MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra historie

Obnovená liturgie v pohledu Marcela Lefebvra a Kn ěžského bratrstva sv. Pia X.

Bakalá řská práce

Brno 2013

Vedoucí práce: Autor práce: Dr. Petr Šikula Ond řej Pražák

Bibliografický záznam

PRAŽÁK, O. Obnovená liturgie v pohledu Marcela Lefebvra a Kn ěžského bratrstva sv. Pia X.: Bakalá řská práce. Brno: Masarykova universita, Fakulta pedagogická, Katedra historie, 2013. 71 s. Vedoucí bakalá řské práce Dr. Petr Šikula

Anotace

Tématem mé bakalá řské práce je Obnovená liturgie v pohledu Marcela Lefebvra a Kn ěžského bratrstva sv. Pia X. Práce má čty ři části. První část se zabývá liturgickou reformou Druhého vatikánského koncilu, p řičemž zohled ňuje historický vývoj koncilu i zmiňované liturgické reformy. Následn ě se problematika p řesouvá do pozic tradicionalistického arcibiskupa Lefebvra a jím založeného Kn ěžského bratrstva sv. Pia X. (FSSPX) Pozornost je sm ěř ována jak na historickou tak i ideologickou rovinu jeho života. T řetí část je již v ěnována problematice obnovené liturgie. D ůraz je kladen na hlavní body sporu v rámci nové mše a jejich p řípadn ě pozadí. Záv ěre čná část čtvrtá se zaobírá dv ěma tématy. První téma stru čně popisuje pokoncilní jednání mezi FSSPX a Vatikánem, druhé se pak v ěnuje objasn ění významného dokumentu Benedikta XVI. Summorum pontificum . Práce se opírá o díla českých i zahrani čních odborníku v oblasti liturgie a církevních dějin. Stranou pochopiteln ě nez ůstávají ani díla člen ů SSPX.

Anotation

This work is trying to look onto renewed liturgy in perspective of Marcel Lefebvre and the Society of St. Pius X. Work has four parts. The first part deals with the liturgical reform of the Second Vatican Council, and deals with the historical development of the council and already mentioned liturgical reform. Then, the issue is moving into positions of traditionalist Archbishop Marcel Lefebvre and his established fraternity (SSPX). Attention is directed to the historical and ideological level of his life. The third part deals with the renewed liturgy. It's focused on the main points of contention in the new Mass, and possibly it's background. Final part deals with two topics. The first topic briefly describes the post-conciliar discussions between the SSPX and the Roman Catholic Church, the second is focused to clarify important

document of Benedict XVI. - Summorum pontificum. The work is based on the works of Czech and foreign experts in liturgy and church history. Also works of SSPX members naturally do not stay aside.

Klí čová slova

Liturgie, obnovená liturgie, reforma, Lefebvre, FSSPX, Druhý vatikánský koncil, papež, modernismus

Key Words

Liturgy, renewed liturgy, reform, Lefebvre, SSPX, The Second Vatican Council, pope, modernism

Prohlášení

„Prohlašuji, že jsem záv ěre čnou bakalá řskou práci vypracoval samostatn ě, s využitím pouze citovaných literárních pramen ů, dalších informací a zdroj ů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o zm ěně n ěkterých zákon ů (autorský zákon), ve zn ění pozd ějších p ředpis ů“.

V Brn ě dne 15. dubna 2013 Ond řej Pražák

Pod ěkování

Touto cestou bych cht ěl velice pod ěkovat vedoucímu práce panu Dr. Petru Šikulovi za odborné i cenné rady, trp ělivost a ochotu p ři psaní mé bakalá řské práce.

Obsah

Úvod...... 8

1. Druhý vatikánský koncil, jeho historický kontext a reforma liturgie...... 10

1.1 Historický kontext Druhého vatikánského koncilu ...... 10

1.2. Struktura a periodizace Druhého vatikánského koncilu...... 13

1.3. Liturgická otázka...... 16

1.4 Liturgie od tridentského koncilu k liturgickému hnutí...... 16

1.5. Liturgické hnutí ...... 19

1.6. Liturgická reforma Druhého vatikánského koncilu...... 21

1.7 Provád ění liturgické obnovy ...... 26

1.8 Projevy nesouhlasu ...... 30

2. Arcibiskup Marcel Lefebvre a Kn ěžské bratrstvo sv. Pia X...... 33

2.1 Stru čný životopis M. Lefebvra a jeho koncilní p ůsobení ...... 33

2.2 Liberalismus a modernismu v pohledu M. Lefebvra...... 38

2.3 Lefebvre v pokoncilním období a FSSPX...... 41

3. Obnovená liturgie v pohledu Lefebvra a FSSPX ...... 46

3.1 Liturgický jazyk...... 47

3.2 Hlavní problematické body nového misálu...... 53

3.2.1 Definice mše ...... 53

3.2.2 Zbožná úcta p ři liturgii ...... 55

3.2.3 Slavení eucharistie a ob ětní charakter ...... 55

3.3 Oltá ř tvá ří k lidu a sm ěr modliteb...... 58

3.4 Všeobecné shrnutí liturgické obnovy v pohledu FSSPX ...... 62

4. Pokoncilní jednání s FSSPX a dokument Summorum Pontificum ...... 65

4.1 Summorum pontificum ...... 65

4.2 Jednání po vydání Summorum pontificum ...... 68

Záv ěr...... 70

Seznam literatury:...... 73

Články z periodik:...... 75

Internetové zdroje:...... 75

Elektronické dokumenty: ...... 76

Akta apoštolského stolce/ Akta svatého stolce:...... 77

Vysv ětlivky: ...... 77

Úvod

Dějiny římskokatolické církve znají celkem dvacet jedna ekumenických koncil ů1. Drtivá v ětšina z nich byla svolána, aby vy řešila v ěrou čné a právní spory, které v aktuální dob ě v církvi nastaly. Jinak tomu bylo s Druhým vatikánským koncilem. Ten ve svých dějinách svou otev řeností a pastorálním zam ěř ením nem ěl obdoby. Jeho záv ěry o klí čových otázkách církve a víry dali sv ětu ukázat n ěco zcela nového. Církev, která se již nechce uzavírat sama do sebe, nýbrž vést se sv ětem dialog. Církev, která není pouze viditelným a člen ěným spole čenstvím, nýbrž i jednotným živým organismem, který je schopen pou čení, který je schopen reagovat na aktuální dobu a provád ět d ůležité reformy, aniž by porušila svou dvoutisící v ěrou čnou tradici. Tak jsou vedle n ěkolika dekret ů a deklarací vytvo řeny čty ři klí čové konstituce – Sacrosanctum Concilium (O posvátné liturgii), Lumen gentium (V ěrou čná konstituce o církvi), Dei Verbum (V ěrou čná konstituce o Božím zjevení) a Gaudium et spes (Pastorální konstituce o církvi v dnešním sv ětě). O všech se na koncilu živ ě a dlouze diskutovalo. Žádná není p řijata jednoduše, a proto jsou také často odrazem kompromisu. I p řesto ur čily vývoj církve pro následující desetiletí. Tento vývoj, který Druhý vatikánský koncil nasm ěř oval, však nechápou pozitivn ě všichni. Naopak. V rámci římskokatolické církve se za čaly vy čle ňovat proudy a jednotlivci, kte ří koncil a jeho následující období chápou jako jasné a velmi závažné odchylování se od katolické nauky. Jedním z nejhlasit ějších odp ůrc ů se stal arcibiskup Marcel Lefebvre. Druhý vatikánský koncil považuje za „nejv ětší nešt ěstí v dějinách církve“. Mluví o revoluci a vít ězství „liberálních a modernistických“ nehodnot, jež v církvi prost řednictvím koncilu zako řenily. Koncil byl v jeho pojetí vít ězstvím zedná řské infiltrace a intrik, které vedou k bo ření církve svaté a apostasii. Dle jeho mín ění se uskute čnilo jen to, p řed čím minulí papežové horlící proti „modernismu a liberalismu“ v církvi varovali a bojovali. 2 Z tohoto d ůvodu Lefebvre zakládá p ět let po skon čení koncilu Kněžské bratrstvo sv. Pia X. (Fraternitas Sacerdotalis Sancti Pii X. – dále nazýváno jen oficiální zkratkou

1 Ekumenický koncil neboli všeobecný sn ěm je setkání biskup ů celé církve na celém sv ěte. Pojem celá církev je pravoslavím vykládán tak, že zahrnuje všechny ortodoxní církve v plném spojení mezi sebou navzájem, zatímco katolická církve vyžaduje krom toho plné spole čenství s římskou církví, čili papežem. 2 MARCEL LEFEBVRE. Sesadili ho z tr ůnu: Od liberalismu k apostasii. Tragédie koncilu [online]. 2002. vyd. Brno [cit. 2013-04-02]. Dostupné z: http://www.ecclesia-tv.cz/informace/files/sesadili.pdf.

- 8 -

FSSPX), které se postupn ě stalo nejznám ějším a z řejm ě i nejvlivn ějším tradicionalistickým hnutím vymezujícím se proti sm ěř ování římskokatolické církve po Druhém vatikánském koncilu. Jedním z důležitých ohnisek jejich odporu se stává otázka liturgické reformy Druhého vatikánského koncilu a následná aplikace liturgické obnovy. Dle jejich kritiky už sou časná mše není ob ětní. Celebrace sm ěrem k lidu popírá význam slova bohoslužba a pop ření skute čnosti, že jediným povoleným liturgickým jazykem již není latina, se mše stala zmate čnou a nejednotnou. Tuto ostrou kritiku liturgie FSSPX se v následující práci pokusím postihnout a rozvést. V čem tkví jádro nejv ětších spor ů, jaké jsou argumenty FSSPX proti sou časné podob ě liturgie, p řípadn ě jaké mají pozadí. Vzhledem k tomu, že st ředobodem celého sporu není nic jiného a významn ějšího než práv ě Druhý vatikánský koncil, považuji za d ůležité za čít práv ě u něj. Nejprve stru čně rozvedu jeho historické pozadí a fungování, poté se již budu věnovat otázce liturgie. Ta bude v po čáte ční kapitole rozd ělena do t ří částí. V první bude zohledn ěn její vývoj od tridentského koncilu do Druhého vatikánského koncilu. V druhé části se budu v ěnovat p římo liturgické reform ě a konstituci o liturgii, ve t řetí pak pokoncilním obdobím, kdy se nová forma liturgie zavád ěla do praxe a kdy se vytvá řel nový mešní řád. Hlavní oporou p ři psaní této části mi budou známé knihy věnující se Druhému vatikánského koncilu (p ředevším Pesch), historii liturgie (Polc) tak i kapacity v oboru liturgie jako takové (Pokorný, Klemens). V druhé kapitole práce se budu blíže v ěnovat konkrétní problematice jak Arcibiskupa Lefebvra – jeho života, díla a jeho pojetí modernismu a liberalismu v církvi, tak i jeho kn ěžského bratrstva – hlavním problematickým bod ům a vývoji FSSPX. Čerpat budu z děl Marcela Lefebvra, odborné literatury i nejr ůzn ějších publikovaných a internetových článk ů. Kapitola t řetí pak bude nep římo navazovat na kapitolu první. Zde se již budu konkrétn ě zabývat hlavními spornými otázkami liturgie, vztáhnuté na FSSPX. Krom ě již zmín ěné literatury k problematice liturgie a vlastních děl Lefebvra, budu využívat i literaturu k otázce liturgie z per p říslušník ů FSSPX. Poslední záv ěre čná kapitola čtvrtá se pak bude v ěnovat diskuzi mezi ob ěma stranami a z poslední doby převratným dokumentem k dané problematice a to motu proprio Summorum Pontificum, vydaného svatým otcem Benediktem XVI. Vycházet budu p ředevším z tiskových a čerpat budu zejména ze serveru Radio Vaticana.

- 9 -

1. Druhý vatikánský koncil, jeho historický kontext a reforma liturgie

1.1 Historický kontext Druhého vatikánského koncilu

V říjnu roku 2012 prob ěhlo 50. výro čí zahájení Druhého vatikánského koncilu, který se po svém t říletém trvání stal jednou z nejvýznamn ějších událostí nejen katolické církve, ale také d ějin 20. století. Koncil znamenal významný p řed ěl v dějinách církve, jež m ůžeme dát do analogie s různými dalšími významnými p řechody církve v jejích dějinách. A ť už to byl p říchod do helénského prost ředí, zm ěna statusu do státního náboženství, klí čovou roli církve ve st ředov ěku, od reformace po osvícenství. M ůžeme říci, že k řes ťanství vždy dosp ělo do ur čité nové časové etapy, ve které byla reforma nevyhnutelná. Její nutnost nebyla primárn ě hnána nap říklad rozší řením r ůzných nešvar ů, nýbrž zejména konkrétními kulturními p řelomy, jež stav ěli církev p řed nové výzvy a otázky, kterým nebylo možno čelit pouze obhajováním daného stavu. Německý katolický kn ěz a teolog Peter Neuner tvrdí, že po reform ě vždy paradoxn ě volali zejména sv ětci, zatímco velmi nesvatí reprezentanti církve vedeni málo duchovními motivy se reformám razantn ě uzavírali. 3 Druhý vatikánský koncil znamenal konec tzv. piánské epochy, kterou m ůžeme po čítat od konce 18. století do konce pontifikátu Pia XII. roku 1958. I tato epocha sebou nesla ur čitou charakteristiku, jež po číná Velkou francouzskou revolucí, na kterou navazují další sociální a ob čansko – národní revoluce tzv. dlouhého 19. století. Řada tradi čních monarchií s fungujícím spojením tr ůnu a oltá ře se za číná transformovat do republik, novodobých národních spole čností, které p řetrhávají dosavadní stavovsko - feudální pom ěry. Roku 1870 církev definitivn ě p řichází o církevní stát, p řestává mít vliv na utvá ření moderní spole čnosti a za číná se dostávat se státem do sporu o její bývalé oblasti, zejména školství, oblast manželství, ale i další sekce. Od 2. poloviny 19. století se katolicismus dostává do období krize. Začíná ztrácet vliv jak na d ělnictvo, tak i buržoazii a musí bojovat s tvrdou liberální oponenturou. Avšak v ětšina tehdejší

3 NEUNER, Peter, Ekumenická teologie, 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2001, str. 101. - 10 -

církevní hierarchie zastává naprosto odmítavý postoj proti modern ě, moderním myšlenkám i moderní spole čnosti. Pro tyto stoupence konzervatismu a obránc ů zásad zmi ňovaného spojení tr ůnu a oltá ře se vžívá ozna čení ultramontáni 4, jejichž oporou byla zejména římská kurie. Papež Pius IX., který n ěkdy bývá ozna čován za jednoho z nejkonzervativn ějších papež ů 19. století 5, ve své encyklice z roku 1864 Quanta cura 6 „základní mylné nauky našich čas ů“ odmítá modernismus, liberalismus, odluku církve od státu, rovnost všech vyznání a celou řadu dalších, dle jeho názoru negativních skute čností. Jako tzv. modernismus, či spíše katolickou modernu m ůžeme ozna čit proud z přelomu 19. a 20. století, který se pokusil spojit historické k řes ťanství s moderní vědou a filosofií. Rovn ěž tak p řišel s aplikací historicko - kritické metody v biblické exegezi a d ějinách dogmatu. Dogmatické formulace nejsou podle modernist ů v ěč né, nýbrž dobov ě podmín ěné, a proto mohou být revidovány. Ozna čení „modernisté“ používali zejména jejich odp ůrci, má tedy ur čitý pejorativní nádech. Sami p říslušníci tohoto sm ěru se spíše nazývali reformními katolíky. 7 Avšak všechny tyto pokusy zmírnit konfronta ční p řístup k moderní spole čnosti jako byl katolický liberalismus a modernismus jsou razantn ě smeteny a jejich p ředstavitelé exkomunikováni nebo uml čeni. 8 Konec dlouhého pontifikátu Pia IX. byl ve znamení Prvního vatikánského koncilu v letech 1869 – 1870. A čkoliv se koncil na n ěkolika místech svých dokument ů proti ultramontanismu ohradil, tak paradoxn ě stoupenci této ideologie jsou považováni za vít ěze koncilu, a to zejména kv ůli p řijatému dogmatu o papežské neomylnosti ve věcech víry a morálky. Ohlášení dogmatu vyvolalo po četné hlasy odporu v liberálních kruzích. Rovn ěž se malá část duchovenstva a v ěř ících odšt ěpila a založila církev starokatolickou na starok řes ťanských zásadách p řed rozd ělením církve v roce 1054. 9 Postupem času a konkrétn ě pak v první polovin ě 20. století bylo čím dál zřeteln ější, že dosavadní p řístup se vy čerpal, je zcela nefunk ční a v budoucnu už církvi

4 Pojem ultramontanismus (lat. ultra montes, za horami, myšleno za Alpami) ozna čuje „politický proud“ jenž se snažil o podporu papeže v domácí politice v jednotlivých státech. Zjednodušen ě řečeno ultramontanismus znamená souhlas s nad řazeností papežské autority nad autoritami místními sv ětskými i duchovními. 5 VACULÍK, Ludvík, Obecné d ějiny novov ěku IV (1789 -1918) , 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2007, str. 70. 6 ASS 3 [1867], str. 160-176. 7 COULOMBE, A. Charles, Nám ěstkové Kristovi , 1. vyd. Brno: BB/art, 2004, str. 448. 8 PETRÁ ČEK, Tomáš. Christnet [online]. [cit.2012-01-9]. Dostupné z: http://www.christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=3965 9 FRANZEN, August, Malé církevní d ějiny , 2. vyd. Praha: Zvon, 1995, str. 255. - 11 -

není schopen p řinést nic užite čného. Proto už papež Pius XII., jež byl zcela vychován v tradi ční antimodernistické tradici, uvažuje o svolání koncilu. Sám také provede řadu zm ěn a v ěnuje se do té doby jen velmi úzce diskutovaným témat ům. Jeho encykliky jako Humani generis 10 , která pojednává o stvo ření člov ěka, je dodnes relevantní pro názor katolické církve na evoluci. Mezi d ůležité činy jeho pontifikátu také pat ří jím provedená reforma liturgie, kterou se v práci ješt ě budeme zabývat. Zlom nastal s osobou Angela Roncalliho, kterého d ějiny znají jako papeže Jana XXIII. Historik tridentské reformy, člov ěk který byl otev řený sv ětu a oplýval zna čnými zkušenostmi z řady jeho misijních p ůsobení. Nový papež op ět za čal chodit mezi ve řejnost, navšt ěvoval sirot čince, nemocnice a v ěznice. Sloužil mše na římských periferiích a zapo čal s ší řením kolegia do t řetího sv ěta. B ěhem svého pontifikátu jmenoval t řicet sedm nových kardinál ů, mezi nimiž byli Tanzánec, Japonec, Filipínec a Mexi čan. 11 Papež jednal pon ěkud jinak, než leckdo zpo čátku p ředpokládal. Po smrti Pia XII. byla velká část kardinál ů rozd ělena na takzvané progresivce a tradicionalisty a očekávalo se, že Jan XXIII. (i vzhledem ke svému v ěku) bude jen ur čitým p řechodným papežem, b ěhem jehož pontifikátu si jednotlivé frakce budou budovat pozice a vyjas ňovat záležitosti. 12 Jeho aktivní a energický pontifikát však církev posunul naprosto jiným sm ěrem. Trochu p ředb ěhneme do roku 1960, kdy konal poprvé výhradn ě římskou diecézní synodu, která m ěla p řizp ůsobit duchovní správu m ěsta zcela zm ěněným moderním pom ěrům. 13 Nejvýznamn ější událostí jeho pontifikátu však nemohlo být nic jiného, než svolání 21. ekumenického koncilu, Druhého vatikánského, jež oznámil v bazilice svatého Pavla, pouhé t ři m ěsíce po své volb ě a to 25. ledna 1959 (spolu se svoláním již zmi ňovaného synodu římské diecéze a revizí kanonického zákoníku). 14 Myšlenka svolat koncil byla velmi odvážná. Otto Hermann Pesch ve svém vy čerpávajícím a dosud zřejm ě nep řekonaném díle Druhý vatikánský koncil 1962 – 1965 k této problematice píše, že „v tehdejší dob ě nebylo muž ům kurie nic vzdálen ější, a už v ůbec neexistovalo

10 Jde o jednu z nejvýznamn ějších a dodnes aktuálních encyklik tohoto papeže, která je hojn ě citována nap ř. v dokumentech Druhého vatikánského koncilu, encyklikách papež ů Pavla VI. a Jana Pavla II. a Katolickém katechismu.Encyklika se vyrovnává jednak s existencí evolu ční teorie, dogmatickým relativismem, existenciálními filosofickými proudy a tzv. novou teologií, jednak zd ůraz ňuje st ěžejní roli Magisteria a papežského ú řadu a obhajuje tomistickou filosofii 11 COULOMBE, A. Ch.: c.d., str. 453. 12 Tamtéž, str. 453. 13 FRANZEN, A.: c.d., str. 278. 14 COULOMBE, A. Charles.: c.d., str. 453. - 12 -

široké vnitro církevní ve řejné mín ění, které by n ěco takového bylo požadovalo“. 15 Myšlenka svolat koncil byla u papeže údajn ě velmi spontánní: „Náhle v Nás vytrysklo vnuknutí, jako když se kv ět rozev ře v ne čekaném jaru.“ 16 I p řesto však musíme zohlednit církevní realitu tehdejší doby, se kterou byl Jan XXIII. velmi dob ře obeznámen. T řetina lidstva žila v uv ědom ěle ateistických režimech. I po čet praktikujících katolík ů v tradi čně k řes ťanských zemích nedosahoval více než 30%. Obrovský úbytek k řes ťan ů postihl Francii, v Itálii dokonce bylo jen zhruba 2-3% praktikujících katolík ů!17 Nar ůstal odstup mezi duchovenstvem a v ěř ícími. Pesch k problému dále píše: „Stala se (myšleno církev) cizím t ělesem ve zm ěněném sv ětě, respektovaným, ale nechápaným a nemilovaným.“ 18 Proto papež došel k názoru, že je kone čně t řeba odpov ědět na problémy moderního sv ěta tak, aby mu pomohla a p řestala se p řed ním schovávat do ulity. Z toho d ůvodu v zahajovací den zasedání (11. října 1962) mohlo 2540 koncilních otc ů19 projít bronzovou bránou Vatikánu ke vchodu do baziliky sv. Petra, aby tuto realitu zvrátili. 20

1.2. Struktura a periodizace Druhého vatikánského koncilu

Klí čovým pojmem Druhého vatikánského koncilu je slovo aggiornamento , což je italský výraz pro uvedení ú četních knih do stavu odpovídajícího data. V přeneseném významu se tedy jedná o p řiblížení katolické církve sou časnému sv ětu. To m ěl i Jan XXIII. na mysli. Co je v církvi lidským ustanovením se m ůže i musí podle zcela tradi čního katolického pojetí p řizp ůsobovat dob ě.21 V papežov ě ohledu znamená aggiornamento ješt ě více. Je to snaha o celkovou obrodu církve po všech stránkách. Víra se má stát každodenním mementem každého k řes ťana. Je t řeba, aby spole čenství vírou neustále žilo a zbavilo se jejího pojetí jako hezké tradice. 22 Tato realita dala de

15 PESCH, O. Hermann, Druhý vatikánský koncil 1962 – 1965. P říprava, Pr ůběh, Odkaz. 1. vyd. Praha: Vyšehrad spol. s.r.o., 1996, str. 30. 16 PESCH, O.H.: c.d., str. 31. 17 Tamtéž, str. 31-33. 18 PESCH, O. H.: c.d., str. 31. 19 Koncilní otcové jsou všichni sídelní, titulární a sv ětící biskupové oprávn ěni k hlasování, rovn ěž mezi ně pat ří p ředstavení exemptních řád ů. 20 JEDIN, Hubert, Malé d ějiny koncil ů, 1. vyd. Praha: Úst řední nakladatelství české katolické charity, 1990. str. 106. 21 PESCH, O. H..: c.d., str. 66. 22 Tamtéž, str. 66-67. - 13 -

facto vzniknout novému typu koncilu, jež byl ponejvíce soust řed ěn na pastorální problematiku, nikoliv na v ěrou čné a právní spory. 23 Pro lepší orientaci v koncilu je nutné alespo ň stru čně p řiblížit jeho fungování. 5. června 1960 papež Jan XXIII. v motu proprio Superno Dei nutu ustanovil deset přípravných komisí a t ři sekretariáty v čele s kardinálem, a jednu úst řední komisi, které sám p ředsedal. 24 P řípravné komise byly v koresponden čním styku s biskupy a p ředními odborníky v teologii. Konzultovaly s nimi zejména návrhy o čem by se m ělo jednat, ale i další v ěci týkající se koncilu. 25 Na jeho za čátku pak transformovaly do koncilních komisí s úkolem zpracovávat nové materiály, a ť už se jednalo o redigce, v čle ňování požadovaných zm ěn či realizaci text ů zcela nových. 26 P římo na koncilu pak fungovalo několik r ůznorodých segment ů s rozdílnými pravomocemi. Byli p řítomni oficiální zástupci církví (nesjednocených s Římem) s právem ú časti na všech zasedáních a zejména s právem nahlížet do všech p říloh jednotlivých porad. Pochopiteln ě nem ěli právo hlasovat, avšak mohli podávat podn ěty a zlepšovací návrhy k projednávaným témat ům, čili fakticky m ěli statut privilegovaných poradc ů.27 P římo pozvaní papežem pak byli i kompetentní laici, odborníci na rozli čná koncilní témata. Ti sice nem ěli hlasovací právo, fakticky však vytvá řeli texty dle sm ěrnic člen ů komise. V pr ůběhu koncilu pak byli p řizvaní i tzv. „poslucha či“ (auditores). Ti se zasedání mohli ú častnit, jinou pravomoc však nem ěli. 28 Vrcholným orgánem koncilu pak byla Generální kongregace, což bylo shromážd ění všech otc ů koncilu k poradám a diskuzím, p řičemž je třeba rozlišovat mezi již objasn ěnou Generální kongregací a zasedáním, což bylo slavnostní záv ěre čné shromážd ění s rozhodujícím, právn ě závazným hlasováním. 29 Chronologicky se koncil člení do čty ř jednacích období. To první datujeme od 11. října do 8. prosince 1962. V pr ůběhu tohoto data zasedala generální kongregace 36krát, slyšeno bylo na 640 koncilních projev ů a 33krát se hlasovalo. 30 O t ři dny byl posunut termín volby koncilních komisí. Rozhodnutí na první pohled banální neb pro koncil velmi významné. V ětšina p ředkládaných kandidát ů pat řila do p řípravných

23 PESCH, O. H..: c.d., 69. 24 II. Vatikánský sn ěm, p říprava a pr ůběh, 1. vyd., Řím: K řes ťanská akademie, 1996. str. 58. 25 Tamtéž, str. 28. 26 PESCH, O. H.: c.d., str. 77. 27 Tamtéž, str. 76. 28 Tamtéž, str. 76. 29 Tamtéž, str. 77. 30 Tamtéž, str. 93. Struktura koncilu byla ur čována jednacím řádem, který stanovil papež Jan XXIII. Je však t řeba mít na pam ěti, že se b ěhem koncilu n ěkolikrát m ěnil. Rovn ěž tak popsaná strukturalizace koncilu je pon ěkud zestru čněná, věcn ě však správná a v rámci tématu práce dosta čující. - 14 -

komisí, a to byli kandidáti kurie. N ěkolik kardinál ů se proti tomuto faktu ohradilo, což vedlo k posunutí data volby. Tak mohly biskupské konference jednotlivých zemí a sv ětadíl ů vytvo řit svoje vlastní kandidátky. Tato událost byla významná zejména proto, že nekuriální koncilní otcové dali jasn ě najevo, že do Vatikánu nep řijeli jen poslouchat. 31 Diskuze se vedla o otázkách liturgie, zjevení, o sd ělovacích prost ředcích a řad ě dalších témat. Skrze pom ěrn ě krátké dvoum ěsí ční datum však k uve řejn ění nedozrálo nic a tak se jednalo spíš jen o jakési zah řívací kolo. V pr ůběhu p říprav dalšího zasedacího období zem řel papež Jan XXIII. (3. června 1963). Pom ěrn ě záhy, p řesn ě 21. června téhož roku do ú řadu nastoupil papež nový, milánský arcibiskup kardinál Montini, jako papež Pavel VI. Ten ihned ohlásil sv ůj zám ěr v koncilu pokra čovat. 32 Koncil se tak sešel ve svém druhém jednacím období tém ěř podle programu, již 29. zá ří a trval do 4. prosince 1963. Dle p řání nového papeže byla těžišt ěm jednání konstituce o církvi. Následovaly dekrety o ekumenismu a biskupském úřadu. P ři slavnostním záv ěre čném zasedání pak byla p řijata konstituce o liturgii a dekret o prost ředcích masové komunikace. 33 Třetí jednací období bylo zahájeno 14. zá ří 1964 (a ukon čeno 21. listopadu 1964) mší slouženou 24 koncilními otci (první koncelebrovanou na koncilu) a p řineslo vyvrcholení koncilu. P řijaty byly obě konstituce o církvi a dekrety o ekumenismu, tedy tři hlavní podm ěty druhého jednacího období a otázka zjevení, jež byla neúsp ěšn ě projednávána v období prvním. V encyklice Ecclesiam suam 34 ze 6. srpna 1964 papež konkretizoval již zmiňované heslo svého p ředch ůdce aggiornamento v záležitosti dialogu se sv ětem, zárove ň však varoval p řed „novotá ři“, dle kterých musí církev radikáln ě skoncovat se svými tradicemi a pln ě nalézt nové formy svého života. 35 Poslední jednací úsek koncilu se datuje mezi 14. září až 8. prosinec 1965. V jeho pr ůběhu se konala celkem t ři slavnostní zasedání. Ve srovnání se t řetím, z řejm ě neklí čov ějším zasedáním koncilu, bylo čtvrté o poznání klidn ější. Žádné p řevratné dokumenty se zde neschvalovaly, spíše se v komisích dola ďovaly texty. Slavnostní

31 JEDIN, H.: c.d., str. 107. 32 FRANZEN, A.: c.d., str. 283. 33 PESCH, O. H.: c.d., str. 97. 34 AAS 56 [1964] str. 609-659. 35 JEDIN, H.: c.d., str. 120. - 15 -

záv ěre čné jednání 8. prosince již ne činilo žádné záv ěry, ale bylo záv ěre čnou bohoslužbou. 36 Ačkoliv by se z vyty čené chronologie mohlo zdát, že koncil kontinuáln ě procházel jednotlivá témata, jež pokaždé pouze prodiskutoval, zrevidoval a bez v ětších problém ů odsouhlasil, pochopiteln ě tomu tak nebylo. O jednotlivých dokumentech se vedly dlouhé diskuze i spory a jejich p řijetí byla velmi problematická. Jednou z nich byla i reforma liturgie, které se budeme v ěnovat v následujících řádcích.

1.3. Liturgická otázka

Reforma liturgie n ěkdy bývá považována za jedno z nejvýznamn ějších d ěl koncilu. A čkoliv nebyla projednávána nejdéle a ani nem ěla nejvíce odp ůrc ů, byla nejintenzivn ěji a nejdéle p řipravovanou reformou. 37 Z toho d ůvodu je mnohými považována za nejviditeln ější a nejtrvalejší dílo koncilu. 38 V rámci této práce se jedná o st ěžejní událost. Zm ěny, které liturgické reform ě p ředcházely, zm ěny které byly na koncilu realizovány a zm ěny jež po koncilu následovaly a postoje, které se vůč i nim utvá řely, jsou fakticky klí čovým tématem této práce. Tak, jako tém ěř každá problematika, se ani tahle neobejde bez nástinu historických reálií, aby byla látka ucelená a dala se lépe pochopit vzhledem k budoucí kritice zmi ňované reformy.

1.4 Liturgie od tridentského koncilu k liturgickému hnutí

Tridentský církevní sn ěm rozhodn ě nebyl svolán z důvodu provedení reformy liturgie, p řesto však nemohl ponechat stranou ani ji. Období koncilu se datuje mezi roky 1545–1563 39 a jeho primární úkoly byly jasné. Za prvé reagovat na vznik protestantství

36 PESCH, O. H.: c.d., str. 99. 37 Tamtéž, str. 111. 38 Tamtéž, str. 107. 39 Koncil probíhal ve t řech odd ělených zasedáních mezi uvedenými letopo čty. - 16 -

a definovat katolickou nauku, za druhé pak p řipravit reformu církevní disciplíny a správy. 40 Pro provedení liturgické reformy existovaly dva hlavní d ůvody. Tím prvním bylo vymezení se proti rozmáhající se protestantské mši. Protestanti stávající podobu mše považovali za lidský výmysl, popírali její ob ětní ráz a jakýkoliv vztah mezi poslední ve čeří Pán ě a Kalvarské ob ěti. 41 D ůvodem druhým bylo, že do celebrování mše svaté pronikla spousta nešvar ů morálního i liturgického rázu, z čehož plynulo, že kritizována byla jak praxe, tak i v ěrou čná problematika mše svaté. Napadalo se „obchodnické“ zacházení se svatými tajemstvími, množství votivních 42 mší svatých i podoba ob ětního charakteru. 43 Tridentský sn ěm u činil této chaotické zm ěti nešvar ů p řítrž. Jasn ě stanovil ob ětní charakter mše a reálnou p řítomnost Kristovu v Eucharistii, což se i stalo základem liturgické opravy. 44 Mešní liturgie byla o čišt ěna od r ůzných nepat řičných nános ů, jasno se ud ělalo v otázce p řijímání pod obojí zp ůsobou. Zejména však byl novými dekrety budoucím papež ům udán sm ěr, jakým zp ůsobem by se reforma m ěla vyvíjet. 45 Tridentským koncilem totiž zm ěny v liturgii zdaleka nekon čily, naopak v ětšina klí čových prom ěn p řišla v následujícím období. Ješt ě v pr ůběhu tridentského koncilu byl v diskuzích čím dal čast ěji vznášen požadavek na celkové sjednocení liturgie. Tato v ěc, do té doby nevídaná, již byla možná díky p řevratnému vynálezu knihtisku. Proto byla liturgická reforma, sv ěř ena papež ům, provedena tak rychle, jak dovolovaly možnosti. Už v roce 1568 vyšel Římský breviá ř, k němu byl roku 1632 vydán i opravený hymná ř.46 Nicmén ě nejvýznamn ější událostí se stalo dokon čení prací (které vedla zvláštní komise jmenovaná papežem Piem IV.) na úprav ě Římského misálu ( Missale romanum ) roku 1570, který byl vydán bulou Quo primum již za pontifikátu jeho nástupce sv. Pia V. 47 Misálem Pia V. se liturgie stala

40 JEDIN, H.: c.d., s. 63. 41 POLC, V. Jaroslav, Posvátná liturgie , 1. vyd. Řím: K řes ťanská akademie, 1981. str. 110 42 Termín votivní mše pochází z lat. slova votivus – zaslíbený, záslibný. Jedná se o mši, která m ůže být slavena místo liturgie toho dne ze zvláštní úcty, nap ř. na po čest Panny Marie či jiného sv ětce nebo zvláštních tajemství pána. 43 POKORNÝ, Ladislav. Liturgika II. – d ějiny liturgie v přehledu. 1. vyd. Litom ěř ice: římskokatolická bohoslovecká Cyrilometod ějská fakulta v Litom ěř icích, 1976. str. 180. 44 Tamtéž, str. 180. 45 POLC, V.: c.d., s. 111. 46 Tamtéž str. 114. 47 POKORNÝ, Ladislav. Liturgika II. – d ějiny liturgie v přehledu. 1. vyd. Litom ěř ice: římskokatolická bohoslovecká Cyrilometod ějská fakulta v Litom ěř icích, 1976. str. 181. Pojmem breviá ř se rozumí liturgická obsahující souhrn každodenních motliteb katolické církve, které se mohou konat i zp ěvem. Známe je také pod názvem Denní motlitba církve nebo liturgie hodin. Skládá se - 17 -

jasnou a p řehlednou. Jeho vydáním byl u čin ěn krok k odstran ění „babylonského zmatku“, který v latinské západní liturgii ke konci st ředov ěku a za čátku raného novov ěku p řevládal. Striktn ě omezeny byly votivní mše, zna čně klesly i svátky svatých. 48 Dá se říct, že liturgická reforma byla provedena úsp ěšn ě. Jednota dodala římské církvi viditelnou prestiž i všeobecnost. Neuspo řádanost a zmatek v liturgii vyst řídala liturgie spo řádaná a jasná, na výši obsahov ě i jazykov ě. Liturgie vypracovaná detailn ě do podrobností, tak aby v ní v budoucnu již nemohl p řevládnou individualismus a další nepravosti. 49 Přes všechny pozitiva bula Quo primum obsahuje i jeden prvek obecn ě považovaný za negativní. Tím je ustanovení, že se v misále nesmí nic m ěnit. „Ani vysocí hodnostá ři, administráto ři, kanovníci, kaplani a jiní kn ěží sv ětští nebo jakéhokoliv řádu jakýmkoliv jménem nazývaní, nemohou být vázáni sloužit mši jinak, než jak je námi stanoveno. A nikdy nemohou být kýmkoliv donuceni a dohnáni ke zm ěně tohoto misálu. Ani p řítomná listina nem ůže být nikdy odvolána nebo zmírn ěna, nýbrž zárove ň ustanovujeme a prohlašujeme, aby ve své síle byla vždy trvalá a platná.“ 50 Tento misál se tak stal jedinou povolenou liturgickou knihou ur čenou pro všechny diecéze latinského ob řadu mimo ty, jímž byla ud ělena výjimka. Jednalo se o řády a diecéze jež mohly dokázat, že používaly své zvláštní liturgie už aspo ň dv ě st ě let. Ty byly z povinnosti za čít užívat římského misálu vy ňaty 51 (profitoval z toho i řád, ze kterého vzešel sám Pius V. – dominikáni 52 ). L. Pokorný k tomuto rozhodnutí píše, že v jeho důsledku bohoslužba pod vlivem centralismu ztuhla, proto se také následující staletí nazývají obdobím strnulosti nebo rubricistiky. 53 Liturgie se stává strnulou a její vývoj se zastavuje na t ři sta let. Vše týkající se liturgie je do nejmenších podrobností stanoveno (zmi ňovanými rubrikami – odtud název „období rubricistiky“). Vše je centrálně řízeno a pod neustálým

z osmi hodinek, což je ve řejná motlitba církve. Je ur čena p ředevším kn ěžstvu a řeholník ům, modlit se ji ale mohou i laici. 47 Kniha, která obsahuje hymny, tzn. oslavné písn ě, které k řes ťanství u činilo jako sou částí liturgie, n ěkdy je tak také nazýván kostelní zp ěvník. 48 POLC, V.J.: c.d., str. 115. 49 Tamtéž, str. 117. 50 Quo primum – Bulla sv. Pia. V. 51 Jako p říklad lze uvést zejména tzv. Ambroziánský (Milánský) ritus, který se stále používá ve velké části milánské arcidiecéze. 52 PESCH, O.H.: c.d., str. 112. 53 POKORNÝ, Ladislav. Liturgika II. – d ějiny liturgie v přehledu. 1. vyd. Litom ěř ice: římskokatolická bohoslovecká Cyrilometod ějská fakulta v Litom ěř icích, 1976. str. 182. Rubrika (z lat. ruber - červený) je poznámka v liturgických kníhách, obvykle psaná červenou barvou. Ta obsahuje vysv ětlující poznámky, p ředevším k obsahu či gest ům, které doprovázejí slova, tišt ěná čern ě. - 18 -

drobnohledem římské kongregace rit ů. V rámci této reality je liturgie latinského ob řadu na celém sv ětě do posledního slova a gesta uniformní. 54 Postupem času však p řibývá lidí, kte ří s touto realitou nejsou spokojeni a cht ějí ji zm ěnit. Pro tento proud katolík ů usilující o obnovu liturgie se vžívá ozna čení liturgické hnutí.

1.5. Liturgické hnutí

Hlavním cílem liturgického hnutí bylo dosáhnout uv ědom ělé, činné a ú činné účasti v ěř ících na bohoslužb ě církve. 55 P ři tom však nejde říct, že všichni, kdo m ěli zájem o obnovu liturgie, m ěli správné názory a používali správné prost ředky, stejn ě jako nelze tvrdit, že liturgické hnutí nap říč Evropou užívalo stejných metod a m ělo stejných názor ů.56 Z pohledu retrospektivy se však p ůsobení hnutí usilujícího o činnou účast v ěř ících jeví jako velmi d ůležité. Zcela paradoxn ě se touha po liturgické obnov ě za číná utvá řet v zemi, kde ob čanská revoluce (která byla doprovázená mohutnou a velmi násilnou vlnou dechristianizace, jíž za ob ěť padlo až t ři tisíce duchovních 57 ) církev málem nadobro smetla. Situace zde však byla pon ěkud specifická vzhledem k tomu, že zna čná část zem ě byla ovlivn ěna tzv. jansenismem a galikanismem 58 . Mezi hlavní propagátory obnovy pat řil opat benediktýnského řádu v Solesme, Louis Pascal Guéranger. Ten se snažil ve francouzských diecézích, které dosud neprovedly tridentskou reformu, zavád ět římskou liturgii. Jejím zavád ěním p řisp ěl i k obnov ě liturgického zp ěvu – gregoriánského chorálu. Jeho p ůsobení znamenalo jak historický konec galikanismu, tak i povzbuzení duchovního života a inspiraci pro liturgické hnutí v dalších zemích. 59

54 POKORNÝ, Ladislav a kol., Obnovená Liturgie . 1. vyd. Praha: Úst řední církevní nakladatelství, 1976, str. 17. 55 KOPE ČEK, Pavel. Reforma liturgie a reforma církve – liturgie minulosti a sou časnosti . Praha, UK KTF, 2002, str. 12. 56 POLC, J.V.: c.d., str. 131. 57 NOWAK, Jerzy Robert, Církev a velká francouzská revoluce. 1. vyd. Olomouc: Matice Cyrilometod ějská s.r.o., 2003. str. 11. 58 Jansenismus je teologický sm ěr inspirován kalvinismem, jehož p říslušníci v ěř í nauce o predestinaci, která je v rozporu s naukou katolickou. Galikanismus je zase nauka opírající se o domn ělá, starobylá, historicky však nedokazatelná práva, omezující možnost disciplinárního zásahu Svatého stolce do vnit řních záležitostí církve ve Francii. 59 KOPE ČEK, P.: c.d., str. 13. - 19 -

Liturgické hnutí p ůsobilo v Německu, Anglii, Itálii, Špan ělsku, Portugalsku, USA, Belgii, Holandsku a konec konc ů i českých zemích vždy specificky k danému území a dob ě.60 Jeho hlavní protagonisté pak nep římo dali vzniknout liturgické reform ě Druhého vatikánského koncilu. Než kone čně p řejdeme p římo k vatikánské reform ě liturgie, je ješt ě t řeba připomenout významn ější zm ěny v liturgie z popudu dvou papež ů a to Pia X. a Pia XII. Papež Pius X., jehož pontifikát se datuje mezi lety 1903–1914, byl znepokojen vzdalováním se v ěř ících od pravé myšlenky eucharistie. Mnozí katolíci ješt ě byli ovlivn ěni jansenismem a ke svatému p řijímání chodili pouze jednou do roka, nej čast ěji o Velikonocích, aby splnili povinnost. Z tohoto d ůvodu papež Pius X. zahájil kampa ň za časté, pokud možno každodenní p řijímání spojené s častou zpov ědí. 61 Dekretem z 8. srpna 1910 Quam singulari 62 vy řešil druhý pal čivý problém. Stanovil totiž, ve kterém věku se smí p řistoupit k prvnímu svatému p řijímání. V ěk stanovil na tzv. „nástup rozumného v ěku“, což bylo sedm let. 63 Dalším dekretem o církevní hudb ě, který vydal v den svaté Cecílie (22. listopadu 1907), vyzdvihl na vedoucí místo liturgické hudby gregoriánský chorál oproti divadelní a sekulární hudb ě, kterou z kostel ů vykazoval. 64 Nemenší zájem o liturgii projevoval i papež Pius XII. 65 (1939-1958), který sám provedl n ěkolik reforem. První významnou zm ěnou byla obnova ob řadu velikono ční vigilie. Schváleny byly první p řeklady eucharistických motliteb do národních jazyk ů a důraz byl kladen na to, aby v ěř ící mohli eucharistii co nej čast ěji p řijímat mimo jiné i tím, že se zmírnily podmínky eucharistického postu. Up řesn ěny byly podmínky pro koncelebraci a za ur čitých podmínek mohli biskupové povolovat odpolední i ve černí mše svaté. 66 Encyklika Mediator Dei 67 se stává klí čovým dokumentem pro liturgické hnutí, které už je v této dob ě celocírkevní záležitostí stejn ě jako úsilí o obnovu liturgie. 68

60 PESCH, O.H.: c.d., str. 115. 61 COULOMBE, A.CH.: c.d., str. 438. 62 AAS 2 [1910], str. 577-583. 63 POLC, J.V.: c.d., str. 124. 64 COULOMBE, A.CH.: c.d., str. 438. 65 Je t řeba mít na pam ěti, že v období pontifikátu Pia XII. bylo již liturgické hnutí velmi rozší řené a aktivní po všech sm ěrech. V ěř ící m ěli v rukou misálky z latiny p řeložené do domácích jazyk ů a tak mše ve své „mrtvé“ řeči byla p řístupna každému kdo um ěl číst. 66 POLC, J.V.: c.d., str. 192 – 193. 67 AAS 39 [1947], str. 521-595. 68 PESCH, O.H.: c.d., str. 115. - 20 -

1.6. Liturgická reforma Druhého vatikánského koncilu

Genezi liturgické reformy ( čili konstituci o liturgii) vypracovala speciální koncilní liturgická komise. Ta se vyprofilovala z předkoncilní p řípravné liturgické komise, kterou ustanovil Jan XXIII. ve svém již zmiňovaném motu proprio Superno Dei nutu 69 . Do jejího čela byl jmenován prefekt Posvátné kongregace ob řad ů, kardinál Gaetano Cicognami, sekretá řem se stal Annibale Bugnini, řeholník z řádu Lazarist ů, považovaný za jednoho z nejv ětších sv ětových odborník ů v oblasti liturgie. 70 Po mnoha zm ěnách byla nakonec p řípravná liturgická komise ustálena na 28 členech a 37 poradcích. Z nich byl jeden kardinál jako p ředseda, 2 arcibiskupové, 28 kn ěží sv ětských a 23 řeholních. V rámci komise existovalo ješt ě 13 tzv. podkomisí, jež m ěly rozpracovávat témata jako činnou ú čast laik ů p ři liturgii, zavedení lidové řeči, reformu mešních ob řad ů, koncelebrace, svátosti, modlitbu církve (breviá ř, liturgickou hudbu, od ěv, liturgický rok, kalendá ř atd).71 Definitivní návrh p ředlohy liturgické konstituce se poda řilo dokon čit již dev ět měsíc ů p řed zahájením koncilu, a to 13. ledna 1962. Obsahovala p ět svazk ů, které m ěly 107 článk ů na 125 stranách a četné vysv ětlivky. 72 Podpis prezidenta komise osmdesátiletého kardinála Ciognaniho p řišel po pe člivém prostudování 1. února 1962, pět dní p řed kardinálovou smrtí. Z řejm ě tedy i z tohoto d ůvodu práv ě tímto textem jednání koncilu za čalo. 73 Ješt ě p ředtím, než tento text dostali koncilní otcové do rukou, prošel komisí pro úpravu p ředloh (pod vedením kardinála Confalonieriho). Když ho pak jeho auto ři z přípravné liturgické komise vid ěli, byli v šoku. 74 Ne že by samotná podstata návrhu byla zm ěněna, ale řada d ůležitých bod ů dokumentu byla p řed ělána k nepoznání. Oslabena byla zejména opat ření ve prosp ěch národních jazyk ů v liturgii. Jeden p říklad za všechny. P ůvodní text komise říkal, že biskupové či biskupské konference daného jazykového prostoru mají rozhodovat o užívání liturgického jazyka. Naproti tomu upravený text uvád ěl, že p říslušné v ěci mohou pouze navrhovat. Znovu se tak jasn ě

69 AAS 52 [1960] str. 433-437. 70 POLC, J.V.: c.d., str. 201. 71 Tamtéž, str. 201-202. 72 Tamtéž, str. 209. 73 PESCH, O.H.: c.d., str. 119. 74 POLC, J.V.: c.d., str. 213. - 21 -

ukázalo, že v rámci kurie ale i sv ětového episkopátu, existovaly jednozna čné hlasy odporu v ůč i liturgické reform ě.75 Tento čin se nicmén ě zamýšleným ú čelem minul. Členové p řípravné komise se proti zm ěnám ohradili (jeden z otc ů si dokonce p řed celým sn ěmem ve řejn ě st ěžoval, že text byl pad ělán) a vzhledem k nastalé situaci žádná z navržených zm ěn p řijata nebyla. Verze kardinála Confalonieriho nicmén ě jako základ o jednání o liturgii z ůstala. 76 Ukázalo se však, že v ětšin ě otc ů ležela na srdci opravdová, ne jen povrchní liturgická reforma. Již bylo uvedeno, že prvním koncilním tématem, o kterém otcové m ěli rokovat, byla liturgie. Toto rozhodnutí nejen že odpovídalo pastora čnímu a ekumenickému pojetí koncilu, ale také poukázalo na d ůležitost a p řipravenost daného tématu. P ři t řetím koncilním zasedání (20. října 1962) byla ustanovena koncilní liturgická komise, která během svého p ůsobení m ěla 21 pracovních setkání. 77 D ůležitým faktorem se stalo, že se zabránilo snaze, aby byly všechny návrhy (kv ůli d ůkladnému teologickému zd ůvodn ění) p ředloženy teologické komisi, nástupci p ůvodní úst řední komise, jejímž předsedou nebyl nikdo jiný než kardinál Ottaviani.78 Pesch se o n ěm ve své knize zmi ňuje jako o jednom z „lidsky nejúctyhodn ějších, ale teologicky nejnepružn ějších“ tradicionalist ů na koncilu. 79 Mezi říjnem a prosincem prvního roku koncilu otcové p ředložené schéma diskutovali na 15 zasedáních o celkové délce asi 50 hodin. P ředneseno bylo 328 přísp ěvk ů a sekretariátu koncilu bylo p ředloženo 297 písemných zpráv. 80 I vzhledem k tomu, že se jednalo o úvodní zasedání koncilu, se vedly diskuze s velkým nasazením. Přesto už 14. listopadu bylo odhlasováno, aby dané schéma bylo p ředm ětem dalších diskuzí. Vzhledem k množství p řipomínek bylo t řeba, aby komise na p ředloze dále pracovala. Ta provedla d ůkladnou revizi schématu v přestávce p řed za čátkem druhého jednacího období. 81 Po řad ě peripetiích v rámci hlasování a jednacího řádu (v prvním hlasování nebylo dosaženo p ředpokládané dvout řetinové v ětšiny pro návrh, d ůsledkem

75 PESCH, O.H. c.d. str. 119 76 POLC, J.V. c.d. str. 214 77 KOPE ČEK, P.: c.d. str.45-46 78 PESCH, O.H.: c.d., str. 120. Kardinál Ottaviani byl znám jako p řední odp ůrce liturgické reformy. Kritizoval jak novou konstituci, tak zejména pokoncilní mešní řád. Velkou část jeho kritiky sdílel i arcibiskup Lefebvre. Ottavianiho kritikou se práce bude ješt ě konkrétn ěji zabývat. 79 Tamtéž, str. 75. 80 KOPE ČEK, P.: c.d., str. 46. 81 PESCH O.H.: c.d., str. 120-121. - 22 -

pak bylo, že dle jednacího řádu nebylo zcela jasn ě definovatelné, zda je návrh zamítnut či se jedná o odklad k dalším úpravám, nakonec se prosadilo druhé pojetí) došlo 22. listopadu 1963 k záv ěre čnému hlasování o celém schématu. Liturgická konstituce Sacrosanctum Concilium byla p řijata dv ěmi tisíci sto padesáti hlasy proti pouhým devatenácti proti návrhu. Ve st ředu 4. prosince 1963 pak papež Pavel VI. text schválil a došlo k jeho slavnostnímu vyhlášení. 82 V rámci konstituce je nutné alespo ň stru čně objasnit základní liturgické principy a její t ěžišt ě. Hned na úvod je t řeba říct, že liturgická konstituce není dogmatická, čili se v ní nep ředkládají v ěrou čná ustanovení, nýbrž se jedná o konstituci disciplinární, což znamená, že se vztahuje na jistý úsek praktického života církve, t řebaže její ustanovení spo čívají na nauce víry. Klí čové v ěrou čné články v ní nejsou definovány, tj. závazn ě vymezeny, a proto mají pouze povahu projev ů řádného u čitelského ú řadu církve. 83 Sacrosanctum Concilium obsahuje sto t řicet článk ů. Nap říklad oproti konstituci o církvi je objem textu o polovinu menší, a čkoliv po čet článk ů je dvojnásobný. Tento fakt vyplývá z toho, že liturgická konstituce má stru čnou bodovou strukturu, zatímco konstituce o církvi p ředstavuje souvislý výklad. Konstituce obsahuje sedm kapitol: Obecné zásady, Eucharistie, Ostatní svátosti, Modlitba hodinek, Liturgický rok, Církevní hudba, Sakrální um ění (v četn ě liturgického ná činí a rouch). Kope ček ve svém díle Reforma liturgie a reforma církve rozlišuje liturgické principy obsaženy v SC na doktrinální a pastora ční. Považuji za d ůležité si je alespo ň stru čně objasnit. Mezi prvn ě jmenované principy pat ří: Liturgie jako výkon Kristova kn ěžství (SC 7) - ve st ředu liturgie je Kristus, jež je Pánem a dárcem života. Liturgie je slavením Kristova velikono čního tajemství, skrze které je On stále p řítomen ve své církvi, jež v Duchu svatém vzdává pravý kult Otci. Liturgické slavení stále z ůstává chválou Boha, jež poslal k naší spáse svého Syna a tato spása se uskutečň uje v církvi skrze p ůsobení Ducha svatého. Pozornost liturgické konstituce není up řena na platnost ritu nebo vn ější formu, ale na spole čenství, které se schází k poslechu Božího slova a slavení svátostí. Takto církev plní to, co Kristus přikázal činit na svoji památku. Vzdávají díky Bohu, který nám ze svého milosrdenství dal vzk říšením Ježíše Krista nov ě se narodit k živé nad ěji. 84

82 PESCH O.H.: c.d., str. 121. 83 POLC, J.V.: c.d., str. 343. 84 KOPE ČEK, P.: c.d., str. 46. - 23 -

Liturgie jako vrchol a pramen života církve (SC 5) – liturgie je posvátnou činností církve. V eklesiálním kontextu je kontemplovaná jako proud lásky, jež vyv ěrá z probodnutého Kristova boku. Liturgie, chápaná jako znamení, je nejv ěrohodn ějším a nejpln ějším obrazem církve, kultovního spole čenství sjednoceného kolem oltá ře pod vedením legitimních pastý řů . Zde se jedná o životodárný vrchol existence církve. 85 Plná a v ědomá aktivní ú čast – dle SC 14 je požadována aktivní ú čast na liturgickém slavení. Ta vychází z křestního charakteru v ěř ících, tedy všeobecného kn ěžství. Tento požadavek poukazuje na nutnost nového pojetí v ěř ících p ři liturgii. Jedná se tu i o význam duchovní. Věř ící mají mít skute čného k řes ťanského ducha, kterého získají nejen životem v církvi, ale i prožíváním skute čnosti církve v jejím maximálním vrcholu – liturgii. 86 Liturgie jako zjevení církve (SC 26) – na základ ě p ředchozích bod ů je liturgie vnímána jako maximální zjevení podstaty církve. Spole čné slavení má p řednost p řed individuálním pojetím liturgie. A práv ě v liturgii se má prezentovat celá církevní struktura i její hierarchická struktura. Koncil ukon čil klerikální pojetí liturgie, která má nyní spole čenský rozm ěr, čímž mimo jiné otev řel cestu nap ř. laickým ministrant ům p ři liturgii. 87 Jednota neznamená uniformitu (SC 38) – tato koncilem p řijatá zásada vymezuje pokoncilní liturgii ve vztahu k té p ředcházející. Uniformita vzešlá z tridentského koncilu a následujícího období kon čí, naopak do pop ředí je stav ěna pot řeba inkulturace v různých částech sv ěta a adaptace národních zvyk ů v různosti kultur. Na druhé stran ě konstituce zd ůraz ňuje i nutnost jednoty, p řičemž jednota a katolicita charakterizuje nejen církev, ale práv ě i liturgii. 88 Tradice a legitimita zm ěn (SC 23) – zde konstituce poukazuje na nutnost zm ěn v rámci vitality liturgie. Rovn ěž mluví o tom, že odstran ění všech lidských a kulturních prvk ů nemusí za každou cenu znamenat progresivitu. 89 Mezi klí čové pastora ční principy pat ří t ěchto p ět: Jazyk – Pesch k jazykové problematice dokumentu píše, že uvoln ění možnosti užívat v liturgii mate řštinu je v rámci konstituce hlavním praktickým t ěžišt ěm. 90 Liturgický jazyk se stal také ohniskem nejv ětších spor ů v rámci konstituce. Vzhledem

85 KOPE ČEK, P.: c.d., str.47. 86 Tamtéž, str. 47. 87 Tamtéž, str. 47. 88 Tamtéž, str. 47-48. 89 Tamtéž, str. 48. 90 PESCH, O.H. c.d. str. 121 - 24 -

k tomu, že i v rámci FSSPX a jeho kritiky liturgie se jedná o významný bod sporu, budeme se otázce liturgického jazyk podrobn ěji v ěnovat v následujících kapitolách. Boží slovo – je prohlášeno, že žádná liturgická akce nem ůže být bez bohoslužby slova, tak se Boží slovo op ět dostává do všech liturgických rit ů. Koncil zd ůraznil vlastní účinnost Božího slova, které chápe jako ve vztahu ke Kristu: Kristus je p řítomen v Božím slov ě (SC 7) a je to On, kdo zv ěstuje své evangelium (SC 33). Z tohoto d ůvodu koncil zd ůraznil d ůležité postavení Písma v liturgii, která má p ůsobit v duších v ěř ících. Je t řeba, aby z biblického textu vyv ěraly promluvy a homilie 91 , které by poukázaly na bohatství a aktuálnost biblického textu. 92 Katecheze – nové pojetí liturgie v rámci konstituce pot řebuje pochopení ze strany v ěř ících a tudíž i následnou liturgickou katechezi, p řičemž se konstituce neomezuje jen na katechezi pro laiky, ale i kn ěžskou a seminární formaci a také poukazuje na z řízení pat řičných komisí. 93 Zp ěv – spole čenský charakter liturgie má zd ůraz ňovat spole čný zp ěv. Ten konstituce chápe jako nutnou sou část slavení liturgie (SC 112). Zp ěv není vn ějším přídavkem, ale odpovídá vlastní povaze liturgie, která je svátkem a oslavou Boha a Kristova velikono čního vít ězství. 94 Liturgická reforma – Svatá Stolice je pov ěř ena p řipravit všeobecnou liturgickou reformu (SC 21) podle princip ů p řijatých na koncilu. Tyto principy jsou obsaženy v konstituci (SC 50, 34). Jedná se jednoduchost, krátkost, pochopitelnost. Nové vnímání biblického textu a celé liturgie v ůbec. 95

91 slovo homilie pochází z řeckého slova homilia – shromážd ění, beseda. Homilie ozna čuje jiný výraz pro kázání, zejména v eucharistické bohoslužb ě. V užším slova smyslu se jedná o kázaní exegetické, tj. věnované výkladu biblického čtení. 92 KOPE ČEK, P. c.d. str. 48 93 tamtéž str.48 - 49. 94 tamtéž str. 49 95 tamtéž str. 49. - 25 -

1.7 Provád ění liturgické obnovy

Již 25. ledna 1964 vydal papež Pavel VI. zvláštní motu proprio Sacram Liturgiam 96 , jež se týkalo praktického provád ění p ředpis ů konstituce o liturgii. Hned v úvodu poukázal na fakt, že mnoho zmi ňovaných p ředpis ů není možné provést najednou a v krátkém čase. Aby byl ve v ěci zachován řád a správný postup, bylo oficiáln ě ustanoveno Consilium ad exsequendam Constitutionen de sacra Liturgia - rada pro provád ění konstituce o posvátné liturgii. Jejím p ředsedou se stal bolo ňský arcibiskup kardinál Lercaro a tajemník A. Bugnini. Komise čítala 47 člen ů, z nichž 11 bylo kardinál ů, 35 biskup ů a 1 opat. Dále ke komisi pat řilo 200 poradc ů z celého sv ěta, rozd ělených do 40 pracovních skupin. Od roku 1965 pak komise za čala vydávat informa ční latinský časopis Notitiae , kde byly uve řej ňovány doklady o liturgické obnov ě, o činnosti komise a další informace. 97 Byl stanoven plán, p řičemž obnova m ěla probíhat b ěhem čty ř časových úsek ů : p řechod od latiny k živému liturgickému jazyku (1965-1966); reforma liturgických knih (1964-1978); p řeklad nových liturgických knih (z d ůvodu neustálých p řeklad ů se časov ě nedá vymezit); a poslední úsek – p řizp ůsobení římské liturgie životu a myšlení místních církví (jakožto dlouhodobý úkol). 98 Hned na úvod je t řeba zmínit n ěkolik (p řevážn ě pastorálních) princip ů, z nichž obnova liturgie vycházela. Tím prvním byla skute čnost, že liturgie není nem ěnná. Zejména v potridentské dob ě se rozší řilo mylné p řesv ědčení, že z toho d ůvodu, že je v liturgii vše posvátné, je také nedotknutelné. 99 Tento názor však nezohled ňuje historický kontext období reformace, kdy sn ěm hájil katolickou nauku v ůč i protestantství. Druhý vatikánský koncil p řizp ůsoboval a orientoval liturgii tak, aby v ní mohla vyniknout ú čast celého Božího lidu na Kristov ě ob ěti. Další zásadou bylo, že v liturgii je t řeba zohlednit aktuální dobu. To v podstat ě znamenalo vzdát se jednotné liturgie, ale tak, aby neutrp ěla jednota církve. Tato zásada je do zna čné míry i d ůsledek požadavku Konstituce o církvi, kde je kladen Boží lid na první místo a církevní představení mu mají svou službou pomáhat k dosažení spásy. Tímto krokem se de facto dosáhlo návratu k praxi p řed Tridentským koncilem. V základních rysech je liturgie spole čná, nicmén ě jednotlivosti vyhovují místním pot řebám. 100 Dalším principem byla

96 AAS 56 [1964], str. 139-144. 97 POLC, J.V.: c.d., str. 301. 98 Tamtéž, str. 300-302. 99 Tamtéž, str. 321. 100 POLC, J.V.: c.d., str. 321-322. - 26 -

skute čnost, že činná ú čast na liturgii není nic neobvyklého ani nového. Již starobylé liturgické motlitby nazna čují výzvy kn ěze k motlitb ě a odpov ědi lidu. Koncil si vytkl za cíl tuto ú čast znovu obnovit, což v důsledku znamenalo odstranit vše, co by ji zat ěžovalo. K usnadn ění ú časti se však nedalo p řisp ět ni čím v ětším, než zavedením mluveného jazyka a také p řizp ůsobením obsahu liturgie v ěř ícím, žijícím v jiných kulturn ě geografických oblastech, jimž je římské myšlení i řeč cizí. V jádru se jedná o to, aby v ěř ící m ěli širší možnost uplatnit svou ú čast na liturgii i hlasem. 101 V rámci reformy liturgie bylo t řeba, aby se její vn ější výraz p řizp ůsobil dob ě. Bylo však nutné zachovat její podstatu, proto bylo t řeba upravit mešní ob řady. K těmto zm ěnám už v historii došlo n ěkolikrát. Když provád ěl reformu liturgie papež Pius V., jak už bylo řečeno, vybral z množství n ěkolika st ředov ěkých sakramentá řů pouze jeden. Ten se pal stal všeobecn ě závazným. Jednalo se o misál 102 užívaný římskou kurií, který se postupn ě vyvíjel v německo-franckém prostoru a do Říma se dostal v 10. století. K těmto liturgickým text ům byly pozd ěji p řipojeny praktické rubricisticko - ob řadní poznámky. Tak vznikla mešní kniha nazývaná do Druhého vatikánského koncilu Římským misálem. V konstituci si otcové p řáli, aby provedená obnova byla ve všech ohledech jasn ě katolická. Provád ět se m ěla pod vedením církve (Svatého stolce) a místn ě podle pravomoci biskup ů. Základní kritéria p ři jejím řízení se m ěla ur čovat dle zásady, že prosp ěšné je pouze to, co vyžaduje dobro církve. 103 V potaz se m ělo brát jak historicko- teologické pozadí, tak i praktické zkušenosti získané z jednotlivých míst. Hlavním těžišt ěm obnovené liturgie m ěly být podn ěty k růstu ve ví ře a lásce k Bohu. To v přeneseném významu znamená, že motlitby m ěly být zp řístupn ěny všem lidem bez ohledu na vzd ělání či náboženskou gramotnost. Nem ěly tedy být zbyte čně složité, ale přímo čaré a jasné. Základem m ěla být biblická mluva a srozumitelný jazyk, p řičemž se mohly více využívat místní lidové tradice a zvyky. 104 Zapomínat se nem ělo ani na fakt, že liturgie, jakožto souhrnné zv ěstování církve, p řipravuje cestu do církve t ěm, kte ří jsou mimo ni. Naproti všem t ěmto skute čnostem bylo t řeba zachovat ostražitost, aby nové zm ěny nenarušovaly obsah, hloubku a jednotu liturgie. 105

101 POLC, J.V.: c.d., str.322. 102 Misál ozna čuje liturgickou knihu jež obsahuje motlitby a čtení ke mši svaté. 103 POLC, J.V.: c.d., str. 303. 104 Tamtéž, str. 304. 105 POLC, J.V.: c.d., str. 304. - 27 -

V rámci formování nové liturgie bylo d ůležité ur čit, jakou liturgii, kterého místa a které doby vzít za základ. Odborníci se soust ředili zejména na to, co bylo spole čné liturgii ve všech dobách. Tak vynikly p ředevším tyto části eucharistické liturgie: vstupní zp ěv, čtení z Písma svatého, homilie, motlitba v ěř ících, p ředávání ob ětních dar ů, pochvalná motlitba, motlitba d ěkovná a slova Kristova pronesená nad chlebem a vínem, motlitba Pán ě, ob ětní hostina a propušt ění. P řičemž r ůzné části z dob minulých byly vypušt ěny (nap ř. soukromé motlitby kn ěze p řed svatým p řijímáním či poslední evangelium, které od st ředov ěku bylo ur čitým exorcismem a sou částí požehnání spojeného s motlitbami za p říznivé po časí.) 106 Komise se potýkala i s několika problémy. Zejména nešlo vylou čit všechny přídavky, které v rámci celku, vytvo řeného z částí spole čných všem dobám, nezapadaly. I p řesto se vytvo řila podoba dnešní eucharistické liturgie. V ní byl na po čátku zaveden ve řejný úkon kajícnosti. Tématicky byla rozší řena čtení z Písma svatého a d ůležitým bodem bylo znovu v řazení starobylé, ale dlouho opomíjené motlitby v ěř ících - přímluvy. B ěhem obnovené liturgie bylo rovn ěž možné užívat zp ěvů vžitých už od st ředov ěku, jak latinských (zejména gregoriánský chorál), tak i lidových. 107 K mešnímu ob řadu pat řily i nové eucharistické motlitby, možnost koncelebrace a také možnost p řijímání laik ů pod obojí zp ůsobou. Nejv ětší problémy vyvstaly práv ě s úpravou eucharistické motlitby. Nakonec bylo rozhodnuto, že Římský kánon musí až na nepatrné úpravy z ůstat beze zm ěny, a to i p řesto, že text je podmín ěn dobou, místem a zp ůsobem římského myšlení. Z toho d ůvodu vznikly t ři další a kratší eucharistické motlitby. Druhá je p ůvodn ě řecká eucharistická motlitba Hypolitova, jež se užívala v Řím ě ve 3. století po Kr. Další dv ě byly nové, avšak i ony byly vytvo řeny ze starobylých eucharistických motliteb, zejména z východních liturgií. 108 V duchu pokyn ů konstituce (SC 52) se nov ě uspo řádala čtení z Písma svatého pro liturgii slova. Oproti d řív ějšku se čtení neopakují, ale jsou uspo řádána pro celý rok a jednotlivé texty se čtou v období, ke kterému se hodí svým obsahem. 109 Nový mešní řád oproti starému římskému misálu, jenž bral na v ědomí pouze kn ěze a ty, kte ří mu p řisluhovali, bere za základ mši svatou, které se spolu s kn ězem účastní lid (v rámci zásady o ú časti v ěř ících – SC 31). Tak vnikl nový ob řad, jenž svým složením odpovídal jednotlivým částem p ředchozího, závazný pro římský ritus, který

106 POLC, J.V.: c.d., str. 304-305. 107 Tamtéž, str. 305. 108 Tamtéž, str.305. 109 Tamtéž, str. 306. - 28 -

zaru čuje jeho jednotu. Tato tzv. normativní 110 mše je také zna čně kratší, zejména z důvodu zp ěvu a aktivní ú časti v ěř ících. Takto nov ě navržený text nového mešního řádu byl odeslán v kv ětnu 1967 biskup ům do celého sv ěta. B ěhem biskupské synodu stejného roku, byla otc ům tato normativní mše p ředvedena. Když ješt ě necháme stranou její jasné odp ůrce, kte ří proti novému pojetí normativní mše brojili, tak se dá říct, že Otcové s novou úpravou v celku souhlasili. Na druhou stranu u mnohých (v četn ě t ěch, co ji p řipravovali) budila rozpaky 111 . Bylo však t řeba mít na pam ěti, že to, co bylo p ředvedeno, byl pouze základní zp ůsob slavení eucharistie, jež m ěl být v jednotlivostech dále obohacován. 112 Základy k obnov ě nové mešní liturgie tak byly položeny v pom ěrn ě krátké dob ě. Musely však uplynout ješt ě dva roky, než mohl být nový mešní řád schválen Pavlem VI., který m ěl sám velké zásluhy na úprav ě liturgie, zejména když n ěkolikrát rozhodl, kterou cestu zvolit, když komise váhala. Bylo t řeba provést n ěkolik menších úprav a zm ěn dle p řipomínek Otc ů synodu. Tak byl nový latinský Římský misál zve řejn ěn roku 1969 a o rok pozd ěji vydán. 113 Zjednodušen ě řečeno se dá mluvit o misálu Pavla VI., či mši Pavla VI. Taktéž se lze setkat s ozna čením Novus Ordo Missae, které se však v oficiálních dokumentech příliš nepoužívá. Termín se stal oblíbený práv ě zejména pro tradicionalistická hnutí, v rámci nichž toto ozna čení nese ur čitý pejorativní nádech. Sn ěm si p řál, aby obnova probíhala postupn ě tak, aby na ni v ěř ící byli připravování postupným výkladem a uvykali nové form ě. P řesto ani s odstupem čty ř století od tridentské reformy nebylo možno zamezit stejným problém ům. Ukázalo se, že liturgii je možné nerozumět, i když se koná ve srozumitelném jazyku. Tento d ůsledek byl zap říčin ěn zejména tím, že málokde v ěř ící prošli skute čnou biblicko teologickou přípravou. Zm ěny se často provád ěly na pokyn shora a bez řádného vysv ětlení. To zp ůsobilo, že n ěkte ří v ěř ící byli zmateni a v nové form ě se neorientovali. 114 Přesto nebude daleko od pravdy když se řekne, že již v 70. letech obce v ěř ících reformu přijaly. 115

110 Ur čující závaznou formu. 111 Mše probíhala v italském jazyce, p řičemž zp ěvy byly nové a nevyzkoušené. Rovn ěž prost ředí Sixtinské kaple nebylo pro ukázku úpln ě vhodné. Dalším d ůvodem bylo, že nacvi čenost ob řad ů p ůsobila um ělým a nastudovaným dojmem. 112 POLC, J.V.: c.d., str. 308. 113 Tamtéž, str. 308. 114 POLC, J.V.: c.d., str. 309. 115 PESCH, O.H.: c.d., str. 130. - 29 -

1.8 Projevy nesouhlasu

Už v prvních letech po skon čení koncilu se za čal mezi n ěkterými kn ěžími a věř ícími projevovat kritický postoj v ůč i ur čitým projev ům zbožnosti. Ubylo projev ů zbožné úcty k eucharistii, ke svatým, i jejich sochám a obraz ům. Tato situace byla zap říčin ěna zejména snahou vypo řádat se s tzv. barokní zbožností, která se brala jako koncilem p řekonaná a která domn ěle vytvá řela ze ď mezi katolíky a ostatními k řes ťany. Realitu tohoto jevu je t řeba pozorovat zejména v důsledku všeobecné sekularizace života, která nenechala stranou ani katolíky. Jako další faktory m ůžeme dozajista připojit i vliv sd ělovacích prost ředk ů a nov ě se utvá řející konzumní styl života moderní spole čnosti. 116 Jednou z příčin byla i nová úprava liturgie, která sebou nesla spoustu zmatk ů. Biskupské konference m ěly p řipravit p řeklady latinských text ů, ješt ě dlouhou dobu však neexistoval ani schválený latinský text. Nikdo po řádn ě nev ěděl, které liturgické předpisy platí a které nikoliv, do toho neustále p řicházely další zm ěny. Konec šedesátých a za čátek sedmdesátých let je proto ve znamení tzv. „pokusných ob řad ů“, schválených nejvyšší autoritou jako normativní, aby se obsah liturgie co nejrychleji kodifikoval. V důsledku této situace mnozí kn ěží za čali provád ět „liturgické pokusy“, aniž by m ěli dostate čné znalosti a schopnosti, navíc tyto experimenty byly proti všem platným p ředpis ům. 117 Pesch ve své knize k nastalé situaci p řipojuje dv ě anekdoty, které s humorem a nadsázkou, nicmén ě výstižn ě tehdejší problém popisují. První anekdota po číná otázkou: „Co je to liturgická reforma?“ Odpov ěď : „To je, když p řijdete v cizím kostele v ned ěli do sakristie zeptáte se: „Jak to tady d ěláte vy?“ Druhá anekdota představuje kn ěze, jež beznad ějn ě p řebírá salátové vydání provizorních text ů liturgické komise na čtecím pultu a pokouší se najít ned ělní čtení. Na okamžik zapomene, že má zapnutý mikrofon a potichu si sám pro sebe uleví: „Zatr… koncil!“ 118 Tento problém byl mimo jiné do zna čné míry zp ůsoben p ředchozí dobou, kdy se vžila p ředstava, že každý liturgický p ředpis je nem ěnný a závazný jako sama teologická podstata liturgie. Tato neschopnost ur čit m ěnitelnou a nem ěnitelnou složku liturgie postupn ě vyústila ve dva krajní postoje: v relativizaci všech norem na stran ě jedné a

116 POLC, J.V.: c.d., str. 311-312. 117 Tamtéž, str. 312. 118 PESCH, O.H.: c.d., str. 107-108. - 30 -

v hájení absolutní nedotknutelnosti liturgie na stran ě druhé. Polc p řipomíná, že u obou postoj ů dochází k zjednodušování procesu liturgické reformy a nedostatku citlivosti vůč i životu církve, který se ani s jednou pozicí není schopen ztotožnit. 119 Z těchto postoj ů uvnit ř církve postupem času vykrystalizovaly dva protich ůdné tábory: skupina tzv. „pokrokových“ katolík ů a skupina tzv. konzervativních, kte ří svým nesmlouvavým postojem cht ěli vyjád řit nesouhlas s pokoncilním liturgickým d ěním v církvi. V obou případech byly skupiny netolerantní v ůč i každému, kdo nebyl ochoten souhlasit s jejich postojem. 120 Prvn ě jmenovaná skupina, která zd ůraz ňovala, že nejd ůležit ější je být pokrokový (ob čas se používá termín liberální), se stejn ě jako jejich protivníci snažila teologicky zd ůvod ňovat své postoje. Zabývali se zejména tématy: Co je podstatou kn ěžství? Jaké je úloha a autorita kn ěze ve spole čenství? Holandský katechismus, který byl roku 1966 vydán bez církevního schválení a p řeložen do řady sv ětových jazyk ů, zd ůraz ňoval obecné kn ěžství laik ů, p řičemž služebné kn ěžství chápal jen jako pouhou službu spole čenství. Za tento katechismus se postavila Pastorační rada holandské církve, v níž zasedali biskupové, kn ěží, řeholníci i laici. Tato rada se pozd ěji nep římo vyslovila, že kn ěžský ú řad se neud ěluje sv ěcením kn ěze od biskupa, ale souhlasem spole čenství. 121 Během konání římského biskupského synodu roku 1969 se skupina evropských kn ěží dokonce vyjád řila proti dosud b ěžnému d ělení reality na posvátno a profáno. Jejich názorem bylo, že u k řes ťan ů tento rozdíl neexistuje, nýbrž byl vytvo řen pohanskými náboženstvími. Dle tohoto pojetí neexistují posvátná místa, v ěci či osoby a následn ě žádný kn ěz nemá v ětší právo slavit liturgii (eucharistii), než jakýkoliv pok řtěný laik. Dá se p ředpokládat, že tyto postoje byly do jisté míry generovány i z „liturgické anarchie“ té doby a op ětn ě se do liturgie promítaly. Požadavek naprosté svobody p ři vytvá ření nových ob řad ů a slavení liturgie m ěl odpovídat myšlení moderního člov ěka, jež se stává mírou všech v ěcí. V tomto d ůsledku dochází k tomu, že někte ří v rámci bohoslužby za čínají experimentovat. 122 V šedesátých letech byla voln ě vybírána čtení z Písma, nicmén ě četly se i texty nebiblické, jako nap ř. aktuální politické články a komentá ře, eucharistické motlitby se voln ě improvizovaly, vznikaly nové texty a písn ě, které byly liturgii myšlenkov ě vzdálené. Nové názory na podstatu kn ěžství a

119 POLC, J.V.: c.d., str. 312-313. 120 Tamtéž, str. 313. 121 Tamtéž ,str. 313-314. 122 POLC, J.V.: c.d., str. 314. - 31 -

ekumenismu našli ozv ěnu v novém pojetí koncelebrace. Eucharistie byla spole čně slavena jak katolickými kn ěžími, tak i duchovními z řad reformovaných církví. Proti této praxi se postavila tzv. T řetí instrukce k realizaci liturgické reformy Liturgice instaurationis 123 z 5. zá ří 1970. Zmi ňované po čínání ze strany mnohých kn ěží v ní bylo ost ře odsouzeno a bylo poukázáno na konkrétní dopady takého po čínání. 124 Přívrženci druhé skupiny se b ěžn ě ozna čují jako tradicionalisté. Vedle skupiny, která provád ěla liturgickou reformu „podle svého“, tradicionalisté nep řipoušt ěli jakoukoliv liturgickou zm ěnu a cht ěli zachovat starou tradici. Prvním vážným výstupem vůč i nové podob ě liturgie byl výstup skupiny dvanácti teolog ů pod vedením arcibiskupa Marcela Lefebvra roku 1969, kte ří kritizovali obsah nového mešního řádu. Tato událost vyšla do d ějin jako tzv. Ottavianiho intervence. Zmi ňovaná skupina nespokojenc ů vypracovala dílo s názvem Stru čný kritický rozbor Nového mešního řádu (v originále Breve Esame Critico del Novus Ordo Missae). Toto dílo pak kardinál Ottaviani spolu s kardinálem Baccim zaslal papeži Pavlu VI. Papež Pavel VI. musel čím dál čast ěji hájit novou úpravu mešní liturgie. Mnozí poukazovali na to, že pokoncilní liturgie opustila pojetí ob ěti a svatosti, mluví o ve čeři a terminologicky se blíží protestant ům. Tyto postoje následn ě vedli k plošné kritice celé liturgické reformy, p řičemž hlavní stanoviska kritiky byla hájena dv ěma skupinami: hnutím Una voce (v p řekladu jediným jazykem) a Piánským hnutím arcibiskupa Marcela Lefebvra. 125 Ob ě tyto skupiny a jejich stanoviska si podrobn ěji rozvedeme ve t řetí kapitole. 126

123 AAS 62 [1970], str. 693. 124 POLC, J.V.: c.d., str. 314-315. 125 Tamtéž, str. 315. 126 Tamtéž, str. 315-316. - 32 -

2. Arcibiskup Marcel Lefebvre a Kn ěžské bratrstvo sv. Pia X.

2.1 Stru čný životopis M. Lefebvra a jeho koncilní p ůsobení

Marcel Lefebvre se narodil 29. listopadu roku 1905. Byl to druhý syn a t řetí dít ě majitele textilní továrny Reného Lefebvra Jeho matka se jmenovala Gabrielle, rozená Watinová. Rodina žila v malém m ěst ě Tourcoing na severu Francie a postupn ě se rozrostla na osm d ětí.127 Oba rodi če byli velmi zbožní katolíci a své d ěti vychovávali v přísné ví ře. Lefebvrova matka Gabrielle byla dokonce členkou t řetího řádu sv. Františka. 128 Zatímco Lefebrova matka zem řela ješt ě rok p řed za čátkem Druhé sv ětové války, jeho otec zem řel v jejím p římém d ůsledku. Mimo to, že byl René Lefebvre přesv ědčeným monarchistou, tak b ěhem okupace spolupracoval s francouzským odbojem a britskou zpravodajskou službou. Jeho činnost však byla odhalena gestapem a René Lefebvre byl roku 1941 zat čen. O t ři roky pozd ěji v nedožitých 62 letech zem řel v německém koncentra čním tábo ře Sonneburg. 129 V roce 1923 Marcel Lefebvre na otcovo naléhání následoval svého bratra a dal se na studium kn ěžství ve francouzském seminá ři sv. Kláry v Řím ě. Jeho studium bylo přerušeno mezi lety 1926-27, kdy musel nastoupit povinnou vojenskou službu. 25. kv ětna 1929 byl v Lateránu v Řím ě Lefebvre vysv ěcen na jáhna, dokon čil doktorát z teologie a již v zá ří toho roku p řijal v Lille z rukou biskupa Liénarta kn ěžské sv ěcení. 130 V srpnu roku 1930 (v té dob ě již kardinál) Leiénárt ustanovil Lefebvra fará řem na předm ěstí Lille, konkrétn ě v Marais de Lomme. Avšak Lefebvre již p ředtím vyslovil p řání, stát se členem misijní kongregace Otc ů Svatého Ducha. To mu biskup povolil až po ro ční práci ve své farnosti. 8. zá ří 1932 už Lefebvre mohl splnit slavnostní slib a stát se tak misijním kn ězem. 131

127 McINERNEY, Stephen. The ghost at all our tables. Orient . 2005, 1, s. 17. 128 TOMÁŠ P. STRITZKO. Msgre Marcel Lefebvre: Sv ětec, nebo rebel? [online]. [cit. 2013-04-02]. Dostupné z: http://ecclesia.g6.cz/informace/files/svetec-nebo-rebel.pdf 129 Tamtéž 130 McINERNEY, S.: c.d., s. 18. 131 Tamtéž, str. 18. - 33 -

Lefebvre byl pov ěř en profesurou v seminá ři sv. Jana v Libreville v Gabonu. Roku 1934 se stává rektorem celého seminá ře a za číná jeho kariérní postup v rámci kongregace. Po skon čení války v roce 1945 je povolán do Francie, aby p řevzal nové povinnosti ohledn ě obnovy seminá ře kongregace Svatých Otc ů v Mortainu.

Biskup v Africe Jeho pobyt ve Francii však nem ěl dlouhého trvání. Lefebvre se stal respektovaným pro své organiza ční schopnosti a velkou pracovitost. Dne 12. června 1947 ho osobn ě Papež Pius XII. jmenoval apoštolským viká řem Dakaru v africké zemi a francouzské kolonii Senegalu. Téhož roku mu bylo ud ěleno i biskupského sv ěcení, které prob ěhlo na stejném míst ě jako jeho sv ěcení kn ěžské. 132 V rámci své nové pozice byl Lefebvre zodpov ědný za území se t řemi a p ůl miliony obyvatel, z nichž však bylo jen p ůl milionu k řes ťan ů. Jeho pozice tak byla pom ěrn ě složitá i vzhledem k faktu, že v ětšina obyvatel byli muslimové, jenž v dané oblasti s křes ťany nepojily p říliš p řátelské svazky. P řesto se mu v oblasti da řilo zachovávat klid a zdvojnásobit po čet kostel ů.133 S papežem Piem XII. Lefebvra pojily pom ěrn ě dobré vztahy, což se odráželo i v jeho kariérním r ůstu. Roku 1948 byl jmenován apoštolským delegátem pro celou francouzskou Afriku. Tento titul znamenal, že se stal papežským zástupcem v celkem 46 diecézích v četn ě celého ostrova Madagaskar. 134 Jako apoštolský delegát m ěl Lefebvre za úkol zejména budovat církevní strukturu ve francouzské Africe. Papež Pius XII. si p řál, aby bylo co nejrychleji přistoupeno k řádné církevní hierarchii, tedy z řizování biskupství namísto vikariát ů a apoštolských prefektur. Lefebvre byl zodpov ědný za jmenování nových biskup ů, m ěl se také snažit navýšit po čet kn ěží, řeholnic, kostel ů a škol v jednotlivých diecézích. 135 14. zá ří 1955 se z apoštolského vikariátu v Dakaru stala arcidiecéze. Lefebvre tak zřejm ě dosáhl svého kariérního vrcholu, když mu byla ud ělena funkce prvního

132 McINERNEY, S.: c.d., s. 18. 133 Tamtéž, str. 18. 134 Tamtéž, str. 18-19. 135 DAVIES, Michael. Apologia Pro Marcel Lefebvre - 1905 – 1976. Devon: Augustine Publishing Company, 2011, str. 8. - 34 -

metropolitního arcibiskupa v Dakaru. Krom toho se stal poradcem Pia XII. p ři psaní misijní encykliky pro zem ě t řetího sv ěta - Fidei Nonum 136 z roku 1957. V roce 1958 papež Pius XII., se kterým Lefebvre sdílel spoustu názor ů, umírá a prvním pontifikem se stává Jan XXIII. Ten Arcibiskupu Lefebvrovi dal na výb ěr, zdali si ponechá funkci pouze apoštolského delegáta pro francouzskou Afriku nebo Dakarského arcibiskupa. Lefebvre se rozhodl pro druhou volbu a až do dubna 1962 působil jako Dakarský arcibiskup. Poté byl na p řání Jana XXIII. p řevelen zp ět do Francie, kde se stal biskupem v Tulle, a čkoliv mu byl ponechán jeho osobní titul arcibiskupa. 137 Tullským biskupem nicmén ě Lefebvre z ůstal pouze p ůl roku, protože byl následn ě zvolen generálním p ředstaveným kongregace Otc ů Svatého Ducha. T. Striztko, který je českým kn ězem FSSPX, ve svém díle o Marcelu Lefebvrovi píše, že za jeho omezení pravomocí a následným odchodem z Afriky, byl nep řátelsky nalad ěný francouzský episkopát, jež se Lefebvra snažil odstranit pro jeho „d ůsledné katolické postoje,“138 na čež Jan XXIII podlehl jejich tlaku. Tento názor však není možno ov ěř it. Arcibiskup Lefebvre byl znám jako zna čně konzervativní, což u n ěkterých vyvolávalo kritiku, nicmén ě nic nenasv ědčuje tomu, že by proti n ěmu v dané dob ě existovala zformovaná opozice a celá teorie spíše zapadá do klasického konspira čního rámce. Domn ělé situaci ani neodpovídá fakt, že roku 1960 byl Lefebvre jmenován Janem XXIII. do centrální p řípravné komise Druhého vatikánského koncilu. 139 Ačkoliv byl Lefebvre respektován pro své misijní dílo a zkušenosti, dostával se čím dál čast ěji pod zmi ňovanou kritiku vlivn ějších člen ů kongregace, a to zejména za sv ůj autoritativní p řístup a naprosté uzavírání se jakýmkoliv reformám a zm ěnám, po kterých stále více p říslušník ů kongregace volalo. 140 Při zasedání generální kapituly Otc ů Svatého Ducha roku 1968 v Řím ě (když už byly Lefebrovy postoje ohledn ě koncilu pom ěrn ě známé) vyslali členové Lefebvrovi jasný signál, že si ho dál nep řejí. Lefebvre tak u papeže Pavla VI. podal demisi se slovy, že již nem ůže dále vykonávat funkci generálního p ředstaveného, když ho kongregace nechce a nenaslouchá mu. 141

136 Fidei Nonum je v rámci katolické církve stále aktuální encyklikou. Krom ě papežova poselství k biskup ům, aby uvolnily kn ěze pro do časnou misijní službu v Africe k ní vyzívá i laiky a nabádá ke vzájemné spolupráci mezi církvemi. 137 McINERNEY, S.: c.d., s. 18 – 19. 138 TOMÁŠ P. STRITZKO. Msgre Marcel Lefebvre: Sv ětec, nebo rebel? [online]. [cit. 2013-04-02]. Dostupné z: http://ecclesia.g6.cz/informace/files/svetec-nebo-rebel.pdf 139 McINERNEY S.: c.d., s. 18. 140 Tamtéž, str. 19. 141 DAVIES, M.: c.d., str. 86. - 35 -

M. Lefebvre a koncil Jak již bylo zmín ěno, Lefebvre byl jmenován Janem XXIII. do úst řední přípravné komise Druhého vatikánského koncilu, v rámci které se ú častnil diskuzí ohledn ě jednotlivých návrh ů. Již b ěhem první jednacího období byl Lefebvre znepokojen jeho pr ůběhem a shromáždil kolem sebe skupinu o 250 členech, která se stala známá pod názvem Coetus Internationalis Patrum (dále ozna čována překladem: Mezinárodní skupina otc ů). Ta fakticky po celý pr ůběh koncilu p ředstavovala opozici vůč i hlavnímu proudu. Významná oblast zájmu této rady jež sdružovala konzervativce a do jejíhož čela se nepostavil nikdo jiný než Lefebvre, byla orientována zejména proti podob ě deklarace o náboženské svobod ě. B ěhem t řetího jednacího období arcibiskup Pericle Felici, jenž byl Lefebvrovi pozitivn ě naklon ěn oznámil, že pov ěř il Lefebvra spolu s dalšími t řemi preláty k vytvo ření čty řč lenné skupiny, jež má ur čit témata a vybrat řečníky pro p ět intervencí. Jádro svých návrh ů rovn ěž zaslali papeži pro p řípad, že by se jejich návrhy do schématu nedostaly. Tyto návrhy obsahovaly jak výtky ohledn ě jednacího řádu, jenž byl dle jejich názoru porušován a částe čně diskrimina ční vůč i menšinovým názor ům, tak i nesouhlasné postoje v ůč i obsahu dekretu. Jejich požadavky však byly zamítnuty s tím, že návrhy podávané jménem Mezinárodní skupiny Otc ů, jež tvo řila partikulární skupinu uvnit ř koncilu, by se mohly brát jako autorizace k oficiálnímu zakládání jiných „aliancí“ a na škodu koncilního shromážd ění. 142 Tak byla zodpov ědnost za p řípravu daného dokumentu věnována Sekretariátu pro Obnovu Jednoty K řes ťan ů.143 Arcibiskup Lefebvre se spole čně s kardinálem Ottavianim snažil, aby dekret nesl jiný název než „o náboženské svobod ě“. Jako alternativu navrhovali názvy jako: „vtahy mezí církví a státem či o náboženské toleranci“. Snahy Mezinárodní skupiny Otc ů znamenaly, že p řijetí deklarace se protáhlo až do čtvrtého zasedacího období, jejímu p řijetí však nebylo možno zabránit. Dekret o náboženské svobod ě – Dignitatis Humanae byl p řijat 7. prosince 1965 drtivou v ětšinou hlas ů.144

142 WITLTGEN P.R.: Rýn se vlévá do Tibery – kronika II. Vatikánského koncilu. Frýdek-Místek: Michael s.a., 2007, str. 277-278. 143 VENARI, John. The defense of tradition – a Bishop Speaks at the Council. The Angelus. A journal of catholic tradition . Kansas city: Angelus press, 2010, s. 4-8. 144 HARRISON, B.W.: c.d. str. 24-26 V rámci tohoto dokumentu nelze nezmínit zajímavost ohledn ě Lefebvrova podpisu dokumentu. Zmi ňovaný dekret se stal v příštích dvaceti letech ústy Marcela Lefebvra jedním z nejkritizovan ějších dokument ů. Tento názor však nabral na nových obrátkách poté, co se zjistilo, že Lefebvre tento dokument, a č hlasoval proti, podepsal. Když byl na danou záležitost v rámci jeho ostré kritiky dotazován, bránil se tvrzením, že jeho podpis byl získán lstí. - 36 -

Během Druhého vatikánského koncilu Lefebvre podnikl asi dvanáct intervencí k témat ům, jež se dle jeho názoru neslu čovaly s katolickou naukou a tradicí. Vedle již zmi ňované deklarace o náboženské svobod ě to byly zejména témata ekumenismu, princip kolegiality obsažen v konstituci o církvi a zavád ění lidových jazyk ů do liturgie. 145 Abychom pochopili z čeho Lefebvrovo po čínání pramenilo, je t řeba si objasnit jeho teologické a politické zakotvení, které je celkem jednoduše vymezitelné z jeho postoj ů. V rámci teologického hlediska je to: odmítnutí ekumenismu ve prosp ěch katolického exkluzivismu; pragmatické pojetí náboženské tolerance namísto princip ů o náboženské svobod ě; odmítnutí kolegiality v rámci církve ve prosp ěch papežské autority; nesouhlas s novou mší Pavla VI. namísto mše tridentské. 146 Politické zakotvení Marcela Lefebvra lze postihnout z těchto bod ů: odsouzení Velké francouzské revoluce, jež byla vedena zedná ři a postavena na antikatolických principech; podpora autoritativního Vichistického režimu, nastoleného ve Francii během nacistické okupace a maršála Pétaina jenž stál v jejím čele; podpora autoritativních až fašistických režim ů 20. století. Lefebvre velebil jihoamerické diktatury Argentiny v čele s generálem Jorgem Videlou a Chile s Augustem Pinochetem. Vst řícn ě se vyjád řil i k fašistickému režimu Francisca Franka a Antonia Salazara; osobn ě podporoval nacionalistického politika Jean-Marie le Pena a jeho kontroverzní stranu - Nacionální fronta; negativn ě se stav ěl v ůč i muslimské imigraci do Evropy. V roce 1990 byl Lefebvre odsouzen francouzským civilním soudem k pokut ě pět tisíc frank ů za svoji v ětu: „Jsou to vaše ženy, vaše dcery a vaše d ěti, jež budou unášeny a odvlékány na ur čitá místa, t řeba kolem Casablanky“ (Casablanka je marocké město). 147

145 VENARY, J.: c.d., str. 8-9. 146 RUSSELL R.C.J.: Society of St. Pius X. Tbilisi: Tbilisi State University, 2012, str. 16. 147 Tamtéž, str. 16-17. - 37 -

2.2 Liberalismus a modernismu v pohledu M. Lefebvra

Jednou z dalších v ěcí, kterou je v rámci tématu t řeba objasnit je i Lefebvrovo pojetí liberalismu a modernismu v církvi, které se promítlo i do jeho optiky Druhého vatikánského koncilu. Dle stru čného politického a teologického rozp ětí Lefebrových postoj ů je z řetelné, že se jedná o ryzí konzervatismus nep řipoušt ějící žádné zm ěny. Své vidění sv ěta Lefebvre p ředstavil v řad ě svých publikací, ve kterých ostré filipice podrobil koncil a následné období církve. Ve svém okružním listu z roku 1975 Lefebvre za číná slovy: „Nejtypi čtějším historickým p říkladem liberalismu je protestantismus. Liberalismus chce osvobodit člov ěka od každého nátlaku, který si člov ěk nep řeje, od každé autority, se kterou člov ěk nesouhlasí.“ 148 Jeho po čátky Lefebvre vidí již v renesanci, která se ve své snaze o návrat k pohanské antice dostává k nadm ěrnému velebení člov ěka, p řírody a p řírodních sil. 149 Prvním politickým nositelem liberalismu dle jeho pojetí byl protestantismus, jehož filosofické zásady Lefebvre vidí v nominalismu konce st ředov ěku, jenž m ěl Luthera převést k jeho vnit řnímu a symbolickému chápání spásy. Vzhledem k tomu, že je milost zredukována na pocit osobní víry a vykoupení je chápáno pouze jako individuální a soukromá pobožnost, která nemá žádný vliv na ve řejný život, se člov ěk stává materialistou. Tato realita pak položila po čátek hospodá řskému liberalismu a kapitalismu. 150 Takové vnímání reality pak transformovalo do osvícenství, jenž Decarta přivedlo k jeho koncepci nesrozumitelnosti Božského práva, jenž nutnost podrobit se vůli Boží a Božským zákon ům pokládá za čistou svévoli ze strany Boží. 151 Osvícenská filosofie pak dosáhla toho, že p řirozený mravní zákon (který Lefebvre chápal v pojetí Tomáše Aquinského: „mravní zákony nejsou nic jiného, než podíl rozumných tvor ů na Věč ném zákon ě“) byl zredukován a propojen na pocity, které má člov ěk v sob ě a které sdílí v ětšina lidí. Toto pojetí pak vedlo i k francouzské revoluci, jež dle Lefebvrova mín ění vypukla ve jménu zavedení „božství rozumu“, který sám sebe staví jako nejvyšší normu pravdy a lži, dobra a zla. 152 V Lefebrov ě vizi postupn ě dochází ke slu čování pojm ů naturalismus, racionalismus a liberalismus, což jsou podle jeho názoru pouze

148 LEFEBVRE, Marcel. Katolikrevue [online]. [cit. 2013-03-18]. Dostupné z: http://katolikrevue.ath.cx/osobnosti/lefebvre/pricipy_liberalismu.htm 149 LEFEBVRE, Marcel. Sesadili ho z tr ůnu: Od liberalismu k apostasii. Tragédie koncilu [online]. 2002. vyd. Brno [cit. 2013-04-02]. Dostupné z: http://www.ecclesia-tv.cz/informace/files/sesadili.pdf 150 Tamtéž. 151 Tamtéž. 152 Tamtéž. - 38 -

jedny a tytéž aspekty téhož jevu, který má název revoluce. Za hlavní nositele t ěchto „blud ů“ Lefebvre považuje svobodné zedná ře. Dle jeho mín ění neexistuje jediná vláda, jež by se zedná ři neuzav řela dohodu. Výjimkou nejsou ani komunistické zem ě, nebo ť komunistické strany jsou čist ě zedná řské spole čnosti. 153 Liberálem se člov ěk stává skrze tzv. „osvobození plynoucí z liberalismu“, které Lefebvre rozvedl ve svém okružním dopise o liberalismu a jež má t ři stupn ě. První osvobození zbavuje lidskou inteligenci každé objektivní, dané pravdy. Člov ěku všt ěpuje názor, že pravda m ůže být p řijímána rozdíln ě, individuáln ě či skupinov ě. Podle liberál ů je nekone čně vytvá řena a objevována ( čili absolutní pravdu není možno nikdy nalézt), a nikdo nikdy nem ůže říct, že jedin ě on má úplnou pravdu. Z tohoto pojetí je pr ůhledné, že je liberalismus jasn ě namí řen proti Bohu a Církvi. 154 Druhé osvobození, jenž liberalismus dle Lefebvra p řináší, se týká oprošt ění člov ěka od víry. Zejména pak víry prost řednictvím dogmat, která jsou závazn ě definována a kterým by se m ěl člov ěk pod řídit. Liberalismus říká, že vše, i dogmata, podléhají nejnov ějšímu v ědeckému pokroku a nelze tedy p řipustit existenci jedné, pro všechny časy definované zjevené pravdy. Tento liberální princip se tak dostává do protikladu s Kristovým Zjevením a Jeho božskou Autoritou. 155 Třetí osvobození se týká zákona. Liberalismus u čí, že zákon omezuje lidskou svobodu a vyvíjí v ůč i ní morální a psychický nátlak. Toto pojetí je t řeba zavrhnout a na nejvyšší zákon povýšit individuální sv ědomí. V rámci tohoto uv ědom ění pak liberál zam ěň uje svobodu za neomezené a nekorigované lidské chování.156 Tato t ři osvobození pak generují i t ři d ůsledky. Prvním d ůsledkem je likvidace filosofie a odmítnutí „každé přesné definice jsoucích v ěcí“. Tyto principy mají za cíl do sebe pojmout nominalismus nebo existencionalismus a evolucionismus. Jinak řečeno, vše se má pod řídit zm ěně. 157 Následkem druhého d ůsledku je jakékoliv pop ření nadp řirozena, potažmo celým pop řením Ježíše Krista, Jeho Ob ěti, Církve a kn ěžstva. 158

153 LEFEBVRE, Marcel. Sesadili ho z tr ůnu: Od liberalismu k apostasii. Tragédie koncilu [online]. 2002. vyd. Brno [cit. 2013-04-02]. Dostupné z: http://www.ecclesia-tv.cz/informace/files/sesadili.pdf 154 LEFEBVRE, Marcel. Katolikrevue [online]. [cit. 2013-03-18]. Dostupné z: http://katolikrevue.ath.cx/osobnosti/lefebvre/pricipy_liberalismu.htm 155 Tamtéž. 156 LEFEBVRE, Marcel. Katolikrevue [online]. [cit. 2013-03-18]. Dostupné z: http://katolikrevue.ath.cx/osobnosti/lefebvre/pricipy_liberalismu.htm 157 Tamtéž. 158 Tamtéž. - 39 -

Třetím d ůsledkem je odmítnutí jakékoliv autority. Nov ě uspo řádaná lidská důstojnost vyžaduje, aby byl člov ěk pod řízen jen tomu, s kým souhlasí. Tyto principy dle Lefebvra nevyhnuteln ě vedou k volnomyšlenká řství, volnosti učení a svobod ě sv ědomí v tom smyslu, že co je správné, si člov ěk ur čuje sám, poplatn ě svým žádostivostem a slabostem. Podle Lefebvra se zmi ňovaný liberalismus nevyhnul ani katolické církvi, naopak, i tady vznikla tzv. liberální katolická mentalita. Nositele proklamované mentality Lefebvre ozna čoval jako tzv. modernisty a jejich myšlenky a snahy o reformy v rámci církve jako modernismus, p řičemž modernismus a liberalismus je vzájemn ě provázán. Dle Lefebvra je jejich hlavní zásadou p řizp ůsobování se. Modernisté přistoupili na myšlenku, že církvi bude dob ře jen v té spole čnosti, se kterou bude žít v harmonii. Z toho d ůvodu p řistoupili ke kritickým v ědám a „falešné“ filosofii. 159 Tento liberální katolicismus pak spo čívá v udržování dvojzna čností: „sm ěšování tolerance a schvalování“. St ředobodem takového katolíka pak není Kristus, nýbrž svoboda. Postupem času se m ěl tento proud stávat uvnit ř církve stále siln ějším až dosáhl svého vrcholu práv ě b ěhem Druhého vatikánského koncilu. Tato událost se měla poda řit zejména prost řednictvím tzv. Rýnské aliance 160 . Legebvre zmi ňuje, že tato aliance pod sebou m ěla n ěkolik nátlakových institucí, p řičemž její hlavní klikou byl mezinárodní dokumenta ční institut (oficiální zkratkou IDOC, z originálu International Documention on the Conciliar Church ). Prost řednictvím tohoto institutu zasypávali liberální koncilní Otcové další ú častníky sn ěmu obrovským množstvím r ůzných text ů. Lefebvre ve své knize píše, že sám IDOC údajn ě potvrdil, že do t řetího jednacího období rozmnožil a rozší řil p řes čty ři miliony tiskovin. Dle jeho mín ění byl institut financovaný prost řednictvím n ěkolika liberálních kardinál ů a jeho činnost řízena holandskou biskupskou konferencí. 161 Existenci IDOCu Lefebvre chápe jako jasný d ůkaz spiknutí, jenž bylo p řipravováno dlouhou dobu p ředem. Prost řednictvím tohoto a mnoha dalších institut ů pak došlo ke kýženému ú čelu, a to toho, že „v ětšina ú častník ů koncilu byla otrávena silnou liberální propagandou“. 162 I Lefebvre v rámci Druhého vatikánského koncilu zd ůraz ňuje pojem aggiornamento . V jeho optice se však jedná o snahu

159 LEFEBVRE, Marcel. Sesadili ho z tr ůnu: Od liberalismu k apostasii. Tragédie koncilu [online]. 2002. vyd. Brno [cit. 2013-04-02]. Dostupné z: http://www.ecclesia-tv.cz/informace/files/sesadili.pdf. 160 Rýnská aliance bylo sdružení biskup ů ze zemí, které leží na Rýnu, tedy N ěmecka, Francie, Holandska a Rakouska. Dle Lefebvra se jednalo o spolek liberálních koncilních otc ů, jež m ěli rozhodující vliv jak na papeže Pavla VI. tak na celý koncil. 161 Tyto údaje o financování a vydavatelské činnosti nelze ov ěř it z žádného dalšího zdroje. 162 LEFEBVRE, Marcel. Sesadili ho z tr ůnu: Od liberalismu k apostasii. Tragédie koncilu [online]. 2002. vyd. Brno [cit. 2013-04-02]. Dostupné z: http://www.ecclesia-tv.cz/informace/files/sesadili.pdf. - 40 -

přizp ůsobit církev moderní dob ě v negativním pojetí.163 Podle Lefebvra velkou chybou bylo, že koncil nebyl dogmatický, nýbrž pastorální, díky čemuž se sn ěm ve svých dokumentech neustále dopoušt ěl dvojzna čností. Konkrétn ě píše: „Liberálové praktikovali tento zp ůsob zasahování do text ů schémat: nejprve bludné tvrzení, dvojsmyslné nebo nebezpe čně sm ěř ované a potom hned p řed nebo po, tvrzení odporující, jehož cílem bylo uspokojení konzervativních koncilních otc ů.“ 164 Modernisté dle jeho názoru na koncilu prosazovali přizp ůsobení církve modernímu člov ěku, čili člov ěku, který se chce primárn ě osvobodit. Církev vyobrazili jako bezmocnou a nehodící se do tohoto sv ěta, jejímž novým úkolem je omlouvat se za předky a prosit za odpušt ění. Tato „atmosféra osvobození“ si má podmanit všechny oblasti života a vyvrcholit otev řením se církve princip ům moderního sv ěta. Toto zjišt ění pak Lefebvra a jeho následovníky vede k odmítnutí koncilu, jeho reforem a sm ěrnic, jež jsou absorbované neomodernismem a liberalismem. 165

2.3 Lefebvre v pokoncilním období a FSSPX

Poté, co se Lefebvre vzdal své funkce p ředstaveného Otc ů sv. Ducha, pracoval krátký čas pro Propaganda Fide.166 Brzy však byl osloven tradicionalisty z francouzského seminá ře v Řím ě, kte ří byli dle jejich mín ění „pronásledováni“ za dodržování tradi čních doktrín a hledali východisko v založení konzervativního seminá ře, kde by bylo možno dokon čit jejich studium. Lefebvre se je rozhodl poslat na universitu ve Fribourgu, kde p řednášeli dominikáni a taktéž zde p ůsobil jeho p řítel biskup Charriér. Seminaristy za čal osobn ě vyu čovat i sám Lefebvre, jenž na Charriéra pom ěrn ě brzy vznesl požadavek ohledn ě založení nového společenství. Této žádosti bylo vyhov ěno, a tak 1. listopadu 1970 došlo k oficiálnímu vzniku FSSPX jako do časné skupiny (ad experimentum) s platností šesti let 167 . Jednalo se tak o první etapu, jejímž

163 LEFEBVRE, Marcel. Sesadili ho z tr ůnu: Od liberalismu k apostasii. Tragédie koncilu [online]. 2002. vyd. Brno [cit. 2013-04-02]. Dostupné z: http://www.ecclesia-tv.cz/informace/files/sesadili.pdf. 164 Tamtéž. 165 LEFEBVRE, Marcel. Katolikrevue [online]. [cit. 2013-03-18]. Dostupné z: http://katolikrevue.ath.cx/osobnosti/lefebvre/pricipy_liberalismu.htm 166 Jedná se kongregaci s dvojitým cílem: ší řit k řes ťanství v oblastech, kam jeho poselství dosud nedorazilo a bránit d ědictví víry v místech, kde je vystaveno tlaku a nebezpe čí. 167 RUSSELL R.C.J.: c.d., str. 27. - 41 -

prost řednictvím musí projít každá nová katolická organizace k získání oficiálního uznání jako Spole čnosti apoštolského života papežského práva. FSSPX fungovalo jako spole čenství kn ěží, založené na p ředkoncilní spiritualit ě a latinské tridentské liturgii. Kolem bratrstva se zformovalo i laické hnutí, nicmén ě vzhledem k tomu, že FSSPX nemá organizovanou strukturu, mají pouze statut jakýchsi „sympatizant ů“. Důvod, pro č se stal patronem a jmenovcem hnutí práv ě papež Pius X., je pom ěrn ě z řejmý. Pontifikát tohoto papeže, jenž spadá do za čátku minulého století, byl poznamenán úsilím zamezit jakémukoliv p řizp ůsobení se církve moderní dob ě. Sám Pius X. vydává dv ě klí čová díla a to Lementabili Sane 168 , neboli Rukov ěť sv. Pia X., zavrhující bludy modernist ů a Sacrorum antistitum 169 , P řísahu proti modernismu. Ob ě díla byla a jsou velkou oporou Lefebvra, potažmo FSSPX, na základ ě nichž demonstrují, že sm ěr, jímž se Katolická církev vydala, je tu jasn ě odhalen jako heretický a navždy zapov ězený. 170 Krátce po svém vzniku se FSSPX p řesunulo do švýcarského Ecône, kde si vytvo řilo silné personální i logistické zázemí. Zejména však Lefebvre pro své hnutí získal schválení od kardinála Wrighta, prefekta Římské kongregace pro klérus. Toto oficiální ustanovení FSSPX vyvolalo nesouhlas u řady francouzských biskup ů, kte ří byli s Lefebvrovými názory dob ře obeznámeni a jejichž názorové a teologické spektrum bylo zcela odlišné. V listopadu roku 1974 dokonce francouzský episkopát prohlásil, že odmítá inkardinovat 171 jakéhokoliv kn ěze z Lefebvrova seminá ře do své diecéze a ve řejn ě kritizovali katolíky, jenž z ůstali u slavení tridentské mše. 172 Vzhledem k neustále se zost řující kritice Druhého vatikánského koncilu a následného období ústy Lefebvra, a také tak nar ůstající kritice jeho samotného z řad sesouhlasivších člen ů církve, bylo kardinálskou komisí rozhodnuto, že v jeho seminá ři v Ecône prob ěhne kanonická vizitace. Ta byla provedena prost řednictvím dvou belgických kn ěží. Jejich záv ěre čná zpráva z vizitace však k Ecône byla pom ěrn ě příznivá. Zcela paradoxn ě, Lefebvre ve své kritice neustal ani nezmírnil. V lednu 1975 byla ve francouzském tradicionalistickém katolickém časopise Itinéraires publikována

168 ASS 40 [1907], str. 470-478. 169 AAS 2 [1910], str. 655-680. 170 RUSSELL R.C.J.: c.d., str. 27-31. 171 Inkardinace (d říve z řídka adskripce) je za člen ění, pop řípad ě v člen ění klerik ů (tedy jáhn ů a kn ěží) do ur čité partikulární církve, osobní prelatury nebo n ějakého institutu zasv ěceného života nebo spole čnosti mající tuto výsadu. Podle kanonického práva musí být všichni duchovní inkardinováni. 172 RUSSELL R.C.J.: c.d., str. 29. - 42 -

Lefebrova deklarace, kde se op ět ost ře pustil do pokoncilní církve a tzv. liberálních a protestantiza čních trend ů, jež v ní zavládly. 173 Tento dokument jen podnítil stup ňující se Lefebvrovu kritiku. Dle tvrzení FSSPX bylo Lefebvrovi n ěkterými kardinály p římo vyhrožováno a seminá ř byl vystaven vandalistickým útok ům. 174 Faktem však je, že Lefebvre musel odjet do Vatikánu k podání vysv ětlení. Diskuze však nebyly konstruktivní a se souhlasem kardinál ů byl 6. kv ětna 1975 FSSPX odejmut jeho oficiální status. A čkoliv se Lefebvre odvolával na porušení kanonického práva, od tohoto data již FSSPX nebylo organizací považovanou za sou část katolické církve, a čkoliv její členové v četn ě Lefebvra ve spole čenství s katolickou církví nadále z ůstali. 175 I p řes rozpušt ění, FSSPX nadále z ůstalo činným. Tato situace vedla papeže Pavla VI. k ve řejnému prohlášení v ůč i Lefebvrovi a jeho následovník ům, aby od svého konání upustili. Toto pokárání Lefebvre naprosto ignoroval a naopak se dal slyšet, že má v úmyslu v červnu roku 1976 ud ělit sv ěcení n ěkterému ze svých seminarist ů. 25. června 1976 arcibiskup Giovani Beneli na základ ě zvláštního pov ěř ení papežem p ředal Lefebvrovi dopis, že v souladu s kodexem kanonického práva se mu pozastavuje na dobu jednoho roku pravomoc udílet sv ěcení. Dále bylo Lefebvrovi i osobám, jež by sv ěcení p řijali, pohroženo dalšími sankcemi v případ ě neuposlechnutí. I toto na řízení Lefebvre ignoroval a dál pokra čoval ve sv ěcení kn ěží. Lefebvre dostal další kanonické upozorn ění, že se provinil aktem neposlušnosti v ůč i papeži a je povinen urychlen ě přijmout kroky k náprav ě. Namísto toho Lefebvre zaslal Pavlu VI. dopis, ve kterém se nechal slyšet, že prosí o odpušt ění, nicmén ě není schopen žádného kompromisu s ideami modernismu. Zmínil i své obavy ze styku vysokých hodnostá řů církve se zedná ři. Z toho d ůvodu oznámil, že není schopen spolupracovat, ani ustat ve své činnosti. 22. července 1976. I p řes všechny tyto spory Lefebvre své hnutí vid ěl stále jako sou část katolické církve a papeže jako neomylného Kristova nám ěstka. 176 Jednání pokra čovala až do zlomového roku 1988. Již rok p ředtím (v té dob ě už 81letý) Lefebvre oznámil sv ůj úmysl vysv ětit nového biskupa FSSPX, aby bratrstvo mohlo nadále pokra čovat i po jeho smrti. Dle kodexu kanonického práva však k takovému činu pot řeboval papežský souhlas. 5. kv ětna 1988 tak Lefebvre p řistoupil

173 LEFEBVRE, Marcel. SSPX [online]. [cit. 2013-03-18]. Dostupné z: http://www.sspx.org/archbishop_lefebvre/1974_declaration_of_archbishop_lefebvre.htm 174 SENIOR, Andrew. A Brief history of the society of saint Pius X. The Angelus. A journal of roman catholic tradition , 2010, 10, s. 25. 175 RUSSEL, J. John R.: c.d. str. 29-30. 176 Tamtéž, str. 30-31. - 43 -

na dohodu s kardinálem Josefem Ratzingerem. Nutno podotknout, že v ůč i FSSPX byla velmi p říznivá. V rámci této dohody bylo Lefebrovi mimo jiné p řislíbeno povolení vysv ětit pro FSSPX jednoho biskupa, a čkoliv nebylo stanoveno datum. Následující vývoj však celou v ěc posunul naprosto jiným sm ěrem. Lefebvre celou dohodu nep římo odvolal a oznámil sv ůj zám ěr vysv ětit čty ři biskupy bez papežského schválení. A čkoliv byl upozor ňován na d ůsledky takového po čínání, nic mu v jeho zám ěru nezabránilo. Dne 30. června 1988 arcibiskup Lefebvre spolu se svým přítelem, emeritním biskupem z Brazílie, Castro de Mayerem, vysv ětil čty ři biskupy. Byli to: Bernard Fellay (sou časný p ředstavený FSSPX), Bernard Tissir de Mallerais, Richard Williamson a Alfonso de Galarreta. Tím Lefebvre hned dvakrát porušil kanonické právo. Za první nem ěl již zmi ňovaný papež ův souhlas, za druhé, nov ě vysv ěcení, kte ří nepocházeli z jeho diecéze, nem ěli propoušt ěcí list svého diecézního biskupa (Lefebvre byl už jen titulárním biskupem). Skrze tento čin byl Lefebvre i nov ě vysv ěcení biskupové ozna čení za schizmatiky a exkomunikováni. 177 V rámci tohoto rozhodnutí papež Jan Pavel II. zve řej ňuje apoštolský list Ecclesia Dei 178 , ve kterém vysv ětlil zmi ňovanou exkomunikaci a zárove ň ustavil komisi pod stejným názvem. Ta m ěla pov ěř ení dále jednat s FSSPX a zárove ň nabídnout novou cestu všem lidem, n ějakým zp ůsobem vázaným na FSSPX, kte ří se cht ěli znovu za členit do katolického spole čenství. 179 Arcibiskup Lefebvre zem řel v důsledku rakoviny roku 1991 ve svých 85letech a pochován byl v krypt ě FSSPX v Ecône. B ěhem tohoto období se situace částe čně uklidnila a s různou intenzitou docházelo (a stále dochází) k jednáním a diskuzím. K žádnému zásadnímu posunu však ve vztazích FSSPX a Vatikánem nedošlo. Asi nejvýznamn ějším po činem tak z řejm ě bylo sejmutí exkomunikací nad čty řmi zmi ňovanými biskupy papežem Benediktem XVI. v roce 2009. 180 V sou časné dob ě je dle statistik FSSPX v rámci bratrstva činných 561 kn ěží, 215 seminarist ů a 84 oblát ů. FSSPX provádí činnost v 32 zemích v Africe, Severní i

177 RUSSELL R.C.J.: c.d., str. 29-32. 178 AAS 80 [1988], str. 1495-1499. 179 Skrze komisi Ecclesia Dei vzniklo tradicionalistické hnutí svatého Petra (FSSP), jakožto „klerikální spole čnost apoštolského života papežského práva“. Po exkomunikaci Lefebvra a nov ě vysv ěcených biskup ů se od FSSPX odtrhla skupina dvanácti kn ěžích a dvaceti seminarist ů, jež založili vlastní bratrstvo a na rozdíl od FSSPX jsou v pln ě za člen ěny do římskokatolické církve. Jejich snahou je zejména zachovávat latinskou mši dle misálu Jana XXIII. 180 RUSSEL, R.C.J.: c.d. str.32. - 44 -

Jižní Americe, Evrop ě, Asii i Austrálii, p řičemž nejvíce kn ěží je francouzské národnosti, kde má FSSPX z řejm ě i nejsiln ější pozici. 181 Z výše popsaného je patrné, že FSSPX odmítlo Druhý vatikánský koncil jako takový. Žádná z klí čových koncilních reforem nebyla FSSPX p řijata vzhledem k údajnému odchýlení se od katolické nauky, kterou p ředešlá „Piánská linie“ zapov ěděla. Tato v ěc se týká i otázky liturgie, která je dle mín ění FSSPX protestantizována a jejíž tridentská podoba m ěla být zachována. Konkrétní p řístupy k následující problematice se pokusí postihnout následující kapitola.

181 DISCRICT DE FRANCE. Laportelatine [online]. [cit. 2013-03-18]. Dostupné z: http://www.laportelatine.org/quisommesnous/statistiques/stat.php

- 45 -

3. Obnovená liturgie v pohledu Lefebvra a FSSPX

Konec první kapitoly vyty čil dva hlavní opozi ční proudy v ůč i reformované liturgii. Prvn ě zmi ňovaná skupina Una voce (v p řekladu jedním jazykem), jak už napovídá název, kritizovala zejména národní jazyky v liturgii a snažila se o zachování latiny, jakožto jednotícího prvku západní církve. Tato skupina, jež vznikla ve Francii, se brzy rozší řila do řady evropských stát ů, USA i Latinské Ameriky. Roku 1967 byla ustavena její mezinárodní federace v čele s prezidentem E.M. de Saventhem. Una Voce se snažila prosazovat používání p ředkoncilní Tridentské mše, zejména v záb ěru na udržení latiny, jakožto jediného liturgického jazyka. Postupn ě se za čínal rozši řovat obzor její kritiky i formy aktivismu, a to zejména poté, co toto hnutí u činilo svojí hlavou Marcela Lefebvra. Una Voce fungovala jako platforma všech nespokojenc ů s obnovenou liturgií, v rámci níž existovalo velké množství skupin a sm ěrů, jež se prezentovala skrze vydávání množství periodik. Toto hnutí, které sdružovalo tehdejší katolické tradicionalisty, neustále urgovalo papeže ohledn ě svých požadavk ů, konalo demonstrativní pout ě do Říma a do Santa Maria Maggiore k hrobu Pia V. V rámci její činnosti bylo suspensováno i n ěkolik kn ěží, jež vybízeli k neposlušnosti. 182 Tuto kritiku pak dovedl mnohem dál Lefebvre. V rámci jeho pojetí koncilu a následného období je liturgie, jakožto celá církev, nasáklá liberalismem a modernismem a nová mše je mší protestantskou. Z nového mešního řádu zmizel pojem Kristovy oběti zp řítom ňované ve mši svaté. Zvláš ť závažným se pro n ěj stal článek 7. úvodních pokyn ů, kde se prezentovala eucharistie jako upomínka na Poslední ve čeři (tématu se budeme ší ře v ěnovat dále). Kritizuje i sloužení mše svaté s kytarovým doprovodem, sloužení mše na d řev ěných stolech místo na honosných oltá řích, navíc čelem k lidu i přijímání eucharistie na ruku.183 Tuto kritiku, kterou FSSPX dále rozvád ělo, je nutno chápat v jeho pojetí koncilu a t ěch, co reformu provád ěli. Proto také nez řídka dopadala kritika a obvi ňování na členy liturgického hnutí a liturgické komise. Asi nejv ětší kritika dopadla na hlavního architekta liturgické reformy Aniballe Bugniniho, jež byl v očích FSSPX úhlavním nep řítelem tradice, který liturgickou reformu provád ěl ve prosp ěch „falešného ekumenismu“. Dle výpov ědí samotného Lefebvra, m ěl na papeže Pavla VI. obrovský

182 KOPE ČEK, P.: c.d., str. 58-60. 183 POLC, J.V.: c.d., str. 317-318. - 46 -

vliv a papež údajn ě jeho listiny podepisoval, aniž by si je byl přečetl. 184 Nakonec byl Bugnini ozna čen za člena zedná řské lóže.185 Pokud máme stanovit t ři základní sty čné body nového misálu, v ůč i kterým je sm ěř ována nejv ětší kritika v rámci liturgické obnovy a které jsou nejklí čov ější, pak se jedná o liturgický jazyk, celebrace čelem k lidu a ob ětní charakter mše svaté.

3.1 Liturgický jazyk

Otázka liturgického jazyka byla velmi ožehavým tématem již na Druhém vatikánském koncilu a zdaleka se nedá říct, že by se jednalo pouze o téma FSSPX. Tradi ční liturgie, uskute čň ována skrze latinský jazyk, je stále oblíbená u nezanedbatelného po čtu katolík ů, kte ří s FSSPX nemají v ůbec nic spole čného. Jedná se o v ěř ící, pro které je latina duchovním jazykem, ve kterém se v rámci liturgie lépe orientují, a pro které je významnou sou částí mše a duchovního prožitku gregoriánský chorál. Po v ětšinou u nich ani nemusí existovat problém ohledn ě národního jazyka či obnovy jako takové. 186 S FSSPX je to pon ěkud jinak. To v rámci liturgie uznává pouze misály vydané od roku 1570 do posledního misálu Jana XXIII. roku 1962. Máme-li shrnout hlavní nesouhlasné postoje v ůč i používání národních jazyk ů v liturgii, podstatn ě se neliší od koncilních diskuzí, které se o problematice národních jazyk ů vedly. Ur čitý rozdíl je však možno pozorovat, v jaké form ě jsou nesouhlasné argumenty prezentovány. Stephan Maessen (kněz FSSPX) ve svém kritickém díle o liturgické reformě mluví o všeobecném jevu neúcty a odsvátostn ění, jež po Druhém vatikánském koncilu nastalo. Latinský jazyk dává do souvislosti s aktem úcty k Bohu. Vše, co je člov ěku voln ě p řístupné (myšleno národní jazyk v liturgii), považuje člov ěk dle jeho hlediska za podléhající jeho moci, za n ěco, co mu náleží a s čím je možno voln ě nakládat. 187

184 LEFEBVRE, Marcel. Církev nasáklá modernismem: Z řídla krize v katolické církvi po II. vatikánském koncilu [online]. 1994. vyd. [cit. 2013-04-03]. Dostupné z: http://ecclesia.g6.cz/informace/files/cirkev- nasakla.pdf 185 Obvi ňování osob ze styku se zedná ři či členství v zedná řských lóžích je v rámci FSSPX pom ěrn ě častá praxe, jež zapadá do vyty čeného Lefebvrova obrazu o pokoncilní církvi. 186 POLC, J.V.: c.d., str. 319. 187 MAESSEN Stephan. Nový mešní ob řad a bo ření církve svaté: Řada kázání o novém mešním ob řadu ur čené pro Ma ďarsko, Čechy a Moravu [online]. [cit. 2013-04-06]. Dostupné z: http://ecclesia.g6.cz/informace/files/nom.pdf - 47 -

Naproti tomu člov ěk, který si je v ědom svého stvo ření, cítí pot řebu, aby to, co je Bohu svaté a náležející, bylo vzdáleno lidskému p řístupu. Mrtvá řeč, která není jazykem všedního dne a které lidé b ěžn ě nerozumí, usnad ňuje pochopení, že člov ěk je p řítomen svaté události s nepopsatelným tajemstvím Božím. Toto mystérium by nem ělo být předkládáno v rodném jazyce, ve kterém je vše mechanicky z řetelné, nýbrž řečí zvláštn ě vyhrazenou ke svátostnému prostoru a události. Latina je chápána jako ob řadní řeč, jež chrání liturgii p řed zevšedn ěním, banálním zlidšt ěním a jejím povrchním chápáním. Zvláštní liturgický jazyk v ěř ící nabádá k nitern ějšímu porozum ění a slouží jako jakýsi závoj, p řipomínající, že do toho, co se b ěhem mše svaté d ěje, nem ůže člov ěk nikdy úpln ě proniknout. 188 Dalším významným argumentem v ůč i obnovené liturgii, který byl často předkládán i b ěhem koncilních diskuzí a na který poukazovali tém ěř všichni papežové, co m ěli se zm ěnami v liturgii do čin ění (v četn ě papeže Jana XXIII.). Jedná se o vlastnost latiny jakožto sjednocujícího prvku. Tímto spole čným jazykem se mohou modlit katolíci nap říč celým sv ětem, dodává církvi jednotu a zárove ň v sob ě obsahuje symbolické pojítko se statisíci sv ětci a mu čedníky, kte ří sloužili mše a od říkávali motlitby stejným jazykem. Latina je nem ěnná, takže nem ůže docházet k rozdílnému chápání formulací. Články víry se tak stávají skute čně nem ěnnými a nehrozí skluz k úrovni lidového jazyka. Národní jazyky sebou nesou i řadu problém ů co do prakti čnosti. Vzhledem k tomu, že podléhají zm ěnám, m ůže docházet k porušení či znep řesn ění, což se díky nem ěnné vlastnosti latiny stát nem ůže. Jako p říklad této problematiky lze uvést klasický bod sporu v konsekra ční formuli ve slovech o ustanovení. P ři slovech ustanovení se dnes říká: „Toto je kalich mé krve, která se vylévá za vás a za všechny.“ P řitom v latinském textu misálu stojí pro multis (za mnohé). Tomáš Stritzko ozna čil pronášení t ěchto slov za lživé a svatokrádežné. Dle jeho názoru, vzhledem k tomu, že mše je zp řítomn ěním Kristovy ob ěti, její aplikací a také ob ětí církve, nem ůže být p řinášena „za všechny“, proto také Kristus použil formulaci za mnohé, jak dosv ědčuje inspirovaný text. 189 Kongregace pro nauku víry v roce 1974 vydala prohlášení, ve kterém praví, že o platnosti mše, kde jsou slova „pro multis“ p řeložena ve významu „za všechny“, nem ůže být pochyb. To v roce

188 MAESSEN Stephan. Nový mešní ob řad a bo ření církve svaté: Řada kázání o novém mešním ob řadu ur čené pro Ma ďarsko, Čechy a Moravu [online]. [cit. 2013-04-06]. Dostupné z: http://ecclesia.g6.cz/informace/files/nom.pdf 189 STRITZKO, T. Ritus prom ěň ování v novém mešním ritu [online] . [cit. 2013-03-18]. Dostupné z: http://www.fsspx.cz

- 48 -

2006 znovu potvrdila taktéž Kongregace pro bohoslužbu a svátosti. Na druhé stran ě však v roce 2001 Svatý stolec vydal instrukci Liturgiam authenticam 190 , ve které se praví, že p ři p řekladech oficiálního latinského zn ění do národních jazyk ů se musí postupovat, jak jen to je možné, co nejp řesn ějším zp ůsobem, bez vynechání či p řidání významu a bez parafrází a glos. Ve zpráv ě Kongregace pro bohoslužbu a svátosti z října 2006 se mluví o tom, že p řeklad „za všechny“ není sice doslovný p řeklad slov, jak je Ježíš podle evangelií řekl (srov. Mt 26,28 a Mk 14,24), p řesto se však jedná o správnou interpretaci Ježíšovy myšlenky, nebo ť platí dogma, že Ježíš zem řel za všechny lidi. Jelikož takovéto vysv ětlení náleží spíše do oblasti katecheze, vybídla Kongregace jednotlivé biskupské konference, aby slova „pro multis“ p řekládaly doslovn ěji. Z teologického hlediska je však tento p řeklad „za všechny“ správný. 191 Národní jazyky sebou nesou i řadu problém ů co do prakti čnosti. Vzhledem k tomu, že podléhají zm ěnám, m ůže docházet k porušení či znep řesn ění, což se díky nem ěnné vlastnosti latiny stát nem ůže. Latina také p řekonává jazykové bariéry, které existují t řeba i v rámci jedné zem ě. To, že je latinský jazyk řečí západní církve, se stalo Božím řízením, protože universální církev vyžaduje i universální jazyk. Z důvodu sloužení mše v národních jazycích je t řeba misál překládat do stovek jazyk ů, což sebou nese vedle různých nebezpe čných odchylek i zbyte čné organiza ční problémy. Lidové jazyky už své místo v rámci liturgie mají, když se smí používat p ři liturgických čteních, v přímluvách, homiliích i eucharistickém požehnání. Pro toho, kdo latin ě nerozumí jsou tu misálky s překlady jednotlivých částí. Argument ohledn ě pot řeby srozumitelnosti mše v celé její podob ě je tak odmítnut. Maessen ve své knize uvádí, že gramotnost ohledn ě jednotlivých ob řad ů mše svaté nikam nepokro čila, naopak. „Zeptejte se nyní, po dvaceti až t řiceti letech, kdy už je naše mše svatá v lidovém jazyce, zda v ěř ící v ědí, co to mše svatá je. P řevážná v ětšina jich nedovede říci jasn ě a správn ě, co se na oltá ři p ři mši svaté d ěje, i když se domnívají, že díky lidové řeči všemu rozum ějí“ 192 . Naproti tomu uvádí, že v ěř ící, který je p řítomen tradi ční mši svaté, nemá problém rozpoznat, co se na oltáři zrovna d ěje. Posvátný úkon sleduje vnit řně svým srdcem a je mnohem lépe schopen porozum ět

190 AAS 93 [2001], str. 685-726. 191 JAN ČAŘÍK, Z. Za všechny, nebo za mnohé? Katyd [online]. [cit. 2013-04-05]. Dostupné z: http://www.katyd.cz/clanky/za-vsechny-nebo-za-mnohe.html 192 MAESSEN Stephan. Nový mešní ob řad a bo ření církve svaté: Řada kázání o novém mešním ob řadu ur čené pro Ma ďarsko, Čechy a Moravu [online]. [cit. 2013-04-06]. Dostupné z: http://ecclesia.g6.cz/informace/files/nom.pdf - 49 -

tajemství, které se zrovna d ěje. Dalším argumentem je, že i Kristus ke svým u čedník ům mluvil v podobenstvích i p řesto, že poslucha čů m nebylo vše jasné a srozumitelné (viz nechápavé dotazy u čedník ů). Tajemství Božího království se tak otvírá pouze tomu, kdo o n ěj usiluje s posvátnou úctou – i v rámci jeho tajemství. Odmítnout se tak musí i to, že by v tradi ční mši neexistovala aktivní ú čast. Ta je naopak hluboce zako řen ěna, nejedná se však o aktivní účast formální, ale vnit řní, kdy se všichni ve chvílích ticha spole čně spojují v motlitb ě s kn ězem. Každý tak p řednáší Bohu všechny své úmysly, které za nás přednáší sám Kristus p řítomný ve mši svaté. V dnešní podob ě pak má nez řídka docházet k tomu, co je psáno v evangeliích „ušima poslouchají a p řece nerozum ějí“ (Mk 4, 12). Další v ěcí, na kterou tradicionalisté poukazují je, že reforma je v mnoha místech a práv ě zejména v otázce národního jazyka v rozporu s Konstitucí o liturgii. V článku 36 § 1 SC čteme: „Užívání latinského jazyka a ť je zachováno v latinských ob řadech“. I když se v následujícím článku doporu čuje poskytnout více místa pro národní jazyky, což už umožnil misál Jana XXIII. V následujícím období se nicmén ě ukázalo, že koexistence latiny a národního jazyka v praxi není možná, a tak byla latina postupn ě opoušt ěna, zejména z důvodu pastora čních a kontextuálních podmínek, jež v ěci posunuly natolik jinam, že latina nakonec s lidovým jazykem neobstála. 193 V očích tradicionalist ů se však jedná o jasnou odchylku od liturgické konstituce. I v dnešní dob ě stále řada teolog ů p řipomíná, že hodnocení této zm ěny není jednozna čné a argumenty hájící latinu v liturgii nejsou bezvýznamné. 194 Z ůstává však otázkou, nakolik jsou členové FSSPX ochotni diskutovat a zamýšlet se i nad pozitivní stranou užívání národních jazyk ů. V jejich pohledu lze pozorovat i ur čité obavy, že každá zm ěna nejen že je z podstaty špatná, nýbrž generuje změny další, nap říklad obavu z toho, že ti, kdo necht ějí latinu, brzy nebudou chtít ani latinská roucha a za čnou p ři mši používat civilní oble čení. 195 Ačkoliv všechny argumenty mluvící pro zachování latiny mají svou vážnost, je třeba se nad problematikou zamyslet trochu ší řeji. Každá modlitební forma, kterou se člov ěk obrací k Bohu, je pronesena v nějakém jazyce a jak p řipomíná Pokorný, už tím se sama o sob ě stává jazykem bohoslužebným, kterých bylo v katolické církvi po celou

193 KOPE ČEK, P.: c.d., str. 59. 194 Tamtéž, str. 59. 195 POLC, J.V.: c.d., str. 231. - 50 -

historii n ěkolik. 196 I na území římské liturgie byla dlouhou dobu bohoslužebným jazykem řečtina a teprve b ěhem 3. a 4. století došlo v Řím ě ke zm ěně bohoslužebné řeči. Mezi starobylé liturgické jazyky pat ří mimo jiné také staroslov ěnština, jež byla vzpomenuta i b ěhem Druhého vatikánského koncilu v rámci jednání o závaznosti a historii latinského jazyka. D ěkan kardinálského sboru kardinál Evžen Tisserant vystoupil s řečí, ve které p řipomenul, že ne vždy se římská liturgie slavila pouze latinsky. 197 Jako hlavní p říklad uvedl práv ě Cyrilometod ějskou misii, b ěhem níž byl připraven i slovanský p řeklad římské mše. P řes žaloby n ěmeckých kn ěží, papežové Hadrián II. a Jan VIII. užívání slovanského jazyka v mešní liturgii schválili a tak byl misál pro dalmatskou diecézi tišt ěn i v samém Řím ě hlaholskou abecedou. V té dob ě ješt ě byla staroslov ěnština jazyk živý. Když se mu postupem času nerozum ělo tak dob ře, požádali chorvatští biskupové papeže Urbana VIII. o vytišt ění rituálu ke svátostem v lidové řeči, což jim bylo umožn ěno roku 1640. V roce 1932 pak kongregace schválila i jejich p řeklad do slovinštiny. V sedmnáctém století bychom našly i další p řípady p řeklad ů latinského misálu do cizích jazyk ů, nap ř. do čínštiny, jehož vzor je dosud uchován v Apoštolské vatikánské knihovn ě. Vnášení lidových jazyk ů do liturgie probíhalo i v následujícím období, například když papež Pius XII. povolil p řeklady liturgických knih do hebrejštiny pro nov ě pok řtěné z židovství v Izraeli. Z těchto skutk ů vidíme, že z hlediska d ějin není možno nic namítat proti překladu liturgických knih římského ob řadu do lidového jazyka. 198 Vzhledem k tomu, že existují jak papežské zákazy (a to i dob Tridentského koncilu a vydáním quom primum??), tak i dovolení pro užívání lidového jazyka, jeví se celá v ěc spíše jako disciplinární než nauková. Ačkoliv se nedají p řehlížet výhody mrtvých jazyk ů a fakt, že je dodnes latina oficiální řečí církve, všechny argumenty jakoby ne zcela postihovaly realitu dnešní doby. A ť k řes ťan nebo ateista, poznává církev p ředevším skrze bohoslužbu, protože tam je církev v běžném život ě nejviditeln ější. Proto je bezesporu důležité, aby byla srozumitelná, protože práv ě skrze srozumitelnost člov ěku bude platná pro duchovní život. V opa čném p řípad ě latina m ůže zp ůsobovat hráz nejen mezi kn ězem a v ěř ícími, ale mezi k řes ťany obecn ě. Tím, že má liturgie vztah k dennímu životu, se m ůže stát jeho sou částí. Jednozna čně je nutno p řihlédnout k argumentu, že

196 POKORNÝ, Ladislav a kol., Obnovená Liturgie . 1. vyd. Praha: Úst řední církevní nakladatelství, 1976, str. 50. 197 POLC, J.V.: c.d., str. 233. 198 POKORNÝ, Ladislav. Liturgika.II. D ějiny liturgie v přehledu. 1. vyd. Praha: Úst řední církevní nakladatelství, 1976, str. 149-163. - 51 -

svátostná znamení (což ostatn ě nejsou jen pohyby, ale i slova) mají sloužit k vyjevování a pronikání do Božího tajemství, nikoliv jeho zakrývání. Tyto argumenty rozši řovali zejména biskupové misijních území. Ti říkali, že latina je velkou p řekážkou při evangelizaci pohan ů. Jednak je vzdálena místním jazyk ům, ale často i v negativním hledisku p řipomíná evropský kolonialismus. V pr ůběhu koncilního jednání nap říklad japonský biskup Kobayši poukázal na fakt, že latina je v jeho zemi naprosto cizí a nikdo ji nezná. Má se tedy spása národa ob ětovat zásad ě jednotnosti? Tento p říklad je možno přenést do řady dalších misijních destinací. Neobstojí ani argument ohledn ě sledování modliteb spolu s kn ězem z misálku vzhledem k tomu, že řada v ěř ících v misijních územích není gramotná. V rámci liturgického jazyka není možné zohlednit pouze období od Tridentského koncilu, který do liturgie vnesl jednotný jazyk ze zcela odlišných historicko – kontextuálních d ůvod ů. Je t řeba p řihlédnout i k praxi prvotní církve, která se p řizp ůsobovala podmínkám doby mimo jiné tím, že kv ůli srozumitelnosti opoušt ěla i jazyk Krist ův – aramejštinu. Otázka jednoty církve v rámci jednotného jazyka také vyznívá problematicky. Na tento fakt poukázal i panamský biskup McGrath, jež b ěhem koncilního rokování p řednesl názor, že tvrzení ohledn ě záchrany jednoty církve vztáhnuté pouze na latinu, ukazuje spíše slabost církve, není-li jiných mocn ějších pout a je-li jednota udržována pouze mechanicky. 199 Také se zcela nedá p řijmout argument nenahraditelné schopnosti latiny ochránit p řed porušením články víry, vzhledem k tomu, že stejnou úlohu církev činí po staletí v katechismech a teologických knihách v lidovém jazyce. Pokorný ve svém díle Obnovená liturgie píše, že je opravdu možné, aby se každý jazyk stal liturgickým. Nem ůže se pochopiteln ě jednat o řeč nekultivovanou nebo slang. Pokud se však dodrží teologická jasnost a filologická p řesnost, m ůže být každý jazyk vhodný k tomu, aby byl užíván p ři liturgii. 200 Záv ěr kapitoly se dá završit v ětou smyrnského biskupa Josepha Descuffiho, která velmi stru čně vystihuje i celý zám ěr liturgické obnovy: „Liturgie je kv ůli lidem, ne lidé kv ůli liturgii.

199 POLC, J.V.: c.d. str. 235. 200 POKORNÝ, Ladislav a kol., Obnovená Liturgie . 1. vydání.: Praha: Úst řední církevní nakladatelství, 1976, str. 50. - 52 -

3.2 Hlavní problematické body nového misálu

Není tajemstvím, že d ůležitým zám ěrem úpravy mešní liturgie bylo ob řady zjednodušit a oz řejmit. To vedlo i ke zkrácení liturgie. Odstranila se zbyte čná opakování týchž myšlenek a slovních obrat ů i časté poklekání. 201 Nový misál získal také nové zn ění, které se okamžit ě dostalo pod ostrou kritiku.

3.2.1 Definice mše

Hned první významný spor se odehrál v rámci p ředmluvy k novému misálu v rámci definice mše, která byla definována takto: „Ve čeře Pán ě, neboli mše svatá, je posvátné setkání nebo shromážd ění lidu Božího, který se schází za p ředsednictví kn ěze, aby oslavil památku Pán ě. Proto platí o shromážd ění místní církve p řednostn ě, co Kristus řekl: ‚kde jsou dva nebo t ři shromážd ěni ve jménu mém, tam jsem já uprost řed nich‘“ (NOM §7.,II.kap.) Ve zmi ňovaném kritickém rozboru nového mešního řádu (vypracovaném pod vedením Lefebvra), který vešel ve známost jako „Ottavianiho intervence“, je vylou čeno, aby se mše omezovala na pojem „hostiny“, která je v novém misálu citována ješt ě mnohokrát. Dle nespokojenc ů nic z toho nenazna čuje ani skute čnou p řítomnost, ani skute čnou ob ěť , ani svátostnou moc konsekrujícího kn ěze, ani hodnotu eucharistické ob ěti, která nezávisí na p řítomnosti shromážd ění. Také je kritizováno, že není zmín ěna žádná dogmatická hodnota, která je pro mši podstatná a která tvo ří skute čnou a pravou definici mše. Toto vynechání (jež se chápe jako úmyslné) pak údajn ě vyjad řuje, že tyto hodnoty jsou „p řekonány“, což se prakticky rovná jejich pop ření. Ve druhé části téhož odstavce ( č. 7) se má tato dvojsmyslnost ješt ě zhoršovat tvrzením, že zmín ěné zaslíbení Kristovo („Kde jsou dva nebo t ři shromážd ěni ve jménu mém, tam jsem já uprost řed nich“) platí „zcela zvláštním zp ůsobem“ pro toto shromážd ění. Tento p říslib, který se vztahuje pouze na duchovní p řítomnost Kristovu skrze jeho milost, se tu kvalitativn ě ztotož ňuje s p řítomností fyzickou, podstatnou, svátostnou a eucharistickou. 202 N ěmecký kn ěz a člen FSSPX Franz Schimdberger

201 POLC, J.V.: c.d. str. 241. 202 OTTAVIANI, Alfredo. Tedeum [online]. [cit. 2013-04-06]. Dostupné z: http://www.tedeum.cz/5_2009/kriticky_rozbor_nom_052009.htm

- 53 -

přidává abstraktní přirovnání: „Co by asi řekl zdrav ě myslící člov ěk na následující definici: Symfonie je shromážd ění p řátel hudby, pod p ředsednictvím dirigenta k oslav ě památky skladatele a prvního uvedení této skladby.“203 Tato formulace je tedy jasn ě odmítnuta. „Symfonie není shromážd ění p řátel hudby, nýbrž hudební dílo zkomponované proto, aby lidé vždy znovu mohli prožít její provedení.“ Ve skute čnosti tak mše svatá nemá být žádné shromážd ění či ve čeře Pán ě, nýbrž nekrvavé zp řítomn ění Kristovy ob ěti na k říži. P ři ní Pán jedná prost řednictvím lidského kn ěze a v ěř ící se shromaž ďují, aby se na tomto d ění podíleli a čerpali z něj požehnání a milost. Kn ěz nelze být chápán pouze jako n ějaký p ředsedající (jako nap ř. protestantský pastor p ři slavení památky ve čeře Pán ě), ale tím, kdo dává Kristu k dispozici sv ůj jazyk a ruce, přičemž Kristus ob ětuje jeho prost řednictvím. Proto také v prom ěň ovacích slovech zaznívá formule: „Toto je mé t ělo, Toto je má krev“, a čkoliv se jedná o t ělo a krev Krista. 204 Rovn ěž výraz „Památka umu čení a vzk říšení Pán ě“ (Memoriale Passionis et Resurrectionis Domini) není přesný, pon ěvadž mše je výlu čně památníkem ob ěti, která je sama v sob ě vykupitelská, kdežto zmrtvýchvstání je jejím plodem. Těchto dvojsmysl ů má být v Novém mešním řádu celá řada. 205 Kongregace po n ěkolika zm ěnách tento text vydala znovu, tentokrát ve zn ění: „P ři mši svaté, která zp řítom ňuje po všechny časy Kristovu ob ěť na k říži, je Kristus skute čně ve spole čenství, které se v jeho jménu shromaž ďuje, v osob ě nositele ú řadu, v jeho slov ě a trvale pod zp ůsobami eucharistickými, p řítomen.“ (§ 7. kap. II.) Ani tato formulace však odp ůrce nep řesv ědčila. Ti se dali slyšet, že se jedná o stejný p říklad jako by byl reklamovaný výrobek navrácen se stejnou vadou, jen s novým návodem k použití. 206

203 SCHMIDBERGER P. Franz. Teologie a spiritualita nejsv ětejší ob ěti mše svaté: Srovnání tradi čního a nového ritu [online]. [cit. 2013-04-07]. Dostupné z: http://ecclesia.g6.cz/informace/files/srovnani.pdf 204 Tamtéž. 205 OTTAVIANI, Alfredo. Tedeum [online]. [cit. 2013-04-07]. Dostupné z: http://www.tedeum.cz/5_2009/kriticky_rozbor_nom_052009.htm 206 MAESSEN Stephan. Nový mešní ob řad a bo ření církve svaté: Řada kázání o novém mešním ob řadu ur čené pro Ma ďarsko, Čechy a Moravu [online]. [cit. 2013-04-06]. Dostupné z: http://ecclesia.g6.cz/informace/files/nom.pdf

- 54 -

3.2.2 Zbožná úcta p ři liturgii

Dalšími body, jež v Novém mešním řádu nejsou obsaženy a m ěly by být, je purifikace prst ů kn ěze v kalichu a chrán ění t ěchto prst ů od jakéhokoliv profánního doteku po prom ěň ování. Ve starém ritu celebrant jako výraz úcty ke Kristu v eucharistii držel palec a ukazová ček (tedy dva prsty jimiž se dotýká hostie) spojené od konsekrace až do svatého p řijímání. Tím, že toto spojení v novém ritu odpadá, se bu ď Pánu neprokazuje pat řičná úcta, či se nev ěř í v reálnou p řítomnost. Kritika dopadá i na zp ůsob purifikace nádob, které již nemusejí být vy čišt ěny bezprost ředn ě po ob ěti, nýbrž až pozd ěji a kýmkoliv, navíc už není p ředepsáno ani vnit řní pozlacení kalicha či ciboria. Velkou kritiku p řineslo i povolení p řijímání na ruku. Tento zp ůsob je chápán jako absolutn ě neuctivý v ůč i Pánu, navíc se nabízí otázka, co se stane s částe čky hostie, které ulpí na ruce p řijímajícího, protože i v těch by m ěl být dle katolického pojetí p řítomen celý Kristus. Svaté p řijímání by m ělo být doprovázeno poko řením se p řed Kristem jako symbolu poslušnosti, čili p řijímat by se m ělo v kle če. V důsledku p řijímání na ruku se má také mnohonásobn ě zvyšovat riziko svatokrádeží, „kdy školák str čí p řijatou hostii do kapsy a odnese ji dom ů“. Zavrženíhodné je i podávání svatého p řijímání laiky, protože pouze vysv ěcený kn ěz by m ěl být správcem eucharistického tajemství. V důsledku pak všechny tyto aspekty mají vést k snižování úcty k eucharistii a připodob ňování se protestantským ob řad ům. 207 Kritizována je nedostate čná četnost klekání. Schmidberger p řipomíná, že mnohá pokleknutí jsou živým výrazem víry v přítomného Pána, jsou znamením úcty a klan ění se.

3.2.3 Slavení eucharistie a ob ětní charakter

Další oblastí z řetelného vymezení se proti Novému mešnímu řádu p ředstavuje slavení eucharistie. Příprava dar ů i eucharistické motlitby mají obsahovat jasné nedostatky, klí čové pro tuto část mše. V tridentské mši je zvláštním zp ůsobem vyjád řen ob ětní cíl smíru a usmí ření. Celebrant se ozna čuje za nehodného služebníka, jež ob ěť p řináší za své nes četné h říchy a ob ětuje za všechny kolem stojící, jakož i za všechny k řes ťany věř ící a zesnulé („Přijmi, svatý Ot če všemohoucí, V ěč ný Bože, tuto neposkvrn ěnou

207 SCHMIDBERGER Franz. Teologie a spiritualita nejsv ětejší ob ěti mše svaté: Srovnání tradi čního a nového ritu [online]. [cit. 2013-04-07]. Dostupné z: http://ecclesia.g6.cz/informace/files/srovnani.pdf - 55 -

ob ětinu, kterou já, nehodný sluha tv ůj, p řináším tob ě, Bohu svému, živému a pravému, za nes četné h říchy, urážky a nedbalosti své a za všechny kolem stojící, jakož i za všechny v ěř ící k řes ťany, živé i zesnulé, aby mn ě i jim prosp ěla k spasení pro život věč ný. Amen.“). Tento smírný akt je pak zmín ěn ješt ě jednou na konci mše v motlitb ě před kn ěžským požehnáním, která však v rámci nového misálu neexistuje. 208 Tato realita má vést k tomu, že se již neuskute čň uje smírná ob ěť (kterou ne náhodou zavrhoval Martin Luther). V starém ritu kn ěz vysloví prom ěň ovací slova nad chlebem (a vínem), p řičemž okamžitým pokleknutím se pokloní svými slovy zp řítomn ěnému Kristu, prom ěněnou zp ůsobu pak pozvedne k uct ění pro lid a znovu poklekne. Tato gesta mají vyjad řovat katolické dogma, podle nichž pouze vysv ěcený kn ěz p ůsobí prom ěnění. Dle Nového mešního řádu má tento proces p řipoušt ět výklad Luterský, ve kterém prom ěnění p ůsobí víra lidu. Tento pr ůběh se má v Novém mešním řádu blížit protestantství. V novém ritu celebrant pronáší prom ěň ovací slova a pozvedá prom ěněné dary bez p ředchozího uct ění, p řičemž katolík má uctít Krista skrze prom ěň ovací slova kn ěze (pro protestanta se nicmén ě Kristus zp řítomní až p ři pozvednutí dar ů skrze víru spole čenství). Poté pokládá prom ěněné dary na st ůl, p řípadn ě oltá ř a uctí je poklonou. 209 Velký problém v novém ritu dle FSSPX p ředstavuje i formulace dar ů v rámci jejich p řípravy. Konkrétn ě se jedná o tuto část: „Požehnaný jsi, Hospodine, Bože celého sv ěta. Z tvé štědrosti jsme p řijali víno, které ti p řinášíme. Je to plod révy a plod lidské práce a stane se nám nápojem duchovním“. Řeč o chlebu a vínu, jakožto plodu lidské práce a plodu zem ě, je nep řijatelná. Ve starém ritu se nehovo ří o chlebu ani vín ě, nýbrž o neposkvrn ěné ob ěti, kterou je mín ěn ob ětující se Kristus. P ři lití vody se ve starém ritu mluví o vznešenosti vykoupení, jež p řesahuje řád stvo ření („Bože, jenž jsi d ůstojnost lidské podstaty podivuhodn ě stvo řil a ješt ě podivuhodn ěji obnovil“). Tato tajemství, jež jsou považována za d ůležitá, se však v Novém mešním řádu nevyskytují. Dále se úpln ě vynechává motlitba „P řij ď Posv ětiteli, Všemohoucí, v ěč ný Bože“ a z žalmu 25 zbyl jen jeden verš. Všechny tyto aspekty pak mají vést k tomu, že čty ři cíle mše svaté – klan ění a chvála, d ěkování, smír a prosba jsou v novém ritu zatemn ěny. Vzhledem k tomu, že nové modlitby obsahují p ři p říprav ě dar ů jen ob ětování chleba a vína, je možno vznášet

208 SCHMIDBERGER P. F. Teologie a spiritualita nejsv ětejší ob ěti mše svaté: Srovnání tradi čního a nového ritu [online]. [cit. 2013-04-07]. Dostupné z: http://ecclesia.g6.cz/informace/files/srovnani.pdf 209 Tamtéž. - 56 -

nárok o skute čné ob ěti pouze v rámci starozákonní praxe, kdy se Bohu obětovávala zví řata a plody zem ě. V rámci Nové smlouvy je však pravou ob ětí pouze Kristus. Nesouhlas panuje i v rámci t řetí eucharistické motlitby (V pravd ě jsi svatý), kdy se k Pánu promlouvá: „a ustavi čně si shromaž ďuješ lid, aby od východu až na západ byla tvému jménu p řinášena ob ěť čistá“. Spojka „aby“ má op ět svád ět k myšlence, že nepostradatelným činitelem p ři mši je lid, a nikoli kn ěz. Pon ěvadž se tu p řesn ě ne říká, kdo ob ětuje, jeví se lid, jako by byl sám vybaven autonomní kn ěžskou plnou mocí. V důsledku této praxe se pak objevuje obava, že v blízké budoucnosti bude prom ěň ovací slova s kn ězem pronášet i lid. Podíváme-li se nyní na Nový mešní řád nezú častn ěným pohledem, musíme uznat, že struktura mešní liturgie se ve zmi ňovaném sedmém článku pokyn ů k novému misálu skute čně popisuje zcela novým zp ůsobem, z části i nezvyklým. Podle n ěj je Kristus p ředn ě „skute čně p řítomen v samotném shromážd ění v jeho jménu se scházejícím“ a teprve pak v osob ě sloužícího kn ěze. Následn ě „ve svém slov ě a podstatn ě a trvale pod eucharistickými zp ůsobami.“ To, že Kristova p řítomnost ve zp ůsobech chleba a vína není zmín ěna na prvním míst ě, pat ří práv ě k hlavním motiv ům liturgické obnovy, která se snaží popisovat bohoslužbu a s ní i Krista, který v ní p ůsobí jako prost ředník mezi Bohem a člov ěkem. Avšak ne staticky (jak bylo zvykem v rámci tradi ční liturgie), nýbrž dynamicky, tedy liturgii jako jednání a proces. 210 Richter připomíná, že od dob zápas ů o to, jak správn ě chápat liturgii, se chápání eucharistie v katolickém pojetí zúžilo na statickou p řítomnost Kristovu v eucharistických zp ůsobách. Proto se v rámci liturgické obnovy mluví p ředevším o jeho základní přítomnosti v liturgické obci, dle Ježíšových slov: „Kde jsou dva nebo t ři shromážd ění v mém jménu, tam jsem já uprost řed nich“. (Mt 18,20). K tomu zvláštním zp ůsobem náleží kn ěz. Jako další následuje Kristova descendentní p řítomnost v Písmu a ascendentní v eucharistii, kde je jeho p řítomnost trvalá. Z tohoto popisu je tedy z řejmé, že nositeli bohoslužby mají být všichni shromážd ění. Ti p ředstavují obec, která má pod vedením kn ěze plnit svoji úlohu podílet se na liturgii „s plným v ědomím a činn ě“. 211 K tomu má jako „královské kn ěžstvo“ (1Pt 2,9) díky k řtu a bi řmování právo i pov ěř ení. Jasn ě zde vidíme, že liturgická obnova sm ěř ovala proti tomu, aby se liturgie chápala výlu čně jako „funkce moci vyplývající ze sv ěcení, kterou mohou vykonávat

210 RICHTER, K, Liturgie a život: co bychom m ěli v ědět o mši, o církevním roku a smyslu liturgie. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1996, str. 60 . 211 RICHTER, K.: c.d., str. 60-61. - 57 -

pouze klerikové“. Dalším d ůležitým faktem, který je t řeba zmínit je i to, že výlu čná autorita skrze sv ěcení, se nikdy doopravdy neuskute čň ovala. Jako p říklad leze uvést nouzový k řest, spolup ůsobení kmotr ů p ři k řtu, bi řmování či s ňatek, kde si svátost udílejí manželé. Vžitá byla pouze p ředstava, kterou cht ějí tradicionalisté dál uchovávat a to ta, že vlastním liturgem je jen kn ěz. 212 V tomto hledisku se tak rozmáhala praxe „soukromé mše“, což znamená, že se eucharistická liturgie oddělovala od obce a jevila se p říliš vázaná na osobu ordinovaného kn ěze. Tím se stále víc ztrácelo v ědomí toho, že slavnost eucharistie pat ří do prost ředí obce a že kn ěz i obec pat ří k sob ě, p řičemž i p řesto je třeba mít na pam ěti, že kn ěz má v mešní liturgii stále nezastupitelnou úlohu. 213

3.3 Oltá ř tvá ří k lidu a sm ěr modliteb

Nové postavení oltá ře a sm ěr motliteb je další významnou zm ěnou v rámci obnovené liturgie. Pokud by oby čejný člov ěk, který je zvyklý na tridentskou mši p řišel na bohoslužbu dle nového misálu, bude se mu jevit vymizení latiny a oto čení oltá ře jako nejviditeln ější dílo liturgické reformy. Avšak nutno podotknout, že ohledn ě oto čení oltá ře nenajdeme v koncilních dokumentech ani zmínku. Tento problém je nastolen až v pokoncilní instrukci (§ 262 II. kap.) všeobecných pokyn ů k Římskému misálu („hlavní oltá ř má být postaven odd ělen ě od st ěny, aby se kolem n ěho mohlo snadno obcházet a mohla se na n ěm slavit mše tvá ří k lidu - versus populum ). Tímto krokem více mén ě vyvrcholily tendence podtrhnout spole čenský ráz liturgického slavení – aby kn ěz a v ěř ící byli obráceni k sob ě navzájem. 214 Na druhou stranu diskuze ohledn ě umíst ění oltá ře a orientace, kterou kn ěz a v ěř ící zaujímají b ěhem bohoslužby jsou dodnes p ředm ětem diskuzí významných teolog ů a podobn ě jako u liturgického jazyka se toto téma nedá ztotožnit pouze s tradicionalisty. Můžeme říci, že až do druhého tisíciletí byla pro celé k řes ťanstvo typická jedna věc, a to sm ěř ování motliteb sm ěrem k východu ( versus orientem ), jakožto výraz sm ěř ování k přicházejícímu Pánu. V dnešním západním sv ětě však p řevládlo abstraktní myšlení, že vzhledem k tomu, že je B ůh duchovní, je tedy i všudepřítomný a motlitby

212 RICHTER, K.: c.d., str. 61. 213 Tamtéž str. 62. 214 LANG, Uwe Michael. Obrácení k pánu – orientace liturgické motlitby. 1. vyd. Olomouc: Matice Cyrilometod ějská s.r.o., 2010, str. 5. - 58 -

tak není t řeba vázat k žádnému sm ěru či místu. 215 Tyto diskuze se rozví řily také vlivem topografických výzkum ů, kdy se zjistilo, že chrám sv. Petra sm ěř oval k západu, tudíž celebrující kn ěz musel být obrácen sm ěrem k lidu. Této formy se ujala liturgická obnova tím, že vytvo řila základní ideu bohoslužebné formy, tedy slavení eucharistie versus populum . K uskute čnění této praxe bylo t řeba oltá ř postavit tak, aby se na sebe vzájemn ě dívali lid i kn ěz a spole čně tak vytvá řeli jednotnou obec v ěř ících, protože pouze to má podle liturgického hnutí odpovídat požadavku aktivní ú časti. Nejedná se tedy pouze o vn ější upo řádání liturgických míst, nýbrž uskute čnění nové ideje podstaty liturgie jako spole čné ve čeře. 216 Dle FSSPX je prom ěna oltá ře v „ob ětní st ůl“ zcela logickým vyústěním nových liturgických zm ěn, kdy mizí význam skute čné ob ěti. „Nev ěř ím-li, že mše svatá je ob ěť , ale jen hostina, potom je pochopitelné, že se obracím k ostatním, jako v běžném život ě“. 217 Pravá ob ěť má být p řinášena na oltá ři, jakožto svatém míst ě. Avšak v rámci hostiny je st ůl posta čující. Faktem je, že celebrace versus populum byla až na malé výjimky p řijata pom ěrn ě záhy nap říč celou latinskou církví. Podle Langa to vedlo ke vzniku dvou mylných pohled ů. Tím prvním je, že celebrování kn ěze stejným sm ěrem jako lid, je jako se „dívat do st ěny“ či ukazovat „lidu záda“, což zastírá pravou podstatu tohoto úkonu. Druhou mýlkou má být všeobecné domn ění, že reforma zahájená Druhým vatikánským koncilem slavení mše čelem k lidu na řizuje. 218 Koncilní a pokoncilní dokumenty však nic takového ne říkají. Již zmi ňovaný pokyn ohledn ě postavení oltá ře a celebrace nazna čuje, že postavení celebranta tvá ří k lidu není povinné. Tato instrukce spíše p řipouští oba zp ůsoby celebrace. Navíc dopl ňující v ěta „je to žádoucí všude, kde je to možné“, se vztahuje k oltá ři stojícímu o samot ě a nikoli k tomu, že je žádoucí celebrace čelem k lidu. Přesto se v praxi tém ěř všude za čalo slavit zmi ňovaným zp ůsobem. Tato realita vedla k tomu, že již v šedesátých letech kritizovali n ěkte ří teologové absolutní triumf celebrace versus populum . Mezi hlavní kritiky pat řil i Joseph Ratzinger, tehdejší profesor teologie v Tübigen, který na toto téma pronesl v roce 1966 v Bambergu p řednášku, jež byla p řijata s velkou pozorností. Mimo jiné prohlásil: „Nelze již déle potírat, že si znenáhla prorazily cestu výst řelky a p řehán ění,

215 RATZINGER, Josef. Duch liturgie. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2000, str. 65-67. 216 Tamtéž str. 68. 217 MAESSEN Stephan. Nový mešní ob řad a bo ření církve svaté: Řada kázání o novém mešním ob řadu ur čené pro Ma ďarsko, Čechy a Moravu [online]. [cit. 2013-04-06]. Dostupné z: http://ecclesia.g6.cz/informace/files/nom.pdf 218 LANG, U.M.: c.d., str. 15. - 59 -

které jsou protivné a nepat řičné. Nap říklad všechny mše je t řeba slavit čelem k lidu? Je absolutn ě nutné hled ět kn ězi do tvá ře, nebylo by často blahodárné zamyslet se nad tím, že také on je k řes ťan a že má d ůvod k tomu, aby se obracel k bohu se všemi křes ťanskými spolubratry ve shromážd ění a modlil se spolu s nimi Ot čenáš?“219 Ratzinger k tomuto problému dále uvádí, že jestliže se ve spojitosti se starou mší hovo ří o její klerikalizaci, tak se jedná o velkou nep řesnost, protože ta nastoupila až práv ě s novou formou. Nyní vše záleží na kn ězi. Je to on, koho musíme vid ět, ú častnit se jeho liturgických úkon ů, jemu je t řeba odpovídat a vše závisí na jeho kreativit ě. Dle Ratzingera tato praxe vede k tomu, že je stále mén ě v zorném poli B ůh a naopak se stále důležit ějším stává to, co d ělají lidé, jež se tu setkávají. 220 Obrácení kn ěze k lidu nyní obec formuje v jeden do sebe uzav řený kruh. Ta svou podobou už není otev řena dop ředu a vzh ůru, ale uzavírá se sama v sob ě. Spole čné obrácení k východu tedy nebylo celebrováním „ke st ěně“ či „ukazování zad“, ale spole čný sm ěr kn ěze a lidu, kte ří ve spole čném procesí sm ěř ují k Pánu. Neuzavírají se do sebe, nedívají se na sebe navzájem, ale jako putující lid boží se vydávají k východu, k přicházejícímu Kristu, jenž nám jde vst říc. 221 Ve prosp ěch postavení celebranta čelem k lidu obvykle bývají uvád ěny dva základní argumenty. Tím prvním je, že praxe prvotní církve byla práv ě taková, a že tato praxe má být normou pro naši dobu. Jako druhý se uvádí argument, že aktivní ú čast věř ících, jeden za základních princip ů Sacrosanctum Concilium, slavení mše sm ěrem k lidu vyžaduje. Oba tyto argumenty vyvrací ve své práci Uwe Lang a nep římo tak v tomto ohledu dává za pravdu FSSPX. Dá se p ředpokládat, že první k řes ťané se otá čeli k východu bez ohledu na to, jakým sm ěrem byl kostel postaven, už vzhledem k tomu, že p řejímali císa řské baziliky, jež automaticky nebyly orientovány na východ. FSSPX však ve své argumentaci nesleduje diskuzi, nýbrž se ofenzivn ě odvolává na tzv. archeologismus reformátor ů a jejich smýšlení dává do souvislosti se st ředov ěkými sektami, modernismem a protestantismem, které se odvolávali na pom ěry v prvotní církvi, a čkoliv historické prameny nic takového nenazna čují. 222 Na druhou stranu Ratzinger ve své knize p řejímá tvrzení Bouyera, že nikde a nikdy d říve (tzn. p řed 16. stoletím) nenajdeme odkaz na to, že by otázce, zda má kn ěz

219 LANG, U.M.: c.d., str. 17. 220 RATZINGER, J.: c.d., str. 70. 221 Tamtéž, str. 70-71. 222 MAESSEN Stephan. P. Nový mešní ob řad a bo ření církve svaté: Řada kázání o novém mešním ob řadu ur čené pro Ma ďarsko, Čechy a Moravu [online]. [cit. 2013-04-06]. Dostupné z: http://ecclesia.g6.cz/informace/files/nom.pdf - 60 -

celebrovat tvá ří, nebo zády k lidu, byl p řipisován sebemenší význam nebo že by jí m ěla být v ěnována jakákoliv pozornost. Význam byl p řikládán pouze tomu, zda má kn ěz eucharistickou motlitbu spole čně se všemi ostatními sm ěř ovat sm ěrem k východu. 223 I Lang ve své knize navrhuje, že by kn ěz a v ěř ící m ěli stát proti sob ě b ěhem úvodních ob řadů, bohoslužby slova a záv ěre čných ob řad ů, nicmén ě pro bohoslužbu eucharistie se staví za spole čné sm ěř ování motlitby. 224 Odp ůrci namítají, že se jedná o nepochopení koncilního zám ěru a tedy chápání velikono čního tajemství jako centrální události d ějin spásy (která je stále p řítomná). To znamená, že Pán, vysvobozený ze smrti a oslavený, žije uprost řed církve neboli uprost řed každého spole čenství, které se modlí. 225 Liturgický odborník Haussling míní, že obrácení k sob ě navzájem má být správným sm ěrem motliteb, protože v okamžiku, kdy na sebe hledí kn ěz a v ěř ící, je jasn ě vyjád řen obraz Boží, který je ukryt v člov ěku. Tento argument však byl odmítnut Ratzingerem, jež se s Hausslingem zejména ohledn ě tohoto tématu dostával do časté polemiky. 226 Raztinger je zastáncem názoru, že není d ůležitý pohled na kn ěze, nýbrž spole čný pohled na Pána. P ři eucharistii se totiž nejedná o dialog, ale o spole čné vzývání a obrácení se sm ěrem k Přicházejícímu. Podstat ě d ěje neodpovídá uzav řený kruh, ale spole čná cesta, jež je vyjád řena spole čným sm ěrem. 227 Na druhou stranu i sám Ratzinger p řiznává, že v každé dob ě je t řeba nalézt a vyjád řit podstatu, o níž v ní jde. Proto je možné diskutovat o tom, že postavení celebranta versus populum je do dnešní podoby liturgie nehodící se. Stejn ě tak motlitba versus orientem k přicházejícímu Kristu, jenž nám jde vst říc, m ůže pro leckoho vyznívat až p řehnan ě romanticky. 228 V podstat ě se tedy jedná o objevování toho podstatného i p řes jisté obm ěny. Jist ě by bylo chybné zavrhnout všechny nové formy, jež se v pr ůběhu liturgické obnovy objevily.

223 RATZINGER, J.: c.d., str. 69. 224 LANG, U.M.: str., 11. 225 Tamtéž, str. 9. 226 RATZINGER, J.: c.d., str. 73. 227 Tamtéž, str. 71. 228 Tamtéž, str. 70-71. - 61 -

3.4 Všeobecné shrnutí liturgické obnovy v pohledu FSSPX

Máme-li provést celkovou sumarizaci liturgické obnovy, jak jí chápou členové a příznivci FSSPX, musíme vycházet z několika hledisek. V první řad ě je t řeba si uv ědomit, že FSSPX nechápe liturgickou obnovu jako projev p řirozeného vývoje či reformu, nýbrž jako produkt Druhého vatikánského koncilu a následujícího období, kdy moc v církvi p řevzali zmi ňovaní modernisté a liberálové. Z hlediska FSSPX m ůžeme vymezit tři hlavní body, v rámci kterých je na liturgickou obnovu pohlíženo: 1. P ředkoncilní liturgie nem ěla žádné závažné nedostatky. Dopln ění ani opravu v tak rozsáhlé mí ře nepot řebovala. Martin Čejka ve svém díle Liturgická reforma nebo revoluce píše, že vývoj liturgie má stejný charakter jako vývoj dogmat. Tuto domn ěnku dává do souvislosti s misálem Pia V., který má být výsledkem liturgického vývoje, jež probíhal po staletí a postupn ě vedl k vytvo ření „onoho klenotu nevy číslitelné ceny“ (tridentské mši). Po kodifikaci Piem V. se dle Čejky stala „nep řekonatelným vrcholem“, která pln ě liturgicky vyjad řovala katolická dogmata vztahující se k ob ěti mše svaté a stala se tak hrází proti protestantské „herezi“ i herezím budoucím. Tridentská forma mše tedy nepot řebovala žádnou nápravu. V rámci liturgické obnovy se její jasné a p římé vyjád ření naopak p řeorientovalo do zmate čného a nejasného. 229 2. Pokoncilní liturgická obnova není realizací snah Druhého vatikánského koncilu. Zde se jedná o poukazování na konkrétní články konstituce Sacrosanctum Concilium , jež v pr ůběhu liturgické obnovy dostaly nový rozm ěr a dle FSSPX se jedná o jasnou odchylku od dokumentu. Zejména je kritizován již zmi ňovaný § 36.1. ohledn ě zachování latinského jazyka, což má odporovat skutečnosti jeho následného vymizení. Dále § 23., kde se podmi ňuje zavád ění nových forem pouze tehdy, kdy to vyžaduje opravdový a jistý užitek církve. V článku je dále uvedeno, že se má dbát na to, aby nové formy vyr ůstaly z forem, které již existují. Tento paragraf má zcela odporovat skute čnosti vy řazení ur čitých částí ritu, které bu ďto nebyly nahrazeny ni čím, nebo texty s odlišným významem. Tyto skute čnosti mají dokazovat, že zm ěny, ke kterým došlo v pr ůběhu liturgické obnovy byly mnohem radikáln ější, než si p řáli papež Jan XXIII. a biskupové, kte ří dekret o liturgii p řijali. Z tohoto d ůvodu se nová podoba mše nechápe jako

229 ČEJKA Martin. Liturgická reforma, nebo revoluce? [online]. [cit. 2013-04-09]. Dostupné z: http://ecclesia.g6.cz/informace/files/reforma-revoluce.pdf - 62 -

výsledek snah Druhého vatikánského koncilu, nýbrž jako pochybné dílo n ěkolika reformátor ů (viz. Bugnini), kte ří v rámci obnovy sledovali konkrétní cíle, poplatní svým modernistickým zásadám. 230 3. Pokoncilní zm ěny nejsou reformou, ale revolucí. Čejka jasn ě vymezuje pozici reformátora a revolucioná ře. Reformátor se má dle jeho názoru snažit o opravu špatného a zkaženého. Danou instituci se snaží obnovit tak, aby ji uvedl do stavu, který existoval před tím, než ji n ějaký nešvar zdeformoval. Cílem revolucioná ře pak není obnova, ale pád stávajícího řádu a nahrazení jej řádem novým, který odpovídá jeho p ředstavám. Pojem revoluce se dá dále rozvést na základ ě definice historika R. Pipese, dle n ěhož slovo revoluce ozna čuje grandiózní plány na p řetvo ření sv ěta. Tyto plány jsou pak cílen ě p řipravovány profesionálními revolucioná ři - intelektuály, kte ří se snaží hledat vodítka, analyzovat sou časnost a hledat záminky k využití svých cíl ů. Jakmile ji objeví, snaží se spontánní vzpouru m ěnit ve v ědomou revoluci. 231 Tato definice se dá de facto vztáhnout i z pozic FSSPX na církev, p řičemž plány na p řetvo ření sv ěta nahradí plány na p řetvo ření církve. Profesionálními revolucioná ři pak jsou lidé chápáni jako liberálové, modernisté, zedná ři, kte ří skrze nejr ůzn ější vodítka (jako t řeba vliv na papeže,) a záminky (přizp ůsobování se dob ě - aggiornamento ), provedou zmi ňovanou revoluci (Druhý vatikánský koncil a následné období). Čejka dokonce mluví o „trockistickém katolicismu“, který se dožaduje neustálých „reforem, reforem a reforem“ práv ě v duchu slov Trockého 232 : „naším cílem je p řevrácení sv ěta“. Naproti t ěmto odsudk ům je p řednesen argument, že projevem řádu je stálost. Tuto stálost má naprosto ve všech ohledech reprezentovat tridentská mše, která žádnou reformu nepot řebovala, ale naopak byla dokonalá po všech stránkách. Z výše uvedeného je z řetelné, že odmítnutí obnovené liturgie neplyne pouze z jednotlivých v ěrou čných problém ů v rámci mše, ale má širší opodstatn ění. Už v raném pokoncilním období, kdy sílila Lefebvrova kritika liturgické obnovy, se nabízela otázka, zdali se Lefebvrovi skute čně jedná pouze o liturgickou otázku, nebo o odmítnutí celého koncilu jako takového. Jako pravdivá se nakonec ukázala práv ě druhá varianta. V rámci ní je t řeba chápat i stanoviska FSSPX k liturgické reform ě. Zjednodušen ě se dá říct, že

230 ČEJKA M.artin. Liturgická reforma, nebo revoluce? [online]. [cit. 2013-04-09]. Dostupné z: http://ecclesia.g6.cz/informace/files/reforma-revoluce.pdf 231 PIPES, Richard. Dějiny ruské revoluce. 1. vyd. Praha: Argo, 1998, str. 10. 232 L.D. Trocký byl jednou z klí čových osobností ruské bolševické revoluce. V následujícím období krystalizovala jeho specifická revolu ční nauka o nikdy nekon čící revoluci a neustále cirkulujících elitách. Čejka tuto skute čnost dává do souvislosti nap říklad se zna čným množstvím dokument ů k novému mešnímu řádu, kterých od roku 1969 byly vytisknuty desítky. - 63 -

vše staré, p ředkoncilní, bylo správné. Vše, co p řišlo následovn ě, je špatné. Na jedné stran ě máme zna čně zidealizovanou tridentskou mši, která nepot řebovala žádné zm ěny ani s ohledem na více než 400 let zm ěn ve spole čnosti a mentalit ě lidí ( čili chápání mše jako dogmatu). Na stran ě druhé se pak jedná o zám ěrn ě zprotestantizovanou liturgii, zasazenou do konspira čního rámce o vít ězství liberál ů a zedná řů b ěhem Druhého vatikánského koncilu. Diskuze o nové podob ě liturgie se dá zcela jist ě vést v mnoha ohledech. Jak bylo napsáno, ur čité zm ěny v pokoncilní mši nejsou pouze záležitostí tradicionalist ů, ale i širšího spektra církevního spole čenství. P řesto se tato diskuze vede velmi t ěžko s názory, které k problematice zaujímají jednozna čný postoj a které zohled ňují pouze jediný úhel pohledu, jenž navíc tkví v ahistorickém sm ěšování fakt ů a idealizaci v ěcí minulých. Jedná se o černobílé vid ění sv ěta, které je možno ztotožnit s mnoha dalšími názory „na okraji“. Když se k danému problému p řidají vize ohledn ě zedná řských spiknutí a zám ěrného poškozování církve jejími elitami v duchu modernismu a liberalismu, zbývá jen velmi úzký manévrovací prostor pro diskuzi. P řesto se o to mnozí pokusili a stále i pokoušejí. V tomto ohledu bylo církví u čin ěno i n ěkolik gest v ůč i FSSPX. Nutno podotknout, že se z řejm ě nikdy nesetkaly s kýženým zám ěrem. Této problematice se bude v ěnovat následující kapitola.

- 64 -

4. Pokoncilní jednání s FSSPX a dokument Summorum Pontificum .

Po zmi ňovaných exkomunikacích z roku 1988 a řad ě neformálních setkání byla oficiální jednáni s FSSPX zahájena v roce 2000. Na obrátkách pak diskuze nabrala zejména se zvolením papeže Benedikta XVI. Ten v roce 2006 p řijal p ředstaveného FSSPX biskupa Bernarda Fellaye v Castelgandolfu . Zde byl navrhnut podpis teologické dohody (p ředp řipravené již roku 1988 Lefebvrem a Ratzingerem, tehdejším prefektem Kongregace pro nauku víry). Jádrem dohody bylo odvolání exkomunikace uvalené na FSSPX, zavedení kanonického statusu pro FSSPX, podobný vojenskému ordinariátu, který by bratrstvu umožnil zachovat vlastní seminá ře a inkardinovat kn ěze. Sou částí dohody m ělo být také obecné povolení p ředkoncilního misálu sv. Pia V., který očekávali i tradicionalisté sjednocení s Římskou církví. 233 Tento problém tak dozrál k řešení jako první.

4.1 Summorum pontificum

Motu proprio Summorum Pontificum 234 z ledna 2007 se stalo jedním z nejdiskutovan ějších poselství pontifikátu Benedikta XVI. V rámci jeho pochopení je nutné objasnit, co mu p řecházelo. V roce 1970 p ři definitivním zavedení nového misálu zrušil papež Pavel VI. tém ěř 400 let po liturgické reform ě svého p ředch ůdce starou formu mše. Tímto krokem nejen že zrušil její závaznost, nýbrž ji i zakázal. Pesch k tomuto opat ření píše, že to vždy považoval za pošetilost, nebo ť už tenkrát bylo dob ře vid ět, že obce v ěř ících liturgickou reformu p řijaly. Následkem tohoto kroku, p řed kterým byl Pavel VI. údajn ě mnohokrát varován, pak nebylo nic jiného, než posílení vlivu FSSPX. Tento stav se rozhodl řešit papež Jan Pavel II., který v souvislosti s intenzivním dosažením míru s Lefebvrem roku 1985, za ur čitých podmínek umožnil kn ěžím slavení p ředkoncilní

233 Radiovaticana [online]. [cit. 2013-04-07]. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=6192 234 AAS 99 [2007], 777-781. - 65 -

mše. Toto nové povolení však bylo spojeno se samými omezeními. Starý model mše bylo možné použít jen s povolením biskupa. Platil výlu čně pro místo k tomu ur čené (nap ř. biskupem stanovený kostel) a navíc se povolení vztahovalo pouze na misál vydaný roku 1962, tj. mírn ě reformovanou podobu piánské mše. Zapov ězeno bylo i míšení prvk ů p ředkoncilní a pokoncilní mše, slavit se sm ělo pouze latinsky a navrhovatel musel uznat pravov ěrnost liturgické reformy Druhého vatikánského koncilu. 235 Dokument Summorum pontificum nov ě specifikuje pravidla a možnosti slavení starší liturgické formy podle misálu Jana XXIII., kterou ustanovuje jako mimo řádnou formu římského ritu ( forma extraordinaria) . Řádnou formou nadále z ůstává mše podle misálu Pavla VI. K dokumentu Benedikt XVI. p řipojil i dopis biskup ům, ve kterém vysv ětluje d ůvody, jež ho k učin ění tohoto kroku vedly. Podle vlastních slov papež dokument vydal „v d ůsledku naléhavých proseb v ěř ících, po vyslechnutí otc ů kardinál ů na konsisto ři, po hlubokém zvážení všech aspekt ů, vzývání Ducha svatého a spoléhajíce se na pomoc Boží“. Hned na úvod dokumentu papež zmiňuje d ůležitou skute čnost, že liturgická forma podaná misálem Jana XXIII. nebyla nikdy zrušena a v rámci její starobylosti a ctihodnosti je namíst ě jí projevovat náležitou úctu. V dokumentu se stanovuje, že každý katolický kn ěz latinského ritu má pravomoc kdykoliv sloužit soukromou mši podle misálu Jana XIII., s výjimkou velikono čního tridua. Nov ě již také není pot řeba povolení biskupa a ke mši mohou být připušt ěni v ěř ící. Na fará ře je rovn ěž vznesen apel, aby se vyhýbali nesvornosti a ochotn ě p řijímali skupiny v ěř ících, které by žádali sloužení mší podle starého misálu. Ta se m ůže sloužit ve všechny dny i svátky v četn ě ned ěle, i p ři p říležitostech, jako jsou pout ě, svatby či poh řby. 236 Přiložený dopis, který Benedikt XVI. zaslal všem biskup ům, vysv ětlil d ůvody ohledn ě vydání dokumentu. Papež v nich odmítl oslabení autority Druhého vatikánského koncilu i obavu z možného vzniku rozpolcenosti ve farnostech. Naopak uvedl, že možnost slavení mše podle misálu Jana XXIII. stále existovala, jen nebyly dány p řesné pokyny k jeho užívání. Ve svém list ě biskup ům k vydání Summorum pontificum dále vyzval k velkodušnosti v ůč i „oprávn ěným touhám“ v ěř ících po starší form ě slavení. Zd ůraznil taktéž, že starší formu slavení nepožadovaly jen skupiny na pokraji katolické církve jako FSSPX, ale že na vlastní o či vid ěl, „jak hluboce byly

235 PESCH, O.H.: c.d., str. 66. 236 AAS 99 [2007], 777-781. - 66 -

svévolnými deformacemi liturgie zra ňovány ty osoby, které byly naprosto zako řen ěny ve ví ře církve“. Zde se zmi ňuje o pokoncilním období, kdy se podle n ěj „na mnoha místech necelebrovalo v ěrn ě podle pokyn ů nového misálu, který byl dokonce chápán jako ur čitá autorizace, či rovnou povinnost jakési kreativity, jež vedla často k deformacím Liturgie na mezi snesitelnosti“.237 Benediktu XVI. však šlo zejména o zachování vnit řní souvislosti církevních dějin. V dopise se papež zmínil o povinnosti považovat za posvátné liturgické formy starších generací, nebo ť mezi nimi a formou dnešní nem ůže být žádný rozpor: „V dějinách Liturgie je r ůst a pokrok, ale žádný zlom. Co bylo posvátné pro předcházející generace, z ůstává posvátným a velkým i pro nás, a nem ůže být znenadání zcela zakázáno nebo dokonce pokládáno za škodlivé“. Papež tak poukazuje na skute čnost, že nelze tvrdit, že p ředtím bylo všechno špatn ě a te ď je vše správn ě. Stejn ě tak nem ůže být považováno za špatné n ěco, co d říve bylo „tím nejsv ětějším“. 238 S odstupem času se papež k dokumentu vyjád řil tak, že mu šlo o vnit řní smírné vyrovnání s minulostí a o vnit řní kontinuitu víry a modlitby v církvi, což vyjad řuje hlavní poselství dokumentu. 239 Většina reakcí na vydání dokumentu Summorum pontificum byla pozitivních a oce ňovala papežovu snahu o smí ření. Objevily se však i kritické hlasy. Nap říklad italský biskup Luca Brandolini se nechal slyšet, že a čkoliv papežovi vyjad řuje absolutní poslušnost, tak se jedná o nejsmutn ější den jeho života jako člov ěka, kn ěze i biskupa.240 Názory Benedikta XVI. v oblasti liturgie byly v církvi pom ěrn ě známé z řady jeho přednášek i d ěl a nebylo tajemstvím, že k pr ůběhu liturgické obnovy m ěl ur čité výhrady. Jako papež dokonce za čal ud ělovat svátost v ěř ícím do úst a v pokleku. Objevily se spekulace, zdali se jedná o p řim ěř ený postoj a jestli papež není zastáncem sloužení mše tridentské namísto pokoncilní. Ob ě domn ěnky Benedikt XVI. vyvrátil. Benedikt XVI. n ěkolikrát prohlásil, že mše Pavla VI. z ůstává b ěžnou formou slavení liturgie a vysv ětlil i své hledisko v rámci ud ělování svatého p řijímání. To do zna čné míry vystihuje jeho celkový postoj k dnešní liturgii, a také co se daným gestem snažil říct. Když byl na danou v ěc dotazován, doslova odpov ěděl: „Nejsem ze zásady proti přijímání na ruku, sám jsem je udílel a takto jsem p řijímal. Tím, že te ď eucharistii

237 BENEDIKT XVI. Radiovaticana [online]. [cit. 2013-04-07] . Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=8047 238 Tamtéž. 239 BENEDIKT XVI., SEEWALD P. Sv ětlo sv ěta: papež, církev a znamení doby . 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2011, str.106. 240 ALOISI, Silvia. Reuters [online]. [cit. 2013-04-07] . Dostupné z: http://uk.reuters.com/article/2007/07/08/uk-pope-latin-idUKL0818470320070708 - 67 -

nechávám p řijímat v kle če a do úst, jsem cht ěl dát znamení úcty a naléhav ě připomenout reálnost Jeho p řítomnosti. V neposlední řad ě proto, že práv ě na masových akcích, jaké máme ve Svatopetrské bazilice a na Svatopetrském nám ěstí, hrozí zna čné zplošt ění. Slyšel jsem o lidech, kte ří si eucharistii str čili mezi doklady a odvezli si ji jako n ějaký suvenýr.“ 241 Tím cht ěl papež poukázat na to, že se nejedná pouze o n ějaký sociální ritus, v jehož kontextu si člov ěk myslí, že p řijímání ke mši zkrátka pat ří – všichni jdou dop ředu, tak já také. Daná v ěc tak má vyznít jako jasné znamení mimo řádné situace, reálné p řítomnosti.

4.2 Jednání po vydání Summorum pontificum

Zřejm ě nep řekvapí, že se dokument Summorum pontificum v rámci FSSPX setkal s kladným ohlasem. P ředstavený FSSPX Fellay ho ozna čil za „dar Milosti, který představuje nejenom krok, ale p římo skok správným sm ěrem“. Zárove ň se však zástupci Bratrstva zmínili i o tom, že p řekážky ve vztazích se Svatým stolcem stále jsou, ale že doufají, že pozitivní atmosféra, která byla tímto navozena, pom ůže do budoucna problémy řešit 242 . Další klí čovou událostí v rámci jednání FSSPX a Svatého stolce bylo v lednu roku 2009 vydání dekretu o zrušení exkomunikace čty ř biskup ů FSSPX, kte ří přijali sv ěcení od Marcela Lefebvra.243 Je t řeba mít na pam ěti, že exkomunikace nem ěla nic spole čného s Druhým vatikánským koncilem, nýbrž provin ěním se proti papežskému primátu. Pokud exkomunikovaní papežský primát zp ětn ě uznají (což ud ělali v rámci spole čného dopisu), jsou exkomunikace zbaveni. 244 O tomto rozhodnutí již de facto rozhodlo shromážd ění hlav dikasterií (všichni kdo p ředsedají papežským úřad ům) za Jana Pavla II., které se usneslo, že v případ ě takového dopisu bude exkomunikace vzata zp ět. 245 V roce 2009 papež Benedikt XVI. provedl v motu propriu Ecclesiae unitatem (Jednota církve) restrukturalizaci Papežské komise Ecclesia Dei, která m ěla na starosti

241 BENEDIKT XVI., SEEWALD Peter.: c.d. str. 150-151. 242 Radiovaticana [online]. [cit. 2013-04-08]. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=8077 243 Radiovaticana [online]. [cit. 2013-04-08]. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=10721 244 BENEDIKT XVI., SEEWALD Peter.: c.d., str. 119. 245 Tamtéž str. 119. - 68 -

jednání s FSPPX. Po jedenadvaceti letech existence p řevedl komisi pod Kongregaci pro nauku víry, v jejímž čele stanul prefekt zmi ňované kongregace a v rámci komise byla zřízena pozice sekretá ře s členským sborem. Benedikt XVI. p ři této p říležitosti pozval biskupy i celé Bratrstvo sv. Pia X. k navrácení se do plné jednoty církve. K této skute čnosti však prozatím nedošlo. A čkoliv už byla uskute čněna spousta sch ůzí a prob ěhla řada korespondencí (což se ostatn ě d ěje stále), žádný zásadní posun, který by FSSPX navrátil do l ůna církve nenastal. Prakticky od vzniku FSSPX byla Bratrstvu učin ěna spousta ústupk ů a nabídek. FSSPX po celou svou historii neu činilo jeden jediný (krom ě zmi ňovaného dopisu exkomunikovaných biskup ů). Nedošlo ani k jedinému posunu v rámci problematických bod ů ekumenismu, dialogu se Židy, či dekretem o náboženské svobod ě. Je t řeba si klást otázku, zdali má FSSPX skute čný zájem se do církve navrátit. V případ ě, že by se tak stalo, by se toho totiž pro FSSPX p říliš nezm ěnilo. List Benedikta XVI. z 10. b řezna 2009 praví, že dokud FSSPX neobdrží kanonickou pozici v církvi a dokud nebudou vyjasn ěny v ěrou čné otázky, nemá Bratrstvo žádný kanonický statut v církvi a jeho členové nevykonávají službu v církvi dovolen ě. Jejich kn ěžská sv ěcení jsou tedy platná, ale nedovolená. P ři sledování problematiky je jasn ě z řetelné, že z „dovolení či nedovolení“ si FSSPX stejn ě jako jeho zakladatel Marcel Lefebvre mnoho ned ělá, v ěrn ě své zásad ě „a ť si tam v Řím ě d ělají co cht ějí, my z ůstaneme katolíky“. Naopak se spíše zdá, že se FSSPX ve své pozici vn ě církve celkem líbí a v jisté mí ře pro n ěj m ůže být i výhodn ější. Zejména kladením neustálých požadavk ů k jednostranným kompromis ům a větší mí ře pozornosti, která je na FSSPX v sou časné dob ě soust řed ěna. Je velmi t ěžké p ředvídat, zda se n ěkdy v budoucnu FSSPX do církve navrátí. Mám-li však na záv ěr přidat k této otázce sv ůj názor, řeknu, že k této události nikdy nedojde a jestli ano, setrvání FSSPX nebude mít dlouhého trvání. FSSPX podle mého názoru nikdy nep řijme obnovenou liturgii (což je jedna z podmínek znovup řijetí), protože by tím principiáln ě pop řela sama sebe. FSSPX nikdy nep řijme myšlenku ekumenismu v sou časné podob ě, protože se nikdy nevzdá prosazování katolického exkluzivizmu, a protože velká část jejich člen ů je z v ětší či menší míry nábožensky i etnicky nesnášenlivá. Do církve nevstoupí z toho d ůvodu, že by p řišlo o své nov ě osvojené pole p ůsobnosti –vymezování se proti sou časné katolické církvi.

- 69 -

Záv ěr

20. století do spole čnosti zcela jednozna čně p řineslo zm ěnu chápání víry i zm ěnu úlohy církve. D ějiny liturgie nám ukazují, že všechny tyto p řed ěly sebou přinášejí i zm ěnu slavení této víry. V raném st ředov ěku byl kn ěz stále více chápán s odvoláním na starozákonní ob ětní kult jako kn ěz – ob ětník. To de facto vedlo k vylou čení obce z liturgie. Z toho d ůvodu obec hledala východisko v různých formách lidové zbožnosti, které však do slavení liturgie vnášely r ůzné nešvary vzdálené slavení velikono čního tajemství. Věř ící se nijak nepodíleli na slavení eucharistie a p řístup k přijímání m ěli jen výjime čně. D ůsledkem bylo adora ční uctívání (klan ění) Nejsv ětější svátosti. V obnovené liturgii je nositelkou bohoslužby obec v ěř ících. Na takto pojímanou liturgii m ělo zcela jist ě vliv i zm ěněné chápání církve. Odborník na liturgii K. Richter píše, že bude-li se na církev nahlížet hlavn ě jako na t ělo Kristovo, jak tomu bylo i desetiletí p řed koncilem, bude to st ěžovat reformu po všech stránkách, protože každou kritiku bude možno chápat jako kritiku její hlavy. Naproti tomu koncilní pohled na církev jako na lid Boží, možné zm ěny p řipouští mnohem lépe, protože spole čenství nacházející se na cest ě m ůže i bloudit, což nakonec m ůže vést i k spontánn ějšímu chápání liturgie. 246 V pr ůběhu historie existovaly r ůzné podoby liturgie, z nichž žádnou není možné zavrhnout. Každá forma m ěla své opodstatn ění plynoucí zejména z aktuálního dobové kontextu a lidské mentality, která se v pr ůběhu v ěků vyvíjela a měnila. Pokud se tento fakt nezohlední p ři srovnání tridentské mše a obnovené liturgie, nelze mši Pavla VI. pochopit. Velký problém tradicionalistických kritik ů dnešní liturgie spo čívá v tom, že tuto skute čnost nezohled ňují ani p ři vzniku mše tridentské, natož dnešní. Tato práce nicmén ě dala ukázat, že u FSSPX jde o mnohem víc, než jen o odmítnutí obnovené liturgie. To by bylo pochopitelné nap říklad z nějaké ostentativní touhy po historismu či pocitu nenahraditelné sounáležitosti se starou formou. Zde se však jedná o fundamentální postoj asi p ůl milionové obce v ěř ících, jejichž názory jsou dány negativním vztahem k poslednímu koncilu. Těžko říci, nakolik zm ěny, které p řišly po Druhém vatikánském koncilu mohly ot řást jejich prožitkem katolické identity, která

246 RICHTER, K.:c.d., str. 209. - 70 -

se formovala v dob ě p ředkoncilní. Pozorovatelným důsledkem u FSSPX nicmén ě bylo přimknutí se k základ ům, které se jevily jako ohrožené. 20. století pro církev znamenalo jeden z dalších kulturn ě – spole čenských přelom ů. Druhý vatikánský koncil byl snahou na tento p řelom odpov ědět a zárove ň snahou církev nov ě interpretovat. A čkoliv se v ětšina odborníku i teolog ů shoduje na tom, že koncil byl správným sm ěrem, návrat církve do velmocenské pozice se pochopiteln ě nekonal. Práv ě v téhle pozici by ji však n ěkte ří cht ěli mít a domnívají se, že recept p ředstavuje návrat k předkoncilním pom ěrům. O tomhle úhlu pohledu je stále ješt ě možné diskutovat. Nakonec, v katolické církvi vždy panovalo jisté nap ětí mezi konzervativními a progresivními proudy, p řičemž církevním úsilím bylo najít ú činnou syntézu t ěchto sm ěrů. FSSPX by jist ě m ělo svou úlohu v církvi (nap ř. jako FSSP), kdyby svojí činností v církevním prost ředí nezp ůsobovala polarizaci. Svými postoji a rétorikou, kdy pouze sebe považují za nositele pravé katolické nauky, zatímco vše pokoncilní je dílem liberálních katolík ů a zedná řů , jež se do církve vet řeli, aby ji zni čili, vyjad řují částe čně extrémní a konspira ční názory, které nelze p řijmout. Stejn ě tak nelze přijmout idealizaci v ěcí minulých, které by byly ve všech ohledech dokonalé natolik, že by nepot řebovali žádnou revizi či zm ěnu. Když se mluví o tradicionalistech a r ůzných odšt ěpeneckých proudech v ůč i centrální linii, je t řeba mít na pam ěti, že se nejedná o nic nového, či v případ ě FSSPX unikátního. Se stejným problém se církev ve své historii potýkala již nes četn ěkrát. Tento fenomén se však nemusí týkat pouze římskokatolické církve, ale i dalších náboženství, ideologií či politických stran. Tuto realitu vymezujících se skupin a jednotlivc ů je t řeba p řijmout a je o čividné, že ji p řijala i katolická církev. Kdyby principieln ě podobný p řípad jako s FSSPX vyvstal nap říklad po Prvním vatikánském koncilu, lze p ředpokládat, že Bratrstvo by bylo ozna čeno za heretické, jeho členové exkomunikováni a problém by se dál ne řešil. S touto formou řešení problém ů však Druhý vatikánský koncil skoncoval, a proto se s FSSPX jedná neustále znovu a znovu. Proto byla u čin ěna řada velmi vst řícných kompromisních návrh ů. Z tohoto faktu lze usuzovat, že FSSPX ze samotného Druhého vatikánského koncilu a následného období těží víc, než si možná uv ědomuje. Mám-li se na záv ěr vrátit k liturgii, rozhodn ě si netroufnu usuzovat, zdali je v rámci katolické nauky vhodn ější stará či nová forma mše. Za velmi pokrokovou v ěc shledávám koexistenci obou rit ů, z nichž každý má bezesporu co nabídnout. Je-li někomu milejší mše tridentská, je pochopitelné. Velmi pozitivním faktem je,

- 71 -

že historické bohatství církve vytvá ří pluralitu, ze které se dá čerpat. Zárove ň je nutné, zohlednit v rámci nové mše realitu nar ůstajícího nedostatku kn ěží i zmenšující se obce. Podle Richtera tato skute čnost m ůže vést k hlubšímu propojení životního a liturgického spole čenství. Tím, že se stále v ětší po čet bohoslužeb bude konat bez kn ěze, budou se laici stále siln ěji zapojovat do liturgie. Pod tlakem nezbytnosti pak bude t řeba p řejít od pastora čně zaopat řené obce k obci, která se pastora čně bude muset zaopat řovat sama. 247 Tato skute čnost sebou op ět p řinese řadu otázek, kudy se v liturgii ubírat. Záv ěr se dá ukon čit v ětou Benedikta XVI., která stru čně ale pln ě vystihuje zám ěr Druhého vatikánského koncilu a všech klí čových reforem, kdy stranou nestojí ani ta liturgická: „Křes ťanství musí stát v p řítomnosti, aby mohlo formovat budoucnost“248

247 RICHTER, K.: c.d., str. 300. 248 BENEDIKT XVI. Radiovaticana [online]. [cit. 2013-04-05]. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=17498 - 72 -

Seznam literatury:

POKORNÝ, Ladislav. Obnovená liturgie . Praha: Úst řední církevní nakladatelství, 1976, 266 s.

POKORNÝ, Ladislav. Liturgika II. D ějiny liturgie v přehledu. Litom ěř ice: Římskokatolická Cyrilometod ějská bohoslovecká fakulta, 1976, 363 s.

RICHTER, Klemens. Liturgie a život: smysl liturgie, mše, církevní svátky, svátostná znamení . 2., rozš. vyd. Praha: Vyšehrad, 2003, 293 s. ISBN 80-7021-575-5.

COULOMBE, Charles A. Nám ěstkové Kristovi: životopisy papež ů. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB art, 2004, 526 s. ISBN 80-7341-374-4.

NEUNER, Peter. Ekumenická teologie: hledání jednoty k řes ťanských církví . 1.vyd. Praha: Vyšehrad, 2001, 311 s. ISBN 80-7021-408-2.

FRANZEN, August, Marie KYRALOVÁ a Bed řich SMÉKAL. Malé církevní d ějiny . 1. vyd. Praha: Zvon, 1992, 333 s. ISBN 80-7113-008-7.

NOWAK, Jerzy Robert. Církev a Velká francouzská revoluce .1. vyd. Olomouc: Matice cyrilometod ějská, 2003, 95 s. ISBN 80-7266-158-2.

PIPES, Richard. Dějiny ruské revoluce . Vyd. 1. Praha: Argo, 1998, 396 s. ISBN 80- 7203-081-7.

FRANZEN, August, Malé církevní d ějiny , 2. vyd. Praha: Zvon, 1995, 358 s. ISBN 80- 7113-119-9.

VACULÍK, Ludvík, Obecné d ějiny novov ěku IV (1789 -1918) , 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2007, 174 s. ISBN 978-80-210-3859-2.

- 73 -

RATZINGER, Josef. Duch liturgie. 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2000, 205 s. ISBN 80-7364-032-5.

LANG, Uwe Michael. Obráceni k Pánu: orientace liturgické modlitby . 1. vyd. Olomouc: Matice cyrilometod ějská, 2010, 143 s. ISBN 978-80-7266-340-8.

BENEDIKT XVI., SEEWALD Peter. Sv ětlo sv ěta: papež, církev a znamení doby . 1. vyd. Brno: Barrister & Principal, 2011, 204 s. ISBN 978-80-87474-14-3.

POLC, Jaroslav. Posvátná liturgie . 1. vyd. Řím: K řes ťanská akademie, 1981, 490 s.

II. Vatikánský sn ěm. P říprava a p řů běh. 1. vyd. Řím: K řes ťanská akademie, 1966, 359 s. 359.

JEDIN, Hubert. Malé d ějiny koncil ů. 1. vyd. Praha: Úst řední nakladatelství české katolické charity, 1990, 146 s.

WILTGEN P. Ralph M. S.W.D. Rýn se vlévá do Tibery. Kronika II. vatikánského koncilu. 1. vyd. Frýdek-Místek: Michael s.a., 2007, 331 s. ISBN 80-2541-297-0

PESCH, Otto Hermann. Druhý vatikánský koncil 1962-1965: p říprava, pr ůběh, odkaz . 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1996, 435 s. ISBN 80-7021-194-6.

Dokumenty liturgické obnovy: Pro pot řebu teologické. fakulty . 1. vyd. Olomouc: Matice cyrilometod ějská, 1994, 311 s.

KOPE ČEK, Pavel. Reforma liturgie a reforma církve. Liturgie minulosti a sou časnosti. Praha: UK KTF, 2002, 73 s.

RUSSEL, Jesse. COHN, Ronald. Society of St Pius X. Tbilisi: Tbilisi State University, 2012, 72 s. ISBN: 55-1170-909-3.

- 74 -

DAVIES, Michael. Apologia pro Marcel Lefebvre: The historical defence of Abp. Marcel Lefebvre and the Society of Saint Pius X. Kansas city: Angelus Press, 1999, 468s.

Bible: Písmo svaté Starého a Nového zákona (v četn ě deuterokanonických knih): český ekumenický p řeklad . 9. vyd. Praha: Česká biblická spole čnost, 2002. ISBN 80-85810- 30-1.

Články z periodik:

McINERNERY, Stephen. The ghost at all our tables. Orient. Journal of Ecclesia Dei Society. Č. 2.(Léto 2005), ro č. 10, s. 17-19.

VENARI, John. The defense of tradition – a Bishop Speaks at the Council. The Angelus. A journal of catholic tradition . Č. 2. (únor 2011), ro č. 34, s. 3-12.

SENIOR, Andrew. A Brief history of the society of Saint Pius. The Angelus. A journal of roman catholic tradition. Č. 10. ( říjen 2010), ro č. 33, s. 23-39.

Internetové zdroje:

PETRÁ ČEK, Tomáš. Christnet [online]. [cit.2012-01-9]. Dostupné z: http://www.christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=3965

LEFEBVRE, Marcel. Katolikrevue [online]. [cit. 2013-03-18]. Dostupné z: http://katolikrevue.ath.cx/osobnosti/lefebvre/pricipy_liberalismu.htm

DISCRICT DE FRANCE. Laportelatine [online]. [cit. 2013-03-18]. Dostupné z: http://www.laportelatine.org/quisommesnous/statistiques/stat.php

- 75 -

Radiovaticana [online]. [cit. 2013-04-07]. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=6192

BENEDIKT XVI. Radiovaticana [online]. [cit. 2013-04-07] . Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=8047

BENEDIKT XVI. Radiovaticana [online]. [cit. 2013-04-05]. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=17498

ALOISI, Silvia. Reuters [online]. [cit. 2013-04-07] . Dostupné z: http://uk.reuters.com/article/2007/07/08/uk-pope-latin-idUKL0818470320070708

Radiovaticana [online]. [cit. 2013-04-08]. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=8077

Radiovaticana [online]. [cit. 2013-04-08]. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=10721

JAN ČAŘÍK, Zden ěk. Katyd [online]. [cit. 2013-04-05]. Dostupné z: http://www.katyd.cz/clanky/za-vsechny-nebo-za-mnohe.html

OTTAVIANI, Alfredo. Tedeum [online]. [cit. 2013-04-06]. Dostupné z: http://www.tedeum.cz/5_2009/kriticky_rozbor_nom_052009.htm

Elektronické dokumenty:

LEFEBVRE, Marcel. Církev nasáklá modernismem: Z řídla krize v katolické církvi po II. vatikánském koncilu [online]. 1994. vyd. [cit. 2013-04-03]. Dostupné z: http://ecclesia.g6.cz/informace/files/cirkev-nasakla.pdf

LEFEBVRE, Marcel. Sesadili ho z tr ůnu: Od liberalismu k apostasii. Tragédie koncilu [online]. 2002. vyd. Brno [cit. 2013-04-02]. Dostupné z: http://www.ecclesia- tv.cz/informace/files/sesadili.pdf.

MAESSEN, Stephan. Nový mešní ob řad a bo ření církve svaté: Řada kázání o novém mešním ob řadu ur čené pro Ma ďarsko, Čechy a Moravu [online]. [cit. 2013-04-06]. Dostupné z: http://ecclesia.g6.cz/informace/files/nom.pdf

- 76 -

SCHMIDBERGER, Franz. Teologie a spiritualita nejsv ětejší ob ěti mše svaté: Srovnání tradi čního a nového ritu [online]. [cit. 2013-04-07]. Dostupné z: http://ecclesia.g6.cz/informace/files/srovnani.pdf

ČEJKA, Martin. Liturgická reforma, nebo revoluce? [online]. [cit. 2013-04-09]. Dostupné z: http://ecclesia.g6.cz/informace/files/reforma-revoluce.pdf

Akta apoštolského stolce/ Akta svatého stolce

Dostupné z: http://www.vatican.va/archive/aas/index_en.htm http://www.vatican.va/archive/ass/index_en.htm

Vysv ětlivky

ASS – Acta sanctae sedis. Akta svatého stolce (do roku 1908)

AAS – Acta apostolicae sedis. Akta apoštolského stolce (od roku 1909)

FSSPX - Fraternitas Sacerdotalis Sancti Pii X . Kn ěžské bratrstvo sv. Pia X.

FSSP - Fraternitas Sacerdotalis Sancti Petri. Svaté bratrstvo svatého Petra.

SC – Sacronsanctum Concilium . Konstituce o posvátné liturgii.

- 77 -