C M Y K

vstřícnost a spolupráce. V některých ze- tvořivých sil přírody a s tím spojená mini- bem se jednotlivé země s touto výzvou vy- mích to tak funguje, v jiných to jde dosud malizace nákladů. Přírodní procesy se uvá- pořádají, bude záležet na jejich politickém ztuha. dějí do rovnováhy s produkcí tržně uplat- vedení lesnického sektoru. Na prvním mís- První odbornou lesnickou reakcí na tuto nitelných sortimentů dřeva. Tyto zásady tě je to výzva pro národní lesnickou politi- novou situaci na evropské úrovni bylo vy- umožňují provozovat lesní hospodářství ku. Její zásady se musí promítnout do efek- tvoření celoevropské lesnické organizace jako integrovaný systém ochrany a využívá- tivní odborné praxe. Pro Silva Europa v r. 1989, s pobočkami ve ní lesa. Po trpkých zkušenostech s jednostran- většině evropských zemí (Otto 1999). Pro ným pojetím lesa se tedy ke konci 20. stol. Silva Europa definuje lesní hospodářství Výzva pro 21. století ukázalo, že nejen způsob obhospodařování jako strategii optimalizace trvalého uchová- lesa, ale celou koncepci lesnictví je třeba ní lesa, ochrany jeho všestranné diverzity Na počátku 21. stol. stojí tedy středo- změnit. Do hry vstoupily nové faktory: eko- a jeho obhospodařování tak, aby les mohl evropské lesnictví před velkou výzvou. Je nomická globalizace, Evropská unie, mezi- v plném rozsahu plnit funkce, které na něj podobná té, před kterou stáli zakladatelé národní environmentální politika. Ty dnes společnost klade. Jsou to: organizovaného lesnictví na počátku 18. stol. vytvářejí pozadí pro politické rozhodování G zachování lesních ekosystémů, jejich di- Má ale širší vazby a bude mít i hlubší dopa- a pro formulování strategií činnosti růz- verzity a vzájemných vztahů jejich složek; dy. Lesy a lesnictví na počátku 21. stol. už ných oborů v jednotlivých zemích nebo je- G ochrana půdy a ovzduší; nejsou jen záležitostí lokálního managemen- jich uskupeních. Platí to i pro evropské G produkce dřeva; zachování lesa jako kul- tu či národního lesnického sektoru. Dostaly lesnictví, kde dnes důležitou úlohu hraje turního dědictví (rekreace, vztah člověka se do mezinárodních politických, sociál- Evropská unie. O tomto vývoji a z něj vy- k přírodě a krajině). ních a environmentálních souvislostí. Od- plývajících impulsech pro evropské lesnic- Klíčem k obhospodařování lesů je podle tud vycházejí dnes nejdůležitější impulzy tví pojednáme v příštím pokračování naše- Pro Silva Europa maximální možné využití pro provozování lesnictví. Jakým způso- ho seriálu.

Proteovité — variabilní krásky

Patrně nejznámějšími dominantami kap- Kapsko — botanický ráj ské květeny jsou rostliny proteovité. Celo- 4. Trio typických kapských čeledí světově tato čeleď čítá kolem 1 400 druhů náležejících do zhruba 75 rodů. Svým roz- šířením je vázána téměř výlučně na jižní polokouli, zejména na jižní Afriku, Austrálii a Nový Zéland, zasahuje však i do Jižní a Střední Ameriky a na ostrovy jihozápadní- ho Tichomoří. Charakter areálu dává tušit, Jan Suda, Radka Sudová že jde o skupinu značně starobylou, která se objevila v průběhu druhohor ještě před rozpadem jižního superkontinentu zvané- V tomto dílu našeho putování Kapskem se blíže seznámíme s rostlinnými čele- ho Gondwana. Z výše uvedeného počtu děmi, které se staly synonymem zdejší flóry — proteovitými (), vřesovcovitými (Ericaceae) a travám podobnými Restionaceae. Zástupci těchto Detailní pohled do květenství tří skupin tvoří více než sedminu celkového druhového bohatství kapské kvě- cordifolium prozrazuje, proč anglické jméno teny a co více — naprostá většina z nich patří mezi endemity. Jejich současná rodu zní Pincushion, tedy jehelníček. Zobraze- diverzita je výsledkem rychlé radiace původních starobylých typů, které se do- ný druh patří mezi populární okrasné rostliny konale přizpůsobily jak novým biotopům vytvořeným po vzniku mediteránního a byl opakovaně použit při šlechtění zahradních hybridů, vlevo o O tom, že mezi protey nepatří klimatu, tak zejména spektru nejrůznějších opylovačů. Všechny jmenované jen vzrůstné keře či stromy, svědčí i drobná, čeledi sice rostou i daleko za hranicemi kapské oblasti, nikde jinde na světě je poléhavě rostoucí acaulos. Tento dosti však již nenajdeme pohromadě a nikde tak zásadním způsobem neurčují ráz variabilní druh ve svém areálu vytváří několik rozsáhlých krajinných celků. různých morfotypů, vpravo

www.cas.cz/ziva 164 živa 4/2007 C M Y K

Květenství samičích rostlin druhu ních podmínkách. Např. husté trichomy né) druhy regenerují z podzemních orgá- pubescens jsou hustě pokryta stříbrnými tricho- druhu jsou za nů, jiné vyhledávají chráněná místa typu my. Listeny květenství po odkvětu dřevnatějí horkého počasí těsně přitisknuty k povrchu skalních útesů nebo se snaží zmírnit účinek a vytvářejí odolný šišticovitý útvar uzavírající listů, za vlhka se však napřimují a usnadňu- ohně plazivým růstem (při zemi bývá tep- semena jí tak cirkulaci vzduchu. Mladé listy proteo- lota během požáru nižší). Důležitou pod- vitých bývají měkké a kvůli vysokému ob- mínkou pro dlouhodobé přežití druhu je druhů jich v jižní Africe najdeme zhruba 360, sahu proteinů představují lákavý cíl pro uchování zásoby semen mimo dosah niči- z toho naprostou většinu (cca 330) v jiho- býložravce. Ochrannou funkci u nich plní vých plamenů. To může být zajištěno ukry- západním a jižním Kapsku. červené zbarvení, díky němuž jsou pro her- tím semen v bezpečné hloubce pod povr- Proteovité rostliny se dobře přizpůsobily bivory z řad hmyzu nenápadné. chem půdy (např. s pomocí mravenců — růstu v horkém a suchém klimatu. Jejich Proteovité jsou rovněž výborně adapto- tzv. myrmekochorní druhy), nebo jejich listy bývají tuhé a kožovité, na povrchu čas- vány na život v prostředí s častým výsky- uzavřením v odolných plodenstvích. Zdřev- to stříbřitě či šedavě chlupaté, ojíněné nebo tem požárů. Některé zástupce chrání před natělá šišticovitá plodenství mnoha proteo- pokryté jemnými voskovitými šupinkami. ohněm silná borka, další (typicky vícekmen- vitých zůstávají uzavřena až do příchodu Díky tomu lépe odrážejí sluneční paprsky požáru. Působením vysokých teplot se pak a chrání tak rostlinu před přehříváním Představitelem proteovitých s dělenými listy je šištice otevřou a následně uvolní semena. a nadměrnou ztrátou vody. Charakter odění rod . Mezi nejmenší zástupce patří Na spáleništích naleznou semenáčky dosta- se navíc může měnit v závislosti na aktuál- S. glomerata, endemit Kapského poloostrova tek volného prostoru pro uchycení i množ- ství živin pro další zdárný růst. Do doko- nalosti je popsaný jev doveden u druhu Leucadendron platyspermum, jehož seme- na klíčí po prvních deštích ještě na mateř- ské rostlině a teprve přirůstající kořínek vytlačí semenáčky ze zdřevnatělých šištic. Květy jihoafrických proteovitých rostlin bývají nejčastěji čtyřčetné, s nerozlišenými květními obaly, a většinou skládají atraktiv- ní květenství připomínající úbory. Hlavní doba kvetení spadá do jara a léta, menší část druhů vykvétá na podzim. Toto časové rozložení se shoduje s četností opylovačů a u myrmekochorních druhů s maximální aktivitou mravenců. Opylování proteovi- tých je nesmírně rozmanité a podílejí se na něm ptáci, hmyz, hlodavci i vítr. Zářivě zbarvené listeny (např. u rodů a Protea, viz obr.) nebo čnělky (Leucosper- mum, viz obr.) naznačují, že hlavními pře- našeči pylu jsou ptáci. Květenství takových druhů bývají bohatá nektarem, převládají u nich červené a oranžové odstíny a vůně je zpravidla jen nevýrazná. Menší květen- ství, obvykle růžově, krémově nebo žlutě zbarvená, s intenzivní vůní a slabou pro- dukcí nektaru, charakterizují druhy opy- lované hmyzem (např. drobnější zástupce

živa 4/2007 165 www.cas.cz/ziva C M Y K

rodů Protea, Leucospermum a Leucaden- vyšší vzpřímené keře i vzrůstné stromy, na téže lokalitě zvyšuje šanci na úspěšné dron). Kuriozitou jsou pak některé proteo- které patří mezi nejvyšší druhy fynbos opylování, které u většiny druhů zajišťuje vité (např. Protea cordata), jež se speciali- (např. P. nitida). (O vegetačním typu fyn- hmyz citlivě reagující právě na žlutou část zovaly na přenos pylu prostřednictvím bos blíže v Živě 2007, 3: 117–120.) Atrak- spektra. Jen několik málo druhů (např. Leu- drobných hlodavců. Jejich květenství se vy- tivní květenství protejí rozkvétají od krajů cadendron glaberrimum subsp. erubes- tvářejí těsně nad zemí, jsou většinou tmavě do středu a jsou obklopena zveličelými cens nebo některé formy nejběžnějšího zbarvená, produkují velké množství nektaru a často nápadně zbarvenými listeny. Mezi druhu L. salignum) nese po část roku sytě a jejich typickým rysem bývá nepříjemný proteami najdeme jak rarity s velmi omeze- karmínové zbarvení. zápach. Větrosprašnost je mezi proteovitý- ným areálem, tak druhy rozšířené po celé Na kapskou květennou oblast je vázána mi ojedinělá — byla zaznamenána pouze kapské oblasti. Do první skupiny náleží také valná většina zástupců rodu Leuco- u 10 druhů rodu Leucadendron (jejich kvě- např. P. cryophila nebo P. pruinosa, které spermum, kteří jsou pro svá efektní květen- ty neprodukují nektar ani nevoní). I přes osidlují nejvyšší horské vrcholy s pravidel- ství zcela nezaměnitelní. Jednotlivé květy masové kvetení bývá tvorba semen u proteo- nou sněhovou pokrývkou. Zástupcem širo- mají jasně zbarvené a nápadně vyčnívající vitých obecně velice nízká (často dosahuje ce rozšířených druhů je naproti tomu pro- čnělky, dlouhé i přes 3,5 cm (viz obr.). jen několika procent). Možným vysvětlením tea královská (P. cynaroides, viz Živa 2007, Ostatně o celkovém vzhledu květenství do- je vysoká energetická náročnost produkce 1: 22–24), rostoucí od severozápadního bře vypovídá i anglické označení rodu Pin- semen, zvláště pokud uvážíme, že proteo- Kapska až po východní provincie Jihoafric- cushion — jehelníček. Uspořádání i barev- vité většinou osidlují půdy chudé živinami. ké republiky. Roku 1976 byl tento druh ofi- nost květů ukazuje na opylování ptáky, A právě s růstem na málo úživných sub- ciálně prohlášen národní květinou JAR. Bez zejména strdimily (Nectarinia) nebo cuker- strátech souvisí další zvláštnost čel. proteo- zajímavosti jistě není skutečnost, že dříve natkou kapskou (Promerops caffer, viz obr.), vitých, kterou je morfologie kořenů. Jako byla za neoficiální národní květinu tohoto ptačím endemitem kapské oblasti. tzv. proteoidní kořeny jsou označovány státu považována jiná protea, konkrétně Přehled zdejších proteovitých by zajisté husté shluky krátkých kořínků, které se P. repens, která je vůbec nejčastějším zá- nebyl kompletní bez rodu Mimetes. Jeho vytvářejí těsně pod povrchem půdy a obje- stupcem svého rodu v celém Kapsku. zástupci se vyznačují velkými válcovitými vují se zpravidla záhy po deštích. Celkově Druhá příčka co do bohatosti mezi jiho- květenstvími (odtud anglické označení Pa- mohou tvořit i více než polovinu kořenové africkými proteovitými náleží rodu Leuca- godas), které jsou tvořeny 3–35 květy vy- biomasy a při srovnatelné hmotnosti mívají dendron s 83 druhy. Jeho květy opět vy- růstajícími v úžlabí nejvýše postavených 15–25× větší povrch než běžné kořeny. tvářejí kompaktní květenství, na rozdíl od listů. Hlavní lákadlo pro opylovače z řad Navíc vylučují organické kyseliny a enzymy, protejí však nejsou obklopena tak nápad- ptáků opět představují podpůrné listy (či které přispívají k mobilizaci jinak nedo- nými listeny. Zato listy při bázi květenství listeny) žlutých, červených nebo meruňko- stupných živin. Na význam těchto krátkově- bývají zveličelé a v době kvetení navíc čas- vých odstínů (viz obr.). Devět ze 13 druhů kých struktur pro zásobení rostlin živinami to získávají výrazný žlutavý nádech. Zá- rodu Mimetes je velice vzácných a jeden poukazuje skutečnost, že protey rostoucí stupci rodu Leucadendron jsou dvoudomí, z nich, M. stokoei, byl dokonce již zcela vy- v bohatých půdách proteoidní kořeny ne- přičemž u některých druhů mohou samčí huben (poslední živé exempláře byly spatře- vytvářejí. Tyto kořeny nenajdeme ani v po- a samičí jedinci vypadat značně odlišně. ny r. 1969). čátečních fázích života semenáčků, které Samičí rostliny se obecně poznají podle vy- Kapská oblast samozřejmě hostí i množ- čerpají živiny z endospermu. trvávajících zdřevnatělých plodenství při- ství dalších zajímavých proteovitých, jako Nejbohatším ze 14 afrických rodů pro- pomínajících šištice (viz obr.), samčí exem- kupř. bohatý rod Serruria s listy členěnými teovitých je vlastní Protea čítající 112 dru- pláře obvykle bývají robustnější a hustěji do úzkých válcovitých úkrojků (viz obr.) hů. Jméno rodu je odvozeno od mořského větvené, mají však menší listy i květenství. nebo převzácný , jehož jediný boha Protea, který podle řecké mytologie Zatímco samčí rostliny zpravidla kvetou druh (O. zeyheri) přežívá na několika od- dovedl mistrně měnit své vzezření. Podob- po dlouhou dobu, období květu samičích lehlých horských rašeliništích. ně proměnlivé jsou i protey — zahrnují jedinců je časově omezené a překrývá se Na závěr se ještě podívejme na praktické poléhavé keříky (např. P. acaulos, viz obr.), s vrcholem kvetení rostlin prašníkových. využití některých zástupců proteovitých. Zástupci rodu Leucadendron často vytvá- Je nasnadě, že stromovité druhy byly ceně- Vzpřímené lodyhy vzácného vřesovce Erica pa- řejí husté porosty a jejich žlutavé olistění ným zdrojem palivového i nábytkářského tersonia mohou dorůstat téměř metrové výšky udává v jarních měsících barevný ráz celé dřeva. Jako ukázkový příklad může sloužit a od dubna do srpna nesou množství žlutých krajiny. Soustředění velkého počtu rostlin trubkovitých květů. Tento druh dnes přežívá již Rarita mezi vřesovci — Erica verticillata. Druh jen na několika zrašelinělých lokalitách poblíž Erica daphniflora patří mezi vřesovce, které byl v 80. letech 20. stol. považován za vyhynulý, mořského pobřeží v jihozápadním Kapsku. Foto vytvářejí květy několika různých barev — od později se však ukázalo, že několik jedinců pře- J. Suda čistě bílých až po sytě červené. Foto J. Suda žilo v botanické zahradě v Pretorii. Foto J. Suda

www.cas.cz/ziva 166 živa 4/2007 C M Y K

Protea nitida, od níž bylo podle historic- ně rozšířené druhy, valná část jihoafrických výška je velice variabilní a najdeme mezi kých záznamů z konce 19. stol. každoročně zástupců jsou plošně omezené endemity. nimi jak několikacentimetrové miniatury pokáceno na 20 tisíc kusů. Kůra tohoto Nedávné molekulární výzkumy ukázaly, že připomínající mechy, tak stromové typy druhu se navíc používala k barvení kůží navzdory druhovému bohatství jižní polo- přesahující 5 m. Mezi charakteristické zna- a listy k výrobě inkoustu. Z nektaru velmi koule se kolébka rodu nachází v Evropě, ky rodu patří neopadavé květní koruny hojného druhu P. repens se zase odedávna odkud předchůdce dnešních kapských zá- a zejména úzké listy se silně podvinutými připravoval sladký sirup, který nesměl chy- stupců migroval nejspíše v průběhu střed- a téměř dotýkajícími se okraji (pro označení bět v žádné domácí lékárničce. A samozřej- ního miocénu (zhruba před 15 miliony let). tohoto typu listů se vžil termín erikoidní). mě nelze opominout ani skutečnost, že Podobně jako u mnoha dalších kapských Podvinutí listů samozřejmě není samoúčel- dekorativní druhy, jako např. P. cynaroides, skupin spadá hlavní diverzifikace vřesov- né, ale jde o adaptaci omezující ztráty vody. P. magnifica či Leucospermum cordifo- ců do období klimatických změn po vzniku Svrchní strana listů bývá totiž pokryta ne- lium (viz obr.) byly a jsou vyhledávanými studeného Benguelského proudu (cca před propustnou voskovou vrstvou a veškerá vý- rostlinami k řezu a pěstují se na rozlehlých 10 miliony let), kdy docházelo k fragmenta- měna plynů (a tedy i výpar) se uskutečňuje plantážích. ci původně souvislých areálů a nezávislému jen prostřednictvím úzké štěrbiny naspodu vývoji jednotlivých morfotypů. listů (kterou nezřídka ještě chrání spleť Vrchol bohatosti — vřesovcovité V kapské květenné oblasti najdeme vře- chlupů). Nutno však podotknout, že ne sovce na všech typech stanovišť s výjimkou všechny kapské vřesovce mají úzké a je- Čeleď vřesovcovitých sice v Kapsku za- slanisek. Obecně preferují kyselé a živina- hlicovité listy. U druhů vázaných na stinná stupují pouze vlastní vřesovce (Erica), jde mi chudé půdy (příjem živin zlepšují sym- a trvale vlhká stanoviště se můžeme setkat však o bezkonkurenčně největší rod zdejší biózou s mykorhizními houbami). Ačkoli i s obvyklými plochými listy, jejichž okraje květeny. V současné době je známo na 650 některé druhy mohou osidlovat i půdy vá- jsou jen nevýrazně podvinuté. Za příklad kapských druhů a každoročně přibývají penité (zejména podél jižního pobřeží Kap- může sloužit endemit Kapského poloostro- nové (pro srovnání — druhý nejbohatší rod ska), typické vápencové specialisty bychom va E. marifolia, která vyhledává místa pod Aspalathus je téměř dvaapůlkrát menší). v rodu hledali marně. Většina vřesovců skalními převisy a jejíž listy se podobají na- Odborné jméno vřesovců — Erica — je od- vyžaduje dostatečné zásobení vodou, což šim klikvám.

Netradičním vzhledem zaujme vřesovec Erica Nejběžnější zástupce svého rodu, Mimetes cucul- Mezi nejatraktivnější opylovače proteovitých bruniifolia — jeho nahloučená krémově zbarve- latus, roste od Kapského poloostrova až po Port rostlin patří cukernatka kapská (Promerops caf- ná květenství s nápadně vyčnívajícími tyčinka- Elizabeth při východní hranici kapské květenné fer), která je jedním ze šesti endemických druhů mi jsou skloněná dolů oblasti. Růžově zbarvené listeny poukazují na ptáků kapské oblasti. Charakteristickým znakem opylování ptáky. Foto J. Suda samců jsou nápadně dlouhá ocasní péra vozeno od řeckého ereike (lámat) a vztahu- je se k někdejšímu používání těchto rostlin dobře dokládá skutečnost, že počet druhů Zatímco ve vegetativních orgánech bý- pro léčbu ledvinových kamenů. rostoucích v určité geografické oblasti po- vají vřesovce poměrně uniformní, pravým Celosvětově čítají vřesovce přes 850 dru- zitivně koreluje s množstvím srážek — nej- opakem jsou jejich květy. Ty mohou nabý- hů a jejich areál je v mnoha ohledech pozo- více vřesovců se vyskytuje v jihozápadním vat nejrůznějších tvarů (trubkovité, pohár- ruhodný. Zatímco v rovnoběžkovém směru Kapsku, obvykle na návětrných jižních sva- kovité, miskovité), velikostí (od méně než se rozprostírá od samého jihu Afriky až po zích nebo v blízkosti moře. Směrem do vni- 1 mm až po téměř 50 mm u „královny kap- sever Norska, ve směru poledníkovém jde trozemí se jejich četnost snižuje a druhy ských vřesovců“ E. junonia) i barev (prak- jen o poměrně úzký pás zahrnující Evropu, osidlují především příhodné biotopy ve ticky celá barevná škála s výjimkou mod- Blízký východ a Afriku. Centrum diverzity výše položených oblastech, které mají po- rých tónů, obecně převažují odstíny bílé, se nachází na jižní polokouli, přičemž bez- třebnou vláhu. Mekkou milovníků kapských červené a žluté). Důvodem tak obrovské mála 90 % druhů roste v jižní Africe (jižně vřesovců je bezpochyby město Caledon rozmanitosti květů je samozřejmě přizpů- od řeky Limpopo). Druhově relativně bohatý ležící zhruba 120 km východně od Kapské- sobení nejrůznějším opylovačům. Zásad- je i Madagaskar a přilehlé souostroví Ma- ho Města. V jeho okolí byl totiž prokázán ním znakem pro určování jednotlivých skarény (asi 50 druhů), zatímco celá Evro- výskyt neuvěřitelných 235 druhů a zdejší druhů je často charakter tyčinek. Prašníky pa spolu se severní Afrikou a jihozápadní oblast se tak právem může pyšnit označe- vřesovců totiž obvykle mívají dva přívěsky, Asií hostí pouhých 23 druhů vřesovců. Dra- ním „území s největší koncentrací druhů mnohdy komplikovaného tvaru, které čas- matické rozdíly mezi evropskou a jihoafric- stejného rodu na světě“. to bývají druhově specifické. Přesná funk- kou arelou existují nejenom v počtu taxo- Rozpoznání vřesovců jakožto rodu vět- ce přívěsků není dosud uspokojivě vysvět- nů, ale i ve velikosti jejich areálů — zatímco šinou nečiní žádné potíže. Jde o vytrvalé lena, nejspíše však hrají roli při opylování v prvně jmenované oblasti převládají znač- rostliny s dřevnatějícími lodyhami. Jejich (jedna z teorií předpokládá, že přívěsky

živa 4/2007 167 www.cas.cz/ziva C M Y K

udržují tyčinky ve středu květu, kde jsou Zástupci čel. Restionaceae často tvoří dominant- Monumentální, v Kapsku široce rozšířená Ele- nejsnáze přístupné opylovačům). ní složku vegetace. Oblibují zejména lokality gia capensis z čel. Restionaceae připomíná svým Největší počet kapských vřesovců (více bohatě zásobené vodou. Snímky R. Sudové, po- vzhledem přesličky. Foto J. Suda než tři čtvrtiny) opyluje hmyz. Takové dru- kud není uvedeno jinak hy se většinou vyznačují drobnějšími mis- ticky nevětvené, jiné se naopak bohatě pře- kovitými květy s rozestálými korunními (či vyhynutí. A skutečně, několik vřesovců je slenitě větví a na první pohled připomínají kališními) cípy, které slouží jako přistávací dnes bohužel známo už jen in memoriam. přesličky. Již zmíněná E. capensis (viz obr.) plocha pro opylovače. Kromě typických Mezi takové případy patří stromovitá E. ca- byla kdysi jako obří přeslička dokonce i po- hmyzích opylovačů, jakými jsou blano- terviflora, která v minulosti zdobila Sto- psána. křídlí nebo dvoukřídlí, se uvažuje i o mož- lovou horu u Kapského Města (poslední Většina Restionaceae je dvoudomá a mezi nosti přenosu pylu drobnými třásněnkami exemplář byl spatřen v r. 1988) nebo E. py- samčími a samičími rostlinami téhož druhu z řádu třásnokřídlých (Thysanoptera). Je- ramidalis z Kapského poloostrova, jež byla jsou často značné morfologické rozdíly. jich význam by mohl narůstat zejména za kdysi natolik běžná, že se její rozkvetlé lo- Stálezelené či opadavé listy bývají obvykle pošmourného počasí, kdy ostatní skupiny dyhy prodávaly na trzích. Další druhy dříve redukovány na hnědé papírovité pochvy hmyzu nejsou příliš aktivní. považované za vyhynulé se naštěstí ucho- a fotosyntetickou aktivitu přebírají tuhé Nejatraktivnější kapské vřesovce nalez- valy alespoň v kultuře. Jako příklad může zelené lodyhy. Květy jsou obvykle seskupe- neme mezi druhy opylovanými ptáky (asi sloužit E. verticillata (viz obr.), která pů- ny v kláscích vyrůstajících v paždí listenů 15 % všech zástupců). K jejich typickým vodně rostla v okolí Kapského Města, avšak a v závislosti na druhu se objevují od břez- rysům patří velké květy s dlouhou a úzkou, v 80. letech 20. stol. její lokality ustoupily na až do listopadu. Restionaceae jsou vět- přímou nebo zakřivenou korunní trubkou, rozšiřující se výstavbě. Ještě předtím se však rosprašné, jejich květy tudíž nemají nektá- nejčastěji červené, žluté nebo bílé barvy. tento dekorativní druh dostal do několika ria, ani nevoní. Poměrně běžné jsou i dvou– či tříbarevné botanických zahrad a pěstované exempláře Podobně jako již výše představené proteo- květy a téměř polovina vřesovců opylova- tak posloužily jako výchozí materiál pro vité a vřesovcovité jsou i Restionaceae do- ných ptáky vytváří dokonce více barevných záchranný program. bře přizpůsobeny růstu v oblastech s perio- forem. Vnější strana korunních lístků bývá dickými požáry. Po spálení rychle obrážejí často pokryta lepkavým sekretem, který Restionaceae — kapská analogie trav z nepoškozených kořenových hlav nebo dodává květům lesk a zvyšuje tak jejich oddenků a zplodiny uvolňované při hoření atraktivitu pro opylovače (např. pro strdi- Čeleď Restionaceae zahrnuje asi 400 navíc výrazně stimulují klíčení semen vět- mily zlatoprsé — Nectarinia violacea). Ti druhů trsnatých nebo výběžkatých trvalek šiny druhů. Pokusně bylo prokázáno, že po při hledání nektaru rozruší svými zobáky podobných sítinám a travám, které rostou ošetření kouřem může klíčivost semen kruh tyčinek a uvolní pyl, který pak ulpí na v mírném až tropickém pásu jižní polokou- vzrůst dokonce až o tři řády. jejich tělech. Vzhledem k tomu, že ptáci le. Většina se vyskytuje v jižní Africe a Aus- Křemíkem bohaté stonky této čeledi jsou bývají oproti hmyzím opylovačům nesrov- trálii v oblastech se zimními srážkami, men- vynikajícím trvanlivým materiálem na stře- natelně těžší, vyznačují se vřesovce opylo- ší zastoupení má také v Chile, Indočíně, na chy (druhy s nevětvenými lodyhami) a vy- vané ptáky mohutnějším vzrůstem a robust- Madagaskaru a Novém Zélandu. Z celkové- užívají se také pro výrobu rohoží a košťat ními lodyhami. Nejmenší počet kapských ho množství je na 320 druhů (a 19 rodů) (druhy s větvenými lodyhami). Ostatně jmé- druhů (jen necelých 5 %) zvolil pro přenos endemických pro kapskou květennou oblast. no čeledi se vztahuje k latinskému restis, pylu vzdušné proudy. Jejich květy se celko- Uvedená čísla jasně napovídají, že Restio- které označuje provaz či lano a má sou- vě podobají vřesovcům opylovaným hmy- naceae jsou v Kapsku prakticky všudypří- vislost s tradičním použitím jihoafrických zem, bývají však ještě drobnější, mívají tomné a často dokonce tvoří dominantní rostlin. Pícninářské využití porostů je ome- nápadnou, deštníkovitě rozšířenou čnělku složku vegetace fynbos (viz obr.). Rozlišo- zené, jelikož rostliny obsahují velké množ- a nevytvářejí nektária. Aby opylování po- vání jednotlivých druhů (a někdy i rodů) je ství taninů a dobytek se jim proto většinou mocí větru bylo úspěšné, je zapotřebí, aby však nesmírně obtížné a vyžaduje mnoha- vyhýbá. Restionaceae rovněž patří mezi se daný druh vyskytoval na lokalitě v dosta- letou erudici. oblíbené zahradní rostliny, a to i na severní tečném počtu jedinců (běžné např. u vře- Svým vzrůstem jsou Restionaceae velmi polokouli; v našich podmínkách je ovšem sovce Erica hispidula). Navzdory skuteč- variabilní — najdeme mezi nimi nízké dru- nutné zajistit jejich přezimování na mrazu- nosti, že různé vřesovce často rostou hy s trsy dosahujícími stěží 40 cm (např. prostém místě. pospolu (a bývají i navštěvovány stejnými Restio festuciformis) i mohutné rostliny, Kromě bohatství proteovitých, vřesovců opylovači), k hybridizaci v přirozených které výškou i celkovým vzhledem připo- a Restionaceae návštěvníky Kapska zajisté podmínkách dochází jen zcela výjimečně. mínají bambusy — např. Elegia capensis či ohromí i nevídané množství cibulovin. Prá- Plošně omezené areály mnoha druhů Rhodocoma gigantea běžně dorůstají přes vě této skupině rostlin se budeme věnovat s sebou samozřejmě nesou značné riziko 3 m. Stonky některých druhů jsou prak- v pátém pokračování našeho seriálu. www.cas.cz/ziva 168 živa 4/2007