JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Divadelní fakulta Ateliér muzikálového herectví doc. Mgr. Sylvy Talpové
Cirque du Soleil: Fenomén hudby Diplomová práce
Autor práce: Kristína Jurková Vedoucí práce: doc. Mgr. Sylva Talpová Konzultant práce: MgA. Daniel Rymeš Oponent práce: MgA. Aleš Kohout Bibliografický záznam JURKOVÁ, Kristína. Cirque du Soleil: Fenomén hudby [Cirque du soleil: The phenomenon of music]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Divadelní fakulta, Ateliér muzikálového herectví doc. Mgr. Sylvy Talpové, rok 2019. 68 s. Vedoucí diplomové práce doc. Sylva Talpová. Anotace Diplomová práce mapuje vývoj a funkci hudby v jednotlivých představeních Cirque du Soleil. Dále zpracovává možnost jejího propojení s hudebními principy muzikálového divadla. Annotation The diploma thesis surveys the development and function of music in individual performances of Cirque de Soleil. Furthermore, it deals with a possibility of its connection with the musical principles of musical theatre. Klíčová slova
Cirque du Soleil, hudba, cirkus, akrobacie, muzikál
Keywords
Cirque du Soleil, music, circus, acrobacy, musical
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato diplomová práce byla umístěna v knihovně JAMU a byla používána ke studijním účelům.
V Brně, dne Kristína Jurková
Poděkování
Děkuji vedoucí své diplomové práce doc. Mgr. Sylvě Talpové za poskytnuté konzultace a cenné rady, MgA. Danielu Rymešovi za inspirativní názory, MgA. Františku Herzovi za korektury a formátování, a především blízkým a rodině za podporu a pochopení.
Obsah Úvod ...... 6 1. Cirque du Soleil...... 8 1.1 Historie ...... 8 2. Význam a funkce hudby v Cirque du Soleil ...... 10 2.1 Skladatelé v Cirque du Soleil ...... 12 2.2 Srovnání hudebních motivů ...... 15 3. Vývoj hudby od r. 1985 až po současnost ...... 19 3.1 80. léta ...... 19 3.2 90. léta ...... 22 3.2.1 Hudba napříč národy ...... 29 3.3 Od r. 2000 ...... 32 3.4 Od r. 2010 po současnost ...... 36 4. Hudební analýza v inscenacích Cirque du Soleil ...... 39 4.1 TOTEM – Cesta/ Pouť lidského druhu ...... 39 4.1.1 Hudba v TOTEMU ...... 40 4.1.2 Podkresová hudba ...... 40 4.1.3 Hudební estetika ...... 41 4.1.4 Přesnost a preciznost ...... 41 4.1.5 Hudební dynamika ...... 42 4.1.6 Rozmanitost hudebních žánrů ...... 42 4.2 Paramour – „Láska k technice“ ...... 45 4.2.1 Hudba v Paramouru ...... 46 4.2.2 Hudební přesnost ...... 48 4.2.3 Hudební rytmika ...... 48 4.2.4 Rozmanitost hudebních stylů ...... 49 4.3 Alegría ...... 52 4.4 Toruk – PRVNÍ LET ...... 55 4.4.1 Hudba v Toruku ...... 56 4.5 Corteo ...... 57 4.5.1 Hudba v Corteu ...... 57 4.6 Komparace zkoumaných inscenací ...... 58 4.6.1 Paralely a kontrasty ...... 59 Závěr ...... 63 Použité informace a zdroje ...... 65 Knižní zdroje ...... 65 Elektronické zdroje ...... 65 Internetové zdroje ...... 66
Úvod
Během svého působení na Janáčkově akademii múzických umění v Brně jsem se díky studiu muzikálového herectví mohla více přiblížit k procesu vzniku herecké situace prostřednictvím hudby. Vzhledem k tomu, že jsem před touto školou studovala na konzervatoři především herectví a tanec, ke zpěvu jsem se dostala minimálně. Až při studiu na JAMU jsem se více začala zajímat o pěvecké techniky a o principy hudebního žánru. V muzikálové opeře „Anna Kareninová“ jsem byla svědkem nepostradatelnosti hudby na jevišti jak z pozice diváka, tak z pozice muzikálového herce. Tato zkušenost mě inspirovala k samotné úvaze, zda lze s hudebním tématem pracovat i mimo „klasické divadlo“. Cirque du Soleil1 je charakteristický tím, že v jeho produkcích nevystupují zvířata, nýbrž výhradně lidé. Zároveň je považován za jeden z nejlepších světových cirkusů, jenž se navíc pyšní provázaností příběhů ve svých inscenacích. O kanadské cirkusové společnosti Cirque du Soleil jsem slyšela už dříve, avšak po zhlédnutí několika představení jsem si uvědomila, že tato produkce by byla z hlediska hudby zajímavým a věřím, že i přínosným tématem pro mou diplomovou práci. Většina lidí si pod pojmem Cirque du Soleil představí pouze cirkus s excelentními akrobatickými výkony umělců, ale mnozí z nich netuší, že velká část úspěchu celého představení náleží právě hudbě. Cílem mé diplomové práce je poukázat na význam a použití hudby v představeních Cirque du Soleil, odhalit kreativní proces práce umělců prostřednictvím hudby a popsat, jak je hudba na jevišti ovlivňuje a jakým způsobem s ní pracují. V neposlední řadě je mým cílem zjistit, jestli lze tyto hudební principy propojit i s muzikálovým divadlem či divadelním představením. V první části diplomové práce se zabývám historií Cirque du Soleil, v níž stručně nastiňuji vznik a vývoj této společnosti. Druhou část věnuji významu a funkci hudby v divadelním prostředí. V ní se především zaměřuji na informace o skladatelích, kteří hudbu pro Cirque du Soleil vytvářeli, čímž významně ovlivnili rozvoj této zábavní společnosti. Ve třetí části zpracovávám hudební vývoj Cirque Du Soleil od r. 1985 po současnost a zároveň se zaměřuji na různé hudební styly a přístupy skladatelů v představeních během třicetipěti let fungování Cirque du Soleil.
1 Z anglického překladu: „Sluneční cirkus“ 6
Ve čtvrté části podrobuji vybraná představení (Alegría, TOTEM, Paramour, Toruk a Corteo) analýze, v níž se detailně zabývám příběhem, hudebním motivem a prací na roli z pozice akrobata či klauna. V závěrečné části své diplomové práce provádím komparaci zkoumaných inscenací z hlediska herectví, tance, hudby a zpěvu a rozebírám vzájemné paralely a kontrasty mezi jednotlivými představeními. Ve výsledné syntéze srovnávám Cirque du Soleil s hudebně dramatickým žánrem a zjišťuji, zda se o Cirque du Soleil dá hovořit jako o hudebním fenoménu. Ráda bych podotkla, že jsem dvě představení měla možnost zhlédnout tzv. „na živo“, a to v Hamburku a ve Vídni, proto vycházím zejména z vlastní úvahy a zážitků, a poté až ze záznamů dalších představení. Veškeré materiály a informace o Cirque du Soleil čerpám z anglických publikací, internetových zdrojů, originálních brožur z představení, DVD záznamů či krátkometrážních videí, z nichž jsem většinu přeložila do češtiny.
7
1. Cirque du Soleil
1.1 Historie
Na počátku 80. let založil kanadský pouliční umělec Gillex Ste-Croix skupinu performerů, která vystupovala pod pseudonymem „Les Échassiers“2 nebo také „The Stiltwalkers of Baie-Saint-Paul“3. Není divu, že zvolili tyto pseudonymy, neboť působili právě ve vesnici Baie-Saint-Paul, níž protéká řeka St. Laurent River. Díky show, do které tato skupina zahrnula nejen žongléry, tanečníky a polykače ohně ale i program doprovázející hudbu a světelné efekty, si Les Échassiers velmi rychle získali obdiv fanoušků z blízkého okolí. Po letech pilování svého řemesla se Guy Laliberté, člen Les Échassiers, rozhodl, že show, kterou se svou skupinou vybudovali, je hodna spatřit umělecký svět i mimo své působiště. V roce 1984, k oslavám 450. výročí objevení Kanady Jacquem Cartierem, se Laliberté rozhodl vyjet se show, jež odrážela průřez mnohaleté historie jejich vlasti, na celostátní turné s nápadem poskytnout lidem náhled do budoucnosti cirkusu. Tento počin posunul hranice dosavadního cirkusového umění, neboť Les Échassiers ve své produkci nevyužívali zvířata. Navíc v této show dramatickým způsobem odráželi problematiku společenských vrstev, lidských vztahů, což doprovázel poutavý příběh. Pouliční umělci zde využívali pobuřující kostýmy, rozmanité světelné efekty a originální hudbu. Laliberté poté přejmenoval svoji kočovnou skupinu na Cirque du Soleil, neboť Slunce symbolizuje mládí, energii a sílu. Mezinárodní scéna se o Cirque du Soleil začala zajímat v roce 1987 díky performanci „We Reinvent the Circus“4, s níž Cirque du Soleil vyrazil na turné po USA. Tato show na festivalu v Los Angeles ohromila svým jedinečným přístupem k cirkusu nejen publikum, ale i veřejnoprávní média. Po vyprodaných představeních v San Diegu a Santa Monice se Cirque du Soleil s touto show poprvé v roce 1990 rozšířil i za oceán, do Evropy. První show Cirque du Soleil, která probíhala v kamenném divadle vybudovaném právě pro potřeby Cirque du Soleil, se v Las Vegas v roce 1993 stalo představení „Mystère“. Show Mystère byla téměř dvacet let uváděna výhradně ve stejnojmenném divadle a to až do doby, kdy se i ji tvůrci rozhodli rozšířit do Asie, Evropy a Jižní Ameriky.
2 V doslovném překladu: „rybářské boty“ – zde se zřejmě jedná o narážku na polohu čtvrti, ze které pocházeli. 3 Z anglického překladu: „chlapci z Baie-Saint-Paul“ 4 Ve volném překladu: „My znovuobjevíme cirkus.“ 8
I přes čtyřicet let působení má Cirque du Soleil stále nápady, jak vzbudit obdiv i u nových generací. Díky široké škále představení, která se v mnohých případech odlišují nejen tématem a žánrem, ale také novými styly vyjadřování a předávání myšlenek se sály Cirque du Soleil po celém světě pořád plní.
9
2. Význam a funkce hudby v Cirque du Soleil
Cirkusová společnost, jakou je Cirque du Soleil, je od svého vzniku charakteristická výkony profesionálních akrobatů a prvotřídních umělců. Akrobatická čísla z nejrůznějších sportovních disciplín doplňují herecké výstupy klaunů za doprovodu živého orchestru. Touha nadchnout a zaujmout byla už od začátků cílem k inovativní cestě cirkusu jako takového. U Cirque du Soleil je to však ještě více umocněno. Cirque du Soleil je totiž živý organismus, který je tvořen nejrůznějšími disciplínami, jakými jsou klauniády, balet, krasobruslení, bruslení, akrobacie, jízda na jednokolkách, synchronizované plavání atd. Tyto složky na jevišti znázorňují pomyslné „tělo“, které se snaží sdělit základní informace skrze pohyb. Avšak v tomto metaforickém obraze představuje hudba „jazyk“, který povyšuje celkový projev interpreta na vyšší úroveň tím, že umožňuje „mluvit“. Hudba patří k základním a nejdůležitějším aspektům pro vytvoření velkolepé show, neboť už sama o sobě má velký vliv na život lidí jak z estetického a výchovného, tak i z psychologického hlediska. Její mnohotvárnost se odráží nejen v běžném životě, ale především v umělecké oblasti. Vytváří atmosféru přítomného dění, která podněcuje emocionální zážitek diváka či posluchače. Hudba jako jedna z nejpodstatnějších složek plní důležitou roli při „oživování“ všech výtvorů produkce Cirque du Soleil. V jednotlivých show totiž nejde pouze o vizuální zážitek, hudba mnohdy stojí za podstatou příběhu a mnohokrát podtrhuje herecké a pohybové situace na jevišti. Navíc pomáhá nastavit a udržet rytmus scén a výstupů. Hudební partitura každé show je napsána nejrůznějšími skladateli z celého světa, kteří se mnohdy díky Cirque du Soleil proslavili. Jejich styl komponování je jedinečný tím, že vytvářejí originální aranže na již existující písně známých umělců, jako jsou „The Beatles“, „Michael Jackson“ či hudba z filmu „Avatar“. Hudební skladatelé sice použijí tyto klasické hudební motivy, avšak namísto kopírování je přearanžují, aby divákům umožnili zažít skladby, u nichž znají každou notu, v úplně novém formátu. Každé představení Cirque du Soleil je charakteristické různorodým stylem a žánrem. To se týká nejen tématu, ale také kostýmů, příběhu, scény, umělců, hudby atd. Někdy se však stává, že muzikanti čelí největší výzvě, a to přizpůsobit se tématu a příběhu v někdy až velmi experimentálních podmínkách. Funkce hudby je v každém představení jiná. Záleží však na tom, do jaké míry nechá režisér prosáknout hudební kreativitu skladatelů v jednotlivých inscenacích. Ve většině představení Cirque du Soleil se diváci díky melodii a textu mohou přiblížit k jádru příběhu
10 víc, než kdyby pouze sledovali akrobatické výstupy a scény s hudbou v pozadí. V některých situacích má však i jemný hudební podkres na jevišti svůj význam. Záměr autorů je vytvořit jevištní atmosféru skrze tempo-rytmus a hudební dynamiku. Artisté zkouší choreografie na hudební nahrávky, pomocí kterých pilují své výstupy, aby je měli při živém hudebním doprovodu již dobře zvládnuté. Hudba tedy doprovází tanec, herectví a zpěv prostřednictvím tempa, dob a rytmu v souladu s dynamikou. Ta je potom pro dotvoření dokonalé jevištní atmosféry zásadní. Cirque du Soleil je živý organismus, ve kterém hudba sehrává důležitou roli nejen v estetickém slova smyslu, ale také proto, že v obtížných sestavách akrobatů je nezbytná přítomnost živého orchestru, který může zrychlit nebo zpomalit chod celého představení až o 10 %. Artisté se během svých výstupů musí spoléhat na orchestr, neboť by se mohlo stát, že by se jim trik, zejména při velmi náročných sestavách, nemusel povést. Prioritní funkcí hudby v každé show Cirque du Soleil je vyvolat v divákovi příslušné emoce, které korespondují s výstupy a dějem představení. Záměrem tvůrců je tedy mj. i pečlivě vybírat z hudebních stylů, s nimiž vytvoří zapamatovatelné melodické linky, které se divákovi vryjí do paměti tak, že si je zpívá i po skončení představení. Proces hudební tvorby je složený ze tří fází. První fáze spočívá ve správném sestavení hudebního záměru tak, aby korespondoval s představou režiséra v choreografiích. Druhou fází je přizpůsobit hudbu ději a jeho choreografickému a akrobatického obsahu. Poslední fází je potom závěrečná syntéza všech složek na jevišti, která se mnohokrát s ohledem na režiséra předělává a zdokonaluje. Před Cirque du Soleil se cirkusová hudba skládala především z dechových orchestrů a maršálských aranžmá. Samozřejmě že došlo k občasným nájezdům inovativních pokusů, např. moskevský cirkus; ale právě až Cirque du Soleil byl průkopníkem konceptu, jak do cirkusového kontextu přivést modernější zvuky „světové hudby“. Jedná se hlavně o hudbu, která začala ovlivňovat řadu umělců a skladatelů a prostřednictvím pokrokových hudebních aranží přinesla nový směr v hudebním světě, který spojil všechny prvky cirkusu a scénického umění v jeden celek. Nacházíme zde hudební styly, jako například: tango, klezmer5, jazz, elektronickou hudbu, rock, hip-hop, novou vlnu či klasickou hudbu. Obecně nelze hudební tvorbu Cirque du Soleil kategorizovat, jedná se spíše o širokospektrální zaměření v rámci světové hudby.
5Hudební žánr světské židovské hudby východoevropských Židů z oblastí Ukrajiny, Polska, Běloruska, Litvy, Rumunska, Maďarska či Slovenska. 11
2.1 Skladatelé v Cirque du Soleil
I když Cirque du Soleil staví svůj úspěch a slávu převážně na výkonech akrobatů, nesmíme opomenout skupinu lidí, která za celým projektem této zábavní show stojí. Mezi ně mj. patří i samotní skladatelé nejrůznějších hudebních titulů, které zní v uších lidem i několik dní poté, co zavítali na prakticky jakékoliv představení z dílny Cirque du Soleil. Réné Dupéré se dříve živil jako učitel, avšak svoji kariéru skladatele zanedlouho odstartoval právě u Cirque du Soleil. Deset let pracoval pro Guye Lalibertého, až se poté rozhodl po premiéře Alegríe roku 1994 skončit. Začal se tedy věnovat hudebním spotům pro reklamy, seriály, a dokonce komponoval i hudbu k filmům. Roku 2004 se mu Guy Laliberté ozval, zda by se nepodílel na nové show s názvem KÀ, jež by měla premiéru v Las Vegas. Dupéré s jasnou vizí o hudbě pro tuto show odjel ze dne na den do Montréalu, kde během prvních dvou měsíců dokončil dvě třetiny celkové hudby pro KÀ. Aniž by jeho dílo prošlo rozsáhlými korekcemi režiséra Roberta Lepageho či Guye Lalibertého, stala se Dupérého KÀ dalším nesmazatelným milníkem v produkci Cirque du Soleil. Můžeme si ho ale zapamatovat i jako autora či spoluautora dalších děl, např. Le Grand Tour, Saltimbanco, Alegría, ZED aj. Benoît Jutras se do Cirque du Soleil zařadil jako skladatel, který svou hudbou diváka postupně připravuje na velkolepou podívanou. Jinými slovy: co oko diváka nevidí, to si jeho představivost díky Jutrasově hudbě dotvoří. Po získání magisterského diplomu v oboru Kompozice na Conservatoire de Musique de Montréal se poprvé setkal s Cirque du Soleil v roce 1987 jako jeden z členů cirkusové kapely. Nejdříve se Jutrasovi poštěstilo spolupracovat na skládání děl jako Mystère (zde je podepsán jako spoluskladatel zároveň s Dupérém), ale později, v roce 1995, se konečně dostal ke svému osobnímu debutu, jímž se stalo představení Quidam. Jutrasovo jméno si však můžeme spojit i s počiny jako Fascination, „O“, Alegría: Le Film či dalšími. Zatímco se Dupéré či Jutras dostali k hudbě až v pozdějších letech svého života, Violaine Corradi se díky tomu, že pocházela z „hudební rodiny“6, dostala k hodinám zpěvu, klavíru, klarinetu či flétně již v útlém dětství. Lidé o ní dokonce mluvili jako o hudebním zázraku. Než se Corradi dostala ke komponování děl pro společnost Cirque du Soleil, skládala hudbu v letech 1993 až 1998 pro rozhlasový seriál Poesié / musique. Roku 1996 poté vydala své první album s názvem Passages, po čemž následovaly hudební partitury pro filmy od IMAX Corporation. I když měla Violaine Corradi možnost spolupracovat se Cirque du Soleil na dílech Dralion či Varekai, její největší skladatelský počin se připisuje show ZAIA. K této
6Otec byl dirigentem a skladatelem, zatímco matka se živila jako operní zpěvačka. 12 inscenaci ji přizval Gilles Ste-Croix, neboť věděl, že režisér Gilles Maheu hledá přesně styl komponování, který je pro Corradi charakteristický. Tím, že je Violaine Corradi nejen skladatelka, ale také výborná muzikantka a zpěvačka, přesně věděla, jakým stylem má skladby komponovat, aby korespondovaly s dějem, scénou či s výkony hudebníků samotných. Simon Carpentier má taktéž u Cirque du Soleil čestné místo mezi ostatními skladateli. Je to totiž právě on, kdo se zasloužil o vznik hudby v show Zumanity či v inscenaci Wintuk. První lekci klavíru absolvoval ve svých sedmi letech a od té doby se rozhodl hudbou žít. Veřejnost zaznamenala jeho jméno až ve chvíli, kdy poprvé složil hudbu pro jednu reklamu. Poté v letech 1989 až 1997 obdržel více než 20 mezinárodních cen právě za hudbu do reklamních spotů. Carpentier přizpůsobuje rytmy a melodie svých skladeb prostředí, o kterém skládá. V Zumanity je tedy velmi dobře propojena smyslnost celého díla s erotickým napětím. Při hudební produkci show BAZZAR7 se Carpentier přiznal, že aby mohl skládat tzv. pouliční hudbu, musel se vžít do role pouličního muzikanta, který udělá vše pro to, aby přilákal kolemjdoucí. Jedná se zde tedy převážně o pulzující rytmiku těla (dupání či tleskání). Jean-Francois Coté narozený v Motréalu odmala snil, že se stane profesionálním hokejovým hráčem, avšak vlna rock’and’rollu ho v jeho 16 letech přivedla na úplně jinou cestu. Naučil se hrát na keyboard a během 3 let byl brán jako nejlepší hráč na keyboard ve východní Kanadě, jenž experimentuje s elektronickými styly hudby a vymýšlí nové hudební formy. V roce 2001 se přestěhoval do Los Angeles, kde svou hudební kariéru rozšířil o skládání hudby pro několik televizních společností, pro rádia, filmy i k reklamám pro firmy jako Lexus, Honda, či dokonce Discovery channel nebo Disney. Do Cirque du Soleil byl nejprve přizván v roce 1993 jako hráč na keyboard a dirigent v inscenaci Mystère. O čtyři roky později se stal hudebním režisérem a dirigentem show „O“. K jeho největším počinům, díky kterým si vysloužil titul skladatel Cirque du Soleil, však patří Corteo a Kooza. O jeho tvorbě se mluví jako o emoční téměř až filmově epické hudbě, jež má inovativní nádech a poukazuje na širokou škálu popové kultury, ze které čerpá inspiraci.8 Philippe Leduc9 ke své první kytaře přišel až v 16 letech, i když byl už od malička fascinován hudbou. V roce 1975 získal bakalářský diplom v oboru Kompozice na Hudební fakultě na Université de Montréal. Už na škole však tvořil orchestrace vánočních melodií pro dechové kvinteto. Ještě než se dostal k profesionálnímu skládání, živil se jako moderátor
7Dostupné z: http://www.radioandmusic.com/biz/music/live/181018-music-cirque-du-soleil-inspired-musicians- perform-on-the, odst. 3. 8Dostupné z: https://www.jfcoteproductions.com/uploads/1/2/5/8/12580473/jf_cote_resume.pdf, str. 2. 9Dostupné z: http://www.philippeleduc.com/index.php?option=com_content&view=article&id=7&Itemid=1%E2%8C%A9% 3Den&lang=en 13 v Radio Canada. Díky tomu, že se později uchytil jako reklamní copywriter, naučil se práci v marketingu, a nakonec založil společnost Les Productions de L’Encrier, která měla za úkol vytvářet reklamní hudbu. Společnost se brzy uchytila a začala tvořit hudební spoty pro firmy, jako je Shell, McDonald’s, Coca-Cola aj. Co se však týče Leducovy spolupráce s Cirque du Soleil, Leduc byl přizván k tvorbě hudby do show Corteo jen 4 měsíce před premiérou této inscenace. Jeho hudba tvoří převážnou většinu hudebních čísel v Corteo, které oslavilo úspěch nejen v USA či Kanadě, ale dokonce v Japonsku, Rusku nebo Číně. Leducovu hudbu však můžeme slyšet i v seriálu Solstrom (což je třináctidílný seriál Cirque du Soleil) či v některých Disneyovských pohádkách jako Toy Story, Malá mořská víla či Aladdin. Skladatelka Maria Bonzanigo10, původem ze Švýcarska, studovala kompozici od roku 1977. Poté se zaměřila spíše na pohybovou složku a stala se nejen tanečnicí, ale dokonce i taneční choreografkou. V roce 1995 se setkala se scénografem a hercem Hugem Gargiulem, za kterého se o tři roky později vdala. Její první velkou zkušeností s cirkusem byla příležitost komponovat pro Cirque Eloize11, konkrétně v show Nomade v letech 2002 a 2003. O rok později navázala spolupráci s Cirque du Soleil na představení Corteo nejen jako skladatelka několika hudebních motivů, ale zároveň jako choreografka. V roce 2006 se potom stala součástí produkčního týmu zimních olympijských her v Turíně, na nichž zároveň vytvořila akrobatickou choreografii a zkomponovala jednu z původních písní. Berna Ceppas vdechl duši jednomu z nejznámějších představení Cirque du Soleil, OVO. I když studoval hudbu pouhý jeden rok, angažoval se v hudbě jako kytarista v několika kapelách. Poté se v hudbě plynule přesunul k syntezátorům, se kterými se začal učit komponovat. V roce 1994 začíná Ceppas spolupracovat s režisérkou OVO Deborah Colkerovou. O této spolupráci sám Ceppas prohlásil: „Tvoříme jakousi symbiózu. Nejde jen o podnikání, ale také o přátelství.“12 Svoji hudbu do OVO komponoval tak, že zvuky hmyzu rozděloval k jednotlivým nástrojům, aby vznikla iluze hmyzího mikrosvěta. Navíc výborně pracuje s leitmotivem a díky tomu mají některé postavy přidělené hudební téma, které se jich po celé představení drží.
10Dostupné z: https://cirquedusoleil.fandom.com/es/wiki/Maria_Bonzanigo 11Cirque Eloize je odnož Cirque du Soleil, která i když nedosahuje popularity v tak velkém měřítku, nabízí velmi srovnatelný hudební i akrobatický zážitek. 12[Desarrollamos una especie de simbiosis. No solo hacemos negocios juntos, también somos amigos.] – volně přeloženo CEPPAS, Berna. Equipo Creativo. Odst. 2. Dostupné z: https://cirquedusoleil.fandom.com/es/wiki/Berna_Ceppas 14
Bob & Bill13 (pravými jmény Guy Dubuc a Marc Lessard) přišli do Cirque du Soleil s něčím nevšedním. Vytvořili si značku zakládající si na spolupráci dvou skladatelů, kteří si očividně „jdou do noty“. Když se jich jednou v interview ptali, kdo je tedy Bob & Bill, Dubuc odpověděl slovy: „Je to vlastně tým, ve kterém nikdo není nikým. Bob & Bill je jednoduše název týmu.“14 Oproti například Renému Dupérému, který skládá hudbu až poté, co vidí několik scén, Bob & Bill jsou schopni komponovat s „prázdným papírem“. V roce 2003 poprvé společně složili hudbu pro videohru Splinter Cell, která se stala bestsellerem. Zanedlouho nato začali produkovat alba jako Bathiatronica od Monicy Freire či Redux od známé kapely Pink Floyd. Tím se dostali až k soundtracku show KOOZA právě u Cirque du Soleil. Nebyla to však první příležitost, kterou Bob & Bill v Cirque du Soleil dostali, neboť jim už v roce 2004 byla svěřena hudební produkce a aranžmá v show Minuit. Posléze se jejich jméno rozletělo do světa díky představením jako TOTEM, Amaluna, KURIOS, ale také Joyá, Allavita, TORUK – první let, či muzikálové show Paramour. Bob & Bill je tým, o němž se můžeme domnívat, že se jeho jméno v budoucích produkcích Cirque du Soleil určitě ještě objeví.
2.2 Srovnání hudebních motivů
V této kapitole musím poukázat na fakt, že se zde jedná převážně o mé subjektivní a nijak vědecky nepodložené úvahy a myšlenky. Informace, které mě zde vedly k mým názorům, jsou pouze sumarizací celkového působení hudby jednotlivých skladatelů na mé pocity z jejího poslechu. René Dupéré do svých skladeb vkládá lehce rockový nádech. Jeho hudba je postavena v převážné většině na propojení perkusních nástrojů s elektronickými syntetizátory doprovázenými basovou kytarou. Již rytmika samotné basové kytary dává hudbě tajemný nádech, avšak sólové španělské či elektrické kytary v jeho hudbě označují naději. Co se týče sólových nástrojů, Dupéré rád kombinuje prvky kytar s žesťovými či smyčcovými nástroji. Vždy se však v jeho inscenacích objevuje nejméně jedna skladba, která se vymaňuje z celku a staví svou dynamiku pouze na jemném rytmickém klavíru doplněném o základní perkusní prvky, popř. vybrnkávající klasickou kytaru. Jeho styl skládání se však nedá úplně jasně specifikovat, neboť spolupracoval na tak charakterově rozdílných inscenacích, že bylo nezbytné pozměnit typy nástrojů či rytmy. Dupéré tedy umí být jak jemný a minimalistický,
13Dostupné z: https://cirquedusoleil.fandom.com/es/wiki/Bob_%26_Bill 14[It’s a team actually. Nobody’s nobody, the team is called Bob & Bill.] KEITHJ. Interviews, leden 2011. Dostupné z: http://www.cirquefascination.com/?p=2370 15 tak epický a velkolepý. Nemůžeme se divit, že v porovnání Jutrase s Dupérém jde spíše o nuance, co se odlišnosti v jejich skládání týče. Dle mého názoru je to částečně zapříčiněno i jejich spoluprací na dílech, jako např. Mystère. Benoît Jutras však pracuje spíše s kombinací smyčců a klavíru. Podkresový syntetizátor se zde objevuje také, díky čemuž se celkový nádech písní zakulacuje a vytváří jeden celek. Ve svých skladbách se pak dokonce nebojí kombinovat acapella pasáže přecházející v nástrojové doprovody, což má velmi dobrý dopad na celkovou dynamiku skladby. Když se budeme bavit o poměru zpěvu s instrumentální složkou, Jutras oproti Dupérému klade větší důraz na využití zpěvu coby doprovodu, ať už zapracovaného do hudebního podkladu či jako samotnou acapellu. To je mi více sympatické i z toho důvodu, že se zde vytváří naprosto odlišná dynamika na rozdíl od písní, které jsou pouze instrumentální. Na rozdíl od Dupérého děl jako Alegría či Nouvelle experience, kde je nádech hudby spíše technicistního stylu a působí na diváka jako akční film z devadesátých let, se Jutras nebojí vložit jednotlivým nástrojům epičtější ráz a pracovat s opakovanými melodiemi a rytmy, které na mě působí jako počátky rituálů. A přesně tento styl se až později objevuje i u Dupérého v inscenaci KÀ. Zde si tedy nejsem jistá, zda se inspiroval jeden skladatel od druhého, či Dupéré opravdu upustil od svých zaběhnutých skladatelských metod z vlastní geniality. Violaine Corradi zprvu působí jako velmi minimalistická umělkyně, které stačí pár rozeznělých kytarových strun doprovázených smyčcovým kvartetem a několika africkými bubínky, aby vytvořila dojem intimity podpořený jemným duetem dvou zpěvaček. Člověk by při poslechu její hudby myslel, že jemnost, která je v písních obsažena, nemůže v posluchači zanechat hlubší prožitek, ale opak je pravdou. Ve chvíli, kdy jsem se do hudby opravdu zaposlouchala, pochopila jsem, že zde Corradi dává značný důraz na vyniknutí jednotlivých nástrojů, které se neztrácí v celku, nýbrž přes sebe přeznívají v podivné symbióze. Corradi se tedy úplně vyvarovala rockových rytmů a spíše podporuje ve svých skladbách hravost a rozmanitost v rozložení hudebních nástrojů tak, aby provokovala posluchačovu představivost. A opravdu jsem se v některých písních cítila jako ve španělské telenovele, zatímco v jiných jsem v představách tančila pomyslný „nekonečný valčík“. Když se však začneme bavit o Simonu Carpentierovi, zjistíme, že postupuje přesně opačným směrem. Ve své hudbě se nesnaží překvapovat netradičními styly prolínajícími se v jednotlivých skladbách, ale vsází na konvenční hudební styly od rocku až po mantrické a stále se opakující rytmy, které bychom v dnešní době přirovnali téměř až k meditační hudbě. Carpentier si v písních pohrává s elektrickou a basovou kytarou a klasickou sestavou rockových bicích, jež tvoří základ v převážné většině jeho děl. Tento „základ“ Carpentier
16 velmi rád doplňuje syntetizátorem či sóly tvořenými z žesťových nástrojů. Nyní to ovšem zní, jako by Carpentier do hudby nepromítal lehkost či minimalismus. I takové písně však do jeho repertoáru patří, i když je jich poměrně méně. O jedné věci jsem však s jistotou přesvědčená: Carpentier umí skvěle pracovat s využitím kytar ve svých skladbách, díky čemuž je jeho hudba živoucí hmotou, která dýchá. Jean Francois Coté k hudbě přistupuje opět z jiného pohledu. Sice se stejně jako ostatní skladatelé opírá svojí tvorbou zejména o charakter připravované inscenace, ale dle mého názoru se může částečně i show inspirovat hudebními motivy, které jsou v případě Cotého jedinečné svou kombinací jednotlivých nástrojů. Coté totiž velmi výrazně upustil od elektronických syntetizátorů a soustředí se spíše na hudbu v její surové formě. Kombinuje různé druhy nástrojů od varhan a zvonů přes sólový klarinet za doprovodu akordeonu až k unikátnímu zvuku indického sitáru. Navíc Coté značně využívá doprovodu smyčců či žestí, k čemuž převážnou většinu sólových nástrojů tvoří housle, klarinet, kytara či saxofon. Při využití zvuku elektrické kytary, která si v jeho skladbách samozřejmě také našla své místo, musím zdůraznit bravurní práci hudebníků se zapojením wah-wah pedálu coby „backlightu“15 celé skladby. Vzhledem k tomu, že byl Philippe Leduc přizván ke spolupráci s Cirque du Soleil na představení Corteo, na němž již v té době pracoval Jean-Francois Coté, domnívám se, že se oba skladatelé navzájem inspirovali k tomu, aby vzniklo něco nového, co zanechá svět v údivu. Nemůžeme se tedy divit, pokud se v Leducově hudbě objevují náznaky či prvky vycházející z této spolupráce. Philippe Leduc ve svých skladbách prosazuje nejen živou hudbu před elektronickou, ale navíc velmi dobře kombinuje nástroje charakteristické pro jednotlivé hudební styly (španělskou kytaru charakteristickou pro tango s romantickou foukací harmonikou specifickou spíše pro westernové melodie) v dokonalém souzvuku. Nejčastěji však ve svých skladbách staví na španělském temperamentu pomocí kontrabasu, španělské kytary, houslí a rumbakoulí či jiných štěrchacích nástrojů. Není však žádnou zvláštností, když se v jeho skladbách objeví i nástroje jako hoboj. Berna Cepas pojal svou tvorbu spíše klasickým stylem, propojujíce atmosféry jednotlivých prostředí. Pokud se tedy v jeho hudbě objeví lehký klubový jazz, navodí posluchači pocit pohody a dobré nálady. Berna Cepas však navíc bravurně pracuje s dynamikou představení i písní samotných. Jeho hudební změny, které se z příjemné atmosféry překlenou v nebezpečí, jsou téměř nezaznamenatelné. Opět se drží živé hudby,
15Ve volném překladu: „hudební podkres“ 17 kterou v některých písních podpoří sólem elektrické kytary či lehkým podkladem syntetizátoru. Tyto nástroje však Cepas nestaví do popředí, čímž posluchači neznepříjemňuje poslech živé hudby. Napětí je taktéž jedním z aspektů, jímž Cepas ve své hudbě jednoznačně vyniká. Bob & Bill jsou ikonami nejčerstvějších inscenací Cirque du Soleil. Jak jsme již v několika minulých případech zjistili, spolupráce více skladatelů na jednom díle vede mnohokrát k dech beroucím výsledkům, což se i zde potvrdilo. Bob & Bill se svojí hudbou rozhodli zaexperimentovat a využít nejrůznější spektrum hudebních nástrojů a stylů. Skvěle kombinují elektronickou hudbu s živou, avšak mě nejvíce zaujalo zpracování zpěvů v jednotlivých skladbách. To, jak pracuje Bob & Bill s vícehlasy, acapella sbory či jednotlivými pěveckými party, je nezaměnitelné. Je vidět, že přesně vědí, co od zpěváků vyžadují, což se promítá do výsledného provedení písní. Bob & Bill přinesli nový experimentální styl skládání, který má jednoduchá pravidla: nebát se experimentovat, nebát se být originální. Navíc využívají kombinaci zvuků přírody s elektronickými a živými nástroji, což jejich hudbu posouvá ještě dále. Myslím si, že Bob & Bill je skladatelské duo, na kterém by Cirque du Soleil bez problémů mohl stavět svá nadcházející show.
18
3. Vývoj hudby od r. 1985 až po současnost
Od svého vzniku se Cirque du Soleil od tradičních cirkusů odlišuje použitím hudebních motivů složených speciálně pro své show v nejrůznějších hudebních stylech. Každý zvukový doprovod je svěřen skladateli, který je inspirován tématem představení, aby tak vytvořil hudební atmosféru pro inscenaci.
3.1 80. léta
Prvním hudebním produktem Cirque du Soleil byla v roce 1985 vinylová deska „La Fanfafonie 45“, jež vyšla pod značkou Nâga Productions. Tato společnost byla zodpovědná za tvorbu, výrobu a distribuci propagačních nástrojů pro Cirque du Soleil. První skladatel Cirque du Soleil, René Dupéré, který byl v té době zároveň i kapelníkem své hudební skupiny, pro tuto desku složil hudbu, jež obsahovala dvě písně „Le Cirque du Soleil“ a „Le Funambule“16 z prvního turné v letech 1984 a 1985 – „Le grand Tour“. Ačkoli hudební deska nebyla k show nikdy vydána, písně byly uvedeny na albu Cirque „25“ oslavujícím 25. výročí Cirque du Soleil v roce 2009. S velkou touhou vrátit cirkusové tradici úctu a kvalitu Cirque du Soleil uvítal Guye Carona, ředitele národní cirkusové školy, jako uměleckého šéfa. Caron cestoval světem, aby objevil nové trendy v různých odvětvích zábavního průmyslu. Tyto znalosti a poznatky přenesl do Cirque du Soleil, aby dal nadcházejícím inscenacím novou tvář. Caron vyžadoval silnou emotivní hudbu, kterou by hudebníci hráli od začátku na jevišti naživo; chtěl napodobit metodu moskevského cirkusu, podle níž diváka do děje vtahuje nejen umělec, ale i hudba. Díky Guyi Caronovi získal Cirque du Soleil novou vizi, která setrvává dodnes. Navíc Caron do Cirque du Soleil přivedl inovativního režiséra Franca Dragoneho, aby naučil umělce improvizované divadlo – „Commedia dell'arte“17. Úkol byl jasný: provozovat profesionální show v evropském stylu, jejíž základy jsou pevně vystavěné na akrobacii, originální hudbě a absenci zvířat. K sebezdokonalování se navíc nechali inspirovat čínským divadelním uměním, díky čemuž se naučili zkvalitnit kombinaci hudby s choreografickým projevem a obohatit ji o půvab a krásu v gestech a úsměvu.
16Ve volném překladu: „Chůze na laně neboli Provazochodec“ 17Z italského překladu: „Komedie profesionálních herců“ 19
Po prvním turné Le Grand Tour následovala v roce 1986 druhá show „Le Magie Continue“18, díky jejímuž úspěchu se Cirque du Soleil otevřely dveře ke spolupráci s různými státy, mezi něž patřila i Čína. Cirque du Soleil přijal pozvání čínské vlády zúčastnit se soutěže nejtalentovanějších akrobatů Číny. Toto pozvání se následně proměnilo ve spolupráci na představení „Spining Meteor“ a v celoživotní partnerství s čínským uměním. Hudba k Le Magie Continue byla složena Reném Dupérém, avšak album k této show nebylo nikdy vydáno. Je znám pouze název některých skladeb jako už vzpomínaná Le Funambule, která zazněla při otevření představení, dále píseň „Le main-à-main“ (Ruka v ruce), „Les Bicyclettes“ (Umělecká kola) a „Les Singes“(Cyklony)19. Dupéré pro vytvoření písně Le Funambule20 použil kombinaci syntetizátoru, saxofonu a jemných činelů, které doplnil elektrickou kytarou, čímž zpestřil romantický motiv v úvodní snové atmosféře. Na konci turné v roce 1986 vidělo La Magie Continue více než 250 000 diváků. Cirque du Soleil sice získal určité finanční prostředky, avšak velmi brzy poté se společnost ocitla v těžké finanční krizi. I přes tyto potíže se Cirque du Soleil rozhodl vyjet na nové turné s názvem „Le Cirque Réinventé“21. René Dupéré při vzniku skladeb k této show spolupracoval s Benoît Jutrasem, se kterým vnesl do skladeb jazzový až téměř bebopový nádech. V písních „Le Pingouis“, „Boule 4“ a „Boules 1 A 3“ se dokonce objevuje souzvuk hudebních nástrojů, jež Dupéré používá v předcházejících inscenacích, avšak s mnohem hravějšími a energičtějšími motivy. Tyto písně se spolu s dalšími objevily v prvním albu s názvem „Cirque du Soleil“, které bylo vydáno v roce 1987 a posloužilo jako soundtrack pro show Le Cirque Réinventé. Guy Caron opouští společnost na konci sezóny 1988 a Laliberté vyhledává jeho nástupce na pozici uměleckého šéfa, jímž se stává Gilles Ste-Croix. Zatímco se turné Le Cirque Réinventé chlubí úspěchy v Miami, Chicagu a Phoenixu, tvůrci už připravují další show s názvem „Nouvelle Expérience“22 , která má mít premiéru 5. května v roce 1990. V červnu roku 1989 se Franco Dragone, Michel Crete, Dominique Lemieux, René Dupéré, Gilles Ste-Croix, Luc Lafortune a Deborah Brown rozhodli zpracovat dobrodružství, v němž je biosféra Země jediným samoregulačním, živým organismem. K této nové show se váže výstižný podtitul: „Nahraďte lvy kouzlem a tygry fantazií a cirkus je předefinován.“23 Slovy
18Ve volném překladu: „Nechte fantazii plynout“ 19Dostupné z: https://cirquedusoleil.fandom.com/es/wiki/La_Magie_Continue 20Celá píseň dostupná z: https://www.youtube.com/watch?v=Lu7Tb5uWawM – Le Funambule – Le Grand Tour 21Z doslovného překladu: „Znovuobjevený cirkus“ 22Z doslovného překladu: „Nové zkušenosti“ 23[Replace Lions with Magic and Tigers with Fantasy and the Circus is redefined.] Autor neuveden. Dostupné z: http://cirque.du.soleil.tripod.com/transcripts/quotes.html 20 hudebního skladatele Reného Dupéréa, který turné Nouvelle Expérience vnímá jako: „První show, kterou jsme společně sestavili a která ukázala, jak by mohl být charakter postavy krásný; tato produkce poukazuje na zvláštnost jednotlivých lidí, kteří jsou přitom jedineční.“24 Postavy v prvních náčrtech Dominique Lemieuxe, kostýmního návrháře, stanovily standard, kterým se má inscenace ubírat. Intuice Reného Dupéréa vedla k hudbě inspirované zvuky z pověstí onoho „neznámého světa.“ Skladatel si zde představuje zvuky, které „dýchají“ skrze pohyby umělců. Jeho partitura vytváří soudržnost, která spojuje řadu různých aktů. Pro Dupérého tato show představuje souhrn pěti let hudebního výzkumu. Po experimentování se syntetizátory Dupéré znovu zavedl fanfáry a akustické nástroje. Jeho hudba tím tak otevírá dveře novým možnostem, které pak zúročuje v představení Alegría. Nouvelle Expérience je prvním představením, do kterého René Dupéré zakomponoval zpěv, a to prostřednictvím zpěvačky Cécile Ardai, která do písní nazpívala vokály a s níž na jevišti účinkovalo dalších pět hudebníků. Když jsem se zaposlouchala do hudebních podkladů z představení Nouvelle Experiénce, domnívám se, že René Dupéré zvolil velmi decentní až doprovodný hudební styl. V Nouvelle Experiénce mě fascinovala práce skladatele, která se odráží i do dalších projektů Cirque du Soleil. Při poslechu písní z této show mě nejvíc zaujala skladba „Méandres“, z níž Dupéré pravděpodobně vytvořil paralelu k písni „Cerceaux“, jež byla o čtyři roky později napsaná pro show „Alegría“. Hudební podobnosti se v jeho tvorbě objevují častěji. Tento nadčasový skladatel však disponuje vyhrazeným hudebním stylem, jenž je pro něj specifický. Jednou z prvních věcí, kterou se režisér Franco Dragone v show Nouvelle Experiénce rozhodl udělat, bylo odstranění opony, jež umělce oddělovala od publika, tak aby se oba světy, jak umělecký, tak konzumní, propojily v jeden celek této inscenace. Zatímco v tradičním cirkusu mohl umělec projít kolem opony a vypadnout z role, Dragone vytvořil prostředí, ve kterém měl umělec zůstat v charakteru po celou dobu produkce. Cirque du Soleil si v té době teprve otevíral bránu do umělecko-zábavního průmyslu, a proto vsadil na disciplínu, ve které nejvíce vynikal, tedy na akrobacii. Hlavním úkolem hudebních skladatelů tedy bylo vytvořit kvalitní doprovodný podkres, jenž by neprovokoval, neodváděl pozornost, nýbrž by plnil funkci podkresu při výstupech artistů tak, jako tomu bylo u dřívějších cirkusů. Hudební orchestr tvořily standardní hudební nástroje, jako jsou
24[The first show we put together showed how a character could be beautiful; this production shows how each person is both strange and unique.] DUPÉRÉ, René. Str. 46, kap. 26. Dostupné z: https://docplayer.net/48937181-But-not-everyone-is-happy.html 21 keyboard, saxofony, trumpety, a v některých skladbách se i výjimečně objevila elektrická kytara.
3.2 90. léta
V roce 1992 Dupéré poprvé navštívil zemi vycházejícího slunce – Japonsko se show „Fascination“. Tato show je kombinací Le Cirque Réinventé a Nouvelle Expérience skládající se z mnoha výstupů uvedených v každé z nich. Tam však končí veškerá podobnost s těmito představeními. Co se hudby týče, nebyly vytvořené žádné nahrávky či nové skladby k show, pouze směs písní z minulých představení. Show Fascination nikdy neopustila území Japonska. Mezitím v Evropě Cirque du Soleil spojuje síly se švýcarským cirkusem „Circus Knie“ a představuje show ve více než 60 městech po celém Švýcarsku s názvem „Saltimbanco“25. Jedná se o první počin Cirque du Soleil, kde cirkus spolupracoval s klasickým cirkusem, který v show použil zvířata, koně a slony za doprovodu špičkové akrobacie. Pro tuto švýcarskou show složil hudební ukázku pro cirkusové drezúry Benoît Jutras pod režijním vedením Guye Carona. Jedná se o fantaskní představení navržené jako „protijed“ k násilí a zoufalství 20. století. Nabízí tak alternativní pohled na městské prostředí a navrhuje novou vizi budoucího života přetékající optimismem a štěstím. Při vytváření Saltimbanca se odhadovalo, že 60 % světové populace bude v budoucnu žít ve velkých městech, což je proces známý jako „urbanizace“. Cirque du Soleil vnímal městský svět jako neživý, pomalu se vyvíjející celek, z něhož by se klidně mohla vyvinout i dystopie. René Dupéré se podílel na tvorbě Saltimbanca již od chvíle, kdy se o něm teprve jednalo jako o novém konceptu. Dodal hudbu inspirovanou městským životem z konce minulého století, který byl na jednu stranu éterický, zatímco na druhou stranu byl barokní, rytmický a kosmopolitní. Myšlenka, se kterou sympatizoval, byla následující: „Jaké by bylo, kdybych jel autem z jednoho konce města na druhý s okénkem sklopeným dolů? Slyšel bych všechno, od jamajských rytmů po klasickou hudbu.“26 Městský život pro něj proto znamenal demokratizaci hudby, která měla k dispozici všechno.
25Etymologie slova pochází z italského [Saltare in banco], což v překladu znamená: „skočit na lavičku“, zatímco ve francouzštině [Saltimbanque] v překladu označuje „Akrobata“ či „Pouličního umělce“. Autor neuveden. Aktualizováno: 17. prosince 2019. Odst. „Etymology“. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Saltimbanco#cite_note-1 26[What would it sound like if I rode from one end of the city to another with the car window rolled down? I would hear everything from Jamaican to Classical music.] 22
Skladatel navíc vysvětlil, že téma hudby pro Saltimbanco bylo „urbanita“, v níž je třeba detailně prozkoumat obrazy města. Původní myšlenkou Saltimbanca bylo tedy: městské prostředí, lidé, kteří tam žijí, znaky, stopy, místa setkávání, protínající se body, paralelní cesty i různé kultury. Je velmi zajímavé, jakým způsobem Dupéré přistupoval k vytvoření hudby v Saltimbancu. Toto pojetí mi evokuje práci v hodinách herectví, v nichž nám pedagogové vysvětlovali, že největší inspirací pro vznik hereckého jednání a vytvoření lidských charakterů je „svět tam venku“. Atmosféra v tramvaji, chůze kolemjdoucích, jednání lidí v hypermarketech či v čekárně u doktora. Tento přístup poukazuje na to, jak důležitý význam má hudba nejen pro Cirque du Soleil v celkovém měřítku, ale hlavně pro skladatele, kteří se k jejímu vytvoření nechávají maximálně inspirovat okolním světem. V Saltimbancu se oficiálně poprvé (když opomeneme pěvecké texty písní použité v Nouvelle Expérience) objevil zpěv, který kompletně doplňoval hudbu. Každá píseň byla obohacena zpěvem v jazyce „Saltimbanco“. Tento jazyk (jak už vyplývá ze samotného názvu) vznikl ke stejnojmennému představení a byl vytvořen pomocí fonetických zvuků čerpaných z mnoha jazyků. Dnes jej známe pod názvem „Cirquish“; jazyk, u kterého slova nemají doslovný význam, a proto oficiální přepisy těchto textů nejsou obvykle dostupné. Dupéré si uvědomoval, že zvukový obraz města není pouze zvukem motorů aut, mluvících lidí či houkačky sanitky, ale že jsou také slyšet zvuky úsvitu a krajiny – šumění větru v korunách stromů či zpívající ptáci. Charakteristickým prvkem byl pro Dupérého v Saltimbancu lidský hlas, který udával rytmus celému představení stejně, jak to dělají v hudbě bicí nástroje. Hudba v Saltimbancu má širokou škálu hudebních vlivů od klasických až po moderní styly. Partitura zahrnuje i jednu operní píseň z 13. století s názvem Low Italian. Všechny písně jsou převzaty z různých jazyků, jako jsou arabština, švédština či němčina. Hudební nástroje tvoří především bicí, trubky a elektrická kytara jako paralela k ruchu velkoměsta. Naopak velmi opojnou písní je skladba „Kumbalawe“, která představuje směs fléten, zvonkoher a vícehlasů jako symbol naděje a lepšího zítřku. Inscenace se úspěšně hrála od roku 1992 až do roku 2012. V České republice se objevila v roce 2010, a to v pražské O2 aréně. Na Štědrý den v roce 1993 uvedl Cirque du Soleil premiéru představení „Mystère“ v hotelu Treasure Island v Las Vegas. Tato premiéra vytvořila nový standard a změnila
DUPÉRÉ, René. Featured stories. Autor: Richasi. Duben 2012. Odst. 10. Dostupné z: https://www.cirquefascination.com/?p=3227 23 způsob, jakým se v Cirque du Soleil prezentuje živá zábava. Tím, že se show poprvé přesunula do kamenného divadla, musela být mnohem větší a propracovanější. Na rozdíl od toho se na velkých turné atmosféra stanu přibližovala více divákovi a stala se tak intimnější a přímější. Mystère je příběhem vesmíru, bohatou plavbou od úsvitu času do konce tisíciletí, cestou člověka od dětství do dospělosti, touhou porozumět vesmíru, hledáním odpovědí a konečným objevem, že život je sám o sobě tajemstvím. Je to příběh o vzniku prvních forem života až po vzestup lidských civilizací. Mystère je podle popisu tvůrců cesta do samotného srdce života, kde se spojuje minulost, přítomnost a budoucnost, v nichž se sbíhají všechny emoce. Navíc je však záhadou času, nositelem nadějí a snů, ale také tragédií. Mohlo by se to nazývat uměním či divadlem, tvůrci to však pojmenovali Mystère. René Dupéré spolu se skladatelem Benoîtem Jutrasem pro Mystère vytvořili charakter písní, jež doprovázejí celou show. Začátek overtury „Ramsani“ je doplněn dětským pláčem – narozením. V této skladbě je také hudebně znázorněný akt porodu, bolest matky v podobě akcentované hry na housle, a nakonec samotné narození skrze vítězně znějící elektrickou kytaru, jež je doprovázena bubnem a zvonkohrou. Hudební motivy, které používají ke znázornění obrazů, jsou neotřelé. Například ve scéně Chines Poles, v níž v doprovodné písni Rondo/Double Face ozvěna dvojité basové linky signalizuje začátek výstupu čínského Poláka, se následně mění ve vojenský pochod. Benoîtova představivost, jak jsem již v práci zmínila, je ukázková, což je vidět na jeho skladbách, v nichž je použita kombinace syntetizátorů, bicích, elektrické kytary a jednoduchých smyčcových a žesťových nástrojů27. Za posledních deset let se tým Cirque du Soleil tvořen Gillexem Ste-Croixem, zakladatelem Guyem Lalibertêm režisérem Francem Dragonem, výtvarníkem Dominiquem Lemieuxem, scénickým designérem Michelem Crêtem, skladatelem Reném Dupérém, choreografkou Debrou Brown a světelným designérem Lucem Lafortunem obklopil talentovanými lidmi, kteří jeho práci posouvají na vyšší úroveň. Jejich úsilí se spojilo a vytvořilo zvláštní styl, ve kterém jsou staré prvky cirkusu smíchány s technickými inovacemi a s novým designem, díky němuž je Cirque du Soleil tak pozoruhodný. Tým se v roce 1994 sešel, aby oslavil 10. výročí Cirque du Soleil tím, že uvede novou show s názvem Alegría28. Při zrodu této show viděl Cirque du Soleil ve světě kolem sebe
27Je myšleno především použití houslí, viol či zobcových a panových fléten. 28Ze španělského překladu: „jásot, nadšení“ 24 společnost v nejistotě a neustálém otřesu; svět kontrastů bezmoci, krutosti, ale i laskavosti a pochopení. Hudba, kterou René Dupéré pro Alegríu vytvořil, se stala mezi všemi dosavadními show skvostem, a to především písní Alegría, jež se stala „modlitbou“ lidstva. Skladateli se v té době podařilo napsat hudbu, která je nadčasová a v dnešních dnech stále aktuální. Jak sám autor v rozhovoru pro cirkusovou stránku uvedl: „V roce 1995, kdy vyšla Alegría, lidé téměř šíleli po hudbě a po Cirque du Soleil. A tak Jazz Festival přizval Cirque du Soleil ke spolupráci a k vytvoření show, která by nesla prvky cirkusových výstupů, světel, efektů a mé hudby… A na konci těch 200 000 lidí zpívalo „Alegría“ – nádherným sborem! Byla to úžasná noc.“29 Při zkoumání hudebního vývoje Cirque du Soleil mezi lety 1985–1995 jsem dospěla k názoru, že hudební skladatelé objevili zcela nové hudební možnosti, jež vyvrcholily vznikem Alegríe. Velké hudební pokusy byly už u Saltimbanca, avšak oproti drsným zvukům kytary, perkusí a etnické flétny stála v opozici elegantní a smyslná hudba Alegríe s rockovým nádechem v podobě houslí, akordeonu či elektrický kytary. Vznikla tak show, v níž dominuje zpěv a hudba v mnohem větší intenzitě, než tomu bylo doposud v ostatních show. Příběh v Alegríi vypráví bílá zpěvačka, která zpívá o smutku, melancholii či radosti. Většina písní je směsí španělštiny a italštiny v neidentifikovatelných slovech, což charakterizuje jazyk Cirquish. Příběh artistních výstupů je dle mého názoru lépe čitelný, když je podpořen souhrou zpěvu a hudby. Tím, že Cirque du Soleil disponuje velmi specifickým hudebním provedením, je pro běžného diváka mnohdy problémem pochopit akrobatické obrazy pouze s hudebním podkresem, pokud se tedy nejedná o pantomimu. Proto jsou akrobatická čísla za doprovodu zpěvu lépe rozpoznatelná, než je tomu pouze s pomocí hudby. K hudebním unikátům této show patří především písně Alegría, Querer a píseň Nocturne. Tyto písně byly spolu s ostatními skladbami v roce 1994 nahrány ve studiu. Za ono album byl René Dupéré následně nominován na cenu Grammy za nejlepšího hudebního aranžéra na 38. ročníku Grammy Awards. Navíc bylo album nominováno na několik cen Félix. Píseň Alegría byla po dobu 65 týdnů také zařazena do světového hudebního žebříčku Bilboard. To byl doposud největší hudební úspěch Cirque du Soleil.
29[In 1995, the year after Alegria was released, people were really crazy about the music and about [Cirque]. So the Jazz Festival asked Cirque du Soleil to work with them to put together a show that would feature circus acts, lighting, effects, and my music… And in the end all 200,000 people in the streets were singing “Alegria” – what a choir! It was an incredible night.] DUPÉRÉ, René. Featured Stories, Interviews. Autor: keithj. Únor 2006. Odst. 48 a 49. Dostupné z: http://www.cirquefascination.com/?p=32 25
V roce 1996 má Cirque du Soleil spuštěny tři souběžné show: Saltimbanco, Mystère a Alegría. V dubnu představuje produkce v Montréalu svůj čtvrtý titul s názvem „Quidam“30. Po obrovském úspěchu Alegríe se René Dupéré rozhodl dát si přestávku od skládání, věnovat se sám sobě a na nějaký čas opustit Cirque du Soleil. Své skladatelské žezlo tedy předal kolegovi Benoîtu Jutrasovi, který přijal pozvání režiséra Franca Dragoneho. Do inscenace Quidam se integruje interpretační výkon a divadelnost v mnohem větší míře než kdykoli předtím. Velký důraz se klade na slabost, úzkost či schopnost čelit tváří v tvář novému tisíciletí. Quidam také podtrhuje rozdíly mezi dobrým a zlým, vyjadřuje pozitivní pocity a rozhořčení a konfrontuje sny s nočními můrami. Stejně jako předchozí show vyvolává emoce, ale ve větší, intenzivnější, dramatičtější a osobnější míře. Ústřední postavou Quidamu je znuděná dívka jménem Zoé, která si nasadí klobouk, jenž získá od kolemjdoucího muže bez hlavy, čímž přichází o své rodiče a ocitá se sama ve světě Quidam. Dívka sní o rozmarném světě Quidam jako o možnosti uniknout svému nudnému životu. Hlavní postavu Zoé ztvárňuje Audrey Brisson-Jutras, dcera samotného skladatele Benoîta Jutrase. Jutras popisuje Zoé jako holčičku, která má před sebou velkou výzvu, neboť musí přecházet od velmi nejistého rozechvělého zpěvu do silného plného zvonivého hlasu. „Když přišel čas obsadit roli Zoé, vybrali jsme si nakonec mou dceru. Bylo to těžké, protože jsem cestoval celé roky, a teď i ona musí jezdit další čtyři roky po turné. Na premiéře jsem byl jako otec i skladatel v jedné osobě, takže to byly dvojnásobné nervy.“31 Jutrasova hudba pro Quidam doprovází, obklopuje a zvýrazňuje kouzlo show a čerpá z vlivů, které sahají od klasické hudby k nejeklektičtějším32 až současným zvukům. Zároveň kombinuje sbory klasické hudby, údery rockových rytmů, afrických rytmických smyček s arabskými melodiemi. Jutras v Quidamu pracuje s akrobaty z celého světa, takže mu opravdu záleží na tom, aby široká škála hudebních stylů reprezentovala rozmanité kultury. Také popisuje realitu
30Etymologie slova pochází z latinského: [quīdam], což v překladu znamená: „nikdo“ či „osoba, jejíž jméno není známo“. LEWIS, Charlton, T. and SHORT Charles. (1879). Latin Dictionary, Oxford Clarendon Press. Odst. „English“ a „French“. Dostupné z: https://en.wiktionary.org/wiki/quidam 31[„When it came time to cast the role of Zoé, we ended up choosing my daughter,“ Jutras reminisces. „It was tough, because I had been touring for years, and now, here she was going on tour for the next four years. At the premiere, I was there as both father and composer, so it was doubly nerve-wracking.“] JUTRAS, Benoît. Featured Stories. Autor: Richasi. Červenec 2014. Dostupné z: https://www.richasi.com/Cirque/Quidam/music.htm 32„Eklekticismus je v obecné rovině způsob tvorby a práce, který čerpá z cizích vzorů nebo z děl starších období a mísí je dohromady.“ Autor neznámý. Ottův slovník naučný. Heslo Eklekticismus. Sv. 8, str. 470. Aktualizováno: 4. října 2017. Odst. 1. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Eklekticismus 26 v roce 1996, jež se odehrávala v ulicích velkoměsta. Zabývá se křehkostí lidské bytosti a chladem města. Podobně jako Dupéré se také snaží prozkoumat město po hudební stránce a hledat v něm inspiraci. I z toho důvodu se rozhodne použít dětský hlas vyjadřující křehkost. Jeho hudba lidi zavádí od snu k realitě a od reality ke snu, v němž skrze křehkou duši lidského jedince a s chladem beztvarých mas dosáhne dokonalé hudební rovnováhy. Autor také v písních použil hodně „kovových“ zvuků z městských kováren. Velkou část Quidamové hudby napsal teprve tři týdny před zahájením show. V některých jeho písních paradoxně převládá nejjednodušší instrumentální vyjádření, a u jiných je naopak příběh součástí symfonického skvostu. Dominance vokálů je zde obzvláště velká, neboť si skladatel vybral hlasy, které se dokonale doplňují: hlas jeho dcery Audrey Brisson-Jutras jako malé dívky, dospělý hlas Mathieu Lavoie a nakonec emocionální vznešenost sboru. Po zhlédnutí show jsem usoudila, že dívka Zoé v cirkusovém světě Quidamu představuje parafrázi na dobrodružný fantazijní příběh – Alenka v říši divů. Od bezhlavého kloboučníka přes strastiplnou cestu zázraků v podobě artistních výkonů až po samotný závěr, kdy se potkává se svými rodiči. Lze podotknout, že v této show převažovala herecká a příběhová složka v mnohem větší míře, než tomu bylo doposud. Autoři se čím dál tím více přibližují k představě divadelního představení spojeného s cirkusovou show. V říjnu roku 1998 díky inspiraci z rezidentní show Mystère bylo vývojářem Bellagiem Stevem Wynnem otevřeno nové středisko pro novou show Cirque du Soleil „O“. Jednalo se o projekt v hodnotě 92 miliónů dolarů, jehož základy byly postaveny na vodě v pravém slova smyslu. „O“ je fonetická hláska francouzského slova voda – „eau“, v níž byl v rámci Cirque du Soleil vytvořen barokní svět plný rušivých obrazů, působivé akrobacie a úžasného technického záměru. Divadlo postavené pro první vodní show Cirque du Soleil bylo také revolučním koncepčním prostorem, jenž měl připomínat evropskou operu ze 14. století. Navíc disponovalo až 1800 místy. Inscenace „O“ byla inspirována „nekonečností a elegancí čisté vody“, která vzdávala hold kráse divadla. Při výrobě show se angažovalo 150 jevištních techniků, zatímco 85 účinkujících tvořili mezinárodní akrobati, synchronizovaní plavci a potápěči a někteří z nich byli dokonce bývalými olympijskými atlety. Bazén, ve kterém probíhaly výstupy, byl udržován na 31 °C a měl podvodní reproduktorový systém a regulátory, které umožňovaly vystupujícím umělcům dýchat pod vodou. Tato nadčasová produkce proplétá vodní tapisérii umění, surrealismu a divadelní romantiky pod režijním okem Franca Dragoneho a hudební taktovkou Benoîta Jutrase, v níž
27 vzniká nová revoluční show. Jutrasova hudba obsahuje mix klasické západní a světové instrumentace včetně čínských houslí – erhu, s dudami, africkými kytarami a harfou – kora, kolumbijskou kytarou, violoncelly, starými dechy a širokou škálou bicích nástrojů. Zajímavostí v show je umístění živé kapely za prosklené stěny nad jeviště a na jeho stranu. Sklo zde chrání vybavení hudebníků před poškozením nástrojů vlhkostí. Jeden z nástrojů, který Benoîtu Jutrasovi uvízl v mysli, byl výrazný strunný nástroj erhu, označován také jako tradiční čínský smyčcový nástroj. Jutras totiž chtěl do tak nadčasové show přinést nástroje specifické pro různé národy. Inspiroval se muzikanty Lei Qiang, které slyšel hrát na erhu v parku v Montréalu. Show se účastnili také asijští akrobati, čímž chtěl Jutras poukázat na určitou souvislost s pouličními umělci. Vzhledem k náročnosti show, vlhkosti a ostatním aspektům potřebným k provedení bylo obtížné udržovat nástroje naladěné. Když tedy začala show, skladatel věděl, že během ní budou nástroje někdy trochu rozladěné. Tvůrcům se však i přes drobné hudební balancování podařilo vytvořit směs afrického a asijského stylu v plné míře, takže diváci neměli šanci rozpoznat drobné intonační disonance. V této show mě nejvíce zaujala instrumentální skladba plná naděje s názvem „O“. Když jsem vnímala jednotlivé tóny písně, evokovaly mi vodní hladinu zpočátku klidnou, která je znázorněna jemným klavírem, a pak za doprovodu bubnů a syntetizátorů připomínajících zvuk klarinetu mi evokovala rozbouřenou řeku, která se nakonec jemným dozníváním utiší. V roce 1998, dva měsíce po premiéře „O“, se společnost Walt Disney World po 10 letech vyjednávání rozhodla zahrnout Cirque du Soleil do svého seznamu společností, se kterými spolupracuje. Cirkusová divadelní show měla být umístěna v divadle, které by bylo postaveno ve světovém středisku Walta Disneye v Orlandu na Floridě. Zcela nová produkce další show s mezinárodním obsazením přivedla na pódium inscenaci Cirque du Soleil – „La Nouba“. Tento název pochází z francouzské fráze „faire la nouba“, což ve volném překladu znamená „na party“ nebo také „žít“. V La Nouba existovaly dvě hlavní kategorie postav: „Cirkvi“, což jsou lidé ve světlých a zářivých barvách, a „Urbains“ neboli ti, kteří nosí tmavé, tlumené barvy či monochromatické kostýmy. Co se hudby týče, Guy Laliberté polemizoval s režisérem o hudebním stylu, neboť chtěl více moderních písní, což u Franca Dragoneho, který není pověstný moderním režijním pojetím, bylo opravdu těžké. Nakonec se jim to však podařilo a La Nouba obsahuje nejen mnoho tradičních zvuků, ale navíc i hip-hopové prvky či elektronickou hudbu. Je zde také
28 aplikován městský taneční styl breakdance a hip hop. Nechybí však ani akrobacie na šálách a balet. Pro Jutrase byla tato show mnohem náročnější na skládání než například „O“ či jiné představení z toho důvodu, že nevěděl, jakým způsobem nejlépe vystihnout novodobý moderní styl. Své kvality však nejvíce ukázal na remixu „Once Upon a Time“ pro breakdance scénu B-boy. 30. října roku 1999 zpracoval Cirque du Soleil své show do DVD podoby: La Magie Continue, Le Cirque Reinventé, Nouvelle Expérience, Saltimbanco, Journey of a Man (cesta Everymana) a Baroque Odyssey (dokument k 10. výročí o začátcích Cirque Du Soleil). O několik dní později Cirque du Soleil představil film Alegría. Jednalo se ale spíše o speciální devadesátiminutové televizní zpracování show. Po 15 letech vedla hudební cesta Cirque du Soleil k velmi produktivnímu cíli. Hudební skladatelé za tu dobu dosáhli velkolepých výsledků a zdokonalovali se v nejrůznějších hudebních stylech. Písně napsané v různorodých žánrech, jako jsou Alegría, Cumbalawe, Ramsani a mnoho jiných, i nyní poukazují na odlišnost každé show v plném rozsahu. Co se instrumentace týče, byla to éra syntetizátorů, které rozbouřily vlny skladatelského moře. Dupéré s Jutras je hojně využívali a postupně k nim přidávali nástroje všeho druhu (harfy, erhu, smyčcové a žesťové nástroje, elektrické a akustické kytary…).
3.2.1 Hudba napříč národy
Po O a La Nouba chtěl Guy Laliberté zrychlit výrobní program Cirque du Soleil a rozšířit značku vytvořením nových show. Pod nátlakem výrobního procesu se Franco Dragone rozhodl odejít ze Cirque du Soleil a produkovat pod vlastní značkou Dragone Productions. Guy Laliberté se v touze vytvořit nový tým pro své show obrátil ke starému příteli Guyi Caronovi, který režíroval v roce 1992 Circus Knie, jehož byl Cirque du Soleil součástí. Caronova práce však nebyla snadná. Podle nároků Laliberta musel překročit úroveň dosavadních představení a udělat inovativnější show. Laliberté s Caronem nakonec dokázali, že v lidské kreativitě není nic nemožné a zahájili nové severoamerické turné s inscenací Dralion33.
33Slovo vzniklo spojením dvou zvířat: „Dragon“ – drak (představující východ) a „lion“ – lev (představující západ); což mělo symbolizovat spojení východní a západní kultury. I z toho důvodu na jevišti spolupracují američtí umělci s umělci čínskými. Autor neznámý. Dralion, Cirque du Soleil, Press kit. Září 2010. Str. 2. Odst. 2. Dostupné z: 29
Show Dralion je soubor starověkých čínských akrobatických tradic a avantgardního přístupu Cirque du Soleil vzdávající hold čtyřem elementům: zemi, vzduchu, ohni a vodě, které skrze interprety nabývají lidské podoby a „vládnou světu.“ Show Dralion pohání tyto čtyři pilíře vesmíru individuálními živými a evokujícími barvami (vzduch je modrý, voda zelená, oheň červený a země okrová) do futuristické dimenze nadčasového a alegorického místa. Hudba v Dralionu si klade za cíl spojit zvuky z východu a západu pomocí akustických a elektrických nástrojů. Vlivem rytmických a lyrických motivů se pohybuje od indických melodií po zvuky z Andalusie, Afriky, střední Evropy a Západu. Laliberté si tentokrát představoval hudební partituru, která bude složena z jednoduchých melodií, jež by měly spojovat lidi. Do vznikajícího týmu navíc přizval i novou skladatelku Violaine Corradi. Tato francouzsko-kanadská skladatelka je specifická svým charakteristickým hudebním stylem, v němž využívá dechovou instrumentaci. Pro její hudební styl jsou typické dechové nástroje, jako je didgeridoo34či hoboj, ale také africké bubny, housle, kytara, perkuse nebo bicí. Asijský a středoevropský pocit je poté umocněn nástroji, jako jsou sitáry, oudy, darbuky či skotské dudy. „Se show Dralion jsme se snažili najít místo, v němž se setkávají všechny hudební tradice světa, a to takovým způsobem, že z toho vychází něco úplně nového. Je tam spousta hudby: andaluská, arabská, raggamuffin (ragga)35, africká a další“36, popisuje skladatelka Violaine Corradi. Nejenom skladatelé, ale především zakladatelé Cirque du Soleil si během deseti let začali uvědomovat, jak je hudba ve všech produkcích nepostradatelná a důležitá. Po filmovém provedení Alegríe se hudba stala ještě úspěšnější a Laliberté chtěl skrze ni spojit národy a umělce odlišných národností. Hlavním poselstvím bylo vytvořit něco nového, jedinečného, protože každý národ s sebou přináší jinou kulturu. Cílem bylo propojit zvyky, rituály, tradice https://web.archive.org/web/20120403042633/http://www.cirquedusoleil.com/en/~/media/press/PDF/dralion/pre sskit-dralion-sept-2010.pdf 34„Didgeridoo je dechový hudební nástroj australských domorodců a patří mezi jedny z nejtypičtějších symbolů Austrálie.“ Autor neznámý. Aktualizováno: 18. ledna 2020. Odst. 1. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Didgeridoo 35„Toto je termín používaný k popisu silného, těžkého chlapíka. Je to také druh hudby, obvykle zkráceně jako ragga, a je subgenrem dancehallové hudby a reggae.“ GARRETT, Pete. 15 Jamajských Patoisových Frází, Které Je Třeba Znát. Aktualizováno: únor 2020. Odst. 'Raggamuffin'. Dostupné z: https://cs.yourtripagent.com/15-jamaican-patois-phrases-to-know-411 36[With Dralion, we were trying to find a place where all the musical traditions of the world meet, in such a way that something altogether new comes out of it…] Autor neznámý. Artisans de L’Imaginaire. Part four. Str.165. Odst. 3. Dostupné z: http://doczz.net/doc/750948/%E2%80%9C-cirque-in-transition%E2%80%9D
30 každého jedince prostřednictvím hudby, zpěvu, tance či rytmu. Hudební složka se díky těmto aspektům mohla rozvíjet a vytvořit jedinečný zážitek v nejrůznějších hudebních stylech za použití rozmanitých nástrojů a neobvyklých zpěvů. Show Dralion vyvrátila všechny rasové nebo kulturní lidské předsudky a ukázala, jak lze spojit všechny lidi v jeden celek, v lásku k sobě, k přírodě a k lidem. Při poslechu písní jsem se retrospektivně vrátila na začátek hudební tvorby Cirque du Soleil. Téměř z každého představení mi rezonovala minimálně jedna píseň, kterou jsem si během psaní diplomové práce zpívala. I když byly písně napsané v jazyku Cirquish, zpívala jsem je bez ohledu na to, že bych věděla, o čem zpívám. Díky tomu jsem začala chápat smysl a význam vytvoření tohoto jazyka. Protagonisté Cirque du Soleil chtěli dosáhnout univerzálního zpěvného jazyka pro všechny texty a písně, a tak si vytvořili vlastní jazyk, kterému „porozumí“ všichni, hlavně díky emoci v hlase a harmonii v hudbě. Prostřednictvím hudby a textu dokázali komunikovat s celým světem, aniž by řešili, jestli mu porozumí. Smyslem hudby je pro tento druh cirkusu zanechat v lidech stopu a tou je melodie. Z každého běžného cirkusu jsem si pamatovala jenom přehlídku a drezuru zvířat. Nikdy jsem se u tradičního cirkusu nezaměřovala na hudební doprovod, protože byl vždycky jenom „doprovodem“. Až když jsem měla možnost vidět Cirque du Soleil naživo, uvědomila jsem si, že hudba má v této produkci speciální místo, které mnohdy vede Cirque du Soleil kupředu. Při poslechu písní Dralion mi nejvíce imponovala píseň „Ombra“, která je jediná zpívaná v italštině a francouzštině, zatímco zbytek písní je v jazyce Cirquish. Milovnice latiny, klasické hudby a trip-hopu Violaine Corradi přinesla s touto show opět něco inovativního a moderního, co ji obohatilo z jiné perspektivy. Skladatelka klade velký důraz na interpretaci písní, dynamiku a citlivost ve skladbách, v nichž nachází spoustu inspirace v tom, čemu říká „kořenová hudba“. Záměrně to nenazývá „folklórní“ hudba, nýbrž kořenová, neboť jde o originální hudbu, jež se hraje ve všech zemích stovky či tisíce let. Právě takovou hudbou se autorka inspiruje a propojuje ji s moderním přístupem. Kombinuje i různé styly, jako je vážná hudba s trip-hopem37 nebo house38 s latinou apod. Corradi ve svých skladbách podporuje hravost a rozmanitost v rozložení hudebních nástrojů tak, aby provokovala posluchačovu představivost. Ve svých písních téměř nezahrnuje rockový styl, čímž se liší od Jutrase a Dupérého.
37Trip-hop je hudební žánr složený z pomalé temné elektronické hudby, který na rozdíl od Hip-hopu má v sobě spíše recitace a značné množství zvukových efektů. 38House – jde o hudební žánr elektronické taneční hudby. 31
Show Dralion si rychle našla své fanoušky nejen v Montrealu, ale měla úspěchy i v celé Severní Americe. Rovněž získala tři ceny Primetime Emmy.39
3.3 Od r. 2000
Po velké premiéře v Berlíně v lednu v roce 2000 uvedla společnost Cirque du Soleil do své první velkoformátové produkce IMAX v Severní Americe Cirque du Soleil – Journey of Man. Jde o filmové zpracování na námět knihy Everyman. Strastiplná cesta hlavní postavy v pokušení Mefista představuje směs dosavadních představení, jako je Saltimbanco, Mystère, Nouvelle experience a Quidam, v hudební režii Benoîta Jutrase. Fanoušci byli z show Dralion nadšeni, ale také dychtiví po dalším titulu. Když tedy společnost Cirque du Soleil oznámila, že pro rok 2002 zahajuje novou show „Varekai“, byla to diváky skutečně vítaná zpráva. Laliberté si proto nechává ve svém týmu Violaine Corradi, pouze pod jiným režijním vedením – Dominiquem Champagnem a také novým inscenačním týmem. Show pramenila z řeckého příběhu o Íkarovi, který pro svou vlastní hrdost neuposlechl radu otce a zemřel při letu pádem do oceánu. Na rozdíl od legendárního řeckého příběhu Íkaros v Cirque du Soleil padá do fantastického světa dobra a zla, bujného lesa plného exotických tvorů, v němž má šanci se vykoupit. Violaine Corradi spojila zvuky havajského rituálu, písně jihofrancouzských trubadúrů z 11. století, tradiční arménské melodie a gospelovou hudbu se současným uspořádáním, aby vykouzlila jedinečnou hudební strukturu Varekai. Corradi se snaží hledat pro tuto show nové barevné zvuky. Keyboard, basa, perkuse, housle, dechové nástroje, flétna a akordeon zde tvoří většinu písní včetně instrumentálních sól. V hudební partituře jsou dva odlišné hlasy, jejichž úlohou je spojit příběh dohromady, někdy předpovídat budoucnost, jindy pohánět příběh kupředu. V propojení a sjednocení ženských hlasů byla Corradi opravdu výborná. Mezi rytmickou bouří latinskoamerických tanců jsem se v písních pozastavila nad skladbou „El Pendulo“, která se odlišuje od ostatních svým tempem, náladou a tenzí. Mohu říci, že show Varekai mi imponovala mnohem více než show Dralion, a to svojí barevností, rytmem, hravostí a hudební odvážností. Koncem roku 2002 se k show „O“ a Mystère připojila další show pouze pro dospělé diváky s názvem „Zumanity“. Laliberté připouští, že největším důvodem pro výrobu této show byla šance vytvořit dílo s kontroverznějším tématem. Zajímal ho nápad vytvořit show,
39Primetime Emmy je americká cena udělovaná Akademií televizních umění a věd. 32 která by prozkoumala lidskou sexualitu, něco, co bylo v naprostém rozporu s ostatními show. Na rozdíl od předchozích představení, která byla zaměřena na společnost, rodinu a zároveň byla politicky neutrální, Zumanity odkrývá soukromí lidí a to, o čem se moc nemluví – sexualitu. Toto nedotknutelné téma se pro mnoho lidí skládá z více rovin: romantiky, smyslnosti, lásky, přátelství a bratrství. Zumanity rozbíjí stereotypy toho, co je krásné, a taktéž přijímá více rozdíly v lidské sexualitě. Je to show pro milovníky, budoucí milence a ty, které láska a sexualita láká. Jedná se o show, jež představuje část burlesky a část kabaretu. Režijního vedení se zde ujal, tak jako v předchozí inscenaci, Dominique Champagne, pouze s novou skladatelskou posilou – Simonem Carpentierem. Tento netradiční hudební skladatel sází na konvenční hudební styly a nebojí se je míchat. Hudba k Zumanity byla dokončena velmi pozdě, protože Carpentier potřeboval vidět, jak show vypadá, aby se spojil s energií, která přicházela z jeviště. S ohledem na to, jak se vyvíjel průběh show, musel být Carpentier připraven přizpůsobit tempo a orchestraci svých skladeb, aby odpovídaly neustále se měnícím požadavkům produkce. Carpentierův proces vytváření vysoce energické hudby pro Zumanity začal revizí kabaretní hudby z minulosti, u níž si představoval, jak ji lze interpretovat současnou hudbou. Klasická hudba a jazz 40. let byly jeho hlavními zdroji inspirace, které filtroval skrze soudobou taneční hudbu, aby vytvořil partituru, která je zcela originální a odlišná od hudby v jakékoli jiné produkci Cirque du Soleil. Carpetier byl doposud prvním skladatelem, který strukturoval většinu skladeb v plném znění v angličtině či ve španělštině. Při poslechu písně „Another man“, která hudebním stylem připomínala 90. léta, jsem byla překvapená, s jakými nástroji Carpetier pracoval. Použil zde výrazné elektrické, basové i akustické kytary. Také použil bicí nástroje s perkusemi za doprovodu unikátního zpěvu Sylvie Desgroseillers. Dle mého názoru představuje Desgroseillers zpěvačku s nejlepším hlasovým fondem ve srovnání s ostatními zpěvačkami Cirque du Soleil. Je vybavena hlasovým rejstříkem pro všechny hudební styly. Nezbytné je však říct, že do značné míry byly vyzývavé scény akrobatů podpořeny hlavně díky provokativním skladbám s erotickým podtextem a hlasitými vzdechy. Show Zumanity byla poté představena 20. září 2003 v hotelu New Casino a New York v Las Vegas Strip. V roce 2004 slavil Cirque du Soleil své 20. výročí v ulicích rodného města Montréalu prostřednictvím velkolepé živé hudební akce – „Midnight Sun“40. Midnight Sun představil 150 cirkusových umělců, bavičů a pouličních umělců, stejně jako více než 100 zpěváků
40Z anglického překladu: „Půlnoční slunce“ 33 a hudebníků, kteří se sešli 11. července 2004 na hlavní scéně festivalu International de Jazz de Montrèal. Více než 205 000 lidí se shromáždilo v Montréalu, aby si vyslechlo neopakovatelnou hudbu tohoto cirkusu. Diváci a fanoušci Cirque du Soleil si zpívali písně z show, které jim utkvěly v paměti. Byl to koncert představující hudbu v zastoupení alespoň jednoho zpěváka z každé show, za doprovodu krátkých tanečních choreografií. Zde je vidět, že diváky nezajímala jen akrobacie a cirkusové disciplíny, ale že přišli především na koncert hudby, který chtěli vidět a slyšet. Sám Laliberté říká, že každou jeho inscenaci táhnou dva hlavní koně, kteří běží, protože je to jejich vášeň: akrobacie a hudba. Cirque du Soleil spojuje tyto složky v jeden celek, díky čemuž může fungovat. 26. listopadu 2004 Cirque du Soleil uvádí oficiální premiéru své čtvrté show „KÀ“. Jedná se dosud o největší a nejambicióznější produkci Cirque du Soleil, a to jak z hlediska náročnosti tak i rozpočtu. Režie kanadského divadelního a filmového vývojáře Roberta Lepage se vyšplhala na částku 220 miliónů dolarů. Titul show je inspirován staroegyptskou vírou „ka“, což je neviditelný duchovní duplikát těla, který doprovází každého člověka v průběhu tohoto života až do života dalšího. KÀ vypráví ságu císařských dvojčat, která se po odloučení vydávají na dobrodružnou plavbu, aby splnila své spojené osudy. Lepage si k tomuto veledílu přizval už osvědčeného skladatele Reného Dupéréa, který se vrátil do Cirque du Soleil, když se dozvěděl, o jak speciální a velkolepý projekt jde. Dupéré se sám považuje za romantického hudebníka 19. století s technologií z 20. století, takže není novinkou, že v tomto duchu se nesla i show KÀ. Když se Dupéré zeptal Lalibertého, o jaký druh show se jedná, Laliberté mu přestavil myšlenku „živého filmu“ na jevišti. Podle slov Dupéréa: „Nápad, který jsem pro hudbu měl, byla zvuková stopa filmu, mix mezi Pánem prstenů a Matrixem. Zavolal jsem Guyovi zpět a řekl jsem mu, že mám za to, že s hudbou bude zacházeno jako se soundtrackem, a zdálo se, že odkazy na Pána prstenů a Matrix jej přitahují tak, že mi model odsouhlasil, a já začal pracovat.“41 René Dupéré se prostřednictvím hudby v KÀ pokouší vyvolat různé emoce a nálady, jako je drama, vyrovnanost, vášeň, a dokonce i „zrození lásky“. Dupéré uvedl, že chce, aby publikum mělo pocit, že je show „plná energie“. Říká, že hudba nemá znít, jako by patřila do určitého časového rámce. Může se pohybovat od středověku až do 200 let v budoucnosti, kde
41[…The idea I had for the music was of a movie soundtrack, a mix between Lord of the Rings and Matrix. I called Guy back and told him my idea was to have the music treated as a soundtrack, and the references to the Lord of the Rings and Matrix seemed to appeal to him, so we agreed on that and I started working.] DUPÉRÉ, René. Featured Stories, Interviews. Autor: keithj. Únor 2006. Odst. 6. Dostupné z: http://www.cirquefascination.com/?p=32 34 je sama o sobě stejně bezstarostná. Písně v KÀ představuje symfonický orchestr, který čítá 57 hudebníků, a sbor s více než 50 zpěváky, čímž se KÀ stává doposud nejvíce početným orchestrálním sborem. Mezi významné skladatele té doby se zařazují i Philipe Leduc a Maria Bonzanigo, kteří se zasloužili o vznik hudby pro show „Corteo“42. Toto představení však budu blíže specifikovat v kapitole o hudební analýze v inscenacích Cirque du Soleil.
V roce 2006 nastal hudební převrat, v němž fanoušci dychtili po hudbě Cirque du Soleil a chtěli mít zážitek z každé show. Proto se Guy Laliberté rozhodl, že udělá show, jež bude obsahovat minimálně jednu píseň z každého představení. Vznikla tak show – „Delirium“. Show, která je poprvé založena na hudebních číslech v doprovodu akrobatických výkonů. Melodie, hudebníci a zpěváci jsou hybnou silou této show, která obsahuje projekce složené z obrazů, jež vytvářejí interakce mezi umělci a publikem. Díky novým textům v angličtině, francouzštině, španělštině a portugalštině, znamenají remixované melodie významný odklon od hudby, kterou fanoušci prostřednictvím jazyka Cirquish znali. Téhož roku sáhla produkce po titulu „Beatles Love“, jež je spojována s legendární kapelou The Beatles. K tomuto titulu nebyla složena žádná hudba, neboť použili originální nahrávky The Beatles, pouze v menší úpravě. Byla to show postavena přímo pro fanoušky Beatles, jež byla obohacena o akrobatická čísla umělců Cirque du Soleil. Byla to první show, u které Cirque du Soleil na úkor komerce propagoval značku proslavené hudební skupiny. Částečně mi představení evokovalo styl jukebox muzikálu, právě z hlediska použití skladeb. K dalším významným skladatelům patří Jean-François Côté. V jeho skladbách je pověstný wah-wah pedál, který mění strukturu zvuku. Inspirován západní populární hudbou od sedmdesátých let 20. století až po orchestrální hudbu vytvořil melodie k další show Cirque du Soleil – „Kooza.“ Tento autor se čím dál více přibližuje populárnímu stylu, jenž do jeho písní prosakuje. Hudba Cirque du Soleil během let všeobecně inklinuje k modernějšímu žánru. V roce 2007 představila dokonce produkce novou show „Wintuk“43, ve které byla hudba pouze v podobě nahrávky. Na protest diváků a fanoušků museli po pár uvedeních dosadit do
42Etymologie slova pochází z italského [cortege], což v překladu znamená „průvod“ a symbolizuje slavnostní přehlídku představenou klaunem. Autor neznámý. Aktualizováno: 26. prosince 2019. Odst. „Noun“ Dostupné z: https://en.wiktionary.org/wiki/cortege 43Etymologie slova pochází z anglického [winter] a [took]. Show se totiž hrála každý rok 10 týdnů v zimním období. Autor neznámý. Aktualizováno: 25. února 2020. Odst. 1 a 2. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Wintuk 35 představení živé zpěváky a orchestr, neboť diváci nebyli zvyklí poslouchat předem nahrané podklady. V roce 2009 představuje Cirque Du Soleil novou show „Ovo“44 jako náhled do barevného ekosystému hemžícího se životem, v němž hmyz pracuje, jí, plazí se, třepotá křídly, hraje si, bojuje a hledá lásku v nepřetržité spleti energie a pohybu. Do skladatelského křesla si sedá nová posila týmu Berna Ceppas, který do show nakombinoval zvuky bossa novy a samby s funkovou a elektronickou hudbou. V jeho partituře můžeme slyšet výrazný brazilský element od bicích přes baskytaru a kontrabas k hráčům na keyboard, perkuse, kytary, akordeony, housle a dechové nástroje. Ceppas zkombinoval reálné zvuky hmyzu se zvuky keyboardu a navíc přidělil specifické hudební motivy k jednotlivým postavám. Díky skladatelům a inscenačnímu týmu se hudební proces Cirque du Soleil neustále vyvíjel a měnil. Za 25 let působení této produkce se mohlo pomocí hudby zrealizovat nespočetné množství cirkusových show, které jsou dnes známé po celém světe. Stává se z něj nový cirkus, jenž stále přináší inovativní nápady, interprety, a hlavně skladatele. Každý skladatel má odlišný hudební styl, jinak pracuje s tempem, rytmem, prostředím, ale všichni vycházejí z příběhu a ze situace na jevišti. Mnohdy se inspirují scénou, choreografií a přizpůsobují hudbu interpretům. I z toho důvodu jsem se ve své diplomové práci zaměřila na skladatele, kteří vývoj hudby v Cirque du Soleil značně ovlivnili.
3.4 Od r. 2010 po současnost
V roce 2010 uvedl Cirque du Soleil tři nové inscenace – „Viva Elvis“ (pocta Elvisovi Presleymu), show v Las Vegas – „TOTEM“ (pouť lidského druhu), jež budu podrobně analyzovat v následující kapitole, a bláznivou show „Banana Shpeel“, která nabídla pestrou škálu fraškovitých komedií, stepu, tance a jedinečných akrobatických her. K jukebox show Beatles love a Viva Elvis se v roce 2011 přidala hudební revue, tentokrát opěvující Michaela Jacksona s názvem „Michael Jackson THE IMMORTAL World Tour.“ O rok později v Cirque du Soleil poprvé v historii vznikla show s více než 70 % ženského obsazení (včetně muzikantek), s názvem „Amaluna.“45. Jde o představení, které vzdává hold ženám a poukazuje na jejich ctnosti. Pod skladatelským vedením Boba & Billa (Guy Dubuc a Marc Lessard) se show nese v rockovém nádechu, v němž je i ženská kapela
44Z portugalského překladu, znamená „vejce“ 45Z překladu jazyku Cirquish: „Matka luna“
36 mnohdy součástí akrobatických čísel. Podle ideologie skladatelského dua má každý akt na jevišti vlastní dech a rytmus, který by hudba měla odrážet. Při tvoření hudby se Bob & Bill zaměřují na všechny součásti show včetně kostýmů, scény či choreografií. Bob & Bill představili v roce 2014 další show „JOYÀ!“. Během procesu tvorby bylo cílem vytvořit hudbu inspirovanou mexickou kulturou. Pokud jde o konečný výsledek, hudba JOYÀ je jemnou směsicí klasických zvuků propletených se současnými efekty s nádechem mayských bicích a mexického jazzu. Produkce Cirque du Soleil do té doby vyzkoušela různé hudební experimenty, aby publiku nabídla širokou škálu hudebních žánrů. Po letech práce a hledání nejinovativnějších prvků ve spojení s populárními žánry se v roce 2016 rozhodla vyzkoušet propojení cirkusu s muzikálem. Vytvořila tak show pro Broadway, jež spojila tanec, herectví a zpěv za doprovodu cirkusových disciplín – „Paramour“. Této průlomové inscenaci věnuji část kapitoly 4.2, v níž podrobně analyzuji toto představení. Cirque du Soleil se během let snaží, tak jako většina prosperujících a úspěšných produkcí, nabídnout divákům show skrze aktuální témata. V listopadu v roce 2015 uvedla tato produkce, po inspiraci filmem Avatar, další show s názvem „Toruk – The first flight“, kterou taktéž rozebírám v analýze inscenací. V roce 2017 chtěl Cirque du Soleil představit světu nevídanou show týkající se zimního sportu krasobruslení – „Crystal“. Hudba byla v tomto představení sestavena z celosvětově známých populárních skladeb v pozměněných úpravách. Simon Carpentier, jenž se stal hudebním ředitelem Cirque du Soleil, přišel v roce 2018 s nápadem vymyslet show s pouliční tématikou – „BAZZAR“. Tato show je také poctou počátkům Cirque du Soleil, v níž malý soubor pouličních umělců přinesl před více než 30 lety ohromení všem divákům z blízkého okolí. Název BAZZAR byl inspirován energetickým vzrušením, srážkou zvuků a barev a místem setkávání různých postav, které najdete u tradičního „bazaru“. Carpentiera inspirovali pouliční umělci hrající na perkuse, saxofon, akustickou kytaru, ukulele, banjo a různé druhy flétny. V nové éře hudebního světa hledá Cirque du Soleil pro diváky stále lákavější témata, jež jsou ve světě populární. V dnešní době internetové zábavy je nový cirkus nucený přizpůsobit své show komerční společnosti, avšak častokrát na úkor kvality. Cirque du Soleil vytvořil širokou škálu představení se zaměřením na film, sport, divadlo či slavné osobnosti. V roce 2019 přichází produkce s již osvědčenou nejúspěšnější show, která slaví 25 let od svého vzniku: „Alegría – In a new light.“ Hudební partitura představuje zcela nové aranžmá. Akordeon, saxofon a kytary nahradily elektronické a rockové zvuky s akustickými prvky.
37
Celkově show působí velmi moderně, dokonce bych řekla, že až nepřirozeně. Autoři chtěli vrátit divákům ikonu v novém světle, avšak nové světlo v tomto případě nesvítí tak jako dřív. V tom samém roce vytvořil Cirque du Soleil show pro fanoušky fotbalu s názvem – „MESSI10“, v níž akrobatickými prvky odhaluje atletiku, oddanost sportu a brilanci, která spojuje sport s cirkusem, a oslavuje výjimečný talent a dovednosti jednoho z největších fotbalistů poslední doby Lionela Messiho. Hudební rozsah této show je širokospektrální a obsahuje skladby světově uznávaných umělců. V roce 2020 Cirque du Soleil spojuje síly se společností Walt Disney, aby vytvořily show, která kombinuje animaci Disneyho s jedinečným uměním a divadelní citlivostí cirkusu – „Drawn to life“. Hudební složky se zde ujal Benoît Jutras. Než však představitelé této show stihli divákům představení zpřístupnit, museli ho na čas odložit z důvodu pandemie koronaviru. Z důvodu přijatých opatřeních proti šíření onemocnění Covid-19 tak museli v mnoha státech zrušit i představení, která se již hrají. Podobně jako mnoho jiných uměleckých společností museli protagonisté Cirque du Soleil čelit této krizi alespoň online přenosem živé show. Cirque du Soleil se proto rozhodl, že každý týden nabídne zdarma sestřih své šedesátiminutové show z archivních materiálů. Tato „koronavirová krize“ přivedla společnost k velkým finančním ztrátám, což může vést i k zadluženosti této produkce.46 Všichni fanoušci ale pevně doufají, že není všem dnům konec a že se velmi brzy vrátí do sedadel šapitó Cirque du Soleil po celém světě.
46Dostupné z: https://www.idnes.cz/kultura/divadlo/cirque-du-soleil-nabizi-online- predstaveni.A200406_111009_divadlo_majo? 38
4. Hudební analýza v inscenacích Cirque du Soleil
V následující kapitole se zabývám představeními Cirque du Soleil, jež jsem viděla naživo, nebo opakovaně zhlédla ze záznamu a které byly pro mě inspirující. Co se týče hudby v inscenacích, budu vycházet zejména ze svého subjektivního pohledu, který ze zhlédnutí daných inscenací, Alegría, TOTEM – Cesta/Pouť lidského druhu, Toruk a Corteo, vyplývá.
4.1 TOTEM – Cesta/ Pouť lidského druhu
TOTEM je koncertní show Cirque du Soleil, jež měla premiéru v Montréalu 22. dubna 2010. Byla napsána a zrežírována předchozím spolupracovníkem Robertem Lepagem a stejně jako všechna bývalá „kočovná“ představení Cirque du Soleil byla vytvořena tak, aby mohla být prováděna ve velkých stanech (tzv. Grand Chapiteau). Představení TOTEM jsem osobně zhlédla 19. března 2019 v Under the Grand Chapiteau v Neu Marx ve Vídni a byl to pro mě opravdu skvělý zážitek. Tento strhující příběh se odehrává na dalekém ostrově a mapuje fascinující cestu lidstva. Popisuje vývoj člověka, jenž je společnými rysy od počátků propojen se svými předchůdci, zvířaty a všemi ostatními organismy na planetě Zemi. Pojem „Totem“ se překládá jako slovo z algonkinského jazyka Odžibwejů a symbolizuje blízké pokrevní příbuzenství. „Totemismus je jedna z raných forem náboženství, které je v tomto případě založeno na představě, že jedinec nebo nějaká skupina lidí (rodina, rod, kmen apod.) souvisí s nějakým společným prapředkem (nejčastěji živočichem či rostlinou), jenž je symbolizován totemem. Totemismus se zpravidla vyskytuje u přírodních národů, např. u amerických indiánů, v Austrálii, Oceánii i v Africe.“47 Autor a režisér TOTEMU Robert Lepage ho popisuje jako: „Vývoj lidských bytostí v různých etapách, který postupně uzavírá vývoj druhů. Na začátku jsme obyčejný plod, jenž si volně plave jako ryba. Když jsme kojenci, snažíme se samovolně pohybovat, což připomíná ‚plazení se‘ obojživelníka po zemi. A jak postupně rosteme, najednou se pohybujeme ‚po čtyřech‘ jako čtyřnozí savci, později šplháme jako opice až kráčíme sebejistě ‚po dvou‘, připraveni žít život dospělých. Tímto to ale nekončí. Naše přirozená zvědavost nás táhne výše.
47GIDDENS, Anthony. Sociologie. Praha: Argo, 1999. 595 s. Dostupné z: https://sk.wikipedia.org/wiki/Totem 39
Toužíme totiž létat. A kdo nám s touto touhou překonání zemské gravitace může pomoci? No přece naši artisti, a to během pár hodin!“48 Hlavní myšlenka TOTEMU se tedy podle tvůrců zabývá tématem evoluce, vývoje od počátku věků, v němž zjišťujeme, zda všichni sdílíme stejné kořeny, jež jsou samy o sobě životem; základem lidského bytí. V seskupení daných scén se TOTEM vrací na začátek života v takzvané prvotní hmotě. Od primátů, neandrtálců až po muže v oblecích. Toto představení zobrazuje svět archetypů, v němž každý svým vlastním způsobem řeší existenciální otázky života. Taktéž se zde mísí původní mýty, jež jsou okořeněny domorodými příběhy o stvoření světa.
4.1.1 Hudba v TOTEMU
Domorodé vlivy a hlasové rytmy jsou v TOTEMU spojeny s představivostí dvou nových skladatelů Cirque du Soleil, jimiž jsou Bob & Bill (Guy Dubuc a Marc Lessard). Tato legendární dvojice je charakteristická tím, že skládá hudbu, jak se říká od „nuly“. To znamená, že ke každému přestavení přistupují s čistou hlavou bez jakýchkoli prvotních nápadů či melodií. Hlavní hudební seskupení TOTEMU tvoří živá kapela sedmi hudebníků a dvou zpěváků. Tato sestava je ukryta v pozadí scény za rákosím a doprovází všechny interprety. Perkusní a kmenové zvuky pocházejí z kultur celého světa a využívají také typické indické nástroje a indiánské nástroje, jako jsou například: bansuri, quena (druhy flétny), tabla (druh perkusí) či sarod (druh loutny). K dalším specifickým nástrojům patří například PVC pipe instrument (hra na trubky) Rauschpfeife (vzdušnicová šalmaj) a Charango (druh ukulele). Hudba je pro show neoddělitelnou součástí i z toho hlediska, že vytváří prostředí a charakter daného výstupu. U každého výstupu potom můžeme sledovat akci, v níž se dynamická hudba mísí s neuvěřitelnými akty zobrazenými na jevišti.
4.1.2 Podkresová hudba
Na samotném začátku představení vidíme křišťálového muže, který se spouští ze stropu na dlouhých provazech za doprovodu flétny. Hudební atmosféru dokreslují zvuky přírody a zvířat, a tím připravují diváka na velkolepý začátek. Napětí v písni postupně vzrůstá s příchodem rytmické tenze bubnů, perkusí a hlasů domorodých indiánů. Úvodní píseň „Omé Kayo“ tak přináší na scénu svěží indiánsko-španělský temperament. Následuje výstup
48Popis TOTEMU podle slov Roberta Lepageho v programové knize TOTEM. 40 indiánského zpěváka, který svým zpěvem a hrou na perkuse vytváří hudební podkres pro rodilého indiánského tanečníka s obručemi. Tanečník musí v čísle pracovat s rytmickou přesností, a i když má na sobě jednu a později čtyři obruče, pořád udržuje rytmus a tempo. Hudebníci jsou v každém případě ve střehu, kdyby se náhodou trik nepovedl, aby mohli prodloužit nebo zpomalit průběh písně.
4.1.3 Hudební estetika
Pod pojmem „hudební estetika“ si můžeme představit určitý druh stylizace, či dokonce zkrášlení. V představení jsem ji zaznamenala v akrobatickém čísle „Prsteny“, v němž se dva akrobati předvádějí na zdvižných lanech s prsteny za doprovodu atraktivní směsi indické hudby a hip hopu. Tvůrci se při vzniku písně „Indie Hip“ inspirovali právě estetikou čísla, indickou kulturou, a především kostýmy z barev Kriši. Interpreti se skrze řeč těla a gest přizpůsobují hudebnímu indickému stylu, čímž na jevišti budují jasnou a uchopitelnou situaci pro vytvoření příběhu. Ve scéně je nastíněn vztah mezi mužem a ženou. Nezpracovává se zde tedy jenom akrobatická rovina, ale také herecká a taneční. V akrobatickém výstupu spolu artisté o ženu soupeří. Hudba je pro ně velmi určující z hlediska napětí a uvolnění. Interpreti kromě dokonale připravené sestavy vlastní akrobacie nemusejí říkat nic. Tempo, rytmus, dynamika a barva zvuku jim dopomáhá vyjádřit a „odvyprávět“ značnou část výstupu. Český artista Vladimír Novotný, který je součástí přímo této scény, se k dotazu: „Do jaké míry Vás hudba na jevišti ovlivňuje?“ vyjádřil následovně: „Když se díváte na romantické filmy bez hudby nebo zvuku, tak vás to nedojme. To stejné, kdybyste se dívala na horor bez zvuku a hudby, tak se ničeho neleknete. A to stejný je u nás. Troufám si tvrdit, že živá hudba dělá sedmdesát procent z celkového zážitku a vystoupení samotných artistů jen třicet.“49
4.1.4 Přesnost a preciznost
Ze široké škály artistních čísel vyčnívá famózní výstup dívek s kovovými miskami, který je vystavěn balanční formou. Píseň „Koumaya“ představuje směs africké a čínské hudby a podle slov autorů trvalo napsání této písně pouhých deset minut. Tato scéna patří
49Názor interpreta v představení TOTEM prostřednictvím několika dotazů, které jsem českému akrobatovi, jenž vystupoval v Cirque du Soleil, položila. 41 k jedněm z nejnáročnějších scén i z hlediska hudby. Dívky musí udržet balanc po celou dobu výstupu, a v časových intervalech přesně hodit misku z nohy na hlavu – do úderu bubnu. V davových výstupech je velmi důležitá přesná souhra a preciznost. Hudebníci mohou zpomalit tempo a přizpůsobit rytmus, pokud jednotlivec udělá chybu nebo nestihne ve svém partu zareagovat, avšak ve skupinovém čísle to nelze. Pokud všechny dívky drží stejný rytmus, zatímco se jedna kvůli balanci opozdí, divák to pozná.
4.1.5 Hudební dynamika
Mezi jedno z nejvíce hudebně akcentovaných čísel patří výstup artistního páru s trapézami. V písni „Qué Viyéra“ si autoři pohráli se španělským akcentem, čímž znesnadnili akrobaticko-taneční výstup dvojice, vzhledem ke střídavé dynamice hudby. Nejen že akrobati skvěle zvládají variaci pohybů, ale navíc musí být absolutně přesní v hudebních akcentech. Pár propojuje akrobatické schopnosti s tanečními prvky, a tím vzájemně vytváří dokonalou souhru těl. V několikametrové výšce je odehrávající se příběh ve spojení s hudbou pastvou pro oči.
4.1.6 Rozmanitost hudebních žánrů
K dalším hudebním experimentům TOTEMU patří píseň „Mr. Beaker“. Je to píseň složená přímo pro muže ve velké zkumavce ve tvaru trychtýře, který v něm manipuluje s několika světelnými míčky. Hudební motiv je vytvořen ze zvukového remixu perkusí, bansuri, hry na zkumavky a zvuku vody. Charakteristickou hudební vizitkou Cirque du Soleil je pestrost písní a kombinace různých hudebních žánrů. Samotní autoři skladeb to v TOTEMU pojmenovali následovně: „Vzali jsme kousky z nejrůznějších žánrů, abychom vytvořili hudební hybrid, který je jak vizuálně, tak atmosféricky zajímavý. Inspirovali jsme se kmenovou hudbou, tzn. zvuky a nástroji různých národů po celém světě od prvních národů Severní Ameriky až po indický subkontinent a začlenili jsme je do našeho modernějšího zvuku.“50
50[We have taken bits and pieces from a wide variety of genres to create a musical hybrid that is both visual and atmospheric. We drew inspiration from tribal music-that is, the sounds and instruments of different peoples around the world, from North America’s First Nations to the Incas and as far as the Indian subcontinent-and incorporated it with our more contemporary sound.] DUBUC, Guy and LESSARD, Marc. News Headlines. Autor: Richasi. 15. října 2010. odst. 1. Dostupné z: https://www.cirquefascination.com/?p=2193 42
Mezi největší hudební skvosty a veledílo autorů se považuje píseň „Onta“. Texty písní napsal hudebník a zpěvák Christian Laveau ve svém rodném jazyce „Huron-Wendat“. Tento interpret pochází ze skutečné indiánské rodiny lovců a v písni vypráví o sjednocení, respektu, míru a skutečnosti, že mezi lidmi je jen jedna rasa, a tou je lidstvo.51 Různorodá směs a rozmanitost hudebních nástrojů v kombinaci mužských a ženských hlasů vytváří unikátní hlasovou souhru. Tato více než šestiminutová píseň je rozdělena na dvě části, v níž druhá část je začátkem výstupu artistů na kolečkových bruslích. Scéna má evokovat svatební obřad mezi členy dvou různých kmenů, u kterého se dvojice otáčí a víří v neuvěřitelné rychlosti. Příběh představuje svatební rituál, v němž jsou bruslaři jak výjimečnými tanečníky, tak i herci. Do speciální skupiny interpretů v TOTEMU bych však ráda opět zařadila klauny. Jak už jsem naznačila v úvodu práce, při svém studiu na konzervatoři jsem více inklinovala k činohernímu žánru. Co mě na hudbě fascinovalo, byl samotný fakt, že když jí herec naslouchá a pracuje s ní, dostává se do úplně jiného procesu práce. Je to proces, jenž rozšiřuje svůj rozsah díky nápaditosti hereckých prvků skrze pohyb či gesto. Herec vnímá hudbu nejenom jako doprovodnou složku, ale skrze ni se dostává do jiné dimenze přemýšlení, v níž je nucen výstup vymyslet tak, aby korespondoval s hudebním motivem a režijním záměrem. Ideálním příkladem vzniku takové situace v TOTEMU je etuda klauna „rybáře“. Na jeviště přichází klaun, který má na hlavě připevněnou plechovou misku. V rukou drží plechové hrnce, pomocí kterých odráží pingpongový míček střídavě i na misky připevněné na ramenou či na nohou. Značná část jeho výstupu závisí na hudbě. To, jakým způsobem pracoval interpret s hudbou, bylo fascinující. Celý „gag“ měl geniálně vystavěný i díky hudebnímu podkladu, jenž ho doprovázel po celou dobu výstupu. Klaun odrážel míček do rytmu bubnu nebo zvuku flétny a vytvářel napětí mezi rychlým a pomalým odrazem. Hrál si nejenom s dynamikou, ale i s hudebními akcenty, které měl zafixované ze zkoušení a které – kdyby se náhodou nepovedly – zachrání orchestr improvizovaným hudebním motivem. Je otázkou, do jaké míry mohou interpreti pracovat s hudební improvizací. Během zkušebních tréninků a individuálních nácviků totiž zkouší na playback. Jsou vázáni tempem, rytmem a hudebním akcentem v absolutní přesnosti. Ve výsledku by tedy na jevišti nemělo docházet k velkým odlišnostem jak ze strany interpreta, tak ze strany hudby. Na jevišti se performeři vzájemně podporují, díky čemuž pouze oni vědí, kde udělali chybu.
51Dostupné z: http://whiskandquill.com/keeping-to-his-roots-interview-with-christian-laveau-lead-singer-of- cirque-de-soleils-totem-and-artistic-director-tim-smith – volně přeloženo
43
Od hudební a herecké spolupráce se vyžaduje naprostá kompaktnost a profesionalita. I když má akt na jevišti v konečném důsledku dopadnout jakkoliv, divák by nikdy neměl poznat chybu. V tom je ukrytý dar schopnosti dobré improvizace. V případě klauna tedy lze tvrdit, že charakter svého výstupu měl postavený především na hudebním základu. Po zhlédnutí vídeňské reprízy představení TOTEM mohu potvrdit, že show, kterou Cirque du Soleil disponuje už několik let, mu touto produkcí přinesla pestrost v cirkusovém, ale i muzikálním žánru. V porovnání s ostatními show byl TOTEM atypický svým příběhem a kulturou, ale i prostředím, v němž je lidské tělo využíváno jako způsob komunikace mezi zvířaty a pozemské, éterické a posvátné sféry jsou zde všudypřítomné. TOTEM je výsledkem dvouleté spolupráce dvou hudebních tvůrců, artistů a kreativního týmu. Tento příběh, postavený na tanci, akrobatických číslech, výstupech klaunů a rituálních písních, mě obohatil o poznání, že se Cirque du Soleil čím dál více přibližuje muzikálovému žánru.
44
4.2 Paramour – „Láska k technice“
„Paramour“ je vyvrcholením mnoha let práce, plánování a nespočetných tvůrčích diskusí Cirque du Soleil. Jeho tvůrčí tým byl vedený pozoruhodným francouzským režisérem a choreografem Philippem Decouflém, který navrhl show speciálně pro lyrické divadlo v Londýně. Paramour je považován a označován za první hudebně divadelní představení Cirque du Soleil. Tato průlomová událost, jež se odehrává v kouzelném světě zlaté éry Hollywoodu, vypráví příběh krásné mladé herečky, která si musí vybrat mezi láskou a slávou. Typická muzikálová zápletka milostného trojúhelníku plynule spojuje romantickou linii, hudební čísla, bujarý tanec s akrobacií a vytváří tak cestu bezprecedentní hloubky a nové dimenze. Cirque du Soleil a Broadway jsou dvě formy umělecko-zábavního průmyslu, které posunuly hranice toho, co publikum očekává od živého vystoupení. Paramour představuje určitý mezník pro Cirque du Soleil. V hlavních rolích jsou profesionální herci, nikoli akrobati. Prvotřídní zábava je však plná akrobatických výkonů a spolu s vizionářským produkčním designem tvoří velkolepou show. Paramour představuje divákům kinetický svět písní, tanců a akrobatických výkonů od trapézů po trampolíny. Jeho tvůrčí tým tvoří scénograf Jean Rabasse, kostýmní návrhář Philippe Guillotel, světelný designér Patrice Besombes, projekční návrháři Olivier Simola a Christophe Waksmann a zvukový designér John Shivers. Slovní spojení „Láska k technice“ je pro Paramour výstižným pojmenováním, neboť díky dokonalým technickým vymoženostem posouvá veškeré hranice a limity Cirque du Soleil na Broadwayskou muzikálovou úroveň. Tvůrci se zde snažili najít cestu k jinému žánru s touhou znázornit příběh grafickým i abstraktním způsobem v kombinaci s různými hudebními styly. Podle scénického designéra Jeana Rabasse, jenž tvrdí, že práce na Paramouru byla mimořádná, bylo s touto podívanou také spojeno určité specifické omezení. Při výrobě Paramouru na Broadwayi chtěla produkce Cirque du Soleil spojit poprvé tři velmi odlišné vesmíry. Nejprve vesmír estetického vizuálního vjemu, tedy všechno to, co na jevišti vidíme – od osvětlení, kostýmů až po choreografie. Další vesmír, jenž se skládá z akrobatických čísel a cirkusových disciplín, a poslední vesmír, který čerpá z výpravy broadwayského hudebního divadla. První vesmír vytvořil Philipp Decouflé se svým týmem designérů, tedy: kostýmy, choreografii, video, osvětlení a scénografii, v níž se tvůrci snažili najít jiný úhel pohledu,
45 ducha rozporu a touhu ukázat věci grafickým či abstraktním způsobem, ale také vyzkoušet a míchat styly a způsoby, jak vyprávět příběh lineárně a figurativně.
Druhý vesmír, na kterém se podílel především hlavní designér Rabasse, kombinuje špičkovou akrobacii typickou pro všechna předchozí představení Cirque du Soleil s divadelním žánrem Commédia dell'Arte.
Třetí vesmír v Paramouru je svět Broadwayského divadla s vysokou úrovní hudby, kvalitou zpěváků a tanečníků, smyslem pro vyprávění a nápaditostí při tvorbě scény, kostýmů a osvětlení. V designu projekcí mě nejvíce fascinoval smysl pro detail, s nímž tvůrci pracovali. Na jevišti se během několika scén vystřídalo nespočetné množství efektů a obrazů, které věrně dotvářely prostředí, nahrazovaly kulisy, a tím dosáhly působivé výtvarné estetičnosti. K nejvýraznějším scénickým výstupům patřil živý filmový pás, jenž tvořila instalace sedmi malých sousedních místností spojených dveřmi. Základ celé inscenace byl primárně postavený na civilnosti, ale v některých scénách byly pro účel „filmu“ použity i zlaté korálky, elegantní trikoty či neonová gangsterská vlákna s vizuálně ohromujícími kusy oblečení, jež sloužily k oživení muzikálu Paramour.
4.2.1 Hudba v Paramouru
Začátek představení je koncipován jako „Slavnostní předání cen“, které uvádí AJ Golden v písni „Hollywood Viz“. Světla, kouř, hudba, fotoaparáty a akce jsou prvními slovy iluzionisty, jenž vypráví příběh showbyznysu, kamer, peněz, přetvářky a zdánlivě nekonečných možností, které film nabízí. Hudební skladatelé Bob & Bill se snažili podtrhnout dominanci hudby, jež se výrazně odlišovala od ostatních inscenací. Jazzový klavír, bicí nástroje, saxofony a perkuse jsou zde součásti téměř každého čísla. Píseň Hollywood Wiz je odrazem společnosti, jejího přepychu, nadstandardu, luxusu a především komerce. Tvůrci se snažili poukázat na konzumní způsob života, v němž jsou materiální zisky důležitější než základní lidské potřeby a hodnoty. Píseň byla obsahem i formou podobná muzikálovému klišé, které skončilo velkolepě s obrovským aplausem na závěr. V následující písni „Ginger Top“ mě zaujala směs různých hudebních stylů od pomalého začátku klavírního zpěvu v barovém prostředí až po kabaretní swingovou část, v níž skladatel Joey zpívá o tom, jak v podzemní kavárně doprovází zpěvačku a jak je život se zázvorovým nápojem sladký. Během jeho hry na klavír jsem zpozorněla, neboť se objevilo
46 pár míst, v nichž byla hudba napřed, nebo hrála jiný doprovod než on sám. V muzikálových produkcích je totiž zcela běžné, že interpret markýruje hru na klavír nebo na jiný nástroj. Jelikož jsem měla možnost vidět pouze německou verzi Paramouru, soustředila jsem se z důvodu neznalosti němčiny více na hudbu, akrobacii a scénické detaily na jevišti. Profesionální výkony taneční company obohacoval excelentní step s absolutní rytmickou přesností. K nejvýraznějším momentům v této scéně patřil výstup muže, jenž balancoval na jednokolce, a ženy, která na něm ve vzduchu předváděla akrobatické kousky. Tuto balanční sestavu obohacovali dva saxofonisté, kteří vystupovali v pozadí a podle náročnosti sestavy postupně zrychlovali tempo. Zde se ukazuje nadstandardní obtížnost spolupráce orchestru, dirigenta a interpreta. Je to jeden z výrazných momentů, v němž je souhra interpretů obzvláště náročná. Hlavní akrobatický designer Pierre Masse vnímá akrobaty jako pokorné a obdivuhodné osobnosti, které vždy předčí originální představu. Akrobacií se řekne i to, co se nedá říci slovy. Nejde zde pouze o množství náročných gymnastických prvků, jako jsou například přemety či salta, ale o to, co tím interpret chce vyjádřit. Tak jako tanečník vypráví příběh pohybem těla, i akrobat vnímá obsah a význam každého prvku u svého výstupu. V další scéně přichází hvězdná Indigo s muzikálovou baladou „Something More“. Snovou atmosféru vytvářejí v písni housle, klavír a saxofon, jež se střídavě obměňují a svým tempem postupně gradují příběh. V písni Indigo vypráví o svém osudu, který je předurčen k něčemu většímu, než je zpěv v podzemních kavárnách. I když její sametový hlas poslouchají všichni včetně básníka a skladatele Joeya, který je do ní zamilovaný, nikdo jí nemůže nabídnout to, po čem nejvíce touží, čímž je sláva a úspěch. Celou její píseň si vyslechl slavný filmový režisér AJ Golden, který původně sháněl básníka a skladatele písní pro svůj film, ale Indigo jej zaujala mnohem víc. Ihned po výstupu jí nabídne hlavní roli ve svém filmu Paramour. Nadšená zpěvačka opouští hudební kavárnu s podmínkou, že pokud AJ Golden hledá skladatele, Joey bude pro něj správnou volbou. Společně tedy odcházejí do světa Hollywoodu, v němž se teprve začíná odehrávat zápletka celého příběhu. Velmi zajímavou roli ztvárnil klaun, jenž se zjevil vždy, když to nikdo z diváků nečekal. Představoval osud mima, který je v životě nevyzpytatelný a má mnoho tváří. V jeho etudě mě fascinovala práce s jojem, jež měl nacvičenou v přesném rytmu hudby a v tak náročné sestavě ještě dokázal pracovat s hudebními akcenty a s hereckým výrazem. Je to dlouhodobý zkušební proces, v němž musí interpret na 100 % ovládat své řemeslo, aby pak mohl na jevišti improvizovat a hrát si s hudebními akcenty a rytmem.
47
4.2.2 Hudební přesnost
„Patří k pravidlům hry, že hudebník se smí vyjadřovat pouze hudbou, a bylo by hrubým porušením fair play, kdyby hudebník promluvil: koncertující umělec, podobně jako mim, je němý, vše říká jen hudbou, nejvýš ještě konvenčními gesty.“ 52 Mezi jednu z nejefektnějších scén patřilo číslo vytvořené jako podobizna filmového pásu, jež byla složena z několika dveří, v nichž se střídali tanečníci s hlavními postavami. Na jevišti se nacházelo sedm šaten, ve kterých probíhala identická choreografická sestava párů, jež představuje lidskou rekonstrukci filmového pásu. Řada tanečníků předváděla stejné taneční prvky, což bylo pro diváka, který viděl stejný pohyb v sedmi kopiích, jistě velkým zážitkem. Jednalo se o naprosto identické pohyby v souladu s hudbou, v nichž museli tanečníci mimo jiné i přesně na dobu otevřít a zavřít dveře v návaznosti na své kolegy. Poprvé jsem měla možnost vidět na jevišti takovou koordinaci pohybu v jednom celku. Když jsem si myslela, že nic lepšího přijít nemůže, objevily se tanečnice, které začaly v „buňkách“ tančit s tanečníky zrcadlově. Je všeobecnou pravdou, že se od profesionálních tanečníků očekává hudební sluch, taneční paměť a smysl pro taneční dynamiku, ale toto číslo předčilo všechna moje očekávání.
4.2.3 Hudební rytmika
Další hudební ukázkou je skladba „The Muse“, již zpívá skladatel Joey a vyznává v ní lásku ke své múze Indigo, která jej inspiruje v jeho tvorbě. Tato píseň byla hudebně- rytmickým překvapením skladatele Andrease Carlssona, neboť je ze začátku písně slyšet romantický muzikálový úvod, jenž se následně přeměňuje v dynamickou temperamentní směs okořeněnou perkusemi, saxofonem, houslemi a bubny. Myšlenka „múzy“ byla skvělým propojením skladatele s hlavní postavou, neboť si i on pohrál s „hudební“ múzou tak jako interpret se slovem. Po rytmické múze zaznívá romantická balada „Serenade from a Window“, která připomíná osudovou balkonovou scénu Romea a Julie autora Williama Shakespeara. Na jevišti vidíme dojemný obraz „loučení“, v němž se Indigo rozhoduje mezi láskou a úspěchem, ale nakonec dává přednost slávě. V další písni „Honeymoon days of Fame“ Indigo natáčí pro film sbírku fotek, v níž se spolu s herci pokouší znovu vytvořit živé verze uložených filmových plakátů. Herci stojí před kamerami a za nimi je zelené plátno, skrze které se na
52OSOLSOBĚ, Ivo. Muzikál je, když… Praha: Supraphon, 1967. str. 50. odst. 1.
48 velké obrazovce vytváří živé obrazy téměř identické plakátu. Výběr písně byl zvolen k hereckým střihům a rychlé výměně pozic tak, aby vytvořil atmosféru uspěchanosti doby. V následující scéně „Cleopatra“, AJ Golden natáčí Kleopatřin vstup do Říma, v němž součástí výstupu jsou i dva letecké drony. Indigo zpívá píseň o těžké volbě mezi dvěma muži a svým zpěvem doprovází mužské duo akrobatických dvojčat. Ti létají nad hlavami diváků na zdvižných lanech a předvádí intimní číslo v několikametrové výšce. Bohužel jsem měla možnost vidět toto číslo jen s jedním členem tohoto dua, neboť druhý akrobat nemohl ze zdravotních důvodů svůj výstup absolvovat, což poznamenalo mé nadšení z této scény. Ve srovnání s originálním videem, kde oba akrobaté profesionálně předvedli svůj výstup, mělo sólo úplně jinou atmosféru. I když se akrobat snažil sebevíc, číslo bylo koncipováno a postaveno pro pár. Pokud se v Cirque du Soleil interpretovi něco stane a nemá za sebe náhradu, musí se dané číslo úplně vypustit z programu. Pokud se však jedná o duet a je možné choreografii přizpůsobit technickým možnostem, pak se výstup upraví a může se v ten večer převádět ve zkrácené podobě, i když to samozřejmě ubírá na kvalitě výsledného zážitku diváka.
4.2.4 Rozmanitost hudebních stylů
Další hudební ukázka je integrována do prostředí country salónu. V písni „Help a girl choose“ prosí Indigo o pomoc při výběru toho správného muže. Autoři pro country styl použili typické hudební nástroje, jako je akustická kytara, housle, banjo, mandolína, kontrabas či basová kytara, bicí, keyboard a harmonika. Do tohoto rozmanitého stylu jsou zakomponováni tanečníci, akrobati a zpěváci. Velmi jsem ocenila, že zpěvačka přizpůsobila svůj hlas country stylu, čímž ukázala pestrost svého hlasového rejstříku. Nejdříve na jevišti probíhá country choreografie a následně se akrobaté připravují na akrobatickou sestavu pomocí velké dvouramenné houpačky, na kterou dva artisté skočí z vyvýšeného místa, čímž odrazí do vzduchu akrobata na druhé straně houpačky, jenž během dopadu zvládne udělat dvojité salto. V této scéně mě z hudebního i hereckého hlediska nejvíc překvapili akrobaté, kteří na pokyn režiséra museli ve vzduchu udělat například čtyřnásobné salto. Když se interpreti připravovali na akci, hráli, že nejsou ve své kůži a že pro ně bude nacházející kreace velkým problémem. Všichni diváci byli ve střehu, což splnilo účel dané etudy, jež byla poté o to více oceněna potleskem. Nejvíce jsem zatajovala dech při herecko-hudební situaci, v níž akrobat ve vzduchu zpomalil přetáčení, čímž naznačil divákům, že už čtvrté salto nezvládne, což se na
49 poslední chvíli stalo opakem. Navíc svůj dopad sesynchronizoval s úderem bubnu, což se setkalo s ještě větším aplausem. Mezi hudební experimenty se zařadila píseň „Revenge Fantasies“, jež byla zkomponovaná jako píseň pomsty AJ Goldena, když si uvědomuje, že Indigo ztrácí. Tvůrci se zde snaží zhotovit hudební materiál, který odpovídá příběhu a také vnitřnímu stavu herce. Proto se rozhodli pro volbu temných, pochmurných tónů, jež vyjadřují aktuální emoce postavy a dění na jevišti. Rozhodli se do skladby zakomponovat elektrické kytary, housle, bicí a keyboard, které v agresivní směsi mollových akordů vytvářejí v sále ponurou atmosféru. Mezi scénami se během představení objevovala tanečnice a akrobatka jako alter ego Indigo, jež ve svých tanečních obrazech předváděla vynikající vzdušné kreace. Režisérským záměrem bylo, aby se přes akrobaticko-taneční sestavy artistů lépe vyjádřil charakter daných postav a situace na jevišti. Názorným příkladem byl ve druhé polovině představení výstup šesti umělců, mezi nimiž byly hlavní postavy a jejich duplikáty v podobě akrobatů. Více než pětiminutová píseň „Love Triangle“ vypovídá příběh o zlomených srdcích interpretů, kteří jsou chyceni v milostném trojúhelníku. Tři hlavní postavy, stojící na jevišti právě ve tvaru trojúhelníku, se na sebe dívají a zároveň pozorují i umělecky reprezentující artisty nad svými hlavami. Akrobati na trapézech představují lásku, nezájem, soucit i sílu. Temperamentní píseň ve stylu tanga burcuje zájem o Indigo, o kterou se muži tancem i slovem perou. Napínavý dynamický terčet podtrhávají housle, bicí a bouřlivý trojhlas, který v kombinaci s tanečníky vytváří fascinující emočně vypjatý obraz, jenž vrcholí v závěrečné operní části, v níž si Indigo nakonec vybere cestu lásky po boku skladatele Joeyho. V romantické baladě „Everything“ si hlavní postavy vyznají lásku přes všechny překážky své strastiplné cesty. Tato chytlavá melodie je ústřední písní celého muzikálu. Když si dvojice myslí, že všechno zlé pominulo, objeví se AJ Golden se svými agenty ve snaze pomstít se a zpřetrhat láskyplné pouto mezi milenci. Dostáváme se ke konci show s nejdynamičtější scénou představení: „New York City Rooftops“. Děj postupně dosáhl bodu, kdy pravá láska triumfuje nad přepychem, zlatem, krutostí a závistí. Třípodlažní konstrukce je vybudována tak, aby představovala střechy New Yorku s kompletní vodárenskou věží, neonovými nápisy, sloupy, vlajkami a komíny. Trampolíny jsou situovány v jedné ze střech a používají se v honičce atletického čísla plného rychlosti, útěku, zvratů a „smrti“ agentů. V předposlední písni „Reel Love“ se AJ Golden poučený z chyb nakonec smíří se svým osudem a dává „požehnání“ zamilované dvojici s přesvědčením, že skutečná láska není
50 před světlem reflektoru, ale uvnitř srdce. Velkolepý závěr představení končí šťastně, a navíc výslednou standing ovation. Představení Paramour jsem zhlédla 25. července v Stage Theater Neue Flora v Hamburku. Během představení jsem se domnívala, že jsou písně zpívány na hudební podklady, protože jsem nikde neviděla živý orchestr. Byla jsem trochu zklamaná, neboť nepřítomnost orchestru není u Cirque du Soleil zvykem, a věděla jsem, že téměř u žádného představení si tato produkce nedovolila použít pouze hudební podklad, až do okamžiku, kdy při aplausu interpreti na jeviště přivedli dirigenta, jenž vyšel s taktovkou z levého portálu. Nevím, jestli byl orchestr situován pod pódiem nebo v nějaké části portálu, ale byla jsem unešená z kvalitního zvuku, o němž jsem byla přesvědčena, že je to studiová nahrávka. Znovu se mi potvrdila genialita a profesionalita této produkce.
51
4.3 Alegría
(„If you have no voice, scream! If you have no legs, run! If you have no hope, invent!“) „Alegría!“ Tento specifický název pro velkolepou show představuje radost, jásot, oslavu, krásu, štěstí a španělský temperament. Její charakteristické motto neboli podnázev v doslovném překladu v češtině znamená: „Když nemáš hlas, křič! Když nemáš nohy, běž! Když nemáš naději, tvoř!“ Tato inscenace měla premiéru 21. dubna 1994 v Montréalu a zařazuje se mezi nejlepší představení z hlediska hudby, ohlasů diváků, příběhu a kvality jednotlivých čísel. Já jsem měla možnost toto představení zhlédnout 18. března 2019, a to pouze ze záznamu, a poté jsem se k němu ještě několikrát vrátila. „Alegría“ jako vášnivá oslava života ve své nejprimitivnější podobě evokuje dobu, v níž fantazie a magie byly nedílnou součástí každodenního života – čas, v němž světem člověka byla jeho rodina, jeho vesnice a za tím vším byla pouze velká neznámá. Představuje přehlídku boje síly mezi generacemi a zaměřuje se na charaktery a akrobatické manévry v různých jevištních aktech. Jde o konflikt mezi starou a novou generací; mládí, jež přebírá žezlo těch, kteří zde byli před nimi. Ti, kteří oproti tomu zestárli, odolávají myšlence, že jim mládež unikla a už nejsou tím, čím bývali. Na tomto pozadí se odehrávají životy postav Alegríe. Královští blázni, minstrelové, žebráci a staří šlechtici tvoří svůj vesmír spolu s klauny. Všichni se společně vrhají do boje o změnu a transformaci. Zdá se však, že jen klauni mohou uniknout plynutí času a sociálním změnám, které jej provázejí. Ve vývoji Alegríe viděli tvůrci kolem sebe společnost, jež se pohybovala v nejistotě a v neustálém otřesu. Viděli svět kontrastů moci a bezmocnosti, krutosti a laskavosti. Viděli ironii globalizace, v níž stále se zmenšující svět nechával jednotlivce izolovanější než kdy dříve. Navíc sledovali ironii pokroku jako součet zla a utrpení. Centrum děje je tedy zasazeno tam, kde se střetává stáří s mládím, fantazie s magií, jež jsou nedílnou součástí každodenního života, a lepšího zítřka se dá dosáhnout pouze společným úsilím. Písně složené pro Alegríu jsou dodnes jedny z nejhranějších a nejúspěšnějších v historii Cirque du Soleil. Hudební skladatel René Dupéré se při vzniku písní inspiroval samotnou myšlenkou příběhu tak, že vytvořil hudební kombinaci nového a starého světa. Dupéré je pověstný melodiemi, které složil, aniž by viděl choreografie nebo výstupy. Jeho hudební styl se v Alegríi pohybuje mezi jazzem, popem, tangem a klezmerem. Syntetizátory hrají významnou roli spolu s obvykle použitou kytarou, basou a bubny. Hudba v Alegríi
52 navozuje vášeň a intenzitu pohyblivých minstrelů pomocí akustických a bicích nástrojů včetně akordeonu, saxofonu a keyboardu. Ženské vokály poté dokreslují štěrkovitý hlas ulice. Hudební orchestr tvoří skupina šesti hudebníků, jež byla do show zakomponovaná i herecky. Představení začíná hlasitým výkřikem Mr. Fleura: „Alegría!“ Tím uvádí diváky do příběhu. Z pozadí je slyšet zvuk ptáků doprovázený hobojem ve stylu nahrávky z gramofonové desky. Třeskot činelů a bušení bubnů oznamují příchod muzikantů, kteří jsou oblečeni v honosných bílých kostýmech a doprovázejí Mr. Fleura. Společně putují hledištěm hrajíce na akordeon, kytaru a tamburínu. Úvodní píseň „Milonga“ představuje směs různých žánrů od flamenca až po tango. Hudební motiv končí, až když si Mr. Fleur usedá mezi diváky, čímž signalizuje začátek představení, v němž jsou už hudebníci nachystaní na svých místech a hlasitými údery do bubnů oznamují velkolepé otevření show. Za doprovodu nymf, bílých andělů a starých ptáků přichází tzv. „Bílá zpěvačka“, která svým italským temperamentem v písni „Mirko“ zahájí představení. Během písně se na jevišti střídají všichni účinkující, aby se představili publiku. Konec písně plynule přechází do další skladby, kterou je „Vai Vedrai“, což z italského překladu znamená: „Jdi a uvidíš“. „Jdi dítě, jdi a uvidíš. Půjdeš a uvidíš ten úsměv. Často skrývá velkou bolest. Jdi, uvidíš lidskou hloupost. Ach, mé dítě, uvidíš smutek. Často skrývá velkou bolest. Uvidíš šílenství člověka ...“ 53 „Synchronizovaný trapéz“, akrobatická scéna, kterou zpěvačka doprovází, je skvělým začátkem show. Dva umělci sjednoceni v každém pohybu a v každém směru pomalými pohyby znázorňují uskutečnění boje a rozhořčení, přítomné v dnešní společnosti. K tomu využívají herecký výraz, přičemž se házejí do trapéz, na nichž balancují hlavou dolů. V této části představení mě fascinovalo, jakým způsobem podtrhl skladatel nebezpečné balancování akrobatů. Autor použil v písni netypický zvuk, který napodobuje pilu používanou k řezání dřeva, a to tak, že houslista v představení záměrně ohýbá čepel, která tím mění výšku tónu. Tento zvuk se mnohdy používá pro efekty v klasických hororových filmech. Následující číslo představuje skupina energických, rychle se pohybujících akrobatů oděných ve stříbrných a zlatých barvách tzv. „Bronx“. Scéna se přizpůsobuje tak, aby otevřela a odhalila fantazijní představu o atletice a gymnastických schopnostech interpretů. Píseň „Irna“, jež doprovází artisty, zahrnuje basovou linku, která představuje vliv a moc nové
53Volně přeloženo z jazyku Cirquish 53 generace. Během show se její šílenství zmenšuje a plynule přechází do baletní skladby „Valspena“, z níž je cítit vášnivý španělský temperament Bílé zpěvačky, ke které se poprvé připojí její „alter ego“ tzv. „Černá zpěvačka“. Ta představuje její druhé já, je jejím odrazem, jenž ukrývá i temné a špatné stránky člověka. Jejich brilantní kombinace hlasů tak vytváří harmonický souzvuk v nostalgickém tématu. Cirque du Soleil ve svých představeních často používá oheň, čímž symbolizuje zmatek a otřesy po celém světě. Scéna, kterou diváka provádí umělec z tichomořských ostrovů, je obklopena plamenem. Oheň se rozostřuje v prstencích světla a po roztočení zapálené tyče je na scénu přinesena další tyč, s níž dobrodružství pokračuje. Hudebník při výstupu asistuje na buben, při čemž čím více je číslo nebezpečnější, tím více se jeho tenze a rytmus zrychluje a roste napětí daného výstupu. Po dramatickém výstupu ohnivého muže se objeví klaun a odhalí svíčku, již ukryl pod šaty. Zesměšňuje předchozí představení a pohybuje svíčkou ze strany na stranu, nahoru a dolů a následně kolem paží. V tomto představení mě v celkovém měřítku nejvíce zaujala práce klaunů a zejména to, jakým způsobem dohrávají a reagují na jednotlivé výstupy. Mezi další výrazná čísla patří i výstup „Ženy s obručemi“, která za doprovodu písně „Cerceaux“ ohýbá své tělo neskutečným způsobem. Do akcentované hudby tak vytváří dokonalou symbiózu s obručí v tanečně-pohybové kreaci. K jedněm z nejvíce strhujících scén v Alegríi patří scéna klaunů s názvem „Sněhová bouře“. Tento jedinečný klaunský akt má v sobě více smutku než radosti. V podání písně „Nocturne“ nám klaun s bílým chomáčkem vlasů odkrývá svůj zármutek. V návalu samoty a smutku otevírá kufr, ze kterého vylétají dva balónky. Poté vytáhne věšák, na němž je pověšený kabát, který následně zavěsí na žebřík. V dokonale provedené etudě s „imaginárním kamarádem“ si klaun skvěle pohrává s hudebním motivem, jenž jej doprovází. Ve snu si poté předá dopis do vlastní kapsy saka a po jeho přečtení je tak zarmoucen, že jej roztrhá a hodí do pomyslného nebe. Hudební doprovod v této scéně vytváří intimní atmosféru, v níž se hudba pomalu ztišuje. Klaun se na jevišti ocitá sám a do zvuku tichého větru je slyšet pouhé vytí vlků. Vítr pomalu začíná zesilovat a rozvíří kolem klauna všechny roztrhané papírky, které se rozmnoží v bílý déšť připomínající „sníh“. Tato scéna se odehrává během hudebního motivu písně „Le Tempte“, v níž si autoři pohráli s myšlenkou plynutí času a životního tempa. Atmosféra se zesiluje rychlostí hudby a velké množství přibývajících papírků zneklidňuje prostor. Šedý klaun se v poryvech větru kymácí ze strany na stranu a neví, kterým směrem se má vydat. Působí to, jako by stál na rozcestí a musel si vybrat mezi samotou a dobrodružstvím.
54
U klaunských výstupů mě pozitivně překvapuje smysl pro detail při práci s hudbou. Jejich práce s tempem a rytmem mnohdy vynikne na jevišti více než u jiných výstupů. K dotazu, jak klauni pracují s hudbou, nahrávkou a samotným orchestrem, se vyjádřil slovenský herec a klaun, jenž účinkoval v Cirque du Soleil v představení „Corteo“, Juraj Benčík: „Hudba je určujúca pre atmosféru, a teda náladu účinkujúcich a divákov a zároveň určuje temporytmus inscenácie. Kapelník – vedúci skupiny hudobníkov, multiinštrumentalistov, ktorí v Cirque du Soleil vždy hrajú naživo, mal možnosť po konzultácii s live directorom show (zástupca režiséra a niečo jako náš inšpicient v divadle) zrýchliť, alebo spomaliť automat určujúci všetkým hudobníkom, spevákom a technikom tempo celej show v sluchátkách ako zvuk metronomu o 10 %. Hudba zohráva aj veľmi dôležitú organizačnú úlohu, pretože slov je v show vždy veľmi málo a nástupy na jednotlivé scény, akcie účinkujúcich a svetelné zmeny určuje predovšetkým hudobný motív, alebo zvukový signál. Ja som v prípravnom tréningu v Montreale pracoval s nahrávkou pri hereckých a akrobatických akciách, pri speve som mal hlasového pedagóga a pedagóga spevu, ktorý so mnou korepetovali spevy na klavíri a pedagógov hry na suzafón a sklenené poháre, na ktoré som sa musel naučiť hrať presne s nahrávkou orchestra. V cirkusovom stane artistov, ktorý stojí hneď za veľkým stanom Big Tent, v ktorom sa každý deň hrá, sú pred každým predstavením korepetície všetkých spevov s klavírom.“54 Podobně jako v profesionálních hudebních produkcích a divadlech se i v Cirque du Soleil klade velký důraz na hudební sluch a hlasovou profesionalitu. I díky těmto aspektům pak na jevišti můžeme vidět excelentní výkony. Show Alegría ohromila 14 milionů lidí po celém světě. Hudba, která vznikla pro Alegríu, je nejúspěšnější v historii Cirque du Soleil a dosáhla platinové desky dvakrát v Kanadě a byla na přehlídce hitů Billboard Magazine po dobu 55 týdnů v kategorii „World Music“. Titulní píseň „Alegría“ byla nominována na Grammy Award v roce 1996 v kategorii „Nejlepší instrumentální aranžmá s doprovodným hlasem“.
4.4 Toruk – PRVNÍ LET
„Toruk – První let“ je inspirovaný filmem „Avatar“ světového režiséra Jamese Camerona. Představuje svět tisíce let před událostmi zobrazenými ve filmu. Slovo Toruk
54Názor interpreta v představení Corteo prostřednictvím několika dotazů, které jsem slovenskému herci a klaunovi, jenž vystupoval v Cirque du Soleil, položila. 55 znamená v jazyce „Na'vi“ velkého dravce, mocného červeno-oranžového predátora, který vládne „Pandorské obloze“ a místu, v němž žije kmen Na'vi. Vypravěč, který provází celé představení, vypráví příběh o velké statečnosti a odhodlání, o překonání obav tváří v tvář vážnému nebezpečí, o postavení společnosti v časech problémů a o tom, jak čelit zlu a dosáhnout i nemožné. Příběh bratrství a odvahy, který se odehrál na krásném domovském měsíci, Pandoře, na němž neexistuje horší osud pro lidi než ten, aby čelili vyhynutí. Zkáza, jež hrozila zničením posvátného „Stromu duší“, byla nepředstavitelná a vše, na co se avatarský kmen zmohl, bylo spojení s Eywou, která představuje božství a velkou matku národů v jedné osobě. Dva avataři Ralu a Entu z Omaticaya, skuteční lovci Na'vi, se rozhodli naslouchat svému srdci a vzít zodpovědnost do svých rukou. Když zjistili, že Toruk je ohnivý predátor, který ovládá oblohu, a že by jeho zkrocením a shromážděním pěti posvátných předmětů mohli pomoci zachránit Strom duší, vydali se na dlouhou cestu, která je dovedla až k loveckému terénu Toruk v plovoucích horách. Představení Toruk pod režisérským vedením Michela Lemieuxe a Victora Pilona poprvé spatřilo světlo světa 12. listopadu 2015 v Bossier City v Los Angeles a poté se přesunulo do několika dalších měst v Severní Americe. Oficiální premiéru mělo 21. prosince v roce 2015 v Montréalu, kterou oficiálně zahájilo své severoamerické turné a také zavítalo 29. května 2019 i do pražské O2 arény.
4.4.1 Hudba v Toruku
Skladatelé a hudební režiséři Bob & Bill se museli vypořádat s výzvou vytváření odlišného druhu světové hudby, která by zachytila atmosféru Pandory. Kromě toho, že přišli s celkovým zvukem show, Bob & Bill vytvořili zvláštní podpis pro každého z pěti klanů, každý s vlastním motivem, zabarvením, nástroji a hlasy. Pro lesní obydlí Omaticaya byly k vytvoření rytmů použity dřevěné nástroje, flétny a každodenní zvuky vesnice. Duté hole byly použity k vytvoření rytmů spojených s těmito lovci, kteří žijí v útočišti zvířat posetém zvířecími kostmi. Skladatelé se obrátili na Paula Frommera – odborníka na lingvistiku, který vynalezl jazyk Na'vi, aby přeložil do Na'vi texty všech písní psaných pro show. Skladatelé vzali svá technická vybavení do lesa, aby zaznamenali zvukové stopy zvířat, přírody a aby dosáhli co možná nejpřirozenějšího organického zvuku. Místo použití paliček k vytváření různých rytmických vzorců použili skladatelé v přírodě předměty jako třeba suché listy, hůl z kmenů stromů, větve atd. Mnoho úderů zaznamenaných v lesích bylo použito bez zkreslení.
56
Je pravdou, že jsem si toto představení z hlediska hudby a zpěvu příliš neužila, protože největší důraz byl kladený na příběh, efekty a technologie. Hlasité výkřiky někdy přerušovaly doprovodnou hudební linii a i z hlediska akrobacie jsem nezaznamenala tak výraznou práci s hudební motivy, jako tomu bylo u jiných představení. Ocenila jsem však způsob provedení, jakým chtěl Cirque du Soleil poukázat na rozmanitou škálu svých představení, v nichž je vidět, že tvůrci se umí zaměřit i na příběhovou linku v mnohem větší míře než na akrobatické výkony.
4.5 Corteo
Přehlídka spojuje vášeň herce se silou akrobatů a nechává diváka vrhnout se do divadelního světa zábavy, komedie a spontánnosti, jenž se nachází v tajemném prostoru mezi nebem a zemí. Příběh představuje pohřeb klauna, který se odehrává v karnevalové atmosféře, sledované starostlivými anděly. Přehlídka zdůrazňuje povahové vlastnosti jednotlivých postav, jako je síla a křehkost, moudrost či laskavost. Režisér Cortea, Daniele Finzi Pasca to popisuje jako show, která prozkoumává svět snů. Rozměry, jež žijí v jiné, podivné dimenzi: kouzlo dokonalosti a kouzlo nedokonalosti. Corteo se nachází na zvláštní úrovni mezi nebem a zemí, kde bohové a lidé interagují skrze cirkusové médium. Mystika se v této show rozvíjí skrze krásu hlasu, slova, pohybu, rytmu a doteku. Corteo evokuje celé spektrum emocí a zkušeností jako lásku, přátelství, bolest, radost, moudrost, krásu, život, a dokonce i smrt. Prostředí show čerpá inspiraci z mnoha architektonických zdrojů, zejména z katedrál a labyrintů, jež symbolizují cestu člověka, a řídí se heslem: „Abyste se našli, musíte se ztratit.“ Corteo může být právě to, co společnost jako osvěžující změnu hudebního stylu potřebuje. Představení je specifické i tím, že se v něm mluví více jazyky, jimiž jsou například angličtina, francouzština, portugalština, španělština, ruština aj.
4.5.1 Hudba v Corteu
Hudební skladatel Philippe Leduc popisuje své orchestrální skladby pro Corteo jako éterické pasáže prolnuté s vášnivými okamžiky. Snaží se tedy rozšířit hudební spektrum a obohatit cirkusovou produkci o nové hudební motivy. V přehlídce vidí mnoho kontrastů a hudebních nálad od sólové kytary až k impozantním orchestrálním partům. Hudební kořeny jsou zakotveny ve starosvětských chorálech, chrámových sborech či v tzv. „nebeské“ hudbě.
57
Široká hudební škála se rozvíjí od intimní nostalgie až po grandiózní operní melodie. Je zde více než jen náznak klasického stylu, v němž hlavní odklon od hudby evropského salonu přichází, když cirkusoví skladatelé ukáží své skutečné postmoderní barvy, v nichž se objevují dokonce úryvky brazilské samby. Proto je většina písní zpívaná ve více jazycích. Hlavní představitel klauna Maura a Bílého klauna, Juraj Benčík, se k práci s hudbou, cizím jazyku a práci na roli vyjádřil následovně: „Mal som naplánovaný osemmesačný tréning, pri ktorom som mal naštudovať do detailov dve postavy v show Corteo. Hlavnú postavu klauna Maura a druhú hlavnú postavu White Clown. Prvá postava mala aj dosť veľa textu, ktorý som študoval v angličtine a v ruštine, pretože som mal nastúpiť do show, ktorá sa hrala už päť rokov, na začiatku jej turné v ruskom Petrohrade. Postava Maura hrala na dva hudobné nátroje a spievala. V oboch postavách som mal aj akrobatické výstupy „lietania“ na kevlarovom lane, takže tréningy boli akrobatické, herecké, jazykové a mal som nácviky spevu a hry na hudobný nástroj.“55 V představení Corteo, se ukazuje multifunkčnost klaunů a hudebníků jak z hlediska klauniád, tak z hlediska hudby. Některé z nejpřekvapivějších scén hudebníků pocházejí od divadelních umělců. Právě tyto okamžiky přesahují momenty, kdy si aktéři vymění role a bubeník vyskočí zpoza svého výklenku, aby si zahrál vedle akrobatů a tanečníků a podtrhl tak jejich výkon. Sám Mauro si v jedné scéně zahraje na tubu či se ukáže, že opakující se postava Bílého klauna je také dokonalým houslistou a že i vypravěč disponuje brilantním pískáním Mozartových melodií. Corteo mělo premiéru 25. dubna 2005 v Montréalu a hraje se dodnes.
4.6 Komparace zkoumaných inscenací
Na základě analýzy zhlédnutých představení jsem následující kapitolu věnovala jejich srovnání. Z vybraných inscenací jsem měla možnost osobně vidět představení TOTEM ve Vídni a Paramour v Hamburku, což do velké míry ovlivnilo mou práci a zároveň i výslednou syntézu všech představení. Navíc bych ráda porovnala i představení Alegría, Toruk a Corteo, jež jsem sice neměla možnost vidět naživo, avšak jsem k nim získala a následně opakovaně zhlédla kvalitní videozáznamy.
55Názor interpreta v představení Corteo prostřednictvím několika dotazů, které jsem slovenskému herci a klaunovi, jenž vystupoval v Cirque du Soleil, položila. 58
4.6.1 Paralely a kontrasty
První inscenací, kterou se v mé diplomové práci detailně zabývám, je Alegría, jež patří mezi prvotiny Cirque du Soleil. Už v počátečních inscenacích se autoři snažili nastínit příběh nebo aktuální téma pro danou společnost, což se v Alegríi nejvíce odrazilo v hudbě. Sled písní vytvářel příběhovou linii, a i když příběh nebyl pro obyčejného diváka tak sdělný jako u Paramouru, v Alegríi děj vyprávěly písně. Velmi jsem ocenila nápad s muzikanty na jevišti, o čemž koneckonců vypráví i sám Ivo Osolsobě v knize „Muzikál je když...“, kde píše o tendencích mezi hudbou, komediálností a divadlem, v němž herec hraje hudebníka, jak je tomu například v muzikálu „Sugar“. Tvůrci přinášejí komediálnost i do scén, jež by mohli nahradit novými cirkusovými disciplínami, jak by se od cirkusu očekávalo, ale neudělají to. Jde jim především o vyprávění, sdělení tématu, příběhu či aktuální situace, které přináší život sám. Proto zde lze mluvit o divadelnosti, nikoli pouze o čistém provedení cirkusových čísel. Alegría je nehynoucí inscenace, která má dodnes největší úspěch právě díky svým písním a hudbě. Když se mě různí lidé ptali, na jaké téma píši svoji diplomovou práci, odpověděla jsem, že se zabývám hudbou v představeních Cirque du Soleil. Jejich reakce mě příjemně překvapily. Každý, kdo znal alespoň trochu produkci Cirque du Soleil, zazpíval začátek ústřední písně Alegríe: „Alegría, come un lampo di vita, Alegría.“ Je fascinující, že lidé znají Cirque du Soleil nejenom díky výborným akrobatickým výkonům, ale především díky hudbě, která zasáhla svět a je dodnes aktuální. To mě utvrdilo v přesvědčení, jakým přínosem je hudba pro člověka. Hudba je průvodcem každého z nás. Je s námi, když se probouzíme i když jdeme spát. Je součástí našeho života i našeho podvědomí. Velmi působivé momenty nastávají, když divák odchází z představení a v hlavě mu dokola hraje hudební motiv písní, a to bez ohledu na skutečnost, že byl svědkem bezpochyby největší akrobatické události ve svém životě. To je důkazem toho, že hudba představuje v Cirque du Soleil pevný základ, bez kterého by se tato produkce neobešla. Ve své práci pokračuji dále s inscenací TOTEM, která se do značné míry odlišuje od Alegríe, a to jak větší fixací na děj, tak i způsobem provedení. TOTEM představuje příběh lidského vývoje v různých etapách. Jeho hlavní myšlenka směřuje k uvědomění si vlastního původu, k návratu ke kořenům a k lidské vytrvalosti. Hudební základ představuje směs rituálních písní, v kterých se nejvíc odráží tanec a akrobacie. Hudba v TOTEMU tvoří spíše doprovodnou složku, v níž vyprávění příběhu je spíše v režii umělců. Směs různých cirkusových disciplín a akrobatických čísel je dominantním prvkem v tomto představení,
59 a proto musí každý interpret dbát i na herecké ztvárnění výstupu, aby ve spojení s hudbou představoval čitelný obraz beze slov. Tím, že hudba v TOTEMU představovala jenom doprovodnou složku, musely být proto velmi výrazné kostýmy a scénografie. Drobnou paralelu k TOTEMU tvoří i představení Toruk – První let, a to ve vztahu k přírodě, rituálu a kmenovým skupinám. V obou představeních se projevuje rukopis skladatelů Boba & Billa, kteří dbali na kulturu a čistotu hudebního provedení, a aby nenarušovali příběh, vytvořili kvalitní hudební podkres, jenž dokonale doprovází vyprávění interpretů. U TOTEMU mě fascinovala hlavně spolupráce skladatele s ostatními složkami. Pokud je autorským záměrem představení, které zrcadlí vývoj lidstva a národnosti, je skvělé, že se skladatelé přizpůsobují této mozaice obrazů i výběrem písní, a to tak, že se inspirují kulturou kostýmu a podle toho napíší píseň třeba i ve stylu indického hip-hopu. V divadelním světě je velmi důležitá vzájemná spolupráce, a to nejen mezi interprety, ale taktéž mezi inscenačním týmem, který se na inscenaci podílí a který se vzájemně inspiruje k vytvoření úspěšného uměleckého díla. Produkční společnost Cirque du Soleil stále podněcuje divákovu představivost a dokazuje výjimečnost kvalit a úspěchů nejenom na reklamních billboardech a v inspirativních videích, ale především svým pokorným přístupem k dílu na jevišti. Ve tvůrčím procesu Cirque du Soleil je patrné, že v každém představení dominovala jiná disciplína. V Alegríi tvořili písně, jimiž se snažili komentovat a rozvíjet děj skrze zpěv, zatímco v TOTEMU zvolili tvůrci taneční a akrobatické výstupy, které dosahovaly výrazných hereckých kvalit, protože musely divákům sdělit příběh pomocí řeči těla. Analýza a rozbor uvedených inscenací mě přivedly k přesvědčení, že Cirque du Soleil pomalu ale jistě spěje k vytvoření žánru, který navzájem propojuje tři složky: herectví, tanec a zpěv, a tím je muzikál. V roce 2016 přišel Cirque du Soleil s představením Paramour, ve kterém se mluví, zpívá a tančí. Jednalo se o historicky první muzikál Cirque du Soleil, v němž cirkus spojil všechny disciplíny do velkého celku. Tento cirkusový počin vyvolal mnoho otázek a názorů divadelních kritiků, jestli lze z cirkusu vytvořit profesionální hudebně-dramatické představení se vším, co k němu patří. Cirkusová společnost, jakou je Cirque du Soleil, svojí existencí nabízí divákům mnohem víc, než je samotný muzikál nebo jiné divadelní představení. S rozmanitostí disciplín, které produkce nabízí, si může dovolit udělat show prakticky jakéhokoliv stylu. V různorodém repertoáru – od zfilmovaného příběhu Avatara přes hudební jukeboxy The Beatles a Michaela Jacksona až po autorské vymyšlené příběhy – konečně dovršuje Cirque du Soleil svoji práci muzikálem.
60
Muzikál Paramour má dvě verze. Jednu v angličtině na Broadwayi a druhou v němčině v Hamburku. Když jsem se z hudebních ukázek dívala na anglickou verzi, viděla jsem v představení broadwayské muzikálové hvězdy v hlavních rolích. Z představení je patrná přílišná muzikálnost, a to v náznacích „patosu“, který se v muzikálech často používá. Měla jsem možnost zhlédnout Paramour naživo v Hamburku a je pravdou, že když bych se snažila o srovnání s TOTEMEM ve Vídni, nedokázala bych se rozhodnout, které z představení bylo lepší. Je úchvatné, jakým způsobem dokáže tento cirkus udělat tak kvalitní, ale přitom naprosto odlišnou škálu představení. V akrobatických výstupech jsem viděla rukopis Cirque du Soleil ve velkém měřítku, ale jakmile herci začali zpívat a vyprávět příběh, byl to typický broadwayský muzikál. Bylo zvláštní vidět, jak se cirkus přizpůsobuje muzikálu a příběhu až do takové míry, že upozadí akrobatické výkony, aby sloužily celku. I když tam byly akrobatické skvosty, hudební čísla byla koncipována do muzikálového stylu. Mezi největší jevištní unikáty, jak jsem již o tomto představení zmiňovala, patřila scéna „Love Triangle“, která dokonale propojila cirkus s muzikálem. Byl to vzácný okamžik, v němž se podporovali jak muzikáloví herci, tak akrobati na lanech. Píseň byla posílena třemi hlasy, které se prolínaly, zatímco se nad zpěváky vznášelo akrobatické trio v neskutečných pozicích těl a hereckých výrazů. V úvahách, jestli Cirque du Soleil dosahuje kvalit světového muzikálu, jej dle mého názoru tímto představením předčil. Mezi další analyzované inscenace patří Toruk – První let a Corteo. Jak už jsem také v předchozích kapitolách zmiňovala, ke každé inscenaci přistupovali tvůrci jinak. Toruk – První let byl cirkusový pokus, v němž tvůrci zkoumali, zda dokáží zpracovat i filmovou předlohu, což se jim podařilo. Představení Corteo se hudebně nejvíce přiblížilo Alegríi svojí orchestrálností a klasickým hudebním stylem. Flétny, akordeony a housle vytvářely mnohdy podobné hudební motivy, jak tomu bylo v Alegríi. Obě díla se odlišují klasickými nástroji a jednoduchostí hudebních motivů, které dnes vytvářejí nové zvukové technologie a moderní efekty. Z pěti inscenací, které jsem měla možnost – ať už jakýmkoliv způsobem – vidět, jsem zjistila, že během každého představení působí, kromě akrobatického základu, další tři složky: herectví, tanec a zpěv, čímž vytváří základní předpoklady muzikálového žánru. Cirque du Soleil si zakládá na příběhu svých představení a nezáleží mu na tom, která složka bude dominantnější. Důležité však je šířit myšlenku a poukázat na danou problematiku. Jak můžeme slyšet v Alegríi z roku 1996, Cirque du Soleil i přes skvělé akrobatické výkony poukazoval na svou dobu písněmi, tedy zpěvem. V roce 2004 přichází v představení
61
Corteo klaun, kterému se zdá o vlastním pohřbu jako o nejradostnějším průvodu na světě. Taktéž se zde objevuje odkaz na společnost, která v životě více truchlí, než aby se smála. Představení s klauny bylo naplněno hereckou stylizací, jež Cirque du Soleil slouží k podtržení samotného příběhu. Průlomový rok pro Cirque du Soleil nastal v roce 2010 s představením TOTEM z hlediska akrobatického provedení interpretů. I když příběh není prvoplánově sdělný jako u písní či v hereckých etudách, v TOTEMU se vypráví pohybem a gesty a hudba se dostává přes pohyb a řeč těl akrobatů až k divákům. Můžeme zde tedy mluvit o přenesení divadelního příběhu skrze tanec. V roce 2016 si přes vlastní zpracování Toruk – První let Cirque du Soleil dokázal, že je možné divadelně zpracovat i filmovou adaptaci, tedy Avatara. Je fascinující, kam se tato produkce během posledních deseti let dopracovala a jakou práci po sobě zanechala. Není tedy velkým překvapením, že si v tak úspěšném repertoáru našla v roce 2016 místo i pro muzikál Paramour. Toto dlouho očekávané představení vyvolalo velké ohlasy muzikálových produkcí a divadelních kritiků. Po více než dvaceti letech Cirque du Soleil dokázal světu, že má na to poprat se s jakýmkoliv žánrem, a to s naprostou grácií a elegancí.
62
Závěr
V diplomové práci jsem se zabývala fenoménem hudby v představeních Cirque du Soleil od jeho vzniku po současnost. Poukazovala jsem na význam a použití hudby v jednotlivých inscenacích, ve spojení s akrobatickými výkony a s hudebními interprety Cirque du Soleil. Z časových a rozsahových důvodů jsem bohužel nemohla do výzkumu zapracovat veškerá představení produkce Cirque du Soleil, ale pouze ta, jež byla pro mě z hudebního hlediska nezbytná či průlomová. V úvodních kapitolách jsem se zaměřila na historii, funkci a význam hudby včetně hudebních skladatelů Cirque du Soleil. Dále jsem rozvedla vývoj hudby Cirque du Soleil od jeho vzniku až po současnost, jenž jsem následně podrobně analyzovala v kapitolách s vybranými inscenacemi. V dnešní době pracuje s hudbou v inscenacích téměř každá divadelní společnost. Ať už se jedná o jakýkoliv druh představení, hudba v něm tvoří pevný základ i celkovou atmosféru. Na jevišti tedy plní jak scénickou, tak i doprovodnou funkci. Ať už jsou produkce Cirque du Soleil jakkoliv rozmanité, význam hudby se nemění. Ve své diplomové práci jsem chtěla poukázat na skutečnost, jakými složkami zmíněný cirkus disponuje, a rovněž na jeho vysokou hudební úroveň, již bychom mohli srovnávat s úrovní muzikálového žánru. Zaměřila jsem se proto na tvůrčí proces jednotlivých složek, jak z hereckého, tak z hudebního hlediska, z nichž mě (jak jsem již dříve zmiňovala) nejvíce fascinovala práce klaunů, kteří se museli naučit mimořádné disciplíně svého těla v kombinaci s hudbou. Sama jsem tuto zkušenost získala během zkoušení absolventských rolí, kde jsem měla možnost pracovat jak s hudebním podkladem, tak i s živou kapelou, díky čemuž jsem si uvědomovala značné rozdíly práce s hudbou. Z pozice akrobatů, kteří k hudbě přistupují velmi svědomitě a zodpovědně, mě zaujal jejich smysl pro koordinaci ve více složkách, jež musí ve svém výstupu zvládnout. Jsou jimi v první řadě dokonale secvičená akrobatická sestava, následně dynamika a přesnost pohybu a v neposlední řadě i herecký projev. Když jsem se podívala na hudební vývoj a zpracování představení Cirque du Soleil v časovém rozmezí dvaceti let, uvědomila jsem si, že z komerčního hlediska jde tato produkce s dobou. Tedy po čem společnost v dané době „prahne“, to se přenese na jeviště. V čem má ale Cirque du Soleil výhodu, jsou právě muzikálové prvky, jimiž jsou herectví, tanec a zpěv, jež se staly obrovským trhákem pro diváky. Mnozí příznivci divadla, a zvláště muzikálového
63
žánru, polemizují o tom, zda se Cirque du Soleil může vyrovnat kvalitám světového muzikálu či jestli lze všeobecně mluvit o tomto cirkusu jako o divadelním představení. Do doby, než jsem měla možnost vidět první představení naživo, jsem tyto teorie nemohla nijak vyvrátit, avšak po zhlédnutí Paramouru, mohu říci pravý opak. Dovoluji si tvrdit, že Cirque du Soleil nejen dosáhl kvalit světového muzikálu, ale navíc jej pozvedl na vyšší úroveň, v níž otevřel i novou disciplínu, kterou je profesionální akrobacie. V diplomové práci bývalého studenta muzikálového herectví Ondřeje Studénky – „CIRQUE DU SOLEIL aneb námluvy cirkusu a divadla “, Studénka v závěru práce popisuje: „LIVE ENTERTAINMENT SHOW BUSINESS INDUSTRY COMPANY – takhle sami tvůrci nazývají své dílo. Volně přeloženo jako Živá show zábavního průmyslu, z čeho můžeme usuzovat, že se v žádném případě nemůžeme bavit o divadle či umění jako takovém. CDS a jeho inscenace pouze používají umění a divadelní prvky jako výrazový prostředek. Proto by se měl Cirque du Soleil stát synonymem pro slovo cirkus. Kéž by právě tak moderní cirkus dnes vypadal. CDS je nositelem většiny atributů toho nejlepšího z původního tradičního cirkusu. Podávají důkaz, že i tradiční cirkus má šanci se rozvíjet a být stále kvalitní zábavou. Zábavou, nikoliv však divadlem.“56 Když pohlédnu na dlouholetou práci, kterou Cirque du Soleil vynaložil k tomu, aby byl tím, čím je dnes, dovoluji si s tvrzením pana Studénky nesouhlasit. Kdyby si tato společnost nezakládala na příběhu a divadelnosti v představeních, nemohli by inscenovat představení, jako jsou například Alegría, Toruk – První let či muzikál Paramour. Tato produkce plní jak zábavní, tak i divadelní funkci, která odpovídá základním principům divadelního představení. Na závěr bych ráda zmínila, že mě vnímání hudby a práce na roli z pozice klaunů a akrobatů v Cirque du Soleil inspirovaly natolik, že se je budu snažit aplikovat i v dalších tvůrčích procesech v profesním životě muzikálové herečky, v níž mi při hudebním sebezdokonalování bude Cirque du Soleil velkou motivací.
56 STUDÉNKA, Ondřej. Cirque du Soleil aneb námluvy cirkusu a divadla. Brno, 2013; Diplomová práce. Str. 51 64
Použité informace a zdroje
Knižní zdroje
OSOLSOBĚ, Ivo. Muzikál je když… Praha: Supraphon,1967 BABINSKI, Tony. Cirque Du Soleil:20 years under the sun. New York: Harry N. Abrams, 2004. 353 s. ISBN 08-109-4636-X
Elektronické zdroje
ARTISANS DE L’IMAGINAIRE 30 ANS DU CIRQUE DU SOLEIL. „Commedia dell’arte Comes to the Circus“. PART TWO: 1987-1992 ARTISANS DE L’IMAGINAIRE 30 ANS DU CIRQUE DU SOLEIL. „Cirque in Transition“. PART FOUR: 1999-2004 Cirque du Soleil: Alegría [videozáznam na DVD] (Producer of DVD documentary Fiona O Mahoney, 2001 Cirque du Soleil Images Inc. All ride reserved CIRQUE DU SOLEIL. Totem: Programme souvenire Cirque du soleil "Corteo" - Ecuador 2015 – Youtube[online] (cit.dne 20.7.2019). Dostupné z: < https://www.youtube.com/watch?v=_fkzGm8FeB8> Cirque du Soleil – Toruk 2016 [ikzm1].mkv – Ulozto [online]. (cit.dne 6.7.2019). Dostupné z: < https://ulozto.cz/file/YtzaN5i8EOPE/cirque-du-soleil-toruk-2016-ikzm1-mkv> Cirque du Soleil Paramour – Youtube kanál – Youtube [online]. (cit.dne 2.8.2019) Dostupné z:
65
Internetové zdroje
Cirque du Soleil. [online]. Dostupné z:
66
Dostupné z:
67 https://www.wiktionary.org https://doczz.net/ https://cs.yourtripagent.com/ https://web.archive.org/ http://docplayer.net/ http://philippeleduc.com/ https://www.jfcoteproductions.com/ https://radioandplayer.com/
68