MASARYKOVA UNIVERZITA Vliv Kultury Na Sebevražednost: Analýza Kulturně-Historických Faktorů U Severských Zemí

MASARYKOVA UNIVERZITA

Fakulta sociálních studií

Katedra sociologie

Vliv kultury na sebevražednost: analýza kulturně-historických faktorů u severských zemí

Diplomová práce

Vypracoval: Bc. Jakub Roubalík

Vedoucí práce: doc. PhDr. Tomáš Katrňák, Ph.D.

Brno 2017

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím níže uvedených zdrojů a literatury.

V Brně dne 3. 1. 2017 …………………………………

Tímto bych chtěl poděkovat vedoucímu práce doc. PhDr. Tomáši Katrňákovi, Ph.D. za trpělivé a podnětné vedení mé diplomové práce.

1 Obsah 2 Úvod ...... 5 3 Sociologie sebevraždy ...... 9 3.1 Před Durkheimem – historický a myšlenkový kontext ...... 9 3.2 Durkheimova koncepce sebevraždy ...... 11 3.3 T. G. Masaryk a teorie sebevraždy ...... 13 4 Sebevražednost a kultura ...... 15 4.1 Problém definice kultury ...... 15 4.2 Stigmatizace sebevraždy ...... 17 4.3 Problém mezikulturního srovnání ...... 20 4.4 Problém validity u oficiálních statistik ...... 22 5 Vybrané oblasti a země ...... 24 5.1 Zpráva WHO o sebevraždách ...... 24 5.2 Sebevražednost ve světovém a evropském srovnání ...... 25 5.3 Skandinávský „sebevražedný“ fenomén ...... 26 5.3.1 Hendinův klíčový výzkum Dánska, Švédska a Norska ...... 28 5.3.2 Kritika Hendina ...... 30 5.3.3 Současnost: Dánsko, Švédsko, Norsko...... 31 5.4 Baltské státy a sebevražednost ...... 35 5.4.1 Litva a sebevražednost...... 37 5.4.2 Lotyšsko a sebevražednost ...... 41 5.4.3 Estonsko a sebevražednost ...... 42 5.5 Zjištění: komparace Skandinávie a Baltu ...... 43 6 Diskuze: potenciální vliv dalších dimenzí ...... 46 6.1 Role genetiky u sebevražednosti ...... 46 6.2 Efekt globalizace ...... 49 7 Závěr ...... 51 8 Seznam použité literatury ...... 54 9 Jmenný rejstřík ...... 59 10 Seznam tabulek a grafů...... 61 11 Abstrakt ...... 62 12 Abstract ...... 63

2 Úvod

Sebevražda je aktem vědomým, kdy jedinec se rozhodne ukončit své působení na tomto světě násilnou smrtí. Faktory vedoucí k tomuto rozhodnutí jsou podle pionýrských autorů o sebevraždách důsledkem společenské situace. Podle Durkheima se jedná o určité suicidogenní proudy panující ve společnosti, které mají specifický vliv na chování jedince. To zmiňuje také nepřímo Masaryk, kdy jeho analýza statistik míry sebevražednosti napříč evropskými zeměmi ho vede k závěru, že sebevražda je jev sui generis. Jinými slovy míry sebevražednosti se různí napříč evropskými zeměmi, ale ve svém národním kontextu zůstávají relativně stabilní, což je hypotéza Durkheimova. S určitou rezervou lze tedy hovořit o jakési kulturní podmíněnosti, díky které se statistiky odlišují napříč zeměmi. Masaryk ke kulturní podmíněnosti dodává povahu fyzické přírody kromě faktorů uvedených Durkheimem.1 Role kultury vybízí k tomu, abychom se ji snažili rozebrat více ve vztahu se sebevraždou. Je nutno připustit, že kulturní kontext je pouze jedním z několika faktorů mající vliv na míru sebevražednosti. Nicméně je to důležitý faktor, zejména podle aktuální literatury (Hjelmeland 2010, Hjelmeland a Knizek 2010), která hledá další dimenzi pohledu na sebevražednost, proto bude v mojí práci hlavním předmětem sociologického úsilí. Předchozí práce věnující se sebevražednosti na českém území se věnovaly více otázkám deskripce sociologie sebevraždy (Agakishieva 2015) nebo problematice sociálních determinantů sebevraždy (Tyrychtrová 2013, Katrňák a Tyrychtrová 2016). Populární větví sociologie, resp. diplomových prací zabývajících se sebevraždou, je také porovnávání základních sociálních determinantů u vybraných zemí Evropy, často v porovnání s Českou republikou. Této tématice se kromě jiných věnovaly práce Antonové (2013) či Strnadové (2015). Je tak vidět, že užití sociálních a socioekonomických faktorů je poměrně dominantním přístupem k sebevraždě. Má práce se bude chtít pohybovat trochu jiným směrem, po inspiraci z jakéhosi kulturního manifestu uveřejněného v online impaktovaném časopisem Suicidology online (Hjelmeland a Knizek 2010) a načrtnout roli kultury na sebevraždy. Jsem si vědom, že ve spojení s kulturou a jejím pojmoslovím nepanuje v sociologické obci příliš velká shoda, naopak pojem kultury je více problematický než mnohdy užitečný. Přesto se nenechám odradit tímto teoretickým rozpoložením a pokusím se vhodně implementovat dimenzi kultury ke vztahu k sebevražednosti. Také omezím konceptuální zátěž pojící se sebevražedností, která

1 I když je tomu vlastně naopak, neboť Masaryk napsal svou práci o několik let dříve a je to tedy Durkheim, kdo se jeho prací mohl inspirovat. 5 udělala ze sebevraždy pojem obtížně uchopitelný a problematický k výzkumu. V podobném duchu představím kulturní dimenzi jako hodnotnou alternativu (nebo jako vhodný komplementární nástroj) k převládajícímu výzkumu pomocí kvantitativních technik, které v současnosti dominují. Domnívám se, že právě alternativa kulturní dimenze je nezbytnou součástí porozumění vnímání a postojům k sebevraždám, která se díky mnoha faktorům (pohlaví, kultura, stigma, tabu, náboženství, pospolitost) může odlišovat od statistických údajů. Obsah práce bude následující.2 V první kapitole se zaměřím na základní teorie sebevraždy, jak ji popisovali Durkheim, Masaryk, s přesahy do role kulturních vlivů, které v jejích klasických knihách naleznu. Dále k lepšímu uchopení použiju kritické reflexe dalších sociálně-vědních autorů z nedávné doby, aby tak poznatky byly co nejnovější. Tento referenční rámec poskytne výchozí bod pro další práci s rolí kultury. Na tuto základní konceptualizaci navážu dalšími autory, zejména současnými, kteří znovu posuzovali sebevraždy a zaměřovali se více na roli kultury. Zaměřím se rovněž na nedostatky a kritiku, které tento postup může nabývat. Další větší kapitola poslouží jako krátké představení situace sebevražednosti ve světovém měřítku, s tím, že se budu hlavně soustředit na země z evropského prostředí. Pro tuto práci jsem zvolil Skandinávii3, která díky své geografické poloze bývá často spojována se specifickou kulturou, kde sebevražednost je poměrně častá (Szalavitz 2011). Na tomto příkladu se budu snažit poukázat na složitost aspektu sebevražednosti, který proniká do mnoha sociálně-kulturních aspektů. Jako dodatek ke skandinávským zemím jsem si zvolil země Baltu, které jsou zajímavé nejvyšší mírou sebevražednosti v Litvě v rámci Evropy, a proto svůj výklad budu soustředit hlavně na ni. Do Baltu patří také Estonsko a Lotyšsko, které nedisponují tak vysokými údaji sebevražednosti a zároveň předchozí výzkumné úsilí bylo nevalné. Představím tak jejich jednotlivé charakteristiky, doplněné zejména kvalitativním popisem načteným z různorodých zdrojů, který by měl vytvořit komplexní pohled a důvody, proč země mají vyšší míry sebevražednosti než ostatní, jsou-li při tom geografickými sousedy. Nakonec v diskuzi se budu zabývat dalšími vlivy, které mohou mít vliv na sebevražednost a v posledních letech jejich určitou redukci. Ať už to bude kapitolka o validitě a kvalitě dat nebo globalizačních vlivech. Globalizace zde bude představena jako jakýsi externí faktor,

2 V našem putování a porovnání mezi kulturními a geografickými předpoklady budeme čerpat z mnoha zdrojů rozličné povahy – psychologických, psychiatrických nebo sociologických prací. 3 Skandinávie je poměrně kontroverzní termín, který označuje ne všechny severské země. Do Skandinávie patří Dánsko, Norsko a Švédsko, nikoli Finsko či Island. V práci budu zkoumat právě takto definované skandinávské země, i když střídavě budu o nich hovořit jako o nordických, severských nebo právě skandinávských zemích. 6 který ovlivňuje dříve uzavřené kultury a proměňuje tak společenské nastavení. Komplementárně k faktoru globalizace se budu věnovat jakési interní dimenzi, reprezentované potenciálními genetickými aspekty. Role genetiky je vědeckou obcí poměrně skepticky vnímána, ale jak se pokusím ukázat, je přinejmenším vhodné ji věnovat minimální pozornost. Zájem studovat tyto země vzešel z několika podnětů. Nejprve jsem narazil na článek Michaela Bootha (2014), který řeší otázku, z čeho vlastně vychází představa, že skandinávské země mají vyšší sklony k sebevraždám a jaký může být zdroj této stereotypizace, kterou nás zásobují média. Když jsem začal hledat dále, zaujal mě také fakt, proč se Litva dlouhodobě drží na nejvyšší příčce sebevražednosti v Evropě a jedné z nejvyšších ve světovém srovnání. Navíc k mému překvapení jsem zjistil, že mnoho literatury se nevěnovalo těmto otázkám, alespoň, co je mi známo. Moje práce si klade za cíl prokoumat roli kulturních vlivů a přidat další perspektivu do studia sebevražednosti, kterému se dostává zejména z kvantitativních metod. Cílem práce je tak nejlépe poskytnout kompatibilní obraz vztahu sebevražednosti a kultury, doplněným dalšími dimenzemi na ilustrativních příkladech. Moje metoda bude následující. Obvykle výzkumníci věnující se tématice mezikulturního srovnání používají přímé perspektivy, založené na několika předchozích letech interakce s danou kulturou a jejím výzkumem. Moje metoda je poněkud rozdílná a je založena na četbě takovýchto textů. Jedná se tedy o jakousi sekundární rešerši antropologických, sociologických a psychiatrických studií, které popisují zkoumané kultury. K tomuto pohledu přidávám kritické zhodnocení teorie sebevraždy a kultury. Tato metoda má nevýhody v podobě dalšího zkreslování dat a deskripcí z předchozích prací, zato výhodou je nepřítomnost výzkumné slepoty vůči kultuře, které nejsem součástí, čímž potlačuji metodologicky ambivalentní roli přímého pozorovatele. Metoda je spíše kvalitativní a není jejím cílem podat obecné závěry. Spíše jde o ad-hoc úsilí prozkoumat roli kultury na sebevražednost ve vybraných zemích a v závěru kriticky zhodnotit užitečnost kulturního kontextu na sebevražednost. Samozřejmě někdy budu generalizovat poukazováním na národní specifika, ty však nemusejí vypovídat o postojích a způsobech chování všech příslušníků národa. Bude se jednat o většinové charakteristiky zjištěné z několika nezávislých zdrojů, které splnily kritéria opakované spolehlivosti. Chci se rovněž vyvarovat při historických exkurzech národa ad-hoc příčinám, které by se hodily do mnou popisovaného rámce, přestože kauzální spojení může být zcela jiné. Moji výzkumnou otázkou bude, proč se mezi skupinami liší sebevražednost. Bude se

7 jednat o skupiny národnostní, kulturní. Tuto otázku adresuje nepřímo Daun (1995) ve svém pojednání o švédské mentalitě. Další směřující otázkou bude, proč v některých zemích jsou míry sebevražednosti vyšší. V tomto případě budu hledat příčiny nelichotivého postavení Litvy.

3 Sociologie sebevraždy

Problémy spojené s myšlením o sebevraždě panovaly od dávných dob. Již Sokratés vnesl do problematiky sebevraždy myšlenky, ve kterých představuje sebevraždu jako ctnostnou volbu člověka a jeho privilegium, kdy se může svobodně rozhodnout ukončit vlastní život.4 Sokrata za tento postoj vytrvale kritizoval Platón, který naopak argumentoval proti sebevraždě, jehož čin označoval za zavrženíhodný a odepírající právo na život. Seneca se zase přidal na stranu Sokrata a v duchu stoické filozofie, jejímž byl představitelem, obhajoval možnost sebevraždy jako významného lidského práva (Viewegh 1996: 16-17). Podobné disputace se pak vedly napříč stoletími a oba tábory získávaly celou řadu příznivců. Sebevražda je tedy aktem, který v sobě shlukuje individuální a společenský boj, ale také právo jedince vzhledem k společenské zodpovědnosti a její zákonům. Tato etická otázka se stala filosofickým problémem mnoha myslitelů, jestli jedinec má právo si vzít vlastní život nebo jeho rozhodnutí podléhá společenskému vyjádření (v silně náboženské historii toto rozhodnutí patřilo transcendentální autoritě - Bohu). Společnost tak v hledání odpovědi a vnímání sebevraždy vlastně ustavovala vlastní morální hranice, co je ještě přijatelné a co nikoliv. Postoj společnosti k sebevraždě rovněž představuje spojení morální a společenské, které Durkheim redukoval do dvou klíčových pojmů, sociální regulace a integrace. Sebevražda se definuje jako záměrný vědomý akt ukončení vlastního života (Mühlpachr 2008: 117). Mělo by se tedy mluvit o sebevraždě pomocí psychologických termínů, které by se tímto fenoménem měly především zabývat. Ovšem sebevražda je nesmírně komplexní fenomén, o kterém nerozhoduje jedinec sám, ale často je výsledkem společenského nastavení. Podobné implikace odkryjeme v následujícím textu, stejně jak se vyvíjelo empirické myšlení o sebevraždě.

3.1 Před Durkheimem – historický a myšlenkový kontext

Hlubší výzkum sebevražd nezačal osobou Durkheima, ale věnovalo se mu mnoho myslitelů v dřívějších dobách. Na Durkheima mělo silný intelektuální vliv spousta myslitelů 19. století, mezi ně patřil mezi jinými Henry Buckle, který prohlásil, že morální statistiky reprezentují individualitu, která je očividně determinována sociálními faktory. Tímto vlastně předeslal jeden z klíčových výroků Durkheima o tom, že sebevražda je sociálním jevem, nikoli nezbytně akt psychologický. Byl také patrný rozvoj statistiky, která umožňovala hledat

4 Sokratés následoval své učení velmi svědomitě, když sám spáchal sebevraždu. 9 a analyzovat kauzální vztahy na společenské úrovni (Douglas 1967). Goldney a Schioldann (2001) dokonce uvádějí, že koncepce sebevraždy přisuzována Durkheimovi původně od něj nepochází. Je doložené, že o několik let před vydáním Durkheimovy knihy anglický badatel Savage zmínil typologii sebevražd, ve které rozčlenil sebevraždy na impulzivní a úmyslné. Do druhé jmenované kategorie pak zařadil egoistické a altruistické, tedy přesně ty stejné, které Durkheim použil ve své práci vydané o několik desítek let později. Větší kredit by se tedy pravděpodobně měl připisovat Savageovi. Goldney a kol. (2008) se věnovali ve své studii zkoumání autorů píšících o sebevraždách v 17. až 19. století a našli mnoho společenských myslitelů, kteří přispěli k výzkumu sebevraždy a s největší pravděpodobností do velké míry inspirovali Durkheima. Za všechny jmenují Morselliho encyklopedii sebevražd obsahující mnoho statistik, které přišly Durkheimovi k užitku. Další autory vedly podobné teoretické nálezy k prohlášení, že Durkheimův sociálně vědní vliv je zveličován (např. Roísín 2006, Goldney, Schioldann, Dunn 2008, Douglas 1967). Obecně lze napsat, že psaní o sebevraždách procházelo změnou paradigmatu. Od transcendentálního filosofování o vztahu člověka a Boha (a práva na smrt) přešlo k empirickému objevování skutečnosti. Začalo to Morselliho encyklopedií, pokračovalo Savagovou klasifikací až přes Masarykovou práci. Durkheimova práce pak z tohoto myšlenkového a historického kontextu mohutně čerpala, což posloužilo Durkheimovy k vytvoření Sebevraždy – knihy, jež je umnou syntézou těchto myšlenek5 a kterou v podstatě začíná každý odborný článek o sebevraždě. Kniha posloužila k ustavení sociologie jako disciplíny založené na závěrech předchozích badatelů, o které se Durkheim mohl opřít. Durkheim byl tedy jeden z mnoha, který se ve své době věnoval sebevraždám, ale málokterý jiný si zasloužil takovou adoraci vzhledem ke svým závěrům. Otázka jeho monopolu je tak spíše svázaná s představením vědecké sociologie jako takové, kterou využil ve své práci. To po několik desetiletí vedlo k nekritickému přijímání Durkheimových závěrů, než se toto vědecké rozpoložení poněkud proměnilo.

5 Ostatně Douglasova hypotéza je explicitně formulována, a můžeme v ní vidět jakýsi pohled na celé Durkheimovo dílo. Hypotéza o Durkheimově syntetizaci zní následovně: „primárně pokus syntetizovat lepší principy, metody analýzy a empirické zjištění morálních statistiků způsobem, aby se demonstrovala potřeba pro nezávislou vědeckou disciplínu zabývající se lidskou společností.“ (Douglas 1967: 15) Douglas tak Durkheima téměř obviňuje s oportunistického využití závěrů o sebevražednosti pro vlastní projekt, vytvoření samostatné humanitní vědy, užívajícím jasné metody a postupy analýzy. 10

3.2 Durkheimova koncepce sebevraždy

Jeden z prvních sociologů, který se věnoval sebevraždě sociologickými prostředky, byl tedy Émile Durkheim a to ve své knize Suicide, kterou Guardian (2011) označil jako jednu z nejlepších knih literatury faktu.6 Dokonce Lester (1997) tvrdí, že „bez Durkheima by nebyla žádná sociologie sebevraždy.“ (Lester 1997: 127) Jak jsme si ukázali v předchozí kapitole, jistě by existovala, jen záleží v jaké podobě. Přesto Durkheimův vliv je klíčový a ovlivnil v podstatě všechny následující vědce bádající o sebevraždě. Durkheim (2005) přesunul důvody z čistě psychologických do societální roviny, tedy že sebevražednost lze vysvětlovat pomocí společenských faktorů. Ve své práci odmítá vliv patologických jevů na sebevraždu, což z něj činí jev společenský. Rovněž částečně vylučuje přírodní a geografické determinanty, kdy podle něj tyto faktory nemají větší korelační váhu. Odsuzuje také roli dnů, hodin, klimatu nebo ročního období, a i když připouští jejich potenciální vliv, nebere je jako původní příčinu sebevražednosti. Tu vidí v hlubších sociálních příčinách, kde kulturní podmínky jsou tak spíše odrazem těchto příčin. Durkheim tak hledá příčiny ve společnosti samotné a jejich stavech. Durkheimovým zákonem, dalo by se tak říci, je: míra sebevražednosti je v nepřímé úměrnosti s mírou integrace ve společnosti. Tímto se dostáváme k prvnímu problému Durkheimovy teorie. Podle Durkheima je prvotním činitelem sebevražd sociální regulace ve společnosti, a míra sociální integrace jedinců je pak jejím důsledkem. I proto by se měly analýzy zaměřit na testování míry sociální regulace. Halbwachs (1978) a po něm další shledali sociální regulaci a integraci jako aspekty stejné společenské podmínky. Další výzkumníci tyto závěry potvrdili, kdy celý vztah regulace a integrace se ukázal jako nestálý a zároveň Durkheim obě proměnné nedostatečně operacionalizoval (Gibbs a Martin 1964), což vedlo ke konstantnímu nepochopení a nesouhlasům napříč vědeckým bádáním (Gibbs 1994). Podle Lestera (1997) jsou tak možné dvě interpretace Durkheimových ideí na vztah mezi sociálním chováním a sebevražedností.7 Douglas (1967) zaujímá podobný názor. Vliv statistických údajů v 19. století byl natolik silný, že Durkheim se často pohyboval na obecně teoretické úrovní, když mu data odporovala a na více specifické úrovni, když mu data vyhovovala. Douglas ještě svou kritiku více upřesnil, kdy tvrdí, že Durkheim záměrně odstraňoval data, která se mu nehodila do jeho teorie

6 Mäkinen (2011) ve své eseji začíná hodnocením, ve kterém se pohybuje mezi uvedením jako startovního bodu pro každou sociálně vědní studii, ale také jako knihu, která se stala předmětem nesčetné kritiky. 7 V prvním případě sociální chování je příčinou sociálních významů a tedy sebevraždy. Tato první interpretace je většinově přijímána sociálně-vědní veřejností. Druhou interpretací je opačná, kterou prosazoval J. D. Douglas ve své knize Social Meanings of Suicide. Sociální významy v tomto případě zapříčiňují společenské chování a tedy sebevraždu. Sociální významy jsou různé pro jiné společenské podskupiny, které se mohou dělit podle věku, vzdělání příjmů, vyznání atd. a svou roli tak zde zpátky mají sociální determinanty patrné u Durkheima. 11

(ibid.:177). Obecně je podle Douglase Durkheimova stěžejní práce je dosti obtížná na uchopení, neb Durkheim pracoval v jiném myšlenkovém nastavení. Podle Douglase jde dokonce o poměrně zmatenou práci obsahující několik protichůdných argumentů.8 Ostatně to se připisuje jako nedostatek disciplíny sociologie sebevraždy, kdy většina času byla obětována vyjasňováním a kritizováním Durkheima, a tato snaha ne nutně vedla k vytvoření nosnějších analytických nástrojů. Lester (1997) se domnívá, že více času mělo být věnováno vytváření nových, jasných a spolehlivější konceptů, od kterých by se výzkum sebevraždy mohl rychleji odvíjet. Kandrychyn (2004) tvrdí, že klasická teorie Durkheima má své omezení v tom, že stabilita rozdílů mezi mírami sebevražednosti a mezi homogenními sociálními skupinami je nekonzistentní. Navzdory tomu mají některé etnické skupiny podobné míry sebevražednosti v různých regionech světa. Jedním dechem Kandrychyn dodává, že teorie sociální integrace a sociální organizace mají omezenou schopnost vysvětlovat prostorové a dočasné stability mír sebevražednosti. Na druhé straně, role antropologických a biologických faktorů se jeví jako kritická, obzvláště u historických etnických migrací a současné distribuce v mírách sebevražednosti. Je zajímavé, že Morselli také navrhl důležitost biologických a etnických vlivů na sebevražednost, ale Durkheima to nechalo chladným a tyto nesociální faktory ve své práci odmítl.9 Durkheim je tak kritizován v mnoha ohledech.10 Je dále „obviňován“ z konfirmování vlastní teorie nedostatečným interpretováním závěrů, neboť nedal jasné definice zkoumaných konceptů. Avšak teorie Durkheima se díky své obecnosti až vágnosti ukázala natolik flexibilní, že v podstatě nešla odmítnout. Nicméně jeho vliv je oprávněný, když ani četné kritiky neohrozily jeho klíčové postavení v sociologické teorii a dalo by se říct, že spíše stimulovaly další badatelské úsilí. V podstatě každá práce zabývající se sebevraždou začíná uvedením vlastního pohledu na Durkheimovu teorii, což je projevem nebývalého uznání Durkheimova příspěvku.

8 Např. Rober A. Nisbet (1965) uvádí, že Durkheimovo myšlení musí být viděno jako reakce na panující individualismus ve společnosti v 19. století. Proto lze Durkheimovu práci vnímat jako ideologický počin, vymezující se proti paradigmatu ve společnosti. 9 Ovšem právě takovéto omezení Durkheimovy práce, zaměření čistě na sociální faktory sebevražednosti, vedly jiné výzkumníky (zejména Douglase 1967) k hledání alternativních řešení, v tomto případě sociálních významů sebevražednosti a problematizaci oficiálních statistik. 10 Jako další příklady kritiky mohou posloužit modifikované teorie Johnsona (1965) o popírání rozdílů mezi čtyřmi typy sebevražd. Zejména pak mezi egoistickou a anomickou, u kterých ukázal, že jsou ve své podstatě identické. Nebo Ginsbergova teorie (1966), která zkoumala anomii spíše v pojmech psychologických, spojených s úrovní ambicí jednotlivce a jeho spokojeností či nespokojeností, které měly podle Ginsberga přímý vliv na anomii. 12

3.3 T. G. Masaryk a teorie sebevraždy

Masaryk svou habilitační prací z roku 1881 Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty uvedl do sociologického bádaní sebevraždu, které se však nedostalo tolik pozornosti jako v případě Durkheima. Důvodem je zejména jeho teoretická metoda, kdežto Durkheim dovedl umněji implementovat statistické metody do svého pojednání.11 Sebevražda je podle Masaryka jevem jedinečným pro člověka, který jej může učinit vědomě, ale tímto jednáním jde proti lidské přirozenosti, což dokládá poznámkou: „křesťanský středověk sebevraždu vůbec nezná“ (Masaryk: 112). Podle Masaryka rovněž „sebevražda je popřením štěstí“ (ibid: 74). Ohledně působení vnějších podmínek přírody si je Masaryk vědom jistého determinismu, ovšem na druhé straně připouští, že tato argumentace se opírá o statistické zjištění napříč evropskými zeměmi. Je tak zřejmé, že Masaryk bral ohled na národní vlivy a další etnické faktory, ale bez bližšího konstatování. Masaryk řadou inspirativních výroků posloužil jako inspirace pro tvorbu hypotéz.12 Jako příklad může být „vzdělaná společnost je unavena životem: jsme příliš rozumní, abychom byli dobrými, a příliš špatní, abychom byli úplně moudrými.“ (ibid: 76) Zde tedy dává do popředí další morální citát, který sice možná popisuje moderní společnost, ale bez patřičné operacionalizace. Masaryk dává do velké míry vzdělanost jako jeden z klíčových faktorů sebevražednosti, neb vzdělání oddaluje duši od reálného světa a zároveň svaluje vinu častěji na sebe sama. Hromadný jev sebevraždy je tak důsledkem pokroku a povahy vzdělání. Největší nebezpečí vidí v polovzdělanosti a celkové polovičatosti, které je nepraktického charakteru a zatemňuje mozek. Terapii vidí v náboženství: „myslím, že člověk potřebuje k životu náboženství, stejně jako k dýchání potřebuje vzduchu.“ (ibid: 181) Lze tak vidět, že Masaryk užíval ve svém pojednání pěkný jazyk na popis domnělého stavu věcí. Lze ho kritizovat za jeho nedůslednou metodiku, ale na druhé straně jeho popis je vysoce inspirativní a dedukce jím postulované donutí čtenáře adekvátně přemýšlet. Přesto jeho práce je zajímavou dedukcí z několika statistik a kronik. Podle jeho slov dochází k chorobnému rozšíření sebevražednosti, tedy jakési verzi nápodoby. Tu ostatně zmiňoval jako jeden z faktorů Gabriel Tarde, který uplatnil svou imitační teorii i na sebevražednost.13

11 Ale jak ukázala předchozí kapitola, není tomu tak úplně pravda. 12 Příkladem mohou být následující výroků, které mají v podstatě znění hypotéz „Čím hustší obyvatelstvo, tím větší sklon k sebevražednosti.“ „Manželský a rodinný život zřejmě má vliv na sebevražednost“ (ibid: 37) atp. 13 Zmínka o roli imitační teorie Gabriela Tardeho se objevuje explicitně v Durkheimově (2005) sebevraždě, kde tomu věnuje jednu kapitolu. Podle Durkheima je to čistě psychologický fenomén, protože k přenosu informace může docházet pozorováním a napodobením a tedy bez nějakého sociálního propojení. Durkheim tedy označuje 13

V předchozím oddíle jsme si představili základní teorie sebevraždy, Durkheima a Masaryka. Oba dva si povšimli rozdílů ve statistikách sebevražd mezi národy v Evropě. Zatímco Durkheim představil sociologickou metodu, kde hledal důvody v sociálních determinantech dané společnosti, Masaryk si sice rovněž všímal národních statistik, ale jeho pojednání bylo více osvícenské a teoretizující. Durkheim se zmínil roli kultury jen okrajově, když jí nepřisoudil žádnou váhu, neb příčiny sebevražednosti lze hledat pouze v společenských determinantech. Masaryk se vyjádřil obezřetněji, když připouští jistou specifičnost národního charakteru, ale díky omezeným materiálům se tomuto jevu nevěnoval dále. Spojení sebevražednosti a kultury si tak představíme níže.

imitaci přímo jako „psychologický faktor“. Zároveň Durkheim zmiňuje nedostatky definice imitace. Může jít o (1) reciproční vlivy ve skupině, které se vzájemně transformují, nebo o (2) prosté následování tradicí a zvyků ve společnosti, kterými potvrzuje naši společenskou solidaritu, nebo závěrem prostý příklad, kdy (3) prostě opakujeme něco, co nás zaujme a prostě to chceme opakovat, často na individuální úrovni (Durkheim 2005). Podle Durkheima je první příklad případem sui generis, kdežto ostatní nikoli. Zároveň jednáme-li pod nátlakem, tak se už podle Durkheima nejedná o nápodobu. Dokáže-li osoba přesvědčující si vytvořit silnou autoritu, imitace už ztrácí svoji krystalickou podobu. Proto také nejde užívat pojem imitace obecně, kdy drobné modifikace jej analyticky odlišují. Durkheim přidává komplikovanou definici, jak by s ní mělo být pracováno a rozuměno. „Imitace existuje, když okamžitý předchůdce aktu je reprezentací tohoto aktu, předtím provedený někým jiným; se žádnou jinou explicitní či implicitní mentální operací, která má efekt na skutečnou povahu aktu reprodukovaném mezi reprezentací a provedením.“ (Durkheim 2005: 80) Proto by se mělo tedy slovo imitace používat s tímto porozuměním, které eliminuje vliv dalších proměnných a poskytuje přesnou posloupnost jednotlivých jednání. To však komplikuje další užití tohoto pojmu, ovšem pro základní účely, kdy imitace lze chápat jako zjevné napodobování, bude dostačující. Sebevraždy můžeme považovat někdy za nakažlivé, ale pravdou bývá, že v blízkých shlucích jsou přítomné další faktory, známě jako sociální determinanty sebevražd. Je podle literatury málo pravděpodobné (Davidson et. Al 1989), že by sebevraždy mohly mít vliv na někoho, kdo nepociťuje splín nebo jiné psychické problémy. To zkoumal Davidson a výsledek neukázal významný vliv imitace. Přesto nelze teorii imitace zcela odmítnout, zvlášť s povědomým nových komunikačních prostředků, nebo v návaznosti na genetické faktory či efekt globalizace, který interně čerpá z principu imitace.

4 Sebevražednost a kultura

Sebevraždy z hlediska kultury lze vnímat několika způsoby. Nejprve můžeme posuzovat různou sebevražednost mezi zeměmi, sebevražednost v dané zemi a sebevražednost na nižších územních jednotkách. Statistické údaje nám tento vhled dovolují. Kulturní perspektiva rovněž není úplně novým přístupem ke studiu sebevražd, ale určitě si nenašla zatím takovou pozornost, minimálně v našich končinách. Sebevražda je kulturní artefakt, který napovídá leccos o kultuře dané země. Podle Hjelmeland a kol. (2008) je studování postojů jeden ze způsobů výzkumu kulturních významů, které se v dané kultuře připisují sebevraždě (ibid.: 20). Hjelmeland (2010) se pokouší představit, proč je kulturní pohled důležitý ve výzkumu sebevraždy. Studování sebevraždy v různých kulturách nám dopomůže k porozumění, co sebevražda v nich znamená a rozkryje nám lépe fungování kulturních mechanismů. Rozvíjení kulturního porozumění je rovněž důležitým bodem v prevenci sebevražd, jak jej hodlá aplikovat WHO. Podobně je zaměřena článek Davida Lestera (2007) Suicide and culture: understanding the context14, který se věnuje sebevražednosti na pomezí kultur s orientací hlavně na preventivní důsledky sebevražednosti. Také kulturní studia mohou poskytnout svěží pohled a lepší zavádění strategií prevence sebevraždy. Používání kulturní perspektivy znamená používat dva způsoby: analyzovat v rámci kulturní kulturního kontextu a napříč kulturami, což bude předmětem dále.

4.1 Problém definice kultury

Každý jsme přišli na svět v jinou dobu, za jiných podmínek, jiným rodičům v jiném prostředí, a proto se každý lišíme. Zkušenosti nás pak ovlivňují a mění náš pohled na mnoho věcí okolo. Jelikož naše zkušenosti jsou ovlivňovány nejvíce přímou zkušeností v omezeném geografickém prostředí a mezi lokálně blízkými lidmi, kteří utvářejí naši osobnost, postoje, hodnoty a mentalitu. Podobně lokální příslušníci budou prožívat podobnou zkušenost, která je bude ovlivňovat podobným způsobem. Začne se tedy utvářet podobná mentalita blízko žijících lidí pod stejným politickým systémem a mluvících stejným jazykem. Mentalita národa tak bude dokonána svoji podobností, což vytvoří podklad pro společné kulturní předpoklady (Daun 1995: 11-12). Ale proč se budou lišit sebevraždy mezi kulturami? Právě kvůli těmto rozdílným zkušenostem, které jinak formovaly jedince dané kultury. Některé aspekty kultury a

14 Sebevražda a kultura: porozumění kontextu. 15 společenských faktorů budou příznivější k mentálnímu životu, naopak jinde budou rozdílné, a tedy sebevražednost se bude nalézat na jiné hodnotě. Faktory z několika hledisek se liší napříč zeměmi a podle toho se bude lišit také sebevražednost. Proto je obtížné definovat něco jako kultura, neb argumentace může lehce zaběhnout do stereotypizace. Přesto národy dospěly ke své kultuře ne nějakou historickou meditací nebo kolektivním myšlenkovým procesem, ale tak, jak se vždy chovali a čelili historickým výzvám a co jím tudíž přišlo familiérní (ibid.: 13). Kultura je vlastně spojení historických kořenů, náboženství, tradice, ekonomie, sociální organizace, demografie či přírodních podmínek, které si každá osobnost modifikuje podle svého a tuto zkušenost transformuje do obecnějšího (kulturního) povědomí. Kultura je systém kódů. Problémem může být, pracuju-li s celistvou kulturou, mám tendence ignorovat odlišnosti, a to je právě velká metodologická výzva. Otázkou je, nakolik je koncept kultury únosný jako vhled do sebevražednosti, a co může vlastně nabídnout. Kultura má mnoho konceptuálních podob, lze jich najít několik desítek. I přesto, že někteří autoři upozorňují, že pracovat s pojmem kultury jako se zemí, může být limitující a nevypovídající často o skutečném stavu věcí, ve své práci se omezím právě na takové pojetí. Tedy kultura bude reprezentovat zemi a její hodnoty, způsoby chování, postoje k sebevraždám a její prevenci (Valsiner 1988 in Hjelmeland 2010). Kultura je tedy kolektivní proměnou, která popisuje aspekty celku. Přesto je potřeba se mít na pozoru. Při výzkumu kultury dochází k jeho aplikaci na omezenou kulturu a závěry se mohou v jiných kulturách diametrálně lišit.15 Někdy neplatí ani v kontextu země, které jsou stále více multikulturní a tudíž, co platí pro majoritní společnost, nemusí platit pro minority. Hjelmeland (2010) připouští, že existuje spousta výzev, se kterými je potřeba se vypořádat. Jedna z nich je konceptuální, tedy definice pojmů kultury ve vztahu k sebevraždě. Problémem také je, že kultura je neměřitelný koncept a jeho pochopení téměř vždy vede k nějakým limitujícím aplikacím. Stejně tak je upozorňováno, že kultura zastřešuje spíše dynamické faktory a není konceptem statickým. Přesto, aby definice byla alespoň analyticky nosná, budeme pracovat s konceptem kultury uvedeným výše. Autorka tak chce více zdůraznit, že je potřeba metodologie, která dovoluje porozumění významům sebevražedného chování v různých kulturách a ne se pouze zaměřovat na statistické vztahy mezi jednotlivými proměnnými při pokusu o vysvětlení jejich korelace

15 Douglas k tomu ostatně dodává problém definice sebevraždy, tedy hlavně jde o problém záměru jedince, který může být různý v jiných kulturách. Např. ve vysoce institucionalizované společnosti může být sebevražda otázkou kulturních obyčejů a zvyklostí, na opačném pólu stojí vysoce individuální společnosti současného Západu, kde rozhodnutí (a tedy záměr) je spíše individuální motivací (Cavan 1928: 3 in Douglas 1967). 16

(Hjelmeland 2010: 38). Cílem je tak zaměřit na porozumění, jakým způsobem lidé vnímají svět a jaké motivy je vedou k tomu, aby z toho světa odešli. To je skutečný problém, ale samozřejmě ne jednoduše uchopitelný. Ale jak říká norská psycholožka „komparativní kvalitativní studie sebevražedného chování napříč kulturami může otevřít nový způsob, jakým budeme přistupovat k datům.“ (ibid: 39). Lester (1997) se zabýval také vztahem kultury a sebevraždy a uvedl základní poznatky. Nejprve Lester přichází s obecnou definicí, že kultura poskytuje sadu pravidel a chování, které jsou sdíleny členy společnosti (ibid.: 209). Lester navazuje a pro naši práci vskutku relevantně, na obvyklý problém přesného rozlišení národa a kultury. Toto nejasné rozdělení panuje právě v suicidologii proto, že statistiky sebevražd se obvykle vydávají na národní úrovni. Ovšem kultura má mnoho podob a dílčí kultury se mohou pohybovat v národě. Studovat sebevražednost na národní úrovni je lehčí, ale spíše vhodnější a reprezentativnější u homogenních národů, kde u národů s vysokou etnickou diferencí národní statistiky jsou více zkreslené.16 Z výše uvedených důvodů je kritika konceptu kultury velice rozšířená. Silný bod pro kritiku dodala postmoderní francouzská škola dekonstrukce, která kritizovala šíři tohoto konceptu, zdali je vůbec legitimní jednotkou analýzy. Podle ní není jasné, kolik různých druhů chování, jednání, životních stylů je ukrytých za zdánlivě koherentní jednotkou, jako je kultura. Taková kritika má samozřejmě empirickou legitimitu, ale brána do důsledků by eliminovala jakékoliv národnostní srovnání (Daun 1995: 4-5). Dá se tak zjednodušeně říci, co za kulturní aspekty určitý národ sdílí, ty se zpravidla liší od jiného národa.

4.2 Stigmatizace sebevraždy

Patrným vlivem na sebevražednost je připisování jiných významů k sebevraždě u jiných kultur. Např. Afro-Američané vnímají sebevraždu jako méně morálně přijatelnou oproti vraždě, která je pro ně kulturně přirozenějším aktem. Stejně tak se liší volby způsobu sebevraždy v rámci kultury (např. seppuku v Japonsku17), které reprezentují celé kulturní rámce sebevražedného rituálu zakořeněného v dané kultuře.18 Západní země mají pak vlastní způsoby sebevraždy, nejčastěji oběšení u mužů a u žen medikamenty. U zemí s volným

16 V našem případě se jedná o případ Švédska, které je svou otevřenou sociální politikou úkrytem pro mnoho uprchlíků v důsledku nestálosti politického režimu na Blízkém východě, a tudíž čelí zvýšené migraci těchto obyvatel. 17 Fusé 1980. 18 Zajímavým dodatkem související s kulturou může být vztah jazyka a sebevraždy, ale zde se nebudu tomu věnovat. 17 přístupem ke zbraním se pak nejčastěji jako způsob sebevraždy vyskytuje zastřelení (Lester 1997). Kulturní přístup k sebevraždě se liší také u afrických zemí. Bohannan (1967) se zajímal o příčiny, které připisovali k sebevraždě členové společnosti neboli jak je sebevražda vnímána v dané kultuře. V Ugandě kmen Busogaů vidí sebevraždu jako akt „bláznivý a nezodpovědný čin“ (ibid: 224). Celkově sebevražda si drží stigma, kdy je vnímána jako zlá, při kterém se člověk zbavuje vlastního práva na život. Stigmatizace sebevraždy je ostatně problém do značné míry přítomný v africké kultuře. Osafo (2016) zkoumal tuto stigmatizaci v Ghaně, ale nebál se vyslovení závěru, že podobný postoj k sebevraždě je aplikovatelný na zbývající africký kontinent. Hovoří o „africkém etickém systému“, který vysoce moralizuje sebevraždu. Autor nachází, že tato moralizace funguje na třech úrovních – rodina/komunita, náboženství a právo. Proto také nesmí být tyto body vynechané v prevenčních programech, protože jsou klíčové pro pojetí problému sebevraždy u afrických národů. Afričané žijí v přesvědčení, že pokud budou žít spořádaně a dlouho, dosáhnou nejenom moudrosti a pokorného života, ale rovněž jejich posmrtný život bude úspěšný. Kritériem je přirozená smrt, která je jakousi vstupenkou do vysněného posmrtného života. Špatnou smrtí není pouze sebevražda, ale také automobilová nehoda či jakýkoliv náhodný akt zakončený úmrtím, který nemá charakteristiku přirozené smrti. Tato smrt pak přinese neštěstí a zostuzení na celou rodinu. Sebevražda je z těchto důvodů vnímána jako velké morální zlo, kterému je třeba se vyvarovat, protože bude mít dopad na celou komunitu. Je patrn tak vysoký vliv sociálně-kulturní konstrukce, která přináší významy připojené k sebevraždě. Religiozita v Ghaně je velmi vysoká, díky čemuž náboženský morální systém vštípený do deseti přikázaní je velice silný, tudíž sebevražda je vzhledem k přikázání „nezabiješ“ hluboce odsuzována, neb by porušila svatost života danou Bohem. Co se týče právního statusu, je pokus o sebevraždu v několika státech Afriky (a zahrnuje také Ghanu) penalizován a klasifikován jako přečin (Hjelmeland a kol. 2008: 21). Jsou dokonce důkazy, že ti, co se pokusili o sebevraždu, jsou pronásledováni a přísně trestáni represivními složkami. Stigma sebevraždy je tak přítomné a zabraňuje lepším preventivním politikám. Přetrvávající stigma může být zdrojem nepochopení vůči mentálním poruchám a vést ke zjednodušování psychických problémů jedince. Autor shrnuje, že stigma je institucionalizované v Ghaně ve třech uvedených jednotkách a může tak zabraňovat pochopení komplexnosti problémů (Lester 2007). Tyto příklady ukázaly, že stigmatizace je stále velkým problémem v Africe. Také často

18 zkresluje oficiální statistiky sebevražednosti u dané země, a to hlavně v případě, je-li konkrétní země náboženská či nikoliv. Pokud v zemi je vysoká religiozita, znamená to, že postoj vůči sebevražednosti bude obvykle sociálně stigmatizován. Rodiny, kterých se to týká, pak budou mít zájem utajit sebevraždu ve své rodině, aby předcházely potenciálnímu vyloučení z tamní sociální skupiny. Jakkoliv to zní zvláštně, tato praxe se pořád děje. Zaměříme-li svou perspektivu na studované země Skandinávie a Baltu, vyjeví se poněkud jinačí obrázek. Ve Skandinávii nemá křesťanství silnou tradici a jako dominantní víra je zde protestantismus, který je oproti křesťanství racionálnější. Umožňuje volnější postoje lidí a to také vůči sebevraždám. Silná je tradice jakéhosi moralistického pragmatismu, který je uplatňován napříč Skandinávií. Způsoby chování stojí na principech zákonu Jante, literární odnože deseti přikázání.19 S touto hypotézou přišel norský spisovatel Aksel Sandemose (1936), že zákon je hluboko vryt do myslí Norů, ale stejně tak dalších severských zemí. To potvrzuje také Boothova (2014) studie do severské mysli, kde při rozhovorech s obyvateli severských států potvrdil tuto domněnku. Stigma zde není tolik rozšířené a panuje otevřenější pohled na akt sebevraždy. Na druhé straně v případě katolického vyznání, není tato víra natolik flexibilní a ponechává striktní postoje vůči některým současným společenským tématům (sebevraždy, potraty, registrované partnerství) nezměněné nebo velmi pomalu se měnící, a díky tomu dochází k názorové polarizaci. Litva je toho dobrým příkladem, kdy z Baltských států má nejvyšší religiozitu a někteří autoři přisuzují faktoru náboženství nepřímou roli, která má vliv na stigmatizaci sebevraždy. Tato stigmatizace pak, jak už bylo řečeno, zabraňuje vypracování a užití prevenčních programů, které jsou pro profylaxi sebevražednosti důležité. Lotyšsko a Litva nejsou v porovnání s Litvou natolik věřícími zeměmi a prevenční programy zde fungují několik let, i díky jimž sebevražednosti v těchto zemích výrazně klesla. Můžeme zde mluvit o specifické roli, o jakési litevské nelichotivé výjimečnosti v sebevražednosti, ke které se dostaneme později v samostatné kapitole. Přesto role stigmatu je jedním doprovodných faktorů sebevražednosti, nelze tedy vyjadřovat unáhlený závěr. Nyní se podívejme ještě na další implikace spojené s otázkou sebevražd a kultury, čímž je jeho porovnávání.

19 Zákon popisuje postoj společnosti vůči jednotlivci a je formulován následovně: 1. Nebudeš si myslet, že jsi někdo 2. Nebudeš si myslet, že znamenáš stejně hodně jako my 3. Nebudeš si myslet, že jsi chytřejší než my 4. Nebudeš si namlouvat, že jsi lepší než my 5. Nebudeš si myslet, že víš víc než my 6. Nebudeš si myslet, že jsi víc než my 7. Nebudeš si myslet, že jsi k něčemu dobrý 8. Nebudeš se nám smát 9. Nebudeš si myslet, že někoho zajímáš 10. Nebudeš si myslet, že nás něco můžeš naučit (překlad převzat z Wikipedie).

4.3 Problém mezikulturního srovnání

Jedna z klíčových otázek ve výzkumu sebevražednosti je „Proč se liší počet sebevražd mezi skupinami?“ (Gibbs 1968 in Berk 2006). Parafrázujeme-li to trochu, naše otázka bude: „Proč se liší počet sebevražd mezi skupinami národnostními“? To je stěžejní otázka, na kterou není jednoduché odpovědět. Tyto rozdíly nepůjde omezit pouze na psychologické či společenské faktory, ale je nutno k vysvětlení přidat další dimenzi, podle autora by to měla být kultura. Stále je nutno si uvědomit, že jde o přidání jedné další dimenze ke studiu sebevraždy, výzkumníci předešlí už se věnovali perspektivám z ekonomie, spotřeby alkoholu, mír rozvodovosti nebo sňatečnosti. Nejprve si ještě řekneme něco o problémech spojených ve vztahu kultury a sebevražednosti. Existují problémy ve zdokumentování etnických skupin a jejich sebevražednosti v národě, neboť zájem státu je někdy proti nim, a tudíž je neuvádí ve statistikách. Důvodem mohou být vyšší sebevražednosti u etnik, kterou pak je lepší z oficiálních statistik vynechat. Příklady tvoří etnicky vyčleněné skupiny, např. Romové v Evropě, kteří mají specifickou míru sebevražednosti. U nich se jedná spíše o sebevražedné pokusy než skutečně dokončené sebevraždy. Je tak patrné, že i samotného srovnání mezi kulturami má své rizika.20 Může být nejasné, co vlastně přesně srovnáváme a výzkumy kvantitativně orientované mohou trpět tímto nedostatkem. Proto i Hjelmeland (2010) prosazuje kvalitativní techniky ve výzkumu sebevražd, které se snaží více o pochopení kontextu. Vskutku je to přiléhavější výzkumná metoda, vezmeme-li v úvahu ambivalentnost kultury. I proto je skeptická vůči výzkumným snahám statistického srovnávání mezi kulturami a prosazuje místo toho perspektivu čistě kulturní, kde tým výzkumníků se zaměří na jednu kulturu, kterou zkoumá. Prosazuje vlastně jakýsi předstupeň v bádání, kdy nejprve se podrobně zaměří na jednu kulturu a nějakým způsobem ji popíše.21 A teprve poté přejít na mezikulturní srovnání, které bude více spolehlivé. Je jistě metodologicky lákavé vyvinout podobnou snahu, ale ta může narážet na metodologické omezení. Jedno se přímo nabízí, je-li kultura dynamickou neustále se měnící entitou, její povahu vlastně nikdy spolehlivě nepopíšeme. Přejdeme-li s tímto vědomím dále,

20 Logický předpoklad připouští, že každá společnost (kultura) bude mít různý pohled na problematiku sebevraždy. Farber (1968) uvádí, že země se mohou lišit ve vnímání podle struktury obyvatelstva nebo zdali jsou katolické či protestantské. Nelze tedy uvést jednu dimenzi, ale je nutné mít tento aspekt na mysli při čtení různých mír sebevražednost a vytváření předčasných závěrů. 21 Dokonce literatura navrhuje ještě předtím popis na fenomenologické bázi, aby před odkrýváním kulturní podmíněnosti se zabývalo rozdíly bez kulturní zátěže (Kleinman 1977 in Hjelmeland 2010). 20 kdybychom začali vytvářet mezikulturní srovnání, už by mohl charakter původní kultury být modifikován právě díky její nestálosti. Zde se ovšem o toto úsilí pokusíme, kdy si vykreslíme hlouběji situaci v Litvě a její kulturní charakteristiky porovnáváme s popisem situace ve Skandinávii. Zajímavý dodatek k výzkumům mezikulturního srovnání nabízí článek z časopisu Suicidology online, kde kolektiv autorů (Skruibis et. al. 2010) zkoumal vnímání (skrze postoje) sebevraždy u regionálních politiků daných zemí, jmenovitě se jednalo o Litvu, Rakousko, Maďarsko, Norsko a Švédsko. Autoři pracovali s hypotézou, že postoje vůči sebevraždě mají významný vliv na míru sebevražednosti samotné, tedy že v postojích politiků se odráží postoje společnosti. Porovnávali postoje samotných politiků na základě baterie otázek, ve které vybírali vždy z příslušné škály a odpovídali na otázky o toleranci, percepci a dalších faktorech spojených se sebevraždou. Závěr této studie byl, že politici ze zemí s vysokou sebevražedností – Litva, Maďarsko, Rakousko – byli tolerantnější než v zemích s nižší sebevražedností – Norsko, Švédsko. Nelze tyto výsledky považovat za univerzální (autoři zmiňují problém nižší návratnosti, přítomnosti/absence preventivních strategií), které mohou mít vliv na reliabilitu výsledků. Přesto tento závěr nám dává pozoruhodný pohled, že kulturní rozdíly v sebevražednosti jsou zaneseny do mnoha sfér a faktorů, v tomto případě vnímání sebevraždy veřejnými činiteli. Marušič (2005) navazuje tezí, že „mezikulturní rozdíly vznikají částečně kvůli rozdílným praktikám v zaznamenávání příčiny smrti.“ (ibid.: 43). Avšak nyní panuje většinový pohled, že chyby jsou náhodně distribuovány a porovnání měr sebevražednosti je tudíž legitimní. Nepřímé důkazy o národních rozdílech v sebevražednosti byly pozorovány na výzkumech Austrálii a původním obyvatelstvem a Americe a původním obyvatelstvem, proto je legitimní se hypotézou o genetické predispozici vůči sebevraždám zabývat. Nicméně je jasné, že jsou zřejmé rozdíly v sebevražednosti mezi kulturami.22 Nebo alespoň takto píše David Lester (2007) o roli kultury na sebevražednost. Mimoto mezikulturní srovnání přináší významný zdroj k testování dílčích hypotéz o příčinách sebevražedného chování. Funguje to na principu, je-li jedna hypotéza legitimní pro danou kulturou, nemusí platit jinde a díky tomu nám to pomáhá vnést empatičtější porozumění daného fenoménu. Má tedy smysl porovnávat rozdíly v sebevražednosti mezi kulturami, přesto je nutné by obezřetný pří jejich srovnávání.

22 Jistě variují i morální, kognitivní významy sebevraždy napříč společnostmi (Douglas 1967: 181). Je to vlastně obecný závěr, ke kterému došli antropologové: „člověk nemůže porozumět příbuzenským systémům v jiné kultuře jinak, než skrze vlastní jazyk.“ (ibid: 182). 21

4.4 Problém validity u oficiálních statistik

Oficiální statistiky se obvykle používají k testování teorií. Mnoho sociologů je ovšem bere jako fakta, které nevyžadují další kritiku či metodologické pozastavení, ale pouze ex post vysvětlení (Douglas: 166). Zde je nutno si uvědomit, že sociolog, pokud nesesbírá vlastní data, spoléhá na práci a úsudek někoho jiného (co ne/bylo klasifikováno nebo prohlášeno jako neučená příčina smrti). K čemu dospíváme, je problematický vztah měřícího subjektu a fenoménu, kde představy se mohou lišit. Co je klasifikováno jako sebevražda, musí být schváleno oficiálním úředníkem, který sebevraždu vyhodnocuje. Samotné vyhodnocení příčiny může být významným problémem. Přesto je pozoruhodné, že data ukazují v průběhu let stabilitu v závislosti na zemích, což Durkheima vedlo k jejich reliabilitě a validitě23, avšak na jiném místě (výše v souvislosti s klasifikací oficiálních autorit) je odmítá jako nespolehlivá a vágní (ibid: 177). Nejčastěji se sebevraždy, bez dopisu na rozloučenou, posuzují post hoc, tedy po spáchání činu. Poté se na základě pozorování známek života a nepřímých důkazů díky ohledání na těle se konstatuje, zdali došlo k sebevraždě či ne. Napomáhá tomu do značné míry pitva, která mnoho nejednoznačných sebevražd pomáhá přesněji klasifikovat. Přesto stále pitva není definitivním řešením na všechny typy sebevražd.24 Vezměme si problém třeba pádu a skoku, kdy první je neúmyslný a druhý záměrný. Jak posoudit tuto skutečnost, leží-li na chodníku orgány mrtvého člověka25 jako pád či skok, když vnější zavinění lze obtížně vypátrat (ibid.: 185). Problém je spojen také s registrací sebevražd, které se země od země liší. Jak bylo uvedeno výše, někde je sebevražda považována za hřích či kulturně nepřijatelný čin, proto je tendence sebevraždy utajovat, což se projevuje v oficiálních statistikách. Máme tedy relativně mnoho důvodů, zdali jsou oficiální statistiky vůbec legitimním zdrojem pro tvorbu závěrů a interpretací. Ovšem studie (Värnik et. al 2010) mírní tuto skepsi a neukázala další rozdíly v podhodnocování sebevražednosti. Registrace sebevražd je složitý, víceúrovňový proces, který zahrnuje lékařské a právní problémy, a zahrnuje mnoho autorit. Lidský faktor je tedy při registraci přítomen, přesto čísla lišící se po přezkoumání jsou minimálně rozdílná. Studie

23 To ostatně tvrdí také (Kerkhof a Clark 1993), míry evropské sebevražednosti byly za poslední 200 let pozoruhodně stabilní. Existují mezi nimi pochopitelně rozdíly na národní úrovni, ale ty nejsou dány nějakou špatnou klasifikací (Pescosolido a Mendelsohn 1986). 24 Zde můžeme zmínit jeden extrémní příklad z USA – v jednom velkém městě byl pravidelně nižší počet sebevražd, protože koroner neoznačoval případy jako sebevraždy, pokud nebyl u zemřelého nalezen dopis na rozloučenou. (ibid.: 185). 25 Rovněž utonutí může být podobně problematické, zde je však věda blíže určení příčiny. 22 severských výzkumníků (Tollefsen et. Al 2015) tento závěr nepřímo potvrdila, když se zabývala „re-evaluací“ 1800 náhodně reprezentativně vybraných záznamů smrti ve třech skandinávských zemích – Norska, Švédska a Dánska. V každé z nich bylo vybráno na 600 záznamů, které byly rozděleny na tři kategorie: 200 případů sebevražd, 200 případů klasifikovaných jako neurčené nebo nehody a 200 případů přirozené smrti. Postupně byly posouzeny odborníky z několika odborných sfér, zdali byly adekvátně zaznamenány či nikoliv. Interesantní byla závěrečná čísla, jakési procentuální úrovně spolehlivosti, ke kterým výzkumný tým došel po dvou kontrolních kolech. Přesnost a spolehlivost klasifikace oficiálních úřadů jako sebevražd byla následující: 87% u norských dat, 77% u švédských a 92% u dánských. Největší neshoda panovala ohledně neurčené příčiny úmrtí a několik přirozených smrtí bylo překlasifikováno na sebevraždy. Přestože spolehlivost není stoprocentní, po úpravě dat došlo jen k minimálním změnám celkové míry sebevražednosti, které vlastně neměly velký vliv. Jednalo se posunutí desetinné čárky, při které se švédská míry sebevražednosti změnila z 12,7 na 13,4 sebevražd na 100 tisíc obyvatel, což není příliš velký rozdíl. Je možné se domnívat, že celá diskuze kolem konstantního hlášení menšího počtu sebevražd je diskuze čistě akademická a ani její optimalizace nemá případně velký vliv na celkovou míru sebevražednosti. Je dobré však na tento závěr pamatovat, protože kulturně se procento spolehlivosti může lišit a rozdíl v oficiální statistice sebevražednosti by mohl být markantnější. Je ale potřeba být pragmatický. Tedy přestože nejsou data o sebevražednosti zcela ideální, mohou poskytnout relativně stabilní odraz stavu sebevražd ve světě (Milner et al. 2012a: 247). Má práce bude mít na paměti tyto metodologické nedostatky, přesto bude čerpat z dat WHO, které využívají národních statistik sebevražednosti, a ty mohou být ovlivněny výše uvedenými nedostatky. Nicméně má práce se nebude snažit vysvětlovat vlastní teorie na povahu dat v jednotlivých zemích, ale poukázat na některé kulturní příčiny vedoucí k vyšší sebevražednosti v představených zemích. Tento metodologický odstavec měl spíše posloužit k tomu, že si nenárokuju pravdu, ale pouze se na základě předchozích výzkumů budu snažit co nejblíže přiblížit skutečnosti, jakkoliv nejednoznačná a ambivalentní může být.

5 Vybrané oblasti a země

Nyní se zaměřím na některé regiony a podívám se na ně geograficko-kulturní perspektivou. Do svého výběru jsem zahrnul tzv. skandinávský sebevražedný fenomén a země Baltu. Příklad Skandinávie je v lecčem pozoruhodný, kdy míry sebevražednosti před několika desítkami let byly vyšší, ovšem v poslední době a zejména přechodem do nového století míra sebevražednosti ve Skandinávii se ustálila na průměrné až nižší hodnotě v rámci Evropy. Tento příznivý stav v posledních letech nepotvrzuje žádnou výjimečnost v počtu sebevražd, ale spíše poukazuje na případ aplikace vhodných preventivních strategií, které vedly k jejich celkovému snížení. Skandinávský sebevražedný fenomén je už pravděpodobně nelegitimním označením, ostatně název pochází z let šedesátých, když Hendin takto nazval svoji knihu. V současnosti jsou severské země dávány spíše za vzor k životu, kdy se umísťují pravidelně vysoko na žebříčcích životní spokojenosti, kvality života, bezpečnosti. Po zpracování Skandinávie přejdu k situaci ohledně sebevražednosti na Baltu, s důrazem na situaci v Litvě a podám celistvý obraz jako v případě severského poloostrova. Později obě území porovnám a pokusím se dojít k ucelenějším závěrům.

5.1 Zpráva WHO o sebevraždách

Významný zdroj údajů o míře sebevražednosti u jednotlivých zemí jsou přístupné ve statistikách Světové zdravotnické organizace. Ta svoji statistiku nedávno vydala v publikaci Preventing Suicide: Global Imperative, kde se také věnovala vytváření vhodného programu k budoucímu snižování sebevražednosti, a ve které udává několik znepokojujících bodů (WHO 2014). Například v roce 2012 se celosvětově uskutečnilo přes 800 tisíc sebevražd, sebevražda je druhou nejčastější příčinou úmrtí u skupiny 15-29 let nebo ¾ sebevražd se uskuteční v nízko nebo středně příjmových zemích.26 Také sebevražda je v mnoha zemích stigmatizována nebo dokonce považována za nelegální. Zároveň existují limity v získávání dat z jednotlivých zemí, neboť mnoho z nich nemá spolehlivé zdroje k jejich obstarávání. Tyto předpoklady tak brání k vytvoření stabilní preventivní strategie vůči sebevraždám. Mapa uveřejněná ve zprávě WHO tuto nepříznivou situaci zřetelně ukazuje ve vizualizaci kvality dat podle zemí, kde téměř celý africký kontinent neregistruje sebevraždy. Podobný nedostatek

26 Podle WHO zprávy jsou uskutečněné sebevraždy pouze vrcholem ledovce, neboť pokusy o sebevraždu jsou více než 1000 krát častější než samotné sebevraždy. 24 je v oblasti jihovýchodní Asie, středního a Blízkého východu a několika zemí Jižní Ameriky.27 WHO svou publikací se snaží zvýšit povědomost o tomto jevu a vytvořit nějakou preventivní strategii, jak tento sociálně patologický jev nadále snižovat. Podívejme se nyní na některé charakteristiky, které nám ukážou základní vhled do sebevražednosti ve světě. Většinou se udává, že poměr mužů a žen páchající sebevraždu je výrazně na straně mužů. Ti obvykle páchají více sebevražd a poměr často dosahuje 3-4 mužských sebevražd na jednu sebevraždu provedenou ženou. Zpráva WHO o celosvětovém stavu dává tento údaj do relativnějšího srovnání a ukazuje, že jev je regionálně podmíněný. V některých zemích je počet sebevražd u obou pohlaví téměř vyrovnaný. Shrneme-li to, tak muži „vedou“ ve statistice páchaných sebevražd a poměr mužů a žen se liší od 0,9 k 4,5 spáchaných sebevražd muži vůči ženám. Za těmito rozdíly stojí mnoho příčin, jako konzumace alkoholu, rozličný vztah pohlaví ke konfliktům či rozličné postavení ve společnosti mužů a žen. Nejmenší rozdíl v počtu sebevražd mezi pohlavími je u mladších jedinců ve věkové kategorii 15-29 let, poté poměr roste výrazně „ve prospěch“ mužů. Ostatně podíl sebevražd v této věkové skupině zodpovídá za 8,5% ze všech sebevražd. Také z tohoto důvodu je redukce sebevražednosti u nejmladší kategorie jedním hlavním cílů WHO do budoucna. Míry sebevražednosti jsou v současnosti monitorovány jako klíčový ukazatel mentálního zdraví, proto jsou pro země poměrně důležitým indikátorem společenské stability a rozvoje.

5.2 Sebevražednost ve světovém a evropském srovnání

Podíváme-li na rozdělení zemí podle míry sebevražednosti, zdaleka nejvyšší sebevražednost v Evropě má Litva s 33,5 sebevraždami na 100 tisíc obyvatel, následovaná Maďarskem a Ruskem.28 Dáme-li do perspektivy celého světa, absolutně nejvyšší míru sebevražednosti má Korejská lidová republika s 36,8, poté Francouzská Guyana s 34,8 před právě zmiňovanou Litvou. Obecně platí, že v Africe je sebevražednost globálně nejnižší. Ovšem zde se může toto tvrzení setkat s argumentem, že údaje jsou nepřesné a nespolehlivé.29

27 Problémy s reportováním jsou spojené zejména s přítomností mnoha autorit, problematickou klasifikací a kulturními specifiky jakož stigmatizací a čtenář mohl tyto důvody blíže prozkoumat v předchozí kapitole. 28 Česká republika patří spíše do dolních pater sebevražednosti, tedy, že sebevražednost je zde vyšší než většině zemí. Podle tabulky z roku 2012 má ČR sebevražednost 15,6 na 100 tisíc obyvatel. 29 To mimo jiné souvisí s podhodnocováním sebevražd, což je důležitý fenomén, kterému se věnovala speciální kapitola. 25

Podíváme-li se na Evropu, zde je průměr 13,8 sebevražd na 100 tisíc obyvatel. Pod průměrnou hodnotou se pohybují všechny zkoumané země Skandinávie, naopak na druhé straně škály jsou umístěny všechny Pobaltské republiky. Litva tvoří výjimku, kdy svou mírou sebevražednosti se vymyká a pohybuje se jasně na prvním místě.

Graf č. 1: Sebevražednost v evropském regionu v roce 2012 Zdroj: WHO, data o sebevražednosti 2012

To tvoří přehled základních charakteristik sebevražednosti ve světě. Jejich podrobnější analýza je jedním z předmětů této práce, a budeme se tímto zabývat dále.

5.3 Skandinávský „sebevražedný“ fenomén

Na dalším grafu se můžeme podívat na vývoj statistik sebevražednosti ve Skandinávii. Můžeme si všimnout, že u mužů mělo a má nevyšší sebevražednost Finsko.30 Dánsko mělo vysokou sebevražednost v 80. letech, ale poté došlo k jejímu poklesu do dnešního průměru. Norsko a Švédsko se pohybovaly nad 20 sebevraždami na 100 tisíc obyvatel od 80. let, s mírným poklesem, který se významněji snižoval až v posledních letech, kde podle WHO dat jsou tyto státy a jejich míry sebevražednosti kolem 9-12 sebevražd. U žen byla sebevražednost vysoká rovněž v Dánsku, ale od 90. let začala prudce klesat a nyní se řadí do průměrných či nižších hodnot.

30 Finsku a Islandu zde bude věnována menší pozornost, protože nepatří mezi skandinávské země. Mezi skandinávské státy autoři většinou počítají potomky Vikingů a jejich kultury a mezi ně se řadí Dánsko, Norsko a Švédsko. Navíc dalším argumentem pro to je, že Finsko pochází z jiné jazykové skupiny a není tak úplně součástí Skandinávie, přestože její geografické umístění hovoří o opaku. V podobném duchu se nebudu věnovat Islandu, na kterém žije relativně málo obyvatel a statistiky sebevražednosti jsou problematičtější, stejně tak literatura není příliš dostupná. 26

Jak si tyto jevy vedoucí k současné vyrovnanosti vysvětlovat? Dříve jasně dominovalo v nelichotivém pořadí Dánsko, dnes se už skandinávské míry pohybují v minimálním rozmezí a v podstatě se vzájemně vyrovnaly. Zkusíme bádat trochu hlouběji a jako úvod dobře poslouží popis situace ve Skandinávii v 60. letech z údajů terénního výzkum H. Hendina.

Graf č. 2: Vývoj mír sebevražednosti u nordických zemí v letech 1980-2009 u populace nad 15 let. Zdroj: Titelman, D., et. al. 2013. „Suicide mortality trends in the Nordic countries 1980-2009.“

5.3.1 Hendinův klíčový výzkum Dánska, Švédska a Norska

Psychiatr Herbert Hendin (1965) popisuje různost sebevražedných motivů a praktik ve třech skandinávských zemích - Dánska, Švédska a Norska. Nejprve poukazuje na zajímavý rozdíl, že míry sebevražednosti byly výrazně vyšší u Dánska a Švédska, kdežto v Norsku byla v průměru třikrát nižší.31 Označujeme-li všechny země jako Skandinávii, měly by vykazovat podobné míry sebevražednosti a ne se výrazně lišit.32 Autor tedy tento zajímavý problém zkoumá a věnuje mu celou jednou knihu. Já využiju Hendina pro jeho vhled do zkoumaných oblastí a jejích specifik, proto bude následovat jeho delší pojednání. Jeho metoda byla následující: v každé zemi si otevřel psychiatrickou praxi, kde zpovídal několik desítek pacientů, kteří se pokusili o sebevraždu. Tomu předcházela přípravná fáze, kdy se naučil příslušný jazyk a seznámil se s kulturou dané země, což mu umožnilo vhled do jejich zvyků, tradic a stereotypů. Poté v rozhovorech hledal takové faktory, které byly motivem k sebevraždám. Hendin začíná práci spoustou relevantních otázek, které jsou vlastně i předmětem této práce. Ptá se: jaké je vysvětlení Skandinávského sebevražedného fenoménu, tedy vysokých mír sebevražednosti v Dánsku a Švédsku, ale naopak pozoruhodně nízké sebevražednosti v Norsku?“ (Hendin 1965: 1). Proč jsou v některých zemích vyšší míry než jinde? Je to role geografické polohy, kulturních předpokladů nebo socioekonomických faktorů? Podle Hendina prerekvizitou k porozumění sebevražednosti ve Skandinávii je psychodynamika neboli jaké procesy vedou lidi k finálnímu rozhodnutí. Mnoho pacientů totiž nejeví známky sebevražedného chování. V Dánsku je přítomna homogenní společnost s tradicemi a typická je pasivita mladých a dětí. Smrt je zde považována za tabu, neboť Dánové vnímají pohřby jako bolestivé a chtějí je mít rychle a sebou. Nevyužívají je jako dobu pro smutek a reflexi předchozího života zemřelého. Existuje vysoká frekvence fantazií týkající se gratifikace po smrti, což znamená nižší stupeň stydlivosti za sebevraždu v dánské kultuře, je-li spáchána. Po smrti je tedy cílem setkat se s milovanými, proto sebevražda není natolik stigmatizována. Dánové trpí několika kulturními nedostatky, když jsou vysoce zranitelní vůči závislosti na osobě blízké a rovněž nevychovávají své děti k soutěživosti. Dánové jsou rovněž zranitelní vůči konci vztahu, lásky a jiným emocionálně vypjatým situacím, jejíž příčiny Hendin nalézá v dětské výchově (ibid.: 46-48). Podrobněji doplňuje Hendinovy závěry Lester (1997), že dánské matky často trestají

31 Autor dělal výzkum v 60. letech a o té době hovoří, tato čísla se už výrazně změnila. 32 Je ovšem možné brát Skandinávii jako sociální konstrukt, který označuje pouze geograficky blízké země, ale kulturně mohou být zcela odlišné. 28 děti a kontrolují jejich agresi tím, že dělají děti vinny za jejich činy. V budoucnu jsou pak tito muži závislí na matkách a přijdou-li o tuto závislost, vede je jejich pocit nového hledání společenských hranic k depresím a rizikovému chování. Rysem Švédů je typická rezervovanost (až považovaná za stydlivost (Daun 1995)), kdy lidé během interview se často cítili trapně, že toho odhalili tolik. Švédové jsou zaměřeni na úspěch a práci, které jsou také obvykle potenciálním motivem k sebevraždě. Vzniká tak častý pocit úzkosti vyvolaný nedostatkem společenského ocenění. Autor přímo cituje roli práce jako „úlevy od úzkosti a sebepochybování“ (Hendin 1965: 56). Neúspěch v práci je vnímán jako neúspěch v roli, od čehož se odvíjejí úzkostné myšlenky.33 Rovněž matky brzy po porodu opouštějí dítě, po třech měsících a vrací se zpátky do práce, čímž nevzniká taková mateřská vazba na dítě. To pak vede v budoucnu právě k sebeidentifikaci v roli skrze práci a úspěch, čímž se Švédsko znatelně liší od Dánska. Plynule se dostáváme k poslední zemi, Norsku, které má nižší míry sebevražednosti než zbylé dvě země. Volnost ve vztahu matka dítě je jeden z faktorů, kde děti mají fyzickou svobodu a nejsou v pohybu mnoho kontrolováni. Volný vztah je také ke kontrolované agresi, kde děti se mají raději vybít než si negativní energii přenášet do jiných oblastí. Z toho pak vyplývá její volnější přístup k životu a jeho nástrahám, což vede k nižší potřebě extrémního řešení jako trestu za neúspěch. Henrik Ibsen, známý norský dramatik, poskytl podobný vhled do národního charakteru skrze své dramatické hry, ve kterých najdeme známky norské výchovy: nezávislé a soběstačné dítě je vysoce ceněno, nepoužívá se vina ani sebevražda jako prostředek emocionálního vydírání jako u Dánů (Hendin 1965: 131-133). Lester (1997) k tomu dodává, že děti nejsou tak závislé na matkách a mohou více projevovat svou agresi vůči vrstevníkům, která je samozřejmě usměrňovaná. Muži jsou pak více otevřeni pocitům, smějí se a pláčou a nejsou tolik svázáni v mužské sociální roli. Je tak vidět, že Hendin, povoláním psychiatr, vnímal hlavní důvody v rozdílném přístupu k výchově dětí a stupni projevování svobodného jednání dětí. Zatímco dánští rodiče jsou poměrně úzkostliví, ti švédští a norští mají benevolentnější přístup. Švédští rodiče ovšem neprojevují odpovídající mateřské emoce a zároveň brzy po skončení mateřské dovolené odcházejí zpátky do pracovního úvazku, což má emociální dopad na jejich děti. Norové jsou, co se týče výchovy dětí, nejvíce benevolentní, když zachovávají liberální výchovné postupy u svých dětí. Nechávají své ratolesti svobodně se chovat, jednat a projevovat své dětské pudy. Mají velkou důvěru svých rodičů, kteří s nimi důstojně jednají, což se v budoucnu odráží na

33 Což ostatně dobře dokresluje Norström (1985) a jeho analýza švédských dat, že míra nezaměstnanosti se ukázala jako klíčový faktor, který byl statisticky signifikantní a v pozitivním vztahu vůči míře sebevražednosti. 29 jejich mentální vyrovnanosti. To je tedy několik závěrů z výzkumu Hendina. Ty však mají nevýhodu, že pocházejí z období před 50 lety a leccos se mohlo od té doby změnit, přesto hluboké charakterové vlastnosti obvykle zůstávají.34 Jeho poznámky se pohybují na pomezí psychologických, antropologických a kulturních dimenzí a je potřeba hledat to důležité. Pojďme se tedy nyní podívat na výzkumy z doby blíže současnosti, nakolik se predikce Hendina potvrdily či vyvrátily.

5.3.2 Kritika Hendina

Block a Christiansen (1996) testovali empiricky některé závěry z Hendinovy studie. Zkoumali je u studentů v rámci skandinávských zemí a zaměřovali se zejména na postoje mladých vůči matkám. Jejich studie podpořila závěry Hendina pro Norsko a Dánsko, ovšem nikoliv pro Švédsko. Nepotvrdily se zejména empiricky prokazatelné závěry o závislosti, toleranci pro afekt a agresivitu, které se projevují u mladých Švédů. Socioekonomickými faktory se zabýval výzkumný tým (Milner, McLur, De Leo 2012b), který ve svých výsledcích našel několik zajímavých zjištění. Například byly zjištěny a potvrzeny Hendinovy hypotézy o statusu práce ve skandinávských zemích, kde se nalezla signifikantně vyšší asociace mezi nezaměstnaností a sebevraždou než v dalších světových regionech. Farber (1968) se snažil rovněž pochopit podstatu rozličných statistik sebevražednosti mezi Dány a Nory. Jeho pohled byl sociologicky a psychologicky zaměřený a dospěl k pěti klíčovým poznatkům: (1) Dánové vidí život méně nadějný než Norové, (2) Dánové mají slabší důvěru pro vlastní schopnosti než Norové, (3) Dánové vyjadřují agresivitu obtížněji než Norové, (4) Sousedi Dánů jsou v situacích méně nápomocni než ti norští, (5) Dánové jsou více tolerantní k sebevraždám než Norové (Farber 1968 in Lester 1997). Je tak patrné, že Farber vypozoroval některé rozdíly mezi Nory a Dány, které znamenaly, že Dánové měli vyšší sebevražednost. Postupem času však čísla u Dánů se snižovala a v podstatě vyrovnala ty norské. Podobně na tom je Švédsko. V současnosti je sebevražednost na nízké hodnotě ve všech zkoumaných státech a nezbývá se než ptát, co k těmto údajům vedlo.

34 Hendin nabízí domněnku ohledně společného osudu, které sdílely v průběhu druhé světové války, ta však měla dopad na každou zemi jiný. Kopcovitý terén podněcuje v Norech odpor, kdežto planina v Dánsku jej neumožňuje. Švédové jsou více štědří v poskytování podpory (efekt světla a tmy) a tyto charakteristiky se podle něj promítly do kolektivní paměti. 30

5.3.3 Současnost: Dánsko, Švédsko, Norsko

Nejprve si vezmeme statistiky sebevražednosti opět z údajů Světové zdravotnické organizace z roku 2012 (WHO 2012). Na první pohled oproti Hendinově práci je zřejmé, že míra sebevražednosti na 100 tisíc obyvatel u Norska a Dánska neukazuje žádný rozdíl. Data o sebevražednosti z 60. let ukazovala trojnásobný rozdíl, kdežto nyní jsou tyto země vedle sebe v celkovém pořadí zemí na 81. (Norsko – 9,1) a 82. místě (Dánsko – 8,8 sebevražd na 100 tisíc obyvatel). Pro úplné doplnění Švédsko má míru 11,1, se kterou zaujímá 51. místo.35 Platí ještě Hendinem navržená hypotéza o skandinávském sebevražedném fenoménu nebo už není legitimní? Měli bychom se zbavit celého stereotypování skandinávských zemí jako těch, kde sebevraždy jsou časté. Než ji úplně odepřeme, podívejme se na dílčí aspekty.

5.3.3.1 Dánsko

Exkurz do duše Dánů provedl Michael Booth36, anglický spisovatel dlouhodobě žijící v Dánsku, který zkoumal dánské kulturní charakteristiky. Jako jeden z nejvýznamnějších faktorů současné dánské mentální spokojenosti vidí v tzv. hygge. Toto slovo nemá jasný překlad do angličtiny či češtiny a my bychom to označili jako okamžik klidu a sdružování s blízkými osobami, na který si Dánové záměrně vyhrazují v denní době čas a považují jej jako důležitou součást vlastní kultury. Booth v ní vidí předpoklad mentálního zdraví a celkové životní spokojenosti Dánů. Dánové se proto ne překvapivě umísťují na nejvyšších příčkách ve výzkumech životní spokojenosti, štěstí a kvality života. Věří v silný sociální stát, kterému sice odvádějí více než 50 procent na daních, ale zato mají záruku, že se stát o ně postará. Dánové mají rovněž jednu z nejkratších pracovních dob, která se pohybuje v rozmezí 6-7 hodin denně. Zbytek dne tráví často společenským životem, který je silnou součástí dánské kultury. Dánové tak projevují silné společenské předpoklady, které pravděpodobně tvoří důležitý důvod pro jejich životní spokojenost a mentální zdraví. Právě ty předpoklady, které jsou nezbytné v odmítání sebevražedných sklonů, přičemž nic na tom nemění ani jejich nejvyšší hodnota ve finančním dluhu na osobu na světě. Ostatně údaje sebevražednosti to

35 V devadesátých letech byl tento poměr také rapidně snížen oproti Hendinovým datům: Norsko – 15, Švédsko – 17 a Dánsko – 24 sebevražd na 100 tisíc obyvatel. 36 Booth (2014) provedl etnografický vhled do dánské kultury, se kterou má osobní zkušenost jako obyvatel Dánska. Podobně postupoval v celé Skandinávii, kde se snažil vystopovat původ skandinávské spokojenosti a jeho práce je pozoruhodnou sondou do skandinávské kultury, při které velmi čerpá z provedených odborných studií. Někdy uskutečňoval také experimenty – ve Švédsku zkoumal jejich pověstnou sociální konformitu chozením na červenou nebo dalším společensky pochybným chováním. Ačkoli je to text neakademický, spousta jeho závěrů je minimálně přesvědčivě vyargumentovaných.

31 pouze potvrzují, a Dánové se nachází v příznivých číslech pod 10 sebevražd na 100 tisíc obyvatel. Přesto nelze vnímat pouze pozitivní důvody. Christensen a další autoři (2006) jsou skeptičtí vůči dánské dominanci ve výzkumech a štěstí. Své teze adresovali ve svém článku Why Danes are smug: comparative study of life satisfaction in the European Union37, kde předkládají několik možných důvodů. Jako nejpravděpodobnější příčinu uvádí nízké očekávaní, které Dánové prezentují ve svých odpovědích na otázky o své budoucnosti. Tím se liší od dalších národů, např. Itálie a Řecka, které mají vysoká očekávání. Střízlivější odpovědí se pozitivně odráží ve výzkumech životní spokojenosti, kdy skandinávské země se umísťují vysoko, naopak právě třeba Itálie a Řecko zaujímají téměř poslední příčky (ibid.: 1290).

5.3.3.2 Švédsko

Ake Daun (1995) se zabýval ve své práci švédskou mentalitou. Ptá se: Jací jsou Švédové? Chce najít kulturní charakteristiky, které jsou odlišné od ostatních národů. Jeho otázka je: „Jaké jsou typické způsoby myšlení a chování, formy socializace a vzory komunikace, hodnoty a perspektivy? Existuje něco jako švédská mentalita?“ (Daun 1995: 1). Jeho cílem bylo najít stopy „švédskosti“. Eviduje Švédy jako spirituálně uzavřené, emocionálně chladné, raději poslouchající než mluvící a silné vnímá jejich celkovou sociální rezervovanost. Švédové jsou sociálně nejistí a stydliví a mají tudíž problémy vyjádřit silné emoce. Jsou často považováni jako individualisté, přesto cítí silnou oporu v kolektivu. To souvisí s jejich homogenní kulturou a důrazem na společenskou rovnost, která je přítomna ve všech skandinávských zemích. Švédsko se v těchto aspektech podobá Dánsku, kdy se oceňuje skromnost a jakási podobnost s ostatními lidmi. Cení se společenský kolektivismus, nevybočování z řady, ale sociální konformita.38 Dalším vhledem do kultury národa mohou být přísloví, které reprezentují motivy národa na základě zkušeností a jejích prožívání. Komplikovaným faktorem může být, že přísloví jsou často národem převzaté, tudíž mají univerzální charakter. Přesto to není pravidlem u všech přísloví a některé jsou skutečné národně podmíněné. Švédské přísloví vyjadřují obvykle radost a utrpení v životě, smutek, čest a hanbu. Zabývají se také otázkami života (ibid.: 175). Skromnost je kulturně zakořeněnou hodnotou ve Švédsku, ale také

37 Proč jsou Dánové domýšliví: srovnávací studie životní spokojenosti v Evropské unii. 38 To jsme už zmínili několik stran zpátky ve zmínce o Zákonu Jante, který je významně vryt do kulturní a společenských mechanismů nejenom Švédů, ale většiny skandinávských zemí. 32

Norsku.39 Skandinávci také často děkují, projevují vysokou náklonnost ke spravedlnosti. Důležitým kritériem u Švédů na sebevražednosti může být jejich stoický pohled na realitu, která je reprezentovaná v přísloví: „Člověk by neměl nikdy být ohledně něčeho příliš šťastný, neb poté se to stane zlým40“ (ibid.: 182). Švédsko přijímá uprchlíky a cizí národnosti ve velkém počtu již od 90. let, z 8 milionů obyvatel jich je min. 1 milion cizího původu. Tato část obyvatelstva popisuje Švédy jako emocionálně chladné a negativní. Nelze brát tuto charakteristiku jako danou, neb hodnocení pochází od příslušníků jiné kultury, kteří vnímají Švédy pojmy vlastní kultury. Pro Švédy naopak je jejich způsob chování naprosto normální, kdežto pro cizí se jeví poněkud nepatřičně. Jak se ukázalo, Švédové projevují vyrovnané způsoby jednání pramenící z jejich kultury.

5.3.3.3 Norsko

Norové podobně jako oba předchozí státu projevují skepsi vůči sociálním a ekonomickým rozdílům. Na podobném principu nejsou oblíbené také mediální skandály. V Norsku byli lidé vždy rovni a tedy více zaměření na komunitní život. Tento aspekt pomáhá k lepšímu vypořádání se sociálními problémy, jakož i sebevraždou. Nelze však Norsko pouze líčit jako ideál na zemi. Paradoxně výdaje na zdravotnictví, i když patří mezi jedno z nejkvalitnějších odvětví v Evropě, se zároveň řadí mezi nejnižší v Evropě. To je způsobeno zejména finanční decentralizací, kdy stát má problém financovat a hlavně udržet kvalifikované doktory v severních částech země. V návaznosti na zdravotnictví je zde vysoká naděje na dožití, stejně jako v dalších severských státech. Tento aspekt však nevyhnutelně vede k modernímu demografickému problému – stárnutí populace. Přesto díky vysokému HDP a také v podstatě finančně neomezenému zdroji peněz z ropného rezervního fondu nabízí dostatek peněžní podpory. Často se zde také pohybuju kolem popisu výhody štědrého sociálního státu, ale to může zároveň vést k potenciální ztrátě motivace pracovat zodpovědně. Podpora v nezaměstnanosti je vysoká a stejně tak i invalidní důchod. Odměna se příliš neliší od normálního platu, člověk pro získání podpory musí splnit akorát ta správná kritéria (Johnsen 2007: 28-32). Tyto důvody rovněž přispívají společenské spokojenosti obyvatel.

39 Ovšem také v Japonsku, kde sebevražednost je vysoká. Vysoká sebevražednost tedy souvisí spíše s jejich statusem hanby a ztráty cti, která má silné kořeny v historické tradici, kdy samurajové páchali sebevraždy (Lester 1997). 40 One should never be happy about anything, for then it will be bad. 33

Nyní se v krátkosti zaměřím na další mentální ukazatele Norska. Ty jsou, jak ukazuje míra sebevražednosti, na poměrně dobré úrovni. Vliv na to má zejména vysoký poměr zdravotnického personálu na jednoho pacienta, který v Norsku odpovídá hodnotě 3:1. Přesto se v posledních letech sebevražednost mírně zvýšila, načež má vliv vyšší spotřeba alkoholu, hlavně u mladé populace. Což vede k tomu, že sebevražednost v Norsku v posledních letech mírně narůstá (ibid.: 33-34).

5.3.3.4 Shrnutí

Přesto, že jejich míry sebevražednosti jsou podobné, nordické země41 poskytují vhodné nastavení pro analýzu trendů v sebevražednosti. Studie výzkumníků (Titelman, D., et. al. 2013) uveřejněná v roce 2013 zkoumala trend ve vývoji dat sebevražednosti od roku 1980 až 2009 a tedy pokryla období „posthendinovo“. Co lze v těchto datech vidět? V době Hendinova výzkumu byla sebevražednost poměrně vysoká v Dánsku a Švédsku, nižší v Norsku. Od té doby se hodně posunulo, když severské země začaly aplikovat preventivní strategie, šly i míry sebevražednosti výrazně dolů. Dobře to dokumentují právě tyto data, kdy zejména případ Dánska je ilustrativní. V roce 1980 byla míra sebevražednosti u mužů 52,5 na 100 tisíc obyvatel a u žen 28,0, kdežto v roce 2009 byly míry 21,4 resp. 6,3. V případě Norska byl zaznamenán rovněž pokles, i když už nikoliv tak výrazný (cca několik procent). Ve Švédsku byl pokles za toto období u mužů o 10 a u žen 5 sebevražd na 100 tisíc obyvatel. Zatím jsme se nedostali k popisu celého Skandinávského poloostrova, a přestože to není záměrem práce, dotkneme se toho kvůli úplnosti výkladu alespoň v krátkosti. U Finska byl zaznamenán rovněž pokles, přesto míry sebevražednosti (jedná se zejména o muže zejména z oblastí rurálních a odlehlých) se drží na vysoké hranici 35,2 sebevražd. Finsko si drží konstantně vyšší čísla sebevražd, než je tomu u dalších skandinávských zemí. Zde se může jednat o vliv kultury (ugrofinské), kterou připouští i autoři výzkumu (Titelman et al. 2013: 422). Více toho ukázala psychologická studie obyvatel Finska, která objevila, že více než 90 procent sebevražd je spojeno s mentálními poruchami (Henriksson et al. 1993). Stejně tak je výrazným problémem alkohol, kde každý třetí muž, který provedl sebevraždu, měl diagnostikovaný alkoholismus (Varnik et al. 2008). Naopak Island je jedinou zemí v tomto skandinávském výčtu, kde míra

41 Je důležité rozlišovat mezi skandinávskými zeměmi (Norsko, Dánsko, Švédsko) a nordickými (Norsko, Dánsko, Švédsko a Finsko i Island), aby nedošlo k záměně, protože statistiky ve Finsku jsou celkově vyšší a spíše podobné svému kulturně spřízněnému státu Maďarsku a Estonsku, než Skandinávii. 34 sebevražednosti zaznamenala nárůst u mužské populace, z 12,2 v roce 1980 na 23,7 v roce 2009. Závěr studie je, že je zaznamenán celkový pokles (s výjimkou Islandu) sebevražednosti, který podle autorů „reflektuje socioekonomický rozvoj a stabilitu regionu, zahrnující dobře fungující zdravotní péči.“ (Titelman et al. 2013: 414). Proto také sebevražednosti v zemích Skandinávie se za poslední roky značně snížily.

5.4 Baltské státy a sebevražednost

Podle zprávy WHO jsou sebevraždy u mužů mnohem častější než u žen a v některých zemích je tento poměr více než čtyřnásobný. Jedná se o 17 zemí a z toho 11 zemí je ve východní Evropě (WHO 2012). Vysoké jsou míry sebevražednosti v bývalých republikách Sovětského svazu, jde zejména o státy z Baltu a tyto míry sebevražednosti jsou zdůvodňovány náhlou ekonomickou a politickou změnou prostředí způsobenou nezávislostí na Sovětském svazu (Mäkinen 2000, 2006). Mnoho sociálních badatelů připustilo, že ekonomická reforma a rozpad centrálně organizovaného sovětského systému měla vliv na psychosociální faktory včetně stresu a morální krizi u bývalých sovětských republik.

Graf č. 3: Vývoj sebevražednosti u mužů v Baltských zemích v letech 1981 až 2007 Zdroj: Värnik, A., Sisask, M., Värnik, P (eds.). 2010. Baltic Suicide Paradox.

Sdílnější jsou konkrétní čísla vývoje sebevražednosti ve zkoumaných zemích. Mezi

35 lety 1989 až 1994 se míra celkově ve východoevropských zemích42 zvýšila celkově o 14% a z toho největší nárůst byl zaznamenán v Litvě, o 72 %. Později naopak došlo k mírnému poklesu (celkově o 4%), mezi lety 1994 a 1999 sebevražednost snížila nejvíce v Moldávii (o 32%). Konečně mezi lety 1999 a 2004 opět došlo k poklesu a nejvíce zaznamenaný byl v Estonsku a to o 30 procent. Od roku 2004 míry sebevražednosti dále padaly a opět nejvyššího poklesu dosáhlo Estonsko, kde klesla sebevražednost o dalších 28 procent.

Graf č. 4: Vývoj sebevražednosti u žen v Baltských zemích v letech 1981 až 2007 Zdroj: Värnik, A., Sisask, M., Värnik, P (eds.). 2010. Baltic Suicide Paradox.

Přesto i po poklesu zůstávají míry sebevražednosti ve sledovaných státech vysoké, zejména v Litvě, naopak Lotyšsko a Estonsko mají míry poněkud nižší. Rozdíly v sebevražednosti mezi východními zeměmi naznačují, že kulturní a sociální faktory budou hrát výraznou roli na míry sebevražednosti. Stejně jako měla vliv postkomunistická doba vytvářející nové výzvy pro osamostatněné státy (Mäkinen 2006). Mäkinen (2011) na tomto základu buduje předpoklady pro jeho popis změn ve východní Evropě po rozpadu Sovětského svazu, který měl dopad na cca 400 milionů lidí a mnoho států. Ptá se, proč jsou v tomto bloku zemí takové rozdíly v sebevražednosti. Proč se tolik liší sebevražednost Litvy od Maďarska nebo Rumunska od Estonska? Jde o 28 republik východní Evropy, které měly podobný vzrůst mír sebevražednosti po konci SSSR, poté se však míry lišily v ostatních zemích (podle Mäkinena byla tato krize v osmi zemích z 28).

42 Jako východoevropské země zde považuji ty, se kterými pracuje ve své práci Mäkinen (2000). Jedná se o 28 bývalých zemí východního bloku: Albánie, Arménie, Azerbajdžán, Bosna a Hercegovina, Bělorusko, Bulharsko, Chorvatsko, Česká republika, Východní Německo, Estonsko, Gruzie, Maďarsko, Kazachstán, Kyrgystán, Lotyšsko, Litva, Makedonie, Moldávie, Polsko, Rumunsko, Rusko, Slovensko, Slovinsko, Tadžikistán, Turkmenistán, Ukrajina, Uzbekistán a Jugoslávie. 36

Možné zdůvodnění pro variaci v sebevražednosti je, že sociální faktory jsou interpretovány v různých kulturních kontextech (ibid.: 14), které procházely podobnou tranzicí. „Tedy zdá se, že kultura v těchto zemích má významnější efekt na sebevražednost než mají další sociální faktory.“ (ibid.: 12). To zní jako pádný důvod, zaměřit na kritéria zemí blíže, přesto paradoxně tuto myšlenku Mäkinen nerozvíjí dále a zůstává tak na imaginaci čtenáře doplnit si specifické kulturní hodnoty, které mají významnější efekt na sebevražednost. Pregnantnější deklarace autora by jistě napomohla konkrétnějšímu uchopení v dalším výzkumu, což zároveň bude komplikovat mé další úsilí. Přesto se pokusím příslušné faktory vystopovat dále, zejména v následující kapitolce o Litvě.

5.4.1 Litva a sebevražednost

Litva zažívala v 80. letech nízkou míru sebevražednosti, ale z počátku 90. let po rozpadu SSSR v roce 1991, začalo toto číslo narůstat. Zvyšoval se poměr mužů vůči ženám páchající sebevraždy (to až 6 ku 1), stejně jako mužské sebevraždy v rurálních oblastech. Podíváme-li se na věkovou demografii, tak mezi věkem 45 až 54 dosahovala míra sebevražednosti čísla 154,6 (Gailiené 2015b). Litva patří mezi země, kde je míra sebevražednosti nejvyšší v posledních dvaceti letech (WHO 2014). V letech 1990 až 2013 spáchalo sebevraždu 32 tisíc lidí, kdy každá taková sebevražda ovlivní 6-10 nejbližších příslušníků (Mitchell, Kim, Pringerson, Mortiner- Stephens 2004 in Gailiené 2015a). Pro zemi se 3 miliony obyvatel jsou to poměrně vysoká čísla a část populace tak má něco dočinění se sebevražedným jednáním. Vysoká čísla sebevražednosti pocházejí ze sovětských časů. Není to ale jednoduché ověřit statistickými údaji, neboť v době sovětské nadvlády tato čísla nebyla zveřejňována, aby nesnižovala hodnotu sovětského socialistického ideálu.43 I díky tomu je sebevražda stále tabu, kdy převažují tradiční pocity, že pouze mentálně nemocní lidé mohou páchat sebevraždy.

5.4.1.1 Kulturní trauma mezi Litevci

Na Litevcích je stále patrné hluboké trauma z několika okupací, kterým byli vystaveni – sovětská v letech 1940-41, nacistická 1941-44 a znovu sovětská okupace trvající téměř padesát let mezi lety 1944-1990. Podle dlouhodobých výzkumů měla tato dlouholetá poroba

43 Naopak ve Skandinávii silný sociální stát je klíčovým kulturním a ekonomickým faktorem, proč čísla sebevražednosti jsou tak nízko a Skandinávie je považována za atraktivní oblast pro život. 37 vyšší psychosociální efekt na lidi, než se očekávalo. Díky dřívějším represím bylo mnoha obyvatelům znemožněno dosáhnout kýžených pracovních potažmo akademických úspěchů a velká část obyvatel ztratila své rodinné příslušníky. To resultovalo ve vytvoření základní strategie života, jakéhosi pasivního přežívání, které se stalo znakem dřívějších, ale i současných generací (Gailiené 2015c). V Litvě tedy nalezneme ilustrativní příklad kulturního traumatu, konceptu polského sociologa Piotra Sztompky, kdy společnost dohromady čelila nějakému příkoří, které dlouhodobě změnilo kolektivní identitu. Charakter kulturního traumatu odráží kulturu samotnou, její kolektivní identitu a paměť.44 Balt sdílel podobné historické zkušenosti – okupace, kdy po 50 letech následovala nezávislost, která měla uvést věci k lepšímu. Ovšem v Litvě k tomu ne úplně došlo a zaostalo mírně za svými baltskými sousedy.45 Sovětský odkaz je také patrný v mentalitě politiků, kteří mají na starost zdravotní resort. Podle výzkumu (Púras et. al 2014 in Gailiené 2015b) péče o pacienty s mentálními problémy není založena na vědeckých důkazech, ale sovětských tradicích špatného managmentu, nedostatku transparentnosti a přílišné medikalizace. Ovšem u sebevražednosti je potřeba jiného, méně medicínského a více psychosociální přístupu, který zatím nefunguje. To se ukazuje na klíčovém indikátoru psychologického zdraví společnosti – sebevražednosti, která se mění velmi pomalu. Jedním ze zpátečnických postojů dané kultury je stigma. To je stále silně přítomné v Litvě, díky vysokým číslům je sebevražda ve veřejném prostoru stále relativně zapovězené téma. Lidé se řešení tohoto problému snaží vyhýbat a nevyhledávají pomoc. Bohužel, vina leží částečně na církevních představitelích.46 Církev v době komunismu nefungovala a nemohla tak modernizovat své učení. Ve výkladu písma, které je přítomno v Litvě, je sebevražda považována stále za hřích a sebevrah by měl být zatracen, nikoliv omilostněn. Stejně tak trpí také pozůstalí, kteří by rádi požadovali vzpomínkový obřad za příbuzného, který spáchal sebevraždu, ale někteří duchovní jej z náboženských důvodů odmítají vykonat.

44 Kulturní trauma je specifickým případem sociálního aktu. Za normálních okolností má kultura za úkol chránit své členy vůči externím faktorům, neboť poskytuje spřízněnou komunitu. Podobně však udržuje prožitá příkoří v kolektivní paměti a při kulturních traumatech neplní dále svou ochranářskou funkci, ale přetrhává se. Větší váha je pak kladena na jednotlivce, kteří se individuálně hůře s traumatem vypořádávají. 45 Je tak důležité sledovat, jak se jednotlivé společnosti s tímto traumatem vyrovnaly a porovnat jejich zkušenosti (Gailiené 2015: 18). 46 Role náboženství je vskutku zajímavá, protože Litva je více věřícím národem než Lotyšsko a Estonsko, hlavně u rurálního obyvatelstva, které má paradoxně největší sklony k sebevraždám. Neměla by víra (v Litvě) sloužit spíše jako ochranná sféra před pácháním sebevražd? Na tuto otázku neexistují zatím spolehlivé odpovědi a sociální vědci se tomuto tématu ještě mnoho nevěnovali. Existuje pouze domněnka v případě litevského obyvatelstva, že většina společnosti, která se identifikuje jako věřící (zejména katolicky), nejsou ve skutečnosti mnoho věřící a nežijí podle křesťanských hodnot. 38

Formuje se tak silné stigma, které je posilováno taktéž z další veřejné sféry – politiky. Několik politiků se stále silně vyjadřuje vůči sebevraždám jako ubohému aktu (Skruibis a kol. 2015). Nelze se proto divit, že lidé čelící sebevražedným intencím jsou odkázáni sami na sebe, díky přetrvávajícímu stigmatu a také absenci fungujících prevenčních center. Tito lidé si vyvinuli tři strategie, kterými čelí a racionalizují své myšlenkové postupy – spoléhají se sami na sebe (radši žijí ve strachu, než aby se otevřeli)47, projevují silnou nedůvěru vůči ostatním (nechtějí je zatěžovat svými problémy a jejich blízké by to spíše obtěžovalo) a jednají negativně (díky stigmatu má sebevražda silnou negativní tendenci, proto je potřeba její přítomnost v svém životě co nejlépe utajit). Podle Grigiené a kol. (2015) by mělo být logickým úsilím dbát zvýšené pozornosti tomuto druhu jednání, neodsuzovat jej, ale adekvátně pomáhat. Nejlépe dostat tento strach nějakou osvětovou kampaní z lidí, což jak ukazují plynoucí léta, není úplně jednoduché vykonat. Neboť negativní kulturní postoje jsou hluboce zakořeněné v litevské kultuře a nebude jednoduché je postupně potlačovat Nelichotivé situaci nenahrávají ani další faktory. Litva se rovněž řadí k zemím, kde je jedna nejvyšších mír šikany ve školách. Litva, jak už bylo řečeno, nemá program na prevenci sebevražednosti, nabízí v současnosti pouze centra na pomoc mladistvým, kteří se mezinárodně stávají rizikovou skupinou. Sebevražednost rostla mezi mladistvými mezi 13 až 15 lety (Zaborskis, Sirvyte a Zemaitiene 2016) a 15-19 lety (Strukcinskiene, Andersson, Janson 2011), hlavně díky nefungující rodinné struktuře, kdy je patrná nízká emoční participace matky a otce, malá podpora rodičů se školními povinnostmi svých ratolestí a celkové autoritativní chování rodičů. Všechny tyto aspekty přispívají ke zvyšování tohoto nelichotivého fenoménu – myšlenek na sebevraždu anebo dokonce k jejich uskutečnění. Jak už bylo načrtnuto, sebevražednosti je nejlépe doplnit kvalitativní částí. Existuje studie z litevského prostředí (Leenaars et. al 2014), která identifikuje motivace v tzv. dopisech na rozloučenou.48 Autoři studie porovnávali také americké dopisy s těmi litevskými s věkovým rozpětím +-3 roky, aby měly nějakou kontrolní skupinu. Závěry implikují, že projev a smýšlení sebevraha je kulturně specifické. Výzkum však ukázal a potvrdil, že u dopisů z Litvy je patrný vysoký faktor extrémismu, resp. extrémní traumatizace. Autoři odkazují na těžké časy během druhé světové války a okupace nacistickým Německem až po sovětskou nadvládu, které měly velké důsledky na psychiku Litevců. Jedná se tak o další

47 Toto je dost záležitostí mužů, kteří raději nemluví a neukazují emoce, čímž by projevovali slabost. Muži jsou náchylní na společenské změny, které mají větší vliv na jejich sociální status než ženy. Zdravotnický systém by se měl, co se týče mentálních problémů a sebevražedného jednání, soustředit na tyto jedince a podnikat rozumné kroky k prevenci (Grigiené a kol. 2015). 48 Dopis na rozloučenou je vlastně nejbližší možnost, jak se dostat do mysli sebevraha, přesto samozřejmě existují určitá metodologická omezení (Shneidman 1985). 39 studii, která zmiňuje klíčovou roli traumatu mezi obyvateli Litvy z časů sovětské okupace.

5.4.1.2 Alkohol jako rizikový faktor u Litevců

V Litvě je také vysoká konzumace alkoholu, což výrazně ovlivňuje sociální život. Ačkoli je implementován státní program na kontrolu spotřeby alkoholu, který byl spuštěn v roce 1998, přesto byla zjištěna v Litvě nadále vysoká míra konzumace alkoholu. Ta ovlivňuje nejenom zdraví jedince, ale také míry sebevražednosti, nižší naději na dožití v rámci Evropy či velký počet úmrtí způsobených dopravní nehodou. Čísla jsou natolik alarmující, že se dokonce mluví alkoholu jako závislosti a démonu mezi litevskou populací. Zároveň zvýšená konzumace alkoholu se neobjevuje pouze mezi nižší sociální třídou, ale také společenskými a politickými elitami. Podle nedávných údajů existuje v Litvě 60 tisíc alkoholiků a 400 tisíc těžkých pijáků, kteří se liší tím, že pijí ne tak pravidelně, ale zato intenzivně. Pití alkoholu o víkendu nebo při speciálních příležitostech jako pohřby nebo svatby stalo součástí národní kultury. Zároveň se nedá mnoho věřit oficiálním statistikám spotřeby alkoholu, protože domácí výroba vlastního piva či vodky je celkem častá a není zahrnuta ve statistikách. Dalším výzkumem zabývajícím se sebevražedností v Litvě je studie (Tomosiunas et al. 2006), která se zaměřila na sebevražednost v druhém největším městě Kaunasu za období 1984-2003. Podle výsledků studie se u mužů zvýšila sebevražednost v letech 1994-2003 o 48 procent a u žen ve stejném období o 28 procent. Potvrzuje tak velmi nelichotivý trend, že sebevražednost je velmi vysoká a to hlavně mezi muži. Tomu jistě přispěl sekundární ukazatel, který autorky výzkumu sledovaly – konzumace alkoholu. Ta se ve stejném období (1994-2003) zvýšila rovněž a to výrazně, kdy nebyla ojedinělá konzumace alkoholu na každodenní bázi. Závěrem je, že na „vysoce reprezentativním vzorku dat“ jsou přítomny trendy, které reprezentují stejný vzorec jako v celé Litvě. To je vskutku pozoruhodné, vezmeme-li v úvahu rozdělení na rurální a urbánní části země a jejich rozdíly pozorované třeba v Lotyšsku. Proč Litevci tak vlastně pijí? Protože se necítí šťastně a alkohol považují jako vykoupení. Většinou když Litevci začnou pít, nevědí, kdy přestat. Nemají pravidelné pití menších mír alkoholu zabudované ve svých kulturních hodnotách jako třeba země z jihu Evropy. V Litvě, když se pije, tak do němoty. Podle tamních autorit by zlepšení této nelichotivé bilance a celkového mentálního zdraví obyvatel Litvy přispěly podobné restrikce vůči alkoholu, jaké třeba aplikovaly Skandinávské země – centrálně vládou kontrolované

40 obchody s alkoholem a vysoké ceny. Tato situace však zatím není mnoho reálná, když se jí nejde naproti ani na politické scéně. Ale minimálně aktivisté se s touto situací nesmířili a podali petici podepsanou 61 tisíci lidmi, aby se změnila legislativa ohledně konzumace alkoholu (Baltic Times 2011).

Shrneme-li to, prudká změna přechodu z centrální ekonomiky a komunistické ideologie na otevřenou ekonomickou společnosti vyústily ve společenské změny v chování. Jedním z nich byl růst sebevražednosti, která prudce začala stoupat právě s rozpadem SSSR. Přesto nemusí být tohle hlavní příčinou, nýbrž jedním ze společenských indikátorů, který poukazuje na komplexnost sebevražednosti. Ostatně další výzkumníci nejsou přesvědčeni, že by společenská a ekonomická tranzice korelovala se sebevražedností (Mäkinen 2000, Rancans, Salander-Renberg a Jacobson 2001). Podle nich musí být více vzata v potaz role kultury, která by porozuměla společenským indikátorům lépe, ačkoli tuto roli kultury explicitně nevysvětlují. Příkladem je, že mezi dvěma světovými válkami měla Litva velmi nízkou míru sebevražednosti, kdežto Estonsko a Lotyšsko nikoliv.49

5.4.2 Lotyšsko a sebevražednost

Sebevražednost je nižší na západě Lotyšska, hlavně díky vyšší urbanizaci a lokaci hlavního města Rigy.50 Východ je více zemědělský a podle statistik je zde úroveň života nižší a sebevražednost vyšší. Nejucelenější přehled vývoje sebevražednosti lze nalézt v souhrnné zprávě z konference (Pray, L., Cohen, C., Mäkinen, I. H., Vaernik, A., MacKellar, F. L. 2013: 12-16), kde je vývoj popsán v několika bodech: 1. Sebevraždy se zvedly o 25% v polovině 70. let minulého století. 2. Mezi lety 1974-84 se sebevražednost stabilizovala na 32-34 sebevražd na 100 tisíc obyvatel. 3. Během Gorbačovovy protialkoholní kampaně klesla sebevražednosti o téměř jednu třetinu. 4. Po zrušení této kampaně byl zaznamenán opět zvýšený nárůst spotřeby alkoholu, výroby domácího piva a drog, kde sebevražednost dosáhla svého vrcholu na 40 smrtí na 100

49 Opět zde můžeme zmínit potenciální nekvalitu dat pro tuto dedukci. 50 Lotyšsko je v tomto ojedinělé. Obvykle platí Durkheimova teze, že městský život a vysoká hustota obyvatel vede k vyšší mentální náročnosti a tedy také vyšší frekvenci sebevražedných sklonů. 41 tisíc obyvatel v letech 1993-95. Tento vrchol byl pozorován ve všech třech baltických zemích, který doprovázel úpadek v indexu lidského rozvoje a hrubém domácím produktu a naopak zvýšení smrtí spojených s alkoholem. 5. Od poloviny devadesátých let do poloviny prvního desetiletí nového milénia úmrtnost způsobená sebevraždami začala klesat, a to vedlo k nejnižší zaznamenané sebevražednosti z let šedesátých v roce 2007, kdy míra byla 19,9 sebevražd na 100 tisíc obyvatel. 6. Kvůli ekonomické recesi v roce 2008 sebevražednost se mírně zvýšila, ale v roce 2010 dosáhla míry 19,4.

I přesto, že jsou v posledních letech nejnižší v rámci Lotyšska, patří stále mezi nejvyšší v Evropě, obzvlášť u mužů a rurálních oblastí. Jsou velké rozdíly mezi západem a východem Lotyšska (Krumins et. al. 1999). Vyšší míra sebevražednosti na východě je spojena s vyšší konzumací alkoholu, hlavně u mužů na venkově. Ovšem tato data nejsou úplně spolehlivá a někdy nejsou k dispozici, což komplikuje implementování ještě kvalitnějších preventivních programů. Přesto zde existuje mnoho programů na prevenci sebevražd a mentálních poruch, které vznikly na základě veřejných diskuzí s politiky a nevládními organizacemi, což vedlo ke zlepšení situace v průběhu nového století.

5.4.3 Estonsko a sebevražednost

Estonsko mívalo jednu z nevyšších sebevražedností mezi lety 1965 až 1985. Ale od své samostatnosti zažívalo konstantně redukci v počtu sebevražd, kdy na datech z roku 2012 se z pobaltských států nejvíce blíží evropskému průměru. Nejvyšší míry sebevražednosti (lze podobně jako u ostatních dvou národů) nalézt u mužů ve věku 45-54 let. U Estonska byl také významný vliv sovětské okupace, kde žila velká část Rusů v dobách komunistické nadvlády a poté i po rozpadu v roce 1991. Před tímto rokem byla sebevražednosti mezi ruskými Estonci nižší než mezi etnickými Estonci, zatímco po roce 1991 došlo k obratu. Zvýšila se sice sebevražednost u Estonců, ovšem jen mírně a dočasně, kdežto Rusové žijící v Estonsku se najednou necítili pohodlně, což se odrazilo na jejich míře sebevražednosti. To se přičítalo nostalgii k předchozím dobám, ruské privilegovanému sociálnímu statusu nebo prostému stresu (Värnik et. al 2005).

Jak doplňuje Kondrichin (1995), je tu silný důkaz na propojení mezi etnickými faktory a sebevraždou, obzvlášť mezi finsko-uherským etnikem, proto se také sebevražednost pohybuje dlouhodobě níže než v případě Lotyšska a Litvy.„Lotyši a Litevci mají blízké etno- historické vazby a všechny tři baltské země mají mnoho společných kulturních a společenských faktorů, ale po dlouhou dobu byla průměrná míra sebevražednosti vyšší v Lotyšsku a Litvě“ (Kondrichin 1995: 1632-33). Ta se však později začala odlišovat. Estonsko mělo v roce 1995 menšinu finské populace, která ovlivňovala sebevražednost, ale v současnosti už není zastoupení tak velké. Podobně také estonská zahraniční politika inklinuje více k nordickým zemím, zejména kvůli silným etnickým a historickým vazbám na Finsko a pomalu se snaží zbavovat svého označení jako Baltské země (Lagerspetz 2003: 50-51). Motivace vedoucí k tomuto geopolitickému rozhodnutí jsou pochopitelné, západní skandinávské země jsou ekonomicky pokročilé, kdežto země Baltu výrazně hospodářsky zaostávají. Argument o svém etnickém a kulturním dědictví na Finsko je záminkou ve formování své geopolitické identity, která byla výrazně otřesena během sovětské okupace. Estonci se odkazují na podobnosti v jazyku, kde estonština má podobný jazykový základ jako finština, a spadá tak do stejné jazykové skupiny. Naopak litevština a lotyština jsou jazyky jiného původu. Všechny tyto důvody tak nahrávají zjištění, že Estonsko je kulturně součástí nordických zemí. Lze tak spatřovat v tom také důvod své sebevražednosti, která z ostatních baltských zemí je na nejlepší hodnotě a nadále se snižuje. Je patrný velký hospodářský posun, který také pozitivně ovlivňuje míry sebevražednosti.

5.5 Zjištění: komparace Skandinávie a Baltu

OECD vyvíjí každý rok index, který se zabývá životní spokojeností obyvatel dané země. Posuzuje kritéria jako příroda, infrastruktura, bezpečnost, práce, nebo vzdělání, což zahrnuje do celkového indexu životní spokojenosti. Na prvním místě v nejnovějším žebříčku LSI51 se umístilo Norsko a třetím Dánsko – země, které se nachází na skandinávském poloostrově, jehož míry sebevražednosti se dlouho považovaly díky klimatickým podmínkám za nadprůměrně vysoké. V posledních letech ale bude spíše nutné zbavit se tohoto paradigmatu, neb právě země ze Skandinávie si vedou ve statistikách životní spokojenosti, ale i mír sebevražednosti nadmíru dobře (Szalavitz 2011). Pro úplnost, Finsko se nachází na

51 Life satifasction index – index životní spokojenosti 43 pátém a Švédsko desátém místě žebříčku. Kulturní vnímání souvisí s hodnocením kvality života a tedy relevantních populárních žebříčků. Skandinávské země se sice umísťují vysoko na žebříčcích v kvalitě života a spokojenosti, přesto jejich povahové charakteristiky o tom nemusí vypovídat. Důležitá je jejich vlastní percepce a flexibilita s ohledem na kulturní prostředí, ve kterém žijí, což se jim podle dostupných výsledků daří. Co se týče baltských zemí, ty se už nacházejí poměrně nízko v žebříčku: Lotyšsko i Estonsko jsou obě dokonce pod Ruskou federací. Je tak patrné, že zatímco ve Skandinávii je celková spokojenost se životem a tím pádem žene dolů i míry sebevražednosti, v Baltu je to poněkud problematičtější. Estonsku pravidelně klesá sebevražednost, přesto spokojenost se životem není ještě taková, stejně jako u Lotyšska. Lotyšsko a Estonsko jsou podle LSI kritérií nejvíce nespokojené s příjmem a bydlením, zejména kategorie příjmu má výrazně nižší hodnoty než u dalších kritérií. Litva zatím není součástí mezinárodní obchodní organizace OECD, a tudíž není uvedena v žebříčku LSI. Nedá se jistě stavět na jednom žebříčku, ale tvrzení se nabízí více. Kulturní život u Skandinávských států nedostal takové společenské proměny a ukázal se přizpůsobivější vůči externím vlivům, což se projevilo v pozitivním hledisku také na sebevražednosti. Je možno říci, že Skandinávie získala nelichotivou poznámku o své sebevražednosti spíše na základě tradic a jakési stereotypizaci, než podložených důkazů. Důkazy v podobě statistik naopak přinesly tvrzení, že dříve sebevražednost byla o něco vyšší, ale v současnosti představují země Skandinávie poklidnou oblast v té míře, že sebevraždy nejsou nijak časté a řadí se svými hodnotami mezi „mentálně zdravé národy“. Opačná situace panuje na Baltu, kde Litva si po dlouhou dobu drží nejvyšší pozici v uskutečněných sebevraždách. Míra jde sice nepatrně dolů, ale stále se nachází vysoko nad ostatními evropskými státy. Zde hlavním problémem je trauma z dob SSSR, které bylo v této zemi největší oproti dalším pobaltským státům a vedlo k motivacím k vyšší konzumaci alkoholu. Zvláštní roli zaujímá také náboženství, které by mělo vést k větší sociální koherenci, přesto je nedůsledně praktikovaná katolická víra v Litvě jedním z hlavních problémů sebevražednosti. Díky tomu jsou sebevražda a mentální problémy stigmatizovány, zejména u mužů, kteří se neodvažují svěřovat. Jejich mužnější přístup jde v tomto případě na škodu a do značné míry právě nelichotivě ovlivňuje míry sebevražednosti. U Lotyšska je situace příznivější, díky kvalitnímu preventivnímu programu se situace mění, ale její míry jsou na evropské poměry stále vyšší. Přesto posun by mohl být jistě větší, kdyby se zkvalitnil sběr dat z chudšího východu Lotyšska, díky čemuž by se mohlo vytvořit lepší prevenční úsilí

44 také v této oblasti. U Estonska je situace ještě o něco lepší a je pobaltskou zemí, která se sebevražedností vypořádala zatím nejlépe. Přesto jde stále spíše o sekundární ukazatele a nepřímé dedukce, které nemusí odpovídat skutečné kauzální posloupnosti. Je tak třeba se podívat ještě dále, kdy pravděpodobně nejlepší shrnutí ohledně rozdílného vývoj mír sebevražednosti poskytli autoři sborníku nazvaného příznačně Baltský sebevražedný paradox.52 V době po klíčovém roce 1991 jsme si ukázali, že míry sebevražednosti se začali pomalu snižovat, kdy výjimku tvořila pouze Litva. Padající trend měr sebevražednosti autorský kolektiv vysvětluje skrze externí faktory „stabilizací sociopolitické a ekonomické situace, a také psychologickými faktory – individuální přizpůsobivostí ke změně, stejně jako reformách v psychiatrické péči, podporou mentálního zdraví a úsilí v prevenci sebevražd.“ (Värnik, Sissask, Värnik 2011: 12). Přesto tato odpověď ještě není úplně uspokojivá a vede k další otázce: proč stejné sociopolitické a ekonomické neovlivnily všechny baltské země stejným způsobem?“ (ibid.:12). Zde lze najít adekvátní odpověď jako v předchozím případě. Rapidní růst v sebevražednosti mezi muži a ženami v období byl způsoben pomalejším implementováním politických a ekonomických reforem v Litvě, do jisté míry také v případě Lotyšska. Toto pomalejší tempo uskutečňování a naplňování příslušných reforem vedlo ve společnosti k větší nejistotě v obtížné historické situaci, dalo by se říci k anomii. Opakem bylo Estonsko, jehož politika se ukázala přizpůsobivější a zvládla zajistit kýženou kontinuitu. Pro větší zřejmost je možno doplnit vysoký podíl rurálního obyvatelstva, které je přítomno v Litvě více než v dalších zemích. Tito obyvatelé jsou vystaveni větší náchylnosti k sebevražednosti (ibid. 12-13). Určování příčin sebevražednosti je tak často psychosociální výpravou do historicko- kulturního kontextu, spíše než pouhým vnímáním relevance tvrdých statistik (tedy komplementarita kvalitativního a kvantitativního přístupu). To ostatně nepřímo odpovídá na otázku, proč zvýšená sebevražednost není charakteristická pro všechny postkomunistické země, ale zejména Litvu.53

52 Baltic suicide paradox. 53 Je možné, že také média přispívají k utváření vnímání sebevražednosti. V zemích s vyšší mírou sebevražednosti (např. Litvy a Maďarska) jsou veřejné postoje prezentované v médiích poměrně souzněné, kdežto v jiných zemích s nižší mírou sebevražednosti (např. Německo, Rakousko) jsou média více odmítavá a vykazují neutrální jazyk (Fekete, Schmidtke, Etzersdorfer et al. 1998). Je zde ovšem nutno dodat, že alespoň mediální zobrazování se mohlo za posledních několik let změnit v Maďarsku a Litvě, neb výzkum je již 18 let neaktuální, což v proměnlivém mediálním světě je doba příliš dlouhá. 45

6 Diskuze: potenciální vliv dalších dimenzí

Blížíme se k samotnému závěru práce. Než tomu tak uděláme, chtěl bych představit v diskuzi některé další aspekty, které jsou spojovány se sebevraždou, ale nedostává se jim tolik pozornosti, přestože tvoří relevantní dodatky. Představím příčiny exogenní a endogenní, které mají na sebevražednost vliv. Do endogenních řadím genetické faktory, které tolik nerezonují v sociálních vědách pro svou sofistikovanost a nutnou odbornost, stejně jako skepticismus vůči biologickému determinismu. Nicméně jejich závěry jsou mnohdy překvapující a svým obsahem mohou doplňovat nebo osvětlovat mnohé poznatky, které byly do té doby nedostatečně vysvětleny či zcela přehlíženy. Genetika tuto roli plní podobně, jako třeba biologie v sociální antropologii. Za krátkou zmínku stojí rovněž vliv globalizace, kterou řadím do oblasti exogenní. Tím mám na mysli, že čím více daná země bude mít vyšší globalizační index, tím více bude v negativním či pozitivním směru ovlivňovat sebevražednosti. Stabilní země nebudou mít problém implementovat globalizační trendy ve svůj prospěch, kdežto země s přísnějším režimem budou více ovlivňovány, kde západní trendy povedou k větší anomii a vyšší sebevražednosti. Podívejme se na oba faktory podrobněji.

6.1 Role genetiky u sebevražednosti

V současnosti jsou výzkumy ohledně vlivu genetických faktorů na sebevražednost jako jakéhosi činitele prognózy velmi rozšířeným tématem v odborné diskuzi (např. Turecki 2001, Voracek 2006, 2007, Voracek a Loibl 2007). Jeden z klíčových příspěvků k roli genetiky a jejího vlivu na sklony k sebevražednosti přinesl článek Marušiče (2005). Ten se ve svém článku zabýval tím, jaká je distribuce sebevražednosti v Evropě, s přihlédnutím k zemím, kde míra sebevražednosti přesahuje 20 sebevražd na 100 tisíc obyvatel. Po prozkoumání statistik popisoval hypotézu, která se nazývá jako „j-curve“, neboť země od Slovinska přes Balt až po Finsko tvoří jakýsi pás ve tvaru písmene jé, kde sebevražednost dosahuje vyšších hodnot.54 Autor tvrdí, přestože motivy vedoucí k sebevražednému chování jsou velice komplexní, dá se domnívat, že existují predispozice sestávající z mnoha genetických faktorů reprezentující sebevražedné chování. Hledá tak jakousi kulturní

54 Ovšem Slovinsko tvoří jakousi výjimku a odporuje této tezi, neboť má 70% religiozitu, nachází se v jižním pásmu podobně jako sousední Itálie, přesto má míru sebevražednosti 30. Zároveň i původní obyvatelstvo má vyšší sebevražednost než imigranti přicházející do Slovinska, což není úplně obvyklé a zcela tak nepodporuje tezi o genetických předpokladech.

„zranitelnost vůči sebevražednosti“. Hypotéza J-křivky je významným argumentem k diskuzi ohledně genetických vlivů na sebevražednost. „J-křivka otevřela možnosti, že jednotlivci z těchto etnických skupin mohou sdílet stejný poměr evropských a uralských genů“ (Marušič 2005: 45), které je předurčují k větší náchylnosti k sebevraždám. Skupina států v J-křivce může sdílet geny, které netolerují tolik konzumaci alkoholu, což může mít vliv právě na sebevražedné chování. Rozdíly v genetické výbavě jsou patrné a vědou potvrzené, že Evropané disponují genem, díky kterému jsou do jisté míry tolerantnější vůči alkoholu než třeba obyvatelé Asie. Na druhé straně je hypotéza o podobných genetických predispozicích zjištěna u Ugrofinského etnika (Maďarsko, oblast Transylvánie v Rumunsku, Vojvodina v Srbsku a Finsko), kde všechny tyto etnické skupiny mají ve svých zemích a jiných kulturách shodně vyšší sebevražednost než je průměr dané země. Mezi touto etnickou skupinou jsou sebevraždy velmi rozšířené, kdy na Uralu (jež je původní prostředí ugrofinského etnika) je sebevražednost vyšší než ve Finsku a Maďarsku. Vztah mezi ugrofinskými jazykovými mluvčími a mírou sebevražednosti byl také zkoumán ve 30 zemích Evropy, kde tito zástupci etnika žijí. Výsledky ukázaly, že jejich sebevražednosti byla vyšší nezávisle na tom, kde žili a výsledky byly statisticky signifikantní (Kondrichin a Lester 1997).

Graf č. 5: Vývoj sebevražednosti v baltských, kavkazských a středoasijských zemí Zdroj: Värnik, A., Sisask, M., Värnik, P (eds.). 2010. Baltic Suicide Paradox.

Kandrychyn (2004) také zkoumal roli, jakou hraje etnická historie v determinaci sebevražednosti. Výsledky studie indikují, že pravděpodobně historická přítomnost finsko- uherských obyvatel na severu Ruska vedla k vyšším mírám sebevražednosti. Kandrychyn se zabývá etnickými rozdíly na území bývalého SSSR, kde rozdíly týkající se kultur, jsou patrné. Ovšem problém byl poněkud s daty, která byla dlouho držena v utajení a až v době Gorbačovovy éry byla zpřístupněna pro badatele. Jejich předběžná analýza odhalila, že míry sebevražednosti v bývalých slovanských regionech a Baltských republikách byly signifikantně větší než v ostatních místech SSSR, což vede k domněnce, že míry sebevražednosti jsou determinovány sociální strukturou etnických komunit.55 Kandrychyn rozvíjel své závěry a k tomu využil dat Morselliho (1897), kdy se věnoval historii sebevražednosti. I podle starších dat dospěl k tomu, že jižní a západní země mají nižší sebevražednosti než ty z východu a severu. Využil archeologické poznatky o předchůdcích fino-uherců a baltických lidí, a zjistil, že mají stejné historické předchůdce. To nahrává dále

55 Podle autora tohle tvrzení potřebuje další historické a faktografické doplnění. 48 hypotéze sebevražednosti v dané sociální struktuře etnika. Autor na závěr studie tvrdí, že regionální diference v SSSR v mírách sebevražednosti zůstaly stejné, přestože docházelo k proměně sociální a ekonomických podmínek. Dědičnost v teorii chování jedinců je přítomna, ale je do velké míry spojena sociálními faktory. Elementární příklad může být, je-li v historii rodina přítomna nějaká sebevražda, může stejně tak sebevražda spíše posloužit dalším jedinců jako forma úniku z prožívaného příkoří. Nebo jak říká Lester: „možnost zdědění sebevražedných tendencí může vytvořit úzkost mezi žijícími členy rodiny“ (Lester 1997: 28). Tedy pouhá přítomnost myšlenky může být dostatečným faktorem k sebevražednému jednání. Na druhé straně Lester zmiňuje, že genetické faktory v současném stavu bádaní lze považovat spíše jako determinující. Přesto toto tvrzení je neaktuální a příliš limitující do budoucna, což by definitivně kompromitovalo roli genetických faktorů. Je lépe si udržet otevřené hledí, a jak píše Kandrychyn: „geografická variace v míře sebevražednosti je považována za výsledek interakcí mezi dvěma hlavními komponenty: sociální organizací spojenou s kulturní tradicí a biologickými či genetickými faktory“ (Kandrychyn 2004: 303). Nezbývá tedy než dalšího výzkumu, aby se vytvořilo jasnější pojetí ve variacích sebevražednosti a genetické kauzalitě.

6.2 Efekt globalizace

Žijeme v době, kde se kultury propojují a prvky západních fast-foodů, Hollywoodské filmografie, italské kuchyně nebo skandinávského životního stylu jsou přemílané v mezinárodních médiích. Je důležité si uvědomit, že globalizace je nerovný proces, který přináší benefity, na druhé straně stejně tak problémy. Tento nerovný proces ovlivňuje různě země jiným způsobem, kdy má vliv na jejich kulturní identitu, a tedy zkoumání vlivů na sebevražednost je tématikou vskutku zajímavou. Je na místě se také ptát, zdali tento proces souhrnné označovaný jako globalizace má vliv na sebevražednost. Tento úkol si dala trojice australských výzkumníků (Milner, A., McClure, R., De Leo, D. 2012a), které zajímal dopad globalizace na sebevražednost. Rozdělili svět do pěti „světových regionů“, ve kterých zkoumali tzv. index globalizace (např. na základě počtu McDonald’s, Ikea a dalších nadnárodních společností). Zjistili, že díky globalizaci roste sebevražednost v Asii a oblasti Baltu, kdežto klesá ve Skandinávii, což potvrzují nedávná čísla WHO. Nejnižší sebevražednost se naopak dlouhodobě drží v zemích Jižní Evropy. V období 1980-2006 byly nejnižší průměrné skóre globalizační indexu v Estonsku, Lotyšsku a Litvě, na opačném pólu byly Japonsko, Rakousko a Švédsko. Shrnutí

49 pro oblast Skandinávie a Baltu je, že „globalizace je první asociována se snížením mužské sebevražednosti, než začala opět stoupat. Efekt globalizace zdá se, že ukazuje opačné schéma ve Skandinávii, kdy prvně byla spojena s růstem v sebevražednosti, než došlo k jejímu snižování míry sebevražednosti.“ (A. Milner et al. 2012a: 243). Podobný závěr o efektu globalizace byl pozorován u ženské sebevražednosti u sledovaných regionů, Baltu a Skandinávii. K čemu tak autoři došli je potvrzení hypotézy, že globalizace má významný vliv na sebevražednost, která se liší geograficky. Země Baltu prožívali v období 90. let ekonomickou transformaci, kdy vypadly z područí Sovětského svazu a stavěly se na vlastní nohy. Tato doba změny znamenala zmatek ve společenské a ekonomické situaci obyvatel i státu, a jak říká Durkheim, v době nestálosti je větší náchylnost k patologickým a fatalistickým činům. Naproti tomu země Skandinávie díky silnému sociálnímu státu a politice jsou ekonomicky dlouhodobě stabilní, tudíž globalizace na ně měla spíše pozitivní vliv a přispěla k ještě více ekonomickým příležitostem, rozšíření kapitálu a celkové vyšší kvalitě života.

Je důležité si uvědomit, že sebevražda má multifaktoriální povahu a proto také existuje několik komponentů, které se považují za příčiny sebevražd.56 Velká skupina se věnuje roli genetických faktorů, přesto ve všech případech hledání samotné příčiny má ráz spíše spekulativního úsilí než konkrétní analýzy. Žádné faktory tak nejsou zcela spolehlivé, i analýzy populární na základě socioekonomických faktorů v sebevražednosti mají vysoce spekulativní charakter. Často podle Kandrychyna (2004) má etnické složení vetší vypovídající hodnotu ohledně predikce či analýzy sebevražednosti než právě socioekonomické faktory. Podíváme-li se na rozložení sebevražednosti v Evropě, platí, že na jihu je sebevražednost výrazně nižší než na severu. To nemůže být náhoda. Je zřejmě, že obě podkapitoly (genetika a globalizace) spolu nepřímo souvisí, neb mají vliv na celkovou sebevražednost. Genetiku můžeme vnímat jako interní faktor a globalizaci jako externí faktor, přičemž oba specifickým způsobem ovlivňují sebevražednost.

56 Podle Kandrychyna to jsou: 1. Efekt kulturních a sociálních proměnných 2. Role přirozeného prostředí 3. Neurofyziologické faktory (Kandrychyn 2004). 50

7 Závěr

„Jsme unikátní individua, ale kulturně jsme spojeni jeden s druhým.“ (Daun 1995: 183). Každý národ žije a používá zkušenosti ve vlastních kulturních rámcích, což může problematizovat kulturní pohled. Vnímá-li přistěhovalec svůj nový domovský národ jako melancholický, jde spíše o jeho charakteristiku v rámci vlastních kulturních kategorií. Paradoxně onen původní příslušník národa může považovat vlastní život za šťastný, protože kulturní vnímání je zcela odlišné. Je tedy kultura vůbec legitimní kategorií? Měla Hjelmeland legitimní poznámku o roli kulturního kontextu ve výzkumu sebevražd nebo opomněla tyto aspekty? Pravda se nachází někde mezi oběma póly. Perspektiva výzkumníka bude vždy přítomna, ať už ji ospravedlňujeme jakkoliv. Stejně tak ale nabízí vhled do nuancí kulturních mechanismů chování a jednání, které mohou odkrýt motivace vedoucí k sebevraždě. V této práci jsem několikrát prosazoval, že kulturní dimenze přinese lepší vhled do studované problematiky. Můj předpoklad byl takový, že nevytvoří přesně nějakou unifikovanou dimenzi, ale spíše umožní opatrnější přístup, využívající perspektivu kvantitativní a kvalitativní. V této práci jsem to ukázal tím způsobem, že jsem se neomezoval na zdroje čistě z jednoho směru disciplíny, ale snažil se obsáhnout co nejvíce aspektů a materiálů, které jsem o studovaných zemí měl k dispozici. Věřím, že jsem se v tom „neutopil“ a stále podal alternativní přístup k sebevražednosti, kdy jsem nechtěl jít s proudem jako předchozí studie či diplomové práce a porovnávat faktory čistě statistické. Chtěl jsem trochu experimentovat a spíše postavit svůj výklad na důkladném studiu respektovaných autorů, kteří často v zemích působí nebo se věnují problematice sebevražednosti dlouhodobě (např. Lester, Hjelmeland, Gailiené). Je vždy těžké dláždit novou cestu, ale doufám, že jsem alespoň z části uspěl a oslovil některé další čtenáře věnující se sebevražednosti. Přese všechno vidím kulturu jako vhodnou alternativu ve výzkumu sebevražednosti, bude ovšem důležité vytvořit specifický výzkumný design, který se nebude pohybovat v kulturním kontextu nahodile, ale vyvine konkrétní analyticky uchopitelný nástroj, jak kulturu implementovat ve vztahu k sebevražednosti. Možná záhodnou snahou bude potlačit koncept kultury a místo něj následovat a definovat jeho dílčí aspekty – historický vývoj, kolektivní paměť, identitu či stigma. Toto je můj apel na budoucí badatele v oblasti sebevražednosti a kultury, kteří, uspějí-li ve vytvoření rozumného výzkumného nástroje, bude možné lépe pochopit důvody, proč se liší sebevražednost mezi národy a hlavně, jak tomu zajistit vhodnou prevenci. To je ostatně jedna z hlavních výzev posledního elaborátu

51 vydaného Světovou zdravotnickou organizací (2014), takže téma skrývá potenciál akademický a společenský. Je důležité mít na paměti několik omezení práce. Kulturní faktory poskytnuté výše je třeba brát s rezervou. Pokud jsem nalezl rozdíly mezi kulturami, nelze na základě nich paušalizovat. Stále platí, že nejlepší obraz reality vznikne při považování ideálně všech dostupných faktorů (individuálních, rodinných, kulturních, sociálních), díky kterým vznikne komplexnější obraz pozorované reality. Tato vyčerpávající analýza by však vzala na mnoho svazkové dílo a zájmem této práce bylo zmínit roli kulturních faktorů ve výzkumu sebevražednosti. Hjelmeland (2010) spolu s dalšími autory měla vhodný výzkumný dodatek k výzkumu sebevražednosti skrze kulturní dimenzi. Podle jejího návrhu jsem se pokusil pozorovat a porovnávat míry sebevražednosti mezi zkoumanými státy. Objevil jsem určité skutečnosti, které jsem se v textu pokusil smysluplně podat. Největší nedostatek v úsilí Hjelmeland přidat kulturní kontext spatřuji v nedostatečné konceptualizaci a také operacionalizaci jejích jinak relevantních závěrů. Ačkoli jsem si byl tohoto omezení vědom, nejsem přesvědčen, že se mi podařilo s tím správně vypořádat. To vnímám jako hlavní omezení mé práce. Kultura je jeden z nejdůležitějších, ale zároveň nejobtížnějších pojmů v sociálních vědách, se kterým se pracuje. Proto limitem této práce může stejně tak být nedokonalé uchopení kritického pojmu, ze kterého vlastně celý výklad vychází. Nyní je čase odpovědět na otázky, které jsme si dali v úvodu. Začneme hned tou nejčastější: proč se tedy liší sebevražednost mezi národy či etnickými skupinami? Odpověď má povahu víceúrovňovou. Velkou roli hraje sociokulturní kontext dané země, tedy jaké historické události utvářely kolektivní vědomí v dané zemi a determinovaly tak mentalitu svých obyvatel. Jak jsem ukázal v případu Litvy, velmi silně traumatické zkušenosti mají významný vliv na chování obyvatel. Litva, stejně jako Estonsko a Lotyšsko, čelila nejprve sovětské okupaci a následné rychlé společenské transformaci po roce 1991. Litva nebyla dostatečně flexibilní v reformování nově osvobozeného státu, zatímco Lotyšsku a Estonsku se podařilo s touto výzvou lépe vypořádat. Litva tak přešla do kulturního úpadku, který vedl ke zvyšování alkoholismu, sebevražednosti a jiných sociálně patologických jevů. V Litvě je rovněž přítomno silné stigma, které zabraňuje vytváření zodpovědných programů na osvětu ohledně sebevražednosti. Stigma sebevraždy je přítomno také mezi politiky a v církevní sféře, tedy institucích důležitých pro fungující společnost. V diskuzi jsem přednesl relevantní vlivy na celkovou sebevražednost – genetické předpoklady a globalizaci. Oba faktory ovlivňují různorodě sebevražednost dané kultury.

Globalizace má silnější vliv na národy heterogenní a se slabším kulturním dědictvím. Naopak genetické vlivy se liší mezi původními obyvateli daných národů a ukazují biologickou náchylnost k patologickému jednání. Oba faktory přispěly k dalšímu prozkoumání jakési kulturní zranitelnosti vůči sebevražednému jednání, přesto jejích vklad nadále vyžaduje aktuální stanoviska. Zpracování států skandinávských mi ukázalo další faktory mající vliv na celkovou sebevražednost. Kulturně jsou tyto státy výrazně odlišné od států baltských, možná s drobnou výjimkou u Estonska, jehož etnickou a geopolitickou příslušnost jsem také zmínil. Norsko, Švédsko a Dánsko sdílí podobnou vikinskou historii a mají mnoho společných historických okamžiků. Proto bylo překvapivé zjistit, že míry sebevražednost se v dřívějších dobách výrazně lišily. Nyní naopak jsou skandinávské státy považovány za ideál k životu, kdy se umísťují vysoko na nejrůznějších žebříčcích kvality života a spokojenosti. Podobně došlo k výrazné redukci jejích mír sebevražednosti, které patří do pozitivních hodnot sebevražednosti nejenom v Evropě, ale také ve světovém srovnání. Je tak na čase říci, že lidé ze severských zemí se chovají v porovnání s ostatními emociálněji chladněji, ale to neznamená, že by jejich život postrádal rovnováhu a byli by nuceni páchat sebevraždy. Naopak v jejich kulturních hodnotách jsou zabudovány kulturní mechanismy, pomocí kterých jsou odolnější vůči případným příkořím. Tomuto faktu pomáhá rovněž silný kolektivistický charakter tamních společností, umocněný štědrým sociálním státem a rovnostářskou společností. Všechny výše uvedené jevy tak mají vliv na míry sebevražednosti a jejich odlišnost mezi národy, stejně jako kulturní rozdíly. Přesto není jednoduché najít, který faktor plní právě tu nejdůležitější roli. Domnívám se, že přínosem této práce je rovněž popsání důvodů pro nelichotivé postavení Litvy v nejvyšší sebevražednosti. To bylo ostatně jednou z hlavních výzkumných otázek uvedených v úvodu a vysvětluje to fakt, proč právě Litvě bylo věnováno v tomto pojednání toliko prostoru. Mám dojem, že právě z takto popsaného případu Litvy a jejího (ne)vypořádání se sebevražedností je možné hledat inspirace a doporučení, čemu se v programech prevence věnovat. Stejně tak může její příklad posloužit k tomu, jak se vyvarovat podobným patologickým jevům. Také jsem věnoval prostor nejenom představení klasických teorií sebevraždy, ale možná ještě více jejich kritice. Připouštím, že v případě Durkheima mohla být až příliš přísná, přesto právě takovéto kritické hodnocení napomáhá lepšímu porozumění zkoumaných jevů. Přestože jsem Durkheima odsoudil, možná o to usilovněji jsem se přidržoval jeho idejí v rámci celého výkladu a někdy implicitně užíval jeho argumentace.

8 Seznam použité literatury

Agakishieva, Z. 2015. Sociologie sebevraždy a český případ. Diplomová práce. Praha: Karlova Univerzita.

Antonová, Michaela. 2013. Porovnání úrovně sebevražednosti v České republice, Švédsku a Španělsku. Diplomová práce. Praha: Vysoká škola ekonomická.

Baltic Times. 2016. „Lithuania’s central electoral comission handl over 60,000 signatures supporting restrictions on alcohol sales.“ [online] [cit. 23. 11. 16]. Dostupné z: http://www.baltictimes.com/lithuania_s_central_electoral_commission_handed_over_60_000 _signatures_supporting_restrictions_on_alcohol_sales/

Block, J., Christiansen, B. 1966. „A test of Hendin’s hypothesis relating suicide in Scandinavia to child-rearing orientations.“ Scandinavian Journal of Psychology (7): 267-268.

Bohannan, P. (ed.). 1967. African hominide and suicide. New York: Atheneum.

Booth, Michael. 2014. „Dark lands: the grim truth behind „Scandinavian miracle“. [online]. The Guardian [cit. 1.12.16]. Dostupné z: https://www.theguardian.com/world/2014/jan/27/scandinavian-miracle-brutal-truth-denmark- norway-sweden

Cavan, R. 1928. Suicide. Chicago: University of Chicago Press.

Douglas, J. D. 1967. The social meanings of suicide, New Jersey: Princeton University Press.

Durkheim, É. 2005. Suicide: a study in sociology. Taylor & Francis e-library.

Farber, M. L. 1968. Theory of suicide. New York: Funk and Wagnalls.

Fekete, S., Schmidtke, A., Etzersdorfer, E. et al. 1998. „Media reports on suicide in Hungary, Austria, Germany and Lithuania in 1981 and 1991. Reflection, mediation and changes of sociocultural attitudes towards suicide in the mass media.“ Pp. 145-156 in D. De Leo, A. Schmidtke and Diekstra (eds.). Suicide Prevention. Dordrecht: Kluwer, Academic Publishers.

Fusé, T. 1980. „Suicide and culture in Japan: a study of seppuku as an institutionalized form of suicide.“ Social Psychiatry 15 (2): 57-63.

Gailiené, D. 2004. „Suicide in Lithuania during the years of 1990 to 2002.“ Archives of suicide research 8: 389-395.

Gailiené, D. 2015a. Lithuanian faces after the transition. Vilnius: Eugrimas.

Gailiené, D. 2015b. „Suicides in Lithuania. Sociocultural context.“ Pp. 198-217 in Gailiené D. (eds.). Lithuanian faces after the transition, Vilnius: Eugrimas. 2015.

Gailiené, D. 2015c. „Trauma and culture.“ Pp. 9-24 in Gailiené D. (eds.). Lithuanian faces after the transition, Vilnius: Eugrimas. 2015.

Gibbs, J. P. 1994. „Durkheim’s heavy hand in the sociological study of suicide.“ In D. Lester (ed.), Emile Durkheim: Le Suicide 100 Years Later, Philadelphia: The Charles Press.

Gibbs, J. P. a Martin, W. T. 1964. Status integration and suicide. Eugene: University of Oregon Press.

Goldney, R. D., Schioldann, J. A. 2001. „A note concerning Durkheim's precedence in the use of the terms egoistic and altruistic suicide.“ Suicide and Life-Threatening Behavior 31(1): 113-114.

Goldney, R. D., Schioldann, J. A., Dunn, K. I. 2008. „Suicide research before Durkheim.“ Health and History 10 (2): 73-93.

Grigiené, D., Skruibis, P., Dadašev, S., Klimaité, V., Geležélyté, O., Bieliauskaité, R. 2015. „Presumptions about men suicidal ideation.“ Pp. 234-249 in Gailiené D. (eds.). Lithuanian faces after the transition. Vilnius: Eugrimas.

Guardian. 2011. The 100 greatest non-fiction books. [online] [cit. 8.12. 2016] Dostupné z: https://www.theguardian.com/books/2011/jun/14/100-greatest-non-fiction-books.

Halbwachs, M. 1978. The causes of suicide. London.

Hendin, H. 1965. Suicide And Scandinavia: A Psychoanalytic Study Of Culture And Character. Garden City: Anchor books.

Henriksson, M. M., Aro, H. M., Marttunen, M. J., Heikkinen, M. E. Isometsa, E. T., Kuoppasalmi, K. I. Et al. 1993. „Mental disorders and comorbidity in suicide“. Am J Psychiatry 150: 935-40.

Hjelmeland, H., Akotia, Ch., S., Owens, V., Knizek, B. L., Nordvik, H., Schroeder, R., Kinyanda, E. 2008. „Self-reported suicidal behavior and attitudes toward suicide and suicide prevention among psychology students in Ghana, Uganda, and Norway.“ Crisis 29 (1): 20-31.

Hjelmeland, H. 2010. „Cultural research in suicidology: challenges and opportunities.“ Suicidology online 1: 34-52.

Hjelmeland, H., Knizek, B. L. 2010. „Why we need qualitative research in suicidology.“ Suicide and Life-threatening behavior 40(1): 74-80.

Christensen, K., Herskind, A. M., Vaupel, J. M. 2006. „Why Danes are smug: comparative study of life satisfaction in the European Union.“ BMJ 233: 1289-1291.

Johnsen, E. A. 2007. Norwegian mentality: Why they always think they do it the best way. Guest lecture. Adam Mickiewicz university: Poznan.

Johnson, B.D. 1965. „Durkheim’s one cause of suicide.“ American Sociological Review 30: 875-886.

Kandrychyn, S. 2004. „Geographic variation in suicide rates: relationships to social factors,

55 migration, and ethnic history.“ Archives of suicide research 8 (4): 303-314.

Katrňák, T., Tyrychtrová, L. 2016. „Social Determinants of Suicides in the Czech Republic between 1995 and 2010.“ [online]. Sociologický časopis / Czech Sociological Review 52 (3): 293-320. [cit. 17. 9. 2016]. Dostupne z: http://dx.doi.org/10.13060/00380288.2016.52.3.260.

Kondrichin, S. V. 1995. „Suicide among Finno-ugrians.“ Lancet 346: 1632-33.

Krumins, J., Jasilionis, D., Stankuniene, V., Mesle, F., Vallin, J. 1999. „Geographical variations in mortality and causes of death in the Baltic countries.“ Revue Baltique 14: 68- 102.

Lagerspetz, M. 2003. „How many nordic countries? Possibilities and limits of geopolitice identity construction.“ Cooperation and conflict: Journal of the Nordic International studies association 38 (1): 49-61.

Leenaars, A. A., Gailiené, D., Wenckstern, S., Leenaars, L., Trofimova, J., Petravičiuté, I. a Ben Park, B. C. 2014. „Extreme traumatisation and suicide notes from Lithuania: a thematic analysis.“ Suicidology online 5: 33-46.

Lester, D. 1997. Making Sense Of Suicide: An In-Depth Look At Why People Kill Themselves. Philadelphia: Charles Press.

Lester, D. 2007. „Suicide and culture.“ In D. Lester, J. R Rogers (eds.): Suicide: a global issue. Praeger.

Loughrey, C. 2016. „What is hygge? How the Danish lifestyle trend became the word of the year.“ [online]. Independent. [cit. 26. 12. 2016.]. Dostupné z: http://www.independent.co.uk/arts-entertainment/books/news/what-is-hygge-collins-word-of- the-year-danish-lifestyle-trend-brexit-a7395206.html.

Mäkinen, I. H. 2000. „Eastern European transition and suicide mortality“. Soc Sci Med 51 (9): 1405-1420.

Mäkinen, I. H. 2006. „Suicide mortality of Eastern European regions before and after the Communist period.“ Soc Sci Med 63 (2): 307-319.

Marušič, A. 2005. „History and geography of suicide: Could genetic risk factors account for the variation in suicide rates?“ Americal Journal of medical genetics 133C: 43-47.

Masaryk, T. G. 2002. Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty. 5. české vyd. Spisy TGM. Praha: Masarykův ústav AV ČR.

Milner, A., McClure, R., De Leo, D. 2012a. „Globalization and Suicide: An ecological study across five regions of the Word.“ Archives of suicide research 16: 238-249.

Milner, A., McClure, R., DeLeo, D. 2012b. „Socio-economic determinants of suicide: an ecological analysis of 35 countries.“ Soc Psychiatry Psychiatr Epidemiol 47: 19-27.

Mühlpachr, P. 2008. Sociopatologie. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta.

Nisbet, R. A. 1965. Emile Durkheim. Englewood Cliffs: Prentice-Hall.

Norström, T. 1985. „A time series of the Swedish suicide rate 1915-68.“ University of Stockholm.

Osafo, J. 2016. „Unpacking the stigma of suicide in Ghana through the suicide-morality connection: implications for Stigma reduction programs“. Suicidology online 7: 11-23.

Pescosolido, B., Mendelsohn, R. 1986. „Social Causation or Social Construction of Suicide? An Investigation into the Social Organization of Official Rates.“ American Sociological Review 51 (1): 80-100.

Pierce, A. 1976. „The Economic Cycle and the social suicide rate“. American sociological review 32: 463-475.

Pray, L., Cohen, C., Mäkinen, I. H., Vaernik, A., MacKellar, F. L. 2013. „Suicide in Eastern Europe, the Commonwelath of independent states and the Baltic countries: social and public health determinants.“ International institute for applied systems analysis, research report.

Rancans, E. Salander-Renberg, E., Jacobsson, L. 2001. „Major demographic, social and economic factors associated to suicide rates in Latvia 1980-98.“ Acta Psychiatrica Scandinavica 103: 275-281.

Róisín, H. 2006. „Suicide in early modern and modern Europe.“ The Historical Journal 49 (3): 903-919.

Sandemose, A. 1936. A fugitive crosses his tracks. New York: A. A. Knopf.

Shneidman, E. 1985. Definition of suicide. New York: John Wiley and Sons.

Skruibis, P., Gailiene, D., Hjelmeland, H., Fartacek, R., Fekete, S., Knizek, B. L., Osvath, P., Salander Rebnerg, E., Rohrer, R. R. 2010. „Attitudes towards suicide among regional politics in Lithuania, Austria, Hungary, Norway and Sweden.“ Suicidology online 1: 79-87.

Skruibis, P., Geležélyté, O., Dadašev, S. 2015. „The Stigma of Suicidal Behavior.“ Pp. 217- 233 in Gailiené D. (eds.). Lithuanian faces after the transition, Vilnius: Eugrimas. 2015.

Strnadová, A. 2015. Sebevražednost v České republice a ve vybraných evropských zemích. Diplomová práce. Praha: Vysoká škola ekonomická.

Strukcinskiene, B., Andersson, R., Janson, S. 2011. „Suicide mortality trends in young people aged 15 to 19 years in Lithuania.“ Acta Pediatrica 100: 1475-1480.

Szalavitz, M. 2011. „Why the happiest states have the highest suicide rates.“ [online]. TIME. [cit. 30. 11. 2016]. Dostupné z: http://healthland.time.com/2011/04/25/why-the-happiest- states-have-the-highest-suicide-rates/.

Tamosiunas, A., Reklaitiene, R., Virviciute, D., Sopagiene, D. 2006. „Trends in suicide in a Lithuanian urban population over the period 1984-2003.“ [online]. BMC Public Health 6. [cit.

15. 11. 2016] Dostupné z: https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC1540427/

Titelman, D., Oskarsson, H., Wahlbeck, K., Nordentoft, M., Mehlum, L. Jiang, G. X., Erlangsen, A., Nrugham, L., Wasserman, D. 2013. „Suicide mortality trends in the Nordic countries 1980-2009.“ Nord J Psychiatry 67: 414-423.

Tollefsen, I. M., Helweg-Larsen, K., Thiblin, I., et al. 2015. „Are suicide deaths under- reported? Nationwide re-evaluations of 1800 deaths in Scandinavia.“ BMJ Open 5: 1-11.

Turecki, G. 2001. „Suicidal behaviour: Is there a genetic predisposition?“ Bipolar disorders 3: 335-349.

Tyrychtrová, L. 2013. Sebevražednost a její sociální determinanty v ČR. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita.

Värnik, A., Kolves, K., Wasserman, D. 2005. „Suicide among Russians in Estonia.“ BMJ 330: 176-177.

Värnik, A., Sisask, M., Värnik, P (eds.). 2010. Baltic Suicide Paradox. Tallinn University: TLU Press.

Värnik, P. et al. 2010. „Suicide registration in eight European countries: A qualitative analysis of procedures and practices.“ Forensic science interantional 202: 86-92.

Viewegh, J. 1996. Sebevražda a literatura. Psychologický ústav AVČR ve spolupráci s Nakladatelstvím Tomáše Janečka.

Voracek, M. 2006. „Ancestry, genes, and suicide: a test of the Finno-Ugrian Suicide hypothesis in the United States.“ Perceptual and motor skills 103: 543-550.

Voracek, M. 2007. „Genetic factors in suicide: reassessment of adoption studies and individuals‘ beliefs about adoption study findings.“ Psychiatria Danubina 19: 139-153.

Voracek, M., Loibl, L. M. 2007. „Genetics of suicide: a systematic review of twin studies.“ Wiener klinische wochenschrift 119: 463-475.

World Health Organization. 2012. Suicide rates: data by country. Dostupné z: http://apps.who.int/gho/data/node.main.MHSUICIDE?lang=en.

World Health Organization. 2014. Preventing suicide: A global imperative.

Zaborskis, A. Sirvyte, D., Zemaitiene, N. 2016. „Prevalence and familial predictors of suicidal behaviour among adolescents in Lithuania: a cross-sectional survey 2014.“ BMC Public Health 16: 1-15.

Internetové zdroje

Who.org Oecdbetterlifeindex.org

9 Jmenný rejstřík

Grigiené · 39 A H Agakishieva · 5 Andersson · 39 Halbwachs · 11 Antonová · 5 Hendin · 24, 28, 29, 30, 54, 55 Hjelmeland · 5, 18, 20, 51, 52, 55, 57 B Ch Berk · 20 Block · 30 Christensen · 32 Bohannan · 18 Christiansen · 30 Booth · 31, 54 J C Jacobson · 41 Cavan · 16 Janson · 39 Clark · 22 Johnsen · 33 Cohen · 41 Johnson · 12

D K

Daun · 8, 17, 29, 32, 51 Kandrychyn · 12, 48, 49, 50, 55 Davidson · 14 Katrňák · 1, 5, 56 De Leo · 30, 49 Kerkhof · 22 Douglas · 10, 11, 16, 21, 22, 54 Kim · 37 Durkheim · 5, 6, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 50, Kleinman · 20 54, 55, 57 Knizek · 5, 55, 57 Kondrichin · 43, 47 E Krumins · 42

Etzersdorfer · 45 L

F Lagerspetz · 43 Leenaars · 39 Farber · 20, 30 Lester · 11, 12, 17, 18, 21, 28, 29, 30, 47, Fekete · 45 49, 51, 55, 56 Fusé · 17 Loibl · 46

G M

Gailiené · 37, 38, 51, 54, 55, 56, 57 MacKellar · 41 Gibbs · 11, 20, 55 Mäkinen · 11, 35, 36, 41, 56, 57 Ginsberg · 12 Martin · 11 Goldney · 10, 55 Marušič · 21, 46, 47

Masaryk · 5, 6, 13, 14, 56 Shneidman · 39 McClure · 49 Schioldann · 10, 55 McLur · 30 Schmidtke · 45 Mendelsohn · 22 Sirvyte · 39 Milner · 30, 49, 50 Sisask · 35, 36, 48, 58 Mitchell · 37 Sissask · 45 Morselli · 12, 48 Skruibis · 21, 39, 55, 57 Mortiner-Stephens · 37 Strnadová · 5 Mühlpachr · 9 Strukcinskiene · 39 Szalavitz · 43 N T Nisbet · 12 Norström · 29 Tarde · 13 Titelman · 27, 34, 35, 58 O Tollefsen · 23 Tomosiunas · 40 Osafo · 18 Turecki · 46 Tyrychtrová · 5, 56, 58 P V Pescosolido · 22 Pray · 41 Vaernik · 41 Pringerson · 37 Valsiner · 16 Värnik · 22, 35, 36, 42, 45, 48, 58 Viewegh · 9 R Voracek · 46, 58 Rancans · 41 Roísín · 10 Z Zaborskis · 39 S Zemaitiene · 39 Salander-Renberg · 41 Sandemose · 19

10 Seznam tabulek a grafů

Graf č. 1. Sebevražednost v evropském regionu v roce 2012………………………………..26

Graf č. 2. Vývoj mír sebevražednosti u nordických zemí v letech 1980-2009 u populace nad 15 let………………………………………………………………………………………….27

Graf č. 3. Vývoj sebevražednosti u mužů v Baltských zemích v letech 1981 až 2007……...35

Graf č. 4. Vývoj sebevražednosti u žen v Baltských zemích v letech 1981 až 2007………...36

Graf č. 5. Vývoj sebevražednosti v baltských, kavkazských a středoasijských zemí………..48

11 Abstrakt

Práce se zabývá vztahem sebevraždy a kultury mezi vybranými severskými státy. Záměrem, jakožto cílem práce je vyhodnotit přínos dimenze kultury do disciplíny sociologie sebevraždy. Práce odpovídá také na dílčí výzkumné otázky: proč se liší sebevražednost mezi národy nebo proč Litva má nejvyšší míru sebevražednosti v Evropě. Odpovědi na tyto otázky vyhodnocuje z různorodých zdrojů z oblasti sociologie, psychologie, psychiatrie či antropologie, aby poskytla komplexní pohled na sebevražednost. Práce staví nejprve na konceptech Durkheima a později také současných autorů, kteří se problematice sebevraždy věnovali. Text poukazuje pomocí mnoha kritických poznámek na nedostatky v užívaných konceptech a spatřuje teoretické úskalí zejména v nejasné konceptualizaci kultury ve vztahu k sebevraždě. Nicméně se pokouší vyvinout perspektivu vlastní, přičemž užívá ilustrativních příkladů ze zkoumaných zemí. Výsledkem práce jsou zjištění, že sebevražednost je ovlivňována mnoha faktory a liší se specificky ve svém historicko-kulturním kontextu dané země. Koncept kultury využívaný práci poskytuje volnější perspektivu k hledání příčin sebevražd, což může být významnou výhodou, ale zároveň závažným nedostatkem. Práce tak vyzývá ke konkretizaci konceptu kultury a jeho uchopení v sebevražednosti, přičemž vidí potenciální přínos v komplementárním přístupu k sebevražednosti užitím kvalitativním a kvantitativních technik výzkumu. V diskuzi apeluje na prozkoumání vlivů genetických předpokladů a globalizace na sebevražednost.

Klíčová slova: sebevražda, kultura, Skandinávie, Baltské státy, míry sebevražednosti, Litva, WHO

Počet znaků: 142 180

12 Abstract

This thesis explores the relationship between suicide and culture among the selected Nordic countries. The intention, as the goal is to evaluate the contribution of the cultural dimension for the discipline of sociology of suicide. The thesis also responds to some research questions: why the suicide rate differs among different nations or why Lithuania has the highest suicide rate in Europe. Answers to these questions are considered from diverse sources: sociology, psychology, psychiatry or anthropology, when the objective is to provide a comprehensive view on suicides. The theory is built on the concepts of Durkheim and contemporary authors who are leading experts on the issue of suicide. The text aims, by using many critical observations, on the deficiencies in the used concepts, and emphasizes the theoretical difficulties mainly in the vague conceptualization of culture in relation to suicide. Nonetheless it tries to develop its own perspective by using the illustrative examples of the countries. The outcomes are that suicide rates are affected by many factors and differ specifically in historical and cultural context of the country. The concept of culture provides a more open perspective to search for the causes of suicide, which can be a significant advantage, but also a serious shortcoming. Therefore the thesis encourages the concretization of the concept of culture and its framework on suicide, while seeing the potential benefit of complementary approach to suicide using qualitative and quantitative research techniques. In the discussion there is a call for the exploration of the effects of the genetic predispositions and the globalization on suicide rates.

Key words: suicide, culture, Scandinavia, Baltic states, suicide rates, Lithuania, WHO