Západo česká univerzita v Plzni Fakulta filozofická

Diplomová práce ARCHEOLOGICKÝ PR ŮZKUM ŘEZENSKÉ CESTY Michaela Bendová

Plze ň 2012

Fakulta filozofická Katedra archeologie Studijní program Historické v ědy Studijní obor Archeologie

Diplomová práce ARCHEOLOGICKÝ PR ŮZKUM ŘEZENSKÉ CESTY

Michaela Bendová

Vedoucí práce:

doc. Mgr. Karel Nová ček, Ph.D.

Katedra archeologie

Fakulta filozofická Západo české univerzity v Plzni

Plze ň 2012

Prohlašuji, že jsem práci zpracovala samostatn ě a použila jen uvedených pramen ů a literatury.

Plzeň, duben 2012 ......

Na tomto míst ě bych cht ěla vyjád řit pod ěkování svému vedoucímu diplomové práce doc. Mgr. Karel Nová ček, Ph.D. Dále bych ráda pod ěkovala Mgr. Michalu Rakovi za odborné konzultace p ři zpracování databáze, interpretaci a dataci. A nakonec bych chtěla pod ěkovat Mgr. Han ě Seidlové za korekci celé této práce a také všem p řátel ům a rodin ě za podporu.

2

Obsah

1 ÚVOD ...... 5

2 VÝVOJ STEZEK ...... 7

3 STAV DOSAVADNÍHO BÁDÁNÍ ...... 10

4 METODA PRÁCE - MODELOVÉ VEDENÍ ŘEZENSKÉ STEZKY ………………………………………………………………………..20

4.1 Ov ěř ení modelu terénním pr ůzkumem ...... 23

4.2 Postup rekonstrukce pr ůběhu Řezenské stezky ...... 24

5 PR ŮBĚH ŘEZENSKÉ STEZKY ...... 27

5.1 Hlavní v ětev ...... 27

5.1.1 Úsek Folmava – Pase čnice ...... 27

5.1.2 Úsek Pase čnice – Stráž – Nevolice - Domažlice ...... 31

5.2 Hlavní v ětev - Severovýchodní sm ěr ...... 38

5.2.1 Úsek Domažlice - Milav če ...... 38

5.2.2 Úsek Milav če - Blížejov ...... 39

5.2.3 Úsek Blížejov – Osvra čín ...... 40

5.2.4 Úsek Osvra čín - Holýšov ...... 41

5.2.5 Úsek Holýšov - Chot ěšov ...... 42 3

5.2.6 Úsek Chot ěšov - Dob řany ...... 46

5.2.7 Úsek Dob řany – Starý Plzenec ...... 48

5.3 Hlavní v ětev - Severní sm ěr ...... 53

5.3.1 Úsek Domažlice – Horšovský Týn ...... 53

5.4 Vedlejší v ětev ...... 57

5.4.1 Úsek Domažlice - Radonice ...... 57

5.4.2 Úsek Radonice – Kanice ...... 57

5.4.3 Úsek Kanice - Srbice ...... 58

5.4.4 Úsek Srbice – Bijadla u Merklína ...... 60

5.4.5 Úsek Bijadla u Merklína – Sob ěkury ...... 61

5.4.6 Úsek Tu řany - Dob řany ...... 62

5.5 Hypotetické sm ěry ...... 63

5.5.1 Lokalita Pivo ň ...... 63

5.5.2 Lokalita Meclov ...... 65

6 KLASIFIKACE A VYTVO ŘENÍ DATABÁZE ...... 66

7 INTERPRETACE ...... 69

8 DATACE ...... 71

9 ZÁV ĚR ...... 73 4

10 SEZNAM LITERATURY ...... 78

10.1 Jiné zdroje: ...... 87

10.2 Internetové zdroje: ...... 87

11 SUMMARY ...... 88

12 SEZNAM P ŘÍLOH ...... 90

13 PŘÍLOHY ...... 91

5

1 ÚVOD

V této práci se v ěnuji rekonstrukci pr ůběhu Řezenské stezky, která, jak je všeobecn ě známo, vedla z Prahy do Řezna. P ředpokládá se, že pr ůběh cesty v raném st ředov ěku vedl z Prahy p řes Beroun, Rokycany až do významného ran ě st ředov ěkého centra Starý Plzenec, odkud komunikace dále pokra čovala na Dob řany, Hradec u Stoda p řes Domažlice až do n ěmeckého Řezna. Z časových d ůvod ů není možné zpracovat celý pr ůběh této stezky, proto jsem se zam ěř ila na úsek, který za číná ve Starém Plzenci a kon čí na hranicích České republiky. D ůvod, pro č jsem si toto téma zvolila, je ten, že jsem se Řezenskou stezkou již částe čně zabývala ve své bakalá řské práci, kde jsem zjistila, že její velká část probíhala přes území, které spadalo do majetkové držby chot ěšovského kláštera. Proto jsem se k tomuto tématu opět vrátila. Navíc se této problematice zatím nev ěnuje p říliš pozornosti, i když v posledních letech se tato situace zlepšuje. Jako p říklady mohu uvést výzkum Zlaté stezky (Kub ů – Zav řel 2007) nebo výzkum Norimberské stezky (Nová ček – Široký 1998). I z tohoto d ůvodu jsem se cht ěla zabývat touto dálkovou komunikací.

Cílem této práce bude zjistit stav dosavadního výzkumu prost řednictvím historických i archeologických prací, které o tomto tématu byly napsány, dále ur čit pr ůběh komunikace v úseku mezi Starou Plzní a zemskou hranicí na základ ě analýzy dostupných písemných a (historických i sou časných) kartografických pramen ů. Tyto výsledky budou nadále ov ěř eny prost řednictvím nedestruktivního výzkumu konkrétn ě terénní prospekcí p římo na jednotlivých lokalitách.

Následn ě budou všechny zjišt ěné relikty promítnuty do n ěkolika map, které budou zpracovány v programu GIS. Zárove ň s těmito výsledky bude vypracována část práce, která se bude skládat z jednotlivých úsek ů této dálkové komunikace, ve které budou jednotlivé relikty cesty 6

interpretovány v kontextu osídlení krajiny spole čně s pokusem o jejich dataci. Zárove ň budou všechny tyto výsledky zpracovány do databáze, která bude zahrnovat jednotlivé úvozy. Zde budu řešit nejen formální vlastnosti každého reliktu, ale také prostorové vlastnosti, které se stanou podkladem pro řešení n ěkolika otázek.

7

2 VÝVOJ STEZEK

Pokud si uv ědomíme, co pojem „dálková stezka“ v ůbec znamená, zjistíme, že se jedná o trasu, která sloužila k pravidelné lidské komunikaci ve v ětší vzdálenosti, a to již od samotného po čátku existence člov ěka (Kv ět 2002, 5 – 8). Tím, že docházelo k opakovanému pohybu lidí, následn ě zví řat a dopravních prost ředk ů v ur čitém prostoru a čase, vznikaly tak r ůzné pozemní komunikace, jejichž poz ůstatky neboli úvozy můžeme ješt ě dnes v krajin ě najít (Nový 2008, 10 – 11). Podoba sou časné krajiny je ovšem zcela odlišná než ve st ředov ěku či dokonce v prav ěku. Proto t ěchto úvoz ů p říliš nenacházíme, ale pokud jsou v krajin ě alespo ň částe čně zachované, je možné pomocí dalších metod ur čit jejich následující pr ůběh.

Již ve starší dob ě kamenné, p ředevším v paleolitu, lidé volili takovou cestu, která vedla nedaleko vodního toku a zárove ň byla doprovázena co nejmenším po čtem p řírodních p řekážek, jež by bránily ve snadném pr ůchodu. Osídlení nebylo p říliš husté a lidé se p řesouvali v menších skupinách, které po sob ě nezanechávaly výrazn ější stopy, proto dnes nemáme žádné dochované relikty t ěchto cest (Kv ět 2003, 63). Postupem času byl charakter krajiny neustále m ěněn, hovo řím o mladším prav ěku, konkrétn ě neolitu. Díky zavedení zem ědělství, kdy pole vznikla žďářením p ůvodního lesa, lidé za čali zakládat trvalejší sídelní areály. Většinou se jednalo o 3 – 5 dom ů dopln ěné spolu s r ůznými zásobními jámami a jinými antropogenními tvary. Následkem toho krajina získala zcela jinou podobu.

Další „revolu ční“ zm ěna tohoto systému prob ěhla již v eneolitu, kdy se za čalo využívat zví řecí síly ke křížové orb ě. Tento zp ůsob obd ělávání a získávání p ůdy zap říčinil vznik tzv. „stabilizovaného katastru.“ Také byly poprvé zakládány ohrazené osady ve vyvýšených polohách. V dob ě bronzové máme doklady o nejstarším člen ění sídelních areál ů, kdy 8

nalézáme hranice jednotlivých pozemk ů (p ř. Anglie). Všechna tato fakta ovlivnila složení sít ě stezek, která byla díky stále intenzivn ějšímu r ůstu osídlení neustále zahuš ťována. P říkladem toho je doba železná, jejímž nejvyšším vývojovým stupn ěm byla doba římská. Ta byla známá svou výstavbou nových komunikací po celém sv ětě (Gojda 2000, 178 – 185). Jist ě není pot řeba p ředstavovat silnice jako „Via Appia“, „Via Flaminia“ nebo „Via Aurelia“. Velmi d ůmyslná byla také římská poštovní doprava „cursus publicus“, založená císa řem Augustem, která prost řednictvím svého systému poštovních stanic tzv. „mansiones“ a prvot řídní organizace zajiš ťovala v ůbec nejrychlejší dopravu té doby (Čtvrtník 1977, 16 – 19).

Dalším zlomovým bodem ve vývoji komunika ční sít ě byla st ředov ěká kolonizace ve 13. stol., která probíhala t řemi r ůznými zp ůsoby. Prvním bylo rozší ření osídlení o okrajové polohy. Druhým případem bylo kolonizování dosud nep říznivých poloh, kde dnes nacházíme pouze zaniklé relikty vesnic. T řetí možností bylo zahuš ťování již osídleného území, které bylo zárove ň doprovázené lepším využíváním zdroj ů (Sádlo 2005, 143 – 146). Vše souviselo i s hospodářským využitím krajiny a její strukturací, kdy se již poprvé za čaly objevovat hranice nap říklad – strom, mez, velký kámen, linie, cesta, ohrada a k říž (Sádlo 2005, 146 – 147). V této dob ě zaznamenáváme nejhust ější sí ť stezek vůbec. (Kv ět 2003, 65). Na základ ě zm ěn jako bylo odles ňování (do 14. – po č. 15. stol.), následn ě dopln ěno rozoráním krajiny či pastevectvím a již zmín ěné kolonizace podhorských oblastí, byl prudký náraz zvýšení eroze a akumulace (Sádlo 2005, 150). Tyto procesy byly zastaveny až se zavád ěním st řídavého zemědělství, kdy se za čalo užívat st řídavé pěstování plodin a záhumenicové plužiny (Sádlo 2005, 151).

Velká zm ěna p řišla v 18. století, kdy byly stav ěny nové, tzv. císa řské silnice, které bývaly velmi násilným zp ůsobem narovnávány. 9

Z toho d ůvodu p řestaly respektovat všechny dosavadní aspekty každé komunikace, které budou níže popsány. Proto častokrát docházelo k opušt ění dosavadního sm ěru, který se tak stal tzv. cestou nižšího řádu (Kv ět 2003, 65 – 66). Devatenácté století p řineslo další obrovskou zm ěnu v podob ě výstavby železnice, p ři jejímž budování byla krajina velmi často zásadn ě ni čena. To vedlo k definitivnímu konci využívání n ěkterých stezek. Úplným završením celé situace se stalo 20. stol., konkrétn ě jeho druhá polovina. V tomto období byla velmi rozší řena výstavba m ěst na místech, která byla dosud člov ěkem netknutá, dále se rozvíjela t ěžba, zm ěnil se dosavadní systém v zem ědělství a za čala výstavba dálnic. Všechny tyto vlivy napomohly ke kompletní destrukci n ěkterých stezek spole čně se znameními (k řížky, boží muka a jiné), která často cesty doprovázela (Kv ět 2003, 66 – 67). Proto je dnes velmi složité p ředstavit si tehdejší obraz krajiny. 10

3 STAV DOSAVADNÍHO BÁDÁNÍ

Zájem o Řezenskou stezku za čal již v 19. stol. Zpo čátku nebyla předm ětem samotná cesta, nýbrž pohrani ční území, konkrétn ě česko- bavorská hranice, p řes kterou prochází. První zájem o vedení cesty projevil František Palacký, který se pokoušel o p řesné ur čení místa bojišt ě, kde došlo k bitv ě mezi B řetislavem I. a Jind řichem III. v roce 1040. Podle studia tehdejších pramen ů byl p řesv ědčen, že cesta z Bavorska vedla p řes Všerubský pr ůsmyk. (Palacký 1836, 282 - 285). Stejného názoru byl také Hermenegild Jire ček, který hovo řil o sm ěru z hradu Chauby (Kouby) k Furthu p řes Eschelkam k Neumarktu (Všeruby) (Jire ček 1856, 118 - 119).

Na rozdíl od t ěchto dvou autor ů, kte ří se tomuto tématu v ěnovali pouze teoreticky, Josef Erben použil i jiné metody než jen historické záznamy. Pr ůběh stezky se snažil ur čit pomocí terénního pr ůzkumu česko-bavorského pohrani čí, kdy mezi sebou porovnával přechody známé v 2. pol. 19. století. První p řechod, na který poukázal, se nacházel ve stejném bodu jako v předchozích pracích, to znamená ve Furth im Waldu. Ten však pokra čoval sm ěrem k dnešní Folmav ě a dále na Kubici (Erben 1868, 331). Tuto možnost však nakonec zavrhl. Jednal tak na základ ě p řesv ědčení o nepr ůchodnosti místního terénu ve „starodávném“ období (Erben 1868, 332), protože nevěděl o nálezu t ří římských mincí, které byly objeveny u obce Folmava v roce 1862 (Sklená ř 1992, 57). Tento nález by mohl zna čit jistý pohyb p řes hranice již v tomto období. Také nebyl dostate čně obeznámen s vegeta čním pokryvem, či terénními p řekážkami v této oblasti. Na základ ě toho se p říliš nep řiklán ěl ani k druhému sm ěru, u kterého ur čil pr ůchod v místech dnešního Klen čí, odkud cesta dále pokra čovala do Domažlic a ztotožnil s již d říve popsanými názory Františka Palackého a Hermenegilda Jire čka, kte ří údajný p řechod ur čili ve Všerubském pr ůsmyku (Erben 1868, 332). 11

Do této doby 2. pol. 19. stol. se auto ři prozatím zabývali úsekem stezky, za čínajícím zhruba od hradu Chauby (Kouby), který dále pokra čoval p řes m ěsto Furth im Wald, p řes hranice až k Domažlicím. Naproti tomu se J. K. Hraše v ěnoval celému pr ůběhu Řezenské stezky. Její po čátek ur čil v Praze, odkud cesta dále pokra čovala k Dušníku, Berounu, Zdicím, Žebráku, Cerhovicím, Mýtu, Rokycanům, Plzni, Chot ěšovu, Stodu, Holýšovu, ke Sta ňkovu, Horšovskému Týnu až k Domažlicím. Bohužel tyto lokality pouze vyjmenoval, aniž by k nim napsal n ějaké historické či geografické argumenty, podporující jeho tvrzení. Úsekem z Domažlic k hranicím se zabýval daleko podrobn ěji. Komunikaci od tohoto m ěsta vedl dv ěma sm ěry. První procházel z Domažlic ke Stráži a pak rovnou k Mrdákovu (Mrákovu), Klí čovu a k Br ůdku. Druhý, který pokládal za vedlejší sm ěr, pokra čoval podle Klen čí k Chodovu p řes Klí čov až k Br ůdku (Hraše 1885, 58 - 59).

Trochu jiný pohled než Hraše m ěl František Roubík, který sice potvrzuje existenci dvou starých zemských stezek, ale podle n ěj m ěly jiný pr ůběh. První sm ěroval z Domažlic do Stráže, Kdyn ě, Br ůdku u Všerub, datoval ji do po čátku 9. stol. Druhá šla p řes Draženov, Klen čí až do Waldmünchenu. (Roubík 1938, 11). To znamená, že Roubík uvažoval o zcela jiném p řechodu hranic než ostatní. Naše území cesta neopoušt ěla p řes Všeruby nebo Folmavu, ale p řes dnešní p řechod Lísková.

Dalším pokra čovatelem v 70. letech 20. stol. byl historik Ivan Vávra, který svou práci zam ěř il na celý pr ůběh Řezenské a zárove ň Norimberské stezky, které ob ě za čínají v Praze ve stejném míst ě. V názoru na tento úsek, sm ěř ující až do Plzn ě se ztotožnil s J. K. Hrašem (Vávra 1973, 31 – 41). Ovšem každý sv ůj krok doplnil o toponomastické údaje, historické události, záznamy z itinerá řů a r ůznými druhy map (nap ř. Müllerovou a Klaudiánovou). Navíc své názory podpo řil již tehdy známými 12

archeologickými nálezy. Nej čast ěji se jednalo o grošové poklady mincí, které sloužily i jako prost ředek k dataci.

Podle Vávry cesta od hradu Plzn ě do Chot ěšova vedla p řes Št ěnovice, Rob čice a Dob řany. K tomuto sm ěru se p řiklán ěl na základ ě dokladu existence kolonizace Dob řan rodem Markvartic ů a následného založení kláštera magdalenitek (Vávra 1973, 42), čímž byl potvrzen význam tohoto m ěsta. Ovšem po založení „Nové Plzn ě“ se situace zm ěnila, tudíž i komunikace musela vést jinudy. Vávra se domníval, že se stezka odklonila od p ůvodního sm ěru a vedla na Ejpovice, Kyšice, dnešní Doubravku a m ěsto Plze ň opustila jižní bránou sm ěrem na Litice k Líním a Červenému Újezdu, kde stezka navázala op ět na Chot ěšov (Vávra 1973, 50 – 51), odkud dále pokra čovala na Stod a Holýšov. Ve starším období vedla do Hradce u Stoda (Vávra 1973, 43), kde bylo nalezeno velmi významné slovanské hradišt ě, zkoumané v roce 1972 záchranným výzkumem (Justová 1979, 131). V mladším období byla vedena p řes dnešní vrch Trný rovnou do Holýšova. Po celou dobu se však neodklonila od řeky Radbuzy, které se držela až do Sta ňkova. Stejn ě jako tomu bylo v případ ě Stodu i zde Vávra uvažoval o dvou sm ěrech pokra čování stezky. První (starší) vedl p řes dnešní Milav če do Tuhošt ě a následn ě do Domažlic. Druhý pokra čoval ze Sta ňkova p řes K řenovy, Semošice, Horšovský Týn také do Domažlic (Vávra 1973, 43 – 46).

Stejn ě jako p ředchozí auto ři i on uvažoval o n ěkolika navazujících sm ěrech (Klene čská a Všerubská v ětev), které však procházely p řes jiná centra. Podle jeho zjišt ění Všerubská v ětev vcházela nejprve z Tuhošt ě (hradišt ě u Smolova), pozd ěji z Domažlic do hvozdu dnešním jménem U Sloupu nebo Domažlický háj, v jejichž nejbližším okolí se nachází vesnice Mrákov, Klí čov a z druhé strany Spá ňov. Odtud dále vedla p řes dnešní Kout a Prapo řišt ě, kde se poblíž nacházelo hradišt ě „P říkopy“ z 11. století a hrad Rýzmberk. Dále v podstat ě kopírovala sm ěr dnešní 13

silnici vedoucí p řes Všerubský pr ůsmyk, Br ůdek, Hájek a Všeruby (Vávra 1973, 46 – 47).

Naopak o druhé v ětvi zvané Klene čská uvažoval zcela rozdíln ě, než dosavadní auto ři. Tahle cesta se naprosto odklonila od Domažlic a sm ěř ovala z Horšovského Týna p řes N ěmčice, dnešní Bozdíž, Ždanov až do Klen čí pod Čerchovem, kde d říve byla doložená celnice a poštovní stanice. Dále pokra čovala p řes hranice do dnešního Arnsteinu, který ješt ě do roku 1720 pat řil k Čechám. Krom ě těchto hlavních sm ěrů dále upozor ňuje na existenci tzv. travních stezek (Vávra 1973, 48 – 49).

Dokreslením celé této práce m ůže být soubor t ří map, vydaných Ing. Radanem Kv ětem, CSc., který se ztotož ňuje s názory Ivana Vávry. Velmi podrobn ě zde zachycuje každý d ůležitý bod této stezky (Kv ět 2002, 2011).

V roce 1979 vyšla práce histori čky Barbary Krzemie ńské, která se Řezenské stezce v ěnovala v souvislosti s „bitvou u Br ůdku“ v roce 1040, konkrétn ě popisu postupu Jind řichova vojska do Čech. Tuto dálkovou komunikaci neboli „domažlickou cestu“ za číná popisovat v Chamu, odkud 15. srpna roku 1040 postupovalo vojsko od místního hradu podél řeky Kouby na Eschlkam a Neumark (Všeruby) (Krzemie ńska 1979, 30). Dále upozor ňuje na fakt, že za pohrani čním hvozdem musela existovat zemská brána, která m ěla za úkol tuto komunikaci bránit. Zárove ň informuje o dvou existujících tradicích, kdy první klade místo bitvy na zemskou hranici u hradišt ě Tuhoš ť a druhá již tradi čně k Br ůdku. Protože tuto práci vypracovala na základ ě Kosmovy kroniky, p řiklání se k druhé variant ě, kdy další pr ůběh Řezenské stezky vedl v místech údolí mezi dv ěma pahorky, odkud pokra čovala až do Tuhošt ě, kde popisovaný úsek kon čí informací o systému polních opevn ění, která se v tomto prostoru nacházela a cestu a strážní bránu jist ě chránila (Krzemie ńska 1979, 31). 14

Odlišný pohled na vedení Řezenské stezky popsal archeolog Jaroslav Bašta, který dle svého zpracování, orientoval pr ůběh této komunikace do zcela jiné oblasti než dosavadní autoři (viz. níže). Nejprve vytvo řil mapu prav ěkých nález ů, která zahrnovala depoty, ojedin ělé artefakty, výšinná sídlišt ě a hradišt ě v oblasti horního toku řeky Radbuzy pod Lysou horou (Bašta 1991, 63). Zmínil se p ředevším o Host ěticích, Svržn ě a Velkém Horšín ě. D ůvodem, pro č se domníval, že by stezka vedla tímto sm ěrem, bylo, že by v tomto p řípad ě p řekonávala minimální převýšení v terénu a sledovala tok Radbuzy. Díky tomu by pokra čovala až ke štítarskému hradišti, kde se stezka rozd ělila na dva sm ěry. První vedl na Horšovský Týn, kde se nacházelo na zámecké ostrožn ě výšinné sídlišt ě. Po proudu by pak dále vedl do Holýšova, kde bylo nalezeno hradišt ě na vrchu Trný, a odtud rovnou na litické hradišt ě. A druhý sm ěr by se sto čil na Kladruby (Bašta 1991, 64).

Poté autor zpracoval mapu nejstaršího slovanského osídlení (konkrétn ě v 7. století), které se v případech Svržna a Darmyšl shodovalo s prav ěkým. V tomto období však už neplnily funkci hradiště, nýbrž sídlišt ě. Domníval se, že tato dv ě centra mohla na základ ě své polohy kontrolovat ložiska suroviny, ale také samotnou dálkovou komunikaci (Bašta 1991, 66). Dále sem za řadil slovanská hradišt ě Štítary a Krtín, která existovala již v 8. století a jejichž správní funkce byla v 1. pol. 10. stol. p řesunuta na hradišt ě Tuhoš ť a Hradec u Stoda (Bašta 1991, 67). Podle místní keramické produkce usoudil, že domažlické obyvatelstvo tvo řilo stejný kmen jako na stran ě bavorské. Proto se domníval, že Český les netvo řil hranici, nýbrž spole čné území, ve kterém paraleln ě fungovalo několik p řechod ů, z nichž významnou roli hrál p řechod pod Lysou horou, ze kterého i v tomto období v 1. pol. 10. století vedla stezka stejným sm ěrem jako v období prav ěkém (Bašta 1991, 68). Po vzniku hradišt ě Tuhoš ť v 1. pol. 10. stol. a sídlišt ě s tržišt ěm a celnicí v Domažlicích (p řibližn ě v 11. – 12. stol.) se stal významn ější hrani ční p řechod ve 15

Všerubském pr ůsmyku (Bašta 1991, 69). P řesto sm ěr u horního toku Radbuzy nadále fungoval a jeho centrum se p řesunulo do Horšovského Týna (Bašta 1991, 70).

Na tuto práci navázali archeologové Pavel B řichá ček a Milan Metli čka, kte ří se o domažlickou ran ě st ředov ěkou sídelní aglomeraci zajímali z několika hledisek. Nejprve shrnuli všechny významné písemné prameny (B řichá ček – Metli čka 1999, 259 – 260), které souvisejí s touto oblastí (níže popsaná). Dále popsali archeologické výzkumy, které byly provedeny na základ ě vlastního terénního pr ůzkumu v polygonu na severovýchod ě ohrani čeném Sta ňkovem p řecházející k Horšovskému Týnu spole čně s Horšovem, které tvo řily severní hranici polygonu. Na tuto oblast navázala severozápadní hranice, tvo řená řekou Pivo ňkou, která protéká p řes m ěsto Pob ěžovice až k Pivoni. Odtud hranice postupn ě přecházela k západu p řes zaniklou vesnici Valtí řov k Novému Kramolínu. Na jižní stran ě byl polygon uzav řen lokalitou u Havlovic, dále Stráží a Nevolicí. Poslední východní strana byla ohrani čena osídlením okolo řeky Zub řiny až k po čáte čnímu m ěstu Sta ňkov. Krom ě t ěchto výzkum ů byly provedeny ješt ě další povrchové sb ěry v okolí tohoto polygonu, jejichž množství nebylo tak zna čné, jako v prvním p řípad ě. Aby bylo slovanské osídlení Domažlicka p řibližn ě kompletní, zahrnuli do celkového přehledu ješt ě starší nálezy a záchranné výzkumy (B řichá ček – Metli čka 1999, 261).

Na základ ě tohoto p řehledu osídlení ve slovanském období zvolili trasu této dálkové stezky, která m ěla jednu hlavní v ětev a dv ě vedlejší (B řichá ček – Metli čka 1999, 269 – 270). Hlavní trasa („Všerubská“) vcházela na území Čech p řibližn ě v místech, kudy vtéká n ěmecký potok Chambach do Myslívského rybníka (nedaleko státního hrani čního přechodu Všeruby), odkud dále pokra čovala ve sm ěru Rybni čního potoku až k jeho prameni. V tomto úseku se sto čila sm ěrem na severovýchod 16

a pokra čovala dál podél Smolovského potoka do centra domažlické oblasti. Mimo tohoto sm ěru auto ři upozornili zárove ň ješt ě na druhý, podle jejich poznatk ů, starší, který z řejm ě existoval již v prav ěku. Jeho za čátek pr ůběhu lokalizovali do míst Všerubského pr ůsmyku, který dále vedl na Kdyni, p řes Kout na Šumav ě až k Domažlicím (B řichá ček – Metli čka 1999, 270). Vedlejší v ětve byly rozd ěleny na jižní a severní, přičemž každá se ješt ě rozdvojila (B řichá ček – Metli čka 1999, 269).

Jižní v ětev vcházela do Čech v místech sou časného hrani čního přechodu Folmava, odkud auto ři p ředpokládají, že mohla pokra čovat dv ěma sm ěry. První vedl podél řeky Teplá Byst řice na Pec a Chodov. V těchto místech mohl navázat na Černý potok, kde by p ři sledování jeho toku, došlo ke spojení se severní vedlejší v ětví. Druhý sm ěř oval na Českou Kubici až ke Staré Pase čnici, kde se stezka mohla rozd ělit na dv ě další trasy. Západn ější sm ěr vedl podél Zub řiny k lokalit ě u Havlovic k vrchu Dmout, kde se nacházelo ran ě st ředov ěké hradišt ě, a východn ější sm ěr pokra čoval do Domažlic, p řes Stráž na Nevolici, odkud je to p řibližn ě 2,5 km vzdušnou čarou do centrální části Domažlic. Auto ři se domnívají, že již zmi ňované hradišt ě v poloze na Dmoutu plnilo klí čovou roli co se tý če kontroly obou t ěchto tras jižní v ětve stezky. Také upozor ňují na možné spojení této jižní v ětv ě s hlavní větví (B řichá ček – Metli čka 1999, 269 – 270).

Severní vedlejší v ětev vstupovala na naše území již rozd ělená na dva sm ěry. První za čínal v místech zaniklé vsi Valtí řov, odkud pokra čoval na jihozápad k Post řekovu a na Pa řezov, kde za čal sledovat pr ůběh Černého potoka až k soutoku s Pivo ňkou u Ohniš ťovic (B řichá ček – Metli čka 1999, 269). Druhý sm ěr p řekro čil hrani ční pásmo v místech sedla u Starého Herštejna, odkud dále pokra čoval na Pivo ň. Zde se napojil na potok Pivo ňka, se kterým vedl paraleln ě p řes Pob ěžovice k již zmín ěnému soutoku s Černým potokem. V této oblasti se setkaly oba 17

sm ěry této severní vedlejší v ětve. Ta pokra čovala na východ p řes Meclov a Mašovice do Horšovského Týna. Podle autor ů tato v ětev byla hojn ě užívána již od 12. stol., kdy tato oblast fungovala jako správní centrum spole čně s celnicí. Další pr ůběh této v ětve sm ěř ovali podél toku řeky Radbuzy až ke Sta ňkovu (B řichá ček – Metli čka 1999, 269), kde se spojila s hlavní v ětví Řezenské stezky, která sledovala řeku Zub řinu (B řichá ček – Metli čka 1999, 270).

Následné pokra čování této dálkové komunikace zvolili ve stejném sm ěru jako nap říklad již zmín ěný Ivan Vávra (Vávra 1973, 42 – 43). To znamená, že ze Sta ňkova stezka vedla dál podél řeky Radbuzy do Holýšova, Hradce u Stoda, Stoda až do Chot ěšova. Odtud dále sm ěř ovala do plze ňské kotliny (B řichá ček – Metli čka 1999, 269).

Přínosná je studie Eduarda Maura, který se v ěnoval primárn ě zemským stezkám na Domažlicku a ur čení možného místa, kde došlo k již zmi ňované bitv ě v roce 1040. Na základ ě toponomastických poznatk ů souhlasil s Vávrou, že p ůvodní cesta vedla v úseku mezi Starou Plzní a Domažlicemi – pon ěkud východn ěji, než pozd ější trasa, ovšem její pr ůběh umístil do zcela jiné oblasti. P ůvodní v ětev vedoucí z Dob řan na Chot ěšov, Stod a další zcela opustil. Nejstarší komunikace vedla podle jeho názoru ze Starého Plzence na Dob řany, do Dnešic, Ot ěšic, Ptenína, pak do Srbic, kde se nacházelo významné ran ě st ředov ěké hradišt ě. Odtud dle jeho teorie cesta pokra čovala p řes Kolove č do Domažlic. P řičemž pr ůběh tohoto posledního úseku (Kolove č – Domažlice) není jistý, protože v této oblasti se nachází v ětší míra koncentrace ran ě st ředov ěkých nález ů (Maur 2001, 36 – 38).

Další pokra čování ur čil v podstat ě podle tzv. „Strážské“, pozd ěji „Brodské“ cesty, která sm ěř ovala od Domažlic do Stráže. Ta podle jeho názoru musela existovat již ve 12. století. Soudí tak na základ ě existence vidlice, tvo řené z cest, sm ěř ujících z Domažlic na Nevolice a do Stráže, 18

což podle n ěho sv ědčí o velkém stá ří. Dalším dokladem pro toto tvrzení může být ješt ě poloha a samotný název osady Stráž (Maur 2001, 23).

Odtud dále pak stezka sm ěř ovala p řes Pase čnici, kde p ředpokládá dřív ější st ředov ěké obranné za řízení. Dokládá to d řív ějším pojmenováním Pose čnice (Maur 2001, 24). Odtud z řejm ě vedla do České nebo Nové Kubice na Folmavu a dále do Furthu. Pr ůběhem stezky v oblasti, která za číná v Pase čnici a kon čí v Kubici, si však není jistý. Geografická situace nabízí dv ě možnosti. První se nabízí dnešní Sedlácká cesta, která i v sou časnosti slouží jako turistická stezka a druhá vedoucí v blízkosti dnešní osady Spálene ček (Maur 2001, 25 – 26).

Vedle této možnosti také zvažuje spojení Domažlic s Bavorskem přes Všerubský pr ůsmyk, které mohlo fungovat paraleln ě. U tohoto spojení se však domnívá, že se sm ěr, který vedl do Všerubského pr ůsmyku, pokra čoval spíše na Klatovy než do Domažlic (Maur 2001, 39).

Z trochu odlišného pohledu se Řezenské stezce v ěnuje také část práce o kladrubském klášte ře docenta Karla Nová čka, konkrétn ě jeho majetkové držb ě, kterou vypracoval na základ ě n ěkolika hledisek – historie kláštera, ekonomie a samotná majetková držba, kterou promítl do výsledné komunika ční sít ě. Podle jeho výsledk ů n ěkteré kostely, byly sou částí také pr ůběhu Řezenské stezky (Nová ček 2010, 176).

V domažlické oblasti sem řadí proboštství sv. Kate řiny a proboštství s kostelem sv. Vav řince v Pase čnici spole čně s jejich z řejm ě nefarními kostely, které podle jeho názoru a také E. Maura byly zám ěrn ě založeny na této dálkové komunikaci (Nová ček 2010, 177; Maur 2001, 14 - 15). Dále se zmi ňuje o soudržné enkláv ě okolo farního kostela v Meclov ě, ke které pat řily Ohniš ťovice, od 12. stol. z části Mašovice a ve 13. stol. Otov. Také tato enkláva by mohla být jedním z dalších center, kudy mohla stezka dále probíhat (Nová ček 2010, 176). 19

Poslední území, na které se kladrubský klášter zam ěř il p ři zakládání nebo zisku nových vesnic a které se váží k pr ůběhu této stezky, je okolí významné vsi Bijadla u Merklína (Nová ček 2010, 144). Zde se již ve 12. století nacházel kostel sv. Vav řince, který byl ve stejném období spole čně se vsí p řipojen prost řednictvím donace samotného knížete k majetku kláštera. Tento úsek by podle n ěho probíhal Pod ěvousy a Bukovou práv ě k tomuto farnímu kostelu. Odtud by komunikace dále pokra čovala sm ěrem na Sob ěkury, kde se v její blízkosti nacházela ves Tu řany, která se stala sou částí tohoto klášterního majetku v 1. t řetin ě 12. stol. (Nová ček 2010, 135). Tento úsek uzav řel poslední jmenovanou vsí Dnešice, kde máme doložen farní kostel sv. Václava. Vlastnictví bylo potvrzeno konfirma ční listinou z let 1234 – 1235 (Nová ček 2010, 145). Další pr ůběh již zde nepopisuje, ale p ředpokládá, že Řezenská stezka sm ěř ovala na Starý Plzenec (Široký – Nová ček – Kaiser 2004, 799). 20

4 METODA PRÁCE - MODELOVÉ VEDENÍ ŘEZENSKÉ STEZKY

Jak již bylo zmín ěno v úvodu, v této práci jsem se zam ěř ila na úsek za čínající ve Starém Plzenci, který dále pokra čoval až k hranici s Německem. Na základ ě literatury uvedené v kapitole Stav dosavadního bádání jsem si vynesla do mapy v programu GIS jednotlivé sm ěry, které se soust ředily na území čty ř bývalých okres ů – Plze ň – město, Plze ň – sever, Plze ň – jih a Domažlice. K tomu abych z tohoto území vytvo řila předb ěžný model jednotlivých úsek ů, které byly následn ě prozkoumávány v terénu, bylo nadále nutné pracovat s několika druhy map.

Nejprve jsem použila sou časnou mapu m ěř ítka 1:10 000, ve které bývají zachyceny relikty cest. Ve v ětšin ě p řípad ů mají jednotné ozna čení. Díky tomu jsem zjistila p řibližný rozsah o sou časném stavu dochování. Ten však prošel již zmi ňovanou transformací a zcela zkresluje d řív ější obraz krajiny. Proto tato data bylo nutné porovnat s mapami I. II. a III. vojenského mapování v měř ítku 1 : 25 000 a Müllerovou mapou (Kv ět 2003, 29 – 30), p řičemž v ětší pozornost byla v ěnována mapám II. a III. vojenského mapování, které jsou p řesn ější (Adam 2004, 9 – 16). Müllerovo mapování je totiž velmi nep řesné. Zaznamenány jsou tady pouze velmi významné cesty, konkrétn ě v mém sledovaném polygonu se jedná o poštovní silnici. Na druhou stranu zde nacházíme r ůzné fortifika ční a jiné relikty nemovitých artefakt ů, které v jiných mapách nezaznamenáme. Pokud se v těchto mapách p ředpokládaný úvoz projevil jako komunikace p ředevším v II. vojenském mapování, byl nadále sledován. P ři této fázi práce jsem však zjistila, že je t řeba se vyvarovat jistých rizik. Velmi často tato zna čení pro úvoz bývají v blízkosti vodního toku. Když jsem se pak podívala do již výše uvedených map, zjistila jsem, že se jedná o bývalé říční rameno nebo p řítok řeky. Dalším rizikem byla zna čení blízko nebo p římo na poli, která p ři použití ortofotosnímk ů byla vyhodnocena jako stále fungující polní cesta, jež nebyla zakreslena do 21

žádného vojenského mapování. Tato zna čení bohužel v sou časných mapách zastupují také r ůzné strže či rokle p řírodního charakteru, které rovn ěž nebyly již dále sledovány. V mapách se projevují jako nepravidelné linie, jejichž konce se r ůzn ě rozši řují nebo zužují. Vylou čeny také byly úvozy, které byly p říliš vzdálené od vedených sm ěrů a mohly tak vytvá řet nesmyslné vedlejší v ětve této stezky. Nakonec byla také zavržena zna čení, která sice p ředstavovala úvozy, ale ne vzniklé po nějaké dálkové komunikaci, nýbrž v dřív ější dob ě p ředstavovaly n ějaké lokální komunikace – nap říklad bývalá cesta vedoucí k mlýnu.

Další zdroj informací, který jsem využila, byly satelitní snímky dopln ěné leteckými snímky, které jsou sou částí programu Arcmap jako ortofotomapa (Cenia), které mohou být srovnatelné se snímky po řízenými na základ ě Dálkového pr ůzkumu Zem ě (DPZ), díky nimž lze v krajin ě pozorovat sídelní dynamiku osídlení daného regionu spole čně se vztahy jednotlivých archeologických památek, které zatím nebyly evidovány (Gojda 2004, 49 – 51). To znamená, že jsem si vzala po čáte ční mapu vytvo řenou v Geografických informa čních systémech s vytvo řenými předpokládanými sm ěry a mapu, kde byly zaznamenány úvozy, nalezené v sou časných mapách. Jelikož se stává, že tyto úvozy ani nemusejí být zakresleny v sou časných mapách, ob ě mapy jsem znovu porovnala s těmito satelitními snímky. V jednom p řípad ě jsem mohla použít i letecké snímky získané p ři leteckém pr ůzkumu Západo české univerzity, katedry Archeologie, p ři kterém byla objevena soustava úvoz ů na katastru Semošic (bývalý okres Domažlice). V sou časné dob ě se využívá jako lesní školka. Po zpracování všech t ěchto materiál ů jsem vytvo řila výsledný model.

Ten byl ješt ě porovnán s leteckými m ěř ickými snímky z 50. let minulého století, které jsou uložené ve Vojenském geografickém a hydrometeorologickém úřadu (VGHMÚ ř) Dobruška . Ty jsou dnes 22

přístupné prost řednictvím mapové aplikace CENIA na internetových stránkách http://kontaminace.cenia.cz. Výhodou t ěchto snímk ů je, že na nich m ůžeme vid ět cesty spole čně s jejich církevními památkami a různými jinými znameními, které díky násilnému rušení menších polí v druhé polovin ě 20. stol., často zanikly a dnes jsou pozorovatelné jen z těchto ortofotosnímk ů (Kv ět 2003, 66).

Po celkovém porovnání a vyhodnocení vznikl model relikt ů cest, které byly následn ě ov ěř eny p římo p ři terénním pr ůzkumu. Po celou dobu však bylo nutné uv ědomit si n ěkteré skute čnosti, v ětšinou geomorfologického charakteru, které byly zásadní p ři tehdejším výb ěru sm ěru trasy. Tyto st ředov ěké pozemní komunikace byly vždy vedeny v dostate čné vzdálenosti od vodního toku, tak aby byly stále k dispozici v případ ě pot řeby a nedocházelo k jejich narušení v období záplav. Navíc byl volen takový sm ěr, u kterého nebylo zapot řebí častého p řechodu p řes řeku. Zárove ň v ětšinou vedly po vrstevnicích a ne proti nim. Pokud bylo nezbytn ě nutné p řekonat n ějakou terénní vyvýšeninu, byla volena nejmén ě náro čná varianta. Tudíž byly tyto p řekážky bu ď obcházeny, nebo p řekonávány pomocí p řirozeného sedla (Nová ček 2011, ústní sd ělení).

Na základ ě t ěchto informací jsem mohla provést povrchový pr ůzkum antropogenních reliéfních tvar ů. Tato metoda byla využita na území, které bylo na severu ohrani čeno m ěstem Plzní a Starým Plzencem. Sm ěrem na západ byla velmi d ůležitá hranice tvo řená řekou Radbuzou s okolními obcemi a m ěsty. Osídlení vzdálené na západ od Radbuzy spadalo do majetku kladrubského kláštera, navíc bylo soust řed ěno okolo jiné významné stezky – Norimberské (Nová ček 2010, 128 – 134). Východní hranici tvo ří řeka Úslava spole čně se Švihovskou pahorkatinou, která ve své jihozápadní části p řechází do Všerubské vrchoviny. Spole čně pak tvo ří jižní hranici. Poslední velmi d ůležité území 23

zahrnovalo jihozápadní část tvo řenou Pod českoleskou pahorkatinou a Českým lesem. Práv ě v tomto hrani čním hvozdu byl p ředpoklad nejv ětšího zachycení antropogenních reliéfních tvar ů. Tato oblast je tvo řena lesy, tudíž zde nehrozí destrukce vlivem zem ědělské činnosti. Ovšem musela jsem myslet na možné lesnické práce, při nichž v případ ě použití t ěžké techniky může dojít k narušení, případn ě úplnému porušení relikt ů cest (Kuna – Tomášek 2004, 237 – 238).

4.1 Ov ěř ení modelu terénním pr ůzkumem Po vypracování tohoto p ředb ěžného modelu cest jsem mohla provést nedestruktivní povrchovou terénní prospekci daného území. Celkem bylo prozkoumáno 26 katastrálních území s možnými reliéfními útvary. P ři nalezení daného reliktu cesty, byla následn ě provedená identifikace a dokumentace. Stejn ě jako tomu bylo u výzkum ů Zlaté stezky a Norimberské stezky, i v tomto p řípad ě se nejvíce poz ůstatk ů úvoz ů dochovalo v lesním prost ředí (Kub ů – Zav řel 1998, 42; Nová ček – Široký 1998, 62 - 64). V některých p řípadech bylo velmi složité rozpoznat, zda se jedná o úvoz či strž. Protože existují i p řípady, kdy úvozy vznikly ve strži. Nap říklad strž typu balka postupným užíváním zm ění sv ůj charakter na úvoz (Kirchner – Smolová 2010, 160). Při dokumentaci byly po řizovány kresebné ná črty, do kterých byly zaznamenány jednotlivé rekonstrukce úvoz ů, ší řka dna úvozu a délky st ěn úvozu. K těmto údaj ům byla ješt ě dopln ěna p řesná poloha, tedy zda se úvoz nachází v blízkosti pole nebo v lese atd. Z těchto informací byly ve fázi po terénním výzkumu vybrané deskriptory, které byly vypln ěné do databáze.

Abych následn ě mohla pracovat s přesnou polohou, bylo nutné zam ěř ení pomocí p řístroje GPS (Global Positioning System), který umož ňuje vypo čítat čas, zem ěpisnou ší řku, zem ěpisnou délku a výšku. K tomu je zapot řebí signálu alespo ň ze 4 družic ( Černý – Steiner 2004, 9 – 12). Intenzita signálu se samoz řejm ě m ěnila podle polohy dané lokality. 24

Podle toho se upravovala i p řesnost. Nap říklad v oblasti Horšovského Týna na katastru Semošice jsem pracovala v otev řeném prostoru. Zde bylo dosaženo nejvyššího signálu až devíti družic. Opa čná situace nastala v České Kubici. Abych dosáhla co nejmenší odchylky daného bodu, vždy bylo dosaženo alespo ň 30 m ěř ení. K dosažení pravidelnosti měř ení byla ve v ětšin ě p řípad ů použita tzv. metoda krokování, u které záviselo na délce jednotlivých úvoz ů a na vegeta čním pokryvu, jenž ne vždy tuto metodu umožnil. Míra odchylky se v ětšinou pohybovala mezi 6 a 7 m. Jelikož se ¾ lokalit vyskytovaly v lesním prost ředí, bylo využito bodového m ěř ení. Bylo tak u čin ěno na základ ě vegeta čního pokryvu, který by znemožnil plynulé m ěř ení v liniích. Výsledná data pak byla následn ě promítnuta do geografických informa čních systém ů prost řednictvím mapového programu ArcGIS 9.3. Dalším krokem byla samotná fotodokumentace všech zachovaných úsek ů cest. Dokumentovány byly p ředevším r ůzné k řižovatky z důvodu pozd ější klasifikace samotných úvozových systém ů a také samotných profil ů neboli řez ů vlastními relikty (Nový 2008, 11 – 12). Jelikož se jednalo o nedestruktivní prospekci, nebylo využito žádného sondážního výzkumu ani detektoru kovu.

4.2 Postup rekonstrukce pr ůběhu Řezenské stezky Po vytvo ření grafické mapy v programu GIS byl rekonstruován pouze částe čný pr ůběh této dálkové stezky. Jednalo se p ředevším o hrani ční úsek, ve kterém byly nalezeny t ři lokality s dochovanými relikty cest. Sm ěrem od Domažlic ke Starému Plzenci však intenzita nález ů úvoz ů rapidn ě klesala. Proto bylo nutné n ěkteré úseky vypracovat odlišným zp ůsobem. Jedním z důležitých podklad ů byla p řehledná mapa výzkum ů, p ři kterých byly nalezeny ran ě st ředov ěké artefakty v předem vymezeném polygonu. Dále bylo t řeba myslet na ur čité spole čné znaky, které v ětšina cest spl ňuje. To znamená, pokud je to možné, cesty jsou vedeny po vrstevnicích (Kub ů – Zav řel 2009, 61), dále by se m ěly 25

vyhýbat co nejvyššímu po čtu p řírodních p řekážek – bažiny, p řechod vodního toku a jiné. Ovšem v tomto p řípad ě část Řezenské stezky probíhala v hornatém pohrani čí, proto ne vždy tyto podmínky bylo možné dodržet. Dalším podp ůrným zdrojem informací, které byly p ři tvorb ě použity, byly historické písemné zmínky a archeologické výzkumy.

Z tohoto d ůvodu je výsledná kapitola Pr ůběh Řezenské stezky koncipována následujícím zp ůsobem. Nejprve bude zpracována tzv. „Hlavní“ větev Řezenské stezky, p ři které byly nalezeny relikty úvoz ů, a proto je nejpr ůkazn ější. Ta se bude d ělit na dva sm ěry – Severní sm ěr a „Severovýchodní“ sm ěr. Dále bude popsána tzv. „Vedlejší“ větev a dv ě lokality Pivo ň a Meclov, u kterých bude vypracován pouze hypotetický sm ěr.

U každého úseku je popsán vlastní geografický pr ůběh, p ři kterém je užíváno sou časných názv ů a také p řekážek (nap říklad železnice nebo benzinová pumpa). Nechybí ani deskripce prostorových a formálních vlastností vybraných úvoz ů, pokud byly v daném úseku nalezeny. Terminologie, která byla v této části použita, vychází z práce Petra Nového (Nový 2008, 10 – 11). Zárove ň je tento pr ůběh dopln ěn popisem jednotlivých archeologických výzkum ů a historickými informacemi, které by daný sm ěr mohly potvrdit. Ke každému úseku byla vždy vypracována mapa, která zobrazuje t ři r ůzná zna čení pro jednotlivé úseky, stejn ě jako tomu bylo v případ ě popisu výzkumného projektu Zlaté stezky konkrétn ě úseku Vimperk – státní hranice (Kub ů – Zav řel 2007, 46). První skupina ozna čená červenou linií p ředstavuje nesporné úseky, dopln ěné vlastními kódy, které p ředstavují dochované relikty cest v krajin ě. Tyto kódy jsou vypsané v přiložené databázi. Druhá skupina ozna čená zelen ě zobrazuje úseky stezky, které navazují na první skupinu nebo tvo ří p řípadnou spojnici mezi nimi. T řetí skupina ozna čená mod ře p ředstavuje části úsek ů, u kterých se jejich pr ůběh pouze p ředpokládá. Tato terminologie 26

byla p řevzata z práce Zlatá stezka (Kub ů – Zav řel 2007, 46). Všechny tyto mapy jsou také sou částí p říloh na CD, kde jsou ve své p ůvodní velikosti. 27

5 PR ŮBĚH ŘEZENSKÉ STEZKY

5.1 Hlavní v ětev

5.1.1 Úsek Folmava – Pase čnice Pokud chceme uvažovat o stanovení místa, kudy mohla být naše hranice co nejjednodušším zp ůsobem p řecházena, musíme si uv ědomit, v jaké krajin ě se nachází. Hrani ční oblast s bavorskou stranou N ěmecka se rozkládá v místech Českého lesa. Konkrétn ě v tomto p řípad ě se jedná o Českokubickou vrchovinu, která voln ě p řechází do Jezvinecké vrchoviny (Vejnar a kol. 1984, 10). Ta dosahuje velmi vysokých nadmo řských výšek. Maximální hodnoty se mohou být až p řibližn ě 730 m n. m. Proto bylo tehdy velmi d ůležité, vybrat takové místo p řechodu, u kterého by nebylo pot řeba p řekonávat p říliš p řírodních p řekážek. Na základ ě prostudované literatury a map se pln ě ztotož ňuji s pr ůběhem stezky, za čínajícím na n ěmecké stran ě, který navrhl historik Eduard Maur (na základ ě prostudované práce Řezenská cesta a zemské stezky na Domažlicku).

Abych mohla ur čit možný p řechod hranice, bylo nutné za čít na území Bavorska. Podle mých poznatk ů jak z geografického hlediska tak i písemného p ředpokládám, že jedna z větví vedla z Furth im Waldu severním sm ěrem podél pravé strany velmi d ůležitého toku Teplá Byst řice k ho ře Schafberg. Ta byla z řejm ě z východní strany obcházena až k úpatí Ov čího vrchu, který byl p řekonán stejným zp ůsobem (mapa 1) (Maur 2001, 24 – 25). Zde komunikace pokra čovala až k severovýchodní stran ě vrchu. V místech, kde kon čí levý p řítok řeky Teplé Byst řice, mohla odbo čit severovýchodním sm ěrem a vést dál až k dnešní asfaltové silnici. Práv ě v tomto míst ě byl p ři terénním pr ůzkumu nalezen terénní relikt (kód DF01), který by mohl toto tvrzení potvrdit. Bohužel část tohoto úseku je dnes soukromým majetkem, kam není možný p řístup. Z těchto d ůvod ů nebylo možné provést průzkum po celé jeho délce. Úvoz má profil ve 28

tvaru U, které má ší řku dna p řibližn ě 1 m. Délka st ěn dosahuje v některých místech až 5 m.

Další možnost, kudy mohla cesta od Ov čího vrchu pokra čovat, je po dnešní modré turistické zna čce p řibližn ě 400 m a pak odbo čit na severovýchod. V tomto míst ě se napojuje na sou časnou asfaltovou silnici, která vede ke stejné spojnici levob řežního osídlení Dolní Folmavy s pravob řežním, jako první možnost sm ěru. Osobn ě se však p řikláním spíše k první trase cesty, p ři které není pot řeba stoupat tolik do vrchu.

Odtud stezka z řejm ě pokra čovala až k řece, kterou zde bylo t řeba přebrodit. V těchto místech dosahovala nejmenší nadmo řské výšky (p řibližn ě 450 m n. m.) v celé této oblasti. Sledování následujícího pr ůběhu v pravob řežní části Dolní Folmavy je dnes velmi obtížné. Krajina byla velmi narušena p ři výstavb ě nejprve císa řské silnice a pozd ěji hrani čního p řechodu. Proto p ředpokládám, že se stezka napojila na sou časnou asfaltovou komunikaci a stoupala dál až k dnešní hlavní silnici, odkud pokra čovala p řibližn ě 250 m severním sm ěrem. V tomto míst ě odbo čila na východ, kde dnes vede hlavní silnice sm ěr Folmava – Furth im Wald, odtud sm ěř ovala p řes lesní porost rovnou na Českou Kubici. Podle II. vojenského mapování soudím, že její další pr ůběh tvo řil jakousi jihovýchodní hranici vrchu napravo, která kon čila p řibližn ě n ěkde v místech mezi parcelami 1382/10 – 1382/8 (k.ú. Česká Kubice). Tady zabo čila na východ a pokra čovala po sou časné polní cest ě až k železnici, dále po pravé stran ě rybníka zhruba 70 m stejným sm ěrem. D ůkazem, pro č stezka mohla vést práv ě tudy, m ůže být fakt, že celý tento úsek vede přímo po katastrální hranici Starého Spálence a České Kubice.

Práv ě v tomto míst ě u osady Spálene ček za číná první část soustavy úvoz ů, která je ve své horní partii p řerušena sou časnou silnicí. Na její levé stran ě navazuje další, daleko rozsáhlejší systém relikt ů cest. První část je p řibližn ě tvo řena třemi paraleln ě vedoucími úvozy (kódy 29

CK06, CK09 a CK10), jejichž ší řka dna se pohybuje p řibližn ě okolo 1,5 m. Jejich pr ůběh je dob ře patrný na map ě 2. Ve své spodní části vede každá větev odd ělen ě, p řičemž sm ěrem k silnici se za čínají sbíhat do tzv. v ějí ře kolejí. Je zajímavé, že v tomto bodu nejsou úvozy tak hluboké jako ve své spodní části. Z řejm ě je to zp ůsobeno d řív ějšími úpravami místního terénu pro výstavbu asfaltové silnice. Z časových d ůvod ů byly zam ěř eny s GPS přístrojem pouze krajní úvozy a horní partie st ředového úvozu.

Daleko významn ější situace je na levé stran ě silnice. Zde zcela vpravo se nachází dnešní lesní cesta, která se stále využívá. V těsné blízkosti napravo od ní vede celá soustava úvoz ů s kódy – CK01 - CK05, CK7 a CK8, jež stejn ě jako cesta obchází Spálený vrch (668 m n. m.) po jeho východní stran ě. Práv ě v těchto místech, kde se terén prudce zvedá, zůstaly tyto relikty velmi dob ře zachovány a dají se tak bezpe čně identifikovat. Již d říve na n ě bylo upozorn ěno Janem Vrbou, Josefem Šlajsem, Eduardem Maurem, či Zde ňkem Procházkou (Maur 2001, 26; Cibulková 2000, 31. kv ětna, 6). Ovšem interpretace se lišila.

Při terénním pr ůzkumu bylo identifikováno p řibližn ě 4 – 5 hlavních linií, které se mezi sebou r ůzn ě k říží a vytvá ří tak mnoho vedlejších v ětví, které po n ěkolika metrech zanikají. Z těchto d ůvod ů nebylo možné ur čit přesný po čet. Ovšem tento problém nebyl zásadní. Podstatné bylo ur čení celého pr ůběhu tohoto systému úvoz ů (mapa 2). Při deskripci bylo zjišt ěno, že jednotlivá dna úvoz ů m ěla tvar rozev řeného V a jejich ší řka se pr ůměrn ě pohybovala kolem 1,5 m. Koruny úvoz ů m ěly dv ě podoby. Ve v ětšin ě p řípad ů vrcholy úvoz ů vytvá řely doprovodné valy, které byly vždy spole čné pro dva sousední. Ale byly zde nalezeny i takové, které přecházely pozvolna do okolního terénu. Jednalo se p ředevším o krajní úvozy. Jelikož tato oblast není dnes nijak využívána, byly zde p ři terénním pr ůzkumu nalezeny zachovalé nemovité památky - dva hrani ční 30

kameny, jejichž p řesná poloha je zaznamenána v map ě 2. Bohužel nápis nebo znamení na nich nebylo možné identifikovat.

Podle charakteru systému úvoz ů stezka pokra čovala stále stejným sm ěrem okolo vrchu až k místu nazývaného Šnory, které z řejm ě pocházelo od slova „šn ůry“, což by mohlo znamenat linie neboli úvozy. Předpokládám, že sm ěř ovala dál podél hranice lesa až vrcholu s jeskyní Salka (mapa 3), kde byl podle Josefa Šlajse údajn ě nalezen podobný svazek relikt ů cest jako u osady Spálene ček. Odtud sm ěř ovaly rovnou sm ěrem k Pase čnici. Autor tento systém popisuje jako rozsáhlé valy a příkopy, které ješt ě dnes mohou být 3 m hluboké a jsou zhruba 200 m dlouhé. P ři pohledu na dnešní ortofotosnímky jsou vid ět jednotlivé linie, které vedou p římo od vrchu Salka dol ů do údolí. Jeden tento relikt se údajn ě nachází v úzkém pásu lesa, který se táhne napravo od vrchu Salka (Cibulková 2000, 7. června, 6). Podle map ješt ě dnes je tento úvoz užíván jako lesní cesta, která vede rovnou do Staré Pase čnice. Autor sám ješt ě dopl ňuje informace o tom, že práv ě zde, kde kon čí tato stará cesta na poli, bylo nalezeno mnoho podkov nebo jejich fragment ů. V intravilánu samotné vesnice pak byla nalezena ješt ě bronzová ostruha (Cibulková 2000, 14. června, 6), která by mohla doložit tu velmi známou bitvu „U Br ůdku“ konanou v roce 1040 (Cibulková 2000, 14. června, 6).

Krom ě zmi ňovaných artefakt ů se nacházela ve vesnici ješt ě jedna zajímavá nemovitá památka, a to kaplice benediktinského proboštství sv. Vav řince (Maur 2001, 18). Podle Josefa Šlajse stála v blízkosti domu čp. 43 v poloze „U Kostelík ů“, kde byly p ři stavb ě stodoly nalezeny kamenné základy a nedaleko od tohoto místa lidské kosti (Cibulková 2000, 14. června, 6).

Přesné údaje o založení kostela sv. Vav řince sice neznáme, ale víme, že tato sakrální stavba byla p řibližn ě od roku 1245 sou částí p římé správy kladrubského kláštera (Nová ček 2010, 143). Krom ě tohoto kostela 31

se v Pase čnici nacházelo také pasečnické proboštví, o kterém se předpokládá, že bylo založeno p řed rokem 1370 v období opata Racka II. Ovšem první písemné zprávy se o n ěm poprvé zmi ňují až roku 1393. (Nová ček 2010, 158).

5.1.2 Úsek Pase čnice – Stráž – Nevolice - Domažlice Domnívám se, že Pase čnice byla zřejm ě jedním z bod ů na zkoumané dálkové stezce. Odtud cesta vedla do Nové Pase čnice a pak severovýchodním sm ěrem okolo polností dnešním jménem Nad Fajty. Dále pokra čovala p řibližn ě 500 m až k místu mezi vrchem Zadní skála s kótou 600 m n. m. na pravé stran ě a smrkovým lesem se Strakovským rybníkem, do kterého paraleln ě p řitéká potok Zub řina na levé stran ě. V tomto úseku stezka stoupala až do 560 m n. m. a následn ě vedla po terase až k vrcholu P řední skála, který obcházela z jeho západní strany. Odtud pokra čovala severovýchodním sm ěrem p římo do osady Stráž (něm. Hochwartl) (mapa 4). Jak samo jméno napovídá, tady z řejm ě kdysi existovala instituce, jejímž úkolem mohlo být kontrolování ur čitého úseku cesty, aby nedocházelo k nekontrolovatelnému p řechodu obyvatel p řes hranice (Maur 2001, 23). Ovšem zda strážilo práv ě Řezenskou stezku, je diskutabilní. Pokud tuto funkci zastávala, muselo tak být až do 13. stol., kdy tehdejší hradská soustava za čala ztrácet svou pozici a byla nahrazena sítí hrad ů, jejichž funkcí bylo mimo jiné kontrolovat stezky ve svém okolí (Hoffmann 2009, 454 – 455).

Dalším podkladem pro ur čení stá ří vesnice Stráž je její p ůdorys a poloha. V mapách II. vojenského mapování je celkem dobře patrné půdorysné schéma této osady, kdy jednotlivé usedlosti byly vystaveny těsn ě podél cesty. Práv ě takové schéma, kterému se říká silni ční ves, bývá charakteristické pro kolonizovaná osídlení ve vyšších polohách ze 13. století, která jsou zakládána p ři komunikacích vyššího řádu (Kuna – 32

Tomášek 2004, 254 – 262). Na základ ě rozmíst ění usedlostí m ůžeme pozorovat, že stezka pokra čovala severovýchodním nebo východním sm ěrem. Práv ě tuto vzniklou vidlici spole čně s půdorysem osady považuje Eduard Maur jako doklad ran ě st ředov ěkého osídlení (Maur 2001, 23). Na Josefské map ě je vid ět pouze jedna cesta, která vede rovnou do Domažlic, ale na Františkov ě map ě jsou již zaznamenány dva sm ěry. První již zmi ňovaný a druhý, který sm ěř uje na Nevolice. Severovýchodním sm ěrem pokra čuje cesta mezi poli s místními názvy Na Bou čku a K Tluma čovu okolo vrchu Veselá hora (580 m n. m.), kde dnes stojí kostel sv. Vav řince, který byl postaven teprve v 17.stol. a fungoval jako poutní místo. Tento úsek mírn ě stoupá až k místu, kde na levé stran ě vozovky stojí k řížek. Po p řibližn ě 300 m klesání se cesta napojí na silnici vedoucí z Tluma čova do Domažlic. P ři terénní prospekci tohoto úseku, zde bylo zaznamenáno pozvolné klesání až k městské části Bezd ěkovského p ředm ěstí, které v opa čném sm ěru není žádnou výraznou p řekážkou.

Jak jsem se již zmínila, ze Stráže vede ješt ě jeden sm ěr, a to na Nevolici. Podle vlastních poznatk ů soudím, že dálková stezka mohla pokra čovat i touto variantou. Jedním z důvod ů je spojení p řes Nevolici, kterého mohli využít obyvatelé ze Smolovského hradišt ě, které se nacházelo na nízké ostrožn ě v blízkosti dnešní osady Smolov - Spá ňov (Bašta – Baštová 1988, 17), konkrétn ě v poloze na dnešních lesních parcelách č. 594, 595, a 597. V roce 1959 v rámci regionálního pr ůzkumu, zde byl objeven velmi dob ře zachovalý val, který na svém hřebeni m ěř il p řibližn ě 11,3 m. Dále byla nalezena t římetrová plocha, na kterou navazoval prostor se sídlištními objekty, který byl p řekrytý sutinami z horní části valu (Turek 1967, 445 – 446). Krom ě t ěchto nemovitých a recentních artefakt ů, byl nalezen keramický soubor, obsahující typické st řepy s horizontálními rýhami a vlnicemi. Na základ ě výzdoby tohoto hrubozrnn ějšího materiálu bylo hradišt ě datováno do období na konec 10. 33

– 11. století (Turek 1967, 447 – 450; Čujanová – Jílková 1966, 22). Zárove ň se nedaleko tohoto hradišt ě se nacházelo ješt ě jedno u Bo řic, které bylo podle nález ů ozna čeno za starší (Maur 2001, 22). Z tohoto důvodu se domnívám, že jeden sm ěr mohl vést k poloze na „Hvízdalce“, kde se ve stejném období nacházela trhová ves s celnicí (Bašta 1991, 69) a druhý sm ěr mohl pokra čovat na Nevolici. I když v žádných mapách, krom ě sou časných, není zna čen, p ředpokládám, že alespo ň lokální komunikace v tomto sm ěru probíhala, protože nedaleko p řibližn ě 4,5 km západním sm ěrem vzdušnou čarou od hradišt ě se nacházelo ješt ě další. Nalezeno bylo v roce 1999 p ři revizním pr ůzkumu v poloze „Na Zámku“ na severním výb ěžku vrchu Dmout, který se vypíná jihozápadním sm ěrem od Domažlic. Podle nalezených artefakt ů z řejm ě fungovalo ve stejném období jako hradišt ě u Smolova (B řichá ček 2000, čj. 2/1999). Předpokládám, že hradišt ě „Na Zámku“ a smolovské mezi sebou ur čit ě nějakým zp ůsobem komunikovala. K tomu se mohlo využít již zmi ňované cesty vedoucí p řes Nevolici. Na základ ě uvedených fakt ů mohl existovat i sm ěr Řezenské stezky, který vedl ze Stráže do Nevolice a pak p římo do Domažlic.

Tento úsek by vedl severním sm ěrem od sou časné kaple, která stojí p římo uprost řed silnice v Nevolici. Odtud pak cesta pokra čovala sm ěrem za ves, poté pozvoln ě klesala až k místu, kde v sou časné dob ě překonává místní vodote č. Po p řibližn ě 100 metrech od tohoto místa za číná dlouhá úvozová cesta (kód DO01) ve sm ěru S - J, která, jak je vid ět na snímcích z 50. let, byla ješt ě nedávno využívána. Jedná se o starou cestu, která využila kolej zahloubenou v terénu. Z tohoto d ůvodu můžeme p ředpokládat, že erozní proces zde netrvá p říliš dlouho, a proto se profil této koleje dochoval ve tvaru U. Ší řka dna cesty se pohybuje od jednoho do dvou metr ů a délka je p řibližn ě 670 m, p řičemž její záv ěr kon čí u sou časné zástavby na Bezd ěkovském p ředm ěstí. Celý tento úsek reliktu cesty byl zam ěř en gps p řístrojem (mapa 4) včetn ě jednoho k říže. 34

Výhodou oblasti je, že na celém Domažlicku je zachováno velké množství křížk ů nejen v přímém sousedství cesty, ale také v místech, kde dnes již žádná cesta neexistuje (nap říklad na poli), ale máme ji zaznamenanou ve vojenském mapování. V ětšina z nich stojí samostatn ě, ale nacházíme i takové, které jsou mezi dv ěma stromy. P řesn ě takový k říž se nachází přibližn ě 400 m od za čátku této úvozové cesty ve sm ěru Nevolice – Domažlice. Není umíst ěn p římo u ní, ale zhruba 60 m východním sm ěrem.

V sou časné dob ě je tato úvozová cesta pokryta hustým vegeta čním pokryvem. To zna čí, že již ztratila svou praktickou funkci, ale paraleln ě s ní vede polní cesta, která funguje jako turistická trasa.

Jedním z důvod ů, pro č se domnívám, že Řezenská stezka vedla práv ě tímto sm ěrem je, že nedaleko již zmi ňované silnice v Nevolici byl v roce 1951 nalezen oblý olivovitý korál, vyrobený ze zeleného skla. Jedná se o typ korálu, který bývá sou částí slovanské poh řební výbavy v Horní Falci, proto nem ůžeme vylou čit, že také v této oblasti, se mohlo nacházet ran ě st ředov ěké poh řebišt ě (Metli čka – Břichá ček 1999, 267). Bohužel zatím tyto domn ěnky nebyly nijak archeologicky potvrzeny.

Pokud se podíváme na Františkovo mapování, kde je zachován obraz m ěsta z let 1836 - 1852, zjistíme, že tato cesta by pokra čovala dnešní Chodskou ulicí p římo k hradu. Domnívám se však, že tudy stezka vést nemohla a to ani v raném ani ve vrcholném st ředov ěku, protože doklady osídlení p řed založením m ěsta na katastru Domažlic byly soust řed ěny v jiných částech, konkrétn ě v Dolejším a v Ho řejším předm ěstí. V této posledn ě jmenované m ěstské části, p řesn ěji „V Potocích“ nebo také známé jako Pískovna, bohužel p řesná poloha lokality nebyla nikde uvedena (Archiv 3.0. 2009, 1952/659, č. 9725), bylo nalezeno v 50. letech pravd ěpodobn ě sídlišt ě, které bylo za řazeno na 35

základ ě keramického souboru do st ředohradištního a mladohradištního období (B řichá ček – Metli čka 1999, 265).

Oproti tomu v Dolejším p ředm ěstí byl v roce 1993 proveden plošný odkryv na severním návrší u kostela Zv ěstování Panny Marie, kde byly nalezeny základové žlaby sakrální stavby. Podle jednolodního obdélného půdorysu s neodsazenou apsidou se p ředpokládá, že se jednalo o kostel sv. Jakuba. V něm bylo odkryto n ěkolik k ůlových jam, z nichž v jedné přímo p řed oltá řem se nacházela spodní část nádoby. Ve stejném prostoru bylo také objeveno šest hrob ů (dva recentní) s kostrovými poh řby a jedním st říbrným denárem. Na severní stran ě byla nalezena sakristie (B řichá ček 1997, č. 251, 49). V tomto výzkumu se pokra čovalo i následujícího roku, kdy na stejné lokalit ě došlo k odkrytí dalšího hrobu spole čně se zlomky keramiky a dlaždic. Podle výše uvedených nález ů byla lokalita datována do období 11. – 13. stol. (Břichá ček 1997, č. 041, 49).

Přibližn ě 300 m SSV sm ěrem od kostela Zv ěstování Panny Marie na skalnatém ostrohu Škarman v poloze nazývané „Hvízdalka“ vedle sou časného strojírenského podniku byl v roce 1984 proveden povrchový sb ěr. Krom ě keramického mladohradištního a pozdn ěhradištního materiálu a úlomk ů kostí, které se v ětšinou nacházely v hloubce 20 – 30 cm, se v tomto prostoru p ředpokládá p řítomnost zbytk ů opevn ění, které byly p ři úpravách místního terénu zni čeny (Procházka 1987, č. 94, 43). Předpokládá se, že práv ě v těchto místech se nacházela p ůvodní trhová ves Domažlice spole čně s celnicí, jejíž existence je p řipomínaná již ve falzu listiny Boleslava II. z roku 993 (Bašta 1991, 69).

Na základ ě uvedených informací se domnívám, že p ředloka ční centrum Domažlic se nacházelo v poloze „Hvízdalka“, kde fungovalo sídlišt ě s tržišt ěm a celnicí spole čně s polohou u kostela Zv ěstování Panny Marie, kde se z řejm ě nacházel kostel sv. Jakuba s poh řebišt ěm. 36

Tato celnice byla poprvé písemn ě doložena ve falzech ze 12. – 13. stol., která se týkala klášter ů – Břevnov, Ostrov, Kladruby a sv. Ji ří na Pražském Hradu. Zde je poprvé uvedena v roce 993 (Maur 2001, 22). Díky přítomnosti všech t ěchto složek zde byla zajišt ěna jak funkce profánní, tak i sakrální, proto se domnívám, že stezka v tomto období vedla tímto sm ěrem. P řesný pr ůběh od již zmi ňované úvozové cesty v tomto p řípad ě nedokážu odhadnout, protože charakter této oblasti byl po založení m ěsta jist ě zm ěněn. P řesto se stezka musela sto čit na severovýchod, kde p řibližn ě po 500 m (m ěř eno vzdušnou čarou) bylo třeba p řebrodit řeku Zub řinu. K tomu by ovšem došlo v jakémkoliv případ ě, nebo ť Zub řina v této části m ěsta vytvá ří jeho p řirozenou jižní hranici, kterou nelze obejít z žádné sv ětové strany.

Sou časn ě s tímto osídlením muselo existovat na p řelomu 12. – 13. století také jiné, které se koncentrovalo okolo pozd ějšího nám ěstí. První doklady byly získány v letech 1990 – 92, kdy byla v prostoru augustiniánského kláštera nalezena s nejv ětší pravd ěpodobností polozemnice s částí p ůvodní m ěstské hradby. Podle doprovodného keramického souboru a objektem polozemnice, byla situace datována na konec 12. – po č. 13. stol. (B řichá ček 1995, č. 927, č. 903, 73). Výzkum pokra čoval ješt ě následujícího roku, kdy byly odkryty zbytky d řev ěné zástavby ze 13. století, o kterých se p ředpokládá, že pat ří do nejstarší fáze kláštera (B řichá ček 1997, č. 058, 49). V roce 2006 byla p ři výstavb ě kanalizace na západní a severní stran ě nalezena keramika op ět ze 13. stol. (Hereit 2009, č. 102, 39).

Přibližn ě 100 m od tohoto kláštera Kostelní ulicí se nachází stavební parcely č. 516/1 a č. 516/2, kde byla v roce 1998 provedena sondáž, p ři níž byly v sond ě 1/98 nalezeny dv ě vrstvy s menším keramickým souborem ze 13. stol. (Hereit 2000, č. 006, 44). Dalším dokladem osídlení této oblasti je samotné nám ěstí Míru. Zde byly v roce 37

1996 tém ěř na celé ploše odkryty objekty i vrstvy z konce 12. – 13. stol. (B řichá ček – Metli čka 1999, 264).

Všechny tyto nálezy by tak potvrdily domn ěnku, že centrum d řív ější trhové vsi s celnicí n ějakou dobu fungovalo paraleln ě s tímto osídlením a poté se postupn ě p řesunulo do míst, kde bylo pozd ěji p řibližn ě v 2. pol. 13. století založeno m ěsto. Tyto skute čnosti také potvrzuje n ěkolik historických údaj ů. V roce 1233 máme písemnou zmínku o samostatné vesnici Domažlice v listin ě papeže Řeho ře IX. (CDB III, č. 40, s. 39). Další historická zpráva informuje o tom, že m ěsto Domažlice bylo založeno v 60. letech 13. stol, protože již v listin ě z roku 1266 vystupuje spole čně se St říbrem a Plzní jako civitas – město, ve kterém se konají trhy, z nichž každoro čně muselo odvád ět plat chot ěšovskému klášteru (RBM II, č. 520, s. 202; Mužík 1976, 168 – 169). To znamená, že kromě práv, kterými disponovalo, muselo také mít ur čitou architektonickou formu. Jedním z důležitých znak ů m ěsta byl jeho opev ňovací systém, který se v ětšinou skládal z hradby a bran.

Jak je vid ět ješt ě na II. vojenském mapování Domažlice byly vystav ěny jako pravideln ě organizované m ěsto s obdélným p ůdorysem s paralelními ulicemi, které bylo obehnáno m ěstskou hradbou (Hauserová 1992, 13). Tuto podobu získalo podle bavorského modelu, kdy st řed města byl tvo řen protáhlým nám ěstím, které bylo na obou kratších stranách uzav řeno branami – Horní a Dolní. Stejn ě jako delší strany, které m ěly vystav ěny brány ve své st ředové části, p řičemž severní byla zřejm ě významn ější než jižní. Zárove ň u Horní brány vznikl augustiniánský klášter a v jihozápadním rohu m ěsta hrad, který spole čně s městským opevn ěním zajiš ťoval obranu Domažlic. D ůvodem, pro č bylo nám ěstí tímto zp ůsobem vystav ěno, m ůže být fakt, že práv ě tudy procházela Řezenská stezka (Mužík 1976, 169). Podobná schémata 38

tohoto typu také nacházíme nap ř. v Lemgu v Německu (Hauserová 1992, 13).

V tomto p řípad ě by už komunikace nevedla p ůvodním sm ěrem, to znamená p římo k poloze „Hvízdalka“, ale jist ě by musela sv ůj pr ůběh přizp ůsobit půdorysu m ěsta. To znamená, že by do m ěsta p řicházela bu ď z východní, nebo ze západní strany. Otázkou je, kudy pokra čovala ven z města sm ěrem ke Starému Plzenci. Osobn ě se domnívám, že takto významná dálková komunikace vedla n ěkolika sm ěry.

5.2 Hlavní v ětev - Severovýchodní sm ěr

5.2.1 Úsek Domažlice - Milavče Jak již bylo v kapitole o Domažlicích řečeno, v poloze „Hvízdalka“ bylo nalezeno výšinné opevn ění spole čně s mladohradištním a pozdn ěhradištním keramickým materiálem (Procházka 1987, 43, č. 94). To by nasv ědčovalo ur čitému pohybu v této oblasti ješt ě p ředtím, než se osídlení p řesunulo do centra nov ě založeného m ěsta. Na základ ě této polohy a nalezených ran ě st ředov ěkých artefakt ů, shromážd ěných z nejblíže p řiléhajících katastr ů předpokládám, že další pr ůběh této stezky se orientoval severovýchodním sm ěrem (mapa 5). Při pohledu na ortofotosnímky, které byly po řízeny v roce 1950 je vid ět cesta, jejíž sm ěr je patrný na základ ě pr ůběhu místního remízku. Ten za číná na severní stran ě této lokality a pokra čuje až k sou časné silnici, na kterou se z řejm ě stezka napojila a vedla až do Chrastavic. Stejná komunikace je také zaznamenána v Josefském mapování. Podle p ůdorysu p řepokládám, že pokra čovala k místní sakrální památce a odtud vedla na sever p řibližn ě 170 m. Zde mohla zm ěnit sm ěr na východ a napojit se na dnešní silnici, sm ěř ující do Milav čí. V sou časné dob ě tento úsek funguje jako polní cesta, která vede soub ěžn ě se silnicí sm ěř ující do Radonic až k místu, kde dnes protéká místní nejmenovaný potok. Odtud by pokra čovala přibližn ě 750 m po terase, na jejímž konci za číná být terén dosti svažitý. 39

Přesto se domnívám, že tudy probíhala až do nejnižšího bodu, kde zm ěnila sm ěr na východ – k dnešnímu kostelu. Zde byl jihovýchodn ě od tohoto bodu proveden v roce 1993 pr ůzkum v rámci stavby vodovodu, p ři kterém byly odkryty mísovité objekty spole čně s polozemnicemi. Také tady byla nalezena keramika, mazanice a bronzový náramek, podle kterých bylo toto sídlišt ě datováno do mladší doby hradištní (B řicháček 1993, 294/93). Krom ě této lokality byla na katastru nalezena ješt ě jedna přibližn ě v poloze tra ť „Záhumenec“ (jihovýchodn ě od jádra obce), kde byl v roce 1996 proveden vertikální řez. Došlo k nálezu sídlištního areálu, který zde existoval na p řelomu raného a vrcholného st ředov ěku (Hereit 1998, č. 956, 111). Ob ě tyto lokality potvrzují osídlení v raném st ředov ěku, které by tak mohlo být jednou ze zastávek st ředov ěké stezky.

5.2.2 Úsek Milav če - Blížejov Předpokládám, že její další pr ůběh Řezenské stezky sm ěř oval na sever od obce Milav če (mapa 5), kde p řibližn ě po 170 m odbo čil doleva a překro čil tra ť. Odtud stezka mohla pokra čovat zhruba mezi dnešní železnicí a řekou Zub řinou až do obce Nahošice. Tímto pr ůběhem by se tak vyvarovala zbyte čnému p řekra čování terénních vyvýšenin. Ovšem je třeba mít na pam ěti, že tato komunikace nemohla být využívána po celý rok. Jelikož tento úsek vede v těsné blízkosti řeky, hrozilo zde nebezpe čí záplav a to po celé jeho délce až k Nahošicím. Zde byl v na jižní stran ě od h řbitova nalezen mladohradištní keramický materiál, který sem byl zřejm ě sekundárn ě p řenesen ze b řehu Zub řiny (Břichá ček – Metli čka 1999, 266 – 267). Tento nález by tak potvrzoval popsaný pr ůběh stezky.

Nahošice se nachází pod ostrožnou, která se ty čí na severovýchodní stran ě od obce. Zárove ň je tato terénní p řekážka ohrani čena řekou Zub řinou, proto se domnívám, že stezka v míst ě dnešního kostela odbo čila na západ a poté zhruba po 500 m zm ěnila sm ěr na sever. P řitom by využila nejnižšího možného místa, které 40

sm ěrem na západ prudce stoupalo. Odtud by pokra čovala p řibližn ě až na konec terasy, kde by za čala pozvolna klesat sm ěrem na severovýchod až k obci Blížejov, kde by navázala na dnešní silnici, která vede ve stejném sm ěru ke stavb ě čp. 92.

5.2.3 Úsek Blížejov – Osvra čín Odtud by pokra čovala na východ kolem kostela sv. Martina až k železnici, kterou sou časná silnice p řekonává, a dál po p řibližn ě 170 m přes řeku Zub řinu (mapa 6). Tímto zp ůsobem by stezka op ět využila nejnižšího možného pr ůběhu a vyhnula by se tak velké svažitosti, která se nachází napravo i nalevo od koryta řeky a mohla by tak bez t ěchto terénních p řekážek pokra čovat paraleln ě se Zub řinou k obci P řívozec. Podle p ůdorysu obce zaznamenaného na Františkov ě i Josefov ě map ě, přepokládám, že Řezenská stezka mohla sm ěř ovat na východ kolem kostela až k domu čp. 346, kde by zm ěnila sm ěr na severovýchod. Tak by se dostala k toku Zub řiny a pokra čovala by po nejnižší terase ve zhruba 370 m n. m. až k jádru následující obce Chotim ěř , kde se nyní nachází novorenesan ční zámek spole čně s kaplí sv. Jana Nepomuckého. Okolo tohoto zámeckého areálu by pokra čovala na severovýchod, kde by míjela po levé stran ě d řeva řský podnik a následn ě p řekonala Hradiš ťský potok.

Přibližn ě v této oblasti nad soutokem řeky Zub řiny a Hradiš ťského potoka bylo na nejnižším terasovitém stupni nalezeno rozsáhlé prav ěké sídlišt ě, na jehož západním okraji byl prost řednictvím povrchového sb ěru získán keramický soubor ze 12. – 13. stol. Podle charakteru polohy lokality se auto ři B řichá ček s Metli čkou domnívají, že p ůvodní osídlení bylo na stejném míst ě jako obec Chotim ěř (Břichá ček – Metli čka 1999, 266).

Při pohledu na mapu 1 : 25 000 je vid ět, že terén v této oblasti je na jihu i severu, kde se nachází polohy „Nad luhy“ a „Pod hájem“, prudce 41

svažitý. Z tohoto d ůvodu je tento úsek možné projít pouze p ři toku řeky Zub řiny, s níž by tato dálková komunikace vedla okolo vodní nádrže až do centra obce Osvra čín, kde se nachází kostel.

5.2.4 Úsek Osvra čín - Holýšov Předpokládám, že od kostela by pokra čovala severovýchodním sm ěrem p řibližn ě 340 m, kde bylo nutné p řekro čit Dravý potok. Poté vedla po hran ě nejnižší terasy p řibližn ě ve 370 m n. m. severním sm ěrem, kde by po zhruba 560 m p řebrodila p řítok, který vede kolmo na řeku Zub řinu. Odtud by vedla op ět po terase, aby se tak vyhnula stoupání do Kirovo vršku a pokra čovala dál podél Hustého lesa, který se nachází na pravé stran ě. P řičemž po celé trase tohoto úseku by vedla soub ěžn ě s řekou Zub řinou. V místech, kde Hustý les kon čí, mohla využít podobného pr ůběhu, ve kterém v sou časné dob ě vede železni ční tra ť, tím by se tak vyvarovala velmi zamok řené oblasti nalevo a p řílišné terénní svažitosti napravo. Touto trasou mohla pokra čovat až k okraji vsi Sta ňkov (starší pravob řežní část m ěsta Sta ňkov).

Ves Sta ňkov se poprvé objevuje v písemných zprávách v roce 1233 spole čně se jménem Witlo de Stancowic, se kterým je spojen ješt ě v několika následujících listinách (Profous 1957, 639). Ovšem domnívám se, že zde osídlení existovalo daleko d říve, to však zatím nelze prokázat. Archeologické výzkumy, které byly provedeny na katastru Sta ňkova, se týkaly pouze hradu Lacembok (Procházka 2002, 193) nebo prav ěkého poh řbívání (Archiv 3.0. 2009, 1971/703, č. 10306). Proto zatím m ůžeme využít pouze historické zmínky. Významnost této vsi stoupla v roce 1271, kdy byla již zmi ňovaným Witlou, prodána chot ěšovskému klášteru spole čně s kostelem sv. Jakuba a byla tak zahrnuta do širokého majetku tohoto kláštera (Hlinomaz 2009, 45). Dokladem o jeho rozvoji m ůže být fakt, že již v roce 1367 byl Sta ňkov evidován v chot ěšovském urbá ři jako město (Hlinomaz 2009, 54). 42

Ur čit, kudy p řesn ě mohla stezka vést v centru této vsi, je celkem složité. Místní zástavba zcela zm ěnila charakter této oblasti, p řesto se domnívám, že Řezenská stezka mohla mít podobný pr ůběh jako sou časná silnice, která vede ve sm ěru Osvra čín – Sta ňkov. To znamená, že by p řibližn ě po 270 m od p řekro čení p řítoku řeky Zub řiny, zm ěnila sv ůj sm ěr na východ. Vzáp ětí po zhruba 60 m by pokra čovala op ět na sever. Předpokládám, že stejn ě jako dnešní silnice i stezka vedla dále do centra vsi k ulici Rašínova. Poté by pokra čovala Výtu ňskou ulicí okolo h řbitova, čímž obešla vrch Mastník (430 m n. m.). V těchto místech by se tak odklonila od řeky Radbuzy a sm ěř ovala by na severovýchod od Sta ňkova. Odtud by vedla mezi polem nazývaným „V doubí“ a polohou „U lesíka“ po stejné terase až k místu, kde se na tuto komunikaci napojuje polní cesta. Domnívám se, že zde Řezenská stezka mohla zm ěnit sm ěr a pokra čovala by severním sm ěrem až k okraji Dolní Kamenice. Tu mohla obejít ze západní strany, kde by využila stejné trasy jako železnice. V této oblasti se na východní stran ě nachází Makový vrch (480 m n. m.) a na západní stran ě te če řeka Radbuza. Z těchto důvod ů mohla mít tento pr ůběh až k městu Holýšov.

5.2.5 Úsek Holýšov - Chot ěšov Holýšov (n ěmecky – Holeinschen) byl poprvé uveden jako vesnice v konfirmaci chot ětovského kláštera z roku 1272, která byla zhotovena Papežem Řeho řem X. (Profous 1954, č. 1, 673). Doklady osídlení máme však v této oblasti daleko starší. P říklady mohou být – Čelákovská hora, kde bylo odkryto eneolitické sídliště. Navíc zde ješt ě byly nalezeny i keramické st řepy, které potvrzují osídlení v raném st ředov ěku (Bašta - Baštová 1992, č. 350, 39). Další m ůžeme najít nedaleko – na tzv. „Slepi čím vrchu“, zde bylo p ři záchranném archeologickém výzkumu odkryto poh řebišt ě z mladší doby bronzové (Vlada ř 2004, 117 – 118). Navíc se v této oblasti severovýchodn ě od obce nachází vrch „Trný“ (502 m n. m.), kde bylo p ři terénním pr ůzkumu nalezeno halštatské hradišt ě, 43

spole čně se zlatými p ředm ěty, podkovami a keramikou (Justová 1979, 193 – 194).

V západní části tohoto vrchu vedla velmi významná poštovní cesta (od roku 1546) ve sm ěru Holýšov – Stod dnešní silnice č. 26, která mohla nahradit d řív ější pr ůběh Řezenské stezky (mapa 7) (Hofinger 2002, 178 – 179). Ten však vedl podle zjišt ěných poznatk ů z řejm ě jiným sm ěrem. Abych mohla p řesn ěji ur čit další úsek cesty, použila jsem Františkovo mapování, které nám zobrazuje m ěsto ve zcela jiné podob ě. Podle půdorysu m ěsta p ředpokládám, že stezka soub ěžn ě následovala řeku Radbuzu, která m ění svůj sm ěr na východ a pokra čovala v pr ůběhu dnešní ulice Na Hrázi, která vede až k nám ěstí 5. kv ětna. Z tohoto centra mohla sm ěř ovat zřejm ě p římo k údolí řeky Radbuzy, kde se nadmo řská výška p řibližn ě pohybuje od 350 – 360 m n. m. a není zde v ětších přírodních p řekážek. Odtud pravd ěpodobn ě pokra čovala až k městské části Nový Dv ůr, kde bylo nutno řeku p řebrodit. V těchto místech by stezka Radbuzu opustila a stoupala dále lesem Ho řina, kde se terén zvedá p řibližn ě k 370 – 380 m n. m. Není totiž možné pokra čovat podél řeky, protože svah zde prudce klesá až ke korytu a nelze ho obejít. Proto se domnívám, že cesta pokra čovala z řejm ě ve sm ěru dnešní silnice, která vede k bývalému vojenskému prostoru Holýšov, od které by se pak odklonila a dále vedla soub ěžn ě s dnešní železni ční tratí až k údolí potoka Ho řina, kde se dnes nachází chatová oblast katastru Hradec u Stoda.

Zde byl p ři terénním pr ůzkumu nalezen svazek p řibližn ě 15 úvoz ů, které jsou dob ře viditelné i na dnešních mapách. Díky p ůsobení lesní činnosti a místnímu vegeta čnímu pokryvu není možné ur čit p řesný po čet. Proto jsem pro zam ěř ení gps použila pouze krajní úvozy (kódy HS01 a HS02), které lze jednozna čně identifikovat. Jednotlivé relikty úvoz ů nemají jeden jediný sestupný bod, nýbrž všechny vedou paraleln ě vedle 44

sebe. Jejich profil je v ětšinou ve tvaru rozev řeného V a vlastní koruna je většinou spole čná pro dva paraleln ě b ěžící (mapa 7). Ostatní deskripce a rozm ěry jsou uvedeny v databázi, která je sou částí CD.

Zmi ňovaný úvozový systém napovídá, že zde d říve ur čit ě vedla nějaká d ůležitá komunikace, která s nejv ětší pravd ěpodobností dále musela p řebrodit potok Ho řina a dále pokra čovala z řejm ě ve sm ěru dnešní polní cesty do Hradce u Stoda (bývalý okres Plze ň – jih), kde máme doloženo velmi významné slovanské hradišt ě, centrum stodské oblasti. P ři studiu map zjistíme, že je velmi dob ře zaznamenáno ješt ě v mapách 1. a 2. vojenského mapování. Nechybí ani v Müllerov ě map ě z roku 1720, a také v sou časných katastrálních mapách je částe čně vid ět, jak jednotlivé parcely kopírují tvar samotného hradišt ě.

Podle dosavadních výzkum ů bylo zjišt ěno, že se jednalo o dvoudílné hradišt ě s rozlohou 6,02 ha (Justová 1980, 270 - 271), které se nacházelo v západní části obce, konkrétn ě v poloze Šance (Sklená ř 1992, 68). Podle J. Justové mohlo mít dokonce v severozápadní, západní a jihozápadní části zdvojenou fortifikaci, kde A. Knor v jižní poloze uvažoval o vchodu do hradišt ě. Tato teze by odpovídala vedení sm ěru stezky z lesa Ho řiny, jak jsem již d říve popsala (Justová 1979, 139). Zatímco v písemných pramenech je Hradec poprvé zmíněn v roce 1186 v dona ční listin ě jako majetek kladrubského kláštera (Nová ček 2010, 136), artefakty získané z několika výzkum ů na dané lokalit ě potvrzují existenci daného hradišt ě již od 9. – 12. stol. Jedná se p ředevším o keramické fragmenty st ředohradištního až mladohradištního stá ří získané nap ř. z objekt ů na p ředhradí (Justová 1979, 143) nebo p ři povrchových sb ěrech na akropoli provedených Milanem Metli čkou (vedoucí prav ěkého odd ělení Z ČM) (Metli čka 1997, č. 200, 71). Krom ě keramiky zde byly nalezeny také kostrové hroby u kostela sv. Vav řince, 45

který zde ur čit ě stál již na po čátku 11. stol. Po čátkem 12. stol. hradišt ě zaniklo.

V severní části obce, v místech, kde v sou časné dob ě stojí kostel sv. Ji ří, bylo nalezeno sídlišt ě s dvorcem a valy, které zde existovalo sou časn ě s hradišt ěm v období od 9. stol. do po čátku 13. stol. (Justová 1979, 139 - 186). Tento p ředpoklad potvrdil mladší výzkum provedený v 80. letech manželi Baštovými p ři stavb ě nové prodejny naproti kostelu u železni ční trati, kde byl nalezen keramický materiál mladohradištního stá ří (Bašta – Baštová 1992, č. 919, 44). Vše by nasv ědčovalo kontinuálnímu osídlení Hradce až do vrcholného středov ěku, kdy za číná být pravideln ě zmi ňován v historických listinách.

Práv ě v této části mohla stezka obec opustit a vést dál po levé stran ě Radbuzy, protože v tomto p řípad ě by nebylo t řeba brodu p řes řeku a mohlo se tak bez p řekážek pokra čovat až do Stoda (bývalý okres Plze ň – jih). Zde bylo velmi rozší řené osídlení již v prav ěku. Na základ ě archeologických nález ů, konkrétn ě keramických zlomk ů, můžeme zde doložit výšinné sídlišt ě ze st řední doby bronzové, které bylo nalezeno v jihovýchodní části obce na Šibeni čním vrchu (Baštová – Metli čka 1989, č. 435, 189) a také v poloze „Na Farm ě“ na levé stran ě silnice č. 26 sm ěr Holýšov – Stod, kde byly získány artefakty prav ěkého stá ří, které se nedaly blíže identifikovat (Metli čka 1995, č, 323, 335). Ovšem ran ě st ředov ěké artefakty zde nalezeny nebyly žádné. Sice existuje informace o sídlišti mladší doby hradištní (Turek 1971, 166), která však byla Jarmilou Justovou vyvrácená (Justová 1979, 198 – 199). První písemnou zmínku o Stod ě m ůžeme najít až roku 1235, kdy král Václav I. daroval své statky ve Stod ě jako majetek chot ěšovkému klášteru (Profous 1957, 172). Ale podle n ěkterých informací byla existence Stoda doložena o něco d říve. Konkrétn ě roku 1227, kdy již část Stoda byla sou částí 46

majetku, kterého se po smrti zakladatelovy sestry Vojslavy ujal probošt Zdislav (Hlinomaz 2009, 42).

Přesto p řes toto m ěsto Řezenská stezka ur čit ě vedla. Její sm ěr zřejm ě probíhal po dnešní silnici vedoucí okolo nemocnice stále rovn ě, kde se pak napojila na známou císa řskou neboli poštovní silnici (mapa 8). Při pohledu do map vojenského mapování je vid ět cesta, která za číná v místech dnešní benzinové pumpy a vedla dále po poli okolo lomu až k Chot ěšovu. Práv ě tento sm ěr by mohl nasv ědčovat dalšímu jejímu pr ůběhu. Doklad ů pro toto tvrzení může být hned n ěkolik. Jednak tato cesta je ješt ě částe čně patrná z ortofotosnímk ů, dále vedla nedaleko Radbuzy, takže byl stále zajišt ěn p řístup k vodnímu zdroji, ale nehrozilo zde nebezpe čí zaplavení. Jedinou p řekážkou by se mohlo zdát překro čení potoka, který však není nijak hluboký. Navíc p římo v této oblasti byla objevena dv ě prav ěká sídlišt ě. Jedno bylo ze st řední doby bronzové (Baštová – Svobodová 1995, č. 132, 335) a druhé bylo z mladší doby římské (Baštová – Metli čka 1995, č. 125, 335).

5.2.6 Úsek Chot ěšov - Dob řany Bohužel díky zem ědělské činnosti podléhá tato krajina neustálým zm ěnám. Proto není možné, aby se zde zachovaly n ějaké relikty, které by umožnily mapovat přesn ější pr ůběh. Jisté však je, že další d ůležitou zastávkou byl Chot ěšov, kde se nacházel premonstrátský klášter. Máme však doklady, že tato vesnice existovala ješt ě p řed jeho vlastním založením. Jedná se o archeologické nálezy a písemné zdroje.

V roce 2004 v poloze „Dob řanská pole“ byl proveden analyticko – povrchový pr ůzkum, p ři kterém bylo zjišt ěno možné ran ě st ředov ěké sídlišt ě (Řezá č 2007, 374/2003). Krom ě tohoto nálezu byl u čin ěn ješt ě pr ůzkum na zahrad ě samotného kláštera. Kde byl nalezen kostrový hrob východo-západní orientace, který neobsahoval žádné milodary (Justová 47

1979, 198). Bohužel na základ ě t ěchto artefakt ů se nedá ran ě st ředověké osídlení bezpe čně doložit.

Můžeme však využít písemných záznam ů, které toto tvrzení mohou potvrdit. První zpráva se týká darování chmelného ostrova v Chot ěšov ě klášteru v Kladrubech v 1. t řetin ě 12. stol. (Nová ček 2010, 25). Dále máme k dispozici testament sepsaný zakladatelem chot ěšovského kláštera Hroznatou v roce 1197, kde již uvádí statek Chot ěšov (Hlinomaz 2003, 291). Samotný klášter byl pak založen z řejm ě v roce 1202 (Bendová 2010, 12). Pro svou polohu, bohatou pozemkovou držbou a hospodá řskými statky, se stal velmi d ůležitou sou částí systému zastávek, jako byly hrady, biskupské dvorce a knížecí dvorce, které tehdy na této dálkové stezce byly zakládány. Podle svého ú čelu, m ěla každá zastávka svou funkci. V ětšina z nich ale musela fungovat jako místo, kde se mohl cestující najíst a napít, zárove ň zde p řenocovat a také jako stanice, kde bylo stejn ě tak postaráno o jeho kon ě nebo jiný druh dopravy (Vávra 1973, 32).

Je zajímavé, že p řibližn ě 7 km východním sm ěrem dál v tehdejším měst ě Dob řany (mapa 8) (bývalý okres Plze ň – jih) m ěl již v roce 1259 svého konkurenta v podob ě kláštera řádu magdalenitek (Kašpar 1998, 4). To nebývalo zvykem, zakládat dv ě církevní instituce podobného charakteru vedle sebe. Z řejm ě to bylo zp ůsobeno významností samotného m ěsta Dob řany. Proto se domnívám, že následující pr ůběh stezky pokra čoval p římo sem. P ři pohledu do mapy zjistíme, že mohl vést dv ěma sm ěry.

Prvním z nich byla dnešní silnice, která vede na Vodní Újezd a odtud pak 2,5 km západn ě do Dob řan. Tato varianta by byla nejkratší. Osobn ě se však domnívám, že byla volená jiná trasa. D ůvody pro toto tvrzení mám hned dva. Sm ěrem z Chot ěšova k lesu Dubovci se terén zvedá, nevede po jedné terase nýbrž naopak a p ři kvalit ě tehdejších 48

komunikací, by bylo cestování velmi namáhavé. Dále písemné zprávy o vesnici Vodní Újezd jsou až z roku 1564, kdy je zaznamenán jako sou část majetku v Berní rule (Hlinomaz 2009, 103).

Cesta do Dob řan z řejm ě vedla sm ěrem na Mantov. Ten byl stejn ě jako ves Chot ěšov poprvé písemn ě uveden již v testamentu chot. kláštera. Zde však bylo nutné p řekro čit Radbuzu. Ovšem p ředpokládám, že v tom žádný významný problém nebyl. Jelikož neexistuje žádné jiné spojení mezi t ěmito dv ěma vesnicemi, musel zde ur čit ě fungovat n ějaký zp ůsob dopravy. Odtud pak mohla vést východním sm ěrem z Mantova po cest ě, na které p řibližn ě v polovin ě stojí Vachtl ův mlýn, rovnou do Vstiše. Tato cesta vede p ři údolí Radbuzy a není zde žádné stoupání ani klesání. Na rozdíl od Vodního Újezda, zde bylo nalezeno ran ě st ředov ěké zem ědělské sídlišt ě, které podle artefakt ů spadá do stejného období jako lokalita ve Vochov ě a Bden ěvsi (Břichá ček - Baštová 2004, 42). Domnívám, že stezka dále pokra čovala p řes Vstiš, kde p řekonala Dnešický potok a dále sm ěř ovala jihovýchodn ě od vesnice na Dob řany. Předpokládám, že vedla v místech dnešní asfaltové silnice, která se ve měst ě napojuje na Jiráskovu ulici. Ani zde nenacházíme žádného stoupání, které by mohlo narušit jízdu.

V mapách II. vojenského mapování je vid ět ješt ě jedna cesta, která vede stejným sm ěrem a dnes již existuje pouze jako polní komunikace. Tato varianta se mi ovšem zdá mén ě pravd ěpodobná, protože v místech těsn ě p řed Dob řany mí ří p římo do oblasti toku Radbuzy, kde v období záplav mohlo dojít k jejímu poškození.

5.2.7 Úsek Dob řany – Starý Plzenec Každopádn ě stejn ě jako první cesta by také tato přicházela do jihozápadní části m ěsta. Uvedený sm ěr je pozorovatelný ješt ě na mapách II. vojenského mapování, kde je velmi dob ře vid ět, jak byla tato stezka respektována. Navíc zde m ůžeme vid ět ješt ě jeden nep římý doklad 49

st ředov ěkého opevn ění historického jádra, které podle dosavadních písemných zdroj ů bylo založeno na míst ě, kde již d říve stála ves s románským kostelem a panským sídlem (Karel 1995, 3 – 6). Osídlení zde muselo existovat ješt ě p řed založením samotného m ěsta, poprvé zmín ěného roku 1243 v souvislosti se jménem majitele osady jistým Závišem z Dob řan (Profous 1954, č. 2, 399). Mimo tuto ves bylo odkryto také slovanské poh řebišt ě v roce 1898, které se nacházelo u silnice vedoucí ke Šlovic ům. (Hraše 1898, 254). V hrobech byly nalezeny kostrové poh řby, které byly uloženy ve východo-západním sm ěru. Pouze jedna kostra byla poh řbena z řejm ě vsed ě. Co se tý če nález ů, jedinci u sebe m ěli r ůzné šperky. Jednalo se o bronzové a post říb řené náušnice a prsteny a také o keramické st řepy s typickou vlnicí. Podle t ěchto nález ů toto poh řebišt ě bylo využíváno v 10. – 11. století (B ělohlávek 1980, 167). Dalším dokladem pro využívání této krajiny by mohl být menší soubor keramických fragment ů z 12. stol., který byl získán povrchovými sb ěry v roce 2003 Milanem Řezá čem ( Řezá č 2008, č. 102, 47).

Podle t ěchto nález ů m ůžeme usoudit, že tato oblast byla díky své výhodné poloze vhodná pro osídlení již od raného středov ěku, a proto se tak stala dalším centrem, p řes které Řezenská stezka vedla. Jak již bylo výše řečeno, samotný p ůdorys m ěsta byl koncipován tak, aby respektoval dřív ější vedení stezky. Stejn ě jako autor Tomáš Karel, i já se domnívám, že tato dálková komunikace dále pokra čovala jihovýchodním sm ěrem (mapa 9) (Karel 1995, 4) přes vesnici Rob čice do Št ěnovic, z řejm ě po dnešní silnici č. 180. Je to nejkratší možné spojení. Ješt ě by se také nabízela varianta p řes Šlovice a pak napojení zp ět na Št ěnovice (Hofinger 2002, 161), ke kterému svádí pohled na dnešní dálnici. Tomuto tvrzení bych se však rad ěji vyhnula.

Stejn ě jako krajina na Stodsku i tato je velmi intenzivn ě zem ědělsky využívána, proto zde není možnost nalézt n ějaké relikty cest. Bohužel ani 50

v míst ě, kde prochází dnešní silnice lesem, nejsou na mapách vid ět žádné známky starší komunikace. Vodítkem nám m ůže být pouze kaple a pomník, které stojí na levé stran ě komunikace. Z těchto d ůvod ů je t řeba se op řít o archeologické nálezy. V případ ě Rob čic (bývalý okres Plze ň – jih) nám tyto podklady chybí. Ale pokud budeme pokra čovat dál po této silnici ve vzdálenosti p řibližn ě 1,2 km, na pravé stran ě v poloze na Malinci uvidíme ostrožnu, která je z jihovýchodu obtékána Úhlavou. V míst ě nejnižšího stupn ě samotného svahu, u kterého se dnes v blízkosti nachází zahrádká řská kolonie, byly nalezeny keramické st řepy ze 12. - 14. století, p řičemž nejvyšší koncentrace byla zjišt ěna ve východní a jihovýchodní části spodního pole. Jelikož tato lokalita není zatím významn ěji narušována orbou, keramické st řepy nebyly výrazn ěji fragmentovány, proto m ěly často ostré lomy a v ětší velikost. Povrchový pr ůzkum uskute čněný v říjnu 1999 byl znovu opakován v prosinci téhož roku, kdy byl získán podobný soubor keramiky. Podle t ěchto nález ů a polohy této lokality se z řejm ě jednalo o ves, která zde existovala od mladohradištního období a zanikla n ěkdy v 15. stol. Podle autora Petra Sokola byla ves identifikována pravd ěpodobn ě jako Malé Št ěnovice, které nebyly dosud objeveny (Sokol 2001, 5).

Pokud od této lokality p ůjdeme 1,3 km severovýchodním sm ěrem podél Mlýnského potoka, dojdeme až na místo, kde d říve stávalo št ěnovické tvrzišt ě. Ostrožna, na které bylo vystav ěno, je p řirozen ě ohrani čena na severní stran ě řekou Úhlavou, na jižní stran ě Losinským potokem a západní hranici tvo ří soutok t ěchto dvou tok ů. Podle její dnešní podoby se dá usoudit, že na této ostrožn ě byla v předpolí vystav ěna mohutná hradba se širokým p říkopem a bermou a její okraje byly chrán ěny palisádou. Hradba mohla mít d řev ěnou roštovou konstrukci vypln ěnou kamením a hlínou, opat řenou kamennou nebo d řev ěnou plentou. Její okraj byl naho ře lemován nízkou palisádou. Na základ ě 51

nalezených keramických fragment ů se dá tato fortifikace datovat do přelomu 12. – 13. století (Rožmberský 2003, 3 – 4).

Do stejného časového období by se dala za řadit ješt ě jedna lokalita, nalezená na katastru Št ěnovic, jejíž p řesná poloha se nachází ca 100 – 130 m severn ě od Losinského potoka a p řibližn ě 800 m severovýchodn ě od výše uvedeného tvrzišt ě. Místní této oblasti říkají „V černém lese“ nebo „Na Škrabochu“. Také zde by se podle nález ů mohlo vyskytovat mladohradištní osídlení (Sokol 2001, 5). Jak je vid ět v map ě 9, všechny tyto lokality se nacházejí v těsné blízkosti od vedené stezky, což by potvrzovalo její pr ůběh, sm ěř ující do Starého Plzence. Tento úsek by tak za čínal od poslední jmenované lokality dále po silnici číslo 180, která v poloze zvané „Na Valu“ stá čí sv ůj sm ěr na severovýchod na Plze ň 8 – Černice a opouští tak Řezenskou stezku, která by dále pokra čovala p řes dnešní M ěstský les

Přestože centra jako Smolov u Spá ňova, P říkopy u Kdyn ě, Hradec u Stoda, byly významnými body celé této sít ě Řezenské stezky a m ěly svoji nezastupitelnou roli, žádné z nich se nevyrovnalo Starému Plzenci. Zde bylo nalezeno hradišt ě, nazývané H ůrka stejn ě jako vrch, které se skládalo z akropole a p ředhradí. Na východní části vnit řní plochy hradišt ě byly nalezeny velmi destruované poz ůstatky kostela sv. Vav řince. (Hejna 1976, 49). Podle nových poznatk ů bylo zjišt ěno, že tato malá jednolodní stavba byla z řejm ě sou částí „knížecího paláce“ (Široký – Nová ček – Kaiser 2004, 799 – 805). Zárove ň se v této části m ěsta konkrétn ě na jižní hran ě západního p ředhradí ješt ě dnes nachází rotunda sv. Petra, u které se p ředpokládá, že byla dostupná z východní části, to znamená ze samotného hradišt ě (Nová ček 2006, 137). Tato sakrální stavba byla zřejm ě postavena až ve 12. stol. (Široký – Nová ček – Kaiser 2004, 799 - 807), stejn ě jako kostel sv. K říže, který byl založen na východním předhradí (Hejna 1976, 49). 52

Krom ě této ostrožny nacházíme ve stejném období 10 – 13. stol. doklady pro osídlení také na Malé stran ě (Široký – Nová ček – Kaiser 2004, 821), které mohlo plnit funkci opevn ěného podhradí. P ředpokládá se, že práv ě v této části obce se nacházelo velmi významné tržišt ě (Široký – Nová ček – Kaiser 2004, 799 - 804). Krom ě t ěchto nemovitých i movitých artefakt ů byla na Malé Stran ě v linii Malostranské ulice – ulice Hradišt ě nalezena pravd ěpodobn ě st ředov ěká komunikace (Široký – Nová ček – Kaiser 2004, 801), která by mohla p ředstavovat ur čitý úsek Řezenské stezky.

Podle dosavadních výsledk ů se tato aglomerace koncentrovaná na ostrožn ě a pravob řežní oblasti řeky Úslavy se v 2. pol. 13. století rozší řila také na levob řeží (Široký – Nová ček – Kaiser 2004, 813). Zde se z řejm ě nacházelo velmi rozší řené sídlišt ě, které bylo podle nalezeného keramického materiálu datováno do 12. – 13. stol. (Frýda – Hus 1989, č. 431, 187; Frýda 1995, č. 708, 333). Sou částí tohoto sídlišt ě byly také sakrální stavby. Jednalo se o sou časný kostel Panny Marie, který svou výstavbou z řejm ě navázal na p ředchozí dva poh řební areály (Široký – Nová ček – Kaiser 2004, 801 - 804), dále kostel sv. Jana K řtitele (Široký – Nová ček – Kaiser 2004, 813), sv. Blažeje a kostely sv. Václava a sv. Martina, u kterých si p řesn ě nejsme jistí polohou (Široký – Nová ček – Kaiser 2004, 809).

Všechna uvedená fakta dokládají, že tato sídelní aglomerace představovala významné centrum, které zajiš ťovalo všechny centrální funkce do té doby, než byla v roce 1295 založena „Nová Plze ň“ (Široký – Nová ček – Kaiser 2004, 798), a proto je jednozna čné, že Řezenská stezka tímto centrem ur čit ě musela procházet a odtud dále pokra čovala až do Prahy. 53

5.3 Hlavní v ětev - Severní sm ěr

5.3.1 Úsek Domažlice – Horšovský Týn Na základ ě nález ů a významnosti m ěsta Horšovský Týn se domnívám, že jeden sm ěr hlavní v ětve mohl procházet práv ě tudy (mapa 5). P ůdorys m ěsta Domažlice zna čí, že by stezka pokra čovala Horní bránou, kde se napojila na sou časnou ulici Prokopa Velikého, kterou by vedla dále až za hranice sou časného m ěsta. U polohy „U Cihelny“ by se napojila na sou časnou silnici, která stá čí sv ůj sm ěr na severovýchod a dále k severu, aby se tak vyhnula terénní vyvýšenin ě, která je nazývána „Na Kole“ (485 m n. m.). Takovým pr ůběhem by využila nejlepší možnou variantu k pr ůchodu touto oblastí. Dále mohla pokra čovat okolo polohy „Vl čí hrdlo“, která se nacházela na pravé stran ě komunikace až k menší vodní nádrži (nalevo). Po celý tento úsek by stezka dále stoupala až k Týnskému háji, kde by dosáhla až 530 m n. m. Od tohoto vrcholového bodu by klesala p řibližn ě v oblasti mezi polem nazývaného „Machovna“ napravo až k místu, kde se na levé stran ě napojuje komunikace, která vede k vesnici T řebnice. V tomto míst ě by za čala stezka op ět mírn ě stoupat, aby tak p řekonala vrchol Chlum nejmén ě náro čnou variantou. Odtud by procházela p řibližn ě 350 m lesem a poté klesala dále podél pole nazývaného „ Čihadlo“, které se nachází na levé stran ě komunikace. Z této polohy by klesala p řibližn ě 800 m, kde je v sou časné dob ě protínána silnicí, která vede ve sm ěru Jeníkovice – Mrchojedy. Dnešní silnice ve sm ěru Domažlice - Horšovský Týn p řibližn ě po 370 m zm ění sv ůj sm ěr na severovýchod, ovšem podle mého názoru, jestli tato v ětev opravdu vedla tudy, pokra čovala by ve stále stejném sm ěru. Tím by se vyhnula dvojnásobnému p řechodu p řes Lazecký potok, který by mohl být ve st ředov ěku velkou p řírodní p řekážkou. Tento úsek stezky je ješt ě dnes zachován v podob ě polní cesty, která klesá p řibližn ě 950 m až k místu, kde se nachází jiná komunikace, která spojuje tuto polní se sou časnou silnicí. 54

Důvod, pro č zmi ňuji tyto podrobnosti, je ten, že na poli mezi silnicí a Lazeckým potokem byl v roce 1993 proveden povrchový výzkum. P ři něm bylo nalezeno 15 objekt ů s červenou spálenou výplní. Z řejm ě se jednalo o ran ě st ředov ěké polozemnice s rozoranými pecemi. Spole čně s těmito nálezy byl také získán keramický soubor, který byl za řazen do st ředo – mladohradištního období (Břichá ček 1997, č. 952, 64).

Další doklad osídlení této oblasti nacházíme p řibližn ě 1,4 km vzdušnou čarou na jihozápad od této spojnice polní a sou časné cesty. Zde byly nasbírány v roce 1959 v prostoru dnešní pískovny mezi Horním a Dolním Valdorfem pozdn ěhradištní až st ředov ěké keramické zlomky. Ob ě tyto lokality by tak mohly potvrdit vedení této v ětve, které podle Josefského i Františkova mapování pokra čuje k dnešnímu zem ědělskému objektu, který obchází ze západní strany. P řibližn ě v těchto místech by se napojila na silnici, která vede od Horního Valdorfu. V sou časné dob ě tato komunikace m ění sv ůj sm ěr na východ, ovšem podle mého názoru, stezka pokra čovala stále na sever. Tento pr ůběh se částe čně zachoval ve form ě remízk ů, které dnes tvo ří západní hranici již zmín ěného zem ědělského objektu.

Podle p ůdorysu m ěsta, zobrazeného v Josefském i Františkov ě mapování p ředpokládám, že se tato dálková komunikace spojila s dnešní silnicí, nazývanou Domažlická, p řibližn ě v místech p řejezdu železnice. Odtud pokra čovala až k toku řeky Radbuzy, kterou zde bylo pot řeba přebrodit, a dále sm ěř ovala k areálu zámku Horšovský Týn.

První doklady zdejšího osídlení spadají již do pravěkého období (eneolit a halštat), na n ě zřejm ě pozd ěji navázalo ran ě st ředov ěké osídlení (Bašta – Baštová 1991, 13). Od roku 1984 zde probíhalo n ěkolik archeologických výzkum ů pod vedením Mgr. Lenky Krušinové a Prof. Tomáše Durdíka p římo v areálu zámku, ve v ětšin ě případ ů se jednalo o nádvo ří. Nálezy, které zde byly odkryty, byly interpretovány jako 55

poz ůstatky fortifikace, jejíž čelo m ělo podobu vyplétané st ěny z řejm ě mladohradištního období. Auto ři p ředpokládají, že práv ě toto d řev ěné opevn ění chránilo biskupský dvorec (Durdík – Krušinová 1992, č. 010, 41). Uvnit ř této fortifikace byl objeven objekt, zřejm ě polozemnice, v jejímž interiéru byly nalezené keramické zlomky a část kování, které byly datovány do 12. – 1. pol. 13. století (Durdík – Krušinová 1986, 129). Krom ě t ěchto profánních objekt ů, zde byly nalezeny poz ůstatky sakrální architektury, tzv. staré kaple spole čně se h řbitovem, která podle keramických nález ů byla datována do 40. let 13. stol. (Durdík – Krušinová 1992, č. 010, 41).

Krom ě areálu zámku byl také plošným odkryvem v roce 1993 zkoumán d ům čp. 2. Zde byl nalezen keramický mladohradištní materiál (B řichá ček – Braun 1997, NZ 357, 41), který odpovídá stejným keramickým zlomk ům z plochy biskupského dvorce (B řichá ček – Metli čka 1999, 262). Na základ ě t ěchto fakt ů, m ůžeme p ředpokládat, že Horšovský Týn bylo jedním z center, kterým tato významná stezka mohla procházet. Otázkou z ůstává, kudy stezka pokra čovala sm ěrem z Horšovského Týna na Starý Plzenec.

Jak jsem již psala v kapitole Metoda práce - Modelové vedení Řezenské stezky, krom ě všech již zmín ěných map jsem m ěla k dispozici letecké snímky, které byly po řízeny Katedrou Archeologie na Západo české univerzit ě v Plzni v roce 2006, na nichž byla vid ět velmi široká soustava úvoz ů ve vedlejší obci Semošice (mapa 11). Tyto relikty úvoz ů byly následn ě ov ěř eny terénní prospekcí. Jejich poloha se nachází na katastru obce Semošice konkrétn ě na Dubovém vrchu, východn ě od Semošického potoka. Celá soustava se skládá z p řibližn ě dvaceti relikt ů úvoz ů, které jsou lesní školkou rozd ěleny na dv ě části, přičemž všechny koleje vedou ve stejném SSZ – JJZ sm ěru paraleln ě s dnešní hranicí obory, která se nachází na západ do této soustavy. Úvozy s kódy SE01 56

a SE07 vedou soub ěžn ě se sou časnou lesní cestou, která je stále využívána a zárove ň tvo ří katastrální hranici obce Semošice. Celý tento systém je tvo řen liniemi, které mají vždy korunu úvozu spole čnou pro dv ě koleje. Na severním konci soustava p řechází v les a na jižním konci je ohrani čena Semošickým potokem, za nímž byly objeveny v prostoru mezi tokem potoka a hranicí pole dva kameny. Bohužel na základ ě jejich podoby nelze usoudit, zdali jsou hrani ční nebo ne. P řesnou lokalizaci těchto kamen ů nalezneme na map ě 11. První (dolní) část soustavy úvoz ů je částe čně zasypána p ředevším v horní partii, kde za číná lesní školka, která se d říve nacházela a již je znovu zasazena také v prostoru druhé (horní) části této soustavy. Tímto p ůsobením lidí i p řírodních činitel ů jako je nap ř. splach dochází k prostorové transformaci t ěchto relikt ů (Neustupný 2007, 54).

Zmi ňovaná soustava úvoz ů jist ě byla hojn ě užívána a mohla také sloužit jako místo pr ůběhu jedné z větví Řezenské stezky. Pokud tomu tak opravdu bylo, m ůžeme uvažovat o tom, že z areálu dnešního zámku Horšovský Týn stezka mohla pokra čovat sm ěrem na Plze ňské předm ěstí, kde by navázala na lesní a posléze polní cestu, kterou máme zaznamenanou také ve Františkov ě mapování. Poté z řejm ě mohla pokra čovat ve sm ěru dnešního remízku, který se pojí s touto polní cestou a vede rovnou k soustav ě úvoz ů v Semošicích (mapa 10). Tyto relikty vedou ve stejném sm ěru jako již zmín ěná lesní cesta. Tudy mohly pokra čovat pozvolným stoupáním tém ěř k vrcholu Dubového vrchu a odtud až k okraji lesa. Dále mohla sm ěř ovat k poloze „V Doubrav ě“, kterou obešla z jižní strany a vedla dále k obci Puclice a odtud mohla pokra čovat až do Sta ňkova, kde by se napojila na v ětev Domažlice – Blížejov – Sta ňkov – Hradec u Stoda – Starý Plzenec. Tento sm ěr je pouhá hypotéza, která m ůže být v budoucnu dále zkoumána. 57

5.4 Vedlejší v ětev Stejn ě jako v ětšina autor ů (nap ř. Hraše, Maur nebo Vávra), také já se domnívám, že Řezenská stezka nevedla pouze jedním sm ěrem, ale mohla mít n ěkolik v ětví, kterým se budu v ěnovat následn ě. Proto jsem se v této části práce pokusila o ur čení jednoho z vedlejších sm ěrů. Co se týče polygonu, terénní prospekci jsem provedla na katastrech Kolov če, Srbic, Ptenína, Ot ěšic, Krchleb a Dnešic, kde byly nalezeny pouze přírodní strže nebo lokální úvozy. Ty m ěly po vynesení do celkové přehledné mapy odlišný sm ěr. Proto byly vy řazeny. Přesto na n ěkterých z těchto katastr ů, podrobnosti uvedu u každého úseku zvláš ť, byly nalezeny ran ě st ředov ěké artefakty.

5.4.1 Úsek Domažlice - Radonice Jak jsem již uvedla v kapitole úsek Domažlice – Milav če, v obci Chrastavice se stezka mohla rozd ělit na dv ě v ětve (mapa 12). První by vedla na zmín ěné Milav če a druhá by se sto čila sm ěrem na jih po sou časné silnici a pokra čovala paraleln ě s první v ětví p řibližn ě až k bodu, odkud se na pravé stran ě napojila komunikace jiná. V tomto prostoru by nepatrn ě zm ěnila sm ěr k jihu, kde terén pozvolna klesá a sm ěř ovala by dál p řes železnici až k místu, kde bylo nutné p řekonat řeku Zub řinu. Předpokládám, že odtud mohla pokra čovat p římo do dnešní obce Radonice. Zde u domu čp. 4 byl p ři výkopu vodovodní rýhy v roce 1993 nalezen keramický soubor z 11. – 12. století, u n ěhož se p ředpokládá, že pochází z rovinného sídlišt ě (Břichá ček 1997, č. 251, 264).

5.4.2 Úsek Radonice – Kanice Od této stavby čp. 4 by stezka zřejm ě pokra čovala ke kostelu a vedla dál severovýchodním sm ěrem po dnešní silnici. V sou časné dob ě má tento úsek cesty dvojitý esovitý charakter (mapa 12), ale pokud se podíváme na Františkovo mapování, zjistíme, že v 1. pol. 19. století komunikace tato „esa“ nem ěla. Jistých náznak ů tohoto pr ůběhu si 58

můžeme všimnout ješt ě na ortofotosnímcích, kde je tento sm ěr částe čně nazna čen pomocí porostových p říznak ů a také remízkem, který leží ve stejném sm ěru jako d řív ější cesta. D ůvodem, pro č se sm ěr zm ěnil, m ůže být pozvolné stoupání místního terénu, kterého se v této oblasti p řibližn ě 800 m východním sm ěrem za polohou Držalka dosáhne zhruba 480 m n. m. Odtud by z řejm ě cesta pokra čovala stejným sm ěrem až k místu, kde se po pravé stran ě nachází menší les bez pomístního názvu. Pozvolným klesáním by vedla dál p řibližn ě 750 m až do oblasti, kde se na pravé stran ě silnice nachází pole, jež je z východní části ohrani čeno polní cestou a na západní části tvo ří hranici Hradiš ťský potok. V této poloze bylo v letech 1999 – 2000 p ři povrchovém sb ěru P. B řichá čkem a M. Řezá čem objeveno, stejn ě jako v Radonicích rovinné sídlišt ě, které bylo podle nalezené keramiky za řazeno do 12. – 13. století (B řichá ček - Řezá č 2003, č. 243, 79).

Přibližn ě z této polohy nazývané „Na držadlech“ stezka zřejm ě pokra čovala p řes Hradiš ťský potok po sou časné silnici do st ředu obce Hradišt ě okolo kostela a vedla dále po hlavní silnici severovýchodním sm ěrem na Kanice (mapa 12). Tímto zp ůsobem by se tak vyhnula výraznému stoupání v poloze Dubce (453 m n. m.), které se nachází na severní stran ě této obce, a využila tak sedla, jež je na své pravé stran ě uzav řeno polohou „U kopce“. Tento úsek je velmi dob ře patrný na Josefském mapování, kde je zd ůrazn ěn pr ůchod komunikace mezi t ěmito vrcholy. Odtud mohla komunikace stoupat mezi poli nazývanými místními jmény „V březí“ a „Ratejna“ až k obci Kanice.

5.4.3 Úsek Kanice - Srbice Obec Kanice má velmi složitý p ůdorys, který už je patrný na Josefském i Františkov ě mapování, proto se domnívám, že Řezenská stezka mohla využít stejného pr ůběhu jako dnešní hlavní silnice. To znamená, že by vedla okolo místní vodní nádrže stále východním 59

sm ěrem kolem záme čku. Stejn ě jako první popsaná v ětev i tato zahrnovala n ěkterá ran ě st ředov ěká centra, která podle nalezených artefakt ů plnila ur čitou funkci. Proto se domnívám, že stezka dále pokra čovala přes Kolove č až do Srbic, kde mohlo takové centrum existovat (mapa 13).

V tomto p řípad ě by cesta sm ěř ovala na východ po hlavní silnici podél pole nazývaného „Pod Liskovicí“ dál až k Dravému potoku. Tímto zp ůsobem by komunikace probíhala v nejnižším možném úseku krajiny. Při tvorb ě modelu Řezenské stezky bylo na tomto a vedlejším katastru obce Lšt ění nalezeno v sou časných mapách zna čení pro úvozy, ovšem při povrchové prospekci bylo zjišt ěno, že se jedná o p řírodní strže, nikoliv o relikty úvoz ů. Za Dravým potokem p řibližn ě po 140 m vytvá ří silnice tvar písmene S. Tato úprava byla provedena z řejm ě až ve 20. století, protože na Františkov ě mapování je vid ět ješt ě p ůvodní pr ůběh, který je pozvolný. To je patrné také na leteckých snímcích z Dobrušky, po řízených v roce 1957. Poté by stezka pokra čovala mezi polem nazývaným Skalka, nacházejícím se na levé stran ě a polem „Na Milovkách“ po pravé stran ě. Po celý tento úsek se terén mírn ě zvedá – zhruba o 30 m n. m. až k samotné obci Kolove č, na jejímž katastru ran ě st ředov ěké osídlení nalezeno nebylo, p řesto se domnívám, z již zmín ěných d ůvod ů, že jedna větev této stezky procházela práv ě p řes Kolove č. Pr ůběh této komunikace v obci je velmi dob ře z řejmý na Josefském i Františkov ě mapování, kde je na p ůdoryse patrné, že se výstavba zd ěných staveb koncentruje poblíž centrální silnice, která by mohla zna čit sm ěr této stezky. Ten z řejm ě pokra čoval severo-severovýchodním sm ěrem po jedné terase ve zhruba 460 m n. m. podél polohy „U cihelny“ po levé stran ě až k pr ůmyslovému podniku. Odtud by dále pokra čovala mezi poli „K Srbici“ a „K T ěšovic ům“ paraleln ě se Srbickým potokem až k Srbicím. Zde sm ěř ovala z řejm ě p římo do st ředu Srbic, kde se nachází kaple a pak by komunikace zm ěnila sm ěr na severovýchod a pokra čovala dále p řes 60

Srbický potok až k vrchu H ůrka, na jehož vrcholové partii stojí kostel sv. Víta spole čně se h řbitovem.

Na jeho území bylo p ři hloubení hrob ů objeveno n ěkolik hradištních st řep ů. Na základ ě nedostate čných informací nelze ur čit p řesné stá ří nalezené keramiky. Navíc podle popisu místa nálezu, sepsaného v hlášení, není jistá ani p řesná lokalizace. P řesto se autor domnívá, že přímo na tomto míst ě se d říve nacházelo ran ě st ředov ěké hradišt ě (Holý 1941, č.j. 521 – 4825 urg.).

Přibližn ě 180 m východním sm ěrem od h řbitovní zdi na jižním svahu kopce byly v roce 1988 p ři povrchovém pr ůzkumu získány mladohradištní st řepy (Bašta - Baštová 1988, RP 88/15). Zhruba ve stejné oblasti mezi okrajem louky a valem byl zjištěn objekt. Tady došlo k nálezu mazanice, železné strusky a keramického mladohradištního souboru (Bašta – Baštová 1988, RP 88/14).

Krom ě této lokality byla nalezena v roce 1998 na katastru obce Srbice ješt ě jedna poloha nazývaná „U ková řského rybníka“, která byla na základ ě nalezené keramiky ur čena jako st ředov ěká. Bližší informace o tomto materiálu však nejsou uvedeny, proto nem ůžeme jednozna čně říci, zda pat ří mezi ran ě st ředov ěké lokality (Kastner 2000, č. 958, 195).

5.4.4 Úsek Srbice – Bijadla u Merklína Podle topografie místní situace a polohy t ěchto a následujících lokalit se domnívám, že Řezenská stezka zde mohla obejít vrch H ůrka ze západní strany a odtud mohla pozvolna klesat až k místní vodote či, která sm ěř uje k Srbickému potoku (mapa 13). Po jeho překro čení by op ět stoupala k poloze „Pod nivami“, kde se na ni v sou časné dob ě napojuje silnice na Hlohov čice. Od tohoto místa by vedla dále až k Pod ěvous ům, které jak vidíme na Františkov ě map ě, m ěly své prvotní osídlení koncentrováno okolo st ředové komunikace. Podle toho se domnívám, že stezka mohla pokra čovat práv ě po této silnici až k severnímu konci obce, 61

který se ješt ě v sou časné dob ě stá čí sm ěrem k obci Buková. Úsek z Pod ěvous do Bukové je velmi dob ře patrný na Josefském mapování. Část cesty je ješt ě zachována v podob ě remízku, který dále sm ěř uje do prostoru mezi polohami „Na brán ě“ a „Porskem“. Odtud by stezka z řejm ě pokra čovala zhruba ve stejném sm ěru jako sou časná polní cesta až k okraji obce Bukové.

Protože v této oblasti se nacházela dnes již zaniklá vesnice Bijadla u Merklína s kostelem sv. Vav řince (Nová ček 2010, 144), p ředpokládám, že následující pr ůběh pokra čoval práv ě tímto sm ěrem. P ůdorys Bukové, který je patrný z Františkovo i z Františkovo - Josefského mapování neboli 3. mapování, zna čí, že by stezka mohla do obce vstoupit sm ěrem od severozápadu a odtud mohla sm ěř ovat k samotnému jádru obce. Zde zřejm ě zm ěnila sm ěr na severovýchod a pokra čovala dál okolo zem ědělského objektu pozvolným klesáním mezi poli nazývanými „V pasekách“ na pravé stran ě a „Pod k řížkem“ na levé stran ě. Odtud zřejm ě pokra čovala okolo sou časného rybníka Drnovka, který se nachází nalevo a dále p řibližn ě 250 m až k bodu, kde mohla zm ěnit sm ěr na východ a vést paraleln ě s řekou Merklínkou až do st ředu obce Kloušov. Předpokládám, že zde ve st ředu op ět zm ěnila sm ěr na sever a po zhruba 180 m sto čila sv ůj pr ůběh p římo k zaniklé vesnici Bijadla u Merklína.

5.4.5 Úsek Bijadla u Merklína – Sob ěkury Jak již bylo výše uvedeno, první písemné zmínky o vsi Bijadla jsou ze 12. století, kdy se stala spole čně s farním kostelem sv. Vav řince prost řednictvím postupné donace majetkem kladrubského kláštera (Nová ček 2010, 144). Z písemných zdroj ů víme, že v okolí této vesnice se nacházely v raném st ředov ěku ješt ě další dv ě. Jednalo se o zaniklou vesnici Tu řany a Dnešice. Proto se domnívám, že následující průběh mohl sm ěř ovat práv ě na Sob ěkury (mapa 13). Podle místní morfologie krajiny p ředpokládám, že odtud stezka sm ěř ovala na východ, kde po 62

zhruba 350 m p řekonala řeku Merklínku. Odtud z řejm ě pokra čovala podél dnešní severní hranice Merklína dále na východ, kde se vytvá ří p řirozené sedlo, které je z obou stran ohrani čeno lesy. Právě tímto sedlem mohla stezka vést dál a pokra čovat z řejm ě ve sm ěru sou časné silnice sm ěr Merklín – Sob ěkury. Pak již z řejm ě sta čilo projít v místech dnešního lesa okolo vrchu Paní hora (484 m n. m.) a pozvolna klesat až k Dnešickému potoku, kde z řejm ě stezka zm ěnila sm ěr na východ. P řibližn ě po 250 m sto čila sv ůj pr ůběh na severovýchod, tím by se tak dostala za sou časnou hranici obce Sob ěkury. Odtud by pak procházela mezi poli ozna čované jako „Na mo čidle“ nalevo a „Za kravínem“ napravo, kde se na ni napojuje polní cesta vedoucí p římo k poloze „V Tu řanech“.

5.4.6 Úsek Tu řany - Dob řany Zde byly provedené povrchové sb ěry a záchranný výzkum v roce 2002. Bylo zjišt ěno, že se v této oblasti nacházela zaniklá ves Tu řany, která podle nalezených artefakt ů z řejm ě vznikla již v 8. stol. a zanikla někdy na po čátku 15. stol. (B řichá ček – Řezá č 2005, 35 - 36). V historických zprávách se poprvé objevuje v 1. t řetin ě 12. století, kdy je jako nepanovnická donace získána kladrubským klášterem (Nová ček 2010, 135). Krom ě této vesnice byla v jejím okolí nalezena výrobní centra na hutn ění železa. (B řichá ček – Řezá č 2005, 34). Osídlení tohoto stá ří a charakteru by tak mohlo potvrdit pr ůběh zkoumané dálkové komunikace.

Předpokládám, že stezka pokra čovala po sou časné silnici soub ěžn ě s Dnešickým potokem podél polohy „Na vymoklích“ a dále k bodu „Brab čík“ (372 m n. m.), které se ob ě nachází na levé stran ě této komunikace. V celém úseku by stezka pozvoln ě klesala dále až k obci Dnešice, která se ve 12. stol. prost řednictvím panovnické donace stala majetkem kláštera v Kladrubech (Nová ček 2010, 134). P ři vypracování pr ůběhu první v ětve jsem p řepokládala, že jedním z důležitých center na 63

dálkové trase byly Dob řany. To znamená, že by Řezenská stezka mohla vést p římo do st ředu obce Dnešice, kde se nachází kostel sv. Václava. Odtud by pokra čovala na severovýchod (mapa 8), kde p řekro čila Dnešický potok. Zhruba po 150 m od tohoto místa by zm ěnila sm ěr, aby mohla obejít vrch H ůrka (426 m n. m.) po jeho západní stran ě až k Suchanovskému potoku, který odtéká z Utopeného rybníka. Ten se nachází po pravé stran ě komunikace.

V sou časné dob ě je oblast nacházející se severn ě od tohoto rybníka využívána k těžb ě kaolínu, proto abych mohla ur čit alespo ň přibližn ě následující pr ůběh, bylo nutné porovnat tuto oblast s Josefskými i Františkovými mapami. Za čátek úseku m ůžeme vid ět ješt ě na snímcích z roku 1956, kdy tato část nebyla ješt ě zasažena t ěžbou. Z fotografie můžeme usoudit, že stezka mohla pokra čovat stále ve stejném sm ěru mapa 8, to znamená p římo p řes sou časný kaolinový lom. Další úsek cesty se dal zjistit pouze ze zmín ěných vojenských map. Vedl by p řibližn ě kolem dnešní pr ůmyslové oblasti, dále po komunikaci, které se říká „Ke Dnešic ům“. Ta sm ěř uje podél polohy „Na Hvízdalce“ (napravo) p ři areálu Psychiatrické lé čebny p římo do centra m ěsta Dob řany. P ředpokládám, že zde se napojila na první zmín ěnou v ětev a pokra čovala tak až do Starého Plzence.

5.5 Hypotetické sm ěry Stejný p řípad jako je lokalita v Semošicích mohou být dv ě následující lokality, na kterých byly nalezeny relikty cest. Jedná se o lokalitu Pivo ň a Meclov.

5.5.1 Lokalita Pivo ň Na vrchu Lysá, kde se nachází augustiniánský klášter, je zhruba 450 m vzdušnou čarou severovýchodním sm ěrem táborová osada, u které za číná celá soustava úvoz ů (mapa 14). Ta vede západovýchodním sm ěrem p řibližn ě paraleln ě se sou časnou silnicí. 64

Za čátek této soustavy za číná z řejm ě již v prostoru lesní školky, na základ ě toho nelze úplný po čátek ur čit, ale pokud budeme m ěř it od tohoto místa, zjistíme, že celá soustava byla dochována p řibližn ě v délce 400 m. Její struktura je složena zhruba z 5 – 6 úvoz ů, které paraleln ě vedou až do prostoru samotného táborového areálu, kde byly v minulosti z řejm ě výstavbou poškozeny.

Nejdelší z celé soustavy je úvozová cesta (kód PI02), která se nachází v jižní části celého svazku. Podle svého charakteru bývá využívána ješt ě v sou časné dob ě. Její ší řka dna je cca. 2,5 m a délka st ěn 1,5 m. Profil je ve tvaru U. Ostatní (s kódy PI01, PI03 – PI06) již mají podobu zanikajícího úvozu, tudíž i jejich nam ěř ená ší řka dna je menší. Pohybuje zhruba od 1 do 1,5m. Také délka st ěn má rozm ěry od 1,5 – 3 m. Koruna jednotlivých úvoz ů v ětšinou p řechází pozvolna do okolního terénu. Spole čná pro dva úvozy najednou je pouze v případech v ějí řů úvoz ů. Na rozdíl od úvozové cesty mají profil rozev řeného V. Jak již bylo výše řečeno, celá tato soustava kon čí v prostoru tábora.

Ovšem p ři pohledu na ortofotomapu v programu Arcmap vidíme na poli východn ě od této lokality dv ě skupiny paraleln ě vedoucích zaniklých cest. Ty jsou pozorovatelné na základ ě porostových p říznak ů. První skupina vede sm ěrem z pivo ňského kláštera, což je z řejmé také na Františkov ě mapování. Zde je však zastoupena pouze jedinou existující cestou, která je v sou časné dob ě dlouhá p řibližn ě 500 m a vede severovýchodním sm ěrem.

Druhá skupina za číná v místech zhruba 350 m severoseverozápadn ě od po čátku první v blízkosti polohy „U Koupališt ě“ a vede ve stejném sm ěru. I její délka je tém ěř stejná, ale na Františkov ě mapování ji nelze jednozna čně identifikovat. Zachován je zde pouze sm ěr. Následující pokra čování obou skupin je zachováno prost řednictvím remízk ů, které vedou až k obci Mnichov. 65

5.5.2 Lokalita Meclov Na katastru obce Meclov na jihozápadním okraji se nachází les nazývaný „Podháj čí“, kde byly nalezeny dva úvozy. Oba vedou ve sm ěru SV – JZ paraleln ě vedle lesní cesty, která, jak je vid ět na leteckých snímcích z 50. let, byla ješt ě využívána, p řičemž úvoz ME01 se po přibližn ě 70 m d ělí na dv ě v ětve. Oba dva úvozy mají profil ve tvaru V, které se pojí pomocí st ředového valu vytvo řeného z koruny úvoz ů. Ten je dnes pokryt lesní školkou, proto je možné, že oba mohou být narušeny lidskou činností. Lokalita je dnes porostlá velmi hustým vegeta čním pokryvem, proto není možné zkoumat tyto relikty úvoz ů po celé jejich délce. P ři terénní prospekci byly nalezeny v úvozu ME02 dva kameny. Oba byly zna čně destruovány, proto není možné zjistit n ějaký nápis, podle kterého by bylo možné ur čit, o jaké kameny se jedná. Jejich přesnou polohu zachycuje mapa 15.

Ob ě zmi ňované lokality by mohly zna čit části pr ůběhu této Řezenské stezky. Pokud si p ředstavíme ran ě st ředov ěké osídlení v této oblasti, která za číná na hranicích a kon čí v Horšovském Týn ě, zjistíme, že pro takové tvrzení tady jisté doklady jsou. Pro tuto hypotézu nám jako podklad m ůže posloužit p ředstava Řezenské stezky autor ů Břichá čka a Metli čky, kte ří ob ě tyto lokality za řadili do severní vedlejší v ětve. V tomto p řípad ě by byla Pivo ň sou částí trasy severní vedlejší v ětve, která vedla podél Černého potoka a Pivo ňky až do Pivon ě, kde se sto čila ke Starému Hernštejnu. Meclov by byl za řazen do druhého sm ěru severní vedlejší v ětve, která pokra čuje dále po Černém potoku k Post řekovu a dál do Valtí řova. Ovšem v obou p řípadech se jedná pouze o hypotézy (Břichá ček – Metli čka 1999, 269). 66

6 KLASIFIKACE A VYTVO ŘENÍ DATABÁZE

Po skon čení terénní prospekce byly všechny digitální sou řadnice nam ěř ené p řístrojem GPS Trimble importovány do programu Arcmap, prost řednictvím ArcGIS 9.3. Nyní všechny body prošly stejným procesem jako zpo čátku tvorby modelu. Jako podkladové mapy byly použity - ortofotomapa, mapy II. vojenského mapování a rastrová mapa RETM, které zprost ředkovává nová verze mapového serveru ESRI. Na základ ě toho, musely být n ěkteré úvozy vy řazeny. Stalo se tak v případ ě, kdy zna čení v map ě nebyla dostate čně p řesná. A až po kontrole t ěchto nam ěř ených bod ů na celkové p řehledné map ě celého pr ůběhu stezky bylo zjišt ěno, že tyto úvozy vedou jiným sm ěrem. Naopak na lokalit ě Domažlice byl p ři terénním výzkumu nalezen úvoz, který v mapách značený v ůbec nebyl. Následn ě byly všechny nam ěř ené body spojeny do linií, které p ředstavovaly reálné úvozy. Dále podle map vojenského mapování byly tyto linie prodlouženy tak, aby zachovaly sm ěr a délku dřív ější komunikace. Tato metoda umožnila ur čení sm ěru především v hrani ční oblasti, kde bylo zachované větší množství relikt ů cest, na rozdíl od velmi intenzivn ě zem ědělsky využívaného Plze ňska. V této oblasti se muselo pro vypln ění ur čitých úsek ů, ve kterých nebyly nalezeny žádné reliéfní útvary, použít dosud nalezené archeologické nálezy a písemné zdroje. Samoz řejm ě všechny tyto úpravy byly vypracovány tak, aby co nejvíce spl ňovaly všechny geomorfologické a spole čenské aspekty pro vedení této dálkové stezky. Výstupem této práce je n ěkolik grafických map, které budou postupn ě p ředstaveny p ři popisu pr ůběhu Řezenské stezky (Ku čera – Machá ček 1997, 150 – 153). Sou časn ě s touto fází práce byla také vytvo řena deskriptivní matice v programu Microsoft Office Access.

Po celou dobu terénního výzkumu a následn ě p ři vypracování mapy jsem si kladla otázky, v jakých oblastech a p ři jaké nadmo řské 67

výšce se zachová nejv ětší množství úvoz ů v tomto vymezeném polygonu a pro č tomu tak je. Abych na tyto otázky nalezla odpov ědi, bylo t řeba vypracovat deskriptivní matici, ve které byly vyplněny jak formální, tak i prostorové vlastnosti jednotlivých úvoz ů (Neustupný 2010, 67 – 69). Aby nám tato databáze poskytla pot řebné výsledky, byly jako objekty vybrány samotné úvozy, které jsou v databázi zastoupeny p říslušnými alfanumerickými kódy. První část je vždy tvo řena po čáte čními písmeny lokality a druhá část znamená číslo úvozu. Deskriptory zahrnovaly jejich vlastní hodnoty, p řičemž v databázi se nachází objekty, které byly m ěř eny GPS a blíže popisovány, ale také ty objekty, které z časových d ůvod ů nebylo možné takto zpracovat. U takových relikt ů cest n ěkteré informace chybí. Z důvodu malého po čtu zde nebyly zahrnuty ani „hrani ční kameny“. Všechny deskriptory byly rozd ěleny na dv ě skupiny – formální a prostorové. Do každé z nich byly vybrány nominální, kardinální i ordinální deskriptory. Mezi kardinální se řadí nadmo řská výška, která zahrnuje rozmezí, v n ěmž se úvoz nachází. Dále do této kategorie řadíme ší řku dna a délku st ěn. Protože každý úvoz se r ůzn ě vyvíjí a jeho forma není po celé jeho délce stejná, do deskriptivní matice byly zapsány pr ůměrné rozm ěry. Všechny tyto hodnoty m ěly reálné číslo, takže se s nimi m ůže dále po čítat.

Jako nominální deskriptory byly vybrány - katastr, bývalý okres, geologické podloží, druh p ůdy, dnešní využití a sv ětová strana. V tomto případ ě byl ur čen její sm ěr nap říklad V - Z. Dále byly vypracovány hodnoty jako dnešní stav – v tomto p řípad ě byly ur čeny možnosti – viditelný, poškozený nebo zasypaný a sou řadnice jednotlivých úvoz ů, které nep ředstavují reálné číslo. Poslední hodnoty ur čené jako nominální se týkaly sou časné podoby úvozu. Jelikož tyto hodnoty nevytvá ří lineární vektorový prostor, nedají se aplikovat v žádné matematické analýze (Neustupný 2007, 107). Pokud bychom s nimi p řesto cht ěli pracovat, musela by se databáze upravit tak, aby tyto deskriptory byly 68

dichotomické. To znamená, vybrat nej čast ěji opakovanou hodnotu a zam ěř it se na její prezenci a absenci. Jako tomu m ůže být v případ ě dalších dvou deskriptor ů – tvar úvozu a tvar st ěn. V tomto případ ě jsou možné pouze dv ě možnosti. P ři klasifikaci relikt ů byl ur čován profil U nebo V (Nový 2008, 13).

Poslední vytvo řené deskriptory byly dichotomické, které, jak již bylo výše řečeno, znamenají p řítomnost či nep řítomnost dané hodnoty. V deskriptivní matici jsou zastoupeny kódy 0 nebo 1. V tomto p řípad ě zde převažovaly jednozna čně vlastnosti prostorové, které na základ ě své absence či prezence měly charakterizovat prost ředí, ve kterém se úvoz nachází (Neustupný 2007, 106). Pro tento druh deskriptoru byly vybrány hodnoty potok, les, pole, sou časná komunikace a absence či prezence katastrální hranice, po které by úvoz vedl. Výhodou t ěchto deskriptor ů je, že se dají použít v matematických metodách nap říklad ve vektorové syntéze (Neustupný 2005, 130; Macháček 1997, 35). 69

7 INTERPRETACE

Jak jsem již výše uvedla, po celkovém vyhodnocení bylo analyzováno celkem 55 úvoz ů (objekt ů). Tento výsledek však p ředstavuje malý vzorek, který by se mohl použít k zodpov ězení ur čitých otázek pomocí formalizovaných metod (Neustupný 2007, 134). Proto bylo využito pouze neformalizovaných metod.

Při vyhodnocení prostorových vlastností jednotlivých úvoz ů bylo zjišt ěno, že nejvyšší po čet relikt ů cest se zachoval v nadmo řské výšce ve 350 – 370 m n. m. a 400 – 420 m n. m. graf 1, p řičemž 96% bylo nalezeno v lesním prost ředí (graf 2). Velmi pozoruhodné zjišt ění je, že tém ěř u poloviny nalezených relikt ů úvoz ů vede dnes sou časná komunikace (graf 4), která často pokra čuje ve stejném sm ěru. Když se na tyto výsledky podíváme z pohledu lokalita versus sou časná komunikace, zjistíme, že krom ě jednoho jediného p řípadu se sou časná komunikace vyskytuje na všech. Na lokalit ě Pivo ň je dokonce stále jeden úvoz využíván jako lesní cesta. Zárove ň se tyto lokality v ětšinou nacházejí v blízkosti n ějaké vodote če (graf 3).

Krom ě t ěchto výsledk ů bylo dále na jednotlivých lokalitách sledováno vlastní geologické podloží spole čně s typem p ůdy, ve kterém se jednotlivé relikty komunikací zachovaly. Po celkovém vyhodnocení bylo zjišt ěno, že p řibližn ě 36% úvoz ů z ůstalo zachováno v prost ředí, kde se nachází fylitové horniny (graf 7). Jedná se o málometamorfované jílovité b řidlice, které p ředstavují zpevn ěné horniny vznikající p ři nízké teplot ě a tlaku (Dudek – Malkovský – Suk 1969, 151 – 152). Pokud dojde ke zv ětrání, rozpadají se na tenké desky (Jedickeová 2004, 58). Oproti tomu druhý nejvyšší po čet zhruba 29% se nachází v pís čito – hlinitém sedimentu, který má charakter nezpevn ěné horniny a často tak podléhá svahové erozi. Tyto dva nej čast ější typy se nacházejí v nižších nadmo řských výškách na lokalitách Hradec u Stoda a Semošice. Oproti 70

tomu v domažlické oblasti máme hojný výskyt pararuly, která p ředstavuje siln ě metamorfovanou horninu, která se p ři zv ětrávání rozpadá na jílovito – pís čité eluvium (Dudek – Malkovský – Suk 1969, 156). Díky tomu jsou úvozy v této oblasti daleko lépe zachovalé a viditelné než v první oblasti. V případ ě, že bychom m ěli více zpracovaných relikt ů komunikace, mohly by se tyto prostorové a dále formální vlastnosti podle již zmín ěných oblastí rozd ělit na dv ě skupiny, které by se navzájem porovnávaly.

Na grafu 8. m ůžeme pozorovat, že nejvíce relikt ů se zachová v prost ředí kambizemí modálních a distrických, které vznikají zv ětráváním již zmín ěných metamorfovaných hornin (Bi čík 2009, 50) často se vyskytujících na výrazných pahorkatinách (Bi čík 2009, 15) v lesním prost ředí, v podstat ě se jedná o lesní p ůdy (Bi čík 2009, 128).

Co se tý če formálních vlastností nalezených úvoz ů. V tomto prost ředí se nej čast ěji zachovají relikty cest 1 m (graf 5) široké na dně a délka jejich st ěn se pohybuje od 1,5 – 2m (graf 6). Ve v ětšin ě p řípad ů mají tvar V. Tento stav dochování bývá zp ůsoben p ředevším prostorovou transformací (Neustupný 2007, 54), která vzniká p ůsobením p řírodních činitel ů, jako je bo ční a hloubková eroze, ke které dochází vlivem klimatických podmínek a vegeta čním pokryvem, nebo lidskou činností, která tyto relikty cest využívá nap ř. k výsadb ě nového lesa.

Po celkovém zhodnocení bylo zjišt ěno, že nejvíce relikt ů komunikací, které tvo ří vícekolejné systémy, se zachovalo v lesním prost ředí ve vyšších nadmo řských výškách v míst ě s vyšší terénní svažitostí, kde se za řezávají do svah ů. V několika p řípadech klesají k místu brodu (graf 3). P řestože o jejich p ůvodním ú čelu m ůžeme pouze uvažovat, jejich sm ěr bývá nadále užíván prost řednictvím sou časné komunikace. Stav jejich dochování se odvíjí také podle toho, na jakém geologickém podloží a v jakých p ůdách se relikty nachází. 71

8 DATACE

V sou časné dob ě se využívá n ěkolik možností, jak datovat nalezené relikty komunikace a to prost řednictvím datace p římé nebo nep římé. V případ ě, kdy pot řebujeme zjistit absolutní data jednotlivých úvoz ů, m ůžeme toho docílit na základ ě historických zpráv, které informují o daných úsecích ur čité komunikace. Dalším velmi d ůležitým zdrojem jsou archeologické artefakty nalezené p římo na lokalit ě nebo v jejím okolí, které byly získány pomocí náhodného nálezu, archeologického výzkumu nebo za použití detektoru kovu (Nový 2008, 12). Tato poslední jmenovaná metoda byla úsp ěšn ě použita nap ř. p ři výzkumu Zlaté stezky (Kub ů – Zav řel 2009, 61).

Druhý zp ůsob, který se využívá je tzv. nep římé (relativní) datování. Pokud je člov ěk dostate čně zkušený v terénu, m ůže aplikovat metodu horizontální stratigrafie, kdy se na základ ě podoby jednotlivých systém ů komunikací ur čuje jejich relativní stá ří (Nový 2008, 12; Široký – Nová ček 1998). Jednou z dalších pom ůcek je rozlišení vedení kolejí, to znamená zp ůsob ve výb ěru zvolené trasy. Poslední využívaný zp ůsob je samotné vyhodnocení stavu dochování jednotlivých úvoz ů, kdy se nap říklad hodnotí vlastní profil úvozu (Nový 2008, 13).

Jelikož jsem se v této práci zabývala výhradn ě ran ě st ředov ěkým pr ůběhem Řezenské stezky, nepoda řilo se mi získat žádné historické zmínky o jejím vedení. Relativní dataci na základ ě hodnocení stavu dochování úvozu jsem nevyužila, protože nedisponuji dostate čnými zkušenostmi, navíc tuto metodu považuji za p říliš individuální a spornou. Při terénní prospekci nebyl využit detektor kovu, proto jsem p ři tvorb ě úsek ů této dálkové komunikace využila movité i nemovité artefakty, které byly nalezeny v okolí zmi ňovaných lokalit. P řestože místo nálezu m ůže být zavád ějící, protože díky postdepozi čním transformacím se na ur čitou lokalitu, mohl artefakt dostat n ěkolika zp ůsoby (Neustupný 2007, 52), 72

jejich absolutní datování je nepopiratelné. Přesto tento zp ůsob datování nem ůže jednozna čně potvrdit období, ve kterém byly jednotlivé úvozy využívány. 73

9 ZÁV ĚR

Hlavním cílem této práce bylo rekonstruovat pr ůběh Řezenské stezky, konkrétn ě úseku, který za číná ve Starém Plzenci a kon čí na hranicích České republiky. Poté co byly prostudovány písemné i kartografické dokumenty, byly tyto získané výsledky následn ě ov ěř eny pomocí nedestruktivního výzkumu. Na základ ě provedené terénní prospekce bylo nalezeno sedm lokalit, kde bylo identifikováno celkem 55 relikt ů komunikací. Jedná se o Hradec u Stoda, Semošice, Meclov, Pivo ň, Českou Kubici, Domažlice a Dolní Folmavu. Tento výsledek p ředstavuje malý vzorek, který by se dal zpracovat pomocí formalizovaných metod. Pokud však bude v budoucnu získáno v ětší množství dat, bylo by možné řešit n ěkteré otázky pomocí vektorové syntézy (Neustupný 2007, 139), jenž by byla schopná nalézt nové struktury, které nelze zjistit neformalizovanými metodami, a p řivést nás tak na nové otázky.

Při vyhodnocení prostorových vlastností bylo zjišt ěno, že nejvyšší po čet úvoz ů (96%), které tvo ří vícekolejné systémy, se zachovalo v lesním prost ředí ve vyšších nadmo řských výškách (350 – 370 m n. m. a 400 – 420 m n. m.) v míst ě s vyšší terénní svažitostí, kde se za řezávají do svah ů. V několika p řípadech klesají k místu brodu místní vodote če. Zárove ň na všech lokalitách krom ě p řípadu Dolní Folmavy se nachází sou časná komunikace, která vede paraleln ě s těmito relikty komunikací. To by znamenalo, že p řestože tyto úvozy již dávno, až na jeden p řípad v Pivoni, ztratily svou funkci, jejich sm ěr bývá nadále využíván.

Další otázka, která byla sledována, byly formální vlastnosti jednotlivých relikt ů. Po celkovém vyhodnocení bylo zjišt ěno, že nej čast ěji se zachovají úvozy jeden metr široké na dn ě a délka jejich st ěn se pr ůměrn ě pohybuje od 1,5 – 2 m, p řičemž míra zachovalosti je na každé lokalit ě odlišná. Závisí to na n ěkolika faktorech. Jedním z nich je geologické podloží a druh p ůdy, která se v dané oblasti nachází. 74

Nej čast ější typy hornin, jež se vyskytují v nižších nadmo řských výškách – Hradec u Stoda a Semošice, jsou fylity a pís čito – hlinité sedimenty, které daleko snadn ěji podléhají svahové erozi než pararula, vyskytující se v domažlické oblasti. Protože se v ětšina lokalit nachází v lesním prost ředí, máme zde zastoupené kambizem ě dystrické a modální, to znamená lesní p ůdy. Dalším faktorem, který p ůsobí na stav zachování těchto relikt ů, jsou p řírodní činitelé – bo ční a hloubková eroze nebo vliv člov ěka.

Přestože byl po celou dobu práce kladen d ůraz p ředevším na pr ůběh stezky v období raného st ředov ěku, p ři záv ěre čném pokusu o dataci bylo zjišt ěno, že pokud chceme absolutní data k jednotlivým lokalitám, je t řeba použít detektor kovu nebo mít k dispozici artefakt, který byl na dané lokalit ě nalezen. To však p ři mé práci k dispozici nebylo. Z tohoto d ůvodu se mohu pouze domnívat, že Řezenská stezka t ěmito úseky opravdu vedla. Proto by bylo v budoucnu vhodné ješt ě každou lokalitu prozkoumat pomocí detektoru kovu, aby se výsledky mého bádání potvrdily nebo vyvrátily.

Na základ ě informací zjišt ěných z dosavadních výzkum ů Řezenské stezky, dále relikt ů cest, jež byly nejprve nalezeny v kartografických dokumentech a následn ě ov ěř eny pomocí terénní prospekce, dále po prostudování historických informací o jednotlivých předpokládaných lokalitách spole čně s archeologickými výzkumy, které se konaly na jejich katastrech, byly vypracovány jednotlivé úseky Řezenské stezky.

Nejprve byla zpracovaná „Hlavní“ v ětev, která podle mého výzkumu zřejm ě vedla od hrani čního p řechodu Folmava až k Domažlicím. V tomto úseku se tém ěř shoduji s tzv. „Strážskou“ cestou, kterou popsal E. Maur (Maur 2001, 23 – 26). Podle výsledk ů dále p ředpokládám, že se zde na katastru m ěsta Domažlice rozd ělila „Hlavní v ětev“ na dva sm ěry. 75

Předpokládám, že první tzv. „Severní“ z řejm ě sm ěř oval na Horšovský Týn, kde máme v mladohradištním období doloženu existenci biskupského dvorce, který mohl být jedním z významných center na této dálkové komunikaci. Tento sm ěr mohl dále pokra čovat na Semošice, kde byla nalezena velká soustava úvoz ů, které by toto tvrzení mohly potvrdit. Odtud mohl sm ěř ovat na Sta ňkov, kde se spojil se „Severovýchodním“ sm ěrem. Ten podle mých p ředpoklad ů vedl z polohy „Hvízdalka“, která podle nalezených movitých i nemovitých artefakt ů z řejm ě p ředstavovala trhovou ves s celnicí (Bašta 1991, 63), dále sm ěř oval p řes Milav če do Sta ňkova. Odkud z řejm ě pokra čoval p řes Holýšov k významnému ran ě st ředov ěkému hradišti Hradec u Stoda. Zde z řejm ě za čal vést paraleln ě s řekou Radbuzou p řes Chot ěšov do Dob řan, kde zm ěnil sv ůj sm ěr na Starý Plzenec. Podobný pr ůběh navrhl již Ivan Vávra v 70. letech 20. stol. (Vávra 1973, 42 – 51).

Domnívám se, že krom ě této „Hlavní“ v ětve mohla existovat ješt ě „Vedlejší“, proto jsem si v této práci dovolila nastínit její pr ůběh, který byl vypracován na základ ě archeologických výzkum ů, které byly v této oblasti provedeny spole čně se zohledn ěním morfologie krajiny. Tato „Vedlejší“ větev z řejm ě vedla z již zmín ěné polohy „Hvízdalka“, p řes Chrastavice, Kanice do Srbic. Stejného názoru je také E. Maur (Maur 2001, 36 – 38). Odtud mohla pokra čovat p řes zaniklou ves Bijadla u Merklína s farním kostelem sv. Vav řince (Nová ček 2010, 144) do Sob ěkur, kde se na stejném katastru nacházela zaniklá ves Tu řany (B řichá ček – Řezá č 2005, 35 - 36). P ředpokládám, že tato „Vedlejší“ v ětev pokra čovala dál p řes Dnešice do Dob řan, kde se spojila s „Hlavní“ v ětví a sm ěř ovala do Starého Plzence, čímž by se potvrdil úsek stezky, který navrhoval docent Karel Nová ček (Nová ček 2010). Ovšem jak jsem zmínila již na za čátku tato v ětev je pouze hypotetická, v jejímž úseku nebyl nalezen žádný terénní relikt, proto m ůže být v budoucnu dále zkoumána. 76

Přestože v sou časné dob ě máme k dispozici velmi kvalitní kartografické materiály, tato práce ukazuje, že n ěkteré relikty cest tam ješt ě chybí. Proto by se v budoucnu mohlo využít jiných metod, pomocí kterých by bylo možné úseky Řezenské stezky lépe odhalit. Jednou z nich m ůže být použití lidarových snímk ů neboli leteckých laserových scan ů, které oproti letecké archeologii mohou být využívány také v oblastech, kde se nachází mnoho antropogenních p řekážek - nap říklad stavby, nebo v krajin ě s hustým vegeta čním pokryvem, které by v případ ě jiného snímkování zamezily pohledu na terén pod nimi (Gojda 2005, 807). V Čechách za čaly být využívány lidarové snímky zatím p ři lokálních projektech (Gojda – John – Starková 2011). Ovšem v nedávné dob ě na základ ě projektu Českého ú řadu zem ěměř ického a katastrálního ( ČÚZK), Ministerstva obrany ČR a Ministerstva zem ědělství ČR za čalo celoplošné laserové skenování České republiky (Gojda – John – Starková 2011, 685). Díky tomu bude v budoucnu možné využít tato data k podrobn ější terénní prospekci. Ukázkou, jak tato metoda pracuje, m ůže být p říklad získaných dat LLS z česko – bavorského projektu zam ěř eného na Zlatou stezku, kde tímto zp ůsobem mapují jednotlivé úseky této významné dálkové komunikace na bavorské stran ě (Gojda – John – Starková 2011, 684).

Pomocí této metody by bylo možné nalézt další relikty cest, které by se pak mohly zpracovat nap ř. v geografických informa čních systémech. Ve kterých je možné rekonstruovat nejvýhodn ější pr ůběh takovéto dálkové komunikace. To je možné na základ ě programu Idrisi, kdy zde použijeme polohy daných lokalit a znalosti tzv. frik čního povrchu. „Ten vyjad řuje míru náklad ů na pohyb p řes jednotlivé bu ňky rastru, které reprezentují krajinu“ (John 2010, 242). Tato metoda byla využita nap říklad u oppida ve Starém Hradisku (Danielsová 2008, 110 – 119). Na základ ě tohoto vytvo řeného modelu získáme možnost obrazu, jak mohla vypadat d řív ější krajina. 77

Všechny tyto možnosti spole čně s detailn ěji provád ěnou terénní prospekcí, která v tomto p řípad ě nemohla být z časových d ůvod ů provedena na všech katastrech obcí, mohou do budoucna jednotlivé větve potvrdit nebo zm ěnit jejich sm ěr, či navrhnout zcela jiné, pro které zatím nebyly nalezeny žádné podklady. 78

10 SEZNAM LITERATURY

Adam, D. 2004: I. vojenské mapování – informa ční zdroj pro výzkum starých cest, Staré stezky 9, 9 – 23.

Bašta, J. 1991: Otázka zemských stezek na Domažlicku ve sv ětle archeologických nález ů. In: Studia Medieavalia Pragensia 1, Praha: FF UK, 61 – 74.

Bašta, J. - Baštová, D. 1988 : K problematice po čátk ů a vývoje slovanských hradiš ť v západních Čechách. In: Studia Mediaevalia Pragensia 1, Praha: FF UK, 9-32.

Bašta, J. – Baštová, D. 1988: Hlášení RP 88/14.

Bašta, J. – Baštová, D. 1988: Hlášení RP 88/15.

Bašta, J. – Baštová, D. 1991: Neznámý slovanský kmen na Domažlicku?, Minulostí západo českého kraje XXVII, 7 – 24.

Bašta, J. – Baštová, D. 1992: Holýšov, o. Domažlice. In: Výzkumy v Čechách 1988 – 89, Praha, 39.

Bašta, J. – Baštová, D. 1992: Hradec u Stoda, o. Plze ň - Jih. In: Výzkumy v Čechách 1988 – 89, Praha, 44.

Baštová, D. – Metli čka, M. 1989: Stod, o. Plze ň – Jih. In: Výzkumy v Čechách 1987 – 88, Praha, 189.

Baštová, D. – Metli čka, M. 1995: Stod, o. Plze ň – Jih. In: Výzkumy v Čechách 1992 – 93, Praha, 335.

Baštová, D. – Svobodová, H. 1995: Stod, o. Plze ň – Jih. In: Výzkumy v Čechách 1992 – 93, Praha, 335.

Bělohlávek, M. 1980: Dob řany za feudalismu, Minulostí Západo českého kraje XVI, 167 – 189. 79

Bendová, M. 2010: Osídlení chot ěšovské klášterní domény do 1. pol. 15. století. Nepublikovaný rukopis bakalá řské práce, KAR FF Z ČU.

Břichá ček, P. 1993: Hlášení, č. 294/93.

Břichá ček, P. 1995: Domažlice, o. Domažlice. In: Výzkumy v Čechách 1990 – 92, Praha, 73.

Břichá ček, P. 1997: Domažlice, o. Domažlice. In: Výzkumy v Čechách 1993 – 95, Praha, 49.

Břichá ček, P. 1997: Horšovský Týn, o. Domažlice. In: Výzkumy v Čechách 1993 – 95, Praha, 64.

Břichá ček, P. 1997: Radonice, o. Domažlice. In: Výzkumy v Čechách 1993 – 95, Praha, 264.

Břichá ček, P. – Baštová, D. 2004: Prav ěk západních Čech do p říchodu Slovan ů. In: J. Kumpera (ed.), Dějiny západních Čech. I. díl Od prav ěku do poloviny 18. století. Praha, 24 – 43.

Břichá ček, P. – Braun, P. 1997: Horšovský Týn, o. Domažlice. In: Výzkumy v Čechách 1993 – 95, Praha, 41.

Břichá ček, P. – Metli čka, M. 1999: Domažlická sídelní aglomerace v raném st ředov ěku – The Domažlice settlement agglomeration in the Early Middle Ages, Archeologie ve st ředních Čechách 3/2, 259 – 282.

Břichá ček, P. – Řezá č, M. 2003: Hradišt ě, o. Domažlice. In: Výzkumy v Čechách 2000, Praha, 79.

Břichá ček, P. – Řezá č, M. 2005: Zaniklá st ředov ěká osada Tu řany (k. ú. Sob ěkury, okr. Plze ň – jih), Archeologie doby hradištní v Čechách, 29 – 43. 80

CDB III: Codex diplomaticus et epistolarius regni Bohemiae III, ed. G. Friedrich, Pragae 1942.

Cibulková, M. 2000: Utkali se roku 1040 u Br ůdku či u br ůdku?, Domažlicko. Západo české noviny 10, č. 22, 6.

Cibulková, M. 2000: Utkali se roku 1040 u Br ůdku či u br ůdku?, Domažlicko. Západo české noviny 10, č. 23, 6.

Cibulková, M. 2000: Utkali se roku 1040 u Br ůdku či u br ůdku?, Domažlicko. Západo české noviny 10, č. 24, 6.

Černý, J. – Steiner, I. 2004: GPS od A do Z. Praha (eNav).

Čtvrtník, P. 1977: Cesta pošty d ějinami silnicí, železnicí a letadlem. Praha (Nadas).

Čujanová – Jílková, E. 1966: Domažlicko s okolím v prav ěku a na po čátku d ějin. Domažlice (Vlastiv ědné muzeum Chodska).

Danielsová, A. 2008: Praktické problémy spojené s modelováním pohybu prav ěkou kulturní krajinou. In: J. Machá ček (ed.), Po číta čová podpora v archeologii 2. Brno, 110 - 119.

Dudek, A. – Malkovský, M. – Suk, M. 1969: Atlas hornin. Praha (Academia).

Durdík, T. - Krušinová, L. 1986 : K po čátk ům a st ředov ěké stavební podob ě hradu v Horšovském Týn ě, Archaeologia Historica 11, 127 - 142.

Durdík, T. – Krušinová, L. 1992: Horšovský Týn, o. Domažlice. In: Výzkumy v Čechách 1988 – 89, Praha, 41.

Erben, J. 1868: Staré pomezní cesty a brány zemské v Čechách, Kv ěty 3, 331 – 334. 81

Frýda, F. – Hus, M. 1989: Starý Plzenec, o. Plze ň – město. In: Výzkumy v Čechách 1987 – 88, Praha, 187.

Frýda, F. 1995: Starý Plzenec, o. Plze ň – město. In: Výzkumy v Čechách 1990 – 92, Praha, 333.

Gojda, M. 2000: Archeologie krajiny. Vývoj archetypů kulturní krajiny. Praha (Academia).

Gojda, M. 2004: Letecká archeologie a dálkový pr ůzkum. In: M. Kuna (a kol.). Nedestruktivní archeologie Praha (Academia), 49 - 116.

Gojda, M 2005: LIDAR a jeho možnosti ve výzkumu historické krajiny, Archeologické rozhledy 57, 806 – 810.

Gojda, M – John, J. – Starková, L. 2011: Archeologický pr ůzkum krajiny pomocí leteckého laserového skenování. Dosavadní průběh a výsledky prvního českého projektu – Archaeological surfy of landscape by means of airborne laser scanning Interim report upon the first Czech projekt, Archeologické rozhledy 63, 680 – 698.

Hauserová, M. 1992: P řísp ěvek ke genezi p ůdorysného rozvrhu zakládaných m ěst v Českých zemích, ZPP 52, 9 – 15.

Hejna, A. 1976: Výzkum na hradišti Stará Plze ň v roce 1972. Sborník Západo českého muzea v Plzni, Tisíc let Staré Plzn ě – Historie 1. Plze ň, 49 – 60.

Hereit, P. 1998: Milav če, o. Domažlice. In: Výzkumy v Čechách 1996 – 97, Praha, 111.

Hereit, P. 2000: Domažlice, o. Domažlice. In: Výzkumy v Čechách 1998, Praha, 44.

Hereit, P. 2009: Domažlice, o Domažlice. In: Výzkumy v Čechách 2006, Praha, 39. 82

Hlinomaz, M. 2003: Klášter premonstrát ů Teplá. přehled d ějin duchovního fenoménu Tepelska. Karlovy Vary (Státní okresní archiv).

Hlinomaz, M. 2009: D ějiny kláštera Premonstrátek v Chot ěšov ě. České Bud ějovice (Veduta).

Hofinger, V. 2002: Die alte Salzstrasse von Regensburg nach Böhmen Verlauf. Wirtschaftliche Bedeutung, Funktionszeitraum. Der Abschnitt von Rötz bis Pilsen, Prag. Nepublikovaný rukopis diplomové práce, UR Regensburg (publikováno v roce 2002 In: R. Ehrig – D. J. Manske – E. Werner (ed.), Regensburger Beiträge zur Regionalgeographie und Raumplanung 8).

Hoffman, F. 2009: St ředov ěké m ěsto v Čechách a na Morav ě. Praha (Lidové noviny).

Hraše, J. K. 1885: Zemské stezky, strážnice a brány v Čechách. Nové Město nad Metují.

Hraše, J. K. 1898: Sidlišt ě u Dob řan. Památky archeologické 18/1, 251- 254.

Jedickeová, L. 2004: Nerosty a horniny. Poznávání, ur čování, sb ěr. Praha (Cesty).

Jire ček, H. 1856: O starých cestách z Čech a Moravy, Časopis musea království českého 30, 118 – 119.

John, J. 2010: Možnosti a limity po číta čové rekonstrukce minulých cest na příkladu Čertovy louky v Krkonoších, Acta FF Z ČU 4/10, 238-247.

Justová, J. 1979: Slovanské hradišt ě v Hradci u Stoda a Stodsko v raném st ředov ěku. Památky archeologické, 70/1, 131 – 212.

83

Justová, J. 1980: Slovanské hradišt ě v Hradci u Stoda. K po čátk ům slovanského osídlení jihozápadních Čech, Minulostí Západo českého kraje XVI, 270 – 273.

Karel, T. 1995: Vysoká brána aneb opevn ění Dob řan, Hláska 7, 3 – 7.

Kastner, J. 2000: Srbice, o. Domažlice. In: Výzkumy v Čechách 1998, Praha, 195.

Kašpar, K. 1998: Dob řany 1243-1998. Dob řany (M ěsto Dob řany).

Kirchner, K. – Smolová, I. 2010: Základy antropogenní geomorfologie. Olomouc (Univerzita Palackého).

Krzemie ńska, B. 1979: Boj knížete B řetislava I. o upevn ění českého státu (1039-1041). Praha (Academia).

Ku čera, M. - Machá ček, J. 1997: Teorie a praxe zpracování archeologických výzkum ů s pomocí prost ředk ů GIS/LIS. In: J. Machá ček (ed.), Po číta čová podpora v archeologii. Brno, 145-172.

Kv ět, Radan 2002: Staré stezky v České republice. Brno (Moravské zemské muzeum).

Kv ět, Radan 2003: Duše krajiny. staré stezky v prom ěnách v ěků. Praha (Academia).

Kv ět, Radan 2011: Atlas starých stezek a cest na území České republiky. Brno (Vidi).

Kuna, M. – Tomášek, M. 2004: Povrchový výzkum reliéfních tvar ů. In: M. Kuna (a kol.). Nedestruktivní archeologie, Praha (Academia) 237 - 298.

Kub ů, F. – Zav řel, P. 1998: Terénní pr ůzkum starých komunikací na příkladu Zlaté stezky, Archaeologia historica 23, s. 35 – 57. 84

Kub ů, F. – Zav řel, P. 2007: Zlatá stezka. Historický a archeologický výzkum významné st ředov ěké obchodní cesty. 2. Úsek Vimperk – státní hranice. České Bud ějovice (Jiho české muzeum v Českých Bud ějovicích).

Kub ů, F. – Zav řel, P. 2009: Zlatá stezka. Historický a archeologický výzkum významné st ředov ěké obchodní cesty. 3. Úsek Kašperské Hory – státní hranice. České Bud ějovice (Jiho české muzeum v Českých Bud ějovicích).

Machá ček, J.- Ku čera, M. 1997 : Teorie a praxe zpracování archeologických výzkum ů s pomocí prost ředk ů GIS/LIS. In: J. Machá ček (ed.), Po číta čová podpora v archeologii. Brno, 145 - 172.

Maur, E. 2001: Řezenská cesta a zemské stezky na Domažlicku. In: V. Bystrický. Západo český historický sborník 7, Plze ň, 5 – 40.

Metli čka, M. 1995: Stod, o. Plze ň – Jih. In: Výzkumy v Čechách 1992 – 93, Praha, 335.

Metli čka, M. 1997: Hradec u Stoda, o. Plze ň – Jih. In: Výzkumy v Čechách 1993 – 94, Praha, 71.

Mužík, P. 1976: Historický a správní vývoj m ěsta Domažlic do po čátku husitské revoluce, Minulostí Západo českého kraje 13, 165–186.

Neustupný, E. 2005: Syntéza struktur formalizovanými metodami – vektorová syntéza. In: J. Machá ček (ed.), Přísp ěvky k prostorové archeologii 2. Brno 127 – 153.

Neustupný, E. 2007: Metoda archeologie. Plze ň (Aleš Čen ěk).

Neustupný, E. 2010: Teorie archeologie. Plze ň (Aleš Čen ěk).

Nová ček, K. 2000: Starý Plzenec, o. Plze ň – město. In: Výzkumy v Čechách 1998, Praha, 198. 85

Nová ček, K. 2006: Starobylá a ješt ě starobylejší. vytvá ření historického významu rotundy sv. Petra ve Starém Plzenci b ěhem 20. století, Archaeologica Pragensia 18, 123 – 141.

Nová ček, K. a kol. 2010: Kladrubský klášter 1115-1421. osídlení, architektura, artefakty. Plze ň (Fakulta filozofická Západo české univerzity).

Nový, P. 2008: K metodice výzkumu a datace starých komunikací, Staré stezky 12, 9 – 25.

Palacký, F. 1836: Geschichte von Böhmen. gröstentheils nach Urkunden und Handschriften. Erster Band, Die Urgeschichte und die Zeit der Herzoge in Böhmen bis zum Jahre 1197. Prag (Commission bei Kronberger und Weber).

Profous, A. 1954: Místní jména v Čechách. Díl 1, A - H. jejich vznik, původní význam a zm ěny. Praha (Československá akademie v ěd).

Profous, A. 1957: Místní jména v Čechách. Díl 4, S – Ž. jejich vznik, původní význam a zm ěny. Praha ( Československá akademie v ěd).

Procházka, Z. 2002: Archeologický výzkum hradu Lacembok 1999-2000 - Archäologische Untersuchung der Burg Lacembok, Castellologica bohemica 8, 193-214.

Roubík, F. 1938: Silnice v Čechách a jejich vývoj. Praha (Spole čnost přátel starožitností).

Procházka, Z. 1987: Domažlice, o. Domažlice. In: Výzkumy v Čechách 1984 – 85, Praha, 43.

RBM II: Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae II, edd. J. Emler, Pragae 1882. 86

Rožmberský, P. 2003: Št ěnovice. hrad, tvrz a zámek. Plze ň (Mikota).

Řezá č, M. 2008: Dob řany, o. Plze ň – jih. In: Výzkumy v Čechách 2005, Praha, 47.

Sádlo, J (et al.) 2005: Krajina a revoluce. významné p řelomy ve vývoji kulturní krajiny českých zemí. Praha (Malá Skála).

Sklená ř, K. 1992: Archeologické nálezy v Čechách do roku 1870. Prehistorie a protohistorie. Praha (Národní muzeum).

Sokol, P. 2001: St ředov ěké osídlení okolí Št ěnovic. k lokalizaci zaniklé st ředov ěké vsi Malé Št ěnovice, Hláska 12, 3 – 6.

Široký, R. – Nová ček, K. 1998: K po čátk ům Norimberské cesty na Tachovsku – Zu den Anfängen des Nürnbergerweges auf dem Gebiet von Tachov, Archaeologia Historica 23, 59 – 71.

Široký, R. – Nová ček, K. – Kaiser, L. 2004: Zapomenutá Plze ň. Po čátky města pod p řemyslovským hradem - Forgotten Pilsen. The origins of the city beneath the P řemyslid stronghold. Archeologické rozhledy 56, 798 – 827.

Šmejda , L. 2003: Hlavní osy variability poh řebního ritu na lokalit ě z mladšího eneolitu a starší doby bronzové u Holešova, okr. Krom ěř íž. In: L. Šmejda, P. Va řeka (eds), Sedmdesát neustupných let. Katedra archeologie Z ČU, Plze ň.

Turek, R. 1967: Smolovské hradisko a problém Tuhoště. Archeologické rozhledy 19, 445-451. 87

Turek, R. 1971: K problému po čátk ů slovanského Plze ňska – Zum Problem der Anfäge der slawischen Besiedlung der Pilsner Gegend, Minulostí západo českého kraje VIII, 149 – 170.

Vávra, I. 1973: Řezenská a norimberská cesta, Historická geografie 11, 31 – 100.

Vejnar, Z. a kol. 1984: Geologie domažlické oblasti. Praha (Academia).

Vlada ř, J. 2004: Záchranný archeologický výzkum Holýšov-Slepi čí vrch, I. etapa - Archäologische Rettungsausgrabung in Holýšov-Slepi čí vrch, I. Ettape. Sborník Západo českého muzea v Plzni - Historie 17. Plze ň, 117- 119.

10.1 Jiné zdroje: Archiv 3.0. 2009: Archeologická databáze Čech, Domažlice, 1952/659, č. 9725.

Archiv 3.0. 2009: Archeologická databáze Čech, Sta ňkov, 1971/703, č. 10306.

Archiv 3.0. 2009: Archeologická databáze Čech, Chot ěšov, 2003/373 (Řezá č, M.). Břichá ček, P. 2000: Havlovice, Hlášení čj. 2/1999. ZČM.

Holý, P.: Pomézní hrad Domazlice, Hradišt ě u Srbic, Hlášení č.j. 521 – 4825 urg./ 2.12.1941. Z ČM.

Nová ček, K.: ústní sd ělení, 25.10. 2011

10.2 Internetové zdroje: http://kontaminace.cenia.cz 88

11 SUMMARY

The main objective of this study was to reconstruct the paths Regensburg particular period, which begins in Starý Plzenec and ends at the border of the Czech Republic in the early Middle Ages. After studying written or cartographic documents, the obtained results were subsequently verified using non-destructive research.

Based on the field prospecting there were found seven sites, in which were identified a total of 55 relicts communications. It is in Hradec Stod, Semošice, Meclov, Pivo ň, Česká Kubice, Domažlice and Dolní Folmava.

The evaluation of spatial characteristics revealed that the highest number of relicts communications (96%), which are consisting of a multiple systems are maintained in a forest at higher altitudes (350-370 meters above sea level and 400 to 420 meters above sea level) at a higher field gradient, where they cut into the slopes. In several cases, they are declining to place the local ford streams.

Although these pathways are no longer being used as a communication, their direction is used by the current path. Furthermore, it was found that these relicts preserved mostly 1 - 1.5 m wide at the bottom, where their status depends on the geological bedrock on which it is located.

Since the field of prospecting and even archaeological research didn’t show any absolute data, I can only assume that these sections of trail Regensburg really led through here.

Therefore, it would be appropriate to explore these sites with metal detector in the future. After evaluating all the results it was found that the Regensburg trail could have led through several branches. The first "Main" apparently led to Domažlice Folmava from where it was divided 89

into "North" direction, which went on Horšovský Týn and Sta ňkov and "Northeast" direction, which led to Blížejov, Sta ňkov at Stod to Hradec. From here continued through Chot ěšov, Dob řany, Starý Plzenec. I assume that in addition to this "Main" branch there was still a "Secondary" one. This could lead from Domažlice through Srbice, Bijadla u Merklína to Dnešice, where apparently continued to Dob řany and there joined the "Main" branches. However, this branch is only hypothetical, in this section wasn’t found any relict. Therefore it would be appropriate, that individual parts of both branches were investigated in the future, verifying e.g. by Lidar scans.

90

12 SEZNAM PŘÍLOH

Mapa 1. Hrani ční p řechod – Česká Kubice Mapa 2. Česká Kubice Mapa 3. Česká Kubice - Stráž Mapa 4. Stráž – Nevolice - Domažlice Mapa 5. Domažlice – Blížejov, Domažlice – Horšovský Týn Mapa 6. Blížejov – Holýšov Mapa 7. Holýšov - Stod Mapa 8. Stod – Dob řany, Dnešice - Dob řany Mapa 9. Dob řany – Starý Plzenec Mapa 10. Horšovský Týn - Sta ňkov Mapa 11. Semošice Mapa 12. Domažlice - Kanice Mapa 13. Kanice - Dnešice Mapa 14. Pivo ň - Mnichov Mapa 15. Meclov

Graf 1. Po čet úvoz ů v nadmo řské výšce Graf 2. Po čet úvoz ů v přírodním prost ředí Graf 3. Stráž Přítomnost potoka v nadmo řské výšce v rámci po čtu úvoz ů Graf 4. Přítomnost sou časné komunikace v nadmo řské výšce v rámci po čtu úvoz ů Graf 5. Ší řka dna úvoz ů Graf 6. Délka st ěn úvoz ů Graf 7. Geologické podloží – po čet úvoz ů Graf 8. Půdy – po čet úvoz ů

91

13 PŘÍLOHY

Mapa 1

Zdroj: ArcGis9

Mapa 2

Zdroj: ArcGis9 92 Mapa 3

Zdroj: ArcGis9

Mapa 4

Zdroj: ArcGis9 93

Mapa 5

Zdroj: ArcGis9

Mapa 6

Zdroj: ArcGis9 94

Mapa 7

Zdroj: ArcGis9

Mapa 8

Zdroj: ArcGis9 95

Mapa 9

Zdroj: ArcGis9

Mapa 10

Zdroj: ArcGis9 96

Mapa 11

Zdroj: ArcGis9

Mapa 12

Zdroj: ArcGis9 97

Mapa 13

Zdroj: ArcGis9

Mapa 14

Zdroj: ArcGis9 98 Mapa 15

Zdroj: ArcGis9

Graf 1: Počet úvozů v nadmořské výšce

Graf 2: Počet úvozů v přírodním prostředí 99

Graf 3: Přítomnost potoka v nadmořské výšce v rámci počtu úvozů

Graf 4: Přítomnost současné komunikace v nadmořské výšce v rámci počtu úvozů

Graf 5: Šířka dna úvozů 100

Graf 6: Délka stěn úvozů

Graf 7: Geologické podloží – počet úvozů

Graf 8: Půdy – počet úvozů