Naganty a Vlčí Máky,Zjizvená,Tina Salo V
Total Page：16
File Type：pdf, Size：1020Kb
Carpe diem Robert Fabian Straky na vrbě 2012 „Tak, to je masakr!“ Zvolání, povětšinou nejspíš alespoň myšlenka, která se ozve v hlavě snad každému při čtení military SF. U souborného vydání původně dvojdílné knihy Roberta Fabiana Carpe diem se to může stát dokonce ještě před tím, než přečtete jedinou řádku. Stotřicátý třetí svazek z produkce vydavatelství Straky na vrbě má totiž svojí váhu (přesně 1061 gramů) a za jeho titulní stránkou se skrývá více než osm set padesát stránek textu. Na první pohled se tak pro čtenáře nejedná o chvilkovou záležitost ale o příslib mnoha hodin strávených kvalitní četbou. Úvod zavádí čtenáře na starého souputníka Země, do jedné z mnoha měsíčních kolonií. Landsberg už dávno ztratil svůj lesk i pomíjivé pozlátko luxusu a proměnil se v chudinskou čtvrť připomínající městské slumy kdekoli na Zemi. Tady vegetuje i Porter, který přežívá jako poslíček místního mafiánského syndikátu nebo na černotách (ať už jer tím míněno cokoli na hraně zákona) s partou podobně postižených přátel.Jeho láskou jsou jakékoli střelné zbraně a to se mu stane osudným. Díky své lásce padne do předem připravené policejní pasti, která ho stejně jako jeho přátele sevře do ocelových čelistí, a při bleskovém soudním procesu, jež spíše připomíná frašku, má na výběr pouze ze dvou možností. Buď se pokusí přežít v drsných podmínkách solných dolů na Proximě nebo dostane šanci nalézt své štěstí u maríny koloniální armády. Vzhledem k tomu, že lístek na Proximu je jednosměrnou záležitostí, volí menší z obou zel. Přestože se jedná na naše poměry o velmi rozsáhlou knihu, nemá cenu se o ní sáhodlouze rozepisovat. Za více než deset let, které uplynuly od vydání první knihy Mariňáků (r. 2010, Straky na vrbě), získal autor slušnou základnu věrných čtenářů, kteří vědí, co mohou očekávat a jsou si jistí, že co očekávají, také dostanou. Pro čtenáře ale i nakladatele je tak Carpe diem sázkou na jistotu. Ti prvně jmenovaní dostanou za své peníze dvě původní knihy, jejichž příběh (tak jak kdysi pravila jedna knižní reklama) je chytne a nepustí. Přestože autor popisuje tvrdou, a pro některé pacifisty smutně reálnou, budoucnost naší civilizace, v ději se nefilozofuje a nepláče nad rozlitým mlékem. Jednající postavy přijímají svět takový jaký je, i s tím, že lepší úděl si prostě musí zasloužit. V osobě Potera pak můžeme sledovat kvalitně zvládnutý vývoj charakteru, kdy se z pouhého přežívajícího bouchače, i když pod tlakem osudu, stává platný člen vojenské jednotky, kterému je nakonec velmi cizí sobectví, jímž se jeho život řídil zpočátku. Carpe diem nakonec fanouškům tohoto specifického žánru přináší vše, co mohou od takové knihy očekávat. Najdou zde vojenský žargon, přehled všemožných zbraní, taktiku i žár pořádné bitvy a nemálo místa pro sebe zabere i „obyčejné“ chlapské přátelství mužů se stejně nebezpečným osudem. A ten, kdo bude chtít znát další osudy Potera a jeho jednotky, může okamžitě sáhnout po volnou pokračováním s názvem Semper fi, pokud ovšem tuto neméně dobrou knihy někde sežene. Nakladatel: Straky na vrbě Obálka: David Spáčil Redakce: Michael Bronec, Jana Kopečková, Zuzana Kupková Rok vydání: 2012 Počet stran: 864 Rozměr: 140 x 210 Provedení: paperback Stav: nové vydání Cena: 359 Kč Příliš blízké setkání Jan Kotouč Epocha 2010 O mimozemské rase Hunů lidé věděli jen jedno: komunikace s nimi probíhá skrze válečné lodě – Hunové totiž útočili na každého, kdo se přiblížil k jejich území. Komandér-poručík Vivian Evansová to moc neřešila, jako nový taktický důstojník na lehkém křižníku Ardent měla plno vlastních problémů. Všechno se ale od základů změnilo, když Ardent dostal rozkaz vydat se na mateřskou planetu Hunů, aby se pokusil s agresivními mimozemšťany navázat přátelský dialog. (anotace) Specifický subžánr military sci-fi sice už není úplně tou popelkou, která se nesměle krčí někde v koutku, i přesto se jedná v záplavě další fantastické knižní produkce o osvěžující počin. Tedy pokud se jedná o dobrou knihu. A tou bezesporu Příliš blízké setkání je, čehož zárukou by mělo být i vítězství v prestižní anketě Cena Karla Čapka za rok 2008. Komandér-poručík Vivian Evansová není sice žádný vojenský zelenáč, přesto stojí ve svých dvaatřiceti letech na prahu zcela nové kapitoly svého služebního života. Šest let před tím, než vstoupila na palubu lehkého křižníku Ardent, se její stala nehoda, která ukončila její slibně se rozvíjející se kariéru válečného pilota. Nyní se tak ocitá v roli taktického důstojníka na palubě svého nového působiště a nejen sama sobě musí dokázat, že rozhodnutí jejích nadřízených nebylo chybné. To, že se skutečně bude jednat o křest ohněm, se ostatně ukáže ve chvíli, kdy velící důstojník obdrží rozkazy ohledně nové cesty. Vydat se diplomatickou misi k národu, který bez jakýchkoli skrupulí útočí na kohokoli, kdo se ocitne v jeho blízkosti, nebude určitě procházka růžovou zahradou. Příliš blízké setkání je skutečným zástupcem svého žánru. Od samotného začátku se to v něm hemží spoustou vojenských hodností a technických specifikací. A třebaže některé z funkcí mají opravdu dlouhé názvy, senzorový technik první třídy (str. 17), nepůsobí to při čtení nijak rušivě. Jan Kotouč dokázal ve svém příběhu dokonale spojit dobrodružnou linii, pozadí vojenské hierarchie a náhledu „zelených hlav“ na uspořádání vesmíru i civilnost vědecké části nelehké diplomatické mise. Kniha se tak neomezuje jen na bezduché vojenské ataky, i když skutečného boje si čtenář nakonec užije do sytosti. Její největšími klady jsou hladce a plynule odsýpající děj bez jediné nudné pasáže a dostatek prostoru pro vývoj a poznání charakterů jednotlivých postav. Pokud bych měl předchozí řádky a můj pocit, který ve mně kniha vyvolala, shrnout do jediného slova, pak by jí nejlépe asi nejlépe vystihoval pojem – čtivost. Zkrátka se jedná o kvalitně napsaný dobrodružný příběh, po jehož dočtení si bude čtenář nejspíš ještě přátPokračování diplomacie, nebo nakouknout do pozadí Tristanské občanské války. Celkové hodnocení: 70% Autor: Jan Kotouč Nakladatel: Epocha 2011 Obálka: Karel Zeman Redakce: Tomáš Němec, Boris Hokr Rok vydání: 2011 Vlčice a děti noci I. Zdeněk Žemlička Epocha 2011 Edice: Pevnost Striga z předchozího dílu ságy Vlčice byla zničena, avšak zanechala po sobě krvelačné potomstvo. Marobudovo království je opět ohroženo, tentokrát velmi temnými silami. Kroana, Marobud a Alana se rozhodnou vrátit úder. Je to ale nejmoudřejší řešení? Bojovnice a mora Nadja o tom má pochybnosti. Navíc Arminius a náčelník Hermundurů Vibilius kují nebezpečné pikle. Román Vlčice a děti noci lze označit jako upírský, i když slovo „upír“ byste v něm hledali marně. (anotace) Pevnost s knižní přílohou poctivě kupuji od prvního čísla. V posledních letech je ale na čtení čím dál tím méně času, a tak se knížky jen hromadí v mé knihovně. Svazku s pořadovým číslem 74 se tak dostalo té cti, že se po dvou letech stal první knihou, do které jsem se z pevnostní edice začetl. Rozhodně za to mohl fakt, že první Vlčice [odkaz na recenzi] celou edici odstartovala a dostalo se jí, i mého, vcelku pozitivního přijetí. Je sice fakt, že spokojenost z předchozí dvojknihy Vlčice a mandragora [odkaz na recenzi] už nebyla tak velká, přesto jsem se rozhodl spolu se Zdeňkem Žemličkou po třetí vstoupit do téže řeky… … a málem se utopil. Jediným důvodem proč tato kniha vyšla, je totiž momentální upírský boom a možná také ještě i to, že autorovi v šuplíku zbylo pár zbytečných a nudných nápadů, které se nevešly do předchozích knih. Žemlička pokračuje v sestupu, který započal Mandragorou a Děti noci jsou tak špatná kniha, jak jen vydaná kniha může být. O ději se nemá vůbec cenu bavit, protože ten je totálně zazděn snůškou nepřesností, úplných nesmyslů a spisovatelských nedodělků. Styl vyprávění celé knihy je hodně zkratkovitý, jakoby autor neměl čas nebo se mu nedostávalo prostoru, a místy velmi didaktický. Pokud se čtenář znenadání ocitne před nějakým náznakem tajemství nebo zápletky, dostane se mu takřka vzápětí vyčerpávajícího vysvětlení ústy jedné z postav (str. 103 – Nadja dopodrobna vysvětlí Fabiovi, co a kdo je to Mora). Stejně tak najednou autor strhává roušku tajemství toho, jak vznikají upíři (kikimory), co jsou zač děti strigy, nebo jakým způsobem nejspíš vzniklo Údolí stvoření. Žemlička tak nenechává ani ten nejmenší prostor pro fantazii samotných čtenářů a neustále vysvětluje, odhaluje a poučuje. Dalším problémem je jazyk, kterým se kniha snaží ke čtenářům promlouvat. Marobud na jedné straně mluví jako vzdělanec, spisovně používajíc vzletné výrazy, jeho druhové však stejnou řeč neovládají a jejich vzájemné hovory tak vypadají velmi neuměle a jen těžko uvěřitelně. Stejně prapodivně vypadá i další text prošpikovaný výrazy, které neodpovídají době a znalostem lidí, kteří v ní žili. Marobudovo sídlo je tak neustále označováno jako akropole, což je termín pocházející z řečtiny označující opevněné návrší tamních měst a který převzala až moderní archeologie pro opevněnou část pravěkého nebo ranně středověkého hradiště. V odborné publikaci by termín sice odpovídal, ale v beletristické knize má jen stěží, co dělat. Několikrát také dojde na svérázný výklad biblického textu o Rajské zahradě, což je v prvních dekádách našeho letopočtu, uprostřed hlubokých lesů střední Evropy, znalost jen málo pravděpodobná. Stejně tak jako význam výrazu succuba, který má původ až v pozdně středověké křesťanské mytologii. Těžko uvěřitelná je i to, že se obyvatelé hradiště při nálezu zavražděné ženy jako první obávají nějakéepidemie . Při hustotě tehdejšího osídlení a velikosti sídel v oblasti, kde se děj knihy odehrává, je toto označení silně nadnesené a možná i úplně nesmyslné. Ono ostatně celý první odstavec na straně 44 může posloužit jako odstrašující případ. I přes výše uvedené vám mohu zaručit, že se při čtení občas i pobavíte. Ke smůle autora se však jedná o humor nechtěný pramenící z výše uvedeného. Z úst samotného vladaře Cherusků tak vyjde slovíčko „kurňa“ a Kroana jadrně zakleje „Kurník“. Hodně pobaví i scéna, kdy bylinkářka a kadeřnice zvítězí v souboji s medvědem. Že by ho uondulovala k smrti? Co zatím výše uvedené není, je opakování výrazů v jediném souvětí nebo v po sobě následujících větách či odstavcích.