Carpe diem

Robert Fabian Straky na vrbě 2012

„Tak, to je masakr!“ Zvolání, povětšinou nejspíš alespoň myšlenka, která se ozve v hlavě snad každému při čtení military SF. U souborného vydání původně dvojdílné knihy Roberta Fabiana Carpe diem se to může stát dokonce ještě před tím, než přečtete jedinou řádku. Stotřicátý třetí svazek z produkce vydavatelství Straky na vrbě má totiž svojí váhu (přesně 1061 gramů) a za jeho titulní stránkou se skrývá více než osm set padesát stránek textu. Na první pohled se tak pro čtenáře nejedná o chvilkovou záležitost ale o příslib mnoha hodin strávených kvalitní četbou.

Úvod zavádí čtenáře na starého souputníka Země, do jedné z mnoha měsíčních kolonií. Landsberg už dávno ztratil svůj lesk i pomíjivé pozlátko luxusu a proměnil se v chudinskou čtvrť připomínající městské slumy kdekoli na Zemi. Tady vegetuje i Porter, který přežívá jako poslíček místního mafiánského syndikátu nebo na černotách (ať už jer tím míněno cokoli na hraně zákona) s partou podobně postižených přátel.Jeho láskou jsou jakékoli střelné zbraně a to se mu stane osudným. Díky své lásce padne do předem připravené policejní pasti, která ho stejně jako jeho přátele sevře do ocelových čelistí, a při bleskovém soudním procesu, jež spíše připomíná frašku, má na výběr pouze ze dvou možností. Buď se pokusí přežít v drsných podmínkách solných dolů na Proximě nebo dostane šanci nalézt své štěstí u maríny koloniální armády. Vzhledem k tomu, že lístek na Proximu je jednosměrnou záležitostí, volí menší z obou zel. Přestože se jedná na naše poměry o velmi rozsáhlou knihu, nemá cenu se o ní sáhodlouze rozepisovat. Za více než deset let, které uplynuly od vydání první knihy Mariňáků (r. 2010, Straky na vrbě), získal autor slušnou základnu věrných čtenářů, kteří vědí, co mohou očekávat a jsou si jistí, že co očekávají, také dostanou.

Pro čtenáře ale i nakladatele je tak Carpe diem sázkou na jistotu. Ti prvně jmenovaní dostanou za své peníze dvě původní knihy, jejichž příběh (tak jak kdysi pravila jedna knižní reklama) je chytne a nepustí. Přestože autor popisuje tvrdou, a pro některé pacifisty smutně reálnou, budoucnost naší civilizace, v ději se nefilozofuje a nepláče nad rozlitým mlékem. Jednající postavy přijímají svět takový jaký je, i s tím, že lepší úděl si prostě musí zasloužit. V osobě Potera pak můžeme sledovat kvalitně zvládnutý vývoj charakteru, kdy se z pouhého přežívajícího bouchače, i když pod tlakem osudu, stává platný člen vojenské jednotky, kterému je nakonec velmi cizí sobectví, jímž se jeho život řídil zpočátku.

Carpe diem nakonec fanouškům tohoto specifického žánru přináší vše, co mohou od takové knihy očekávat. Najdou zde vojenský žargon, přehled všemožných zbraní, taktiku i žár pořádné bitvy a nemálo místa pro sebe zabere i „obyčejné“ chlapské přátelství mužů se stejně nebezpečným osudem. A ten, kdo bude chtít znát další osudy Potera a jeho jednotky, může okamžitě sáhnout po volnou pokračováním s názvem Semper fi, pokud ovšem tuto neméně dobrou knihy někde sežene.

Nakladatel: Straky na vrbě Obálka: David Spáčil Redakce: Michael Bronec, Jana Kopečková, Zuzana Kupková Rok vydání: 2012 Počet stran: 864 Rozměr: 140 x 210 Provedení: paperback Stav: nové vydání Cena: 359 Kč

Příliš blízké setkání

Jan Kotouč Epocha 2010 O mimozemské rase Hunů lidé věděli jen jedno: komunikace s nimi probíhá skrze válečné lodě – Hunové totiž útočili na každého, kdo se přiblížil k jejich území. Komandér-poručík Vivian Evansová to moc neřešila, jako nový taktický důstojník na lehkém křižníku Ardent měla plno vlastních problémů. Všechno se ale od základů změnilo, když Ardent dostal rozkaz vydat se na mateřskou planetu Hunů, aby se pokusil s agresivními mimozemšťany navázat přátelský dialog. (anotace)

Specifický subžánr military sci-fi sice už není úplně tou popelkou, která se nesměle krčí někde v koutku, i přesto se jedná v záplavě další fantastické knižní produkce o osvěžující počin. Tedy pokud se jedná o dobrou knihu. A tou bezesporu Příliš blízké setkání je, čehož zárukou by mělo být i vítězství v prestižní anketě Cena Karla Čapka za rok 2008.

Komandér-poručík Vivian Evansová není sice žádný vojenský zelenáč, přesto stojí ve svých dvaatřiceti letech na prahu zcela nové kapitoly svého služebního života. Šest let před tím, než vstoupila na palubu lehkého křižníku Ardent, se její stala nehoda, která ukončila její slibně se rozvíjející se kariéru válečného pilota. Nyní se tak ocitá v roli taktického důstojníka na palubě svého nového působiště a nejen sama sobě musí dokázat, že rozhodnutí jejích nadřízených nebylo chybné. To, že se skutečně bude jednat o křest ohněm, se ostatně ukáže ve chvíli, kdy velící důstojník obdrží rozkazy ohledně nové cesty. Vydat se diplomatickou misi k národu, který bez jakýchkoli skrupulí útočí na kohokoli, kdo se ocitne v jeho blízkosti, nebude určitě procházka růžovou zahradou.

Příliš blízké setkání je skutečným zástupcem svého žánru. Od samotného začátku se to v něm hemží spoustou vojenských hodností a technických specifikací. A třebaže některé z funkcí mají opravdu dlouhé názvy, senzorový technik první třídy (str. 17), nepůsobí to při čtení nijak rušivě.

Jan Kotouč dokázal ve svém příběhu dokonale spojit dobrodružnou linii, pozadí vojenské hierarchie a náhledu „zelených hlav“ na uspořádání vesmíru i civilnost vědecké části nelehké diplomatické mise. Kniha se tak neomezuje jen na bezduché vojenské ataky, i když skutečného boje si čtenář nakonec užije do sytosti. Její největšími klady jsou hladce a plynule odsýpající děj bez jediné nudné pasáže a dostatek prostoru pro vývoj a poznání charakterů jednotlivých postav.

Pokud bych měl předchozí řádky a můj pocit, který ve mně kniha vyvolala, shrnout do jediného slova, pak by jí nejlépe asi nejlépe vystihoval pojem – čtivost. Zkrátka se jedná o kvalitně napsaný dobrodružný příběh, po jehož dočtení si bude čtenář nejspíš ještě přátPokračování diplomacie, nebo nakouknout do pozadí Tristanské občanské války.

Celkové hodnocení: 70%

Autor: Jan Kotouč

Nakladatel: Epocha 2011

Obálka: Karel Zeman Redakce: Tomáš Němec, Boris Hokr Rok vydání: 2011

Vlčice a děti noci I.

Zdeněk Žemlička Epocha 2011 Edice: Pevnost

Striga z předchozího dílu ságy Vlčice byla zničena, avšak zanechala po sobě krvelačné potomstvo. Marobudovo království je opět ohroženo, tentokrát velmi temnými silami. Kroana, Marobud a Alana se rozhodnou vrátit úder. Je to ale nejmoudřejší řešení? Bojovnice a mora Nadja o tom má pochybnosti. Navíc Arminius a náčelník Hermundurů Vibilius kují nebezpečné pikle. Román Vlčice a děti noci lze označit jako upírský, i když slovo „upír“ byste v něm hledali marně. (anotace)

Pevnost s knižní přílohou poctivě kupuji od prvního čísla. V posledních letech je ale na čtení čím dál tím méně času, a tak se knížky jen hromadí v mé knihovně. Svazku s pořadovým číslem 74 se tak dostalo té cti, že se po dvou letech stal první knihou, do které jsem se z pevnostní edice začetl. Rozhodně za to mohl fakt, že první Vlčice [odkaz na recenzi] celou edici odstartovala a dostalo se jí, i mého, vcelku pozitivního přijetí. Je sice fakt, že spokojenost z předchozí dvojknihy Vlčice a mandragora [odkaz na recenzi] už nebyla tak velká, přesto jsem se rozhodl spolu se Zdeňkem Žemličkou po třetí vstoupit do téže řeky…

… a málem se utopil. Jediným důvodem proč tato kniha vyšla, je totiž momentální upírský boom a možná také ještě i to, že autorovi v šuplíku zbylo pár zbytečných a nudných nápadů, které se nevešly do předchozích knih. Žemlička pokračuje v sestupu, který započal Mandragorou a Děti noci jsou tak špatná kniha, jak jen vydaná kniha může být. O ději se nemá vůbec cenu bavit, protože ten je totálně zazděn snůškou nepřesností, úplných nesmyslů a spisovatelských nedodělků.

Styl vyprávění celé knihy je hodně zkratkovitý, jakoby autor neměl čas nebo se mu nedostávalo prostoru, a místy velmi didaktický. Pokud se čtenář znenadání ocitne před nějakým náznakem tajemství nebo zápletky, dostane se mu takřka vzápětí vyčerpávajícího vysvětlení ústy jedné z postav (str. 103 – Nadja dopodrobna vysvětlí Fabiovi, co a kdo je to Mora). Stejně tak najednou autor strhává roušku tajemství toho, jak vznikají upíři (kikimory), co jsou zač děti strigy, nebo jakým způsobem nejspíš vzniklo Údolí stvoření. Žemlička tak nenechává ani ten nejmenší prostor pro fantazii samotných čtenářů a neustále vysvětluje, odhaluje a poučuje.

Dalším problémem je jazyk, kterým se kniha snaží ke čtenářům promlouvat. Marobud na jedné straně mluví jako vzdělanec, spisovně používajíc vzletné výrazy, jeho druhové však stejnou řeč neovládají a jejich vzájemné hovory tak vypadají velmi neuměle a jen těžko uvěřitelně. Stejně prapodivně vypadá i další text prošpikovaný výrazy, které neodpovídají době a znalostem lidí, kteří v ní žili. Marobudovo sídlo je tak neustále označováno jako akropole, což je termín pocházející z řečtiny označující opevněné návrší tamních měst a který převzala až moderní archeologie pro opevněnou část pravěkého nebo ranně středověkého hradiště. V odborné publikaci by termín sice odpovídal, ale v beletristické knize má jen stěží, co dělat. Několikrát také dojde na svérázný výklad biblického textu o Rajské zahradě, což je v prvních dekádách našeho letopočtu, uprostřed hlubokých lesů střední Evropy, znalost jen málo pravděpodobná. Stejně tak jako význam výrazu succuba, který má původ až v pozdně středověké křesťanské mytologii. Těžko uvěřitelná je i to, že se obyvatelé hradiště při nálezu zavražděné ženy jako první obávají nějakéepidemie . Při hustotě tehdejšího osídlení a velikosti sídel v oblasti, kde se děj knihy odehrává, je toto označení silně nadnesené a možná i úplně nesmyslné. Ono ostatně celý první odstavec na straně 44 může posloužit jako odstrašující případ.

I přes výše uvedené vám mohu zaručit, že se při čtení občas i pobavíte. Ke smůle autora se však jedná o humor nechtěný pramenící z výše uvedeného. Z úst samotného vladaře Cherusků tak vyjde slovíčko „kurňa“ a Kroana jadrně zakleje „Kurník“. Hodně pobaví i scéna, kdy bylinkářka a kadeřnice zvítězí v souboji s medvědem. Že by ho uondulovala k smrti? Co zatím výše uvedené není, je opakování výrazů v jediném souvětí nebo v po sobě následujících větách či odstavcích. Určitě jste si všimli, jak rušivě to působí. V knize se rozhodně nejedná o ojedinělý jev, a tak i ten nadále přispívá ke katastrofálnímu dojmu z celého příběhu.

Ve vypisování nesrovnalostí, nelogičností a chyb bych mohl pokračovat ještě několik dlouhých odstavců. Ale zkrátím to jen na poslední nepřesnost, která v anotaci na zadní straně obálky pasuje Zdeňka Žemličku na „jednoho z našich předních autorů historické fantasy“. Přesnější definice by měla vypadat asi nějak takhle: „jediného našeho známého autora pseudohistorické fantasy“.Stará poučka ale praví, že každé zboží má svého kupce. V tomto případě bych knihu Vlčice a děti noci doporučil hodně mladým začínajícím čtenářům, protože každá další kniha, kterou se po téhle odhodlají přečíst, bude na devadesát devět procent lepší.

V každém případě považuji za nejlepší část textu poslední tři slova na straně sto devadesát dva. Z toho pak přímo vyplývá, že četbu druhého dílu považuji za naprostou ztrátu času a raději sáhnu po nějaké knize, která skutečně obsahuje nějakou tu historickou fantasy.

Na úplný závěr bych ještě zmínil tu největší chybu, jaké se autor opakovaně dopustil. Stejně jako u předchozího Kroanina příběhu, umístil na konec druhého dílu Dětí noci doslov, ve kterém vysvětluje co, kdo, proč a kdy, což je při čtení prvního dílu rozdělené knihy čtenáři platné jako mrtvému příslovečný zimník. Pokud by, stejně jako Juraj Červenák u románu Sekera z bronzu, rouno ze zlata, umístil své vysvětlení na úplný začátek, předešel by spoustě pochybností a nevěřícného kroucení hlavou ze strany čtenářů. Ani to by ale ve výsledku tuto knihu nezachránilo.

Nakladatel: Epocha Obálka: Jiří Petráček Redakce: Tomáš Němec, Boris Hokr Rok vydání: 2011 Počet stran: 200 Rozměr: 110 x 165 Provedení: paperback

Cena: 139 Kč

JFK 18: Naganty a vlčí máky

Františka Vrbenská JFK 18 Triton, EF 2011

Ač se to zdálo už takřka neuvěřitelné, nakonec spatřil světlo světa i knižní přepis osmnácté mise agenta Johna Francise Kováře. Díky chybě GODa ( Centrální Nad-inteligenci EF ) tak byla tato data uvolněna až po vyjití dvacáté šesté knihy první ryze české sci-fi / fantasy série.

Nutno ale hned na začátku podotknout, že poměrně dlouhé čekání se netrpělivým čtenářům bohatě vyplatilo. Po krátké a nezbytné přípravě na misi nás Vaganty a vlčí máky zavedou do období, které na dlouhá léta ovlivnilo osud celého světa a představuje dobu následující po ruské bolševické revoluci v její nejsyrovější podobě. Revoluční hesla shlížejí na popraviště, která osiří vždy jen na krátkou chvíli, lidé s ideově správnými názory a politickou mocí ovlivňují všechny a všechno ve svém okolí a jen málokdo se opravdu dočká oné slibované zářné budoucnosti. Stejně jako všechny revoluce i před tím i potom začala i ta „říjnově-listopadová“ ze všeho nejdřív požírat své vlastní děti a nemilosrdně šlapat po jejich idejích. Jedním z nich je i zpočátku zapálená komsomolka Altyn Tuulaj, jež se snaží importovat rudou revoluci do rodného Mongolska. I ona však po čase sezná, že ideje jsou věc jedna a realita druhá. Díky svému původu, rodové linii sahající k dávným vládcům její rodné země, se i ona nakonec stane nepohodlnou.

Velmi podstatnou osobností příběhu, i když se o ní spíše jen mluví, než aby byla osobně přítomná, je spisovatel Jaroslav Hašek. Pro mnohé, zvláště mladší čtenáře, bude určitě velké překvapení, že Hašek nebyl jen autorem dobrého vojáka Švejka, ale i zapáleným revolucionářem a na sklonku druhé dekády dvacátého století i vysoce postaveným členem sovětské mašinérie. Jeho pravděpodobná, záhadná mise, kterou v roce 1920 podnikl právě do Mongolska pak byla určitě jednou z inspirací Františky Vrbenské.

Další historickou postavou, kterou autorka dle dochovaných podkladů bezchybně zapracovala do děje, je i baron Ungern von Sternberg, přezdívaný pro svoji krutost Krvavý baron. Jeho role je sice oproti té Haškově víc epizodní, ale bravurně dokresluje nebezpečnou a pro mnohé i tragickou dobu jeho nadvlády na velkou částí Mongolska. Stejnou krutostí se v reálném životě vyznačoval i kníže Dambíndžankan, kterého s Krvavým baronem spojoval boj proti Číňanům a posléze i proti rudému Rusku.

Z výše uvedeného je patrné, že si autorka dala velmi záležet na tom, aby bezchybně, na základech skutečných reálií, připravila uvěřitelný základ pro další dobrodružství agenta v nemilosti Johna Francise Kováře. Možná právě tato snaha o provázanost reálií a fabulace ( těžko říct kde jedno začíná a druhé končí ) vedla k „mírnému“ opoždění vydání knihy oproti původně slibovanému termínu. Nejspíš ze stejného důvodu je však první polovina knihy tím suverénně nejlepším, co jsem zatím z devatenácti svazků série JFK přečetl.

Tak, jak je u příběhů Františky Vrbenské dobrým zvykem, je další devizou i této knihy místy až poetický jazyk, dobře známý čtenářům předchozího autorčina počinu Vítr v piniích. Je celkem jedno, zda je popisován romantický úsvit nad lehce zvlněnou mongolskou stepí, hospodskou pitku nebo stahování lidské kůže za živa, vždy je to pastva pro oči, i když žaludek se může místy bouřit.

Samotný JFK je v podání Vrbenské stejně sarkastický a mnohdy až nemístně nad věcí jako v podání dalších autorů, kteří dostali příležitost naskočit do rozjetého vlaku úspěšné série. Oproti jiným příběhům, snad díky nulovému zajištění agenturou EF, je jen více ve vleku událostí a nepoměrně více dostává zabrat. I pro něj samotného je tak trochu vysvobozením, když se jako „deus ex machina“ zjeví jeho dávný kyborgizovaný přítel.

Závěrem lze bez jakýchkoli pochybností konstatovat, že Naganty a vlčí máky jsou v rámci celé série nadstandardním příběhem a nejedná se tak jako v jiných případech o pouhé vlakové čtivo, i když jde „jen“ o dobrodružný příběh. Díky již zmiňovaným jazykovým schopnostem, dokonale provázanému ději i skvěle namíchanému koktejlu historických faktů a fikce, se jedná o nejpříjemnější žánrové překvapení tohoto roku. I když by to asi nejspíš nemělo nikoho překvapit. Nakladatel: Triton, E.F. Obálka: Tomáš Jedno Redakce: Milena Matějková, Zuzana Kupková Rok vydání: 2011 Počet stran: 240 Rozměr: 125 x 185 Provedení: paperback

Zajímavé odkazy: http://www.radio.cz/cz/rubrika/kultura/kdo-byl-jaroslav-hasek http://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Ha%C5%A1ek#cite_note-0 http://cs.wikipedia.org/wiki/Damb%C3%ADd%C5%BEankan

Zjizvená

Elizabeth Bearová

Laser Books 2011

Pokračování jakékoli knihy, které vyjde takřka s dvouletým odstupem, by mělo být „ze zákona“ vybaveno shrnutím předchozího děje. Na druhou stranu je taková časová prodleva jistým testem kvality téhož. Zakalená z mé paměti ani po takové době nezmizela. Dojem, který v ní zůstal by se dal shrnout do pojmů jako: propracovaný příběh, moderní kyberpunk a hrdinka, se kterou se život rozhodně nemazlil. Ohledně samotného děje mi hlavou bleskly vzpomínky na válečná léta odehrávající se v hrdinčiných vzpomínkách a nepříliš radostná budoucnost, které naše realita kráčí vstříc mílovými kroky. Po přečtení prvních stran Zjizvené začaly naskakovat i další asociace, v první řadě manipulativní a krajně nesympatický plukovník Valens a také hvězdolet Montreal, jehož hybnou silou se má zakalená a zjizvená Jenny Caseyová stát.

Úvod druhé části trilogie kanadské autorky Elizabeth Bearové nás zavádí do listopadu roku 2062, do chvíle, kdy Jenny Caseyová alias Titan konečně stojí na palubě skutečného hvězdoletu a může zúročit zkušenosti získané při náročných simulacích. Její interface i pilotní křeslo lišící se od ostatních popruhy a upínadly, které musí dokonale znehybnit pilotovu hlavu, je připraveno. Stále se však jedná pouze o testovací provoz a události dole na planetě i jinde na oběžné dráze se dávají do pohybu.

Tak jako v předchozí knize, neníZjizvená jen příběhem praporčíka Jenny Caseyové. I když samozřejmě působí jako tmelící prvek a postava, ke které se sbíhají všechny nitky. Kromě starých známých z předchozí knihy, kterými jsou například umělá inteligence Richard, doktorka Elspeth Dunsanyová, jeho stvořitelka, nebo Gabriel Castaigne, dávný ale i současný Jennin přítel, je to hlavně Patty Valensová, vnučka toho tak nesympatického plukovníka. Právě na jejím příkladě dokáže autorka své mistrovství v tvorbě nejednoznačných charakterů. Najednou už Valens není jen „zelený mozek“, který je schopen pro splnění daného úkolu obětovat všechny a všechno, ale je to také člověk, jež se dokáže řídit svými city a nakonec prokáže i velkou dávku sebeobětování.

Stejně jako v předchozí knize charakterizuje i tento druhý díl hutnost děje, která vychází z původního autorčina záměru napsat pouze jeden rozsáhlý román.Zjizvená tak nenabízí hluchá místa ani pasáže, které by uměle natahovaly rozsah knihy na vydavatelem požadovanou délku. Ona hutnost ale vyžaduje plnou čtenářskou pozornost. Rozhodně se nejedná o vlakové čtivo, u kterého nevadí, když vám díky drncnutí kolejí zrak přeskočí o odstavec a vy tak o nic významného nepřijdete. Troufám si tvrdit, že k plnému pochopení a hlavně vychutnání si místy až předimenzovanému textu, potřebuje čtenář klid a plné soustředění. Sám sobě pak slibuji, že se k téhle knize rozhodně ještě vrátím.

Největší výtka směřující k předchozímu dílu se týkala toho, že si Bearová dlouhou dobu nedokázala srovnat to, o jakou knihu se vlastně snaží. Zakalená se tak chvíli tvářila jako detektivka drsné školy odehrávající se ve zločineckém prostředí amerického Hartfodu, místy šlo o ryzí kyberpunk, aby se v samotném závěru proměnila v příslib klasické „rakeťárny“. Zjizvená tímto neduhem však netrpí, protože tentokrát všechny složky příběhu ladí dohromady. Je úplně jedno, jestli nás děj zavádí k vesmírným lodím momentálních světových mocností na vysokou orbitu, do výzkumných laboratoří torontského institutu, do vysokých politických kruhů nebo obyčejných domácností. Všechno do sebe nakonec zapadá a zprvu lehce nečitelná mozaika vytváří obraz světa, který se ocitl na samé hranici sebezničení a tím dokáže v lidem probudit to nejlepší i to nejhorší, co se v nich skrývá.

Závěrem nelze čtenářům, kteří chtějí poznat i další osudy Jenny „Titan“ Caseyové, popřát než to, aby na další knihu nečekali další dva roky. Odvážná pilotka hvězdoletu Montreal ani oni si to rozhodně nezaslouží.

Překlad: Tadeáš Pelech Obálka: Jan Doležálek Redakce: Tomáš Jirkovský, Helena Šebestová Rok vydání: 2011 Počet stran: 384 Rozměr: 110 x 165 Provedení: paperback Tina Salo V.: Vlci Sudet – Ukázka

Petra Neomillerová Brokilon 2010

Vraždou Kayovy příležitostné milenky začíná na Šumavě masakr, který má kořeny v časech dávno minulých. Tina je momentálně pryč a vyšetřovat zločiny jen v noci je zatraceně těžké…

Klattau spí. Znám tohle město zatraceně dlouho a pamatuju si ho vlastně jen spící. Je líné, zvlášť tahle čtvrť maloměstských vilek, líné a tiché.

Zaparkuju sporťák v postranní ulici a branku si odemknu vlastním klíčem. V domě se svítí. Saskie není stará upírka, je jí možná sto padesát let a má ráda legrační lampy s látkovými stínidly, taky divany a dečky a mahagon… hedvábné spodní prádlo a sukně. Jazykem si přejedu rty. Tina nikdy nenosí sukně a hedvábné prádlo vlastně taky ne. Ve spoustě případů, po pravdě řečeno, nenosí žádné prádlo.

Vilkou zní nějaký sladký muzak a mě napadne, že to má občasná utěšitelka přehání. Ano, někdy si možná rád užiju pocit, že mě někdo obskakuje, někdy jsem rád, že mi v posteli nevyrve zuby ze stehna kus masa a dveře vždycky neotvírá kopnutím, ale o „Lebkuchenhaus“ opravdu nestojím, a tohle je sladké až moc.

„Saski?“ Většinou mi běží naproti, vzorná hospodyňka v županu s labutěnkou, ale dneska je zticha. Nakrčím nos. V domě čpí krev, zamířím do jídelny v naději, že už prostřela večeři (žádná vychlazená nulka z pytlíku jako v Pragu, teplá králičí), ale stůl je pustý. Obrátím se ke schodům do patra, kde má Saskie ložnici. Cítím neklid, podobný, jako jsem cítil v dobách, kdy mi ještě světlo nevadilo. Jestli si myslí, že skočím do postele, aniž bych se najedl, tak… Tina by jen ukázala bradou na lednici, ale Tina… no dobrá, zvykl jsem si na ni, rád se na ni dívám, když loví, dokonce mám rád, když ze mě pije, jenže někdy je toho dost. Timotej se mi smál, že jsem živým důkazem toho, že si chlapi hledají obraz své matky. Ano, Tina a Gothel mají něco společného, ale na kolikátý pokus jsem mrňavou panovačnou žíznivou Salo našel? Ty ostatní byly poddajné a tiché… jako Saskie.

Otevřu dveře, rozhlédnu se po místnosti a najednou je mi jasné, že Saskie tichá zůstane už navždy. Nemá totiž hlavu, ta leží na taburetu, a prsa má Saskie probitá kůlem. Už jsem to párkrát viděl, ale málokdy mě to překvapilo tak jako teď. Postel je zválená, ale jen lehce, nevypadá to, že by tu o život zápasila upírka. Obrátím tělo na břicho, kůl prošel mezi lopatkami a trčí nad zapínáním podprsenky. Musel to udělat někdo silný a rychlý, to jistě, ale Saskie nebyla lovec, bůh ví, jestli vůbec za život někoho zadávila. Unaveně se posadím na postel, odsunu dlouhé štíhlé nohy, ztuhlé jako u figuríny, a promnu si oči. Byla to poprava? Tina mohla přijít na to, kam zajíždím, když ji přepadne toulavá, Gothel mohlo připadat, že zcela nevýznamná sudeťačka ohrožuje můj partnerský život s Dyreho dcerou, koneckonců i Dyre mohl umést kamínek z cesty své plavé dcerce. To všechno se mohlo stát, ti tři by zardousili Saskii jako ptáčka, bez námahy by jí urvali hlavu a kůlem by ji mohli klidně přibít k podlaze, ale ani jeden z nich by nemlčel. Tina, v případě, že by jí má relaxace vadila, by se mnou vyrazila dveře svého podkrovního bytu, matka by mi udělala kázání a Dyre by možná k Saskii připíchl i mě. Rozhlédnu se, ale vím, že je to zbytečné. Dyre nemá zapotřebí na někoho číhat.

Zvednu Saskiinu hlavu za vlasy, připadá mi to vhodnější než držet ji za ucho, a za rozervané hrdlo ji brát nechci, nutilo by mě to olíznout si prsty a aspoň tolik ohledů si má souložnice zaslouží. Byla to hodná holka, ať se to vezme z jakékoli strany, ale hodným holkám často někdo podřízne krk. I já sám… zatnu zuby. Kát se za hříchy staré stovky let je neproduktivní činnost. Rozpáčím Saskii zuby, jde do špatně, ústa má zalitá krví, a když ji setřu, zjistím, že jí někdo vytloukl špičáky a hluboko na patro nacpal stroužky česneku. Tradicionalista. Prohlížím Saskiinu pusu a je mi divně při představě, že jsem jí tam dnes místo stroužků česneku chtěl zasunout něco úplně jiného. Je mi jí líto, vždycky byla ochotná, nejspíš ovšem svou ochotu trochu přehnala. Byla blbá, přiznám si poctivě, Tina by ji nezabila už z toho důvodu, byla pošetilá, a proto teď nemá hlavu. Neubránila se, neuměla to a ani to umět nechtěla. Pila z chlapů, před lety z rozparáděných oficírů a zchudlých baronků, dneska prostě z německých turistů, kteří byli celý naměkko, že slyší její vrkavou němčinu. Pornoněmčinu, jak říká Tina.

Na chvíli svou dámu opustím, v kuchyni najdu džbán s králičí krví a vypiju ho skoro celý. Pohrávám si s myšlenkou, že bych vyrazil ven a na místní příšerné dupavé diskotéce sbalil na mercedes nějakou koroptev, ale pak nápad zavrhnu. Nahoře leží dvakrát mrtvá Saskie, která si nedávno zřejmě zahrála v závěrečné scéně filmu o lovcích upírů, a zjistit, kdo jí to udělal, je jednak slušné a jednak nutné, protože nemusí zůstat u jednoho případu. Problém je, že teď nemůžu zavolat Tině, která je lepší stopař, protože by zavětřila a… nestojím o to vysvětlovat jí, kde se tu vzal můj župan a proč mám od domu klíče. Tina je seveřanka, ale dokáže projevit temperament středomořského typu. Vytáhnu z kapsy telefon, a ještě než zavolám té druhé, vzpomenu si na někoho, kdo mi dluží, kdo mi hodně dluží, když na to přijde.

II. „Konráde?“

Probudil jsem ho, slyším jen nesrozumitelné zvuky. „Kdo volá?“ Je tak rozespalý, že mluví německy, a mě to potěší. „Kay. Potřebuju od tebe kontakt.“

„Nemohla zavolat Tina, a ráno?“ zavrčí.

„Nemohla. Tohle není Tinin případ a ani nebude, pokud by to bylo jinak, nevolal bych tobě. Chci kontakt na někoho, kdo se vyzná, nejlíp ze Sudet.“

„Vyzná v čem?“ Bérův hlas je teď o poznání chladnější. „Jedna moje známá měla nehodu.“

Pochopí okamžitě.

„Nebudem to řešit po telefonu, přijeď ke mně a… ustlala si na nějakým frekventovaným místě?“

„Ve vlastní posteli, Konráde, ale nemá hlavu. Ta je na toaletce. Mimochodem, jsem v Klattau.“

„Scheisse. No nic, za hodinu jsi tady. Čistě pro informaci, je to člověk?“

Teď vrčím já. „Ne, našinec.“

„Zamkni, sedni do auta, mou adresu znáš. Kde je Tina?“

To bych taky rád věděl. Odletěla sice nakupovat do Londýna, ale to vůbec neznamená, že tam teď je, upřímně řečeno, může být úplně kdekoli, když vezmu v úvahu její současné rodinné poměry. „Nevím.“

„Nechceš jí to přece jen říct? Ví toho o téhle zemi hodně.“

„Ne, zatím určitě ne. Podívej…“

Odkašle si.

„Jasně, nevíš, jak by na pytlačení pohlížela.“ Má z toho radost, znásobenou vědomím, že jsem od něj sto padesát kilometrů.

„Nijak, ona sama má spoustu, ech, hraček.“

„Přesto jí to ovšem neřekneš. No, přijeď.“

Ukončí hovor, já se naposledy rozhlédnu po ložnici, vytáhnu z tašky foťák a nafotím pár detailů hlavy a trupu tam, kde prošel kůl. Podívám se za nehty, protože tam se Tina vždycky dívá. Ženská práce, procházejí mnou vlny vzteku, piplavá práce na nic, protože Saskie se nebránila. Nebránila se nikomu, moje zloba se najednou obrátí proti ní, mám lepkavý pocit jako po návštěvě děvky. Dávala mi něco, co nemá žádnou cenu, vztekle uhodím do stolu a deska praskne. Už blbnu, pomyslím si, pohledem prodlím na Saskiiných kalhotkách a pak zhasnu. Co tady? Vzadu za opaskem mě tlačí pistole. Možná to Tině přece jen řeknu a uděláme to jako vždycky. Ona ho najde a já ho zabiju. Ta představa mě utěší. Koneckonců, když lidi mluví o lásce, možná mají na mysli právě tohle.

* * *

Ne, neřeknu jí to, protože už je pozdě. Když jsem si s Tinou začal, prosila mě Saskie, abych o ní pomlčel, protože se bála její návštěvy, a později na to nějak nikdy nepřišla řeč. Ty dvě se k sobě nehodily a navíc, takhle se to přece dělalo vždycky. Nemusel bych to řešit, kdyby… kdyby to nebyla poprava. Ten, kdo Saskii zabil, věděl, kdo je, a dobře se připravil.

D5 je v noci prázdná a já ze sebe aspoň můžu dostat napětí. Když se asi popáté přilepím ve dvoustovce na zadek nějakého auta, uznám, že už jsem si pohrál dost. Noc je ještě mladá, požehnaná zima, kdy se dá vyrazit už v pět a bavit se do pozdního rána. Mám čas, ale ani tak se mi za Bérem nechce. Má nemožně zařízený byt a navíc, jeho loajalitou si opravdu jistý být nemůžu. * * *

„Jsem před domem,“ štěknu do telefonu, který Bér vzal asi po pětiminutovém vyzvánění.

„Ughm.“

Zatrnou mi dásně, ten idiot si šel evidentně lehnout a zaspal mě. Mám toho dneska večer tak nějak…

„Zofort otevři, Bére,“ dávám si záležet, aby si uvědomil, že dole čeká upír ve špatné náladě, „potřebuju od tebe laskavost, ale to neznamená, že ji z tebe nemůžu vytlouct. Dělej.“

Pochopil, protože za necelých pět minut odmyká dveře.

„Myslel jsem, že potřebuješ pomoc,“ začne nepřátelsky.

„Asistenci,“ odseknu, projdu kolem něj do domu a přitom ho ramenem hodím na zeď. No, je dobře, že jsem na tu diskotéku nejel, lidská ženská by moje něžnosti dneska nejspíš nepřežila a dvě ženské bez hlavy za jednu noc, to už by byla v Klatovech slušná událost.

„Můžeš mi říct, co se stalo?“

Sedím v Bérově příšerné odřené klubovce a uvědomuju si, že to v jeho bytě smrdí. Šelmy jsou divně cítit.

„Podívej se sám,“ podám mu fotoaparát a zatnu ruce v pěst. Samozřejmě mi nic nenabídl a mně žízeň lepí jazyk na patro. Napij se z něj, našeptává mi, ale víc než ohled ke spolupracovníkovi mě odrazuje pach. Jistě, Tina z něj pila, jenže ona je schopná dost bizarních věcí, když na to přijde. Zasteskne se mi po ní, mám rád, když vedle mě leží. K dovršení všeho mám erekci.

„Bére, potřebuju policajta nebo detektiva… doufám, že chápeš proč.“

Vrátí mi aparát. „Jo, je to ošklivý.“

„Je to poprava, ten, kdo to udělal, věděl, že je upírka.“

Medvědodlak vážně přikývne.

„Takže ten, koho mi dohodíš, nemůže být člověk. Nejsem Tina, a upřímně řečeno,“ zvednu hlavu a zadívám se mu do očí, „nevydržím s člověkem dlouho.“

Ztuhne.

Vím, že si všiml tónu hlasu i zubů, a cítím jisté zadostiučinění. Bér by neměl zapomínat, kdo je tady lovná.

„Takže chceš dlaka?“

„Je na výběr ještě něco jinýho?“

Zavrtí hlavou.

„Nic jinýho, výhoda je, že na Šumavě je jich dost.“

„Zaplatím, ale musí být dobrej.“

„Dobrá.“

„Co?“

„Jedinej, kdo by se toho mohl ujmout, je ženská, vlkodlačice. Podívej, do téhle branže tolik dlaků nedělá a ty by ses s vlkem nesnesl. Darek říká…“

„Nechal jsem ho naživu, tak těžko může něco říkat. Dobře víš, že leze Tině do postele a jen fakt, že z něj pije a je to čokl, brání tomu, abych…“

„Právě proto ti chlapa nedoporučím. Zabil bys ho.“

Olíznu si rty. Řečí o zabíjení je na mě trochu moc.

„Co je to za ženskou?“ „Zlata. Dělá na Šumavě pro horskou službu, leze po skalách a leccos ví. Nikoho lepšího nemám.“

„A máš její fotku?“

„To je další věc… Nech ji na pokoji. Podívej, já vím, že pro tebe není problém ji znásilnit, ale pak si hledej dalšího pomocníka. Nešla by do toho.“

„Nechci její vlčí frndu, chci jen vidět, jak vypadá.“

„Hm,“ zamručí nepřesvědčeně, ale odejde k notebooku a buší do něj silnými prsty, porostlými zrzavými chlupy. Kdo si tohle bere do postele, musí mít, na mou duši, dobrý trávení.

„Tady,“ kývne na mě. Z monitoru se kření opálená ženská v červené bundě. Má ošlehanou tvář a popraskané rty. Mlasknu.

„Nepotřebuju, aby ho uštvala, to udělám sám.“

„Potřebuješ, aby ti ho nadehnala, a to udělá.“

V podstatě má pravdu a vlčice vypadá docela mile. Ostatně, má ještě jednu výhodu, na tuhle Tina žárlit nebude.

III.

Tina doma není. Měl bych se radovat, místo toho mě to otráví. Její byt není pořádně zatemněný a vlastně se v něm moc pohodlně nebydlí, protože Tina světlo miluje. Na chvíli si pohrávám s myšlenkou, že možná o světlo zas tak nestojí a půdní byt se spoustou střešních oken je jejím způsobem, jak našince deprimovat, ale pak ji zavrhnu. To není její styl, když chce Tina dát někomu pocítit svou špatnou náladu, dělá to jinak, střešní okna by si užívala tak moje máti.

Zívnu. Za oknem je ještě tma, ale ráno se blíží. Melancholicky vyhrabu v lednici sáček s krví a upiju spíš jen ze zvyku. Pak vytočím Tinino číslo.

Chvíli se neděje nic, prozváním ji možná dvě minuty, než se ze sluchátka ozve dunění bicích.

„Kde jsi?“

„Co?“ křičí ženský hlas do telefonu.

„Ptám se, kde jsi.“

„Jo tak… tancuju.“

Spíš její odpovědi odhaduju, než slyším.

„S kým?“ S velkou pravděpodobností Tina mou starostlivost neocení, ale nedá mi, abych se nezeptal.

„Lidi,“ rachot reprobeden přehlušuje její hlas.

„A z našich?“

„Brian.“

Představím si vyzáblého chlápka se slabostí pro Indii a neubráním se znechucení.

„Vypráví ti o královně?“

„Coo?“

„O královně…“

Vím, že celý náš hovor je absurdní, že mě Tina nejspíš ani nevnímá, ale mám lepší pocit, když slyším její hlas. Jsem v pokušení ji poprosit, aby přijela domů a vzala i „můj“ případ, ale než stačím tu pitomost udělat, dolehne ke mně přes šum její hlas.

„Hele, končím, Brian načal nějakou babetku, tak si jdu dát.“

„To je upírskej klub?“ Pevně doufám, že je.

„Hmm, asi jo,“ odbroukne Tina a pak už slyším jen dusot basů a nějakou ženskou, jak ječí. Otráveně zkontroluju zatemnění, svléknu se a padnu do postele, která voní krví. V polospánku si uvědomím, že jsem věci naházel na zem. Dostala mě, pomyslím si ospale, nakonec si taky začnu v chaosu libovat.

* * *

Probudím se v podivném pološeru, a když se rozkoukám, dojde mi, že venku napadl sníh. Sníh, horská služba, zívnu, obléknu si župan a natáhnu se po telefonu. V tu chvíli zazvoní.

„Prosím?“

„Kay Schaffer?“

Hluboký ženský hlas zní hodně rezervovaně.

„Ano.“

„Konrád mi na vás dal číslo. Prý potřebujete pomoc v nějaké… záležitosti.“

„Řekněme. Máš nějaké kontakty v Klattau?“

Odmlčí se.

„Upír z Německa?“ naježila se.

„Ano, a pokud máš nějaké pochybnosti, řekni to rovnou, Konrád tě doporučil, ale já na tom rozhodně netrvám. Pokud jde o peníze…“

„Konrád říkal, že máš nepříjemnosti.“

Syknu. „To není přesné, nepříjemnosti bude mít někdo jiný, až ho najdu. Od tebe chci, abys mi ho nadehnala.“

„Jsi zabiják,“ v hlase má teď stopu nejistoty.

„Jsem upír.“ Tohohle mě Konrád mohl ušetřit, ta čubka je naprosto nemožná. „Nikdo jiný než ty na Šumavě není? Detektiv, policajt nebo…“

„Ne.“

„Dobrá, kde bydlíš?“

Zarazí se.

„Chceš přijet?“

„Samozřejmě.“

„Je tu hodně sněhu.“

„Dobře, nevezmu si sporťák.“

„Chceš přijet dneska noci?“ Teď v hlase zazněl náznak paniky.

Ta nemůže zjistit nic, pomyslím si, zdá se, že jí ani nedošlo, že jindy než v noci přijet nemůžu.

„Samozřejmě. Tu adresu.“

„Sklářská…“

„V Eisensteinu?“

„Okupace už skončila, všiml sis?“

Další taková, jenže téhle to na rozdíl od Tiny nemusím žrát.

„Opravdu? Vidíš, ani jsem si nevšiml, že už jste ty kopečky dostali zpátky.“

Slyším ve sluchátku její dech, nejspíš se drží, aby se neohradila, možná že počítá, co si může dovolit, instruovaná Bérem. Doufám, že jí o mně řekl dost.

Řekl, protože se k další poznámce neodhodlá a zavěsí. Je mi to dost jedno. Adresu mám, a pokud ta čubička k něčemu bude, k práci ji přimět dokážu.

Naházím do tašky pár věcí, necesér s holením, notebook, kombinézu na lyže (možná je tam opravdu hodně sněhu), několik krabiček nábojů, dalekohled, Berettu 93R, goretexové boty, do příruční ledničky sbalím pár sáčků s krví a ze šuplíku v sekretáři vyhrabu klíč k Dyreho nejnovějšímu daru, BMW S6 v emkovém provedení. Dyre je svým způsobem pošetilý a stejně jako já občas doufá, že se u Tiny projeví ženská záliba v dárcích, ovšem ona měla představu živého Timoteje, ne sériové káry. Na druhé straně, je natolik praktická, že ji nenapadlo auto vrátit. To je pro Tinu taky typický, nevrací nikdy nic, co nemusí. No, teď se to bude hodit.

Klušu do hotelu, kde je bávo zaparkované. Do garáží v domě se nevejde a Tina s ním vůbec nejezdí, i když na hory by si ho možná vzala. Nudící se kára na mě uměřeně štěkne, zabliká, hodím tašku na zadní sedadlo a vyjedu. Sněhu je překvapivě hodně a koleje kloužou. Mířím k Motolu a pak ven z Prahy. Auto se ukázněně pohupuje a ve smyku klouže jen mírně.

Pořád sněží, což mě dost znervózňuje. Minul jsem Klatovy a silnice začíná připomínat běžkařskou trať, ani náhon na všechny čtyři si s tím neporadí tak, abych mohl jet víc než padesát, a do toho mi na displeji telefonu bliká Tina. Klepnu do hands free a kupodivu se tentokrát neozve dunění.

„Co děláš?“ začne bez úvodu, až mám podezření, že jí Konrád volal. „Jedu do Sudet.“

„Ale…“

„Mám tu nějakou práci.“

„Ale…“

„Někdo odmázl jednu upírku.“

Nechce se mi lhát natolik, abych se případným vysvětlením úplně ztrapnil.

„Našinec?“ „Nevím. Měla vymlácený špičáky a v hrudi kůl.“

„Kdo?“

„Saskie.“

Doufám, že jsem to řekl dostatečně lhostejně.

„Ale?“ podiví se Tina. „Ta ulízaná kočka?“

„Hm,“ vystihla ji dobře.

„Chudák.“

Někdy mě Salo překvapí, se vším jejím cynismem parchanta od trénu projeví občas nečekaný soucit.

„Moc se nebránila, co?“

„To ne.“

„Mám přijet?“

Znejistím. Tina mi připadá o stupeň méně lhostejná, než by měla být. Přesto bych ji nejraději přivolal zpátky, ne proto, že by mě tak trápila prázdná postel, ale chybí mi její přítomnost. Byl to divný dar, který jsme dostali od Twaineho, pomyslím si, a bylo by přinejmenším bizarní, kdybych se po osmi stech letech od své smrti zamiloval, ale…

„Jestli tam něco máš, nejezdi, zvládnu to sám, případně s Bérem.“

„Mám tu něco,“ hlas jí zatáhl chrapot. „Hledám Timoteje a možná je tu někdo, kdo mi může píchnout, takže jestli mě nepotřebuješ nutně…“ Věta vyzní do ztracena a já se pokouším odhalit v jejím hlase vztek. Nejsem si jistý.

„Rád bych tě tu měl,“ teď už si dovolím pravdu, „ale spíš z jinejch důvodů.“

„Ohni nějakou mladou,“ poradí mi zlomyslně, „holky budou rády, ty budeš líp spát…“

Přišlápnu plyn a při výjezdu ze zatáčky dostanu smyk.

„Kurva…“

Auto rotuje po silnici, ale je noc, škarpy zaváté a v protisměru nikdo. Namířím čumák bavoráku k silnici a xenony vyříznou v bílé tmě terč.

„Co je?“

„Smyk. Mimochodem, půjčil jsem si tvý auto.“

Směje se, jedovatě a bezstarostně.

„Jestli to rozšviháš, koupíš nový.“

„Samo. Tino…“

„Hm…“

Představuju si ji v nějakém designovém hotelu, jak leží nahá na velké posteli.

„Nevadí ti ta proměna?“

„Jak to myslíš?“ diví se, jako by tu seděla vedle mě.

„Některý věci už nejsou tak bezpečný jako dřív.“

„Jako někoho přefiknout?“ zahihňá se.

„Jako někoho přefiknout, nebo třeba o někoho přijít. Oslabuje nás to.“

„Ale houby. Nic necítit není vždycky výhoda.“

„Někdy jo,“ vedu si svou.

„Pokud chceš skončit jako Dyre… Nemít pocity je jako bejt vykastrovanej, nemyslíš?“ Teď se musím zasmát já. „Nikdy jsem si nepřipadal jako vykastrovanej.“

„Jo, ale bodals jak do díry po suku,“ rýpne si a mně je o něco líp. Nejspíš se jí o té Saskii časem odvážím říct.

* * *

Někdo má zimu rád, já ne. Tina by řekla, že je to atavismus, protože když jsem byl kluk, nedalo se v zimě nic dělat, moje vysvětlení je jednodušší. Nemám prostě rád komplikace a sníh komplikuje všechno. Zkurvenej sníh, drtím mezi zuby, když kloužu k Rudě. A vlčí holka to se mnou nebude mít lehký.

Sklářská je zapadlá tak, že jsem v pokušení vyměnit X6 za sněžnou frézu, dávám autu zabrat, motor řve a já se připravuju, že vypláznu tři miliony za pomuchlaného miláčka, když konečně předrncám návěje a zastavím před chalupou, která vypadá, že by ji ani třímilionová investice nezachránila. Strhnout a postavit znova, pomyslím si. Ovšem, dlaci na tom nikdy nejsou moc dobře.

Zatroubím. Chvíli se neděje nic, pak se na zápraží objeví hubená ženská v teplákové soupravě.

„Kterej debil…“

Vystoupím z auta a jdu k ní. Couvne. Napadne mě, že ještě upíra nikdy neviděla. Usměju se, když zády narazí na zeď.

„Hodná,“ zapitvořím se, „přece mě nepokoušeš… hodná holčička.“

Snaží se ovládnout, jenže vlci jsou v podstatě plachá zvířata, zvlášť když jsou sami. „Pojď dovnitř,“ pobídnu ji, „nepřišel jsem ti zlomit vaz. Tos nikdy neviděla našince?“

„Viděla,“ vypraví ze sebe těžce. Bojuje, ale víc dohromady nedá.

„Ale nebyl starý, že?“ Vstoupím do její hlavy a přebírám se změtí myšlenek, animálním zvířecím děsem, strachem bilancujícího člověka. Znásilni ji, zvoní mi v uších, strach živí lovce.

„Vzpamatuj se, Zlato,“ houknu na ni ostře, „jinak se neudržím. Konrád ti snad řekl, co je potřeba. Chci pomoc, loajalitu, chci, abys držela hubu, když budu chtít, abys byla zticha, a taky chci, abys pro mě lovila. Já dokážu vstoupit lidem do myšlenek, ale ty znáš tenhle kraj a můžeš…“

Za mnou se ozve měkké dusnutí, ohlédnu se, to kočka skočila ze židle na zem. Zlatě ten okamžik stačí. Vyběhne ze dveří a utíká k lesu. Je to špatnej nápad, jeden z nejhorších, bohužel ji nemůžu jen tak nechat běžet, sníh mě zdržel a až začne svítat, musím být někde, kam světlo nedosáhne. Nedá se nic dělat, pomyslím si a vyběhnu ze dveří.

Zlata má smůlu, sníh je hluboký a stopa zřetelná. Představuju si, jak někde morfuje, jak se pod nějakým smrčkem svléká z té absurdní teplákovky, a chce se mi smát. Jaké má asi kalhotky? Doběhnu k hranici stromů a rozhlédnu se. Slyším tep, pak dech a nakonec i šepot.

„Je to psychopat, Bére, jaks ho sem mohl poslat?“

Odkašlu si a vykroutím jí telefon z ruky.

„Počkej, promluvím s ním sám.“

Ještě než stačí zdrhnout, vezmu ji levačkou za krk a přitlačím ke kmeni stromu.

„Bére, tady Kay. Řekni jí, ať neblbne, a řekni jí to sakra důrazně. Podívej, honit se se mnou po lese je… hloupost. Může to být i vražedná hloupost, když na to přijde, stejnej efekt, jako když hodíš kočku do psince, chápeš.“

Chápe. „Dej mi ji,“ zachraptí. „Ona už bude hodná.“

Vlci Sudet Neomillnerová, Petra Nakladatel: Brokilon Obálka: Koutmedia Redakce: Robert Pilch Rok vydání: 2010 Počet stran: 216 Rozměr: 125 x 200 Provedení: paperback Cena: 228 Kč

Nightwish

Nejenom čtením, sledováním filmů a hraním her je živ fanoušek SF&F. I vytížení sluchového aparátu patří k požitkům, které si v menší či větší míře pravidelně dopřává. Někdo dává přednost hudbě ryze historické, další nedá nedá dopustit na keltské či irské rytmy a jiný se zálibně zaposlouchá do mixu moderního pojetí výše zmiňovaných stylů.

Vydáno dne 3.1.2008 (článek zatím není aktualizován) Mě osobně se v poslední době dostal pod kůži melodický metal se symfonickými prvky ( v některých skladbách ) a naprosto úžasným hlasem zpěvačky Tarjy Turunen. I z názvu tohoto článku je jasné, že se nemůže jednat o žádnou jinou kapaelu než o finské . Pokud kapelu znáte, připomeňte si o ní pár informací a pokud ne zaposlouchejte se do několika ukázek, které vystihují její podstatu. Příjemnou zábavu.

O skupině Skupinu Nightwish, pocházející z finského městečka Kitee, založil roku 1996 klávesák a skladatel s vizí tvořit vlastní hudbu,nese pouze podílet na projektech a počinech ostatních kapel.Napsal píseň „Nightwish“,požádal o spolupráci své dva přátele,zpěvačku Tarju Turunen a kytaristu Emppu Vuorinena,a v této sestavě nahráli téhož roku tří- skladbové demo,pojmenované po první písni jednoduše „Nightwish“. Kapele už potom nikdy nikdo jinak neřekl,takže si nakonec nechali tento název i jako jméno kapely.

Co se hudebního stylu týče,jejich hudba by se dala nazvat jako symfonický metal,ale kapela sama o sobě tvrdí: „Hrajeme melodický heavy-metal.“

Rok po jejich založení dostávají smlouvu se známým finským labelem Spinefarm Records,přibírají do kapely bubeníka Jukku Nevalainena a vydávají své debutové album pod názvem Angels Fall First,ohlášené singlem The Carpenter, který se umístil v první desítce finské prodejnosti. V roce 1998 kapela přibírá do sestavy ještě baskytaristu Samiho Vänsku (všechny basy na debutovém albu odehrál Vuorinen) a na trh přichází veleúspěšná deska ,se kterou skupina vyráží na své první evropské turné.

Rok 2000 je ve znamení nového alba Wishmaster, které rockový magazín Rock Hard nazval albem měsíce a „Wishmaster Tour“. Kromě rodného Finska navštívila kapela hlavně Jižní Ameriku a také Kanadu. Po skončení turné Nightwish obdrželi zlatou desku za CD Oceanborn a singly Sacrament of Wilderness, a .

Dalším projektem byl živý koncertní záznam, na jehož konci je skupině předána platinová deska za Wishmaster a zlatá za singl . Následují další dvě alba – From Wishes To Eternity (onen koncertní záznam spojený s DVD) a „minialbum“ Over The Hills And Far Away – vydaná roku 2001.

V květnu 2002 vychází velmi úspěšné cd , kterého se za dva týdny prodalo na 30 000 kopií. Skupina se díky němu poprvé dostává na první příčky finských tabulek singlů a alb,poprvé s pilotním singlem „“. Deska slaví stejné úspěchy ovšem i v zahraničí – například v Německu se vyšplhala až na 5. místo.

Vychází také – spíše dokumentární – dvd „“,kde leader kapely po všech těch letech odhaluje roušku tajemství všech vztahů a událostí v kapele natolik,že fanoušek může lehce pochopit,že všechno není tak růžové,jak se mohlo celou dobu zdát.Říká ale také,že situace se trochu zlepšila,když (právě ped Century Child) nahradil v kapele baskytaristu Samiho ošlehaný rocker z kapel Tarot či Sinergy Marco Hietala,který zvuk Nightwish obohatil v neposlední řadě také o „zlý“ mužský vokálv,fungující nyní jako protiklad k tomu Tarjinému.

O dva roky později,2004,spatřuje světlo světa důležité album Once,které bylo všeobecně považováno za jakýsi mezník v historii kapely.V květnu Nightwish vyráží na „Once World Tour“, které bylo zatím také největším v jejich historii (Byli „On Road“ téměř rok a půl). Během tohoto turné stihlli odehrát na 150 koncertů po celém světě,navštívili i Austrálii, Japonsko,Řecko či Polsko,a nezapomněli dokonce ani na naší malou Republičku,kde se prezentovali na metalovém festivalu Masters Of Rock ve Vizovicích.

I přes velký úspěch však turné neskončilo příliš vesele. Album totiž nebylo mezníkem pouze v hudební historii kapely,ale také v té personální; Po posledním koncertě,21.10.2005 v Hartwall Areeně v Helsinkách,obdržela zpěvačka Tarja od zbývajících členů skupiny dopis,ve kterém jí oznámili, že už ji ve skupině nadále nechtějí,kvůli jejímu přístupu jak ke skupině samotné,tak k fanouškům.Vše uvedli v otevřeném dopise,zveřejněném posléze i na jejich oficiálních webových stránkách.

Následující rok nebyl pro nikoho příliš veselým.Tarja se vydala na svou sólovou kariéru a začala se konečně plně věnovat opeře,kterou vedle Nightwish dříve chtě-nechtě trochu zanedbávala,a zbytek kapely si dal chvíli pauzu na své ostatní projekty,ale snad také trochu na urovnání si věcí v hlavě. Když se tak stalo,mužské osazenstvo se znovu sešlo,aby prodiskutovali,jak to bude s kapelou dál.Skončit nechtěli a tak se dali do hledání nové zpěvačky.Šanci měla každá,která zaslala demo,bez vyjímky.Kapela vůbec nelpěla na zkušenostech v show businessu či klasicky školeném zpěvu,jakým vládla Tarja. …A tak hledali a mezitím se dali do skládání nového materiálu pro chystané cd.

Nakonec,po více jak roce hledání,stresu,dotěrných novinářů,nejrozličnějších spekulací a tvrdé práci na písních pro nové album,Finové ale přeci jenom našli,co hledali; tou vyvolenou se stala usměvavá ,učinkující před Nightwish v ne zrovna známých Alyson Avenue,či pár cover kapelách v rodném Švédsku.

V tomto složení tedy Nightwish nahráli své nové,zatím poslední,album s názvem „Dark Passion Play“,ohlášené 30.5.2007 internetovým singlem „Eva“,z něhož veškeré utržené finance byli věnovány dětskému domovu. Stejného týdne bylo také skrze oficiální internetové stránky kapely oznámeno jméno a informace o nové zpěvačce.

Druhým singlem z alba se stala píseň „Amaranth“,ohlašující pomalu ale jistě i tolik očekávaný příchod vydání nového cd jako takového,plánovaný na 28. září 3007,po kterém se kapela hned vydává na turné,začínající 6. října v Tel Aviv v Izraeli.

Můj subjektivní dojem Pro mě je až neuvěřitelné, že Nightwish vznikli již v roce 1996. Samozřejmě jsem věděl, že nějaká taková kapela existuje a slyšel i pár jejich věcí. Ale teprvě až v posledních měsících jsem tenhle finský metalový zázrak objevil naplno. To co mě zaujalo nejvíc je neuvěřitelně skvěle skloubená melodičnost a metalová tvrdost, kterou výborně umocňuje podmanivý hlas Tarjy Turunen ( do roku 2005 ) Stejně jako kdokoli jiný se nemůžu ubránit srovnání Anette a Tarjy. Tam, kde Tarja skvěle vytahuje svůj školený soprán, působí Anette jako když text pouze „odzpívá“. Nejvíc je tenhle rozdíl patrný v Dark Chest of Wonders. I přesto je na příkladu skladeb Amaranth a z nové desky DARK PASSION PLAY vidět, že i Anette zpívat rozhodně umí. Nightwisch tedy definitivně opustili éru „operního metalu“ a vydali se novou cestou, které budou muset přizpůsobit i aranže nových věcí. Pokud se jim to bude dařit tak, jako na posledním albu, určitě se ani v budoucnu nemusejí obávat nezájmu fanoušků.

Členové kapely

Jméno: Emppu Jméno: Floor Vuorinen Jansen Datum Datum narození: narození: 24.6.1978 Bydliště: Bydliště: Kerava Jméno: Jukka Jméno: Tuomas Nevalainen Holopainen Datum Datum narození: narození: 21.4.1978 25.12.1976 Bydliště: Bydliště: Joensuu, Kitte, Finsko Finsko

Jméno: Marco Tapani Hietala Jméno: Troy Datum Donockley narození: Datum 14.1.1966 narození: Bydliště: Bydliště: Helsinky, Finsko Exnightwish Jméno: Tarja Jméno: Anette Turunen Olzon Datum Datum narození: narození: 17.8.1977 21.6.1971 Bydliště: Bydliště: Helsinky, Švédsko Finsko

Nightwish – Diskografie DARK PASSION PLAY ( 2007) 1. The Poet And The Pendulum

2. Bye Bye Beautiful 3. Amaranth 4. Cadence Of Her Last Breath 5. Master Passion Greed 6. Eva 7. Sahara 8. Whoever Brings The Night 9. For The Heart I Once Had 10. The Islander 11. Last Of The Wilds 12. 7 Days To The Wolves 13. Meadows Of Heaven ONCE (2004) 1. Dark Chest Of Wonders

2. Wish I Had An Angel 3. Nemo 4. 5. Creek Mary’s Blood 6. The Siren 7. Dead Gardens 8. Romanticide 9. Ghost Love Score 10. Kuolema Tekee Taiteilijan 11. Higher Than Hope END OF INNOCENCE – DVD (2003)

– dokumentace k „End Of Innocence“ – „4. července v Norsku“ – živá nahrávka – Summer Breeze 2002 – živá nahrávka – interview pro brazilskou MTV – End Of All Hope video – Over The Hills And Far Away video – fotogalerie – limitovaná edice obsahuje taky 8-písňové cd s 6 live písňemiDrakkar verze DVD navíc obsahuje plakát a obrázek skupiny CENTURY CHILD (2002) 1. Bless The Child

2. End Of All Hope 3. Dead To The World 4. Ever Dream 5. Slaying The Dreamer 6. Forever Yours 7. Ocean Soul 8. Feel For You 9. The Phantom Of The Opera 10. Beauty Of The Beast OVER THE HILLS AND FAR AWAY (2001) 1. Over The Hills And Far Away (Gary Moore - cover)

2. Tenth Man Down 3. Away 4. Astral Romance (remake písně z Angels Fall First) FROM WISHES TO ETERNITY – DVD/VHS/CD (2001) 1.

2. She Is my Sin 3. Deep Silent Complete 4. The Pharaoh Sails To Orion 5. Come Cover Me 6. Wanderlust 7. Instrumental (Crimson Tide / Deep Blue Sea) 8. Swanheart 9. Elvenpath 10. FantasMic part 3 11. Dead Boy’s Poem 12. Sacrament Of Wilderness 13. Walking In The Air 14. Beauty And The Beast 15. Wishmaster WISHMASTER (2000) 1. She Is My Sin

2. The Kinslayer 3. Come Cover Me 4. Wanderlust 5. Two For Tragedy 6. Wishmaster 7. Bare Grace Misery 8. Crownless 9. Deep Silent Complete 10. Dead Boy’s Poem 11. FantasMic OCEANBORN (1998) 1. Stargazers

2. Gethsemane 3. Devil & The Deep Dark Ocean 4. Sacrament Of Wilderness 5. 6. Swanheart 7. Moondance 8. The Riddler 9. The Pharaoh Sails To Orion 10. Walking In The Air 11. Sleeping Sun ANGELS FALL FIRST (1997) 1. Elvenpath

2. Beauty And The Beast 3. The Carpenter 4. Astral Romance 5. Angels Fall First 6. Tutankhamen 7. Nymphomaniac Fantasia 8. Know Why The Nightingale Sings 9. Lappi (Lapland) Použité zdroje: Oficiální stránky Nighwish

Důležité odkazy: Nightwish Czechia Oficiální stránky Nightwish shopu Nuclear Blast

Prázdniny na Zemi …?

Čas od času se i na hudební scéně zrodí dílo, které je žánrově zaměřené do žánrových vod science fiction. Deska skupiny Olympic z roku 1980 je jednou z těchto světlých výjimek, která si skrze sf prvek, jakým je návštěva mimozemšťanů na zdevastované Zemi bere na paškál osud naší planety vzhledem k nepříliš šťastnému chování lidí v oblasti ekologie.

Pokud se vám úvod zdál trochu suchopárný a jste momentálně přesyceni spoustou nejrozličnějších ekologických varování a katastrofických scénářů z poslední doby, je třeba si uvědomit, že Prázdniny na Zemi …? vznikly již na konci sedmdesátých let minulého století. Koncepčně se jednalo o velice originální počin, kdy všech devět skladeb a hlavně textů Zdeňka Rytíře tvořilo dokonale provázaný celek. Toto album mělo i svojí pódiovou verzi, kde snad poprvé naplno vyzněly syntezátory a vše bylo doplněno speciální scénou s projekcí na velké plátno, což byl na tehdejší doby takřka nevídaný počin. Celé album rámují dvě skladby s názvy Přílet a Návrat, které evokují přesně podle svých názvů přílet a odlet vesmírné lodi, která se objevila u Země. V dalších skladbách se vynořují jednotlivá témata, která jsou vystižená v závorkách za delšími názvy skladeb. Objevuje se tak text o vodě, která se stává daleko od pramene páchnoucí břečkou ukrytou v nečisté pěně, nebo o městě, které se stává nebezpečím a pastí pro své obyvatele i náhodné návštěvníky. Nemá cenu se rozepisovat o jednotlivých skladbách, i když všechny v sobě mají velkou dávku epičnosti, takže by nebyl problém popsat o čem jsou. Namísto toho se zkuste zaposlouchat a popřemýšlet.

Tracklist: 01. Přílet – 5:57 02. Kraj, odkud odletěli ptáci /Ptáci/ – 4:50 03. Co všechno se může stát /Voda/ – 4:33 04. Nechoď dál! /Město/ – 3:08 05. Strom – 4:07 06. Vzdálenosti /Země/ – 3:57 07. Rezervace motýlů – 3:02 08. To nic, to jen vzduch /Vzduch/ – 3:27 09. Návrat – 4:46

Hudba: Petr Janda Texty: Zdeněk Rytíř Olympic: Petr Janda – kytara, zpěv Miroslav Berka – klávesové nástroje Petr Hejduk – bicí, zpěv Milan Broum – baskytara, zpěv

Vyšlo na LP a CD. Vydal Supraphon 1980

(Zdroj: http://www.bestia.cz/ )

Texty:

Kraj, odkud odletěli ptáci /Ptáci/

Na pustém pobřeží je moře bez viny Jak malý zbitý pes líže rány krajiny Jak pozdní lítost pár křídel zašumí A letí…

Kupte si vzpomínky v tom krámku s vizemi Před deštěm vlaštovky prý letí při zemi To jsou jen pohádky pro radost milenců A děti…

Pro všechny pokorné A ochočený čas Pro věčnost nevděčnou tu v nás Pro všechny pozorné A střípky něžných váz Když křídla rozpřáhnou A letí…

Kraj, odkud odletěli ptáci usíná Kraj, odkud odletěli ptáci vzpomíná Po moři běží černá vlna za vlnou Kraj, odkud odletěli ptáci pojednou už není už není… už není…

To nic, to jen vzduch /Vzduch/

Kolik tady znělo za tu dobu písní Kolik divných slůvek někdo k písním přisnil A když můj hlas nejlíp zněl To nic, to jen vzduch se chvěl…

Proto do prstů ten starý nápěv vlít mi Vždycky jsem žil pouze obklopený rytmy A když můj nástroj nejlíp zněl To nic, to jen vzduch se chvěl… Přichází k nám za noci ten vánek Plný hříchů velkoměst A jeho nakažený dech je naše příští samota A dar a trest

Cesta kolem kruhu jde odnikud nikam A větu: „Mám tě rád“ – i já občas říkám A i když můj hlas vážně zněl To nic, to jen vzduch se chvěl…

( Další texty najdete například na: http://www.diskografie.cz)

Hunger games II.

Suzanne Collinsová

Fragment 2010 Jste hladoví po dalším strhujícím čtení? Napínavý příběh dobrodružství, útlaku a romantiky pokračuje! Katniss dosáhla vítězství v Hladových hrách aktem vzdoru proti všemocnému Kapitolu a jeho krutým pravidlům. Katniss s Peetou očekávají pomstu mocných. Překvapivé výsledky zápasu v drsné reality show však povzbudily obyvatele země Panem, aby se postavili k odporu, a v krajích se formuje odboj. Podaří se zabránit krvavému střetnutí, jehož důsledky by byly víc než hrozivé? (anotace) Katniss Everdeenová se stala vítězkou 74. Hladových her a měla by ji po právu čekat věčná sláva, doživotní výhody a luxus stejně jako to potkalo všechny předchozí vítěze. Ovšem způsob, jakým se postavila samotnému Kapitolu a donutila jeho představitele opakovaně změnit pravidla her, aby přežil i její přítel Peeta, se pranic nelíbil prezidentu Panemu. Namísto toho, aby se Hladové hry staly připomínkou staré porážky dvanácti krajů a zdůraznění absolutní nadvlády Kapitolu nad jejich životy, dokázala Katniss svým vzpurným gestem zažehnout v myslích lidí jiskřičku odvahy a potencionální vzpoury proti útlaky trvajícímu již více než sedm desítek let.

A to si samozřejmě prezident Snow nemůže nechat líbit.

Začátek druhé knihy tak zastihuje Katniss a Peetu před přípravami na Turné, které každoročně, v době mezi dvěma ročníky her, podnikají jejich vítězové. Před jeho započetím se jí dostává nečekané a nemilé návštěvy. Vyhledá jí samotný prezident Snow a postaví jí před hotovou věc. Pokud nechce ztratit své nejbližší, musí během Turné dokázat, že je loajální občankou Panemu a pokud možno utnout jakékoli spekulace, že její láskyplný vztah k Peetovi během posledních her, byl jen divadlem, které mělo kromě záchrany života jejího přítele, také poškodit pověst Kapitolu.

Katniss se tak ocitá pod nezáviděníhodným tlakem a v hlavě se jí začínají rodit myšlenky na útěk. Její dilema se pak stává ještě ožehavějším, když tvůrci her vyhlašují, že účastníky jejich sedmdesátého pátého ročníku vylosují z vítězů těch předešlých. Pro Katniss, jako dosud jedinou dívčí vítězku z dvanáctého kraje, se toto vyhlášení stává jistotou, že se budeme muset vrátit do herní arény a nepochybuje, že hlavním cílem těchto her bude její a Peetova likvidace.

Aréna smrti, první díl série Hunger games, byl velice milým překvapením a osobně jsem na něm nenašel jedinou chybičku. Počáteční pochyby o věrohodnosti příběhu, které snad mohlo vyvolávat mládí hlavních hrdinů, však brzy vzaly za své. A v druhé knize si autorka od začátku nevede o nic hůř.

Vražedná pomsta začíná jen s minimálním časovým odstupem a zastihuje Katniss zpět ve Dvanáctém kraji, kde se pro ostatní obyvatele zdánlivě nic nezměnilo a vše jede ve starých kolejích. Ale i v tak dokonale střežené společnosti prosakují zprávy o nepokojích v ostatních krajích a pod povrchem začíná doutnat vzpoura, jejíž jiskérku Katniss svým vzdorem v aréně pomáhala zapálit.

Přestože se takřka celou první polovinu knihy v podstatě moc neděje a ani její tempo není nijak vražedné, dokáže Suzanne Collinsová pozvolna, jakoby ledabyle, budovat napětí, které každou další přečtenou stránkou nabývá na intenzitě a nedovoluje se od knihy hned tak odrhnout. V tomto případě hodně pomáhá vyprávění v první osobě a sledování příběhu prostřednictvím samotné Katniss. Zatímco o jejích pohnutkách a myšlenkách ví čtenář absolutně vše, ostatní postavy si uchovávají svá tajemství a dokáží tak v pravý čas překvapit nebo šokovat.

Závěrem lze bez uzardění konstatovat, že Vražedná pomsta perfektně navázala na první díl série a žádný jeho čtenář určitě nebude zklamaný. Nezbývá se tak těšit nejen na přečtení závěrečného dílu ale i na film, který se rovněž chystá do kin.

Nakladatel: Fragment Překlad: Zdík Dušek Obálka: – Redakce: Jakub Šedivý, Dana Sýkorová Rok vydání: 2010 Počet stran: 336 Rozměr: 145 x 210 Provedení: paperback

Cena: 299 Kč

Tina Salo V. – Vlci sudet

Petra Neomillnerová

Brokilon 2011

Tina Salo V.

Vraždou Kayovy příležitostné milenky začíná na Šumavě masakr, který má kořeny v časech dávno minulých. Tina je momentálně pryč a vyšetřovat zločiny jen v noci je zatraceně těžké…(anotace)

Kay to sice má rád pěkně zostra, ale občas si potřebuje od majetnické Tiny odpočinout a odskočit si bokem. K tomu mu slouží submisivní a hodně poddajná upírka Saskie, která obývá jednu z maloměstských vilek v klidné klatovské čtvrti. Tina vyrazila do světa, a tak má Kay další příležitost užít si těšitelské náruče. Tentokrát se však vlídného objetí nedočká. Vilka sice čpí krví, ale tentokrát ne kvůli prostřené tabuli s čerstvou králičí. Ono totiž když někomu odříznete hlavu tak té krve bude až až. Ať už byla Saskie jakkoli nudná a nedůležitá, jedno si určitě zaslouží – zjistit, kdo za její smrtí stojí. Kay tak na vlastní pěst rozjíždí pátrání, které ho zavede do šumavských pohraničních lesů.

Vyprávění v první osobě si podržel i tento díl, i když hlavní postavou je Kay, což přináší zajímavou perspektivu do vzájemných rozhovorů s Tinou, která až dosud roli vypravěče plnila. Samotná Tina pak zpočátku zastává pouze úlohu „přítele na telefonu“ a celá váha vyšetřování leží na Kayovi a vlkodlačici Zlatě, kterou má upír k ruce hlavně kvůli denním záležitostem.

Samotný Kay, což si i sám uvědomuje, je spíše katem než detektivem a pátrání mu opravdu nejde. A nutno podotknout, že nefunguje ani samotný příběh. Spád děje není takový jako u předchozích dílů, snad i díky takřka komornímu prostředí zasněžené Šumavy, a samotný Kay se chová místy příliš nadřazeně a někdy vyloženě hloupě, abych se s ním dokázal sžít a vidět svět jeho očima. Fanouškům vlkodlaků se pak nebude líbit ani poddajná a bojácná Zlata, která by jako alfa v jiných knižních sériích jen těžko obstála. Výrazné zlepšení nastává ve chvíli, kdy se na zasněžené scéně konečně objeví samotná Tina Salo. Zábavnost knihy se rázem mnohonásobně zvýší a i samotné vyšetřování dostává rázem jistý řád a smysl.

Původně jsem chtěl napsat, že tato kniha není vyloženě nudná, ale nic světoborného se v ní nestane a nevzniknout, nijak by to sérii o Tině Salo neublížilo. Nakonec však i Vlci Sudet přináší do tohoto cyklu další důležitý střípek a jejich největším přínosem pak je náhled na samotnou Tinu jakoby z druhé strany. Poprvé čtenář pouze ví, co dělá, co říká, ale nevidí do její hlavy. Posun nastává i v tom, že se Tina mnohem více chápe role českého rezidenta a více se tak přibližuje svému otci, i když jeho choutky po celosvětovém vládnutí stále nemá.

Sarkasmus, krev, sem tam nějaká hláška, silná ženská hrdinka – atributy, které dostaly Petru Neomillnerovou na výslunní české fantastiky, rozhodně najdete i ve Vlcích Sudet. I přes jistou těžkopádnost v první polovině příběhu se jedná o knihu, která fanouškovskou obec určitě nezklame. Nemohu se však zbavit dojmu, že se jedná jen o takové intermezzo a další díl snad již bude plnokrevným příběhem o Tině Salo, s Tinou Salo v hlavní roli.

Nakladatel: Brokilon Obálka: Koutmedia Redakce: Robert Pilch Rok vydání: 2010 Počet stran: 216 Rozměr: 125 x 200 Provedení: paperback Anita Blake 07 – Zápalné oběti

Zápalné oběti je sedmý díl série Laurell K. Hamiltonové o nekromantce a zákonné popravčí upírů Anitě Blakeové. Ta nikam nechodí beze zbraně a řídí se krédem: „Otázky jsou skvělé, ale jenom pokud znáte odpovědi. Když se na něco zeptáte a odpověď vás zaskočí, vypadáte jako pitomci.“ V průběhu tohoto dílu Anita slíbí účast na vyšetřování útoků pyrokinetického žháře na zákonů dbalou upíří populaci St. Louis a současně se cítí odpovědná za řešení potíží, které způsobila mezi místními lykantropy. Situaci navíc dramaticky komplikuje návštěva upířího koncilu, který přijel vyřešit neobvyklou situaci jejího milence Jean-Claudea. Ten totiž není ochoten zaujmout místo, které se uvolnilo poté, co Anita zabila jednoho z členů koncilu. Stejně jako předchozí díly je i tento plný nečekaných zvratů. Upíři i vlkodlaci jsou v knize vylíčeni stejně barvitě jako lidé, takže můžeme společně s Anitou uvažovat, kdo je tu vlastně ten nejhorší netvor. (anotace)

Trochu paradoxně jsem tenhle díl přeskočil a pustil se do jeho četby až po přečtení vynikajícího příběhu s názvem Modrý měsíc, který mu následuje. Úvodní stránky jsem otáčel s nedůvěrou, zda autorka dokáže napsat dva dobré díly po sobě. Předchozí zkušenosti mne totiž poučily, že i LKH může mít „slabší den“. [ viz Smrtící tanec]

Začátek vypadá jako úvod do typické „paranormální“ detektivky. Ve městě řádí pyrokinetik, jehož předchůdce postupně opustil zapalování neobydlených objektů a při svém posledním žhářském útoku zavinil smrt mnoha lidí. Vzhledem k Anitiným zkušenostem s nadpřirozenem jí vyhledá požární vyšetřovatel Pete McKinnon, aby jí požádal o pomoc. Aniž by se domluvili na něčem víc než jen případné spolupráci, pospíchá Anita za Larrym, který se ocitl v potížích.

Na velmi dlouhou dobu zapomenete, proč má vlastně kniha název Zápalné oběti. Vzhledem k okolnostem, které Anitu a jejího upíra pohltí krátce po rozhovoru s kapitánem požárníků to ani není nějak překvapující. Události se na hlavní hrdinku hrnou neuvěřitelným tempem, kterému zčásti dokáže čelit díky vlastním schopnostem, jejichž hranice v podstatě nezná ani ona sama, a zčásti díky podivným a mnohdy pokřiveným pravidlům a rituálům, které sdílí a dodržuje upíří společenství.

Sedmý díl je tou knihou, kdy Anita přebírá odpovědnost i za ostatní (ne)tvory a musí si zvykat, že víc než kdy jindy závisí na tom jejím i životy dalších dlaků, nejen ten Richardův. Zkušenosti nabité v tomto dílu pak ještě víc zakalí její odhodlání a chladnokrevnost s jakou v Modrém měsíci řeší některé konflikty jsou přímým důsledkem prožitků v Zápalných obětech.

Stejně tak „návštěva“ Koncilu v Cirkusu prokletých navazuje na předcházející události, kdy Anita dokázala zabít upíra s přízviskem Zemětřas. Nikdo ze starých upírů totiž nevěří, že jeden z nich byl zabit v prosté sebeobraně, bez postranních úmyslů. Jedno z pravidel rady je: kdo zabije jejího člena, musí nastoupit na jeho místo. Zkostnatělé mysli několika set let starých upírů však nechtějí pochopit, že Jean-Claude do rady nechce. Další velkou neznámou je pro Koncil samotná Anita. Dosud nikdy se upíři nesetkali s člověkem, který by vládl její mocí a jehož ambice se upínají „pouze“ k prostému přežití.

Samotná kniha kvalitativně nijak nevybočuje z celé série. Nejedná se o nejlepší dosud u nás vydanou knihu, ale také ne o propadák. Čtenáři obeznámení se světem Anity Blakeové i jejím postupným vývojem nebudou ničím překvapeni. Život popravčí se nadále dělí mezi krvavou práci a milostné trable, které ve druhé třetině knihy získávají trochu navrch, což by mohlo akčněji naložené čtenáře trochu otrávit. Intermezzo mezi úvodním setkáním se členy Rady a závěrečným soubojem lze vnímat trochu jako nastavovanou kaší, ale události z této části knihy mají podstatný význam pro další příběhy.

Zápalné oběti tak jsou dalším důležitým dílkem, který zapadá do universa stvořeného Laurell K. Hamiltonovou a takřka na sto procent určitě od série neodradí nikoho, kdo jí až dosud propadl.

Nakladatel: Triton Překlad: Pavel Toman Obálka: Alžběta Trojanová Redakce: Jiří Popiolek Rok vydání: 2010 Počet stran: 384 Rozměr: 125 x 200 Provedení: paperback

Victoria Francés – Misty Cirkus

Victoria Francés kromě svého webu má i stránky, které představují její nejnovější počin. Pro ty, kteří viděli pouze její notoricky známé ilustrace z prvních vydaných alb, bude Misty Cirkus jistě velkým překvapením. Aniž by opustila jistou zasmušilost a místy až depresivní atmosféru, posunula své ilustrace vcelku nečekaným směrem. Navíc se rozhodla, podobně jako Luis Roya ve svých albech Dead Moon, vyprávět ucelený příběh. Následující článek čerpá jak z osobních stránek, tak i z těch věnovaných výlučně cyklu Misty Cirkus. Jistá jazyková neohebnost je dána překladem ze španělštiny, která je pro mne pravou „španělskou vesnicí“.

„Za lesem je cesta, která vede do starého dekadentního cirkusu …

Sasha Poupon je Harlekýn, jehož nálady se v jednotlivých epizodách střídají od naprosto euforických až po absolutní smutek. Spolu se svým věrným kocourem a zároveň podivuhodným přítelem Joshem se jeho život v cirkusu stává nekončícím dobrodružstvím.

Kouzelné představení o radosti a smutku. “

To je základní premisa albaMisty Circus, nové kolekce ilustrovaných příběhů mladé autorky Victorie Francés. Po mezinárodním úspěchu se svým debutovým albem Favole (2004) a následném intimním The Heart of Arlene (2007), překvapuje tato autorka původem z Valencie sbírkou, díky které se může více přiblížit většinovému publiku. (oficiální text)

Hlavní postavy:

Sasha Poupon je desetiletý sirotek. Jeho vlasy mají barvu mědi, má velmi velké šedé oči a nosí originální uplakaný kostým harlekýna.

Od útlého věku byl Sasha velmi nevyhraněný, plachý a především charakteristický svými bipolárními náladami střídající se euforie a naprostého smutku. Je tak zvláštní, že se odlišuje od všech dětí jeho věku, kvůli čemuž je odmítnut i kolektivem svých spolužáků.

Všechno v životě vnímá skrze duality, bílá a černá, světlo a tma, smutek a radost, muž a žena, den a noc, život a na smrt …

Jeho motto: „Stín je světlo, které nikdy neuvidí.“

Josh Lechat je černý šestiměsíční kocourek. Je velmi malý a hubený, a jeho nejcharakterističtějším znakem jsou zelené oči. Na krku nosí vždy obojek s černými hroty v podobě bodců, které mu připomínají jeho starého mistra. V příběhu představuje lásku, přátelství, domov a společnost.

Nejsmutnější zážitek v Joshově krátkém životě, je traumatizující odloučení od jeho pána a pozdější opuštění a samota v lese kvůli předsudkům, které lidé mají kvůli jeho smůlu přinášející černé barvě. Během svého života si však díky fantazii vyvinul záviděníhodnou schopnost překonávat veškeré problémy .. .

Jeho motto: „A nadie le amarga un dulce“ ( Nikdy hořkosladké (?) – tohle je pro mne překladatelský oříšek, ocením každou pomoc)

Dragomir Ludovico je majitelem a také uvaděčem v Misty Circus. Je cikánského původu a charakterizují jej poslední zbytky dlouhých bílých vlasů. Jeho oblek vypadá velmi zvláštně a vždy sebou nesí kouzelnou hůlku, která otevírá dveře fantazii …

Vystupuje velmi tajuplně a je mistrem černé magie, alchymie a iluzí. Jeho celoživotní posedlostí je, že se věnuje tomu, aby skrze kouzla Misty Cirkusu nalezly domov všechny opuštěné děti. Fantaskní cirkus je zasazen na půli cesty mezi realitou a fantazií. Cirkusový stan se objevuje a zase mizí zcela podle jeho vůle, a když se objeví v naší realitě, utvoří se kolem něj mlžný kruh, který ho dokáže před naším světem bezpečně skrýt.

Jeho motto: „Život je podívaná plná světel a stínů.“

Elodie Poupon byla Sashova matka, která se starala o domácnost. Svůj život prožila v obavách o osud svého jediného dítěte a dělal vše pro to, aby mu přinesla alespoň trochu štěstí do života…

Casimir Poupon byl Sashův otec. Vystupoval jako mim ve zrušeném pařížském divadle a v zákulisí zasvěcoval svého syna do tajů múzických uměním.