Nosislavská Čítanka
Total Page：16
File Type：pdf, Size：1020Kb
Nosislavská čítanka Nosislav v krásné literatu ře Brno 2000 Úvod Regionální čítanky jsou výbory z literatury pojednávající o ur čité oblasti, v níž žijí lidé spojení se spole čným životním prost ředím, mnohotvárným životem sou časné doby, ale také s p řipomínkami zajímavých a jedine čných osud ů svých p ředk ů. Nosislavská čítanka byla poprvé zpracována v roce 1986 a rozmnožena formou „samizdatu“ v 10 strojopisných kopiích. Nezachycuje svým obsahem historickou a jinou odbornou literaturu, ale všímá si jen v ětšin ě Nosislavák ů mén ě známé literatury um ělecké., k níž lze jist ě p řiřadit i literaturu vzpomínkovou. Prózu F. M. Bartoše sice nem ůžeme považovat za beletrii, ale svým zpracováním se podobá dnešní „literatu ře faktu“, která je na rozhraní literatury nau čné a um ělecké. Podobn ě lze nahlížet i na ukázku z díla J. A. Komenského. Nosislav se sice nem ůže pochlubit tím, že by se stala d ějišt ěm n ěkterého z celonárodn ě významných d ěl naší literatury, jako nap říklad blízké Diváky (Rok na vsi), T ěšany (Maryša) nebo Brumovice (Do t řetího a čtvrtého pokolení), ale naše čítanka p řesto dokazuje, že česká literatura ji také zcela neminula. Dějiny Nosislavi ve srovnání s jinými jihomoravskými obcemi jsou výrazn ě poznamenány vzpomínkami na t ěžký a state čný život tajných nekatolík ů p řed toleran čním patentem a pozd ějším zna čně navzájem izolovaným soužitím obou náboženských skupin. To se samoz řejm ě odráží i v literárních ukázkách ve sborníku. První t ři texty (Komenský, Bartoš, Winter) každý po svém p řibližují život dvou významných nosislavských rodák ů z období kolem bitvy na Bílé ho ře. Jsou to Václav Vlaverin Nosislavský, bratr nosislavského rychtá ře Mat ěje Škody, d ěkan filozofické fakulty pražské univerzity a pozd ější purkmistr pražského Nového M ěsta, a Jan Mathiades, humanistický básník, fará ř u sv. Barbory v Kutné ho ře. T řetí, o n ěco starší nosislavský rodák, jeden z hrdin ů humorného Wintrova vypráv ění Hn ěvy u čitel ů s fará ři, je chrudimský d ěkan Martin Stefanides Nosislavský, který zd ědil v Nosislavi po otci Št ěpánovi Vranovském d ům vedle rathousu (nyn ější č. 22). V roce 1587 ho prodal. Tragický osud dalšího Nosislaváka, tentokrát už ze za čátku dvacátého století, připomíná reportáž Dušana Uhlí ře. Děj ostatních vzpomínek, povídek a vypráv ění je už zasazen p římo do Nosislavi. Z um ěleckého hlediska mají nejv ětší hodnotu soudni čka Rudolfa Těsnohlídka, fejetony Jana Putny a zvlášt ě ukázka ze vzpomínek básníka Ivana Jelínka. Toto vydání bylo dopln ěno sedmi novými texty. Zvlášt ě významné jsou dv ě ukázky z rukopisu nosislavského písmáka Ond řeje Slouka, který byl v roce 2000 objeven v rajhradském okresním archivu, další dopl ňky tvo ří báse ň Ferdinanda Císa ře a dopis Jana Karafiáta z roku 1876, nenáro čný anonymní popis cesty skupinky mladých lidí z Klobouk do Nosislavi, básni čka Jaroslava K říže o Masarykovi, úryvky ze vzpomínek legioná ře Jana Svobody a anekdotický p říb ěh ze života jeho syna Vladimíra Svobody. Jan Amos Komenský Z Hory Kutny jak kn ěží vybiti Hora Kutna, první po Praze v království m ěsto i tím slovutné bylo, že ode sta let čistšího náboženství arcid ěkan tam bydlel. Tak s n ěkolika houfy rejthar ů v létu 1622 22. prosince p řijev Vilím V řesovec, jejich mincmistr, kostely jezuit ům oddal a kn ěží té církve i ty, kte ří z okoli čných míst vyhnáni byli (a nejedni tam své vlastní dome čky měli), k sob ě povolal; kdež p ředhodiv jim kací řství, rebelii a nevím co víc, cht ějí-li se do l ůna sv. církve navrátiti, se tázal; když odep řeli, služby církevní jim zapov ěděl a neuposlehnou-li, tvrd ě hrozil. V následujícím pak roku 27. července, na jezuitské toho vyhledávání, rozkázáno jim p řed západem slunce z m ěsta a z celého království v osmi dnech vyjíti. Vyšli tedy v po čtu 21: Ji ří Pauli( čáslavský d ěkan), Cyprián Pešín, Vít Jakeš, Václav Karion, Řeho ř Vít ů, Jan Kubinius, Mikuláš Sebastus, Jan Mathiades, Jan Klaudián, Zikmund Těšík, Jan Jorám, Jan Mustupius, Tomáš Dentulín, Jan P řístrach, Jakub Martis, Jan Vysota, Jan Podolský, Zikmund Piscis, Jan Luxin, Mikuláš Novokolínský, Ji ří Šišká ř. Vyprovázeni byli od n ěkolika set m ěšťan ů, kterýmž v poli kázání čin ě Jan Mathiades, vykládal ta slova Kristova: „Vyhán ěti vás budou ze škol“, a k stálosti jich s plá čem všeho toho shromážd ění napomínal. Potom (an se i zpíváním i plá čem nebe rozléhalo), objímajíce a líbajíce se, Boží milosti se porou čeli. Jinde sotva to kde povoleno: aneb tajn ě byli vyhán ěni, aneb do v ězení metáni, z kteréhož n ěkte ří po n ěkolika teprv dnech aneb m ěsících propoušt ěni a pod hrdlem z království vypovídáni: jiní smradem v v ězení (jako se to Bohuslavovi Boldvinovi v Bydžov ě stalo) usmrceni bývali. Komenský, Jan Amos: Historie o t ěžkých protivenstvích církve české. Praha, Blahoslav 1952, s.113 Jan Amos Komenský Jakou nep řátelé vzteklost proti kostel ům, knihám, lidem mrtvým provodili Nejen však nad poh řbenými, ale i nad pot řebujícími poh řbu ukrutnost provodili. Ml čím o tom, že nep řáli na krchovích poctivého poh řbu: po rolích, po zahradách, po rozcestích, ano i na popravních místech poh řbovati nutili. Toto jist ě p řílišné barbarství bylo, že z n ěkterých dom ů vynášeti, matce všech, zemi, vraceti zbra ňovali. A to jen 4 proto, aby k t ěm, kte ří v Kristu zesnuli, nenávisti ješt ě dokázali a živé umrl čím smradem od následování p ři pravd ě Boží stálosti odstrašovali. Dostalo se toho pobožnému muži Janovi Mathiadovi, u sv. Barbory v Ho ře Kutné kazatelovi, kterýž léta 1625 (když se tajn ě z exilium byl navrátil) v dom ě svém život dokonal. O tom zajisté zv ěděv arcid ěkan Appian, poh řbovati ho dokonce zapov ěděl, aniž se jakými prosbami anebo pen ězi uchlácholiti dal. Až po osmi dnech někte ří dob ří muži kradmo to t ělo vzavše, no čně v jistém míst ě pochovali. O čež se ten Beliál zlobil, kdo to u činil, vyptával, ztracením hlavy pohrožoval; ale daremn ě. Tamtéž, s. 219. František Michálek Bartoš Dva Nosislavané v b ělohorské bou ři Bylo to uprost řed ledna „nebezpe čí i bolesti plného“ roku 1622, kdy se poslední evangelický fará ř svatobarborský v Kutné Ho ře odhodlal ke kroku, na který musil již být p řipraven každým dnem. P řed dv ěma roky byl povolán k tomuto hlavnímu chrámu města, tenkráte ješt ě nejv ětšího po Praze. To bylo v rozmachu vzpoury, která se potom zhroutila na Bílé ho ře a jejíž pád m ěl v záp ětí tolik nevýslovného ho ře pro celou zemi. Městu p řinesl popravu primátora Šultyse, op ětovné obsazení vojáky s obvyklým vydíráním a kdejakou zv ůli proti evangelík ům. Nyní došlo i na kn ěží. O vánocích zapov ěděn jim vstup do kostel ů, leda by p řestoupili ke katolictví. To tedy znamenalo nucený odchod ze sboru, v n ěmž sotva zakotvil, a to nepochybn ě do ciziny, Byla ť již pramalá nad ěje na to, že by se evangelický duchovní uchytil ve vlasti. I rozhodl se Jan Mathiades Nosislavský uleh čiti m ěstu tím, že sám požádá o propušt ění a obvyklé vysv ědčení, které by mu dovolilo hledat povolání jinde. U činil to p řípisem, který je pěkným dokumentem smutných t ěch čas ů. S vroucí vd ěč ností vzpomíná dobrého, kterého se mu dostalo od m ěsta již od dětství na horských školách, na nichž potom sám vyu čoval, a d ěkuje za vše aspo ň takto, když, nesm ěje již vkro čiti do kostela, nem ůže pod ěkovati ve řejn ě. „B ůh, dárce všelikého dání dobrého a každého dání dokonalého, ra čiž to vše Vmtem i jednomu každému hojn ěji vynahraditi a svou milostí Vás i state čky Vaše korunovati. A pon ěvadž není žádná v ětší člov ěka k řes ťanského sláva, jako býti pravým oudem církve Kristovy, a žádná nebývá ozdobn ější koruna a poctivost krajin, m ěst a obcí, jako když hospodu Kristu Pánu a jeho pravd ě evangelické dávají, B ůh, nejvýborn ější dárce toho daru nejznamenit ějšího, této církvi i obci to ra č dáti, aby i na časy budoucí v ní svaté evangelium bez lidských ustanovení mohlo se kázati a ona by chrámem a dílnou Ducha sv. mohla slouti; to pak, co v ní jest za čato a položeno na znamení hn ěvu Božího a pokut za nevd ěč nost jdoucích, by mohlo brzké a š ťastné své napravení vzíti.“ Žehná 5 kone čně všem žehnáním Aronovým, v doušce pak prosí, bude-li muset Horu opustit, aspo ň o ochranu manželky a dítek. Stálost i ob ětavost horských vymohla, že fará ř Mathiades mohl z ůstati v m ěst ě až do kone čného vypov ědění všech kn ěží evangelických ze zem ě o rok pozd ěji.Tu teprv odešel spolu s jinými 20 duchovními, kte ří v Ho ře došli úto čišt ě, Byli vyprovozeni, jak vypravuje Komenský v Historii persekucí, velikým zástupem v ěrných měšťan ů daleko za m ěsto a tu se v poli práv ě on rozlou čil jménem všech za obecného plá če kázáním na slova Kristova: „Vyhán ěti vás budou ze škol ...“ Ano, veliká příchylnost kutnohorských evangelík ů k n ěkdejšímu fará ři dovolila, aby Jan Mathiades zem řel a došel poh řbu v m ěst ě, k n ěmuž tolik p řilnul. Vrátil se tajn ě z vyhnanství, nebo ť rodina jeho, jak se zdá, z ůstala v Ho ře i po jeho vypov ědění; pojal ť 1616, jsa tehdy fará řem v Petrovicích u Neratovic, vdovu po horském fará ři Danielu Johannidovi.