Róninové a Jejich Role V Politických Událostech Doby Bakumacu

Masarykova univerzita Filosofická fakulta

Ústav jazykovědy a baltistiky Japanistika

Klára Kubíčková

Róninové a jejich role v politických událostech doby bakumacu

Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Jakub Havlíček, Ph.D.

2012

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. Prohlašuji, že tištěná verze práce je shodná s verzí elektronickou. Souhlasím, aby práce byla archivována a zpřístupněna ke studijním účelům. ……………………………..… Podpis autorky práce

Poděkování

Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Jakubu Havlíčkovi, Ph.D. za trpělivost a ochotu při vedení mé diplomové práce, a za cenné připomínky, které přispěly k její konečné podobě.

3 Obsah

1 Úvod…………………………………………………………………………………………….5 2 Róninové v období Tokugawa………………………………………………………………….8 2.1 Sociální systém v tokugawském období………………………………………………..8 2.2 Sociální status róninů……………………………………………………………………9 2.3 Protišógunátní aktivity róninů………………………………………………………….10 3 Charakteristika doby bakumacu (幕末)………………………………………………………12 3.1 Přerušení politiky izolace: komodor Perry a Townsend Harris………………………..12 3.2 Protišógunátní opozice a hnutí sonnó džói (尊王攘夷)………………………………..14 3.2.1 Heslo sonnó džói a jeho myšlenkové pozadí ……………………………………15 3.2.2 Hnutí sonnó džói do roku 1864………………………………………………….17 3.2.3 Konec sonnó džói a aliance sačó………………………………………………...19 4 Róninové v době bakumacu…………………………………………………………………..20 4.1 Venkovská povstání a účast róninů……………………………………………………...20 4.2 Róninové a sonnó džói – střety s cizinci………………………………………………...21 4.3 Róninové jako političtí aktivisté………………………………………………………...22

4.4 Kiheitai (奇兵隊)………………………………………………………………………..23 4.4.1 Charakteristika jednotky Kiheitai………………………………………………..23 4.4.2 Bombardování Šimonoseki v roce 1864 a role Kiheitai…………………………25 4.4.3 Kiheitai v občanské válce………………………………………………………..26 4.4.4 Kiheitai a restaurace Meidži……………………………………………………..27

4.5 Šinsengumi (新選組)……………………………………………………………………28

4.5.1 Róšigumi (浪士組) – předchůdce Šinsengumi…………………………………..28 4.5.2 Incident v Ikedaja 1864………………………………………………………….30 4.5.3 Šinsengumi v občanské válce……………………………………………………30

5 Závěr…………………………………………………………………………………………..33 Bibliografie……………………………………………………………………………………….35 Resumé…………………………………………………………………………………………...38 Summary………………………………………………………………………………………….39 Přílohy……………………………………………………………………………………………40

4 1 Úvod

Rónin (浪人), nebo také róši (浪士) je označením pro samuraje, který přišel o službu u svého pána. Ve společnosti, která byla založena na hierarchii vazalských vztahů, to pro samuraje znamenalo vzdát se svého statutu a začlenit se mezi měšťany, nebo žít na okraji společnosti. Tato práce se má zabývat rolí róninů v politických událostech, které vedly k restauraci Meidži. Jak je ovšem možné, že by skupina obyvatel prakticky vyloučená ze společnosti, mohla mít podíl na událostech, na kterých mají podle obecného povědomí konečnou zásluhu daimjóové ze Sacumy a Čóšú, a dokonce sám císař? Jak píše Craig, právě vyloučený status róninů je předurčoval k tomu, aby se postavili do opozice ke stávajícímu systému,1 ovšem jejich aktivitám nebývá věnována přílišná pozornost. S problematikou róninů v době bakumacu se autorka poprvé setkala v podobě několika televizních seriálů o Šinsengumi. 2 Nejedná se však jen o Šinsengumi, protože život róninů obecně je v japonském prostředí častým námětem pro filmy, literaturu, dokonce i pro animované seriály. Popularita róninů v dnešní době zřejmě přesahuje jejich historický přínos, a zřejmě souvisí s tím, že Japonci chovali vždy sympatie k tragickým hrdinům.3 Naskýtá se tedy otázka: jsou tedy róninové skutečně jen romantičtí hrdinové s tragickým osudem, jejichž oslavované činy nejsou z historického hlediska příliš přínosné? Nebo je možné, že svými aktivitami přeci jen přispěli ke změnám, které se odehrály v šedesátých letech osmnáctého století? Cílem naší práce bude pokusit se na tyto otázky alespoň částečně odpovědět. V naší práci budeme vycházet zejména ze sekundární literatury. Na základě co největšího množství dostupných zdrojů se pokusíme začlenit róniny do politických událostí doby Bakumacu. Práce si neklade za cíl zrekonstruovat komplexní obraz života róninů v daném období, spíše se budeme na několika konkrétních příkladech snažit dokázat, že i róninové mohli svými aktivitami přispět ke svržení tokugawského šógunátu a k restauraci Meidži.

1 Srov. Craig, Albert M. - Reischauer, Edwin O. Dějiny Japonska. 2. vyd. Praha: Lidové noviny, 2006, s. 90. 2 新選組！(NHK, Japonsko, 2004), 薄桜鬼 (Jamazaki Osamu, Japonsko, 2010), PEACE MAKER 鐵 (Hirata Tomohiro, Japonsko, 2003) 3 Například příběh čtyřiceti sedmi róninů był zdramatizován už po dvou letech od této událost.

5 Práce je rozdělena na tři hlavní části. V první části se budeme zabývat tokugawským sociálním systémem. Nastíníme, jakou pozici v tomto systému zastávali róninové, a pokusíme se zanalyzovat, jak tento systém sám přispíval k nárůstu počtu róninů od začátku 17. století, a zároveň jim neumožňoval začlenit se do společnosti. Na několika příkladech si také ukážeme, že nespokojenost s životními podmínkami už v počátcích období Tokugawa róniny přiměla, aby se postavili do opozice proti šógunátu. V druhé části se budeme už konkrétněji zabývat analyzovaným obdobím, a představíme politické a společenské souvislosti tohoto období. Především se budeme věnovat vzniku a průběhu protišógunátního hnutí, a také jeho ideovému pozadí. Třetí část je zaměřena na aktivity róninů v tomto období, které se pokusíme představit z různých úhlů. Jádro práce potom budou představovat dvě poslední kapitoly, týkající se jednotek Kiheitai a Šinsengumi, které poslouží jako konkrétní příklady toho, jak byli róninové organizovaně zapojeni do politických událostí jak na straně opozice, tak na straně bakufu.

6 Poznámka k formálním náležitostem textu

Pro přepis japonských termínů do latinky je použito české transkripce. U japonských jmen je zachováno jejich původní pořadí, tzn. nejprve rodové jméno a poté osobní jméno. Japonské termíny budou zvýrazněny kurzívou, v závorce bude uveden jejich zápis v japonských znacích a překlad, pokud jejich význam nebude patrný z kontextu práce. U termínů, které mají oficiální ekvivalent v českém jazyce, bude v závorce následovat japonský zápis a přepis výslovnosti v české transkripci. U jmen nejdůležitějších osobností bude též v závorce uveden jejich japonský zápis. Všechny překlady citovaných pasáží z anglicky psaných prací jsou dílem autorky.

7 2 Róninové v období Tokugawa

2.1 Sociální systém v tokugawském období

V období sjednocení Japonska 4 se v zemi vytvořil systém, který byl reformou původního feudálního zřízení, a který v podstatě znamenal upevnění feudálního řádu. Země byla rozdělena na relativně samostatné domény, které zastávaly funkci místní správy. Daimjóové, feudální páni, nesli plnou odpovědnost za chod domény, a v případě špatné správy jim mohlo být centrální vládou (bakufu) zkonfiskováno léno. 5 Ke stabilitě systému přispívalo i nové společenské uspořádání. K zabránění společenským změnám měl sloužit takový systém, který co nejvíce omezoval sociální mobilitu. Ideálním vzorem se stal konfuciánský model hierarchicky uspořádané společnosti, ve které existovaly čtyři přirozené třídy: ši (士, samurajové), nó (農, rolníci), kó (工, řemeslnící), šó (商, obchodníci).6

Změna společenského systému znamenala přísné oddělení samurajské třídy od prostého lidu, zároveň znamenala i změnu její společenské funkce. Samurajové teď zastávali pozici úředníků, což zcela přerušilo jejich tradiční vazbu s venkovem: „Úzké vazby vojenské šlechty k půdě – typické pro feudalismus v Evropě i v Japonsku – se rozpadaly, neboť samurajstvo, obecně považované za představitele válečnické vrstvy, se usazovalo v okolí hradních pevností jednotlivých knížat.“7 To mělo tvrdý dopad především na vrstvu venkovských samurajů, protože byli vytrženi z prostředí, ve kterém měli kořeny. Ztratili tím rodovou základnu, a v případě, že přišli o pána, se už neměli kam uchýlit a stali se z nich potulní róninové. Zároveň byli připraveni i o možnost vlastní obživy, protože byli závislí pouze na svých lénech.8

V roce 1615 vstoupil platnost Zákoník pro vojenskou šlechtu (武家諸法度, buke šohatto), který se stal kodexem pro chování samurajů. Daimjóové, pokud by byli obviněni z porušování

4 Sjednocování Japonska je proces, probíhající zhruba od poloviny do konce 16. století. Znamenal konec období sengoku (戦国, „válčící domény“), ve kterém jednotlivé domény Japonska válčily navzájem mezi sebou. Za sjednotitele Japonska jsou považováni Oda Nobunaga, Tojotomi Hidejoši a Tokugawa Iejasu, zakladatel tokugawského šógunátu. (Více viz Asao, Naohiro. The sixteenth-century unification. In The Cambridge History of Japan : Early Modern Japan. Cambridge: Cambridge University Press, 1991, s. 40-95.) 5 Viz Craig, Albert M. - Reischauer, Edwin O. Dějiny Japonska…, s. 86. 6 Viz tamtéž, s. 88. 7 Tamtéž, s. 75. 8 Srov. Hall, John Whitney (ed.). The Cambridge History of Japan : Early Modern Japan. Cambridge: Cambridge University Press, 1991, s. 122.

8 tohoto kodexu, mohli by být vypovězeni ze svých lén. Tím by zanechali všechny své vazaly v pozici róninů. Protože měl šógun možnost přemístit daimjóy do jakékoli domény, šógunát sám přispíval k tomu, že se společenská skupina róninů rozrůstala, což přinášelo nemalé starosti.9 Přísné sociální rozdělení neumožňovalo překročit hranice jednotlivých tříd, což znemožňovalo róninům najít si jinou možnost obživy, a tak samotný společenský systém přispíval k tomu, že se už tak početná a nemajetná skupina róninů začala stále více rozrůstat.

2.2 Sociální status róninů

Tokugawské období bylo obdobím míru. V době válčících knížectví byli róninové schopni najít službu u některého z daimjóů, v tomto období však už nebylo válečníků třeba a róninové se tak těžko dokázali uživit. Situaci jim ztěžovala i šógunátní vláda, která se bála, že přítomnost róninů ve městech bude vést ke zvýšení kriminality, a proto se je rozhodla vypudit ze všech urbanizovaných oblastí. V roce 1610 bylo vydáno nařízení, které zakazovalo klášterům poskytovat róninům přístřeší. Další nařízení z roku 1623 mělo za cíl vypudit róniny z Kjóta, kam se jich stahovalo velké množství. Zakazovalo také daimjóům, aby přijímali róniny, kteří si u nich přáli sloužit.10 Do roku 1650 měla politika přemísťování daimjóů do jiných domén za následek to, že přibyly tisíce róninů bez možnosti obživy. Objevovaly se mezi nimi skupiny, které plánovaly povstání proti šógunátu. Po takovém incidentu z roku 1651 byl šógunát konečně přinucen se problémem róninů zabývat. Bakufu se rozhodla, že zabrání dalšímu vytváření róninů. Dále se rozhodla zajistit obživu pro ty stávající a zaměstnat je například jako městské hlídky.11 Toto řešení se ukázalo jako efektivní, a nepokoje způsobené róniny nepředstavovaly pro bakufu až do poloviny 19. století závažný problém.12 Další možností pro róniny získat obživu bylo stát se učencem. Bylo to částečně proto, že se jednalo o status, který překračoval kategorie šinókóšó, protože lékaři a učitelé byli oceňováni především pro své schopnosti, ne pro svůj původ. Pokud byl rónin schopný, mohl být zaměstnán i u daimjóa a získat prestiž a vysoký příjem.13 Jak píše Totman, samurajové se už v této době

9 Viz Totman, Conrad. Early Modern Japan. Los Angeles: University of California Press, 1993, s. 52. 10 Viz Vaporis, Constantine Nomikos. Breaking Barriers: Travel and the State in Early Modern Japan. Harvard University Asia Center, 1994, s. 103. 11 Příkladem takové jednotky jsou v 19. století např. Šinsengumi. Viz kap. 4.3. 12 Viz Totman, Conrad. Early Modern Japan…, s. 127 13 Viz Totman, Conrad. Early Modern Japan….s. 163.

9 nemohli uplatnit jako válečníci, a tak rostl jejich zájem o vzdělání. Mnoho z nich si najímalo soukromé učitele, kteří byli většinou róninové nebo bývalí mniši.14 Róninové se pomalu začali začleňovat do městského prostředí a hledat si své místo v novém sociálním řádu. Mnohým se podařilo znovu nabýt váženého sociálního statutu, jiní ovšem dále zůstávali v chudobě.

2.3 Protišógunátní aktivity róninů

Po bitvě u Sekigahary 15 Tokugawa Iejasu ( 徳川家康 ) zkonfiskoval majetky svých oponentů a dosadil na jejich území své stoupence. Vazalové jeho nepřátel se ocitli bez pána, a to znamenalo velký nárůst počtu róninů po roce 1600. Tito róninové se stali podporovateli Tojotomi Hidejoriho, syna Tojotomi Hidejošiho, druhého ze sjednotitelů Japonska. Hidejori měl po otci převzít správu země a získat titul kanpaku. 16 Byl oblíben u dvora i mezi samuraji, což představovalo pro Iejasua, který se chtěl udržet u moci, problém.17 V letech 1614 a 1615 Iejasu napadl ósacký hrad, sídlo Hidejoriho. Ten pod nátlakem róninů odmítl Iejasův rozkaz, aby opustil hrad a přestěhoval se do Eda, což dalo Iejasuovi záminku, aby zaútočil na hrad a dobyl ho.18 První pokus vzpoury proti šógunátu tak dopadl pro róniny neúspěšně. Do poloviny sedmnáctého století však jejich počet rapidně vzrostl. Jen málokterým z nich se podařilo dostat se do služby u nějakého daimjóa, většina z nich se tedy musela živit svým mečem. Jejich úzkost, vyplývající z existenční nejistoty, se obrátila proti bakufu. Jejich nenávist proti šógunátu vyvrcholila v roce 1851 v podobě připravovaného povstání, které vedl rónin Jui Šósecu: „Jui Šósecu, učitel bojových umění, shromáždil množství róninů se záměrem odpálit šógunátní zbrojnici v Edu a založit ve městě rozlehlý požár. Vedlejší plán byl vypálit město Sunpu, kam se Iejasu uchýlil po rezignaci.“19 Toto spiknutí bylo odhaleno v zárodku a skončilo popravou třiceti čtyř povstalců a jejich rodin. Sám Jui spáchal seppuku ještě dříve, než mohl být

14 Viz tamtéž, s. 161. 15 Bitva, která v roce 1600 znamenala konečné vítězství Tokugawy Iejasua nad znepřátelenými daimjóy. 16 Kanpaku znamená regent za dospělého císaře. Tento titul si udělovali Fudžiwarové v období Heian (794-1185). 17 Srov. Hall, John Whitney (ed.). The Cambridge History of Japan…, s. 144-147. 18 Srov. Totman, Conrad. Early Modern Japan…, s. 52-53. 19 Jansen, Marius B. The Making of Modern Japan. Cambridge, Mass.: Belknap Press of Harvard University Press, 2000, s. 117.

10 dopaden.20 Přesto rozsah plánovaného povstání bakufu znepokojil, a tak se vláda začala poprvé vážněji zabývat problémem róninů.21 Nejslavnějším případem vzpoury byl incident čtyřiceti sedmi róninů z roku 1702. Tento případ je ovšem odlišný od ostatních, protože se nejednalo o útok proti šógunátnímu systému, ale o osobní pomstu. Na druhé straně však šlo o útok na představitele bakufu a vědomé porušení šógunátních zákonů ze strany róninů. V roce 1701 byl daimjó Asano Naganori pozván do Edského hradu. Z nejasných příčin jeden z jeho společníků napadl oficiálního ceremoniáře Kiru. Ačkoli zranění nebyla smrtelná, za tasení meče v hradu šóguna byl Asano přinucen spáchat seppuku. To ovšem znamenalo i degradování všech jeho vazalů na róniny. V roce 1702 čtyřicet sedm Asanových vazalů vykonalo pomstu a zavraždilo Kiru v jeho residenci v Edu. Potom se dobrovolně podřídili verdiktu bakufu, který jim nařizoval spáchat seppuku.22 Paradoxní je, že porušení zákona se róninové dopustili spíše tím, že svůj zamýšlený čin neohlásili předem úřadům. Osobní pomsta mohla být oficiálně povolena, pokud autority shledaly její důvod jako závažný. To, že róninové jednali bez vědomí bakufu bylo ještě závažnější z toho důvodu, že veřejné mínění tento čin schvalovalo a objevovaly se dokonce obdivné hlasy, které vyzdvihovaly příkladnou věrnost vazalů svému pánovi. Z toho důvodu jim bylo zřejmě dovoleno zemřít čestnou smrtí a spáchat seppuku.23 Popularita čtyřiceti sedmi róninů se odrazila v literární a dramatické tvorbě, neobjevil se však nikdo, kdo by jejich příkladu následoval. Vzpoury róninů tedy nebyly pro bakufu problémem až do 19. století, kdy se staly výrazem obecné nespokojenosti a součástí celospolečenského protestního hnutí.

20 Viz tamtéž, s. 118. 21 Viz kap. 2.2. 22 Viz Hurst, G. Cameron. Death, Honor, and Loyality: The Bushidō Ideal. Philosophy East and West, October, 1990, vol. 40, no. 4, s. 523. 23 Viz tamtéž, s. 524.

11 3 Charakteristika doby bakumacu (幕末)

bakumacu je označením pro poslední léta období Tokugawa (1603-1868), která jsou charakterizována událostmi, které vedly ke svržení tokugawského šógunátu a šógunátního zřízení vůbec. V tomto období, které je vymezeno lety 1853-1868, vyvrcholila hospodářská a politická krize, táhnoucí se už od konce osmnáctého století, a byla umocněna novými problémy v podobě vynuceného přerušení izolace Japonska v roce 1853.24 Vzrůstající obecná nespokojenost, která vyúsťovala ve stále častější rolnické nepokoje, byla zapříčiněna nejen častými přírodními katastrofami, jako zemětřesení nebo neúroda, ale i neefektivností a nepružností státní správy. Neschopnost účinně vládnout se naplno projevila po otevření přístavů, kdy vláda nebyla schopna prosadit japonské zájmy, což výrazně přispělo k vnitrospolečenským změnám nálad. Podepsáním nevýhodných mezinárodních smluv bakufu podle svých kritiků potvrdila svoji neschopnost, a protizápadní nálady, podpořené myšlenkami školy kokugaku,25 vedly k vytvoření organizované protišógunátní opozice a k myšlence vytvořit nový systém vlády. 26 Dříve, než se zaměříme na problematiku róninů v tomto období, pokusíme se v této kapitole nejprve charakterizovat politické souvislosti doby bakumacu. Pokusíme se zhodnotit sociální a politickou situaci a zaměříme se především na důvody vedoucí k vytvoření protišógunátní opozice a hnutí sonnó džói, což bude sloužit jako podklad pro další zkoumání života róninů a jejich angažování v protišógunátních aktivitách.

3.1 Přerušení politiky izolace: komodor Perry a Townsend Harris

V devatenáctém století se pozornost západních velmocí obrátila k východní Asii. Po vyhraných opiových válkách Velká Británie donutila Čínu otevřít přístavy a díky nevýhodným

24 Politika izolace (sakoku, 鎖国) trval od roku 1639 a omezovala japonské zahraniční kontakty téměř výhradně na úzce regulovaný obchod s Nizozemci a Číňany u Nagasaki, a dále s Čínou přes Rjúkjú a Koreou přes Cušimu. (Viz Totman, Conrad. From Sakoku to Kaikoku: The Transformation of Foreign-Policy Attitudes, 1853-1868. Monumenta Nipponica, spring 1980, vol. 35, no. 1, s. 5.) 25 Kokugaku (国学, „národní věda“) je filosofický a filologický směr, který v Japonsku vzkvétal od 18. století. „vyvinul se jako vědomá opozice k ‚čínskému učení„ (kangaku), […] a prohlašoval nadřazenost Japonska a japonské kultury. Začalo to studiem starobylé literatury v sedmnáctém stolení, ale na počátku devaténáctého století už nesl i silné politické poselství.“ (Jansen, Marius B. The Making of Modern Japan…, s. 204.) 26 Srov. Jansen, Marius B. The making of modern Japan... s. 223-330.

12 smlouvám začala vydělávat na dovozu opia. Hned vzápětí se pozornost velmocí obrátila k Japonsku. Jako první se iniciativy chopily Spojené státy, protože Britové si nebyli jisti, zda otevření Japonska přinese nějaké vyhlídky na obchodování. Britové tedy usoudili, „že bude lepší nechat tento experiment na vládě Spojených států.“ 27 8. července 1853 dorazila k Edskému zálivu flotila komodora Perryho, který měl od americké vlády za úkol vyjednat otevření přístavů.28 Perry během této návštěvy předal dopis prezidenta Spojených států, který Japonce ujišťoval o svých přátelských úmyslech. V roce 1854 se Perry opět vrátil a v Kanagawě začal vést jednání s japonskými pověřenci, kteří měli najít vhodný kompromis a zároveň se vyhnout vyvolání nepřátelské akce. Výsledkem byl souhlas, podepsaný 31. března 1854, který dal Perrymu základ toho, co očekával: otevření přístavů Šimody a Hakodate, na kterých mohly americké lodě získat uhlí a další zásoby.29 Ostatní velmoci se okamžitě připojily a snažily se dosáhnout stejných podmínek jako Perry. První z nich byla Velká Británie, která uzavřela s Japonci podobnou smlouvu jako Američané. V roce 1855 jednal v Japonsku ruský admirál Puťatin, kterému se podařilo dosáhnout dohody o rozdělení Kurilských ostrovů.30 Také se mu podařilo vyjednat i otevření Nagasaki pro ruské lodě.31 Townsend Harris, americký generální konzul, který byl ustanoven v Šimodě v záři 1856, měl podle svých příkazů vyjednat dohodu čínského typu. 32 Situace v Japonsku k tomu byla příznivá, protože mezi lety 1853 až 1858 se bakufu odvrátila od politiky izolace k politice

„otevřené země“ (kaikoku 開国).33 V roce 1858 tedy byla podepsána obchodní smlouva, která otevřela Jokohamu a dovolila Američanům volně obchodovat. Tato smlouva byla pro Japonsko značně nevýhodná, ačkoli v ní „byl vytvořen obřad rovnosti, respektu, a dokonce partnerství, byl naprosto v rozporu se skutečnými podmínkami, které toto spojení přineslo.“ 34 Jak tvrdí Auslin,

27 Tamtéž, s. 274. 28Viz Beasley, William G. The foreign threat and the opening of the ports. In The Cambridge History of Japan : The Nineteenth Century. Cambridge: Cambridge University Press, 1996. 29 Viz Jansen, Marius B (ed.). The Cambridge History of Japan : The Nineteenth Century. Cambridge: Cambridge University Press, 1996, s. 270. 30 Srov. Jansen, Marius B. The making of modern Japan..., s. 283 31 Srov. Jansen, Marius B (ed.). The Cambridge History of Japan..., s. 271. 32 Viz tamtéž, s. 277. 33 Tento obrat ovšem nebyl ideologický. Jak píše Totman, „od roku 1953 bylo sakoku vyjádřením ctností etnika a ztělesňovalo strategii pro uchování těchto ctností. Kaikoku bylo výrazem taktické obeřetnosti, ale ani nepředstíralo, že ztělesňuje ctnost.“ (Totman, Conrad. From Sakoku to Kaikoku..., s. 7.) 34 Auslin, Michael R. Negotiating with Imperialism: The Unequal Treaties and the Culture of Japanese Diplomacy. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press, 2004, s. 6

13 tím, že se západní mocnosti nesnažily Japonsko kolonizovat, vytvořily dojem, že s ním jednají mnohem rovnocenněji, než s ostatními východoasijskými zeměmi, zároveň se tak ale vyhnuly koloniálnímu soupeření, a tak si mohly rozdělit sféry vlivu a vyvíjet na Japonsko větší tlak.35 Otevření přístavů přineslo mnoho domácích problémů. Po tom, co byla Jokohama otevřena zahraničnímu obchodu v roce 1859, prvním problémem, který se objevil, bylo to, jaký kurs měny má být použit při obchodních transakcích. Harris požadoval výměnu stříbrných mincí podle hmotnosti, což bylo pro Japonce nevýhodné, protože obsah stříbra v jejich mincích byl vyšší.36 To brzy vedlo k nárůstu inflace a k nutnosti zavést novou podobu mincí. Ekonomické problémy však nebyly tím hlavním problémem. To, co trápilo odpůrce kaikoku nejvíc, byl strach o narušení suverenity Japonska. „Zahraniční útok na sakoku byl jasně nahlížen jako zásadní kulturní ohrožení a ohrožení celého společenského řádu.“ 37

3.2 Protišógunátní opozice a hnutí sonnó džói (尊王攘夷)

Bakufu si byla vědoma své bezmocnosti vzhledem k vojenské síle západu, a proto cizincům ve všem ustupovala i přes odpor domácích daimjóů. Nebyla však ani zároveň schopna obhájit si svou zahraniční politiku doma. „Není překvapením, že jen několik úředníků chtělo převzít diplomatickou odpovědnost, a ti, kteří nemuseli, se drželi co nejdál od této zhoubné záležitosti. Obránci smluv byli v důsledku osamocená a zranitelná skupina.“38 To bylo odpůrci chápáno jako neschopnost prosadit japonské zájmy a postavit se cizincům, což následně vedlo ke stmelování a jasnému programovému vymezování protišógunátní opozice. V této situaci se kritici šógunátu stále častěji obraceli k císařskému dvoru. Císař Kómei dal najevo, že nesouhlasí s jednáním bakufu v otázkách zahraniční politiky, a snažil se v této věci vystupovat aktivněji, než bylo doposud běžné. 39 Vůdci opozice měli za to, že bakufu musí být nahrazena vládou, která je loajální císaři a prosazuje jeho vůli. V této situaci opozice převzala myšlenku, která má původ v konfuciánské filosofii a byla převzata představiteli školy kokugaku: myšlenka, že japonské etnikum je nerozlučně spjato s japonskými ostrovy, a Japonce spojuje

35 Viz tamtéž. 36 Viz Jansen, Marius B. The making of modern Japan..., s. 314. 37 Totman, Conrad. From Sakoku to Kaikoku: The Transformation of Foreign-Policy Attitudes, 1853-1868. Monumenta Nipponica, spring 1980, vol. 35, no. 1, s. 8. 38 Tamtéž, s. 7. 39 Srov. Jansen, Marius B (ed.). The Cambridge History of Japan...

14 jejich „japonská duše“ a úcta k císaři. Tato myšlenka se v kokugaku rozmáhala od osmnáctého století, a v době Bakumacu byla vyjádřena heslem „Ctěte císaře, vyžeňtě barbary!“ (sonnó džói), které se tak stalo heslem celého protišógunátního hnutí. Výrazem sonnó džói se začalo označovat celospolečenské hnutí, stalo se také bojovým pokřikem pro patrioty z provincií, jako Sacuma nebo Čóšú, kteří se politicky angažovali k naplnění tohoto hesla. Tito patrioti měli zásadní podíl na událostech, které vedly k restauraci Meidži.

3.2.1 Heslo sonnó džói a jeho myšlenkové pozadí

Myšlenka sonnó džói má kořeny v konfucianismu a v národní nauce kokugaku. Nový směr kokugaku, představovaný Motoorim Norinagou (本居宣長) a Hiratou Acutanem (平田篤胤), který začal získávat na popularitě v devatenáctém století, začal klást důraz na otázku národní identity a poprvé v historii nastolil otázku japonského národa v celospolečenském měřítku. Spojení s konfuciánskými principy, ve kterých byla zakořeněna úcta k císaři, dalo vzniknout myšlence vytvoření státního zřízení, které by se opíralo o císařskou instituci. Směr kokugaku se v době fascinace čínskou kulturou snažil dokázat, že japonská kultura má samostatnou tradici. Příslušníci tohoto směru se postupně začali vymezovat proti čínské kultuře a hledali důkazy o nadřazenosti kultury japonské. Tento směr se v devatenáctém století radikalizoval. Jedním z těch, kdo k tomu přispěli, byl Hirata Acutane (1776–1843), jehož učení bylo mnohem političtěji a náboženštěji orientované. Propojil nativistické smýšlení, které bylo typické pro kokugaku, s šintó,40 a také byl jedním z prvních, kteří se zabývali otázkou „japonské duše“ (jamatogokoro 大和心).41

Japonci byli po skončení politiky izolace nuceni vážněji se zabývat otázkou národní identity. Mnozí, kteří byli nespokojeni se současnou situací, se k takovým myšlenkám obraceli, protože v ní byla obsažena nerozlučná spjatost Japonců s japonskými ostrovy, a tedy i

40 Nativismus je myšlenkový směr, který se snaží zachovat zanikající prvky dané kultury. V japonském kontextu se jednalo především o to očistit domácí tradice od čínských vlivů. Japonští nativisté se snažili nalézt soubor tradičních hodnot, které podle nich tvořily základ japonské kultury. (Více viz Havlíček, Jakub. Cesty božstev. Otázky interpretace náboženství a nacionalismu v moderním Japonsku. Brno, 2009. Disertační práce. Masarykova univerzita. Filozofická fakulta. Ústav religionistiky. Vedoucí práce Dušan Lužný.) 41 Srov. Jansen, Marius B. The making of modern Japan..., s. 208-210.

15 oprávněnost vyloučit cizince ze své země. Můžeme tedy tvrdit, že Hiratovo učení stálo u zrodu džói: „V učení Hiraty Acutaneho a jeho žáků se kombinovalo asimilativní a synkretické použití nejaponských myšlenek s náboženským zanícením, zaměřeným na Amaterasu jako národní božstvo. Formulovala se nová a fascinující etnicita. Ačkoli předmoderní a stále protonacionalistická, tato myšlenka mohla posloužit jako možný podnět k poplachu a pobouření, pokud by posvátná země a šumivé vody Japonska mohly být pošpiněny cizími botami … “42 Strach z barbarů byl zakořeněn už v čínském myšlení, na rozdíl od Číny však v Japonsku sloužil jako výchozí bod pro počátek etnického nacionalismu. Zdá se, že myšlenky kokugaku poskytly ideový základ, kterému patrioti dali jasné politické obrysy. Idea nového státu se v mnohém shodovala s idejemi kokugaku, především otázce japonského etnika a postavení císaře. „Vývoj myšlení v devatenáctém století znamenal rostoucí zájem o císařskou instituci, který byl produktem tradice kokugaku. […] V hesle ‚Uctívejte císaře, vyžeňte barbary!„ (sonnó džói) se loajalismus snoubený s protizahraničními myšlenkami stal nejsilnějším pocitem Japonska v polovině století.“ 43 K tomu, že se do popředí dostal zájem o císařskou instituci, přispěl paradoxně i šógunát, tím, že přijal za svou ideologii konfucianismu, v níž byla úcta k císaři obsažena. V osmnáctém století bakufu, která propagovala konfuciánskou morálku, demonstrovala svoji úctu dvoru chráněním a udržováním císařských hrobek, a také zvýšením bídných příjmů, které dřívější šógunové poskytovali dvoru.44 Konfuciánská morálka se projevovala hlavně v úctě k císaři, ke kterému se s postupným úpadkem moci bakufu se začalo vzhlížet s nadějí na nové uspořádání věcí. Myšlenka, že císař je nejvyšší autoritou, které jsou všichni podřízeni, nabourávala myšlenku feudálního zřízení, protože „nativisté trvali na tom, že v případě nutnosti má každý povinnost sloužit císaři bez ohledu na rozdíl v postavení mezi obchodníkem a samurajem nebo samurajem a daimjóem.“ 45 Hnutí sonnó džói nebylo tedy jen reakcí na stávající situaci, naopak má kořeny v dlouhé tradici tokugawského myšlení. Patrioti v mnohém navazovali na myšlenky kokugaku i neokonfucianismu, a ty tak měly podíl na vytvoření a podobě nového státu.

42 Jansen, Marius B. (ed.). The Cambridge History of Japan ..., s. 312. 43 Tamtéž, s. 312-313. 44 Viz tamtéž, s. 313. 45 Walthall, Anne. Off with Their Heads! The Hirata Disciples and the Ashikaga Shoguns. Monumenta Nipponica, summer 1995, vol. 50, no. 2, s. 137-170.

16 3.2.2 Hnutí sonnó džói do roku 1864

Heslo sonnó džói bylo převzato skupinou nespokojených mladých samurajů, většinou nižšího původu,46 kteří se označovali jako šiši (志士) 47 Ti byli následováni množstvím politicky angažovaných členů venkovské a městské elity, včetně hrstky aktivistických žen.48 Toto hnutí se velmi rychle rozšířilo po celém Japonsku a začalo pronikat i do vyšších společenských vrstev. V několika doménách začali s hnutím sympatizovat i daimjóové a vysocí úředníci, a to zejména v provinciích Sacuma, Čóšů, Tosa a Hizen.49 Tyto domény se tak staly centrem protišógunátního hnutí. Poprvé na sebe šiši upozornili zavražděním několika cizinců. Prvním takovým významným případem byla vražda tajemníka amerického velvyslanectví Henryho Heuskena v roce 1861, kterou měli pravděpodobně na svědomí samurajové ze Sacumy.50 Bakufu většinou nebyla schopna dopadnout viníky, jak požadovali zahraniční představitelé, a ti tak mnohdy konali bez jejího vědomí. V roce 1862 několik samurajů, sloužících daimjóovi ze Sacumy, zavraždilo britského obchodníka jménem Richardson. Britové potrestali Sacumu námořním bobmardováním jejího hlavního města Kagošimy následující léto.51 To dále zhoršovalo pozici bakufu, jak doma, protože se opět nedokázala vzepřít západním mocnostem, tak i vůči cizincům, protože „Sacuma byla součástí Japonska, Japonsko jako celek mohlo jen ztratit, pokud by Sacuma byla zasažena Brity, a porážka Japonska by byla nutně i porážkou bakufu.“52 Zavražděno bylo i několik představitelů bakufu. Nejznámějším případem bylo zavraždění Ii Naosukeho v roce 1860. Tento vysoký představitel podle šiši nesl zásadní vinu na podepsání smluv s Harrisem v roce 1858. Také byl vnímán jako propagátor politiky kaikoku, protože zastával názor, že obrana Japonska může být zajištěna pouze zavedením nové techniky, zejména

46 V rámci samurajské třídy byly rozlišovány ještě další dvě vrstvy, ši a socu. Ši byli ti samurajové, kteří zastávali úřednické funkce, socu byli řadoví vojáci (viz Craig, Albert M. The Central Government. In Japan in transition : from Tokugawa to Meiji. Princeton: Princeton University Press, 1988, s. 36-67.) Výrazem „nižší samurajové“ budeme v této práci označovat samuraje patřící k socu. 47 Většinou se překládá jako patrioti nebo loajalisté. Doslovně může být přeloženo jako „muži se vznešeným záměrem“. (Jansen, Marius B (ed.). The Cambridge History of Japan..., s. 320.) 48 Viz Gordon, Andrew. A modern history of Japan: From Tokugawa times to the present. New York: Oxford University Press, 2003, s. 53. 49 Viz tamtéž. 50 Srov. Hesselink, Reinier H. The Assassination of Henry Heusken. Monumenta Nipponica, autumn 1994, vol. 49, no. 3, s. 331-351. 51 Viz Wilson, George M. Plots and Motives in Japan's Meiji Restoration. Comparative Studies in Society and History, july 1983, vol. 25, no. 3, s. 413. 52 Tamtéž, s. 416.

17 v armádě, přístup k technologiím však mohlo Japonsko získat pouze pokud by navázalo vztahy se západem.53 Hlavní roli v hnutí sonnó džói převzaly domény Sacuma a Čóšú, z počátku se však jejich vize výrazně lišily. V Sacumě se zastával umírněnější postoj. Lídři Sacumy si přáli udělat jen tolik změn v tradičním pořádku, kolik bylo vyžadováno k obnovení a udržení systému. 54 Jak píše Craig, od roku 1862 Sacuma zastávala roli prostředníka mezi bakufu a císařským dvorem.55 Samurajové v Čóšú naopak byli mnohem radikálnější. To se projevilo hlavně po roce 1863, kdy šiši přesvědčili císaře Kómeie, aby po šógunovi formálně požadoval vyhnání západních barbarů.56 Extremisté z Čóšú následně na to zaútočili na americkou loď, načež byli několik dní bombardováni. Proto byli samurajové z Čóšú na přání císaře vyhnáni z Kjóta v roce 1864. Bakufu však už nemohla přehlížet rostoucí vliv hnutí, a z toho důvodu začala prosazovat novou politiku. „Politika budování konsenzu nového tokugawského vedení byla viděna jako jednota mezi dvorem a bakufu (kóbu gattai 公武合体),“57 která sice znamenala omezení moci

šóguna, neznamenala však útok na systém jako takový.58 Šiši však v této politice viděli nutnost šóguna podřídit se císaři, a to je podporovalo v dalších aktivitách.

3.2.3 Konec sonnó džói a aliance sačó

Po roce 1864 si šiši uvědomili, že cizince nebude možné vyhnat s pomocí vojenské síly. To znamenalo konec sonnó džói a přiklonění k odlišné politice. „Čóšú odvrhlo džói a obrátilo se k fukoku kjóhei jako alternativní cestě, jak zajistit národní nezávislost.“59 Fukoku kjóhei (富国強

兵), v překladu „bohatá země, silná armáda“, předpokládala vytvoření silného státu s moderní armádou západního typu. Tomu dosavadní zřízení bránilo, proto se k politice fukoku kjóhei přidala politika tóbaku (討幕) – zničení šógunátu.

53 Jansen, Marius B. (ed.). The Cambridge History of Japan... , s. 274. 54 Srov. Yates, Charles L. Saigō Takamori in the Emergence of Meiji Japan. Modern Asian Studies, july 1994, vol. 28, no. 3, s. 457. 55 Srov. Craig, Albert. Restoration Movement in Chōshū. The Journal of Asian Studies, february 1959, vol. 18, no. 2, s. 187-197. 56 Viz Gordon, Andrew. A modern history of Japan…, s. 55. 57 Tamtéž, s. 55. 58 Viz Beasley, William G. The Meiji Restoration. Stanford: Stanford University Press, 1972, s. 120. 59 Beasley, William G. The Meiji Reatoration..., s. 246.

18 V Sacumě i Čóšú dokázali vybudovat silné moderní armády a v roce 1966 uzavřeli jejich představitelé zásluhou Sakamota Rjómy tajnou alianci.60 Když se tedy bakufu rozhodla zasáhnout proti Čóšú, nezískala už podporu Sacumy: „V létě roku 1866 se bakufu pustila do druhé výpravy na jihozápad, aby potrestala Čóšú. To vyžadovalo podporu i z jiných domén, ale Sacuma, vázána tajnou aliancí, a několik dalších odmítli. Výprava tak skončila ohromující porážkou špatně motivovaných jednotek bakufu.“61 Tento moment znamenal začátek porážky bakufu. V listopadu 1867 byl šógun Tokugawa Jošinobu přinucen vzdát se své pozice a navrátit nejvyšší moc a suverenitu císaři. V prosinci pak jednotky Sacumy a Čóšú obsadily císařský palác v Kjótu, a v lednu 1868 přiměli císaře Meidži, který právě nastoupil na trůn po smrti svého otce, aby vyhlásil císařskou restauraci.62

60 Tato aliance se označuje jako sačó (薩長), což je spojení prvních dvou znaků slov Sacuma a Čóšú. 61 Gordon, Andrew. A modern history of Japan…, s. 57. 62 Viz tamtéž, s. 58.

19 4 Róninové v době bakumacu

V době bakumacu došlo k vyhrocení mnoha problémů, které dlouhodobě trápily japonskou společnost. V kontextu této krize vyplul na povrch i dlouho potlačovaný problém róninů. Mnozí z nich si stále nedokázali najít své místo ve společnosti a v kontextu obecných nepokojů i oni dávali najevo nespokojenost se svými životními podmínkami. Není divu, že róninové začali sympatizovat s myšlenkami sonnó džói, které představovaly naději na změnu stávajícího systému. Řady róninů, jejichž počet byl od poloviny sedmnáctého století celkem stabilní, se v této době mnohonásobně rozrostly, protože mnoho samurajů opouštělo své domény, aby se mohlo přidat k hnutí sonnó džói. Tito dappan róši (脱藩浪士)63 se stahovali do velkých center, kde páchali násilnosti proti cizincům a šógunátu. Objevili se mezi nimi však i tací, kteří se snažili vystupovat aktivně v politických otázkách a velmi se podíleli na vytváření nového státu.

4.1 Venkovská povstání a účast róninů

Od roku 1830 se začala znovu objevovat róninská povstání. Jejich cílem však nebylo zajistit róninům lepší postavení a životní podmínky, jak tomu bylo u povstání v roce 1651. Naopak byla projevem hlubších sociálních problémů a všeobecné nespokojenosti. V souvislosti s hladomorem ve třicátých letech se projevila dlouho narůstající nespokojenost obyvatelstva se stávajícím systémem. Objevily se obecné nepokoje, které neměly v celé tokugawské éře obdoby.64 Místo několika vesnic se týkaly celých regionů, kde se jich mohly účastnit až statisíce lidí. V povstání takového rozsahu nemohly venkovské elity uplatňovat kontrolu nad jeho průběhem, proto byly takové vzpoury živelné a zcela nekontrolovatelné. Byly iniciovány především těmi nejchudšími a účastnili se jich i vyvrženci, jako hráči, tuláci a samozřejmě róninové.65 Povstání pokračovala až do šedesátých let, byla však stále více organizovaná. Bakufu například znepokojily zprávy o róninech, kteří cvičili venkovany v bojových uměních.66 V roce

63 Samurajové, kteří dobrovolně opustili svou doménu. (Viz Jansen, Marius B. Sakamoto Ryōma and the Meiji Restoration. Stanford: Stanford University Press, 1961, s. 101.) 64 Viz Jansen, Marius B. (ed.). The Cambridge History of Japan... , s. 120. 65 Viz tamtéž, s. 122. 66 Viz Totman, Conrad. The Collapse..., s. 340.

20 1863 bakufu vynaložila velké finanční prostředky na potlačení povstání v Jamatu. Toto povstání tvořilo pouze 35 róninů a asi 150 jejich následovníků, zprávy přicházející do Tokia mluvily až o dvou tisících vzbouřenců. Bakufu byla těmito zprávami zděšena a poslala do oblasti několik tisíc jednotek. Potlačení tohoto povstání tak znamenalo pro bakufu velkou finanční ztrátu. 67 Aktivity róninů se však stále více přesouvaly do měst, kde představovaly pro šógunát větší hrozbu.

4.2 Róninové a sonnó džói – střety s cizinci

Róninové ve velkých městech se ve velkém přidávali k hnutí sonnó džói. K nim se přidávali róninové z různých domén, kteří doposud sloužili jako vazalové, kvůli tomu, že sympatizovali s hnutím, však opouštěli své domény a ve velkém počtu přicházeli do Kjóta i dalších velkých měst. V roce 1863 se začalo všeobecně volat po vyhnání cizinců a byl dokonce vydán císařský výnos, který to nařizoval. Róninové-šiši věřili, že dokážou vyhnat cizince sami bez pomoci oficiálních úřadů a po oficiálním přijetí politiky džói rozpoutali vlnu teroristických útoků na cizince.68 Útoky byly velmi brutální a róninové se často neostýchali zabíjet, a to i velmi vysoce postavené cizince. V době, kdy se v Edu šířily zvěsti o připravovaném rozsáhlém útoku róninů, sám Townsend Harris, americký konzul, se zdráhal vyjít ze svého sídla, a dokonce i ze svého pokoje, pokud to nebylo nutné.69 Když byl zavražděn jeho tajemník Henry Heusken, sami Japonci z tohoto činu podezřívali róniny, ačkoli jeho vrah nebyl dopaden.70 Nicméně, strach Harrise i všech ostatních cizinců byl oprávněný, protože róninové se skutečně nezdráhali napadnout ani vysoce postavené politiky a velvyslance. O tom svědčí případ dvou představitelů britského impéria – generálního konzula Rutherforda Alcocka a ministra Harryho Parkese. První incident se odehrál v roce 1861. Róninové z Mita se pokusili zavraždit Alcocka přímo v jeho rezidenci v chrámu Tózendži. O půlnoci se jim podařilo přemoci stráže bakufu a proniknout do chrámu. Zhruba 150 šógunátních stráží nebylo schopno róniny zadržet, podařilo se

67 Viz tamtéž, s. 96-97. 68 Viz Jansen, Marius B. (ed.). The Cambridge History of Japan…, s. 333. 69 Viz Hesselink, Reinier H. The Assassination of Henry Heusken…, s. 334. 70 Viz tamtéž, s. 338.

21 to až britským vojákům, kteří byli ozbrojeni puškami. Při tomto incidentu byl vážně zraněn konzul v Nagasaki George Morrison a sám Alcock jen těsně unikl smrti.71 Druhý incident se odehrál v roce 1868 u příležitosti oficiální návštěvy Parkese v Kjótu, kde se mu mělo dostat audience u císaře Meidži. To popudilo některé radikální róniny. Na cestě k císařkému paláci napadli Parkesův průvod a několik lidí z jeho doprovodu zranili. Nicméně Parkes vyvázl nezraněn a setkání s císařem proběhlo o tři dny později.72 Róninové stáli stranou politické reality a nenesli za své činy politickou odpovědnost. Jejich aktivity proti cizincům byly čistým projevem radikalismu a rozhořčení, bez ohledu na budoucí následky. A ačkoli sám císař nařídil vyhnání cizinců z Japonska, dvůr aktivity róninů odsuzoval, protože „ohrožovaly národní jednotu a byli v rozporu s přáním císaře.“73

4.3 Róninové jako političtí aktivisté

Róninové, sympatizující se sonnó džói, se projevovali tím, že páchali násilnosti směřující proti bakufu i cizincům. Našli se však mezi nimi i tací, kteří měli konkrétní politický program, který se snažili diplomaticky prosazovat. Tito muži většinou nepocházeli z řad stávajících róninů, jednalo se spíše o vzdělané dappan róši. V této souvislosti budeme hovořit zejména o róninech z Tosy, a mezi nimi především o Sakamotu Rjómovi (坂本龍馬).

Mladí samurajové z Tosy, kteří sympatizovali s myšlenkami sonnó džói, se sdružovali kolem charizmatické osoby Takeči Zuizana (武市瑞山). Později se kolem něj utvořila skupina mladých šiši, kteří byli horliví, aby vyhnali „barbary“ a navrátili císaři jeho místo v národní politice. Představitelé domény však byli k tomuto postoji chladní. 74 Mladí šiši začali být netrpěliví, a ve velkém počtu opouštěli doménu, aby se mohli aktivně angažovat. Jedním ze členů Takečiho skupiny byl i Sakamoto Rjóma, který se doslechl o tom, že šiši z Čóšú se shromažďují v Kjótu a připravují povstání. Sakamoto, aby se mohl tohoto povstání zúčastnit, v dubnu 1862 opustil Tosu.75 Stejně jako většina šiši, kteří se stahovali do velkých měst, ani on neměl příliš tušení, jak spletité problémy vlastně Japonsko trápily, a zastával názor, že problémy se dají odstranit

71 Viz Auslin, Michael R. Negotiating with Imperialism…, s. 74-75. 72 Viz tamtéž, s. 151-152. 73 Beasley, William G. The Meiji Reatoration..., s. 186. 74 Viz Jansen, Marius B. The making of modern Japan..., s. 297-298. 75 Viz Jansen, Marius B. Sakamoto Ryōma…, s. 117.

22 fyzickou likvidací těch, kteří je zapříčinili. Jedním z nich byl i Kacu Kaišú (勝海舟), který byl velkým zastáncem politiky kaikoku.76 Sakamoto se rozhodl ho zavraždit, Kacu ho však dokázal přesvědčit o správnosti svých názorů. Sakamoto se začal vzdělávat pod Kacuovým vedením, a postupně dokázal ovlivnit další samuraje z Tosy, kteří se shromáždili kolem Kacua. 77 Od této chvíle tak můžeme jejich aktivity označovat jako politický aktivismus, nikoli terorismus. Sakamoto se podílel na vytvoření Námořní akademie v Hjógu, poté se však s Kacuem rozešel a vrátil se do řad róninů. Podařilo se mu navázat vztahy s představitely Čóšú, a v roce 1866 se podílel na vytvoření aliance sačó.78 Poté se vrátil to Tosy, kde vypracoval osmičlánkový program, který naplňoval přání Tosy vyřešit situaci mírovou cestou, a který šógun v roce 1867 přijal.79

Cílem této kapitoly nebylo popisovat činy Sakamota Rjómy, o nichž byly sepsány mnohé monografie. Chtěli jsme si jen na jeho příkladu ukázat, že i róninové se mohli angažovat v politických otázkách, a také že i pouhý rónin (jímž Sakamoto jednu dobu skutečně byl), mohl ovlivnit politické události své doby.

4.4 Kiheitai (奇兵隊)

4.4.1 Charakteristika jednotky Kiheitai

Mnoho róninů, sympatizujících se sonnó džói, nacházelo útočiště v Čóšú. Představitelé domény se rozhodli využít jejich potenciálu a dovolili jim začlenit se do jednotek šotai (諸隊), které měly za úkol asistovat stálým jednotkám domény. 80 Ačkoli tyto jednotky nebyly tvořeny jen samotnými róniny, mohou nám posloužit jako příklad toho, jak byli róninové zapojeni do organizované opozice, a tím významně ovlivnili vnitřní politiku Čóšú i průběh restaurace Meidži.

76 Viz tamtéž, s. 162. 77 Viz Beasley, William G. The Meiji Reatoration..., s. 209. 78 Viz tamtéž, s. 276. 79 Více viz Jansen, Marius B. Sakamoto Ryōma… Kapitola 7, The Eight-Point Program, s. 271-304. 80 Srov. Beasley, William G. The Meiji Reatoration..., s. 226.

23 Nejslavnější z jednotek šotai, zvaná Kiheitai, byla vytvořena v roce 1863. V reakci na císařský rozkaz o vyhnání barbarů začaly v dubnu 1863 jednotky Čóšú s bombardováním cizích lodí. Následující měsíc francouzské lodě zahájily odvetu a začaly bombardovat Šimonoseki. Velení Čóšú, které nebylo schopno efektivně vojensky odpovědět, jmenovalo jako vojenského velitele Takasugiho Šinsakua. Ten shromáždil jednotku západního typu asi o šedesáti mužích, vyzbrojených puškami, která se stala jádrem Kiheitai.81 Takasugi „argumentoval pro vytvoření dalších střeleckých oddílů, které by byly trénovány v západním duchu, aby doplňovaly domácí vojenské zřízení.“82 Další jednotky podobné Kiheitai byly vytvořeny hned na to, a brzy se staly důležitou vojenskou silou v Čóšú. Protože kritériem pro přijetí do kiheitai nebyl původ, ale schopnosti, róninové se zde mohli velmi dobře uplatnit. V jednotkách šotai bylo celkem běžné, že lidé, kteří neměli samurajský původ, tvořili zhruba sedmdesátiprocentní většinu.83 Kiheitai v tomto byla vyjímkou, protože zde počet samurajů výrazně převažoval.84 Protože však byla vyžadována tvrdá disciplína, všichni členové bez ohledu na původ byli podřízeni bušidó, proto si v tomto směru byli všichni rovnocenní. Počet členů Kiheitai se pohyboval okolo tří set. Byla to semipermanentní jednotka, podporována spíše venkovskými elitami, než vládou. Proto ji také vláda nebyla schopna zcela efektivně kontrolovat. To se ukázalo v roce 1863, kdy se vyhrotila vzájemná nevraživost mezi kiheitai a senpótai ( 撰鋒隊 ), stálými jednotkami v Čóšú. Senpótai několikrát napadli sídlo

Kiheitai, kteří tento akt nikdy nenechali bez odvety. Vláda následně na to nařídila rozpustit Kiheitai. Její členové tohoto rozkazu zdánlivě uposlechli, brzy na to se však přemístili do jiné části domény a vyhlásili znovuobnovení Kiheitai. 85 Neschopnost kontrolovat Kiheitai se pro vládu brzy ukázala jako problém, který byl umocněn faktem, že Kiheitai byla tvořena radikálními róniny a příznivci radikální větve sonnó džói, která byla v Čóšú rozšířena už dříve. „Jak velitelé, tak vojáci šotai byli izolováni od záležitostí domény, od oficiální rutiny a vládní odpovědnosti.

81 Viz Huber, Thomas M. The Revolutionary Origins of Modern Japan. Stanford: Stanford University Press, 1981, s. 154. 82 Beasley, William G. The Meiji Reatoration..., s. 226. 83 Nebylo ovšem běžné, že by nízce postavení lidé zaujímali v šotai vyšší pozice. Velitelé šotai byli většinou venkovští samurajové. Například Inoue Kaoru, velitel šotai, pocházel z rodu s příjmem 220 koku ročně. (Viz Beasley, William G. The Meiji Reatoration..., s. 236.) 84 Viz Craig, Albert. Restoration Movement in Chōshū…, s. 194. 85 Viz Craig, Albert. Chōshū in the Meiji restoration. Lanham: Lexington Books, 2000, s. 209.

24 Všichni byli dychtiví prokázat svou odvahu jako bojová jednotka. Důsledkem toho se jejich názory staly ještě více extrémistickými.“86 To se naprosto neshodovalo s postojem vlády, která zastávala umírněnější postoj a vyčkávala na vhodnou chvíli pro vojenský zásah.

4.4.2 Bombardování Šimonoseki v roce 1864 a role Kiheitai

V roce 1864 už začali být extremisté, představovaní šotai, pro vládu stále méně kontrolovatelní. Začaly se mezi nimi objevovat názory, že by se dvoru i Čóšú mělo navrátit jejich právoplatné postavení v státních záležitostech.87 Velitelé šotai volali po vojenské výpravě do Kjóta, jejímž cílem by bylo získat přístup k císařově osobě a vyhnat zrádce, kteří císaře obklopují. Představitelé domény byli v tomto rozděleni na dva tábory, ti, kteří byli za jedno s extremisty však brzy začali ve vládě převažovat. 4. června 1864 vláda rozhodla, že vyšle několik jednotek do hlavního města.88 Začátkem července bylo Kjóto obklíčeno jednotkami Čóšú, z větší části tvořenými extremisty z šotai, kteří vyčkávali na vhodnou chvíli pro útok na císařský palác. 6. července nařídil císař šógunovi, aby vypudil vojáky Čóšú z Kjóta. Šógun dokázal zajistit podporu rodů Sacuma a Aizu, jejichž jednotky obsadili město, ale útok na jednotky Čóšú byl odkládán: „Lhůta stanovená pro odchod jednotek Čóšú byla 17. července 1864. Tento a následující den proběhl bez jakékoli akce. Jednotky bakufu v Kjótu si nepřály začít s násilnostmi a síly Čóšú neviděly žádnou příležitost, jak se dostat k paláci. V zoufalství začal útok ráno 19. července, ale byl zcela odražen.“89 Jednotka Kiheitai, ačkoli patřila k největším a nejvýznamnějším z šotai, se však výpravy do Kjóta nezúčastnila. V červnu 1864 se objevila informace o tom, že se zahraniční lodě chystají zaútočit na Čóšú. Kiheitai se usídlili v Šimonoseki a vyčkávali na útok. Válečné lodě se objevily 2. srpna 1864, několik dní před tím se však do Čóšú donesla zpráva o porážce v Kjótu a vláda se proto raději rozhodla zamezit dalšímu boji. 90 Velitel kiheitai Akane Taketo obdržel rozkaz vyhnout se jakýmkoli násilnostem, členové kiheitai však byli připravení k boji a bylo těžké je

86 Tamtéž, s. 213. 87 Rod Móri z Čóšú patřil před rokem 1600 k nepřátelům Tokugawů, po bitvě u Sekigahary byl přiřazen ke skupině tzv. vnějších knížat, jejichž léna se nacházela v okrajových částech Japonska, kde nepředstavovala hrozbu pro centrální vládu. (Viz Craig, Albert M. - Reischauer, Edwin O. (eds.). Dějiny Japonska…, s. 86.) 88 Viz Craig, Albert. Chōshū in the Meiji restoration…, s. 223. 89 Tamtéž, s. 230. 90 Viz tamtéž, s. 232.

25 zadržet. Vláda vyslala k flotile vyjednavače. Ti byli instruování, aby „vysvětlili cizincům, že Čóšú bylo ochotno dovolit cizím lodím klidný průjezd šimonoseckou úžinou, a že vojáci Čóšú doposud napadali cizí plavidla jen proto, že to bylo nařízeno šógunátem a dvorem.“91 Během cesty byli nuceni zastavit a ztratili několik hodin přesvědčováním kiheitai, aby nestříleli na cizí lodě Toto zdržení mělo za důsledek to, že cizinci, předtím ochotní k vyjednávání, ztratili trpělivost a zahájili bombardování. Následující den byly pevnosti v Šimonoseki zcela zničeny a 14. srpna byla podepsána mírová smlouva mezi Čóšú a cizinci. Tento moment znamenal v Čóšú konec sonnó džói, protože i největší extremisté pochopili, že nebude možné vyhnat cizince silou. Představitelé Čóšú postupně navázali dobré vztahy se západem, což jim umožnilo přístup k moderním technologiím, díky kterým byli později schopni získat vojenskou převahu nad bakufu.

4.4.3 Kiheitai v občanské válce

Po nezdařené kjótské výpravě byli samurajové z Čóšú prohlášeni za rebely a nepřátele dvora. Toho využila bakufu a vyhlásila trestnou výpravu proti Čóšú na podzim roku 1864.92 V listopadu už stála na hranicích domény armáda čítající 150 tisíc mužů, připravená k útoku. Vyjednáváním mezi Čóšú a bakufu byl pověřen Saigó Takamori93 ze Sacumy. Tomu se nakonec povedlo vyjednat podmínky, které byly přijatelné pro obě strany: Čóšú se mělo formálně omluvit a rozpustit jednotky šotai, na jejichž členy byla svalena největší část viny.94 Pro členy šotai se stala tato dohoda trnem v oku. Podle nich byla pro jejich daimjóa ponižující a byli raději ochotni bránit svou doménu před nepřáteli, domácími nebo zahraničními: 95 „2. prosince předložili Kiheitai a ostatní jednotky dokument, který odsuzoval rostoucí známky toho, že je jejich vláda ochotná podřídit se požadavkům bakufu, které popsali jako odlišné od císařových přání a porušení věrnosti vůči dvoru. Trvali na tom, že čest Čóšú musí být postavena před její

91 Tamtéž, s. 233. 92 Srov. Craig, Albert. Restoration Movement in Chōshū…, s. 195. 93 Saigó Takamori (西郷隆盛, 1828-1877) byl velitelem jednotek Sacumy v Kjótu, které vypudily samuraje z Čóšú. Později stál u zrodu aliance sačó a po restauraci Meidži měl velký podíl na vytvoření nové vlády. (Viz např. Yates, Charles L. Saigō Takamori in the Emergence of Meiji Japan…) 94 Viz Beasley, William G. The Meiji Reatoration..., s. 232. 95 Patriotismus šiši se vztahoval spíš k jejich doméně než k Japonsku jako takovému. To je také jedním z důvodů, proč byly domény jako Čóšú schopny shromáždit velké množství patriotů pod záminkou obrany, pokud doméně hrozilo nebezpečí z vnějšku. (Více viz Totman, Conrad. Ethnicity in the Meiji Restoration: An Interpretive Essay. Monumenta Nipponica, autumn 1982, vol. 37, no. 3, s. 269-287).

26 bezpečnost.“ 96 Vláda se však podřídila požadavkům bakufu a nařídila rozpuštění šotai. Ti neuposlechli a 6. ledna 1865 napadli vládní jednotky. To znamenalo začátek občanské války v Čóšú. 97 Kiheitai vedená Jamagatou Aritomem i další šotai bez větších problémů přemohli senpótai a postupovali k Hagi, sídelnímu městu vlády. Dosáhnout hlavního města jim trvalo jen zhruba dva měsíce: 12. května vstoupili do Hagi a eskortovali daimjóa do Jamaguči, původního hlavního města. Brzy na to byla vytvořena nová vláda, ve které byli významně zastoupeni vůdci šotai.98

4.4.4 Kiheitai a restaurace Meidži

V roce 1865 začala bakufu v rámci politiky kóbu gattai plánovat ovládnutí dvora a s tím spojené podřízení všech daimjóů. Z toho důvodu viděla jako nevyhnutelné zničení vládnoucího rodu z Čóšú, který stál v čele opozice. Proto se začala v roce 1865 plánovat druhá trestná výprava na Čóšú.99 Toho roku však došlo k změně ve vnitřní politice Čóšú, protože Sakamoto Rjóma, patriot z Tosy, který byl v kontaktu se Saigó Takamorim, dokázal přesvědčit představitele Sacumy a Čóšú k uzavření spojenectví.100 Když tedy v roce 1866 žádala bakufu podporu ostatních domén, Sacuma pod záminkou odmítla. Následovalo odmítnutí z Hirošimy, která byla ekonomicky vyčerpána z předchozí výpravy. 101 To znamenalo pro bakufu významné oslabení. Extremisté ve vládě Čóšú naopak této situace využili pro posílení svého vlivu v doméně. Podařilo se jim nadchnout všechny mladé patrioty a sjednotit všechny názorové skupiny tváří v tvář hrozícímu nebezpečí. V této situaci ale opět vyšlo najevo, jak nesnadné bylo kontrolovat radikály z šotai: 4. dubna 1866 asi stovka vojáků z druhé kiheitai102 opustila doménu a vypálila vládní úřad bakufu v Kurašiki. Vláda Čóšú, která se snažila získat sympatie ostatních domén tím, že označila bakufu za agresora, byla tímto činem zdiskreditována. Po návratu do Čóšú pak byla většina členů druhé kiheitai popravena.103

96 Beasley, William G. The Meiji Reatoration..., s. 233. 97 Viz Craig, Albert. Chōshū in the Meiji restoration…, s. 257. 98 Viz Beasley, William G. The Meiji Reatoration..., s. 233. 99 Viz Hall, John Whitney – Sakata, Yoshio. The Motivation of Political Leadership in the Meiji Restoration. The Journal of Asian Studies, november 1956, vol. 16, no. 1, s. 46. 100 Viz tamtéž, s. 47. 101 Viz Jansen, Marius B. Sakamoto Ryōma…, s. 235-236. 102 Druhá, nebo též jižní kiheitai byla založena roku 1865. (Viz Huber, Thomas M. The Revolutionary Origins of Modern Japan..., s. 185.) 103 Viz Craig, Albert. Chōshū in the Meiji restoration…, s. 326.

27 Válka mezi bakufu a Čóšú začala 7. června. 104 Jednotka kiheitai se jí účastnila pod Takasugiho velením, stejně jako ostatní šotai. Tyto jednotky sehrály zásadní roli už při první akci, kterou podnikly jednotky bakufu na ostrově Óšima: „jednotky domény Macujama a bakufu, které tu přistály, měly ostrov v držení týden. K patnáctému ale šotai pod Takasugim znovu ostrov získali. Tato týdenní okupace Óšimy byla jediným úspěchem bakufu a jedinou bitvou, která se odehrála na půdě Čóšú za dobu celé války.“ 105 Armáda bakufu, ačkoli byla v přesile, neměla efektivní velení a brzy podlehla moderně vyzbrojené armádě Čóšú. Tato porážka znamenala pro bakufu ztrátu prestiže, pro představitele Čóšú naopak nárůst sebevědomí. V sačó se začaly připravovat plány na vojenské tažení proti šógunovi. V lednu roku 1868 začala občanská válka, ve které už Čóšú bojovalo pod zástavou císaře, zatímco šógun byl prohlášen za nepřítele dvora. Kiheitai v této válce bojovali jako součást armády Čóšú, a měli tak podíl na svržení šógunátu a na vytvoření nového státu. Jednotka kiheitai byla rozpuštěna v roce 1869, po restauraci Meidži.

4.5 Šinsengumi (新選組)

Ve stejném roce jako kiheitai byla v Kjótu vytvořena další jednotka, jejíž jádro tvořili róninové. Tato jednotka ale narozdíl od kiheitai stála na straně bakufu. V roce 1862 se bakufu rozhodla zakročit proti róninům a šiši, kteří páchali násilnosti v Kjótu. Nejlepším řešením se ukázalo nabídnout těmto róninům možnost obživy tím, že se zapojí do jednotek bakufu. Z těchto jednotek se vyčlenila malá skupina, později známá jako Šinsengumi, která během restaurace Meidži sehrála významnou roli při obraně bakufu.

4.5.1 Róšigumi (浪士組) – předchůdce Šinsengumi

Šiši a róninové páchali v Kjótu násilnosti. V roce 1861 se na císařském dvoře zrodil nápad vybudovat císařské obranné jednotky – šinpei - pod přímým velením dvora. To by ovšem podkopalo pozici šóguna, který sám sebe prohlašoval za ochránce dvora. Protože se bakufu

104 Viz tamtéž, s. 329. 105 Tamtéž, s. 330.

28 snažila obnovit svůj vliv v Kjótu, šógun namísto toho slíbil posílení obrany Kjóta jednotkami z Eda.106 V září 1862 byl daimjó z rodu Aizu, Matsudaira Katamori, jmenován Ochráncem Kjóta, pod jehož velením byly shromážděny všechny obranné složky.107 Snaha o posílení moci v Kjótu byla spojena se snahou znovu zajistit kontrolu nad róniny a šiši, a přimět je, aby spolupracovali s bakufu. V této situaci se objevil rónin, který si přál sjednotit Japonce proti barbarům, a za tím

účelem vytvořil plán na spolupráci róninů s bakufu. Tím róninem byl Kijokawa Hačiró (清河八

郎), který měl velké množství následovníků, a který v listopadu roku 1862 navrhl vytvoření jednotek róninů pod velením bakufu.108 Nedlouho po tom, co se bakufu přiklonila k politice džói, se její představitelé rozhodli tento plán zrealizovat: „5. prosince se lídři bakufu rozhodli, že využijí podporu róninů. Následující den bakufu nařídila představitelům vojenského institutu, aby je shromáždila a dohlížela nad jejich tréninkem.“109 Velitelem těchto jednotek byl jmenován Udono Čóei a během měsíce bylo shromážděno zhruba pět set róninů. 8. února 1863 byla jednotka zhruba o dvě stě třiceti mužích, vedená Udonem a Kijokawou, vyslána na náklady bakufu do Kjóta. 110 V březnu roku 1863 se ve skupině objevily rozpory a větší část se vrátila s Kijokawou do Eda. Ti, kteří zůstali v Kjótu, včetně Kondó Isamiho, byli přiřazeni k jednotkám, kterým velel Katamori, a později se z nich vytvořili Šinsengumi. 111

Kondó Isami (近藤勇) sám nebyl rónin. Byl původně instruktorem šermu v dódžu Šieikan, které patřilo rodu Kondó v Edu.112 Skupina róninů, která zůstala v Kjótu se brzy rozdělila na dvě frakce, z nichž jedné velel právě Kondó. Po vítězství jeho frakce skupina přijala jméno Šinsengumi a Kondó se stal jejím velitelem.113

106 Viz Totman, Conrad. The Collapse of the Tokugawa Bakufu, 1862-1868. Honolulu: University of Hawaii Press, 1980, s. 46. 107 Viz Jansen, Marius B. Sakamoto Ryōma…, s. 344. 108 Viz Totman, Conrad. The Collapse..., s. 48. 109 Tamtéž. 110 Viz tamtéž. 111 Viz Totman, Conrad. The Collapse..., s. 48. 112 Viz 木村幸比古. 新選組と沖田総司: 「誠」とは剣を極めることなり. Tokio: PHP 研究所, 2002, s. 42. 113 Viz tamtéž, s. 88-107.

29 4.5.2 Incident v Ikedaja 1864

Do Kjóta se potajmu stahovali extremisté z Čóšú a Mita, a násilnosti, které páchali, se stále stupňovaly. Šinsengumi byli pověřeni tím, aby dohlíželi na bezpečnost ve městě. V roce 1864 přišla ke dvoru oficiální petice z Čóšú, ve které bylo požadováno, aby byl daimjóovi z Čóšú, Mórimu Jošičikovi, umožněn přístup ke dvoru a do hlavního města. Dvůr tuto petici nechal bez odezvy, což extremisty velmi popudilo. Bakufu se donesly zprávy, že extremisté plánují odvetu. Šinsengumi byli pověřeni tím, aby je dopadli a zatkli. 8. června 1864 byla v hostinci Ikedaja odhalena skupina šiši z Čóšú. Šinsengumi se většinu z nich podařilo zatknout nebo zabít.114 Když se zprávy o této události donesly do Čóšú, bylo rozhodnuto o vyslání jednotek do Kjóta. Ty se měly pokusit získat násilím přístup k osobě císaře, ale byly zcela odraženy.115 Většina vojáků z Čóšú z Kjóta uprchla, ale někteří zůstali a nalezli útočiště v chrámu Niši hongandži. Bylo známo, že členové tohoto chrámu, jak mniši, tak laici, sympatizují s Čóšú a mnozí z nich byli dokonce členy jednotek šotai. Představitelé Šinsengumi se rozhodli, že bude lépe mít chrám pod kontrolou, a proto sem hned po incidentu přemístili velitelství Šinsengumi.116 Tento incident Šinsengumi v Kjótu proslavil a oni se na krátko stali obávanou a důležitou silou na straně bakufu v Kjótu.

4.5.3 Šinsengumi v občanské válce

V roce 1867 nastoupil na trůn mladý císař Meidži. Protože předchozí císař Kómei byl zastáncem politiky kóbu gattai a měl se šógunem relativně dobré vztahy, nebyla před jeho smrtí situace pro šiši příznivá. Po jeho smrti se ale situace obrátila. Představitelé sačó začali připravovat vojenské tažení, jehož cílem bylo přimět šóguna k rezignaci. Představitelé Tosy zastávali umírněnější postoj, a ačkoli usilovali o stejnou věc, přáli si situaci vyřešit mírovou cestou. V listopadu 1867 se jim podařilo přesvědčit šóguna, aby se vzdal hodnosti a vrátil

114 Viz Keene, Donald. Emperor of Japan: Meiji and His World, 1852-1912. New York: Columbia University Press, 2002, s. 79. 115 Viz kap. 4.2.2. 116 Viz Ketelaar, James E. Of Heretics and Martyrs in Meiji Japan: Buddhism and Its Persecution. Princeton: Princeton University Press, 1990, s. 72.

30 pravomoci císaři. Představitelé sačó si však přáli úplnou změnu systému a koncem roku 1867 zahájili vojenskou výpravu do Kjóta.117 Od smrti císaře Kómeie vzrostl v hlavním městě i na císařském dvoře vliv Sacumy. Když ke konci roku 1867 postupovaly jednotky Čóšú ke Kjótu, situace zde pro šóguna nebyla vůbec příznivá. Šógun Jošinobu se chtěl prozatím vyhnout boji, a proto se rozhodl, že se stáhne do Ósaky. Před odjezdem nařídil Matsudairovi Katamorimu, aby ho následoval i s jednotkami, které mu podléhaly. Jejich součástí byli i Šinsengumi pod velením Kondó Isamiho.118 V lednu roku 1868 jednotky sačó obsadily císařský palác. Byla vyhlášena restaurace císařství, systém šógunátní vlády byl zrušen a nahrazen novým systémem, ve kterém měl císař odpovědnost za vládu v zemi, a ve kterém výkonná moc ležela v třístupňové struktuře vládních orgánů.119 Daimjóovi z Čóšú bylo formálně odpuštěno120 a představitelé sačó začali vystupovat jako ti, kteří vykonávají vůli císaře.121 V této situaci šógun usoudil, že bude nutný návrat do Kjóta, aby si vymohl nápravu. Cestou do Kjóta však šógunovy jednotky narazily na jednotky sačó, které byly připraveny zabránit šógunovi ve vstupu do města. U Toby a Fušimi se v lednu roku 1868 odehrála bitva, která znamenala začátek občanské války.122 Šógunovy jednotky byly rozděleny na dva oddíly, které postupovaly po dvou hlavních tazích – Toba a Fušimi – do Kjóta. Předvojem regimentu Aizu byl oddíl Šinsengumi, který tvořilo asi sto padesát mužů. Ve výzbroji šógunátních jednotek byly zastoupeny moderní zbraně, většina jednotek však dávala přednost tradičním sečným zbraním. Ačkoli regiment Aizu disponoval čtyřmi kanóny, jak Šinsengumi, tak většina vojáků z Aizu, byla vyzbrojena spíše kopími, než střelnými zbraněmi. Vojsko sačó, které bylo naopak ve velké početní nevýhodě, bylo vyzbrojené převážně puškami a kanóny. Vojsko bakufu nedokázalo efektivně vojensky odpovědět na palbu skvěle vycvičených a disciplinovaných jednotek sačó. Když začala palba do jednotek bakufu, mnoho jejích vojáků v panice uteklo.123 Vojsko bakufu utrpělo těžké ztráty, a šógun se rozhodl obrátit na sever do Eda. Následovali ho i Šinsengumi. Cestou do Eda byl však

117 Viz Jansen, Marius B. (ed.). The Cambridge History of Japan... , s. 356-357. 118 Viz Totman, Conrad. The Collapse..., s. 402. 119 Orgány tvořící prozatímní vládu byly gidžó (starší poradci), san-jo (mladší poradci) a sósai (předseda). Více viz Breen, , John. The Imperial Oath of April 1868: Ritual, Politics, and Power in the Restoration. Monumenta Nipponica, winter 1996, vol. 51, no. 4 s. 407-429. 120 V roce 1864 byl daimjó z Čóšú prohlášen za nepřítele dvora. Viz kap. 4.2.3. 121 Viz Beasley, William G. The Meiji Restoration..., s. 291. 122 Viz Jansen, Marius B. (ed.). The Cambridge History of Japan... , s. 357-358. 123 Viz Totman, Conrad. The Collapse..., s. 423.

31 Kondó Isami zajat a popraven jednotkami sačó. Poté se velení Šinsengumi ujal dosavadní zástupce velitele, Hidžikata Tošizó (土方歳三) 124

Po této porážce byl šógun prohlášen za nepřítele dvora: „císařský výnos obvinil Keikiho (Tokugawa Jošinobu) ze zrady a požadoval neprodlený útok na jeho domény. 11. února vojsko asi o padesáti tisících mužích opustilo Kjóto. Postupovalo rychle a k 5. březnu dorazilo k hradu Sunpu, kde bylo zřízeno velitelství pro poslední etapu obléhání Eda.“ 125 Kacu Kaišú, šógunův vazal, vyjednával se Saigó Takamorim mírovou kapitulaci Eda. 19. května Edo kapitulovalo a šógun Jošinobu odešel do ústraní.126 Občanská válka však trvala až do března 1869. Velitel

šógunova námořnictva, Enomoto Takeaki (榎本武揚), odmítl kapitulaci a s částí šógunových vojsk se přeplavil na Hokkaidó.127 Tam vyhlásil republiku Ezo, která měla navazovat na tradici šógunátního zřízení.128 Hidžikata se částí Šinsengumi ho následoval a v nové republice se stal ministrem pro armádu. Byl zastřelen v bitvě u Hakodate,129 která znamenala konec občanské války.

124 Viz Lee, Rosa. Romanticising Shinsengumi in Contemporary Japan. New Voices, January 2011, vol. 4, s. 175. 125 Steele, William M. Edo in 1868. The View from Below. Monumenta Nipponica, summer 1990, vol. 45, no. 2 s. 135. 126 Viz Steele, William M. Against the Restoration. Katsu Kaishu's Attempt to Reinstate the Tokugawa Family. Monumenta Nipponica, autumn, 1981, vol. 36, no. 3, s. 299-316. 127 Viz Jansen, Marius B. (ed.). The Cambridge History of Japan... , s. 358. 128 Viz Keene, Donald. Emperor of Japan..., s. 155. 129 Viz Lee, Rosa. Romanticising Shinsengumi…, s. 175.

32 5 Závěr

V úvodu naší práce jsme si položili otázku, zda je možné, aby róninové, jako sociálně vyloučená skupina, mohli mít zásluhu na svržení šógunátu a restauraci Meidži. Pokusme se nyní shrnout naše závěry a zjistit, zda se nám v této práci podařilo na tuto otázku odpovědět. V první kapitole jsme se zabývali důvody, které vedly k sociálnímu vyloučení róninů. Stručně jsme nastínili, na jakých principech fungoval tokugawský sociální systém. Dospěli jsme k závěru, že tento systém sám přispíval k nárůstu počtu róninů, protože byl založen na vazalských vztazích daimjóů k šógunovi, který měl právo nepohodlným vazalům odebrat léno, a odsoudit tak jeho poddané k životu róninů. To se dělo v počátcích tokugawského období velmi často, a tím se zákonitě i zvýšil počet róninů. Zároveň byl však systém nastaven tak, že jim velmi ztěžoval opětovné zařazení do společnosti. Samurajové byli odděleni od ostatních společenských skupin a vytrženi z venkovského prostředí, proto si těžko mohli najít uplatnění jinde než ve službě daimjóovi a byli tak existenčně závislí na svých lénech. Jejich neschopnost uživit se ještě ztěžoval ten fakt, že se jednalo o období míru a jejich služby jako válečníků již nebyly zapotřebí. Všechny uvedené důvody vedly k tomu, že se róninové postavili do opozice proti bakufu. Ta však byla schopna jejich problém celkem efektivně vyřešit. Druhá generace róninů po sengoku džidai už byla schopna najít si své místo ve společnosti, a róninové už nepředstavovali pro bakufu hrozbu v takovém měřítku. V druhé kapitole jsme představili společenské a politické okolnosti doby bakumacu, které vedly k nárůstu všeobecné nespokojenosti. Také jsme stručně popsali průběh hnutí sonnó džói a restaurace Meidži, abychom poté do jejich kontextu mohli začlenit aktivity róninů. V poslední kapitole jsme se už zabývali činnostmi róninů. Dospěli jsme k tomu, že róninové, z nichž mnozí stále žili v bídě, se opět zapojili do protišógunátního hnutí, to však bylo výsledkem dlouhodobého vnitrospolečenského kvasu a nespokojenosti s fungováním systému. Dále jsme se zabývali róniny ve velkých městech, kteří své protišógunátní názory dávali najevo spíše pácháním násilných činů, než vytvářením nějaké organizované opozice. Ještě jsme se také zabývali róniny, kteří se svého statutu vzdali právě proto, aby se mohli angažovat v hnutí sonnó džói. Část z nich se připojila k bouřím v Kjótu i jiných velkých městech, jiní, jako například Sakamoto Rjóma, se však snažili aktivně vystupovat v politických otázkách.

33 Na příkladech Kiheitai a Šinsengumi jsme si ukázali, že aktivity róninů mohly být organizovány oběma hlavními stranami konfliktu, konkrétně šógunátem a doménou Čóšú. Díky tomu se róninové mohli účastnit hlavních událostí a důležitých bitev v restauraci Meidži. Na základě poznatků, k nimž jsme v této práci dospěli, si tedy dovolujeme na otázku z úvodu práce s určitými výhradami odpovědět kladně. Róninové, kteří měli největší podíl na popisovaných událostech se liší od těch, které jsme si představili v první kapitole. Byli to horliví mladí samurajové, kteří se stali róniny proto, aby mohli dosáhnout svého cíle, nikoli róninové, kteří se snažili změnit svůj status. Přesto se však i „obyčejní“ róninové do těchto událostí zapojili. Je zřejmé, že restaurace Meidži by proběhla i bez jejich účasti, nicméně i róninové na ní mají, byť ne zcela zásadní, podíl.

34 Bibliografie

Monografie

AUSLIN, Michael R. Negotiating with Imperialism: The Unequal Treaties and the Culture of Japanese Diplomacy. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press, 2004. ISBN 13 978- 0-674-01521-0.

BEASLEY, William G. The Meiji Restoration. Stanford: Stanford University Press, 1972. ISBN 0-8047-0815-0.

CRAIG, Albert M. Chōshū in the Meiji restoration. Lanham: Lexington Books, 2000. ISBN 0- 7391-0193-5.

CRAIG, Albert M. - REISCHAUER, Edwin O. Dějiny Japonska. 2. vyd. Praha: Lidové noviny, 2006. ISBN 8071068438.

GORDON, Andrew. A modern history of Japan: From Tokugawa times to the present. New York: Oxford University Press, 2003. ISBN 0-19-511060-9.

HALL, John Whitney (ed.). The Cambridge History of Japan : Early Modern Japan. Cambridge: Cambridge University Press, 1991. ISBN 978-0-521-22355-3.

HAROOTUNIAN, Harry D. Toward Restoration: The Growth of Political Consciousness in Tokugawa Japan. Los Angeles: University of California Press, 1970. ISBN 0-520-07403-3.

HAVLÍČEK, Jakub. Cesty božstev. Otázky interpretace náboženství a nacionalismu v moderním Japonsku. Brno, 2009. Disertační práce. Masarykova univerzita. Filozofická fakulta. Ústav religionistiky. Vedoucí práce Dušan Lužný.

HENSHALL, K. A History of Japan: From Stone Age to Superpower. Palgrave Macmlillan, 2004.

HUBER, Thomas M. The Revolutionary Origins of Modern Japan. Stanford: Stanford University Press, 1981. ISBN 0-8047-1048-1.

JANSEN, Marius B (ed.). The Cambridge History of Japan : The Nineteenth Century. Cambridge: Cambridge University Press, 1996. ISBN 0-521-22356-3.

JANSEN, Marius B. The Making of Modern Japan. Cambridge, Mass.: Belknap Press of Harvard University Press, 2000. ISBN 0674003349.

JANSEN, Marius B. Sakamoto Ryōma and the Meiji Restoration. Stanford: Stanford University Press, 1961. ISBN 0-8047-0784-7.

35 JANSEN, Marius B. – ROZMAN, Gilbert (eds.). Japan in transition : from Tokugawa to Meiji. Princeton: Princeton University Press, 1988. ISBN 0691102457.

KEENE, Donald. Emperor of Japan: Meiji and His World, 1852-1912. New York: Columbia University Press, 2002. ISBN 0-231-12340-X.

KETELAAR, James E. Of Heretics and Martyrs in Meiji Japan: Buddhism and Its Persecution. Princeton: Princeton University Press, 1990. ISBN 0-691-05599-8.

木村幸比古. 新選組と沖田総司: 「誠」とは剣を極めることなり. Tokio: PHP 研究所, 2002. ISBN 4569625738.

Kodansha encyclopedia of Japan.Tokio: Kodansha, 1983, 9 sv. ISBN 0-87011-626-66.

TOTMAN, Conrad. The Collapse of the Tokugawa Bakufu, 1862-1868. Honolulu: University of Hawaii Press, 1980. ISBN 0-8248-0614-X.

TOTMAN, Conrad. Early Modern Japan. Los Angeles: University of California Press, 1993. ISBN 0-520-08026-2.

VAPORIS, Constantine Nomikos. Breaking Barriers: Travel and the State in Early Modern Japan. Harvard University Asia Center, 1994. ISBN 0674081072.

Odborná periodika

BREEN, John. The Imperial Oath of April 1868: Ritual, Politics, and Power in the Restoration. Monumenta Nipponica, winter 1996, vol. 51, no. 4 s. 407-429.

CRAIG, Albert. Restoration Movement in Chōshū. The Journal of Asian Studies, february 1959, vol. 18, no. 2, s. 187-197.

HALL, John Whitney – SAKATA, Yoshio. The Motivation of Political Leadership in the Meiji Restoration. The Journal of Asian Studies, november 1956, vol. 16, no. 1, s. 31-50

HESSELINK, Reinier H. The Assassination of Henry Heusken. Monumenta Nipponica, autumn 1994, vol. 49, no. 3, s. 331-351

HURST, G. Cameron. Death, Honor, and Loyality: The Bushidō Ideal. Philosophy East and West, October, 1990, vol. 40, no. 4, s. 511-527.

LEE, Rosa. Romanticising Shinsengumi in Contemporary Japan. New Voices, January 2011, vol. 4, s. 168-187.

STEELE, William M. Against the Restoration. Katsu Kaishu's Attempt to Reinstate the Tokugawa Family. Monumenta Nipponica, autumn, 1981, vol. 36, no. 3, s. 299-316.

36 STEELE, William M. Edo in 1868. The View from Below. Monumenta Nipponica, summer 1990, vol. 45, no. 2 s. 127-155.

TOTMAN, Conrad. Ethnicity in the Meiji Restoration: An Interpretive Essay. Monumenta Nipponica, autumn 1982, vol. 37, no. 3, s. 269-287.

TOTMAN, Conrad. From Sakoku to Kaikoku: The Transformation of Foreign-Policy Attitudes, 1853-1868. Monumenta Nipponica, spring 1980, vol. 35, no. 1, s. 1-19.

TOTMAN, Conrad. Tokugawa Yoshinobu and Kōbugattai: A Study of Political Inadequacy. Monumenta Nipponica, winter 1975, vol. 30, no. 4, s. 393-403.

WALTHALL, Anne. Off with Their Heads! The Hirata Disciples and the Ashikaga Shoguns. Monumenta Nipponica, summer 1995, vol. 50, no. 2, s. 137-170.

WILSON, George M. Plots and Motives in Japan's Meiji Restoration. Comparative Studies in Society and History, july 1983, vol. 25, no. 3, s. 407-427.

YATES, Charles L. Saigō Takamori in the Emergence of Meiji Japan. Modern Asian Studies, july 1994, vol. 28, no. 3, s. 449-474.

Citovaná audiovizuální díla

新選組! (NHK, Japonsko, 2004) 薄桜鬼 (Jamazaki Osamu, Japonsko, 2010) PEACE MAKER 鐵 (Hirata Tomohiro, Japonsko, 2003)

37 Resumé

Tato diplomová práce si klade za cíl zhodnotit roli róninů v době svržení tokugawského šógunátu. Práce je rozdělena do tří hlavních částí. První část práce se zabývá problematikou róninů po roce 1600. Zde jsou objasněny historické a společenské souvislosti, které vedly k nárůstu počtu „samurajů bez pána.” Zde je také kladen důraz na analýzu sociálního statutu róniů. Druhá část je zaměřena na období bakumacu a na události, které vedly ke svržení šógunátu. Třetí část analyzuje to, jak byli róninové do těchto událostí zapojeni, jak na straně odboje proti šógunátu, tak na straně bakufu. Zde se zabýváme tím, jak byli róninové spontánně či organizovaně zapojeni do aktivit namířených proti šógunátu a jaká byla jejich role v hnutí sonnó džói. Dále se v této souvislosti věnujeme jednotkám Šinsengumi, které naopak sehrály významnou roli při obraně šógunátu.

38 Summary

This thesis is aimed to evaluate the role of rōnin during the period of the Tokugawa fall. The thesis is divided into three main parts. The first part is focused on ronin in early Tokugawa period. It brings closer look to the historical and social context, which led to an increase in the number of “masterless samurai.” This part also analyze their social status. The second part deals with the events, which led to the fall of the Tokugawa shogunate in the Bakumatsu era. The third part analyzes, how rōnin were involved in these events, both on side of the anti-bakufu movement and bakufu. It focuses on their role in the sonnō jōi movement and their anti-shogunate activities. On the other hand, it deals with the Shinsengumi unit, which played an important role in the defense of the shogunate.

39 Přílohy

Seznam příloh

Příloha 1: Mapa center protišógunátní opozice

Příloha 2: Slovníček základních pojmů

40 Příloha 1: Mapa center protišógunátní opozice

(dostupné z: http://bhoffert.faculty.noctrl.edu/HST263/16.MeijiRestoration.html [staženo 13. 5. 2011]).

41 Příloha 2: Slovníček základních pojmů bakufu 幕府 šógunátní vláda

Bakumacu 幕末 doba úpadku tokugawského šógunátu, 1853-1868 buke šohatto 武家諸法度 Zákoník pro vojenskou šlechtu dappan róši 脱藩浪士 Samuraj, který opustil svou doménu fukoku kjóhei 富国強兵 „bohatá země, silná armáda,” cíl politiky v období Meidži kaikoku 開国 Přerušení izolace Japonska

Kiheitai 奇兵隊 vojenská jednotka západního stylu, součást protišógunátních sil v Čóšú kóbu gattai 公武合体 snaha sjednotit císařský dvůr a bakufu - politika šógunátu na konci období Tokugawa kokugaku 国学 národní věda rónin 浪人 samuraj bez pána róši 浪士 samuraj bez pána, rónin sačó 薩長 aliance Sacumy a Čóšú sakoku 鎖国 Politika izolace země, zhruba 1639 – 1853 sengoku džidai 戦国 období válčících domén, od poloviny 15. století to roku 1600 seppuku 切腹 rituální sebevražda sonnó džói 尊皇攘夷 „uctívejte císaře, vyžeňte barbary!“ Heslo protišógunátního hnutí

42 šinókóšó 士農工商 Hierarchické uspořádání společnosti na samuraje, rolníky, řemeslníky a obchodníky v období Tokugawa

Šinsengumi 新選組 Speciální jednotky šógunátu, složené převážně z róninů, které dohlížely na pořádek v Kjótu

šiši 志士 skupina patriotů, kteří sympatizovali s myšlenkami sonnó džói

šógun 将軍 nejvyšší velitel armády, stál v čele vojenské vlády

šotai 諸隊 vojenské jednotky v Čóšú, složené převážně z róninů a venkovanů tóbaku 討幕 politika svržení šógunátu