Masarykova univerzita

Filozofická fakulta

Ústav klasických studií

Magisterská diplomová práce

2019 Bc. Gabriela Klimszová

Masarykova univerzita

Filozofická fakulta

Ústav klasických studií

Dějiny starověku

Bc. Gabriela Klimszová

Aëtius a Attila ve filmové tvorbě

Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: doc. PhDr. Jarmila Bednaříková, CSc.

Brno 2019

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala

samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

… … … … … … … … … … … … … … … … … … … … …

Podpis autora práce

Zde bych chtěla poděkovat doc. PhDr. Jarmila Bednaříková, CSc., za její trpělivost, laskavost a odborné vedení, bez něhož by tato práce nemohla vzniknout.

Obsah

Obsah ...... 5

Úvod ...... 8

Prameny ...... 10

Ammianus Marcellinus ...... 10

Priskos z Pania ...... 10

Jordanes ...... 10

Flavius Merobaudes ...... 11

Řehoř z Tours ...... 11

Sidonios Apollinaris ...... 11

1. Stav Římské říše v pozdní antice ...... 12

1. 1. Stavy ...... 13

1. 2. Armáda ...... 16

1. 3. Daňový systém ...... 17

1. 4. Náboţenství ...... 18

1. 5. Západořímská říše na konci 4. století a na počátku 5. století ...... 20

1. 6. Valentinianus III. a jeho vláda ...... 22

1. 7. Flavius Aëtius ...... 23

2. Hunové a Hunská říše ...... 27

2. 1. Hunové a Římská říše ...... 28

2. 2. Attilova říše ...... 29

2. 3. Vpád do Galie ...... 33

2. 4. Bitva na Catalaunských polích ...... 35

2. 5. Vpád do severní Itálie ...... 37

2. 6. Attilova smrt ...... 38

3. Historie ve filmu ...... 41

3. 1. Attila 2001 ...... 41

5 3. 2. Komparace s antickými prameny ...... 43

Postava císaře Valentiniana III...... 43

Postava Flavia Aëtia ...... 44

Postava Attily ...... 45

Vztah mezi Aëtiem a Attilou...... 46

Zavraţdění Bledy ...... 47

Honoriin vzkaz ...... 47

Bitva na Catalaunských polích ...... 48

Attilova smrt ...... 50

Aëtiova smrt ...... 51

3. 3. Attila 1954 ...... 52

3. 4. Komparace s antickými prameny ...... 53

Postava císaře Valentiniana III...... 53

Postava Flavia Aëtia ...... 54

Postava Attily ...... 55

Honoriin vzkaz ...... 55

Vztah mezi Aëtiem a Attilou...... 56

Zavraţdění Bledy ...... 57

Bitva na Catalaunských polích ...... 57

Attilova smrt ...... 58

Aëtiova smrt ...... 58

4. Komparace filmů ...... 59

Postava císaře Valentiniana III...... 59

Postava Flavia Aëtia ...... 59

Postava Attily ...... 60

Honoriin vzkaz ...... 60

Vztah mezi Aëtiem a Attilou ...... 61

Zavraţdění Bledy ...... 61

6 Bitva na Catalaunských polích...... 62

Attilova smrt ...... 62

Aëtiova smrt ...... 62

Attilův a Aëtiův vzhled ...... 63

Závěr ...... 69

Bibliografie ...... 73

Prameny ...... 73

Literatura ...... 74

7 Úvod

Cílem této práce je srovnání dvou filmových zpracování o Attilovi. Bude se jednat o americko-litevský film Attila z roku 2001 a francouzsko-italský film Attila z roku 1954. Zaměřím se na hlavní postavy obou filmů, a to na hunského krále Attilu a západořímského vojenského velitele Flavia Aëtia. Nejprve, neţ přejdu k samotné komparaci, popíšu stav Římské i Hunské říše v pozdní antice a období vlády Valentiniana III. Práce bude tedy rozdělena na dvě části. V první části bude popis situace a poměru v Římské a Hunské říši a druhá část bude zahrnovat seznámení s filmovými ději a následnou komparaci.

V první kapitole vylíčím situaci v Římské říši, sociální problémy, daňový systém a dědičné stavy, které postupně vznikaly z nutnosti. Po rozpadu říše na západ a východ, se zaměřím na popis Západořímské říše a cestu na trůn Valentiniana III., v neposlední řadě se také zaměřím na ţivot a působení Flavia Aëtia.

Ve druhé kapitole představím Huny a Hunskou říši, stručně shrnu původ asijských Hunů a více se zaměřím na evropské Huny a Attilovou říši. Především na Attilova taţení a bitvu na Catalaunských polích. Obě výše zmíněné kapitoly chci takto podrobně rozepsat, aby mi pak poslouţily jako opěrný bod pro následné porovnání filmů s antickými prameny.

Třetí kapitola zahrnuje obsah obou filmů a srovnání s historií. V závěru kapitoly, filmy také porovnám mezi sebou. Komparaci filmů provedu na základě mnou vybraných scén (historických událostí), které jsou obsaţeny v obou filmech. Neopomenu také porovnat charaktery hlavních postav. Ke komparacím jednotlivých scén přidám i svůj vlastní názor, který v závěru práce shrnu.

Které filmové zpracování se nejvíce přiblíţilo historii? Jsou hlavní postavy chápany jako kladní nebo záporní hrdinové? Kolik je ve filmech historických nesrovnalostí? A mají hlubší význam?

K sepsání své práce jsem pouţila několik antických autorů, které níţe představím. Z hlediska důvěryhodnosti, se mezi nejdůleţitější řadí svědectví od Priska z Pania a Ammiana Marcellina, kvůli zásadnímu časovému rozdílu. Oba zmínění autoři představují Huny v jiné situaci. Ammianus psal o Hunech krátce po jejich příchodu do Evropy, kdy podle něj neměli stálá obydlí a ani ţádné zákony. Na druhé straně Priskos popisuje fungující administrativní aparát a hunské zvyky za Attilova vládnutí. Dalším zajímavým zdrojem informací je Jordanovo dílo Getica, které poslouţí pro doplnění. Cenné zmínky o Hunech a Flaviu Aëtiovi obsahují díla Flavia Merobauda, Řehoře z Toursu a Sidonia Apollinara. Tito zmínění autoři poskytnou rozšiřující informace k dané problematice.

8 Z velké části jsem čerpala z publikací doc. Jarmily Bednaříkové: Attila: Hunové, Řím a Evropa a Stěhování národů. Důleţité informace jsem našla v publikacích předních odborníků na Huny: O. J. Maenchen-Helfen a E. A. Thompson. K další doplňující literatuře se řadí T. Stickler (Aëtius: Gestaltungsspielräume eines Heermeisters im ausgehenden Weströmischen Reich), A. H. M. Jones (The Roman economy: Studies in Ancient Economic and Administrative History), doc. J. Bednaříkové a doc. M. Melounové (Římské císařství II.), J. Češka (Zánik antického světa), P. Bystrický (Sťahovanie národov (454-568): Ostrogóti, Gepidi, Longobardi a Slovania), M. Babic (Od antiky k stredoveku: dejiny neskorého rímskeho cisárstva medzi rokmi 284-476) a M. Škoda (Velké říše kočovníků: dvě tisíciletí ve stepích Evropy a Asie). Informace k materiální kultuře Hunů jsem čerpala z I. Bona (Les Huns: le grand empire barbare d'Europe) a J. Werner (Beiträge zur Archäologie des Attila-Reiches). Pouţila jsem i dvě encyklopedické příručky, a to konkrétně od L. a R. Adkins (Antický Řím) a V. Marka, P. Olivy a P. Charváta (Encyklopedie dějin starověku). Další pouţitou literaturu, časopisy a články uvedu v bibliografii.

9 Prameny

Jak jsem jiţ v úvodu zmínila, k vytvoření této práce pouţiji informace od antických autorů, kteří ţili ve 4. aţ 6. století. Někteří autoři nebyli současníky Attilovy a Aëtiovy doby, ale poslouţí jako doplňující zdroj informací. Časový rozdíl a původ autorů poskytnou rozdílné názory na Huny a římskou společnost. Někteří autoři byli hrdí římští aristokraté, proto jejich popis barbarů nebude zcela důvěryhodný.

Ammianus Marcellinus

Římský historik, který pocházel z provincie Sýrie, se narodil kolem roku 330 v Antiochii nad Orontem. Pravděpodobně se narodil do rodiny kuriála a získal kvalitní vzdělání. V 70. letech 4. století, kdy se Hunové začali usazovat při římských hranicích, začal sepisovat dějiny své doby. Nově příchozí vetřelce nám velice barvitě popsal, i kdyţ se patrně s ţádným Hunem nesetkal. Informace získal od vojenských důstojníků, úředníků územní správy a dalších. Ammianus Huny popsal jako kočovný národ, který se nezabýval zemědělstvím, protoţe neměl stálá sídla. Byli to pro něj lidé bez domova, zákona a náboţenství, kteří si neváţili cti a pouze touţili po zlatě. Ammianův popis Hunů obsahuje některé pravdivé informace, ovšem musíme zdůraznit, ţe jeho zachycení Hunů spadá do stavu stěhování a neusedlosti, proto se jeho charakteristika tolik liší od Priskových zpráv.

Priskos z Pania

Řecký historik a řečník, který se narodil někdy mezi léty 410 a 420. Byl součástí východořímského poselstva k hunskému dvoru, proto se jedná o nejdůleţitější pramen pro studium o Hunech. Ve svých zápiscích popsal cestu k Hunům, hunskou hostinu a další poznatky, kterých si během své cesty všiml. Bohuţel se nám jeho zápisky dochovaly pouze fragmentárně, ale i tak je pro nás nejcennějším zdrojem informací o evropských Hunech. Poslouţí jako neocenitelný antický pramen pro komparaci s filmy.

Jordanes

Jedná se o pozdně antického spisovatele, který působil v polovině 6. století na území Východořímské říše. Sepsal dva spisy, které jsou známé pod názvy Getica a Romana. V českém překladu jsou jeho díla vydána v jedné publikaci s názvem Gótské dějiny, Římské dějiny. V prvním díle Getica se dozvídáme o důleţitých informacích z gótského prostředí. Druhé dílo Romana pojednává skromně o událostech od zaloţení města Říma, aţ po rok 552. Dílo obsahuje

10 mnoho údajů bez bliţších detailů, a proto působí spíše jako kronikářské vypravování. V některých částech spisů se Jordanes odkazuje na dalšího autora, Priska, ze kterého hojně čerpal.

Flavius Merobaudes

Římský básník a řečník franského původu, který působil v 5. století. Autor dvou panegyriků, které oslavují třetí konzulát Flavia Aëtia. I kdyţ se nám první panegyrik nedochoval v celku a dochované fragmenty nezmiňují Aëtiův konzulát, druhý panegyrik nám poskytuje informace, ţe důvodem sepsání prvního panegyriku byl právě onen konzulát. Do své chvály na Aëtia vloţil značné mnoţství autobiografických informací, coţ je na chvalořeč nezvyklé.1 Merobaudes byl koncem 30. let 5. století vysoce postaveným senátorem.

Řehoř z Tours

Řehoř Tourský nebyl současníkem doby Attilovy říše, ţil aţ v 6. století. Napsal dílo o franské historii, Historia Francorum. Ve své práci pouţiji český překlad tohoto díla, který nese název O boji králů a údělu spravedlivých: Kronika franků: dějiny v deseti knihách. Cenné budou kapitoly, kde zmiňuje postavu Flavia Aëtia.

Sidonios Apollinaris

Římský aristokrat, který ţil přibliţně mezi léty 430-489 a ve svých dopisech (lat. epistulae) nám přibliţují situaci mezi Góty a Římany v pozdní antice. Napsal také básně (lat. carmina) věnované třem císařům: Avitovi, Anthemiovi a Maiorianovi. Právě v básni pro císaře Maioriana (V. carmin) nám v náznacích poskytuje informace o Flaviu Aëtiovi. Muţi, který nepotřeboval purpurové roucho, aby měl v rukou skutečnou moc.2

1 CLOVER, Frank M. Toward an Understanding of Merobaudes "Panegyric I". Historia: Zeitschrift für Alte Geschichte. Franz Steiner Verlag, 1971, vol. 20, no. 2, 354-367. 2 Sid. Ap. Carm. V, 2

11 1. Stav Římské říše v pozdní antice

Období pozdní antiky v Římské říši datujeme do 3. aţ 5. stol., zejména éru označovanou jako dominát, která se týká pouze Západořímské říše. Na počátku 3. stol. říše prošla nejhlubší krizí, kdy se zvýšily barbarské nájezdy. Vrchol krize nastal v polovině 3. stol. V zásadě byl překonán za vlády císaře Aureliana v letech 270-275. Později reformami císařů Diocletiana a Constantina I. Velikého byla říše upevněna. V době dominátu měl císař neomezenou moc, zmizelo i formální rozdělení vlády mezi něho a senát. Císař měl svrchovanou zákonodárnou moc, vrchní vojenské velení a byl hlavou veškeré administrativy a soudnictví. Jeho postavení, je tak označováno za absolutistické.3 Výsledky výše zmíněných reforem zahrnovalo správní rozdělení říše4, daňové reformy5 , zavedení nové měnové jednotky (zlatý solidus) a dědičné připoutání občanů do uzavřených stavů6.

V této kapitole bych chtěla přiblíţit sociální, ekonomický a vojenský stav Římské říše a pozdější Západořímské říše. Důleţitým zdrojem informací pro toto období je Theodosiův kodex a to včetně novel císaře Valentiniana III. Obsahují informace o právech a povinnostech římských občanů. Vydávané normy postupně omezovaly práva občanů a některé společenské vrstvy na tom byly hůře neţ otroci. Společenské stavy se postupně staly, po vydaných zákonech, dědičné a uzavřené. Sociální krize měla hmatatelný dopad na ekonomiku celé říše, protoţe lidé raději utekli ze svých domovů, neţ aby plnili státní povinnosti a to včetně odvodu daní. K úbytku obyvatel přispěly i barbarské nájezdy. Ubývaly příjmy do státní pokladny a nedostatek financí se projevil v armádě. Bylo čím dál obtíţnější zajistit zbraně, výzbroj a ţold pro vojáky. Dalším problémem bylo rekrutování nových vojáků, protoţe velkostatkáři se odvodu svých kolónů bránili. Řešením bylo, ţe vlastníci půdy místo muţů odváděli finanční prostředky státu, za které se do armády najímali barbaři.7 V pozdní antice byla římská armáda pouhým stínem dávné minulosti hrdých legií. Obranu říše v této době zajišťovali najatí barbaři.

Barbaři pronikali hlouběji na území Římské říše, kde plenili nebo se násilně usazovali. Vznikající barbarská království, se čí dál více stávala nezávislá na římské vládě. Impérium bylo tedy nuceno uzavírat s barbary „mezinárodní“ smlouvy, které byly často jen krátkodobé.

3 BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila. Stěhování národů. Praha: Vyšehrad, 2003. Historica. ISBN 80-7021-506-2, s. 11 4 Říše byla rozdělena na 4 praefektury – Gallská, Italská, Illyrská a praefektura Oriens, ty se dále členily na diecéze a ty se skládaly z provincií. (BEDNAŘÍKOVÁ, J. Stěhování národů. s. 15-16) 5 Diocletianem vydal edikt o nejvyšších cenách a mzdách. 6 Lékaři, veřejní učitelé a jejich rodiny byli osvobozeni od kaţdé sluţby, všech veřejných břemen a odvodu do armády. (CTh XIII 3) 7 BEDNAŘÍKOVÁ, J. Stěhování národů. s. 33

12 1. 1. Stavy

Jak uţ bylo výše uvedeno, postavení senátu v době pozdního císařství ve svém významu velmi pokleslo. Okruh jeho působnosti se zuţoval na podruţné městské záleţitosti.8 Jednalo se o instituci, kde byly publikovány císařské zákony, pronášely se zde oslavné řeči na císaře a jiné významné osoby.9 Členem senátu se mohl stát muţ poté, co na sebe vzal některé z muner senátorského stavu, a to quaesturu nebo praeturu.10 Do r. 382 byli všichni senátoři osvobozeni od placení mimořádných daní a od různých závazků vůči státu, tzv. sordida munera11 („špinavé povinnosti“). Od r. 409 byli těchto povinností zproštěni pouze příslušníci nejvyšší senátorské vrstvy, mající titul illustres. Ti pouţívali výsad císařských úředníků.12 Nejvyšším dědičným společenským stavem říše byli senatores. Senátorská vrstva zahrnovala nejbohatší a zároveň nejvznešenější rodiny Západořímské říše, jejíţ vliv postupně rostl. Členové tohoto stavu museli platit mimořádné daně13. Bezpochyby by daně z velkých majetků senatores přinesly do státní pokladnice nemalou částku. „Avšak to je při tom daleko nespravedlivější a bolestnější, že co má býti břemenem všech, ne všichni nesou, ba chudičké lidi tíží daně boháčův – a slabší nesou břemena silnějších!“14 Nicméně ti nejbohatší si dokázali zařídit různá daňová privilegia nebo si najmout osobní stráţ (tzv. buccellari15), a vyhnout se tak daňovým odvodům.16 Snaha o značném omezení daňových privilegií a přiblíţení dané situace, kdy se většina obyvatel vyhýbala svým povinnostem vůči státu, máme dochováno v novelle císaře Valentiniana III. z r. 441.17

S pozdní antikou jsou spojeny časté barbarské nájezdy, které zapříčinily úbytek obyvatelstva a stagnaci výroby potravin. S tím souviselo zhoršení zásobování celé říše. Úrodné pozemky leţely ladem, protoţe nebyl nikdo, kdo by půdu obdělával. Zemědělskou krizi se císařský dvůr snaţil vyřešit dvojím způsobem. Zaprvé velkostatkáři přešli na jiný způsob otrocké práce. Otroci byli usazováni na půdě (servi caesari), kterou obhospodařovali a následně z ní odevzdávali svému

8 BURIAN, Jan. Římské impérium: vrchol a proměny antické civilizace. Praha: Svoboda-Libertas, 1994. Členská kniţnice. ISBN 80-205-0391-9, s. 137 9 BEDNAŘÍKOVÁ, J. Stěhování národů. s. 20 10 Jarmila a Markéta MELOUNOVÁ. Římské císařství II. Brno: Masarykova univerzita, 2014. ISBN 978-80-210-6955- 8, s. 49 11 Seznam nejdůleţitějších muner nalezneme CTh XI 16,18. 12 BEDNAŘÍKOVÁ, J. Stěhování národů. s. 21 13 tzv. follis senatorius nebo gleba, a mimořádnou daň zvanou aurum oblaticium (BEDNAŘÍKOVÁ, J. Stěhování národů, s. 21) 14 MELKA, Antonín: Salvian: O řízení Božím, ČKD, 1918/1+2, str. 33-47, s. 40 15 Většinou byli najímáni na ochranu proti barbarským útokům, ale také byli účinní proti daňovým výběrčím městské samosprávy. 16 BEDNAŘÍKOVÁ, J. Stěhování národů. s. 22 17 Nov. Val. X z r. 441

13 pánovi pouze část úrody a zbytek si ponechali. Půdu mohli otroci také dostat jako peculium18. Druhým řešením bylo pronajímání půdy bezzemkům nebo drobným rolníkům občanského původu.19

Nicméně toto řešení přineslo zvýšení zadluţenosti kolónů20, kterým byl pozemek pronajímán. Malí zemědělci nemohli v ţádném případě soutěţit v zemědělské produkci s velkými vlastníky statků. Nehledě na to, ţe kolóni uţ s dluhy začínali (za zemědělské nářadí, osivo, hospodářská zvířata atd.), a tak spláceli nejen nájem za pozemek, ale i své počáteční závazky.21 Narůstající dluhy se dědily po generace, takţe dokud nebyly splaceny, nemohli kolóni odejít z pronajatého pozemku.22 Zhoršení nastalo v okamţiku, kdy kolóni začali pracovat, aby zaplatili dluhy. Neměli ţádný zisk, a tak někteří z nich raději utekli k barbarům, nebo k sociálnímu hnutí, známé jako bagaudi23, aby se tak vyhnuli svým povinnostem. „A tak dál vysávají se chudí, lkají vdovy a nohama šlape se po sirotcích, takže mnozí ne z nízkého rodu a nevšedního vzdělání utíkají se k našim nepřátelům, aby pod útisky veřejného násilí nezhynuli; u barbarů římskou lidskost hledají, poněvadž mezi Římany barbarské nelidskosti snésti nemohou.“ 24

První odkaz na dědičnost vazby je v zákoně z r. 364, který nařizuje, aby otroci a kolóni, včetně jejich synů a vnuků, kteří opustili císařské statky, aby se připojili k armádě. V jiném případě měli být odvolání ze státní sluţby.25 Zatímco kolóni byli postupně připoutáváni k pozemkům a získali tak status quasi-servile26, ze zemědělských otroků se stávali nevolníci.27 Daňová reforma z 90. let 3. stol. dědičně připoutala kolóny k pronajatým pozemkům. Z původních svobodných občanů se tak stal stav „polosvobodných“.28

S postupným růstem hospodářského významu velkostatků, klesala městská ekonomika. Feudalizace učinila z velkostatků hospodářsky mnohem přizpůsobenější a úspěšnější konkurenty městských statků. Velkostatkáři začali být ekonomicky samostatní a jejich statky měli své

18 Otroci mohli dostat od svého pána pozemek, dílnu, finanční prostředky a jiné – které mohli uţívat podle vlastního uváţení. Avšak podle zákona peculium zůstávalo nadále součástí pánova majetku. (BEDNAŘÍKOVÁ, J. Stěhování národů. s. 25) 19 BEDNAŘÍKOVÁ, J. a M. MELOUNOVÁ. Římské císařství II. s. 52 20 Kolóni byli římští občané, kterým byl pronajímán velkostatkářský pozemek. (BEDNAŘÍKOVÁ, J. a M. MELOUNOVÁ. Římské císařství II. s 52) 21 BEDNAŘÍKOVÁ, J. a M. MELOUNOVÁ. Římské císařství II. s. 52 22 O ţivotních podmínkách kolónů podává informace CTh V 17, V 18, V 19; Nov. Val. 31 (z r. 451) 23 Bagaudi se vyskytovali pouze v nejzápadnějších oblastech říše, v Galii a Hispánii. Vytvářeli silné ozbrojené oddíly, zabírali a parcelovali velkostatky. Bojovali proti římské armádě i římským foederátům a zřejmě se jim podařilo uhájit nezávislost na římské vládě a jejích daní i po několika poráţkách od hunských spojenců Říma. (Salvian. De gub. Dei V 6.) 24 MELKA, Antonín: Salvian: O řízení Božím, s. 38 25 JONES, A. H. M., BRUNT, P. A., ed. The Roman economy: Studies in Ancient Economic and Administrative History. s. 294 26 „jakoby otroci“ 27 JONES, A. H. M., BRUNT, P. A., ed. The Roman economy: Studies in Ancient Economic and Administrative History. s. 300 28 BEDNAŘÍKOVÁ, J. Stěhování národů. s. 25

14 řemeslníky, kteří vyráběli to, co bylo potřeba. V důsledku toho mizela závislost na dálkovém obchodě s luxusním zboţím a na specializovaných řemeslech z měst.29 Za opevněnými zdmi velkostatků dokázali páni (domini)30 ochránit své zemědělce, před loupeţivými nájezdy barbarů, s pomocí buccellariů.31 Jednalo se o tzv. patrocinium, forma ochrany, kdy mocní a vlivní lidé chránili jednotlivce, vesnice i města. Patroni poskytovali útočiště nejen před barbary, ale i před státními výběrčími daní, vymahači daní a rekrutováním nováčku do armády. Nastal konflikt mezi mocnými vlastníky velkostatků a státem,32 který měl neblahý dopad na státní ekonomiku.

Na jedné straně vzestup venkova a na straně druhé úpadek měst. Města byla základem antického světa, centra administrativy, kultury, náboţenství, výroby a vzdělání. V čele měst byla městská samospráva s kuriály (curiales), zabývající se přestupkovým soudnictvím, městskými financemi, obhospodařením a pronajímáním půdy z městského katastru, výstavbou a provozem veřejných budov, místním školstvím, kulturou, obţivou chudých obyvatel a celkovou reprezentací města navenek.33 Funkce kuriálů byla velmi ţádaná a spojena s velkou ctí. V době všeobecné krize Římské říše, kdy se venkov stal pokrokovou oblastí vývojových trendů místo města, začala klesat popularita městských úřadů. Přestal být zájem o postavení kuriálů, protoţe se lidé chtěli vyhnout povinnostem, které byly s funkci spojené. 34 Především se jednalo o úhradu daňových nedoplatků a pořádání her, a to i jménem provinciálních místodrţící z vlastních peněz.35 „Přijdou občas vyslanci a zástupci vysokých úřadů – a ti jsou od několika předáků městské správy velkolepě přijati na útraty přemnohých nižších.“36 Kdysi hospodářsky silná skupina ztrácela svou ţádanost a chudla. V důsledku toho, se mnozí členové městské správy snaţili osvobodit od svých povinností. V průběhu 4. století se na základě řady císařských zákonů z kuriálů stál dědičný stav.37 Nejbohatší kuriálové se dostali do senátorského stavu. Ti chudší museli nejprve splnit všechny niţší a vyšší kuriální povinnosti, aby se dostali do vyššího stavu. To se však povedlo jen málokomu. Ke všemu se mohl osvobodit pouze konkrétní jedinec.38 Například otec splnil všechny kuriální povinnosti a dostal se tak do vyššího stavu, ale jeho syn zůstal být vázán ke kurii, dokud i on opět nesplnil všechny povinnosti. Finanční zodpovědnost tedy padala na chudší členy kurií, a ti nejméně majetní přišli o všechno. Pro svůj pokles se města stávala častějším cílem barbarských nájezdů, neţ opevněné velkostatky.

29 BEDNAŘÍKOVÁ, J. Stěhování národů. s. 30-31 30 titul, pod kterým velcí vlastníci vystupovali vůči kolónům (BEDNAŘÍKOVÁ, J. Stěhování národů. s. 26) 31 BEDNAŘÍKOVÁ, J. Stěhování národů. s. 26 32 Kdyţ není řádně odváděna daň do státní pokladnice, nemůţe být zaplacená armáda, která by měla říši bránit před barbary. 33 BEDNAŘÍKOVÁ, J. Stěhování národů. s. 29 34 Ibid., s. 30 35 BEDNAŘÍKOVÁ, J. a M. MELOUNOVÁ. Římské císařství II. s. 50 36 MELKA, Antonín: Salvian: O řízení Božím, s. 40 37 CTh XII 1,178 38 BEDNAŘÍKOVÁ, J. a M. MELOUNOVÁ. Římské císařství II. s. 50

15 S úpadkem měst souvisel i úpadek řemesel. Řemeslníci byli v průběhu 4. a 5. stol. dědičně připoutáni do svých profesních sdruţení (collegia), z nichţ nebylo úniku. A tak se i z řemeslníků stal nepropustný stav. Všichni museli prioritně zdarma nebo za minimální cenu plnit své povinnosti vůči státu.

1. 2. Armáda

I vojáci se postupně stali dědičným stavem. Synové vojáků museli nastoupit na místa svých otců, protoţe ostatní stavy byly z dobrovolné vojenské sluţby vyloučeny.39 Někteří Římané odmítali vstupovat do armády nebo z armády dezertovali40, a tak klesal počet vojáků. Vstup do armády uţ nebyl spjat s dobrovolným bráněním své země a s vidinou zisku politických práv. Od dob Mariových reforem (2. stol. př. n. l.) se s římských vojáků stali ţoldnéři s římským občanstvím. V pozdní antice uţ se jednalo převáţně o ţoldnéřské vojsko, které bylo také tvořeno barbary.41 V době nejintenzivnějších barbarských nájezdů byl nedostatek pracovních sil na obdělávání půdy, a tak nebyly prováděny ţádné povinné odvody do armády. Namísto muţů odváděli vlastníci pozemků peníze do státní pokladny, za které pak říše najímala barbary42. Římské vojsko se tak rasově i kulturně promíchalo. Barbaři se dostávali do vysokých vojenských funkcí43, získávali nejvyšší vzdělání a přístup k uměleckým předmětům. Dobře ovládali latinu a řečtinu, díky čemuţ se z nich stávali i obstojní řečníci. V neposlední řadě docházelo k usazování barbarů na římském území. Vojenskou sluţbu konali buď jako laeti (ti, kteří platili daně a jejich vojenská dědičnost je povinná) nebo gentiles (ti, kteří byli usazeni na římské půdě a odváděli z ní daně a měli vojenskou povinnost vůči římskému státu). Obě skupiny barbarů hájily hranice a pohraniční území Římské říše. Další barbarskou skupinou, která bojovala za zájmy Říma, byli foederati. Zpravidla se jednalo o celé kmeny nebo součástí kmenů, vedené vlastními náčelníky, sídlící na římském území. Jejich vojenská pomoc byla zaštítěna mezinárodní smlouvou tzv. foederátní smlouvou. Dohoda znamenala římské spojenectví, dary, peníze, zboţí,

39 BEDNAŘÍKOVÁ, J. Stěhování národů. s. 32 40 viz Nov. Val. III.: 6, 1, 1 „Císaři Theodosius a Valentinianus Augustové veliteli a magitrovi obou armád Sigisvuldovi … Kdokoli věří, že může skrývat na městském nebo venkovském pozemku brance nebo osobu, která již je ve vojenské službě a dezertovala z ní opuštěním své jednotky, ten bude povinen navrátit to, co zatajil a z titulu trestu dodat tři jiné muže schopné výkonu vojenské služby; kolón, nájemce nebo správce pozemku, pokud jsou způsobilí být vojáky, budou okamžitě zapsáni. Jestliže pak bude dezertér nalezen na jakékoliv části pozemku a bude zde bez vědomí vlastníka, kolón, nájemce nebo správce, který o tom věděl, propadne hrdelnímu trestu. (r. 440)“ (SKŘEJPEK, Michal. Prameny římského práva. Vyd. 2. (jako Prameny římského práva - Fontes iuris romani vyd. 1.). Praha: LexisNexis, 2004. ISBN 80-86199-89-4, s. 195) 41 BEDNAŘÍKOVÁ, J. Stěhování národů. s. 33 42 Nov. Val. 6,3 (tzv. adaeratio) 43 např. Arbogast, Stilicho, Ricimer

16 a především pak půdu, přidělovanou podle principu hospitality44. Mezi velké svazy foederátů Římské říše patřili Vizigótové a Ostrogóti, kteří byli nevyzpytatelní spojenci i nepřátelé. Kdyţ nesouhlasili s postupem římské vlády, dle vlastní libosti plenili a brali si samy, co chtěli.45

1. 3. Daňový systém

Ekonomika říše závisela primárně na zemědělství a odvodů daní z něj. Jednalo se o hlavní daň, která podle všeho přinesla více neţ 90% příjmů do státní pokladny.46 Od dob Diokletianovy vlády byl zaveden daňový systém, jehoţ základem byla zemědělská daň47, tzv. annona. Vyměřovala se na základě rozlohy půdy, kde fiskální jednotkou se postupně stala v různých částech říše iugera, počtu pracovníků, kteří ji obdělávali a počtu kusů dobytka ve vlastnictví statku. Zpoplatnění se lišilo v různých oblastech říše, částečně v souladu s místními zvyklostmi nebo byl census prováděn jiným císařem. Daň z hlavy (caput) byla odváděna někdy jen za muţe, jindy za muţe i ţenu nebo za ţenu se platila jen poloviční daň.48 Problém byl v tom, ţe majitel, který měl k dispozici velké rozlohy půdy s racionálním počtem otroků nebo kolónů (platící daň z hlavy za sebe), platil ve skutečnosti menší daně neţ rolník, který hospodařil na malém výměru půdy s početnou rodinou.49 Děti tvořily zdanitelnou jednotku uţ od 14ti let, někdy i dříve.50

Navíc si malí rolníci velmi těţko nashromáţdili zásoby sklizně, protoţe buď měli nedostatek úrody kvůli přírodní pohromě, nebo se stali cílem barbarského rabování. Pak jim nezbývalo nic jiného, neţ prodat půdu a zadluţit se. Dostávali se tak do role nájemníků, jejichţ ţivotní úroveň byla dosti nízká.51

Daň z řemeslnické činnosti se platila v penězích, nikoliv v naturáliích jako většina zemědělské daně. Měla sice menší význam pro stát oproti zemědělské, ale pro řemeslníky byla povaţována za velmi tíţivý závazek. Koncem 5. stol. byla zrušena.52 Výše jsem zmínila, ţe

44 V případě Vizigótů, Burgundů a Ostrogótů. (BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila. Charakteristika "barbarských" států. Příspěvek k metodologii dějin. Studia historica Nitriensia, Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre, 2016, roč. 2016/20, č. 1, s. 3-16, s. 7); „Hospitalitas, ve vlastním slova smyslu vlastně pohostinnost, byl nejprve povinností občanů k římské armádě na pochodu. Museli jí uvolnit třetinu prostor svého domu k ubytování a zaopatřit ji třetinou ze své úrody.“ (BEDNAŘÍKOVÁ, J. a M. MELOUNOVÁ. Římské císařství II. s. 65) 45 BEDNAŘÍKOVÁ, J. Stěhování národů. s. 34 46 JONES, A. H. M., BRUNT, P. A., ed. The Roman economy: Studies in Ancient Economic and Administrative History. s. 83 47 Od 90. let 3. stol. byla tvořena z daně z rozlohy půdy (iugatio) a z daně, vypočtené podle mnoţství pracovních sil na půdě a počtu vlastníkových hospodářských zvířat (capitatio humana a capitatio animalium). BEDNAŘÍKOVÁ, J. a M. MELOUNOVÁ. Římské císařství II. s. 39 48 JONES, A. H. M., BRUNT, P. A., ed. The Roman economy: Studies in Ancient Economic and Administrative History. s. 169 49 BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila. Freiheit in der Spätantike. In Laetae segetes iterum. Brno: Ústav klasických studií FF MU, 2008. s. 277-291, s. 283-284 50 JONES, A. H. M. (Arnold Hugh Martin), BRUNT, P. A., ed. The Roman economy: Studies in Ancient Economic and Administrative History. Oxford: Basil Blackwell, 1974. ISBN 0-631-14340-6, s. 287 51 JONES, A. H. M., BRUNT, P. A., ed. The Roman economy: Studies in Ancient Economic and Administrative History. s. 88 52 BEDNAŘÍKOVÁ, J. Stěhování národů. s. 31

17 členové senátorského stavu platili speciální daně. Za vlády císaře Valentiniana III. byla v době velké finanční tísni zavedena nová daň53, která byla placena z koupě a prodeje napůl kupujícím 1 a prodávajícím a dohromady obnášející /24 z kaţdého jednou stranou vydaného a druhou zase získaného solidu.54

Daňová privilegia umoţňovala bohatším občanům římského státu, vyhýbat se pravidelným státním poplatkům. Vznikla situace, kdy rostoucí daňové zatíţení se stalo břemenem menšího počtu občanů, a to převáţně z chudších společenských vrstev.55

1. 4. Náboženství

Na území Římské říše ţili vyznavači různých náboţenských kultů, ať uţ polyteistických nebo monoteistických. Vláda jejich vyznání nijak neomezovala, jestliţe respektovali státní kult a prováděli nezbytné oběti. Vyznavači polyteismu s tím neměli problém, ale ţidé a křesťané odmítli obětovat (pro ně) pohanskému boţstvu. Svou absencí ve státním kultu se dopouštěli protistátního zločinu, protoţe mohli přivolat hněv římských bohů na celý římský stát. V důsledku toho, byli trestáni smrtí.

Vývoj křesťanství závisel na právě panujícím císaři (císařích). Za vlády císařů Traiana Decia a Valeriana proběhlo první velké pronásledování křesťanů v říši. Poté následovalo období míru aţ do 4. stol., kdy za vlády Diocletiana, který se rozhodl pro vymýcení křesťanství, následovalo další velké pronásledování křesťanů. Císařské edikty proti křesťanství postupně vyvrcholili v nejkrutější z nich, a to pokud křesťané neobětovali státnímu boţstvu, byli potrestáni smrtí. Příslušní úředníci dokonce vydávali potvrzení, které státní oběť dokazovalo. Křesťanům tak nezbývalo nic jiného, neţ umřít pro svého boha, nebo upustit od své víry a obětovat. V takovém případě se z nich stáli odpadlíci tzv. lapsi, které uţ křesťanská obec nevzala zpátky.

Diokletianův nástupce Constantinus I. Veliký měl rozdílný názor na křesťanství, neţ jeho předchůdce. V r. 313 vydal tzv. edikt milánský, který z křesťanství učinil povolené náboţenství (nikoliv jediné říšské náboţenství). Poloţil také základy ekonomické moci církve, poskytl ji finanční prostředky na výstavbu různých kostelů, pravidelné státní dávky v naturáliích, osvobození od muner56 a významná daňová privilegia. Dále umoţnil biskupům soudit

53 Nov. Val. XV (vydaná někdy mezi koncem r. 444 a zač. r. 445) 54 BEDNAŘÍKOVÁ, J. Stěhování národů. s. 32 55 Ibid., s. 32 56 Za vlády Constantina I. a jeho synů. (CTh XVI 2,2)

18 v občanských sporech, den pracovního klidu přesunul ze středy na neděli a na vojenské standartě (labarum) změnil tradiční odznaky legií na Kristův monogram ve vítězném věnci.57

Křesťanství touţilo po univerzalitě, ale nejprve musela církev svou misijní činnost orientovat na odlehlé římské provincie a pak mohla přejít k šíření křesťanské víry mezi barbary.58 Avšak Augustinus vyslovil názor v tomto smyslu, ţe pro misijní činnost v zahraničí, vzájemné poměry teprve postupně uzrávají.59 Naopak Hieronymus usoudil, ţe jiţ nastal vhodný čas pro šíření evangelia všem národům.60

Na konci 4. stol. vydal císař Theodosius I. edikt, který nařizoval občanům níkájské vyznání (budoucí katolicismus).61 V r. 392 byla polyteistická náboţenství zakázána.62 Rostoucí vliv církve na císaře se projevil zejména v 90. letech 4. stol. Milánský biskup Ambrosius donutil císaře Theodosia I. k pokání za svůj neuváţený skutek63, který zapříčinila jeho horkokrevnost.

Soulad římského státu s křesťanskou církví nebyl tak jednoduchý. Staré západořímské rodiny se polyteistického náboţenství nechtěli vzdát, někteří (ještě před zákazem z r. 392) stavěli a finančně podporovali kněţská kolegia z vlastních peněz. Po vyhlášení zákazu bylo přísně hlídáno noční konání obětí spojené s věštectvím. Ze soukromých domů musely vymizet všechny oltáře domácích bohů.64 Polyteistické náboţenství se tak udrţovalo pouze v kruzích vznešené senátorské společnosti a na venkově.65 Zósimos66 uvádí, ţe Theodosius přednesl před senátem řeč, ve které vybízel senátory, aby přijali křesťanství, ti ale odmítli.

„Avšak nikdo neuposlechl jeho výzvy ani se nechtěl odvrátit od otcovských zvyků, které mají od založení města,… za to, že své zvyky zachovali, žijí prý již téměř 1200 let v neporušeném městě.“67

4. a 5. stol. byly spojeny s křesťanským věkem římského impéria. Všichni legitimní císařové (aţ na pár výjimek68) vyznávali křesťanství níkajského nebo ariánského vyznání69. Během

57 BEDNAŘÍKOVÁ, J. a M. MELOUNOVÁ. Římské císařství II. s. 46 58 ČEŠKA, Josef. Římská zahraniční politika ve IV. stol. n. l. a úloha křesťanství. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. E, Řada archeologicko-klasická. Brno, 1979, 28(E24), 57-63, s. 60 59 Augustin. Ep. 197, 4; 199, 46. 60 Hieron. Ep. 107, 2. 61 CTh XVI 1,2 62 BEDNAŘÍKOVÁ, J. a M. MELOUNOVÁ. Římské císařství II. s. 47 63 V Thessalonicem (dn. Soluň) na Theodosiův příkaz pobito zhruba 7 tisíc lidí (diváků cirku), za to, ţe zde byl předtím rozvášněným davem usmrcen císařův magister militum. (BEDNAŘÍKOVÁ, J. Stěhování národů. s. 40; ČEŠKA, Josef. Římský stát a katolická církev ve IV. století. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 198, s. 128); Poté Theodosius I. vydal zákon, který nařizoval vykonávat popravy aţ za 30 dní od spáchání trestu. 64 BEDNAŘÍKOVÁ, J. a M. MELOUNOVÁ. Římské císařství II. s. 47 65 ČEŠKA, Josef. Zánik antického světa. Praha: Vyšehrad, 2000. Historica. ISBN 80-7021-386-8, s. 169 („… místním kultům zůstávali tradičně nejdéle věrni obyvatelé odlehlých vesnických okrsků, zvaných pagi (sing. pagus); tito zaostalí venkované neboli pagani se stali inspirací městským křesťanům v přenesení jejich hanlivého jména, ze kterého je české slovo „pohané“, na všechny, kdo kdykoli a kdekoli uctívali jiná božstva než jediného Boha.“) 66 Ve svém díle Stesky posledního Římana vyzvedává polyteistické císaře a za nejhorší císaře právě řadí Constantina a Theodosia. 67 ZÓSIMOS. Stesky posledního Římana. Přeloţil Antonín HARTMANN. Praha: Odeon, 1983, s. 183

19 stěhování národů docházelo k usídlování prchajících barbarů na území Římské říše a uzavíraní spojeneckých smluv. Toto souţití způsobilo nejen předání kultury, ale i náboţenství s následnou christianizací barbarů. A tak se, chtě nechtě, křesťanství stalo barbarům římským dědictvím.70

1. 5. Západořímská říše na konci 4. století a na počátku 5. století

Dochované antické prameny pro toto období jsou celkově zmatečné a neposkytují ucelené informace o situacích v regionech. A jelikoţ nám barbaři nezanechali ţádná autentická literární díla, jsme odkázání pouze na informace z římských pramenů, které jsou vůči barbarům zaujaté.71

Římská říše jako jednotný správní celek fungovala aţ do roku 395 n. l., kdy umírající císař Theodosius I., zvaný Veliký, rozdělil správu říše mezi své dva syny. Starší Arcadius72 získal správu Východu se sídlem v Konstantinopoli a mladší Honorius správu Západu v Římě73. Na venek se udrţovalo vědomí říšské jednoty, některé způsoby řešení situaci se dali porovnat, ale obě části říše se vyvíjely odděleně.74 Jejich vývoj značně ovlivnilo tzv. stěhování národů, kdy se na území Římské říše násilně usazovali barbaři. Souhrnně je s 5. stol. n. l. spojena nestabilita, výše zmíněné přesuny různých etnik v rámci říše a také vnitřní spory (dynastické souboje a povstání).

Od začátku 5. stol. n. l. se uţ nedalo hovořit o integritě římského území. Na jedné straně docházelo k postupnému oslabování císařské moci a na straně druhé ţivotaschopnost barbarských kmenů a křesťanské církve způsobily, ţe se civilizovaný římský svět začal dramaticky měnit. Na území Západořímské říše vznikaly více autonomní barbarská království v čele se sebevědomými vůdci, coby zakladateli nových dynastií.75

Koncem 4. stol. jiţ římští císařové osobně neveleli armádě. Jak jsem výše uvedla, vojsko svým cizineckým sloţením uţ jen velmi málo připomínalo někdejší římskou armádu. Skutečnými veliteli se stali náčelníci polních vojsk, kteří oficiálně působili u císařského dvora (magistri militum

68 viz Iulian Apostata 69 Níkajská víra vyznávala Otce, Syna i Ducha svatého, stejné podstaty a ve svaté trojici. (CTh XVI 1,2) Naopak ariánská víra vyznává pouze podobné podstaty, nikoliv stejné. 70 BEDNAŘÍKOVÁ, J. Stěhování národů. s. 42 71 BABIC, Marek. Od antiky k stredoveku: dejiny neskorého rímskeho cisárstva medzi rokmi 284-476. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2010. ISBN 978-80-7325-202-1, s. 153 72 vládl do r. 408 (MAREK, Václav, Pavel OLIVA a Petr CHARVÁT. Encyklopedie dějin starověku. Praha: Libri, 2008. ISBN 978-80-7277-201-8, s. 409) 73 Jord. Rom. 319; Jordanes uvedl Řím jako sídelní město Západořímské říše. Víme však, ţe za vlády Diocletiana (284-305) došlo k vytvoření systému vlády. tzv. čtyřvládí, dvou panovníků s titulem augustus, a dvou s titulem caesar. Sídelními městy těchto „4 císařů“ se staly na západě Mediolanum (dn. Milán) a Augusta Treverorum (dn. Trevír), na východě Sirmium (dn. Sremska Mitrovica) a Níkomédia v Malé Asii. (BEDNAŘÍKOVÁ, J. a M. MELOUNOVÁ. Římské císařství II. s. 31); Řím se tak stal pouze symbolem římské vlády, kde skutečná vláda uţ nesídlila. Sídlením městem Západořímské říše bylo Mediolanum a od r. 402 se jim stala Ravenna. (BEDNAŘÍKOVÁ, J. a M. MELOUNOVÁ. Římské císařství II. s 85) 74 BEDNAŘÍKOVÁ, J. a M. MELOUNOVÁ. Římské císařství II. s. 85 75 BABIC, M. Od antiky k stredoveku: dejiny neskorého rímskeho cisárstva medzi rokmi 284-476. s. 160

20 praesentales). V 5. stol. běţně dosahovali patriciátu, který se z konstantinovského titulu vyvinul v nejvyšší hodnost, spojenou s mnohem více faktické moci, neţ měl císař.76 Významné postavení na ravennském dvoře měl do r. 408 magister militum Stilicho, z části Vandal a z části Říman. Byl to právě on, kdo si uvědomil výhodu ve spojenectví s Huny, Aëtius uţ jen pokračoval v zaběhnuté politice.77 Právě s Huny a i s Vizigóty se snaţil o co nejlepší mírové souţití. Uzavíral foederátní smlouvy, kterými chtěl zajistit rovnováhu v barbarském světě. To znamenalo, ţe ţádné barbarské etnikum se nemohlo stát natolik silné, aby jej Římská říše společně s barbarskými spojenci nedokázala porazit. Z toho důvodu docházelo k častému střídání římských spojenců. Barbaři se tak zmocňovali materiálního i kulturního bohatství římské civilizace násilím či zmíněnými krátkodobými dohodami.

I přes všechna opatření došlo ke dvěma barbarským pleněním samotného Říma (jednou se jednalo o Alarichovy Vizigóty a jednou o Geiserichovy Vandaly). Během Alarichova pustošení Říma (r. 410) padla do vizigótského zajetí sestra západořímského císaře Honoria, Galla Placidia. Alarich na konci stejného roku zemřel. Jeho nástupce Athaulf odtáhl se svými Vizigóty do Galie i s Gallou Placidii, která se dokonce r. 414 stala jeho manţelkou. Po poráţce, kterou Athaulfovi uštědřil Honoriův vojevůdce Flavius Constantius, se stáhl do Hispánie, kde jej r. 415 zavraţdil příslušník jeho druţiny. Jeho nástupce Sigerich jednal s Gallou Placidii jako se zajatkyní, a za své pozdější kruté skutky byl soukmenovci zabit. Nový vizigótský vůdce Vallia uzavřel s Honoriem mírovou foederátní smlouvu, jejímţ výsledkem bylo trvalé usídlení Vizigótů na území římské provincie Aquitanie II, částečně také Novempopulany a Gallie Narbonensis, dle tzv. principu hospitality.78 Dále roční odvod značného mnoţství obilí Vizigótům a vydání císařovy sestry.79

R. 415 se vojevůdce Flavius Constantius stal patriciem a r. 417 manţelem Gally Placidie, tím dovršil svou kariéru jako magister utriusque militiae. Následně jej r. 421 jmenoval Honorius svým spoluvládcem Constantiem III. Avšak ještě téhoţ roku Constantius III. zemřel. Říši oslabovaly nejen barbarské nájezdy, ale i rodinné spory. Po velkém skandálu utekla r. 422 Galla Placidia80 se svým synem do Konstantinopole.81 Po smrti císaře Honoria (r. 423) neměl západořímský trůn plnoletého následníka.82 Východořímský vladař Theodosius II. zamýšlel znovu sjednotit říši pod svou vládu, ale jelikoţ jeho říše řešila vpády Hunů a Peršanů, nemohl pomýšlet na obranu

76 ČEŠKA, J. Zánik antického světa, s. 177 77 BEDNAŘÍKOVÁ, J. Attila: Hunové, Řím a Evropa. s. 76 78 viz výše kap. Armáda 79 ČEŠKA, J. Zánik antického světa. s. 187,189 80 Po Constantiově smrti obdrţela titul „augusta“. 81 BABIC, M. Od antiky k stredoveku: dejiny neskorého rímskeho cisárstva medzi rokmi 284-476. s. 199; ČEŠKA, J. Zánik antického světa. s. 189 82 Syn Constantia III. a Gally Placidie, Placidius Valentinianus (pozd. Valentinianus III.) měl pouhé čtyři roky.

21 západu.83 Bonifatius, věrný magister militum Gally Placidie, nepřímo donutil svým činem84 senát k volbě nového císaře – Johanna (423-425). Theodosius II. Johannovu vládu neuznal, jmenoval 5ti letého Valentiniana caesarem a spolu s Gallou Placidii a vojskem ho poslal do Itálie. Johannes poslal svého tehdy ještě civilního úředníka Flavia Aëtia pro pomoc k Hunům.85 Mezitím od Johanna odpadli ravennští obránci a nový vladař padl do zajetí. Před příjezdem Aëtia a Hunů byl Johannes, na příkaz Gally Placidie, v Aquileii popraven.86 Příchod hunského vojska, které mělo údajně 60 tisíc bojovníků, vyvolal „mírné“ rozrušení.87 Galla Placidia se s Aëtiem usmířila a získala jeho i Huny na svou stranu. Pro větší bezpečí říše raději Huny, v čele s Aëtiem, poslala do jiţní Galie proti Vizigótům. Po upevnění moci na Západě (r. 425) uznal Theodosius II. svého bratrance Valentiniana III. za legitimního vládce Západořímské říše. Jiţ v r. 424 zasnoubil svou dceru Licinii Eudoxii s Valentinianem III., nejspíš tímto sňatkem chtěl zachovat dynastické vztahy88. I kdyţ byl Valentinianus III. uznán vladařem, fakticky za něj aţ do r. 437 vládla, coby regentka jeho matka, Galla Placidia.89

1. 6. Valentinianus III. a jeho vláda

Císař Valentinianus III., celým jménem Placidius Valentinianus vládl Západořímské říši od r. 425 do r. 455. Jeho manţelkou byla východořímská princezna, Licinie Eudoxie, s kterou měl dvě dcery, Eudocii a Placidii. 90 Valentinianus měl sestru, která se jmenovala Justa Grata Honoria. Byla nucena uchovat své panenství91, aby nebyla nijak ohroţena Valentinianova vláda. Avšak zhrzená princezna porušila svůj slib.92 Otcem Valentiniana byl výše zmíněný císař Constantius III.93 a matkou mu byla Galla Placidia.94

Vláda tohoto posledního panovníka z theodosiovské dynastie byla posledním obdobím západořímských vítězství. Podařilo se obnovit rýnskou hranici v Galii a nadále posilnit hranici na Loiře. Na území Západořímské říše byli usídlováni barbaři, jako noví foederati. Dalším

83 BEDNAŘÍKOVÁ, J. a M. MELOUNOVÁ. Římské císařství II. s. 86 84 Odjel do Afriky, kde pozastavil dodávky obilí do Itálie. 85 STICKLER, Timo. Aëtius: Gestaltungsspielräume eines Heermeisters im ausgehenden Weströmischen Reich. München: C.H.Beck 2002. Vestigia: Beiträge zur alten Geschichte. ISBN 3-406-48853-6, s. 33 86 ČEŠKA, J. Zánik antického světa. s. 191 87 Ze strany Aëtia se jednalo o legitimní krok, protoţe byl ve sluţbách „zákonitého“ císaře Johanna (viz kap. Flavius Aëtius) a Hunové měli uzavřenou foederátní smlouvu se Západořímskou říši, takţe svým příchodem plnili sjednané podmínky. 88 BABIC, M. Od antiky k stredoveku: dejiny neskorého rímskeho cisárstva medzi rokmi 284-476. s. 199 89 ČEŠKA, J. Zánik antického světa. s. 191-192 90 ADKINS, Lesley a Roy ADKINS. Antický Řím: encyklopedická příručka. V Praze: Slovart, 2012. ISBN 978-80- 7391-579-7, s. 35 91 Jord. Rom. 328 92 viz kap. Vpád do Galie 93 Marcell. Com. 425. 419 94 viz kap. Západořímská říše na konci 4. století a na počátku 5. století

22 problémem říše vedle barbarů byla finanční správa a daňová politika. Zákon z r. 441 měl zrušit veškerá osvobození od daní a zvláštních privilegií, která umoţňovala bohatým Římanům vyhýbat se jejich právnímu podílu na veřejných povinnostech vůči státu (munera publica). Bohuţel potřebný účinek neměl. Bylo vydáno několik zákonů, které by omezily moc chamtivým vymahačům daní. Snaha zvýšit příjmy do státní pokladny vedla k vydání nových zákonů95, např. daň z obratu obchodníků (siliquaticum)96. Příliš nízké příjmy nedokázaly pokrýt nutné výdaje státu. Období Valentinianovy vlády bylo velmi bohaté na vydávání různých zákonů a norem. Souhrnně je najdeme v Novellách k Theodosiánskému kodexu.

Obecně se tento císař řadil mezi slabší panovníky, který by, bez pomoci své matky a Aëtia, byl zřejmě ztracen. Po zlikvidování hunského nebezpečí, se Valentinianus obával Aëtiovy moci a vlivu, a tak jej raději osobně zabil. Sám císař byl zabit na Martově poli, na základě údajného spiknutí Petronia Maxima97, který se spojil ještě s Aëtiovými druhy98, Optilou a Thraustilou. Zabili také eunucha Heraclia.99 Po této události byla Západořímská říše v závěru své dřívější slávy a roku 476 zanikla odstoupením posledního císaře Romula Augustula.

1. 7. Flavius Aëtius

Část úryvku z nápisu na podstavci Aëtiovy sochy100

„…in Atrio Libertatis (ve dvoraně svobody - scházel se zde senát), quam . . .[pa]rens, erigit, di latat et tueturaaeque (střeţí), statuam oeneam conlocavit (pozvedá a rozšiřuje), morum probo, opum refugo (ušlechtilé povahy), delatorum ut hostium inimicissimo (zapřisáhlému mstiteli donašečů, který bojuje s nepřáteli), vindici libertatis (ochránce svobody), pudoris ultori (ochránci ctnosti).“

Další významnou osobou za vlády císaře Valentiniana byl vojenský velitel Flavius Aëtius. Dříve jen civilní úředník ve sluţbách předchozího uzurpátorského císaře, ale díky svému vlivu na nejsilnější barbarské etnikum – Huny, byl omilostněn a jeho kariéra vyvrcholila v roce 435

95 BEDNAŘÍKOVÁ, J. a M. MELOUNOVÁ. Římské císařství II. s. 86 96 Nov. Val. XV. 97 Jord. Get. 235; Jord. Rom. 334; Marcell. Com. s. a. 455; I kdyţ zmínění autoři tvrdí, ţe je Petronius Maximus odpovědný za císařovu vraţdu, jiní autoři jej ve spojitosti s vraţdou nezmiňují. Informaci je potřeba brát s určitou rezervou. 98 „Occila, buccelarius Aeti“(Greg. Tur. HF II. 8) 99 Jord. Rom. 334 100 CIL VI, 41389 (Jedná se o dolní část podstavce pro pravděpodobně pozlacenou bronzovou sochu Flavia Aëtia); Senát ji dal Aëtiovi postavit roku 439, za všechna dosavadní vítězství v Gallské a Italské praefektuře. Byla umístěna do příleţitostné radnice senátu v atriu bohyně Libertas na foru Romanu. Po Aëtiově zavraţdění v roce 454 proběhla nenávistná damnatio memoriae (odstranění všech památek, které by jej připomínaly). (BEDNAŘÍKOVÁ, J. Attila: Hunové, Řím a Evropa. s. 135)

23 spojením funkcí magister utriusque militiae101 a patricius102. Ve své pozici, nejvyššího vojenské velitele, byl často označován jako za skutečného vládce Římské říše103, avšak nikdy se nepokusil o uzurpaci císařské moci.

Neznámé přesné datum Aëtiova narození, víme však, ţe jako 16 anebo 17 letý mladík byl rukojmím u Hunů. Lze tedy říci, ţe se narodil kolem roku 392 n. l. za vlády Theodosia Velikého. Pocházel z Moesie (dnešní Rumunsko)104. Jeho otec Gaudentius pocházel ze vznešeného rodu105, z provincie Malá Skythie (v Černomoří) a byl příslušníkem císařské gardy. Poté získal úřad comes Africae a nakonec magiester equitum per Gallias.106 Neznáme matčino jméno, avšak víme, ţe pocházela ze vznešené italské rodiny. V rámci římských smluv se Aëtius stal rukojmím nejprve u Vizigótů (3 roky)107 a pak u Hunů.108 Zkušenosti, které u barbarů získal, posléze vyuţil ve svůj vlastní prospěch a vlastně i ve prospěch Římské říše. Své vůdcovské a diplomatické schopnosti vyuţil k oddálení rozpadu Západořímské říše.

Císař Johannes ho jmenoval do funkce palácového správce (cura palati109). Aëtius bojoval za jeho zájmy v letech 423-425 n. l.110, bohuţel neúspěšně. Právě díky znalostem o hunském způsobu ţivota se Aëtius ukázal jako schopný politik a voják, který si za vlády Valentiniana III. zajistil nejvyšší vojenské velení v Galii.

Roku 429 se vrátil z Galie do Itálie a začal naplňovat své ambice. Nejdříve si poradil se svým přímým nadřízeným Flaviem Constantiem Felikem111 a nastoupil na jeho místo, coby nový magister utriusque militiae.112 Druhým Aëtiovým konkurentem byl Bonifatius, africký velitel a oddaný sluţebník Gally Placidie, s kterým vstoupil do občanské války, ale v bitvě u Rimini byl poraţen. Nicméně Bonifatius byl v bitvě smrtelně zraněn a zemřel. Místo, aby společně postupovali proti barbarským nepřátelům, kterých v té době bylo více neţ římských vojáků, plýtvali vojenskou silou ve vnitřních konfliktech. Po poráţce u Rimini se Aëtius stáhl do ústraní a po nevydařeném pokusu o jeho zavraţdění nejdříve prchl do Říma, a pak k Hunům, kde ze strachu o svůj ţivot,

101 Jednalo se o nejvyšší hodnost pro vojenské velení pěchoty i jízdy. (MAREK, V., P. OLIVA a P. CHARVÁT. Encyklopedie dějin starověku. s. 256) 102 „Označení patricius (řec. patrikios) se v pozdní antice stalo nejvyšším titulem udělovaným císaři nejzasloužilejším osobnostem, a to římského i barbarského původu. Titul byl čistě osobní, nikoli dědičný“ (MAREK, V., P. OLIVA a P. CHARVÁT. Encyklopedie dějin starověku. s. 337) O získání titulu se zmiňuje i Merobaudes (Merob. Paneg I. frg. IIA 1-4) 103 O imperiální moci v rukou konzula (Aëtia) píše Sidonios Apollinaris ve svém panegyriku na císaře Maioriniana. 104 PLRE II 21 105 Greg. Tur. HF II. 8 106 BEDNAŘÍKOVÁ, J. Attila: Hunové, Řím a Evropa. s. 77 107 PLRE II 21 108 STICKLER, T. Aëtius: Gestaltungsspielräume eines Heermeisters im ausgehenden Weströmischen Reich. s. 85-87 109 Cura palati byl úředník, který měl na starosti správu budov císařských paláců a péči o ubytování i zásobování císařského dvora na cestách. (BEDNAŘÍKOVÁ, J. Attila: Hunové, Řím a Evropa. s. 112) 110 PLRE II 22 111 Aëtius r. 430 nechal zavraţdit Felika i s jeho manţelkou, pro údajné spiknutí proti němu. (PLRE II 22) 112 STICKLER, T. Aëtius: Gestaltungsspielräume eines Heermeisters im ausgehenden Weströmischen Reich. s. 50

24 vyuţil hunskou podporu díky trvajícímu spojenectví.113 S hunskou pomocí si tak snadno poradil s Bonifatiovým nástupcem a zároveň zetěm Sebastianem, kterého vyhnal z Itálie a tak si zajistil mocenské prvenství v Římě.

Mezi hlavní cíle Aëtiovy politiky patřilo udrţení kontroly nad Itálii a zachování území ve střední a jihovýchodní Galii v rámci impéria. Aëtiova vojenská a diplomatická činnost zahrnovala pouze dění na území Gallské praefektury a v částech praefektury Italské, ale i tak se jednalo o obrovské teritorium. Patřilo zde území od řeky Rýna aţ po západní Španělsko a severní Portugalsko, a v rámci Italské praefektury se jeho činnost týkala dnešního Rakouska a Švýcarska.114 S hunskými oddíly udrţel pod dozorem i Burgundy na východě, Franky na severu a Vizigóty v jihovýchodní Galii. Stále více se musel spoléhat na Vizigóty, kteří měli pevné zázemí v Galii. Mezi léty 435-437 proběhlo k povstání sociálního hnutí bagaudů115, které se mu podařilo potlačit, i kdyţ ne natrvalo.116 Ovšem největším nebezpečím pro Západořímskou a Východořímskou říši byla postupně se rozšiřující Attilova říše na severovýchodu.

Aëtius dokázal eliminovat jakoukoliv barbarskou hrozbu117, poradil si i se svými římskými vojenskými protivníky, ale nedokázal se ubránit intrikám císařského dvoru. V roce 454 dohodl s císařem Valentinianem III. sňatek svého syna Gaudetia s císařskou princeznou a zároveň s dcerou císaře Valentiniana III.118, ale ještě téhoţ roku se situace změnila. Císař se nechal zmanipulovat Aëtiovými nepřáteli na dvoře a nakonec vlastní rukou zabil svého nejschopnějšího vojevůdce.119 Jak uvádí Řehoř z Toursu: „Když císař Valentinianus dospěl, obával se, aby jej Aetius tyransky nesvrhl z trůnu, a dal jej proto zabít, aniž k tomu měl nějaký důvod.“120 Sidonius Apollinaris uvádí, ţe si císař odříznul pravou rukou, ruku levou.121

Aëtiovu vnější a vnitřní charakteristiku popsal Řehoř z Toursu takto: „Měl prostřední postavu, mužné chování, dobře stavěné tělo, které nebylo ani slabé, ani otylé, byl ducha bystrého, pružných údů, výborný jezdec, zkušený lučištník, neúnavný šermíř, velmi zdatný válečník, ale i v uměních míru proslulý, vůbec ne lakomý, velmi málo chamtivý, zdravým duchem obdařený, takže se špatnými rádci nedal svést od svého záměru, byl velmi snášenlivý k urážkám, rád pracoval, nebezpečí se nebál, hlad, žízeň a bdění snášel velice snadno.“122

113 BEDNAŘÍKOVÁ, J. Attila: Hunové, Řím a Evropa. s. 127; Prosp. Tiro ad. a. 432 114 Ibid., s. 131-132 115 Ibid., s. 130 116 Merob. Paneg. II 8 117 Ibid., II 145-149 118 Prosp. Tiro a. 454 119 Marcell. Com. 454 („…cum quo Hesperium cecidit regnum neque hactenus valuit relevari.“) 120 TURONENSIS, Gregorius. O boji králů a údělu spravedlivých: kronika Franků : dějiny v deseti knihách, s. 92 121 TWYMAN, BL, ‘Aetius and the Aristocracy’, Historia: Zeitschrift für Alte Geschichte vol. 19, no. 4 (November 1970): s. 480–503, s. 480 122 TURONENSIS, Gregorius. O boji králů a údělu spravedlivých: kronika Franků : dějiny v deseti knihách. s. 91-92

25

dolní část podstavce pro pravděpodobně pozlacenou bronzovou sochu Flavia Aëtia

(Řím, Forum Romanum, u vchodu do Curie, Lapidario Forense)123

123 Obr. dostupný z: http://laststatues.classics.ox.ac.uk/database/detail-base.php?image=Image_Thumbnail_Large&recid=1808

26 2. Hunové a Hunská říše

Se stěhováním národů, úpadkem římské kultury a vůbec s pádem římského impéria, do té doby hegemonem tehdejšího světa, nejvíce souvisela vnitřní slabost impéria a především barbarské nájezdy a jejich usídlování na území Římské říše. Na postupném rozkladu impéria měli svůj podíl také Hunové. Kdo nebo co způsobilo, ţe se Hunové vydali na svou cestu? A odkud pocházejí? Kdo jsou jejich předci? E. A. Thompson, britský profesor, který sepsal dějiny Hunů, začíná svou monografii těmito slovy: „Badatel, který se zabývá pozdní historií římské říše a chystá se psát dějiny Hunů, musí hned na počátku přiznat, že svým čtenářům nabídne příběh, jemuž chybí začátek i konec a který nemá hlavu ani patu.“124 Vynasnaţím se v této kapitole sdělit důleţité informace o Hunech, které později poslouţí ke komparaci s filmy. Z větší části se budu zabývat evropskou hunskou minulostí a jen okrajově zmíním jejich asijské kořeny.

Na počátku stěhování byli Hunové nové záhadné etnikum, které se objevilo nenápadně v rozptýlených, avšak bojových skupinkách. Ţádný jiný barbar nezpůsobil Římské říši tolik lidských a hospodářských ztrát, jako právě Hunové.125 Jednalo se o východoasijské kočovné etnikum126, které svým násilným příchodem do Evropy, zapříčinilo vyvrcholení tzv. velkého stěhování národů. Dříve neţ Hunové začali ohroţovat Římskou říši, se jejich první sídla rozprostírala na sever od Číny, kde kmeny Siung-nuů zaloţili svou říši r. 209 př. n. l. pod vedením vládce jménem Mo-te (Mo-ti). Můţeme tuto říši nazvat státem se sakrálním panovníkem, který pouţíval honosného titulu (Zrozený nebem a Zemí, ustanovený Sluncem a Měsícem).127

Asijští Hunové chovali stáda hovězího dobytka, koní, ovcí, částečně také velbloudy. Putovali na krytých vozech mezi letními a zimními kočovišti.128 Díky znalosti závlahových systémů, se věnovali zemědělství všude, kde to jen bylo moţné. O jejich vyspělé materiální kultuře víme zejména z nálezů z pohřebišť.129 Roku 53 př. n. l. se Siug-nuové rozdělili do dvou skupin. Jiţní část si podmanila Čína a druhá, severní část, začala se svým postupným stěhováním na sever a na západ. Do Evropy se mohli dostat snad jiţ ve 2. stol. n. l.130 Jejich příchod popsal historik Ammianus Marcellinus, který byl současníkem hunského vpádu do Evropy:

124 THOMPSON, Edward Arthur. Hunové. Praha: Lidové noviny, 1999. Dějiny národů. ISBN 80-7106-203-0, s. 5 125 BABIC, M. Od antiky k stredoveku: dejiny neskorého rímskeho cisárstva medzi rokmi 284-476. s. 183 126 Jsou zde moţné paralely mezi evropskými Huny a nomády, zvanými v čínských pramenech Siung-nu. (BEDNAŘÍKOVÁ, J. Attila: Hunové, Řím a Evropa. s. 10.) 127 BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila. Priskos, Hunové a Siung-nu. In Epea pteroenta. I. Praha: Host, 2009. 12 s, s. 51 128 BEDNAŘÍKOVÁ, J. Stěhování národů. s. 45 129 BEDNAŘÍKOVÁ, J. Attila: Hunové, Řím a Evropa. s. 35 130 Ibid., s. 52-53

27 Hunský národ, známý jen povrchně ze starých písemných památek a sídlící za Maiótskými mělčinami u ledového oceánu, překračuje všechnu míru divokosti. … vedou pak tak drsný způsob života, že nepotřebují ani oheň, ani ochucené pokrmy, nýbrž živí se kořínky divoce rostoucích bylin a polosyrovým masem jakéhokoliv dobytčete, které si vkládají mezi svá stehna a hřbety koní a svým teplem je krátce prohřívají.131

Na své cestě procházeli Hunové různými územími, kde se setkávali a mísili s rozdílnými etniky. Způsob jejich ţivot byl tak ovlivňován prostředím, ve kterém se právě nacházeli, např. území Tochárů, Attakorů, Sérů, Bakrtů, Sogdiany, Saků, Massagetů, kavkazských kmenů, Ugrofinů a především Sarmatů, vedle kterých Hunové ţili asi 200 let. Poslední, kdo je ovlivnil, byli germánští Gótové.132

Do určité doby ţili Hunové v prostředí etnik mezi Kavkazem, Donem a Volhou, odkud začali svou invazi do Evropy.133 Hunové si během své cesty podrobili řadu etnik, např. kmeny sarmatských Alanů, značnou část Východních Gótů a další germánské kmeny. Svým příchodem uvedli do pohybu barbary v celém Podunají, a to samozřejmě zasáhlo i římské provincie. Jednou z příčin úspěchů Hunů bylo, ţe se poměrně rychle sjednotili a následně si podrobili polokočovné germánské kmeny. To vedlo k pravidelným odvodům potravin a k povinné účasti na vojenských taţeních. Proces sjednocování kmenů dosáhl svého vrcholu za vlády bratrů Bledy a Attily.134

Nadvláda Hunů nad ostatními kmeny přispěla k postupnému zániku staré rodové společnosti a vzrůst vojenské sloţky. Kolektivní rozhodování o kmenových záleţitostech postupně přebral král, jehoţ pravomoc díky tomu rostla.135 Vznikající hunskou elitu představovali právě hunští králové a velmoţi s vojenskými i civilními pravomocemi.136 Později královskou moc drţela dvojice králů (Oktar a Roas, Bleda a Attila), ale Bledovou smrtí skončila tato tradice zdvojeného vládnutí.

2. 1. Hunové a Římská říše

Hunové začali Římskou říši ohroţovat v 70. letech 4. století.137 Vojenské úspěchy Hunů se zakládaly na účinné taktice, nikoliv na četnosti. Zdání početnosti vyvolaly nestabilní formace a jejich účinné přemisťování. Tomuto způsobu boje nikdo nedokázal vzdorovat a ani se mu

131 MARCELLINUS, Ammianus. Dějiny římské říše za soumraku antiky. 2., přepracované vydání, (1. vydání v AK). Praha: Arista, 2002. Antická knihovna. ISBN 80-86410-26-9, s. 630-631 132 BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila. Úloha Attilovy říše v počátcích evropského feudalismu. Listy filologické / Folia philologica. Praha: Ústav pro klasická studia AV ČR, 1980, roč. 103, č. 1, s. 15-23, s. 16 133 BEDNAŘÍKOVÁ, J. Attila: Hunové, Řím a Evropa. s. 66 134 BYSTRICKÝ, Peter. Sťahovanie národov (454-568): Ostrogóti, Gepidi, Longobardi a Slovania. Bratislava: Občianské zdruţenie Spoločnosť PRO HISTORIA, 2008. ISBN 978-80-970060-0-6, s. 9 135 Ibid., s. 10 136 BEDNAŘÍKOVÁ, J. Attila: Hunové, Řím a Evropa. s. 148 137 Hieron. Ep. 60, 16.

28 přizpůsobit. Krutost, dokonalé vyuţívání terénu, vojenské lsti a matoucí manévry. Pověst o Hunech se šířila rychleji neţ Hunové sami. Hunskou dominantou byla smrtelně přesná střelba z luků a schopnost jezdců rychle zaútočit138, následně se nečekaně stáhnout a ustoupit, aby mohli znovu zaútočit. Ani zkušení velitelé nebyli schopni udrţet vojenskou formaci, která se během útoku zmítala v chaosu. Po vojenské stránce hunská jízda definitivně ukončila éru nadvlády římských legií. Zároveň snaha Hunů vyhnout se přímému boji s početnější přesilou, upřednostnění téměř bezkontaktního boje, absence pěchoty a také křehká ekonomická základna, zaloţena pouze na vykořisťování a vydírání, byla hunskou slabinou.139

Vztahy mezi Huny a Římskou říši se od 5. století lišily, kvůli rozdělené administrativě říše na Západ a Východ. Na Západě Císař Honorius spolu se svým vojevůdcem Stilichonem140 uzavřeli s Huny tzv. foederátní smlouvu, jejichţ výhody mohla Západořímská říše vyuţívat aţ do 40. let 5. století.141 Naopak vztahy mezi Huny a císařským dvorem Východořímské říše byly nepřátelské. Vše dovršilo odvádění velkého ročního poplatku Hunům. Následné časté návštěvy hunských velvyslanců sniţovaly finance východořímské pokladny.

Hunský způsob ţivota nejlépe poznal nejvýznamnější vojevůdce západořímské říše Flavius Aëtius, který díky nucenému rukojemství142 strávil dlouhou dobu právě u Hunů. Nicméně své poznatky a zkušenosti nikde nezaznamenal, nebo se nám nedochovaly. Během doby strávené u Hunů, Aëtius blíţe poznal pozdějšího vládce Hunské říše Attilu, o jehoţ říši máme podrobné informace z Priskových fragmentů. Ty nám popisují ţivot hunské společnosti, který byl propracovaný a sloţitý, např. z Priskova frg. 8 máme dochovány informace o uvítacím obřadu při příjezdu krále, o společenských pravidlech během královské hostiny, o existenci hrdinských eposů s historickým jádrem. V neposlední řadě i králův pohřeb měl pevně stanovenou tradici.

2. 2. Attilova říše

Hunská říše svého největšího rozkvětu dosáhla za vlády dvou bratrů, Bledy a Attily143, kteří nastoupili kolem r. 435. Roku 445 nechal Attila Bledu zavraţdit a stal se jediným panovníkem

138 WERNER, Joachim. Beiträge zur Archäologie des Attila-Reiches. A., Textteil. München: Verlag der Bayerischen Akademie der Wissenschaften, 1956. Abhandlungen / Bayerische Akademie der Wissenschaften, Philosophisch- historische Klasse, s. 46 139 BYSTRICKÝ, P. Sťahovanie národov (454-568): Ostrogóti, Gepidi, Longobardi a Slovania. s. 10 140 Jako první pochopil výhodu ve spojenectví s Huny (navázaného r. 406) proti ostatním barbarům. Aëtius v této politice pokračoval. (BEDNAŘÍKOVÁ, J. Attila: Hunové, Řím a Evropa. str. 76) 141 ŠKODA, Milan. Velké říše kočovníků: dvě tisíciletí ve stepích Evropy a Asie. Praha: Vyšehrad, 2015. Historica. ISBN 978-80-7429-473-0, s. 79-80 142 Novou smlouvu mezi Huny a Západem (r. 408) zaručovali rukojmí (potomci římské šlechty). (BEDNAŘÍKOVÁ, J. Attila: Hunové, Řím a Evropa. s. 77) 143 Drancovali národy od Ilýrie po Thrákii (Marcell. Com. 442)

29 Hunské říše.144 Společná a poté samostatná Attilova vláda se datuje do let 435-453. Přesný rozsah tzv. Attilovy říše nemůţeme jasně vymezit. Náleţela k ní původní sídla Hunů u Kavkazu a Donu, její východní hranice končila někde v asijských stepích. Rozprostírala se podél dolního a středního Dunaje. Říše také zabírala část římské provincie Pannonie a v horním Porýní sousedila s Germány. Západní hranici opět nelze přesně určit. Severní rozsah Hunské říše lze vymezit jen s pomocí archeologických nálezů.145

Součástí Hunské říše nebyli pouze Hunové, ale také podrobené kmeny a kmeny, které se k ní přidaly, kvůli vojenským úspěchům a vidiny bohaté kořisti. Rozdělení lupu probíhalo na základě vojenských zásluh a ne podle etnicity.146 Po odstoupení části římské provincie Pannonie (někdy ve 30. letech 5. stol.) Hunům, jako foederátům Západořímské říše, ţila pod hunskou vládou pravděpodobně i část římského obyvatelstva.147 Bohuţel se nám nedochoval ţádný seznam národů, který by dokládal, jak moc etnicky a jazykově pestrá byla Attilova říše. Máme k dispozici zprávy o kmenech, které bojovali na Catalaunských polích po boku Attily a jeho Hunů, ale ani tyto informace nejsou úplné. Priskos ve svých fragmentech uvádí, ţe se na hunském území uţívala hunština, latina a gótština, jako oficiální jazyky.148 Pouţívané jazyky dokazují, ţe vznikala vyšší sociální třída, která byla tvořena lidmi s různým etnickým původem. Vedoucí vrstvu tedy netvořili pouze Hunové, ale i představitelé podrobených kmenů.149

Attila vyuţíval soutěţivost podrobených králů ve svůj prospěch. Vzájemná nedůvěra mezi podrobenými králi dávala Attilovi určitou jistotu, ţe se králové proti němu nespojí. Závislost jednotlivých podrobených kmenů a jejich králů se lišila podle vzdálenosti od Attilova dvora. Loajalita podmaněných kmenů byla ovšem vrtkavá. Během hunských vítězství se těšily ze společné kořisti, ale po poráţce velmi rychle dokázaly oslabit vnitřní jednotu říše.150 Uzavírání sňatků byl jeden ze způsobů, jak si zajistit věrnost nejmocnějších germánských velmoţů. Manţelství bylo sice pevným poutem pro udrţení spojenců, ale zároveň velmi křehkým v okamţiku smrti jedné z ţen. Nejednalo se tedy o trvalé spojenectví. Na škodu bylo i velké mnoţství potomků. Přebytek potomků je stejně neţádoucí jako jeho nedostatek.151 Iniciátorem sňatku nemusel být v kaţdém případě Attila, např. princezna Honoria, která nabídla Attilovi svou

144 ŠKODA, M. Velké říše kočovníků: dvě tisíciletí ve stepích Evropy a Asie. s. 80 145 BEDNAŘÍKOVÁ, J. Attila: Hunové, Řím a Evropa. s. 146 146 BEDNAŘÍKOVÁ, J. a M. MELOUNOVÁ. Římské císařství II. s. 59 147 BEDNAŘÍKOVÁ, J. Charakteristika "barbarských" států. s. 14 148 Priskos frg. 8, s. 86 149 BEDNAŘÍKOVÁ, J. Attila: Hunové, Řím a Evropa. s. 147 150 BYSTRICKÝ, P. Sťahovanie národov (454-568): Ostrogóti, Gepidi, Longobardi a Slovania. s. 11 151 Ibid., s. 12

30 ruku výměnou za její záchranu. Její ţádost poslouţila Attilovi jako další záminka zaútočit na Západořímskou říši.

Attilu můţeme zařadit mezi sakrální panovníky152, stejně jako jeho asijský předek, je nazýván nejvyšším z bohů.153 Rozeberme si body uvedené v pozn. 43. Za prvé Priskova zmínka, kdy Hunové pobouřeně reagují na Bigilovu poznámku, ţe není dobré srovnávat boha (císaře) a člověka (Attilu).154 Hunové si nepřipouštěli, ţe by si Attila a konstantinopolský císař nebyli rovni. Za druhé nález „Areova meče“, který si lze vysvětlit jako vyvolení bohy. Za třetí Attilovo pozorování a vykládání věštných znamení.155 Za čtvrté poukázání na královské štěstí v oslavné písni, zpívané při jeho pohřbu.156 Attilu jako panovníka bojujícího se zlem můţeme vidět ve všech jeho válečných taţení. Chtěl si podmanit celý svět, takţe ono zlo můţeme ztotoţnit s kterýmkoliv národem, který se Attilovi dobrovolně nevzdal. Sakralita byla ve starověku i v raném středověku brána jako stabilní rys královské moci.157 Napříč starověkem najdeme různá sakrální království různé etnicity. Přes Mezopotámii, Egypt, Malou Asii, Hebrejce, čínské císaře, také mongolské vládce aţ po řecké basileje tzv. temného období řeckých dějin.158

Attilu můţeme také pokládat v některých směrech za absolutistického vládce. Měl neomezené právo trestat příslušníky kmenového svazu, a to i smrtí.159 Východořímský císař musel Attilovi vydat hunské přeběhlíky, a ti pak za svou zradu byli popraveni. Otroci, kteří zabili své hunské pány, byli ukřiţováni.160

Po Attilovi byli nejmocnější muţi Hunské říše jeho osobní stráţci161, tzv. logades162, jak je nazývá Priskos. Zároveň byli Attilovými poradci, vyslanci k cizím státům a etnikům, a také velitelé

152 Základní rysy sakrálního panovníka: 1) posvátná můţe být osoba krále nebo instituce království 2) panovník je chápan jako vyvolený bohy, syn bohů nebo jako samo boţstvo 3) panovník má významnou roli v kultu, můţe pozorovat a vykládat věštná znamení 4) panovník je zodpovědný za blaho společenství, které na něm závisí, je garantem světového řádu a spravedlnosti 5) dobrý panovník je v dobrém poměru s bohy, z toho plyne přízeň bohů (úroda, mír, blahobyt) 6) panovník = bojovník se zlem 7) nositel magického štěstí, které přenáší také na svůj lid 8) osoba panovníka má kladný vliv na společenství i po smrti. (BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila. Bič boţí-sakrální král. In Bořivoj, Marek. Visuque et auditu iuxta venerabilis adrogantiam effugerat. Vyd. 1. Praha: Jednota klasických filologů, 2013. s. 195-204, s. 195-196) 153 Priskos jej nazývá mégistos tón theón (nejvyšší z bohů). Odkaz na existenci královské dynastie, jejíţ členy navrhuje boţská sankce. Zároveň se jedná o důkaz pro antropomorfní náboţenství a polyteismus u evropských Hunů. (BEDNAŘÍKOVÁ, J. Úloha Attilovy říše v počátcích evropského feudalismu, s. 21) 154 Priskos frg. 8, s. 78 155 Jord. Get. 220-221 („V tom si povšiml bílých ptáků – byli to čápi, kteří hnízdí na střechách -, jak z města odnášejí své potomky a proti svému zvyku táhnou na venkov. A protože Attila byl velmi bystrý pozorovatel, vycítil v tom předpověď a pravil svým lidem: Podívejte se, jak dokážou ptáci předvídat budoucnost, když opouštějí město, která má zahynout!“) 156 Jord. Get. 257 („Vynikající král Hunů Attila, … Když to všechno s přízní štěstěny provedl, …“); Priskos frg. 8, s. 91 157 BEDNAŘÍKOVÁ, J. Attila: Hunové, Řím a Evropa. s. 149 158 Ibid., s. 149 159 Ibid., s. 151 160 THOMPSON, E. A. Hunové. s. 120 161 Byli to Hunové jako Onegésios, Edekón, Berichos, Římané jako Orestés, Constantius, Rusticius, i Germáni Valamir, Thiudimir, Vidimir, Ardarich. (BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila. Attila: Hunové, Řím a Evropa. s. 152)

31 některých vojenských taţení.163 Zřejmě kaţdý z logades měl své vlastní vojsko, které si bylo vědomo, komu jsou vázáni loajalitou na prvním místě. S vojenskou pomocí logades spravovali určité části velikého hunského impéria. Se správou byly spojeny další povinnosti. Jak uvádí E. A. Thompson, patřilo k nim vybírání předepsaných poplatků a potravin od podrobených kmenů.164 Můţeme tedy říci, ţe se jednalo o skupinu lidí, která reprezentovala raný státní aparát.165 Je známo, ţe mezi nimi existovala jasná hierarchie. Důkazem toho, je zasedací pořádek na hostině, který ve svých záznamech uvádí Priskos. Dočteme se, ţe Onegésios seděl po Attilově pravici a Berichos a jiní po jeho levici.166 Toto umístění svědčí o důleţitosti příslušných muţů v úřední hierarchii říše.167 Podle výše zmíněných úkolů je E. A. Thompson povaţuje za správce Hunské říše. Badatel, zabývající se Huny, O. Maenchen-Helfen v nich spatřuje zástupce vyšší sociální vrstvy. Z Priskových fragmentů víme, ţe jim Attila svěřoval různé úřední povinnosti, jako byly diplomatické cesty a vojenské velení. Byli to právě logades, kteří často navštěvovali konstantinopolský dvůr a dostávali zde cenné dary.168 Můţeme to pokládat za Attilův systém odměňování na cizí náklady. Do této elitní skupiny nepatřili pouze Hunové, ale i Římani a germánští vládci.169

O dosazování osob do územní správy Hunské říše svědčí pozůstatky zlatem obloţených luků (odznaků delegované moci) z některých hunských hrobů.170 Tento fakt jasně ukazuje, ţe Attilova říše překonávala stadium kmenového svazu. Ten ustupoval vedení jednoho společného krále, a nabízela se moţnost vzniku skutečného státu s ústřední a hlavně územní správou jednomu panovníkovi.171

Významné postavení měli také samotní bojovníci, tvořící jádro hunského vojska. Kaţdý bojovník, ať uţ hunského nebo nehunského původu, měl nárok na určitý díl kořisti. Hunská společnost neţila jen z kořisti, daní a darů od ohroţených sousedů, ale měla své vlastní pastevectví, zemědělství a různé řemeslníky.172

162 Logades (Λογάδες) – Attilova osobní stráţ. Priskovo označení znamená „vybraní“ (MAENCHEN-HELFEN, J. Otto a Max KNIGHT. The world of the Huns: studies in their history and culture. Berkeley: University of California press, 1973, s. 192); Thompson přirovnává logades k „elitním Attilovým muţům“ (THOMPSON, E. A. Hunové. s. 102), na jiném místě v jeho monografii je uvádí jako „vybrané muţe“ (THOMPSON, E. A. Hunové. s. 119) 163 THOMPSON, E. A. Hunové. s. 161 164 Ibid., s. 162 165 BEDNAŘÍKOVÁ, J. a M. MELOUNOVÁ. Římské císařství II. s. 59 166 Priskos frg. 8, s. 91 167 BEDNAŘÍKOVÁ, J. Attila: Hunové, Řím a Evropa. s. 152 168 BEDNAŘÍKOVÁ, J. Stěhování národů. s. 54 169 BEDNAŘÍKOVÁ, J. Charakteristika "barbarských" států. s. 14 170 WERNER, Joachim. Beiträge zur Archäologie des Attila-Reiches. A., Textteil. s. 50 171 BEDNAŘÍKOVÁ, J. Stěhování národů. s. 54-55 172 BEDNAŘÍKOVÁ, J a M. MELOUNOVÁ. Římské císařství II. s. 60

32 K duchovní stránce Hunů patřily hrdinské zpěvy, tance, hostiny s kulturním programem a velmi sloţitý královský ceremoniál. Samotné náboţenství bylo zaštítěno mečem, jakoţto epifanii boţstva války. Hunská mytologie je doprovázena řadou pověstí, např. právě pověst o posvátném „Areově meči“173 nebo pověst o zvířeti, které Huny převedlo přes „Maiótské močály“. Dále bylo součástí náboţenství věštění z kostí, z vnitřností obětovaných zvířat nebo z letu ptáků.174

Materiální kultura Hunů představovala dřevěné stavby, které byly zdobeny dřevořezbou a v místnostech koberci na stěnách. Hunové byli i zruční ve šperkařství. Vznešené hunské ţeny nosily zlaté čelenky vykládané drahokamy175. Zdobené byli i jejich zbraně176 a koňské postroje177. Také nosili hedvábné oděvy.178

2. 3. Vpád do Galie

Můţeme si klást otázku, proč Attila zvolil jako cíl svého útoku právě Západ a ne Východ. Jaký důleţitý faktor ovlivnil Attilovo rozhodnutí? Attila vládl velké říši s početnými vojenskými jednotkami. Na jedné straně Východořímská říše, která platila vysoký kaţdoroční tribut, tak proč riskovat jeho ztrátu. Na straně druhé, Západořímská říše a v čele její armády byl Attilův přítel Flavius Aëtius. Víme, ţe vandalský král Geiserich ponoukal Attilu k taţení proti Vizigótům.179 Ovšem tato myšlenka Attilu napadla jiţ dříve, neţ mu ji předhodil vandalský král. Kdo, nebo co stálo za tímto Attilovým plánem, bohuţel nevíme. Nemáme dochované ţádný písemné prameny, které by to vysvětlily.180 Attila své taţení proti Vizigótům odůvodnil přátelskou pomocí Římanům. Prohlásil za spojence Západu, „stráţce přátelství Římanů“, a připravoval se na pochod do Galie. Do jeho plánu mohlo patřit i odstranění vrchního vojenského generála Západu, Aëtia. Attila chtěl jeho pozici, která v té době byla spjata s faktickou mocí nad říši. Navíc ztráta tak schopného člověka, by pro Západořímskou říši měla katastrofální účinky. Avšak víme, ţe se Attila stal honorárním magistrem utriusque militiae ještě před taţením do Galie. Nemůţeme to tedy povaţovat

173 viz Jord. Get. 183 174 BEDNAŘÍKOVÁ, J. a M. MELOUNOVÁ. Římské císařství II. s. 60 175 Důkazem hunské šperkařské zručnosti je nález sady šperků v ţenském hrobě v Léva/Levice (stříbrná broţe ve tvaru cikády, korálkový náhrdelník pletený bronzovými nitěmi, náušnice, zrcadlo z bílého kovu a další). (BÓNA, I. Les Huns: le grand empire barbare d'Europe (IVe-Ve siècles). s. 82); Dále také nález bohatě zdobeného zlatého diadému v Csorně. (BÓNA, I. Les Huns: le grand empire barbare d'Europe (IVe-Ve siècles). s. 98) 176 Dlouhý a relativně štíhlý, dvojsečný meč, který byl často se ţelezným krytem, slouţil jako hlavní zbraň Hunů s lukem a šípem. Pouzdra na meče elitních hunských válečníků byla zdobena drahými kameny a zlatem. (BÓNA, István. Les Huns: le grand empire barbare d'Europe (IVe-Ve siècles). Paris: Errance, c2002. ISBN 2-87772-223-6 s. 121) 177 BÓNA, I. Les Huns: le grand empire barbare d'Europe (IVe-Ve siècles). s. 126 178 ŠKODA, M. Velké říše kočovníků: dvě tisíciletí ve stepích Evropy a Asie. s. 84 179 Jord. Get. 184; Je moţné, ţe se Geiserich bál vizigótského krále Theodericha. Vandalský král zrušil uzavřený mír s Vizigóty, kdyţ brutálně ukončil sňatek svého syna Hunerichem s vizigótskou princeznou. Poté Geiserich domlouval výhodnější sňatek s římskou princeznou Eudocii. (CLOVER, Frank M. Geiseric and Attila. Historia: Zeitschrift für Alte Geschichte. Franz Steiner Verlag, 1973, vol. 22, no. 1, 104-117.) 180 THOMPSON, E. A. Hunové. s. 130-131

33 za záminku pro Attilův vpád. Mezi západořímským a hunským dvorem v 2. polovině 40. let 5. stol. probíhala vzájemná výměna poselstev a také různých dárků.181 Aëtius také vyslal k Attilovi určeného tajemníka, který mu pomáhal s latinskou korespondencí.182

Nicméně věřit tomu, ţe Attila chtěl na Vizigóty zaútočit z dobroty srdce a upevnit přátelské vztahy, ať uţ s Valentinianem III. nebo s Geiserichem, by bylo nemoudré. Takovéto jednání neměli Hunové v povaze. Nutno podotknout, ţe vztahy mezi Huny a Západořímskou říši se ještě před začátkem taţení dramaticky změnily.

V roce 449 se princezna Honoria nechala svést správcem císařského sídla Eugeniem, snad s ním i otěhotněla.183 Honoria si měla uchovat neposkvrněnost, aby se zamezilo případnému nároku na trůn. Valentinianus se dozvěděl o jejich milostných pletkách, a za její počin proti císaři ji zasnoubil se zámoţným senátorem jménem Herculanus, od kterého se nejspíš neočekávala uzurpace trůnu. Honoriin milenec byl na císařův příkaz usmrcen. Zoufalá Honoria poslala Attilovi vzkaz. Prosila ho, aby ji, za peněţní odměnu, vysvobodil z nešťastného manţelství. Pro dokázání pravosti listu k němu přiloţila svůj prsten.184 Attila si začal činit nárok na Honorii jako na svou manţelku. Císař, který se o Honoriině činu dozvěděl, jí údajně daroval ţivot jen na základě proseb Gally Placidie.185

V polovině r. 450 zemřel východořímský císař Theodosius II., který Attilovi platil kaţdoroční tribut. Jeho nástupce Markiános radikálně změnil zahraniční politiku východní říše a odmítl nadále tento poplatek platit. Attila vyslal poselstvo do Konstantinopole, které mělo Markiána přimět znovu platit daň. Rovněţ vyslal poselstvo do Ravenny s varováním, aby nebylo ubliţováno Honorii, jinak ji pomstí. Dále trval na svém nároku na princeznině věnu, coţ byla podle něj polovina západní říše. Ţádné z poselstev nepřinesla kýţené ovoce. Valentinianus mu odmítl dát Honorii za manţelku, jelikoţ byla zaslíbena jinému muţi. Ohledně dědictví se dostalo Attilovi odpovědi, ţe v Římské říši se dědí po muţské, nikoliv po ţenské linii.186 Východní vláda odpověděla Hunům, buď zachovají mír a císař jim věnuje dary, nebo se jim postaví s vojskem, který se tomu jejich vyrovná.187

Další komplikace nastala ke konci roku 450. Zemřel franský král a před smrtí neurčil jasného dědice. Došlo tak ke sporu mezi jeho syny, kdy se oba doţadovali nároku na trůn. Starší

181 BEDNAŘÍKOVÁ, J. Attila: Hunové, Řím a Evropa. s. 141 182 MAENCHEN-HELFEN, J. Otto a Max KNIGHT. The world of the Huns: studies in their history and culture. Berkeley: University of California press, 1973, s. 107; Priskos frg. 7, s. 76 183 Joh. Ant. frg. 199, s. 613 184 THOMPSON, E. A. Hunové. s. 132 185 Joh. Ant. frg. 199, s 614 186 Priskos frg. 15, s. 98; Jord. Get. 223 187 THOMPSON, E. A. Hunové. s. 133

34 z nich se obrátil s ţádosti o spojenectví na Attilu, zatímco mladší poţádal o podporu Aëtia188. Oba ţádost franských princů přijali, tím dočasný smír mezi Huny a Západořímskou říši skončil.189

Roku 451 Attila vtrhl do Galie, kde úspěšně postupoval od Rýna aţ k Aurelianu, dnešnímu Orléansu.190 Vpád Attily popisuje Jordanes jako vpád 500 000 muţů.191 Tomuto údaji se nedá věřit, ale odkazuje na velký strach Římanů z Hunů. Určení alespoň přibliţného počtu bojovníků je problematické. Nutno ještě podotknout, ţe Attilovo vojsko netvořili jen Hunové, jejichţ mnoţství se nedá přesně určit. Součástí Attilovy armády byly také Ostrogóti, Gepidové, Rugiové, Markomani, Svévové, část Burgundů a Franků, Herulové, Alamani, Durynkové a Sarmati.192 Navíc část hunských jezdců zůstala bránit vlastní území, královské sídlo a nashromáţděnou kořist. Další část kontrolovala podmaněné obyvatelstvo, ale i podrobené germánské vojsko, aby za Attilovy nepřítomnosti nedošlo k povstání.

Hunové plenili část severní Galie a postupovali k Loiře. Zdálo se, ţe Attilovo vojsko nic nezastaví a zůstane neporaţeno.193 Nakonec římský vojevůdce Aëtius uzavřel spojenectví se svým zapřisáhlým nepřítelem, vizigótským králem Theoderichem. Společně s dalšími spojenci194 vyhnali hunské jednotky z orléanských hradeb. Attila se musel stáhnout se svým vojskem do míst, která vejdou do dějin jako Catalaunská pole195.

2. 4. Bitva na Catalaunských polích

Hunské vojsko posíleno o nejvýznamnější jezdecké oddíly, které tvořily dva nejmocnější germánské kmeny, jimiţ byli Gótové a Gepidové. Dalšími kmeny, které se zúčastnily bitvy, byli Svébové, Herulové, Rugiové a další, kterým veleli jejich vlastní králové nebo velmoţi.196 Pro kmeny bylo snadnější poslechnout svého soukmenovce neţ Huna.

Na druhé straně se Aëtius musel spolehnout hlavně na barbary, kterých bylo více neţ římských legionářů. Římsko-barbarská koalice byla velmi křehká, mohla se kdykoliv rozpadnout. Stačilo, aby barbaři začali přebíhat k Attilovi a byl by konec obranné linii. Po boku římských vojáků stanuli Burgundi, část středorýnských Franků, saští a alanští bojovníci, Salijští Frankové,

188 Aëtius franského prince dokonce adoptoval. (PLRE II 27; Priskos frg. 16) 189 THOMPSON, E. A.. Hunové. s. 133-134 190 ŠKODA, M. Velké říše kočovníků: dvě tisíciletí ve stepích Evropy a Asie. s. 81-82 191 Jord. Get. 182 192 ŠKODA, M. Velké říše kočovníků: dvě tisíciletí ve stepích Evropy a Asie. s. 81 193 BEDNAŘÍKOVÁ, J. Stěhování národů. s. 65 194 část Franků a Burgundů, Sasové a Alani (ŠKODA, M. Velké říše kočovníků: dvě tisíciletí ve stepích Evropy a Asie. s. 82) 195 „ … čímž se pravděpodobně označovala téměř cela Champagne“ (THOMPSON, E. A. Hunové. s. 139) 196 BYSTRICKÝ, P. Sťahovanie národov (454-568): Ostrogóti, Gepidi, Longobardi a Slovania. s. 11

35 vedení rodem Merovejců a Vizigóti.197 Díky různosti etnik, která se zúčastnila bitvy na Catalaunských polích, máme důkaz o obrovské armádě na obou stranách.

Jordanes rozloţení sil na bitevním poli popsal takto: „Obě strany se střetly,…, na Katalaunských polích. To místo byla rovina, která vprostřed svým strmým růstem vytvářela kopec. Ten chtěly obě strany získat, neboť skýtal značnou výhodu svým umístěním. Pravou stranu kopce ovládli Hunové se svými spojenci, levou stranu Římané s Visigóty a ostatními spojenci, o zbylou část se vedl boj. Pravé křídlo na římské straně měl Theoderid s Visigóty, levé křídlo Aëtius s Římany. Doprostřed umístili Sangibana,…, že velel Alanům…. Na protilehlé straně měli Hunové svou bitevní sestavu uspořádanou tak, že uprostřed zaujal postavení Attila a jeho nejstatečnější bojovníci…. Křídla jeho vojska tvořilo mnoho různých národů, které si podrobil. Mezi nimi vynikalo vojsko Ostrogótů, jemuž veleli bratři Valamer, Thiudimer a Vidimer… Na bojišti také byl, v nespočetném zástupu Gepidů, velmi slavný král Ardarich… Zbylý dav králů, smí-li se to tak říci, a vůdců různých národů čekal na Attilův pokyn, jako kdyby tvořil jeho doprovod.“198

Attila ještě před začátkem boje rozkázal k věštění o výsledku bitvy. Věštba předurčila vítězství nepřítele, které bude zkaleno smrtí vůdce nepřátelské strany. Attila se rozhodl bojovat, protoţe se domníval, ţe Aëtius bude tím mrtvým vůdcem z věštby.199

Etnicky pestrá vojska se střetla na Catalaunských polích, coţ byla rovina, nad níţ se zvedal jediný kopec. Právě o tento nepravidelný táhlý hřeben, který odděloval obě armády200, se svedl krvavý boj.201 Attila se svým vojskem obsadil pravou stranu kopce a Aëtius se svou koalici získal stranu levou. Aëtius v bitvě předvedl své výborné vojenské schopnosti. Pravé křídlo římsko- barbarské koalice tvořili Vizigóti, na levém křídle bojovali Římané a uprostřed Alani, u kterých se předpokládalo přeběhnutí k Attilovi. Attila se se svými nejschopnějšími bojovníky postavil doprostřed hunského vojska. Na levém křídle umístil Ostrogóty a Gepidy a pravé křídlo patřilo ostatním podrobeným kmenům.202 Na bojišti se spolu utkali Vizigóti s Ostrogóty, jejíţ střetnutí podle Jordana přineslo ty nejtvrdší boje. Attila se svými elitními bojovníky lehce zatlačil Alany, ale na křídlech se hunskému vojsku tolik nedařilo.203 Římsko-barbarská koalice obsadila vrchol hřebenu jako první, vznikla tak nevýhoda pro Attilovo pravé křídlo a střed, jehoţ bojovníci museli útočit do kopce. Římská pěchota na levém křídle zřejmě postupovala vpřed v obranné formaci zvané fulcum (štítová hradba) a poskytovala spolehlivou ochranu proti hunské lukostřelbě.

197 BEDNAŘÍKOVÁ, J. Attila: Hunové, Řím a Evropa. s. 196,197 198 Jord. Get. 197 – 200; Překlad z: JORDANES. Gótské dějiny: Římské dějiny. Praha: Argo, 2012. Memoria medii aevi. ISBN 978-80-257-0744-9, s. 81 199 BEDNAŘÍKOVÁ, J. Attila: Hunové, Řím a Evropa. s. 201 200 MEŠKO, Marek. Krvavá řež bez vítěze. Brno: Extra Publishing Brno, 2017. s. 10-13, 4 s. ISSN 2336-2812, s. 11 201 Jord. Get. 197 a 201 202 Ibid., 197-200 203 BEDNAŘÍKOVÁ, J. Attila: Hunové, Řím a Evropa. s. 203

36 Hunské jednotky, které byly umístěny uprostřed bojové sestavy, nemohly naplno vyuţívat svou oblíbenou taktiku postupného zasypávání nepřítele salvami šípů z bezpečné vzdálenosti. Právě přímá konfrontace mezi Huny a lépe vybavenou alanskou jízdou ochrannou zbrojí, vedla k poměrně výrazným ztrátám.204 Obě strany utrpěly velké ztráty, na straně římsko-barbarské koalice zemřel vizigótský král Theoderich, coţ vysvětluje hunskou věštbu. Po smrti svého krále Vizigóti nadále bojovali a postupovali kupředu. Attilovi nezbývalo nic jiného, neţ zavelet k ústupu. Stáhl se do tábora, který byl chráněný vozovou hradbou. Jakmile nastala noc, tak krvavý boj utichl.

Ráno se Aëtius radil se svými spojenci, co podniknou s hunským králem. Nakonec zavrhli přímý útok na tábor a zvolili obléhací taktiku. Chtěli hunské bojovníky nechat vyhladovět. Jordanes uvádí, ţe Attila si nechal zbudovat pohřební hranici z koňských sedel a chtěl se vrhnout do plamenů, pokud by nepřátelé vtrhli do tábora.205 Nástupcem vizigótského krále Theodericha se stal jeho nejstarší syn Thorismund. Veden svou statečností a bolestí, chtěl Huny definitivně porazit a pomstít otcovu smrt.206 Avšak Aëtius si byl vědom skutečnosti, ţe pokud by zcela zničil Huny, vychýlil by tak „rovnováhu v barbarském světě“ a početnější Vizigóti by mohli ohrozit Římskou říši. Přesvědčil proto Thorismunda, aby se vrátil nazpět do svého sídla. Upevnil své postavení a zamezil moţnému pokusu o převrat ze strany svých mladších bratrů.207 Kdyţ Attila viděl odjíţdět Vizigóty, tak se nejprve obával lsti. Posléze se odváţil opustit ochranu tábora a vrátil se zpět k Rýnu.208 Nedá se hovořit o jasném vítězství jedné či druhé strany. Spíše nerozhodný výsledek a taktické vítězství Římanů a jejich spojenců. Attilova prestiţ sice utrpěla, ale pochybnosti nepřerostli ve všeobecné nepokoje.

2. 5. Vpád do severní Itálie

Hněv a touha Attilu zavedly s jasným strategickým záměrem do severní Itálie. Roku 452 podnikl Attila taţení, které mělo napravit poráţku z předchozího roku. Získat nějakou novou kořist pro své vojáky, a tím si znovu upevnit svou moc. Musel ukázat podmaněným kmenům, ţe i nadále jim dokáţe zajistit hmotný standard, na který jsou zvyklí. Pro Západořímskou říši byl tento vpád nebezpečný. Římské vojenské jednotky byly odděleny od svých barbarských spojenců a navíc se nestihli zotavit z předchozí bitvy.

204 MEŠKO, Marek. Krvavá řež bez vítěze. s. 12 205 Jord. Get. 213 206 Ibid., 215 207 Ibid., 216 208 Ibid., 218

37 Attilovým prvním cílem byla Aquileia209. Po dlouhém obléhání města uvaţoval, ţe přestane s obléháním a odtáhne se svým vojskem. V tom zahlédl ptáky, jak odnášejí své potomky z města a vycítil v tom předpověď vítězství.210 Povzbudil své vojáky k boji, vtrhl do města a zpustošilo jej. S nabitým vítězstvím pokračovalo v napadání i ostatních měst.211 Attila se svými bojovníky zničil téměř celou Itálii a začal pomýšlet na útok na samotný Řím. Jeho lidé jej od tohoto záměru odrazovali a upozorňovali na Alarichův případ.212 V době Attilova váhání za ním dorazilo římské poselstvo v čele s papeţem Lvem Velikým. Přesvědčil Attilu, aby upustil od svého zběsilého dobývání. Attila přislíbil zachovávat mír a vrátil se za Dunaj. Jak se papeţi podařilo nepříčetného barbara přesvědčit, dodnes nevíme. Nedochovala se nám jediná zmínka, která by zmiňovala obsah rozhovoru mezi papeţem a Attilou. Jedna z moţností Attilova upuštění od pokračování v taţení, mohl být mor a hlad, který suţoval Itálii. Je tedy moţné, ţe se Hunové po počátečních úspěších vraceli domů hladoví a suţování morem.

2. 6. Attilova smrt

Příštího roku 453 si Attila vzal za ţenu germánskou dívku Ildiko, která se stala jednou z jeho několika manţelek. Den po této svatbě byl Attila nalezen ve svém stanu mrtvý.213 Jordanes uvádí, ţe Attila zemřel přirozenou smrtí. V opilosti usnul a udusil se vlastní krví. Hunové neměli ţádné podezření na vraţdu, protoţe nenašli ţádné poranění na Attilově těle.214 Ve smutku si Hunové ustřihli vlasy a pořezali si tváře, aby tak prokázali poslední poctu, nikoliv ţenským kvílením a slzami, ale krví muţů.215 Pohřební ceremoniál zahrnoval zpívání smutečních písní. V písni, která se nám dochovala u Jordana, je připomenut Attilův původ a jeho úspěchy:

„Vynikající král Hunů Attila, syn Mundzukův, pán nejstatečnějších kmenů, který získal moc do jeho doby neslýchanou a jako jediný ovládl skythská a germánská království, a dokonce dobyl města a vystrašil obě říše římského světa. A pak, aby se zbytek římského světa nestal jeho kořistí, se nechal uprosit a obměkčit natolik, že přijal od Římanů roční poplatek. Když to všechno s přízní štěstěny provedl, nepadl ranou nepřítele ani lstí svých vlastních lidí, ale uprostřed svého národa, těšícího se z míru, bezbolestně zahynul v radovánkách. Kdo by si pomyslel, že jej zastihne taková smrt, kterou nelze pomstít?“216

209 Jord. Get. 219 („Aquleia je hlavní město Venetie a nachází se v ohybu Jaderského moře. Její hradby omývá z východní strany řeka Natissa, která teče z hory Piccis.“) 210 Ibid., 220-221 211 Ibid., 222 („Stejným způsobem zpustošili také Milán,… a ke stejnému osudu odsoudili i Ticinum a místa v jeho okolí“) 212 Ibid., 222 (Vizigótský král Alarich, který po dobytí Říma neţil dlouho, ale naopak ihned zemřel.) 213BYSTRICKÝ, P. Sťahovanie národov (454-568): Ostrogóti, Gepidi, Longobardi a Slovania. s. 14 214 Jord. Get. 254 215 Ibid., 255 216 Ibid., 257; Překlad z: JORDANES. Gótské dějiny: Římské dějiny. s. 95

38 Během pohřbu leţelo Attilovo tělo uprostřed stanu a kolem objíţděli nejlepší hunští jezdci. V noci byl tajně pochován. Tělo bylo uloţeno do rakve společně se zlatem, stříbrem, ţelezem, které údajně symbolizovali jeho úspěchy. Do hrobu přidali Hunové zbraně, šperky a další cennosti. Kvůli ochraně před vykradením, byli dle pověsti zabiti všichni, kteří věděli, kde se nacházel Attilův hrob. To je nejspíš jeden z důvodů, proč se dodnes nenašel.217

Po Attilově smrtě začala jeho velká říše upadat. Jeho synům se nepodařilo udrţet tak velkou říši a raději ji rozdělili mezi sebe. Nikoliv však rovným dílem a ke spokojenosti všech, protoţe brzo mezi nimi vypukly spory a vzájemné boje. Ty říši nebo to, co z ní zbylo, ještě více oslabily. Přebytek následníků je pro říši stejně nebezpečné, jako jejich nedostatek.218 Ani jeden z Attilových synů se otci nevyrovnal, ať uţ šlo o schopnosti nebo o autoritu. Rozdrobení ústřední moci a celkové oslabení Hunů, dalo moţnost podrobeným kmenům se osamostatnit a obnovit svou dřívější nezávislost.

Vzájemné boje nebyly jediným důvodem rozpadu Attilovy říše. Hunové se změnili, díky silnému vlivu germánských kmenů. Nashromáţděné bohatství bylo tak velké, ţe došlo k významným změnám ve způsobu ţivota této nomádské společnosti. Hunská říše byla vybudována na získané kořisti a finančních odvodech od podrobených kmenů. Ztráta těchto získaných hodnot a sil, které přispěly k počátečnímu rozmachu, se podílely i na rychlém úpadku Hunské říše.

Nejspíš jako první se osvobodili Ostrogóti v čele s Valamirem a poté se proti Attilovým synům vytvořila koalice ostatních kmenů. V čele s gepidským králem Ardarichem219, který nebyl spokojený se způsobem, jakým si synové rozdělili jednotlivé kmeny. Nejspíš se jednalo i o osobní ambice. Ardarich si chtěl udrţet svůj vliv a dosáhnout hegemonii mezi ostatními kmeny a upevnit ji. Roku 455 došlo k bitvě u Nedao, které mohlo předcházet několik krvavých střetů. V bitvě padl nejstarší a nejoblíbenější Attilův syn Ellak220, na to jeho bratři zpanikařili a utekli. Většina Hunů prchla na východ k Černému moři, jiní se usadili na dolním toku Dunaje nebo našli útočiště ve Východořímské říši, stejně jako Alani, Rugiové a jiní. A někteří zůstali v Panonii.221 V roce 468 přijeli do Konstantinopole poslové Attilových synů, Dengizicha a Ernaka, kteří poţadovali otevření pohraničních trhů na Dunaji. Východořímský císař León to však zamítl. Roku 469 Dengizich sám zaútočil, protoţe Ernak ho odmítl podpořit, na východní říši. Byl poraţen a zabit

217 BYSTRICKÝ, P. Sťahovanie národov (454-568): Ostrogóti, Gepidi, Longobardi a Slovania. s. 14; Jord. Get. 258 218 Jord. Get. 259 219 ŠKODA, M. Velké říše kočovníků: dvě tisíciletí ve stepích Evropy a Asie. s. 84 220 Jord. Get. 262 221 BYSTRICKÝ, P. Sťahovanie národov (454-568): Ostrogóti, Gepidi, Longobardi a Slovania. s. 16

39 byzantským vojevůdcem Anagastem. Ernakův osud není znám, ale jmenný seznam bulharských panovníků začíná jeho jménem. Je tedy moţné, ţe se jedná o stejnou osobu.222

Mapka Attilovy říše223

222 ŠKODA, M. Velké říše kočovníků: dvě tisíciletí ve stepích Evropy a Asie. s. 84 223 Dostupné z: BEDNAŘÍKOVÁ, J. Stěhování národů. s. 64

40 3. Historie ve filmu

V této kapitole představím dva filmy, které pojednávají o Attilovi a také Aëtiovi. Stručně přiblíţím obsahy obou filmů, které mi poslouţí k následné komparaci. Součástí této kapitoly bude i srovnání filmů s antickými prameny. Pro přehlednější komparaci jsem vybrala několik scén, které se v obou filmech vyskytují. Mezi události, které jsem vybrala, patří: Postava císaře Valentiniana III., Postava Flavia Aëtia, Postava Attily, Vztah mezi Aëtiem a Attilou, Zavraţdění Bledy, Honoriin vzkaz, Bitva na Catalaunských polích, Attilova a Aëtiova smrt. V následující kapitole porovnám vybrané filmové scény mezi sebou.

3. 1. Attila 2001

Děj filmů začíná Attilovým dětstvím. Attilova rodná vesnice byla přepadena jiným hunským kmenem a byli zabiti jeho otec Mundzuk a babička. Attila unikl a našel útočiště u svého strýce, krále Roase. Ten Attilu, i přes varování224, přijal do svého kmene. V kmeni se Attila setkal s Galen, místní věštkyně, která mu přiblíţila hunské legendy. Obzvláště příběh o „velkém králi“, který má spojit všechny Huny v jediný národ. Král, který si podrobí západ a nepoklekne před ţádným muţem. Attila se zhlédl v této hunské legendě a zasvětil ji svá další snaţení.

V této době byla Římská říše zkorumpovaná a oslabená politickými šarvátkami a válkami. I přes své rozdělení na východní a západní říši, zůstávala aţ do příchodu Hunů nejsilnější mocností na světě. Západořímské říši vládl mladý a nezkušený císař Valentinianus III. pod vlivem své matky, regentky Gally Placidie. Ta neztrácela naději, ţe jednoho dne se její syn stane velkým imperátorem.

Znepokojivé zprávy, které informovaly o překročení římských hranic Huny, donutilo vrchního velitele vojska, Felika, aby naléhal na propuštění Flavia Aëtia z vězení. Císařovně se tento návrh nezamlouval, protoţe Aëtius usiloval o její svrţení. Aëtius byl jediný, kdo velmi dobře znal hunské zvyky a především hunského krále Roase. Galla Placidia s nechutí přijala Aëtiovy podmínky225 a propustila jej z doţivotního ţaláře. Po znovu získání svých privilegií odjel Aëtius jako vyslanec k hunskému dvoru.

224 Ve filmu před Attilou král Rua „adoptoval“ i Attilova staršího bratra Bledu. Attilovou adopcí zapříčinil nejasnosti v nástupnictví na hunský trůn. Podle historických pramenů byla vláda dvou králů u Hunů zcela běţná a zmíněná adopce ve filmu byla zbytečná. 225 Nárokoval si navrácení veškerého majetku, podřízené dle vlastního výběru a opětovné dosazení do úřadu vrchního velitele vojsk.

41 Po Attilově vítězství nad malou vesnici si Bleda jako svůj podíl na kořisti vybral ţenu jménem N´karu. Zvolil si právě ji, protoţe k ní Attila choval city. Vzájemná nevraţivost, mezi oběma bratry, tak dosáhla svého vrcholu. Attila, si víc neţ kdy dřív, přál Bledovu smrt.

Po příjezdu k hunskému dvoru se Aëtius snaţil Roase přesvědčit o hrozícím vizigótském útoku na Huny i na Římany. Pro svoje tvrzení měl pádný důkaz, mrtvého Huna, kterého Vizigóti zajali a mučili. Jednalo se o lest, kterou Aëtius předem připravil, aby odlákal pozornost Hunů od římského území. To se úspěšně povedlo. Aëtius se také seznámil s místním udatným bojovníkem, Attilou. Právě ten jej doprovázel v boji proti Vizigótům. Po vítězství nad vizigótským králem Theodorichem226, Aëtius pozval Attilu do Říma. Ukázal mu římský způsob ţivota a jeho výhody227. Attila v Římě proţil krátký románek s princeznou Honorii, coţ se samozřejmě nelíbilo císařovně.

Během Attilova pobytu v Římě, byl Roas, na Bledův příkaz, otráven. Attila se ihned vrátil z Říma a obvinil Bledu z Roasovy vraţdy. Podle starého zvyku228 ho vyzval k souboji. I kdyţ Bleda podváděl229, Attila zvítězil a stal se hunským králem. Začal sjednocovat podrobené a ostatní hunské kmeny, tím vznikla tzv. Attilova říše. Po smrti své ţeny N´kary230, našel pověstný meč boha války a upevnil tak svou moc nad kmeny.

Růst Attilovy moci byl trnem v oku Gally Placidie, poţadovala po Aëtiovi okamţité řešení. Aëtius se vypravil na východ do Konstantinopole.231 Společně s ním odjela i princezna Honoria, která byla poslána do vyhnanství, za spiknutí proti císaři. Hunští generálové přesvědčovali Attilu, aby uskutečnil taţení na západ, ale on otálel. V Konstantinopoli mezitím Aëtius vymyslel plán Attilovy zhouby232. Princezna Honoria měla také svůj plán. Poslala tajný vzkaz Attilovi, ve kterém mu nabídla svou ruku a s ní i půlku Západořímské říše.

Po neúspěšném pokusu, východořímského císař Theodosia II., zabít Attilu, Aëtius nepozorovaně vnikl k hunskému dvoru. Snaţil se získat informace ohledně vpádu do Západořímské říše. Byl chycen a předveden před Attilu. Po Aëtiově odmítnutí přidat se k Hunům byl Attila připraven zaútočit na západ. Vzkaz od princezny Honorie, bral Attila jako znamení, na které čekal. Vpadl do Galie a plenil římské území.

226 Ve filmu panovalo nepřátelství mezi Flaviem Aëtiem a Theodorichem kvůli ţeně, kterou si oba vzali. Za její smrt vinil Theodorich Aëtia. Aëtius měl ve filmu dceru, Lydii, která nakonec byla dcerou právě Theodoricha. Aëtius nakonec vyměnil Lydií za spojenectví s Vizigóty proti Attilovi. 227 Později nechal Attila vybudovat na svém dvoře římské lázně. 228 Souboj na ţivot a na smrt. (lukostřelba při jízdě na koni v kruhu) 229 Šípy napuštěné jedem 230 Umřela při porodu. 231 Theodosius II. poţaduje podporu proti Hunům. 232 Vyslal do hunského tábora sluţebnou, Ildiko, která měla důvod nenávidět Huny a také byla velice podobná Attilově první ţeně.

42 Galla Placidia ţádala Aëtia, aby se spojil s Vizigóty. To však odmítl kvůli vzájemnému sporu233 s vizigótským králem. Kdyţ nevyšel Aëtiův plán zastavit Attilu u Orléansu, přemohl svou pýchu a poţádal Vizigóty o pomoc. Římané společně s barbarskými spojenci zastavili Attilův postup na Cataulanských polích. Attilovi se zde zlomil pověstný meč boha války a zavelel k ústupu. V bitvě padl vizigótský král Theodorich, kterého nechal zabít právě Aëtius. Stačil poslední útok a Hunové by byli definitivně poraţeni. Theodorichův nástupce, jeho syn Thorismund, odmítl dál bojovat, protoţe se musel co nejdříve vrátit domů a uplatnit svůj nárok na trůn234. Nepřesvědčil ho ani Aëtiův slib vojenské podpory v otázce nástupnictví. Attila po rozhovoru se svým spolubojovníkem Orestem zavelel k návratu domů. Bitva tak skončila nerozhodně.

V Římě oslavili Aëtiův triumf a na hunském dvoře zase královskou svatbu. Attila si vzal za ţenu sluţebnou Ildiko, která ho během svatební noci otrávila. Ráno nalezl Orestes, Attilův věrný sluţebník, svého krále mrtvého a vedle něj jeho novou ţenu, kterou zabil. Flavius Aëtius byl povolán k císaři Valentinianovi, který ho, za přítomnosti Gally Placidie a vojenského velitele Felika, zabil. Film končí Attilovým pohřeb.

3. 2. Komparace s antickými prameny

V této kapitole srovnám děj filmu Attila z r. 2001 s antickými prameny. Pro komplexnější porovnání jsem vybrala několik důleţitých scén. Jedná se o scény, které byly podle historie, a scény, které byly pouze inspirované historii.

Postava císaře Valentiniana III.

Ve filmu byl chybně oslovován titulem caesar235, přičemţ od svých 6 let měl titul augustus. Mohl být nazýván imperátor, Tvé veličenstvo (tua maiestas), Tvá milostivost (tua clementia), Tvá jasnost (tua serenitas), pán (dominus) nebo českým výrazem císař.236 Valentinianus byl ztvárněn jako mladý a svobodný237 panovník, který není schopen samostatně vládnout. Především si neuvědomoval závaţnost barbarského nebezpečí a nedostatek vojenských sil říše. Rozhodoval se

233 viz pozn. 226 234 Thorismund měl bratry, kteří by jeho nepřítomnost na trůně vyuţili ve svůj prospěch. 235 Od zavedení Diocletianovy tetrarchie byl nositel titulu caesar podřízen nositeli titulu augustus. Nehledě na to, ţe zákony mohli vydávat pouze císaři s titulem augustus. Přičemţ zákon vlastnoručně podepsaný Valentinianem III. vyšel uţ v r. 426, kdy mu bylo 7 let. 236 BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila. Úloha historického filmu a hollywoodský velkofilm Attila. In Antika? Zajděte do kina, přečtěte román... I. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. s. 115-126 a 186-193, 20 s. Historie 8. ISBN 80-7106- 850-0, s. 117 237 Ještě před nástupem na trůn (r. 425) byl o rok dříve císař Valentinianus zasnouben s dcerou Theodosia II., Licinii Eudoxii. V době rozmachu Attilovy říše byl císař ţenatý a měl dvě dcery. (viz uvedeno výše v kap. Římská říše)

43 na základě matčina a později Aëtiova vlivu. Toto vyobrazení loutkového císaře působí dosti hloupě. Skutečný císař Valentinianus nepatřil k nejsilnějším vladařům, ale také nebyl mentálně postiţený238, jak to naznačují některé scény ve filmu. Byl jiţ také ţenatý s východořímskou princeznou Licinii Eudoxii. Toto manţelství bylo ve filmu opomenuto.

Postava Flavia Aëtia

Aëtiovo doţivotní vězení ve filmu bylo zcela smyšlené. I kdyţ Aëtius podporoval Valentinianova protivníka Johanna, díky svému značnému vliv u hunského krále byl Gallou Placidii jmenován do pozice vrchního vojenského velitele v Gallské praefektuře. Aëtius byl ve filmu ztvárněn jako starší muţ s vojenskými zkušenostmi a docela obstojný manipulátor239. V jedné scéně zabije vojáka240, který mu ještě ve vězení plivl do misky s jídlem, aby se mu pomstil. Přičemţ u Řehoře z Toursu se dočteme: „… byl velmi snášenlivý k urážkám…“241 Lze tedy předpokládat, ţe nebyl tak pomstychtivý, jak tomu naznačoval film. Můţeme to pokládat za jeden z rozdílů mezi filmovou a historickou postavou. Aëtius je mnohými autory vyzdvihován jako chápavý a milý člověk, nikoliv mstivý a povýšený. Důkazem nám jsou oslavné písně římských literátů Flavia Merobauda a Sidonia Apollinara, kteří by v takovém případě jeho činy zřejmě neopěvovaly.

Flavius Aëtius neměl dceru, ani nikdy nevychovával dceru vizigótského krále Theodoricha, jak nám vylíčil film. Měl dva syny Carpiliona, který byl poslán jako rukojmí k Hunům, a Gaudentia, kterého plánoval oţenit s císařskou dcerou. Za manţelku sice měl gótskou princeznu Pelagií242, vdovu po jeho odpůrci Bonifatiovi243, ale patrně s Theodorichem neměla nic společného. Filmové nepřátelství mezi Aëtiem a Theodorichem kvůli ţeně je jeden z výplodů fantazie scénáristů. Filmový Aëtius hájil pouze zájmy Říma, i za cenu ztráty fiktivní dcery, kterou vychoval jako vlastní. Zde můţeme polemizovat, jestli by byl Aëtius ochotný obětovat i vlastní rodinu pro záchranu říše. Prameny uvádí, ţe byl pracovitý a měl vlastnosti ctihodného občana. Zastával staré římské tradiční hodnoty, coţ je ve filmu znázorněno. Víme, ţe ho Prokopios povaţuje za „posledního Římana“.

238 Pro toto tvrzení nemáme písemné záznamy. 239 Aëtius přesvědčil císaře Valentiniana, ţe ho chce jeho vlastní matka zabít. Nechal zabít hunského bojovníka a přesvědčil hunského krále Ruu, ţe to spáchali Vizigóti. 240 Vojákovo jméno ve filmu zní Petronius, moţná se jednalo o jakousi paralelu Petronia Maxima, pozdějšího západořímského císaře nebo jen náhodná shoda jmen. Petronius Maximus a Flavius Aëtius pravděpodobně byli do jisté míry političtí spojenci. Dokazuje to novela, která byla vydána 5. března r. 450 (Nov. Val. I. 3.) 241 TURONENSIS, Gregorius. O boji králů a údělu spravedlivých: kronika Franků : dějiny v deseti knihách. s. 92 242 PLRE II 21; PLRE II 238; PLRE II 856 (Jednalo se o druhou manţelku Bonifatia a pravděpodobně byla vizigótského původu, ale zda se jednalo o příbuznou vizigótského krále Theodoricha, bohuţel nevíme, nemáme pro toto tvrzení dochované důkazy.) 243 BEDNAŘÍKOVÁ, J. Attila: Hunové, Řím a Evropa. s. 129

44 Postava Attily

Attila jako malý chlapec viděl smrt svého otce a babičky. Následně se ho ujal bratr jeho otce a vychoval z něj zdatného bojovníka. I kdyţ věděl, ţe nebude hunským králem (ve filmu), jakoţto mladší syn, nepřestal usilovat o podmanění okolních národů. O Attilově otci toho moc nevíme. Jordanes nám říká: „Attilův otec se jmenoval Mundzuc a měl dva bratry, Octara a Roase. Ti prý vládli před Attilou, ačkoliv ne úplně nad všemi těmi národy, jimž později vládl on.“244 Attilův otec Mundzuc nikdy nebyl hunským králem a tak nástupnictví přešlo ze strýce na synovce. Vláda dvou králů byla u Hunů zcela běţná, jak nám dokazuje Jordanes. Filmové pojetí, dědičného nástupu na hunský trůn staršího potomka, je v rámci historie nepravdivé.

Nepřátelství mezi ním a jeho bratrem Bledou, které jsme ve filmu viděli, bylo do jisté míry přehnané. Dle pramenů oba bratří vládli Hunské říši, jeden na západě a druhý na východě. Jednalo se tedy o snahu získat moc nad celou Hunskou říši. Nenávist a touhu se navzájem zabít de facto kvůli ţeně, můţeme povaţovat za filmový doplněk. Attilova návštěva Říma, sídelního města císaře, je opět scénáristická fikce. Ţádný pramen se o Attilově cestě do Říma nezmiňuje, ani na pozvání Flavia Aëtia. Kdyby Attila navštívil císařské hlavní město, pravděpodobně by tuto událost historikové nebo literáti zaznamenali. Milostná aféra mezi Attilou a princeznou Honorii není historicky doloţena. Navíc by se tento poměr neodehrával na veřejnosti, jak můţeme vidět ve filmu. Císař by pravděpodobně takový vztah nikdy nedovolil.

Otrávení krále Roase Bledou není z hlediska historie prokázáno. Bledova netrpělivost převzít trůn byla naprosto zbytečná. Podle hunských zvyků bylo zcela jasné, ţe na trůn usednou oba. Jordanes uvádí: „Po jejich smrti tedy nastoupil vládu Attila se svým bratrem Bledou.“245 Bleda neplánoval taţení, které by mu Roas neschválil, tudíţ Roasova smrt nemá odůvodnění. Z historických pramenů nevíme, jak král Roas zemřel.

Attila byl zobrazen jako muţ, který na magii a především věštná vidění nevěřil. Nicméně po nalezení meče boha války změnil názor a s taţením do Itálie otálel právě kvůli čekání na „znamení“. Skutečný Attila velice dbal na vůli bohů, před kaţdou bitvou dal rozkaz k věštění ze zvířecích kostí. Attilova prvotní nedůvěra ve věštění byla z historického hlediska ve filmu nadbytečná.

244 Jord. Get. 180; Překlad z: JORDANES. Gótské dějiny: Římské dějiny. s. 77 245 Ibid., 180; Překlad z: JORDANES. Gótské dějiny: Římské dějiny. s. 77

45 Vztah mezi Aëtiem a Attilou

Film naprosto ignoroval Aëtiovo hunské rukojemství a dřívější přátelský vztah mezi ním a Attilou. Byl zde raději upřednostněn trvající přátelský vztah s králem Roasem, na jehoţ dvoře Aëtius pravděpodobně ţil a od něj získal Huny na pomoc Johannovi. Právě díky době, kterou Aëtius strávil jako rukojmí, poznal moc dobře hunské zvyky a řeč. Viděl na vlastní oči, jak Hunové válčili a soudili. V té době se seznámil s pozdějším hunským králem Attilou, ale ve filmu se poprvé setkali během římského poselství na hunském dvoře. Aëtius ţádal krále Roase o vojenskou pomoc proti hrozícímu útoku ze strany Vizigótů. Byl to však zmanipulovaný úskok z Aëtiovy strany. Potřeboval vizigótského krále pokořit a sám k tomu neměl potřebnou vojenskou sílu. Z této scény lze vidět, jak se Římané snaţili o udrţení tzv. barbarské rovnováhy. Aëtiova diplomacie a jednání s barbary nám ukazuje, jak na tom byly římské vojsko a zahraniční politika. Dle mého názoru to věrně vystihlo situaci, v jaké se Západořímská říše nacházela. Attila prohlédl Aëtiovu lest a snaţil se svého strýce varovat, ale neúspěšně. Z Attilovy bystrosti je patrné, ţe byl opatrný a Aëtiovi nevěřil. Inspirací pro film mohla být válka s Góty ve 30. letech246, kdy se z nich opět stali neposlušní foederáti. Hunským spojencům v té době (437-439) velel Aëtiův podřízený velitel Litorius.247

Attilova přítomnost v Římě prohloubila vztah mezi ním a Aëtiem. Spíše neţ přátelský vztah bych jej přirovnala ke vztahu učitele a ţáka. Aëtius představil Attilovi Řím, jeho zvyky, bohatství a postupně se ho snaţil získat na svou stranu. V rozhovoru, který mezi sebou vedou uţ v hunském táboře, jej Attila (uţ hunský král) přesvědčoval, aby se k němu přidal a společně si podrobili svět. Aëtius to odmítl a byl si dobře vědom toho, ţe se s Attilou utká na bitevním poli.

Aëtiova nastraţená špionka, která Attilu zabila, je důkazem toho, ţe jejich přátelství bylo pouze dočasné. V okamţiku rozdílných názorů si jde kaţdý svou cestou a touha porazit jeden druhého sílí. Ve 2. pol. 40. let 5. stol. probíhala mezi Západořímskou a Hunskou říši vzájemná výměna poselstev, včetně různých dárků. Důleţitým faktorem, který ovlivnil přátelství mezi Attilou a Aëtiem byli Frankové a jejich bratrský spor o trůn. Podle Priska starší z nich poţádal o pomoc Attilu a mladší Aëtia. Oba na ţádosti odpověděli kladně a tak se postavili proti sobě. To ovšem ve filmu zahrnuto nebylo. Filmový vztah, podle mého názoru, byla jen fraška, která slouţila k odkladu nevyhnutelného.

246 Prosp. Tiro a. 439; BEDNAŘÍKOVÁ, J. Attila: Hunové, Řím a Evropa. s. 132-135 247 Vizigótským foederátům vţdy velel jejich král, je zajímavé ţe u Hunů tomu tak nebylo.

46 Zavraždění Bledy

U Hunů bylo naprosto běţné, ţe v čele společenství byli dva králové, kteří vládli společně.248 Vzájemná nevraţivost mezi oběma bratry tak není na místě. Podle hunských tradic by na trůn usedli oba. Scénáristi se patrně inspirovali pozdějším středověkým zvykem, kdy na trůn usedl nejstarší syn s odznaky moci. Hunští králové nenosili ţádné odznaky moci, proto předání koruny Bledovi, navíc ve středověké podobě je vysoce nepravděpodobné.249 Z Priskových záznamů se nám dochovalo, ţe Attila jedl z dřevěné misky a pil z dřevěného poháru.250 Dokonce ani oděvem se hunský král neodlišoval od svých spolubojovníků.

Souboj o korunu, který ve filmu proběhl mezi Attilou a Bledou není písemně podloţen. Jedná se o další výmysl scénáristů. Z historických pramenů víme, ţe Attila nechal r. 445 Bledu zavraţdit.251 Proč? Jaký k tomu měl důvod? Nelze to s určitosti říci. Je moţné, ţe by za vlády obou bratrů ke sjednocení Hunů a celkovému rozkvětu říše nikdy nedošlo. Attila pravděpodobně Bledovu smrt bral jako nevyhnutelný krok pro vznik vojensky a administrativně silné říše. Jordanes uvádí: „A aby byl připraven na tažení, které plánoval, posiloval svou pozici vraždami příbuzných.“252 V kaţdém případě filmový souboj v historii neproběhl. Bledova smrt v souboji není pravdivá.

Honoriin vzkaz

Podle filmové předlohy se princezna Honoria poprvé setkala s Attilou v Římě, kde spolu měli milostný románek. Nicméně podle historických pramenů se s Attilou nikdy nesetkala, alespoň o jejich setkání nemáme dochované ţádné informace.

Honoria plánovala svrhnutí císaře Valentiniana, aby se mohla stát císařovnou a její sluha a zároveň milenec Eugenius císařem.253 Císař se o sestřině zradě dozvěděl, a nechal Honorii odvést do Konstantinopole, kde se měla za své činy lkát pod dohledem Pulcherie254. Právě z Konstantinopole poslala svůj vzkaz s prstenem Attilovi, ve kterém mu nabídla ruku a jako věno

248 viz kap. Hunové a Hunská říše 249 BEDNAŘÍKOVÁ, J. Úloha historického filmu a hollywoodský velkofilm Attila. In Antika? Zajděte do kina, přečtěte román... I. s. 122 250 Priskos frg. 13 251 „Když totiž lstí odstranil svého bratra Bledu, jenž vládl nad velkou části Hunů…“ (JORDANES. Gótské dějiny: Římské dějiny. s. 77) 252 JORDANES. Gótské dějiny: Římské dějiny. s. 77 253 Z historických pramenů nemáme doloţeno, ţe by Honoria chtěla Eugenia učinit císařem. Jednalo se spíše o pomstu za své nucené panenství, nikoliv pokus o uzurpaci trůnu. 254 Pulcheria byla starší sestra východořímského císaře Theodosia II. Podporovala církev a bojovala proti pohanům a sloţila slib čistoty.

47 půlku Západořímské říše. Filmový Attila tento dopis bral jako očekávané znamení255 k taţení na Řím. Shromáţdil hunské a spojenecké jednotky a vydal se do Galie, kde obsadil Aurelianum.

V porovnání s ostatními předchozími komparacemi, je Honoriin vzkaz ve filmu nejdůvěrněji vylíčen. Attila reagoval na princeznin vzkaz poselstvím, ve kterém si činil nárok na Honorii jako na svou manţelku a jestli by ji někdo ublíţil, zaplatil by za to.256 Po negativní odpovědi od císaře Valentiniana, nemohl mít lepší záminku pro vpád do Západořímské říše. Malá odlišnost je v Honoriině trestu, ve skutečnosti byla poslána do Konstantinopole, aby se zde provdala za muţe bez politických ambicí. Ve filmu, po své zradě, byla Honoria svým bratrem uvězněna a Attila ţádné výhruţné poselství nevyslal.

Bitva na Catalaunských polích

Dobývání Aurelianu (ve filmu byl pouţit moderní název Orleáns) trvalo Attilovi dlouho257. Po jeho dobytí byl následně z města vyhnán římskou koalici258, kterou vedl Aëtius. Ve filmu město také dobyl, rozkázal katapulty zacílit na jedno místo, a to nalevo od městské brány. Jak mohl vědět, ţe zrovna toto místo bylo slabinou hradeb? Hunové s jistotou kamenné hradby nestavěli, protoţe jejich kočovný způsob ţivota jim to neumoţňoval. Mohl se tuto taktiku naučit v Římě od Aëtia? Nad touto Attilovou vědomostí ve filmu můţeme polemizovat. Samotný Aëtius ani nevyjel podpořit město s římskými vojáky a barbarskými spojenci, jak máme doloţeno z historie. Spoléhal na jednotky, které tam vyslal ještě před začátkem obléhání a které Attilu měly zastavit. Nicméně se mýlil, Attila Aurelianum zpustošil a pokračoval dál ve svém taţení. Jestliţe nenarazil na ţádný odpor a postupoval s vojskem dál do Italie, nemohl se tudíţ dostat do oblasti dnešního Champagne, kde se historická bitva odehrála.259 Aëtius byl nucen ustoupit, a tím by opustil druhou Římany vybudovanou gallskou hranici na Loiře. Attila by tak měl volnou cestu do nevydrancovaných osídlených římských krajů diecéze Septem provinciarum a do nechráněné Itálie.260 Zastavení Attily u Aurelianum bylo důleţitým strategickým bodem, které bylo scénáristy ignorováno.

255 Na začátku filmu Attila odsuzoval čáry a boţská znamení. To se po nalezení Areova meče změnilo a Attila začal věřit na boţí prozřetelnost. Ve filmu čekal na správnou dobu, kdy zaútočit na Řím, na znamení. Spolehlivě máme doloţeno, ţe Attila věštbám věřil celý svůj ţivot, ţe hunská vojska před bitvami vykonávala věštné oběti a ţe on sám dal před bojem na Catalaunských polích věštit ze zvířecích kostí. (viz Jord. Get. 195-196) 256 viz kap. Vpád do Galie 257 Historická postava biskupa Aniana, který nechtěl Attilovi otevřít bránu Aurelianu, nebyla ve filmu vůbec představena. 258 Ve filmu se na Catalaunských polích po boku Římanů postaví pouze Vizigóti, o dalších národech film mlčí. 259 Film se natáčel v Litvě. 260 BEDNAŘÍKOVÁ, J. Úloha historického filmu a hollywoodský velkofilm Attila. In Antika? Zajděte do kina, přečtěte román... I. s. 122-123

48 Průběh bitvy na Catalaunských polích podle dochovaných historických záznamů jsem výše popsala.261 Attilovy a Aëtiovy jednotky bojovaly na rovině o taktický bod bojiště, o kopec, přičemţ obě armády zaujaly své pozice na pravé a levé straně kopce. Ve filmu bylo jasně vidět, ţe před začátkem bitvy římští vojáci stáli na vrcholu kopce a vizigótští spojenci byli umístěni na levé části kopce. Ze strategického hlediska mělo římské vojsko ve filmu, uţ od začátku, patřičnou výhodu. Avšak z historických dokladů tuto výhodu získalo aţ v průběhu bitvy.

Historické prameny nám dokazují, kdo proti sobě stál.262 Filmový útok je veden takto: první hunský útok se podařilo odrazit, díky eliminaci několika hunských jízdních jednotek. Druhý útok uţ Attila vedl nejprve na vizigótské jednotky. Předpokládal, ţe Aëtius pošle část římských jednotek na pomoc Vizigótům a tím oslabí střed vojska. A tak se také stalo. Po převelení části římských jednotek k Vizigótům, Attila znovu zaútočil. Situace vypadala na římskou poráţku a tak Aëtius vydal rozkaz, aby byl vizigótský král Theoderich zabit.263 Opět naráţíme na odlišnost Aëtiovy povahy ve filmu a podle historických pramenů.264 Jelikoţ ve filmu chyběli další římští a hunští spojenci265, nelze říci, ţe skutečná bitva probíhala způsobem, který nám film nabídl.

Po Theodorichově smrti velel Vizigótům jeho syn Thorismund, pod jehoţ velením vojáci bojovali urputněji, aby pomstili smrt svého krále. Poté římsko-barbarská koalice zatlačila Huny na ústup a Attilův pověstný meč boha války byl zlomen. Po bitvě se Thorismund urychleně vrátil domů, aby potvrdil svůj nárok na trůn. Kdyby dlouho otálel, došlo by k uzurpaci ze strany jeho bratrů. Aëtius mu to rozmlouval, bylo potřeba na oslabené Huny okamţitě zaútočit. Sliboval mu podporu, proti jeho bratrům, ale Thorismund to odmítl. Attila neměl dostatečný počet vojáků, aby znovu zaútočil na oslabenou římsko-barbarskou koalici, a tak raději zavelel k ústupu.

V bitvě na Catalaunských polích vizigótský král skutečně zemřel, ale nemáme důkazy, ţe na tom Aëtius nesl vinu. Hunové byli zatlačeni zpátky do svého tábora obehnaného vozy. Attila si zde postavil hranici z koňských sedel266, bál se padnout do zajetí. Stačil jeden útok a Hunové by byli poraţeni. To ovšem Aëtius nemohl dovolit, a tak přesvědčil Thorismunda, aby odjel domů a potvrdil svůj nárok na trůn. Důleţitá odlišnost oproti filmu. Ve skutečnosti přemlouval k útoku Thorismund Aëtia a nikoliv naopak. Aëtius si byl dobře vědom, ţe úplné rozdrcení Hunů by

261 viz kap. Bitva na Catalaunských polích 262 viz kap. Bitva na Catalaunských polích 263 Za spojenectví s Vizigóty Aëtius vrátil Theodorichovi jeho dceru, kterou vychoval jako vlastní. Představa, ţe Aëtius uţ nikdy neuvidí svou dceru (i kdyţ nevlastní) ho přiměla vydat takový rozkaz. Na druhou stranu se zbavil svého protivníka a nového vizigótského krále si mohl naklonit právě tím, ţe porazí Huny, kteří byli, v očích Vizigótů, viníky královy smrti. Vizigóti by tak byli Římanům a především Aëtiovi zavázáni. 264 viz kap. Postava Flavia Aëtia 265 Absence Franků, Gótů, Alanů a dalších. 266 Jord. Get. 213

49 vychýlilo onu „barbarskou rovnováhu“. Takticky poslal Vizigóty domů a Hunům dovolil ústup. Byl to strategický krok pro větší dobro impéria.

Attilův vpád do severní Itálie jiţ do filmu zahrnut nebyl. Z historického hlediska bylo dobytí města Aquileia267 důleţité. Hunové útokem na tuto oblast zabránili případné pomoci ze strany Vizigótů a jiných galských spojenců.268 Kdyby Attila pevnost nedobyl, nedošlo by k dalšímu hunskému posunu směrem hlouběji na římské území. Jordanes popisuje, ţe Attila uţ chtěl obléhání vzdát, ale viděl věštné znamení v podobě letících ptáků pryč z města. Rozhodl se tedy naposledy zaútočit.269 Zpustošil několik dalších měst, nakonec byl zastaven poselstvím, které vedl papeţ Lev Veliký. Toto bylo ve filmu vynecháno. Je zajímavé, ţe scénáristi pominuli, dle mého názoru, takto lákavé téma.

Attilova smrt

Po své poráţce na Catalaunských polích se Attila vrátil domů, aby uspořádal svatbu, která byla kvůli jeho taţení odloţena. Vzal si za ţenu otrokyni jménem Ildiko, která byla Aëtiovou špionkou. Během svatební noci Attilu otrávila jedem, který mu dala do pití. Ráno ji Orestes, Attilův věrný sluţebník270, našel vedle mrtvého krále a zabil ji. Následoval pohřební obřad, který byl proveden ve stanu. Uprostřed leţela Attilova mrtvola a kolem ní stáli hunští bojovníci, kteří si na znamení smutku řezali do tváře, a ţeny se začernělými tvářemi. Jordanes uvádí: „Uprostřed planiny, ve stanu z hedvábí, ležela jeho mrtvola slavnostně vystavena k obdivu přihlížejících. Nejlepší jezdci z celého hunského národa jezdili v kruzích kolem toho místa, kde mrtvola ležela, po způsobu her v cirku, a zpívali tuto pohřební píseň o jeho činech“271

K Attilově svatbě mělo dojít aţ po taţení do severní Itálie, kde jej zastavilo poselstvo papeţe Lva Velikého272, nikoliv uţ po Catalaunských polích. Attilova smrt Huny velice zasáhla, avšak nenašli na jeho těle ţádné poranění, tudíţ neměli záminku někoho podezírat z vraţdy. Pomsta Ildiko a její zavraţdění Orestem není historicky podloţeno. Podle Jordana zemřel přirozenou smrtí. V těţké opilosti usnul a udusil se vlastní krví.273

267 Strategicky i obchodně důleţité město. 268 BEDNAŘÍKOVÁ, J. Attila: Hunové, Řím a Evropa. s. 211 269 Jord. Get. 220-221 270 Pravděpodobně se jednalo o jednoho z Attilových logades a také o otce posledního západořímského císaře Romula Augustula. 271 JORDANES. Gótské dějiny: Římské dějiny. s. 94-95 272 Prosp. Tiro ad. a. 452 273 Jord. Get. 254

50 Aëtiova smrt

Po návratu do Říma byl Aëtius oslavován jako zachránce Říma274. Avšak po Attilově smrti nebyl důvod dál vyuţívat jeho sluţby. Aëtius byl předvolán před císaře a následně jim zabit. Přítomní svědci byli vojenský velitel Felik a císařova matka Galla Placidia.

Řehoř z Toursu uvádí, ţe císař se obával Aëtiovy uzurpace trůnu a tak jej dal raději zabít.275 Flavius Aëtius byl zavraţděn r. 454, podle historických záznamů byla Galla Placidia jiţ 4 roky po smrti. Přítomný velitel Flavius Constantinus Felik zemřel r. 430, takţe také nemohl přihlíţet na Aëtiovu smrt. Skutečnými přítomnými byl císař Valentinianus a eunuch Heraclius. Oba byli později zavraţděni na Martově poli.

274 Aëtius nemohl oslavit triumf, protoţe od dob principátu to bylo jen právo císaře. 275 Greg. Tur. HF II. 8.

51 3. 3. Attila 1954

Děj filmu začal rokem 450 n. l. hunským pleněním římských měst. Římské poselstvo v čele s vojenským generálem Flaviem Aëtiem navštívilo hunský dvůr, kde se Aëtius dozvěděl o smrti krále Roase. Novými vládci Hunské říše se stali bratři Bleda a Attila. V rozhoru s Attilou jej Aëtius informoval o novinkách v Římě.276 Hlavní důvodem Aëtiovy návštěvy bylo obnovení mírové dohody mezi Římany a Huny. Nicméně hunský rádce Onegesius prohlašoval, proč nemůţou znovu uzavřít smlouvu.277 Nejzávaţnější bylo hunské obvinění biskupa z Margu, ze znesvěcení hrobek hunských králů. Takovou uráţku nemohli Hunové nechat bez povšimnutí. Bouřlivý rozhovor mezi Attilou a Aëtiem, jehoţ součásti byly Attilovy nepřijatelné podmínky k uzavření míru, Bleda ukončil. Večer se v hunském táboře konala hostina spojena se zvířecím obětováním a věštěním.278 Bleda během hostiny řekl proslov o míru mezi Huny a Římany, Aëtius se k němu ochotně přidal a společně si připili na zdraví hunských králů. Avšak Attila byl pobouřen a přál si srovnat hunskou a římskou sílu v souboji římského a hunského vojáka. Aëtius tento poměřovací boj nedovolil a Attila bojoval pro pobavení s jedním z hunských bojovníků, kterého by, nebýt Bledova zásahu, zabil.

Součástí soukromého rozhovoru Attily a Aëtia, během něhoţ Attila ukazoval velikost hunského vojska, byl i návrh, aby Aëtius opustil Ravennu a přidal se k němu a k Hunům. To ovšem Aëtius odmítl a snaţil se Attilu přesvědčit, aby upustil od dobývání římského území a od nepřípustných mírových podmínek. Bohuţel bez úspěchu, a tak se raději rozhodl podepsat nevýhodnou smlouvu, aby Římu zajistil čas na nadcházející bitvu.

Západořímské říši vládl mladý, neschopný a hysterický císař Valentinianus III. společně se svou matkou a regentkou Gallou Placidií. Byl natolik zaslepen luxusním ţivotem císaře, ţe se nezajímal o zahraniční politiku a o moţné hunské nebezpečí. Pobouřen Aëtiovým jednáním na hunském dvoře, jej nechal v záchvatu zatknout.

Princezna Honoria, sestra císaře Valentiniana III. tajně navštívila Aëtia, aby jej přesvědčila k zavraţdění svého bratra a své matky. Aëtius to však rázně odmítl, protoţe si byl vědom toho, ţe jakmile nastane hunský útok, císař i Galla Placidia ho povolají zpět, aby bránil Západořímskou říši.

276 Z rozhovoru jasně vyplývá, ţe Attila uţ v Římě byl. 277 Římané jiţ delší dobu drţí hunské rukojmí, které donutili přestoupit ke křesťanství. Aëtius vysvětluje, ţe Hunové na křesťanství přešli bez donucení. 278 Věštkyně Grune vidí prosperita Hunů (zvýšení stád, zlato od sousedů), ale i Attilu před římskými branami a něco, co ji vyděsí.

52 Na hunském dvoře Onegesius navrhl hunským králům přidat se k Avarům279 a zaútočit na Ravennu. Bleda to zavrhl, kvůli nově uzavřené mírové smlouvě, ale Attila se o tento návrh zajímal. Onegesius dále apeloval na velikost hunské armády, spojence a lepší zbraně oproti Římanům. Attila Bledův strach z křesťanského boha povaţoval za hloupé pověry a dál pobízel hunské náčelníky k útoku na Itálii. Nicméně Bleda nechtěl prolévat další krev svých lidí, a tak i nadále se odmítal zúčastnit taţení do Itálie. Rozdílné názory obou hunských králů rozdělili hunský dvůr na dvě strany, první, Bledova, která chtěla zachovat mír s Římany a druhá, Attilova, která lačnila po dobytí celé Itálie i celého světa. Většina hunských náčelníků byla pro mír a podporovala Bledu, a tak Attilovi nezbývalo nic jiného, neţ nechat Bledu zavraţdit.

Mezitím ještě Attila obdrţel vzkaz od princezny Honorie, ve kterém mu nabídla svou ruku společně s polovinou Západořímské říše. Attila však odmítl na takové intriky přistoupit. Během společného lovu nechal Attila Bledu zavraţdit, a stal se tak jediným hunským králem. Teď uţ mu nic a nikdo nebránil v plenění římského území a taţení na Ravennu.

Aëtius, který získal nazpět svou funkci vojenského vojevůdce, podal informace o Attilově postupu císařovně Galle Placidii, která mu projevila přede všemi plnou důvěru. Honoria odjela z Ravenny do Attilova tábora, aby dosvědčila svou nabídku, ale Attila ji odmítl.

Během hunsko-římského střetnutí byl Aëtius smrtelně zasaţen a také princezna Honoria, za svou zradu, byla zavraţděna římskými vojáky. Po hunském vítězství se Attila projíţděl se svým synem po bojišti a při této projíţďce římský voják zabil Attilova syna Bledu místo Attily.

Attila dál pokračoval ve svém taţení, napříč Itálii. Mezitím z Ravenny všichni utíkali do Říma včetně samotného císaře. Bohuţel jeho matka v Ravenně zemřela. Nakonec bylo Attilovo taţení zastaveno na řece zpívajícím křesťanským chorálem, v čele s papeţem Lvem Velikým. Po rozhovoru s papeţem Attila upustil od pokračování v taţení a vrátil se s vojskem domů. Co, bylo předmětem rozhovoru mezi Attilou a papeţem není dodnes známo.

3. 4. Komparace s antickými prameny

Postava císaře Valentiniana III.

Valentinianus III. byl zobrazen jako velmi mladý císař, který nebyl schopen vládnout. Dítě, které se pouze bavilo a uţívalo si luxusu. Vystrašený chlapec, který se neumí samostatně rozhodovat. Jeho rozhodnutí ovlivňuje vztah k bohu, který ve filmu reprezentuje kněz

279 Kmeny Avarů a Mongolů v této historické době nemají co dělat.

53 Dominicus. Celkově postava císaře nebyla ve filmu nijak zvlášť výrazná. Slabý císař pod vlivem silnějších osobností.

Na základě historických záznamů bylo císaři, v době Attilova vpádu, přes 30 let. Mladistvý vzhled filmového císaře tudíţ neodpovídal skutečnosti. V té době byl také uţ dlouho ţenatý s východořímskou princeznou a dcerou císaře Theodosia II., Licinii Eudoxii.280 A tak i tuto drobnost scénáristi ignorovali. Valentinianus III. nepatřil mezi nejsilnější římské císaře, ale úplně neschopný také nebyl, jak bylo ve filmu znázorněno.

Postava Flavia Aëtia

Na začátku filmu byl Aëtius vyslán k hunskému dvoru obnovit mírové podmínky a výši tributu. Hned v úvodní scéně byl představen jako římský generál Flavius Aëtius z Pannonie. Jedná se o nesrovnalost oproti historii. Aëtius se nenarodil v Pannonii, ale v Moesii. Jelikoţ se jedná o italsko-francouzskou produkci, očekávala bych, ţe takové drobné chyby ve filmu nebudou. Z historických dokladů víme, ţe tribut platila Východořímská říše, nikoli Západořímská říše. Postava Aëtia by o záleţitostech východu nikdy nevyjednávala. Aëtius byl vrchní velitel pouze západu a řešil otázky týkající se západořímské vlády. Po návratu z hunského dvora je Aëtius v Římě zatčen, kvůli neakceptovatelné smlouvě, kterou s Huny podepsal. Zde máme další nesoulad. Aëtius nebyl nikdy ve vězení, ať uţ v ţaláři nebo domácím, jak to lze vidět ve filmu. Právě ve zmíněném domácím vězení mu předčítal Priskos Caesarovy Zápisky o válce galské, coţ je vysoce nepravděpodobné. Priskos byl součásti východořímského císařského dvora, nemohl se tedy nacházet v Ravenně a předčítat Aëtiovi.

Aëtius po Attilově vpádu do Itálie velel římským jednotkám. Ve filmu není poukázáno na uzavírání spojenectví mezi Římany a Vizigóty, nebo jinými barbary, kteří dle pramenů dopomohli k vítězství na Catalaunských polích. Aëtiovo snaţení nashromáţdit dostatečnou obranu Itálie bylo ve filmu úplně vypuštěno. Navíc Římané utrpěli od Hunů poráţku, kdyţ zjistili, ţe jejich velitel byl zabit. Aëtiova smrt na bitevním poli je holý nesmysl.281

Aëtius byl ve filmu vyobrazen jako mladý282 a zkušený velitel, který bojoval za staré římské hodnoty. Jeho víra v Řím a toho, co představoval, působí z pohledu historie důvěryhodně. Celkově postava Flavia Aëtia byla dobře vylíčena, aţ na drobné nesrovnalosti a mladistvý vzhled.

280 Sňatek proběhl v roce 437, kdy Valentinianus III. převzal vládu po své matce. 281 viz kap. Aëtiova smrt 282 Skutečnému Aëtiovi v r. 450 bylo kolem 60 let.

54 Postava Attily

Attila společně se svým bratrem Bledou vládli Hunské říši, coţ odpovídá historii, pokud přehlédneme skutečnost, ţe film se odehrával pět let po Bledově smrti. Oba bratři měli své zastánce, kteří v pozdější neshodě v otázce taţení do Itálie, byli rozhodujícími činiteli. Bledovi stoupenci, kteří tvořili větší část, byli pro mír, a proto se Attila rozhodl raději Bledy zbavit.283 Scénáristi se zde drţeli historických faktů. Attila opravdu Bledu nechal zavraţdit kvůli posílení své moci.

Ve filmu byl Attila zobrazen jako přísný a dobyvačný válečník, který i ze svých synů chce mít nebojácné bojovníky. V tomto ohledu není daleko od skutečného Attily, jak uvádí Jordanes: „Miloval války, ale sám nebojoval a byl nejsilnější, pokud šlo o chladnokrevnou úvahu.“284 Věřil věštbám místní věštkyně, těm byl nakloněn i podle historických záznamů.

Honoriin vzkaz

Ve filmu princezna Honoria byla dcerou barbara Athaulfa, coţ je nesmysl. Podle pramenů byl jejím otcem Constantius III.285 Ve filmu byla představena jako velmi ambiciózní a cílevědomá ţena, která ráda odkazovala na svůj barbarský původ. Její snaha přesvědčit zadrţeného Aëtia, aby ji pomohl svrhnout Valentiniana i Gallu Placidii, byla marná. Po neúspěšném přesvědčování velitele Aëtia, se rozhodla poslat vzkaz spolu s prstenem Attilovi. Poţádala ho o pomoc a nabídla mu svou ruku. Onegesius286, hunský rádce v zahraničních záleţitostech, a Bleda radili Attilovi, aby přijal její návrh a dobyl tak svět bez násilí. Attila byl zarputilý bojovník, který nepreferoval intriky a raději vše řešil bojem a dobýváním. Vyobrazení výše postavených Hunů, včetně Bledy jako mírotvorců je poněkud zavádějící. Hunové ţili především pro boje a kořist.

V Ravenně byla Honoria za svou zradu vypuzena. Odjela do Attilova tábora, aby dostála svému slovu. Nabádala Attilu, aby zapomněl na minulé události v Ravenně. To nás vede k domněnce, ţe Attila jiţ dříve Ravennu287 navštívil a osobně se setkal s Honorii. I tato cesta není důkazně podloţena. Attila odmítl Honoriinu ruku a neprohlásil ji za svou manţelku. Přičemţ prameny dokazují poselstvo, které Attila poslal k Valentinianovi se zprávou, ţe si na Honorii činil nárok jako na svou manţelku. Navíc podle pramenů byla Honoria odvezena do Konstantinopole a provdána za spolehlivého senátora, který by se nepokusil o uzurpaci.

283 viz níţe kap. Zavraţdění Bledy 284 JORDANES. Gótské dějiny: Římské dějiny. s. 77 285 viz kap. Západořímská říše na konci 4. století a na počátku 5. století. 286 Jednalo se o prvního Attilova člena jeho osobní stráţe zvané logades. Důkazem jeho vysokého postavení je místo během hunské hostiny, kterou nám popsal Priskos. Onegesius sedí po Attilově pravici. (Priskos frg. 8, s. 91) 287 Ve filmu je jako císařské město pouţita Ravenna, ale císařský dvůr sídlil v Římě.

55 Vztah mezi Aëtiem a Attilou

Západořímské poselství bylo právě svěřeno Aëtiovi kvůli jeho dobrému vztahu s Attilou. Film poukazuje na fakt, ţe se Aëtius s Attilou znali jiţ delší dobu. Z historických pramenů víme, ţe Aëtius byl v mládí hunským rukojmím a naučil se hunským zvykům. V tomto případě bych ocenila scénáristy za částečnou historickou autentičnost. Dozvídáme se také, ţe Attila navštívil hlavní město Římské říše. Dokazuje to otázkou: „Co je nového v hlavním městě vaší říše?“, a Aëtius mu odpověděl: „Nic. Od té doby, co jsi tam byl naposledy, se nic nezměnilo“. O této návštěvě nemáme ţádné písemné důkazy. Aëtius si během poselství stěţoval na překročení římských hranic Huny a na jejich plenění. Attila odmítl řešit otázky politiky a přenechal jej Bledovi. Víme, ţe děj filmu se odehrává r. 450, proto je nemoţné, aby Aëtius vyjednával s Bledou.288 Další nesrovnalostí jsou problémy s hunskými přeběhlíky289 a s biskupem z Margu290, který byl Huny obviněn z vylupování hunských královských hrobek. Tyto záleţitosti spadají do 40. let, nikoliv 50. let 5. století a týkali se Východořímské říše, proto v této záleţitosti rozhodně nemohl vyjednávat Flavius Aëtius. Ten by spíše řešil situaci okolo římského sekretáře Constantia, který ukradl část Attilovy kořisti ze Sirmia. Následně byl Attilou potrestán ukřiţováním.291

Po hunské hostině Aëtius s Attilou vedli soukromý rozhovor, ve kterém Attila přesvědčoval Aëtia, aby se k němu přidal. Attila viděl římskou civilizaci zkorumpovanou, plnou intrik a otroctví. Povaţoval Římskou říši za říši zbabělců. Na druhé straně Aëtius viděl právo, pořádek, svobodu292, spravedlnost a boha, který slibuje vzkříšení, proto Attilovu nabídku odmítl. Z jejich rozhovoru můţeme vnímat jistá moralistická tvrzení. Podle Attily byla Římská říše zkaţená a upadala. Aëtius naopak viděl ty světlé stránky impéria, za které se musí bojovat. Film věrohodně vystihl Aëtiovy morální zásady. Oceňuji vyobrazení Aëtia, které by určitě uznali i historičtí autoři, kteří ho zařadili mezi tzv. poslední Římany.

Vztah mezi oběma hlavními postavami byl přátelský i přes odlišné názory. Oba se navzájem respektovali a bojovali za dobrou věc. Attila chtěl ukončit římskou korupci a pletichaření. Attilův zájem o morální úpadek říše je podivný, spíše by se zajímal o vojenskou a hospodářskou stránku. Aëtius slepě věří v římské hodnoty, které ještě můţou být zachráněny.

288 Bleda uţ tou dobou byl 5 let po smrti. 289 Hunové byli oficiálními západořímskými foederáty, událost s přeběhlíky je nesmysl. 290 Během hunského taţení byl ve filmu biskup z Margu ukřiţován, ale podle pramenů paradoxně utekl k Hunům. Samotný biskup z Margu nazval Attilu bičem boţím, coţ je nesmysl. Attila toto přízvisko získal aţ dlouho po své smrti, v 8. - 9. století. (BEDNAŘÍKOVÁ, J. Bič boţí-sakrální král. s. 195) 291 BEDNAŘÍKOVÁ, J. Bič boţí-sakrální král. s. 202 292 Tvůrci filmu nejspíš nevěděli, ţe rétorika svobody a občanství byla v Aëtiově době častá, proto její důsledné vystiţení je trochu matoucí.

56 Stejně jako Attila neupřednostňuje intriky a pomluvy, ale skromnost. Celkově bych jejich vztah povaţovala za věrné zobrazení historie.

Zavraždění Bledy

Kdyţ pomineme fakt, ţe film dějově spadá 5 let po Bledově smrti, tak samotné Bledovo zavraţdění zinscenoval Attila. Během lovu nastraţil past, zahnal Bledu a jeho druţinu do rokliny, kde jej nechal zasypat šípy. Attila věřil, ţe Bleda byl příliš slabý a důvěřivý vůči Římanům. Bránil mu v taţení proti Římu.

Z historie víme, ţe Attila opravdu nechal Bledu zavraţdit, a poté sjednotil hunské kmeny pod svou vládu. Hunská říše dosáhla největšího rozkvětu za Attilovy vlády. Zde bychom mohli povědět, ţe se scénáristi drţeli historických faktů, aţ na zmíněnou časovou odchylku.

Bitva na Catalaunských polích

V čele římského vojska byl Flavius Aëtius. Ve filmu vidíme Římany bez podpory barbarských spojenců, coţ je značné odklonění od historie. Dochované prameny dosvědčují, ţe Římané neměli vojsko, které by se mohlo rovnat s hunskou armádou. Římští občané nevstupovali dobrovolně do armády, a proto se z římských vojáků stal dědičný stav. Dříve opěvované římské vojsko se transformovalo do vojska ţoldnéřského. Nesmíme také zapomenout, na barbary, kteří byli v pozdní antice pravděpodobně převaţující součástí římského vojska. Nízký příjem do státní pokladnice dostatečně nepokrýval výdaje spojené s armádou. 293 Filmové znázornění pouze římského vojska v bitvě na Catalaunských polích je pro toto období nepravdivé.

Římané byli umístěni na a podél kopce, a proto neproběhl ţádný boj o kopec, jak uvádějí prameny. Hlavní střet mezi vojsky proběhl na rovině, kde byl Aëtius smrtelně zasaţen šípem. Během bitvy došlo k nesmyslné scéně, kdy římští vojáci na hunském voze zabili princeznu Honorii. Nemáme důkazy o tom, ţe by princezna navštívila Attilův tábor a byla přítomná v bitvě.

Bitva skončila vítězně pro Huny, coţ je opět z historického hlediska úplný nesmysl. Attila byl právě v bitvě na Catalaunských polích poprvé poraţen a donucen se stáhnout. Ve filmu v noci projíţděl bitevním polem spolu se svým nejmladším synem Bledou. Ten byl smrtelně zasaţen šípem, kterým chtěl římský voják zabit Attilu. Attilův nejmladší syn Ernach (ve filmu Bleda) přeţil svého otce a se svými bratry si otcovu říši rozdělil.

Scénář naprosto ignoruje Attilovo taţení do Itálie a obléhání města Aquileia. Ve filmu Attila obsadil celou Ilýrii a pokračoval k Ravenně. Císařský dvůr utekl z Ravenny do Říma včetně

293 viz kap. Armáda

57 císaře Valentiniana. Galla Placidia zemřela v Ravenně, přičemţ podle pramenů v době vpádu Hunů do Itálie jiţ neţila.

Attilovo taţení zastavil sbor lidí, který nesl kříţe, v čele s papeţem Lvem Velikým. Po rozhovoru mezi Attilou a papeţem upustil Attila od svého taţení na hlavní město. Co konkrétně si tito dva muţi řekli? Nevíme, nedochoval se nám ţádný písemný záznam.

Všeobecně filmová bitva mezi Římany a Huny s historického hlediska nedává smysl. Nemůţeme ji konkrétně zasadit do historického dění. Film naprosto ignoruje, ţe Attila vedl dvě válečná taţení proti Západořímské říši. Nejprve do Galie, kde byl zastaven na Catalaunských polích a druhé taţení do severní Itálie, kde dobyl několik římských měst a byl zastaven poselstvem papeţe Lva Velikého. Právě papeţovo poselství je nepravdivější bod z celého filmového Attilova taţení.

Attilova smrt

Film končí papeţovým poselstvem. Scénáristi se tak vůbec nezabývali Attilovou smrtí, moţným zavraţděním, pohřebními rituály a Attilovým hrobem. V tomto případě komparaci bohuţel nelze provést.

Aëtiova smrt

Scénáristi dopřáli Aëtiovi čestnou smrt v boji, kdy jej smrtelně zasáhl šíp do krku. Ve skutečnosti zemřel rukou samotného císaře Valentiniana III., který se bál jeho uzurpace trůnu.

58 4. Komparace filmů

V této kapitole bych chtěla oba filmy porovnat na základě stejného principu, který jsem pouţila při srovnání s antickými prameny. Oba filmy mají své klady i zápory. Nesmíme také zapomenout na časový rozdíl vzniku mezi oběma filmy.

Postava císaře Valentiniana III.

Oba filmy vystihly historicky slabého císaře, ale také obě zobrazení císaře Valentiniana bylo poněkud přehnané. Film z r. 2001 císaře vylíčil místy jako mentálně postiţeného a film z r. 1954 nám ukázal rozmazlené dítě, které si uţívá luxusu. Oba císařové naprosto ignorovali hunské nebezpečí a nedokázali na vzniklou situaci reagovat. Závislost na schopnějších jedincích byla v obou případech očividná.

Rozdíl mezi nimi je minimální. Odlišnost najdeme ve věku a v titulu císaře, kdy jeden byl nesprávně oslovován caesar294 a naopak druhý byl oslovován imperátor.

Postava Flavia Aëtia

Flavius Aëtius byl do jisté míry ztvárněn věrohodně. V obou filmech věrně bojoval za to, v co věřil a hájil zájmy říše za kaţdou cenu.

Nesoulad zde najdeme ve věkovém rozdílu, protoţe filmový Aëtius z r. 1954 byl o dost mladší neţ z r. 2001. Blíţe k historickému podání měl starší filmový Aëtius z r. 2001, protoţe skutečný Aëtius zemřel v 63 nebo 64 letech.

V obou případech se ocitl ve vězení, ale z rozdílných důvodů. První byl obviněn ze spiknutí proti císaři a císařské regentce. Trestem mu bylo uvěznění na doţivotí a zbavení všech výsad a majetku. Druhý uzavřel nepřijatelnou smlouvu s Huny, kterou podle pramenů nemohl nikdy uzavřít, a proto byl zadrţen. I kdyţ Aëtius z r. 1954 byl zobrazen jako zářný příklad římské morálky, pravděpodobnější zobrazení Aëtia bylo, dle mého názoru, ve filmu z r. 2001. Snaha udrţet barbarskou rovnováhu, aby barbaři nepřevýšili římské vojenské počty, povaţuji za velké přiblíţení historie. Aëtiova diplomacie byla velice dobře a věrohodně vylíčena. Můţeme polemizovat o Aëtiovým charakteru, zda by byl schopný tolika intrik či nikoli pro záchranu impéria.

294 viz kap. 3. 2. Komparace s antickými prameny: Postava císaře Valentiniana III.

59 Postava Attily

Ztvárnění obou Attilů se drţí historického základu, kromě menších odlišností. Oba touţili po dobývání světa a srovnání hunských vojenských sil s Římany. Věřili v boţskou moc a vnímali různá znamení. Podle mého názoru se scénáristi obou filmů, právě v postavě Attily, nejvíce přiblíţili historii.295 Jde jasně vidět, ţe jádrem filmů je historická postava Attily, kolem níţ jsou vystaveny různorodé příběhy. Rozdíl mezi oběma je nalezení posvátného meče boha války, jehoţ majitele nikdo neporazí a podmaní si svět. Ve filmu z r. 2001 byl tento meč zmíněn a Attila v nálezu toho meče viděl boţí záměr. V druhém filmu byla pověst o meči vynechána a Attila věřil v sílu svého vojska, které mělo porazit římskou korupci a zhýralost.

Oba filmoví Attilové měli děti a byli na ně upnuti. Attila z r. 2001 se nejvíce zajímal o nejstaršího syna, kterého mu porodila první manţelka. Naopak Attila z r. 1954 preferoval nejmladšího syna, kterého pojmenoval po svém bratrovi. Máme doloţeno, ţe Attila měl několik synů, kteří po jeho smrti říši rozdělili, ale nedokázali ji udrţet. Ţádný z nich nebyl tak schopný jako Attila. Attila sice, na základě věštby, upínal své naděje k nejmladšímu synovi Ernakovi296, ale ten otcovu říši neudrţel.297

Honoriin vzkaz

Tuto část oba filmy vystihly velmi důvěryhodně. Honoria poslala vzkaz aţ po své nevydařené mstě298 vůči bratrovi. V obou případech se princezna s Attilou osobně setkala (pro toto setkání nemáme doloţeny ţádné záznamy) a byla ztvárněna jako cílevědomá ţena. Oba vzkazy obsahovaly nabídku ke sňatku a jako věno polovinu Západořímské říše. Nicméně reakce na ně byla odlišná. V prvním případě to Attila bral jako očekávané znamení k útoku na říši a ve druhém jako jen další římskou intriku, kterou není potřeba brát váţně. Vypadá to, ţe si tvůrci vybírali hlavně pasáţe z pramenů, které uţ samy mohou být přibarvenými romantickými historkami.

Různorodá byla i reakce císaře Valentiniana, i kdyţ se jednalo o velezradu, nebyla Honoria dostatečně potrestána za svůj zločin. V jednom případě byla uvězněna a ve druhém pouze vyhnána ode dvora. Trest byl mírný zřejmě pro její původ. Podle historických záznamů byla odvezena do Konstantinopole, kde byla provdána za senátora bez politických ambicí. Honoria byla poslána do vyhnanství (Konstantinopole) ještě před Attilovým taţením do Galie. Ve druhém

295 Kdyţ nebudeme vnímat fyzický vzhled Attily z r. 2001, ale zaměříme se pouze na jeho vnitřní vlastnosti. 296 BEDNAŘÍKOVÁ, J. Attila: Hunové, Řím a Evropa. s. 107 297 viz kap. Attilova smrt 298 za nucené panenství

60 případě odjela do Attilova tábora, kde hunského krále přemlouvala. Následně byla zabita v bitvě na Catalaunských polích.

Vztah mezi Aëtiem a Attilou

Zásadní rozdíl mezi oběma filmovými zpracováními byl právě vztah mezi Attilou a Aëtiem. Jedno z nich naprosto ignorovalo Aëtiovo hunské rukojemství a také přátelství s Attilou, které z něj vzešlo. Aëtius se poprvé s Attilou setkal aţ ke konci vlády krále Roase, coţ bylo, jak víme, dle pramenů pozdě. Postupně si Attilu získával a pozval ho do Říma, kde mu ukázal římský luxus. Spíše neţ přátelský vztah, bych to povaţovala za vztah učitele a ţáka. Aëtius učil Attilu římským zvykům, nebo se také mohlo jednat o Aëtiovou snahu ukázat Attilovi, jak je Řím slavný a mocný. Snaţil se ho získat na svou stranu, aby měl na své straně, v případě nouze, hunské jednotky.

Druhé zpracování nám ukazuje dřívější přátelství mezi oběma a vzájemnou úctu. I kdyţ nezmiňovalo Aëtiovo rukojemství u Hunů, bylo mnohem blíţe historii neţ zpracování z r. 2001. Na jedné straně máme vznikající přátelství a na straně druhé uţ trvající přátelství.

Do jisté míry lze vidět vzájemná úcta mezi oběma postavami a pochopení toho, za co bojují. Oba si byli vědomi, ţe jejich střet na bitevním poli je nevyhnutelný.

Zavraždění Bledy

Bratrský vztah mezi Attilou a Bledou byl v obou filmech diametrálně odlišný. Film z r. 2001 nám představil nepřátelský vztah, který byl doprovázen uráţkami a naschvály. Potom, co Bleda otrávil Roase, jej Attila vyzval k souboji o trůn a Bledu zabil. V tomto případě byla Bledova smrt nutností, aby se Attila stal králem.

Film z r. 1954 líčil přátelský vztah mezi oběma bratry a Attila dokonce svého nejmladšího syna pojmenoval po svém bratrovi. Nicméně i přes dobrý bratrský vztah byl Attila nucen Bledu zabít. Bleda byl nakloněný k míru s Římany a Attila touţil po bitvě a srovnání hunských vojenských sil s římskými. I zde vidíme, ţe Bledova smrt byla nezbytná.

Oba filmy vztah bratrů a Bledovou smrt pojali různými způsoby, ale došli ke stejnému závěru jako historie. A který film se v tomto případě drţel historických faktů? Pravděpodobnější zobrazení historie najdeme ve filmu z r. 1954, kdyţ opomineme fakt, ţe Bleda chtěl udrţet mír za kaţdou cenu. V hunské přirozenosti, v této době, bylo dobývání a ţití z kořisti. Vidina zachování míru je proto málo pravděpodobná.

61 Bitva na Catalaunských polích

Obě filmová provedení této bitvy jsou odlišná, protoţe v obou filmech jsou vynechána podle mně důleţité části historie. V první řadě se jedná o Attilovo nevyhnání z Aurelianu, dále taţení do severní Itálie, dobytí Aquileie (a dalších měst) nebo Attilovo vítězství nad Aëtiem. V obou případech se jedná pouze o jedno Attilovo taţení, a nikoliv o dvě, jak uvádí prameny.

Ve filmu z r. 2001 bylo jasně vidět, ţe se jednalo o Attilovo první taţení do Galie. Kdyţ opomineme detail, ţe nebyl vyhnán z Aurelianu. Vidíme zde římsko-barbarskou koalici, která byla sice sloţena pouze z Římanů a Vizigótů, ale porazila Attilu a donutila jej se vrátit domů.

Ve filmu z r. 1954 vidíme směsici historických událostí a výmyslů. Na jedné straně vojenské střetnutí Attily a Aëtia, které dopadlo hunským vítězstvím a smrtí Aëtia. To povaţuji za nepochopitelnou chybu a naprostý odklon od historie. Na straně druhé setkání s papeţem Lvem Velikým, které v druhém filmu neproběhlo a je historicky doloţené. I kdyţ mělo obrovskou tradici, dočteme se o něm pouze v jednom prameni. V korespondenci samotného papeţe není o něm zmínka. Je opravdu podivné, ţe scénáristi nevyuţili tak lákavé téma. Vynechání dobývání důleţitých měst, jakými byli Aurelianum a Aquileia, ubírá filmu na historické autentičnosti.

Celkově film z r. 2001 nám ukázal Attilův vpád do Galie a film z r. 1954 představil spojení obou Attilových taţení, přičemţ významné body taţení byly vynechány. Které provedení bylo podle historie věrohodnější? Musím se přiklonit k novější verzi filmu z r. 2001, přeci jen Aëtiova čestná smrt na bojišti a Attilovo vítězství ve mně nezanechává dobrý dojem. Události na Catalaunských polích, pokud to tak můţu nazvat, lépe zvládli američtí scénáristi. Francouzko- italské zobrazení bitvy je pro mě podivná směsice, která je o historii opřena pouze nepatrně.

Attilova smrt

Událost nelze porovnat, protoţe ve filmu z r. 1954 nebyla zahrnuta. Na rozdíl ve filmu z r. 2001 byl Attila ze msty otráven svou novomanţelkou Ildiko, která poté byla zabita Oresteem. Jordanes mám říká, ţe Hunové na Attilově těle nenašli známky násilné smrti, proto je nenapadlo, ţe by jejich krále někdo zabil. Komparace filmů bohuţel není moţná.

Aëtiova smrt

Další zásadní rozdíl mezi oběma filmovými zpracováními. Film z r. 1954 dopřál Aëtiovi čestnou smrt na bojišti, zatímco film z r. 2001 jej nechal zabít císařovou rukou před „mrtvými“

62 svědky299. Novější verze filmu poskytla Aëtiovi oslavit „triumf“ nad Attilou a poté jej podle antických pramenů usmrtila. Je veliká škoda, ţe film z r. 1954 naprosto změnil Aëtiův osud a nedrţel se historie.

Attilův a Aëtiův vzhled

Attilův oděv nám popisuje Priskos jako jednoduchý a nezdobený. Nevynikal ničím jiným neţ čistotou. Ani jeho obuv, meč nebo uzda jeho koně nebyly zdobeny zlatem či drahokamy.300 Attilův vzhled nám vylíčil Jordanes: „Byl menší postavy, měl širokou hruď, poněkud větší hlavu, ale malé oči. Řídké a šedivější vousy doplňoval široký nos a tmavší pleť – neschoval zkrátka znaky svého původu.“301 Dle Jordanova popisu krásou příliš neoplýval. Butlerův Attila je po fyzické stránce impozantní a skutečný Attila musí být výběrem herce polichocen. Attilovo oblečení působí prostě, jak uvádí Priskos. Na hrudi má zbroj a na zádech plášť, který je na ramenou upevněn zlatými nebo bronzovými sponami302. Dále kostyméři dodrţeli prostotu na botách, meči i uzdě jeho koně, jak popisuje Priskos.

Attila v podání Anthonyho Quinna ve francouzsko-italské produkci působí hodnověrněji neţ americký herec. Je zde vidět jasný mongoloidní původ oproti Butlerovi. Hunové se sice cestou z pravlasti smísili, a to i s lidmi europoidního typu. Nicméně, dle mého názoru, hodnověrnější je vzhled A. Quinna. Prostost Attilových šatů je dodrţena. Attila nehýří zbytečnými šperky, zlatými či stříbrnými drobnostmi. Celkově se jedná o věrohodnější zobrazení Attilova vzhledu.

Powers Boothe jako Flavius Aëtius, zastánce starých římských tradic, je velmi dobře ztvárněn. Starší vzhled dodává Aëtiovi více sympatii a důvěryhodnosti. Hlavně, co se týče vojenských zkušeností.

Naopak Henri Vidal je dle mého názoru poněkud hůře pojat. Bude to především jeho mladší verzi Aëtia, která uţ nepůsobí tak zběhle ve vojenských záleţitostech. Oblečení obou představitelů neodpovídá pozdní antice - dominátu, ale spíše období raného císařství - principátu. Pro období principátu není typické nošení kalhot, protoţe kalhoty byly charakteristickým prvkem barbarů. Ve 4. stol. se kalhoty staly běţnou součástí římského civilního i vojenského oděvu. Tato změna v římské módě naznačuje barbarizaci pozdní římské armády. Dalším prvkem, který se

299 Jak jsem jiţ výše uvedla velitel Felik i Galla Placidia byli v době Aëtiova zavraţdění po smrti. 300 Priskos frg. 13 301 JORDANES. Gótské dějiny: Římské dějiny. s. 77 302 Pravděpodobně symbolizují hodnost. Attila stal honorárním magistrem utriusque militiae. (viz kap. Vpád do Galie)

63 rozšířil aţ od 3. stol. byla tunika s dlouhými rukávy.303 Ve filmu bychom tedy měli římské jednotky vidět v kalhotách a v tunikách s dlouhými rukávy, ale není tomu tak. Typickou součástí vojenského oděvu za principátu byl opasek, který symbolizoval jeho status. Většina těchto opasků byla zdobená a měla zástěru tvořenou několika popruhy, které k ní byly připojeny.304 Právě tyto opasky vidíme jak u Aëtia, tak i u římských vojáků. Avšak v období, do kterého jsou oba filmy zasazeny, nemají co dělat.

Níţe jsem pro srovnání vloţila obrázky herců v jejich filmových kostýmech. Také jsem přidala obrázky postav, které na sobě mají autentický oděv pro pozdní antiku a principát.

303 GOLDSWORTHY, Adrian. The Complete Roman Army. London: Thames & Hudson, 2003. ISBN 978-0-500- 05124-5, s. 209 304 Ibid., 54

64

Gerard Butler jako Attila z r. 2001305

Anthony Quinn jako Attila z r. 1954306

305 Dostupné z: https://m.media- amazon.com/images/M/MV5BOTcwOWMzNTYtYjhhYi00YzUxLTgzNjEtODllNjVjNjA1OGI2XkEyXkFqcGde QXVyNDk2MjQ4Mzk@._V1_.jpg 306 Dostupné z: https://www.csfd.cz/film/20843-attila/galerie/strana-2/?type=1

65

Powers Boothe jako Flavius Aëtius z r. 2001307

Henri Vidal jako Flavius Aëtius z r. 1954308

307 Dostupné z: https://m.media- amazon.com/images/M/MV5BMmIzMzVhNjctODc5Ni00ZTJlLThmZWEtMDZhMzQ3Y2RiMDM0XkEyXkFqc GdeQXVyNDk2MjQ4Mzk@._V1_.jpg 308 Dostupné z: https://www.csfd.cz/film/20843-attila/galerie/strana-2/?type=1

66

(zleva) Aëtiův hunský ochránce, „Flavius Aëtius“, Buccellarius nebo voják309

Attila na koni a gótský válečník z jiţního Ruska310

309 D ’AMATO, Raffaele a Graham SUMNER. Roman Military Clothing (3): AD 400-640. Oxford: Osprey Publishing, 2005. ISBN 1-84176-843-X. 310 NICOLLE, David a Angus MCBRIDE. Attila and the nomad hordes. London: Osprey Publishing, 1990. ISBN 0- 85045-996-6.

67

(zleva) Auxiliary, Germany (AD 20-50), Legionary, Germany (AD 14), Beneficiarius, Britain (AD 70)311

Vyobrazení různých podskupin mongoloidní rasy: Ainu z Japonska, Číňan, Japonská dívka, Shiba (muţ), Manchu, Golde, Mangune, Giljak (muţ), Buriat, Katjinz, Korejec, Giljak (ţena) 312

311 SUMNER, Graham. Roman Military Clothing (1): 100 BC - AD 200. 1. Oxford: Osprey Publishing, 2002. ISBN 1- 84176-487-6. 312 Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Mongoloidn%C3%AD_rasa#/media/Soubor:LA2-NSRW-1-0149.jpg

68 Závěr

Záměrem práce bylo porovnat vybrané historické postavy ve filmovém zpracování s antickými prameny. Konkrétně se jednalo o osobnosti hunského krále Attily a vrchního vojenského velitele Západořímské říše Flavia Aëtia. Zvolenými filmovými produkcemi byly Attila z r. 2001 a Attila z r. 1954. Komparace proběhla na základě určených scén, které se od historie buď lišily, nebo se v nich nacházela částečná podobnost.

Práce byla rozdělena na dvě části, z toho první část poslouţila jako základ pro porovnání filmů s historií. Byla v ní detailně popsána situace Římské a pozdější Západořímské říše v pozdní antice. Kapitola se zaměřila na stav říše v oblasti sociální, ekonomické, vojenské a zahraniční politiky. Lze vidět postupný úpadek říše a prostředky, které se mu snaţily zabránit. Bohuţel však nebyly úspěšné. Stejně tak byl i popsán stav Hunské říše od překročení Maiótských močálů po smrt nejvýznamnějšího hunského krále Attily. Kapitola vystihla Attilovy vojenské úspěchy a pokrok v administrativní správě a řízení říše.

Vyuţité prameny byly pro práci cenným zdrojem, především pro jejich odlišný pohled na věc a časový odstup. Někteří autoři psali o svých současných událostech a svá díla sepisovali na základě výpovědí lidí, jakými byli například úředníci územní správy, vojenští důstojníci a jiní svědci, kteří procházeli kolem. Jiní autoři sepisovali to, co viděli na vlastní oči, ale jejich poznatky se bohuţel dochovaly pouze fragmentárně. V dalších případech se jednalo o autory, kteří psali o vzdálenější minulosti, a tak vycházely ze spisů dřívějších autorů, které se nám mnohdy nedochovaly. Zde mohlo docházet k pozměnění či přidání faktů, v důsledku neúplného textu, o který se dotyčný autor opíral. Nicméně kaţdý dochovaný historický spis, ať uţ celý nebo jen částečný, je pro nás neocenitelným zdrojem informací.

Oba obsahy filmů byly reprodukovány tak, aby následné porovnání bylo snadno uchopitelné a přehledné. Vybranými skutečnostmi byly postava císaře Valentiniana III., postava Flavia Aëtia, postava Attily, vztah mezi Attilou a Aëtiem, Bledovo zavraţdění, Honoriin vzkaz, bitva na Catalaunských polích, Attilova smrt a Aëtiova smrt. Všechny tyto události byly porovnány jak s filmovým pojetím, tak s antickými prameny. Také pro určení lepšího kinematografického snímku, proběhlo srovnání filmů mezi sebou. Které zpracování se nejvíce přiblíţilo historii? Ve kterém z filmů bylo nalezeno více chyb? Byly filmy ovlivněny dobou, ve které vznikly? Chtěli snad autoři filmů na něco poukázat?

Oba filmy mají své pravdivé historické jádro, kterým je v obou případech postava hunského krále Attily. Příběhy, které jsou kolem něj vystavěny, pouze v náznacích připomínají

69 historickou skutečnost. Attila byl hunským válečníkem, který touţil dobýt svět a především porazit Římany. Bohuţel ani jeden cíl se mu ve skutečnosti nepodařilo uskutečnit. Ve filmovém zpracování z r. 1954 sice porazil Flavia Aëtia, ale pak byl zastaven papeţovým poselstvem a jeho podmanění světa se neuskutečnilo. Ve filmu z r. 2001 byl před svým druhým taţením do Itálie otráven, během svatební noci, svou další novomanţelkou. Dále Flavius Aëtius, zastánce starých římských tradičních hodnot. Aëtiova diplomacie byla v obou filmech dosti věrně zachycena. Ve filmu domlouval smlouvy, které nebyly výhodné pro říši, a tím tak získával čas pro nadcházející vojenské střetnutí. Manipulací a intrikami se snaţil dostat říši do lepší pozice, aby byla připravena na to, co mělo přijít. Aëtiovy skutečné uzavřené mezinárodní smlouvy byly naopak pro říši výhodné, např. usazení Burgundů, či rozbití vandalsko-gótské koalice. Oba hlavní hrdinové byli na pár drobností vylíčení věrohodně. Oba jednali v nejlepším zájmu své říše, jak to dokazují i dochované prameny. Odlišný byl jejich vztah v obou filmech. V prvním případě se jednalo o přátelský vztah, ve kterém byl respekt a úcta, ale v druhém případě se jednalo pouze o zdánlivé přátelství.

Mají tedy oba filmy historickou hodnotu? I přes nesčetný počet chyb a absenci významných historických událostí povaţuji za lepší filmový snímek, z hlediska historické hodnoty, Attilu z r. 2001. Film můţe poslouţit, s důrazem na omyly, jako docela věrohodná představa o situaci v pozdní antice. Na rozdíl od filmového zpracování z roku 1954, ve kterém je aţ příliš historických nesrovnalostí. Největší problém vidím v zobrazení bitvy na Catalaunských polích. Naprostá ignorace dobytých taktických bodů, vynechání nuceného hunského ústupu, přítomnost princezny Honorie na bojišti a samotná Aëtiova smrt v bitvě působí z historického pohledu ţalostně. Předpokládala bych hodnověrnější zachycení historie, jelikoţ se jedná o francouzsko-italskou produkci.

Byly tedy filmy ovlivněny dobou, ve které vznikly? Bylo by pošetilé tvrdit, ţe nikoliv. Starší verze filmu vznikla devět let po skončení 2. Světové války. Kinematografie se mohla osvobodit od válečných propagací a konečně se zabývat vlastními tématy. Dále vznikaly snímky, které byly ovlivněny právě hrůzami války a jak válka změnila lidem ţivot.313 Ve filmu bylo řečeno moralistické tvrzení, ţe za úpadkem říše v 5. stol. stála prostopášnost na císařském dvoře. Z výše uvedených informací, v kapitole o stavu Římské říše, je patrné, ţe zhýralý ţivot neměl vliv na tíţivou situaci impéria. Navíc za vlády Valentiniana III. na císařském dvoře prostopášnost nebyla. Attila chtěl dobýt svět a srovnat hunské vojenské síly s římskými.

313 PŁAŻEWSKI, Jerzy a Karel TABERY. Dějiny filmu: 1895-2005. Praha: Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1689-8. s. 197-198

70 Po srovnání filmového snímku s historickými událostmi a moţnými inspiracemi, které film mohly ovlivnit, jsem dospěla ke dvěma závěrům. V prvním se domnívám, ţe v Attilové dobyvačnosti, lze vidět paralelu na italský válečný fašismus, který se vyznačoval agresivní zahraniční politikou, obzvláště tou dobyvačnou. Stejně jako fašismus i Attila byl poraţen. Nejspíš scénáristi filmu kladli důraz právě na Attilovo poraţení, protoţe i silný nepřítel, se dá přemoct. Attila také ve filmu říká, ţe Římská říše je plná zbabělců, korupce, intrik a otroctví. Jelikoţ celý film Attila vystupoval proti intrikování a nechtěl s ním mít nic společného, na mě působí jako osoba, která si dala za cíl skoncovat se všemi manipulacemi, nečestnými úskoky a nastavit nový řád. Můţeme tedy polemizovat o moţném dobovém přirovnání s Benitem Mussolini.

Za druhé, v roce 1807 vzniklo německé drama s názvem Attila, König der Hunnen od Zachariase Wernera, které útočilo na prohnilost římsko-německé říše. Wernerovým modelem, pro postavu Attily, byl samotný Napoleon Bonaparte.314 Obě postavy byly dobyvačnými vojevůdci a odpůrci mravní zkaţenosti315. Ve filmu je zmíněna římská zhýralost, která, jak jsem jiţ výše uvedla, na Valentinianově dvoře nebyla. V obou kinematografických snímcích byl i zabit Attilův nejmladší syn Ernach316. Na základě těchto informací, se domnívám, ţe Wernerovo dílo společně s historickými událostmi 5. stol. vytvořili filmový scénář z r. 1954.

Novější verze filmu z r. 2001 byla dobou vzniku ovlivněna, dle mého názoru, pouze minimálně. Příběh Attily byl upraven tak, aby byl pro diváka uspokojivý. Vystavění romanticko- dramatického příběhu, zasazeného do dané historické doby, byl pro nenáročné publikum poutavým a dostačujícím vyprávěním. Scénáristé neměli zapotřebí přidávat do filmu nějakou politickou propagaci, ani nějaký hlubší význam, protoţe doba si to nevyţadovala.317 Děj byl inspirován Priskovými a Jordanovými dochovanými zápisky, dále také Wernerovým Attilou.318 Wernerovo dílo319 líčí události od hunského dobytí Aquileii aţ po Attilovo zavraţdění jeho novomanţelkou Hildegunde. Právě postava Hildegunde (v díle se jednalo o burgundskou princeznu) byla dle mého názoru paralelou postavy Ildico ve filmu. Obě ţeny z pomsty zabili Attilu, který je připravil o jejich blízké. Film byl vystaven na postavě Attily a jeho romantickém

314 Sulger-Gebing, "Werner, Zacharias" v: General German Biography 42 (1897), str. 66-74 [online verze]; URL: https://www.deutsche-biographie.de/pnd118767208.html#adbcontent 315 Attila ve filmu z r. 1954, nikoliv historická postava Attily. 316 Ve filmu měl jméno Bleda a v dramatu Irnak. 317 Ţádná válka, která by pustošila svět. S rozvojem elektronických technologii a počítačové grafiky v 90. letech, se film stal prostředkem pro ukázání nového, velmi realistického, digitálního světa. (PŁAŻEWSKI, Jerzy a Karel TABERY. Dějiny filmu: 1895-2005. Praha: Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1689-8. s. 621) 318 BEDNAŘÍKOVÁ, J. Úloha historického filmu a hollywoodský velkofilm Attila. In Antika? Zajděte do kina, přečtěte román... I. s. 115 319 Romantická tragédie o 5 jednáních, která popisuje dění po dobytí města Aquileia, dění v Římě (rozhovor Honorie s papeţem Lvem, diskuze s císařem, Aëtiem, konzulem Avinem, Heracliem a císařovnou o hunském nebezpečí), hunskou hostinu, Aëtiovo poselstvo, bitvu nedaleko Říma a Attilovou svatbu s Hildegunde.

71 vztahu z Wernerova dramatu. Proč se oba filmy nechali inspirovat právě Wernerovým dílem? Šli snad scénáristi ve stejných stopách jako Giuseppe Verdi, který na základě Wernerovy tragédie napsal svou světoznámou operu Attila z r. 1846? Ovlivnila Verdiho zpěvohra nějakým způsobem filmové scénáře? Lze připustit i skutečnost, ţe filmy ovlivnila obě díla? Domnívám se, ţe ano, tudíţ by se dle mého názoru mohlo jednat o ztvárnění historických událostí, literárního a hudebního díla.

Četnost historických chyb v obou filmech je veliká. Ať uţ se jedná o nepřehlédnutelné historické chyby nebo o nejmenší drobnosti, které lze odpustit. Například nazváni Attily „Bičem boţím“ ještě za ţivota, přičemţ takové označení získal aţ v 8. stol. Za mnohem větší a zásadní chybu povaţuji, ţe se scénáristi ani v jednom filmovém ztvárnění, nedrţeli chronologické linky. Je tak velmi obtíţné datovat historické události ve filmu. Vznikly tak vtipné momenty, kdy podle dochovaných pramenů, některé postavy jsou po smrti, ale ve filmu tomu tak není.

Oba hlavní hrdinové byli vyobrazeni jako velcí válečnici. Po jejich smrti se uţ nenašel nikdo dost silný, aby jejich říše ubránil. Došlo k rozdělení Hunské říše mezi Attilovy syny. Bohuţel ani jeden nebyl schopný udrţet otcovo dědictví. Stejný osud čekal i Západořímskou říši, kde krátce po Aëtiově smrti, byl zavraţděn i samotný císař Valentinianus III. Na trůně se pak vystřídalo několik císařů, kteří konci říše nijak nezabránili. Západořímská říše se také rozpadla kvůli sílícím barbarským královstvím na území říše. Aëtiova a Attilova smrt znamenala i nevyhnutnou smrt jejich říší. Jsou tedy zobrazeni jako kladní nebo záporní hrdinové? Přikláním se k názoru, ţe jde o kladné hrdiny. I kdyţ více sympatizuji s římským vojenským velitelem, tak nemůţu hunského krále odsoudit jako naprostého padoucha. Raději bych preferovala moderní označení - antihrdina. Chtěl něčeho dosáhnout, ale nebylo to za kaţdou cenu. Uvědomil si následky svých činů, coţ záporní hrdinové nedělají nebo jim na následcích nezáleţí.

72 Bibliografie

Prameny 1. Augustin. Ep. = Aurelius Augustinus, Epistulae (ed. Consilio et impensis Academiae Litterarum Caesareae Vindobonensis, CSEL (Corpus Scriptorum Ecclesiasticorum Latinorum) 57, 1911, vol. LVII, 4)

2. CIL = Corpus Inscriptionum Latinarum; VI, 41389.

3. CTh = Codex Theodosianus (ed. P. Meyer and Th. Mommsen; 1905).

Nov. Val = Valentinianus III., Novellae (ed. P. Meyer and Th. Mommsen; 1905).

4. Greg. Tur. HF = Gregorius Turonensis, Historia Francorum (also ed. B. Krusch and W. Levison (1951), and R. Buchner (1956)).

5. TURONENSIS, Gregorius. O boji králů a údělu spravedlivých: kronika Franků : dějiny v deseti knihách. Praha: Odeon, 1986. Ţivá díla minulosti

6. Hieron. Ep. = Hieronymus, Epistulae (ed. Consilio et impensis Academiae Litterarum Caesareae Vindobonensis, CSEL 55, 1912; vol. LV., 2)

7. JORDANES. Gótské dějiny: Římské dějiny. Praha: Argo, 2012. Memoria medii aevi. ISBN 978-80-257-0744-9

8. Jord. Get. = Jordanes, Getica (ed. Th. Mommsen, in MGH AA V; 1882).

9. Jord. Rom = Jordanes, Romana (ed. Th. Mommsen, in MGH AA V; 1882).

10. Priskos. frg. = Prisci Panitae fragmenta. (ed. C. Müllerus. FHG IV. Parisiis 1851).

11. MARCELLINUS, Ammianus. Dějiny římské říše za soumraku antiky. 2., přepracované vydání, (1. vydání v AK). Praha: Arista, 2002. Antická knihovna. ISBN 80-86410-26-9

12. Marcell. Com. = Marcellinus Comes, Chronicle (ed. Th. Mommsen, in MGH AA XI; 1894).

13. Merob. Paneg I. = Meobaudes, Flavius. Merobaudis reliquiae. (ed. F. Vollmer. MGH AA XIV. Berolini 1905).

14. Prosp. Tiro = Prosper Tiro, Prosperi Tironis epitoma chronicon (ed. ed. Th. Mommsen, in MGH (AA) ix; 1892).

15. Sid. Apod. Carm. = Sidonius Applinaris, Carmina (Loeb ed. W. B. Anderson; 1963).

16. ZÓSIMOS. Stesky posledního Římana. Přeloţil Antonín HARTMANN. Praha: Odeon, 1983

73 Literatura

1. ADKINS, Lesley a Roy ADKINS. Antický Řím: encyklopedická příručka. V Praze: Slovart, 2012. ISBN 978-80-7391-579-7.

2. BABIC, Marek. Od antiky k stredoveku: dejiny neskorého rímskeho cisárstva medzi rokmi 284- 476. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK), 2010. ISBN 978-80- 7325-202-1.

3. BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila. Attila: Hunové, Řím a Evropa. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-169-2.

4. BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila. Stěhování národů. Praha: Vyšehrad, 2003. Historica. ISBN 80- 7021-506-2.

5. BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila. Priskos, Hunové a Siung-nu. In Epea pteroenta. I. Praha: Host, 2009. 12 s.

6. BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila. Úloha Attilovy říše v počátcích evropského feudalismu. Listy filologické / Folia philologica. Praha: Ústav pro klasická studia AV ČR, 1980, roč. 103, č. 1, s. 15-23.

7. BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila. Úloha historického filmu a hollywoodský velkofilm Attila. In Antika? Zajděte do kina, přečtěte román... I. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. s. 115-126 a 186-193, 20 s. Historie 8. ISBN 80-7106-850-0.

8. BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila. Freiheit in der Spätantike. In Laetae segetes iterum. Brno: Ústav klasických studií FF MU, 2008. s. 277-291.

9. BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila. Bič boţí-sakrální král. In Bořivoj, Marek. Visuque et auditu iuxta venerabilis adrogantiam effugerat. Vyd. 1. Praha: Jednota klasických filologů, 2013. s. 195-204.

10. BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila. Charakteristika "barbarských" států. Příspěvek k metodologii dějin. Studia historica Nitriensia, Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre, 2016, roč. 2016/20, č. 1, s. 3-16.

11. BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila a Markéta MELOUNOVÁ. Římské císařství II. Brno: Masarykova univerzita, 2014. ISBN 978-80-210-6955-8.

12. BÓNA, István. Les Huns: le grand empire barbare d'Europe (IVe-Ve siècles). Paris: Errance, c2002. ISBN 2-87772-223-6.

74 13. BYSTRICKÝ, Peter. Sťahovanie národov (454-568): Ostrogóti, Gepidi, Longobardi a Slovania. Bratislava: Občianské zdruţenie Spoločnosť PRO HISTORIA, 2008. ISBN 978-80- 970060-0-6

14. BURIAN, Jan. Římské impérium: vrchol a proměny antické civilizace. Praha: Svoboda-Libertas, 1994. Členská kniţnice. ISBN 80-205-0391-9.

15. CLOVER, Frank M. Geiseric and Attila. Historia: Zeitschrift für Alte Geschichte. Franz Steiner Verlag, 1973, vol. 22, no. 1, 104-117.

16. CLOVER, Frank M. Toward an Understanding of Merobaudes "Panegyric I". Historia: Zeitschrift für Alte Geschichte. Franz Steiner Verlag, 1971, vol. 20, no. 2, 354-367.

17. CLOVER, Frank M. and Flavius Merobaudes. Flavius Merobaudes: A Translation and Historical Commentary. Transactions of the American Philosophical Society. American Philosophical Society. 1971, vol 61, no. 1, 1-78.

18. ČEŠKA, Josef. Římský stát a katolická církev ve IV. století. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1983.

19. ČEŠKA, Josef. Římská zahraniční politika ve IV. stol. n. l. a úloha křesťanství. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. E, Řada archeologicko-klasická. Brno, 1979, 28(E24), 57-63.

20. ČEŠKA, Josef. Zánik antického světa. Praha: Vyšehrad, 2000. Historica. ISBN 80-7021- 386-8

21. D ’AMATO, Raffaele a Graham SUMNER. Roman Military Clothing (3): AD 400-640. Oxford: Osprey Publishing, 2005. ISBN 1-84176-843-X.

22. GOLDSWORTHY, Adrian. The Complete Roman Army. London: Thames & Hudson, 2003. ISBN 978-0-500-05124-5.

23. JONES, A. H. M. (Arnold Hugh Martin), BRUNT, P. A., ed. The Roman economy: Studies in Ancient Economic and Administrative History. Oxford: Basil Blackwell, 1974. ISBN 0-631- 14340-6.

24. MAENCHEN-HELFEN, J. Otto a Max KNIGHT. The world of the Huns: studies in their history and culture. Berkeley: University of California press, 1973.

25. MAREK, Václav, Pavel OLIVA a Petr CHARVÁT. Encyklopedie dějin starověku. Praha: Libri, 2008. ISBN 978-80-7277-201-8.

26. MELKA, Antonín: Salvian: O řízení Božím, ČKD, 1918/1+2, str. 33-47.

75 27. MEŠKO, Marek. Krvavá řež bez vítěze. Brno: Extra Publishing Brno, 2017. s. 10-13, 4 s. ISSN 2336-2812.

28. NICOLLE, David a Angus MCBRIDE. Attila and the nomad hordes. London: Osprey Publishing, 1990. ISBN 0-85045-996-6.

29. PŁAŻEWSKI, Jerzy a Karel TABERY. Dějiny filmu: 1895-2005. Praha: Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1689-8.

30. PLRE II = Martindale, John R., ed., The Prosopography of the Later Roman Empire. Volume II. A.D. 395-527. Cambridge: University Press, 1980.

31. SKŘEJPEK, Michal. Prameny římského práva. Vyd. 2. (jako Prameny římského práva - Fontes iuris romani vyd. 1.). Praha: LexisNexis, 2004. ISBN 80-86199-89-4.

32. STICKLER, Timo. Aëtius: Gestaltungsspielräume eines Heermeisters im ausgehenden Weströmischen Reich. München: C.H.Beck 2002. Vestigia: Beiträge zur alten Geschichte. ISBN 3-406-48853-6.

33. Sulger-Gebing, "Werner, Zacharias" v: General German Biography 42 (1897), str. 66-74 [online verze]; URL: https://www.deutsche- biographie.de/pnd118767208.html#adbcontent

34. SUMNER, Graham. Roman Military Clothing (1): 100 BC - AD 200. 1. Oxford: Osprey Publishing, 2002. ISBN 1-84176-487-6.

35. ŠKODA, Milan. Velké říše kočovníků: dvě tisíciletí ve stepích Evropy a Asie. Praha: Vyšehrad, 2015. Historica. ISBN 978-80-7429-473-0.

36. THOMPSON, Edward Arthur. Hunové. Praha: Lidové noviny, 1999. Dějiny národů. ISBN 80-7106-203-0.

37. WERNER, Joachim. Beiträge zur Archäologie des Attila-Reiches. A., Textteil. München: Verlag der Bayerischen Akademie der Wissenschaften, 1956. Abhandlungen / Bayerische Akademie der Wissenschaften, Philosophisch-historische Klasse.

38. WERNER, Friedrich Ludwig Zacharias. Attila, König der Hunnen: eine romantische Tragödie in fünf Akten. Berlin: [Realschulbuchhandlung], 1808.

76