Seisiro Endo

Rozhovor: Seiširo Endó sensei Originál rozhovoru pochází zč asopisu Aikido Journal 1996, vol. 23, No. 1.Č eský př eklad vyšel poprvé v časopisu Aikidó 1996/4-5 (http://www.aikikai.cz/casopis.html), př eložil Patrik Beshir.Č lánek jsme př evzali s laskavým svolením redakce. Tato elektronická verze vychází na www.sspa.sk Seiširo Endó sa narodil v roku 1942 v prefektu eřNagano. Absolvoval univerzitu Gakušuin. Aikidó se zač al v ě novat jako univerzitní student a v roku 1967 vstoupil do Aikikai. Nyní je nositelem 8. danu Aikikai a šihanem Aikikai Hombu Dódža. Když se Seiširo Endó na univerzitě poprvé seznámil s aikidó, rozhodl se nevstoupit do sv taě japonských (státních) zamě stnanc ů s jistotou pravidelného př íjmu, ale namísto toho vstoupil do Aikikai a stal se profesionálním instruktorem. Nyní využívá svých rozsáhlých schopností, aby nadále kultivoval sv jůosobitý a vyzrálý styl aikidó, který se naprosto obejde bez užití síly, a o vše, co „sám“ objevil, se dě lí se studenty na celém sv ět ě . Aikido Journal: Jaké byly Vaše zač átky v aikidó? Endó Sensei: Když jsem zač ínal, nevě d ě l jsem o tomto um níěvů bec nic. Bylo to v dubnu 1963, krátce poté, co jsem nastoupil na univerzitu Gakušuin. Právě jsem se potloukal po univerzitních prostorách, když se mne jeden z mých sempai (starších) zeptal, zda bych se necht lěpř ijít podívat na univerzitní aikidó klub. Šli jsme spole nčě do dódža a já se ihned rozhodl, že za nučcvi itčještě týž den. Nař ídili mi, abych udě lal šikko (ch ziůpo kolenou) a navíc abych udě lal asi dvě stě dř ep ů . Na stř ední škole jsem se trochu vě noval džúdu, a tak jsem nebyl docela z formy, ale rozhodně jsem nebyl př ipravený na dvě stě dř ep ů . Živě si vzpomínám, jak mé nohy odmítaly, když jsem se snažil o n coěpozd jiěvyšplhat do schodů na vlakovém nádraží. Byl tamní aikidó klub tehdy univerzitou uznáván jako oficiální sportovní klub? Ne, tenkrát se na n jěnahlíželo jako na neformální zájmovou skupinu. Univerzita Gakušuin je relativně stará škola se silně zakoř en ě ným smyslem pro tradici, a proto bylo pro nově vzniklé kluby vždy obtížné dosáhnout oficiálního uznání. Nejdř íve musely prokázat svoji serióznost a dobré vyhlídky na jejich dlouhodobou existenci. Klub nebyl uznán dokonce ani jako poloformální ještě t iř roky poté, kdy jsem se stal jehoč tvrtým kapitánem, a trvalo ještě dalších deset let, nežli se mohl stát oficiálním sportovním klubem. Souhrnněř e č eno, trvalo př ibližn ě dvacet let, než se od neformální zájmové skupiny pokroč ilo ke klubu s plnoprávným statutem. Kteř í instrukto ř i tam v té dob ěů p sobili? Úplně prvním šihanem, který nás tehdy vyuč oval, byl Hiroši Tada, ale v zá í,řkdyž jsem byl ve druhém roč níku vysoké školy, odcestoval do Itálie. Nahradil jej Mitsunari Kanai, který nás u ilčasi rok, a po n měpř išel asi na šest mě síc ů Jasuo Kobajaši. Brzy po absolvování vysoké školy a po vstupu do Aikikai jsem byl vyslán zpě t, abych zde sám vyu č oval. Vím, že jste se poč ty ř ech letech cvič ení jako univerzitní student rozhodl, že nenastoupíte do zamě stnání, ale stanete se profesionálním aikidokou. Studenti na japonských univerzitách obvykle zač ínají s procedurou shán níěpracovních míst v červnu več tvrtém roč níku (v Japonsku zač íná školní rok v dubnu). Na zač átku č ervence má Rozhovor: Seiširo Endó sensei ( www.sspa.sk ) 1/9 již vě tšina lidí rozhodnuto o svém zamě stnání. Když tento asčnastal i pro m ,ěm lějsem velmi smíšené pocity o tom, co bych vlastně cht lědě lat. Vzpomínám si na první den, kdy jsem př icestoval ze svého domovského mě sta Nagano do Tokia. Projížd lě jsem železnič ním okruhem Jamanote z Uena kolem mě sta a z okna vlaku jsem mohl sledovat míjející bloky vysokých úř edních budov cestou mezi zastávkami Tokio, Juraku oča Šimbaši. Pamatuji si, jak jsem tehdy myslel na to, že jednou budu v ně které z tě chto budov pracovat. Ale ímčvíce jsem cvi ilčaikidó, tím více mne uchvacovalo, a tak když př išel asčnajít si zamě stnání, m lě jsem opravdu hodně starostí s rozhodováním o tom, co bych cht lěve svém životě dě lat. Dostal jsem v té době neformální pracovní nabídku, ale po krátkém uvažování jsem se rozhodl, že bych i př esto cht ě l pokra č ovat v aikidó. Vzdát se slibné kariéry musí odč erstv ě graduovaného absolventa vyžadovat znač nou dávku odvahy, zvláště v Japonsku. Jistě si vzpomenete na období kolem roku 1960, kdy japonská ekonomika právě zač ala nabírat na obrátkách. Absolvoval jsem ně kdy uprost edř tohoto vzestupného období v roce 1967 a to znamenalo množství pracovních př íležitostí u velkých společ ností, dokonce i pro ně koho, jako jsem byl já. Musím uznat, že jsem se na univerzitě studiu moc nevě noval, ač koliv v dob ,ěkdy jsem se snažil př ipravit napijímacíř zkoušky se ze mne stal vášnivý čtená ř . I když se mi už podař ilo př ijít na hodinu, asi po deseti minutách jsem za alčusínat (smích). Domnívám se, že ve skuteč nosti jsem zř ejm ě prospal vě tšinu př ednášek. Zbytek času jsem se vě noval č tení v knihovn .ěBě hem ob daějsem si zašel na n coěk sně dku do automatu a pak jsem se vrátil do knihovny. Ve dvě hodiny jsem odtamtud vyklouzl, abych mohl ve t iř hodiny cvi itčv Hombu Dódžu, a pak jsem se zase vrátil na univerzitu, abych cvič il ve zdejším aikidó klubu. Zdá se, že jste trávil ve škole hodněč asu, ale poně kud obtížně se mi posuzuje, zda jste byl či nebyl opravdu vážným studentem (smích)! Snad jsem tam trávil tolikč asu jen proto, že jsem nem l,ěkam jinam bych šel (smích)! V prvním roč níku jsem se rozhodl, že pokud budu úspě šný nejméně v osmi př edm ě tech ze čtrnácti, pak se budu více vě novat studiu. Získal jsem jenom jedno "Áč ko", a tak jsem si vybral, že to rad jiěhned vzdám. Vě d ě l jsem, že abych pozd jiěmohl dostat slušné místo, musím mít dost dobré hodnocení, ale př edstavoval jsem si, že pokud budu cvi itčaikidó tak usilovn ,ějak jen toho budu schopen, budu toho moci využít k tomu, abych apeloval na své budoucí zamě stnavatele. Byl to velmi naivní a nadmíru sebejistý způ sob, jak se na v ě c dívat. Zdá se, že jste měěř l v ci uspo ádané po svém a že jste m ě l vlastní ctižádost... Myslím, že byste klidně mohlř íci, že jsem se na to díval svými oč ima a že to celé stálo na mých iluzích. Lidé měč asto nazývali snílkem. Ptali se mne, proč jsem si vybral n coětak zdánlivě neužiteč ného a s ni ímčjiným nesrovnatelného, jako je aikidó, když jsem př itom m lě tak dokonalé vyhlídky na získání takř íkajíc „vážného“ zamě stnání. Avšak já m lěza to, že pracovat neúnavně na aikidó je něč ím, co je chvályhodné samo o sob .ěNevid lějsem žádný dů vod, proč bych se o sebe nebyl schopen (finanč n ě ) postarat, ale př edstavoval jsem si, že i kdyby všechno nefungovalo úplně stoprocentn ,ěpo ádřbudu s to vynaložit úsilí na to, abych se byť jen o mali kočzlepšoval, a tak jsem vložil své srdce a duši do cvič ení. Abych si dodal odvahy, zpíval jsem si písně o mládí, individualitě a seberealizaci. Víte, „mů j od věm žeůbýt skromný, ale mé srdce je ze zlata“, jistý druh postoje (smích)! Myslím, že za tř icet let, které od té doby uplynuly, se mohlo ledacos změ nit a žeř ada Vašich univerzitních kolegů hledí dnes na Vaší pozici se závistí. Rozhovor: Seiširo Endó sensei ( www.sspa.sk ) 2/9 Lze to př ipustit. Dnes jsem si jistý, že kdybych tehdy př ijal místo u ně které z t chěvelkých společ ností, na které jsem se díval z okna vlaku, byl bych „vypově zen“ do ně jakého temného kouta v kancelá iřnebo by mne poslali do ně jaké menší, dceř iné společ nosti. Ně kte ř í z mých spolužák ,ůse kterými jsem stále v kontaktu, se mi svěř ili, že i když jim život ve společ nosti př inesl jistá dobrá období, hlavně bě hem „bublinové ekonomiky“, oni sami cítí, že pro ně mohlo být lepší, kdyby se vě novali n ěč emu, co je opravdu bavilo. Pravdě podobn ě jste m ěř l p inejmenším desetkrát více svobody, než oni! Nepochybn .ě Jak na Vás zapů sobil O-Sensei, když jste se s ním setkal? Dob e,řale je poně kud složitě jší to popsat. Nemohuř íci, že bych m lědojem ně jaké velké síly, nebo něč eho podobného. Jist žeějeho o ičbyly bě hem provád níětechnik pronikavé, ale v celku mi spíše př ipadal jako roztomilý a př átelský stař ík, tak trochu otcovský typ. P iřcvič ení mne skutečě n nijak zvlášt ě neházel, ani neprovád ěě l n co na ten zp ů sob. Když jste se s ním setkal, byl jste ještě student? Poprvé jsem ho vid lěve druhém roč níku na univerzit ,ěkdyž jsem za alčpravidelně denně trénovat v Hombu Dódžu. Ve skuteč nosti jsem s ním ale nem lěpř íležitost hovo itř až do července, když jsem byl več tvrtém roč níku a rozhodl se vstoupit do Aikikai. M jůotec mne doprovázel do dódža, aby mne formálně př edstavil Kišomaru senseiovi, a tehdy jsem poprvé mohl hovoř it s O-Senseiem.

Load more