Větrné Mlynářství Na Drahanské Vrchovině

MASARYKOVA UNIVERZITA Pedagogická fakulta Katedra historie

Větrné mlynářství na Drahanské vrchovině

Diplomová práce

Brno 2014

Vedoucí diplomové práce: doc. PhDr. František Čapka, CSc.

Vypracoval: Josef Janečka

Čestné prohlášení

Prohlašuji, že jsem závěrečnou diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb. o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

Ve Vyškově dne ………………. …………………………….

Poděkování

Děkuji touto cestou doc. PhDr. Františku Čapkovi, CSc., za odborné vedení při zpracování této diplomové práce a za jeho podnětné připomínky. Můj vděk patří také pracovníkům Státního okresního archivu v Blansku a zaměstnancům knihoven, se kterými jsem spolupracoval.

Obsah

Úvod ...... 7

1 Vymezení sledovaného území ...... 9

1.1 Fyzickogeografická charakteristika ...... 10

1.2 Socioekonomická charakteristika ...... 11

2 Od ručního mletí k větrným mlýnům ...... 13

2.1 První způsoby drcení obilného zrna ...... 13

2.2 Stručný vývoj mlynářství ...... 16

2.3 Historie větrného mlynářství...... 19

2.4 Větrné mlynářství na našem území ...... 21

3 Typy větrných mlýnů na území České republiky...... 29

3.1 Mlýny německého typu ...... 29

3.2 Mlýny holandského typu ...... 29

3.3 Větrné mlýnky s turbínou ...... 29

3.4 Malé větrné mlýnky otáčivé ...... 30

3.5 Malé větrné mlýnky neotáčivé ...... 30

4 Mlýn německého typu ...... 31

4.1 Vnější popis ...... 31

4.2 Vnitřní popis ...... 33

4.2.1 Přízemek ...... 33

4.2.2 První patro – mlýnice ...... 36

4.2.3 Druhé patro – zanáška ...... 37

5 Mlýny holandského typu ...... 50

6 Větrný mlýnek s turbínou ...... 53

7 Malé větrné mlýnky otáčivé (patrolky) ...... 56

8 Malé větrné mlýnky neotáčivé (horské) ...... 57

9 Jednotlivé větrné mlýny na Drahanské vrchovině ...... 58

9.1 Popis jednotlivých mlýnů ...... 58

9.1.1 Benešov u Boskovic ...... 59

9.1.2 Brodek u Konice I...... 60

9.1.3 Brodek u Konice II., III...... 61

9.1.4 Březsko I...... 62

9.1.5 Březsko II...... 63

9.1.6 Budětsko ...... 64

9.1.7 Čunín ...... 64

9.1.8 Dešná ...... 65

9.1.9 Horní Štěpánov I...... 66

9.1.10 Horní Štěpánov II...... 67

9.1.11 Hrochov (dnes součást obce Lipová)...... 68

9.1.12 Jedovnice ...... 68

9.1.13 Jesenec ...... 70

9.1.14 Kořenec ...... 72

9.1.15 Kotvrdovice ...... 76

9.1.16 Kulířov ...... 79

9.1.17 Maleny ...... 80

9.1.18 Němčice ...... 80

9.1.19 Niva (do roku 1949 Hartmanice) I...... 83

9.1.20 Niva (do roku 1949 Hartmanice) II...... 84

9.1.21 Ohrozim ...... 85

9.1.22 Ochoz u Brna ...... 88

9.1.23 Okrouhlá ...... 88

9.1.24 Ostrov u Macochy ...... 94

9.1.25 Petrovice ...... 98

9.1.26 Plumlov ...... 101

9.1.27 Pozořice ...... 103

9.1.28 Přemyslovice I...... 104

9.1.29 Přemyslovice II...... 105

9.1.30 Pustiměřské Prusy ...... 108

9.1.31 Rozstání ...... 109

9.1.32 Rudice ...... 111

9.1.33 Ruprechtov I...... 115

9.1.34 Ruprechtov II...... 118

9.1.35 Sivice ...... 124

9.1.36 Skřípov ...... 127

9.1.37 Stražisko ...... 128

9.1.38 Suchdol - Jednov ...... 128

9.1.39 Suchý ...... 131

9.1.40 Šošůvka ...... 133

9.1.41 Tvarožná ...... 135

9.1.42 Zelená Hora I...... 137

9.1.43 Zelená Hora II...... 138

Závěr ...... 141

Seznam pramenů a literatury ...... 145

Resumé ...... 149

Summary ...... 149

Seznam obrázků ...... 150

Úvod

Téma větrného mlynářství na Drahanské vrchovině jsem si vybral proto, že se zajímám o historii svého bydliště a jeho okolí. Drahanská vrchovina patří dle mého názoru mezi jeden z nejzajímavějších koutů Moravy a naší vlasti vůbec. Má jakési kouzlo, kterým učarovala nejen mně, ale i celé řadě mých předchůdců, mezi které se řadí např. prof. Ervín Černý Křetinský, PhDr. Ludvík Belcredi, Dáša Zouharová nebo Mojmír Režný, kteří zkoumali nebo stále zkoumají dávnou i nedávnou historii tohoto regionu. Jedním ze střípků, který by mohl doplnit historii tohoto zajímavého území, je i větrné mlynářství, které mělo na Drahanské vrchovině velkou tradici. Ta se dosud odráží přímo v krajině, ve které se můžeme setkat s řadou dosud stojících větrných mlýnů, jako je tomu v Ruprechtově, Rudici, Kořenci, Němčicích, Petrovicích a jinde. Větrné mlynářství se tady nepřímo odráží i v heraldice jednotlivých obcí, například v Kořenci, Ruprechtově či Zelené Hoře. Před popisem větrného mlynářství Drahanské vrchoviny jsem se pokusil čtenáři vymezit a charakterizovat její region, dále seznámit čtenáře co nejstručněji s vývojem větrného mlynářství ve světě i na území České republiky a také s různými typy větrných mlýnů, které stály či dosud stojí na našem území. Při práci jsem vycházel z knihy Václava Buriana Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku, ve které autor učinil soupis všech lokalit, které se mu podařilo vypátrat. Tato kniha však vyšla již v roce 1965 a není tedy zcela aktuální. Dalším zdrojem informací, se kterými jsem pracoval, byly mapy I., II., a III. vojenského mapování, které jsou volně dostupné na internetové stránce http://oldmaps.geolab.cz. Dále jsem používal indikační skici jednotlivých obcí, které jsou volně přístupné na internetové stránce http://www.mza.cz/indikacniskici/. Pro lepší přehlednost jsem se proto rozhodl do této práce zakomponovat výřezy z map vojenských mapování a indikačních skic. Při psaní práce jsem mimo jiné používal kroniky některých obcí, navštívil jsem Státní okresní archiv v Blansku, regionální knihovny ve Vyškově, Blansku, Brně a Olomouci, používal jsem také zpravodaje jednotlivých obcí, články z regionálního tisku, řadu internetových zdrojů atd. Na základě získaných informací se mi podařilo objevit dosud nikde nepublikované větrné mlýny, které stávaly v obci Suchý a Hartmanice (dnes obec Niva), zjistit nové informace o již publikovaných věrných mlýnech a v neposlední řadě zkompletovat

všechny doposud známé informace o větrných mlýnech, které stávaly či stojí na území Drahanské vrchoviny. Tento soupis lokalit větrných mlýnů by mohl být určitým vodítkem pro moderní využití větrné energie, protože lidé vždy vycházeli z bohatých zkušeností svých předků a znalostí přírody a stavěly větrné mlýny na místech s velmi příznivými povětrnostními podmínkami.

1 Vymezení sledovaného území

Zájmové území Drahanské vrchoviny bylo vymezeno na základě geomorfologického členění popsaného v knize Zeměpisný lexikon ČR autorů Demka a Mackovčina. Geomorfologický celek Drahanské vrchoviny sousedí s těmito celky: na jihu s Dyjsko - svrateckým úvalem a Vyškovskou bránou, na východě s Hornomoravským úvalem, na severovýchodě se Zábřežskou vrchovinou, na západě s Boskovickou brázdou a Bobravskou vrchovinou. Geomorfologický celek Drahanská vrchovina je součástí vyšší geomorfologické jednotky: podsoustavy Brněnské vrchoviny, soustavy Česko – moravské a provincie Česká vysočina.1

Obrázek 1: Vymezení geomorfologického celku Drahanské vrchoviny

1 DEMEK, J. - MACKOVČIN, P.: Zeměpisný lexikon ČR. Brno 2006, s. 126.

1.1 Fyzickogeografická charakteristika

Samotná Drahanská vrchovina je geomorfologickým celkem v severovýchodní části Brněnské vrchoviny. Jde o členitou vrchovinu oválného půdorysu s plochou 1 178,68 km2, se střední nadmořskou výškou 462,8 m n.m. a středním sklonem 5˚22'. Nejvyšším bodem této vrchoviny jsou Skalky vysoké 734,7 m n.m., které se nacházejí jihovýchodně od Benešova v podcelku Konická vrchovina. Drahanská vrchovina je budována ve východní části spodnokarbonskými drobami, břidlicemi a slepenci, v západní části granitoidy brněnského masívu a ve střední části devonskými vápenci. Vrchovina má klenbovitý tvar s nápadnými okraji vystupujícími nad okolní sníženiny. Tuto podobu získala v minulosti neotektonickými zdvihy. Podle odlišné geologické stavby a charakteru reliéfu je rozdělena na tři podcelky. Západní část je tvořena vyvřelými horninami brněnského masívu a nazývá se Adamovská vrchovina, východní a severní část je složená z prvohorních usazených hornin a nazývá se Konická vrchovina. Mezi nimi leží úzký protáhlý pás vápenců prvohorního stáří nazývaný Moravský kras.2 Z geologického hlediska tato oblast leží na hranici dvou základních geologických jednotek střední Evropy a to Českého masívu a Západních Karpat. Z nerostných surovin v tomto regionu měla v minulosti význam především železná ruda, která zde byla těžena již od dob Slovanů a větší množství bylo těženo v 19. stol. v okolí obcí Rudice, Olomoučany a Habrůvka. Z nerudných surovin je zde těžen stavební kámen např. v Lulči, Opatovicích a Olšanech, slévárenské písky u Dolní Lhoty Rudice, Boskovic aj., vápenec na výrobu cementu a vápna například v Mokré u Brna. Z dekoračních kamenů jsou významná ložiska mramoru ve Křtinách a Jedovnicích.3 Celé území Drahanské vrchoviny náleží do úmoří Černého moře. Západní a částečně i jižní část vrchoviny je odvodňována řekou Svitavou a jejími přítoky – povodí Dyje. Ostatní oblasti pak náleží do povodí řeky Moravy.4 Síť vodních toků je poměrně hustá, ale nenacházejí se zde větší vodní toky. Většinou jsou méně vodnaté a jejich průtoky jsou značně rozkolísané. Tato rozkolísanost je dána hydrologickými poměry (např. střídáním propustných a nepropustných vrstev).5 Díky své geografické poloze je tato vrchovina pramennou oblastí. Pramení zde Velká a Malá Haná, jejichž soutokem vzniká řeka Haná, která je významným pravostranným přítokem Moravy. Mezi další říčky

2 SKOŘEPA, H.: Lesy Drahanské vrchoviny. Boskovice 2006, s. 10. 3 JURČÍ, T.: Mapování historického osídlení Drahanské vrchoviny. Olomouc 2008, s. 9-12. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Přírodovědecká fakulta. 4 VAHALA, M.: Blanensko a Vyškovsko: Moravský kras. Praha 1957, s. 8. 5 SKOŘEPA, H.: Lesy Drahanské vrchoviny. Boskovice 2006, s. 11.

a potoky zde pramenící patří např. Bělá, Punkva, Křtinský potok, Říčky, Rakovec a Hloučná.6 Podnebí Drahanské vrchoviny je ovlivněno geografickou polohou, polohou vůči kontinentálním a oceánským vlivům, nadmořskou výškou, členitostí reliéfu a typem aktivního povrchu. V oblasti Drahanské vrchoviny se nacházejí dvě klimatické oblasti a to mírně teplá a chladná. Teplá se vyznačuje především dlouhým suchým létem a chladná podoblast nacházející se ve vrcholových partiích vrchoviny je charakteristická krátkým, mírně chladným létem, dlouhým přechodovým obdobím s mírně chladným jarem a mírným podzimem, dlouhou, mírnou, mírně vlhkou zimou a dlouhým trváním sněhové pokrývky.7 Průměrná roční teplota se pohybuje okolo 7 °C a průměrné srážky dosahují 633 mm za rok.8 Na území Drahanské vrchoviny je jedno velkoplošné a několik maloplošných chráněných území. Největším a nejvýznamnějším je CHKO Moravský kras v centrální části vrchoviny. Z maloplošných území jmenujme např. Býčí skálu či Josefovské údolí.

1.2 Socioekonomická charakteristika

Území Drahanské vrchoviny je poměrně řídce osídleno. Převládají zde sídla s menším počtem obyvatel. Největší koncentrace sídel městského charakteru je v západní části vrchoviny v údolí řeky Svitavy, kde se nachází i největší město této vrchoviny - Blansko. Drahanská vrchovina zasahuje podle administrativního členění do dvou krajů: Jihomoravského a Olomouckého a pěti okresů: Brno – město, Brno – venkov, Blansko, Vyškov a Prostějov. Ve východní části vrchoviny se nachází rozsáhlý Vojenský újezd Březina. Průmysl na Drahanské vrchovině má velkou tradici spojenou především s těžbou a zpracováním železné rudy. Na základě této těžby došlo k velkému rozmachu industrializace v 19. století, kdy byly zbudovány nové podniky (hutě, válcovny a strojírny) především v Blansku, Adamově a jejich okolí. Tyto podniky zůstaly částečně zachovány dodnes. K velkému rozvoji průmyslu došlo tedy v západní části vrchoviny. Zbylá část

6 VAHALA, M.: Blanensko a Vyškovsko: Moravský kras. Praha 1957, s. 8. 7 JURČÍ, T.: Mapování historického osídlení Drahanské vrchoviny. Olomouc 2008, s. 12-14. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Přírodovědecká fakulta. 8 SKOŘEPA, H.: Lesy Drahanské vrchoviny. Boskovice 2006, s. 11.

si ponechala spíše zemědělský charakter. Důležitý a tradiční průmysl je zde dřevozpracující, pro který jsou zde dobré předpoklady díky vysokému zalesnění krajiny. Drahanská vrchovina se dělí do dvou zemědělských oblastí a to do obilnářské produkční oblasti, která je vhodná k pěstování obilnin, technických plodin, řepky a brambor, a bramborářské oblasti, ve které se pěstují brambory, krmné obilniny, řepka a len. Region Drahanské vrchoviny má kulturní, historické i přírodní předpoklady pro rozvoj turistického ruchu. Je to například vysoká lesnatost území, relativně málo rozvinutý průmysl a velké množství cyklistických i turistických stezek. Z hlediska návštěvnosti je nejvýznamnější oblast Moravského krasu s jeskyněmi a macošskou propastí. 9

9 JURČÍ, T.: Mapování historického osídlení Drahanské vrchoviny. Olomouc 2008, s. 16-18. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Přírodovědecká fakulta.

2 Od ručního mletí k větrným mlýnům

2.1 První způsoby drcení obilného zrna

V průběhu tisíciletí lidé užívali k drcení zrna různých nástrojů. Nejstarším užívaným nástrojem k drcení obilného zrna bylo prosté drtidlo. Tento nástroj byl prokazatelně používán již v raném neolitu (7000 – 6000 př. n. l.) v Malé Asii.10 Skládalo se z většího stacionárního kamene oválného tvaru, tzv. drtidla a menšího pohyblivého kamene, tzv. drtiče.11 Na spodní kámen se nasypalo obilí, které se horním kamenem (drtičem) drženým většinou v obou rukou pohybem k sobě a od sebe roztíralo. Proto se také tomuto nástroji někdy říká zrnotěrka. Práce s drtidlem byla velmi namáhavá a zdlouhavá, zejména bylo-li zapotřebí zhotovit skutečnou mouku, nikoli šrot. Namletí kilogramu mouky trvalo 1 – 3 hodiny. Pokud ale měla být mouka opravdu jemná a musela se několikrát přesívat a znovu roztírat, mohlo to trvat i déle.12 Méně známým prostředkem sloužícím k drcení obilí je stoupa. Se stupou se můžeme v domácnostech setkat od časného středověku, nicméně není vyloučeno, že se stoupy používaly již v dobách dřívějších, ale stopy po nich se nezachovaly, protože byly zhotoveny pouze ze dřeva.13 Stoupy byly jakési velké hmoždíře, v nichž se zrno roztloukalo tyčovou palicí, tloukem.14 Ve středověku byly hojně rozšířeny stoupy s kamenným tloučkem. Tyto časně středověké a středověké stoupy se skládaly z prostého dřevěného válce nejčastěji kmene stromu, který byl z části uvnitř vydlabán, případně měly stoupy kalichovitý tvar a z kamene, tzv. tlouku, kterým se zrno roztloukalo. Další vývoj pak vedl ke stoupě nožní, která měla tlouček připevněný na delší břevno, na jehož spodní rozšířený konec se našlapovalo.15

10 ŠTĚPÁN, L. – KŘIVANOVÁ, M.: Dílo a život mlynářů a sekerníků v Čechách: [historie a technika vodních a větrných mlýnů, hamrů, pil, valch, olejen, stoup-]. Praha 2000, s. 8. 11 DANIELISOVÁ, A. – MANGEL, T. – DRNOVSKÝ, V.: Kamenné rotační mlýny a jejich význam v době laténské. In: Časopis o popularizaci, experimentu a rekonstrukci v archeologii. 2011, č. 12, s. 65. 12 BERANOVÁ, M.: Jídlo a pití v pravěku a ve středověku. Praha 2005, s. 368-369. 13 ČERNOHORSKÝ, K.: Žernovy v hospodářsko - společenském vývoji časného středověku. In: Památky archeologické. 1957, č. 48, s. 514. 14 BERANOVÁ, M.: Jídlo a pití v pravěku a ve středověku. Praha 2005, s. 367. 15 ČERNOHORSKÝ, K.: Žernovy v hospodářsko - společenském vývoji časného středověku. In: Památky archeologické. 1957, č. 48, s. 515-517.

Ve stoupách se zpracovávalo především proso na jáhly nebo prosu příbuzný bér. Někteří badatelé se domnívají, že dřevěné stoupy sloužily také k otloukání pluch dvouzrnky, jednozrnky a pluchatých ječmenů.16 Asi od 5. století se začaly v Řecku a řeckém světě vedle drtidel užívat žernovy zvláštního typu, které byly technicky dokonalejší a výkonnější než prostá drtidla. Tyto mlýnky se skládaly ze dvou částí. Spodní část (ležák) byla tenká pravoúhlá deska velmi podobná zrnotěrce, ale bývala podstatně větší. Horní kámen (běhoun) býval výrazně menší než spodní. Byl vysoký, obdélníkový nebo vzácně oválný, se zahloubenou násypkou na horní straně.17 Nálevkovité zahloubení bývalo zpravidla obdélníkové. Na dně tohoto zahloubení byla dlouhá úzká štěrbina. Zrní nasypávané do nálevkovitého zahloubení propadávalo touto štěrbinou mezi třecí plochy horního a dolního kamene. Původně se běhoun dával do pohybu pomocí dlouhé rukojeti, kterou se pohybovalo ze strany na stranu. V pozdějších dobách měl žernov dvě kratší protilehlé rukojeti umístěné na delších stranách horního kamene a pracovalo se s ním obdobně jako se zrnotěrkou. Práce s ním byla efektivnější, ale fyzicky velmi náročná.18 Tento typ mlýnku se prokazatelně používal na našem území již v prvním století př. n. l. Mlýnky řeckého typu byly na našem území v době laténské důležitou inovací. Staly se mezičlánkem mezi pravěkými drtidly a klasickými laténskými rotačními žernovy.19 S inovací mlýnků řeckého typu přišli Keltové. Tvar žernovů vycházel s největší pravděpodobností z tzv. barbarizovaných mlýnků řeckého typu.20 Keltské rotační mlýnky měly již horní kameny kruhové, většinou značně vysoké, a vyznačovaly se kruhovou, miskovitě zahloubenou násypkou na jejich horní straně. Jejich boční strany byly pečlivě opracovány a přibližně uprostřed těchto stěn byl zahlouben otvor pro postranní rukojeť. Spodní pracovní stranu měly vydutou. Součástí horních kamenů byl středový otvor procházející celou tloušťkou kamene. Tímto otvorem procházela osa a bylo jím sypáno obilí mezi mlecí plochy. Spodní kameny měly vypouklý tvar a je pro ně charakteristický především nedovrtaný středový otvor, který býval většinou jen mělce zahlouben.21

16 BERANOVÁ, M.: Jídlo a pití v pravěku a ve středověku. Praha 2005, s. 367. 17 BERANOVÁ, M.: Zemědělství starých Slovanů. Praha 1980, s. 66-70. 18 BERANOVÁ, M.: Pravěké žernovy v Československu. In: Vznik a počátky Slovanů IV. Sborník prací ze slovanských dějin a vzájemných vztahů mezi jednotlivými slovanskými národy a jejich sousedy. Praha 1963, s. 200-205. 19 HOLODŇÁK, P.: Experiment s mletím obilnin na žernovech tzv. řeckého typu. In: Archeologické rozhledy. 2001, č. 53, s. 32-41. 20 BERANOVÁ, M.: Pravěké žernovy v Československu. In: Vznik a počátky Slovanů IV. Sborník prací ze slovanských dějin a vzájemných vztahů mezi jednotlivými slovanskými národy a jejich sousedy. Praha 1963, s. 181-213. 21 WALDHAUSER, J.: Keltské rotační mlýny v Čechách. In: Památky archeologické. 1981, č. 72, s. 181-184.

S další inovací žernovů přišli Slované. Slovanské žernovy měly větší průměr než žernovy v předchozím období a naskrz provrtaný středový otvor u horních i dolních kamenů. Slovanské žernovy také mívaly na pracovní straně při středovém otvoru běhounů dvě jamky pro tzv. papřici. Papřice (někdy též zvaná kypřice či oškrt) byly dřevěné nebo železné příčky umístěné do jamek při středovém otvoru, s jejíž pomocí se dala regulovat vzdálenost mezi horním a dolním kamenem. Díky této regulaci bylo možné mlít jemnější či hrubší mouku dle potřeby.22 V průběhu středověku byl Slovany vylepšený žernov opět inovován. Horní kámen zůstal prakticky stejný, ale kámen spodní byl nahrazen velkým vydlabaným kamenem, v němž se pohyboval kámen horní. Tento spodní kámen měl na straně otvor, kterým vypadávalo semleté obilí. Horním kamenem se otáčelo pomocí kličky, která byla umístěna ve středovém otvoru horního kamene. Obrázek tohoto typu mlecího zařízení je zachycen v cyklu nástěnných maleb na schodišti ke kapli sv. Kříže na Karlštejně z doby kolem roku 1360.23 Výrazné zlepšení mletí přinesly též samotížné ruční mlýnky používané zřejmě již od konce starověku. Vycházely z římských vodních mlýnů. Podle zachovalých kreseb je můžeme chápat jako ruční nebo šlapací mlýny s těžkým běhounem a řiditelnou roztečí, obvykle poháněným přes paleční kolo a kladnici (běhoun tak dosahoval větší rychlosti, klikou mohlo otáčet i více lidí). Tyto mlýny mohly být využívány v místech, kde nebyly v dosahu mechanické mlýny, nebo v obležených hradech a pevnostech. Na našem území je tento typ mlýna doložen např. v zápise na hradě Žampach z roku 1540.24 V průběhu 11. – 14. století se u nás rozšířily vodní a větrné mlýny. Přesto jsou na celém našem území na sídlištích nalézány kameny od ručních rotačních mlýnků. Hojný výskyt ručních žernovů v období, kdy již byly rozšířeny jak vodní, tak i větrné mlýny, se dá vysvětlit dvěma způsoby. Zaprvé poplatky za mletí v těchto mlýnech byly dosti vysoké. Zadruhé doprava obilí do mlýna a mouky z mlýna mohla být v některých případech obtížnější než jednoduché semletí obilí pro vlastní potřebu na ručním mlýnku doma. Zejména pak tehdy, mělo-li se obilí dovážet několikrát do roka. Mouka se také skladovala hůře a spíše podléhala zkáze než obilí.25

22 BERANOVÁ, M.: Pravěké žernovy v Československu. In: Vznik a počátky Slovanů IV. Sborník prací ze slovanských dějin a vzájemných vztahů mezi jednotlivými slovanskými národy a jejich sousedy. Praha 1963, s. 181-213. 23 BERANOVÁ, M.: Zemědělská výroba v 11./14. století na území Československa. Praha 1975, s. 65. 24 ŠTĚPÁN, L. – KŘIVANOVÁ, M.: Dílo a život mlynářů a sekerníků v Čechách: [historie a technika vodních a větrných mlýnů, hamrů, pil, valch, olejen, stoup-]. Praha 2000, s. 9. 25 BERANOVÁ, M.: Zemědělská výroba v 11./14. století na území Československa. Praha 1975, s. 65.

Primitivní mlecí zařízení se vedle vodních a větrných mlýnů zachovalo i v průběhu celého novověku. Na tradici středověkých rotačních mlýnků navazovaly v prostředí bezzemků a nejmenších rolníků podobné mlýnky, jakých bylo užíváno i ve středověku až do 19. a výjimečně až do začátku století dvacátého. Jeden z nejstarších ručních mlýnků vyrobených u nás nese datování 1871 a zhotovil jej truhlář, hodinář a sekerník Josef Žejdlík.26 To, že ani toto období není posledním, kdy se využívalo těchto prostých mlecích zařízení, mi potvrdila moje prababička, která na obdobném žernovu, jaké používali dávní Slované, šrotovala zrno pro domácí zvířata v době německé okupace během druhé světové války. Podobných mlecích zařízení se užívá dodnes v některých zaostalých částech světa. Sám jsem měl možnost vidět práci na takovém žernovu v roce 2009 v Tuniské Matmatě.

2.2 Stručný vývoj mlynářství

K předpokladu vzniku vodních mlýnů byl kromě otočných mlecích kamenů důležitý i vynález vodního kola. Vodní kolo bylo známo egyptské civilizaci již v prvním tisíciletí před naším letopočtem a dále pak v Malé Asii ve spojitosti s čerpacím kolem opatřeným zavěšenými nádobkami a hnaným lidskou, později zvířecí silou. S konstrukcí čerpacích kol souvisí vynález jednoduchých žentourů upravených k přenosu síly lidí nebo zvířat ozubeným soukolím. Tento vynález je připisován Archimédovi (287 – 212 př. n. l.). Ozubené kolo bylo později používáno v mlýnech jako jeden ze základních mechanismů. První vodní mlýny se nacházely pravděpodobně v oblasti Malé Asie a to již v 1. stol. př. n. l. Mezi nejstarší zmínky o vodních mlýnech patří zpráva Římanů, v níž se uvádí, že v dobité rezidenci krále Mithridata (120 – 63 př. n. l.) v Malé Asii poznali vodní mlýn.27 S prvními mlýny se tedy setkáváme na území Evropy již před naším letopočtem a to na území římské říše a poté i v jejích koloniích. Římané vynalezli těžký dvojkónický mlýn, který místo člověka otáčel osel, kůň nebo jiná zvířata.28 Díky objevu vodního mlýnu v Malé Asii se v císařském Římě začaly šířit i mlýny vodní. O jejich existenci a podobě

26 ŠTĚPÁN, L. – KŘIVANOVÁ, M.: Dílo a život mlynářů a sekerníků v Čechách: [historie a technika vodních a větrných mlýnů, hamrů, pil, valch, olejen, stoup-]. Praha 2000, s. 10-11. 27 Tamtéž, s. 11-12. 28 BERANOVÁ, M.: Jídlo a pití v pravěku a ve středověku. Praha 2005, s. 372.

psal římský architekt Marcus Pollio Vitruvius, který žil v letech 85 – 26 př. n. l.29 Širší použití si však nadále udržely těžké mlýny poháněné zvířaty. Znalost vodního mlýna se v průběhu středověku postupně šířila z jižní Evropy na západ do franské říše. Z první poloviny 9. století pak pocházejí první zmínky z Anglie. Do střední Evropy se dostává na počátku druhého tisíciletí. Mlýny v té době byly vzácným jevem a jejich podíl na výrobě mouky byl minimální.30 Rozvoj vodních mlýnů nastal v Evropě ve 2. tisíciletí. O jejich rozšíření se staraly především kláštery. Např. v řeholi sv. Benedikta pro řád založený roku 529 n. l. se v kapitole 66 praví, že každý klášter má mít vodní mlýn.31 V Čechách je více zpráv o mlýnech z 12. století. Z některých vyplývá, že původ vodních mlýnů je ještě starší. V té době je vlastnily kláštery v Sázavě, Břevnově, Kladrubech a Louce, kapitula ve Staré Boleslavi, vyšehradská kapitula či špitál sv. Jana v Praze. Mlýn je uveden i v zakládací listině kostela v Pěticích z let 1125 – 1140. Prakticky všechny mlýny souvisejí s velkostatky nebo se statky klášterními. První spolehlivá zpráva o mlýnu větrném pochází z našeho území z roku 1277 z pražského Strahova.32 Ve středověku došlo ke zdokonalení a značnému rozšíření také mlýnů žentourových, někdy též nazývaných volovské či osličí. Tyto mlýny byly stavěny všude tam, kde nebyl dostatek vodní síly a zároveň tam nebyly dobré povětrnostní podmínky pro mlýny větrné. Tyto mlýny našly také dobré uplatnění v obléhaných hradech či městech. Dalším typem pohonu bývala šlapací kola, používaná již od starověku. V našich krajích byl tento způsob pohonu spíše výjimečný.33 V následujících staletích došlo ke značnému rozvoji mlýnů jak na velkostatcích, tak ve městech a vesnicích. Nebylo výjimkou, že města vlastnila hned několik mlýnů.34 Další novinku v mlynářském oboru můžeme zaznamenat v polovině 15. století, kdy bylo ruční prosévání meliva nahrazeno pytlováním. Vodní mlýny v této době již nestávaly jen na březích vodotečí či umělých náhonů, ale jsou známy také mlýny nákolní (např. v Praze je jeho vyobrazení z roku 1610) nebo dokonce mlýny lodní.35 První lodní mlýn na našem

29 KLEMPERA, J.: Vodní mlýny v Čechách. Praha 2000, s. 10. 30 BERANOVÁ, M.: Jídlo a pití v pravěku a ve středověku. Praha 2005, s. 379-380. 31 ŠTĚPÁN, L. – URBÁNEK, R. – KLIMEŠOVÁ, H.: Dílo mlynářů a sekerníků v Čechách II. Praha 2008, s. 24. 32 BERANOVÁ, M.: Jídlo a pití v pravěku a ve středověku. Praha 2005, s. 379-380. 33 ŠTĚPÁN, L. – URBÁNEK, R. – KLIMEŠOVÁ, H.: Dílo mlynářů a sekerníků v Čechách II. Praha 2008, s. 15-16. 34 BERANOVÁ, M.: Jídlo a pití v pravěku a ve středověku. Praha 2005, s. 379 - 380. 35 KLEMPERA, J.: Vodní mlýny v Čechách. Praha 2000, s. 11-12.

území byl vystavěn v Praze na Vltavě na konci 14 století. Tato zařízení byla povolena privilegiem Václava IV. z 26. května 1384.36 V druhé polovině 18. a na počátku 19. století došlo ve stavbě mlýnů a jejich technickém vybavení ke značnému pokroku. Ve 40. letech 19. stol. se u nás začaly používat mlecí kameny z francouzského sladkovodního křemence, které umožňovaly obilí drtit a řezat, zatímco měkčí pískovcové kameny obilí jenom roztíraly. Postupem času tyto kameny úplně vytlačily u nás používané pískovcové. Další z řady novinek bylo nahrazení mlecích kamenů železným válcem, tedy vznik válcových mlýnů. První pokusy byly učiněny již v letech 1821 – 1822 Helfenbergem v Rohrschachu a Botlingerem ve Vídni. Užívání železných válců místo mlecích kamenů však nepřineslo větší úspěchy. V roce 1834 ing. Sulzberger z Curychu podstatně zlepšil konstrukci válců tak, že se svojí výkonností vyrovnaly mlecím kamenům. Překážkou válcových stolic byla jejich velká poruchovost, konkurence francouzských a umělých kamenů a také konzervativnost mlynářů.37 Zato když v roce 1873 Wegmann v Curychu nahradil železné válce porcelánovými, mletí se podstatně zlepšilo a válcové stolice byly do mlýnů velmi často instalovány38. Mezi léty 1785 – 1790 vznikly v Americe nové tzv. umělecké mlýny. Zařízení těchto mlýnů bylo umístěno do čtyř až sedmipatrových budov, kde dopravu zajišťovaly šnekové a kapsové dopravníky. Nové typy sít a nové stroje přinášely dokonalejší předčištění obilí, třídění meliva, míchání a ukládání mouky. Nástup uměleckých mlýnů umožnil celkový rozvoj strojírenství a od 20. let 19. století i zavádění řemenů ve Francii. Odtud se pak tento typ mlýnů rozšířil i do Evropy. První umělecký mlýn v Čechách byl postaven v Žacléři v roce 1842. Ačkoli se celodřevěné vodní kolo udrželo na mnoha místech až do druhé poloviny 20. století, modernizované mlýny a rozvíjející se průmysl potřebovaly motory silnější a spolehlivější. V druhé polovině 18. století se začaly objevovat první kovové částice na dřevěných kolech (hřídel a rozeta). Ještě lepší bylo využití vodní energie po zavedení vodních turbín, jejichž éra byla zahájena ve Francii Fourneyronovou turbínou v roce 1832. Od roku 1837 je známa též turbína Henschelova. V pozdějších letech došlo k její inovaci a následovala celá řada dalších turbín. Roku 1849 sestrojil Američan James Bicheno Francis první vodní turbínu s možností dalšího vývoje a dlouhodobého použití. Právě tato

36 ŠTĚPÁN, L. – URBÁNEK, R. – KLIMEŠOVÁ, H.: Dílo mlynářů a sekerníků v Čechách II. Praha 2008, s. 24. 37 ŠTĚPÁN, L. – KŘIVANOVÁ, M.: Dílo a život mlynářů a sekerníků v Čechách: [historie a technika vodních a větrných mlýnů, hamrů, pil, valch, olejen, stoup-]. Praha 2000, s. 28-29. 38 KLEMPERA, J.: Vodní mlýny v Čechách. Praha 2000, s. 11-12.

turbína se stala od poslední čtvrtiny 19. století nejvyužívanější v našich zemích a nejvíce vyráběným vodním motorem. Parní pohon mlýnů má počátek v Anglii. První parní mlýn tam byl postaven již v roce 1786. U nás vznikl první parní mlýn roku 1842 v Žacléři a pravděpodobně i u Slaného. Symbolem parního mlýna se stal tovární komín. Dalšími pístovými motory využívanými k pohonu mlýnů byly motory výbušné. U nás se jednalo převážně o motory na nasávaný plyn, vyžadující přístavbu motorovny se zařízením na vyvíjení a čištění plynu. Vzhledem k vysokým provozním nákladům měly tyto a parní mlýny na většině míst jen úlohu doplňkových pohonů při nedostatku vody. Nejmladší formou pohonu mlýnů jsou motory elektrické. Zprávy o prvních elektrických mlýnech v Čechách nám však chybějí.39

2.3 Historie větrného mlynářství

Větrné mlýny jsou jedním z nejstarších technických zařízení, v nichž člověk pro ulehčení své práce začal využívat přírodní energii. Nevíme, kdo byl vynálezcem větrného kola, ale většina autorů se shoduje na tom, že je vynalezli již před 4 000 lety v Orientě v oblasti persko – arabské, kde byl nedostatek vody pro mlýny vodní, a současně byly větrné mlýny vynalezeny i v daleké Číně.40 Nejstarší mlýny v Orientě měly větrné kolo umístěno ve vodorovné poloze a teprve později vlivem římských vodních mlýnů, u kterých bylo kolo ve svislé poloze, dostala také křídla větrných mlýnů v Evropě svislý směr. Větrné mlýny, které měly věžový tvar, se stavěly nejčastěji z kamene a jejich střecha se ještě nedala natáčet proti směru větru.41 Není úplně jasné, jak se východní typy mlýnů dostaly do střední Evropy. Někteří autoři se domnívají, že tomu tak bylo na přelomu 11. a 12. století s účastníky křížových válek. Další možností je, že se znalost větrných mlýnů do Evropy dostala přes Španělsko prostřednictvím Arabů, jejichž říše sahala v 8. století až na Pyrenejský poloostrov. Teorii poznání větrného kola ve spojení s křižáckými válkami popírá W. Glauner, který se opírá

39 ŠTĚPÁN, L. – URBÁNEK, R. – KLIMEŠOVÁ, H.: Dílo mlynářů a sekerníků v Čechách II. Praha 2008, s. 28-32. 40 DOUBEK, J. – URBÁNEK, R. – MLÝNEK, K.: Větrné mlýnky s turbínou. Brno 2011, s. 7. 41 VAŘEKA, J.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Uherské Hradiště 1967, s. 10.

o listinu z roku 833 z Anglie („unum molendinum venticum), ve které je zmínka o větrném mlýnu.42 Není možno prokázat, zda závisle na těchto východních typech zděných mlýnů vznikly asi ve 12. století v západní a střední Evropě dřevěné větrné mlýny, kterým se někdy říká sloupové, beraní či německého typu. Tento typ větrných mlýnů je znám z Francie (1105), Anglie (před rokem 1143), Itálie a Španělska (1332) a z Německa (1393). Nejstarší zmínka o evropském větrném mlýně je pravděpodobně v anglosaské listině z roku 833, počátkem 12. století byl znám větrný mlýn ve Francii, roku 1274 v Nizozemí, ve 13. století v Německu a Čechách, roku 1332 v Italských Benátkách atd.43 Nejstarší písemná zmínka o dřevěném sloupovém mlýně pochází z roku 1253 z Německa.44 První známé vyobrazení tohoto typu větrného mlýna se nachází na iluminované iniciále anglosaského žaltáře napsaného roku 1270 v Canterbury. Z počátku 14. století pochází vyobrazení sloupového větrného mlýna v italském a francouzském rukopisu, nejstarší německé vyobrazení tohoto typu větrného mlýna je z let 1360 – 1370 pod nástěnnými malbami v radnici v Kolíně nad Rýnem. Tyto typy větrných mlýnů existovaly často již od středověku i v jiných zemích střední, severní, jihovýchodní a východní Evropy.45 Zajímavý typ tohoto mlýna stavěli mlynáři v Rusku a na Ukrajině, kde dřevěný mlýn stál na charakteristické jehlancovité srubové základně.46 Zděné věžovité větrné mlýny, jejichž staré konstrukce se dochovaly v oblasti Středomoří a na Blízkém východě, byly v západně Evropě záhy zdokonaleny díky zavedení otáčivé střechy a křídel. Angličan Rex Wailes objevil znázornění zděného větrného mlýna s otáčivou střechou pocházející již z roku 1390. Donedávna panoval názor, že tyto mlýny byly známy až po roce 1500 a s nápadem otáčivé střechy měl přijít italským malíř, sochař a vynálezce Leonardo da Vinci. Důvodem zavedení těchto mlýnů bylo pravděpodobně to, že otáčení střechy bylo méně namáhavé, než otáčení celého mlýna, nedostatek dřeva pro stavbu dřevěného mlýna, jejich využití v systému středověkých městských zdí a hradeb. Nejvhodnější vzdušné proudění bývá v podhůří hor, na rovinách a v přímořských krajinách. Také v těchto krajích se větrné mlýny hojně budovaly. Asi nejznámější krajinou

42 JANOŠKA, M.: Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2003, s. 12. 43 VAŘEKA, J.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Uherské Hradiště 1967, s. 11. 44 JANOŠKA, M.: Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2003, s. 13. 45 VAŘEKA, J.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Uherské Hradiště 1967, s. 11-12. 46 ŠTĚPÁN, L. – URBÁNEK, R. – KLIMEŠOVÁ, H.: Dílo mlynářů a sekerníků v Čechách II. Praha 2008, s. 22.

větrných mlýnů je Holandsko, dále Belgie, Dánsko, Norsko, Švédsko a celá oblast Středozemního moře, od severní Afriky přes Baleáry, Francii, Apeninský poloostrov, přímořské oblasti Balkánu a ostrovy v Egejském moři. V Německu byly rozšířeny od dolního Rýna až po Odru a velké zastoupení větrných mlýnů bylo i na polských rovinách.47

2.4 Větrné mlynářství na našem území

S teorií o nejstarším užívání větrných mlýnů na našem území přišel archeolog Vilém Hrubý. Tvrdil, že při výzkumu staroslovanského opevnění ve Starém Městě nalezl pod ornicí na rozloze 8 x 16 m zbytky základů nějaké stavby, původně zbudované z kamene kladeného na maltu. Základ této stavby tvoří rovnoramenný kříž ve směru SZ – JV a SV, JZ a k tomuto objektu vedla i cesta. Hrubý stavbu datoval do 10. století a domníval se, že jde o beraní (sloupový) typ větrného mlýna, u kterého se otáčela celá budova proti větru. Svoji teorii opřel také o to, že na Velkou Moravu v tomto období působily kulturní vlivy Byzantské říše, odkud se sem znalost větrného kola mohla dostat. Druhým důkazem, který má podepřít jeho teorii, je stavba vodního mlýna z roku 1476 budovaného na základě podnětu opata kláštera velehradského v poloze „Padělky u mlýna“, která dostala svůj název na základě její nepatrné vzdálenosti od opuštěného mlýna větrného. Teorie V. Hrubého má však své mouchy. Tvrdil totiž, že délka ramen mlýna byla asi 250 cm. Šlo by tedy o mlýn velmi malý, protože běžná délka ramene je u zachovalých sloupových mlýnů 450 – 600 cm. Nejvážnějším nedostatkem v jeho teorii je, že základ sloupového větrného mlýna tvoří kříž dřevěný, zatímco kamenná podezdívka jen dřevěný základ izoluje od vlhké země. V. Hrubý dokonce mluvil o základech nějaké kamenné stavby kladené na maltu. U větrného mlýna sloupového nemůže jít o žádnou kamennou stavbu, ale jen o podložení dřevěného kříže plochými kameny kladenými obvykle na hliněnou maltu. Je možné, že větrné mlýny byly na našem území známy již před rokem 1277, který je uveden v Kosmově kronice, avšak pozoruhodný názor V. Hrubého je nutno brát zatím se značnou rezervou.48

47 VAŘEKA, J.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Uherské Hradiště 1967, s. 11-12. 48 HRUBÝ, V.: Větrný mlýn z doby hradištní. In: Sborník prací Filosofické fakulty brněnské university. E, Řada archeologicko - klasická. Brno 1956, s. 107-114.

Nejstarší písemná zmínka o větrném mlýně pochází od takzvaného druhého pokračovatele Kosmovy kroniky a váže se k roku 1277. V tomto roce byl postaven mlýn na Petříně u Strahova v blízkosti kostela sv. Vavřince. Kronikář Neplach tuto zprávu dále rozvádí a hovoří o „mlýnu hnaném větrem, což nikdy nebylo v Čechách viděno“. Mlýn nechal postavit v době hladu za vlády poručníka nezletilého krále Václava II. Oty Braniborského opat Siegfried, který stál v čele kláštera premonstrátů na Strahově.49 Z výpovědi kronikáře Neplacha lze usuzovat, že se jednalo o první stavbu tohoto druhu na našem území. O čtyři roky později byl tento mlýn zničen při vichřici a ještě téhož roku znovu postaven (z této skutečnosti se dá usuzovat, že se jednalo o mlýn dřevěný). Mlýn byl postaven premonstráty, kteří v té době měli velmi dobré styky se západní Evropou a odtud si pravděpodobně přinesli stavební předlohu. Podle dalších zpráv a vyobrazení měst můžeme říci, že se větrné mlýny ve 13. století rozšířily na území Čech, Moravy, ale i Slezska. Vlastníky těchto mlýnů byly ve 13. století kláštery, města a movití feudálové. Mnoho českých větrných mlýnů zaniklo během třicetileté války.50 Nejstarší české vyobrazení větrného mlýna je zachyceno v kolorovaném dřevorytu v Kutnohorské bibli z roku 1489. Mlýn na tomto dřevorytu je zděný, se třemi okny a čtyřmi důkladně prokreslenými perutěmi.51 Další známé české vyobrazení větrného mlýna je zachyceno na druhém nejstarším pohledu na Prahu, dřevorytu z roku 1562, na kterém je vidět dřevěný čtyřboký mlýn se sedlovou střechou, se čtyřmi křídly umístěnými na okapní straně a vstupním otvorem ve štítové stěně.52 K velkému a intenzivnímu rozvoji ve výstavbě větrných mlýnů došlo na našem území na konce 18. a v první polovině 19. století. Podnětem pro tento rozvoj byly příznivé hospodářské a sociální podmínky dané rozpadem feudálního řádu. Zemědělská výroba se v této době začala vymaňovat ze závislosti na klášterech a šlechtě a přechází stále více na obce a jednotlivce.53

49 Příběhy krále Přemysla Otakara II. Zlá léta po smrti krále Přemysla Otakara II. Dva současné letopisy. Praha 1947, s. 28. 50 JANOŠKA, M.: Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2003, s. 14. 51 DOUBEK, J. – POKORNÝ, J. – POMKLA, Z. – KLINOVSKÁ, E.: Vodní a větrné mlýny. Valašské Meziříčí 2010, s. 11. 52 BURIAN, V.: Poznámky k vývoji větrných mlýnů. Olomouc 1966, s. 6. 53 VAŘEKA, J.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Uherské Hradiště 1967, s. 14.

Většina z doposud existujících větrných mlýnů na našem území spadá právě do období od konce 18. do první poloviny 19. století. V této době stavěly větrné mlýny především obce, které po sepsání žádosti obdržely povolení od vrchnostenského úřadu.54 Větrné mlýny se stavěly v oblastech s dostatkem pravidelných, stálých a rovnoměrných větrů a s nedostatkem tekoucí vody, kde potoky rychle vysychaly, rozvodňovaly se nebo v zimě na dlouhou dobu zamrzaly. Na značné části našeho území jsou větrné podmínky poměrně dobré, a proto se tu také dosti často v minulosti větrné mlýny stavěly. Bezvětrných dnů na Moravě a ve Slezsku je zhruba 25 až 33 %. Vichřice jsou poměrně ojedinělé a větrná kola mlýnů byla konstruována tak, aby jim odolala. Není náhodou, že nejintenzivnější výskyt větrných mlýn je v oblasti moravské brány, která přímo zprostředkovává vyrovnávání tlakových poměrů sousedních oblastí prouděním vzduchu. Také ve Slezsku, na Hané a v ostatních přilehlých oblastech je dostatek větrného proudění, nejčastěji západních, jihozápadních a severovýchodních. Mezi oblasti, které jsou významné zastoupením větrných mlýnů, patří Nízké Jeseníky, Oderské vrchy, úpatí Moravskoslezských Beskyd, Moravská brána, úpatí Hostýnských a Vizovických vrchů, Drahanská vrchovina, Chřiby, Ždánský les a Dolnomoravský úval. Nejvíce větrných mlýnů proto stávalo právě zde. Obce s větrnými mlýny také velmi často neměly v místě buď vůbec tekoucí vodu, nebo jen říčku s nestálou vodní hladinou. Růst větrných mlýnů ovlivnily i suché roky, které dočasně vyřadily některé vodní mlýny z provozu. V některých obcích pracovalo dokonce několik větrných mlýnů, protože jeden větrný mlýn nestačil pokrýt poptávku. Získat v minulosti povolení pro stavbu mlýnů nebylo asi příliš složité. Jejich výstavbu podporovalo nařízení z doby Marie Terezie, podle kterého měl stát v každé obci mlýn.55 Stavbu větrných mlýnů doporučoval také patent č. 310 vydaný císařem Josefem II. dne 1. října 1784, ve kterém se uvádí: „Přesvědčivý příklad zřizování větrných mlýnů na panství Neuschloss v okrese Saaz (Žatec) přináší dostatečný důvod pro to, jak je nutné, aby dominia pro odstranění nedostatku mlecích zařízení, vznikajícího v některých letech kvůli většímu suchu, vyzývala ke zřizování takových větrných mlýnů, aby se zmíněný nedostatek odstranil. Okresní úřad má proto pobízet vrchnost k tomu, aby si v případě, že tyto větrné nebo koňské mlýny potřebují, od nich opatřila nutná povolení k jejich stavbě.“ Na tento patent navazují další nařízení Moravského gubernia. Patentem č. 314 z 1. prosince 1814 vydaným císařem Františkem I. je ve všeobecném nařízení o mlynářství

54 JANOŠKA, M.: Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2003, s. 15. 55 VAŘEKA, J.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Uherské Hradiště 1967, s. 14-17.

podporována výstavba všech mlýnů. Současně byl vydán i Všeobecný mlynářský řád. Dekretem Dvorské kanceláře č. 9822 z 28. dubna 1837 je provozování větrného mlýna zařazeno mezi živnosti vyžadující vydání koncese.56 Získané právo vybudovat v obci větrný mlýn obce většinou postupovaly za určitých smluvně vázaných podmínek individuálním zájemcům (větrným mlynářům). Ti výstavbu realizovali na vlastní náklady a z provozu mlýna odváděli obci a vrchnosti pravidelné poplatky. Pokud větrní mlynáři nebyly pouhými nájemci, ale přímo majiteli větrného mlýna, museli rovněž odvádět vrchnosti poplatky při vlastnické změně. Tento poplatek, tzv. laudemium, činilo na přelomu 18. a 19. století obvykle 5 % z ceny při převodu na člena rodiny a 10 % z ceny při převodu na jinou osobu. Díky pokračujícímu rozpadu feudálního systému se z větrného mlynářství stávala svobodná živnost. Živnost jako taková mnoho nevynášela, ale větrný mlýn sám o sobě byl významným rodinným majetkem, který se dědil z otce na syna, podobně jako to bývalo u gruntu či pole. Většina větrných mlýnů však v průběhu své existence měnila dost často svého majitele. Na konci 19. a počátku 20. století nastal úpadek větrného mlynářství. Bylo to způsobeno velkým rozvojem techniky, který na konci 19. století rychle pronikl i na venkov. Větrné mlýny pak nebyly schopny obstát v konkurenci několikanásobně výkonnějších parních či válcových mlýnů a šrotovníků na elektřinu. Větrní mlynáři se proto začali svých mlýnů zbavovat a přecházeli na jinou pracovní činnost. Úplný zánik postihl především dřevěné mlýny německého typu. Kvalitní dřevo, z kterého byly zkonstruovány, se dalo zpeněžit a méně kvalitní dřevo se prodalo jako dřevo palivové. Naproti tomu mlýny zděné mizely pomaleji, protože se daly poměrně snadno přebudovat na obydlí. Větrné mlýny se zachovaly většinou v odlehlejších oblastech se specifickými přírodními podmínkami, přičemž jejich majitelé provozovali mlynářské řemeslo většinou jen jako doplňkovou činnost. Pronikání moderní techniky na venkov neznamenalo pouze zánik větrného mlynářství, ale na druhé straně také zefektivňování těch, které přetrvaly. Na mnoha dochovaných mlýnech můžeme pozorovat odklon od tradičního pracovního postupu a používání nových přídavných strojních mechanismů s cílem zlepšit chod celého mlecího zařízení. V mlýnech byly instalovány například válcové stolice na žito a pšenici, loupačka na ječmenné kroupy, lanový výtah na pytle, pomocný parní motor na uhlí a jiné.

56 DOUBEK, J. – URBÁNEK, R. – MLÝNEK, K.: Větrné mlýnky s turbínou. Brno 2011, s. 10.

Větrné mlýny, které se dožily období první československé republiky, představovaly pro tehdejší památkové instituce již vzácné technické památky. Pokud byly ještě v provozu, pak už většinou nemlely mouku, ale pouze šrotovaly. Přesto i v tomto období byly postaveny ještě dva větrné mlýny, první v roce 1921 v Droždím pod Svatým Kopečkem u Olomouce, který ale pracoval pouhých 7 let. Druhý mlýn byl postaven v letech 1929 – 1930 ve Spálově a dnes po něm zbylo jen torzo. Další období úpadku větrných mlýnů nastalo na našem území v období německé okupace za druhé světové války. Dne 12. listopadu 1941 vydalo tehdejší protektorátní ministerstvo zemědělství vyhlášku č. 386. Podle §1 této vyhlášky bylo nařízeno zastavení činnosti v mlýnech, které nesemlely více než 1000 q, a všem živnostenským a společenstevním šrotovnicím. Do této kategorie spadaly prakticky všechny větrné mlýny. Objekty, kterých se vyhláška týkala, musely být úředně zaplombovány a uzamčeny a jejich majitelé do nich neměli přístup.57 I přes hrozbu těžkých trestů se na některých mlýnech po nocích mlelo a šrotovalo dál. Důvodem pro uzavření většiny mlýnů (vyhláška se týkala i velké části mlýnů vodních) byla obava z nelegálního mletí mouky, což byla ve válečné době strategická surovina nejen pro okupanty, ale i pro jejich nepřátele – odbojáře a partyzány. Zvláště z izolovaně stojících a těžko kontrolovatelných větrných mlýnů měli němečtí okupanti obavy. O tom, že to byly obavy oprávněné, svědčí jména dvou mlynářů, které gestapo odhalilo jako spolupracovníky partyzánů a odbojových organizací. V roce 1944 tak byli mlynáři Viktor Ledenický z Brušperku a František Páter z Velkých Těšan popraveni. Zapečetěním větrných mlýnů ze dne na den bez možnosti jakékoli pravidelné údržby se vytvořily ideální podmínky pro různé druhy plísní a další nežádoucí dřevokazné procesy. Řada mlýnů se dočkala konce války ve značně poškozeném stavu. Mnoho mlýnů bylo také na konci války těžce poškozeno nebo úplně zničeno, protože se jakožto dominantní krajinné stavby staly častým terčem dělostřelecké palby. Nejznámějším případem takto zničeného mlýna je poslední dřevěný větřák z Klobouk u Brna. Ani necelá tři léta poválečné svobody nepřinesly nic dobrého pro naše větrné mlýny. Některé objekty se sice dočkaly oprav díky penězům z fondu náhrad za válečné škody, ale protektorátní vyhláška z 11. listopadu 1941, která nařizovala zastavení činnosti větrných mlýnů, zůstala nadále v platnosti. Mlynáři, kteří tak přišli o možnost provozovat svoji živnost, dostávali odškodné, ale jejich mlýny chátraly dál. Povolení k mletí

57 Vyhláška 386 ministra zemědělství ze dne 12. listopadu 1941 o dočasném zastavení provozu některých mlýnů.

na větrných mlýnech bylo vydáváno jen ve zcela výjimečných případech (např. v Kořenci). Ze strany mlynářů byl zájem o opravu mlýnů, ale v důsledku poválečného nedostatku finančních prostředků se opravy ve většině případů neuskutečnily. Nejhorší situace pro větrné mlýny nastala po roce 1945 na území Sudet. Jejich majitelé byli vysídleni do Německa a opuštěné budovy byly státem zkonfiskovány. Po několika dosídlovacích vlnách zbyly z většiny jen trosky. To, co bylo možné rozebrat, bylo rozebráno a použito při opravách a stavbách obytných domů. Asi největší koncentrace větrných mlýnů v oblasti Sudet se nacházela v Oderských vrších, kde byl na rozsáhlém vysídleném území již v roce 1947 zřízen vojenský výcvikový prostor Libavá. V té době zde stálo okolo dvaceti mlýnů, které se v padesátých letech staly cvičnými terči pro Československou lidovou armádu a spolu s vesnicemi, k nimž náležely, zmizely jednou provždy ze světa. Ušetřeny byly jen dva mlýny ve městě Libavá, z nichž jeden stojí dodnes. Situace po únoru 1948 jen završila neblaze se vyvíjející osud posledních větrných mlýnů v českých zemích. Provozovat větrný mlýn bylo v nových společensko - ekonomických poměrech v podstatě nemožné. Z mlynářů se stali živnostníci – spekulanti, nepřátelé a vykořisťovatelé venkovského lidu.58 Mlynáři, kterým byly mlýny znárodněny, byli hospodářsky, společensky i politicky řazeni na okraj společnosti. Byly jim zpravidla znárodněny i jejich byty, mnohdy včetně přilehlých pozemků. O tom, že období německé okupace za druhé světové války a poválečné znárodňování postihlo velké množství mlynářů, svědčí statistické údaje. Dle těchto údajů byl v ČSR od roku 1935 do roku 1989 zastaven a definitivně ukončen provoz 6198 vodních a větrných mlýnů.59 Kolektivizace a nové budovatelské nadšení odsunuly větrné mlýny do starých časů a do haraburdí. Na druhou stranu se památkové instituce snažily o zachování těchto technických památek a vyvíjely nátlak na majitele mlýnů, aby je opravili. Těm však většinou chyběly finanční prostředky, nebo nebyli ochotni investovat do objektu, z něhož neměli žádný užitek. Opravy a přežití větrných mlýnů tak závisely hlavně na státních subvencích. Rozpočet komunistického státu však s opravami památek příliš nepočítal, takže peněžní dotace mohla být poskytnuta jen několika vybraným objektům. Není divu, že mnozí majitelé

58 JANOŠKA, M.: Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2003, s. 15-19. 59 ČERNOCHOVÁ, H. - DOUBEK, J. – POSPÍŠIL, A. - HANÁK, F.: Po stopách využívání vodní a větrné energie na Hranicku: publikace o mlýnech a historii mlynářství na Hranicku. Hranice 2010, s. 12.

nechali své mlýny prostě a jednoduše spadnout. Pokud se tak nestalo, později tyto objekty postihla zemědělská kolektivizace a začaly sloužit jako sklady, seníky nebo stáje.60 Jiskřička naděje a snad i mírný obrat k lepšímu přišel se zákonem o kulturních památkách ze dne 17. dubna 1958 v zákoně č. 22 Sb., v němž je zakotven podklad na ochranu větrných mlýnů a dalších památek, ochrana je zde zaručena zahrnutím větrných mlýnů pod pojem doklad historického vývoje společnosti a její techniky (§2).61 K tomu, aby větrné mlýny v českých zemích přežily padesátá a šedesátá léta 20. století v původním stavu včetně mlecího zařízení, bylo však třeba několika faktorů. Jednak musel stát platit veškeré opravy, jednak se o mlýn musel trvale se zápalem někdo starat, chránit jej a průběžně provádět z vlastní iniciativy údržbářské práce – zpravidla to byli poslední větrní mlynáři. Dále musel být mlýn trvale obydlen jeho majitelem, nebo stát hned vedle majitelova obydlí. Tak tomu ale bohužel bylo jen u hrstky mlýnů. Jedním z nich je mlýn ve Skaličce, který patří mezi nejlépe zachované vůbec. Příznivější období nastalo pro přeživší větrné mlýny v českých zemích počátkem sedmdesátých let, kdy vešlo do módy chalupaření. Řadu zcela zdevastovaných zděných mlýnů koupili za symbolickou cenu jednotlivci a udělali z nich soukromé rekreační objekty. Tak byla zachráněna řada objektů, které by jinak zmizely úplně. Stavební úpravy však nebyly v řadě případů příliš šetrné a více či méně narušily starobylou technickou povahu těchto památek. Sedmdesátá a osmdesátá léta jsou také obdobím, kdy byly některé vybrané mlýny kompletně zrestaurovány a přeměněny na muzejní objekty. Bohužel v řadě případů tak bylo učiněno na úkor jiných větrných mlýnů. Rekonstrukce se dočkal mlýn v Litultovicích- Cholticích v roce 1969, dále byla zřízena reprezentativní muzea z mlýnů v Kuželově roku 1977 a ve Velkých Těšínech roku 1979. Dva mlýny byly také převezeny do skanzenů. V roce 1977 byl převezen mlýn z Bořenovic do Rymic a roku 1984 z Kladníků do Rožnova pod Radhoštěm. Společenské změny po roce 1989 poskytly novou šanci na opravy i těch větrných mlýnů, na něž socialistická péče o kulturní a technické památky nestačila. Z větrných mlýnů se staly památky s potencionálním turistickým využitím a o mnohé dosud chátrající objekty začali jevit zájem jak jednotlivci, tak i obce. Kupříkladu byl kompletně zrestaurován mlýn u Vrátna, na větřáku v Ruprechtově obnovili potomci někdejších

60 JANOŠKA, M.: Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2003, s. 19-22. 61 BURIAN, V.: Poznámky k vývoji větrných mlýnů. Olomouc 1966, s. 8.

majitelů Halladayovu turbínu, která je celoevropským unikátem. Stát přispěl na opravy větřáků ve Městě Libavá, Partutovicích, Štípě, Staré Vsi a jinde. Za zcela novou éru větrného mlynářství se dá pokládat větrný mlýn postavený v roce 2002 v Jindřichovicích pod Smrkem, na němž se mele obilí pro ekologickou farmu a také se počítá s jeho využitím při výrobě elektrické energie.62 Je víc než pravděpodobné, že na našem území v minulosti stávala více než tisícovka větrných mlýnů. V dnešní době je nebo jejich pozůstatky můžeme nalézt na pouhých 78 místech. V Čechách je to 24 lokalit a na Moravě 54.63 O zmapování těchto památek se na území Čech v minulosti zasloužil O. Pokorný, který zjistil, že na tomto území stávalo celkem 200 větrných mlýnů, z toho 56 zděných.64 O soupis moravskoslezských lokalit se zasloužil V. Burian, který v seznamu uvedl celkem 545 lokalit, v pozdějších letech je ve spolupráci s J. Vařekou rozšířil na celkem 682 větrných mlýnů, z toho 61 zděných.65 Soupisy těchto autorů přes jejich veškerou snahu nejsou úplné a čas od času se podaří objevit lokalitu doposud neznámou.

62 JANOŠKA, M.: Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2003, s. 23-25. 63 ŠTĚPÁN, L. – KŘIVANOVÁ, M.: Dílo a život mlynářů a sekerníků v Čechách: [historie a technika vodních a větrných mlýnů, hamrů, pil, valch, olejen, stoup-]. Praha 2000, s. 124. 64 POKORNÝ, O.: Soupis a lokalizace větrných mlýnů v Čechách. Praha 1973, s. 11-12. 65 VAŘEKA, J.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Uherské Hradiště 1967, s. 17.

3 Typy větrných mlýnů na území České republiky

Větrné mlýny vyskytující se na území České republiky lze rozdělit do několika základních skupin:

 větrné mlýny německého typu (beraní, sloupové, kozličí, samec)  větrné mlýny holandského typu (samice) - varianta s Halladayovou turbínou  větrné mlýny s turbínou  malé větrné mlýnky otáčivé (patrolky) a neotáčivé  speciální konstrukce (kombinace předchozích typů)

3.1 Mlýny německého typu

Tento typ větrného mlýna je a byl i v minulosti v České republice nejrozšířenějším. Tyto mlýny bylo možné natáčet na středovém kůlu proti směru větrného proudění.

3.2 Mlýny holandského typu

Mlýny tohoto typu byly co do počtu druhou nejrozšířenější skupinou na našem území. U tohoto typu mlýnu se natáčí proti směru větru pouze střecha mlýna s perutěmi. Variantou těchto mlýnů jsou modernější mlýny s Halladayovou turbínou. Základem je zděná nebo dřevěná stavba libovolného půdorysu. Na střeše je umístěna turbína, která se natáčí proti směru větru. V celé Evropě se dochoval pouze jeden mlýn tohoto typu nacházející se v Ruprechtově u Vyškova.

3.3 Větrné mlýnky s turbínou

Byly to malé mlýnky, které se u nás vyskytovaly a vyskytují pouze na severovýchodě Moravy.

3.4 Malé větrné mlýnky otáčivé

Tento typ mlýnku se bohužel na našem území nezachoval. Otáčel se na kolečkách nebo válečcích po kruhové drážce.

3.5 Malé větrné mlýnky neotáčivé

Ani tento typ mlýnku se na našem území nezachoval. Vyskytovaly se pouze v horských oblastech a využívaly pouze jeden směr větru.66

66 DOUBEK, J. – URBÁNEK, R. – MLÝNEK, K.: Větrné mlýnky s turbínou. Brno 2011. s. 12-13.

4 Mlýn německého typu

Mlýn německého typu, zvaný též větřák, větrák, povětrník či povětrňák, je dřevěný mlýn obedněný čtyřmi stěnami a pokrytý střechou. Uvnitř má tři místnosti nad sebou, které jsou odděleny podlahami. Obrázky tohoto typu mlýna jsou pro lepší představu vloženy jako příloha na konci této kapitoly. Čísla umístěná v textu korespondují s těmito obrázky.

4.1 Vnější popis

Výška větřáku od země po hřeben střechy bývala okolo 12 m, šířka stěn se pohybovala od 5,7 m do 6 m. Stěna větřáku, kde jsou křídla, je nazývána přední. Zadní stěna je ta, kterou se do větřáku vchází. Zbylé dvě jsou stěny boční. Tato dřevěná čtverhranná kostra bednění se skládá z trámoví obitého prkny. Trámy i prkna jsou z měkkého dříví. Při stavbě větřáku zadlabávali sekerníci nebo tesaři do čtyř stojatých rohových sloupů (č. 1) vysokých 12 m a širokých 30 cm dvacet ležatých trámů tzv. rýglů (č. 2), po pěti na každé stěně větřáku. Rýgly jsou čtyři hlavní o délce 6 m a tloušťce 28 cm a šestnáct slabších o délce 6 m a šířce 12 cm. Dlaby pro sousední rýgly byly v každém sloupě nad sebou tak, aby se tělo sloupu příliš nezeslabovalo. Rýgly byly rozděleny po celé výšce stěn v podlažích takto: v přízemku bývaly 4 spodní asi 1 m nad zemí a 4 stropní. Ve mlýnici byly 4 rýgly v polovině stěn a 4 pod stropem zanášky. V zanášce bývaly také 4 rýgly v polovině stěn a kromě nich ležely u stropu 2 boční trámy podkrovní tzv. podkrovnice, které byly 6 m dlouhé a 25 cm široké, a tři příčné trámy tzv. podvalnice, které byly 6 m dlouhé a 30 cm široké. Ze silnějších rýglů byly dva v bočních stěnách při podlaze mlýnice a dva při podlaze zanášky. Všechny rýgly bývaly spojeny a podepřeny šikmými vzpěrami (č. 3), které byly zapuštěny čepem do dlabu v rýglech a přibity březovými kolíky. Mimo těchto vzpěr byly na rýgly přibity i svislé okenní sloupky. Těchto sloupků bývalo na bočních stěnách a na zadní straně po dvou, na straně přední pouze jeden uprostřed.

Celá kostra byla většinou obedněna deskami, jejichž spáry byly pobity lištami. Bednění začínalo přibližně 15 cm nad zemí a bylo děláno až po krov.67 U některých mlýnů nebyla zabedněna zadní stěna přízemí. U těch, které mívaly zabedněné i přízemí, se v zadní stěně nacházela dvířka, kterými bylo možné dostat se k základovému kříži mlýna. Tento prostor pak sloužil také jako sklad nářadí či k odkládání nepoužívaných plachet větrného kola.68 Na dolním okraji bednění byla přibita deska a přední stěna bývala chráněna proti dešti a větru ještě šindelem přibitým na prkna. V tomto bednění (kromě přední strany) bývala vyřezána většinou kruhová okénka a to buď zasklená nebo se zasouvací okeničkou.69 Někde bývala určena pro vlet ptáků, kteří v mlýně lovili myši.70 V zanášce bývala tři okénka a to mezi okenními sloupky (jedno v zadní stěně mlýna a po jednom v obou bočních stěnách mlýna). V mlýnici bývala okna dvě (v levé boční stěně uprostřed a v pravé při zadním rohu). V zadní stěně byly mezi sloupky dveře do mlýnice. V přízemku okénka nebývala. Při levé zadní straně mlýna bývaly dveře do mlýna, které se původně zavíraly pomocí závory, později pomocí zámku na klíč.71 Sedlová střecha větřáku nazývaná též čepice či čapka mívala 5 párů krovů (č. 4), které byly 3,8 m dlouhé a 15 cm široké. Tyto krovy byly na vrcholu spojeny vaznicí. Nejčastější krytinou střechy byl šindel. V pozdější době se užívala také lepenka nebo plech. Po obou koncích hřebene (někde však jen na přední straně) byla střecha zaříznuta do polovalby (č. 5), které se říkávalo nehet či kšilt. Pod přední polovalbou byla dvířka, aby se jimi mohl mlynář dostat k hlavě hřídele. Na zadním konci hřebenu bývala plechová korouhvička, která určovala směr větru.72

67 STARÝ, F.: Rázový popis dřevěného větřáku na Hané. In: Český lid. Sborník věnovaný studiu lidu československého v Čechách a Moravě, ve Slezsku a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1927, s. 7- 10. 68 VAŘEKA, J.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Uherské Hradiště 1967, s. 28. 69 STARÝ, F.: Rázový popis dřevěného větřáku na Hané. In: Český lid. Sborník věnovaný studiu lidu československého v Čechách a Moravě, ve Slezsku a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1927, s. 7- 10. 70 VAŘEKA, J.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Uherské Hradiště 1967, s. 28. 71 STARÝ, F.: Rázový popis dřevěného větřáku na Hané. In: Český lid. Sborník věnovaný studiu lidu československého v Čechách a Moravě, ve Slezsku a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1927, s. 7- 10. 72 VAŘEKA, J.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Uherské Hradiště 1967, s. 28.

Obrázek 2: Větrný mlýn německého typu ve Velkých Těšanech

4.2 Vnitřní popis

Dřevěné mlýny německého typu byly tvořeny přízemím a dvěma dalšími poschodími:

I. přízemek nebo také přízemí II. první patro, tzv. mlýnice, kam se sypala mouka a nacházela se zde šalanda III. druhé patro, tzv. zanáška, místo pod střechou, kam se zanášelo obilí

4.2.1 Přízemek

Přízemek bylo místo pro sloupoví, které neslo větřák. Přesně ve středu přízemku stál mohutný dubový sloup (č. 6), kterému se říkalo také „tatík“. Tento sloup byl přes 4 m dlouhý a 60 cm silný. Od země ke stropu přízemku býval čtyřhranný, od podlahy až ke stropu mlýnice pak osmihranný, dvanáctihranný či kulatý. Jeden jeho konec byl zasazený do země mezi křížovou kamennou podezdívku, na níž byl položen silný dřevěný kříž ze čtyř dubových pražců (č. 7), které byly 2,5 m dlouhé a 40 cm široké a jedním svým koncem byly zasazeny do hlavního sloupu. Na jejich volné konce pak byly do zářezů

zasazeny čtyři stejně silné šikmé vzpěry (č. 8) vyrobené také z dubového dřeva, jimž se říkalo „apoštolé“. Tito „apoštolé“ byli také 2,5 m dlouzí a 40 cm širocí. Jejich horní část bývala někdy částečně zapuštěna do hlavního sloupu na jeho podporu. Jinde k „tatíkovi“ „apoštolé“ jen přiléhali, ale všude měli při horním konci dlab pro dubové sedlo, které se skládalo ze čtyř krátkých, silných trámků kolem hlavního sloupu jako rám spojený do čtverce (č. 9). Na sedle ležely podél těla hlavního sloupu dva vodorovné a spolu rovnoběžné dubové trámy tzv. štrajchholce (č. 10). Tyto sedlové trámy ležely přes celou šířku přízemku a svými konci přesahovaly asi 1 m ven ze zadní stěny a na sedle se kolem hlavního sloupu společně s celým mlýnem otáčely. Jednomu z nich, o jehož konec se opíraly venkovní schody, se říkalo „dědek“, druhému se pak říkalo „babka“. Třecí plochy sedla i sedlových trámů mastil mlynář nejčastěji koňským sádlem. Jiné sádlo nebo loj ztvrdl, olej zasychal a vpíjel se do dřeva a na tzv. mastku se mlýn těžko natáčel. Mezi sedlovými trámy při zadní stěně větřáku ve vzdálenosti asi 1 m od sedla byl zasazen ležatý pohyblivý váleček. K němu byl připojen šikmý trám z dubu či smrku tzv. oje, která procházela mezi dvěma stojatými sloupky v bednění a skláněla se venku směrem k zemi (č. 11).73 Na konec oje se vázal konec lana nebo řetězu, který byl navinut na válci „kozlíku“ či „rumpálu“ (obr. č. 3). Kozlík byl ležatý rám ze čtyř trámků. Na jeho široké prostřední příčce stál asi 1 m vysoký dubový válec s výřezem v hlavě, který byl zapřený ve stojanu. Stojan byl na přední straně podepřen dvěma obloukovými vzpěrami. Rám kozlíku (s dvěma kolečky pod přední částí) se zapíral ozubenou zadní příčkou o některý z dvanácti kolíků, které stávaly kolem mlýna a byly zapuštěny do země. Do hlavy válce se vkládal sochor, díky kterému se válec otáčel a na něj se pak navíjelo lano a táhlo tak ojem, tím pádem i celým větřákem do potřebného postavení proti větru.74 Modernější způsob otáčení je možný pomocí stabilního vůzku. Rumpálové natáčení mlýna nebylo příliš namáhavé a bylo velmi praktické, proto ve většině případů nahradilo „kozlíky“.

73 STARÝ, F.: Rázový popis dřevěného větřáku na Hané. In: Český lid. Sborník věnovaný studiu lidu československého v Čechách a Moravě, ve Slezsku a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1927, s. 10-12. 74 ZAPLETAL, F.: „Větřák“ (větrný mlýn) na Hané. In: Český lid. Sborník věnovaný studiu lidu československého v Čechách a Moravě, ve Slezsku a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1927, s. 29.

Obrázek 3: Kozlík

Obrázek 4: Kozlík z Břestu

Do prvního patra větrného mlýna se vstupovalo po schůdcích (č. 12), které bývaly při zadní štítové stěně (na středověkých rytinách se objevuje místo schodů žebřík, který býval přistavován k zadní stěně mlýna). Schody mívaly okolo 13 stupňů, zábradlí a přístřešek z malých krovů, latí a šindele připojený k zadní stěně větřáku. Po těchto schůdkách se vystupovalo na krytou pavlač v 1. patře ležící na konci sedlových trámů (č. 13).75

75 VAŘEKA, J.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Uherské Hradiště 1967, s. 28.

4.2.2 První patro – mlýnice

V prvním patře se nacházela místnost zvaná mlýnice, jejíž součástí bylo toto mlýnské zařízení: šalanda, schůdky, drak, matka, skládání, zvonek (moučnice, pytlovna). Do mlýnice se vcházelo z pavlače přes práh dveřmi, které se dříve zastrkovaly závorou, později zamykaly klíčem. V rohu mlýnice na levé straně od dveří bývala malá světnička pro mlynáře tzv. šalanda. U některých mlýnů šalanda vystupuje asi jednou čtvrtinou z mlýnice ven před pavlač. Její vnější prkenné stěny byly pokryty ještě slaměným mazaninou omítnutým pletením, nebo obity dvojitými deskami, mezi nimiž byly nasypány piliny pro udržení tepla a jako zábrana proti větru. Venkovní podlaha šalandy je podepřena šikmými trámky přibitými k zadní stěně větřáku. Druhou možností je, že šalanda je pouze místnůstka v rámci mlýnice a žádná její část z mlýna nevyčnívá. Šalanda mívala směrem ven dvě a směrem do mlýnice 1 zasklené okénko a dveře. Uvnitř šalandy stávala železná kamínka s troubou na vaření, plechovým komínkem, který byl vyvedený boční stěnou ven, stůl, židle, lůžko, věšák, špalek a pušku, která však sloužila spíše k pytlačení nežli k obraně. Mlynář v šalandě spával, v zimě sekával klíny a palice a mleči tam besedovali. Napravo při boční stěně mlýnice byly dřevěné schůdky (č. 14) vedoucí do druhého patra, které byly opatřené zábradlím a pod nimi při stěně bývala část brzdy tzv. „drak“ (č. 15). To byl ležatý těžký trám nad podlahou mlýnice, který byl 6 m dlouhý a 30 cm široký. Jeho konec býval vyřezaný do podoby draka a namalovaný do podoby dračí hlavy, odtud také jeho název. V drakovi se nacházel dlab, ve kterém byl zastrčen a kolíkem upevněn konec svislého táhla od brzdy ze zanášky. Nad hlavou „draka“ je při stěně laťkový válec (č. 16), jehož vodorovná osa je jedním koncem v rohovém sloupě a druhým ve vidlicovém trámku. Na tomto trámku je také uvázán konec provazu, taženého přes kladku v otvoru drakovy hlavy. Tento provaz byl navinutý nejdřív na osu válce a z ní na jeho buben. Zbytek provazu byl vystrčený ven dírkou v bednění, aby bylo možno brzdit i zvenčí. Na mlynářův povel táhnul učeň za konec provazu, který se z bubnu rozvíjel, tím nadzvedával draka a brzda na kole se uvolňovala. Povolil-li se tah, navíjel se provaz na buben, drak svou vahou klesal a přitahoval tak brzdu ke kolu. Středem prkenné podlahy vystupoval z přízemku do mlýnice vrchol hlavního sloupu (tatíka) se silným čepem. Čep byl zapuštěn do dlabu uprostřed příčného trámu tzv. matky (č. 17) pod stropem mlýnice, jehož délka byla 6 m a šířka 60 cm. Na koncích tohoto trámu ležely rýgle bednění a tento trám také nesl strop mlýnice. Kolem čepu

se tento trám s celým mlýnem otáčel. Proti čepu, který sahal do poloviny tloušťky trámu („matky“), byl v boku tohoto trámu vyřezán otvor, kterým bylo možno čep mazat. Skládání nebo také váha byla páková soustava složená ze čtyř navzájem propojených trámků rozložených pod stropem mlýnice kolem „matky“ (č. 18). Jejich pomocí se dal nadzvedávat nebo skládat vrchní mlýnský kámen. Za trámem zvaným matka bylo prostrčeno stropem do poloviční výšky mlýnice železné vřeteno spodního kamene. Spodní kámen ležel z poloviny na stropě a druhou svojí polovinou na „matce“. Čep vřetena stál v železné misce, která byla umístěna na jednom z trámků skládání, zvaném spodní „polica“. Ten byl zadlabán a měl uprostřed otvor s ocelovým prstenem pro čep. V železné misce byl nalit olej, v němž se čep otáčel. K této misce vedla také u některých mlýnů dřevěná roura vedoucí z přední stěny větřáku, jejíž ústí bývalo zakryto dýnkem. Při mletí se otevíral a proud vzduchu z trubky chladil čep. Nad dveřmi šalandy byl poplašný zvonek. Než začaly sloužit větřáky pouze k mletí šrotu, bývala ve mlýnici tak jako u vodních mlýnů i moučnice, pytlování, síta a další moučné nářadí. Moučnice mívaly krásně vyřezávané čelo, v němž bylo Boží oko uprostřed paprsků, každý sloupek nebo příčka byly zdobeny řezbou. V pozdějších dobách byly zbytky tohoto nářadí povětšinou uloženy někde v koutě mlýnice.

4.2.3 Druhé patro – zanáška

Zanáška byla místnost pod střechou, kam se zanášelo obilí na mletí. V zanášce se nacházelo toto zařízení: paleční kolo, mlýnské složení a koš se vším, co k nim přísluší. Na stěně zanášky bývala skříňka s drobným mlynářským nářadím.76 Paleční kolo převádělo pohyb na mlýnský kámen. Skládalo se z hřídele, ramena, věnce, palce a brzdy. Hřídel (č. 19) býval rovný osmihranný dubový trám, který byl 6 m dlouhý a jeho průměr činil 50 a více cm. Sekerníci vysekali hřídel do 8 hran hned v lese z vybraného kmene dubu a natřeli jej vápnem, aby nepraskal. Nejlepší hřídel byl z dubu, jehož vlákna se točila ve směru pohybu. Když byl strom příliš slabý, osekal se do kulaté podoby.77 Hlava hřídele byla silnější a vyčnívala asi 1 m ven z větřáku, jeho krk měl širší výřez,

76 STARÝ, F.: Rázový popis dřevěného větřáku na Hané. In: Český lid. Sborník věnovaný studiu lidu československého v Čechách a Moravě, ve Slezsku a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1927, s. 12- 16. 77 VAŘEKA, J.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Uherské Hradiště 1967, s. 30.

aby byl na volno, když by kolo šlo těsně v náboji a ležel uvnitř bednění na ležatém trámu tzv. podvalu v železném ložisku. Tření na dřevěném hřídeli je pro jeho velký objem i pro silnější odpor dřeva větší než u železného. Proto bývala hlava litá nebo jen krk hřídele obložený železnými pásy. Uhnila-li hlava, nahrazovala se novou zasazenou i s krkem do vidlice hřídele a byla stažena železnými pásy. Trup hřídele procházel středem zanášky a na konci hřídele byl železný čep asi 10 cm široký. Tento čep byl zapuštěný do tzv. „zhlavíčku“ a v něm se otáčel. Zhlavíčko bylo ložisko o průměru 18 cm vyřezané z jasanového dřeva a bylo zaklíněno v silnějším trámu na zadní straně zanášky. Ramena kola (č. 20) byly dřevěné trámky, které spojovaly obvod kola s hřídeli. Bylo jich vždy šest a byly vyráběny zpravidla ve třech kusech. Jen zřídka bylo každé rameno zasazeno zvlášť do vlastního žlabu. Sekerník vypracoval ramena z dubové fošny. Na koncích ramen vyřízl zub, do něhož poté zasadil čtvrti kola. V samotné hřídeli (asi 60 cm od krku) prodlabal naskrz pro tato ramena tři podlouhlé díry a těmito otvory poté prostrčil každé dvojité rameno do poloviny jeho délky. Volné prostory ve dlabech byly vyplněny bukovými klíny a ramena pak ještě podepřel patkami. Čtvrti kola, tzv. věnec (č. 21) byly části, z kterých se skládal obvod palečného kola. Sekerník nakreslil na dubové fošně vzor o velikosti čtvrtě a vyrobil 8 částí lícních, které byly 20 cm široké a měly podobu skruží, a 6 zadních, které byly širší a měly tvar půlměsíců. Pomocí pily je pak z fošen vyřezal. Zadní 3 čtvrti kladl pak do půlkruhu k sobě a na ně připojoval čtvrti přední tak, aby jejich středy kryly kraje obou sousedních čtvrtí zadních. Tuto vrstvu spojoval k sobě dvěma řadami jasanových nebo březových šroubů kladených asi 10 cm od sebe. Pro každý šroub vyvrtal ve čtvrtích nebozezem závitovou díru, z kulaté tyčky vykroužil část šroubových závrtů, zašrouboval je naskrz oběma čtvrtěmi a šroub u samého dřeva uřízl. Věnec byl pak připojen k hřídeli a to pomocí šroubů. Poté celé hotové kolo čistě ohobloval a uhladil.78

78 STARÝ, F.: Rázový popis dřevěného větřáku na Hané. In: Český lid. Sborník věnovaný studiu lidu československého v Čechách a Moravě, ve Slezsku a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1927, s. 16- 17.

Obrázek 5: Část palečného kola s palci. V horní části je vidět i část brzdy

Palce (č. 22) byly dřevěné kolíky asi 30 cm dlouhé o rozteči 11,5 cm, které se nabíjely do věnce palečního kola. Celkový počet palců na palečním kole se pohyboval od 82 až po 120.79 Hlava palce mívala kolem 6 cm šířky, výšku asi 9 cm a tloušťku 6 cm. Musely být z dobře vyschlého dřeva většinou jasanu nebo akátu. Toto dřevo je dostatečně tvrdé a hladké, ale pouze pokud je dobře proschlé. Sekerník nebo samotný mlynář si nařezal špalky a rozštípal je na pláty o tloušťce 3 cm a označil si, kolik palců z každého plátu vyštípne. Naštípané polotovary palců dal proschnout na půdu. Dobře vyschlé polotovary palců modeloval. Na modličce (otvorech na fošince velikosti palců) přihobloval do správné tloušťky. Hranaté, podlouhlé hlavy a záhlaví vyřezal na druhé modličce se zubem, poté jim seřízl hranky a čistě je opracoval k nabíjení. Poté rozměřil, kde budou umístěny díry pro palce v palečném kole. V každé čtvrti jich bývalo nejčastěji šestnáct, protože se čtvrtě nejsnadněji rozdělovali na šestnáct stejně velkých částí. Díry vyvrtal do osmihranu a k zadní zúžené části vydlabal. Mezi tyto díry zapustil

79 VAŘEKA, J.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Uherské Hradiště 1967, s. 31.

železné skobky, které byly asi 12 cm dlouhé, aby se díry netrhaly a čtvrti nepraskaly. Sekernickou sekerou nejprve zabil palce do krajů každé čtvrti, poté zabil všechny palce v každé čtvrti a dřevěným zubem tzv. kročkem poté přeměřil přesnou vzdálenost palců od sebe, zda jsou zasazeny zpříma a usazeny ve stejné rovině. Zkoušel také, zda palce nejsou volné, nekřiví se a podle potřeby je pak ještě upravoval. Všechny palce procházely celou tloušťkou věnce a vyčnívaly vzadu asi o 6 cm ven. U zadní plochy věnce byly palce provrtány a do dírek byly zasazeny březové kolíčky, aby se palce z kola neuvolnily. Celý nábor palců ostrouhal sekerník železnou rašplí, kterou přibil na trám před kolo a při volném otáčení kolem se vrchy palců o tuto rašpli obrušovaly tak, aby byly v jedné rovině.80 Dovedný sekerník měl celý týden práci, aby celý náboj palců do palečného kola udělal a do kola nabil. Mlynář sám si dělával do zásoby aspoň dva náboje o větším počtu palců náhradních. Jeden náboj si připravil a opracoval načisto tak, že se mohly do kola jen nabít a v něm jen dopucovat. Druhý náboj byl pouze nahrubo připravený a nechával se na půdě rok schnout. Brzda (č. 23) byl věnec z měkkého dřeva složený z 5 nebo 6 loukotí a napjatý kolem palečního kola. Vnitřní strana brzdy byla vyřezaná do kruhu tak, aby dobře přiléhala ke kolu. Brzda obepínala kolo ze tří čtvrtin od spodu na levé straně kola přes vrch na stranu protější. Konec brzdy byl připojen čepem k svislému trámku, který přesahoval přes podlahu až do mlýnice a koncem byl začepován do dlabu v „draku“ ve kterém byl provaz, jímž se uváděla brzda v činnost.81 Zarážel-li se mlýn (zastavoval-li se), brzdilo se pozvolna tak, aby se neurazily palce a neulomila křídla. Někdy při silném větru se muselo brzdit velmi opatrně, aby nedošlo vlivem tření kola o brzdu k požáru. Křídla (č. 24) nebo též perutě větřáku byla zpravidla čtyři. Byla zasazena v pravoúhlém kříži venku do hlavy hřídele před přední stěnou větřáku. Mněla tvar lichoběžníku a jejich délka se pohybovala okolo 8 m. Každý z obou párů křídel byl složen ze tří trámců a býval dlouhý asi 15 metrů (počítáme-li i průměr hřídele, pak je o tento průměr delší). Sekerník prodlabal do hlavy hřídele vedle sebe dva podlouhlé a na sebe kolmé otvory a stáhl hlavu hřídele kolem dlabu čtyřmi železnými zděřemi. Dlaby v hřídeli protáhl dva dubové trámce asi 7,5 m dlouhé a 22 cm silné (č. 25). Do dlabu je pevně zaklínoval

80 STARÝ, F.: Rázový popis dřevěného větřáku na Hané. In: Český lid. Sborník věnovaný studiu lidu československého v Čechách a Moravě, ve Slezsku a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1927, s. 16- 18. 81 VAŘEKA, J.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Uherské Hradiště 1967, s. 30-33.

a vyztužil je úhlovými patkami. Na vrchní strany obou trámů upevnil pomocí šroubů čtyři prostřední žebra křídel, která byla asi 7,5 m dlouhá a 15 cm silná. Laťová kostra (č. 26) byla vyrobena nejčasněji z modřínového nebo jedlového dřeva.82 V tomto středovém žebru bylo vydlabáno 7 až 15 šikmých dlabů, kterými procházelo obvykle 12 nebo 13 příček o průměru od 3 do 5 cm, které byly po stranách spojeny hřebíky nebo šrouby s okrajovými latěmi, jejichž průměr se pohyboval od 3 do 4 cm. Lichoběžníkové křídlo mívalo tyto rozměry: dolní příčka měla 2 m i více, horní příčka měla okolo 160 cm, okrajové latě byly asi 6 m dlouhé. Příčky bývaly od sebe vzdáleny 40 až 50 cm. Plocha každého křídla se vyplňovala šesti až osmi plachtami (č. 27). Plachta byla dlouhá asi 160 cm a sekerník nebo mlynář je vyráběl z jedlového nebo smrkového dřeva.83 Jedlovou kládu nařezal dle délky plachet, polena poté rozštípal železným klínem na čtvrtiny a z těchto čtvrtin je pomocí pořízu ztenčil a opracoval na kozlíku na tzv. dračky. Tyto dračky poskládal pak vedle sebe a přibil je na čtyři příčné lišty. Vrchní pár plachet je o něco kratší a je do křídel pevně zabedněn a nikdy se neotvírá. Pod ním se dává do křídel ještě plachta zadní (č. 28). Plachty se zasouvaly pod středovou lať a zespodu se uchytily kolíkem.84 Hlava hřídele, latě i plachty se natíraly dehtem, aby jim tolik neškodila dešťová voda. Protože nebyly všechny plachtě stejné, ze zadní strany se číslovaly, aby se vědělo, kam která plachta patří.85 Plachtami se křídla zapéřovala (zaplní okénka plachtami) nebo vypéřovala (odeberou se plachty z okének) podle síly větru. Mlynář nejprve zarazil brzdou pohyb kola a poté on nebo mlynářský učeň dle potřeby přidávali či odebírali plachty z křídel. Při velkém větru a prudké bouři se shazovaly všechny plachty a mlýn se nechával jít a nezarážela se ani brzda, protože bylo lepší, točila-li se křídla, než aby mlýn stál a nárazy větru příliš trpěl. Mlýn se „odstrojil“ vždycky, když se nemlelo, když bylo bezvětří a na noc. Všechny plachty se z křídel vytáhly, složily na zem na sebe a zatížily se kameny, aby je vítr nerozházel.86 Když se nemlelo, postavila se křídla za klidného počasí do kříže, za bouřky do tvaru X. Někteří mlynáři si na křídle zřizovali provizorní hromosvod.

82 STARÝ, F.: Rázový popis dřevěného větřáku na Hané (dokončení). In: Český lid. Sborník věnovaný studiu lidu československého v Čechách a Moravě, ve Slezsku a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1927, s. 112-113. 83 VAŘEKA, J.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Uherské Hradiště 1967, s. 34. 84 STARÝ, F.: Rázový popis dřevěného větřáku na Hané (dokončení). In: Český lid. Sborník věnovaný studiu lidu československého v Čechách a Moravě, ve Slezsku a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1927, s. 113. 85 VAŘEKA, J.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Uherské Hradiště 1967, s. 35. 86 STARÝ, F.: Rázový popis dřevěného větřáku na Hané (dokončení). In: Český lid. Sborník věnovaný studiu lidu československého v Čechách a Moravě, ve Slezsku a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1927, s. 114.

Na jedno křídlo přichytili drát a druhý jeho konec pak zapíchly do země. Při mletí připevnili drát ke křídlu.87 Mlýnské složení v zanášce mělo tyto části: mlýnské kameny a trýb (převod). Mlýnské kameny byly dva mohutné pískovcové kotouče na mletí obilí. Spodnímu kameni se říkalo spodek (ležák) s vřetenem a vrchní tzv. běhoun s kypřicí. Zakryty byly lubem (č. 29.). Průměr obou kamenů býval do 140 cm (u vodních mlýnů je to jen okolo 100 cm). Výška nového spodku bývala od 25 do 50 cm, u běhounu byla výška větší, protože se více opotřebovával. Váha běhounu byla 12 centů a více (1200 kg a více). Kameny byly na Hanou dříve dováženy ze Štýrska, později z Metzla z Vídně již opracované. Spodek byl již s otvorem pro vřeteno, běhoun byl asi o 3 cm vyšší a spjatý obručí, ve středu měl provrtaný středový otvor, přes který byla dána kypřice zatmelená do dlabů ve spodní části běhounu. Spodní kámen, který se nehýbal, byl zasazen z poloviny na podlaze zanášky a jedna jeho polovina ležela na trámu zvaném matka. Tento kámen ležel v rámu sbitém ze čtyř prken tzv. ohnisku, z kterého spodní kámen vystupoval svojí horní částí asi o 12 cm. Mezery v rozích ohniska byly vyplněny mazaninou. Do vodorovné polohy se spodní kámen dostával pomocí klínů, později pomocí šroubů, nebo se vyvažoval za pomoci tzv. krokvice. Krokvice byla tyč v délce kamene s kolmou tyčkou ve svém středu. Na horním konci tyčky visela na provázku olověná kulička (obr. č. 5.). Krokvice se položila na kámen a určovala jeho vodorovnou polohu. Pokud byl kámen ve vodorovné poloze, provázek s kuličkou splýval s osou narýsovanou na kolmé tyčce.88

Obrázek 6: Krokvice

87 VAŘEKA, J.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Uherské Hradiště 1967, s. 35. 88 STARÝ, F.: Rázový popis dřevěného větřáku na Hané (dokončení). In: Český lid. Sborník věnovaný studiu lidu československého v Čechách a Moravě, ve Slezsku a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1927, s. 114-115.

Do kulatého otvoru ve středu spodku (ležáku) byla vložena tzv. kuželice, tedy ložisko vřetena vyrobené z jasanového nebo bukového dřeva, později ze železa. „Vřeteno“ byla železná čtyřhranná tyč asi 1,5 m dlouhá (č. 31). Na vřeteně byly dva „talíře“, kotouče vyřezané ze suché dubové nebo bukové fošny, která měla asi 30 cm v průměru a kolem 3 cm na tloušťku (č. 30). Sekerník vydlabal v jejich středu čtvercový otvor pro vřeteno. Kovář okul jejich obvod horkými zděřemi a po okutí vydlabal zase sekerník při jejich krajích od 8 do 16 čtyřhranných otvorů pro tzv. cévky. Cévky jsou kulaté tyčinky z modřínového dřeva o délce 20 cm. Sekerník je zasadil do otvorů v obou talířích (pomocí kročku podle rozvodu palců v kole). Pod spodním talířem omotal pak kolem vřetena plátno namazané kváskem nebo kytem z vápna, tvarohu a bílku, přes plátno navinul motouz, který byl rovněž namazaný a jeho konce přibil k talířům, aby kolečka po vřeteně nesjížděla. Pod kolečky byla navlečena na vřeteně také železná zděř tzv. vaček, v jehož rozích jsou zaraženy železné skobky, které svým vnitřním hrotem utahují vaček ke vřetenu a vnějším přiléhají k jeho hranám, o ně tluče při mletí korčák. Zuby palečného kola zapadaly mezi cévy, které společně s vřetenem roztáčely. Vřeteno pak procházelo kypřicí a roztáčelo běhoun a jasanovým ložiskem dolního kamene, poté podlahou zanášky do mlýnice, kde na sobě mělo moučná kolečka (pro žejbrování a pytlování mouky). Pata vřetene byla zakončena ocelovým čepem. Čep vřetena stál v pánvici zadlabané ve spodní polici a souvisel se skládáním (regulováním spodního kamene).89 Horní kámen zvaný běhoun se při chodu mlýna otáčel. Kypřice byla železná příčka zatmelená na spodní ploše běhounu, která byla asi 60 cm dlouhá, při krajích 15 cm široká a 10 až 12 cm tlustá. Středem této kypřice procházelo čtyřhranné vřeteno, které běhoun uvádělo do pohybu. Lub byl dřevěná díže kolem mlýnských kamenů, aby z nich nemohlo vypadávat melivo. Části lubu z měkkého dřeva byly očíslovány a stavěly se do dvou železných pásů. Lub přesahoval několik centimetrů nad běhoun. Později se luby dělaly jen ze dvou půlek a byly staženy jedním pásem a seshora zakryty až po „náběh“ ústí běhounu. V místě, kde docházelo ke styku obou kamenů a vypadávala mouka či šrot, byla vyříznuta část lubu, aby se dalo pozorovat, jestli tluč padá čtyřhrannou dřevěnou troubou do pytlovny

89 VAŘEKA, J.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Uherské Hradiště 1967, s. 31.

ve mlýnici. Do mezer za lubem se dávalo tzv. zálubní, aby se mezery vyplnily a nezapadávalo do nich melivo.90

Obrázek 7: Převod palečného kola na talíře s cévkami. Zařízení uvádělo do pohybu vřeteno a to zase mlecí kameny. Ve spodní části fotografie je lub, ve kterém se pohybovaly mlecí kameny

Kameny se při mletí uhlazovaly a musely se čas od času zdrsnět. K tomu sloužilo speciálně upravené kladívko tzv. oškrt, za pomoci kterého se na povrchu kamenů dělaly drážky, aby dobře rozmílaly zrno.91 Koš v zanášce byla násypka pro melivo a měla tyto části: podstavec, koš, korčák a hodiny. Podstavec nebo tzv. stolica se nacházela na podlaze zanášky před lubem a skládala se ze dvou párů noh, které byly dole nasazeny do dlabu, dvou prahů na čtyřech patkách a seshora spojenými čtyřmi příčkami. Do prvního rámu stolice zapadal seshora volně dřevěný čtyřhranný koš (č. 32), který neměl dno a jeho stěny se směrem dolů zužovaly. Šířka horní části byla asi 120 cm, dolní části asi 30 cm. Koš i se stolicí býval kolem 2 m vysoký a měl po boku schůdky

90 STARÝ, F.: Rázový popis dřevěného větřáku na Hané (dokončení). In: Český lid. Sborník věnovaný studiu lidu československého v Čechách a Moravě, ve Slezsku a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1927, s. 115-117. 91 ZAPLETAL, F.: „Větřák“ (větrný mlýn) na Hané. In: Český lid. Sborník věnovaný studiu lidu československého v Čechách a Moravě, ve Slezsku a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1927, s. 30.

o třech stupních, aby se do něj dalo sypat melivo. Vešlo se do něj asi osm měřic obilí, které byly sešrotovány za dvě hodiny. Spodek koše zasahoval asi 3 cm nad dno podlouhlého pohyblivého truhlíku (č. 33) tzv. korčáku, který byl vyroben z tvrdého dřeva, protáhlého až nad náběh běhounu s obrubou asi 25 cm vysokou. Tento korčák byl vzadu zavěšen pomocí příčky za řemeny na rám stolice a vpředu na váleček s ozubeným kolečkem a západkou. Při otáčení vřetene tloukla patka, která na něm byla umístěná, o korčák, který se pak otřásal, a obilí v něm pozvolna padalo k mlecím kamenům. Obdobné zařízení se používalo i u mlýnů vodních. Hodiny (č. 34) byly poplašné zařízení, které pomocí složité soustavy provazů a kladek upozorňovalo mlynáře na to, že se koš vyprazdňuje. Staří sekerníci a mlynáři dovedli stavět větřáky jednoduše, důmyslně a nadmíru vkusně. Každý větřák měl sice při stejném rázu nějaké odchylky v rozměrech či v zařízení a to hlavně vlivem nových trendů a snahy co nejvíce si ulehčit těžkou práci, ale celkový ráz větřáku zůstával stále stejný tak, jak je popsán výše.92

Obrázek 8: Násypný koš, z něhož vede korčák a lub

92 STARÝ, F.: Rázový popis dřevěného větřáku na Hané (dokončení). In: Český lid. Sborník věnovaný studiu lidu československého v Čechách a Moravě, ve Slezsku a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1927, s. 117-119.

Dřevěné větrné mlýny na našem území v minulosti výrazně převažovaly. Zajímavostí je, že tyto dřevěné větrné mlýny na celém našem území vypadaly téměř stejně a není na nich patrný téměř žádný vliv regionální lidové architektury. Bylo to způsobeno patrně tím, že stavitelstvím těchto mlýnů se zabýval jen úzký okruh specificky vyškolených a zkušených tesařů tzv. sekerníků. Je dosti pravděpodobné, že někteří ze stavitelů těchto mlýnů měli i odborné vzdělání, neboť od roku 1824 se konstrukce větrných mlýnů přednášela i na pražské technice. Způsob i detaily provedení těchto mlýnů naznačuje, že existovala jakási zaběhlá „škola“. Tento typ mlýna měl také několik výhod. Na rozdíl od mlýnů zděných nebylo jeho postavení pro mlynáře tak nákladné, a proto se pravděpodobně v našich zemích vyskytovaly v mnohem větším počtu. Velkou výhodou byla také možnost celý mlýn přemístit na jiné místo. To se dělo poměrně často. Důvody byly různé - od změny majitele mlýna přes spory s obcí či sousedy. Mlýny se přemisťovaly tak, že byly celé rozebrány a poté složeny na novém místě, nebo byly přemístěny posunováním po kulatých kmenech. Naopak nevýhodou těchto mlýnů byla nutnost častých oprav a údržba, protože dřevo podléhalo vodě a plísním. Další nevýhodou byla hrozba, že se mlýn vlivem silného větru vyvrátí. Při bouřkách hrozil těmto mlýnům také zásah bleskem a následný požár, který stál často za jeho úplným zničením. V neposlední řadě se tyto mlýny při jejich chodu dosti otřásaly, což nebylo jeho obsluze moc příjemné. Přestože tento typ větrného mlýna v minulosti v našich zemích převládal, zachovalo se jich jen pomálu. Na rozdíl od mlýnů zděných, které se daly přestavět na obydlí a dále využívat, se pro mlýny dřevěné nenašlo žádné uplatnění. Velká část jich proto velmi rychle podlehla zkáze.93

93 JANOŠKA, M.: Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2003, s. 46-50.

Popis větřáku:

1. Rohové sloupy 18. Skládání 2. Ležaté trámy (rýgle) 19. Hřídel 3. Šikmé vzpěry 20. Ramena kola 4. Krovy 21. Věnec 5. Polovalba 22. Palce 6. Dubový sloup (tatík) 23. Brzda kola 7. Kříž 24. Křídla 8. Šikmé vzpěry (apoštolé) 25. Dubové trámy 9. Rám kolem tatíka 26. Laťová kostra 10. Sedlové trámy 27. Plachty 11. Oje 28. Zadní plachty 12. Schůdky 29. Lub 13. Konce sedlových trámů 30. Talíře a cévky 14. Dřevěné schůdky do druhého patra 31. Vřeteno 15. Brzda (drak) 32. Koš 16. Laťkový válec 33. Korčák 17. Čep 34. Hodiny

Obrázek 9: Boční průřez větřákem

Obrázek 10: Čelní průřez větřákem

5 Mlýny holandského typu

Druhým nejrozšířenějším typem větrných mlýnů, které se vyskytovaly na našem území, byly mlýny kamenné, kterým se také říká mlýny tzv. holandského typu. Tento typ mlýnů se na našem území vyskytoval od 18. století.94 Mlýny holandského typu jsou typické především pro území severního Německa a Nizozemí, kde mají řadu časových i krajových variant, které pro naše území nejsou příliš významné.95 Holandské větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku mívaly kruhový půdorys a masivní věžovitá stavba bývala obvykle válcového nebo kuželového tvaru. Výška těchto mlýnů se pohybovala od devíti do patnácti metrů se střechou v podobě kužele. Na rozdíl od mlýnů německého typu se u těchto mlýnů otáčela pouze horní část, která nesla hlavní hřídel s lopatkami a střechou. Otáčení se provádělo buď pomocí šnekového zařízení, nebo pomocí rumpálu zvenčí, podobně jako u mlýnů německého typu.96 Holandské větrné mlýny se stavěly nejčastěji z kamene nebo pálených cihel. V mnoha případech se oba stavební materiály kombinovaly tak, že cihlami se vyrovnalo zdivo u oken, dveří apod. Podezdívka bývala nízká. Mlýny bývají často omítnuty a obíleny. V pozdějších dobách se z bezpečnostních důvodů stěny stahovaly velkými obručemi. U větrného mlýna ve Štípě je ve stěně ve výšce prvního patra výklenek pro sošku Panny Marie Štípské, jinak bývají vesměs z vnější strany bez jakékoli výzdoby nebo zvláštního členění.97 Do mlýna se vstupovalo v přízemí obdélným otvorem s dřevěnými dveřmi na pantech. Ve zdivu mlýna bývaly dva vchodové otvory pro případ, že se perutě otáčely nad jedněmi z nich.98 Ve stěnách bývalo několik obdélných zasklených nebo zabedněných oken o rozměrech okolo 45 cm x 65 cm, která bývala opatřena mřížemi. Vnitřní stěny bývaly omítnuté a obílené, podlaha v přízemí v dřívějších dobách nebyla a nahrazovala ji pouze upěchovaná hlína. Později se dělaly podlahy prkenné a poté i betonové. Stropy byly neseny stropními trámy a bývaly prkenné. V přízemí mlýna bydlíval mlynář s rodinou. V pozdějších dobách tyto prostory sloužily jako skladiště a mlynář s rodinou bydlel v domě nedaleko mlýna. K prvnímu patru, které osvětlovaly dvě až tři menší okna, byl

94 ŠTĚPÁN, L. – URBÁNEK, R. – KLIMEŠOVÁ, H.: Dílo mlynářů a sekerníků v Čechách II. Praha 2008, s. 110. 95 VAŘEKA, J.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Uherské Hradiště 1967, s. 36-37. 96 ŠTĚPÁN, L. – URBÁNEK, R. – KLIMEŠOVÁ, H.: Dílo mlynářů a sekerníků v Čechách II. Praha 2008, s. 110. 97 JANOŠKA, M.: Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2003, s. 54-55. 98 ČERNOCHOVÁ, H. – DOUBEK, J – POSPÍŠIL, A.: Po stopách využívání vodní a větrné energie na Hranicku. Hranice 2006, s. 2.

přistaven dřevěný žebřík nebo tam byly zbudovány dřevěné schody. V prvním patře bylo instalováno složení, které se v podstatě shodovalo se zařízením větrných mlýnů sloupového typu. Další žebřík či schody vedly do druhého patra, které bylo nahoře překlenuto kuželovitou, nebo osmijehlancovitou či jim podobnou střechou nesenou krokvemi a trámovou konstrukcí. Střecha stávala na kolečkách, která pojížděla na železné kolejnici vedené po pozednici mlýna. Krokve vzdálené od sebe asi 80 – 120 cm se paprskovitě sbíhaly do vrcholu střechy, který býval ukončen otáčivou korouhvičkou. Střecha mívala většinou výšku od 2,6 m do 3,2 m, mírně přesahovala obvod mlýna a bývala často kryta šindelem, později lepenkou nebo plechem. Střecha se dala poměrně snadno otáčet, a to společně s hřídelí a lopatkami rumpálovým nebo šnekovým zařízením. V místě, kde ze střechy vystupuje hlava hřídele, býval výstupek krytý sedlovou nebo pultovou stříškou. K některým zděným větrným mlýnům bývala v minulosti přistavěna dřevěná kolna či dům mlynáře a jeho rodiny.99 Zatímco v dřevěných větrných mlýnech bývalo obvykle jen jedno složení, v mlýnech holandského typu bývalo instalováno dvojí. Jedno sloužilo k mletí mouky, druhé k drcení meliva na šrot. Palečné kolo s hřídelí, která se otáčela zároveň se střechou, bylo umístěno ve druhém patře. Palečné kolo bývalo většinou z dubového nebo bukového dřeva. Palce bývaly z hlohu či dubu. Na dubové stolici byly zasazeny mlýnské kameny, které kryl lub. Nad nimi byl násypný koš z jedlového dřeva. Horní kámen zvaný běhoun uváděl shora do pohybu „trýb“ mající přibližně 28 cévek. Trýb byl napojen na palečné kolo. Délka perutí u holandských větrných mlýnů byla zhruba sedm až devět metrů. Výplně byly vyrobeny z jedlového nebo borové dřeva. Křídla byla poněkud vysunuta, aby se při otáčení nezachycovala o širší spodek mlýna.100 Větrné mlýny holandského typu měly oproti mlýnům německého typu řadu výhod. Budova nepodléhala tak rychle zkáze, jako tomu bylo u mlýnů ze dřeva, a tyto mlýny byly schopny mnohem lépe odolávat silnému větru. Samotná budova poskytovala více prostoru pro mlecí stroje a zařízení, a tak zde mohla být pohodlně instalována dvě mlecí složení a v pozdějších dobách sem mohly být instalovány nové válcové stroje. Budova se také při mletí neotřásala tak, jak tomu bylo u mlýnů německého typu. Nevýhodami byly velké pořizovací náklady a nemožnost přemisťování mlýna. Při ukončení činnosti těchto zděných

99 JANOŠKA, M.: Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2003, s. 54-55. 100 VAŘEKA, J.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Uherské Hradiště 1967, s. 36-37.

mlýnů bylo škoda je zbourat, a proto byly v mnoha případech přebudovány na obytné a rekreační objekty. Právě díky tomu se některé z nich zachovaly do dnešních dnů.101

Obrázek 11: Boční průřez mlýnem holandského tipu v Kuželově

101 JANOŠKA, M.: Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2003, s. 56.

6 Větrný mlýnek s turbínou

Mlýnky s větrnou turbínou představují specifický a zároveň také nejmladší typ větrného mlýna na našem území. Vyskytují se na geograficky malém území mezi Moravskoslezskými Beskydami a Ostravou. Hlavní rozdíl mezi těmito mlýnky a mlýny německého či holandského typu spočívá v tom, že jde o malé přízemní stavby a k jejich pohonu byla používána malá kovová strojově či podomácku vyráběná turbína.102 Tyto mlýnky se skládají ze čtyř hlavních částí: větrné turbíny (A), samotného těla mlýnku (B), složení mlýnských kamenů (C), případně také z hranolového vysévače (D). Větrná turbína (A) vychází z konstrukce typu Eclipse, větrné kolo má v tomto případě pevně uchycené lopatky. Nejčastěji vyráběným modelem těchto turbín byl typ AJAX s průměrem vrtule 3 metry a od něho odvozené modely vyráběné místními řemeslníky. Počet lopatek (1) býval od šesti do třiceti, nejčastěji se však pohyboval od dvanácti do patnácti. Turbína byla složena z celokovového mnohalopatkového kola o průměru nejčastěji 3 metry, ozubeného převodu a natáčecího zařízení. Jedna z lopatek bývala na vnějším okraji opatřena háčkem, který se používal ke krátkodobému zastavení turbíny. Při velkém větru bylo nutno turbínu zakotvit pomocí řetězu. Větrné kolo turbíny bylo společně s převodem umístěno na stožárové trubce (3) nebo na příhradovém stožáru. Oba typy těchto stožárů mívaly do 4 metrů výšky. Jednou z výjimek je stožár v Rychvaldě U Skučáku, který je vysoký bez mála 6 metrů a jeho větrné kolo má třicet lopatek. Ozubený převod (2) tvořívalo kuželové soukolí s přímými zuby, které přenášely pohyb z vodorovného hřídele větrné turbíny na svislý hřídel (4) uložený ve stožárové trubici (3). Ozubený převod zakrývala plechová nebo dřevěná stříška a kovové části nad střechou byly chráněny nátěrem z vřelé směsi dehtu a asfaltu. Natáčecí zařízení (5) se nachází v interiéru mlýnku a je tvořeno pákovým mechanismem nebo šnekovým soukolím připevněným na dolním konci stožárové trubky. Tato končí na nosném trámu pod střechou mlýnku. Směr natočení turbíny proti větru u pákového provedení zajišťoval kovový kolík. Ten se vkládal do otvoru v páce a spodním kotouči upevněném na nosném trámu. Šnekový převod z důvodu samosvornosti nebylo třeba zajišťovat. Tělo mlýnku (B) tvořila přízemní bedněná stavba s obdélníkovou základnou o rozměrech cca 2,2 x 3 metry (výjimkou jsou dva mlýnky v Dobraticích). Kostra těla

102 JANOŠKA, M.: Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2003, s. 58.

mlýnků se skládá ze soustavy trámů. Mohutnost kostry se odvíjí od toho, zda je turbína upevněna na stožárové trubici. V tom případě jde o konstrukci nosnou a kostra je mohutnější. Pokud je ale turbína upevněna na příhradovém stožáru, kostra mlýnku nemusí být tak pevná, protože stožár nese její váhu. Plášť pokrývající kostru je obvykle sestaven ze smrkových prken kladených svisle na kostru. Spáry mezi prkny překrývají svislé latě. Proti působení vlhkosti jsou stěny obvykle natřeny olejem nebo oblepeny dehtovou lepenkou. Do interiéru s prkennou podlahou se vstupuje jedněmi dveřmi. Prosvětlení interiéru je zajištěno dvěma okny v bočních stěnách. Sedlová střecha bývá opláštěná prkny a většinou pokrytá lepenkou nebo plechem. Výjimečně tvoří střešní krytinu šindel nebo tašky. V obci Dobratice se dochovala těla dvou mlýnků nestandardního provedení. Jedno tělo mlýnku tvoří cihlové zdivo s nepůvodní taškovou střechou, druhé je vyzděno z kamenů se zaklenutou střechou z kamene a železobetonu. Mlecí část (C) byla v zásadě stejná jako u velkých mlýnů, pouze v menším provedení. Skládala se ze dvou mlecích kamenů (11) o průměru okolo 50 centimetrů, výšce běhounu 20 centimetrů a spodku 15 centimetrů. Běhoun byl poháněn svislou hřídelí prostřednictvím takzvané kypřice. Dolní konec svislé hřídele končil v patním ložisku (14) upevněném v trámové stolici (12). K trámové stolici patřil i mechanismus jednoduchého lehčení, kterým bylo možné za chodu nadzvedávat běhoun a tím měnit vzdálenost obou kamenů od sebe a tedy regulovat jemnost meliva. Celé mlecí zařízení se dalo odpojit pomocí jednoduché pevné šroubové spojky (6) umístěné na svislé hřídeli. Mlýnské složení bylo po obvodu i shora kryto plechovým nebo dřevěným lubem (10). Na něm stávala dřevěná nebo plechová násypka (7) na obilí s pohyblivým dnem zvaným korčák (8). Pohyblivé dno uvádělo do kmitavého pohybu vačka (9) upevněná na svislé hřídeli. Množství zrna padajícího mezi kameny se dalo regulovat změnou sklonu korčáku. Součástí mlecího zařízení bývala u některých mlýnků moučnice s hranolovým vysévačem (D) na prosévání meliva. Moučnicí tvořená sběrná truhla (16), ve které rotuje moučný vysévač (15) ve tvaru osmistěnu potaženého jemnou tkaninou. Truhlou prochází hřídel hnaný přes kuželové soukolí od svislé hřídele, na níž je moučný (hranolový) vysévač umístěn. Tkanina umožňovala z meliva vytřídit hrubou mouku a následně jemnou krupici. Pohybová energie větru roztáčela větrnou turbínu a její vodorovnou hřídel, která přes kuželový převod převáděla energii na svislou hřídel. Od svislé hřídele bylo poháněno přes vačku pohyblivé dno násypky, dále horní mlýnský kámen běhoun

a přes kuželový převod rotační síto v moučnici. Zrno z násypky přes kmitající korčák padalo otvorem v běhounu mezi mlýnské kameny, kde bylo drceno, rozemíláno a vytlačováno k vnějšímu okraji. Při šrotování vypadávalo melivo do připravené nádoby. Při mletí na mouku melivo padalo do moučnice, kde se prosívalo přes jemnou tkaninu osmibokého rostoucího síta. Jemná frakce (mouka) padala do moučnice a hrubší části procházely na konci síta a vypadávaly ven. Tuto část meliva bylo možné použít jako šrot, nebo ji znovu nasypat do násypky a opakovat mlecí proces. Mlecí kameny byly obvykle vytesány z pískovce. Na mlecích plochách kamenů byly vytesány šikmé drážky od středu ke kraji, které zlepšovaly mletí a současně umožňovaly chlazení kamenů a meliva. Doba mletí závisela na síle větru. Při dobrém větru mlýnek sešrotoval 200 kilogramů pšenice nebo jiného suchého obilí za 24 hodin. Na obsluhu větrného mlýnku s turbínou stačil jeden člověk. Mlýnky byly většinou stavěny na volném prostoru poblíž domů většinou na koncích zahrady nebo přilehlém poli. Najdou se však i příklady větrných mlýnků postavených přímo u zdi domu, jako tomu bylo např. v Albrechticích, nebo integrované do hospodářského objektu jako v Dětmarovicích. Na některých mlýncích se dochovaly plechové korouhvičky s datováním a znakem místní výrobní dílny.103

Obrázek 12: Popis větrného mlýnku s turbínou

103 DOUBEK, J. – URBÁNEK, R. – MLÝNEK, K.: Větrné mlýnky s turbínou. Brno 2011, s. 19-23.

7 Malé větrné mlýnky otáčivé (patrolky)

Patrolky byly přízemní otáčivé mlýnky stavěné na počátku 20. století. Jedna z oblastí, kde se tento typ větrných mlýnků na našem území nacházel, bylo Místecko. Otáčení mlýna po železném kruhu zapuštěném do betonové základny se provádělo pomocí železného čepu, který byl zapuštěný v základním kříži na betonové podezdívce. Železný čep byl protažen otvory dole ve stěnách mlýnku. Smyčkou řetězu se protáhla tyč čtyři až pět metrů dlouhá. Jeden její konec se opřel o zem a druhým koncem se mlýn otáčel. V době klidu se lopaty mlýna uvázaly ke kroužku, který byl zapuštěný do betonové podezdívky. Tělo mlýnku tvořila jednoduchá prkenná budka sloupové konstrukce a čtvercového půdorysu. Rozměry se pohybovaly okolo 190 cm x 190 cm a výška mlýnku až ke střeše byla kolem 240 cm, celková výška pak dosahovala přibližně 325 cm. Stěny mezi rohovými sloupky svisle vyplňovala prkna, spáry překrývaly plechové pásy. Do mlýnku se vcházelo jednoduchými dveřmi, které měly rozměry přibližně 60 cm x 180 cm. V boční stěně bývalo malé čtvercové zasklené okénko vysoké kolem 17 cm. Štít splýval se stěnou. Sedlovou střechu, kterou kryla břidlice, nesla jednoduchá trojúhelníková soustava krokví. Složení mlýna bylo velmi jednoduché. Otáčením lopat se přenášel pohyb kovovým ozubeným soukolím na horní krytý kámen tzv. běhoun. Zrní se pak sypalo do dřevěného „kastlíku“ s pohyblivým dnem zvaným „třasák“, obilí poté padalo přes běhoun na spodní kámen a po rozdrcení do moučnice zvané též „kastlik“. Lopaty (křídla) byly u těchto mlýnků původně dřevěné, po první světové válce se začaly vyměňovat za kovové. Jeden z těchto malých mlýnků, který stál v Panských Nových Dvorech, měl na rozdíl od sloupových mlýnů celkem šest lopat. Existovaly však i mlýnky s deseti lopatami. Výplně zvané „plachty“ měly lichoběžníkový tvar, byly plechové a jejich rozměry byly okolo 80 cm x 100 cm (délka) x 60 cm. Celé „držadlo“ lopaty měřilo kolem 235 cm. Tyto mlýnky připomínaly paltrokové mlýny a sloužily jen ke šrotování. Obdobné mlýnky se nacházejí také ve východním Polsku a v Maďarsku.104

104 VAŘEKA, J.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Uherské Hradiště 1967, s. 38-39.

8 Malé větrné mlýnky neotáčivé (horské)

Zajímavou a v Evropě ojedinělou variantou malých patrolkových mlýnků otáčivých byly malé neotáčivé mlýnky, někdy se označovaly také přídomkem horské. Tento typ mlýnků si stavěli horalé na konci 19. a počátku 20. století na Valašsku. Jsou označovány jako mlýnky horské, protože se vyskytovaly jen ve vyšších polohách, kde silné vzduchové proudy přicházely jen od jedné světové strany. Jeden z posledních větrných mlýnků tohoto typu stával na Brňovských Pasekách v okrese Vsetín v nadmořské výšce 608 m n. m. Jeho lopaty byly natočeny do údolí, odkud vanul vítr. Obdélná základna tohoto mlýnku měřila 250 cm x 300 cm, výška stěny byla 350 cm. Sloupkovou konstrukci větrného mlýnku vyplňovaly desky. Vstup do mlýnku byl v boční stěně a v zadní stěně bylo vyřezáno okénko. Nízký štít splýval se stěnou. Sedlová střecha byla vyrobena z prken a kryla ji lepenka. Celkem čtyři lopaty (křídla) byly vyhotoveny z modřínového dřeva, protínaly hřídel v pravém úhlu a byly sevřeny železným svorníkem. Vždy dvě protilehlé lopaty byly zhotoveny z jednoho kusu dřeva. Jejich celková délka byla 6 m. Plachty byly vyplněny plechem a jejich rozměry byly 120 cm x 170 cm (délka) x 95 cm a podobně jako u ostatních mlýnků měly lichoběžníkový tvar. Horské větrné mlýnky byly určeny jen ke šrotování. Jeden takový mlýnek stával také v Zubří u Rožnova pod Radhoštěm. Měl čtvercový půdorys, sedlovou střechu s valbičkou a střechu kryl šindel. Tento mlýnek stával v mírném svahu a měl celkem osm lopat, z nichž čtyři byly vyplněny jen na konci křídel. Zuberský mlýnek se skládal z hřídele, na které bylo nasazeno palečné kolo, které uvádělo do pohybu trýb, který roztáčel svislé vřeteno roztáčející horní kámen (běhoun).105

105 VAŘEKA, J.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Uherské Hradiště 1967, s. 38-39.

9 Jednotlivé větrné mlýny na Drahanské vrchovině

Při vyhledávání informací potřebných k napsání této práce jsem se rozhodl kromě písemných pramenů využívat i map. Využil jsem map I. vojenského mapování tzv. josefského, které probíhalo v letech 1764 - 1768 a 1780 - 1783 (rektifikace), II. vojenského mapování tzv. Františkova, které probíhalo v letech 1836 – 1852, a III. vojenského mapování tzv. Františko - josefského, které probíhalo na území Moravy a Slezska v letech 1876 - 1878. Výřezy z těchto map jsem poté vkládal přímo k jednotlivým mlýnů. Dalším zajímavým zdrojem dat, který jsem při práci využil, byly indikační skici jednotlivých obcí, které sloužily jako předloha pro stabilní katastr. Tyto skici však byly pořizovány v první polovině 19. století, a proto je na nich možné nalézt mlýny jen zřídka.

9.1 Popis jednotlivých mlýnů

Větrné mlýny jsou řazeny podle názvů obcí, v jejichž katastru mlýn stál či stojí. Dále je uvedeno, ve kterém okrese se daný mlýn nacházel či nachází. Následuje číslo mlýna, které odkazuje na mapku v příloze, typ větrného mlýna a informace, zda se větrný mlýn zachoval či ne. Jako poslední jsou uvedeny informace, které se o mlýně podařilo zjistit.

9.1.1 Benešov u Boskovic

. Okres Blansko . Číslo 1 . Mlýn neznámého typu . Mlýn se nezachoval . Václav Burian uvádí, že větrný mlýn německého typu stál východně od obce Pavlov.106 Vychází pravděpodobně z knihy Boskovický okres. V ní se však uvádí pouze to, že u osady Pavlov, která patřila k Benešovu, býval i větrný mlýn. O tom, kde dotyčný mlýn konkrétně stál, zde zmínka není. Kniha byla vydána poprvé roku 1904 a z této věty se dá také usuzovat, že mlýn již v době, kdy ji Jan Knies psal, nestál.107 Při zkoumání mapy třetího vojenského mapování jsem na větrný mlýn nenarazil, což by moji domněnku potvrzovalo. Mlýn u osady Pavlov je však zachycen na mapě druhého vojenského mapování z let 1836 - 1852. Je však situován do západní části osady a ne do východní části, jak uvádí Václav Burian. Mlýn je zde zakreslen vpravo u silnice vedoucí k Benešovu. Vyvstává tedy otázka, zda nebyl mlýn v průběhu let přemístěn.

Obrázek 13: Větrný mlýn u Benešova

106 BURIAN, V.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 1965, s. 8. 107 KNIES, J.: Vlastivěda moravská. Brno 1904, s. 153.

9.1.2 Brodek u Konice I.

. Okres Prostějov . Číslo 2 . Mlýn německého typu . Mlýn se nezachoval . Větrný mlýn německého typu stával severovýchodně těsně za obcí v trati Místní na parcelním čísle 20/2. Je zachycen na mapě druhého vojenského mapování a zbořen byl v roce 1945. Majiteli mlýna byl Saulich z Vilémova, od roku 1883 Vavřinec a Mariana Gröplovi a od roku 1920 Ludvík a Anna Gröplovi.108

Obrázek 14: Mlýn v Brodku u Konice v roce 1941

Obrázek 15: Větrný mlýn u Brodku

108 BURIAN, V.: Větrné mlýny v Olomouckém kraji. In: Československá etnografie. Sborník věnovaný studiu lidu českého v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku. Praha 1958, s. 85.

9.1.3 Brodek u Konice II., III.

. Okres Prostějov . Číslo 3 a 4 . Mlýn německého typu, později nahrazen zděnou stavbou s netypickým větrným kolem . Mlýn se částečně zachoval . Větrný mlýn německého typu poprvé doložený roku 1868 stál severovýchodně od obce v trati Místní, parcelní číslo 29. V roce 1937 byl mlýn zbořen a na jeho místě byla postavena zděná budova s netypickým větrným kolem.109 Na budově obdélníkového půdorysu byla umístěna kovová nástavba v podobě kužele s třílopatkovým větrným kolem a kormidlem. Protože mlýn stál v oblasti Sudet, mohl fungovat i za války. Svoji činnost ukončil roku 1948, kdy se mlynář Komárek po znárodnění mlýna odstěhoval. Současný majitel mlýnské zařízení kompletně demontoval až v roce 1967 a přestavěl objekt k obytným účelům. Dnes mlýn připomíná pouze jeho typická poloha na kopci a mlýnské kameny v zahradě. Mlýn není přístupný ani památkově chráněný.110 Majiteli mlýna byli v roce 1868 František a Mariana Schmidtovi, od roku 1912 Eduard Schmidt,111 poté do roku 1948 mlynář Komárek.112 Dnes je budova mlýna přestavěna na rodinný dům a je v rukou soukromého majitele.

Obrázek 16: Rekonstrukce podoby unikátního větrného kolo z Brodku

109 BURIAN, V.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 1965, s. 12. 110 Dostupné z: http://www.povetrnik.cz/rs/view.php?cisloclanku=2006012701 cit. 22. 2. 2014. 111 BURIAN, V.: Větrné mlýny v Olomouckém kraji. In: Československá etnografie. Sborník věnovaný studiu lidu českého v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku. Praha 1958, s. 85. 112 Dostupné z: http://www.povetrnik.cz/rs/view.php?cisloclanku=2006012701 cit. 22. 2. 2014.

Obrázek 17: Budova bývalého větrného mlýna v Brodku v roce 2006

Obrázek 18: Oba mlýny z Brodku u Konice na mapě III. vojenského mapování. Vlevo atypický mlýn zděný vpravo mlýn německého typu

9.1.4 Březsko I.

. Okres Prostějov . Číslo 5 . Mlýn německého typu . Mlýn se nezachoval . Větrný mlýn německého typu u čp. 25 stával asi 500 m severně od obce v trati Michovský mokří na parcele č. 107. Byl údajně postaven před rokem 1786 a zanikl

po roce 1841. Roční činže vrchnosti činila 12 zl., laudemium při převodu na člena rodiny 5%, na jinou osobu 10%. Majiteli mlýna byla nejprve vrchnost, roku 1786 Jakub Hrubý z Lochova, 1787 Josef Ledvinka, 1793 František Janoušek ze Sudic, 1793 Josef Ledvinka ze Šumperka, 1803 Libor Navrátil, 1841 František a Anna Foltenekovi.113 Zajímavé je, že tento mlýn není zachycen na mapě II. vojenského mapování, které proběhlo v letech 1836 – 1852. Václav Burian uvádí, že mlýn je zachycen na katastrální mapě Březska z roku 1834114, na indikační skice obce Březsko z roku 1834 jsem však tento mlýn nenalezl a nutno podotknout, že ani parcela o čísle 107 se v trati Michovský mokří v daném roce nenacházela.

9.1.5 Březsko II.

. Okres Prostějov . Číslo 6 . Mlýn německého typu . Mlýn se nezachoval . Větrný mlýn německého typu stával asi 500 m severně od obce na kótě 530, vpravo od silnice do Hvozdu v trati Příhony. Mlýn byl postaven v roce 1863 a zanikl požárem v roce 1888. Majitelem mlýna byl František Jašíček115

Obrázek 19: Větrný mlýn u Březska

113 BURIAN, V.: Větrné mlýny v Olomouckém kraji. In: Československá etnografie. Sborník věnovaný studiu lidu českého v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku. Praha 1958, s. 85. 114 BURIAN, V.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 1965, s. 13. 115 BURIAN, V.: Větrné mlýny v Olomouckém kraji. In: Československá etnografie. Sborník věnovaný studiu lidu českého v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku. Praha 1958, s. 85.

9.1.6 Budětsko

. Okres Prostějov . Číslo 7 . Mlýn německého typu . Mlýn se nezachoval . Větrný mlýn německého typu čp. 3 stával asi 200 m severovýchodně od obce v trati Za humny od trávníku na čp. 178/2. Byl postaven v roce 1872 a zanikl roku 1924. Majitelem mlýna byl v roce 1884 Karel Snášel, v roce 1887 Josef Erben a roku 1897 manželé Josef a Františka Spáčilovi.116

Obrázek 20: Větrný mlýn u Budětska

9.1.7 Čunín

. Okres Prostějov . Číslo 8 . Mlýn neznámého typu . Mlýn se nezachoval

116 BURIAN, V.: Větrné mlýny v Olomouckém kraji. In: Československá etnografie. Sborník věnovaný studiu lidu českého v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku. Praha 1958, s. 85.

. Větrný mlýn stával údajně severovýchodně od obce.117 Mlýn se mi nepodařilo vypátrat na mapách I., II. ani III. vojenského mapování. Mlýn není zakreslen ani v indikačních skicách obce Čunín z let 1834 a 1878.

9.1.8 Dešná

. Okres Prostějov . Číslo 9 . Mlýn neznámého typu . Mlýn se nezachoval . Větrný mlýn stál severovýchodně od obce Deštná.118 Jakého byl typu či jak vypadal, bohužel nevíme. Jediné informace o něm máme z map. Na indikační skice Deštné z roku 1834 ještě zachycen není, ale v mapě druhého vojenského mapování z let 1836 – 1852 se již objevil, i když je velmi špatně patrný. Mlýn s největší pravděpodobností zanikl, nebo byl přemístěn před rokem 1876, protože není zachycen v mapě třetího vojenského mapování, které proběhlo na území Moravy a Slezska v letech 1876 – 1878.

Obrázek 21: Větrný mlýn u Deštné

117 BURIAN, V.: Větrné mlýny v Olomouckém kraji. In: Československá etnografie. Sborník věnovaný studiu lidu českého v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku. Praha 1958, s. 85. 118 Tamtéž, s. 85.

9.1.9 Horní Štěpánov I.

. Okres Prostějov . Číslo 10 . Mlýn německého typu . Mlýn se nezachoval . Větrný mlýn německého typu stál u čp. 1 na parcelním čísle 886 západně od obce. Půdorysný rozměr mlýna byl 6x6 m, výška mlýna 13,5 m.119 V časopise Český lid je uvedeno, že u tohoto mlýna vyhlížely děti ze vsi sv. Mikuláše slézajícího z nebe.120 Tento dřevěný mlýn údajně ještě roku 1944 mlel a zbořen byl v roce 1969, protože chátral.121 Majitelem mlýna byl roku 1944 Stanislav Hampl.122

Obrázek 22: Větrný mlýn německého typu, který stál u Horního Štěpánova

119 BURIAN, V.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 1965, s. 22. 120 FUNK, P.: Větrné mlýny na Moravě. In: Český lid. Sborník věnovaný studiu lidu československého v Čechách a Moravě, ve Slezsku a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1927, s. 207. 121 Dostupné z: http://www.biskupice-u-jevicka.cz/historie-biskupice/historie-okoli/horni-tpanov/181-horni- tpanov-.html cit. 18. 1. 2014. 122 BURIAN, V.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 1965, s. 22.

Obrázek 23: Větrný mlýn německého typu, který stál u Horního Štěpánova. Pohled z čelní strany

9.1.10 Horní Štěpánov II.

. Okres Prostějov . Číslo 11 . Mlýn neznámého typu . Mlýn se nezachoval . Mlýn stál podle mapy třetího vojenského mapování západně od vesnice.123 Nic bližšího se o něm nepodařilo vypátrat.

Obrázek 24: Výřez z mapy třetího vojenského mapování s oběma mlýny u Horního Štěpánova

123 BURIAN, V.: Větrné mlýny v Olomouckém kraji. In: Československá etnografie. Sborník věnovaný studiu lidu českého v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku. Praha 1958, s. 85.

9.1.11 Hrochov (dnes součást obce Lipová)

. Okres Prostějov . Číslo 12 . Mlýn neznámého typu . Mlýn se nezachoval . Větrný mlýn stával údajně severně od obce v trati Nad mlejnkem. Ačkoli Václav Burian uvádí, že mlýn existoval již před rokem 1834124, není bohužel zaznačen v indikační skice obce Hrochov z roku 1826, ani v mapách I., II., či III. vojenského mapování.

9.1.12 Jedovnice

. Okres Blansko . Číslo 13 . Mlýn německého typu . Mlýn se nezachoval . Větrný mlýn stával východně od obce.125 Místu, kde tento mlýn stál, se dosud říká na větřáku (dnes ulice Na Větřáku). Jde o místo východně od obce na kopci u nové školy. Mlýn stával na poli mezi pásem lesa a domem číslo 164. Postavil ho roku 1834 jedovnický stolař František Julínek z čp. 49. Tento mlýn mlel za pomoci větru celých 55 let. Jeho majitelem se stal po roce 1843 Tomáš Nečas ze Suchdola. On, nebo jeho syn Jakub postavil v jižní části úzké parcely vedle mlýna domek čp. 164, kde bydleli. Jakub Nečas se po sňatku s Annou Knaurovou z Jedovnice přestěhoval do domu čp. 33. Činnost mlýna byla ukončena 20. května 1888, když v pět hodin ráno vypukl ve mlýně požár a celý mlýn mu podlehl. Stalo se to ráno na svatodušní. Mlýn nebyl proti požáru pojištěn a tak mlynář neměl dostatek financí na jeho obnovu. Jedovnický větřák je domalován do indikační skici Jedovnice z roku 1826 do rohové části obecní pastviny pč. 372/a, ve které je již zakreslena nová parcela s číslem 372/b. Tato parcela se nacházela na hranici s poli, severně od cesty směřující směrem na východ od obce. V severní části parcely 372/b je pak

124 BURIAN, V.: Větrné mlýny v Olomouckém kraji. In: Československá etnografie. Sborník věnovaný studiu lidu českého v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku. Praha 1958, s. 86. 125 BURIAN, V.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 1965, s. 26.

vyznačena žlutá (dřevěná) budova větrného mlýna.126 Samotná budova mlýna je zachycena v posmrtně vydaném díle Karla Absolona Moravský kras – 2. díl (Academia 1970) na jedné z kreseb Jindřicha Wankela, které pořídil na Jedovnicku někdy kolem roku 1850. Při detailnějším průzkumu větřáku na Wankelově kresbě zjišťujeme, že jedovnický větřák měl na rozdíl od většiny mlýnů německého typu na místo čtyř lopat šest.127 Větřák nechybí ani na mapě třetího vojenského mapování.

Obrázek 25: Výřez z indikační skici obce Jedovnice z roku 1826 s domalovaným větrným mlýnem na parcele č. 372/b

Obrázek 26: Větrný mlýn u Jedovnice

126 PLCH, J.: Jedovnický větrný mlýn. In: Jedovnický zpravodaj. Jedovnice 2013, s. 29-32. 127 ABSOLON, K.: Moravský kras. Praha 1970, obrazová příloha.

Obrázek 27: Pohled na Jedovnici. Kolorovaná kresba J. Wankela

9.1.13 Jesenec

. Okres Prostějov . Číslo 14 . Mlýn německého typu . Mlýn se nezachoval . Větrný mlýn německého typu stával na severozápadní straně zámeckého parku. Je zmiňován roku 1777 a pravděpodobně byl přemístěn do Nových Sadů u Přemyslovic. Mlýn byl majetkem vrchnosti.128 Na indikační skice Jesence z roku 1834 jsem tento mlýn již neobjevil. Nicméně v mapě druhého vojenského mapování z let 1836 – 1852 je ještě zachycen severně od zámeckého parku. V mapě třetího vojenského mapování se mlýn v Jesenci už nevyskytuje.

128 BURIAN, V.: Větrné mlýny v Olomouckém kraji. In: Československá etnografie. Sborník věnovaný studiu lidu českého v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku. Praha 1958, s. 86.

Obrázek 28: Větrný mlýn u Jesence

Obrázek 29: Výřez z indikační skici obce Jesenec z roku 1834

9.1.14 Kořenec

. Okres Blansko . Číslo 15 . Mlýn holandského typu . Mlýn se zachoval . Větrný mlýn holandského typu u čp. 147 stojí jižně od obce129 na severním úbočí Kořeneckého vrchu v nadmořské výšce 620 m. Kořenecký větrný mlýn nechal v roce 1866 za svým gruntem postavit tehdejší starosta Jakub Veselý. Nejdříve mlýn provozoval sám, roku 1874 je pak pronajal vyučenému mlynáři Baldíkovi z Velenovic. Mlýn patřil rodině Veselých až do roku 1905, kdy jej manželé Čeněk a Marie, kteří kromě gruntu vlastnili také hospodu, prodali méně majetným domkařům Josefu a Josefě Popelářovým.130 Vnuk prvního majitele Vladimír Veselý však uvádí, že mlýn byl rodině Popelářově prodán již roku 1902.131 Ti na větřáku hospodařili dvacet let, roku 1925 od nich mlýn koupil Josef Pokorný. Nový majitel se kromě mlynářství živil také ostřením mlýnských kamenů a truhlařinou. Bydlel v nájmu na gruntě Veselých, svou dílnu měl v šopě pod mlýnem. V roce 1941 protektorátní úřady mlýn nechaly uzavřít a zapečetit, i přesto se ale na kořeneckém větřáku načerno mlelo. V roce 1944 poškodila mlýn vichřice a památkový úřad poskytl dotace na jeho opravu. Po válce byl provoz mlýna opět obnoven, roku 1945 úřady povolily výrobu krup a šrotování. K modernizaci mlýna přistoupil Josef Pokorný mladší. Nechal do mlýna instalovat dieselový motor. Ten byl však velmi poruchový a často mimo provoz. Na kořeneckém větřáku bylo poslední obilí sešrotováno v letech 1948 -1949. Mlynář Josef Pokorný se koncem čtyřicátých let snažil o opravu mlýna a žádal roku 1947 Státní památkový úřad v Brně o finanční prostředky. Nemoc a pokročilý věk však jeho záměry zhatily. Po roce 1950 měl mlýn shnilá křídla i dřevěnou střechu. V roce 1951 se myšlenky na rekonstrukci mlýna ujal Okresní národní výbor v Boskovicích, přičemž byl vypracován projekt na opravu a získána částka 36 tisíc korun z fondu ministerstva školství, věd a umění. V tehdejším socialistickém hospodářství se však za celý rok nepodařilo sehnat 8,5 m3 modřínového a 2,5 m3 smrkového dřeva, díky čemuž rekonstrukce vůbec nezačala a peníze na konci roku

129 BURIAN, V.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 1965, s. 31. 130 JANOŠKA, M.: Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2003, s. 100-101. 131 VESELÝ, V.: Větrný mlýn na Kořenci. Vlastivědné listy Boskovicka, č. 3, 2000, s. 5.

propadly. Opravu střechy a křídel se podařilo za pomoci památkářů uskutečnit v roce 1953. Proinvestováno tehdy bylo 9716 korun. Dcery posledního mlynáře vlastnili mlýn až do roku 1967, kdy mlýn ve značně zchátralém stavu prodali za 3000 korun otci dnešního majitele.132 Tím se stal učitel na brněnské technice ing. Doubek, který jej začal užívat jako rekreační objekt.133 Od té doby proběhly ještě dvě významné rekonstrukce. V roce 1972 to byla rekonstrukce spodní části stavby vynucená výskytem dřevomorky. Roku 1995 pak byla opravena střecha a vyměněny šindele, díky kterým se podařilo zachovat podobu i vybavení mlýna v naprosto neporušeném původním stavu až do současnosti. Jediné, co mlýnu v současné době chybí, je větrné kolo.134 Neomítnutá trojpodlažní stavba z lomového kamene s malými střílnovitými okénky a jedněmi dveřmi má válcový tvar. Celková výška stavby je 10,2 m včetně ploché 3,3 m vysoké šindelové střechy, jejíž konstrukci tvoří dvanáctiboký jehlan. Pod střechou na líci kamenného zdiva se po celém obvodu nachází prstenec ze svislých šindelů zakončený ornamentálním řezem. Průměr stavby činí 9 m. V interiéru se nachází kompletně zachovalé mlecí zařízení o jednom složení poháněné dvoustupňovým náhonem zdola. V prvním podlaží se také nachází přídavný náhon krupníku, tvořený kuželovými koly a řemenicí.135 V interiéru je možné nalézt také kompletně zachovalé mlýnské složení včetně lubu, násypného koše a kompletního holendru na omílání ječmene na kroupy. Palečné kolo má 90 palců a průměr 2,6 m. Dále má mlýn dřevěnou svislou hřídel o délce 6 m. Běhoun má průměr 105 cm a výšku 31 cm a při běžném provozu dosahoval rychlosti 64 otáček za minutu.136 Zajímavostí je, že na kořeneckém větřáku se v minulosti nacházelo u nás méně typických šest křídel. Bohužel větrné kolo bylo poničeno při silné vichřici v roce 1944137, při které se ulomila tři křídla, která letěla, jak uvádí Vladimír Veselý, až 30 m daleko. Mlynářem Pokorným nově nainstalované větrné kolo mělo již typická čtyři křídla.138 V současné době mlýn větrné kolo nainstalováno nemá.

132 JANOŠKA, M.: Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2003, s. 100-101. 133 VESELÝ, V.: Větrný mlýn na Kořenci. Vlastivědné listy Boskovicka, č. 3, 2000, s. 5. 134 Dostupné z: http://www.povetrnik.cz/rs/view.php?cisloclanku=2006011901 cit. 2. 2. 2014. 135 JANOŠKA, M.: Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2003, s. 101-102. 136 Dostupné z: http://www.povetrnik.cz/rs/view.php?cisloclanku=2006011901 cit. 2. 2. 2014. 137 JANOŠKA, M.: Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2003, s. 101-102. 138 VESELÝ, V.: Větrný mlýn na Kořenci. Vlastivědné listy Boskovicka, č. 3, 2000, s. 5.

Bývalý větrný mlýn v Kořenci je zařazen mezi státem chráněné technické památky. V současnosti slouží jako rekreační objekt a není přístupný veřejnosti.139

Obrázek 30: Větrný mlýn u Kořence

Obrázek 31: Větrný mlýn v Kořenci ve třicátých letech 20. stol.

139 JANOŠKA, M.: Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2003, s. 102-103.

Obrázek 32: Větrný mlýn v Kořenci v šedesátých letech 20. stol.

Obrázek 33: Větrný mlýn v Kořenci v roce 2005

9.1.15 Kotvrdovice

. Okres Blansko . Číslo 16 . Mlýn atypického typu . Mlýn se nezachoval . Kotvrdovický větrný tzv. Matouškův mlýn byl postaven na konci 19. století. Stával východně od obce Kotvrdovice. Ačkoliv byl mlýn v těsné blízkosti Kotvrdovic, ve skutečnosti se nacházel na katastru sousedního Senetářova, a to za polní cestou cca 200 m severně od dnešního pozemku autovrakoviště.140 Šlo podobně jako u mlýnů v Tvarožné nebo Sivicích o zděnou stavbu, na které byla umístěna Halladayova turbína o dvou řadách žaluzií. Dle ústního podání některých pamětníků bylo větrné kolo na mlýně ještě za první republiky, z konce dvacátých let si již místní pamětnici pamatují mlýn bez větrného kola, mlelo se již na elektrický pohon. U mlýna se nacházela sýpka a pekárna p. Šurého. Lidé si doma zadělali těsto, které pak odnesli do pekárny. Později byla pekárna přemístěna do obce. Chléb od p. Šurého byl mezi lidmi vyhlášený jako prvotřídní. V obecní kronice se dočítáme: „Dne 14. 1. 1940 bylo občanstvu oznámeno bubnem, kdož by jel do mlýna s obilím na mletí pro svou potřebu, musí mít povolenku od obecního úřadu, ve kteréž je povoleno podle osob v domě semlít 23 kg obilí na 1 osobu měsíčně. Ostatní přebytek jest každý povinen odevzdat k eráru.“ Během války bylo mlynáři odebráno mlynářské právo. Obyvatelé obce byli za druhé světové války vystěhováni kvůli plánovanému rozšiřování vojenské střelnice. Po návratu zpět do obce našli starobylý válcový mlýn úplně zničený. Strojní a mlynářské zařízení a nářadí bylo odvlečeno neznámo kam, budovy byly bez vrat, bez oken, s rozbitým zdivem a střechou. Němci prý používali budov mlýna jako garáží a pro opravy tankového materiálu. V roce 1949 byla z kůlny bývalého mlýna zřízena garáž pro autobusy ČSD, v roce 1955 byla autogaráž u mlýna zbourána. Ze samotného mlýna se bohužel nezachovalo nic. Před několika lety zmizel poslední nenápadný zbytek mlýnského kola, který se nacházel u polní cesty. A tak mlýn připomíná již jen jedna místní lidová píseň:

140 VARNER, D.: Mívali jsme u nás mlýn, část 1. In: Zpravodaj obce Kotvrdovice. Kotvrdovice 2013, s. 30.

„V Sentářově na kopečku stával mlýn, dnes už je tam jenom halda rozvalin. Když ten mlýn tam stával, vesele klapával, bejvalo tam veselo.

Mlela se tam bílá mouka vejražka, mlela ji tam sama paní mlynářka. Ve dne sama mlela, v noci sama spala, potřebovala práška.

Jednou přišel do mlejnice krajánek, že by si rád vyfedroval na džbánek. Kluk jak malovaný, fešák na dvě strany, paní mamě sladce řek:

S Vámi bych chtěl paní mámo věčně žít, u Vás bych chtěl hůl a pytel odložit. Obilíčko mlíti, dobré pivo píti, přitom stále vesel být.

Vzala si ho paní máma na zkoušku, jestli umí semlet mouku vejražku. Mlela se pšenička, hladila se líčka, růžová jak červánek…..141

Obrázek 34: Větrný mlýn mezi Kotvrdovicemi a Senetářovem

141 Dostupné z: http://davar.cz/badatelna/xref/ost_kotvrdovice_mlyn.htm cit. 10. 11. 2013.

Obrázek 35: Větrný mlýn z Kotvrdovic na kolorované pohlednici

Obrázek 36: Detail větrného mlýna z Kotvrdovic

9.1.16 Kulířov

. Okres Blansko . Číslo 17 . Mlýn neznámého typu . Mlýn se nezachoval . Mlýn stával jihovýchodně od obce, vpravo od silnice do Rychtářova na kótě 549 m.142 Tento mlýn není zachycen ani na indikační skice Kulířova z roku 1836, ani na mapě druhého vojenského mapování. Je proto pravděpodobné, že byl postaven někdy poté. Mlýn je zachycen v mapové příloze knihy Blanenský okres z roku 1902 a na mapě třetího vojenského mapování. Zajímavostí je, že stavba je v mapě vyznačena červenou barvou, což by naznačovalo, že šlo o mlýn holandského typu. Zda to tak opravdu bylo je nutno ještě ověřit.

Obrázek 37: Větrný mlýn u Kulířova

142 KNIES, J.: Vlastivěda moravská. Brno 1904, s. 113.

9.1.17 Maleny

. Okres Prostějov . Číslo 18 . Mlýn neznámého typu . Mlýn se nezachoval . Tento mlýn není bohužel zachycen ani v jednom z vojenských mapování, ani v indikační skice obce Maleny z roku 1834. O tom, že v této lokalitě stával mlýn, se dovídáme ze soupisu mlýnů z území Moravy a Slezska od Václava Buriana. Ten doslovně píše: „Větrný mlýn na parcelním čísle 85/1.“143 Podle katastrální mapy, ve které jsem parcelní číslo 85 našel, stával mlýn severně od obce Maleny.

9.1.18 Němčice

. Okres Blansko . Číslo 19 . Mlýn holandského typu . Mlýn se zachoval . Budova bývalého větrného mlýna čp. 98 stojí asi 600 m jižně od středu obce na mírném návrší o nadmořské výšce 620 m.144 Mlýn byl postaven v roce 1840 mlynářem Matuškou. Po tomto roce se o mlýnu zachovaly jen kusé historické informace.145 Jednou z nich je zpráva starosty obce Němčice ze dne 15. 10. 1922, ve které se píše: „Okresní politické správě v Boskovicích podáváme tímto zprávu, že místní mlynář bere od semletí 1q obilí 18 Kč, za šrotování 1q obilí 8 Kč.“ Tato zpráva se vztahuje k nařízení č. 28535 Okresní politické zprávy v Boskovicích ze dne 4. října 1922, podle které měly obecní rady nejpozději do 12. října 1922 podat zprávu o tom, jaké melné se v té době platí v námezdních mlýnech za semletí či šrotování 1q obilí.146 Další informací je, že od roku 1925 se v mlýně již jen šrotovalo a to až do konce druhé světové války. Poslední mlynář Vilém Hebelka v něm bydlel až do roku 1965.

143 BURIAN, V.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 1965, s. 39. 144 Tamtéž, s. 42. 145 Dostupné z: http://www.povetrnik.cz/rs/view.php?cisloclanku=2006011803 cit. 11. 1. 2014. 146 SOKA Blansko, fond OU Boskovice, Mlýny v okrese Boskovice, s. 9.

Po roce 1965 byla stavba mlýna opravena a omítnuta, na střeše vyrostly dva komíny a interiér byl uzpůsoben k rekreačnímu využití. V roce 2002 nový majitel provedl kompletní obnovu tělesa mlýna a připravuje se i osazení perutěmi.147 Josef Brož, který v roce 1899 projížděl kolem Němčic, si zdejšího větřáku povšiml a nakreslil si jej. Jeho kresba nám ukazuje podobu mlýna z tohoto roku.148 Z někdejšího mlýna se zachovala kamenná, hladce omítnutá budova, kterou kryje šindelová střecha s vodorovným hřebenem, který je typický pro většinu mlýnů holandského typu, které byly postaveny na Drahanské vrchovině. V horní části budovu obepínají železné obruče, které nejsou pod bílou omítkou příliš patrné. Válcová stavba má průměr 9,5 m a výšku 8,5 m, jehlancovitá střecha je vysoká 3,5 m. Větrné kolo i veškeré strojní vybavení se nezachovaly. Interiér byl původně dvojpodlažní, přičemž v podstřeší se nacházelo další dřevěné mezipatro s dřevěnou konstrukcí nesoucí mlýnskou stolici. Poté, co se v mlýně přestalo mlít, byla budova uzpůsobena pro bydlení. Přepažením přízemí vznikla obytná místnost s vestavěným komínem a vstupní síň s dřevěnými schody do patra.149 V současnosti je budova bývalého větrného mlýna využívána jako soukromý rekreační objekt. Bývalý větrný mlýn v Němčicích je chráněn jako kulturní památka.

Obrázek 38: Větrný mlýn u Němčic

147 Dostupné z: http://www.povetrnik.cz/rs/view.php?cisloclanku=2006011803 cit. 11. 1. 2014. 148 BROŽ, J.: Větrník v Němčicích na Moravě. In: Český lid. Sborník věnovaný studiu lidu československého v Čechách a Moravě, ve Slezsku a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1926, s. 64. 149 JANOŠKA, M.: Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2003, s. 118-119.

Obrázek 39: Větrný mlýn v Němčicích od Josefa Brože v roce 1899

Obrázek 40: Větrný mlýn v Němčicích v první polovině 20. stol.

Obrázek 41: Větrný mlýn v Němčicích v roce 2005

9.1.19 Niva (do roku 1949 Hartmanice) I.

. Okres Prostějov . Číslo 20 . Mlýn holandského typu . Mlýn se nezachoval . Větrný mlýn stával asi 500 m jihovýchodně od obce, vpravo od silnice do Drahan. Václav Burian uvádí, že roku 1875 byl v provozu.150 V časopise Český lid z roku 1927 je o tomto mlýně také zmínka. Starý větřák stál prý „bez lopat a střechy mezi Drahany a Hartmanicemi u Otinovsi“.151 Z této kusé zmínky lze usuzovat, že mlýn v té době ještě stál a byl s největší pravděpodobností holandského typu. Kdyby byl celodřevěný (německého typu), byl by patrně rozebrán celý a nechyběla by mu

150 BURIAN, V.: Větrné mlýny v Olomouckém kraji. In: Československá etnografie. Sborník věnovaný studiu lidu českého v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku. Praha 1958, s. 88. 151 FUNK, P.: Větrné mlýny na Moravě. In: Český lid. Sborník věnovaný studiu lidu československého v Čechách a Moravě, ve Slezsku a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1927, s. 207.

pouze střecha a křídla. Na indikační skice obce Hartmanice z roku 1834 mlýn zachycen není. Mlýn je vyznačen na mapě třetího vojenského mapování a je zde znázorněn červenou barvou, což znamená, že šlo o zděnou stavbu, a potvrzovalo by to teorii o tom, že šlo o mlýn holandského typu.

Obrázek 42: Větrný mlýn u obce Niva (dříve Hartmanice)

9.1.20 Niva (do roku 1949 Hartmanice) II.

. Okres Prostějov . Číslo 21 . Mlýn neznámého typu . Mlýn se nezachoval . Na mapě prvního vojenského mapování, které probíhalo mezi léty 1764 - 1768 a 1780 - 1783 (rektifikace), je zachycen větrný mlýn na kopci severozápadně od obce, vpravo od silnice do Protivanova. Mlýn vyobrazený v této mapě byl s největší pravděpodobností dřevěný (německého typu). Lze tak usuzovat z toho, že stojí „na kuří nožce“, která byla a je základem mlýnů německého typu. V dřívějších dobách však neměly mlýny německého typu bednění až k zemi, proto byl tento stavební prvek jasně patrný a je zachycen i v této mapě.

Obrázek 43: Větrný mlýn u obce Niva (dříve Hartmanice) na mapě I. vojenského mapování

9.1.21 Ohrozim

. Okres Prostějov . Číslo 22 . Mlýn holandského typu . Mlýn se nezachoval . Větrný mlýn holandského typu stál u čp. 81 v trati k Lešanům severozápadně od obce na parcele č. 126. Tento mlýn začal mlít 27. 3. 1838 a pracoval do roku 1889. Zanikl asi v roce 1909. Majiteli mlýna byli v roce 1883 Josef a Františka Motalovi, 1894 Josef a Celestina Kalábovi, 1895 Josef Broch, 1895 Celestina Kalábová, 1895 Františka Kalábová.152 Poslední majitel povětrňáku byl Josef Motal (narozen v Lešanech v č. 12. dne 16. února 1831, zemřel 20. července r. 1909 v nemocnici Milosrdných bratří v Prostějově). Josef Motal se na Horce živil mletím obilí, ale hlavně jeho šrotováním. Mimo to si v chalupě při povětrňáku zřídil hostinec, kde se pořádaly i taneční zábavy za hojné účasti mládeže ze sousedních Lešan i samotné Ohrozimi až do sedmdesátých let dvacátého století.

152 BURIAN, V.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 1965, s. 44.

Jak uvádí Jan Zbořil, naposledy se v povětrňáku mlelo ještě v roce 1889. Jako desetiletý chlapec sedíval na zídce jejich zahrady, bavíval se pohledem na točící se lopaty povětrňáku. Asi o rok později se lopaty povětrňáku nějak porouchaly a protože do něj již lidé z okolí obilí na mletí nevozili (raději odváželi obilí na mletí do vodních mlýnů, a to např. do Lutotína, Bilovic, Kostelce, Prostějova, Mostkovic a Stichovic a v období sucha jezdili do mlýnů až k Litovli nebo do Citová až k řece Moravě), majitel lopaty odstranil a povětrňák používal jako skladiště pro hospodářské nářadí a píci pro dobytek. Jak je vidět na fotografiích z let 1908 a 1909, povětrňák ještě stál, ale později jej lidé začali pomalu rozebírat na stavbu zídek kolem zahrad, až po roce 1922 zmizel povětrňák na Horce úplně s povrchu zemského.153 Z Horky se také zachoval příběh, který vyprávěl Jan Marek ze Stínavy dne 29. 12. 1924 pro časopis Český lid. Jan Marek sloužil jako pacholek na větřáku na Horce a vyprávěl toto: „Kdysi vedla jakási Horká žijící na Drahanské vysočině kozu z jarmarku z města Prostějova. Když přišla na Horku, byla již tma, jenom v chaloupce u větřáku se svítilo. Chtěla se zeptat na cestu k horám. Kozu uvázala za jakési dřevo (byla to však peruť větrného mlýna) a tloukla na dveře chaloupky. Otevřeli jí a řekli, že mlynář je ve mlýnici, aby se ho šla zeptat na cestu. V tom zafoukal vít, perutě se pohnuly a bylo slyšet jen me, mé, meé a koza se oběsila.“154

Obrázek 44: Větrný mlýn na Horce u Ohrozimi v roce 1908

153 ZBOŘIL, J.: Povětrňák na Horce u Ohrozimi (Morava). In: Český lid. Sborník věnovaný studiu lidu československého v Čechách a Moravě, ve Slezsku a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1926, s. 57- 60. 154 FUNK, P.: Větrné mlýny na Moravě. In: Český lid. Sborník věnovaný studiu lidu československého v Čechách a Moravě, ve Slezsku a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1927, s. 207.

Obrázek 45: Větrný mlýn na Horce u Ohrozimi v roce 1909

Obrázek 46: Větrný mlýn na Horce u Ohrozimi těstě před jeho zbouráním v roce 1922

Obrázek 47: Větrný mlýn u Ohrozimi

9.1.22 Ochoz u Brna

. Okres Brno venkov . Číslo 23 . Mlýn holandského typu . Mlýn se nezachoval . Větrný mlýn holandského typu stával na jihozápad od obce, vpravo od silnice do Brna směrem ke Kánickému kopci na kótě 471.155 Dle Václava Buriana tento mlýn stál ještě v roce 1897.156

Obrázek 48: Větrný mlýn u Ochozu

9.1.23 Okrouhlá

. Okres Blansko . Číslo 24 . Mlýn holandského typu . Mlýn se nezachoval

155 STARÝ, F.: Příspěvek k soupisu větřáků na Moravě. In: Český lid. Sborník věnovaný studiu lidu československého v Čechách a Moravě, ve Slezsku a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1927, s. 300. 156 BURIAN, V.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 1965, s. 45.

. Větrný mlýn holandského typu stál u čp. 102 na parcelním čísle 745.157 Větrný mlýn se v obci Okrouhlé nezachoval. Protože byl postaven až v průběhu let 1894 – 1895, není zaznačen ani v indikační skice obce, ani v jedné z map vojenského mapování. I přesto všechno se o tomto mlýně zachovalo množství zajímavých informací a dokonce i plán stavby ve Státním okresním archivu v Blansku. Dne 25. dubna 1894 žádal Josef Otáhal c.kr. okresní hejtmanství o vydání živnostenského listu na provozování mlynářské živnosti. K tomuto dopisu také přiložil své vysvědčení, které mu vystavil téhož dne mlynář z Melkova. V tomto vysvědčení se píše: „Josef Otáhal 54 roku starý na Melkově158 rozený a do Knihnic159 příslušný mlynářský pomocník u mne od r. 1879 až do dnešního dne při obsluze mlýna a pily k mé největší spokojenosti pracoval a v řemesle mlynářském řádně se vyzná.“160 Dne 29. dubna 1894 podal Josef Otáhal žádost na c.kr. okresní hejtmanství v Boskovicích, kvůli povolení stavby větrného mlýna. V této žádosti je mimo jiné uvedeno: „Já níže podepsaný chci na svém pozemku par. č. 745. ve vzdálenosti 60 m od hlavní cesty z Okrouhlé do Benešova nový povětrný mlýn dle dvojnásobně vyhotoveného nákresu z tvrdé hmoty, šindelem krytý vyhotoviti dáti“ Dále se zde píše, že plány mlýna vytvořil stavitel Karel Havlina z Boskovic a že představenstvo obce Okrouhlé ani místní osadníci nemají proti stavbě námitek.161 V protokolu vyhotoveném představenstvem obce Okrouhlé z téhož dne se pak dovídáme, jak měla stavba vypadat: „Půdorys budovy jest kruh, jehož průměr 6,6 m obnáší. Výška od základů až po vrch střechy obnáší 8m. Vnitřek rozdělen jest na přízemí 1 patro a podstřeší. V podstřeší umístěn jest hřídel, na kterém upevněny perutě povětrné, pomoci, kteréhož mlýnský stroj v pohyb se uvádí. V I. patře umístěn mlýnský stroj, v přízemku pak šalanda. Schody z přízemku do I. patra budou dřevěné, jak to při podobných stavbách zavedeno bývá.“ Dále se zde opakuje pasáž o tom, že představenstvu obce ani občanům stavba mlýna vadit nebude, ba naopak: „Veškeří příslušníci obce Okrouhlé si přejí by stavba tato co

157 BURIAN, V.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 1965, s. 45. 158 Osada ležící na severozápad od Obce Okrouhlé. Dnes je součástí obce Okrouhlé. 159 Dnešní obec Knínice u Boskovic. 160 SOKA Blansko, fond OU Boskovice, Větrný mlýn v Okrouhlé, s. 481-482. 161 Tamtéž, s. 474.

nejdříve provedena byla, neboť jsoucnost podobného mlýnku pro obec Okrouhlou jako nutnost se jeví.“162

Na tuto žádost odpovědělo c. kr. okresní hejtmanství v Boskovicích tímto dopisem:

„Číslo 7789 Panu Josefu Otáhalovi mlynářskému pomocníku v Okrouhlé.

Vyhovuji Vaší žádosti ze dne 29/4 t.r. nalézám v základě ustanovení III hlavní částky zákona živnostenského a v zásadě ustanovení mor. Řádu stavebního zřízení povětrného mlýna na pozemku p.č. 745 v území obce Okrouhlé dle předložených plánů stavebních a protokolu obecního představenstva v Okrouhlé ze dne 29/4 1894 povolili proti přesnému šetření následujících podmínek: 1. výška patra budiž místo 2,6 m na 2,8 m doplněna. 2. schody jež v plánu nejsou znázorněny ….. případně z venku zřízeny a budiž při stupních poměru šířka rovna 24 meně dvojnásobku výšky šetřeno. 3. při stropech jako vůbec při všech dřevěných konstrukcích budiž užito dostatečně silného dřeva. 4. při provádění stavby šetřeno budiž předpisů řádu stavebního. 5. veškeré hřídele kolmé pak veškeré podlahou jdoucí přenášky budiž až na ½ m zahrazeny. 6. veškeré v potřebném a nahodilém dosahu lidském otáčející se součástky strojů buďtož ohrazeny a budiž vyvarováno všem šroubovým hlavicím a klinům aneb buďtož tyto zakryty. 7. zubaté kolo budiž přikryto. 8. každý stroj musí býti zařízen, by osobě v pohyb a z pohybu mohl býti uveden. 9. shozené řemeny nesmějí se na hřídeli brousiti, nýbrž na hácích býti upevněny. 10. mazání a opravování částí strojů a transmisí smí se díti jen tehdy, když tyto stojejí. 11. schody dřevěné budiž vespod zabedněny a zábradlím opatřeny. 12. otvory v podlaze násypky a tribuny buďtož taktéž zabedněním opatřeny. 13. pro dělníky potažmo mleče buďtož záchody s vyzděnou žumpou zřízeny. 14. provedení stavby smí jen oprávněným živnostníkům býti svěřeno, kteří před početím stavby sem buďtož oznámeni. Z nálezu tohoto lze se ve lhůtě 14 dnů k vel. C.k.m. místodržitelství odvolati.

Jeden stejnopis plánů vrací se s nařízením, by skončení stavby sem bylo neprodleně oznámeno.“163

162 SOKA Blansko, fond OU Boskovice, Větrný mlýn v Okrouhlé, s. 475. 163 Tamtéž, s. 479.

Další zpráva, která se k mlýnu zachovala, je z 22. ledna 1895. V této zprávě určené c.k. okresnímu hejtmanství v Boskovicích stojí: „K vyzvání představenstva obce Okrouhlé, oznamuje podepsaný, že povětrný mlýnek, který si s povolením slavného c.k. okresního hejtmanství r. 1894 v obci Okrouhlé vystavěl ještě úplně dohotoven není, že však již od nového roku 1895 něco málo šrotuje. Josef Otáhal majitel větrného mlýnku v Okrouhlé“.164 Obdobná zpráva pro c.k. okresní hejtmanství v Boskovicích se dochovala také z 10. března 1895. Stojí v ní: „Josef Otáhal z Okrouhlé udává, že nemá dosti peněz aby povětrný mlýn ve smyslu povolení ku stavbě obdrženého dohotovil a šrotuje proto zatím, aby si potřebných prostředků k tomu opatřil. Za zatímné šrotování béře v každém ohledu celou odpovědnoť.“165 Dne 4. srpna 1895 Josef Otáhal informoval c.k. okresní hejtmanství v Boskovicích, že je mlýn postaven, a žádal o jeho úřední schválení, na což dostal tuto odpověď:

„1. Panu Josefu Otáhalovi majiteli větrného mlýna v Okrouhlé. Za účelem schválení Vašeho nově vystavěného mlýna větrného bude dne 28 srpna t.r. odpoledne o 5. hodině komisionální šetření a jednání na místě odbývati, ku kterému se Vám s plánem po ruce jest dostaviti.

2. Představenému obce v Okrouhlé. Na vědomí a dostavení se s katastrální mapou a parcelovým protokolem po ruce. 12. srpna 1895“

Z 28. srpna 1895 se dochoval i zápis z přezkoumání mlýna, ve kterém stojí:

„Zapsán od c. k. okresního hejtmanství v Boskovicích dna 28. srpna 1895 v obci Okrouhlé Předmětem Jest v základě výnosu c.k. okresního hejtmanství v Boskovicích ze dne 12. srpna 1895č.2023 úřední revise větrného mlýna Josefa Otahala v Okrouhlé k jeho zřízení výnosem ze dne 3. června 1894č.7789 povolení bylo uděleno. Na místě bylo zjištěno, že stavba dle plánu byla provedena a bylo šetřeno i podmínek ve zdejším výnosu ze dne 3. června 1894č.7789 obsažených, dlužno jen palečné kolo zabedniti, schody z přízemí k moučnici třeba také na zadní stěně zabedniti, trouby plechové k topení ohnivzdorně osamotiti a konec jich mimo zdivo mlýna vyvésti.

164 SOKA Blansko, fond OU Boskovice, Větrný mlýn v Okrouhlé, s. 480. 165 Tamtéž, s. 486.

Představenstvo obce nenamítá proti schválení mlýna ničeho. Majitel zavazuje se nedostatky odstraniti a podlahu nyní slabou jakmile potřeba její správy nastane, silnějšími deskami nahraditi. Přečteno a správným shledáno. Skončeno a podepsáno s doložením že komisionelní výlohy pro budovu strany se neliquvidují!“166

No a konečně na základě tohoto protokolu zaslalo c.k. okresní hejtmanství mlynáři Josefu Otáhalovi tento dopis: „1. Panu Josefu Otahalovi majiteli větrného mlýna v Okrouhlé V základě výroku komisionálně na místě dne 28/8 provedeného šetření a jednání schvaluji mlýn větrní, které vedle zdejšího výnosu ze dne 3/6 1894č.7789 provedení byly povolen a povoluji jeho užívání pod podmínkou, že při provozování živnosti nařízení uvedeného zdejšího výnosu přesně bude šetřeno a že dodatečně před početím jeho užívání palcové kolo v dosahu výšky člověka bude zabedněno, že z přízemí do moučnice budou na spodní straně zabedněny a že plechové kouřová trouby budou v podlaze moučnice a v moučnici samé ohnivzdorně osamoceny, konec jich pak ze zde zdi mlýna vyveden bude. Současně se Vám nařizuje, by jste podlahy moučnice i násypky jakmile potřeba jich správy nastane, silnými prkny nahradil. Komisionalní výlohy se Vám vzhledem k nemajetnosti odpouštějí. Z nálezu tohoto lze se Vám do 14 dnů k velesl. C.k.m. místodržitelství odvolati.

2. Představenstvu obce v Okrouhlé. Na provedení oprav budiž dohlíženo a výkon sem oznámen. S udáním, zda Josef Otahal jest svéprávný a bez úhony. Konečně nařizuji by mlýn byl numerován a číslo dotyčné sem oznámeno.

31. srpna 1895“167

O dalším osudu tohoto mlýna víme jen málo. Jeho majitelem byl v roce 1944 Ladislav Přikryl. Další zpráva je pak až od Václava Buriana, který uvádí, že v roce 1965 bylo ještě zachováno zdivo mlýna.168 V současné době po mlýně již není ani památky.

166 SOKA Blansko, fond OU Boskovice, Větrný mlýn v Okrouhlé, s. 472. 167 Tamtéž, s. 472. 168 BURIAN, V.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 1965, s. 45.

Obrázek 49: Nákres pro stavbu nového povětrného mlýna pro Josefa Otáhala v Okrouhlé

Obrázek 50: Plán pro stavbu větrného mlýna u Okrouhlé

9.1.24 Ostrov u Macochy

. Okres Blansko . Číslo 25 . Mlýn holandského typu . Mlýn se zachoval . Větrný mlýn holandský u čp. 120 stával asi 600 m jihozápadně od obce u bývalé vápenky.169 V současné době je již pohlcen novou zástavbou. Mlýn byl postaven okolo roku 1865. Přesné datum vzniku bohužel zatím neznáme. Ani osudy mlýna do konce druhé světové války nejsou známy. Jednou z mála zpráv je, že mlýn již v roce 1932 neměl perutě. Z poválečné historie mlýna se zachovalo více zpráv. Roku 1947 Karel Šamalík přebudoval tehdy lepenkovou střechu (původní byla došková) na střechu plechovou. Jelikož se mlynář zadlužil, žádal o finanční příspěvek ministerstvo školství, kultury a osvěty. Nic však nedostal, protože střecha nevyhovovala požadavku státní památkové ochrany. O pět let později stejný majitel opravoval podlahu napadenou červotočem. Ani v tomto případě nedostal žádný finanční příspěvek, avšak památkový úřad mu zprostředkoval příděl 0,5 m3 dřeva, které by si jinak nemohl dovolit. Další pokusy o obnovu mlýna a instalaci větrného kola, o kterou se pokusili studenti osmileté střední školy a místní ostrovští nadšenci v roce 1957, také ztroskotaly, protože je příslušné úřady odmítly s vysvětlením, že je prý málo peněz a mlýn je narušen svévolným opravováním jeho majitele. Třípatrová mlýnská budova je vysoká 12 m, má válcový tvar a její průměr činí 9,4 m. Neomítnuté zdivo tvořené lámaným vápencem prorážejí v patrech střílnovité, v přízemí zvětšené obdélníkové okenní otvory. Původní šindelová 4 m vysoká střecha byla tvořena trámovou konstrukcí do tvaru jednadvacetiokého jehlanu a je dnes kryta plechem. Průměr větrného kola činí 13 m.170 Křídla jsou o něco kratší, než byla ta původní, ale působí věrohodně.171 Mlýnská budova sloužila od samého počátku kromě mletí také k bydlení. Ještě v roce 1965 se v přízemí nacházela obývaná síň, světnice a chlívek. Díky péči majitelů se dodnes zachovalo mlecí zařícení, které se nachází v prvním a druhém patře mlýna.172 Původně se ve mlýně nacházela dvě složení. První poháněl

169 BURIAN, V.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 1965, s. 46. 170 JANOŠKA, M.: Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2003, s. 119-120. 171 Dostupné z: http://www.povetrnik.cz/rs/view.php?cisloclanku=2006011902 cit. 3. 2. 2014. 172 JANOŠKA, M.: Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2003, s. 120.

jednostupňový náhon shora, řemenice na svislé hřídeli sloužila pravděpodobně k náhonu druhého dnes již neexistujícího složení. Palečné kolo má 132 palců a průměr 3,3 m. Mlýnské kameny mají průměr 1,3 m a výšku 45 a 30 cm. Při běžném provozu dosahoval běhoun o průměru 126 cm rychlosti 101,5 otáček za minutu.173 V interiéru se zachovaly také trámové stropy. V současnosti slouží budova bývalého větrného mlýna jako rekreační objekt a není přístupná veřejnosti. Budova je chráněna jako kulturní památka.174 O tomto mlýně se také zachovala velmi pěkná pověst Čertův mlýn:

Pověst z Ostrova u Macochy, kterak vysloužilý voják čerta z mlýna vyhnal. Na táhlém ostrovském hřebenu stojí odedávna větrný mlýn. Jednoho dne znenadání větrňák oněměl, lopatky se přestaly točit a celá mlynářova rodina i chasa zmizely. Nikdo v Ostrově ani v okolí nevěděl, co se tam tenkrát odehrálo. Od té doby zůstal mlýn prázdný, neboť se záhy ukázalo, že jej ovládly nečisté síly a začaly v něm strašit. O půlnoci se náhle se strašlivým burácením roztočily lopatky a k větřáku přijížděli pekelní mleči, aby si namleli obilí na svůj čertovský chléb. Ostrovští sousedé z toho byli nešťastní, nejenže museli jezdit mlít jinam, ale ještě navíc se báli k mlýnu jenom přiblížit a s obavami očekávali, co se bude dít dál. Leckterý krajánek se sice nabízel, že čerta z větrňáku vystrnadí a usadí se v něm, avšak přes půlnoc v něm nevydržel ani ten nejsrdnatější a honem prchal nejen ze mlýna, ale i z Ostrova. Až jednou se v hospodě objevil starý vysloužilec. Na vojně sloužil u dragounů, kde přišel o levou ruku, a nebál se ničeho. Když se dověděl, že za vsí je prázdný mlýn, ani na okamžik nezaváhal - větřák musí být jeho, i kdyby měl o něj bojovat s celým peklem. Ostrovští už jej potom nezdržovali - kdo chce kam, pomozme mu tam, a kdo ví - snad se neohroženému vojákovi konečně podaří zbavit je trápení s čertem! Netrvalo dlouho a veterán už se spokojeně rozhlížel po mlýně. Pravda, bylo to tu poněkud zpustlé, ale však už si to dá do pořádku. Jenom co se vypořádá s tím satanášem! Potom s chutí povečeřel a klidně čekal, co mu přinesou následující chvíle. O půlnoci se náhle ozvaly rychlé kroky a za okamžik už před udiveným dragounem stál podivný panáček - nevelký, směšně vyšňořený a vztekle vyhlížející. Choval se tak. jako by byl ve větřáku doma.

173 Dostupné z: http://www.povetrnik.cz/rs/view.php?cisloclanku=2006011902 cit. 3. 2. 2014. 174 JANOŠKA, M.: Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2003, s. 119 - 121.

„Á, vítám tě, to jsou k nám hosti,” klaněl se hluboce se strojenou uctivostí voják. „Jací hosti, jací hosti, ty snad nevíš, kdo je zde pánem, chlape?” durdil se mužík. „Mlýn byl prázdný, mně se tady líbí, tak jsem se v něm se souhlasem ostrovské obce usadil, ale kdo sem pustil tebe, to nevím,” odvětil nebojácně voják. Ďáblík se rozčertil a začal pouštět hrůzu. Mlýn se s rachotem roztočil, do místnosti vlítly úděsně vřeštící příšery a zaútočily na veterána. Ten se však nahnul z místa a jenom se smál. Ve válce viděl už horší věci. Když čert nedával pozor, přiskočil k němu a natáhl mu na krk lýkovou oprátku. Potom jej odvlekl do mlýnice a tam ho posadil na mlýnský kámen. Satanáš začal za chvíli úpěnlivě naříkat, protože mu kámen právě probrousil kalhoty a už se dostával na čertovu sedací část těla. Ten si pěkně dlouho nesedne! Co měl nešťastný čert dělat, pomoc z pekla nepřicházela a sám na statečného vojáka očividně nestačil, tak mu na svou umouněnou duši slíbil, že mlýn opustí a už se do něho nikdy nevrátí. Vysloužilec ho tedy pustil a v okamžiku po milém čerchmantovi zbyl jen pekelný zápach. Inu, na poctivého člověka, který se ničeho nebojí, jsou i nečisté síly krátké! Tak se stalo, že si starý voják svou neohrožeností vysloužil střechu nad hlavou. A to bylo víc, než získal od císařepána za celá dlouhá léta strávená na vojně. Navíc se stal váženým ostrovským občanem, vždyť své sousedy zbavil strachu z pekelných sil.175

175 Dostupné z: http://www.povetrnik.cz/rs/view.php?cisloclanku=2006011902 cit. 3. 2. 2014.

Obrázek 51: Větrný mlýn u Ostrova

Obrázek 52: Podoba větrného mlýna u Ostrova v současnosti

9.1.25 Petrovice

. Okres Blansko . Číslo 26 . Mlýn holandského typu . Mlýn se zachoval . Větrný mlýn holandského typu stojí asi 500 m jihovýchodně od obce na mírném návrší na parcele číslo 67176 v nadmořské výšce 580 m. V současnosti k němu vede zpevněná polní cesta.177 Petrovický větřák patří mezi nejstarší větrné mlýny holandského typu na Drahanské vrchovině. Postavili jen v roce 1848 Jakub Souček a Antonín Nečas z Petrovic. Rodu Součků patřil tento mlýn od jeho vzniku až do konce jeho činnosti.178 Z obecní kroniky Petrovic se můžeme dozvědět mimo jiné to, že Antonín Nečas, který bydlel v Petrovičích čp. 35, byl autorem vnitřního strojního vybavení mlýna a jeho iniciály A. N. byly vyryty na moučnici původního složení. Další zajímavá zpráva, která se uchovala v místní kronice, se váže k roku 1922. V té době byl majitelem mlýna pan Klemsa z Valchova a rozhodl se mlýn modernizovat. Původní větrný mlýn byl přeměněn na motorový pohon. Z mlýna byly odstraněny lopaty a v těsné blízkosti mlýna byla postavena dřevěná bouda, ve které se nacházel motor na koks a obytná místnost. Součástí strojního vybavení se staly i válcové stolice, které zabíraly místo, a tak z mlýna zmizela původní obytná místnost, která se nacházela v přízemí stavby, a mlynář byl nucen přebývat v přístavku.179 Další zpráva se váže k 31. 8. 1922. Tato zpráva je pro okresní politickou správu v Boskovicích a uvádí se v ní, že větrný mlýn v Petrovicích, kde je mlynářem Bohuslav Klemsa, šrotuje 1q obilí za 8 Kč a cena za semletí 1q činní 15 Kč.180 Konec provozu Petrovického větříku nastal podobně jako u ostatních větrných mlýnů v období druhé světové války nebo těsně po ní. Konkrétní zprávy však chybějí. V roce 1958 využíval poslední mlynář Antonín Souček se svojí manželkou budovu jako obydlí a od státu pobíral důchod ve výši 400 Kč měsíčně. Jelikož jeho příjmy byly dosti nízké a budova bývalého větrného mlýna nebyla v nejlepším stavu, byl nucen opakovaně žádat o dotace památkový úřad.

176 BURIAN, V.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 1965, s. 49. 177 Dostupné z: http://www.povetrnik.cz/rs/view.php?cisloclanku=2006011802 cit. 15. 2. 2014. 178 JANOŠKA, M.: Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2003, s. 124. 179 Kronika obce Petrovice str. 11. 180 SOKA Blansko, fond OU Boskovice, Mlýny v okrese Boskovice, s. 78.

Pohroma postihla bývalý petrovický větrný mlýn 18. 3. 1964, kdy celý objekt kompletně vyhořel. Jediné, co se zachovalo, byly holé kamenné zdi. Vypadalo to, že mlýn zůstane zříceninou, která zanedlouho zmizí nadobro. V roce 1965 koupil již prázdnou budovu potomek prvního mlynáře Alois Souček.181 V roce 1974 se toto kamenné torzo začalo opravovat a přestavovat na hotel, čímž však budova bývalého větrného mlýna ztratila částečně své charakteristické rysy. Ke kamenné budově přibyla nová obytná přístavba s garáží, byly zde upraveny a zvětšeny okna a vchodové dveře a na střeše se objevil komín. Opravená budova bývalého větrného mlýna se krátkou dobu pronajímala rekreační kanceláři Rekrea, v současné době slouží jako soukromý rekreační objekt. Trojpodlažní budova petrovického větříku nese znaky společné i pro další mlýny Drahanské vrchoviny.182 Válcová budova o průměru 8 m a výšce 10,2 m183 vystavěná z lomového kamene, která není omítnuta, měla tak jako ostatní mlýny holandského typu v tohoto regionu kuželovou šindelovou střechu s typickým hřebenem na vrcholu. V současné době je střecha pokryta plechem. Z interiéru se díky požáru nic nezachovalo a je tedy kompletně novodobý. Díky přestavbě na hotel značně utrpěl i exteriér stavby. Jak již bylo řečeno, původní drobná okénka byla nahrazena novými velkými okny a úpravě se nevyhnuly ani vchodové dveře. V přes značné vnější i vnitřní úpravy je v současnosti tato budova památkově chráněna.184

Obrázek 53: Větrný mlýn u Petrovic

181 Dostupné z: http://www.povetrnik.cz/rs/view.php?cisloclanku=2006011802 cit. 15. 2. 2014. 182 JANOŠKA, M.: Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2003, s. 124-125. 183 Dostupné z: http://www.povetrnik.cz/rs/view.php?cisloclanku=2006011802 cit. 15. 2. 2014. 184 JANOŠKA, M.: Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2003, s. 124-125.

Obrázek 54: Větrný mlýn na indikační skice Petrovic z roku 1875

Obrázek 55: Podoba větrného mlýna v Petrovicích v roce 1921

Obrázek 56: Větrný mlýn v Petrovicích před rekonstrukcí

100

Obrázek 57: Podoba větrného mlýna v Petrovicích v současnosti

9.1.26 Plumlov

. Okres Prostějov . Číslo 27 . Mlýn německého typu . Mlýn se nezachoval . Větrný mlýn německého typu stával severně od obce nedaleko kostela. O mlýně se dovídáme z Delsenbachovy rytiny plumlovského zámku z roku 1718. Na této rytině je mlýn vidět v pozadí nedaleko kostela. Václav Burian uvádí, že mlýn byl údajně kolem roku 1780 přestěhován do Určic.185 Z internetových stránek města Plumlova se však dovídáme, že k přestěhování větrného mlýna došlo až roku 1804.186 O jeho dalším osudu nejsou žádné záznamy.

185 BURIAN, V.: Větrné mlýny v Olomouckém kraji. In: Československá etnografie. Sborník věnovaný studiu lidu českého v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku. Praha 1958, s. 89. 186 Dostupné z: http://www.plumlov-zamek.cz/historie/hisroriemesta.htm cit. 3.3. 2014.

101

Obrázek 58: Delsenbachova rytina plumlovského zámku z roku 1718 s větrným mlýnem

Obrázek 59: Větrný mlýn v Plumlově na mapě I. vojenského mapování

102

9.1.27 Pozořice

. Okres Brno - venkov . Číslo 28 . Mlýn atypický . Mlýn se částečně zachoval . Větrný mlýn stával asi 500 metrů severovýchodně od obce na svahu přivráceném k jihu.187 Mlýn je zachycen na pohlednici pořízené v prvních letech 20. století. Z tohoto snímku se dá vyčíst, že šlo o vysokou čtyřhrannou budovu, které dominovala Halladayova turbína. Mlýn je také zachycen na mapě třetího vojenského mapování.

Obrázek 60: Větrný mlýn u Pozořic

187 BURIAN, V.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 1965, s. 53.

103

Obrázek 61: Větrný mlýn u Pozořic na pohlednici

9.1.28 Přemyslovice I.

. Okres Prostějov . Číslo 29 . Mlýn německého typu . Mlýn se nezachoval . Větrný mlýn německého typu stával východně od obce, trati Za humny, parcelní číslo 1368/12. Postaven byl kolem roku 1841188. Jiný zdroj tvrdí, že sem byl přemístěn z nedalekého Plumlova roku 1841189. V roce 1883 jej nechal nový majitel V. Krečmer přestěhovat z obecního pole na vlastní pozemek vzdálený asi 60 metrů. Podle zpráv pamětníků posunovalo mlýn asi 55 mužů na válcových kládách, odměnou obdrželi od mlynáře putnu slivovice a 7 kop tvarůžků. Do rána však mlýn za nejasných okolností shořel. V. Krečmer se rozhodl v roce 1883 opodál postavit mlýn nový a tentokrát zděný.190

188 BURIAN, V.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 1965, s. 54. 189 Dostupné z: http://www.povetrnik.cz/rs/view.php?cisloclanku=2006060102 cit. 8. 3. 2014. 190 BURIAN, V.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 1965, s. 54.

104

Mlýn není zachycen v mapě druhého vojenského mapování, které proběhlo v letech 1836 – 1852.

9.1.29 Přemyslovice II.

. Okres Prostějov . Číslo 30 . Mlýn holandského typu . Mlýn se zachoval . Větrný mlýn holandský stojí u čp. 50, východně od obce v trati Za humny, parcelní číslo 1369/1. Postaven byl mlynářem Krečmerem roku 1884 na místě původního dřevěného větrného mlýna, který podlehl požáru.191 Mlýn mlel přes zákaz až do roku 1945 a poté zpustl. V roce 1956 byla za přispění památkářů opravena šindelová střecha, ale při tom byla instalována jen napodobenina větrného kola (perutě byly o tři metry kratší).192 Šindel na opravu (2800 kusů) objednal odbor kultury RKNV v Olomouci od Lesního družstva Portáš v Novém Hrozenkově.193 Současný majitel Pavel Hajkr, nejmladší z mlynářského rodu Hrabalů, který vlastní mlýn již po pět generací, se snaží objekt větřáku udržovat. V roce 2004 provedl opravu vnitřních omítek a rekonstruoval podlahu ve druhém patře. Přes zimu vyrobil a v létě 2005 osadil nové větrné kolo původní velikosti. Do budoucna uvažuje o zřízení soukromého muzea o využití větrné energie a zpřístupnění objektu veřejnosti. Přemyslovický větřák má velmi vysokou historickou hodnotu, protože neprošel žádnými stavebními úpravami a i vnitřní vybavení se zachovalo v naprosto původní podobě. Jeho trojpodlažní válcová budova je poměrně drobná. Její průměr činní 8,8 m a výška je pouhých 10 m. Zdivo je převážně z lomového kamene, které bylo pokryto omítkou. Střílnovité okenní otvory, které jsou umístěny v liniích nad sebou, mají stejně jako obloukovitě zaklenuté tesané dveře s rovným podpražím cihlovou obezdívku. Šindelová střecha tvaru šestnáctibokého jehlanu má výšku 2,7 m194 a pomocí dvou rumpálů se otáčela po kolejnicích. Ze střešního vikýře vyčnívá hřídel o délce 6,8 m a průměru 69 cm, ke které jsou připevněna od roku 2005 čtyři

191 BURIAN, V.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 1965, s. 54. 192 Dostupné z: http://www.povetrnik.cz/rs/view.php?cisloclanku=2006060102 cit. 8. 3. 2014. 193 BURIAN, V.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 1965, s. 54. 194 JANOŠKA, M.: Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2003, s. 129-130.

105

křídla původního tvaru a velikosti (v předchozích letech byla na mlýně křídla o 3 m kratší).195 Zachovalé mlecí zařízení o dvojím složení leží na vložené nosné konstrukci ze dřeva, která je staticky spojena dřevěnými trámovými sloupky. Dvě mlýnská složení jsou umístěna v prvním patře, přičemž první bylo poháněno jednostupňovým horním náhonem a sloužilo k mletí mouky, na druhém, poháněném dvoustupňovým řemenovým převodem z hlavní hřídele, se pouze šrotovalo. Palečné kolo má průměr 2,25 m a je osazeno 152 zuby (palci). Mlecí kameny prvního složení mají shodné průměry 110 cm, přičemž běhoun je vysoký 20 cm a ležák 25 cm. Mlecí kameny druhého složení mají rozdílný průměr i výšky. Běhoun má průměr 80 cm a výšku 20 cm, ležák má průměr 93 cm a výšku 30 cm. Běhoun prvního složení dosahoval při plném provozu až 84 otáček za minutu.196 Mlýn je chráněn jako technická památka, je soukromým majetkem a jeho interiér není veřejnosti přístupný.

Obrázek 62: Větrný mlýn u Přemyslovic

195 Dostupné z: http://www.povetrnik.cz/rs/view.php?cisloclanku=2006060102 cit. 8. 3. 2014. 196 JANOŠKA, M.: Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2003, s. 130.

106

Obrázek 63: Větrný mlýn v Přemyslovicích v roce 1923

Obrázek 64: Větrný mlýn v Přemyslovicích v roce 2006

107

9.1.30 Pustiměřské Prusy

. Okres Vyškov . Číslo 31 . Mlýn německého typu . Mlýn se nezachoval . Tento mlýn na čp. 191 se nacházel v trati Podsedky na jih od obce, nedaleko křížku a božích muk. Majiteli mlýna byli v roce 1893 Karel a Marie Machovi, 1907 pak Karel Mach a jeho žena Justina rozená Matoušková. Václav Burian dále uvádí, že mlýn je zachycen na katastrální mapě Německých Prus z roku 1871.197 Zajímavostí je, že mlýn je v této mapě vyznačen červenou barvou, což by mělo znamenat, že se jednalo o větrný mlýn zděný. Burian však uvádí, že jde o mlýn beraní – tedy německého typu. Ačkoli jsem hledal jakoukoli zmínku o tomto mlýně v Pustiměřských Prusích (dříve Německých Prusích) narazil jsem pouze na zmínky o dvou mlýnech vodních.198

Obrázek 65: Větrný mlýn u Pustiměřských Prus

197 BURIAN, V.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 1965, s. 55. 198 PROCHÁZKOVÁ, E.: Pustiměř od úsvitu dějin po současnost. Pustiměř 1995, s. 8.

108

9.1.31 Rozstání

. Okres Prostějov . Číslo 32 . Mlýn holandského typu . Mlýn se zachoval . Větrný mlýn holandského typu čp. 192/178 stojí asi 700 metrů severovýchodně od obce v nadmořské výšce 595 m, vpravo od silnice do Otinovsi v trati Na pasece, parcelní číslo 83.199 Tento větrný mlýn postavil roku 1874 Antonín Zukal, původem z Panského mlýna od nedalekého rozstáňského rybníka. Do roku 1922, kdy mlýn přestal pracovat, se zde vystřídalo celkem 14 majitelů. Za zmínku stojí Rudolf Zukal, který nechal v roce 1904 odstranit z mlýna kolo a křídla a pro pohon mlecího zařízení nechal instalovat motor na plyn. Navzdory tomu mu mlýn pravděpodobně moc nevynášel, proto roku 1914 odešel z Rozstání a koupil si vodní mlýn v Podolí u Brna. V roce 1919 se majitelem mlýna stal Alois Zapletal, který se zřejmě nejvíce zasloužil o jeho konec. Nejdříve rozprodal všechno strojní zařízení, a když už nebylo po roce co prodávat, tak z vesnice odešel. Poté co větrný mlýn nadobro ztratil svoji funkci, bylo v jeho okolí vystavěno několik staveb selské usedlosti. Trojpodlažní válcová stavba má průměr 8 m, šířka kamenných zdí se pohybuje okolo 1 m. V každém podlaží byla původně tři malá obdélná okénka umístěná v liniích nad sebou. Stropy byly původně trámové, pouze v přízemí se nacházela betonová podlaha. Pod budovou mlýna se nacházel i sklepní prostor, který však byl již v minulosti zasypán. Mlýn měl dva vchody a střecha bývala pokryta šindelem. Současný majitel provádí na budově bývalého větrného mlýna rekonstrukce. Nechal vyspárovat kamenné zdivo a na cihlovém věnci spočívá nová kuželová střecha. Budova je v současné době památkově chráněna.200 Pro zajímavost uvádím majitele mlýna od jeho vzniku do roku 1922, kterými byli: v roce 1874 Antonín Zukal, 1875 Karolina Kratochvílová, 1887 Martin Kratochvíl, 1887 Pavel Vágner, 1889 František Král, 1892 Josef Kratochvíl, 1894 Vincenc Kratochvíl, 1894 Tadeáš Zukal, 1900 Vincenc Bureš, 1904 Rudolf Zukal, 1917.

199 BURIAN, V.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 1965, s. 56. 200 JANOŠKA, M.: Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2003, s. 134-135.

109

Josef Mýnařík, 1919 Alois Zapletal, 1921 Moravská agrární a průmyslová banka v Brně, 1922 Marie Zukalová.201

Obrázek 66: Větrný mlýn u Roztání

Obrázek 67: Větrný mlýn v Rozstání v současnosti

201 BURIAN, V.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 1965, s. 56.

110

9.1.32 Rudice

. Okres Blansko . Číslo 33 . Mlýn holandského typu . Mlýn se zachoval . Mlýn holandského typu čp. 90 stojí na jihovýchodním okraji zástavby obce Rudice202 v nadmořské výšce 510 m. Mlýn postavili v roce 1865 manželé Matěj a Františka Ševčíkovi na parcele bývalého pastviska Tonberg, kterou zakoupili rok předtím.203 Hned rok poté byli podnikaví stavebníci zaskočeni válkou, která propukla mezi Pruskem a Rakouskem. Mlýn ještě pravděpodobně nebyl pokryt střechou, a tak se stalo, že pruské vojsko, které postupovalo od Kotvrdovic a Prostějova, bylo vyvedeno z rychlého pochodu pohledem na skalnatý kopec s kruhovou kamennou věží. Velitelé vojska se domnívali, že to bude soustava jedné z pevnůstek předpolí Nového hradu. Postup byl zastaven a vojsko se začalo přeskupovat do bojových formací. Pruské dělostřelectvo zaujalo palebná postavení a první průzkumné čety se daly na opatrný postup vpřed. Tím větší bylo jejich překvapení, když zjistili, že zde stojí jen rozestavěný mlýn a po předpokládaném nepříteli není ani památky. Poplach byl odvolán, přední voje pruského vojska táhly směrem na Blansko a rozestavěný mlýn byl ušetřen pruské kanonády. Po smrti Františky Ševčíkové se v roce 1886 Matěj Ševčík znovu oženil a se svojí druhou ženou Vincencií postavili u mlýna menší domek. Po smrti Matěje Ševčíka v roce 1877 mlýn zdědil jeho syn František a domek manželka Vincencie. Po Františku Ševčíkovi vlastnila mlýn Anežka Ševčíková, provdaná Stará. Po její smrti v roce 1960 nabyl dle darovací listiny vlastnické právo ONV Blansko. Spolu s Anežkou Ševčíkovou (Starou) žil ve mlýně do své smrti v roce 1970 i Josef Hromek.204 Z roku 1922 se zachovala zpráva o opravě 10 metrové modřínové hřídele. Významným mezníkem byl pro mlýn rok 1925, kdy se nad obcí přehnala silná vichřice a zničila mlýnská křídla. Majitel mlýna již větrné kolo do původního stavu neuvedl a přebudoval mlecí zařízení na elektrický pohon. Od roku 1929 rudický větřák fungoval pouze na elektrický pohon. V roce 1941 nechaly protektorátní

202 BURIAN, V.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 1965, s. 57. 203 JANOŠKA, M.: Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2003, s. 137. 204 BOREK, P.: Regionální vlastivědná čítanka pro základní školy. Rudice 1997, s. 21-22.

111

úřady mlýn zapečetit, aby nebyl využíván k nelegální výrobě a distribuci meliva. Po druhé světové válce se již větrný mlýn v Rudicích nerozběhl a byla mu odňata mlynářská práva. Mezi léty 1947 – 1950 prováděla majitelka mlýna Anežka Stará za přispění památkového úřadu opravy střechy, při níž byla205 krytina na původní otáčivé střeše, která se otáčela po dřevěné válečkové dráze206, nahrazena krytinou plechovou. Z té doby se zachovala zpráva o značně sešlém interiéru mlýna, v níž bylo uvedeno, že obyvatelné přízemí s hliněnou podlahou bylo rozděleno na obytnou část a síň s přistavěným dřevníkem, v patře se nacházel sklad a v podstřeší zbytky stolice mlýnského zařízení s mlýnskými kameny.207 Rudický větřák byl poté nevyužívaný a chátral. Od roku 1968 začali o mlýn pečovat manželé Vaverkovi z Brna.208 V roce 1968 měl bývalý rudický větřák na obvodu zdiva 17 trhlin a z interiéru již bylo odstraněno veškeré strojní zařízení. K zásadním opravám mlýna se přistoupilo v sedmdesátých letech. Byla znovu zrekonstruována střecha a do znovuzřízeného vikýře byla v roce 1973 zabudována borovicová hřídel se čtyřmi křídly. Mlecí zařízení bohužel obnoveno nebylo. Roku 1987 došlo při večerní bouři ke zlomení hřídele, byla však opět opravena. Válcové tělo mlýna, které je kryté hladkou fasádou, je postaveno z válcového kamene. Průměr třípodlažní budovy činí 9,2 m, zdi mají výšku 7,5 m a při zemi dosahují mocnosti až 1,35 m. Kolem obdélných okenních otvorů je ostění z hladké bílé omítky. Šindelová střecha kuželového tvaru spočívá na dřevěném obdélném čtverci a má jako většina ostatních větrných mlýnů na Drahanské vrchovině typický vodorovný hřeben. V interiéru mlýna se zachovaly trámové stropy. Od 13. srpna 1994 funguje rudický větřák jako muzeum a informační centrum Moravského krasu. Součástí vnitřní expozice je ukázka dobového bydlení mlynáře z počátku 20. století, dále speleologických výzkumů jeskyní Moravského krasu, těžby železné rudy v okolí Rudic, mineralogické a archeologické nálezy z okolí a tradice keramické výroby v Olomoučanech. Hned v sousedství mlýna se nachází geopark, dále ukázka středověké důlní šachty a prehistorické tavící pece.209

205 JANOŠKA, M.: Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2003, s. 137. 206 Dostupné z: http://www.rudice.cz/index.php?page=informacni-stredisko cit. 22. 3. 2014. 207 JANOŠKA, M.: Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2003, s. 137. 208 Dostupné z: http://www.rudice.cz/index.php?page=informacni-stredisko cit. 22. 3. 2014. 209 JANOŠKA, M.: Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2003, s. 138.

112

Mlýn je nyní památkově chráněným objektem v majetku obce Rudice. V roce 1994 v něm byla hlavně zásluhou rudických jeskyňářů realizována muzejní expozice a v roce 1996 byla vyměněna plechová střecha opět za střechu šindelovou. Poslední velká oprava budovy i interiéru mlýna proběhla vzhledem k havarijnímu stavu památky během zimy 2011/2012. Kolem obvodu budovy byl ve výši prvního nadzemního podlaží vytvořen stahovací železobetonový pás, který by měl zabránit praskání zdiva, a kolem základů stavby byl vytvořen pod úrovní terénu vnější železobetonový věnec, který je patřičně zpevní a zabrání dalšímu pohybu v případě podmáčení podloží. Byly také provedeny nejnutnější opravy poškozených stěn uvnitř budovy, muzejní místnosti byly vymalovány a expozice byla doplněna a přehledně uspořádána.210

Obrázek 68: Větrný mlýn u Rudice

210 Dostupné z: http://www.rudice.cz/index.php?page=informacni-stredisko cit. 22. 3. 2014.

113

Obrázek 69: Větrný mlýn v Rudici v 60. letech 20. století

Obrázek 70: Větrný mlýn v Rudicích v současnosti

114

9.1.33 Ruprechtov I.

. Okres Vyškov . Číslo 34 . Mlýn německého typu . Mlýn se nezachoval . Větrný mlýn německého typu u čp. 144 stál asi 400 m severozápadně od obce, vlevo od polní cesty vedoucí ke zřícenině hradu Kuchlova v nadmořské výšce 528 m, v trati U srnčí obory později přejmenované Pode mlýnem, parcelní číslo 169. Mlýn byl postaven v letech 1834 - 1835 na ploše dvou rakouských měřic zakoupené za 89 zlatých od majitele Račic Jana svobodného pána Mundyho. Větrný mlýn měl pravděpodobně pouze jedno mlýnské složení s obyčejnými pískovcovými kameny. Ve mlýně byl i pytlový lánový výtah na větrný pohon. Takový výtah mělo na Moravě jen několik větrných mlýnů.211 Mlynář byl povinen odvádět do vrchnostenského důchodu ročně 12 zlatých, jeho nástupci z blízkého příbuzenstva 5 % z kupní ceny, vzdálení příbuzní 10 %. Vrchnosti, lesnímu personálu a vrchnostenskému služebnictvu v Ruprechtově a Podomí byl mlynář povinen šrotovat zdarma. V roce 1844 zde byl zaměstnán 1 dělník a ročně zpracováno na jednom složení 200 měřic obilí.212 Podle pamětníků v 1. polovině 20. století byla poblíž mlýna v rolnické usedlosti zřízena malá pekárna. Mlýn byl na základě protektorátní vyhlášky z roku 1941 uzavřen a zapečetěn. Poslední mlynář František Wágner se konce války nedožil. Zemřel již 5. března 1941 na mrtvici. Po válce mlýn pozvolna chátral.213 V roce 1951 bylo jednáno o jeho opravách, roku 1957 se však z mlýna dochovaly již jen zbytky stavby214 a nakonec v roce 1961 bylo rozhodnuto o jeho zbourání.215 Majiteli mlýna byli: roku 1834 Jan Sigmund, 1840 Terezie Sigmundová a manž. Karel Hradský, 1874 Pavel Wagner, 1880 František a Františka Wagnerovi, 1928 Josef a Marie Sekaninovi, německá branná moc, 1945 (1948) Josef a Marie Sekaninovi.216

211 JAROŠ, J.: Technický klenot na Drahanské vysočině. In: Sborník muzea Blansko. Blansko 2002, s. 45. 212 BURIAN, V.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 1965, s. 57. 213 JAROŠ, J.: Technický klenot na Drahanské vysočině. In: Sborník muzea Blansko. Blansko 2002, s. 45. 214 BURIAN, V.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 1965, s. 57. 215 JAROŠ, J.: Technický klenot na Drahanské vysočině. In: Sborník muzea Blansko. Blansko 2002, s. 45. 216 BURIAN, V.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 1965, s. 57.

115

Obrázek 71: Větrný mlýn u Ruprechtova

Obrázek 72: Oba větrné mlýny v Ruprechtově na mapě třetího vojenského mapování. Vlevo mlýn holandský, vpravo již neexistující větrný mlýn německého typu

116

Obrázek 73: Větrný mlýn německého typu na detailu indikační skici z roku 1826

Obrázek 74: Větrný mlýn v Ruprechtově na fotografii obce

117

Obrázek 75: Větrný mlýn německého typu v Ruprechtově na fotografii

9.1.34 Ruprechtov II.

. Okres Vyškov . Číslo 35 . Mlýn holandského typu . Mlýn se zachoval . Větrný mlýn holandského typu stojí v trati ve Žlíbkách na parcele číslo 201 severozápadně od centra obce, vpravo od silnice do Podomí v nadmořské výšce 531 m.217 Tento větrný mlýn je bezesporu nejznámější a nejvýznamnější památkou tohoto druhu na území České republiky a snad i celé Evropy. Proslavil se díky tomu, že má nainstalovánu funkční Halladayovu turbínu. Jak uvádí Jiří Jaroš, „svým provedením tato turbína nemá v celé Evropě ani v zámoří v současné době obdobu. Nenalezneme ji ani ve světově proslulém muzeu větrného mlynářství v německém Giffhornu, ani v jiných evropských skanzenech. Nemá ji ani Holandsko, tolik proslulé svými mlýny, ani jiné západní země, ani země

217 BURIAN, V.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 1965, s. 57.

118

Středomoří a Východu. Máme ji pouze v naší České republice.“218 Proto není divu, že o tomto mlýně byla mimo jiné napsána řada novinových článků, kniha, je mu věnována internetová stránka, Česká televize o něm natočila krátký dokument, Česká pošta vydala v roce 2009 poštovní známku s vyobrazením ruprechtovského větrného mlýna a dokonce Česká národní banka na jeho počest vydala v roce 2009 zlatou minci v nominální hodnotě 2 500 Kč. To vše a mnohé další dokládá, že tento mlýn je jedinečný a patří tak mezi světové unikáty. Ruprechtovský větrný mlýn byl postaven roku 1873. Tehdy se rolník Cyril Vágner z Ruprechtova, podsedník na usedlosti čp. 12, a jeho společníci A. Čtvrtníček a tehdejší starosta A. Gottwald spojili k výstavbě zděného mlýna.219 V době svého vzniku se tento mlýn nelišil od ostatních mlýnů holandského typu, kterých v okolí stávala celá řada. Měl větrné kolo o čtyřech perutích a otočnou střechu. Jeho podoba se však nedochovala. Ke změně jeho podoby došlo až roku 1882. V roce 1882 byl tradiční zděný mlýn se čtyřmi lopatami s otáčivou střechou postižen větrnou smrští.220 Celá střešní konstrukce mlýna i s hřídelem, převody a s částí kamenného zdiva byla vyrvána a smetena do sousedního žlebu. Mlynář Vágner se proto rozhodl mlýn modernizovat. Po získání poznatků o novém větrném motoru postupoval na svou dobu pokrokovým přístupem. Nejdříve zhotovil model mlýna s předpokládanou konstrukcí turbíny s dvojicí kormidel, což představovalo tehdy technickou inovaci proti běžným typům tehdejších turbín. Dále zhotovil dřevěné modely všech ozubených převodů a kovových součástek. Jejich originály pak dal odlít v závodě Wichterle - Kovařík v Prostějově. Poté vyrobil veškeré dřevěné zařízení mlýnice. K vybavení turbíny připojil brzdu ovladatelnou ze všech podlaží budovy. Instalace turbíny a přestavba mlýna stála údajně 5600 rakouských zlatých. Za příznivého větru mlýn semlel až 10 metráků meliva denně. Pracoval bez závad do roku 1890, kdy Ruprechtov postihla nová vichřice, která turbínu opět strhla do blízkého žlebu. Oprava si vyžádala dalších 500 rakouských zlatých. Na lešení nad střechou byly po kládách lany vytahovány všechny součásti. Turbína byla uklínována a zajištěna v otáčivém loži tak, aby se podobné nehody již nemohly opakovat. Stavba turbíny a přestavba mlýna mlynáře Vágnera zcela psychicky, fyzicky i finančně vyčerpala

218 JAROŠ, J.: Technický klenot na Drahanské vysočině. In: Sborník muzea Blansko. Blansko 2002, s. 57. 219 JAROŠ, J. – SLÁDKOVÁ, B.: Ruprechtovská turbína. Brno 2008, s. 5. 220 Česká televize, Ludvík B.: Světový unikát z Ruprechtova. 2008, celková stopáž 9:32, sekvence (0:52 – 1:31).

119

a mlynář se značně zadlužil. Navíc na mlýně ztratil svého teprve patnáctiletého syna, který se ztrhal námahou při manipulaci s obilím. Závazky na mlýně, které činily kolem 12.000 zlatých, a ztráta syna mlynáře zruinovaly. V roce 1894 proto mlýn převzal jeho zeť Robert Gottwald. Ani on nezvládl zadlužení mlýna a v roce 1905 odprodal mlýn svému bratru Antonínu Gottwaldovi, který počal mlýn pronajímat. Jeho starší bratr Arnošt Gottwald rozšířil provoz mlýna o pásovou pilu na větrný pohon. Jak dlouho toto zařízení pracovalo a kdy zaniklo, není doloženo. Po úmrtí Antonína Gottwalda v roce 1917 začal mlýn měnit majitele, kterými byli: Marie Vlachová, Navrátil, v roce 1928 M. Přikrylová, 1933 manželé Jan a Marie Pliskovi, 1939 František Přikryl a od roku 1940 Jan Tesař. Rovněž v tomto mlýně byl provoz úředně zastaven tzv. říšskoněmeckou vojenskou správou, k fyzickému záboru a zapečetění v tomto případě však nedošlo.221 Halladayova větrná turbína vynalezená v Americe farmářem a konstruktérem Danielem Halladayem kolem roku 1877, byla neobvyklým strojním zařízením sloužícím především k čerpání vody.222 V Evropě se vyskytovalo zcela výjimečně. U větrných mlýnů znamenala instalace Halladayovy turbíny výrazné zvýšení výkonu mlecího zařízení, které tak mohlo být rozšířeno o další dvojici mlýnských kamenů. Efektivnější využití větrné energie umožňovaly drobné lopatky tzv. žaluzie rozmístěné po obvodu kola, jejichž sklon bylo možné nastavovat pomocí táhla v závislosti na síle větru. Otáčení celé turbíny proti větru probíhalo zcela automaticky a zajišťovalo je dvojité ocasní křídlo. Ve dvacátých letech 20. století provoz mlýna z ekonomických důvodů pozvolna upadal. Roku 1940 koupil již nefungující mlýn, který byl ve špatném stavu, výrobce perleťových knoflíků Jan Tesař. Po druhé světové válce v roce 1946 žádal majitel o zbourání mlýnské budovy, protože hrozilo, že větrné kolo ze zpustlého mlýna spadne. Demolice byla památkáři zamítnuta, ale o opravu mlýna nejevil zájem majitel ani obec. Po združstevňování majitel o mlýn přišel a tak se větřák stal majetkem místního JZD, které zde mimo jiné zřídilo sklad hnojiv, což se na větřáku velmi citelně projevilo a jeho stav v roce 1956 je uváděn jako dezolátní.223 Teprve v letech 1963 a 1966 byla budova mlýna opravena ve smyslu zákona o ochraně kulturních památek. Bylo vyspárováno zdivo, nově pokryta střecha a utaženy

221 GRENAR, R.: Z historie ruprechtovského větrného mlýna podle vyprávění mlynáře Roberta Gottwalda. Region č. 14, 1995, s. 3. 222 JAROŠ, J. – SLÁDKOVÁ, B.: Ruprechtovská turbína. Brno 2008, s. 5-15. 223 JANOŠKA, M.: Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2003, s. 140.

120

trámy.224 Částečně opravená budova mlýna pak sloužila jako klubovna a rekreační objekt. Trosky původní Halladayovy turbíny definitivně zanikly v sedmdesátých letech 20. století. Po roce 1989 byla budova bývalého větrného mlýna ve velmi zuboženém stavu navrácena dědicům původního majitele.225 Noví majitelé, kterými se stali manželé Sedláčkovi, byli shodou náhod oba architekti a rozhodli se větrný mlýn navrátit do původního stavu a nainstalovat na jeho střechu novou Halladayovu turbínu. To však byl velký problém, protože z původní turbíny se nezachovalo nic a navíc se nezachovala ani technická dokumentace. Při rekonstrukci turbíny se postupovalo především na základě dochovaných fotografií, na základě výpovědí pamětníků a dokumentace Halladayovy turbíny z Technického muzea v Brně a archivu dr. Jaroše. S použitím těchto dvou základních podkladů mohl být zpracován prováděcí projekt turbíny. Stavební povolení bylo vydáno v závěru roku 1993. Vlastní realizace stavby začala v dubnu 1994 provedením elektrické přípojky. Následovaly tesařské práce, které si vyžádaly po odkrytí části dřevěných konstrukcí opravy mnohem většího rozsahu, než byl původní předpoklad. Zednické, instalatérské a truhlářské práce probíhaly do konce roku 1994. Jednotlivé díly turbíny mimo žaluzií byly vyrobeny na podzim 1994 a tak bylo možno zahájit montáž. V prosinci roku 1994 byla turbína již funkční, zatím však stála pouze na lešení před mlýnem. Na střechu mlýna pak byla nainstalována 4. ledna 1995, a to během necelých dvou hodin. Turbína má průměr 10 metrů, hmotnost 2 tuny a otáčí se ve výšce 16 metrů nad zemí.226 Ruprechtovský mlýn je jedenáctimetrovou trojpodlažní budovou s podkrovím, která je postavena z lomového kamene. Budova není omítnuta, má průměr 8 m a síla zdiva je okolo 1 m. Původně měl mlýn dvoje dveře. V současnosti má pouze jedny. Budova má celkem 16 malých obdélných okének, které jsou lemovány ostěním bílé barvy. Okna jsou seřazena symetricky do čtveřic nad sebou. Největší vzácností je však 10 m široká a dvě tuny vážící Halladayova turbína. Její oběžné kolo se soustavou žaluziových polí stavitelných centrálně spočívá na otáčivém loži neseném trámovou stolicí. Ta vyrůstá z montážní plošiny, v níž se nachází otvor pro výstup hlavní hřídele. Montážní plošina spočívá na střešní konstrukci tvaru

224 GRENAR, R.: Z historie ruprechtovského větrného mlýna podle vyprávění mlynáře Roberta Gottwalda. Region č. 14, 1995, s. 3. 225 JANOŠKA, M.: Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2003, s. 140-141. 226 JAROŠ, J. – SLÁDKOVÁ, B.: Ruprechtovská turbína. Brno 2008, s. 17.

121

mnohoúhelného komolého jehlanu, která je pokryta šindelem. Vnitřní mlecí zařízení poháněné řemenovými převody není kompletní. Zachovaly se pouze mlecí kameny a hlavní hřídel turbíny procházející druhým a třetím podlažím.227 Ruprechtovský větrný mlýn s Halladayovou turbínou je chráněn jako národní technická památka I. kategorie s ochranným pásmem stavby. Mlýn je navržen do seznamu památek UNESCO.228 Veřejnosti je přístupný od října do dubna po předchozí telefonické domluvě a to pro skupiny deseti a více osob nebo každou říjnovou sobotu a neděli od 14 do 17 hodin. Během letní sezóny od května do září je pronajímán jako penzion.229

Obrázek 76: Větrný mlýn v Ruprechtově v průběhu času

227 JANOŠKA, M.: Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2003, s. 142. 228 Dostupné z: http://www.povetrnik.cz/rs/view.php?cisloclanku=2005122907 cit. 21. 3. 2014. 229 Dostupné z: http://www.mlynruprechtov.cz/index.php?lang=cz&id=200712060007 cit. 21. 3. 2014.

122

Obrázek 77: Výkres repliky turbíny dle návrhu arch. Sládkových

Obrázek 78: Větrný mlýn v Ruprechtově v roce 2013

123

9.1.35 Sivice

. Okres Brno - venkov . Číslo 36 a 37 . Mlýn atypický . Mlýn se částečně zachoval . Sivický větrný mlýn byl postaven na výrazné vyvýšenině nad obcí zvané „Perk” (zkomolenina z německého der Berg - kopec) jako dřevěný mlýn německého typu. Přesný vznik mlýna neznáme, ale mlýn je zachycen již na mapě třetího vojenského mapování z let 1876 – 1878. Budova mlýna byla vysoká asi 10 metrů a její půdorys činil asi 5x3 metry, střecha mlýna byla šindelová. Mlýn měl klasické větrné kolo se čtyřmi perutěmi o délce asi 4 metry. Postavil jej František Hladůvka, který roku 1853 prodal svůj statek a za utržené peníze postavil mlýn. Podle místní neověřené historky ho poté prohrál v kartách a Julius Bahner (syn Karla Bahnera st., mlynáře z Tvarožné) ho za nízkou cenu koupil (podle jiné verze ho přímo vyhrál). Roku 1904 dřevěný mlýn zboural a na jeho místě vystavěl zděnou budovu a instaloval na něj Halladayovu turbínu. Stejně jako Halladayova turbína ve Tvarožné měla i ta sivická dvě řady žaluzií, s jejichž pomocí byl výkon mlýna podstatně vyšší. Zděná třípatrová stavba byla vysoká asi 15 metrů a sousedila s několika hospodářskými budovami. Měla obdélníkový půdorys přibližně stejných rozměrů jako má budova v současnosti. V sivické kronice nacházíme záznam o tom, že roku 1910 byla Halladayova turbína nahrazena pohonem na koksový plyn, po druhé světové válce byl tento pohon nahrazen elektromotorem. O konci sivického mlýna nemáme přesnější informace. Dnes bývalý mlýn slouží jako obytný dům.230

230 Dostupné z: http://www.povetrnik.cz/rs/view.php?cisloclanku=2006070101 cit. 24. 3. 2014.

124

Obrázek 79: Větrný mlýn v Sivicích

Obrázek 80: První celodřevěný mlýn v Sivicích v roce 1886

125

Obrázky 81 a 82: Větrný mlýn v Sivicích po přestavbě v letech 1904 a 1910

Obrázek 83: Budova bývalého mlýna stojící na kopci v současnosti

126

9.1.36 Skřípov

. Okres Prostějov . Číslo 38 . Mlýn německého typu . Mlýn se nezachoval . Větrný mlýn německého typu stával severně od obce v trati Windmühl. Už samotný název trati napovídá, že zde stával větrný mlýn (německy windmühle). Dle Václava Buriana existoval již před rokem 1785.231 Na indikační skice Skřípova z roku 1834 se již mlýn nenachází. Z toho lze usuzovat, že byl buď prodán a přemístěn jinam, nebo mezi roky 1785 až 1834 zanikl. Na této skice i na mapě druhého vojenského mapování z let 1836 – 1852 se zachoval název trati Windmühl.

Obrázek 84: Trať Windmühl B. u obce Skřípov

231 BURIAN, V.: Větrné mlýny v Olomouckém kraji. In: Československá etnografie. Sborník věnovaný studiu lidu českého v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku. Praha 1958, s. 90.

127

9.1.37 Stražisko

. Okres Prostějov . Číslo 39 . Mlýn neznámého typu . Mlýn se nechoval . Tento mlýn není bohužel zachycen ani v jednom z vojenských mapování, ani v indikační skice obce Stražiska z roku 1834. Václav Burian uvádí, že větrný mlýn stál asi 600 m východně od obce, vlevo od silnice do Hluchové za Boží mukou, pomístní název Přes větřák.232

9.1.38 Suchdol - Jednov

. Okres Prostějov . Číslo 40 . Mlýn holandského typu . Mlýn se zachoval . Větrný mlýn holandského typu stojí severně od obce v trati Klárky na parcelním čísle 220 v nadmořské výšce 525 m.233 Jde o nižší třípodlažní budovu válcového tvaru postavenou z lomového kamene, jejíž průměr činí 8 m. Výška po spodní okraj střechy činí pouhých 6 m. Zdivo bylo dříve omítnuté. Do těla mlýna jsou proražena nepůvodní okna a bývalé vchodové dveře zakryla cihlová přístavba přiléhající ze severovýchodní strany k mlýnské budově. Kuželová 3,2 m vysoká střecha byla původně šindelová, dnes je kryta plechem. Charakteristickým rysem střechy je horizontální hřeben, který se vyskytuje pouze u některých větrných mlýnů na Drahanské vrchovině (Němčice, Rudice). Dnes zdobí budovu mlýna mohutné větrné kolo, které je však nefunkční, a nově vyrobená křídla jsou velmi atypická a vůbec se nepodobají těm, která kdysi uváděla do pohybu mlecí zařízení.234 Mlýn byl založen roku 1842 a prvním majitelem byl Ignác Zápařka.235

232 BURIAN, V.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 1965, s. 59. 233 Tamtéž, s. 64. 234 JANOŠKA, M.: Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2003, s. 92-93. 235 BURIAN, V.: Větrné mlýny v Olomouckém kraji. In: Československá etnografie. Sborník věnovaný studiu lidu českého v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku. Praha 1958, s. 90.

128

Mlýn do roku 1940 střídal dost často majitele. Osudným se mu stal rok 1931, kdy se přes Suchdol přehnala větrná smršť, která do té doby fungujícímu větřáku zničila křídla a poškodila střechu. Podle odhadu architekta bylo zapotřebí na opravu mlýna 13 871 korun. Tehdejší mlynář Vincenc Hoffman neměl dost prostředků na opravu a žádal tedy několikrát o dotace památkový úřad.236 Václav Burian uvádí, že mu byla v roce 1933 dotace přiznána237, ale již se nezmiňuje, že byla jen v hodnotě 1 000 korun, že se jí mlynář vzdal a myšlenky na opravu mlýna taktéž. Památkovému úřadu napsal, že mlýn začal přebudovávat na obydlí. Pravděpodobně jej však prodal, protože roku 1937 je jako majitel udáván Oldřich Grepl se ženou. Roku 1946 se již v bývalém mlýně bydlelo a větrné kolo i vnitřní vybavení scházelo. V roce 1952 pak budova bývalého mlýna připadla Oblastnímu sdruženému komunálnímu podniku MNV – bytovému hospodářství Litovel. V roce 1961 se v této budově nacházely dvě obytné jednotky. Celý objekt včetně cihlové přístavby se však nacházel ve velmi špatném stavu. Budovu mlýna se podařilo zachránit díky vlně módního chalupaření. V současnosti slouží objekt i s přístavkem k rekreaci. Prvním majitelem mlýna byl Ignác Zápařka, roku 1854 pak Josef a Josefa Saulichovi, 1864 František a Anna Kučerovi, 1873 František a Františka Veselí, 1883 Vavřín a Vincencie Čechovi, 1899 František Bittner, 1912 František Bittner ml., 1924 Albert Bittner, 1925 Františka Hoffmannová, 1937 Oldřich a Františka Greplovi, od roku 1940 obec Suchdol, 1952 Oblastní sdružený komunální podnik MNV — bytové hospodářství Litovel a roku 1954 MNV Suchdol – Jednov.

236 JANOŠKA, M.: Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2003, s. 93-94. 237 BURIAN, V.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 1965, s. 64.

129

Obrázek 85: Větrný mlýn u Jednova

Obrázek 86: Větrný mlýn v Jednově v roce 2013

130

9.1.39 Suchý

. Okres Blansko . Číslo 41 . Mlýn holandského typu . Mlýn se nezachoval . Mlýn holandského typu stával na východním okraji obce. Zajímavostí je, že mlýn není uveden v seznamu mlýnů, který vytvořil Václav Burian238 i přesto, že je o něm zmínka v knize Boskovický okres, ze které čerpal. V této knize se o obci Suchý píše: „Ves tvoří jednu řadu domů, před níž stojí kaplička. Při západním konci na břehu rybníka jest myslivna, vedle panská pila, východně povětrník.“239 Z této krátké zmínky se dá usuzovat, že v době, kdy knihu Jan Knies psal (poprvé byla vydána v roce 1904), mlýn v obci Suchý ještě stál. Tento mlýn je zanesen také v mapě třetího vojenského mapování. Podařilo se mi jej nalézt také v indikační skice obce Suchý z roku 1870. Díky těmto kusým zprávám můžeme o mlýně říci, že stál již před rokem 1870 a zanikl někdy po roce 1904.

Obrázek 87: Větrný mlýn v obci Suchý na indikační skice z roku 1870

238 BURIAN, V.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 1965. 239 KNIES, J.: Vlastivěda moravská. Brno 1904, s. 177.

131

Obrázek 88: Detail indikační skici obce Suchý z roku 1870

Obrázek 89: Větrný mlýn u obce Suchý

132

9.1.40 Šošůvka

. Okres Blansko . Číslo 42 . Mlýn holandského typu . Mlýn se nezachoval . Mlýn holandského typu stával na kótě 585 východně od vesnice. Podle zápisu v pozemkové knize uzavřeli 15. května 1858 představení obce Šošůvské kupní smlouvu s Josefem Kalou na odprodej plochy 49 čtverečních sáh (176 m2) oddělené od parcely č. 543 pro vystavění mlýna. Zvláštní listinou z 2. dubna 1860 se dokládá, že cena mlýna byla 480 zlatých. Josef Kala z čp. 46 nechal na své náklady mlýn postavit pravděpodobně krátce před rokem 1858. Barboře a Antonínovi Kalovým, kteří žili v roce 1822 v domě čp. 46, se v rozmezí 17 let narodilo 8 dětí. Nejmladší z nich byl Josef Kala narozený v roce 1813, který byl stavitelem šošůvského mlýna. Právě nejmladšímu synovi rodiče přepsali své hospodářství čp. 46 v roce 1828. Ten se v roce 1831 oženil. Josef ovdověl pravděpodobně v roce 1865, manželství zůstalo bez dětí. Jako by to všechno bylo předzvěstí osudného roku 1866. V tom roce zachvátila vesnici cholera. V pozdním létě od 6. srpna do 24. září zemřelo v Šošůvce 22 lidí a podle ústního podání ještě 8 pruských vojáků, jejichž jednotka byla zde právě ležením. Mezi zdejšími zemřelými byl i majitel usedlosti čp. 46 a větrného mlýna bezdětný vdovec Josef Kala. Josef Kala zemřel náhle a bez závěti. Okresní soud v Blansku po 6 letech 31. května 1872 odevzdal celý majetek do vlastnictví dědiců. V té době už nežil nikdo ze sourozenců zemřelého. Podle zákona padala v úvahu další generace – synovci a neteře. I ti už byli dospělí, pravděpodobně se zajištěnou existencí. Dědici byli po dvou Josefových sourozencích: po bratru Antonínovi jich bylo šest a soud jim přiřkl polovinu majetku. Každému z nich připadla 1/12 mlýna. Po sestře Kateřině provdané Pernicové žili dva potomci, kteří dostali druhou polovinu dědictví. Každý pak získal 1/4 mlýna. František Pernica pak svůj díl okamžitě prodal boskovskému obchodníkovi Abrahamu Fischerovi. Ze souvisejících dokumentů vyplývá, že prvně jmenovaní sourozenci se dohodli a všichni své podíly odevzdali svému bratrovi Josefu Kalovi, který v té době

133

(začátkem roku 1874) hospodářství a mlýn vedl. Abraham Fischer a Františka Jedličková rozená Pernicová společně podali v září 1874 u Okresního soudu v Blansku návrh na exekuci jak čtvrtlánu čp. 46, tak větrného mlýna. Jak se osud mlýna vyvíjel dál, není úplně známo. V roce 1875 se stal majitelem mlýna mlynář Karel Veselý ze Sloupu. Dalším důležitým mezníkem je vyhoření mlýna v roce 1888. V roce 1896 se majiteli stavební parcely se zbytky mlýna stali Kateřina a Antonín Kočvarovi a v roce 1904 byla parcela přeměněna na pastvinu.240 Někdy poté byl s největší pravděpodobností mlýn opět uveden do provozu. Jednoznačným důkazem, že mlýn znovu fungoval, je zpráva pro okresní politickou správu Boskovice ze dne 19. října 1922, ve které se uvádí, že v Šošůvce je větrný mlynář Karel Nečas, který šrotuje 1q obilí za 8 Kč.241 Roku 1944 byli majiteli Karel a Marie Šámalíkovi.242 Dnes již po mlýnu zbyl jen drobný pahrbek a pomístní název „U větřáka“.

Obrázek 90: Větrný mlýn u Šošůvky

240 Dostupné z: http://www.sosuvka.com/index.php?pg=info&sub=clanky&id=262 [cit. 20. 2. 2014]. 241 SOKA Blansko, fond OU Boskovice, Mlýny v okrese Boskovice, s. 78. 242 JAROŠ, J. – JAROŠOVÁ, L.: Slovník technických památek Blanenska. Blansko 1999, s. 54.

134

9.1.41 Tvarožná

. Okres Brno - venkov . Číslo 43 a 44 . Mlýn atypický . Mlýn se částečně zachoval . Větrný mlýn stál asi 1100 m jihozápadně od obce na jihozápadním svahu Napoleonova kopce Santonu.243 Tato budova svým pro mlýny netypickým vzhledem bývalý větřák ani zdaleka nepřipomíná. Je to způsobeno tím, že k původnímu hospodářskému stavení byla přistavena dvoupatrová čtyřboká budova a právě na ni byla nainstalována Halladayova větrná turbína.244 Původně byla tato budova dřevěná a stála již roku 1870. Dnes jde o zděnou stavbu s novou střechou. Uvnitř budovy se ještě dnes nacházejí zbytky trámoví a mlecího složení.245 Mlýn je na tomto místě zachycen již na mapě třetího vojenského mapování, ale to šlo ještě o klasický dřevěný mlýn německého typu se čtyřmi lopatami. Postavil jej truhlářský mistr František Formánek. Jeho dcera provdaná Bahnerová měla tři syny, všichni byli mlynáři. Theodorikovi patřil mlýn a pila v Kloboukách, Julius mlynařil v Sivicích a Karel byl uváděn jako mlynář na Tvarožné. Přesné datum uvedení mlýna do provozu není známo, ale patrně bude souviset s vystavěním dalších Halladayových turbín v Sivicích, Pozořicích a v Ruprechtově. Jelikož budova mlýna v Tvarožné není pro větrné mlýny typická, je více než pravděpodobné, že byla postavena kvůli umístění Halladayovy turbíny. Z roku 1900 je zachována fotografie mlýna s již nainstalovanou turbínou. Z toho vyplývá, že tvaroženský mlýn musel být postaven někdy mezi roky 1880 - 1900. Po skončení války prošel mlýn modernizací, mlynář postavil třípatrovou budovu a na ní instaloval dynamo s třílistou perutí na výrobu elektrické energie. Turbínu nahradil ve dvacátých letech 20. století benzínový, později plynový motor. Za války vdova Bahnerová načerno mlela a skončila i se společníky v nacistickém vězení. Po válce řídila provoz mlýna až do roku 1955.246 Na jediné dochované fotografii si můžeme povšimnout, že od naší jediné dochované a zrekonstruované Halladayovy turbíny v Ruprechtově se tvaroženská

243 BURIAN, V.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 1965, s. 68. 244 Dostupné z: http://www.povetrnik.cz/rs/view.php?cisloclanku=2006012002 cit. 12. 1. 2014. 245 Dostupné z: http://www.tvarozna.cz/index.php?desktop=clanky&action=view&id=270 cit. 12. 1. 2014. 246 Dostupné z: http://www.povetrnik.cz/rs/view.php?cisloclanku=2006012002 cit. 12. 1. 2014.

135

liší dvěma věnci žaluzií na oběžném kole. Turbína v Ruprechtově má pouze jednu. Dvě řady žaluzií umožňovaly lepší využití síly a směru větru.247 Mohla mít nejméně 14 m v průměru. To zvýšilo výkon mlýna, který mohl být doplněn o další složení.248

Obrázek 91: Větrný mlýn u Tvarožné

Obrázek 92: Větrný mlýn ve Tvarožné s Halladayovou turbínou

247 JANOŠKA, M.: Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2003, s. 167. 248 Dostupné z: http://www.povetrnik.cz/rs/view.php?cisloclanku=2006012002 cit. 12. 1. 2014.

136

Obrázek 93: Budova bývalého větrného mlýna ve Tvarožné v současnosti

9.1.42 Zelená Hora I.

. Okres Vyškov . Číslo 45 . Mlýn německého typu . Mlýn se nezachoval . Větrný mlýn německého typu stál na kótě 272 u čp. 24, asi 600 m jihozápadně od obce v trati Pod pustiměřským příhonem. Číslo parcely v roce 1826 bylo 3059, roku 1871 pak 218.249 Mlýn vznikl údajně již roku 1730250, což se však nedá dokázat, protože není zachycen na mapě I. vojenského mapování z let 1764 - 1768. Jisté je, že panství vyškovské obdrželo 7. 10. 1785 žádost na užívání větrného mlýna. Za roční poplatek 6 zlatých bylo obci vyhověno a již 20. 10. 1786 sloužil mlýn svému

249 BURIAN, V.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 1965, s. 75. 250 Dvě století ve službě. Vyškovské noviny, 7. 2. 1941, č. 6, s. 4-5.

137

účelu.251 Roku 1897 byl tento mlýn důkladně opraven.252 Ještě za německé okupace tento mlýn sloužil k mletí a šrotování, jak nám dokládá výpověď posledního majitele mlýna Josefa Hnízdila, která byla pořízena pro Vyškovské noviny v roce 1941.253 Známými majiteli mlýna byli: Josef Šťastný před rokem 1804, v roce 1804 František Gregor s manželkou Františkou, 1825 Karel Osolsobě, 1840 Josef Šmehlík, 1853 František Korotkievič s manželkou Barborou, 1862 Josef Pekař, 1862 Pavel Synek, 1862 Jakub Sattler s manželkou Antonií, 1883 Marie Hnízdilová, 1898 Josef Hnízdil s manželkou Žofií a od roku 1941 římskoněmecká vojenská správa.254 V letech 1944 - 45 byl mlýn zničen. Jeho součásti posloužily jako levný zdroj stavebního a topného materiálu.255

Obrázek 94: Výřez z indikační skici obce Zelená Hora z roku 1826, na kterém je zachycen větrný mlýn stojící na trati Pod pustiměřským příhonem

9.1.43 Zelená Hora II.

. Okres Vyškov . Číslo 46 . Mlýn německého typu

251 Dostupné z: http://zelena-hora.webz.cz/zhhistorie.html  28. 11. 2013. 252 BURIAN, V.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 1965, s. 75. 253 Dvě století ve službě. Vyškovské noviny, 7. 2. 1941, č. 6, s. 4-5. 254 BURIAN, V.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 1965, s. 75. 255 Dostupné z: http://zelena-hora.webz.cz/zhhistorie.html  28. 11. 2013.

138

. Mlýn se nezachoval . Větrný mlýn německého typu stál na kótě 372 u čp. 31, asi 600 m jihozápadně od obce v trati Pod pustiměřským příhonem. Tento mlýn sem byl převezen roku 1850 z Nemochovic. Známými majiteli mlýna byli: Fabián Gregor, roku 1877 Františka Macalíková, 1883 František Komárek s manželkou Františkou, 1902 Karel Komárek s manželkou Františkou, od roku 1941 pak římskoněmecká vojenská správa.256 Stejně jako mlýn sousední i tento zaniká v letech 1944 – 45, kdy byl zničen. Jeho součásti posloužily jako levný zdroj stavebního a topného materiálu.257

Obrázek 95: Výřez z indikační skici obce Zelená Hora z roku 1871, kde jsou zachyceny již oba větrné mlýny

Obrázek 96: Větrný mlýn u Zelené Hory na mapě II. vojenského mapování

256 BURIAN, V.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 1965, s. 75. 257 Dostupné z: http://zelena-hora.webz.cz/zhhistorie.html  28. 11. 2013.

139

Obrázek 97: Oba věrné mlýny u Zelené Hory na mapě třetího vojenského mapování

Obrázek 98: Větrné mlýny v Zelené Hoře u Pustiměře na fotografii z roku 1940

140

Závěr

V oblasti Drahanské vrchoviny se mi podařilo zmapovat celkem 46 větrných mlýnů. Počet jednotlivých typů mlýnů je graficky znázorněn v grafu č. 1.

Graf č. 1

Ačkoli se uvádí, že zastoupení mlýnů německého typu bylo na našem území podstatně vyšší než mlýnů holandského typu, z grafu č. 1 je patrné, že na území Drahanské vrchoviny nebylo toto zastoupení tak dominantní. Za zmínku stojí také relativně velký počet mlýnů atypických. Z nich zcela vyčnívá větrný mlýn z Brodku u Konice. Jednalo se o zděnou stavbu s železným stožárem, na kterém bylo umístěno železné větrné kolo sestávající ze tří lopat. Zbylé čtyři atypické mlýny byly zděné budovy osazené Halladayovou turbínou. Nejznámější z těchto mlýnů a jediný, který má v současné době Halladayovu turbínu nainstalovanou, je náš nejznámější věrný mlýn stojící v obci Ruprechtov. O tom, že se o větrných mlýnech příliš mnoho informací nezachovalo, svědčí vysoké číslo mlýnů neznámé konstrukce. Je to způsobeno tím, že tyto mlýny nebyly zaneseny v mapách jednotlivých vojenských mapování a nejsou o nich bohužel zmínky ani v kronikách či archivech. Osobně jsem také navštívil Národní památkový ústav v Brně, kde mi Mgr. Dunajová sdělila, že o větrných mlýnech nemají žádné dokumenty.

141

Na grafu č. 2 můžeme vidět, kolik větrných mlýnů se zachovalo do současnosti.

Graf č. 2

Z grafu č. 2 můžeme vyčíst, že na území Drahanské vrchoviny se zachovalo celkem 12 staveb bývalých větrných mlýnů. Za zmínku určitě stojí to, že z těchto dvanácti staveb není ani jeden mlýn německého typu. Tyto mlýny podléhaly rychleji zkáze a nenašly vhodné uplatnění tak, jako tomu bylo v případě mlýnů zděných. Bohužel se o tyto technické památky nepostarali ani jejich majitelé ani památkáři, a tak poslední větrný mlýn německého typu na území Drahanské vrchoviny, který stával v Horním Štěpánově, zanikl v roce 1969. Mlýny, které doposud na území Drahanské vrchoviny stojí, jsou tedy zděné a jde celkem o tři mlýny atypické, které stojí v Brodku u Konice, Sivicích a Tvarožné. U mlýnu z Brodku u Konice byl odstraněn železný stožár s větrným kolem a u mlýnů v Sivicích a Tvazožné pak byla odstraněna Halladayova turbína. Tyto tři budovy slouží v současné době jako rodinné domy. Zbývajících devět mlýnů je holandského typu a většina dnes slouží jako soukromé rekreační objekty či muzea. Pro ještě lepší představu jsem vytvořil mapu Drahanské vrchoviny, do které jsem zanesl jednotlivé mlýny.

142

Jak bylo již uvedeno výše, podařilo se mi na území Drahanské vrchoviny zmapovat celkem 46 větrných mlýnů. Z těchto 46 mlýnů jsem objevil dva mlýny, o kterých se dosud vůbec nic nevědělo. Prvním z nich je mlýn v obci Hartmanice (dnes obec Niva, okres Prostějov), na který jsem narazil při studiu map I. vojenského mapování. O tomto mlýně se mi však nepodařilo nalézt žádné další zprávy. Druhý mlýn stával u obce Suchý, okres Blansko. Tento mlýn jsem objevil na základě studia map III. vojenského mapování a je také zachycen na indikační skice obce Suchý. Z indikační skici jasně vyplývá,

143

že se jednalo o mlýn holandského typu, což potvrzuje i mapa III. vojenského mapování, ve které je mlýn také zaznačen jako zděná stavba. Dále se mi podařilo díky informacím získaným z kronik a archivu rozšířit množství informací o větrných mlýnech například v obcích Petrovice, Němčice, Šošůvka aj. Za zmínku stojí také dokumentace a zmapování kompletního průběhu výstavby větrného mlýna v obci Okrouhlá, kterou se mi podařilo nalézt ve Státním okresním archivu v Blansku. Informace o výstavbě větrného mlýna v obci Okrouhlá a komunikaci mezi mlynářem a c.k. okresním hejtmanstvím v Boskovicích jsem se rozhodl v této práci citovat celé z toho důvodu, že takovýchto kompletních zpráv o průběhu výstavby a plánů mlýna je jako šafránu. Dalším úspěchem je vypátrání podoby bývalého větrného mlýna v obci Jedovnice. Jde sice jen o kolorovanou kresbu, na které je mlýn zachycen, ale i z ní se dalo vyčíst, že šlo o mlýn německého typu a že tento mlýn měl netypických šest lopat. V neposlední řadě jsem zkompletoval do jednoho celku všechny dosud známé informace z archivu, kronik, jednotlivých zpravodajů obcí, internetových stránek, literatury či článků z regionálního tisku o větrných mlýnech, které stály či dosud stojí na území Drahanské vrchoviny. I přes veškerou svoji snahu nalézt všechny větrné mlýny, které stály na území Drahanské vrchoviny, a podat o nich byť jen nepatrnou zprávu věřím, že se v budoucnosti podaří nalézt i další větrný mlýn či mlýny a rozšířit již tak úctyhodný počet těchto němých svědků historie, které v minulosti zdobily tuto okouzlující krajinu.

144

Seznam pramenů a literatury

A. Seznam pramenů a) Archivní prameny

STÁTNÍ OKRESNÍ ARCHIV BLANSKO Fond OU Boskovice, Mlýny v okrese Boskovice Fond OU Boskovice, Větrný mlýn v Okrouhlé Kronika obce Petrovice Vyhláška 386 ministra zemědělství ze dne 12. listopadu 1941 o dočasném zastavení provozu některých mlýnů. b) Noviny

Dvě století ve službě. Vyškovské noviny, 7. 2. 1941, č. 6, s. 4-5. GRENAR, R.: Z historie ruprechtovského větrného mlýna podle vyprávění mlynáře Roberta Gottwalda. Region č. 14, 1995, s. 3. VESELÝ, V.: Větrný mlýn na Kořenci. Vlastivědné listy Boskovicka, č. 3, 2000, s. 5.

B. Seznam literatury

ABSOLON, K.: Moravský kras. Praha 1970. BERANOVÁ, M.: Jídlo a pití v pravěku a ve středověku. Praha 2005. BERANOVÁ, M.: Pravěké žernovy v Československu. In: Vznik a počátky Slovanů IV. Sborník prací ze slovanských dějin a vzájemných vztahů mezi jednotlivými slovanskými národy a jejich sousedy. Praha 1963. S. 181-220. BERANOVÁ, M.: Zemědělství starých Slovanů. Praha 1980. BERANOVÁ, M.: Zemědělská výroba v 11./14. století na území Československa. Praha 1975. BOREK, P.: Regionální vlastivědná čítanka pro základní školy. Rudice 1997. BROŽ, J.: Větrník v Němčicích na Moravě. In: Český lid. Sborník věnovaný studiu lidu československého v Čechách a Moravě, ve Slezsku a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1926. S. 64.

145

BURIAN, V.: Poznámky k vývoji větrných mlýnů. Olomouc 1966. BURIAN, V.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Olomouc 1965. BURIAN, V.: Větrné mlýny v Olomouckém kraji. In: Československá etnografie. Sborník věnovaný studiu lidu českého v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku. Praha 1958. S. 77-99. DANIELISOVÁ, A. – MANGEL, T. – DRNOVSKÝ, V.: Kamenné rotační mlýny a jejich význam v době laténské. In: Časopis o popularizaci, experimentu a rekonstrukci v archeologii. 2011, č. 12. S. 65-69. ČERNOHORSKÝ, K.: Žernovy v hospodářsko - společenském vývoji časného středověku. In: Památky archeologické. 1957, č. 48. S. 495-548. ČERNOCHOVÁ, H. - DOUBEK, J. – POSPÍŠIL, A. - HANÁK, F.: Po stopách využívání vodní a větrné energie na Hranicku: publikace o mlýnech a historii mlynářství na Hranicku. Hranice 2010. DEMEK, J. - MACKOVČIN, P.: Zeměpisný lexikon ČR. Brno, 2006. DOUBEK, J. – POKORNÝ, J. – POMKLA, Z. – KLINOVSKÁ, E.: Vodní a větrné mlýny. Valašské Meziříčí 2010. DOUBEK, J. – URBÁNEK, R. – MLÝNEK, K.: Větrné mlýnky s turbínou. Brno 2011. FUNK, P.: Větrné mlýny na Moravě. In: Český lid. Sborník věnovaný studiu lidu československého v Čechách a Moravě, ve Slezsku a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1927. S. 207. HOLODŇÁK, P.: Experiment s mletím obilnin na žernovech tzv. řeckého typu. In: Archeologické rozhledy. 2001, č. 53. S. 31-46. HRUBÝ, V.: Větrný mlýn z doby hradištní. In: Sborník prací Filosofické fakulty brněnské university. E, Řada archeologicko - klasická. Brno 1956. S. 107-114. JANOŠKA, M.: Větrné mlýny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha 2003. JURČÍ, T.: Mapování historického osídlení Drahanské vrchoviny. Olomouc, 2008. Diplomová práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Přírodovědecká fakulta. JAROŠ, J.: Technický klenot na Drahanské vysočině. In: Sborník muzea Blansko. Blansko 2002. S. 44-59. JAROŠ, J. – JAROŠOVÁ, L.: Slovník technických památek Blanenska. Blansko 1999. JAROŠ, J. – SLÁDKOVÁ, B.: Ruprechtovská turbína. Brno 2008. KLEMPERA, J.: Vodní mlýny v Čechách. Praha 2000. Kořenec: Obrazová příloha k publikaci. Boženy Veselé Po celý rok. Blansko1987. KNIES, J.: Vlastivěda moravská. Brno 1904.

146

PLCH, J.: Jedovnický větrný mlýn. In: Jedovnický zpravodaj. Jedovnice 2013. POKORNÝ, O.: Soupis a lokalizace větrných mlýnů v Čechách. Praha 1973. PROCHÁZKOVÁ, E.: Pustiměř od úsvitu dějin po současnost. Pustiměř 1995. Příběhy krále Přemysla Otakara II. Zlá léta po smrti krále Přemysla Otakara II. Dva současné letopisy. Praha 1947. SKOŘEPA, H.: Lesy Drahanské vrchoviny. Boskovice 2006. STARÝ, F.: Příspěvek k soupisu větřáků na Moravě. In: Český lid. Sborník věnovaný studiu lidu československého v Čechách a Moravě, ve Slezsku a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1927. S. 299-303. STARÝ, F.: Rázový popis dřevěného větřáku na Hané. In: Český lid. Sborník věnovaný studiu lidu československého v Čechách a Moravě, ve Slezsku a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1927. S. 7-18. STARÝ, F.: Rázový popis dřevěného větřáku na Hané (dokončení). In: Český lid. Sborník věnovaný studiu lidu československého v Čechách a Moravě, ve Slezsku a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1927. S. 112-119. ŠTĚPÁN, L. – KŘIVANOVÁ, M.: Dílo a život mlynářů a sekerníků v Čechách: [historie a technika vodních a větrných mlýnů, hamrů, pil, valch, olejen, stoup-]. Praha 2000. ŠTĚPÁN, L. – URBÁNEK, R. – KLIMEŠOVÁ, H.: Dílo mlynářů a sekerníků v Čechách II. Praha 2008. VAHALA, M.: Blanensko a Vyškovsko: Moravský kras. Praha 1957. VARNER, D.: Mívali jsme u nás mlýn, část 1. In: Zpravodaj obce Kotvrdovice. Kotvrdovice 2013. VAŘEKA, J.: Větrné mlýny na Moravě a ve Slezsku. Uherské Hradiště 1967. WALDHAUSER, J.: Keltské rotační mlýny v Čechách. In: Památky archeologické. 1981, č. 72. S. 153-221. ZAPLETAL, F.: „Větřák“ (větrný mlýn) na Hané. In: Český lid. Sborník věnovaný studiu lidu československého v Čechách a Moravě, ve Slezsku a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1927. S. 25-31. ZBOŘIL, J.: Povětrňák na Horce u Ohrozimi (Morava). In: Český lid. Sborník věnovaný studiu lidu československého v Čechách a Moravě, ve Slezsku a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1926. S. 57-60.

147

C. Internetové a audiovizuální zdroje: www.povetrnik.cz www.rudice.cz www.ruprechtov.cz www.mlynruprechtov.cz www.sosuvka.com www.tvarozna.cz http://zelena-hora.webz.cz www.kotvrdovice.cz www.biskupice-u-jevicka.cz www.oupetrovice.cz www.pozorice.cz http://davar.cz/badatelna/xref/ost_kotvrdovice_mlyn.htm http://www.plumlov-zamek.cz www.olivadesign.cz www.vetrnemlynky.cz http://www.alena.ilcik.cz/1308-moravsky-kras.php http://www.mza.cz/indikacniskici/index.php http://vyskovsky.denik.cz/publicistika/minulosti-regionu-mlyny-a-mlynari20080807.html

Mapy I. vojenského mapování: http://oldmaps.geolab.cz/map_root.pl?z_height=500&lang=cs&z_width=800&z_newwin= 0&map_root=1vm Mapy II. vojenského mapování: http://oldmaps.geolab.cz/map_root.pl?z_height=500&lang=cs&z_width=800&z_newwin= 0&map_root=2vm Mapy III. vojenského mapování: http://oldmaps.geolab.cz/map_root.pl?z_height=500&lang=cs&z_width=800&z_newwin= 0&map_root=3vm

Česká televize, Ludvík B.: Světový unikát z Ruprechtova. 2008, celková stopáž 9:32.

148

Resumé

Práce se zabývá větrným mlynářstvím na Drahanské vrchovině. Při psaní práce je využíváno kronik, starých map, archivních materiálů, novinových článků a dalších zdrojů. V první části je vyznačen region Drahanské vrchoviny. Drahanská vrchovina je stručně charakterizována a jsou zdůrazněny její hlavní specifika. Druhá část práce se věnuje historii a vývoji větrného mlynářství ve světě a poté i na území České republiky. Třetí část je věnována typům a konstrukcím větrných mlýnů, které se vyskytovaly na území České republiky. Mlýny jsou zde stručně popsány a jejich popis je doplněn o různé plány a fotografie. Ve čtvrté části jsou zmapovány jednotlivé větrné mlýny, které stávaly nebo ještě stojí na území Drahanské vrchoviny. Text je v závěru doplněn mapou, ve které jsou pro přehlednost jednotlivé mlýny zakresleny.

Summary

This thesis deals with the windmills in Drahan highlands. The thesis was written with the use of various sources for example chronicles, old maps, archival materials, newspaper articles, etc. The first part is a map of the region Drahan highlands. The Drahan highlands is shortly characterized and its main characteristics are highlighted. The second part is devoted to the history and development of windmilling industry in the world and development of windmilling in the Czech Republic. The third part is devoted to the types and designs of windmills that existed on the territory of the Czech Republic. Mills are shortly described and their description is supplemented by various plans and photographs. In the fourth section are show location individual windmills that used to stand in the Drahan highlands. The text is supplemented by a map at the where the individua windmills are plotted.

149

Seznam obrázků

Obrázek 1: Vymezení geomorfologického celku Drahanské vrchoviny (DEMEK, MACKOVČIN, 2006) Obrázek 2: Větrný mlýn německého typu ve Velkých Těšanech (FOTO, autor) Obrázek 3: Kozlík (ČESKÝ LID, 1927) Obrázek 4: Kozlík z Břestu (ČESKÝ LID, 1925) Obrázek 5: Část palečného kola s palci. V horní části je vidět i část brzdy (FOTO, autor) Obrázek 6: Krokvice (ČESKÝ LID, 1927) Obrázek 7: Převod palečného kola na talíře s cévkami. Zařízení uvádělo do pohybu vřeteno a to zase mlecí kameny. Ve spodní části fotografie je lub, ve kterém se pohybovaly mlecí kameny (FOTO, autor) Obrázek 8: Násypný koš, z něhož vede korčák a lub (FOTO, autor) Obrázek 9: Boční průřez větřákem (ČESKÝ LID, 1927) Obrázek 10: Čelní průřez větřákem (ČESKÝ LID, 1927) Obrázek 11: Boční průřez mlýnem holandského tipu v Kuželově (http://www.olivadesign.cz/volny_cas02/chriby/pages/12.htm) Obrázek 12: Popis větrného mlýnku s turbínou (VĚTRNÉ MLÝNKY S TURBÍNOU, 2011) Obrázek 13: Větrný mlýn u Benešova (MAPA DRUHÉHO VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ) Obrázek 14: Mlýn v Brodku u Konice v roce 1941 (http://www.vetrnemlynky.cz/vetrne- mlyny-cr/morava/a---b) Obrázek 15: Větrný mlýn u Brodku (MAPA DRUHÉHO VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ) Obrázek 16: Rekonstrukce podoby unikátního větrného kolo z Brodku (http://www.povetrnik.cz/rs/view.php?cisloclanku=2006012701) Obrázek 17: Budova bývalého větrného mlýna v Brodku v roce 2006 (http://www.povetrnik.cz/rs/view.php?cisloclanku=2006012701) Obrázek 18: Oba mlýny z Brodku u Konice na mapě III. vojenského mapování. Vlevo atypický mlýn zděný vpravo mlýn německého typu (MAPA TŘETÍHO VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ) Obrázek 19: Větrný mlýn u Březska (MAPA TŘETÍHO VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ) Obrázek 20: Větrný mlýn u Budětska (MAPA TŘETÍHO VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ) Obrázek 21: Větrný mlýn u Deštné (MAPA DRUHÉHO VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ)

150

Obrázek 22: Větrný mlýn německého typu, který stál u Horního Štěpánova (http://www.vetrnemlynky.cz/vetrne-mlyny-cr/morava/e---h) Obrázek 23: Větrný mlýn německého typu, který stál u Horního Štěpánova. Pohled z čelní strany (http://www.biskupice-u-jevicka.cz/historie-biskupice/historie-okoli/horni- tpanov/181-horni-tpanov-.html) Obrázek 24: Výřez z mapy třetího vojenského mapování s oběma mlýny u Horního Štěpánova (MAPA TŘETÍHO VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ) Obrázek 25: Výřez z indikační skici obce Jedovnice z roku 1826 s domalovaným větrným mlýnem na parcele č. 372/b (http://www.mza.cz/indikacniskici/index.php) Obrázek 26: Větrný mlýn u Jedovnice (MAPA TŘETÍHO VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ) Obrázek 27: Pohled na Jedovnici. Kolorovaná kresba J. Wankela (MORAVSKÝ KRAS II. DÍL) Obrázek 28: Větrný mlýn u Jesence (MAPA DRUHÉHO VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ) Obrázek 29: Výřez z indikační skici obce Jesenec z roku 1834 (http://www.mza.cz/indikacniskici/index.php) Obrázek 30: Větrný mlýn u Kořence (MAPA TŘETÍHO VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ) Obrázek 31: Větrný mlýn v Kořenci ve třicátých letech 20. stol. (KOŘENEC OBRÁZKOVÁ PŘÍLOHA K PUBLIKACI BOŽENY VESELÉ) Obrázek 32: Větrný mlýn v Kořenci v šedesátých letech 20. stol. (KOŘENEC OBRÁZKOVÁ PŘÍLOHA K PUBLIKACI BOŽENY VESELÉ) Obrázek 33: Větrný mlýn v Kořenci v roce 2005 (http://www.povetrnik.cz/rs/view.php?cisloclanku=2006011901) Obrázek 34: Větrný mlýn mezi Kotvrdovicemi a Senetářovem (MAPA TŘETÍHO VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ) Obrázek 35: Větrný mlýn z Kotvrdovic na kolorované pohlednici (ZPRAVODAJ OBCE KOTVRDOVICEZ 2/2013) Obrázek 36: Detail větrného mlýna z Kotvrdovic (http://www.kotvrdovice.cz/archiv.php?back#gal10) Obrázek 37: Větrný mlýn u Kulířova (MAPA TŘETÍHO VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ) Obrázek 38: Větrný mlýn u Němčic (MAPA TŘETÍHO VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ) Obrázek 39: Větrný mlýn v Němčicích od Josefa Brože v roce 1899 (ČESKÝ LID, 1926) Obrázek 40: Větrný mlýn v Němčicích v první polovině 20. stol. (http://www.povetrnik.cz/rs/view.php?cisloclanku=2006011803)

151

Obrázek 41: Větrný mlýn v Němčicích v roce 2005 (http://www.povetrnik.cz/rs/view.php?cisloclanku=2006011803) Obrázek 42: Větrný mlýn u obce Niva (dříve Hartmanice) (MAPA TŘETÍHO VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ) Obrázek 43: Větrný mlýn u obce Niva (dříve Hartmanice) na mapě I. vojenského mapování (MAPA PRVNÍHO VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ) Obrázek 44: Větrný mlýn na Horce u Ohrozimi v roce 1908 (ČESKÝ LID, 1926) Obrázek 45: Větrný mlýn na Horce u Ohrozimi v roce 1909 (http://www.povetrnik.cz/rs/image/200607132205_ohrozim_1909.jpg) Obrázek 46: Větrný mlýn na Horce u Ohrozimi těstě před jeho zbouráním v roce 1922 (ČESKÝ LID, 1926) Obrázek 47: Větrný mlýn u Ohrozimi (MAPA TŘETÍHO VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ) Obrázek 48: Větrný mlýn u Ochozu (MAPA TŘETÍHO VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ) Obrázek 49: Nákres pro stavbu nového povětrného mlýna pro Josefa Otáhala v Okrouhlé (FOND OU BOSKOVICE, VĚTRNÝ MLÝN V OKROUHLÉ) Obrázek 50: Plán pro stavbu větrného mlýna u Okrouhlé (FOND OU BOSKOVICE, VĚTRNÝ MLÝN V OKROUHLÉ) Obrázek 51: Větrný mlýn u Ostrova (MAPA TŘETÍHO VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ) Obrázek 52: Podoba větrného mlýna u Ostrova v současnosti (http://www.povetrnik.cz/rs/view.php?cisloclanku=2006011902) Obrázek 53: Větrný mlýn u Petrovic (MAPA TŘETÍHO VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ) Obrázek 54: Větrný mlýn na indikační skice Petrovic z roku 1875 (http://www.mza.cz/indikacniskici/index.php) Obrázek 55: Podoba větrného mlýna v Petrovicích v roce 1921 (KRONIKA OBCE PETROVICE) Obrázek 56: Větrný mlýn v Petrovicích před rekonstrukcí (http://www.oupetrovice.cz/historicke-foto/ze-zivota-obce-1940-1989/) Obrázek 57: Podoba větrného mlýna v Petrovicích v současnosti (http://www.povetrnik.cz/rs/view.php?cisloclanku=2006011802) Obrázek 58: Delsenbachova rytina plumlovského zámku z roku 1718 s větrným mlýnem (http://www.plumlov-zamek.cz/historie/hisroriemesta.htm) Obrázek 59: Větrný mlýn v Plumlově na mapě I. vojenského mapování (MAPA PRVNÍHO VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ) Obrázek 60: Větrná mlýn u Pozořic (MAPA TŘETÍHO VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ)

152

Obrázek 61: Větrná mlýn u Pozořic na pohlednici (http://www.pozorice.cz/pages/id_obr.php?id_obr=30) Obrázek 62: Větrný mlýn u Přemyslovic (MAPA TŘETÍHO VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ) Obrázek 63: Větrný mlýn v Přemyslovicích v roce 1923 (http://www.povetrnik.cz/rs/view.php?cisloclanku=2006060102) Obrázek 64: Větrný mlýn v Přemyslovicích v roce 2006 (http://www.povetrnik.cz/rs/view.php?cisloclanku=2006060102) Obrázek 65: Větrný mlýn u Pustiměřských Prus (MAPA TŘETÍHO VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ) Obrázek 66: Větrný mlýn u Rozstání (MAPA TŘETÍHO VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ) Obrázek 67: Větrný mlýn v Rozstání v současnosti (http://www.povetrnik.cz/rs/view.php?cisloclanku=2006012501) Obrázek 68: Větrný mlýn u Rudice (MAPA TŘETÍHO VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ) Obrázek 69: Větrný mlýn v Rudici v 60. letech 20. století (http://www.povetrnik.cz/rs/image/200601182124_rudice_1960.jpg) Obrázek 70: Větrný mlýn v Rudicích v současnosti (FOTO AUTOR) Obrázek 71: Větrný mlýn u Ruprechtova (MAPA DRUHÉHO VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ) Obrázek 72: Oba větrné mlýny v Ruprechtově na mapě třetího vojenského mapování. Vlevo mlýn holandský, vpravo již neexistující větrný mlýn německého typu (MAPA TŘETÍHO VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ) Obrázek 73: Větrný mlýn německého typu na detailu indikační skici z roku 1826 (http://www.mza.cz/indikacniskici/index.php) Obrázek 74: Větrný mlýn v Ruprechtově na fotografii obce (http://www.ruprechtov.cz/cms/index.php?page=historie-obce) Obrázek 75: Větrný mlýn německého typu v Ruprechtově na fotografii (http://www.vetrnemlynky.cz/vetrne-mlyny-cr/morava/p---s) Obrázek 76: Větrný mlýn v Ruprechtově v průběhu času (http://www.povetrnik.cz/rs/view.php?cisloclanku=2005122907) Obrázek 77: Výkres repliky turbíny dle návrhu arch. Sládkových (SBORNÍK MUZEA BLANSKO, 2002) Obrázek 78: Větrný mlýn v Ruprechtově v roce 2013 (FOTO AUTOR) Obrázek 79: Větrný mlýn v Sivicích (MAPA TŘETÍHO VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ)

153

Obrázek 80: První celodřevěný mlýn v Sivicích v roce 1886 (http://www.povetrnik.cz/rs/view.php?cisloclanku=2006070101) Obrázky 81 a 82: Větrný mlýn v Sivicích po přestavbě v letech 1904 a 1910 (http://www.povetrnik.cz/rs/view.php?cisloclanku=2006070101) Obrázek 83: Budova bývalého mlýna stojící na kopci v současnosti (http://www.povetrnik.cz/rs/view.php?cisloclanku=2006070101) Obrázek 84: Trať Windmühl B. u obce Skřípov (MAPA DRUHÉHO VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ) Obrázek 85: Větrný mlýn u Jednova (MAPA TŘETÍHO VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ) Obrázek 86: Větrný mlýn v Jednově v roce 2013 (http://www.alena.ilcik.cz/1308- moravsky-kras.php) Obrázek 87: Větrný mlýn v obci Suchý na indikační skice z roku 1870 (http://www.mza.cz/indikacniskici/index.php) Obrázek 88: Detail indikační skici obce Suchý z roku 1870 (http://www.mza.cz/indikacniskici/index.php) Obrázek 89: Větrný mlýn u obce Suchý (MAPA TŘETÍHO VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ) Obrázek 90: Větrný mlýn u Šošůvky (MAPA TŘETÍHO VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ) Obrázek 91: Větrný mlýn u Tvarožné (MAPA TŘETÍHO VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ) Obrázek 92: Větrný mlýn ve Tvarožné s Halladayovou turbínou (http://www.tvarozna.cz/index.php?desktop=clanky&action=view&id=270) Obrázek 93: Budova bývalého větrného mlýna ve Tvarožné v současnosti (http://www.tvarozna.cz/index.php?desktop=clanky&action=view&id=270) Obrázek 94: Výřez z indikační skici obce Zelené Hory z roku 1826, na kterém je zachycen větrný mlýn stojící na trati Pod pustiměřským příhonem (http://www.mza.cz/indikacniskici/index.php) Obrázek 95: Výřez z indikační skici obce Zelená Hora z roku 1871, kde jsou zachyceny již oba větrné mlýny (http://www.mza.cz/indikacniskici/index.php) Obrázek 96: Větrný mlýn u Zelené Hory na mapě II. vojenského mapování (MAPA DRUHÉHO VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ) Obrázek 97: Oba věrné mlýny u Zelené Hory na mapě třetího vojenského mapování (MAPA TŘETÍHO VOJENSKÉHO MAPOVÁNÍ) Obrázek 98: Větrné mlýny v Zelené Hoře u Pustiměře na fotografii z roku 1940 (http://vyskovsky.denik.cz/publicistika/minulosti-regionu-mlyny-a-mlynari20080807.html)

154