Prohlašuji, Že Jsem Bakalářskou Práci Vypracovala Samostatně a Při Jejím

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií

Mezinárodní vztahy

Ozbrojené konflikty po skončení studené války ve východní Africe

Analýza hlavních trendů ozbrojených konfliktů a dynamiky bezpečnostních vztahů v regionu Afrického rohu a Velkých jezer

Magisterská práce

Bc. Tomáš Černohous

Vedoucí práce: doc. PhDr. Zdeněk Kříž, Ph.D. UČO: 273617 Obor: Mezinárodní vztahy Imatrikulační ročník: 2010 Brno, 2012

Čestné prohlášení

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci Ozbrojené konflikty po skončení studené války ve východní Africe vypracoval samostatně pouze s vyuţitím pramenů v práci uvedených.

V Brně, dne 8. května 2012 Tomáš Černohous

Poděkování Rád bych poděkoval panu doc. PhDr. Zdeňku Kříţovi, Ph.D. za cenné rady a vstřícné vedení mé práce. Děkuji také své rodině a blízkým za jejich toleranci a podporu při mých studiích.

Obsah 1. Úvod ...... 6 1.1. Pouţitá metodologie a sběr dat ...... 8 1.2. Vymezení zkoumaného regionu...... 10 1.3. Reflexe zpracování tématu v odborné literatuře ...... 12 2. Teoretické ukotvení práce ...... 13 2.1. Teorie konfliktu ...... 13 2.1.1. Definice konfliktu ...... 13 2.1.2. Klasifikace konfliktu ...... 14 2.1.2.1. Klasifikace konfliktu podle umístění ...... 14 2.1.2.2. Klasifikace konfliktu podle pouţitých prostředků ...... 16 2.1.2.3. Klasifikace konfliktu podle příčin...... 18 2.1.3. Dynamika konfliktu ...... 20 2.2. Regionální perspektiva bezpečnosti ...... 25 2.2.1. Teorie regionálních bezpečnostních komplexů ...... 25 2.2.2. Koncept regionálních konfliktních komplexů a jejich řešení ...... 32 3. Analýza konfliktů zkoumaného regionu ...... 34 3.1. Historický kontext a charakteristika regionu po konci CW ...... 34 3.2. Občanská válka ve Rwandě (1990 – 1994) ...... 38 3.3. Občanská válka v Burundi (1993 – 2008) ...... 46 3.4. První válka v Kongu (Zair) (1996 – 1997) ...... 53 3.5. Druhá válka v Kongu (DRC) (1998 – 2002)...... 60 3.6. Konflikt v provinciích Kivu (2004 – současnost) ...... 68 3.7. Konflikt v regionu Ituri (1999 – 2006) ...... 76 3.8. Občanská válka v Ugandě (1986 – současnost) ...... 82 3.9. Občanská válka v Somálsku (1991 – současnost) ...... 93 3.10. Občanská válka v Dţibutsku (1990 – 1994) ...... 108 3.11. Konflikt v Etiopii o status SRS (1994 – současnost) ...... 114 3.12. Konflikt o status státu Oromia (1991 – současnost) ...... 120 3.13. Válka mezi Etiopií a Eritreou (1998 – 2000) ...... 125 4. Charakteristika a trendy konfliktů východní Afriky ...... 133 4.1. Typy konfliktů podle umístění ...... 133 4.2. Typy konfliktů podle závaţnosti ...... 133 4.3. Typy konfliktů podle nekompatibility cílů ...... 135 4.4. Strukturální bezpečnostní rizika regionu ...... 135 4.5. Dynamika konfliktů ...... 138 4.6. Taktika vedení bojů ...... 141 4.7. Zapojení třetích stran ...... 142 4.8. Mechanismy a regionální kontext řešení konfliktů ...... 145 4.9. Dopady konfliktů ...... 148 5. Regionální bezpečnostní struktura východní Afriky ...... 152 5.1. Východní Afrika optikou teorie RSC ...... 153 5.1.1. RSC Afrického rohu ...... 154 5.1.2. RSC Velkých jezer ...... 155 5.1.3. Interregionální interakce ...... 157 5.2. Perspektiva bezpečnostních komplexů východní Afriky ...... 158 4

6. Závěr ...... 163 7. Seznam použité literatury ...... 166 7.1. Primární zdroje ...... 166 7.2. Sekundární zdroje ...... 176 8. Přílohy ...... 185 Příloha č. 1: Počty obětí ve zkoumaných konfliktech ...... 185 Příloha č. 2: Bezpečnostní struktura Afriky dle Buzana a Wævera ...... 192

1. Úvod

Afrika má ve světě zlověstnou reputaci kontinentu, který neustále hraje jakousi tragickou Boţskou komedii ozbrojených konfliktů, válek, násilných povstání, převratů, zvěrstev, politické nestability, nemocí a chudoby. Tendence široké veřejnosti vnímat tyto africké sociální jevy jako zvláštní a patologické fenomény za hranicí lidskosti dlouhodobě odsouvala stranou nutnost jejich racionální explanace. Závaţnost a dopady místních konfliktů jsou i v současnosti často ztraceny v protichůdných tendencích nesmyslného přehánění či přílišného zjednodušování, v šedé zóně mezi hysterií lidí, kteří cítí k Africe silnou citovou vazbu a apatií těch, kterým je lhostejná. Odborníci na výzkum konfliktů se snaţí racionálním zkoumáním místní reality tuto percepční bublinu překonat. Mnoţství místních konfliktů jim nabízí unikátní laboratoř pro experimentování a vytváření či testování jejich teorií. Jedním ze zcela základních poznatků je skutečnost, ţe i přes obecně hluboké historické kořeny místních konfliktů, často prorůstajících aţ do prekoloniální éry, nabírá jejich destruktivita a četnost na závaţnosti a urgentnosti zejména v turbulentní periodě po skončení studené války. To platí bezezbytku také pro oblast východní Afriky, která představuje v tragické komedii tohoto kontinentu Danteho inferno. Notoricky známá genocida a etnické čistky ve Rwandě, velká africká válka v Kongu, občanské války v Somálsku a Ugandě či separatistické agitace v Etiopii jsou jen zlomkem případů násilné postudenoválečné periody v tomto regionu. Příčiny těchto konfliktů jsou minimálně stejně tak komplexní jako jejich případná řešení. Pokud má mít kontinent v novém století optimističtější vyhlídky, neţ v tom minulém, vzrůstá potřeba sofistikovaných analýz místních konfliktů a zvláště pak jejich chápání v regionálním měřítku.

*** Hlavním cílem této práce je na základě podrobné analýzy ozbrojených konfliktů východní Afriky zachytit dominantní bezpečnostní trendy a dynamiku tohoto regionu v období po skončení studené války. Základní teoretické ukotvení a nástroje k dosaţení tohoto cíle poskytují zejména teorie odborníků studia ozbrojených konfliktů a expertů věnujících se regionálním aspektům bezpečnosti. Z autorů teorie konfliktů budou v této práci vyuţity teoretické koncepty Otomara J. Bartose, Paula Wehra, Petera Wallensteena a Šárky Waisové a z teoretiků regionálního chápání bezpečnosti pak teorie Barry Buzana a Ole Wævera. V souladu s výše uvedenými cíli a na základě pouţité teoretické literatury hledá práce odpověď na dvě obecné výzkumné otázky. První z nich se ptá, jaké jsou trendy ozbrojených konfliktů v regionu východní Afriky? Specifické výzkumné otázky, které ji doplňují, se přitom

6 snaţí zachytit počet těchto konfliktů, jejich typy, předměty sporu, oběti a škody, způsoby jejich řešení a ukončení, charakter vnější intervence, vzájemné ovlivňování těchto konfliktů a dopady, které měly na region a mezinárodní systém. Druhá obecná výzkumná otázka zní, zda lze region východní Afriky považovat za regionální bezpečnostní komplex? Ta je doplněna celou řadou specifických výzkumných otázek nesoucích se v tomto duchu: Jaká je struktura tohoto regionálního bezpečnostního komplexu?, O jaký druh bezpečnostního regionálního komplexu se jedná?, Které státy určují jeho dominantní bezpečnostní agendu? či Jaký je možný vývoj tohoto regionu z hlediska bezpečnosti? Struktura této práce má čtyři stěţejní části. První část se věnuje teoreticko- metodologickému ukotvení studie a jsou v ní podrobně představeny všechny teoretické koncepty vyuţité v této práci a blíţe představen proces, který povede k dosaţení stanovených výzkumných cílů. Druhou část tvoří analýzy jednotlivých ozbrojených konfliktů východní Afriky, které jsou vedeny s vyuţitím konceptů představených teorií a podle neměnné struktury. Nejdříve je vţdy daný konflikt zařazen podle závaţnosti a umístění, posléze je představena země, ve které se konflikt uskutečnil a jeho aktéři, poté je provedena analýza nekompatibilních cílů aktérů, analyzován průběh konfliktu a na závěr rozebrána otázka vnějších a vnitřních snah o jeho moderování, případná mezinárodní intervence, způsob jeho ukončení a jeho celkové zhodnocení. Třetí část této studie se zabývá syntézou poznatků z analýzy ozbrojených konfliktů východní Afriky a celkově hodnotí trendy ve všech jejich aspektech. Poslední část práce se pak podrobně věnuje regionální bezpečnostní struktuře východní Afriky optikou teorie regionálních bezpečnostních komplexů a snaţí se také kromě charakteristiky této struktury zachytit její moţný budoucí vývoj.

1.1. Použitá metodologie a sběr dat V samotných základech je tato studie metateoreticky ukotvena ve fundacionalismu, racionalismu a pozitivismu. Z hlediska metodologie je indukce hlavní pouţívanou metodou k dosaţení vymezených cílů studie, a to prostřednictvím analýzy kvalitativních i kvantitativních dat v první fázi a jejich následné syntézy v druhé fázi. Při indukční metodě postupujeme od konkrétního k obecnému, od mnoţiny specifických pozorování k odhalení obecného pravidla či vzorce, který představuje určitý stupeň řádu mezi všemi sledovanými jevy. Indukce postupuje od otázky začínající „zda― k otázce začínající „proč―. (Babbie 2010: 22) Dle Hendla vychází indukce z poznatku, ţe se pozorované instance z dané jevové kategorie vyznačují určitou vlastností, z čehoţ se předpokládá, ţe tuto vlastnost budou mít také její další instance. (Hendl 2005: 36) Nespornou výhodou této metody je tedy schopnost vytvářet obecná pravidla a zákonitosti na základě studia určitého souboru případů. V této skutečnosti však zároveň leţí její slabost. Objektivně totiţ nelze nijak garantovat trvalost těchto pravidel a zákonitostí a tedy jejich platnost v budoucnosti. Pro výzkumníka můţe být také rizikem pozorování nedostatečně reprezentativního vzorku případů, které nutně povede k zavádějícím či v horším případě zcela mylným závěrům a zobecněním o jejich celé populaci. Z filozofického hlediska je indukce také kritizovaná za to, ţe neúměrně posiluje význam konkrétních pozorování tím, ţe z nich činí univerzální zákony, které jsou posléze vyuţívány k předvídání budoucího chování zkoumaných jevů. Smysl filozofické kritiky spočívá ve zpochybnění moţnosti vytváření univerzálních, tedy nekonečných závěrů na základě konečného mnoţství pozorování. (Prevos 2005: 1) V reakci na tuto kritiku je však třeba říci, ţe účelem této práce není vyuţití indukce k nalezení kauzality, ale rekonstrukci trendů zkoumaných konfliktů. Odlišným módem zkoumání je dedukce, která postupuje od obecného ke konkrétnímu, tedy od určitého vzorce, který můţe být teoreticky či logicky očekávaný k pozorování, které testuje, zda se očekávaný vzorec skutečně objevil. V dedukci směřují otázky opačným směrem neţ u indukce, od těch začínajících „proč― k otázkám začínajícím „zda―. (Babbie 2008: 22 – 23) Obě tyto metody jsou plnohodnotnými cestami ve vytváření vědy a jsou navíc často pouţívány simultánně k vytvoření ještě silnějších a kompletnějších vysvětlení. Systematická kombinace obou těchto metod se nazývá abdukce. (Hendl 2005: 37) I kdyţ je moţné od sebe indukci a dedukci vcelku jasně odlišit, většina výzkumných strategií vyuţívá v různých podílech obě tyto metody. Je otázkou, zda jsou vůbec někdy vyuţívány samostatně k získání silných teoretických odůvodnění jevů. (Mason 2002: 181) Stejně tak v této práci bude i přes dominantní vyuţívání indukce několikrát vyuţit také její metodologický protějšek. 8

Analýza bude v této studii vyuţita zejména v rámci kapitoly zkoumající jednotlivé ozbrojené konflikty ve vymezeném regionu, ve které bude region a v podstatě i samy konflikty rozdělen na menší komponenty, u kterých bude s určitým stupněm explorace zkoumáno, jak fungují jako relativně samostatné prvky a jaké jsou mezi nimi vztahy. Syntézu následně vyuţiji v kapitole věnující se zhodnocení trendů zkoumaných ozbrojených konfliktů a posouzení, zda vymezený region představuje regionální bezpečnostní komplex, a to na základě sloţení jednotlivých komponentů a nových zjištění z předchozí analytické části do celku a prostřednictvím popisu hlavních organizačních principů, jimiţ se tento celek (region) řídí v závislosti na jeho částech. (Hendl 2005: 35) Zvoleným přístupem kvalitativního výzkumu pro dosaţení stanovených cílů bude případová studie, jejímţ cílem je získat prostřednictvím detailní analýzy hluboké porozumění zvoleného případu. Dle Druláka můţe být případem „dostatečně ohraničený aspekt historické epizody či dostatečně ohraničená historická epizoda sama o sobě.― Pro definici případu je přitom nejvhodnější, pokud je určitý fenomén či epizoda časově i tematicky ohraničen. (Drulák 2008: 32 – 33) Zkoumaným případem této práce je dále vymezený geografický region východní Afriky, ve kterém budou zkoumány trendy v jeho ozbrojených konfliktech od konce studené války a celkový vývoj regionální bezpečnostní situace. Je zde tedy jasně patrné tematické ohraničení na bezpečnost a konflikty, geografické na vymezené země regionu Afrického rohu a Velkých jezer a časové na období od roku 1991 do roku 2012. Hlavním zdrojem dat pro tuto studii bude analýza primárních a sekundárních dokumentů. Primárními dokumenty jsou myšleny oficiální dokumenty (např. tiskové zprávy, rezoluce, strategie, studie, profily apod.) v konfliktu angaţovaných vlád a nestátních aktérů, vládních (např. CIA), nevládních (např. ICG, Ploughshares) a mezinárodních (např. AU, OSN a související mírové operace a agentury, OCHA, UNHCR, UNDP, ReliefWeb, IDMC, HRW, Amnesty International apod.) organizací, novinové články a rozhovory z mediálních a zpravodajských zdrojů (např. BBC, AFP, IRIN, Reuters, allAfrica apod.) a databáze výzkumných projektů věnujících se konfliktu (např. UCDP, COSIMO, CoW apod.). Vyuţitými sekundárními dokumenty budou monografie, sborníky a studie odborníků na dané téma, stejně jako odborné články ve specializovaných periodicích věnujících se zkoumané oblasti a tématu (např. Journal of Contemporary African Studies, Journal of Eastern African Studies, Journal of Modern African Studies, Journal of Law and Conflict Resolution, Journal of Peace Research apod.). V rámci této práce budou nejvíce vyuţívanými zdroji primárních dat k jednotlivým konfliktům databáze vytvořené v rámci projektu Katedry výzkumu míru a konfliktu

Uppsalské univerzity ve Švédsku s názvem Uppsala Conflict Data Program (UCDP), který jiţ od roku 1946 shromaţďuje informace o ozbrojeném násilí a konfliktech v celém světě. Podobně orientované databáze Heidelberského institutu pro výzkum mezinárodních konfliktů (Conflict Simulation Model, COSIMO) a Michiganské univerzity (Correlates of War, CoW) budou vyuţívány pouze v případě nedostupnosti dat z UCDP.

1.2. Vymezení zkoumaného regionu Vymezení regionu východní Afriky můţe nabírat celé řady podob podle toho, zda se na tento region budeme dívat geografickou, historickou či geopolitickou optikou. V rámci této práce je toto označení pouţíváno pro státy regionu Afrického rohu a regionu Velkých jezer. Na území, které je geografy označováno jako Africký roh, leţí Somálsko, Etiopie, Eritrea a Dţibutsko. V širším pojetí jsou občas za součást této geografické entity povaţovány kvůli jejich vazbám na tuto oblast také státy Keňa, Súdán a Jiţní Súdán. (Danfulani 1999: 37) Zatímco Keňa bude součástí mnou vymezeného regionu východní Afriky, nikoliv tak Súdán a Jiţní Súdán, které z geografického hlediska patří do regionu severní Afriky. Všechny státy Afrického rohu sdílí určité sociální a kulturní hodnoty vzešlé ze staletí jejich vzájemných vztahů. Politický vývoj kaţdého z těchto států byl vţdy neodmyslitelně spjat s vývojem v sousedních státech a ţádný z nich nebyl ani izolován od problémů svých sousedů. Regionem Velkých jezer je označována oblast ohraničení na jihu jezerem Tanganika, na severu Albertovým jezerem, na západě Edwardovým jezerem a jezerem Kivu a na východě Viktoriiným jezerem. Nachází se v něm státy Uganda, Rwanda, Burundi, Tanzanie, Keňa a Demokratická republika Kongo (DRC). I tyto země mezi sebou mají dlouhou historii stýkání a potýkání vycházející z jejich umístění v oblasti, která se vţdy díky velmi vysoké hustotě zalidnění, úrodné půdě a velké míře zemědělských přebytků vyznačovala vysokou státní organizovaností. (Lunn 2006: 3) Důvodem, proč nejsou v rámci této práce analyzovány zvlášť oba výše uvedené regiony, je mnoţství vazeb, které mezi sebou mají. Ať uţ to jsou vazby historické povahy, vazby vycházející z jejich geografické blízkosti či vazby politické a ekonomické. Výše uvedené státy také spolupracují v rámci několika významných regionálních organizací. Nejvýraznějším příkladem je Východoafrické společenství (East African Community, EAC), mezivládní organizace Burundi, Rwandy, Keni, Tanzanie a Ugandy, které je potenciálním předstupněm ustanovení Východoafrické federace. V roce 2005 mezi sebou státy této organizace ustanovily celní unii, v roce 2010 společný trh s výhledem přijetí společné měny ke konci roku 2012 (východoafrický dolar nebo šilink) a ustanovení politické federace v roce

2015. (EAC 2012a) Druhou organizací je Mezivládní úřad pro rozvoj (Intergovernmental Authority on Development, IGAD) zaměřený na společný přístup členských států k rozvoji ekonomiky, bezpečnosti a infrastruktury. Jeho členy jsou Dţibutsko, Eritrea, Etiopie, Keňa, Somálsko, Uganda, Súdán a Jiţní Súdán. (IGAD 2012) Co se týče mezinárodní spolupráce, je třeba dodat, ţe jsou všechny státy východní Afriky také členy Africké unie a některé z nich se účastní také projektů mimo region (Tanzanie a DRC v SADC, DRC v ECCAS). Na základě výše uvedených skutečností tedy vymezený region východní Afriky obsahuje státy: Burundi, Etiopii, Eritreu, Demokratickou republiku Kongo, Dţibutsko, Keňu, Tanzanii, Rwandu, Somálsko a Ugandu.

Obrázek č. 1: Mapa regionu východní Afriky 1

1 Ilustrace vytvořená autorem. Podkladová mapa z maps.google.com. 11

1.3. Reflexe zpracování tématu v odborné literatuře

V oblasti vědeckého zpracování ozbrojených konfliktů ve vymezeném regionu východní Afriky je situace velmi rozporuplná. Některé ozbrojené konflikty, které se v regionu uskutečnily (konflikty ve Rwandě, Somálsku, Ugandě, DRC, Burundi a konflikt mezi Etiopií a Eritreou), jsou v odborné literatuře zpracovány velmi dobře. Lze zmínit několik autorů, kteří si díky svým textům týkajících se těchto konfliktů a obecně bezpečnostní situace v daných zemích, získali prominenci. Patří mezi ně Gérard Prunier se svými texty o rwandské válce (Prunier 1995a) a válkách v Kongu (Prunier 2009), Ted Dagne pokrývající bezpečnostní otázky v podstatě celého regionu (Dagne 2002, 2010, 2011), Kenneth Menkhaus (Menkhaus 2003), Bjørn Møller (Møller 2009) a Martin Murphy (Murphy 2011) zabývající se situací v Somálsku, Filip Reyntjens se svými texty o konfliktech v regionu Velkých jezer (Reyntjens 1995, 2005, 2009) a John Frank Clark specializující se na DRC (Clark 2002). Zbývající konflikty regionu jsou však v odborné literatuře zpracovány buď velmi povrchně, často jen v jejich určitých fázích a v kontextu dosahování jiných výzkumných cílů, neţ podrobné analýzy jejich průběhu a příčin, anebo vůbec (konflikty v Dţibutsku, v Etiopii o status SRS a status státu Oromia a v DRC v provinciích Kivu a regionu Ituri). Zvláště při analýze těchto konfliktů jsem byl nucen shromáţdit velké mnoţství dílčích informací z různých zdrojů, z nichţ jsem se posléze snaţil poskládat jejich komplexní obraz. Co se týče vědeckých snah o zachycení trendů ozbrojených konfliktů a celkově bezpečnostní dynamiky ve vymezeném regionu východní Afriky je situace velmi podobná. Většina (malého) úsilí o zachycení tohoto regionu optikou bezpečnostních komplexů se zaměřila především na region Afrického rohu, a to pouze v rámci krátkých a ne příliš sofistikovaných textů. Výjimkou je sborník editovaný Robou Sharamem a Beroukem Mesfim Regional Security in the post-Cold War Horn of Africa, který se sice omezuje na region Afrického rohu, nicméně analyzuje ho vcelku důsledným způsobem (Sharamo – Mesfin 2011), a kapitola Sub-Saharan Africa: security dynamics in a setting of weak and failed states ze stěţejní knihy teorie regionálních bezpečnostních komplexů Regions and Powers: The Structure of International Security od Barryho Buzana a Ole Wævera, která se východní Africe věnuje v rámci širšího afrického kontextu. (Buzan – Wæver 2003: 219 – 260) Na poli české odborné literatury se ozbrojeným konfliktům či bezpečnostní dynamice východní Afriky zatím nikdo systematicky nevěnuje. Několik málo dohledatelných odborných článků českých autorů se zaměřuje pouze na ty nejznámější konflikty, jako je ten ve Rwandě či v Somálsku.

2. Teoretické ukotvení práce 2.1. Teorie konfliktu Prvním krokem ve snaze zachytit bezpečnostní dynamiku vymezeného regionu jako celku bude podrobná analýza jednotlivých konfliktů probíhajících v regionu od konce studené války, jejíţ výsledky budou v druhé fázi slouţit jako základ k identifikování souvislostí, struktury, dynamiky a potenciálního budoucího vývoje celého regionu. Představení základních teoretických konceptů slouţících k ukotvení analýzy jednotlivých konfliktů je předmětem této kapitoly.

2.1.1. Definice konfliktu Není překvapující, ţe se odborníci studia konfliktů liší v tom, co vlastně tento termín znamená. Waisová uvádí, ţe má konflikt obecně čtyři základní charakteristiky, a to (1.) aktéry, kteří (2.) jednají, aby (3.) prosadili své zájmy a hodnoty, které jsou (4.) neslučitelné. (Waisová 2011: 38) S jejich vyuţitím dospějeme v podstatě k Wallensteenově definici konfliktu jako „sociální situace ve které minimálně dva aktéři (strany) usilují ve stejné chvíli o získání omezených zdrojů,― která kombinuje základní prvky většiny běţně vyuţívaných definic. Klíčový důraz v ní je kladen na aktéry (základní předpoklad existence konfliktu), akci (úsilí zahrnující širokou paletu moţného jednání aktérů) a nekompatibilitu (neslučitelnost, ve které nemohou být poţadavky alespoň dvou aktérů dosaţeny ve stejný čas). Z nekompatibility také vychází důleţitost zdrojů pokrývajících všechny moţné druhy zájmů a poţadavků aktérů a časového hlediska, které je předpokladem vzniku sporu. (Wallensteen 2007: 14 – 15) V této práci je v rámci analýzy konfliktů vyuţívána zejména teorie Bartose a Wehra, která předpokládá, ţe konflikt můţe mít původ v nekompatibilitě cílů či nepřátelství aktérů a musí obsahovat konfliktní chování. V jejich pohledu je konflikt situací, ve které „aktéři používají konfliktní chování vůči sobě navzájem k dosažení nekompatibilních cílů a/nebo k vyjádření jejich nepřátelství.― (Bartos – Wehr 2002: 13) Z jejich definice je patrná důleţitost tří konceptů: konfliktního chování (jakékoliv chování, které straně pomáhá dosáhnout svých cílů nekompatibilních s cíli oponenta nebo které vůči němu vyjadřuje nepřátelství), nepřátelství a zejména nekompatibility cílů (viz kapitola 2.1.2.3). Odborníci UCDP definují ozbrojený konflikt jako situaci „neslučitelných zájmů, které se týkají vlády a/nebo teritoria, kde použití ozbrojených sil mezi dvěma stranami, z nichž alespoň jedna strana představuje vládu státu, vede k minimálně 25 obětem spojených s bojem za rok.― (UCDP – PRIO 2011: 1) Je zjevné, ţe je tato definice velmi úzká, neboť explicitně stanovuje charakter jednoho z aktérů, ozbrojenou povahu jednání a minimální počet obětí.

Tím vylučuje celou řadu konfliktů, z nichţ jednoznačně vynikají konflikty vedené mezi dvěma či více nestátními aktéry, coţ je jev zvláště v africké realitě velmi běţný. S ohlédnutím na výše uvedené definice konfliktu je zřejmé, ţe vhodná definice pro účely této práce by měla být dostatečně široká, aby dokázala zachytit specifičnost afrických konfliktů a zároveň jasně vymezená, aby odfiltrovala pro obor mezinárodních vztahů nerelevantní konflikty. Ozbrojený konflikt tedy pro potřeby této práce definuji jako „situaci, ve které alespoň jedna strana používá systematicky ozbrojené násilí s cílem prosadit své politické zájmy.― Tato definice nám jednoznačně umoţňuje analyzovat i konflikty bez zapojení státního aktéra, je v ní jasně ukotvený prvek systematičnosti, který vylučuje např. organizovaný zločin či nahodilé patologické kriminální jevy a zároveň zaručuje, ţe alespoň jeden aktér bude sledovat politické zájmy, čímţ konflikt zůstane v oblasti zájmu mezinárodněvědního bádání.

2.1.2. Klasifikace konfliktu Definice konfliktu pouţívaná v této práci nám nabízí dostatečný prostor na zahrnutí široké palety konfliktů, které je však v zájmu analýzy uţitečné blíţe specifikovat. Zcela základními kritérii, dle kterých se konflikty dále dělí, jsou zapojení aktéři, podoba jejich jednání a nekompatibilita jejich zájmů. Můţeme se tak setkat s klasifikací konfliktů: 1) podle umístění konfliktu v mezinárodním systému, 2) podle pouţitých prostředků v konfliktu a 3) podle příčin, resp. druhu neslučitelných zájmů aktérů. (Waisová 2011: 40) Podle tohoto dělení budou strukturovány i následující tři kapitoly, v rámci kterých se budu jednak detailněji zabývat jednotlivými klasifikacemi konfliktů, ale také podrobně rozeberu další související teoretické aspekty (otázka nekompatibility cílů či koncept štěpných linií) a dotknu se opět i metodologie této práce (otázka kalkulace počtu obětí konfliktů).

2.1.2.1. Klasifikace konfliktu podle umístění Specifikace konfliktů podle umístění spočívá na pozici předmětu analýzy, tedy konfliktu, na některé z tzv. analytických rovin. V nich lze hledat výsledky i zdroje vysvětlení zkoumaných jevů. Waisová nabízí tři základní analytické roviny: 1) mezinárodní systém – největší konglomerát interaktivních a vzájemně závislých jednotek, které nepodléhají vztahům nadřízenosti a podřízenosti, 2) hladina jednotek – jednotky jsou představovány aktéry, kteří jsou dostatečně vnitřně soudrţní a nezávislí, aby se lišily od ostatních entit (např. státy, transnacionální korporace, mezinárodní vládní i nevládní organizace) a 3) hladina subjednotek – jedná se o organizovaná uskupení individuí v rámci jednotek, která jsou schopná ovlivnit existenci a chování jednotek (např. povstalecká hnutí, rebelské skupiny,

14 politické strany). (Waisová 2011: 41 – 42) Lze se ovšem setkat i s detailnějším dělením na mezinárodní systém (planeta Země), mezinárodní subsystém (např. SADC, AU), jednotky (typicky státy), podjednotky (např. povstalecká hnutí) a jedince. (Buzan et al. 2005: 14 – 15) Tyto analytické roviny poskytují tradičně tři základní typy konfliktů dle umístění. Na úrovni mezinárodního systému jsou vedeny systémové konflikty, které mění základní strukturu, hodnoty a pravidla systému (např. 1. a 2. světová válka). Na úrovni jednotek se jedná o mezinárodní konflikty, které nemají potenciál proměňovat strukturu, hodnoty a pravidla systému (např. válka mezi Etiopií a Eritreou o společnou hranici). A v rámci subjednotek se vedou především vnitrostátní konflikty, v nichţ se nevládní skupina postaví proti vládní moci. Pokud je do vnitrostátního konfliktu aktivně diplomaticky či ekonomicky zapojena vnější síla, jedná se o vnitrostátní konflikt s vnějším vlivem (např. občanská válka v Somálsku). (Waisová 2011: 41 – 42) Právě tento druh konfliktu je v Africe velmi rozšířený vzhledem k místnímu vysokému počtu bojujících nestátních skupin s cizími státními patrony. Zároveň je nutné dodat, ţe výše uvedené dělení není v ţádném případě normativní a fixní. Celá řada konfliktů je velmi dynamická. Konflikt můţe např. začít jako vnitrostátní a postupně se přelít do sousedních zemí, čímţ se změní na konflikt mezinárodní. Stejně tak se teoreticky můţe mezistátní konflikt stát konfliktem systémovým. Jak bude patrné z analýzy konfliktů v této práci, existují také ty, které mají jak mezinárodní, tak vnitrostátní dimenzi. Konflikty se tak dle umístění rozdělují především podle pozice konfliktních aktérů v systému, nicméně i samotné aktéry lze blíţe specifikovat na základě jejich umístění v samotném konfliktu. UCDP nabízí následující rozdělení aktérů:

1. Primární strany, které mezi sebou mají nekompatibilitu zájmů 2. Sekundární válčící strany, které aktivně podporují jednu stranu konfliktu 3. Sekundární neválčící strany, které pouze poskytují primární straně podporu, která nějakým způsobem ovlivňuje vývoj konfliktu (UCDP 2012)

UCDP uvádí, ţe sekundární válčící stranou musí být vţdy stát, který sdílí nekompatibilitu zájmů s některou z primárních stran konfliktu. Z tohoto úhlu pohledu není tato typologie dostatečná pro africké konflikty, které se vyznačují velkým mnoţstvím zapojených nestátních aktérů, a to i v podobě sekundárních válčících stran. V rámci této práce budou konflikty blíţe klasifikovány dle umístění v analytických rovinách na mezinárodní a vnitrostátní, které budou v případě zapojení externích aktérů blíţe specifikovány jako vnitrostátní s vnějším vlivem. Jednotliví aktéři konfliktů budou tam, kde

15 to bude analyticky výhodné, rozdělovaní dle typologie UCDP s tím, ţe mezi sekundární válčící strany budu zařazovat i nestátní ozbrojené skupiny.

2.1.2.2. Klasifikace konfliktu podle použitých prostředků Jako zcela základní specifikace konfliktů podle pouţitých prostředků se nabízí rozdělení na konflikty násilné a nenásilné. Toto dělení, byť velmi úsporné, nám ale příliš neřekne o skutečné míře závaţnosti daných konfliktů. S jeho vyuţitím bychom byli schopni pouze říct, ţe všechny zkoumané konflikty v této práci jsou násilné. Z toho důvodu se odborníci zaměřují na vytvoření výstiţnějších kategorií. UCDP rozděluje konflikty dle závaţnosti následovně:

1. Malý ozbrojený konflikt – konflikt, který vede k 25 – 999 obětem ročně 2. Válka – konflikt, který vede k více neţ 999 obětem ročně.

Dříve pouţíval UCDP sloţitější rozdělení na malý ozbrojený konflikt, střední ozbrojený konflikt a válku, které obsahovalo kromě kritéria intenzity také časovou dimenzi v podobě informace o konfliktní historii týkající se celkového počtu obětí konfliktu.2 Přechod na jednodušší systém byl motivován často mylnou interpretací analytiků časové proměnné jako ordinální hodnoty, kdy byl střední ozbrojený konflikt nesprávně povaţován za nutně intenzivnější neţ malý ozbrojený konflikt. Z toho důvodu odborníci UCDP svou klasifikaci konfliktů dle intenzity zjednodušili pouze na dichotomii menší ozbrojený konflikt/válka a ze střední kategorie vytvořili zvláštní proměnou s názvem kumulativní intenzita, která bere v potaz konfliktní historii a časové hledisko separátně (překročil celkový počet úmrtí 1000: ano/ne). (UCDP – PRIO 2011: 9) Zároveň je třeba uvést, ţe oběťmi jsou v rámci tohoto programu myšleny pouze oběti spojené přímo s boji. Toto kritérium bývá často kritizováno, neboť vylučuje oběti, které sice zemřely v důsledku konfliktu, ale nikoliv přímo v bitvě. Do celkového počtu obětí konfliktu tak nejsou zahrnuty například oběti jednostranného násilí, které jsou přitom přímo kauzálně napojeny na probíhající konflikt. Podle mnohých odborníků není díky této logice důvod tyto oběti z celkového počtu obětí vylučovat. (Wallensteen 2007: 19) V rámci této práce budou konflikty hodnoceny dle intenzity v kaţdém svém roce pomocí metodologie UCDP jako menší ozbrojený konflikt či válka, a to dle dat o obětech konfliktu zpracovaných tímto programem. Vzhledem k tomu, ţe se přikláním k názoru těch odborníků, kteří kritizují pouţití pouze obětí souvisejících s bitvami jako kritéria pro

2 Malý ozbrojený konflikt (minor armed conflict) byl konfliktem, který vedl k více neţ 25 obětem ročně, ale méně neţ 1000 obětem po celou dobu konfliktu. Střední ozbrojený konflikt (intermediate armed conflict) vedl k více neţ 25 obětem ročně a zároveň více neţ 1000 obětem po celou dobu konfliktu. Válkou (war) pak byl ohodnocen konflikt, který vedl k více neţ 1000 obětem ročně. (UCDP – PRIO 2005: 10) 16 klasifikaci konfliktu dle jeho intenzity, budu za celkové oběti konfliktu za rok počítat jak oběti bitev, tak oběti jednostranného násilí. I ty jsou totiţ dle mého názoru jednoznačně způsobené konfliktem, bez kterého by nevznikly. Kdybych se k tomuto kroku neuchýlil, dostal bych se do situace, ve které by například konflikt ve Rwandě mezi hutuským reţimem a tutsijskou ozbrojenou skupinou FRP měl v roce 1994 pouze 1 055 obětí souvisejících s boji. (UCDP 2012a) Přitom právě tento rok ve Rwandě zemřelo při genocidě minimálně 500 tisíc lidí, kteří jsou však vzhledem k tomu, ţe se často jednalo o civilní obyvatele, kteří se nemohli bránit, zahrnuti v kategorii jednostranného násilí, a to i přesto, ţe byli zabiti jednou z konfliktních stran z důvodů spojených s konfliktem. V rámci afrických konfliktů, kde se zvěrstva a jednostranné násilí často stává konfliktní strategií zúčastněných aktérů, je tak tento krok k objektivnímu zhodnocení závaţnosti konfliktu a jeho klasifikaci nezbytný. Z praktického hlediska bude tedy kalkulace obětí u kaţdého konfliktu v kaţdém roce provedena na základě dat UCDP z nejnovějších datasetů UCDP Battle-Related Deaths Dataset v.5-2011, 1989-2010. a UCDP One-sided Violence Dataset v.1.3-2011, 1989-2010., přičemţ data o obětech za rok 2011 budou doplněna z aktualizované UCDP Conflict Encyclopedia. Zároveň bude pro výpočet pouţit pouze nejlepší odhad počtu obětí UCDP, který zobrazuje agregované nejspolehlivější mnoţství úmrtí z různých dostupných odhadů. Pro jednotlivé odkazy na tyto zdroje dat viz (UCDP 2012a) a pro tabulky zobrazující výpočet obětí jednotlivých konfliktů viz Příloha č. 1: Počty obětí ve zkoumaných konfliktech. Na závěr je nutné dodat, ţe celkové počty obětí konfliktu ze zdrojů dat UCDP vycházejí často velmi podhodnoceně. Důvodem je skutečnost, ţe i přes zahrnutí obětí souvisejících s bitvami a obětí jednostranného násilí do celkové kalkulace, není celkový počet všech obětí kompletní. Celá řada úmrtí je totiţ způsobená také například hladomorem, nemocemi, špatnými ţivotními podmínkami v uprchlických táborech a dalším utrpením. I ty mají původ v konfliktu, nicméně vzhledem k jejich špatné zachytitelnosti v rámci celého konfliktu, natoţ pak v průběhu jednoho roku, nejsou programem UCDP zpracovávány. Druhý problém vychází ze samotné metodologie UCDP, kdy jsou jako nejlepší odhady počtu obětí uváděny automaticky nejniţší odhady v situacích, kdy není moţné zjistit, který informační zdroj je více spolehlivý. (UCDP 2012) Nejvyšší odhad můţe přitom být i o několik stovek obětí vyšší a přitom pocházet minimálně ze stejně spolehlivého zdroje jako odhad nejniţší. Tuto otázku jsem se v rámci analýzy konfliktů snaţil řešit tím, ţe jsem tam, kde byla celková kalkulace počtu obětí ze zdrojů UCDP výrazně niţší neţ se běţně uvádí, uvedl také odhady z jiných zdrojů.

2.1.2.3. Klasifikace konfliktu podle příčin Posledním faktorem, který je vyuţíván ke specifikaci konfliktů v mezinárodních vztazích, jsou jejich příčiny. Waisová dle druhů zájmů, které aktéři v konfliktu prosazují a kterých se snaţí dosáhnout, shrnuje jejich několik základních typů: teritoriální konflikty, mocensko- politické konflikty, boje za nezávislost, ideologické konflikty či ekonomické konflikty. (Waisová 2011: 45) Je zřejmé, ţe zaškatulkování některého konfliktu dle předmětu sporu a podoby zájmů aktérů do některé z výše uvedených kategorií, není vţdy moţné. Konflikty jsou sociálním fenoménem, který má často natolik komplikovaný a komplexní původ a předmět sporu, ţe jejich klasifikace dle výše uvedené typologie není moţná. V africkém prostředí dlouhotrvajících a komplexních válek, ve kterých nejsou často ani jasné zájmy některých aktérů (pokud vůbec nějaké mají), je tato neschopnost jednoznačného zařazení vcelku běţná. Z tohoto důvodu je uţitečné vyuţít teorii nabízející teoretický návod na detailní analýzu příčin konfliktů, kterou vytvořil Bartos a Wehr.3 Ti vycházejí ze základní podmínky kaţdého konfliktu, kterou je nekompatibilita cílů a zájmů konfliktních aktérů, která se stala stěţejním konceptem jejich teorie. Dle těchto autorů jsou patrné tři hlavní příčiny nekompatibility cílů, a to soupeření o zdroje, nekompatibilní role a nekompatibilní hodnoty. Detailní teoretické vysvětlení nekompatibility cílů zobrazuje Schéma č. 1. Z něj je patrné, ţe distribuci zdrojů v podobě moci či bohatství můţe aktér napadnout, pokud věří, ţe je s ním zacházeno nespravedlivě, nedisponuje dostatkem zdrojů k uspokojivému ţivotu (absolutní deprivace), nebo pokud má válečnickou kulturu. Pocit nespravedlnosti se pak objevuje v situaci, kdy skupina ukáţe svou deprivací svým porovnáním s ostatními členy společnosti či dokáţe nelegitimnost moci těch, kteří ji ovládají. Schéma také ukazuje, ţe nekompatibilita rolí můţe existovat jak kvůli jejich vertikální diferenciaci (zodpovědnost nadřazené skupiny za celé společenství, zatímco ostatní plní pouze specializované úkoly), tak horizontální diferenciaci (přidělení specializovaných úkolů vymezenému okruhu členů společnosti). Konečně rozdílné hodnoty konfliktních skupin vznikají, kdyţ skupiny plní odlišné role, byly separovány v minulosti či se liší svou velikostí a technologickou vyspělostí, kdy např. rurální komunity disponují komunálními hodnotami a industriální pak hodnotami systémovými. (Bartos – Wehr 2002: 29 - 49)

3 Tato část práce věnující se teorii Bartose a Wehra je převzata a upravena z vlastních pasaţí společného textu s doc. PhDr. Zdeňkem Kříţem, Ph.D. (Černohous, Tomáš – Kříţ, Zdeněk. Vnitrostátní konflikt v Etiopii o status provincie Ogaden. Vyjde v Politologickém časopisu v roce 2012.). 18

Schéma č. 1: Teoretické příčiny nekompatibilních cílů 4

Relativní deprivace Pocit nespravedlnosti Nelegitimní moc

Absolutní deprivace Soupeření o zdroje Válečnická kultura

Diferenciace

celé části Nekompatibilní Nekompatibilní role cíle

Specializace

Separace Nekompatibilní skupin hodnoty

Odlišnost ve Nekompatibilita velikosti a společenského technologii systému

Ne všechny teoretické příčiny nekompatibility cílů izolované Bartosem a Wehrem se musí v konfliktu objevit. Kaţdý konflikt je sám o sobě unikátní a můţe v něm operovat libovolná kombinace příčin nekompatibility cílů. To bude ostatně patrné i z analýz nekompatibilních cílů u konfliktů v této práci, které budou provedeny právě s vyuţitím nyní probrané teorie. Vzhledem k tomu, ţe nekompatibilní cíle mohou vycházet ze samotné struktury společnosti, je uţitečné v rámci analýzy konfliktu vyuţít také koncept štěpných či konfliktních linií (cleavages), který vytvořil Stein Rokkan a Seymour Martin Lipset. Ti tento koncept navrhli jako analytický nástroj, pomocí kterého se snaţili vysvětlit proces vytváření politických stran v Evropě na přelomu 19. a 20. století. Koncept štěpných linií předpokládá, ţe většina (západoevropských) společností byla díky národní a průmyslové revoluci rozdělena na rozdílné a často i antagonistické sociální segmenty. Ze soutěţení těchto segmentů pak vznikly čtyři hlavní společenské štěpné linie, a to konflikt centrum vs. periferie, církev vs. stát, město vs. venkov a vlastníci vs. pracující. (Rokkan – Lipset 1967: 47)

4 Přeloţené a graficky upravené schéma z publikace Bartose a Wehra č. 3.2. (Bartos – Wehr 2002: 48) 19

I přestoţe tento koncept vznikl jiţ před několika dekádami a byl postaven především na analýze západoevropských společností, můţe být uţitečnou základní platformou i pro současnost a africké státy. V rámci studia africké politiky lze zmínit práci Gorana Hydena a Patricka Chabala. Zatímco Hyden rozděluje významné společenské štěpné linie v africkém prostředí na horizontální (ve smyslu kontroly ekonomických zdrojů, tedy jakési třídy) a vertikální (etnicita, rasa, náboţenství), Chabal zdůrazňuje význam identity, která se v místních podmínkách projevuje zejména etnicitou a náboţenstvím, a komunity, která zachycuje místní velký důraz na identifikaci s různými formami seskupení či teritorii (kmeny, klany, regiony). (Hyden 2006: 191) (Chabal 2009: 30 – 42) Ve snaze hlouběji pochopit strukturální příčiny nekompatibility mezi konfliktními aktéry bude v rámci kaţdého konfliktu u hlavních státních aktérů analyzována také společnost daného státu, a to právě pomocí konceptu štěpných linií.

2.1.3. Dynamika konfliktu Vzhledem k tomu, ţe konfliktní aktéři mohou v průběhu konfliktu měnit své zájmy, cíle, chování a jednání, je konflikt jako sociální proces velmi dynamickým jevem, který prochází v čase různými stadii a stupni intenzity. Dynamika konfliktu pak ovlivňuje jak nástroje a strategie konfliktních aktérů, tak moţnosti řešení konfliktu. Dle Waisové patří mezi základní stupně intenzity konfliktu 1) latentní konflikt, 2) manifestace konfliktu, 3) eskalace konfliktu, 4) mrtvý bod konfliktu, 5) deeskalace konfliktu, 6) řešení konfliktu a 7) postkonfliktní urovnání vztahů. (Waisová 2011: 55)

Schéma č. 2: Dynamika a stadia konfliktu 5

Intenzita Mrtvý bod

Vypuknutí násilí

Eskalace Deeskalace

Manifestace Řešení konfliktu Latentní konflikt Postkonfliktní urovnání vztahů

Čas

5 Schéma převzato a graficky upravo autorem z (Waisová 2011: 56). 20

Schéma č. 2 graficky ilustruje dynamiku a stadia konfliktu, přitom je nutné dodat, ţe i přes toto vyobrazení není dynamika konfliktu přímočará. Kaţdý konflikt totiţ nemusí vţdy projít všemi zobrazenými stádii, stejně tak můţe v některém zůstat i několik desítek let či se dokonce přelitím vrátit do předchozích stádií. Výše uvedené schéma lze také modelovat jako kruh, kdy v závěrečných fázích konfliktu můţe jeho řešení a budování míru selhat a hrozit opětovnou eskalací a opakováním celého konfliktního procesu. Stadium latentního konfliktu označuje situaci, ve které jsou si aktéři vědomi svých neslučitelných zájmů, ale neshody mezi nimi nejsou tak velké, aby je donutily rozhodně jednat a vystoupit proti svému protivníkovi. Základním nástrojem v prevenci přelití konfliktu do stadia manifestace je tradičně preventivní diplomacie na mnoha úrovních a podpora spolupráce a komunikace mezi aktéry. (Waisová 2011: 58) V okamţiku, kdy jeden z aktérů artikuluje své neslučitelné zájmy a projeví zájem je chránit na úkor protivníka, dochází k manifestaci konfliktu, která otvírá prostor pro vznik otevřeného konfliktu (viz Schéma č. 3).

Schéma č. 3: Příčiny vedoucí k otevřenému konfliktu 6

Spouštěcí událost

Nekompatibilita cílů

Křivdy Konfliktní Nepřátelství Začátek solidarita konfliktní akce Frustrace

Interakce podporující konflikt

Konfliktní Konfliktní organizace skupiny

Konfliktní

Konfliktní mobilizace zdroje

6 Přeloţené a graficky upravené schéma z publikace Bartose a Wehra č. 5.2. (Bartos – Wehr 2002: 81) 21

Bartos a Wehr volně vychází z Dahrendorfových podmínek formování konfliktních skupin a identifikují několik příčin vedoucích k otevřené konfrontaci. Zcela stěţejní jsou dvě proměnné, a to konfliktní zdroje a konfliktní solidarita. Pro jejich rozvinutí je klíčové, aby si členové skupiny byli vědomi jejich nekompatibilních cílů, cítili křivdu ze strany oponenta, byli frustrováni a svobodně spolu komunikovali v interakci podporující konflikt. Jsou-li všechny podmínky na místě, je pravděpodobné, ţe dojde k otevřenému konfliktu. K jeho zahájení pak stačí i relativně nevýznamná spouštěcí událost. (Bartos – Wehr 2002: 70 - 82) Po vzniku otevřeného konfliktu je moţné studovat jeho eskalační dynamiku. Eskalace představuje transformaci vztahu mezi stranami sporu na základě principu akce a reakce. Ţádná ze stran v tomto stadiu není ochotná ustoupit ze svých maximálních poţadavků a hledá podporu pro své poţadavky u dalších aktérů. (Waisová 2011: 58 – 59) Eskalace můţe být řízena zcela stejnými důvody, které zapříčinily vznik původního nepřátelství. Schéma č. 4 zobrazuje originální podmínky vedoucí k eskalaci a je z něj patrná podobnost s předchozím schématem. V obou hraje klíčovou roli konfliktní solidarita a konfliktní zdroje. V případě grafického zobrazení příčin eskalace jsou navíc zobrazeny tři hlavní řídící síly eskalace v podobě unilaterální akce, reciprocity a nepřátelství. Právě nepřátelství je zajímavým aspektem v tomto schématu, neboť je zde zobrazeno dvakrát. Jednou jako příčina konfliktní solidarity a podruhé jako její následek. Procesy, které zvyšují konfliktní solidaritu, mají totiţ také tendenci zvyšovat nepřátelství vůči oponentovi. (Bartos –Wehr 2002: 117)

Schéma č. 4: Originální příčiny přispívající k eskalaci 7

Konfliktní Nekompatibilita cílů zdroje Unilaterální eskalace

Křivdy Konfliktní Nepřátelství Reciprocita Eskalace solidarita Frustrace

Nepřátelství

Interakce podporující konflikt

Pro konflikt je typické, ţe se originální podmínky vzniku konfliktu a eskalace časem mění. Je pak nutné sledovat zpětné vazby. Nejdůleţitější z nich zobrazuje Schéma č. 5.

7 Přeloţené a graficky upravené schéma z publikace Bartose a Wehra č. 7.4. (Bartos – Wehr 2002: 117) 22

Zpětné vazby mohou zvyšovat konfliktní solidaritu a zdroje. Solidarita se zvýší, pokud je oponent brutální, konfliktu se začnou účastnit radikální skupiny, zradikalizuje se ideologie skupiny díky vedení expertů na konflikty či členové skupiny podstoupí psychologické změny v podobě ospravedlnění vlastních zvěrstev. Zpětné vazby mohou také vytvořit podmínky pro strategickou eskalaci, a to např. v situaci, kdy aktér očekává, ţe vzrostou oponentovy konfliktní zdroje (tlak na preemptivní úder), nebo se zvýší jeho vlastní zdroje, které na něj budou vyvíjet tlak k rozhodné akci. Strategickou eskalaci můţe samozřejmě zapříčinit celá řada dalších zpětných vazeb, z toho důvodu vede ve schématu jedna šipka přímo od pokračujícího konfliktu ke strategické eskalaci. (Bartos – Wehr 2002: 110 – 113)

Schéma č. 5: Zpětné vazby vedoucí ke strategické eskalaci 8

Hrozba zvýšení zdrojů nepřítele

Zvýšení vlastních zdrojů

Pokračující konflikt Strategická eskalace

Oponentova zvěrstva

Přítomnost radikálních skupin Větší konfliktní solidarita Vůdcovství expertů na konflikty

Vlastní Psychologické zvěrstva přizpůsobení

Pokud konflikt dospěje do situace, ve které ani jedna ze sporných stran nemá dostatek sil ke zničení svého protivníka nebo k dosaţení vítězství, tak se nachází v tzv. mrtvém bodě. Ten je ideální příleţitostí pro zahájení jednání mezi konfliktními aktéry, neboť se oba nacházejí v podobně bezvýchodné situaci. Mediace třetí strany můţe v této fázi zvýšit ochotu aktérů přistoupit na společná vyjednávání. Mrtvý bod se tak stává prvním krokem k deeskalaci konfliktu, během které opět dochází k transformaci konfliktního vztahu mezi stranami sporu,

8 Přeloţené a graficky upravené schéma z publikace Bartose a Wehra č. 7.5. (Bartos – Wehr 2002: 118) 23

jejímţ základním rysem je oslabení intenzity konfliktu, sníţení poţadavků protivníků, obnovení komunikace a snaha konfliktních aktérů najít řešení přijatelné pro všechny strany sporu. (Waisová 2011: 62 – 63) V ochotě konfliktních aktérů deeskalovat mohou hrát přirozeně roli také deeskalační zpětné vazby, které sniţují konfliktní solidaritu a zdroje (viz Schéma č. 6). Můţe se jednat o velké lidské ztráty, nárůst chudoby, zvýšení nerovností či vedení umírněných lídrů, kterým k moci pomůţe psychická i fyzická únava členů skupiny. Vyčerpání zdrojů v dlouhých konfliktech má také vliv na koercivitu stran – sniţuje jejich schopnost participovat na koercivní akci a volá po strategickém přehodnocení situace, které podporuje unilaterální deeskalaci. (Bartos – Wehr 2002: 113 – 117)

Schéma č. 6: Zpětné vazby vedoucí k deeskalaci 9

Vyčerpané konfliktní zdroje Strategická deeskalace

Prodlužovaný Méně konfliktních zdrojů Deeskalace konflikt Lidské ztráty

Zvýšená nerovnost Menší konfliktní solidarita

Umírněné vedení

Na úspěšnou deeskalaci navazuje stadium řešení konfliktu a jeho ukončení, ke kterému dochází poté, co strany sporu přestávají vnímat konflikt jako hru s nulovým součtem a překonají neslučitelnost svých zájmů. Wallensteen uvádí sedm mechanismů, které mohou tuto neslučitelnost překonat: 1) změna cílů konfliktních stran zapříčiněná posunem jejich priorit, 2) strany si zachovají své cíle, ale naleznou způsob jakým sporné zdroje rozdělit, 3) mechanismus „horse-trading― (obchod kus za kus) umoţňující kaţdé straně zaměřit své poţadavky na jiný statek a mít tak splněno 100 % svých cílů v jiné oblasti, 4) sdílená kontrola a vyuţití sporných zdrojů, 5) externalizace kontroly sporného statku, při které aktéři souhlasí, ţe ho nebudou sami spravovat, ale přenechají správu třetí straně, 6) vyuţití vnějšího mechanismu konfliktní rezoluce, typicky v podobě arbitráţe či jiných právních procedur, který obě konfliktní strany akceptují a který umoţní prosadit některý z předchozích pěti mechanismů a 7) ponechání konfliktu sobě samému, jeho odsunutí na později a mimo zájem či dokonce „zapomenutí― doprovázené neochotou strany konflikt eskalovat, ale ani ukončit.

9 Přeloţené a graficky upravené schéma z publikace Bartose a Wehra č. 7.6. (Bartos – Wehr 2002: 119) 24

(Wallensteen 2007: 51 – 54) Waisová uvádí nad tento rámec ještě dva moţné způsoby ukončení konfliktu, a to 1) donucovací zásah třetí strany ochotné a schopné prosadit rozhodnutí o ukončení konfliktu u sporných stran (např. operace k vynucení míru na základě kapitoly 7 Charty OSN) a 2) zásah vyšší moci v podobě přírodních katastrof, které natolik zdecimují konfliktní aktéry či sporné zdroje, ţe jiţ nemá cenu dál bojovat (např. tsunami). (Waisová 2011: 69 – 70) Posledním stadiem konfliktu je postkonfliktní urovnání vztahů, rekonstrukce státu a společnosti a budování trvalého míru. V rámci této fáze dochází k obnově veškerých vztahů mezi stranami konfliktu a jsou mezi nimi budovány komunikační kanály a dlouhodobá spolupráce. (Waisová 2011: 70) Jedná se o stadium, které je nejdelší a zároveň nejcitlivější. Pokud urovnání vztahů mezi bývalými oponenty selţe, hrozí opětovné obnovení násilí a opakování celé konfliktní spirály.

2.2. Regionální perspektiva bezpečnosti Hlavní ambicí této práce je zachytit bezpečnostní dynamiku vymezeného regionu jako celku. Základní podklady k dosaţení tohoto cíle budou získány na základě podrobné analýzy jednotlivých konfliktů, zakotvené ve výše rozebraných teoriích konfliktu. Klíčovým nástrojem pro zachycení bezpečnostní dynamiky regionu však bude zejména teorie regionálních bezpečnostních komplexů Kodaňské školy a koncept regionálních konfliktních komplexů a jejich řešení Petera Wallensteena.

2.2.1. Teorie regionálních bezpečnostních komplexů Konec studené války a rozpad bipolárního světového systému vyvolal debatu o dalším směřování bezpečnostních studií v nových mezinárodních podmínkách. Nastiňovány byly obecně tři moţnosti: 1) nic na jejich podobě neměnit a nadále se zaměřovat realistickou optikou výlučně na studium hrozeb, uţití a kontroly vojenské síly (tradicionalisté, např. Stephen Walt či Colin Gray), 2) provést umírněnou reformu a rozšířit agendu zájmu také o další zatím zanedbávané oblasti, jako jsou nevojenské hrozby či třetí svět (rozšiřovatelé, např. Richard Schultz či Mohammed Ayoob) a 3) provést radikální reformu s rozšířením agendy i do oblastí, jako je lidská bezpečnost, lidská práva, eliminace kriminality či environmentální otázky (prohlubovatelé, např. Ken Booth či Spike Peterson). (Tarry 1999: 2 – 10) Mezi rozšiřovatele se řadí také autoři Barry Buzan, Ole Wæver a Jaap de Wilde, kteří jsou hlavními představiteli tzv. Kodaňské školy bezpečnostních studií. Tito autoři vytvořili nový analytický rámec pro zkoumání bezpečnosti na různých úrovních analýzy dle modelu analytických rovin a v různých sektorech bezpečnosti (vojenském, politickém, ekonomickém,

25 societálním a environmentálním) a zdůrazňovali také význam regionů jakoţto ústředního výzkumného tématu pro bezpečnostní analýzu vzhledem k očekávané regionalizaci mezinárodních vztahů po skončení studené války v důsledku absence hlavní síly, která mezinárodní síly strukturovala na globální úrovni. (Buzan et al. 2005: 14 – 18) Regiony tvoří z hlediska analytických rovin zvláštní třídu subsystémů, které jsou zaloţeny na seskupování geograficky blízkých států a jsou samy o sobě předmětem analýzy, neboť v nich lze hledat výsledky výzkumu i zdroje teoretického vysvětlení. Samotná podstata regionálních systémů spočívá v teritoriální ukotvenosti států, které je tvoří. V roce 1983 představil na tomto základě Barry Buzan ve své knize People, States and Fear teorii bezpečnostních komplexů, která je dnes označovaná s přívlastkem „klasická― vzhledem k jejím budoucím modifikacím. (Buzan 1983: 105 – 115)

Klasická teorie bezpečnostních komplexů postuluje existenci regionálních subsystémů jakoţto objektů bezpečnostní analýzy a zároveň poskytuje analytický rámec pro jejich studium. Její logika vychází z chápání mezinárodní bezpečnosti nikoliv v absolutních, ale relativních (vztahových) pojmech, kdy je tato bezpečnost především záleţitostí vzájemných vztahů společenských jednotek motivovaných bezpečnostními hrozbami a zranitelnostmi. Všechny státy, vnímané v době jejího vzniku jako hlavní jednotky systému, jsou sice propojeny v globální síti vzájemné bezpečnosti, ale protoţe politické a vojenské hrozby působí na malé vzdálenosti snadněji neţ na velké, pocit bezpečnostní nejistoty bývá spojován právě s geografickou blízkostí. Standardním modelem vzájemné bezpečnostní závislosti v geograficky roztříštěném a anarchickém mezinárodním prostředí jsou regionálně definované bezpečnostní komplexy. Ty jsou definovány jako: „skupiny států, jejichž hlavní bezpečnostní náhledy a starosti jsou natolik provázané, že problémy národní bezpečnosti každého z nich nelze přiměřeným způsobem analyzovat či řešit odděleně.― Mezi státy, které jsou součástí tohoto modelu, je vzájemná bezpečnostní závislost výrazně intenzivnější neţ v případě států nacházejících se mimo něj a právě na základě této vysoké intenzity se utvářejí odlišné regionální modely bezpečnosti ovlivněné rozloţením moci i historicky danými vztahy přátelství a nepřátelství. (Buzan et al. 2005: 20 – 21) Klasická teorie bezpečnostních komplexů vznikla v období studené války, v roce 1983, ve kterém dominoval tradiční pohled na bezpečnost. Proto byla i tato teorie určená primárně pro výzkum politického a vojenského sektoru a hlavními referenčními objekty byly státy. Se vznikem nového mezinárodního prostředí po konci studené války se analytici Kodaňské školy zaměřili na transformaci této teorie, aby lépe odpovídala novým

26 mezinárodním podmínkám. V následující části textu tedy představím jiţ modifikovanou verzi této teorie, která bude vyuţita v této práci.

Teorie regionálních bezpečnostních komplexů ve své nové podobě překonávala omezení té klasické zejména v jejím explicitním státocentrickém a politicko-vojenském zaměření a rozšířila moţnou oblast její aplikace na další aktéry a sektory. V tomto ohledu se definice regionálního bezpečnostního komplexu (regional security complex, RSC) změnila, nicméně její základní idea zůstala stejná: „množina jednotek, jejichž hlavní procesy sekuritizace, desekuritizace či obou jsou natolik provázané, že jejich bezpečnostní problémy nemohou být rozumně analyzovány či řešeny odděleně.― (Buzan – Wæver 2003: 44) Vzhledem k výše uvedenému je nutné upozornit, ţe do kategorie RSC nelze zařadit jakékoliv seskupení geograficky blízkých států (např. skandinávské země, státy Varšavské smlouvy apod.). Aby mohla být mnoţina států označena jako RSC, je nutné, aby daný region vykazoval charakteristický teritoriálně ohraničený model vzájemné závislosti, který bude natolik silný, aby jej bylo moţné odlišit od okolních bezpečnostních regionů. Při vymezování RSC je tedy důleţité vyvarovat se objektivnímu vymezení regionu na základě geografických či historických znaků a místo nich věnovat pozornost především klíčovým bezpečnostním interakcím mezi jednotkami. (Buzan et al. 2005: 24 – 25) (Buzan – Wæver 2003: 47 – 48) Zvláště v rámci RSC obsahujících mnoho států mohou také existovat menší subkomplexy, které mají odlišné vzorce bezpečnostní interdependence neţ vzorec, který definuje celek. Dobrým příkladem je dle autorů Blízký východ, kde můţeme najít dva subkomplexy, které autoři označují jako Levantu (Egypt, Izrael, Jordánsko, Libanon a Sýrie) a Záliv (Írán, Irák a země GCC). Mezi nimi existuje příliš mnoho překrytí a vazeb, které se obtíţně rozplétají (všechny státy Zálivu jsou nepřátelské vůči Izraeli, rivalita mezi Sýrií a Irákem, atd.). Subkomplexy jsou často také řešením problému jednotek s překrývajícím členstvím mezi více RSC (vzhledem k tomu, ţe se SRC jako celek nemohou z principu teorie překrývat). Ve výše uvedeném případě je to stát Irák, který by v případě oddělených bezpečnostních komplexů Zálivu a Levanty musel být členem obou, ale dle konceptu subkomplexů můţe být jak členem obou subkomplexů, tak širšího blízkovýchodního SRC. (Buzan – Wæver 2003: 51 – 52) Irák tedy leţí uvnitř blízkovýchodního RSC na pomezí dvou subkomplexů, jak je to ale se státy, které leţí na hranici RSC a jsou ovlivňovány i sousedním RSC? Dle autorů jsou hranice RSC většinou oblastí pouze slabých interakcí s vnějším okolím, mohou ovšem existovat případy, kdy v této oblasti leţí stát (např. Turecko či Afghánistán), který je díky své

27 těţké pozici mezi dvěma RSC ovlivňován interakcí a bezpečnostní dynamikou z obou stran, ovšem ne natolik silnou, aby díky ní dokázal sjednotit oba RSC do jednoho. Takový stát je v rámci terminologie této teorie označován jako izolátor (insulator). Autoři upozorňují na nutnost neplést si tuto pozici s tradiční ideou nárazníkového státu (buffer state), jehoţ funkce je dána pozicí v centru silných vzorců sekuritizace a ne na jejich okraji jako v případě izolátora. (Buzan – Wæver 2003: 41) I přestoţe by v důsledku anarchické povahy mezinárodního systému měly bezpečnostní komplexy vznikat po celém světě, není tomu tak. Dle Buzana RSC nevznikne, kdyţ lokální aktéři negenerují jejich vlastní vzorec bezpečnostní interdependence. K tomu mohou vést dva scénáře: 1) v nestrukturovaných regionech jsou státy buď natolik slabé, ţe mimo své hranice působí jen minimálně, jejich bezpečnostní priority jsou zaměřeny dovnitř a vnější interakce tak ke vzniku komplexu nedostačuje, nebo vzniku RSC brání geografická izolace znemoţňující interakci (např. ostrovní státy) a 2) standardní regionální dynamika bezpečnostních vztahů můţe být zvrácena také silnou přítomností vnějších mocností, při které dochází k jejímu překrytí (např. éra evropského kolonialismu v zemích Afriky či bipolární soupeření za studené války). (Buzan – Wæver 2003: 61 – 62) Teorie RSC také počítá s jakousi mezifází mezi nestrukturovaným regionem a zformovaným RSC. Tam, kde se dá očekávat, ţe mnoţina bilaterálních vztahů má potenciál vytvořit RSC, hovoříme o prekomplexech a tam, kde je jiţ manifestovaná bezpečnostní interdependence dostatečná k vymezení regionu, ale ještě relativně slabá regionální dynamika, hovoříme o protokomplexech. (Buzan – Wæver 2003: 64)

Základní struktura RSC je klíčovým prvkem, který je nutné studovat pro pochopení vnitřní dynamiky bezpečnostních komplexů. Určují ji čtyři základní proměnné:

1. hranice, které RSC vymezují 2. anarchická struktura, dle které musí být RSC sloţen ze dvou či více autonomních jednotek 3. polarita, která pokrývá distribuci moci mezi jednotkami subsystému, RSC mohou být stejně jako mezinárodní systémy analyzovány v termínech polarizace jako unipolární, bipolární, tripolární či multipolární 4. sociální konstrukce, která pokrývá vzorce přátelství a nepřátelství mezi jednotkami, základem je Wendtova idea sociální struktury (hobbesovská, lockovská či kantovská anarchie) zaloţená na roli dominující systému (nepřítel, rival, přítel), zaměřit se přitom lze nejen na druh těchto rolí v rámci

systému, ale také na to, jak moc jsou tyto role internalizované koercí (externí síly), zájmy (kalkulace nákladů a zisků) či vírou v legitimitu (porozumění toho co je dobré a špatné, správné a zlé). (Wendt 1999: 247)

Pokud se některý z těchto klíčových prvků promění, změní se i charakter komplexu jako celku. Je přitom zjevné, ţe mocenské vztahy prochází nepřetrţitým vývojem a v komplexech tak dochází k neustálým změnám. K posouzení jejich dopadů na charakter komplexu lze vyuţít následující tři strukturální kategorie:

1. zachování statu quo, které značí, ţe vztahy přátelství a nepřátelství zůstaly nezměněny a nastalé změny v konečném důsledku strukturu komplexu váţněji neohrozily, nebo ji dokonce posílily. 2. vnitřní transformace regionálního komplexu, při které dochází k proměně jeho základní struktury bez dopadu na jeho vnější hranice, většinou se jedná o změny anarchické struktury (např. kvůli regionální integraci), změny v polaritě (např. kvůli dezintegraci, sloučení, dobytí, rozdílné rychlosti růstu států apod.) či změny v dominantním vzorci přátelství – nepřátelství (např. kvůli ideologickým posunům, únavě z války, změnám vedení apod.) 3. vnější transformace, která mění základní strukturu komplexu v důsledku expanze či redukce jeho vnějších hranic, zdrojem těchto změn můţe být například vznik či zánik států v rámci komplexu, který zpravidla má významný dopad na rozloţení moci a charakter vztahů v komplexu nebo sloučení dvou RSC či rozpad jednoho RSC na dva. (Buzan – Wæver 2003: 53) (Buzan et al. 2005: 22 – 23)

Typologii RSC lze provést na základě výše uvedených parametrů struktury a vnitřní dynamiky komplexu. Jednak můţeme na základě polarity rozdělovat RSC na škále unipolární aţ multipolární, ale také na základě sociální konstrukce přátelství a nepřátelství vycházející z původu komplexu na následující tři typy RSC:

1. konfliktní formace leţící na negativním konci škály označuje RSC, který vznikl na základě konfliktu a vzájemná závislost je v něm zaloţená na strachu, soupeření a vzájemném vnímání států jako bezpečnostních hrozeb 2. bezpečnostní režim leţící uprostřed škály označuje RSC, kde se státy i nadále vnímají jako vzájemné hrozby, ale uzavřely v zájmu omezení bezpečnostních dilemat dohodu vedoucí k zajištění určité jistoty

3. bezpečnostní společenství leţící na pozitivním konci škály označuje RSC, ve kterém se státy přestaly vnímat jako hrozby a nechystají se ve svých vzájemných vztazích pouţít sílu (Buzan et al. 2005: 22)

Dále lze RSC dělit také na standardní či centrovaný. Ve standardních RSC se nachází dvě či více mocností, dominuje mu politicko-vojenská bezpečnostní agenda a všechny jsou ve své struktuře anarchické. Polarita je zde definována rozloţením moci mezi hlavními regionálními mocnostmi a lze ji identifikovat na klasické škále od unipolární po multipolární. Unipolarita ve standardní RSC označuje situaci, kdy se v regionu nachází pouze jedna regionální mocnost (např. JAR v jiţní Africe). RSC nelze díky této unipolaritě označit za centrovanou, protoţe dynamika celého regionu není řízena unipolární mocností v jeho centru. I kdyţ mohou být standardní RSC v tomto smyslu unipolární, neobsahují úroveň globální moci, a proto v nich lze jasně rozlišit vnitřní regionální dynamiku a vnější intervenující globální dynamiku. Standardní RSC mohou nabývat všech uvedených forem zaloţených na konstrukci přátelství či nepřátelství v regionu. V rámci tohoto typu RSC je hlavním prvkem bezpečnostní politiky vztah mezi jeho regionálními mocnostmi, který určuje podmínky menším státům v regionu a případným zásahům globálních mocností. V centrovaných RSC je bezpečnostní dynamika dominována z centra lokalizovaného uvnitř regionu. Tento typ RSC má tři základní formy. První dvě jsou případy, ve kterých je RSC dle rozloţení moci unipolární, ale dominantním státem je velká mocnost (např. Rusko v CIS) či supermocnost (např. USA v Severní Americe). Globální úroveň moci tak dominuje těmto dvěma typům RSC, kde by jinak mohly vzniknout klasické regionální mocnosti (např. Ukrajina, Mexiko, Kanada), ale nevzniknou, protoţe nemají dost relativní síly definovat své vlastní regionální mocenské pole. Třetí forma centrované RSC je zaloţena spíše na integrovaných institucích, neţ na jedné mocnosti (např. EU, jejíţ forma stojí rozkročená mezi klasickým regionem v podobě vysoce rozvinutého bezpečnostního společenství a velkou mocností s vlastními právy na globální úrovni). (Buzan – Wæver 2003: 55 – 56) Existují i zvláštní případy, které nelze zařadit do ţádné z těchto kategorií. Jedná se například o bezpečnostní komplexy velkých regionálních mocností (např. východní Asie, kde je Čína a Japonsko jádrem bipolárního RSC) a superkomplexy (např. ve východní Asii v případě silného nepřátelství či spojenectví Číny a Japonska). V superkomplexech překonává regionální dynamiku velmi silná interregionální úroveň, která ovšem není dostatečně silná, aby ji zcela zastínila. Pokud by nakonec meziregionální dynamika překonala tu regionální, pak by došlo k externí transformaci komponentů RSC v rámci superkomplexu a jeho

30 komplexy by se spojily a utvořily jeden velký RSC (např. spojení RSC jiţní a severní Asie do jednoho velkého RSC východní Asie). (Buzan – Wæver 2003: 60 – 61) Posledním moţným způsobem dělení RSC je dělení dle sektorů, respektive dle dominantní bezpečnostní agendy regionu. Lze tak rozlišovat například mezi těmi, které jsou řízeny predominantně politicko-vojenskou bezpečností a těmi, které spíše jinými sektory. (Buzan – Wæver 2003: 75)

Na závěr je třeba říci, ţe je teorie RSC vhodným deskripčním a analytickým nástrojem pro teritoriální studia slouţící jakoţto rámec organizující empirické studie regionální bezpečnosti. Poskytuje výzkumníkovi jasný návod, co by měl sledovat na čtyřech úrovních analýzy, aby byl později schopen pomocí její strukturální logiky systematicky spojovat tyto poznatky k vytvoření modelu bezpečnostní konstelace regionu:

1. domácí situaci států v RSC, zvláště pak jejich zranitelnosti generované na této úrovni, které definují druh bezpečnostních obav státu a mohou také představovat strukturální hrozbu pro jiné státy regionu 2. mezistátní vztahy, které generují RSC v jeho základní podobě 3. interakce RSC se sousedními regiony, které jsou sice relativně omezené vzhledem k velkému důrazu na vnitřní interakce v definici RSC, ale mohou být relevantní např. v situaci velké asymetrie mezi RSC, která plodí silné interregionální jednosměrné vazby 4. roli globálních mocností v regionu, tedy souhru mezi globálními a regionálními bezpečnostními strukturami

Kromě této deskriptivní funkce můţe být teorie RSC pouţita jako základ pro tvorbu moţných budoucích scénářů. Pokud budou tyto scénáře logicky dedukovány z podmínek, ve kterých se RSC nachází, mohou poslouţit jako základ predikce. Přitom je zřejmé, ţe prediktivní role SRC nenabízí kauzální model, ve kterém kaţdá situace automaticky produkuje pouze jednu další, ale umoţňuje redukovat moţnosti relevantních scénářů u kaţdého specifického případu. Takto redukovaný soubor moţností pak můţe být mj. vyuţit jako základ pro politické volby ovlivňující vývoj RSC. (Buzan – Wæver 2003: 65 – 70) S ohledem na výše uvedené funkce bude tato teorie SRC aplikována na vymezený region a poslouţí jakoţto základ pro identifikaci toho, zda se jedná o regionální bezpečnostní komplex, jaké jsou jeho vlastnosti a moţný budoucí vývoj.

2.2.2. Koncept regionálních konfliktních komplexů a jejich řešení Peter Wallensteen ve své knize Understanding conflict resolution také zdůrazňuje nutnost studovat konflikty v regionálním kontextu. Dle něj se jen ve velice málo případech konflikt týká pouze originálních konfliktních stran. Ve většině případů upoutá pozornost také dalších aktérů či na ně bude dokonce mít přímý dopad. K zachycení moţných propojení mezi různými aktéry a různými konflikty vyuţívá Wallensteen termín konfliktní komplex, čímţ v podstatě navazuje na teorii RSC Kodaňské školy. (Wallensteen 2007: 193) Wallensteen se zabývá konfliktním komplexem především v kontextu řešení regionálních konfliktů a i tento jeho pohled nabízí několik důleţitých poznatků o bezpečnostní dynamice regionů. Rozplétání regionálních konfliktů dle něj zahrnuje dva odlišné přístupy k mírovému procesu. Postupný přístup vyuţívá strategii krizového managementu a předpokládá vnímání konfliktního komplexu konflikt po konfliktu. Nejdříve se řeší konflikty, jejichţ ukončení je v danou chvíli moţné, a to s vírou, ţe sousední konflikty neovlivní implementaci mírových dohod. Odstranění jednoho konfliktu přitom můţe prostřednictvím sdílené zkušenosti generovat energii na odstranění dalšího. Největší překáţkou tohoto postupu je nebezpečí, ţe provázání regionu bude natolik silné, ţe nebude moţné přijmout izolovanou dohodu. Odvážný přístup pak postupuje podél jiné logiky, kdy se nejdříve řeší ty nejzávaţnější konflikty s vírou, ţe jejich odstranění povede k ukončení těch menších. Klíčová je potom především správná identifikace toho, jaké jsou centrální záleţitosti konfliktního komplexu, jejichţ řešení by mělo být primární. Překáţkou tohoto přístupu můţe být obtíţnost jeho realizace, která bude muset počítat se zájmy regionálních a mezinárodních mocností, které budou tomuto v případě ohroţení jejich zájmů bránit. Tento přístup tak předpokládá existenci dlouhodobé strategie regionálního peacebuildingu s ohledem na zájmy států, regionu a relevantních mezinárodních organizací, budování důvěry a proces regionálního učení. Oba tyto postupy k regionálním konfliktním komplexům také produkují odlišné výsledky ve vztahu k regionální bezpečnosti. Postupný přístup pravděpodobně posílí různé aktéry v regionu, vytvoří podmínky pro zaloţení slabých regionálních institucí hledajících řešení konkrétních problémů, ale neposouvajících regionální vztahy na úroveň vzájemné důvěry a povede ke vzniku řešení šitých na míru jednotlivým aktérům a konfliktům, jejichţ trvanlivost se těţko předvídá. Na druhou stranu odváţný přístup můţe vést k vytvoření bezpečnostního systému s jasnými pravidly a normami nejen pro současné konflikty, ale i pro budoucí problémy a vytvoření rámce pro spolupráci, který nebude zaloţen jen na řešení

32 nějakého konkrétního konfliktu, ale na širších potřebách jednotlivých států a regionů.10 (Wallensteen 2007: 196 – 200) Přístupy k řešení regionálních konfliktů lze dle Wallensteen dělit na ty pocházející přímo z regionálního konfliktního komplexu (intra-regionální přístupy) a ty pocházející zvenčí (extra-regionální přístupy). Efektivita prvních zmíněných je dle něj limitovaná kvůli celé řadě problémů souvisejících především s aspektem moci a dominance. Regionální plány mohou být vnímány aktéry jako zaujaté a stejně tak mohou být regionální tělesa paralyzovaná silnou rivalitou mezi angaţovanými státy. Pokud je součástí problému silný regionální stát, je nepravděpodobné, ţe dojde k vyuţití regionálního rámce pro mírový proces a pokud ano, tak bude tento rámec pravděpodobně vyuţit pouze pro posílení zájmů tohoto státu. Vzhledem k těmto důvodům je většina úsilí v řešení regionálních konfliktů řízena aktéry zvenčí v rámci extra-regionálních přístupů. I ty však nejsou vţdy efektivní. Problémem můţe být jejich aţ příliš široký geografický záběr. V organizacích s kontinentálním členstvím (např. Africká unie) budou pozice týkající se konfliktu pravděpodobně přijímány prostřednictvím hlasování ve velkých tělesech, coţ přináší riziko, ţe se příliš široké hlasovací fórum stane arénou pro soupeření států, které jsou jak členy dané organizace, tak mocensky zaangaţovány v konfliktním komplexu. Výše uvedená rizika otvírají prostor pro neformální přístupy k řešení regionálních konfliktů, v rámci kterých se mohou společně angaţovat jak externí, tak interní aktéři. Jedná se o platformy v podobě kontaktních skupin, různých koalic angaţovaných států usilujících o efektivní řešení konfliktu či zvláštních vyslanců OSN. Tyto iniciativy mohou předejít regionální rivalitě a zapojit do procesu externí aktéry s dostatečnou diplomatickou a ekonomickou kapacitou, ale jejich slabinou můţe být jejich často krátké trvání a neschopnost přetvořit se do trvalejší organizace, která by byla schopná dlouhodobě udrţovat mír. (Wallensteen 2007: 204 – 206) Je zřejmé, ţe ideální a obecně aplikovatelný přístup organizující rozplétání regionálních konfliktních komplexů a budující mír neexistuje. Místo toho tu máme mnoho moţných variant, přičemţ kaţdému konfliktnímu komplexu bude pravděpodobně vyhovovat jiná. Wallensteenův koncept bude v rámci této práce také vyuţit, a to ve snaze blíţe porozumět logice ukončování konfliktů ve zkoumaném regionu, která bude tvořit nedílnou součást chápání jeho bezpečnostní dynamiky.

10 Blíţe k tzv. rámcům šitým na míru (Tailor-made frameworks) vycházejících z postupného přístupu viz (Wallensteen 2007: 200 - 201) a tzv. rámcům zaloţeným na potřebách (Needs-based frameworks) viz (Wallensteen 2007: 202 - 203). 33

3. Analýza konfliktů zkoumaného regionu 3.1. Historický kontext a charakteristika regionu po konci CW Historický kontext ozbrojených konfliktů východní Afriky je dán především koloniálním a studenoválečným dědictvím uvaleným na státy, ve kterých probíhaly. Doprovodným jevem kolonialismu, který se kromě Etiopie týkal všech zemí regionu, byla transformace tradičních mocenských struktur a lokálních hodnot dle západoevropského stylu a vytvoření autoritativní kultury, ve které evropské mocnosti prosazovaly dle logiky „rozděl a panuj― některé skupiny společnosti jako nadřazené (nejvhodnějším příkladem je belgický kolonialismus ve Ruandě- Urundi a konstrukce nadřazené identity Tutsiů). Sine qua non v udrţování bezpečnosti a stability loutkových koloniálních vlád bylo také ustanovení dobře vyzbrojené armády, která reţim chránila proti externím vojenským hrozbám a působila jako odstrašující prostředek proti případnému odporu veřejnosti. Tím byla zmíněná autoritativní kultura úspěšně militarizována. (Young 2009: 19 – 35) Nejproblematičtějším prvkem kolonialismu bylo zcela určitě vytvoření hranic, které ignorovaly přirozené etnické, kulturní, historické a náboţenské teritoriální celky. Dopady tohoto kroku se v mnoha zemích východní Afriky projevily aţ s oslabením autoritativní kontroly centrálních reţimů a zahájením demokratické tranzice po konci studené války v podobě vnitrostátních konfliktů převáţně s poţadavkem autonomie různých etnických skupin (např. konflikty v Etiopii či územní štěpení Somálska) či teritoriálních mezinárodních konfliktů (např. Etiopie vs. Eritrea či Eritrea vs. Dţibutsko). Po dekolonializaci k mnoha změnám nedošlo. I kdyţ proběhla v mnoha zemích velmi násilným a rozhodným způsobem (např. povstání Mau Mau v Keni mezi lety 1952 a 1960, násilná rwandská revoluce v roce 1959, na jejímţ základě uteklo více neţ sto tisíc tutsijských uprchlíků do sousedních zemí či secesionistické konflikty v Kongu v roce 1960), africké elity po zisku nezávislosti v podstatě udrţovaly represivní instituce, hodnoty a procesy vytvořené jejich evropskými patrony. Neokoloniální státy se u většiny zkoumaných zemí vyznačovaly parazitickou a kleptokratickou vládnoucí třídou, která vyuţívala stát jako arénu pro soukromou akumulaci kapitálu a byla závislá na násilí jako primární odpovědi na odlišné názory o podobě vládnutí v zemi. (Ukaga – Afoaku 2005: 176 – 178) Soupeření USA a SSSR o globální dominanci nahradilo v této době koloniální překrytí místní bezpečnostní dynamiky. Supervelmoci podporovaly ideologicky podobně orientované státy a pomáhaly jim potlačovat jejich domácí opozici, coţ v konečném důsledku vedlo k polarizaci místních států a rostoucímu tlaku na jejich další militarizaci. Tímto vývojem byl postiţen zejména Africký roh díky své geopolitické poloze u Rudého moře jakoţto významné dopravní tepny ropných

34 tankerů. Do Ogadenské války v letech 1977 – 1978 poskytoval SSSR zbraně v hodnotě několika stovek milionů dolarů Somálsku a po této válce Etiopii. Svým patronem opuštěné Somálsko se v reakci na to sblíţilo s USA, které zemi dále vyzbrojovaly. (Woodward 2003: 136 – 139) Díky podpoře obou velmocí dokázalo Somálsko nakonec vybudovat největší armádu v Africe, jejíţ zbraně po pádu Barrého v roce 1991 vyuţily somálské klany k vedení destruktivní občanské války. S koncem studené války zmizela ekonomická a vojenská podpora velmocí, sílila ekonomická krize mnoha místních států11, rostl tlak na jejich liberalizaci12a objevovaly se poţadavky různých skupin společnosti na sebeurčení. Její skončení sice odstranilo dle terminologie RSC překrytí regionu vnějšími supervelmocemi a s ním související mocenskou zátěţ, ale díky jejich odchodu zmizel také jejich nezpochybnitelný moderační vliv na tento region. V důsledku výše uvedených skutečností se většina autoritativních států východní Afriky začala postupně rozpadat. Někde byl tento trend zahájen ještě krátce před koncem studené války (občanská válka v Ugandě od roku 1986, demokratická tranzice Burundi od roku 1987 končící občanskou válkou v roce 1993, občanská válka ve Rwandě od roku 1990), někde souběţně s jejím koncem (občanská válka v Dţibutsku a svrţení komunistické vlády v Etiopii v roce 1990 a následné konflikty o secesi vedené OLF a ONLF) a jinde se akumulovalo napětí několik dalších dlouhých let (vypuknutí první války v Kongu v roce 1996 a svrţení diktátora Mobuta Sésé Seka o rok později). Jediné dvě země ve východní Africe, kterých se konec studené války významněji nedotkl, byla Tanzanie, která měla určitou formu demokracie v podstatě od zisku nezávislosti v roce 1961 a Keňa, kde byla demokratická tranzice ukončena při vcelku klidných svobodných volbách v roce 1992.

11 V mnoha zemích byla ekonomická krize způsobena špatnými ekonomickými politikami, stejně jako častou závislostí na exportu primárních komodit, coţ zvyšovalo zranitelnost zemí díky závislosti na světových cenách těchto komodit. Většina zemí východní Afriky byla také extrémně zadluţená. Brettonwoodské instituce (Světová banka a IMF) začaly další půjčky podmiňovat implementací programů strukturálního přizpůsobení („Structural Adjustment Programs―), které měly zaručit jejich vrácení a efektivní vyuţití. Součástí podmínek bylo např. sníţení veřejných výdajů, devalvace měny, liberalizace obchodu, dobrá vláda či boj s korupcí. I přes částečné úspěchy byly tyto programy často kritizované, neboť jiţ tak chudé státy v jejich rámci omezovaly také výdaje do sociálního sektoru, čímţ v podstatě sniţovaly ţivotní standard svých obyvatel a prohlubovaly svou sociální a ekonomickou krizi. Blíţe k SAP viz (Nugent 2004: 328 – 335) či (Green 1998). 12 Zahájená liberalizace zde však paradoxně často nevedla k úspěšné demokratizaci země, ale spíše k pravému opaku. Liberalizace, pokud není vedena velmi důsledně a od základu, přínáší pro mnoho afrických zemí také riziko politické nestability s tím jak nové elity a staré vládnoucí skupiny začnou soupeřit o veřejnou podporu, a to často s nacionalistickou urgencí, dle jejíţ logiky vítěz bere vše. Takovému soupeření pak jiţ stačí jen málo, aby propuklo v násilný konflikt. Blíţe viz (Lynch – Crawford 2011). 35

Po konci studené války se ve východní Africe uskutečnilo 12 ozbrojených konfliktů: Občanská válka ve Rwandě, Občanská válka v Burundi, První válka v Kongu (Zair), Druhá válka v Kongu (DRC), Konflikt v provinciích Kivu, Konflikt v regionu Ituri, Občanská válka v Ugandě, Občanská válka v Somálsku, Občanská válka v Dţibutsku, Konflikt v Etiopii o status SRS, Konflikt v Etiopii o status státu Oromia a Válka mezi Etiopií a Eritreou.13

Ve vymezeném regionu se nachází 9 státních aktérů: Burundi, Dţibutsko, Etiopie, Eritrea, DRC, Keňa, Tanzanie, Rwanda, Somálsko a Uganda. Během zkoumaného období vznikl jeden nový stát – Eritrea, která získala nezávislost na Etiopii 24. května 1993.

V regionu působilo ve sledovaném období minimálně 47 nestátních aktérů14: Dělení je na základě dominantního místa působení, nikoliv místa původu. Rwanda: Rwandská vlastenecká fronta (Front patriotique rwandais, FPR), Burundi: Národní rada pro obranu demokracie (Conseil National Pour la Défense de la Démocratie, CNDD), Fronta na obranu demokracie (Forces pour la Défense de la Démocratie, FDD), Strana za osvobození lidu Hutu (Parti pour la Libération du Peuple Hutu, PALIPEHUTU), Fronta za národní osvobození (Front pour la libération nationale, FROLINA), Síly pro národní osvobození (Forces nationales de libération, FNL) Zair / DRC: Aliance demokratických sil za osvobození Konga – Zair (Alliance des Forces Démocratiques pour la Liberátion du Congo-Zaire, AFDL), Armáda pro osvobození Rwandy (Armée pour la Libération du Rwanda, ALIR), Národní svaz za úplnou nezávislost Angoly (União Nacional para la Independência Total de Angola, UNITA), Shromáţdění pro konţskou demokracii (Rassemblement Congolais pour la Démocratie, RCD) a její odštěpenecké skupiny RCD-G, RCD-K a RCD-ML, Hnutí za osvobození Konga (Mouvement pour la Liberation du Congo, MLC), Demokratické síly pro osvobození Rwandy (Forces Démocratiques de Libération du Rwanda, FDLR), Národní kongres pro obranu lidu (Congrès national pour la

13 Kromě těchto konfliktů proběhlo v regionu ještě několik dalších, které sice splňují podmínku minimálně 25 obětí za rok, ale nebudou v této práci podrobně analyzovány. Důvodem je buď jejich velmi krátké trvání v řádech dnů (teritoriální konflikt mezi Dţibutskem a Eritreou od 10. do 13. června 2008 s 35 oběťmi), nemoţnost jejich odlišení od větších konfliktů probíhajících ve stejné době na stejném území (např. konflikt mezi kmeny Bena Kapuya a Bena Nsimba v DRC od 19. do 21. září 2007 s 25 oběťmi), nedostatek informačních zdrojů pro jejich adekvátní analýzu (např. konflikt mezi nomádskou agropastorální skupinou Pian Karimojog a etnikem Pokot v Ugandě v listopadu 2003 s 34 oběťmi) či kombinace všech těchto důvodů. Těchto malých konfliktů proběhlo od konce studené války do současnosti v řádech desítek. I kdyţ nebudou podrobně analyzovány v této práci, bude na ně brán při posuzování regionálních bezpečnostních trendů zřetel. 14 Záměrně u tohoto výčtu uvádím „minimálně 47 nestátních aktérů―. Tento výčet totiţ obsahuje pouze nestátní skupiny, které se prokazatelně účastnily konfliktů zkoumaných v této práci. Celá řada nestátních aktérů zapojených do menších konfliktů, které neprošly přes síto minimálně 25 obětí, ve výčtu chybí. Stejně tak v něm chybí mnoho nestátních klanových ozbrojených skupin ze Somálska, jejichţ počet vzhledem k jejich velkému počtu, malé velikosti a nedostupnosti informačních zdrojů nelze spolehlivě určit (pro ilustraci viz příloha č. 1, kde je zlomek těchto aktérů u kalkulace počtu obětí v Somálsku uveden).

défense du peuple, CNDP), Koalice konţského vlasteneckého odporu (Coalition des Patriotes Résistants Congolais, PARECO), Fronta nacionalistů a integracionalistů (Front des Nationalistes et Intégrationnistes; FNI), Fronta vlasteneckého odporu v Ituri (Forces de Résistance Patriotique d‘Ituri, FRPI), Svaz konţských vlastenců (Union des Patriotes Congolais, UPC), Strana pro jednotu a ochranu integrity Konga (Le Parti pour l'Unité et la Sauvegarde de l'Intégrité du Congo, PUSIC), Lidové ozbrojené síly Konga (Forces Armées du Peuple Congolais, FAPC), Konţské revoluční hnutí (Mouvement Révolutionnaire Congolais, MRC), Lidová fronta pro spravedlnost v Kongu (Front Populaire pour la Justice au Congo, FPJC) Uganda: Armáda Boţího odporu (Lord's Resistance Army, LRA), Hnutí Svatého ducha (Holy Spirit Movement, HSM), Spojené demokratické síly (Allied Democratic Forces, ADF), Fronta západního břehu Nilu (West Nile Bank Front, WNBF), Ugandská národní záchranná fronta II (Uganda National Rescue Front, UNRF), Súdánská lidová osvobozenecká armáda/hnutí (Sudan People's Liberation Army/Movement, SPLA/M) Somálsko: Sjednocený somálský kongres (United Somali Congress, USC), Somálské národní hnutí (Somali National Movement, SNM), Somálské vlastenecké hnutí (Somali Patriotic Movement, SPM), Somálská národní aliance (Somali National Alliance, SNA), Demokratická fronta somálské spásy (Somali Salvation Democratic Front, SSDF), Somálská rada pro usmíření a obnovu (Somalia Reconciliation and Restoration Council, SRRC), Islámská unie (Al-Itihaad al-Islamiya, AIAI), Svaz islámských soudů (Islamic Courts Union, ICU), Aliance pro obnovu míru a boj proti terorismu (Alliance for the Restoration of Peace and Counter- Terrorism, ARPCT), Aliance pro znovuosvobození Somálska (Alliance for the Reliberation of Somalia, ARS), Mučednické hnutí mládeţe (Harakat Al-Shabaab al-Mujahidin, Al-Shabaab), Islámská strana (Hizbul Islam), Stoupenci prorocké cesty a konsensu (Ahlu Sunna Wal Jama'a, ASWJ) Džibutsko: Fronta za obnovu jednoty a demokracie (Front pour la Restoration de l'Unité et de la Démocratie, FRUD) Etiopie: Ogadenská národní osvobozenecká fronta (Ogaden National Liberation Front, ONLF), Spojená západní somálská osvobozenecká fronta (United Western Somali Liberation Front, UWSLF), Oromská osvobozenecká fronta (Oromo Liberation Front, OLF)

Co se týče dynamiky nestátních aktérů, lze jednoznačně vysledovat v rámci regionu klesající trend jejich počtu a aktivit. Z výše uvedených nestátních skupin se 16 přetvořilo v důsledku ukončení jejich konfliktu v politickou stranu, 22 zaniklo v důsledku poráţky či splynulo s jinou skupinou a pouze 9 jich je prokazatelně stále aktivních.

3.2. Občanská válka ve Rwandě (1990 – 1994) 3.2.1. Zařazení konfliktu Občanská válka ve Rwandě představuje z hlediska umístění vnitrostátní konflikt s vnějším vlivem. Z hlediska závaţnosti lze tento konflikt hodnotit ve všech jeho letech jako válku, která vedla celkově k 507 890 obětem. (UCDP 2012a)

3.2.2. Charakteristika státu Malá rozloha Rwandské republiky, společně s nejvyšší hustotou zalidnění v Africe a nutností produkovat dostatek obţivy, vedla k vytvoření centralizované formy politické moci a velmi vysokému stupni sociální kontroly. V čele této prezidentské republiky stojí od března 2000 Paul Kagame, bývalý velitel ozbrojené skupiny FPR, která je v současnosti dominantní politickou stranou Rwandy. (Prunier 1995a: 1 – 4) Přes 11,5 milionů obyvatel země je rozděleno především podél etnické štěpné linie. Dvě hlavní etnika Hutuové (84 %) a Tutsiové (15 %) za sebou mají dlouhou historii stýkání a potýkání. V populaci je patrné také regionální štěpení a rozdělení centrum vs. periferie jakoţto bohaté město (19 % urbánní populace) vs. chudý venkov. Ekonomickému rozdělení zde jednoznačně dominuje vlastnictví půdy, která je místními obyvateli povaţována za jednu z nejcennějších surovin. Z hlediska náboţenství je společnost konzistentní, křesťanství vyznává 82,5 % populace. (CIA 2012a) Vnitrozemská poloha země a devastující občanská válka významně přispěly k její chudobě. V samozásobitelském zemědělství je zde zaměstnáno okolo 90 % obyvatel. Primárními exportními komoditami jsou káva a čaj a malé příjmy stát získává také z těţby omezeného mnoţství surovin (kasiterit, wolframit, coltan a zlato). (WB 2011a: 7 – 10)

3.2.3. Charakteristika hlavních aktérů 3.2.3.1. Rwandská vlastenecká fronta Rwandská vlastenecká fronta (Front patriotique rwandais, FPR) byla politicko-vojenská organizace zformovaná v Ugandě v prosinci 1987 s cílem dosáhnout návratu tutsijských uprchlíků z období politických perzekucí let 1959 a 1973 zpět do Rwandy a porazit reţim prezidenta Habyarimany.15 Jádro FPR bylo tvořeno rwandskými důstojníky ugandské armády, kteří stáli v čele masivní dezerce rwandských vojáků do FPR. Na začátku války při invazi do Rwandy v září 1990 disponovala organizace zhruba 4000 vojáky. (Prunier 1995a: 72 – 73) Po

15 Do zahraničí odešlo z Rwandy v důsledku politických perzekucí let 1959 a 1973 zhruba 600 000 – 700 000 Tutsiů, kteří se v roce 1990 stále identifikovali jako rwandští uprchlíci. (Prunier 1995a: 63). 38 vítězství v občanské válce se politické křídlo organizace stalo vedoucí politickou stranou v zemi a od prvních poválečných parlamentních voleb roku 2003 je vládní stranou.

3.2.3.2. Rwandský režim a jeho podporovatelé Druhého klíčového aktéra konfliktu představuje hutuský rwandský reţim, který byl reprezentován několika aktéry. Především to byla politická strana Národní republikánské hnutí za rozvoj (Mouvement National pour le Développement, MRND), která byla zaloţena v roce 1974 Habyarimanou a přejmenovaná v roce 1991 na MRND(D) přidáním sousloví „a demokracii― do jejího názvu. (Hintjens 1999: 267 – 268) Do zavádění multipartismu od roku 1991 byla MRND jedinou politickou stranou v zemi. Krátce po invazi FPR se mládeţnické křídlo strany zvané Interahamwe („Ti, kteří pracují spolu―) rozvinulo do podoby militantní skupiny, která se později stala hlavním pachatelem genocidy. (Chrétien 1997: 93 – 95) V samotné genocidě pak hrála o něco významnější roli Koalice na obranu republiky (Coalition pour la Défense de la République, CDR) zaloţená v březnu 1992, která seskupovala především bývalé radikální členy MRND, kteří kritizovali tuto stranu za její přílišnou umírněnost vůči FPR a jejím demokratickým „ibyitso―.16 (Prunier 1995a: 128) Její agenda byla extrémně etnicky pro-hutuská a antitutsijská. I tato strana měla svoji vlastní mládeţnickou milici, která se angaţovala v genocidě, a to Impuzamugambi („Ti, kteří mají stejný cíl―).17 (Chrétien 1997: 95) Kroky obou výše uvedených politických stran implementovaly v praxi také malé, ale poměrně dobře vybavené Rwandské ozbrojené síly (Forces Armeée Rwandaises, FAR).18

3.2.3.3. Externí aktéři Roli sekundárního bojujícího aktéra sehrála Francie, která má tradičně s Rwandou nadstandardní vztahy.19 Rwanda je od roku 1970 členem Mezinárodní organizace Frankofonie (Francophonie Organisation internationale de la Francophonie, OIF) a uzavřela s Francií v roce 1975 dohodu o vojenské pomoci. Francie hrála ve rwandské občanské válce důleţitou roli díky dodávkám zbraní vládním jednotkám a prostřednictvím operací přímo na místě. Své vojáky do země vyslala v říjnu 1990, v dubnu 1994 a pod mandátem OSN v červnu 1994.

16 Termín ibyitso znamená „spolupachatelé― a označuje Tutsie ţijící ve Rwandě po invazi FPR. Později byl pouţíván také ve smyslu „zrádci― – umírnění Hutuové, kteří podporovali opoziční strany. (Fuji 2009: 77 – 79) 17 Kromě těchto politických stran a milic se na hutuské straně konfliktu angaţovala také celá řada neformálních a extrémistických skupin jako Akazu, Zero Network či Amasasu. Blíţe k těmto skupinám viz (Hintjens 1999: 259) (Prunier 1995a: 168, 221) (Reyntjens 1995: 58). 18 Ty na počátku války disponovaly 5 200 muţi, avšak díky následné masivní rekrutaci její velikost narostla do poloviny roku 1992 aţ na 50 000 vojáků. (Prunier 1995a: 113) Poměrně nezávisle vedle armády stála ještě elitní Prezidentská garda (Garde Presidentielle, GP) o velikosti přibliţně 50 000 osob. (Prunier 1995a: 243) 19 V kontextu velmi dobrých vzájemných vztahů obou států se někdy uvádí, ţe Francie povaţuje Rwandu za tzv. „le pré carré―, její vlastní dvorek. (Prunier 1995a: 103) 39

Sekundárním bojujícím aktérem se stal také Zair, který vnímal svoji podporu rwandskému reţimu jako příleţitost, jak se dostat zpět do přízně svých francouzských a belgických spojenců, kteří ho v poslední době začínali stále více ignorovat. (Prunier 1995a: 101)

3.2.4. Předmět sporu a jeho evoluce Základní zájmy hlavních aktérů jsou v konfliktu poměrně jasně definované. FPR podnikla invazi do Rwandy za účelem vynucení návratu tutsijských uprchlíků do země, svrţení reţimu prezidenta Habyarimany a zrovnoprávnění postavení Tutsiů ve Rwandě. Zástupci hutuského rwandského reţimu usilovali o udrţení své moci za kaţdou cenu a později také o vymýcení tutsijského obyvatelstva. Zdroje, o které je v tomto konfliktu bojováno, jsou bohatství a moc. Bohatství je reprezentováno teritoriem Rwandy a půdou, jejíţ hodnota roste s agrárním charakterem místní ekonomiky, vysokou hustotou zalidnění a ekonomickou krizí panující v této zemi na přelomu 80. a 90. let.20 Nedostatek půdy také vytváří základnu pro sociální konflikt. Potenciální návrat tutsijských uprchlíků by pro místní obyvatelstvo znamenal ekonomickou katastrofu. Realitu tehdejšího ţivota ve Rwandě si však uprchlíci idealizují a zmiňovaná rizika povaţují pouze za produkt propagandy kigalského reţimu. (Brandstetter 1997: 434 – 435) Prvek moci je reprezentován politickou dominancí Hutuů nad Tutsii, přičemţ tato nerovnost přirozeně vede ke konfliktu za narovnání tohoto stavu mocenské nerovnosti. Vykořeněni a bez domova vnímali tutsijští uprchlíci Habyarimanův reţim jako zkorumpovanou totalitární diktaturu vyznačující se klientelismem, korupcí a porušováním lidských práv jejich soukmenovců. (Brandstetter 1997: 435) Totální etnický centralismus rwandského reţimu, ke kterému se při jeho liberalizaci přidal také etnický šovinismus, vedl k politické i ekonomické marginalizaci Tutsiů, k jejich frustraci a rostoucímu nepřátelství. Nepřátelství panovalo i ze strany Hutuů, kteří byli marginalizovaní zase v období německé a belgické koloniální nadvlády, kdy byla vytvořena rasová ideologie nadřazující Tutsie. (Fuji 2009: 63) Tuto koloniální zátěţ si obě etnika nesla aţ do současnosti. Hutuové byli navíc ve svém postoji k Tutsiům zatíţení také masivní indoktrinací. Ekonomická situace a mezinárodní tlak, který tlačil rwandské elity k demokratizaci a tím i k potenciální ztrátě výsad a bohatství, vedl v konečném důsledku také k urgentní potřebě najít někoho, na koho bude svalena vina za neutěšený stav státu a tím někým se stali právě Tutsiové. Následovná masivní propaganda extrémistické hutuské elity vedla k antitutsijským náladám mezi běţným obyvatelstvem a v konečném důsledku také k vypuknutí samotné genocidy na konci války.

20 Ekonomická krize byla způsobená pádem cen primárních komodit a zhoršením situace po přijetí programu strukturálního přizpůsobení IMF, který prohloubil krizi nejchudšího obyvatelstva. (Uvin 2001: 79 - 80) 40

Soupeření o zdroje bylo přirozeně doplněno nekompatibilními rolemi konfliktních stran plynoucích z organizace mocenské hierarchie dle etnického klíče21 a jejich nekompatibilními hodnotami plynoucími z rasové koloniální ideologie, separace skupin v důsledku odchodu mnoha tutsijských uprchlíků do zahraničí a v pozdější době pak také z umělé konstrukce vlastních identit v období před vypuknutím války.22

3.2.5. Průběh ozbrojeného konfliktu Latentní konflikt mezi konfliktními skupinami přetrvával v podstatě po celou dobu pobytu tutsijských uprchlíků v diaspoře. K manifestaci konfliktu dochází v prosinci 1987, kdy byla v Ugandě zformována FPR s explicitním cílem návratu tutsijských uprchlíků do Rwandy. Ke vzniku otevřeného konfliktu dochází invazí FPR do Rwandy 1. října 1990 a s ní i k unilaterální eskalaci konfliktu. K rozhodnutí FPR zaútočit přispívala krize rwandského reţimu v roce 1990 způsobená ekonomickými problémy a tlakem zvenčí na opuštění systému jedné strany a také tlak vize potenciální demokratizace, která by FPR vzala argument o vedení boje proti totalitární diktatuře. Moment překvapení vedl k raným úspěchům FPR, nicméně 7. října 1990 přechází FAR do protiofenzívy a za pomoci vojáků Zairu a Francie odpor FPR likviduje. (Prunier 1995a: 93 – 96) Rychlý postup FAR vedl k situaci, kdy do konce měsíce jiţ v podstatě neexistovala ţádná bojová fronta a konflikt tak přirozeně deeskaloval. FPR se následně stahuje do hor, reorganizuje své jednotky a 23. ledna začíná s partyzánskou válkou vyznačující se strategií „hit and run―, při které konflikt proměnlivě eskaluje dle logiky odvety v návaznosti na jednotlivé útoky. K omezené deeskalaci konfliktu dochází 29. března 1991, kdy je v zairském N´Sele podepsáno příměří, které je ovšem neustále porušováno. (Adelman – Suhrke 2000: 134) V tomto období nabírá na urgenci zejména civilní násilí. Extrémisté rwandského reţimu povzbuzují občany k masakrům vůči tutsijskému obyvatelstvu a ibyitso v podobě masakrů a teroristických útoků. Rwandská armáda také masivně rekrutuje nové vojáky, dodává zbraně milicím a za pomocí Francie mohutně dozbrojuje.

21 Vertikální diferenciace rolí byla řízena esencí ideologického sloganu rubanda nyamwinshi, dle kterého obsazovali ty nejvyšší posty ve státní a vojenské správě výhradně Hutuové. (Brandstetter 1997: 439) Obecně lze však říci, ţe ţivot pro Tutsie byl v Habyarimanově reţimu díky institucionální diskriminaci velmi obtíţný, nicméně v kaţdodenním ţivotě relativně snesitelný. Oproti reţimu předchozího prezidenta Kayibandy se situace Tutsiů zlepšila a dokonce zde působilo několik velmi významných tutsijských obchodníků, kteří s reţimem víceméně vycházeli. (Prunier 1995a: 75 - 76). Co se týče tutsijských uprchlíků, tak ti ve Rwandě přirozeně ani ţádné role vykonávat nemohli. To byl také jeden z důvodů, proč se stali dobrovolně konfliktní stranou. 22 Prostředkem vytváření a posilování umělých identit obou konfliktních skupin byla propaganda. Příklady dominantní hutuské propagandy můţe být např. Desatero přikázání Hutuů a nejpouţívanějšími nástroji magazín Kangura či rozhlasová stanice RTLM (Radio Télévision Libre des Mille Collines). Hlavním propagandistickým nástrojem FPR se stala rozhlasová stanice Muhabura. (ICAC 1996: 35 – 41) (Hintjens 1999: 265 – 268) 41

Deeskalace konfliktu přichází 6. června 1992, kdy začíná mírový proces, který byl iniciovaný zejména liberálními opozičními stranami. V souvislosti se zahájením jednání došlo 14. června k podpisu dohody o zastavení palby. (Prunier 1995a: 150) Období vyjednávání je doprovázeno silným odporem extrémistických stran MRND(D) a CDR a pokračujícím civilním násilím. To nakonec vyvrcholilo v porušení zastavení palby FPR, která 8. února 1993 unilaterálně eskaluje. Ofenzíva probíhala velmi úspěšně, neboť FAR nebyla schopná odolávat tlaku FPR díky sníţení její konfliktní solidarity (pokles morálky, strach z demobilizace způsobené mírovým procesem, špatná disciplína velkého mnoţství nových rekrutů) a materiálních zdrojů (zhoršené materiální podmínky v důsledku finanční krize reţimu). (Mutwol 2009: 179 – 183) FPR svůj postup zastavila zhruba 30 km severně od Kigali unilaterálním zastavením palby 20. února 1993 z důvodu hrozby vystoupení francouzské armády na podporu FAR. (Prunier 1995a: 177) Konflikt se dostává do mrtvého bodu a dochází k obnově vyjednávání o míru, které vrcholí 4. srpna 1993 podpisem mírové dohody v tanzanijské Aruše. (Mutwol 2009: 184) Lze říci, ţe stádium řešení konfliktu i přes podpis dohody vůbec nenastalo a konflikt i nadále přetrvával v mrtvém bodě. Velmi křehké rozloţení sil v dané situaci bylo ještě komplikováno vývojem v Burundi, kde byl tutsijskými extrémisty zabit nově zvolený hutuský prezident Melchior Ndadaye. Tato událost přispívala k nenávisti hutuských extrémistů vůči tutsijskému obyvatelstvu a FPR a společně s jejich zakořeněným odporem vůči mírovému procesu nakonec vedla k rozhodnutí realizovat tzv. finální řešení tutsijské otázky. (Prunier 1995a: 200) CDR, jakoţto hlavní strůjce budoucí genocidy, vykreslovala celou situaci pro hutuské obyvatelstvo za pomoci propagandy v termínech biblické urgence hrozící ztráty privilegií a kontroly nad vlastním ţivotem. Závěrečná fáze konfliktu a prolomení mrtvého bodu nastává 6. dubna 1994. Ve 20:30 bylo nad Kigali sestřeleno letadlo s prezidentem Habyarimanou, který se vracel společně s novým prezidentem Burundi Ntaryamiranou ze setkání s prezidenty regionu z Dar es Salaamu, na kterém čelil Habyarimana silné kritice za neimplementaci dohod z Aruši. Oba prezidenti v letadle zahynuli. Pachateli útoku byli pravděpodobně nejbliţší a zároveň nejextrémnější prezidentovi spolupracovníci. Okamţitě po útoku začíná FAR a civilní milice vyvraţďovat Tutsie a umírněné Hutuy po celé zemi. (Des Forges 1999: 181 - 195) Dochází k unilaterální eskalaci konfliktu ze strany rwandského reţimu, která je explicitně zamířená zejména na civilní obyvatelstvo etnicky spřízněné s FPR a jejím domnělým spojencům.23

23 Konfliktní solidarita, extrémně posílená masivní propagandou, válečnou ideologií a sdílenou vinou z dřívějších masakrů, přispěla k neobvyklé brutalitě vládní strategie. Konfliktní zdroje byly pro vedení zvěrstev na 42

FPR zahajuje odvetnou eskalaci 8. dubna, v době, kdy jsou masakry po celé zemi evidentní. Velmi brzy se dostává do Kigali, kde 11. dubna začíná bitva o hlavní město trvající tři měsíce. Následující den odchází rwandská vláda do Gitaramy a po neúspěšném pokusu vlády spustit 6. června protiofenzívu řízenou zřejmě logikou strategické eskalace, kvůli očekávanému brzkému pádu, okupuje FPR také toto město. Vláda se následně stahuje 13. června do Gisenyi na hranicích se Zairem, do kterého později prchá. Samotné Gisenyi je dobyto 18. července, čímţ konflikt deeskaluje a končí. (Prunier 1995a: 268 – 299)

3.2.6. Snahy o moderování konfliktu Pokusy o vnitřní moderování konfliktu vycházely především z tlaku rwandských liberálních opozičních stran, které se jako první sešly s FPR k jednání o potenciálním míru jiţ 6. června 1992 v Bruselu a vytvořily tak základ pro následující mírová jednání v Aruše. Za celou dobu konfliktu lze za nejvýznamnější pokus o vnější moderování povaţovat právě vyjednávání v Aruše, které bylo organizováno Tanzanií, USA, Francií a Organizací africké jednoty (OAU). Svoji roli sehrál také Zair, díky kterému bylo v březnu 1991 podepsáno zastavení palby v N´Sele. (Mutwol 2009: 180 – 186) Další vnější snahy, od kterých se očekával moderační efekt, očekávání nenaplnily. Příkladem mohou být neefektivní pozorovací mise OAU GOMN monitorující příměří mezi vládou a FPR, pozorovací mise OSN UNUROM kontrolující hranice mezi Rwandou a Ugandou kvůli nelegálnímu zbrojení FPR či monitorovací mise OSN UNAMIR umístěná v Kigali, která měla dohlíţet na realizaci mírové dohody z roku 1993. (Prunier 1995a: 194) Opoţděná se také zdá rezoluce RB OSN číslo 918 ze 17. května 1994, která uvalila na Rwandu zbraňové embargo. (UN SC 1994a)

3.2.7. Mezinárodní intervence Rada bezpečnosti posílila rezolucí č. 918 v květnu 1994 mandát mise UNAMIR o moţnost vynucení míru pod kapitolou 7 Charty OSN a zvýšila její velikost na 5500 osob. (UN SC 1994a) Vliv mise nově označované jako UNAMIR II na ukončení konfliktu byl ovšem marginální, neboť v době rozšíření mandátu nedisponovala mise dostatečným mnoţstvím personálu. Její velikost totiţ byla v období těch nejintenzivnějších bojů v dubnu 1994 sníţena o 90 % na zcela nedostatečných 270 osob. Nově schválené posily přitom byly dopraveny na místo aţ v srpnu 1994, tedy po faktickém ukončení bojů. (Kuperman 2001: 84) dostatečné úrovni. Jejich dostupnost byla zajištěna na armádní rovině dřívějšími francouzskými dodávkami zbraní, z nichţ část byla distribuována také civilním milicím, jejichţ hlavní výbavou byly mačety zakoupené rwandskou vládou v roce 1993 od Číny v hodnotě téměř jednoho milionu dolarů. (Melvern 2006: 56)

Francie, Belgie a Zair byly aktéři, kteří v rámci rwandské občanské války intervenovali samostatně. Krátce po invazi FPR do Rwandy vyslala Francie 4. října 1990 do Kigali 150 muţů v rámci operace s označením Noroît. Jejich oficiálním cílem bylo evakuovat francouzské občany, brzy bylo ale zřejmé, ţe jsou zde především na pomoc FAR v jejich boji proti FPR.24 Francouzské jednotky opustily Rwandu v listopadu 1993, kdy byla na místo dopravena mise UNAMIR. (Adelman 2009: 7 – 9) Ve stejný den jako Francie poslala do Rwandy svých 400 výsadkářů také Belgie, jejíţ akce byla spíše instinktivní odpovědí na moţné bezpečnostní hrozby velké komunitě belgických občanů a emigrantů (1700 lidí). (Adelman 2009: 5 – 6) Belgičané se do bojů ţádným způsobem nezapojili a nakonec se 1. listopadu 1990 stáhli. Zairský prezident Mobutu Sésé Seko poslal do Rwandy také několik stovek muţů ze své zvláštní prezidentské divize, která se okamţitě a explicitně zapojila do bojů na straně FAR. (Prunier 1995a: 101) Francie s Belgií se opět vrátily do Rwandy krátce po vypuknutí genocidy. 9. dubna přistálo v Kigali 190 francouzských výsadkářů v rámci operace Amaryllis, jejichţ cílem bylo evakuovat z Rwandy cizince.25 Samotná operace skončila 14. dubna. Belgičané zahájili 10. dubna operaci Silverback, v rámci které 250 belgických vojáků evakuovalo místní belgické občany. Operace byla ukončena 15. dubna. (Kuperman 2001: 40 – 42) K mezinárodní intervenci s autorizací RB OSN dochází aţ 22. června, kdy získala Francie mandát rezolucí RB OSN číslo 929 pod Kapitolou 7 Charty OSN. (UN SC 1994b) Za svítání 23. června se začaly první jednotky operace Turquoise přesouvat do Rwandy. Operace nakonec disponovala 3400 muţi a velkým mnoţstvím zbraňové techniky.26 Oficiálním cílem operace Turquoise bylo zachránit tolik Tutsiů, kolik jen bude moţné. Na jihu země Francouzi vytvořili bezpečnou humanitární zónu (Zone Humanitaire Sure, ZHS), ve které nakonec našlo útočiště zhruba 1,5 milionu lidí. Jednotky operace Turquoise opustili Rwandu 21. srpna v souvislosti s vypršením mandátu OSN.27 (Kuperman 2001: 44 – 51)

3.2.8. Ukončení konfliktu Je zřejmé, ţe k ukončení vnitrostátního konfliktu ve Rwandě došlo především díky úplnému vítězství jedné z konfliktních stran, a to FPR. V literatuře je moţné se také setkat

24 V období partyzánské války dokonce pronikly na veřejnost informace o tom, ţe má francouzská armáda plné velení nad protipovstaleckými operacemi FAR. (Adelman – Suhrke 2000: 159 – 160) 25 Není bez zajímavosti, ţe Francouzi evakuovali také několik prominentů Habyarimanova reţimu a 97 dětí ze sirotčince paní Habyarimanové. (Adelman 2009: 9 – 10) 26 Intervenční síly byly sloţené z 2900 Francouzů a dalších 500 vojáků poslalo také několik afrických států (Senegal, Guinea-Bissau, Čad, Mauritánie, Egypt, Niger a Zair). (Kuperman 2001: 45) 27 I v rámci této operace se objevuje mnoho kontroverzí ohledně skutečných francouzských záměrů plynoucích především z faktu, ţe francouzská vojenská přítomnost na jihu země umoţnila pachatelům genocidy a členům vlády utéct od FPR do sousedního Zairu. (Kuperman 2001: 50) 44 s argumentací o ukončení konfliktu díky donucovacímu zásahu třetí strany, coţ dle mého názoru není ospravedlnitelné vzhledem k nedostatečnému personálnímu obsazení mise UNAMIR II a příjezdu jejích posil aţ v srpnu po faktickém ukončení bojů. Operace Turquoise také nevedla k ukončení války, ale spíše k zastavení zbývajících civilních masakrů na jihu země a paradoxně také ke zpomalení postupu FPR k finálnímu vítězství.

3.2.9. Celkové zhodnocení konfliktu Konflikt měl devastující dopad na celý stát, který se po skončení konfliktu nacházel v ekonomické, materiální a sociální nouzi. Kromě velkého mnoţství lidských obětí byla i více neţ polovina ze 7 milionové populace vysídlená. UNHRC evidovala v polovině roku 1994 okolo 2,1 milionu uprchlíků a také více neţ 1,8 milionu IDPs. (UNHCR 1994) Psychologické dopady na společnost byly enormní. Ta se skládala z traumatizované tutsijské populace, která přišla o příbuzné, majetek či přátele a traumatizované hutuské obyvatele, kteří nedokázali pochopit, k čemu došlo a stávali se často oběťmi násilné msty. Pro poválečnou společnost se tak vţilo výstiţné označení Bapfuye Buhagani (chodící mrtví). (Prunier 1995a: 358). Hlavní výzvou pro novou vládu s dominantním postavením FPR, která se ujala úřadu hned 19. července 1994, bylo především dosaţení nějaké formy národního smíru a řešení stavu chronické bezpečnostní nejistoty, kdy docházelo k odvetnému zabíjení, hit and run nájezdům pachatelů genocidy z uprchlických táborů v Zairu a pokračujícím bojůvkám s bývalými vojáky FAR poblíţ uprchlických táborů, kde se ukrývali.28 Reakce na občanskou válku ve Rwandě a zejména pak na genocidu roku 1994 představovala obrovské selhání mezinárodního společenství, a to především díky jeho pasivitě a neschopnosti objektivně odhadnout situaci v konfliktní oblasti. „Mezinárodní společenství ve Rwandě selhalo a to nás vždy bude zanechávat pocit lítosti,― řekl v roce 2000 tehdejší generální tajemník Kofi Annan. (BBC 2004a) Také USA byly velmi kritizovany za svoji pasivitu a odmítání humanitární intervence na poli OSN, které bylo ovlivněno jejich zkušeností ze Somálska roku 1993. (Rohr 2009: 5 – 7) Z regionálního hlediska je také nutné dodat, ţe důsledky konfliktu přispěly k zahájení první války v Kongu, kam utekla celá řada pachatelů rwandské genocidy (blíţe viz kapitola 3.4).

28 Co se týče politického vývoje po ukončení konfliktu, nová prozatímní vláda s dominantním postavením FPR se ujala funkce jiţ 19. července 1994 a v prosincových volbách byla legalizovaná. Ústavní rámec byl vytvořen odkazem na rwandskou ústavu z 10. června 1991 a udělením ústavní platnosti Dohodě z Aruši z roku 1993, Deklaraci ze 17. července 1994 a Protokolu o dohodě mezi FPR a dalšími sedmi politickými stranami z 24. listopadu 1994. (Smith 2002: 30 – 31) V listopadu 1994 byl zřízen rezolucí Rady Bezpečnosti OSN číslo 955 Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu (International Criminal Tribunal for Rwanda, ICTR) určený k souzení lidí zodpovědných za rwandskou genocidu a další váţná porušení mezinárodního práva ve Rwandě či rwandských občanů v sousedních zemích v průběhu roku 1994. (UN SC 1994c)

3.3. Občanská válka v Burundi (1993 – 2008) 3.3.1. Zařazení konfliktu Občanská válka v Burundi představuje z hlediska umístění vnitrostátní konflikt s vnějším vlivem. V jeho průběhu ho lze hodnotit jako válku mezi lety 1993 a 2003 a ve zbývajícím období jako malý ozbrojený konflikt. Celkově přišlo díky bojům o ţivot 16 842 lidí, přičemţ je důleţité dodat, ţe UCDP nemá ve své databázi zcela kompletní data k letům 1993 a 1994, ve kterých byly vedeny zejména velké masakry civilistů. (UCDP 2012a)

3.3.2. Charakteristika státu Burundská republika získala nezávislost od Belgie v roce 1962 jako monarchie a v roce 1966 byla převratem změněna na prezidentskou republiku. Od roku 2005 je prezidentem země Pierre Nkurunziza ze strany CNND-FDD, která hrála jednu z klíčových rolí v občanské válce probíhající mezi lety 1993 – 2008. (Reyntjens 2005: 119) Hlavní dělící linií ve více neţ 10 milionové populaci je etnicita. Dvěma hlavními etniky jsou zde Hutuové (85 %) a Tutsiové (14 %). V otázce víry dominuje místní populaci křesťanství (67 %), dále jsou zastoupeny různé domorodé víry (23 %) a islám (10 %). Patrné je také štěpení centrum vs. periferie, jakoţto město (11 %) vs. venkov (89 %). Městem je v této malé zemi myšlena především Bujumbura, která je drţitelem politické a ekonomické moci země. 68 % populace Burundi ţije pod hranicí chudoby. (CIA 2012b) Ekonomicky je země slabá. Nemá přístup k moři, ţádné významné surovinové zdroje a její výrobní sektor je velmi zaostalý. 90 % populace pracuje v zemědělství, které však tvoří jen 30 % HDP, neboť jeho většina je samozásobitelského charakteru. Převáţnou část státních příjmů zajišťuje export kávy a čaje. Obecně je země díky celé řadě strukturálních problémů těţce závislá na zahraniční pomoci, která tvoří 42 % národních příjmů. (Stein 2010: 12 – 13)

3.3.3. Charakteristika hlavních aktérů 3.3.3.1. UPRONA Svaz národního pokroku (Union pour le progrès national, UPRONA) byl zaloţen v roce 1957. Jedná se o nacionalistickou stranu, která se zaslouţila o získání burundské nezávislosti.29 Podporu tato strana získávala zejména od etnika Tutsiů. Od 60. let byl svaz jedinou

29 Zakladatelem této strany byl burundský národní hrdina, princ Louis Rwagasore, který stál v čele hnutí bojujícímu proti belgickému kolonialismu. V roce 1961 vyhrál svaz UPRONA 80 % hlasů ve volbách do zákonodárného shromáţdění a Rwagasore se stal premiérem majícím za úkol připravit zemi na nezávislost. O dva týdny později, 13. října 1961, byl zabit Řekem Georgesem Kageorgisem, který měl být za tento čin placen belgickou Křesťansko-demokratickou stranou (PDC). Po jeho zabití došlo v rámci svazu UPRONA k propuknutí etnické rivality. (Hoofnagle – Rothe 2010: 174)

46 povolenou stranou a stal se v podstatě nástrojem vojenské diktatury. (USIP 2004: 19 – 20) Tím byla jeho role a zájmy v burundské občanské válce jasné. Po válce byl UPRONA politickou stranou co do počtu voličů a významu marginální.

3.3.3.2. FROBEDU Fronta za demokracii v Burundi (Front pour la démocratie au Burundi, FRODEBU) je levicová politická strana, jejíţ mocenská základna leţí především v etniku Hutuů. Byla zaloţena v roce 1986 následovníky Melchiora Ndadaye pocházejících převáţně z rozpuštěné burundské strany práce. (Reyntjens 2005: 117) V současnosti lze stranu povaţovat za druhou nejvýznamnější v rámci burundského stranického systému.

3.3.3.3. CNDD-FDD 24. září 1994 zaloţil Léonard Nyangoma, bývalý ministr vnitra ve vládě FROBEDU, Národní radu pro obranu demokracie (Conseil National Pour la Défense de la Démocratie, CNDD) a její ozbrojené křídlo Frontu na obranu demokracie (Forces pour la Défense de la Démocratie, FDD). Jedná se o stranu vycházející z etnické komunity Hutuů. Jejím cílem bylo obnovení burundské demokracie, prosazení výsledků voleb roku 1993, ustanovení etnicky vyváţené národní armády a dosaţení spravedlivé dohody o sdílení moci. (Nindorera 2012: 14 – 15) V roce 1998 se od CNDD odštěpilo její vojenské křídlo FDD, které začalo vystupovat pod jménem CNDD-FDD a stalo se nejaktivnější rebelskou skupinou války. Původní CNDD fungovala i nadále jako politická skupina bez armády a v podstatě bez reálné lidové podpory. (Nindorera 2012: 16 – 17) Po uzavření mírové dohody s vládou byla skupina v lednu 1995 legalizována a dnes je nejvýznamnější burundskou politickou a zároveň vládní stranou.

3.3.3.4. PALIPEHUTU-FNL Strana za osvobození lidu Hutu (Parti pour la Libération du Peuple Hutu, PALIPEHUTU) byla zaloţena v roce 1980 s cílem ochrany hutuské populace od tutsijské dominance. V roce 1990 se od skupiny oddělila Fronta za národní osvobození (Front pour la libération nationale, FROLINA) a v roce 1991 kvůli vojenským neúspěchům skupiny i její ozbrojené křídlo Síly pro národní osvobození (Forces nationales de libération, FNL) označované jako PALIPEHUTU-FLN. (Hoofnagle – Rothe 2010: 176) To se stalo druhou nejaktivnější rebelskou skupinou občanské války. Po podpisu mírové dohody v roce 2009 se skupina stala vcelku slabou politickou stranou.30

30 K transformaci skupiny na politickou stranu došlo v dubnu 2009 a tím bylo z názvu skupiny (PALIPEHUTU- FNL) také vypuštěno slovo PALIPEHUTU. Burundské politické strany totiţ nemohou ve svých názvech odkazovat na etnicitu. (IRIN 2009) 47

3.3.4. Předmět sporu a jeho evoluce Základním předmětem sporu občanské války v Burundi se stala politická moc, která byla v této zemi silně etnicizovaná a patřila od koloniálního období téměř výlučně etniku Tutsiů, které ji často zneuţívalo k represím na hutuských obyvatelích.31 Hutuské politické strany a rebelské skupiny usilovaly o etnické narovnání mocenského systému. Odepření moci v podobě zabití prvního hutuského prezidenta a významných představitelů hutuské strany FROBEDU posílilo jejich pocit nenávisti a křivdy. Mocenská nerovnováha byla ještě podpořena ekonomickou marginalizací tohoto etnika v 70. a 80. letech. Boj byl tedy z tohoto pohledu veden také o bohatství v podobě rovného přístupu k půdě, veřejným zdrojům, pracovním příleţitostem, mzdám apod. Nekompatibilita zdrojů byla dále silně rámována nekompatibilitou hodnot obou konfliktních skupin. Otázku belgického koloniálního vlivu na intenzifikaci etnických rozdílů v zemi jsem vzhledem k tomu, ţe Burundi bylo mezi lety 1916 – 1962 součástí celku Ruanda-Urundi, rozebíral jiţ v kapitole o rwandské občanské válce (viz kapitola 3.2).32 Nekompatibilita rolí, především jejich vertikální diferenciace, byla přirozeným důsledkem etnicizované burundské reality. Přítomná je aţ do současnosti také horizontální diferenciace rolí, kdy např. tutsijská menšina, reprezentující dnes zhruba 14 % populace Burundi, zcela dominuje nejvýznamnějšímu exportnímu odvětví země, produkci kávy. (CIA 2012b)

3.3.5. Průběh ozbrojeného konfliktu Latentní konflikt přetrvával v Burundi vzhledem k výše popsaným skutečnostem v podstatě od získání nezávislosti země. Rostoucí násilí vytvářelo tlak na prezidenta Pierra Buyoyu, aby zahájil liberalizaci a povolil další politické strany. (Svensson 2008: 8) Demokratická tranzice nakonec byla zahájena, ale skončila vypuknutím občanské války. Na základě nové ústavy proběhly v roce 1992 první svobodné volby, v nichţ byl poraţen prezidentův svaz UPRONA a vítězem se stala FROBEDU s jejím prezidentským kandidátem Melchiorem Ndadayem, který se stal prvním demokraticky zvoleným a hutuským prezidentem. (Reyntjens 2005: 117)

31 Ndayizigiye shrnuje strukturální síly stojící za růstem nepřátelství a křivd v období od nezávislosti Burundi následovně: zabíjení hutuských politických lídrů (1962 – 1965), různé vojenské převraty (1965, 1966, 1969, 1971, 1976, 1987, 1993), různé hutuské rebélie následované brutální represí civilní populace (1965, 1972, 1988, 1990) a k tomu strach generovaný mnoţstvím uprchlíků v sousedních zemích. Těmito událostmi vzniklo klima nebezpečí, strachu a byla zničena vzájemná důvěra a respekt Hutuů a Tutsiů. (Ndayizigiye 2005: 3) 32 Dynamika, která vedla k masivnímu násilí v Burundi a Rwandě byla odlišná. Dle Uvina je Burundi typickým příkladem toho, jak etnická diskriminace a z ní vyplývající nerovný přístup ke zdrojům a politické moci vede k násilí. Ve Rwandě byl přístup ke zdrojům sice také silně ovlivněn etnicitou, ale klíčovou roli v něm sehrála regionální a sociální štěpná linie. Rwanda byla typickým příkladem dynamiky, ve které existence dlouhodobých, rozšířených a institucionalizovaných předsudků spolu s radikalizací animozit, zevšedněním násilí a morální exkluzí určité kategorie lidí vedla nejdříve k jejich sociální „smrti― a poté ke smrti fyzické. (Uvin 1999: 253) 48

Ke vzniku otevřeného konfliktu dochází 21. října 1993, kdy byl Ndadaye spolu s dalšími lídry FRODEBU zabit během převratu burundské armády, téměř výlučně tvořené tutsijskými vojáky. Tato událost vyvolala okamţitě odvetnou eskalaci hutuského obyvatelstva a rebelských skupin, která vedla k masakrům Tutsiů a hutuských sympatizantů svazu UPRONA.33 (Vandeginste 2009: 64) Na to reagovala burundská armáda v rámci obnovování pořádku mj. masakry hutuských obyvatel. V důsledku násilí v úvodní fázi války zemřelo do konce roku aţ 100 000 Burunďanů a okolo milionu jich uteklo do sousedních zemí. (Hoofnagle – Rothe 2010: 176 – 177) Konflikt krátce deeskaloval se zvolením nového hutuského prezidenta Cypriena Ntaryamiry v lednu 1994. Období s menší intenzitou masakrů však bylo, stejně jako prezidentovo vládní období, velmi krátké. Ntaryamira zemřel spolu s rwandským prezidentem Habyarimanou v dubnu 1994 v letadle, které bylo sestřeleno nad Kigali. Zatímco tato událost značila začátek rwandské genocidy, pro Burundi to bylo jen další zhoršení jiţ tak kritické místní situace.34 (Hoofnagle – Rothe 2010: 177) K eskalaci konfliktu přispělo nejen zabití předchozího prezidenta, ale také tisíce rwandských uprchlíků, kteří zaplavovali zemi ve snaze najít bezpečí před rwandskou genocidou. Své aktivity následně zintenzivnily burundské rebelské skupiny CNDD-FDD, PALIPEHUTU-FNL (dále jen FNL) a FROLINA, které pro svůj boj vyuţívaly také rwandské hutuské uprchlíky, z nichţ byla celá řada bývalými příslušníky rwandské armády FAR a milic Interahamwe. (Reyntjens 2005: 117) 25. července 1996 proběhl další armádní převrat, při kterém se k moci opět vrátil Pierre Buyoya, který následně zakázal politické strany a rozpustil parlament. V reakci na to uvalily sousední státy (kromě Rwandy) na Burundi ekonomické embargo. (Dellios 1996) Jakmile byl opět v čele země, zahájil Buyoya pomalý proces přibliţování se k opozici a hutuskému parlamentu. (Vandeginste 2009: 70) Po intenzivnější první polovině roku 1998 došlo k celé řadě deeskalačních událostí. Nejvýznamnější bylo zahájení mírových vyjednávání 15. června v tanzanijské Aruše. (IRIN 1998) V roce 1998 také dochází ke štěpení mezi politickou a vojenskou částí CNDD a po něm v rámci konfliktu významně vystupuje uţ jen FDD. (Nindorera 2012: 16 – 17) Po relativně méně represivním roku 1999 přinesly mírové rozhovory první výsledky. 28. srpna 2000 byla podepsána Arušská mírová a rekonciliační dohoda pro Burundi (Arusha

33 Podle vyšetřovací komise OSN byly v říjnu 1993 vládou a rebelskými skupinami spáchány akty genocidy proti tutsijské menšině. (USIP 2004: 62) 34 Po úmrtí Ntaryamiry byl jmenován novou hutuskou hlavou státu Sylvestre Ntibantunganya. Jeho role však byla čistě symbolická. Kontrolu nad zemí jiţ neměli politici, ale vojáci a rebelové. Prezident a parlament byli bezmocní, vláda rozdělená a neschopná formulovat, natoţ realizovat nějaké konkrétní politiky. Moc v zemi kontrolovali radikální Tutsiové z armádních kruhů. (Reyntjens 2005: 117) 49

Peace and Reconciliation Agreement for Burundi). (Fuhlrott 2007: 325) Hlavním problémem této dohody však bylo, ţe se jejími signatáři staly pouze politické skupiny a nikoliv stále bojující FDD a FNL. Dohoda tak naopak vedla k eskalaci konfliktu, kdyţ v reakci na její podpis zvýšili rebelové svoji aktivitu, na kterou na podzim 2000 zareagovala burundská armáda velkou ofenzívou proti rebelským pozicím v okolí města Tenga. Ogenzíva sice rebelům způsobila citelné ztráty, nedokázala ale zabránit jejich přeskupení a obnově útoků na Bujumburu v únoru 2001. (BBC 2001) (Hoofnagle – Rothe 2010: 178) V důsledku podpisu další politické dohody v Aruše v červenci 2001, která stanovovala podobu tranzice země35 a nutnost dopravení afrických mírových sil, byla v říjnu přijata prozatímní ústava a do Bujumbury dorazil první jihoafrický kontingent o síle 700 vojáků. (Svensson 2008: 11) Opět byl tento vývoj doprovázen eskalací ze strany rebelů, kteří zvýšili svoje útoky především v okolí hlavního města.36 Odvetnou eskalaci zahájila svou protiofenzívou burundská armáda v prosinci 2001. (BBC 2001) Další ofenzívu zahájila burundská armáda 9. září 2002 a došlo při ní k masakru zhruba 250 neozbrojených civilistů v oblasti Itaba. Útok sice vyvolal velkou kritiku mezinárodního společenství a lidskoprávních organizací, ale zároveň donutil rebely jednat. (Amnesty 2003) V říjnu 2002 tedy podepsaly FNL a FDD s vládou dohodu o příměří, kterou však často porušovaly. (Fuhlrott 2007: 325) Ke skutečné deeskalaci dochází aţ v dubnu 2003, kdy byla do země dopravena mise AMIB, jejíchţ zhruba 3 000 vojáků mělo v zemi nastolit bezpečí. (Svensson 2008: 12) Po váhání Buyoya nakonec dle dohody z Aruše odstoupil a v dubnu 2003 ho na postu prezidenta nahradil Domitien Ndayizeye. To se stalo pro FDD důkazem o politické vůli vlády dotáhnout mírový proces do konce, a proto s ní podepsaly 8. října 2003 v Pretorii Protokol o sdílení politické moci, obraně a bezpečnosti (Protocol on Political Power-Sharing, Defence and Security).37 (Hoofnagle – Rothe 2010: 178 - 179) Dohoda byla opět odmítnuta rebely z FNL, kteří dál pokračovali v boji, nicméně intenzita jejich útoků klesala.

35 V dohodě bylo uvedeno, ţe tranzice země potrvá 36 měsíců, přičemţ prvních 18 měsíců měl zůstat prezidentem Buyoya a dalších 18 měsíců Domitien Ndayizeye z FRODEBU. Dle dohody měla také ihned začít reforma armády a mělo dojít k dopravení afrických mírotvorných sil. 1. listopadu 2001 sloţil Buyoya přísahu a nastoupil do prezidentského úřadu. (Svensson 2008: 11) 36 Jeden z nejznámějších útoků se uskutečnil 9. listopadu, kdy se rebelům také podařilo unést zhruba 300 ţáků z chlapecké školy Museuma. Část z nich byla vyuţita jako dětští vojáci a část později propuštěna. (CNN 2001) 37 Pretorijský protokol potvrdil příměří a předpokládal vydání zákonu o všeobecné amnestii a přípravu komplexní dohody o sdílení moci a integraci armády. Vůdce CNDD-FDD Pierre Nkuruziza se na jejím základě stal ministrem vlády zodpovědným za dobré vládnutí a kontrolu státu. Blíţe k důvodům, které vedly CNDD- FDD k opuštění vedení ozbrojeného boje viz (Nindorera 2012: 20 – 23) či (Reyntjens 2005: 119). 50

V květnu 2004 byla mise AMIB nahrazena misí OSN ONUB, která s větším počtem vojáků a silnějším mandátem dále přispívala k zabezpečování a stability země. (Daley 2007: 346) Mírový proces vyvrcholil v létě 2005 všeobecnými volbami, ve kterých vyhrála CNDD- FDD a novým prezidentem země se stal její předseda a bývalý rebelský lídr Pierre Nkurunziza.38 (Daley 2007: 333) Občanská válka se svobodnými volbami významně deeskalovala, ale neskončila. FNL pokračovala dále ve svých ozbrojených aktivitách, které ovšem měly v tuto dobu jiţ pouze lokální charakter omezený na provincii Bujumbura-venkov. Burundská armáda se na tuto oblast zaměřila a postupně FNL vojensky marginalizovala. V srpnu 2004 došlo k poslednímu velkému incidentu války, při kterém bojovníci FNL zmasakrovali zhruba 150 konţských, převáţně tutsijských, uprchlíků v uprchlickém táboře Gatumba mezi Bujumburou a konţskou hranicí. (BBC 2004b) Skupina byla následně označena za teroristickou a kritizována jak domácími, tak regionálními politickými lídry. (Reyntjens 2005: 120 – 121) Tento masakr tak přidal k jiţ značnému vojenskému oslabení FNL také oslabení politické, coţ vytvořilo příleţitost pro jednání o míru. První mírová dohoda se skupinou FNL byla sice podepsána v září 2006, ale nevedla k ukončení jejích sporadických ozbrojených aktivit. V prosinci 2006 byla ukončena mise ONUB, coţ díky pokračujícím aktivitám FNL přispělo ke zhoršení bezpečnostní situace v zemi. (Murithi 2008: 76) Poslední eskalace konfliktu nastala 15. dubna 2008, kdy FNL zahájila ofenzívu na předměstí Bujumbury, na které vláda zareagovala masivní protiofenzívou. Finální mírová dohoda byla nakonec podepsána 5. prosince 2008. (ReliefWeb 2008) (Vandeginste 2009: 74)

3.3.6. Snahy o moderování konfliktu V průběhu konfliktu jednoznačně dominovaly vnější snahy o moderaci konfliktu.39 Významně se v nich angaţovali zejména sousedé Burundi, kteří měli velké obavy z destabilizujícího

38 Realizace voleb byla umoţněna podpisem Dohody o sdílení moci 6. srpna 2004 v Pretorii, která otevřela cestu k přijetí nové ústavy v referendu v únoru 2005. (Fuhlrott 2007: 325) Volby roku 2005 představovaly vyvrcholení téměř devítiletého mírového procesu, během kterého byla vedena řada mírových vyjednávání, přijato několik mírových dohod a dohod o zastavení palby, ustanoven přechodný parlament a nakonec proběhly demokratické volby. Tento rok je někdy také poněkud předčasně označován jako konec občanské války. 39 Několik málo pokusů o vnitřní moderaci konfliktu bylo natolik marginálních, ţe nemělo na vedení bojů ţádný reálný vliv. Často je zmiňována role burundských ţen, které prosazovaly mírové řešení sporu bez ohledu na jejich etnickou příslušnost. V roce 1993 vznikla organizace Ţeny pro mír, která byla později zastřešena v Kolektivním sdruţení nevládní organizací burundských ţen (Collectif des Associations et ONGs Féminines du Burundi, CAFOB) a získala si určitou mezinárodní podporu. Vliv burundských ţen na faktické vedení bojů byl však marginální. (Daley 2007: 342 – 343) Známé jsou také aktivity Společnosti apoštolů míru (Compagnie des Apôtres de la Paix, CAP), která se snaţila prosadit mírové řešení sporu prostřednictvím vzdělání a šíření základních hodnot spojených s tradičními lokálními autoritami. V letech 1997 a 1998 zorganizovala skupina sérii diskuzí zvaných séances verités („seance pravdy―) na důleţitá národní témata. (Havermans 2000: 9) 51 vlivu konfliktu na region. Mírový proces vzešel právě z regionální iniciativy sousedních států finančně podpořené Carterovým centrem. Sousední státy (kromě Rwandy) také po převratu roku 1996 uvalily na Burundi ekonomické embargo, které mělo staronového vůdce Buyoyu donutit jednat.40 Embargo bylo zrušeno v lednu 1999, přičemţ rozhovory se podařilo nastartovat jiţ v červnu 1998. (Daley 2007: 338) V úvodní fázi mírových rozhovorů hrál roli hlavního mediátora Julius Nyerere a po jeho úmrtí v říjnu 1999 jihoafrický prezident Nelson Mandela. Tomu se v srpnu 2000 podařilo vyjednat podpis důleţité politické Arušské mírové a rekonciliační dohody. (Fuhlrott 2007: 325) Po tomto úspěchu vystřídal Mandelu jeho viceprezident Jacob Zuma, který vyjednal podpis mírové dohody (říjen 2003) a dohody o sdílení moci (srpen 2004) mezi vládou a rebelskou skupinou FDD. (Reyntjens 2005: 118 – 119) V závěrečné fázi mírového procesu hrál roli mediátora jihoafrický ministr obrany Charles Nqakula, kterému se podařilo vyjednat dohodu o míru s FNL v prosinci 2008. (Vandeginste 2009: 74)

3.3.7. Mezinárodní intervence První zahraniční intervenci do Burundi provedla JAR, kdyţ v říjnu 2001 dopravila do země 700 svých vojáků v rámci Jihoafrického ochranného a podpůrného oddílu (South African Protection Support Detachment, SAPSD). Úkolem SAPSD byla ochrana politiků, především hutuských exulantů, účastnících se mírových vyjednávání. (Svensson 2008: 11) V dubnu 2003 byla zahájena Mise Africké unie v Burundi (African Union Mission to Burundi, AMIB), která byla první mírovou operací této organizace. Během ročního mandátu AMIB mělo jejích 3128 vojáků podporovat odzbrojení, demobilizaci a reintegraci bývalých bojovníků, přispívat k politické a ekonomické stabilitě Burundi a zajistit dobré podmínky pro ustanovení mise OSN.41 (Murithi 2008: 75 – 76) Vojáci AMIB se po vypršení mandátu mise k 31. květnu 2004 stali součástí Mise OSN v Burundi (United Nations Mission in Burundi, ONUB) autorizované pod kapitolou 7 Charty OSN rezolucí RB OSN č. 1545 z 21. května 2004. (UN SC 2004) Počet vojáků mise se zvýšil na 5650 a jejich přítomnost napomohla udrţet určitou stabilitu během implementace mírové dohody. Nepodařilo se jí však zastavit boje s FNL a porušování lidských práv v zemi. Její mandát vypršel v prosinci 2006. (Daley 2007: 346)

40 Ekonomické embargo sousedních států na Burundi uvalené od října 1996 do ledna 1999 nebylo zpočátku příliš efektivní a setkalo se s velkou kritikou západních států a mezinárodních organizací. Různé zboţí a zbraně byly v jeho průběhu do Burundi dál transportovány z Belgie, Francie a dalších evropských zemí. Kritizována byla skutečnost, ţe ekonomickou blokádou trpí pouze to nejchudší civilní obyvatelstvo. (Daley 2007: 339 - 340) 41 Zvláště odzbrojení kombatantů se vzhledem k časovým a kapacitním moţnostem mise ukázalo jako nerealizovatelné. AMIB měla odzbrojit 20 tisíc bývalých bojovníků, coţ by při jejím ročním mandátu vyţadovalo odzbrojení 300 bojovníků denně. (Svensson 2008: 15). 52

3.3.8. Ukončení konfliktu K ukončení konfliktu velmi přispěla mediace regionálních států, která napomohla překonání vnímání konfliktu stranami jako hry s nulovým součtem. Mediace také vytvořila dobré podmínky pro dosaţení sdílené kontroly sporného statku, tedy politické moci v zemi. Klíčovým impulsem v dosaţení míru byl především donucovací zásah třetí strany reprezentovaný misí AMIB a později ONUB.

3.3.9. Celkové zhodnocení konfliktu Kromě velkého mnoţství lidských obětí vedla válka ke vzniku zhruba 400 000 IDPs a zhruba 500 000 uprchlíků, z nichţ více neţ polovina utekla do Tanzanie a zbytek převáţně do Rwandy a DRC. (Fuhlrott 2007: 325) Ekonomická základna země byla válkou zničena a sociální struktura její společnosti vzhledem k etnickému charakteru konfliktu silně poškozena. Co do významu je nutné občanskou válku v Burundi chápat v regionálním kontextu jakoţto součást regionu Velkých jezer. Místní válka velmi ovlivňovala a byla ovlivňována děním v sousedních státech. Mnoho burundských uprchlíků participovalo v roce 1994 na genocidě ve Rwandě a po jejím skončení se spolu s bojovníky Interahamwe a ex-FAR vrátili do Burundi, kde zformovali alianci s burundskými rebelskými skupinami. Kromě toho je patrné prolínání konfliktu s válkami v DRC (blíţe viz kapitola 3.4 a 3.5).

3.4. První válka v Kongu (Zair) (1996 – 1997) 3.4.1. Zařazení konfliktu První válka v Kongu představuje první ze dvou velkých konfliktů, které byly bojovány na území dnešní Demokratické republiky Kongo (DRC). Jednalo se jak o vnitrostátní konflikt, jehoţ předmětem byl spor o moc v Zairu, tak o mezinárodní konflikt, do kterého se zapojily z různých zájmů také sousední státy Zairu. Z hlediska závaţnosti lze tento konflikt v době jeho trvání 1996 – 1997 hodnotit v obou letech jako válku. Celkově zemřelo v důsledku bojů 49 722 lidí. (UCDP 2012a)

3.4.2. Charakteristika státu Dnešní DRC byla mezi lety 1971 a 1997 označovaná jako Zair. Se svrţením dlouholetého diktátora Mobuta Sésé Seka došlo k přejmenování země a nástupu prezidenta Laurenta Désiré Kabily. Po jeho zabití nastoupil do prezidentského úřadu jeho syn Joseph Kabila, který této prezidentské republice vládne dodnes. Populace země dosahuje téměř 74 milionů obyvatel a tvoří ji přes 200 etnických skupin, mezi nimiţ dominuje etnikum Bantu, které je dále rozděleno na čtyři největší kmeny

53 celkově tvořící zhruba 45 % populace kmeny – Mongo, Luba, Bakongo a Mangbetu-Azande. Právě etnicita a kmenová příslušnost jsou klíčovými faktory na pozadí většiny konfliktů, které se v této zemi odehrávají. (Kisangani 1999: 186 – 187) V oblasti náboţenství dominuje křesťanství (70 %) a dále zde má zastoupení kimbanguismus (10 %), islám (10 %) a různé synkretické víry (10 %). Kromě štěpení město (centrum) vs. venkov (periferie) je patrná také ekonomická konfliktní linie. Pod hranicí chudoby zde ţije 71 % populace. (CIA 2012c) I přes výše uvedené je DRC paradoxně povaţována za potenciálně jednu z nejbohatších vzhledem k obrovským zásobám surovinového bohatství, které ovšem díky problémům v produkčním řetězci zatím zůstává téměř nevyuţito.42 (GW 2011) Ekonomika země je silně závislá na těţebním průmyslu a zaznamenala silný pád od poloviny 80. let v souvislosti s pádem cen surovin na světovém trhu, chaosem Mobutovy vlády a vlivem dvou velkých válek a celé řadě menších lokálních konfliktů, které byly a v některých případech stále jsou vedeny na území této země. V současnosti tak DRC prochází náročnou fází ekonomické obnovy.

3.4.3. Charakteristika hlavních interních aktérů konfliktu 3.4.3.1. Zairský režim První z konfliktních stran představuje reţim diktátora Mobuta, který byl na bitevním poli reprezentován zejména Zairskými ozbrojenými silami (Forces Armées Zaïroises, FAZ). Ty se kromě regulérních vojáků FAZ skládaly z několika relativně nezávislých a klientelisticky konstruovaných těles organizovaných okolo Mobuta a byly podporovány také ţoldáky z různých států.43 (Prunier 2009: 127 – 128)

3.4.3.2. AFDL Aliance demokratických sil za osvobození Konga – Zair (Alliance des Forces Démocratiques pour la Liberátion du Congo-Zaire, AFDL) je rebelské hnutí zaloţené krátce po vypuknutí konfliktu 18. října 1996 v Jiţním Kivu.44 Nejvýznamnější postavou této aliance byl Laurent Désiré Kabila, pozdější konţský prezident. Právě v rebelských skupinách tvořících později AFDL hledal nový rwandský reţim jiţ v první polovině roku 1996 potenciální spojence pro

42 Zejména 70 % světových zásob coltanu a 30 % diamantů. Blíţe viz (GW 2011) či (Hayes – Burge 2003). 43 Jednalo se o Speciální prezidentskou divizi (Division Spéciale Présidentielle, DSP), Civilní stráţ (Garde Civil, GD), elitní Sluţbu vojenské akce a zpravodajství (Service d´Action et de Renseignement Militaire, SARM) a Národní sluţbu pro zpravodajství a ochranu (Service National d´Intelligence et de Protection, SNIP). Papírově zairská armáda v době vypuknutí konfliktu disponovala 80 000 muţi, v realitě jich mohlo být ovšem zhruba 50 000, z nichţ bojeschopná byla jen polovina. Do konfliktu se na straně zairské vlády zapojili také zahraniční ţoldáci – zhruba 280 veteránů, bosenských Srbů, zrekrutovaných s pomocí Francie. (Prunier 2009: 127 – 129) 44 ADFL se skládala z Demokratické lidové aliance (Alliance democratique des peuples, ADP), Lidové revoluční strany Zairu (Parti de la Révolution Populaire du Zaire, PRPZ) a Národní rady pro obranu demokracie (Conseil National de Résistance pour la Démocratie, CNRD). (Prunier 2009: 113) 54 budoucí válku. Mnoho pozorovatelů tedy usuzuje, ţe za vytvořením AFDL stála přímo kigalská vláda, která měla kroky AFDL v úvodu války také řídit. (Renton – Seddon – Zeilig 2007: 177) (Turner 2007: 4 – 5) Logická je také součinnost bojovníků z řad Banyamulenge s AFDL v průběhu války.45

3.4.3.3. Interahamwe a ex-FAR Další konfliktní skupinou jsou pachatelé rwandské genocidy, kteří se po jejím skončení ukrývali v uprchlických táborech na východě Zairu. Jedná se zejména o příslušníky bývalé rwandské armády (ex-FAR) a milicionáře interahamwe. Téměř všichni bývalí rwandští politici a vojáci odešli do Zairu, kde jim sympatie prezidenta Mobutu zajišťovaly relativní svobodu v jejich jednání. Mobutova protekce byla klíčovým faktorem v umoţnění znovuvyzbrojení interahamwe a ex-FAR a v udrţení vojenských výpadů proti Rwandě z relativní bezpečnosti uprchlických táborů.46 (Prunier 2009: 25) Obě skupiny se později sloučily do Armády pro osvobození Rwandy (Armée pour la Libération du Rwanda, ALIR).

3.4.3.4. Bojovníci Mayi Mayi Mayi Mayi je společné označení pro milice různých kmenových vůdců z provincií Kivu, kteří usilovali o ochranu svého teritoria proti cizím ozbrojeným skupinám. Na počátku války podpořila jejich převáţná část invazní síly, neboť ozbrojené elementy rwandských uprchlíků jiţ po dva roky znehodnocovaly a zabíraly jejich půdu. Po poráţce a útěku ex-Far a interahamwe dál na západ obava z dominance Hutuů vymizela a Mayi Mayi se obrátili proti AFDL, tentokrát kvůli obavě z potenciální tutsijské dominance. (Prunier 2009: 130)

3.4.4. Charakteristika hlavních externích aktérů konfliktu 3.4.4.1. Rwandská republika Blíže k charakteru státu viz kapitola 3.2.2. Rwandská vláda představuje nejdůleţitějšího zahraničního aktéra konfliktu. Politicky jí dominuje FPR, která se ujala moci po rwandské genocidě, etnicky Tutsiové. Na bojišti je

45 Banyamulenge je označení pro převáţně tutsijské emigranty ţijící zejména ve východní části Zairu, v regionech Kivu. Povyšování jejich postavení ve východních regionech vůči většinové populaci za vlády Mobuta vedlo k saturaci etnického napětí a k řadě menších konfliktů vrcholících Kanyarwandskou válkou mezi lety 1963 – 1966. V roce 1981 byl přijat restriktivní občanský zákoník, který výslovně zamítal právo těchto emigrantů na zairské občanství, a ti se posléze stávali terčem masakrů ze strany lokální populace. V roce 1995 nařídil zairský parlament všem lidem rwandského a burundského původu vrátit se zpět do země původu. Díky politické exkluzi a etnickému násilí tak Banyamulenge navázali spolupráci s FPR. (Reyntjens 2009: 21 – 23) 46 Počet bojovníků ex-FAR v táborech na východě Zairu činil zhruba 30 – 40 tisíc. Jejich přítomnost v táborech vedla k vytvoření určité formy diktatury, kdy si monopolizovali právo na dodávky potravin, rekrutovali bojovníky a organizovali i nadále politicky zaměřené kampaně. Stále také disponovali rwandskými vládními financemi a mohli tak kontaktovat původní dodavatele svých zbraní v Jiţní Africe, aby dokončili jiţ domluvené kontrakty a dokonce našli i dodavatele nové, a to Čínu a soukromé dodavatele na černém trhu, kteří nabízeli zbraně z bývalého SSSR (zejména z Bulharska a Albánie). (Prunier 2009: 25 – 27) 55 reprezentovaná Rwandskou vlasteneckou armádou (Armée Patriotique Rwandais, APR) vzniklou z ozbrojeného křídla FPR, která se jiţ před vypuknutím války angaţovala v mnoha přeshraničních útocích na částečně militarizované uprchlické tábory ve východním Zairu. (Reyntjens 2009: 7 – 8)

3.4.4.2. Ugandská republika Blíže k charakteru státu viz kapitola 3.8.2. Uganda vstoupila do konfliktu jako blízký spojenec Rwandy. Na bojišti, kde byla reprezentována Ugandskými lidovými obrannými silami (Uganda People's Defence Force, UPDF), usilovala o zničení skupin rebelů bojujících proti Museveniho reţimu.47

3.4.4.3. Angolská republika Účast Angoly v konfliktu byla motivovaná snahou zabránit zairskému reţimu v podpoře Národního svazu za úplnou nezávislost Angoly (União Nacional para la Independência Total de Angola, UNITA), který pouţívala Zair jako svoji základnu a několikrát se zapojila do konfliktu po boku zairské armády. Angolská vláda se zapojila především prostřednictvím přímé logistické podpory bývalým policistům z regionu Katanga (Gendarmes Katangais), tzv. Katangských tygrů, kteří byli vyhnaní ze Zairu v důsledku neúspěšného boje o nezávislost regionu Katanga v 60. letech a nyní bojovali proti Mobutovu reţimu za svůj návrat. (Prunier 2009: 74 – 77) V pozdější fázi konfliktu poslala Angola do boje i své regulérní jednotky z Angolských ozbrojených sil (Forças Armadas Angolanas, FAA).

3.4.5. Předmět sporu a jeho evoluce Rwanda poslala své vojáky do Zairu s jasným cílem, a to porazit vojenskou hrozbu, kterou představovaly pro nový rwandský reţim zbytky bývalého reţimu, které se začaly znovuvyzbrojovat pod rouškou uprchlických táborů ve východním Zairu. Zájmem jejich spojence AFDL bylo odstranění zairského reţimu prezidenta Mobuta a získání moci nad státem. Uganda a Angola vstoupily do konfliktu především s cílem porazit rebelská hnutí působící na území Zairu a bojující proti vládám těchto zemí, která navíc často získávaly přímou Mobutovu podporu. Hlavním zájmem zairského reţimu prezidenta Mobuta bylo udrţet se u moci a přeţít. Stejný zájem měli také ex-Far, Interahamwe, a rebelská hnutí

47 Jednalo se zejména o skupiny LRA (blíţe viz kapitola 3.8.3.1), ADF (blíţe viz kapitola 3.8.3.3) a WNBF (blíţe viz kapitola 3.8.3.4). Tyto skupiny získávaly vydatnou podporu zejména ze Súdánu (výcvik, zbraně a často také přímou vojenskou podporu) a z toho důvodu byla součástí zkoumaného konfliktu také proxy válka mezi Ugandou a Súdánem. V tomto kontextu pak Uganda podporovala skupinu SPLA (blíţe viz kapitola 3.8.3.5), která působila na severu Zairu a bojovala proti tehdejší súdánské vládě. 56 bojující proti Ugandě a Súdánu, přičemţ všichni tito aktéři chtěli navíc přirozeně porazit svého nepřítele a ujmout se moci v daném státě. I v tomto konfliktu se bojuje o zdroje, konkrétně o moc a bohatství. Moc je klíčovým nekompatibilním cílem v konfliktu mezi Rwandou s Banyamulenge proti genocidaires, mezi AFDL a Zairem, Angolou a svazem UNITA, Ugandou a LRA, ADF a WNBLF, stejně tak v boji bojovníků Mayi Mayi proti genocidaires a později AFDL. Bohatství je zdrojem soupeření především mezi Mayi Mayi a genocidaires (konkrétně o půdu), zcela určitě však stojí na pozadí boje i ostatních konfliktních aktérů, kteří si bezesporu uvědomují hodnotu přístupu k surovinovému bohatství Zairu. I zde funguje klasická rovnice, kdy frustrace jedné skupiny, spolu s relativní či absolutní deprivací a politickou marginalizací, vede k pocitu křivdy a rostoucímu nepřátelství vůči skupině druhé. Výše uvedené nekompatibilní zdroje jsou přirozeně doprovázeny i neslučitelnými rolemi mezi konfliktními aktéry, především vzhledem k odlišným pozicím uvnitř mocenské hierarchie (vertikální diferenciace), kdy jedni mocensky dominují druhým (např. AFDL vs. Zair či Mayi Mayi vs. genocidaires) a neslučitelnými hodnotami plynoucími ze separace konfliktních skupin či konstrukce odlišných identit (např. Mayi Mayi vs. genocidaires, Rwanda vs. genocidaires či Banyamulenge vs. genocidaires).

3.4.6. Průběh ozbrojeného konfliktu Latentní konflikt panoval mezi většinou konfliktních aktérů dlouho před vznikem otevřeného konfliktu. Docházelo také k jeho občasné eskalaci většinou dle logiky odvety. Stejně jako příslušníci ex-Far a Interahamwe občas podnikali své přeshraniční útoky do Rwandy, tak příslušníci rwandské armády odpovídali stejně násilným způsobem v podstatě po celé období od ukončení genocidy po vypuknutí války v Zairu. Podobná situace občasných útoků panovala i mezi příslušníky Mayi Mayi a rwandskými uprchlíky, stejně jako mezi angolskou MPLA a svazem UNITA či Ugandou a LRA, ADF a WNBLF. K manifestaci a vzniku otevřeného konfliktu dochází v září 1996, kdy rwandská vláda přijímá rozhodnutí zaútočit na uprchlické tábory ukrývající genocidaires ve východním Zairu. První APR komando překročilo hranici 1. září 1996. (Prunier 2009: 69 – 70) Následný zdrcující postup APR, na jejichţ stranu se přidali místní Banyamulenge i příslušníci Mayi Mayi, vede k rychlému vítězství a představuje první významný eskalační moment války. Brzy bylo zřejmé, ţe se invaze APR nezastaví u počátečního cíle, ale bude usilovat o sesazení prezidenta Mobutu. Krátce poté vzniká v jiţním Kivu rebelská aliance AFDL, která si tento cíl bere za svůj. (Turner 2007: 78 – 91)

Válka proběhla velmi rychle a útočící aktéři se nesetkali v podstatě s ţádným významnějším odporem. APR se svými spojenci porazila příslušníky ex-Far a interahamwe, kteří sice byli schopni vraţdit civilisty při přeshraničních operacích, ale nedokázali odolávat dobře organizované armádě.48 (Reyntjens 2009: 51) Postup AFDL proti Mobutovým silám byl také bezproblémový. Umoţnila to zaprvé podpora APR a ugandské armády, která vstoupila do války kvůli zprávám, ţe ve všeobecném zmatku s prchajícími uprchlíky začínají pronikat rebelové připravovaní súdánskou tajnou sluţbou do Zairu s cílem opětovných útoků na Ugandu, a za druhé neschopnost zairské armády odolávat alianci AFDL, APR a UPDF.49 V průběhu celé války lze identifikovat kromě úvodní eskalace při invazi APR do Zairu tři zřejmé eskalační momenty. První z nich nastal 25. prosince, kdy rebelové AFDL dobyli město Bunia, které bylo bráněno jednotkami UNITA. Tento moment představoval klíčový bod ve válce ke zhodnocení situace a rozhodnutí o budoucích strategických cílech, neboť nyní AFDL a její spojenci kontrolovali téměř celou východní hranici Zairu a uprchlická hrozba byla rozdrcena. (Reyntjens 2009: 114 – 115) Mezitím se také bojovníci Mayi Mayi obrací proti AFDL a Banyamulenge, neboť v tomto momentě je jiţ zřejmé, ţe hrozba dominance nepřichází od Hutuů, ale od Tutsiů. Ke strategické volbě dochází ke konci roku 1996, válka pokračuje s totálním cílem sesazení prezidenta Mobutu a uzmutí moci. Další eskalační moment souvisí s boji vedenými v polovině ledna u řeky Osso o brod na cestu spojující Walikale a Lobutu. Zde se navíc nacházel velký rwandský uprchlický tábor Tingi-Tingi, ze kterého se ex-FAR snaţili zastavit postup APR. V tomto momentě je také nutné upozornit na vstup Angoly do války, kdyţ mezi 12. a 25. únorem 1997 poslala dva bataliony Katangských tygrů do Kigali na podporu bojů proti svazu UNITA. (Prunier 2009: 131 – 132) Uganda mezitím naplňuje svoji vlastní agendu na severu v boji proti rebelským skupinám podporovaných Súdánem. Na začátku března 1998 jiţ AFDL postupuje velkou rychlostí všemi směry. 17. března odmítá Kabila zastavení palby a na severu mezitím kombinované jednotky AFDL, APR, UPDF a SPLA tlačí poslední pozůstatky FAZ na súdánskou hranici. V dubnu 1997 se Kabila

48 Postup APR ale nebyl řešením problému s genocidaires, neboť ti se velmi rychle stáhli na západ do sousedních zemí. Nechali za sebou stovky tisíc zmatených uprchlíků, kteří byli masakrováni APR a jejich spojenci. APR dle Pruniera realizovala jakési konečné řešení problému rwandských uprchlíků vedoucí k statisícům civilních obětí, přičemţ masakry jen dál podporovaly její konfliktní solidaritu. (Prunier 2009: 155) 49 I přes relativně dostupné zdroje a papírově velký počet vojáků postrádala armáda FAZ konfliktní solidaritu na odolávání invaze. Její důstojnický sbor byl směšně velký (zhruba 50 generálů a přes 600 plukovníků) a panovaly v něm rozbroje mezi důstojníky cvičenými v Belgii, USA a ve Francii. Kromě toho bylo jeho sloţení výsledkem etnoregionální selekce, kdy většina důstojníků pocházela z Mobutovy rodné oblasti Equater Province, zatímco profesionální důstojníci z jiných oblastí byli během let buď propuštěni, nebo zabiti. Výsledkem byl sbor gangsterů prosycený korupcí a klientelismem, zcela neschopný vést armádu do boje. (Prunier 2009: 128) 58 prohlašuje za prezidenta nové republiky, přejmenované na Demokratickou republiku Kongo. Zhruba 70 km od Kinshasy dochází k poslednímu eskalačnímu momentu při bitvě u města Kenge, kde UNITA zastavila postup AFDL zhruba na týden, aby stihla evakuovat ze země všechno své vybavení. (Prunier 2009: 136) Po této bitvě jiţ byla otázka dní, kdy válka skončí. Mobutu prchá se svými hlavními důstojníky z Kinshasy 16. května 1997 a další den vstupují jednotky aliance vítězně a bez boje do hlavního města. (Lea – Rowe 2001: 110)

3.4.7. Snahy o moderování konfliktu Z celé řady méně významných moderačních snah50 stojí za větší zmínku pouze přímá setkání konfliktních stran. 24. března 1997 se sešli v rámci generálního setkání OAU v Lomé zástupci vlády prezidenta Mobuta, AFDL, USA, Francie a OSN. Na tomto setkání byla patrná snaha prosadit rezoluci RB OSN č. 1097 z 18. února 1997, která poţadovala ukončení nepřátelství, staţení všech externích sil (včetně ţoldáků), ochranu a zajištění bezpečnosti pro uprchlíky a uspořádání mírové konference pro řešení této krize. (UN SC 1997a) Prosazení této rezoluce však stejně jako toto přímé jednání selhalo. Kabila další den prohlásil, ţe nevstoupí do ţádné formy dohody o sdílení moci s aktuální zairskou vládou. (Prunier 2009: 133 – 134) USA také přiměly Mobuta a Kabilu k osobnímu jednání. Jihoafrický prezident Nelson Mandela se aktivně snaţil najít neutrální místo k tomuto účelu. Bezvýslednému setkání se nakonec uskutečnilo 3. – 4. května 1997 na palubě jihoafrické lodi Outeniqua. Kabila za AFDL na jednáních pouze oznámil své úspěchy a nemocný Mobutu se jednoduše vrátil do Kinshasy. (Reyntjens 2009: 128 – 129)

3.4.8. Mezinárodní intervence V průběhu konfliktu k mezinárodní intervenci nedošlo.

3.4.9. Ukončení konfliktu První válka v Kongu byla ukončena díky úplnému vítězství AFDL a jejím spojencům k 17. květnu 1997. Laurent Désiré Kabila dorazil do Kinshasy tajně 20. května 1997 a 29. května se ujal postu prezidenta republiky. (Prunier 2009: 149)

3.4.10. Celkové zhodnocení konfliktu Lze identifikovat zejména tři významné důsledky první války v Kongu. Za prvé došlo ke svrţení prezidenta Mobuta a nastolení nového reţimu Laurenta Désiré Kabily, jehoţ tvrdý

50 Příkladem můţe být diskuze o vytvoření humanitárního koridoru pro uprchlíky, kteří by se tak mohli dostat bezpečně do země svého původu. Problémem bylo, ţe většina uprchlíků o návrat do svých zemí neusilovala kvůli hrozbě represí v těchto zemích. Nakonec ale projekt ztroskotal na odporu Rwandy a AFDL. Je také třeba dodat, ţe mezi členy Rady bezpečnosti OSN panovala velká neochota ke kritice Rwandy vzhledem k pocitu viny z nečinnosti během rwandské genocidy. (Reyntjens 2009: 80 – 83) 59 autoritarismus přímo přispěl k zahájení druhé války o několik měsíců později. Za druhé konflikt vedl k velkému mnoţství civilních obětí zejména z řad rwandských uprchlíků. Kisangani uvádí, ţe v důsledku tohoto konfliktu zemřelo zhruba 233 000 uprchlíků (Kisangani 2000: 179), zatímco Prunier hovoří aţ o 300 000 mrtvých uprchlících. (Prunier 2009: 148) Za třetí, invazí do Zairu otevřela Rwanda Pandořinu skříňku, jejíţ výbušný obsah se plně projevil aţ při druhé válce. Konflikt tedy předznamenával daleko větší katastrofu, která měla teprve přijít. Masakry s koncem války neskončily, zbývající genocidaires byli i s civilisty, kteří jim poskytli přístřeší, masakrováni, a to jak AFDL, tak APR či rebely Mayi Mayi, kteří bojovali i proti AFDL a APR. Stejně tak pokračovalo nepřátelství Ugandy a Angoly vůči jejich nestátním protivníkům.

3.5. Druhá válka v Kongu (DRC) (1998 – 2002) 3.5.1. Zařazení konfliktu Druhá válka v Kongu byla vedena z hlediska umístění ve dvou vrstvách. Jednoznačně jí vzhledem k jedenácti zapojeným státním aktérům dominuje rozměr mezinárodní. Proto je konflikt někdy označován jako „Africká světová válka―. Vnitrostátní rozměr byl představován snahou některých rebelských skupin svrhnout Kabilův reţim. Dle UCDP měl konflikt 25 207 obětí přímo spojených s bitvami. (UCDP 2012a) Tato válka je povaţovaná za nejsmrtelnější konflikt od konce druhé světové války, neboť jí způsobené nemoci a hladomor vedly k úmrtí mezi 3 500 000 aţ 5 400 000 lidí. (Ploughshares 2011a) V celém jejím průběhu ji vzhledem k závaţnosti lze hodnotit jako válku.

3.5.2. Charakteristika hlavních interních aktérů konfliktu 3.5.2.1. Konžský režim Laurenta Kabily Nový konţský reţim prezidenta Laurenta Désiré Kabily představuje jednoho z klíčových aktérů konfliktu. Na bitevním poli byl reprezentován nově vytvořenými Konţskými ozbrojenými silami (Forces Armées Congolais, FAC).51

3.5.2.2. RCD Shromáţdění pro konţskou demokracii (Rassemblement Congolais pour la Démocratie, RCD) bylo vytvořeno rebely 16. srpna 1998 a jeho cílem bylo svrţení Kabilova reţimu a ovládnutí státu. V tomto ohledu RCD úzce spolupracovala s Rwandou. (Turner 2007: 84)

51 FAC se skládaly z bývalých vojáků AFDL, bojovníků Banyamulenge, dětských vojáků z různých konţských východních kmenů (tzv. kadogo), příslušníků Katangských tygrů a příslušníků armády minulého reţimu FAZ. K tomuto výbušnému sloţení ještě přispívala rekrutace příslušníků ex-Far a Interahamwe, u kterých se vzhledem k jejich minulosti a odporu k tehdejšímu reţimu ve Rwandě předpokládala loajalita. (Prunier 2009: 176 – 177) 60

Problémem skupiny byla její nízká koherence, která vedla v květnu 1999 k rozštěpení skupiny na pro-rwandskou část Emila Ilungy s centrem v Gomě (Rassemblement Congolais pour la Démocratie – Goma, RCD – G) a pro-ugandskou část Ernesta Wamba di Wamby s centrem v Kisangani (Rassemblement Congolais pour la Démocratie – Kisangani, RCD – K), později Wambou přejmenované s přívlastkem Osvobozenecké hnutí (Rassemblement Congolais pour la Démocratie – Mouvement de Libération, RCD – MLC). (Clark 2002: 140) (Prunier 2009: 220) Po ukončení války byla RCD v roce 2003 přetvořena v politickou stranu.

3.5.2.3. MLC Hnutí za osvobození Konga (Mouvement pour la Liberation du Congo, MLC) zaloţil 7. listopadu 1998 Jean Pierre Bemba. Toto rebelské hnutí těţilo ze silné ugandské patronáţe. Na rozdíl od RCD bylo toto hnutí mezi civilisty populární, a to kvůli víře jeho členů v navrácení starých dobrých časů mobutistické dominance na severu země a jeho spřízněnosti s UDPF, jejíţ vojáci byli relativně disciplinovaní, na rozdíl od neustálého násilí rwandské APR. (Reyntjens 2009: 196) MLC bylo také přetvořeno na politickou stranu v roce 2003.

3.5.2.4. Bojovníci Mayi Mayi Blíže k charakteru této skupiny viz kapitola 3.4.3.4. Mayi Mayi představovali v této válce významného spojence pro vládní jednotky, neboť se po invazi spontánně rozprostřeli po celé východní části DRC a útočili na cizí invazní síly APR, UDPF a jejich spojencům v RCD. Je nicméně nutné dodat, ţe aktivity Mayi Mayi měly také tragické dopady pro populaci provincií Kivu, neboť tito bojovníci často nebyli schopni ochránit obyvatelstvo od odvetných represí a masakrů ze strany nepřátel. (Prunier 210 – 211)

3.5.2.5. Bojovníci ALIR Blíže k charakteru této skupiny viz kapitola 3.4.3.3. Na rozdíl od první války Kabila nyní interahamwe a ex-FAR sdruţené v ALIR podporoval a poskytoval jim vojenskou asistenci vzhledem k jejich nepřátelství vůči Rwandě. V září 2000 skupina splynula s Demokratickými silami pro osvobození Rwandy (Forces Démocratiques de Libération du Rwanda, FDLR) s podobným profilem a zájmy a pod tímto jménem působí do současnosti. (ICG 2003a: 6)

3.5.3. Charakteristika hlavních externích aktérů konfliktu Pro srozumitelnější pochopení účasti jednotlivých státních aktérů v této válce je Prunier rozděluje do čtyř základních vrstev dle stupně jejich zapojení. (Prunier 201 – 203)

V první vrstvě u jádra konfliktu najdeme nepřátele nového konţského reţimu Rwandu a Ugandu, jejichţ snahou bylo svrţení svých bývalých loutek z řady rebelů, kteří tento reţim stvořili a kteří se začali osamostatňovat proti jejich zájmům. Rwanda si chtěla udrţet svůj vliv v zemi, aby mohla zajistit východní oblast DRC, odkud útočili příslušníci ALIR, zatímco Uganda usilovala o zajištění severovýchodní oblasti DRC, ze které útočili ugandští rebelové získávající podporu Súdánu. Invaze obou států měla také ekonomický rozměr vzhledem ke snaze o pokračování nelegální exploatace surovinových zdrojů DRC. Druhou vrstvu tvoří klíčoví Kabilovi spojenci Angola, Zimbabwe a Namibie, jejichţ společnou charakteristikou je nezájem o motivaci Rwandy a Ugandy ke konfliktu, ale snaha o zachování nového konţského reţimu Kabily, který je pro ně z rozličných důvodů výhodný. Základní motivací Angoly v pomoci Kabilovi byla obava Dos Santose, ţe by s potenciální výhrou rebelů přišel podobný reţim nakloněný svazu UNITA, jako panoval za předchozího prezidenta Mobuta.52 (Clark 2002: 75 – 76) Také Zimbabwe se aktivně účastnilo vojenských operací na straně konţské vlády. Sám Mugabe byl nejhorlivějším zástupcem vojenské intervence na pomoc Kabilovi ve snaze zajistit ekonomickou spolupráci, kterou s novým reţimem navázal. (ICG 1998: 20 – 21) Na pomoc Kabilovi vyslal svoji armádu také namibijský prezident Numoja. Země dlouho spolupracovala s angolskou armádou v boji proti hnutí UNITA a dokonce došlo k integraci jejich operačního plánu. Díky této spolupráci byla podpora Namibie intervenci téměř automatická. (Clark 2002: 213). Zapojení aktérů z třetí vrstvy – Súdánu, Libye a Čadu, nemá nic společného se samotnou situací v DRC, ale s jejich vztahem na aktéry jádra konfliktu. Súdánská republika se konfliktu účastní zejména díky svému nepřátelskému vztahu k Ugandě. (ICG 1998: 18 – 19) Libyjská arabská republika plukovníka Muammara Kaddáfího se do konfliktu zapojila leteckou logistickou podporou konţského reţimu. Její angaţmá je nutné chápat zejména v kontextu osobních názorů Kaddáfího, který v době západních sankcí vůči Libyi deklaroval, ţe je unaven arabismem a začal se zaměřovat výhradně na africké záleţitosti. Kromě toho Kaddáfí podporoval Súdán v jeho boji s Ugandou. (Prunier 2009: 289). Čadu poslal do DRC své expediční síly na podporu dle jejich názoru legitimní vlády DRC. Aktivní zapojení Čadu podporovala také Francie, jakoţto jeho blízký spojenec, a to zejména jako způsob znovunabytí svého vlivu v regionu, ze kterého se musela v důsledku rwandské genocidy stáhnout. (Clark 2002: 65)

52 Svaz UNITA se zapojil do této války v daleko omezenějším rozsahu neţ v té předchozí. Bojoval po boku APR a UPDF a jeho aktivita rychle klesala s neschopností odolávat tlaku angolské armády. (Prunier 2009: 238)

V poslední čtvrté vrstvě najdeme země, které byly do konfliktu zapojeny velmi okrajově buď kvůli své geografické poloze (Burundi) či svým vztahům k válčícím zemím (Středoafrická republika). Burundi se do konfliktu zapojilo především z vlastních bezpečnostních zájmů. Jeho armáda spolupracovala s APR a UDPF, ovšem jen v omezeném početním (max. 2000 vojáků) a geografickém (oblast západně od severovýchodního konce jezera Tanganika, kde působili protivládní rebelové z FDD a FNL) rozsahu. (ICG 1998: 24) Středoafrická republika se snaţila nebýt vtaţena do konfliktu přímo. Na začátku konfliktu jasně deklarovala svoji podporu Kabilovu reţimu a poskytla své území pro jeho spojence. Jiţ v lednu 1999 tak na středoafrickém území a poblíţ hranic s DRC přistávala namibijská a angolská letadla s posilami pro FAC. Po zavraţdění Kabily středoafrický prezident otočil a začal podporovat skupinu MLC, jejíţ vojáci dříve pomohli zmařit puč proti jeho osobě. (Prunier 2009: 290)

3.5.4. Předmět sporu a jeho evoluce V jádru konfliktu stojí soupeření o zdroje v podobě moci a bohatství. Lze říci, ţe moc je základním předmětem sporu obou konfliktních táborů, a to konkrétně otázka udrţení či svrţení konţského reţimu prezidenta Kabily a s tím související redistribuce moci. Také po rozloţení táborů na jednotlivé aktéry objevíme důleţitou roli moci jakoţto předmětu sporu. Příkladem můţe být konflikt Rwandy s ALIR, soupeření Ugandy a ugandských rebelských skupin podporovaných Súdánem, konflikt Angoly s hnutím UNITA, boj Burundi s jejími rebelskými skupinami, snaha Čadu o získání většího vlivu v regionu, mocenský boj mezi RCD a MLC či jejich konfrontace s Mayi Mayi. Moc jakoţto předmět sporu souvisí také s neslučitelnými rolemi konfliktních aktérů, které přispívají k otevřené konfrontaci. Vertikální diferenciaci v podobě odlišné pozice v mocenské hierarchie lze nalézt na pozadí většiny výše uvedených sporů týkajících se moci. Velmi důleţitým zdrojem soupeření jsou také ekonomické zájmy, tedy spor o bohatství. V druhé konţské válce má tento aspekt dvě základní roviny. Tou první je boj o přístup k rozsáhlému surovinovému bohatství země, přičemţ ji lze odhalit především na pozadí jednání Ugandy a Rwandy.53 Druhou rovinou je pak boj o půdu, která je velmi ceněná zejména v provinciích Kivu, které jsou hustě osídlené a etnicky fragmentované a lze ji odhalit především na pozadí jednání lokálních bojovníků Mayi Mayi. Ekonomický aspekt sporu ovšem nemusí nutně souviset jen se surovinami a půdou, ale můţe být představován také

53 Blíţe k ekonomickým motivům Ugandy a Rwandy viz (Clark 2002: 152) a (Turner 2007: 40 – 41). 63 obchodními kontakty a investicemi a související snahou tyto kontakty udrţet, coţ se stalo hlavní důvodem účasti Zimbabwe. (Prunier 2009: 217) Neslučitelné hodnoty jsou vzhledem k velkému mnoţství konfliktních aktérů patrné. Můţeme hovořit jak o separaci konfliktních skupin (Rwanda vs. genocidaires, Mayi Mayi vs. genocidaires), konstrukci odlišných identit (např. Rwanda vs. ALIR, RCD-G vs. RCD-K, Mayi Mayi vs. genocidaires) či náboţenským rozdílům (např. Súdán vs. Uganda).

3.5.5. Průběh ozbrojeného konfliktu Po ukončení první konţské války nastolil prezident Kabila velmi nestabilní reţim vyznačující se rivalitou a paralýzou a jeho zvrácený politický styl napomohl zintenzivnit jiţ existující etnické problémy země. (Fonseca 2004: 22 – 23) Rwanda i Uganda po první konţské válce i nadále bojovala na území DRC se svými nestátními protivníky, stejně jako Kabilova AFDL bojovala s bojovníky Mayi Mayi a masakrovala civilní obyvatelstvo v provinciích Kivu. (Prunier 2009: 157 – 160) Právě v této oblasti se odehrávala většina ozbrojených střetů mezi válkami a situaci v těchto regionech lze označit, pokud ne za příčinu, bezesporu za katalyzátor druhého konfliktu. Samotný fakt, ţe první konţská válka nebyla ukončena ţádnou mírovou dohodou, nýbrţ vítězstvím jedné strany, napovídá, ţe období do druhé konţské války bylo obdobím latentního konfliktu s občasnou eskalací násilí dle logiky odvety. Ke vzniku otevřeného konfliktu dochází poté, co Kabila vydal 27. července 1998 komuniké nařizující staţení všech rwandských jednotek z DRC. (ICG 1998: 15) V reakci na to podniká o čtyři dny později APR invazi plného rozsahu na podporu rebelů bojujících v provinciích Kivu proti vládě. Okamţitě dochází k úvodní eskalaci, při které síly APR a rebelů pod vedením generála Jamese Kabarebeho zabírají během dvou dnů všechny klíčové body provincií Kivu. Následuje tzv. Kabarebeova blesková válka, která přinesla několik rychlých vítězství APR a rebelů. Rebelové se v průběhu této úvodní fáze organizovali jako RCD a dostali se aţ do vzdálenosti 130 km od Kinshasy. (Prunier 2009: 184) K další eskalaci konfliktu dochází v souvislosti se vstupem zahraničních spojenců Kabily do války. Prvních 400 zimbabwských vojáků přistává v Kinshase 19. srpna, další den je z Namibie dovezeno 21 tun zbraní a do země vstupují jednotky Angoly. (Fonseca 2004: 25) (Turner 2007: 5 – 6) Ofenzíva dobře vybavené angolské armády vedla v prvních dvou dnech konfrontace ke ztrátě 50 % rwandských expedičních sil, odříznutí jednotek Kabarebeho od zásobování z Rwandy a znemoţnění jeho postupu na Kinshasu, která by bez zahraniční pomoci zcela jistě padla do konce srpna. (Prunier 2009: 186) Blesková válka končí, začíná dlouhý a vyčerpávající boj s mnoha protagonisty a komplexní sítí zájmů a aliancí.

Po neúspěchu bleskové války následuje zhruba od konce srpna 1998 patová situace – mrtvý bod. Konfliktní aktéři spolu bojují na mnoha frontách, do konfliktu se připojují všichni zbývající aktéři, eskalace jsou velmi proměnlivé a řízené převáţně logikou odvety, dochází k masakrům civilistů a ţádný z aktérů nemá potenciál významným způsobem zvrátit vývoj konfliktu. V tomto období také vzniká MLC Jeana Pierra Bemby, jejíţ existence přispívá k rostoucím rozporům mezi Rwandou a Ugandou. (Renton – Seddon – Zeilig 2007: 196) Konflikt eskaluje aţ v únoru 1999, kdy rebelové zorganizovali jedinou kombinovanou ofenzívu války. Na straně rebelů se jí zúčastnilo přes 60 000 muţů z RCD, MLC, APR a UPDF. (BBC 1999a) Ofenzívou se sice podařilo rozšířit oblast kontroly spojenců, nicméně velmi brzy došly prostředky na její pokračování a ofenzíva tak ztratila své momentum. Po ofenzívě konflikt částečně deeskaluje díky rozštěpení RCD na pro-rwandskou a pro-ugandskou část v květnu 1999, rostoucí rivalitě mezi Rwandou a Ugandou, podpisem dohody o příměří z 11. července a podpisem mírové Dohody z Lusaky z 31. srpna 1999. (Clark 2002: 156 – 157) (ICG 2000: 8 – 10) Deeskalační vliv těchto událostí byl však omezený. Do dohody o příměří nebyly zahrnuty rebelské skupiny a mírová dohoda měla sice dočasný omezující efekt na bitvy na některých frontách, ale v provinciích Kivu, Maniema a Orientale násilí pokračovalo. Brzy byly stranami konfliktu všechny dosaţené dohody ignorovány. Navíc i období vyjednávání bylo krátce přerušeno eskalací, kdyţ propukl otevřený boj mezi APR a UPDF v polovině srpna u Kisangani.54 (Fonseca 2004: 27) Výše uvedená situace byla předehrou nadcházející fáze konfliktu s rysy mrtvého bodu, ve které se relativně racionální válka rozpadla do myriády soukromých, sociálně a ekonomicky motivovaných konfliktů. Situace v provinciích Kivu sklouzla do anarchie, ve které působilo velké mnoţství vojenských skupin s plovoucími vzorci aliancí a konfrontací.55 Ve více organizovaných frontách na západě a v centrální části země se poměrně dařilo rebelským silám s podporou Rwandy, jejichţ úspěchy na jaře 2000 obnovily naděje na přímé vojenské vítězství. K tomu ovšem jiţ nedošlo vzhledem k rostoucímu tlaku mezinárodního společenství na ukončení konfliktu. Po podepsání Dohody z Lusaky byla ustanovena pozorovatelská mise MONUC, jejíţ první pozorovatelé dorazili do DRC v listopadu 1999. Jejich vliv na deeskalaci reálných bojů byl v úvodu této mise marginální. Aţ s posílením mise

54 Důvody přímých vojenských střetů byly jak politické s ohledem na situaci v RDC a ugandské podpoře MLC, tak ekonomické týkající se sporu o exploataci diamantů. Blíţe ke sporu viz (Prunier 2009: 222 – 223). 55 Působily zde dle Pruniera alespoň tři Mayi Mayi skupiny, z nichţ jedna byla vzdáleně kontrolovaná z Kinshasy, rwandská a burundská armáda, RCD-G a bývalí interahamwe z ALIR. Ne vţdy také aktéři sledovali logické a tradiční vzorce spojenectví – CNDD-FDD a ALIR spolu občas bojovali, Mayi Mayi, kteří měli chránit občany, na ně často útočili, APR občas dokonce ochraňovala Interahamwe. (Prunier 2009: 230) 65 o mandát pod Kapitolou VII Charty OSN v únoru 2000 a následné rozmisťování jejích jednotek mělo alespoň slabý deeskalační vliv. (Prunier 2009: 247 – 248) K důleţitému bodu v deeskalačním vývoji konfliktu dochází aţ s atentátem na Laurenta Désiré Kabilu, ke kterému došlo 16. ledna 2001 a na jehoţ následky zemřel. Na místo svého otce nastoupil Joseph Kabila, který začal reţim organizovat a liberalizovat. V průběhu roku 2001 také většina zahraničních aktérů dochází k závěru, ţe jejich otevřená ozbrojená participace ve válce je kontraproduktivní a začali se postupně stahovat. Jediným stále přesvědčeným aktérem byla Rwanda, která na svém působení v DRC nadále trvala. Ovšem i její domácí situace se začala zhoršovat a zvyšovat tlak na ukončení konfliktu, který byl ještě podpořen tlakem mezinárodním. (Clark 2002: 69 – 71) Nastává poslední fáze války, stádium řešení konfliktu od ledna 2001 do prosince 2002, které se vyznačuje niţší intenzitou bojů a pomalou dekonstrukcí konfliktu pomocí diplomacie. Významným momentem s deeskalační vlivem byl podpis Dohody ze Sun City z 19. dubna 2002, která poskytla v rámci interkonţského dialogu rámec pro jednotnou vládu a demokratické volby. Její nedostatky řešila Dohoda z Pretorie ze 17. prosince 2002, která válku formálně ukončila. Co se týče zahraničních aktérů, podepsala 30. července 2002 Rwanda a DRC mírovou dohodu známou jako Pretorijská dohoda a 6. září byl formalizován mír mezi DRC a Ugandou Luandskou dohodou. (Fonseca 2004: 66 – 75)

3.5.6. Snahy o moderování konfliktu Moderační snahy přicházely především zvenčí. Do snah o vnější moderování se zapojila jak OSN se svými prohlášeními, rezolucemi a posléze misí MONUC, tak celá řada samostatných států. Zcela nejúspěšnějším byla JAR, jejíţ diplomacie velmi napomohla v roce 2002 k uzavření Dohody ze Sun City a Dohody z Pretorie a mírových Pretorijských dohod mezi DRC a Rwandou. Diplomatická síla JAR spočívala v absenci jejích bezpečnostních zájmů v DRC a podpoře, které se jí dostávalo od západních zemí, které se cítily provinile z jejich dlouhé tolerance apartheidu během studené války a které usilovaly o vstup na rostoucí jihoafrický trh. (Clark 2002: 175 – 180) Významnější moderační roli sehrála také Zambie, která byla hlavním mediátorem ve vyjednávání Mírové dohody z Lusaky v roce 1999. (Clark 2002: 192) Na moderaci konfliktu se podíleli i velcí světoví hráči jako Francie a USA. Francie poslala několikrát do Kinshasy svého Zvláštního poradce pro Afriku Michela Dupucha, jednala se synem i otcem Kabilovými v Paříţi a hrála aktivní roli v rámci OSN, stejně jako USA jednaly s Kagamem a Josephem Kabilou ve Washingtonu, poslaly svého velvyslance při

OSN Richarda Holbrooka do Kinshasy, v pozdější fázi konfliktu vykonávaly tlak na Rwandu a hrály také aktivní roli v konţské tématice při OSN. (Prunier 2009: 223 – 255)

3.5.7. Mezinárodní intervence Rada bezpečnosti OSN autorizovala rezolucí č. 1279 z 30. listopadu 1999 Misi OSN v DRC (Mission de l'Organisation des Nations Unies en République démocratique du Congo, MONUC) s původním cílem monitorovat plnění ustanovení dříve přijaté lusacké dohody. (UN SC 1999) Pozdější rezoluce RB OSN č. 1291 posílila mandát operace pod kapitolou 7 Charty OSN a autorizovala doručení maximálně 5537 osob. (UN SC 2000a) Aktivita mise byla zpočátku omezená kvůli obstrukcím kladeným konţskou vládou a pomalému rozmísťování jejích jednotek. Většina z nich byla do DRC dopravena aţ v roce 2002, na jehoţ konci bylo v rámci mise MONUC rozmístěno zhruba 4 050 osob. (Tull 2009: 217) Teprve v pozdějších fázích konfliktu mohla tedy MONUC hrát aktivnější roli a skutečně naplňovat svůj mandát.

3.5.8. Ukončení konfliktu K ukončení války došlo přijetím série dohod v roce 2002, z nichţ nejvýznamnější je mírová Dohoda z Pretorie ze 17. prosince 2002. Je několik důvodů, proč tato dohoda na rozdíl od Dohody z Lusaky uspěla. Všichni aktéři konfliktu byli unavení a naděje na drtivé vojenské vítězství některé ze stran se rozplynuly, vymizelo či selhalo několik počátečních důvodů k intervenci (např. z pohledu Angoly, Zimbabwe či Ugandy), situace na bojišti sklouzla v anarchii, OSN zmobilizovala svoji efektivitu a efektivně vykonávala tlak na konfliktní strany, zemřel Laurent Désiré Kabila a nahradil ho jeho uváţlivější syn a konečně vyjednávání jihoafrické diplomacie byla efektivnější neţ to zambijské. (Prunier 2009: 273) Vzhledem ke komplexnosti zkoumaného konfliktu lze vysledovat ve způsobu jeho ukončení několik technik. U řady jeho aktérů došlo ke změně pořadí priorit v agendě jejich politiky, při které přestali vnímat spor jako hru s nulovým součtem (např. výměna politického vedení DRC, upřednostnění domácí situace v Zimbabwe či Angole). Patrné je také ukončení rozdělením statku, obchodem kus za kus a sdílenou kontrolou, a to především v kontextu interkonţského dialogu a ukončení vnitrostátní války mezi konţskou vládou a rebely z MLC, RDC a jejích jednotlivých frakcí. Z pohledu Libye či Čadu lze také říct, ţe byl konflikt odsunut do pozadí a ponechán sobě samému vzhledem k absenci potenciálních zisků z jejich participace. Stejnou techniku lze také vysledovat u provincií Kivu, kde boje pokračovaly i po oficiálním ukončení války. Situace v této části DRC je zkrátka natolik chaotická, ţe se ţádnému z aktérů nechtělo zaplétat do řešení místního konfliktu a ten byl tak odsunut do

67 pozadí. Konečně donucovací zásah třetí strany je reprezentován aktivitami mise MONUC po rozšíření jejího mandátu o vynucení míru.

3.5.9. Celkové zhodnocení konfliktu Kromě velkého mnoţství lidských obětí vedla tato válka ke vzniku zhruba 3,4 milionu IDPs (převáţně z východních částí země) a skoro 2 milionům uprchlíků. (IDMC 2012) Konflikt měl přirozeně devastující efekt na ekonomiku Konga a místní sociální instituce a vedl ke ztrátě velkého mnoţství surovin, které v průběhu konfliktu nelegálně těţila zejména ugandská a rwandská armáda. Ty také uvalily na místní obyvatele vysoké daně a zkonfiskovaly téměř veškerý soukromý dobytek a mnoţství potravinových zdrojů v oblastech svého působení, coţ vedlo k hladomoru obyvatel. (Nibishak 2011: 2 – 7) Rozšířeným rysem v průběhu a po skončení konfliktu bylo také přetrvávání sexuálního zneuţívání a znásilňování. Dle zprávy Amnesty International z října 2004 bylo zaznamenáno za předchozích šest let 40 000 případů, přičemţ je tento počet povaţován vzhledem k nedostupnosti informací z některých konfliktních oblastí za silně podhodnocený.56 (Amnesty 2004: 13) Ukončení druhé války v Kongu nepřineslo zemi klid. Z mezinárodního hlediska se cizí jednotky ze země stáhly a byly obnoveny diplomatické styky mezi bývalými nepřáteli. Z národního hlediska došlo k rozvoji jak ve znovusjednocování země, formalizaci jednotné vlády a přípravě demokratických voleb, tak v integraci různých ozbrojených skupin do jednotné národní armády. Lokální konflikt na úrovni vesnic, regionů a komunit ve východním Kongu přesto přetrvával. Politické, ekonomické a sociální antagonismy zde vedly k častým masakrům, porušování lidských práv a přemísťování obyvatel. V průběhu tranzice udrţovalo pokračující násilí celkovou atmosférou teroru válečné periody. I nadále v zemi umíralo několik desítek civilistů denně, a to právě díky vzplanutí a pokračování lokálních konfliktů, které bránily přístupu humanitární pomoci v řešení epidemie nemocí a podvýţivy.

3.6. Konflikt v provinciích Kivu (2004 – současnost) 3.6.1. Zařazení konfliktu Konflikt v provinciích Kivu vedený v DRC představuje vnitrostátní konflikt s vnějším vlivem. Celkový počet obětí bojů dosáhl do konce roku 2011 zhruba 6 988 mrtvých, počet všech obětí souvisejících s dopady konfliktu bude pravděpodobně několikanásobně vyšší.

56 Z hlediska porušování lidských práv byl tím nejzvrácenějším specifickým rysem konfliktu kanibalismus cílený zejména proti Pygmejům, původním obyvatelům rovníkových lesů střední Afriky, kteří byli v průběhu války loveni jako zvěř a konzumováni. Všechny konfliktní strany je povaţovaly za jakousi niţší verzi lidství a dle některých mělo mít jejich maso magickou moc. Pygmejové se stávali terčem v podstatě všech stran konfliktu, nicméně většina násilí proti nim byla vedena zejména skupinou MLC. (Clayton 2004) (BBC 2003) (BBC 2004c) 68

(UCDP 2012a) Z hlediska závaţnosti byl konflikt po celou dobu jeho konání menším ozbrojeným konfliktem. Výjimkou byl rok 2009, kdy vedly společné ofenzívy DRC a Rwandy proti rebelům k nárůstu počtu obětí a konflikt byl tak v tomto roce válkou, a rok 2011 kdy byl konflikt podle počtu obětí zcela deeskalován.

3.6.2. Charakteristika provincií Kivu Provincie Jiţní Kivu s hlavním městem Bukavu a Severní Kivu s hlavním městem Goma leţí na východě DRC. Právě na území těchto provincií se nachází velký podíl konţských surovinových zásob a zároveň velmi etnicky heterogenní populace s velkým mnoţstvím uprchlíků ze sousedních zemí. Tato kombinace vytváří latentní etnický a surovinový konflikt, který v průběhu 90. let několikrát eskaloval a díky kterému představují provincie Kivu v rámci DRC periferii, kterou měly centrální vlády této země vţdy problém plně ovládnout. Velikost populace obou provincií se odhaduje na více neţ 10 milionů obyvatel. (CIA 2012c)

3.6.3. Charakteristika hlavních aktérů 3.6.3.1. Konžský režim Vláda Josepha Kabily vyšla z předchozí války oslabena. Přechodná vláda se vyznačovala nedůvěrou mezi zástupci různých frakcí v přechodných institucích a antagonismy mezi nimi vedly aţ k zablokování jejího fungování v třetím roce tranzice. (Autesserre 2006: 8) Politická a vojenská unifikace na té nejvyšší úrovni byla jen zástěrkou, za kterou si kaţdá frakce vydrţovala paralelní mocenské struktury na niţších úrovních za účelem udrţení své teritoriální kontroly. (Romkema 2004: 3 – 6) Z vojenského hlediska si také kaţdá frakce udrţovala kontrolu nad svými dřívějšími vojenskými aktivy v nově sjednocených Ozbrojených silách DRC (Forces armées de la République démocratique du Congo, FARDC), coţ se silně projevilo na jejich malé výkonnosti v průběhu konfliktů v Kivu a Ituri.

3.6.3.2. CNDP Národní kongres pro obranu lidu (Congrès national pour la défense du peuple, CNDP) byla rebelská skupina působící v DRC od prosince 2006 a vedená Laurentem Nkundabatwarem (znám jako generál Nkunda57). Jejími členy byli převáţně bojovníci bývalé RCD-G, kteří nebyli spokojeni s průběhem tranzice. Hlavním zájmem CNDP byl boj s FDLR a ochrana tutsijské populace ve východním Kongu. S ohledem na výše uvedené získávala skupina materiální a logistickou podporu Rwandy. (Spittaels – Hilgert 2008: 6 – 7)

57 Laurent Nkundabatware je konţský Tutsi, který bojoval mezi lety 1992 a 1994 s APR ve Rwandě, od roku 1996 působil v AFDL a roku 1998 vstoupil do RCD, ve které zůstal do konce druhé války v Kongu. Po jejím konci vstoupil do rodící se FARDC, kde byl v roce 2004 povýšen na generála. Krátce poté dezertoval s několika bývalými příslušníky RCD-G, stáhl se do oblasti severního Kivu, kde zaloţil CNDP. (Spittaels – Hilgert 2008: 6) 69

3.6.3.3. FDLR Demokratické síly pro osvobození Rwandy (Forces Démocratiques de Libération du Rwanda, FDLR) jsou největší ozbrojenou skupinou přítomnou v provinciích Kivu. Jedná se o skupinu, která je od září 2000 nástupcem armády ALIR (blíţe viz kapitola 3.5.2.5).58 (Dagne 2011a: 6)

3.6.3.4. Bojovníci Mayi Mayi Blíže k charakteru této skupiny viz kapitola 3.4.3.4 a 3.5.2.4. Mayi Mayi mají centrum své působnosti právě v provinciích Kivu. Postupně se organizovali do Koalice konţského vlasteneckého odporu (Coalition des Patriotes Résistants Congolais, PARECO), jejíţ vznik se datuje k březnu 2007. Ve svých cílech se stavěli na obranu marginalizovaného konţského lidu, který trpěl pokračujícím konfliktem mezi CNDP a FDLR a také proti návratu tutsijských uprchlíků do provincie Severní Kivu z obavy tutsijské dominance. (Spittaels – Hilgert 2008: 14 – 15)

3.6.3.5. Rwanda Blíže k charakteru státu viz kapitola 3.2.2. Rwandská armáda zůstala po skončení války v provinciích Kivu fyzicky přítomná a často prováděla v hraničních regionech ozbrojené operace. Angaţmá Rwandy v konfliktu bylo motivováno především hrozbou, kterou představovala pokračující přítomnost rwandských hutuských milic v provinciích Kivu, snahou eliminovat etnickou nenávist vůči konţské rwandofonní menšině a vidinou místních minerálních zdrojů. (Romkema 2004: 7 – 8).

3.6.4. Předmět sporu a jeho evoluce U aktérů konfliktu v provinciích Kivu lze najít stejné vzorce zájmů jako u jejich předchozího působení ve válkách v DRC. Jádro konfliktu leţelo ve sporu o moc mezi vládou DRC a rebely okolo Laurenta Nkundy (později CNDP). Hlavním zájmem konţské vlády bylo (ve spolupráci s MONUC) zničení či odzbrojení Nkundových rebelů pro zajištění plné teritoriální kontroly provincií Kivu a stabilizace země během procesu tranzice. Zájmem Nkundy a jeho CNDP bylo rozšiřování moci v provinciích Kivu, ochrana tutsijské populace ve východním Kongu a dosaţení návratu několika tisíc konţských tutsijských uprchlíků z Rwandy do Seveního Kivu. Spor FDLR a Rwandy je zaloţen na jiţ tradičním soupeření mezi postgenocidním rwandským reţimem a uprchlými genocidaires, stejně jako na etnickém sporu Tutsiů a Hutuů.

58 Sloţení FDLR se nicméně od sloţení ALIR liší. Zatímco v tvrdém jádru skupiny stále nalezneme několik skutečných genocidaires, většina jejích členů je nevinných. Mnoho z nich totiţ v době genocidy bylo ještě malými dětmi. Odhady velikosti skupiny se pohybují okolo 7 000 bojovníků. (Spittaels – Hilgert 2008: 8 – 9) 70

FDLR také útočila na tutsijské obyvatelstvo východního Konga, coţ jednak zaneslo svár mezi tuto skupinu a CNDP, která často zmiňovala aktivity FDLR jako raison d'etre své rebélie, ale také ji to získalo občasnou podporu domorodých milic Mayi Mayi.59 V konfliktu je tedy evidentní soupeření o zdroje. Boj o moc je v centru soupeření vlády DRC a rebelů generála Nkundy, stejně jako mezi FDLR a rwandským reţimem. Bohatství je pak v konfliktu představováno surovinami a půdou. Suroviny provincií Kivu představují jakoţto zdroj financí důleţitý motiv pro všechny aktéry. Přístup k půdě je silným konfliktním motivem zejména pro milice Mayi Mayi jakoţto reprezentanty místního obyvatelstva. Neslučitelné role konfliktních aktérů a neslučitelné hodnoty jsou v konfliktu patrné, ale oproti soupeření o zdroje nenabývají většího významu.

3.6.5. Průběh ozbrojeného konfliktu Opětovné zaţehnutí konfliktu v provinciích Kivu po skončení druhé války v Kongu souvisí s odporem vůči procesu integrace nové jednotné armády DRC. Tato integrace byla realizována pouze jako technický proces postavený na rozdělování velitelských pozic mezi bývalé nepřátele a probíhající bez ohledu na příčiny konfliktu. Důsledkem byla situace, kdy do provincie Jiţní Kivu, doposud bašty RCD, byli přiděleni velitelé a posádka z bývalé Kabilovy armády FAC. Z tohoto pohledu byl proces armádní integrace vyuţit politickými spojenci Kabily k oslabení pozic RCD v národních institucích. Jmenování ex-FAC velitelů do provincie Jiţní Kivu tak přispělo ke zhoršení interkomunitních vztahů v provincii a posílilo touhu bývalých velitelů RCD ukončit pomocí systematické politické provokace a hrozeb předčasně tranzici a obnovit válku. (ICG 2007: 3) Ke vzniku otevřeného konfliktu dochází v květnu 2004, kdy nespokojení důstojníci a vojáci z RCD seskupení okolo Laurenta Nkundy odmítli uznat autoritu nového prokabilovského generála Prospera Nabyolwa a eskalovali spor do otevřené bitvy v Bukavu, hlavního města provincie Jiţní Kivu.60 To, co původně vzniklo jako politický spor, nyní propuklo do vojenské konfrontace mezi domorodým (konţským) obyvatelstvem a (rwandskými) „cizinci―. Vrcholu dosáhla úvodní eskalace v bitvě o Bukavu mezi 2. a 10. červnem 2004 mezi Nkundovými rebely a konţskou armádou. Situace se zklidňuje, aţ kdyţ je Nkunda mezinárodním tlakem donucen ke staţení.61 (Turner 2007: 98 – 101) (HRW 2004: 2)

59 Blíţe k zájmu aktérů konfliktu viz (Feeley – Jensen 2008: 4 – 5) či (Dagne 2011a: 6 – 7). 60 Jednalo se mj. o několik důstojníků RCD v nepřítomnosti obviněných z údajného zapojení do vraţdy bývalého prezidenta Laurenta Kabily z roku 2001. Ti odmítli vstoupit do národní armády kvůli nedostatečným bezpečnostním garancím pro ně a jejich komunity. (Stearn 2008: 247) 61 V srpnu byli zmasakrováni uprchlíci Banyamulenge v uprchlickém táboře Gatumba v Burundi, coţ posílilo obavu obyvatel Banyarwanda tutsijského původu v provinciích Kivu o jejich přeţití. Jednotkám generála 71

K další eskalaci dochází od října do prosince 2004, kdy probíhaly těţké boje v oblasti Walikale a Lubero, doprovázené systematickým cílením Nkundových jednotek na civilisty z etnika Nande a Hunde v odvetné kampani za problémy způsobené Mayi Mayi. (Autesserre 2006: 20 – 22) V této situaci vstupuje do konfliktu FDLR, která se snaţí zavděčit konţské vládě a regionálně eskalovat krizi, čemuţ učinila přítrţ Rwanda, která vedla v listopadu preventivní útok do oblastí Kivu.62 (ICG 2007: 3) Konflikt opět deeskaluje v prosinci s mezinárodním tlakem na Kinshasu, Kigali a generála Nkundu. Významnou eskalací konflikt prochází aţ v srpnu 2006, kdy probíhají střety okolo města Sake, které vrcholí 25. listopadu s ofenzívou jednotek generála Nkundy proti FARDC a dobytí tohoto města, ve kterém dochází i ke střetům s jednotkami MONUC. FARDC se v prosinci podařilo situaci s asistencí MONUC uklidnit a své pozice v Severním Kivu udrţet. Ve stejném období Nkunda zformoval k zastřešení svých rebelů CNDP. (Turner 2007: 139) Na začátku ledna 2007 došlo k setkání zástupců konţské vlády a CNDP v Kigali, kde byla přijata dohoda o příměří a o zahájení tzv. mixage procesu.63 Touto událostí konflikt dočasně deeskaloval. V rámci mixage procesu došlo k vytvoření několika smíšených brigád z bojovníků CNDP a vládních sil pod velením FARDC. Projekt byl ovšem velmi oslaben po ofenzívě smíšených brigád proti FDLR, která se uskutečnila od dubna do května 2007. Jejím výsledkem byla nová vlna IDPs a masakrů proti hutuským civilistům obviněných ze spolupráce s FDLR. Právě v reakci na tyto masakry vznikla koalice několik skupin Mayi Mayi s názvem PARECO, která začala bojovat po boku FDLR proti CNDP, coţ hrozilo další eskalací konfliktu. (Stearn 2008: 254) Nakonec 5. května Nkunda oznámil ukončení mixage procesu, neboť dle jeho názoru neplnila vláda dostatečně dohodu.64 (ICG 2007: 9 – 11) Konflikt se vrací do starých kolejí koncem srpna, kdy CNDP unilaterálně eskaluje a útočí na síly FARDC v oblasti Masisi a Rutshuru, do čehoţ se ještě přidávají střety mezi CNDP a FDLR. Vláda odpověděla 5. září odvetnou eskalací a provádí vzdušný útok, při kterém zemřelo zhruba 80 rebelů. (BBC 2007a) Další den bylo uzavřeno dočasné zastavení

Nkundy se brzy postavili Mayi Mayi, kteří jim chtěli zabránit v pohybu na sever. Zároveň do oblasti začali přicházet první z posil o celkové síle 10 000 vojáků bývalé FAC a MLC, které poslal prezident Kabila. S rostoucím napětím se mnoho pozorovatelů domnívalo, ţe hrozí vypuknutí třetí války. (ICG 2005: 6 – 7) 62 Rwanda samotná obnovila svoji vojenskou podporu několika milicím v provinciích Kivu na konci roku 2003. V období krize v Bukavu pomáhala jednotkám generála Nkundy rekrutovat nové vojáky a poskytovala jim zbraně, munici, uniformy, finance a týlové základny ve Rwandě. (Autesserre 2006: 8) 63 Mixage představuje integraci na úrovni čety s výhledem vytvoření šesti smíšených brigád, zatímco původní brassage usilovala o vytvoření sjednocené národní armády tím, ţe sloučí všechny členy různých ozbrojených skupin působících v zemi. Integrační proces brassage také obsahoval nutnost přesunu jednotek do jiné provincie, neţ z které pocházely, zatímco mixage umoţňoval jednotkám zůstat v provincii jejich původu. (ICG 2007: 12) 64 Stěţoval si na odmítnutí legalizovat CNDP, nedostatek logistické podpory během operací proti FDLR, nestaţení zatykače na jeho osobu a neřešení otázky návratu uprchlíků. Vláda nepřijala ţádná opatření na řešení těchto námitek, a proto byl mixage proces opuštěn. (ICG 2007: 11) 72 palby, které bylo uplatňováno jen sporadicky a k jeho finálnímu porušení vládou došlo 4. října zahájením další ofenzivní operace. Úspěšný postup vládních sil vedl k zisku města Mushake a Nyazale okolo 100 km severně od Gomy. (Bavier 2007) Po dlouhých bojích se nakonec Mushake podařilo Nkundovým vojákům dobýt zpět a ten 14. prosince 2007 prohlásil, ţe je připraven na mírová jednání. (BBC 2007b) Ta sice konflikt dočasně deeskalovala, ale přijatou mírovou dohodu v lednu 2008 nikdo fakticky nedodrţoval.65 (Carayannis 2009: 5 – 6) K obnovení bojů došlo koncem srpna 2008 v oblasti Masisi a Rutshuru s ofenzívou FARDC za podpory FDLR a milic Mayi Mayi proti CNDP. (ICG 2009a: 2) Odvetnou eskalaci zahajuje CNDP 26. října útokem na Gomu. FARDC se začala pod tlakem rebelské armády stahovat a MONUC, která měla základnu v tomto městě, se snaţila postup rebelů zastavit. (BBC 2008a) Po intenzivních bitvách mezi CNDP a kombinovaných sil FARDC a MONUC okolo města Rutshuru, které se rebelům podařilo později zabrat, deklaroval Nkunda 29. října unilaterální zastavení palby.66 (Feeley – Jensen 2008: 4) Konflikt následně deeskaluje, k čemuţ přispívá i Nkundův návrh na vytvoření humanitárního koridoru poblíţ Gomy, který byl posléze schválen MONUC. (BBC 2008b) K opětovné eskalaci konfliktu dochází 6. listopadu, kdy rebelové porušili zastavení palby a získali pod svojí kontrolu město Nyanzale, ve kterém sídlila důleţitá armádní základna v Severním Kivu. (BBC 2008c) Velmi významný dlouhodobý deeskalační efekt mělo zatknutí generála Nkundy 22. ledna 2009 během společné operace FARDC a rwandské armády APR s názvem Umoja Wetu („Naše jednota―).67 (Dagne 2011a: 8) S ukončením společné ofenzívy DRC a Rwandy proti CNDP a FLDR konflikt v provinciích Kivu pro CNDP oficiálně skončil. Rwandská armáda se z území DRC stáhla dle dohody s Kabilou na konci února a mírová dohoda mezi konţskou vládou a CNDP byla podepsána 23. března 2009.68 (DRC 2009: 12) Po ukončení operace Umoja Wetu se FARDC zaměřila na boj s bojovníky Mayi Mayi a především s FLDR. Prostředkem tohoto boje se stalo vedení dalších protipovstaleckých operací, které konflikt zejména v roce 2009 významně eskalovaly, ale dlouhodobě byly jejich

65 Dohoda byla podepsána 23. ledna 2008 mezi CNDP a FARDC v Gomě. Její stabilitu ohroţovala skutečnost, ţe se jí neúčastnila FDLR a Rwanda. I CNDP od dohody nakonec později odstoupila. (Carayannis 2009: 5) 66 Podle OSN se v listopadu 2008 v období bojů okolo Gomy účastnili bojů také angolští vojáci. Kinshasa to popřela, faktem však je, ţe Kabila v říjnu poţádal Angolu, spojence DRC ve Druhé válce v Kongu, o pomoc. „Utábořili se nad našimi pozicemi a slyšeli jsme je mluvit portugalsky. Rozuměli jsme jim, protože mluvíme španělsky, na jisto jsou to Angolané.― řekl uruguayský důstojník MONUC v Gomě. (Pflanz 2009) 67 Po neúspěších FARDC porazit CNDP vojenskou cestou uzavřel Kabila s Kagamem dohodu, která dovolila rwandským vojákům vstoupit na konţské území kvůli efektivnějšímu boji proti FDLR výměnou za rwandskou podporu v odstranění Nkundy. (Dagne 2011a: 8) 68 Její podmínky mj. zavazovaly CNDP transformovat se na politickou stranu a k integraci jejích ozbrojených sloţek do FARDC. Vláda se zavázala propustit politické zajatce CNDP a zajistit jejich repatriaci do místa původu. V zájmu národní rekonciliace měla také vydat zákon o amnestii na období od června 2003. (DRC 2009). 73 dopady deeskalační.69 Obecně lze říci, ţe jsou tyto stále aktivní operace i díky podpoře MONUSCO úspěšné a působí FLDR velké ztráty, díky kterým skupina postupně přestává představovat váţnou hrozbu.70 Po ukončení první masivní operace FARDC proti FDLR v roce 2009 lze vysledovat postupnou deeskalační tendenci konfliktu, nicméně k jeho skutečnému ukončení zatím nedošlo.

3.6.6. Snahy o moderování konfliktu Moderační snahy v rámci tohoto konfliktu přicházely převáţně zvenčí. Ze série rezolucí týkajících se situace v provinciích Kivu lze vyzdvihnout rezoluci č. 1596 z 18. května 2005, která mj. uvalila cestovní a další omezení na představitele CNDP.71 (UN SC 2005) Významnou bilaterální snahou v prvních letech konfliktu byla dohoda vlád DRC a Rwandy přijatá v Keni v listopadu 2007 o společném postupu k ukončení hrozeb míru a stabilitě regionu Velkých jezer, ve které se oba státy také zavázaly ukončit svoji podporu ozbrojených skupinám v regionu. (Dagne 2011a: 3) Vyzdvihnout lze i snahu generálního tajemníka OSN Ban Ki-moona, který pověřil bývalého nigerijského prezidenta Oluseguna Obasanjoa vedením mediačního úsilí v rámci konfliktu v Kivu a uspořádal summit v Nairobi v listopadu 2008, na kterém také Africká unie jmenovala bývalého tanzanijského prezidenta Benjamina Mkapu mediátorem pro region Velkých jezer. Oba mediátoři tvořili základ pro mediační tým umístěný v Nairobi, který však mnoha výsledků nedosáhl. (Feeley – Jensen 2008: 4 – 6)

3.6.7. Mezinárodní intervence Po převáţnou část konfliktu v provinciích Kivu byla aktivní mise OSN MONUC zahájena jiţ v průběhu druhé války v Kongu (blíţe viz kapitola 3.5.7).72 Původně se jednalo o pozorovací misi malého rozsahu, postupně byla ale transformována do mise s téměř 20 000 vojenským

69 Nové operace konţské armády Kimia II („Klid II―) se účastnilo 16 000 vládních vojáků a operace získala i podporu MONUC. Ukončena byla k 31. prosinci 2009 a v únoru 2010 ji nahradila operace Amani Leo („Mír dnes―), jejímţ cílem bylo chránit civilisty, odstranit rebely z populačních center (zejména FLDR), obnovit moc v osvobozených oblastech a posílit státní autoritu. (Dagne 2011a: 9) Poslední společná operace FARDC a MONUSCO začala 16. února 2012 a nese název Amani Kamilifu („Upevnění míru―). Měla by trvat zhruba dva měsíce a jejím cílem je eliminace zbývajících zhruba 500 bojovníků FARDC v provincii Jiţní Kivu. (Alao 2012) 70 Nutno dodat, ţe mise OSN vedla také své vlastní operace proti FDLR. Příkladem mohou být operace Shop Window („Výloha―) ze září 2010, operace Akikisha Usalama („Mír všemi prostředky―) z května 2011 či operace Divine Force („Boţská síla―) z července 2011, všechny zaměřené na ochranu konţských civilistů před FDLR a milicemi Mayi Mayi. (MONUSCO 2010) (Alao 2011) (Sharma 2011) 71 Členské státy mají dle těchto omezení podniknout veškerá nutná opatření k zabránění vstupu vybraných osob na jejich teritorium a zmrazit veškeré fondy, jiná finanční aktiva a ekonomické zdroje, které jsou na jejich území a patří těmto osobám. Tato omezení byla uvalena na zločince z celé DRC. Blíţe viz text rezoluce (UN 2007a). 72 Na podporu MONUC vyslala své jednotky do DRC také EU v krátkodobé misi EUFOR RD Congo. Rezoluce RB OSN č. 1671 z 25. dubna 2006 autorizovala dočasné rozmístění sil EU během všeobecných voleb v DRC, které začaly 30. července 2006. (UN SC 2006a) Tuto misi ovšem nelze povaţovat za mezinárodní intervenci v rámci konfliktu v provinciích Kivu, vzhledem k její explicitní návaznosti na volby v DRC. 74 personálem s mandátem pod kapitolou 7 Charty OSN a koncentrována právě v provinciích Kivu. Celosvětově se jedná o nejrozsáhlejší mírovou operaci OSN, která je revoluční v tom, ţe její mandát dalece překračuje mandáty dřívějších operací.73 (Reynaert 2011: 8) Aktivita MONUC významně přispěla k deeskalaci konfliktu díky její podpoře vládě a ochraně konţských civilistů.74

3.6.8. Ukončení konfliktu Klíčové pro deeskalaci konfliktu bylo ukončení jádrového sporu mezi konţskou vládou a Nkundovou CNDP, ke kterému došlo podpisem mírové dohody v březnu 2009. Konflikt s FDLR sice trvá do současnosti, jeho intenzita je však velmi nízká. Z hlediska technik řešení konfliktů je v rámci postupné dekonstrukce konfliktu v Kivu významný zejména donucovací zásah třetí strany (MONUC) doprovázený dohodou o sdílení státní moci mezi vládou a CNDP transformovanou po podpisu mírové dohody v politickou stranu.

3.6.9. Celkové zhodnocení konfliktu Konflikt představoval závaţnou hrozbu pro stabilitu DRC v období po ukončení dvou závaţných válek, kterými si tato země prošla, a ještě více erodoval velmi špatnou humanitární situaci v provinciích Kivu. Pro konflikt bylo díky jeho vedení na lokální rovině typické masivní porušování lidských práv a utrpení civilistů. V květnu roku 2011 se v důsledku zkoumaného konfliktu nacházelo v provinciích Kivu více neţ 1,2 milionu IDPs. (OCHA 2011: 2). Během konfrontace se také tisíce civilistů z provincií Kivu stalo oběťmi zabití, aktů mučení, znásilnění a dalších lidskoprávních excesů.75 Jak je jiţ v tragické minulosti DRC typické, byli pachatelé těchto zločinů často ponecháni bez povšimnutí a jejich oběti zapomenuty. Vzhledem k fyzickým, psychologickým a společenským dopadům takové brutality a omezenému postupu v dosaţení spravedlnosti na pachatelích bude trvalé usmíření v provinciích Kivu velmi komplikované.

73 Navíc se v prosinci 2008 stala MONUC první mírovou misí OSN, která učinila ochranu civilistů svou nejvyšší prioritou. Blíţe viz Rezoluce RB OSN č. 1856 z 22. prosince 2008. (UN SC 2008) 74 V květnu 2010 transformovala OSN po kritice konţské vlády MONUC na Stabilizační misi OSN v Demokratické republice Kongo (Mission de l'Organisation des Nations Unies pour la stabilisation en République démocratique du Congo, MONUSCO). (UN SC 2010) Mise touto změnou vstoupila do své stabilizační fáze a začala se zaměřovat zejména na stabilizaci a konsolidaci míru. Ochrana civilistů však zůstává její nejvyšší prioritou do současnosti. Její aktuální mandát trvá dle rezoluce RB OSN č. 1991 do 30. června 2012. (UN SC 2011a) Velikost mise k 31. lednu 2012 je následující: 19 070 uniformovaných osob, 976 mezinárodních civilních osob, 2 868 místních civilních zaměstnanců a 588 dobrovolníků OSN. (MONUSCO 2012) 75 V období 2004 – 2008 bylo v Jiţním Kivu znásilněno 44 000 ţen, v Severním Kivu 28 000 ţen pouze za rok 2006. Rozsah sexuálního zneuţívání ve východním Kongu je enormní. Případy zneuţívání v provinciích Kivu představovaly okolo 75 % všech případů evidovaných Lékaři bez hranic celosvětově. (Lemarchand 2009: 127) 75

3.7. Konflikt v regionu Ituri (1999 – 2006) 3.7.1. Zařazení konfliktu Konflikt v regionu Ituri je druhým konfliktem, který probíhal na území DRC i po konci druhé války v Kongu. Z hlediska umístění se jedná o vnitrostátní konflikt s vnějším vlivem. Celkově vedl konflikt k 11 534 obětem a z hlediska závaţnosti byl v letech 2000, 2001, 2004 a 2005 malým ozbrojeným konfliktem, v letech 1999, 2002 a 2003 válkou a roce 2006 nedosáhl ani závaţnosti malého ozbrojeného konfliktu. (UCDP 2012a) Dle jiných odhadů zaznamenávajících i civilní oběti v důsledku dopadů konfliktu zemřelo do listopadu 2006 zhruba 60 000 lidí. (Allen 2006)

3.7.2. Charakteristika regionu Ituri Region Ituri s hlavním městem Bunia leţí v severovýchodní části DRC a je to jeden ze čtyř okresů provincie Orientale. Vyznačuje se hojností přírodního bohatství, zejména zlata a vzácných tropických dřev, které z něj učinily významný regionální obchodní uzel a zároveň místo aktivit těţebních společností a bojiště různých warlordů. Jeho populace se odhaduje na zhruba 4 miliony obyvatel. Etnicky je to region velmi heterogenní, mezi více neţ 18 kmeny patří k nejdůleţitějším Lendu (24 %) a Hema (18 %), který obývá také část Ugandy a Rwandy. (Anten 2010: 13)

3.7.3. Charakteristika hlavních aktérů 3.7.3.1. Kmen Lendu (FNI a FRPI) V úvodních letech konfliktu reprezentovaly tento kmen v boji milice dobrovolníků a od roku 2002 pak organizovanější ozbrojené skupiny. První z nich byla Fronta nacionalistů a integracionalistů (Front des Nationalistes et Intégrationnistes; FNI) zaloţená Floribertem Ndjabu Ngabu v roce 2002. Druhou skupinou byla Fronta vlasteneckého odporu v Ituri (Forces de Résistance Patriotique d‘Ituri, FRPI), ozbrojená milice etnické skupiny Jiţní Lendu (téţ Ngiti) zaloţená v listopadu 2008. Obě skupiny spolu v průběhu války spolupracovaly. (STC 2012) (IRIN 2005)

3.7.3.2. Kmen Hema (UPC) Také kmen Hema byl v úvodních fázích konfliktu reprezentován milicemi dobrovolníků a později Svazem konţských vlastenců (Union des Patriotes Congolais, UPC), který byl zaloţen Thomasem Lubangou v červenci 2001 po jeho odchodu z RCD-ML, kde působil jako „ministr obrany―. V prosinci 2003 se o sesazení Lubangy neúspěšně pokusil Floribent

Kisembo Bahemuka, který posléze zaloţil odštěpeneckou skupinu UPC-Kisembo. Původní UPC pak byla někdy označovaná jako UPC-Lubanga. (STC 2012) (IRIN 2005)

3.7.3.3. PUSIC a FAPC Po sblíţení UPC s Rwandou v lednu 2003 zastavila Uganda svoji podporu UPC a iniciovala vznik dalších dvou rebelských skupin majících za úkol bojovat proti rostoucímu rwandskému vlivu v regionu Ituri. První z nich byla Strana pro jednotu a ochranu integrity Konga (Le Parti pour l'Unité et la Sauvegarde de l'Intégrité du Congo, PUSIC), která vznikla v únoru 2003 a jejímţ lídrem byl Mandro Panga Kahwa, bývalý vojenský velitel UPC. Skupina se skládala především z jiţních Hema. Druhá skupina nesla název Lidové ozbrojené síly Konga (Forces Armées du Peuple Congolais, FAPC), jejímţ velitelem se stal Jérôme Kakwavu-Bukande který odešel z UPC v březnu 2003. Etnické sloţení této skupiny bylo smíšené.76 (IRIN 2005)

3.7.3.4. RCG a MLC V úvodních fázích konfliktu se do něj zapojily podstatným způsobem také nestátní ozbrojené skupiny působící v rámci druhé války v Kongu. Jednalo se o hnutí MLC (blíţe viz kapitola 3.5.2.3) a skupiny RCD-G a RCD-ML (blíţe viz kapitola 3.5.2.2).

3.7.3.5. Uganda Blíže k charakteru státu viz kapitola 3.8.2. Ugandská armáda podněcovala politické spory mezi konţskými rebelskými lídry a přispěla k eskalaci ozbrojeného boje mezi kmeny Hema a Lendu.77 (ICG 2003b: 3) UDPF poskytovala rebelům zbraně a munici jako úplatek pro zajištění jejich zájmů v obchodu se zlatem, diamanty, vzácným dřevem a dalšími surovinami. Pašování těchto komodit se stalo primárním motivem účasti Ugandy v tomto konfliktu. (Vlassenroot – Raeymaekers 2004: 400 - 401)

3.7.4. Předmět sporu a jeho evoluce Jádro lokálního konfliktu mezi komunitami Lendu a Hema tvoří spor o vlastnictví půdy a odstranění mocenské dominance jedné skupiny nad druhou v oblasti vzdělání, politiky a ekonomiky. Soupeření o zdroje je pak prohlubováno zejména neslučitelnými hodnotami.

76 FAPC také vstoupila do spojenectví s PUSIC, FNI a Lidovými silami pro demokracii v Kongu (Forces Populaires pour la Democratie au Congo, FPDC), coţ byla skupina zaloţená v roce 2002 zejména členy etnik Alur a Lugbara. Aliance těchto tří etnicky zaloţených skupin byla zaměřena proti UPC a nesla název Fronta pro integraci a mír v Ituri (Front pour l'Intégration et la Paix en Ituri, FIPI). (Pottier 2009: 27 – 29) 77 Roli UPDF v úvodních bojích mezi Hema a Lendu vyšetřovaly dvě komise. První vznikla v srpnu 1999 a nesla název Komise pro pacifikaci a odezvu (Committee of Pacification and Follow-up, CPF), druhá byla s názvem Komise pro bezpečnost a mír v oblasti Djugu (Commission pour la Sécurité et la Paix dans la zone de Djugu, CSPD) zaloţena v září 1999. Obě komise potvrdily zapojení UDPF v obraně některých farm kmene Hema a deklarovaly z její strany závaţná porušení mezinárodního práva. (HRW 2001: 35 – 37) 77

U obou kmenů se na základě separace v minulosti vyvinula jiná kultura a unikátní set hodnot, které byly dále posilovány konstrukcí odlišných identit ze strany třetích aktérů. Lendu ani Hema nepocházejí původem z regionu Ituri. Migrace zemědělců Lendu předcházela příchodu pastevců Hema. Zatímco Lendu ţili v rozptýlených klanových osadách, kmen Hema vyvinul jasnou organizační strukturu, která mu zajistila dominanci.78 (Pottier 2009: 33 - 35) V období belgického kolonialismu dominoval kmen Hema nad Lendu jak v politické, tak ekonomické oblasti, stejně tak později v Mobutovu reţimu. Zhruba od poloviny 60. let začalo docházet k občasným ozbrojeným střetům obou kmenů, které byly nakonec navázány na vyšší regionální úroveň v rámci druhé války v Kongu. Od té doby je nutné vnímat konflikt mezi pastevci Hema a zemědělci Lendu nejen jako střet o vlastnictví půdy, ale také ve větším regionálním kontextu ekonomického soupeření a privatizace násilí. Další aktéři konfliktu jako ugandská armáda, RCD-G či RCD-ML vedly svůj boj zejména kvůli ekonomickým ziskům plynoucím z nelegální těţby surovin regionu Ituri a kromě UDPF také kvůli snaze zvýšit politický vliv v rámci celé DRC.

3.7.5. Průběh ozbrojeného konfliktu Ke vzniku otevřeného konfliktu dochází v červnu 1999, kdy si příslušníci kmene Hema začali přivlastňovat půdu Lendu v oblasti Pitsi, na coţ zareagovali Lendu odvetnou eskalací. První vlna násilí trvala aţ do ledna 2000.79 (Pottier 2009: 28) (ICG 2003b: 4) Pokračování konfliktu je neoddělitelně spjato s druhou válkou v Kongu. První, kdo z regionu udělal svou mocenskou základnu, byla RCD-ML, která se usídlila několik měsíců před prvními střety kmenů Hema a Lendu v Bunii, hlavním městě regionu Ituri. (Pottier 2009: 27 - 28) V říjnu 2000 konflikt eskaloval v souvislosti s etnickým mocenským bojem uvnitř RCD-ML právě o kontrolu Bunie.80 Nakonec 21. listopadu 2000 zvítězil Mbusa Nyamwisi, který město ovládl a nahradil Wambu di Wambu v čele RCD-ML. (Johnson 2003: 20). Boje

78 Dle Lobha neviděl kmen Lendu jinou moţnost neţ se integrovat do nové společnosti Hema a akceptovat autoritu jejích vůdců, zajišťujících dodrţování práva a pořádku. U zrodu této integrace najdeme také počáteční proces sociální stratifikace, kdy okolo sebe kaţdá hlava rodiny Hema shromáţdila příslušníky z kmene Lendu v podřízeném vztahu a tím pádem i počátek dominance kmene Hema. (Lobho 1971: 90) 79 Dle lokální NGO došlo mezi červnem 1999 a lednem 2000 k 19 útokům proti Hema a mezi červnem 1999 a dubnem 2000 k 26 útokům Hema proti vesnicím Lendu, z nichţ 10 bylo vedeno společnými jednotkami milic Hema a UPDF, 14 pouze jednotkami UPDF a pouze 2 útoky jen milicemi Hema. (ICG 2003b: 4) 80 RCD-ML Ernesta Wamby di Wamby ustanovila s podporou Ugandy administrátory provincií Orientale a Severní Kivu Mbusu Nyamwisu (Nande) a Johna Tibasiimu (Hema). Toto jmenování vedlo ke vzkříšení historických mocenských sporů mezi Nande a Hema. V říjnu 2000 propukly tvrdé boje mezi výše uvedenými aktéry ve městě Bunia, které v konečném důsledku vedly k rozdělení severovýchodního DRC mezi různé rebelské tábory. Kisangani bylo táborem RCD-G, Beni bylo pevností Mbusi Nyamwisi a Bunia Johna Tibassimi. Kontrolu nad událostmi se také snaţila získat Uganda prosazováním sloučení RCD-ML s MLC Jeana-Pierra Bemby v říjnu 2000. K tomu ovšem díky několika ozbrojeným střetům mezi oběma skupinami nedošlo. Bemba se nakonec z regionu Ituri stáhl a přenechal ji RCD-ML. (Johnson 2003: 20 – 21) 78 mezi hlavními rebelskými lídry však v regionu pokračovaly i nadále a opět eskalovaly v lednu a únoru 2001, tentokrát i se zapojením MLC usilujícím získat Buniu. Po sérii násilných konfrontací donutila RCD-ML Bembu opustit Buniu v listopadu 2001. (ICG 2003b: 5) RCD-ML pod vedením Nyamwisiho podporovala milice Lendu, které se staly terčem útoků Hema. Motivací k podpoře Lendu byly především politické důvody, kdy vedení města Bunia, tvořené příslušníky Hema (Johna Tibassimi, Adèle Lotsove a Thomas Lubanga), jednalo stále více autonomně. Jejich secesionistické aktivity nakonec vedly za podpory Ugandy ke vzniku nového rebelského hnutí UPC v červenci 2002 vedeného Lubangou, které ihned eskalovalo konflikt s RCD-ML a i díky podpoře ugandské armády dobylo 9. srpna město Bunia.81 (Johnson 2003: 22) (Pottier 2009: 28) Se zapojením UPDF nabral lokální souboj mezi Lendu a Hema zcela novou dimenzi. Bohaté rodiny Hema si začaly najímat jednotky UPDF jako soukromou ochranku jejich často nelegálně nabytého majetku, coţ popudilo nejen Lendu, ale také kmen Nande, který začal od této chvíle vojensky spolupracovat s Lendu. (Vlassenroot – Raeymaekers 2004: 406) V rámci konsolidace UPC začal Lubanga udělovat obchodní výhody dalším elitářům kmene Hema a radikalizovat etnický program UPC, ve kterém navrhoval eliminovat příslušníky kmene Lendu a Ngiti.82 Na tomto pozadí začal region Ituri sklouzávat hlouběji do etnického násilí, které postihlo většinu etnik regionu. K další eskalaci konfliktu dochází v září 2002, kdy UPC zaútočila na město Songolo a povraţdila mnoho civilistů kmene Lendu a Ngiti, coţ vedlo k jejich odvetné eskalaci, při které bylo brutálně povraţděno zhruba 1200 příslušníků Hema a Wabiru ve městě Nyakunde. (Pottier 2009: 28) (ICG 2003b: 5) Tento útok jasně ilustroval transformaci politického boje mezi rebelskými hnutími na konflikt monoetnických milic, jejichţ cílem se stávali téměř výhradně civilisté nepřátelského etnika. Po odklonu UPC od Ugandy na konci roku 2002 a jejímu přiblíţení k Rwandou podporované RCD-G iniciovala Uganda vytvoření dvou dalších rebelských hnutí PUSIC a FAPC, které měly bojovat proti rostoucímu rwandskému vlivu v Ituri. (IRIN 2005) 6. března 2003 vyhnaly kombinované síly těchto skupin za ugandské podpory UPC a zhruba 10 000 civilistů kmene Hema z Bunie. (Pottier 2009: 28) V dubnu 2003 se však ugandská armáda pod diplomatickým tlakem MONUC z Bunie stáhla, coţ vedlo k rapidnímu zhoršení místní

81 Instalace vedení UPC ve městě Bunia v srpnu 2002 ukazuje, ţe role UPDF v regionu nebyla motivována pouhou chamtivostí, ale ţe tvořila část vojenské strategie k převzetí kontroly nad místním politickým a ekonomickým prostorem. (Vlassenroot – Raeymaekers 2004: 406 – 405) 82 S rostoucím extremismem skupiny UPC začali někteří její lídři hovořit o rozdílu mezi originaires (přirozeně kmen Hema) a non-originaires (kmen Lendu, Ngiti, Nande a Bira). Celá situace začala připomínat období před genocidou ve Rwandě. Etnická propaganda proti Lendu byla vysílána přes lokální Radio Candip a UPC v ní sledovala jasný program etnické purifikace. (Pottier 2009: 28) 79 bezpečnostní situace. UPC se do Bunie vrátila, nyní navíc i s podporou PUSIC. Konflikt s útokem UPC na milice Lendu a Ngiti v Bunii eskaloval a hlavní město Ituri bylo vypleněno. Výsledkem bylo kromě stovek mrtvých také rozdělení města na severní část okupovanou silami UPC a PUSIC a jiţní část pod nadvládou FNI a FRPI. (Pottier 2009: 29) V důsledku zhoršování situace v Ituri a útokům, kterým musela v dubnu čelit MONUC, začalo být mezinárodní společenství aktivnější ve své snaze ovlivnit lokální dění. V sérii rezolucí posílila OSN v roce 2003 mandát misi MONUC a autorizovala misi Evropské unie s názvem Operace Artemis, která úspěšně zabezpečila město Bunia a poskytla bezpečnou platformu pro MONUC. (Homan 2007: 151 – 155) Přesto nebylo v jejích schopnostech zastavit násilí probíhající na venkově, kde se civilisté Hema stávali snadným cílem pro bojovníky FNI a FRPI. (Pottier 2009: 29) K deeskalaci konfliktu dochází po několika měsících vyjednávání 14. května 2004, kdy zástupci válčících stran (PUSIC, UPC-L, UPC-K, FNI, FRDC, FAPC a FRPI) podepsali Kinshasský zavazující akt (Acte d´Engagement de Kinshasa) o ukončení bojů a odzbrojení rebelů. Naděje do tohoto dokumentu vloţené se nicméně nenaplnily a konflikt o několik měsíců později opět eskaloval. (Pottier 2009: 29) V roce 2005 se PUSIC opět spojila s FNI a jejich bojovníci znovu zaútočili na vesnice kmene Hema. Reakcí byla odvetná eskalace vládních jednotek a sil MONUC, při které došlo k zatčení několika rebelských vůdců a která nakonec donutila problémové skupiny akceptovat mírový proces.83 Rebelové, kteří odmítali odzbrojení, však zformovali novou skupinu Konţské revoluční hnutí (Mouvement Révolutionnaire Congolais, MRC), které dál útočilo na civilisty, FARDC a síly MONUC. (Amnesty 2006: 5 – 6) Intenzita útoků této skupiny však byla velmi nízká. 29. listopadu 2006 byla nakonec podepsána komplexní mírová dohoda mezi vládou a zbývajícími aktivními milicemi FRPI, FNI a MRC a po jejich odzbrojení byl konflikt formálně ukončen.84

83 Část rebelských lídrů dokonce sloţila zbraně sama s vírou vojenského uznání a případné odměny. Obecně byl osud rebelů různý. Zatímco Lubanga (UPC) byl zatčen, Njabu (FNI) zůstával dál na svobodě. Někteří lídři získali posty v konţské armádě FARDC. Dle MONUC bylo k 1. dubnu 2005 odzbrojeno téměř 15 000 členů milic. (Amnesty 2006: 5 – 6) V roce 2009 stanuli bývalí lídři tří milic – Thomas Lubanga (UPC), Mathieu Ngudjolo (FNI/FRPI) a Germain Katanga (FRPI) před Mezinárodním trestním tribunálem v Haagu. Floribent Njabu byl nakonec také zatčen a uvězněn v Kinshase, zatímco Kahwa Mandra, s původním rozsudkem na 20 let, byl propuštěn v roce 2008. (Pottier 2009: 29 – 30) 84 V rámci dohody souhlasily poslední tři stále aktivní milice s odevzdáním svých zbraní a vstupem do procesu odzbrojení, demobilizace a reintegrace. FRPI měla demobilizovat 3 500 bojovníků, FNI 1 800 bojovníků a MRC 500 bojovníků. Výměnou jim bylo konţskou vládou přislíbeno vydání zákonu o amnestii, uznání hodností důstojníků a integrace bojovníků do FARDC. Součástí dohody bylo také zajištění přístupu mezinárodních organizací pro práva dětí do shromaţďovacích míst k identifikování dětských vojáků. (ReliefWeb 2006) K dokončení odzbrojení došlo v roce 2007, kdy bylo 2. listopadu do Kinshasy letecky přepraveno 16 odzbrojených lídrů milic z Ituri k jejich integraci do FARDC. (UN 2007b) 80

3.7.6. Snahy o moderování konfliktu Jediný významnější vnitřní pokus o moderaci konfliktu byl navázán na mírový proces probíhající v rámci druhé války v Kongu. V Luandské dohodě z 6. září 2002, která formalizovala mír mezi DRC a Ugandou, byl přijat závazek vytvoření Pacifikační komise pro Ituri (Commission de pacification de l'Ituri, CPI), přechodného administrativního tělesa. Konfliktními stranami ovšem nebyla komise povaţována za neutrální a v moderaci konfliktu tedy neuspěla. (HRW 2003a: 48) Konflikt byl dlouhou dobu mezinárodním společenstvím ignorován. Někteří členové OSN jej vnímali v kontextu velké války v DRC spíše jako bezvýznamnou kmenovou válku. Vnější moderační snahy tak probíhaly především v rámci mise MONUC, jejíţ moderační aktivita se do posílení mandátu této mise v roce 2003 omezovala v podstatě jen na podporu nepříliš efektivní Pacifikační komise pro Ituri. (Vlassenroot – Raeymaekers 2004: 399)

3.7.7. Mezinárodní intervence Mezinárodní intervenci v tomto konfliktu představují aktivity mise MONUC a Operace Artemis vedené Evropskou unií. MONUC měla mezi lety 1999 a 2003 v Ituri pouze malý tým zhruba 10 pozorovatelů. Útok na Buniu v dubnu 2003 byl procitnutím pro mezinárodní společenství o neúspěchu MONUC v usměrňování konfliktu. 30. května 2003 přijala Rada bezpečnosti OSN rezoluci č. 1484, která autorizovala doručení Pohotovostní mezinárodní nouzové síly (Interim Multinational Emergency Force, IMEF) do Bunie s cílem zabezpečit letiště, chránit IDPs v táborech a civilisty ve městě. (UN SC 2003) Na základě této rezoluce tak začala pod kapitolou 7 Charty OSN v Ituri působit Operace Artemis sloţená ze zhruba 1800 osob, které se podařilo stabilizovat situaci v Bunii.85 (Homan 2007: 1 – 3) Po jejím ukončení převzala kontrolu regionu opět MONUC, jejíţ mandát byl posílen v září 2003 o pravomoce vynucení míru. I přestoţe měla mise stále problém kontrolovat dění ve venkovských oblastech, umoţnilo jí posílení jejího mandátu hrát aktivnější roli v následujících fázích konfliktu a přispět k jeho deeskalaci. (Pottier 2009: 29)

3.7.8. Ukončení konfliktu V ukončení konfliktu sehrál stěţejní roli zásah třetí strany, který spolu s konţskou vládou, která v lokálním konfliktu v Ituri představuje svým způsobem také třetí stranu, postupně oslabil konfliktní aktéry a donutil je překonat neslučitelnost jejich cílů. Výsledkem byla

85 Jednalo se o mírovou operaci, která nevyuţívala zdrojů NATO a která svým způsobem slouţila jako ověření, zda je EU schopna nasazovat své vojenské síly autonomně i mimo Evropu. Obecně je mise povaţována za úspěch a důleţitý milník v rozvoji Společné evropské bezpečnostní a obranné politiky EU. (Homan 2007: 1 – 3) 81 dohoda s rebely o jejich demobilizaci a integraci do armády. Postupné obnovování aktivit rebelů v Ituri, kterého jsme svědky v současnosti, však napovídá, ţe konflikt zcela ukončen nebyl a spíše se dostal opět na začátek konfliktního cyklu do stavu latentního konfliktu.

3.7.9. Celkové zhodnocení konfliktu Konflikt, který vypukl mezi kmeny Hema a Lendu v roce 1999 byl vyvrcholením historického procesu charakterizovaného násilím a nerovným rozdělením sociální, ekonomické a politické moci. Souhra mezi propojenými dynamikami regionální a národní politiky, lokálním a etnicky rámovaným soupeřením a akomodací elit zajistila celkový rozpad lokální společenské struktury, která byla nahrazena kulturou teroru. Warlordismus se stal vlastností nejen nestátních aktérů, ale v mnoha případech i některých členů UPDF a FARDC. Civilisté pak byli ti, kteří z nastaveného systému nejvíce trpěli. Kvůli obavám o bezpečnost bylo v Ituri po konci konfliktu k červenci 2007 stále zhruba 150 000 IDPs. (OCHA 2007) Stejně jako konflikt v Kivu, vyznačoval se i tento konflikt velkou mírou závaţného porušování lidských práv vč. mučení, znásilňování či vyuţívání dětských vojáků. Klid v regionu Ituri po ukončení konfliktu nenastal. Od roku 2008 se objevují zprávy o obnovené aktivitě rebelů, která však zatím díky zadrţování FARDC neeskalovala z fáze latentního konfliktu.86

3.8. Občanská válka v Ugandě (1986 – současnost) 3.8.1. Zařazení konfliktu Občanská válka v Ugandě, někdy téţ nazývaná vzhledem k dominantnímu aktérovi jako Povstání Armády Boţího odporu (Lord's Resistance Army insurgency), představuje vnitrostátní konflikt s vnějším vlivem. V poslední fázi konfliktu došlo díky přesunu aktivit Armády boţího odporu z Ugandy i do dalších zemí k jeho úspěšné regionalizaci. Celkově konflikt vedl ke 26 447 obětem. (UCDP 2012a) Nepřímo však způsobil smrt aţ 500 000 lidí. (Ploughshares 2011b) Z hlediska závaţnosti byl malým ozbrojeným konfliktem kromě eskalačních období 1986 – 1989, roku 1991, období 1996 – 1998, 2002 – 2005 a roku 2009, kdy ho lze hodnotit jako válku. V roce 1993 byl konflikt krátkodobě zcela deeskalován.

86 V dubnu 2008 se objevily zprávy o obnovené aktivitě FRPI, která sice zredukovaná na několik malých, ale mobilních jednotek, začala rekrutovat vojáky, nakupovat zbraně z Ugandy a útočit na FARDC pomocí hit and run taktiky. V říjnu 2008 se pak dokonce objevila nová multietnická milice s názvem Lidová fronta pro spravedlnost v Kongu (Front Populaire pour la Justice au Congo, FPJC), v rámci které se její lídr Sharif Manda snaţil shromáţdit pod svoji autoritu zbývající rebely z Ituri. V reakci tento vývoj spustila v říjnu 2008 FARDC vojenskou operaci Ţelezný kámen („Iron Stone―) na obnovení bezpečnosti v některých částech regionu Ituri. Aktivita milic v regionu následně rapidně poklesla. (Spittaels – Hilgert 2008: 9 – 10) Současná velikost FRPI a FPJC se odhaduje na zhruba 2 000 bojovníků. (Anten 2010: 14) 82

3.8.2. Charakteristika státu Ugandské republice vládne od roku 1986 Yoweri Museveni. Stranickému spektru dominuje jeho Národní hnutí odporu (National Resistance Movement, NRM), politické křídlo Armády národního odporu (National Resistance Army, NRA), s kterou Museveni bojoval proti vládám Miltona Obota a později Tita Okella. V bojové linii je stát zastupován Ugandskými lidovými obrannými silami (Uganda People's Defence Force, UPDF), které nahradily s novou ústavou roku 1995 Museveniho NRA. Téměř 36 milionová společnost je rozdělena zejména podél etnolingvistické87 a ekonomické štěpné linie. Teritoriálně je patrné rozdělení vyspělý jih a centrum bantuské většiny zemědělců v dobře zavlaţovaných vysočinách a jezerních regionech vs. zaostalý sever a periferie nilotických kmenů pastevců v suchých oblastech. Toto rozdělení představuje také jeden z častých vysvětlujících faktorů místního konfliktu. (Van Acker 2004: 342 - 344) Významná je také náboţenská štěpná linie. Ve společnosti dominuje křesťanství (83,9 %) a dále je zastoupen islám (12,1 %) a několik synkretických vír, které často dotvářely profil mnoha místních ozbrojených skupin. (CIA 2012d) Po mnoho let Uganda čelila devastujícím ekonomickým politikám a nestabilitě, které ji přivedly mezi nejchudší země světa. Má ovšem značné přírodní zdroje (úrodná půda, zásoby mědi, kobaltu, zlata a ropy). Nejdůleţitějším sektorem je zemědělství s dominantním exportem kávy. Nedávné reformy ekonomického sektoru a zahraniční investice přispěly k ekonomickému růstu, nicméně rostoucí ceny potravin a paliv v roce 2011, stejně jako nestabilita v jiţním Súdánu, představují rizika místní ekonomiky. (CIA 2012d)

3.8.3. Charakteristika hlavních aktérů 3.8.3.1. LRA Armáda Boţího odporu (Lord's Resistance Army, LRA) byla zaloţena v roce 1988 Josephem Konym.88 V politickém ohledu LRA prezentuje svůj cíl jako osvobození populace Acholi, ţijící na severu Ugandy, od represivní vlády dominujících etnických skupin ze středu a jihu země, které dle této skupiny usilují o vyloučení Acholi od státní moci.89 (Bøås 2004: 285 –

87 Mezi hlavní etnika patří Baganda (16,9 %), Banyakole (9,5 %), Basoga (8,4 %), Bakiga (6,9 %), Iteso (6,4 %), Langi (6,1 %) a Acholi (4,7 %). (CIA 2012d) 88 Skupina vznikla jako Ugandská lidová křesťansko-demokratická armáda (Uganda People‘s Democratic Christian Army, UPDCA), později byla přejmenovaná na Ugandskou křesťansko-demokratickou armádu (Uganda Christian Democratic Army, UCDA) a roku 1991 na Armádu Boţího odporu. (Owona 2008: 152 – 153) 89 V úvodu konfliktu měla LRA podporu severních Acholi a Lango kmenů, které pociťovaly marginalizaci ze strany centrálních vlád. Zneuţívání a zvěrstva na civilní populaci však LRA o podporu těchto kmenů rychle připravila. Někteří autoři zdůrazňují, ţe LRA postrádá jakýkoliv reálný politický cíl, neboť vládnout zemi dle vlastní interpretace desatera Boţích přikázání se jen obtíţně blíţí nějakému soudrţnému politickému programu. 83

289) Fakticky se ovšem právě Acholi populace stává hlavní obětí aktivit LRA, které mají z operačního hlediska teroristický charakter a vyznačují se značnými represemi vůči místní civilní populaci, z nichţ nejznámější jsou únosy tisíců dětí, které jsou posléze vyuţívány jako dětští vojáci. (Van Acker 2004: 337) I přestoţe zůstává stanoveným cílem svrţení Museveniho reţimu a jeho nahrazení novou vládou zaloţenou na desateru Boţích přikázání, byly politické cíle LRA postupně upozaděny Konyho mysticismem. (Feldman 2008: 45)

3.8.3.2. HSM Hnutí Svatého ducha (Holy Spirit Movement, HSM) začala budovat Alice Auma 6. srpna 1986, kdyţ ji duch Lakwena, kterým byla posedlá, nařídil stavět ozbrojené síly, které by vedly válku proti zlu.90 (Bøås 2004: 289) Dle její argumentace seslal Bůh ducha Lakwenu obyvatelům Acholi kvůli jejich hříchům, ti se tak stali vyvoleným lidem, který bude spasen a bude vládnout Ugandě prostřednictvím HSM. (Bøås 2004: 289) I přes doslova sebevraţedný způsob vedení boje dosáhla skupina několika drobných úspěchů v boji proti ugandské vládě, neţ byla nakonec finálně zničena v roce 1987.91

3.8.3.3. ADF Spojené demokratické síly (Allied Democratic Forces, ADF) byly zaloţeny v roce 1996 jako menší rebelská skupina muslimských Uganďanů působící v horách Ruwenzori na západě země proti ugandské vládě. Skupina však neměla ţádný koherentní program a proto jsou její členové často označováni jako „rebelové bez příčiny―. ADF se zaměřovala zejména na lehké cíle, jako byly tábory IDPs, malé vesnice či teroristické bombové útoky v hlavním městě. Do roku 2004 byla skupina téměř kompletně zničena UPDF. (Hovil – Werke 2005: 8 – 9)

3.8.3.4. WNBF a UNRF II Fronta západního břehu Nilu (West Nile Bank Front, WNBF) zahájila kampaň proti Musevenimu v roce 1995. Skupina podnikala své ozbrojené výpady do severní Ugandy ze svých základen v Súdánu a Kongu. Taktikou a cíli byla velmi podobná LRA, nicméně její

Jiní o LRA říkají, ţe se jedná vzhledem ke Konyho mysticismu a jeho tvrzení o spojení s vyššími duchovními silami o bizarní kult spíše neţ gerilovou skupinu. (Feldman 2008: 45) (Haynes 2007: 310) 90 Posedlá duchem Lakweny, italského důstojníka z první světové války, se stala údajně 25. května 1985. Díky němu prý měla nadpřirozené schopnosti a jeho prostřednictvím léčila nemocné. (Doom – Vlassenroot 1999: 16) 91 Členové skupiny očekávali okamţitou spásu od Boha a byli vázáni vírou v Desatero Boţích přikázání. Tato východiska vedla k velmi neotřelé bojové strategii. Auma vytvořila Bezpečnostní opatření Svatého ducha (Holy Spirit Safety Precautions), jejichţ součástí byly následující rady vojákům HSM: a) namazání hrudi bambuckým olejem učiní vojáky imunní vůči kulkám nepřátel, b) z kamenů umístěných do kbelíků s vodou, ve kterých je ponořen také rozpálený kov, se stanou granáty, c) vţdy jít vstříc nepřátelské palbě a nekrýt se, d) při pochodu do bitvy si zpívat duchovní písně, e) zákaz stravovat se či podávat si ruce s členy mimo hnutí, f) zákaz zabíjení včel a hadů, kteří jsou spojenci HSM, g) vojákem se můţe stát jen ten, kdo má ne více a ne méně neţ dvě varlata. (HURIPEC 2003: 35) Dle odborníků byla synkretická ideologie a strategie hnutí výsledkem interakce křesťanství a domácí kosmologie. (Van Acker 2004: 346) 84 brutalita ji brzy zbavila lidové podpory v regionu. Postupně byla ugandskou armádou poraţena k roku 1998. Od skupiny se v roce 1996 také odštěpila Ugandská národní záchranná fronta II (Uganda National Rescue Front, UNRF), která zastřešovala rebely z původní UNRF bojující proti vládě Miltona Oboteho. Její aktivity však byly spíše sporadické a v prosinci 2002 podepsala skupina s vládou mír. (RLP 2004: 10 – 15)

3.8.3.5. Externí aktéři Zapojení externích aktérů do zkoumaného konfliktu souviselo s postupným rozpínáním aktivit LRA mimo území Ugandy. Mezi lety 1994 a 1999 získávala skupina podporu súdánské vlády, díky které si dokonce stavěla základny na súdánském území. (Haynes 2007: 310) Museveni v reakci na to podporoval Súdánskou lidovou osvobozeneckou armádu (Sudan People's Liberation Army/Movement, SPLA) působící proti súdánské vládě. Ta byla zaloţena v roce 1983 s cílem ustanovení nezávislého Jiţního Súdánu (coţ se podařilo v červenci 2011) a bojovala proti centrální súdánské vládě v občanské válce trvající aţ do roku 2005. (Collins 2008: 245) Konflikt měl tedy mezi lety 1994 a 1999 také aspekt proxy války mezi Ugandou a Súdánem. Do zkoumaného konfliktu byla také zataţena DRC díky postupnému stahování rebelů LRA od roku 2005 z oblasti severní Ugandy a jiţního Súdánu právě do severovýchodního cípu DRC a v roce 2009 také Středoafrická republika po částečném přesunu rebelů LRA na její území.

3.8.4. Předmět sporu a jeho evoluce Z hlediska inkompatibility cílů leţí předmět sporu především v soupeření o zdroje. Přirozeně je motivací rebélie LRA a dalších rebelských skupin touha po zisku a bohatství, ale klíčovým sporným statkem je moc. Mocenská nerovnováha je evidentní jiţ ze samotné podstaty konfliktu relativně malých rebelských skupin proti státní síle. Aspekt moci je také evidentní v motivaci Ugandy a Súdánu v jejich proxy válce a podpoře vzájemně nepřátelských ozbrojených skupin LRA a SPLA. Počátek konfliktu je spojen s nespokojeností kmene Acholi s celkovým mocenským uspořádáním v Ugandě a marginalizací jeho postavení. Tato nespokojenost byla posilována dlouhou historií křivd, etnických střetů a relativní i absolutní deprivací kmene Acholi v rámci ugandského systému. To vytvořilo vhodné podmínky pro vznik ozbrojených skupin bojujících (deklarovaně či skutečně) za práva kmene Acholi.92 Evidentní byl také vliv nekompatibilních

92 Van Acker uvádí tři důleţité faktory, které toto podhoubí pro vznik konfliktu v severní Ugandě výrazně podpořily: a) celková militarizace společnosti plynoucí z éry postkoloniálních bojů různých ozbrojených skupin a procesu vytváření UPDF, b) deinstitucionalizace politik v období britského kolonialismu, který zanechal zemi v hluboké etnické separaci ekonomických funkcí a privilegií a odporu proti preferenčnímu postavení kmene 85 rolí (vertikální diferenciace jakoţto podřadná pozice kmene Acholi v mocenské hierarchii a horizontální diferenciace jakoţto přístup kmene Acholi pouze ke specifickým zodpovědnostem, kdy jej Museveniho vláda vyuţívá téměř výhradně jako rezervoár levné práce, zatímco předchozí vlády zase téměř výhradně jako zdroj vojáků) a nekompatibilních hodnot (plynoucí ze separace obou skupin v minulosti a jejich odlišných identit – nilotické vs. bantuské etnicko-jazykové skupiny, pastevci vs. zemědělci) obou konfliktních skupin. Tyto hluboké kořeny konfliktu měly ovšem vliv pouze v jeho počátku, kdy LRA ještě mohla být povaţována za skupinu bojující za práva kmene Acholi. V momentě, kdy se LRA proti tomuto kmenu obrátila, transformoval se předmět sporu z termínů marginalizace a křivd na zištný mocenský a materiální boj doprovázený synkretickou a poněkud bizarní náboţenskou argumentací.

3.8.5. Průběh ozbrojeného konfliktu Vypuknutí občanské války v Ugandě souvisí s nástupem k moci prezidenta Yoweri Museveniho a jeho NRM v lednu 1986.93 Důvodů pro transformaci latentního konfliktu v otevřený bylo několik, jak těch hluboce zakořeněných, tak bezprostředních.94 Úvodní fázi občanské války dominuje střet mezi HSM Alice Aumy a ugandskou armádou NRA. V listopadu a prosinci 1986 dosáhlo HSM dvou nečekaných vítězství nad silami NRA, která ji zajistila podporu kmene Acholi a s ní i nové rekruty. V srpnu 1987 zahájilo HSM ofenzívu, jejímţ cílem bylo dobýt Kampalu a v rámci její ideologie také nastolit ráj na zemi. V rámci ní rozšířila skupina v listopadu 1987 svoje síly daleko do regionů bez lidové podpory, coţ ji velmi oslabilo. V prosinci byla po sérii poráţek skupina finálně rozdrcena v bitvě zhruba 80 km od Kampaly. Alice Auma poté utekla do uprchlického tábora

Baganda a marginalizaci kmenů Acholi a Lango a c) rozdělení (zaostalý) sever – (vyspělý) jih ve smyslu dělby rolí, příleţitostí a křivd. Zmíněná militarizace společnosti vlivem procesu utváření UDPF souvisí jednak s tendencí UPDF rekrutovat nedostatečně vycvičené osoby, coţ vedlo ke vzniku třídy špatně vycvičených a neschopných důstojníků s velmi slabou disciplínou, tak s častou změnou sloţení UPDF, kdy rotace výše uvedené elity z a do civilní sféry vedla k častému vstupu bývalých vojáků do rebelských skupin čistě kvůli ztrátě zaměstnání. (Van Acker 2004: 338 – 344) 93 Jeden z prvních kroků jeho vlády bylo zakázání politických stran kromě jeho vlastní. Stejně jako jeho předchůdci, Milton Obote a Idi Amin, čelil značné opozici mnoha etnických skupin země. Jen mezi lety 1986 a 2006 se Museveniho vláda potýkala s více neţ 27 různými ozbrojenými povstáními. (Bond – Vincent 2002: 354) 94 Z bezprostředních příčin konfliktu lze jmenovat způsob, jakým NRM konsolidovalo svoji moc v severní Ugandě. Vytváření inkluzívní koaliční vlády národní jednoty a sjednocené národní armády bylo doprovázeno: a) nespokojeností vojáků ze skupiny UNLA z regionu Acholi, kteří posléze tvořili rekrutační půdu pro rebelská hnutí a b) absencí jasného vojenského a politického vedení v Acholi, coţ vytvářelo příleţitost pro samovládce, jako byla Alice Auma či Joseph Kony, kteří nabízeli holistická řešení problémů kmene Acholi. (Quinn 2008: 56) Z technického hlediska usnadnila vznik otevřeného konfliktu velmi dobrá dostupnost zbraní. Jejich proliferace souvisela s rychlým ukončením předchozích válek v Ugandě a sousedních zemí. Výsledkem byla situace, ve které se samopal AK-47 prodával jen za zhruba 12 USD. (Van Acker 2004: 342 – 345) 86 v Keni a jejím následovníkem v Ugandě se stal její bratranec Joseph Kony, který ze zbytků jejích sil ustanovil v roce 1988 LRA. (Bøås 2004: 285) (Feldman 2008: 45) Ke svým útokům vyuţívala Konyho skupina taktiku gerilové války. Do roku 1991 prováděla překvapivé ozbrojené nájezdy na vesnice s cílem zisku zásob. Protipovstalecká strategie vlády byla velmi brutální a zaměřená obecně na zničení civilní podpory rebelům. To přitom jen dále zajišťovalo LRA alespoň pasivní podporu části populace Acholi. Vládní násilí vyvrcholilo v březnu 1991 unilaterální eskalací konfliktu se zahájením Operace sever („Operation North―), jejímţ cílem bylo rozdrtit LRA a zbavit ji civilní podpory. (Branch 2007: 179) Po částečném úspěchu této operace ve zbavení LRA civilní podpory a jejím neúspěchu v poraţení LRA došlo k deeskalaci konfliktu.95 V roce 1993 byla zahájena první oficiální jednání mezi zástupci ugandské vlády a LRA, která však v roce 1994 selhala z nedostatku zájmu LRA. (Bøås 2004: 289) Následovala léta války a teroru. Zbytek roku 1994 byl ve znamení eskalace konfliktu. 6. února se objevují zprávy, ţe LRA překročila hranice do jiţního Súdánu, kde si začala za podpory centrální súdánské vlády zakládat nové základny. Kony také díky jeho přesvědčení o kolaboraci kmene Acholi s vládou začal cílit s daleko větší brutalitou na civilní populaci a v tomto roce se také objevují první masivní únosy dětí, kterými se LRA proslavila.96 Děti se tak stávají zároveň oběťmi, a jakoţto dětští vojáci i pachateli brutálních aktů. Tato skutečnost přikrývá celý konflikt jakýmsi šedým závojem morální nejednoznačnosti, pod kterým jsou vládní vojenské ofenzivy proti LRA vnímány populací Acholi jako masakry obětí. (Van Acker 2004: 354 – 355) Další perioda intenzivního násilí a eskalace konfliktu nastává v září 1996, kdy vláda přijala politiku nuceného přemístění tisíců Acholi sedláků z vesnic do chráněných táborů.97 Po jejich zaloţení bylo oznámeno, ţe lidé mimo tyto tábory budou povaţováni za rebely a budou zabiti. Tento proces byl doprovázen kampaní poprav, bombardování a pálení celých vesnic, coţ jen dále prohloubilo antagonistický postoj mnoha Acholi proti vládě. (Branch 2007:179) V roce 1996 také došlo k významné institucionální změně v rámci Ugandy. Byla schválena nová ústava, v jejímţ rámci se mj. NRA přejmenovala na UPDF.

95 Důleţitým aspektem Operace sever bylo vytvoření systému milic známých jako Šípové skupiny („Arrow Groups―), které měly asistovat NRA v boji proti rebelům. Zmobilizováno bylo tisíce muţů vyzbrojených luky a šípy, mačetami, kopími a klacky. S touto výzbrojí neměli proti moderním zbraním LRA šanci. Kony si díky těmto skupinám uvědomil ztrátu podpory kmene Acholi a začal na něj o to víc útočit. (Branch 2011: 72 – 73) 96 Jen mezi lety 1995 – 1997 mělo být uneseno zhruba 8 000 lidí. To vedlo ke vzniku fenoménu tzv. nočních chodců, kdy před hrozbou únosu utíkali stovky dětí přespat do bezpečných oblastí. Blíţe viz (Amnesty 2005). 97 V roce 2005 se v těchto táborech nacházelo přes 1,8 milionů lidí, převáţně z kmene Acholi. Teprve k prosinci roku 2010 se 92 % z nich navrátilo do svých domovů nebo přesídlilo do jiných oblastí (IDMC 2010: 8). Špatné podmínky měly v těchto táborech na svědomí aţ 1000 úmrtí týdně. (WHO 2005: 35). 87

V podstatě nejtvrdší období konfliktu trvalo od roku 1994 do roku 2002, kdy byla občanská válka v Ugandě silně ovlivňována regionální dynamikou a stala se tak více letální. Regionální dynamikou je přitom myšlena nejen proxy válka mezi Ugandou a Súdánem, ale také vliv válek v DRC vedených mezi lety 1996 a 2002. (Van Acker 2004: 337 – 338) V těchto válkách se angaţovalo několik tisíc vojáků UPDF, kteří tak nemohli bojovat proti LRA. Došlo tím k poklesu konfliktních zdrojů Ugandy, na coţ LRA přirozeně reagovala zintenzivněním svých aktivit. Od roku 1997 dochází k postupnému sbliţování Súdánu a Ugandy, aţ bylo nakonec v roce 2002 oznámeno, ţe se súdánské síly zapojí do společné operace s UPDF proti LRA. Zároveň byl mezi oběma zeměmi podepsán protokol o moţnosti UPDF stíhat LRA i na území Súdánu. (Feldman 2008: 48) Masivní vojenská operace Ţelezná pěst („Iron Fist―) začala 15. března 2002 a účastnilo se jí více neţ 10 000 vojáků UPDF. I přestoţe UPDF sníţila bojové kapacity LRA, osvobodila několik unesených dětí a zničila základny této skupiny v jiţním Súdánu, byla LRA později schopná tyto základny obnovit a zaloţit dokonce nové na území Ugandy. Reakcí na operaci byla odvetná eskalace LRA a zintenzivnění útoků a únosů. Vzhledem k rozptýlení jednotek LRA během operace došlo také k rozšíření jejich aktivit do oblastí, kterým se dříve násilí vyhýbalo. (HURIPEC 2003: 73) Konflikt krátce deeskaloval v březnu 2003, kdy Kony vydal unilaterální zastavení palby. Uvolňování napětí ovšem brzy skončilo, kdyţ LRA zabila vyslance prezidentského vyjednávacího týmu. (Feldman 2008: 45) Následuje unilaterální eskalace LRA bez adekvátní odezvy UPDF. (HURIPEC 2003: 76) Odvetnou eskalaci provádí ugandská armáda aţ v roce 2004 a zhruba od poloviny tohoto roku rebelská aktivita pod intenzivním vojenským tlakem klesá. O rok později 8. července 2005 vydal ICC zatykače na lídry LRA, coţ vyprovokovalo odvetné rebelské útoky na mezinárodní NGO a západní jedince.98 (Finnström 2006: 200) Velký vliv na oslabení LRA měl podpis mírové dohody mezi súdánskou vládou a SPLA v lednu 2005, kterým byla ukončena súdánská občanská válka. Konsolidace SPLA v jiţním Súdánu velmi ztíţila vedení aktivit LRA na tomto území a vedla k jejímu přesouvání do národního parku Garamba v severovýchodním cípu DRC, které bylo urychleno také stupňujícím tlakem UPDF v rámci operace Ţelezná pěst. Do konce roku 2006 byly jiţ všechny Konyho jednotky z jiţního Súdánu v DRC. (Cakaj 2010: 4) (Dagne 2011b: 9)

98 Uganda odkázala případ LRA Mezinárodnímu trestnímu tribunálu v Haagu v prosinci 2003. V tomto kontextu také Museveni přislíbil pozměnit vydaný zákon o amnestii ve smyslu vyloučení vedení LRA. V červenci 2004 začal hlavní ţalobce ICC Luis Moreno-Ocampo vyšetřovat zločiny LRA. Zatykače byly nakonec vydány na Josepha Konyho, Vincenta Ottiho, Okota Odhiamba, Dominica Ongwena a Rasku Lukwiyu na základě obviněni za zločiny proti lidskosti a válečné zločiny. Blíţe viz (Clark 2010: 142), (Moreno-Ocampo 2005) či (Lanz 2007). 88

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dochází v roce 2006 k deeskalaci konfliktu a zahájení mírových vyjednávání v jihosúdánské Jubě, které byly povaţovány za nejnadějnější pokus o ukončení konfliktu od mírových jednání iniciovaných Betty Bigombe v roce 1994.99 (Feldman 2008: 46) Díky těmto rozhovorům se intenzita konfliktu udrţovala v letech 2006 a 2007 na relativně nízké úrovni. Celý mírový proces měl být završen podpisem finální mírové dohody v březnu 2008. Po sérii odkladů však Kony nakonec z mírového procesu odstoupil. (Afako 2010: 23) V červnu 2008 se tak situace začíná opět zhoršovat a hrozí eskalací konfliktu. Objevily se zprávy o vyzbrojování LRA a rekrutaci nových vojáků. Reakcí byla dohoda Ugandy, SPLM a DRC o společném postupu proti LRA s cílem zničit tuto skupinu jednou pro vţdy. Se zahájením operace Blesková bouře („Lightning Thunder―) v rámci ofenzívy Garamba dochází 14. prosince k unilaterální eskalaci konfliktu. (Cakaj 2010: 4) Jednotky tří armád (UPDF, FARDC a SPLA) postupovaly proti pozicím LRA v národní parku Garamba v DRC a podařilo se jim zničit k 21. prosinci 2008 dle ugandské vlády hlavní Konyho základu a 70 % táborů LRA. (ICG 2010a: 5 – 6) Vcelku úspěšná operace ale vytvořila také ţivnou půdu pro odvetnou eskalaci LRA, jejímţ cílem mělo být obnovení zásob. Ta vyvrcholila tzv. „Vánočními masakry― od 24. do 27. prosince 2008, při kterých LRA zničila několik vesnic v regionu Haut-Uele v DRC. Termín byl zvolen záměrně, neboť v tuto dobu se lidé shromaţďovali ke společné oslavě Vánoc.100 Svoji účast v ofenzivě Garamba ukončila Uganda 15. března 2009 a začala stahovat své jednotky. Důvodem byla dohoda s DRC, která se zavázala dál pronásledovat rebely LRA na jejím území. (HRW 2009: 29 – 39) V roce 2009 jsou rebelové LRA roztroušeni do několika ostrůvků a podnikají sporadické útoky na území DRC, jiţního Súdánu a nově také Středoafrické republiky, kam jich řada utekla před zmíněnou ofenzívou. (Dagne 2011b: 8 – 9) K opětovné unilaterální eskalaci LRA dochází v prosinci 2009 při tzv. „Masakru Makombo―. V rámci tohoto incidentu od 14. do 17. prosince 2009 zaútočili Konyho rebelové v uniformách konţské armády opět v regionu Haut-Uele na okres a vesnici Makombo. Jejich cílem byl zisk nových rekrutů, potravin, léků a dalších zásob.101 (ICG 2010a: 5 – 6)

99 V červenci 2005 proběhlo v Ugandě referendum, které schválilo obnovení stranického systému. Změnou ústavy byla také odstraněna omezení prezidentského mandátu. Na tomto základě tak mohl Museveni kandidovat na prezidenta i v roce 2006 a 2011. V obou případech zvítězil. Mezinárodní pozorovatelé voleb vţdy upozorňovali na závaţná pochybení volebního procesu (zastrašování, chyby ve sčítání hlasů, selekce kandidátů apod.), nicméně vzhledem k relativnímu klidu průběhu voleb je nakonec uznaly jako platné. (Dagne 2011b: 7) 100 Dle HRW přišlo mezi 24. prosincem a 17. lednem o ţivot zhruba 815 konţských a zhruba 50 súdánských civilistů, a to tím nejbrutálnějším způsobem zahrnujícím sekání končetin, hlav, upalování a mučení. V důsledku útoků přišlo o svůj domov aţ 20 000 lidí. (HRW 2009: 29 – 39) 101 Podle HRW bylo při útoku zabito 321 lidí a uneseno 250 osob včetně 80 dětí. (HRW 2010a) 89

Zatím poslední fáze konfliktu souvisí s aktivitou USA, kdy bylo v říjnu 2011 oznámeno doručení 100 amerických vojáků do severní Ugandy, jejichţ úkolem byla asistence regionálním silám v boji proti LRA. (Arieff – Ploch 2011: 10) V současné době lze říci, ţe je LRA roztroušena na malé skupinky, které operují nezávisle na poměrně velkém území tří států. Ugandská občanská válka tak byla s přesunem rebelů LRA do dalších zemí regionu efektivně přetransformována do regionálního konfliktu, který zahrnuje čtyři země: Ugandu, Jiţní Súdán, DRC a Středoafrickou republiku. Aktuální cíle LRA nejsou zcela jasné, je ale zřejmé, ţe nepředstavují hrozbu pro vlády zemí, ve kterých nyní skupina působí, ale spíše pro jejich civilní obyvatelstvo. Samotný konflikt je v prvním čtvrtletí roku 2012 vzhledem ke své nízké intenzitě na mrtvém bodě.

3.8.6. Snahy o moderování konfliktu Důleţitý moderační vliv mělo na konflikt sbliţování Ugandy a Súdánu od roku 1997. Tento proces vyvrcholil v prosinci 1999 podpisem Dohody z Nairobi mezi Ugandou a Súdánem, jejímţ cílem mělo být poskytnutí impulsu pro vyřešení konfliktu v severní Ugandě.102 Díky této dohodě došlo k poklesu přeshraničního napětí mezi oběma aktéry a byla ukončena podpora proxy skupin. (Van Acker 2004: 352) Moderační efekt na občanskou válku v Ugandě měl také podpis mírové dohody mezi centrální súdánskou vládou a SPLM v lednu 2005 ukončující súdánskou občanskou válku. (Dagne 2011b: 9) Tímto krokem došlo k oslabení LRA a tak i částečné deeskalaci konfliktu. V roce 2006 se uskutečnil zatím nejvýznamnější pokus o vnější moderování ugandské občanské války. 14. července 2006 začala v jihosúdánské Jubě mírová vyjednávání, ve kterých se stal hlavním mediátorem viceprezident jiţního Súdánu Riek Machar. Rozhovory také finančně a morálně podpořila tzv. Skupina sedm plus jedna („Group of Seven Plus One―) ze zemí, které spojoval zájem pro dění v severní Ugandě a snaha podpořit rychlé dosaţení míru.103 (Quinn 2008: 62) Obecným problémem rozhovorů bylo ovšem vzájemné obviňování obou konfliktních aktérů z porušování dojednaných bodů, nepřítomnost nejvyšších velitelů LRA na jednáních a občasné vojenské hrozby ze strany UPDF. Důsledkem bylo téměř roční zamrznutí vyjednávání, při kterém se konflikt sice udrţoval na nízké intenzitě, nicméně k ţádným pokrokům k řešení sporu nedocházelo. (Feldman 2008: 46)

102 Dosaţení dohody souvisí s rostoucím tlakem USA v oblasti, který byl motivován především teroristickými útoky na americké ambasády v Nairobi a Dar es Salaamu, ve kterých hrál svoji roli jakoţto sponzor právě Súdán. Chartúm se tak snaţil očistit své jméno a zlepšit své mezinárodní postavení. Dosaţená dohoda byla zprostředkována bývalým americkým prezidentem Jimmy Carterem. (Neu 2002: 46 - 47). 103 Jednalo se o Belgii, Německo, Irsko, Nizozemsko, Norsko, Švédsko, Velkou Británii a Kanadu. 90

Velmi zajímavým pokusem o moderování konfliktu vycházející přímo z postiţeného regionu severní Ugandy bylo uspořádání tradičních rozhovorů okolo komunitního ohně v březnu 2007. Toto setkání nesoucí název wang oo uspořádali představitelé kmene Acholi v reakci na nedostatečné úsilí vlády v řešení sporu. Konference byla vnímána jako zprostředkovatelská platforma mezi ugandskými delegáty a vyslanci LRA, kteří v tu dobu opustili mírové rozhovory v Jubě. Na financování setkání se podílela dánská rozvojová agentura DANIDA a kanadská vláda. (Laker 2007) Výsledek jednání nebyl příliš patrný, ovšem alespoň vedl k zapojení zástupců severní Ugandy do širšího mírového procesu a přispěl k pozdějšímu obnovení oficiálních mírových rozhovorů. (Quinn 2008: 62) K jejich obnově dochází aţ v dubnu 2007 také díky úsilí zvláštního vyslance OSN pro severní Ugandu Joaquima Chissana, bývalého prezidenta Mozambiku. Nové rozhovory byly opět mediovány regionální vládou jiţního Súdánu a získaly podporu OSN a logistické zaštítění OCHA. I přes přijetí celé řady dohod k završení mírového procesu podpisem finální mírové dohody v březnu 2008 nedošlo kvůli odchodu LRA z jednání.104 Od selhání těchto rozhovorů zatím ţádná významnější moderační kampaň zahájena nebyla.105

3.8.7. Mezinárodní intervence V říjnu 2011 vyslaly USA do severní Ugandy zhruba 100 vojáků, jejichţ úkolem byla asistence dalším regionálním silám v oblasti (zejména UPDF) v boji proti LRA.106 Legislativně byla přítomnost amerických jednotek v Ugandě zaloţena na Zákoně o odzbrojení LRA a obnově severní Ugandy (Lord's Resistance Army Disarmament and Northern Uganda Recovery Act), který podepsal prezident USA Obama 24. května 2010 a na Strategii na

104 V průběhu vyjednávání byla přijata Dohoda o komplexním řešení konfliktu politickou cestou 2. května 2007, která byla doplněna 29. června 2007 podpisem Dohody o odpovědnosti a usmíření. (CSOPNU 2008) V říjnu 2007 byl zabit Vincent Otti zřejmě kvůli mocenskému sporu s Josephem Konym ohledně vedení mírového procesu, coţ na krátký čas mírový proces ochladilo. (Cakaj 2010: 10) K diplomatickému průlomu došlo v únoru 2008 se změnou hlavního vyjednavače LRA a následným podpisem Dohody o trvalém zastavení palby a Dohody o odzbrojení, demobilizaci a reintegraci. Součástí těchto dohod byl dodatek o souzení válečných zločinů v rámci Nejvyššího soudu Ugandy a nikoliv ICC. (CSOPNU 2008) Všechny tyto dohody nakonec vyšly naprázdno, kdyţ Kony z mírového procesu odstoupil údajně kvůli nejasnostem s rolí ICC, jurisdikcí ugandských soudů a jejich interakcí s tradičními kmenovými procesy v Acholi. (Afako 2010: 23) 105 Za zajímavý projekt lze označit kampaň organizace Invisible Children zahájenou 5. března 2012 s názvem KONY 2012. Stejnojmenný film měl za cíl obeznámit světovou veřejnost s činy Konyho a zmobilizovat mezinárodní společenství k jeho zatčení v roce 2012. (Invisible Children 2012) Historicky se tento film stal zatím světově nejvirálnějším videem. Za pouhých šest dní od svého zveřejnění získal jiţ sto milionů diváků. Popularizace Konyho tedy byla úspěšná. Blíţe viz (Javůrek – Vnouček 2012) či (Červáková 2012). Reálný dopad této kontroverzní kampaně na intenzitu konfliktu s LRA není v době psaní této práce zřejmý a osobně se domnívám, ţe ani ţádný nebude. Blíţe ke kritice kampaně viz (Laksin 2012) a (Matthew 2012). 106 USA se v situaci v Ugandě do té doby příliš neangaţovaly. V centru jejich pozornosti se po konci studené války ocitlo zejména Somálsko. Rozhodnutí vyslat do severní Ugandy americké vojáky tak bylo pro mnoho pozorovatelů překvapením. Někteří tento krok přijali jako snahu být více aktivní v bezpečnostních záleţitostech Afriky, jiní jej kritizovali jako ekonomický kalkul související s objevením ugandských zásob ropy, ke kterému došlo krátce před autorizací americké operace. Blíţe viz (Kersten 2011) či (Kathman – Shannon 2011). 91 podporu odzbrojení LRA (Strategy to Support the Disarmament of the Lord‘s Resistance Army), přijatou americkou administrativou 24. listopadu 2010.107 (Arieff – Ploch 2011: 8 – 10) Vzhledem k malé velikosti jednotky a slabému mandátu nepřineslo její působení v Ugandě zatím ţádné výraznější výsledky. Vzhledem k přelití konfliktu do sousedních států Ugandy, zejména severovýchodního cípu DRC, se aktivity LRA dotkly také mise MONUC. Po vánočních masakrech roku 2008 přesunula MONUC část svých jednotek do postiţeného regionu Haut-Uele, aby zde chránily civilisty a případně zabránily dalším masakrům ze strany LRA. (MONUC 2008) S přelitím konfliktu souvisí také vedení společných operací ugandské a súdánské armády v roce 2002 (Ţelezná pěst), ugandské, súdanské a konţské armády v roce 2008 (Blesková bouře), které lze také povaţovat za obdoby mezinárodní intervence.

3.8.8. Ukončení konfliktu Ugandskou občanskou válku lze povaţovat za ukončenou (nikoliv oficiálně) vzhledem k poraţení menších rebelských skupin (HSM, ADF, WNBF a UNRF II) a přesunu aktivit LRA do jiných států. Celkově však konflikt s LRA i nadále pokračuje, a to v širším regionálním měřítku.

3.8.9. Celkové zhodnocení konfliktu Konflikt v severní Ugandě trvá jiţ přes dvacet pět let. Jeho původní motivy leţí v lidovém povstání proti vládě prezidenta Museveniho, nicméně charakter konfliktu se postupně značně změnil. Současně se jedná o brutální konflikt bez jasně stanovených cílů, ve kterém se civilisté stávají hlavní obětí a který jiţ zasahuje daleko za hranice oblasti svého vzniku. Smutným specifikem konfliktu jsou únosy dětí, které nemají nikde ve světě obdoby. V jeho průběhu bylo uneseno 35 000 dětí později vyuţívaných jako dětští vojáci či sexuální otrokyně. Tato skutečnost vedla k rozostření rozdílu mezi pachateli a oběťmi konfliktu, coţ velmi komplikuje přijetí efektivní strategie na jeho ukončení. Podobný efekt má také velká mobilita aktérů, kdy byli do konfliktu v různém čase zapojení stejní lidé jako civilisté, dětští vojáci, vládní vojáci a rebelové. Kromě velkého počtu obětí vedl konflikt také ke vzniku zhruba 1,8 milionu IDPs a více neţ milionu uprchlíků. (IDMC 2010: 66, 79) Občanská válka v Ugandě vedla k rozsáhlému ekonomickému a institucionálnímu kolapsu, ve kterém jsou úrovně chudoby, podvýţivy a úmrtnosti daleko nad kritickou hranicí. Svým způsobem bylo rozdělení na rozvinutý jih a zaostalý sever, které stálo u zrodu

107 Strategie stanovila čtyři cíle: 1) zlepšit ochranu civilistů před útoky LRA, 2) zastrašení nebo odstranění Konyho a dalších vůdců LRA, 3) podpora rebelů k vystoupení z LRA, a jejich odzbrojení, demobilizace a reintegrace, 4) poskytování humanitární pomoci do konfliktem postiţených oblastí. (Arieff – Ploch 2011: 9) 92 konfliktu, v jeho průběhu jen upevněno a prohloubeno. Země se navíc potýká s rostoucím nedostatkem tolerance a nespokojenosti mezi občany z fungování jejich země a přetrvávajícím stavem nejistoty plynoucí z nevyřešeného konfliktu. Přetrvává zde také obava, ţe se za všeobjímající pojem bezpečnosti bude nadále skrývat další militarizace veřejného ţivota a omezení občanských svobod. (Van Acker 2004: 357) K překonání těchto problémů a obav je potřeba, aby se k řešení konfliktu s LRA přistupovalo nejen pomocí vojenských metod, ale také rozsáhlou ekonomickou, sociální a politickou změnou vedenou v celé Ugandě a nenásilnými prostředky. Ke stabilizaci situace po případné neutralizaci LRA bude také potřeba zahájení rekonciliačního procesu, který pomůţe obětem i pachatelům konfliktu vyrovnat se s vlastní historií a ţít znovu po boku v jednom státě, stejně jako podpora tisíců civilistů umístěných v ochranných táborech v jejich návratu domů a zajištění jejich plného zapojení do ekonomického, sociálního a politického ţivota.

3.9. Občanská válka v Somálsku (1991 – současnost) 3.9.1. Zařazení konfliktu Občanská válka v Somálsku představuje vnitrostátní konflikt s vnějším vlivem. Do současnosti přišlo o ţivot přímo díky bojům 29 772 lidí a nepřímo mezi 300 000 aţ 550 000 lidí. (UCDP 2012a) (Ploughshares 2011c) V období 1991 – 1992 a 2006 – 2011 byl konflikt z hlediska závaţnosti válkou, ve zbývajících obdobích pak malým ozbrojeným konfliktem.

3.9.2. Charakteristika státu Od vypuknutí občanské války v roce 1991 v důsledku svrţení diktátora Mohameda Siada Barrého nemá země permanentní národní vládu. Od roku 2004 stojí v jejím čele Přechodná federální vláda (Transitional Federal Government, TFG), která však vykonává nad většinou území státu stabilnější kontrolu teprve od roku 2011. Obecně je Somálsko povaţováno za selhaný stát a je jednou z nejchudších (přes 40 % obyvatel ţije v extrémní chudobě) a nejnásilnějších zemí světa. Kromě občanské války se stalo také centrem rozmáhajícího se námořního pirátství a černého obchodu se zbraněmi. Kromě osmnácti oficiálních regionů najdeme v zemi také několik autonomních regionů jako je Somaliland, Puntland, Galmudug, Jubaland a další méně významné entity. (Yusuf 2011) (Terdman 2008: 45 – 46) Zhruba 10 milionů obyvatel země je z 85 % tvořeno etnickými Somálci. (CIA 2012e) Ti jsou hluboce rozděleni v rámci tradiční somálské klanové struktury. Právě klan představuje základní a nejvýznamnější společenskou jednotku významem přesahující politické strany, ideologie či náboţenství. Mezi nejvýznamnější klany patří Hawiye (25 %), Isaaq (22%), Darod (20%), Rahanweyn (17 %) a Dir (7%). (CIA 2012e) Patrná je také štěpná linie mezi 93 nomádskými pastevci severu a usedlými zemědělci jihu. (Ahmed – Green 1999: 115) I přestoţe Somálci vyznávají islám, i to je zdrojem štěpení mezi umírněnými a radikálními islamisty, které se projevilo v občanské válce zejména po roce 2006. Somálsko představuje prototyp extrémně chudé země. I přesto zde však funguje poměrně zdravá neformální ekonomika, zaloţená především na zemědělství (chov dobytka, ale také základní export ryb a banánů) a telekomunikacích (nahrazují chybějící infrastrukturu – bankovní sluţby prostřednictvím mobilních telefonů).108 Země je také největším světovým dodavatelem kadidla a myrhy. (Powell – Ford – Nowrasteh 2006: 7 – 18)

3.9.3. Charakteristika hlavních aktérů 3.9.3.1. Ozbrojené skupiny první fáze války Diktátorský reţim Barrého a především anarchie, která nastala po jeho svrţení, vedla k masivnímu zakládání ozbrojených skupin s klanovou základnou. Pro jejich kompletní představení v této práci není prostor, a proto se omezím pouze na ty zcela nejvýznamnější skupiny určující vývoj prvních měsíců somálské občanské války. Sjednocený somálský kongres (United Somali Congress, USC) byl zaloţen v roce 1987 a představuje jednu z hlavních politických a paramilitárních organizací Somálska revolučního období a úvodní fáze války. Základnu USC tvořili především členové klanu Hawie. Po svrţení Barrého zformovala USC v lednu 1991 prozatímní somálskou vládu, jejímţ prezidentem se měl stát Ali Mahdi Muhammad, s čímţ nesouhlasil armádní generál ze stejné skupiny Mohamed Farah Hassan Aidid. USC se tak rozpadla na dvě frakce, USC-A vedenou Aididem a USC-M vedenou Mahdim. (Møller 2009a: 11) Prozatímní vládu odmítlo uznat také Somálské národní hnutí (Somali National Movement, SNM), které bylo zaloţeno převáţně členy klanu Issaq v roce 1981 k ochraně zájmů tohoto klanu. SNM sice bojovala po boku USC za svrţení Barrého, ale později odmítla uznat prozatímní vládu USC a nakonec prohlásila 18. května 1991 severozápadní část Somálska za nezávislou Republiku Somaliland. (Hull – Svensson 2008: 16) Třetí nejvýznamnější skupinou v daném období bylo Somálské vlastenecké hnutí (Somali Patriotic Movement, SPM) zaloţené v roce 1989 a aktivně působící především na jihozápadě země, kde podporovalo mj. ideu secese Jubalandu od Somálska. Také SPM bojovalo proti Barrému po boku USC a SNM a i toto hnutí nesouhlasilo s prozatímní vládou USC. Tento postoj vedl ke změně názoru SPM, které nakonec začalo podporovat Barrého v obnovení jeho moci. S tím nesouhlasili příslušníci této skupiny z klanu Ogaden a skupina se tak rozpadla dle

108 Blíţe k technologické evoluci a úspěchu telekomunikací v Somálsku viz (Mohamed – Childress 2010). 94 klanové linie na SPM-Harti, která v roce 1998 krátce deklarovalo Jubaland autonomním státem a SPM-Ogaden, které v červnu 1992 vytvořilo alianci s Aididovým USC-A a dalšími jiţními frakcemi nesoucí název Somálská národní aliance (Somali National Alliance, SNA). (Terdman 2008: 35 - 36) Ta se stala hlavní silou stojící proti jednotkám UNOSOM II ve známé bitvě o Mogadisho v říjnu 1993. Poslední skupinou, kterou kvůli jejímu významu nelze opomenout, je Demokratická fronta somálské spásy (Somali Salvation Democratic Front, SSDF), která byla zaloţena v roce 1978 několika důstojníky Barrého armády a je také vůbec první skupinou zacílenou na odstranění jeho autoritativního reţimu. Svoji mocenskou základnu měla SSDF hlavně mezi klanem Majeerteen. (Prunier 1995b: 8) Vůdci této skupiny velmi napomohli v roce 1998 k zaloţení autonomního regionu Puntland na severovýchodě Somálska. (ICG 2009b: 2 – 5)

3.9.3.2. Ozbrojené skupiny přechodného období Po smrti Mohameda Aidida v roce 1996 se SNA ujal jeho syn Hussein Mohamed Farah Aidid. Ten v reakci na vznik nové přechodné vlády Somálska TNG v roce 2001 spojil SNA s dalšími odpůrci této vlády a vytvořil Somálskou radu pro usmíření a obnovu (Somalia Reconciliation and Restoration Council, SRRC). Jejím primárním cílem tedy bylo svrţení nové vlády. Svoji činnost SRRC ukončila k říjnu 2004, kdy splynula s novou přechodnou vládou TFG, s jejímţ sloţením jiţ souhlasila. (Dagne 2002: 67) (Menkhaus 2003: 11 - 12)

3.9.3.3. Islamistické skupiny Islámská unie (Al-Itihaad al-Islamiya, AIAI) byla první islamistickou skupinou působící v somálské občanské válce. AIAI vznikla sloučením několika menších islamistických skupin v polovině 80. let. Jejím základním cílem bylo vytvoření islámského emirátu v Africkém rohu. Po krátkém působení na severozápadě Somálska109 začala AIAI od roku 1993 působit podél hranice s Etiopií. Zde podporovala ogadenské osvobozenecké hnutí, coţ ji přivedlo ke konfrontaci s etiopskou armádou, která ji po intervenci porazila na somálském území v lednu 1997. Od té doby byla skupina jako celek v podstatě nefunkční. (Terdman 2008: 48 - 50) Druhou významnou islamistickou skupinou je Svaz islámských soudů (Islamic Courts Union, ICU), který vznikl na jaře 2006 integrací několika lokálních somálských islámských soudů za účelem boje proti prozatímní vládě TFG.110 V čele svazu stanul šejch

109 Nedaleko přístavu Bossasso měla AIAI velkou základnu Qam modelovanou jako výcvikový tábor afghánského stylu. Její fungování se stalo vrcholem aktivity této skupiny v regionu. V polovině roku 1991 se v oblasti nacházelo aţ 1 000 bojovníků AIAI. Z této oblasti skupinu později vyhnala SSDF. (Terdman 2008: 48) 110 Systém islámských soudů existoval od kolapsu somálského státu jako snaha ustanovit v zemi kontrolu. Kromě soudního působení se soudy také zaměřily na zakládání škol a nemocnic. Tím, ţe poskytovaly určité základní sociální sluţby, získávaly také snázeji podporu civilního obyvatelstva. (Hull – Svensson 2008: 18) 95

Sharif Sheikh Ahmed, který se později také stal prezidentem Somálska. Jeho členy byly jednotlivci jak z umírněného, tak fundamentálního konce islámského spektra, kteří dříve působili např. v AIAI. (Williams 2009: 515 – 516) K jeho poráţce vládními a etiopskými jednotkami došlo v prosinci 2006. Svaz se následně rozpadl a jeho radikální členové zaloţili Al-Shabaab, zatímco umírnění skupinu ARS. (Møller 2009b: 2) (Møller 2009a: 16) Reakcí na vznik ICU byl vznik konkurenční Aliance pro obnovu míru a boj proti terorismu (Alliance for the Restoration of Peace and Counter-Terrorism, ARPCT), která se skládala z protiislamistických warlordů. Skupina podporovala TFG a byla finančně podpořena USA. ICU skupinu totálně porazila v červnu 2006. (Møller 2009a: 15 – 16) První z výše uvedených skupin vzniklých po rozpadu ICU byla Aliance pro znovuosvobození Somálska (Alliance for the Reliberation of Somalia, ARS). Alianci zaloţili v září 2007 méně militantní členové ICU, kteří po jeho rozpadu odešli do exilu do Etitreje a Dţibuti s ambicí sjednotit ozbrojenou opozici TFG. (Terdman 2008: 90) V květnu 2008 se aliance rozštěpila nad otázkou mírových rozhovorů s vládou. Výslednou mírovou dohodu nakonec přijala pouze umírněná dţibutská frakce vedená předsedou ARS šejchem Sharifem Sheikh Ahmedem (bývalým vůdcem ICU a budoucím prezidentem TFG), která dohodu vyjednala a stoupenci tvrdé linie z eritrejské frakce Aweyse, která dále pokračovala v ozbrojeném odporu. (Garowe 2008) (Møller 2009a: 15) (Williams 2009: 522) Druhou skupinou vzniklou rozpadem ICU bylo Mučednické hnutí mládeže (Harakat Al-Shabaab al-Mujahidin, Al-Shabaab) vedoucí dţihád proti nepřátelům islámu, TFG a silám AMISOM. Terčem aktivit této skupiny se vzhledem k jejímu protizápadnímu profilu ovšem stávají také zahraniční humanitární pracovníci či turisté. Jednou z aktivit Al-Shabaabu jsou teroristické útoky, příkladem mohou být bombové útoky v Kampale v červenci 2010. (Floyd 2010: 4) Na začátku roku 2012 se organizace po ofenzívě jednotek TFG a AMISOM začala postupně hroutit a 9. února oznámil lídr skupiny Abu al-Zubair spojení skupiny s Al-Kajdou pod vedením Aymana al-Zawahiriho. (BBC 2012a) Krátce poté začali bojovníci Al-Shabaabu odcházet do Jemenu za účelem spojení se silami Al-Kajdy v této zemi. (Al-Maqtari 2012) Dnes jsou aktivity Al-Shabaabu v Somálsku omezeny na občasné teroristické útoky. Po boku Al-Shabaabu bojovala proti vládě a AMISOM krátce také Islámská strana (Hizbul Islam). Ta vznikla 4. února 2009 spojením čtyř významných rebelských skupin.111 Křehká aliance mezi touto skupinou a Al-Shabaabem skončila v říjnu 2009, kdy spolu obě

111 Hizbul Islam zastřešoval eritrejskou frakci ARS šejcha Aweyse, Brigády Ras Kamboni šejcha al-Turkiho, Somálskou islámskou frontu (Somali Islamic Front, SIF) a Školu Anole (Muaskar Anole). (ICG 2010b: 9) 96 skupiny začaly bojovat o kontrolu města Kismayo. Boje vedly k poráţce Hizbul Islamu k prosinci 2009 a jeho sloučení s Al-Shabaabem. (HRW 2010b: 15 - 16) Poslední významnou islamistickou skupinou jsou Stoupenci prorocké cesty a konsensu (Ahlu Sunna Wal Jama'a, ASWJ). Tato skupina byla zaloţená v roce 1991 tradičními sufistickými lídry ve snaze vzdorovat reformistickým islamistickým skupinám. ASWJ začala však být vojensky významná aţ od poloviny roku 2008, kdy zahájila ozbrojený boj proti hnutí Al-Shabaab, které ničilo hrobky sufistických svatých. V únoru 2009 uzavřela skupina s TFG dohodu o sdílení moci a unifikaci ozbrojených sil a stala se jejím největším nestátním spojencem. (ICG 2010b: 13 – 14) (HRW 2010b: 16)

3.9.3.4. Externí státní aktéři Hlavní vnější roli sehrála v somálské občanské válce Etiopie, jejíţ armáda působila v Somálsku od července 2006 do ledna 2009 a která do místního dění opět intervenovala v rámci Operace Linda Nchi spolu s Keňou v říjnu 2011. Důvodem její aktivity v Somálsku byla snaha upevnit svou moc vůči vlastním iredentistickým skupinám ONLF a OLF, které často získávaly podporu u somálských warlordů a vůči Eritreji, s kterou vedla v Somálsku proxy válku. (NYT 2012) Do místního dění zasáhly samostatně především prostřednictvím vzdušných operací také Francie a USA, jejichţ přítomnost v regionu byla způsobena zejména bojem proti somálskému pirátství.

3.9.4. Předmět sporu a jeho evoluce Kořeny konfliktu leţí v jeho celé více neţ dvacetileté historii především v nekompatibilních zdrojích, kdy se klíčovým sporným statkem mezi konfliktními aktéry stala moc. O tu bojovali nejen aktéři pocházející z útrob země, ale byla motivem také pro externí hráče, jako je Etiopie, která chtěla upevnit svoji moc vůči ONLF, OLF a Eritreji. S rozmáhajícím warlordstvím byl boj o moc přirozeně doplněn také soupeřením o ekonomické zdroje. Somálsko přitom nedisponuje ţádným významným surovinovým bohatstvím, proto se ekonomický zájem zaměřil zejména na drancování majetků civilního obyvatelstva, rivalitních klanů a později s rozmachem somálského pirátství i cizích států. S rovinou zdrojů souvisí také dlouhodobá ekonomická, politická a mocenská deprivace některých segmentů společnosti jak v období kolonialismu, tak za vlády diktátora Barrého (Majerteen, Isaaq, Hawiye), především s odkazem na umělé proteţování některých somálských klanů a s tím související růst společenské nerovnosti. (Fitzgerald 2002: 46 – 47) Ta vedla přirozeně k růstu křivd, frustrace a nepřátelství a vytvářela tak vhodné podhoubí pro případný konflikt.

Předmět sporu byl také podpořen nekompatibilními rolemi a hodnotami konfliktních aktérů. Základním prvkem rozmanitosti somálské společnosti je klan. Ten stojí v Somálsku nade vším, je povaţován za významnější neţ politické strany, náboţenství či jakákoliv ideologie. Jedná se o základní štěpnou linii společnosti a je základem mnoha politických a sociálních problémů včetně současného konfliktu. (Osman 2007: 120) Klany, které měly v období Barrého diktátorství velkou reprezentaci v armádě a administraci, disponovaly největšími předpoklady k profitování z rozpadu státu. Jednalo se zejména o klany Darood a Hawiye. Stejně tak warlordi mobilizovali od počátku konfliktu primárně příslušníky svých vlastních klanů, protoţe právě klanová příslušnost byla jediným vhodným prostředkem k mobilizaci. (Osman 2007: 115) Rozdělení somálské společnosti prostřednictvím klanů a s ním související tvorba unikátních hodnot bylo dále prohloubeno rozdělením mezi nomádské pastevce na severu a usedlé zemědělce na jihu, kteří mají odlišné kulturní, jazykové a sociální struktury a liší se způsoby produkce. (Ahmed – Green 1999: 115) K vedení konfliktu také bezesporu přispívala určitá válečnická kultura somálské společnosti, kterou lze ilustrovat skutečností, ţe boje omezeného rozsahu probíhaly v Somálsku v kampani za svrţení Barrého jiţ několik let před vypuknutím občanské války. Z hlediska hodnot je zajímavé, ţe většina Somálců sdílí společné náboţenství islám, které by je mělo sjednocovat. Bohuţel i to je v somálském případě podřízené klanovému štěpení a sporu o intenzitu vyznání. Důkazem můţe být perioda konfliktu od roku 2006 do současnosti, kdy spolu v Somálsku bojují o moc v podstatě umírnění islamisté z přechodné vlády a radikální islamisté z Al-Shabaabu. Předmětem sporu v tomto období tedy není pouze politická moc, ale také míra islamizace státu.

3.9.5. Průběh ozbrojeného konfliktu Latentní konflikt s občasnou eskalací do násilnějších fází v Somálsku přetrvával od roku 1986, ve kterém začaly ozbrojené opoziční skupiny otevřeně usilovat o svrţení Barrého reţimu. Vznik otevřeného konfliktu se svrţením Mohammeda Siada Barrého 26. ledna 1991 koalicí opozičních klanových ozbrojených skupin.112 Mocenské vakuum, které v zemi tímto

112 K masivní eskalaci konfliktu v roce 1991 vznikaly vhodné podmínky postupně po několik předchozích let. Jednak byly spojeny s nekompatibilními rolemi a hodnotami konfliktních aktérů a u řady z nich také s politickou, mocenskou a ekonomickou deprivací, ale také s ekonomickým úpadkem v polovině 80. let, který minimalizoval schopnost zkorumpované centrální vlády udrţovat její reciproční vztah s různými skupinami společnosti. (Osman 2007: 99) S ekonomickou krizí korelovala dobrá dostupnost velkého mnoţství zbraní z období, kdy Somálsko hojně vyzbrojoval SSSR i USA. Docházelo k prodeji těchto zbraní ochuzenými vojáky civilistům, kteří je vyuţívali ke svému přeţití a obraně v ekonomicky náročných 80. letech. (Terdman 2008: 38) 98 krokem nastalo, vedlo k vypuknutí konfliktu o moc mezi několika ozbrojenými skupinami.113 USC, SNM i SPM se začaly postupně štěpit a spolu s celou řadou dalších méně významných rebelských a na klanech zaloţených ozbrojených skupin zahájily boj všech proti všem a uvrhly tak Somálsko do stavu anarchie.114 K eskalaci násilí přispěl i návrat 400 000 somálských uprchlíků z Etiopie do svých domovů v Somálsku, coţ vyhrotilo konflikt na lokálních úrovních. (Leeson 2007: 10) Meziklanové násilí vedlo k masakrům, klanovým čistkám a masivnímu exodu tisíců civilistů všemi směry. Po úvodní eskalaci konfliktu bylo dosaţeno v červnu 1991 dohody o zastavení palby, která však neměla dlouhého trvání. V září 1991 propukly v Mogadishu opět těţké boje, které se začaly postupně rozšiřovat po celé zemi a deeskalovaly aţ v březnu 1992. Zničené somálské zemědělství společně s velkými suchy způsobilo v zemi hladomor, který upoutal pozornost mezinárodního společenství. Do země začala proudit potravinová pomoc, která byla často zabavena Aididovými milicemi a následně rozdána spřízněným klanovým vůdcům či směněna s jinými zeměmi za zbraně a munici.115 (WB 2005:11) Na začátku roku 1992 začíná hrát v místní válce aktivnější roli mezinárodní společenství, coţ vedlo k mírné deeskalaci konfliktu v tomto roce. V lednu bylo na Somálsko uvaleno zbraňové embargo a na konci března uzavřely pod mezinárodním tlakem dvě klíčové frakce USC-A a USC-M dohodu o příměří, kterou však neustále porušovaly. (Linke – Raleigh 2011: 51) (UN SC 1992a) Diplomatický tlak vyvrcholil ustanovením malé mise UNOSOM I dohlíţející na dodrţování příměří a na distribuci potravinové pomoci, na jejíţ podporu iniciovaly USA v srpnu 1992 mnohonárodní Operaci Provide Relief („Poskytnutí pomoci―) a v prosinci Operaci Restore Hope („Obnovená naděje―), které významně přispěly k zastavení hladomoru a zmírnění intenzity občanské války. (Lofland 2002: 57 - 61) V květnu 1993 došlo k přesunu pravomocí těchto misí na nově posílenou misi UNOSOM II s mandátem pod kapitolou 7 Charty OSN. (UN SC 1993) Ambice mise přestavět somálskou vládu prostřednictvím lokálně volených rad však ohroţovala zájmy přeţití mnoha milic. Jejich

113 K vypuknutí konfliktu přispěla náhlá absence společného nepřítele. Dohoda o sjednocení USC, SNM a SPM z listopadu 1990 za účelem svrţení Barrého selhala krátce po jeho útěku z Mogadisha 27. ledna. Z hlavního města uprchl Barré do regionu Gedo, který byl baštou jeho klanu Mareham, a odtud se snaţil obnovit svou moc. V květnu 1991 byl však poraţen Aididovými milicemi a donucen odejít do exilu v Keni a odtud vzhledem k protestům keňské opozice dále do Lagosu v Nigérii, kde 2. ledna 1995 zemřel. (James 1995) 114 V tomto kontextu je zajímavé, ţe v roce 1991 bojovalo v Mogadishu zhruba 15 000 vojáků, přičemţ méně neţ 1 500 jich bylo organizovaných v některé klanové skupině. (Linke – Raleigh 2011: 53 – 54) 115 Odhaduje se, ţe zhruba 80 % potravin bylo rozkradeno. Potravinová pomoc se tak stala přímou součástí válečné ekonomiky. Důsledkem hladomoru, špatného nakládání s potravinovou pomocí a souvisejících nemocí byla mezi lety 1991 a 1992 smrt přibliţně 300 000 lidí. (Møller 2009a: 12) (Terdman 2008: 37) 99 mocenská základna byla totiţ zaloţena na anarchii, která jim zajišťovala uplatnění v oblasti ochrany klanových orgánů. Opětovná eskalace konfliktu se tak stala nevyhnutelnou. 5. června 1993 zaútočila Aididova milice na jednotky OSN a zabila 24 pákistánských vojáků, coţ se stalo předzvěstí její čtyřměsíční bitvy s jednotkami UNOSOM II.116 (Hull – Svensson 2008: 16 - 17) Neúspěšný pokus zatknout Aidida, paralýza OSN ve vytváření centrální vlády a katastrofální ztráty intervenčních sil vyvrcholily v bitvě mezi 3. a 4 říjnem, kdy byly nad Mogadishem sestřeleny americké helikoptéry, zemřelo 19 amerických vojáků, 2 pákistánští, 1 malajský a zhruba 1500 somálských bojovníků a civilistů. (Menkhaus 2003: 5) USA po tomto fiasku rozhodly o svém staţení do 31. března 1994 a poslední síly UNOSOM II opustily Somálsko v květnu 1995. (Møller 2009a: 12) Mezinárodní společenství zanechalo zemi v přetrvávajícím stavu násilí a anarchie a od dění v Somálsku se distancovalo. Boje mezi ozbrojenými skupinami, zejména USC-A a USC-M, pokračovaly. Příměří mezi sebou obě skupiny uzavřely aţ v roce 1997.117 (Linke-Raleigh 2011: 51 – 52) V období mezi lety 1995 a 2000 měl konflikt relativně nízkou intenzitu. Jeho povaha a intenzita se oproti předchozí fázi významně proměnila. Konflikt se nyní stal spíše lokálním s tím, jak směroval jednotlivé klany ve fragmentovaném prostředí proti sobě. Devoluce klanové války měla za následek kratší a méně smrtelné střety.118 Období konfliktu mezi lety 2000 a 2005 je zatím nejklidnějším obdobím celé války a je charakterizováno pokusy oţivit centrální vládu Somálska a dosáhnout národního usmíření. V roce 2004 začala v zemi působit TFG a postupně se v tomto období také integrovaly jednotlivé lokální islámské soudy, sílil jejich vliv, aţ nakonec v roce 2006 vytvořily Svaz islámských soudů (ICU). (Williams 2009: 515 – 516) Během roku 2006 dochází k opětovné eskalaci konfliktu. Nastává nová fáze občanské války, ve které budou hrát dominantní roli islamisté. Vše začíná s boji mezi ICU a konkurenční aliancí ARPCT z protiislamistických obchodníků a warlordů. Obě skupiny spolu

116 Hlavní snahou UNOSOM II se postupně stával cíl zatknutí Aidida. 12. července 1993 provedly její síly útok na dům v Mogadishu, kde měl údajně jednat Aidid a další vysocí představitelé jeho skupiny. Během krátkého útoku bylo zabito přes 50 klanových vůdců, kteří v domě v tu dobu jednali o případném míru a nahrazení Aidida. (Terdman 2008: 42) Kampaň UNOSOM II byla doprovázena velkým mnoţstvím civilních obětí, coţ negativně ovlivnilo vztah mezi civilním obyvatelstvem a cizími jednotkami. Z tohoto důvodu rostla civilní podpora warlordům a islamistům, stejně jako konfliktní solidarita somálských nestátních skupin. 117 V celé úvodní fázi konfliktu hrály omezenou roli také islamistické skupiny, zejména pak unie Al-Itihaad. Její aktivity byly ovšem spíše sporadické a skupina byla nakonec poraţena etiopskou armádou v roce 1997. Od roku 1995 také sílila moc různých prominentních islámských soudů, které se snaţily institucionalizovat ve stavu bezvládí alespoň nějakou formu kontroly. (Linke – Raleigh 2011: 52) 118 Na některých místech dokonce bojovníci spontánně demobilizovali. Příčinou bylo rozšiřování určitých forem vlády (lokální islámské soudy či regiony Somaliland a Puntland), pokles ochoty klanů podporovat ozbrojené skupiny, konsolidace jejich kontroly nad získaným územím a posun zájmů některých klíčových politických osob v zemi od udrţování bezvládí k určitým formám kontroly a usmíření. V roce 1996 také zemřel Aidid a jeho roli převzal jeho syn Hussein Mohamed Farrah Aidid. (Menkhaus 2003: 6 – 10) 100 v roce 2006 bojovaly zejména o kontrolu hlavního města. ICU z tohoto boje vyšel vítězně, kdyţ 4. června dobyl hlavní základnu ARPCT v Mogadishu a jiţ další den oznámil, ţe efektivně kontroluje celé město.119 Poprvé od začátku války tak bylo Mogadishu kontrolováno jednou skupinou. (Linke – Raleigh 2011: 52) Po poraţení ARPCT zahájili islamisté kampaň na ovládnutí celého jihu. Jejich vojenské úspěchy vnímala Etiopie jako hrozbu, zvláště v kontextu jejich podpory etiopským secesionistickým skupinám. Etiopie se proto nakonec s podporou USA rozhodla preemptivně intervenovat do situace v Somálsku a 20. července 2006 její jednotky překročily hranice státu s cílem zastavit případný postup ICU.120 (Møller 2009a: 15) Konflikt Etiopie unilaterálně eskalovala v prosinci, kdy zahájila společně s TFG masivní ofenzívu doprovázenou vzdušnými nálety proti pozicím ICU po celém Somálsku. 28. prosince jiţ dobyla hlavní město a dále tlačila ICU na jih, kde ho v bitvě u Ras Kamboni v polovině ledna finálně porazila.121 (Williams 2009: 516) Konec tohoto eskalačního období představoval nejen vítězství TFG a etiopských sil nad ICU, ale také vítězství Etiopie nad Eritreou v jejich proxy válce a svým způsobem také vítězství USA v jedné bitvě s Al-Kajdou v jejich válce proti teroru. Poraţená ICU se rozpadla do několika frakcí, z nichţ nejradikálnější islamisté Al- Shabaab a Hizbul Islam pokračovali v bojích proti TFG a etiopským jednotkám. Méně militantní členové ICU zformovali alianci ARS a také se zapojili do protivládních bojů. (Terdman 2008: 90) Mezi lety 2007 a 2008 dosáhli islamisté mnoha vojenských vítězství a získali kontrolu důleţitých měst zejména v jiţní a střední části země.122 V únoru 2007 byla zahájena mise Africké unie AMISOM s mandátem pod kapitolou 7 Charty OSN. (UN SC 2007) Vzhledem k nedostatečným zdrojům však její jednotky stačily tak akorát na vlastní

119 Vítězství ICU bylo ulehčeno únikem informace o americké finanční podpoře ARPCT dodávané prostřednictvím CIA a etiopských tajných sluţeb, která vedla ke vzplanutí nacionalistických vášní, které ICU úspěšně vyuţila pro mobilizaci a motivaci svých bojovníků. (Terdman 2008: 63) 120 Motivy Etiopie byly primárně bezpečnostního charakteru, a to jednak kvůli podpoře ICU etiopským secesionistům, tak vzhledem k vnímání ICU jako skupiny umoţňující potenciální vstup Al-Kajdy do regionu. Svoji roli sehrála i podpora ICU od Eritreje, která je tradičním rivalem Etiopie. Obavou USA byl moţný vznik talibánského stylu vlády v Somálsku a tak i vhodného prostředí pro teroristické skupiny. (Møller 2009: 16) 121 Bitva se uskutečnila mezi 5. aţ 12. lednem 2007 u města Ras Kamboni poblíţ keňské hranice. Bitvy se vzdušnými útoky zaměřenými proti členům ICU podezřelým ze spolupráce s Al-Kajdou účastnila také americká armáda. (Garamone 2007) Po své poráţce začaly zbytky bojovníků ICU prchat do Keni, kde 21. ledna 2007 keňská policie zatkla Sharifa Ahmeda a další představitele ICU. Ahmed byl následně propuštěn 1. února 2007 a odešel do Jemenu, kam mířila i celá řada dalších bývalých členů ICU. (BBC 2007c) (Rice 2007) 122 Ve stejném období začíná upoutávat pozornost také somálské pirátství. Intenzita pirátských útoků začala od roku 2000 postupně narůstat, přičemţ alarmujících rozměrů dosáhlo v roce 2008. V kontextu občanské války je důleţité zmínit, ţe část příjmů z výkupného byla prostřednictvím pirátských konexí na různé warlordy často vyuţívána k financování války na souši. V důsledku rozmachu pirátských útoků se v postiţené oblasti Adenského zálivu a somálského pobřeţí Indického oceánu začalo angaţovat mezinárodní společenství v podobě misí NATO, EU a různých samostatných států. Jejich přítomnost u pobřeţí Somálska jim pak ulehčovala případné intervence do somálské občanské války např. v podobě vzdušných útoků USA a Francie na cíle milice Al-Shabaab. Blíţe k problematice somálského pirátství viz (Černohous 2010) či (Murphy 2011). 101 ochranu a kontrolu několika strategických míst ve válečné zóně.123 (Hull – Svensson 2008: 19) Jednalo se o misi na udrţení míru v zemi bez míru. Boje opět zintenzivnily zejména v Mogadishu v březnu 2007 v důsledku neúspěšné odzbrojovací operace TFG, při které islamisté zajali několik jejích vojáků a pranýřovali jejich těla v ulicích Mogadisha. Odvetná eskalace sil TFG a etiopské armády však nebyla úspěšná. Do konce prosince 2007 se tak islamistům podařilo obnovit kontrolu nad zhruba 80 % svého bývalého teritoria. (Terdman 2008: 81) Al-Shabaab konflikt eskaloval i díky vzdušným útokům USA, které vedly začátkem roku 2008 k úmrtí několika lídrů skupiny.124 Od května do června 2008 probíhala jednání v Dţibuti mezi TFG a umírněnými islamisty z ARS, coţ vedlo k ulehčení tlaku na vládu a částečné deeskalaci, která však netrvala dlouho. Zatímco umírněná část skupiny se s vládou dohodla, její radikální křídlo pokračovalo v ozbrojeném odporu. (Garowe 2008) S rostoucími ztrátami nakonec v prosinci 2008 Etiopie oznámila své staţení, coţ vedlo k oslabení TFG a strategické eskalaci Al- Shabaabu. Situace byla natolik kritická, ţe 29. prosince 2008 rezignoval prezident TFG Abdullahi Yusuf Ahmed s lítostí, ţe neukončil občanskou válku a obviněním mezinárodního společenství z neposkytnutí podpory TFG. (Møller 2009a: 18) Poslední etiopské jednotky ze země odešly 15. ledna 2009 a Al-Shabaab rychle vyplnil vzniklé vakuum. Umírněný islamista z ARS Sharif Sheikh Ahmed byl 31. ledna 2009 zvolen novým prezidentem, coţ předznamenávalo transformaci cílů TFG (např. zavádění práva šaría).125 (Møller 2009b: 1 – 2) 8. února 2009 začíná nová eskalační perioda. S pomocí jednotek AMISOM zahájila koaliční vláda protiofenzívu k získání kontroly ztracených měst na jihu. V boji proti Al- Shabaabu pomáhala TFG nyní také skupina umírněných islamistů Ahlu Sunna Wal Jama'a (ASWJ). Jejich postup však úspěšný nebyl. Radikálové zahájili v květnu 2009 novou ofenzívu, při které se jim v červenci téměř podařilo svrhnout TFG a dobýt Mogadisho. Přeţití vlády bylo umoţněno jen díky podpoře AMISOM a ASWJ. (ICG 2010b: 4)

123 Její velikost zpočátku dosahovala sotva 3 000 muţů z původně plánovaných 8 000. Dva prapory dodala v roce 2007 Uganda a další dva v roce 2008 Burundi. Burundské jednotky dorazily později, neboť nebyla logistická kapacita na jejich přepravu. Se stejným problémem se setkala i Nigérie a Ghana, které nabídly celkem 1 200 vojáků, ale neměly zdroje na jejich dopravení do Somálska. (Hull – Svensson 2008: 8) 124 3. března podnikla armáda USA vzdušný útok na město Dhoble, kde se údajně měli ukrývat extrémisté a poté 1. května na město Dhusamareb, při kterém byl zabit lídr Al-Shabbabu Aden Hashi Eyro spolu s dalšími veliteli a civilisty. (Williams 2009: 521 – 522) (Møller 2009a: 17) 125 Se vznikem vlády umírněných islamistů museli radikálové z Al-Shabaabu ospravedlnit vedení ozbrojeného boje. Z toho důvodu začali odsuzovat prezidenta Ahmeda za akceptování sekulární přechodné vlády. Boje začaly krátce po jeho příjezdu do Mogadisha 7. února 2009. (ICG 2010b: 6 – 7) Konflikt se transformoval do soupeření mezi islamisty tvrdé linie a umírněnějšími frakcemi z vlády. K určitému štěpení docházelo i v rámci hnutí Al- Shabaab mezi těmi, kteří byli ochotni přistoupit na nějakou formu politické dohody a těmi, kteří chtěli sledovat cestu Al-Kajdy a globální dţihád. Po boku Al-Shabaabu navíc začala na začátku února bojovat také nová islamistická skupina Hizbul Islam. Obě přitom získávaly i značnou podporu od Eritreje. (HRW 2011: 9) 102

Menší deeskalaci konfliktu z pohledu TFG přineslo soupeření mezi Al-Shabaabem a Hizbul Islamem, které eskalovalo v otevřený boj v říjnu 2009.126 Vedlejším efektem tohoto soupeření byl totiţ pokles povstaleckých útoků proti TFG a AMISOM v Mogadishu. Po velmi úspěšném taţení Al-Shabaabu proti Hizbul Islamu byla nakonec 20. prosince deklarována jeho poráţka a sloučení s Al-Shabaabem. (ICG 2010b: 10 - 11) (Dagne 2011c: 8 – 9) Nejvýznamnější eskalační událostí roku 2010 bylo zahájení další bitvy o Mogadisho 23. srpna 2010, kdy povstalci Al-Shabaabu unilaterálně eskalovali své výpady proti pozicím jednotek AMISOM. (BBC 2010) Ani tato eskalace však vládu nepoloţila. Při další ofenzívě v září 2010 dokonce Al-Shabaab bombardoval budovu národního parlamentu, který zrovna zasedal. (AFP 2010) I tentokrát se vojákům AMISOM podařilo útok odrazit. Podobný průběh plný ofenzív a protiofenzív měl konflikt aţ do konce roku. (HRW 2011: 10) V roce 2011 nastala v Somálsku největší humanitární krize za poslední dvě dekády související s velkými suchy, které zemi postihly a které způsobily masivní hladomor.127 Na začátku roku 2011 byla bitvou u Gashandiga zahájena velká ofenzíva AMISOM, během které byl zničen velký komplex pevností Al-Shabaabu v Mogadishu a zabito několik jeho velitelů. (Ba-Hoku 2011) Následná odvetná eskalace Al-Shabaabu vedla k mnoha sebevraţedným útokům a celkovému zvýšení intenzity konfliktu s tím, jak se Al-Shabaab snaţil zuřivě bránit postupu jednotek TFG a AMISOM. K další eskalaci přispělo zvýšení konfliktních zdrojů mise AMISOM, která byla v zájmu ofenzívy posílena 16. března o dalších 1000 vojáků. Její totální síla tedy dosáhla 9000 vojáků. (HRW 2011: 9 - 10) Krátce poté jiţ vláda kontrolovala většinu území hlavního města. Trh Bakaara, poslední bašta radikálů v Mogadishu, byl dobyt po tříměsíční bitvě 6. srpna 2011.128 (HRW 2011: 11) Situace na bitevním poli se tedy oproti předchozímu roku zásadně proměnila. Al-Shabaab byl donucen ke staţení do jihosomálského města Baidoa a deklaroval přechod od konvenční taktiky k útokům „hit and run―. (Dagne

126 Boj byl veden mezi frakcí Brigády Ras Kamboni vedené šejchem Ahmedem „Madoobe― a Al-Shabaabem nad dohodou o sdílení moci ve městě Kismayo. Ráno 1. října vypukly mezi oběma skupinami těţké boje a odpoledne jiţ Al-Shabaab kontroloval většinu města. Boje mezi oběma frakcemi pokračovaly v jiţním Somálsku i v listopadu 2009. Nutno dodat, ţe ke štěpení došlo i v rámci Brigád Ras Kamboni, a to na frakci vedenou místopředsedou Hizbul Islamu, šejchem Hassanem Turkim, který odmítl podpořit Ahmeda „Madoobe― a místo toho šel s Al-Shabaabem, do kterého se nakonec jeho skupina integrovala v únoru 2010. (ICG 2010b: 11 – 13) 127 Velká sucha v kombinaci s dvouletou absencí deště v regionu, drastickým nárůstem cen potravin a občanskou válkou vedla k nejhorší humanitární krizi za poslední dvě dekády, která těţce postihla 12 milionů lidí. Epicentrem krize se stalo Somálsko, ale postiţeni byli také jeho sousedé. Blíţe viz (AU 2011) a (Hasan 2011). 128 Úspěch v postupu proti těţce bráněnému trhu se dostavil aţ po posílení jednotek AMISOM o dalších 3000 vojáků UDPF k 1. červenci 2011. (allAfrica 2011) Byl také umoţněn sporem v Al-Shabaabu mezi jeho slabšími domácími frakcemi a malou, ale vlivnou skupinou islamistů tvrdé linie (Moktar Ali Zubeyr či Ibrahim al- Afghani), kteří byli vedeni cizími dţihádisty. Neúspěchy Al-Shabaabu v bojích v roce 2011 také přispěly k rozbrojům s tím, jak někteří starší velitelé povaţovali operace své skupiny za příliš riskantní. Lídři, jako Mohamed Faruq či Ali Hassan Gheddi, dokonce odešli se svými bojovníky a připojili se k TFG. Brutalita Al- Shabaabu také přispívala k prohlubování odporu Somálců proti této skupině. (Dagne 2011c: 7) (ICG 2010b: 9) 103

2011c: 1) V říjnu 2011 byla zahájena společná operace somálské, etiopské a keňské armády Linda Nchi („Chraňte zemi―) proti pozicím Al-Shabaabu na jihu země, díky které získala vláda kontrolu několika nových měst.129 (Zimmerman – Khatib 2012) Začátkem nového roku 2012 zahájily jednotky AMISOM a TFG novou ofenzívu na rozšíření své kontroly v okolí Mogadishu. (Khalif 2012) Al-Shabaab se jako organizace začala v tuto dobu postupně hroutit, coţ předznamenává deeskalaci konfliktu. Na začátku února hnutí oznámilo své sloučení s Al-Kajdou a jeho bojovníci se začali přesouvat do Jemenu.130 (BBC 2012a) 22. února získaly vládní a etiopské síly strategické město Baidoa, nejvýznamnější baštu radikálů od jejich ztráty Mogadisha v roce 2011. (Reuters 2012) I nadále pokračoval dobrovolný exodus stovek bojovníků Al-Shabaabu z měst v jiţním Somálsku do Jemenu, kteří utíkali před pozemní ofenzívou jednotek AMISOM, somálské, etiopské a keňské armády, stejně jako útoky amerických dronů. V současnosti jsou aktivity této skupiny omezeny na občasné teroristické útoky na různé cíle v Somálsku.

3.9.6. Snahy o moderování konfliktu Prvním významnějším moderačním krokem v rámci konfliktu bylo přijetí rezoluce RB OSN č. 733 v lednu 1992, kterou bylo na Somálsko uvaleno zbraňové embargo. (UN SC 1992a) Diplomatickým úsilím, na kterém se kromě OSN podílela také Organizace africké jednoty, Arabská liga a Organizace islámské konference, se na konci března 1992 podařilo dosáhnout dohody o zastavení palby mezi dvěma klíčovými frakcemi. O rok později, 4. ledna 1993, se uskutečnilo v Addis Abebě za účasti USA jednání vůdců 14 somálských frakcí, kterému předsedal tajemník OSN Boutros Boutros Ghali. Bylo zde dosaţeno dohody o příměří, odzbrojujícího paktu a naplánována další konference na 15. března 1993, na které byla dokonce podepsána mírová dohoda mezi Aididem a Mahdim a domluveny podrobnosti ustanovení Přechodné národní rady (Transitional National Council, TNC). Vše bylo nicméně později negováno neochotou rebelských skupin plnit dohodnuté podmínky. (Terdman 2008: 47) (Hull – Svensson 2008: 16)

129 Operace byla zahájena s hlavním cílem osvobození dvou španělských humanitárních pracovnic Lékařů bez hranic, které militanti unesli z uprchlického tábora Dadaab v severní Keni. (BBC 2011a) V této souvislosti lze také uvést, ţe ještě před přímým zapojením keňských jednotek do operace Linda Nchi došlo k několika přeshraničním střetům mezi keňskými hraničními hlídkami a bojovníky Al-Shabaab v červenci 2010. (Noor 2010) Keňa tak byla svým způsobem vtaţena do somálské občanské války proti své vůli. Postup jednotek somálské, etiopské a keňské armády byl koordinován také s francouzskou a americkou armádou. Francouzské námořnictvo v rámci operace ostřelovalo pozice Al-Shabaabu a francouzské letectvo transportovalo vojenské vybavení keňským jednotkám na letiště poblíţ somálské hranice. (BBC 2011b) USA poskytovaly pro potřeby operace zpravodajská data z bezpilotních letounů o pohybu a lokaci Al-Shabaabu. (Azikiwe 2012) 130 19. února pak somálská ambasáda v Jemenu informovala, ţe do této země uteklo 500 vojáků Al-Shabaabu za účelem spojení se silami Al-Kajdy v této zemi. (Al-Maqtari 2012) 104

Za moderační snahu lze v rámci tohoto konfliktu bezesporu označit také pokusy oţivit centrální vládu, která by se snaţila o ukončení konfliktu a dosaţení národního usmíření.131 Úspěšný pokus probíhal pod dohledem Mezivládního úřadu pro rozvoj (Intergovernmental Authority on Development, IGAD) od října 2002 v keňském Eldoretu, kde se sešli k jednání somálští političtí, klanoví a rebelští lídři, včetně zástupců sousední Etiopie. Jednání vyvrcholila v únoru 2004 přijetím návrhu přechodné federální ústavy, na jejímţ základě později vznikly federální instituce.132 (Møller 2009a: 15) I přes velká očekávání však obnovení národní vlády moderační efekt nemělo. Naopak lze najít jasnou kauzální souvislost mezi vytvořením a působením TFG a eskalací konfliktu o moc s radikálními islamisty v roce 2006. Zatím poslední významnější moderační snaha probíhala od 12. května do 9. června 2008 v rámci jednání mezi TFG a umírněnými islamisty z ARS v Dţibuti. Mediátorem jednání se stal zvláštní vyslanec OSN pro Somálsko Ahmed Ould-Abdallah a jejich výsledkem byl podpis mírové dohody mezi oběma skupinami.133 Radikální frakce ARS však dohodu odmítla a dál pokračovala v ozbrojeném boji.134 (Williams 2009: 522)

3.9.7. Mezinárodní intervence V dubnu 1992 byla autorizována rezolucí č. 751 Operace OSN v Somálsku I (United Nations Operation in Somalia, UNOSOM I), v rámci které dohlíţelo od července 50 pozorovatelů na dodrţování březnového zastavení palby a na distribuci potravinové pomoci. (UN SC 1992b) V srpnu 1992 schválila Rada bezpečnosti posílení UNOSOM o dalších 3000 vojáků, jejichţ většina však nebyla nikdy dopravena. Mise tedy selhávala na svých nedostatečných kapacitách (Terdman 2008: 38)

131 Prvním neúspěšným projektem snaţícím se o obnovení centrální moci byla Přechodná národní vláda (Transitional National Government, TNG), která byla ustanovena na závěr mírové konference v dţibutské Artě probíhající od 20. dubna do 5. května 2000. Problémem vyjednávání byla neúčast všech relevantních aktérů nutných pro skutečně komplexní mír. TNG měla tedy velkou opozici jak v Somálsku, tak u jeho sousedů. Popularitě vlády také nepřidávalo, ţe se zaměřila primárně na zajištění cizí pomoci a externího uznání, a o to méně na samotné budování správních kapacit. (Menkhaus 2003: 10 – 11) 132 V říjnu 2004 byla vytvořena Přechodná federální vláda (Transitional Federal Government, TFG), zvolen její prezident Abdullahi Yusuf Ahmed, který stál dříve v čele autonomního regionu Puntland, a v listopadu inaugurován Přechodný federální parlament (Transitional Federal Parliament, TFP). (Terdman 2008: 47) 133 Dohoda mj. stanovovala 90 denní zastavení palby a vytvořila rámec pro staţení etiopských jednotek ze Somálska do 120 dní. Dle dohody mělo dojít také k zvětšení TFP, který měl nově obsáhnout 200 členů opoziční aliance a 70 reprezentantů občanské společnosti. Obě strany se také zavázaly ukončit veškeré násilné akce a poţádaly OSN o autorizování mezinárodní stabilizační mise. (Hull – Svensson 2008: 20) 134 Šejch Hassan Dahir Aweys, vůdce radikální eritrejské frakce ARS, dohodu odmítl, neboť dle jeho názoru nikdo neautorizoval ARS delegáty účastnit se konference v Dţibuti. Podpis dohody tak vedl k rozštěpení ARS mezi umírněnou dţibutskou frakci vedenou Ahmedem a stoupence tvrdé linie eritrejské frakce Aweyse, která dále prosazovala pokračování ozbrojeného odporu. (Garowe 2008) (Møller 2009a: 15) 105

V stejném měsíci byla také zahájena Operace Provide Relief, která byla iniciována USA a měla podpořit misi UNOSOM I. Formálně vedly tuto operaci Spojené úkolové síly (Unified Task Force, UNITAF).135 V rámci této operace byl vytvořen vzdušný most umoţňující letecký transport potravinové pomoci do odlehlých oblastí Somálska, čímţ bylo ulehčeno pozemním konvojům.136 (Lofland 2002: 57) V listopadu 1992 nabídly USA, ţe vyšlou do Somálska své síly, které budou stát mimo OSN. Následně autorizovala 3. prosince RB OSN svou rezolucí č. 794 všechny nutné prostředky k ustanovení bezpečného prostředí pro humanitární operace v Somálsku. Na tomto základě byla zahájena Operace Restore Hope pod americkým velením. Její první jednotky přistály v Somálsku 9. prosince 1992. OSN následně přestala posilovat misi UNOSOM I a přenechala záleţitost bezpečnosti v zemi UNITAF, které se rychle podařilo zabezpečit humanitární operace.137 (Terdman 2008: 40) (Lofland 2002: 60 – 61) UNITAF byla rozpuštěna po přesunu jejích pravomocí na misi UNOSOM II, jejíţ mandát byl dle rezoluce RB č. 814 z 26. března 1993 daleko širší. Tato mise autorizovaná pod kapitolou 7 Charty OSN měla asistovat Somálcům v podpoře národního usmíření, přestavbě centrální vlády, obnově práva, oţivení ekonomiky a obnově infrastruktury. (UN SC 1993) Mise však nedokázala odolat odporu rebelských skupin a nakonec byla v roce 1994 staţena. Zatím poslední mezinárodní intervence byla zahájena v únoru 2007, kdy byla rezolucí RB OSN č. 1744 autorizována pod kapitolou 7 Charty OSN Mise Africké unie v Somálsku (African Union Mission in Somalia, AMISOM). (UN SC 2007) Ta nahradila misi na podporu míru Mezivládního úřadu pro rozvoj (IGAD Peace Support Mission in Somalia, IGASOM), která měla v zemi působit jiţ od roku 2005 a poskytovat výcvik a ochranu TFG, ale fakticky nebyla do Somálska nikdy dopravena. (UN SC 2007) Úkolem AMISOM byla podpora křehkého mírového procesu, asistence TFG v konsolidaci její autority a umoţnění distribuce humanitární pomoci a repatriace přemístěných osob.138 (Hull – Svensson 2008: 18) (Williams 2009: 514) Mise zpočátku nebyla schopná své cíle adekvátně plnit vzhledem k jejím

135 Dominantní část UNITAF byla tvořena jednotkami USA, ale účastnilo se jí i dalších 23 zemí. Mezi nimi např. Kanada, Egypt, Francie, Německo, Turecko, Velká Británie, Botswana či Zimbabwe. (Terdman 2008: 27) 136 Tato operace sice významně přispěla k zastavení hladomoru a deeskalaci intenzivní občanské války, vedla ale také ke zvýšení zranitelnosti civilistů. Její odzbrojovací program dokázal zachytit pouze malé zbraně, s jejichţ zabavením se mnoho obchodníků, pastevců a zemědělců ocitlo bez prostředků ochrany proti přepadům lépe vyzbrojených klanových milic. Dle Grosse byla tato skutečnost Achillovou patou celé operace. (Gros 1996: 467) 137 Mise UNOSOM I fungovala i nadále, jejím hlavním úkolem byla organizace, koordinace a vedení humanitárních operací, které chránila UNITAF. Technicky byla tedy mise stále funkční a počítalo se s obnovením všech jejích funkcí po zabezpečení prostředí misí UNITAF. (Terdman 2008: 27) 138 Pro potřeby mise AMISOM byla také pozastavena platnost zbrojního embarga z roku 1992. Jedním z jejích cílů by znovuustanovení somálských bezpečnostních sil, k čemuţ bylo nutné adekvátní vybavení. Pozastavení embarga bylo zaloţeno na rezoluci RB OSN č. 1725 z 6. prosince 2006 (UN SC 2006b) a následné rezoluci RB OSN č. 1744 z 20. února 2007, která umoţnila přímé dodávky zbraní bezpečnostním silám TFG. (UN SC 2007) 106 omezeným zdrojům, situace se však začala lepšit od roku 2011 a aktuálně mise disponuje téměř 10 000 vojáky, především z Ugandy a Burundi. (AMISOM 2012)

3.9.8. Ukončení konfliktu K ukončení občanské války v Somálsku zatím nedošlo, nicméně vzhledem k masivnímu exodu bojovníků Al-Shabaab do Jemenu jsou výhledy do budoucnosti vcelku pozitivní. Pokud v blízké budoucnosti k ukončení této války dojde, pak na tom bude mít zcela jistě největší zásluhu donucovací zásah třetí strany, který je aktuálně představován misí AMISOM a působením především etiopské armády v rámci Operace Linda Nchi.

3.9.9. Celkové zhodnocení konfliktu Občanská válka v Somálsku měla zdrcující dopad především na civilní obyvatele země. Od vypuknutí války v roce 1991, i přes úspěchy TFG v poslední době, stále v zemi chybí centrální všemi uznávaná vláda, školství, zdravotnictví a sektor sluţeb. Somálsko je díky konfliktu jednou z nejchudších zemí světa a představuje typický příklad selhaného státu. Díky výše uvedenému se Somálsko stalo destabilizujícím faktorem v celém regionu Afrického rohu. Největší hrozbu představuje pro Etiopii díky podpoře některých místních islamistických skupin etiopským secesionistům z OLF a ONLF a pro Keňu vzhledem k obrovskému počtu somálských uprchlíků lokalizovaných na jejím severu.139 Ohroţen je také Jemen kvůli mnoţství radikálních islamistických bojovníků, kteří do této země přicházejí ze Somálska zvláště od konce roku 2011. Ostatní státy regionu ohroţuje zejména rozvinutý somálský ilegální trh se zbraněmi, které jsou konstantně pašovány skrze nezabezpečené hranice do Keni a Etiopie, odkud dále do Ugandy, Súdánu či DRC, kde slouţí různým skupinám k podrývání stability těchto států a zintenzivňování mnoha místních konfliktů.140 Pokud budeme na somálské námořní pirátství nahlíţet jako na produkt občanské války, tak se

139 Občanská válka s přispěním sucha a hladomoru produkuje obrovské mnoţství somálských uprchlíků. Na konci dubna 2012 dosáhl jejich počet zhruba 990 000 a 1,5 milionu IDPs. Většina z nich směřuje do Keni, kde jich ve třech uprchlických táborech u města Dadaab na severu země bylo ve stejném období zhruba 520 000, coţ z Dadaabu činí největší uprchlický komplex na světě. Původně byly tyto tábory přitom navrţeny pouze pro 90 000 uprchlíků. (UNHCR 2012a) (UNHCR 2012b: 64) V Keni somálští uprchlíci čelí velmi špatným podmínkám v přecpaných táborech, porušování lidských práv ze strany keňských autorit, konfliktu s místními komunitami vnímajícími Somálce jako cizince, kteří jim spotřebovávají jiţ tak omezené zdroje, a násilné rekrutaci do Al- Shabaabu, ale i jednotek TFG. Enormní počet uprchlíků představuje také bezpečnostní riziko pro Keňu, neboť mezi nimi unikají před spravedlností i somálští ozbrojenci, kteří mohou vyuţít uprchlického krytí ke spáchání teroristických útoků, kterými ji Al-Shabaab stále vyhroţuje. Blíţe k této problematice viz (HRW 2010c). 140 Hlavním dodavatelem zbraní na somálský černý trh je Eritrea, která tak zcela ignoruje zbraňové embargo uvalené na Somálsko v roce 1992. Rada bezpečnosti OSN na ni právě kvůli tomu uvalila 23. prosince 2009 sankce, které byly dále posíleny v prosinci 2011. (ICG 2010b: 16) (UN SC 2011b) Zbraně do země také v průběhu konfliktu dodával Jemen a Etiopie. Blíţe k otázce toku zbraní do Somálska viz (Wezeman 2010). 107 hrozba situace v Somálsku vzhledem k útokům pirátů na zahraniční obchodní lodě v jedné z nejfrekventovanějších námořních tras světa efektivně internacionalizovala. Kromě warlordismu141 se důleţitým specifickým rysem občanské války v Somálsku stala bezprecedentní vlna teritoriálního štěpení. Nejedná se přitom pouze o vyhlášení nezávislosti Somalilandu v roce 1991 a autonomie Puntlandu v roce 1998, ale i autonomie dalších regionů jako je Galmudug v roce 2006, Dervišský stát Somálska (téţ SSC – Sool, Sanaag a Cayn) v roce 2007 či Jubaland (téţ Azania) v roce 2010. (Yusuf 2011) Zatímco se můţe zdát, ţe je zakládání autonomních regionů výsledkem snahy ustanovit alespoň nějakou formu lokální vlády, panuje zároveň obava, ţe tento trend rozpadu Somálska na menší teritoriální jednotky můţe být jiskrou, která zaţehne další eskalaci konfliktu. V současnosti se zdá, ţe má země díky odchodu Al-Shabaabu velmi dobrou příleţitost dosáhnout celostátní dohody vedoucí k ukončení občanské války. K jejímu úspěšnému řešení a vybudování stabilního míru se bude muset nová vláda Somálska s vydatnou pomocí mezinárodního společenství zaměřit rozhodným způsobem na celou řadu obtíţných záleţitostí, které budou daleko přesahovat „pouhé― ukončení bojů, ať uţ se bude jednat o vytvoření reprezentativních administrativních institucí či odstranění hluboce zakořeněné klanové rivality. Jediné, co můţeme nyní říci s jistotou je, ţe cesta k trvalému míru v Somálsku bude velmi dlouhá, náročná a plná pastí, které zemi budou moci při nedostatečné vůli kdykoliv vrátit na trasu její konfliktní minulosti.

3.10. Občanská válka v Džibutsku (1990 – 1994) 3.10.1. Zařazení konfliktu Dţibutská občanská válka, někdy téţ označovaná jako Povstání Afarů, představuje vnitrostátní konflikt s vnějším vlivem. Ačkoliv neměla ţádná z konfliktních stran externí patrony, získaly obě strany podporu migračních bojovníků z Etiopie a Somálska a dodávky zbraní z černého trhu v těchto zemích. (Schraeder 1993: 214) Z hlediska závaţnosti konfliktu se jednalo vzhledem k celkovému počtu 260 obětí o malý ozbrojený konflikt. (UCDP 2012a)

141 Warlordismus je fenomén, se kterým se dříve Somálsko nepotýkalo. Stal se jednak důsledkem této války, ale také jejím hnacím mechanismem. Prvními warlordy se v roce 1991 stali vysoce postavení armádní důstojníci, kterým se podařilo sesadit prezidenta Barrého. Vedle nich se postupně začali objevovat warlordi pocházející z obchodní komunity, kteří ze začátku konfliktu stáli stranou. Obě tyto skupiny poloţily základy warlordismu v Somálsku a začaly spolu vést válku, ve které ţádná ze stran nemohla vyhrát. Nakonec byla do jejich konfliktu zhruba od druhé poloviny 90. let zataţena také náboţenská komunita s ambiciózními duchovními slibujícími očištění země od ďábelské warlordské kultury. Z nich ovšem vyrostla jen další skupina náboţenských warlordů, jejichţ počet nakonec převýšil obě sekulární skupiny. Není tomu tak dávno, co se warlordismus rozšířil do nové oblasti. S tím jak warlordi vyčerpali všechny dostupné zdroje na souši, vydali se hledat kořist na moře. Z tohoto pohledu můţeme povaţovat námořní pirátství v Somálsku za zatím nejvyšší stádium somálského warlordismu. 108

3.10.2. Charakteristika státu Dţibutská republika získala nezávislost od Francie v roce 1977 a od té doby aţ do roku 1999 stál v jejím čele Hassan Gouled Aptidon se svým Lidovým svazem pro rozvoj (Rassemblement populaire pour le Progrès, RPP). V roce 1999 ho vystřídal stranický kolega Ismail Omar Guelleh. Navzdory demokratické ústavě z roku 1992 funguje v zemi v podstatě systém jedné strany. (Kadamy 1996: 511) V posledních dvou dekádách se země kromě občanské války potýkala také s Eritreou.142 Téměř 800 tisícová populace je etnicky rozdělena převáţně mezi Somálce (60 %) a Afary (35 %). Hlavní štěpnou linií společnosti je tedy etnikum a také linie město (centrum) – venkov (periferie). Aţ 76 % populace ţije ve městech (73 % v Dţibuti). Dominantním náboţenstvím země je islám (96 %). (CIA 2012f) (Schraeder 1993: 204 – 205) Ekonomika země, která je zónou volného obchodu, je zaloţena na sluţbách souvisejících se strategickou polohou země u průlivu Bab al-Mandab, spojnicí mezi Adenským zálivem a Rudým mořem. Aktivity přístavu jsou tvořeny aţ ze 70 % zpracováním obchodu Etiopie. Hlavními ekonomickými problémy země jsou vysoká nezaměstnanost (60 %) a sucha, kvůli kterým musí být většina potravin dováţena. Celkově je země velmi chudá a závislá na zahraniční asistenci v podpoře rozpočtu a rozvojových projektů. (CIA 2012f)

3.10.3. Charakteristika hlavního nestátního aktéra 3.10.3.1. FRUD Fronta za obnovu jednoty a demokracie (Front pour la Restoration de l'Unité et de la Démocratie, FRUD) vznikla v srpnu 1991 fúzí tří afarských rebelských skupin.143 FRUD zastupovala zájmy etnika Afarů a od roku 1991 vedla boj proti vládě RPP, které dominovali Somálci, za větší zastoupení Afarů ve státních záleţitostech. Hlavními artikulovanými cíli FRUD byla demokracie, rovnost a spravedlnost. Na základě mírové dohody z prosince 1994 se strana přetransformovala v politickou stranu. (Kadamy 1996: 516)

3.10.4. Předmět sporu a jeho evoluce Předmět sporu leţel především v nekompatibilních zdrojích obou aktérů. Základním sporným statkem mezi FRUD a RPP se stala moc. Afarové, zastoupení FRUD, cítili relativní deprivaci

142 Jednalo se o konflikt o společnou hranici obou států v oblasti poloostrova Ras Doumeira. Mezi zeměmi panuje dlouholetý spor o interpretaci koloniálních dohod, které tuto hranici stanovovaly vcelku vágně. Spor eskaloval do otevřeného konfliktu v krátkém období od 10. do 13. června 2008 a vedl k 35 obětem. Ozbrojený střet vyprovokovala Eritrea obsazením sporného území. Blíţe k tomuto konfliktu viz (Mesfin 2008). 143 Jednalo se o Akci pro revizi pořádku v Dţibutsku (Action for the Revision of Order in Djibouti, AROD), Frontu pro obnovu práv a rovnosti (Front for the Restoration of Right and Equality, FRRE) a Dţibutskou vlasteneckou frontu odporu (Djibouti Patriotic Resistance Front, DPRF). (Kadamy 1996: 516)

109 z nemoţnosti účastnit se adekvátním způsobem na chodu státu, kterému dominovali Somálci z klanu Issa. Tato deprivace dále přispívala k jejich pocitu křivdy, nespravedlnosti a nepřátelství vůči vládnoucímu etniku. Svou roli v konfliktu sehrály také nekompatibilní role aktérů především vzhledem k patrné vertikální diferenciaci rolí. Klan Issa dominoval postům v civilním sektoru, státní správě a ozbrojených silách, a to jen díky jeho většímu podílu na dţibutské populaci a skutečnosti, ţe jeho mocenskou základnou je Dţibuti, ekonomické a politické centrum země. S touto argumentací se Afarové přirozeně nechtěli smířit. (Schraeder 1993: 209) Neslučitelnost hodnot v konfliktu nesehrála významnější roli. Jak Afarové tak Somálci vyznávají islám, mají společnou nomádskou pasteveckou tradici a klanovou sociální strukturu. I kdyţ obě skupiny přikládají klanu odlišný význam, nejedná se o významné rozdíly. Jejich hodnoty jsou tak víceméně podobné. (Schraeder 1993: 205 – 6)

3.10.5. Průběh ozbrojeného konfliktu Latentní konflikt mezi etnikem Afarů a vládní stranou RPP prezidenta Gouleda přetrvával jiţ od jeho nástupu k moci v roce 1977. Napětí vzrostlo v lednu 1991, kdy byli afarští představitelé obviněni vládou z podvratných aktivit a řada z nich byla pozatýkána. Represe vlády vůči Afarům působily jako katalyzátor pro jejich dobrovolnou rekrutaci do ozbrojených skupin, která vyvrcholila zaloţením FRUD v srpnu 1991. (Kadamy 1996: 516) Vznik této skupiny lze povaţovat za manifestaci konfliktu. Celou situaci zhoršovaly ekonomické potíţe země, na jejichţ základě vyšlo mnoho Dţibuťanů do ulic volat po ekonomických reformách.144 Gouled na všechny tyto hlasy týkající se případné liberalizace reţimu odpověděl izolacionistickým přístupem vyznačujícím se autoritativní taktikou umlčování oponentů, zatýkáním a mučením. (Yoh 2003: 85) Na výše uvedeném pozadí vzniká otevřený konflikt. První krok ve válce podnikla vláda, kdyţ 10. října 1991 zahájila ofenzívu proti skupině FRUD v pohoří Ab´a na jihozápadě země. O dva dny později provádí zhruba 3000 bojovníků FRUD odvetnou eskalaci a zahajuje protiútok na severu. Během následujících několika měsíců se skupině podařilo získat většinu afarského venkova a zajistit dostatek nových rekrutů. S úspěchy FRUD narůstaly represe vlády vůči civilistům, kteří v reakci na to začali podporovat rebely.145 (Kadamy 1996: 516)

144 Ukončení studené války a zejména opouštění systémů jedné strany ve východní Evropě a v zemích SSSR vytvořilo v Dţibutsku touhu ke změně autoritativního charakteru vlády, a to dokonce i uvnitř vládnoucího klanu Issa. (Schraeder 1993: 210 – 211) 145 K oblibě skupiny přispívala také aktivita celé řady významných osobností. Jednou z nich byl Ahmed Dini, který byl premiérem země mezi lety 1977 a 1978, později se stal mluvčím FRUD a nakonec jejím prezidentem v srpnu 1992. Jeho aktivita napomohla dosáhnout diplomatického úspěchu FRUD a vytvořit společnou 110

Prezident Gouled byl překvapen velikostí lidového nesouhlasu, ovšem dál prosazoval výsadní pozici RPP. Na poţadavky FRUD zareagoval jen dalšími represemi, vyhlášením stavu ohroţení, zatýkáním Afarů na severu země, kompletní mobilizací146, uvalením ekonomické a lékařské blokády na afarské oblasti a voláním po francouzské ozbrojené pomoci zaloţené na obranné dohodě z roku 1977. Ve stejné době také FRUD poţadovala od Francie humanitární pomoc či případnou mediaci konfliktu. Francie se do konfliktu v této fázi zapojila pouze vyuţitím svého vlivu k zastavení humanitární pomoci směřující k afarským civilistům, kteří trpěli v důsledku vládní blokády. (Schraeder 1993: 211 - 212) Významným mezníkem války se stal masakr ve čtvrti Arhiba v Dţibuti 18. prosince 1991, při kterém bylo armádou zabito nejméně 59 afarských civilistů. (Perlez 1991) Necelý den po masakru oznámil Gouled ochotu zavést systém více stran a ustanovil komisi pro přípravu první ústavy od nezávislosti země. Dţibutsko se tak začalo pomalým tempem liberalizovat. Zároveň vedl masakr k vyvolání vlny odporu i v RPP a odchodu několika jejích členů, kteří si začali zakládat vlastní multietnické opoziční strany. (Schraeder 1993: 215) S ohledem na probíhající liberalizaci reţimu a na utrpení afarských civilistů vyhlásila FRUD 28. února 1992 unilaterální zastavení palby a přislíbila svoji ochotu přistoupit na francouzskou mediaci a rozmístění francouzských jednotek mezi obě válčící strany v únoru 1992. (AP 1992) Gouled hned další den propustil některé zajatce ze skupiny FRUD a částečně odstranil blokádu severu země. Obecně vedla francouzská intervence k deeskalaci konfliktu, ale měla také své negativní dopady. Umoţnila totiţ získat vládě čas na další vyzbrojení a mobilizaci. Počet vojáků dţibutské armády se po francouzské intervenci zvýšil zhruba pětkrát. Kromě toho poskytovali Francouzi vládě informace o pozicích FRUD a pomáhali jí plánovat operace. (Schraeder 1993: 214) Postupně bylo zjevné, ţe liberalizace reţimu byla jen zástěrka, která měla umlčet opozici a mezinárodní společenství. V rámci ní v zemi probíhaly jen kosmetické úpravy, zatímco u moci i nadále zůstávali ti stejní lidé. 147 Na základě výše uvedené francouzsko-dţibutské spolupráce a po dozbrojení a mobilizaci nakonec vláda unilaterálně eskalovala 5. července 1993, kdy zahájila masivní ofenzívu na znovudobytí ztracených měst na severu země. FRUD nebyla vybavena pro konvenční válku a nebyla schopná odolávat přesile. V důsledku ofenzívy se tak jednotky platformu afarských ozbrojenců a civilních podporovatelů. Do skupiny dokonce s narůstajícím odporem proti autoritativním tendencím prezidenta Gouleda přešlo několik členů jeho vlastní vlády. (Kadamy 1996: 516) 146 RPP ţádala o podporu také další Somálce mimo území Dţibutska s odkazem na somálskou solidaritu, ale také s nabídkou poskytnutí materiálních výhod případným bojovníkům. Dţibutské vládě nakonec přišlo na pomoc několik stovek somálských ţoldáků z Etiopie a Somálska. Ve stejné době se ovšem také na stranu FRUD přidalo zhruba 3000 Afarů, kteří ţili v Etiopii a Eritreji. (Schraeder 1993: 212) 147 4. září 1992 proběhlo referendum, které přijalo novou ústavu a v prvních volbách 18. prosince 1992 drtivě vyhrála RPP. Gouled se tak stal potřetí prezidentem země po volbách v květnu 1993. (Kadamy 1996: 518 - 519) 111

FRUD byly nuceny stáhnout do hor, stejně jako utíkalo tisíce civilních obyvatel z konfliktní zóny do Somálska a Etiopie. (Yoh 2003: 85) Konflikt se po eskalaci dostal do mrtvého bodu. Vládní jednotky nebyly schopné porazit jednotky FRUD operující nyní ve špatně dostupném horském terénu a bojovníci FRUD neměli zase šanci čelit vládní přesile. V roce 1994 v důsledku politického a ekonomického tlaku připustil prezident Gouled, ţe mrtvý bod bude moci být vyřešen jen mírovým vyjednáváním. Úspěšná červencová ofenzíva vlády, mírná liberalizace a uskutečněné volby měly také vliv na většinovou umírněnou frakci FRUD, která s vládou začala vyjednávat a nakonec s ní 26. prosince 1994 podepsala mírovou dohodu.148 (Yoh 2003: 85)

3.10.6. Snahy o moderování konfliktu Pokusy o vnitřní mediaci konfliktu pocházely především od členů dţibutské opozice, která reagovala na nedostatečné liberalizační snahy prezidenta Gouleda. Na setkání v Paříţi mezi 20. a 24. červnem 1992 vznikla zastřešující Sjednocená fronta dţibutské opozice (Front Uni de l´Opposition Djiboutienne, FUOD), jejímţ cílem bylo postavit se Gouledově reţimu na multietnickém základě.149 Takzvané Paříţské dohody FUOD volaly po mírovém ukončení konfliktu na základě dřívějších mírových návrhů FRUD.150 (Schraeder 1993: 216 – 217) Z vnějších aktérů se konflikt především kvůli svým hlubokým historickým vazbám na Dţibutsko pokoušela moderovat Francie, která o to byla oběma konfliktními stranami i několikrát poţádána. V listopadu 1992 a v květnu 1993 probíhaly pod její mediací mírové rozhovory, které však ţádné výsledky nepřinesly. Úspěšná byla aţ jednání probíhající od září 1994, která vedla k podpisu mírové dohody 26. prosince mezi umírněnou frakcí FRUD a vládou.151 Svoje mediační sluţby v průběhu konfliktu nabídl také Jemen, Egypt a Súdán, nikdy k jejich realizaci ale nedošlo.152 (Schraeder 1993: 213)

148 Radikální křídlo vedené Ahmedem Dinim dohodu odmítlo a pokračovalo ve sporadickém ozbrojeném odporu. Na základě toho bylo zrušeno členství představitelů radikální frakce ve FRUD. (Reuters 1994) (AFP 1994) Občanskou válku však lze vzhledem k malé intenzitě ozbrojených akcí radikální frakce FRUD povaţovat za ukončenou ke konci roku 1994. Mírová dohoda byla s radikály podepsána v únoru 2000. (Yoh 2003: 85) 149 Členy této skupiny se stala FRUD, multietnické Hnutí za mír a usmíření (Mouvement pour la Paix et la Réconciliation, MPR), Dţibutská demokratická unie (Union Démocratique Djiboutienne, UDD) klanu Gadaboursi, Národní dţibutské hnutí (Mouvement National Djiboutien, MND) klanu Isaaq, Fronta demokratických sil (Front des Forces Démocratiques, FFD) klanu Issa, arabské Hnutí za spásu a rekonstrukci (Mouvement pour le Salut et la Reconstruction, MSR) a dţibutská Asociace pro obranu lidských práv a svobod (Association pour la Défense des Droits de l'Homme et de la Liberté, ADDHL). (Schraeder 1993: 217) 150 Jejich součástí byl poţadavek vytvoření přechodné vlády, obnovení etnické rovnováhy státní správy a armády, nových volebních obvodů a přípravy ústavy garantující občanská práva a svobody. (Kadamy 1996: 517) 151 Prosincová mírová dohody vedla k inkorporaci dvou rebelských lídrů do vlády. 8. června 1995 se prezident FRUD Ali Mohamed Daoud stal ministrem zdravotnictví a tajemník Ougoure Kifle Ahmed ministrem zemědělství. (Farah 1995) K formální legalizaci FRUD jako politické strany došlo v březnu 1996. (IRBC 1999) 152 V pozdějších fázích války volali po mírovém řešení sporu také Etiopie a Eritrea. Ty byly z úvodního rychlého postupu FRUD nemile překvapeny, neboť se obávaly, ţe občanská válka v Dţibutsku vyvolá povstání jejich 112

3.10.7. Mezinárodní intervence Na pozvání dţibutské vlády a se souhlasem FRUD oddělilo obě válčící strany na konci února 1992 zhruba 250 francouzských vojáků. (AP 1992) Francouzská intervence, doprovázená mediací, však vedla pouze k dočasné deeskalaci konfliktu, který se později znovu rozhořel. Umoţnila získat vládě čas na další vyzbrojení a mobilizaci a také důleţité strategické informace o pozicích jednotek FRUD. (Schraeder 1993: 214)

3.10.8. Ukončení konfliktu K ukončení konfliktu došlo podpisem mírové dohody 26. prosince 1994. Motivací bylo především přestání vnímání sporu jako hry s nulovým součtem a zejména pak ochota vlády přistoupit na rozdělení sporného statku, kterým byla politická moc ve státě, respektive na její sdílenou kontrolu. Opuštění izolacionismu vlády a řešení problému inkluzívním způsobem tak sehrálo v ukončení konfliktu stěţejní roli.

3.10.9. Celkové zhodnocení konfliktu Občanská válka v Dţibutsku přispěla k částečné liberalizaci reţimu, který byl od roku 1977 ovládán jednou stranou a jedním muţem bez moţného zapojení politické opozice a obyvatel nepocházejících z klanu Issa. Válku tak lze povaţovat za iniciaci liberalizace, která však, jak se zdá z dnešního pohledu, selhala. I přes strukturální změnu politického systému zemi i nadále vládne politická strana RPP, neboť většina opozičních stran poslední parlamentní volby roku 2008 bojkotovala. (IPU 2008) Na základě poválečného vývoje je také patrné jisté splynutí bývalých nepřátel FRUD s RPP, kdy hned v prvních poválečných parlamentních volbách v prosinci 1997 kandidovaly obě strany v alianci a ovládly všechna křesla Národního shromáţdění, stejně tak při prezidentských volbách v dubnu 1999 podpořili zástupci FRUD prezidentského kandidáta RPP. (IRBC 1999) Úzké spojenectví si obě strany udrţují dodnes. Dţibutsko se dnes z politického hlediska nachází ve velmi podobném stavu jako před vypuknutím občanské války. Politickou moc drţí pevně v otěţích RPP a opozice se na jejím výkonu nijak nepodílí. Klid v zemi bude v budoucnosti záviset na schopnosti tohoto malého státu uspokojit dva poţadavky, a to demokracie pro politickou opozici a etnické jednoty pro nevládní etnika.

vlastní afarské populace a oţivení snah realizovat sen Velkého Afaru. Z toho důvodu zpočátku volali po Francii, aby intervenovala, a Etiopie dokonce v říjnu 1991 zatkla některé lídry FRUD nacházející se na jejím území. Oba státy také podpořily blokádu a rozmístily podél svých hranic s Dţibutskem kaţdý 1 500 svých vojáků. Tyto paranoidní postoje přirozeně vyvolaly velmi kritické ohlasy u jejich vlastní afarské populace. (Schraeder 1993: 213 – 214) Pozici změnily oba státy po francouzské intervenci, kdy začaly podporovat mírové řešení sporu a tlačit na konfliktní aktéry, aby přistoupily na vyjednávání. Kromě intervence byl důvodem také příliv dţibutských uprchlíků do obou zemí. (Kadamy 1996: 519 – 520) 113

3.11. Konflikt v Etiopii o status SRS (1994 – současnost) 153 3.11.1. Zařazení konfliktu Konflikt o status Somálského regionálního státu (SRS), který je někdy téţ označován jako Konflikt o status provincie Ogaden154, představuje vnitrostátní konflikt s vnějším vlivem. Od svého vzniku v roce 1994 vedl ke 2 336 obětem přímo souvisejícím s bitvami. (UCDP 2012a) Z hlediska závaţnosti se jedná o malý ozbrojený konflikt, přičemţ v letech 1995 a 1997 nedosáhl ani této úrovně.

3.11.2. Charakteristika státu Etiopské federální demokratické republice vládne od roku 1991 Etiopská lidová revoluční demokratická fronta (Ethiopian Peoples Revolutionary Democratic Front, EPRDF). Ta ještě jako koalice rebelských sil odstranila socialistickou vládu vojenské chunty Dergu, která sesadila císaře Haile Selassieho vládnoucího od roku 1930. V čele země stojí od roku 1995 premiér Meles Zenawi, který stál dříve v čele Tigrajské lidové osvobozenecké fronty (Tigray People´s Liberation Front, TPLF) tvořící dnes jádro EPRDF. (Habtu 2003: 14 –16) Téměř 94 milionová populace země je velmi rozličná především díky více neţ 80 etnickým skupinám. Největšími etniky jsou Oromo (34,5 %), Amhara (26,9 %), Somálci (6,2 %) a Tigrajci (6,1 %). Právě etnicita je také největší štěpnou linií společnosti. Země je rozdělená do devíti etnicky zaloţených regionů, které mají dle federální ústavy z roku 1994 vcelku široké pravomoce k vlastní samosprávě. V této souvislosti taky v zemi probíhají dva konflikty, jeden za nezávislost Somálského regionálního státu a druhý za nezávislost státu Oromie. Obyvatele dále rozděluje také náboţenství. V zemi převaţuje křesťanství (43,5 %) a významné zastoupení má také islám (33,9 %) a protestantismus (18,6 %). (CIA 2012g) Ekonomika země je zaloţena na zemědělství, které představuje 41 % HDP a je v něm zaměstnáno 85 % obyvatel. (CIA 2012g) Hlavním exportním produktem je káva, která má v zemi také svůj původ. Země je druhým největším producentem kukuřice a disponuje

153 Části této kapitoly jsou převzaty a upraveny z vlastních pasaţí společného textu s doc. PhDr. Zdeňkem Kříţem, Ph.D. (Černohous, Tomáš – Kříţ, Zdeněk. Vnitrostátní konflikt v Etiopii o status provincie Ogaden. Vyjde v Politologickém časopisu v roce 2012.). 154 Označení zkoumaného konfliktu jako Konflikt o status provincie Ogaden je zaţitý název, který ovšem není zcela přesný. Z terminologického hlediska je označení Ogaden poměrně zastaralé a má vysoce politické konotace. Odkazuje na vrchol somálského nacionalismu a iredentismu, který byl ztělesněn v letech 1977 – 1978 etiopsko-somálskou válkou o oblast Ogaden, která byla v dané době administrativní entitou existující pod císařskou i pozdější vládou Dergu. Toto označení tak nesprávně vytváří sémantický most mezi současným konfliktem a zmíněnou Ogadenskou válkou a jejích souvisejících událostí. Název Ogaden je navíc asociován se somálským klanem Ogaadeen, který v SRS převaţuje a nárokuje si nad ním moc, ale zdaleka zde není klanem jediným. Faktem je, ţe další lokální somálské kmeny jako Darood, Isaaq, Dir a další silně oponují ogadenské nálepce pro jejich region, neboť se domnívají, ţe rétoricky ospravedlňuje ogaadeenskou dominanci. (Hagmann 2007) Z toho důvodu budu v této práci vyuţívat v souvislosti s vnitrostátním konfliktem probíhajícím od roku 1994 více technické označení oblasti jako Somálský regionální stát. 114 největším mnoţství dobytka v Africe. Kvůli celé řadě strukturálních problémů, jejichţ odstraňování probíhá velmi pomalu, je země i přesto velmi chudá. (Halderman 2005: 2)

3.11.3. Charakteristika Somálského regionálního státu SRS je jedním z devíti etnických distriktů Etiopie, jehoţ hlavním městem je Jijiga a je obýván téměř výlučně etnickými Somálci, jejichţ počet přesahuje 5 milionů. Ti mají jen velmi křehké a slabé vazby na Addis Abebu. Region byl historicky marginalizován a je dnes nejméně rozvinutým regionem země. V tomto kontextu je nicméně nutné dodat, ţe zde byly v roce 2005 objeveny bohaté zásoby ropy. (SWE 2011) Autonomie, garantována federální ústavou, je nefunkční. Klíčovou moc a rozhodnutí stále drţí v rukou více či méně legálními cestami centrální vláda. Zaostalost tohoto regionu a odepření autonomie jsou zdrojem frustrace místní populace.

3.11.4. Charakteristika hlavních aktérů 3.11.4.1. ONLF Ogadenská národní osvobozenecká fronta (Ogaden National Liberation Front, ONLF) byla zaloţena v srpnu 1984. Do roku 1991 bojovala za práva ogadenských Somálců a za svrţení vlády komunistické chunty, a to dokonce v kampani vedené společně s TPLF. Rétoricky se ONLF vyznačuje poţadavkem národního sebeurčení etiopských Somálců.155 V roce 1991 se somálský region stal jedním z devíti etnických regionů Etiopie a byla mu delegována autonomie. V regionálních parlamentních volbách v roce 1992 vyhrála ONLF, jiţ přetransformovaná do politické strany, přes 60 % křesel a plně se zapojila do politického procesu. (Hagmann – Khalif 2006: 28) Na základě vládního odmítnutí poţadavku nezávislosti SRS v roce 1994 vede skupina proti vládě ozbrojený boj.

3.11.4.2. AIAI Blíže k charakteru skupiny viz 3.9.3.3. Islámská unie západního Somálska (al-Itihaad al-Islaami ee Soomaaliya Galbeed, AIAI) operovala v SRS od roku 1991 a její snahou zde bylo rozšíření politického islámu a ustanovení pan-somálského saláfistického emirátu. Jejím konečným cílem mělo být osvobození místní muslimské populace od nadvlády „křesťanských tyranů―. K tomu jí měl

155 Somálská komunita je hluboce rozdělena podél klanových linií, coţ často vede i k násilným konfliktům. ONLF tak nutně nereprezentuje všechny somálské obyvatele regionu. Skupina je blíţe asociovaná s jedním konkrétním somálským kmenem Ogaadeen, který tvoří okolo poloviny populace etiopských Somálců. V rámci kmenu Ogaadeen se ONLF skládá zejména z klanu Rer Harum (subklanu Rer Issaq) a klanu Hirsi Khalaf (subklanu Rer Abdille). Rer Issaq a Rer Abdille jsou sice dva největší ogadenské klany, ale to znamená jen to, ţe ONLF můţe počítat s podporou třetiny aţ poloviny somálské populace SRS. (AC 2007: 6) 115 mimo jiné pomoci i trénink od Al-Kajdy. Skupina vedla poměrně aktivní boj proti etiopské vládě do roku 1999, kdy byla většina jejích vojenských kapacit zničena. (UCDP 2012b)

3.11.4.3. UWSLF Druhou islamistickou skupinou zapojenou do konfliktu je Spojená západní somálská osvobozenecká fronta (United Western Somali Liberation Front, UWSLF), která se objevila v roce 2006. Z jejích veřejných projevů lze usuzovat, ţe má islamistický a nacionalistický program a staví se do kontrastu k ONLF, jejíţ program je zaloţen zejména na klanu Ogaadeen. Podporu by přitom skupina mohla získávat kvůli svému islamistickému charakteru od pohrobků al-Itihaadu. Zapojení UWSLF do analyzovaného konfliktu bylo marginální, skupina navíc v červnu 2010 podepsala s etiopskou vládou mírovou dohodu. (Fisas 2011: 57 – 58)

3.11.5. Předmět sporu a jeho evoluce Hlavním předmětem sporu se stalo teritorium Somálského regionálního státu. Zatímco zájmem etiopského reţimu je upevnit svůj vliv v této oblasti a zajistit tak teritoriální celistvost Etiopie, ONLF usiluje o dosaţení práva na sebeurčení a získání nezávislosti pro SRS. Nekompatibilita cílů konfliktních aktérů tak leţí především v soupeření o zdroje. Ovšem aktéři nesoupeří pouze o bohatství reprezentované teritoriem, ale také o moc. Prvek moci je pro ONLF představován snahou o odstranění mocenské nerovnosti v podobě nadvlády Etiopie nad etnickými Somálci a SRS. Etiopští Somálci ţijí v jednom z nejchudších regionálních států Etiopie. Po dlouhé období etiopské nadvlády čelili ekonomické i politické marginalizaci, která je zdrojem pocitu nespravedlnosti, z ní plynoucí frustrace a rostoucího nepřátelství vůči vládě. Ovšem i etiopská většina chová vůči Somálcům velkou míru nepřátelství a vnímá je vzhledem k historickým okolnostem jako nepřátele etiopské státnosti.156 Soupeření o zdroje bylo podpořeno neslučitelnými hodnotami obou aktérů plynoucích z jejich odlišných identit. V průběhu historie byli Etiopané a Somálci vnímáni jako dvě diametrálně odlišné kulturní skupiny, které představují protipóly v jazykovém (semitský vs. kušitský jazyk), ekonomickém (usedlí zemědělci vs. kočovní pastevci) a politickém (hierarchický feudalismus vs. egalitářské segmentární klany) ohledu. (Hagmann – Khalif 2006: 25) Etiopané jsou také převáţně křesťanského vyznání, zatímco Somálci muslimského. Identita obou skupin byla zejména před rokem 1991, kdy mezi nimi panovaly velmi vypjaté

156 Svoji roli v tomto ohledu hrál především silný somálský nacionalismus. Ten byl od vzniku nezávislého Somálska v roce 1960 intenzivně ţiven deklarovanou snahou o sjednocení všech Somálci obývaných teritorií a nakonec vedl v roce 1964 k vypuknutí plnohodnotné války mezi Etiopií a Somálskem. Kolaps Somálska v roce 1991 a následující občanská válka jen posílila mezi etiopskými obyvateli obecně rozšířené klišé o Somálcích jako o „anarchistických, nebezpečných a ze své podstaty nespolehlivých lidech.― (Hagmann – Khalif 2006: 38) 116 vztahy, posilována společně se zvýrazňováním jejich rozdílů masivní propagandou (idea Velkého Somálska, Velkého císařství, atd.).

3.11.6. Průběh ozbrojeného konfliktu V roce 1991 vstoupila skupina ONLF do politického procesu a po volbách v červnu 1992 začala spravovat Somálský regionální stát. Její poţadavek na uplatnění práva na sebeurčení (jinými slovy na secesi od Etiopie)157 se stal 22. února 1994 příčinou vzniku otevřeného konfliktu. Centrální etiopská vláda sebeurčení odmítla násilným odstraněním administrace ONLF a usmrcením několika jejích vůdců. (Dagne 2010: 9) ONLF následně deklaruje ozbrojený boj proti vládě EPRDF. V úvodní fázi konfliktu eskaluje především etiopská vláda, která má vysokou konfliktní solidaritu (reprezentant většiny) a adekvátní zdroje (regulérní armáda, pravidelné ekonomické příjmy). Slabší ONLF se v polovině 90. let zaměřila pouze na bombové útoky a atentáty na politické činitele. Obecně měl konflikt aţ do roku 2007 velmi nízkou intenzitu. (Khalif – Doornbos 2002: 74) Významnější eskalace nastala v tomto období pouze v roce 1998, kdy začala Eritrea poskytovat ONLF materiální podporu a výcvik jejích bojovníků. (Healy 2007: 6 – 7) To zajistilo ONLF k její přetrvávající vysoké konfliktní solidaritě také dostatečné zdroje, které jí umoţnily unilaterálně eskalovat. Situaci jí navíc ulehčuje vypuknutí války mezi Etiopií a Eritreou (1998 – 2000), které vázalo značné mnoţství etiopských konfliktních zdrojů a pozornosti. Aţ do roku 2007 nicméně nelze hovořit o skutečném ohroţení zájmů vlády ze strany ONLF. Situace získává novou dynamiku aţ na přelomu let 2006 a 2007. V prosinci 2006 podnikla Etiopie invazi do Somálska na podporu TFG proti Svazu islámských soudů (Islamic Courts Union, ICU), čímţ byla nucena omezit svou vojenskou přítomnost v regionu, čehoţ povstalci ONLF vyuţili a na počátku roku 2007 podnikli sérii útoků na vojenské základny a města pod kontrolou armády. (AC 2007: 6) Konflikt významně eskaluje 24. dubna 2007, kdy ONLF zaútočila na výzkumné ropné zařízení čínské ropné a chemické společnosti Sinopec Limited v Obole. Oběťmi tohoto útoku se stalo 65 etiopských a 9 čínských pracovníků.158 (Opalo 2010: 2)

157 Právo na secesi je zakotveno v etiopské ústavě. Konstitučním zakotvením tohoto práva a politického pluralismu je etiopský etnický federalismus unikátní. „Every nation, nationality and people shall have the unrestricted right to self- determination up to secession.― (Článek 39). Secese vyţaduje dvoutřetinovou většinu v hlasování v zákonodárném sboru odtrhující se etnické skupiny, kterému bude následovat po třech letech referendum v daném regionu. (Habtu 2003: 7 – 19) 158 K zasazení útoku do kontextu je nutné zmínit, ţe jiţ po objevení ropy v ogadenské pánvi v roce 2005 varovala ONLF ropné společnosti od zahájení těţby s tím, ţe koncese udělené vládou nelze povaţovat za platné v Somálském regionálním státě. (PA 2006) 117

Dubnový útok vedl k odvetné eskalaci etiopské armády, která zahájila agresivní protipovstaleckou kampaň zaloţenou na strategii kolektivního trestu. Armáda přistoupila k vypalování vesnic, zatýkání sympatizantů ONLF, zabránění přístupu ke studnám, konfiskaci dobytka a zadrţování nevinných rukojmích, kteří měli zajistit návrat svých příbuzných z ONLF.159 I tato skupina přistoupila k útokům na civilisty, které podezřívala ze spolupráce s armádou. Ti tak neměli šanci uniknout násilí. V květnu 2007 vyhlásila Etiopie obchodní blokádu regionu, která zdvojnásobila cenu základních potravin. Tento krok byl mnoha pozorovateli označen za uplatnění taktiky vyhladovění. (AC 2007: 6) Na konci srpna 2007 etiopská armáda svoji operaci dočasně pozastavila. Lze konstatovat, ţe z jejího pohledu nebyla příliš úspěšná – místo relokace do zabezpečených zón utekla většina místních pastevců se svými stády do divočiny, ONLF se po operaci těšila větší podpoře mezi veřejností160 a objevovaly se zprávy, ţe somálská islamistická skupina Al- Shabaab zvýšila svoji aktivitu a rekrutaci v SRS. (AC 2007: 6) Na podzim 2007 intenzita konfliktu opět deeskaluje a vrací se do intencí před rokem 2007. V roce 2008 probíhaly střety mezi armádou a ONLF jiţ dle zaběhlých vzorců. Konflikt získal novou dynamiku aţ v roce 2009, kdy v lednu tohoto roku Etiopie stáhla své vojsko ze Somálska a mohla se tak plně věnovat konfliktu s ONLF a zintenzivnit proti ní svůj postup. Výsledkem pak byly těţké bitvy mezi oběma konfliktními stranami v první polovině tohoto roku. (BMI 2009: 22) Na konci roku 2009 intenzita konfliktu opět klesá a rok 2010 je ve znamení mírových jednání. V červnu 2010 podepsala značně oslabená ONLF s etiopskou vládou v německém Frankfurtu dohodu o tříměsíčním zastavení palby, která otevřela cestu přímým mírovým vyjednáváním.161 Ta vyvrcholila 13. října 2010 podepsáním mírové smlouvy mezi Etiopií a

159 Blíţe k situaci místního obyvatelstva v daném období viz (HRW 2008). 160 V červnu 2007 byl z oblasti také vyhoštěn Mezinárodní červený kříţ, který byl vládou obviněn ze spolupráce s ONLF, zatímco další humanitární organizace měly do oblasti jen velmi omezený přístup. Protipovstalecká kampaň vlády byla velice brutální a spíše neţ bojovníky ONLF postihovala civilní obyvatelstvo, coţ v konečném důsledku zvyšovalo konfliktní solidaritu a nepřátelství k etiopské vládě mezi obyčejnými Somálci a přívrţenci a bojovníky ONLF. Největší noční můrou Etiopie byla v této souvislosti obava, ţe její bezpečnostní kampaň proti muslimským Somálcům vyvolá solidaritu globálních dţihádistických skupin. (Pham 2007) 161 ONLF byla po poslední protipovstalecké operaci vlády z roku 2009 výrazně oslabena, navíc v tomto roce dochází k roztrţce mezi jejími vůdci a posléze k jejímu rozštěpení. Rozhodnutí deeskalovat se tedy z jejího pohledu jeví jako strategická volba. K deeskalaci přispěla také katastrofální humanitární situace panující v Somálském regionálním státě v roce 2008 a 2009. Ta byla způsobena jednak konfliktem (viz eskalační období roku 2009), ale také váţnými suchy roku 2008 a souvisejícím nárůstem cen základních potravin, které měly velký dopad na místní civilní obyvatelstvo a samotné kombatanty. (MSF 2008: 16 – 17) Rozhodnutí vlády deeskalovat tento konflikt pak odpovídá její snaze zajistit bezpečnost pro připravované těţební projekty, na kterých by se měly podílet zahraniční společnosti jako je malajský Petronas, kanadská Africa Oil Corporation či čínský Sinopec. Výnosy z ropy můţe vláda čerpat pouze v případě, ţe zajistí bezpečnost těţby a jejího exportu, coţ nutně předpokládá dosaţení dohody s ONLF. Ze stejného důvodu podepsala vláda v červnu 2010 také mírovou dohodu s islamistickou UWSLF, malou konkurenční skupinou ONLF. (Opalo 2010: 1 – 2) 118 frakcí ONLF, která by údajně měla reprezentovat 80 % této organizace. (Malone 2010) Dohoda potvrzovala ukončení bojů, vyhlášení amnestie pro zadrţené bojovníky162 a závazek proměny ONLF v politickou stranu. (Fisas 2011: 57) Radikální frakce ONLF vedená Mohamedem Omarem Osmanem, mírovou dohodu popřela a deklarovala pokračování bojů proti vládě. Rozštěpení ONLF ovšem nebylo přímým důsledkem mírové dohody s vládou, ale spíše mocenského boje v rámci organizace, který vyvrcholil v její rozštěpení jiţ v březnu roku 2009. (Jimma Times 2011) Konflikt tak o velmi nízké intenzitě pokračuje i nadále.

3.11.7. Snahy o moderování konfliktu V podstatě jediný významný pokus o vnitřní usměrňování konfliktu se uskutečnil v roce 2005, kdy několik tradičních a náboţenských vůdců v regionu připravilo mírový návrh, který zahrnoval přímá vyjednávání mezi ONLF a vládou. Návrh byl oběma stranami přijat, nicméně ONLF vyslovila poţadavek, aby jednání probíhala v neutrální zemi (ideálně USA), s čímţ etiopská vláda nesouhlasila. (Fisas 2011: 56) Vnější mediace konfliktu byla silně ovlivněna dlouhodobou ignorací mezinárodního společenství tohoto konfliktu.163 I přestoţe ONLF poţadavek na vnější mediaci vznesla několikrát, zatím k ţádné nedošlo.164 Je zřejmé, ţe jí etiopská vláda oponuje, a to v rámci vyuţívání světového antiteroristického diskurzu a vykreslování jejího konfliktu s ONLF jako boje s teroristy. I přesto lze poukázat na jistý moderační efekt vnějších aktérů, a to zejména těch s humanitárním profilem. Lze hovořit o moderačním vlivu Mezinárodního červeného kříţe, který můţe být dokázán skutečností, ţe nejtěţší období války nastalo právě v období po jeho odchodu v květnu 2007. Moderační efekt mělo také působení vyšetřovací mise OSN, která v oblasti konfliktu působila první zářijový týden roku 2007. ONLF poţádala misi, aby se nezaměřovala pouze na humanitární dopady války, ale vyšetřila také to, co ONLF povaţuje

162 V rámci amnestie pak v lednu 2011 propustila vláda 402 dříve zadrţených vůdců a členů ONLF, kteří přislíbili spolupráci s vládou na rozvoji postiţeného regionu. Vláda se také zavázala k alokaci finančních zdrojů na usnadnění reintegrace bojovníků ONLF a propuštěných vězňů do společnosti. (Tekle 2011a) 163 Dle Hagmanna bylo ignorováno místní kaţdodenní dění aţ do dubna 2007: „Nebyl monitorován politický vývoj v oblasti, nebyly sledovány volby a nebylo zveřejňováno porušování lidských práv. ‗Drsné prostředí‘, ‗Somálci pořád bojují‘, ‗Pastevci si dělají, co chtějí‘ – to jsou jen některá vysvětlení, která používali představitelé mezinárodního společenství jako omluvu pro svoji chronickou lhostejnost k tomuto regionu.― (Hagmann 2007) Bezprecedentní útok ONLF v Obole v roce 2007 si pozornost mezinárodního společenství získal. Jeho angaţmá v oblasti se nicméně omezilo na přítomnost několika humanitárních organizací, humanitární iniciativu „hearts and minds― Kombinovaného úkolového uskupení Afrického rohu (Combined Joint Task Force – Horn of Africa, CJTF – HOA) a na řadu konstatování OSN nad místní znepokojivou situací. 164 V září 2008 vydala ONLF výzvu Radě bezpečnosti OSN, aby ustanovila mezinárodní humanitární koridor, který by zajistil dodávky pomoci lidem ţijícím v oblasti postiţené krizí. Po jarní eskalaci roku 2009 ONLF opět poţádala OSN, aby zaslala vyšetřovací misi do regionu k zajištění faktů týkajících se operace etiopské armády. Za poţadavek vnější mediace lze také povaţovat její ţádost vůči malajské ropné společnosti Petronas, aby hrála konstruktivní roli v řešení konfliktu. Ţádný z těchto poţadavků nebyl naplněn. (Fisas 2011: 56 – 57) 119 za válečné zločiny a genocidu ze strany etiopské armády. (Fisas 2010: 43) ONLF deklarovala dočasné zastavení všech jejích bojových operací během působení mise OSN, coţ také splnila.

3.11.8. Mezinárodní intervence V průběhu konfliktu k mezinárodní intervenci nedošlo.

3.11.9. Ukončení konfliktu K ukončení konfliktu o status SRS do prvního čtvrtletí roku 2012 nedošlo.

3.11.10. Celkové zhodnocení konfliktu I přes relativně malý počet válečných obětí konfliktu (2 336) ho nelze povaţovat za nevýznamný. V tomto počtu totiţ nejsou zahrnuty ţivoty civilistů, kteří nebyli usmrceni přímo v boji, ale spíše v důsledku represivních opatření EPRDF i ONLF, která s konfliktem bezprostředně souvisela. Počet těchto civilních obětí byl a stále je značný. Kromě toho se odhaduje, ţe zhruba 325 000 lidí zůstává díky tomuto konfliktu vysídleno ze svých domovů. (Birkeland – Jennings 2011: 47) Navzdory existenci mírové dohody je trvalý mír v zemi stále v nedohlednu. K tomu, aby jej bylo dosaţeno, budou potřeba zejména politické reformy, které by SRS přinesly skutečný federalismus a zajistily centrální vládě legitimitu mezi místním obyvatelstvem. Důleţité budou také ekonomické investice do tohoto záměrně ekonomicky marginalizovaného regionu, jejichţ cílem by mělo být zvýšení ţivotní úrovně místní populace a tak přispění k odstranění historicky zakořeněného pocitu marginalizace a z něj plynoucího nepřátelství vůči centrální vládě. Velmi důleţitým, ne-li zcela klíčovým krokem, by měla být izolace konfliktní oblasti od negativního vlivu ze sousedních států, jmenovitě Eritreje a Somálska, které cítí nenávist vůči Etiopii a které mohou pokračovat ve financování ogadenských povstalců.165 Zvláště poslední krok se zdá v současných podmínkách, které panují v oblasti Afrického rohu jako nerealizovatelný. Mír v Somálském regionálním státu je tedy zatím v nedohlednu.

3.12. Konflikt o status státu Oromia (1991 – současnost) 3.12.1. Zařazení konfliktu Konflikt o status státu Oromia představuje z hlediska umístění vnitrostátní konflikt s vnějším vlivem. Celkově vedl konflikt ke 2 073 obětem souvisejícím s bitvami a v jeho průběhu byl

165 Rozsah této podpory dobře ilustruje událost roku 2008, kdy Etiopie přerušila své diplomatické vztahy s Katarem, který dle jejích zdrojů posílá velké finanční částky Eritreji (zhruba 150 000 USD měsíčně), které potom putují na podporu povstalců ONLF v SRS. (BBC 2008f) 120 vzhledem k jeho závaţnosti malým ozbrojeným konfliktem. (UCDP 2012a) Výjimkou byly roky 1993, 1996 a 1997, kdy konflikt zcela deeskaloval.

3.12.2. Charakteristika regionálního státu Oromia Blíže k charakteru Etiopie viz kapitola 3.11.2. Hlavním městem Oromie, jednoho z devíti etnických regionů Etiopie, je Addis Abeba. Stěţejním zdrojem příjmů regionu je zemědělství. Káva, která se zde produkuje, tvoří zhruba 50 % celkového etiopského exportu kávy. Region má více neţ 27 milionů obyvatel, z nichţ 90 % tvoří etnikum Oromo, jehoţ postavení v etiopské společnosti stojí na pozadí probíhajícího konfliktu. (CIA 2012g)

3.12.3. Charakteristika hlavních aktérů 3.12.3.1. OLF Oromská osvobozenecká fronta (Oromo Liberation Front, OLF) byla zaloţena v lednu 1974. Jejími zakladateli se staly oromské politické skupiny propagující revoluci a dekolonizaci a část oromských uprchlíků, kteří utekli před politickými perzekucemi 60. let a po vojenském výcviku v zahraničí se do země vrátili bojovat za svobodnou Oromii. Hlavním cílem skupiny se stalo dosaţení národního sebeurčení pro oromský lid a jejich osvobození od utlačování Etiopií. V dubnu 1974 zahájila OLF ozbrojený boj k dosaţení těchto cílů. Dnes má skupina dvě frakce – intelektuální, radikální a křesťanské křídlo působící na západu Oromie a více tradiční muslimské a animistické křídlo působící na jihovýchodě Oromie. (UCDP 2012c) (Teshome 2009: 61 – 62)

3.12.4. Předmět sporu a jeho evoluce Předmět sporu je v tomto případě podobný jako u konfliktu o status provincie Ogaden. Nekompatibilitě cílů jednoznačně dominuje soupeření o zdroje. Boj je veden o politickou moc nad největším regionálním státem Oromie. Oromští obyvatelé bojují za právo na sebeurčení a nezávislost tohoto regionu, stejně jako za osvobození od etiopské nadvlády, zatímco Etiopie usiluje o udrţení teritoriální celistvosti a upevnění své moci v tomto regionu. Oromie je také ekologicky a zemědělsky nejbohatší částí Etiopie a tvoří ekonomickou páteř země, z tohoto úhlu pohledu má konflikt také ekonomický rozměr. Za dlouhou historii separace obě konfliktní skupiny disponují odlišnou identitou. V 19. století přišli amharští osadníci do Oromie s cílem zpacifikovat pro centrální vládu místní obyvatele. Komunitní napětí a antipatie z tohoto období přetrvává do současnosti. (HRW 2003b) V rámci sociální stratifikace jsou tak Oromo na těch nejniţších postech za dominancí amharských a tigrajských obyvatel, kteří mají silnou identitu podpořenou mýty a 121 dlouhou národní historií, z které plyne jejich pocit nadřazenosti a dominance politické a ekonomické sféře země.166 Jedním z projevů této dominance je např. zákaz oromštiny jakoţto jazyka Oromů a prosazování amharštiny jako podmínky přístupu alespoň k nějaké formě vzdělání či kariéry. (Joireman – Szayna 2000: 2003 – 205) Doprovodným jevem dominance bylo nejen ekonomické a politické utlačování Oromů a dalších skupin obyvatel (etiopští Somálci, Afarové), ale především také rostoucí pocit frustrace, křivd a nepřátelství ze strany utlačovaných. Sama OLF však zdůrazňuje, ţe její boj není bojem proti příslušníkům jiných etnik, ale proti systému etiopského útlaku. (OLF 2005)

3.12.5. Průběh ozbrojeného konfliktu Se zapojením OLF do politického procesu v roce 1991 se skupina rozštěpila na frakci, která byla nakloněna spoluúčasti na vládě a spolupráci s EPRDF a na frakci, která dávala přednost secesi a ustanovení nezávislé Oromie.167 Na toto rozštěpení zareagovala EPRDF vytvořením Demokratické organizace oromského lidu (Oromo People's Democratic Organization, OPDO), která štěpení OLF ještě prohloubila. Obě tyto skupiny v následujících letech postupně odebíraly moc OLF. (Joireman – Szayna 2000: 213) Ke vzniku otevřeného konfliktu mezi EPRDF a OLF dochází na konci roku 1991 v souvislosti s volební kampaní na nadcházející červnové regionální volby roku 1992. V prosinci 1991 se uskutečnil jeden z nejhorších násilných incidentů úvodní fáze války, kdyţ oromští bojovníci zaútočili na amharské osadníky v oblasti Arsi v Oromii, kde pozabíjeli zhruba 145 křesťanských Amharů a vypálili několik vesnic. Dalších 46 jich bylo pozabíjeno v oblasti Arba Guugu. Na přelomu 1991 a 1992 podepsaly obě skupiny několik dohod zavazujících je zastavit boje do konání voleb. Obě skupiny však dohodu víceméně nedodrţovaly a omezené boje a masakry tak probíhaly i nadále. (HRW 1993) Krátce před červnovými volbami se je nakonec OLF rozhodla bojkotovat s tím, ţe vláda zastrašuje, uvězňuje a zabíjí mnoho jejich volebních kandidátů a obyvatel Oromie. ODPO tak vyhrála všechna křesla určená pro oromskou menšinu, která ji však nepovaţuje za svého legitimního zástupce. Elity OLF následně odešly do dobrovolného exilu či do venkovských oblastí Oromie, odkud pokračovaly v ozbrojeném boji. (Joireman – Szayna

166 Dle Joiremana a Szaynana jdou důvody nadřazenosti amharského a tigrajského obyvatelstva především vznešenost, mobilita a křesťanství. Blíţe k těmto důvodům viz (Joireman – Szayna 2000: 203 - 205). 167 OLF hrála důleţitou roli ve formování přechodné vlády v roce 1991 po úspěšném svrţení reţimu Dergu. Stala se druhou nejvýznamnější politickou stranou podílející se na chodu vlády, v níţ dominovala TPLF. Protichůdné aspirace obou skupin se ovšem staly významným zdrojem jejich vzájemného napětí. Tigrajská elita měla hegemonické ambice a chtěla kolem sebe organizovat dění ve státě, zatímco oromská elita usilovala o podíl na moci adekvátní velikosti jejich populace. Kromě toho vědomí vojenského vítězství TPLF v odstranění předchozího reţimu nevytvářelo prostor pro politickou střízlivost, zatímco rostoucí oromský nacionalismus neumoţňoval OLF slevovat ze svých poţadavků. (Merera 2008: 121) 122

2000: 213) (Habtu 2003: 27) Důsledkem byla eskalace konfliktu a obnovené kolo útoků vedené v červenci a srpnu 1992. Jasně vojensky dominující EPRDF způsobila OLF značné ztráty a donutila mnoho jejích bojovníků utéct do Keni a Somálska. (UCDP 2012c) Během následujících let boje přerušovaně pokračovaly. V letech 1993, 1996 a 1997 dokonce konflikt vzhledem k téměř nulovému počtu obětí ustal. V roce 1994 a 1995 byly útoky krátce obnoveny v reakci na přijímání nové etiopské federální ústavy.168 Významněji však konflikt eskaloval aţ v roce 1999. Jiţ v dubnu 1998 si OLF zvolila na svém kongresu v Mogadishu více militantní vedení, coţ zvyšovalo pravděpodobnost eskalace. (BBC 1999b) V roce 1999 skupina vyuţila situace, kdy byly etiopské ozbrojené síly vázány ve válce se sousední Eritreou a zaútočila na pozice EPRDF, čímţ konflikt unilaterálně eskalovala. Navíc byly posíleny její konfliktní zdroje díky eritrejským dodávkám zbraní a výcviku.169 (Habtu 2003: 23) Úspěchy však ofenzíva OLF nepřinesla a byla vcelku rychle poraţena protiofenzívou etiopské armády. Intenzita konfliktu se poté opět dlouhodobě sníţila. V roce 2004 se rebelové dostali pod velký tlak, aby se zúčastnili voleb roku 2005. Zdálo se, ţe OLF čeká významná změna její politiky a proběhnou jednání s vládou, které povedou k jejich účasti na volbách. Nakonec však OLF couvla a voleb se nezúčastnila. Po volbách na konci roku 2005 byly pouliční protesty velmi brutálně potlačeny vládou a naděje na vyjednávání tak zmizela. (UCDP 2012c) V roce 2006 zahájila vláda rozsáhlou ofenzívu na rebelské pozice, ale vzhledem k extrémním suchům tohoto roku byla ofenzíva rychle ukončena. Od té doby konflikt o nízké intenzitě pokračuje. Kvůli nedostatku nestranného pokrytí situace je velmi těţké posoudit rozsah aktuálních bojů. Jisté je, ţe od roku 2010 spolu v boji proti rebelům začala spolupracovat Etiopie a Keňa prostřednictvím výměny zpravodajských informací, coţ vedlo ke značným rebelským ztrátám. Úspěchům obou států navíc pomohla pokračující sucha, která vyhnala rebely z jejich úkrytů hledat vodu a potraviny. (UCDP 2012c)

168 Ústava byla přijata na konci roku 1994 a poloţila základ etnického federalismu. Ve skutečnosti však poskytovala devíti regionálním státům jen malou reálnou moc. Dle OLF se jednalo jen o kosmetické změny a dominance seveřanů nad státem Oromia nadále pokračovala. Faktem ovšem je, ţe federalizace odebrala podporu OLF mezi umírněným oromským obyvatelstvem, kteří nebyli nakloněni násilnému způsobu boje za svá práva. (Habtu 2003: 27) O další podporu tato skupina přišla v roce 1996, kdy byla zaloţena etnická politická strana s názvem Oromský národní kongres (Oromo National Congress, ONC), dnes známá jako Oromský lidový kongres (Oromo People's Congress, OPC), jejíţ politika byla zaloţena na odmítnutí secesionistické politiky OLF a zároveň odporu proti politice závislosti protigrajské OPDO. Tato třetí alternativa si později našla vcelku velkou popularitu mezi oromským obyvatelstvem. (Teshome 2008: 793) 169 Zbraně OLF dodávala prostřednictvím somálských warlordů také Libye a Jemen. V roce 1996 navázala OLF navíc spolupráci s ONLF, s kterou podepsala vojenskou dohodu o alianci. Velký dopad ale tato dohoda neměla. Obě skupiny i nadále jednaly převáţně samostatně. (UCDP 2012c) 123

V lednu 2012 se objevilo tiskové prohlášení, podle kterého se OLF měla vzdát ozbrojeného boje za secesi od Etiopie. (Argaw 2012) To však bylo později popřeno jiným tiskovým prohlášením OLF, které to předchozí odmítlo jako krok neautorizované odštěpené frakce. (OLF 2012) Tato událost je zjevným důkazem o interním mocenském boji, s kterým se OLF potýká, a který oslabuje její ozbrojené aktivity vůči etiopské vládě.

3.12.6. Snahy o moderování konfliktu Významnější moderační snahy v rámci konfliktu probíhaly zejména v 90. letech, ale nebyly úspěšné. Carterovo centrum se snaţilo konflikt mediovat v roce 1994 a americký kongresmen Harry Johnson v roce 1995. Díky aktivitám těchto aktérů byly nakonec zahájeny rozhovory v Německu v roce 1996, které však během následujícího roku selhaly bez reálných moderačních výsledků. (UCDP 2012c) Jednání měla spíše negativní efekt na intenzitu konfliktu, neboť podkopala váhu umírněného křídla OLF a posunula tak organizační strukturu skupiny k více militantním členům, kteří byli do čela skupiny zvoleni v dubnu 1998. (BBC 1999b) Tím tak byly moţnosti smysluplného dialogu minimalizovány a naopak se otevřela cesta k eskalaci konfliktu. Moderační efekt na intenzitu konfliktu však měly dvě vnitřní události, které ubíraly podporu OLF mezi oromským obyvatelstvem a tím sniţovaly jeho konfliktní solidaritu a moţnosti eskalace. V roce 1994 to bylo přijetí ústavy zakotvující etnický federalismus a v roce 1996 zaloţení politické strany ONC, třetí alternativy mezi OLF a provládní OPDO.

3.12.7. Mezinárodní intervence V průběhu konfliktu k mezinárodní intervenci nedošlo.

3.12.8. Ukončení konfliktu K ukončení konfliktu o status SRS do prvního čtvrtletí roku 2012 nedošlo..

3.12.9. Celkové zhodnocení konfliktu Celkově lze konflikt v kontextu regionu Afrického rohu povaţovat vzhledem k jeho malé závaţnosti za méně významný. I přesto byl malý počet obětí a malá destruktivnost konfliktu v jeho průběhu občas doprovázen událostmi, které ohroţovaly také sousední státy. Z toho úhlu pohledu byla významná zejména eritrejská podpora OLF v období Etiopsko-eritrejské války a aktivita OLF v somálském a keňském pohraničí. Lze říci, ţe i díky aktivitám OLF (spolu s ONLF) byla Etiopie více ochotná několikrát intervenovat do občanské války v Somálsku, kde OLF pod rouškou místního chaosu a podpory warlordů střádala své plány na útoky v Etiopii.

124

Za celkově malou intenzitou konfliktu stojí nejen malá velikost a kapacity OLF, ale především rozpory týkající se samotného oromského nacionalismu. Zejména pak nedostatek jeho koherence vzhledem k existenci mnoha rozdílů mezi nacionalismem diaspory propagující sebeurčení a nezávislost (OLF) a lokálním nacionalismem, který usiluje spíše o různé formy autonomie v rámci Etiopie (např. ONC). V tomto kontextu tak nelze v budoucnosti očekávat sblíţení obou forem nacionalismu, které by vedlo k eskalaci konfliktu, ale spíše sblíţení, které bude umírňovat radikální nacionalisty a povede tak k postupné deeskalaci konfliktu.

3.13. Válka mezi Etiopií a Eritreou (1998 – 2000) 3.13.1. Zařazení konfliktu Válka mezi Etiopií a Eritreou byla z hlediska umístění mezinárodní válkou. Vzhledem k počtu obětí 98 192 ji lze v celém jejím průběhu hodnotit jako válku. (UCDP 2012a)

3.13.2. Charakteristika hlavních aktérů 3.13.2.1. Etiopie Blíže k charakteru státu viz kapitola 3.11.2.

3.13.2.2. Eritrea Etiopie získala Eritreu jako federativní území od OSN v roce 1952. Její anexe o deset let později vedla k zahájení boje Eritrejského lidového osvobozeneckého hnutí (Eritrean People's Liberation Front, EPLF) za nezávislost, který vyvrcholil v roce 1993 referendem schvalujícím eritrejskou nezávislost. V zemi od té doby vládne Isaias Afewerki a funguje zde systém jedné strany Lidové fronty pro demokracii a spravedlnost (People's Front for Democracy and Justice, PFDJ), která vznikla transformací EPLF. (Hedru 2003: 435 – 436) Šestimilionová populace je rozdělená do devíti etnických skupin, z nichţ nejvýznamnější jsou Tigrajci (55 %) a Tigre (30 %). Vzhledem k příbuznosti obou těchto etnik není v zemi etnická štěpná linie zvlášť významná. Zásadnější se zdá otázka náboţenství, kdy většina místní populace vyznává křesťanství (55 %) a zbytek islám (45 %). (CIA 2012h) Ekonomicky je země především díky své malé rozloze, špatným ekonomickým politikám vlády a důsledkům války s Etiopií velmi slabá. Zhruba 80 % populace se ţiví samozásobitelským zemědělstvím. Ekonomika je tak těţce závislá na daních placených členy diaspory. Nadějí do budoucna jsou příjmy z několika mezinárodních těţebních projektů, které se v zemi v současnosti rozbíhají. (ICG 2010c)

125

3.13.3. Předmět sporu a jeho evoluce Předmětem sporu obou zemí se stalo vlastnictví sporných území okolo jejich společné zhruba 1000 km dlouhé hranice. Primárně se tedy jednalo o teritoriální spor. Společné hranice obou státních celků sice byly zakotvené ve třech koloniálních smlouvách mezi Etiopií a Itálií, ale vzhledem k záměru další expanze nebyly nikdy demarkovány. Z toho důvodu vedla Etiopie a Eritrea spor o interpretaci těchto smluv a jejich mezinárodní závaznosti.170 Spor o nekompatibilní zdroje, v podobě bohatství představovaném územím, byl doplněn určitou ekonomickou motivací, která souvisela jednak s přijetím nové eritrejské měny, ale také s protekcionistickou politikou obou zemí.171 Z ekonomického i teritoriálního hlediska je také nutné dodat, ţe s nezávislostí Eritreji se z Etiopie stal vnitrozemský stát, proto se zvláště v pozdějších fázích války, kdy Etiopie postupovala razantně na eritrejské území, spekulovalo o moţné etiopské snaze znovu získat přístav Assab v Rudém moři. Svoji roli v konfliktu hrály také neslučitelné hodnoty, které plynuly z odlišné identity obou konfliktních aktérů. V důsledku socioekonomického pokroku plynoucího z italské kolonizace vznikla identita Eritrejců, kteří se povaţovali za daleko civilizovanější a vyspělejší neţ jejich zaostalí etiopští sousedé. (Tekeste – Tronvoll 2000:8) Eritrejská identita byla dále posílena prostřednictvím nacionalismu v období boje EPLF proti etiopské nadvládě. Jednalo se o identitu, která byla zvláště v tomto období posílena řadou lidských obětí a utrpení s vidinou jasného cíle v podobě nezávislé Eritreje. (Plaut – Gilkes 1999: 2)

3.13.4. Průběh ozbrojeného konfliktu Manifestace konfliktu proběhla sérií drobných ozbrojených incidentů z 6. května 1998 v oblasti města Badme, jejíţ kontrolu si nárokovali oba konfliktní aktéři. Po těchto střetech následovala intenzivní diplomatická jednání, po jejichţ selhání Eritrea konflikt unilaterálně eskalovala. 12. května vstupují její ozbrojené oddíly do oblasti města Badme a několika

170 V srpnu 1997 ustanovily obě země společnou hraniční komisi, která měla spor řešit. Její aktivita však ţádné výsledky nepřinesla. Spor byl dále z pohledu Eritreje vyostřen na začátku roku 1997, kdy byla vytvořena nová mapa regionu Tigraj, ve které bylo několik sporných oblastí vyobrazeno jako jeho součást. Eritrea to vnímala jako důkaz nepřátelských úmyslů Tigrajců či dokonce jako realizaci snu Velkého Tigraje, ve kterém by dle manifestu TPLF z roku 1976 byli sloučeni všichni tigrajsky mluvící obyvatelé. (Plaut – Gilkes 1999: 3) 171 Do roku 1997 pouţívaly obě země etiopskou měnu birr, poté zavedla Eritrea vlastní měnu nakfa. V reakci na to vydala Etiopie v lednu 1998 nové bankovky birr, čímţ anulovala staré bankovky v hodnotě několika milionů, které byly směněny v Eritreji na nakfu. Navíc Etiopie začala poţadovat, aby byl přeshraniční obchod v hodnotě nad 2000 birrů veden v tvrdé měně. Obě země také sledovaly od počátku 90. let odlišné ekonomické politiky. Zatímco Eritrea implementovala strategii exportem taţené ekonomiky, Etiopie uplatňovala strategii nahrazování importů. (Gedamu 2008: 47 – 48) V důsledku etiopské strategie rostla konkurenceschopnost nových dotovaných továren v regionu Tigraj a v Etiopii poptávka po eritrejských produktech. Odpovědí Eritreje byly vyšší cla na etiopské zboţí exportované a importované přes eritrejský přístav Assab. (Tronvoll 2004: 52) 126 dalších příhraničních oblastí pod etiopskou správou.172 Došlo tak ke vzniku otevřeného konfliktu. Prvotní odpor proti eritrejským silám kladla pouze tigrajská milice a policie přítomná v napadeném teritoriu. Tyto jednotky však byly pod mohutnou přesilou donuceny ke staţení a eritrejská armáda tak rychle postupovala přes planinu Badme směrem k vyšším polohám Etiopie na východě. Etiopská vláda následně 13. května 1998 vydala rezoluci, ve které odsoudila eritrejskou invazi a poţadovala okamţité staţení eritrejských sil z etiopského teritoria. Ve stejné době také mobilizovala své síly pro kompletní útok na Eritreu. (Plaut – Gilkes 1999: 4) Po mobilizaci provádí odvetnou eskalaci a následuje krátké období těţkých bojů od 22. května do 11. června.173 V průběhu tohoto eskalačního období se uskutečnilo také několik vzdušných útoků. 5. června provedla etiopská armáda vzdušné útoky na letiště v Asmaře, na coţ Eritrejci odpověděli útokem na etiopská města Mekele a Adigrad. Tyto útoky vedly k velkému mnoţství civilních obětí na obou stranách hranice. V důsledku mezinárodního tlaku následně bylo dosaţeno dohody na moratoriu vzdušných útoků, coţ nakonec vedlo k širšímu zastavení nepřátelství a dočasné deeskalaci konfliktu.174 (Plaut – Gilkes 1999: 5) Období mezi 11. červnem 1998 a únorem 1999 bylo relativně klidné a zdálo se, ţe strany drţí neformální příměří. Navzdory poměrně velkému mediačnímu úsilí zahraničních aktérů však obě země pokračovaly ve shromaţďování svých sil podél hranice, vykopávání rozsáhlého systému zákopů175 a nakupování nového zbraňového vybavení.176 (BBC 2000a) (BBC 2000b) S postupem času a selháním různých mírových iniciativ se situace na hranicích stávala velmi napjatou.

172 Eritrejský prezident Afewerki se domníval, ţe město Badme můţe anektovat bez větší odezvy ze strany Etiopie. Jednalo se však o tigrajské město, odkud pocházela řada členů etiopské vlády, včetně premiéra Melese Zenawiho. Etiopská vláda tak byla na agresi nucena zasáhnout rozhodným způsobem jak díky politickému tlaku zevnitř EPRDF (zejména od členů TPLF), tak od širší etiopské veřejnosti. (Gedamu 2008: 84 - 87) 173 Ty byly vedeny na třech frontách podél hranice – na západě v okolí měst Badme a Shiraro, ve střední části okolo měst Alitena a Zalmabessa, kudy vedla hlavní cesta spojující obě země a na východě okolo města Bure o kontrolu cesty k eritrejskému přístavu Assab. (Gedamu 2008: 50) 174 V úvodní fázi konfliktu měla Eritrea navrch, neboť se zaměřila téměř výlučně na obranu svých pozic, kterou Etiopie nedokázala prolomit. Ze strategického hlediska věřila v úvodu války v případný rozpad křehké etiopské koaliční vlády a v odpor etiopské veřejnosti vůči tomu, co budou lidé povaţovat výlučně za tigrajskou válku. Aby podpořila tuto svou představu, poskytovala eritrejská vláda materiální podporu separatistickým skupinám v Etiopii či islamistům v Somálsku. Etiopský strategický předpoklad byl zase zaloţen na ekonomické zranitelnosti Eritreje kvůli její malé velikosti, nedostatku úspor z rozsahu a absenci jejího hlavního zdroje příjmů, kterým byl přístav Assab. Z jejího pohledu bylo pouze otázkou času, kdy nepřítelova ekonomika zkolabuje, coţ povede ke staţení eritrejských jednotek a moţná téţ k pádu vlády v Asmaře. (Lortan 2000: 4 – 5) 175 Někteří autoři přirovnávali tento konflikt k zákopové válce první světové války. (BBC 2000a) 176 Hlavními dodavateli oběma státům se stalo Rusko, Čína, Rumunsko, Bulharsko, Ukrajina a Itálie. Celkově byly v roce 1999 armádní výdaje Eritreje 306 milionů dolarů a Etiopie 403 milionů dolarů. Trh se zbraněmi se pro obě země uzavřel aţ po silném tlaku OSN na členské státy, aby se zdrţely prodávání zbraní oběma zemím. Blíţe ke specifikaci zakoupené techniky viz (Gedamu 2008: 50) a (Lortan 2000: 4 – 5). 127

K ukončení klidového období nakonec došlo 6. února 1999, kdy vedla Etiopie první ze série útoků na frontu u města Badme a následně na eritrejské pozice u měst Zalambessa a Bure. Obě strany se začaly obviňovat z obnovení bojů a porušení moratoria na vzdušné útoky. Nakonec zahájila etiopská armáda 22. února 1999 masivní ofenzívu s názvem Operace Sunset („Západ slunce―) k znovudobytí města Badme. Během prvních pěti dní ofenzívy prolomili Etiopané i za pomoci útoku lidských vln opevněnou eritrejskou linii, získali město Badme a pronikli 25 kilometrů na eritrejské území.177 (Gedamu 2008: 50 – 51) Vzhledem k velkým ztrátám u města Badme a zdejší neočekávané poráţce akceptovala Eritrea o několik dní později mírový návrh Africké unie, který však zůstal nenaplněn, neboť se oba konfliktní aktéři nedokázali shodnout na jeho implementaci. (Lortan 2000: 5) Etiopské jednotky tak dále bojovaly, ovšem nedařilo se jim prolomit centrální frontu, stejně tak bojovaly dále i eritrejské jednotky, kterým se zase nedařilo znovu dobýt ztracené město Badme. Konflikt tak uvízl na mrtvém bodě, který trval do poloviny roku 2000. Etiopie unilaterálně eskalovala aţ 12. května 2000 s ofenzívou na západní frontě, která po týdnu prolomila eritrejské linie a přerušila hlavní zásobovací trasu pro eritrejské jednotky bojující na západní frontě.178 (BBC 2000c) (Lortan 2000: 6) Postup etiopské armády byl poté jiţ nezastavitelný a rozsah eritrejské poráţky zjevný, kdyţ tato země nečekaně souhlasila s otázkou implementace mírového rámce Africké unie. Vzhledem k tomu, ţe Etiopie v tu dobu jiţ získala všechna sporná území, deklarovala 25. května válku za ukončenou. (Tran 2000) Ke konci května 2000 okupovala zhruba čtvrtinu eritrejského území, čímţ vyhnala z domovů statisíce lidí a zničila klíčové části eritrejské infrastruktury. 29. května vydal eritrejský prezident Afewerki rozkaz ke staţení armády ze všech sporných teritorií. Následující den oznámila Etiopie své staţení z některých oblastí Eritreji s tím, ţe úspěšně dosáhla svých vojenských cílů osvobození okupovaných oblastí. (Gedamu 2008: 51) Díky mediaci OSN bylo následně v červnu 2000 dosaţeno podpisu prozatímní mírové dohody a mj. souhlasu se zavazující arbitráţí sporných území a dopravením mezinárodních sil. Komplexní mírová dohoda byla finálně stvrzená podpisem 12. prosince 2000 v Alţíru. Tím tak došlo k permanentnímu ukončení vojenského nepřátelství mezi oběma zeměmi. (Carbone 2006: 1 – 2)

177 Achillovou patou eritrejské obrany byla pouze jedna obranná linie, po jejíţ prolomení měli Etiopané v podstatě volnou cestu do vnitrozemí. Eritrejci se poučili a o dva týdny později se uţ Etiopanům nepodařilo na centrální frontě u města Tsorona prorazit eritrejskou trojitou obrannou linii. (Gedamu 2008: 50 – 51) 178 Etiopané vyuţili momentu překvapení, neboť Eritrejci předpokládali, ţe se Etiopané poté, co jiţ jednou prolomili západní frontu v únoru 1999, zaměří na centrální frontu, kam proto eritrejská armáda koncentrovala své jednotky. Etiopská armáda si však po neúspěších proti centrální frontě v březnu 1999 uvědomila, ţe ve frontální zákopové válce nemůţe uspět. Z toho důvodu byla její novou strategií zaútočit na slabě bráněnou západní Eritreu a poté ohroţovat město Zalembessa na centrální frontě zezadu. (Lortan 2000: 5) 128

3.13.5. Snahy o moderování konfliktu V úvodu konfliktu se v jeho moderaci velmi angaţovaly USA. Vzdušné nálety probíhající v červnu 1998 byly zastaveny díky aktivitě prezidenta Clintona, který několikrát telefonicky jednal s premiérem Zenawim i prezidentem Afewerkim. Dosaţené moratorium na vzdušné útoky vedlo k širšímu zastavení nepřátelství, které sice nebylo nikdy formalizováno, ale přispělo k deeskalaci konfliktu. (Gedamu 2008: 50) (Plaut – Gilkes 1999: 5) Rada bezpečnosti OSN následně přijala 26. června 1998 rezoluci č. 1177, která odsuzovala pouţití síly mezi oběma aktéry a vítala oznámení obou stran o ukončení vzdušných útoků. (UN SC 1998) Další moderační iniciativy jiţ byly podstatně méně úspěšné, především kvůli vnímání konfliktu stranami jako hry s nulovým součtem.179 Zdálo se, ţe mediační úsilí mezinárodní komunity povede k úspěchu jiţ v roce 1999. Poráţka Eritreje v bitvě u města Badme donutila tuto zemi akceptovat 27. února 1999 Rámcovou dohodu pro mír Organizace africké jednoty. (CNN 1999) Oba konfliktní aktéři sice souhlasili s Rámcovou dohodou OAU, ale z celé řady důvodů nesouhlasili s Technickými dohodami, které řešily otázku její implementace.180 Ani tentokrát tak mír sjednán nebyl a OAU, za podpory amerických a evropských mediátorů, se dál snaţila dosáhnout souhlasu obou stran s Technickými dohodami. (Lortan 2000: 5) Teprve rozsáhlá eritrejská poráţka v květnu 2000, které předcházelo uvalení zbraňového embarga na oba státy rezolucí RB OSN č. 1298 (UN SC 2000b), se stala zjevným impulsem k souhlasu Eritreje s otázkou implementace mírového rámce Organizace africké jednoty a vzhledem ke staţení eritrejských sil ze sporných území také pro souhlas Etiopie. Za mediace OSN, OAU, EU, USA a Rwandy byla v červnu 2000 podepsána prozatímní mírová dohoda a finální mírová dohoda v prosinci 2000 v Alţíru. (Asrat 2006: 60)

179 Nejvýznamnějším pokusem byla společná iniciativa USA a Rwandy z konce května 1998, která předpokládala rozmístění malé pozorovatelské mise v oblasti Badme, odchod Eritrejců z této oblasti a navrácení předchozí etiopské civilní administrace. Poté by následovala demarkace hranice na základě koloniálních smluv a mezinárodního práva. Tato iniciativa byla později inkorporována do návrhu Rámcové dohody vytvořeného na setkání Organizace africké jednoty v Ouagadougou v Burkině Faso v listopadu 1998, který byl později podpořen OSN. Zatímco Etiopané vnímali tento návrh pozitivně, Eritrejci vůči němu projevovali nepřátelství. Vnímali americkou iniciativu jako snahu donutit je přijmout mírové plány bez adekvátní diskuze, nebyli ochotni stáhnout se z města Badme, neboť by tím připustili, ţe se jedná o etiopské teritorium a nesouhlasili ani s obnovením etiopské správy tohoto města. Eritrea tedy nadále tlačila na Etiopii, aby akceptovala koloniální smlouvy, které dle Eritreje správně definují vzájemnou hranici, zatímco Etiopie trvala na tom, ţe diskuze o míru můţe probíhat aţ po eritrejském staţení ze sporných území. Tato mírová iniciativa tedy selhala. (Plaut – Gilkes 1999: 5) 180 Eritrea se odmítala stáhnout z obsazených území před mírovým vyjednáváním a Etiopie kalkulovala, ţe čím déle se bude válka táhnout, tím větší šanci má na úspěch. Trvala také i nadále na tom, ţe jakékoliv zastavení palby a další mírová jednání závisí na souběţném stahování eritrejských sil z etiopských území. Ani tentokrát tak k míru nedošlo a OAU, za podpory amerických a evropských mediátorů, se dál snaţila dosáhnout souhlasu obou stran s Technickými dohodami. (Lortan 2000: 5) 129

3.13.6. Mezinárodní intervence Po podpisu mírové dohody zahájila Rada bezpečnosti OSN svou rezolucí č. 1312 Misi OSN v Etiopii a Eritreji (United Nations Mission in Ethiopia and Eritrea, UNMEE). (UN SC 2000c) Své velitelství relativně malá mise ustanovila v Asmaře a jejím cílem byl dohled nad hranicí, odminování sporného teritoria a aktivace komunikace mezi oběma konfliktními aktéry. V demilitarizované zóně okolo hranice široké 25 km byly rozmístěny tři mnohonárodní prapory.181 Svoji činnost UNMEE ukončila 31. července 2008 kvůli překáţkám kladeným Eritreou jako trest za malý tlak mezinárodního společenství na Etiopii, která neustále oponovala demarkaci sporné hranice.182 (Zondi – Réjouis 2006: 74 – 75)

3.13.7. Ukončení konfliktu Obecně došlo k ukončení konfliktu díky vnějšímu mechanismu, kdy obě konfliktní strany přenechaly rozhodnutí o jejich sporné hranici třetí straně. Tou byla Eritrejsko-etiopská hraniční komise (Eritrea-Ethiopia Boundary Commission, EEBC), která byla zaloţena na základě mírové dohody. EEBC měla prostřednictvím mezinárodní arbitráţe přijmout rozhodnutí o sporné hranici, které se zavázaly obě strany respektovat. Svým způsobem tak její rozhodnutí mělo vést také ke kompromisu mezi oběma stranami a rozdělení sporného statku. EEBC ve spolupráci se Stálým rozhodčím soudem v Haagu nakonec ustanovila hranice mezi oběma státy na základě koloniálních dohod mezi etiopským císařem Menelikem a italskou vládou z roku 1900, 1902 a 1908183 a v souladu s mezinárodním právem. V konečném rozhodnutí ze 13. dubna 2002 bylo vlastnictví čtyř nejspornějších měst vyřešeno následovně: města Badme, Tserona a okolí byla přiznána Eritreji, zatímco města Zela-Ambesa a Bure s okolím Etiopii.184 (Carbone 2006: 3) Ke konečné demarkaci hranice však dosud nedošlo.185

181 Jordánský prapor byl umístěn v západním sektoru, indický prapor ve středním sektoru a keňský prapor ve východním sektoru demilitarizované zóny. (Carbone 2006: 2) 182 Eritrea zakázala v říjnu 2005 lety UNMEE nad svým územím, odepřela ji dodávky paliva a vykázala její zaměstnance z USA a EU ze země. Tyto překáţky neumoţňovaly misi spolehlivě fungovat a znamenaly bezpečnostní rizika pro její zaměstnance. Mandát mise byl proto ukončen v červenci 2008. (Carbone 2006: 16) 183 Blíţe k interpretaci koloniálních smluv oběma konfliktními stranami viz (Carbone 2006: 4 – 15). 184 Etiopané vnímali přisouzení města Badme nepřátelské straně s velkou hořkostí a cítili se podvedeni vlastní vládou a mezinárodním společenstvím. V jejich pohledu byla země zbavena plodů vítězství, a to navzdory tomu, ţe se stali obětí eritrejské agrese. Tento neuspokojivý výsledek přisuzovali Etiopané především slabosti vlastní vlády. (Asrat 2006: 60) V tomto ohledu měla ovšem tato situace paradoxně i demokratizující efekt na Etiopii. Byla zde totiţ upevněna pozice netigrajských etnických skupin a oslabeny tradiční mocenské poţadavky Tigrajců zaloţené na jejich zásadním přispění ke svrţení vlády Dergu. (Lortan 2000: 9) 185 EEBC ukončila svoji činnost v listopadu 2007 kvůli nespolupráci Etiopie na demarkaci hranice v terénu. Krátce před svým rozpuštěním však komise vydala finální mapu, kterou popsala jako virtuální demarkaci hranice souřadnicemi. Eritrea tuto mapu akceptovala, Etiopie ji odmítla. (ICG 2008: 1) 130

3.13.8. Celkové zhodnocení konfliktu Konflikt byl bojován moderní technikou, ale za pouţití zákopové taktiky první světové války, coţ vedlo k velkému mnoţství obětí. Kromě úmrtí vedla válka k masivnímu odlivu civilistů z postiţených oblastí. V jejím důsledku tak vzniklo více neţ milion IDPs. (Gedamu 2008: 51) Průběh války byl doprovázen v obou zemích také štvavou kampaní proti občanům druhého státu. Etiopie v rámci této kampaně vyhostila okolo 75 000 Eritrejců a Etiopanů eritrejského původu, zatímco Eritrea deportovala či přemístila v rámci dobrovolné repatriace 70 000 Etiopanů a Eritrejců etiopského původu.186 (HRW 2003b: 5) Velmi důleţitým aspektem konfliktu byl jeho destabilizující vliv na ostatní státy regionu. Oba státy podporovaly ozbrojené nestátní skupiny bojující proti druhé straně a vyuţívaly k tomu především bezvládí v Somálsku, kde mezi sebou vedla Etiopie a Eritrea v podstatě proxy válku. Eritrea podporovala OLF a ONLF bojující za nezávislost svých vlastních regionů proti Etiopii. Tyto skupiny získávaly také podporu somálských ozbrojených skupin stojících za generálem Aididem, prostřednictvím kterých jim Eritrea dodávala zbraně.187 Etiopie na tuto podporu odpověděla vlastní přítomností v hraničních regionech Somálska, kde se snaţila vytvořit nárazníkovou zónu proti infiltraci ONLF a OLF a podporovala také somálské ozbrojené skupiny bojující proti Aididovi. Aktivity a zbraně obou zemí pomáhaly zhoršovat jiţ tak kritickou situaci v Somálsku (Abbink 2003: 415) Konflikt vedl také k proměně vztahů obou států se Súdánem. Zatímco do začátku války s ním oba státy udrţovaly nepřátelské vztahy, s vidinou moţného vyuţití súdánského území k vlastnímu či nepřátelskému útoku se snaţily vztahy zlepšit.188 Eritrea usilovala o urovnání vztahů ve strachu, ţe Súdán dovolí Etiopii zaútočit na západní hranici Eritreje ze svého území. Překvapivý útok na západní frontu v květnu 2000 však u Eritrejců vyvolal přesvědčení, ţe byl proveden částečně ze súdánského území a měl opět zhoršující efekt na vztahy obou zemí. Vztahy Etiopie se Súdánem se však výrazně zlepšily. Tato proměna znamenala velkou ránu pro súdánskou opozici, která dříve získávala materiální i politickou podporu od Etiopie a Eritreje, coţ přispělo ke zhoršení konfliktu probíhajícího v regionu Velkých jezer. (Lortan 2000: 7 – 8)

186 Blíţe k otázce nucených deportací v průběhu války viz (HRW 2003b: 5 – 9). 187 Dvě eritrejská letadla plná zbraní pro tyto skupiny přistála v Mogadishu v únoru 1999, loď se zbraněmi zakotvila v Merce v březnu a další loď vezoucí vycvičené bojovníky OLF, vojenské poradce a experty na pozemní miny v květnu 1999. (Lortan 2000: 7) 188 Do vypuknutí války v roce 1998 udrţovaly oba státy vůči reţimu v Chartúmu nepřátelské vztahy jako součást aliance Etiopie, Eritreje a Ugandy vytvářející za podpory USA nárazníkovou zónu mezi Súdánem vedeným fundamentalistickou Národní islamistickou frontou a islamistickým reţimem v absolutistické Saudské Arábii, čímţ zadrţovaly šíření islamismu v regionu a chránily americké dodávky ropy. V rámci aliance také poskytovaly materiální a politickou podporu súdánské opoziční Národní demokratické alianci. (Lortan 2000: 7 – 8) 131

Konflikt měl také vliv na situaci v Dţibutsku. Uzavření eritrejských přístavů pro etiopský export znamenalo jeho přesměrování do dţibutského přístavu.189 To vedlo k upevnění vztahů mezi Etiopií a Dţibutskem a k eritrejské podpoře dţibutského rebelského hnutí FRUD. Etiopie také poskytla Dţibutsku vojenskou asistenci, při které obě země společně chránily cesty a ţeleznici spojující Addis Abebu a Dţibuti, na které často útočili právě rebelové z FRUD. Vyuţití přístavu v Dţibuti také znamenalo sníţení potřeby eritrejského přístavu v Assabu, a tak i sníţení etiopské potřeby přijmout předčasně nějakou nevýhodnou mírovou dohodu. (Abbink 2003: 415) Vztahy mezi Etiopií a Eritreou zůstaly i po podpisu mírové dohody a přijetí arbitráţního rozhodnutí velmi napjaté. Kromě přetrvávajícího sporu o demarkaci hranice došlo také k několika menším hraničním střetům mezi oběma aktéry.190 V současnosti je také Eritrea velmi kritizovaná mezinárodním společenstvím za její destabilizační aktivity v regionu související především s její podporou různých nestátních skupin.191 Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, ţe hraniční spor mezi Etiopií a Eritreou zatím není uspokojivě vyřešen.

189 V důsledku přesměrování etiopského exportu do Dţibutska zaznamenal od května 1998 přístav v Dţibuti 161 % nárůst aktivity. Zajímavé je, ţe výhody Dţibutsku nepřinesly jen nové etiopské zakázky, ale také sucha a potravinová krize, která v Etiopii vypukla. Humanitární potravinová pomoc totiţ musela do země směřovat právě přes dţibutský přístav, coţ vedlo ke značným investicím do jeho modernizace. (Lortan 2000: 8) 190 Zatím k poslednímu incidentu došlo v souvislosti se zabitím pěti evropských turistů a únosu dalších dvou nedaleko eritrejské hranice v etiopském regionu Afar v lednu 2012. Na začátku března únosci oznámili, ţe propustili dva unesené Němce. V reakci na to podnikla Etiopie pozemní útok na eritrejské vojenské pozice, ve kterých měli být trénováni etiopští rebelové, včetně těch zodpovědných za lednové únosy. (BBC 2012b) 191 23. prosince 2009 uvalila Rada bezpečnosti OSN svou rezolucí č. 1907 sankce na Eritreu za její pokračující vyzbrojování somálských ozbrojenců. (UN SC 2009) V prosinci 2011 byla také přijata rezoluce č. 2023, která ţádala státy, aby řádně plnily sankce přijaté v rezoluci č. 1907 a byly ostraţití v jednání s eritrejským těţebním průmyslem, který by mohl financovat destabilizační aktivity v regionu. (UN SC 2011b) Tato rezoluce byla přijata v souvislosti se zjištěním OSN o eritrejských plánech podniknout bombové útoky na civilní a vládní cíle v Addis Abebě k narušení prosincového summitu Africké unie. (USCIRF 2012) 132

4. Charakteristika a trendy konfliktů východní Afriky 4.1. Typy konfliktů podle umístění Z dvanácti analyzovaných konfliktů bylo 9 vnitrostátních s vnějším vlivem, 2 měly vnitrostátní i mezinárodní dimenzi (obě války v Kongu) a 1 byl čistě mezinárodním (válka mezi Etiopií a Eritreou). Ţádný z těchto konfliktů však nebyl izolovaným jevem a záleţitostí pouze jednoho státu. Jejich průběh a dynamika byla vţdy nějakým způsobem ovlivňována zvenčí, ať uţ z mezinárodní povahy konfliktu či díky určité formě zapojení externích aktérů (intervence, vojenská podpora bojujícím stranám, vnější patronství apod.). Z hlediska umístění je nutné dodat, ţe v rámci zkoumaných konfliktů neprobíhala aţ na dvě výjimky přímá bezpečnostní interakce se státy mimo region. První z hlediska intenzity a délky trvání méně významnou vnější interakcí bylo zapojení několika nestátních skupin a osmi afrických států nepocházejících z regionu východní Afriky do druhé války v Kongu (Angola, Zimbabwe, Namibie, Súdán, Libye, Čad a Středoafrická republika) a druhou pak jiţ podstatně významnější a delší interakce s oblastí dnešního Jiţního Súdánu především ze strany Ugandy a DRC. Na výše uvedeném základě je tedy patrná vysoká provázanost bezpečnostních náhledů a starostí minimálně mezi sousedními státy. Do jaké míry se jedná o případnou komplexní regionální síť vzájemné bezpečnosti, bude předmětem následující páté kapitoly.

4.2. Typy konfliktů podle závažnosti Z hlediska závaţnosti byly 4 konflikty po celou dobu svého trvání válkou, 3 malým ozbrojeným konfliktem s občasnými krátkými obdobími latence a u 5 konfliktů se střídala období války a malého ozbrojeného konfliktu. Graf č. 1 zobrazuje vývoj celkového počtu obětí souvisejících s bitvami a obětí jednostranného násilí všech dvanácti ozbrojených konfliktů regionu východní Afriky v období 1990 – 2011. Od roku 1994, kdy celkový počet obětí dosáhl maxima v souvislosti s občanskou válkou ve Rwandě a jednostranným násilím probíhající genocidy, je patrný klesající regionální trend počtu obětí. Právě jednostranné násilí je v rámci místních konfliktů typickým fenoménem. Oběťmi místních konfliktů se častěji neţ samotní kombatanti stávají právě civilisté. Zvěrstva vůči civilnímu obyvatelstvu oponenta, ať uţ se jedná o příslušníky jiného etnika, klanu, náboţenské skupiny či státu, jsou typickým průvodním znakem většiny konfliktů ve východní Africe. Z hlediska počtu obětí, ke kterým konflikty vedly nepřímo (např. prostřednictvím hladomorů, nemocí a dalšího utrpení), byla zcela nejsmrtelnějším konfliktem východní Afriky druhá válka v Kongu, díky které zemřelo dle odhadů aţ 5,4 milionu obyvatel, coţ z ní činí nejsmrtelnější konflikt od konce druhé světové války. (Ploughshares 2011a)

133

Graf č. 1: Vývoj počtu obětí konfliktů ve východní Africe 1990 – 2011 192

Detail grafu v úseku 0 – 100 000 obětí

V grafu č. 1 jsou také velmi dobře patrné tři nejvýznamější eskalační období regionu (1994, 1996 – 1997 a 1999 – 2000), která byla způsobena jednak průběhem těch nejzávaţnějších konfliktů zkoumaného regionu, ale také akumulací průběhu většiny sledovaných konfliků v těchto eskalačních obdobích, coţ je dobře patrné z velkého schématu č. 7 na konci této kapitoly. Ten také přehledně zobrazuje proměnu dynamiky jednotlivých konfliktů a ilustruje dramatický nárůst jejich počtu v regionu krátce po skončení studené války, jehoţ příčiny byly blíţe rozebrány v kapitole 3.1.

192 Ilustrace vytvořená autorem na základě vlastní kalkulace počtu obětí dle dat UCDP. Celkový počet obětí v kaţdém roce byl vypočítán součtem počtu obětí všech konfliktů v daném roce, a to dle tří odhadů. Do výpočtu byly zahrnuty jak oběti spojené s bitvami, tak oběti jednostranného násilí. Vynechány byly oběti hladomorů, nemocí a dalšího utrpení, které jsou způsobeny konfliktem nepřímo a program UCDP je proto nezaznamenává. O jejich zachycení se snaţí například projekt Ploughshares, jehoţ kalkulace obětí jsou podstatně vyšší (druhá válka v Kongu: 3,5 aţ 5,4 milionu obětí, válka v Ugandě: 500 000 obětí či válka v Somálsku: 300 – 550 tisíc obětí). (Ploughshares 2011a, 2011c, 2011d) Blíţe ke kalkulaci obětí uvedených v grafu viz Příloha č. 1. 134

4.3. Typy konfliktů podle nekompatibility cílů Dominantním předmětem sporu u většiny zkoumaných konfliktů byla politická moc. Boj o její získání či její spravedlivější distribuci ve státě či určitém regionu hrál důleţitou roli v 8 konfliktech (ve válce ve Rwandě, Ugandě, Somálsku, Burundi, Dţibutsku, v obou válkách v Kongu a konfliktu v Kivu). Všechny z těchto osmi konfliktů měly také ekonomický rozměr, ať uţ se jednalo o spor o půdu a surovinové zdroje (typicky pro region Velkých jezer), o rovnoprávný přístup ke státním zdrojům či pouhou chamtivost. V konfliktu v regionu Ituri hrál jako v jediném z místních konfliktů zcela dominantní roli spor o bohatství představované půdou. U dvou konfliktů vedených v Etiopii o status SRS a státu Oromia byla hlavním předmětem sporu secese a zisk nezávislosti, zatímco ve válce mezi Etiopií a Eritreou šlo o teritoriální spor o společnou hranici. U několika místních konfliktů sehrála významnou roli také otázka zrovnoprávnění různých segmentů společnosti – v případě Rwandy a Burundi mezi etniky Hutu a Tutsi, v Ituri mezi kmeny Lendu a Hema, v Ugandě mezi centrálními etniky a severním kmenem Acholi, v Somálsku mezi několika místními klany, v Dţibutsku mezi Afary a Somálci a v Etiopii mezi dominantními etniky Amharů a Tigrajců a po secesi touţícími Somálci a Oromy. Se zrovnoprávěním souvisí také nekompatibilní hodnoty a role konfliktních aktérů, které u většiny zkoumaných konfliktů doplňovaly dominantní soupeření o zdroje. Rozdílné hodnoty konfliktních aktérů vyplývaly z jejich odlišných identit vzniklých jak přirozenou cestou (např. na základě historické separace, etnicity, klanového štěpení či víry), tak často uměle konstruovaných a posilovaných (např. prostřednictvím propagandy či koloniálním překrytím). Pro bliţší pochopení kontextu těchto nekompatibilních cílů je nutné podrobněji rozebrat strukturální rizika regionu, která zvyšují pravděpodobnost vypuknutí konfliktu.

4.4. Strukturální bezpečnostní rizika regionu Strukturální bezpečnostní rizika zkoumaného regionu po konci studené války jsou velmi komplexní a často se navzájem posilují. Jedním ze zcela základních problémů, který přispívá ke vzniku nekompatibilních cílů a následně konfliktů, je slabost místních států. Nemusí přitom nutně jít o totální selhání jako v případě Somálska, ale stačí, kdyţ se státy nacházejí ve stavu často se opakujícího chaosu. Pokud stát delší dobu nedisponuje monopolem na pouţití násilí, není schopný ochránit své teritorium proti vlastním či cizím rebelským skupinám, natoţ pak proti přímé vojenské intervenci sousedů. Opakující se přeshraniční útoky podkopávají jeho suverenitu a násilný konflikt se tak postupně přelévá z jedné země do druhé. Typickým příkladem je oblast Velkých jezer, kde se DRC stalo působištěm celé řady

135 domácích i cizích rebelských skupin, které tuto oblast postupně destabilizovaly. S tímto problémem souvisí i dlouhá tradice podpory subverzních aktivit místními státy, při které je vyuţíváno různé lokální napětí či konflikt k podpoře rebelských hnutí v znepřátelených zemích. Stačí si vzpomenout na proxy války Ugandy a Súdánu či Etiopie a Eritreje. Toto jednání vedlo k vytvoření mentality „oko za oko, zub za zub―, která bezprostředně podkopává důvěru mezi státy a přispívá tak k destabilizaci místní bezpečnostní situace. (Weber 2008: 11) Bezpečnostním rizikem ovšem můţe být i zcela opačná situace, tedy aţ příliš pevná kontrola státu autoritativním vládcem či vládou jedné strany a s ní související politická exkluze. Příznivci politické opozice jsou v této mocenské konstelaci v lepším případě zatýkáni a v horším popravováni, volby zmanipulované a přístup ke státní moci omezený, coţ bývá zdrojem frustrace a rostoucího nepřátelství. Stejný vývoj stál u zrodu občanské války ve Rwandě, ve které státní moci dominovaly hutuské elity, Ugandě, kde bylo jedním z prvních kroků Museveniho vlády po jeho nástupu v roce 1986 zakázání dalších politických stran kromě jeho vlastní, Dţibutsku, ve kterém kontroloval státní moc malý somálský klan Issa, a první války v Kongu, kde vládl pevnou rukou diktátor Mobutu Sésé Seko s přízviskem Kuku Ngbendu wa za Banga, tedy „mocný válečník, kráčející od vítězství k vítězství, zanechávající za sebou spáleniště.― Ten sice mnoha vítězství nedosáhl, ale spáleniště za sebou zanechal. S výše uvedeným souvisí i bezpečnostní rizika plynoucí z heterogenity místních společností. Můţe se přitom jednat jak o štěpení vycházející z etnicity (zejména v kontextu Velkých jezer), klanové a náboţenské příslušnosti (v kontextu Afrického rohu), tak o klasické štěpení napříč různě rozvinutými regiony či v podobě rivality centra vs. periferie. V mnoha zemích východní Afriky fungoval a často stále funguje systém „rozděl a panuj― upevňující sociální, ekonomické, politické, regionální a další nerovnosti, které umoţňují vznik navzájem se posilujících rebélií a represí. Místní lídři zdůrazňovali spíše rozdílnosti, neţ aby sjednocovali různé skupiny společnosti a případná radikalizace těchto rozdílů často vedla ke vzniku politické ideologie nenávisti a případně i otevřeného konfliktu. Nalezení určitého modu vivendi v souţití heterogenních společností představuje základní výzvu místních států, která, jak dokazují občanské války ve většině těchto zemí, není tak snadno dosaţitelná. Masivní uprchlictví produkované velkým mnoţstvím konfliktů a s ním související krize občanství je dalším významným rizikem regionu. Uprchlická otázka nabrala na urgenci zvláště po genocidě ve Rwandě, která vyhnala z domovů obrovskou masu populace proudící do sousedních zemí, ve kterých působila jako silně destabilizující faktor, a to ať uţ díky nepřátelskému vymezení domácí populace vůči nově příchozím (na etnické či ekonomické bázi), tak díky roli uprchlických táborů jako úkrytu pro cizí kriminální ţivly a prostoru pro

136 násilnou rekrutaci bojovníků různými nestátními a někdy i státními aktéry. Občanská válka v Burundi, obě války v Kongu a konflikty v regionu Ituri a provinicích Kivu bezprostředně souvisely s otázkou uprchlíků a vedly k začarovanému kruhu násilného exilu a násilného návratu a k rozmělnění a splynutí tradičních rolí vojáků a civilistů. Uprchlická krize v regionu Velkých jezer zahájená rwandskou genocidou pomalu utichla v prvních letech nového tisíciletí, ale masivní uprchlictví zůstává ve zkoumané oblasti bezpečnostním problémem i nadále. Došlo pouze k přesunu centra tohoto problému do Somálska, odkud zvláště v poslední dekádě prchají statisíce lidí před probíhající občanskou válkou. Velmi křehká a konfliktu nakloněná bezpečnostní situace na severu Keni či jihu Etiopie je toho následkem. Pokud hovoříme o bezpečnostních rizicích regionu východní Afriky, nelze si nevšimnout jeho obecné zranitelnosti a náchylnosti ke konfliktu plynoucí z geografického, historického, sociálního a ekonomického kontextu této oblasti. Z geografického hlediska přináší bezpečnostní rizika několik záleţitostí. Jedná se především o soupeření o půdu, které se často zintenzivněné nucenou či spontánní migrací stává ve východní Africe častějším zdrojem konfliktu, neţ by se na první pohled mohlo zdát. V oblasti Velkých jezer je nerovný přístup k půdě a její omezené mnoţství zvýrazněné velmi vysokou hustotou zalidnění tradičním bezpečnostním problémem. Tato záleţitost zde byla intenzivně vyuţívána organizátory rwandské genocidy a představuje také strukturální příčinu konfliktu v Burundi či východních regionech DRC. Otázka půdy hraje velmi důleţitou roli i v Africkém rohu, ovšem má zde poněkud odlišný charakter. V tomto velmi suchém regionu najdeme tradičně silnou diferenciaci mezi pastevci, kteří dominují převáţné části této oblasti a zemědělci, kteří obývají zejména chladnější vrchoviny a okolí řek. Drsné prostředí regionu vede k trvajícímu konfliktu mezi těmito skupinami o způsob vyuţití nedostatkové půdy a zdrojů čerstvé vody. (Mburu 1999: 92 – 93) V rámci geografických vlastností regionu lze ještě dodat, ţe se vyznačuje náročným terénem (pralesy a vrchoviny Velkých jezer a pouště Afrického rohu), který vládám místních zemí často brání efektivně kontrolovat periferní oblasti jejich teritoria, kde pak nachází útočiště různé nestátní rebelské skupiny. Historický kontext kolonialismu a studené války a jeho role ve zvýšení zranitelnosti regionu vůči konfliktu byl podrobně rozebrán v rámci kapitoly 3.1. Také sociální kontext jsem jiţ částečně zmínil v souvislosti s případnými bezpečnostními riziky heterogenity místních společností. Se sociálním kontextem však souvisí také kontext ekonomický. Region východní Afriky, zejména pak oblast Afrického rohu, patří bezesporu k nejchudším a nejvíce deprivovaným regionům světa. Velká část populace této oblasti nemá přístup k základním ţivotním potřebám jako je pitná voda, potraviny, zdravotní péče či vzdělání. Výše HDP na

137 obyvatele, očekávaná délka ţivota a vzdělanost jsou zde mezi nejniţšími na světě, zatímco úmrtnost dětí a dospělých mezi nejvyššími. (OCHA 2009: 1) K tomu všemu se přidává velké mnoţství nezaměstnané mládeţe bez půdy a cílů, která je zvláště nachýlná k rekrutaci do rebelských skupin. Tenze způsobené chudobou a nezaměstnaností bezesporu přispívají ke konfliktnosti regionu. Jejich role ve vytváření podmínek pro konflikt je o to významnější, týkají-li se jen určité části populace. Pokud je patrné, ţe se jiná skupina má lépe, vede vnímaná relativní deprivace či v horším případě absolutní deprivace k pocitu frustrace, křivd, růstu nepřátelství a s ním spojeného konfliktního potenciálu. S tím souvisí také role chamtivosti konfliktních aktérů v rozdmýchávání a udrţování místních konfliktů, která se nachází na opačné straně osy od křivdy.193 V rámci zkoumaného regionu je centrem uvaţování o chamtivosti DRC se svým obrovským surovinovým bohatstvím, které od konce studené války přitahuje velkou pozornost sousedních států a rebelských skupin vymykajících se kontrole centrální moci. Zaměřit se lze také na Somálsko, kde skupiny pirátů hnané touhou po výkupném jiţ několik let komplikují námořní dopravu v oblasti Adenského zálivu. V neposlední řadě pak také s chamtivostí souvisí bezpečnostní rizika plynoucí ze značné proliferace malých a lehkých zbraní prostřednictvím místních velmi rozvinutých trhů se zbraněmi koncentrovaných v Somálsku a DRC, korupce, praní špinavých peněz a pašování drog a lidí.

4.5. Dynamika konfliktů Ve své dynamice se konflikty východní Afriky od kterýchkoliv jiných konfliktů nijak zvlášť neliší. Při jejich analýze byly patrné všechny základní stupně intenzity konfliktu definované Waisovou, stejně jako všechny formy eskalace a deeskalace definované Bartosem a Wehrem, jejichţ průběh závisel na proměnách konfliktních zdrojů, solidarity a zpětných vazbách. Z hlediska fází konfliktu v roce 2012 deeskaluje občanská válka v Somálsku s odchodem radikálů Al-Shabaab do Jemenu a konflikt v provinciích Kivu s postupným oslabením FDLR díky úspěšným operacím konţské armády. Na mrtvém bodě se nachází oba separatistické konflikty v Etiopii s neochotou vlády tyto konflikty eskalovat a především s oslabením konfliktní solidarity hlavních nestátních protagonistů jejich mocenským štěpením, stejně jako občanská válka v Ugandě díky odchodu většiny LRA do dalších států regionu a tedy nemoţnosti vlády je definitivně porazit. Latentní konflikt lze vysledovat ve vztahu Eritreje k jejím sousedům, Etiopii a Dţibutsku. Ve fázi postkonfliktního urovnání vztahů se stále

193 Koncept známý jako chamtivost versus křivda („greed versus grievance―) jakoţto příčinnou logiku občanských válek podrobně rozpracoval Collier a Hoefflerová. Blíţe viz (Collier – Hoeffler 2002). 138 nachází Rwanda, jejíţ občanská válka zanechala ve společnosti hluboké šrámy, které se ani po téměř 20 letech nepodařilo plně vyřešit, a Burundi, kde měla občanská válka podobný etnický charakter a skončila teprve v roce 2008. V kontextu práce je také důleţité zmínit především regionální vliv na dynamiku a průběh zkoumaných konfliktů. Vyhnu se přitom vlivu externí mediace a přímé zahraniční intervence, které budou předmětem následující kapitoly. Vzájemné eskalační propojení je patrné mezi Rwandou a Burundi a vyplývá z podobné etnické struktury obou států. Zabití prvního burundského hutuského prezidenta Ndadyeho v roce 1993 a následné vypuknutí občanské války přispělo k eskalaci rwandského konfliktu mezi FPR a hutuským reţimem, který se v dané době nacházel na mrtvém bodě. Atentát na Ndadayeho zvýšil nenávist a konfliktní solidaritu hutuské strany konfliktu vůči tutsijské menšině a dle Pruniera v podstatě přispěl k rozhodnutí realizovat jakési finální řešení tutsijské otázky. (Prunier 1995a: 200) Oba konflikty také eskalovaly v důsledku stejné události, kterou bylo sestřelení letadla nad Kigali v dubnu 1994, při kterém byl zabit jak nový burundský prezident Ntaryamira, tak rwandský prezident Habyarimana. Nejen průběh rwandské genocidy, ale také její ukončení mělo eskalační dopad na burundskou válku. Tisíce interahamwe a ex-Far po ní uteklo nejen do Zairu, ale také do Burundi, kde začali působit v místních rebelských skupinách proti burundské vládě a tutsijskému obyvatelstvu. (Reyntjens 2005: 117) První válka v Kongu byla také v podstatě zahájena díky působení bývalých genocidaires. Ti nadále útočili na Rwandu a poskytli jí tak v roce 1996 důvod podniknout invazi do Zairu a rozpoutat tak nejen mezistátní, ale díky rwandské patronáţi AFDL také vnitrostátní konflikt. Stejně tak druhá válka v Kongu a její vnitrostátní rozměr byl zahájen a eskalován díky zájmům Rwandy zůstat v DRC a bojovat proti genocidaires i navzdory tlaku Kabily na jejich odchod v červenci 1998 a nikoliv díky vnitřnímu odporu vůči Kabilovu reţimu. Dynamika obou válek v Kongu byla navíc také silně ovlivněna regionálními vlivy plynoucími z velkého mnoţství zapojených zahraničních aktérů a jejich zájmů. Konflikt v provinciích Kivu byl významně eskalačně propojen se zájmy Rwandy a situací v Burundi. Masakr konţských tutsijských uprchlíků (Banyamulenge) v uprchlickém táboře Gatumba v Burundi přispěl jednak k eskalaci burundské občanské války, tak k eskalaci konfliktu v Kivu. Důvodem byla rostoucí obava zbývajících Banyamulenge v Kivu o jejich bezpečnost a intenzivnější aktivita CNDP, jejímţ hlavním cílem byla právě ochrana těchto tutsijských obyvatel. (ICG 2005: 6 – 7) Eskalace konfliktu v regionu Ituri byla několikrát způsobena Ugandou, která podněcovala spory mezi kmeny Hema a Lendu. Později se tato země přidala na stranu kmene

139

Hema a podporovala jeho ozbrojené skupiny. Uganda také komplikovala deeskalaci tohoto konfliktu, neboť měla zájem na jeho dlouhém trvání, který by jí umoţnil zůstat na místě a co nejdéle ilegálně těţit konţské surovinové bohatství. To stejné platí i pro její působení v druhé válce v Kongu vzhledem k tomu, ţe se oba tyto konflikty v určitém období prolínaly. S ilegální těţbou surovin souvisí také postupný nárůst nepřátelství mezi Ugandou a Rwandou, který vyvrcholil aţ vznikem proxy války, při které oba tyto státy podporovaly v rámci druhé války v Kongu a konfliktu v Ituri znepřátelené nestátní skupiny a etnika a přispívaly tak eskalaci konfliktu na lokální úrovni. Fenomén proxy válek je vůbec v regionu poměrně hodně rozšířen a jeho vliv na dynamiku místních konfliktů je značný. Nejzávaţnější období občanské války v Ugandě panovalo od roku 1994 do roku 2002, kdy byl tento konflikt doplněn o proxy válku Ugandy a Súdánu. V jejím rámci Uganda podporovala jihosúdánskou rebelskou skupinu SPLA a Súdán Konyho LRA, kterou jeho podpora transformovala z chaotické skupiny rebelů do vcelku soudrţného a dobře vyzbrojeného stroje na zabíjení. Sblíţení obou států a ukončení súdánské podpory LRA do roku 2002 významně přispělo k deeskalaci místní války. Deeskalační efekt na ni mělo také ukončení súdánské občanské války v roce 2005, po kterém SPLA konsolidovala svoji moc v jiţním Súdánu a značně tak zúţila operační prostor LRA, v důsledku čehoţ se tato skupina začala stahovat do DRC. V regionu Afrického rohu měla na několik místních konfliktů značný eskalační vliv proxy válka mezi Etiopií a Eritreou, která byla vedena souběţně s jejich vlastní mezistátní válkou v období 1998 – 2000 a ještě dlouho po ní. Typickým prvkem této války byla eritrejská podpora poskytovaná separatistickým skupinám OLF a ONLF v Etiopii (v podobě výcviku a dodávek zbraní), která přispívala k eskalaci konfliktů oběma těmito aktéry a její podpora islamistické skupiny Al-Shabaab a několika dalších warlordům v Somálsku, jehoţ přechodnou vládu TFG přímo vojensky podporovala zase Etiopie. Zvláště po roce 2006 byla destruktivita somálské občanské války značně posílena rivalitou těchto států. Jejich soupeření významně eskalačně ovlivnilo také situaci v Dţibutsku. Uzavření eritrejských přístavů pro etiopský export během jejich války v roce 1998 znamenalo jeho přesměrování do přístavu v Dţibuti, coţ vedlo k upevnění vztahů mezi Etiopií a Dţibutskem a eritrejské podpoře dţibutské rebelské skupiny FRUD. Eskalačním důsledkem nového etiopsko-dţibutského partnerství bylo v podstatě také krátké propuknutí bojů o společnou hranici mezi Eritreou a Dţibutskem v červnu 2008, které bylo motivováno mj. eritrejským vnímáním Dţibutska jako státu, který se přiţivuje na jejím nevyřešeném sporu s Etiopií. (Abbink 2003: 415)

140

Výše popsané regionální vlivy na dynamiku místních konfliktů jiţ nyní poukazují na značnou bezpečnostní provázanost celého regionu, která bude blíţe rozebrána v kapitole č. 5. Průběh konfliktů dle jejich dynamiky zaloţené na počtu obětí na ose latence – malý ozbrojený konflikt – válka a se zobrazením počtu obětí v kaţdém roce a koercivní linie u kaţdého konfliktu konstruované s ohledem na počet obětí a dle významu jednotlivých eskalačních i deeskalačních událostí zobrazuje velké schéma č. 7 na konci této kapitoly.

4.6. Taktika vedení bojů Z hlediska taktiky vedení bojů se konflikty východní Afriky vyznačují mnoha specifiky. Kromě války mezi Eritreou a Etiopií, která je v regionálním kontextu vcelku výjimečná co do taktického vedení bojů, byla ve všech zbývajících jedenácti konfliktech pouţita v různých stádiích bojů ze strany nestátních skupin gerilová taktika „hit and run― a ze strany vlád protipovstalecké operace. Obě tyto taktiky byly doprovázené zvěrstvy a celou řadou masakrů a nucených přemístění skutečných či domnělých civilních příznivců oponenta dle logiky kolektivního trestu. Tento způsob vedení bojů v regionu jednoznačně dominoval. U Rwandy lze navíc zmínit především vysokou intenzitu masakrů, které dosáhly dokonce úrovně genocidy. Pro ugandskou občanskou válku jsou typické únosy dětí a značné vyuţívání dětských vojáků ze strany LRA, kteří byli v omezenějším rozsahu vyuţíváni i FNL v Burundi a nestátními skupinami v DRC a Somálsku. V Ugandě vyuţívalo velmi nekonvenční taktiku také HSM, jehoţ vojáci potření bambuckým máslem útočili za zpěvu duchovních písní ve frontálních útocích bez krytí a s kameny v rukou, od nichţ očekávali, ţe se budou po poţehnání chovat jako granáty. (HURIPEC 2003: 35) Nelze se divit, ţe byla skupina do dvou let zničena s tím, jak jí došly vojáci. Zejména v Somálsku pak byla často vyuţívána teroristická taktika sebevraţedných útoků, ke které občas sáhly i separatistické skupiny OLF a ONLF v Etiopii. Právě Etiopie také vyuţila proti skupině ONLF taktiku vyhladovění uvalením obchodní blokády na Somálský regionální stát. Ekonomická a humanitární blokáda byla také vyuţita v rámci občanské války v Dţibutsku vládou proti oblastem Afarů na severu země, kde působila afarská rebelská skupina FRUD. Zatím nerozebraným případem je válka mezi Etiopií a Eritreou z let 1998 – 2000. Na první pohled se zdálo, ţe se díky zahraničním akvizicím velkého mnoţství moderních zbraní oběma státy bude jednat o první africkou high-tech válku s vysokou přesností útoků a malými ztrátami. Realita vedení boje však nakonec připomínala spíše první světovou válku a vedla k obrovským ztrátám obou konfliktních aktérů. Eritrea během konfliktu vystavěla rozsáhlou obrannou linii zákopů a pevností, kterou se Etiopie snaţila prolomit mj. taktikou útoků

141 lidských vln. Do toho všeho se ještě přidávala těţká kulometná a dělostřelecká palba z obou stran.194

4.7. Zapojení třetích stran V oblasti moderování konfliktů ve východní Africe se angaţovala prostřednictvím různých rezolucí, prohlášení, mediací, embarg či přímých intervencí celá řada externích aktérů. V roli mediátorů byly v regionu výrazně aktivní především JAR a Tanzanie. V rámci burundského mírového procesu se v jeho úspěšné mediaci od roku 1998 postupně vystřídali tanzanijský prezident Julius Nyerere, jihoafrický prezident Nelson Mandela, jeho viceprezident a současný prezident JAR Jacob Zuma a jihoafrický ministr obrany Charles Nqakula. Nelson Mandela byl také aktivním mediátorem mezi Mobutem a Kabilou v první válce v Kongu, i kdyţ tato mediace úspěšná nebyla. V druhé válce v Kongu však byla diplomacie JAR v dekonstrukci tohoto konfliktu výrazně úspěšnější a podařilo se jí dosáhnout několika klíčových mírových dohod. Bývalý tanzanijský prezident Benjamin Mnapu se spolu s bývalým nigerijským prezidentem Olusegunem Obsanjoem a za podpory generálního tajemníka OSN Ban Ki-moona stali v roce 2008 hlavními mediátory konfliktu v Kivu. Jejich aktivita však zatím mnoho výsledků nepřinesla. Poměrně úspěšné angaţmá JAR v mediaci místních konfliktů spočívá v absenci jejích bezpečnostních zájmů v místních zemích a podpoře, které jí poskytovaly západní země. Tanzanie má v regionu také dobré diplomatické postavení, jednak je to stabilní země, která můţe představovat vzor ostatním, zároveň se nachází přímo ve východní Africe, a proto se dokáţe lépe vţít do reálií místních konfliktů. K úspěchům mediačního úsilí obou těchto zemí bezesporu také přispělo zapojení skutečně významných celoafrických autorit, jako je právě Nelson Mandela či Julius Nyerere. Kromě těchto států se v mediaci místních konfliktů angaţovala s většími či menšími úspěchy také OSN, AU, IGAD, EU, Arabská liga, Francie, USA, Belgie, Kanada, Mozambik, Zambie či Jiţní Súdán. Embarga jsou dalším významným nástrojem třetích stran určeným k donucení konfliktních aktérů jednat. OSN uvalila zbraňové embargo v roce 1992 na Somálsko, 1994 na Rwandu, v roce 2000 na Eritreu a Etiopii a podruhé na Eritreu také v roce 2009, které bylo ještě doprovázeno zmrazením účtů jejích nejvyšších politických a vojenských lídrů a opět posíleno v roce 2011. V roce 1996 uvalily sousední státy (kromě Rwandy) ekonomické embargo na Burundi a obdobný efekt mělo v rámci konfliktu v Kivu vydání cestovních

194 Tento konflikt je také zajímavý tím, ţe si v jeho průběhu obě země navzájem vyhostily své občany a v podstatě i vlastní občany s původem oponenta. Blíţe k nuceným deportacím viz (HRW 2003b: 5 – 9). Z hlediska vedení boje je také pozoruhodné, ţe kaţdý čtvrtý eritrejský voják byla ţena. Blíţe viz (Jenkins 1999). 142 omezení na představitele CNDP a zmrazení jejích financí OSN v roce 2005. Z těchto embarg lze povaţovat za úspěšné jen to uvalené na Burundi v roce 1996, které donutilo reţim vyjednávat s opozicí. Ostatní byly většinou ignorovány, obcházeny či přišly příliš pozdě. Aktivita třetích stran měla v regionu také formu pozorovacích misí, které lze všechny kvůli jejich slabému mandátu a ignoraci konfliktních aktérů povaţovat za neefektivní. V rámci občanské války ve Rwandě to byla mise OAU GOMN monitorující příměří, které nikdo nedodrţoval, pozorovací mise OSN UNUROM kontrolující hranice mezi Rwandou a Ugandou kvůli vyzbrojování FPR a do posílení svého mandátu také monitorovací mise UNAMIR dohlíţející na realizaci mírových dohod z roku 1993, které také nikdo neplnil. Po podpisu mírové dohody mezi Etiopií a Eritreou byla na jejich společnou hranici dopravena v roce 2000 monitorovací mise UNMEE, která se však potýkala s rostoucími obstrukcemi ze strany Eritreje a nakonec kvůli nim byla nucena svoji činnost ukončit. Také mise MONUC v DRC a UNOSOM v Somálsku byly zahájeny jakoţto pozorovací mise. Přímé mezinárodní intervence lze naopak povaţovat v mnoha případech za vcelku efektivní. Za úspěšnou lze povaţovat misi MONUC působící v DRC od roku 1999, která byla postupně transformována do mise s více neţ 20 000 personálem a poměrně rozsáhlým mandátem. Představuje tak největší a zároveň nejdraţší misi v historii OSN. MONUC se také stala v roce 2008 první misí, která učinila ochranu civilistů svou nejvyšší prioritou. (Reynaert 2011: 8) V květnu 2010 vstoupila mise do stabilizační fáze a nyní nese název MONUSCO. Také Evropská unie vedla v DRC v rámci konfliktu v regionu Ituri úspěšnou invervenci v rámci její Operace Artemis v roce 2003, které se podařilo stabilizovat situaci v tomto regionu. Operace byla také důkazem, ţe je EU schopná nasazovat své vojenské síly autonomně a mimo Evropu a je tak obecně povaţována za důleţitý milník v rozvoji SZBP. (Homan 2007: 1 – 3) Za úspěšnou lze také povaţovat misi Africké unie AMIB od roku 2003, první v historii této organizace, vedoucí odzbrojení v Burundi a od května 2004 misi OSN ONUB, která ji nahradila. Poslední misí, kterou lze hodnotit jako úspěšnou, je od roku 2007 mise Africké unie AMISOM působící v Somálsku. Ta měla zpočátku sice značné potíţe kvůli nedostatečným zdrojům, ale po jejím posílení se jí zvláště od roku 2011 v podpoře somálské přechodné vlády a boji proti Al-Shabaabu vcelku daří. Naopak za neúspěšné lze povaţovat misi UNOSOM s mandátem pod kapitolou 7 Charty OSN a operace vedené UNITAF v Somálsku na začátku 90. let, které si nedokázaly získat podporu místního obyvatelstva, stejně jako misi UNAMIR ve Rwandě, jejíţ mandát byl posílen v podstatě aţ po ukončení místních bojů.

143

V souvislosti s mezinárodními intervencemi je také třeba zmínit, ţe několik států intervenovalo do místních konfliktů samostatně. Mezi nejvýznamnější patří JAR, která vyslala své vojáky do Burundi v roce 2001 na ochranu politiků účastnících se mírových jednání, a Francie, která intervenovala se souhlasem konfliktních stran do občanské války v Dţibutsku, ve které oddělila válčící strany, a do Rwandy pod záminkou evakuace svých občanů. Ovšem obě tyto intervence byly vedeny především mocenskými zájmy, neboť Francie povaţuje tyto země kvůli historickým vazbám za le pré carré. (Prunier 1995a: 103) Ohroţení profrancouzských reţimů těchto zemí nestátními skupinami vnímala jako ohroţení svých zájmů v těchto státech, a proto se v obou případech postavila více či méně viditelným způsobem na stranu státu. V Dţibutsku poskytla její intervence vládním silám čas na dozbrojení a zpravodajské informace o poloze nepřítele, ve Rwandě pak evakuovala několik prominentů Habyarimanova reţimu, dozbrojovala vládní armádu FAR, pomáhala jí s koordinací bojů a po její poráţce umoţnila vojákům, milicionářům a významným představitelům hutuského reţimu prchnout přes její humanitární zónu do Zairu. Menší konflikty, jako byl konflikt v regionu Ituri či oba secesionistické konflikty v Etiopii, byly vcelku ignorovány mezinárodním společenstvím a k ţádným významnějším vnějším moderačním snahám v nich nedošlo. Konflikt v Ituri byl v kontextu probíhající druhé války v Kongu dlouho povaţován za nevýznamnou kmenovou válku, zatímco konflikty s ONLF a OLF jsou Etiopií vykreslovány jako součást vlastní války proti terorismu, a tak do nich ţádné vnější zásahy neumoţňuje. V tomto kontextu lze také zmínit roli USA, které po fiasku v Somálsku v roce 1993 omezily svoji aktivitu v některých místních konfliktech jen na občasnou mediaci a od zbývajících se zcela distancovaly. Nejmarkantnější ilustrací můţe být jejich zdráhání nazvat situaci ve Rwandě v dubnu 1994 genocidou, coţ by dle americké administrativy vedlo veřejné mínění k poţadavku nějaké akce na její zastavení, coţ v tu dobu nebylo ţádoucí. Aţ kdyţ bylo po všem, oznámila americká administrativa, ţe ve Rwandě byly spáchány pouze akty genocidy. (Carroll 2004) Aktivnější začaly být USA ve východní Africe teprve po zahájení války proti terorismu ve snaze sledovat aktivity Al-Kajdy v Africkém rohu a v souvislosti s ohroţením jejich ekonomických zájmů somálským pirátstvím.195 Také OSN má obecně a zvlášť co se týče afrických konfliktů problém rychle a efektivně reagovat. Ignorance a protichůdné informace, které společně vedou k její taktice vyčkávání, mocenské soupeření mezi státy v Radě bezpečnosti a do konfliktu

195 V současnosti jsou USA v regionu východní Afriky zastoupeny především prostřednictvím svého afrického velitelství (United States Africa Command, AFRICOM) ustanoveného v roce 2007. Blíţe k americkým strategickým zájmům v Africe a roli jejich armády na tomto kontinentě viz (Ploch 2011). 144 zaangaţovaných států ve Valném shromáţdění OSN často bránily rychlé reakci na místní konflikty. Z toho důvodu tak její operace byly na místo dopraveny buď s velmi slabým mandátem, příliš pozdě či uspěly aţ po posílení jejich mandátu a vojenských kapacit po dlouhém období potýkání se s podceněnou místní situací. Tu sice velmi dobře znala Africká unie, ale překáţkou efektivních reakcí této organizace na místní konflikty byly jednak její omezené kapacity, ale také častá paralýza rozhodovacího procesu vzhledem k rivalitě členských států angaţovaných v konfliktech, které byly předmětem jednání. Periferní pozice místních konfliktů v zájmech světových politických lídrů a s ní související zapojení třetích stran byla také často posilována nezájmem světových médií. Větší mediální pokrytí ve zkoumaném období získal pouze začátek občanské války v Somálsku v souvislosti se zapojením a fiaskem USA, konec občanské války ve Rwandě, během kterého došlo k místní „slavné― genocidě, a konflikt v Somálsku v několika posledních letech vzhledem k rozmáhajícímu se somálskému pirátství. Mediální pokrytí zbývajících konfliktů a bezpečnostních záleţitostí regionu bylo navzdory jejich závaţnosti, často daleko přesahující zmíněné medializované konflikty, velmi omezené. Navíc pokud uţ se zahraniční média o místní konflikty zajímala, tak pouze povrchně, bez hlubší analýzy, pozadí či kontextu.196

4.8. Mechanismy a regionální kontext řešení konfliktů K řešení konfliktů ve východní Africe byla pouţita pestrá paleta mechanismů překonání neslučitelnosti cílů pojmenovaných Wallensteenem a Waisovou. Občanská válka ve Rwandě a první válka v Kongu byly ukončeny úplným vítězstvím jedné strany. V obou případech vyhrála nestátní skupina usilující o moc (FPR a AFDL) a prohrály tehdejší reţimy. Mezinárodní rozměr první války v Kongu byl ovšem vyřešen aţ v té druhé. V občanských válkách v Burundi, Dţibutsku a v konfliktu v provincicích Kivu došlo k překonání neslučitelnosti cílů dosaţením sdílené kontroly sporného statku, kterým byla politická moc v těchto zemích a provinciích. Zatímco v Dţibutsku stačila k překonání neslučitelnosti cílů pouze mediace, v Burundi a v provinciích Kivu byl nutný donucovací zásah třetí strany (v případě Burundi mise AMIB a ONUB a v případě Kivu mise MONUC). Díky komplexnosti druhé války v Kongu a velkému mnoţství zapojených aktérů bylo mechanismů vyuţitých k řešení tohoto konfliktu několik. V rámci překonávání neslučitelnosti cílů na vnitrostátní dimenzi konfliktu mezi konţskou vládou a rebely byly pouţity mechanismy rozdělení statku, obchod kus za kus a sdílená kontrola politické moci jakoţto sporného statku. Významnou roli v motivaci k deeskalaci sehrál donucovací zásah třetí strany

196 Blíţe k mediálnímu pokrytí místních konfliktů a strukturálním otázkám ignorance viz (Hawkins 2008). 145 v podobě aktivit MONUC. V rámci mezistátního rozměru byla u Zimbabwe a Angoly patrná změna pořadí priorit v agendě jejich politiky (upřednostnění domácí situace před vedením konfliktu v zahraničí), zatímco z pohledu ostatních zapojených států byl konflikt odsunut do pozadí vzhledem k absenci potenciálních zisků z jejich participace. Stejně tak byla odsunuta do pozadí chaotická situace v provinciích Kivu, kde i po ukončení války boje pokračovaly, neboť se ţádnému z aktérů nechtělo zaplétat do jejího řešení. V této oblasti navíc zůstala po válce aktivní Rwanda, která se později zapojila do nového konfliktu v provinciích Kivu, stejně tak Uganda působila nadále v pokračujícím konfliktu v regionu Ituri. V rámci východní Afriky je z hlediska mechanismu řešení sporu výjimečná válka mezi Etiopií a Eritreou, jejíţ řešení bylo přenecháno konfliktními aktéry rozhodnutí třetí strany. Vnějším mechanismem se stala arbitráţ sporné hranice. Po jejím provedení však k demarkaci hranice kvůli nesouhlasu Etiopie s rozhodnutím soudu nedošlo a mezi oběma státy přetrvává napětí do současnosti. Podobná situace panuje i v regionu Ituri, kde konfliktní aktéři sice díky donucovacímu zásahu třetí strany (mise MONUC) překonali neslučitelnost svých zájmů a konflikt tak byl formálně ukončen, ale místní situace se vzhledem k obnovené aktivitě několika rebelských skupin v posledních letech opět vrátila do stádia latentního konfliktu. Čtyři konflikty ve východní Africe zatím do svého konce nedospěly. Jedná se o občanskou válku v Ugandě, kterou však lze z pohledu Ugandy povaţovat za efektivně ukončenou, neboť se značně oslabená poslední zbývající rebelská skupina LRA stáhla ze severní Ugandy a jiţního Súdánu do DRC a Středoafrické republiky. Stále také pokračují separatistické konflikty v Etiopii, které však jiţ mají kvůli rozštěpení hlavních ozbrojených skupin ONLF a OLF velmi nízkou intenzitu a jsou postupně odsouvány etiopskou vládou do pozadí, a občanská válka v Somálsku. Ta má také vcelku pozitivní vyhlídky vzhledem k postupnému odchodu bojovníků Al-Shabaab do Jemenu, k čemuţ je donutil především donucovací zásah třetí strany v podobě posílené mise AMISOM a Etiopie. Z regionálního pohledu lze s vyuţitím Wallensteenových konceptů konstatovat, ţe bylo k řešení konfliktů ve východní Africe přistupováno tzv. postupným způsobem, v jehoţ rámci byla regionální bezpečnostní situace rozplétána konflikt po konfliktu. Důleţitá přitom byla víra, ţe souběţně probíhající konflikty v regionu neovlivní implementaci mírových dohod řešeného konfliktu. (Wallensteen 2007: 196 – 197) Důsledkem vyuţití tohoto postupu byly většinou mírové dohody poskytující řešení šitá na míru jednotlivým aktérům a konfliktům, jejichţ trvanlivost byla velmi proměnlivá. Vyuţití tohoto přístupu často selhává v situacích, kdy silné bezpečnostní provázání regionu neumoţní přijmout izolovanou mírovou dohodu. Z toho důvodu bylo například i přes velké úsilí obtíţné dosáhnout izolované mírové

146 dohody pro občanskou válku v Burundi vzhledem k souběţným konfliktům probíhajícím v sousedním Kongu a Rwandě či mírových dohod v konfliktech o status Somálského regionálního státu a státu Oromia, které je komplikováno probíhající občanskou válkou v Somálsku a nepřátelstvím Etiopie a Eritreje. Sloţitá realita místních mírových procesů je dále ilustrována celou řadou dohod, jejichţ přijetí daný konflikt neukončilo (např. mírová dohoda ve Rwandě z roku 1993, v SRS z roku 2010 či mírové dohody pro druhou válku v Kongu z roku 2002, které neukončily konflikt probíhající v jeho regionu Ituri a provinciích Kivu), dohod, které po jejich přijetí nikdo neplnil, ale staly se později základem pro další jednání (např. lusacká mírová dohoda v DRC z roku 1999, arušská dohoda v Burundi z roku 2000 či kinshasská dohoda v Ituri z roku 2004) a dohod, které sice konflikt ukončily, ale přetrvávající napětí později přivedlo bývalé soupeře opět do stádia latentního konfliktu (např. mírová dohoda v Ituri z roku 2006). I přes komplikovanost a rizika postupného přístupu k řešení konfliktů lze konstatovat, ţe se v kontextu východní Afriky a v období od konce studené války jednalo v podstatě o jediný moţný přístup. Alternativou je dle Wallensteena tzv. odváţný přístup, v rámci kterého se řeší nejdříve ty nejzávaţnější konflikty s vírou, ţe jejich odstranění povede k ukončení těch menších. (Wallensteen 2007: 198 – 199) Tento přístup předpokládá existenci dlouhodobé strategie regionálního peacebuildingu, kterou však neměl ve východní Africe kdo prosazovat. Kromě slabé IGAD a rodící se EAC se zde ţádné organizace tohoto typu v daném období nenacházely. Hlavním důvodem nevhodnosti odváţného přístupu pro region východní Afriky byla však neochota států regionu přistoupit na přístup, který nutně předpokládal ohroţení jejich zájmů vzhledem k zapojení většiny z nich do některého z místních konfliktů. Z podobných důvodů v termínech mocenských zájmů, zaujatosti a rivality států byly v řešení místních konfliktů vyuţívány téměr výhradně extra-regionální přístupy v podobě zapojení mezinárodních organizací (např. OSN a AU) či samostatných států (např. JAR či Francie). Tyto přístupy byly vyuţity u všech místních konfliktů, ve kterých nějaký mírový proces probíhal. U některých konfliktů bylo patrné také vyuţití neformálních metod v podobě vytváření zvláštních vyslanců (např. Zvláštní vyslanec OSN pro severní Ugandu či Zvláštní vyslanec OSN pro Somálsko), kontaktních skupin (např. Mezinárodní kontaktní skupina pro Somálsko či Kontaktní skupina regionu Velkých jezer), seskupení angaţovaných států (např. Skupina sedm plus jedna („Group of Seven Plus One―) ze zemí se zájmem o dění v severní Ugandě), přímého zapojení generálního tajemníka OSN (např. v konfliktu v provinciích Kivu či v úvodní fázi občanské války v Somálsku) či svolání neformálních jednání (např. tradiční rozhovory wang oo v severní Ugandě financované zahraničními aktéry).

147

Na závěr je nutné dodat, ţe je patrné postupné zvyšování potenciálu regionu pro řešení stále probíhajících či budoucích konfliktů intra-regionálními přístupy. Jak bude blíţe rozebráno v poslední páté kapitole této práce, dochází v současnosti k prohlubování bezpečnostní spolupráce mezi státy regionu, posilování IGAD, EAC a dokonce budování nových regionálních organizací s bezpečnostním profilem, které by mohly dlouhodobě plnit strategii regionálního peacebuildingu.

4.9. Dopady konfliktů Nejvýraznější byly dopady místních konfliktů na lokální rovině, na úrovni států či jejich částí. Především je třeba zmínit obrovské lidské utrpení, které způsobily. Celkově vedly k lidským obětem, vzniku uprchlíků a přemístěných osob, jejichţ mnoţství lze v kaţdé této kategorii počítat v řádech milionů. Podíl kombatantů v obětech konfliktů je přitom velmi nízký. V místních konfliktech, jak jiţ bylo rozebráno v kapitole 4.2, se často právě civilisté stávali cílem útoků, únosů, masakrů a dalších zvěrstev ve snaze konfliktních aktérů potrestat nepřítele prostřednictvím těch, kteří se mohou nejméně bránit. Rozsah lidskoprávních excesů ve východní Africe přitom neměl ve zkoumaném období nikde ve světě obdoby. Vraţdy, mučení, etnické čistky, znásilňování, únosy dětí či vyuţívání dětských vojáků a nezletilých sexuálních otrokyň se stávaly přirozenou součástí místních konfliktů. S omezením sociálních sluţeb státu v důsledku konfliktu se také snadněji šířila lidová nespokojenost, nemoci a případný hladomor. Traumata, pocit křivdy a nenávisti civilistů z proţitého utrpení a související touha po odvetě pak velmi komplikovaly poválečnou rekonstrukci a rekonciliaci rozdělených a značně militarizovaných společností. Silně byla vedením konfliktů omezena také ekonomická aktivita místních států. Přispívalo k tomu poškození fyzické infrastruktury zemí, zastavení exportu primárních komodit, který je často jediným zdrojem jejich příjmů, růst zadluţení, omezení zahraničních investic a rozvoj šedé ekonomiky. Somálsko se díky konfliktu a výše uvedeným příčinám zcela rozpadlo, Rwanda, Burundi a DRC se během a krátce po konfliktu nacházely na hraně kolapsu a konflikty na území Etiopie a Ugandy tyto země dlouhodobě oslabují a ohroţují jejich stabilitu. Eritrea byla po válce s Etiopií značně ekonomicky oslabena nejen kvůli vedení ozbrojeného konfliktu, ale také kvůli ukončení důleţitých ekonomických kontraktů s jejím nepřítelem, které Etiopie přesměrovala na Dţibutsko. To jako jediné nebylo svou občanskou válkou výrazněji poškozeno vzhledem k její malé destruktivitě a krátkému trvání. Pozitivních dopadů místních konfliktů na lokální úrovni mnoho není. I přes extrémně vysokou cenu ale odstranila občanská válka ve Rwandě dlouholetý diktátorský reţim s jeho

148 zvrhlou etnickou ideologií. První válka v Kongu svrhla reţim diktátora Mobuta, který sice byl krátce vystřídán podobně autoritativním reţimem Laurenta Kabily, ten byl však zabit během druhé války v Kongu a nahrazen jeho synem Josephem, který zemi liberalizoval. Také občanská válka v Dţibutsku vedla k odstranění vlády jedné strany a v podstatě iniciovala v zemi liberalizaci a narovnání etnických vztahů. U neukončených konfliktů v regionu zatím pozitivní dopady hledat nelze. Stejně tak u občanské války v Burundi, kde byla liberalizace a narovnání vztahů mezi etniky zahájena ještě před vypuknutím konfliktu, který tak veden především z důvodů neochoty části jeho populace smířit se s výsledky demokratizace. Také mezistátní konflikt mezi Etiopií a Eritreou teritoriální spor mezi oběma zeměmi nevyřešil. Dopady konfliktů na regionální úrovni byly v této práci jiţ několikrát zmíněny a bude se jimi podrobně zabývat i poslední kapitola této práce. Obecně jsou patrné dva základní dopady konfliktů na region, a to přelévání nestability (blíţe viz kapitola 4.4) a vytváření nových vazeb přátelství a nepřátelství mezi státy (blíţe viz kapitola 5). Zmíněná nestabilita nemusí mít nutně podobu rozšiřování a vzájemného posilování konfliktů, ale zahrnuje také vytváření vhodných podmínek pro růst přeshraniční kriminality v podobě rozvoje černých trhů se zbraněmi a drogami, námořního pirátství a obchodu s lidmi. Mezi pozitivní dopady místních konfliktů na regionální úrovni lze zařadit také skutečnost, ţe si díky nim místní státy uvědomily svoji vlastní zranitelnost a vzájemnou bezpečnostní provázanost, která je nyní motivuje k uţší kooperaci v bezpečnostních otázkách a případně posilování existujících a vytváření nových platforem regionální spolupráce. Podobné jsou také dopady místních konfliktů na mezinárodní úrovni. Neschopnost některých států kontrolovat celé své teritorium v důsledku probíhajícího konfliktu vytváří vhodné prostředí pro hrozby jako je mezinárodní terorismus, který je s regionem spojován zejména v souvislosti s působením teroristické sítě Al-Kajda v Africkém rohu197 či somálské námořní pirátství, které ohroţuje mezinárodní námořní dopravu v Adenském zálivu198. Co se týče pozitivních dopadů na mezinárodní úrovni, tak lze s trochou cynismu říci, ţe mnoţství konfliktů vedených ve východní Africe poskytlo mezinárodnímu společenství arénu pro testování efektivity široké palety moţných odpovědí na krizové situace. Proces učení a postupného získávání know-how je evidentní, pokud porovnáme např. neefektivní intervence OSN v 90. letech během občanských válek ve Rwandě a Somálsku a její vcelku efektivní zásahy v Demokratické republice Kongo v novém tisíciletí.

197 Blíţe k působení Al-Kajdy ve východní Africe viz (Shinn 2007) či (Krech 2011). 198 Blíţe k problematice somálského pirátství viz (Černohous 2010) či (Murphy 2011). 149

Tabulka č. 1: Rysy a trendy ozbrojených konfliktů východní Afriky

Zažitý název Umístění Doba trvání Typ konfliktu Předmět sporu Typy převládajícího jednání Intervence Způsob ukončení Počet obětí

reţim a milice: konvenční boj, pozorovací mise: GOMN (OAU), vnitrostátní 1. říjen 1990 1) politická moc (vláda) Občanská válka protipovstalecké operace, zvěrstva, UNUROM a UNAMIR I (OSN); 507 890 konflikt s vnějším – válka 2) bohatství (půda, veřejné zdroje) úplné vítězství FPR ve Rwandě masakry, etnické čistky; mírová mise: UNAMIR II (OSN); (UCDP) vlivem 18. července 1994 3) zrovnoprávnění etnik FPR: partyzánský boj, zvěrstva samostatně: Francie, Belgie, Zair mírové mise: AMIB (AU) a ONUB (OSN); vnitrostátní 21. října 1993 1) politická moc (vláda) reţim: protipovstalecké operace; Občanská válka válka: 1993 – 2003 samostatně: JAR; sdílená kontrola politické 16 842 konflikt s vnějším – 2) bohatství (půda, veřejné zdroje) rebelové: partyzánský boj, dětští vojáci; v Burundi MOK: 2004 – 2008 sankce: ekonomické embargo (sousední moci (UCDP) vlivem 5. prosince 2008 3) zrovnoprávnění etnik + zvěrstva, masakry a etnické čistky u obou státy kromě Rwandy) reţim: pasivita, omezený konvenční boj; u všech aktérů v různé podobě úplné vítězství AFDL a vnitrostátní i 1. září 1996 AFDL, Rwanda, Uganda, Angola, UNITA: První válka 1) politická moc (vláda) spojenců (mezinárodní 49 772 mezinárodní – válka konvenční boj; - v Kongu (Zair) 2) bohatství (půda, suroviny) rozměr řešen aţ v rámci (UCDP) konflikt 17. května 1997 rebelové a milice: partyzánská válka, 3) zrovnoprávnění společnosti druhé války v Kongu) zvěrstva, masakry reţim vs. rebelové: sdílená státy: konvenční boj; kontrola politické moci; 25 207 vnitrostátní i 31. července 1998 Druhá válka nestátní skupiny: partyzánský boj, omezený Uganda, Rwanda: (UCDP) mezinárodní – válka —– —– mírová mise: MONUC (OSN) v Kongu (DRC) konvenční boj; nevyřešeno, nadále aktivní 3,5 – 5,4 mil. konflikt 17. prosince 2002 + zvěrstva a masakry u obou ostatní státy: změna pořadí (Ploughshares) priorit, upozadění konfliktu reţim, Rwanda: konvenční boj, reţim vs. CNDP: sdílená Konflikt vnitrostátní květen 2004 válka: 2009 mírová mise: MONUC/MONUSCO (OSN) protipovstalecké operace, zvěrstva; kontrola politické moci; 6 988 v provinciích konflikt s vnějším – MOK: 2004 – 2008, 2010 —– —– sankce: cestovní a ekonomické omezení na rebelové a milice: konvenční boj, reţim a Rwanda vs. FDLR a (UCDP) vlivem současnost latence: 2011 CNDP (OSN) Kivu partyzánský boj, zvěrstva, masakry Mayi Mayi: neukončeno válka: 1999, 2002, 2003 rebelové a milice: partyzánský boj, etnické 11 534 vnitrostátní červen 1999 sdílená kontrola moci Konflikt MOK: 2000, 2001, 2004, 1) bohatství (půda, suroviny) čistky, zvěrstva, masakry; mírové mise: MONUC (OSN), Operace (UCDP) konflikt s vnějším – v regionu, odzbrojení milic v regionu Ituri 2005 2) zrovnoprávnění etnik Uganda: vojenská podpora milic; Artemis (EU) cca 60 000 vlivem 29. listopadu 2006 (obnovená aktivita od 2008) latence: 2006 reţim: protipovstalecké operace (Allen 2006) válka: 1986 – 1989, 1991, vláda: konvenční boj, protipovstalecké 1996 – 1998, 2002 – 2005, 1) politická moc (vláda) operace, přemísťování civilistů, zvěrstva; konflikt oficiálně neukončen 26 447 vnitrostátní leden 1986 2009 2) bohatství (veřejné zdroje) (reálně ale konflikt v severní Občanská válka rebelové: partyzánský boj, únosy dětí, (UCDP) konflikt s vnějším – MOK: 1990, 1992,1994, 3) zrovnoprávnění etnik 100 příslušníků speciálních sil USA Ugandě vyhasl s přesunem v Ugandě dětští vojáci, zvěrstva, masakry; cca 500 000 vlivem současnost 1995, 1999 – 2001, 2006 – postupná degradace nekompatibility LRA do DRC, Středoafrické Súdán – Uganda: proxy válka (Ploughshares) 2008, 2010 – 2011 s nejasnými zájmy a cíli rebelů republiky a Jiţního Súdánu) prostřednictvím LRA a SPLA latence: 1993 1) politická moc (vláda) pozorovací mise: UNOSOM I; TFG: omezený konvenční boj; 29 722 vnitrostátní 26. ledna 1991 válka: 1991 – 1992 2) bohatství (veřejné zdroje) mírové mise: UNOSOM II (OSN), Občanská válka nestátní skupiny: partyzánský boj, (UCDP) konflikt s vnějším – a 2006 – 2011 3) zrovnoprávnění klanů AMISOM (AU) a operace UNITAF; konflikt neukončen v Somálsku teroristická taktika, sebevražedné útoky, 300 – 550 tis. vlivem současnost MOK: 1993 – 2005 sloţitá síť zájmů vzhledem k mnoha samostatně: Etiopie, Keňa; zvěrstva, warlordismus (Ploughshares) zapojeným nestátním aktérům sankce: zbraňové embargo (OSN) vnitrostátní 10. října 1991 1) politická moc (vláda) reţim: konvenční boj, protipovstalecké Občanská válka sdílená kontrola politické 260 konflikt s vnějším – MOK 2) bohatství (veřejné zdroje) operace, blokáda, zvěrstva a masakry; samostatně: Francie v Džibutsku moci (UCDP) vlivem 26. prosince 1994 3) zrovnoprávnění etnik FRUD: partyzánský boj reţim: konvenční boj, protipovstalecké Konflikt v vnitrostátní 22. února 1994 MOK: celou dobu kromě 1) secese operace, blokáda, kolektivní trest; 2 336 Etiopii o status konflikt s vnějším – - konflikt neukončen 1995 a 1997 (latence) 2) zrovnoprávnění etnik ONLF: partyzánský boj, terorismus; (UCDP) vlivem současnost SRS + zvěrstva, masakry u obou vláda: konvenční boj, protipovstalecké Konflikt vnitrostátní prosinec 1991 MOK: celou dobu kromě 1) secese operace 2 073 v Etiopii o status konflikt s vnějším – 1993, 1996 a 1997 - konflikt neukončen 2) zrovnoprávnění etnik OLF: partyzánský boj, terorismus; (UCDP) vlivem současnost (latence) státu Oromia + zvěrstva, masakry u obou Válka mezi 12. května 1998 Eritrea: konvenční boj, zákopová válka; arbitráž (i přes přijetí mezinárodní pozorovací mise: UNMEE; rozhodnutí demarakace 98 192 Etiopií a – válka 1) teritorium (sporná hranice) Etiopie: konvenční boj, útoky lidských vln; konflikt sankce: zbraňové embargo (OSN) hranice neproběhla, napětí (UCDP) Eritreou 12. prosince 2000 + značné využití dělostřelectva u obou přetrvává do současnosti)

150

Schéma č. 7: Diagram průběhu a dynamiky zkoumaných konfliktů 199 1985 1986 1987 1988 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011

Občanská válka v Ugandě 1162 2999 1716 1045 804 1014 72 - 150 606 1977 1542 1146 633 578 259 2148 1264 2709 1003 268 153 785 1554 578 282

Občanská válka ve Rwandě

2643 1085 1043 1009 502110

Občanská válka v Somálsku 8444 4729 478 635 460 755 268 312 452 171 417 606 418 669 297 1157 1589 1661 1794 2780 2108 Občanská válka v Džibutsku 59 129 33 39

Konflikt o status

státu Oromia 700 165 - 25 25 - - 25 711 25 25 25 25 25 25 25 25 25 42 25 25

Občanská válka v Burundi ? ? 1511 2672 1291 1990 1099 1987 2013 1550 1246 623 379 172 52 201 Konflikt o status SRS

50 - 211 - 25 50 25 25 60 534 269 58 51 396 59 473 25 25

První válka v Kongu (Zair)

35389 14333 Druhá válka v Kongu (DRC) 8631 5880 3368 2238 5090

Válka mezi Etiopií a Eritreou

1000 47192 50000

Konflikt v regionu Ituri 1205 650 474 4422 4118 573 92 -

Konflikt v provinciích Kivu 517 207 239 754 778 4161 332 - Válka (>999 †) Malý ozbrojený konflikt (25 – 999 †) Latence (<25 †) Koercivní linie

199 Ilustrace vytvořená autorem. Počty obětí konfliktů (oběti spojené s bitvami a jednostranného násilí) výchází kalkulace v příloze č. 1. Koercivní linie jsou u kaţdého konfliktu pouze orientační. Byly konstruovány dle významu jednotlivých eskalačních a deeskalačních událostí konfliktů a s ohledem na počty jejich obětí. Účelem těchto linií je poskytnout představu o eskalační dynamice konfliktů v čase. Jejich grafické znázornění nemá pevné měřítko a nelze tak porovnávat koercivní linie napříč konflikty. 151

5. Regionální bezpečnostní struktura východní Afriky Na základě analýzy ozbrojených konfliktů ve východní Africe a doposud zjištěných poznatků o bezpečnostní provázanosti regionu je pravděpodobné, ţe východní Afrika tak, jak byla vymezena pro účely této práce, nebude představovat jeden celistvý regionální bezpečnostní komplex. Ve vymezeném regionu jsou patrné dvě oblasti, které aspirují na roli samostatných regionálních bezpečnostních komplexů, popř. dvou subkomplexů v rámci většího regionálního bezpečnostního komplexu východní Afriky, a to Africký roh a region Velkých jezer. Účelem této kapitoly je výše uvedený předpoklad precizovat a logicky odůvodnit. Před provedením komplexní charakteristiky struktury bezpečnostních vztahů regionu je nutné si uvědomit kromě zcela zásadních poznatků o místních ozbrojených konfliktech také kontext dalších bezpečnostních hrozeb a vzájemných vztahů mezi místními státy, který, ačkoliv nebyl v této práci samostatně analyzován, tuto strukturu bezesporu dotváří. Dalšími bezpečnostními hrozbami je myšleno především somálské pirátství a jeho dopady nejen na Somálsko, ale kvůli geografické blízkosti jejich břehů také na Keňu, Jemen, Dţibutsko a Eritreu; teritoriální spor mezi Dţibutskem a Eritreou o oblast Ras Doumeira vedoucí v roce 2008 k otevřenému ozbrojenému střetu a spor mezi Eritreou a Jemenem o ostrovy Hanish a Zuqar s ozbrojeným střetem v roce 1995; uprchlické krize a jejich dopad na hostitelské země (v regionu Velkých jezer v 90. letech v souvislosti s důsledky rwandské genocidy – hlavní hostitelské země: Burundi, Zair a Tanzanie; v regionu Afrického rohu v současnosti v souvislosti s dopady války v Somálsku a velkými suchy – hlavní hostitelské země: Keňa a Etiopie)200, menší interkomunální přeshraniční ozbrojené střety mezi několika kmeny Etiopie, Súdánu, Ugandy, Tanzanie a Keni týkající se převáţně půdy a zdrojů čerstvé vody; teroristické útoky místních aktérů na místní cíle (především hrozba skupiny Al-Shabaab – bombové útoky v Kampale v červnenci 2010 a vyhroţování Keni a Etiopii) a rozsáhlý přeshraniční trh se zbraněmi usnadněný obecně vysokou propustností hranic místních států. Co se týče vzájemných vztahů států v regionu, lze i přes jejich mnohdy problematické souţití v minulosti konstatovat, ţe jsou v současnosti ve valné většině pozitivní. V oblasti Velkých jezer jsou mezistátní vztahy na velmi dobré cestě. Po vzájemném potýkání v řadě konfliktů spolu dnes DRC, Uganda, Rwanda a Burundi udrţují plné diplomatické styky a mají mezi sebou uzavřeno mnoho dohod o vzájemné spolupráci, včetně té vojenské. (EAC 2012b) Tanzanie a Keňa udrţují dlouhodobě korektní vztahy v podstatě se všemi státy regionu. Rwanda a Keňa uzavřely s Etiopií dohodu o vojenské spolupráci. (Kagire 2010) (ST 2005)

200 Blíţe k uprchlické krizi v regionu Velkých jezer viz (Crisp 1998) a v Africkém rohu viz (Margesson 2012). 152

Burundi a Uganda mají zase dobré vztahy se somálskou TFG vzhledem k jejich společnému působení v misi AMISOM. Situace je nicméně komplikovanější v oblasti Afrického rohu. Zde jsou patrná přátelství a spolupráce mezi Somálskem (TFG), Etiopií a Dţibutskem na základě etnického spříznění Somálska a Dţibutska, etiopské vojenské podpory TFG a její ekonomické spolupráce s Dţibutskem. Ovšem ani jeden z těchto států nemá pozitivní vztah s Eritreou, kterou lze chápat jako „enfant terrible― této oblasti z důvodů, které jiţ byly v této práci několikrát rozebrány (eritrejská podpora povstalců v těchto státech, hraniční spory apod.). Státy východní Afriky spolu také spolupracují v několika regionálních organizacích. Mezi nejrelevantnější patří v této práci jiţ zmíněné Východoafrické společenství (EAC) sdruţující Burundi, Rwandu, Keňu, Tanzanii a Ugandu, Mezivládní úřad pro rozvoj (IGAD), jehoţ členy jsou Dţibutsko, Etiopie, Keňa, Somálsko, Uganda, Súdán a Jiţní Súdán (Eritrea má od roku 2007 pozastavené členství kvůli její podpoře somálským povstalcům) a Africká unie (AU), ve které jsou všechny státy regionu.201 Pro tuto práci důleţitý bezpečností rozměr spolupráce je přitom přítomný ve všech těchto platformách. Z výše uvedeného je patrné, ţe jsou vztahy mezi státy východní Afriky v současnosti obecně na dobré úrovni a jediným přetrvávajícím problémem je zahraniční politika Eritreje. Toto pozitivní konstatování se můţe zdát překvapující, ale je třeba si uvědomit, ţe devět z dvanácti zkoumaných konfliktů bylo vnitrostátních. Mezinárodní rozměr měly pouze dvě války v Kongu, které se však podařilo uspokojivě vyřešit, a válka mezi Etiopií a Eritreou, u které se přijatelné řešení nenalezlo, a proto jsou dnes vztahy s Eritreou v regionu tak napjaté.

5.1. Východní Afrika optikou teorie RSC Se všemi poznatky o ozbrojených konfliktech východní Afriky, regionálních bezpečnostních hrozbách a vztazích místních států můţeme konečně přistoupit k charakteristice bezpečnostní struktury regionu. Připomeňme definici regionálního bezpečnostního komplexu (RSC) Buzana a Wævera: „množina jednotek, jejichž hlavní procesy sekuritizace, desekuritizace či obou jsou natolik provázané, že jejich bezpečnostní problémy nemohou být rozumně analyzovány či řešeny odděleně.― (Buzan – Wæver 2003: 44) Pokud se její optikou podíváme na východní Afriku, tak zjistíme, ţe se zde nachází dva oddělené regionální bezpečnostní komplexy, a to RSC Afrického rohu a RSC Afrických jezer. Oba tyto komplexy vykazují dostatečně silný teritoriálně ohraničený model vzájemné závislosti, kterým se odlišují jeden

201 Eritrea stáhla své zástupce z Africké unie v listopadu 2009 na protest proti doporučení této organizace RB OSN uvalit na tuto zemi sankce kvůli její podpoře somálských povstalců. Nového vyslance do AU jmenovala Eritrea aţ v lednu 2011. (Tekle 2011b) 153 od druhého a od dalších RSC v jejich okolí. Zatímco je mezi jejich jednotkami patrná významná úroveň bezpečnostní interdependence, vazby mezi jednotkami napříč komplexy jiţ nejsou dostatečně silné, aby je propojily. RSC Afrického rohu a RSC Velkých jezer tedy stojí samostatně a nepředstavují dva subkomplexy v rámci většího RSC východní Afriky.

5.1.1. RSC Afrického rohu Oblast Afrického rohu lze z hlediska teorie RSC povaţovat za nestrukturovaný region bez jasných hranic v podstatě aţ do konce 90. let. V tomto období sice byly patrné bilaterální bezpečnostní interdependence mezi státy, ovšem chyběly zde vazby, které by z nich udělaly širší integrovaný regionální model. Zároveň byla v tomto období standardní regionální dynamika bezpečnostních vztahů zvrácena překrytím vnějších mocností v rámci kolonialismu a bipolárního soupeření. Po konci studené války a s propuknutím konfliktů v Somálsku, Dţibutsku a Etiopii začíná být potenciál regionu pro vznik komplexu evidentní a lze o něm i přes jeho pokračující nestrukturovanost hovořit od začátku 90. let jako o prekomplexu. Teprve ozbrojený konflikt mezi Etiopií a Eritreou v roce 1998 a jeho dopady na vztahy mezi státy v regionu poskytl vazby mezi oddělenými bilaterálními bezpečnostními interdependencemi místních států a region se začal transformovat do určité bezpečnostní struktury. Regionální bezpečnostní dynamika byla v té době však ještě příliš slabá, a proto transformace oblasti dosáhla pouze úrovně protokomplexu. Na intenzitě začala tato dynamika nabývat od roku 2006 a postupně proměnila protokomplex do plnohodnotného bezpečnostního komplexu Afrického rohu. Tato transformace bezprostředně souvisela s novým eskalačním obdobím somálské občanské války od roku 2006; související etiopskou intervencí do tohoto konfliktu; rostoucím etiopsko- eritrejským nepřátelstvím doprovázeným proxy válkou mezi oběma aktéry v Somálsku; eritrejskou podporou Al-Shabaabu, ONLF a OLF; rivalitou a otevřeným střetem mezi Eritreou a Dţibutskem v roce 2008; rozmachem somálského pirátství postihujícího pobřeţní státy od Eritreje po Keňu; masivním přílivem somálských uprchlíků na sever Keni a v podstatě přelitím konfliktu do jejích příhraničních oblastí; a nakonec s itervencí Keni a Etiopie do Somálska v rámci společné operace Linda Nchi v roce 2011. *** Základní struktura kteréhokoliv bezpečnostního komplexu je definovaná jeho hranicemi, sloţením, polaritou a sociální konstrukcí přátelství a nepřátelství mezi jeho jednotkami. RSC Afrického rohu obsahuje Džibutsko, Etiopii, Eritreu, Keňu a Somálsko. Tyto státy vymezují hranice tohoto komplexu a vzhledem k jejich charakteru autonomních jednotek také

154 poukazují na jeho anarchickou strukturu. V termínech distribuce moci mezi jednotkami systému se jedná o komplex multipolární. Z hlediska vztahů mezi státy komplexu je patrné přátelství mezi Etiopií, Dţibutskem, Keňou a Somálskem, zatímco k Eritreji udrţují tyto státy buď rivalitní vztah (Dţibutsko a Keňa), či vyloţeně nepřátelský (Etiopie a Somálsko). I kdyţ RSC Afrického rohu vznikl jako konfliktní formace, ve které byla vzájemná závislost mezi státy zaloţena na strachu, soupeření a vzájemném vnímání států jako bezpečnostních hrozeb, je v současnosti patrný posun k bezpečnostnímu reţimu, ve kterém se místní státy sice i nadále vnímají jako vzájemné hrozby, ale v zájmu omezení bezpečnostních dilemat spolu uzavřely dohodu vedoucí k zajištění určité jistoty. (Buzan et al. 2005: 22) Tento posun je ilustrován řadou vzájemných dohod o obranné a vojenské spolupráci a působením států v mezivládní organizaci IGAD. Ta sice byla dlouhou dobu neefektivní a zablokovaná rivalitou jejích členů, ale během posledních několika let začíná hrát v rámci regionu významnější roli, a to i v rámci prevence, managementu a rezoluce konfliktů. (Healy 2009) Plnohodnotného bezpečnostního reţimu však komplex dosáhne aţ s případnou proměnou pozice Eritreje v systému. Do té doby bude jeho struktura stále na pomezí konfliktní formace.

5.1.2. RSC Velkých jezer Podobně jako v případě Afrického rohu nebyl ani v této oblasti od dekolonializace po konec 90. let patrný ţádný regionální vzorec bezpečnostních interakcí. Kaţdý z místních států byl v té době centrem svého vlastního interakčního okruhu vyplývajícího z jeho domácích problémů. K přelévání bezpečnostních problémů mezi sousedními státy docházelo vcelku běţně, ale nebylo regionálně svázané nějakým trvalejším způsobem. Studenoválečné překrytí zde nemělo takový význam jako v případě Afrického rohu, a proto nestrukturovanost regionu spočívala především v slabosti místních států, neschopnosti projektovat moc mimo své hranice a jejich úzkém zaměření na domácí bezpečnostní agendu. Potenciál regionu pro případný vznik bezpečnostního komplexu se projevil na přelomu 80. a 90. let s propukáním a dopady občanských válek v Ugandě, Rwandě a Burundi. Na úroveň protokomplexu dosáhl region po rwandské genocidě s masivní uprchlickou vlnou do sousedních zemí a vypuknutím první války v Kongu. Bezpečnostní interdependence v té době byla jiţ dostatečně manifestovaná, ale regionální bezpečnostní dynamika se uvedla do pohybu aţ později. Její nastartování a posílení pro vznik bezpečnostního komplexu nastalo aţ v roce 1998 především v souvislosti s vypuknutím druhé války v Kongu, která je co do zapojených aktérů, zastoupených zájmů a počtu obětí zatím nejrozsáhlejší africkou válkou. Zároveň s ní probíhaly i nadále občanské války v Ugandě a Burundi, které měly silné vazby na situaci

155 v DRC vzhledem k působení většiny jejich konfliktních aktérů (jak státních reţimů, tak nestátních skupin) v této zemi. *** Součástí RSC Velkých jezer je Burundi, DRC, Rwanda a Uganda. Jeho struktura je anarchická a z hlediska distribuce moci v systému multipolární. V současnosti spolu všechny jeho státy udrţují přátelské vztahy, ač tomu tak nebylo vţdy. Současný stav v komplexu je výsledkem dlouhého procesu jeho vnitřní transformace. Komplex se ve svém počátku vyvinul jako konfliktní formace, ve které byly hlavní vázací mechanismy definující RSC představovány vzájemným zasahováním místních států do svých domácích záleţitostí a destabilizačními praktikami podporování ozbrojených povstání na teritoriu jiných států. Od konce druhé války v Kongu je však patrná vnitřní transformace struktury bezpečnostního komplexu v souvislosti se změnami v dominantním vzorci vztahů mezi místními státy a posun od konfliktní formace k bezpečnostnímu reţimu, který je dnes zcela dovršen. Přátelské vztahy místních států byly umoţněny pro všechny tyto státy vcelku přijatelným řešením druhé války v Kongu a dlouhým obdobím od jejího konce, během kterého se mohly jejich vzájemné vztahy postupně vyvíjet. Od ukončení této války také v regionu nedošlo k ţádné mezistátní válce a konflikty, které se zde později vyskytovaly a stále vyskytují, mají pouze vnitrostátní charakter. Státy spolu navíc v těchto konfliktech začaly kvůli společným zájmům spolupracovat – Rwanda a DRC v konfliktu v Kivu, Uganda a DRC v boji proti LRA a Rwanda a Burundi proti FNL v burundské občanské válce. V současnosti spolu mají státy komplexu uzavřeno také mnoho dohod týkajících se vzájemné spolupráce v oblasti bezpečnosti. Jejich přátelství a charakter RSC Velkých jezer jakoţto bezpečnostního reţimu nejlépe ilustruje působení těchto států v Mezinárodní konferenci o regionu velkých jezer (International Conference on the Great Lakes Region, ICGLR), mezivládní organizaci, jejíţ působení je zaloţeno na uznání, ţe politická nestabilita a konflikty ve členských zemích mají značnou regionální dimenzi a vyţadují proto koordinovaný přístup k jejich řešení.202 Kromě této organizace tvoří také s výjimkou DRC zbývající státy komplexu spolu s Keňou a Tanzanií Východoafrické společenství (EAC), které je předstupněm ustanovení Východoafrické federace k roku 2015. V rámci této organizace státy spolupracují stále významněji také v oblasti obrany. Příkladem mohou být společná

202 Výkonný sekretariát ICGLR byl inaugurován v květnu 2007 a sídlí v Bujumbuře, hlavním městě Burundi. Úkolem organizace je monitorovat a zajišťovat implementaci Paktu o bezpečnosti, stabilitě a rozvoji v regionu Velkých jezer, který byl uzavřen členskými státy v roce 2006, a tak dosáhnout míru, bezpečnosti, politické stability a rozvoje v tomto regionu. Členskými státy ICGLR jsou kromě států RSC Velkých jezer také Angola, Jiţní Súdán, Keňa, Tanzanie, Republika Kongo, Středoafrická republika, Súdán a Zambie. (ICGLR 2010) 156 vojenská cvičení či podpis Obranného protokolu Východoafrického společenství 28. dubna 2012 v Aruše, po jehoţ ratifikaci k 30. listopadu 2012 má být dokonce zahájeno jednání o vzájemném obranném paktu členských zemí. (EAC 2012b)

5.1.3. Interregionální interakce V rámci interregionálních interakcí je nejdříve nutné rozebrat vazby mezi oběma identifikovanými komplexy. Ty jsou relativně silné, ačkoliv, jak jiţ bylo dříve zmíněno, ne natolik, aby je propojily. Uganda, Rwanda a Burundi mají silné vazby na Keňu díky působení v EAC, Uganda je také členem IGAD a její vojáci spolu s burundskými působí v Somálsku v rámci mise AMISOM. Z toho je zřejmé, ţe právě Uganda hraje v interakcích mezi oběma komplexy důleţitou roli, coţ je dáno především její polohou v místě jejich kontaktu. Stejnou pozici, ale v rámci RSC Afrického rohu, má Keňa, která sice spolupracuje s mnoha státy z oblasti Velkých jezer, ale bezpečnostní dynamikou je vtahována právě do Afrického rohu. Posledním východoafrickým státem, který nebyl zařazen do ţádného komplexu, je Tanzanie. Její pozice v bezpečnostní struktuře východní Afriky silně souvisí právě s interregionální interakcí. Jedná se o stát, který má řadu vazeb jak ke státům geografického regionu Velkých jezer, kterého je součástí, tak na státy Afrického rohu. Kromě toho má Tanzanie také vazby na RSC jiţní Afriky, neboť leţí na jeho severní hranici a je členem v podstatě stěţejní organizace tohoto komplexu SADC. Díky svému umístění mezi třemi RSC je tak Tanzanie ovlivňována interakcí a bezpečnostní dynamikou ze tří stran, přesto její interakce s ţádným z těchto komplexů není natolik silná, aby se stala součástí některého z nich. Připomeňme, ţe se tato země od konce studené války neúčastnila ţádného z místních ozbrojených konfliktů a kromě rwandských uprchlíků a několika interkomunálních přeshraničních ozbrojených střetů mezi jejími a keňskými kmeny nebyla ani nijak významně ohroţována zvenčí. K její stabilitě ve zkoumaném období přispěla její silná státní autorita, poměrně příznivá ekonomická situace, absence významných etnických sporů a skutečnost, ţe sama nepodporovala a ani se nestala terčem subverzních aktivit jiných států. Vzhledem k výše uvedenému je tak Tanzanie v bezpečnostní struktuře východní Afriky v pozici izolátora. Co se týče interregionálních interakcí mimo zkoumanou oblast, jsou u RSC Velkých jezer patrné významné interakce především s RSC jiţní Afriky vzhledem k zapojení států tohoto komplexu do druhé války v Kongu, působení DRC ve společenství SADC a společnému působení části států jiţní Afriky v ICGLR. S ţádnými dalšími bezpečnostními komplexy region ve významnější interakci není, neboť jej ze západu a severu obepínají izolační státy (Republika Kongo, Středoafrická republika a Jiţní Súdán).

157

Pozice Jiţního Súdánu v regionální struktuře je velmi zajímavá. Súdán byl ještě před svým rozpadem ve výrazné interakci s RSC Velkých jezer díky jeho zapojení do druhé války v Kongu, proxy válce s Ugandou prostřednictvím LRA a SPLA, později spolupráci s Ugandou v boji proti LRA a jeho členství v ICGLR. Stejně tak měl ovšem Súdán vazby na protokomplex Afrického rohu díky jeho členství v IGAD a kvůli jeho problematickým vztahům k Etiopii a Eritreji, které také mj. v určitém období podporovaly SPLA. K tomu byl tento stát ještě ovlivňován ze severu z RSC Blízkého východu. Ţádná z těchto vazeb však nebyla dostatečně silná, aby tuto zemi k některému komplexu jednoznačně připojila a z toho důvodu se tento stát v regionální struktuře vyprofiloval jako izolátor. Tuto roli od roku 2011 zastupuje i samostatný Jiţní Súdán. RSC Afrického rohu má kromě slabších interakcí na severozápadě se Súdánem a Jiţním Súdánem jakoţto izolačními státy především výrazné interakce na severovýchodě s RSC Blízkého východu. Oba komplexy sice odděluje úzký pruh Rudého moře a Adenského zálivu, spojuje je ale široká paleta společných bezpečnostních problémů a vazeb, ať uţ se jedná o somálské pirátství, spor mezi Eritreou a Jemenem o ostrovy Hanish a Zuqar, příliv somálských uprchlíků do Jemenu v důsledku místní občanské války a zvláště od začátku roku 2012 také o příchod stovek bojovníků hnutí Al-Shabab do této země za účelem jejich spojení s Al-Kajdou. (Al-Maqtari 2012)

5.2. Perspektiva bezpečnostních komplexů východní Afriky Teorie RSC nemusí být nutně vyuţita pouze jako deskriptivní a analytický nástroj, ale můţe být také základem pro tvorbu případných budoucích scénářů, které, pokud jsou logicky dedukovány z podmínek, ve kterých se dané regionální bezpečnostní komplexy nacházejí, mohou poslouţit jako základ predikce umoţňující redukovat relevantní moţnosti vývoje. V krátkodobém výhledu se jako pravděpodobná varianta vývoje RSC Afrického rohu jeví jeho vnitřní transformace do podoby bezpečnostního reţimu. Základem této transformace by byla proměna pozice Eritreje v systému, ke které by mohlo dojít dvěma způsoby. Jako nejpravděpodobnější se zdá mírová proměna, kdy Eritrea nebude schopná dál absorbovat tlak mezinárodní izolace a sankcí, které vůči této zemi byly naposledy posíleny v prosinci 2011 (UN SC 2011b), a dobrovolně opustí subverzní aktivity a začne spolupracovat s dalšími státy regionu. O něco méně, ale přesto pravděpodobnou variantou je svrţení autoritativního eritrejského reţimu vlády jedné strany oslabeného mezinárodními sankcemi některou

158 z ozbrojených eritrejských opozičních skupin za pravděpodobně značné asistence Etiopie.203 Varianta, při které by Eritrea eskalovala krizi ozbrojeným útokem proti některému ze svých sousedů je vysoce nepravděpodobná, neboť by téměř jistě musela čelit ozbrojené koalici států regionu a tak i jisté poráţce. Transformace struktury RSC Afrického rohu do bezpečnostního reţimu bude pravděpodobně v blízké budoucnosti probíhat také na základě posilování spolupráce místních států v rámci oţiveného IGAD a vzhledem k odchodu Al-Shabaabu ze Somálska také moţného ukončení občanské války v Somálsku. Případná postkonfliktní rekonstrukce v tomto státě však bude křehká a riziko opětovného zaţehnutí konfliktu velmi vysoké. Na druhou stranu lze dle mého názoru očekávat v krátkodobém horizontu ukončení dvou separatistických konfliktů v Etiopii. ONLF i OLF jsou v současnosti jiţ rozštěpené organizace a jejich schopnost vést ozbrojený boj je značně omezená. U RSC Velkých jezer lze v krátkodobém výhledu očekávat posilování místního bezpečnostního reţimu s moţným přetvořením jeho struktury aţ do bezpečnostního společenství prostřednictvím spolupráce v ICGLR a EAC. Je také pravděpodobné, ţe společný postup Ugandy, DRC, Jiţního Súdánu a Středoafrické republiky porazí hrozbu LRA a povede k oficiálnímu ukončení občanské války v Ugandě. Stejně tak bude pravděpodobně díky společnému postupu konţské armády a MONUSCO brzy poraţena v současnosti jiţ velmi oslabená FDLR a tím ukončen konflikt v provinciích Kivu. Ve střednědobém výhledu připadá v úvahu fúze RSC Velkých jezer a RSC Afrického rohu jakoţto dvou subkomplexů v rámci velkého RSC východní Afriky. Nebude za tím pravděpodobně stát vznik společných ozbrojených konfliktů, tedy transformace do velké konfliktní formace, ale spíše prohlubující se bezpečnostní spolupráce mezi státy a tak vznik regionálního bezpečnostního reţimu. Pokud k této transformaci dojde, pak se stanou součástí takto širokého bezpečnostního komplexu také státy, které nyní stojí na pomezí obou menších komplexů a plní roli izolátorů, tedy Tanzanie a Jiţní Súdán. Jestliţe budou dodrţeny všechny stanovené termíny východoafrického integračního procesu EAC, tak k roku 2015 vznikne politická federace mezi Burundi, Keňou, Rwandou, Ugandou a Tanzanií. Do té doby by jiţ tyto státy také mohly mít uzavřený obranný pakt, o jehoţ podobě se začne jednat v listopadu roku 2012. (EAC 2012b) Tento pakt a vznik federace by Tanzanii pevně připoutal k regionu a stala by se tak součástí RSC východní

203 Mezi nejvýznamější patří exilová opoziční Eritrejská demokratická aliance (Eritrean Democratic Alliance, EDA), která sdruţuje 13 eritrejských opozičních skupin či slabší exilová Eritrejská lidová demokratická strana (Eritrean People‘s Democratic Party, EPDP) sdruţující tři opoziční skupiny. Cílem všech těchto skupin je svrţení reţimu prezidenta Afewerkiho v Asmaře. Ve svých aktivitách jsou podporovány Etiopií a somálskou TFG. Blíţe k eritrejské opozici viz (Connell 2011: 425 - 427) a k etiopské podpoře opozice viz (Berhane 2011). 159

Afriky. Postupné přibliţování Jiţního Súdánu ke státům zkoumaného regionu, s kterými má podobný charakter společnosti a v podstatě i podobné bezpečnostní zájmy, je patrné jiţ v současnosti. Nyní však tato země stojí na pomezí obou bezpečnostních komplexů mj. také proto, ţe nelze jednoznačně určit, zda u ní převaţuje více bezpečnostní dynamika RSC Afrického rohu či RSC Velkých jezer. S případným spojením obou komplexů by byl tento problém vyřešen. Místo tohoto státu v RSC východní Afriky by také bylo zajištěno prostřednictvím jeho členství v organizacích IGAD a ICGLR, jejichţ posílení lze očekávat jiţ v krátkodobém výhledu. K úzkému propojení dynamik obou současných komplexů by také mohlo přispět uvedení do operačního stavu Východoafrických pohotovostních sil (Eastern Africa Standby Force, EASF) do konce roku 2015. EASF představují jedny z pěti afrických regionálních sil budovaných od roku 2004 pod vedením Africké unie. Na tomto projektu se účastní země z obou současných bezpečnostních komplexů: za Africký roh Dţibutsko, Etiopie, Keňa a Somálsko, za Velká jezera Burundi, Rwanda a Uganda. Mimo komplexy se projektu účastní také Komory, Seychelly a Súdán. Účelem EASF bude v souladu s Ustavující smlouvou Africké unie a Chartou OSN plnit roli regionálního mechanismu pro vedení operací na podporu míru, pozorovacích misí, systému včasného varování a postkonfliktní rekonstrukce. (Bachmann 2011) I kdyţ bylo budování těchto sil v minulosti značně pomalé a komplikované řadou problémů souvisejících především se zájmy jednotlivých účastníků, zvláště v poslední době je patrné zintenzivnění spolupráce ve snaze přivést tento projekt do úspěšného cíle.204 Pokud dojde k vývoji, který jsem nastínil, tak se v dlouhodobém výhledu jeví jako pravděpodobná moţnost případné vnitřní transformace RSC východní Afriky z bezpečnostního reţimu do bezpečnostního společenství. To uţ se ale pohybujeme na velmi tenkém ledě. Na ose od krátkodobého po dlouhodobý výhled totiţ spolehlivost predikce postupně klesá. I přesto je třeba říci, ţe výše popsaná vcelku optimistická perspektiva bezpečnostních vztahů ve východní Africe skutečně odpovídá aktuálnímu vývoji v této oblasti. V současnosti se neobjevují ţádné indicie, které by naznačovaly, ţe region upadne do podobné konfliktní turbulence, jakou zaţil v 90. letech minulého století. Zároveň je ovšem třeba vyvarovat se riziku vnímání této optimistické perspektivy v rámci jiných úrovní neţ té regionální, pro kterou je určena. V rámci států bude velmi pravděpodobně i nadále docházet k lokalizovanému násilí (např. v souvislosti s etnickými vztahy, sporem o půdu a zdroje vody,

204 Blíţe k historii budování EASF a ke všem souvisejícím okolnostem a problémům viz (Bachmann 2011) a k zatím poslednímu setkání expertů projektu na konci dubna 2012 viz (allAfrica 2012). 160 probíhajícími volbami či pouhou chamtivostí), ve kterém bude umírat velký počet obyvatel, nicméně toto násilí se bude pravděpodobně drţet v hranicích daných států a nemělo by mít dopad na celkovou bezpečnostní strukturu regionu. Řešení těchto vnitrostátních problémů a budování silného demokratického státu představuje v současnosti primární bezpečnostní výzvu místních států, neboť většina z nich jiţ nemusí čelit vnějším hrozbám. Právě silné a legitimní státy jsou klíčové i pro vznik případného regionálního bezpečnostního společenství. Místní státy musí zabránit vzniku silné politické nestability, která by mohla být vyuţita některou z nestátních skupin ke svrţení reţimu v daném státě. Se změnou reprezentace by totiţ mohlo dojít ke změnám priorit a vztahů tohoto státu k dalším státům regionu a tak i k případné proměně bezpečnostní struktury regionu, která by mohla být doprovázena i ozbrojeným konfliktem. Takový vývoj je však v současnosti nepravděpodobný vzhledem k tomu, ţe osm z deseti místních států prošlo liberalizací, přijaly určitou formu demokracie a v současnosti v nich ţádné nestátní skupiny s potenciálem svrţení reţimu nenajdeme. Devátým státem je Somálsko, které je zvláštní případ, neboť v něm nadále probíhá občanská válka. Lze ale očekávat, ţe po jejím ukončení bude nastolen reţim umírněných islamistů ze současné TFG, která vzhledem ke svým závazkům vůči západu a státům regionu umoţňujícím její přeţití do současnosti nebude mít jinou moţnost neţ vést Somálsko cestou demokracie. Desátým státem je Eritrea, jejíţ současné moţnosti vývoje jsem jiţ v této kapitole rozebíral. V podstatě je jedno, jak její reţim skončí, neboť dopad případné změny na strukturu regionu nebude významný. Eritrea si v současné době i přes její značnou militarizaci nemůţe dovolit vést ozbrojený boj proti dalším regionálním státům, protoţe by čelila široké regionální koalici a jisté poráţce. Zároveň pokud bude reţim Afewerkiho svrţen, ať uţ opozicí či invazí sousedních států, tak nová reprezentace Eritreje velmi pravděpodobně narovná vztahy se státy regionu a RSC Afrického rohu bude pozitivně posílen směrem k bezpečnostnímu reţimu.

161

Obrázek č. 2: Mapa bezpečnostní struktury východní Afriky 205

205 Ilustrace vytvořená autorem. Podkladová mapa z maps.google.com. Zobrazení regionů, které nebyly v této práci zkoumány (západní Afrika a Blízký východ), bylo převzato z (Buzan – Wæver 2003: 230 – 231). 162

6. Závěr Ambicí této studie bylo poskytnout čtenáři lepší pochopení bezpečnostní reality východní Afriky od konce studené války – reality z globálního úhlu pohledu často opomíjené a marginalizované a vzhledem k její komplexnosti pro běţného pozorovatele těţko uchopitelné. K naplnění této ambice byly v úvodu formulovány dvě obecné výzkumné otázky. Analýza dvanácti ozbrojených konfliktů východní Afriky poskytla základní poznatky k posouzení jejich trendů, na které se ptala první z těchto otázek. Tyto trendy pak byly podrobně rozebrány ve čtvrté kapitole a shrnuty v přehledu č. 1. Druhá obecná výzkumná otázka se zaměřila na to, zda lze region východní Afriky povaţovat za regionální bezpečnostní komplex. Odpověď na ní byla zaloţena na výstupech analýzy místních ozbrojených konfliktů, jejich trendech, posouzení dalších regionálních bezpečnostních hrozeb a vztahů mezi místními státy. Ve vymezeném geografickém regionu východní Afriky se nachází dva regionální bezpečnostní komplexy – RSC Afrického rohu (Dţibutsko, Etiopie, Eritrea, Keňa, Somálsko) ve stavu konfliktní formace a RSC Velkých jezer (Burundi, DRC, Rwanda, Uganda) ve stavu bezpečnostního reţimu, zatímco zbývající Tanzanie hraje v regionální bezpečnostní struktuře roli izolátora. Oba tyto regionální bezpečnostní komplexy vykazují dostatečně silný teritoriálně ohraničený model vzájemné závislosti, ve kterém jsou hlavní procesy sekuritizace a desekuritizace států natolik provázané, ţe jejich bezpečnostní problémy nemohou být řešeny odděleně. V souvislosti s tímto výstupem se nabízí srovnání se samotnými autory teorie regionálních bezpečnostních komplexů, kteří ve své knize Regions and Powers: The Structure of International Security zkoumali region východní Afriky okrajově v rámci celého afrického kontinentu. Dle Buzana a Wævera se v této oblasti v roce 2002 nacházel protokomplex Afrického rohu (Somálsko, Dţibutsko, Etiopie, Eritrea, Súdán), komplex střední Afriky (Uganda, Rwanda, Burundi a východní část DRC) ve stavu konfliktní formace a izolátor v podobě Keni. Tanzanii a západní část DRC autoři zařadili do komplexu jiţní Afriky.206 (Buzan – Wæver 2003: 231) Protokomplex Afrického rohu pozorovaný Buzanem a Wæverem v roce 2002 se do současnosti vyvinul v plnohodnotný regionální bezpečnostní komplex, jehoţ sloţení se liší pouze v otázce členství Súdánu a Keni. Súdán má nyní v kontextu Afrického rohu významnější bezpečnostní interakce pouze se svými sousedy, Eritreou a Etiopií, zatímco postrádá silnější vazby na další státy tohoto regionu. To signalizuje spíše bilaterální

206Pro mapy Buzana a Wævera zobrazující modely regionální bezpečnosti v Africe během studené války a po jejím skončení viz Příloha č. 2. 163 sousedskou závislost neţ regionální interdependenci. Zároveň Súdán leţí na místě, kde se střetávají bezpečnostní dynamiky z různých směrů, od komplexů Afrického rohu, Blízkého východu a Velkých jezer, coţ tuto zemi, stejně jako od roku 2011 i Jiţní Súdán, předurčuje do pozice izolátora.207 Keňa byla dle Buzana a Wævera v roce 2002 izolátorem stojícím mezi protokomplexem Afrického rohu a komplexy jiţní a střední Afriky. Z dnešního pohledu je zřejmé, ţe se vzhledem k přelévání bezpečnostních rizik somálského konfliktu na její území, úzkým vojenským vazbám na Etiopii a spolupráci s dalšími státy Afrického rohu v sílící IGAD pozice Keni proměnila z izolátora na plnohodnotnou součást RSC Afrického rohu. Bezpečnostní regionální komplex střední Afriky Buzana a Wævera je sloţením identický s komplexem Velkých jezer indetifikovaným v této práci. Jediným rozdílem je, ţe autoři do tohoto komplexu zařadili pouze východní část Konga, zatímco jeho západ byl součástí komplexu jiţní Afriky. Tuto skutečnost vysvětlovali členstvím této země od roku 1997 v SADC, které tvořilo základ struktury jihoafrického komplexu jakoţto bezpečnostního reţimu. Zároveň však přiznávají, ţe přijetím Konga do SADC došlo k připoutání tohoto společenství ke krizi v této zemi, která později vnesla svár mezi jeho členské státy, paralyzovala místní bezpečnostní reţim a tak i oslabila celý jihoafrický bezpečnostní komplex.208 (Buzan – Wæver 2003: 235) Oslabování tohoto komplexu pokračovalo i po roce 2002 a stalo se důvodem rozmělňování jeho severní hranice. Od stejného období byl také posilován RSC Velkých jezer a docházelo k jeho transformaci do bezpečnostního reţimu. Tento vývoj vysvětluje, proč přestal být západ Konga součástí jihoafrického komplexu a byl integrován do RSC Velkých jezer, a stejně tak proč jeho součástí přestala být Tanzanie, která nyní plní roli izolátora mezi bezpečnostními dynamikami komplexů jiţní Afriky, Velkých jezer a Afrického rohu. Srovnání současné bezpečnostní struktury východní Afriky s výstupy Buzana a Wævera o jejím vývoji do roku 2002 potvrzuje platnost tendence nastolené po konci studené války a v podstatě předpovídané oběma těmito autory. I v rámci východní Afriky je patrný

207 V záleţitosti těchto dvou států lze také spekulovat, do jaké míry přispěla k rozštěpení Súdánu neschopnost absorbovat interregionální bezpečnostní dynamiku pocházející na jedné straně ze severu z RSC Blízkého východu (interakce Súdán – Egypt) a na druhé z jihu z RSC Velkých jezer (interakce jih Súdánu – Uganda) a jihovýchodu z RSC Afrického rohu (interakce jih Súdánu – Etiopie). Dle mého názoru tyto dynamiky působící na Súdán z opačných stran a stále silněji k sobě přitahující jeho odlišné části měly na rozštěpení této země nezanedbatelný vliv. Z tohoto pohledu se do budoucnosti jeví jako reálná moţnost integrace Súdánu do RSC Blízkého východu a Jiţního Súdánu do některého ze současných východoafrických komplexů, případně, pokud dojde k naplnění perspektivy z poslední kapitoly této práce, s budoucím RSC východní Afriky. 208 Spory v SADC panovaly zejména mezi příznivci intervence do druhé války v Kongu (Angola, Namibie, Zimbabwe) a jejími zásadními odpůrci (JAR). Významně také rostla rivalita mezi JAR a stále autoritativnějším reţimem Roberta Mugabeho v Zimbabwe. (Buzan – Wæver 2003: 235) 164 trend postupné regionalizace bezpečnosti, doprovázený růstem významu regionální úrovně pro plnohodnotné pochopení bezpečnostní reality této oblasti. Lze předpokládat, ţe tento trend bude ve východní Africe i nadále sílit a bude ho doprovázet také prohlubování regionální bezpečnostní spolupráce. To je v podstatě i výstupem kapitoly věnující se predikci moţného vývoje bezpečnostní struktury této oblasti, která představila moţné scénáře ve třech časových horizontech. Zcela v souladu s trendem regionalizace bezpečnosti je pravděpodobné propojení RSC Velkých jezer a RSC Afrického rohu vytvářející větší RSC východní Afriky, jehoţ součástí se stanou také současní izolátoři Tanzanie a Jiţní Súdán. Souběţně s tímto vývojem bude pravděpodobně docházet k postupné vnitřní transformaci místních komplexů po ose konfliktní formace (současně RSC Afrického rohu) – bezpečnostní reţim (současně RSC Velkých jezer) – bezpečnostní společenství (budoucí RSC východní Afriky?) a tak i k naplnění avizovaného trendu prohlubování bezpečnostní spolupráce místních států na regionální úrovni. Tento optimistický výhled odpovídá současným podmínkám ve východní Africe, kde místní státy postupně zlepšují své vzájemné bezpečnostní vztahy a kde byla většina ozbrojených konfliktů vedených po konci studené války jiţ ukončena, zatímco ty zbývající mají pouze vnitrostátní charakter a malou intenzitu. I přes jeho zakotvenost v aktuální bezpečnostní realitě východní Afriky ovšem tento výhled nelze interpretovat jako něco nevyhnutelného. Neexistují garance, které by zajistily, ţe proces zlepšování bezpečnostních vztahů v této části Afriky bude pokračovat. Doufejme ale, ţe ji v budoucnosti čekají lepší časy, neţ v turbulentních dvaceti letech po konci studené války.

Hata hivyo muda wa usiku, asubuhi na matakwa ya wakati. Nezáleží na tom, jak dlouhá je noc, svítání ji prolomí.209

209 Svahilské přísloví vyjadřující naději statisíců lidí, kteří trpěli a stále trpí ve východní Africe dopady ozbrojených konfliktů. Nezáleţí na tom, jak špatná je situace, stejně jako noc i konflikty a utrpení jednou skončí. 165

7. Seznam použité literatury 7.1. Primární zdroje AFP. 1994. New Frud Executive Body Suspends Old Leadership. Horn of Africa Bulletin, Vol. 6, No. 5, Sept – Oct.(http://www.africa.upenn.edu/Newsletters/hab_ocsp.html) AFP 2010. Somalie: nouvelle attaque shebab à Mogadiscio. AFP. 23 September. (http://google.com/hostednews/afp/article/ALeqM5jmjaB7D0AkKWP5F0di4LyQ-tal3Q) AP. 1992. 250 French Troops Sent to Djibouti War Zone. Associated Press, 25 February. Al-Maqtari, Muaad. 2012. Conflicting Reports on Al-Shabab Fighters Entering Yemen. Yemen Times, 22 March. (http://yementimes.com/en/1557/report/612/Conflicting-reports-on- Al-Shabab-fighters-entering-Yemen.htm) allAfrica. 2011. Somalia: Nearly 3,000 Extra Ugandan Soldiers Arrive At Mogadishu. Shabelle Media Network, 1 July. (http://allafrica.com/stories/201107040167.html) allAfrica. 2012. Africa: Eastern Africa Standby Force Experts Meet in Kigali. The New Times, 23 April. (http://allafrica.com/stories/201204231238.html) AMISOM. 2012. Mission Profile: Military Component. (http://amisom-au.org/mission- profile/military-component/) Amnesty. 2003. Burundi: No justice for victims of the Itaba massacre. Amnesty International News, 24 February. (http://www.amnesty.org.uk/news_details.asp?NewsID=14363) Amnesty. 2004. Democratic Republic of Congo Mass rape: Time for Remedies. Amnesty International, October. (http://www.amnesty.org/en/library/asset/AFR62/018/2004/en/618e1ff2-d57f-11dd-bb24- 1fb85fe8fa05/afr620182004en.pdf) Amnesty. 2005. UGANDA: Child ―Night Commuters‖. Amnesty International, 18 November. (http://www.amnesty.org/en/library/asset/AFR59/013/2005/en/ef37fb59-d492-11dd-8a23- d58a49c0d652/afr590132005en.pdf) Amnesty. 2006. Democratic Republic of Congo: Children at War - Creating hope for their future. Amnesty International, October. (http://www.amnesty.org/en/library/asset/AFR62/017/2006/en/c51c4605-d3f7-11dd-8743- d305bea2b2c7/afr620172006en.pdf) Alao, Biliaminou. 2011. MONUSCO’s Sud-Kivu Brigade Launches Operation ―Akikisha Usalama.‖ MONUSCO. (http://monusco.unmissions.org/Default.aspx?tabid=4963&ctl=Details&mid=1096&Itemid=1 3671) Alao, Biliaminou. 2012. MONUSCO and FARDC launch Operation ―Amani Kamilifu‖ against the FDLR. MONUSCO. (http://monusco.unmissions.org/Default.aspx?tabid=932&ctl=Details&mid=1096&ItemID=16 387) Allen, Karen. 2006. Eastern DR Congo rebels to disarm. BBC News, 30 November. (http://newsvote.bbc.co.uk/mpapps/pagetools/print/news.bbc.co.uk/2/hi/africa/6158331.stm) AP. 2007. Congo warlord continues to recruit children. USA Today, 19. September. (http://www.usatoday.com/news/world/2007-09-19-congo-child-soldiers_N.htm) Argaw, Ashine. 2012. Ethiopian rebels drop call for secession. Daily Nation, 3 January. (http://www.nation.co.ke/News/africa/Ethiopian+rebels+drop+call+for+secession+/- /1066/1299780/-/5mkrq3z/-/index.html)

166

AU. 2011. Overview of the Drought Situation in the Horn of Africa. African Union Pledging Conference On Drought and Famine in the Horn of Africa, Addis Ababa, Ethiopia, 25 August. (http://reliefweb.int/sites/reliefweb.int/files/resources/fullreport_133.pdf) Azikiwe, Abayomi. 2012. Leaked cables confirm U.S. role in Somalia war. Pan-African News Wire, 4 January. (http://www.workers.org/2012/world/somalia_war_0112/) Ba-Hoku, Barigye. 2011. AMISOM Smashes Extremist's Urban Trench System. Garowe Online, 20 February. (http://www.garoweonline.com/artman2/publish/Press_Releases_32/AMISOM_Smashes_Extr emist_s_Urban_Trench_System.shtml) Bavier, Joe. 2007. Congo army says retakes eastern town from rebel. Reuters – AlertNet , 5 December. (http://www.reuters.com/article/2007/12/05/us-congo-democratic-fighting- idUSL1716041620071205) BBC. 1999a. Africa Congo rebels launch major offensive. BBC News. 16 February. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/280278.stm) BBC. 1999b. The Somali connection. BBC News, 23 July. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/special_report/1999/07/99/battle_in_the_horn/399898.stm) BBC. 2000a. Ethiopia's push north. BBC News, 20 May. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/programmes/from_our_own_correspondent/756845.stm) BBC. 2000b. Will arms ban slow war? BBC News, 18 May. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/750789.stm) BBC. 2000c. Ethiopia's war strategy. BBC News, 19 May. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/749683.stm) BBC. 2001. Burundi army 'kills 500 rebels'. BBC News, 25 December. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/1728305.stm) BBC. 2003. DR Congo pygmies appeal to UN. BBC News. 23 May. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/2933524.stm) BBC. 2004a. UN chief's Rwanda genocide regret. BBC News, 26 March. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/3573229.stm) BBC 2004b. Tutsis massacred in Burundi camp. BBC News, 14 August. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/3564358.stm) BBC. 2004c. DR Congo Pygmies 'exterminated'. BBC News. 6 July. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/3869489.stm) BBC. 2007a. DRC rebel general calls for peace. 5 September. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/6979375.stm) BBC. 2007b. DR Congo rebel 'ready for peace'. BBC NEWS, 14 December. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/7145415.stm) BBC. 2007c. Somali Islamist travels to Yemen. BBC News, 8 February. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/6342527.stm) BBC. 2008a. UN joins battle with Congo rebels. BBC News, 27 October. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/7692932.stm) BBC. 2008b. 'Human catastrophe' grips Congo. BBC News, 31 October. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/7701269.stm) BBC. 2008c. Congolese rebels make new gains. BBC News, 6 November. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/7713758.stm) BBC. 2008d. Uganda's LRA confirm Otti death. BBC News, 23 January. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/7204278.stm) 167

BBC. 2008e. Ugandan LRA rebel deputy 'killed'. BBC News, 14 April. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/7346380.stm) BBC. 2008f. Ethiopia severs ties with Qatar, BBC News, 21 April. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/7359470.stm) BBC. 2010b. Somali MPs killed in hotel suicide attack. BBC News, 24 August. (http://www.bbc.co.uk/news/world-africa-11068805) BBC. 2011a. Spanish MSF doctors seized near Kenya-Somali border. BBC News, 13 October. (http://www.bbc.co.uk/news/world-africa-15293502) BBC. 2011b. France to support Kenya's incursion into Somalia. BBC News, 25 October. (http://www.bbc.co.uk/news/world-africa-15446110) BBC. 2012a. Somalia's al-Shabab join al-Qaeda. BBC News, 10 February. (http://www.bbc.co.uk/news/world-africa-16979440) BBC. 2012b. Ethiopia 'launches military attack inside Eritrea'. BBC News, 15 March. (http://www.bbc.co.uk/news/world-africa-17386161) BMI. 2009. Ethiopia: Violence In East Ethiopia To Intensify. Business Monitor International, Emerging Markets Monitor, Vol. 14, No. 48, p. 22. Carroll, Rory. 2004. US chose to ignore Rwandan genocide. Guardian, 31 March. (http://www.guardian.co.uk/world/2004/mar/31/usa.rwanda) Clayton, Jonathan. 2004. "Pygmies struggle to survive". London: The Times. (http://www.timesonline.co.uk/tol/news/world/article402970.ece) CIA. 2012a. Rwanda. CIA The World Factbook. (https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/rw.html) CIA. 2012b. Burundi. CIA The World Factbook. (https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/by.html) CIA. 2012c. Democratic Republic Of The Congo. CIA The World Factbook. https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/cg.html CIA. 2012d. Uganda. CIA The World Factbook. (https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/ug.html) CIA. 2012e. Somalia. CIA The World Factbook. (https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/so.html) CIA. 2012f. Djibouti. CIA The World Factbook. (https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/dj.html) CIA. 2012g. Ethiopia. CIA The World Factbook. (https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/et.html) CIA. 2012h. Eritrea. CIA The World Factbook. (https://www.cia.gov/library/publications/the- world-factbook/geos/er.html) CNN. 1999. Eritrea accepts peace deal after Ethiopian incursion. CNN News, 27 February. (http://edition.cnn.com/WORLD/africa/9902/27/ethiopia.eritrea.01/index.html) CNN. 2001. 300 boys kidnapped in Burundi. CNN News, 9 November. (http://archives.cnn.com/2001/WORLD/africa/11/09/burundi.kidnapping/) CSOPNU. 2008. Juba Peace Process. Civil Society Organisations for Peace in Northern Uganda (CSOPNU). (http://www.csopnu.net/?jc=juba) Dellios, Hugh. 1996. Burundi's Neighbors Vow To Bring New Military Regime `To Its Knees'. Chicago Tribune, 8 August. (http://articles.chicagotribune.com/1996-08- 08/news/9608080209_1_hutus-and-tutsis-burundi-embargo)

168

DRC. 2009. Peace Agreement Between the Government and le Congres National Pour la Defense du Peuple (CNDP). Goma, March 23, 2009. (http://www.iccwomen.org/publications/Peace_Agreement_between_the_Government_and_th e_CNDP.pdf) EAC. 2012a. About EAC. East African Community Portal. (http://eac.int/about-eac.html) EAC. 2012b. Communiqué of the 10th Extraordinary Summit of EAC Heads of State. East African Community Portal. (http://www.eac.int/about-eac/eacnews/990-communique-of-the- 10th-extraordinary-summit-of-eac-heads-of-state.html) Farah, Christophe. 1995. Ex-Rebels In Djibouti's Coalition Government. The Horn of Africa Bulletin, May-June. (http://www.africa.upenn.edu/Newsletters/menu_Hab5695.html) Garamone, Jim. 2007. Aircraft Attack Al Qaeda Haven, Ike Moves off Somalia. American Forces Press Service, 9 January. (http://www.defense.gov/News/NewsArticle.aspx?id=2625) Garowe. 2008. Somalia: ARS Central Committee conference opens in Djibouti. Garowe Online. 19 July. (http://www.garoweonline.com/artman2/publish/Somalia_27/Somalia_s_opposition_alliance_ approves_Djibouti_peace_accord.shtml) GW. 2011. Congo‘s minerals trade in the balance: Opportunities and obstacles to demilitarisation. London: Global Witness Limited. (http://www.globalwitness.org/sites/default/files/Congo's%20minerals%20trade%20in%20the %20balance%20low%20res.pdf) Hasan, Lama. 2011. Somalia Drought 'One of the Largest Humanitarian Crises in Decades'. ABC News, 16 July. (http://abcnews.go.com/International/somalia-drought-largest- humanitarian-crises-decades/story?id=14088488) HRW. 1993. Ethiopia: Human Rights Developments. HRW Report. (http://hrw.org/reports/1993/WR93/Afw-01.htm) HRW. 2001. Uganda in Eastern DRC: Fueling Political and Ethnic Strife. Vol. 13, No. 2, March. (http://www.hrw.org/sites/default/files/reports/drc0301web.pdf) HRW. 2003a. Ituri: ―Covered in Blood‖ Ethnically Targeted Violence In Northeastern DR Congo. Vol. 15, No. 11, July. (http://www.kongo-kinshasa.de/dokumente/ngo/DRC0703.pdf) HRW. 2003b. The Horn of Africa War: Mass Expulsions and the Nationality Issue (June 1998 – April 2002). Human Right Watch, Vol. 15, No. 3, January. HRW. 2004. DR Congo: War Crimes in Bukavu. Human Rights Watch Briefing Paper, June. (http://www.hrw.org/sites/default/files/reports/2004_DRCongo_WarCrimesinBukavu.pdf) HRW. 2008. Collective Punishment: War Crimes and Crimes against Humanity in the Ogaden area of Ethiopia's Somali Regional State. Human Right Watch, June. (http://www.hrw.org/sites/default/files/reports/ethiopia0608_1.pdf) HRW. 2009. The Christmas Massacres - LRA attacks on Civilians in Northern Congo. Human Rights Watch, 16 February. (http://www.hrw.org/sites/default/files/reports/drc0209webwcover_1.pdf) HRW. 2010a. DR Congo: Lord‘s Resistance Army Rampage Kills 321. Human Rights Watch, 28 March. (http://www.hrw.org/node/89348) HRW. 2010b. Somalia – Harsh War, Harsh Peace: Abuses by al-Shabaab, the Transitional Federal Government, and AMISOM in Somalia. Human Rights Watch Report. (http://www.hrw.org/sites/default/files/reports/somalia0410webwcover.pdf) HRW. 2010c.―Welcome to Kenya‖: Police Abuse of Somali Refugees, Human Rights Watch, 17. June. (http://www.hrw.org/sites/default/files/reports/kenya0610webwcover.pdf)

169

HRW. 2011. ―You Don‘t Know Who to Blame‖: War Crimes in Somalia. Human Rights Watch Report. (http://www.hrw.org/sites/default/files/reports/somalia0811webwcover.pdf) HURIPEC. 2003. Hidden War: The Forgotten People War in Acholiland and its Ramifications for Peace and Security in Uganda. Human Rights & Peace Centre, October 30. (http://huripec.mak.ac.ug/Hidden_War.pdf) ICC. 2006. Statement by the Chief Prosecutor Luis Moreno-Ocampo on the reported death of Raska Lukwiya. ICC Press Releases ICC-OTP-20060814-151. ICG. 1998. Congo At War: A Briefing on the Internal and External Players in the Central African Conflict. ICG Congo Report N°2, 17 November. (http://www.crisisgroup.org/~/media/Files/Congo%20At%20War%20A%20Briefing%20of% 20the%20Internal%20and%20External%20Players%20in%20the%20Central%20African%20 Conflict.pdf) ICG. 2000. Scramble For The Congo: Anatomy Of An Ugly War. ICG Africa Report N° 26, 20 December. (http://www.crisisgroup.org/~/media/Files/africa/central-africa/drcongo/Scramble%20for%20the%20Congo%20Anatomy%20of%20an%20Ugly%20War.pdf) ICG. 2003a. Rwandan Hutu Rebels in the Congo: A New Approach to Disarmament and Reintegration. ICG Africa Report No. 63, 23 May. ICG. 2003b. Congo Crisis: Military Intervention In Ituri. ICG Africa Report N°64, 13 June. (http://www.grandslacs.net/doc/2758.pdf) ICG. 2005. The Congo‘s Transition Is Failing: Crisis in the Kivus. Africa Report N°91, 30 March. ICG. 2007. Congo: Bringing Peace to North Kivu. Africa Report N°133, 31 October. ICG. 2008. Beyond the Fragile Peace Between Ethiopia and Eritrea: Averting New War. Africa Report N°141, 17 June. ICG. 2009a. Congo: Five Priorities For A Peacebuilding Strategy. Africa Report N°150, 11 May. ICG. 2009b. Somalia: The Trouble with Puntland. Africa Briefing N° 64, 12 August. (http://www.somaliawatch.org/archivejun09/090815601.pdf) ICG. 2010a. LRA: A Regional Strategy Beyond Killing Kony. ICG Africa Report N°157, 28 April. (http://www.crisisgroup.org/~/media/Files/africa/horn-of- africa/uganda/157%20LRA%20- %20A%20Regional%20Strategy%20beyond%20Killing%20Kony.pdf) ICG. 2010b. Somalia´s Divided Islamists. Africa Briefing N°74, Nairobi/Brussels, 18 May. ICG. 2010c. Eritrea: The Siege State. Africa Report N°163, 21 September. (http://www.crisisgroup.org/~/media/Files/africa/horn-of-africa/ethiopia- eritrea/163%20Eritrea%20The%20Siege%20State.pdf) ICGLR. 2010. Background: Who We Are. International Conference on the Great Lakes Region (ICGLR) Portal. (https://icglr.org/spip.php?article1) IDMC. 2010. Uganda: Difficulties continue for returnees and remaining IDPs as development phase begins. Internal Displacement Monitoring Centre, 28 December. (http://www.internal- displacement.org/8025708F004BE3B1/(httpInfoFiles)/AA7A8CB8B06E752DC12578070057 B4C6/$file/Uganda+-+December+2010.pdf) IDMC. 2012. DRC: IDP figures by year. Internal Displacement Monitoring Centre. (http://www.internal- displacement.org/idmc/website/countries.nsf/(httpEnvelopes)/96849E3579EE3240C12577FC 0044524A?OpenDocument)

170

IGAD. 2012. About Us. Intergovernmental Authority on Development. (http://igad.int/index.php?option=com_content&view=article&id=93&Itemid=124) Invisible Children. 2012. Kony 2012. (http://www.kony2012.com/) IPU. 2008. Djibouti: Assemblée nationale (National Assembly). IPU Parline Database. (http://www.ipu.org/parline-e/reports/2089_E.htm) IRBC. 1999. Djibouti: Political opposition parties. Immigration and Refugee Board of Canada, 1 February. (http://www.unhcr.org/refworld/docid/3ae6aac550.html) IRIN. 1998. Burundi: Peace talks begin in Arusha. IRIN Update No. 437 for Central and Eastern Africa, 13 – 15 June. (http://www.africa.upenn.edu/Hornet/irin437.html) IRIN. 2005. DRC: Who's who in Ituri - militia organisations, leaders. IRIN humanitarian news and analysis, 20 April. (http://www.irinnews.org/Report/53981/DRC-Who-s-who-in- Ituri-militia-organisations-leaders) IRIN. 2009. Burundi: Name change to help legalise rebel party. IRIN News, 13 January. (http://irinnews.org/Report/82334/BURUNDI-Name-change-to-help-legalise-rebel-party) James, George. 1995. Somalia's Overthrown Dictator, Mohammed Siad Barre, Is Dead. The New York Times, 3 January. (http://www.nytimes.com/1995/01/03/obituaries/somalia-s- overthrown-dictator-mohammed-siad-barre-is-dead.html) Jenkins, Cathy. 1999. Eritrea's women fighters. BBC News, 22 July. (http://news.bbc.co.uk/2/hi/special_report/1999/07/99/battle_in_the_horn/396183.stm) Jimma Times. 2011. Ethiopia: Ogaden's ONLF breaks into two factions. 3 March. (http://www.jimmatimes.com/article.cfm?articleId=31977) Kagire, Edmund. 2010. Rwanda, Ethiopia strengthen defence ties. The New Times, 26 March. (http://www.newtimes.co.rw/news/index.php?i=14211&a=27389) Khalif, Abdulkadir. 2012. Amisom troops drive Shabaab out of suburbs. Daily Nation, 20 January.(http://nation.co.ke/News/africa/Amisom+troops+drive+Shabaab+out+of+suburbs++/ -/1066/1311036/-/v1f373z/-/index.html) Laker, Gloria. 2007. LRA shun Acholi meeting in Juba. New Vision (Uganda), 4 March. (http://www.newvision.co.ug/PA/8/12/552342) Lanz, David. 2007. The ICC‘s Intervention in Northern Uganda: Beyond the Simplicity of Peace vs. Justice. ReliefWeb, 1 May. (http://reliefweb.int/sites/reliefweb.int/files/resources/EC66215A0071F156C12573910051D0 6D-Full_Report.pdf) Malone, Barry. 2010. Ethiopia confirms rebel attack, says repelled, Reuters, 9 May. (http://af.reuters.com/article/ethiopiaNews/idAFLDE64I10420100519) Mohamed, Abdinasir – Childress, Sarah. 2010. Telecom Firms Thrive in Somalia Despite War, Shattered Economy. The Wall Street Journal, 11 May. (http://online.wsj.com/article/SB10001424052748704608104575220570113266984.html) MONUC. 2008. Haut Uélé: MONUC is taking action to protect civilians following the LRA attacks. MONUSCO Press Release, 30 December. (http://monusco.unmissions.org/Default.aspx?ctl=Details&tabid=1575&mid=1554&ItemID=2 309) MONUSCO. 2010. MONUSCO to carry on with Operation "Shop Window‖ in North Kivu. MONUSCO Press Release. http://monusco.unmissions.org/Default.aspx?tabid=932&ctl=Details&mid=1096&Itemid=103 73) MONUSCO. 2012. MONUSCO Facts and Figures. (http://www.un.org/en/peacekeeping/missions/monusco/facts.shtml) 171

Moreno-Ocampo, Luis. 2005. Statement by the Chief Prosecutor on the Uganda Arrest Warrants. International Criminal Court, The Hague, 14 October. (http://www.icc- cpi.int/NR/rdonlyres/3255817D-FD00-4072-9F58- FDB869F9B7CF/143834/LMO_20051014_English1.pdf) MSF. 2008. MSF Annual Report 2008. New York: Médecins Sans Frontières. (http://www.doctorswithoutborders.org/publications/ar/MSF-USA-Annual-Report-2008.pdf) Noor, Ali. 2010. Kenyan forces, al Shabaab rebels clash on border. Reuters, 20 July. (http://af.reuters.com/article/kenyaNews/idAFLDE66J1TM20100720?pageNumber=1&virtual BrandChannel=0&sp=true) NYT. 2012. Somalia: Ethiopia to Withdraw Troops by End of April. The New York Times, 9 March. (http://www.nytimes.com/2012/03/10/world/africa/somalia-ethiopia-to-withdraw- troops-by-end-of-april.html?_r=1) OCHA. 2007. Ituri ―Civilians still the first victims‖. Doctors Without Borders and Ocha, October. (http://www.doctorswithoutborders.org/publications/reports/2007/Ituri-Civilians- Still-the-First-Victims.pdf) OCHA. 2009. Horn of Africa Alert—June 2009. United Nations Office for the Coordination of Humanitarian Affairs. (http://ochaonline.un.org/OchaLinkClick.aspx?link=ocha&docId=1111212) OCHA. 2011. DRC: Insecurity and Displacement. OCHA and IDMC, 14 September. (http://www.internal- displacement.org/8025708F004BE3B1/(httpInfoFiles)/111D01A00B251BE0C125790B002D FC4C/$file/DRC-Overview-Sept2011.pdf) OLF. 2005. OLF Mission. (http://www.oromoliberationfront.org/OLFMission.htm) OLF. 2012. OLF Statement on a Bogus Press Release in the Name of OLF. 2 February. (http://www.oromoliberationfront.org/News/2011/OLF_Statement_January_2012.pdf) PA. 2006. Rebels Still Threatening Ethiopian Oil Industry. Petroleum Africa, 16. November. (http://www.petroleumafrica.com/en/newsarticle.php?NewsID=2651) Perlez, Jane. 1991. Soldiers Fire Into Crowd in Djibouti Tribal Strife. The New York Times, 20 December. (http://www.nytimes.com/1991/12/20/world/soldiers-fire-into-crowd-in- djibouti-tribal-strife.html) Pflanz, Mike. 2009. Angolan troops join Congo fighting, say witnesses. The Telegraph. 7. November. (http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/africaandindianocean/democraticrepublicofcong o/3400146/Angolan-troops-join-Congo-fighting-say-witnesses.html ) Ploughshares. 2011a. Democratic Republic of the Congo (1990-first combat deaths). Project Ploughshares, 31 January. (http://www.ploughshares.ca/content/democratic-republic-congo- 1990-first-combat-deaths#Deaths) Ploughshares. 2011b. Uganda (1987 – 2010). Project Ploughshares, 31 January. (http://www.ploughshares.ca/content/uganda-1987-2010#Deaths) Ploughshares. 2011c. Somalia (1988 – first combat deaths). Project Ploughshares, 31 January. (http://www.ploughshares.ca/content/somalia-1988-first-combat-deaths#Deaths) ReliefWeb. 2006. DRC: Last Rebel Groups Sign Peace Deal in Ituri. 4 December. (http://www.genocidewatch.org/images/D.R._Congo_4_Dec_06_DRC_Last_Rebel_Groups_S ign_Peace_Deal_in_Ituri.pdf) ReliefWeb. 2008. Burundi rebels shell capital, hitting Vatican embassy. Agence France- Presse, 23 April. (http://reliefweb.int/node/263120)

172

Reuters. 1994. Dini's Faction Reaffirms Pursuit of Armed Struggle. Horn of Africa Bulletin Vol. 6, No. 5, Sep – Oct. (http://www.africa.upenn.edu/Newsletters/hab_ocsp.html) Reuters. 2012. Ethiopian forces capture key Somali rebel stronghold. Reutres Update, 22 February. (http://af.reuters.com/article/somaliaNews/idAFL5E8DMB7G20120222?pageNumber=3&virt ualBrandChannel=0) Rice, Xan. 2007. Key Somali Islamist surrenders at border. Guardina, 22 January. (http://www.guardian.co.uk/world/2007/jan/22/1) Sharma, Maj Vijay Kumar. 2011. Operation ‗Divine Force‘. MONUSCO. (http://monusco.unmissions.org/Default.aspx?tabid=932&ctl=Details&mid=1096&Itemid=14 430) ST. 2005. Ethiopia, Kenya sign military cooperation agreement. Sudan Tribune, 13 March. (http://www.sudantribune.com/Ethiopia-Kenya-sign-military,8515) STC. 2012. Principle Armed Groups. Save the Congo 18 February. (http://www.savethecongo.org.uk/blood-minerals3/31-principle-armed-groups.html) SWE. 2011. Ogaden Basin Overview. SouthWest Energy. (http://www.sw-oil- gas.com/ogaden_basin_overview.htm) Tekle, Tesfa Alem. 2011a. Ethiopia: Govt Releases Hundreds of Jailed ONLF Rebels, AllAfrica, 15 January. (http://allafrica.com/stories/201101170999.html) Tekle, Tesfa Alem. 2011b. Eritrea: Nation Appoints AU Envoy in Ethiopia. Sudan Tribune, 20 January. (http://allafrica.com/stories/201101210166.html) Tran, Mark. 2000. Ethiopia declares victory over Eritrea. The Guardian, 25 May. (http://www.guardian.co.uk/world/2000/may/25/ethiopia) UCDP. 2012. Definitions. Uppsala Conflict Data Program, Uppsala University: Department of Peace and Conflict Research. (http://www.pcr.uu.se/research/ucdp/definitions/) UCDP. 2012a. Kalkulace obětí konfliktu. Uppsala Conflict Data Program, April. Zdroj dat: o UCDP Battle-Related Deaths Dataset v.5-2011, 1989-2010. (http://www.pcr.uu.se/research/ucdp/datasets/ucdp_battle-related_deaths_dataset/) o UCDP One-sided Violence Dataset v.1.3-2011, 1989-2010. (http://www.pcr.uu.se/research/ucdp/datasets/ucdp_one-sided_violence_dataset/) o UCDP Conflict Encyclopedia. (http://www.ucdp.uu.se/gpdatabase/search.php) UCDP. 2012b. Ethiopia: AIAI's struggle for a pan-Somali Salafist emirate. Uppsala Conflict Data Program, Uppsala University: Department of Peace and Conflict Research. (http://www.ucdp.uu.se/gpdatabase/gpcountry.php?id=55®ionSelect=1-Northern_Africa#) UCDP. 2012c. Ethiopia: The Oromo Liberation Front. Uppsala Conflict Data Program, UCDP Conflict Encyclopedia, Uppsala University. (http://www.ucdp.uu.se/gpdatabase/gpcountry.php?id=55®ionSelect=1-Northern_Africa#) UCDP – PRIO. 2005. Armed Conflict Dataset Codebook. Version 3-2005. (http://www.pcr.uu.se/digitalAssets/55/55205_Codebook_v3-2005.pdf) UCDP – PRIO. 2011. UCDP/PRIO Armed Conflict Dataset Codebook. Version 4-2011. (http://www.pcr.uu.se/digitalAssets/63/63324_Codebook_UCDP_PRIO_Armed_Conflict_Dat aset_v4_2011.pdf) UN. 2007a. List of Individuals and Entities Subject to the Measures Imposed by Paragraphs 13 and 15 of Security Council Resolution 1596 (2005). 6 February (http://www.un.org/Docs/sc/committees/DRC/1533_list.htm)

173

UN. 2007b. Transfer of ex-combatants major step for peace in northeast DR Congo – UN. UN News Center, 5 November. (http://www.un.org/apps/news/story.asp?NewsID=24534) UN SC. 1992a. Resolution 733. United Nations Security Council Resolution. 23 January. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/RESOLUTION/GEN/NR0/010/92/IMG/NR001092.pdf?OpenElement) UN SC. 1992b. Resolution 751. United Nations Security Council Resolution. 24 April. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/RESOLUTION/GEN/NR0/011/10/IMG/NR001110.pdf?OpenElement) UN SC. 1993. Resolution 814. United Nations Security Council Resolution. 26 March. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N93/226/18/IMG/N9322618.pdf?OpenElement) UN SC. 1994a. Resolution 918. United Nations Security Council Resolution. 17 May. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N94/218/36/PDF/N9421836.pdf?OpenElement) UN SC. 1994b. Resolution 929. United Nations Security Council Resolution. 22 June. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N94/260/27/PDF/N9426027.pdf?OpenElement) UN SC. 1994c. Resolution 955. United Nations Security Council Resolution. 8 November. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N95/140/97/PDF/N9514097.pdf?OpenElement) UN SC. 1997a. Resolution 1097. United Nations Security Council Resolution. 18 February. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N97/042/56/PDF/N9704256.pdf?OpenElement) UN SC. 1998. Resolution 1177. United Nations Security Council Resolution. 26 June. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N98/183/56/PDF/N9818356.pdf?OpenElement) UN SC. 1999. Resolution 1279. United Nations Security Council Resolution. 30 November. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N99/368/17/PDF/N9936817.pdf?OpenElement) UN SC. 2000a. Resolution 1291. United Nations Security Council Resolution. 24 February. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N00/313/35/PDF/N0031335.pdf?OpenElement) UN SC. 2000b. Resolution 1298. United Nations Security Council Resolution. 17 May. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N00/437/11/PDF/N0043711.pdf?OpenElement) UN SC. 2000c. Resolution 1312. United Nations Security Council Resolution. 31 July. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N00/583/66/PDF/N0058366.pdf?OpenElement) UN SC. 2003. Resolution 1483. United Nations Security Council Resolution. 30 May. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N03/377/68/PDF/N0337768.pdf?OpenElement) UN SC. 2004. Resolution 1545. United Nations Security Council Resolution. 21 May. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N04/359/89/PDF/N0435989.pdf?OpenElement) UN SC. 2005. Resolution 1596. United Nations Security Council Resolution. 3 May. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N05/312/21/PDF/N0531221.pdf?OpenElement)

174

UN SC. 2006a. Resolution 1671. United Nations Security Council Resolution. 25 April. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N06/326/70/PDF/N0632670.pdf?OpenElement) UN SC. 2006b. Resolution 1725. United Nations Security Council Resolution. 6 December 2006. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N06/646/11/PDF/N0664611.pdf?OpenElement) UN SC. 2007. Resolution 1744. United Nations Security Council Resolution. 20 February. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N07/245/31/PDF/N0724531.pdf?OpenElement) UN SC. 2008. Resolution 1856. United Nations Security Council Resolution. 22 December. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N08/666/94/PDF/N0866694.pdf?OpenElement) UN SC. 2009. Resolution 1907. United Nations Security Council Resolution. 23 December. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N00/583/66/PDF/N0058366.pdf?OpenElement) UN SC. 2010. Resolution 1925. United Nations Security Council Resolution. 28 May. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N10/380/13/PDF/N1038013.pdf?OpenElement) UN SC. 2011a. Resolution 1991. United Nations Security Council Resolution. 28 June. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N11/391/19/PDF/N1139119.pdf?OpenElement) UN SC. 2011b. Resolution 2023. United Nations Security Council Resolution. 5 December. (http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N11/622/78/PDF/N1162278.pdf?OpenElement) UNHCR. 1994. Rwanda and Burundi Information Meeting. Geneva: UNHCR Special Unit for Rwanda and Burundi, 16 November. UNHCR. 2012a. Somali Registered Refugee Population. Refugees in the Horn of Africa: Somali Displacement Crisis Information Sharing Portal. (http://data.unhcr.org/horn-of- africa/regional.php) UNHCR. 2012b. UNHCR Global Appeal 2012-2013: Kenya.(http://unhcr.org/4ec230fbb.html) USCIRF. 2012. USCIRF Annual Report 2012 - Countries of Particular Concern: Eritrea. United States Commission on International Religious Freedom, 20 March. (http://unhcr.org/refworld/docid/4f71a677c.html) USIP. 2004. International Commission of Inquiry for Burundi: Final Report. United States Institute of Peace. (http://www.usip.org/files/file/resources/collections/commissions/Burundi- Report.pdf) WB. 2005. Conflict in Somalia: Drivers and Dynamics. World Bank. January. (http://siteresources.worldbank.org/INTSOMALIA/Resources/conflictinsomalia.pdf) WB. 2011a. Rwanda Economic Update: Seeds for Higher Growth. The World Bank Report, Spring Edition, April. (http://siteresources.worldbank.org/INTRWANDA/Resources/Rwanda_Economic_Rwanda_U pdate_Spring_Edition_April_2011.pdf) WHO. 2005. Health and mortality survey among internally displaced persons in Gulu, Kitgum and Pader districts, northern Uganda. World Health Organization (WHO), July. (http://www.who.int/hac/crises/uga/sitreps/Ugandamortsurvey.pdf) Yusuf, Mohamed. 2011. Fears Over New States Grow. Somalia Report, 30 April. http://somaliareport.com/index.php/subcategory/1/Home_LAND/Government/042011///1

175

7.2. Sekundární zdroje Abbink, Jon. 2003. „Ethiopia-Eritrea: Proxy Wars and Prospects of Peace in the Horn of Africa.― Journal of Contemporary African Studies, 21, 3, September. Adelman, Howard. 2009. The Role Of Non-African States In The Rwandan Genocide. Centre for Refugee Studies, York University. (http://pi.library.yorku.ca/dspace/bitstream/handle/10315/2662/H%20A%20The%20Role%20 of%20Non-African%20States%20in%20Rwandan%20Genocide.PDF) Adelman, Howard. Suhrke, Astri. ed. 2000. The path of a genocide: the Rwanda crisis from Uganda to Zaire. New Jersey: Transaction Publishers. Afako, Barney. 2010. Negotiating in the shadow of justice. Conciliation Resources (CR). (http://www.c-r.org/sites/www.c- r.org/files/11s_9Negotiating%20in%20the%20shadow%20of%20justice_2010_ENG.pdf) AC. 2007. „The Ogaden's trickling sands.― Africa Confidential Vol. 48, No. 19, pp. 6 – 8. Ahmed, Ismalil – Green, Reginald Herbold. 1999. „The heritage of war and state collapse in Somalia and Somaliland: local-level effects, external interventions and reconstruction.― Third World Quarterly, Vol. 20, No. 1, pp. 113 – 127. Anten, Louise. 2010. Strenghtening governance in a post-conflict district of the Democratic Republic of Congo: a study of Ituri. Netherlands Institute for International Relations, July. (http://clingendael.nl/publications/2010/20100802_cru_publicatie_lanten.pdf) Asrat, Gebru. 2006. „Towards a Sustainable Peace between Ethiopia and Eritrea.― In: Lata, Leenco. ed. 2006. The Search for Peace: The Conflict between Ethiopia and Eritrea. Scholarly Conference on Ethiopia-Eritrea Conflict, Oslo, Norway, 6 – 7 July, pp. 53 – 61. Autesserre, Severine. 2006. „Local Violence, National Peace? Postwar "Settlement" in the Eastern D.R. Congo (2003-2006).― African Studies Review, Vol. 49, No. 3, pp. 1 – 29. Arieff, Alexis. – Ploch, Lauren, 2011. The Lord‘s Resistance Army: The U.S. Response. Congressional Research Service, 21 November. (http://www.fas.org/sgp/crs/row/R42094.pdf) Babbie, Earl. 2010. The Practice of Social Research. Belmont: Wadsworth. Bachmann, Olaf. 2011. The African Standby Force: External Support to an ‗African Solution to African Problems‘?. Institute of Development Studies, Research Report 67, April. (http://www.ids.ac.uk/files/dmfile/Rr67web.pdf) Bartos, J. Otomar – Wehr, Paul. 2002. Using Conflict Theory. Cambridge University Press. Berhane, Daniel. 2011. Ethiopia to Intensify Support for Eritrean Opposition Groups. Danielberhane´s Blog. (http://danielberhane.wordpress.com/2011/04/16/ethiopia-to-intensify- support-for-eritrean-opposition-groups-mfa-statement-full-text/) Birkeland, Nina M. – Jennings, Edmund. 2011. Internal Displacement Global Overview of Trends and Developments in 2010. Geneva: Internal Displacement Monitoring Centre. (http://www.internal-displacement.org/publications/global-overview-2010.pdf) Bond, G. C. - Vincent, J. 2002. „The moving frontier of AIDS in Uganda: contexts, texts, and concepts.― In: Bond, G. C. – Gibson, N. C. ed. Contested Terrains and Constructed Categories: contemporary Africa in focus. Boulder, Colorado: Westview Press. Bøås, Morten. 2004. „Uganda in the Regional War Zone: Meta-Narratives, Pasts and Presents.― Journal of Contemporary African Studies, Vol. 22, No. 3, September. Brandstetter, A-M. 1997. „Ethnic Or Socioeconomic Conflict? Political Interpretation of the Rwandan Crisis.― International Journal on Minority and Group Rights, April. Branch, Adama. 2007. „Uganda‘s Civil War and the Politics of ICC Intervention.― Ethics & International Affairs, Vol. 21, No. 2, Summer.

176

Branch, Adam. 2011. Displacing Human Rights: War and Intervention in Northern Uganda. Oxford University Press. Buzan, Barry. 1983. People, states, and fear: the national security problem in international relations. Sussex: Wheatsheaf Books. Buzan, Barry – Wæver, Ole. 2003. Regions and powers : the structure of international security. Cambridge University Press. Buzan, Barry – Wæver, Ole – de Wilde, Jaap. 2005. Bezpečnost: nový rámec pro analýzu. Brno: Centrum strategických studií. Cakaj, Ledio. 2010. The Lord‘s Resistance Army of Today. Enough Project, November. (http://www.enoughproject.org/files/publications/lra_today.pdf) Carayannis, Tatiana. 2009. The challenge of building sustainable peace in the DRC. The Backgroud Paper, Centre for Humanitarian Dialogue, Geneva, July. (www.hdcentre.org/files/DRC%20paper.pdf) Carbone, Livio. 2006. The conflict between Ethiopia and Eritrea and the role of the Boundary Commission. International Conference on Borderscapes: spaces in conflict/symbolic places/networks of peace. University of Trento, Italy, June 11th – 14th. (http://www.unitn.it/archive/events/borderscapes/download/abstract/carbone_paper.pdf) Clark, John Frank. 2002. The African Stakes of the Congo War. NY: Palgrave Macmillan. Clark, Janine Natalya. 2010. „The ICC, Uganda and the LRA: Re-Framing the Debate―. African Studies, Vol. 69, No. 1, April. Collier, Paul – Hoeffler, Anke. 2002. Greed and Grievance in Civil War. World Bank, Policy Research Working Paper 2355, May. (http://www- wds.worldbank.org/servlet/WDSContentServer/WDSP/IB/2000/06/17/000094946_000602054 20011/Rendered/PDF/multi_page.pdf) Collins, Robert O. 2008. A History of Modern Sudan. Cambridge University Press. Connell, Dan. 2011. „From resistance to governance: Eritrea's trouble with transition.― Review of African Political Economy, Vol 129. No. 38, pp. 419 – 433. Crisp, Jeff. 1998. „The Refugee Crisis in the Great Lakes Region of Africa―. Refugee Survey Quarterly, Vol. 17, No. 2. (http://rsq.oxfordjournals.org/content/17/2/1.2.extract) Černohous, Tomáš. 2010. Moderní pirátství v Somálsku – analýza bezpečnostních hrozeb. Bakalářská práce, Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií, Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita, Brno. (http://is.muni.cz/th/273617/fss_b/bakalarska_prace_Cernohous.pdf) Červáková, Hana. 2012. Kony 2012, aneb spletitý příběh nejvirálnějšího videa internetu. TyInternety.cz. (http://www.tyinternety.cz/udalosti/kony-2012-aneb-spletity-pribeh- nejviralnejsiho-videa-internetu-6334) Danfulani, Shuaibu Ahmed. 1999. „Regional Security and Conflict Resolution in the Horn of Africa: Somalian Reconstruction after the Cold War.― International Studies, Vol. 36, No. 1. (http://isq.sagepub.com/content/36/1/35.full.pdf) Dagne, Ted. 2002. „Africa and the War on Terrorism: The Case of Somalia.― Mediterranean Quarterly: A Journal of Global Issues , Vol. 13, No. 4, October. Dagne, Ted. 2010. Horn of Africa: Current Conditions and U. S. Policy. Committee on Africa and Global Health, Foreign Affairs Committtee of the US Congress, Washington, D.C., 17 June 2010. (http://foreignaffairs.house.gov/111/dag061710.pdf) Dagne, Ted. 2011a. The Democratic Republic of Congo: Background and Current Developments. Congressional Research Service, 29 April. (http://www.fas.org/sgp/crs/row/R40108.pdf) 177

Dagne, Ted. 2011b. Uganda: Current Conditions and the Crisis in North Uganda. Congressional Research Service, 8 June. (http://www.fas.org/sgp/crs/row/RL33701.pdf) Dagne, Ted. 2011c. Somalia: Current Conditions and Prospects for a Lasting Peace. Congressional Research Service. (http://www.fas.org/sgp/crs/row/RL33911.pdf) Daley, Patricia. 2007. „The Burundi Peace Negotiations: An African Experience of Peace- Making.― Review of African Political Economy, Vol. 34, No. 112, June, pp. 333 – 352. Des Forges, Alison Liebhafsky. 1999. "Leave None to Tell the Story": Genocide in Rwanda. New York: Human Rights Watch. Doom, Ruddy – Vlassenroot, Koen. 1999. „Kony's Message: A New Koine? The Lord's Resistance Army in Northern Uganda.― African Affairs, Vol. 98, No. 390, January, pp. 5 – 36. Drulák, Petr et al. 2008. Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portál. Feeley, Rebecca - Jensen, Colin Thomas. 2008. Beyond Crisis Management in Eastern Congo. ENOUGH Strategy Paper, December. (http://www.enoughproject.org/files/easterncongo_1208.pdf) Feldman, Robert L. 2008. „Why Uganda Has Failed to Defeat the Lord‘s Resistance Army.― Defense & Security Analysis Vol. 24, No. 1, March. pp. 45–52. Finnström, Sverker. 2006. „Wars of the Past and War in the Present: The Lord‘s Resistance Movement/Army in Uganda.― Africa, Vol. 76, No. 2. Fisas, Vicenç. 2010. 2010 Yearbook of Peace Processes. UAB: Icaria editorial / Escola de Cultura de Pau. (http://escolapau.uab.cat/img/programas/procesos/10anuarii.pdf) Fisas, Vicenç. 2011. 2011 Yearbook of Peace Processes, UAB: Icaria editorial / Escola de Cultura de Pau. (http://escolapau.uab.cat/img/programas/procesos/11anuarii.pdf) Fitzgerald, Nina J. 2002. Somalia: issues, history, and bibliography. NY: Nova Publishers. Floyd, Kathryn H. 2010. Somalia‘s Stability and Security Situation in Review. International Centre for Political Violence and Terrorism Research. July. Fonseca, Alroy. 2004. Four Million Dead: The Second Congolese War, 1998-2004. (http://alroyfonseca.ca/documents/CongoWar.pdf) Fuji, Lee Ann. 2009: Killing Neighbors: webs of violence in Rwanda. YY: Cornell Press. Fuhlrott, Friederike. 2007. „Burundi after the civil war: demobilising and reintegrating ex- combatants.― Africa Spectrum, Vol. 42, No. 2, pp. 323 – 333. Gedamu, Kalewongel Minale. 2008. Ethiopia and Eritrea: The Quest For Peace and Normalizations. Centre for Peace Studies, Faculty of Social Sciences,University of Tromsø. Green, Reginal Herbold. 1998. „A Cloth Untrue: The Evolution of Structural Adjustment in Sub-Saharan Africa.― Journal of International Affairs, Vol. 52, No. 1, Fall. Gros, Jean Germain. 1996. „Towards a Taxonomy of Failed States in the New World Order: Decaying Somalia, Liberia, Rwanda and Haiti.― Third World Quarterly, Vol. 17, p. 455–471. Habtu, Alem. 2003. Ethnic Federalism in Ethiopia: Background, Present Conditions and Future Prospects, EAF Symposium on Contemporary Development Issues in Ethiopia, July. (http://homepages.wmich.edu/~asefa/Conference%20and%20Seminar/Papers/2003%20papers /Habtu,%20Alem.pdf) Hagmann, Tobias. 2007. The Political Roots of the Current Crisis in Region 5. Zürich: Social Science Research Council. (http://hornofafrica.ssrc.org/Hagmann/index.html) Hagmann, Tobias – Khalif, Mohamud Hussein. 2006. „State and Politics in Ethiopia's Somali Region since 1991.― Bildhaan: An International Journal of Somali Studies 6, No. 1, p. 25 – 49.

178

Halderman, Michael. 2005. The Political Economy of Pro-Poor Livestock: Policy-making in Ethiopia. Pro-Poor Livestock Policy Initiative (PPLPI). (http://www.fao.org/ag/againfo/programmes/en/pplpi/docarc/execsumm_wp19.pdf) Havermans, Jos. 2000. Burundi: Peace-Initiatives Help Stem the Violence. Doctors without Borders Netherlands, November. (http://www.grandslacs.net/doc/2260.pdf) Hawkins, Virgil. 2008. Stealth Conflicts: How the World's Worst Violence Is Ignored. Hampshire: Ashgate Publishing. Hayes, Karen – Burge, Richard. 2003. Coltan Mining in the Democratic Republic of Congo: How tantalum-using industries can commit to the reconstruction of the DRC. Cambridge: Fauna & Flora International. (http://www.gesi.org/LinkClick.aspx?fileticket=PoQTN7xPn4c%3D&tabid=60) Haynes, Jeffrey. 2007. „Religion, Ethnicity and Civil War in Africa: The Cases of Uganda and Sudan.― The Round Table, Vol. 96, No. 390, pp. 305 – 317, June. Healy, Sally. 2007. Conflict in the Ogaden and its Regional Dimension. Seminar Report of A Horn of Africa Group, Chatham House. (http://www.chathamhouse.org.uk/files/9701_310807ogaden.pdf) Healy, Sally. 2009. Peacemaking in the Midst of War: An Assessment of IGAD‘s Contribution to Regional Security. Crisis States Working Papers Series No. 2, Working Paper No. 59, November. (http://eprints.lse.ac.uk/28482/1/WP59.2.pdf) Hedru, Debessay. 2003. „Eritrea: Transition to Dictatorship, 1991-2003.― Review of African Political Economy, Vol. 30, No. 97, September, pp. 435-444. Hendl, Jan. 2005. Kvalitativní výzkum. Základní metody a aplikace. Praha: Portál. Hintjens, Helene M. 1999. „Explaining the 1994 Genocide in Rwanda.― The Journal of Modern African Studies, Vol. 37, No. 2, pp. 241 – 286, June. Homan, Kees. 2007. „Operation Artemis in the Democratic Republic of Congo.― In. European Commission: Faster and more united? The debate about Europe´s crisis response capacity, pp. 151 – 155. (http://www.clingendael.nl/publications/2007/20070531_cscp_chapter_homan.pdf) Hoofnagle, Kara – Rothe, Dawn L. 2010. „Overlooked and Overshadowed: The Case of Burundi.― Crit Crim Vol. 18, No. 25, pp. 169–189, February. Hovil, Lucy – Werke, Eric. 2005. „Portrait of a Failed Rebellion: An Account of Rational, Sub-optimal Violence in Western Uganda.― Rationality and Society, Vol. 17, No. 1, pp. 5–34. (http://www.people.hbs.edu/ewerker/jennifer/Portrait_of_Failed_Rebellion.pdf) Hull, Cecilia – Svensson, Emma. 2008. African Union Mission in Somalia (AMISOM): Exemplifying African Union Peacekeeping Challenges. Swedish Defence Research Agency, October. Hyden, Goran. 2006. African Politics in Comparative Perspective. Cambridge Uni Press. Chabal, Patrick. 2009. Africa: the Politics of Suffering and Smiling. London: Zed. Chrétien, Jean-Pierre. 1997. Le défi de l´ethnisme. Paris: Karthala. ICAC. 1996. Broadcasting Genocide: Censorship, propaganda and state-sponsored violence in Rwanda 1990-1994. International Centre Against Censorship, Article 19. (http://www.article19.org/data/files/pdfs/publications/rwanda-broadcasting-genocide.pdf) Javůrek, Adam – Vnouček, Petr. 2012. Sejměte Konyho. Nejúspěšnější internetové video všech dob má řadu otazníků. Reflex, 13 March. (http://www.reflex.cz/clanek/zpravy/45495/sejmete- konyho-nejuspesnejsi-internetove-video-vsech-dob-ma-radu-otazniku.html) Johnson, Dominic. 2003. Shifting Sands: Oil Exploration in the Rift Valley and the Congo Conflict. Pole Institute Report. (http://www.pole-institute.org/documents/heritage05.pdf)

179

Joireman, Sandra F. – Szayna, Thomas S. 2000. "The Ethiopian Prospective Case." Santa Monica: RAND. (http://rand.org/content/dam/rand/pubs/monograph_reports/MR1188/MR1188.ch5.pdf) Kadamy, Mohamed. 1996. „Djibouti: Between War and Peace.― Review of African Political Economy, Vol. 23, No. 70, pp. 511-521, December. (http://www.jstor.org/stable/400634) Kathman, Jacob – Shannon, Megan. 2011. „Oil Extraction and the Potential for Domestic Instability in Uganda.― African Studies Quarterly, Vol. 12, No. 3, Summer. (http://www.africa.ufl.edu/asq/v12/v12i3a2.pdf) Kersten, Mark. 2011. US Sends 100 Troops to Uganda to Hunt Kony: Some Thoughts. Justice in Conflict, 16 October. (http://justiceinconflict.org/2011/10/16/us-sends-100-troops-to- uganda-to-hunt-kony-some-thoughts/) Khalif, Mohamud H. – Doornbos, Martin. 2002. „The Somali Region in Ethiopia: A Neglected Human Rights Tragedy.― Review of African Political Economy 29, No. 91, pp. 73 – 94. Kisangani, Emizet N. 1999. „Political Cleavages in a Democratizing Society: The Case of the Congo (Formerly Zair).― Comparative Political Studies, Vol. 185, No. 32. (http://cps.sagepub.com/content/32/2/185.full.pdf+html) Kisangani, Emizet. 2000. „The Massacre of Refugees in Congo: A Case of UN Peacekeeping Failure and International Law.― The Journal of Modern African Studies, Vol. 38, No. 2, pp. 163-202. July Krech, Hans. 2011. „The Growing Influence of Al-Qaeda on the African Continent.― Africa Spectrum 46: 2, 125-137. (http://hup.sub.uni-hamburg.de/giga/afsp/article/viewFile/464/462) Kuperman, Alan J. 2001. The Limits of Humanitarian Intervention: Genocide in Rwanda. Washington: The Brookings Institution. Laksin, Jacob. 2012. The Problem with Kony 2012. Frontpage Magazine, 16 March. http://frontpagemag.com/2012/03/16/the-problem-with-kony-2012/ Lea, David – Rowe, Annamarie. 2001. A political chronology of Africa. London: Taylor & Francis. Leeson, Peter T. 2007. „Better Off Stateless: Somalia Before and After Government Collapse.― Journal of Comparative Economics, Vol. 35, No. 4. (http://www.peterleeson.com/better_off_stateless.pdf) Lemarchand, René. 2009. „Reflections on the Crisis in Eastern Congo.― Brown Journal of World Affairs, Vol. 16, No. 1, Fall/Winter . (http://www.wilsoncenter.org/sites/default/files/lemarchand%20article.pdf) Linke, Andrew - Raleigh, Clionadh. 2011. „State and Stateless Violence in Somalia.― African Geographical Review, Vol. 30, No. 1, pp. 47 – 66. Lobho, Jean – Pierre. 1971. „Impact de la colonisation belge sur les structures socio- politiques au Congo: le cas de la société hema en Ituri.― Revue Congolaise des Sciences Humaines, No. 2, pp. 85 – 102. (http://www.africabib.org/rec.php?RID=190557346&DB=p) Lofland, Valerie J. 2002. Somalia: U.S. Intervention and Operation Restore Hope. Naval War College. (http://www.au.af.mil/au/awc/awcgate/navy/pmi/somalia1.pdf) Lortan, Fiona. 2000. „The Ethiopian and Eritrean Conflict: Fragile Peace.― African Security Review, Vol. 9, No. 4. Lunn, Jon. 2006. The African Great Lakes Region: An End to Conflict? International Affairs And Defence Section, House Of Commons Library, Research Paper 06/51, 25 October. (www.parliament.uk/briefing-papers/RP06-51.pdf) Lynch, Gabrielle – Crawford, Gordon. 2011. „Democratization in Africa 1990-2010: an assessment.― Democratization, Vol. 18, No. 2, pp. 275 – 310, April. 180

Matthew, Richard. 2012. KONY 2012: The Social Mediatization Of Politics. Center for Unconventional Security Affairs. (http://www.cusa.uci.edu/Documents/KONY%202012%20THE%20SOCIAL%20MEDIATIZ ATION%20OF%20POLITICS.pdf) Margesson, Rhoda. ed. 2012. Horn of Africa Region: The Humanitarian Crisis and International Response. Congressional Research Service, January. (http://www.fas.org/sgp/crs/row/R42046.pdf) Mason, Jennifer. 2002. Qualitative Researching. London: SAGE. Mburu, Nene. 1999. „Contemporary Banditry in the Horn of Africa: Causes, History and Political Implications.― Nordic Journal of African Studies, Vol. 8, No. 2, pp. 89 – 107. (http://www.njas.helsinki.fi/pdf-files/vol8num2/mburu.pdf) Melvern, Linda. 2006. Conspiracy to murder: the Rwandan genocide. New York: Verso. Menkhaus, Kenneth. 2003. Somalia: A Situation Analysis and Trend Assessment. A Writenet Report, August. (http://www.unhcr.org/refworld/pdfid/3f7c235f4.pdf) Merera, Gudina. 2008. „The Ethiopian State and the Future of the Oromos: The Struggle for ‗Self-Rule and Shared-Rule‘.― The journal of Oromo studies, Vol. 15, No. 1, pp. 113 – 137. Mesfin, Berouk. 2008. The Eritrea-Djibouti border dispute. Situation Report, Institute for Security Studies. 15 September. (http://kms1.isn.ethz.ch/serviceengine/Files/ISN/99982/ipublicationdocument_singledocument /1ad758cc-744c-4b3c-983d-093a053e2d8b/en/SITREP150908%5B1%5D.pdf) Møller, Bjørn. 2009a. The Somali Conflict: The Role of External Actors. DIIS Report 03. http://diis.dk/graphics/publications/reports2009/diis_report_2009_03_somali_conflict.pdf Møller, Bjørn. 2009b. Somalia after the Ethiopian withdrawal. DIIS Brief, January. (http://www.diis.dk/graphics/Publications/Briefs2009/bmo_somalia_2.pdf) Mutwol, Julius. 2009. Peace agreements and civil wars in Africa: insurgent motivations, state responses, and third-party peacemaking in Liberia, Rwanda, and Sierra Leone. New York: Cambria Press. Murithi, Tim. 2008. „The African Union‘s evolving role in peace operations: the African Union Mission in Burundi, the African Union Mission in Sudan and the African Union Mission in Somalia.― African Security Review Vol. 17, No. 1, pp. 70 – 82. Murphy, Martin N. 2011. Somalia: The New Barbary?: Piracy and Islam in the Horn of Africa. New York: Columbia University Press. Ndayizigiye, Jean Berchmans. 2005. Humiliation and Violent Conflicts in Burundi. Workshop on Humiliation and Violent Conflict, Columbia University, New York, 15 – 16 December. (http://www.humiliationstudies.org/documents/NdayizigiyeNY05meetingRT1.pdf ) Neu, Joyce. 2002. Restoring relations between Uganda and Sudan: The Carter Center process. Conciliation Resources, Accord 11. (http://www.c-r.org/sites/www.c- r.org/files/Accord%2011_8Restoring%20relations%20between%20Uganda%20and%20Sudan _2002_ENG.pdf) Nibishak, Emmanuel. 2011. Natural Resources And Conflict In The Democratic Republic Of Congo (Drc): The Failure Of Post-Conflict Reconstruction Strategies. Rosa Luxemburg Stiftung Southern Africa, March. (http://www.rosalux.co.za/wp- content/files_mf/drc3_2011ip.pdf) Nindorera, Willy. 2012. The CNDD-FDD in Burundi: The path from armed to political struggle. Berghof Transitions Series No. 10. (http://www.berghof- conflictresearch.org/documents/publications/transitions10_Burundi.pdf) Nugent, Paul. 2004. Africa Since Independence. New York: Palgrave Macmillan.

181

Opalo, Ken. 2010. The Ogaden Region: A Fragile Path to Peace. Africa Backgrounder, No. 2. (http://www.africaportal.org/sites/default/files/ogaden%20fragile%20path%20to%20peace_1. pdf) Osman, Abdulahi A. 2007. „Cultural Diversity and the Somali Conflict: Myth or Reality?― African Journal on Conflict Resolution, Vol. 7, No. 2, pp. 93-134. Owona, Joel Charles. 2008. Land Degradation and Internally Displaced Person´s Camps in Pader District – Northern Uganda. Land Restoration Training Programme, Final project 2008, Reykjavík, Iceland. (http://www.unulrt.is/static/fellows/document/joel-1-.pdf) Pham, Peter J. 2007. Regional Dimensions of the Human Rights and Humanitarian Situation in the ―Ogaden‖, Somalia and Beyond. U.S. House of Representatives Committee on Foreign Affairs, 2 October. (http://foreignaffairs.house.gov/110/pha100207.htm) Plaut, Martin – Gilkes, Patrick. 1999. Conflict in the Horn: Why Eritrea and Ethiopia are at War. Briefing Paper New Series No. 1 March. (http://www.addisvoice.com/wp- content/uploads/2010/03/Why-Eritrea-and-Ethiopia.pdf) Ploch, Lauren. 2011. Africa Command: U.S. Strategic Interests and the Role of the U.S. Military in Africa. Congressional Research Service, July. (http://www.fas.org/sgp/crs/natsec/RL34003.pdf) Pottier, Johan. 2009. „Representations of Ethnicity in the Search for Peace: Ituri, Democratic Republic of Congo.― African Affairs, Vol. 109, No. 434, pp. 23–50. Powell, Benjamin – Ford, Ryan - Nowrasteh, Alex. 2006. Somalia After State Collapse: Chaos or Improvement? Independent Institute Working Paper Number 64, 30 November. (http://www.observatori.org/paises/pais_74/documentos/64_somalia.pdf) Prevos, Peter. 2005. Origins of Modern Philosophy: The Problem Of Induction. Monash University, May. (http://www.prevos.net/ola/induction.pdf) Prunier, Gérard. 1995a. Rwandan Crisis: History of a Genocide. New York: Columbia University Press. Prunier, Gérard. 1995b. Somalia: Civil War, Intervention and Withdrawal 1990 - 1995 (July 1995). Writenet Country Paper. (http://www.asylumlaw.org/docs/somalia/country_conditions/Prunier.pdf) Prunier, Gérard. 2009. Africa's World War: Congo, the Rwandan Genocide, and the Making of a Continental Catastrophe. New York: Oxford University Press. Quinn, Joanna R. 2008. „Getting to Peace? Negotiating with the LRA in Northern Uganda.― Human Rights Review, Vol. 10, No. 1, pp 55 – 71. Renton, David – Seddon, David – Zeilig, Leo. 2007. The Congo: Plunder and Resistance. London: Zed Books. Reynaert, Julie. 2011. MONUC/MONUSCO and Civilian Protection in the Kivus. International Peace Information Service, February. (www.ipisresearch.be/download.php?id=327) Reyntjens, Filip. 1995. Rwanda: Trois jours qui ont fait basculer l'histoire. Paris: l'Harmattan. Reyntjens, Filip. 2005. „Briefing: Burundi: A Peaceful Transition After a Decade of War?― African Affairs, Vol. 105, No. 418, pp. 117–135. Reyntjens, Filip. 2009. The Great African War: Congo and Regional Geopolitics, 1996–2006. New York: Cambridge University Press. RLP. 2004. Negotiating Peace: Resolution Of Conflicts In Uganda‘s West Nile Region. Refugee Law Project Working Paper No. 12, June. (http://www.refugeelawproject.org/working_papers/RLP.WP12.pdf)

182

Rohr, Stephanie. 2009. „The Response of the International Community to the Rwanda Genocide.― Journal of Undergraduate Research XII. (http://www.uwlax.edu/urc/JUR- online/PDF/2009/rohr-stephanieHIS.pdf) Rokkan, Stein – Lipset, Seymour Martin. 1967. Cleavage Structures, Party Systems, and Voter Alignments. In Rokkan, Stein – Lipset, Seymour Martin. Party Systems and Voter Alignments: Cross-National Perspective. New York: Free Press. Romkema, Hans. 2004. Update on the DRC Transition: The Case of the Kivu Provinces. Pretoria: Institute for Security Studies. (http://www.grandslacs.net/doc/3810.pdf) Sharamo, Roba – Mesfin, Berouk. ed. 2011. Regional Security in the post-Cold War Horn of Africa. Institute for Security Studies, Monograph 178, April. (http://www.iss.co.za/uploads/Monograph178.pdf) Shinn, David H. 2007. „Al-Qaeda in East Africa and the Horn.― The Journal of Conflict Studies. Vol. 27, No. 1. (http://www.lib.unb.ca/Texts/JCS/Summer07/shinn_al_qaeda.pdf) Schomerus, Mareike. – Ogwaro, Betty Acan. 2010. Searching for solutions in Juba: an overview. Accord 11 supplement. (http://www.c-r.org/sites/www.c- r.org/files/11s_4Searching%20for%20solutions%20in%20Juba_2010_ENG.pdf) Schraeder, Peter J. 1993. „Ethnic Politics in Djibouti: From 'Eye of the Hurricane' to 'Boiling Cauldron'.― African Affairs, Vol. 92, No. 367, pp. 203 – 221, April. Smith, Zeric Kay. ed. 2002. Rwanda Democracy and Governance Assessment. USAID Office of Democracy and Governanc. November. (http://pdf.usaid.gov/pdf_docs/PNACR569.pdf) Spittaels, Steven – Hilgert, Filip. 2008. Mapping Conflict Motives: Eastern DRC. IPIS 4 March. (http://ipisresearch.be/maps/Oost-Congo/20080506_Mapping_Eastern_DRC.pdf) Stearn, Jason K. 2008. Laurent Nkunda and the National Congress for the Defence of the People (CNDP). L’Afrique des Grands Lacs. Annuaire 2007-2008. April. (http://www.ua.ac.be/objs/00210767.pdf) Stein, Peter. 2010. The Economics of Burundi, Kenya, Rwanda, Tanzania and Uganda. Swedfund International AB, Spring. (http://www.swedfund.se/wp- content/uploads/2010/07/updatedreportoneastafrica2010.pdf) Svensson, Emma. 2008. Lessons Learned from the. African Union's first Peace Operation. FOI (Swedish Defence Research Agency) Report 2561. (http://www.iss.co.za/pubs/Other/CT2_2004%20PG9-15.pdf) Tarry, Sarrah. 1999. „Deepening― and „Widening―: An Analysis of Security definitions in the 1990s. Journal of Military and Strategic Studies, Vol. 2, No. 1, Fall 1999. http://www.jmss.org/jmss/index.php/jmss/article/download/272/286 Tekeste, Negash – Tronvoll, Kjetil. 2000. Brothers at War: Making Sense of the Eritrean Ethiopian War. Oxford: James Curry Press. Terdman, Moshe. 2008. Somalia at War – Between Radical Islam and Tribal Politics. Daniel Abraham Center for International and Regional Studies, Tel Aviv University. (http://www.e- prism.org/images/somalia_-_Mar08.pdf) Teshome, Wondwosen B. 2008. „Ethnicity and Political Parties in Africa: The Case of Ethnic-Based Parties in Ethiopia.― The Journal of International Social Research, Vol. 1, No. 5, pp. 780 – 809. (http://www.sosyalarastirmalar.com/cilt1/sayi5/sayi5pdf/Teshome.pdf) Teshome, Wondwosen B. 2009. „Ethiopian Opposition Political Parties and Rebel Fronts: Past and Present.― International Journal of Human and Social Sciences, Vol. 4, No. 1. (http://www.waset.org/journals/ijhss/v4/v4-1-9.pdf) Tronvoll, Kjetil. 2004. From War to Peace and Back to war Again? The Failure of UN\OAU to Create Sustainable Peace Between Eritrea and Ethiopia. In: Sorbo, Gunnar M. –

183

Pausewang, Siegfried. (ed.). Prospects for Peace, Security and Human Rights in Africa´s Horn. Bergen: Fgbokfolaget, pp. 48 – 61. Tull, Denis M. 2009. „Peacekeeping in the Democratic Republic of Congo: Waging Peace and Fighting War.― International Peacekeeping, Vol. 16, No. 2, pp. 215 – 230, April. Turner, Thomas. 2007. The Congo Wars: Conflict, Myth and Reality. London: Zed Books. Ukaga, Okechukwu – Afoaku, Osita George. 2005. Sustainable Development in Africa: A Multifaceted Challenge. Asmara: Africa World Press. Uvin, Peter. 1999. „Ethnicity and Power in Burundi and Rwanda: Different Paths to Mass Violence.― Comparative Politics, Vol. 31, No. 3, pp. 253-271, April. Uvin, Peter. 2001. „Reading the Rwandan Genocide.― International Studies Review, Vol. 3, No. 3, pp. 75 – 99, Autumn. Van Acker, Frank. 2004. „Uganda and the Lord‘s Resistance Army: The New Order No One Ordered.― African Affairs, Vol. 103, No. 412, pp. 335 – 357. Vandeginste, Stef. 2009. ―Power-Sharing, Conflict and Transition in Burundi: Twenty Years of Trial and Terror.― Africa Spectrum, No. 3, pp. 63 – 86. Vlassenroot, Koen – Raeymaekers, Timothy. 2004. „The Politics of Rebellion and Intervention in Ituri: The Emergence of a New Political Complex?― African Affairs, Vol. 103, No. 412, pp. 385 – 412. Wallensteen, Peter. 2007. Understanding Conflict Resolution. London: SAGE. Waisová, Šárka. 2011. Řešení konfliktů v mezinárodních vztazích. Plzeň: Čeněk Aleš 2011. Weber, Annette. 2008. Will the Phoenix Rise again? Commitment or Containment in the Horn of Africa. Paper presented at the Fourth Expert Meeting on Regional Security Policy at the Greater Horn of Africa, Cairo. Wendt, Alexander. 1999. Social Theory of International Politics. Cambridge University Press. Wezeman, Pieter D. 2010. Arms Flows and the Conflict in Somalia. SIPRI Background Paper, October. (http://books.sipri.org/files/misc/SIPRIBP1010b.pdf) Williams, Paul D. 2009. „Into the Mogadishu Maelstrom: The African Union Mission in Somalia.― International Peacekeeping, Vol. 16, No. 4, pp.514–530, August. Woodward, Peter. 2003. The Horn of Africa: Politics and International Relations. NY: Tauris. Yoh, John G Nyuot. 2003. „Peace Processes and Conflict Resolution in The Horn of Africa.― African Security Review, Vol. 12, No. 3, pp. 83 – 93. Young, Crawford. 2009. The Heritage of Colonialism. In: Harbeson, John W. – Rothchild, Donald. Africa in World Politics: Reforming Political Order. Philadelphia: Westview Press. Zimmerman, Katherine – Khatib, Kennan. 2012. Timeline: Operation Linda Nchi. Critial Threats, 9 March. (http://www.criticalthreats.org/somalia/timeline-operation-linda-nchi- october-24-2011) Zondi, Siphamandla – Réjouis, Emmanuel. 2006. The Ethiopia-Eritrea Border Conflict and the Role of the International Community. African Journal on Conflict Resolution,Vol. 6, No. 2, pp. 69 – 84. (http://www.accord.org.za/downloads/ajcr/ajcr_2006_2.pdf)

Všechny internetové zdroje byly ověřeny k 8. květnu 2012.

184

8. Přílohy 210 Příloha č. 1: Počty obětí ve zkoumaných konfliktech

Občanská válka ve Rwandě (1990 – 1994) Oběti bitev

Aktéři Nejmenší odhad Nejlepší odhad Nejvyšší odhad Lokace bojiště 1990 Rwandský reţim, FPR 1097 1125 2337 Rwanda 1991 —– —– 150 153 1977 —– —– 1992 —– —– 87 87 1390 —– —– 1993 —– —– 353 393 403 —– —– 1994 —– —– 1055 1055 1246 —– —– Celkem 2813 Oběti jednostranného násilí Aktéři Nejmenší odhad Nejlepší odhad Nejvyšší odhad Lokace bojiště 1990 Rwandský reţim, FRP 1518 1518 2022 Rwanda 1991 Rwandský reţim 932 932 1432 —– —– 1992 Rwandský reţim, FRP 856 956 945 —– —– 1993 Rwandský reţim, FRP 606 616 626 —– —– 1994 Rwandský reţim, FRP, Interhamwe, ex-FAR 154311 501055 801811 Rwanda, Burundi Celkem 505077 Celkem oběti bitev + oběti jednostranného násilí 507890

První válka v Kongu (Zair) (1996 – 1997) Oběti bitev Nejmenší Nejlepší Nejvyšší Aktéři Bojiště odhad odhad odhad 1996 Zair, Rwanda, Uganda, AFDL, LRA, ADF, WNBF, FDLR 2357 2497 2976 Zair 1997 Zair, Rwanda, Uganda, Angola, AFDL 3902 4341 6120 —– —– Celkem 6838 Oběti jednostranného násilí Nejmenší Nejlepší Nejvyšší Aktéři Bojiště odhad odhad odhad 1996 Zair, AFDL, FDLR, Mayi Mayi, Interhamwe 31009 32892 46101 Zair, Rwanda Zair, Rwanda, 1997 Zair, AFDL, FDLR 9988 9992 39649 Burundi Celkem 42884 Celkem oběti bitev + oběti jednostranného násilí 49722

210 Kalkulace obětí u kaţdého konfliktu do roku 2011 provedena autorem na základě dat UCDP z následujících datasetů: UCDP Battle-Related Deaths Dataset v.5-2011, 1989-2010. a UCDP One-sided Violence Dataset v.1.3-2011, 1989-2010. Data pro rok 2011 doplněny z aktualizované UCDP Conflict Encyclopedia. Pro jednotlivé odkazy na tyto zdroje dat viz (UCDP 2012a).

185

Druhá válka v Kongu (DRC) (1998 – 2002) Oběti bitev Nejmenší Nejlepší Nejvyšší Aktéři Bojiště odhad odhad odhad 1998 DRC, Angola, Čad, Namibie, Zimbabwe, MLC, RCD, 3416 3639 6331 DRC Rwanda, Uganda, ADF, LRA 1999 DRC, Angola, Čad, Namibie, Zimbabwe, Rwanda, Uganda, 3318 3518 3518 —– —– MLC, RCD, RCD – ML, FDLR, ADF, LRA 2000 DRC, Angola, Namibie, Zimbabwe, Rwanda, Uganda, MLC, 2907 2911 4493 —– —– RCD, RCD – ML, ADF, LRA 2001 DRC, Angola, Namibie, Zimbabwe, Rwanda, Uganda, MLC, 1886 2023 3308 —– —– RCD, ADF, LRA, FDLR 2002 Uganda, ADF, LRA, FDLR 1098 1145 1940 —– —– Celkem 13236 Oběti jednostranného násilí Nejmenší Nejlepší Nejvyšší Aktéři Bojiště odhad odhad odhad DRC, Rwanda, 1998 DRC, RCD, FDRL 4546 4992 11329 Burundi, DRC, Rwanda, 1999 DRC, RCD, FDLR, Mayi Mayi 2354 2362 2453 Burundi, Uganda 2000 DRC, RCD, FDLR, Mayi Mayi 427 457 762 —– —– 2001 RCD, Mayi Mayi 215 215 217 —– —– 2002 DRC, RCD, Mayi Mayi, RCD-K, RCD-ML, RCD-N, MLC, UPC 3945 3945 4277 Burundi, DRC Celkem 11971 Celkem oběti bitev + oběti jednostranného násilí 25207

Konflikt v provinciích Kivu (2004 – současnost) Oběti bitev Nejmenší Nejlepší Nejvyšší Aktéři Bojiště odhad odhad odhad 2004 - - - - - 2005 - - - - - 2006 DRC, CNDP 40 40 160 DRC 2007 DRC, CNDP 516 516 566 —– —– 2008 DRC, CNDP, PARECO 549 549 649 —– —– 2009 FDLR 1720 1824 2077 —– —– 2010 FDLR 198 199 210 —– —– 2011 - - - - - Celkem 3128 Oběti jednostranného násilí Nejmenší Nejlepší Nejvyšší Aktéři Bojiště odhad odhad odhad 2004 DRC, FDLR, Mayi Mayi, RCD-NL, RCD-CP 458 517 417 DRC 2005 FDLR, Mayi Mayi, Rastas 198 207 254 —– —– 2006 DRC, FDLR 199 199 209 —– —– 2007 DRC, CNDP, FDLR, Mayi Mayi, Rastas 226 238 249 —– —– 2008 DRC, CNDP, FDLR, PARECO 229 229 252 —– —– 2009 DRC, Rwanda, FDLR 2327 2337 2384 —– —– 2010 FLDR, Mayi Mayi 110 133 140 —– —– 2011 - - - - - Celkem 3860 Celkem oběti bitev + oběti jednostranného násilí 6988

186

Občanská válka v Džibutsku (1990 – 1994) Oběti bitev

Aktéři Nejmenší odhad Nejlepší odhad Nejvyšší odhad Lokace bojiště 1991 Dţibutský reţim, FRUD 59 59 239 Dţibutsko 1992 —– —– 44 129 757 —– —– 1993 —– —– 33 33 107 —– —– 1994 —– —– 39 39 46 —– —– Celkem 260 Celkem oběti bitev 260

Občanská válka v Burundi (1993 – 2008) Oběti bitev Nejmenší Nejlepší Nejvyšší Aktéři Bojiště odhad odhad odhad 1993 ? ? ? ? Burundi 1994 Burundský reţim, CNDD 56 56 497 —– —– 1995 —– —– 254 235 527 —– —– 1996 —– —– 495 530 961 —– —– 1997 Burundský reţim, CNDD, FROLINA, PALIPEHUTU-FNL 551 639 1228 —– —– 1998 Burundský reţim, CNDD, PALIPEHUTU-FNL 743 1248 1713 —– —– 1999 Burundský reţim, CNDD-FDD, PALIPEHUTU-FNL 321 524 679 —– —– 2000 —– —– 1310 1362 2123 —– —– 2001 —– —– 1163 1955 2494 —– —– 2002 —– —– 765 1114 1591 —– —– 2003 —– —– 972 972 1138 —– —– 2004 Burundský reţim, PALIPEHUTU-FNL 367 387 425 —– —– 2005 —– —– 285 285 355 —– —– 2006 —– —– 137 137 137 —– —– 2007 PALIPEHUTU-FNL, PALIPEHUTU-FNL-LP 46 52 52 —– —– 2008 Burundský reţim, PALIPEHUTU-FNL 201 201 205 —– —– Celkem 9697 Oběti jednostranného násilí Nejmenší Nejlepší Nejvyšší Aktéři Bojiště odhad odhad odhad 1993 ? ? ? ? Burundi 1994 ? ? ? ? —– —– 1995 Burundský reţim, hutuští rebelové 893 1276 1596 —– —– 1996 —– —– 1783 2142 9103 —– —– 1997 —– —– 652 652 1433 —– —– 1998 —– —– 641 742 1147 —– —– 1999 —– —– 470 575 956 —– —– 2000 —– —– 593 625 695 —– —– 2001 CNDD-FDD 53 58 64 —– —– 2002 Burundský reţim, PALIPEHUTU-FNL, CNDD-FDD 434 436 535 Burundi, DRC 2003 —– —– 274 274 399 Burundi, DRC 2004 Burundský reţim, PALIPEHUTU-FNL 236 236 236 Burundi 2005 —– —– 94 94 94 —– —– 2006 PALIPEHUTU-FNL 33 35 38 —– —– Celkem 7145 Celkem oběti bitev + oběti jednostranného násilí 16842

187

Občanská válka v Ugandě (1986 – současnost) Oběti bitev

Aktéři Nejmenší odhad Nejlepší odhad Nejvyšší odhad Bojiště 1986 Uganda, HSM, NRA 1162 1987 Uganda, HSM, NRA 2999 1988 Uganda, UPDCA, NRA 1716 1989 Uganda, LRA, UPA 1019 1019 1040 —– —– 1990 —– —– 621 621 633 —– —– 1991 —– —– 853 853 853 —– —– 1992 Uganda, UPA 72 72 72 —– —– 1993 - - - - - 1994 Uganda, LRA 149 150 226 Uganda 1995 Uganda, LRA, SPLM/A 331 331 368 —– —– 1996 Uganda, LRA, ADF, WNBF, SPLM/A 1392 1392 1740 Uganda, Zair 1997 Uganda, LRA, ADF, UNRF II 946 946 1233 Uganda, Súdán 1998 Uganda, LRA, ADF 833 833 1026 Uganda, DRC 1999 —– —– 355 355 355 —– —– 2000 —– —– 388 388 407 —– —– 2001 —– —– 194 199 247 Uganda, DRC, Súdán 2002 —– —– 1086 1094 1881 —– —– 2003 Uganda, LRA 629 629 1131 Uganda, Súdán 2004 Uganda, LRA, SPLM/A 1631 1752 2366 —– —– 2005 Uganda, LRA 695 695 814 —– —– 2006 —– —– 221 221 318 —– —– 2007 Uganda, LRA, ADF 91 91 147 Uganda 2008 Uganda, LRA 53 53 66 DRC, Súdán 2009 —– —– 238 238 263 DRC, Súdán, SAR 2010 —– —– 51 120 169 —– —– 2011 —– —– 137 137 147 —– —– Celkem 18066 Oběti jednostranného násilí Aktéři Nejmenší odhad Nejlepší odhad Nejvyšší odhad Bojiště 1989 LRA 26 26 36 Uganda 1990 Uganda, UPA, LRA 183 183 183 —– —– 1991 Uganda, LRA 161 161 161 —– —– 1992 - 1994 - - - - - 1995 LRA 275 275 285 Uganda 1996 LRA 585 585 665 Uganda, Súdán 1997 LRA, ADF 596 596 636 —– —– 1998 —– —– 313 313 384 —– —– 1999 —– —– 278 278 310 —– —– 2000 —– —– 190 190 196 —– —– 2001 LRA 51 60 69 —– —– 2002 —– —– 1054 1054 1078 —– —– 2003 —– —– 635 635 872 —– —– 2004 —– —– 916 957 1051 —– —– 2005 —– —– 308 308 314 —– —– 2006 —– —– 47 47 62 —– —– 2007 —– —– 62 62 62 —– —– 2008 —– —– 732 732 1065 Súdán, DRC, SAR 2009 —– —– 1316 1316 1422 —– —– 2010 LRA, ADF 468 458 496 —– —– 2011 LRA 145 145 145 —– —– Celkem 8381 Celkem oběti bitev + oběti jednostranného násilí 26447

188

Občanská válka v Somálsku (1991 – současnost) Oběti bitev Nejmenší Nejlepší Nejvyšší Aktéři Bojiště odhad odhad odhad 1991 Somálský reţim, SNM, SPM, USC/SSA, USC/SNA 7369 8144 9145 Somálsko 1992 USC/SNA, AIAI, SSDF, Somaliland, SNM, SNF, SPM, SPM/SNA 4039 4639 13308 —– —– 1993 USC/SNA, SNF, SPM, SPM/SNA, SSDF, klan Marehan, klan Habar Gidir 471 478 543 —– —– 1994 Somálská vláda, USC/SNA, SPM, SPM/SNA, klan Habar Gidir, klan 623 625 1051 —– —– Xawaadle, Somaliland, síly Abdurahmana Ahmeda Ali Tuura 1995 USC/SNA, USC/SNA-OA, RRA, USC/PM, klan Marehan, klan Habar Gidir, 453 460 934 —– —– Somaliland, síly Abdurahmana Ahmeda Ali Tuura 1996 USC/SNA, USC/SNA-OA, RRA, klan Habar Awal, klan Habar Garhadjis 753 755 1169 —– —– 1997 USC/SNA, USC/SNA-OA, RRA, síly generála Morgana, síly Omara Jesse 268 268 389 —– —– 1998 USC/SNA, RRA, síly generála Morgana, síly Omara Jesse 286 312 359 —– —– 1999 USC/SNA, USC/SSA, RRA, DSA, JVA, SNF, SNF-MSAB, klan Abdalle 403 415 530 —– —– Aronehklan, klan Eli Omar, síly generála Morgana 2000 TNG, SPM, klan Abdalleh Agon Yar, klan Eli Agon Yar, klan Garre, klan 148 171 202 —– —– Jiddo, klan Xawaadle, klan Galjeél, síly Omara Jesse 2001 TNG, USC/SSA, USC/SSA-OMF, SRRC, klan Abdulleh, klan Kabaloh. klan Ayr, klan Sa´d, síly Abdirizaka Bihi, síly Ahmeda Sheikha Buraleha, síly 395 417 513 —– —– Abdullahi Yusufa, síly Yusufa Hajji Nura 2002 TNG, USC/SSA, USC/SSA-OMF, SRRC, RRA, RRA-MH, klan Agon Yar, klan Warsangeli, klan Ali Gaf, klan Mahadade, klan Dir, klan Saád, klan 579 606 930 —– —– Garre, klan Jiddo, síly Abdullahiho Yusufa, síly Jamy Ali Jamy 2003 TNG, USC/SSA, USC/SSA-OMF, JVA, RRA, RRA-MH, klan Dir, klan Saád, klan Marehan, klan Mohamed Muse, klan Warsangeli, klan Saleban 413 418 621 —– —– Abdalla 2004 TFG, JVA, klan Afi, klan Abtisame, klan Dabare, klan Luway, klan Daúd, klan Warsangeli, klan Dir, klan Marehan, klan Duduble, klan Suleiman, klan 665 669 940 —– —– Rer Ahmad, klan Hawarsame, klan Habar Ya´qub, klan Saád, síly generála Morgana, Puntland, Somaliland 2005 TFG, RRA, RRA-MH, klan Galjeél, klan Jejele, klan Garre, klan Marehan, 286 297 367 —– —– klan Huber, klan Yantar, klan Saád, klan Suleiman 2006 TFG, ARS/UIC, ARPCT klan Saád, klan Suleiman 1031 1157 2001 —– —– 2007 TFG, ARS/UIC 1571 1589 2112 —– —– 2008 TFG, Al-Shabaab, ARS/UIC, ASWJ, Harakat Ras Kamboni, klan Abgal, 779 1618 2348 —– —– klan Xawaadle, klan Gaadsan, klan Maálin Weyne 2009 TFG, Al-Shabaab, Hizbul-Islam, ASWJ 1889 1794 2551 —– —– 2010 TFG, Al-Shabaab, Hizbul-Islam, ASWJ, Puntland, síly Muhammada Saíd 2051 2692 2924 —– —– Atoma, klan Qubeys, klan Suleiman 2011 TFG, Al-Shabaab, SVA, Puntland, síly Muhammada Saíd Atoma, klan 1626 2028 2370 —– —– Saád, klan Suleiman, Keňa, Etiopie Celkem 29134 Oběti jednostranného násilí Aktéři Nejmenší odhad Nejlepší odhad Nejvyšší odhad Bojiště 1991 Somálský reţim, USC/SSA 250 300 305 Somálsko 1992 SPM/SNA 90 90 90 —– —– 1993 - 1998 - - - - —– —– 1999 RRA 37 37 37 —– —– 2000 - 2007 - - - - —– —– 2008 Al-Shabaab 34 43 47 —– —– 2009 - - - - —– —– 2010 Al-Shabaab 86 88 95 —– —– 2011 TFG, Al-Shabaab 70 80 113 —– —– Celkem 638 Celkem oběti bitev + oběti jednostranného násilí 29772

189

Konflikt v Etiopii o status SRS (1994 – současnost) Oběti bitev

Aktéři Nejmenší odhad Nejlepší odhad Nejvyšší odhad Bojiště 1994 Etiopský reţim, ONLF 50 50 50 Etiopie 1995 - - - - - 1996 Etiopský reţim, ONLF, AIAI 211 211 481 Etiopie, Somálsko 1997 - - - - - 1998 Etiopský reţim, ONLF 25 25 87 Etiopie 1999 Etiopský reţim, ONLF, AIAI 50 50 640 Etiopie, Somálsko 2000 Etiopský reţim, ONLF 25 25 855 Etiopie 2001 —– —– 25 25 117 —– —– 2002 —– —– 25 25 637 —– —– 2003 —– —– 25 25 260 —– —– 2004 —– —– 25 25 525 —– —– 2005 —– —– 58 58 695 —– —– 2006 —– —– 25 25 818 —– —– 2007 —– —– 152 152 737 —– —– 2008 —– —– 25 25 416 —– —– 2009 —– —– 473 473 995 —– —– 2010 —– —– 25 25 1860 —– —– 2011 —– —– 25 25 379 Celkem 1244 Oběti jednostranného násilí Aktéři Nejmenší odhad Nejlepší odhad Nejvyšší odhad Bojiště 1993 - 2001 - - - - Etiopie 2002 Etiopský reţim 35 35 40 —– —– 2003 —– —– 509 509 509 —– —– 2004 —– —– 244 244 244 —– —– 2005 - - - - —– —– 2006 Etiopský reţim 26 26 26 —– —– 2007 ONLF, Etiopský reţim 244 244 332 —– —– 2008 Etiopský reţim 34 34 58 —– —– Celkem 1092 Celkem oběti bitev + oběti jednostranného násilí 2336

Válka mezi Etiopií a Eritreou (1998 – 2000) Oběti bitev

Aktéři Nejmenší odhad Nejlepší odhad Nejvyšší odhad Bojiště 1998 Etiopie, Eritrea 218 1000 1980 Etiopie, Eritrea 1999 —– —– 47192 47192 47192 —– —– 2000 —– —– 50000 50000 50000 —– —– Celkem 98192 Celkem oběti bitev 98192

190

Konflikt v Etiopii o status státu Oromia (1991 – současnost) Oběti bitev

Aktéři Nejmenší odhad Nejlepší odhad Nejvyšší odhad Bojiště 1991 Etiopský reţim, OLF 700 700 1330 Etiopie 1992 —– —– 165 165 275 —– —– 1993 - - - - —– —– 1994 Etiopský reţim, OLF 25 25 42 —– —– 1995 —– —– 25 25 401 —– —– 1996 - - - - —– —– 1997 - - - - —– —– 1998 Etiopský reţim, OLF 25 25 25 —– —– 1999 —– —– 711 711 3003 —– —– 2000 —– —– 25 25 608 —– —– 2001 —– —– 25 25 876 —– —– 2002 —– —– 25 25 1600 —– —– 2003 —– —– 25 25 54 —– —– 2004 —– —– 25 25 167 —– —– 2005 —– —– 25 25 132 —– —– 2006 —– —– 25 25 202 —– —– 2007 —– —– 25 25 361 —– —– 2008 —– —– 25 25 175 —– —– 2009 —– —– 42 42 97 —– —– 2010 —– —– 25 25 128 —– —– 2011 —– —– 25 25 174 —– —– Celkem 2073 Celkem oběti bitev 2073

Konflikt v regionu Ituri (2004 – 2006) Oběti bitev Nejmenší Nejlepší Nejvyšší Aktéři Bojiště odhad odhad odhad 1999 Hema, Lendu 1205 1205 6205 DRC 2000 —– —– 650 650 650 —– —– 2001 —– —– 474 474 524 —– —– 2002 Hema, Lendu, RCD-K-ML, UPC, Alur 2181 2181 2632 —– —– 2003 Hema, Lendu, FNI, FRPI, PUSIC, UPC 991 1533 3068 —– —– 2004 FAPC, FNI 51 51 52 —– —– 2005 - 2006 - - - - - Celkem 6094 Oběti jednostranného násilí Nejmenší Nejlepší Nejvyšší Aktéři Bojiště odhad odhad odhad 1999 - 2001 - - - - DRC 2002 FNI, UPC 2241 2241 2367 —– —– 2003 FNI, FAPC, UPC, FRPI, RCD-K-ML 2402 2585 3470 —– —– 2004 FNI, FAPC, FRPI, Mayi Mayi 367 522 522 —– —– 2005 FNI 83 92 92 —– —– 2006 - - - - - Celkem 5440 Celkem oběti bitev + oběti jednostranného násilí 11534

191

Příloha č. 2: Bezpečnostní struktura Afriky dle Buzana a Wævera

Mapa modelů regionální bezpečnosti v Africe během studené války

(Buzan – Wæver 2003: 230)

192

Mapa modelů regionální bezpečnosti v Africe po skončení studené války

(Buzan – Wæver 2003: 231)

193