví i proti návšt ěvám rodiny na ostrov ě stejn ě jako zasílání pen ěz p říbuzným na ostrov. V roce 2003 je už situace pom ěrn ě odlišná. CANF pod vedením Jorge Mas Santose nezastává zdaleka tak nesmi řitelný postoj, jako na po čátku devadesátých let a za číná se stav ět do opozice proti zám ěrům zp řísnit opat ření, která d říve tak vehementn ě podporovala 148 (CANF). Jedna z dlouhodobého hlediska nejstabiln ějších opor pro americké ekonomické sankce za číná pozvoln ě erodovat. Rozd ělení, viditelné v rámci b ěžného exilu, se ale netýká kubánských Ameri čan ů v Kongresu. Tam k žádné názorové prom ěně nedochází. Navíc pro zna čnou část tvrdého jádra exilu byla opat ření, ke kterým sáhla Bushova administrativa, málo radikální. K tomu všemu dochází ve chvílích významného utvrzení kubánského režimu, zásahu proti opozici v rámci tzv. černého jara. Díky tomuto zásahu kolabuje p ůvodn ě vcelku nad ějný projekt za zm ěnu pojmenovaný Projekt Varela 149 .
146 V rámci zavedení t ěchto restrikcí po čet osob cestujících na ostrov v rámci r ůzných licencovaných program ů během let 2003-2005 klesl o 80 % (Brenner:2006). 147 Rozpo čet na podporu disentu na ostrov ě se v rámci Bushovy administrativy pohyboval v řádech desítek mil. USD. Problémem je, že část kubánské opozice tvrdí, že americká podpora je kontraproduktivní, protože poskytuje argumenty kubánské vlád ě a v ětšina pen ěz kon čí na projektech organizovaných v Miami a ne na ostrov ě. 148 To ale ješt ě neznamená, že radikální postoj je zcela eliminován. Na druhou stranu dochází k zformování Cuban American Comission for Family Rights, jejímž cílem bylo hájit soudržnost rodiny. Jinými slovy bojovat proti restrikcím uvaleným na cestování. 149 Kubánské opozici se poda ří sesbírat více než 10 000 podpis ů, které m ěly zajistit konání referenda, což umož ňuje kubánská ústava. Jen pro zajímavost, pokud se tento akt srovná s různými peti čními projekty v bývalých komunistických režimech ve východní Evrop ě, je rozsah Projektu Varela docela impozantní.
57 Zajímavý je i p řístup exilu k disident ům na ostrov ě. Pokud jde o samotný projekt Varela, a čkoliv se mu dostalo zna čné mezinárodní pozornosti, tak tvrdé jádro exilu se k němu stav ělo vlažn ě. M ůže to souviset s faktem, že tranzice, která by se odehrála bez p řisp ění exilu, nebyla p říliš vítanou variantou. Ale pravd ěpodobn ě hlavní p říčinou z ůstává fakt, že v ětšina disentu na ostrov ě se vyhra ňuje proti americkému embargu, což je v rozporu s názory prosazovanými tvrdým jádrem exilu 150 . Komplikací ve vzájemných vztazích byl i p řípad Luise Posady Carrilese 151 a jeho případné extradice do Venezuely či na Kubu. Kuba na základ ě tohoto p řípadu obvi ňovala USA z uplat ňování dvojích standard ů. Když v červenci 2006 Fidel Castro převedl část pravomocí na svého bratra, kv ůli svému zhoršenému zdravotnímu stavu, zasel tím mezi exil zrnko nad ěje. Postupem času ale bylo jasné, že k žádné významné zm ěně nedojde. A to i p řesto, že Raúl Castro býval ozna čován za v ětšího pragmatika a nedostávalo se mu tak bezmezné podpory ze strany obyvatelstva. I ke konci Bushovy administrativy z ůstávají vztahy obou zemí zmraženy v mrtvém bod ě, který se neda ří prolomit.
151 Zapojeného do bombových útok ů z roku 1976.
58 12. Záv ěr
Vztahy mezi Spojenými státy a Kubou prošly velmi dramatickým a turbulentním vývojem. V souvislosti s Kubou a USA se často hovo ří o tom, zda a za jakých okolností by mohlo dojít k normalizaci vzájemných vztah ů. Když si uv ědomíme, jak vypadaly vztahy obou zemí p řed Revolucí, musí nás nutn ě napadnout otázka, zda v ůbec n ěkdy vztahy mezi t ěmito zem ěmi normální byly. Významná americká p řítomnost a zájem ovliv ňovat d ění na Kub ě byl s příchodem Fidela Castra vyst řídám antagonismem trvajícím již přes p ůl století. D ůležitou roli v tomto p řípad ě hraje faktor strachu kubánského režimu z op ětovného zna čného vlivu Spojených stát ů na d ění na Kub ě. I když v rámci jednotlivých prezidentských administrativ existovaly na americké stran ě prom ěnlivé názory ohledn ě zp ůsobu, jak se vyrovnat s Kubou, k zásadnímu pr ůlomu nedošlo nikdy. Což je p ředevším p říčinou stabilní nevraživosti kubánského režimu a řady jeho krok ů, které mnohdy zma řily vzájemná jednání. Prom ěnlivým vývojem prošly i samotné americké sankce v ůč i ostrovu. Byly ustanoveny jako nástroj, který m ěl odpov ědět na antiamerická opat ření v po čátcích Castrovy vlády, a postupn ě se transformovaly v nástroj, který m ěl modifikovat kubánský režim a jeho politiku. Jejich prvotním ú čelem bylo zvrátit rozhodnutí o znárodn ění zahrani čního (p ředevším amerického) majetku na Kub ě. Ekonomické obtíže, které byly t ěmito opat řeními režimu zp ůsobeny, ale nakonec vedly k prohloubení krize mezi ob ěma zem ěmi a p řisp ěly ke kubánskému sp řátelení s východním blokem. Tento fakt se stal jedou z hlavních p řekážek ve vztazích obou zemí v pr ůběhu studené války. Izolace režimu, která byla jedním z prvotních amerických zám ěrů, se zda řila jen ve zna čně omezené mí ře. Po tom, co bylo jasné, že Kuba stojí na znep řátelené stran ě v rámci bipolárního rozd ělení sv ěta, m ěl ekonomický nátlak na ostrov za ú čel u činit ekonomickou situaci režimu natolik složitou, aby byl omezen jeho vliv v regionu a p řípadn ě i intervence v dalších zemích. Napln ění tohoto cíle b ěhem studené války bylo díky sov ětské podpo ře Kub ě složité. A kubánský režim pokra čoval v zapojení do ozbrojených konflikt ů v Africe i v pr ůběhu osmdesátých let. S koncem studené války se situace výrazn ě změnila a kubánský režim si bez finan ční a materiální podpory Sov ětského svazu nemohl dovolit nákladné vojenské operace v zahrani čí. Musel ukon čit svoji p řítomnost v řad ě zemí a p řehodnotil prost ředky své zahrani ční politiky. Stažení kubánských ozbrojených sil z afrického kontinentu bylo důsledkem mnoha faktor ů jako nap ř. rozpadem bipolárního uspo řádání sv ěta či kubánského ekonomického propadu. Americké ekonomické sankce, které by pravd ěpodobn ě m ěly bez
59 existence SSSR výrazný efekt již v šedesátých letech, rozhodn ě m ěly v po čátcích devadesátých let velký dopad na kubánskou ekonomiku. Dá se tedy p ředpokládat, že částe čně přisp ěly ke stažení kubánských vojsk z Afriky. Ale na rétorice režimu se po studené válce zm ěnilo jen velmi málo. Dalším cílem amerického embarga v pr ůběhu studené války bylo uskute čnit alespo ň nějaké reformní zm ěny na ostrov ě a p řisp ět tak k demokratizaci Kuby. Zm ěny, které se odehrály na ostrov ě po konci studené války, byly velmi malého rozsahu a obratn ě se vyhýbaly politické sfé ře. V žádném p řípad ě se nedá hovo řit o demokratizaci režimu. Především jako d ůsledek úsp ěšné kubánsko americké exilové lobby dochází po studené válce k utvrzení amerických sankcí a je schváleno jejich rozší ření takovými akty jako CDA a LIBERTAD. Podmínky, které si americká strana v jejich rámci pro normalizaci vztah ů s Kubou klade, jsou mnohem dalekosáhlejší než ty, které byly požadovány v pr ůběhu studené války. Jejích cílem je bezpodmíne čná transformace Kuby v demokracii západního typu. Díky tomu, že se režim částe čně vyrovnal s ekonomickým propadem a úsp ěšn ě se mu da řilo eliminovat jakékoliv opozi ční aktivity v zemi, kde prakticky neexistuje tém ěř žádná ob čanská spole čnost, se o pozitivním vývoji v tomto sm ěru nedá hovo řit. Ekonomické sankce po studené válce nenapl ňují svá o čekávání a nejsou efektivním nástrojem pro dosažení cíl ů, které si americká strana stanovuje. Zhodnocení amerických sankcí jako funk čního nástroje k dosažení cíl ů, které si americká strana stanovuje je problematické. Nebýt bipolárního rozd ělení sv ěta, m ěly v po čátcích jejich použití potenciál být úsp ěšným nástrojem. Po konci studené války se částe čně dopad sankcí projevuje. Ale jako nástroj, který m ěl sloužit k odstran ění kubánského totalitního režimu po studené válce, selhaly. S problematikou amerických sankcí bezprost ředn ě souvisí i otázka, jakým zp ůsobem se prom ěnil americký p řístup v ůč i Kub ě po studené válce. V pr ůběhu studené války byly spory mezi USA a Kubou tém ěř vždy vid ěny optikou bipolárního rozd ělení sv ěta. S jejím koncem a bez významné sov ětské podpory ztrácí Kuba, jako zahrani čněpolitická otázka, významnou část ze své d ůležitosti. Americká strana v po čátku devadesátých let, částe čně pod vlivem kubánského exilu, p řitvrzuje ve svých požadavcích v ůč i Kub ě. Pokud se zamyslíme třeba nad p řístupem Carterovy administrativy a srovnáme jej s obdobím po studené válce, je na americké stran ě mnohem menší ochota n ějakým zp ůsobem s režimem jednat a nacházet spole čná východiska. Jestliže se v pr ůběhu studené války dají ve vzájemných vztazích najít okamžiky, kdy existovaly nad ěje pro normalizaci vztah ů v novém sv ětovém uspo řádání, k ni čemu obdobnému nedochází.
60 Obdobn ě v pr ůběhu studené války americký postoj v ůč i Kub ě ovliv ňují jiní akté ři než po jejím konci. Do celé problematiky významn ě zasahuje kubánská exilová komunita v USA. Ta v pr ůběhu času m ění svoje praktiky, kterými vytvá ří nátlak na jednotlivé americké administrativy. Poda řilo se jí transformovat se ve významného aktéra s dob ře institucionalizovanou strukturou, který má silný vliv na americké administrativy v pr ůběhu osmdesátých a devadesátých let. S tím, jak slábne podpora pro americké sankce v mezinárodním prost ředí a u ve řejného mín ění v samotných Spojených státech, za číná její vliv velmi pozvolna upadat. I když hlasy proti americkým sankcím existovaly již tém ěř od chvíle jejich uvalení, po studené válce se jim dostává více pozornosti. Je to částe čně dáno tím, že embargo nep řináší o čekávané výsledky a na americký p řístup se snáší v tomto ohledu řada kritiky.
61 Seznam použitých zdroj ů
Primární zdroje
CIA Cable, July 24, 1965. Dostupné z URL: http://www.gwu.edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB288/index.htm.
Constitución de la República de Cuba (1940), online text. Dostupné z URL: http://pdba.georgetown.edu/constitutions/cuba/cuba1940.html.
Cuban Democracy Act. Dostupné z URL: http://www.treasury.gov/resource-center/sanctions/Documents/cda.pdf.
Cuban Liberty and Democratic Solidarity Act. Dostupné z URL: http://www.gpo.gov/fdsys/pkg/BILLS-104hr927enr/pdf/BILLS-104hr927enr.pdf.
Fidel Castro, Comments on Czechoslovak Crisis, 24 August, 1968. Dostupné z URL: http://lanic.utexas.edu/project/castro/db/1968/19680824.html.
Fidel Castro, Speech Havana May Day Celebration, 2 May, 1961. Dostupné z URL: http://lanic.utexas.edu/project/castro/db/1961/19610502.html.
Harry Shlaudeman, secret/nodis Memorandum for Henry Kissinger, March 27, 1975, „Normalizing Relations with Cuba“. Dostupné z URL: http://www.gwu.edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB269/doc07.pdf.
62 Ley de la inversión extranjéra. Dostupné z URL: http://www.cubaindustria.cu/juridica/ley%2077.htm.
National Security Decision Directive on Cuba and Central America No 17, January 4,1982. Dostupné z URL: http://www.fas.org/irp/offdocs/nsdd/23-1554t.gif.
National Security Decision Directive on Cuba and Central America No37, May 28,1982. Dostupné z URL: http://www.fas.org/irp/offdocs/nsdd/nsdd-037.htm.
National Security Decision Directive, Reponding Floggers In Cuba, No 21, January 29, 1982. Dostupné z URL: http://www.fas.org/irp/offdocs/nsdd/nsdd-21.pdf.
National Security Decision Memorandum 305. Dostupné z URL: http://www.ford.utexas.edu/library/document/nsdmnssm/nsdm305a.htm.
Platt Amendment (1901), online text. Dostupné z URL: http://www.fordham.edu/halsall/mod/1901platt.asp.
Presidential Directive/NSC-6 March 15, 1977, Subject: Cuba. Dostupné z URL: http://www.fas.org/irp/offdocs/pd/pd06.pdf.
Robert Kennedy, Memorandum For Honorable Dean Rusk Secretary of State, Re: Travel to Cuba, December 12, 1963. Dostupné z URL: http://www.gwu.edu/~nsarchiv/NSAEBB/NSAEBB158/19631212.pdf.
63 Segunda Declaración de la Habana (1962), online text. Dostupné z URL: http://www.pcc.cu/pdf/documentos/otros_doc/segunda_declaracion_habana.pdf.
Sierra Maestra Manifesto (1957), online text. Dostupné z URL: http://www.latinamericanstudies.org/cuban-rebels/manifesto.htm.
United States Department of State / Foreign relations of the United States: diplomatic papers, 1933. The American Republics,Telegram: The Ambasador in Cuba (Welles) to the Secretary of State, Habana, August 30, 1933. Dostupné z URL: http://digital.library.wisc.edu/1711.dl/FRUS.FRUS1933v05.
United States Department of State/ Foreign relations of the United States, 1958-1960. Cuba Despatch From the Consulate at Santiago de Cuba to the Department of State, No. 54, February 21, 1958. Dostupné z URL: http://digital.library.wisc.edu/1711.dl/FRUS.FRUS195860v06.
United States Department of State/ Foreign relations of the United States, 1958-1960. Cuba Despatch From the Embassy in Cuba to the Department of State, No. 923, February 18, 1959. Dostupné z URL: http://digital.library.wisc.edu/1711.dl/FRUS.FRUS195860v06.
United States Department of State/ Foreign relations of the United States, 1958-1960. Cuba Telegram From the Rmbassy in Cuba to the Department of State, February 10, 1958. Dostupné z URL: http://digital.library.wisc.edu/1711.dl/FRUS.FRUS195860v06.
United States Department of State/ Foreign relations of the United States, 1958-1960. Cuba Editorial Note, No. 588. Dostupné z URL: http://digital.library.wisc.edu/1711.dl/FRUS.FRUS195860v06.
64 Sekundární zdroje
Knihy
Bain, M. (1992): Russian – Cuban Relations since 1992: continuing camaraderie in a post- Soviet world, Lexington Books, Plymouth.
Benjamin, J.R. (1990): The United States and the Origins of the Cuban Revolution: An Empire of Liberty in an Age of National Liberation, Princeton, Princeton University Press.
Bethell, L. (ed.) (1993): Cuba: A Short History, Cambridge, Cambridge University Press.
Dominguéz, J. (1978): Cuba: Order and Revolution, Harvard University Press.
Eckstein, S.(2003): Back from Future: Cuba Under Castro, Routledge, New York.
Haney, P, Vanderbush, W. (2005): The Cuban Embargo: The Domestic Politics of an American Foreign Policy, University of Pittsburgh Press, Pittsburgh.
Horowitz, I.L.; Suchlicki, J. (2003): Cuban Communism, Transaction Publisher, New Brunswick, New Jearsey.
Hufbauer, G.C. (2007): Economic Sanctions Reconsidered, Peterson Institute, Washington.
Kaplowitz D. R. (1993): Cuba's ties to a changing world, L.Rienner Publisher, London.
Kaplowitz, D. R. (1998): Anatomy of a Failed Embargo: U.S. Sanctions against Cuba, London, Lynne Rienner Publisher.
Litwak, R.S. (2000): Rogue states and U.S. foreign policy: containment after the Cold War, Woodrow Wilson Center, Washington.
65 McPherson, A. (2006): Anti-Americanism in Latin America and the Caribbean, Breghahn Books.
Morley, M.; McGillon, Ch.(2002): Unfinished business: America and Cuba after the Cold War, 1989-2001,CambridgeUniversity Press, Cambridge.
Morley, M.H. (1987): Imperial State and Revolution: the United States and Cuba, 1952-1986, Cambridge University Press.
Navarro, J.C.(1998): History of Cuba: The challenge of the yoke and the star : biography of a people, La Habana, Editorial SI-MAR.
Ruiz, R. E. (1970): Cuba: The Making of a Revolution, New York, W.W. Norton.
Smith, W. (1988): The Closest of Enemies: A Personal and Diplomatic Account of U.S.- Cuban Relations since 1957, W.W. Norton.
Sweig, J. E. (2002): Inside the Cuban Revolution: Fidel Castro and the Urban Underground, Harvard University Press.
Wrigt, T.C.(2001): Latin America in the era of the Cuban Revolution, Praeger Publisher, Westport.
Články
Benjamin, J.R. (1975): The Machadato and Cuban Nationalism, 1928-1932, The Hispanic American History Review , Vol. 55, No. 1, s. 66-91.
Brenner, P. Haney, P. Vanderbush, W. (2002):The Confluence of Domestic and International Interests: U.S. Policy Toward Cuba, 1998–2001, International Studies Perspective , Vol. 3, No. 2, s. 192- 208.
Brenner, P.(1990): Cuba and the Missile Crisis, Journal of Latin American Studies , Vol. 22, No. 1, s. 115-142.
66 Castro Mariño, M.(2002): U.S.-Cuban Relations during the Clinton Administration, Latin American Perspectives , Vol. 29, No. 4, s. 47-76.
Cronon, E. D. (1959): Interpreting the New Good Neighbor Policy: The Cuban Crisis of 1933, The Hispanic American History Review , Vol. 29, No. 4, s. 538-567.
Dominguez, J.(1983): It Won't Go Away: Cuba on the U.S. Foreign Policy Agenda, International Security , Vol. 8, No. 1, s. 113-128.
Dominguéz, J. (1993): The Secrets of Castro Staying in Power, Forreign Affairs , Vol. 72, No. 2, s. 97-107.
Dominguez, J.(1997): U.S.-Cuban Relations: From the Cold War to the Colder War, Journal of Interamerican Studies and World Affairs , Vol. 39, No. 3, s. 49-75.
Garfield, R.; Santana, S(1997): The impact of the economic crisis and the US embargo on health in Cuba, American Journal of Public Health , Vol. 87, No. 1, s. 15-20.
Gleijeses, P. (1995): Ships in the Night: The CIA, the White House and the Bay of Pigs, Journal of Latin American Studies , Vol. 27, No. 1, s. 1-42.
Gleijeses, P. (1996): Cuba's First Venture in Africa: Algeria, 1961–1965. Journal of Latin American Studies , Vol, 28, No. 1, s. 159-195.
Gleijeses, P. (2006): Moscow's Proxy? Cuba and Africa 1975–1988, Journal of Cold War Studies , Vol. 8, No. 2, s. 3-51.
Haney, P; Vanderbush, W. (1999): The Role of Ethnic Interest Groups in U.S. Foreign Policy: The Case of the Cuban American National Foundation, International Studies Quarterly , Vol. 43, No. 2, s. 341-361.
Johnson, L.L.(1965): U.S. Business Interests in Cuba and the Rise of Castro, World Politics , Vol. 17, No. 3, s. 440-459.
67 Kline (1990): Castro and "New Thinking" in Latin America, Journal of Interamerican Studies and World Affairs , Vol. 32, No. 1, s. 83-118.
Kornbluh, P. Brenner, P. (1995): Clinton's Cuba Calculus, NACLA Report on the Americas , Vol. 29.
Landau, S. (1993): Clinton's Cuba Policy: a Low-Priority Dilemma, NACLA Report on the Americas , Vol. 26.
Lecuona, O. Z. (1990): Reajustes en el modelo de dominación: Las relaciones entre Estados Unidos y Cuba tras la revolución de 1933, Revista de ciencias sociales , Vol. 29, Num. 1-2, s. 113-136.
Leogrande, W.(1997): Enemies Evermore: US Policy towards Cuba after Helms-Burton, Journal of Latin American Studies , Vol. 29, No. 1, s. 211-221.
Lopéz, J. (2004): The 2003 Crackdown, George W. Bush, and the Non-Transition in Cuba, Problemes of Post Communism , Vol. 51, s. 3-11.
Lowenfeld, A.(1996): Congress and Cuba: The Helms-Burton Act, The American Journal of International Law , Vol. 90, No. 3, s. 419-434.
Lowenthal, A. (1977): Cuba's African Adventure, International Security , Vol. 2, No. 1, s. 3- 10.
Mastanduno, M. (1985): Strategies of Economic Containment: U.S. Trade Relations with the Soviet Union, World Politics , Vol. 37, No. 4, s. 503-531.
Nackerud, L. Springer, A., Harrison Ch. and Issac A. The End of the Cuban Contradiction in U.S. Refugee Policy, International Migration Review , Vol. 33, No. 1, s. 176-192.
Pérez-López, J. Murillo S. (2003): El interminable periodo especial de la economía cubana, Foro Internacionál , Vol. 43, No. 3, s. 566-590.
68 Pérez-Stable, (2003): Cuba, ¿sucesión o transición?, Foro Internacionál , Vol. 43, No. 3, s. 550-565.
Petras, J. Morley, M. (1996):Clinton's Cuba Policy: Two Steps Backward, One Step Forward, Third World Quarterly, Vol. 17, No. 2 , s. 269-287.
Portes, A. (2003): La máquina política cubano-estadounidense: reflexiones sobre su origen y permanencia, Foro Internacionál , Vol. 43, No. 3, s. 608-626.
Ritter, A. Rowe, N.(2002): Cuba: From "Dollarization" to "Euroization" or "Peso Reconsolidation"?, Latin American Politics and Society , Vol. 44, No. 2, s. 99-123.
Robbins, C.(1992): Dateline Washington: Cuban-American Clout, Foreign Policy, No. 88, s. 162-182.
Schulz, D.(1993): The United States and Cuba: From a Strategy of Conflict to Constructive Engagement, Journal of Interamerican Studies and World Affairs , Vol. 35, No. 2, s. 81-102.
Schwartzman, K.(2001): Can International Boycotts Transform Political Systems? The Cases of Cuba and South Africa, Latin American Politics and Society , Vol. 43, No. 2, s. 115-146.
Smith, J. (1998): Foreign Policy for Sale? Interest Group Influence on President Clinton's Cuba Policy, August 1994, Presidential Studies Quarterly, Vol. 28, No. 1, s. 207-220.
Smith, W. (1996): Cuba's Long Reform, Foreign Affairs , Vol. 75, No. 2, s. 99-112.
Weinmann, L. (2004): Washington's Irrational Cuba Policy, World Policy Journal, Vol. 21, No. 1 , s. 22-31.
Whitney, R. (2000): The Architect of the Cuban State: Fulgencio Batista and Populism in Cuba, 1937–1940, Journal of Latin American Studies , Vol. 32, No. 2, s. 435-459.
Zimbalist, A. (1992): Teetering on the Brink: Cuba's Current Economic and Political Crisis, Journal of Latin American Studies , Vol. 24, No. 2, s. 407-418.
69 Internetové zdroje (platné k 11. 12. 2011)
Alzugaray, C. (2004): De Bush a Bush: balance y perspectivas de la política externa de los Estados Unidos dacia Cuba y el Gran Karibe. Dostupné z URL: http://168.96.200.17/ar/libros/relint/alzugaray.pdf.
Bolton, J.(2002).Beyond the Axis of Evil: Additional Threats From Weapons of Mass Destruction. Dostupné z URL: http://www.disam.dsca.mil/pubs/V24- 4%20PDF%20Files%20By%20Author/Bolton,%20John%20R.,%20Axis%20of%20Evil.pdf.
Carter, J. (2002): Openings to Cuba, We must find a common ground, Washington Post, May 24, 2002. Dostupné z URL: http://www.cartercenter.org/news/documents/doc563.html.
Comission fo Assistance to a Free Cuba: Report to the President. Dostupné z URL: http://www.cfr.org/cuba/commission-assistance-free-cuba-report-president/p11093.
Country Report on Terrorism 2006.Dostupné z URL:http://www.state.gov/s/ct/rls/crt/2006/. De Valle, E. (2005): Mariel: New leaders were forged in heat of Mariel crisis, The Miami Herald, Mon, Apr. 04, 2005. Dostupné z URL: http://www.latinamericanstudies.org/mariel/forged.htm.
Eckstein, S. Barberia L. (2003): Cuban American Cuba Visits:Public Policy, Private Practices, The Mellon Report Series. Dostupné z URL: http://web.mit.edu/cis/www/migration/pubs/mellon/5_cuba.pdf.
70 Falcoff, M.(1992): Cuba and the United States: Thinking about the Future, Special Report, Strategic Studies Institute. Dostupné z URL: http://www.dtic.mil/cgi- bin/GetTRDoc?AD=ADA261130&Location=U2&doc=GetTRDoc.pdf.
George H.W. Bush Remarks on Signing the Cuban Democracy Act of 1992 in Miami, Florida October 23, 1992, Public Pápera of President George H. W. Bush. Dostupné z URL: http://bushlibrary.tamu.edu/research/public_papers.php?id=4988&year=&month=.
Gonzalez, E., Ronfeldt (1975): Post-Revolutionary Cuba in a Changing World, A Report prepared for Office of the Assistant Secretary of Defense/International Security Affairs, Rand Corporation. Dostupné z URL: http://130.154.3.8/content/dam/rand/pubs/reports/2008/R1844.pdf.
Latell, B. (2003)El ejército cubano y la dinámica de la transición, Cuba Transition Project. Dostupné z URL: http://ctp.iccas.miami.edu/Research_Studies/BLatellSPA.pdf.
LeoGrande, W.(2004): The United States and Cuba Strained Engagement, Latin American Studies Association. Dostupné z URL: http://lasa.international.pitt.edu/members/congress- papers/lasa2004/files/LeoGrandeWilliam.pdf.
Loiacano, C.(2010): A „Community“ Dividend: Cuban American Attempts to Influence Jimmy Carter’s Cuba Policy. Dostupné z URL: http://www.unc.edu/depts/diplomat/item/2010/0912/comm/loiacano_divided.html.
71 Martínez,R.(2000): Cuba: Comunismo y trotskismo en la revolucion del 30, LASA Conference 2000, XXII Congreso Internacionál de la Asociación de Estudios Latinoamericanos. Dostupné z URL: http://lasa.international.pitt.edu/Lasa2000/SolerMartinez.PDF.
National Security Strategy of The United States of America 2006. Dostupné z URL: http://www.comw.org/qdr/fulltext/nss2006.pdf.
Navarrette, R.(2011): Marco Rubio, which life is it anyway? CNN. Dostupné z URL: http://edition.cnn.com/2011/10/27/opinion/navarrette-marco-rubio/index.html.
Ortega, L. (1970): Las raíces del castrismo. Dostupné z URL: http://www.cubaencuentro.com/es/content/download/20678/160885/version/1/file/24lo317.pd f.
Reich, O.(2005): Latin America’s Terrible Two, National Review Online. Dostupné z URL: http://www.nationalreview.com/nrd/article/?q=NTUxYWYyMmI0ZmNhMWZmYWVmYjlj NWE4ZDQyYmE4NGE=.
Remarks by the President on Cuba Policy Review, President Bush Announces Initiative for a New Cuba. Dostupné z URL: http://georgewbush-whitehouse.archives.gov/news/releases/2002/05/20020520-1.html.
Robaina dice Ley Helms Burton no Hara Imposible la vida a Cuba. Dostupné z URL: http://www.cubanet.org/CNews/y97/mar97/6robyna.html.
72 Sena,C.(2010): Comintern y comunismo en Cuba. Una reflexión crítica, Revista Izquierdas, Vol.3,No 7. Dostupné z URL: http://www.izquierdas.cl/revista/wp-content/uploads/2011/07/Masson.pdf.
Serrano, P. (2003): Entrevista exclusiva de Rebelión a Ricardo Alarcón, presidente de la Asemblea Nacionál del Poder Popular de Cuba. Dostupné z URL: http://www.rebelion.org/noticias/2003/12/53.pdf.
Schreiter, K. (2005): Closing the open door : U.S. refugee policies during the 1980 Cuban exodus. Dostupné z URL: http://etd.ohiolink.edu/view.cgi/Schreiter%20Katrin.pdf?osu1234527994.
Smith, W. Baker, G, Muse, R. (2004): Cuba Should Not be on a Terrorism List, International Policy Report. Dostupné z URL: http://www.scarletnotes.com/downloads/CubaonTerroristList_.pdf.
Special National Inteligence Estimate, 11/90/90-82 Soviet Policie and Activities in Latin America and the Caribbean, June 25 1982. Dostupné z URL: http://www.dni.gov/nic/PDF_GIF_declass_support/latin_america/CH_18_SNIE_11_80_90_8 2.PDF.
Sullivan, M. (2005): CRS Report for Congress, Cuba and the States Sponzor of Terrorism List. Dostupné z URL: http://www.fas.org/sgp/crs/terror/RL32251.pdf.
73 Sullivan,M. (2003): Cuba: U.S. Restrictions on Travel and Legislative Initiatives, CRS Report for Congress. Dostupné z URL: http://fpc.state.gov/documents/organization/20244.pdf.
UN, General Assembly, Necessity of ending the economic, commercial and financial embargo imposed by the United States of America against Cuba. Dostupné z URL: http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/LTD/N10/575/20/PDF/N1057520.pdf?OpenElement.
Wasem, R.E.(2009) Cuban Migration to the United States: Policy and Trends, CRS Report for Congress. Dostupné z URL: http://www.fas.org/sgp/crs/row/R40566.pdf.
Williams,D.; Anderson, M. (1980): Cuba Used Dialogue as Spy Cover, Espinosa Says, Miami Herold, February 1, 1980. Dostupné z URL: http://www.latinamericanstudies.org/espinosa/dialogue-spies.htm.
Webové stránky
Comisión Económica para América Latina y el Caribe (http://www.eclac.cl/).
Cuba Vs Bloqueo (http://www.cubavsbloqueo.cu/).
Cubadebate (http://www.cubadebate.cu/).
Cuban American National Foundation (http://www.canf.org/).
Organizace Pedro Pan (http://pedropan.org/category/history).
United States Department of Agriculture, Foreign Agricultural Service (ww.fas.usda.gov).
74