ACTA HISTORICA UNIVERSITATIS SILESIANAE OPAVIENSIS 6/2013 Toto Číslo Bylo Financováno Z Projektu

ACTA HISTORICA UNIVERSITATIS SILESIANAE OPAVIENSIS 6/2013 Toto číslo bylo financováno z projektu:

„Historizace střední Evropy jako téma pro rozvoj lidského potenciálu v oblasti výzkumu, inovací, vzdělávání a zapojení současných a budoucích vědecko-výzkumných pracovníků do mezinárodních VaV aktivit“ (č. CZ.1.07/2.3.00/20.0031), který je financovaný z Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu ČR v rámci Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost.

Webové stránky projektu: projekty.slu.cz/historizace ACTA HISTORICA UNIVERSITATIS SILESIANAE OPAVIENSIS 6/2013

Slezská univerzita v Opavě Filozofi cko-přírodovědecká fakulta v Opavě Ústav historických věd

Opava 2013 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

Redakční rada

interní členové Doc. PhDr. Jiří Knapík, Ph.D. (předseda) Prof. PhDr. Zdeněk Jirásek, CSc. Prof. PhDr. Irena Korbelářová, Dr. Prof. PhDr. Dušan Uhlíř, CSc. Prof. PhDr. Rudolf Žáček, Dr. Doc. PhDr. Pavel Šopák, Ph.D. PhDr. Ing. Jaromír Olšovský, Ph.D. Mgr. Robert Antonín, Ph.D. Mgr. Martin Čapský, Ph.D.

externí členové Prof. Mgr. Libor Jan, Ph.D. (Masarykova univerzita, Brno) Prof. PhDr. Martin Kovář, Ph.D. (Univerzita Karlova, Praha) Prof. PhDr. Jaroslav Pánek, DrSc. (Historický ústav AV ČR) Prof. PhDr. Jiří Pokorný, CSc. (Všeodborový archiv ČMKOS, Praha) Prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc. (Univerzita Karlova, Praha) Prof. PaedDr. et PhDr. Jindřich Vybíral, CSc. (Vysoká škola uměleckoprůmyslová, Praha) Doc. PhDr. Josef Hrdlička, Ph.D. (Jihočeská univerzita, České Budějovice) Doc. Mgr. Antonín Kalous, M.A., Ph.D. (Univerzita Palackého, Olomouc) Dr. Christiane Brenner (Collegium Carolinum, Mnichov) Dr. Lucyna Harc (Uniwersytet Wrocławski, Wrocław)

Redakční kruh Prof. PhDr. Lenka Bobková, CSc. (Univerzita Karlova, Praha) Prof. PhDr. Jan Jirák, Ph.D. (Univerzita Karlova, Praha) Prof. PhDr. Jiří Kocian, CSc. (Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha) Doc. PhDr. Martin Franc, Ph.D. (Archiv AV ČR, Praha) Doc. PhDr. Barbara Köpplová, CSc. (Univerzita Karlova, Praha) Doc. MgA. Martin Štoll, Ph.D. (Praha) PhDr. Rastislav Kožiak, PhD. (Univerzita Mateja Bela, Banská Bystrica) PhDr. Juraj Marušiak, PhD. (Ústav politických vied SAV, Bratislava) Doc. PhDr. Andrea Pokludová, Ph.D. (Ostravská univerzita, Ostrava) Adrian Portmann, Ph.D. (Masarykova univerzita; Švýcarsko) PhDr. Karel Müller (Zemský archiv, Opava) Dr. Wojciech Dominiak (Muzeum Ziemi Prudnickiej, Prudnik)

ISSN 1803-411X

4 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

OBSAH

STUDIE

Jana Janišová Struktura Moravského zemského zřízení z roku 1516 se zřetelem na úpravu právního postavení sirotků, majetkové a dědické právo (11-27)

Marian Hochel Dominique-Vivant Denon známý i neznámý: arbitr, censor a Napoleonův hlavní poradce v otázkách umění a vkusu (29-50)

Petr Jirák Myšlenka rozporu v tragickém myšlení (51-62)

Veronika Dulíková Maria Stona na cestě po Egyptě (63-73)

Andrea Pokludová Posilování etnické identity německého obyvatelstva českých zemí na přelomu 19. a 20. století prostřednictvím tisku (Komparace novinového zpravodajství o osobnosti Hanse Kudlicha) (75-88)

Jana Burešová – Miloš Trapl Obraz československého emigrantského prokomunistického spolku ve druhé polovině 20. století – Československý kroužek v Sydney v Austrálii (89-107)

Zdeněk Jirásek – Jana Stuchlíková K otázkám přeshraničního styku mezi Polskem a Československem v letech 1945–1948 (109-122)

Christiane Brenner Troublemakers! Dealing with Juvenile Deviance and Delinquency in Socialist Czechoslovakia (123-137)

5 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

Pavel Jirásek Historie, metody a výzkumné projekty v oblasti dlouhodobého uchování kulturního dědictví v ČR (139-148)

Miloš Zapletal – Ivan Murin Ekomuzeum jako přirozený habitat (149-170)

EDICE

Pavel Šopák Jakub Deml píše Čeňku a Marii Vořechovým (Addenda k vzájemné korespondenci) (173-191)

RECENZE A ANOTACE (195-210)

ČEHOVSKÝ, Petr: Kamenné skulptury v Podyjí 1480–1550. (Hana Prixová Dvorská)

KŘESŤAN, Jiří: Zdeněk Nejedlý – politik a vědec v osamění. (Martin Štoll)

ČINÁTL, Kamil: Dějiny a vyprávění. (Iveta Rosolová)

KERSHAW, IAN: Konec. Německo 1944–1945. (Lubomír Hlavienka)

MAŁKIEWICZ, Andrzej: Samobójstwo demokracji. Czechosłowacja w okresie II Republiki 1938–1939. (Rudolf Žáček)

FRANC, Martin – KNAPÍK, Jiří: Volný čas v českých zemích 1957–1967. (František Švábenický)

FASORA, Lukáš – HANUŠ, Jiří – MALÍŘ, Jiří – NEČASOVÁ, Denisa (edd.): Člověk na Moravě ve druhé polovině 20. století. (Richard Kajzar)

SLAVÍČKOVÁ, Pavla: Konfliktní soužití. Městská společnost ve světle soudních sporů. Sonda do života měšťanů ve Vodňanech v druhé polovině 16. století. (Hana Komárková)

6 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

DARNTON, Robert: Velký masakr koček a další epizody z francouzské kulturní historie. (Petr Chlebec)

BÖHM, Marcin: Konrad VII Biały (ok. 1394 – 14 lutego 1452). Pan Oleśnicy i Koźla. Książę zapomniany. (Hana Komárková)

FUČÍK, Josef: Válka 1866. Běda poraženým. (Vojtěch Szajkó)

REGIONALIA

DORKO, Branislav: Jan Zajíc. (Jaromíra Knapíková)

SKALÍK, Tomáš: Tiché dominanty veřejného prostoru / OPAVSKÉ SOCHY II. / Opavská předměstí. (Jaromír Olšovský)

KRONIKA (211-227)

Ústav historických věd v roce 2013 (Jiří Knapík) Opavská pobočka Sdružení historiků ČR (Historický klub 1872) v akademickém roce 2012/2013 (Martin Sosna) Workshop „Děti, mládež a socialismus“ (Tomáš Hruda) Workshop „Komunikace ve středověkých městech“ (Hana Komárková) Letní škola „Dějiny umění a muzea (minulost – přítomnost – budoucnost)“ (David Váhala) Konzervátorské centrum ÚHV v roce 2013 a projekt OPVK (Tomáš Skalík) Zámek Duchcov otevřel třináctou komnatu Napoleonovu (Marián Hochel)

Seznam přispěvatelů (227-233)

Pokyny pro autory příspěvků (234)

Dosud vyšlo (235-244)

7 STUDIE STUDIE

Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

STRUKTURA MORAVSKÉHO ZEMSKÉHO ZŘÍZENÍ Z ROKU 1516 SE ZŘETELEM NA ÚPRAVU PRÁVNÍHO POSTAVENÍ SIROTKŮ, MAJETKOVÉ A DĚDICKÉ PRÁVO1

Jana Janišová

Abstract: The Moravian Land Code of 1516 clearly reflects the increased activity of the Moravian Land Diet from the turn of the 15th and 16th centuries. The document does not show any special taxo- nomy, even with regard to the briefness of the printing. From the material point of view, its structure can be divided into eight general topics which, however, do not form an internally consistent text.

Keywords: Land Code, Moravian land law, orphans, property right, hereditary right

významným právním pramenům, které se v Evropě objevily koncem středověku a provázely vývoj práva až k moderním kodifikacím 19. a 20. století, patřily soubory domácího práva jednotlivých zemí, které velmi K 2 záhy využily knihtisku. Na přelomu 15. a 16. století se takové písemně zakotvené soubory právních ustanovení, nejčastěji označované jako zemská zřízení (Landesordnung), ob- jevují také v zemích České koruny i v širším středoevropském prostoru. Kodifikační procesy v rovině zemského práva registrujeme ve střední Evropě již ve středověku. První snahy o kodifikaci se objevují ojediněle již ve 13. století. Juristická úroveň jednot- livých pokusů byla velmi různá. Značnou část z nich tvořila soukromá sepsání práva v podobě právních knih, objevují se ovšem také kodifikace práva, jejichž úroveň byla natolik dobrá, že mnohá z jejich ustanovení přetrvala až do postosvícenského práva.3

1 Studie byla zpracována s podporou Grantové agentury ČR v rámci grantového projektu č. P405/12/0639. 2 K problematice publikování právních předpisů obsáhle HOLZBORN, Timo: Die Geschichte der Gesetzespublikation – insbesondere von den Anfängen des Buchdrucks 1450 um bis zur Einführung von Gese- tzesblättern im 19. Jahrhundert. Berlin 2003, s. 69 aj. 3 WOLF, Armin: Die Gesetzgebung der entstehenden Territorialstaaten. In: Handbuch der Quellen und Li- teratur der neueren europäischen Privatrechtsgeschichte, I. Band. Mittelalter (1100–1500) – Die gelehrten Rechte und die Gesetzgebung. Hg. von H. Coing. München 1973, s. 517 aj.; KÖBLER,

11 STRUKTURA MORAVSKÉHO ZEMSKÉHO ZŘÍZENÍ Z ROKU 1516

Nejstarší zemské zřízení v rámci zemí České koruny bylo kodifikováno v Če- chách, a to již roku 1500, kdy bylo vytištěno Vladislavské zřízení zemské. Toto zemské zřízení ovlivnilo další kodifikační procesy v Čechách v průběhu 16. století. Na rozdíl od kodifikace českého zemského práva, při níž nejdůležitější úlohu sehrály nálezy čes- kého zemského soudu a sněmovní usnesení,4 na Moravě měla v otázce konstituování prvního zemského zřízení klíčovou roli Tovačovská právní kniha a institut landfrýdu. Pat- nácté století bylo v českých zemích spojeno s dobou válek, bezvládí a soupeřením mo- cenských uskupení v rámci rodícího se stavovského státu.5 V obou zemích, v Čechách i na Moravě, byla opakovaně přerušována činnost zemských soudů, které tak po řadu let či dokonce desetiletí nezasedaly. Na Moravě zemský soud přerušil svá zasedání na prahu husitské revoluce v roce 1420. Do obnovení činnosti v roce 1490 se zasedání uskutečnila jen v pěti krátkých intervalech (1437, 1446–1448, 1464, 1466, 1480–1482).6 V průběhu druhé poloviny 15. století se na Moravě konstituoval zemský sněm jako základní stavovská instituce, na které zasedaly všechny čtyři moravské stavy.7 Od konce 15. století se mezi sněmovními usneseními objevují obsáhlejší soubory ustanovení

Gerhard: Recht, Gesetz und Ordnung im Mittelalter. In: Funktion und Form. Quellen und Metho- denprobleme der mittelalterlichen Rechtsgeschichte. Hg. von K. Kroeschell – A. Cordes. Berlin 1996, s. 93–116; FLOSSMANN, Ursula: Landrechte als Verfassung. Wien – New York 1976, s. 19 aj.; FRANSEN, Gérard – KROESCHELL, Karl – LYON, Bryce – VISMARA, Giulio – WOLF, Armin: Gesetzgebung. In: Lexicon des Mittelalters (= LexM) IV. München – Zürich 1989, sl. 1392– 1401; KüHN, Ulrich – JANSSEN, Wilhelm: Gesetz. In: LexM IV, sl. 1388–1391; JANIŠ, Dalibor: Moravské zemské zřízení z roku 1516. K otázce vzniku zemských zřízení v českých zemích na přelomu 15. a 16. století. In: Per saecula ad tempora nostra. Sborník prací k šedesátým narozeninám prof. Jaro- slava Pánka. Edd. J. MIKULEC – M. POLÍVKA. 1. sv. Praha 2007, s. 153–154. 4 Ke vzniku této kodifikace podrobně KREUZ, Petr – MARTINOVSKÝ, Ivan (edd.):Vladislavské zřízení zemské a navazující prameny (Svatováclavská smlouva a Zřízení o ručnicích). Edice. Dolní Břežany 2007, s. 11–84; MARTINOVSKÝ, Ivan: Vznik a počátky Vladislavského zemského zřízení. In: Vla- dislavské zřízení zemské a počátky ústavního zřízení v českých zemích (1500–1619). Edd. K. MALÝ – J. PÁNEK – D. JANIŠ. Praha 2001, s. 85–100; TÝŽ: Okolnosti vzniku Vladislavského zřízení zemského. In: Ústecký sborník historický 1979, s. 133–171; TÝŽ: Zápas o uznání Vladislav- ského zřízení zemského. In: Ústecký sborník historický 1983, s. 133–171; PÁNEK, Jaroslav: Zemská zřízení v kontextu ústavních proměn ve střední Evropě v 16. a na počátku 17. století. In: Vladislavské zřízení zemské a počátky ústavního zřízení v českých zemích (1500–1619). Edd. K. MALÝ – J. PÁNEK – D. JANIŠ. Praha 2001, s. 403–414; JANIŠ, Dalibor (ed.): Práva a zřízení Markrabství moravského z roku 1545 (Pokus moravských stavů o revizi zemského zřízení). Brno 2005, s. 33–39. K vý- voji následujících českých zemských zřízení nověji PÁNEK, Jaroslav: Land Codes of the Bohemian Kingdom in Relation to Constitutional Changes in Central Europe on the Threshold of the Early Modern Age. In: Historica 9, 2002, s. 7–39; JANIŠ, D. (ed.): Práva, s. 40–46. 5 JANIŠ, D.: Moravské zemské zřízení, s. 154–155. K poměrům na Moravě přehledně VÁLKA, Josef: Středověká Morava. Dějiny Moravy 1. Brno 1991, s. 115 aj.; TÝŽ: Husitství na Moravě – Náboženská snášenlivost – Jan Amos Komenský. Brno 2005, s. 9–226; nověji souborně ČORNEJ, Petr – BART- LOVÁ, Milena: Velké dějiny zemí Koruny české. VI. 1437–1526. Praha – Litomyšl 2007, s. 558–571. 6 VÁLKA, J.: Středověká Morava, s. 169 (zde uvedená data byla upřesněna na základě příslušných zápisů v zemských deskách). 7 Ke vzniku a činnosti moravského zemského sněmu viz JANIŠ, Dalibor: Ústavní základy moravského zemského práva na počátku novověku. In: Vladislavské zřízení zemské a počátky ústavního zřízení v českých zemích (1500–1619). Edd. K. MALÝ – J. PÁNEK – D. JANIŠ. Pra- ha 2001, s. 122–127; KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské. Jejich složení, obor

12 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 zemského práva, označované zpravidla jako zřízení nebo svolení. V letech 1505, 1508 a 1511 byla na zemském sněmu přijata obsáhlejší zřízení, která svým charakterem a obsahem jednotlivých ustanovení připomínala budoucí tištěná zemská zřízení 16. století.8

***

Lednový olomoucký zemský sněm v roce 1516 přijal obsáhlé sněmovní usnese- ní, které se stalo základem prvního tištěného moravského zemského zřízení.9 Moravské zemské zřízení z roku 151610 nemá v zásadě žádnou koncepčně promyšlenou strukturu ustanovení. Ostatně ani pozdější zemská zřízení na Moravě, která jsou daleko rozsáh- lejší, se nevyznačují precizní systematikou. Velmi často bývá v moravských zemských zřízeních v rámci jednoho článku řešeno několik otázek a nezřídka dochází k prolínání předpisů hmotněprávního charakteru s procesními pravidly.11 Základem prvního tiště- ného moravského zemského zřízení, stejně jako základem všech pozdějších, je landfrýd (obr. 1).12 Struktura a charakter ZZ 1516, které je poměrně krátké (pouze 26 článků),

působnosti a význam od nastoupení na trůn krále Ferdinanda I. až po vydání Obnoveného zřízení zemského (1526–1628). I. díl. Brno 1900, s. 1–20. 8 KAMENÍČEK, František (ed.): Jednání sněmovní a veřejná v markrabství Moravském od počátku 15. sto- letí až do přijetí krále Ferdinanda I. za markrabí Moravského roku 1527. I. díl. In: Archiv český X. Praha 1890, s. 329–331, 335–337, 341–347. 9 Moravský zemský archiv Brno (= MZA), fond G 21 – Staré tisky, inv. č. 870, sg. III-526, konvolut (Tovačovská kniha, ZZ 1516, Vladislavské zřízení zemské), f. 96r–108v; Zemský archiv Opava, pobočka Olomouc (= ZAO), fond Arcibiskupství Olomouc II, inv. č. 35, Kopiář biskupa Stanislava Thurza č. 1, f. 10v–15r, 21v–31r. Neúplnou a dnes již nevyhovující edici tisku ZZ 1516 otiskl KAMENÍČEK, F. (ed.): Jednání, II. In: Archiv český XI. Praha 1892, s. 284–297. Tisk ZZ 1516 (a související ustanovení) je aktuálně zpracováván v kritické edici, která bude součástí monografie JANIŠOVÁ, Jana – JANIŠ, Dalibor: Zemské zřízení Markrabství moravského z roku 1516 (Počátky kodifikace zemského práva na Moravě). Olomouc 2013 (v přípravě). 10 K okolnostem vzniku ZZ 1516 viz JANIŠ, D.: Moravské zemské zřízení, s. 156–159. Předkládaná studie navazuje na uvedený článek D. Janiše, který se podrobněji nezabývá strukturou ZZ 1516 a věnuje se především okolnostem vzniku zemského zřízení a problematice landfrýdu a souvise- jících ustanovení policejního charakteru. 11 Srov. JANIŠ, D.: Moravské zemské zřízení, s. 157–159; ČÁDA, František (ed.): Zemské zřízení mo- ravské z roku 1535 spolu s tiskem z roku 1562 nově vydaným. Praha 1937, s. XVIII–LXVII; JANIŠ, D. (ed.): Práva, s. 26–85. Z další literatury k moravským předbělohorským zemským zřízením viz KAMENÍČEK, F.: Zemské sněmy, I, s. 176–203; KAPRAS, Jan: Právní dějiny zemí Koruny české. Díl I. Právní prameny a vývoj právnictví. Praha 1913, s. 44–46; DVOŘÁK, Jindřich: Moravská zřízení zemská. Brno 1900; JIREČEK, Hermenegild: Právnický život v Čechách a na Moravě v tisícileté době od konce IX. do konce XIX. století. Praha – Brno 1903, s. 266–296, 328–329, 340–341, 349, 356–357, 385–386; KALOUSEK, Josef.: České státní právo. Praha 18922, s. 330–334. 12 Zemská zřízení z let 1516, 1545 a 1604 mají text landfrýdu zařazen v úvodní části, zemská zří- zení z let 1535 a 1562 naopak zařazují text do závěrečné pasáže (ČÁDA, F. (ed.): Zemské zřízení, s. 146–159, čl. 133; JANIŠ, D. (ed.): Práva, s. 102–106, čl. 3; Moravská zemská knihovna Brno, Sbírka rukopisů a starých tisků, sg. ST 1–38293a, Zřízení zemské Markrabství moravského, s povolením jeho milosti císařské etc. a s poručením všech čtyř pánův stavův znovu vytištěné. Olomouc 1604 (= ZZ 1604), list VIIr–XVv).

13 STRUKTURA MORAVSKÉHO ZEMSKÉHO ZŘÍZENÍ Z ROKU 1516

Obr. 1. Začátek textu zemského zřízení Markrabství moravského z roku 1516 (Moravský zemský archiv Brno, G 21 – Staré tisky, inv. č. 870, sg. III-526, fol. 96r).

14 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 je tak zcela určena charakterem landfrýdu, na který se váže většina dalších ustanovení obsažených v tomto zřízení.

Z věcného hlediska lze strukturu ZZ 1516 rozdělit do osmi základních okruhů:

1. Landfrýd a další ustanovení policejního charakteru 2. Zemský soud 3. Půhony k zemskému soudu (půhon zátkyně) 4. Dokazování u soudu (svědectví) 5. Institut odpovědi 6. Vyslýchání zločinců (tortura) 7. Sirotci a poručenství 8. Majetkové a dědické právo

Nejdůležitější a nejobsáhlejší část tisku ZZ 1516 tvoří úplný text landfrýdu, který byl uzavřen dne 9. ledna 1516 v době konání olomouckého zemského sněmu. Landfrýd představoval soubor základních právních předpisů, které se týkaly bezpeč- nosti v zemi a na které přímo navazovala další ustanovení policejního charakteru přijatá na sněmu v lednu 1516. Vyjma samotných ustanovení v landfrýdu, která se týkají pře- devším povinnosti vzájemné pomoci mezi členy landfrýdu a zákazu svévolného a ná- silného řešení sporů, se nově objevují další předpisy. ZZ 1516 je uvozeno obsáhlým čl. Zřízení zemské o honění nepřátel, na který navazují další obdobné policejní předpisy týkající se problematiky zemské hotovosti, pobytu vojska v zemi, nošení zbraní (ručnic) apod.13 Dalším okruhem, který ZZ 1516 obsahuje, je problematika zemského soudu jako jedné ze základních stavovských institucí.14 Primárně je řešena otázka doby zase- dání této soudní instituce. Ve starším období soud zasedal pravidelně a teprve válečné události v 15. století zapříčinily, že se na Moravě soudy v poměrně dlouhých obdobích nekonaly. Chod zemského soudu byl přerušen v roce 1420 a v období do roku 1490 byl několikrát krátkodobě obnoven (1437, 1446–1448, 1464, 1466, 1480–1482).15 Pro-

13 Obecněji k problematice landfrýdů v západoevropském prostředí a v českých zemích viz WADLE, Elmar: Landfrieden, Strafe, Recht. Zwölf Studien zum Mittelalter. Berlin 2001; ANGER- MEIER, Hans: Königtum und Landfriede im deutschen Spätmittelalter. München 1966; nověji např. FAHRNER, Matthias: Der Landfrieden im Elsass. Recht und Realität einer interterritorialen Friedensord- nung im späten Mittelalter. Marburg 2007; KAPRAS, Jan: Právní dějiny zemí Koruny české. Díl I. Právní prameny a vývoj právnictví. Praha 1913, s. 28–32; KAMENÍČEK, F.: Zemské sněmy, I, s. 170–175; RAUSCHER, Rudolf: Zemské míry na Moravě. Praha 1919, s. 7–13; ŠVÁBENSKÝ, Mojmír: Nové moravské landfrídy. Brno v minulosti a dnes (= BMD) 7, 1965, s. 224–232; JANIŠ, Dalibor: K úloze institutu landfrýdu v moravském zemském právu na prahu novověku (Vznik a vývoj landfrýdů a role panovní- ka). Folia Historica Bohemica (= FHB) 25, 2010, s. 7–28; BERAN, Zdeněk: Boleslavský landfrýd 1440–1453. Krajský landfrýdní spolek v pohusitských Čechách. České Budějovice 2011, s. 15–32. 14 K zemskému soudu ve středověku nověji viz JAN, Libor: Vznik zemského soudu a správa středověké Moravy. Brno 2000, s. 128–153. K vývoji v 15. a 16. století viz zejména KAMENÍČEK, František: Zemské sněmy a sjezdy moravské. Jejich složení, obor působnosti a význam od nastoupení na trůn krále Ferdi- nanda I. až po vydání Obnoveného zřízení zemského (1526–1628). II. díl. Brno 1902, s. 1–105. 15 Srov. VÁLKA, J.: Středověká Morava, s. 169.

15 STRUKTURA MORAVSKÉHO ZEMSKÉHO ZŘÍZENÍ Z ROKU 1516 blematice řádného a pravidelného chodu moravského zemského soudu byla věnována pozornost již ve starších landfrýdech. Vyjma ustanovení v landfrýdu, která řeší otázku termínů soudu, obsahuje ZZ 1516 samostatný článek O soudu zemském, který se týká řádného zasedání zemského soudu a především povinnosti soudců účastnit se jedná- ní. Případná neúčast musela být písemně omluvena zemského hejtmanovi a ostatním soudcům. Neomluvená neúčast mohla být podle uvážení zemských soudců trestána.16 Jeden z dochovaných opisů sněmovního usnesení z roku 1516 zahrnuje článek, který tisk neobsahuje a který zakazoval nošení zbraní a zbroje v místě zasedání zemského sněmu (soudu).17 Problematika pohánění k zemskému soudu je v ZZ 1516 zastoupena několika články, které ovšem nepředstavují nějakou ucelenější úpravu týkající se půhonů. Pře- devším ZZ 1516 podrobněji upravuje problematiku půhonu zátkyně. Otázka půhonů je zmíněna také v dalších článcích, které se týkají svědectví u zemského soudu. Jeden z rukopisů v Thurzově kopiáři obsahuje tři samostatné články, které nebyly do tisku ZZ 1516 zařazeny a které se týkají půhonů proti olomoucké kapitule a půhonu ve věci svědectví. S problematikou půhonů souvisí také ustanovení z tisku ZZ 1516, které se týká výše částky uvedené v žalobním nároku.18 Všechna pozdější tištěná zemská zřízení obsahují značné množství ustanovení týkajících se problematiky pohánění k soudu. V rámci zemských zřízení se jedná o jednu z nejlépe a nejpodrobněji upravených oblastí práva. Ustanovení v ZZ 1516 v čl. O puohon zátkyni reagovalo na dynamický vývoj tohoto právního institutu na začátku 16. století.19 Svým zněním přímo navazuje na usta- novení z usnesení olomouckého sněmu z roku 1511.20 Institut půhonu zátkyně zajišťoval doručení půhonu osobě, která neměla vlast- ní statky a nebyla trvale usedlá. Směřoval vůči dané pozemkové vrchnosti (držiteli ne- movitosti), u které pohnaný pobýval. Vrchnost byla povinna zajistit doručení půhonu a pohnaného zavázat slibem, aby se dostavil před zemský soud. Textace ZZ 1516 tento postup zakotvuje u příslušníků všech čtyř stavů. Osoba, které byl půhon doručován, se musela těšit všeobecně dobré pověsti, aby mohla vykonat závazek cti a víry. ZZ 1516 explicitně stanovuje, že lehký člověk neměl skládat závazek, ale vrchnost byla povinna zajistit jeho dostavení k soudu jinými prostředky.21

16 MZA, G 21, inv. č. 870, sg. III-526, f. 102v. 17 ZAO, fond Arcibiskupství Olomouc II, inv. č. 35, Kopiář biskupa Stanislava Thurza č. 1, f. 14v. 18 MZA, G 21, inv. č. 870, sg. III-526, f. 103r–104r; ZAO, fond Arcibiskupství Olomouc II, inv. č. 35, Kopiář biskupa Stanislava Thurza č. 1, f. 15r. 19 K problematice půhonu zátkyně viz MARKOV, Josef: Přípravné řízení procesní v českém právu zem- ském XIII.–XVII. stol. Bratislava 1930, s. 158–162; BRANDL, Vincenc: O staročeském řízení soud- ním. Právník 8, 1869, s. 203–204; KAMENÍČEK, F.: Zemské sněmy, II, s. 54–57; JANIŠOVÁ, Jana (ed.): Šlechtické spory o čest na raně novověké Moravě (Edice rokové knihy zemského hejtmana Václava z Ludanic z let 1541–1556). Brno 2007, s. 106–107, 154 aj.; TÁŽ: Královské město v moravských před- bělohorských zemských zřízeních. Kapitola „O stavu městským“ v právním spisu Karla staršího ze Žerotína. BMD 22, 2009, s. 119–120; ČÁDA, František: K osobní exekuci podle čes. práva zemského. I. část. Praha 1920, s. 20–23. 20 MZA, fond G 10 – Sbírka rukopisů, inv. č. 252, Usnesení moravského zemského sněmu (1493–1599), f. 13v–14r; KAMENÍČEK, F. (ed.): Jednání, I, s. 345, č. 94, čl. 8. 21 K závazku cti a víry viz JANIŠOVÁ, J. (ed.): Spory, passim; TÁŽ: Delikt urážka na cti v českém a moravském zemském právu. Právní normy a právní praxe. In: BOROVSKÝ, Tomáš – JANIŠ, Dalibor

16 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

Důležitou součástí řízení před zemským soudem bylo dokazování. ZZ 1516 se této problematice věnuje ve třech článcích a také oba rukopisy obsahují do tisku nepo- jaté články, které se věnují otázkám svědectví před zemským soudem.22 Právní úprava zachycená v ZZ 1516 a obou rukopisech se týká zejména otázek podávání písemného svědectví před zemským soudem,23 předvolávání svědků z řad poddaných, svědectví neurozených osob v záležitostech hraničních sporů či placení mýta svědky při cestě na soud. Specifický právní institut v rámci ZZ 1516 tvoří tzv. odpověď. Problematika je upravena v samostatném článku pod rubrikou O odpovědi v věrné a pokojné zemi a ústní i listovní nepořádné.24 Otázka záští, nepřátelství a soukromých válek se objevuje v četných pramenech moravského i českého zemského práva v pozdním středověku. Samotné záští, které je v pramenech označováno jako odpověď, představovalo poměrně přesně právem vymezenou kategorii, kterou nelze jednoduše zaměňovat např. s krevní mstou či dokonce s různými typy deliktního jednání (loupež, krádež apod.). Středověké záští ve skutečnosti představovalo specifický právní institut, který umožnil použití svépo- moci (kontrolovaného násilí) podle určitých pravidel. Regulovalo právní spory mezi stranami v okamžiku, kdy nebylo možné do řešení konfliktu zapojit příslušnou nadří- zenou instituci, zejména zemský soud. V tomto ohledu plnilo záští do jisté míry neza- stupitelnou roli a takto bylo vnímáno i zemským právem.25 Termín odpověď označoval v moravském zemském právu formalizované vyhlášení nepřátelství.26 Právě podmín- ka vyhlášení nepřátelství v právem stanovené podobě je obecně považována za jeden z hlavních znaků záští v širším středoevropském prostoru.27 V návaznosti na úpravu problematiky stíhání zemských škůdců a nepřátel, která je zachycena jak v landfrýdu, tak v dalších ustanoveních ZZ 1516,28 byla do tisku prv- ního moravského zemského zřízení zařazena také ustanovení, která upravovala pod- mínky výslechu takových osob před soudy s trestní jurisdikcí (popravy). Tyto předpisy

– MALANÍKOVÁ, Michaela a kol.: Spory o čest ve středověku a raném novověku. Brno 2010, s. 70–71; RAUSCHER, Rudolf: K rukojemství v českém právu zemském. Praha 1923, s. 3–14, 20–25. 22 MZA, G 21, inv. č. 870, sg. III-526, f. 103v–104r; ZAO, fond Arcibiskupství Olomouc II, inv. č. 35, Kopiář biskupa Stanislava Thurza č. 1, f. 14v–15r, 31r. 23 MARKOV, Josef: Kapitoly z dějin českého zemského soudního řízení XII.–XVII. století. Praha 1967, s. 188-198. Srov. KAMENÍČEK, F.: Zemské sněmy, II, s. 83–89. 24 MZA, G 21, inv. č. 870, sg. III-526, f. 107r–108r. 25 K problematice záští viz URFUS, Valentin: „Záští“ v Čechách v polovině 15. století. Právněhistorické studie 3, 1957, s. 90–114; HOFFMANN, František: K povaze drobné války, záští a násilných činů před husitskou revolucí. In: Pocta akademiku Václavu Vaněčkovi k 70. narozeninám. Ed. K. MALÝ. Pra- ha 1975, s. 55–75; MAUR, Eduard: Lokální záští a předpoklady husitství v západních Čechách. Minulostí Západočeského kraje 29, 1993, s. 15–47. 26 Srov. SLEZÁKOVÁ, Veronika: Opověď nebo odpověď? In: Ad vitam et honorem. Profesoru Jaro- slavu Mezníkovi přátelé a žáci k pětasedmdesátým narozeninám. Edd. T. BOROVSKÝ – L. JAN – M. WIHODA. Brno 2003, s. 559–562. 27 PATSCHOVSKY, Alexander: Fehde im Recht. Eine Problemskizze. In: Recht und Reich im Zeitalter der Reformation. Festschrift für Horst Rabe. Hg. von Ch. Roll – B. Braun – H. Stratenwerth. Frankfurt am Main 1996, s. 145–178. 28 Podobná ustanovení se objevují v českém zemském právu. Viz k tomu KREUZ, P. – MARTI- NOVSKÝ, I. (edd.): Vladislavské zřízení zemské, passim. Také pozdější česká zemská zřízení obsa- hují ustanovení týkající se vyslýchání zločinců (JANIŠOVÁ, J. (ed.): Šlechtické spory, s. 54–56).

17 STRUKTURA MORAVSKÉHO ZEMSKÉHO ZŘÍZENÍ Z ROKU 1516 se týkaly především vrchnostenského soudnictví, reprezentovaného zpravidla soudy v poddanských městech.29 Článek O těch, ktož na koho vyznají na mukách v ZZ 151630 stanovil, že všichni zločinci, kteří ve své výpovědi zmínili v souvislosti s deliktním jednáním někoho z panského nebo rytířského stavu, neměli být následně popraveni, ale měli být předáni zemskému hejtmanovi. Ten měl svým listem ve výpovědi jmenované osoby předvolat (obeslat) před zemský soud, aby vznesená nařčení objasnili. Jejich případné potrestání náleželo zemským soudcům. Článek dále uvádí, že každý takový zločinec měl být popraven za přítomnosti nařčeného šlechtice. Znění článku v ZZ 1516 výslov- ně odkazuje také na trestní jurisdikci královských měst.31

*** Problematika sirotků a poručenství

Předpisy týkající se právní ochrany nezletilých osob a jejich majetku patří ve všech právních okruzích našeho staršího práva k těm nejlépe propracovaným. Nej- větší pozornost byla ve starším právu věnována problematice poručnictví, správy si- rotčího majetku a procesním ustanovením.32 ZZ 1516 řeší tyto otázky hned v několika článcích (O sirotciech, od koho opatřeni a řiezeni býti mají; O statku sirotčiem; Aby bratr starší mladšiemu statku neutrácel).33 Také první rukopis v Thurzově kopiáři se tohoto tématu dotýká v sérii článků, které se věnují problematice zaopatření sirotků a které do tisku ZZ 1516 nevstoupily.34

29 K tomu nověji FRANCEK, Jindřich: Velké dějiny zemí Koruny české. Tematická řada, sv. III. Zločinnost a bezpráví. Praha – Litomyšl 2011, s. 14 aj. K základům vrchnostenské trestní jurisdikce JAN, L.: Vznik, s. 55–65, k pozdějšímu období nověji MATLAS, Pavel: Shovívavá vrchnost a neukáznění poddaní? Hranice trestní disciplinace poddanského obyvatelstva na panství Hluboká nad Vltavou v 17.–18. století. Praha 2011. K trestnímu právu, včetně odkazů na starší české práce a řadu zahraničních výzkumů, viz KREUZ, Petr: Postavení a působnost komorního soudu v soustavě českého zemského trestního soudnictví doby předbělohorské v letech 1526–1547. Praha 2000, s. 13–63. 30 MZA, G 21, inv. č. 870, sg. III-526, f. 108r-v. 31 Srov. JANIŠOVÁ, J.: Královské město, s. 114–116. 32 K problematice poručenství HANěL, Jaromír: O poručenství starého práva českého se zřetelem k prá- vu moravskému. Právník 8, 1869, s. 513–523, 549–556; JIČÍNSKÝ, Karel: Vývin českého právnictví v stručném nástinu s obzvláštním ohledem na jeho zdroje. Praha 1862, s. 168–171; RUBER, Ignaz: Beiträge zur Geschichte des Vormundschaftsrechtes in Mähren. Brünn 1883; HORMAYER, Joseph: Ueber Min- derjährigkeit, Vormundschaft und Großjährigkeit im österreichischen Kaiserstaat und Kaiserhause. Wien 1808; LIPPERT, Julius: Socialgeschichte Böhmens in vorhussitischer Zeit. Band I. Prag – Wien – Leipzig 1896, s. 306 aj., KAPRAS, Jan: Poručenství nad sirotky v právu českém se zřetelem k právu římskému, německému a v Rakousích platnému. Praha 1904; TÝŽ: Vrchní poručenství v českém právu. Sborník věd právních a státních 4, 1903–1904, s. 191–203; TÝŽ: Dohled vrchnoporučenský v starém právu českém. Ochrana mládeže 3, 1913, s. 11–18, 97–106; URBÁNKOVÁ-HRUBÁ, Libuše: Ze sirotčí agendy na Moravě v 16. století. Registra zemských sirotků z let 1552–1563. Časopis Matice moravské 76, 1957, s. 41–57. 33 MZA, G 21, inv. č. 870, sg. III-526, f. 105r-106r. 34 ZAO, fond Arcibiskupství Olomouc II, inv. č. 35, Kopiář biskupa Stanislava Thurza č. 1, f. 13v–14r.

18 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

Již Tovačovská kniha obsahuje nejstarší normativní pravidla týkající se poručnictví a sirotků pro moravské zemské právo. Některá z těchto ustanovení byla později převza- ta do tištěných zemských zřízení a byla postupně doplňována usneseními moravského zemského sněmu.35 Poručnictví bylo v zemském právu chápáno jako opatření týkající se zajiště- ní práv nezletilého dítěte a majetku,36 které nahrazovalo otcovskou moc. Poručenská správa tak nastupovala v okamžiku smrti otce, a to i tehdy, pokud žila matka dítěte (vdova).37 Ta se však za určitých okolností mohla stát poručnicí vlastních dětí. Pokud tedy prameny zemského práva hovoří o sirotcích, nemuselo se v takových případech vždy nutně jednat o děti, které neměly oba rodiče. Rozhodování o ustanovení poručníka tak náleželo otci a zemské právo za- chycené v Tovačovské knize znalo tři základní způsoby, jakými bylo možné poručenskou správu stanovit. Pokud měl šlechtic svobodné zemskodeskové statky, mohl poručenství zřídit zvláštním vkladem do zemských desek.38 V příslušném zápise tak byla jmenována osoba či osoby, které se staly (spolu)poručníky. Tištěné ZZ 1516 obsahovalo na rozdíl od Tovačovské knihy pouze základní úpravu poručenské správy. Čl. O sirotciech, od koho opatřeni a řiezeni býti mají, který byl nově textován pro toto zemské zřízení, stanovil, že pokud sirotci zůstali bez otcem ustanovených poručníků anebo dospělých příbuzných (strýců), připadlo rozhodování o sirotčí správě zemskému hejtmanovi. Ten se měl poradit s osobami, které byly sirot- kům blízké (přátelé, sousedé), a následně měl navrhnout řešení vzniklé situace a předložit je k posouzení zemskému soudu. Článek byl v nezměněné podobě přejat do sněmov- ního usnesení z roku 1518 a odtud do ZZ 1535, 1545, 1562 a 1604.39 Následující čl. O statku sirotčiem v ZZ 1516 stanovil základní podmínku v pří- padě prodeje předluženého sirotčího statku, který zemský hejtman směl odprodat pouze se souhlasem zemského soudu. Stejně jako předchozí článek byl i tento přejat do sněmovního usnesení z roku 1518 a odtud dále do tištěných zemských zřízení, přičemž ZZ 1604 doplnilo ustanovení o postoupení statku sirotkovi ve chvíli, kdy do-

35 DEMUTH, Karel Josef (ed.): Kniha Tovačovská aneb Pana Ctibora z Cimburka a z Tovačova zemského hejtmana markrabství Moravského sepsání obyčejů, řádů, zvyklostí starodávných a práv markrabství Moravské- ho. Brno 1858, s. 86–91; ČÁDA, F. (ed.): Zemské zřízení, s. 90–94, čl. 78–82; JANIŠ, D. (ed.): Práva, s. 187–192, čl. 178–189; ZZ 1604, list LXVIIIv–LXXVIr. 36 V souvislosti s problematikou poručnictví je však třeba upozornit i na dobová specifika (man- želského) majetkového i dědického práva – k tomu srov. KAPRAS, Jan: Manželské právo majetkové dle českého práva zemského. Praha 1908; KAMENÍČEK, František: Glossy k věnnému a vdovskému právu moravskému na statcích svobodných za 16. století. In: Sborník prací historických k šede- sátým narozeninám dvor. rady prof. dra. Jaroslava Golla. Praha 1906, s. 214–232; RAUSCHER, Rudolf: Dědické právo podle českého práva zemského. Bratislava 1922. 37 Ke vztahům rodičů a dětí v šlechtickém prostředí nověji MAŤA, Petr: Svět české aristokracie (1500– 1700). Praha 2004, s. 543–564. 38 Formu vkladu uvádí DEMUTH, K. J. (ed.): Kniha Tovačovská, s. 63. Příslušné ustanovení bylo převzato do panovníkem neschváleného ZZ 1545 (JANIŠ, D. (ed.): Práva, s. 166, čl. 131). 39 JANIŠ, Dalibor (ed.): Moravský zemský sněm na prahu novověku. Edice Památek sněmovních z let 1518– 1570. 1. Památky sněmovní I. Praha 2010, s. 66, č. 19; ČÁDA, F. (ed.): Zemské zřízení, s. 91, čl. 79; JANIŠ, D. (ed.): Práva, s. 189–190, čl. 184; ZZ 1604, list LXXIIr.

19 STRUKTURA MORAVSKÉHO ZEMSKÉHO ZŘÍZENÍ Z ROKU 1516

Obr. 2. Sirotčí agenda z roku 1556 vedená moravským zemským hejtmanem (Zámecká knihovna Mnichovo Hradiště, Pozůstalost Tomáše Pešiny z Čechorodu, sg. 47. 10. 16, Sirotčí knihy Václava z Ludanic a Zdeňka z Valdštejna, půhony a nálezy moravského zemského soudu z 16. století, fol. 74r). sáhne plnoletosti.40 Podle normativních pramenů i praxe zemského soudu měl hejtman obezřetně postupovat při prodeji sirotčích statků zatížených dluhy a mohl v těchto

40 JANIŠ, D. (ed.): Moravský zemský sněm, s. 66, č. 20; ČÁDA, F. (ed.): Zemské zřízení, s. 91, čl. 80; JANIŠ, D. (ed.): Práva, s. 190, čl. 185; ZZ 1604, list LXXIIIv.

20 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

(i jiných) případech žádat o naučení přísedící zemského soudu (obr. 2).41 V případě, že by se zemský hejtman řídil takovým naučením, popřípadě i radou přátel sirotků, jejichž statky spravoval, a případně byl nějakým nápadníkem pohnán k zemskému soudu, nebyl povinen tomuto půhonu podle ustanovení z roku 1537 odpovídat. Stejné ustanovení také povolovalo půjčovat sirotčí peníze na úrok s podmínkou, že bude vedena jejich evidence s přesně stanovenou úrokovou mírou.42 Čl. Aby bratr starší mladšiemu statku neutrácel ZZ 1516, který vychází ze starší textace z roku 1505, se věnuje problematice poručenské správy v případech, kdy jeden ze sirotků byl již zletilý. Jeho postavení bylo ve vztahu k ostatním nezletilým sourozencům a spravovanému majetku v zásadě stejné jako postavení poručníka nebo poručníků, které ustanovil za svého života otec. V případě předlužení sirotčího statku měl zletilý bratr nebo otcem stanovený poručník se souhlasem zemského hejtmana a zemských soudců statek prodat a z výnosu uhradit dluhy. Případná zbylá částka měla být uchována a po nabytí zletilosti ostatních sourozenců rozdělena. Pravidlo o souhlasu ze strany zemských úředníků se ovšem netýkalo tzv. mocného otcovského poručníka. Ustanovení řeší také otázku neprovdaných sester, které by byly v rodinném nedílu. Bra- tr nebo bratři sestru z rodinného nedílu nemohli tzv. oddělit bez jejího souhlasu a bez toho, že by obdržela díl majetku, který na ni připadal. V případě takového oddělení potom mohla s tímto majetkem volně nakládat.43 Podle jednoho z článků z prvního rukopisu, který nebyl přijat do pozdějších tištěných zemských zřízení, dospělý bratr nebo jiný příbuzný (strejc), který spravoval sirotčí statek (s výjimkou nedílu), měl při předání statku zletilým sirotkům učinit stejné vyúčtování jako ostatní poručníci.44 Následující ustanovení v témže rukopisu v této souvislosti stanovilo, že všechny sliby nebo závaz- ky, které by nezletilý sirotek učinil vůči poručníkovi ve svůj neprospěch, neměly být po nabytí jeho zletilosti považovány za platné.45 Čl. Aby bratr starší mladšiemu statku neutrácel ze ZZ 1516 byl zařazen také do sně- movního usnesení z roku 1518 a v této podobě byl převzat do ZZ 1535 i ZZ 1562.

41 ČÁDA, F. (ed.): Zemské zřízení, s. 91, čl. 79, 80; s. 92, čl. 81; JANIŠ, D. (ed.): Práva, s. 189–190, čl. 184, 185; s. 191–192, čl. 188; ZZ 1604, list LXXv–LXXIVr; KAMENÍČEK, F.: Zemské sněmy, II, s. 148; MZA, fond A 3 – Stavovské rukopisy, inv. č. 724, 726, 727, 766 a 768, Knihy pamětí nálezů a výpovědí z let 1517–1641; inv. č. 772, Kniha půhonná a nálezová (Vejpis rejster zemských pří postranních při obojím právě zemském olomouckým i brněnským od léta 1490 až do léta 1610); Zámecká knihovna Mnichovo Hradiště, Pozůstalost Tomáše Pešiny z Čechorodu, sg. 47. 10. 16, Sirotčí knihy Václava z Ludanic a Zdeňka z Valdštejna, půhony a nálezy moravského zemského soudu z 16. století. 42 JANIŠ, D. (ed.): Práva, s. 189, čl. 183. Ustanovení neobsahuje zemské zřízení z roku 1535, ani jeho další redakce. Textace vzoru pro ZZ 1545 je nejasná. Ustanovení však podle praxe zem- ského práva bylo používáno minimálně do té míry, že docházelo k půjčování sirotčích peněz na úrok. Srov. KAMENÍČEK, F.: Zemské sněmy, II, s. 136–156; URBÁNKOVÁ-HRUBÁ, L.: Ze sirotčí agendy, s. 41–57. 43 K rodinnému nedílu srov. KADLEC, Karel: Rodinný nedíl čili zádruha v právu slovanském. Praha 1898. K problematice právního postavení žen v majetkovém právu viz podrobněji KOZÁKO- VÁ, Anděla: Právní postavení ženy v českém právu zemském. Praha 1926, s. 42 aj.; KAPRAS, J.: Manžel- ské právo, passim; KAMENÍČEK, F.: Glossy, s. 214–232; RAUSCHER, R.: Dědické právo, passim. 44 ZAO, fond Arcibiskupství Olomouc II, inv. č. 35, Kopiář biskupa Stanislava Thurza č. 1, f. 13v. 45 TAMTÉŽ.

21 STRUKTURA MORAVSKÉHO ZEMSKÉHO ZŘÍZENÍ Z ROKU 1516

Pod jinou rubrikou byl také zařazen do ZZ 1545.46 Poslední předbělohorské moravské zemské zřízení z roku 1604 v textu článku doplnilo ustanovení, které umožňovalo zem- ským soudcům zasáhnout do správy majetku v případě, že zletilý nebo i nezletilý bratr se chovají nehospodárně (marnotratnost).47 Tuto specifickou situaci řeší také samostatné ustanovení v prvním opise v Thurzově kopiáři, který v případě neřádného hospodaření dospělého bratra umožňoval, aby zemský hejtman se souhlasem zemského soudu nedíl rozdělil, aby nezletilý nebyl poškozen nezodpovědným nakládáním s majetkem ze strany staršího bratra.48 Zvláštní článek v prvním opise v Thurzově kopiáři, který nebyl zařazen do tisku ZZ 1516, řeší v souvislosti se sirotčí agendou také situaci dospělých dívek, které osiřely a neměly bratra ani jiné příbuzné, tj. přirozené poručníky.49 Zemský hejtman v roli poručníka nebo jiný ustanovený poručník neměli takovou dívku provdat bez rady přátel. Z formálně-právního hlediska se termín přátelé může jevit jako nejasný, protože není v žádném normativním předpisu definován. Nepříbuzní přátelé, tedy okruh osob, se kterými daného šlechtice spojoval úzký vztah, popsal Václav Bůžek na základě rozboru šlechtické korespondence a neprávních pramenů jako okruh lidí, s nimiž šlechtice pojily úzké vazby (páni a přátelé). Do této kategorie patřili nejen pokrevní příbuzní, ale také širší příbuzenstvo, sousedé a další osoby. Zmiňovaná kategorie ale byla poměrně rozmanitá a individuálně vnímaná. Důležitým prvkem v těchto vztazích byla vzájemná solidarita, která se zřetelně odrážela i v mnoha aspektech šlechtického života. Šlechtic nejen že očekával solidární přístup od svých pánů a přátel v těžkých životních situacích, ale také sám zaujímal stejně vstřícné postoje.50 Tentýž článek dále stanovil, že pokud by dívka neměla ani přátel přirozených, měla být provdána zemským hejtmanem, který se měl poradit s přísedícími zemského soudu. První opis v Thurzově kopiáři dále obsahuje jeden článek (taktéž nepojatý do ZZ 1516), který se stručně dotýká otázky tzv. spolků uzavíraných se sirotky.51 Ten- to institut majetkového práva souvisel s tzv. rodinným nedílem, což byla zvláštní forma bezpodílového spoluvlastnictví, upravená v českém i moravském zemském právu. Spo- lek byl vlastně umělým nedílem založeným dohodou dvou stran o vzájemném dědění (jednostranně nebo oboustranně) pro případ smrti jedné ze stran a jejích nezletilých potomků. Uzavření spolku vylučovalo panovnickou odúmrť a bylo proto možné jej uzavřít jen se souhlasem zeměpána (na Moravě zastupovaného zemským hejtmanem). Podmínkou byl vklad příslušného zápisu do zemských desek. Některé zápisy o uzavře- ných spolcích obsahují dovětek, kterým je pro případ úmrtí jedné ze stran (otce) druhá

46 JANIŠ, D. (ed.): Moravský zemský sněm, s. 67–68, č. 22; ČÁDA, F. (ed.): Zemské zřízení, s. 94–95, čl. 83; JANIŠ, D. (ed.): Práva, s. 185, čl. 174. 47 ZZ 1604, list LXXVIv–LXXVIIr. 48 ZAO, fond Arcibiskupství Olomouc II, inv. č. 35, Kopiář biskupa Stanislava Thurza č. 1, f. 13v. 49 ZAO, fond Arcibiskupství Olomouc II, inv. č. 35, Kopiář biskupa Stanislava Thurza č. 1, f. 13v. 50 BůŽEK, Václav: „Páni a přátelé“ v myšlení a každodenním životě české a moravské šlechty na prahu novově- ku. Český časopis historický (= ČČH) 100, 2002 s. 233–239; MAŤA, P.: Svět, s. 641–656; JANIŠOVÁ, J. (ed.): Šlechtické spory, s. 196–200. 51 ZAO, fond Arcibiskupství Olomouc II, inv. č. 35, Kopiář biskupa Stanislava Thurza č. 1, f. 14r.

22 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 jmenována poručníkem nezletilých dětí. Moravské zemské právo výslovně stanovilo, že takový spolek trval jen do zletilosti sirotka.52 Moravské (a shodně i české) zemské právo na počátku 16. století se přiklonilo k zákazu uzavírání tzv. spolků se sirotky.53 Šlo o situaci, kdy sirotci zůstali bez otcem ustanovených poručníků a třetí osoby požadovaly, aby jim byl povolen spolek se sirotky (staly by se tak současně poručníky). Podle citovaného článku o spolcích z Thurzova kopiáře ovšem tato praxe nebyla pro sirotky a jejich majetek výhodná a takoví sirotci měli být ze strany zemských úředníků opatřeni řádnou poručenskou správou bez uza- vření spolku. Článek současně stanovil, že uzavření spolku v podobných případech bylo možné jen na základě výslovného doporučení zemského hejtmana a přísedících zemského soudu.54 Ustanovení o zákazu spolků se sirotky se v nové textaci objevuje také v ZZ 1535, 1545 a 1562. V ZZ 1604 pak s ohledem na privilegium Rudolfa II. z roku 1587 na odúmrť byl článek pozměněn. Zákaz spolků se sirotky však trval dál.55

*** Problematika majetkového a dědického práva

Majetkové a dědické právo je v ZZ 1516 zastoupeno hned několika předpisy. Na sérii článků, týkajících se sirotků a poručenské správy, navazuje v tisku ZZ 1516 problematika zřizování testamentu (čl. O poručenství, kterak se říditi má) a problematika dědického práva v čl. Aby statek od roku neodšel a článek bez rubriky, který se věnuje otáz- ce nemanželských dětí. Majetkových záležitostí (prodej deskových statků duchovním osobám) se týká jeden článek v Thurzově kopiáři, který tisk ZZ 1516 neobsahuje.56 Článek o poručenství stanovil základní podmínky pro vyhotovení poručenství (testamentu). Tato problematika byla podrobně upravena již v Tovačovské knize a pří- mou předlohou článku o poručenství v ZZ 1516 se stalo ustanovení přijaté na zem-

52 DEMUTH, K. J. (ed.): Kniha Tovačovská, s. 60, 85, 86–88. Srov. k tomu pro oblast českého zem- ského práva a městských práv v raném novověku s přesahem do 19. století ČELAKOVSKÝ, Jaromír: Právo odúmrtné k zpupným statkům v Čechách. Právník 21, 1882, s. 1–16, 73–89, 109–128; KALOUSEK, Josef: O staročeském právě dědickém a královském právě odúmrtném na statcích svobodných v Čechách a v Moravě. Praha 1894; VOCEL, Jan Erazim: O staročeském dědickém právu. Praha 1861. K problematice odúmrti poddaných viz např. SALABA, Josef: Příspěvky k dějinám selského práva dědického v 17. století. ČČH 12, 1906, s. 191–197. K charakteru deskových vkladů viz RANDA, Antonín: Přehled vzniku a vývinu desk čili knih veřejných hlavně v Čechách a na Moravě. Praha 1970, s. 19 aj. 53 Všehrd považoval spolky se sirotky za neplatné – JIREČEK, Hermenegild (ed.): Codex juris bohe- mici. Tomi III. pars 3. (Mag. Victorini a Všehrd opus bohemicum „De jure terrae Bohemiae libri novem“). Pragae 1874, s. 251, čl. 42. 54 ZAO, fond Arcibiskupství Olomouc II, inv. č. 35, Kopiář biskupa Stanislava Thurza č. 1, f. 14r. 55 ČÁDA, F. (ed.): Zemské zřízení, s. 90, čl. 78; JANIŠ, D. (ed.): Práva, s. 188, čl. 180; ZZ 1604, list LXXIVr-v. 56 MZA, G 21, inv. č. 870, sg. III-526, f. 105v–106v; ZAO, fond Arcibiskupství Olomouc II, inv. č. 35, Kopiář biskupa Stanislava Thurza č. 1, f. 15r.

23 STRUKTURA MORAVSKÉHO ZEMSKÉHO ZŘÍZENÍ Z ROKU 1516 ském sněmu v roce 1505.57 Podmínkou vyhotovení testamentu podle ZZ 1516 bylo vydání tzv. mocného listu od panovníka.58 Testament musel být vyhotoven v písemné podobě a musel být opatřen pečetí zůstavitele a dále pečetěmi dalších šesti důvěryhod- ných osob (dobrých lidí) z panského nebo rytířského stavu.59 Testament mohl obsahovat podmínku, že zůstavitel o změně nebo doplnění závěti vyhotoví samostatnou listinu, kterou opatří svou pečetí a dále pečetěmi dvou nebo tří důvěryhodných osob (nepo- chybně opět šlechticů). Článek dále stanovil, aby písemné vyhotovení testamentu bylo uchováváno společně s příslušným mocným listem. Po smrti zůstavitele měly být obě písemnosti vloženy do zemských desek. Interpretačně nejasná je poslední věta uvedeného článku. Usnesení z roku 1505, které jinak tvořilo předlohu tohoto článku, obsahuje na tomto místě přechodné usta- novení, podle jehož znění měly všechny starší testamenty, který byly opatřeny pouze pečetí již zesnulých zůstavitelů, zůstat nadále v platnosti. ZZ 1516 toto ustanovení na- hradilo textem, podle kterého patrně zůstavitel, který z nějakého důvodu neměl přístup k původnímu testamentu a mocnému listu tak, aby je mohl řádně vložit do zemských desek, měl vyhotovit patrně nový testament opatřený jeho pečetí a pečetěmi šesti svěd- ků. Textace tohoto ustanovení je však velmi nejasná. Lze předpokládat, že tato pasáž nebyla zcela srozumitelná ani současníkům, jelikož ZZ 1535, ZZ 1562 a ZZ 1545 mají rozdílnou textaci ve slovese nemohl / mohl, která podstatně mění význam předpisu. Člá- nek o poručenství ze ZZ 1516 byl znovu zopakován ve sněmovním usnesení z roku 1518 a odtud byl převzat do ZZ 1535 i ZZ 1562.60 Panovníkem neuznané ZZ 1545 text doplňuje podle Tovačovské knihy a ZZ 1604 má částečně novou a velmi obsáhlou textaci, která byla do zemského zřízení převzata ze sněmovního usnesení z roku 1590, úvod ustanovení přebírá ZZ 1604 ze starších zemských zřízení.61 Problematice dědického práva62 je v ZZ 1516 věnován článek Aby statek od roku neodšel a navazující nerubrikovaný článek o pankhartech. První z uvedených ustanovení se věnuje právní situaci, kdy šlechtic nemá dospělého mužského potomka, ale pouze dcery.63 Předpis povoluje z důvodu zachování majetku rodu (ve významu širší rodiny), aby otec zápisem do zemských desek nebo na základě mocného listu testamentem

57 Srov. DEMUTH, K. J. (ed.): Kniha Tovačovská, s. 86–87; KALINA, Tomáš (ed.): Moravské zemské desky 1480–1566. II. Kraj brněnský (= ZDB II). Praha 1950, s. 118, č. 210. 58 K tzv. mocným listům viz KAMENÍČEK, F.: Zemské sněmy, II, s. 162–169. 59 K problematice pečetění testamentů viz MARÁZ, Karel: K možnosti využití (edice) Drnovské knihy pro sfragistiku. Vyškovský sborník 2, 2001, s. 54–70. 60 JANIŠ, D. (ed.): Moravský zemský sněm, s. 66–67, č. 21; ČÁDA, F. (ed.): Zemské zřízení, s. 92–94, čl. 82. 61 JANIŠ, D. (ed.): Práva a zřízení, s. 192–193, čl. 190; DEMUTH, K. J. (ed.): Kniha Tovačovská, s. 86–87; ZZ 1604, list LXVIIIv–LXXr. 62 K problematice dědického práva viz KAMENÍČEK, F.: Zemské sněmy, II, s. 136–156; KOZÁKO- VÁ, A.: Právní postavení, s. 42–54; RAUSCHER, R.: Dědické právo; KALOUSEK, J.: O staročeském právě. Obecně k podstatě dědického práva velmi přehledně TILSCH, Emanuel: Dědické právo rakouské ze stanoviska srovnávací právní vědy. Část I. Praha 1905, s. 9–38. 63 K možnosti žen nabývat majetek z dědictví viz KOZÁKOVÁ, A.: Právní postavení, s. 46–49; BRANDL, Vincenc: Právní postavení ženského pohlaví v Čechách (Příspěvek k sociální historii české). Právník 9, 1870, s. 770–774. Srov. HANěL, Jaromír: Věno v právu slovanském. Právník 10, 1871, s. 793–802; JIČÍNSKÝ, K.: Vývin, s. 165–168.

24 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 odkázal statek blízkým příbuzným ze strany svého otce nebo matky. Dcery měly získat pouze věno s ohledem na velikost statku. Textace v ZZ 1516 vychází z Tovačovské knihy. Ustanovení se objevuje ve sněmovním usnesení z roku 1505 (text byl zapsán do zem- ských desek).64 Článek byl (bez závěrečného odstavce, ale se zachovanou poslední vě- tou) převzat do ZZ 1516. Ve znění ZZ 1516 byl zařazen do sněmovního usnesení z roku 1518, odtud byl přejat bez závěrečné věty do ZZ 1535, 1545, 1562 a 1604.65 Druhé ustanovení se věnuje otázce dědictví nemanželských dětí. Nezbyt- ným předpokladem procesní i hmotněprávní způsobilosti u šlechtice byl řádný původ, jako jedna z hlavních podmínek příslušnosti ke šlechtickému stavu. Tovačovská kniha v několika článcích66 poukazuje na řádný šlechtický původ, mj. na nutnost původu šlechtice z legitimního manželství. Otázce případného cizoložství je věnováno usta- novení O nařčení zlého lože, ve kterém Ctibor Tovačovský upozorňuje na obtíže spojené s dokazováním a tedy s vedením žaloby v takových případech. Prokázaný nemanželský původ byl překážkou nejen procesní způsobilosti, ale měl pochopitelně důsledky i ve sféře majetkoprávní. Osoba vzešlá z nelegitimního svazku nemohla být příslušníkem šlechtického stavu. Automaticky tak pozbývala dědického práva po šlechtickém otci.67 Podle nerubrikovaného článku v ZZ 1516 se nemanželský potomek nemohl stát dědi- cem šlechtického statku, ať by bylo dědictví zřízeno testamentem na mocný list nebo zemskými deskami. Zůstavitelé neměli toto ustanovení jakkoli obcházet. Základ textace článku v ZZ 1516 vychází se sněmovního usnesení z roku 1505 a objevuje se znovu ve sněmovním usnesení z roku 1518.68 Ustanovení bylo zařazeno do všech pozdějších tištěných předbělohorských zemských zřízení, v nichž byl článek samostatně rubriko- ván.69 Zemskodeskových statků se týká článek v Thurzově kopiáři, který zakazoval prodej těchto statků duchovním osobám.70 Sankcí za porušení tohoto ustanovení byla konfiskace koupených statků ve prospěch země. Předpis směřuje proti duchovním osobám, jelikož prodej se de facto uznává za platný a sankci nese kupující. Výjim- ka z tohoto ustanovení se týkala olomouckého biskupa, jehož pozice ve stavovských strukturách Moravského markrabství byla tradičně velmi významná a silná. Článek se v tomto znění poprvé objevuje v usnesení olomouckého sněmu z roku 1511.71 V této textaci byl článek přejat také do sněmovního usnesení z roku 1518 a odtud byl následně

64 DEMUTH, K. J. (ed.): Kniha Tovačovská, s. 91; ZDB II, s. 118, č. 210. 65 JANIŠ, D. (ed.): Moravský zemský sněm, s. 68, č. 23; ČÁDA, F. (ed.): Zemské zřízení, s. 95–96, čl. 84; JANIŠ, D. (ed.): Práva, s. 193–194, čl. 192; ZZ 1604, list LXXVIIv. 66 DEMUTH, K. J. (ed.): Kniha Tovačovská, s. 116, 124–126. 67 K šlechtickému původu viz BůŽEK, Václav – HRDLIČKA, Josef – KRÁL, Pavel – VYBÍRAL, Zdeněk: Věk urozených. Šlechta v českých zemích na prahu novověku. Praha – Litomyšl 2002, s. 265 aj.; MAŤA, P.: Svět, s. 543 aj.; JANIŠOVÁ, J. (ed.): Šlechtické spory, s. 130–132, 292–293, 295, 356–357. 68 ZDB II, s. 118, č. 210; MZA, G 10, inv. č. 252, f. 8v; KAMENÍČEK, F. (ed.): Jednání, I, s. 330, č. 86, čl. 3; JANIŠ, D. (ed.): Moravský zemský sněm, s. 68–69, č. 24. 69 ČÁDA, F. (ed.): Zemské zřízení, s. 96, čl. 85; JANIŠ, D. (ed.): Práva, s. 194, čl. 194; ZZ 1604, list LXXXIr. 70 ZAO, fond Arcibiskupství Olomouc II, inv. č. 35, Kopiář biskupa Stanislava Thurza č. 1, f. 15r. 71 MZA, G 10, inv. č. 252, f. 14r; KAMENÍČEK, F. (ed.): Jednání, I, s. 346, č. 94, čl. 11.

25 STRUKTURA MORAVSKÉHO ZEMSKÉHO ZŘÍZENÍ Z ROKU 1516 převzat do všech dalších tištěných zemských zřízení.72 Na základě rozhodnutí stavů, ke kterému došlo někdy v rozmezí let 1518–1524, byl nápad pokuty (konfiskace statku ve prospěch země) změněn ve prospěch panovníka. V této pozměněné podobě byl článek zařazen i do zemských zřízení.73 Významné postavení olomouckého biskupství na Moravě vycházelo z řady starších privilegií, která biskupové získali již ve středověku. Specifickou pozici biskupů v rámci Markrabství reflektuje již Tovačovská kniha. K vý- znamné úpravě vzájemných vztahů, zejména v otázce nabývání zemskodeskových stat- ků ze strany biskupství, došlo za episkopátu Stanislava Thurza. Smlouva s moravskými stavy z roku 1531 se stala pevnou součástí všech předbělohorských zemských zřízení.74

***

Moravské zemské zřízení z roku 1516 zřetelně odráží zvýšenou činnost mo- ravského zemského sněmu na přelomu 15. a 16. století. Řada ustanovení měla natolik závažný charakter a dopad na život v markrabství, že se stavové rozhodli využít „mo- derní“ zpřístupnění těchto předpisů prostřednictvím knihtisku. Bezpochyby jedním z hlavních důvodů, který stavy vedl k rozhodnutí publikovat jistá ustanovení zemského práva tiskem, byla otázka zemské bezpečnosti. Hlavní částí ZZ 1516 je zcela jistě lan- dfrýd a související ustanovení policejního charakteru, jejichž všeobecná známost byla žádoucí. Další právní okruhy zachycené v tisku ZZ 1516 odrážejí jednak dynamický vývoj určitých institutů na přelomu 15. a 16. století (např. půhon zátkyně), ale také upravují právní okruhy, které se velmi často měnily bez ohledu na dobu (např. problematika zaopatření nezletilých osob se velmi často řešila v průběhu celého 16. století). Zemské zřízení z roku 1516 nevykazuje žádnou zvláštní systematiku, a to i s ohledem na stručnost tisku

72 JANIŠ, D. (ed.): Moravský zemský sněm, s. 72–73, č. 30; ČÁDA, F. (ed.): Zemské zřízení, s. 105–10, čl. 93; JANIŠ, D. (ed.): Práva, s. 209, čl. 230; ZZ 1604, list LXXXIXr. 73 JANIŠ, D. (ed.): Moravský zemský sněm, s. 73, č. 30, pozn. 37; s. 119, č. 122. 74 JANIŠOVÁ, Jana: Privilegium Rudolfa II. pro olomoucké biskupství z roku 1590. Právní argumentace biskupa Stanislava Pavlovského. FHB 27, 2012, s. 41–44. Ve studii je uvedena i starší literatura a všech- ny relevantní odkazy na zemská zřízení.

26 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

Summary Structure of the Moravian Land Code of 1516 with regard to legal position of orphans, property and hereditary law Jana Janišová

The Moravian Land Code (1516) reflects the increased activity of the Moravian Land Diet at the turn of the 15th and 16th centuries. A range of provisions had had such a significant character and impact on the life in the Margrave that the estates decided to make use of a “modern” method of publishing these regulations by means of typography printing. One of the main reasons which led the estates to the decision to publish certain provisions of the land laws by printing was the issue of the security of the Land. The main part of the Land Code of 1516 consisted certainly of the Landfrieden (or Constitutio Pacis) and the related provisions of a police character, whose general knowledge was desirable. Other legal topics presented in the press of the Land Code of 1516 reflect both the dynamic development of certain institutions at the turn of the 15th and 16th centuries (such as “půhon zátkyně” – a judgement summons in the old Czech land laws, translator’s note), but they also settled the legal topics which had often changed regardless of the time (such as the issues of provision for minors).

Translated by Miriam Čekalová

27 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

28 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

DOMINIQUE-VIVANT DENON ZNÁMÝ I NEZNÁMÝ: ARBITR, CENSOR A NAPOLEONŮV HLAVNÍ PORADCE V OTÁZKÁCH UMĚNÍ A VKUSU1

Marian Hochel

Abstract: Dominique-Vivant Denon, the general director of museums in France from 1802 to 1815 is often considered to be the most important and the most influential person in the domain of Napoleonic art, the coordinator of a new artistic expression “Le Style Empire”, one of the founders of the style “Retour d’Egypte”, as well as the inciter of the new aesthetics of the Consulate and Napoleonic Em- pire in France. The paper, based primarily on the analysis of Denon´s correspondence and memories of contemporaries, demonstrate that the aspirations of Denon in the presentation of Napoleon and his government via art were oriented to three dimensions of the projection of reality – the representation through art, political propaganda and the personality cult of Napoleon Bonaparte. These were applied by Denon via different measures and, in particular cases, indeed with regards to the wishes and in dependence on limitations ordered by his governor.

Keywords: art, representation, propaganda, cult, empire, Denon, Napoleon

„Narozený s vkusem rozhodným pro umění, od mého dětství jsem (umění) uctíval víc, než obdivoval.“ Dominique Vivant Denon2

„Oko Napoleonovo“, „ministr umění Napoleona Bonaparta“, „cenzor umění a arbitr vkusu ve Francii v období vlády Napoleona“ – Dominique-Vivant Denon (1747–1825) byl vzhledem ke svým profesním aktivitám a společenskému statusu považován za jednu z nej- vlivnějších osobností napoleonské Francie, působící ve sféře kulturní politiky na pře-

1 Studie vznikla v rámci plnění vědecko-výzkumných aktivit projektu OP VK 2.3 „Historizace střední Evropy“ (CZ.1.07/2.3.00/20.0031), jehož nositelem je Slezská univerzita v Opavě. 2 „Né avec un goût décidé pour les arts, dès mon enfance je leur ai voué un culte plutôt qu’une admiration.“ DU- PUY, Marie-Anne (ed.): Dominique-Vivant Denon. L‘œil de Napoléon. Paris 1999, s. 27.

29 DOMINIQUE-VIVANT DENON ZNÁMÝ I NEZNÁMÝ: ARBITR, CENSOR A NAPOLEONůV HLAVNÍ PORADCE V OTÁZKÁCH UMěNÍ A VKUSU lomu 18. a 19. století. V pestrých barvách je jeho obraz zachycen perem současníků i pozdějších badatelů hledajících skutečnou podstatu Denonovy role v rámci Napoleo- novy administrativy. Pozoruhodný obraz, který přežívá jako stopa uchovávaná v histo- rické paměti v celé své složitosti, neustále vzbuzuje otazníky, nabádá k četným diskusím a nevyčerpatelným interpretacím. K jeho pochopení může vést jen jediná cesta – ta, která je stavěna na pilířích interdisciplinárního výzkumu. Dominique-Vivant Denon byl koordinátor nového uměleckého projevu „Le Style Empire“, jeden ze zakladatelů stylu „Retour d’Égypte“,3 stejně jako jeden z podně- covatelů nové estetiky Napoleonova konzulátu a císařství. Jeho aktivity v rámci prezentace Napoleona Bonaparta a jeho vlády uměleckými prostředky byly orientovány směrem ke třem dimenzím projektování reality – reprezentaci uměním, politické propagandě a kultu Napoleonovy osobnosti. Tyto tendence byly Denonem uplatňo- vány v různé míře dle přání a limitů stanovených samotným suverénem nebo přísluš- ným vládním aparátem. Do jaké míry ovlivňoval Denon svého pána? Jaká byla jeho pozice v rámci hierarchie Napoleonovy administrativy, vyplývající z funkce generál- ního ředitele muzeí ve Francii? Do jaké míry měla jeho autorita ve světě oficiálního francouzského umění vliv na formování empírového stylu v období Napoleonovy vlády? Tato studie zkoumá vztah mezi Napoleonem a jeho hlavním poradcem v otázce umění. Snaží se vymezit jejich ambice v rámci státní kulturní politiky a poodhalit jejich předpoklady v otázkách vkusu. Problémy vyvstávají z jejich různorodé profesní koexi- stence a vztahu komplikovaného specifickými názory na projektování reality vzhledem k estetickým záměrům a cílům Napoleonovy reprezentace. Demonstrací Napoleono- vých vlastních představ ve směru projektování jeho vlastního obrazu se pokusím analyzovat vliv jeho hlavního poradce a jeho roli v příslušné administrativní struktuře, jež byla pověřena propagandou Napoleonova režimu prostřednictvím umění. Mým zá- měrem je i zdůraznit teorii, někdy opomíjenou nebo popíranou, že Denon nebyl pou- hým služebníkem svého pána, ale snažil se také sledovat svou vlastní kulturní politiku, o čemž vypovídá nejen jeho rozsáhlá pracovní korespondence, ale i dobové zprávy zachované v písemnostech jeho současníků. Jak poznamenala Judith Nowinski, Denonův talent byl velmi přizpůsobivý mění- cím se politickým režimům. Tento úspěšný dvořan by mohl být definován jako osoba, která lichotí egu těch, kteří byli u moci, tj. těch, kteří mu umožňovali těžit z jeho uspo- kojení v novém poznávání, získávání nových poznatků a zkušeností.4 V dobách Ancien régime ve Francii šlechtic oddaný světonázoru libertinů, medailér, rytec a umělecký kritik, diplomat, cestovatel a spisovatel, v období Francouzské revoluce kreslíř, návrhář a malíř ve službách národa vstoupil poté do služeb generála Bonaparta, kterého dopro- vázel do Egypta jako člen vědecké expedice. Tato práce si neklade za cíl komplexně

3 K podílu Denona na formování specifického uměleckého stylu viz: LEBEN, Ulrich: Vivant De- non et le style Empire. In: GALLO, Daniela (ed.): Le vies de Dominique-Vivant Denon. Actes du colloque organisé au musée du Louvre par le Service culturel du 8 au 11 décembre 1999. Tome II, Paris 2001, s. 599–616. 4 „A successful courtier could be defined as a person who flatters the ego of those in power. In return he receives the gratification of recognition.” NOWINSKI, Judith: Baron Dominique Vivant Denon (1747–1825). Hedo- nist and Scholar in a Period of Transition. New Jersey 1970, s. 66.

30 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 analyzovat celou jeho profesní kariéru, ale snaží se zkoumat ty aspekty, jež výraznou měrou přispěly k formování Napoleonova obrazu Denonem. Proč byl právě Denon vybrán pro tak význačnou misi v oblasti umění a proč své výsadní místo zastával bez přerušení během téměř celé existence Napoleonova konzulátu a císařství? V pamětech současníků se zachovalo několik verzí o setkání Denona s Na- poleonem předtím, než se jednapadesátiletý kreslíř a sběratel připojil 5. května 1798 k Bonapartovu tažení do Egypta.5 Všechny tyto verze se však shodují v jednom – generál Bonaparte byl informován o Denonových kvalitách rytce a literáta, oceňoval jeho cestovatelské schopnosti, stejně jako jeho praktickou znalost umění.6 Zároveň byl okouzlen Denonovou vyzrálostí, odvahou, nebojácností, živostí ducha a smyslem pro dobrodružství – tedy vším, co mohlo být pro druhé vzorem. Napoleon v Denono- vi rozpoznal skvělého a zkušeného společníka na cesty. Všechny tyto kvality mohly nabízet v osobě Denona neocenitelného kronikáře Bonapartova dobytí Egypta, po- etu uprostřed vojsk, který mohl svou tužkou vytvořit znamenitý epický obraz celého tažení.7 Zejména proto mu generál navrhl účast na tomto projektu, tedy dobrodruž- ství, od kterého se mnoho očekávalo. I když Napoleonovo tažení nesplnilo původní předpoklady, Denon shrnul všechny své dojmy z egyptské civilizace a kultury do díla na svou dobu vysoce pokrokového – velká část z jeho 150 nákresů, které vytvořil v prů- běhu egyptské výpravy, byla zahrnuta, spolu s popisky, itinerářem a topografií výpravy do dvou svazků cestopisu „Putování po Dolním a Horním Egyptě v průběhu tažení generála Bonaparta“, jenž byl poprvé vydán ve Francii s věnováním adoračního ražení prvnímu konzulu Bonapartovi na jaře v roce 1802.8 Dílo poté vyšlo díky své popularitě ještě v několika vydáních a bylo později přeloženo i do několika cizích jazyků. Denonovo jméno, které se tímto dostalo do povědomí veřejnosti, tak bylo čím dál těsněji spjato se jménem prvního konzula Bonaparta. Historik Pierre Lelièvre poznamenal: „Ve chvílích, kdy role mecenáše nabyla svého významu, Napoleon pomýšlel svěřit dohled nad vedením resortu umění umělci, Canovovi nebo Davidovi. Když však chtěl docílit sílu a efekt obrazů, které nařizoval, potřeboval na řízení jejich produkce člověka sdružujícího v sobě mondénní kvality a talent. Našel ho v tomto amatérovi, ze kterého udělal ředitele Muzea. Tak tyto okolnosti, stejně jako jeho dovednost a zásluhy, poslou- žily k tomu, aby bylo Denonovi umožněno učinit z tohoto vedení skutečnou vrchní intendanturu umění.“9 Vzhledem k jeho talentu, zručnosti a loajalitě, jmenoval první konzul Bo-

5 Sumarizováno v publikaci: TAMTÉŽ, s. 74–77. Denon se zmínil o svém odchodu do Egypta ve svém dopise z Paříže adresovaném Isabelle Teotochi Albrizzi, viz GARAVINI, Fausta (ed.): Vivant Denon. Lettres à Bettine. Actes Sud 1999, sign. 1798-3. 6 RIS, Clément Louis de: Les amateurs d’autrefois. Paris 1877, s. 424. 7 NOWINSKI, J.: Baron Dominique Vivant Denon, s. 79. 8 DENON, Dominique-Vivant: Voyage dans la Basse et la Haute Egypte, pendant les campagnes du général Bonaparte. Paris, an X-1802 (2 svazky). 9 „Dans les moments où le rôle de mécène lui parut à sa mesure, Napoléon put songer à confier le soin de conduire les arts à un artiste, Canova ou David. Quand il eut pris garde au pouvoir des images qu’il ordonnait, il lui fallut, pour en diriger la production, un homme réunissant bien des qualités mondaines à la compétence et au talent. Il le trouva dans la personne de cet amateur dont il avait fait un directeur de Muséum. Ainsi, les circonstances, autant que son habilité et ses mérites, servirent Denon jusqu’à lui permettre de faire de cette direction une véritable surin- tendance des arts.” LELIÈVRE, Pierre: Vivant Denon, directeur des Beaux-Arts de Napoléon. Essai sur la politique artistique du Premier Empire. Angers 1942, s. 118.

31 DOMINIQUE-VIVANT DENON ZNÁMÝ I NEZNÁMÝ: ARBITR, CENSOR A NAPOLEONůV HLAVNÍ PORADCE V OTÁZKÁCH UMěNÍ A VKUSU naparte Denona 19. listopadu 1802 do funkce ředitele Centrálního muzea umění (Musée central des Arts) a generálního ředitele muzeí ve Francii.10 V této funkci, kterou zastával až do 3. října 1815,11 se prakticky stal tvůrcem Napoleonova muzea v Louv- ru, dekoratérem a návrhářem císařských interiérů, prvním skutečným organizátorem a systematikem moderního muzejnictví ve Francii (obr. 1). Několik týdnů po své nominaci, dne 1. ledna 1803, napsal Denon ve svém dopisu prvnímu konzulu: „Trá- vím své dny plněním všeho, co jste mi svěřil, abych se zmocnil (svých povinností) a v budoucnu prokázal názor, že vaše volba v můj prospěch byla správná; a abych pokaždé pozoroval zlepšení v tom, co je mou náplní, vážím si vás a vám adresuji poděkování za to, že jste si mě vybral, abych to vykonával. Přijmete, generále, slib mé nejhlubší úcty.“12 Pole působnosti, které podléhalo Denonovu vedení, bylo rozsáhlé. Do jeho sprá- vy spadalo Napoleonovo muzeum v Louvru (Musée Napoléon), Muzeum francouzských památek (Musée des Monuments français), Speciální muzeum Francouzské školy ve Ver- sailles (Musée spécial de l’Ecole Française de Versailles), galerie vládních paláců (les galeries des palais du gouvernement), mincovna a medailérské ateliéry (Monnaie des Médailles), ateliéry mědirytectví, rytectví polodrahokamů a výroby mozaik (les ateliers de la Chalcographie, de gravures sur pierres fines et de mosaïque), dále pak uměleckořemeslné manufaktury v Sèvres, Beauvais, Gobelines a Savonnerie (les manufactures de Sèvres, de Beauvais, des Gobelines et de la Savonnerie).13 Do kompetence generálního ředitele muzeí spadaly i akvizice a transport uměleckých objektů, které byly označeny za součást válečné kořisti a následně byly převáženy z poražených nebo podmaněných států do Francie.14 Zároveň Denon dohlížel na plnění všech státních objednávek uměleckých děl, realizaci uměleckých a uměleckořemeslných prací nařízených vládou (la surveillance des travaux d’art ordonné par le gouvernement)15 a od 19. listopadu 1810 byl pověřen také dohledem nad archeo- logickým průzkumem a výkopy v římském departementu (la direction des fouilles à faire dans le departement de Rome).16 Je nutné zdůraznit, že Denon byl v tomto případě jedním z „komponentů“ přísně hierarchizované napoleonské administrativy. Navzdory tomu,

10 Dekret Musée central des Arts, stvrzený prvním konzulem v Saint-Cloud, 28. brumaire roku XI (19. listopad 1802). Archives nationales, AF IV 76, sign. 441. 11 Dopis Denona králi Ludvíku XVIII., 3. říjen 1815. Archives des musées nationaux, registre *AA9, s. 289. 12 „Je passe mes jours à me mettre au fait de tout ce que vous m’avez confié, afin de m’en rendre maître et de justifier peut-être à l’avenir l’opinion que votre choix a donnée de moi ; et chaque fois que j’apperçois une amélioration à faire, je vous en fais l’hommage et vous adresse des remerciements de m’avoir élu pour l’opérer. Agréés, Général, l’hommage de mon profond respect.” Dopis Denona prvnímu konzulu, 11. nivôse roku XI (1. leden 1803). Archives nationales, AF IV 1049, sign. 2/5. 13 DUPUY, Marie-Anne. Vivant Denon ou les paradoxes du directeur des Arts. In: DUPUY, M.-A. (ed.): Dominique-Vivant Denon, s. 270; dopis generálního ředitele Napoleonova muzea ministrovi vnitra, 3. nivôse roku XIII (24. prosinec 1804). Archives des musées nationaux, registre *AA5, s. 103. 14 CHATELAIN, Jean : Dominique Vivant Denon et le Louvre de Napoléon. Paris 1973, s. 103. 15 Almanach z roku 1811, srov. DUPUY, M.-A. (ed.): Dominique-Vivant Denon, s. 270. 16 PINARD, Pierre-François: Musées (Direction générale). In: LENTZ, Thierry (ed.): Quand Napoléon inventait la France. Dictionnaire des institutions politiques, administratives et de cour du Consu- lat et de l’Empire. Paris 2008, s. 475.

32 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

Obr. 1. D. V. Denon s dílem N. Poussina, R. Lefèvre, nedat. (DUPUY, M.-A. [ed.]: Domi- nique-Vivant Denon, č. katalogu 604).

33 DOMINIQUE-VIVANT DENON ZNÁMÝ I NEZNÁMÝ: ARBITR, CENSOR A NAPOLEONůV HLAVNÍ PORADCE V OTÁZKÁCH UMěNÍ A VKUSU

že jako generální ředitel muzeí fakticky podléhal ministrovi vnitra17 a od září roku 1804 spolupracoval také s generálním intendantem císařského domu, jemuž byl v některých svých kompetencích podřízen,18 rozsáhlá autonomie, multiplicita a kumulace funkcí umožňovala Denonovi centralizovat kontrolu nad „krásnými“ uměními ve svých rukou. Vše za cílem glorifikace Napoleona, jeho nové vlasti a doby. Nehledě na fakt, že Denon byl původně rytec amatér, který byl vzhledem ke své- mu talentu přizván v roce 1787 mezi členy Královské akademie krásných umění (Aca- démie royale des Beaux-Arts), a byl si vědom limitů ve svém vzdělání, které bylo založeno spíše na praktických znalostech a zkušenostech. Jak později konstatoval před lady Mor- ganovou „nikdy jsem nic nestudoval, protože mě to vždy nudilo; hodně jsem ale zkoumal, protože mě to bavilo. Ti, kteří o tom ví víc než já, mi radí; co způsobuje, že můj život byl naplněn a já mám (z toho) hodně požitku.“19 Ladnost, s jakou ale mohl Denon vstoupit ve službách Bonaparta do rangu erudovaných specialistů a prvotřídných umělců, byla jeho devízou,

17 Nařízení z 28. brumairu roku XI (tj. 19. listopadu 1802), které ustanovilo generálního ředitele Centrálního muzea umění a specifikovalo jeho kompetence, neupřesnilo, kterému ze státních úřadů bude ředitel ve své funkci podléhat. Nicméně, článek IV stanovil, že osazenstvo muzea je jmenováno vládou na návrh generálního ředitele adresovaný ministrovi vnitra. Zdálo se, že správa muzea tedy závisí na tomto ministru, podřízení generálního ředitele však nebylo nikdy jednoznačně definováno. Stejně jako ředitelé z dalších ministerstev, generální ředitel muzeí pracoval samostatně a často jednal přímo s prvním konzulem, poté císařem - jemu směroval své zprávy a komunikoval s ním bez prostředníka. Mohlo by se zdát, že podle Bonaparta byl gene- rální ředitel muzeí výkonnou pákou vládních rozhodnutí a vykonavatelem státních objednávek, administrativně však zůstával podřízen ministrovi vnitra (LELIÈVRE, P.: Vivant Denon, directeur des Beaux-Arts de Napoléon, s. 41–42). Denon však vystupoval ve své funkci velmi asertivně a v mnoha zásadních otázkách ministerstvo vnitra obcházel. I to byl důvod, proč byl ministr Chaptal nespokojen s takovým vměšováním do působnosti svého úřadu a spolupráce mezi Denonem a Chaptalem postrádala jakoukoliv vstřícnost. Ministr správně odhadl Denonovu způsobilost, nedokázal však tento charakter náležitě ocenit. Denon podléhal v průběhu svého působení v úřadu generálního ředitele muzeí několika ministrům vnitra. Seřazeni chronologicky dle sledu výkonů funkcí: Chaptal (1801–1804), Champagny (1804–1807), Crétet (1807–1809), Fouché par intérim (1809), Montalivet (1809–1814) a Carnot (1815). Srov. LENTZ, T.: Intérieur (Ministère). In: LENTZ, T. (ed.): Quand Napoléon inventait la France, s. 378. 18 Úřad generálního intendanta císařského domu (Intendance générale de la Maison de l’Empereur) byl vytvořen dekretem z 28. messidoru roku XII (tj. 17. července 1804). Ustavující dekret mu svěřil „generální správu veškerého majetku Koruny a finanční správu císařského domu“. Na tomto postu se v průběhu Denonovy působnosti vystřídali tři úředníci: Fleurieu (1804–1805), Daru (1805–1811) a Champagny (1811-1814). Dne 1. vendémiairu roku XIII (tj. 23. září 1804) byla část kompetencí generálního ředitele muzeí přesunuta do pravomocí generálního intendanta; jednalo se zejména o provozní a finanční záležitosti, vedení rozpočtu a zařizování císařských paláců – v těchto oblastech byl generální ředitel muzeí podřízen generálnímu intendantovi. K těsnějšímu propojení úřadu generálního ředitele muzeí a generálního intendanta císařského domu došlo však až po nástupu Pierra-Antoina Darua, a to poté, co ho zaneprázdněný císař jmenoval dne 6. srpna 1805 Denonovým nadřízeným. Ke kompetencím generálního intendanta císařského domu srov. BRANDA, Pierre: Intendance générale de la Maison de l’Empereur. In: LENTZ, T. (ed.): Quand Napoléon inventait la France, s. 375–376. 19 „Je n’ai jamais rien étudié, parce que cela m’a toujours ennuyé; mais j’ai beaucoup observé, parce que cela m’a- musoit. Ceux qui en savent plus que moi me conseillent; ce qui fait que ma vie a été remplie, et que j’ai beaucoup de joui.“ ROSENBERG, Pierre. Le vies de Denon. In: DUPUY, M.-A. (ed.): Dominique-Vivant Denon, s. 25.

34 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 díky které mu bylo umožněno vystavět svou vlastní autoritu hlavního arbitra vkusu, cenzora a podněcovatele císařského umění.20 Aby byla této autoritě dodána potřebná dávka prokazatelné erudice a odborné reputace, Denon byl jmenován (nikoliv zvolen) prvním konzulem Bonapartem dne 31. ledna 1803 členem IV. třídy Krásných umění (Beaux-Arts) v první sekci malířství (Peinture) francouzského Institutu. Až do konce císařství byla jeho přítomnost na setkáních Institutu spíše vzácná, stejně jako byla té- měř nulová jeho účast na činnosti IV. třídy, přestože byl zvolen jejím vice-prezidentem a následně prezidentem od dubna 1803 do září 1804. Denon o tom napsal ve svém dopisu z 14. brumairu roku XII (6. listopadu 1803): „Právě ze mne udělali prezidenta mé třídy v Institutu. Jsem skutečně nejhorší prezident, jaký kdy existoval! Pokaždé když si vzpomenu na svou hodnost, nemohu říci jednu větu a pokaždé, když na to zapomenu, říkám vždy přesně, co bych měl říci.“21 Zde stojí také za zmínku, že pokud mu to jeho pracovní cesty umožňo- valy, účastnil se v letech 1806–1813 jako člen porotní komise (jury) udělování prestižní Římské ceny (le prix de Rome).22 Pierre Lelièvre k tomu poznamenal: „Ředitel muzeí byl poradcem, průvodcem a také učitelem a uměleckým kritikem císaře. Jeho zprávy ohledně vystavených exponátů, uměleckých prací, jež byly započaty, vrhaly jak na politiku objednávek, tak na Napoleo- novy osobní názory na umění spoustu nového světla a pohledů.“23 Suverén Francie zamýšlel, aby dekorativní umění, stejně jako hudba, divadlo či literatura, podléhající cenzuře a státní kontrole, glorifikovaly jeho osobu ve dvou směrech – jednak přímo, tj. neustálým a sys- tematickým připomínáním významných událostí jeho života, jeho kariéry a vlády před očima současníků i následujících generací, jednak nepřímo – stavěním nové standarty znamenitosti (a přeneseně také dokonalosti), která měla učinit jeho epochu jedineč- nou.24 „Mým záměrem je obrátit speciálně umění směrem k námětům, které by tíhly ke zvěčnění vzpomínky na to, co se událo za posledních patnáct let,“ napsal Napoleon 6. srpna 1805 gene- rálnímu intendantovi Daruovi.25 „Paříž bude nejhezčí město světa, když všechno, co bylo zapo- čato, bude dokončeno, a to bude dost rychle,“ napsala madam de Maltzau hraběnce d’Albany v roce 1807.26 Podle Annie Jourdan to bylo skutečně poprvé, kdy „umělecká produkce byla

20 NOWINSKI, J.: Baron Dominique Vivant Denon, s. 87. 21 „On vient de me faire le président de ma classe à l’Institut. Je suis bien le plus mauvais président qui ait jamais existé! Toutes les fois que je me souviens de ma dignité, je ne peux pas dire une phrase et toutes les fois que je l’oublie, je dis toujours précisément ce que je ne devrais pas dire.“ GARAVINI, F. (ed.): Vivant Denon, sign. 1803-6. 22 BONNAIRE, Marcel: Procès-verbaux de l’Académie des Beaux-Arts, Paris 1940. 23 „Le directeur des Musées a été le conseiller, le guide, et aussi le professeur et le critique d’art de l’empereur. Ses rapports sur les expositions, les travaux en cours, apportent, aussi bien sur la politique des commandes que sur les vues personnelles de Napoléon sur l’art, quelques lumières nouvelles.“ LELIÈVRE, P.: Vivant Denon, directeur des Beaux-Arts de Napoléon, s. 10. 24 Correspondance de Napoléon Ier, publiée par ordre de l’Empereur Napoléon III. XVI, s. 389. HOLTMAN, Robert: Napoleonic Propaganda. Baton Rouge 1950, s. 161. 25 „Mon intention est de tourner spécialement les arts vers les sujets qui tendraient à perpétuer le souvenir de ce qui s’est fait depuis 15 ans.” Srov. Correspondance de Napoléon Ier, XI, s. 5. JOURDAN, Annie: Napoléon. Héros, imperator, mécène. Paris 1998, s. 259. 26 „Paris sera la plus belle ville du monde, lorsque tout ce qui est commencé sera fini, et cela va assez vite.“ BIVER, Marie-Louise: Le Paris de Napoléon. Paris 1963, s. 46.

35 DOMINIQUE-VIVANT DENON ZNÁMÝ I NEZNÁMÝ: ARBITR, CENSOR A NAPOLEONůV HLAVNÍ PORADCE V OTÁZKÁCH UMěNÍ A VKUSU zvlášť spontánní a reprezentovala především héroa Francie. V období konzulátu a císařství a na podnět vlády vznikala jako více rozmanitá. Hrdina a dědic Revoluce, zákonodárce a adminis- trátor, císař Francouzů a pán Evropy, Napoleon, vystupuje jako ‘opravář’ a budovatel, přijal také roli mecenáše, kulturního člověka. Pokračoval v díle lidské civilizace od doby temna a odhodlal se smíchat bývalou a novou slávu Francie a podnítit tímto obratným tahem obdiv našich dětí a respekt světa.“27 K Napoleonově koncepci „Paříž metropole světa“ a „celá Francie skutečně římská“,28 Denon brilantně připojil svou koncepci Louvru jako „nejhezčího muzea světa“.29 Svými schopnostmi pro mobilizaci nejuznávanějších umělců doby, citlivým okem sběratele a díky znalosti symboliky, blýsknul se ve vizích svého pána.30 Jeho projekty v oblasti dekorativních umění mohou být definovány jako velmi pečlivě promyšlená kombina- torika napoleonských symbolů, dobových dokumentárních scenérií a dekorativních motivů převzatých z egyptského, římského, řeckého a orientálního umění starověku, což vtisklo Napoleonovu reprezentativnímu stylu, pojmenovanému v duchu tradice příslušného státního režimu jako empírový, tj. „císařský,“ ducha multikulturalismu, in- ternacionalismu a imperialismu.31 Kvalita Denonova dynamického působení byla mnohem více zřejmá, akceptu- jeme-li fakt, že Napoleon nerozuměl otázkám umění ani jeho dějinám.32 To otevíralo Denonovi prostor k široké seberealizaci. Na druhé straně Denon již od počátku po- rozuměl povaze Napoleonova zájmu o umění. Z hlediska cílů bylo pro ambiciózního vladaře prioritní systematické budování jeho hrdinské legendy ve smyslu personalizo- vané hrdinské etiky, což bylo hlavním kritériem jeho propagandy, odrazem prestiže a osobní moci. Jeho hlavní poradce v oblasti umění, umělec a administrátor v jedné osobě, expert lichocení těm, kteří vládnou, s plným nasazením podporoval záměr cí- saře vytvářet a udržovat specifický druh jeho obrazové reprezentace. Byla to nutně

27 „Dans un premier temps, il est vrai que l’imagerie fut surtout spontanée et représenta avant tout le Héros de la France. Sous le Consulat et l’Empire, et sous l’impulsion du gouvernement, elle se fait plus variée. Héros et héritier de la Révolution, législateur et administratur, empereur des Français et maître de l’Europe, Napoléon se donne aussi pour un ‘réparateur’, un bâtisseur, voir un mécène. Il se veut homme de culture. Il poursuit l’œuvre de civilisation entreprise depuis la nuit des temps, et se flatte de confondre gloire ancienne et nouvelle de la France et de susciter par ce biais l’administration de nos enfants et le respect du monde.” JOURDAN, A.: Napoléon, s. 149. 28 „Paris la capitale de l’univers, et de toute la France un véritable roman.” LAS CASES, Emmanuel de: Mé- morial de Sainte-Hélène. Éditions du Seuil, 1999, s. 444. 29 „Le plus beau musée de l’univers”. Dopis Denona Daruovi, 26. březen 1810. Archives des musées nationaux, registre *AA7, s. 179. 30 „Denon s’y impose véritablement comme l’homme du moment par sa capacité à mobiliser le milieu des artistes, par son œeil de collectionneur et par sa science des symboles.” BONNET, Jean-Claude (ed.): L’Empire des Muses: Napoléon, les Arts et les Lettres. Paris 2004, s. 13. 31 Denon stanovoval oficiální zakázky a řídil produkci dekorativních umění, např. slavné servisy – Etruský a Egyptský – vyrobené v císařské manufaktuře v Sèvres, z nichž druhý, zdobený hieroglyfy a egyptským dekorem, byl inspirován grafickými listy uveřejněnými v Denonově cestopiseVoyage dans la Basse et la Haute Egypte, pendant les campagnes du général Bonaparte. Dopis generálního ředitele Napoleonova muzea vrchnímu dvornímu maršálku (M. le grand maréchal du palais), 23. říjen 1807. Archives des musées nationaux, registre *AA5, s. 328. Reprodukce servisu viz PRÉAUD, Tama- ra: Denon et la Manufacture impérial de Sèvres. In: DUPUY, M.-A. (ed.): Dominique-Vivant Denon, s. 294–295, číslo v katalogu 88. 32 CHAPTAL, Jean-Antoine: Mes souvenirs sur Napoléon. Paris 2009, s. 114–126.

36 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 stylizovaná interpretace Napoleonovy duchovní a morální nadřazenosti nad těmi, kteří ho obklopovali.33 Denonovy umělecké koncepce zahrnovaly několik estetických principů v duchu dobového klasicismu, od napodobování přírody přes smysl pro povznesení, dokonalost a krásu, až k uvědomění, že dobové mravy byly ovlivněny poutavými mravouč- nými scénami a graciézními modely.34 Historik umění Jules-Maurice Renouvier, který zkoumal Denonovy rytiny, označil jeho umělecké aspirace jako nejlepší interpretace principů tvorby Jacquese-Louise Davida (1748–1825), jehož styl zahrnoval zobrazová- ní lidského těla způsobem věrným klasické imitaci a patriotickému zanícení.35 Denon také akceptoval pragmatické a sociální cíle umění některých myslitelů francouzského osvícenství, zejména estetické koncepce Denise Diderota (1713–1784), což bylo rov- něž stěžejním principem Napoleonovy reflexe. I proto Denon tak flexibilně a efektivně absorboval požadavky napoleonské propagandy a svým okem cenzora příkladně dohlí- žel na produkci v oboru dekorativních umění.36 Objednávky a distribuce oficiálních portrétů francouzského suveréna, vyznaču- jící se striktním realismem v mezích principů klasicistního portrétu, byly řízeny Deno- nem jako tradiční důstojná prezentace ve smyslu oficiální státní reprezentace francouz- ského vládce, adresované dalším autoritám a určené zejména na výzdobu čestných míst salonních interiérů v oficiálních rezidencích, budovách prefektur, na radnicích nebo v sídlech prominentních hodnostářů. Jako příklad zde můžeme uvést Napoleonovy ofi- ciální portréty v konzulské uniformě nebo císařském rouchu realizované na státní ob- jednávku, které vytvořili Antoine-Jean Gros (1771–1835), Robert Lefèvre (1755–1830), Charles Meynier (1768–1832), Marie-Guillemine Benoist (1768–1826), Jean-Auguste- -Dominique Ingres (1780–1867), Joseph-Marie Vien ml. (1761–1848), Fortuné Dufau (1770–1821) a Jean-Baptiste Greuze 1725–1805). Denon jejich díla zamýšlel distribuo- vat městům Lyon, Rouen, Lille, Dunkerque, Brusel, Gent, Liège, Bruggy, Blois a Ant- verpy, k čemuž ovšem ne ve všech případech skutečně došlo.37 Uveďme i jiný příklad – plátno Napoléon Ier en costume du Sacre (Napoleon I. v korunovačním rouchu), které vytvořil v roce 1805 François-Pascal-Simon Gérard (1770-1837) (obr. 2), se setkalo s velkým úspěchem, jelikož harmonicky skloubilo slavnostního ducha korunovace s věrnou po- dobiznou francouzského císaře, oduševněnou jeho osobností s přesvědčivým pohledem adresovaným divákovi. Obraz byl určen pro zahraničí (Relations extérieures), kdy císař nechal tuto svou podobiznu instalovat v budově ministerstva zahraničních věcí,38 přičemž jeho portrét kopírovali umělci v ateliérech Napoleonova muzea v desítkách kusů. Plátna vytvořená podle Gérardovy předlohy byla poté distribuována jako repre-

33 NOWINSKI, J.: Baron Dominique Vivant Denon, s. 92. 34 „L’imitation de la nature, de l’élévation et du beau dans les arts, de l’influence qui devaient exercer sur les moeurs les riantes images ou les modèles gracieux.“ NOWINSKI, J.: Baron Dominique Vivant Denon, s. 63, 69. 35 RENOUVIER, Jules-Maurice: Histoire de l’art pendant la révolution. Paris 1863, s. 52, 85, 150. 36 NOWINSKI, J.: Baron Dominique Vivant Denon, s. 70. 37 Dopis Denona Napoleonovi, 19. únor 1806. Archives nationales, AF IV 1050, sign. 2/18. 38 Dopis generálního ředitele Napoleonova muzea ministru zahraničních věcí Talleyrandovi, 2. bře- zen 1806. Archives des musées nationaux, registre *AA5, s. 198; dopis Denona malíři Gérardovi, 28. srpen 1806. Archives des musées nationaux, registre *AA5, s. 270.

37 DOMINIQUE-VIVANT DENON ZNÁMÝ I NEZNÁMÝ: ARBITR, CENSOR A NAPOLEONůV HLAVNÍ PORADCE V OTÁZKÁCH UMěNÍ A VKUSU

Obr. 2. Napoleon I. v korunovačním rouchu, F.-P.-S. Gérard, rok 1805 (http://www.histoire- -image.org/site/etude comp/etude comp detail.php?i=113&d=1&a=17>[cit. 2010-05-31]).

38 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 zentační portréty francouzského císaře do zahraničí.39 Naproti tomu plátno Napoléon Ier sur le trône impérial en costume de sacre (Napoleon I. v korunovačním rouchu na císařském trůnu), které vytvořil v roce 1806 malíř Jean-Auguste-Dominique Ingres, představilo zbožště- nou vizi císaře, transcendentní odhmotněnou bytost povýšenou na symbol – podobiznu, která záměr objednavatele – císařskou reprezentaci – posunula až za hranice jeho kultu (obr. 3). Ingresův Napoleon byl spíše zrcadlem umělcovy estetické koncepce, než přáním samotného objednavatele, kterým byl francouzský císař. Co se týče propagandy, tj. druhé dimenze projektování reality, která byla integrál- ní součástí kulturní politiky Napoleonova režimu, Denon používal tento „nástroj“ jako prostředníka mezi umělci, uměleckými artefakty a jejich objednavatelem, kterým byl francouzský stát. Systematicky udržoval pozitivní a oslavný obraz Napoleona, obraz, který si přál samotný vladař, a zásoboval umělce přesnými obrazovými a ikonografic- kými detaily, často však v nejlepší možné „vylepšené“ podobě. Denon sám byl mnohdy svědkem přímo „in situ“ událostí vybraných pro reprodukování, což mělo být zárukou pro historickou přesnost a věrné zachycení reality v daném okamžiku. Podle Rober- ta B. Holtmana propagandistické tendence vyrůstají přímo ze sofistikované ilustrace dobrodružství a heroismu, která může pomoci udržet morálku obyvatelstva dodávajíc událostem aureolu dobrodružných příběhů (romance). Taková personalizace je nutná, protože válečné pole je tak rozsáhlé, že bez určitého zjednodušení by se mohlo zdát vzdálené a nepochopitelné průměrnému divákovi.40 Jak důkladně se dbalo na věrné za- chycení významného momentu, demonstruje Denonův dopis Napoleonovi z 15. srpna 1808, v němž generální ředitel muzeí informuje císaře o velmi přesných ikonografic- kých instrukcích pro malíře Gérarda, kterými podmínil státní objednávku obrazu. Malíř měl zobrazit scénu z bitvy u Slavkova „v okamžiku, kdy generál Rapp představuje Jeho Veličenstvu prince Repnina a zajatce z řad ruské gardy…“41 – vše dle oslavných principů, jimž je striktně podřízena celá kompozice výjevu. Denon pokračuje ve své zprávě Na- poleonovi: „Malíř Gérard. Tento umělec byl získán, aby vytvořil portréty na základě požadavků, které musel vnímat jako příkazy. V této zprávě (ještě) nemůžeme obdivovat jeho výtvory; bude je moci ještě vylepšovat. Portréty císařovny a nové královny neapolské jsou skutečná mistrovská díla. Poté, co je dokončil, ujistil mě, že nic nezpozdí realizaci tohoto historického obrazu (s námětem bitvy u Slavkova), jejímž se už zabývá.“42 Poté, co bylo dílo dokončeno a představeno veřejnosti, Denon prezentoval císaři Gérardovo zpracování s velkým obdivem a úctou.

39 Dopis generálního ředitele Napoleonova muzea vrchnímu dvornímu maršálku Durocovi, 5. leden 1811. Archives des musées nationaux, registre *AA4 S, s. 172; dopis generálního ředitele Napoleonova muzea ministru kultu Bigotovi de Préameneu, 28. únor 1811. Archives des musées nationaux, registre *AA4, s. 287. 40 HOLTMAN, R.: Napoleonic Propaganda, s. XIII–XIV. 41 „…à l’instant où le général Rapp présente à Sa Majesté le prince Repnin et les prisonniers de la garde russe...“ Dopis Denona Napoleonovi, 15. srpen 1808. Archives nationales, AF IV 1050, sign. 4/34 [Po- známka rukou sekretáře]. 42 „M. Gérard, peintre. Cet artiste a été entraîné à faire des portraits par des demandes qu’il a dû regarder comme des ordres. Sous ce rapport on ne peut trop admirer ses productions; il montre qu’il peut faire encore des progrès. Les portraits de l’Impératrice et de la nouvelle reine de Naples sont vraiment des chef-d’œuvres. Après les avoir terminés, il m’a assuré que rien ne retarderait l’exécution de ce tableau d’histoire dont il s’occupe déjà.“ Dopis Denona Napoleonovi, 15. srpen 1808. Archives nationales, AF IV 1050, sign. 4/34 [Poznámka rukou sekretáře].

39 DOMINIQUE-VIVANT DENON ZNÁMÝ I NEZNÁMÝ: ARBITR, CENSOR A NAPOLEONůV HLAVNÍ PORADCE V OTÁZKÁCH UMěNÍ A VKUSU

Obr. 3. Napoleon I. na císařském trůnu, J.-A.-D. Ingres, rok 1806 (http://www.histoire-image. org/site/etude comp/etude comp detail.php?i=113&d=1&a=17>[cit. 2010-05-31]).

40 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

V Denonově sumarizující zprávě císaři z 11. listopadu 1810 je uvedeno: „Gérard ve svém obrazu ‘Bitva u Slavkova’ prokázal talent, který patnáct let avizoval a který už šest let mu vytýkám, že nevyužívá. Poté, co bylo řečeno, že nebe (tohoto výjevu) je bez průhlednosti, nezbývá tam už nic než jen chvála dalších částí jeho obrazu. Rozmístění všech těchto skupin (postav) je elegantní a prostorné. Jeho kompozice je noblesní a zřetelná, zcela přizpůsobená tomu co námět vyžaduje. Vaše Veličenstvo je vznešené a pokojné, generál Rapp tam v celém svém nadšení důstojníka jezdectva přijíždí se zprávou o velkém vítězství. Vězni jsou hrdí a sevření ve svém neštěstí. Všichni ti, kteří obklopují Vaše Veličenstvo, sdílí tento klid, jenž náleží zvyklosti vítězství. Žádná tíseň, žádný zmatek v této tak veliké scéně; je to napříč všemi těmi osobnostmi, kterými se v dálce vyznačuje bitevní pole tak rozsáhlé jak rušné. První plán (obrazu) je zaplněn pouze doplňujícími analogiemi, které přenáší bez dalšího rozptýlení hlavní důraz do druhého plánu (v němž je zobrazena hlavní scéna, které vévodí vítězný císař Napoleon), kouzlo, které nacházíme jen u několika málo malířů, které částečně realizuje nadání velkých provedení Le Bruna (dvorního malíře krále Ludvíka XIV.), a které nedávno zaručilo úspěch ještě Grosovu obrazu ‘Mor v Jaffě’. Vaše Veličenstvo bude moci konečně vidět Gérarda na místě, které měl zaujmout již dávno a představit jeden z největších talentů Evropy.“43 Gérardova „Bitva u Slavkova“ byla vystavena v Paříži na Salonu roku 1810 a již pět let po slavné bitvě bylo patrné, že síla „slavkovského slunce,“ jehož legendu Gérard zrodil ve svém obrazu, brzy také nasadí křídla rodící se napoleonské legendě. Tajuplné slunce ozařuje z levé strany všechny zobrazené postavy výjevu odehrávajícího se na pláni Starých vinohradů. „Světlo“, které s sebou přináší generál Rapp, zdůrazněno nepřirozenou podvečerní konstelací umocněnou kouřem a mlhou, symbolicky odkazuje na ranní svítání, které sehrálo ve slavkovské bitvě významnou roli. Císař Napoleon, zobrazen v důstojnické uniformě s dvourohým kloboukem na bílém koni, s klidem a chladnou sebejistotou přijímá v kruhu vysoké francouzské generality zprávu o svém vítězství (obr. 4). Jedna z instrukcí Denonovy objednávky pro malíře Gérarda v tomto případě zněla: „Zdůrazněte okázalost v oděvu důstojníků, kteří obklopují císaře, poněvadž to kontrastuje s jeho jednoduchostí, kterou působí, co ho hned umožní mezi nimi rozlišit.“44 Přední pe- riferie celého výjevu je pak lemována zastíněnými postavami umírajících nebo raněných

43 „Gérard, dans le tableau de « La Bataille d’Austerlitz », a déployé le talent que, depuis 15 ans, il annonçait et que, depuis six, je lui reprochais de ne pas produire. Après avoir dit que son ciel est sans transparence, il n’y a plus qu’à le louer sur toutes les autres parties de son tableau. La distribution de ses groupes est élégante et vaste. Sa composition est noble et prononcée; elle a tout l’intérêt que le sujet réclame. Votre Majesté y est noble et calme; le général Rapp y a toute la fougue d’un officier de cavalerie qui vient annoncer une grande victoire. Les prisonniers sont fiers et décens dans leur malheur. Tous ceux qui entourent Votre Majesté ont cette sérénité qui convient à l’habitude de la victoire. Point d’embarras, point de confusion dans une si grande scène; c’est à travers tant de personnages que l’on distingue au loin un champ de bataille aussi vaste qu’animé. Les premiers plans ne sont occupés que par des accessoires analogues qui amènent sans distraction à l’intérêt principal qui est sur le second plan, magie que l’on trouve dans peu de peintres, qui fait une partie du mérite des grandes conceptions de LeBrun, et qui a fait récemment encore le succès du tableau de Gros dans « La Peste de Jaffa ». Votre Majesté pourra voir enfin Gérard à la place qu’il devait occuper depuis longtems, et se montrer un des plus grands talens de l’Europe.“ Dopis Denona Napoleonovi, 11. listopad 1810. Archives nationales, AF IV 1050, sign. 6/7c [Poznámka rukou sekretáře]. 44 „Mettez beaucoup de magnificence dans le costume des officiers qui entourent l’empereur, attendu que cela fait contraste avec la simplicité qu’il affecte, ce qui le fait tout à coup distinguer parmi eux.“ Dopis Denona malíři Gérardovi, 2. listopad 1806. Srov. Archives de l’art français, recueil de documents inédits relatifs à l’histoire de l’art en France, t. III. 1853–1855, s. 144.

41 DOMINIQUE-VIVANT DENON ZNÁMÝ I NEZNÁMÝ: ARBITR, CENSOR A NAPOLEONůV HLAVNÍ PORADCE V OTÁZKÁCH UMěNÍ A VKUSU

Obr. 4. Bitva u Slavkova, F.-P.-S. Gérard, rok 1810 (http://www.histoire-image.org/site/ oeuvre/analyse.php?i=147>[cit. 2010-05-31]). vojáků jako podobenství nutných obětí války. Gérardův obraz, provedený na monu- mentální ploše (510 × 958 cm), je kompozičně typickým příkladem tradičních schémat vyobrazení vítězných bitev tak, jak to bylo požadováno ze strany objednavatele pro „kult vítězství“, využitelný pro cíle napoleonské propagandy. Nejenže umělec podrob- ně zkoumá uvedený námět, ale do nejmenších detailů zobrazuje uniformy vojáků, zbra- ně a atmosféru bitvy a snaží se zachytit věrné podobizny zobrazených postav – vše v mezích pravdivosti, věrohodnosti a historické reality. Jen tímto způsobem může totiž malíř navždy zvěčnit slavnou událost, dodat jejímu výrazu přesvědčivosti, která efektně zapůsobí a „odzbrojí“ každého diváka, čímž nasadí celému projektu aureolu nesmrtel- nosti.45 To byl koneckonců jeden z hlavních cílů císaře Napoleona, vítěze od Slavkova, glorifikovat své největší vojenské vítězství svedené na moravských pláních a zanechat tak třpytivou vzpomínku na historii, která bude žít po staletí. Na druhé straně, v případě uměleckých návrhů a projektů, které překračovaly limity oficiální propagandy stanovené samotným Napoleonem a vytvářely obraz císa- ře přerůstající až v kult jeho osobnosti, asertivní umělecký poradce se často dostával do konfliktu se svým vládcem. Okolnosti vzniku kolosální Napoleonovy sochyNapoléon en triomphateur (Napoleon jako triumfátor), navržené Denonem a realizované v pozlaceném olovu sochařem Françoisem-Frédéricem Lemotem (1772–1827) v letech 1806–1808, jsou toho důkazem. Socha měla být umístěna na vůz benátské kvadrigy, která byla in- stalována na vrcholek vítězného oblouku na náměstí Carrousel v Paříži, doprovázena sochami Míru a Vítězství. Kolosální socha prezentovala francouzského vládce v póze zbožněných římských císařů v antickém stylu a s reminiscencemi na jeho císařskou korunovaci v roce 1804 (obr. 5). Na odhalení své sochy před očima veřejnosti v den

45 HOCHEL, Marian: Bojiště bitvy tří císařů ve světle dobových obrazových pramenů a předmětů uměleckého řemesla. In: HOCHEL, Marian a kol.: Bojiště bitvy tří císařů u Slavkova, průvodce po památkové zóně. Brno 2010, s. 156.

42 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 svých narozenin 15. srpna 1808 reagoval Napoleon značně podrážděně. „Nikdy jsem nechtěl, ani jsem to nenařídil, aby moje socha byla hlavním námětem monumentu vztyčeného na mé náklady na počest slávy armády, kterou mi bylo ctí vést. Chci, aby byla moje socha sundána a vůz, pokud nemají nic lepšího na osazení, zůstal prázdný.“46 císař později nařídil, jak se zmiňuje Napoleonův dvorní architekt Pierre-François-Léonard Fontaine (1762–1853), sochu sundat a přemístit ji do Oranžérie v Louvru.47 Jiným příkladem jsou sochy, které prezentují Napoleona v různých specifických podobách a luxusních materiálech a odráží tak bohatou obrazotvornost generálního ředitele muzeí. Ve svém dopise ze 14. srpna 1808, adresovaném císaři, Denon uvádí kromě již zmíněné sochy, určené pro vítězný oblouk, další dvě skulptury. První socha má být vytvořena z mramoru: „V zájmu podobnosti tato socha spojuje dokonalost vyhotovení s antickou krásou. Tato památka zůstává ještě bez určení, je dokončena a není nikomu známa; Jeho Veličenstvo v herojském a vojenském kostýmu a v póze promlouvaje k vojskům, tato socha by důstojně zdobila hlavní sál paláce Čestné legie.“48 Druhá skulptura měla být ze stříbra a císaře měla prezentovat v civilním oděvu podle vzoru sochy Fridricha II., umístěné v Napoleono- vě kabinetu, jak si to přál sám císař. V Denonově zprávě čteme: „…nechal jsem následně vytvořit sochu (Vašeho Veličenstva) s rozměrem 18 palců,49 sedící u stolu, na kterém (máte) v ruce kružítko, Vaše Veličenstvo se zabývá měřením vzdáleností na geografické mapě. Model této malé sochy je vyhotoven, zabýváme se jeho odlitím a tato památka odlita ze stříbra bude cizelována a dokončena do příštího listopadu.“50

46 „Jamais je n’ai voulu, ni ordonné que l’on fît de ma statue le sujet principal d’un monument élevé par mes soins et à mes dépens à la gloire de l’armée que j’ai eu l’honneur de commander. (...) Je veux que ma statue soit enlevée et que le char, si on n’a rien de mieux à y mettre, reste vide.“ CHATELAIN, J.: Dominique Vivant Denon, s. 117. K tématu viz též: LEROY, Isabelle – LEMAISTRE, Jay: Les commandes de sculptures. In: DUPUY, M.-A. (ed.): Dominique-Vivant Denon, číslo v katalogu 363; GALLO, Daniela. Pouvoirs de l’antique. In: BONNET, Jean-Claude (ed.): L’Empire des Muses: Napoléon, les Arts et les Lettres. Paris 2004, s. 320–321. 47 Napoleonova socha byla z vítězného oblouku sejmuta až po čtyřech letech od svého osazení, a to dle nařízení samotného císaře; touto otázkou jsem se podrobněji zabýval ve své dizertační práci. Srov. HOCHEL, Marian: Dominique-Vivant Denon a Le Style Empire (1802-1815): Reprezentace uměním, politická propaganda nebo kult osobnosti Napoleona Bonaparta? Brno 2010, s. 202–205. 48 „A l’intérêt de la ressemblance, cette statue joint la perfection de l’exécution d’un bel Antique. Ce monument reste encore sans destination, il est terminé et n’est connu de personne; Sa Majesté étant en costume héroïque et militaire, et dans l’attitude d’haranguer les armées, cette statue décorerait dignement la principale salle du palais de la Légion d’honneur.“ Dopis Denona Napoleonovi, 14. srpen 1808. Archives des musées nationaux, registre *AA 12, correspondance supplémentaire, s. 146–147. 49 Stopa (pied) sloužila ve Francii jako délková jednotka před zavedením metrického systému. Tzv. královská stopa (le pied de roi) představovala kolem 32,484 cm. Její menší částí (la douzième partie du pied de roi, tj. dvanáctinou) byl tzv. palec (pouce), tj. 2,707 cm, který se dále členil na dvanáct lignes, tj. 1 ligne = 2,256 mm. Srov. REY, Alain (ed.): Le Grand Robert de la Langue Française. Paris 2001, s. 653, 1029. 50 „…j’ai fait faire en conséquence de 18 pouces de proportion sa figure assise près d’une table, sur laquelle, un compas à la main, Votre Majesté est occupé à prendre des distances sur une carte géographique. Le modèle de cette petite statue est fait, on est occupé de le mouler et ce monument fondu en argent sera ciselé et terminé au mois de novembre prochain.“ Dopis Denona Napoleonovi, 14. srpen 1808. Archives des musées nationaux, registre *AA 12, correspondance supplémentaire, s. 146–147.

43 DOMINIQUE-VIVANT DENON ZNÁMÝ I NEZNÁMÝ: ARBITR, CENSOR A NAPOLEONůV HLAVNÍ PORADCE V OTÁZKÁCH UMěNÍ A VKUSU

Stejně jako uvědomělý propagan- dista se musí rozhodnout, jestli odhale- ním své identity v daném čase a v daném druhu akce si přeje posílit nebo oslabit své aspirace,51 Napoleon odmítal všech- ny návrhy, které stylizovaly jeho osobu do ikonografické podoby „nadčlověka“ nebo poloboha. Důvody byly evidentní – ideální nebo příliš zidealizovaný obraz císaře mohl v očích jeho současníků vyvolat kontraproduktivní psychologický efekt vzbuzující dojem jeho nedostatků nebo osobních neúspěchů, tedy cíl, jenž je mimo jiné prostředkem odzbrojující politické karikatury. Napoleon se chtěl před veřejností prezentovat jednoduše jako člověk de haute qualité, který dosáhl svého postavení svou vlastní kapacitou a schopnostmi, přičemž Bůh a historie stáli na jeho straně. Jaká tedy byla Napo- leonova koncepce umělecké prezentace sloužící jeho vlastním potřebám a sledo- vaným cílům? David O’Brien označuje Napoleona za filištína, který omezeně využíval umění pro okázalost a jako ná- stroj propagandy, vyznačoval se hrubým preferováním principu pravděpodob- nosti52 a anekdotických scén, a zdál se být zaujatý pro získání všeho, co bylo slavné a drahé. Vskutku ho přitahovali slavní umělci, ale měl zkušené oko pro Obr. 5. Napoleon jako triumfátor, F.-F. Le- politické obrazy a rozhodně odmítal ty, mot, rok 1808 (http://en.wikipedia.org/ které považoval za politicky neadekvát- wiki/File:Napoleon Lemot Louvre MR3458. ní. Jeho opovržení estetickými nuancemi jpg>[cit. 2010-05-31]). bylo silné, stejně jako jeho nechuť k aspi- racím umělců, ale občas byl necharakteri- sticky váhavý, dokonce nejistý, pokud se měl vyslovit v otázce umění, a často ustoupil

51 HOLTMAN, R.: Napoleonic Propaganda, s. XIV. 52 Princip pravděpodobnosti – pro antickou estetiku jeden ze základních principů umění; mimésis – napodobování (přírody), předvedení, smyslové zpředmětnění, vyjádření pravděpodobnosti nebo anticipace možnosti. Stejně jako Platón, Aristoteles a řada antických autorů a myslitelů, i většina tvůrců v novověkém období klasicismu považovala imitaci-napodobení-mimésis za hlavní funkci umění.

44 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 před specialisty a svými poradci.53 Jedno je však jisté – Napoleonovo zanícení pro re- prezentativní obrazy a styl bylo součástí jeho sofistikované snahy legitimizovat svůj re- žim a neustále se zapisovat do povědomí Francouzů, tedy zejména těch, kteří ho vynesli k moci. Jako na efektivní prostředek se napoleonská propaganda navíc zaměřovala i na mnohem širší publikum - masy. Proto se Napoleon snažil rozředit konvence klasicistní- ho umění, založené na principech izolované ideální krásy, a implantovat do uměleckého projevu každodenní zkušenosti a naděje většiny francouzských občanů, což mělo být zárukou masového účinku jeho propagandistického úsilí.54 To byl také důvod, proč francouzský císař preferoval veristické napodobování a historickou realitu proti idealis- mu, heroické nahotě a alegorickým podobenstvím. „Je nemilé, že Jeho Veličenstvo nemá rádo alegorie,“ píše ředitel Francouzské akademie v Římě Guillame-Guillon Lethière v dopisu Denonovi dne 4. března 1811.55 Historik umění François Benoît poznamenal, že Napo- leon „totálně nepochopil idealismus výrazu a pohybu“.56 To byl koneckonců jeden z hlavních důvodů, proč korigoval návrhy svého hlavního uměleckého poradce, bývalého dvořana z dob starého režimu, který byl zvyklý lichotit a obdivovat svého krále, svého patrona, a na Napoleona se díval stejnýma očima. Lichotník elegantních mravů plný životního vitalismu a kurtoazie57 nikdy neztratil respekt ke svému vládci – to byla konec konců jedna z manýr, kterým se Denon přiučil na královském dvoře předtím, než se dostavily revoluční turbulence. Spolu s ob- libou heroického stylu na antický způsob v rámci estetických aspirací mohly být jeho sklony charakterizovány jako jeden z psychologických aspektů obdivu nové příchozí moci, kterou Napoleon jako „král Revoluce“ a moderní triumfující síla skutečně ztě- lesňoval. Jako nejlepší příklad Denonovy explicitní náklonnosti můžeme zmínit jeho zprávu, kterou adresoval dne 14. brumairu roku XII (tj. 6. listopadu 1803) své dlouho- leté benátské přítelkyni Isabelle Teotochi Albrizzi: „Nemám ani chvilku pro sebe. Bonaparte disponuje veškerým mým časem, dávaje mi místo, které mám rád, a nařizuje mi neustále něco malého, co je potřeba, abych dělal následně za sebou. (…) Je vzácné moci milovat spoustu velmi velkých mužů, ale ujišťuji tě, že čím víc to vím, tím víc ho miluji. Zjišťuji, že jsem šťasten,

53 Mezi Napoleonovými „poradci“ měli kromě Denona výhradní postavení i renomovaní umělci té doby: Jacques-Louis David, od roku 1804 „První malíř císaře“, Jean-Baptiste Isabey, od roku 1805 „První malíř císařovny“ a Pierre-François-Léonard Fontaine, od roku 1813 „První architekt císaře“, spolupracující s Charlesem Percierem, dalším císařským architektem. Srov. BENOÎT, François: L‘art français sous la Révolution et lEmpire: les doctrines, les idées, les genres. Genève 1975, s. 173–174. 54 O’BRIEN, David: Antonio Canova’s Napoleon as Mars the Peacemaker and the limits of imperial portrai- ture. French History, Vol. 18, No. 4, 2004; s. 354–355, 375. 55 „Il est fâcheaux que S. M. n’aime pas l’allégorie.” Dopis Lethièra Denonovi, 4. březen 1811. Archives du Louvre, Z. 56 „En vérité, sur tous les points, Napoléon semble adhérer à la thèse anti-idéaliste. (…) et ne comprenait rien à l’idéalisme de l’expression et du mouvement.” BENOÎT, F.: L‘art français, s. 170–171. 57 Takový obraz Denona zůstal uchován v pamětech jeho současníků. Srov. DERNELLE, Maurice (ed.): Mémoires de Mademoiselle Avrillion. Première femme de chambre de l’impératrice Joséphine. Mercure de France 2004, s. 267; MADAME D’ABRANTÈS: Mémoires, IV, 1912, s. 387; STENDHAL: Œuvres intimes. Paris 1961; s. 982, 1222.

45 DOMINIQUE-VIVANT DENON ZNÁMÝ I NEZNÁMÝ: ARBITR, CENSOR A NAPOLEONůV HLAVNÍ PORADCE V OTÁZKÁCH UMěNÍ A VKUSU když by poslední etapa mého života byla zasvěcena bytosti tak významné. Je to planoucí hvězda, která oživuje mou duši.“58 Nicméně je však nutno podotknout, že Denon, ačkoliv okouzlen osobností a hrdinskými činy svého vladaře, nebyl jen pouhým služebníkem Napoleona a vykonavatelem jeho vůle. Jako jeho hlavní umělecký poradce asertivně sledoval své vlastní umělecké a estetické aspirace někdy bez souhlasu či vědomí svého vládce. Typickým příkladem je kolize různých estetických doktrín, v jejichž obrysech se pohybovaly De- nonovy a Napoleonovy představy v případě projektu oslavného sloupu inspirovaného Trajánovým sloupem v Římě, vztyčeného mezi lety 107–113 n. l., pravděpodobně podle návrhu architekta Apollodóra z Damašku. Na náměstí Vendôme v Paříži měl být na počest slávy Napoleonovy Velké armády a jejího vítězství u Ulmu a Slavkova v roce 1805 vztyčen obdobný „triumfální“ sloup. Francouzský Institut a také ministr vnitra Champagny doporučili modifikovat původní projekt a nahradit sochu Karla Velikého, jež měla dozdobit čestné místo na vrcholku sloupu, sochou francouzského císaře jako „vládce, kterého Francie miluje“.59 Ikonografický návrh sochy byl svěřen Denonovi a zaneprázdněný Napoleon nařídil pokračovat v pracích bez dalšího upřesnění. Skulptura císaře byla realizována sochařem Antoinem-Denisem Chaudetem (1763–1810) pod vedením Denona na an- tický způsob v duchu římské tradice, navzdory konceptu novodobého oděvu – císa- řovy oblíbené důstojnické uniformy s kabátem a dvourohým kloboukem – tj. oděvu, který byl mnohem více akceptovatelný Napoleonovou obrazotvorností. Avšak poté, co byl sloup 15. srpna 1810 slavnostně odhalen, diváci spatřili na vrcholku monumentu sochu nahého Napoleona, oděného pouze v římské tóze, opírajícího se o široký meč s alegorickou sochou okřídleného Vítězství, stojící na zeměkouli v ruce císaře (obr. 6). Armand-Augustin de Caulaincourt (1773–1827) později zaznamenal Napoleonovu rozhořčenou reakci ve svých Pamětech: „Nechci žádné idoly, ani sochy ‘en plein air’. Je to k mé veliké nespokojenosti, a bez mého vědomí, že Denon projektoval mě pro sloup Vendôme.“60 Bývalý ministr vnitra Jean-Antoine Chaptal (1756–1832) později uvedl ve svých Pamě- tech: „Císař nařizoval, ale byl lhostejný ke způsobu realizace, protože postrádal vkus pro vlastní posuzování (…) Denon chtěl podepsat císaře přes všechno. Plný sám sebe, jednoduchého amatéra, umístil sám sebe do rangu umělců a architektů.“61 I Chaptalova slova naznačují, jak těsné bylo spojení Napoleona s jeho hlavním uměleckým poradcem; spojení, jež bylo trnem v oku zástupu žárlivých umělců a úředníků, tedy většinou těch, kteří měli co do činění s direk-

58 „Je n’ai pas un moment à moi. Bonaparte a disposé de tous mes moments en me donant une place que j’aime et m’ordonnant à tout moment quelque petite chose qu’il faut que je fasse de suite. (...) Il est rare de pouvoir aimer beaucoup les très grands hommes mais je t’assure que plus je vois celui-là , plus je l’aime. Je me trouve heureux que la dernière époque de ma vie soit consacrée à un être si distingué. C’est un astre brûlant qui ravive mon âme.” GARAVINI, F. (ed.): Vivant Denon, sign. 1803-6, s. 514. 59 „Le prince que la France chérit.” CHATELAIN, J.: Dominique Vivant Denon, s. 118. 60 „Je ne veux pas d’idoles, pas même de statues en plein air. C’est à mon grand mécontentement, et sans me consulter, que Denon a fait la mienne pour la colonne Vendôme.“ GÉNÉRAL DE CAULAINCOURT: Mémoires du général de Caulaincourt, duc de Vicence, Grand Ecuyer de l’Empereur: L’ambassade de Saint-Pétersbourg et la campagne de Russie. Paris 1933, s. 305. 61 „L’Empereur ordonnait, mais il était indifférent sur le mode d’exécution, parce qu’il manquait de goût pour juger par lui-même (...). Denon a voulu signer l’Empereur dans tous ses travers. Plein de lui-même, de simple amateur, il s’est placé au rang des peintres et des architects.” CHAPTAL, J.-A.: Mes souvenirs sur Napoléon, s. 116.

46 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

Obr. 6. Vítězný Napoleon – střet Denonova (vlevo) a Napoleonova (vpravo) konceptu, J. Du- plessi-Bertaux podle A. D. Chaudeta, mezi 1810–1815 (BONNET, J.-C. [ed.]: L’Empire des Muses, obr. 21/XII). tivy generálního ředitele muzeí, kumulujícího ve svých rukách mimořádné kompetence. Nicméně, u jiné skupiny zainteresovaných byla role Denona vnímána zcela odlišně. Jak bylo prezentováno na jednom ze společenských banketů mezi umělci kolem malíře Grose: „To je pan Denon – troufám si říci náš kamarád, náš přítel – aby zužitkovalo slávu Francie toto noblesní soutěžení, které nás všechny povzbuzuje… Když nacházíme mistra v Davidovi, bratra v Grosovi, nacházíme také v řediteli krásných umění otce, učeného ochránce.“62 Jean Chatelain argumentuje, že „Denon byl skeptik, to není rozčarování. Ve všech svých funkcích, které zastával, pokaždé projevoval vrozený smysl pro rovnováhu, reálno a konkrétnost. V každém případě si zachoval reálnou uměleckou erudici, konkrétní, získanou přímo v terénu, velmi rozsáhlou; znal starožitné památky Itálie, Sicílie, Egypta, galerie výtvarného umění v Neapoli, Římě, Parmě, Benátkách, Florencii. Dlouhou dobu byl vášnivým sběratelem všeho. (…) Jestli je tím víc potřeba pro to být ředitelem kompetentním pro umění, kdo jiný tím kdy byl?“63 To je také otázka, která jistě rezonovala v mysli samotného Napoleona. V tomto případě můžeme uvést

62 „C’est à M. Denon - j’ose dire notre camarade, notre ami – de mettre à profit pour la gloire de la France cette noble émulation qui nous anime tous...quand nous trouvons un maître dans David, un frère dans Gros, nous trouvons aussi dans le Directeur des beaux-arts un père, un savant protecteur.” SOUBIÈS, Albert: Les Membres de l’Académie des beaux-arts, depuis la fondation de l’Institut, première série, 1795–1816. Paris 1904, s. 149. 63 „Denon est un sceptique, ce n’est pas un désenchanté. Dans toutes les fonctions qu’il a assumées jusque-là, il a toujors manifesté un sens inné de équilibre, du réel et du concret (...) Il a, en tout les cas, une érudition artistique réele, concrète, acquise sur le terrain, très étendue; il connaît les antiques d’Italie, de Sicile, d’Egypte, les galeries de peinture de Naples, de Rome, de Parme, de Venise, de Florence. Il est depuis longtemps collectionneur passionné

47 DOMINIQUE-VIVANT DENON ZNÁMÝ I NEZNÁMÝ: ARBITR, CENSOR A NAPOLEONůV HLAVNÍ PORADCE V OTÁZKÁCH UMěNÍ A VKUSU i zmínku Denonova současníka Etienna-Jeana Delécluze, jednoho ze žáků Davidova ateliéru. Podle něj „je možné říci, že vliv, který měl tento ministr umění, protože jím vskutku byl, měl vždy dvojí charakter: velmi liberální, velmi nestranný, pokud jednal sám za sebe, (jeho vliv) se však stal absolutní a málo oblíbený v resortu umění, když byl povinen následovat ideje císaře, co byl ten nejčastější případ.“64 Albert de Fizelière k tomu dodal: „Pravděpodobně nikdy předtím nějaký funkcionář občanského řádu, ani před Denonem, ani po něm, nerozuměl a necítil jako toto velké srdce, otrok všeho, v čem viděl svůj úkol, povinnosti svého úřadu, až do takové extrémnosti, což nebylo vlastní nikomu, ani císaři, aby to od něj požadoval.“65 Napoleon včas rozpoznal Deno- novy schopnosti spolu s jeho progresivním vkusem a se smyslem o slohovou čisto- tu, vystavěnou na základě erudovaného významového eklekticismu, a tak, přesvědčen o jeho užitečnosti, neustále potřeboval jeho odborné rady a pomoc. Na závěr můžeme konstatovat, že Denonovy ambice nebyly jen odrazem těch Napoleonových. Asertivní lichotník byl schopen v otázkách umění protiřečit svému pánovi. Uplatňoval brilantní postup - lísat se skrytě do přízně svého pána, podsouvat císaři ke schválení své koncepty a umět přímo mistrovsky manipulovat nerozhodností svého vladaře ve svůj prospěch tím, že ji držel v iluzi spontaneity. Jeho estetické aspirace byly liberální, inteligence vždy živá a nabytá entuziasmem, se smyslem pro eklektici- smus a pokrok. Z pověření francouzského vládce, jenž znásobil jeho funkce, soustředil svou aktivitu na dohled nad „rodinou“ krásných umění, v níž vystupoval paternalisticky způsobem, jakým je to vlastní starostlivému otci rodiny. Nebyl to koneckonců identic- ký princip, který Denon mistrně využíval při projektování „paternalistického“ obrazu svého vladaře? Ani věk nebyl Denonovi překážkou. Následuje Napoleonova vojska, aby dovedl formovat záměry nového reprezentativního stylu prvního konzula a posléze císaře, sbírá poznatky a zkušenosti jako očitý svědek, přispívaje tak k budování legendy v po- době obrazové historie napoleonské Francie a jejich novodobých hrdinů. Dne 3. srpna 1812, tedy v době největšího územního rozsahu Napoleonova impéria, byl generální- mu řediteli muzeí udělen dědičný titul císařského barona s dotací čtyř milionů franků a majorátem na území Vestfálska.66 Žádná z charakteristik Denonovy osobnosti, zachy- cená perem jeho současníků nebo historiků, však nepodá tak obsáhlou a vyčerpávající zprávu o vztahu mezi Napoleonem a jeho hlavním uměleckým poradcem než ta, která

de toutes choses (...) S’il en faut plus pour être directeur compétent des arts, quel autre l’a jamais été?” CHATE- LAIN, J.: Dominique Vivant Denon; s. 110, 123. 64 „On peut dire que l’influence exercée par ce ministre des arts, car il l’était en effet, eut toujours un double caractère: très-libérale, très-impartiale tant qu’il agissait de lui-même, elle devenait absolue et peu favorable aux arts quand il était obligé de suivre les idées de l’empereur, ce qui était le cas le plus fréquent.” DELÉCLUZE, Etienne- Jean: David: son école et son temps. Paris 1983, s. 319. 65 „Jamais peut-être un fonctionnaire de l’ordre civil, ni avant Denon, ni après lui, n’a compris et accepté comme ce grand coeur, esclave de tout ce qu’il croyait être un devoir, les obligations de sa charge, jusqu’aux extrêmes limites, qu’il ne serait venu à personne, même l’Empereur d’exiger de lui.“ FIZELIÈRE, Albert: Œuvre originale de Vivant Denon, ancien directeur général des musées. Collection de 317 eaux-fortes dessinées et gravées par ce célèbre artiste avec une notice très détaillée sur sa vie intime, ses relations et son œuvre, par M. Albert de La Fizelière. Paris 1873, s. 49. 66 Brevet du 5 août 1812 autorisant Denon à instituer un majorat du titre de baron. Archives des musées nationaux. Reprodukce dekretu srov. DUPUY, M.-A. (ed.): Dominique-Vivant Denon, číslo v katalogu 129, 146.

48 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 pochází z pera samotného Denona v dopise adresovaném císaři dne 3. června 1806 v době hlasitých ozvěn kritiků volajících po jeho degradaci: „Vaše Veličenstvo mi dovolí připojit současný stav prací, kterých výkon mi svěřilo k provedení. Budu pracovat bez oddechu, abych dokončil všechny tyto objekty. Dohlédnu na to s veškerou starostlivostí, aby Vaše Veličenstvo bylo spokojeno s jejich výkonem. (…) Věnoval jsem vám svou existenci, Sire; všechno, co sejme všechny mé schopnosti, bude patřit Vám až do mého posledního výdechu. Není to přece nečinnost, co žádám, ale už nenést dále titul mís- ta, které již neexistuje a které postupně dospělo k tomu nejvyššímu úředníku ministra. Vaše Veličenstvo nařídilo s cílem nepochybně nevyhnutným, aby bylo (toto místo) absolutně podřízeno; ale (Vaše Veličenstvo) bude ráčit mi povolit s ohledem na to, že jako šestnáctiletý jsem sloužil na dvoře ve funkci dvořana, zaměstnaný čestnými misemi v Rusku a Itálii, sdělit (Vašemu Veličenstvu) že, jestli jsem pro mou radost kultivoval umění s určitým úspěchem, jestli jsem dopro- vázeje Vaše Veličenstvo zvýšil své vzdělání, nedovolím si to, co by mohlo být odchodem do mé penze považováno jen za to, že jsem byl umělcem, nebo že jsem se stal vedoucím úřadu. Je lehké nemít žádné zaměstnání, ale je potřeba, aby ten, kterého akceptují, byl prospěšný státu, kde se narodil. Tento druh služby je jedno z dobrodiní, které znovu oživila slavná vláda Vašeho Veličenstva, a kterou prosím o laskavost, aby mi povolila i nadále se (z ní) těšit. Sire, se svou nejhlubší úctou a oddaností Vašemu císařskému a královskému Veličenstvu, DENON.“67

67 „Votre Majesté me permettra de joindre aussi l’état présent des travaux dont elle m’a confié l’exécution. Je vais travailler sans relâche à terminer tous ces objets. Je mettrai les soins les plus scrupuleux à ce que Votre Majesté soit satisfaite de leur exécution. (…) Je vous ai voué mon existence, Sire; tout ce qui dépendra de mes seules facultés vous appartiendra jusqu’à mon dernier soupir. Ce n’est donc pas de l’oisiveté que je sollicite, mais de ne plus porter le titre d’une place qui n’existe déjà plus, et qui progressivement est arrivée à être celle d’un premier commis. Votre Majesté a arrêté pour un but sans doute nécessaire qu’elle serait absolument subalterne; mais elle voudra bien me permettre de lui observer qu’ayant à seize ans exercé à la cour la place de gentil-homme, qu’ayant été employé dans des missions honorables en Russie et en Italie, si pour mon plaisir j’ai cultivé les arts avec quelque succès, si en accompagnant Votre Majesté j’ai augmenté mes connaissances, je n’ai pas dû me promettre que ce serait pour arriver dans ma vieillesse à n’être considéré que comme un artiste ou devenir un chef de bureau. Il est tout simple de n’avoir point d’emploi; mais il faut que celui que l’on accepte convienne à l’état où l’on est né. Cette espèce d’ordre est un des bienfaits qu’a ramenés le glorieux règne de Votre Majesté et dont je supplie sa bienveillance de me permettre de jouir. Je suis avec le plus profond respect, Sire, de Votre Majesté Impériale et Royale le plus fidèle sujet. DENON.” Denonův dopis Napoleonovi, 3. červen 1806. Archives nationales, AF IV 1050, sign. 2/38.

49 DOMINIQUE-VIVANT DENON ZNÁMÝ I NEZNÁMÝ: ARBITR, CENSOR A NAPOLEONůV HLAVNÍ PORADCE V OTÁZKÁCH UMěNÍ A VKUSU

Summary Dominique-Vivant Denon well-known and unknown: Arbiter, Censor and Napoleon´s main Adviser in the questions of Art and Taste Marian Hochel

However subordinated to the Interior ministry and collaborated with the general intendance of the House of Emperor, Dominique-Vivant Denon (1747–1825), the general director of museums in France during the reign of Napoleon Bonaparte, obtained the large autonomy and the multiplicity of his functions enabled him to centralize the all charge of the fine arts in his hands. His aspirations in the presentation of Napoleon and his government via art were oriented – in different measures and in dependence on Napoleon’s wishes and limitations – to three forms of the projection of reality: the representation by art, political propaganda and the personality cult of Napoleon Bonaparte. The problem of professional coexistence of Napo- leon and his chief adviser in the art arose in certain cases from the relation complicated because of the different views of the projection of reality, the aesthetic aspirations and the aims of Napoleonic presentation. Through the analysis of the relation between Napoleon and his chief adviser in the art, this essay claims that Denon was not only the servant of his sovereign, but he assertively aspired to further own cultural policy by pursuing his own artistic and aesthetic aspirations sometimes without the confirmation of his governor.

Translated by Marian Hochel

50 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

MYŠLENKA ROZPORU V TRAGICKÉM MYŠLENÍ1

Petr Jirák

Abstract: The world of ancient Greece may be considered as one of the main pillars of European culture. In this article I will try to bring the idea, which has taken an important place in Greek poetic tradition, expecially in Greek tragedy. Hesiod saw the man as a creature who must constantly choose between two forms of strife and whose characteristic is inconsistency and ambivalence. The idea of discord then became a central motif in the tragic drama. Tragedy took a peculiar manner of inconsistency and developed this concept in many different forms. The tragic conflict stand out form the wordl, which is composed of varios forces, which are mutually contradictory claims. The discord is understood as an unbreakable fact in human life, which can occur at any time and have devastating consequences. In Greek tragedy, this idea came into impressive form and preserve us as one of the outstanding moments of ancient culture.

Keywords: discord, Hesiod, tragedy, tragic conflict, illusion

d světa starořecké kultury nás již dělí nekonečná propast mnoha stale- tí. Přesto se můžeme k tomuto vzdálenému světu neustále vracet a sna- Ožit se o porozumění. Snad nejen z toho důvodu, že starořecká kultura je kolébkou západní civilizace. Příběh svého „dětství“ bychom měli znát, ale snad také proto, že její poznávání by mohlo vést k hlubšímu pochopení nás samých. Někdo by mohl namítnout, jaký má tato snaha smysl. Nejedná se o odvádění pozornosti k jiným, vzdáleným, ale tím pádem krásnějším světům? Byli bychom podobní hledačům v Pom- pejích, kteří se snaží vykopat věci, které již dávno zapadaly lávou a popelem a zapomí- nají na rychlost a zběsilost dnešní doby. Myslím však, že antickému bádání není vlastní pouhé nalézání fosilií staré doby, ale spíše to, že lze znovu objevovat něco, co je v nás stále přítomno a je neustále živé. Ve svém článku představím myšlenku, která se nám dochovala z řecké mýtické tradice a našla své nejlepší vyjádření v tragickém dramatu. Svět je pro člověka místem

1 Studie je realizována na základě grantového projektu: Uzlové momenty antického myšlení for- mující evropskou tradici, SGS-2012-086 ZČU v Plzni.

51 MYŠLENKA ROZPORU V TRAGICKÉM MYŠLENÍ plným rozpornosti, kterou nemůže nijak překročit. Je pln protikladných sil, které jsou chápany jako božské, neboť svou mocí vstupují libovolně do života člověka. Tím se vynořuje pro člověka mnoho odlišných nároků, které jsou stejně platné, neboť nelze jednoduše jeden upřednostnit před druhým. Byla to právě attická tragédie, jež na zá- kladě této představy rozvinula svá dramata. Člověk je v nich představen nejen jako ten, kdo musí čelit různým božským nárokům, ale především jako někdo, kdo sám je rozporuplný. Tragická dramata pak představují situace, ve kterých dochází k různým konfliktům, čímž umožňují prozkoumat povahu této rozpornosti. Edith Hall si pokládá ve své poslední knize o řecké tragédii s podtitu- lem „Suffering under the Sun2 otázku, zda je pro současného člověka tragické drama stále zajímavé. Na to se pokouší odpovědět následujícím obrazem. Řecké divadlo se nacházelo pod širým nebem a sluneční paprsky zářily jak na trpící hrdiny a hrdinky, tak na obecenstvo. Podobně jako je sluneční zář společná všem lidem v divadle, tak se všech týkají situace a problémy, které tragédie znázorňuje. Jed- ná se totiž o fundamentální zkušenosti, kterým se nelze vyhnout a každý se s nimi bude dříve nebo později muset vypořádat. Hall pokračuje ve svém příkladu a upozorňuje, že stejné slunce, které ozařovalo řecké divadlo, svítí na svět i nadále. A stejně tak trvají problémy, které tragédie představuje, neboť se týkají základní lidské zkušenosti a ani odlišnost řecké kultury od té naší je nemůže zahladit.3 V této práci se budeme snažit o přiblížení myšlenky, o které se domnívám, že je ne- ustále živá a platná: jakým způsobem je řeckou básnickou tradicí chápána myšlenka rozpornosti. Nejdříve si ji přestavíme skrze Hésioda, který se rozporu věnuje ve svém mýtu o pěti pokoleních. Jeho mýtus pokládám za jeden z nejpoutavějších v řecké kultuře a budu ho interpretovat na základě francouzského badatele J. P. Vernanta. V této básni se ukazuje, že rozpornost byla seslána bohy a je hlavním znakem člověka. Je příčinou jeho bezmoci, ale i zdatnosti. Poté již setrváme u tragédie, která tuto myšlenku přebírá a zpracovává ji specifickým způsobem. Tragické básnictví není pouze místem, které umožnilo mýtu opět zaznít, ale též je výrazem jisté společenské proměny. Otázka po rozpornosti tak dostane nové konotace a náš zájem bude patřit nejenom tomu, jak se zde rozpor projevuje, ale také tomu, jakým způsobem se snaží člověk s tímto nikdy neustávajícím problémem vyrovnat.

Hésiodův mýtus o lidských pokoleních

Každému pokolení je v Hésiodově mýtu jasně vymezena jeho sféra působnosti, která předurčuje, jakým způsobem bude člověk dané doby žít. Uveďme si krátký pří- klad, abychom pochopili tuto představu. Například pro zlaté pokolení lidí byl charakte- ristický život mimo jakoukoliv starost a nedostatek. Nebylo zla ani námahy, jen rozkoše a matka země sama živila toto pokolení. Lidé zlatého věku tíhli svojí přirozeností k úctě

2 HALL, Edith: Greek Tragedy. Oxford 2010. 3 TAMTÉŽ, s. 2-3.

52 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 k božské spravedlnosti, a tak dokonce i smrt byla pouhým lehkým spánkem.4 Takový byl jejich vyměřený úděl.5 Lidé bronzového pokolení byli spojováni pouze se světem války.6 Uprostřed ní se zrodili a tam také zahynuli. Tito válečníci však bojovali pro válku samu a nic jiného neznali. „Ti o žalné dílo Areovo a násilí dbali a nejedli chleba, nýbrž srdce tvrdé jako ocel měli a zpupné.“7 Jediným jejich bohem byl Áres – sama nelítostná bitevní vřava a v této jednostrannosti spočívala i jejich zpupnost, neboť neuznávali jiné bohy, a tak i jiné způ- soby života.8 Jak můžeme vidět, kvalita daného kovu předurčuje přirozenost každého pokolení. Zlato je hodnotnější svou kvalitou a vyjadřuje také vztah k rovině vládnutí a ke králům. Naopak s bronzem a jasanem byl spojován boj, protože zbroj byla z bron- zu a násady kopí z jasanového dřeva.9 Nás však nejvíce zajímá poslední, železný věk. Tento věk nemá jasně vymezenou sféru působnosti jako výše uvedené příklady (pro zlatý věk je to vláda hojnosti, pro bronzový věk válka). Pro člověka železného pokolení jsou všechny roviny smíchány dohromady, jako je železo smícháno z různých kovů. Svou povahou tak participuje na všech úrovních lidské existence. Abychom se drželi našeho příkladu, člověk musí dodržovat božské zákony, ale zároveň je nucen i válčit. Dalším charakteristickým znakem železného pokolení je ambivalentnost všech hodnot. Život a smrt, poznání a iluze, pravda a lež, válka a mír – to vše je mezi sebou promíšeno. Každá strana z uvedených dvojic může snadno přejít ve svůj protiklad, ne- boť člověk železného věku má potenciál k oběma. Není svou přirozeností jednostran- ně předurčen jako lidé předešlých věků. Tím je mu dána určitá svoboda, ale i břímě, jehož podstata tkví v tom, že není nikdy osvobozen od úlohy rozeznávat, jakou cestou životem se vydá. Hésiodos si uvědomuje problematičnost světa železného věku, který byl nejen světem jeho, ale je i tím naším a pokouší se dát člověku určité vodítko. Tím je jeho myšlenka o dvojí podobě Eris.10 Rozporu se již nelze vyhnout (nelze pouze vládnout, ani pouze vítězit v boji), ale je třeba se vždy postavit na správnou stranu Eris. „Nepřišla na svět jen jediná Eris; jsou dvě mezi lidmi; jednu, sotva ji zočíš, bys pochválil, ale ta druhá zaslouží napomenutí; má každá jinaké srdce.“11 Její kladná podoba vede člověka u Hésioda

4 Tuto skutečnost Vernant dokládá tím, že tato smrt má podobu spánku – Hypnos: „je poklidný a milý k lidem“, zatímco Thanatos má srdce ze železa a neúprosnou duši. VERNANT, J. P.: Hésio- dův mýtus o pokoleních: pokus o strukturní analýzu. In: Hermés a Hestia. Praha 2004, s. 125. 5 HÉSIODOS: Práce a dni. In: Zpěvy železného věku. Praha 1990, s. 109-120. 6 Hésiodos nazval doslova toto pokolení jasanové. V sekundární literatuře se však setkáváme spíše s označením bronzové pokolení. 7 Srov. HÉSIODOS: Práce a dni, s. 147. 8 Představu dokonalého válečníka představí Hésiodos v následujícím pokolení héróů, kteří naopak bojují za spravedlivou věc. Rozdíl těchto dvou pokolení můžeme dobře vidět v Aischylově hře Sedm proti Thébám. Zde stojí proti sobě zpupný válečník podobný gigantům, který vyhlašuje, že město dobude, buď s bohy, nebo bez nich. Na druhé straně hradeb stojí hrdina, který ví, zač bojuje a že bojuje s přízní bohů. 9 Srov. HÉSIODOS: Práce a dni, s. 143-155. 10 Eris je v řeckém náboženství považována za bohyně sváru. Eris vhodila jablko s nápisem „té nejkrásnější“ při hostině bohů mezi Héru, Athénu a Afrodité. Od tohoto momentu začíná příběh trojské války. 11 HÉSIODOS: Práce a dni, s. 11-13.

53 MYŠLENKA ROZPORU V TRAGICKÉM MYŠLENÍ k přijmutí svého břemene a ke snaze vyniknout a zvládnout útrapy. Druhá tvář Eris je zlovolná závist, která chce neprávem získat, co jí nepatří. A tento zápas trvá dodnes, neboť dnešní člověk se nijak neliší od popisu člověka železného věku.12 Tím, co přetrvává, je otázka: jak se vypořádat s tím, že život je neustálým kon- fliktem? Domnívám se, že dalším místem, na jehož půdě se tento problém promýšlí, je svět řeckého tragického dramatu. Tragédie přebírá výše zmíněnou otázku lidského ži- vota a ztvární ji sobě vlastním způsobem. V tomto článku se nebudu zabývat formální nebo obsahovou zvláštností tragédie, ale spíše se pokusím ukázat, že problém rozpornosti je v tragédii přítomen, ba jak se zdá, může být jejím hlavním tématem.

Rozpor v tragédii

Tragické drama divákům (čtenářům) nepředstavuje pouze určitý děj, ale v pozadí také načrtává určitou představu světa, o které jsme se již zmínili. V jejích základech stojí myšlenka, že svět je místem střetu různých protikladných sil. Každá z těchto božských sil má svoji autonomní působnost a nejde ji upozadit vůči jiné. Celý kosmos je tak pro člověka dynamickým místem, které je prostoupeno mnoha rozličnými nároky. Tomuto obrazu odpovídá i celá řecká mytologie, jež je plna sporů mezi bohy.13 Svět je tak rozpo- ruplné místo, ve kterém existují různé síly, které mohou nejenže kdykoliv, ale i společně vpadnout do života člověka. Patočka, jenž se tragédiemi zabýval ve svých esejích, poukazoval na to, že pořá- dek světa je udržován tím, že každé božské síle je dáno to, co jí náleží. Svět je rozdělen mezi tyto síly a je-li tato dělba narušena, dojde automaticky k nápravě. Člověk je povinen ctít různé božské síly, neboť každá z nich se podílí na celkovém řádu. Patočka přirovnal osud člověka k lodi plující na hladině oceánu. Námořníci se ze všech sil sna- ží plout směrem, který považují za nejlepší, ale přitom nesmí zapomenout, že brázdí jen hladinu. Hlubina je plná různých vírů, proudů a může kdykoliv svoji mocí loďku převrátit.14 Mezi hladinou (povrchem) a hloubkou stojí podle Patočky člověk: „Tak stojí člověk na hranici, na povrchu, a k hranici se ustavičně vztahuje. To znamená, že jeho příděl se bezprostředně stýká s jiným přídělem.“15 Člověk podle Patočky přirozeně upíná více svoji pozornost především k tomu, co se děje na lodi – čili k věcem lidského světa. Abychom však správně pochopili tuto mytickou představu, musíme si uvědomit, že hlubinu (svět bohů) nelze lidským smyslem uchopit. To však neznamená, že neexistuje. V tragédii

12 Sám Hésiodos poznamenává, že železný věk je dobou, ve které žije, ačkoliv by si přál dokonat dříve, nebo přijít na svět až později. 13 K tomu Vernant: „The Greeks do not have an idea of absolute law, founded upon certain principles and organized into a coherent systém. For them there are, as it were, different degrees of law.“ VERNANT, J. P.: The historical moment of tragedy in Greece. In: Myth and tragedy. New York 2006, s. 16. 14 Srov. PATOČKA, J.: Ještě jedna Antigona a Antigoné ještě jednou. In: Umění a čas I. Praha 2004, s. 391-392. 15 TAMTÉŽ, s. 392.

54 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 se oba tyto příděly mezi sebou srážejí a oba si nárokují svoji platnost, čímž strhávají hrdinu do konfliktních situací. Tragické umění vyjadřuje tuto rozpornost a vydanost mnoha způsoby a využí- vá k tomu i nových kontextů doby. Samotná tragédie vznikla v athénské polis a svého rozkvětu dosáhla v 5. st. př. n. l. Tragédii a její divadelní předvedení můžeme chápat jako určité pojítko starší mytické roviny s novým politickým a sociálním ustanovením – athénskou demokracií. Tragédie tak není pouze uměleckou formou, která nově re- interpretuje mytické příběhy, ale také politickou institucí.16 Původní mytická myšlenka však není zcela překryta, spíše se pro ni nacházejí nové výrazy. Neboť člověk není vázán pouze božskými zákony (nomoi), ale je také občanem v polis, kde platí jiné zákony (nomoi). Tato rozpornost se také odráží na jazykové rovině. Tragédie je víceúrovňovým textem a je pro ni typické, že jeden verš může mít ně- kolik různých významů. Vernant tento rys tragického básnictví nazývá tzv. „tragickým efektem“ a zdůrazňuje, že určitá slova jedné postavy mohou znamenat něco jiného, než ta samá slova jiné postavy. Záleží na kontextu, ve kterém jsou pronesena.17 Samotní hrdinové nemohou ovšem všechny roviny vidět. Neschopnost reflektovat, že daný problém zasahuje do několika úrovní, povede hrdiny a hrdinky ke vlastní zkáze nebo ke zkáze nejbližších. Jen jediná osoba má možnost, a řekněme i povinnost, být pozornou ke všem úrovním konfliktu. A navíc musí pochopit, že pod rozličnými podobami rozpornosti je schován jeden rozpor, na který tragédie mnohými obrazy upozorňuje. Tento náhled na stav věcí můžeme společně s Vernantem nazvat „tragic- kým vědomím“, nebo tragickým poznáním, a to náleží samotnému divákovi. Edith Hall přirovnává tento náhled na celek k božské vševědoucnosti, ovšem bez jakékoli možnosti do děje zasáhnout.18 Podívejme se nyní na konkrétní situaci, ve které uvidíme protikladnost bož- ských nároků a člověka, který se bude snažit z této sítě vymanit.

Tragický konflikt

V Aischylově tragédii Agamemnón, jež je prvním dílem trilogie Oresteia,19 se od sboru v úvodu dozvídáme o události, kterou musel král Agamemnón podstoupit, než mu bylo umožněno odplout k Tróji.20 Šlo o konfliktní situaci, ve které musel čelit dvěma protikladným božským nárokům. Agamemnón byl povinen potrestat provinění

16 Politickými interpretacemi tragédie se nebudeme v této studii zabývat. Velmi dobrý přehled lze získat z knihy DANEŠ, J.: Politické aspekty tragédie. Červený Kostelec 2012. 17 Srov. VERNANT, J. P.: Tensions and ambiguities in Greek tragedy. In: Myth and tragedy. New York 2006, s. 42-43. 18 Srov. HALL, Edith: Greek Tragedy. Oxford 2010, s. 8. 19 HAVRDA, M.: Aischylos: Agamemnón. Pracovní překlad klasické trilogie doplněný výkladovými poznámkami. Dostupné z: http://fysis.cz/Texty/aischylos/index.htm; citováno 22. 6. 2012. 20 Chtěl bych upozornit, že tento výsek z tragédie mi zde slouží pouze k demonstraci myšlenky rozpornosti. Není mým cílem interpretovat postavu Agamemnóna, neboť k tomu by se muselo přihlížet k celé hře či lépe k celé trilogii.

55 MYŠLENKA ROZPORU V TRAGICKÉM MYŠLENÍ proti pohostinství a vypravit se na válečnou výpravu proti Tróji. Tím plnil vůli Dia. Poté byl však konfrontován jiným nárokem bohyně Artemis, která si za příznivý vítr a následný úspěch výpravy vyžádala krutou daň. Obětování jeho vlastní dcery Ifigenie. Když Agamemnón pochopil skrze věštce, který vyložil slavné znamení s dvěma orly a zaječicí,21 hrůznost svého postavení, začne naříkat. Není totiž cesty, jak ustát tuto chvíli, aniž by utrpěl ztrátu. Jak vypadá jeho možnost volby? Může opustit své voj- sko a spojence, jejichž je vrchním velitelem nebo zabít vlastní dceru - svoji krev - pro úspěch výpravy. Nejprve obraťme pozornost na způsob, jakým tragédie pracuje s časem, neboť to nám přiblíží naléhavost situace. Jak ukazuje de Romilly v knize Time in the Greek tragedy, tragické drama obecně v ději navazuje na příběhy, které se udály v minulosti. 22 Divák je dopředu obeznámen s těmito příběhy, neboť tvoří základ řecké kultury, a tak se snadno dostane do děje samotné tragédie. Tragičtí básníci obecně z těchto příběhů těžili obsahový materiál,23 ale samotné jádro tragédie musíme hledat na jiném místě. V ději, jenž svým trváním nepřekročí jeden oběh slunce.24 V tomto krátkém a zhuštěném čase, který je nazýván crisis,25 se spojují různé nároky minulých i přítomných událostí. Zde tak narážíme na jeden ze způsobů, jak se do samotného dramatu dostane rozpornost. Crisis je chvíle, kdy se propojí minulé a přítomné roviny jako různé nitě, až je z nich vytvoře- no klubko, které si žádá okamžité rozpletení. Naléhavost této chvíle je zdůrazněna tím, že se jí nelze nijak vyhnout a „teď“ je třeba jednat. Agamemnón nemůže jít do svého stanu přemýšlet o tom, co udělá. Stojí před svými druhy a ti čekají odpověď. Vedle naléhavosti této chvíle můžeme její další rys spatřit v docenění a pocho- pení toho, v jaké situaci se hrdina nachází. Ačkoliv se může zdát, že to je základní předpoklad lidského konání, v každé tragédii je pouze několik chvil, kdy hrdina nazře problematičnost situace v plné šíři. Zaslepenost vůči jiným perspektivám je společná mnoha postavám, ostatně tato omezenost je jedním z hlavních témat tragédie. Aga- memnón se zpočátku v zaslepenosti nenachází – právě naopak, plně pochopil hrůznost své situace. Nejde jenom o rozdílné nároky Dia a Artemidy, ale rozpornost můžeme spatřit i v jiné rovině - mezi funkcí krále, který zodpovídá za blaho celku, a rolí otce. O tom, že Agamemnón reflektuje svoji pozici „uprostřed“ toho všeho, svědčí jeho výkřik: „Co z obojího je beze zla?.“26 Domnívám se, že Agamemnónovo pochopení situace je vedle emotivní reakce také racionální. Na tento fakt upozorňuje i Nussbaum a dodává, že i Agamemnónovo

21 Tato oběť není zlomyslný akt bohyně, neboť Artemis je mimo jiné patronkou novorozených mláďat. Bohyně požaduje za příznivý vítr, aby i Agamemnón pocítil válku z druhé strany, která není tou zářivou stranou, jež je oslavována v písních. Ve válce umírají nevinní a jedna z nich musí být i jeho dcera. 22 DE ROMILLY, J.: Time in Greek tragedy. New York 1968, s. 3-24. 23 Nebyla to ovšem bezpodmínečná podmínka. Aristotelés zmiňuje tragického básníka Agathóna (známou postavu z platónských dialogů) a jeho ztracenou hru Květina, která byla prý zcela vymy- šlená, a přesto nepůsobila menší požitek. Srov. ARISTOTELÉS: Poetika. Praha 1996, s. 1451. 24 TAMTÉŽ, s. 1449. 25 Sloveso krinein znamená rozhodovat se či soudit. 26 HAVRDA, M.: Aischylos: Agamemnón. Pracovní překlad klasické trilogie doplněný výkladovými poznámkami, s. 211.

56 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

Obr. 1. Antické divadlo v Taormině. Foto: autor rozhodnutí se zdá být v jistém smyslu logické a racionální.27 Rozhodne se obětovat bohům svoji dceru. Jakkoliv to zní strašlivě a nepochopitelně, Agamemnón nemůže jednat jinak. Obětuje člena své rodiny za blaho celku a uspokojí rozhněvanou bohyni. Poté však přichází významný zvrat v jeho chování a uvažování, který se může zdát po- divným, když jsme uvedli, že zvážil a pochopil obě možnosti. Jako by ho posedl démon, přestane vidět v Ifigenii svoji dceru, od tohoto momentu je pouze obětním zvířetem, které je třeba v zájmu výpravy obětovat. Sbor reaguje na tuto proměnu slovy, že v jeho duši nastal hříšný obrat. Vynořuje se nám zde otázka, jakým způsobem dokáže člověk reagovat na nazře- ní takové rozpornosti. Myslím, že Agamemnónova situace není pouze o konkrétním a skutečně hrůzném rozporu dvou božských nároků, ale také o rozporu jako takovém. Právě tato situace umožňuje nazřít, že svět je místem, ve kterém bytostně vládne rozpornost. Ovšem ne tím způsobem, že by se vtiskávala zvenčí do lidské zkušenosti a tak ji zasahovala, ale spíše vede k pochopení toho, že tato rozpornost tu vždy je. V okol- ním světě i v nás samých, ba dokonce, že sám člověk je jejím nejvýraznějším obrazem. Domnívám se, že ve schopnosti dramaticky zpracovat a tak zpřístupnit tuto myšlenku,

27 NUSSBAUM, M. C.: Křehkost dobra. Praha 2003, s. 117.

57 MYŠLENKA ROZPORU V TRAGICKÉM MYŠLENÍ spočívá jeden z významů tragického básnictví.28 Divákovi bylo umožněno nahlédnout a spoluprožít s hrdinou původní mytickou myšlenku, kterou jsme již načrtli v souvislosti s Hésiodem.

Poznání nebo iluze?

Je zřejmé, že zde dochází k důležitému zvratu, který útočí i na proměnu ná- hledu diváka vzhledem k Agamemnónovi. Proměna spočívá v tom, že se z vidoucího hrdiny stal hrdina zaslepený. A to divák, který sedí nad touto situací a má možnost nadále vidět všechny strany tohoto konfliktu, nemůže přehlédnout.29 Jasnost v uva- žování vystřídala zatvrzelost fungující na bázi sebeklamu či iluze. Rozpor totiž přestal existovat, neboť Agamemnón ho již nereflektuje - Ifigenie se stala pouhým obětním zvířetem, které má pomoci naklonit božské síly, aby bylo možno dobýt Tróje. Počáteční soucit s Agamemnónem je nyní vystřídán odporem i strachem. Aristotelés ostatně poukazuje na to, že strach a lítost jsou hlavní pocity, s kterými tragičtí básníci pracovali.30 Jejich vzbuzování vyvolává pocit nejistoty a ohroženosti a vede k zamyšlení se nad tím, že crisis může vypuknout u kohokoliv i kdykoli.31 A nakonec není možné, aby tento stav jednou nepropukl. Tragédie nám ovšem také ukazuje snahu lidí, jak se s tímto zásahem vypořádat, a tak zůstaňme nadále u Agamemnóna a zamysleme se nad jeho následným jednáním a nad tím, proč ho sbor nazval „hříšným obratem“. Viděli jsme, že okamžik jasného nazření, ve kte- rém Agamemnón viděl jasně oba nároky, se posléze proměnil v sebeklam. Toto tázání nás vede k další otázce: Jak chápe tragédie samu iluzivnost? Je vždy příčinou vedoucí k hybris a k nešťastným koncům? Vztahem tragického náhledu a významu iluze se zabýval například Friedrich Ni- etzsche ve Zrození tragédie z ducha hudby.32 Nietzsche chápal tragické drama jako místo, které svoji specifickou strukturou dokáže nejpůsobivěji vyjevit myšlenku, že pravé„ bytí či prajednota jest čímsi věčně strádajícím a rozpolceným“.33 Po náhledu na tuto „pravdu“ cítí člověk podle Nietzscheho bezmoc a marnost. Lidské jednání je jím zcela ochromeno. Nietzsche si tak pokládá otázku, jak opět nalézt sílu jednat, když člověk pochopil, že ať udělá cokoliv, nikdy se nevymaní z rozpornosti.

28 Nyní zdůrazňujeme mytický kontext, který je právě v představě rozpornosti světa v tragédii příto- men. Vedle toho tragédie obsahuje politický, etický i umělecký rozměr. Připomínám, že všechny tyto roviny jsou v tragédii obsaženy. 29 Obratem sedí „nad situací“ myslím i fyzicky, neboť hlediště bylo vyvýšeno nad orchéstru. 30 O obou pocitech více Aristotelés pojednává v Rétorice. Strach je zde vymezen jako: „druh nelibosti nebo zneklidnění, vznikající z představy budoucího zla, jež působí záhubu nebo bolest“. Lítost popisuje Aris- totelés jako: „…druh nelibosti nad zjevným zlem, jež hrozí zhoubou nebo bolestí a jež postihuje někoho, kdo toho nezasluhuje“. ARISTOTELÉS: Rétorika. Praha 2010, s. 1382-1385. 31 Srov. PATOČKA, J.: Epičnost a dramatičnost, epos a drama. In: Umění a čas I. Praha 2004. 32 NIETZSCHE, F.: Zrození tragédie: čili hellenství a pesimismus. Praha 1923. 33 NIETZSCHE, F.: Zrození tragédie: čili hellenství a pesimismus, s. 33.

58 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

Je to síla iluze, která podle Nietzscheho přivede člověka zpět. Díky ní dokáže zapomenout na prožité poznání a opět se pohybovat v rámci praktického světa. Máme tak zde představenu kladnou hodnotu iluzivnosti, neboť je chápána jako utišující lék. Nietzsche doceňuje devastující moc tragického poznání na praktickou rovinu lidského života a konstatuje, že člověk není schopen unést tuto tíhu. Nietzsche chápe tragédii jako místo, ve kterém je umělecky ztvárněn boj i souhra mezi (dionýským) nahlédnutím rozpornosti a apolinskou iluzí, jež je vedena touhou po řádu, jistotě a stabilitě, jakkoliv může být iluzorní. Zjednodušeně řečeno, pravda i iluze jsou součástí lidského života a obě, nejsou-li zaměňovány, člověka obohacují. Nietzscheho oblíbený autor tragédií Aischylos se o vztahu tragického poznání a iluze vyjadřoval podobně. V tragédii Připoutaný Prométheus34 je nám představen Prométheus, zachránce a uči- tel lidstva, který se postavil Diově vůli a ukradl pro lidské pokolení oheň. Ten bychom neměli chápat pouze jako jeden z živlů, ale také symbolicky, neboť Prométheus vedle toho zmiňuje, že dal lidem rozum. „Dav jim rozum, pány smyslů učinil. Ti kdysi měli oči, aniž viděli, a uši bez sluchu. Jak snové přízraky své vlekli bezúčelně dlouhé životy…“35 Vedle rozum- nosti zasel však do lidského srdce také „temné naděje“. Jaký k tomu vedl Prométhea důvod? Podívejme se nejdříve, co jeho jméno znamená. Můžeme ho přeložit jako „pro- zíravý“ - ten kdo nejdříve zvažuje, až poté jedná. Prométheus objasňuje svůj čin tak, že člověk je příliš slabá bytost, aby byla schopna neustále nazírat na svůj úděl: „Smrt nezří lidé před sebou mou zásluhou. V jejich srdce temné naděje jsem zasadil.“36 Sbor nazve tento dar velkým prospěchem, kterým lidstvo obdařil. Lépe porozumíme této skutečnosti, když se podíváme na rozhovor Prométhea s Ió. Ió je dívka, která byla od bohů postihnuta šílenstvím a prosí vševědoucího Pro- méthea, aby jí vypověděl, jak dlouho bude ještě muset nevinně trpět. Titán odpovídá: „Nezvědět to, je lépe pro tebe.“37 Ió však Prométhea přemluví a již v půlce jeho proslovu propukne v naprosté zoufalství: „Nač je mi tedy život? Nemám se s té strmé skály ihned vrhnout snad, tam dole o zem hlavu roztříštit a zbavit se tak všeho trápení? Je lépe rázem život ukončit než celý život snášet útrapy.“38 V Připoutaném Prométheovi je člověk představen na jedné straně jako držitel mnoha umění (technai), ale v porovnání s bohy je to bezmocná bytost, která kdyby plně nazřela svůj úděl, nebyla by dále schopna života.39 Člověk nemá a ani nemůže mít jejich soustavný náhled. Prométheus přímo zmiňuje, že lidé díky němu před sebou nezří svoji smrt. Pomocí prométheovského mýtu Aischylos, a před ním i Hésiodos, poukazovali na základní vymezení člověka. Lidské poznání je tak mocné i omezené vzhledem k lid- ské konečnosti.

34 ENDERS, J.: Aischylos: Připoutaný Prométheus. Dostupné z: http://www.salon.webz.cz; citováno 8. 2. 2011. 35 TAMTÉŽ, s. 451-456. 36 ENDERS, J.: Aischylos: Připoutaný Prométheus. Dostupné z: http://www.salon.webz.cz; citováno 8. 2. 2011. 37 ENDERS, J.: Aischylos: Připoutaný Prométheus, s. 628. 38 ENDERS, J.: Aischylos: Připoutaný Prométheus, s. 750-755. 39 Sbor Okeánoven nazývá například lidský úděl jako zakoušet „snu podobnou bezmoc“. TAMTÉŽ, s. 546-552.

59 MYŠLENKA ROZPORU V TRAGICKÉM MYŠLENÍ

Vraťme si nyní k ukázce z Agamemnóna. Položili jsme si otázku, proč po tragic- kém náhledu hrdina ztratí jasnost a začne jednat jednostranně a zaslepeně. Domnívám se, že jedna z možností, jak tuto situaci interpretovat, je poukázat na odpověď, kterou dává sama tragédie. Poznání člověka je ambivalentní povahy a může se snadno proměnit v iluzi. Tragédie poukazuje na to, že nelze být neustále vidoucí. Přesto je však nutné neomlouvat zaslepenost Agamemnóna problematičností lidské přirozenos- ti. Jeho postoj je únikem před tragikou, vzdáním se. Přestal vidět stejně hodnotné roviny konfliktu, jeho duše upadla do hybris, a tak ne již s těžkým povzdechem, ale dychtivým očekáváním obětuje svoji dceru. S touto formou zaslepenosti se setkáváme především v Sofoklových dramatech, např. v Králi Oidipovi či Filoktétovi. Zjednodušení určité situace jako forma iluzivnosti vede postavy v tragédii do neštěstí. Aischylovo či Nietzscheho chápání iluze je matkou těchto pochybení, přesto je nutné je oddělo- vat.40 Na druhé straně se může iluze přeměnit v poznání, což se odehrává například v Králi Oidipovi nebo v Antigoné. Myslím, že tragické drama tak zobrazuje vzájemnou provázanost těchto lidských vlastností a zároveň s tím představuje určité pojetí člově- ka.41 Má potenciál k jasnému náhledu i k iluzi, čímž opět stvrzuje vlastní rozpornost.

Co je tragické?

Dostali jsme se tak k úvodní myšlence, kterou jsme mohli vidět u Hésioda. Člo- věk železného věku byl charakterizován jako někdo, pro něhož je typická rozporupl- nost a ambivalentnost. Tragické básnictví pracuje dále s touto představou a poukazuje na to, že člověk je tak nucen neustále si uvědomovat, jaké povahy je jeho jednání, ne- boť je ze své přirozenosti v permanentní crisis. Tato rozpornost a z ní plynoucí nárok je v tragédii vyobrazen v mnoha podobách. Je to chvíle, kdy se Agamemnón ptá, co z toho je prosto zla. Nebo moment, ve kterém Kreón v Sofoklově Antigoné konečně nazřel, že nedostatečně pochopil celou situaci a svoji zatvrzelostí zahubil několik členů své rodiny.42 Položme si nakonec otázku, co bychom mohli v tragédiích označit jako „tragic- ké“? Předem bych chtěl upozornit na to, že se pokusím o dílčí odpověď. Budu se držet ve vymezeném rámci, ve kterém jsme primárně sledovali, jak se objevuje rozpornost a ambivalentnost v tragických dramatech. V samotných hrách se vyskytuje vedle sboru vždy několik různých postav. Každá postava má svoji specifickou roli a nelze ji zcela

40 U Nietzscheho je to filosofický termín, který stojí u samotného základu tragického umění a lid- ského života vůbec. Podobně tak pro Aischyla. Agamemnónovo jednání je však v samotné tragé- dii chápáno jako selhání. 41 Otázka postavení člověka je v řeckém prostředí neustále promýšlena a je jedním z ústředních témat Platónových dialogů. Sókrates přivede často svého partnera v rozhovoru k přiznání neznalosti o věcech, o kterých předtím prohlásil, že jim rozumí. Sókrates je díky tomu v dialogu Menón přirovnán k rejnokovi, který člověka paralyzuje. 42 „Ach, běda mi! Zda smím své viny hroznou tíž kdy na jiné svalovat, když vším jsem vinen sám? Já sám je usmr- til, já, já tvor neblahý, jen já to dobře vím…“ SOFOKLES: Antigoné. In: Tragédie. Praha 1975, s. 76.

60 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 upozadit. Myslím však, že ne všechny postavy bychom mohli nazvat „tragickými“. Ta- kovou se hrdina či hrdinka stanou, když si uvědomí rozpornost, ve které se nachází, nejen ona sama postava, ale člověk jako takový. Po tomto náhledu je zřejmé, že není v lidských silách se konfliktním situacím vyhnout, ani je zdárně vyřešit. Brání tomu to, že z rozdílných nároků nelze jednoduše zvolit jeden správný. Stejně hodnotné jsou totiž oba dva. Tímto způsobem tragédie vyostřuje Hésiodovu představu o rozpornosti, neboť tam byla otázka položena tak, že je člověk nucen neustále rozlišovat, na jakou stranu sváru (Eris) se vydá. Tragédie navíc chápe obě strany jako rovnocenné a utrpení je tak nevyhnutelné. Domnívám se, že za tragické můžeme označit – ne určité jednání – ale právě nahlédnutí a uvědomění si této rozpornosti. Přesto je hlavní náplní tragédie děj. Skrze postavy jsou nám předvedeny pokusy, jak je možné se s danou situací vyrovnat. Samotné jednání se však neustále pohybuje mezi iluzivností a poznáním.43 Sám Aischylos ukázal, jak Prométheus prozíravě vložil do lidského srdce plané naděje, neboť člověk by nedokázal neustále s pravdivým po- znáním žít. Zaslepenost, zatvrzelost či iluzivnost je lidem vlastní a může být chápana jako určitá obrana vůči nebezpečnému poznání. Tragédie ovšem poukazují na to, že tato obrana je nejenže neúčinná, ale také destruktivní, neboť zaslepenost je příčinou budoucího neštěstí. Tragické v tomto ohledu je právě to, že po člověku je požadována schopnost náhledu, kterou od přirozenosti nedisponuje. Lidské jednání v crisis je tak víceméně sázkou, neboť člověk je vždy napůl osleplý a nevědomý. Když se dostaví tragické po- znání, hrdina s ním buď nedokáže naložit, nebo se dostaví až zpětně, když vše je již (v zaslepení) vykonáno. Člověk je tak chápan tragickým básnictvím jako neustále ote- vřená otázka.

43 Výjimkou v tragédiích jsou bohové nebo postavy s nimi spřízněné jako Teiresias, kteří jsou nestá- le vidoucí, ale do děje významně nezasahují.

61 MYŠLENKA ROZPORU V TRAGICKÉM MYŠLENÍ

Summary Idea of discord in tragic thinking Petr Jirák

The world of ancient Greece may be considered as one of the main pillars of European culture. In this article I try to bring the idea, which has taken an important place in Greek poetic tradition, especially in Greek tragedy. Hesiod saw the man as a creature who must constantly choose between two forms of strife and whose characteristic is inconsistency and ambivalence. The idea of discord then became a central motive in the tragic drama. Tragedy took a peculiar manner of inconsistency and developed this concept in many different forms.The discord is understood as an unbreakable fact in human life, which can occur at any time and has devastating consequences. In Greek tragedy, this idea came into impressive form and preserve us as one of the outstanding moments of ancient culture. In the second part of the article, I refer to Nietzsche‘s concept of tragedy, especially the concept of illusion. It can´t be completely separated from knowledge. Nietzsche‘s philosophical interpretation thus affects the dimension of tragic conflict. Illusion - deception -is indeed the essence of all living things, but also the possible causes of the tragic ends. Person who is blinded by illusion doesn´t act in accordance with the order of Dike and commits hybris. At the end I point out the possible definition of „tragic“. It is rather the partial attempt than a comprehensive definition. Firstly, it is understanding that the contradictory situation in the tragedy is not only a specific and unique moment, but it is also a reflection of the world as a whole. Secondly, tragedy thus loads on the shoulders of humans difficult, even unbearable task of recognizing. One must choose certain actions without knowing its range.

Translated by Petr Jirák

62 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

MARIE STONA NA CESTĚ PO EGYPTĚ1

Veronika Dulíková

Abstract: The study introduces writer and poetess Maria Stona on journey around Egypt in early 1913. She travelled as an individual tourist which in some cases resulted in troublesome situation for foreign woman without knowledge of Arabic language. By happy coincidence, she met at least five Egyptolo- gists and visited the fieldwork of renowned W. M. Flinders Petrie at Tarkhan.

Keywords: Maria Stona, Ancient Egypt, travelling, Neue Freie Presse

O cestování „Je pěkné číst v knize světa, v městech listovat jako v listech dějin. Každá cesta znásobuje den a tím život. Ale cestování se musíme učit jako všemu. Je prospěšná každá hodina. Člověk se oddává cizině celou duší a nechává ji k sobě promluvit – pak vypráví tak ráda. Člověk otevírá třetí ucho, aby slyšel, a třetí oko, aby viděl...“ Maria Stona2

aria Stona (1861–1944) v posledních letech přitahuje zaslouženou ba- datelskou pozornost historiků a germanistů coby německy píšící lite- Mrátka a osobnost čilých kulturních a společenských styků.3 Nedávno byly v archivech objeveny prameny, které Stonu představují v poněkud odlišném světle, a sice jako odvážnou, až poněkud svéráznou individuální turistku po Egyptě. O Stoni- ně prožitcích, dojmech a postřezích ze země na Nilu zpravují tři fejetony publikované

1 Příspěvek vznikl v rámci Programu rozvoje vědních oblastí na Univerzitě Karlově č. 14: Archeo- logie mimoevropských oblastí, podprojekt: Výzkum civilizace starověkého Egypta: Kulturní a politické adaptace severoafrického civilizačního okruhu v průběhu starověku (5. tis. př. Kr. – 1. tis. po Kr.). 2 STONA, Maria: Von Prag in die Provence über Verdun–Reims. Reisebilder mit zahlreichen Bildern. Wien – Leipzig 1922, s. 3. 3 Viz např. ŠOPÁK, Pavel: Třebovice Marie Stony. Salon jako kulturní centrum na periférii. In: Salony v české kultuře 19. století. Praha 1999, s. 125–133. A dále např. témata zastoupená na interdis- ciplinárním workshopu Třebovice Marie Stony v souřadnicích evropské kultury, 15. 10. 2012, Ústav historických věd FPF Slezské univerzity v Opavě.

63 MARIE STONA NA CESTě PO EGYPTě ve vídeňských Neue Freie Presse s poměrně velkým časovým odstupem 10 až 13 let od její cesty do Egypta: Die Königsgräber in Theben (Nr. 20988, 14. 2. 1923, s. 1–3), Bilder aus Aegypten. Kairo-Benihassan (Nr. 21526, 14. 8. 1924, s. 1–3) a Bei Professor Flinders Petrie. Ein Besuch in der Wüste (Nr. 22072, 24. 2. 1926, s. 1–3). Stonin deník z návštěvy této af- rické země se zřejmě nedochoval.4 Nicméně charakter Stoniných fejetonů značí, že si během putování po zemi na Nilu vedla podrobné deníkové zápisky, jak to ostatně měla ve zvyku během svých jiných cest.5 Maria Stona se do Egypta vypravila na začátku roku 1913. V této době již byla země s faraonskou minulostí populární destinací s masovým a organizovaným turis- mem.6 Většina cestujících z Rakouska-Uherska putovala lodí společnosti „Austrian Lloyd“ z Terstu do Alexandrie, odtud pak vlakem do Káhiry. Pro ty, kteří se zajímali o staroegyptské památky, činila průměrná délka pobytu v Egyptě jeden měsíc.7 Zhruba takovou dobu zde mohla strávit i Maria Stona. Přesná délka jejího pobytu není z fejeto- nů zřejmá. Její itinerář mimo delšího pobytu v Káhiře čítal vyjížďku tramvají k pyrami- dovému poli v Gíze. Z Káhiry se vydala vlakem ke skalním hrobkám v Bení Hasanu (asi 270 km jižně od Káhiry) a do Luxoru (starověkých Théb, asi 675 km jižně od Káhiry), kde navštívila četné chrámy a hrobky v Údolí králů a Údolí královen. Na zpáteční cestě do Káhiry se zastavila v Tarchánu (přibližně 60 km jižně od Káhiry), kde toho času probíhal archeologický výzkum. Káhiru s jejími mešitami a jinými pamětihodnostmi Stona v publikovaném textu naprosto pominula, zato se s velkým zaujetím věnuje orientálnímu trhu. Líčí hemžení na tržišti, „kde naplňují vzduch všechny libé vůně Arábie“.8 Popisuje některé profese, ob- chodníky, vzhled obchůdků, chování jejich majitelů a „zvláštní typ muže“, kterého nazývá „prostředníkem“. „Když vidí nakupovat cizince, pak si stoupne vedle něj, radí mu v jeho mateřské řeči a dává mu ledajakou laskavou radu...“9 K pyramidám v Gíze se slezská rodačka dopravila tramvají. O samotných hrob- kách panovníků 4. dynastie, které jsou řazeny mezi sedm divů světa, se ze Stoniných fe- jetonových textů nedozvídáme nic. Z gízských pamětihodností věnovala pozornost pouze sfinze. Majestátní kamenná lvice s lidskou hlavou na ni musela zapůsobit: Sfingu„ jsem viděla třikrát. Jednou ráno, když ji ozařovalo slunce – tehdy se dívala jako smějící se na věčném odpočinku v dáli. Podruhé jí dělali společnost cestující, kteří se nechali fotografovat na velbloudech

4 Deník není součástí torzovitě dochované pozůstalosti Marie Stony. Slezské zemské muzeum v Opavě, Památník Petra Bezruče, fond 46a. 5 O tom například svědčí Stonina kniha o Provence, která kopíruje deníkové záznamy. Text je členěn podle dnů, k nimž jsou přiřazeny dojmy, rozhovory, básně atd., a je proložen fotkami a pohlednicemi. STONA, M.: Von Prag. 6 NAVRÁTILOVÁ, Hana: „Krásný, báječný, nešťastný Egypt!“ Případ českého orientalismu. In: „Krásný, báječný, nešťastný Egypt!“ Praha 2009, s. 560, 565–566. Ubytování v hotelech evrop- ského stylu vyžadovalo štědrý cestovní rozpočet, neboť byly povětšinou drahé tak jako luxusní hotely v Evropě. LEMMEN, Sarah: „We were enchanted, Cairo is like our Prague”. Travelogues on Egypt as a mirror of Czech self-perception around 1918. In: Egypt and Austria III. The Danube Monarchy and the Orient. Edd. J. HOLAUBEK, – H. NAVRÁTILOVÁ – W. B. OERTER Praha 2007, s. 169. 7 LEMMEN, S.: „We were enchanted, Cairo is like our Prague”, s. 171. 8 STONA, Maria: Bilder aus Aegypten. Kairo-Benihassan. Neue Freie Presse, Wien, 14. 8. 1924, s. 1. 9 TAMTÉŽ, s. 2.

64 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

Obr. 1. Ukázka z cestopisného fejetonu Marie Stony o její cestě po Egyptě, uveřejněného 24. 2. 1926 v Neue Freie Presse (Slezské zemské muzeum v Opavě, Památník Petra Bezruče, fond 46a, 41/77/22, list 45). a dromedárech. To Sfinga předváděla grimasu jako nějaká velká opice. Potřetí jsem ji viděla, když jí černý stín soumraku zaplavil její oči – to se na mě podívala hrozivě jako osud a v jejích očích se zračila hrůza zmizelých staletí...“10 Z dalších pamětihodností si M. Stona přála spatřit skalní hrobky v Bení Hasanu. Na doporučení hotelového portýra v Káhiře se k hrobkám přiblížila vlakem do želez- niční zastávky v Abú Kirkás. Ze stanice pak Stona směřovala k určenému cíli na oslím hřbetu. „Pozvolně jsem si zvykla na cválání špinavého zvířete a na své klátící se nohy.“11 Cestou k řece pozorovala krajinu, v níž nacházela paralely nejen k dávným dobám: „Jeden feláh se dvěma pěknými voly a docela primitivním pluhem, kterým se oralo od pravěku. Buvoli, osli, ovce a kozy – vše se zde páslo, bylo přivázáno ke kolíkům“,12 ale překvapivě i ke své domovině: „Přede mnou se rozprostřel klid zelené louky – oves a pšenice byly vysoké, vzduch byl chladný, na hně- dých polích kopali lidé, ryli brázdy pro bavlníkové kultury, a protože Arabové nosí dlouhé košile, které vypadají jako spodničky, podobají se při pohledu zdálky dělnicím v mé vlasti.“13 Na břehu řeky při čekání na přívoz se Stona setkala se dvěma Němci oděný- mi do pouštního oděvu, „starší vypadal přísně a chytře, mladšímu se zdál Egypt lhostejněj- ší“. Cestovali po staroegyptských památkách a prováděli fotodokumentaci z pověření

10 TAMTÉŽ, s. 1. 11 TAMTÉŽ, s. 2. 12 TAMTÉŽ, s. 2. 13 TAMTÉŽ, s. 2.

65 MARIE STONA NA CESTě PO EGYPTě

Archeologického ústavu v Lipsku.14 S největší prav- děpodobností se jednalo o egyptologický tandem mladého Hermanna Keese (1886–1964)15 a již tehdy renomovaného Friedricha Wilhelma von Bissinga (1873–1956),16 který v zimě 1912–1913 podnikl bada- telskou cestu po Egyptě a navštívil také četné lokality v oblasti středního Egypta.17 Právě na základě poznatků nabytých během této cesty a pořízené dokumentace v hrobkách úřed- níků pohřbených v Horním Egyptě vydal H. Kees (dle Stony ten „lhostejnější“) studii o provinčním umě- ní.18 Předtím, než Stona zamířila k hrobkám hod- nostářů v Bení Hasanu, navštívila společně s ně- meckými egyptology skal- ní chrám zasvěcený bohyni Obr. 2. Mapka Egypta s tučně zvýrazněnými místy, která dle Pachetě, který nechala po- svých fejetonů navštívila Marie Stona, kresba Lucie Vařeková. stavit královna Hatšepsut. „Nádherné bylo místo, které si královna vybrala. Milovala ne- hybné, strnulé a pevné skály a ticho pouště, ve které šuměla jen vichřice jejich divokých písní.“ Zatím- co si vědci pořizovali poznámky, Stona s převozníkem a hochem vystoupali ke sklaním

14 TAMTÉŽ, s. 2. 15 Předmětem zájmu H. Keese byly jednak dějiny a vývoj egyptského náboženství, jednak geografie starověkého Egypta. Více viz Kees, Hermann Alexander Jakob (1886–1964). In: Who Was Who in Egyptology. BIERBRIER, Morris L. (ed.). London 2012, s. 290–291. 16 F. W. von Bissing spolupracoval na souhrnném katalogu egyptských památek muzea v Káhiře. Společně s Ludwigem Borchardtem zkoumal pozůstatky slunečního chrámu panovníka Niuse- rrea v Abú Ghurábu. Von Bissing je autorem přibližně šestiset příspěvků o starém Egyptě. Více viz Bissing, (Freiherr von) Friedrich Wilhelm (1873–1956). In: Who Was Who, s. 60–61. 17 KEES, Hermann: Studien zur Aegyptischen Provinzialkunst. Leipzig 1921, Vorwort (nečíslovaná strana). 18 Pojednání věnoval H. Kees svému školiteli, příteli a souputníkovi F. W. von Bissingovi za příleži- tost učit se během své první studijní cesty po Egyptě z jeho bohatých zkušeností a znalostí o této zemi. KEES, H.: Studien zur Aegyptischen Provinzialkunst.

66 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

Obr. 3. Pohled na krajinu od skalních hrobek v Bení Hasanu, foto Veronika Dulíková. hrobkám. „Loďmistr tlesknul – tu odněkud zjevil se, jakoby se vynořil z hor, nějaký Arab, hlídač skalních hrobek a odemkl první železnou mříž... Hrobka na hrobce – síň na síni – vytesané do ob- rovské skalní masy... V žádném jiném chrámu jsem neviděla lotosové sloupy v takové nádheře jako v těchto skalních hrobkách.“19 Dále na jih pokračovala Stona zcela jistě vlakem. V Luxoru pobyla několik dnů. Navštívila oba rozlehlé chrámové komplexy Luxor a Karnak rozkládající se na východ- ním břehu. Své dojmy popsala takto: „…toulala jsem se sama pod obrovskými sloupy chrámu v Karnaku při měsíčním světle a alejí sfing a ve vesnici viděla dervíše zpívat, modlit se a smát se v extá- zi štěstí, během níž se těla a hlavy houpaly v pozoruhodně přesném rytmu. Jako královny kráčely ženy feláhů v rozvláčných černých rouchách při západu slunce dolů k Nilu, aby nabraly vodu do velkých, břichatých džbánů, které nosily na hlavách, a ve stejný čas se nořili černí havrani do návalu vln, aby mokřili svá křídla. Před oranžově zbarvené nebe vyčnívaly palmy, tak tmavé jako ptačí chocholy mohutných obrů. A vše bylo jako před mnoha tisíci lety.“20 Po luxorském západním břehu se Stona mezi četnými a od sebe značně vzdále- nými památkami pohybovala na oslu v doprovodu asi sedmnáctiletého mladíka. „Ni- kdy nebyl unavený, nikdy neztrácel dech. Bez hlesnutí běžel vedle mě, pátrací po mých přáních s naprostou zdvořilostí černého sluhy.“21 Cestou do Údolí králů se zastavila u Memno-

19 STONA, M.: Bilder aus Aegypten, s. 3. 20 TÁŽ: Die Königsgräber in Theben. Neue Freie Presse, Wien, 14. 2. 1923, s. 1. 21 TAMTÉŽ, s. 1.

67 MARIE STONA NA CESTě PO EGYPTě

Obr. 4. Hrobka nomarchy Cheteje v Bení Hasanu, foto Jan Brodský. nových kolosů, několika chrámů a ochutnala cukrovou třtinu z polí lemujících cestu. „Chutnala lahodně ve své sladkosti a svou vlhkostí uhasila naši žízeň.“22 Důvod zahájení výstavby královských hrobek v Údolí králů byl podle názoru Marie Stony poněkud svérázný: „Do obrovských hor si od počátku 18. dynastie, unaveni stavbou pyramid, hloubili hroby...“23 Uvnitř jednotlivých hrobek obdivovala výzdobu stěn a dokonce vnímala rozdíl mezi uměním Staré a Nové říše: „Spatřila jsem nádherné podobizny, které (králové) nechali vytesat nebo namalovat do úzkých skalních chodeb. Neznázorňovali život jako v časech Staré říše, hledali symboly...“24 Poměrně obšírně popisuje hrobky panovníků Rame- sse III., Ramesse VI., Sethiho I. a Merenptaha. „Zapůsobila na mě Merenptahova hrobka, druhého syna Ramesse II.... V síni leží žulové víko vnějšího sarkofágu a z prohlubně klenutého pilířového sálu svítila v rozzářené kráse Merenptahova postava, odpočívající na víku sarkofágu, pře- krásně vytesaná do žuly. Elektrické světlo nechalo rysy spícího mihotat v měkkých liniích a podobnost s velkým Merenptahovým otcem se jevila zřejmou.“25

22 STONA, M.: Die Königsgräber in Theben. Neue Freie Presse, Wien, 14. 2. 1923, s. 1. 23 TAMTÉŽ, s. 2. 24 STONA, M.: Die Königsgräber in Theben. Neue Freie Presse, Wien, 14. 2. 1923, s. 2. 25 TAMTÉŽ, s. 3.

68 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

Na zpáteční cestě z Luxoru do Káhiry se Stona zastavila na lokalitě Tarchán.26 K návštěvě tohoto místa, které nebylo turisticky atraktivní ani nefigurovalo v průvod- cích, se rozhodla po setkání se členem archeologického týmu vedeného W. M. Flinder- sem Petriem (1853–1942),27 které se náhodně uskutečnilo na přívozu v Luxoru. Asi dva týdny nato ji renomovaný anglický profesor W. M. F. Petrie provedl výzkumem Britské archeologické školy školy v Egyptě.28 Díky erudovanému výkladu vedoucího výzkumu a jeho manželky Hildy Petrie (1871–1956),29 si Stona mohla udělat představu o významu pohřebiště z období před a krátce po sjednocení Egypta (0. až 2. dynastie, asi 3200–2700 př. Kr.). Odjížděla tak obohacena o poznání práce badatelů v terénu a odkrývání staroegyptských dějin zavátých pískem, ale i o polní život archeologů.30

Strasti singl turistky Jako samostatně cestující cizinka představovala Maria Stona spíše výjimku, neboť cestovateli do Egypta byli většinou muži.31 Existují však statistiky o počtu rakousko-uherských žen působících a žijících v Egyptě.32 Výhodu singl cestování Stona na několika místech ve svém textu také zdůraznila. „Během každé cesty jsou okamžiky, bě- hem nichž nepříjemnosti dosáhnou svého vrcholu. V takových momentech se rozdělí přátelští manželé a přátelé se jeden na druhého začnou vztekat jako nepřátelé. Výhoda je vždy na straně toho, který cestuje sám. Ten si odpustí s úsměvem hloupost, které se dopustí.“33 V cizí zemi se Stona snažila

26 STONA, Maria: Bei Professor Flinders Petrie. Ein Besuch in der Wüste, Neue Freie Presse, Wien, 24. 2.1926, s. 1–3. 27 W. M. F. Petrie je považován za zakladatele moderní egyptské archeologie. Původním povoláním byl stavební inženýr a zeměměřič. Měření a výzkum pyramid v Gíze ho přivedl k archeologii v Egyptě a Palestině, které se věnoval více než 60 let. Archeologické výzkumy četných starově- kých lokalit prováděl pro Nadaci pro výzkum Egypta (pozdější Společnost pro výzkum Egypta) a Britskou archeologickou školu v Egyptě. Nálezy z jeho výzkumů se nacházejí v mnoha muzeích celého světa. Petrie publikoval přibližně 1000 studií, recenzí a monografií. Více viz Petrie, (Sir) William Matthew Flinders (1853–1942). In: Who Was Who, s. 428–430. 28 PETRIE, W. M. Flinders: Tarkhan I and Memphis V. London 1913; TÝŽ: Tarkhan II. London 1914; ENGELBACH, Reginald: Riqqeh and Memphis VI. London 1915. 29 Hilda Petrie se v roce 1896 provdala za W. M. F. Petrieho. Dlouhá léta byla čestnou tajemnicí Britské archeologické školy v Egyptě. Svému choti pomáhala při výzkumech v Egyptě a Palesti- ně, zejména při dokumentačních pracích. Vynikla pečlivým kreslením nálezů a archeologických situací. Po manželově smrti připravila a publikovala jeho nedokončené rukopisy. Více viz Petrie, (Lady) Hilda Mary Isabel (1871–1956). In: Who Was Who, s. 427–428. 30 Pro podrobné pojednání o Stonině návštěvě Tarchánu viz DULÍKOVÁ, Veronika: Ztracená a za- pomenutá opavská kolekce egyptských nálezů. Příběh egyptiak z vykopávek proslulého Flinderse Petrieho. Časopis Slezského zemského muzea v Opavě, vědy, série B, 60/1, 2011, s. 71–83; TÁŽ: Příběh opavské kolekce egyptských nálezů. In: Ve stínu pyramidy. Příběhy moravskotřebovské mumie. Edd. P. ONDERKA – J. MARTÍNKOVÁ. Praha – Moravská Třebová 2012, s. 88–92. 31 LEMMEN, S.: „We were enchanted, Cairo is like our Prague”, s. 170. 32 Více viz HOLAUBEK, Johanna: Austrian Women on the Nile (1870–1938). In: Egypt and Austria IV. Crossroads. Ägypten und Österreich IV. Begegnung. Edd. J. HOLAUBEK, – H. NAVRÁTI- LOVÁ – W. B. OERTER. Praha 2008, s. 263–270. 33 STONA, Maria: Bilder aus Aegypten, s. 3.

69 MARIE STONA NA CESTě PO EGYPTě

Obr. 5. Údolí králů, foto Milan Zemina. chovat s úctou k místním tradicím a obyvatelům: „...když jsem potkala jedoucího feláha, pozdravila jsem ho zdvořile tak, že jsem položila pravačku na čelo a na srdce.“34 Na druhou stranu ji však díky neznalosti místních poměrů a arabského jazyka potkala nejedna nemilá zkušenost. Jen co Stona vystoupila z vlaku na zastávce v Abú Kirkás, hrnulo se k ní „dvacet mladíků s osly a trhali mi tašky z ruky. Avšak tentokrát jsem si chtěla vybrat osla sama... Jeden Egypťan a hladce oholený Angličan mě varovali, že cestu podnikat samotná je nebezpečné. ‚Nedělal bych to‘ opakoval Angličan. Přesto mě nádražní úředník, kterého jsem se dotázala, uklidnil a přislíbil mi jednoho muže jako doprovod. Ten přišel a mohl by mu napočítat asi čtrnáct let jako mému chlapci s oslem. Vyhoupla jsem se do sedla, třmínek mi nedal. ‚Mluví některý z vás anglicky?‘ zeptala jsem se mladíků. ‚Yes – yes – yes‘ řvali na mě, přestože kromě ‚Yes‘ nerozuměli žádnému slovu.“35 Nicméně ani tito mladí Arabové doprovázející Stonu nebyli zárukou toho, že se jí nepříjemné situace vyhnou. Hned o pár stovek metrů dál, při čekání na přívoz, nastala tato situace: „Pak ke mně přišla velmi pěkná venkovanka s královským úsměvem. Obdivovala jsem tetované černé květy, které měla na čele a bradě. Jiná vytáhla zpod svého oděvu nesmírně ošklivé dítě, u nějž jsem myslela, že vidím černé neštovice, položila jej na mé paže a udělala gesto jako bych si jej měla navždy nechat a vzít s sebou do Evropy. Mělo váhu lotosové květiny, ačkoliv mohl mít od čtyř

34 TAMTÉŽ, s. 2. 35 TAMTÉŽ, s. 2.

70 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 do pěti měsíců. Snažila jsem se spěchat, ona mi opětovně dítě dávala a malá kamarádka matky mi za- platila větší bakšiš. Všichni mi láskyplně domlouvali, usmívali se a upřeně se na mě dívali, jako by žasli nad singlem v zoologické zahradě. Záhy jsem si mezi těmi černými hlavami připadala jako cizí ohavný druh lidské rasy.“ Právě v této chvíli, kdy Stona začala pociťovat úzkost, se na písčitém břehu setkala s výše zmíněnými německými badateli. „‚Jste sama a nerozumíte arabštině?‘ divili se cizinci. ‚To je přece trochu riskantní.‘ “36 Když se Stona vracela ze skalních hrobek, na stejném místě, kde jí o pár hodin dříve vnucovali dítě, ji potkala další nepříjemnost. „Převozník a chlapci ji vysadili na břeh, ve chvíli byla obklíčena ženami a dětmi. Natahovaly ruce směrem ke mně ‚Bakšiš! Bakšiš!‘ Byla jsem náhle obklopena řvoucím davem, cítila jsem, jak mi sahají na končetiny a chtěla jsem utéci – avšak prudce mě strhly zpět, na mé bundě byly zavěšeny cizí pěsti. Myslela jsem, že v nejbližším okamžiku padnu k zemi a budu oloupena. V tom vedle mně zařičel mužský hlas – převozník mi přispěchal na pomoc, bílý zlostí sekal veslem napravo a nalevo, bil ženy, odhodil je na stranu a běsnil k mým Arabům, že mi neuměli pomoci. Jakmile můj osvoboditel odehnal všechny útočníky jako hučící roj černých čmeláků, vyšvihla jsem se na své jízdní zvíře a uháněla odtud.“ 37 V obou popisovaných situacích měla slezská básnířka štěstí v neštěstí. Když se dostala do situace, kdy si již zdánlivě neuměla sama poradit, objevil se někdo místní nebo země znalý, kdo ji z obtíží vysvobodil.

Egypt očima slezské literátky Maria Stona cestovala s tehdy nejrozšířenějším knižním průvodcem Baedecke- rem a pořizovala snímky fotoaparátem Kodak.38 Ke starověkým lokalitám ji zpravidla doprovázel některý z místních obyvatel, povětšinou náctiletý mladík, na jehož oslu se Stona vezla. Kostru všech tří novinových fejetonů tvoří cesta po pamětihodnostech. Pře- važují vlastní prožitky, postřehy a dojmy z faraonského i soudobého Egypta. Stona si všímala toho, co viděla kolem sebe. Básnicky popisuje ruch a hemžení na trhu, pracující zemědělce na políčcích, líčí vzhled a chování lidí. Text prokládá několika historickými exkurzy – čerpala patrně z Baedeckera a vyprávění manželů Petrieových. K výjevům v Údolí králů připojila doplňující informace o myšlenkovém světě starých Egypťanů.39 Z jejího popisu výzkumu probíhajícího v Tarchánu je znát nadšený až romantický obdiv polních podmínek Petrieho expedice.40 O samotné cestě z domoviny do Egypta a zpět neuvádí Stona nic, stejně tak ani o hotelích, ve kterých bydlela, či o komfortu v místních vlacích.

36 STONA, Maria: Bilder aus Aegypten, s. 3. 37 TAMTÉŽ, s. 3. 38 Toto je patrné ze zmínky, kdy jí ve vedrech ulehčoval mladý arabský průvodce tím, že nosil jejího Baedeckera a Kodak. A také z Údolí králů: „Baedecker doporučoval pěší zpáteční cestu po hřebenu hory.“ STONA, Maria: Die Königsgräber in Theben. Neue Freie Presse, Wien, 14. 2. 1923, s. 1–2. 39 STONA, Maria: Die Königsgräber in Theben. Neue Freie Presse, Wien, 14. 2. 1923, s. 3. 40 STONA, M.: Bei Professor Flinders Petrie, s. 2–3.

71 MARIE STONA NA CESTě PO EGYPTě

Obr. 6. Detail výzdoby hrobky panovníka Sethiho I. v Údolí králů, foto Milan Zemina.

Rok předtím, než se Stona vydala do Egypta, tuto zemi na počátku roku 1912 navštívila jiná slezská spisovatelka, kněžna Mechtilda Lichnovská. Kromě kraje, v němž žily, měly obě dámy společný mateřský jazyk a zálibu zachycovat dojmy z cest do svých deníků. Oběma dámám vyšly zápisky z Egypta tiskem. Zatímco Stona vydala nejméně tři fejetony, Mechtilda Lichnovská je zpracovala do úspěšné knižní podoby, v níž text proložila svými kresbami, které vznikly přímo v Egyptě.41 Literární prvotinou Mech- tildy Lichnovské byl nadšen např. básník Rainer Maria Rilke.42 Rozdílný byl způsob cestování obou žen i obsažnost jejich itineráře. Kněžna Lichnovská cestovala společně se svým chotěm a navštívila mnohem více staroegyptských památek než Maria Sto- na.43 Stonina cesta měla ovšem mnohem větší přesah než pouhé uveřejnění tří fejetonů

41 LICHNOWSKY, Mechtild: Götter, Könige und Tiere in Ägypten. Leipzig – Berlin 1935. 42 ŠÍROVÁ, Šárka: Osobnost kněžny Mechtildy Lichnovské ve světle dochované korespondence. Opava 1998 (diplomová práce), s. 65–66; TÁŽ: Mechtilda Lichnovská. Spisovatelka, mecenáška, múza básníků. In: Historický obzor 3–4, 2001, s. 77; HOLAUBEK, Johanna: Mechtilde Lichnowsky: Götter, Könige und Tiere in Ägypten. Ein „besonderes“ Ägyptenbuch. In: Timelines. Studies in Honour of Manfred Bietak. CZERNY, Ernst et al. (edd.). Orientalia Lovaniensia Analecta 149, Leuven – Paris – Dudley 2006, s. 339–345. 43 LICHNOWSKY, M.: Götter, Könige und Tiere; HOLAUBEK, J.: Mechtilde Lichnowsky.

72 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 ve vídeňských Neue Freie Presse. Díky jejímu kontaktu s profesorem Petriem a finanč- ní podpoře vznikla v opavském Uměleckoprůmyslovém muzeu malá egyptská kolekce čítající 13 předmětů. Jednalo se o obal na mumii, dvě keramické nádoby, bronzovou nádobu s uchem, dvě nádoby z egyptského alabastru, kamennou paletu a kameny na roztírání líčidel, tři náhrdelníky vytvořené z korálků a o jednoho skaraba. Na rozsah sbírky egyptských nálezů v Opavě měly výrazný vliv obě světové války. Zatímco první zabránila jejímu plánovanému rozšíření, druhá světová válka přinesla zničení, ztracení či zcizení téměř celé sbírky. Do dnešních dnů se dochovala pouze nádoba z egyptského alabastru (uloženo ve Slezském zemském muzeu v Opavě) a obal na mumii (součástí sbírek Náprstkova muzea v Praze).44

Summary Maria Stona on journey around Egypt Veronika Dulíková

Maria Stona, a Silesian poetess writing in German, was residing in Egypt at the beginning of 1913. Her experiences, impressions and observations were presented in three sketches, published in the Viennese newspaper Neue Freie Presse quite some time - 10 to 13 years - after her stay in Egypt: Die Königsgräber in Theben (14th February 1923), Bilder aus Aegypten. Kairo-Beniha- ssan (14th August 1924) and Bei Professor Flinders Petrie. Ein Besuch in der Wüste (24th February 1926). These newspaper texts reflected the Egypt of the Pharaohs as well as the modern Egypt. Maria Stona describes in a poetic manner the hustle and bustle of the market, the peasants working on the little fields and she portrays the look and behaviour of the people. She interlaces the text with some historical excursions -probably drawing the information from Baedecker and narrations of Egyptologists whom she had met. Stona travelled across Egypt on her own and was usually accompanied to the antique sites by some of the local inhabitants. As a travelling individual foreigner Maria Stona was rather an exception, as most travellers to Egypt were men.

Translated by Miriam Čekalová

44 Zevrubněji o podobě a osudu opavské sbírky egyptských předmětů viz DULÍKOVÁ, V.: Ztracená a zapomenutá; TÁŽ: Příběh opavské kolekce egyptských nálezů. In: Ve stínu pyramidy. Příběhy mo- ravskotřebovské mumie. Edd. P. ONDERKA – J. MARTÍNKOVÁ. Praha – Moravská Třebová 2012, s. 88–92; DULÍKOVÁ, Veronika – ONDERKA, Pavel: Obal na mumii ze sbírky Marie Stony. TAMTÉŽ, s. 93–94.

73 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

74 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

POSILOVÁNÍ ETNICKÉ IDENTITY NĚMECKÉHO OBYVATELSTVA ČESKÝCH ZEMÍ NA PŘELOMU 19. A 20. STOLETÍ PROSTŘEDNICTVÍM TISKU (KOMPARACE NOVINOVÉHO ZPRAVODAJSTVÍ O OSOBNOSTI HANSE KUDLICHA)

Andrea Pokludová

Abstract: This study deals with the theme of strengthening the ethnic identity of the German inhabitants of the Czech Lands at the turn of the 19th and 20th centuries, by means of comparing newspaper reports concerning the person of Hans Kudlich. Kudlich, a significant participant of the revolutionary events of 1848 and the so-called Liberator of the Peasants, was a symbol of the German Nation even in his own lifetime. The press pointedly made use of this symbolic level in the escalating German-Czech contacts and conflicts with the purpose of strengthening the German identity of the readers, both during the lifetime of this man, and after his death.

Keywords: The press, nationalism, Hans Kudlich

oslední dobou se v našich médiích objevují úvahy o nestrannosti a objek- tivitě tisku s jistými náznaky mytizace, že takový tisk mohl existovat aspoň Pv časech před nástupem totalitárních režimů. Nestrannost a objektivita domácího politického zpravodajství zpravidla bývá po krátkou dobu oblíbeným téma- tem po proběhlých volebních kláních, kdy politologové a komentátoři politického dění komentují vliv médií na veřejné mínění a následné výsledky voleb. Volební klání před sto léty a jejich ohlas v tisku nebudou tvořit náplň předložené studie, i když je to téma velice zajímavé.1 Předložená studie se zaměří na roli tisku při posilování etnické identity německého obyvatelstva českých zemí v čase nacionalizace společnosti na přelomu 19. a 20. století. K sepsání textu mě vedlo bilancování skončeného grantového projek-

1 POKLUDOVÁ, Andrea: Vývoj obecní samosprávy a obecní volby v Opavě v druhé polovině 19. a na počátku 20. století II. Slezský sborník 4, 2003, s. 437-455.

75 POSILOVÁNÍ ETNICKÉ IDENTITY NěMECKÉHO OBYVATELSTVA ČESKÝCH ZEMÍ NA PŘELOMU 19. A 20. STOLETÍ PROSTŘEDNICTVÍM TISKU tu věnovaného osobnosti Hanse Kudlicha, které prolínaly počáteční úvahy o uchopení nového výzkumného projektu Národnost ve sčítáních lidu v českých zemích 1880-1930 (spory, polemiky, konflikty).2 Kultivovanější část česko-německých polemik, konfliktů a animozit se odehrávala na stránkách tisku, nekultivované násilné střety se přenesly do veřejného prostoru již v závěru 19. století. Koncepty kulturní paměti pokládají tisk za jedno z klíčových médií přenosu a zachování informací.3 Role tisku a tiskového jazyka zvláště tvoří nedílnou součást Andersenova konceptu nacionalismu;4 současné výzkumy na národních úrovních veri- fikují tezi o klíčové roli tisku v šíření ideologie nacionalismu.5 Předložená studie by ráda rozšířila dosavadní stav domácího výzkumu k danému tématu, a to na konkrétním pří- kladu vztaženém k osobnosti Hanse Kudlicha. Nancy Wingfield výzkumy zaměřenými na komemoraci císaře Josefa II. v kulturní krajině českých zemí položila základy zajíma- vých, interdisciplinárně vedených výzkumů vztahujících se k posilování etnické identity německého obyvatelstva českých zemí. Podle jejích závěrů lze pomníky vztyčené císaři Josefu II. vnímat jako „hraničníky“, kterými se obyvatelstvo, podle mého názoru nejprve lokální politické elity, hlásilo k německé identitě a kultuře. Kromě pomníků císaře Josefa II. byly za účelem nacionální politické agitace vztyčovány ve veřejném prostoru českých zemí pomníky otci německého turnerstva F. Jahnovi, velikánům německé

2 Studie volně navazuje na text publikovaný v tomto periodiku v roce 2011, ve kterém jsem v zá- věru nastínila možnost dalších interpretací osobnosti; Mediální obraz osobnosti Hanse Kudlicha v jeho rodném regionu v druhé polovině 19. a na počátku 20. století. Acta Historica Universitatis Silesianae Opaviensis 4, 2011, s. 123-147. Při zpracování grantového projektu vážícího se k osobnosti Han- se Kudlicha jsem zpracovala mediální stránku tzv. mýtu Osvoboditele rolníků; publikace KLA- DIWA, Pavel – POKLUDOVÁ, Andrea: Hans Kudlich (1923-1917). Cesta života a mýtu. Ostrava 2012. Fakta publikovaná v předložené studii v mnohém vycházejí z předchozího výzkumu, ale jsou prezentována v novém kontextu, tj. v souvislostech, které vyplynuly na povrch v počáteční fázi výzkumu zaměřeného na národnostní problematiku českých zemí v éře kulminujícího nacionalismu. Z analýzy a komparace novinového zpravodajství k osobnosti Hanse Kudlicha je totiž, kromě linie utváření politického mýtu tzv. Osvoboditele rolníků, evidentní role a funkce osobnosti jako symbolu ryzího němectví. Jeden a tentýž dobový novinový článek lze tedy interpretovat v několika rovinách. Studie vznikla v rámci řešení grantu GAČR 25800/6850/1680 Národnost ve sčítáních lidu v českých zemích 1880-1930 (spory, polemiky, konflikty). Nositelem projektu je Ostravská univerzita v Ostravě. 3 ASSMANN, Aleida – ASSMANN, Jan: Das Gestern im Heute. Medien und soziales Gedächtnis. In: MERTEN, Klaus – SCHMIDT, J. Siegfried – WEISCHENBERGER, Siegfried: Die Wirklichkeit der Medien. Eine Einführung in Kommunikationswissenschaften. Opladen 1994, s. 121–129; ERLL, Astrid – RIGNEY, Ann: Mediation, remediation, and the dynamics of cultural memory. New York 2009; ERLL, Astrid – NüNNING, Ansgar: Medien des kollektiven Gedächtnisses. Konstruktivität - Historizität – Kulturspezifität. Berlin 2004 (= Medien und kulturelles Gedächtnis). 4 ANDERSON, Benedict R. O‘G: Představy společenství / úvahy o původu a šíření nacionalismu. Praha 2008. 5 VELDE, te Henk: The nation is a town: the Netherlands and the urban content of the national „Imagi- ned Community“. In: WHYTE, William –ZIMMER, Oliver: Nacionalismus and the Reshaping of Urban Communities in Europe (1848-1914). 2011, s. 236; pro české prostředí HROCH, Miroslav: Národy nejsou dílem náhody. Příčiny a předpoklady utváření moderních evropských národů. Sociologický časopis, Praha 2010, vol. 46, no. 2, s. 116.

76 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 kultury (např. J. W. Goethemu a F. Schillerovi) a Hansi Kudlichovi, tzv. Osvoboditeli rolníků.6 Posledního ze jmenovaných shledává rakouský historik Ernst Bruckmüller za jednoho z prvních historických hrdinů, kterého vytvořila média - konkrétně letáky a noviny.7 Na závěr studie pojednávající o mediálním obrazu Hanse Kudlicha v re- gionálním slezském tisku jsem k výše řečenému uvedla: „Vyslovená teze si žádá drobná doplnění. Historického hrdinu Hanse Kudlicha vytvářela média, ovšem ne sama o sobě, ale v rámci probíhajícího celospolečenského procesu modernizace, kdy si občanská společnost začínala plně uvědo- movat roli tisku a především svobodného tisku pro šíření politických idejí utvářejících se moderních politických stran a občanských iniciativ.“8 Na následujících řádcích bych „drobná doplnění“ rozvedla a vykreslila plastičtější obraz Hanse Kudlicha vztažený k politické agitaci za- měřené na stránkách novin na posílení etnické identity čtenářů, tj. německého obyvatelstva českých zemí. Periodický tisk v postavení jednoho ze sloupů formující se předlitavské občan- ské společnosti utvářel veřejné mínění. Prostřednictvím tiskového jazyka se posilovala etnická identifikace čtenářů a souběžně prohlubovala propast vůči těm „druhým“, a to jak ve sféře etnicity, tak i politického smýšlení; cílené vytváření propasti se odlišovalo podle účelu. Čtenář do určité míry mohl volit mezi četbou prestižních vídeňských de- níků a lokálními novinami. Předpokládáme, že pokud si noviny předplácel, objednával si tisk, který byl blízký jeho politickému smýšlení. Politická orientace novin byla zřejmá z názvu listu, popř. ze záhlaví a podnázvu. S názory opozice se zpravidla mohl seznámit v komentářích, které se často vyhraňovaly vůči „druhým“. Periodický tisk byl běžně do- stupný v pohostinských zařízeních, kde se diskuzí nad zprávami spoluutvářelo veřejné mínění. Opomenout bychom neměli fakt, že nejeden ze spolků se scházel v hospodě v tzv. stolní společnosti. V průběhu druhé poloviny 19. století se periodický tisk stával masovým médiem, a to ve škále od prestižních deníků přes lokální noviny až po bulvár. Čtení novin a komentování dění začínalo tvořit nedílnou součást vzorů chování širo- kých vrstev obyvatelstva. Někoho zajímaly parlamentní rozpravy o celní politice nebo dění v Bosně, jiného školské otázky řešené na zemských sněmech, popř. ujednání míst- ní radnice, a své čtenáře měly i zprávy o velkém mordu z nešťastné lásky. Výše uvedené a mnohé další noviny prodávalo. Jak měl říci Karel Čapek: „Nic není staršího, než včerejší noviny”, což platí v případě sledování aktuálního dění. Pokud se však retrospektivně díváme do minulosti, stávají se pro nás noviny zrcadlem celospolečenského klimatu zkoumané doby. V předlitav-

6 Hans Kudlich (*25. 10. 1823 - † 10. 11. 1917), revolucionář, poslanec a „osvoboditel sedláků“ roku 1848, politický uprchlík (1849), za svou politickou činnost byl odsouzen v nepřítomnosti k trestu smrti (1854); amnestován v roce 1867. V roce 1872 poprvé navštívil starou vlast. V ná- sledujících letech několikrát pobyt zopakoval; zpravidla se veřejně angažoval při pořádaných národních slavnostech. 7 BRUCKMüLLER, Ernst: Die Grundherren, die Bauern und die Revolution. In: STANGLER, Gottf- ried (ed.): Hans Kudlich und die Bauernbefreiung in Niederösterreich. Wien 1983, s. 57-76; zde zprostředkovaně – BIWALD, Brigitte: Von Gottes Gnaden oder von Volkes Gnaden? Die Revolution von 1848 in der Habsburgermonarchie: Der Bauer als Ziel politischer Agitation. Frankfurt am Main – Berlin – Bern – New York – Paris – Wien 1996, s. 256. 8 POKLUDOVÁ, Andrea: Mediální obraz osobnosti Hanse Kudlicha v jeho rodném regionu v druhé polovině 19. a na počátku 20. století. Acta Historica Universitatis Silesianae Opaviensis 4, 2011, s. 123-147.

77 POSILOVÁNÍ ETNICKÉ IDENTITY NěMECKÉHO OBYVATELSTVA ČESKÝCH ZEMÍ NA PŘELOMU 19. A 20. STOLETÍ PROSTŘEDNICTVÍM TISKU ské multietnické společnosti představovala emancipace národních společenství a jejich požadavky na jazyková práva politikum, které dennodenně zaplňovalo stránky tisku, tj. od komentování parlamentních rozprav po líčení lokálních střetů mezi příslušníky odlišných etnik. Politické reprezentace účelově využívaly noviny k posilování etnické identity čtenářů, ale nesmíme zapomínat na skutečnost, že publikování otevřeně vyhro- cených a štvavých textů vůči příslušníkům jiného etnika by porušilo platnou legislativu. Meze, co je ještě možné publikovat, ležely na posouzení censorů, popř. autocenzuře re- dakcí. Avšak kultivovanost literárního jazyka byla za účelem posilování etnické identity čtenářů nejednou překročena. Vydejme se tedy po stopách Hanse Kudlicha v německém tisku a rekonstruujme z nich, jak posloužil politické agitaci v posilování německé identity čtenářů. Poprvé se s odkazem na jeho etnickou příslušnost setkáváme v průběhu revolučního dění let 1848/49, když česká žurnalistika komentovala jeho zvolení poslancem říšského sněmu. Příslušný článek obnáší zmínku, že jej jako příslušníka druhého etnika volili i čeští voli- či: „Míčka ten byl při volbě do říšského sněmu Kudlichův sok. Obce slovanské byly pro něj, a on měl již bezmála polovici hlasů, když Kudlich, jenž se zavčas hlasy německých obcí ujistil, řečí svou, že jsa selský syn pro sedláky pracovat bude, hlavně však ukazováním, své, ve vídeňských březnových dnech postřelené ruky, některé slovanské hlasy na svou stranu přitáhl, a tak se deputovaným stal.“9 S ná- stupem politické reakce je mladý revolucionář donucen zachránit si holý život útěkem do ciziny; poté v roce 1854 emigruje do Spojených států amerických. Poprvé přední stránky předlitavských novin zaplnil na jaře roku 1872, kdy po letech strávených v exilu navštívil rodnou zemi. Ačkoliv se retrospektivně může zdát, že série veřejných vystoupení realizovaná v prvních měsících jeho pobytu, byla do posled- ního detailu naplánována s dlouhodobým předstihem, prameny to vyvracejí.10 Veřejné akce byly sjednávány s krátkodobým předstihem a jak je patrno z událostí v Linci, jejich scénář se mohl radikálně změnit na poslední chvíli. V teatrální přivítání politického exulanta v rodné zemi se např. změnilo původně připravované komorní setkání Hanse Kudlicha s lineckými liberály. Aby slavnostní přivítání proběhlo velkolepě, bylo nutné akci patřičně zpropagovat a za tímto účelem zahájili pořadatelé intenzivní mediální kampaň v tisku. Medializace návštěvy překročila hranice regionu a dostala se na strán- ky vídeňských i některých regionálních periodik. Za pozornost stojí postřeh redaktora Neue Freie Presse ohledně obvyklé atmosféry panující ve společnosti při návratu poli- tických uprchlíků, „jejich minulost nezapadá do současnosti, cítí se cizí a pro původní přátele jsou rovněž cizími“, ale v případě Hanse Kudlicha by tomu tak nemělo být, jelikož jeho návrat bude oslavován.11 Vzápětí na stránkách novin odstartoval „boj“ o přijetí či nepřijetí Kudlicha veřej- ností. Liberálové jej prezentovali jako zastánce svobody, aktivního bojovníka za práva

9 FIŠER, Zdeněk: Zpravodajství Jana Kozánka z Opavy z let 1845–1849. Přerov 1999, s. 128. 10 FEIGL, Helmuth (ed.): Briefe aus dem Nachlaß des „Bauernbefreiers“ Hans Kudlich (1823–1917). St. Katharinen 2002 (Beihefte zum Jahrbuch der Schlesischen Friedrich-Wilhelms-Universität zu Breslau), s. 378–380; IISH Amsterdam, fond Hans Kudlich Papers, č. 189 Hocheregg (správně Hohenegg), Fr. 1872, 9 dopisů Josephu Hermannu Kudlichovi. 11 Die Kudlich-Feier in Linz. Konstitutionelle Vorstadt-Zeitung, 27. 4. 1872; Wien 27. April. Neue Freie Presse, 28. 4. 1872; Die Kudlich-Feier in Linz. Konstitutionelle Vorstadt-Zeitung, 27. 4. 1872; Hans Kudlich-Feier in Linz. Illustriertes Wiener Extrablatt, 28. 4. 1872.

78 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 rolnictva v revolučním dění roku 1848, iniciátora návrhu na zrušení roboty a poddan- ských povinností. Jeho jméno spojovali s nejdůležitější kulturněhistorickou reformou doby, tj. s vytvářením moderní občanské společnosti.12 Kudlich se stával neakceptova- telný pro politické rivaly německých liberálů. První pozvedly prapor odporu vůči jeho veřejnému angažování linecké klerikálně-konzervativní kruhy. Jejich hlasnou troubou se stal list Linzer Volksblatt für Stadt und Land, který význam jeho osobnosti snižoval např. užíváním zdrobněliny křestního jména: „Wir lassen uns von Niemandem „hänseln“ – nicht von dem alten 48er Hans und nicht von den Jungem 72er Hänschen“ (Nikdo si z nás nebude dělat blázny – ani starý osmačtyřicátník Honza, ani mladý dvaasedmdesátník Honzík). K očernění Kudlicha v očích čtenáře list nadměrně používal obraty s nega- tivně vyznívajícími konotacemi jako „politický uprchlík“ nebo „radikál, který vystoupil proti císaři“.13 Slavnostní návrat Hanse Kudlicha v Linci ale naplnil počáteční očekávání ně- meckých liberálů a dá se konstatovat, že odstartoval Kudlichovo angažování se ve služ- bách německých liberálů a souběžně s tím nedílně spojené utváření politického mýtu Hans Kudlich – Osvoboditel rolníků.14 Kdyby linecká akce skončila krachem a veřejné mínění by jednoznačně odmítlo Kudlicha, tak by zajisté liberální politici z dalších měst monarchie neriskovali své labilní politické pozice, nenavázali kontakt s osobností a ne- usilovali o uspořádání veřejných oslav. Kudlichova návštěva by pak proběhla na sou- kromé úrovni.15 Linecká slavnost však splnila svůj cíl a následnou Kudlichovu plavbu do Vídně nelze popsat jinak než jako triumfální. Avšak slibný počátek Kudlichova ná- vratu na scénu negativně poznamenala známá kauza sistace čestného občanství města Vídně; přispěla totiž k prohloubení názorového štěpení veřejného mínění ke Kudli- chovi.16

12 Kudlich-Feier. Silesia, 13. 4. 1872; Kudlich – Volksbildungs-Verein. Deutsche Zeitung, 11. 4. 1872; Ein Brief von Hans Kudlich. Deutsche Zeitung, 14. 4. 1872, s. 4; Deutscher Verein. Neue Freie Presse, 14. 4. 1872; Tagesneuigkeiten. Neues Fremden-Blatt, 14. 4. 1872; Wien 13. April. Neue Presse, 14. 4. 1872; Zur Anbetung in der Volksfest-Halle. Linzer Volksblatt für Stadt und Land, 18. 4. 1872; Dr. Hans Kudlich. Leitmeritzer Zeitung, 27. 4. 1872. 13 Zur Anbetung in der Volksfest-Halle. Linzer Volksblatt für Stadt und Land, 18. 4. 1872; Ein Liberaler Heiliger. Linzer Volksblatt für Stadt und Land, 23. 4. 1872; Wir lassen uns nicht hänseln (Eine Stimme aus dem Volk. Linzer Volksblatt für Stadt und Land, 24. 4. 1872; Hans Kudlich und ein liberaler Advo- kat. Linzer Volksblatt für Stadt und Land, 25. 4. 1872; Das amerikanische Vogel. Linzer Volksblatt für Stadt und Land, 28. 4. 1872. 14 Die Kudlich-Feier in Linz. Deutsche Zeitung, 29. 4. 1872, s. 1; Die Kudlich-Feier in Linz. Die Presse, 29. 4. 1872; Empfang Kudlichs auf dem österreichischen Boden. Neue Freie Presse, 29. 4. 1872; Hans Kudlich der Befreier. Gemeindebote, 31. 4. 1872; Hans Kudlich. Prossnitzer Wochenschrift, 5. 5. 1872. 15 Vyslovenou tezi podporuji zjištěním méně známé skutečnosti vážící se ke kauze neudělení čes- kého občanství města Vídně Hansi Kulichovi. Jen z dobového tisku je evidentní, že poprvé přednesl návrh, aby město jmenovalo Kudlicha čestným občanem zastupitel H. Hügel na jednání obecní rady dne 26. dubna 1872, ale nezískal pro návrh podporu. Vídeňští radní změnili postoj až po triumfálním příjezdu Kudlicha do Lince. Kdyby tedy nebyl příznivě přijat v Linci, prav- děpodobně by se otázka čestného občanství vůbec neřešila. Hans Kudlich und der Gemeinderath. Konstitutionelle Vorstadt-Zeitung, 1. 5. 1872. 16 Neues Fremden-Blatt, 4. 5. 1872, s. 4, 5; TAMTÉŽ, s. 3-4: Die Ehrenbürgerrechts-Verleihung an Kudlich sistiert; TAMTÉŽ, 4. 5. 1872, s. 3-4: Ehrenbürgerrecht von Hans Kudlich; Kudlich ein Nicht-

79 POSILOVÁNÍ ETNICKÉ IDENTITY NěMECKÉHO OBYVATELSTVA ČESKÝCH ZEMÍ NA PŘELOMU 19. A 20. STOLETÍ PROSTŘEDNICTVÍM TISKU

Místo narativního líčení průběhu početných oslav věnujme pozornost vnímání Kudlichovy přítomnosti v monarchii z pohledu tisku. Liberální média cíleně vytvářela obraz: Hans Kudlich bojovník a mučedník za svobodu, dobrý otec a ochránce bezmoc- ných, tj. rolnictva zvláště.17 Jejich političtí rivalové z německého spektra politické scé- ny, tj. zejména klerikálně-konzervativní kruhy, odmítali uznat Kudlichovu klíčovou roli v legislativním procesu zrušení roboty a poddanských povinností. Kritizovali liberální adorování Kudlicha jako dobrodince lidstva a spasitele rolníků. Liberální tisk obviňo- vali ze systematické manipulace veřejného mínění; konali ale totéž.18 Hans Kudlich se během vídeňského pobytu dostal nejen na přední stránky seriózního tisku ale i politic- kosatirických a humoristických listů, jako např. Die Bombe, Der Floh, Figaro a Kikeriki. Publikované karikatury a vtipy výstižně zrcadlí společenské klima a postoje společnosti a je podle mého názoru na škodu, že obdobný pramen absentuje pro provinční města, jako např. Opavu nebo Krnov. Komentáře kreslených vtipů totiž vhodně dokreslují pa- nující politické klima ve společnosti, např.: „Tajný rada Giskra říká: Pojďte, děti, pojďte. Když náš bývalý spolubojovník zjistí, že my všichni jsme dvorští a tajní radové, tak si bude trhat vlasy.“19 Bez dalšího komentáře je vše říkající poznámka pod karikaturou – Kudlichův příjezd do Vídně: „Děkuji Vám všem, milí přátelé. Ale jak jsem zaznamenal, existuje nyní ban- kovní robota a burzovní dávky.“20 Kudlichův návrat se dostal i na titulní stránku vlajkové lodi české žurnalistiky, tj. do Národních listů. Kudlichova osobnost byla líčena v duchu negativní propagandy, tj. v pojetí Wurzbachova lexikonu. V dalších dvou polemických komentářích se redakce, lze říci oprávněně, podivovala nad skutečností, že se Kudlich životem ve Spoje- ných státech amerických nezbavil stereotypního chování vůči neněmeckým etnikům v monarchii.21 Další dění spojené s Kudlichovou přítomností v monarchii nestálo listu za pozornost. Z regionálních českých periodik se ke Kudlichovu působení v rodném Rakouském Slezsku v ostřejší tónině vyjádřil Opavský Týdenník, který čtenáře detailně seznamoval s jeho veřejně proklamovanými antičeskými postoji a stereotypně jej líčil jako „vládychtivého Němce“. V polemikách s německým tiskem reagoval na Kudlicho- va veřejná vystoupení v regionu a odmítal jeho „zásluhy“ na zrušení roboty a poddan- ských povinností.22

Oesterreicher; Neues Wiener Tagblatt, 4. 5. 1872; TAMTÉŽ, 7. 4. 1872: Hans Kudlich; Verleihung des Ehrenbürgerrechtes an Hans Kudlich; Neue Freie Presse, 12. 5. 1872, s. 8. 17 Kudlichs Stromfahrt. Deutsche Zeitung, 2. 5. 1872, č. 138, s. 2; Hans Kudlich in Wien. Local-Anzeiger der “Presse”, 1. 5. 1872, č. 119. 18 Die Kudlich-Feier in Linz. Das Vaterland, 30. 4. 1872, s. 1; TAMTÉŽ, 4. 5. 1872, s. 3: Linz 30. April. Kudlich-Anbetung; TAMTÉŽ, 7. 5. 1872, s. 3: Tages-Nachrichten. 19 Kudlich in Wien. Kikeriki, 5. 5. 1892, č. 19, s. 2. Kromě karikatur zveřejněny i početné vtipy vážící se k pobytu osobnosti v hlavním městě monarchie: Kudlich. Jak jsem postřehl, Příkopy se hodně změnily. Nádeník. Ano, místo samo je regulováno, ale ty dámy vzadu, které se promenádují, ty ještě regulovány nejsou. 20 Kudlich auf dem Schottenring. Kikeriki, 5. 5. 1892, č. 19, s.1. 21 Kudlichiáda. Národní listy, 1. 5. 1872; TAMTÉŽ, 4. 5. 1872: Kudlichiáda; TAMTÉŽ, 4. 5. 1872: Ještě jednou – Kudlich! 22 Je-li to pravda, že Jan Kudlich zbavil náš selský lid roboty a poddanství. Opavský Týdenník, 11. 5. 1872; TAMTÉŽ, 18. 5. 1872: Uvítání Kudlicha v Opavě.

80 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

Kudlich byl v mnoha ohledech excelentní rétor. Vhodně volenými slovy, obraty a expresivními výrazy dokázal na svou stranu získat posluchače. Z přetištěných plných znění proslovů je evidentní populismus užívaný za účelem vyvolání frenetických reakcí v publiku. Kromě řečnického umění byl i zběhlým autorem politických úvah a komen- tářů; v létě roku 1872 odmítl nabízené místo šéfredaktora ve vídeňském listu Deut- sche Zeitung.23 Buď redakcím zasílal ostře laděné komentáře aktuálního politického dění v monarchii nebo se na žádost redakcí vyjadřoval k požadovaným tématům. V průběhu prvního pobytu ve vlasti se žurnalistickou činností zařadil do šiku hlasných trub ně- meckého kulturního nacionalismu. S každým vydaným článkem eskalovaly jeho postoje k soužití Němců s Čechy na samou hranici dobové legislativy; obdobně nekompromis- ně brojil proti vlivu klerikálů a konzervativních šlechtických kruhů ve společnosti.24 Adekvátní reakci na jím proklamované názory nacházíme např. v úvodníku publiko- vaném v Neues Fremden-Blatt ze dne 12. 11. 1872, ze kterého pro ilustraci citujme: „Před zákonem jsme si všichni rovni – Němci a Češi, liberálové a ultramontanisté. To platí v Rakousku stejně jako v Americe. Pan Kudlich neaplikuje americký přístup, když pro státu nepřátelské plány rakouských Němců má jiné měřítko než pro ty Čechů.“25 Kudlichovo rozčarování z vývoje v rodné zemi je patrné především z jeho posledních textů publikovaných těsně před návratem do USA na jaře roku 1873. Jmenovitě ve fejetonu Zum dreizehnten März se ve- řejně vyznal ze ztráty iluzí v možnost navázat na politické ideály roku 1848.26 Naplnilo se proroctví Národních listů, že, obdobně jako jiní emigranti po letech nebude, schopen reflektovat společenský vývoj a utvořit si hlubší vazby s bývalými politickými kolegy.27 Po návratu do Hoboken Kudlich zůstal ve styku s několika málo sympatizujícími politiky a žurnalisty. Nadále také udržoval čilé kontakty s redakcemi tiskových orgánů německé liberální strany, jako např. Deutsche Zeitung, Neue Freie Presse, Silesia, Leitmeritzer Zeitung, Sternberger Volksblatt atd. Uvedeným redakcím zasílal komentáře k politickému dění v monarchii; jejich četnost narostla po nástupu Taaffeho vlády k moci v roce 1879. Leitmotiv jeho článků tvořily úvahy o zhoršujícím se postavení německého obyvatelstva monarchie. Jak už bylo zmíněno výše, jím otevřeně vyslovené xenofobní postoje k slovanskému obyvatelstvu monarchie odporovaly dobovému znění tiskového zákona a tak byly konfiskovány. Zkonfiskováno bylo např. pokračování Kudlichova eseje Der Kampf der Deutschen in Österreich zur Erhaltung unserer Nationalität (Boj Němců v Ra- kousku o udržení naší národnosti), kterou na podzim roku 1881 zveřejňoval Sternberger

23 IISH Amsterdam, fond Hans Kudlich Papers, č. 94, dopis JUDr. Maxe Mengera z 12. 7. 1872. 24 Znaim. Deutsche Zeitung, 1. 8. 1872, s. 2–3; TAMTÉŽ, 1.10. 1872, s. 2; TAMTÉŽ, 29.10. 1872, s. 1–3: Ein offener Brief Hans Kudlichs an Herrn F. Palacky. 25 Wien, 11. November. Neues Fremden-Blatt, 12. 11. 1872, s. 1. 26 Zum dreizehnten März. Deutsche Zeitung, 13. 3. 1873. Ve fejetonu je také zmínka o tom, že redak- torovi listu zasílá text vzpomínek, aby jej na pokračování publikoval od 1. dubna 1873. Na strán- kách listu jej však od avizovaného data nenacházíme. 27 Abschiedsbankett zu Ehren des Dr. Hanns Kudlich. Silesia, 19. 3. 1873; Hans Kudlichs Abschiedswort. Gemeindebote, 22. 3. 1873; Abschied Hans Kudlich, Troppauer Zeitung, 17. 3. 1873; Das Kudlich- Aschied´s Bankett in Troppau. Deutsche Zeitung, 9. 9. 1873, s. 2; Die Rede des Volksmannes Hans Kudlich. Tagespost, 19. 3. 1873; Hans Kudlichs Abschiedwort. Gemeindebote, 22. 3. 1873; TAMTÉŽ, 29. 3. 1873: Auf Wiedersehen!

81 POSILOVÁNÍ ETNICKÉ IDENTITY NěMECKÉHO OBYVATELSTVA ČESKÝCH ZEMÍ NA PŘELOMU 19. A 20. STOLETÍ PROSTŘEDNICTVÍM TISKU

Volksblatt.28 Zkonfiskovaný text v duchu expresivního německého kulturního nacionalismu odmítal emancipační úsilí slovanského obyvatelstva monarchie a z nerealizo- vaných idejí roku 1848 vyzdvihoval myšlenku spojení s Německem. Některé názorově sympatizující redakce texty obdobného znění nezveřejňovaly v plném znění; obsah reinterpretovaly do publikovatelné podoby.29 Na jedné straně přiléval oleje do ohně nacionálních vášní mezi německým a českým obyvatelstvem, na straně druhé ostře odsuzoval šířící se antisemitismus v řadách soukmenovců. K tomuto tématu rovněž publikoval několik článků a následně polemik, které rozevíraly hlubokou propast mezi ním a představiteli utvářejícího se německého nacionálního hnutí.30 Kudlich též přispí- val do menšinových německých novin vycházejících ve Spojených státech. Rovněž se na jejich stránkách vyjadřoval k postavení německého obyvatelstva v monarchii.31 Na titulní stránky předlitavských novin se Hans Kudlich navrátil v „osmičko- vém“ roce 1888, který byl rokem jubileí. Připomenutí kulatého výročí březnové revoluce se ve společnosti zmítané politickými, ekonomickými a sociálními problémy ome- zilo na stránky novin, ale 40. výročí panování císaře Františka Josefa I., tj. paradoxně nástupu porevoluční reakce, bylo veřejně oslavováno napříč předlitavskou společností. V panujícím celospolečenském klimatu lze tedy liberálními kruhy připravovanou komemoraci 40. výročí zrušení poddanství vnímat i jako symbolické připomenutí ide- jí březnových dní. Jak se však z rekonstrukce dění jeví, hlavní cíl plánovaných oslav spočíval v získání potencionálních voličů, kteří by posílili upadající pozice německých liberálů na půdě parlamentní politiky. V důsledku novelizace volebního práva, tj. roz- šíření voličské základny, byli němečtí liberálové, politicky zastupující zejména zájmy průmyslu a městských elit, nuceni rovněž obrátit pozornost k venkovskému voličstvu. Avšak na venkově se potýkali s odlišnou mentalitou voličstva než ve městech: nízké politické povědomí, loajalita k panovníkovi a lokálním autoritám, nevyhraněná etnická identifikace obyvatelstva. Lidová zbožnost venkovanů vytvářela vhodné podhoubí pro šíření antisemitismu, čehož při agitaci využívali nacionálové. Špatnou image liberálů na venkově spoluutvářely dozvuky agrární krize, z níž byly obviňovány politické reprezentace liberální éry. Nacionálové populisticky šířili v etnicky smíšených regionech

28 Hans Kudlich über die Lage der Deutschen Österreich´s. Sternberger Volksblatt, 16. 4. 1881. Jedná se o zveřejnění textu Kudlichovy přednášky, kterou pod názvem O postavení Němců v monarchii přednesl na jaře roku 1881 na půdě spolku Deutscher gesellig-wissenschaftlicher Verein v New Yorku; TAMTÉŽ, 3. 9. 1881; TAMTÉŽ, 10. 9. 1881; TAMTÉŽ, 17. 9. 1881: Der Kampf der Deut- schen in Österreich zur Erhaltung unserer Nationalität. 29 Ein Brief von Dr. Kudlich. Leitmeritzer Zeitung, 6. 2. 1884. List otiskl plné znění dopisu Křepkovi, ve kterém Kudlich vyzdvihuje jeho zásluhy a souhlasí s ním v otázce zrušení pozemkové daně a fideikomisů. Podle něj by liberální poslanci měli prosazovat tyto požadavky rolnictva na půdě říšské rady. Dále list seznamuje čtenáře s existencí Kudlichova dopisu odeslaného členům Deut- scher Verein v Opavě, ale nehodlá jej zveřejňovat, protože by byl pro svůj ostrý tón zkonfisko- ván. V daném dopise v duchu všeněmecké ideologie vyzývá k rozbití stávajícího státoprávního uspořádání; český tisk komentující zveřejnění dopisu otevřeně hovořil o vlastizradě. Panu Honzovi Kudlichovi v Americe. Opavský Týdenník, 30. 1. 1884. 30 Neue Freie Presse, 25. 9. 1883, s. 1–2. 31 Eine Plauderei mit Dr. Hans Kudlich. Oesterreichisch-Amerikanische Zeitung, New York – Chicago, 19. 2. 1885; Die Deutschen in Oesterreich, von Hans Kudlich. New Yorker Sonntag Journal, 19. 4. 1885 (obojí z IISH Amsterdam, fond Hans Kudlich Papers).

82 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 xenofobii z těch „druhých“, na vlně etnického nacionalismu směřovaného vůči slovan- skému obyvatelstvu spočívala také agitace liberálů. Liberálové za dané situace potřebo- vali k politické agitaci na venkově jednoduchý symbol a ten nalezli v politickém mýtu Hans Kudlich – Osvoboditel rolníků. Oslavy 40. výročí zrušení roboty, tj. klíčové okamžiky z mýtotvorného procesu Osvoboditele rolníků, byly detailně zpracovány v monografiiHans Kudlich (1923-1917). Cesta života a mýtu.32 Hans Kudlich se však stával ve službách nacionální propagandy zosobněním němectví a německých vlastností, jak psal dobový tisk, „hlasatelem“ na- cionálního smýšlení33 nebo „apoštolem“ jednoty.34 V rovině posilování němectví byl Kudlich významným aktérem dění, nebylo veřejného proslovu, při kterém by brilantně nevyužil jazyka propagandy. Již v prvním z veřejných projevů roku 1888, proneseném u příležitosti otevření vyhlídky v Tocově nesoucí jeho jméno, se obrátil k přítomným v duchu rétoriky nacionální obranné práce a podpořil je v boji za zachování národní državy: „Nechť rozhledna září jako strážní věž přes hranici velké německé říše a zpraví její obyvatele o statečném národním kmeni, jenž se cítí být zajedno se sjednoceným německým národem, ale v německé věrnosti hájí své místo jako dobrý Rakušan, nechť je strážní věž namířena také na druhou stranu, proti Slovanům, oznamujíc jim, že snaha vyhnat Němce z této půdy nasáknuté německou krví a potem je marná.“35 Fakt, že Hans Kudlich se stával pro české Němce symbolem němectví, neunikl českému tisku. Redakce Národních listů v článku Hans Kudlich straší opět v Čechách výstižně komentovala daný stav, když napsala, že liberálové v zájmu posílení německé věci dělají z Hanse Kudlicha symbol němectví, tj. v jazyce redakce německo- nacionálního svatého („novověkého sv. Jiří rolnictva, jenž potřel draka poroby“).36 Každé z následujících slavností věnoval liberální tisk značnou pozornost. V rám- ci mediální kampaně byly dopředu uváděny programy připravovaných slavností a čte- náři byli podrobně zpravováni o proběhlých slavnostech a jejich dozvucích ve veřejném mínění. I ten, kdo se akce nezúčastnil, byl o ní do posledního detailu informován. Jazyk článků ovládala expresivní líčení frenetických reakcí aktérů dění, tj. především vyjádření masového souhlasu s vybranými pasážemi pronesených proslovů. Čtenář byl vtahován do děje a byl v něm posilován pocit pospolitosti. Silný pocit společenství u účastníků národních slavností vyvolával Hans Kudlich. Proslovy k zúčastněným masám zahajoval oslovením „Mí němečtí krajané, bratři a sestry“ (Meine deutschen Landsleute, Brüder

32 KLADIWA, Pavel – POKLUDOVÁ, Andrea: Hans Kudlich (1923-1917). Cesta života a mýtu. Ost- rava 2012. 33 Abschiedgruss. Deutsches Blatt, 29. 9. 1888, č. 78, s. 1-2. 34 Hans Kudlich in Brünn. Silesia, 19. 9. 1888. 35 Aus dem Duppauer Gebirge. Bohemia, 22. 8. 1888; Hans Kudlichs Aussichtsthurm (Totzau). Deutsche Zeitung, 24. 8. 1888; Beilage: Aus dem Duppauer Gebirge. Komotauer Zeitung, č. 66; Ein Volksfest. Deutsche Volkszeitung, 22. 8. 1888. 36 Hans Kudlich straší opět v Čechách. Národní listy, 24. 8. 1888, s. 4. Obdobně realisticky o pár dní poz- ději zhodnotil u příležitosti Kudlichovy návštěvy v Olomouci konání místních liberálů olomo- ucký list Pozor: „K vyrábění takovéto nálady v lidu pozvali si k nám Kudlicha, jejž oděli pláštěm osvoboditele německých sedláků, avšak při tom pustili uzdu své německonacionální snaze a národnostní nenávisti učinivše ze slavností rolnických takové slavnosti, jimiž se živila zloba, hněv a odpor naproti národnosti české. Pánům sousedům našim nezáleží na tom, že Kudlich někdy snad měl dobrou vůli německému sedlákovi pomáhat na nohy, ale jim jde o to, aby Kudlich pomáhal dělat opozici proti vládě a proti onomu vzornému pořádku, jejž vláda naše v Rakousku ve věcech národnostních zavésti hodlá.“ Hanuš Kudlich. Pozor, 20. 9. 1888, s. 2.

83 POSILOVÁNÍ ETNICKÉ IDENTITY NěMECKÉHO OBYVATELSTVA ČESKÝCH ZEMÍ NA PŘELOMU 19. A 20. STOLETÍ PROSTŘEDNICTVÍM TISKU und Schwester); jako jeden z mála řečníků své doby z národní pospolitosti nevylučoval ženy – naopak vyzdvihoval jejich roli ve výchově budoucích národně uvědomělých ge- nerací.37 V každé z pronesených řečí vyzýval k jednotě německého etnika v českých ze- mích, odvolával se na dědictví německé kultury, apeloval na nutnost národně obranné práce a zachování německé kulturní krajiny; viz například slova pronesená u příležitosti odhalení pomníku v Teplicích: „Čím více jsem vzdálen Německu, tím jsem pyšnější na německou národnost, protože vidím, že náležím k velké, bohaté, silné a duchovně vyspělé národnostní rodině,“38 nebo přetištěná část proslovu proneseného u příležitosti oslav zrušení roboty v Brně: „Němci neztratí Čechy, dokud budou stateční Němci existovat. Musíme zachovat jednotu Němců. Německý národ je prvním národem na světě, není to jen geografický pojem, dnes můžeme být pyšní, že jsme Němci, musíme si národnost zachovat. Německé učitelstvo je dnes zdatné, je inteligentní, mohlo by vás vést na venkově. První, po čem reakce touží, je hloupé rolnictvo, ale musíte si zachovat dobré školy. Rakousko bude pouze tak dlouho existovat, dokud si zachová německý charakter. Svazek s Německem by byl nemožný, kdyby povstalo slovanské Rakous- ko.39 Ideu jednotného svazu s Německem nikdy neopustil. Další ústřední téma jeho proslovů a publikovaných textů tvořila víra v politickou jednotu německého obyvatelstva zastřešenou jedinou silnou stranou.40 Za účelem posílení etnické identity účastníků akcí zakončoval proslovy zvoláním svého životního kréda „Deutschen, haltet den Nacken Steif“, tedy „Němci, neohýbejte svou šíji“, které se v hojné míře vytesané do kamene nebo odlité z litiny objevovalo na vztyčených pomnících. Mnohdy vše podtrhnul zvolá- ním „buďte jednotni, jednotni, jednotni“;41 v tištěné verzi uváděno s vykřičníky. V následujících letech nacionální propaganda popularizovala Hanse Kudlicha jako ideální zosobnění němectví. Z charakterových vlastností byl vyzdvihován jeho uctivý vztah k otci a hluboká láska k matce plus skutečnost, že sám se stal otcem několika dětí, z nichž zejména synové se v dospělém věku díky dosaženému vzdělání úspěšně etablovali ve společnosti. Jestliže v případě synů bylo vyzdvihováno vzdělání, tak na druhou stranu, vzhledem ke skutečnosti, že rodina žila v USA, bylo zmiňová- no, že se amerikanizovali. Avšak v případě dcer byl emocionálně líčen jejich německý vzhled a brilantní němčina bez akcentu. Kudlichův dům v USA byl popisován jako vzorová německá domácnost. Ideálem se Kudlich stával vedeným životním stylem. Byl popisován jako pracovitý muž s bystrým úsudkem, jako muž, který si uchoval mladistvý vzhled navzdory pokročilému věku. V duchu Jahnova odkazu byl líčen jako aktivní cvi- čenec, který i ve věku padesáti let zvládal náročná cvičení na hrazdě; díky cvičení se měl v mládí vyrovnat se zdravotními neduhy. V pokročilém seniorském věku měl zvládat náročné turistické výstupy v Alpách. Ke kladným charakterovým stránkám osobnosti

37 Das Jubiläum der Bauernfreiheit. Teplitzer Zeitung, 11. 9. 1888; Die Gedenkfeier der Robotaufhebung. Teplitz-Schönauer Anzeiger, 12. 9. 1888; Feier des 40. Jahrestages der Aufhebung der Leibeigenschaft. Deutsche Zeitung, 10. 9. 1888; Feier des 40. Jahrestages der Aufhebung der Leibeigenschaft. Mährisches Tagblatt, 11. 9. 1888, s. 1; Dr. Kudlich. Komotauer Zeitung, 1888, č. 72. 38 Teplitz – Hans Kudlich Rede. Bohemia, 12. 9. 1888. 39 Kudlich Feier in Brünn. Mährisches Tagblatt, 17. 9. 1888, č. 213, s. 1. 40 Ein Fest des Volkes. Mährisches Tagblatt, 19. 9. 1888, č. 215, s. 1. Viz „Ein Bollwerk für uns Deutsche ist das deutsch-österreich Bündnis.“; Kudlich-Feier. Deutsche Zeitung, 19. 9. 1888: „Ein anderes Bollwerk ist für uns das Bündnis mit Deutschland, an dem die slawischen Ratten wohl vergeben nagen.“ 41 Hans Kudlich. Silesia, č. 103, 26. 8. 1888.

84 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 se také přičítala abstinence a nekuřáctví, tj. vedení zdravého životního stylu hodného následování. Byl prezentován jako ideál etnicky uvědomělého a pro národní věc celoži- votně bojujícího muže, kterého měli současníci svým konáním a jednáním následovat. Z dosavadních výzkumů víme, že v rámci německých tělovýchovných spolků mnozí ze členů upřednostňovali spolkové stolní společnosti v hostincích před cvičením. A nejedna ze slavností, kterých se zúčastnil i Hans Kudlich, byla spojena s četnými přípitky.42 I když se u Kudlicha na sklonku života prohlubovala skepse z pokračujícího štěpení německé politické scény,43 v případě potřeby podpoření ohroženého němectví psal pro okruh příznivců povzbuzující slova, popř. veřejně vystoupil, jako např. u pří- ležitosti desáté valné hromady Svazu pošumavských Němců v Českých Budějovicích. Přítomné povzbudil v usilovné obranné práci, jelikož podle jeho mínění se národní država ocitala v trvalém ohrožení: „Český lev stojí před branou a chce sežrat Němce a Židy, tak musí začít lov, abyste si zachránili existenci.“44 Jeho opětovné volání po jedno- tě německého obyvatelstva v českých zemích se ke konci 19. století stávalo nosnou myšlenkou propagandy německých obranných svazů; akceptovatelným se stávalo také pro německé nacionály. Deutsche Wehr, stranický list německých nacionálů v Rakous- kém Slezsku a souběžně tribuna obranného svazu Nordmark, vystihnul pozměňující se postoj ke Kudlichovi slovy „Kudlich je nacionál“ – patří tedy všem německých stranám, oslavujeme jej jako apoštola nacionálního smýšlení a jako nositele německé jednoty v nacionálním smyslu.45 Kudlich se po boku císaře Josefa II. stal ještě za jeho života pro část německého obyvatelstva českých zemí symbolem němectví. I ve změněné celospolečenské situaci první republiky zůstal zesnulý Kudlich autoritou; jeho ideologický odkaz neztratil pro německé obyvatelstvo na aktuálnosti. Na tomto místě je nezbytně nutné zdůraznit, že s vydáním zákona na ochranu republiky byl v rovině politického mýtu Osvoboditele rolnictva akceptovatelný i pro českou stranu, což neplatilo v případě komemorace a adorace císaře Josefa II. Tedy ve veřej- ném prostoru německých míst paměti byly stržené sochy císaře Josefa II., v souladu s politickou agitací vycházejí z ústředí Svazu zemědělců (Bund der Landwirte), na- hrazovány pluhy, pamětními deskami, bustami i sochami upomínajícími na historic- ký a ideologický odkaz Hanse Kudlicha.46 Meziválečná adorace Kudlicha vyvrcholila

42 Dr. Hans Kudlich. Freie Schlesische Presse, 31. 10. 1887, č. 248; Ein Denkmal. Teplitzer Zeitung, 7. 9. 1888, č. 105; Kudlichs Heim in Amerika. Leitmeritzer Zeitung, 23. 10. 1893, č. 84; Hans Kudlich über die Parteiorganisation. Tetschen-Bodenbacher Zeitung, 17. 5. 1893, č. 39; Erinnerungen an Hans Kudlich. Freie Schlesische Presse, 10. 9. 1908, č. 206. 43 Hans Kudlich in Troppau. Freie Schlesische Presse, 20. 10. 1894, č. 241. „Moji pánové. Hovořili jste o malé každodenní německé práci, ale spojte se ke společné akci; opět jste ode mne slyšeli stejnou píseň, ale odejdu se zarmouceným srdcem, protože na jedné straně posiluje slovanský element v Rakousku a na straně druhé se štěpí německé síly.“; Hans Kudlich über die Wirren in Österreich. Deutsche Zeitung, 25. 9. 1892; Hans Kudlich über unsere Partei Verhältnisse. Bohemia, 15. 5. 1893. Rozhovor korespondenta s HK v Hoboken, ve kterém např. znovu ostře odsoudil antisemitismus: „Für die Reinheit der deutschen, der arischen Rasse wollen sie eintreten. Diese Ignoranten wissen nicht, daß es in ganz Deutschland wohl wenig ungemischte Blutt gibt.“ 44 X. Hauptversammlung des deutschen Böhmerwaldbundes. Budweiser Kreisblatt, 3. 10. 1894. 45 Kudlich und die Deutschnationalen. Deutsche Wehr, 21. 10. 1898. 46 Hans Kudlich. Der Dorfbote, 21. 10. 1923, č. 42. „Es wäre auch angezeigt, in allen Orten, wo Ortsor- ganisationen des Bundes der Landwirte oder anderer politischer Bauernvereinigungen bestehen, Hans Kudlich-

85 POSILOVÁNÍ ETNICKÉ IDENTITY NěMECKÉHO OBYVATELSTVA ČESKÝCH ZEMÍ NA PŘELOMU 19. A 20. STOLETÍ PROSTŘEDNICTVÍM TISKU v roce 1923, tj. u příležitosti stého výročí jeho narození osobnosti. Kromě obranných svazů47 využíval Kudlichův odkaz k politické agitaci již výše zmíněný svaz zemědělců. V rodném Slezsku se k němu přihlásily strany napříč politickým spektrem48, a to zvláště u příležitosti převozu jeho ostatků a jejich pietního uložení ve vybudovaném mauzoleu v přízemí Kudlich Warte v rodném Úvalnu. Kudlichův odkaz byl v silně emotivním duchu využíván k ovlivňování veřejného mínění a k posilování etnické identity ně- meckého obyvatelstva, viz např. slova výzvy: „Svoboda znamená boj, stálý boj, musíme dále v Kudlichově duchu bojovat, musíme se sjednotit, abychom zachovali půdu našich otců, která je nyní v ohrožení. Kudlichova slova a odkaz se pro nás stávají evangeliem“.49 V souladu s platnou legis- lativou nemohly být přetiskovány Kudlichovy vyostřené protičeské postoje, ale čtenář mnohé vyčetl mezi řádky. I publikování Kudlichova posledního přání „Bitte, ich will in die Heimat“ lze v duchu politické agitace interpretovat jako jeho volání po německé jed- notě v linii úzkého svazku s Německem, tj. pozdějšího Heim ins Reich. V prvotní fázi výzkumu jsme předpokládali, že Kudlicha využilo k politické agitaci též henleinovské hnutí, ale tuto výchozí tezi se výzkumem nepodařilo potvrdit a nejvystižněji v dané souvislosti vyznívá titulek jednoho z článků v Reichenberger Zeitung: „Sudetendeutsche, lernet Eure Führer kennen!“50

Závěr Periodický tisk se na přelomu 19. a 20. století stával nejen nedílnou součástí každodenního života, ale z pozice masového média přispíval k polarizaci společnosti. V čase nacionalizace společnosti tiskové orgány nacionálních hnutí živily politickou agi- tací a populistickou propagandou nacionální vášně a posilovaly animozity a xenofobii vůči příslušníkům jiných etnik. Výše popsané negativní celospolečenské jevy kulmino- valy v čase konání parlamentních, zemských, komunálních voleb a v období projed- návání jazykových zákonů, popř. vydání příslušných jazykových nařízení. Na lokální úrovni se rozbuškou nacionálních vášní stávaly národní slavnosti, obsazování veřejné- ho prostoru pomníky připomínajícími osobnosti a události z národních dějin, zřizování národních škol a od roku 1880 také zjišťování obcovací řeči v rámci sčítání lidu.

Denkmäler zu errichten. Zu diesem Zwecke könnten die Sockeln der Kaiser Josef-Denkmäler, welche auf Grund des Schutz-Gesetzes entfernt werden mussten, benützt und so in Hans Kudlich oder Bauer-Befreiungsdenkmälern umgewandelt werden.“ 47 Südmährer Kalender für 1924. In: Jahrbuch des Bundes der Deutschen Südmährens. Edd. J. JA- SCHKE – K. VALAZZA. Brünn 1923; HABERMANN, F.: Hans Kudlich – Zur 100. Wiederkehr seines Geburtstages – 23. Oktober 1923. 48 Mottem německých politických reprezentací ve Slezsku by mohla být slova: „Hans Kudlich je symbolem toho, že slezské vlastenectví vede k ryzímu německému smýšlení a k politickým úspěchům.“ Hans Kudlich, der Bauernbefreier. Deutsche Post, 7. 9. 1923; Hans Kudlichs Lebenslauf. Der Landbote, 18. 10. 1923; Kudlich-Feiern. Deutsche Landpost, 23. 10. 1923; TAMTÉŽ, 23. 10. 1923: Kudlich-Feiern in Ameri- ka. Výročí si připomenuli i Němci v Hoboken. 49 Kudlich Festblatt. Zum Hundertsten Geburtstage Hans Kudlich. 23. 10. 1823 – 23. 10. 1923. Deutsche Landpost, 21. 10. 1923, č. 238; Eine erhebende Feier des deutschen Landvolkes. Deutsche Landpost, 12. 8. 1924. 50 Sudetendeutsche, lernet Eure Führer kennen! Reichenberger Zeitung, 21. 10. 1938.

86 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

Za účelem politické agitace tiskové orgány nacionálních hnutí nevyužívaly argumenty založené na hluboké analýze celospolečenských jevů, ale naopak široké vrstvy oslovující populismus. Předložený článek na základě analýzy dobového tisku rekon- struoval proces, kterým se historická osobnost Hanse Kudlicha stala pro část německy hovořícího obyvatelstva českých zemí idolem němectví hodného následování. Poznání těchto procesů se pro nás stává integrální součástí výzkumů zaměřených na problematiku česko-německého soužití v druhé polovině 19. a v první polovině 20. století. Uvědomění si vlastní etnické příslušnosti se na přelomu 19. a 20. století stávalo pro široké vrstvy obyvatelstva novou mentalitou; v multietnických oblastech každodenním plebiscitem. U těch nevyhraněných ji bylo nutno posílit konáním národních slavností, politickou agitací, zřizováním národních škol, charitou a idoly. A jak článek ukázal, jed- ním z takových idolů byl po boku císaře Josefa II. Hans Kudlich.

87 POSILOVÁNÍ ETNICKÉ IDENTITY NěMECKÉHO OBYVATELSTVA ČESKÝCH ZEMÍ NA PŘELOMU 19. A 20. STOLETÍ PROSTŘEDNICTVÍM TISKU

Summary Strengthening the ethnic identity of the German inhabitants of the Czech Lands at the turn of the 19th and 20th centuries by means of the press. Andrea Pokludová

At the turn of the 19th and 20th centuries, the periodic press was becoming not only an inseparable part of everyday life, but from the position of the mass media, it also contributed to the polarisation of society. At the time of the nationalisation of society, the printing arms of nationalist movements fed nationalist passions with their political agitations and populist propaganda and strengthened the animosity and xenophobia towards the members of other ethnic groups. In order to stir up political agitation, the printing arms of nationalist movements did not use arguments based on extensive analysis of society-wide phenomena, but rather on populist arguments which appealed to the masses. This study reconstructs the process through which the historical personality of Hans Kudlich became a symbol of the Germanic Nation for a large part of the German speaking inhabitants of the Czech Lands. The recognition of these processes becomes for us an integral part of the research focused on the issues of Czech-Ger- man coexistence in the second half of the 19th and the first half of the 20th centuries. At that time, the awareness of one’s own ethnic affiliation became the new mentality for broad strata of the population. The affiliation of those people of undefined nationality had to be strengthened through the organisation of national festivals, political agitation, the establishment of national schools, charities and idols. Translated by Miriam Čekalová

88 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

OBRAZ ČESKOSLOVENSKÉHO EMIGRANTSKÉHO PROKOMUNISTICKÉHO SPOLKU VE DRUHÉ POLOVINĚ 20. STOLETÍ - ČESKOSLOVENSKÝ KROUŽEK V SYDNEY V AUSTRÁLII

Jana Burešová – Miloš Trapl

Abstract: This study is a look into the social and cultural activity of the Czechoslovak Group in Syd- ney, Australia, in the second half of the 20th century. This expatriate group was founded by Czechs and Slovaks who had left Czechoslovakia in the 1920s for economic reasons. After the arrival of the Communist government in Czechoslovakia in February 1948, they continued to maintain a positive attitude to their former homeland and also worked together with the Communist government bodies and institutions.

Keywords: Czechoslovakia, Australia, 20th century, exile, emigration, society

ejobecněji tato studie spadá do široké problematiky dějin migrací ve 20. století, které jsou v současné době v centru pozornosti společensko- Nvědních odborníků v evropském i světovém kontextu.1 Tento příspěvek představuje jednu z dílčích sond do problematiky dějin emigrace a exilu ve 20. století, stejně tak je jednou ze součástí obrazu politiky komunistického Československa.

1 Blíže nejnověji přehled např. GRULICH, Josef: Přehledy bádání a historických studií. Migrační teorie, integrační procesy a evropské dějiny migrací. Český časopis historický 111, 2013, s. 378-406. V sou- časné době je v Historickém ústavu AV ČR v Praze rozpracován mezinárodně pojatý projekt na téma: Přesídlování národů – cílevědomý proces řešení politických a hospodářských problémů a mocenských zájmů v Evropě ve 20. století (Příčiny, formy, prostředky a důsledky). Toto pracoviště ve dnech 23. a 24. 10. 2013 uspořádalo v daném kontextu mezinárodní vědeckou konferenci. Téma bylo HÚ AV ČR zařazeno mezi navrhovaná témata k jednání na mezinárodním kongresu historických věd v Jinanu v Číně v roce 2015.

89 OBRAZ ČESKOSLOVENSKÉHO EMIGRANTSKÉHO PROKOMUNISTICKÉHO SPOLKU

Od počátku devadesátých let 20. století začala být dějinám československé emigrace a exilu věnována nejen mezi historiky zvýšená pozornost. Byla realizována řada výzkumných projektů na obecnější, ale i na konkrétní témata, byly studovány a v pu- blikacích prezentovány osudy emigrantů a exulantů v mnoha oblastech světa.2 Ve vě- deckých konferenčních diskusích byl věnován prostor i teoretickým otázkám a zejména terminologickým záležitostem, jak nazývat v různých situacích a za různých okolností osoby, které opouštěly svou vlast.3 Česká a slovenská emigrace a exil v Austrálii ve 20. století zatím nebyly, až na malé prvotní sondy činěné na přelomu 20. a 21. století především pracovníky Et- nologického ústavu AV ČR v Praze, v zájmu hlubší výzkumné pozornosti. S podporou Grantové agentury ČR se problematikou českého exilu a jeho kultury v Austrálii v sou- časnosti zabývají formou základního výzkumu pracovníci Centra pro československá exilová studia na FF UP v Olomouci.4

Počátky spolku Jediným emigrantským spolkem v Austrálii, který se stavěl kladně k politice čes- koslovenské komunistické strany i po jejím uchvácení absolutní politické moci v zemi a nastolení diktátorského způsobu vlády v Československu v únoru 1948, byl Česko- slovenský kroužek v Sydney.5 Informace o činnosti a názorech členů Československého kroužku v Sydney v období komunistického režimu v Československu (1948–1989) je možno získat především z pramenů uložených v Národním archivu v Praze a z materiálů Archivu Ministerstva zahraničních věcí ČR v Praze. 6 Československý kroužek vydával periodikum Krajan.7 Některé informace je možno zjistit v českých tiskovinách vydávaných v Austrálii poúnorovými exulanty, např. v Hlasu domova v Melbourne. Dílčí informace jsou obsaženy v propagandistických materiálech Československého ústavu zahraniční-

2 Několik projektů podpořila Grantová agentura ČR a rovněž Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Z nejnovějších publikací viz ŠTRBÁŇOVÁ, Soňa – KOSTLÁN, Antonín: Sto českých vědců v exilu. Encyklopedie významných vědců z řad pracovníků Československé akademie věd v emigraci. Praha 2011. Zde viz obecný úvod k problematice různých podob emigrace a na závěr soubor nejzákladnější dosud publikované literatury k tématům emigrace a exilu. České archivy a prameny k dějinám zahraničních Čechů. Praha 2007. 3 TRAPL, Miloš: Aktivity exilu z českých zemí a Slovenska před rokem 1989. In: Česko – slovenská his- torická ročenka 2010. Brno – Bratislava 2010, s. 67-74; Český, slovenský a československý exil po druhej svetovej vojne. Stav a úkoly výskumu. In: Česko – slovenská historická ročenka 2005. Brno 2005, s. 71-136. 4 Tato studie je dílčí tematickou sondou v rámci vědeckovýzkumného projektu GA ČR P410/12/1294 - Český exil a jeho kultura v Austrálii (1948-1989) na léta 2012-2016. 5 Oficiální název v angličtině - Czechoslovak Society in Sydney. 6 Národní archiv (dále jen NA) v Praze, fond Československý ústav zahraniční II. (dále jen ČÚZ II.), především se jedná o korespondenci představitelů ČÚZ z let 1949-1966 s funkcionáři Čes- koslovenského kroužku. Archiv Ministerstva zahraničních věcí ČR (dále jen Archiv MZV), fond Teritoriální odbory 1945-1968, zejména jde o situační zprávy, které vypracovával konzulát a zasí- lal do Československa na ministerstvo zahraničních věcí, a dále fond Politické zprávy 1945-1977. 7 Jeho 4 čísla jsou uložena v Knihovně Náprstkova muzea v Praze.

90 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 ho, např. v časopisu Československý svět, který zasílal Čechům a Slovákům do celého světa.8 Kroužek byl založen v listopadu 1927 československými emigranty z první poloviny 20. století, kteří odešli do Austrálie z ekonomických důvodů.9 Pracovali v něm Češi a Slováci společně, šlo o emigranty z jednotného státu. Slováků ovšem vzhledem k tíživější sociálně ekonomické situaci odešlo do Austrálie více. Emigranti této první vlny pocházeli převážně ze slabého existenčního prostředí. V Austrálii byli zaměstnáni především v manuálních profesích, jako dělníci v přístavech, horníci v dolech nebo farmáři na venkově. Většina těchto emigrantů se usadila v Sydney a Melbourne a blíz- kém okolí, jen ojediněle farmařili hlouběji ve vnitrozemí. Do roku 1939 se vystěhovalo z Československa do Austrálie zhruba 1 500 osob. V prvních měsících po skončení druhé světové války, v letech 1945 a 1946, se vystěhovalo asi 500 osob, převážně šlo o rodinné příslušníky či příbuzné zde už usedlých krajanů.10 Kroužek pomáhali krajanům v Sydney založit pracovníci generálního konzu- látu.11 Cílem bylo profilovat se jako kulturní a podpůrný spolek. Počátky byly těžké, Čechoslováci neznali anglicky, žili hodně roztroušeni po venkově, ale dobrou vůlí začal kroužek fungovat. Zpočátku se schůze členů konaly nepravidelně, později se aktivity ustálily v pravidelných termínech, první pátek v měsíci. V době světové hospodářské krize na začátku třicátých let členové spolku mezi sebou vybírali peníze na nájemné, pořádali zábavy, na které členky zdarma připravily občerstvení, jež se pak prodáva- lo. Krizi přečkávali krajané velmi těžko.12 O svém životě někteří napsali v dopisech do ČÚZ, např. v roce 1966 Jim Kolský.13 Předsednické funkce vystřídali do konce pa-

8 O zasílání Československého světa byla vedena evidenční kniha s uvedením států a počtu zasla- ných výtisků. Do Austrálie byly zasílány 1-2 výtisky každého čísla. NA, fond ČÚZ II., kart. 83. 9 V první polovině 20. století byl v Austrálii založen ještě jeden spolek, v roce 1939 v Melbourne pod názvem Československý klub ve Victorii. Jeho členy se stali zde usedlí krajané, především Slováci. Do Melbourne přicestovalo ještě na přelomu let 1938 a 1939 z důvodu ohrožení nacis- mem asi 1 000 rodin československých státních příslušníků neárijského původu, z nichž někte- ří také začali pracovat v uvedeném spolku. Po únoru 1948 začali do Československého klubu v Melbourne, díky vstřícnosti jeho vedení, vstupovat političtí exulanti z Československa. Někteří prvorepublikoví emigranti z tohoto důvodu naopak vystupovali. Na začátku padesátých let se spolek v Melbourne stal spolkem exulantským. 10 Blíže viz o emigraci v Austrálii v první polovině 20. století BUREŠOVÁ, Jana: Informace o Austrálii v Československu mezi první a druhou světovou válkou. Historica Olomucensia 43, 2013, v tisku. TÁŽ: K problematice československého vystěhovalectví do Austrálie v podmínkách světové hospodářské krize. Moderní dějiny, 2/2013, v tisku. 11 Zejména se angažoval generální konzul J. Kuráž. 12 Např. Anna Baumruková, aktivní funkcionářka kroužku, psala do Československého světa vzpo- mínky na začátky kroužku. NA, fond ČÚZ II., kart. 31, dopis Baumrukové do redakce Česko- slovenského světa ze dne 24. 9. 1952. 13 V dopise do ČÚZ ze dne 26. 10. 1966 Jim Kolský popsal svůj velmi těžký život. Do Austrálie přišel bez znalosti jazyka v roce 1937. Usadil se spolu se svou první ženou Annou a svými rodiči asi 300 mil od Sydney, v Carltonu, kde nebyli žádní krajané. V roce 1939 se mu narodil syn Allan, v roce 1940 manželka zemřela. Kolský pracoval v místních mrazírnách v těžkých podmínkách. Práce se mu promítla na zdraví, ale za války nemohl práce zanechat. Na konci roku 1944 one- mocněl a ocitl se na pokraji nervového zhroucení. Na radu lékaře vyměnil zaměstnání za méně zátěžové. Druhá žena Bessie se začala starat o celou jeho rodinu, chválil její veselou a dobrou

91 OBRAZ ČESKOSLOVENSKÉHO EMIGRANTSKÉHO PROKOMUNISTICKÉHO SPOLKU desátých let: Peter Funda, Široký, V. Kaplan, J. Malý, J. Zelinka, J. Večeřa, Jan Nahálka14 a Václav Mládek.15 V šedesátých letech vykonával funkci předsedy, vedle až do poloviny šedesátých let pokračujícího Václava Mládka, opakovaně Josef Hockicko, jednatelem byl Vladislav Klobušiak, pokladníkem Jan Nahálka. Ve výboru dále pracovali Josef Tříska16, Alois Šiška, Antoška, manželé Baumrukovi, Petřinec a Štefan Liška.17 Kroužek pořádal taneční zábavy, promítal filmy, organizoval večírky, několikrát členové nacvičili divadelní představení. Československý kroužek v Sydney měl i svou kapelu. Hráli v ní Baumruk, Böhm, Plný, Široký, Švarc, Žák, později i Baumruk mladší, Chlebo, Uhrin, Krejčik.18 Zkoušky se konaly v domě Širokého, někdy ve spolkové míst- nosti, několik let i u Baumruků a J. Zelinky. Kapela zanikla v roce 1949, kdy kroužek ztratil svou klubovou místnost.19 V roce 1934 byl v Sydney uspořádán s velkým úspěchem první Slovanský ples v místnosti u Miss Bishop. Návštěva byla podle pamětníků tak velká, že se skoro nedalo tančit.20 U příležitosti 150letého výročí objevení Austrálie se kroužek účastnil slavnosti v Town Hall v Sydney nazvané „Pagentry of the Nation 1788-1938“.21 Na začátku druhé světové války se sedm Čechoslováků, kteří se stále cítili státní- mi příslušníky jednotného československého státu, přihlásilo jako dobrovolníci na vá- lečné bojiště a odpluli na lodi Queen Mary. Dne 12. 11. 1941 bylo v Austrálii založeno Slovanské sdružení (později Všeslovanské sdružení) a Československý kroužek se stal

povahu a odvahu se celé rodině věnovat. Pracovali a šetřili peníze na cestu do vlasti, kterou si Bessie přála vidět. Ovšem zemřela. Jim vzpomínal, jak šťastně spolu žili, teď zůstal sám. Syn žil s rodinou jinde, Jimovi bylo těžko, sám do Československa nechtěl cestovat. V těžké situaci se mu znovu vrátila nervová choroba, regeneroval se u syna. Případy nervových chorob se vyskytovaly v informacích od krajanů relativně často. Také psali o těžkých životních koncích ve stáří. Např. Alois Veselý psal v dopise ze dne 7. 9. 1967 o úmrtí manželky, která zemřela po 4 letech ležení v ústavu. On, starý pán, se sám nemohoucí nemohl za ní na návštěvu dostat bez pomoci někoho z přátel s autem. NA, fond ČÚZ II, kart. 31. 14 Nahálka se skupinou katolických Slováků v roce 1953 z kroužku vystoupil a v roce 1958 se opět vrátil. 15 Václav Mládek byl předsedou od roku 1942 do první poloviny šedesátých let. Povoláním byl truhlář. 16 Josef Tříska působil 26 let v australských odborech. Byl prvním Čechoslovákem, který vstoupil do Komunistické strany Austrálie. 17 Nepodařilo se z dostupných pramenů zjistit u všech členů celá jména. V září 1954 zemřel ve věku 75 let dlouholetý předseda a pak čestný člen Peter Funda. Byl rodákem z Jáchymova, do Austrálie odešel už před první světovou válkou. Do roku 1958 pak zemřeli další aktivní členové kroužku: Karel Kolský st. (v roce 1951, ve věku 74 let, původem z Kladna, pracoval v odborech s An- tonínem Zápotockým), Kopecký, Klokočník, P. Kováč, Mandák, Uličný, Šafařík. Z našeho života po dobu 30 let. In: Krajan Sydney. 1/1958, s. 1. O některých členech kroužku také Archiv MZV, fond Teritoriální odbory 1945–1968, kart. 1, Krajanský kroužek v Sydney. 18 TAMTÉŽ. 19 Po ztrátě vlastní klubovní místnosti byl problém s prostorem. Podařilo se nakonec bezplatně najmout malou, ovšem ne plně vyhovující místnost na Castlereagh Street v City u odborové organizace stavebních dělníků. Mohli zde jednou v měsíci schůzovat. 20 Krajan Sydney, 1/1958, s. 1. 21 Vystupovala krojovaná skupina členek a jednoho člena, který nesl československý prapor. Akce se konala na důkaz, že celá Austrálie si přeje pracovat v přátelském styku se všemi národy, aby se udržela univerzální idea míru. TAMTÉŽ, s. 2.

92 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 jeho členem. Dne 8. srpna 1942 pořádalo v Town Hall v Sydney taneční zábavu a koncert. V listopadu 1942 byl uspořádán maškarní ples ve prospěch Lékařské pomoci Aus- tralského komfortu a slovanským vládám v Anglii. Na dobročinné účely vydal kroužek za války 909 australských liber. Během války se přihlásili ke členství v kroužku další krajané, ale vydrželi zhruba 3 – 4 roky a jejich aktivita i členství skončily. Kroužek plnil do jisté míry i sociálně podpůrnou funkci pro potřebné krajany, i po válce věnoval peníze na mnohé dobročinné účely.22 Členové kroužku se věnovali i sportovním aktivitám. V roce 1941 založili fot- balovou jedenáctku pod názvem Čs.S.C. Jedenáctka byla zařazena do soutěže Eastern Suburb Ass. Tehdy získali mladí fotbalisté 2. místo. Kroužek pořídil dva kulečníkové stoly a pořádal turnaje. Tím podnítil pravidelné páteční návštěvy v kroužku jak hrají- cích, tak povzbuzujících členů. Celkem 16 členů kroužku tančilo v roce 1947 českou besedu u příležitosti konání lidového festivalu v Town Hall v Sydney.23

Vztah Československého kroužku24 ke komunistické vládě v Československu Češi a Slováci sdružení v Československém kroužku si uchovávali setrvale po- zitivní vztah k Československé republice jako ke své vlasti. Při hovorech v rodinách dlouho užívali pro označení Československa „u nás“ a „doma“. Nebyli schopni, bez autentické zkušenosti, vyhodnotit negativa politiky Komunistické strany Českosloven- ska, která po druhé světové válce směřovala k absolutní diktátorské formě vlády. Svou roli jistě hrál i převažující sociálně ekonomický původ těchto krajanů, převážně různých dělnických profesí, kteří z těchto důvodů byli politicky spjati s levicovými politickými stranami, s odborovým hnutím, někteří se stali i členy Komunistické strany Austrálie.25 Komunikace členů kroužku s jejich rodnou zemí se odehrávala především pro- střednictvím kontaktů s funkcionáři Československého ústavu zahraničního (ČÚZ), 26

22 Ovšem vyskytly se i případy nesolidního jednání, kdy nejmenovaní bývalí členové kroužku dostali podporu a pak se ke kroužku už vůbec nehlásili a přestali spolupracovat. Jediný člen, který splatil kroužku půjčku, byl Klokočník. Ten ve své závěti odkázal kroužku 36 liber. Z našeho života po dobu 30 let. In: Krajan Sydney. 1/1958, s. 2. 23 Poprvé tančil Československý kroužek v Town Hall českou besedu v roce 1937 a získal první cenu za národní tanec. TAMTÉŽ, s. 2. 24 NA, fond ČÚZ II., kart. 32. Zde je dochována fotografie Československého kroužku v Sydney na oslavě 1. máje 1964. 25 Např. Vlado Klobušiak nebo už zmíněný J. Tříska. 26 Pracoval jako spolek pro potřeby zahraničních Čechoslováků od roku 1928. Účel spolku vy- mezovaly stanovy, které se několikrát v průběhu jeho existence změnily. Československý ústav zahraniční měl pečovat o zahraniční krajany po stránce národní, kulturní, sociální a hospodář- ské a spolupůsobit s československými úřady při přestěhovávání krajanů do vlasti a v organizaci péče o navrátilce. Základní činnost ČÚZ spočívala od konce druhé světové války do roku 1949 ve spolupráci s ústředními úřady při reemigraci československých krajanů do vlasti a jejich usíd- lení. Dne 31. 7. 1945 československá vláda vyslala iniciativu k zahraničním Čechům a Slovákům: vyzvala je k návratu do vlasti a k osídlení pohraničí po odsunu Němců. K reemigraci se hlásili krajané z Rakouska, Polska, Jugoslávie, Rumunska, Bulharska, Sovětského svazu (zvláště Volyňští Češi ze Zakarpatské Ukrajiny), z území východního Německa, ale i ze zámoří a ze západní Evro- py.

93 OBRAZ ČESKOSLOVENSKÉHO EMIGRANTSKÉHO PROKOMUNISTICKÉHO SPOLKU hlavně korespondenčně, částečně prostřednictvím československého konzulátu v Syd- ney. 27 Mezníkem v činnosti ČÚZ byl únor 1948. Od této doby měl být ČÚZ nástrojem komunistické vlády k propagaci její ideologie a politiky, měl pomáhat tzv. pokrokovým krajanům, „aby pochopili správnost cesty, kterou se vydal pracující lid Československa vedený Ko- munistickou stranou Československa“, jak tuto snahu o apologetiku označily komunistické stanovy spolku. Komunistická vláda se snažila o to, aby krajané zůstali nadále přáteli a propagátory své staré vlasti a aktivně se podíleli na mírovém hnutí v zemích, kde žili.28 Tedy role a funkce ČÚZ se oproti době před druhou světovou válkou výrazně promě- nily. Prioritou už nebyla péče o krajany, ale povinnost sloužit komunistické vládě, pro- střednictvím krajanů propagovat komunistický režim, získat jejich sympatie a podporu ve světě, eliminovat touto cestou vliv protikomunistických exulantů v zahraničí. Úkoly a cíle ČÚZ se po únoru 1948 staly prioritně ideologicko-politickými. Dne 2. 3. 1948 byl v ČÚZ vytvořen akční výbor, sestavený z většiny dosavadních členů užšího předsednic- tva. Předsedou byl zvolen poslanec dr. B. Steiner.29 Akční výbor řídil činnost ČÚZ až do října 1949, kdy bylo vedením spolku pověřeno předsednictvo v čele s předsedou.30 Za komunistické vlády se stal ČÚZ přímo součástí ministerstva zahraničních věcí ČSR. S politickými exulanty ČÚZ nekomunikoval, ale snažil se o nich získat informace. Korespondence zástupců ČÚZ a Československého kroužku v Sydney se nesla v duchu gratulací k aktuálním státním svátkům, k Vánocům a Velikonocům, přáním všeho dobrého do Nového roku.31

27 ČÚZ korespondoval s krajany vždy individuálně, každý pisatel byl v odpovědi z ČÚZ osobně osloven jménem. 28 Mírové kampaně byly v rámci sovětského bloku zvláště silné na přelomu čtyřicátých a padesátých let. Generální konzulát v Sydney byl v roce 1949 ministerstvem zahraničí pověřen sbírat podpisy pod mírovou rezoluci. Když vracel listinu zpět, v přípise byla vysvětlována, v typicky komunistic- kém dobovém duchu, omluva za menší počet podpisů z důvodu obav krajanů z „nynější reakcionářské vlády v Austrálii, která se postavila otevřeně do řady amerických válečných štváčů a potlačuje násilím sebe menší mí- rové hnutí“. Archiv MZV, fond Teritoriální odbory 1945-1968, kart. 1, Mírová kampaň mezi krajany. 29 Ještě v červnu 1948 uspořádal ČÚZ sjezd zahraničních krajanů, naposled pod tradičním názvem Masarykovy dny československého zahraničí. Na XI. sokolském sletu v červenci 1948 byli kraja- né poměrně silně zastoupeni. Postupně však velká většina krajanských spolků ve světě kontakty s komunistickým režimem přerušila, neboť stála na demokratických pozicích. Spolupráci s ČÚZ udržovalo nadále jen několik z nich, např. dva spolky ve Vídni (jedna z pěti sokolských organizací a spolek Komenský, který prostřednictvím peněz z ČSR vydržoval zdejší české školství). Ojedi- nělé byly ještě některé další spolky tohoto druhu, např. ve Švýcarsku, Francii, i v zámoří, v Aus- trálii právě Československý kroužek v Sydney. Byla to jen malá část krajanských spolků, většina krajanů byla protikomunisticky zaměřena a udržovala kontakty s novou poúnorovou politickou emigrací. Přerušeny byly i styky krajanů v Jugoslávii vzhledem k tzv. roztržce komunistického bloku s Jugoslávií. V zemích s komunistickými režimy byly krajanské spolky zrušeny a vystřídány oficiálními celostátními organizacemi. 30 V letech 1946-1948 byl předsedou ČÚZ V. Švihovský, po únoru 1948 Emil Nový, dále M. Tro- janová a G. Spurný, generálním tajemníkem byl v šedesátých letech K. Oliva. Podrobně obecně o ČÚZ viz Inventář č. 1133 v Národním archivu v Praze. 31 Součástí gratulací byla vždy i poznámka mezinárodně politického charakteru, nejčastěji o potřebě přičinit se za uvolnění mezinárodního napětí a mírový vývoj ve světě. Pro ilustraci Pozdravný novoročný list Čs. ústavu zahraničia v Prahe. Krajan, 3/1960, s. 1.

94 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

Texty dopisů byly vedle faktických informací ze života oboustranně naladěny prokomunisticky a současně obsahovaly různým způsobem formulovanou kritiku čes- kých a slovenských exulantů po únoru 1948.32 Prvorepublikoví emigranti kritizovali politické exulanty, samozřejmě vedle názorových politických rozporů,33 také za jejich relativně častý ekonomický vzestup v Austrálii: „…Jest zde hodně „chudáků-uprchlíků“, které naše vláda připravila o všechno, ale přesto si mohou dovoliti jezditi v káře a míti dobrý obchod za krátký čas, co stále „lijí olej do ohně“ a nesou velikou vinu na různých nedorozuměních.“34 Anebo v každém svém dopise vysoce kriticky k exulantům orientovaná A. Baumruková v září 1952 psala: „…nedoporučuji posílat soukromníkům do ČSR noviny a časopisy reakčního obsahu, nevíme, kdo by je mohl zneužít, ani neposílat balíčky, českoslovenští občané někdy žebroní u příbuz- ných v zahraničí, aby dostali od nich dary. Je to zbytek starého měšťáckého smýšlení, není správné, aby krajané v kapitalistickém světě ze svých pracně nabytých zdrojů podporovali tento nešvar.“35 ČÚZ posílal do Austrálie členům kroužku česky psanou literaturu, jednak kla- siku, jednak nové knihy vydávané v Československu, často postupem doby publikace s apologetikou komunistické ideologie a politiky. Např. už zmiňovaná starousedlice, jednatelka kroužku a nejčastější dopisovatelka do ČÚZ, Baumruková, psala ve svém dopise o nadšení z četby knihy Václava Řezáče Nástup: „…mnohonásobné díky za knihu Nástup, kterou jsem dostala minulý týden. Ani nevíte, jakou jste mi udělali radost, s dychtivostí jsem se pustila hned do čtení a nerada jsem knihu odložila, když přišel čas k vaření, ale povinnost zvítězila nad touhou knihu dočísti. Spisovatel popisuje velice dobře jednání osob, které pod rouškou komunismu

32 Korespondence z let 1949-1966 mezi ČÚZ, zpravidla psal generální tajemník či jednatel, a funk- cionáři Československého kroužku v Sydney, nejčastěji psala jednatelka A. J. Baumruková (adresa: 18 Fletscher Street, Campsie, NSW), se nachází v Národním archivu v Praze, fond ČÚZ II., karton 31. Za kroužek v Sydney psali občasné dopisy do ČÚZ také funkcionář i V. Mládek (13 Scott Street, Wawerley, Sydney, později 38 Blaimore Street, Surry Hill, City, Sydney), J.Tříska, taky L. Kolský, který psal pozitivní dopisy o své návštěvě Československa. Je dochována rov- něž korespondence Paula Fundy (Wood Street, Mackay, Queensland), jeho bratra Petera Fundy (Kapella, National Ave, Sutherland, NSW), V. Klobušiaka (78 Fitzroy, St. Moore Park, Sydney, NSW), Aloise Veselého (Hotel Alexander, Spencer Street, Melbourne). Nejvyhrocenější přístup k hodnocení exulantů měla v dopisech Baumruková, což občas vyvolávalo kritiku ostatních členů spolku. Např. na schůzi spolku dne 29. 12. 1955 se Kolský vyjádřil, že Baumruková je podezíravá a má štiplavou povahu. NA, fond ČÚZ II., kart. 31. Adresy členů kroužku viz Archiv MZV, fond Teritoriální odbory 1945-1968, kart. 1, Krajanský kroužek v Sydney. 33 Baumruková v dopise do redakce Československého světa dne 5. 2. 1953: „Náš spolek je podpůrný kroužek a přispívá na různé dobročinné účely. Toho oni využili a chtěli se státi členy neb prý je zde hodně našich krajanů, kteří potřebují pomoc. Zde je příklad, jak chtějí s námi spolupracovati. Před časem se zastřelil jeden uprchlík, neb měl nevyléčitelnou nemoc, zanechal ženu a dvě děti. Byl úplně bez peněz, tak prý se museli uprch- líci složiti mezi sebou a zaplatiti mu pohřeb. Stát mu odepřel podporu na základě, že nemocí trpěl, než přijel do Austrálie (jak se mohl dostati sem, když každá osoba musí míti lékařské vysvědčení? Či dostal povolení proto, že prchá před komunisty?) Byl československý příslušník, tak jeho rodina má nárok na podporu aspoň malou od Československého kroužku. Dle jejich názorů, dokud byl živ, o spolku nevěděli, a byl úžasný štváč proti komunismu. Vysvětlila jsem jednomu z nich, že náš kroužek dle stanov udržuje přátelské styky s naší vlastí a kdo je nepřítel naší vlasti, je také náš nepřítel. Ohradil se proti tomu, že je to naší morální povinností našim krajanům pomoci ať opustili republiku z jakýchkoliv důvodů, neb za dnešních poměrů tam poctivý člověk nemůžete vůbec žíti. To byla přímá výzva k slovní potyčce, ale to se mnou prohrál na celé čáře. Od té doby tam nebyli…“ NA, fond ČÚZ II., kart. 31. 34 NA, fond ČÚZ II., kart. 31, dopis Baumrukové do redakce Československého světa 5. 2. 1953. 35 NA, fond ČÚZ II., kart. 31, dopis Baumrukové do ČÚZ ze dne 19. 9. 1954.

95 OBRAZ ČESKOSLOVENSKÉHO EMIGRANTSKÉHO PROKOMUNISTICKÉHO SPOLKU kořistí jen ve svůj prospěch, takovýchto osob je dosud hodně a vezme to delší čas, než se to vše vymýtí, myslím, že teprve mladá generace bude správně jednati.“36 Československý ústav zahraniční vedl přehledy o vyexpedovaných knihách a dal- ších předmětech do zahraničí. Pro ilustraci: v roce 1961 bylo do Austrálie odesláno 37 knih, 66 knižních a 30 nástěnných kalendářů, 94 brožur, fotografie, magnetofonové pásky, 3 hedvábné šátky, váza, panenka, výstavka o ČSR v celkové sumě 4 332 Kč teh- dejší měny.37 U příležitosti oslav 30. výročí založení kroužku na podzim 1957 zaslal Česko- slovenský ústav zahraniční členům do Sydney pozdravný list.38 Oslavy výročí založení kroužku se konaly v lednu 1958. Přijeli i krajané z New Castle a Melbourne a z Všeslo- vanského sdružení emigrantů z Jugoslávie.

Cíle československé komunistické vlády při spolupráci s Československým kroužkem v Austrálii Československá vláda se snažila před australskými emigranty obhajovat a chválit svou politiku. Současně hledala i jejich prostřednictvím cestu k útokům na poúnorové politické exulanty, ovšem ještě ideálnější pro ni bylo utlumení protikomunistické čin- nosti exulantů. Tak jako vláda Sovětského svazu a vlády všech zemí sovětského bloku, často ve spolupráci, využívala i československá komunistická vláda ke sledování svých politických odpůrců v exilu v různé míře spolupracovníky politické policie.39 Československý ústav zahraniční vydával od října 1946 časopis určený zahra- ničním Čechům a Slovákům Československý svět.40 Krajané byli pracovníky ČÚZ vy- zýváni k psaní svých vzpomínek na starou vlast do tohoto časopisu. Posílali rovněž do Prahy i drobné finanční příspěvky na vydávání časopisu, jména dárců byla v časo- pise ve zkrácené podobě vždy uvedena. Od ledna 1948 vycházel pro Čechy a Slováky za hranicemi informační bulletin Domov.41 V Austrálii byl zasílán Československému kroužku v Sydney a Krajanské skupině v Melbourne. ČÚZ připravoval i rozhlasové vysílání pro své krajany. Pro velkou vzdálenost se ovšem v případě Austrálie nemohla

36 NA, fond ČÚZ II., kart. 31, dopis Baumrukové do ČÚZ ze dne 29. 9. 1953. 37 Daleko více knih a dalších předmětů bylo zasláno krajanům do Argentiny, Francie, Belgie, ale byly země, kam šlo dárků méně, např. do Brazílie, Bulharska a Rumunska. NA, fond ČÚZ II., kart. 81, Tisková propagace. 38 Datován v Praze dne 18. 10. 1957, podepsáni předsedkyně M. Trojanová a generální tajemník K. Oliva. Krajan, 1/1958, s. 2. 39 O spolupracovnících Státní bezpečnosti jsou k dispozici některé informace v Archivu bezpeč- nostních složek při Ústavu pro studium totalitních režimů v Praze, fond I. správa ministerstva vnitra, materiál: Svazek č. 80439, období let 1957, 1961, 1985, 1987, typ objektu 132, 151, ná- zev objektu československá rezidentura a ZÚ ČSSR v Austrálii. Jména členů Československého kroužku v Sydney se v materiálu nevyskytují. 40 Před tímto časopisem ČÚZ vydával krátce v roce 1946 týdeník Korespondence Československé- ho ústavu zahraničního. 41 ČÚZ měl vypracován celosvětový adresář k zasílání svého informačního materiálu. V roce 1949 žily po celém světě mimo svůj stát zhruba 2 miliony Čechů a Slováků. Pro období existence Čes- koslovenska jsou vždy uváděny počty Čechů a Slováků dohromady.

96 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 práce rozhlasového odboru zpočátku realizovat. Na konci padesátých let vysílalo Radio Praha do Austrálie a na Nový Zéland denně, vždy čtyřikrát.42 Československý kroužek v Sydney hrál, jako nástroj Československého ústavu zahraničního, příslušnou roli při organizování různých kulturních akcí českosloven- ských umělců v Austrálii či při různých sportovních utkáních. Např. v listopadu 1959 hostovala v Sydney Česká filharmonie. Krajané z kroužku uspořádali na začátku první- ho a třetího koncertu přivítání filharmoniků na jevišti prostřednictvím děvčat z krouž- ku ustrojených v lidových krojích. Při společném večeru na počest filharmoniků pak hrála jedenáctičlenná dechovka celý večer lidové tance.43 Podobných akcí se konalo v průběhu času několik. Mezi krajany v Austrálii vzbudily pochopitelný zájem olym- pijské hry v Melbourne v prosinci 1956, které se konaly nedlouho po potlačení lido- vého protikomunistického povstání v Maďarsku. Členové kroužku se těšili na setkání s československými sportovci, které organizoval ČÚZ. Na den 9. 12. 1956 připravovali krajané v Paddington Town Hall v Sydney, na závěr olympiády, velkou oslavu českoslo- venských sportovců, na niž všichni potvrdili svou účast.44 Ovšem francouzské letadlo, kterým měli sportovci přicestovat, mělo poruchu a opravy trvaly dva dny. Mezitím nejúspěšnější sportovci byli odvezeni sovětskou lodí Gruzia směrem domů. Později se v Sydney objevili méně významní českoslovenští olympionici a někteří další účastníci olympiády, novináři a reportéři, které členové kroužku přivítali a pohovořili s nimi. Jed- nalo se o 13 účastníků olympiády a zdrželi se v Sydney 5 dnů. 45 Na těchto konkrétních příkladech je patrný strategický cíl komunistické vlády Československa, o jehož plnění se pokoušela prostřednictvím ministerstva zahraničí za využití konkrétního nástroje, kterým byl v tomto případě ČÚZ. Cílem organizování různých družebních akcí ze strany ČÚZ bylo posílit v Austrálii tzv. pokrokové krajanské hnutí, jak byly komunistickou vládou označovány prokomunisticky orientované krajanské spolky ve světě. To byla jedna z cest, jak plnit základní zadání či cíl komunistického centra v Moskvě, tj. rozší- řit komunistickou ideu a její podporu ideálně po celém světě, což se dělo i s využitím emigrantů, i když mnoho jich pro podporu komunistické politiky nebylo. Tedy cílem komunistické zahraniční politiky bylo jednak propagovat komunistický režim ve světě a současně izolovat protikomunistické osobnosti a ideje.46 Ovšem z faktického vývoje

42 V čase 7,30-8,00, 10,00-11,00, 3,30-4,30, o půlnoci 12,00-12,30. Přenášela se dvakrát týdně lidová hudba a jednou do týdne hudba taneční. Krajan. 1/1958, s. 4. 43 NA, fond ČÚZ II., kart. 31, dopis z kroužku do ČÚZ dne 10. 11. 1959. 44 Jedinou zlatou medaili pro Československo získala atletka Olga Fikotová, později provdaná za amerického kladiváře Harolda Connollyho. I přes tento partnerský svazek si o ní nejčastější komentátorka veškerého dění Baumruková myslela, že nebude pomlouvat komunistické Čes- koslovensko. Upozornila také na protikomunistické provokace Maďarů, k nimž se přidali i čes- koslovenští exulanti. Maďaři dali při přivítání sovětských sportovců předsednictvu jako dar pro sovětské sportovce krabici, z níž vyběhlo šest červeně nabarvených krys. Aktéři volali „chceme svobodu pro Maďarsko“. NA, fond ČÚZ II., kart. 31, dopis Baumrukové do ČÚZ ze dne 21. 3. 1957. 45 Byli mezi nimi např. sprinter Janeček, úspěšný sovětský běžec Vladimir Kuc. NA, fond ČÚZ II., kart. 31, dopis J. Kolského do ČÚZ ze dne 14. 1. 1957. 46 Ve zprávě ČÚZ o situaci v krajanském hnutí v jednotlivých zemích ze dne 23. 10. 1956 stojí: „… prohloubit dosavadní práci kroužku v Sydney, tj. vydávání vlastního časopisu, a rozšíření jeho působnosti i na Melbourne. Dosažením těchto výsledků předpokládáme, že by se nám již lehčeji podařilo proniknout i do silných

97 OBRAZ ČESKOSLOVENSKÉHO EMIGRANTSKÉHO PROKOMUNISTICKÉHO SPOLKU je vidět, že cíl to byl dosti idealistický, při vědomí slabé síly prokomunistických krajanů a naopak výraznější aktivity a organizovanosti politických exulantů, nehledě na obrov- ský rozdíl v početní síle. V Austrálii byla patrná jistá, ale spíše občasná, komunikace mezi emigranty slo- vanských národností. Např. v červnu 1959 byla v Sydney uspořádána Slovanská výstava emigrantů z Československa, Jugoslávie, Polska, Sovětského svazu a Makedonie, trva- jící 4 dny.47 Prostřednictvím ČÚZ byly organizovány návštěvy emigrantů, vždy pečlivě vy- braných prokomunisticky orientovaných jednotlivců, do Československa. Např. v roce 1965 vycestovalo do Československa 22 krajanů z Austrálie, jednotlivě a v různém časovém období v průběhu roku, jak jim to vyhovovalo. Z funkcionářů cestoval v da- ném roce Nahálka. Prostřednictvím tajemníka kroužku Klobušiaka doporučoval kon- zulát členům kroužku při pobytu v Československu navštívit i kancelář ČÚZ v Praze. Po návratu zpět do Austrálie organizoval Československý kroužek besedy s krajany o zážitcích z Československa.48 Realita ale byla taková, že jen menšina Čechů navštívila v Praze kancelář ČÚZ, stejně tak se složitě organizovaly v kroužku v Sydney besedy o poznatcích z návštěvy v bývalé vlasti. Některým krajanům se podařilo vycestovat i ví- cekrát. Cílem bylo nejen umožnit emigrantům navštívit rodnou zemi, rodinné příslušní- ky a přátele, ale především je využít k propagaci, šíření chvály a uznání komunistického Československa. Toto se do jisté míry komunistům dařilo, našli se ovšem, i mezi pečlivě vybranými návštěvníky staré vlasti, i kritikové.49 Největšími organizačními akcemi návštěv zahraničních krajanů z celého svě- ta v jejich bývalé vlasti byly spartakiády. Československá cestovní kancelář Čedok ro- zesílala vždy už na podzim předchozího roku všem zahraničním kancelářím, s nimiž byla ve styku, podrobný propagační materiál o zájezdech do Československa spojených s návštěvou této celostátní tělovýchovné slavnosti. Případní účastníci dostali podrobné informace o všech potřebných organizačních záležitostech ohledně cesty, ubytování a programu. S návštěvou spartakiády byla nabízena možnost zúčastnit se kulturních akcí, koncertů, divadel, absolvovat prohlídkové cesty po památkách a přírodních krá- sách Československa s poznáním i života lidí. Vedle cest autobusem organizovaných Čedokem nabízela se i možnost půjčit si v Čedoku auto. II. celostátní spartakiáda na přelomu června a července 1960 byla prezentována současně jako vyvrcholení oslav 15. výročí osvobození Československa od nacistické okupace.50 Někteří členové Čes- koslovenského kroužku v Sydney se v rámci spartakiádních akcí do Československa vypravili. V rámci kroužku se prováděly výběry, koho na spartakiády vyslat.

a celkem v Austrálii dobře organizovaných reakčních krajanských organizací. Izolování utečenců by se tak stalo již jen otázkou času a vývoje celkové situace mezinárodní.“ NA, fond ČÚZ II., kart. 31. 47 Bližší údaje nejsou známy, např. o zaměření a obsahu výstavy. NA, fond ČÚZ II., kart. 31. 48 NA, fond ČÚZ II., k. 31, Návrh pracovního plánu pro krajanské hnutí v roce 1965 – vyjádření konzulátu. 49 V roce 1964, po návratu z tříletého pobytu v Československu, kritizoval na schůzi kroužku Jan Capko zemědělství na Slovensku. Vyjádřil se v tom smyslu, že tam zemědělci nechali zničit úro- du. Situace v kroužku se vůči němu vyhrotila, staří členové mu nevěřili. NA, fond ČÚZ II., kart. 31, dopis Josefa Kolského do ČÚZ ze dne 6. 9. 1964. 50 Zahraniční hosté na II. celostátní spartakiádu. Krajan, 3/1960, s. 2-3.

98 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

Ve druhé polovině šedesátých let věnoval ČÚZ při návštěvě krajanů v Česko- slovensku velkou pozornost tomu, aby zainteresoval mladé lidi na práci v kroužku.51 ČÚZ vypracovával na každý rok plány činnosti v krajanském hnutí ve světě, tedy i v Austrálii, které konzultoval s konzulátem v Sydney. V rámci organizace těchto aktivit konzulát, s konkrétní znalostí australské reality, upozornil československé ministerstvo zahraničí touto cestou, že pracovní záměry s využitím emigrantů pro podporu komunistické politiky se nedají mechanicky aplikovat na Austrálii, kde, na rozdíl od ně- kterých jiných států, je činnost početně slabého Československého kroužku více méně jen symbolická.52 Generální konzulát v Sydney sliboval, prostřednictvím komunikace s pracovníky ČÚZ, komunistické vládě v Československu, že poskytne Československému kroužku podporu a pomoc, např. v roce 1965 při organizaci oslav 20. výročí osvobození Česko- slovenska od nacismu. Uspořádal filmové představení s válečnou tematikou a kultur- ní večer s přednáškou pracovníka konzulátu.53 Generální konzulát byl v pravidelném styku především s jednatelem kroužku V. Klobušiakem. Generální konzulát ve svém materiálu směřovaném na ministerstvo zahraničí sdělil ideu, ovšem sám věděl, že těžko realizovatelnou, o perspektivním ustavení organizace, která by byla nástrojem rozvíjení styků mezi Československem a Austrálií a ve které by vedle pokrokových australských činitelů, myšleno politicky levicově orientovaných, byli i lidé zainteresovaní na obchodě s Československem, prvorepublikoví emigranti a také poúnoroví exulanti.54 Ke konci šedesátých let ČÚZ a konzulát řešily i národnostní otázku mezi emigranty v souvislosti s připravovanou federalizací Československa. Šlo ale víceméně o aplikaci formálních náležitostí v případě krajanů v zahraničí, neboť ti žili často v pří- padě spolkové činnosti v provázanosti, často byly česko – slovensky propojeny i rodiny. 55

Formy aktivit spolku Činnost Československého kroužku byla celé sledované období po druhé světo- vé válce slabá, především z důvodu malého zájmu členů o organizované akce. V polovi- ně šedesátých let měl krajanský kroužek v Sydney 60 členů. Jejich věkový průměr ovšem přesahoval šedesát let. Nejmladším a nejaktivnějším byl v dané době Vlado Klobuši-

51 Např. v roce 1967 se studijního zájezdu do Československa zúčastnily dvě ženy, z nich jedna poprvé, a velmi pochvalně se pak vyjadřovaly na generálním konzulátu o péči ČÚZ. NA, fond ČÚZ II., kart. 31, mat. Situační zpráva o krajanském hnutí v Austrálii za rok 1967. 52 NA, fond ČÚZ II., kart. 31, mat. Návrh pracovního plánu pro krajanské hnutí v roce 1965 – vy- jádření konzulátu. 53 TAMTÉŽ. 54 TAMTÉŽ. Můžeme v tomto nápadu jistě vidět počáteční uvolňovaní komunistické politiky v Československu. 55 Např. konzulát měl za úkol řešit zasílání české a slovenské verze časopisu Československý svět, roztřídit krajany na Čechy a Slováky a předat k evidenci do Prahy a Bratislavy apod. NA, fond ČÚZ II., kart. 31, mat. Situační zpráva o krajanském hnutí v Austrálii za rok 1967. Vypracováno 26. 4. 1968.

99 OBRAZ ČESKOSLOVENSKÉHO EMIGRANTSKÉHO PROKOMUNISTICKÉHO SPOLKU ak.56 Československý kroužek neměl spojení s krajany ze vzdálenějších míst, jako např. z Melbourne a Adelaide. Svými akcemi ovlivňoval maximálně 300 osob v okolí Sydney, částečně a příležitostně i některé poúnorové exulanty.57 Základní aktivitou, plynoucí i ze stanov každého spolku, byly členské schůze. V průměru se jich každoročně účastnila necelá polovina členstva. Dalších akcí se účast- nilo ještě méně členů. Na výročních schůzích byla vždy přednesena výroční zpráva o činnosti a byl volen výbor na další období. Zpravidla pracovali ve výboru stále stejní lidé, i v hlavních funkcích zůstávali často titíž pracovníci po několik let.58 Československý kroužek v Sydney konal pravidelně každoročně schůze k při- pomenutí výročí vzniku Československa 28. října 1918. Proslov v duchu těchto oslav zpravidla přednášel předseda spolku.59 Konaly se schůze při příležitosti i dalších stát- ních svátků a výročí, především pietní slavnosti k výročím vyhlazení Lidic a výročím Slovenského národního povstání. Účast na schůzích, v podstatě vždy spojených s ná- slednou taneční zábavou či pohoštěním, bývala slabá.60 Zhruba jednou za dva měsíce se konaly taneční zábavy, akce relativně nejvíce navštěvované, neboť na ně přišli i nečle- nové kroužku a občas v šedesátých letech i exulanti. Tyto akce lidi přitahovaly více, při neformálních setkáních si mohli pohovořit, zatančit. Taneční zábavy byly také hlavním zdrojem jinak velmi skromných, příjmů spolku. Největší účast bývala na tradičním kra- janském pikniku ve volné přírodě u moře, konaném vždy jednou za rok. K nejčastěj- ším spolkovým aktivitám patřilo promítání filmů.61 Ale už v padesátých letech psali funkcionáři kroužku do Prahy, že není praktické posílat filmy v češtině, neboť mají na promítání dost anglicky mluvících návštěv a krajanů je málo.62 V šedesátých letech

56 V roce 1965 mu bylo 44 let, čtyřicátníkem byl ještě pouze Liška. Viz NA, fond ČÚZ II., kart. 31, materiál Návrh pracovního plánu pro krajanské hnutí v roce 1965 – vyjádření konzulátu. 57 NA, fond ČÚZ II., kart. 31, mat. Situační zpráva o stavu krajanského hnutí v Austrálii za rok 1965, s. 1. 58 Např. v šedesátých letech byl několik let předsedou Václav Mládek, místopředsedou Jim Kolský, tajemníkem Vlado Klobušiak mladší, pokladníkem Nahálka a kronikářkou Baumruková. Dalšími členy výboru byli: Kováč, Šiška, Tříska, Liška, Klobušiaková starší, Klobušiaková mladší, Karel Kolský ml. NA, fond ČÚZ II., kart. 31, mat. Návrh pracovního plánu pro krajanské hnutí v roce 1965 – vyjádření. 59 Archiv MZV, fond Teritoriální odbory 1945-1964, zpráva ze dne 30. 10. 1961. 60 Např. 24. 1. 1964 na valné hromadě Československého kroužku bylo přítomno 21 členů z celko- vého počtu 61 platících příspěvky. Bylo zde rovněž oznámeno, že 4 krajané získali na rok 1964 československé vízum. Archiv MZV, fond Teritoriální odbory 1945-1964, Sydney, zpráva z roku 1964. Výroční členské schůze dne 30. 1. 1965 se zúčastnilo 24 členů. Podobný stav jako tyto ilu- stračně uvedené konkrétní údaje byl každý rok. NA, fond ČÚZ II., kart. 31, mat. Situační zpráva o stavu krajanského hnutí v Austrálii za rok 1965. 61 Např. na 28. 5. 1949 zval kroužek zájemce na promítání nejnovějších československých doku- mentárních filmů v místnosti Federation Hall, 166 Phillip Street, City, Sydney s anglickým ko- mentářem plukovníka Shepparda, který procestoval Evropu, v roce 1948 byl i v Československu. Promítaly se filmy: Ta daleká, neznámá země, Třicátý rok Československa, Ústava Českosloven- ské republiky z roku 1948, Řecké děti v Československu. Čistý zisk z filmového představení byl věnován na československé válečné sirotky. Archiv MZV, fond Teritoriální odbory 1945 – 1968, kart. 1, Nejnovější dokumentární československé filmy. 62 I při sdělení tohoto praktického faktu si pisatelka neodpustila kritiku exulantů, když v dopise dodala: „…je zde sice hodně našich uprchlíků, ale to jsou většinou sokolové a katolíci, a ti se neponíží, aby

100 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 se začaly více promítat i jiné než především ideologicky pojaté filmy. Návštěvnost emi- grantů na promítání se zvýšila, a když se promítal např. Dobrý voják Švejk či Kam čert nemůže, chodili i exulanti. Knihovna byla využívána postupem času stále méně, neboť staří členové měli problém se čtením a mladá generace česky četla minimálně. Knihovna byla umístěna u několika členů spolku doma.63 Ale bylo využíváno, prostřednictvím ČÚZ zasílaných magnetofonových pásků s českou a slovenskou hudbou, které byly přehrávány na schů- zích, ale i v menších skupinkách lidí. Občas členové spolku zvali při svých rodinných oslavách celou krajanskou obec k sobě domů. Akcí spolku, zejména schůzí, se účastnil i generální konzul, případně vicekonzulové.64 Funkcionáři kroužku se s povděkem vy- jadřovali o pomoci Československého ústavu zahraničního v Praze a rovněž o podpoře generálního konzulátu, a to až takovou formou, že bez jejich pomoci by kroužek nemohl existovat.65 Setrvale slabou účast členů Československého kroužku na organizovaných akcích přičítal generální konzulát ve svém hodnocení spolkové činnosti v Austrálii na konci šedesátých let také neúspěšně vedené ideologicko-politické práci členů výbo- ru.66 V podstatě jádro kroužku tvořili i ve druhé polovině 20. století ti členové, mnozí spolu se svými rodinnými příslušníky, kteří v roce 1927 kroužek zakládali. I přes vysoký věk tito lidé zůstávali nejaktivnější. To, že kroužek nebyl omlazován, mělo důsledky v už výše zmíněné stagnaci a ve snižování akceschopnosti. Tím se ztrácel kontakt s těmi krajany, kteří sice řádnými členy kroužku nebyli, ale podporovali jej, účastnili se třeba jen zábavných akcí a tvořili jisté pojítko mezi lidmi.67 ČÚZ byl rovněž nápomocen k řešení některých sociálně zdravotních potřeb členů kroužku, např. funkcionářů Mládka a Klobušiaka.68

šli mezi „socany“, jak nám říkají, ale my též o ně nestojíme.“ NA, fond ČÚZ II., kart. 31, dopis Baumrukové do ČÚZ ze dne 20. 4. 1953. 63 Např. v roce 1967 byly půjčeny jen 2 knihy. NA, fond ČÚZ II., kart. 31, mat. Činnost krajanské- ho spolku za rok 1967. 64 Např. výroční členské schůze kroužku 30. ledna 1965 se za československý generální konzulát zúčastnili vicekonzulové Nekolný a Litavský, neboť generální konzul byl na návštěvě australské- ho svazového státu Tasmánie. 65 Např. generální konzulát posílal do ČÚZ v Praze informace o plánovaných cestách krajanů do staré vlasti, informoval o konkrétních jménech a jejich případné návštěvě v kanceláři ČÚZ s tím, že má být krajanům věnována pozornost (např. v roce 1968 manželé Večeřovi z Newcastlu, Kubáňovi a Jančo, začátkem srpna 1968 na Slovensko docestovala krajanská dcera Květa Galko- vá a konzulát navrhl, aby ji pracovníci ČÚZ zařadili do zájezdu na Děvín). NA, fond ČÚZ II., kart. 31, mat. Činnost krajanského spolku za rok 1967. 66 „Věkový průměr je rok od roku nepříznivější, na čemž má vinu dřívější nesprávný postoj a činnost některých členů krajanského kroužku, kteří ve snaze kroužku pomoci, postavit jej ideologicky na výši, způsobili naopak těžkosti a ovlivnili odchod celé řady členů, starých krajanů.“ NA, fond ČÚZ II., kart. 31, mat. Činnost krajanského spolku za rok 1967, Sydney, 26. 6. 1968, vypracoval Stanislav Vodička, určeno pro ČÚZ, Ministerstvo zahraničních věcí, k rukám tajemníka Olivy. 67 Je třeba při odstupu času konstatovat, že prostě spolková činnost nebyla pro emigranty zajímavá a přitažlivá. To platilo i pro převažující počet politických exulantů ve druhé polovině 20. století. 68 ČÚZ poskytl pomoc při obstarávání lékařské péče pro V. Mládka v lázních a uhradil léčebné výlohy. Vynaložil úsilí, aby se děti V. Klobušiaka mohly léčit v Československu, ale to se nakonec

101 OBRAZ ČESKOSLOVENSKÉHO EMIGRANTSKÉHO PROKOMUNISTICKÉHO SPOLKU

Podle písemností ČÚZ nebyly v Austrálii, na rozdíl od některých jiných států, např. Jugoslávie aj., zřízeny české a slovenské školy. Někteří krajané jen vedli dobro- volné kursy. Československý kroužek v Sydney, tak jako většinou všechny druhy spolků, se snažil vydávat své periodikum. Časopis nesl název Krajan a spolku se podařilo vydat pouhá 4 čísla.69 Časopis se snažil čtenáře informovat o počátcích kroužku a jeho aktivi- tách, uvádí jména funkcionářů, vyjmenovává organizované akce.70 Krajan často informoval československé emigranty o kulturních aktivitách, o koncertech a úspěších československých hudebníků ve světě. Psal o festivalu Pražské jaro, o velké koncertní cestě České filharmonie po světě v roce 1959, o akcích na zá- chranu historických památek v Československu, např. v Banské Bystrici, Banské Štiav- nici a Kremnici71 nebo i o výsadbě nového lesa v okolí Bánské Bystrice s přesnými úda- ji.72 Krajan přinášel i krátké informační zprávy ze života v bývalé vlasti, cíleně sledující novinky a změny s podtextem propagace komunistické vlády.73 Často Krajan přinášel zprávy ekonomického charakteru s dopadem do sociální oblasti, např. o nové textilní továrně v pohraničí v okrese Český Krumlov, o zvyšování výroby cementu a obrábě- cích strojů, o narůstající výstavbě bytových domů v Košickém kraji, o stavbě nového dlouhého dopravního mostu v Ostravě, o úspěších sklářů při vývozu zboží do světa, o úspěchu československého zboží na mezinárodním veletrhu v Limě v Peru v roce 1959, kde byla československá výstava označena za nejhezčí se zájmem účastníků hlav- ně o sklo, obráběcí stroje, hudební nástroje a hračky, na základě čehož sjednalo Česko- slovensko mnoho obchodních zakázek. Informoval o oblíbeném fotoaparátu Flexaret, vyváženém do 64 zemí světa a o jeho výrobci Meoptě Přerov. Krajan psal o nárůstu počtu rozhlasových přijímačů u obyvatelstva, o nárůstu počtu vysokoškolských studen- tů, o výstavbě internátu pro zahraniční studenty v Bratislavě. Hodně informoval Krajan o oblasti zdravotnictví. Přinesl sdělení o očkování československých dětí proti obrně, zdůraznil při tom tří-etapovou podobu akce a její

nepodařilo zrealizovat pro velkou finanční zátěž dopravy dvou dětí a jejich matky do ČSR. NA, fond ČÚZ II., kart. 31, mat. Situační zpráva o krajanském hnutí v Austrálii za rok 1967. 69 Náprstkovo muzeum Praha, knihovna, časopis Krajan Sydney, Informační bulletin Českosloven- ského kroužku v Sydney, č. 1 január 1958, č. 2 júl 1958, č. 3 február 1960, č. 1 január 1962. Hla- vička časopisu byla psána slovensky, články česky a slovensky. Časopis redigoval Vlado Klobušiak (33 Terry Road, West Ryde). 70 Z našeho života po dobu 30 let. In: Krajan Sydney. 1/1958, s. 1-2. 71 O kulturně historických tématech psal Krajan relativně často, např. že na Slovensku bylo zmapo- váno 30 druhů lidových krojů nebo o sbírce staré keramiky lidového umělce Heřmana Landsfel- da ze Strážnice. Psal o filmovém festivalu v Karlových Varech. Informoval také, že v roce 1958 se vydali Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund na další cestu z Evropy do Asie a Austrálie, která byla plánována na 4 -5 roků a měla měřit asi 100 000 km a doplnit tak okruh kolem světa započatý v letech 1947-1950 cestou do Afriky a Jižní a Severní Ameriky. Krajan, 2/1958, s. 2. 72 Čtenáři se mohli dovědět, že na ploše 7 400 ha bylo vysazeno asi 57 miliónů sazenic, pokud jde o druhy stromů, tak to byl buk, dub, javor, smrk, jedle, modřín a borovice. Krajan, 1/1958, s. 4. 73 Např. popisoval v pozitivním duchu postup zakládání nových jednotných zemědělských druž- stev, postup zavádění elektřiny do dalších obcí na Slovensku (např. do roku 1958 mělo 20 obcí v Nitranském kraji zavedenu elektřinu, zmínil postup elektrifikace v Prešovském kraji). Byla po- skytnuta informace o postupující výrobě motocyklů.

102 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 rozsah, kterým se ČSR zařadila mezi první země na světě. Dále psal o otevření nové nemocnice v Rokycanech, která byla první v ČSR, kde byla spojena ambulantní část s lůž- kovou, nebo pisatelé informovali o snižující se úmrtnosti kojenců. Ale byly publikovány i zprávy jistým způsobem už na konci padesátých let vnímané negativně, jako byl stav kouření obyvatelstva, kdy Československo stálo ve statistice kouření na čelném místě na světě. Nechyběly zprávy ze sportu a o sportu, např. o lyžování v Nízkých Tatrách. Do časopisu byly zařazovány i dopisy krajanům z komunistického Českosloven- ska, v nichž pisatelé apologeticky líčili jejich bývalý domov.74 Některé dopisy polemizo- valy s názory a hodnoceními exulantů, kteří byli samozřejmě ke všemu dění v Česko- slovensku velmi kritičtí.75 Byla zveřejněna výzva Slovanského výboru Československa směřovaná ke „všem slovanským mírumilovným lidem ve světě“ s naléhavou výzvou aktivně se zapojit do úsilí o zmírnění mezinárodního napětí, odzbrojení a uzavření mírové smlouvy s Německem.76 Krajan tiskl i texty pro děti formou dětského koutku. Přetiskoval i básně. Když 10. 4. 1958 zemřel Vítězslav Nezval, byla publikována jeho báseň Zpěv míru77 nebo později báseň Jeseň 1961 Vojtěcha Mihálika.78 V polovině šedesátých let se v kroužku diskutovalo o pokračování ve vydávání cyklostylovaného bulletinu. Cílem bylo podchytit předúnorovou emigraci a také část neutrálních poúnorových exulantů, kteří se jevili být v jistém počtu ochotnými ke komunikaci. Ovšem k realizaci toho záměru nikdy nedošlo, i přestože se diskuse o užiteč- nosti periodika opakovaly. Hlavním problémem byla finanční otázka a také personální zajištění redaktora nebo přímo vydavatele. V diskusi se ozývaly hlasy o jisté naději v mladou generaci, z níž se někteří v druhé polovině šedesátých let vypravili k návště- vě Československa. Uvažovalo se o vytvoření spolupráce mezi krajany v Melbourne, Queenslandu a Adelaide, otevíral se záměr vybudování Společnosti australsko–česko- slovenského přátelství. Ale vše zůstalo jen v rovině diskusí, i když opakovaných. Zcela ojedinělé byly případy, kdy se krajané vrátili zpět do Československa. Jako příklad lze uvést Rudolfa Koplíka, který se v roce 1965 vrátil po padesáti letech pobytu v zahraničí, převážně v Austrálii.79

74 Např. List navrátilého krajana do vlasti Jána Tekela ze dne 18. 6. 1961. Krajan, 1/1962, s. 11. 75 Ako je to vlastne s povinnými dodávkami v ČSR? Krajan, 2/1958, s. 1. Pisatel obhajuje životní pod- mínky zemědělců v JZD před názory exulantů, že jsou státem ožebračováni, když musí odvádět jisté množství sádla z vepřového masa ze svých záhumenků státu. Komentuje úřední list ČSR, kde jsou uvedeny konkrétní rozpisy dodávek sádla státu a vychází mu, že zemědělcům ještě dost zbývá pro soukromou potřebu. 76 Krajan, 1/1962, s. 1. 77 Krajan, 2/1958, s. 4. 78 Krajan, 1/1962, s. 4. 79 NA, fond ČÚZ II., kart. 31, dopis ČÚZ ze dne 12. 11. 1965. R. Koplíkovi, výrazně prokomunisticky orientovanému, byl přidělen v Praze družstevní byt, kladně probíhalo řízení k povolení trvalého pobytu v Československu. Celá jeho rodina byla označena za pokrokovou a přidělení bytu bylo zdůvodněno jako naléhavě nutné. Zatím bydleli u příbuzných na Moravě, syn a dcera studovali češtinu. ČÚZ rovněž zaslal dopis řediteli jazykové škole s tím, aby Koplíkovu dceru Margaretu zaměstnal, např. na vedení konverzačních kroužků v angličtině, s argumentem, že zná anglicky a rusky.

103 OBRAZ ČESKOSLOVENSKÉHO EMIGRANTSKÉHO PROKOMUNISTICKÉHO SPOLKU

Vztahy Československého kroužku v Sydney a politických exulantů v Austrálii Členové Československého kroužku neměli pochopení pro Čechy a Slováky, kteří ve druhé polovině 20. století opouštěli svou vlast z politických důvodů, jako exulanti nesouhlasící s diktaturou komunistické strany nebo přímo komunisty z ideologicko-politických důvodů pronásledovaní a postihovaní. Exulanti přišli do Austrálie ve dvou vlnách, především po únoru 1948, méně pak po roce 1968. Oproti zhruba 600 předválečným českým a slovenským emigrantům80 přišlo ve druhé polovině 20. století do Austrálie téměř 12 000 Čechů a Slováků v důsledku únorového státního převratu v roce 1948.81 V důsledku pronásledování občansky aktivních obyvatel Československa po potlačení politiky „Pražského jara“ v roce 1968 odešlo v období tzv. normalizace, především v první polovině sedmdesátých let, do Austrálie dalších zhruba 6 000 Čechů a Slováků. S tzv. starousedlíky si tedy nerozuměli a prakticky spolu nekomunikovali, i když v šedesátých letech byly jisté kontakty navazovány, ovšem opravdové porozumě- ní či přátelství to nebylo. To platí výrazně pro druhou exilovou vlnu. Po druhé světové válce, jejím výsledku a následných vnitropolitických i mezi- národně politických důsledcích, nastolení komunistických vlád v části Evropy a Asie, odchodu politických exulantů do zahraničí na přelomu čtyřicátých a padesátých let, byla patrná proměna atmosféry mezi československými krajany všude ve světě. Tedy celko- vá politická proměna ovlivnila i společenskou atmosféru mezi Čechy a Slováky v Aus- trálii. Už jen ten fakt, že sem přišlo po válce mnohonásobně více krajanů, než zde žilo doposud, zvířil ovzduší. A ideologicko-politické spory z Československa se přenesly i do exilu. Mezi Slováky či jejich prostřednictvím se začal šířit vliv katolicismu, sloven- ský nacionalistický spolek si postavil v Sydney Slovenský katolický dům. Exulanti zpo- čátku po svém příchodu jevili zájem o krajanské spolky, ovšem ze strany starousedlíků byla patrná averze k nim, jak dokládají mnohé dopisy zasílané členy Československého kroužku do ČÚZ v Praze.82 I v exilovém tisku jsou doložena názorová politická nepochopení mezi předvá- lečnými a poválečnými československými emigranty. Starousedlíci neváhali psát i do redakce exilových časopisů a snažit se vysvětlit, že společenské poměry v komunis- tickém Československu nejsou tak špatné, jak se o nich vyjadřují poúnoroví exulanti.

80 V roce 1939 se z Československa do Austrálie vystěhovalo ještě několik stovek osob židovského původu z důvodu pronásledování nacisty. Přesné počty emigrantů nejsou známy, údaje v různých zdrojích se liší. Viz NA, fond ČÚZ II, kart. 31, materiál 35038/66 Československá emigrace v Austrálii. 81 Poúnoroví exulanti přijeli do Austrálie převážně z táborů pro uprchlíky v západním Němec- ku, Rakousku či Itálii. Mnoho českých studentů po ukončení studií ve Švýcarsku směřovalo dál do Austrálie, které byla k exulantům vstřícnější. 82 „…Konečně je otevřený boj a my víme s určitostí, kdo se za tím skrývá…. Nejsem zaujata proti náboženství, přestože sama nevěřím, ale co se pod rouškou náboženství provádí, je hnusné. Nyní se ustavil nový kroužek, jejich účelem je se vtlačiti do našeho kroužku, za nějaký čas pojedou jeden za druhým domů (za zahraniční propagační peníze), by měli větší důvěru naší republiky, budou se odvolávati na náš kroužek v Sydney. Mají to vše dobře vy- počítané a doufám, že se jim to nikdy nepodaří provést, dostati se zpět do republiky jen proto, aby mohli provádět zradu na našich lidech. Třebaže jsou Češi vůči Slovákům zaujati, přeci se spojují, aby dosáhli jejich špinavého cíle. Češi bojují za obrození naší drahé republiky, Slováci za jejich práva a autonomii pod vedením Hlinkovců.“ NA, fond ČÚZ II., kart. 31, dopis Baumrukové do ČÚZ v Praze ze dne 17. 8. 1953.

104 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

Ovšem psali bez znalosti poměrů a dle zkreslených či neúplných informací, které jim podávali představitelé a stoupenci československé komunistické vlády, nejčastěji pro- střednictvím Československého ústavu zahraničního a československého konzulátu.83 Na takové dopisy najdeme obšírné reakce exilových redaktorů, které vyvracejí všechny smířlivé, v podstatě prokomunistické argumenty „starousedlíků“.84 Členové Československého kroužku občas získali, většinou jen kusé, informace o aktivitách či spolcích politických exulantů. Např. v roce 1962 se do kroužku dostaly některé informace o Českém klubu v Adelaide.85 Československý kroužek vzhledem k početní slabosti a vysokému věku drtivé většiny členů neměl a ani nemohl mít výraznější vliv na politické názorové ovzduší mezi Čechy a Slováky v Sydney a už vůbec ne v celé Austrálii. Tuto skutečnost si přiznávali i oficiální zástupci Československa, i když po nástupu komunistické moci v Československu si dělali naději na využití prvorepublikových emigrantů v Austrálii pro apologetiku a propagaci komunistického režimu.86 Děti krajanů se až na vzácné výjimky sžily s australským prostředím a převážně už neznaly jazyk svých rodičů. Jen mimořádně chodily děti krajanů i na neoficiální akce, jako byly taneční zábavy kroužku. Příslušníci exilu po únoru 1948 se zhruba od šedesátých let převážně, až na ně- které výjimky, distancovali od činnosti politicky zaměřené proti Československu. Jejich naprostá většina přijala australské občanství, splynula s prostředím, které považovala za definitivní místo svého života a příliš se nezajímala o dění mimo Austrálii. K členům Československého kroužku se chovali tito exulanti zdvořile, avšak nebyli ochotní se účastnit žádné akce či činnosti ve vztahu k Československu. Jejich děti už také neznaly česky či slovensky.

83 Např. Dopis A. K., New South Wales, Hlas domova, Melbourne, 13. 5. 1957, s. 5. Argumenty zastávající se československých komunistických poměrů, zde udávané, jsou velmi naivní. Pisatel- ka se snaží přesvědčit exulanty, že není problém se vrátit zpět domů bez politického postihu a že i sociálně ekonomicky je na tom Československo lépe: „…Vezměte poštovné: zatím co my zde musíme počítati, každý balík k nám do ČSR jde obyčejnou poštou, oni posílají vše leteckou, poněvadž je to za cenu pár žemlí. A mnoho jiných věcí, které jsou k dobru lidí. Nemyslete, prosím, že já jsem nějaká komunistka, i moji lidé mají majetek sebraný a moje podíly dědictví po matce připadly státu a já na to musela dát podpis a zaplatit v Sydney 6 liber, ale ráda bych objasnila, že opravdu lidé už nenaříkají a chtějí nás všechny zpět.“ 84 Dopis starousedlici, Hlas domova, Melbourne, 13. 5. 1957, s. 5. Na témata „starousedlíků“ psali exulanti i jistým způsobem výkladové články, kde poukazovali na zásadní vzájemné rozdíly. Viz Starousedlici. Hlas domova, 23. února 1953, s. 2: „…zásadní rozdíl mezi námi a “krajany“ není v důvodu, proč jsme opustili domov, ale daleko víc ve způsobu, jak se na “starou zemi“ díváme. Pro vystěhovalce je Česko- slovensko sentimentální vzpomínkou, která časem zarámuje hořké zkušenosti z dob krize a strachu doby ve staré vlasti. Pro nás je Československo smutnou skutečností…“ 85 Předsedou byl B. Panoch, jednatelem Alois Trávníček. Klub vydával především péčí faráře Fran- tiška Maňáka bulletin. Jinak klub pořádal jen taneční zábavy. Viz Archiv MZV, fond Teritoriální odbory 1945-1964, zpráva ze dne 15. 8. 1962. 86 Slabost a politickou nevyužitelnost kroužku přiznal ČÚZ ve svém písemném materiálu. Viz NA, fond ČÚZ II., kart. 31, mat. Návrh pracovního plánu pro krajanské hnutí v roce 1965 – vyjádření konzulátu.

105 OBRAZ ČESKOSLOVENSKÉHO EMIGRANTSKÉHO PROKOMUNISTICKÉHO SPOLKU

Členové kroužku zjistili, že exulanti po únoru 1948 organizovali vlastními silami, vždy v sobotu, výuku češtiny a slovenštiny pro své děti. Vyučování se účastnilo několik desítek dětí.87 Postupem času, především od šedesátých let, byl patrný zájem exulantů o někte- ré akce Československého kroužku. Někteří přišli např. na promítání z Československa zasílaných filmů či se účastnili tanečních zábav. Někdy Československý kroužek žádali o sociální podporu. Mnozí exulanti také projevovali živý zájem o události a vývoj v Čes- koslovensku. Pracovníci ČÚZ tuto skutečnost pro sebe vyhodnocovali optimisticky, vnímali tuto část exulantů jako „nepříkře nepřátelsky“ zaměřenou proti Českosloven- sku, ovšem realisticky došli k závěru, že to ještě neznamená, že budou ochotni pracovat pro „naši věc.“88 Někteří členové Československého kroužku poukazovali v šedesátých letech na viditelnou sílu některých exulantských klubů v Sydney, např. Sokol, Slovenská aus- tralská společnost (SAS) nebo Československé sdružení. Dokonce členové kroužku Mládek a Petřinec na valné hromadě v březnu 1967 přednesli návrh, aby zástupci kroužku vyvolali jednání se zástupci Sokola s cílem postupného spojení a vytvoření tak větší krajanské organizace, vzhledem k vlasteneckému zaměření Sokola. Ovšem proti tomuto návrhu ve výrazné síle vystoupili jiní členové, např. Nahálka, Antoška, Klo- bušiak, a obhajovali samostatnost Československého kroužku, což nakonec v závěru převážilo. Jako úkol bylo opakovaně ukládáno omlazování kroužku a samostatnost, což nepřineslo žádaný efekt, jak dokládal další vývoj. Exilové spolky příslušníci Československého kroužku v převažujícím názoru vyhodnocovali jako nedůvěryhodné pro spolupráci.89 Tedy členové kroužku se i sami drželi v izolaci od exulantů. Nedůvěru měli i ve sportovní klub Prague Soccer Club, vůči jehož členům se striktně společensko-politicky vymezovali.90 Je třeba zmínit i spo- lečnost nacionalisticky orientovaných Slováků, Slovak Australian Society, která občas na své akce zvala Slováky z Československého kroužku. Tato organizace měla jiné cíle, než spolupráci, natož jednotu Čechů a Slováků, její úsilí směřovalo k obnově Sloven-

87 Pracovníci konzulátu toto vyučování označili za spíše propagační gesto „reakčně“ zaměřených spolků exulantů po únoru 1948, než nástroj účinného vyučování jazyků. Viz NA, fond ČÚZ II., kart. 31, Návrh pracovního plánu pro krajanské hnutí v roce 1965 – vyjádření konzulátu. 88 NA, fond ČÚZ II., kart. 31, mat. Situační zpráva o stavu krajanského hnutí v Austrálii za rok 1965. 89 Ve zprávě je zdůvodnění formulováno následujícími slovy, která ukazují podezřívavost a také jistý pocit vlastní slabosti a nedostatečného vlivu uvnitř kroužku: „…Je to stále stejná idea, že jednou dojde ke změně v ČSSR a oni se vrátí s vavříny vytrvalců zpět, aby restaurovali staré buržoazní – kapitalistické zřízení. Jde o lidi z buržoazních nepřátelských kruhů a naši krajané přesně odhadli, že jejich zájem by byl v tom, pohltit spolkové peníze a pak jimi dále opovrhovat a považovat za méněcenné a „zabarvené“, protože inklinovali pevně k naší socialistické republice a našemu generálnímu konzulátu.“ NA, fond ČÚZ II., kart. 31, mat. Situační zpráva o stavu krajanského hnutí v Austrálii za rok 1965. 90 Hodnotili jej slovy: „…jen nepatrný počet má opravdový vztah k republice, jinak jsou vedeni svými obchod- ními zájmy, proto v současné době nelze provádět sbližovací akce, dopadlo by to stejně jako se Sokolem. Reakční sdružení, které v sobě zahrnuje různé elementy z obou našich odbojů, desertéry z vojska a československých bezpečnostních sborů po roce 1945, ty největší antikomunisty ze Sokola, vůbec nepřipustí myšlenku na nějakou jednotnou krajanskou organizaci. Rovněž i zde by bylo ukvapené a vůbec nevhodné navazovat nějaká jednání, neodpovídalo by to době a podmínkám.“ TAMTÉŽ.

106 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 ského státu z roku 1939. Mluvčí tohoto seskupení byli vedeni katolickým klérem, jehož hlavním představitelem byl páter Mika.91

Závěr Československý kroužek v Sydney v souvislosti s výše uvedenými a analyzova- nými důvody a okolnostmi nebyl schopen úspěšně plnit úkoly, které prostřednictvím ČÚZ od něj očekávala československá komunistická vláda. Jeho aktivity pak v letech sedmdesátých a osmdesátých stále více slábly a přirozenou cestou činnost ustala úplně.

Summary The image of the Czechoslovak emigrant pro-communist association in the second half of the 20th century – Czechoslovak Society in Sydney Jana Burešová – Miloš Trapl

The study is a microprobe into the life of Czechoslovak Society in Sydney in Australia in the second half of the 20th century (social activity, cultural events, press). This association was founded in 1927 by Czechoslovak emigrants. The positive relationship between them and their former home country remained despite the establishment of the communist reign in Czecho- slovakia in February 1948. By the medium of Czechoslovak foreign institute (after the February 1948 it became directly a part of Czechoslovak Ministry of Foreign Affairs , by this time it had been state-supported association helping and supporting fellow countrymen abroad) they communicated with their old home country. In company with the regime authorities of cummunist Cze- choslovakia they antagonized political exiles after February 1948. After February 1948 almost 12 000 exiles came to Australia. The pre-war exiles did not cooperated with them and criticized them. The aim of the communist regime to propagate communism in Australia by the medium of Czechoslovak Society in Sydney failed.

Translated by Jana Burešová a Miloš Trapl

91 Páter Mika se účastnil všech akcí, organizoval mše pro slovenské usedlíky, docházel do rodin apod. Občas se objevily hlasy o toleranci mezi všemi emigranty Slováky, ale smyslem jednoty mělo být připojení všech k nacionalistické platformě. TAMTÉŽ.

107 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

108 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

K OTÁZKÁM PŘESHRANIČNÍHO STYKU MEZI POLSKEM A ČESKOSLOVENSKEM V LETECH 1945–19481

Zdeněk Jirásek – Jana Stuchlíková

Abstract: The study analyses national aspects of the development cross-border contacts (including tourism) in the Czechoslovak-Polish border in the years 1945-1948.

Keywords: Czechoslovakia, Poland, tourism, national borders, territory

ředkládaná studie se soustřeďuje na zachycení vývoje přeshraničních sty- ků (včetně turismu) v česko-polském příhraničí v letech 1945–1948. Jde Po region, který byl i tehdy turisticky atraktivní oblastí. Zároveň se zde se- tkáváme se specifikem česko-polského příhraničí, v důsledku výsledků druhé světové války zcela nově vzniknuvšího.2 Na jedné straně lze obecně konstatovat, že turismus v bezprostřední blízkosti státní hranice a především při jejím přecházení byl velmi výrazně omezován a brzděn. Přesto existovala spolupráce obou států, která je relativně dobře zdokumentována. V příhraniční oblasti šlo především o hospodářskou spolupráci, turistický ruch nevyjímaje. V tomto kontextu však bohužel nejsou k dispozici informační zdroje o stavu zdejších ubytovacích zařízení. Zaměříme se nejprve na obecnou charakteristiku turistického ruchu v druhé polovině 40. let 20. století na zvoleném území. Dále se orientujeme na rekonstrukci polského pohledu na česko-polskou státní hranici především v oblasti kladské,3 slezské

1 Studie vznikla na základě řešení projektu Studentské grantové soutěže Slezské univerzity v Opa- vě (SGS/19/2012), a byla dopracována v rámci plnění vědecko-výzkumných aktivit projektu OP VK 2.3 „Historizace střední Evropy“ (CZ.1.07/2.3.00/20.0031), jehož nositelem je Slezská univerzita v Opavě. 2 Státní hranice mezi Československem a Polskem byla historicky spoluvytvářena Čechy, Poláky, Němci. Stávající hranice je z větší části vymezena v důsledku pruského záboru Slezska a Kladska v roce 1742, k úpravě hranic pak došlo po 1. světové válce a k drobným korekcím i po roce 1945. Podrobněji JETMAR, M.: Cestovní ruch v příhraničních oblastech. Praha 2007, s. 17-18. 3 Kladsko je často označováno jako „české“ Polsko. Jde o teritorium, které po staletí patřilo k Čes- kému království. Kladsko si i poté, co bylo v polovině osmnáctého století připojeno k Prusku,

109 K OTÁZKÁM PŘESHRANIČNÍHO STYKU MEZI POLSKEM A ČESKOSLOVENSKEM V LETECH 1945–1948 a těšínské, tak jak ji chápaly polské výkonné orgány v té době. Východiskem jsou mate- riály Archiwu Akt Nowych (dále jen AAN) ve Varšavě, kde je dislokovalo Ministerstvo získaných zemí (dále MZO), které mimo jiné spravovalo příhraniční agendu na klad- ském pomezí. Rovněž bylo použito dokumentace uložené ve štětínském Archiwu Stra- źi Granicznej (dále jen ASG). Zde se mimo jiné nacházejí písemnosti Hornoslezské a Sudetské brigády Vojska pohraniční ochrany4 (dále WOP). Informace o dění v příhra- ničí v letech 1945–1948 byly čerpány rovněž z knižních publikací, sborníků a časopisů zabývajících se česko-polskou spoluprací, které byly vydány po roce 1989. Skutečnost, že vztahy mezi Československem a Polskem nepatřily v prvních dvou letech po druhé světové válce k ukázkovým příkladům „bratrské slovanské spolupráce“, zapříčinila, že česká a polská historiografie se před rokem 1989 tímto obdobím příliš nezabývaly. Na přelomu 40. a 50. let nepřipadalo v úvahu, aby byly zveřejněny údaje, které by kompromitovaly vztahy mezi oběma státy nebo se omezovaly na relativně neutrální problematiku hospodářské, kulturní či vědecké spolupráce.5 V poválečných letech došlo k útlumu turistického ruchu, aktivní byl pouze Klub českých turistů,6 který se podílel na organizované turistice. Jeseníky byly vyhledávanou lokalitou, i když vzhledem k událostem po roce 1945 jen v omezené míře.7 V příhraniční česko-polské oblasti se v tomto období vyskytovalo minimum evidovaných přechodů přes hranice za účelem turistiky. Na území Kladska, o něž se vedl mezi Českosloven- skem a Polskem poměrně komplikovaný spor,8 byl bezprostředně po druhé světové

udrželo český ráz, mj. díky tomu, že se zde udržela početná česká menšina. Ta téměř zanikla až po druhé světové válce, kdy se její zbytky přestěhovaly po záboru Kladska Polskem do Čech. Přesto mají dodnes mnohá místa v Kladsku české rysy a např. v severozápadním cípu Kladska v okolí Vambeřic (Wamberzic), v „českém koutku“ lze ještě najít několik desítek česky mluvících starousedlíků. Podrobněji viz Mladá fronta DNES. Kladsko – český kout Polska, 14. prosince 1998. 4 Povolání vojska pohraniční ochrany (Wojsko Ochrony Pogranicza, dále WOP) za účelem ochrany hranic, k němuž došlo na přelomu let 1945 a 1946, způsobilo změny v organizaci a zajišťo- vání dosavadního systému kontroly příhraničního ruchu. Stalo se tak na základě rozkazu č. 0304 ministra národní obrany Polska ze dne 28. října roku 1945, na základě kterého byly na hranicích vytvořeny kontrolní přechodové body (PPK – przejściowe punkty konrolne). Do prosince 1945 byly hranice překračovány na základě dokumentů v podobě propustek, povolení aj., vydaných různými institucemi a úřady. Oběžník Ministerstva veřejné správy (Ministerstwo Administracji Publicznej) ze dne 31. 8. 1946 upřesňoval zásady překročení hranic. Od této chvíle byl platným dokumentem pas vydaný přes ministerstvo zahraničních věcí, dále byly stanoveny zásady námoř- ního ruchu (rybářského i obchodního) a malého pohraničního styku na jihu země. Od roku 1949 došlo k útlumu ruchu. Celkem zkontrolovali vojáci WOP na hraničních přechodech v letech 1946–1949 bezmála 50 mil. osob. Podrobněji NIEDZIELA, T.: 50 lat WOP 1945 -1995. Warsza- wa 1995, s. 14-15. 5 FRIEDL, Jiří - JIRÁSEK Zdeněk: Rozpačité spojenectví. Československo-polské vztahy v letech 1945– 1949. Praha 2008, s. 11. 6 V řadě zdrojů je uváděno, že po válce fungoval do roku 1948 Klub československých turistů, ale fakticky se jednalo o Klub českých turistů. 7 Již 12. června 1945 byly uzavřeny hranice a polská správa nechala vztyčit hraniční sloupy. 8 Kladská otázka byla řadou oficiálních míst v Praze považována za ryze zástupnou, popřípadě účelovou, a byla otevírána jen v okamžiku, kdy šlo o prosazení vytipovaných politických priorit. Jinak k věci přistupovaly místní správní orgány, které reprezentovaly regiony Trutnovska, Brou- movska, Náchodska, Rychnovska, Šumperska a Jesenicka, i když mezi jejich postupy lze spatřo- vat velmi výrazné rozdíly. S výjimkou Náchodska a části Rychnovska šlo totiž o území, která byla

110 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 válce turistický ruch omezen zřejmě nejvíce. O něco lépe se jevila situace na ostatních zkoumaných územích, ale ani zde nedá hovořit o bezproblémovém stavu příhraničního ruchu. V archivních materiálech v ASG ve Štětíně9 z let 1945–1948 jsou např. docho- vána situační hlášení, v nichž se uvádí především počty narušitelů, pašeráků a dalších osob, které překročily nelegálně hranice, kolik jich bylo zadrženo a předáno druhé stra- ně. Počty těchto osob se lišily dle období a konkrétního hraničního přechodu. Většinou šlo o jednotlivce a maximální počty za den se pohybovaly v řádech desítek. Z dění na hranicích v průběhu roku 1945 nebyly vedeny téměř žádné záznamy, ale z dostupných hlášení evidovaných od konce listopadu 1945 lze vyčíst, že pohyb na hranicích byl minimální. O nelegální překročení hranice se pokusilo v průměru 5 osob týdně. Přes železniční přechod Zebrzydowice projel 19. 12. 1945 transport s 800 polskými repatrianty z Francie. Přes KPP Těšín projel 22. 12. 1945 jugoslávský ambasa- dor v Polsku Racher Mroch. Následující den, 23. 12. 1945, přes stejné místo projížděla polská mise za doprovodu Josefa Maresa do Prahy. Transport se 150 repatrianty z ame- rického okupačního pásma se přemístil přes Zebrzydowice 24. 12. 1945.10 Je na místě připomenout, že Československo bylo tranzitní zemí nejen pro polské repatrianty,11 ale také pro polský export a import do zemí jižní Evropy. Rok 1946 nepatřil v československo-polských vztazích k těm, které bychom mohli nazvat idylickými. Obě země byly včleňovány do sovětského mocenského bloku, ale zároveň měly řadu rozdílných názorů na uspořádání bilaterálních styků a v souvislosti s nedávnou historií se před nimi vršila i řada problémů ve vzájemné komunikaci. Ačkoliv rok 1946 začal z hlediska sousedských mezistátních styků jako období nejistot, turbulencí a nevraživých střetů, situace se postupně stabilizovala a v závěru roku do- šlo k rozvoji spolupráce charakteristické především pro následující dvě léta. To však za cenu, že obě strany musely rezignovat na řadu svých dosavadních priorit, samo- zřejmě pod „dohledem“ Sovětského svazu. O zklidnění situace vypovídá mimo jiné Oběžník Ministerstva získaných zemí ze dne 15. října 1946.12 Do té doby nastala řada situací, které je možno označit za konfliktní, ale obě země si byly vědomy potřeby obyvatel žijících v pohraničí překračovat státní hranici. Proto na základě Česko-polské konvence o malém pohraničním styku ze dne 30. 5.

dominantně osídlena německým etnikem. Nová situace nastala v okamžiku příchodu polských vojenských a správních orgánů do Kladska. Poláci si zřejmě byli vědomi aspirací českých orgánů na toto území a okamžitě uzavřeli česko-kladskou hranici, což vyvolalo řadu problémů a celá situace se musela operativně řešit. Šlo patrně o první krok vedoucí k překonání dosti napjatých pohraničních vztahů. Podrobněji viz JIRÁSEK, Zdeněk: K otázce některých českých aktivit pro získání Kladska po roce 1945. In: Kladský sborník I. Hradec Králové 1996, s. 128-132. Na polské straně se problematice velmi komplexně věnoval Piotr Patys v řadě svých prací. 9 V textu uvádíme českou podobu místních jmen, která jsou obecně známa (např. Hlubčice, Kra- kov, Katovice, Lázně Chudoba, Nisa, Těšín, Vratislav a další), polsky jsou označena, pouze pokud neexistuje český ekvivalent nebo se ho běžně neužívá. 10 Archiwum Straźy Granicznej (dále jen ASG) ve Štětíně, fond WOP, sign. 259/58. 11 Československým drahám se podařilo obnovit dopravu a od května do konce října 1945 přepravily 645 zvláštních vlaků se 750 000 repatrianty. FRIEDL, Jiří – JIRÁSEK, Zdeněk: Rozpačité spojenec- tví. Československo-polské vztahy v letech 1945–1949. Praha 2008, s. 134. 12 Archiwum Akt Nowych (dále jen AAN) ve Varšavě, fond MZO, sign. 503, s. 31.

111 K OTÁZKÁM PŘESHRANIČNÍHO STYKU MEZI POLSKEM A ČESKOSLOVENSKEM V LETECH 1945–1948

1925 zveřejnilo vedení departmentu WOP 15. ledna 1946 pokyn, že propustky vydá- vané místní správou v malém pohraničním styku musí být v polském nebo v českém jazyce a platí pro obyvatele žijící v 15 kilometrovém pásu od nových hranic, kteří zde žijí déle než tři měsíce a pro státní úředníky ode dne nástupu služby. Zároveň existovaly jednorázové propustky modré barvy, stálé propustky v barvě bílé a červené propustky označované jako hospodářské.13 Nebylo však možné vydávat propustky turistické.14 V kladském prostoru existovaly na počátku roku 1946 pouze dva hraniční pře- chody, šlo o Lázně Chudoba - Náchod a Mezilesí. Statistiky sice zachycují pouze dobu prvních pěti měsíců uvedeného roku, nicméně zjištěné údaje jsou velmi výmluvné. Přes přechod Lázně Chudoba - Náchod přešlo z Polska celkem 51 osob. V opačném směru šlo pouze o 13 osob. V únoru zde projel jeden automobil a v dubnu dvě auta. Hraniční pásmo na Náchodsku se z tohoto pohledu jeví jako mrtvý úsek, který nebyl ani místním obyvatelstvem využíván. Jen o něco čilejší pohraniční ruch panoval v Mezilesí. To bylo způsobeno fungujícím železničním přechodem. Statistika v tomto případě zachycuje nikoli jednotlivce, ale počty projedších vlaků, kterých za stejné období přijelo z Polska 122, do Polska jich směřovalo 108. Mezilesím projel první osobní vlak až v únoru 1946, a to z Polska. V květnu pak oběma směry projelo 75 osobních vlakových souprav.15 Je vcelku pozoruhodné, že v této době nezachytily oddíly WOP v Kladsku pří- pady nelegálního překročení hranice nebo údaje o zadržených pašerácích. Vzhledem k tomu, že uvedené formy pohraničního styku existovaly a byly zaznamenány v jiných materiálech, lze se domnívat, že písemnosti související s těmito nezákonnými jevy se patrně u polské pohraniční stráže nedochovaly. Vzhledem k častým útěkům Poláků z oblasti Ratiboře do Čech, rozhodlo 22. 1. 1946 Ministerstvo veřejné bezpečnosti ve Varšavě o zrušení propustek přes hranici, čímž došlo ke ztrátě styku se „Záolším“ a nemožnosti přímých rodinných kontaktů. Následovala tedy žádost o opětovné zavedení malého pohraničního styku.16 Na Opol- sku byla řada Poláků, kteří odešli z Těšínska po vytvoření české správy do Polska, jejich majetky a rodiny zůstaly v „Záolší“, proto také apelovalo místní vojvodství, aby byl umožněn přechod přes hranice dle malého pohraničního styku z roku 1925. Údajný československý požadavek na pasy by prý způsobil obrovské komplikace. Vojvodský úřad navrhl, aby propustky vydával těšínský starosta, neboť tito lidé byli donuceni Čes- koslovensko opustit. Stejný úřad rovněž žádal o vyjasnění a zajištění, aby Poláci mohli převážet valuty, tedy čs. koruny vyměněné v Polsku.17 Situační hlášení obsahují záznamy o překročení hranice přes PPK Těšín vý- znamnými politickými činiteli, např. švýcarským ministrem Antoinem Gansem, který projel dne 4. 2. 1946 v 16 hodin z Čech do Polska za služebními účely. V únoru (11. 2. 1946) pak ještě stejným místem, ale v opačném směru, projížděl český ministr Nosek,

13 ASG, f. WOP, sign. 217/154. 14 AAN, f. MZO, sign. 503, s. 56. 15 JIRÁSEK, Zdeněk: O česko-polské hranici na kladském pomezí roku 1946. In: Stopami dějin Ná- chodska. SOA Náchod, 2008, s. 273-274. Pro Těšínsko připomeňme i JANÁK, Dušan: Neklidná hranice (Slezské pohraničí v letech 1945-1947). Časopis Slezského zemského muzea 42, série B, 1993, č. 1, s. 63-75 a č. 2, s. 147-168. 16 AAN, f. MIP, sign. 939/20. 17 AAN, f. MZO, sign. 503, s. 88.

112 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 který údajně na místě řekl: „…sprawa graniczna musi byc zalatwiona pokojowo, jednakze nie oddamy ani piedzi ziemi, wprost przeciwnie bedziemy zadali Kladska, Oravy itd…“ V jednom z následujících hlášení se objevuje informace o pobytu ministra Noska v Českém Těší- ně v podobě odkazu na jeho projev v novinách.18 Když na polské straně vypukla blíže nespecifikovaná choroba, došlo z toho- to důvodu 10. února 1946 k uzavření hraničního ruchu pro Čechy přes most v Cha- lupkach.19 Jak dlouho zákaz vstupu do Polska trval, není zmíněno. Právě tak nejsou i dispozici informace, proč se nikdo z české strany nezúčastnil slavnostního otevření železničního mostu v Těšíně, které se konalo 28. 7. 1946.20 S turistikou pak úžeji souvisí následující hlášení. První je ze dne 16. 2. 1946, kdy projel z Polska do Čech doprovod Polského lyžařského svazu v počtu 23 osob s cílem zahájení Mezinárodního mistrovsví v lyžování.21 O necelé čtyři měsíce později, ve dnech 7. - 9. 6. 1946, se konala v Jelení Hoře konference zaměřená na ekonomiku turistické- ho ruchu v Sudetech, a to z důvodu potřeby zabezpečit nadcházející letní turistickou sezónu. Tato aktivita vzešla od prof. Dr. Walery Goetela,22 který patřil k významným polským ekologům, geologům i paleontologům a byl předsedou Polského spolku tat- ranského.23 V souvislosti s problémy, ke kterým docházelo při pohybu osob v příhraničí, po- slalo vedení WOP 8. 8. 1946 Ministerstvu zahraničních věcí Polska dopis, ve kterém upozorňuje na nezbytnost malého pohraničního styku pro obyvatele patnáctikilomet- rové pohraniční zóny od nové česko-polské hranice. Uvedlo zde, že česká strana chtěla jednat na lokální úrovni obcí, ředitel WOP žádal centrální rozhodnutí. Ministerstvo dopisem z 20. 8. 1946 vyjádřilo stanovisko, že Polsko i Československo mají zájem na zavedení malého pohraničního styku s tím, že by měla automaticky platit konvence předválečná. Na druhé straně dodalo, že je čs. pohraničí konsolidovanější než polské získané země.24 Ministerstvo zahraničních věcí Polska následně vydaným oběžníkem ze dne 31. srpna 1946 stanovilo, že lze pro česko-polskou hranici uplatnit malý pohraniční ruch z roku 1925 pro obyvatelstvo z 15 km pásma u hranice, kterému budou vydány jedno- rázové, stálé nebo hospodářské propustky, ostatní se musí prokázat pasy. V dovětku se uvádí, že nelze vystavovat hromadné propustky na sportovní zápasy a podobné akce.25 Vzhledem k neustálým incidentům, ke kterým docházelo na hranicích, probíhala častá česko-polská jednání. Na uklidnění situace měly zájem obě strany, a to již vůbec nemluvíme o autoritativních „doporučeních“ Sovětského svazu. Ještě koncem roku se

18 TAMTÉŽ. 19 ASG, f. WOP, sign. 259/58. 20 ASG, f. WOP, sign. 254/15. 21 TAMTÉŽ. 22 AAN, f. MOZ, sign. 132/35-3. 23 Prof. Dr. Walery Goetel (14. 5. 1889 – 6. 11. 1972) věnoval svůj čas především problematice horské turistiky. Ve volném čase byl i průvodcem na horách, aktivně působil ve vedení polských turistických organizací. 24 AAN, f. MZO, sign. 503, s. 199-200. 25 AAN, f. MZO, sign. 132, s. 52-58.

113 K OTÁZKÁM PŘESHRANIČNÍHO STYKU MEZI POLSKEM A ČESKOSLOVENSKEM V LETECH 1945–1948 i v polsko-českém pohraničí situace postupně zklidňovala.26 O tom vypovídá mimo jiné oběžník Ministerstva získaných zemí o nutnosti zlikvidovat incidenty na česko-polské hranici, který vydalo 15. 10. 1946. Dle jeho pokynů byly ustaveny česko-polské komise ve složení starosta, představitel WOP, MAP27 a protokolant (tlumočník), adekvátně tomu i komise z české strany. Každý incident se musel ihned vyřešit a zaprotokolovat, následně informovat druhou stranu. Byl zaveden rovněž institut příhraničního setkání komisí dle potřeby. Na základě žádosti polské strany se protokoly posílaly na MZO.28 Za účelem provádění jednoznačných postupů při řešení incidentů a jednotného zpra- cování protokolů byla následujícími ministerstvy – Ministerstvem získaných zemí, Mi- nisterstvem zahraničních věcí, Ministerstvem veřejné správy a WOP vypracována metodika setkání, komunikace a výkazů.29 O situaci, která v roce 1945 panovala na Těšínsku, lze vyčíst alespoň stručné informace v hlášení 45. velitelství WOP za rok 1946, z něhož vyplývá, že v celé šíři velitelství byly jen tři body malého pohraničního ruchu. K závažnějším incidentům nedocházelo, bylo zadrženo 144 pašeráků směrem do Polska a 76 do Československa, drtivá většina byla Poláků. Celkem bylo zadrženo 685 osob, kromě pašeráků překročilo nelegálně hranice 465 osob. Legálně přecházelo 2 – 4 tisíce osob denně.30 Statistiky o počtu zadržených osob v okrese Ratiboř shrnuje roční zpráva za ob- dobí 1. 1. – 31. 12. 1946. Celkem šlo o 1216 osob, z toho 861 (271 pašeráků a 590 nelegálně překračujících hranice) se pokusilo překročit hranice směrem do Polska a 355 (190 pašeráků a 165 nelegálně překračujících hranice) pak opačným směrem. Zkonfis- kováno přitom bylo 86.675 zlotých, 6.694 korun českých, 145.624 marek německých, 3.002 franků, 1200 litrů alkoholu, 2000 kg podešvové kůže a řada dalších komodit jako káva, cukr, punčochy aj. O rok později se v roční zprávě stejného okresu uvádí, že se v pohraničním pásmu nestalo nic zvláštního, zadrženo bylo celkem 2827 osob, z toho chtělo překročit hranice směrem do Polska 1365 pašeráků a 412 nelegálně překraču- jících hranice, z Polska pak zadrželi 533 pašeráků a 517 osob nelegálně překračujících hranici. Roční zpráva z roku 1947 již neobsahuje informace o zkonfiskovaném zboží ani o penězích, kromě polských zlotých, kterých celkem zabavili 124.115 a 26.300 čes- kých korun. Ani v jedné zprávě není zmínka o překročení hranic za účelem turismu.31 V průběhu roku 1947 se opět řešila celá řada problémů týkajících se česko-pol- ských vztahů souvisejících s příhraniční oblastí, za tímto účelem uskutečnila se řada setkání na různých úrovních. Za jednu z nejzásadnějších událostí lze zajisté považovat podepsání spojenecké smlouvy mezi Československem a Polskem, která tak byla po- sledním dílkem do systému vojensko-politických smluv mezi ČSR, Polskem a Jugoslá- vií – tedy státy, jež měly zároveň spojeneckou smlouvu se SSSR. Smlouva byla podepsá- na 10. března 1947. Přesto Sověti konstatovali, že územní spory mezi oběma zeměmi zatím zůstaly nevyřešeny. Polsko a Československo se ve smlouvě zavazovaly budovat

26 JIRÁSEK, Zdeněk: O česko-polské hranici na kladském pomezí roku 1946. In: Stopami dějin Náchod- ska. SOA Náchod, 2008, s. 276. 27 MAP (Ministerstwo Administracji Publicnej) – Ministerstvo veřejné správy 28 MZO (Ministerstwo Ziem Odzyskanych) – Ministerstvo získaných zemí 29 AAN, f. MZO, sign. 503, s. 233-234. 30 ASG, f. WOP, sign. 254/27. 31 ASG, f. WOP, sign. 259/58.

114 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 mezi sebou přátelské vztahy a především si poskytnout pomoc v případě ohrožení Německem. Dále se dohodly neuzavírat žádná spojenectví nebo vstupovat do koalic namířených proti druhé straně. Dodatkový protokol deklaroval rozhodnutí obou států vyřešit vzájemné územní spory do dvou let od podpisu smlouvy a uzavřít v co nejkratší době hospodářské a kulturní dohody.32 V návaznosti na výše uvedenou spojeneckou smlouvu proběhla i následují- cí jednání. Zástupci jednotlivých polských ministerstev – Ministerstva zahraničních věcí, Ministerstva národní obrany, Ministerstva získaných zemí, Ministerstva informací a propagandy, Ministerstva veřejné správy a celního oddělení se sešli 31. 3. 1947 a řešili otázky rozšíření malého pohraničního styku i potřebu posílit dopravní ruch. Problém neustálené hranice by podle nich mohla vyřešit postupná dvouletá liberalizace, mezitím by došlo k „dotvoření“ hranice. Představitelé výše uvedených institucí se shodli, že kontrolu nelze v žádném případě odbourat s tím, že na 10. 4. 1947 připraví přísluš- né podklady ze svých resortů. Ve služebním přípise doplnili, že veškerá opatření pro ostrahu hranic budou probíhat dle úmluvy z roku 1925, jen zostří ostrahu z důvodu zajištění větší bezpečnosti v návaznosti na problém zůstavších Němců.33 Druhého dubna 1947 vypravili z Ministerstva získaných zemí telegram pro vojvody v Katovicích a v Krakově, aby zabezpečili podklady pro ustavenou meziresortní komisi pro otázky přeshraničního česko-polského ruchu, konkrétně statistické údaje, kolik osob je na- pojeno na malý pohraniční styk, počty a velikosti obcí, které jsou v hraničním pásmu. Ministerstvo upozornilo na nutnost evidence výše uvedených údajů pro zesílení hospo- dářských styků. Uložilo vojvodům zjistit, jaká je připravenost orgánů a obyvatel v jejich oblasti na změny dle konvence; průběh správní, bezpečnostní a vojenské spolupráce. Následovala hlášení z jednotlivých okresů. Z okresu Nisa bylo ohlášeno, že provoz na hranicích přes železniční přechod Hlucholazy a přechod Konczyce byl minimální. Správu přeshraničního majetku považovali zástupci okresu za problematickou. Dále sdělili skutečnost, že pole leží la- dem a jejich využití by snad umožnilo hospodářský rozvoj v oblasti. Rovněž upozornili na potřebu rozvoje turistiky. V přípisu dále uvedli, že mezi projektované přechody jsou začleněny Gieraltowice, Konów, Warnotcice, Górna Jasienica. Hlášení z okresu Prudnik obsahovalo pouze konstatování, že malý pohraniční styk je v podstatě uzavřen, až na otevření dvou přechodů Chroscice, Trzebina. V hlášení okresu Ratiboř byly uvedeny hraniční přechody Chalupki-Bohumín, Pietraszyn-Sudice, Owsiscze-Hať, Boleslav-Píšť, Krzanowice-Chuchelná a dále byla jen oznámena spolupráce vedení ochrany hranic na obou stranách (polské i české), což mělo značný význam i pro obhospodařování pozemků. Z Grodkowa přišla pouze stručná zpráva informující o skutečnosti, že bylo za- znamenáno pouze několik útěků přes hranici.34

32 FRIEDL, Jiří – JIRÁSEK, Zdeněk: Rozpačité spojenectví. Československo-polské vztahy v letech 1945– 1949. Praha 2008, s. 260. 33 AAN, f. MZO, sign. 504, s. 73-75. 34 AAN, f. MZO, sign. 503, s. 60.

115 K OTÁZKÁM PŘESHRANIČNÍHO STYKU MEZI POLSKEM A ČESKOSLOVENSKEM V LETECH 1945–1948

V březnu roku 1947 se konala konference ohledně horské turistiky v Zakopa- ném, kde byl řešen hlavně problém zákazu fotografování a nemožnosti konat hromad- né túry, které podléhaly informování WOP.35 To, že konference proběhla, potvrzuje i sdělení Ministerstva zemí získaných pro Ministerstvo národní obrany Polska ze dne 10. 4. 1947, je v něm uvedeno, že se v břez- nu sešli v Zakopaném účastníci konference ohledně horské turistiky, aby mj. vymezili stěžejní problémy související s turistikou v česko-polském příhraničí. Za hlavní pro- blém turistiky byly označeny Sudety a Slezské Beskydy, zde totiž existovalo omezení, že se nelze přiblížit k hranici na 500 metů. Do 400 m byl možný přístup jen do boudy Pod labským štítem, Sněžné jámy, boudy YMCA Samota a k Akademickému domu. Navíc na boudy vedly jen cesty z polského terénu a nedalo se k nim přijít po hřebenu. Dalším problémem byly hromadné túry, které podléhaly informování WOP a při jejichž realizaci platil zákaz fotografování. Sdělení obsahovalo apel, že tato omezení turistiky mají obrovský dopad hospodářský. Ministerstvo národní obrany bylo pověřeno odstranit takováto neadekvátní omezení.36 Zápis z jednání Meziministerské komise pro koordinaci malého pohraniční- ho styku mezi Československem a Polskem, které proběhlo 11. – 19. 4. 1947, obsahuje hlášení uvedených okresů. Všechny podněty byly vzaty v úvahu, včetně návrhů na otevření nebo zrušení přechodů, speciální pozornost si vyžadoval prostor Těšínska s polskými autochtony. Od opatření se očekával přínos hospodářský i turistický. Řešeny byly i některé technické záležitosti související například s převozem valut, převodem mezd a jiné, které se musely projednat na mezinárodní úrovni.37 Konference o malém pohraničním ruchu se konala dne 14. 4. 1947 v Katovi- cích.38 Pár dnů poté, 17. 4. 1947, byl ve Vratislavi sepsán zástupci z této konference protokol, v němž lze nalézt informace od starostů z příhraniční zóny. Starosta Kladska například uvedl, že přechod Slaný u Chudoby je značně frekventovaný, poněvadž se zde vyskytovalo specifikum v podobě pole po obou stranách hranice jako dědictví ně- kdejších česko-německých sňatků, které obdělávali obyvatelé z české i z polské strany. Následovala diskuse o potřebě otevřít na hranicích přechody nezbytné pro rolníky, kterým bylo v roce 1946 vydáno 75 jednorázových propustek a 7 stálých. Starosta Je- lení Hory považoval dva přechody za dostatečné, turistické propustky nevydávali, jen hospodářské – upřesnil, že turisticky nejatraktivnější vrchol Sněžky využívají spíše Češi. V okrese Kamenná Hora bylo v předchozím roce, tj. 1946, vydáno 228 jednorázo- vých propustek. Přechod Lubawka byl využíván i pro repatriace. WOP vymezila 0,5 km široký pás kolem hranice „bez lidí“. Starosta Kladské Bystřice považoval silniční

35 AAN, f. MOZ, sign. 132/128. 36 AAN, f. MZO, sign. 132, s. 128, na straně 140 a dále je pak uvedeno, že ohledně fotografování v hraničním pásu je třeba se obrátit na Ministerstvo veřejné bezpečnosti. Dne 24. 3. 1948 zaslalo Ministerstvo veřejné správy Ministerstvu zemí získaných přípis, který zakazuje jakékoliv fotografování a filmování v hraničním pásmu bez zvláštního povolení. Fotografování povoluje okresní úřad. V dubnu 1948 vydalo MZO oběžník, kde upřesňuje, že na jižní hranici a na plážích nemusí být speciální povolení k fotografování a filmování u individuálních osob. Nelze však fotit vojenské objekty, komunikační objekty, přístavy, letiště, koleje, pošty a průmyslové objekty. 37 AAN, f. MZO, sign. 504, s. 91. 38 AAN, f. MZO, sign. 504, s. 113.

116 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 přechod Boboczów a železniční Mezilesí za dostačující. Starosta okresu Lubań sdě- lil, že propustky nebyly vydávány, hranice překročil jen lékař k nemocnému. Přechod Zawidów označil momentálně jako bezvýznamný, ale s tendencí ke zvětšení provozu vzhledem k předpokladu rostoucího mezinárodního ruchu. V protokolu je rovněž zmínka o skutečnosti, že v některých místech odebíralo Polsko z Čech elektrický proud i pitnou vodu. Následně jsou v protokolu uvedeny informace o diskusi týkající se perspektiv rozšíření hraničních přechodů jen pro mezi- národní dopravu. Ředitel cel v této souvislosti upozornil na nutnost řešit celní otázky v případě převozu produktů, strojů (zejména zemědělských a lesnických).39 Duben roku 1947 byl, co se jednání česko-polských týče, vskutku plodný. Dne 29. dubna se na přechod Przesieka v okrese Jelení Hora dostavila čtyřčlenná delegace z Jilemnice na střetnutí s polskými představiteli okresu Jelení Hora a WOP. Češi chtěli co nejrychleji zahájit hospodářskou spolupráci, posílit turistiku, navázat družební styky školní mládeže, sportovní podniky, kulturně-osvětové podniky, vzájemné návštěvy regionálních reprezentací. Dle hlášení chtěli Češi spolupracovat ve všech sférách. Velmi důležitý byl také společný postup proti kůrovci, zástupci Československa i Polska se dohodli na svozu dřeva z české strany do Polska a na dělbě 50 : 50 %. Čeští starostové zdůraznili, že mají „z Prahy“ plné moci a chtějí konkretizační konferenci v termínu 12. – 14. 5. 1947. Polská část delegace zažádala Ministerstvo zahraničních věcí o instrukce s tím, že od 30. března má být zahájena turistická sezóna na Sněžce. Dokument podepsal vojvoda okresu Vratislav.40 Ačkoliv se turistická problematika v česko-polském příhraničí řešila více či méně i na oficiální úrovni, k pozitivnímu posunu a odstraňování překážek docházelo velmi pozvolna, o čemž svědčí i memorandum, v němž Polský tatranský spolek dne 27. 5. 1947 uznal nutnost zabezpečení hranice, upozornil ovšem na problém turistického ruchu v přímořských oblastech a na horách, nacházejících se v hraničním pásmu. Loajální občan se zde podle spolku musel nesmyslně hlásit na určených bodech vojsku pohraniční ochrany.41 O několik dní později zaslali zástupci Okresního národního výboru v Trutnově dopis do Kamenné Hory, ve kterém srdečně zvali polskou stranu na Týden česko-pol- ské kultury v Jánských Lázních v termínu 6. – 12. 7. 1947. V dopise zároveň uvedli, že se chtějí domluvit na zpřístupnění hranic a požádali, ať se zástupci polské strany zamyslí, jakým způsobem by se chtěli týdne zúčastnit.42 Z dochovaných materiálů je zřejmé, že i přes veškerá problematická jednání mezi Československem a Polskem v poválečných letech se česká strana v rámci mož- ností snažila o navázání partnerských vztahů s polskou stranou, například na místní či regionální úrovni. K fungující spolupráci zajisté nepřispívaly delikty, k nimž i přes veškeré smlouvy a dohody docházelo na hranicích. Mezi časté problémy patřilo zadr- žování osob, které se v hraničním pásmu pohybovaly z důvodu trvalého pobytu nebo nevědomě, když zde provozovaly turistiku a lokalitu neznaly. Snad i proto se objevo-

39 AAN, f. MZO, sign. 504, s. 137-141. 40 AAN, f. MZO, sign. 504, s. 144-145. 41 AAN, f. MAP, sign. 666, s. 19-20. 42 AAN, f. MZO, sign. 504, s. 150.

117 K OTÁZKÁM PŘESHRANIČNÍHO STYKU MEZI POLSKEM A ČESKOSLOVENSKEM V LETECH 1945–1948 valy na polské straně aktivity usnadňující pohyb obyvatel v příhraniční oblasti, o čemž svědčí následující událost. Ministr veřejné správy Edvard Osobka-Morawski svým přípisem pro vojvody okresů Řesov, Krakov a Katovice ze dne 7. 11. 1947 vydal stanovisko k usnadnění ma- lého pohraničního styku pro Ministerstvo veřejné bezpečnosti, Ministerstvo národní obrany a Ministerstvo získaných zemí s následujícím obsahem: „Vydávání propustek pro malý pohraniční styk je ve smlouvách z let 1925 a 1926 jasně stanoveno. O vydání mohou požádat osoby žijící 15 km od hranice na 3 měsíce. Netýká se státních úředníků, kteří přijali službu v hra- ničním pásmu. Lze odmítnout propustku, pokud se cíle neslučují s dikcí smlouvy či chce obejít pasové předpisy. Všechny propustky vydává vedení okresů, jednorázové (modré), stálé (bílé), hospodářské (čer- vené). Jednorázové na 14 dnů při pobytu 3 dny plus den příjezdu a odjezdu. Hospodářské propustky může vydat i vedení města, je-li na něj delegována pravomoc.“ Dále byly upravovány podmínky vedení agendy propustek, jejich formální znaky atd.43 Ve stejném měsíci (14. 11. 1947) pak podepsal velitel štábu vrchního velitel- ství WOP plukovník Grajworoński a vedoucí oddělení hraničního ruchu WOP major Chorabik Směrnici pro provádění kontroly v jednotkách WOP v souvislosti s příhra- ničním ruchem a s konflikty na hranicích. Ve směrnici kromě jiného stanovili pravidla kontroly pasového přeshraničního ruchu i malého příhraničního ruchu, v jakých ter- mínech a jakým způsobem musí být prováděna hlášení, jaká práva a úkoly mají orgány WOP vykonávající kontrolu malého příhraničního styku, přičemž se zde opět odkázali na Česko-polskou konvenci o malém pohraničním styku z 30. 5. 1925 a dále na právní základ malého příhraničního ruchu, který však blíže nespecifikovali. V dokumentu uvedli odkazy na konkrétní rozkazy, na jejichž základě prováděly orgány WOP výše uvedené úkony. Podmínkou pro výkon kontroly byla znalost termínů: celní kontrola, celní cesta, pasový hraniční ruch, hraniční ruch tranzitní, malý pohraniční ruch aj., způsob zabezpečení tajných dokumentů, posílání pošty, předávání osob a řada dalších kroků souvisejících s kontrolou hranic.44 Hraniční pásmo definovala meziministerská komise dne 1. 11. 1947, zároveň bylo vše zaneseno do speciálních map.45 Tyto mapy jsou částečně dochovány v archiv- ních materiálech v ASG ve Štětíně. Ministerstvo dopravy, oddělení turistiky, zaslalo dne 27. 1. 1948 Ministerstvu národní obrany, odd. WOP, dopis, v němž uvedlo, že na základě porady zástupců obou ministerstev a Ministerstva veřejné bezpečnosti by měl být cestovní ruch bez jakýchkoli omezení v oblasti česko-polské hranice provozován v okruhu pěti kilometrů od hranice, a to od Hlucholaz po Czerniawa Zdrój-Frýdlant, od „przeteczy tylichiej“ do města Těšín, z jižního bodu u města Paczków až na druhou stranu Jizerských hor. Vymeze- ná oblast zahrnovala nejatraktivnější turistické území – Slezské Beskydy, Biskupskou Kupu a Sudetská pohoří. Ohledně fotografování pokračovala korespondence připomí- nek ministerstev až do března 1948.46

43 ASG, f. WOP, sign. 218/93. 44 ASG, f. WOP, sign. 218/5, více viz Wytyczne przewadzania kontroli w jednostkach WOP w za- kresie ruchu granicznego i konfliktów granicznych ze 14. 11. 1947. 45 AAN, f. MAP, sign. 666, s. 28-30. 46 AAN, f. MZO, sign. 132, s. 154-155.

118 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

V létě téhož roku došlo k ustálení pásu státní hranice v délce 25 metrů a pří- hraničního pásma 5 – 6 kilometrů. Ministerská konference několikrát řešila, jak se zde může realizovat turistický ruch.47 Na zvyšující se zájem o turistiku v příhraničí reagoval vojvodský úřad ve Vrati- slavi a v dopise Ministerstvu získaných zemí ze dne 26. 5. 1948 uvedl, že je pro okres Jelení Hora potřebné, aby byl otevřen přechod hranice pro potřeby příhraničního ruchu, pro transport i mezinárodní ruch a navrhoval jeho zřízení v místě Jakuszyce-Ha- rrachov, v místě odkud by byla zajištěna dostupnost do Krkonoš i Jizerských hor. Stejný odesílatel i adresát je u dopisu ze 14. 7. 1948, tentokrát vojvodský úřad ve Vratislavi upozorňoval na nutnost otevřít hraniční přechod v místní části obce Radków-Karłow, okres Kłodzko, a to pro sběrače jahod a lesních plodů z ČSR.48 Ačkoliv se již psal červenec roku 1948, stále docházelo k narušování hranic jejich nelegálními přechody a pašeráctvím, což vyvolalo to nezbytná jednání týkající se otázky spolupráce orgánů pro ochranu hranic Polské republiky a Československé republiky, které byly projednány a schváleny ve dnech 15. – 20. 7. 1948 v Praze. Schůzky se zú- častnili za polskou stranu hlavní inspektor Ochrany pohraničí plk. Roman Garbowski společně s dalšími třemi důstojníky a za českou stranu přednosta III. odboru Minister- stva vnitra generál SNB František Janda s ministerským radou a vrchním odborovým radou Ministerstva vnitra. Hlavním předmětem schůzky byly rozhovory o zamezování a likvidování pohraničních incidentů a sporů, stanovení postupu pohraničních orgánů obou stran při setkání na hranicích, o přejímání a předávání osob, jakož i o postupu v jiných případech souvisejících se státní hranicí. Byli ustanoveni zplnomocněnci i jejich povinnosti a stanovena pravidla pro jejich zasedání a schůzky. Obě strany také stvrdily faktický stav hraničních přechodů na hranicích a dohodly se na otevření nových pohraničních přechodů i na uzavření některých stávajících přechodů. Zároveň došlo k ustanovení, že hraniční orgány každé ze stran budou vzájemně respektovat zájezdní soupisky u osob překračujících státní hranice za účelem výměny kulturní, společenské a sportovní, přičemž vzory těchto propustek budou předány diplomatickou cestou.49 Součástí pamětního protokolu k výše uvedeným rozhovorům mezi polskou a česko-slovenskou stranou jsou přílohy s přehledy stávajících hraničních přechodů, které jsou níže uvedeny v plném rozsahu včetně slovenské části, tzn. nejen ve zkouma- né lokalitě. Silniční železniční hraniční přechody, které byly otevřeny pro mezinárodní styk pasový a malý pohraniční styk (Chyźne, Zwardoń, Těšín, Chałupki, Krzanowice- -Pietraszyn, Pilszcz, Petrovice, Kończyce, Mezilesí, Lázně Chudoba, Lubawka); želez- niční hraniční přechody, které byly otevřeny pro mezinárodní styk pasový a malý pohra- niční styk (Muszyna, Těšín, Zebrzydowice, Hlucholazy, Chałupki, Mezilesí, Meiroszów, Lubawka), hraniční přechody otevřené výlučně pro malý pohraniční styk (Piwniczna- -Zdrój, Jurgów, Jasnowice, Leszna Górna, Puńców, Pogwizdow, Kaczyce Górne, Ka- czyce Dółne, Marklovice, Gołkowice, Chałupki) a hraniční přechody otevřené vý- lučně pro malý pohraniční styk hospodářský (Wojkowa, Leluchów, Milik, Szcawnica

47 AAN, f. MZO, sign. 132, s. 170-180. 48 ASG, f. WOP, sign. 219/89 Ze zápisu vyplývá, že ke starostovi města Kłodzko přijel předseda ONV z Broumova s doprovodem s prosbou o umožnění sběru lesních plodů lidem z Broumovska. Ministerstva neměla námitky, ale proti se postavilo Ředitelství cel v Katovicích. 49 ASG, f. WOP, sign. 219/29.

119 K OTÁZKÁM PŘESHRANIČNÍHO STYKU MEZI POLSKEM A ČESKOSLOVENSKEM V LETECH 1945–1948

Nizna, Lysá Połana, Jaworzynka, Olza, Owsiszcze, Bolesław, Krzanovice, Ściborzyce, Wechovice, Dzierzkowice, Kietrz). Protokol obsahuje jak návrhy na uzavření některých stávajících hranic, tak na otevření nových pohraničních přechodů, přičemž je zřejmé, že československé návrhy obsahovaly mnohonásobně více podnětů na otevření nových hraničních přechodů (16), než požadovala polská strana (2). Česká strana navrhova- la mimo jiné otevření železničního hraničního přechodu Krnov/Hlubčice, slovenská strana podala návrh na otevření silničního přechodu přes druhý most v Českém Těšíně za účelem zavedení jednosměrného styku přes oba mosty. Návrhy na uzavření přecho- dů nebyly sice totožné, ale co do počtu vyrovnané, celkem se jednalo o šest pohranič- ních přechodů. Obě strany se dohodly, že věc projednají a navzájem se uvědomí o roz- hodnutí vlastních úřadů diplomatickou cestou, k odpovědi připojí mapu, kde budou přesně vyznačeny v příloze uvedené přechody, jejich umístění v terénu i uvedení doby jejich otevření. Dále je v protokolu uvedeno ustanovení, že o přechodech, u kterých nebude dosaženo vzájemné dohody, bude rozhodnuto na příští schůzce. V závěrečných ustanoveních jsou ještě ujednání o vzájemném respektování stávajícího stavu pohra- ničního styku i o způsobu spolupráce do doby formální úpravy této otázky kompe- tentními úřady obou stran, ujednání o vzájemném respektování stávajících hraničních orgánů každé ze stran, závazek o vzájemném respektování zájezdních soupisek u osob překračujících státní hranice za účelem výměny kulturní, společenské a sportovní po- tud, pokud tato věc nebude formálně upravena kompetentními úřady s tím, že vzory těchto propustek si navzájem předají diplomatickou cestou. Poslední bod protokolu obsahuje čtyři československo-polské letecké hraniční přechody, a to Muszyna/Ruská Vola, Těšín/Český Těšín, Lázně Chudoba/Náchod, Lubowa/ Horní Adršpach, které vzaly obě strany na vědomí.50 Bez bližšího komentáře se v archivních materiálech dochoval zápis o konání čes- ko-polské schůzky na Ministerstvu dopravy ve Varšavě ve věci zajištění bezkontrolní dopravy na trati Hlucholazy – Mikulovice – Ondřejovice - Podlesí, která se uskutečnila 29. 10. 1948.51 V souhrnných měsíčních hlášeních 45. velitelství WOP za období leden – prosinec 1948 je uvedeno, že ve druhé polovině měsíce ledna 1948 došlo k redukci malého pohraničního styku, neboť starosta Těšína vydal změnu pravidel. Nízký kurz koruny se promítl do omezení pašování. Přehledy o hraničních přestupcích v dalších měsících roku narůstaly, např. v únoru jich bylo zaevidováno 13, v březnu již 134, v dubnu 161, v květnu 177, během letních měsíců sice došlo k poklesu počtu narušitelů hranic (cca kolem 80 osob za měsíc), většinou se jednalo o Poláky. V listopadu byl změněn zákon o narušení hranice z roku 1927, trest mohl být nově stanoven na jeden až tři roky vě- zení, což znamenalo výrazné odrazující zpřísnění. V důsledku tohoto opatření byl hned v prosinci zřejmý úbytek narušitelů (v počtu 31 osob).52 Roční zpráva o překročení hranic za rok 1948 nebyla v archivních materiálech WOP dochována, zdokumentováno je pouze období od 1. 1. 1948 do 17. 5. 1948. V daném období bylo na základě pasů propuštěno do Polska 478 osob, z Polska pak

50 ASG, f. WOP, sign. 219/29. 51 TAMTÉŽ. 52 ASG, f. WOP, sign. 254/40.

120 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

430 osob. Na základě propustek malého pohraničního styku přešlo do Polska 23 988 osob a z Polska 20 241 osob.53 Následovala řada dalších událostí a jednání mezi českou a polskou stranou tý- kajících se nastavení pravidel spolupráce nejenom v pohraničním styku. K získání no- vých informací je však zapotřebí prostudovat další archivní materiály. Relativně dobře dostupné jsou informace o příhraniční česko-polské spolupráci až od konce 80. let 20. století, kdy došlo k oživení a navazování nových kontaktů mezi jednotlivými pří- hraničními regiony s cílem překonat především společenské, ekonomické a dopravní problémy, které se na česko-polské hranici objevují v určité míře doposud a tvoří tak větší či menší překážky rozvoje turismu v příhraničí. V letech 1945-1948 odpovídaly příhraniční styky mezi Polskem a Českosloven- skem jednak situaci těsně poválečné, jednak byly vytvářeny v souvislosti s dimenzí poli- tických vztahů mezi oběma zeměmi. To se odráželo i na oblasti turismu. V následujícím období podle našeho soudu prakticky vymizel prvek československo-polský a i v pří- hraničí bylo vše podřízeno obecnějším geopolitickým principům evropského a světo- vého dění.

53 ASG, f. WOP, sign. 254/58.

121 K OTÁZKÁM PŘESHRANIČNÍHO STYKU MEZI POLSKEM A ČESKOSLOVENSKEM V LETECH 1945–1948

Summary On issues of cross-border contacts between Poland and Czechoslovakia in the years 1945–1948 Zdeněk Jirásek – Jana Stuchlíková

The Czechoslovak-Polish border used to be a very important component in a history of Czechoslovak-Polish relations. In the years 1945-1948 correspond to the cross-border relations between Poland and Czechoslovakia the post-war situation and have been developed in the context of the political dimension of relations between the two countries. This was reflected also in tourism. In the following period disappeared element of the Czechoslovak-Polish border relations and everything was subordinated to geopolitical principles of European and world affairs.

Translated by Tomáš Hruda

122 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

TROUBLEMAKERS! DEALING WITH JUVENILE DEVIANCE AND DELINQUENCY IN SOCIALIST CZECHOSLOVAKIA1

Christiane Brenner

Abstract: The article provides an overview of expert discourse on deviant and delinquent youth in So- cialist Czechoslovakia from the early period after the Communist take-over in 1948 until the regime collapse in fall of 1989. Underlying it all is the question of what the way of talking about and coping with young “troublemakers” can tell us on dominant conceptions of “normality” and “order” in Socialist Czechoslovakia.

Keywords: Delinquency, deviance, troublemakers, youth, reforms, Socialist youth Union, Czechoslovakia

n an article “Why Are They Like This?”, published in the February 1965 issue of Rodina a škola (Family and school),2 Eduard Huth, an employee of Ithe Czechoslovak Ministry of Education, presented the results of a government-commissioned study in juvenile delinquency, which was meant to serve as a basis for a new preventive program.3 With reference to various case studies, Huth portrayed a growing section of the young population that had gone off the rails due to neglect, spoiling or a lack of motivation. He predicted a further increase in juvenile crime in the following years and urged that institutions be founded to investigate this trend and supervise and reform young offenders and adolescents displaying criminal tendencies.

1 I would like to thank Prof. Cathleen M. Giustino for her helpful comments on this paper. 2 HUTH, Eduard: Proč Jsou takoví? In: Rodina a škola, X., 1965, No. 6, p. 4. The mentioned research project had the title: Současný stav kriminality mládeže a stav plnění usnesení vládního nařízení 404 ze dne 26. 9. 1966. More in BěLOHLÁVEK, Arno: Kriminalita dětí a mládeže. In: Svět práce, 3, 1970, No. 26, p. 13. 3 JELÍNEK, Josef – HUTH, Eduard: Stav kriminality mládeže u nás v letech 1962-1968. Jakých trestných činů se mládež nejčastěji dopouští, recidiva v oblasti kriminality mládeže, příčiny kriminality. Státní orgány a jejich přístup k problému, načrtnutí řešení. In: Kriminalistický sborník, 13, 1969, No. 12, pp. 714-725; Národní archiv (NA) v Praze, fond KSČ - Ústřední výbor 1945-1989 - Předsednictvo ÚV KSČ 1965-1971. Zpráva o stavu a vývoji kriminality mládeže, 17. 10. 1967.

123 TROUBLEMAKERS!

The aim of this study is to introduce several discourses on maladjusted and criminal youths that emerged in Czechoslovakia in debates among sociologists, educationalists and legal scientists from the late 1960s onwards and describe their at times in- herent criticism of state policy in this field. The text thus deals first and foremost with grown-ups – with politicians and experts on youth from different branches of society and various disciplines. It does not focus on the question of why growing numbers of young people in socialist Czechoslovakia did not behave as grown-ups wanted them to do, nor on the “bad kids” themselves, but rather on how the problem was perceived and what the discussions surrounding it signified in the late socialism. Debates on problematic youth are telling in several respects: first, youth is and has in the modern age always been closely tied to the future – and this was especially the case in socialist countries where official discourses tended to identify the future of socialism with youth. On an ideological level, socialism was meant to make a special promise to and, at the same time, confer a special obligation on the younger generations. As will be seen, such a conceptualization of youth posed quite a few problems – especially when visions of a better society had somewhat paled after 1968. Apart from the theoretical struggle to find explanations for youth behaviors that differed so much from the ideal of the early years, another series of questions arose. With regard to the strategies for coping with problematic youth, there were not only various agencies but also a conflict between different promises connected to the “socialist way of life”: between law, order and security on the one hand, and care, welfare, education and the acknowledgment of a right to self-realization on the other within the context of the debate on regime acceptance and stability. Last but not least, one must mention that all this happened within the limits of the regime of Normalization. In Czechoslovakia after 1968, most attempts to adopt new approaches to problematic and delinquent youth met with sharp resistance from legal and institutional structures. So, in examin- ing policies on problematic youth, characteristic deficiencies of the system as a whole can be identified.

“Bad kids” Discussions of a young generation that does not measure up to expectations and norms are of course not limited to socialist societies.4 No doubt, one could find a critical survey like Eduard Huth’s for every European country of that time. Yet for socialist societies continually high juvenile crime rates represented a particularly sore point, given that they concerned that segment of the population that was the most cos- seted and the most shaped by the “new conditions”.5 It is difficult to give exact figures on the development of juvenile crime, not because it can be assumed that they were generally falsified or manipulated in socialist Czechoslovakia or that the data were kept secret. On the contrary, the Statistical Year-

4 ANHORN, Roland: Von der Gefährlichkeit zum Risiko – Zur Genealogie der Lebensphase Jugend als soziales Problem. In: DOLLINGER, Bernd - SCHMIDT-SEMISCH, Henning (eds.): Handbuch Jugendkriminalität. Kriminologie und Sozialpädagogik im Dialog. Wiesbaden 2011, pp. 23-42. 5 HORÁK, Jaroslav: O kriminalitě mládeže. In: Tribuna, 34, 1972, p. 6.

124 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 book presented detailed information on youth criminality according to various types of offences, region, sex and ethnicity.6 The real difficulty we are faced with is that we know very little about how these figures were calculated. Moreover, definitions of particular types of offences or misdemeanours are unclear and leave much room for interpretation.7 Still one can outline some basic tendencies: Given their share of the population as a whole, the percentage of young people involved in crime in Czechoslovakia was disproportionately high. Property crime topped the list of offences perpetrated by young people (and adults), with theft of public property more prevalent than theft of private property. There was also a striking increase in damage to property in connection with these offences. As elsewhere, juvenile crime in socialist Czechoslovakia was a pre- dominantly male phenomenon. However, the number of offences carried out by girls and women rose over time, especially after the 1960s. Yet even in the 1980s, when the percentage of female young delinquents climbed to 18 percent of the total, they still represented a minority.8 In the long run offenders were becoming younger and serious crime (especially violent crime and vandalism) was on the increase. The statistics also point to a number of regional focal points (Western Slovakia) and a wide gap between the countryside and cities where crime rates were much lower. There was also a very high recidivism rate. The major role of alcohol in juvenile crime should also be mentioned, which can be considered a typically Czech feature, compared with similar data in Western industrialised nations of that time. The overall situation did not significantly differ from other Western industrialised nations – although the proportion of juvenile offenders in Czechoslovakia was slightly lower than in the Western states. Nevertheless, Czechoslovak criminologists complained that from the mid-1960s onwards Czechoslovakia had the highest juvenile crime rates of the entire socialist camp.9

6 For this article I have been working with Statistická ročenka kriminality 1969-1989. This yearbook was published by the Generální prokuratura ČSSR. 7 Just to give one example: The criminalization of behaviour that was also unacceptable in Western societies, but not considered to be a crime or a wrong-doing (like hanging around and not working), is an important issue. In Czechoslovakia, “příživnictví” (parasitism) was a rather unclear and fluid category – used to discipline Romany youth, as well as maladjusted kids in general, and girls and young women in particular (prostitution fell under “příživnictví”). KNAPÍK, Jiří – FRANC, Martin a kol.: Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948-1967. Praha 2011, pp. 761-762. 8 KOZOŇ, Antonín – ZELENAY, Ľubor: Odsúdené mladistvé dievčata v nápravno-výchovnom procese. In: Otázky defektologie, 29, 1986-87, No. 10, pp. 382-387. 9 More in Aktuální otázky boje s kriminalitou mládeže a souvisejícími negativními jevy. Praha 1983, p. 37; KARABEC, Zdeněk – ZAPLETAL, Josef: Struktura pachatelů trestních činů a přečinů v ČSSR podle pohlaví a věku. Praha 1977, pp. 33-38; 3. mezinárodní symposium socialistických zemí o kriminalitě mládeže (14. - 17. prosince 1971). Praha 1971.

125 TROUBLEMAKERS!

“Youth is not only joy …” As in all Stalinist countries, even in 1950s Czechoslovakia politicians and criminologists supported the theory that criminality would disappear as a consequence of the transition to communism.10 This process was expected to be particularly fast among the younger generations, after all, those who were born after 1948 already grew up under much more fortunate conditions free from the strains of capitalism, understood as the main reason for and source of criminality. When current developments proved that the reality was much more complex, with Czechoslovak youth not fulfilling the promise, new research on youth was undertaken. The re-establishment of Czecho- slovak sociology – banned during the 1950s – must be seen in the context of youth problems, in particular growing juvenile delinquency, and the state’s willingness to deal with them.11 The state initiated both of the two most important studies on “problematic youth” undertaken during the1960s. The one already mentioned was carried out by the Ministry of Education; the second, which was started in 1963 and finished in 1967, was a project of the newly-founded Criminological Research Institute in Prague.12 The results of the two studies were communicated not only to the scientific community, but also published in popular journals where they provoked a rather lively and controversial discussion.13 This is not surprising since talking about deviant behaviour not only chal- lenged official images of youth, but also led to the question of responsibility and calls for consequences. Sociologists came to the conclusion that most delinquent youths were living in difficult circumstances and that the typical combination of risk-factors for becoming criminal – like broken families, a low standard of education and low family income – was especially frequent among certain social groups.14 So, a sort of negative and deviant milieu within Czechoslovak society was identified and singled out.15 As a consequence, scientists and those working with problematic youth, called for a network of support for those young people who were apparently disadvantaged. The specialists proposed

10 ŁOŚ, Maria W.: Communist ideology, law and crime. A comparative view of the USSR and Poland. Basingstoke 1988. 11 In Czech historiography the flourishing of sociology from the mid-sixties is usually understood as a revival of older traditions, that is to say the traditions of free/democratic sociology of the interwar period, under the more liberal conditions of the time. Thus, on should not neglect the transnational aspect of this development. Pilkington has described similar debates and tendencies for the Soviet sociology of the time. PILKINGTON, Hilary: Russia‘s youth and its culture: A nation‘s constructors and constructed. London 1994, pp. 71-77. 12 Kriminalistický ústav Veřejné bezpečnosti - part of the police and therefore belongend to the field of competence of the Ministry of the interior. 13 The most important articles in this very interesting debate were the following: URVÁLEK, Josef: Mládí za mřížemi. In: My, 4, 1967, pp. 45-48 and 57-60; KRIEBEL, Zdeněk: Víme, neboť nevíme? In: Plamen, 1, 1967, pp. 75-81; ŠIKLOVÁ, Jiřina: Víme příliš málo. In: Plamen, 7, 1967, pp. 88-90; WAGNEROVÁ, Alena: Podmět zamlčen. In: Plamen, 2, 1967, pp. 72-74. 14 RAJSKÝ, Milan: Pre mládež nevhodné. Zo sudcovho zápisníka. Bratislava 1967. 15 For the understanding of “negative milieu” LINDENBERGER, Thomas: „Asoziale Lebensweise”: Herrschaftslegitimierung, Sozialdisziplinierung und die Konstruktion eines negativen Milieus in der SED- Diktatur. In: Geschichte und Gesellschaft, 31, 2005, No. 2, pp. 227-254.

126 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 a shift from penal law to education and social work when dealing with the problematic and delinquent youth, which proved to be a controversial and unfinished project until the end of the 1980s. Finally, work on youth problems led to a debate on how to con- ceptualize youth and its role in a socialist society. Understanding class affiliation and interests as crucial, Marxist social theory postulated a harmony between generations. This meant – to make it very simple – that the uniqueness of each generation could lie only in its inheritance of a certain level of development. The younger generations were designated to continue what the older generations had begun. If differences in society remained they could be explained only by stubborn social inequalities or a class-bound lack of political consciousness, but certainly not by age.16 This dogma was a focal point of criticism during the late sixties.17 Sociologists argued that denying the natural desire of young people to differ from the generation of their parents had led to dramatic results. In the words of Jiřina Šiklová – one of the most active sociologists working on youth questions of that time – it had led to fatal identification of young people’s “normal behavior” with criminality and an “op- position to socialism.” Šiklová, like other sociologists, called for the development of a Marxist theory of youth that would help to create a realistic picture of Czechoslova- kia’s younger generations – including the question of distinct youth cultures and their similarity to youth culture in the West.18 Czech sociology did not develop its own Marxist theory on youth – not only because theorists like Šiklová openly preferred Western thinkers and models, but also due to the evident political connotation of this constructed generational category. Youth sociology of the late 1960s argued for an understanding of youth as a subject, as an autonomous and self-consistent part of society. After 1969 – following the closing down of independent youth associations and clubs that had appeared during the Prague Spring – Czechoslovak youth policy tried hard to win over young people, to get them back into the ranks of the Socialist Youth Union (Socialistický svaz mládeže) and gain at least their passive acceptance. This led not only to a strengthening of ideological education and increased control (especially during the early 1970s), but also to the establishment of certain social measures and cultural liberation, albeit without any flirting with elements of autonomy. Until the end of the 1980s youth policy in Czechoslovakia was clearly paternalist. An understanding of youth as an object was also mirrored in Czech theory. Studies on the question of what youth is – a considerable body of literature was writ- ten on this topic during the 1970s – concentrated on the issues of typology and age qualifications, and on descriptions of the physical and mental characteristics of young people.19 In accordance with Soviet sociology, youth was defined as “a relatively dis-

16 Aktuální problém sociologie mládeže. Ostrava 1965. 17 Mládež a společnost. In: Bulletin teoretických, metodických a informačních prací 2, Praha 1969. 18 ŠIKLOVÁ, Jiřina: K otázkám koncepce sociologie mládeže. In: Sociologický časopis, 4, 1968, pp. 516- 518. 19 See for example: ČMOLÍK, Otto – VARHOLÍK, Juraj: Pokolení. Příspěvek k problematice posloupnosti generací a formování komunistického vědomí mládeže v socialistické společnosti. Praha 1974; In relation to deviant youth: SUCHÝ, Oldřich – ŠVANCAR, Zdeněk: Mládež a kriminalita. Praha 1972, pp. 42- 49.

127 TROUBLEMAKERS!

crete socio-demographic group” determined in the first instance by class and secondly by age. Being of young age was primarily depicted as a deficiency and associated with a lack of rationality, emotional instability, with being impressionable and so on. As Oldřich Suchý, director of the Criminological Research Institute observed: “Youth is not 20 only joy, but also a very sensitive time of life full of threats”. This view fitting the perception of youth as a group that needs protection was far more prevalent than the image of a happily struggling, socialism-building, future-orientated youth. Interestingly, a large number of authors dwelt on youth as victim not only of Western propaganda and the bad influence of adults (to quote Suchý again: “the often unremarkable remains of bourgeois thinking that undermines the basic values of adolescents”), but of modernization too.21 All in all, society played a subordinate role in considerations of the reasons be- hind and sources of juvenile delinquency. Two main lines can be identified in expert discourses of the time: a discussion of so-called “external factors” for deviant and delinquent behaviour, understood as family, peer groups, school and work on the one hand, and “internal factors” such as mental problems and disorders of development on the other.22 The post-1968 period marked a watershed for Czechoslovak sociology both in terms of changes of personnel and restrictions regarding what could be studied. Yet research on deviant youth was conducted with the same intensity as before. Indeed the number of institutions working in the field steadily increased and there were conti- nuities in methodologies and research topics.23 Most work was based on opinion polls and dedicated to the living conditions of young people, in particular young “troublemakers” and offenders. One of the results of this research was an increasingly open debate on the “reproduction” of negative social settings. Special attention was paid to groups like the Romany youth, but also to young workers and apprentices in industry and industrial schools. They proved to be the real “problem children” of late socialist Czechoslovakia.24

20 HAJNÝ, Jan: Mládí není jenom radost. Hovoříme s ředitelem výzkumného ústavu kriminologického. In: Svět práce, V., 1972, No. 6, p. 5. 21 The argumentation was that industrialization and urbanization destroyed traditional social networks and social control over youth, and this favored inappropriate behavior and delinquency. This explanation can be found in studies from the sixties and seventies, but in the eighties it was replaced by considerations of a growing part of the young generation that had difficulties adopting to “progress” (i.e., a changing working world). This view is also reflected in parts of the 1980 report on population development in which the results of modernization and industrialization – working mothers, dissolution of village communities – are identified as causes for growing problems with children and youth. NA, fond KSČ - Ústřední výbor 1945-1989 - Předsednictvo ÚV KSČ 1981-1986. Zpráva o populačním vývoji ČSSR a návrh v postup v populační politice v delším období, 7. 9. 1982. 22 Objektivní a subjektivní příčiny a podmínky trestné činnosti a koncepce sociální prevence v ČSSR. Praha 1986. 23 CHARVÁT, František – DUBSKÝ, Vladimír – JEŘÁBEK, Hynek: Ke stavu a perspektivám výzkumu mládeže. In: Sociologický časopis, 18, 1982, No. 2, pp. 132-147; Informace o výzkumech mládeže v České socialistické republice v letech 1976-1980; Výskum mládeže v Slovenskej socialistickej republike. In: Sociologický časopis, 18, 1982, No. 2, pp. 228-234 and 235-238. 24 See for example: CHARVÁT, František – SAK, Petr a kol.: Faktory sociálního a ekonomického rozvoje pracující mládeže. Praha 1984; KUCHAŘOVÁ, Věra – KUCHAŘ, Pavel: Proměny společenského

128 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

While during the 1970s the debate on the causes of increasing juvenile delinquency focused mainly on the family, in the 1980s educational institutions received increasing attention, reviving the claim that deviance and delinquency can originate in the difficulties young people have coping with modernization and adapting to a changing world.25 This time, however, this argument was not presented as a Soviet-inspired theory on the outcomes of industrialization and urbanization, but as a commentary on growing problems with young workers. A huge research project on youth was published in 1985 that came to the overall conclusion that the passage from youth to adulthood was not easy for many young Czechs and Slovaks. They study clearly identified the less educated youth as the most problematic young people.26 They were over-represented in every category of misdeed, offence and crime, and accounted for the majority of young people in reformatories and prisons, with very high recidivism rates. Apart from a low standard of education the following indicators were also believed to contribute to a criminal career: little interest in sports, culture and politics, little or no participation in organizations in general, and socialist youth organizations in particular, and – what puzzled most – low job (or vocational training) satisfaction and hardly any career expectations. The debate prompted by studies like the one in 1985 – but also by outbursts of youth violence – still emphasized the failings of families, but aleo – and this seems like quite a change – shifted responsibility explicitly to society, either directly (by pointing to deficiencies in the educational system and social care), or by arguing that a generation of parents emerged that did not understand “socialist family life” and had no sense of the care and education children need – something that could only be understood as a societal problem.27 The admission that young people’s misbehaviour could be interpreted as a reac- tion to grievances in society, marked another shift in the debate. Precisely because of their high sensitivity, their obsession with justice and lack of patience, it was argued that young people reacted particularly strongly to discrepancies between ideology and reality, between the promises made to them and the opportunities they actually had. This was seen to be the case in the fields of education and work in particular – where young people were confronted with a lack of choices and chances (for example, to se- cure into the profession they wanted), with a bad work ethic and cynicism on the part of the older generation. In 1988 the researchers of the Department for Sociology and Philosophy at the Czechoslovak Academy of Science published a volume of Sociologický časopis where they identified the actual changes – this is to say,přestavba (the Czechoslovak version of perestrojka) – with the active and self-determined participation of the young generation.

postavení a uplatnění dělnické mládeže v socialistickém Československu. In: Sociologický časopis, 21, 1985, No. 5, pp. 501-513. 25 NA, fond KSČ - Ústřední výbor 1945-1989 - Předsednictvo ÚV KSČ 1981-1986. Poznatky a zkušenosti z práce strany s mládeží a úkoly ve výchově mladé generace po XVII. sjezdu KSČ. Návrh na svolání IV. sjezdu Socialistického svazu mládeže. Usnesení 17. schůze předsednictva ÚV KSČ ze dne 8. října 1986. 26 ŠTÍPEK, Jaroslav: Úvod do sociální patologie. I. - Kriminalita mládeže. Praha 1985. 27 SAK, Petr: Sociální vývoj mládeže. Praha 1985.

129 TROUBLEMAKERS!

To fulfil its role “as a significant subject of social change” youth had to receive “opportunities for their self-realization.” “These sphere may embrace the sphere of work and scientific-technological creativity, social life and its democratization, sports, fashionable dressing, rock-music etc., but also the ‘second sphere’, drug addiction, hooliganism, and other negative activities.”28 In other words: If one wanted young people to actively contribute to the development of society, one had to accept the fact that some of them would use their freedom in unintended ways.

Punishment and Social Reintegration The question of how to treat delinquent and deviant youth was first discussed in terms of education. Czechoslovak criminologists and educationalists emphasized that there was no difference between general education and the prevention of and fight against criminality.29 In those cases where deviant behaviour was not due to mental and developmental problems (this was a separate research field), instruction in values and rights, and also political education and vocational training were promoted as suitable means of coping with youth problems. However, there was a wide gap between this sympathetic pedagogical discourse, with its emphasis on prevention and social reintegration,30 and praxis. As already mentioned above, an optimistic discussion of juvenile penal reform was characteristic for the 1950s.31 Nevertheless – and perhaps even because of that – young offenders were subject to severe punishment at that time. The juvenile justice system established during the First Republic was abolished in 1950 along with separate juvenile courts and youth welfare centres.32 With these measures, juvenile criminality was incorporated once again into general criminal law and criminal jurisdiction. However, special rules applied to young offenders: in the case of children (under 15), youths and young adults, the criteria for defining criminal acts were applied less rigidly and sentences were more lenient than those given to adults. Yet comparative studies show that judgements and sentences were harsher than in the Western countries. Thus youths and particularly young adults who broke the law in Czechoslovakia were sent to prison more often than e.g., in West Germany.33

28 Mládež jako faktor sociálního rozvoje. In: Sociologický časopis, 24, 1988, No. 2, pp. 140-160. 29 TRÝB, Jindřich: Úctu socialistickému právu. In: Tribuna, 16, 1973, p. 5. 30 More in Aktuální otázky boje s kriminalitou mládeže a souvisejícími negativními jevy. Edd. J. NEZKUSIL – H. VÁLKOVÁ – L. HURYCHOVÁ – K. NETÍK – K. VEČERKA – J. ZAPLETAL. Praha 1983; VANTUCH, Pavel: Kriminality mládeže a její prevence. Praha 1984. 31 Telling examples of this perception and the way ckriminality was discussed at the time can be found in the reports concerning first experiences with the 1950 reform of the penal system from several Prague administrative districts. Archiv hlavního města Prahy (AHM), fond Odbor pro vnitřní věci NVP. 05 - Bezpečnostní agenda, kart. č. 33. 32 For an overview see: KÝŘ, Aleš: Trestání mladých pachatelů v minulosti. In: Historická penologie. Časopis pro historickou penologii, 1, 2008, pp. 1-27. 33 PITSELA, Angelika – VÁLKOVÁ, Helena – WALTER, Michael: Mit und ohne Jugendstrafrecht: Sanktionsunterschiede zwischen der Tschechoslowakei und der Bundesrepublik Deutschland in den achtziger Jahren. In: Zeitschrift für die gesamte Strafrechtswissenschaft, 1992, pp. 865-891.

130 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

Youths and young adults were supposed to serve their sentences in special institutes or at least in specially designated sections of prisons. Developments at detention centres for young offenders in 1950s Czechoslovakia testify to chaotic circumstances with no discernible distinction between reformatories, detention centres and labour camps. Over the course of the 1960s the penal system was gradually consolidated and the situation improved. The 1961 Penal Regulation for Juveniles, law No. 59/1965, played an important role here. Reforms ensured that experts such as teachers, psychologists and social workers were integrated into prison work and also established six categories of punishment to be implemented depending on the seriousness of the offence. There were three main types of detention for young offenders: the custodial sentence, preventive care (ochranná výchova), and “treatment care” (ochranná léčení).34 Custodial sentences were to be served in the remedial educational institutes (nápravné výchovné ústavy - NVÚ) under the control of the Ministry of Justice, while “preventive care” was provided at the juvenile reformatories (výchovné ústavy), controlled by the Ministry of Education, and treatment care was provided in psychiatric hospitals. Unlike custodial sentences, “preventive care” and “treatment care” were not considered punishments. However, this meant that their term was not strictly defined at the outset and could be extended. At the beginning of the 1950s the principle of class struggle was instituted in jurisdiction and the reorganisation of the courts system led to the closure of institutions focussed on young offenders. Developments from the 1960s onwards sought to establish structures and institutions to at least partially fill that gap. In 1966 a “Central Commission for the Care of Endangered Youth” subordinate to the public prosecutor was founded. This commission was soon disbanded and in 1971 it was replaced with a “Coordination Committee for Youth Questions” that contained within its organization a “Commission for Threatened and Disturbed Youth”.This Commission was given the task of designing a nationwide network to coordinate research, training and communication at various levels and among various institutions.35 The involvement of public organisations represented the essence of the socialist approach to offenders and deviant youths. In combatting juvenile delinquency the Socialist Youth Union SSM was envisioned to play a leading role following its difficult re-formation after 1969. The SSM could make agreements with courts and be active at different levels and on different sides – acting as prosecutor in the case of serious offences, as defender in the case of less serious offences, and as guarantor of the success of re-education measures in the case of suspended sentences or early parole.36

34 NEZKUSIL, Jiří – KUDLÍK, Alfred – KVASNIČKA, Václav – OSMANČÍK, Otakar – POHANKA, Milan – PŘENOSIL, Gustav – SOMMER, Václav: Československá kriminologie. Aktuální problémy. Praha 1971. 35 Ústřední komise péče o ohroženou mládež. More in BěLOHLÁVEK, Arno: Kriminalita dětí a mládeže. In: Svět práce, 3, 1970, No. 26, p. 13. 36 PROCHÁZKA, Jan: Aktuální otázky společenské přestavby a mladá generace. Praha 1989, p. 68; MOUCHA, Zdeněk – CHALOUPKA, Luboš: Nápravná výchova. Učební text pro studenty vychovatelství pro školy a pro mládež vyžadující zvláštní péče. Praha 1985, p. 69; ZEZULA, R.:

131 TROUBLEMAKERS!

There is a significant body of literature on this guaranty system describing different types of bail.37 There existed bail during probation, in the case of early parole, or during a “trial period” (zkušební doba), during which time the offender was subject to a number of restrictions (for example a ban on visiting restaurants). The guarantor had to supervise that his charge “would work well and live a decent life.” While there are reports of “relinquished” bails, unfortunately there is no information on whether such a failure had negative consequences for the guarantors in question. This system was created in the 1970s and played – as will be seen – a significant role in the discussions on how to cope with young offenders during the very last years of Czechoslovak socialism.

Criticism and Reform Efforts The discussions of youth in general and deviant youth in Czechoslovakia did not largely differ from those in Western countries. Most of the arguments seem familiar, and even the generational preferences or constellations were very much the same. Ac- cording to the opinion polls dating from the mid-1980s, adults in Czechoslovakia had a rather critical view of the younger generation – and the older the respondents, the more critical their stance.38 They complained about spoiled kids whose future was sim- ply given to them without ever having had to work hard for something, and who had no values and no regard for rules, among other claims. Increasingly, older respondents were in favour of severe punishment (especially imprisonment) as opposed to a more pedagogical approach to juvenile crime.39 The overall development of expert discourses with the shift from punishment to prevention and education, and from “disturbed youth” to “threatened youth” mirrored general European trends at the time. However, in Czechoslovakia there was an essential difference in the striking discrepancy between discourse and practical developments. There young offenders were punished comparatively severely. If their mis- deeds were not classified as petty and the charge dropped or the sentence placed on

Podíl SSM na ochraně dětí a mládeže před zneužíváním alkoholu. In: Impuls. Teoreticko-metodologický bulletin ÚV SSM, 1985, No. 2, pp. 26-45. 37 VLČKOVÁ, Alena – VLČEK, Martin: Účast organizací SSM v řízení před soudem. Praha 1977; VLČEK, Martin: Podíl Socialistického svazu mládeže na boji s protispolečenskou činností. Praha 1980. 38 VOJNA, Pavel: Kriminalita – Skutečnost a právní vědomí. Praha 1984, pp. 333-340; VOJNA, Pavel: Poznatky z výzkumu právního vědomí a prevence trestné činnosti. In: Hlavní problémy prohlubování sociální prevence kriminality v ČSSR. Sborník z konference Výzkumného ústavu kriminologického a Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti ze dne 26. a 27. 10. 1984. Ed. G. PŘENOSIL. Praha 1986, pp. 56-65. 39 KARABEC, Zdeněk: Veřejné mínění o trestné činnosti a jejích příčinách. In: Kriminologické problémy právního vědomí a veřejného mínění o trestné činnosti. Sborník vědeckých prací (podle sovětských a československých výzkumů). Ed. Gustav PŘENOSIL. Praha - Moskva 1986, pp. 101-115.

132 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 probation, they were jailed. This meant that a lot of them served short (sometimes very short) sentences in prison.40 This fact points to institutional deficiencies continually highlighted by experts and in public debates. One frequent grievance concerned the lack of appropriate institutions for young offenders. In the end, Helena Válková, a legal scientist working on juvenile delinquency, stated that judges could only choose between sending young cul- prits home or to jail.41 Scholars from the social sciences and social work, however, con- cluded that judges did not even want or consider alternatives to imprisonment and paid no attention to contemporary debates by criminologists like Válková and pedagogues.42 Furthermore, the coordination between prevention, prison regime and social rehabilitation – first launched as a project in 1966 and again in 1971 as the “Coordina- tion Commission for Youth Questions” – was never practically applied. In 1983 it was proclaimed that this commission had not “developed any activity” and as a result no communication platform for the institutions involved existed.43 Therefore, a clear interrelationship between the existing legal base – that is to say, the absence of criminal law relating to young offenders – and a relatively weak institutional network on the one hand, and the tendency towards severe punitive measures on the other, can be observed. As already indicated since the 1960es, there were attempts to alter this situation without changing the system itself. In the mid-eighties a group of experts in youth crime headed by Pavel Vantuch started an initiative to promote a new law on the in- corporation of mass organizations into the system of prevention and social rehabilitation. From a purely formal perspective, the mass organisations had been included into this system for several years. But research on their actual role had shown that they were perceived to be – or were in fact – almost insignificant. In 1980 only one of five young offenders was accompanied and supervised by a guarantor during a suspended sentence, and according to reports in the journal Otázky defektologie (a journal aimed at people working with problematic and disabled youths) mentoring by deputies from the youth organization, work place or street committees often turned out to be nothing but a formality.44

40 PITSELA, Angelika – VÁLKOVÁ, Helena – WALTER, Michael: Mit und ohne Jugendstrafrecht: Sanktionsunterschiede zwischen der Tschechoslowakei und der Bundesrepublik Deutschland in den achtziger Jahren, pp. 885-891. 41 VÁLKOVÁ, Helena: Struktura a dynamika sankcí ukládaných mladistvým pachatelům ze zorného úhlu statistické analýzy. In: Aktuální problémy kriminologie. Výzkumný ústav kriminologický při Generální prokuratuře ČSSR. Praha 1985, pp. 51-74. In her conclusion Válková argues for a reform of the penal system that would include the creation of new institutions working with difficult youth. 42 NA, fond KSČ - Ústřední výbor 1945-1989 - Předsednictvo ÚV KSČ 1981-1986, svazek P100/89. Návrh opatření k realizaci přestavby v oblasti justice, 21. 12. 1988. 43 Report on Helena Válková contribution in: IX. mezinárodní kriminologický kongres v roce 1983 ve Vídni. Výzkumný ústav kriminologický při Generální prokuratuře ČSSR. Praha 1985, p. 107. 44 CHALOUPKA, Luboš – TOMAN, Jan: K úloze pracovní výchovy u obtížně vychovatelné mládeže. In: Otázky defektologie, 28, 1985-86, No. 6, pp. 229-234; VANTUCH, Pavel: K možnostem rozkřížení účastí společenských organizací v trestním řízení. In: Právník, 125, 1986, No. 7, pp. 618-638 and 626- 627.

133 TROUBLEMAKERS!

Apparently young people themselves did not trust those institutions either. In 1988 a research-group at Prague’s Charles University asked apprentices and young workers what they knew about the judicial system and related institutions, and to what extent they would rely on them. One question asked them where they would turn to for advice in case they themselves or a friend got into trouble with the law. The SSM received the least number of votes.45 Thus, one may doubt whether the attempt to strengthen the role of the SSM in the entire system of work with delinquent youth, could be considered beneficial. How- ever, we must bear in mind that the system provided only a limited range of opportunities for social activities and intervention. As long as a radical change was not intended, the common way was to involve the local National Committees or mass organisations of the National Front as representatives of the people. The SSM was not only the natural partner when it came to youth, but it could also appear attractive because of its potential in regards to human and financial resources. What is more, from the perspective of the SSM, the initiative could seem promising precisely because of the problems it had with being accepted among the younger generation. Debates within the SSM proved that the youth organization was in search of news tasks that could help to redefine its role and to improve its image.46 In addition, and that was not foreseeable then, the SSM began to get involved in a Soviet-inspired reform during the second half of the 1980s, which brought about the revision of a youth law that would have notably increased the importance of the youth organisation.47 To return to the beginnings of the initiative: It started in 1983 with two articles, followed by the book Social organizations and the fight against criminality in 1985.48 Here Vantuch and his work-group used an activist rhetoric that dwelled on the increasing importance of mass organizations in socialist societies and the current imperative of “democratization.” Two year later Vantuch together with Martin Vlček (who had been working on the topic since the 1970s) focused mostly on the legal aspects of a shift of competence – at least for less serious cases of juvenile offence – from judicial organs to public agencies and the Ministry of Social Affairs.49 The publications did

45 VLČEK, Martin: Některé výsledky výzkumu právního vědomí dělnické mládeže. In: Právník, 1989, No. 3, pp. 256-258. 46 This criticsm culminated in 1989. NA, fond KSČ - Ústřední výbor 1945-1989 - Předsednictvo ÚV KSČ 1981-1986, svazek P135/89. Návrh obsahové přípravy celostátní konference Socialistického svazu mládeže, 12. 10. 1989. 47 In the late 1980es the leadership of the SSM openly discussed the organisation’s low popularity: NA, fond KSČ - Ústřední výbor 1945-1989 - Předsednictvo ÚV KSČ 1981-1986, svazek P135/89. Návrh obsahové přípravy celostátní konference Socialistického svazu mládeže, 12. 10. 1989, pp. 7, 9, 11. So far, there is no work on the history of the SSM. One can get an impression of the problems with which the organization had to cope from interviews with the students of 1989, as well as from interviews with ranking youth organization officials: OTÁHAL, Milan – VANěK, Miroslav: Sto studentských revolucí: studenti v období pádu komunismu - životopisná vyprávění. Praha 1999; VANěK, Miroslav – URBÁŠEK, Pavel (edd.): Vítězové? Poražení? Životopisná interview. II. díl - Politické elity v období tzv. normalizace. Praha 2005. 48 VANTUCH, Pavel: Společenské organizace a boj s kriminalitou. Brno 1985. 49 More in VANTUCH, Pavel: Společenské organizace a boj s kriminalitou. Brno 1985; VLČEK, Martin: Některé výsledky výzkumu právního vědomí dělnické mládeže. In: Právník, 1989, No. 3, pp. 256-258.

134 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 not focus on concrete ways how the work-group wanted to bring its plan to fruition and it can be seriously doubted that the project would have achieved all its goals. Still, the debate involving several leading experts on youth delinquency at that time is not a mere reproduction or variation on an outdated idea, or a desperate effort to bring a dead institution to life. Rather, this story illustrates the difficulties confronting those experts when they were trying to create a powerful instrument or an institution with real competencies between justice and social work. The task of this institution would be, for example, to offer alternatives to short prison sentences, thus helping to reduce the number of recidivists. In terms of language or discourse Vantuch and his colleagues first used the arguments everybody in this debate had been using for years, then adopted the discourse of rhetoric transformation and democratization (perestrojka-speech). In terms of practice they tried to work with existing institutions for a quite far-reaching structural reform.50 The events of 1989 ended this initiative not only because the SSM lost its special position and disintegrated within a short period, but also because a comprehensive reform of the entire juvenile justice system took place. It seems no coincidence that among the leading legal scholars concerned with this process some of the reformers from the 1980s can be found.

“Bad Youth” and Regime Stability A mere glimpse at institutions concerned with problematic youth during the Normalization period illustrates that the regime took this issue seriously. The number of research projects in this field and of publications is very large and also the media devoted a lot of attention to the subject often reporting it in a more understanding, sympathetic way. Popular journals like Mladý svět (Young World), the weekly magazine of the SSM, did not denounce young offenders but dealt with the problems young people faced. Especially during the 1980s the awareness of youth problems was rising and to some extent those problems were perceived as an indicator of broader issues. All the more, one can wonder whether there was any political interest in changes. Despite the huge theoretical efforts made to solve the problem, the offenders were mostly treated rather severely. This contradiction was even a subject of discussion within the Central Committee of the Communist Party.51 The fact that the discourse on prevention and education did not show notable results in practice might have been due to shortages in money, manpower and equipment. This was the common explanation and it might even not have been completely misleading. Yet, the obvious gap between state-sponsored research striving for changes in youth policies in general and policies towards delinquent youth in particular, and the rigid political course, points to some characteristic features of Normalization: First and foremost, the growing num-

50 NA, fond ÚV SSM, inv. č. 0202. Schůze předsednictva, č. 16-20 (I-IV) 198, zápis č. 17 z jednání předsednictva ÚV SSM, 23. 2.1989. 51 NA, fond KSČ - Ústřední výbor 1945-1989 - Předsednictvo ÚV KSČ 1981-1986, svazek P61/88, P100/89. Návrh opatření k realizaci přestavby v oblasti justice, 21. 12. 1988.

135 TROUBLEMAKERS!

ber of commissions and research projects itself confirm the incapacity of the system to change. Until the system crash of 1989 the Central committee of the Communist Party did not find an answer on the question Eduard Huth formulated in 1965. It did not understand why the younger generations were “like this” but tended to pathologize the obvious deviation from its concept of youth and reacted with strengthening research on youth problems while at the same time deflecting criticisms and ignoring expert opinions. This inability to changes and aversion against any kind of reform is not the only reason why changing priorities in youth policies was not on the agenda of the late Normalization regime. The hard line against “bad kids” was also attempt to generate confidence amongst the older generations. Close ranks with the majority society against those parts of the young generation who were disturbing order and peace formed an important part of the power strategy.52 The regime’s promise to guarantee public safety and order represented one of its main pillars. It fell apart as late as in 1989 when repres- sion and violence was no longer directed only against those regarded by the majority of society as “deviant” – against young people come from weak social milieus, drop-outs and members of the underground – but also against their own “normal” children.53

52 For a typical view on spoiled kids who did not experience the struggles and hardships of their fathers‘ and grandfathers‘ generations see: NA, fond KSČ - Ústřední výbor 1945-1989 - Předsednictvo ÚV KSČ 1981-1986, svazek P/86, 18. 10. 1986. 53 Pullmann argues that for large parts of society during Normalization violence by the state was not an issue as long as it was perceived as directed “only” against the margins of society. Only in 1989, when brutal police incursions happened in the center of Prague, did the regime lose its legitimacy. PULLMANN, Michal: Konec experimentu. Přestavba a pád komunismu v Československu. Praha 2011.

136 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

Summary Troublemakers! Dealing with Juvenile Deviance and Delinquency in Socialist Czechoslovakia Christiane Brenner

For a start, the text presents basic facts such as statistic data on “bad kids” and information on punishment-regime and measures of reintegration for young offenders. It becomes clear that during the sixties the understanding of problematic youth started to change due to newly arising sociology. Although this development was interrupted as a result of Normaliza- tion politics, intense discussion of youth problems went on and the network of concerned institutions continuously expanded during the seventies and eighties. Thus, the degree of information on difficult, deviant and criminal youth was rather high. Still, the scope for reform efforts remained narrow and proposals to changing the actual practices in handling deviant youth were limited by the existing institutional structures. This result leads to the conclusion that the political leadership – even though paying a lot of attention to problems with maladjusted youth – did not want to change the manner of dealing with it. In the contrary, a hard line against young “troublemakers” seemed to offer a good opportunity to demonstrate the ability to assure order and security in society. In this sense, the restrictive approach to deviant youth formed an important part of Normalization policy.

Translated by Christiane Brenner

137 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

138 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

HISTORIE, METODY A VÝZKUMNÉ PROJEKTY V OBLASTI DLOUHODOBÉHO UCHOVÁNÍ KULTURNÍHO DĚDICTVÍ V ČR

Pavel Jirásek

Abstract: Protection of cultural heritage in the Czech Republic has been always a part of state cultural policy. In 1991 a special chapter of state budget has been created to support security projects of cultural institutions. Since that time every year this financial source (Program ISO) has been opened to eliminate or prevent the main threats such as thefts, fires, natural disasters, illegal traffic of cultural goods. Besides monitoring system and monitoring networks Program ISO supports national databases of missing art and fire protection. Nowadays R&D projects for definition of a new methodology and approaches in this area are running by coordination of National Heritage Institute and Technical Museum in Brno.

Keywords: Protection, National Heritage Institute, National Gallery in Prague, Technical Museum in Brno, cultural heritage protection, fire protection, methodology, cultural goods, monitoring systems, central monitoring stations, research and development, Fire Rescue Service, Police of the Czech Republic, multidisciplinary approach.

chrana movitého kulturního dědictví je jednou ze základních povinnos- tí paměťových institucí. Neptejme se proč, tento příspěvek si neklade Oza cíl zkoumat hlubší souvislosti a filozofický základ potřeby uchování dokladů minulosti pro budoucnost. Cokoliv, co má být dlouhodobě uchováno, je zá- roveň dlouhodobě ohroženo. Při jeho komplexní ochraně hraje snad nejvýznamnější úlohu státní kulturní politika, dále regionální strategie a nakonec přístup institucí sa- motných. Movité kulturní dědictví je a bylo ohroženo vždy. Nejvýznamnějším ohrožením je sama jeho materiálová podstata. Žádný obraz, socha nebo užitný předmět nebyl vy- tvořen se záměrem přetrvat na věky. Po staletí se měnící a vyvíjející se metody konzervo- vání – restaurování jsou tedy vlastně jen nutnou reakcí na tuto „nedokonalost“ tvůrců. Dalším významným ohrožením je požár, z hlediska dopadů patrně ten nejvýznamnější.

139 HISTORIE, METODY A VÝZKUMNÉ PROJEKTY V OBLASTI DLOUHODOBÉHO UCHOVÁNÍ KULTURNÍHO DěDICTVÍ V ČR

Necitlivý (alespoň z dnešního pohledu) přístup ke starým a novým potřebám obyvatel historických budov a jejich náhrada novými modernějšími je v pořadí hrozeb kulturní- mu dědictví na jednom z předních míst. A nemusí se jednat jen o demolici židovského Josefova z přelomu 19. a 20. století v Praze nebo o zničení středověkého Mostu a jeho náhradu panelovými domy jako normalizačního postoje k „nesmyslným památkářským výmyslům“. Dalším příkladem může být cca 1500 dřevěných sloupových kostelů, vybu- dovaných ve středověkém Norsku (mezi lety 1050-1536) jich do dnešního dne zůstalo pouze 29. Většina těchto kostelů stála na svém původním místě ještě za reformace. V posledních 300 letech však tyto kostely postupně zanikaly. Část jich shořela, část jich ustoupila novým sakrálním stavbám, část jich byla rozprodána na dřevo. Svět se ale mění a s ním i naše vnímání ochrany kulturního dědictví. V současné době přistoupily k dlouhodobým hrozbám nové nebo nově modifikované starší. Tero- ristické útoky, přírodní pohromy způsobené globálními změnami klimatu, nárůst orga- nizovaného zločinu, sociální, politické a etnické konflikty a nepokoje, válečné konflikty a k tomu nepřetržitý příliv zpráv a katastrofických interpretací událostí, to vše u mnoha z nás zvyšuje pocit nejistoty a bezbrannosti vůči potenciálním hrozbám, které existují kolem nás, zdánlivě bez možností jejich ovlivnění. Olavi Elo to krátce popsal: „Většina lidí nahlíží na přírodní katastrofy s notnou dávkou fatalismu. Domnívají se, že s tím nic dělat nejde. Takový přístup je pochopitelný, ale chybný. Musíme ho změnit. Vždy je možné dopředu učinit spoustu opatření, která významně omezí ztráty na životech nebo na majetku.“1 Ochrana kulturní- ho dědictví spočívá především v prevenci. Od roku 1989 byly a stále jsou v České republice největšími hrozbami krádeže, ponejvíce vloupáním. V následujícím grafu jsou uvedeny počty krádeží v letech 1988- 2009. Graf 1. Krádeže vloupáním do objektů se starožitnými předměty - trestné činy.2

1 DORGE, Valerie - JONES, Sharon: Building an Emergency Plan: A Guide for Museums and Other Cultural Institutions. Los Angeles 1999. 2 Zdroj: Policie České republiky.

140 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

Vývoj krádeží po revoluci v roce 1989 byl hrozivý. Otevření hranic pomohlo bo- hužel i zrychlenému a téměř nekontrolovatelnému pohybu kulturních statků, povětšině ukradených. Pro upřesnění ještě uvádím část kontingenční tabulky k uvedenému grafu.

Tab. 1. Počet vloupání do kulturních institucí v letech 1988 – 1997.3 krádeže/ 1988 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 roky zjištěno 42 51 611 996 736 843 607 439 382 346 objasněno 17 26 128 283 167 198 156 114 91 59 to je v % 40,5 51 21 28,4 22,7 23,5 25,7 26 24 17,5 škody 8685 2192 63105 156117 35251 124814 54641 51720 31762 36565 v tis. Kč dodatečně 4 1 * 54 37 29 22 9 4 13 objasněno

V reakci na tento nepříznivý trend připravilo v polovině roku 1991 Ministerstvo kultury materiál, který vládě ČR předložil k projednání tehdejší ministr vlády ČR Milan Uhde. Pithartova vláda (po poměrně dlouhých jednáních) materiál přijala dne 28. srpna 1991 usnesením č. 307 jako „Soubor opatření pro snížení kritické situace ochrany sbí- rek, expozic a depozitářů, muzeí, galerií a památkových objektů v ČR“. Pomohla tomu nechtěně i krádež čtyř obrazů Pabla Picassa ze Šternberského paláce Národní galerie v Praze v noci na 6. května 1991. Tyto čtyři obrazy (viz níže) byly naštěstí po intenziv- ním pátrání po několika měsících nalezeny v Německu a vráceny do ČR. Od tohoto roku se podpora bezpečnostních systémů kulturních institucí stala nedílnou součástí kapitoly Kultura státního rozpočtu ČR, ze které jsou financovány poplachové zabezpečovací a tísňové systémy - PZTS (dříve nazývané elektrické zabez- pečovací signalizace - EZS), elektrické požární signalizace (EPS), uzavřené televizní okruhy (kamerové systémy), mechanické bezpečnostní prvky atd. V roce 1992 byla politicky prosazena změna rozpočtu a část prostředků určená na zabezpečení objektů byla vyčleněna na nákup výpočetní techniky a videotechniky pro 29 pracovišť (památkové ústavy a vybraná státní muzea a galerie) a pro Krajská ředitelství Policie ČR a Policejní prezidium. Pomocí této techniky pak pořízená dokumentace sloužila nebo měla sloužit k vytvoření speciální databáze ISO (na straně Policie SEUD), kterou společně sdílely vybrané kulturní organizace a právě Policie ČR. Nápad to byl jistě dobrý, ale počítal s tím, že všichni se do takového systému rádi zapojí a budou sdílet nadšení jeho tvůrců. Např. ale jen vytvoření společného formuláře pro popis předmětů dalo spoustu práce a zkoordinovat do jednoho kompromisního řešení poli- cisty, památkáře a muzejníky dalo velkou práci a výsledek byl zase jen kompromisem, s nímž nebyla úplně spokojena ani odborná veřejnost, ani Policie ČR. Výběrové řízení na kompletní dodávku technického vybavení pro dokumentaci ohrožených předmětů vyhrála firma, která jako jediná nabízela stanice Macintosh Apple. Z dnešního pohledu je to téměř směšné, ale tenkrát ještě byly počítače Apple částečně embargované a tahle celkem prestižní zakázka jejich rozšíření v ČR jistě pomohla. Systém předávání infor-

3 Zdroj: Policie České republiky.

141 HISTORIE, METODY A VÝZKUMNÉ PROJEKTY V OBLASTI DLOUHODOBÉHO UCHOVÁNÍ KULTURNÍHO DěDICTVÍ V ČR mací a jejich publikování se postupem doby vyvíjel. Dnes je k dispozici jeho nová in- ternetová verze. Česká republika je jednou z mála zemí, která takto uveřejňuje zmizelé kulturní statky na internetu. Databáze je dostupná na stránkách Policie ČR v češtině, angličtině, němčině a ruštině.4 Vedle státního rozpočtu, který projekt databáze PSEUD (Portál systému evidence uměleckých děl Policie České republiky) dlouhodobě podporuje, byla poslední verze této internetové aplikace významně podpořena i z Finančních mechanismů EHP/Norska. Ve stejném roce (1992) začala firma Fides s.r.o. vyvíjet a postupně instalovat pulty centralizované ochrany na základě výsledků výběrového řízení PČR na její jednotlivá okresní ředitelství. Do tohoto systému se aktivně zapojily i kulturní instituce a s většími či menšími úpravami systém funguje dodnes. Díky této policejní radiové a telekomunikační síti jsou stovky kulturních objektů bezplatně připojeny na tzv. pulty centralizované ochrany Policie České republiky na úrovní okresů a Policie ČR tak v případě napadení objektu obdrží okamžitě o takové události prostřednictvím této sítě zprávu z instalované zabezpečovací signalizace. V roce 1992 dochází k další významné události – vláda schvaluje další materiál MK ČR k zabezpečení movitého kulturního dědictví, kde je uvedeno i vybavení Policie ČR jednotným typem PCO. Zároveň ministr kultury uzavírá s ministrem vnitra „Dohodu o spolupráci při zajišťování ochrany umě- leckých předmětů a jejich přepravy“. V roce 1996 předkládá nový ministr kultury Pavel Tigrid vládě k projednání rozsáhlý materiál, která podle něj přijímá usnesení č. 285. Toto usnesení kodifikuje a registruje na Ministerstvu financí nový program - Integrovaný systém ochrany mo- vitého kulturního dědictví (dále Program ISO), který trvá dodnes. Jeho nejdůležitější součástí je financování zabezpečení objektů. Vedle toho se součástí Programu ISO stává i podpora dokumentace movitého kulturního dědictví, výkupy předmětů ohrože- ných vývozem, podpora zkvalitnění podmínek prostředí pro dlouhodobé uložení před- mětů movitého kulturního dědictví a podpora právní pomoci pro navracení nezákonně vyvezených předmětů z ČR. V roce 2000 je přijat Zákon 122/2000 Sb., o ochraně sbí- rek muzejní povahy s prováděcí vyhláškou č. 275/2000 Sb., kde jsou jasně určeny povinnosti vlastníků těchto sbírek vzhledem k jejich ochraně a dlouhodobému uchování. V roce 2001 je přijata Kulturní politika v ČR, v níž je systém zabezpečení movitého kul- turního dědictví ukotven jako jeden ze základních úkolů Ministerstva kultury. V roce 2003 navíc vláda přijímá strategický materiál - Koncepci ochrany movitého kulturního dědictví ČR na léta 2003-2008, která dává všem kulturním institucím za úkol realizovat účinnější preventivní ochranu movitého kulturního dědictví a která slouží zároveň i jako základ využití pro financování vlastních projektů i z mimorozpočtových zdrojů. V letech 2000-2005 jsou ze státního rozpočtu uvolňovány prostředky na Program ISO, tehdejšímu ministru Dostálovi se ve vládě podařilo prosadit pomoc kulturním in- stitucím ve výši 590 mil. Kč, na odstraňování následků povodně z roku 2002 (vč. rekon- strukcí zabezpečovacích signalizací). Financování bezpečnostních systémů v kulturních institucích v těchto letech je nejen záležitostí podpory státního rozpočtu prostřednictvím MK ČR, ale připojují se i další zdroje, zejména finanční mechanismy EHP/Norska, kde je součástí podpořených investičních akcí i podpora zabezpečení objektů. V roce 2006

4 Dostupné z: http://pseud.policie.cz/wps/portal/.

142 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 je po personálních a organizačních změnách v nejdůležitějších organizacích zabývajících se ochranou movitého kulturního dědictví (Ministerstvo kultury a Národní památkový ústav) na čas Program ISO pozastaven. Přes tyto zásahy však prokazuje svoji života- schopnost a po konsolidaci situace se na konci roku 2006 znovu rozbíhá a trvá dodnes a to i přesto, že objemy finančních prostředků na tento program vyčleněné dlouhodo- bě neodpovídají jeho potřebám. Nová Státní kulturní politika na léta 2009-2014, přijatá usnesením vlády č. 1452/2008, podporu ochrany movitého kulturního dědictví neakcen- tuje, nicméně dílčí (oborové) koncepční materiály, kterými jsou zejména Koncepce pa- mátkové péče v České republice na léta 2011 – 2016 a Koncepce účinnější péče o movité kulturní dědictví v České republice na léta 2010 – 2014, oblast zabezpečení a dlouhodo- bého uchování kulturního dědictví mezi své priority řadí. V uplynulých dvaceti letech se díky významné podpoře zabezpečení objektů ze státního rozpočtu prostřednictvím Programu ISO a aktivizací všech jeho účastníků podařilo riziko ohrožení movitého kulturního dědictví krádežemi nikoliv zcela eliminovat, ale alespoň snížit. To dokazují policejní statistiky. V současné době restrikcí výdajů státního rozpočtu však nelze očekávat, že by se Program ISO plnil podle potřeb kulturních institucí. Než přijde nějaká nová senzační krádež nebo požár, které by se mohly hodit jako prostředek zviditelnění problému, nelze předpokládat významnou podporu pro tuto oblast ani od zastupitelů napříč politickým spektrem. Proto se od- povědnější instituce, jejichž pracovníci si uvědomují nutnost neustálého zdokonalovaní bezpečnostních systémů, pokoušejí již nyní hledat i jiné zdroje financování zabezpečení kulturního dědictví než je státní rozpočet. Příkladem může být Národní galerie v Praze, kde byla komplexní modernizace bezpečnostního systému všech jejích objektů s roz- počtem kolem 30 mil. Kč, hrazena z 85% z prostředků Norského finančního mecha- nismu. Součástí tohoto projektu byly i na CD vydané metodické materiály - „Manuál bezpečnosti sbírek“ a „Vzdělávací modul“, které shrnuly získané zkušenosti z budování bez- pečnostního systému v největším muzeu umění ČR. Vedle krádeží se muzeím a památkovým objektům nevyhnuly ani požáry. V ta- bulce č. 2 jsou uvedeny počty požárů zaznamenaných Hasičským záchranným sborem ČR v letech 1997 – 2011. Tab. 2. Požáry v kulturních institucích.5

Rok / Objekt 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011

Hrady 2 7 4306603226624 a zámky Kostely, kláštery a jiné 6 5 12 10 5 5 12 8 9 12 4 8 8 5 11 církevní objekty

Jiné historické budovy 544353323443243 a objekty

Celkem 13 16 20 16 10 14 21 10 15 18 10 17 16 11 18

5 Zdroj: Hasičský záchranný sbor ČR.

143 HISTORIE, METODY A VÝZKUMNÉ PROJEKTY V OBLASTI DLOUHODOBÉHO UCHOVÁNÍ KULTURNÍHO DěDICTVÍ V ČR

Příčiny požárů jsou různé, nejčastější je lidská nepozornost nebo ignorance a absence zvýšených bezpečnostních nároků při rekonstrukčních pracích. Tak se stalo např. na Státním hradu Pernštejn, kde díky nepozornosti dělníků, opravujících střechu a interiér, shořelo celé jedno hradní křídlo, kde byl umístěn depozitář uměleckých děl. Požární ochrana kulturních institucí je dlouhodobě podporována také v rámci Pro- gramu ISO. Bohužel, po celou dobu existence jednotné monitorovací sítě Policie ČR se nepodařilo prosadit obdobné řešení v rámci Hasičského záchranného sboru. Proto si mnohé kulturní instituce „luxus“ přímého napojení na Pult centralizované požární ochrany nemohou dovolit, protože pro Hasičský záchranný sbor ČR tuto službu vyko- návají soukromé subjekty za úplatu. Další významnou hrozbou kulturnímu dědictví v ČR se staly povodně, které zasáhly v roce 1997 východní část republiky, v roce 2002 a 2013 pak zejména část zá- padní. Nejničivější byla povodeň v roce 2002, při které bohužel nejvíce selhala státní správa a samospráva. Odhad výše povodňové vlny byl nižší, než tomu ve skutečnosti bylo, města ani obce nedisponovala mobilními povodňovými překážkami, politici dali přednost optimistickým scénářům. Vedle škod na infrastruktuře a majetku občanů bylo v roce 2002 zasaženo přímo 29 významných kulturních institucí a škoda na budovách a jejich sbírkovém fondu přesáhla 1 miliardu Kč. V letošním roce byla státní správa i samospráva na povodeň připravena mnohem lépe a tak k výraznějším škodám na mu- zeích nedošlo. Výjimkou je pouze Muzeum v Roztokách, které bylo povodní zasaženo již podruhé a kde rekonstrukční práce po povodni z roku 2002 byly dokončeny před několika lety. K častým druhům ohrožení patří i vandalismus, který má poměrně konstantní četnost výskytu nehledě na společenské zřízení. Při analýze rizik je třeba vzít v úvahu i další možná ohrožení – přírodní pohromy, jako např. zemětřesení, vichřice, rozsáhlé zamoření hmyzem nebo hlodavci, havárie technických systémů, chemické zamoření, dále sociální nepokoje, válečné konflikty atd. Ty však naštěstí v ČR nestojí na seznamu priorit řešení kvůli malé pravděpodobnosti výskytu příliš vysoko.

Probíhající výzkumné projekty z oblasti zabezpečení kulturního dědictví Vedle praktických řešení stavu ohrožení kulturních statků probíhají v současné době i výzkumné a vývojové aktivity, které se snaží přispět k vytváření nových postu- pů v této oblasti. Komplexně pojatým projektem je „Metodika uchovávání předmětů kulturní povahy - optimalizace podmínek s cílem dosažení dlouhodobé udržitelnosti“, jehož nositelem je Technické muzeum v Brně ve spolupráci s Národním památkovým ústavem a Moravskou galerií v Brně. Projekt podpořený v rámci NAKI, zaregistrovaný pod číslem - DF13P01OVV016, se zabývá dlouhodobým uchováním kulturního dě- dictví, a to prostřednictvím výzkumu a jeho interpretací na několika objektech muzejní- ho a zámeckého typu. Cílem projektu je vytvoření metodiky pro optimální dlouhodobé uchovávání movitých předmětů kulturního dědictví. Hlavní pozornost při tvorbě metodiky je věnována novým technologiím měření a regulace vnitřního prostředí budov se speciálním zřetelem na trendy k energetické (ekonomické) udržitelnosti související se

144 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 snižováním nákladů. U památek bude potom jedním z hlavních faktorů minimalizace intervence do historické podstaty budov. Vybrané postupy měření parametrů vnitřního prostředí a posuzování bezpeč- nostní úrovně (klimatu, chemických a biologických vlivů, včetně světelných podmínek a metod jejich regulace, zabezpečení objektu proti všem druhům napadení a požáru) jsou experimentálně ověřovány a objektivně vyhodnocovány. Mezi ně patří jednak stávající systémy, ale i doposud u nás neaplikované postupy. Metody regulace jsou postupně optimalizovány pro specifické případy zkoumaných objektů, a postupně je navrhováno efektivnější využívání existujících systémů vytápění, monitorovacích zařízení a způsobů regulace klimatu. Výstupem projektu bude jednak databáze zhodnocených objektů sloužící jako případová studie a zároveň i didaktické návody pro pracovníky a studenty z oblasti ochrany předmětů kulturní povahy. Tato databáze bude prezentována na webovém portálu projektu tak, aby i po jeho skončení mohla být doplňována o další zhodnocené objekty a stane se tak otevřenou platformou pro výměnu informací v dané oblasti. Dalším výstupem bude certifikovaná metodika vytvořená na základě logické osnovy zohledňující všechny aspekty související s budovami, jejich vnitřním prostředím, mož- nými riziky spojenými též se způsoby užívání předmětů kulturního dědictví. Základem metodiky budou ověřená hodnotící kritéria objektů, která dále budou rozpracována formou obecného doporučení, přičemž určité segmenty metodiky budou podpořeny uvedeným experimentálním zhodnocením (výsledky průzkumů a experimentů budou navíc podrobněji prezentovány v odborné knize). Metodika tedy ozřejmí možnosti vy- hodnocování vhodnosti stavebních objektů pro dlouhodobé ukládání předmětů kultur- ní povahy i ze strany jejich majitelů či provozovatelů tak, aby bylo možné predikovat jejich vliv na uložené fondy a udržitelnost provozu. Souběžně vznikne i certifikovaná metodika preventivní péče o mobiliář ve sbírkách historických památkových objektů, jež bude dle tematických okruhů daných materiálem zpracovávat metody optimálního ukládání a bezpečné manipulace. Dalším projektem, tentokrát ze specifické oblasti požární ochrany, je projekt na- zvaný „Metodika a databáze požární ochrany památkových objektů“.6 Nositelem toho- to projektu, podpořeného v rámci bezpečnostního výzkumu Ministerstva vnitra ČR, je Národní památkový ústav. Navazuje přitom na projekt výzkumu a vývoje Ministerstva kultury „Technologie ochrany kulturního dědictví před požáry“.7 Hlavním výstupem tohoto projektu byl systém hodnocení požárních rizik při poškození muzeí požárem, který se stal součástí nejprve metodického listu a později i certifikované metodiky. Me- todika byla sice vytvořena pro muzea, zejména pro analýzu rizika požáru jejich sbír- kového fondu, ale řada zde uvedených postupů byly aplikovatelná i na památkových objektech přístupných veřejnosti. Východiskem nového projektu je multidisciplinární přístup k ochraně památek před požárem, ve které hrají roli přístupy pracovníků inte- grovaného záchranného systému (experti na bezpečnost a prevenci), přístupy pracov- níků památkové péče (architekti, stavební inženýři, historici umění) i přístupy provo-

6 Projekt byl v roce 2013 pod číslem VG20132015116 podpořen Ministerstvem vnitra v rámci programu Bezpečnostního výzkumu. 7 Realizátor - Technické muzeum v Brně, rok 2010.

145 HISTORIE, METODY A VÝZKUMNÉ PROJEKTY V OBLASTI DLOUHODOBÉHO UCHOVÁNÍ KULTURNÍHO DěDICTVÍ V ČR zovatelů památek a v neposlední řadě ekonomické přístupy (udržitelnost kulturního dědictví). Zpracování metodiky minimálního standardu požární ochrany památkových objektů je významné pro zasahující hasičské jednotky, bude však zároveň významným vodítkem pro stanovení preventivních opatření pro vlastníky nebo správce památko- vých objektů. Metodika bude aplikovatelná pro ochranu sbírkových fondů (expozice a instalace uvnitř památkově chráněných objektů), archivních fondů (archivy v památ- kově chráněných objektech) a historických knižních fondů (knihovny v památkových objektech). Pozornost i investiční prostředky je třeba upřít zejména tam, kde je jich nejvíce zapotřebí a kde je požární riziko nejvyšší. Metodika umožní zpracování opti- málních postupů pro analýzu rizika vzniku požáru, přípravu souboru opatření ke zvý- šení požární ochrany památek a jejich implementaci za předpokladu rozumných inves- tičních i provozních nákladů. Hlavním cílem projektu „Metodika a databáze požární ochrany památkových objektů“8 je tedy zvýšení úrovně požární bezpečnosti nejvýznamnějších památkových objektů prostřednictvím publikace – Metodiky požární ochrany památkových objektů,9 která bude pomůckou pro správce a majitele kulturních památek, zohledňující specifika jejich využívání10 a stavebně historický charakter.11 Vytvořením a následným pu- blikováním metodiky dostanou k dispozici správci a vlastníci památkových objektů přesné postupy „dobré správy“ – preventivní opatření k uchování nemovitého i movi- tého kulturního dědictví ČR. Proces formulování těchto postupů proběhne na základě analýzy a aplikovaného výzkumu porovnáním různých metod řešení požární ochrany vybraných národních kulturních památek s ohledem na jejich stavební a materiálovou podstatu. Šetření probíhá na celkem 90 objektech, se kterými hospodaří NPÚ. Vyda- ná certifikovaná metodika bude závazná pro objekty ve správě NPÚ a zároveň bude sloužit jako metodický materiál pro další státní instituce, kraje, obce i soukromé vlast- níky, v jejichž správě či majetku se nacházejí památkové objekty zapsané v Ústředním seznamu kulturních památek (ÚSKP) vedeném NPÚ dle zákona o státní památkové péči.12 Ze získaných údajů o jednotlivých objektech bude vytvořena národní databáze památkových objektů a jejich požárního rizika, která bude dále aktualizována a využí- vána NPÚ, HZS a ministerstvem kultury ČR.

Závěr Současné metody ochrany a dlouhodobého uchování kulturního dědictví ČR snesou srovnání s nejvyspělejšími zeměmi. Vycházejí ze současných trendů vývoje techniky a změn přístupů, které směřují ke stále vyšší spolupráci odborných pracovní- ků s pracovníky řídícími a servisními. Tato multidisciplinarita přístupu se pak zákonitě projevuje i ve vyšší úrovni bezpečnostních systémů kulturních institucí. Naopak, nej-

8 Projekt byl v roce 2013 pod číslem VG20132015116 podpořen Ministerstvem vnitra v rámci programu Bezpečnostního výzkumu, realizátorem je Národní památkový ústav. 9 Včetně stanovení minimálního standardu požární ochrany. 10 Tzn. veřejně přístupná, s omezeným přístupem, veřejnosti nepřístupná. 11 Šlechtické sídlo, sakrální památka, lidová architektura, industriální památka, atd. 12 Podle § 7 zákona č. 20/1987 Sb.

146 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 větším nebezpečím pro takové systémy není nedostatek financí, ale utilitární přístup k řešení. Naprosto nevhodný je např. současný trend, prosazovaný zřizovateli kultur- ních institucí při investičních akcích, že jediným a rozhodujícím kritériem při výběru bezpečnostních technologií je cena (a následné úřednické rozhodování bez potřebné odbornosti). Dalším zvykem, který výrazně ohrožuje funkčnost takových systémů je nedokonalá definice potřeb ze strany kulturních institucí před výběrem dodavatelů technologií. Kroky, které byly na úrovni ústředních orgánů státní správy (zejména MK ČR) v uplynulých dvaceti letech podniknuty, významně ovlivnili statistiku krádeží a dal- ších ohrožení kulturního dědictví ČR. Současné výzkumné projekty již v období jejich realizace významně přispívají k řešení rizik na analyzovaných objektech. Lze tedy před- pokládat, že výstupy těchto projektů ukáží cestu ke zvýšení úrovně ochrany a dlouho- dobého uchování kulturního dědictví v ČR i ostatním institucím.

147 HISTORIE, METODY A VÝZKUMNÉ PROJEKTY V OBLASTI DLOUHODOBÉHO UCHOVÁNÍ KULTURNÍHO DěDICTVÍ V ČR

Summary History, methods and research projects in the long-term preservation of cultural heritage in the Czech Republic Pavel Jirásek

The protection of movable cultural heritage has been a part of the national cultural policy since 1991, when funding is made available annually from the national budget. The main threats for movable cultural heritage of the Czech Republic are thefts and other illegal activities, fires, unfavourable influences of storage conditions and illegal exports. Besides the installation of monitoring systems and transmission network for quick-response units, national databases of stolen works of art as well as fire protection of selected objects are being established. Fur- thermore, methodologies of effective administration, which serve all the owners and administ- rators of the cultural heritage of the Czech Republic, are created in these projects, supported as part of the research and development. Translated by Pavel Jirásek

148 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

EKOMUZEUM JAKO PŘIROZENÝ HABITAT ČLOVĚKA1

Miloš Zapletal – Ivan Murín

Abstract: In the present study were applied indicators to finding potential locations and communities of ecomuseum Moravské Kopanice (Czech Republic) and ecomuseum Severný Malohont (Slovak Re- public) in which the traditional ecological knowledges, ecological practices, landscape, biodiversity and ecosystem services are preserved. We developed and tested an explanatory model according to criteria for ecomuseum in locality Severný Malohont. These criteria were included in the questionnaire concerning the possibilities and prospects of establishing ecomuseum. For practical implementation of the survey was used analytical program ATALS.ti.

Keywords: ecomuseum, ecomuseum indikators, natural habitat, natural heritage, cultural heritage, explanatory model

1. Úvod e studiích Miloše Zapletala2 byly na základě analýzy indikátorů pro hod- nocení funkce ekomuzea publikovaných v literatuře navrženy indikátory Vumožňující hodnotit funkce ekomuzea v zachování, monitorování a ne- destruktivním výzkumu tradičních ekologických znalostí, činností a způsobů využívání přírodních zdrojů a hospodaření místních komunit v krajině. Tyto indikátory umožňu- jí hodnotit začlenění místních obyvatel do řídících strategií a projektů ochrany příro- dy a krajiny, ve kterých formulují své vlastní rozvojové cíle a naplňují je, dále umožňují hodnotit školení a vzdělávání místních komunit v rámci ekologických školících progra-

1 Studie vznikla v rámci plnění vědecko-výzkumných aktivit projektu OP VK 2.3 „Historizace střední Evropy“ (CZ.1.07/2.3.00/20.0031), jehož nositelem je Slezská univerzita v Opavě. 2 ZAPLETAL, Miloš: Ecomuseum as a tool for preservation of traditional ecological knowledge and practices for sustainable development of landscape. In: Ecomuseum 2012. Proceedings of the 1st International Conference on Ecomuseums, Community Museums and Living Communities. Barcelos 2012, s. 403-413; ZAPLETAL, Miloš: Nové indikátory pro návrh a hodnocení ekomuzea - příspěvek k nové muzeologii. Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5, 2012, s. 231-243.

149 EKOMUZEUM JAKO PŘIROZENÝ HABITAT ČLOVěKA V OBLASTI DLOUHODOBÉHO UCHOVÁNÍ KULTURNÍHO DěDICTVÍ V ČR mů, participaci místních komunit na turistických programech, účasti komunity v trvale udržitelném rozvoji vesnice, krajiny a přírodních zdrojů a uchování přírodní hodnoty prostředí. V navazující studii3 je popsán především metodologický postup a metodo- logické nástroje (explanační model) při výběru lokality a metod výzkumu. V předlože- né studii jsou indikátory základem pro interpretování vztahu člověka a přírody a také k ověření jeho funkčnosti při návrhu potenciálního ekomuzea. Pro posouzení přirozeného habitatu člověka je nejdříve nutné vymezit termín habitat člověka, protože navzdory dlouhodobému zájmu o tento fenomén existují různé výklady tohoto pojmu. Z pohledu sociální antropologie můžeme vycházet z termínu Pierra Bourdieu4 habitus, který nově redefinoval. V jeho pojetí by se dal charakterizovat jako suma in- dividuálních a individualizovaných dispozic, které umožňují člověku vnímat, mys- let a konat určitým způsobem. Je zřejmé, že je hlavně odrazem vnějších vlivů a jiných vnějších struktur, kde prostředí hraje pro člověka jeden z nejdůležitějších faktorů. Takové dispozice tvořící habitat jsou poměrně trvalé. Tvoří trvalou výbavu mentál- ního světa člověka i v případě častých změn prostředí, ve kterém člověk žije. Habitat rovněž ovlivňuje sociální skupiny. Lidé s podobnou pozicí v sociálně-ekologickém modelu mají shodný nebo podobný habitat. Habitat přirozeně omezuje, ale rovněž inspiruje. Nejsou to pravidla, ale dobré způsoby imanentního chování člověka. Tako- vé struktury a získané dispozice se sociálně reprodukují ve střídajících se cyklech sta- bilizace a změn. Právě ekomuzea jsou funkčně uspořádána na stabilizování získaných determinantů nebo jedné formy „system of dispositions“ habitatu člověka ve vztahu k prostředí. Takto potom rozeznáváme přirozený habitat (natural habitat) a vytvo- řený habitat (man-made habitat), které nás odkazují přímo do životního prostředí.5 A právě ta prostředí, kde se člověk adaptoval ve vzácné kvalitě vyváženosti natural a man-made habitatu jsou místy, která můžeme považovat za vhodná pro vznik ekomuzea. Z důvodu dosud živého diskurzu terminologického vymezení habitatu-habitusu dále v textu používáme termín habitat. Vědomě však zredukujeme přístupy ke zkoumání přirozeného habitatu na ty, které jsou relevantní pro posouzení kritérií ekomuzea. První vymezení je třeba vykonat ve vztahu k člověku, kde stále evidujeme čtyři teoretické okruhy s odpovídajícími přístupy různých vědeckých disciplín. Mechanistický model, který vnímá člověka jako relativně auto- nomní subjekt a je vymezený vůči prostředí jako jeho usměrňovatel, kognitivní model, který reprezentuje mentální stavy člověka, ve vztahu k prostředí především mentální mapy a stimuly prostředí k jeho kognici, behaviorální model zkoumající člověka v kontextu pro- středí, které přímo evokuje vzory chování a ekologicko-sociální systém jako model, který se dlouhodobě strukturuje jako suma normativů, které se generačně přenášejí v konkrétní

3 ZAPLETAL, Miloš - MURÍN, Ivan: Využití explanačního modelu a indikátorů pro hodnocení tradičních ekologických znalostí a činností na příkladě regionu Malohont (Slovensko). Acta Universitatis Matthiae Belli 4, 2013, č. 1. Dostupné z: http://www.fpv.umb.sk/kat/ken/akta; citováno dne 9. 5. 2013. 4 BOURDIEU, P.: Les structures sociales de l‘économie. 2000. 5 ALTMAN, I.: Two theory of man-environment relations. In: Representative Research in Social Psychology. Dostupné z: http://www.edra.org/sites/default/files/publications/EDRA04- -Altman-98-113_1.pdf; citováno dne 29. 6. 2013.

150 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 společnosti. Právě poslední model vztahu člověk-příroda je základním východiskem pro naše posuzování koncepce ekomuzea jako přirozeného habitatu člověka. Podle Altmana6 se pod tímto modelem vnímají: základní stavy chování člověka, které reprezentují funkce jako koherentní systémy (ve středu evropské tradice znám jako funkčně-strukturální model společnosti). Ty se vytvářejí jako vzájemné vztahy prostředí a chování člověka, kde tato interakce navzájem mění jak člověka, tak prostředí ve více nebo méně se dynamicky měnícím čase. Sociálně-ekologickým modelům bylo věnováno mnoho pozornosti.7,8 Pro porovnání sociálně-ekologických modelů a konceptů ekomuzeí je důležité sledovat, jak se identifikují složky, které tyto modely reprezentují. Když předpokládáme, že koncepce ekomuzea zohledňuje nároky na přirozeně vhodné a udržitelné prostředí pro život člověka, mohli bychom se aktuálně inspirovat komponentami, se kterými operuje skupina VCE Physical Educations.9 Na úrovni individuality, sociálního prostředí, přírod- ního prostředí a veřejných politik jsou pro náš výzkum, aplikovaný na ekomuzea, důležité následující komponenty. Z individual componens to byly poznatky, postoje, chování, motivace, zručnosti, schopnosti, socio-profesní zaměření, ze sociálního prostředí to byl především výzkum rodin s tradiční strukturou rozšířené vícegenerační rodiny, výběr nových partnerství a zakládání nových rodin ve zkoumaném teritoriu, komunitní organizace, jejich struktura, sociální vztahy jednotlivých usedlostí vs. sociální izolace, normativy komunity, kulturní vymezení, socio-ekonomický status. Přírodní prostředí především charakterizovaly specifické přírodní faktory vhodné pro vznik ekomuzea, cesty a trasování, kvalita a estetika přírodního prostředí, dispoziční řešení obydlí a architektury, krajinotvorba. Z veřejných politik to bylo především vnímání vzdělávacích, zdravotních, environmentálních a grantově podporovaných politik (VCE, 4-5). Právě tyto komponenty tvořily základní ukazovatele pro výběr terénu, komunity a metod pro posouzení koncepce ekomuzea v konkrétní společnosti. Tradiční ekologické znalosti a odpovídající projevy jsou základem udržitelnosti krajiny. V předložené studii byly aplikovány indikátory10 k vyhledání potenciálních lokalit a komunit pro návrh ekomuzeí v lokalitě Moravské Kopanice (ČR) a lokalitě Severný

6 ALTMAN, I.: Two theory of man-environment relations. In: Representative Research in Social Psychology. Dostupné z: http://www.edra.org/sites/default/files/publications/EDRA04- -Altman-98-113_1.pdf; citováno dne 29. 6. 2013. 7 BRONFENBRENNER, U.: Ecological model of Human Development. In: International Encyclope- dia of Education. 1994, č. 3. 8 STOKOLS, D.: Establishing and Maintaining Healthy Environments: Toward a Social Ecology of Health Promotion. In: American Psychologists. 1992, s. 6-22; STOKOLS, D.: Translating Social Ecological Theory into Guidelines for Community Health Promotion. In: American Journal of Health Promotion. 1996, s. 282-298. 9 SALLIS, J. F. - OWEN, N. - FISHER, E. B.: Ecological Models of Health Behavior. In: GLANZ, K. – RIMER, K. B. – VISMANATH, K.: Health behavior and health education: theory, research, and practice. 2008, s. 565-485. Dostupné z: http://www.vcaa.vic.edu.au/Pages/vce/studies/ physicaledu/phyeduindex.aspx; citováno dne 29. 6. 2013. 10 ZAPLETAL, Miloš: Ecomuseum as a tool for preservation of traditional ecological knowledge and practices for sustainable development of landscape. In: Ecomuseum 2012. Proceedings of the 1st International Conference on Ecomuseums, Community Museums and Living Communities. Barcelos 2012, s.

151 EKOMUZEUM JAKO PŘIROZENÝ HABITAT ČLOVěKA V OBLASTI DLOUHODOBÉHO UCHOVÁNÍ KULTURNÍHO DěDICTVÍ V ČR

Malohont (SR), ve kterých byly zachovány tradiční znalosti ochrany krajiny, biodiverzity a služeb ekosystémů. Obě lokality mají komparativně vhodné parametry pro porovnání sociální a kolektivní paměti v závislosti na managementu krajiny a životního prostředí, protože mají podobné přírodovědné, sociální a historické charakteristiky a jsou tedy potenciálně vhodné pro založení ekomuzea. Jako nástroj empirické verifikace navržených indikátorů pro založení ekomuzea v lokalitě Moravské Kopanice (ČR) a v lokalitě Severný Malohont (SR) byl vybrán kon- krétní výzkumný terén a konkrétní societa. Aby byly výsledky vzájemně uplatnitelné pro obě lokality, byla aplikována kvalitativní srovnávací analýza (QCA). V otázkách, které byly předloženy v dotazníkové podobě, ve výběru respondentů pro dotazník, při posuzování kontextů (environmentálních, ekologických, socio-kulturních, historic- kých) byl důsledně uplatňován princip kauzální komplexity obou lokalit. Návrhy, které vyplývají z výzkumu, jsou společné pro obě lokality, zohledňují výsledky získané vý- zkumem a směřují do aplikační oblasti – posouzení založení ekomuzea nejen ve zkou- maných lokalitách, ale také v potenciálních lokalitách, které odpovídají našemu expla- načnímu modelu pro podhorské lokality karpatského typu. Metodologicky se jedná o příčinnou komplexitu, kde byly hledány odpovědi na otázky s indikátory ekomuzea a otázky v dotazníkové akci. Když odpovědi na příčinnost – proč založit ekomuzeum, s jakými funkcemi, jakou strukturou činností a aktivit – se objevují v každodenních činnostech a chování lokální společnosti, potom právě tato zjištění ukotvují naši teorii o opodstatněnosti ekomuzeí jako reprezentanta přirozeného habitatu člověka. Navzdory podobnosti obou lokalit relevantní vliv na hodnocení nemají jednot- livě zjištěné proměnné, ale kombinace podmínek v lokalitě Moravské Kopanice (ČR) a lokalitě Severný Malohont (SR) jako conjuctural nature of the social causation. Hledání vzájemných souvislostí podmínek, jejich variabilita a jejich možná aplikace, tedy co funguje a co nefunguje, za jakých okolností a kdy se výsledek dostaví a kdy ne. Toto reprezentuje náš komparativní přístup jako multiple conjunctural causation.

2. Indikátory hodnotící úlohu ekomuzea jako nástroje zachování tradičních ekologických znalostí a činností pro trvale udržitelný rozvoj krajiny Ve studiích Miloše Zapletala11 byly na základě analýzy indikátorů pro hodnocení funkce ekokomuzea publikovaných v literatuře navrženy indikátory umožňující hodnotit funkce ekomuzea v zachování, monitorování a nedestruktivním výzkumu tradičních

403-413; TÝŽ: Nové indikátory pro návrh a hodnocení ekomuzea - příspěvek k nové muzeologii. Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5, 2012, s. 231-243. 11 ZAPLETAL, Miloš: Ecomuseum as a tool for preservation of traditional ecological knowledge and practices for sustainable development of landscape. In: Ecomuseum 2012. Proceedings of the 1st International Conference on Ecomuseums, Community Museums and Living Communities. Barcelos 2012, s. 403-413; TÝŽ: Nové indikátory pro návrh a hodnocení ekomuzea - příspěvek k nové muzeologii. Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 5, 2012, s. 231-243; CORSANE, Gerard – DAVIS, Peter – ELLIOTT, Sarah – MAGGI, Mauricio – MURTAS, Donatella – ROGERS, Sally: Ecomu- seum Evaluation: Experience in Piemonte and Liguria, Italy. International Journal of Heritage Studies 13, 2007, č. 2, s. 201–216.

152 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 ekologických znalostí, činností a způsobů využívání přírodních zdrojů a hospodaření místních komunit v krajině. Zde uvádíme stručný přehled indikátorů. I. Zachování, monitorování a nedestruktivní výzkum tradičních ekologic- kých znalostí, činností a způsobů využívání přírodních zdrojů a hospoda- ření místních komunit v krajině. 1. Udržuje sociální a kolektivní paměť ekosystémové služby a zkoumá, kde a jak je udržována a přenášena ekologická praxe, znalosti a zkušenosti? 2. Jsou ekosystémy záměrně a aktivně udržovány místní komunitou pomocí tradičních postupů (z perspektivy kulturní i zemědělské)? 3. Jsou tradiční činnosti realizovány v chráněném území? 4. Jsou tradiční činnosti monitorovány a řízeny a je prováděn jejich nede- struktivní výzkum? 5. Jsou místní zemědělci motivováni ke správnému managementu chráně- ných luk? 6. Probíhá rozhodování a řízení ekomuzea na základě pochopení místních a regionálních znalostí o ekologických a sociálních procesech, funkcích, struktuře a složení a vztazích mezi nimi? 7. Je prováděn sociologický a ekonomický výzkum (demografie, ekonomika, tradiční znalosti)? 8. Uchovávají se přírodní hodnoty prostředí a tradiční využívání přírodních zdrojů místními komunitami? 9. Jsou obyvatelé podporováni v pěstování místních krajových plodin a chovu místních plemen hospodářských zvířat tradičními způsoby, aby uchovali nepostradatelný zdroj genů pro moderní šlechtitelské programy?

II. Začlenění místních obyvatel do řídících strategií a projektů ochrany příro- dy a krajiny, ve kterých formulují své vlastní rozvojové cíle a naplňují je. 1. Jsou chráněná území využívána místními obyvateli? 2. Je využití chráněných území místními obyvateli a návštěvníky zahrnuto do plánů péče a ochrany území? 3. Souhlasí místní obyvatelé se záměry rezervace a respektují pravidla rezervace pro uchování přirozených společenstev? 4. Jsou zakládána lokální a regionální sdružení zaměřená na praktickou ochranu přírody? 5. Zúčastňují se místní obyvatelé plánování, řízení rezervace a jsou zaměstná- váni správou rezervace? 6. Mají místní obyvatelé z ochrany biodiverzity a regulace aktivit v rezervaci prospěch? 7. Formulují místní skupiny své vlastní rozvojové cíle? 8. Jsou místní komunity zapojeny do ochranářských projektů ?

III. Školení a vzdělávání místních komunit v rámci ekologických školících pro- gramů. 1. Jsou místní komunity a návštěvníci školeni (vzděláváni) v rámci ekologic- kých či environmentálních školících programů?

153 EKOMUZEUM JAKO PŘIROZENÝ HABITAT ČLOVěKA V OBLASTI DLOUHODOBÉHO UCHOVÁNÍ KULTURNÍHO DěDICTVÍ V ČR

2. Je účel chráněného území (rezervace) srozumitelně vysvětlen místním oby- vatelům? 3. Existují prostředky pro environmentální vzdělávání a další veřejné aktivity (návštěvní centra, interpretační programy pro návštěvníky a turisty, přírodní stezky)? 4. Existují komunitní workshopy pokrývající environmentální ekonomická a sociální témata? 5. Jsou zapojeny místní komunity do výzkumné činnosti?

IV. Participace místních komunit na turistických programech. 1. Nabízí místní obyvatelé turistům ubytování, průvodcovské služby, místní výrobky a jiné komodity? 2. Zvyšují turistické programy napojené na dopravu, ubytování, vzdělávání a návštěvu ekomuzea a chráněného území působení genia loci místa? 3. Poskytují turistické programy napojené na dopravu, ubytování, vzdělávání a návštěvu ekomuzea a chráněného území uspokojivé turistické zážitky? 4. Jsou turistické programy napojené na dopravu, ubytování, vzdělávání a ná- vštěvu ekomuzea a chráněného území efektivně nabízeny a propagovány? 5. Jsou turistické programy napojené na dopravu, ubytování, vzdělávání a ná- vštěvu ekomuzea a chráněného území účelně řízeny a koordinovány? 6. Podporují turistické programy napojené na dopravu, ubytování, vzdělávání a návštěvu ekomuzea a chráněného území lokální ekonomiku a vytváří in- vestiční podmínky a pracovní místa? 7. Nebrání turistické programy napojené na dopravu, ubytování, vzdělávání a návštěvu ekomuzea a chráněného území přirozenému rozvoji místní komunity? 8. Je sledováno a vyhodnocováno negativní a pozitivní působení turistiky na ekomuzeum?

V. Účasti komunity v trvale udržitelném rozvoji vesnice, krajiny a přírodních zdrojů a uchování přírodní hodnoty prostředí. 1. Jsou nabízeny pracovní příležitosti místním obyvatelům v rámci trvale udr- žitelného rozvoje? 2. Je podpořena rovnováha mezi ekonomickým rozvojem oblasti a ochranou přírody? 3. Probíhá v komunitě trvale udržitelné hospodaření? 4. Je zajištěna účast komunity při obnově vesnice s využitím místních tradic a aktivní spolupráce občanských spolků a sdružení? 5. Používá ekomuzeum nejlepších současných vědeckých poznatků k vytvo- ření koordinovaného plánu trvale udržitelného využití území, jež zahrnuje biologické, ekonomické a sociální složky, legislativní požadavky, zájmy podnikatelů, nevládních organizací a zájmy místní komunity? 6. Existují ekomuzejní demonstrační projekty trvale udržitelného využití pří- rodních zdrojů?

154 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

Mnohá ekomuzea vznikla v chráněných oblastech, přírodních parcích, v rezer- vacích programu Člověk a biosféra. V těchto oblastech by měla ekomuzea přispívat k ochraně přírody a krajiny. Ekomuzea by měla významně přispívat k zachování tra- dičních ekologických znalostí a způsobů hospodaření v krajině. Navržené indikátory by měly pomoci k vyhledání lokalit a komunit, ve kterých byly zachovány tradiční znalosti ochrany krajiny, biodiverzity a služeb ekosystémů. Založení ekomuzeí v těchto oblastech pomůže zachovat a rozvíjet sociální a kolektivní paměť a tím přispět k trvale udržitelné komunitě a trvale udržitelnému rozvoji ekosystémů. Koncepce ekomuzea předpokládá existenci přirozených podmínek v interakci člověk – prostředí. Jde o kulturní prostředí man made environment, o kterém předpoklá- dáme, že je kontinuálně ukotveno v paměti generací osídlenců, jeho znaky a symboly tvoří kolektivní paměť, předávají se generační transmisí v čase, adaptují se v řadě hod- notových variant, kde jejich invariant tvoří specifická a oboustranně zvládnutá interakce člověk – prostředí.

3. Explanační model přirozeného habitatu a kritérií ekomuzea

Následující kapitola je věnována konstrukci a ověření explanačního modelu přirozeného habitatu v konkrétním výzkumném terénu z pohledu relevantnosti reprezentace vztahu člověka a přírody a ověření funkčnosti modelu z pohledu založe- ní potenciálního ekomuzea. Poslední autochtonní komunity osídlenců v podhorském prostředí v regionu Malohont (Střední Slovensko) a v regionu Bojkovska, byly vybrány jako společnosti vhodně reprezentující symbiózu člověka a přírody. Byly zvoleny prá- vě pro bezprostřední celoroční a nejednou i celoživotní kontakt člověka s přírodním

Obr. 1. Revitalizace zaniklých sídel tradiční dřevěnou architekturou (sekundární kolonizace, sa- mozásobování a starostlivost o krajinu v Severním Malohonte).

155 EKOMUZEUM JAKO PŘIROZENÝ HABITAT ČLOVěKA V OBLASTI DLOUHODOBÉHO UCHOVÁNÍ KULTURNÍHO DěDICTVÍ V ČR prostředím, odkázaností na jeho podmínky, zákonitosti přírody a schopnosti uživení rodiny v tomto prostředí. Volba na podhorské pásmo padla i z důvodu, že v tomto typu prostředí je propojena diverzita živočišstva, rostlinstva a lidských činností zabezpečujících primární potřeby člověka jako zdroje obživy, bezpečí, a sekundární potřeby, jako zdroj materi- álu na výrobu nástrojů (viz obr. 1, 2), obydlí nebo tepla (Biosférická rezervace Poľa- na, Chráněná krajinná oblast Bílé Karpaty). Nespornými kvalitami je, že uvedený typ hospodaření je ekologicky únosný, i když se narušují původní ekologické struktury, nicméně vytvářejí tzv. sekundární homeostázu. Taktéž z pohledu zdravého životního prostředí byly pro člověka tyto lokality velmi vhodné.

Obr. 2. Tradiční způsob hospodaření v regionu Bojkovsko.

Z důvodu získání informací v podstatě o historickém životním prostředí byly zkoumány všechny generační skupiny obyvatelstva. Demograficky však převažuje starší obyvatelstvo, což je podmíněno tím, že vitálnost lokalit je v současnosti do značné míry vytvářena jen těmito lidmi. Rozhovory se staršími respondenty byly přímým odrazem toho, kde a jak prožili svůj život a jaké jsou pozitivní nebo negativní důsledky roků prožitých v takovém prostředí. Zde nachází opodstatnění teorie geografické determi- nace.12 Ověření explanačního modelu bylo založeno na základě analýzy kvantitativních, ale hlavně kvalitativních ukazatelů. Součástí vstupů byla všechna primární data, která spadají do rámce hermeneutické jednotky (HU).

12 LIBROVÁ, H.: Sociální potřeba a hodnota krajiny. Brno 1987.

156 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

Tab. 1. Použité metody při stanovení explanačního modelu.13

Metoda Vlastnost Cíl zúčastněné pozorování delší období (3-5 pochopení subkultury a prostředí a výběr respondentů roků) kontaktovaní se s respondenty texty a dokumenty rozbory neempirických teoretické a kontextuální pochopení významů rozhovor hlubinné sondování pochopení zkušeností a imanentních do specických témat lokálních zákonitostí člověk - prostředí

Důležitými socio-kulturními aspekty pro zohlednění prvotního potenciálu lokalit vhodných pro založení ekomuze je samostatnost (ve smyslu samozásobitelského typu hospodaření), kooperace, generační transmise hodnot, struktury rodiny, kontinuita rodu v podobě daného typu hospodářství. Základní empirické kritéria vymezení perspektivních lokalit pro založení ekomuzea:

- dominantní postavení zemědělských aktivit, - převládající zelené zóny, které mají ekologické funkce, - nízká hustota obyvatelstva, rozptýlené osídlení na velkých územích, - ohraničená velikost obcí, - převaha pracovních míst vyžadujících fyzickou práci, - existence zachovalých biotopů, - existence místní nebo regionální kultury.

4. Moravské Kopanice Navrhované ekomuzeum tvoří oblast Moravských Kopanic, která se nachází na moravsko-slovenském pomezí v rámci CHKO Bílé Karpaty.14 CHKO Bílé Karpaty je zapojena do programu biosférických rezervací MAB a je součástí evropsky význam- ných lokalit soustavy NATURA 2000. Bílé Karpaty jsou známy především jako území s nejvyšší diverzitou a s největší kvantitou vstavačovitých rostlin ve střední Evropě.15 Moravské Kopanice mají zachovalý tradiční krajinný ráz, dochované zbytky tradičních řemesel a folklóru. Z hlediska přírodních podmínek se jedná o území zkultivované člo- věkem, od čehož se odvíjí také způsob obživy většiny obyvatel. Oblast leží ve východní části území České republiky, kde vždy převažovalo slovanské etnikum, které nepostih-

13 HENDL, J.: Kvalitativní výzkum. Základní metody a aplikace. Praha 2005. 14 ZAPLETAL, Miloš: Ecomuseum as a tool for preservation of traditional ecological knowledge and practices for sustainable development of landscape. In: Ecomuseum 2012. Proceedings of the 1st International Conference on Ecomuseums, Community Museums and Living Communities. Barcelos 2012, s. 403-413. 15 MACKOVČIN, Peter – JATIOVÁ, Matylda: Chráněná území ČR – Zlínsko. Sv. II. Praha 2002.

157 EKOMUZEUM JAKO PŘIROZENÝ HABITAT ČLOVěKA V OBLASTI DLOUHODOBÉHO UCHOVÁNÍ KULTURNÍHO DěDICTVÍ V ČR lo vysídlování původních obyvatel po II. světové válce. Byla tak udržena kontinuita původního způsobu života se současným životním stylem. Krajina si tak zachovala původní znaky hmotné a sociální kultury. Mimořádně bohatá je zde koncentrace pří- rodního dědictví a památek hmotné kultury, většinou vesnického charakteru. Květnaté orchidejové louky v oblasti Moravských Kopanic vznikly díky ukázkovému šetrnému hospodaření člověka v krajině v průběhu stovek let, což se projevilo citlivým odlesně- ním se zachováním remízků, zavedením jedné seče, pastvy apod. Tento přístup je modelovým příkladem pro trvale udržitelný život dalším gene- racím. V CHKO Bílé Karpaty se vyskytuje celkem 103 chráněných druhů cévnatých rostlin, z toho 27 v kategorii kriticky ohrožených, 37 silně ohrožených a 39 v kategorii ohrožených druhů.16 Bělokarpatská travinobylinná společenstva vznikala po tisíciletí zemědělskou činností člověka a jejich další existence je na člověku i nadále závislá. Tra- dičně byla obhospodařována především jako nehnojené jednosečné louky, na kterých byly přepásány otavy. V menší míře byla udržována jako extenzivní pastviny. Pouze některé vlhčí louky byly koseny dvakrát.17 Jádrová oblast ekomuzea leží v bojkovickém regionu (viz obr. 3). Ve vymezeném území ekomuzea Moravské Kopanice se nachází 5 obcí (Lopeník, Starý Hrozenkov, Vápenice, Vyškovec a Žítková). Jako centrum byla stanovena nevládní organizace In- formační středisko pro rozvoj Moravských Kopanic se sídlem ve Starém Hrozenkově. Tato organizace podporuje iniciativu směřující k údržbě bělokarpatských luk, projekty podporující trvale udržitelný rozvoj venkova a spolupracuje s různými organizacemi. Anténami tohoto centra jsou obce Bojkovice a Hoštětín. V Bojkovicích je muzeum regionu Bojkovska, které se věnuje starším dějinám regionu, živnostem a cechům Boj- kovic a okolí, lidovému domu a hospodářství. V Hostětíně je Centrum Veronica (viz obr. 4), které realizuje projekt Záchrany starých a regionálních odrůd ovoce s navazující výrobou jablečného moštu. Používají se tu postupy, které uchovávají přírodní charakter nápoje. Cílem projektu je především zachování jedinečného genofondu krajových odrůd ovocných dřevin. Součástí ekomuzea je obec Vyškovec, která vznikla jako kopa- ničářská osada budovaná dvorcovým systémem. Typická je roztroušenost domů a cha- lup a místo pro obydlí vyhledané v nejvýhodnější poloze pozemků s vazbou na vodu, vyježděné cesty i možnost obsluhy pozemků. V obci se dochovalo několik cenných ukázek lidového stavitelství. Významnou lokalitou v ekomuzeu Moravské Kopanice je také přírodní rezervace Hutě, v níž je realizován projekt Záchrany původních bě- lokarpatských luk. V této lokalitě je především prováděno ruční kosení. Mezi dalšími aktivitami lze uvést odvodňování (kácení stromů) nebo sázení nových stromků. Ná- sledkem prováděných prací byly v rezervaci vytvořeny podmínky pro rychlé obnovení původního druhového složení celé řady ohrožených druhů rostlin. V rámci návrhu Ekomuzea Moravské Kopanice byly identifikovány dva klíčové, ekologicky orientované projekty. Jedná se o projekt Obnova původních bělokarpat- ských luk, který je pod správou CHKO Bílé Karpaty, a ekologický projekt Záchrana starých a regionálních odrůd ovoce, realizovaný Centrem Veronica, Moštárnou v Hos- tětíně začleněnou pod Občanské sdružení Tradice Bílých Karpat. Průzkum činností

16 MACKOVČIN, Peter – JATIOVÁ, Matylda: Chráněná území ČR – Zlínsko. Sv. II. Praha 2002. 17 JONGEPIEROVÁ, Ivana: Metody údržby travních porostů Bílých Karpat. Veselí nad Moravou 2001.

158 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 prováděných na vybraných projektech se promítl do procentuálního hodnocení Eko- muzea Moravské Kopanice na základě předem definovaných indikátorů.

Obr. 3. Region Bojkovsko (v CHKO Bílé Karpaty a MAB) s vyznačenou hranicí ekomuzea Moravské Kopanice s centrem ve Starém Hrozenkově a jeho anténami (Bojkovice a Hostětín) a se zakreslenými ekologickými projekty, lesy, loukami a přírodními rezervacemi.18

4.1 Výsledky výzkumu potenciálu založení ekomuzea v lokalitě Moravské Kopanice Celkem bylo aplikováno 42 otázek členěných do pěti základních indiká- torů ekomuzea (viz kapitola 2), z nichž 7 otázek nebylo možno jasně zodpově- dět, a proto do výpočtu nebyly zahrnuty. Skóre 74% představuje 29 kladných odpovědí z 35 zodpovězených otázek. Provedením průzkumu a aplikováním indiká- torů byly definovány podmínky v ekomuzeu Moravské Kopanice. Tradiční ekologic- ké činnosti, jako například pravidelné kosení bělokarpatských lučních společenstev19 nebo pěstování starých a regionálních odrůd, jsou monitorovány a je prováděn jejich nedestruktivní výzkum. Místní obyvatelé jsou obeznámeni s problémy biodiverzity a souhlasí se záměry ochrany přírody, respektují pravidla pro uchování tradičních kul- turních a ekologických činností a podporují ekosystémové služby (viz tab. 3). Místní obyvatelé podporují turistické programy, poskytují ubytování a průvodcovské služby.

18 ZAPLETAL, Miloš: Ecomuseum as a tool for preservation of traditional ecological knowledge and practices for sustainable development of landscape. In: Ecomuseum 2012. Proceedings of the 1st International Conference on Ecomuseums, Community Museums and Living Communities. Barcelos 2012, s. 403-413. 19 JONGEPIEROVÁ, Ivana: Metody údržby travních porostů Bílých Karpat. Veselí nad Moravou 2001.

159 EKOMUZEUM JAKO PŘIROZENÝ HABITAT ČLOVěKA V OBLASTI DLOUHODOBÉHO UCHOVÁNÍ KULTURNÍHO DěDICTVÍ V ČR

Organizace a instituce v lokalitě ekomuzea poskytují environmentální vzdělávací a ško- lící projekty pro místní obyvatelstvo. Problémem je nerovnováha mezi ekonomickým rozvojem oblasti a ochranou přírody. Na obr. 4 a tab. 2 je zobrazeno zapojení ekomuzea Moravské Kopanice do projektu Obnova původních bělokarpatských luk. Přerušované čáry znázorňují přičlenění a zapojení jednotlivých účastníků do projektu. Tučné čáry představují financování projektu jednotlivými účastníky. Finanční prostředky jsou poskytovány prostřednictvím grantů, dotacemi a finančními dary. Projekt je financován vládními organizacemi (Mi- nisterstvo životního prostředí ČR, Ministerstvo zemědělství ČR přes Agenturu pro zemědělství a venkov). Dále je financován třemi nevládními organizacemi (Ekologický institut Veronica, Nadace Partnerství a ZO ČSOP Bílé Karpaty). Dotace od MŽP ČR jsou vnímány místními obyvateli a místními organizacemi pozitivně jako jeden z pro- středků jejich motivace k tradičnímu kosení luk. Management vytvářejí správní a ne- vládní organizace. K projektu jsou přičleněni místní občané a zemědělci, dobrovolníci a univerzity (VŠ MU, VŠ UP). Dalšími velkými přičleněnými organizacemi jsou Tradice Bílých Karpat, ČSOP Moravské Kopanice a starostové, jejichž činnost je podpořena Zlínským krajem.

Obr. 4. Zapojení ekomuzea Moravské Kopanice do projektu Obnova původních bělokarpatských luk. Přerušované šipky představují přičlenění a aktivní zapojení jednotlivých účastníků projektu. V tmavých elipsách jsou vládní organizace, které se podílejí na financování a managementu. V še-

160 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

dých elipsách se nacházejí nevládní organizace, které se podílí na ekologické výchově, financování nebo managementu. V bílých elipsách jsou neorganizované fyzické osoby. (IS MK = Informační středisko pro rozvoj Moravských Kopanic, AZV = Agentura pro zemědělství a venkov, VIS BK = Vzdělávací a informační středisko Bílé Karpaty, MU = Masarykova univerzita, UP = Univerzita Palackého, Tradice BK = Tradice Bílých Karpat, Ek. Institut Veronica = Ekologický institut Veronica, ČSOP MK = Český svaz ochránců přírody Moravské Kopanice, ČSOP BK = Český svaz ochránců přírody Bílé Karpaty, ZČ HB Mařatice = Základní článek Hnutí Bronto- saurus Mařatice, CHKO BK = Chráněná krajinná oblast Bílé Karpaty, MŽP ČR = Minister- stvo životního prostředí České republiky, MZe ČR = Ministerstvo zemědělství České republiky)

Tab. 2. Příspěvky různých účastníku do projektu Záchrana původních bělokar- patských luk. financování vzdělávání veřejnosti luk obnova výsadba stromů ovocných populací sledování rostlin živ./ vlivu sledování pastvy využití biomasy managem.praktický Místní občané XX X Místní zemědělci XX X Dobrovolníci XX IS pro rozvoj M. Kopanic X CHKO BK X XX X Stráž přírody CHKO BK X ČSOP M. Kopanice XX X ČSOP BK XX X MZE ČR X MŽP ČR X MU v Brně, UP v Olomouci XX ZČ HB Mařatice X Vzděl. a infor. středisko BK X Nadace Partnerství X Ekolog. institut Veronica X X X X Tradice BK X

161 EKOMUZEUM JAKO PŘIROZENÝ HABITAT ČLOVěKA V OBLASTI DLOUHODOBÉHO UCHOVÁNÍ KULTURNÍHO DěDICTVÍ V ČR

Tab. 3. Některé příklady místních správců (local stewards), jejich management, vybrané ekosystémové služby a jejich působení na ekosystém.

Správci Příklady Vybrané Působení (local stewards) managementu ekosystémové služby na ekosystém Zvyšování biodiverzity, Obnova luk - kosení obnovení původního Zemědělci Louky tradičním způsobem druhového složení, využití biomasy Výsadba ovocných stro- Stromy Biodiverzita, využití Pěstitelé mů místních krajových ovoce odrůd Chovatelé Chov dobytka Dobytek, pastva Biodiverzita, údržba luk

Na ekologické výchově a informování veřejnosti se podílejí především nevládní organizace, Muzeum Bojkovska, programy Člověk a Biosféra a Natura 2000. Další organizací, která přináší informace primárně organizaci ZO ČSOP BK, je VIS BK. Management celé oblasti a její ochranu vykonává CHKO Bílé Karpaty a Stráž přírody CHKO BK. Dílčím způsobem se na managementu projektu podílejí ZO ČSOP, Pro- gram péče o krajinu a ZČ HB Mařatice (viz obr. 4 a tab. 2).

5. Severný Malohont Navrhované ekomuzeum zahrnuje Severný Malohont (viz obr. 5), což je pod- horská část bývalé malohontské župy. Kolonizovala se v několika osídlovacích vlnách. Poslední proběhla v 18. století, kdy se vytvářely základní vztahy člověka a přírody a do- šlo k adaptaci obyvatelstva na podhorské prostředí. Počet obyvatel celého historické- ho Malohontu dnes činí 26 008 obyvatel, zkoumanou severní část přibližně polovina, tedy 13 000 obyvatel. Rozloha je 656 km2, přibližná hustota obyvatelstva v sídelních 2 strukturách je 39,65 obyvatel/km . Tato hustota klesá z jihu na sever regionu, čemuž odpovídá převažující podhorský a horský charakter. V jeho nejsevernější části dosahuje 2 hodnoty od 10 do 20 obyvatel/km . Po nuceném vysídlení obyvatelstva v sedmdesátých letech minulého století jsou rozsáhlé zalesněné části bez trvalého osídlení obyvatelstvem. Počet obcí je 39 a koncepce potenciálního ekomuzea se týká 18 obcí a osad Severního Malohontu (Lom nad Rimavicou, Drábsko, Kysuca, Javorina, Dlhá Lúka, Ďurkovka, Havrilovo, Drahová, Utekáč, Kokava nad Rimavicou, Šoltýska, Ďubáko- vo, Línia, Klenovec, Ráztočné, Skorušiná, Železná brána, Veporské vrchy). Lokality jsou administrativně častí Banskobystrického samosprávního kraje a spadají pod okresy Poltár, Rimavská Sobota a Brezno. Chráněné oblasti tvoří území Klenovského Vepra, Sihlianskej planiny a okrajové lesy Dobročského pralesa. Dislokované filiální hospo- daření a podhorské osady tvoří základ vnímaní kulturní krajiny. Po masivním odchodu obyvatelstva hlavně v 70. letech 20. století se ještě dochovaly usedlosti a osady, které se

162 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 revitalizují do podoby sezónních sídel. Snahou spádových lokalit (Šoltýska, Ďubákovo, Klenovec, Kokava nad Rimavicou, Utekáč, Lom nad Rimavicou) je udržet a podporovat podhorské hospodaření s půdou a seznamovat návštěvníky regionu s hodnotami, které jsou výsledkem specifické symbiózy člověk-příroda. Některé příklady místních správců (local stewards) v lokalitě Severný Malohont, jejich management, vybrané eko- systémové služby a jejich působení na ekosystém jsou uvedeny v tab. 4. Na obr. 6 je zobrazena struktura potenciálu ekomuzea Severný Malohont

Obr. 5. Región Malohont s vyznačenou hranici navrhovaného ekomuzea Severný Malohont s centrem v Klenovci.

5.1 Výsledky výzkumu potenciálu založení ekomuzea v lokalitě Severný Malohont

Dotazníkovým průzkumem bylo osloveno 100 respondentů, z toho se vráti- lo 91 dotazníků, což je 91% návratnosti. Celkem bylo aplikováno 25 otázek členě- ných do pěti základních indikátorů ekomuzea, komparativně s dotazníkem použitým v lokalitě Moravské Kopanice. Ne všem otázkám souvisejícím s koncepcí ekomuzea respondenti porozuměli a někdy převládaly emoce nad podáváním adekvátních infor-

163 EKOMUZEUM JAKO PŘIROZENÝ HABITAT ČLOVěKA V OBLASTI DLOUHODOBÉHO UCHOVÁNÍ KULTURNÍHO DěDICTVÍ V ČR mací. Za nejdůležitější fenomény a funkce potenciálního ekomuzea respondenti uvá- děli: generační transmisi hodnot 41,75 %, tradiční kulturu 40,65 %, vnímání změny v sociokulturním prostředí 19,78 %, provázanost tradiční kultury a prostředí 21,97%, úlohu vzdělávání k ochraně přírody a kultury 14%, ohrožení životního prostředí 4,39 %, vnímaní změny v přírodě 13,18 %, informovanost a komunikaci 7%, nutnost změny stavu 5,49 %. Místní obyvatelstvo nerozumí dostatečně koncepci ekomuzea, spojuje ho s paměťovou institucí nebo skanzenem. Změny v přírodě vnímá velmi citlivě a spojuje je s intenzivním hospodařením. Míru a normativy soužití s přírodou identifikuje s optimem reprezentujícím tradiční formy hospodaření.

Obr. 6. Struktura potenciálu ekomuzea Severný Malohont. Přerušované čáry představují při- členění a aktivní zapojení jednotlivých účastníků do přípravy ekomuzea. Čáry standardní šířky znamenají pravděpodobné zdroje získané z grantové a příspěvkové činnosti. Tučné čáry jsou organizace, které se budou podílet na financování a managementu. V závorce první číslo uvádí počet realizovaných finančních a nefinančních podpor v roce 2012 a druhé číslo početnost potenciálních zdrojů (Granty = Granty z programů zřízených Ministerstvem zemědělství SR, MP SR = pří- mé dotace Ministerstva zemědělství SR, MO = Místní obyvatelstvo, MASKA = Místní akční skupina, Program obnovy krajiny = Program obnovy krajiny, Regionální muzea = Gemersko- -Malohontské muzeum, Horehronské muzeum, Región = Vyšší územní celek Banská Bystrica, Samospráva = Samospráva obcí Kokava nad Rimavicou a Klenovec, NO = Nadace Partnerství a Leader, OZ = Občanské sdružení v regionu s podporou kulturního a přírodního dědictví, UMB = univerzity, Natura 2000 = Program Natura 2000, program Človek a biosféra, dobrovolníci = dobrovolná sdružení, zemědělci a lesníci = družstevní zemědělci, samostatně hospodařící zemědělci, pěstitelé lesa, Veřejnost = veřejnost).

164 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

Tab. 4. Některé příklady místních správců (local stewards) v lokalitě Severný Malohont, jejich management, vybrané ekosystémové služby a jejich působení na eko- systém. Jednotlivci participují v různých skupinách správců.

Správci Příklady Vybrané Působení na ekosystém (local stewards) managementu ekosystémové služby

Zemědělci Obnova luk - kosení Zvyšování biodiverzity, sdružení tradičním způsobem, Luční porosty, Hospo- obnovení původního dru- v zemědělském Hospodaření na pase- daření na pasekách hového složení, využití družstvě kách, salašnictví biomasy Výsadba ovocných Samostatně stromů místních krajo- Stromy hospodařící Biodiverzita, využití ovoce vých odrůd Dobytek, pastva zemědělci (SHZ) Chov dobytka Pěstování ochranné- Obnova původního Biodiverzita, smíšené Pěstitelé lesa ho lesa, probírkové lesního porostu vícegenerační lesy hospodaření

Při aplikaci kvalitativně-kvantitativní metody, kterou dotazníkový průzkum je, byla různorodá úspěšnost získávání sumarizujících informací od respondentů. I když jsme se snažili kritéria a indikátory ekomuzea (viz kap. 2) přetlumočit a zakódovat do běžně srozumitelného jazyka respondentů, ne všem otázkám respondenti porozu- měli. Tam, kde nedošlo k porozumění, jsme použili metodu interview. Hlavní vztahy lokální kultury a prostředí se jim jevily jako samozřejmé. Otázky směřující k různým specifikům zachování přírodního a kulturního dědictví (v lokalitě Severný Malohont a také v případě samotného konceptu ekomuzea) nepochopili a v některých případech se k nim nevyjadřovali.

165 EKOMUZEUM JAKO PŘIROZENÝ HABITAT ČLOVěKA V OBLASTI DLOUHODOBÉHO UCHOVÁNÍ KULTURNÍHO DěDICTVÍ V ČR

Tab. 5. Struktura respondentů dotazníku z lokality Severný Malohont.

Žije Přistě- v obci Vzdělání -hova- Bydlí od na- ný rození Věk M Ž Z S V Ano Ne O M Dům Činž. dům Zaměstnaný Nezaměstnaný Žák, student Důchodce Zaměstnaný v obci Zaměstnaný mimo ob. kultuře Má vztah ke kultuře Nemá vztah ke

11 -15 2 11 13 0 0 11 2 0 2 9 4 0 0 13 0 0 0 13 0 16 -20 8 4 2 10 0 9 3 0 3 8 4 3 1 8 0 2 0 12 0 21 -30 2 8 0 3 7 5 5 1 4 9 1 8 2 0 0 6 3 9 1 31 -40 4 14 0 11 7 12 6 3 3 14 4 16 2 0 0 13 3 16 2 41 -50 4 11 1 9 5 12 3 2 1 12 3 14 1 0 0 11 3 14 1 51 -60 2 7 1 6 2 6 3 1 2 5 4 7 1 0 1 5 2 8 1 61 -70 4 5 3 4 2 3 6 5 1 7 2 0 0 0 8 1 0 9 0 71 -80 4132050005000050050 Suma 30 61 23 45 23 63 28 12 16 69 22 49 7 21 14 38 11 86 5

Na základě datové matice a zpracovaných kódů jsme následně zjistili, které otáz- ky našeho dotazníku byly ideální a obsahovaly informace vedoucí k zodpovězení indi- kujících potřeb ekomuzea. Z 91 respondentů jsme vybrali 20 respondentů z 5 rodin. Následným vyhodnocením 5 ideálně sestavených bloků otázek v dotazníku a 5 ideál- ních respondentů jsme získali informace pro vytvoření invariantu konceptuální mapy (struktury) vnímání potenciálu ekomuzea v lokalitě Severný Malohont. Tyto okruhy otázek odpovídaly 5 tematickým okruhům uvedeným v indikátorech ekomuzea.

166 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

Obr. 7. Konceptuální mapa vnímání tradiční kultury a životního prostředí vymezuje názory vy- jádřené zodpovězením otázek respondentů pro založení ekomuzea v lokalitě Severný Malohont. Intenzita grafické výplně kolonek odpovídá míře ukotvení indikátorů ekomuzea – silnější výplň znamená vyšší důraz na význam ukazatele.

Po procentuálním vyhodnocení obou dotazníkových akcí a vložení jejich vý- sledků a vztahů do společného konceptu (viz obr. 7) jsme zjistili, že lidé v lokalitách výzkumu si uvědomují důležitost zachování kulturního a přírodního dědictví, i když ve většině případů nepojmenovávají propojení mezi prostředím, činnostmi a kulturou. Je to pochopitelné ze současného stavu, z měnícího se a rychlého životního stylu, in- dustrializace, suburbanizace apod., a to také ve vesnickém prostředí. Změna vztahu člověka k přírodě byla a je ovlivňována různými historickými, ekonomickými a poli- tickými situacemi.

6. Diskuse Empiricky můžeme doložit narušení biotonického cyklu člověk – příroda – opuštění své půdy živitelky – změna způsobu života – hledání návratů k půdě, k pří- rodnímu a kulturnímu dědictví. Model konkrétních interakcí prostředí a lidí, který jsme si zvolili, charakterizuje stupeň zachování kulturních prvků a imanentně udržovaného příznivého vztahu k přírodě. Tyto dva principy reprezentují habitat tohoto společen- ství. Socio - kulturní normativy se uchovávají a následně replikují hlavně v oblasti tradiční kultury, tradičních zaměstnání. Funkce, které setrvávají ve zkoumané společ- nosti, se však mění a hlavní funkcí je funkce reprezentativní a identifikující. Naším výzkumem jsme zjistili, že mnohé projevy u aktuálních populací už existují jen druhým podáním, zprostředkovaně. Vlastní jsou více v povědomí místních obyvatel a u těch, kteří se věnují hospodaření, mají větší vztah k přírodnímu a kulturnímu dědictví. K zjiš-

167 EKOMUZEUM JAKO PŘIROZENÝ HABITAT ČLOVěKA V OBLASTI DLOUHODOBÉHO UCHOVÁNÍ KULTURNÍHO DěDICTVÍ V ČR tění kontextů, zda je možné uvažovat o založení ekomuzea ve zkoumaných lokalitách, převažuje přesvědčení, že prvky tradiční kultury mohou být takto vitalizované a trvale udržitelné. V případě Severného Malonhotu je kontaktním místem pro tuto ideu existující kulturní středisko při obecním úřadě, jehož chod řídí a zabezpečuje jeden pracovník. Hmotné zařízení je ale nedostačující. V této oblasti nahrazují odborné pracovníky dobrovolníci, což je na jedné straně pozitivum, ale na straně druhé se někdy ztrácí po- třebná synergie. Na základě našich zjištění samospráva částečně podporuje myšlenku vytvoření ekomuzea, ale je to jen v případě když jsou aktivity převážně podporovany z externích grantů a samospráva je zúčastněna jen marginálním spolufinancováním. Dalšími možnými zdroji pro založení ekomuzea jsou aktivity občanských sdružení. Problémem mohou být lidské zdroje a hlavně stárnutí populace a nedostatek obyvatelstva v aktivním věku.

7. Závěr

V předložené studii byly aplikovány indikátory k vyhledání potenciálních lokalit a komunit pro ekomuzeum v lokalitě Bojkovicko (ČR) a ekomuzeum v lokalitě Severný Malohont (SR), ve kterých byly zachovány tradiční znalosti ochrany krajiny, biodiverzity a služeb ekosystémů. U obou lokalit byly porovnány parametry sociální a kolektivní paměti v závislosti na managementu krajiny a životního prostředí a byla analyzována vhodnost těchto lokalit pro založení ekomuzea. Na příkladu lokality Severný Malohont (SR) byl navíc vytvořen explanační model k prvotnímu posuzování potenciálu lokalit v podhorských sídlech karpatského oblouku. Obě lokality si tento potenciál uchovávaly kontinuálně a ekomuzeum je koncepčním nástrojem, jak tyto vzácné enviromentální a sociokulturně diverzifikující prvky uchovat. Lokalita Moravské Kopanice (ČR) má vysokou koncentraci přírodního dědictví, památek hmotné kultury, zachovalé lidové tradice a komunity aplikující tradiční ekologické znalosti a činnosti. V lokalitě Moravské Kopanice byly vybrány dva projekty na ochranu přírody pro ilustraci, jak se místní skupiny spojují ve víceúrovňových sítích a spolupracují na konkrétních problémech ochrany přírodního a kulturního dědictví. Tyto a další projekty mohou být spojeny v eko- systémový management v krajině prostřednictvím navrhovaného ekomuzea. Průzkum činnosti provedený na těchto projektech byl využit pro hodnocení ekomuzea Moravské Kopanice na základě předem definovaných indikátorů. Skóre 74% představuje 29 klad- ných odpovědí z 35 zodpovězených otázek. Provedením průzkumu a aplikováním in- dikátorů byly definovány podmínky v ekomuzeu Moravské Kopanice. Tradičními čin- nostmi v oblasti potenciálního ekomuzea Moravské Kopanice jsou pravidelná kosení bělokarpatských lučních společenstev a pěstování starých a regionálních odrůd ovoce. Místní obyvatelé respektují pravidla pro uchování tradičních kulturních a ekologických činností. Navrhované ekomuzeum Severný Malohont je podhorská část bývalé malo- hontské župy. Dislokované filiální hospodaření a podhorské osady v této lokalitě tvoří základ vnímání kulturní krajiny. Po masivním odchodu obyvatelstva hlavně v 70. letech

168 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

20. století se ještě dochovaly usedlosti a osady, které se revitalizují do podoby sezónních sídel. Snahou spádových lokalit je udržet a podporovat podhorské hospodaření s pů- dou a seznamovat návštěvníky regionu s hodnotami, které jsou výsledkem specifické symbiózy člověk-příroda. Dotazníkovým průzkumem bylo osloveno 100 respondentů. Celkem bylo aplikováno 25 otázek členěných do pěti základních indikátorů ekomuzea komparativně s dotazníkem použitým v lokalitě Moravské Kopanice. Za nejdůležitější fenomény a funkce potenciálního ekomuzea respondenti uváděli: generační transmisi hodnot 41,75 %, tradiční kulturu 40,65 %, vnímání změny v sociokulturním prostředí 19,78 %, provázanost tradiční kultury a prostředí 21,97%, úlohu vzdělávání k ochraně přírody a kultury 14%, ohrožení životního prostředí 4,39 %, vnímání změny v přírodě 13,18 %, informovanost a komunikaci 7%, nutnost změny stavu 5,49 %. Místní obyvatelstvo vnímá změny v přírodě velmi citlivě a spojuje je s intenzivním hospodařením. Míru a normativy soužití s přírodou identifikuje s optimem reprezentujícím tradiční formy hospodaření. Po procentuálním vyhodnocení obou dotazníkových akcí a vlo- žení jejich výsledků a vztahů do společného konceptu jsme zjistili, že lidé v lokalitách výzkumu si uvědomují důležitost zachování kulturního a přírodního dědictví, i když ve většině případů nepojmenovávají propojení mezi prostředím, činnostmi a kulturou. Navrhovaná ekomuzea v obou lokalitách mohou být flexibilními a integrujícími organizacemi, které koordinují a propojují místní komunity, organizace a instituce na různých úrovních.

Poděkování Autoři vyjadřují poděkování Taťaně Fryštákové, Barboře Valoškové, Martině Polomíkové, Anně Vráblikové, Janu Matyášovi, Jakubu Svobodovi a Miroslavu Zelin- kovi za technickou spolupráci při dotazníkovém šetření.

169 EKOMUZEUM JAKO PŘIROZENÝ HABITAT ČLOVěKA V OBLASTI DLOUHODOBÉHO UCHOVÁNÍ KULTURNÍHO DěDICTVÍ V ČR

Summary Ecoomuseum as Natural Habitat of Man Miloš Zapletal – Ivan Murín

In the present study were applied indicators to finding potential locations and communities of ecomuseum Moravské Kopanice (Czech Republic) and ecomuseum Severný Malohont (Slovak Republic) in which the traditional ecological knowledges, ecological practices, landscape, biodiversity and ecosystem services are preserved. Locations has been selected due to their high concentration of natural heritage, cultural sights, preserved local traditions and communities that apply traditional ecological knowledge and practice. Conservation projects have been selected to illustrate how local steward groups came together in multilevel networks and collaborated around specific conservation issues. Research into activities carried out in connection with these projects was used to evaluate the ecomuseum Moravské Kopanice on the basis of priorly defined indicators. We developed and tested an explanatory model according to criteria for ecomuseum in locality Severný Malohont. These criteria were included in the questionnaire concerning the possibilities and prospects of establishing ecomuseum. For practical implementation of the survey was used analytical program ATALS.ti. Local inhabitants respect the rules of preservation the traditional cultural and ecological activities. The proposed ecomuseums can be flexible municipality organizations acted as a ‘bridging organization’, coordinating and connecting many of the local steward groups to organizations and institutions at other levels.

Translated by Miloš Zapletal

EDICE

170 EDICE

Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

JAKUB DEML PÍŠE ČEŇKU A MARII VOŘECHOVÝM (Addenda k vzájemné korespondenci)

Pavel Šopák

ato edice přibližuje konvolut dopisnic a pohlednic odeslaných Jakubem Demlem (1878–1961) svému dlouholetému příteli architektu Čeňku Vo- řechovi (1887–1976) a jeho ženě Marii, rozené Vejvodové (1889–1973), T 1 známé malířce a ilustrátorce. Tento soubor doplňuje část vzájemné korespondence J. Demla a Č. Vořecha, kterou vlastní Literární archiv Památníku národního písemnic- tví;2 lze předpokládat, že zbylá část je v majetku Vořechových potomků. Znalec Demlo- va díla Jiří Olič uvádí, že korespondence s manžely Vořechovými „čítá téměř tisíc stran a je věrným obrazem básníkova talentu a charakteru se všemi klady i zápory […] Korespondence z let 1913 až 1960 zahrnuje 185 Demlových dopisů a pohlednic“.3 Jistěže ne všechna tato sdělení nesou literární hodnoty či by byla zajímavá pro svou obsahovou závažnost, tedy mají kvality, pro které se obvykle edice korespondence pořádají. Nicméně Jakub Deml je osobností nejen pro českou literaturu, ale pro českou kulturu obecně natolik význam- nou, že podmínkou jejího plného poznání je, vedle velké kritické monografie, která dosud chybí, vydání souborného díla, včetně dosud nezveřejněných textů, opatřeného vě- deckým aparátem (jež vyšlo jen v samizdatu) a také vydání úplné korespondence. Jen tyto edice napomohou důvěrnějšímu poznání Jakuba Demla jako výjimečné literární osobnosti i originálního, byť mnohdy kontroverzního myslitele. Edice má však význam i pro osobnost adresáta, dnes pozapomenutého architekta Čeňka Vořecha.4 Vořech, rodák z Žabovřesek u Brna, vystudoval architekturu na pražské UMPRUM ve škole Jana Kotěry. V roce 1912 napsal několik kritických příspěvků do časopisu Styl, v nichž reagoval na architektonickou tvorbu na Moravě

1 Edice vznikla v rámci plnění vědecko-výzkumných aktivit projektu OPVK 2.3 „Historizace střední Evropy“ (CZ.1.07/2.3.00/20.0031), jehož nositelem je Slezská univerzita v Opavě. 2 OLIČ, Jiří (ed.): Jakub Deml – Zakázané světlo. Výbor z korespondence z let 1930–1939. Praha – Lito- myšl 1999, s. 168. 3 OLIČ, Jiří (ed.): Jakub Deml – Píšu to při světle nočním. Výbor z korespondence z let 1940–1961. Praha 1998, s. 297. 4 SVRČEK, Jaroslav Bohumil: Architekt Čeněk Vořech šedesátníkem. Rovnost 1947, č. 167, s. 5; TO- MAN, Prokop: Nový slovník československých výtvarných umělců 2. Praha 1950, s. 668-669; SVO- BODA, E. Jan – NOLL, Jindřich – HAVLOVÁ, Ester: Praha 1919–1940. Kapitoly o meziválečné architektuře. Praha 2000, s. 249.

173 JAKUB DEML PÍŠE ČEŇKU A MARII VOŘECHOVÝM (Addenda k vzájemné korespondenci)

či komentoval výstavu chrámového umění ve Vídni. Již před první světovou válkou se stal členem tzv. Jarešovy skupiny, resp. Mayer-Clubu, který po vstupu jeho členů do Umělecké besedy znamenal zásadní proměnu programu tohoto významného umě- leckého spolku. V Umělecké besedě byl Vořech činný i později, ve 20. a 30. letech, a o jeho významu hovoří např. autorství spolkové budovy na Malé Straně (1926, s F. Jan- dou). Zúčastnil se celé řady soutěží zejména na pomníky (např. pomník Jana Žižky na Vítkově, s J. Jarešem a V. Sapíkem, 1913; pomník J. A. Komenského v Amsterdamu, 3. cena, se sochařem J. Brůhou, 1922; trojice návrhů na pomník B. Smetanovi v Praze, s R. Březou, F. Paloušem a V. Rabasem, 1926), z nichž jen část byla realizována (např. pomník padlým v Hořovicích, s F. Bílkem, 1923). Účastnil se rovněž soutěží na veřejné stavby (divadlo v Brně, s V. Škárou, 1910; divadlo v Olomouci, 3. cena, s V. Kvas- ničkou a J. Mayerem, 1921), byl autorem instalací výstav, zejména kubistické instalace jubilejní výstavy Umělecké besedy v Obecním domě v Praze (1913). V meziválečném dvacetiletí se etabloval v Praze, kde trvale žil, jako autor interiéru divadla a restaurace Lucerna, projektu několika obytných domů, salesiánských domů v Praze-Kobylisích, Pardubicích a Brně. Z nerealizovaného díla vynikají puristicko-funkcionalistické návrhy budov Umělecké besedy v Bratislavě (1925, s J. Jarešem), budovy Zemědělského muzea v Bratislavě (s J. Jarešem, 1925), muzea v Uherském Hradišti (1926) a okresního domu v Mladé Boleslavi (1926). Vystavoval jen zřídka, nejvýznamnější byla výstava díla Č. Vo- řecha, F. Duši a J. Kubíčka v Topičově salónu v březnu 1923. Ne nevýznamným bylo krátké období členství v uměleckém spolku Koliba (1914, 1918–1920). Malíř a grafik Ferdiš Duša, rovněž člen Koliby a celoživotní Voře- chův přítel, chtěl pro program spolku, akcentující duchovní stránku uměleckého díla, jeho národní a všeslovanský charakter, získat i Jakuba Demla, ovšem nepočítáme-li Demlovu účast na Sjezdu mladé generace z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska v Brně, počínání to bylo bezvýsledné.5 Tyto vztahy dále osvětluje i s odkazy na J. Demla vzá- jemná korespondence Ferdiše Duši a Čeňka Vořecha, uložená v pozůstalosti historika umění Jaroslava Svobody (1907–1994) v Zemském archivu v Opavě. Té bude teprve třeba věnovat patřičnou pozornost. Deml si s Vořechem dopisoval již od roku 1913.6 Klíčový moment jejich vzá- jemného vztahu představuje docenění malíře, kreslíře a ilustrátora Felixe Jeneweina (1857–1905), námětově těžícího z biblických příběhů a národní minulosti a formálně se hlásícího k odkazu Josefa Mánesa a nazarenismu poloviny 19. století, Jeneweinem transponovaného do podoby plošné, secesizující stylizace. Obojí, náboženský charakter díla i vlastenecký rozměr, navíc akcentovaný tragikou osudu českého národa, bylo velmi blízké Jakubu Demlovi a rozhodně nebylo cizí Umělecké besedě, v níž Vořech na sklonku 20. let zastával důležité postavení člena výboru a organizátora výstav. Ne náhodou Umělecká beseda připravila na rok 1927 Jeneweinovu velkou výstavu a Deml byl vyzván k napsání publikace o umělci; původně se počítalo s dílem podstatně menším, k jehož sepsání byl vyzván Jaroslav Jareš. Umělecká beseda díky Č. Vořechovi získala k napsání spisu J. Demla, který namísto standardní monografie napsal rozsáhlý esej, koncipovaný jako literární vyznání; Demlovo Dílo Felixe Jeneweina vyšlo v 1928.

5 ŠOPÁK, Pavel: Koliba: programy - texty - korespondence. Opava 2005. 6 OLIČ, Jiří: Čtení o Jakubu Demlovi. Olomouc 1993, s. 52.

174 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

Tento jeneweinovský projekt osvětluje dobová korespondence mezi Uměleckou besedou, resp. Čeňkem Vořechem, Jakubem Demlem a Marií Jeneweinovou z let 1927– 1935, zčásti uložená v Památníku národního písemnictví, zčásti ve Státním okresním archivu v Kutné Hoře a publikovaná v katalogu Jeneweinovy výstavy v Národní galerii v roce 1997.7 Zřejmě proto, že Jenewein úzce souvisel s hnutím Katolické moderny a ča- sopisem Nový život Karla Dostála-Lutinova a docela pochopitelně se o jeho díle ob- divně vyjadřovali jak Josef Florian, tak - a to zejména - Sigismund X. Bouška, který vlastnil několik Jeneweinových děl a sám se označoval za „mistrova životopisce“,8 Jakub Deml umělci „přišel na chuť, žel, tak pozdě“, jak doznává v dopise Marii Jeneweinové z 16. listopadu 1931.9 Stalo se tak v čase, kdy brněnský Spolek výtvarných umělců a pražská Umělecká beseda se spojily k uspořádání Jeneweinovy výstavy, která byla in- stalována v lednu a únoru 1927 v Brně a v březnu a dubnu 1927 v Praze. Čeněk Vořech Marii Jeneweinové mohl 22. června 1927 napsat: „Mluvil jsem…s básníkem Březinou, který je dobrý přítel Demlův, který přes prázdniny bude u Demla. Říká, že rozhodně to nejsprávnější může napsat Deml a že už to dají spolu dohromady.“ Umělecká beseda Demla vyzvala k napsání textu dopisem 28. června, který podepsali Václav Rabas jako předseda spolku a jako jednatel Čeněk Vořech. První Demlova reakce byla překvapivá. V dopise z 3. srpna Umělecké besedě odpověděl: „upřímně lituji, že Vám nemohu posloužit článkem o díle Je- neweinově. Nenalézám v sobě dosti důvěry pro práci takovou. Mimoto stojí mi v cestě nepřekonatelné překážky fyzické. Ale nemohli byste požádat o tu práci P. Sigismunda Boušku, který o díle Jenewei- nově již tolik psal? On psát přece umí!“ Názor zjevně změnil a do psaní se pustil, v listopadu a prosinci studoval umělcovo dílo v Moderní galerii, setkal se v té věci dokonce s J. Konůpkem a F. X. Šaldou a zejména byl získán zaujatostí Marie Jeneweinové pro umělcův odkaz. Uměleckou besedu pak v lednu 1928 žádal o dodání fotografií a někte- rých starších nedostupných časopisů s jeneweinovskými texty. Demlova esej vznikala v lednu a zvláště v únoru, 12. února Umělecké besedě sdělil, že má 150 stran, o tři dny později již 180. „Do konce tohoto měsíce chci býti hotov. Pracuji na tom každý den a každý den svou práci předčítám paní Kytlicové a ona jest nadšena.“ Deml byl počátkem března s prací hotov a čistopis postupně odesílal Č. Vořechovi, v květnu se kompletovaly obrazové přílohy a 17. prosince mohli Václav Rabas a F. V. Mokrý za Uměleckou besedu podě- kovat Demlovi za napsanou práci. V lednu 1929 vyjádřila Umělecké besedě svůj vděk za realizaci monografie Marie Jeneweinová.10 Co rozhodně nelze pominout, jsou Vořechovy výrazy úcty vůči Jeneweinovi, které nepostrádají demlovskou stylizaci, včetně odkazů na autoritu O. Březiny, jak na- povídá následující citát z Vořechova dopisu Marii Jeneweinové z 2. ledna 1935: „Dnes je výroční den třicetiletého úmrtí Vašeho vzácného chotě a velkého umělce, v celém národě měla by být oživena památka tak vzácného člověka. Dílo Felixe Jeneweina jest samá pravda a čistota, nás – kteří ho máme rádi – stále uchvacuje. Veškerá tvorba jest z lásky, řekl Otokar Březina – a Jenewein tvořil jen z lásky – čisté lásky k národu, k lidstvu i k umění. […] V tento den přicházím, abych Vás pozdravil skrze dílo Felixe Jeneweina, které budiž Vám stále útěchou na tomto světě a světlem na ces-

7 MUSIL, Roman (ed.): Felix Jenewein. Katalog výstavy Národní galerie v Praze. Praha 1996, s. 158, 168-170, 173-174, 182-184. 8 TAMTÉŽ, s. 162. 9 TAMTÉŽ, s. 220-221. 10 TAMTÉŽ, s. 169-172.

175 JAKUB DEML PÍŠE ČEŇKU A MARII VOŘECHOVÝM (Addenda k vzájemné korespondenci) tě do věčnosti.“11 Vořechova slova obdivu k Demlovi jakožto jedinému kompetentnímu k tomu, aby doprovodil připravovaný, ale nevydaný soubor Jeneweinových biblických obrazů, opět připomenou Demlova slova bezmezného obdivu k Březinovi: „Když bás- ník Deml má k vydání těchto Proroků Jeneweinových vůli a oheň vnésti umění jeho do národa, musí se tomuto zápalu najít reálné uskutečnění (neboť Deml je jediný člověk u nás, který je tohoto úkolu schopen a má jediný ten dar Božího slova, aby promluvil o díle Jeneweinově).“12 Vzájemné vazby J. Demla a manželů Vořechových dokládají také vlastní Demlo- vy publikace, zejm. jejich výzdoba – jedná se o Šlépěje 2, 3, 4, 6 a 8, 19 nebo Mohylu, jak uvádí Jiří Olič,13 který připomněl, že v polovině 30. let se o „Demlovo dílo střídavě […] starají J. A. Verner a Č. Vořech. Zabezpečují tisk a vazbu, reklamu v tisku, a je-li třeba […] obcházejí i bankovní ředitele s žádostí o podporu,“ přičemž pro Demla bylo v této situaci charakteristické „nekompromisní, často i tvrdé jednání se svými spolupracovníky a partnery“.14 Patrně sem náleží také kratší text Miloše Dvořáka Rodný kraj v díle Jakuba Demla, otištěný ve sborníku Život,15 jímž pisatel reagoval na Demlovu stejnojmennou knížku a o jehož zveřejnění na stránkách sborníku Umělecké besedy se mohl zasloužit jak Č. Vořech, tak spisovatel Josef Knap, do jehož časopisu Sever a východ M. Dvořák rovněž přispíval. Souvislost Dvořákova textu s Vořechem, resp. Vořechovými, je očividná, jak ukazuje publikace akvarelů Marie Vořechové-Vejvodové v Životě o rok dříve než Dvořákova esej.16 Zdá se, že Tasov tak byl objeven jako jedna z odlehlých, městskému stylu života odolávajících enkláv, jako potvrzení rurální idyly života na vesnici a poklidné krajiny, které představují metaforu domova, o jehož umělecké vyjádření členové Umělecké besedy usilovali. Naopak Deml Vořechové-Vejvodové věnoval esej Kreslířské umění Marie Vořechové-Vejvodové, vydanou až roku 1971. Ještě jednu souvislost mezi Demlem a Vořechem je zde třeba zmínit – Demlův vztah k architektuře. Přirozeně, že nejdůležitějším dokladem jeho vztahu k tomuto té- matu je vlastní Demlův dům, projektovaný Bohuslavem Fuchsem; na jednoznačně ne- zodopověditelnou otázku, proč nebyl k úkolu povolán Vořech, bylo již upozorněno.17 Další doklad poskytuje Demlovo Mé svědectví o Otokaru Březinovi. Zde se praví: „Gotické chrámy a vůbec staré stavby zachycovaly co nejvíce tmy. Naproti tomu stavby budoucnosti víc a víc budou zachycovati světlo, možná, že celé budou ze skla. Tak řekl Březina. Proto když o prázdninách v roce 1927 tam v tom pavilónku vedle Kramářovy vily nad Prahou architekt Čeněk Vořech vysvětlo- val Březinovi svůj projekt chrámu a říkal, že tam chce použíti co nejvíce skla, i stěny aby byly ze skla, Březina o to jevil veliký zájem a úmysl Čeňka Vořecha schvaloval.“18 Nabízí se jedno lákavé vysvětlení, proč Březina s Vořechem (a Demlem) vedli rozhovor na téma moderní- ho katolického chrámu právě v Hanavském pavilonu nad Prahou, odkud je nádherný rozhled na pražské panorama – v době, kdy se na Letné setkali, plánovala se na protěj-

11 TAMTÉŽ, s. 183. 12 TAMTÉŽ, s. 182. Č. Vořech M. Jeneweinové, 2. 12. 1933. 13 OLIČ, Jiří: Čtení o Jakubu Demlovi, passim. 14 OLIČ, Jiří: Čtení o Jakubu Demlovi, s. 109. 15 DVOŘÁK, Miloš: Rodný kraj v díle Jakuba Demla. Život XIV, 1935–1936, s. 106–107. 16 VOŘECHOVÁ - VEJVODOVÁ, Marie: Jak vznikly tasovské akvarely. Život XIII, 1933–1934, s. 170 a obr. příloha. 17 ŠOPÁK, Pavel: Koliba: programy - texty - korespondence. Opava 2005. 18 DEML, Jakub: Mé svědectví o Otokaru Březinovi. Praha 1931, s. 249.

176 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

ším svahu, kde se rozkládají Královské Vinohrady, stavba nového katolického kostela, který by zároveň byl monumentem českého národa a jeho samostatného státu. Přitom kontext je provokativní: náměstí je pojmenováno po husitském králi Jiřím z Poděbrad a kostel sám měl neurčité patronicium Nejsvětšího Srdce Páně. Vořech nepochybně byl o věci informován, stejně jako o dalších pražských i mimopražských chrámových novostavbách (za všechny kostel sv. Václava od Josefa Gočára v Praze-Vršovicích, 1928–1930) a nepochybně také o diskusi o podobě katolického chrámu, jak se vedla v německých a rakouských zemích či ve Francii a jak ji vyjadřují stavby Otty Bartinga, Dominika Böhma nebo Auguste Perreta. A zbývá dodat, že účinek těchto staveb stojí právě na elegantní železobetonové konstrukci s bohatým prosvětlením interiéru, resp. budování prostoru, a na práci se světlem. Je proto jen škoda, že nevíme, o jakém projektu Vořech hovořil, stejně jako nemáme více reflexí dokládajících Březinův a zjevně i Demlův zájem o soudobou sakrální architekturu, než jaké poskytuje citované svědec- tví. Lze totiž oprávněně dovozovat, že Březina či Deml byli právě těmi osobnostmi, které by v Čechách poskytly argumenty pro sakrální architekturu v moderním duchu. Ale obraťme pozornost k vlastní edici. Zde publikovaný soubor čtyřiceti dvou pohlednic a dopisnic byl získán v březnu 2002 v pražském antikvariátu Ztichlá klika a dnes je ve vlastnictví autora této edice. Můžeme jej chápat jako doplnění nepoměrně závažnějších dopisů editovaných Jiřím Oličem ve dvou výborech z Demlovy korespondence ze 30. – 50. let 20. století.19 Jen více potvrzují, jak styky Č. Vořecha, resp. manželů Vořechových a Jakuba Demla byly intenzivní, a zejména napomáhají pochopit Voře- chovu roli v pozdních 20. a 30. letech, kterou plnil při distribuci Demlových knih. Konvolut zahrnuje období od roku 1918 po rok 1957 s výraznými cézurami, zejména v 2. polovině 30. let a letech čtyřicátých, kdy vzájemné vztahy zcela ochladly a obnovily se až s odstupem času po druhé světové válce; přerušení tohoto přátelství komentoval Bedřich Fučík slovy: „Největší zrady se na nich – Vořechovi, Milošovi, Skautí- kovi a jiných – dopustil ze slabosti, z vůle živelné, žárlivé, nesnášenlivé, pyšné a „nedospělé“, jak to napsal Miloš, Rose Junové, kterou měl vést a ne se jí dát ovládat.“20 Hned první dochované sdělení je vzdor své stručnosti závažné – vztahuje se k úmrtí Elišky Wiesenbergro- vé (1869–1918), inspirátorce Demlových vrcholných děl (zejména knížky Moji přátelé). Deml o její smrti Vořecha informoval v době, kdy adresát byl na frontě ve vojenském stavebním oddílu. Větší počet sdělení se týká knihy Dílo Felixe Jeneweina, nejrozsáhlejší Demlovy práce vůbec, k jehož napsání Demla motivoval právě architekt Vořech. Dů- ležité sdělení se týká i přípravy knihy Mé svědectví o Otokaru Březinovi a Písně vojína šílence, jejíž distribuce, jak vidno ze sdělení, činila určité problémy, přitom příkrost Demlových sdělení až překvapí. Pozoruhodná je pohlednice z Lázní Libverda z 21. 6. 1935, která byla zaslána (snad) účastníky výletu do tohoto letoviska Marii Vořechové-Vejvodové. Mezi nimi byla i Marie Rosa Junová (1916–2001), která právě toho roku se přistěhovala k Demlovi do Tasova a žila s ním do roku 1959. Je jen příznačné, že tato pohlednice uzavírá část meziválečné korespondence v tomto souboru – nelze sice z této skuteč- nosti vyvozovat nic, protože soubor je pochopitelně recentní, nicméně v rovině čistě

19 OLIČ, Jiří (ed.): Jakub Deml – Píšu to při světle nočním. Výbor z korespondence z let 1940–1961, s. 297- 306 a 336; OLIČ, Jiří (ed.): Jakub Deml - Zakázané světlo. Výbor z korespondence z let 1930–1939, s. 110-130 a 167-170. 20 FUČÍK, Bedřich: Píseň o zemi. Praha 1994, s. 168.

177 JAKUB DEML PÍŠE ČEŇKU A MARII VOŘECHOVÝM (Addenda k vzájemné korespondenci) symbolické je skutečně výmluvná – v té době vskutku došlo k roztržce, která byla mezi Demlem a Vořechovými zacelena až se značným časovým odstupem. Styky mezi Demlem a manžely Vořechovými se obrozují v padesátých letech a několik sdělení z této doby poskytuje drobný vhled do života stárnoucího básníka i jeho pražských přátel; ač se jim nedaří nejlépe, vypomáhají mu potravinami a pře- devším mají o něj starost tváří v tvář jeho zhoršujícímu se zdravotnímu stavu. Jimi se dostáváme k epilogu života Jakuba Demla.

Edice:

1. DOPISNICE datována poštovním razítkem z Náměště nad Oslavou 18. 3. 1918 Architekt Čeněk Vořech k. u. k. Militärbauleitung in Rajlovac Alipašin- -Most Bosnien Dne 13. května21 1918 ve středu o půl sedmé ráno zesnula v Pánu Eliška Wiesenbergrová roz. Zacharová v Žebráce v Čechách. Modleme se za její duši.

2. POHLEDNICE s fotografií náhrobku Matyldy Demlové v Jinošově od Františka Bílka, známka a s ní i razítko s místem odeslání odtržena, da- tována dle kontextu – příprava vydání Šlépějí VI. – do listopadu nebo první poloviny prosince roku 1919 Paní Marie Vořechová akad[emická] malířka Žabovřesky u Brna Merhau- tova 10 Sdělte, prosím, Čeněčkovi, že se mi podařilo to jeho provolání ze Šlépějí VI. ještě vymýtit!22 Za včerejší dopis Váš mockrát děkujeme – nyní jsme v nej- větší expedici a oba stůněme, mamička23 má oteklou tvář i oči (od zubů) a já nohu (od zubů nemých). Pozdravy! Jakub D[eml]

21 Zdá se to sice neuvěřitelné, ale jde zjevně o Demlovo přepsání, způsobené snad hlubokým po- hnutím – Eliška Wiesenbergerová zemřela skutečně 13. března 1918, nikoliv 13. května. Ostatně razítko odeslání je dobře čitelné. 22 Lze se domnívat, že se jednalo o nějaký Vořechův text týkající se poslání Koliby, která jej v té době velmi zaměstnávala. 23 Míněna Demlova přítelkyně a vydavatelka jeho děl Pavla Kytlicová (1874–1932).

178 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

3. POHLEDNICE s fotografií Palackého náměstí v Jaroměřicích nad Rokyt- nou, nedatována, známka s razítkem odtržena, odesláno z Jaroměřic nad Rokytnou, snad počátek roku 1920 podle vydání práce Jsem na Slovensku Pan architekt Č[eněk] Vořech Modrá Slovensko Milý příteli, verše „Vítězům“ můžete otisknout, to „Jsem na Slovensku“, chcete-li, též. Jedu ze svatby domů. Srdečně pozdravuji Marii a oba syny! Váš Jakub Deml

4. DOPISNICE datována v textu 23. 10. 1920 a razítkem odeslání z Bělé pod Bezdězem 26. 10. 1920 Pan architekt Č[eněk] Vořech Modrá župa Bratislavská Slovensko Drazí přátelé, děkujeme Vám za zprávy a jejich jádro. Píšu ihned na zkra- tička. Všecky štočky vignětek pošlete mně co nejdřív, tiskárna žere rukopisy jak drak. Obrázky (resp. obrázek) celostránkové k Lomidrevovi můžete mi poslati až za 14 dní, na to je času dost, jenom na vinětky ne.24 Mohu počítati jen s těmi štočky, které od Vás v ruce mám. Ty 2 hotově tištěné archy mně ihned vraťte – poslal jsem Vám je proto jen, abyste viděli, jak to bude vypa- dat. Jsme u lidí výjimečně dobrých, mamička je šťastna a oba Vás i Radvánka pozdravujeme. J[akub] Deml Vrchběl, p[ošta] Bělá u Bezděze 23. X. 1920

5. DOPISNICE datována špatně čitelným razítkem odeslání z Tasova 31. 12. 1921 Architekt Čeněk Vořech Modrá Slovensko Tasov Morava Také Vás srdečně pozdravujem a já Vás prosím o smíchovskou adresu Dr. Svobody (Alšovy rodiny)25. A kde jste Vy? Jakub Deml

6. POHLEDNICE s fotografií náhrobku Matyldy Demlové v Jinošově od Františka Bílka datována špatně čitelným razítkem odeslání z Tasova 8. 12. 1923(?), známka odtržena a rok dodatečně dopsán tužkou Pan architekt Čeněk Vořech Klukovice Pošta Hlubočepy (hostinec p[ana] Kosa) u Prahy Milý příteli, „Pravda“ Velké Meziříčí; „Horácko“, Třebíč. To jsou ty redakce. – Teď k Novému roku jsme jak v povodni… Srdečně Vás i paní Marii pozdravujem! Váš Jakub Deml

24 Týká se grafického doprovodu Šlépějí VII, kde M. Vořechová měla dřevoryt Lomidrevo a osm vinět. Srov. OLIČ, Jiří: Čtení o Jakubu Demlovi, s. 59. 25 Dr. Emanuel Svoboda byl zetěm Mikoláše Alše a autorem několika knih o umělcově tvorbě. (Akty, 1942; Mikoláš Aleš na Moravě a na Slovensku, 1929.)

179 JAKUB DEML PÍŠE ČEŇKU A MARII VOŘECHOVÝM (Addenda k vzájemné korespondenci)

7. DOPISNICE datována špatně čitelným razítkem odeslání z Tasova 30. 3. 1926 (?) Architekt Vořech Praha – Bubeneč Na Magistrále 592 Zatím tedy mockrát děkuju! Marie by si všecka zavazadla mohla nechat ve Studenci u restauratéra Kopuletého, odtud jet lokálkou do Budišova a odtud pěšky do Tasova lehko se sběhne. Na zdar! Na shledanou! Jakub Deml

8. POHLEDNICE s fotografií domku J. Demla v Tasově, datovaná v textu 30. 3. 1928. Odeslána nepochybně v obálce, která chybí 1928 30/III Milá Umělecká Besedo,26 zde máte rukopis od str[any] 131 do str[any] 234. Prosím Vás, jakmile Vám tento rukopis přijde, ihned mi to oznamte lístkem, abych se nemusel bát, že se cestou ztratil. Další, t.j. poslední rukopis i fotografie pošlu Vám spíš, než si myslíte. Ať jen tiskaři sázejí! Neproplýtvejte čas zbytečným přemýšlením o úpravě: Kryl a Scotti tomu rozumějí lépe než my!27 Sčasny a vesely svátke! Jakub Deml

9. OBÁLKA, nedatováno. Vzhledem k tomu, že se sdělení zřejmě týká rukopisu Díla Felixe Jeneweina, datována hypoteticky do první třetiny až poloviny roku 1928 Ještě Vám dopošlu asi 100 stran rukopisu Smlouvu jsem od Vás dostal, tak už to může jít!

10. DOPISNICE, datováno razítkem odeslání Tasov 15. 10. 1928 Pan architekt Čeněk Vořech Praha – Bubeneč Na Magistrále 592 Milý příteli, měli byste nám oznámiti jména všech, kterým hodláte prodati a dáti Van-Gelder, abychom my jim snad omylem též [jej nedali]! Bylo by to škoda, kdyby některý milionář nebo blbliofil dostal Van-Geldery dva!28 – Začátkem listopadu hodlám přijít do Prahy. Váš Deml

26 Narážka na Vořechovo členství v Umělecké besedě, která byla vydavatelem Demlovy knihy o F. Jeneweinovi. 27 Sdělení se týká přípravy Demlovy knihy Dílo Felixe Jeneweina. 28 Sdělení, obdobně jako některá následující, se týká distribuce Demlova Díla Felixe Jeneweina.

180 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

11. POHLEDNICE s fotografií parku u zámku v Rožďalovicích, datována ra- zítkem odeslání z Rožďalovic 25. 10. 1928 Pan architekt Čeněk Vořech Praha – Bubeneč Na Magistrále 592 Jsem v Rožďalovicích a zítra ráno k Vám příjdu. Rajman ještě nedostal ani jediného exempláře Jeneweina z tiskárny!! Tiskárna stále čeká na ten Váš nešťastný text francouzsko-německý!! [Jakub] Deml

12. DOPISNICE s Demlovým rukopisem receptu na ovocnou šťávu, vydala Marie Bablerová v Samotiškách č. 136 pod sv. Kopečkem u Olomouce, da- tována v textu 12. 11. 1928. Odeslána nepochybně v obálce, která chybí Milí Voříšci, tuto chvíli už jistě máte „Jeneweina“! Ale musíte mi říci, zač vlastně budete prodávat výtisk obyčejný (na velínu) a výtisk na Van Gelderu. Myslím, že za několik dní přijedu do Prahy, aspoň chci přijet, ale přes to mně pište, jak jste s mou prací spokojeni či nespokojeni. Váš Jakub Deml 12. XI. 1928

13. DOPISNICE, datováno razítkem odeslání z Tasova 24. 12. 1928 Pan architekt Čeněk Vořech Praha – Bubeneč Na Magistrále 592 Prosím Vás, pošlete Dr. Andělínu Váhalovi, notáři, Nový Jičín, Morava, za 180 Kč na dobírku Jeneweina. A nám ještě reservujte 5 výtisků též za cenu subskripční: až sem přijdete, Čeňku, tak se vyrovnáme. Váš [Jakub] Deml Dr. Arne Novákovi29 Jeneweina pošlete! Také Paulu Eisnerovi v Prager Presse!

14. DOPISNICE, datováno v textu 25. 12. 1928 a razítkem odeslání z Velkého Meziříčí 27. 12. 1928 Pan architekt Čeněk Vořech Praha – Bubeneč Na Magistrále 592 Prosím, pošlete buď na dobírku, nebo s účtem na 260 Kč 1 výtisk Jenewei- na na tuto adresu: Stanislav Liška, továrník, Brno-Královo Pole, Poděbradova 139. Pošlete mu to express, on to chce co nejrychleji! Vaši Bosňáci [Jakub] Deml 25. XII. 1928

29 Arne Novák (1880–1939) psal o Jakubu Demlovi od roku 1917. Např. Miriam. In: Lumír 45, č. 7, s. 326-328.

181 JAKUB DEML PÍŠE ČEŇKU A MARII VOŘECHOVÝM (Addenda k vzájemné korespondenci)

15. POHLEDNICE s reprodukcí latinského hymnu, vydala Marie Bablerová v Samotiškách č. 136 pod Sv. Kopečkem u Olomouce, odeslána z Tasova, datum na poštovním razítku nečitelné, snad 1929 Pan arch[itekt] Čeněk Vořech Praha – Bubeneč Na Magistrále 592 Drazí přátelé, Jeneweina pošlete rekomando nebo s průvodkou na tuto adresu: William Ritter,30 Suice II la Chaux de Fonds Suisse Ale museli byste to odeslat hned, neb tam bude jen do 1. února! A co je nového?? Vaši Bosňáci

16. POHLEDNICE s fotografií chodby neznámého barokního kláštera, neda- továno, odesláno z Tasova, razítko odeslání nečitelné Pan arch[itekt] Č[eněk] Vořech Praha – Bubeneč Na Magistrále 592 Máte okamžitě poslat Jeneweina knihkupectví Obce sokolské do Tyršova domu, oni ho chtějí od nás, ale my ho nemáme! Bez peněz jim ho nedávejte! A chtějte 180 Kč! A bačkory pro nás máte a slovo ne?! Bosňáci

17. POHLEDNICE s reprodukcí latinského hymnu, vydala Marie Bablerová v Samotiškách č. 136 pod Sv. Kopečkem u Olomouce, odesláno z Tasova, špatně čitelné razítko odeslání, snad 12. nebo 13. 1. 1929(?) Pan arch[itekt] Čeněk Vořech Praha – Bubeneč na Magistrále 592 Milí přátelé, olomoucký „Našinec“ 9. číslo, v pátek 11. ledna 1929 má nadšený článek o „Jeneweinovi“, hned ať Vám to obstará ta výstřižková kan- celář! Váš [Jakub] Deml

18. DOPISNICE, nedatována, snad 1929, bez adresy a místa odeslání, snad náleží k jinému sdělení.31 Odeslána nepochybně v obálce, která chybí VOŘECH architekt Čeněk a Marie, Praha-Bubeneč, Na Vinici Magistrále č. 592

30 Švýcarský, francouzsky píšící prozaik a publicista William Ritter (1867–1955) s velkým zájmem sledoval umělecké dění v Československu, zvláště pak na Moravě a Slovensku a psal o místních umělcích. S řadou z nich navázal přátelství (např. Z. Braunerová, bratři Uprkové, bratři Jaroň- kové, bratři Mrštíkové, C. Mandel, F. Duša, F. Hlavica). Poprvé navštívil Prahu 1889, znovu pak v souvislosti s Národopisnou výstavou roku 1895, na Slovensku byl prvně v roce 1903, na Mo- ravě 1908, na Valašsku 1910. Naposledy navštívil Československo v letech 1947 a 1948, poté žil trvale ve Švýcarsku. 31 Jedná se patrně o seznam titulů knih, které byly zaslány či předány Čeňkovi, případně Bohumilu Vořechovým. Zkratky zřetelně identifikují Demlova díla (Česno, 1924; Sestrám, 1924; Mohyla, 1926; Tepna, 1926; Z mého okovu, 1927; Do lepších dob, 1927; Tanec smrti – nepochybně 2. vydání, 1927; Hrad smrti; Můj očistec, 1929; Šlépěje IX, 1925; X, 1928; XII, 1929; XIII, 1930), Demlovy překlady (Sv. Cyprian – O divadlech, 1927; Audiatur et altera pars, 1928) a ro- mán Pavly Kytlicové Rodiče a děti, 2. díl, 1928.

182 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

19.XII.1924 Česno, Sestrám brož[ované] Poukázkou 40.- 13.IX.1925 Šl[épěje]IX. 18.IX.1925 Missál, Šl[épěje] IX. pro Bohuše a Šl[épěje] IX, Sestrám, Česno pro převora Cyr[ila] Straku 9.XI.1925 Slavík [svatého Bonaventury] jap[an] Adresa Vořecha Bohumila: Palackého třída 62 Žabovřesky 5.XII.1925 Hrad [smrti] Čeňkovi i Bohušovi 24.XII.1925…….30,- 28.III.1926 Tepna 23.V.1926 Hlas [mluví k slovu] 60 12.X.1926 Mohyla 21.IX.1927 [Svatý] Cyprian [O divadlech] [;] [Z mého] okov[u] 7.XI.1927 [Do lepších] Dob, Tanec [smrti] 5.VI.1928 Audiatur [et altera pars] (osobně) 12/7 žluté Rodiče [a děti] II. 15.IX. Hochland 25.9. Sborník 17.XII.1928 Šl[épěje] IX. 2.ledna 1929 Šl[épěje] X. 15.IV.1929 [Můj] Očistec japan 31/12 1929 Šl[épěje] XII. A Knoll 100,- Šl[épěje] XIII 6/III 7.50

19. POHLEDNICE s fotografií vojáků Horského praporu č. 1 z Turčianského Svätého Martina, známka s razítkem odeslání odtržena, datována v textu 10. 2. 1929 Pan arch. Čeněk Vořech Praha – Bubeneč Na Magistrále 592 Milý příteli, okamžitě pošlete 1 „Jeneweina“ na adresu: P. Josef Resl, farář, Touškov Město u Plzně, Čechy. Dejte mu účet! Co je nového? Jak jde obchod? Váš [Jakub] Deml z Bosny 10. II. 1929

183 JAKUB DEML PÍŠE ČEŇKU A MARII VOŘECHOVÝM (Addenda k vzájemné korespondenci)

20. DOPISNICE, datována razítkem odeslání Tasov, 17. 2. 192(?)9 Pan arch[itekt] Čeněk Vořech Praha – Bubeneč Na Magistrále 592 Prosím Vás, navštivte mého přítele Dr. Ant[onína] Stříže,32 spirituála v arcibiskup. semináři v Dejvicích (676), vezměte s sebou Jeneweina a po- zdravte jej a řekněte, že jsem Vás poslal, jestli tu knihu nemá, že mu ji nesete a jestli už ji má, že ho prosím, aby ji někomu doporučil a odprodal, aby se mohlo doplatit tiskárně. A řekněte tomu důstojnému pánu, že ten nocleh u něho přijímám. Váš Deml Čeněk Vořech připsal: odevzdáno osobně

21. POHLEDNICE s fotografií interiéru většího barokního kostela, nedatová- no, dle kontextu náleží patrně do roku 1929. Vzhledem k tomu, že známka s razítkem chybí, odeslána nepochybně v obálce, která chybí. Vořechovou rukou Kašparovo jméno podtrženo a připsáno posláno Pan arch[itekt] Čeněk Vořech Praha – Bubeneč Na Magistrále 592 Okamžitě pošlete Jeneweina za 180 Kč na adresu: P. Fr[antišek] Kašpar33 farář, v Nicově, pošta Plánice, Čechy. Nezapomeňte!! [Jakub] Deml

22. POHLEDICE s reprodukcí kresby Františka Bílka k Demlově knize „Se strám“, vydala Pavla Kytlicová v Tasově na Moravě, datována špatně čitel- ným razítkem odeslání z Tasova 1929(?) Pan arch[itekt] Čeněk Vořech Praha – Bubeneč Na Magistrále 592 Přátelé, mám silné podezření, že ten Šprengr je podvodník – už jsem se na něj zeptal a jak dostanu informaci, ihned Vám ji pošlu a pak zakročíme společně – pozor tedy! Vaši Bosňáci

23. POHLEDNICE s fotografií Jakuba Demla *25.I.1842 † 19.XII.1918,34 po- psána z obou stran, nedatována, snad březen 1931 podle zmiňovaného Mého svědectví o Otokaru Březinovi.35 Odeslána nepochybně v obálce, která chybí

32 Kněz a spisovatel Antonín Ludvík Stříž (1888–1960), o něm a také o jeho vztahu k Demlovi srv. PUTNA, Martin C.: Česká katolická literatura 1848–1918 v evropském kontextu. Praha 1998, s. 399- 400 a passim. 33 Kněz a literát František Kašpar (1879–1959), považovaný ve své době za jednoho z protago- nistů literatury katolické orientace, viz PUTNA, Martin C.: Česká katolická literatura 1848–1918 v evropském kontextu. Praha 1998, s. 561-565. 34 Otec básníka Jakuba Demla. 35 Srov. OLIČ, Jiří: Čtení o Jakubu Demlovi, s. 87.

184 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

Milý Voříšku, dokončuji svou knihu o Březinovi, bude velká, vyjde v máji, dočtete se tam také o Sobě, nebude-li totiž zabavena. – Ministerstvo se svých Šlépějí dočká. Na tu cestu do Itálie bych Vám měl dát 50.000, ale musím se spokojit pro Vás jen s modlitbou, která je vlastně gruntem všeho jmění. Kdy odjedete? Můžete se stavit u nás? Pojedete s poutníky? Náhodou snad bych Vám mohl dát nějaké adresy lidí našich v Římě! Musel bych vědět, kdy a s kým pojedete! Už mám doma oltář a sloužím denně mši sv[atou] pod vlast- ní střechou! Mám dovolení! To koukáte, co?

24. DOPISNICE datovaná razítkem odeslání z Tasova (1., 11. nebo 21.) duben 1931 Pan arch. Čeněk Vořech Praha – Bubeneč Na Magistrále 592 Pro všechen případ dávám Vám tuto adresu našeho přítele: Fra Reginaldo Dacík, Roma, Via San Vitale 15. Je to Čech, Moravan a je v řádě Dominikánů a asi za rok bude vysvěcen na kněze. Pozdravujte ho od nás, on Vám dá jistě dobré rady, já mu psal o Vás!36 Váš [Jakub] Deml

25. POHLEDNICE s portrétní kresbou muže, datována razítkem odeslání z Tasova 26. 9. 1931 akad. malířka paní Marie Vořechová Modrá Slovensko župa Bratislavská Inž[enýr] St[anislav] D. Todt, Nitra, č[esko]sl[ovenský] kotelný komisariát prosí Vás o sdělení, máte-li Vy v Praze keramickou prodejnu. Napište mu37 to ihned. – My se lopotíme kopáním ve skále. – Pozdravujeme Vás! Jakub Deml

26. DOPISNICE, datována špatně čitelným razítkem odeslání z Velkého Mezi- říčí březen 1934 Pan architekt Čeněk Vořech Praha – Bubeneč Na Magistrále 592 (15) Milí Voříšci, nemůže-li má přednáška38 se konati nejdéle do 21. března, pak ji nemohu vůbec vzít! Tak si dělejte, co chcete ! Když by z té mé přednáš- ky vůbec sešlo, tak se docela nic nebudu zlobit, pro mne je to vždycky utrpení. S pozdravem nnn Deml

36 S Reginaldem Dacíkem (1902–1988) se Deml seznámil v dubnu 1929 při své pouti do Říma. Srov. OLIČ, Jiří: Čtení o Jakubu Demlovi, s. 81. 37 Ing. S. D. Todt (1890–1977), specialistka v oboru cukrovarnictví, Demlův přítel do poloviny 30. let. Srov. OLIČ, Jiří: Čtení o Jakubu Demlovi, s. 59. 38 Deml míní přednášku, kterou skutečně v polovině dubna 1934 měl v Městské knihovně v Praze. Srov. OLIČ, Jiří: Čtení o Jakubu Demlovi, s. 102.

185 JAKUB DEML PÍŠE ČEŇKU A MARII VOŘECHOVÝM (Addenda k vzájemné korespondenci)

27. POHLEDNICE z fotografií hradčanského panoramatu, datována razítkem odeslání z Prahy 9. 2. 1935 Paní Marie Vořechová akadem. malířka Tasov 162 u Velkého Meziříčí39 Paní Musilová pozdravuje Vás srdečně, už je jí lépe, proto buďte klidna a malujte silně! Jak je mně, to víte. Zítra napíšem víc – a když nenapíšem, ne- bojte se a malujte. Pozdravujem i pp. Liškovy i bratra poštmistra! Jakub Připsáno Čeňkem Vořechem: Maluj odvážně a dobře Pro Ladu sem tam okolo tarmaku napiš ať se to tiskne Líbá Čeněk Připsány další čtyři nečitelné podpisy.

28. DOPISNICE s vytištěnou adresou odesílatele Arch. Čeněk Vořech, Praha- -Bubeneč, na Magistrále číslo 15a. a na rectu Slovíčko k přátelům Jakuba Demla! Mezi výtisky Princezny byly některé exempláře vadné! Kdo jste takový exemplář dostali, prosíme, vraťte jej na adresu: Arch. Čeněk Vořech, Praha Bubeneč, Na Magistrále 15a; my Vám za něj pošleme bezvadný. Jakub Deml. Datováno razítkem odeslání z Prahy 16. 2. 1935 Paní Marie Vořechová akadem. malířka Tasov u Velkého Meziříčí Morava40 Naši expedují knihy, které přijdou do Tasova zpět, nechte v Bosně a sem neposílejte, prosím. Dopis následuje. Váš Jakub Deml Připsáno rukou Čeňka Vořecha: Doma je celkem vše v pořádku. Líbá Čenda. Dr. Birnbaumová41 mi dala 100 Kč na portrét – a zároveň říkala, že ti napíše dopis, abys udělala pro Ve- verku nějaký náčrt ex libris. Paní Musilové je již celkem dobře. Borek dnes je doma, bolí ho trochu hlava.

29. POHLEDNICE s fotografií přímořského města, známka s razítkem odstři- ženy, nedatováno, sdělení se ale vztahuje k Písni vojína šílence a zejména k eseji Rodný kraj, proto je třeba je datovat do dubna roku 1935 Architekt Čeněk Vořech Praha – Bubeneč na Magistrále 15 ČSR

39 Vážně nemocný Deml byl od konce ledna do poloviny února 1935 v Praze, kde byl na návštěvě u Čeňka Vořecha a kde měl v Měšťanské besedě autorské čtení z Princezny a Písní vojína šílence. Tuto návštěvu také spojoval se záměrem svěřit Vořechovi posmrtnou redakci svého díla. Marie Vořechová naopak v té době pobývala v Tasově. Srov. OLIČ, Jiří: Čtení o Jakubu Demlovi, s. 108 a 114. 40 Srov. OLIČ, Jiří: Čtení o Jakubu Demlovi, s. 87. 41 Historička umění Alžběta Birnbaumová (1898–1967), manželka svého vysokoškolského učitele prof. Vojtěcha Birnbauma, autorka topografických prací, studií o baroku a o historických zahra- dách.

186 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

Čeněčku, pozor: korekturu celého Šíleného vojáka musím ještě jednou dostat! Hned to řekni Dyrynkovi! A hned mi pošli 1 lepší Pammr! Fučíkovi řekni, že pro Čepa to už píšu o Rodném kraji.42 Voitre J. D. Tužkou přispán podpis: Josef Vlach Vrutický

30. POHLEDNICE s fotografií uličky v Dubrovníku, známka s razítkem ode- slání odstřiženy, nedatováno. Zasláno z Demlovy cesty do Dubrovníku v dubnu 1935 Architekt Čeněk Vořech Praha – Bubeneč Na Magistrále 15 ČSR Ty 4 hotové vojáky pošlete mi jen jako tiskopis (nikoli na průvodku! To sem jde 14 dní!) ve 2 balíčcích! A hned!! Váš celý a vděčný Jakub Zítra více!

31. POHLEDNICE s fotografií klenby chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře, ode- sláno Velké Meziříčí, 11. ?. 193(?)5 Architekt Čeněk Vořech Praha – Bubeneč Na Magistrále 15 Nepřijde-li zítra Šílený vojín, na věky mi nechoďte na oči! Jakub Připsáno: Pozdravuje Vás oddaně Dr. Plichta, Helena Plichtová A[ntonín] Deml43

32. POHLEDNICE s fotografií portálu Staré radnice v Brně, datováno razít- kem tasovské a pražské pošty 12. 6. 1935 Architekt Čeněk Vořech Praha III- Bubeneč Na Magistrále 15 Je to velmi sprosté, že jste se nepřičinili nic o to, aby Šílený vojín už dáv- no byl rozeslán. Zlobím se na Vás nesmiřitelně, omluvy žádné nemáte, je to velmi sprosté!

33. POHLEDNICE s fotografií Modrého salonu ve vídeňském Schönbrunnu, odesláno z Vídně v červnu 1935 Architekt Čeněk Vořech Praha – Bubeneč Na Magistrále 15 ČSR

42 O text na téma rodný kraj Demla požádal Jan Čep dopisem z 12. dubna 1935. Srov. OLIČ, Jiří: Čtení o Jakubu Demlovi, s. 115. 43 Historik Alois Plichta (1805–1993), vzděláním právník, se po celý život zabýval problematikou barokní kultury na Českomoravské vysočině, zejména v souvislosti s Jaroměřicemi nad Rokyt- nou. Autor knihy vzpomínek na Jakuba Demla, viz Tajemství času. Vzpomínky a dokumenty. Vranov nad Dyjí 1993. Antonín Deml byl básníkovým bratrem.

187 JAKUB DEML PÍŠE ČEŇKU A MARII VOŘECHOVÝM (Addenda k vzájemné korespondenci)

Voříšku, jedu přece do Tasova přímo a prosím, abyste mi tam poslal nebo přinesl „Dílo Fel[ixe] Jeneweina“ ale potřebuju je hned. Také všecky ty lepší „Šílené vojíny“ (a něco obyčejných) potřebuju hned! Na shledanou v Tasově! Jakub Deml

34. POHLEDNICE s fotografií horské chaty ve tvaru sudu „Reisenfass-Baude Bad Libwerda“, datována špatně čitelným razítkem odeslání z Tasova 21. 6. 1935. Lístek s podpisy účastníků výletu, jen věty Paní naša! Penízové přišli napsáno rukou Jakuba Demla. Přikresleny jednoduché kresbičky – květina, hlava zvířete a zvíře Paní Marie Vořechová, akad. malířka Praha Bubeneč Na Magistrále Mami, nezapomeň vzít košile a brzy přijeď! Pozdrav posílají Radovan Vořech C. Vořech minorus Junová Marie Junová Rosa K. Juna Jakub Deml Bubáček44 Musilová Drahomíra Krulová45 Skautik46

35. DOPISNICE, datována razítkem odeslání z Tasova 9. 3. 1936 Pan architekt Čeněk Vořech, Praha-Bubeneč, Na Magistrále 592 Milý příteli, jak to dopadlo u Strahovských a u Štence? Jsem na to velmi zvědav – potřebuji něco na titul, nějaký emblém, nějaký medailon.47 Za 14 dní

44 Jméno Demlova oblíbeného psa. 45 Drahomíra Krulová (1910–1980), básníkova pomocnice v letech 1933–1935. Srov. OLIČ, Jiří: Čtení o Jakubu Demlovi, s. 153. 46 Pseudonym Jana Amose Vernera (1909–1962), blízkého Demlova přítele, který byl Demlovi nápomocen při vydávání a šíření spisů, později farář českobratrské evangelické církve. Autorem přezdívky byl sám Deml. Srov. OLIČ, Jiří (ed.): Jakub Deml – Zakázané světlo. Výbor z korespondence z let 1930–1939, s. 162. 47 Deml patrně míní úpravu tisku nazvaného Pohádka a obsahujícího tři básně, který vyšel v břez- nu toho roku. Básník žádal zřejmě o kresbu na obálku, nakonec byla obálka opatřena kresbou ptáka, kterou vytvořila vydavatelka tisku Marie Rosa Junová. Srov. OLIČ, Jiří: Čtení o Jakubu Demlovi, s. 118.

188 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

pošlu Vám „Tepnu“, tato knížka se Vám bude velmi líbit (přes 200 stran). Váš Jakub Deml Kdy pak sem přijde Marie?

36. DOPISNICE, datována razítkem odeslání z Tasova 5. 2. 19(3)9 Pan architekt Čeněk Vořech, Praha-Bubeneč, Na Magistrále 592 Milý příteli, prosím okamžitě pošlete 1 „Jeneweina“ na tuto adresu: Dů- st[ojný] Pán Dr. Fr[antišek] Odvalil, duchovní správce na Borech (trestnice) u Plzně.48 Už má kolik měsíců knihu tu zaplacenu, ale poněvadž se stěhoval, tak jsme na něj zapomněli. Nám do Tasova zvlášť dejte prosím poslat ještě 4 „Jeneweiny“ a spočítejte vše, co jsme Vám dlužni, a my Vám hned pošleme peníze. Váš [Jakub] Deml V každé lékárně dostanete tinkturu neb masť proti omrzlině.

37. POHLEDNICE s portrétní kresbou muže, datováno v textu 29. VIII. 1952. Odeslána nepochybně v obálce, která chybí Milý Čeňku, či od té doby, co zmizela Magistrála, rostou na českomalínské hrozny? Ať tak či onak, děkuji Vám za ně, přišly včas i vhod. Dovídám se, že Váš syn je ředitelem reálky, to je milá zpráva a nemalá. Marii děkuji za ten výborný lept, v sujetech moravských je ona doma, věru by mohla udělat špa- líček národních písní! Díky a pozdrav! Váš Jakub Deml 29. VIII. [19]52

38. POHLEDNICE s detailem hlavního portálu baziliky sv. Prokopa v Třebíči, datována špatně čitelným razítkem odeslání z Tasova 1952, dle textu patrně přání k Novému roku 1953 Architekt Čeněk Vořech Praha – Bubeneč Českomalínská 15 Milý Čeňku, děkuji za blahopřání a Marii za ty krásné rytiny a lepty, je v tom Alšovo teplo. Buďte zdrávi a silni i pro další rok. Pozdrav též našemu ředitelovi! Jakub Deml

48 Kněz a literát František Odvalil (1880–1938) působil jako vězeňský kaplan, příslušník hnutí Katolické moderny, který vzdor tomu byl pozitivně přijímán Bohuslavem Reynkem, Josefem Florianem i Jakubem Demlem. Srov. PUTNA, Martin C.: Česká katolická literatura 1848–1918 v evropském kontextu, s. 566-570.

189 JAKUB DEML PÍŠE ČEŇKU A MARII VOŘECHOVÝM (Addenda k vzájemné korespondenci)

39. POHLEDNICE s fotografií panoramatu benediktinského kláštera a baziliky v Třebíči, datováno razítkem odeslání z Třebíče 21. 12. 1955 Architekt Čeněk Vořech Praha – Bubeneč Českomalínská 15 Pořád ještě ležím v nemocnici (už 7 týdnů) a nevím, jak a co je doma, pro- to Vás nemohu zatím pozvat. Ta cena za Jungmanův Slovník je směšně malá. Na Vánoce mne z nemocnice pustí, ale po Svátcích musím se sem ještě vrátit na ozařování… Přeju Vám i Marii jak se patří Vánoce! Jakub Deml

40. DOPISNICE, odeslána z Tasova, datovaná v textu a razítkem odeslání Vel- ké Meziříčí 27. 1. 1956 Akad. architekt Čeněk Vořech Praha-Bubeneč Českomalínská 15 [Jakub] Deml, Tasov Milý Čeňku, prosím Vás, neshánějte a nekupujte pro mne nic. Jsem zas na doktorech. Byl jsem týden i v nemocnici. To víte, srdce, sklerosa. Nedivte se, co udělali Marii s tím „Rokem“. To se děje napořád chudým, jejichž je království nebes- ké! Švábinským by se to nestalo. Pozdrav Vám i Marii. Jakub Deml 27. I. [19]56

41. POHLEDNICE s panoramatem Tasova, datovaná známkou vydanou k vý- ročí vydání spisů J. A. Komenského 1657–1957 a neúplným razítkem odeslá- ní z Tasova 24. 4. (1957?) Akad. architekt Čeněk Vořech Praha-Bubeneč Českomalín[ská] 15 Praha-Jihlava a z Jihlavy autobusem do Medřiče a odtud autobusem až do Tasova. Jedna možnost. Anebo z Velké Bíteše autobusem až k nám, v tom případě, že byste jel přes Brno. Slovem, čekáme Vás kdykoli, třeba i v noci. Pozdravy! Jakub D[eml]

42. POHLEDNICE s fotografií Monte Cassina, datovaná v textu 16. 12. 1957 a razítkem odeslání z Tasova 16. 12. 1957 Architekt Čeněk VOŘECH Praha – Bubeneč Českomalínská 15

190 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

Jste hodni, že mne berete s sebou do Betlema, jenže se cestou trochu zdr- žíte, protože nohy už mně dobře neslouží!! Podle všeho jste byli na Ostrově pokladů. Já zas se zastavil na Monte Cassino. Všude jsem na Vás pamatoval. Jakub Deml 16. XII. [19]57

191

RECENZE A ANOTACE

Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 RECENZE A ANOTACE

Čehovský, Petr: Kamenné skulptury něna do několika podkapitol daných stylovou v Podyjí 1480–1550. analýzou okruhů jednotlivých děl: na práce ví- deňské svatoštěpánské huti, eggenburgského Univerzita Palackého v Olomouci, 2012, kamenického cechu, jihomoravských kameníků a dílo Leopolda Estreichera. Samostatné podka- 335 str. včetně fotografické přílohy. pitoly jsou věnovány pozdně gotickým a raně re- ISBN 978-80-244-2885-7 nesančním náhrobkům. Následující pátá kapitola Univerzita Pa- přináší poměrně zajímavou úvahu o slohu umění lackého v Olomou- 1. poloviny 16. století, a to z hlediska používání ci vydala v ediční pozdně gotických principů a současně proniká- řadě Katedry dějin ní renesančních uměleckých prvků. Autor pro umění Filozofické toto umění používá termín smíšený styl. V šesté, fakulty Memoria ar- závěrečné kapitole Petr Čehovský shrnul výsled- tis (od roku 2003) ky svého bádání a jako kapitolu sedmou zařadil další z disertačních obsažný katalog čítající 220 hesel. Osmá kapitola prací, a to knihu pak podává bibliografický přehled použité litera- Petra Čehovského. tury a zakončení publikace je tradičně vyhrazeno Autor je absolven- rejstříkům. Knihu provází velké množství foto- tem magisterského studia této katedry a dnes zde grafií a nelze pominout ani několik map výskytu působí jako odborný asistent. Předmětem jeho jednotlivých památek, usnadňujících čtenáři ori- zájmu je pozdně gotická a raně renesanční plas- entaci v regionu. Z přehledu vyplývá, že autor tika ve střední Evropě a její kulturně historické usiluje o velkou šíři zpracování dané tematiky pozadí. V posuzované disertační práci autor de- a chce podat vyčerpávající přehled kamenných tailně rozpracoval téma architektonické plastiky skulptur v Podyjí i s výpovědí o jejich umělecko- a skulptury regionu Podyjí, kterému se věnoval historickém kontextu. Co se týče členění knihy, již v diplomové práci.1 Podařilo se mu tak před- z formálního hlediska není autorovi co vytknout. ložit odborné veřejnosti, mimo jiné, obšírný ka- Snad jen absenci seznamu fotografií, který by talog kamenných plastik z moravské i rakouské čtenáři na mnoha místech zjednodušil orientaci části dané oblasti z poměrně rozsáhlého období. a napomohl pochopení autorových argumentů. Kniha je přehledně rozdělena do devíti ka- Přínosů publikace je podle mého názoru pitol. Po úvodu, představujícím první kapitolu, hned několik. V prvé řadě se autorovi podařilo a kapitole druhé, v níž autor seznamuje s cílem shromáždit a podat výpověď o poměrně roz- práce, vznikem a rozmístěním studovaných plas- sáhlém souboru kamenných skulptur v oblasti, tik, následuje třetí část věnovaná regionu Pody- která zatím v tomto ohledu nebyla dostatečně jí, který je v několika podkapitolách nahlížen prozkoumána. Dalším velkým přínosem knihy v předmětném období prizmatem uměleckého, je i komplexní pohled na danou problematiku. politického, kulturně historického a církevně his- Těžištěm výzkumu Petra Čehovského je po- torického pohledu. Zakončuje ji exkurs sezna- chopitelně vlastní uměleckohistorická analý- mující čtenáře se šlechtickými rody, působícími za jednotlivých památek, kterou však začlenil zde ve sledovaném období, který dokládá mezi do politického a kulturněhistorického kontextu Moravou a Rakouskem úzké kontakty utvářející dané oblasti. Dále je nutné kladně vyzdvihnout provázané objednavatelské prostředí, příznivé zpracování tématu z hlediska regionu. Autor se pro uplatnění uměleckého potenciálu dané ob- zaměřil na Podyjí, a to jak jeho moravskou, tak lasti. Těžištěm knihy je čtvrtá kapitola, v níž se i rakouskou část, tedy na území, které je z histo- autor věnuje uměleckým vlivům, které se podí- rického hlediska třeba posuzovat jako celek. Sku- lely na formování vlastní podoby kamenných tečnost, že jižní Morava byla (a nejen ve zkou- skulptur v Podyjí. Kapitola je časově rozdělena maném období) s Dolním Rakouskem úzce na pozdně gotické a raně renesanční práce a čle- propojena, je chronicky známa. Petr Čehovský si toho je dobře vědom, ocenit ovšem lze, že 1 ČEHOVSKÝ, Petr: Architektonická plastika tyto souvislosti neodbyl letmým konstatováním, a náhrobky v Podyjí kolem 1500–1550. Nepub- ale zasadil genezi uměleckých děl vytvořených likovaná diplomová práce na Filozofické v Podyjí do teritoriálně širšího kontextu dobové fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, výtvarné produkce měst Brna, Kremže nad Du- Olomouc 2005. najem a Vídně. Čtenář má tedy možnost, vlastně

195 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 RECENZE A ANOTACE poprvé v české odborné literatuře v takové šíři, renzem4 a dále se věnuje uměleckým dokladům seznámit se s tématem pozdně gotické a raně tohoto „smíšeného stylu“. Podle mého názoru renesanční plastiky v oblasti Podyjí, což jistě by si však termín zasloužil hlubší úvahu a jeho přinese nové otázky, polemiky a snad i podnítí volba podrobnější zdůvodnění, a to hlavně pro další vývoj bádání v této oblasti. jeho naprostou „multipoužitelnost“ a v zásadě Přes veškeré zcela jednoznačně převažující nevýstižnost. Prolínání tvarosloví jednotlivých klady knihy je třeba podotknout, že při tak znač- stylů můžeme doložit takřka vždy, když jeden ném rozsahu plastik je pro čtenáře velmi těžké umělecký styl nahrazuje druhý. Důvodem, proč sledovat veškeré autorovy názory a argumenty nás však mísení prvků gotiky a renesance zajímá v celistvosti. Ostatně, sám autor se také místy pravděpodobně více, než je obvyklé v ostatních dopouští drobných chyb, plynoucích právě z vel- případech, je délka období, kdy k tomuto jevu kého rozsahu materiálu, které čtenáře matou.2 docházelo. Nejedná se pouze o sekvenci několika Z dílčích témat publikace, jež mohou vyvolat let či desetiletí, ale v případě české a moravské širší diskusi, lze upozornit například na šestou renesance můžeme o prolínání jednotlivých stylů kapitolu, v níž se Petr Čehovský podrobně vě- hovořit nejen mezi lety 1500–1550, ale dokonce nuje rozboru vzájemného prolínání gotických ještě i ve druhé polovině 16. století.5 Kapitola a renesančních a prvků v architektonické skulp- o „smíšeném stylu“ v knize Petra Čehovského tuře 1. poloviny 16. století. Autor se zde zamýš- přispívá k objasnění problematiky podoby české lí nad těmito pracemi v kontextu uměleckého renesance, její odlišnosti od italských vzorů vývoje střední Evropy, který byl velmi odlišný a poukazuje na její kvalitativní hodnoty. A právě od situace italského umění. Kapitolu považuji z důvodu významu této problematiky a její za velmi zajímavou a v mnohém pro porozu- aktuálnosti ve vývoji bádání v oblasti záalpské, mění podstatě renesančního umění v českých zvláště pak středoevropské renesance, může být zemích za přínosnou. Čtenáři je předložena řada použití termínu smíšený styl poměrně zavádějící argumentů a dokladů, že mísení gotických a raně a volba vhodnějšího stylového označení by si renesančních prvků nebylo projevem neznalosti ještě zasloužila zamyšlení. či nedostatečné zručnosti umělců, ale výsledkem I přes tyto drobné, v zásadě okrajové, vý- přirozeného respektu k danému kulturnímu tky je nutno práci celkově ocenit. Kniha Petra prostředí a místnímu vkusu. Autor dokládá, že Čehovského je na poli bádání o pozdně gotic- kombinace, vzájemné prolínání a práce s umě- kém a raně renesančním sochařství jižní Moravy leckými prvky těchto dvou stylů byly projevem a severní části Dolního Rakouska bezesporu vý- spíše tvůrčím, avšak respektujícím umělecké za- znamným počinem, a to především pro množ- ložení konkrétního objednavatele, než jakýmsi ství systematicky zkoumaného materiálu. Nutno nepochopením, popřípadě pomalým proniká- podotknout, že i přes tuto kvantitu se autorovi ním renesance na toto území, za jaké bývají tyto podařilo zachovat přehlednost publikace, kte- rysy někdy označovány ve starší literatuře. Mu- sím konstatovat, že s autorem souhlasím a není na místě s ním polemizovat o této problematice. RADOVÁ, Milada: Das Buch von den Zellen- Důvodem, proč kapitolu blíže zmiňuji, je právě gewölben. Praha 2001, s. 350. Důležitá práce Čehovským hojně používané označení smíšený je dostupná i v původní české jazykové verzi styl. Autor se smyslem termínu nijak blíže neza- RADA, Oldřich – RADOVÁ, Milada: Kniha bývá, pouze informuje o jeho použití Oldřichem o sklípkových klenbách. Praha 1998. Radou s Miladou Radovou3 a Hellmutem Lo- 4 TAMTÉŽ. Rovněž na s. 66 odkazuje na LO- RENZ, Hellmut: Spätgotik und Renaissance in Mitteleuropa – Ein „Stil zwischen den Stillen“? 2 ČEHOVSKÝ, Petr: Architektonická plastika In: Die Länder der böhmischen Krone und a náhrobky v Podyjí kolem 1500–1550. Olo- ihre Nachbarn zur Zeit der Jagellonienkö- mouc 2005. Např. na s. 58 dokládá portály nige (Evelin Wetter (ed.)). Ostfildern 2004, s motivem tří figurálních medailonů, z nich s. 31–47. jeden – portál zámku v Heidenreichsteinu 5 Na tomto místě není možné přinést úplný (kat. č. 52) má však na fotografii medailony seznam příkladů. Za všechny lze zmínit tře- pouze dva. ba oblibu gotického tvarosloví kleneb a oken 3 TAMTÉŽ. Na s. 66 cituje Oldřicha Radu u sakrálních staveb po celé období trvání re- a Miladu Radovou, viz RADA, Oldřich – nesance v českých zemích.

196 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 RECENZE A ANOTACE rá je sice primárně určena odborné veřejnosti, Křesťan, Jiří: Zdeněk Nejedlý ale díky topograficky uspořádanému katalogu – politik a vědec v osamění. může posloužit také laické veřejnosti, zajímající se na svých cestách o kulturní dědictví českých či Praha: Paseka, 2012, 576 s. rakouských zemí. Petrovi Čehovskému se navíc podařilo přinést natolik široký pohled na danou ISBN 978-80-7432-253-2 problematiku, že je možné jej využít jako příklad Asi málokdo pro podrobnější poznání sochařské tvorby také si tak ublížil jako v ostatních oblastech českých zemí. Samotné Zdeněk Nejedlý studium skulpturální činnosti sklonku 15. a celé- v posledních le- ho 16. století by si ovšem zasloužilo v budoucnu tech svého života. obohatit o komparace alespoň ze střední Evropy, V obecném pově- zejména o srovnání s tvorbou z území bývalých domí zůstane na- západních a Horních Uher nebo z hornorakous- vždy jako směšná ké, pasovské a salcburské oblasti. karikatura kultur- Jak už bylo výše řečeno, kniha je zveřejně- ní politiky, figur- nou, pro knižní vydání upravenou disertační ka, která již není prací, tedy výsledkem dlouholetého badatelské- schopna souvislého ho zájmu a úsilí, v tomto případě navazujícího již projevu, a do které na autorovo magisterské studium. I v tom lze jis- se tedy i z dnešní- tě vidět přínos celé publikace. Bohužel u knižní- ho hlediska dobře ho vydávání disertací z oboru dějin umění nelze kope. Nejedlý nespadl po únorovém převratu u nás prozatím hovořit o zavedené tradici, jako z nebe, naopak, této epizodě jeho života před- je tomu například v sousedním Německu. Ani cházela dlouhá kariéra vědce, politika a osob- v řadě Memoria artis Filozofické fakulty Univer- nosti veřejného prostoru. A ne ledajaká. Vždyť zity Palackého nebyly zatím uveřejněny zdaleka sám Václav Černý, který ve svých Pamětech ne- všechny úspěšně obhájené disertační práce, ale nechává na Nejedlém nit suchou, jedním de- jen úzce výběrové. To je podle mne škoda právě chem uznává, že: „zasahoval do veřejného života s ohledem na dlouholetou systematickou, kon- s útočně polemickou všudypřítomností … a v našem centrovanou a v mnoha aspektech namáhavou vzdělanstvu byl sledován vždy pozorně, často nesou- práci doktorandů na jednom tématu a jeho po- hlasně, nikdy bez zájmu … nedovolil jediné domácí měrně detailním rozpracování, jež ve valné větši- vodě ustát a zahnít…“. To je samo osobě vlastně ně zůstává odborné veřejnosti utajeno.6 Nezbývá vyznamenáním. než věřit, že ke knižním podobám úspěšných Ne pomníkem, ale morálně odbornou sa- disertací jako je tato a dále např. práce Ondřeje tisfakcí Nejedlého života a díla je monografie Jakubce7 či Tomáše Knoflíčka,8 p ř i b u d o u d a l š í . historika Jiřího Křesťana. Na téměř šesti stech Hana Prixová Dvorská stranách příkladně ukazuje, že šlo o mnoho- vrstevnatou postavu plnou protikladů, ale v kultuře platnou a podstatnou. Základem kvality publikace je v tomto případě přístup autora: pokora vůči faktům sbíraným desítky 6 Jistá změna k lepšímu přichází s povinností let, schopnost věcně se pohybovat v různo- studentů odevzdávat své práce v elektronic- rodých Nejedlého oborech a zejména průnik ké podobě. Například Masarykova univerzita autora do psychiky svého hrdiny. Za léta práce v Brně zveřejňuje závěrečné práce absolven- se Křesťan s Nejedlým seznámil, jak zřejmě tů v elektronickém informačním systému nikdo u nás, obrazně s ním „sedával i u ne- školy. dělních rodinných obědů“ („tesklivě vyhlížející 7 JAKUBEC, Ondřej: Kulturní prostředí a mece- mužíček s bloudivýma očima, v pobryndaném nát olomouckých biskupů potridentské doby: Umě- hnědém velbloudím kabátku“, s. 9) aby po ná- ročné syntéze došel ke splynutí a ztotožnění lecké objednávky biskupů v letech 1553–1598, („Nahlédl jsem přes obrubeň současnosti až jejich význam a funkce. Olomouc 2003. tam dolů, na dno hluboké a potemnělé studně 8 KNOFLÍČEK, Tomáš: Nástěnná malba jedné lidské duše. A tam jsem s úlekem zahlédl za vlády Lucemburků na Moravě. Olomouc 2009.

197 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 RECENZE A ANOTACE odlesk vlastní tváře. Neboť jsem Zdeněk Ne- v něm spatřuje spíše překážku (viz jeho snaha jedlý.“ s. 428). zabránit schválení nového školského zákona, Tato míra vcítění mohla Křesťana svést díky čemuž je pak tiše odstaven). na scestí nikoliv nekritického obdivu nebo jas- Jiří Křesťan odvedl nejen heuristickou ného odsudku, ale sebeidentifikace s Nejedlé- práci, ale zpracoval mimořádnou monografii ho vlastnostmi. Pak by se mohl jako patřičný ve všech jejích aspektech. Je bytostnou čtená- ješita nejedlovského typu začít projektovat řovou radostí dozvídat se o kontroverzní po- do české kultury a vědy jako jedna z nejdůleži- stavě české vědy a kultury tak plasticky a neza- tějších postav historie s ambicemi ministersko- ujatě. To nevadí, že celkové vyznění Nejedlého -prezidentskými, mohl by se začít považovat životní cesty by mohlo být vlastně negativní, že za svorník mezi masarykovským světem a ko- jeho osud byl téměř zbytečný a zmarněný, ale munistickou praxí, za vědce obsáhnuvšího Křesťan nabízí klíče k pochopení. A tak zůstává v celé šíři problematiku husitství, života a díla ve čtenáři především neskonalý smutek. Tomu B. Smetany, T. G. Masaryka, za politika schop- my, dědicové podobně slavných jmen, dobře ného do sebe absorbovat celou problematiku rozumíme. kultury a školství, za jednoho z nejdůležitějších Martin Štoll pedagogů vysokého učení, v podstatě pokra- čovatele Husova. Ještě štěstí, že se tak nestalo. Křesťan totiž Nejedlého představuje jako člověka v pasti sama sebe. Člověka, který je vzdělaný a jehož práce o předhusitském a hu- Činátl, Kamil: Dějiny a vyprávění. sitském zpěvu zůstávají coby základ české hudební vědy, ale jehož ambice být dalším Palackého Dějiny jako zdroj historic- Palackým nebo Masarykem mu likvidují tah ké obraznosti národa. na branku. V portrétu se jeví jako člověk vzní- tivý, který se nadchne pro velkolepá díla při Praha: Agro, 2011, 384 s. každém silnějším impulsu, ale pak za sebou ISBN 978-80-257-0390-8 nechává jen samá torza a nedodělky. Přitom je Kniha Kami- zjevné, že kdyby si vytyčil menší úkoly, byl by la Činátla, pra- jich svým rozhledem, pílí a archivářskou peč- covníka Ústavu livostí dosáhl a dal právě tím svému působení pro studium to- veřejný přesah. Křesťan jej trefně charakterizu- talitních režimů je jako „zajatce veřejného působení“. a Ústavu českých Nejsilnější a nejobjevnější je práce v líčení dějin FF UK, ana- osobní stránky hrdiny. Nejedlého vnitřní ustrojení lyzuje a kriticky jej předurčuje k nekonečné samotě. Člověka, který se osvětluje podíl již za studií s málo kým přátelí, žije svůj život- historiografické -úkol, jehož vztah k ženám je více než proble- a umělecké repre- matický. (Svoji ženu nakonec v korespondenci zentace minulosti označuje za svou sekretářku a hodnotí ji jen zakladatelského po stránce funkčnosti chodu rodiny.) Jeho díla Františka Pa- pozice za války, pobyt v Moskvě se v Křesťa- lackého Dějiny ná- nově stylu rovná špionážnímu románu a při- rodu českého v Čechách a na Moravě na vytváření náší mnohá překvapivá zjištění – například, že moderní národní identity. Dějiny a vyprávění jeho hodnota pro Sověty byla v tom, že byl mají mnoho společného, především proto, že ještě tribunem demokratického světa, ale již dějiny jsou vždy někým vyprávěny, tj. utvářeny, začleněným do stranických struktur (do KSČ a zároveň v sobě skrývají implicitního čtenáře. vstoupil až 1939!, byť se zpětnou desetiletou „Aby došlo k zpřítomnění obrazu minulosti v paměti, platností), čímž mohl i skrze rozhlasové vysílá- aby bylo možné připomenout či rekonstruovat historic- ní oslovit více ideových táborů v ČSR. A když ké události, je vždy třeba dějiny tak či onak vyprávět, mu na Dukle padne syn Vít, hroutí se mu osob- tj. vybrat odpovídající vypravěčskou strategii, expono- ní svět a stává se definitivně vnitřní troskou, vat scénu, představit hlavní postavy a zvolit zápletku, které paradoxně nezbývá než to veřejné půso- která jinak neuspořádaný soubor historických faktů bení. A to ještě problematické, poněvadž okolí promění ve srozumitelný příběh.“

198 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 RECENZE A ANOTACE

Autor analyzuje z perspektivy několika zá- sledování, Jan Žižka bojuje, Přemysl Otakar II. kladních otázek, nakolik Palackého historiogra- a Jiří z Poděbrad varují). Neméně pozornosti fické dílo přispělo k tomu, aby si český národ věnoval autor analýze klíčových zápletek, které dokázal sám sebe představit, a nakolik Dějina- činí historické dění z perspektivy čtenáře sro- mi reprezentované historické vědění přispělo zumitelnější, času vyprávění a událostí, jejichž ke konstituování nejen historického, ale také prostřednictvím Palacký determinoval mož- politického diskurzu moderního českého ná- nosti výkladu českých dějin na celá desetiletí. roda. Dále nakolik ovlivnilo charakter politické Autorova dílčí analýza několika významných ideologie a rétoriky a odolávalo ideologizaci, historických událostí Palackého syntézy (bitva či jakou roli sehrálo při pokusech o proniknutí u Lipan, upálení M. Jana Husa, osudný rok komunistické ideologie do specificky národ- 1487, příchod Němců do Čech) a jejich na- ních tradic. Autor podrobil rozboru také další pojení na širší rámec historiografické narace Palackého texty i díla jiných autorů, která byla ukazuje, že všechny historické události se musí Dějinami přímo či nepřímo inspirována. Za- nějakým způsobem dotýkat základních kvazi- měřil se přitom nejen na historiografii, poli- -postav (národ, vlast a lid). tickou rétoriku a ideologii, ale rovněž na díla Na tyto naratologické analýzy postavy, primárně umělecká, např. historický román, zápletky, události a času vyprávění navazuje povídku, drama, historizující architekturu, kapitola věnovaná paměti. Historickou paměť operu s librety z národních dějin, historickou lze inscenovat dvojím typem reprezentace: za- malbu, atd. chycení atmosféry okamžiku (obrazy, panorá- Kniha je rozdělena do dvou hlavních částí. ma, pohlednice) nebo jako celek v symbolické První z nich, nazvaná Text, nabízí koncentro- architektuře (Národní divadlo, Národní muze- vanou literárně-teoretickou interpretaci Dějin. um, Vyšehrad). „Minulé lze uchopit přímo skrze V návaznosti na Palackého estetické teorie, materiální stopy minulosti v přítomném.“ Příběhy formulované v jeho Krásovědě, zaměřil autor z Palackého syntézy se otiskly prostřednictvím pozornost nejprve na obraznost a klíčové konkrétních obrazů minulosti, symbolických metafory Palackého historiografického stylu. míst (bitevní pole, památníky) a jednotlivých Palacký podává čtenáři sugestivní, expresivní figur ve vzpomínkové kultuře národa. První a působivé vyprávění zaměřené na vizuální část práce uzavřela kapitola věnovaná mocen- stránku s cílem vyvolat ve čtenáři pozitivní sko-politickým konsekvencím Palackého děje- nebo negativní pohnutí citu. Obrazy minulos- pisného vyprávění. ti se tak stávají působivými metaforami sku- V druhé části, nazvané Kontext, přihlédl tečnosti. Palackého dějepisný styl obsahuje autor k širšímu rámci Palackého Dějin. Zamě- množství opakujících se metafor, dodávajících řil se na fikcionální literaturu s historickou te- rozsáhlému historiografickému dílu literární matikou, na historický román, epiku a drama, ráz a vyvažujících místy výkladově náročněj- které česká literatura 2. pol. 19. století nabízí ší pasáže. Metafory prolínajících se binárních ve velkém množství, dále na historizující po- opozic - světla a tmy, rozplétání a rozmotávání, litickou rétoriku, historiografické texty Palac- spánku a probuzení, nemoci a uzdravení, růstu kého následovníků, historizující architekturu, a zániku, mostu a středu, bouří či živlů - usnad- malbu s tematikou národních dějin a následně ňují podle autora čtenáři recepci díla. „Řadu také na filmové reprezentace minulosti (Otakar klíčových konceptuálních tezí tak může čtenář Vávra). Z Palackého vycházeli při psaní svých vnímat jen v této metaforické rovině, aniž by si románů např.: Alois Jirásek, malíř Otakar Bro- uvědomil, že je konfrontován s intelektuálním žík či Luděk Marold, z architektury je krásným konstruktem.“ Autorova analýza se zaměřila příkladem Národní divadlo, Národní muzeum také na reflexi Palackého práce s postavou dě- nebo vyšehradský Slavín. jepisného vyprávění. Zde stojí Palacký na pře- Výstupy naratologických analýz z první chodu mezi narativním dějepisem a vědeckou části knihy byly konfrontovány s těmito re- historiografií, protože vedle kvazi-postav typu prezentacemi, aby došlo k prověření autori- národa, lidu a vlasti často využívá i běžných po- tativnosti narativní syntaxe Dějin a míry její stav románového vyprávění. Některé postavy setrvačnosti. Obdobným způsobem bylo vy- hrají dominantní roli, jsou to skutečně archety- užito foucaltovské analýzy „moci historického pální figury, jejichž příběhy přináší čtenáři po- vědění“ z první části, jejíž výstupy byly obdob- učení (Karel IV. zakládá, Jan Hus vyzývá k ná- ně konfrontovány s texty o „smyslu českých

199 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 RECENZE A ANOTACE dějin“ T. G Masaryka a Z. Nejedlého, v nichž Dalo by se říci, že Kershaw ve svém díle se oba autoři pokoušejí o komentář a reinter- operuje na základě jistého vystavění hlavního pretaci Palackého díla, a v návaznosti na něj protikladu, kdy nám v jednotlivých kapitolách ustanovují nový typ historizující politické réto- předkládá válku a názory na ni očima Němců riky. S Palackým oba spojuje nejen to, že psali z východních a naopak západních provincií, o českých dějinách a přemýšleli o jejich smyslu, ukazuje barbarskost a děs války na východě ale také to, že využili historické vědění k tomu, v konfrontaci s relativní civilizovaností bojů a b y v ý r a z n ě o v l i v n i l i p o l i t i c k ý p r o g r a m n á r o d a . na západě a z toho i vyplývajících odlišných Iveta Rosolová postojů obyvatel v různých částech Říše. Tento rozpor pak autor v mnoha svědectvích a do- kumentech prohlubuje a poměrně přesvědči- Kershaw, Ian: vě dokazuje, že tradovaný mýtus o fanatické Konec. Německo 1944–1945. obraně wehrmachtu v posledních měsících války je do velké míry spíše fatalismem, jenž Nakladatelství Jota. Brno 2013, 614 s. byl vyvolán právě proměnou vnitřních poměrů v armádě i Říši (mezi ty nejvýznamnější se tak ISBN 978-80-7462-334-9 dá počítat proniknutí NSDAP do vojska a pří- Nejnovější chod politických agitátorů, zavedení stanných kniha anglické- soudů, barbarizace justice, jejíž škála trestů se ho historika Iana smrskla vesměs na výroky trest smrti a nevi- Kershawa mapu- nen). je narušení, erozi Byla to totiž právě armáda a její odpor a následný kolaps jdoucí až za hranici racionality, jenž prodloužil monolitu nacis- život umírajícího režimu o několik měsíců, či tického panství týdnů, a proto se autor do velké míry zabývá v Německu. Svou i touto otázkou, když zde opět vystavuje zásad- pozornost Ker- ní, a celou knihou se promítající rozpor mezi shaw rozprostírá situací Německa v roce 1918 a 1945 a rolí, ja- od poměrně dob- kou měla armáda při konci režimu v Německu ře zmapovaného (a v posledních týdnech obou světových válek. tudíž i v mnohem Jak autor poměrně spolehlivě prokazuje, tak menší míře, než je tím, co hnalo německou vojenskou (pád)maši- obvyklé, rozpracovaného) problému vojenské nérii vpřed, byla podivná směsice osudového stránky zhroucení režimu, přes reakci špiček propojení wehrmachtu s Adolfem Hitlerem nacistické vojenské a politické hierarchie, až (Kershaw pro symbolickou i faktickou roli oso- po prožitky obyčejných mužů a žen, křižujících by Adolfa Hitlera ve fungování tohoto státu v těchto těžkých dnech zmenšující se území užívá termínu charismatické panství), hluboké Německa. německé vojenské tradice a vědomí povinnosti, Kershaw svou fresku začíná v okamžiku, jež minimálně generalitu neustále hnalo vpřed, kdy se střelka směřování nacistického režimu vstříc konci. To vše ještě podepřeno vědomím, definitivně vychýlila do směru, na jehož konci že rozbití německých pozic na východní fron- ležela jen porážka a zmar, a sice od letních mě- tě, a tím i otevření Německa Rudé armádě, vy- síců roku 1944, kdy se postupně na Německo tvořilo ono hluboké odhodlání vytrvat v boji sneslo několik těžkých úderů. Byla to známá a s iluzorní představou o možném rozpadu invaze na normandské pláže, dále pak mohut- protiněmecké koalice, jež hnalo vojáky do dal- ná sovětská letní ofenziva, jež smetla němec- ších zoufalých bojů, když jedinou alternativou ká postavení na východě a nakonec bombový byla popravčí četa, neboť, jak ve svém přípisu atentát na Hitlera a následný pokus o převrat k výnosu ministra spravedlnosti doplnil Mar- z 20. července. Zde vymezuje autor počátek tin Bormann: „Každý, kdo není připraven bojovat radikalizace nacistického režimu a jeden z dů- za svou vlast a naopak jí v nejtěžší hodině vráží dýku vodů, proč se v následujících měsících nikdo do zad, si nezaslouží žít a musí být předán katovi.“ již dále nepokusil tento šílený kolotoč smrti (s. 280). a násilí ukončit zevnitř Říše. Stejně podrobně se dílo věnuje i roli NSDAP v posledních měsících války. Jak autor

200 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 RECENZE A ANOTACE poznamenává, tak upadající strana, jež ztráce- se epilog, až do závěrečných okamžiků svého la na vážnosti, se do velké míry díky atentátu života oním nezpochybnitelným a neomeze- z 20. července stala opravdu všudypřítomnou ným pánem Říše, jehož postavení bylo v rám- a skrze svou tvář, Martina Bormanna, pronik- ci struktury nacistického režimu neohroženO la do všech sfér veřejného života. Od řízení převratem podobným svržení Mussoliniho opevňovacích prací, přes halasné ujišťování v roce 1943. On a jeho panství byli oním o brzkém obratu ve válce či příprav na příchod hledaným řešením otázky, proč se Německo fronty, až po (velice často) opožděnou evaku- nevzepřelo svému osudu, ale s fatální aci civilních obyvatel, na tom všem se podílela rezignovaností odsouzence převáženého NSDAP a její přítomnost byla v Říši patrná rozzuřeným davem k popravčímu špalku, až do posledních smrtelných záškubů režimu. nadále setrvávalo v boji, který si každým dnem Čemu se ovšem dílo věnuje asi nejzásadněji, vyžádal tisíce a tisíce obětí. Boje, který ve svém je člověk. Civilisté krčící se v ruinách Královce šílenství strhal zbytky civilizovanosti a vrhl či vyhlížející americká vojska v horách Falce, Německo do wagnerovského vyvrcholení vojáci vedoucí marný boj v pláních Východního dramatu, na jehož konci si sami Němci již přáli Pruska, nebo bojující v Porúří, prchající „hrůzný konec, nežli hrůzy bez konce“. funkcionáři NSDAP, na světlo vycházející Ve svém líčení soumraku nacistických antinacisté, zubožení vězni koncentračních bohů se kniha zabývá i postavením těch nej- táborů nucení pochodovat desítky kilometrů ubožejších, kteří teror zažívali již dlouhé roky, v mraze, servilní úředníci plnící si své a sice vězni koncentračních táborů a nuceně povinnosti, zatímco svět kolem se topí v ohni, nasazenými pracovníky ze všech koutů oku- cyničtí župní vedoucí prchající před nepřítelem pované Evropy, jejichž utrpení bylo ukončeno i před zodpovědností, vrcholní funkcionáři snící až skutečným a naprostým zhroucením nacis- ještě své fantaskní sny o obratu, generálové bez tického panství v květnu 1945. A právě i tento armád a špičky nacistické hierarchie postavené měsíc je koncem Kershawova vyprávění, kdy před vizi neodvratného konce, ti všichni byly zbytky Třetí říše zlikvidovány spojenecký- skrze deníky, dopisy, dokumenty i autentická mi vojsky, a zlý sen nacismu skončil. svědectví přeživších vytvářejí nesmírně Kniha Iana Kershawa je každopádně jed- poutavou fresku zobrazující poslední chvíle ním z nejlepších obrazů konce druhé světo- nacistického Německa. A nad tím vším ční vé války v Evropě, jaký je v současné době postava Adolfa Hitlera, který jako neomezený na českém trhu k dispozici a rozhodně se jedná vládce řídil a vedl do propadliště sebe i celý o velmi kvalitní dílo, jež pro mnohé historiky svůj národ, postava v reáliích konce Třetí říše i laiky by mohlo znamenat nikoliv konec, ale zčásti mystická, jak dokazují dopisy přisuzující začátek bádání o konci nacistické Říše i na úze- mu i v nejtemnějších chvílích spásnou a téměř mí Protektorátu. mesiášskou úlohu, jak ukazuje dopis jednoho Lubomír Hlavienka nadrotmistra hájícího proti Američanům pozice u Weisbadenu, který napsal: „…Vůdce není žádný ničema, ani sprostý lhář, který vede národ do záhuby… A jestli se Vůdce modlí k Bohu a žádá ho o prominutí posledních šesti týdnů téhle války ná- rodů, pak si můžeme být jisti, že naše nepřátele co nevidět stihne strašný osud.“ (s. 231). Vůdce zčásti ztělesňujícího národ, a tím i důvod k setrvání v boji, jak ukazuje další z deníkových záznamů: „Myslím, že se nemýlím, když v tuto pro nás všechny smutnou hodinu prohlásím: Německo v tomto boji stojí a padá s osobou Adolfa Hitlera.“ (s. 61). Vůdce zčásti nenáviděného všemi, kdo ještě stáli proti režimu, ale v každém případě již skoro nepří- tomného a odtrženého od života lidí ve měs- tech demolovaných spojeneckými nálety. Jak se Kershaw snaží předvést, byl to právě Hitler, kdo byl i přes drtivé porážky a blížící

201 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 RECENZE A ANOTACE

Małkiewicz, Andrzej: Samobójstwo a přirozeně rovněž vztahům mezi Čechy a Slo- demokracji. váky. Kapitolu uzavírá rozbor vnitřní situace Československa v předmnichovském období. Czechosłowacja w okresie Tématem následující části je Mnichov a mezinárodní postavení pomnichovského II Republiki 1938-1939. Česko-Slovenska. Zejména oddíly věnované vztahům druhé republiky se sousedy, Ně- Oficyna Wydawnicza UZ – Polsko - Czeskie meckem, Polskem a Maďarskem, s velmoce- Towarzystwo Naukowe. mi a dalšími zeměmi přinášejí řadu informací Wrocław. nepochybně zajímavých a vymezujících man- Zielona Góra 2013, 522 s. tinely, ve kterých se musela druhorepubliková ISBN 978-83-7842-072-9 politická reprezentace, vedená v podstatě bez- nadějnou snahou zachovat alespoň část suve- Rok 75. vý- renity, pohybovat. ročí mnichovské Na tento jakýsi prolog pak logicky nava- dohody inspiroval zuje obsáhlá část věnovaná „přestavbě státu“, polského histo- jeho systému politických stran, společenských rika, prof. Andr- organizací, správních úřadů apod. Autor se zeje Małkiewicze, i zde snaží podat pokud možno komplexní dlouhodobě se pohled na proces přerodu kdysi standardní věnujícího pro- demokracie v sice ještě stále vnějškově zčás- blematice česko ti demokratický, ale již výrazně autoritářský (československo)- systém. Ukazuje přesvědčivě, že předem k ne- -polských vztahů zdaru odsouzená snaha vybudovat „národní“ k napsání obsáhlé stát „Čechoslováků“ narazila hned na počát- publikace zabývají- ku na silné autonomistické prvky jak na Slo- cí se procesem po- vensku, tak na Podkarpatské Rusi. V roli páté stupného rozkla- kolony nadále působily privilegované zbytky du demokracie v Československu okleštěném německé menšiny vytvářející podle pokynů mnichovskou dohodou, vídeňskou arbitráží z nacistického Německa opakované konfliktní a dopadem polského ultimáta. Přesto, že se situace, které by umožnily v případě potřeby nejedná ani zdaleka o první polskou práci dotý- další německý postup proti v podstatě již bez- kající se problematiky Československa v letech brannému státnímu celku. 1938-1939 a autor mohl v mnohém navázat Samostatná kapitola je věnována proble- na starší práce zejména H. Batowského, J. To- matice Slovenska a Podkarpatské Rusi. Před- maszewského, E. Orlofa a dalších, nejedná se mětem autorovy pozornosti je zvláště vnitřní v žádném případě o pouhé shrnutí již dávno situace na území Slovenska po vídeňské arbi- známých skutečností. tráži, včetně pozice Slovenska v rámci Česko- Čtenář dostává v podstatě poprvé ucelený -Slovenska, ale i jeho postavení na mezinárod- pohled na příčiny, průběh a dopady oněch dra- ní scéně. V chronologickém členění následuje matických událostí, a to z perspektivy zvenku, část věnovaná likvidaci Česko-Slovenska a zá- tedy nezatížený tradičním českým komplexem věrečné úvahy pojednávající o problematice nutnosti obhajoby meziválečného politického politického myšlení v českých zemích, příči- systému Československa a vyrovnání se s prv- nách probuzeného antisemitismu, politickém kem mnichovské a pomnichovské kapitulace. systému Slovenska a Podkarpatské Rusi a po- Autor ovšem psal knihu především pro polské- tenciálu druhé republiky. ho čtenáře, kterému poskytl v úvodních kapito- V závěrečném hodnocení autor konstatuje, lách na skoro 150 stranách základní informace že vnímá druhorepublikové Česko-Slovensko o meziválečném Československu, jeho vzniku, jako stát pokoušející se o vytvoření nové ide- politickém systému, ekonomice a kultuře, za- ologické základny navazující v nevelké části hraniční politice a armádě, ale věnoval se rov- na tradice agrarismu a výrazného konzerva- něž postižení prvků československé vnitřní tismu, pokoušejícího se přiblížit nacistické nestability, mj. především problémům menšin, a fašistické ideologii. S tím souvisí i oživení la- komplikované situaci na Podkarpatské Rusi tentního antisemitismu v evropské společnosti,

202 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 RECENZE A ANOTACE přičemž realizace protižidovských kroků byla Franc, Martin – Knapík, Jiří: zejména v českých zemích prováděna i pod Volný čas v českých zemích výrazným nátlakem z Říše. Politický systém se dle autorova názoru blížil autoritářskému 1957–1967. pojetí s výraznými prvky přechodu k totalit- nímu státu. Připomíná mu první léta existen- Nakladatelství Academia. Praha 2013, 573 s. ce Mussoliniho režimu v Itálii či první měsí- ISBN 978-80-200-2229-5 ce Hitlerovy vlády v Německu. Značně dále Sociolog Mi- v proměně k totalitnímu systému se dle autora loslav Petrusek posunulo Slovensko a zejména Podkarpatská sestavil před ně- Rus. Malkiewiczovým závěrům jistě nelze upřít kolika lety charak- značnou míru oprávněnosti. teristiku více než Je možno tedy závěrem konstatovat, že jednoho sta spo- světlo světa spatřila publikace, která poskytu- lečností, v nichž je především polskému čtenáři pozoruhodný se náš civilizační pohled na události v nejbližším sousedství okruh pohybuje. meziválečného Polska. Poskytuje ale rovněž Do svého pojed- obsažný vhled do celého složitého komplexu nání zahrnul také příčin a důsledků, které vedly k rozbití kdysi společnost volného demokratického československého státu a dis- času, u níž sledoval kreditaci jeho ideologie v očích občanů. Zkla- mj. kontext mání obyvatelstva z postupu demokratických strategií totalitních spojenců, přesvědčení o zdánlivé neúčinnosti režimů. „Mimopracovní čas musí být vyplněn kont- a slabosti demokratického systému později rolovanou činností, jejíž základní funkcí je regenerace ve svém důsledku i usnadnily příklon nemalé pracovní síly.“ Petrusek si byl vědom toho, že ci- části obyvatel k rádoby pragmatickým řešením, tované tvrzení celé téma poněkud simplifikuje. přizpůsobení se a do určité míry i k vcelku ne- Připomněl proto existenci širšího sociologické- komplikovanému akceptování totality. Ocenění ho diskurzu francouzské, kanadské, sovětské či si zaslouží také obsáhlý seznam literatury (s. polské provenience. Rozsáhlé dobové diskuze 20) i skutečnost, u polských historiků ne vždy připomínají, že problematika volného času samozřejmá, že autor v podstatě vyčerpávají- se stala v polovině 20. století nebývale aktu- cím způsobem využil výsledků práce českých ální. V Československu se širší debata o této a slovenských badatelů. Obsáhlá Malkiewiczo- problematice rozvíjela v průběhu 60. let (R. va práce nesporně stojí za přečtení, je nepo- Selucký, R. Richta, B. Filipcová, aj.), zejména chybně zajímavá a přínosná i pro českého čte- s ohledem na dobově podmíněná ekonomická náře, je napsána čtivě a zasloužila by si patrně hlediska. Zmíněné diskuze jsou přes uplynu- i českého překladu. lý čas stále zajímavé a stejně jako zbytky kulis Rudolf Žáček předlistopadového režimu vybízejí k otázce, jakými způsoby dnes můžeme vnímat život československé společnosti v éře reálného so- cialismu. Odpovědi na tuto otázku nelze jed- nostranně hledat v ohlédnutích hospodářských a politických dějin a nelze je ani získat návště- vou muzeí. Vyžadují hlubší debatu a celistvější poznání vývoje společenské a kulturní identity. Publikace Volný čas v českých zemích 1957- 1967 z pera historiků Martina France a Jiřího Knapíka náleží k nejnovějším příspěvkům do této debaty. Kniha předkládá anatomii hlavních fenoménů volnočasové činnosti uvedené dekády. Výjimku představují pouze dějiny sportu, které zřejmě pro svou obsáhlost nebyly do knihy zahrnuty. Fragmenty sportovního života však jsou v textu parciálně

203 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 RECENZE A ANOTACE zastoupeny (televizní, rozhlasové přenosy zájmových klubů, kulturní a osvětové aktivity, apod.) Místo samostatné kapitoly dostala individuální tvůrčí zájmy, trávení času mimo reflexe volného času v chronologickém místa bydliště, rekreaci a rozmanité podoby předstupni zkoumané dekády - let 1945-1956 společenských zábav. K ilustraci situace se (tzv. „budovatelské epochy“). Období let 1957- místy uplatnily příklady z dobové kinemato- 1967 je pojednáno s ohledem na dovršení grafie. Přes velmi bohaté zastoupení volnoča- sociopolitických i technických předpokladů sové činnosti je nasnadě si uvědomit, že celé potřebných pro širší rozvoj masové socialistické téma je problematicky ohraničitelné. Předlože- kultury. Délka pracovní doby sice byla ná typologie volnočasových aktivit přes jejich upravována již po roce 1945, nicméně právě dílčí specifika však drží pohromadě poměrně vymezené desetiletí se vyznačuje postupným pevně. Nový rozměr dostává také předchozí zkracováním pracovní doby, které je roku společné dílo obou autorů Průvodce kulturním dě- 1968 završeno zavedením volných sobot. ním a životním stylem v českých zemích 1948–1967. V důsledku rozšiřování vysílání se jako určující Lexikon již nefiguruje jen jako samostatná médium začala prosazovat televize. S tím mj. práce pro výklad pojmů, ale je organicky na- souvisel počátek nové, pasivní formy zábavy. pojen na souvislý text knihy „Volný čas v českých Změny se projevily také v rovině požadavků zemích…“. Dlužno podotknout, že na hesla propagandy. Zkracováním pracovní doby byla z Průvodce je nezřídka odkazováno. zároveň relativizována idea o zhodnocení František Švábenický zbylého času údernickým pracovním tempem. Flagrantní rozdíl společenské situace v krajních pólech intervalu 1957-1967 ukazuje, že režim procházel změnami a hledal přijatelnou Člověk na Moravě ve druhé polovině podobu vlastní kulturní koncepce a nového 20. století. životního stylu. Tento proces se přirozeně obtiskl do představ o ideální podobě rozvoje Eds.: Lukáš Fasora, Jiří Hanuš, Jiří Malíř, člověka v mimopracovní době. V tomto Denisa Nečasová. ohledu podotkněme, že předkládaná publikace Centrum pro studium demokracie a kultury, zahrnuje celou kapitolu o teorii volného času, Brno 2011, 338 s. dobových diskuzích a průzkumech veřejného mínění. ISBN 978-80-7325-244-1 Velká pozornost byla věnována volnoča- Sborník stu- sovým aktivitám dětí a mládeže. Sledována je dií zabývající se přitom nejen předpokládaná ideová výchova dějinami Moravy a vázání dětí na kolektivní formy volnočaso- z pohledu jednot- vých aktivit, ale také existence jevů, které režim livých sociálních považoval za patologické. Přitom je zdůrazněn skupin a profesí procesuální charakter těchto fenoménů. Z po- z jiné perspektivy zice tabuizovaných, až kriminalizovaných fo- zakončuje celou rem zábavy se časem staly jevy alespoň tolero- tetralogii. Období vané (moderní hudba, tramping, do jisté míry kolem poloviny i nudismus). Nastíněn je také vztah režimu 20. století přineslo k církvi, která byla tradičně spojována s vlast- v českých zemích ním programem volnočasové činnosti. Pokra- zásadní politické čující vlna ateizace společnosti tak navázala změny, které se na kampaně z počátku 50. let a prezentovala projevily ve spo- náboženství a katolickou církev přinejmenším lečnosti. Tyto změny autoři postihují na pří- jako historický anachronismus. kladech konkrétních osobností, na jejichž ži- Zpracování, které autorský tandem před- votních osudech ukazují širší souvislosti doby kládá ve formě komplexní syntézy, osciluje a procesy typické pro sledované období. Psát mezi organizačně-legislativní rovinou věci o tomto docela nedávném období je o to slo- a vlastní charakteristikou forem volného času. žitější, že tato minulost je stále živá a střetává Tyto formy jsou reprezentovány širším spek- se zde paměť jednotlivců s historií. Sborník trem různorodých aktivit. Zahrnují činnost je rozdělen do tří částí, z nichž každá se vě-

204 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 RECENZE A ANOTACE nuje souboru osobností podle toho, jak se Slavíčková, Pavla: Konfliktní soužití. k nim režim stavěl a jak se popisované osob- Městská společnost ve světle nosti naopak stavěly k němu. Tím vznikl velmi pestrý kaleidoskop příběhů, někdy hodně soudních sporů. Sonda do života protikladných. měšťanů ve Vodňanech První skupina skicovaných osob by moh- v druhé polovině 16. století. la být označována za „staré“ nebo „odsunuté do pozadí“. Konkrétně zaujme život morav- Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, ského šlechtice Huga Mensdorffa-Pouillyho, Filozofická fakulta 2012, 111 s. který si i přes dobovou antišlechtickou politiku ISBN 978-80-244-3277-9 svou identifikaci k šlechtě podržel. Na příkla- dech advokátů a právníků je pak popisováno, Vlastnické jak se tohoto významného společenského sta- spory, urážky vu dotkly politické procesy padesátých let. Dal- na cti a hanění, po- ší příspěvek poukazuje na proměnlivý přístup rušování pravidel komunistické strany k živnostníkům od pod- obecného soužití, pory až k likvidaci živností. Na příkladu dvou to vše bylo sou- řeholnic jsou pak ukázány dva různé posto- částí každodenní je charakterizující poválečnou církev – tvrdý civilněprávní agen- vzdor nebo snaha nějak s komunistickým dy projednávané režimem vyjít. před městským Další část se věnuje sociálním skupinám, soudem ve Vod- které byly komunistickou mocí protežovány ňanech ve druhé a nejvíce z nových poměrů profitovaly. Je zde polovině 16. sto- představen zbrojovák, úderník a hrdina práce letí. Díky unikátní František Hamr. Na jeho příkladu a širších sou- situaci, kdy máme vislostech je poukázáno i na potíže a parado- k dispozici více než desítku městských knih se xy, které přinášelo zavádění údernického hnutí záznamy soudních sporů dochovaných v téměř v hospodářsky vyspělém Československu. Dále ucelené řadě pro léta 1557 až 1618, můžeme jsou do této skupiny zařazeny studie věnované prostřednictvím záznamů rozsudků, žalob předsedovi jednotného zemědělského druž- a svědeckých výpovědí nahlédnout do „žitého stva, příslušníku Veřejné bezpečnosti nebo světa“ raně novověkého měšťana z poněkud osvětovému pracovníkovi. Na příkladu dělni- jiné perspektivy. ce jsou pak zohledněny genderové aspekty - Olomoucká historička a archivářka Mar- snaha zrovnoprávnit pohlaví prostřednictvím kéta Slavíčková analyzovala více než 700 zá- většího zapojení žen do výrobního procesu. znamů o soudních sporech z civilněprávní Poslední část je věnována „osobnostem oblasti vedených před soudem královského na ideologickém rozhraní a společenském města Vodňan v průběhu téměř osmdesáti okraji“. Do této různorodé skupiny byly zařa- let. Různorodý materiál v komparaci s dalšími zeny životní osudy archivářů, učitele, jazzmana dochovanými prameny (knihy svatebních Gustava Broma, básníka Jan Skácela a univer- smluv, přijímání nových měšťanů, apod.) zitních studentů. Pozornost je zde věnována představuje jedinečný soubor pro sledování i představitelům národnostních menšin, kon- vazeb, vztahů a struktur uvnitř „konfliktní krétně osudům volyňského Čecha a dvou před- společnosti“ raně novověkého města. Na roz- stavitelů romské inteligence. díl od domácí historiografií doposud upřed- I tento svazek sborníkové série rozhodně nostňovaného trestního práva bylo sporům přesahuje hranice Moravy a představuje za- z oblasti civilního práva v pracích českých jímavou publikaci věnující se společenským historiků věnováno jen málo prostoru. Přitom jevům a každodennosti ve znamení realizace právě jejich výpovědní hodnota pro poznání komunistické utopie. „dobového modelu světa jednotlivce“ i většinové spo- lečnosti a hodnot a pravidel, jakými se tento Richard Kajzar svět řídil, je nezpochybnitelná. Autorka tak podle svých slov metodou strukturální analýzy sledovala „mikrostruktury pod zorným úhlem soud-

205 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 RECENZE A ANOTACE ních sporů“ a uvedená charakteristika by mohla nářů. Dnes patří toto dílo mezi základní práce dost dobře posloužit jako podtitul monografie. kulturní antropologie druhé poloviny 20. sto- Práce je členěna na tři samostatné oddíly letí, vycházející z tezí amerického antropologa zabývající se postupně povahou pramenného Clifforda Geertze, jehož značný vliv připouští materiálu, civilněprávním soudnictvím a pod- autor hned na prvních stránkách knihy. Zde statou soudních sporů, včetně jejich typologi- se pokusil ve stručnosti načrtnout také genezi zace a průběhu soudního řízení v případě tzv. svého vnímání dějin mentalit, jež se postupně akuzačního procesu (tj. zal. na žalobě jedné transformovalo na antropologizující historii. ze sporných stran), a konečně samotnými měš- Po krátkém úvodu se dostáváme k jednot- ťany v nich vystupujícími, většinovou městskou livým esejím zaměřujícím se na literární pra- společností jako společností struktur řídících meny poloviny 18. stol., většinou francouzské se vlastními pravidly, jejichž porušování vede provenience. Robert Darnton zde propojil ke konfliktu a následnému (vy)řešení. Na pří- neviditelnou nití lidského vnímání okolního kladu několika exkurzů a dvou „mikrohistoric- světa rolnické prostředí, jež se trvale otisklo kých“ sond do života vodňanských tak odkrý- do moderních pohádkových příběhů bratří vá kategorie hodnot raně novověké konfliktní Grimů a jim podobných autorů, s předmoder- společnosti, představy jednotlivců o jejich mís- ní společností francouzských měst. Na tuto tě v komunitě a obtíže spojené s naplňováním drobnou spojnici upomíná v souvislosti s au- těchto představ v souladu s obecným pojetím tory a vypravěči, kteří se podobně jako autor práva. Civilněprávní spory vodňanských měš- dopouštějí reinterpretace příběhů a zanechá- ťanů jsou zde využity pro sledování hned ně- vají tak nesmazatelnou stopu své vlastní spo- kolika specifických společenských fenoménů lečnosti. Právě obrazem společnosti sestavené – cechů, postavení ženy a pojetí rodiny, sou- z jednotlivců se zabývá i autor, který se snaží sedského soužití a městských elit. podobně jako český kulturní historik Zikmund Vedle obligátního slovníčku raně novově- Winter na několika zlomcích z historie přiblížit ké právní terminologie jsou do knihy zařazeny čtenáři společnost poloviny 18. století. Upo- ještě seznamy městských radních a městských zorňuje především na nedostatky sociální his- rychtářů pro sledované období a seznam torie (historické demografie a statistiky), která vodňanských rychtářů Jeho Milosti Císařské se na základě kvantitativních pramenů snaží do konce 16. století. získat objektivní vzorce společnosti, a při tom Hana Komárková přehlíží člověka, na kterého upozornil historiky již Marc Bloch. V jeho tradici se nese vlastně Darton, Robert: Velký masakr koček celá Darntonova práce kladoucí důraz na čti- a další epizody z francouzské kulturní vost, avšak ne zobecňování, jak může napo- vídat neobvyklý název knihy, který takto láká historie. oko čtenáře na jeden z šesti exkurzů do fran- couzské společnosti, jež se mnohdy stává pro Praha: Argo, 2013, 259 s. samotného autora neuchopitelnou entitou. ISBN 978-80-257-0862-0 Na závěr by čtenář skoro očekával nějaké Kniha Velký ponaučení, které je dnes obvyklé u pohádek, masakr koček, jež nás uvítaly v úvodní kapitole. Avšak, stej- která vyšla z pera ně jako příběh o holčičce a vlkovi z počátku amerického his- 18. století, nám známé Karkulce, je i kniha torika Roberta bez dobrého konce či absolutního ponauče- Darntona, byla ní. Místo toho se autor kritickým pohledem poprvé vydána již vrací ke svým úvahám, jež zaštiťuje snahou v roce 1984, avšak zpřístupnit nový náhled na historii široké ve- teprve v roce 2013 řejnosti a přitom zůstat historikem věrným my- bylo její revidova- šlenkám zakladatelů školy „Annales“ a svého né vydání přelože- učitele Clifforda Geertze. no Markétou Kří- Petr Chlebec žovou do češtiny a zpřístupněno šir- šímu publiku čte-

206 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 RECENZE A ANOTACE

Böhm, Marcin: Konrad VII Biały Böhm představuje olešnicko-kozelské- (ok. 1394 – 14 lutego 1452). ho knížete ve třech různých perspektivách. V prvé řadě se zaměřuje na osobní a rodinný Pan Oleśnicy i Koźla. život Konráda VII., tedy na tematiku navýsost Książę zapomniany. spornou, i když v mnoha ohledech zásadní. Při líčení Konráda Bílého – syna, bratra a man- Kraków: Avalon, 2012, 160 s. žela, se totiž nelze obejít bez spekulativních ISBN 978-83-7730-081-7 závěrů. Po líčení Konrádova dětství a mládí, Polský histo- kontroverzního vztahu k starším sourozen- rik Marcin Böhm cům, především k seniorovi rodu Konrádu působící na uni- IV., a dvou zřejmě bezdětných manželství, verzitě v Opoli se o nichž dochované prameny zarytě mlčí, ná- kromě orientace sleduje obraz Konráda – zeměpána, vládce na dějiny Byzan- a spoluvládce, pána na Olešnici a Kozelsku, ce dlouhodobě jehož pozice ve vlastních državách byly perma- zaměřuje také nentně ohrožovány dynastickými spory, které na problematiku se mu nakonec staly osudnými. Dynastické pře pozdně středo- dokázali olešnicko-kozelští Piastovci překonat věkého Slezska. jen v období hrozícího husitského nebezpečí. Monografie věno- Boje o dědičnou doménu kozelsko-olešnic- vaná kontroverzní kých Piastovců mezi ním a syny jeho bratrů postavě jednoho vedly k jeho politické izolaci a neslavnému z představitelů konci v dříve znepřátelené Vratislavi. Pohled olešnicko-kozelské větve slezských Piastovců na Konráda VII. Bílého jako na politika stře- se proto tematicky obrací do „doby vymknuté doevropského formátu a na vývoj jeho aktivit z kloubů“, do první poloviny 15. století, jejíž na poli zahraniční politiky uzavírá a doplňu- spletitost a problematickou uchopitelnost (ne- je příběh jednoho z mnoha slezských knížat. jen) v rámci slezského prostoru právě dobře Příběh, který je, jak hodnotí sám životopisec, dokládají rozporuplná líčení osoby olešnického plný nenaplněných ambicí, rodinných intrik knížete Konráda VII. Bílého v dosavadní his- a dalších lidských dramat. toriografické produkci. Monografie věnovaná postavě olešnicko- Politická existence olešnicko-kozelských -kozelského knížete Konráda VII. Bílého vyšla Piastovců spočívala v lavírování mezi silnými v nakladatelství Avalon jako součást dlouhodo- hráči středoevropského prostoru – Prahou, bého edičního projektu a zařadila se tak mezi Krakovem a Řádovým státem německých práce zaměřené na významné postavy polské- rytířů. Podobně jako jeho předchůdci a sou- ho i středoevropského středověku (zmiňme rozenci, i Konrád Bílý se již od počátků své např. biografie Boleslava Rogatky, litevského politické kariéry aktivně zapojoval do mocen- velkoknížete Witolda nebo velkomoravského ských třenic mezi nimi – a to střídavě na všech Svatopluka). Nutno dodat, že svým pojetím se stranách. Snad právě pod vlivem starších bratří z jejich řady nijak nevymyká. stanul coby bývalé páže druhé ženy Vladisla- Hana Komárková va Jagellonského, královny Anny, v bitvě pod Grunwaldem, v polské tradici tolik prožívané, na straně Řádu německých rytířů, což bylo, mimo jiné, příčinou negativního nazírání na jeho osobu v řadě polských historiografic- kých prací. Rodinné poměry se i později ukáza- ly určujícími pro Konrádovo směřování. Roz- pory s bratrem Konrádem IV., vratislavským biskupem, vrcholící Bílého uvězněním v Nise, jej přivedly do zcela opačného politického tábora, než tomu bylo na počátku. Věrným spojencem polské koruny a Jagellonců zůstal potom i po biskupově smrti.

207 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 RECENZE A ANOTACE

Fučík, Josef: konflikt roku 1866, dospěje čtenář k třetí části, Válka 1866. Běda poraženým. věnované zcela konkrétně problematice, jíž se kniha zaobírá na více místech: úporné snaze Praha – Litomyšl: Paseka, 2012, 336 s. vídeňské dvorní kamarily označit viníky deba- klu, dosáhnout jejich odsouzení a tím vlastně ISBN 9788074322013 zastřít pravé příčiny porážky c. k. armády. Že Autorem jed- se postih tehdy dotkl i provinilců na nejniž- noho z nejno- ších stupních polního vojska, dokládá Josef vějších přírůstků Fučík na osudu mladého novopečeného po- do řady odborných ručíka Františka Kabeláče, jenž v boji odložil vojensko-historic- zbraň a zběhl od jednotky, za což byl odsouzen kých publikací je k trestu smrti zastřelením. Celý tento tragický plukovník česko- příběh byl opředen řadou mýtů a legend, jež se slovenské armády autor snaží fundovanými argumenty vyvracet. ve výslužbě a ab- Navíc uvádí ještě další nové informace týkající solvent Vojenské se „Kabeláčova“ čáslavského 21. pěšího pluku, akademie v Brně každodenního života dobrovolníků v c. k. ka- Josef Fučík, patří- detní škole či tehdejší vojenské justice. cí již delší čas mezi Třebaže tato publikace v mnohém dopl- významné postavy ňuje předešlou, téměř stejnojmennou knihu, české historiogra- představuje svébytné dílo, k jehož přečtení fie v oboru středoevropských dějin vojenství není znalost předchozí práce nutným před- 19. a 20. století. Kniha volně navazuje na ob- pokladem. Zaujme nejen milovníky vojenské sáhlou monografiiVálka 1866, kterou poprvé historie a zájemce o moderní české dějiny, ale vydalo rovněž nakladatelství Paseka roku 2005 i čtenáře holdujícího dějinám všedního dne. jako společné dílo Josefa Fučíka a Pavla Běliny. Vojtěch Szajkó Uvedená práce však svým rozsahem již nestači- la pojmout všechny události, které následovaly po drtivé porážce rakouské armády a jejího sas- kého spojence u Hradce Králové 3. července 1866, a právě z této skutečnosti vychází ná- plň nové knihy Josefa Fučíka, rozdělené do tří tematických oddílů: Velmistři ztracené války, Monarchie v ohrožení a Albrechtův delikvent. První dva celky se zabývají především zá- měrem pruského kancléře Otto von Bismarc- ka rozbít habsburskou monarchii jak zvenčí, tj. vnějším vojenským útokem, tak i zevnitř, což mělo být uskutečněno prostřednictvím italských iredentistů a uherské Klapkovy legie. Připomínán je zde také Bismarckův zájem o probuzení podobných protirakouských aktivit u obyvatelstva českých zemí. Kromě detail- ního rozboru válečného potenciálu obou zne- svářených stran analyzuje Josef Fučík tvrzení, že Rakousko bylo poraženo ještě předtím, než padl první výstřel celé války. Smutným hrdinou těchto pasáží knihy je polní zbrojmistr Bene- dek, vrchní velitel rakouské Severní armády. Stal se totiž „obětním beránkem“, na kterého nakonec padla veškerá vina za prohranou vál- ku. Přes popis ústupu Severní armády k Du- naji, včetně okolností, za jakých bylo uzavře- no příměří a následně ukončen celý válečný

208 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 RECENZE A ANOTACE

REGIONALIA Dorko sledoval, jak na všeobecně známou tragickou událost Janova sebeupálení rozpo- ruplně reagoval dobový tisk (vyhledal i jeho Branislav Dorko: zpětné reflexe), našel první verzi Janova Pro- Jan Zajíc. volání v oficiálním vyšetřovacím spise tehdej- ších bezpečnostních složek, včetně písemností Matice slezská. Opava 2012, 169 stran komunistické strany na okresní a krajské úrov- ni. Snad jen fotografie přebalu vyšetřovacího ISBN 978-80-86887-18-0 spisu J. Zajíce, vložená před autorův Úvod (!?), Publikace ve- měla dle mého názoru v knize nalézt jiné místo. doucího okresního A co bylo velmi důležité: nakonec se autorovi archivu v Krnově otevřel i archiv pozůstalých po Janu Zajícovi, Branislava Dorka, tedy spíše intimní památky na Janovo dětství který se již dříve a místo v rodině, které dosud nebyly předány podílel na vydá- Vlastivědnému muzeu v Šumperku. Dorko ní dějin Vítkova též viděl Zajícovy doklady ze studií (dokreslu- (2001), je první jící čestnost a zásadovost mladého studenta), monografií věno- neopomenul vzpomínky spolužáků a přátel. vanou všeobětu- Studoval též literaturu dedikovanou památce jícímu morálnímu jiných následných obětí srpnové okupace Jana apelu vítkovského Palacha a Evžena Plocka. rodáka Jana Zajíce. Pokud Branislav Dorko usiloval o oproště- Jak je všeobecně ní „případu Zajíc“ od tradovaných mýtů, pak známo, Jan Zajíc lze konstatovat, že se mu bezesporu záměr po- tragicky zesnul 25. února 1969, v pouhých 19 dařil. V práci vystihl společenskou atmosféru letech svého nadějného života. podzimu a zimy 1968, kvůli které frustrovaný Je zřejmé, že téma knihy svým etickým vy- Jan Zajíc po pečlivé rozvaze sáhl k nejvyšší zněním daleko přesahuje regionální hranice, oběti. Ano, Dorko je přesvědčen, že „Zajícův což dokládá rovněž předmluva předsedkyně osud by se neměl vytrácet z obecného pově- Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Mirosla- domí“ (s. 18), a o tento záměr se vskutku za- vy Němcové. Vydání této biografie bylo pečlivě sloužil. zvažováno a doprovázela ho řada nejasností Jaromíra Knapíková s ohledem na nejistý, pochopitelný postoj rodiny Jana Zajíce. Dlužno dodat, že se toho- to nelehkého tématu autor zhostil se ctí. Pro celkové vyznění jeho práce není nevýznamné, Tomáš Skalík: že citlivě volil z pestré škály ilustračních mate- Tiché dominanty veřejného prostoru riálů. Upozorněme jen na fotografii působivé Zajícovy náhrobní desky z dílny sochaře Ol- / OPAVSKÉ SOCHY II. / brama Zoubka, který je též autorem umělecké- Opavská předměstí. ho vyznění místa posledního odpočinku Jana Palacha, nebo na přepis jímavého dopisu JZ Občanské sdružení Za Opavu, na rozloučenou rodičům. Opava 2013, 167 stran, Jednoduše nazvaná kniha „Jan Zajíc“ je ISBN 978-80-905039-2-2 rozvržena do několika kapitol: Život, Rozhod- nutí, Čin, Bezprostřední ohlas, Pohřeb a jeho Záhy po své první publikaci, zaměřené odezva, Osudy blízkých. Dorko totiž mapuje na sochařská díla v historickém centru Opavy i následnou perzekuci, byť už jen samotným (viz anotace v Acta historica č. 5/2012), přichá- činem Zajícovy traumatizované rodiny, stát- zí Tomáš Skalík s avizovaným druhým dílem ními represivními orgány. Poslední část knihy svého projektu, jehož cílem je zmapovat fond nazvaná „Úcta a uznání“ mapuje vývoj ohlasů sochařských památek, ať už dochovaných či na Zajícův čin v kontextu společenského vý- nedochovaných, v celém opavském intravilánu. voje. Jak již bylo řečeno v anotaci k prvnímu dílu, záměrem celého projektu je všem zájemcům poskytnout užitečného průvodce – bedekra

209 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 RECENZE A ANOTACE

po sochařských řazena chronologicky od nejstarších po nejno- dílech, která, ať vější sochařské práce (poslední prací je Pomník už jako solitérní opavské synagogy od Kamila Ludwiga z roku díla či jako dopro- 2013), se čtenář dozví základní údaje o daném vod architektury, sochařském díle, jako jsou jeho umístění, ma- výrazně dotvářejí teriál, technika a samozřejmě, pokud to bylo městský prostor. možné, i autorství a chronologické zařazení. Stejně jako Vzhledem k popularizačnímu charakteru obou v případě před- dílů je text katalogového hesla koncipován spí- chozí publikace še jako „životopisný“ medailon sochařského autor tento díl díla, shrnující jeho nejrůznější aspekty včetně koncipoval jako zapomenutých detailů a motivů jeho vzniku, katalog, sestavený než jako analytický vědecký text. Autor zde ze sto sedmi kata- často přechází do subjektivního tónu, rysu, logových hesel, je- který činí celý text sympatickým a přístupným jichž číslování navazuje na předchozí díl. Obě i běžnému čtenáři. publikace tedy obsahují základní informace Tak jako v předešlém případě je i tato kniha k celkem sto osmdesáti šesti sochařským pa- opět vybavena užitečnou mapkou, umožňují- mátkám, což je úctyhodné číslo. Katalogové cí čtenáři vydat se přímo za sochařskými díly. části je předřazena předmluva Martina Kli- Stručné biogramy sochařů, které jsou svými meše, autorův Úvod a taktéž kratší studie se biografickými údaji užitečné především v pří- stejným názvem jako je celá kniha, tedy Opav- padě autorů nejnovějších a nedávno minulých ské sochy II. – opavská předměstí. Zde je proble- sochařských realizací, spolu se slovníčkem nej- matika sochařských památek dochovaných frekventovanějších pojmů z oblasti architek- na opavských předměstích stručně shrnuta. tury a sochařství, včetně výběrové bibliografie Z jednotlivých katalogových hesel, která jsou a jmenného rejstříku, pak celou knihu uzavírají. Jaromír Olšovský

210 KRONIKA Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 KRONIKA

212 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 KRONIKA

Ústav historických věd v roce 2013

Rok 2013 byl pro Ústav historických věd velmi dynamický, a to zejména vzhledem k řešení hned tří projektů Evropského sociálního fondu, konkrétně operačních programů Vzdělávání pro konkurenceschopnost. Tyto projekty umožňují našemu ústavu významně obohatit výuku historických oborů zejména působením špičkových tuzemských i zahraničních odborníků, inovací řady studijních předmětů, podporou his- torického výzkumu a publikační činnosti. Současně došlo na Ústavu historických věd ke dvěma personálním změnám. V dubnu 2013 vystřídal Mgr. Davida Váhalu při zajišťování výuky muzejní a galerijní prezentace nový pracovník, PhDr. Marian Hochel, Ph.D., odborník na problematiku dějin umění v napoleonském období, který současně působí i v rámci Národního pa- mátkového ústavu jako kastelán zámku v Duchcově. V srpnu 2013 ukončil své pů- sobení na ÚHV Mgr. Robert Antonín, Ph.D.; pozici od- borného asistenta pro středo- věké dějiny po něm převzala dr. Klára Hübnerová, specialistka na problematiku stře- dověkých měst, pozdně-stře- dověké komunikace a ústavní dějiny středověké říše, která působila řadu let na švýcar- ských univerzitách v Bernu a ve Freiburgu. S příchodem obou nových pracovníků tak Ústav historických věd sou- časně posiluje svůj akcent na výzkum kulturních dějin. Vědecké kolokvium „Wappenbriefe und Standeserhöhungs- Orientaci ústavu na kul- kunden“ turní dějiny středoevropské- ho prostoru prohloubila také úspěšná akreditace nového bakalářského oboru Kulturní dějiny na podzim 2013; nový obor je založen na interdis- ciplinárním pojetí kulturních dějin, vnímajících kulturu jako historicky podmíněný, sémiotický systém. Tyto cíle má také naplňovat zřízení dvou výzkumných center v listopadu 2013: Centrum pro kulturní dějiny Slezska a střední Evropy (1000–1800) Studenti ÚHV na poznávací exkurzi ve Vídni

213 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 KRONIKA a Centrum pro soudobé ději- ny, historickou paměť a kul- turní dědictví (1800–2000), jež současně prohlubují vě- deckovýzkumný profil ÚHV. V rámci projektu „His- torizace střední Evropy“ jako téma pro rozvoj lidského potencionálu v oblasti výzkumu, inovací, vzdě- lávání a zapojení současných a bu- doucích vědeckovýzkumných pra- covníků do mezinárodních VaV aktivit“ se v roce 2013 usku- tečnily celkem 2 workshopy, a to za účasti řady význam- Didaktický seminář ve Velkých Losinách ných zahraničních odborní- ků, kteří navíc v rámci svého opavského pobytu realizovali speciální přednášky a seminá- ře pro naše posluchače. První workshop na téma „Komu- nikace ve středověkých měs- tech“ (4. 4.) byl realizován společně s experty z univerzit ve Freiburgu, Gdaňsku a Var- šavy a pražského Centra me- dievistických studií. Na další pracovní jednání nazvané „Děti, mládež a socialismus“ (15. 10.) zavítala kromě tu- Studenti ÚHV na přednášce z projektu OPVK zemských odborníků pracovnice Historického ústavu SAV v Bratislavě. Vedle workshopů uspořádal ÚHV v rámci projektu „Historizace“ i letní školu na téma „Muzeum v umění – umění v muzeu“ (24. až 26. 9.) a meziná- rodní vědecké kolokvium „Wappenbriefe und Standeserhöhungskunden als Ausdruck europäischen Kulturtransfers? Beiträge zur diplomatischen Norm und socialen Praxis im späten Mittelalter“ (13. – 15. 3.) za účasti expertů z Vídně, Paříže, Mnichova, Grazu, Lucemburku, Bratislavy, Bozenu a Budapešti. Projekt „Popularizace nejnovějších výzkumných výsledků ÚHV FPF SU“ si klade za cíl zprostředkovat badatelské výsledky řady grantových projektů řešených v posledních letech na ÚHV. Výzkumná témata (středověká města, dějiny sportu, česko-německé vztahy, hospodářské krize 20. století, volný čas po roce 1945) jsou prezentována na jed- né straně středoškolským studentům 13 gymnázií v řadě krajů České republiky, na stra- ně druhé (formou specializovaných přednášek) i posluchačům historie na Slezské uni- verzitě. V mnohem příznivějších podmínkách tak chceme pro naše posluchače navázat

214 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 KRONIKA

na tradici Cyklů přednášek hostů a přátel ÚHV, kon- krétně inovativními seminá- ři z oblasti kulturních dějin a popularizačními přednáš- kovými cykly. Jen v rámci zmíněných pěti populari- začních cyklů přednášeli na ÚHV v roce 2013 na růz- ná specializovaná témata doc. Jaroslav Šebek, Ph.D., PhDr. Zdeněk Vybíral, Ph.D., MA et MPhil Petr Roubal, Ph.D., Thomas Oellerman, M.A., Středoškolští studenti a zájemci z řad veřejnosti na přednášce doc. Martin Franc, Ph.D., v Kulturním domě na rybníčku PhDr. Alžběta Čornejová, Mgr. Petra Schindler-Wisten, Ph.D., ze zahraničních od- borníků to byli dr. Wojciech Dominiak, dr. Tomasz Przerwa, PhDr. Marína Zavacká, PhD a PhDr. Miroslav Londák, Dr.Sc. V rámci projektu „Popularizace“ navíc vznikají pro gymnazisty i středoškolské pedagogy atraktivní didaktické pomůcky (posterové prezentace historických témat dostupné také na internetu a výukové sylaby), ÚHV pro ně zajišťuje také náročné poznávací exkurze do zahraničí (Polsko, Maďarsko, Rakous- ko, Německo). V příjemném prostředí Jeseníků se uskutečnily i dva didaktické semináře zaměřené na problematiku zpřístupňování významných událostí moderních dějin stu- dentům historických oborů opavské univerzity. Při ohlédnutí za působením Ústavu historických věd v roce 2013 nelze opomenout ani úspěchy pracoviště na poli vědecko-pedagogickém. Na ústavu byly v tomto roce obhájeny dvě doktorské dizertace: Města a měšťanská společnost na hukvaldském panství 17. a 18. století (Mgr. Lenka Nováková) a Státní bezpečnost, kulturní politika a legislativa v letech 1948–1989 (JUDr. Stanislav Polnar). Před Vědeckou radou FPF SU navíc úspěšně završil habilitační řízení v oboru českých a československých dějin PhDr. Martin Franc, Ph.D. (Masarykův ústav / Archiv AV ČR), konkrétně obhajobou habilitační práce Ivan Málek a vědní politika 1952–1989 aneb Jediný opravdový komunista?. Velmi potěšitelná je samozřejmě skutečnost, že ústav v letošním roce navázal na úspěšné prezentace našich posluchačů na tradiční Celostátní studentské vědecké konferenci; na XVIII. ročníku studentské konference HISTORIE 2012, která se konala v polovině dubna 2013 na Západočeské univerzitě Plzni, uspěl zejména Jiří Málek: ten se kromě obsazení 6. místa stal navíc laureátem Ceny Josefa Šusty, udělované Sdru- žením historiků ČR. Zmiňme dále, že ústav v lednu 2013 spolupořádal další ročník Krajského kola dějepisné soutěže pro gymnázia; úspěšní středoškolští studenti byli od- měněni novými publikacemi z produkce našeho pracoviště. Ústav historických věd pravidelně prezentuje své aktivity na facebookovém pro- filu a doméně uhv.cz. Jiří Knapík

215 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 KRONIKA

Opavská pobočka Sdružení historiků ČR (Historický klub 1872) v akademickém roce 2012/2013

Opavská pobočka Sdružení historiků České republiky (Historický klub 1872) oslavila v květnu 2013 patnáct let své existence. V akademickém roce 2012/2013 se její činnost nesla především ve znamení přednášek studentů, doktorandů nebo absolventů Slezské univerzity v Opavě. Sérii přednášek zahájil v sále Obecního domu 17. 10. 2012 vedoucí Ústavu his- torických věd Jiří Knapík tématem „České modelářství v 50. a 60. letech 20. století“. O týden později, 24. října, začal přednáškový cyklus „Očima mladých historiků“, jehož první díl byl v režii absolventa ÚHV a toho času pedagoga na ZŠ a MŠ Hodslavice Jana Juřici, jenž se věnoval tématu „Hrad Vikštejnu a hrady s plášťovou zdí“. Také při násle- dující přednášce jsme zůstali v období středověku, posluchač ÚHV Jiří Málek seznámil 13. 11. dvě desítky zájemců se „Slavnostními vjezdy přemyslovské doby v kontextu evropského bádání“. Další díly cyklu následovaly v letním semestru. Doktorand ÚHV Lubomír Hla- vienka se 18. 3. 2013 věnoval každodennosti a kriminalitě ve slovenské Rychlé divizi při její účasti v tažení na východní frontě v roce 1941; přednáška nesla název „Na východ a dál“. Tradičně je pobočka pořadatelkou „generálek“ studentů opavské univerzity před jejich vystoupeními na celostátní studentské konferenci „HISTORIE“. Platí to i pro rok 2013, kdy si své konferenční vystoupení mohli před veřejností 3. 4. „nanečisto“ vyzkoušet Lucie Lukačková („Z deníku hraběte Viléma Lichnovského. Neznámá kapitola ze života Kateřiny Vilemíny Zaháňské 1823 – 1824“) a Jiří Málek („Pro- středky symbolické komunikace ve slavnostních vjezdech přemyslovské doby“). Poslu- chač ÚHV Miroslav Zelinka zasvětil 16. 4. bezmála třicet zájemců do tajů architektury moravských vinných sklípků v přednášce „Cesty vinařské architektury na jižní Moravě. Mgr. Hana Miketová při přednášce „Med a hořčice. Pozdně Petrovské Plže“. Předmětem středověká diplomacie a gastronomie“. zájmu doktoranda Vojtě- cha Szajkó byly 21. 5. „Nena- plněné ambice rakouských železnic“ při tažení rakouské armády za války v Itálii roku 1859. O tom, co rádi jedli a pili lidé pozdního středověku, zasvěceně vyprávěla 3. 6. doktorandka Hana Miketová, která svou přednášku nazvala „Med a hořčice. Pozdně středověká diplomacie a gastronomie“.

216 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 KRONIKA

Všechny přednášky Historického klubu hostil Obecní dům v Opavě, probíhaly tedy mimo univerzitní učebny. Potěšitelné je, že si na ně nacházeli cestu nejen studenti, ale rovněž další zájemci z řad nejširší opavské veřejnosti. Na podzim 2012 připravila pobočka akce určené nově nastoupivším studen- tům 1. ročníku historických oborů, aby se blíže seznámili s městem, ve kterém budou několik let studovat. Cílem podvečerní komentované vycházky centrem města Opavy 26. 9. bylo, aby poznali památky v jeho centru a dověděli se, kde se nacházejí historická pracoviště a knihovny, jež mohou při svém studiu využít. Ve stručném představová- ní architektonických památek se střídali předseda Martin Sosna a pokladní pobočky. Na vycházku se s nimi vydalo okolo deseti zájemců. Druhou akcí podobného duchu byla 9. 10. bezplatná komentovaná prohlídka stálé expozice o dějinách Opavy „Cesta města“. Nenechalo si ji ujít osm zájemců, kterým se věnovala pracovnice OKO a sou- časně členka naší pobočky Hana Miketová. Opavská pobočka Sdružení historiků ČR evidovala k 31. 8. 2013 celkem 34 čle- nů. Všichni byli nebo jsou nějakým způsobem spojeni se Slezskou univerzitou, většinu z nich tvoří studenti a doktorandi ÚHV. Předsedou pobočky zůstal doktorand Martin Sosna, tajemníkem posluchač 5. ročníku Petr Waleczko a pokladní doktorandka Hana Komárková. Své sídlo má pobočka na Ústavu historických věd, pomyslnou „základnu“ v knihovně oddělení historie. Martin Sosna

Workshop „Děti, mládež a socialismus“

Dne 15. října 2013 proběhl na půdě Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě v rámci projektu Historizace střední Evropy (CZ1.07/2.3.00/20.0031) workshop, jehož cílem bylo zabývat se podrobněji problematikou dětí a mládeže v ob- dobí druhé poloviny 20. století, zejména pak v 50. a 60. letech. Úvodní slovo pronesl vedoucí Ústavu historických věd Jiří Knapík, který přivítal všechny zúčastněné, z nichž pro některé to byla vůbec první návštěva slezské metropole. Ve svém úvodním vy- stoupení zdůraznil, že problematice dětí a mládeže v poválečném Československu se, na rozdíl od starších historických období, věnuje minimum badatelů. Poté se již naplno rozběhlo pracovní setkání; program tvořilo pět referátů, jejímiž autory byli odborníci z tuzemských i zahraničních vědeckých pracovišť, a dále tři koreferáty doktorandů ÚHV. Zajímavou debatu rozpoutal hned první příspěvek Jiřího Křesťana, který promluvil o školských zákonech z let 1948 a 1953 a o osobě ministra školství Zdeňka Nejedlého. Jiří Knapík plynule navázal tématem mimoškolní výchovy dětí v rámci soci- alistického vzdělávání. Martin Franc poté analyzoval, na příkladu konkrétních událostí, proměny vztahu komunistického režimu k mládeži v letech 1948–1989. Pozoruhodný přesah poskytnul referát Maríny Zavacké, která upozornila na určité rozdíly v organizaci a činnosti jednotlivých městských a vesnických mládežnických organizací v čes-

217 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 KRONIKA kých zemích a na Slovensku. Patrně největší pozornosti se však těšil popolední příspě- vek dvojice Barbara Köpplo- vá – Jan Jirák, kteří hovořili o televizním vysílání pro děti v 60. a 70. letech, jež si mno- zí z přítomných ještě dobře pamatovali. Závěrečnou část workshopu zajistili doktorandi ÚHV. David Váhala představil prostřednictvím et- nografických výzkumů regio- nální aspekty dětského světa, František Švábenický nastínil Workshop „Děti, mládež a socialismus“ problematiku filmové tvorby zaměřené na mládež a Tomáš Hruda poukázal na zásadní mezníky ve vývoji tělovýchovy dětí a mládeže v 50. a 60. letech. Workshop „Děti, mládež a socialismus“ přinesl mnoho zajímavých podnětů do diskuze o doposud poněkud opomíjeném tématu z nejnovějších československých dějin. Zároveň se stal cenným podkladem pro následné doprovodné přednášky i pro kolektivní publikaci, která bude odborným vyústěním tohoto celodenního setkání. Do- volím si tvrdit, že spokojeni byli všichni účastníci, včetně přítomných studentů a dok- torandů. A tak jediným negativem tohoto sice pracovního, ale velmi přátelského setkaní bylo, že svou účast na akci musela pro nemoc odříct Christiane Brenner (Collegium Carolinum, Mnichov). Tomáš Hruda

Workshop „Komunikace ve středověkých městech“

Dne 4. dubna 2013 proběhl na půdě Slezské univerzity v Opavě v rámci projektu „Historizace střední Evropy“ řešeného Ústavem historických věd Filozoficko- -přírodovědecké fakulty SU mezinárodní workshop zaměřený na fenomén „Komu- nikace ve středověkých městech“. Podobně jako v případě dalších akcí zaštítěných uvedeným projektem, bylo i uskutečnění tohoto pracovního setkání umožněno díky podpoře Evropského sociálního fondu a MŠMT ČR, z nichž je „Historizace“ finan- cována. Celodenní setkání historiků působících na řadě předních středoevropských medievistických pracovištích se odehrálo v prostorách zasedací místnosti rektorátu SU Na Rybníčku a jednotlivé příspěvky byly rozčleněny do čtyř tematických bloků, které

218 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 KRONIKA svým zaměřením obsáhly problematiku komunikace uvnitř i vně hradeb středověkého města. Workshop byl zahájen rektorem Slezské univerzity Prof. Rudolfem Žáčkem, po jehož úvodním expozé následoval dopolední program s referáty tematizujícími město v prostoru a prostor města samotného. S úvodním příspěvkem vystoupil varšavský historik Grzegorz Miśliwski, který se dlouhodobě věnuje hospodářským dějinám slezských měst ve středověku. V průběhu jeho bezmála hodinového vystoupení se účastníci z řad odborníků i studentů Slezské univerzity seznámili s kulturou verbální i nonverbální komunikace ve sféře obchodu na příkladu vybraných středoevropských pozdněstředověkých měst. Následující sekce nazvaná „Prostor města“ patřila tuzemským badatelům. Brněnský historik Tomáš Borovský představil jeden z fenoménů středověkého urbánního prostoru – zvony – a jejich ideologickou i praktickou úlohu v rámci komunikujícího městského organismu. Martin Čapský působící na Slezské univerzitě v Opavě věnoval svůj referát interakci mezi městskou radou a obyvateli středověkých měst a především potom funkci, jakou v daném komunikačním vztahu zastávali charismatické osobnosti kazatelů. Pohled na město jako komunikující součást středověkého prostoru poskytly dal- ší dva příspěvky zařazené do bloku nazvaného příznačně „Město v prostoru“. Komuni- kační horizonty středověkého města pojednal ve svém vystoupení Martin Nodl z pražského Centra medievistických studií. Historička Klára Hübner, toho času působící na univer- zitě ve Fribourgu, prezentovala výsledky dlouhodobého výzkumu komunikačních sítí švýcarských měst v pozdním středověku, přičemž v centru její pozornosti se ocitly jak podmínky a nároky komunikace mezi jednotlivými centry, tak samotní nositelé informace – totiž městští poslové. Po přestávce na oběd se pozornost účastníků workshopu zaměřila na instituci- onální oblast středověkého urbánního prostoru. Město jako složitě strukturovaný sys- tém založený na fungujících a propracovaných formách vnitřní komunikace představili Dalibor Janiš ze Slezské univerzity v Opavě a Michaela Antonín Malaníková z Olo- mouce. První z nich se zaměřil na formy komunikace v oblasti každodenní městské jurisdikce na příkladu královského města Brna. Michaela Antonín Malaníková navázala příspěvkem představujícím komunikaci v rámci středověké městské obce na základě konfliktních situací. Její výzkum založený na analýze sousedských sporů mezi měšťany se orientoval jak na faktory rozdělující, tak také na ty upevňující vědomí pospolitosti obyvatel středověkého města. Sekce označená jako „Instituce středověkého města“ byla ještě doplněna diskuzním příspěvkem studentky prvního ročníku doktorského studijního programu na ÚHV FPF SU Hany Komárkové vycházejícím z její diplomové práce zaměřené na fenomén přísahy jako komunikačního prostředku v rámci měst- ských struktur. Na závěr byly zařazeny referáty gdaňské historičky Beaty Możejko a pražského badatele Martina Musílka. Możejko pojednala o povaze a formách komunikace mezi králem Kazimírem Jagellonským a Gdaňskými po druhé polovině 15. století. Blok příspěvků tematizujících „Město jako komunikující instituci“ uzavřel svým vystou- pením Martin Musílek věnující pozornost způsobům a prostředkům využívaným při komunikaci pražskými městskými obcemi v období husitských válek. Závěrečnou sekci stejně jako celé pracovní setkání uzavřelo shrnutí a následná diskuze.

219 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 KRONIKA

Přestože byl čtvrteční program určen především účastníkům z řad badatelů, měli následující den studenti hostující instituce možnost vyslechnout sérii přednášek tuzem- ských i zahraničních odborníků – účastníků workshopu v rámci tzv. „medievistického pátku“. Jako výstup z úspěšného pracovního setkání je na následující rok naplánováno vydání kolektivní monografie. Hana Komárková

Letní škola „Dějiny umění a muzea (minulost – přítomnost – budoucnost)“

Ve dnech 24. – 26. září 2013 proběhla na Slezské univerzitě v Opavě letní ško- la Dějiny umění a muzea (minulost – přítomnost – budoucnost). Jak samotný název napovídá, hlavním tématem třídenní akce byly vztahy mezi muzeologií a dějinami umění, přičemž přednášeli a diskutovali nejen tuzemští odborníci, ale i zahraniční hosté. Zahájení letní školy se ujal doc. PhDr. Pavel Šopák, Ph.D., zástupce vedoucího ÚHV FPF SU v Opavě, na kterého navázala s první přednáškou Středověké umění v di- gitální době PhDr. Daniela Rywiková, Ph.D. (Ostravská univerzita v Ostravě). Druhým referentem byl PhDr. Jiří Jung, Ph.D. (Ostravská univerzita v Ostravě), který referoval o Sběratelství a prezentaci uměleckých děl Lichnovských na počátku 20. století. PhDr. Luboš An- tonín (Národní muzeum) v přednášce Athanasius Kirchner – „Leonardo da Vinci baroka“ nebo „barokní dinosaurus“ pojednal o významném jezuitském učenci a jeho vlivu na tvorbu barokních tezaurů. Mgr. Martin Pavlíček, Ph.D. (Palackého univerzita v Olomouci) svou přednáškou Mezi muzeem a kostelem. Mazzuoliho bozzeto Extáze sv. Bernarda Tolomeie ze Slezského zemského muzea v Opavě připomněl významný opavský sbírkový předmět, podle něhož vzniklo monumentální mramorové sousoší dnes umístěné v kostele S. Cristoforo v Sieně. Mgr. et MgA. Barbara Balážová, Ph.D. (Slovenská akadémie vied) na konkrétních příkladech poukázala na problematiku měšťanských sbírek v příspěvku Meštianské pozostalosti raného novoveku v kontexte dobovej teórie „Kunstkammer“. První den jednání zakončil Dr. Grzegorz Studnicki (Muzeum Śląska Cieszyńskiego) přednáškou Miedzy estetyką a genius loci. Prywatne muzea na Śląsku Cieszyńskim, v níž přiblížil aktivity soukromých muzeí a sběratelů v polské části Těšínského Slezska. Druhý den letní školy zahájila Dr. Anna Czyż (Uniwersytet Kardynała Stepha- na Wyszyńskiego w Warszawie) příspěvkem zaměřeným na polské muzejnictví s ná- zvem Z dziejów muzealnictwa w Polsce. Od Świątyni Sybilli w Puławach do muzeum Podziemi Rynku w Krakowie. Na ni navázala Dr. Magdalena Łaptaś (Uniwersytet Kardynała Ste- phana Wyszyńskiego w Warszawie) s přednáškou „In situ“ or in a museum? Rescue and protection of the archaeological monuments in the Sudan, s níž, jak název napovídá, se posluchači přesunuli do Afriky. Zpět do českých zemí jsme se vrátili s Mgr. Petrem Tomáškem (Moravská galerie v Brně), který pojednal o Umělecké sbírce Františkova muzea v Brně a sbě- ratelství na Moravě v 19. století. Mgr. Zora Wörgötter (Moravská galerie v Brně) se zabývala

220 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 KRONIKA

praktickou muzeologií v pří- spěvku Sbírka starého umění v Moravské galerii – konzervace a prezentace. Odpolední blok zahájil Mgr. Tomáš Zapletal (Moravská galerie v Brně) přednáškou Ukrývání umělec- kých sbírek v době druhé světové války. Poté přednášela PhDr. Alena Krkošková (Moravská galerie v Brně) o Mojmíru Hel- celetovi jako sběrateli, mecenáši i donátorovi. Druhý den letní školy zakončil Mgr. Maksy- Letní škola „Dějiny umění a muzea“ milian Kapalski (Muzeum Śląska Cieszyńskiego) před- náškou Muzeum jako przestrzeń kontemplacji dzieł sztuki, ve které se zabýval problematikou muzea jako prostoru pro rozjímání nad uměleckými díly. Účastníci letní školy se poté přemístili do Historické výstavní budovy Slezského zemského muzea, kde je čekala komentovaná prohlídka stálé expozice Slezsko a výstavy Znamení vertikál – církevní a náboženský život českého Slezska od středověku po první světovou válku. Jak expozicí, tak výstavou provedl účastníky autor těchto výstavních projektů doc. PhDr. Pavel Šopák, Ph.D. (ÚHV FPF SU v Opavě) a Ing. PhDr. Jaromír Olšovský, Ph.D. (ÚHV FPF SU v Opavě). Poslední den letní školy zahájil Mgr. Ondřej Jakubec, Ph.D. (Masarykova univerzita v Brně) přednáškou (Nikoliv jedny) dějiny umění v muzeu církevního umění. Případ Arcidiecézního muzea Olomouc. PhDr. Marian Hochel, Ph.D. (ÚHV FPF SU v Opavě) se zabýval konstituováním muzejnictví ve Francii v příspěvku Napoleonovo muzeum a umění na bajonetech. Muzea a akvizice umění ve světle zrodu moderního muzejnictví ve Francii. Odpoled- ní blok začal přednáškou Sběratelé a mecenáši mezi Benátkami, Vídní a Brnem Mgr. Zdeňka Kazlepky, Ph.D. (Moravská galerie v Brně), na kterou navázal aktuální problematikou Mgr. Ladislav Daněk (Muzeum umění Olomouc) příspěvkem Žijící umělci versus muzea a galerie. Letní školu uzavřel prof. Dr. hab. Waldemar Deluga (Uniwersytet Kardynała Stephana Wyszyńskiego w Warszawie) reflexí vratislavského muzejnictví nazvanouMu - zea Wrocławia w XIX i XX wieku. Na všechny přednesené příspěvky navazovala vždy plodná diskuze a celé se- tkání se neslo v neformálním přátelském duchu. Je třeba poděkovat organizátorům let- ní školy za uspořádání tak podnětného mezinárodního jednání, které, doufejme, nebylo v Opavě poslední. David Váhala

221 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 KRONIKA

Konzervátorské centrum ÚHV v roce 2013 a projekt OPVK

Realizace tříletého projektu inovace výuky muzejní konzervace a restaurování, který byl spuštěn v roce 2012 na Konzervátorském centru ÚHV FPF SU v Opavě se přehoupla do své druhé poloviny. Zatímco na počátku byly přesně známé pouze cíle, plány a postupy, kterými se má projekt řídit, dnes můžeme shrnout také konkrétní rea- lizované výsledky a nastínit, co nás ještě čeká v druhé polovině. Tři klíčové oblasti sledující naplňování cílů projektu jsou zaměřené na inovace studijních kurzů, realizace odborných praxí studentů a internacionalizace výuky pro- střednictvím zahraničních odborníků a stáží členů odborného týmu. V rámci těchto oblastí byla realizována celá řada dílčích aktivit, směřujících k jejich naplnění. Realizační tým je složen z pracovníků tří partnerských pracovišť, která jsou do projektu společně zapojena – Ústav historických věd FPF SU v Opavě, Centrum nanotechnologií VŠB- -TUO a Slezské zemské muzeum.1 Schopnost spolupráce mezi jednotlivými partnery byla prověřena hned v počát- ku řešení projektu, kdy byl zahájen společný výzkum v oblasti restaurátorských prů- zkumů, konkrétně materiálových analýz souboru reprezentativních vzorků muzejních sbírkových předmětů.2 Tyto předměty, pocházející z fondů Slezského zemského muzea poskytly materiál k provedení humanitního a přírodovědného průzkumu, který se stal jedním s podkladů a pramenů několika odborných článků, ale především nových a ino- vovaných studijních opor obou vzdělávacích center.3 Realizace projektu zahrnuje také vznik nových výukových kurzů pro studenty. Pro bakalářský studijní obor historie muzeologie a další příbuzné obory byly otevřeny

1 Konkrétně se jedná o Konzervátorském centru ÚHV FPF SU v Opavě, v rámci kterého byl na dobu realizace projektu posílen pracovní tým o odborníky na technologii a restaurování Mgr. et Ing. Hanu Rajhelovou a MgA. Tomáše Skalíka, dále Centrum nanotechnologií VŠB-TUO, kde jsou do projektu zapojeni kmenoví pracovníci Ing. Karla Čech Barabaszová, Ph.D. jako koordi- nátor projektu za VŠB-TUO a technolog, doc. Ing. Daniela Plachá, Ph.D. technolog a odborní pracovníci a asistenti technologie Mgr. Kateřina Mamulová Kutláková, Ph.D., Ing. Sylva Holešo- vá, Ph.D., doc. Ing. Gražyna Simha Martynková, Ph.D., doc. Ing. Michal Ritz, Ph.D. Ing. Lucie Neuwirthová, Ph.D. Za Slezské zemské muzeum jsou členy realizačního týmu Mgr. Antonín Šimčík, který je zároveň garantem a hlavním řešitelem celého projektu, dále expert na zahraniční spolupráci Mgr. Ivan Berger, odborní asistenti a supervizoři odborných praxí Mgr. Pavel Petr, Mgr. Zuzana Sedlářová (do září), od října Bc. Jana Stixová, Bc. Martin Polášek, asistent odbor- ných pracovníků restaurování Bc. Oldřich Schejbal. Multimediální složku zajišťuje Bc. Kamil Va- šinka (do listopadu) Pavel Borovička (od prosince). V rámci Slezské univerzity jsou do realizace projektu zapojeni také Mgr. Yvona Kaniová, jako projektový manažer, Mgr. David Váhala, který je metodikem projektu a další administrativní pracovníci. 2 V prvním vstupním bloku průzkumu byl řešen soubor 34 materiálových vzorků. Jednalo se o dřevo, useň, papír, rohovinu bronz, archeologické železo, hlínu a další. 3 V tisku jsou připraveny články: RAJHELOVÁ, Hana – PLACHÁ, Daniela: Choice of a suitable desalination method for charred archaeological finds from Mikulčice. Journal of Nanocomposites and Na- noceramics, 2012; SKALÍK, Tomáš – PLACHÁ, Daniela – ČECH-BARABÁSZOVÁ, Karla: Survey of the hydrophobic coating of cultural monument of stone statue St. John of Nepomuk in Břidličná. Journal of Nanocomposites and Nanoceramics, 2012 (v tisku). Centrum nanotechnologií vydalo publikaci ČECH-BARABASZOVÁ, Karla et al.: Vybrané instrumentální metody analýzy materiálů a nanomateriálů. Akademické nakladatelství CERM, Brno 2012. 194 s.

222 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 KRONIKA

Studenti ÚHV při práci v konzervátorském centru nové předměty zaměřené na praktickou činnost a restaurování, které studenti realizují přímo na pracovišti konzervace a restaurování Slezského zemského muzea.4 To bylo umožněno také díky prostředkům, které byly v projektu vyčleněny na zřízení a vyba- vení výukové laboratoře SZM, kde nyní praxe probíhají. Rovněž pracoviště Konzervá- torského centra ÚHV bylo doplněno dalším technickým vybavením, které umožňuje rutinně provádět dříve těžko realizovatelné úkoly.5 Jednou z inovací, které projekt na školu přinesl je schopnost pružně reagovat na požadavky a potřeby studentů a prostřednictvím přednášek externích lektorů obo- hacovat výuku o mimořádně cenné zkušenosti expertů v daných oborech.6

4 Konkrétně se jedná o předměty Praxe: konzervace a restaurování dřeva a papíru, Praxe: konzervace a restaurování silikátů, Praxe: preventivní konzervace, Praxe: konzervace a restaurování dalších organických materiálů, Praxe: konzervace a restaurování kovů, Praxe: konzervace arche- ologických nálezů. 5 Na pracovišti Konzervátorského centra byl inovován badatelský mikroskop Olympus BX-51 dvěma novými objektivy, digitální kamerou a pracovním notebookem se specializovaným softwarem pro pořizování snímků nábrusů vzorků. Mikroskop nyní umožňuje pozorování v UV a VIS spektru včetně polarizace při zvětšeních 12,5 až 500 x. Zcela nové je zde pro studenty k dispozici také výkonný stereomikroskop Olympus ZX 7, rovněž v setu s digitální kamerou a softwarem. Stejný typ je součástí nové výukové laboratoře ZSM. Pracoviště nyní disponují novou mobilní odsávací jednotkou chemických látek, sadami výukových pomůcek chemikálií a nástrojů, a dalším přístrojovým vybavením. 6 V rámci aktivit inovace výuky proběhly v režii Konzervátorského centra ÚHV pro studenty Slezské univerzity a Vysoké školy báňské samostatné přednášky tuzemských lektorů: I – Mgr. Ctibor Pechlát, Nanomateriály – Ing. Karla Čech-Barabaszová, Ph.D, Principy optické mikroskopie - RNDr. Petr Slaný, Ph.D., Optickká mikroskopie a její využití v oblasti muzejní konzervace a restaurování a průzkumu historických materiálů - RNDr. Zdeněk Štaffen, Optická mikroskopie v praxi restaurátorských průzkumů a analýz – Ing. Tatjana Bayerová, Základy dokumentační fotografie – MgA. Tomáš Skalík, Fotodokumentace v praxi muzejní konzervace a restaurování – MgA. BcA. Tomáš Skalík, Pokročilé techniky fotodokumentace v praxi muzejní konzervace a restaurování a následné zpracování dat – MgA. Tomáš Ska-

223 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 KRONIKA

Projekt počítá s realizací tří vícedenních workshopů pro studenty a pedagogy s mezinárodní účastí. První z těchto akcí proběhla v závěru listopadu 2013, kdy na pra- covištích Konzervátorského centra a Slezského zemského muzea hostovali zahraniční experti a spolu se studenty pracovali a diskutovali na téma „Průzkum historických ma- teriálů“.7 Projekt inovace výuky muzejní konzervace není zaměřen pouze na zlepše- ní technického vybavení pracovišť, tvorbu nových výukových materiálů a pomůcek a zprostředkování přednášek externích specialistů studentům daných oborů formou přednášek a workshopů. Inovace se týká také zvyšování kompetencí, vzdělání a zkuše- ností pedagogů a odborných pracovníků. Pro ty jsou v projektu připraveny prostředky k účasti na odborných oborových konferencích a stáže na zahraničních pracovištích.8 V letošním roce proběhly první ze zahraničních stáží v Institut für Konservierung und Restaurierung, Universität für angewandte Kunst Wien.9 Výraznou zkušeností byla také aktivní účast členů projektového týmu na řadě tuzemských konferencí. Mezi ty nejdůležitější zmiňme alespoň konferenci NANO Ostrava, která proběhla v červnu 2013.10 V roce 2014 nás čeká realizace druhé poloviny projektu. Ta bude nesena v duchu aplikace a finalizace výstupů a realizace dalších praktických částí. Na počátek roku je připravováno natáčení výukových videí a vznik multimediálních výukových opor.11 V průběhu roku budou realizovány další zahraniční stáže12 a workshopy zahraničních

lík, Ke konzervaci a restaurování historických textílií – Ak. Mal. Vendulka Otavská, Konzervace přírodnin na vybraných tématech - Doc. Ing. Jiří Řehulka, CSc., Historické olověné předměty a jejich korozní odolnost při vnější a vnitřní expozici v atmosféře – Ing. Šárka Msallamová, Ph.D., Metody průzkumu archeologických kovových nálezů – Ing. Dušan Perlík. 7 Workshop proběhl ve dnech 29. – 31. 10. 2013. V rámci workshopu proběhly mimo jiné přednáš- ky zahraničních účastníků Doc. Ing. Vladimíra Bukovského, PhD., z Fakulty humanitných vied, Žilinská univerzita v Žiline na téma: „Prieskum materiálov na báze papiera, Degradácia farebnej fotografie v procese dlhodobého uskladnenia“; Dr. hab. Malgorzata Grupa, Uniwersytet Mikołaja Kopernika, In- stytut Archeologii UMK, Toruń, PL; Jedwab w Polskce XI-XIX wieku, - „Tkaniny welniane w Polsce X- -XVIII wieku“; Mgr. Magdalena Majorek, Uniwersytet Mikołaja Kopernika, Instytut Archeologii UMK, Toruń, PL – „Praktyczna analiza tkanin – analizy technologiczne, Wybrane proklady rekonstrukcji odřezy grobowej“. 8 V projektu se počítá s realizací celkem 17 zahraničních 21 denních stáží. Z toho 3 jsou určeny pro pracovníky Centra nanotechnologií VŠB-TUO, a zbytek pro členy týmu partipující na výuce studentů Slezské univerzity v Opavě. 9 Mgr. Jana Koudelová, Ph.D., Mgr. et Ing. Hana Rajhelová, MgA. Tomáš Skalík. 10 Na konferenci byly předneseny následující příspěvky členů realizačního týmu: PETR, Pavel - SEDLÁŘOVÁ, Zuzana. Představení pracovišť Oddělení ochrany sbírkových předmětů Slezského zemského muzea jako zázemí pro zkvalitnění výuky muzejní konzervace, restaurování a průzkumu historických mate- riálů.; POLÁŠEK, Martin. Analytický průzkum pryskyřičných laků na příkladu restaurování historické kytary.; RAJHELOVÁ, Hana. Nanomateriály a jejich využití v současné praxi restaurování a konzervace sbírkových předmětů.; SKALÍK, Tomáš. Hydrofobizační nanomateriály.; BERGER, Ivan. Workshop pre- ventivní konzervace jako nástroj ke zkvalitnění výuky muzejní konzervace a restaurování. 11 Připravuje se soubor několika desítek krátkých několikaminutových videí, v rámci kterých budou představeny některé ze základních kroků restaurátorských zásahů a laboratorních prací souvise- jících s výukou muzejní konzervace a restaurování. 12 Stáže jsou předjednány na předních evropských pracovištích konzervace a restaurování. Mimo jiné např. na Istituto Superiore per la Conservazione ed il Restauro v Římě, Dipartemento di

224 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 KRONIKA expertů. Rovněž budou dopracovány druhé inovace studijních opor a realizovány další přednáškové cykly tuzemských lektorů a specialistů v oboru. Tomáš Skalík

Zámek Duchcov otevřel třináctou komnatu Napoleonovu

V srpnových dnech přesně před 200 lety byla na pochodu tzv. česká armáda pod vedením Karla Filipa Schwarzenberga, tvořená koaličními vojsky rakouského císaře Františka I., ruského cara Alexandra I. a pruského krále Fridricha Viléma III., když přešla přes Krušné hory do Saska s cílem porazit úhlavního nepřítele, francouzského císaře Napoleona I. V bitvách, ke kterým mělo teprve dojít na severočeském bojišti v Podkrušnohoří, bude prolito ještě mnoho krve, než bude definitivně rozhodnuto o vítězi ve válečném tažení. Na Státním zámku Duchcov byla od 23. srpna do 28. října 2013 zpřístupněna výstava napoleonik, tj. uměleckých předmětů a produktů uměleckých řemesel s ikono- grafií napoleonských válek, z fondu Národního památkového ústavu a dalších part- nerských organizací. Výstava připomněla u příležitosti 200. výročí bitvy u Chlumce a napoleonských válek v severních Čechách (1813–2013) stěžejní osobnosti a události z období napoleonských válek se zvláštním důrazem na válečná tažení posledních let vlády francouzského císaře Napoleona I. Na výstavě byly prezentovány především sbír- kové předměty ze zámků v Ústeckém, Libereckém, Karlovarském a Středočeském kraji, z tedy regionů, kterých se válečné události roku 1813 dotkly nejmarkantněji. Zvláštní pozornost byla věnována sbírce napoleonik knížete Klemense Lothara Metternicha (1773–1859) ze zámku Kynžvart a sbírce rodu Colloredo-Mansfeld ze zámku Opoč- no, jež připomněla účast polního zbrojmistra hraběte Jeronýma Colloredo-Mansfelda (1775–1822) v bitvě u Chlumce v čele rakouské divize. Na výstavě bylo prezentováno přes 150 exponátů, některé z nich byly doposud uschovány v depozitářích a až nyní se dočkaly svého expozičního uplatnění. Návštěv- níci zde mohli mimo jiné zhlédnout i Napoleonovy osobní věci – rukavice zdobené výšivkou s motivy císařské symboliky, pistole, kokardu z bitvy u Aspern či dopis pode- psaný generálem Bonapartem z prvního italského tažení. Vystavena byla i udidla, jež byla součástí postroje kozlíka vozícího Napoleonova syna Orlíka v schönbrunnských zahradách, dále šavle Napoleonovy císařské gardy, katalog napoleonik či vycházková hůl knížete Metternicha, nejobratnějšího Napoleonova soupeře na diplomatickém poli. Pozoruhodný byl i otisk pečetě císařovny Marie Louisy, Napoleonovy druhé manželky, se zvláštním přípisem kancléře Metternicha. Svět empíru reprezentoval především de-

Chimica e Chimica Industriale Universita di Pisa, Ermitáž v Petrohradě, dále Technische Univer- sität München, Hochschule für Bildende Künste Dresden, Österreichisches Staatsarchiv (ÖStA) Wien, The National Museum of Denmark, Kodaň, The Astra National Museum Complex v Si- biu a mnoho dalších.

225 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 KRONIKA korativní pohár s víkem, vyrobený v sèvreském stylu, zdobený malbou podle Horace Verneta s motivem bitvy u Wagramu. Mezi kuriozity, které nemohly chybět v žádném reprezentativním sběratelském kabinetu, lze zařadit i Napoleonův portrét vytvořený pomocí dvaceti tisíc písmen vepsaného císařova životopisu, či podobiznu Napoleona měnícího se na syna Orlíka. Sbírkové předměty na výstavu zapůjčily zámky Benešov nad Ploučnicí, Hrubý Rohozec, Konopiště, Krásný Dvůr, Kynžvart, Lemberk, Libochovice, Opočno, Plos- kovice, Sychrov, Velké Březno a Zákupy, další exponáty byly dohledány v depozitářích Národního památkového ústavu v Doksanech a Kutné Hoře. Sbírku historických knih na výstavu zapůjčilo Oddělení zámeckých knihoven Národního muzea a mobiliář v em- pírovém stylu reprezentoval sbírky Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Na výstavě byla prezentována i ukázka současné napoleonské tradice v České a Slovenské republice tak, jak ji od 90. let minulého století rozvíjí a zastřešuje Československá napoleonská společnost, o. s., se sídlem v Brně. Proč byla jako název napoleonské výstavy na zámku Duchcov vybrána prá- vě „Třináctá komnata Napoleonova“? Podnětem k přípravě této výstavy byla bitva u Chlumce a válečné události roku 1813. Navíc sám Napoleon poté, co v této době překročil hranice českých zemí, nevěděl, kde je soustředěna hlavní síla koaliční armády, ani s jak silným soupeřem se setká. Severní Čechy byly jeho třináctou komnatou a velkou neznámou, ve které jeho vojenské sbory ani pověst ve finále nečekalo nic dobrého. A byl to právě Napoleon, kdo promlouval v jednotlivých místnostech expozice. Proč zámek Duchcov a Napoleon, když francouzský císař duchcovský zámek nikdy nenavštívil? Zámek Duchcov je lokalizován ze zámků ve správě Národního pa- mátkového ústavu k chlumeckému bojišti nejblíže. A jestliže urozená společnost se během svého pobytu v nedalekých teplických lázních rozptylovala různými společen- skými akcemi, procházkami či výlety do okolí, zvídaví návštěvníci si rozhodně nene- chali ujít věhlasné muzeum Valdštejnů a obrazárnu na zámku v nedalekém Duchcově. Soustřeďování různých cenností a pozoruhodných exponátů bylo na duchcovském zámku započato již v 18. století, kdy sídlo rodu Valdštejnů navštěvovali prominentní hosté. Jedním z nich byl například básník Fridrich Schiller, který si zajel na návštěvu do Duchcova v roce 1791 z Karlových Varů, kde se léčil. Již tehdy dal vášnivý sběratel a cestovatel, hrabě Josef Karel Emanuel z Valdštejna pro hosty vystavovat předměty a svazky ze své sbírky, knihovny a archivu. Nešlo o muzeum v dnešním smyslu slova, zmíněné předměty a artefakty si mohli prohlédnout pouze zámečtí hosté. Návštěvní- ky ohromovala především sbírka zbraní, kuriozit a porcelánu. Z pera Schillera rovněž pochází zmínka, že ve zdejší sbírce byla vystavena i partyzána, kterou byl v roce 1634 probodnut v Chebu frýdlantský vévoda Albrecht z Valdštejna. Zda slavný předek rodu Valdštejnů nebo čirá zvědavost či touha po rozptýlení byly důvodem předpokládané návštěvy spojeneckých monarchů a kancléře Metternicha na zámku v Duchcově, zů- stává doposud neobjasněnou otázkou. Velikosti vojevůdce, jehož válečnický talent byl zejména v období války vyhledávaným tématem, se chtěl vyrovnat nejeden generál. Jisté však je, že jako skvělého stratéga uctíval Albrechta i kníže Metternich. Ten se o „velikém Valdštejnovi“ zmiňuje kněžně Zaháňské v jednom ze svých dopisů, adreso- vaných z jičínského zámku na bývalém panství rodu Valdštejnů. Možná záletného ra- kouského kancléře motivovaly k návštěvě duchcovského zámku i životní příběhy jeho

226 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 KRONIKA obyvatele Giacoma Casanovy, který zde strávil posledních třináct let svého života jako knihovník a společník svých hostitelů. Již ve své době vyhledávaný světoběžník bavil místní společnost a právě na duchcovském zámku sepsal mimo jiné i své několikasvaz- kové Paměti, v nichž shrnul svá životní dobrodružství jako věrný otisk doby, ve které žil. Casanovu i Metternicha ostatně spojovaly četné milostné hry a úspěchy u žen, které mnohdy oba stratégové lásky dokázali využít ve svůj prospěch, a nebylo tomu jinak ani v roce 1813, kdy Metternich během rozhodujících politických jednání na pozadí napoleonských válek rozehrával svou hru s Kateřinou Vilemínou Zaháňskou. Když však srovnáme Casanovův životní příběh s Napoleonovým, nalezneme rovněž něko- lik paralel – ačkoliv jejich společenský status tomu původně nenasvědčoval, vzhledem ke svým schopnostem se oba propracovali do řad elitní aristokratické společnosti. Ať už je to Casanova, Albrecht z Valdštejna, Metternich či Napoleon, zvučná jména, která spojují jejich úspěchy i neúspěchy a na která dějiny pamatují, mají na zámku Duchcov své stálé místo. Vernisáž výstavy se konala ve čtvrtek 22. srpna 2013 v 17 hodin za účasti sta- rostky města Duchcova Jitky Bártové a pozvaných hostů. U příležitosti slavnostního otevření výstavy zazněla i oslavná báseň Pocta císaři Napoleonovi a císařovně Marii Louise, která byla složena a zhudebněna u příležitosti jejich sňatku v roce 1810. Báseň, jejíž notový záznam v originále byl rovněž vystaven v duchcovské zámecké galerii, interpre- toval na vernisáži pěvecký sbor Collegium hortensis z Teplic pod vedením Jana Zástěry.

Marian Hochel

227 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

228 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 Seznam přispěvatelů

Seznam přispěvatelů

Dr. Christiane Brenner (nar. 1963), studovala dějiny a politologii na univer- zitách v Lyonu, Mnichově, Berlíně a Praze. V letech 1988–1989 držitelka DAAD-Sti- pendia na Karlově Univerzitě. Mezi lety 1990–1994 absolvovala stipendium na Freie Universität v Berlíně (Osteuropa-Institut). Od roku 1998 působí jako vědecká spolu- pracovnice při Collegiu Carolinu (Mnichov), dále jako redaktorka časopisu „Bohemia“ (od 1999), vědecká tajemnice německo-české a německo-slovenské komise (od 2005) a přednáší na Ludwig-Maximilians-Universität v Mnichově. Zabývá se především dě- jinami Československa po roce 1945 – s důrazem na dějiny idejí, společnosti a kultury. Publikovala např. monografii: „Zwischen Ost und West“ Tschechische politische Diskurse 1945–1948. München 2009. Kontakt: [email protected]

Prof. PhDr. Jana Burešová, CSc. (nar. 1959 ve Šternberku), vystudovala historii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Od roku 1985 působí na katedře historie FF UP v Olomouci (jako asistentka, odborná asistentka, od roku 2001 docentka a od roku 2010 jako profesorka historie). V pedagogické práci se věnuje obecným a českým dějinám dvacátého století. Ve vědeckovýzkumné oblasti se zaměřu- je na sociální dějiny první poloviny 20. století, na genderovou problematiku v historii, na hospodářské dějiny v období komunistického režimu v Československu, zejména na kolektivizaci venkova, na dějiny československé emigrace a exilu ve 20. století, v nepo- slední řadě se věnuje regionálním dějinám. Je autorkou učebnice dějepisu pro základní školy a víceletá gymnázia. Publikovala více než 100 článků a studií, je autorkou a spo- luautorkou několika knih (podrobně o veškeré odborné práci viz www.historie.upol. cz - Jana Burešová). Kontakt: [email protected]

Mgr. et Mgr. Veronika Dulíková (nar. 1979 v Kyjově), vystudovala historii – muzeologii na FPF Slezské univerzity v Opavě a egyptologii – dějiny a kulturu is- lámských zemí na FF Univerzity Karlovy v Praze. Pracuje v Českém egyptologickém ústavu FF UK se sídlem v Praze a Káhiře, v současné době je doktorandkou tamtéž. Účastní se archeologických expedic v Abúsíru (česká archeologická koncese v Egyp- tě). Zabývá se dějinami, materiální kulturou, společností a administrativou Staré říše (2700–2180 př. n. l.). Je redaktorkou Pražských egyptologických studií (PES). Kontakt: [email protected]

PhDr. Marian Hochel, Ph.D. (nar. 1982 v Uherském Hradišti), vystudoval historii a estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Dok- torské studium se zaměřením na obecné dějiny novodobé absolvoval na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V roce 2011 obhájil dizertační práci na téma formování empírového stylu coby umění ve službách reprezentace, propagandy a kultu Napoleona Bonaparta v období konzulátu a I. císařství ve Francii. Od roku 2011 půso- bí v Národním památkovém ústavu a od roku 2013 je odborným asistentem v Ústavu historických věd FPF na Slezské univerzitě v Opavě. Zabývá se kulturními dějinami 18.

229 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 Seznam přispěvatelů a 19. století, své publikační aktivity zaměřuje především na témata z období Francouz- ské revoluce, napoleonské a ponapoleonské Evropy, dále dějiny sběratelství, muzejnic- tví a památkové péče. Kontakt: [email protected]

Mgr. Jana Janišová, Ph.D. (nar. 1978), vystudovala historii a českou filologii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, titul Ph.D. získala na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně (2006). Od roku 2004 působí jako odborná asistentka na Katedře teorie práva a právních dějin PrF Univerzity Palackého v Olomouci. Odborně se zabývá právními dějinami pozdního středověku a raného novověku, pře- devším zemským právem a kritickými edicemi právněhistorických pramenů. Kontakt: [email protected]

Mgr. Petr Jirák (nar. 1985 v Praze), vystudoval Evropská kulturní studia na Západočeské univerzitě v Plzni (ZČU). V současné době je prezenčním doktoran- dem oboru Teorie a dějiny vědy a techniky. Svoji diplomovou práci orientoval na téma antické tragédie, podrobněji se zabýval zejména Aischylovou tragédií Připoutaný Pro- métheus. Publikoval kapitolu v kolektivní monografiiPlatonica Pilonica II (O svádění, duši a věcech, které je třeba míjet). Autor se předně zabývá myšlením Friedricha Nietz- scheho a studiem antické filosofie a kultury, zejména myšlenkového odkazu Platóna, Aristotela a tragických básníků. Svoji disertaci orientuje na téma vztahu Nietzscheho myšlení k vědě. Kontakt: [email protected]

Prof. PhDr. Zdeněk Jirásek, CSc. (nar. 1957 v Trutnově), vystudoval odbornou historii na Univerzitě Palackého. Od roku 1981 pracoval ve Slezském ústavu ČSAV v Opavě, od r. 1990 působí na Slezské univerzitě v Opavě, kde zastával řadu akademických funkcí – proděkan, děkan, rektor. Do února 2011 byl děkanem FPF SU v Opavě, od listopadu 2010 je též primátorem Statutárního města Opavy. Specializuje se na nejnovější dějiny české, československé a středoevropské, na problematiku čes- ko-polských styků, dějin Slezska a na problematiku hospodářských dějin. Je autorem či spoluautorem několika monografií, více než 150 studií, mnoha populačních článků, spolupracuje s televizí, rozhlasem a tiskem. Člen mnoha vědeckých rad (včetně VR AV ČR) doma i v zahraničí, redakčních rad, odborných komisí a výborů, místopředse- da Národního komitétu historiků atd. (detailní informace na www/slu.cz). Působil na mnoha domácích i zahraničních univerzitách. Kontakt: [email protected]

Ing. Pavel Jirásek (nar. 1961 v Trutnově), vystudoval Fakultu strojního inže- nýrství ČVUT v Praze. Nyní pracuje jako konzultant v oblasti ochrany a využívání kul- turního dědictví a jako výzkumný pracovník Národního památkového ústavu. V letech 1991–2006 pracoval na ministerstvu kultury, 1999–2006 jako ředitel odboru ochrany movitého kulturního dědictví, muzeí. V letech 2001–2007 předseda Mezinárodního výboru pro bezpečnost muzeí v rámci ICOM (Mezinárodní rady muzeí), 2002–2012 předseda Komise pro bezpečnost muzeí Asociace muzeí a galerií ČR, Předseda Rady

230 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 Seznam přispěvatelů

Centra pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí 2. světové války při ÚSD AV ČR v.v.i. (2006–2009). Přednáší doma i v zahraničí, zejména o ochraně kul- turního dědictví a otázkách jeho restitucí. Jeho konzultační práce zahrnuje významné kulturní instituce (pro oblast ochrany muzejního fondu např. Národní galerie v Pra- ze, Národní muzeum umění v Oslo, Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, Kapi- tula sv. Víta v Praze, Památník Terezín, budhistický komplex Gandan v mongolském Ulánbátaru, Národní muzeum, Moravské zemské muzeum, Západočeská galerie v Plzni, Technické muzeum v Brně). Vybrané knižní práce (autor nebo spoluautor): Handbook on Emergency Procedure (Henan Museum China, 2012), Manuál bezpečnosti sbírek (NG v Praze, 2011), Running a Museum (ICOM, 21004), Příručka muzejníkova 1 (AMG ČR, ICOM ČR, Moravské zemské muzeum, MK ČR 2002), Příručkak požární ochraně kulturních institucí (ICOM, MZM 1999), Zásady ochrany muzeí a kulturních institucí (AMG ČR, ČV ICOM 1998). Kontakt: [email protected]

Doc. PhDr. Jiří Knapík, Ph.D. (nar. 1975 v Opavě) vystudoval historii na FPF Slezské univerzity v Opavě. Je vedoucím Ústavu historických věd FPF SU, na němž pů- sobí od září 2000. Zabývá se kulturní politikou v Československu po roce 1945 a spo- lečenskými aspekty volného času v 50. a 60. letech 20. století, věnuje se také dějinám Českého Slezska ve 20. století. Je autorem řady knižních prací, např. dvousvazkového Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948–1967 (Praha, Academia 2011; s M. Francem a kol.), který získal v dubnu 2012 prestižní ocenění MAGNESIA LITERA v kategorii Literatura faktu a Kniha roku 2011 Nakladatelství Academia. Na- posledy publikoval s M. Francem knihu Volný čas v českých zemích 1957–1967 (Praha, Academia 2013). Je členem oborových rad doktorského studia na FPF SU a FSV UK, Vědeckých rad FPF SU a FSV UK, členem redakčních rad časopisů Soudobé dějiny, Slez- ský sborník, Kuděj, Marginalia Historica, Dvacáté století. Působí také v panelu pro dějiny 19. a 20. století Grantové agentury ČR. Kontakt: [email protected]

PhDr. Ivan Murin, PhD., vystudoval etnologii na univerzitě v Nitře. V doktor- ském programu na Komenského univerzitě v Bratislavě pokračoval ve studiu kulturní antropologie se zaměřením na výzkum sociální a kontaktní komunikace. Hermeneu- tické analýzy terénních průzkumů zkoumá v počítačovém rozhraní jako podporovaný řešitel vývoje software - ATLAS.ti Scientific Software Development. Od roku 2005 je externím přednášejícím na UK v Praze, Fakultě humanitních studií, kde se snaží zkoumat poznatkové přesahy humánní etologie a sociokulturní antropologie. Tyto poznatky uplatňuje hlavně v pozorovatelské úloze pracovníka terénních výzkumů, kde klade důraz na uplatňování metodologické postupnosti: terénní výzkum – analýza – interpretace. Od roku 2010 je členem Správní rady Joint Programm Initiative - společného programování vědeckých projektů v oblasti kulturního dědictví a globálních změn. Kontakt: [email protected]

231 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 Seznam přispěvatelů

Doc. PhDr. Andrea Pokludová, Ph.D. (nar. 1975 v Ostravě), vystudovala historii na FF Ostravské univerzity (2002 Ph.D., 2011 PhDr.). Od roku 2011 členkou Ka- tedry dějin umění a kulturního dědictví na FF OU v Ostravě. Zabývá se především rolí a funkcí středních vrstev občanské společnosti v urbánních dějinách druhé poloviny 19. a počátku 20. století. Autorka monografií Formování inteligence na Moravě a ve Slezsku 1857–1910 (Opava 2008) a Obecní rada Opavy 1850–1912. Komunální samospráva zemského hlavního města a její reprezentanti. (Opava 2007); spoluautorka prací Lesk a bída obecních samospráv Moravy a Slezska 1850–1914. Díl II., svazek I. Muži z radnice. (Ostrava 2008) a Lesk a bída obecních samospráv Moravy a Slezska 1850–1914. Díl II., svazek 2. Budování infrastruktury. (Ostrava 2009). Kontakt: [email protected]

Ing. Jana Stuchlíková (nar. 1971) je pedagogickým pracovníkem Ústavu lá- zeňství, gastronomie a turismu Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Orientuje se na problematiku cestovního ruchu a hotelnictví, jehož historií se zabývá i ve své dizertační práci. Kontakt: [email protected]

Doc. PhDr. Pavel Šopák, Ph.D. (nar. 1970 v Opavě), vystudoval teorii a dějiny umění na FF Univerzity Palackého (zde 2000 PhDr., 2006 Ph.D.), od roku 1997 je od- borným asistentem Ústavu historických věd FPF Slezské univerzity v Opavě. Zabývá se uměleckou kulturou Moravy a Slezska v 19. a na počátku 20. století, dějinami moder- ní architektury, památkové péče a historiografií dějin umění. Autor výstav ve Slezském zemském muzeu v Opavě a Domě umění města Opavy. Je autorem knih Klasicistní architektura Opavy let 1780–1850 (Opava 2003) a Koliba (Opava 2004), Edmund Wilhelm Braun (Opava 2008) a spoluautorem knihy Opava – Vídeň. Měšťanská kultura 19. století mezi periférií a centrem (Opava 2011). Kontakt: [email protected]

Prof. PhDr. Miloš Trapl, CSc. (nar. 1935 v Hustopečích), vystudoval na Uni- verzitě Palackého v Olomouci historii a českou filologii. Po studiích pracoval na ar- chivní správě Olomouckého kraje a jako odborný pracovník Vlastivědného muzea v Olomouci. Od roku 1964 pracuje na katedře historie Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci (jako odborný asistent, docent a od roku 1997 jako profesor). Ve vysokoškolské výuce se zaměřuje na české a československé dějiny 20. století, mu- zejnictví a archivnictví. Ve vědeckovýzkumné oblasti se věnuje především politickým dějinám první Československé republiky, českému politickému katolicismu, regionál- ním dějinám a dějinám československého exilu ve 20. století. Celkem publikoval asi 500 prací (monografie, studie a články a časopisech). Výrazný podíl měl na zpracování 17 svazků Historického místopisu Moravy a Slezska, dějin Moravy, napsal dějiny řady měst a obcí, nejnověji se spoluautorsky podílel na dějinách Olomouce, Hustopečí a Uničova. Kontakt: [email protected]

232 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013 Seznam přispěvatelů

Doc. Ing. Miloš Zapletal, Dr. (nar. 1958 v Opavě), je docentem enviromen- talistiky na Oddělení památkové péče a muzeologie Ústavu historických věd Slezské univerzity v Opavě. Přednáší aplikovanou muzeologii, ochranu životního prostředí, ochranu přírodního dědictví. Zabývá se ochranou životního prostředí, ochranou pří- rodního a kulturního dědictví, metodami stanovení atmosférických polutantů a jejich působením na přírodní ekosystémy, materiály kulturních a historických památek, lidské zdraví, ekosystémovými službami a trvale udržitelným rozvojem životního prostředí. Je autorem knihy Atmosférická depozice acidifikačních činitelů na území České republiky a knihy Atmosférická depozice síry a dusíku na území České republiky, spoluautorem knihy Hodnocení funkcí a služeb ekosystémů České republiky a knihy Modelování růstových podmínek lesů v České republice. Publikoval přibližně stovku původních vědeckých prací. Kontakt: [email protected] (Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript )

233 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

Pokyny pro autory příspěvků

Příspěvky pro Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis jsou přijímány vý- hradně v elektronické podobě (editor Word), společně s jednou vytištěnou a pode- psanou verzí. Rozsah příspěvku činí maximálně 40 normostran textu včetně poznám- kového aparátu, který je umístěn na každé straně pod čarou. Citace odborné literatury, archivních fondů a sbírek se řídí podle normy Českého časopisu historického. Každý příspěvek musí být vybaven anglickým resumé (20–30 řádek), případně doplněným o resumé v jiném světovém jazyce. Příspěvek v anglickém jazyce je doplněn resumé českým. Obrazové přílohy (v počtu max. do 5 ks) se přijímají pouze v elektronické podobě, včetně popisků a informace o uložení originálu. Autoři spolu s příspěvkem dodávají také stručnou informaci o autorech (zaměstnání, stručná charakteristika od- borné činnosti, rok narození – není povinný).

Adresa redakce

Ústav historických věd FPF SU, Masarykova 37, 746 01 Opava 1.

E-mail

[email protected] [email protected]

234 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

V řadě Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis dosud vyšlo:

235 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

236 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

237 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

238 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

239 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

240 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

241 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

242 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

243 Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 6/2013

244

ACTA HISTORICA UNIVERSITATIS SILESIANAE OPAVIENSIS 6/2013

Slezská univerzita v Opavě, Filozofi cko-přírodovědecká fakulta v Opavě, Ústav historických věd, Masarykova třída 37, 746 00 Opava

Redakční úprava: Mgr. Tomáš Hruda, Doc. PhDr. Jiří Knapík, Ph.D. Jazyková úprava textů: PhDr. Karla Vymětalová Překlad resumé: Mgr. Miriam Čekalová Sazba a obálka: Aleš Orlík, Opava Tisk: Z+M Partner, spol. s r.o., Ostrava

Vyobrazení na obálce: Im Fluge durch die Welt (cca 1900), ed. John L. Stoddard von The Werner Comp., Chicago.

ISSN 1803-411X