Rozhovor: Seiširo Endó sensei

Originál rozhovoru pochází zč asopisu Aikido Journal 1996, vol. 23, No. 1.Č eský př eklad vyšel poprvé v č asopisu Aikidó 1996/4-5 (http://www.aikikai.cz/casopis.html), př eložil Patrik Beshir.Č lánek jsme př evzali s laskavým svolením redakce. Tato elektronická verze vychází na www.sspa.sk

Seiširo Endó sa narodil v roku 1942 v prefektu eřNagano. Absolvoval univerzitu Gakušuin. Aikidó se zač al v ě novat jako univerzitní student a v roku 1967 vstoupil do Aikikai. Nyní je nositelem 8. danu Aikikai a šihanem Aikikai Hombu Dódža.

Když se Seiširo Endó na univerzitě poprvé seznámil s aikidó, rozhodl se nevstoupit do sv taě japonských (státních) zamě stnanc ů s jistotou pravidelného př íjmu, ale namísto toho vstoupil do Aikikai a stal se profesionálním instruktorem. Nyní využívá svých rozsáhlých schopností, aby nadále kultivoval sv jůosobitý a vyzrálý styl aikidó, který se naprosto obejde bez užití síly, a o vše, co „sám“ objevil, se dě lí se studenty na celém sv ět ě .

Aikido Journal: Jaké byly Vaše zač átky v aikidó? Endó Sensei: Když jsem zač ínal, nevě d ě l jsem o tomto um níěvů bec nic. Bylo to v dubnu 1963, krátce poté, co jsem nastoupil na univerzitu Gakušuin. Právě jsem se potloukal po univerzitních prostorách, když se mne jeden z mých sempai (starších) zeptal, zda bych se necht lěpř ijít podívat na univerzitní aikidó klub. Šli jsme spole nčě do dódža a já se ihned rozhodl, že za nučcvi itčještě týž den. Nař ídili mi, abych udě lal šikko (ch ziůpo kolenou) a navíc abych udě lal asi dvě stě dř ep ů . Na stř ední škole jsem se trochu vě noval džúdu, a tak jsem nebyl docela z formy, ale rozhodně jsem nebyl př ipravený na dvě stě dř ep ů . Živě si vzpomínám, jak mé nohy odmítaly, když jsem se snažil o n coěpozd jiěvyšplhat do schodů na vlakovém nádraží.

Byl tamní aikidó klub tehdy univerzitou uznáván jako oficiální sportovní klub? Ne, tenkrát se na n jěnahlíželo jako na neformální zájmovou skupinu. Univerzita Gakušuin je relativně stará škola se silně zakoř en ě ným smyslem pro tradici, a proto bylo pro nově vzniklé kluby vždy obtížné dosáhnout oficiálního uznání. Nejdř íve musely prokázat svoji serióznost a dobré vyhlídky na jejich dlouhodobou existenci. Klub nebyl uznán dokonce ani jako poloformální ještě t iř roky poté, kdy jsem se stal jehoč tvrtým kapitánem, a trvalo ještě dalších deset let, nežli se mohl stát oficiálním sportovním klubem. Souhrnněř e č eno, trvalo př ibližn ě dvacet let, než se od neformální zájmové skupiny pokroč ilo ke klubu s plnoprávným statutem.

Kteř í instrukto ř i tam v té dob ěů p sobili? Úplně prvním šihanem, který nás tehdy vyuč oval, byl Hiroši Tada, ale v zá í,řkdyž jsem byl ve druhém roč níku vysoké školy, odcestoval do Itálie. Nahradil jej Mitsunari Kanai, který nás u ilčasi rok, a po n měpř išel asi na šest mě síc ů Jasuo Kobajaši. Brzy po absolvování vysoké školy a po vstupu do Aikikai jsem byl vyslán zpě t, abych zde sám vyu č oval.

Vím, že jste se poč ty ř ech letech cvič ení jako univerzitní student rozhodl, že nenastoupíte do zamě stnání, ale stanete se profesionálním aikidokou. Studenti na japonských univerzitách obvykle zač ínají s procedurou shán níěpracovních míst v červnu več tvrtém roč níku (v Japonsku zač íná školní rok v dubnu). Na zač átku č ervence má

Rozhovor: Seiširo Endó sensei ( www.sspa.sk ) 1/9 již vě tšina lidí rozhodnuto o svém zamě stnání. Když tento asčnastal i pro m ,ěm lějsem velmi smíšené pocity o tom, co bych vlastně cht lědě lat. Vzpomínám si na první den, kdy jsem př icestoval ze svého domovského mě sta Nagano do Tokia. Projížd lě jsem železnič ním okruhem Jamanote z Uena kolem mě sta a z okna vlaku jsem mohl sledovat míjející bloky vysokých úř edních budov cestou mezi zastávkami Tokio, Juraku oča Šimbaši. Pamatuji si, jak jsem tehdy myslel na to, že jednou budu v ně které z tě chto budov pracovat. Ale ímčvíce jsem cvi ilčaikidó, tím více mne uchvacovalo, a tak když př išel asčnajít si zamě stnání, m lě jsem opravdu hodně starostí s rozhodováním o tom, co bych cht lěve svém životě dě lat. Dostal jsem v té době neformální pracovní nabídku, ale po krátkém uvažování jsem se rozhodl, že bych i př esto cht ě l pokra č ovat v aikidó.

Vzdát se slibné kariéry musí odč erstv ě graduovaného absolventa vyžadovat znač nou dávku odvahy, zvláště v Japonsku. Jistě si vzpomenete na období kolem roku 1960, kdy japonská ekonomika právě zač ala nabírat na obrátkách. Absolvoval jsem ně kdy uprost edř tohoto vzestupného období v roce 1967 a to znamenalo množství pracovních př íležitostí u velkých společ ností, dokonce i pro ně koho, jako jsem byl já. Musím uznat, že jsem se na univerzitě studiu moc nevě noval, ač koliv v dob ,ěkdy jsem se snažil př ipravit napijímacíř zkoušky se ze mne stal vášnivý čtená ř . I když se mi už podař ilo př ijít na hodinu, asi po deseti minutách jsem za alčusínat (smích). Domnívám se, že ve skuteč nosti jsem zř ejm ě prospal vě tšinu př ednášek. Zbytek času jsem se vě noval č tení v knihovn .ěBě hem ob daějsem si zašel na n coěk sně dku do automatu a pak jsem se vrátil do knihovny. Ve dvě hodiny jsem odtamtud vyklouzl, abych mohl ve t iř hodiny cvi itčv Hombu Dódžu, a pak jsem se zase vrátil na univerzitu, abych cvič il ve zdejším aikidó klubu.

Zdá se, že jste trávil ve škole hodněč asu, ale poně kud obtížně se mi posuzuje, zda jste byl č i nebyl opravdu vážným studentem (smích)! Snad jsem tam trávil tolikč asu jen proto, že jsem nem l,ěkam jinam bych šel (smích)! V prvním roč níku jsem se rozhodl, že pokud budu úspě šný nejméně v osmi př edm ě tech ze čtrnácti, pak se budu více vě novat studiu. Získal jsem jenom jedno "Áč ko", a tak jsem si vybral, že to rad jiěhned vzdám. Vě d ě l jsem, že abych pozd jiěmohl dostat slušné místo, musím mít dost dobré hodnocení, ale př edstavoval jsem si, že pokud budu cvi itčaikidó tak usilovn ,ějak jen toho budu schopen, budu toho moci využít k tomu, abych apeloval na své budoucí zamě stnavatele. Byl to velmi naivní a nadmíru sebejistý způ sob, jak se na v ě c dívat.

Zdá se, že jste měěř l v ci uspo ádané po svém a že jste m ě l vlastní ctižádost... Myslím, že byste klidně mohlř íci, že jsem se na to díval svými oč ima a že to celé stálo na mých iluzích. Lidé měč asto nazývali snílkem. Ptali se mne, proč jsem si vybral n coětak zdánlivě neužiteč ného a s ni ímčjiným nesrovnatelného, jako je aikidó, když jsem př itom m lě tak dokonalé vyhlídky na získání takř íkajíc „vážného“ zamě stnání. Avšak já m lěza to, že pracovat neúnavně na aikidó je něč ím, co je chvályhodné samo o sob .ěNevid lějsem žádný dů vod, proč bych se o sebe nebyl schopen (finanč n ě ) postarat, ale př edstavoval jsem si, že i kdyby všechno nefungovalo úplně stoprocentn ,ěpo ádřbudu s to vynaložit úsilí na to, abych se byť jen o mali kočzlepšoval, a tak jsem vložil své srdce a duši do cvič ení. Abych si dodal odvahy, zpíval jsem si písně o mládí, individualitě a seberealizaci. Víte, „mů j od věm žeůbýt skromný, ale mé srdce je ze zlata“, jistý druh postoje (smích)!

Myslím, že za tř icet let, které od té doby uplynuly, se mohlo ledacos změ nit a žeř ada Vašich univerzitních kolegů hledí dnes na Vaší pozici se závistí.

Rozhovor: Seiširo Endó sensei ( www.sspa.sk ) 2/9 Lze to př ipustit. Dnes jsem si jistý, že kdybych tehdy př ijal místo u ně které z t chěvelkých společ ností, na které jsem se díval z okna vlaku, byl bych „vypově zen“ do ně jakého temného kouta v kancelá iřnebo by mne poslali do ně jaké menší, dceř iné společ nosti. Ně kte ř í z mých spolužák ,ůse kterými jsem stále v kontaktu, se mi svěř ili, že i když jim život ve společ nosti př inesl jistá dobrá období, hlavně bě hem „bublinové ekonomiky“, oni sami cítí, že pro ně mohlo být lepší, kdyby se vě novali n ěč emu, co je opravdu bavilo.

Pravdě podobn ě jste m ěř l p inejmenším desetkrát více svobody, než oni! Nepochybn .ě

Jak na Vás zapů sobil O-Sensei, když jste se s ním setkal? Dob e,řale je poně kud složitě jší to popsat. Nemohuř íci, že bych m lědojem ně jaké velké síly, nebo něč eho podobného. Jist žeějeho o ičbyly bě hem provád níětechnik pronikavé, ale v celku mi spíše př ipadal jako roztomilý a př átelský stař ík, tak trochu otcovský typ. P iřcvič ení mne skutečě n nijak zvlášt ě neházel, ani neprovád ěě l n co na ten zp ů sob.

Když jste se s ním setkal, byl jste ještě student? Poprvé jsem ho vid lěve druhém roč níku na univerzit ,ěkdyž jsem za alčpravidelně denně trénovat v Hombu Dódžu. Ve skuteč nosti jsem s ním ale nem lěpř íležitost hovo itř až do července, když jsem byl več tvrtém roč níku a rozhodl se vstoupit do Aikikai. M jůotec mne doprovázel do dódža, aby mne formálně př edstavil Kišomaru senseiovi, a tehdy jsem poprvé mohl hovoř it s O-Senseiem. Vzpomínám si, jak jednou O-Sensei stál v dódžu, n coěvysvě tloval ař ekl mi, abych se pokusil ze strany zatla itčna jeho kolena. Byl jsem ohromen tím, jak byla mě kká. Ale byla mě kká v takovém smyslu, že se zdálo, jako by zcela vzdorovala tlaku a kdybych se pokoušel tla itčdále, propadl bych se do ně jakého druhu prázdnoty. Tahle podivuhodná jemnost na mne zapů sobila zvlášt ě silným dojmem. A jindy, když byli všichni ostatní mimo dódžó, se mi op těnaskytla př íležitost dě lat ukeho O- Senseiovi, který př edvád ě l pro reportéry. Ukazoval ně jakou techniku podobnou kokjúho v suwariwaze, ale když jsem se pohnul k ně mu ve snaze fixovat jeho paže, m lějsem náhle pocit, jako bych narazil do skály a „odletě l“ od ní.

Jaké to bylo, když jste cvič il v Hombu Dódžu, abyste se stal profesionálním aikidokou? Tedy, k tomu není skute nčě mnoho coř íci (smích). Ráno jsme cvič ili od p lůsedmé do devíti a potom jsem obvykle chodíval s ostatními studenty, kte íř se zúč astnili cvič ení, na pláž v Enošim .ě Tehdy jsme nem liě tolik míst, kde bychom mohli vyuč ovat, takže nám to poskytovalo docela dost svobody, abychom se mohli vě novat podobným v ě cem.

Na ty dny se Vám musí nádherně vzpomínat! Ano, bylo to skvě lé! Dnes jsou univerzitní výcvikové tábory omezeny jen na ně kolik dn ,ůale tehdy č asto trvaly po celý týden. Jinak bychom ani nemě li co d ě lat. Myslím, že tehdy bylo pro takový druh iniciativy o n coěvíce svobody. Zajisté, že jsem odvedl sv jůdíl opravdového cvič ení. Jednou z jeho dů ležitých souč ástí bylo také to, že jsem každé ráno po cvič ení č istil dódžó „odshora dol “.ůNikdo mi to nemuselř íkat. Cítil jsem, že to mám udě lat. Každý den jsemč istil toalety tak dů kladn ě , že v mísách nebyly na dně jakékoli známky neč istot. Byly zá ivřě bílé a takč isté, že by se z nich dalo prakticky jíst. Nyní už dódžó zač íná poně kud stárnout, takže nevyhnutelně dochází ke stavu, kdy je celé trochu „zašlé“, ale toalety stále přěůěř edstavují n co, co m žete klidn udržet v po ádku, když jste sv ě domití a dáte si trochu č asu s jejichč išt ě ním. Udivuje mne, že se dnes na takové v ciěhledí mén ,ěnežli na cvič ení na

Rozhovor: Seiširo Endó sensei ( www.sspa.sk ) 3/9 žíně nce. Nicmén ,ě pro mne to zů stává výteč nou zkušeností. Máme pro to vyjádř ení „shromažď ovat ukrytou ctnost“ (intoku wo cumu), které odpovídá zlepšování sebe sama prostř ednicvím vě domého př ijímání takových úkol ,ů kterým se druzí lidé b žněě snaží vyhýbat. Domnívám se, že tato př ísnost byla d ů ležitým bodem mého cvi č ení.

Zmínil jste se, že jste vášnivýmč tená ř em. Máte ně jaké zvláště oblíbené dílo, nebo takové, které Vám ně jakým zp ů sobem zvlášt ěě prosp lo? Je mnoho knih, které mám opravdu rád, takže je pro mne obtížné vybrat z nich jedinou. Když jsem byl mladší a bylo mi okolo dvaceti, vzpomínám si, že jsemč etl mnoho knih o zenovém buddhismu, obzvláště sekty Rinzai. Pozd jiějsem za alčč íst také o sektě Soto. Musím však př iznat, že i když máč etba obsáhla pom rněě širokou škálu témat, nemohu o sobě prohlašovat, že bych byl v ně kterém znichpílišř zbě hlý. „Zeširoka, ale ne př íliš do hloubky“, jak seř íká. Čtení jsem úplně propadl. Když nemám u sebe n coěkeč tení, necítím se úplně v poř ádku. Vždy u sebe nosím knihu, dokonce i když je tě žká, nebo nemám právě asčjič íst. V souč asné době č tu n ě co od Tenpu Nakamury.

Kdy jste se poprvé zač al zajímat o Tenpu Nakamuru? Bylo to, když vám bylo dvacet? Doslechl jsem se o n měod svého sempai, který navštívil Tenpukai. Jinak jsem o n mětehdy př íliš nev ě d ě l.

Když jste vstoupil do Aikikai, zapů sobil na Vás n ěťě jak zvláš n který ze šihan ů ? Nejvě tší dojem na mne udě lal zř ejm ě Koi ičTohei. Kromě toho, že byl nejstarší, byl také velmi výjimeč nou a silnou osobností. Dále to byl sensei Osawa. Ujal se mne vzáp tíěpoté, co jsem vstoupil do Aikikai, a hodně jsme spolu mluvili o aikidó a o životě vů bec. Za to, že jsem se stal tím, kým jsem nyní, v mnohém vděč ím senseiovi Osawovi. Uč itelé v Hombu Dódžu byli všichni relativně mladí a jak studenti, tak uč itelé cvič ili velmi aktivně a odhodlan ,ětakže by bylo velmi obtížné vybírat z nich konkrétní osobu, která ovlivnila mé cvič ení více, nežli ti ostatní.

Jak vyuč oval sensei Tohei? Mám vcelku za to, že zjednodušoval v ciěpro jejich snažší pochopení a uč ení. Ač koli, když o tom dnes př emýšlím, uvě domuji si, že jeho výukové metody byly z velkéč ásti ovlivn nyě Tempu Nakamurou. Např íklad ř íkával: "Př emýšlej o tě žišti své ruky, jakoby bylo pod ní" a tak podobn .ěSnažil jsem se co nejlépe dodržovat takové instrukce, ale zajisté to nebylo vždy tak jednoduché. Sensei Tohei mne stále znovu a znovu opravoval, dokud př ípadn ě neř ekl: „Ó, zlepšil jsi se...“. Potíž byla v tom, že jsem si nedovedl vybavit, k jaké změ n ě, která by zasluhovala takové hodnocení, u mne došlo. Proč miř íkal, že jsem se zlepšil, když já sám jsem nezpozoroval sebemenší změ nu? Stávalo se to soustavně a ně kdy to zač ínalo být až trochu frustrující. Sensei Tohei m lětolik co nabídnout, až jsem si ně kdy myslel, zda by snad nebylo lépe, kdyby si osvojil ně jaké jiné výukové metody.

Vím, že když Vám bylo okolo třě iceti, prod lalo Vaše aikidó ur čě itou zm nu... Když mi bylo tř icet, vykloubil jsem si pravé rameno. Tato událost mě př im ě la ke zm něě mého př ístupu k aikidó. Když se mi to stalo, Seigo Jamagu ičmiř ekl: „Už to bude deset let, co dě láš aikidó, ale teď mů žeš používat jenom levou ruku. Co budeš dě lat?“ Do té doby jsem pod senseiem Jamagu imčmoc necvič il, ale když mi tohleř ekl, došel jsem k závě ru, že budu jeho hodiny navště vovat, jak nejvíce to jen pů jde. Právě v té době jsem si za alčuvě domovat, jak moc jsem p iřcvič ení závislý na síle svých horních konč etin a horníč ásti tě la. Za alčjsem se sám sebe ptát, zda bych takovým způ sobem mohl pokrač ovat v aikidó po zbytek svého

Rozhovor: Seiširo Endó sensei ( www.sspa.sk ) 4/9 života. S tím, co jsem m lěna mysli, byla pro mě otázka Jamagu ičsenseie jako impulz, který mě posunul na další hladinu cvič ení, vnmžě jsem potř eboval pokrač ovat. Chopil jsem se př íležitosti oto č it své myšlení a p ř ístup k aikidó o 180 stup ňů . Jsem si jistý, že každý si ur itčě vzpomene, jak mu bylo př inejmenším jednouř e č eno „odstraň sílu z ramen“. Sensei Jamagu ičo tom také hovo ilř(o cvič ení aikidó bez závislosti na fyzické síle). Je zř ejmé, že se to mnohem snázeř ekne, než udě lá. Když odstraníte sílu z ramen,č asto se stane, že souč asn ě s ní pozbydete i vaší ki! Lze to oč ekávat. Mů žete zde nastínit podobnost s tím, když se uč íte lyžovat. Když sledujete a snažíte se co nejlépe napodobit zkušeného uč itele, máte pocit, že se velmi rychle zdokonalujete a zač ínáte hladce a elegantně sjížd těze svah .ůVše se ale za nečhroutit v okamžiku, kdy se snažíte lyžovat sami, bez dohledu učitele. N coěpodobného jsem zažil, když jsem se pokoušel zbavit své aikidó závislosti na síle. Mohl jsem tak pracovat, když byl sensei Jamagu ična blízku, ale jakmile jsem se ocitl ně kde jinde, okamžitě jsem toho nebyl schopen. Bylo to velmi frustrující a vždy jsem kon ilčtím, že jsem opě t upadl k používání síly v technikách. Bojoval jsem s tím problémem téměř p ů l roku. Myslím, že to byl zakladatel sekty Jodošin (z „buddhismu Ryzí zem “)ěŠinran (1173 - 1263), který pravil: „I kdyby se to, co miř íkal m jůuč itel Honen, zdálo být pomýlené a kdyby to snad vypadalo tak, že i já jsem uveden v omyl, mám absolutní víru v to, co jsem uč inil, a tak následuji cestu svého mistra, i kdyby vedla do pekel.“ Pomyslel jsem si: „Proč ne? Jestli to, co se od senseie Jamaguč iho nau č ím bude omyl, budiž!“ Ze strany samotného senseie Jamaguč iho mi bylař e č ena tatáž v c.ěN coěna tenhle způ sob: „I když tomu nerozumíš, poslouchej coř íkám a dě lej to. Dej tomu asi tak deset let...“ A to jsem také udě lal. Rozhodl jsem se, že radě ji, než usilovat o to zbavit se síly a pak se k ní znovu vracet, když techniky nefungují, budu objevovat výluč n ě cestu bez síly a nezáleží na tom jak. Ale ač koliv jsem m lěo tom vlastní př edstavu, podmínky p iřcvič ení se nezmě nily. Netrvalo dlouho, abych si uvě domil, že mí partne iřp iřcvič ení prostě nepadali do technik, když jsem se je pokoušel házet bez užití síly. Nemohl jsem jinak, nežli jimř íci: „Podívejte, nejsem teď opravdu schopen provád tětyhle techniky správn ,ěale rád bych vás př esto požádal, zda byste do nich nemohli padat?“ Bylo velmi neobvyklé, abyč tvrtý dan žádal o takovou v c.ěLidé tím byli poně kud př ekvapeni. Nicmén ,ětakhle jsem za alčse svým pozmě n ě ným př ístupem ke cvič ení. Dával jsem si velký pozor na to, abych nebyl frustrovaný, ičpodráždě ný, protože jsem vě d ě l, že kdyby se n ě co takového stalo, vrhlo by mne to zpátky k závislosti na síle. Když jsem dě lal senseiovi Jamaguč imu ukeho, mumlal si pod fousy n coějako: „ ímČvíce se zbavíš své síly, tím více soustř edíš svou ki...“ a „Soustř e ď uj svou sílu do podbř išku...“ Snažil jsem se být si jasně vě dom toho, co se odehrávalo v dob ,ěkdy jsem pracoval jako uke, bez ohledu na to, co se mnou sensei provád lěa po ně kolika letech jsem zač ínal pociť ovat, že rozumím tomu, o emčmluvil a co dě lal. Vdlě ě jsem, že jsem kone nčě nalezl př ístup ke cvič ení, který mi fungoval. Od toho okamžiku jsem za alčpracovat na tom, abych ten pocit zintenzivnil, a zabýval jsem se po urč ité období výlu nčě jednotlivou technikou. Např íklad p lůroku jsem nedě lal nic jiného, než šomenu ičikkjó, bez ohledu na to, v jakém dódžu jsem právě cvič il. Takový druh cvič ení mi umožnil hlubší porozum níěkaždé jednotlivé technice. Pomohlo mi to, abych si uvě domil, jak př istupovat ke každé technice v rozdílných situacích a také jak mohou principy v jedné technice být užity v technikách ostatních. Když dnes vyuč uji, č asto ř íkám v ciějako: „Peč liv ě se pozoruj a pokus se cítit, co dě láš“ nebo „Vnímej svého partnera a buď si vě dom vztahu mezi tebou a tvým partnerem.“ Kdyžř íkám „tebou“, myslím tím jak stav tvé mysli, tak i fyzickou rovnováhu tvého t laěa rovn žě i vztah mezi nimi samými. Existuje výraz „mysl, technika a t loějako jedno“ (šingitai ičči). Když v mysli vládne nesoulad, t loěse nem žeůúč inn ěaúč eln ě pohybovat. Podobně i „nevyvážené“ t loěm žeůzneklidň ovat mysl až do té míry, že nebudete schopni správně porozum těvztahu mezi vámi a vaším partnerem a to vám zabrání udě lat právě tu techniku, kterou udě lat

Rozhovor: Seiširo Endó sensei ( www.sspa.sk ) 5/9 potř ebujete. Jakmile jste jednou došli k úvodnímu stř etnutí (deai), dostali jste vaše t loědo výhodné pozice (taisabaki) a vyvedli jste vašeho partnera z rovnováhy (kuzuši), pak je podstatné okamžitě vnímat, jaká technika př irozen ě vyplývá z podmínek, jež vznikají mezi vámi dvě ma. O-Sensei hovo ilř o tom „stát se jedním s vesmírem“, nebo „být jedním s př írodou“. Jednou z cest, jak si to lze vyložit je, že rad jiěnež prostě trvat na dokonč ení urč ité vámi zvolené techniky a než provád tětechniky vámi vynuceným způ sobem, který se řídí podle vaší vlastní, jednostranné vů le, byste spíše m liěvnímat, jaké techniky př irozen ě vznikají, to znamená, vznikají př irozeným vztahem mezi vámi a vaším partnerem. Aikidó se uč íme tak, že procházíme technikami jednou za druhou a opakovaně cvič íme vše, co nám uč itel ukazuje. To znamená, že se máme zabývat díl íčtechnikou, bez ohledu na to, jaká technika to právě je a to i v př ípad ě , že to od nás vyžaduje jistou dávku nepatř i č ného, ič nadbyteč ného úsilí, jinakř e č eno, i když se jedná o pohyby, které nevznikají zcela př irozen ě . Je dů ležité být schopen se sledovat a poznávat, kde takové úsilí vzniká. K tomu, abyste např íklad mohliř íci: „Má poslední technika byla dobrá, ale setkání (deai) mezi mnou a partnerem př íliš nefunguje,“ musíte být dostate nčě vnímaví a objektivní. Je dů ležité, abyste se neustále kontrolovali a m liějistotu, že v sobě uchováváte vě domí o tom, zda vaše pohyby skutečě n jsou, č i nejsou p ř irozené. Já sám jsem si mohl dovolit reagovat okamžitou změ nou techniky, kterou jsem právě provád l,ěv techniku jinou až teprve tehdy, když jsem za alčse cvič ením bez zapojení síly. Jist žeěto dává smysl, protože ímčméně nadbyteč ného úsilí je „ve hř e“, tím snáze lze př ijít n coějiného. Když jsem pracoval na tomto konceptu, vzpomn lějsem si, že O-Senseič asto hovo ilřo pojmech jako: „Když je to takhle, udě lej to tak. Když je to tak jiným způ sobem, udě lej to jako jinou vě c...“ a p iřtom nikdy nedě lal stejnou v cědvakrát. Myslel jsem si „Ó, myslím, že vím, co tím myslel!“ S takovým př ístupem nikdy nedokážete skon itčs př ehnan ě vynakládaným úsilím, protože jedna věěř c prost p echází v jinou tak, jak je práv ěř t eba. Př edstavte siř eku a v ní kameny. Když se voda stř etává s menšími kameny, te ečdál p esřn .ě Když se stř etne svtšímiě kameny, obtéká je. Dokonce i kdyžř eku př ehradíte, voda se ve skuteč nosti nezastaví. Stále je v ní př ítomna potenciální energie, která ví íř a vzrů stá za př ehradou ve snaze ji prolomit, nebo se př elít p esřjejí vrchol. Aikidó př edstavuje tutéž cestu. Nem žeůbýt "živoucí" cestou v okamžiku, kdy se omezíte na boj s ně jakou díl íčtechnikou. Je dů ležité být schopen zm nyěa pokrač ovat v něč em jiném v okamžiku, kdy se zm níěpodmínky a kdy to, co dě láte, př estává mít kýžený úč inek. Není to jen záležitost, jak vplout do něč eho odlišného, když jste blokováni. Je rovn žěnezbytné hledat cestu, jak „uchovávat (hromadit) energii“. My všichni také obsahujeme možnosti, jichž si nejsme vě domi, takže musíme př emýšlet o tom, jak tuto skrytou energii rozvíjet, zesilovat a využívat. V díle Tora no Maki, v ně mž je obsažena podstata tajemství bojových um níěa strategie, se praví: „To, co př ichází, dojde svému setkání; to, co jde, je posláno na svou pou ;ťto, co je v rozporu, je harmonizováno. P těa p těje deset; dvě a osm je deset; jedna a dev těje deset. Touto cestou by v ciěm lyědocházet harmonie. Odlišit zdání a realitu, chápaje obojí, pravý zám rěi utajené strategie a klamy; znát nespatř ené zdroje a ukryté dů sledky. Rozum tětomu, co pat íř do velkolepého plánu, a dojít k detail mů a jednotlivostem tak, jak je tř eba. Rozhoduje-li se mezi životem a smrtí, buď př ipraven reagovat na myriády zm n,ěkteré se odehrávají, a elčsituaci s myslí prostou neklidu.“ Tato velmi krátká pasáž mi poskytla mnoho látky k př emýšlení.

Tato slova jsou zř ejm ě použitelná nejen p iřvlastním cvič ení aikidó, ale též v mnoha dalších oblastech bě žného života. Jist .ěTakovým vě cem seuímeč díky cvič ení aikidó, ale reálněř e č eno vě tšina z nás tráví více času mimo dódžó nežli v n měsamém, a tak by bylo poně kud zvláštní bránit se myšlence, že

Rozhovor: Seiširo Endó sensei ( www.sspa.sk ) 6/9 to, co se v dódžó uč íme, zasahuje také do dalších oblastí našeho života. Pokud hovoř íme o aikidu, není naprosto vhodné zmiň ovat se o vítě zství ič proh e,ř ale př esto myslím, že nejlepším druhem „vítě zství“ je, když se vám podař ilo dosáhnout harmonie s vaším protivníkem a když vy i váš protivník jste m liěmožnost tuto harmonii pocítit. Z mého hlediska je nejlepší ta technika, p iřkteré ani jedna ze stran nemá pocit vítě zství nebo prohry, ale naopak „úspě šného st ř etnutí“ (navázání kontaktu). Takový vztah je skute nčě možné nastolit, i když k ně mu dojde tř eba jednou z milionu. Naším cílem p iřcvič ení je zvyšovat tuto pravdě podobnost ( ičúspě šnost) na jeden takový kontakt z p lůmilionu a dále ze sta tisíc a tak dále. Zda ně kdo má víru v to, že takový okamžik př ijde a pokud př ijde, že jej bude schopen spatř it, záleží př edevším na tom, jak vážně př istupuje k vlastnímu cvič ení. Tomu p ř ikládám velkou d ů ležitost.

Cvič enec, který peč liv ě dbá o své cvič ení a je si vě dom vlastní osobnosti, si bude moci uvě domit, když onen zmi ň ovaný okamžik nastane... Př esn ě tak. Se správným druhem vě domí mů žete sami sebe zkoumat a cítit vztah k vašemu partnerovi. Když se urč itá daná technika provede naprosto „perfektn “,ěje dokonalá pouze pro daný okamžik. Pokud má ale vaše setkání s partnerem ně jaký nedostatek ičtrhlinu, nebude provedení (techniky) dokonalé. Nastane-li už taková situace, nem liěbyste se za každou cenu snažit jí vyhnout, ale spíše takovou nedokonalost př ijmout a uvážit, jak byste mohli oživit to, co vy a váš partner „máte“ (na emčspole nčě pracujete). Jinými slovy př emýšlejte o tom, jak váš vztah co možná nejvíce vylepšit.

Máte pocit, že ki no nagare (plynulá technika) je dů ležitým prvkem ve Vašem aikidu? Pokud myslíte provád níětechnik př edtím, nežli jsem uchopen, nebo házení mých protivníků bez toho, abych se jich dotýkal, pak ne, to není souč ástí mého aikida. Když hovo ímřo tom, jak se oprostit od (nadmě rného) užívání fyzické síly, nemám tím na mysli hladké proplouvání technikami v okamžiku, kdy se mne partner chystá uchopit. To, o emčhovoř ím, nemá tolik co společ ného s fyzickou stránkou vě ci, ale mnohem více s myslí a duchem (kokoro) nežli s tě lem. Jemné (mě kké) pohyby nebudou úč innou odpov díěna silný útok, jestliže je vaše mysl neustálená, nebo ji neumíte úč inn ě používat. P iřcvič ení např íklad č asto ř íkám, že když se vás váš partner pokouší silně uchopit, musíte př edevším soustř edit svou mysl na to, že celá vaše existence se vkládá (proniká) do jeho úchopu. ímČje úchop silně jší, tím více do n jě vstupujete. Není dobré se snažit o provedení techniky pouze pomocí prst ,ůzápě stí ičpaže. Musíte zasáhnout partnerovo centrum z vašeho vlastního centra, což př edstavuje druh př irozené interakce, která vám umožň uje vnímat orientaci síly a energii př icházející od patnera. Jednou mi jeden evropský student aikidař ekl: „Všichni šihani nám pokaždéř íkají, že se máme zbavit užívání síly, ale nakonec to vypadá tak, že do vlastních technik množství síly dávají. Vy jste jediný, který provádí techniky bez užití jakékoli zjevné síly.“ Byl jsem potě šen, když jsem to slyšel, protože jsem se opě t mohl ujistit, že m ů j p ř ístup nebyl mylný.

Co si myslíte o cvič ení s me č em? Není to tak dávno, kdy jsem př emýšlel o tom, že je př inejmenším nutné cvi itčsuburi, a to i př esto, že se nedostanete až tak daleko, abyste zkř ížili meč s partnerem. Pro mne samého však stále existuje mnoho otázek týkajících se taidžucu (technik beze zbraní). Na zdokonalování svého taidžucu mám stále mnoho práce, takže prozatím př íliš neinklinuji k práci s meč em. Rad jiěbych poč kal, až budu o n coěstarší, a cvi ilčs džo a s kenem n coě bližšího „radostnému tancování“ - n coětakového, co ósensei cvi ilčv pokroč ilejším vě ku. To je stav, ze kterého bych rád vycházel p iřúvahách o tom, jak reagovat, když na mne partner zaútoč í, nebo co znamená č elit užití zbraní.

Rozhovor: Seiširo Endó sensei ( www.sspa.sk ) 7/9 Kdy jste zač al cestovat do zahrani č í? Na své první zahrani níčcestě jsem doprovázel Dóšu p iřnávšt věě jihovýchodní Asie. Muselo mi být asi devě tadvacet ičtř icet. P edř patnácti nebo šestnácti lety jsem za alčpravidelně cestovat do Francie a p edřjedenácti lety do Finska a Švédska. P edřč asem se jistý evropský cvič enec zúč astnil jedné z mých hodin v Hombu dódžó a př ipojil se k mému způ sobu cvič ení, protože mu zř ejm ě př ipadal neobvyklý. Cht lěmě pozvat do Evropy, abych tam vyuč oval, ale cítil, že by to mohlo být nevhodné, když sám ve vlastní zemi trénoval pod jiným uč itelem. Asi po roč ním uvažování však dosp lěk rozhodnutí, že by to nakonec zř ejm ě nezpů sobilo žádnou újmu. Pak, když jsem tam poř ádal seminá ,ř úč astnilo se jej stále více lidí. Dokonce shromáždili finan níčprostř edky k vybudování vlastního dódžó a já jsem byl od nich osobně pozván. Samozř ejm ě , že cestovat do zahrani íčnení vždy snadné. Např íklad jazyková bariéra je pro mne vždy jistou výzvou. Pokoušet se dorozum těv anglič tin ě pro mne vždy znamená n coě jako podrobit se testu. Jednou jsem p iřjisté př íležitosti, to jsem zrovna pobýval doma, byl doslova bombardován takovým množstvím otázek, že když jsem se nakonec dostal do postele, nemohl jsem př esn ě urč it, zda spím nebo jsem vzhů ru, protože jsem m lě hlavu plnou anglič tiny (smích)! Vím, že se musím nau č it lépe anglicky, a tak jsem za č al kousek po kousku se studiem. Rád cestuji do zahrani í,ča kdyby se mi podař ilo o n coězlepšit svou anglič tinu, pravdě podobn ě bych také intenzívn ě ji cestoval.

Když cestujete do zahrani í,čstř etl jste se ně kdy s lidmi, kte ířcht jíě„vyzkoušet“ Váš jemný př ístup k aikidu? Takové př íhody se nestávají pouze v zahrani í,čale i v Japonsku. Lidem, kte íř mne cht jíě otestovat, vždy dovolím, aby mne pevně uchopili ještě př edtím, než za nučcokoli dě lat. Nemám př íliš velké paže a nejsem nijak zvláště silný a má technika nevyužívá žádné zjevné fyzické síly, takže siř ada lidí myslí, že když mne pevně uchopí, nebudu na to schopen reagovat. Č asto jsou pak pon ěř kud p ekvapeni, když zjistí n ě co jiného. Bě hem cvič ení mámeř adu př íležitostí studovat množství rozdílných technik, ale já mám pocit, že není zcela nezbytné se jich u itčtak hodn .ěVe skuteč nosti mohu jít až tak daleko, že řeknu, že techniky zkoušené na úrovni pátého kjú - šomenu ičikkjó, šomenu ičiriminage, katatedori šionage a suwariwaza kokjúho - vás mohou nau itčvšemu, co potř ebujete znát o deai, maai, sabaki, kuzuši a o způ sobu, jakým máte používat své t loěa mysl. Hodně lidí není spokojeno i př esto, že se u íčvelkému po tučtechnik, ovšem faktem zů stává, že to, co se uč íte nebo jste se nauč ili, je stále pouze tím, co vás ně kdo nauč il, a ni ímčvíce. Skute nčě vám to nepatř í, dokud se s tím pln ě nesžijete skrze vaše vlastní úsilí.

Jak byste srovnal cvič ení v Japonsku a v zahrani č í? Velmi nerad toř íkám, ale mám pocit, že cvič enci aikida v Japonsku nejsou tak dob í,řpokud jde o jejich urč itou tě lesnou ztuhlost.Č ástí problému m žeůbýt nedostatek cvič ení, ale Japonci nemají v dódžó př íliš č asu na uvolně ní. Lidé v zahrani íčmají tendenci být mě k č í a více otevř ení. Myslím, že je velmi dů ležité si po celou dobu cvič ení uchovat mě kkost a uvolně nost. Nemám za to, že by to ně jak ubíralo na síle bojového umě ní, alespoň potud, pokud cvič íte s vážným zám ě rem. Existuje jedna slavná pov stěo tř etím šogunovi z rodu Tokugawa, Iemicuovi (1604 - 51; vládl 1623 - 51). Ten údajně získal darem tygra odČ osena (z Koreje). Poušt lědo tyg ířklece rů zné druhy zvíř at, protože byl zvě davý, jak si tam poradí. Př irozen ě , že žádnému z nich se tam nedař ilo př íliš dob e.ř Protože mu to nepř ipadalo dostate nčě zajímavé, Iemicu se nakonec rozhodl, že do klece pošle Iagju Tadžimu no Kamiho, zruč ného a vycvič eného šermí e,řkterý byl zároveň Iemicuovým instruktorem v šermu. Iagju vešel dovnitř ozbrojen pouze dř ev ě ným

Rozhovor: Seiširo Endó sensei ( www.sspa.sk ) 8/9 me emč- bokuto - ale nepodař ilo se mu více, než si uhájit sv jůvlastní život, a vyšel z klece vyč erpaný a po t leěmu stékal pot. Poté se Iemicu rozhodl poslat dovnitř zenového mnicha Takuana. M liěspolu totiž vzájemnou rozep iř a Iemicu jej zamýšlel potrestat. Když však Takuan vstoupil do klece, tygr se k ně mu opatrn ě p ř iblížil a schoulil se mu k nohám! Př íb ě h je dobrým př íkladem toho, jak si podržet cit pro bě žný, každodenní klid. Nezáleží na tom, zda je vaším nepř ítelem tygr nebo jiná osoba, ale pokud k situaci př istupujete s úmyslem uškodit nebo ublížit, pak se př irozen ě vystavujete možnému protiútoku. Když nebudete udržovat takovýto úmysl a necháte se prostoupit normálním a každodenním klidem, dosáhnete stavu klidné mysli (heidžošin). I kdyby cvič ení aikida nebylo ni ímčvíce nežli pouhým cvič ením č istých forem (kata), váš úkol by tkv lěv př esném a správném provád níětechnik a úkolem vašeho partnera by bylo prostě vám do tě chto technik padat. Ale katy v aikidu jsou zř ídkakdy tak bezchybné. Ve snaze provést ně jakou díl íčtechniku velmi dob eřse mnohdy ocitnete v situaci, kdy musíte vynakládat nadbyteč né úsilí. Když se p ř istihnete, že to d ě láte, je to pro vás p ř íležitost vrátit se o krok zp těa zamyslet se nad tím, co chybného se stalo. Je problém ve způ sobu, jakým zahajujete setkání s vyšším partnerem? Vyvádíte vašeho partnera správně z rovnováhy? Nezacházíte špatně s vaším nač asováním a vzdáleností (maai)? Využíváte efektivně váš dech (kokjúrjoku)? Týká se problém komplexně vašeho způ sobu cvič ení? Jedním z dů ležitých dů vod ů cvič ení je také nau itčse najít a ozna itčto, co dě láte chybn ,ěa vyvinout cesty k tomu, abyste mohli dě lat to, co jste př edtím neumě li. První krok samozř ejm ě znamená být schopen si uvě domit si pocit „m lěbych se zastavit“, pokud nastanou zmín náěomezení. Nebýt schopen rozpoznat, kdy n coězahrnuje nadmě rné úsilí, je stejné, jako být k něč emu př ipoután tak siln ,ě že nemů žete udě lat nic jiného, a to je statická mentalita, která se nijak neliší od prostého „č ekání na smrt“. Není v tom žádný vývoj, žádný postup dopř edu. Hovo ímřzde o dů ležitosti rozmanitých a oddě lených pojetí, jako je promě nlivost (henka), tok ičproud níě(nagare) a schopnost vyhnout se nadmě rnému úsilí, ale každý z takových pojmů se dotýká něč eho hlubšího, co m žeůbýt vyjádř eno v uč ení školy šermu Džigen-rjú: „V Džigenrjú není žádný druhý me “.čA pokud je m jůvýklad správný, domnívám se, že odráží to, co sám považuji za podstatu a základní cíl mého cvič ení a co lze shrnout slovy: „Je jedin ě pohyb vp ř ed.“

Jaké nadě je vkládáte do budoucnosti? Zdá se mi, že skute nčě málokteré dódžó v dnešním Japonsku má atmosféru, která by opravdu zasluhovala označ ení „dódžó“. Mnohá jsou pouze pronajatými prostorami ve velkých veř ejných tě locvi č nách a kulturních stř ediscích. Naneště stí taková místa zř ídkakdy vedou k vytvář ení skute nčě srdeč ných vztahů p iřcvič ení mezi studenty a uč iteli. M lějsem ště stí, že jsem mohl cvi itč s mnoha rů znými lidmi v Japonsku i v zahrani íč a hovo itř s nimi o ósenseiovi a o aikidu, a vždy mne to př im ě lo znovu se podívat na svou relativní nezralost v tomto umě ní. Proto jsem si po dlouhou dobu též p álřvytvo itřdódžó s takovým prostř edím, které by umožň ovalo stabilně jší a vážně jší cvič ení. Díky podpo eřdóšu a mnoha dalších jsem letos v dubnu kone nčě mohl otev ítřvlastní dódžó v tomto duchu. Jsem dóšu hluboce vděč ný za to, že mi s tak velkorysou shovívavostí umožnil po více než tř icet let usilovat o rozvoj vlastního aikida a pokrač ovat vnm,ě a do budoucna se tě ším, že z nového dódžó uč iním takové místo, kde se lidé se skuteč ným zájmem o aikidó budou moci svobodně scházet ke cvič ení.

Sensei Endó, velmi Vám dě kuji za to, že jste se s námi spole nčě podě lil o Vaše myšlenky a zkušenosti.

Rozhovor: Seiširo Endó sensei ( www.sspa.sk ) 9/9