Bakalářská Práce

Univerzita Karlova

Filozofická fakulta

Ústav českých dějin

Bakalářská práce

Kateřina Schmidtová

Moravští Žerotínové v první polovině 16. století The Moravian Branch of the Zierotin Family in the First Half of the 16th century

Praha 2018 Vedoucí práce: PhDr. Jan Zdichynec, Ph.D.

Na tomto místě bych chtěla poděkovat především vedoucímu práce, PhDr. Jan Zdichyncovi, Ph.D., za trpělivý přístup a cenné rady k práci. Také bych ráda poděkovala své rodině za podporu po všech stránkách, a že mohu studovat zde na Univerzitě Karlově. Děkuji též Moravskému zemskému archivu za ochotu při poskytování pramenů.

Prohlášení:

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně, že jsem řádně citovala všechny použité prameny a literaturu a že práce nebyla využita v rámci jiného vysokoškolského studia či k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze, dne 30. května 2018

Kateřina Schmidtová

Klíčová slova Žerotínové; moravská šlechta; Nový Jičín; Starý Jičín; šlechtické spory; 2. polovina 15. století a první polovina 16. století; jazyk právních pramenů

Key words The Zierotin Family; Moravian aristocracy; Nový Jičín; Starý Jičín; aristocracy litigations; second half of the 15th century and first half of the 16th century; language used in legal documents

Abstrakt Tématem práce je moravská větev rodu Žerotínů v první polovině 16. století z hlediska jejich sporů, jak v rodině, tak také s ostatními šlechtici a institucemi. Hlavním pramenem práce jsou Knihy půhonné a nálezové cúdy olomoucké z let 1505–1522, uložené v Moravském zemském archivu v Brně a také edice moravských zemských desek olomouckých Františka Matějka pro léta 1479–1567 objasňující především majetkové poměry zúčastněných. První kapitola se zabývá dějinami starojičínského panství a města Nového Jičína do roku 1500, tedy do doby, kdy se stali Žerotínové majiteli panství. Nastiňuje též stručně dějiny rodu, které jsou zasazeny do kontextu politických dějin druhé poloviny 15. století. Dále je obsahem práce pasáž věnovaná moravskému zemskému soudnictví v 16. století a obecně vývoji soudní soustavy v Čechách a na Moravě. Zaměřuje se především na praxi pohánění, druhy půhonů a průběh soudního řízení u moravského zemského soudu. Ve třetí kapitole se dostávám k jádru práce: žerotínským sporům. Ty jsou seřazeny z hlediska osobního i věcného, předně se zabývám spory v rámci rodiny a příbuzných rodů. Následující část má za úkol popsat obecně šlechtu v první polovině 16. století. Zaměřuji se na otázky získávání majetku, dluhy a v neposlední řadě na kulturu sporů a jejich klasifikaci. Součástí práce je i exkurz ohledně jazykové stránky půhonů a vývoje českého jazyka v první polovině 16. století. V příloze jsou obsaženy snímky a transliterace z Knih půhonných a nálezových, mapa starojičínského panství a rodokmen pánů z Žerotína.

Abstract This thesis is dedicated to the Moravian branch of the Zierotin family in the first half of the 16th century, especially their litigations in family and also with other aristocrats and institutions. I used mainly Knihy půhonné a nálezové, written in between 1505 and 1522 stored in Moravský zemský archiv in Brno and the collected edition of The Moravian Land registers for years 1479–1567. They helped me describe property issues of participated families. The first chapter of this thesis is concerned with the history of Starý Jičín estate and Nový Jičín town until 1500. Also, it outlines brief history of the Zierotin Family, which is described in the context of history of Czech Land and lifestory and career of Jan starší z Žerotína. Then, this work includes customary law of the Moravian region in 16th century and generally evolution of the court system in Bohemia and Moravia. It focuses on practising of litigations, kinds of litigations and lawsuit.

The most vital part of the thesis is third chapter, which are Zierotin’s litigations. First, I describe litigations among family members and relatives. Next part is focused on aristocracy in the first half of the 16th century. I target on question, how aristocratics gained their property, how they solved the problems with debts and, not least, to the culture of litigations and kinds of them. Last chapter is dedicated to the legal language and situation in the Czech language system in the first half of the 16th century. This thesis includes also suplement with pictures and transliterations from Knihy půhonné and nálezové, the map of Starý Jičín estate and the family tree of the Zierotin Family.

Obsah

Úvod, vymezení tématu ...... 8 Zhodnocení pramenů a literatury ...... 9 1 Žerotínové a panství starojičínské ...... 12 1.1 Dějiny panství do roku 1500 ...... 12 1.1.1 Kolonizace území, hrad Starý Jičín ...... 12 1.1.2 Založení města Nového Jičína ...... 14 1.1.3 Páni z Kravař na Novojičínsku ...... 15 1.1.4 Páni z Cimburka, Jindřich z Boskovic a Petr z Pezinku ...... 18 1.2 Genealogie Žerotínů. Jan starší z Žerotína jako spojenec dvou králů ...... 21 1.2.1 Dějinný kontext ...... 21 1.3 Genealogie rodu Žerotínů ...... 22 1.3.1 Budování rodového majetku Žerotínů ...... 26 2 Moravské předbělohorské soudnictví v kontextu žerotínských sporů ...... 30 2.1 Obecný úvod ...... 30 2.2 Systém středověkých soudů v Čechách a na Moravě ...... 30 2.3 Moravský zemský soud ...... 31 2.4 Právní knihy na Moravě ...... 32 2.4.1 Kniha tovačovská ...... 32 2.4.2 Kniha Drnovská ...... 33 2.5 Moravské zemské desky ...... 33 2.6 Obecně o zemském soudě na Moravě na počátku 16. století ...... 34 2.7 Půhony...... 35 2.7.1 Pohánění biskupa ...... 36 2.7.2 Druhy půhonů ...... 36 2.7.3 Svědčení půhonu ...... 37 2.7.4 Průběh souzení a formální náležitosti půhonu ...... 38 2.7.5 Rok nemocný ...... 39 2.7.6 Posudky a zvod ...... 39 3 Žerotínské spory mezi léty 1505 – 1522 ...... 41 3.1 Spory v rámci rodu ...... 41 3.1.1 Smrt Jiříka ze Žerotína a nové rozdělení majetku ...... 41 3.1.2 Paní Barbora z Žerotína a věno Machny z Nové Cerekve ...... 43 3.1.3 Nové spory po smrti Bartoloměje z Žerotína ...... 44 3.2 Spory s dalšími šlechtickými rody a církevními institucemi ...... 45 3.2.1 Tetauři z Tetova ...... 45 3.2.2 Francové z Háje ...... 47 6

3.2.3 Rod z Víckova ...... 49 3.2.4 Spory na starojičínském panství ...... 49 3.2.5 Fulnecké panství. Spory s augustiniánským konventem a dalšími ...... 55 3.2.6 Panství strážnické a spory s Janem z Kunovic a Heřmanem z Vojslavic ...... 57 3.2.7 Další spory Bartoloměje z Žerotína ...... 60 3.2.8 Petr z Žerotína a panství šumperské ...... 62 3.2.9 Poručenství na majetek pana Jiřího z Vlašimi, podkomořího Markrabství moravského ...... 63 4 Majetek a kultura konfliktu mezi šlechtou na počátku 16. století ...... 64 4.1 Panský stav na Moravě a jeho reflexe v Knize Tovačovské ...... 64 4.2 Definice majetku na přelomu 15. a 16. století ...... 65 4.3 Peníze a zadlužování ...... 65 4.3.1 Příjmy šlechty ...... 66 4.3.2 Půjčování peněz ...... 67 4.3.3 Vymáhání dluhů ...... 68 4.4 Spory o majetek a dědické právo ...... 69 4.5 Snaha o omezení královské odúmrti ...... 70 4.6 Konfliktní kultura ...... 70 4.6.1 Žerotínové a jejich spory jako příklad konfliktu v rámci rodiny ...... 71 4.6.2 Bernart z Žerotína, jeho závěť a dědicové. Spory o čest ...... 72 Exkurz k jazyku půhonů a vývoji češtiny v první polovině 16. století ...... 74 Jazyk obecně v raném novověku ...... 74 Písmo pramene a práce s ním ...... 75 Charakteristika pramene a jeho dobové zařazení ...... 75 Jazykový rozbor pramene a zasazení do kontextu obecného vývoje jazyka ...... 76 Hláskosloví ...... 76 Pravopis ...... 76 Morfologie. Skloňování a časování ...... 78 Syntax ...... 79 Slovní zásoba právních pramenů obecně ...... 80 Pravidla přepisu ...... 81 Závěr ...... 82 Použitá literatura a prameny ...... 85 Seznam příloh ...... 93 Seznam užitých zkratek ...... 94 Přílohy ...... 95

Úvod, vymezení tématu Cílem této práce je zodpovědět otázku, zda mohou majetkové spory posílit, nebo naopak oslabit moc šlechtického rodu, v konkrétním případě Žerotínů. Spory jsou reflektovány v kontextu moravského předbělohorského soudnictví. Nabízí se tedy otázka, zda tyto pře nějak výrazně překračovaly dobové zvyklosti, nebo byly z právního hlediska standardní a jestli takové pření bylo běžnou součástí dobové šlechtické mentality v rámci jakési „kultury sporů.“ Věnuji se též jazykovědnému výzkumu pramene soudní provenience, neboť ty zatím nebyly takto zkoumány. Hlavní metodologické východisko je práce s primárními prameny, jak vydanými i nevydanými, tedy deskriptivní. Vzhledem k tomu, že se zaměřuji na nepříliš velký region a město coby centrum je tato práce do jisté míry i mikrohistorická. Jedním z úkolů práce je též prosopografická práce, tedy rekonstrukce vztahů, jak v rámci rodu, tak také k jiným šlechticům. Zkoumané období je zvoleno mezi léta 1505–1522, nejen kvůli velkému objemu materiálů, ale také proto, že pozdější spory jsou více reflektovány v literatuře, konkrétně v monografiích zabývajících se panstvím a městem Novým Jičínem. Kromě panství starojičínského popisuji i spory na dalších državách Žerotínů, tedy na panství strážnickém, šumperském a fulneckém. Ty zatím nejsou důkladně popsány v literatuře. Rod Žerotínů představuje v dějinách panství a města Nového Jičína pouze padesátiletou epizodu, která však výrazně ovlivnila jejich další směřování a podepsala se i na podobě města. V první kapitole jsou nastíněny dějiny panství starojičínského, jehož bylo město součástí do 30. let 16. století, dále také stručná genealogie rodu Žerotínů, především s ohledem na zakladatele rodové moci Jana staršího z Žerotína, jeho vojenskou a zeměpanskou kariéru. Práce se též zabývá dobovou soudní praxí, konkrétně majetkovými spory, náležitostmi pohánění a druhy půhonů. Pro počátek 16. století neexistovaly závazné normy pro pohánění. Jakýmsi návodem jak pro žalující, tak pro nalézající, mohly být právní knihy, sepsané jako snaha o ideální návod pro souzení a vynášení rozsudků. Součástí je i pohled na šlechtu přelomu 15. a 16. století, především na její finanční situaci, způsoby, jakými získávala a přicházela o majetek. Kapitola též obsahuje i obecné kategorie sporů, do kterých se dostávala dobová aristokracie. Vzhledem ke studiu bohemistiky se zabývám i analýzou Knih půhonných po stránce vnější úpravy, písma a jazyka a zařazení do kontextu vývoje češtiny s možností přesahu k případné ediční práci s pramenem.

Zhodnocení pramenů a literatury Nejdůležitějším pramenem práce budou Knihy půhonné a nálezové pro olomoucký kraj, konkrétně čtyři svazky z let 1505–1522, uložené v Moravském zemském archivu v Brně.1 V objasnění majetkových poměrů aktérů též napomáhají Desky zemské olomoucké II v edici Františka Matějka2 a také edice Karla Demutha a kolektivu pro období mezi lety 1348–1466.3 Prameny k některým starším sporům před rokem 1500 se nacházejí v edici Vincence Brandla Libri citationum et sententiaurum, Tomus VI.4 V rámci přesahu práce na území Slezska, především v kapitole věnované dějinám panství a v pasáži týkající se působení Jana staršího z Žerotína, využívám též Pozůstatky knih zemského práva knížectví Opavského, v edici Jana Kaprase, konkrétně druhý díl zahrnující první část zemských desek opavských z let 1431– 1536.5 Důležitý pramen pro poznání hospodářských poměrů na panství představuje urbář panství novojičínsko-štramberského z poloviny 16. století.6 Z listinného materiálu ohledně města se zachovaly pouze čtyři listiny uložené ve Státním okresním archivu v Novém Jičíně a jen jedna z nich se týká přímo Nového Jičína.7 Zbylé byly vydány pro město Fulnek.8 První německy psané dějiny města a panství byly vydány v roce 1854 pod názvem Geschichte der Stadt Neutitschein und deren Umgebung. Jejich autorem byl archivář Josef Beck. Zajímavá je v tomto kontextu kapitola věnovaná Žerotínům. Její úvod je věnován patrně nejznámějším členům rodu Karlovi staršímu a Ladislavovi Velenovi, tedy vrcholu a pozdějšímu pádu rodu.9 K této knize odkazují i další autoři; Adolf Turek i kolektiv kolem Jiřího Juroka a Tomáše Baletky. Jejich práce z roku 2011 je do jisté míry členěna podle

1 MZA, fond A3 Stavovské rukopisy. Knihy půhonné a nálezové cůdy olomoucké, inv. č. 688 – 691. 2 MATĚJEK, František (ed.). Moravské zemské desky. II, svazek řady olomoucké 1480 – 1566, Brno, 1948. 3 DEMUTH, Karl; CHLUMECKÝ, Petr; CHYTIL, Josef a WOLFSKRON, Adolf. (eds.). Text der Olmützer Cuda. 1. svazek řady olomoucké 1348 – 1466. Brno 1856. Dostupné z: 4 BRANDL, Vincenc (ed.). Libri citationum et sententiarum seu Knihy půhonné a nálezové, Tomus VI. Půhony olomoucké od roku 1483 – 1493, Brno, 1895. 5 KAPRAS, Jan (ed.). Pozůstatky knih zemského práva knížetství Opavského. Díl druhý, Desky zemské. Část 1. (1431-1536). 6 Národní archiv, fond Stará manipulace – Urbáře, odhady a inventáře, karton 11, inv. č. 107. Urbář panství Nový Jičín – Štramberk. 7 Města se týká pouze listina Bedřicha z Žerotína ze dne 17. listopadu 1539, ve které jsou uděleny obuvnickému cechu cechovní artikule. Viz: SOkA Nový Jičín, fond Cech obuvnický Nový Jičín, inv. č. 1. Dostupné z: http://digi.archives.cz/da/permalink?xid=F06B864E364511E3B54A002564A14B55&scan=1 (citováno dne 1. 5. 2018). 8 SOkA Nový Jičín, fond Archiv města Fulneka, inv č. 636. V této listině povolují bratři Viktorin, Jiřík a Bernart,, aby si město Fulnek založilo nové městské knihy. Dostupné z: http://digi.archives.cz/da/permalink?xid=B0E3028663D711E3A5D0D4BED9A45B4B&scan=1 (citováno dne 1. 5. 2018). 9 BECK, Josef. Geschichte der Stadt Neutitschein (Nowý Jičín) und deren Umgebung. Neutitschein: Eigenthum und Verlag des Kirchenthurmbau-Comité's, 1854. Dostupné z: http://kramerius.nkp.cz/kramerius/MShowMonograph.do?id=27207 (citováno dne 26. 4. 2018). 9 obdobného hlediska, tedy chronologicky podle majitelů města. Toto rozdělení se shoduje až do kapitoly o městě po Bílé hoře. Nejnovějším počinem je kolektivní práce Nový Jičín z edice Dějiny moravských měst nakladatelství Lidové noviny z roku 2011.10 Autoři především v kapitolách ze starších dějin města vychází, jak již byl řečeno, z členění Josefa Becka a odkazují k monografii Adolfa Turka, týkající se dějin Starého Jičína a starojičínského panství.11 Turkovo dílo Hrad a panství Starý Jičín vyšlo poprvé v roce 1978, v druhém vydání v roce 2014. Autor se zabýval především panstvím a hradem starojičínským, jehož dějiny jsou až do 30. let 16. století spjaty s městem Novým Jičínem, kterému též věnoval pozornost. Dále se Turek zabýval spíše starojičínskou větví Žerotínů, jejími državami a architekturou hradu.12 Dosavadní historické bádání se nejčastěji obrací k patrně nejznámějšímu představiteli rodu Žerotínů, Karlovi staršímu. Jeho předchůdci se zabýval například Petr Kozák ve svých pracích o Janovi starším z Žerotína13 a jeho synovi Bernartovi.14 Tím se zabýval též Adolf Turek a východiskem pro jeho práci byla stejně jako u Kozáka závěť tohoto šlechtice.15 V souvislosti s výkladem věnovaným Janovi staršímu z Žerotína, nastíním i dějinné souvislosti, především z Velkých dějin zemí Koruny české VI, zabývající se obdobím mezi lety 1437–1526.16 Genealogii rodu zpracoval například Bohuslav Balbín ve svých Miscelaneiích17 a před ním též Bartoloměj Paprocký z Hlohol.18 Nověji také Jan Tenora, který ve svém článku jmenuje členy rodu a zařazuje je do rodových větví a delší pasáže věnuje Karlovi staršímu z Žerotína a Ladislavu Velenovi.19 K předkům se obrací i Tomáš Knoz ve své monografii Karel starší z Žerotína - Don Quijote v labyrintu světa20, před ním například též Josef Válka21 či Noemi Rejchrtová, jež zpracovala Žerotínovu korespondenci.22

10 JUROK, Jiří; BALETKA, Tomáš a kol. Nový Jičín. Historie, kultura, lidé. Praha: NLN, 2011. 11 TUREK, Adolf. Hrad a panství Starý Jičín, 2. vyd. Nový Jičín: Muzeum Novojičínska ve spolupráci se Zemským archivem v Opavě, 2014. 12 Viz předchozí poznámka. 13 Viz KOZÁK, Petr. Jan starší z Žerotína. Příspěvek k pozdně středověkému žoldnéřství. In: Jan Žižka z Trocnova a husitské vojenství v evropských dějinách, Tábor: Husitské muzeum v Táboře, 2007, str. 609 – 634, nebo KOZÁK, P. Vzestup rodu Žerotínů. Život a odkaz Jana staršího z Žerotína a z Fulneku. In: Časopis Matice moravské, roč. 124, č. 1, 2005, str. 47 – 81. 14 KOZÁK, Petr. Dvůr a rezidence Bernarda ze Žerotína a z Fulneka ve světle testamentu z 23. 7. 1532. Alternativa zaniklého zeměpanského dvora pro opavskou nobilitu? In: Korunní země v dějinách českého státu. III. Rezidence a správní sídla v zemích České koruny ve 14. – 17. století. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta ve vydavatelství Togga, 2007, str. 217 – 231. 15 TUREK, Adolf. Závěť Bernarta z Žerotína. In: Mojmírova říše. Vlastivědný časopis země moravskoslezské, roč 3, 1939/40, str. 30 – 38. 16 BARTLOVÁ, Milena a Petr ČORNEJ. Velké dějiny zemí Koruny české VI. 1437 – 1526. Praha: Paseka, 2007. 17 BALBÍN, Bohuslav. Miscellaneorum historicum dec. II, lib. II., pars 4. 18 PAPROCKÝ, Bartoloměj z Hlohol. Zrcadlo slavného Markrabství moravského, Olomouc, 1593. 19 TENORA, Jan. Žerotínové. In: Hlídka, roč. 52, 1935, č. 1, str. 1–8. 20 KNOZ, Tomáš. Karel starší z Žerotína. Don Quijote v labyrintu světa. Praha: Vyšehrad, 2008. 21 VÁLKA, Josef. Karel starší ze Žerotína. Moravský patriot a politik. In: Duchem, ne mečem. Fakta, úvahy, souvislosti. Praha:NLN, 2003 str. 122-132. 22 REJCHRTOVÁ, Noemi (ed.). Karel starší z Žerotína. Z korespondence. Praha: Odeon, 1982. 10

Působení moravských Žerotínů bylo popsáno především jako součást dějin města Nového Jičína a panství starojičínského. Jejich spory se zabývali ve svých monografiích Adolf Turek a Jiří Jurok, ale pouze v kontextu zmíněných území.23 Zabývám se též dobovou soudní praxí, konkrétně majetkovými spory, náležitostmi pohánění a druhy půhonů. Pro počátek 16. století neexistovaly závazné normy pro pohánění. Jakýmsi návodem jak pro žalující, tak pro nalézající, mohly být právní knihy, sepsané jako ideální návod pro souzení a vynášení rozsudků. Konkrétními prameny v tomto ohledu jsou Tovačovská kniha, kterou nechal sepsat Ctibor Tovačovský z Cimburka a její pozdější a částečně aktualizovaný opis Kniha Drnovská. S oběma pracuji v edici Vincence Brandla. V kapitole věnované šlechtě vycházím kromě velkých syntéz od Václava Bůžka,24 Petra Mati,25 či Josefa Macka,26 zaměřených především na šlechtu českou, také z dalších prací věnovaných obecně majetkovým záležitostem šlechty a souvisejícím věcem. Závěrečný exkurz je věnován jazyku soudního pramene a vývoji češtiny v první polovině 16. století. Východiskem pro zařazení do dobového kontextu jsou práce kolektivu kolem Arnošta Lamprechta27 a Dušana Šlosara28 mapující vývoj českého jazyka a jeho sepětí s dějinami.

23 Viz poznámky 10 a 11. 24 BŮŽEK, Václav a kol. Společnost českých zemí v raném novověku: Struktury, identity, konflikty. Praha: NLN, 2010. 25 MAŤA, Petr. Svět české aristokracie (1500 – 1700). Praha: NLN, 2004. 26 MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích: (1471 – 1526). 2. Šlechta. Praha: Academia, 1994. 27 LAMPRECHT, Arnošt; Dušan ŠLOSAR a BAUER, Jaroslav. Historický vývoj češtiny. Hláskosloví, Tvarosloví, Skladba. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1977. 28 ŠLOSAR, Dušan; VEČERKA, Radoslav a kol. Spisovný jazyk v dějinách české společnosti. Brno: Host, 2009.

1 Žerotínové a panství starojičínské

Vzhledem k provázanosti budou dějiny hradu a panství Starého Jičína a města Nového Jičína popisovány dohromady. Představitelé pánů z Kravař, Cimburkové i Petr z Pezinoku obývali především hrad Starý Jičín, jenž sloužil též jako vězení. Strážní službu na něm vykonávali především lidé z podhradí. Od města byl oddělen až za Žerotínů v 30. letech 16. století, kdy vzniklo panství starojické a novojičínské. Do té doby se dějiny panství a města překrývaly. Hospodářské poměry na území a jména obyvatel zachycuje především urbář panství novojičínského a štramberského z roku 1558.29 Tohoto roku ho Jan III. z Žerotína prodal Janu Kropáčovi z Nevědomí za 39 000 tolarů. Novojičínští měšťané však Kropáče odmítali přijmout a slibovali, že zaplatí Žerotínovi danou sumu, neboť si přáli, aby panství spadalo pod královskou komoru.30 Císař Ferdinand I. tedy vyzval Jana z Žerotína a Jana Kropáče k odstoupení od kupní smlouvy a věci se ujal moravský podkomoří Přemek z Víckova, jenž měl pomoct jičínským sehnat peníze na výkup panství z poddanství.31

1.1 Dějiny panství do roku 1500

1.1.1 Kolonizace území, hrad Starý Jičín

Kolonizace proniká na území dnešního Novojičínska až na přelomu 12. a 13. století, nejspíše z podnětu moravského markraběte Vladislava Jindřicha. Pod strážním hradem vznikla trhová ves Starý Jičín a také další osady pojmenované buď podle osobních jmen zakladatelů (Janovice, Petřkovice, Hostašovice), nebo polohy (Hůrka, Jeseník, Straník, Loučka, Poruba). Jejich obyvatelé měli střežit stezky ze Starého Jičína přes Hostašovice a Byninu do Valašského Meziříčí a také spojnici Hukvaldy-Straník-Vlčí Hrdlo-Petřkovice-Palačov-Poruba-Hustopeče nad Bečvou-Helfštýn.32 Podle názvů byly tyto osady české a své názvy odvozovaly buď od zakladatelů, nebo podle polohy v krajině. Naproti tomu Šenov (Schenau) a Kunín (Chunewald) byly kolonizovány pravděpodobně německými kolonisty. Podle Turka tomu nasvědčují seznamy poddaných ze 16. století, ve kterých se vyskytují především německá jména. Kolonisté měli též rozšířit Žilinu a

29 Národní archiv, fond Stará manipulace – Urbáře, odhady a inventáře, karton 11, inv. č. 107. Urbář panství Nový Jičín – Štramberk 30 BERÁNEK, Karel. Příspěvek ke scelování fondů. K původu urbářů panství Nový Jičín – Štramberk ve Státním ústředním archivu v Praze. In: Brněnský archivní věstník, roč. 3, 1958, str. 20. 31 BALETKA, Tomáš; JUROK Jiří a kol. Nový Jičín. Praha: NLN, 2011, str. 62 (dále jako Nový Jičín). 32 TUREK, Adolf. Hrad a panství Starý Jičín, Nový Jičín: Muzeum Novojičínska ve spolupráci se Zemským archivem v Opavě, 2014, str. 14 (dále jako Hrad a panství Starý Jičín). 12

Jeseník, původně malé české vsi.33 Kromě hradu se na panství nacházely i manské dvory, konkrétně v Šenově, Žilině, Bernarticích, Kojetíně, Straníku, Janovicích a Hostašovicích.34 Oblast kolem dnešního města Nového Jičína byla podle Juroka bohatá na divokou zvěř a tím pádem i oblíbené místo lovu, což může dokládat jméno hradu Jičín, odvozené údajně ze slova „Dik“.35 K variantě názvu s tímto osobním jménem se přikláněl Liewehr a Profous a souhlasí s nimi i Hosák.36 Nedaleké Oderské vrchy se totiž dříve nazývaly německy „Kančí hory.“ Původně se jméno města a hradu přičítalo toku Jičínce (podle městského písaře Neyssera a autora německy psaných dějin města Josefa Becka) nebo též kněžně Jitce, manželce Břetislava I.37 Název řeky se však objevuje až v 18. století, do té doby byl preferován název Žilinský potok. Dnešní Jičínka byla vnímána jako přítok Jičiny, dnes Grasmanky, jejíž název byl odvozen od německého Grassmannbach.38 Původně hrádek na Starém Jičíně sloužil jako strážní hrad nad křížením obchodních cest a oblastí od evropského rozvodí, východně od dnešního města Hranice až po Moravskou bránu a města Odry a Fulnek. O tom, že byl na kraji osídlené oblasti na stezce do Polska, svědčí zasvěcení starojického kostela sv. Václavovi, jak uvádí Hosák i Turek.39 První zmínka o hradu pochází z falza s datací k roku 1201. Listina vznikla patrně až v první polovině 14. století. Jednalo se v ní o darování trhové vsi Hranic a dalších premonstrátskému klášteru Hradisko u Olomouce. Hrad Jičín (zde jako Gycin) je zmíněn v pasáži týkající se hranic území, kterého se dar týkal.40 Pravděpodobně kolem roku 1230 obdržel Starý Jičín i s výsluhou Arnold z Huckeswagen, pocházející z Porýní. Ten se měl podílet na vyjednávání sňatku princezny Anežky s anglickým princem. Poprvé je jako majitel hradu uveden 14. 7. 1240, kdy vydal darovací listinu pro premonstrátský klášter ve Steinfeldu.41 Ta sice chybí v Codex diplomaticus

33 TUREK, A., Hrad a panství Starý Jičín, str. 20. 34 O jejich obyvatelích více TUREK, A. Hrad a panství Starý Jičín, str. 40. Kromě toho jsou dvory zaznačeny i v mapě panství. Viz Hrad a panství Starý Jičín, vyd. 1, 1978. 35 Otázkou je, odkud Jurok a jiní autoři vzali tento název. Nezmiňuje ho ani Gebauer. Slovo dík se v něm vyskytuje pouze ve smyslu děkování či vděku. Viz: Nový Jičín, str. 15 a Elektronický slovník staré češtiny. Verze 1.1.5. Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (citováno dne 22. 5. 2018). Jedinou možností je, že Dík je vlastní jméno podobně jako Díček. Viz: Elektronický slovník staré češtiny. Verze 1.1.5. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (citováno dne 26. 5. 2018). 36 HOSÁK, Ladislav. Počátky Nového Jičína. K středověké kolonizaci na Ostravsku. In: Slezský sborník, roč. 58, 1960, č. 1, str. 112. 37 HOSÁK, L. Počátky Nového Jičína, str. 114. 38Počátky Nového Jičína, str. 116. 39 Viz HOSÁK, L. Počátky Nového Jičína, str. 116 a TUREK, A. Hrad a panství Starý Jičín, str. 14. 40BOČEK, Antonín (ed.) Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae II, 1839, str. 84. „id est Kopci, usque ad viam publicam de Hranicz versus Gycin…“ (dále jako CDM II). 41 JUROK, J. a kol. Nový Jičín, str. 17. 13 epistolaris Moraviae, ale upozorňuje na ni ve své studii Paul Ziegler.42 Arnold však na hradě pravděpodobně nežil. Podle Hosáka bylo jeho cílem posunout panství blíže k hranicím, proto založil hrad Hukvaldy, který měl být architektonickým dvojníkem jeho otcovského hradu Huckeswagen.43 Nedaleké město Příbor je doloženo již v roce 1251 a Arnoldův syn Frank se psal přídomkem z Příbora. Do kdy Arnold držel Starý Jičín, není jasné. Podle Hosáka se přesunul právě k Hukvaldům, protože starojičínský hrad byl příliš daleko od jeho držav, nicméně Turek s tímto polemizuje.44 Starý Jičín měl podle záznamu v olomouckém nekrologiu k roku 1263 patřit biskupovi Brunonovi ze Schauenburka.45

1.1.2 Založení města Nového Jičína

Nový Jičín je poprvé bezpečně potvrzen v roce 1313, kdy mu král Jan udělil právo vybírat clo a mýto. Tato listina se bohužel nezachovala, pouze byl o ní zápis v inventáři městských privilegií z roku 1572. Pravděpodobně existoval její opis, se kterým mohl pracovat Josef Beck, když psal své německé dějiny města.46 Obojí je však podle Turka nezvěstné. O rekonstrukci znění této listiny se pokusil Jiří Jurok po komparaci s privilegiem vydaným pro královské město Olomouc 26. února 1315.47 Podle něj se mělo osm hřiven z mýta odvádět olomouckému purkrabímu. Nabízí se tedy paralela pro Nový Jičín, kdy mohla být část mýta přeneseného z hradu Starého Jičína placena buď předchozímu správci, nebo bývalému královskému úředníkovi, či královskému provinciálnímu purkrabímu v Přerově, nebo městskému fojtovi.48 Kdy bylo město založeno, není jasné. Jurok uvádí jako nejstarší možné datum rok 1263, kdy mělo panství starojičínské patřit biskupovi Brunonovi, ale patrně se tak mělo stát až po roce 1278, nejpozději mezi léty 1300–1313.49 Dřívější autoři ztotožnili Nový Jičín s Nova civitate v listině z roku 1293 týkající se prodeje rychty v Děrném,50 nicméně Karel Dvorský míní, že řečené civitas mohl být Vítkov, Medlov, nebo též Uničov (Neustadt), neboť Nový Jičín

42 ZIEGLER, Paul. Die Grafen von Hückeswage in Mähren. Ein Beitrag zur Siedlungsgeschichte Nordostmährens. Brünn: Verlag der Abteilung, 1943. 43 HOSÁK, L. Počátky Nového Jičína, str. 119. 44 TUREK, A. Hrad a panství Starý Jičín, str. 15–16. 45 Nový Jičín, str. 18. 46 BECK, Josef. Geschichte der Stadt Neutitschein (Nowý Jičín) und deren Umgebung. Neutitschein: Eigenthum und Verlag des Kirchenthurmbau-Comité's, 1854, str. 47. Dostupné z:http://kramerius.nkp.cz/kramerius/MShowMonograph.do?id=27207 (citováno dne 26. 4. 2018). 47 JUROK, Jiří. Nejstarší privilegium města Nového Jičína z roku 1313. In: Vlastivědný sborník Novojičínska, sv. 63. Vydali: Muzeum Novojičínska, příspěvková organizace a Zemský archiv v Opavě – Státní okresní archiv Nový Jičín, 2013, str. 10. 48 JUROK, J. Nejstarší privilegium města Nového Jičína z roku 1313, str. 10. 49 JUROK, J. a kol. Nový Jičín, str. 18. 50 CDM IV., str. 399. Ve svědečné řadě je uveden kromě lidí z Fulneku a Děrného i „advocatus in Nova Civitate cum fratribus suis.“ 14 leží příliš daleko a svědci listiny pocházeli z nedalekého Fulneku. Navíc mýto z onoho nového města měla náležet Oldřichovi z Hradce a páni z Hradce nejsou spojováni s Novým Jičínem.51 Mezi lety 1278–1288 měl být pánem na hradě Jičíně Blud z Pňovic. Jakožto Bludo de Gycin je jmenován ve svědečné řadě listiny z roku 1278, ve které Přemysl Otakar II. daroval klášteru Hradisku polovinu vsi Těšetice.52 Tentýž Blud měl v květnu 1280 dát témuž klášteru do zástavy dvůr v Žerotíně53 a o rok později se objevuje jako svědek v listině Mikuláše Opavského.54 Blud z Pňovic byl poručníkem synů Franka z Huckeswagenu, Jindřicha a Bluda, a bratr Frankovy manželky Trojslavy z rodu Bludoviců, předků pozdějších Žerotínů. Starojické panství měl získat někdy mezi léty 1267–1277, zatímco hukvaldské zboží si udržel jako lenní pán olomoucký biskup.55 Syn Bluda I., Blud II., je uveden při darování kostela v Benešově (dnešní Horní Benešov na Opavsku) s filiálním kostelem v Životicích (Sibotendorf) klášteru Hradisku.56 Jako jičínský pán je jmenován naposled v roce 1302, kdy připisuje desátky z farního kostela v Hnojicích vsi Pňovice.57 Turek uvádí jako odkaz na pány z Pňovic název vsi Bludovice. Na počátku 14. století měly též vzniknout vsi Šenov a Kunín, patrně na zeleném drnu.58 Neví se, zda se starojické zboží stalo královskou odúmrtí, nebo bylo konfiskováno králem Janem Lucemburským, který ho daroval svému stoupenci Vokovi I. z Kravař. Není vyloučena možnost, že došlo ke koupi.59

1.1.3 Páni z Kravař na Novojičínsku

Vok I. byl pravděpodobně synem Voka z Benešova a Kravař. Jeho původ je však nejasný. Otcem podle Baletky nemohl být dříve předpokládaný Drslav z Benešova. Argumentuje listinou Mikuláše Opavského z 12. března 1283, kde se ve svědečné řadě objevuje jak Vok z Benešova, tak také Vok a Jaroslav, synové Drslava. Nicméně se zde objevuje ještě jeden Drslav, pán z Olšan, který měl patřit k Benešovicům a mohl být právě otcem Voka I.60 Vok I. kromě Starého a Nového Jičína získal v roce 1312 panství helfštýnské a v roce 1316 též panství Fulnek a území kolem Bílovce, kde mělo vzniknout nové město Wokendstadt, dnes Bílovec.61 Z prvního manželství se měli narodit synové Vok II., Petr a Beneš, zakladatel

51 DVORSKÝ, Karel. K počátkům Nového Jičína. In: Kravařsko 6, 1937, str. 53–55 a str. 72–74. 52 CDM IV., str. 208. 53 CDM IV., str. 237. 54 CDM IV., str. 260. 55 TUREK, A. Hrad a panství Starý Jičín, str. 16. 56 CDM IV., str. 347. 57 CDM IV., str. 145. 58 Hrad a panství Starý Jičín, str. 18. 59 Hrad a panství Starý Jičín, str. 17. 60 BALETKA, Tomáš. Páni z Kravař. Z Moravy až na konec světa, Praha: NLN, 2004, str. 32. 61 BALETKA, T. Páni z Kravař, str. 53. 15 větve plumlovsko-strážnické. Naproti tomu synové Ješek a Drslav z druhého manželství založili větev jičínsko-fulneckou. Ti spravovali své statky nedílně do roku 1337, kdy si je rozdělili. Ješek (Jan) obdržel panství Starý Jičín a patrně i Helfštýn a Drslav panství Fulnek. Listinou z 3. 3. 1329 věnovali částku na zádušní mše za otce v Jerlochovicích farnímu kostelu ve Fulneku. O rok později darovali ves Štěpánkovice opavským klariskám, v jejichž konventu žily jejich sestry Jitka a Kateřina. Kromě toho získali hrad Pyšolec a další statky na Hané – část vsi Vrchoslavic od Jaroše z Drahotuš za 95 hřiven a tvrz a ves Troubky a Člunek za 620 hřiven grošů od Kuny u Lysic.62 Po roce 1355 měli bratři opět držet majetek společně, ale již dříve jsou uváděni při prodejích společně. K panství též přikoupili i díl Hustopeč nad Bečvou.63 Ješek držel jako léno od olomouckého biskupa panství Rožnov s územím okolo Valašského Meziříčí, ale násilím se zmocnil spolu s příbuzným Benešem části majetku vizovického kláštera. Za to upadl do klatby a musel vrátit zabrané zboží a zaplatit značnou pokutu.64 Ješek se zúčastnil v roce 1348 založení zemských desek olomouckých a působil jako nejvyšší komorník. Vzhledem k tomu, že Ješek umírá v roce 1369 bezdětný, jeho majetek zdědili Drslavovi synové Vok III., Beneš III., Drslav II. a Lacek. Ti si záhy rozdělili majetek – Vok III. držel Jičín, Beneš III. Moravský Krumlov, který získal v roce 1368 Ješek, a Lacek získal Helfštýn. Drslav II. umírá brzy poté. Bratři postupně utvářeli majetkové spolky. Lacek (zvaný též Veliký) přežil jak oba své bratry, tak i syny a zemřel až v roce 1416. Po Drslavově smrti obnovili bratři Vok a Lacek spolek a získali spolu v roce 1380 do zástavy Hradec u Opavy a štramberské panství jako léno. Vok se měl podle Turka dostat do dluhů, neboť prodal spolu se synem Janem roční platy z Kunína a Jeseníku nad Odrou.65 Dokonce mu měl Hynek z Frýdlantu, za něhož byl Vok ručitelem zastavit pečeť u židů. Jan umírá v roce 1382, jeho otec o čtyři roky později. Vok z Kravař a jeho syn Jan IV. osvobodili privilegiem z 23. 2. 1373 město Nový Jičín od odúmrti V případě, že zemřelí neměli potomky ani příbuzné či přátelé ve městě, majetek připadl městu. Nemocní mohli odkazovat jen se svolením městské rady a přísežním, zdraví komukoliv a kamkoli.66 Privilegium mělo povolit procesí s kříži a konání osmidenních

62 DEMUTH, Karl; CHLUMECKÝ, Petr; CHYTIL, Josef a WOLFSKRON, Adolf. (eds.) Moravské zemské desky. I. svazek řady olomoucké 1348 – 1466, Brno, 1856. (dále jako DZO I.), str. 12, Dostupné z: http://147.231.53.91/src/index.php?s=v&cat=7&bookid=301&page=12 (citováno dne 20. 3. 2018), též BALETKA, T. Páni z Kravař, str. 62. 63 DZO I., str. 20. Dostupné z: http://147.231.53.91/src/index.php?s=v&cat=7&bookid=301&page=24, (citováno dne 21. 3. 2018). 64 TUREK, A. Hrad a panství Starý Jičín, str. 29–30. 65 Hrad a panství Starý Jičín, str. 30. 66 JUROK, J. a kol. Nový Jičín, str. 27. 16 výročních trhů před Letnicemi. Kromě toho získalo město 30 lánů polí v Loučce s náhradou v Šenově a Žilině. Město později obdrželo svůj znak nesoucí vystupující ruku z mraku, držící půl stříbrné zavinuté střely v červeném poli.67 Vydání privilegia mělo souviset se spory s příslušníky Šternberků, které měly skončit pod nátlakem moravského markraběte Jana Jindřicha. Patrně kolem roku 1380 začali páni z Kravař budovat kamenný dům sloužící ke správním účelům a dočasnému ubytování vrchnosti. Počátkem 15. století byl postupně přestavěn na městský hrad.68 Poručnictví nad Vokovými potomky se ujal jeho bratr Lacek. Ručil za dluhy svých svěřenců, ti mu je odmítli však splatit. Podle dohody z 10. září 1396 měli Lacek II. a Vok zaplatit věřitelům 620 hřiven do dubna. Pokud by tak neučinili, měl být hrad Starý Jičín i se vsí předán strýci Lackovi Velikému, který jej měl držet, tak dlouho, dokud bratři nezaplatí.69 Lacek II. byl roku 1397 zvolen olomouckým biskupem, ale nebyl uznán a na nátlak krále Václava IV. byl nahrazen Janem Mrázem. O rok později se však s Mrázem domluvili a Lacek mohl držet majetek se svým bratrem i přes svůj duchovní stav. Mráz umírá v září 1402 a v květnu 1403 byl na biskupský stolec dosazen právě Lacek. Bratři si rozdělili majetek – Lacek držel panství starojické a polovinu města Nového Jičína, Vok panství štramberské a druhou polovinu města. Lacek později Vokovi odprodal i frýdlantské léno zahrnující Frýdlant u Frýdku, Kunčice, Místek a Sviadnov. Dostal se však do vážných finančních problémů, když se snažil obnovit hospodářství biskupství. Zemřel v roce 1408, pravděpodobně otráven jedem.70 Vok byl vzat na spolek se svou manželku Eliškou ze Šternberka na panství světlovské. V té době se měly Žilina i Bludovice stát natrvalo součástí starojického panství, roku 1411 byla Lackem z Kravař osvobozena od odúmrti. Po Vokově smrti se poručníkerm jeho syna Jana stal strýc Lacek. Od roku 1411 zastával funkci moravského hejtmana. Dokonce měl poslat pod Janovým jménem oddíl do bitev u Grunwaldu a Tanneneberku a navázat kontakt s polskými diplomaty.71 Po smrti Lacka Velikého v roce 1416 se poručnictví nad nedospělým Janem ujímá Beneš z Kravař na Moravském Krumlově a Jan z Lomnice. Teta Jana z Kravař, Lackova sestra Anna, vzala na spolek sestru Elišku a švagra Předbora z Cimburka na hrad Starý Jičín a polovinu města Nového Jičína. Proti tomu se postavili Janovi poručníci, aby majetek nepřipadl pánům z Cimburka. Anna svůj nárok stavěla na tom, že jí náleží podíl na dědictví

67 Turek předpokládal, že se tak stalo v rámci jednoho privilegia, Jurok toto vyvrací, neboť celé bylo privilegium nalezeno v roce 1997. Viz: Nový Jičín, str. 27. 68 BALÁŠ, Miloslav. Topografie Nového Jičína v 16. a 17. století. Nový Jičín 2008, str. 54. 69 TUREK, A. Hrad a panství Starý Jičín, str. 31. 70 Hrad a panství Starý Jičín, str. 32. 71 TUREK, A. Hrad a panství Starý Jičín, str. 33. 17 jejího bratra Lacka, neboť nebyla oddělena a nedostala věno. Dokonce žádala o přímluvu i královnu Žofii a krále Zikmunda. Nakonec jí zůstalo jen to, co vysoudila na Předborovi z Cimburka a celé panství připadlo Janovi z Kravař.72 Jan VI., zvaný též Jičínský, se měl svého dědictví ujmout kolem v roce 1421, kdy v listině vydané na Štramberku propouští své poručníky. Zajímavé bylo, že zatímco jeho poručníci pečetili stížnost proti Husovu upálení a patřili k husitské šlechtě, tak Jan byl ve víře váhající a patrně ho ovlivňovaly jeho styky s polským královským dvorem. Jeho první žena Ofka Granovská z Pilcze byla dcerou třetí manželky polského krále Vladislava Jagiella. Přinesla mu dočasně třetinu panství Pilcz a údajně i panství Tyczin.73 Po její smrti se oženil s Anežkou, dcerou opavského vévody Přemka, která mu přinesla věnem panství Fulnek, spolu s městy Bílovec a Klimkovice. Anežce měl Jan nechat zapsat do desek částku 4000 hřiven a platy z města Bílovce, Klimkovic a také ze vsí Butovic, Cvinova, Jistebnice, Kujav a zástavu na tvrzi Třebovicích.74 Později k tomu přidal zástavu hradu Fulneku i s městečkem a dvůr v Jerlochovicích.75 Kromě toho zastavil v roce 1433 Václavovi Rusovi z Doloplaz 30 hřiven platu ze vsi Albrechtic.76 V roce 1427 byl při husitském tažení zpustošen Nový Jičín a Fulnek. Jan se pravděpodobně pod nátlakem přidal k husitům a je jmenován jako účastník spanilé jízdy do Německa. Účastnil se též husitského zemského sněmu v Praze.77 Je uveden jako první při obnovení opavských zemských desek po vyhoření Opavy dne 31. 7. 1431.78 Umírá nejspíše na začátku roku 1434. Vymírá jím jičínská větev rodu z Kravař a panství získávají páni z Cimburka.

1.1.4 Páni z Cimburka, Jindřich z Boskovic a Petr z Pezinku

Po smrti Jana VI. z Kravař se panství ujal podle závěti Ctibor z Cimburka, syn Elišky z Kravař a Předbora z Cimburka. Vzhledem k tomu, že se Jan za života dost zadlužil, musel Ctibor podle jeho závěti rozprodat panství Štramberk, Rožnov a Fulnek. Ten připadl Anežce Opavské, vdově po Janovi z Kravař, neboť jí Ctibor nebyl schopen vyplatit 4000 hřiven

72 Hrad a panství Starý Jičín, str. 34. 73 JUROK, J. a kol. Nový Jičín, str. 36. 74 KAPRAS, Jan. (ed.). Pozůstatky zemského práva knížectví opavského. Díl druhý. Desky zemské. Část 1. (1431– 1536 ). V Praze: Nákladem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1908, str. 12– 13 (dále jako Pozůstatky zemského práva knížetství Opavského). 75 KAPRAS, J. (ed.) Pozůstatky zemského práva knížetství Opavského, str. 25. 76 Pozůstatky zemského práva knížetství Opavského, str. 27. 77 Nový Jičín, str. 38. 78 Pozůstatky zemského práva knížetství Opavského, str. 11. 18 vdovského věna. Štramberk, Životice, Veřovice, Mořkov, Hodslavice, Bludovice a Žilina připadly Janovi Puklici z Pozořic. 79 Panství začal znovu budovat až Ctiborův syn Jan. Kromě toho, že držel Starý Jičín a Dřevohostice, tak získal od krále Jiřího v roce 1458 do zástavy panství Uherský Brod a od Bočka Puklice z Postupic v roce 1463 Drahotuše. Dále mu král dal do zástavy panství Brumov. Po roce 1468 měl být přinucen přejít na stranu krále Matyáše Korvína. Poslední zpráva o něm pochází z července 1472.80 Na počátku 1481 je ještě zmíněn jako nebožtík při vkladu vsi Šumice bratrům Dobeši a Beneši z Boskovic, jež měl držet ve spolku s Martinem z Hyrzfeldu a jakýmsi Miroslavem.81 Za Jana obdrželo město privilegium od Ladislava Pohrobka na druhý výroční trh před svatými Šimonem a Judou. Kromě toho měl podpořit a dokončit stavbu městských hradeb a měl nechat postavit kostel Nejsvětější Trojice pro přijímající podobojí. Kostel Nanebevzetí Panny Marie měl naopak být naopak katolický. Podle Juroka si snažil vybudovat sídlo ve městě, kvůli němuž, ale i kvůli investicím do válečných tažení po boku krále Jiřího, se zadlužil.82 Vzhledem k tomu, že Jan z Cimburka neměl syna, panství zdědil zeť Jindřich z Boskovic, manžel Janovy dcery Kunky, který však umírá již v roce 1476. Jindřich měl od krále Jiřího získat hrad Štramberk, který po jeho smrti připadl jeho dvěma bratrům Dobeši a Beneši. Kromě hradu jim připadly i vesnice kolem něj, které byly dříve biskupským lénem. Ty spravoval Burian Puklice. Boskovičtí bratři hrad i vsi prodali Beneši z Hustopeč.83 Po Jindřichově smrti se Kunka vdala za hornouherského grófa Petra z Pezinoku a na Svatém Jiří. Toho přijala v roce 1480 na spolek na hrad Jičín s příslušejícím zbožím a na hrad Rožnov.84 Petr se po Kunčině smrti v roce 1485 oženil s Žofií z Valdštejna. K věnu jí vložil 4000 zlatých z městečka z Hustopeč a vsí Milotic a Vysoké. Kromě toho jí připsal 5000 zlatých uherských z města Jičína a mlýna k němu náležejícího, jež měl přijmout za prodej Ostrohu. Žofka mu však tyto peníze odkázala zpátky.85 Důvodem mohla být Petrova zadluženost. Starý Jičín a příslušející vsi, též i Hustopeče v roce 1497 odprodal Petr Janovi z Kunovic86, který ho

79 TUREK, A. Hrad a panství Starý Jičín, str. 47. 80 Hrad a panství Starý Jičín, str. 49. 81 MATĚJEK, František. Moravské zemské desky. II, svazek řady olomoucké 1480 – 1566, Brno:1948. (dále jako DZO II.), str. 21. 82 JUROK, J. Nový Jičín, str. 43–44. 83 DZO II., str. 22 – 23. 84 DZO II., str. 14. 85 DZO II., str. 62 – 63. 86 DZO II., str. 114. Ke Starému Jičínu příslušely vsi Loučka, Bernartice, Palačov, Petřkovice, Šenov, Vysoká, Milotice, Janovice Hůrka, Lhota, Poruba, Straník, Hostašovice, Kojetín, Kunín a Jesenice (dnes Jeseník nad Odrou). 19 o dva roky později prodal synům Jana staršího z Žerotína.87 Rožnov prodal v roce 1505 pánům z Kunštátu.88

87 DZO II., str. 132. 88 DZO II., str. 151. 20

1.2 Genealogie Žerotínů. Jan starší z Žerotína jako spojenec dvou králů V této pasáži práce stručně nastíním politické dějiny českých zemí, do jejichž rámce bude zasazen život a kariéra Jana staršího z Žerotína, jakožto spojence dvou panovníků: Jiřího z Poděbrad a Matyáše Korvína. Též zmíním Janovy předky, počátky rodu a také, jaká území postupně ovládali.

1.2.1 Dějinný kontext Jiří z Poděbrad byl po smrti Ladislava Pohrobka zvolen českým králem. Jedním z jeho hlavních úkolů bylo získat Moravu na svou stranu, neboť si na ni dělali nárok i Habsburkové. 9. dubna 1458 krále na brněnském sněmu přijala většina šlechty i olomoucký biskup Tas z Boskovic. Na podzim Jiří z Poděbrad vpadl do Rakous, aby přiměl Albrechta Habsburského vzdát se nároků na Moravu a také zlomil odpor dosud vzpouzející se Jihlavy.89 Počátkem roku 1459 Jiřího uznala též většina slezské šlechty. V Lužici nechal jmenovat zemským fojtem Zdeňka ze Šternberka a podpořil též Jošta z Rožmberka pro zisk vratislavského biskupství. Aby byla jeho vláda uznána i ostatními panovníky a českou opozicí, bylo potřeba uznání císaře a papeže, neboť hrozilo, že by se opozice zaštiťovala jedním z nich. 31. července 1459 bylo úspěšně dojednáno s císařem Fridrichem III. udělení Českého království - Koruny v léno. Slezsko v této době netvořilo celistvé území, nýbrž bylo rozděleno na osmnáct knížectví, kde vládli příslušníci Piastovců nebo vedlejší větve Přemyslovců, nebo některá spadala přímo pod českého panovníka jako Vratislavsko, Svídnicko a Javorsko. Vládnoucí knížata vystupovala na svém území jako suveréni, kteří byli s Korunou českou spjati lenním vztahem k českému králi. V Dolním Slezsku převažovalo německé etnikum a mělo blíže k Sasku a Braniborsku, zatímco Horní Slezsko bylo spíše slovanské a udržovalo styky s Polskem.90 Papež Pius II. v roce 1462 formálně zrušil kompaktáta. Po něm se papežem stal Pavel II. a ten 23. prosince 1466 uvalil na českého krále klatbu. Tím měli být obyvatelé zbaveni poslušnosti na králi. Začala se formovat katolická opozice v čele s dosavadním spojencem Zdeňkem ze Šternberka.91 Svou šanci vycítil i uherský král Matyáš, neboť mu papež nabízel pomoc při boji proti Turkům i heretikům. Dne 28. listopadu 1465 vznikla Zelenohorská jednota,

89 VÁLKA, Josef. Dějiny Moravy. Díl 1., Středověká Morava. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1991, str. 155–156. 90 BARTLOVÁ, Milena a Petr ČORNEJ. Velké dějiny zemí Koruny české VI. 1437 – 1526. Praha: Paseka, 2007, str. 250 (dále jako Velké dějiny VI.). 91 VÁLKA, J. Dějiny Moravy, str. 156–157. 21 protihusitský a protikrálovský spolek složený ze šestnácti českých katolických pánů a také vratislavského biskupa Jošta.92 V roce 1467 se k nim připojil i olomoucký biskup Tas z Boskovic, i přes naléhání Ctibora Tovačovského z Cimburka.93 8. ledna 1468 vyhlásil Poděbradův syn Viktorin nepřátelství Fridrichovi III., nikoli jako císaři, ale jako rakouskému vévodovi. Ten požádal o pomoc Matyáše Korvína. Koncem března uherský král vyhlásil Viktorinovi válku a jeho vojska donutila knížete k ústupu. Matyáš postupné opanoval Moravu. Ve Slezsku zůstalo českému králi věrné především Kladsko. Proti Poděbradovi a husitům byla vyhlášená křížová výprava.94 28. února 1469 bylo uzavřeno příměří mezi uherským a českým králem. V dubnu se panovníci sešli v Olomouci, nicméně o měsíc později se nechal Matyáš zvolit českým králem. V té době kontroloval Moravu, Slezsko, vedlejší země a malou část Čech. Snažil se získat na svou stranu i polského krále, leč neuspěl. Český král bojoval proti katolickým hradům v Čechách a jeho syn Viktorin měl bojovat na Moravě, ale byl zajat ve Veselí, když táhl na pomoc Uherskému Hradišti. Následujícího roku boje na Moravě stále neutichaly, navíc se Matyáš Korvín pokusil zaútočit ve východních Čechách, ale neúspěšně, neboť se královně Johaně podařilo svolat zemskou hotovost. 22. března 1471 Jiří z Poděbrad zemřel.95 Po jeho smrti se naplnila dohoda ze sněmu v červnu 1469, kdy byl českým králem zvolen polský princ Vladislav Jagellonský. Matyáš Korvín se však nechal znovu prohlásit českým králem a nechal si své nároky potvrdit papežským legátem. Vladislav tedy ovládal Čechy, zatímco Moravu a vedlejší země Matyáš.96 Na rozdíl od předchozí války se už panovníci neuchylovali k velkým tažením, ale dobývali jednotlivé hrady s žoldnéřskými posádkami.97 Konflikt skončil až olomouckým mírem v roce 1479. Matyáš i Vladislav II. si ponechali titul českého krále, nicméně Čechy byly poslušné Vladislavovi, zatímco Morava Matyášovi.

1.3 Genealogie rodu Žerotínů Žerotínové byli původem stará vladycká rodina, jejímž prvním doloženým předkem byl Blud z Bludova, kastelán na Přerově v letech 1212 – 1215. Jeho vnuk Blud byl pravděpodobně mezi léty 1278–1288 pánem na hradě Jičíně.98 Poté jsou k rodu přiřazeni různí lidé, jejichž vztahy nelze prokázat. Dále je zmiňována například Markéta z Žerotína, pravděpodobně

92 BARTLOVÁ, M. a ČORNEJ. P. Velké dějiny VI., str. 230. 93 Dějiny Moravy, str. 158. 94 Velké dějiny VI., str. 250. 95 Dějiny Moravy, str. 159. 96 Viz předchozí poznámka. 97 Velké dějiny VI., str. 411. 98 Ottův slovník naučný, XXVII., str. 814. Viz též kapitola o dějinách starojičínského panství. 22 manželka Zbora ze Sokolomě. Ta v roce 1355 odkázala svým synům Fraňkovi a Bartolomějovi 150 hřiven grošů ze svého věna.99 Franěk je jmenován jako příjemčí. při zápisu věna Anky, manželky Jenče ze Spranku.100 Z pozdějších dokladů je důležitý zápis o prodeji vsi Hrdibořic Bernartovi z Žerotína v roce 1447, který však odmítl hejtman Jan z Cimburka.101 Kromě toho mu Dobeš z Tvorkova prodal dvůr Hluboký a zbořené vsi Hlubočec, Nepřevazy a Posluchov.102 Ves Žerotín poblíž Šternberka, ze které odvozují svůj predikát, získali na konci 13. století.103 Do panského stavu byli přijati až v roce 1478, což je spjato s osobností Jana staršího ze Žerotína, zakladatele rodové moci, který se proslavil jako schopný válečník, politik i hospodář. Bernart, Janův otec, vlastnil sice patrně dvůr nebo ves Hluboké,104ten však v roce 1447 Důležitým pramenem pro poznání rodu jsou zápisy na předsádce ke staročeskému vydání Nového zákona. Právě Jan starší ze Žerotína zde sepisoval retrospektivně od roku 1484 data narození svých dětí a později i vnoučat.105 Postupně se mu narodilo třináct dětí. Jménem známe pouze sedm (Petr, Jan mladší, Viktorin, Jiřík, Barbora, Bartoloměj a Bernart), zbylých šest neuvádí, jenom konstatuje, „že si je vzal Pán Bůh.“106 Posledním zápisem v knize bylo úmrtí jeho třetí ženy Machny z Nové Cerekve 11. března 1516. Jména předchozích manželek neznáme určitě. V zápise, věnovaném narození nejstaršího syna Petra, se dochovala pouze část jména: - yzcan, (pravděpodobně z Říčan). Křestní jméno se nacházelo patrně na chybějícím horním rohu předsádky. Druhou ženu Jan starší nikde neuvádí, nejspíše proto, že se s ní nedočkal žádných potomků nebo zemřeli záhy. Staří genealogové Calin a Balbín se shodují na tom, že by to mohla být Barbora ze Šternberka. Její jméno se objevuje právě v Balbínových Miscellaneích,107 ten ji však uvádí jako Janovu jedinou manželku a zároveň jako matku všech jeho potomků. V pramenech je tedy jako jediná z manželek Jana staršího z Žerotína doložena Machna z Nové Cerekve.108 Ta byla pravděpodobně matkou všech zbývajících Janových potomků: Jana II., Viktorína, Jiříka, Bartoloměje, Bernarta a Barbory.

99 DZO I., str. 19. 100 DZO I., str. 27. 101 DZO I., str. 408. 102 Tamtéž. 103 JUŘÍK, Pavel. Encyklopedie šlechtických rodů, Praha: Universum, 2014, str. 291. 104 DZO I: http://147.231.53.91/src/index.php?s=v&cat=7&bookid=301&page=13 (citováno dne 3. 5. 2017) Objevuje se zde ve spojení s Hlubokým slovo villa, což lze přeložit jako dvůr nebo také jako ves. Pravděpodobně se jedná o Hluboké u Kunštátu. 105 RYBA, Bohuslav. Ke genealogii moravských Žerotínů. In: Strahovská knihovna, roč. 11, 1976, str. 207–213. 106 RYBA, B. Genealogie moravských Žerotínů, str. 210. 107 BALBÍN, Bohuslav. Miscellaneorum historicum dec. II, lib. II., pars 4. 108 Dnešní Nowa Cerekwia, dříve též Deutsch Neukirch v opolském vojvodství. 23

Kariéra Jana staršího ze Žerotína začala na válečném poli. Pocházel ze starobylého, ale nepříliš majetného rodu. Bratři Bernart a Jan vlastnili pouze ves Žerotín, jejíž část jim prodal bratranec Mikuláš Hošek, a Hrdibořice. Není jisté, kdy Jan opustil rodný statek, od roku 1464 měl však vyřizovat majetkové záležitosti bratr Bernart.109 Nicméně Jan je uveden jako svědek v případě prodeje Hrdibořic, kdy je právě Bernart prodává Ctiboru Tovačovskému z Cimburka.110 V pramenech jsou bratři zmíněni téhož roku jako poručníci ve věci věna sestry Doroty, vdané za Žibřida z Bobolusk.111 Janovým prvním významným působištěm se stal v roce 1466 hrad Edelštejn poblíž Zlatých Hor na moravskoslezském pomezí, kde vykonával funkci purkrabího. Král Jiří ho v roce 1460 koupil od Mikuláše Opolského, nicméně smlouva nabyla platnosti až pět let po koupi. Mikulášův bratr Bolek získal hrad v roce 1440 jako záruku od Václava II. Opavského na dluh 800 kop grošů. Navíc podle smlouvy měli opavští Přemyslovci hradit případné stavební úpravy hradu, nebo soudní spory.112 Jan využil výhodné polohy hradu na hranicích k výpravám proti državám vratislavského biskupství. Se svou družinou plenil statky biskupa Jošta z Rožmberka, zajímal jeho stoupence a kupce.113 Biskup ho nazval nepřítelem města Vratislavi.114 Situace na moravskoslezském pomezí se zhoršovala. Papež se po odvržení kompaktát v roce 1462 zastal odbojné Vratislavi proti českému králi. Vratislavský biskup Jošt z Rožmberka a slezští katolíci se přidali k panské jednotě utvořené kolem Zdeňka ze Šternberka. V létě 1467 se k nim přidal i olomoucký biskup Tas z Boskovic s moravskými katolickými stavy. Opavsko, opora královské moci, bylo ze severu sevřeno stoupenci Vratislavi a z jihu přívrženci olomouckého biskupa, který navíc projevoval sympatie uherskému králi Matyášovi. Jan starší ze Žerotína se účastnil po boku krále Jiřího a jeho syna Viktorina bitvy u Frankenštejna (dnes Ząbkowice Śląskie), kde bylo poraženo vojsko biskupa Jošta. Tím byla oslabena opozice proti českému králi. Ve chvíli, kdy Jan dlel u krále Jiřího, biskupská vojska přitáhla 13. července 1467 na Edelštejn a zradou posádky se ho zmocnila. Byli osvobozeni

109 KOZÁK, Petr. Vzestup rodu Žerotínů: Život a odkaz Jana staršího z Žerotína a z Fulneku. Časopis Matice moravské, roč. 124, č. 1, 2005, str. 50. 110 PALACKÝ, František (ed.). Archiv český, čili, Staré písemné památky české i morawské: z archivůw domácích i cizích. Díl šestý. Praha: 1872, str. 508–509 (dále jako AČ VI.) 111 Pozůstatky knih zemského práva knížetství Opavského, str. 73–74. 112 KOUŘIL, Pavel a WIHODA, Martin. Hrad Edelštejn v sídelní a mocenské struktuře západního pomezí Moravy a Slezska. In: Castellologica Bohemica, roč. 6, 1998, č. 2, str. 358. 113 Vzestup rodu Žerotínů, str. 51. 114 KOZÁK, Petr. Jan starší z Žerotína. Příspěvek k pozdně středověkému žoldnéřství. In: Jan Žižka z Trocnova a husitské vojenství v evropských dějinách, Tábor: Husitské muzeum v Táboře, 2007, str. 612. 24 zajatci a hrad byl zbořen. Zajímavé je, že v roce 1472 kníže Viktorin předal své právo na zničený Edelštejn bratrovi Jindřichovi.115 Jan této ztráty dlouho nemusel želet. Královi synové (podle Kozáka samotný král), upadnuvše do dluhů kvůli válce s Matyášem Korvínem, mu v roce 1468 zastavili fulnecké dominium v hodnotě 3000 uherských zlatých. O rok později byla suma navýšena na 7000 zlatých a panství bylo doživotně zapsáno jak jemu, tak i synovi Petrovi.116 Po smrti Jiřího stál Jan z Žerotína mezi Matyášem Korvínem a novým českým králem Vladislavem Jagellonským. Nakonec zvolil Matyáše, který se nechal prohlásit a potvrdit českým králem od papežského legáta. V uherském zajetí zůstával syn zesnulého krále Viktorin, který se nakonec rozhodl spolupracovat s Korvínem, neboť uherský král vyžadoval za zajatého na českém králi příliš vysoké výkupné a ten mu nakonec odepřel pomoc.117 Kromě něj se na Matyášovu stranu přidal i jeho bratr Jindřich Minsterberský jakožto zemský správce. Po rozdělení otcovského majetku se Viktorin stal držitelem opavského vévodství.118 V pramenech se sice nemluví o případném Janově jednání s opavským vévodou, dalo se však předpokládat. Viktorin potřeboval pro své politické účely spolehlivé spojence a navíc mu stále patřilo Fulnecko.119 V čele protikorvínovské opozice se ocitly rody Stošů a Bírků z moravskoslezského pomezí. Nájezdy Stošů se dotkly i Jana ze Žerotína. Po sporech u komorního soudu v Praze v letech 1473–1475 nechal Jiřík Stoš zapsat do opavských zemských desek ves Posutice, která připadla právě Janovi.120 Ten ji připsal k věnu své třetí manželky Machny z Nové Cerekve, s tím, že ji může užívat, dokud bude živa a v případě, že se po ovdovění znovu nevdá.121 V roce 1474 došlo k útoku na opěrné body Korvínových odpůrců v čele s vévodou Viktorinem. Vzhledem k neúspěchu musel zasáhnout samotný uherský král, díky kterému nakonec Opavsko ovládli Uhři. Dalším podnětem k bojům byla smrt bezdětného hlohovského vévody Jindřicha IX. Jan ze Žerotína stanul jako královský hejtman v čele Korvínových vojsk ve Slezsku.122 Byl pověřen, aby zakročil ve Svídnicku - Javorsku, kde v roce 1475 propukly nepokoje zaměřené

115 AČ VI., str. 508. 116 KOZÁK, P. Vzestup rodu Žerotínů, str. 53. 117 Vzestup rodu Žerotínů, str. 54. 118 ČAPSKÝ, Martin a PRIX, Dalibor. Slezsko v pozdním středověku. In: JIRÁSEK, Zdeněk; ANTONÍN, Robert a kol. Slezsko v dějinách českého státu I. Od pravěku do roku 1490. Praha:NLN, 2012, str. 413. 119 Vzestup rodu Žerotínů, str. 55. 120 Vzestup rodu Žerotínů, str. 58. 121 Pozůstatky zemského práva knížetství Opavského, str. 88. 122 Vzestup rodu Žerotínů, str. 59 - 60. 25 proti budoucímu hejtmanovi Štěpánu Zápolskému.123 Panovník mu měl jako výraz důvěry dát do zástavy Bytomsko. To měl Jan koupit 17. ledna 1477.124 Situace se však nakonec vyvinula jinak. Boje se přesunuly do Rakous císaře Fridricha III., spojence krále Vladislava. Žerotínovi vojáci nedostávali žold, a proto se uchýlili k rabování. Koncem dubna 1477 do svídnicko- javorské oblasti přišly české oddíly vedené Janem z Cimburka, které vítala místní vzbouřená šlechta. Celé tažení ve Slezsku nakonec skončilo porážkou Žerotína. Ten ukončil svou vojenskou kariéru. V roce 1478 je ještě uveden jako velitel uherského vojska, kdy Matyáš vyhrožoval Jagelloncům vpádem svých čtyř armád. K tomu nakonec nedošlo, patrně šlo jen o pohrůžku, aby byla česká a polská strana v jednáních povolnější. Válka byla ukončena mírovými smlouvami v Olomouci.125 Jan se poté mohl více soustředit na budování rodového majetku a politickou kariéru. Jan patřil mezi „mladší“ pány a měl tedy respektovat přednost starších rodů, ale po skončení válek s Uhry se stal nejvyšším sudím olomoucké cúdy. Tento úřad měl vykonávat přibližně od 27. února 1480 do 14. dubna 1482. Také se pravidelně účastnil zemských sněmů v Olomouci i Brně. Kozák ve svém článku argumentuje Janovou osobní prestiží a také budováním užitečných kontaktů.126 Mohl tedy mít konexe na skupinu kolem Viléma z Pernštejna, se kterým se mohl setkat u Vratislavi. Navíc byla Pernštejnova dcera Machna provdána za Janova nejstaršího syna Petra.127 S Pernštejny byli spojeni i pozdější členové rodu. Johana, dcera Jana z Pernštejna, byla v roce 1533 provdána za Petrova nevlastního synovce Jana mladšího na Strážnici, nejvyššího moravského komorníka a syna Jana II. z Žerotína a na Strážnici.128

1.3.1 Budování rodového majetku Žerotínů Smlouva, v rámci níž byla alodizována fulnecká zástava, byla uzavřena 10. srpna 1475.129 Toto území získal Jan starší od Viktorína a Jindřicha, knížat minstrberských. Objevuje se zde i pasáž, která povoluje Janovi vybrat si, zda své panství nechá vložit do moravských nebo opavských desek.130 Podle Kozáka se Jan nejspíše chtěl dostat mezi pány a Opavsko se

123 RADEK, David. Zeměpanské strategie Matyáše Korvína v prostředí slezských knížat. In: Slezský sborník, roč. 113, 2015, č. 2, str. 215. 124 AČ VI., str. 80. 125 KOZÁK, P. Vzestup rodu Žerotínů, str. 62. 126 Vzestup rodu Žerotínů, str. 76. 127 AČ VI., str. 66–67. Byla učiněna smlouva o věno, vložené k rukám Viléma z Pernštejna v hodnotě 800 zl. uherských. 128 VOREL, Petr (ed.). Česká a moravská aristokracie v polovině 16. století. Edice register listů bratří z Pernštejna z let 1550 – 1551. Pardubice: Východočeské muzeum v Pardubicích, 1997, str. 13. 129 DZO II., str. 36–37. 130 DZO II., str. 36 („ Jan z Žerotína, dědicové jeho...mají a budú toho všeho již menovaného…ke kterémuž právu chtie, a ten hrad a zboží vložiti v zemské dcky moravské aneb opavské tu, kdež se jim zdáti a líbiti bude…“). 26 mu zdálo příliš malé.131 Pravděpodobně proto vyčkával, než budou znovu otevírány moravské desky. Podle zápisu v moravských zemských deskách měl být Jan přijat mezi pány dne 6. září 1479.132 V této době se na Moravě již pomalu uzavírá panský stav. František Matějek však upozorňuje, že tento zápis byl vepsán později. Moravské zemské desky totiž nebyly mezi léty 1466 – 1479 otevírány. V poznámce argumentuje použitím jiného odstínu inkoustu. 24. června 1481 bylo fulnecké dominium zapsáno do olomouckých zemských desek.133 V zápise jsou jmenovány vsi Butovice, Kujavy. Suchdol, Žibotice, Stachovce, Vražné, dále také Kletné aj. Kromě nich jsou zde i vsi fulneckého kláštera – Jerlochovice, Děrné, Stará Ves, Jílovec a v zástavě měl Jan starší též i Bielov a Pustějov. K této době se váže i půhon na Martina z Hyrzfeldu ohledně zástavy Jesenice (Jeseníku). Ten ji měl v zástavě a Žerotín sehnal peníze na její vykoupení, ale Martin mu ji nepodržel.134 V roce 1481 získal Jan přiděděním135 platy ze vsi Biskupství poblíž Náměště na Hynkovi ze Zvole, každý rok 20 hřiven grošů. Tento zvod mohl být zrušen, pokud by Hynek Janovi zaplatil dlužných 200 zlatých uherských.136 Jan měl podle stížnosti z května 1482 nechat vysekat jedlový les pana Kryštofa z Tvorka na Jesenici a Jerolímovi z Lidéřova a na Odrách zadržovat dědictví ve vsi Vražné, na které měl dle svých slov nárok.137 Podle panského nálezu měl dát dědictví Jerolímovi, ale neučinil tak a ten na něj učinil zvod.138 Jako soudce měl vložit ves Hrděbořice hejtmanovi, ale nárok na ni si činil i Jan Bořita z Bystřice.139 Důležitým ziskem bylo též Strážnicko. To přinesla věnem svým manželům Alžběta z Kravař a ze Strážnice, která vzala na spolek svého druhého (či třetího?) manžela Petra z Rožmberka.140 Jeho finanční situace nebyla příliš dobrá, proto byl strážnický statek dán v zástavu. Jan za něj zaplatil sumu 15 000 zlatých a zvolil Strážnici za své sídlo. Kvůli ní se soudil s některými sousedy, například v roce 1492 s Jindřichem Kropáčem z Nevědomí a na Bzenci a jeho bratrem Janem. Otec Kropáčů měl narušovat Žerotínovi vlastnictví luk a jímat

131 Vzestup rodu Žerotínů, str. 76. 132 DZO II., str. 3–4. 133 DZO II., str. 37. 134 BRANDL, Vincenc (ed.). Libri citationum et sententiarum seu Knihy půhonné a nálezové, Tomus VI. Půhony olomoucké od roku 1483–1493, Brno, 1895, str. 5 (dále jen LCS VI). 135 Poslední fáze exekuce, kdy nabyvatel získává část majetku dosavadního držitele. Viz:Elektronický slovník, Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, Verze dat 1. 1. 5. přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz (citováno dne 23. 5. 2018). 136 LCS VI., str. 88–89. 137 LCS VI., str. 159. 138 LCS VI., str. 197. 139 LCS VI., str. 198. 140 DZO II., str. 49. 27 lidi v rámci landfrýdu.141 O totéž pohnal o rok později.142 Václav z Hrádku si stěžoval, že mu Jan odkoupil zástavu na zámku a zboží strážnickém v hodnotě 62, 5 zlatých uherských. Tento díl měl svědčit Václavově ženě na dluh 300 zlatých.143 Strážnice byla později, v roce 1501, vložena do desek ve prospěch Janových synů.144 Roku 1496 koupil Jan starší Šumpersko s Novými Hrady a Bludovem od Tunklů z Brníčka, proti kterým se vzbouřili jejich poddaní, a postoupil ho synovi Petrovi.145 Tunklové prosluli především zakládáním rybníků, lesnictví a železářstvím. K poddaným se měl Jiří Tunkl chovat krutě, stejně tak i k šumperským měšťanům. Celé toto vyvrcholilo vzpourou v lednu 1494, kdy se vzbouřili lidé ze Šumperka.146 Město se stalo později sídlem Petra z Žerotína, který nechal ho obehnat kamennými hradbami. Žerotínové drželi město do roku 1562, kdy se vykoupilo z poddanství a stalo se komorním královským městem.147 Nový Jičín byl v této době majetkem uherského šlechtice Petra z Pezinku, který ho vyženil na první manželce Kunce z Cimburka. Právě ten nechal město s majetky vložit do desek ve prospěch své druhé ženy Žofky z Valdštejna, která mu jej patrně kvůli dluhům vrátila zpět.148 V roce 1497 ho však prodal Janovi z Kunovic.149 Kvůli koupi tohoto panství měl postoupit Jan bytomskou zástavu opolskému vévodovi Janovi II. K zapsání do desek však došlo až po jeho smrti, v roce 1500, na den svatého Jana. Jan z Žerotína zemřel již 14. října 1499. Jan z Kunovic toto panství nechal zanést do desek ve prospěch Janových synů ze třetího manželství – Jana, Viktorina, Jiříka, Bartoloměje a Bernarta.150 Rod Žerotínů ovládal významnou část Moravy. Kromě panství starojičínského a Fulneka mu náleželo i panství šumperské, strážnické a dřevohostické. Historickým jádrem držav byla právě severní a severovýchodní Morava. Po prodeji Nového Jičína v roce 1558 koupil Jan z Žerotína Rosice a Brandýs nad Orlicí. Starý Jičín držel rod do pobělohorských konfiskací.151 Synové Viléma z Žerotína Jan a Karel (zvaný též mladší, aby byl odlišen od otcova bratrance Karla staršího, bývalého pána na Fulneku) rozmnožil rodovou držbu o

141 LCS VI., str. 277. 142 LCS VI., str. 329. 143 LCS VI., str. 287. 144 DZO II., str. 137. 145 KOZÁK, P. Vzestup rodu Žerotínů, str. 71; DZO II, str. 161. 146 BŘEZINA, Luděk. Zemským fojtem za tří českých králů. Jindřich Tunkl z Brníčka a Dolní Lužice. In: BOBKOVÁ, Lenka a kol. Česká koruna na rozcestí. K dějinám Horní a Dolní Lužice a Dolního Slezska na přelomu středověku a raného novověku (1437–1526). Praha: Casablanca, 2010, str. 138. 147 MELZER, Miloš; SCHULZ, Jindřich a kol. Šumperk. In: Vlastivěda šumperského okresu, Okresní úřad Šumperk a Okresní vlastivědné muzeum Šumperk, 1993, str. 463. 148 DZO II., str. 62 – 63. 149 DZO II., str. 114. 150 DZO II., str. 132. 151 KNOZ, T. Karel starší z Žerotína, str. 107–108. 28

Valašské Meziříčí a další biskupská léna. Meziříčí později přešlo na dalšího z bratrů Bernarta. Kromě toho získali ještě panství Rožnov. Tato panství si rod udržel i po pobělohorských konfiskacích a Valašské Meziříčí vlastnil až do roku 1927.152 Kromě toho drželi Žerotínové i území v Čechách, především díky Karlovi, synovi Jana z Žerotína a na Strážnici. Ten v roce 1541 prodal panství fulnecké opavskému hejtmanovi Oldřichovi Cetryšovi z Kynšperku. O rok později koupil dům v Pardubicích a Jaroslav z Pernštejna mu na panství zastavil vsi Kojice a Vinařice. Kromě toho vlastnil i panství kolínské a byl v Kolíně pochován v kostele svatého Bartoloměje.153

152 TUREK, A. Hrad a panství Starý Jičín, str. 68 – 69. 153 VRKOTOVÁ, Jana. Česká větev rodu Žerotínů v 16. a 17. století. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Doc. PhDr. Mgr. Tomáš Knoz, Ph.D. Dostupné z: https://is.muni.cz/th/eqrf3/Diplomova_prace_Janka_Vrkotova.pdf., str. 5–6 (Citováno dne 28. 4. 2018). 29

2 Moravské předbělohorské soudnictví v kontextu žerotínských sporů

2.1 Obecný úvod Do počátku 16. století převládalo právo ve formě obyčeje. I pozdější stavovské zákoníky umožňovaly, aby se na něj dalo odvolávat. Dalšími formami práva bylo nařízení panovníka, usnesení sněmu či soudní nález, například v podobě precedentu.154 Pramen práva je definován jako zdroj poznání práva. Tím mohou být zákony, zákoníky, právní knihy, soudní nálezy, listiny a podobně, ale také kroniky či literatura, pokud se pro dané období nezachovaly jiné prameny.155 Feudální právo se dělilo na právo šlechtické (zemské) a na zvláštní práva. Zemské právo upravovalo základní ústavní vztahy – mezi panovníkem a alodiální šlechtou, jejich pravomoci a počet zemských úředníků. Zvláštní práva, například právo městské, horní, viničné atd., se vztahovala na provozování jednotlivých hospodářských odvětví, nebo se zabývala postavením určité skupiny obyvatel, která byla vyjmuta z působností domácího práva, např. církevní právo. Zachovával se princip personality práva – jednotlivé stavy se držely práva pro svůj stav.156

2.2 Systém středověkých soudů v Čechách a na Moravě Poněkud nejasný vznik českého zemského soudu shrnul ve své práci například Dalibor Janiš.157 Odkazuje na názory starších badatelů, například J. Teigeho, J. Šusty a H. Jirečky.158 Nejnověji uvádí tezi Libora Jana, že změny v soudnictví navazovaly na starší vývoj a pokračovaly i v následujících stoletích.159 Ve 30. letech 14. století vzniká soud dvorský, který se později zabýval lenními vztahy, respektive odhady majetku darovaného králem.160 Měl řešit spory králových služebníků o majetek, podléhali mu rychtáři královských měst. Zabýval se též záležitostmi, které panovník vysloveně delegoval na dvorského sudího a také nápady a odúmrtěmi.161

154 MALÝ, Karel. České právo v minulosti, Praha: Orac, 1995, str. 19. 155 MALÝ, K. České právo v minulosti, str. 19 – 20. 156 České právo v minulosti, str. 20 – 21. 157 JANIŠ, Dalibor. Nalézání práva a zemské soudnictví v českých zemích. In: JAN, Libor; JANIŠ, Dalibor a kol. Ad iustitiam et bonum commune. Proměny zemského práva v českých zemích ve středověku a raném novověku. Brno: Matice moravská a Historický ústav AV ČR, 2010, str. 23 – 47. 158 JANIŠ, D. Nalézání práva a zemské soudnictví v českých zemích, str. 26 – 27. Podle uvedených historiků měl vzniknout zemský soud za vlády Přemysla Otakara II. oddělením od soudu pražských beneficiářů. Jireček soudil, že vznikl ze soudu sněmovního. 159 Tamtéž, str. 30. 160 KEJŘ, Jiří. Počátky dvorského soudu. Příspěvek k historii překonávání feudální rozdrobenosti ve starém českém státě. Praha: Československá Akademie věd, 1956, str. 10. 161 KEJŘ, J. Počátky dvorského soudu, str. 26–28. 30

Podle starší literatury, především podle studie Jaromíra Čelakovského,162 vzniká komorní soud na konci 14. století v době Václava IV., neboť předchozí soudy měla ovládnout šlechta a získat převahu nad králem.163 Petr Kreuz tuto verzi srovnává s novější studií Michala Dragouna a Petra Mati, kteří konstatují nedostatek pramenů pro období před rokem 1471164 a vznik soudu kladou až k roku 1467.165 Pravomoci komorního soudu nebyly jasně vymezeny, pouze negativně k pravomocím soudu dvorského a kryly se do jisté míry i s pravomocemi soudu zemského, hlavně ve sporech o movitý a nemovitý majetek.166

2.3 Moravský zemský soud Na Moravě měl zemský soud vzniknout vývojem původní soudní organizace v moravských údělech. Soudce byl v pramenech označován jako iudex. Tento titul se během 13. století měnil a objevují se zde iudex curie a iudex terre, což některé badatele vedlo k názoru, že zemský soud se vydělil ze soudu dvorského v době vlády Přemysla Otakara II.167 Dvorský a zemský soud byly však patrně jedna instituce, název „dvorský“ měl odkazovat pouze k místu konání soudu.168 Jednotlivé úřady vznikaly podle vzoru centra v Praze a význam v tomto ohledu mohla mít na Moravě především Olomouc. Údělného knížete měli u soudu zastupovat čtyři úředníci – purkrabí, komorník, soudce a vilik. Soudnictví se dělilo na trestní a soukromoprávní. Zatímco vilikové, purkrabí a další úřednící měli na starost trestní právo, komorník a soudce se uplatnili při „šlechtickém“ soudu.169 Ve 14. století se zmenšil význam purkrabího, hlavními úředníky se stali komoří a cúdař170 a po roce 1348, kdy byly obnoveny zemské desky, přibyl i písař.171 Velká zasedání se konala už jen v Brně a Olomouci, menší soudy v ostatních provinciích postupně zanikly. Soudci jsou ve svědečných řadách na Moravě uváděni až ve 13. století, zatímco v Čechách již od konce 12. století.172 Původní dvorští úředníci se měli stát úředníky zemskými.

162 ČELAKOVSKÝ, Jaromír. Soud komorní za krále Vladislava II. In: Právník, roč. 34, 1895. 163 KREUZ, Petr. Postavení a působnost komorního soudu v soustavě českého zemského trestního soudnictví doby předbělohorské v letech 1526 – 1547. Praha: Karolinum, 2000, str. 79. 164 DRAGOUN, Michal a MAŤA, Petr. Komorní soud za Vladislava Jagellonského (1471 – 1488). In: Sborník archivních prací, roč. 47, 1997, č. 2, str. 256 – 257. 165 DRAGOUN, M. a MAŤA, P. Komorní soud za Vladislava Jagellonského, str. 280. 166 Komorní soud za Vladislava Jagellonského, str. 259–262. 167 JANIŠ, D. Nalézání práva a zemské soudnictví v českých zemích, str. 32. 168 Tamtéž, str. 39. 169 JAN, Libor. Vznik zemského soudu a správa středověké Moravy. Brno: Masarykova univerzita a Matice moravská, 2000, str. 152. 170 Pojem „cúdař“ je patrně z latinského „sudarius“, německy „czudarius.“ Podle Jana bylo nutné odlišit vilika (iudex provincialis) a soudce (iudex). Viz JAN, L. Vznik zemského soudu a správa středověké Moravy, str. 67. 171 Tamtéž, str. 152 – 153. 172 JANIŠ, D. Nalézání práva a zemské soudnictví v českých zemích, str. 33. 31

2.4 Právní knihy na Moravě Obecně byly právní knihy soukromým sepsáním právních obyčejů. Neměly platnost zákona, ale užívaly se při soudech, případně se na ně odvolávalo při nalézání práva. Měly též pomoci se orientovat v systému soudních procesů.173 Ve 14. století vznikla v Brně Kniha písaře Jana psaná latinsky, která se zabývala městským právem. Obecně na Moravě vznikaly právní knihy později než v Čechách. Prvním soukromým sepsáním moravského zemského práva byla Kniha tovačovská, jejímž autorem byl Ctibor Tovačovský z Cimburka. Ta se stala fakticky zákonem až do vydání Zemského zřízení Markrabství moravského v roce 1535. Používala se též v přepracování, což byla Kniha Drnovská.174 Její autor, Ctibor Drnovský z Drnovic, si nechal přepsat některé body a zároveň doplnil případy a nálezy ze své doby. Dalším významným pramenem pro 16. století jsou knihy pamětní. Do nich byly zapisovány obecné nálezy zemského soudu a usnesení zemského sněmu, ale také konkrétní soudní spory a nálezy, které byly vnímány jako zásadní pro budoucí praxi. Rozšířily se více až v polovině 16. století. K pamětem se však odkazovalo jen výjimečně, pokud byl případ složitější, nebo ojedinělý svého druhu.175

2.4.1 Kniha tovačovská Kniha dostala svůj název podle toho, že měla být sepsána v Tovačově. Dá se rozdělit na dvě části – v první je zakotven státoprávní poměr mezi Moravou a Čechy (jsou zde přípisy landfrýdů, volba a přijímání nového krále, zemské úřady a přísahy). Morava je definována jako many českého krále, jak dokládá korunovační řeč krále Ladislava.176 Druhá část se zabývala právem procesním, majetkovým, trestním a pozemkově vrchnostenským177 (půhony, jejich druhy, nálezy, dále také vkládání majetku do zemských desek, věno, poručnictví apod.). Kromě toho se zde objevuje spis biskupa Tasa z Boskovic reagující na dobový spor mezi duchovním a zemským právem.

173 MALÝ, Karel. Dějiny českého a československého práva do roku 1945, 4. přepracované vydání. Praha: Leges, 2010, str. 97. 174 MALÝ, K. Dějiny českého a československého práva do roku 1945, str. 98. 175 JANIŠOVÁ, Jana. Šlechtické spory o čest na raně novověké Moravě. Edice rokové knihy zemského hejtmana Václava z Ludanic z let 1541 – 1556. Brno: Matice moravská a Univerzita Palackého v Olomouci, 2007, str. 59 – 60. 176 BRANDL, Vincenc (ed). Kniha Tovačovská, aneb, Pana Ctibora z Cimburka a z Tovačova Pamět obyčejů, řádů, zvyklostí starodávných a řízení práva zemského v Mar. Mor. Kritické vyd. V Brně: V. Brandl, 1868, str. 9. 177 Dějiny českého a československého práva, str. 99. 32

Dochovalo se mnoho rukopisů Knihy tovačovské, které klasifikuje František Čáda ve svých studiích.178 Z toho vyplývá, že k nim byly též dopisovány nové články nebo vypouštěny již neplatné, což nebylo příliš časté. Záleželo na tom, zda byl písař znalec dobového práva. Kromě toho obsahovaly i různé přídavky jako půhony a nálezy z půhonných a nálezových knih a také u „brněnských“ rukopisů formulářová sbírka.179 Čáda se ve svém výzkumu obracel k tzv. deskovému rukopisu, který patrně využívali úředníci při zemských deskách.180 Z něho vyšel ve svém vydání z roku 1858 Demuth. Naproti tomu Brandlova edice z roku 1868 uvádí jako svůj hlavní pramen rukopis z olomoucké univerzitní knihovny, ale pracuje i s dalšími rukopisy a tím pádem není pravopisně jednotná.181

2.4.2 Kniha Drnovská Na rozdíl od Knihy tovačovské se u Knihy Drnovské nezachovalo tolik rukopisů. Řazení článků bylo zpočátku systematické, ale později se rozmělňuje. Například články o půhonech a nálezech nejsou pohromadě, ale jsou mezi nimi i jiná témata.182 Tematické okruhy článků se dají vymezit na státoprávní poměry, o zemských deskách a duchovním právu. Čáda uvádí, že pro autora Ctibora Drnovského mohl být předlohou sborník půhonů a nálezů.183 Obsahovala články z Knihy Tovačovské, upravené tak, aby odpovídaly zemskému zřízení z roku 1520, zemská zřízení moravská z první třetiny 16. století, kromě toho také dobové půhony a nálezy a Drnovského vlastní případy.184

2.5 Moravské zemské desky Stejně jako u právních knih i vývoj moravských zemských desek byl oproti Čechám opožděn. Byly též sepisovány při zemských soudech, ale vzhledem k tomu, že soud zasedal ve dvou městech – Olomouci a Brně, vznikaly dvojí zemské desky. K moravským zemským deskám se počítaly jen desky trhové, ačkoliv byly vedeny i knihy půhonné a nálezové.185 Jejich znovuotevření nařídil v roce 1348 Karel IV.

178 Např. ČÁDA, František. Kniha Tovačovská. In: Studie o rukopisech, Praha: Československá akademie věd, roč. 6, 1967, str. 1 – 53. Autor zde srovnává ediční vydání Karla J. Demutha a Vincence Brandla. Též ČÁDA, F. Kniha Tovačovská. In: Studie o rukopisech, Praha: Archiv Akademie věd České republiky, roč. 7, 1968, str. 77 – 192. Tato studie je především soupisem a komparací dosud známých rukopisů Knihy Tovačovské. 179 ČÁDA, F. Kniha Tovačovská, 1968, str. 81. 180 ČÁDA, F, Kniha Tovačovská, 1967, str. 11. 181 Kniha Tovačovská, 1967, str. 38. 182 ČÁDA, František. Kniha zvaná Drnovská. In: Studie o rukopisech, Praha: Ústřední archiv československé Akademie věd, roč. 11, 1972, str. 19 – 21. 183 ČÁDA, F. Kniha zvaná Drnovská, str. 33. 184 Tamtéž. 185 MALÝ, K. České právo v minulosti, str. 31. 33

2.6 Obecně o zemském soudě na Moravě na počátku 16. století Jaroslav Miller charakterizuje moravské soudnictví 16. století jako rozvinutý a do jisté míry nezávislý systém. Byl zajišťován spíše stavovskou obcí a městy než centrální mocí, což vedlo k jisté roztříštěnosti. Prosazuje se zde stejně jako v západoevropských zemích potlačení formalismu a racionalizace soudnictví (vytlačení ordálů apod.). Projednání sporu lze rozdělit na tři etapy. V přípravném zařízení byl obeslán pohnaný, obstarával se důkazní materiál a zajišťoval obviněný. Poté následovala vlastní soudní řízení a exekuční řízení, kdy byl vynesen nález.186 Zasedání soudu se účastnili jako soudci i významní zemští úředníci – zemský hejtman, nejvyšší komorník, nejvyšší zemský sudí, podkomoří a nejvyšší písař. Také se jich účastnil olomoucký biskup. Od roku 1535 bylo ustanoveno, že k zahájení soudu je třeba nejméně deseti soudců. Jednacím jazykem byla od roku 1405 čeština. Zemské právo nebylo oficiálně kodifikováno, ale bylo nalézáno na základě analogických případů z minulosti. Tyto nálezy měly postupně upevnit pozici šlechty v zemi i státě.187 V Čechách bylo zemské právo kodifikováno Vladislavským zřízením zemským, na Moravě k tomu došlo později. Zákoník byl nahrazován landfrýdy moravské šlechty, tedy úmluvami o dodržování právního řádu a pořádku v zemi.188 Další formou snahy o kodifikaci práva byla zřízení (usnesení sněmů o více článcích). Terminologicky není možné termíny landfrýd a zřízení odlišit přesně, neboť landfrýdní ustanovení byla obsažena i ve sněmovních usneseních. Král byl sice prvním lanfrýdníkem v zemi, ale stál v jedné řadě se stavy.189 Zemská zřízení se z formálního hlediska vyznačovala stejně jako právní knihy tematickou nesystematičnosti článků. Zřízení zemské Markrabství moravského bylo schváleno na sněmu v Olomouci dne 6. ledna 1516 a téhož roku vyšlo tiskem v Litomyšli u Pavla Olivetského z Olivetu. Kromě tohoto tisku se objevuje i v kopiáři olomouckého biskupa Stanislava Thurza. Král Vladislav zplnomocnil dva komisaře - knížete Karla Minstrberského a olomouckého biskupa, aby jeho jménem odsouhlasili znění článků. V roce 1520 připojil svou pečeť i král Ludvík.190

186 MILLER, Jaroslav. Stručný nástin moravského předbělohorského soudnictví. Olomouc: Univerzita Palackého, 1997, str. 3. 187 FRANCEK, Jindřich. 24. 10. 1517. Svatováclavská smlouva. Urození versus neurození. Praha: Havran, 2006, str. 25. 188 České právo v minulosti, str. 32. 189 ČÁDA, František. Počátky zemských zřízení. In: ČÁDA, F. (ed.). Zemské zřízení moravské z roku 1535 spolu s tiskem z roku 1562 nově vydaným. Praha: nákladem České akademie věd a umění, 1937, str. XIX. 190 JANIŠ, Dalibor a JANIŠOVÁ, Jana (eds.). Zemské zřízení Markrabství moravského z roku 1516. Počátky kodifikace zemského práva na Moravě. Olomouc: Iuridicum Olomucense, 2013, str. 28 – 29. 34

Obsahovalo tři tematické okruhy. První se týkal bezpečnosti země (honění nepřátel, zemská hotovost a další), druhý chodu zemského práva a policejních nařízení (kdy se má scházet soud, též půhony zatkyně, svědectví, zvod, vystavování glejtu a přiznání ukazující na pána či rytíře) a třetí majetkoprávních otázek (sirotci, dědictví).191 Objevuje se v něm přepis landfrýdu z 9. ledna 1516.192 Zajímavý je též bod týkající se zákazu hry v karty a kostky pro peníze, jehož dodržování měla zajistit vrchnost.193 Původně soudní jednání navazovala na jednání na sněmech, od roku 1520 byla však oddělena na popud stavů, neboť se zasedání protahovala a páni se obávali, že „to ani ono nebude konáno důstojně a pořádně.“ Poté se rozlišovaly zemské sněmy svolané králem, nebo zemským hejtmanem podle královské vůle a sněmy panské odpovídající zemským soudům.194 Ty se na Moravě odbývaly čtyřikrát do roka, dvakrát v Brně a dvakrát v Olomouci, v určené dny.195 Menší byly svolávány podle potřeby, respektive podle množství žalob, do obou jmenovaných měst. Účastnili se ho menší úředníci zemští (místokomorník, místosudí, místopísař, případně zemský písař a purkrabí či mimořádní úředníci – např. královský prokurátor nebo direktor). V předbělohorské době se již neuplatňovala možnost odvolání k většímu soudu.196 Zemské sněmy a soudy se konaly v obou městech na stejném místě. Ve 13. století to byly zeměpanské hrady, později refektáře dominikánských klášterů (do konce 16. století).197

2.7 Půhony Brandl k definici půhonu uvádí Všehrdův citát, tedy že je to jakýsi „počátek cesty k soudu.“198 Pohnaný obdržel právní obeslání. Pohánějící, též nazývaný původ, sepsal půhon na ceduli a odevzdal osobně úředníkům, kteří je měli na starost. Ti jej museli bezchybně a v původním znění přepsat do knih půhonných. Nemohli ani opravovat chyby v půhonech, ty šly na vrub pohánějícímu. Zatímco na Moravě stačil ke všem přím jeden půhon, v Čechách bylo zapotřebí občas i tří půhonů, aby mohla být obžaloba přednesena.199 Pohánělo se obyčejně z dědin a zástav, nicméně Drnovský ještě uvádí půhony ze základu, z odklení, ze škody.

191 JANIŠ, D. a JANIŠOVÁ J. (eds.). Zemské zřízení Markrabství moravského z roku 1516, str. 34. 192 Zemské zřízení Markrabství moravského z roku 1516, str. 91. 193 Zemské zřízení Markrabství moravského z roku 1516, str. 107 – 108. 194 KAMENÍČEK, František (ed.) Zemské sněmy a sjezdy moravské. Jejich složení, obor působnosti a význam. Od nastoupení na trůn krále Ferdinanda I. až po vydání Obnoveného zřízení zemského (1526 – 1628). Díl první. Brno: Zemský výbor Markrabství moravského, 1900, str. 10. 195 JORDÁNKOVÁ Hana a SULITKOVÁ Ludmila. Předbělohorské soudy na Moravě a královské město Brno. In: Časopis Matice moravské 113, 1994, č. 2, str. 235. 196 JORDÁNKOVÁ, H. a SULITKOVÁ, L. Předbělohorské soudy na Moravě a královské město Brno, str. 236–237. 197 Tamtéž, str. 238. 198 DRNOVSKÝ Z DRNOVIC, Ctibor, BRANDL, Vincent, ed. Kniha Drnovská. Brno, 1868, str. XLI. 199 Kniha Drnovská, str. XLI. 35

Půhony roznášeli půhončí, nebo také volavčí, avšak jen v rámci olomouckého soudu. V rámci brněnského je doručovali obyčejní poslové. Půhončí se prokazovali sepsaným rejstříkem všech půhonů, jež mají roznést. V Čechách nosili při sobě i zemskou pečeť a hůl. V případě, že pohnaný nebyl zastižen doma, přebíral ho za něj domácí a půhončí na list vyřezal tajné znamení, např. třísku,200 což mělo dokázat, že půhon skutečně odevzdal. Jestliže tak neučinil, měl dostat rány kyjem a strávit dvě neděle ve vězení. Nacházel-li se pohnaný zrovna v zahraničí, úředníci mu ho museli poslat tam. Pokud by se poháněný chtěl zapřít, tak mu hrozilo, že pře bude pro něj ztracena. Trestalo se též napadení půhončího.201 Z půhonů nebyla vyjmuta ani osoba krále. Tento bod se příliš nelíbil Ferdinandovi I., proto se příliš neměl k tomu, aby tento bod schválil na znojemském sněmu v roce 1535.202 V Zemském zřízení Markrabství moravského z roku 1535 je pohánění krále upraveno tak, že k němu nemá být posílán půhončí, ale dva páni. V případě, že panovník není v zemi, pohánějící má dojet za pány, již mu doručili půhon, aby ho uzavřeli a odeslali králi, který na něj má odpovědět a případně za sebe někoho poslat.203

2.7.1 Pohánění biskupa Vzhledem k tomu, že se uvedených sporů zúčastnil i olomoucký biskup, nastíním zde, jak bylo právně upraveno pohánění jeho osoby. Podle Knihy Drnovské příslušel k českému králi a neodpovídal z majetku, který není vložen v deskách. Biskup měl být souzen před králem. Podle Brandlovy poznámky tomu tak dříve nebylo, neboť z citovaného nálezu vyplývalo, že biskupa nelze pohánět před zemský soud.204 Při sjezdech měla být biskupova záležitost projednávána jako první. Pokud se biskup soudil jako pán, měl sedět po pravici hejtmana.205

2.7.2 Druhy půhonů Půhon o svědomí zahrnoval postavení svědků. Pokud byl někdo pohnán o postavení svědků v prvním sedění, měl je postavit v druhém. V případě, že se tak nestalo, měl je postavit na třetím sezení nebo o půhonu slunečním. Pohánějící měl oznámit pohnanému, na kterém zasedání chce svědky postavit. Od roku 1518 bylo ustanoveno, že ten kdo přivádí svědky, jim má platit stravu, dokud nebudou slyšeni. Měl také zaplatit formanovi, který je vezl. Také měla

200 Kniha Drnovská, str. 23. 201 Kniha Drnovská, str. XLIII – XLIV. 202 Kniha Drnovská, str. XLIV. 203 ČÁDA, F. Zemské zřízení moravské z roku 1535, spolu s tiskem z roku 1562 nově vydaným, str. 20 – 21. 204 Kniha Drnovská, str. 18. Páni nalezli, poněvadž se biskup pohání, že tomu jako biskup odpovídati nemá. 205 Kniha Drnovská, str. 19. 36 být výpověď pečetěna jako přísaha. Cizozemci se museli dostavit osobně.206 Před ním však měly být půhony za rukojemství.207 Půhon slunečný byl přijímán až na posledním půhonném sedění v roce. Pohnaným musely být dodány do následujícího dne, tedy do sobotního západu slunce. V roce 1523 bylo ustanoveno, že se slunečním půhonem smí pohánět jen z věcí, které nevyžadují dlouhou přípravu, například o svědomí listovní nebo o postavení svědků. Také byla lhůta dodání prodloužena na týden.208 Mezi další druhy půhonů patřily ty, které lze rozdělit podle toho, k čemu se pohánělo (důkaz prokazující případný nárok). Existovaly tedy půhony k deskám, kdy pohánějící měl svůj nárok doložit zápisem v deskách, k listu, kdy bylo nutné jmenovat sumu, na co list svědčí a také pohnání ručitelů, o kvitanci209 (stejně jako k listu a také čím ji chce prokázat – listem, svědectvím) či k přísaze. Půhon zatkyně se uplatňoval v případě, bylo-li potřeba pohnat někoho, kdo neměl nemovitý majetek. Měl být doručen pánu nebo správci města, hradu či dědiny a ten měl buď sám, nebo s půhončím jít za danou osobou a uvědomit ji. V případě, že by toho člověka nezastihl nebo ho nepostavil, musel za danou osobu jít k soudu sám.210 V 16. století se místo pohánění začalo prosazovat obesílání, tedy úřední předvolání, kdy sám král obesílal strany před komorní soud. Půhony byly nakonec zakázány Obnoveným zřízením zemským.211

2.7.3 Svědčení půhonu Ve staročeském právu svědčením (též se užívaly pojmy vysvědčení, méně obvykle odpovídání půhonu) končilo přípravné řízení. Spočívalo v tom, že žalující dokazoval před soudem, že se žalovaný skutečně dostavil.212 Pohnaný se tedy musel ohlásit, že stojí k danému půhonu. Při svědčení mohl žalobci vytknout porušení předpisů při předvolání, či vznést námitku k formální stránce půhonu, ale nikoliv k předmětu sporu.213 Na Moravě ještě v 15. století platila

206 Kniha Drnovská, str. XLVII. 207 DEMUTH, Karel Josef (ed.), Kniha Tovačovská, str. 38, Brno, 1858. 208 MILLER, J. Moravské předbělohorské soudnictví, str. 9. 209 Písemné potvrzení o zproštění předchozího závazku. Dostupné z: Elektronický slovník staré češtiny. Praha, oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006–, přístupné online: http://vokabular.ujc.cas.cz, (citováno dne 23. 1. 2018). 210 Kniha Drnovská, str. 26. 211 MALÝ, K. České právo v minulosti, str. 59. 212 MARKOV, Josef. Svědčení půhonu a kontumační rozsudek. In: Miscellanea historico – iuridica. Sborník prací o dějinách práva napsaných k oslavě šedesátin JUDra Jana Kaprasa, řádného profesora Karlovy university, jeho přáteli a žáky. Praha: V. Vaněček, 1940, str. 167. 213 MARKOV, J. Svědčení půhonu, str. 168 – 169. 37 praxe, že se každý půhon vysvědčoval zvlášť, zatímco v Čechách se od 13. století naopak prosazovalo svědčení v určité dny, kdy bylo odděleno od projednávání sporů.214 Svědčení začalo ztrácet význam na přelomu 14. a 15. století neboť komorník podával zprávu představenému o vykonání půhonu. Během 15. století se prosazuje praxe „vyhlašování půhonů.“215 Svědčení oficiálně zaniká Obnoveným zřízením zemským, stejně jako pohánění.216

2.7.4 Průběh souzení a formální náležitosti půhonu Mezi formální náležitosti půhonu patřilo správné křestní jméno, plný titul pohánějícího i poháněného a hodnota sporu.217 Hrozilo-li, že se pohánějící nemůže na soud dostavit, uváděl na konci půhonu „na zisk i ztrátu“ poručníka, jenž mohl vést při za něj. V případě těžké nemoci byla možnost požádat panský soud o to, aby někoho zmocnil.218 Jinak se musely obě strany dostavit osobně, s výjimkou krále a markraběte. Ti se mohli soudit skrze zplnomocněné úředníky. Brandl uvádí, že Ctibor Tovačovský ani Viktorin Kornel ze Všehrd nebyli příznivci toho, aby se účastníci sporu nechávali zastupovat lidmi, které bychom dnes definovali jako právníky či advokáty (pojem advocatus), protože tito „nájemní řečníci“ podle nich nejednali poctivě a nechávali se uplácet.219 Od roku 1493 se změnilo pořadí čtení posledních vkladů do zemských desek a půhonů. Od té doby se měly první vyhlašovat vklady a poté se začínalo soudit. Od roku 1464 bylo dáno, že půhony se mají soudit v pořadí, v jakém byly zapsány v knihách půhonných. Dříve vedly strany při, kdy chtěly, nakonec bylo nařízeno, aby se obě strany dostavily hned na první den stání.220 V případě, že se jedna či druhá strana nedostavila k soudu, byla pře ztracena a uplatnilo se tzv. ústanné právo.221 Brandl však soudí, že pro některé to nebyl takový trest, proto byly od roku 1518 zavedeny pokuty za nepřítomnost.222 Na soudě se tedy půhon měl stát žalobou.223 V případě, že se žaloba a půhon neshodovaly, respektive udělal-li žalující chybu, byla pro něj pře ztracena. Musela též odpovídat suma, o kterou se soudili. Žalující též nesměl nadhodnotit předmět sporu, jinak se mohl pohnaný proti tomu ohradit. Pohnaný též mohl prosit o pomluvu, tedy bránit se žalobám, které na něj byly uvaleny. Toto mohl učinit třikrát, pak musel vypovídat.

214 Svědčení půhonu, str. 169 – 170. 215 Svědčení půhonu, str. 173. 216 Svědčení půhonu, str. 176. 217 MILLER, J. Moravské předbělohorské soudnictví, str. 8. 218 Kniha Drnovská, str. XLII. 219 Kniha Drnovská, str. LI. 220 Kniha Drnovská, str. L. 221 MILLER, J. Moravské předbělohorské soudnictví, str. 12. 222 Kniha Drnovská, str. LIV. 223 Kniha Drnovská, str. L. 38

V závěru se uváděla frází „znali se znáti…“, která uvozuje, že si je obžalovaný vědom svého provinění. Dále také byly uvedeny důkazní materiály jako listiny, svědectví a podobně.224 Jestliže je však pohánějící nepředložil, půhon byl považován za potvorný a pohánějící měl být za trest vsazen na radnici do vězení na dvě neděle a zaplatit deset kop grošů. Přísahající nesměl udělat žádnou formální chybu; stát ve špatném postoji či se přeřeknout ve svědectví. V případě, že se třikrát spletl, pře mohla být pro žalující stranu ztracena. Jestliže se obě strany sporu dohodly mimosoudně, předstoupily před úředníka, zaplatily jeden groš (v Brně dva groše) a písař zapsal k půhonu na levý okraj „poklid.“225 V případě, že došlo k odkladu pře, soudce nesměl dát naučení žádné straně, jinak mu hrozilo useknutí pravé ruky za křivopřísežnictví. Po poradě byl učiněn nález vynesený dvě pány – relátory, od roku 1492 k nim patřil též jeden člen rytířského stavu. V případě, že pohnaný podle nálezu „tomu půhonu odpovídati nemá“, ztratil pouze tento půhon a mohl o to samé pohánět znovu. Pokud však bylo uvedeno, „že tomu odpovídat nemá“, tak ztratil při úplně.226 Pokud by chtěl někdo pozdržet panský nález, měl být potrestán, neboť jednou sepsaný nález měl být zachován oběma stranami.227

2.7.5 Rok nemocný Aby nebylo uplatněno právo ústanné, musel příčiny proti němu schválit soud. Jedním z hojně objevujících se důvodů byla nemoc účastníka. Ten měl za sebe poslat lidi na soud, aby ohlásili jeho nemoc, nebo „provedli“ nemoc dvě neděle po soudě nebo na posudcích. Pokud by ani poté nebyl zdráv, mělo za něj být prošeno během dalších dvou nedělí. Pokud by ani potřetí nebyl zdravý, tehdy za ním na jeho náklady měli přijít úředníci a prohlédnout jej. Na první panský sněm se však musel dostavit, jinak by ztratil při.228 Slovem rok se zde pravděpodobně nemíní doba, ale rokování, jednání, či přelíčení.229

2.7.6 Posudky a zvod Posudky sloužily tomu, kdo spor prosoudil (ztratil), aby splnil své povinnosti. Na Moravě se odbývaly dvakrát do roka v Olomouci, v pátek před svatým Jiřím a pátek před svatým Martinem a dvakrát v Brně, v pátek po svatém Jiřím a po svatém Martinu. Měly se odehrávat dopoledne, v případě že to bylo nutné, mohly se protáhnout na celý den a pokračovat

224 Moravské předbělohorské soudnictví, str. 8. 225 Kniha Drnovská, str. LV. 226 Kniha Drnovská, str. LIII. 227 Kniha Drnovská, str. 36. 228 Kniha Drnovská, str. 38. 229 Viz: Elektronický slovník staré češtiny[on-line]. Verze 1.1.4. Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Dostupný na http://vokabular.ujc.cas.cz (citováno dne 24. 4. 2018) 39 i den následující. Do roku 1519 mohl pohánějící za sebe poslat někoho jiného, poté se však musel též dostavit osobně. Na posudcích měl sedět vyšší komorník a vyšší sudí.230 Od roku 1535 měly obě strany možnost nechat se zastoupit osobou, kterou pověřily svou pečetí.231 Na posudcích se projednávaly především přísahy, jež měly nahradit ordály, jakožto právní důkaz. Přísaha byla vykonána buď s kléskou nebo bez klésky. V případě přísahy s kléskou musel přísahající zpaměti a bezchybně odříkat přísahu. Pokud se třikrát spletl, tak byla pře ztracena.232 Jestliže se posudku nezúčastnila odsouzená strana, mohl na ni být uplatněn zvod, pohánějící si přisvojil část majetku odsouzeného, ale nemohlo to být více, než bylo dáno v nálezu.233 Pokud poražená strana do šesti týdnů nezaplatila, mohl být proveden odhad majetku podle výše důchodů – jak peněžitých, tak naturálií.234 Pokud by se odhad děl neprávem, mohla se strana postižená odhadem zvednout a pohánět, ale musela prokázat, že se to děje skutečně protiprávně, jinak mohl pohánějící skončit ve vězení.235

230 Kniha Drnovská str. 50. 231 Kniha Drnovská, str. LVIII – LVIIII. 232 Kniha Drnovská, str. 50. 233 Kniha Drnovská, str. 51 – 52. 234 Kniha Drnovská, str. 52 – 53. 235 Kniha Drnovská, str. 54. 40

3 Žerotínské spory mezi léty 1505 – 1522 V prvé řadě se tato pasáž práce zabývá spory uvnitř rodu, týkajících se především rozdělení rozsáhlého majetku. Obecně lze říct, že impulsem pro vznik pře byla smrt některého příslušníka (či příslušnice) rodu, což obnášelo nové rozdělení držav, popřípadě také movitého majetku a rodinných cenností. V některých případech do záležitostí zasahovaly i vdovy po zesnulých, které žádaly své záruky ohledně vkladů nad věno. Kromě sporů v rámci užší rodiny zde nastíním spory s rody spřízněnými, dále také se sousedními pány, či many, týkající se především hospodaření a financí. První zde budou popsány pře dlouhodobé, táhnoucí se celým sledovaným obdobím. Záležitosti krátkodobější rozdělím podle panství, jichž se týkaly a řazeny budou chronologicky.

3.1 Spory v rámci rodu Jan starší z Žerotína po sobě zanechal šest synů – Petra, Jana (II.), Viktorina, Jiříka, Bartoloměje a Bernarta. Jeden z prvních nalezených sporů z roku 1505 se týká bratrů Viktorína, Bernarta a Petra, kdy je Petr poháněn o svědomí, tedy žádá se na něm svědectví ohledně otcovy závěti.236 Roku 1508 si nejstarší Petr stěžuje na bratry Viktorína, Bartoloměje a Bernarta, neboť nepřidali své pečeti ke kšaftovému listu. Platilo totiž, že pokud na listině nebyla přivěšena pečeť všech, kteří byli k něčemu zavázáni, tak nebyla platná. Později Viktorín a Bernart pohnali bratry Jana a Bartoloměje, neboť je nikdo nepožádal o pečeť a dokonce nevěděli (podle svých vlastních slov) o existenci kšaftového listu.237 Lze tedy předpokládat, že Jan starší sepsal závěť, v níž měl rozdělit majetek mezi svých šest synů.

3.1.1 Smrt Jiříka ze Žerotína a nové rozdělení majetku Čtvrtý z bratrů, Jiřík, umírá bezdětný podle údaje na předsádce rodinného Nového zákona 30. listopadu 1507 ve věku pouhých 29 let. Byl pohřben ve Fulneku. Předtím držel nedílně fulnecké a jičínské panství spolu s bratry Viktorinem a Bernartem. Svědčí o tom listina vydaná v Novém Jičíně ze dne 29. září 1507, kdy bratři povolují městu Fulneku, aby vedlo nové městské knihy, neboť ty staré shořely. Kromě toho se měly soudy konat minimálně dvakrát ročně, v úterý po Třech králích a v úterý po Božím těle. Lidé se mohli odvolávat k žerotínské vrchnosti.238 Po jeho smrti se rozhořel spor o rozdělení majetku.

236 MZA, fond A3 Stavovské rukopisy. Knihy půhonné a nálezové 1505- 1512, inv. č. 688, f. 70. (Dále KPN I.) 237 KPN I., f. 88. 238 SOkA Nový Jičín, fond Archiv města Fulnek, inv. č. 636, sig. No. 14. Dostupné z: http://digi.archives.cz/da/permalink?xid=B0E3028663D711E3A5D0D4BED9A45B4B&scan=2 Dále se listina týkala šenkování piva ve vesnicích příslušejících panství. (citováno dne 21. 5. 2018). 41

Tento úkol připadl na druhého nejstaršího z bratrů, pana Jana.239 Pan Petr se dělení Jiříkova majetku neúčastnil, maximálně jako poručník některého z bratrů, což lze vyčíst ze závěrů půhonů.240 Jan tedy vydal podílčí listy, aby se bratři rozdělili o majetek, počínaje od nejmladšího Bernarta. Viktorín měl za něj vzít díl, avšak nevrátil listy k ostatním, a proto byl pohnán od Jana. Toho poté pohnal bratr Bartoloměj, hlásící se o svůj díl ze zámků Jičína a Fulneku.241 Na prvním panském sněmu roku 1508 obvinili bratři Jan a Bartoloměj Viktorína, že měl zadržovat jejich podíl na Jiříkově statku, na který měli „lepší právo nežli on.“242 Předmětem sporu byly též zámky Jičín a Fulnek i s příslušenstvím. Viktorín naopak obvinil bratra Jana z toho, že nechce vyplatit podíl nejen jemu, ale i ostatním bratřím a že mu nechce dát peníze ze Strážnice a Bzence.243 Jan a Bartoloměj též nechtěli postavit služebné lidi na Strážnici.244 Bratři se též postupně soudili o strážnické vinohrady a víno z nich vzešlé a též i o vína zakoupená v Uhrách.245 Viktorín a Bernart pohnali Jana za to, že pobral víno z vinohradů na hoře Dolní Vrátná u Strážnice, které měli bratři držet a spravovat společně.246 Podle nálezu se tento spor vrátil na začátek, neboť se neshodovala suma (poprvé 300 zlatých, podruhé 300 hřiven grošů), na kterou páni Viktorín a Bernart ta vína ocenili. O totéž pohnali i bratra Bartoloměje.247 Tyto půhony jsou zajímavé i tím, že v nich nalézáme mnoho místních, dnes již na mapách neexistujících názvů – jako například již zmíněná hora Dolní Vrátná u Strážnice, Příčná hora, Teplá hora na Strážnicku.248 Viktorín navíc stále držel zámky Jičín a Fulnek s příslušenstvím a neumožňoval Janovi spravedlivé rozdělení majetku. Také mu nechtěl oznámit, kolik hotových peněz a dluhů je na zámcích.249 Podle Viktorína měl Jan zadržovat některé díly jemu i Bernartovi.250 Jan pohnal své bratry o sumu 1000 zlatých, kterou měl slíbenou za to, že na sebe vzal dělení majetku.251 Co se týče movitých věcí, ve sporech jsou zmínění také dva tažní koně v hodnotě 20 kop grošů a zvířecí nitě za 25 kop gr.252

239 KPN I., f. 128. 240 KPN I., f. 323v, 324, 334v, 335. 241 KPN I., f. 127, 128. 242 KPN I., f. 98. 243 KPN I., f. 142. 244 KPN I., f. 80. 245 KPN I., f. 142. 246 KPN I., f. 80. 247 KPN I., f. 80v. 248 KPN I., f. 80. 249 KPN I., f. 128v – 129. 250 KPN I., f. 129. 251 KPN I., f. 129. 252 KPN I., f. 255. 42

Roku 1512 Jan pohnal Viktorina kvůli tomu, že mu nechtěl vyplatit sumu, kterou mu slíbil o prvním sněmu tohoto roku. Kromě toho mu měl Viktorin zadržovat list, podle nějž měl Jan získat vesnice po zemřelém Petrovi z Víckova. Tyto spory však skončily poklidem (mimosoudní dohodou). V obou sporech byl za poručníka určen Petr z Žerotína.253 První etapa sporů končí roku 1513, kdy Viktorin odevzdal fulnecké panství Bernartovi a ponechal si starojické. Jan a Bartoloměj nakonec získali Strážnici.254 Mezi lety 1513 – 1517 se situace uklidnila, ale poté vyvstávají nové konflikty, jak dosvědčují Knihy půhonné.

3.1.2 Paní Barbora z Žerotína a věno Machny z Nové Cerekve V březnu 1516 umírá třetí manželka Jana staršího z Žerotína Machna z Nové Cerekve. O rok později se její majetek stal předmětem sporů mezi jejími syny Janem, Viktorinem, Bartolomějem, Bernartem a dcerou Barborou. Podle pramenů měla Machna rozkázat, co se má stát s majetkem po její smrti, ale synové se k tomu neznali a reagovali až ve chvíli, kdy byli pohnáni od své sestry.255 Zájem na matčině majetku byl pochopitelný, neboť paní Machna působí podle pramenů jako bohatá vdova. Půjčovala totiž svým synům značné sumy na koupě jejich držav. Její věnný list na 2000 zlatých měl držet Bernart a Barbora ho pohnala o položení před pány.256 Podle půhonů měla Machna půjčit Bernartovi částku 600 zlatých na koupi hradu Vildštejna257 a všem synům dohromady dala částku 1600 zlatých na koupi Nového Jičína, každému po 320 zl.258 Paní Barbora se soudila o díly k těmto půjčeným penězům a soud jí dal za pravdu, neboť paní Machna neurčila na tyto peníze poručnictví, tudíž jí bratři museli sumu vydat. Machna po sobě zanechala hotovost 120 zlatých, kterou držel Bernart a Barbora se hlásila o svůj nárok na díl z této částky.259 Kromě toho se spory týkaly i věcí po zesnulé – svršků a klenotů z fulneckého hradu v hodnotě 500 kop grošů a také vozby.260 Do sporu se též dostal i spřízněný rod z Víckova, neboť Arkleb z Víckova měl podle půhonu dostat přípis od Machny, aby obnovil své rukojemství na jejím věnném listu.261 Později

253 MZA, Brno. Fond A3 Stavovské rukopisy. Knihy půhonné a nálezové 1512 - 1514, inv. č. 689, f. 27. (dále KPN II.). 254 TUREK, A. Hrad a panství Starý Jičín, str. 59. 255 MZA, Brno. Fond A3 Stavovské rukopisy. Knihy půhonné a nálezové 1515 - 1518, inv. č. 690, f. 164v. (dále KPN III.) 256 KPN III., f. 231 – 231v, 344. 257 KPN III., f. 229v. 258 KPN III., f. 229v. 259 KPN III., f. 230. 260 KPN III., f. 165. Vozba neboli povoz, potah. Viz Elektronický slovník staré češtiny. Verze 1.1.3. Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro český jazyk AV ČR, v. v. i. Dostupný na: https://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx . (citováno dne 12. 12. 2017) 261 KPN III., f. 171, 231. 43 pohnal jeho syn Přemek z Víckova Bernarta z Žerotína o 333 zlatých a 11 grošů, které měl vydat paní Barboře jakožto držitel otcova majetku a neudělal to. Odkazoval právě na to, že byl od paní Barbory pohnán i jeho otec Arkleb. O totéž žaloval i zbylé bratry.262 Dělení se měl zúčastnit i nejstarší z bratrů, pan Petr, nevlastní syn Machny z Nové Cerekve. Pohnal své bratry o položení věnného listu a také o podíl ve výší 83 zlatých a 10 grošů jakožto „věrné ruce.“263 Obecně tyto spory končily poklidem, nebo nebyly rozsouzeny. Z dalších pramenů se o dceři Jana staršího z Žerotína dozvídáme, že po smrti manžela Viléma Tetaura byla provdána za moravského podkomořího pana Jiříka z Vlašimi a na Úsově. Svědčí o tom list z roku 1517, kdy její manžel žádá Barbořiným jménem Jiříka ze Šelenberka z Kosti na Krnově, krnovského knížete, o výpis ze zemských desek krnovských ohledně vsi Sudic, který má převzít Bernard Bruntálský z Vrbna. Sudice byly přepsány na Barboru od jejího otce.264

3.1.3 Nové spory po smrti Bartoloměje z Žerotína Pan Bartoloměj, pátý ze synů Jana staršího, umírá někdy v roce 1520. V posledních letech se většinou nemohl pro nemoc zúčastnit soudů. Jako „umrlý“ je uveden u sporu s Janem Zajíčkem, který měl být žalován na sezení v pátek před svatým Martinem.265 O dědictví po něm se přihlásila Anežka z Ojnic, jeho manželka. Ta pohnala všechny jeho bratry o tvrz Nemotice s příslušenstvím, kterou jí měl odkázat Bartoloměj.266 O Nemotice poháněl i její otec Tas z Ojnic jakožto nápadník na statek.267 Kromě toho se soudila i o hotovost 1600 zlatých, stříbro, postel a dobytek, které jí měly připadnout podle manželovy poslední vůle.268 Anežka se však svého dědictví nedočkala, neboť záhy umírá též, pravděpodobně v roce 1521.269

262 KPN III., f. 231. 263 KPN III., f. 344. Institut věrné ruky se užíval ve chvíli, kdy nebyla na věnný list dána dobrá vůle a ten komu list svědčil, nebyl příbuzný s osobou, která ho vystavovala. Viz DRNOVSKÝ Z DRNOVIC, Ctibor, BRANDL, Vincent (ed.). Kniha Drnovská, Brno, 1868, str. 80 – 81. 264 ZA Opava, fond Slezský stavovský archiv, inv. č. 467, Sig. A XIX – 14. Dostupné z: http://digi.archives.cz/da/permalink?xid=B0032F78498D11E6B3E9F04DA232B992&scan=1 (citováno dne 2. 5. 2018) 265 MZA, fond A3 Stavovské rukopisy, Knihy půhonné a nálezové 1519 - 1522, inv. č. 691, f. 144v. (dále jen KPN IV.) Naposledy je Bartoloměj zmíněn jako nemocný při sezení dne 2. 12. 1519. 266 KPN IV., f. 211. 267 KPN IV., f. 241v. 268 KPN IV., f. 211v – 212v. 269 KPN IV., f. 328. U půhonu Tasa z Ojnic z 23. 5. 1522 je uvedena jako nebožka. Anežka žalovala naposledy pravděpodobně v dubnu 1521. 44

Tas z Ojnic se soudil, jakožto příjemčí dceřina věna, o 2500 zlatých a také o úrok 250 zl.270 Navíc měl svému zeti Bartolomějovi půjčit 500 kop grošů drobných peněz, které měl položit Albrechtovi z Horasova a ten ho již upomínal o úrok z této sumy.271 Po smrti Anežky se její otec dále soudil o tvrz Nemotice, o 1000 zl., které jí nad věno přidal její manžel a o postel s dalšími věcmi, o které se soudila předtím paní Anežka.272 Heřman z Vojslavic pohnal bratry Viktorína a Bernarta ze 100 kop grošů, které půjčil Bartolomějovi a ten mu je nevrátil. Navíc mu dlužil ještě 40 zlatých, ze kterých měl platit úrok Václavovi Křížkovi z Drhovic.273 O totéž žaloval i Petra a Jana.274 Bartolomějova smrt nastolila též otázku nového rozdělení majetku mezi jeho bratry. Nejstarší Petr pohnal Jana, který měl za úkol položit bratrům díly.275 Dokonce se zvedl na městečka Strážnici a Veliké patřící do strážnického panství a pozval komorníka a další pány k odhadu. Jan z obav, aby o svůj majetek nepřišel, mu zaplatil 550 kop grošů, které však Petr odmítnul vrátit.276 Pan Viktorín pohnal Jana o to, že při kladení dílů jičínského a fulneckého dostal závadný statek a skrze to byl pohnán od bratra Bernarta. Pravděpodobně se jednalo o fulnecký díl, ke kterému měl náležet hrad a příslušenství, zahrnující fulnecký klášter. Na ten si měl činit nárok probošt Cyril. Podle rozsudku měl Viktorín pomoci Bernartovi ten díl osvobodit.277 Viktorín odmítnul Janovi položit dílčí cedule mezi Janem a Bartolomějem a mezi Viktorínem a Bernartem a udělat rozdíl (rozdělit díly).278 Tyto rozepře ohledně rozdělení majetku nebyly dořešeny, neboť zemřeli bratři Viktorín (†1529) a Jan a posléze i Petr (†1530). Zůstal pouze poslední z bratrů Bernart a také potomci Jana a Petra, kteří chtěli samozřejmě nové rozdělení majetku.

3.2 Spory s dalšími šlechtickými rody a církevními institucemi

3.2.1 Tetauři z Tetova Rod Tetaurů pocházel z Tetova (Tettaur), který se nachází u řeky Černý Halštrov poblíž Kamence v Horní Lužici. Na počátku 16. století vlastnili na Moravě Zlín a Malenovice. Zlín

270 KPN IV., f. 242. 271 KPN IV., f. 243. 272 KPN IV., f. 328v–329. 273 KPN IV., f. 280–280v. 274 KPN IV., f. 276v. 275 KPN IV., f. 321. 276 KPN IV., f. 311v. 277 KPN IV., f. 106. „jsa s ním v dílu jakožto bratr starší položil jest díly podle kteréhožto jeho položení…dostal se hrad Fulnek s jeho příslušenstvem. A ten díl právem zemským mně se naříká od kněze Cyrila probošta fulneckého…a on (Viktorin) proti témuž proboštu státi a toho díli mně pomoci osvobozovati nechce. 278 KPN IV., f. 332v. 45 získal do držení pan Vilém Tetaur z Tetova od krále Matyáše jako odúmrť Petra Romana z Vítkovic.279 Malenovice se mu dostaly od Půty a Albrechta z Lichtenburka. K tomu patřily i vsi Kvítkovice, Otrokovice a další.280 Pan Vilém později vložil 3000 zlatých uherských z Malenovic k věnu své ženy Barbory z Žerotína, dcery Jana staršího a sestry žerotínských bratří.281 Byl jedním z krajských hejtmanů krále Matyáše a svůj majetek nabyl do jisté míry i za vojenské zásluhy. Po smrti Viléma Tetaura se Barbořini bratři Petr a Jan spolu s otcem stali poručníky nad Vilémovými syny – Janem, Jiříkem a Václavem. Ve starším českém právu poručnictví zahrnovalo především neomezené dispoziční právo k majetku. Teprve později musel poručník dát poručenci vyúčtování ze svého hospodaření.282 Teoreticky se poručnicí mohla stát i žena – v tomto případě matka dětí. Právě tohoto vyúčtování se týkaly spory mezi Žerotíny a Tetaury. Zpočátku vedl spory Jan Tetaur, ale v pozdějších pramenech vystupují spíše bratři Jiřík a Václav. Právě s Janem se soudil pan Jan mladší z Žerotína. Jan Tetaur měl prohlásit, že na listu týkajícího se jeho majetku chyběla pečeť Jana staršího z Žerotína, což se jeho syna dotklo.283 Petr a Jan měli Tetarovi položit mocný list od krále Matyáše pro pana Viléma Tetaura, aby dostali Tetaurovští bratři otcův majetek, který nebyl v závěti, a nebylo na něj určeno poručnictví.284 Kromě toho jsou zde zmíněny i hmotné majetky – svrchní oděvy (šuby) a koberce po panu Vilémovi, které měli držet Žerotínové a Jan Tetaur od nich žádal sumu za tyto věci.285 Jiřík Tetaur žaloval pana Jana z Žerotína kvůli listům na 1000 a 500 zlatých po zesnulém Jiříkovi Francovi z Háje.286 Podle nálezu měl však nebožtík „učinit dobrou vůli“ na ty listy právě panu Janovi, ten je proto nemusel nakonec Tetaurovi vydat.287 O totéž Jana pohnal i Mikuláš Franc z Háje, strýc Jiříka France z Háje a příbuzný Tetaurů. Podle všeho šlo o dlužní úpisy na uvedené sumy od nitranského biskupa Štěpána a Václava Veverského.288 Václav Tetaur pohnal pány Jana a Petra z Žerotína o 6000 zlatých uherských, které přijal za hrady Hryčov a Bytču v Horních Uhrách.289 Tyto hrady byly dříve majetkem rodu Franců, později se dostaly do držby panu Vilémovi Tetaurovi z Tetova jakožto manželovi Markéty

279DZO II., str. 44. 280DZO II., str. 69. 281 DZO II., str. 101. 282 MALÝ, Karel. České právo v minulosti, str. 78. 283 KPN I., f. 243v. 284 Tamtéž. 285 KPN I., f. 366v. 286 KPN III., f. 232. 287 Tamtéž. 288 KPN III., f. 268, 268v. 289 KPN III., f. 263. 46

Guylayové. Po jeho smrti měli uvedenou sumu převzít bratři Jan a Petr z Žerotína, poručníci Vilémových synů. Václav též oba bratry poháněl o lidi ve vesnicích v Horních Uhrách, které jmenuje.290 Ty však podle nálezu nebyly Žerotínů, ale Vilém Tetaur je postoupil Jiřikovi Francovi ještě za svého života.291 Do sporu se dostal i zámek Oleštejk (patrně Olešná v Horních Uhrách), za nějž pan Jan přijal 1800 rýnských zlatých. Na ty však podle Václava Tetaura neměl právo. Z účtu nakonec vyplynulo, že pan Jan musel zaplatit Václavovi Tetaurovi těch 1800 zlatých v 720 kopách grošů.292 O stejnou věc byl pohnán i Petr z Žerotína.293 . Pan Jan měl k sobě přijmout částku 44 980 zlatých v zlatě a to měl postupně vyplácet tetaurovským bratřím. Částku jim splácel, nikoliv ve zlatě, ale v groších a jiných penězích. Soud rozhodl, že i přesto tomu dosti učinil, neboť stačilo, že sumu vyplácel.294 Kromě toho ještě pohnali bratři Jiřík a Václav pány Petra a Jana ohledně položení kvitancí týkajících se majetku jejich otce, kdy jim tyto statky měly být vydány.295 Václav Tetaur žaloval pana Jana o šest zápon296 a dva řetězy v hodnotě 250 kop grošů, které měl Žerotín přijmout po smrti Viléma Tetaura a odmítal je vydat zpátky. Jan se mohl obhajovat tím, že klenoty připadly jeho sestře Barboře, vdově po Vilémovi. Podle soudu však paní Barboře náležely pouze řetězy, náhrdelníky musely být vráceny Tetaurům.297 Z drobnějších majetkových sporů můžeme uvést ještě ten o víno a zbroj patřící Jiříkovi Francovi, na které měl nárok Jiřík Tetaur, ale Žerotínové mu tyto věci odmítali vydat.298

3.2.2 Francové z Háje Tento rod zde nastíním z důvodu jejich příbuzenství s Tetaury, které se přeneslo i na vztahy s Žerotíny. Některé spory mezi příslušníky Tetaurů a Žerotínů se týkaly i majetku Franců z Háje. Žerotínové tedy nebyli s Francovými spojeni přímými příbuzenskými vazbami, ale díky poručnictví k Tetaurům byly propojeny majetkové nároky obou rodů.

290 Dohledány pouze tyto: Jasenové, Rudné, Dubové, Hrušové, Velké a Malé Krstěrany. Leží vesměs na pomezí Žilinského a Banskobystrického kraje. Viz Vlastivědný slovník obcí na Slovensku, Bratislava: Vydavatelstvo Slovenskej Akadémie vied, 1977, str. 181, 221, 343, 344, 467 a 514. 291 KPN III., f. 342. 292 KPN III., f. 263v. 293 KPN III., f. 264. 294 KPN III., f. 342v. 295 KPN III., f. 81, 262v. 296 Není jednoznačné, zda se jednalo o spony, náhrdelníky či náramky. Viz Elektronický slovník staré češtiny [online] Verze 1.1.3. Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro český jazyk AV ČR, v. v. i., 2006 - Dostupný na: https://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx (citováno dne 10. 12. 2017) 297 KPN III., f. 263v. 298 KPN III., f. 49v. 47

Franc z Háje se spolu se synem Jiříkem účastnil války mezi českým a uherským králem na straně Matyáše Korvína. Král Matyáš si měl France vybrat jako královského hejtmana ve Slezsku.299 Za vojenské služby získal do zástavy hrady Hryčov a Bytču, též tvrz a vesnici Hluk, později, v roce 1473 dokonce i trenčínský hrad s panstvím. Po jeho smrti se vdova Markéta Guylayová vdala za Viléma Tetaura. Přivezla z Trenčína klenoty a cennosti, které se později staly i předmětem sporu mezi Francovými a Tetaury, později také mezi Tetaury a Žerotíny. Dědicem Francova majetku se stal jeho syn Jiřík a také bratři Mikuláš a Kašpar. V roce 1490 získává Mikuláš do zástavy hrad Cimburk.300 Spolu se synovcem Jiříkem se soudili s Tetaury o cennosti přivezené z Trenčína. Po roce 1512 je jako hlavní člen rodu jmenován Mikuláš Franc z Háje. Jeho synovec Jiřík byl již po smrti a některé jeho majetky se staly předmětem sporů. Mikuláš Franc pohnal pana Bartoloměje z Žerotína o položení řezaných cedulí na svršky a posléze i o samotné svršky nebožtíka Jiříka z Háje.301 Také ho pohnal ohledně práva na užívání územně nespecifikovaných vinohradů.302 Lze je předpokládat někde na moravskouherském pomezí, vzhledem k državám Franců.303 Bartoloměj měl též mít u sebe pečeť Jiříka France, kterou nechtěl vrátit.304 Mikuláš se soudil ve městě Strážnici s jistým Heřmanem Veselským (pravděpodobně vladyka Heřman z Vojslavic a na Veselí) a chtěl se odvolat k soudu vyššímu. To mu měl dovolit pan Bartoloměj jakožto strážnický pán, ale ten mu to neumožnil, proto ho Franc pohnal před soud.305 O totéž pohnal i Bartolomějova bratra Jana. Podle rozsudku se však tento spor měl týkat „výhradního práva.“306 Václav Tetaur pohnal opět bratry Jana a Petra o položení smlouvy, učiněné mezi Žerotíny coby poručníky a Mikulášem a Jiříkem z Háje. V nálezu však Jan přísahal, že tu smlouvu u sebe nemá.307 Jan o ni žaloval Mikuláše z Háje, který však prokázal, že u něj není.308 Bartoloměj se měl pohádat v Kyjově s Francem z Háje a dokonce ho bodnout sečnou zbraní.309 Příčina hádky není uvedena, mohlo se to týkat dlouhotrvajících majetkových nesrovnalostí.

299 RADEK, David. Zeměpanské strategie Matyáše Korvína v prostředí slezských knížat. In: Slezský sborník, roč. 113, 2015, č. 2, str. 210. 300 POKLUDA, Zdeněk. Francové z Háje. In: Malovaný kraj, národopisný a vlastivědný časopis Slovácka, roč. 32, č. 4, 1996, str. 5. 301 KPN III., f. 35v. 302 KPN III., f. 59v. 303 KPN III., f. 263. 304 KPN III., f. 312. 305 KPN III., f. 284. 306 KPN III., f. 337v 307 KPN III., f. 25. 308 KPN III., f. 49v. 309 KPN IV., f. 37v. 48

3.2.3 Rod z Víckova S tímto rodem měli být Žerotínové spříznění pravděpodobně skrze sestru Jana staršího z Žerotína. Ve sporu Arkleba a Filipa z Víckova s panem Jindřichem ze Sovince byl jmenován Jan starší z Žerotína poručníkem bratří jakožto jejich ujec.310 Později se s bratry Vilémem a Přemkem (syny Arkleba) soudil Janův bratr Bernart z Žerotína a z Dřevohostic. Podle stížností bratří měl Bernart zatopit lidem cestu svým dolním rybníkem pod Litonkem311 a Bernartův člověk Michal z Turovic měl „zhyzdit“ ryby v dolním rybníku prusinovském.312 Přemek si na Bernarta stěžoval též kvůli cestě od Křtovic do Sovadiny, kterou mu nechtěl Žerotín dát podle nálezu panského. Všechny tyto spory skončily poklidem.313 Bernart Dřevohostický se též soudil s otcem Arklebem z Víckova. Arkleb měl dopustit, že jeho lidé zajali krávu dřevohostickým lidem na kosteleckém panství, aby byla uhrazena škoda Arklebovu člověku Janovi Lazebníkovi. Lazebník však podle Bernarta onu škodu neprokázal.314 Do sporů se zapojil i další z bratrů Jana staršího – Václav z Žerotína a z Dřevohostic. Toho pohnal Přemek z Víckova o svědectví ohledně vytyčení hranice mezi panstvím dřevohostickým a prusinovským.315 Bratři Vilém a Přemek byli významnými moravskými šlechtici. Podle listiny ze 14. ledna 1520 jim král Ludvík daroval hrad Cimburk. Bratři však hrad nakrátko dali zpět Mikulášovi a Janovi Francovým z Háje316, aby ho znovu drželi od roku 1523.317 Filip z Víckova jim prodal obec Osvětimany.318 Vilém zastával do roku 1549 funkci moravského hofrychtéře a Přemek byl podkomořím.319 V roce 1555 mu Ambrož z Ottersdorfu dedikoval české vydání Vita Caroli. Jejich synovcem byl pozdější biskup Vilém Prusinovský z Víckova, syn Mikuláše z Víckova.320

3.2.4 Spory na starojičínském panství

Spory s Albrechtem a Lackem z Hustopeč

310 Viz: BRANDL, Vincenc (ed.). Libri citationum et sententiarum seu Knihy půhonné a nálezové, Tomus VI. Půhony olomoucké od roku 1483 – 1493, Brno, 1895, str. 72. 311 KPN II., f. 25v. 312 KPN II., f. 31v. 313 KPN II., f. 32. 314 KPN II., f. 104. 315 KPN II., f. 107v. 316 DZO II., str. 231. 317 MÜLLER, Karel. Erby Prusinovských z Víckova na Cimburku u Koryčan. In: Východní Morava. Dějiny – lidé – krajina, roč. 2, 2012, str. 139. 318 DZO II., str. 232. 319 NAVRÁTIL, Bohumil. Vilém Prusinovský do roku 1565. In: Český časopis historický 5, 1899, str. 205. Dostupné z: https://kramerius.lib.cas.cz/client/index.vm?page=doc&q=&page=doc&rows=#pid=uuid:a0a52888- 45b9-11e1-1726-001143e3f55c;hist=11 (citováno dne 23. 4. 2018) 320 NAVRÁTIL, B. Vilém Prusinovský do roku 1565, str. 206. 49

Zprvu patřilo starojičínské panství pěti synům Jana staršího, kromě nejstaršího Petra, který spravoval panství šumperské. Po prvním dělení připadlo panu Viktorínovi. Ten se dlouhodobě svářel se štramberským Albrechtem z Hustopeč. Spory ukončil až Albrechtův odchod do Bystřice, kdy Štramberk převzal jeho synovec Lacek z Hustopeč. Hustopečští drželi Štramberk od roku 1481, kdy jim ho prodali Beneš a Dobeš z Boskovic, bratři zesnulého jičínského pána Jindřicha z Boskovic. Kromě toho byli štramberští osvobození z manské služby. Předtím hrad držel Burian Puklice jako léno od krále Jiřího a vesnice okolo byly lénem olomouckého biskupa. 321 V literatuře je zmíněn spor Albrechta a Viktorina o mlýnskou struhu, která vedla vodu na žilinský mlýn. Tu měl nechat strhnout Albrecht a Viktorín bral kvůli tomu škodu, neboť mlýn nemohl mlít.322 Naopak Albrecht si stěžoval na to, že svého sirotka nalezl u Viktorínova člověka ve Straníku a ten nedbal, aby byl sirotek vrácen na štramberské panství.323 V roce 1512 žaloval Albrecht ohledně zapletání (kladení překážky na cestu) pod Žilinou, kterého se měl dopustit jičínský fojt Wolf. To se mělo dít opakovaně, ale soud rozhodl, že pokud jednou půhon skončil poklidem, nemohl být otevřen znovu.324 Žiliny se též týkal další spor – o položení listu ohledně zástavy žilinského dvora. Kromě toho se jednalo i o „typické“ spory jako o postavení konkrétních poddaných, kteří se dopustili různých škod (například „syn holého“ Michal, který měl brát ptáky lidem ze vsi Rohliny)325 před soud apod. Ve sporu mezi lidmi z Rybího a jakýmsi Ondřichem (či Ondruchem) z Jičína měla propadnout suma, za kterou se pohánělo. Zde se Albrecht z Hustopeč odvolává na „ortele hlubčické.“326 Nový Jičín tedy spadal pod hlubčické městské právo.327 Hlubčické právo se začalo vytvářet v polovině 13. století a patřilo do systému severoněmeckého městského práva. Potvrzeno bylo konfirmací krále Přemysla Otakara II. v roce 1275, nicméně se objevuje již za vlády Přemysla Otakara I., kdy je naznačeno v privilegiích pro Opavu z roku 1224. Opavští měšťané měli být osvobozeni od placení cel v Hlubčicích. K hlubčickému právu se tedy obracela především nedaleká severomoravská města, ale také vzdálenější Křenovice a Uherský Brod.328

321 DZO II., str. 23. 322 KPN I., f. 295v. 323 KPN I., f. 226v. 324 KPN II., f. 39v, 193v, 303. 325 KPN II., f. 138v. 326 KPN II., f.192v. 327 Patrně už od roku 1313. Viz ROTH, Gunhild a HONEMANN Volker. K stáří a původu hlubčického městského práva. In: Časopis Matice moravské, roč. 124, č. 2, 2005, str. 515. 328 KEJŘ, Jiří. Vznik městského zřízení v českých zemích. Praha: Karolinum, 1998, str. 151–152. 50

Některé spory, například o nevpouštění prodejců ryb do města Jičína a osekání vozu se štikami, byly též popsány v literatuře,329 proto zde budou jen zmíněny. Obecně se pře týkaly především poddaných, kteří měli škodit a jejich páni je za to nepoháněli k zodpovědnosti. Zajímavý může být kupříkladu spor o procesí, kdy měl údajně Albrecht zakázat svým lidem z vesnic Mořkova, Veřovic, Hodslavic a Životic chodit na svátek Božího vstoupení do města Jičína. Panský soud se tím však nezabýval, neboť procesí nespadala pod jeho kompetence.330 Naopak Albrecht si stěžoval na pana Viktorína, že jeho poddaní mu bez dovolení sekají dřevo v lesích nad Hodslavicemi. V půhonech se opakuje jméno poddaného Martina Kolba. Ten měl podle pana Viktorína „odstavit“ jeho člověka, řezníka Lorence,331 a také zadržovat lidi z Jičína pro vymáhání nesplaceného dluhu. Naproti tomu Albrecht si stěžuje, že pan Viktorin Kolbovi neplatí purkrechtní plat 3 zlaté ročně. Podle rozsudku to měl pan Viktorin napravit.332 Albrecht slíbil, že poškozeným lidem zaplatí škodu ve výši 9 kop grošů českých, ale nezaplatil, dokud mu to nakonec nenařídil soud.333 Albrecht si též stěžuje na jakéhosi Andryse Mankusa z Šenova, který měl podle pokynu životického fojta vykonat právo na jeho poddané Oršile, ženě Jiříkově, z Životic. Oršila měla „učinit jeho ženě, že se roznemohla“ a Mankus spolu s dalšími lidmi ji měli potrestat, tedy vsadit za hrdlo, za ruce, za nohy a uvěznit. V této záležitosti poháněl Albrecht dokonce dvakrát.334 V poslední fázi (1519–1522) se spory opět týkaly sporných území a také činů, kterých se dopouštěli jejich poddaní navzájem. Albrecht žaluje Viktorína kvůli jeho člověku Václavovi Ostachovi ze Straníka, který měl vysekat dřevo Albrechtovu člověku Jakubovi Kmetovu z Rohliny.335 Kromě toho měli lidé z Hostašovic zbít hodslavského Ondřeje Hložka, jenž odešel s jejich dobytkem a hnal ho k fojtovi do Hodslavic. Zde je odkazováno na „dědičný obyčej.“336 V Žilině měl Pavel Horut z jičínského předměstí nedovoleně brát písek a štěrk.337 V literatuře byl již popsán spor o lovení na sousedním panství.338 Toho se měli dopustit Viktorínovi služebníci, jmenován je například jičínský úředník Jan Vlk z Konecchlumí.339 O

329 Viz například: JUROK, J. a kol. Nový Jičín, str. 52. 330 KPN III., f. 262. 331 KPN III., f. 262. 332 KPN IV., f. 110. 333 KPN III., f. 261v. 334 KPN III., f. 35v., 210v. 335 KPN IV., f. 60. 336 KPN IV., f. 60v. 337 KPN IV., f. 61. 338 Viz TUREK, A. Hrad a panství Starý Jičín, str. 60. 339 KPN IV., f. 84v. 51 totéž pohnal i pan Viktorín, ale vzhledem k tomu, že to oficiálně nezapověděl, tak jeho žaloba na Albrechta nebyla úspěšná.340 Pan Viktorín naopak pohnal Albrechta o platy jičínskému faráři, které neplatili lidé z Bludovic a Žiliny. Mezitím, v roce 1521, Albrecht přesídlil na Bystřici a na Štramberku se usadil jeho synovec Lacek.341 S Lackem pokračoval spor o platy jičínskému faráři, které měli žilinští údajně zadržovat šest let a za tu dobu dlužili 10 grošů.342 Naopak Lacek pohnal pana Viktorína o žilinský dvůr a mlýn, který v tuto chvíli držel právě Viktorín.343 Nález soudců odkazoval na zápis v deskách, kdy byl mlýn a dvůr jako zástava připsán k žerotínským državám od Jana z Kunovic.344 Lacek by musel v tom případě zaplatit 500 zlatých, což podle Turka odmítnul, neboť se mu naskytla výhodnější koupě.345 Lacek se nakonec štramberského panství vzdal a v roce 1524 ho nechal zapsat do desek ve prospěch Bernarta z Žerotína. Jeho bratr Viktorín však činil odpor a nárokoval si polovinu Štramberka s příslušenstvím.346 Lacek roce 1521 přijal léno Závišice, které předtím držel jeho strýc Albrecht, ale po prodeji štramberského panství už nejspíše nevlastnil žádný svobodný majetek.347 Později byl úředníkem na dvoře Jana z Pernštejna a koupil dům v Pardubicích, kde umírá v roce 1562.348Albrecht umírá pravděpodobně v roce 1541, rok předtím je jmenován při jednání ohledně rozdělení hotovosti po Janu Říkovském.349

Viktorín z Žerotína a spory s Václavem Čeplem z Belku V pramenech se Václav Čeple objevuje v souvislosti s vkladem Bartošovic v roce 1492 od Jana z Ochab a Hukovic.350 1500 zlatých platu z nich připsal své manželce Dorotě z Petřvaldu. V roce 1522 však syn Jan prodal Bartošovice Zikmundovi Sedlnickému z Choltic.351

340 KPN IV., f. 151. 341 KPN IV., f. 210. 342 KPN IV., f. 209v. 343 KPN IV., f. 302. 344 DZO II., str. 132. 345 TUREK, A. Hrad a panství Starý Jičín, str. 60. 346 DZO II., str. 238. 347 BALETKA, Tomáš. Dvůr olomouckého biskupa Stanislava Thurza (1497–1540), jeho kancelář a správa biskupských statků. In: Sborník archivních prací, roč. 54, 2004, č. 1, str. 67. 348 VOREL, Petr (ed.) Edice register listů bratří z Pernštejna, str. 66. 349 BALETKA, T. Dvůr olomouckého biskupa Stanislava Thurza, str. 31. 350 DZO II., str. 65– 66. 351 DZO II., str. 229. 52

Václav Čeple si stěžoval v roce 1512 na pana Viktorína, neboť jeho lidé z Milotic mu měli vysekat les a lovit ryby a Viktorín je za to nepotrestal. O obojím byla učiněna smlouva.352 V dalším půhonu obvinil opět Viktorina kvůli nedovolenému rubání dřeva a lovení ryb, což měla prokazovat smlouva.353 Vzhledem k tomu, že v dalším půhonu neupřesnil, v jakém bodě smlouvu nedodržuje, ztratil půhon, neboť páni žádali upřesnění toho, v čem nebyla dodržena smlouva.354 Je zřejmé, že v půhonech bylo nutno být konkrétní, tedy jmenovat lidi, či důvody, proč byla porušena úmluva či dohoda mezi stranami. Kromě pana Viktorína se ve stejný čas s Václavem Čeplem soudil i pan Bernart, Viktorínův bratr a pán na Fulneku. Podle půhonu Bernart nedodržoval výsadu od předchozího novojičínského pána Petra z Pezinku, jenž povolil pouštění vody z kunvaldského rybníku na rybníky v okolí Bartošovic. Kromě toho měl pan Bernart nechat „zamést příkopu“ tak, aby na rybníky nešla voda.355 Rybníkářství se obecně v českých zemích stalo jakýmsi fenoménem. Kromě stávajících postupů se zaváděly i nové. Též byly budovány nové hráze, struhy, stavy, jezy, stavidla a přívodní truby. Morava byla však v tomto trendu pozadu oproti Čechám a navíc nemáme zprávu o nějaké soustavně propojené síti rybníků. Nejrozlehlejší rybniční oblastí na Moravě bylo Hodonínsko, dále se rybníky stavěly na Mikulovsku, na Hané a v Dyjsko-svrateckém úvalu.356 V kontextu knih půhonných jsou zajímavým dokladem moravského rybníkářství spory o rybníky mezi Žerotíny a Janem z Kunovic. Ty se nacházely právě na Hodonínsku a na Hané. Rybníky hrály důležitou úlohu též na novojičínském panství. Už za Jana staršího z Žerotína se o ně vedly spory a jeho synové v nich pokračovali. Podle urbáře novojičínského panství357 náležely k městu rybníky a haltéře.358

Biskup Stanislav o stav na Bečvě Olomoucký biskup Stanislav Thurzo pohnal pana Viktorína z Žerotína kvůli stavu (stavidlu) na řece Bečvě, postaveném u břehu náležejícího k biskupským državám. Ten měl činit škodu obyvatelům vsi Kladorub359 a přinášet neoprávněně vodu na Viktorínovy statky. Na

352 KPN I., f. 308 a 309. 353 KPN II., f. 34. 354 KPN II., f. 152v 355 KPN II., f. 153. 356 MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích (1471 - 1526) 1. Academia, 1992, str. 78–80. 357 Národní archiv, fond Stará manipulace – Urbáře, odhady a inventáře, karton 11, inv. č. 107. Urbář panství Nový Jičín - Štramberk, f. 5v. 358 Tj. sádky. 359 Jedná se pravděpodobně o dnešní vesnici Kladeruby poblíž Valašského Meziříčí. Viz HOSÁK, Ladislav a ŠRÁMEK, Rudolf. Místní jména na Moravě a ve Slezsku I. A-L. Praha: Academia, 1970, str. 391. 53 opravu tohoto stavu měl navíc bez dovolení narubat dřevo na kladorubském gruntě.360 Tyto spory, podle Knihy půhonné, skončily v první fázi poklidem, ale v dalších letech pokračovaly dále. Olomoucký biskup Stanislav opět pohnal v roce 1515 pana Viktorína kvůli nedovolenému stavění stavu na řece Bečvě, který měl škodit lidem z Kladorub a vhánět vodu na hustopečské mlýny. Navíc na něj bylo znovu narubáno dřevo právě z kladorubského gruntu. Soud nařídil nakonec Viktorinoví, aby nechal stav zbourat.361 Nicméně tato situace se opakovala znovu a navíc nechal Viktorin postavit příkop na kladorubském gruntu, kterým k sobě vedl nedovoleně vodu.362 Biskup ohledně sporu o stav pohnal i pana Bernarta, zastupujícího svého bratra Viktorína. Ten měl na posudcích slíbit poručníkovi biskupa, mistrovi Jakubovi z Vilhartic, pod základem 500 hřiven grošů, že do čtyř neděl od posudků nechá zbourat stav na Bečvě, aby bylo učiněno za dost panskému nálezu, ale slib nesplnil.363 Pan Viktorín nakonec nechal stav na Bečvě zbourat a příkopu zasypat. O svědectví pohnal Jiříka z Červeného Kostela na Kladorubech, aby potvrdil, že na hustopečské mlýny nejde voda a že stav na řece je zbouraný. Totéž žádal od Jiříka Střebuli Sulovského, kterého nechal zatknout na biskupově dvoře v Kroměříži.364 Kromě toho se s panem Viktorínem soudili i biskupovi úředníci. Je zde například jmenován písař Johanes Hostař pohánějící ze sumy 15 zlatých, které musel dát úředníkům menšího práva v souvislosti se sporem o stav na Bečvě.365 Také se soudil s Janem z Ledské na Choryni, hofrychtéřem na biskupově dvoře ohledně postavení lidí.366 Jan Choryňský též žaloval o listy k žilinskému dvoru. Ty mu však pan Viktorín nemusel pokládat, neboť Jan neupřesnil které.367 Zástavy žilinského dvora se týkal i půhon na Jana z Kunovic, který mu měl dát vůli na zástavný list.368 O plat jičínskému faráři tentokrát pan Viktorín pohnal úředníka Jana z Kokor, jenž měl dát svědectví o tom, že lidé nezaplatili čtyři hřivny platu svatojiřského.369

360 KPN II., f. 285v. 361 KPN II., f. 66v. 362 KPN II., f. 207. 363 KPN III., f.272v. 364 KPN III., f. 292v–293. 365 KPN III., f. 246. 366 KPN III., f. 311v. 367 KPN IV., f. 24v. 368 KPN IV., f. 316. 369 KPN IV., f. 316v. 54

Viktorín žaloval též bartošovského pána Jana Čepli z Belku, se kterým měl smlouvu na dědictví tvrze Kamenec s příslušejícími vesnicemi a na manství kostela olomouckého.370 Podle stížnosti Viktorína na Jana Choryňského si žerotínští bratři půjčili od rytíře Buriana z Vlčnova. Suma zde není uvedena, ale Burian jim měl z té částky odkázat 24 zlatých.371

3.2.5 Fulnecké panství. Spory s augustiniánským konventem a dalšími Fulneckým pánem byl v této době Bernart z Žerotína. Město díky němu a jeho bratřím mohlo mít nové městské knihy. Rok předtím, v roce 1506, vydali bratři Jan, Viktorin a Jiřík i na místě bratří Bartoloměje a Bernarta listinu pro fulnecký augustiniánský konvent, kterou jim dávají bezplatně zahradu ležící poblíž kláštera Také klášteru potvrdili držbu dvora poblíž města Fulneku a právo pást dvě stě ovcí vlastním pastýřem.372 Listinou z 24. dubna 1517 odpustil též měšťanům každoroční platbu tří drajlinků373 vína za jednorázový poplatek.374 Nejvíce sporů se odehrálo patrně mezi léty 1515–1522, především mezi fulneckým pánem Bernartem z Žerotína a proboštem Cyrilem z augustiniánského konventu ve Fulneku. Fulnecký klášter byl založen v roce 1389 Benešem z Kravař a na Krumlově. V té době měl na starost nejen duchovní správu, ale i školu a špitál. Klášter měl utrpět během husitských válek, když husité vypálili město Fulnek. Poté vedl spory o rozchvácené statky. Konsolidaci ekonomických poměrů přinesla doba probošta Cyrila (1496–1522), který přikoupil další vsi – Lukavec a Požáhy. V dalších desetiletích však upadal, podle Foltýna nejen kvůli šíření luteránství, ke kterému se začali hlásit i někteří kanovníci, též došlo i k celkovému úpadku morálky a duchovního života.375 Hlavním předmětem sporů byly klášterské vesnice, které si nechal do desek vložit Jan starší z Žerotína,376 ale podle žaloby na to neměl právo. V nálezu relátoři argumentovali fundátorským listem Beneše z Kravař, ve kterém si vymínili právo na užívání majetku. Pan Bernart proto musel tyto vesnice nechat vymazat z desek.377 Podle obvinění z 20. dubna 1520 si měl pan Bernart nechat vložit do desek poddané kláštera, na což neměl právo a soud dal

370 KPN IV., f. 185v. 371 KPN IV., f. 317. 372 ZA Opava, fond Augustiniáni kanovníci Fulnek, inv. č. 18, sig. I 10. Dostupné z:http://digi.archives.cz/da/permalink?xid=F6551510237A11E4B501000C29D8B843&scan=1(citováno dne 2. 5. 2018) 373 Jeden drajlink odpovídá 1240 litrům. 374 SOkA Nový Jičín, fond Archiv města Fulnek, inv. č. 1, sig. 8. Dostupné z: http://digi.archives.cz/da/permalink?xid=6502150283FF11E3930D0013D44045F8&scan=1 (citováno dne 16. 5. 2018) 375 FOLTÝN, Dušan a kol. Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha: Libri, 2005, str. 292. 376 DZO II., str. 37. Jan starší měl v zástavě klášterské vsi Jerlochovice, Děrné, Starou Ves, Jílovec, Bílov a Pustějov. 377 KPN III., f. 341. 55 klášteru za pravdu.378 Kromě toho měl Bernart nedovoleně vzít lidi náležející ke klášteru – konkrétně z Děrného, Staré Vsi u Bílovce, Bílova a Pustějova.379 Probošt Cyril si stěžoval na Bernarta též v souvislosti s neoprávněnou držbou vsi Pustějova, kterou musel pan Bernart vrátit, stejně tak i ves Bílov.380 Navíc měl čtyři dny věznit bílovského fojta Havla, kterému pobral dva funty šafránu a „dvě červená zlata.“381 Podle žaloby měl pan Bernart hnát na robotu lidi z Děrného a kázat jim, aby neposlouchali klášterní vrchnost, na což však podle nálezu nesměl.382 Také přijal sumu od lidí z Bílovce, Děrného a Kletné a nevrátil ji celou.383 Další spory se týkaly též postavení lidí, zadržování sirotků z klášterních vsí384 a také platů na fulnecký špitál, jež podle probošta měli platit lidé ze Suchdola a Kletné. Probošt však nedokázal nárok na ty platy.385 Kromě sporů s klášterem se pan Bernart soudil i s purkmistrem a radou Olomouce o přijímání zběhlých poddaných z fulneckého panství, které olomoučtí odmítali postavit, ačkoliv o to byli požádáni od Bernarta.386 Mandalena z Bartošovic pohnala Bernarta o položení listu k odúmrti387 a také o sumu 1600 zlatých, kterou jí měla odkázat Marta, manželka fulneckého fojta. Vzhledem k tomu, že poháněla za více lidí, její půhon byl neplatný.388 Mandaleně odkázala dům ve Fulneku se vším vybavením a hotovostí též Johana z Dobrotic, která ji vychovávala. K domu patřilo i hospodářství, tedy stodola s obilím a oseté pole. O toto dědictví byl pohnán Viktorín, který jí ho pobral.389 Dokladem dobové soudní praxe může být otázka Bernartovy nemoci, kvůli které se nezúčastnil soudu. Na posudku na něj totiž žádali zvod úředníci Fabian z Brebelsdorfu a Jan z Předhradí, jakožto poručník Mandaleny z Bartošovic, protože Bernart „neprovedl nemoci.“ O zápis ohledně neprovedení nemoci též požádali Bernartovi bratři Petr a Viktorín. K zvodu na Bernartův majetek patrně nedošlo, neboť jeho nemoc prokázali lidé Jiřík Koleš a Dětoch z Čachfu.390

378 KPN IV., f. 77. 379 Tamtéž. 380 KPN IV., f. 77 381 Nelze přesně určit tvar ani hmotnost. Viz KPN IV., f. 77v. 382 KPN IV., f. 77v. 383 KPN IV., f. 193. 384 KPN IV., f. 193. 385 KPN IV., f. 249, 249v. 386 KPN IV., f. 8v. 387 KPN IV., f. 10v. 388 KPN IV., f. 11. 389 KPN IV., f. 140v a 185v. 390 KPN IV., f. 118 –118v. 56

Nemocný měl podle práva za sebe poslat lidi, kteří prokázali jeho nemoc. Měl se ohlásit buď do soudu, nebo do dvou neděl po sezení či na posudku. Pokud by se nadále neuzdravoval, mohl během dalších dvou neděl znovu provést nemoc a to mohl učinit maximálně třikrát. Jinak by musel zaplatit za úředníky, kteří ho měli prohlédnout a dokázat, že není schopen být u soudu.391

3.2.6 Panství strážnické a spory s Janem z Kunovic a Heřmanem z Vojslavic Strážnice připadla v dělení v letech 1512– 1513 bratrům Janovi a Bartoloměji. Oba dva se soudili především s panem Janem z Kunovic sídlícím v Uherském Brodě. Tohoto území se týkaly i spory s Tetaury a Franci z Háje, ale vzhledem k propojenosti rodů byly popsány již dříve. Nyní tedy nastíním osobnost Jana z Kunovic a jeho pře s Žerotíny. První zmínka o Janovi z Kunovic souvisí s určením jeho poručníka Viléma z Pernštejna, nejvyššího hofmistra, kterého poručil Janův strýc, varadínský biskup Jan.392 Díky biskupovým zásluhám král Vladislav dával Janovi právo na různé državy. V roce 1492 mu Jiří Berka z Dubé vložil do desek tvrz a městečko Kunovice, které však o pět let později získal Mikuláš z Klokočna.393 V témže roce koupil od hraběte Petra z Pezinku hrad a město Jičín.394 Ty v roce 1500 prodal žerotínským bratrům i s příslušnými vesnicemi395 a loukou na lešenském zboží, kterou předtím vlastnila Elška z Žerotína, teta žerotínských bratří.396 Král Vladislav mu ve svém listu dal město Šumperk s příslušenstvím. V té době ho držel Petr z Žerotína, ale Jan z Kunovic se města vzdal ve prospěch pana Petra.397 V roce 1508 získal od krále Uherský Brod.398 Podle zápisu v deskách z roku 1531 měl dosáhnout funkce podkomořího markrabství moravského, ale podle Matějka není jisté, zda se jedná přímo o něj, nebo o stejnojmenného syna.399 Mezi léty 1505–1512 se s ním soudil především Jan z Žerotína. Jeden z půhonů se týkal rubání dřeva v lesích u Horního Němčí. O tom měla být uzavřena smlouva mezi Janem z Kunovic a Václavem z Ořechového, jehož lidé z Dolního Němčí měli rubat zmíněné lesy. Kunovicovi lidé však dříví kácet nesměli.400 Jan z Žerotína si též stěžoval na to, že Kunovicův

391 Kniha Drnovská, str. 38. 392 DZO II., str. 62. 393 DZO II., str. 118. 394 DZO II., str. 114. 395 DZO II., str. 132. 396 DZO II., str. 128 a 133. 397 DZO II., str. 161. 398 DZO II., str. 162. 399 DZO II., str. 264. 400 KPN I., f. 13. 57

Horní rybník měl zatopit jeho lipovské grunty.401 Naopak Jan z Kunovic žaloval Žerotína o to, že mu měl pobrat lidi ze vsí Kuželového, Lipové a Veliké a uvěznit je.402 Spory o rybníky pokračovaly i v dalších letech. Vleklým sporem byl ten o stav na rybníku nad Tasovem. Kunovic pohnal Jana z Žerotína kvůli tomu, že strhnutí stavu nařídil úředník Janek a provedli ho lidé ze vsi Lipova. Jan z Kunovic tak nemohl hnát vodu na své tři mlýny. Jan z Žerotína se hájil tím, že o tom bylo rozhodnuto již za jeho otce a úředník Janek pouze konal podle otcovy vůle. Soudci však nakonec dali za pravdu Janu z Kunovic.403 Jan z Žerotína naopak pohnal pana Jana z Kunovic kvůli tomu, že lidé z Boršic měli v Sadově zabít jeho člověka Martina Šestáka. Kromě toho pohnal zatkyní404 úředníka Kryštofa ze Světlé. Ten měl rozkázat lidem z Boršic, aby šli na velický grunt, kde pobrali sedm koní a probodali je.405 Jan z Kunovic nabídl na výměnu vsi Žeravinky a Kozojídky za Horní Němčí. K tomu přizval Jan z Žerotína pány Hynka a Václava z Ludanic, aby rozhodli o penězích za výměnu. Pán z Kunovic však údajně jejich ocenění nerespektoval, ale soud rozhodl, že se má výměna udát podle určení panů z Ludanic.406 Jan z Žerotína měl položit listy panu Johanesovi, ale toho neučinil. Podle posudků měli oba páni vyslat své přátele k jednání, aby mohl být spor ukončen, ale Jan z Žerotína měl od jednání ujet.407 Žerotín se zvednul proti nálezu, a dokonce požádal o zvod408v hodnotě 500 kop grošů českých na pana Johanesa,409 který se nakonec neudál.410 S Kunovicem se Jan soudil též společně s bratrem Bartolomějem. Pan Johanes měl vzít vodu tekoucí do lipovského a veselského rybníku a pan Jan prokazuje smlouvou, že polovina vody z lučky pod Velikou Blatnicí má jít na ty rybníky.411 Některých sporů se bratři účastnili spolu, popřípadě si byli navzájem poručníky u soudu. Stejně jako pan Jan i Bartoloměj byl poháněn Janem z Kunovic ohledně stavu nad Tasovem.412 Pán z Kunovic první při ztratil, neboť neuvedl jméno dalšího úředníka, který měl ono strhnutí

401 Tamtéž. 402 KPN I., f. 331v 403 KPN II., f. 165v. 404 Zatkyní byli poháněni lidé, kteří nevlastnili nemovitost a ani neměli žádnou v zástavě. Půhon měl být doručen pánovi či správci daného města, hradu či vsi. Ten měl buď vyslat půhončího, nebo sám osobně dodat půhon pohnané osobě. Viz BRANDL, Vincent (ed.). Kniha Drnovská. Brno, 1868, str. 26. 405 KPN II., f. 184. 406 KPN II., f. 185. 407 KPN II., f. 215. 408 KPN II., f. 215. 409 Pan Johannes z Kunovic. 410 KPN II., f. 239. 411 KPN II., f. 290v. 412 KPN II., f. 166 – 166v. 58 rozkázat. V dalším půhonu však již jmenoval konkrétního úředníka – Jana Rožmberka z Mirovic, který měl dát rozkaz ke stržení.413 Nález opět dopadl ve prospěch Jana z Kunovic, neboť mu bylo přiznáno právo užívat stav jako za starodávna. Jan z Kunovic též opakovaně poháněl kvůli svým lidem ze „strážnických“ hor, které měl pan Bartoloměj osvobodit od poplatků.414 Jmenoval zde jakéhosi Kubíčka z Kuželového, jehož měl Bartoloměj vzít a donutit ho zaplatit šest zlatých a ty mu pak nechtěl vrátit. Podle nálezů však strážnické hory panu Bartolomějovi nepatřily, tudíž ho pan Jan z Kunovic nemohl o tohle pohánět.415 Bartoloměj naopak pohnal pana Jana z toho, že ho měl připravit o plat z Dolního Němčí ve výši 32 měřic ovsa a dvě a půl kopy slepic416 a také za to, že mu lidé ze strážnických hor neplatili „ospy“417, které měli odvádět podle smlouvy.418 Podle pana Bartoloměje měli Kunovicovi lidé posunout kůl na veselském rybníku, kterým se měřila hladina vody, a hrozilo tedy, že voda zatopí rybník lipovský patřící právě Bartoloměji.419 Naopak Jan z Kunovic pohnal Bartoloměje kvůli tomu, že dovolil jeho lidem Tomkovi a Janu Pagáčovi odejít do Kuželového a pan Bartoloměj to nerespektoval.420 Jan mladší z Žerotína byl pohnán Janem z Kunovic kvůli svědectví k jedné rozpravě ještě spolu s Heřmanem z Vojslavic. Ta se týkala toho, co řekl Václav Tetaur a lidé ze vsi Veliké Vršky jim oznámili, „že jim chtěl Tetaur něco učinit.“421 Také měl sepsat smlouvu ohledně půhonů podle přípisu, který obdržel, ale neučinil tak a soud mu nakonec přikázal tento slib splnit.422 Výjimečně se do sporu s Janem z Kunovic dostal i pan Bernart. Kunovic ho pohnal za to, že k němu poslal své lidi Trysyka a Grychtu s poselstvím a Bernart je nechal vsadit do vězení a odmítnul je propustit, dokud se na něj Jan z Kunovic neobrátil.423

Spory s Heřmanem z Vojslavic

413 KPN II., f. 239. 414 KPN II., f. 239v 415 KPN II., f. 239v. 416 KPN II., f. 231v. 417 vrchnostenská dávka odváděná v plodinách, zvl. v obilném zrnu. Elektronický slovník staré češtiny [online] Verze 1.1.3 Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro český jazyk AV ČR, v. v. i, 2006 - Dostupný na: https://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx?hw=osep (citováno dne 28. 11. 2017) 418 KPN II., f. 291v. 419 KPN III., f. 79v. 420 KPN III., f. 78v. 421 KPN III., f. 291v 422 KPN III., f. 169. 423 KPN III., f. 154. 59

Heřman z Vojslavic byl majitelem veselského panství. Jeho rod se stejně jako Žerotínové, Tetauři a Francové zúčastnil války mezi Jiřím z Poděbrad a Matyášem Korvínem a přidal se na stranu uherského krále. Vojsko českého krále se pokoušelo dobýt hrad Veselí, ale bylo překvapeno Uhry a muselo uprchnout. Králův syn Viktorín zde padnul do uherského zajetí. Není však jisté, že by se Vojslavští zúčastnili přímo bojů.424 Samotný Heřman však nepocházel odsud, byl totiž vzdáleným příbuzným veselského pána Mikuláše z Vojslavic a vykonával funkci purkrabího na Karlštejně, které ho zprostil král Vladislav, aby se mohl věnovat svému dědictví. Král navíc udělil Mikulášovi z Vojslavic privilegium, aby jeho majetek mohl získat právě Heřman, neboť ani on, ani jeho bratr Václav neměli potomky. Na počátku 16. století tedy vymřela moravská větev rodu z Vojslavic a její majetek získala větev česká.425 Vladyka Heřman měl především spory se strážnickými pány Janem a Bartolomějem. Vzhledem k lokalitě, ve které působil a podle vztahů s ostatními šlechtici, patřil do okruhu kolem Strážnice a moravskouherského pomezí, stejně jako Tetauři a Francové. Svědčí o tom půhon, ve kterém pohání pana Jana z Žerotína o zvěř Jiříka France z Háje. Tu Heřman slíbil Jiříkovi Tetaurovi a musel mu dát místo ní sumu 50 zlatých uherských a pan Jan mu ji nechtěl nahradit.426 Také pana Jana pohnal kvůli tomu, že mu nechtěl dát svědectví ohledně smlouvy a výpovědi týkající se vyprázdnění splavu a dělání plotů před prahem na veselském rybníku.427 Heřman z Vojslavic se soudil v roce 1520 s Janem z Žerotína o polovinu vsi Vnorov. Na tu měl Jan zástavní list od svého strýce Václava z Žerotína a na Buchlově. Když však Heřman přijel za Janem, aby mu dal sumu za zástavu, doma zastihl jeho ženu Alenu a úředníka Jana z Raduně, kteří tu sumu přijali, ale Jan Heřmanovi ten zástavní list nedal.428 Jan z Žerotína se měl však podle zápisu soudit i ve Slezsku, s knížetem Kazimírem Těšínským. Zápisy v Knize půhonné pouze konstatují, že se měl Jan podvolit nálezu a také ho napomenuli, neboť se měl po dvou souhlasech s nálezem bránit. Co bylo předmětem sporu, není uvedeno, vzhledem k nadpisu se mohlo jednat o otázku cti knížete Kazimíra.429

3.2.7 Další spory Bartoloměje z Žerotína Spor mezi Bartolomějem z Žerotína a Janem Kunou z Kunštátu se týkal sňatku mezi Bartolomějem a Ludmilou, sestrou Jana Kuny. Podle Kunovy žaloby ho měl pan Bartoloměj

424 FUTÁK, Peter. Šlechtické rody na Veselském panství. Vladykové z Vojslavic. In: Malovaný kraj, národopisný a vlastivědný časopis Slovácka, 2009, roč. 45, č. 6, str. 12–13. 425 FUTÁK, P. Šlechtické rody na Veselském panství, str. 13. 426 KPN III., f. 64v. 427 KPN III., f. 64v. 428 KPN IV., f. 152v–153. 429 KPN III., f. 333–333v. 60 jakožto jejího nejstaršího bratra žádat o svolení k manželství. Ten jeho nabídku přijal a Bartoloměj slíbil, že si ji vezme, ale neučinil tak. Důvody pro to, proč pan Bartoloměj chtěl vzít svou nabídku zpátky, nejsou uvedeny. Můžeme předpokládat, že se jednalo o otázku majetku nebo o nesrovnalost ve vyjednávání. Podle rozsudku si nakonec Bartoloměj pannu Ludmilu musel vzít, neboť slíbil, že smlouvu dokoná.430 Zda se s ní skutečně oženil, není známo. V již zmíněných sporech o Bartolomějovo dědictví je jmenována jako manželka Anežka z Ojnic. Pan Bartoloměj se dostal roku 1517 do sporu s klášterem Hradisko u Olomouce ohledně žida Jakuba. Klášteru patřilo město Kyjov. Jeho měšťané měli propadnout Jakubovi sumu 51 hřiven. Pan Bartoloměj chtěl na Jakuba položit všechny listy, popřípadě ho i postavit před soud, pokud by ho kdokoliv z něčeho vinil.431 Opat Pavel z téhož kláštera naopak pohnal Bartoloměje, že žid Jakub, který měl být propuštěn na záruku od strážnických radních, nečekal na dořešení pře u kyjovského soudu a odešel z města. Purkmistr a rada města Strážnice nechala propadnout základ ve výši 500 kop grošů a pan Bartoloměj je měl přimět k tomu, aby ho zaplatili.432 Kromě toho se pan Bartoloměj zadlužil u olomouckého kupce Filipa Ruprechta. Měl u něj nakoupit drahocenné látky (atlas, aksamit a kment), dále také vybavení jako koflíky, zrcadlo, koberce, svícen apod. v hodnotě 511 kop bez 3 grošů.433 U téhož obchodníka měl dluh i pan Viktorín, ten ho však srovnal u Ruprechtovy ženy.434 Bartoloměj se ke konci života soudních řízení nezúčastňoval kvůli nemoci a některé spory ukončil poklidem. Pohnal například opata velehradského kláštera Kryštofa i s konventem ve věci rozehnání šestnácti ovcí, kterého se měl dopustit jakýsi Matěj Koudal (Koudel) z Domanína. Ovce totiž patřily Václavovi z Ořechového, sudímu menšího práva v Olomouci.435 Bartoloměj byl v této věci ručitelem za Heřmana z Vojslavic, kterému patřil Domanín a musel tedy zaplatit úředníkům patnáct a půl kopy grošů a dalších dvacet grošů.436 Věci se měl ujmout úředník kláštera Petr ze Zumě, který to však neučinil a pan Bartoloměj pohnal přímo jej zatkyní, neboť tu škodu musel zaplatit místo něj.437 Vilém Kuna z Kunštátu pohnal pana Bartoloměje ohledně Jana Hnaničky (Hraničky), bývalého purkmistra ve Vizovicích, který nesložil pánům účet z přijatých sirotčích peněz.

430 KPN I., f. 303–303v. 431 KPN III., f. 287, 287v. 432 KPN III., f. 299. 433 KPN III., f. 301. 434 KPN III., f. 301v. 435 KPN IV., f. 13. 436 KPN IV., f. 23v. 437 KPN IV., f. 24. 61

Navíc měl Hnanička podle žaloby do domu, kde bydlel, někoho usadit a také vrátit sirotka Jiříka Mikšova, se kterým odešel, když se vystěhoval.438

3.2.8 Petr z Žerotína a panství šumperské Nejstarší ze synů Jana staršího se do jisté míry dělení rodového majetku neúčastnil. Při první dělením po smrti Jiříka z Žerotína byl pouze poručníkem některého z bratrů. Zapojil se až po smrti nevlastní matky Machny z Nové Cerekve a také po smrti Bartoloměje, jak již bylo zmíněno. Spory z uvedeného období se týkaly spíše jeho držav a sousedů, výjimkou byly ty ohledně poručnictví k synům Viléma Tetaura. Obecně lze říci, že pře Petra z Žerotína ze sledovaného období se týkaly především panství šumperského a okolí. Kromě sporů s bratry se v letech 1508–1509 soudil především v rámci panství Zábřeh se Zdeňkem Trčkou z Lípy. Jejich pře se týkaly poddaných, například ten, kdy měl Zdeněk Trčka vzít jakémusi Matějovi vůz s koňmi, totéž měl udělat i u Bendy ze Zvole, kterého měl odvléct na své panství. Navíc měl stavět lidi z Šumperka pro dluh a vzít mu základ ze zábřežského panství. Petr se hájil tím, že onen dluh pocházel ještě z doby, kdy panství náleželo Tunklům z Brníčka, ale podle rozsudku to neprokázal. Jeden ze sporů se týkal také desátku pro faráře z Postřelmova a Volského.439 Jan Trčka z Lípy měl neoprávněně odkoupit část zábřežského panství a nechtěl osvobodit lidi ze Zábřehu, kteří měli být osvobozeni smlouvou mezi Petrem z Žerotína a Jindřichem Tunklem z Brníčka. Tento list však byl promlčený, proto padly Petrovy nároky.440 Jan Trčka z Lípy pohnal Petra za to, že měl přijmout na své panství „nevyčteného“441služebníka, písaře Jakuba Valšíka. Povolit odchod mu měli šumperští radní a pan Petr je měl za to pohnat k zodpovědnosti. Podle nálezu ho měl tedy Žerotín vydat zpátky Janu Trčkovi.442 Kolem roku 1512 Petra z Žerotína lze nalézt mezi relátory a jako posla k zemským deskám. Také půjčil peníze králi Vladislavovi. Svědčí o tom půhon, ve kterém pohnal několik významných moravských velmožů, jmenovitě pány Jiříka z Vlašimi, Jana z Lomnice (moravský hejtman), Albrechta ze Šternberka, Ladislava z Boskovic, Viléma Kunu z Kunštátu, Hanuše Haugvice a Johanesa z Kunovic. Kromě toho si stěžoval i na vladyky Jana a Bohuše ze Zvole a Heřmana z Vojslavic.443 Šlo o úrok ve výši 100 kop grošů širokých na půjčku 1250 kop

438 KPN IV., f. 51v –52. 439 KPN I., f. 73. 440 KPN I., f. 71. 441 Úředník, který nesložil účty, nevydal počet ze své činnosti. Vokabulář webový [online] Verze 1.1.3. Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro český jazyk AV ČR, v. v. i, 2006- Dostupný na http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx?hw=vzvedn%u00fati (citováno dne 27. 11. 2017) 442 KPN II., f. 45–45v. 443 KPN II., f. 154. 62 grošů. Žerotín měl též podle půhonu kněze Štěpána ze Šumperka nechat vsadit do vězení a hrozit popravou bez jakéhokoliv obvinění.444 Spor však skončil poklidem. S panem Vokem Pňovským ze Sovince se soudil ohledně poddaných. Podle Petrovy stížnosti měl pan Vok vybírat mýto od lidí, kteří chodili na dřevo do rabštejnských lesů, ale soud mu to nedokázal.445 Naopak pan Vok pohnal pana Petra z toho, že měl u sebe zadržovat jeho zběhlé lidi z Rýmařova.446

3.2.9 Poručenství na majetek pana Jiřího z Vlašimi, podkomořího Markrabství moravského Tento spor zde zařazuji nejen kvůli zapojení pánů Bernarta a Viktorína z Žerotína, ale také jako doklad o přísahách u soudu. Páni z Žerotína byli s Jiříkem spřízněni skrze svou sestru Barboru. Spolu s Václavem Berkou z Dubí pohnali rytíře Havla Chudobněho z Boršic, jenž měl podle jejich žaloby otevřít list na poručenství po zesnulém Jiřím z Vlašimi. Onen list však měl být podle řečených pánů otevřen společně. Havel u soudu přísahal, že žádnou takovou ceduli nenašel.447 Podle dalšího půhonu ji neměl otevřít sám, ale s panem Janem ze Šternberka a s Jiříkem z Rokytnic, Michalem ze Slavíkovic a Tomášem z Domansdorfu.448 Spor patrně nebyl dořešen, neboť zde není uvedení nález, ani že by skončil poklidem.

444 KPN II., f. 133. 445 KPN III., f. 122v. 446 KPN III., f. 145. 447 KPN IV., f. 269. 448 KPN IV., f. 269v. 63

4 Majetek a kultura konfliktu mezi šlechtou na počátku 16. století

4.1 Panský stav na Moravě a jeho reflexe v Knize Tovačovské Důležitým pramenem pro studium šlechty na Moravě je Kniha Tovačovská, ve které se kromě právních zvyklostí objevují i pravidla moravského panského stavu. Autorem byl Ctibor Tovačovský z Cimburka, zemský hejtman krále Jiřího z Poděbrad. Je v ní vymezeno patnáct starých rodů: páni z Cimburka, z Lipého, z Hradce, z Pernštejna, z Lichtenštejna a další. K nim patřili i páni z Pezinku, kteří zde měli své statky, ale byli obyvateli Uherského království a příliš se zde nezdržovali a osm mladších:Vaitmilové, Tunklové z Brníčka, Žerotínove atd. Mimo jiné je zde i určeno pořadí, v jakém měli sedět účastnící sněmu. První měl usedat hejtman, po něm maršálek, komorník (buď brněnský, nebo olomoucký), a pak nejstarší příslušníci výše uvedených starobylých rodů, přičemž se měli řadit podle nejstaršího.449 Pokud tento nejstarší zemřel, na jeho místo měl dosednout nejstarší z jiného rodu, nikoliv jeho následník.450 Starobylé rody seděly výše a mladší toto měly respektovat do třetí generace. Členem panského stavu se mohl stát šlechtic, jenž prokázal urozenost rodu do čtvrtého kolene. Moravský zemský sněm se skládal ze tří kurií. V panské kurii zasedal též olomoucký biskup, který byl první mezi pány.451 V druhé kurii se scházela nižší šlechta, nazývána buď rytíři či vladyky a ve třetí královská města a preláti (zástupci olomoucké kapituly a opati významných klášterů). V jagellonské době se panský stav uzavírá, na Moravě je to konkrétně v roce 1480. Od tohoto roku měly být zemské desky vedeny v českém jazyce, aby byly srozumitelné i pro ty, kteří neumí latinsky.452 Byla stanovena pravidla pro přijímání vybraných rytířů, omezující zásahy panovníka. Pokud čeští i moravští páni svolili, aby byl dotyčný přijat, kandidát předstoupil na zasedání zemského soudu, kde přednesl svou žádost. Komorník svolal pány, kteří ho měli přijmout „z dobré vůle a z žádného práva.“. „Kandidát“ složil přísahu.453 Josef Macek uvádí, že toto uzavírání stavu není česká zvláštnost, nýbrž se to děje i ve Francii a v Bavorsku. Mohl za tím být strach ze ztráty privilegií a snaha posílit moc. Navíc na Moravě postupně upadal význam královských měst. V porovnání s Českým královstvím byla politicky slabší i nižší šlechta.454 V první polovině 16. století se setkáváme ještě s vrstvou svobodné nižší

449 Kniha Tovačovská, str. 38. 450 DZO II., str. 4. 451 BARTLOVÁ, M. a ČORNEJ P. Velké dějiny zemí Koruny české VI., str. 559. 452 Kniha Tovačovská, str. 57. 453 Kniha Tovačovská, str. 39. 454 MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích: (1471–1526). 2, Šlechta. Praha: Academia, 1994, str. 28. 64

šlechty, tzv. dvořáky, many a půhončími, jejich majetková držba však upadala, jak dokládá například Jurok ve své práci vycházející z berních rejstříků. Dvořáci víceméně zanikli, ale udrželi se manové, především kolem olomouckého biskupa.455

4.2 Definice majetku na přelomu 15. a 16. století Podle Josefa Macka byl majetek ve středověku pojímán nejen jako movitý a nemovitý, ale patřila k němu i mocenská sféra, vrchnostenská práva a privilegia.456 Kromě toho zde byl ještě další typ majetku – peněžní. Ten zahrnoval i finanční obnos deponovaný u určitého dlužníka či instituce, odkud plynul pravidelný úrok.457 Maťa obecně definuje majetkovou strukturu přelomu století jako značně nepřehlednou, neboť existovaly tři formy držby nemovitého majetku, které se překrývaly – alodní, lenní (manská) a zástavní (zápisná).458 Manské zřízení se však rozpadlo, šlechta byla osvobozována od manských povinností a manské statky se stávaly svobodnými. Šlechta se též snažila zápisné zboží přeměnit ve zboží svobodné. Vymaňuje se též z královské odúmrti a tím si zajišťuje plnou dědičnost rodového majetku. K významným majetkovým přesunům došlo především v souvislosti s husitskými válkami a později též v rámci konfliktu Matyáše Korvína a Vladislava Jagellonského. Královský a církevní majetek získávaly jiné osoby, šlechtici zabírali statky buď lidem vlastníků, kteří vyznávali jinou víru, nebo naopak brali pod svou ochranu majetek souvěrců, který však už nevraceli.459 Díky tomu se v rukou vyšší šlechty ocitla velká část královského i církevního majetku a statky nižších šlechticů. Někteří zbohatli díky zástavám, např. Jan starší z Žerotína takto získal fulnecké dominium od knížat Minsterberských, ale také byli odměňováni za věrné služby královskými odúmrtěmi jako vojenští hejtmani Matyáše Korvína, Vilém Tetaur z Tetova a Franc z Háje.

4.3 Peníze a zadlužování Konec 15. století poznamenala krize v zemědělství. Týkala se nejen Českého království, ale také německých krajů a Francie. Klesaly ceny zemědělských výrobků i hodnota peněz získaných z poddanských dávek, naproti tomu stoupala cena šatstva, koření, jižního ovoce i

455 JUROK, Jiří. Česká šlechta a feudalita ve středověku a raném novověku. Majetková a sociální struktura, politická moc a kulturní reprezentace šlechty a feudality v českém státě ve 13. – první polovině 17. století. Nový Jičín, 2000, str. 192 a 197. 456 MACEK, J. Jagellonský věk v českých zemích II., str. 90. 457 MAŤA, Petr. Svět české aristokracie (1500–1700). Praha: NLN, 2004, str. 118. 458 MAŤA, P. Svět české aristokracie, str. 119. 459 PAPAJÍK, David. Člověk a dluhy. Příklad šlechtice z 15. století. Osobnost Voka V. z Holštejna. In: Theatrum historiae 6, Pardubice, 2010, str. 210. 65 výrobků ze železa. V českých zemích se k tomuto přidaly i další faktory. Macek uvádí, že se šlechta snažila dohnat, co zameškala během husitských válek a díky tomu znovu vzkvétal rytířský životní styl zahrnující nákladné rytířské jízdy, turnaje apod., jež měly zatěžovat šlechtické pokladny.460 Kromě toho se české země na konci století začaly začleňovat do systému evropského obchodu. Díky tomu se na trzích znovu objevovalo různé zboží z ciziny, které lákalo ke koupi, ale vyžadovalo samozřejmě i dostatečnou finanční hotovost. Důležitou součástí šlechtické reprezentace bylo oblečení z drahocenných látek, jako aksamit, atlas a jiné, což také zatěžovalo šlechticovu pokladnu.461 Mnoho z nich utrácelo více, než mělo a situaci řešili půjčkami, které se často stávaly předmětem sporů.

4.3.1 Příjmy šlechty Ve středověku urození získávali příjmy především skrze poddanské dávky a platy, popřípadě si někteří přilepšovali z válečné kořisti, ale jistějším řešením bylo rozšiřování rodových držav. Pohusitská šlechta se držela hesla „dobývání statků,“ tedy hromadění majetku, ale mělo se dít spravedlivou cestou. Pokud nebylo možné majetek rozšířit, pán musel hledět zachovat to, co měl.462 V 16.–17. století se šlechta obrátila k aktivnímu podnikání a hospodaření. Zdrojem příjmů se stala patrimonia, zemské úřady a úvěrové operace.463 Vznikaly též velkostatky jakožto scelené hospodářské jednotky, největší roli hrálo dvorské hospodářství, jež mohlo tvořit až 53,9 % výnosu velkostatku.464 Sociální a majetkovou diferenciaci neovlivňovaly jen hospodářské příčiny, ale například též historické, administrativní, rodové a stavovské. Z historického hlediska vznikala větší držba v oblastech, kde se rozvíjela šlechtická dominia vzniklá ve 13. a 14. století, například u Rožmberků, na Moravě u pánů z Kravař a z Cimburka. Velká dominia vznikala nejprve na úrodných nížinných územích, např. na Bechyňsku, Hradecku a Olomoucku. Příčiny stavovské jsou definovány pro případy přesunu šlechtického majetku do rukou císařské moci, královské koruny, církve a měst, popřípadě opačně.465 Nejčastěji se šlechta v rámci podnikání pouštěla do budování rybníků a vaření piva. Touha majitelů panství vybudovat síť rybníků často vedla ke sporům mezi sousedy, například Žerotínové byli kvůli vodním stavbám ve sporu dokonce s olomouckým biskupem Stanislavem

460 MACEK, J. Jagellonský věk v českých zemích II, str. 96. 461 Jagellonský věk v českých zemích II, str. 101. 462 MAŤA, P. Svět české aristokracie, str. 184 463 Svět české aristokracie, str. 186. 464 HRUBÝ, František. Odhady konfiskovaných moravských velkostatků (1622–1623). In: Časopis Matice moravské, roč. 5, 1927, str. 131. 465 JUROK, J. Česká šlechta a feudalita, str. 223–224. 66

Thurzem, který sám přispěl k budování rybníků na Moravě, například u Modřic u Brna, na Svitavsku a na Ostravsku.466 Podle půhonných knih se rybníky zabývalo mnoho šlechtických rodů, jak bohatých, tak i drobných vladyků.467 Matějek si též všímá deskových zápisů svědčících o tom, že rybníky byly skoro na celém území Moravy. Otázkou ale je, zda vkladová formule popisovala realitu, nebo to byla jen fráze popisující ideální stav.468 Naopak nejméně výnosné byly podle Hrubého lesy.469

4.3.2 Půjčování peněz Půjčující křesťané neměli půjčovat na úrok, neboť to bylo považováno za hříšné a tolerovalo se to pouze u židů. Úvěrové obchody se ve středověku převážně realizovaly formou renty. Jistina byla vnímána jako cena, za kterou byla renta zakupována, plat placený v pravidelných termínech.470 Někteří toto pravidlo obcházeli, především městští obchodníci a peněžníci. Ještě koncem 15. století odsoudil úrokování husitský teolog Václav Koranda mladší ve svém traktátu O lichvě, ale dobová praxe byla jiná. Jindřich Tomas to dokládá na příkladu Rožmberků, kteří si půjčovali od křesťanských věřitelů na úrok. V roce 1485 zemský soud v Čechách rozhodl, že úrok u půjčujícího křesťana je možný, ale nesmí přesáhnout 10 %. Na Moravě se toto událo o rok dříve privilegiem krále Matyáše. V roce 1543 byl povolený úrok snížen na 6 %.471 Páni si často půjčovali u drobných šlechticů a v Olomouci také od prelátů a měšťanů. Podle berního přiznání z roku 1538 dlužilo přibližně 90 % pánů. Naopak nejvíce půjčovali rytíři (73,1 %).472 Ti bohatli na prodejích svých statků pánům, kteří si od nich půjčili hotovost. Kromě toho měli příjem v hotovosti z prodaného statku a půjčky pánovi ve výši až 10 % ceny svého majetku. Páni tím naopak rozšířili svá panství.473 Podle Bůžka se stalo půjčování peněz důležitým zdrojem příjmů nižší šlechty, díky němuž mohli někteří schopní věřitelé i postoupit

466 MATĚJEK, František. Feudální velkostatek a poddaný na Moravě s přihlédnutím k přilehlému území Slezska a Polska. Studie o přeměnách na feudálním velkostatku v druhé polovině 15. a v první polovině 16. století. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1959, str. 87. 467 MATĚJEK, F. Feudální velkostatek a poddaný na Moravě, str. 86–87. 468Feudální velkostatek a poddaný na Moravě, str. 91. Konkrétními příklady může být zápis vkladu jičínského panství, DZO II, str. 131, nebo panství strážnického, tamtéž, str. 137. V obou se objevuje fráze, že se statek vkládá „s rybníky a rybništěmi.“ 469 HRUBÝ, F. Odhady konfiskovaných moravských velkostatků, str. 131 470 URFUS, Valentin. Právo, úvěr a lichva v minulosti. Uvolnění úvěrových vztahů na přechodu od feudalismu ke kapitalismu a právní věda recipovaného římského práva. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1975, str. 46–47. 471 TOMAS, Jindřich. Některé problémy ekonomických a mocenských vztahů mezi stavy v českých zemích v 15. a 16. století. In: Folia Historica Bohemica sv. 6, 1984, str. 110–111. 472 TOMAS, J. Některé problémy ekonomických a mocenských vztahů str. 113. 473 MACEK, J. Jagellonský věk českých zemích II. str. 101. 67 na společenském žebříčku.474 Navíc bylo pro pány nejjednodušší půjčovat právě u příslušníků nižší šlechty, neboť z měst se nedal získat příliš velký kapitál a bylo obtížné půjčovat si u cizích finančníků, či u židovských lichvářů kvůli vysokým úrokům.475 Vyšší šlechta též půjčovala. Jak v rámci své vrstvy, tak také králi, či později císaři. Panovník již v 15. století splácel své dluhy zástavami komorního a církevního majetku. Mělo to být pouze dočasné řešení problému, ale většinu majetku nakonec už nikdy nezískal zpátky. Matějek ve své práci o feudálním velkostatku na Moravě uvádí, že nejvíce markraběcího majetku bylo rozdáno mezi šlechtu v období vlády krále Jiřího, Matyáše a Vladislava II, což představovalo asi 16 % ztraceného zeměpanského majetku, což zahrnuje jak zástavy, tak i odúmrti věnované příznivcům.476

4.3.3 Vymáhání dluhů Obecně pro středověk platilo, že půjčování peněz nebylo spojeno s otevřeným úrokováním. Typickými prostředky pro zajištění splacení dluhů byl tzv. základ, jenž mohl zahrnovat zástavní právo k nemovitosti, či pojištění obligace pokutou, nebo exekuční zajištění (obstávka, ležení).477 Obstávka byla záležitostí především městského a pozemkově vrchnostenského soudu. Spočívala v zadržování hostí v daném městě či panství, kde měli nesplacenou pohledávku, k zemskému soudu se dostala až v případě, kdy si obstavený stěžoval, že k arestaci došlo neoprávněně.478 Podobně fungovala ještě přípověď, ta se však týkala spoluměšťanů a zadržování majetku, nikoliv osob.479 Kameníček popsal podrobně praxi ležení; dlužník dal věřiteli list opatřený pečeťmi šesti rukojmích (ručitelů), kteří byli spraveni v případě, že došlo k ležení. Pokud povinný nezaplatil do stanoveného termínu, věřitel ho upomenul a dal mu 14 dní na zaplacení, jinak se usídlil v hospodě v nejbližším městě, kde setrvával, dokud nedostal své peníze zpátky. Po 14 dnech přišli první dva rukojmí a následně se vystřídali i zbylí, každý se dvěma koňmi a pacholky. Své povinnosti byli zproštěni až ve chvíli, kdy byl dluh uhrazen, nebo zaplatili povinnou část a byla jim vrácena pečeť přiložená k úpisu. Dlužník musel též uhradit náklady na ležení a to po šesti nedělích. Dříve platila praxe, že útraty na ležení nesměly přesahovat jistinu dluhu, ale v 16. století se změnila – například Kniha Drnovská přesně definovala, kolik jídla se mělo dát

474 BŮŽEK, Václav a kol. Společnost českých zemí v raném novověku: Struktury, identity, konflikty. Praha: NLN, 2010, str. 511. 475 Některé problémy ekonomických a mocenských vztahů, str. 118. 476 MATĚJEK, F. Feudální velkostatek a poddaný, str. 37. 477 URFUS, V. Právo, úvěr a lichva v minulosti, str. 48. 478 KLABOUCH, Jiří. K dějinám obstavování a připovědí ve feudálním právu českém a moravském. In: Sborník historický. Praha: Historický ústav ČSAV, 1961, str. 204. 479 KLABOUCH, J. K dějinám obstavování a připovědí, str. 208. 68 ležákům, pacholkům a koním.480 V případě, že dlužník zemřel, jeho dluhy byly vymáhány buď u rukojmích, nebo u rodiny.

4.4 Spory o majetek a dědické právo Vzhledem k pramenům k žerotínským sporům zde budou nastíněny především obecné teze o majetkových přích a dědění. Ve středověku se uplatňoval systém nedílu. Ten odpovídal nemovitému majetku patřícímu dané rodině či odvozené příbuzenské jednotce. Nárok na dědictví měla pouze osoba náležející k nedílné držbě. Vyloučeny z ní byly dcery, jež obdržely věno a také mužští příslušníci, kteří se odloučili z nedílu.481 Důsledkem toho bylo, že majetek končil v rukách jiného rodu, především v případech, kdy v nedílu nezůstal žádný mužský příslušník rodu a majetek připadl šlechticově manželce či dceři. Dědictví též mohlo připadnout králi jako odúmrť v případě, že zemřely všechny osoby v nedílu. Panovník též mohl svolit, zda převede majetek na někoho mimo nedíl. Podle Bůžka si šlechta začala šlechta vytvářet strategie, aby majetek udržela v rámci rodu. K těm patřily závěti, jež však musel odsouhlasit král, a především dohody o vzájemném dědictví, tzv. erbauňky.482 Josef Kalousek uvádí další způsoby, kterými bylo možno zamezit královské odúmrti; listy mocné, za které se však musely platit nemalé peníze a od 14. století též spolky (právní prohlášení učiněné buď před králem, nebo zemským soudem). Společníci i nadále drželi své majetky, ale když jeden z nich zemřel bez dědiců, tak jeho statek přešel na druhého společníka. Spolky uzavírali především dílní bratři, muži, aby mohli dědit po svých ženách, nebo děti dědící po matce.483 Z právního hlediska se spolek podobal vztahu nedílných příbuzných a majetek byl v jakémsi spoluvlastnictví. Pokud nastala situace, že jeden ze společníků chtěl odkázat svůj někomu jinému, musel od druhého získat povolení.484 Dalším způsobem bylo dědictví dluhem respektive dluhem fiktivním. Zůstavitel předstíral, že dluží dědicovi a pokud nezaplatil, tak se po jeho smrti uvázal v danou část zůstavitelova majetku. Tuto praxi později zakázalo Obnovené zřízení zemské.485

480 KAMENÍČEK, František (ed.). Zemské sněmy a sjezdy moravské, díl 1., str. 316–318. 481 BŮŽEK, V. a kol. Společnost českých zemí v raném novověku, str. 508. 482 Tamtéž. 483 KALOUSEK, Josef. O staročeském právě dědickém a královském právě odúmrtném na statcích svobodných v Čechách i v Moravě Praha: Nákladem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1894, str. 28–29. 484 KALOUSEK, J. O staročeském právě dědickém, str. 29. 485 KRÁL, Pavel (ed.) Mezi životem a smrtí. Testamenty české šlechty v letech 1550 až 1650. České Budějovice: Historický ústav Jihočeské univerzity, 2002, str. 14. 69

4.5 Snaha o omezení královské odúmrti V Brně se sešel počátkem roku 1437 sněm, kterého se zúčastnil zemský hejtman, olomoucký biskup, 12 pánů a 12 zemanů. Z něho vzešlo společné prohlášení, které žádalo zachování možností, jak zamezit královské odúmrti. Jmenován je zápis v deskách, mocné listy a spolky. Kromě toho bylo vymezeno, kdo dědil – synové, neprovdané dcery, pokud nebyly v klášteře a také dcery vdané, pokud neobdržely věno, též i příbuzní do čtvrtého kolene, což bylo obsaženo v privilegiu krále Jana z 18. června 1311.486 Kromě toho byl do dědického práva zahrnut i bratr dílný a jeho synové, kteří si jinak museli svůj nárok zajišťovat skrze výše uvedené právní prostředky.487 K tomuto výroku se měla též obracet Kniha Tovačovská. Král Matyáš nakonec právo na nápady488 rozšířil až do pátého kolene po meči. Kromě toho mohly dědit i dcery oddělené a to skrze zápis v deskách, mocný list či spolek. Později král Vladislav rozšířil nápady i na ženské dílné příbuzné489 a jeho syn Ludvík až do šestého kolene.490 Neomezené právo na nápady udělil Moravanům za věrné služby až Rudolf II. v dubnu 1587.491 Král se sice vzdal práva na odúmrť, ale k tomu, aby šlechtic mohl volně nakládat se svým majetkem, bylo potřeba královské svolení v podobě mocného listu. Kšaftování bez něj bylo povoleno až Obnoveným zřízením zemským. Synové měli mít samozřejmě plná práva k otcovu majetku, ale majetek mohl připadnout dcerám, pokud synové nebyli.492

4.6 Konfliktní kultura Literatura uvádí jako příklady typů konfliktů například ozbrojené proti panovníkovi, či souboje, týkající se cti. Nejčastější však byly soudní pře – o majetek, ve věcech manželství, nebo poškození dobrého jména. Šlo především o osobní a rodovou čest. Konkrétně vznikaly „spory o přednost“, v důsledku vzniku nových zemských úřadů, nebo kvůli ambicím povýšenců stát se členy panského stavu.493 Obecně byl šlechtic vnímán v raném novověku jako člověk oplývající především ctnostmi. Věřilo se, že tyto dobré vlastnosti se dědí z otce na syna. Postavení však nutně neznamenalo správné chování. Šlechtic musel umět vystupovat tak, aby ukázal své vrozené

486 O staročeském právě dědickém, str. 42. 487 O staročeském právě dědickém, str. 44. 488 Tj. dědický nárok. Viz Elektronický slovník [online] Verze 1.1.3. Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro český jazyk AV ČR, v. v. i. Dostupný na: https://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx (citováno dne 28. 2. 2018) 489 KALOUSEK, J. O staročeském právě dědickém, str. 49. 490 O staročeském právě dědickém, str. 51. 491 Tamtéž, str. 52. 492 BŮŽEK, V. a kol. Společnost českých zemí v raném novověku, str. 508–510. 493 BŮŽEK, V. a kol. Společnost českých zemí v raném novověku, str. 489. 70 kvality. Jednou z důležitých součástí šlechticovy osobnosti byla jeho čest. V případě, že ji dotyčný ztratil kvůli nesprávnému jednání, bylo to jako ztratit šlechtictví. Proto se některé spory týkaly právě cti, neboť její ztráta znamenala znevážení šlechticových výsad a autority.494 Pře, týkající se cti, se objevují v moravských půhonných knihách od poloviny 15. století společně se spory majetkoprávními. V 16. století byly souzeny zvlášť, při tzv. rocích. Řešil je také zemský soud, ale větší roli v nich hrál zemský hejtman, kterému byly adresovány stížnosti obou stran a který účastníky obesílal svým jménem. Byly zapisovány do tzv. rokovacích knih a byla u nich možnost odvolání se ke králi, což v jiných případech nebylo možné.495 Významným pramenem pro jejich výzkum je rejstřík Jana Jiřího Humpolského z Rybenska z počátku 17. století. V něm je sporům o čest věnovaná samostatná rubrika nazvaná Půhonové a nálezové o nařčení. Odkazuje na 21 sporů z období mezi lety 1480 – 1533, zaznamenaných v osmi půhonných knihách. Nálezy ke sporům se objevují též v knihách pamětí a ve výpiscích postranných pří při knihách půhonných.496 Dalším důležitým pramenem jsou kromě agendy komorního soudu i tzv. rokové knihy. Zatím jediný známý rukopis pro Moravu je roková kniha Václava z Ludanic z let 1541 – 1556, vedená pro olomoucký kraj. Kromě toho se dochovala téměř kompletní řada rokovacích knih pro knížectví opavské a také pro spory souzené před lenním soudem olomouckých biskupů v Kroměříži.497 Spory na Moravě mělo vést 51 příslušníků panského stavu a další nižší šlechticové. Podle Janišové to byli často čerstvě nobilitovaní nebo přijatí do rytířského stavu. Soudili se šlechticové sloužící panskému rodu, nebo ti, co zastávali nějaký úřad při správě panství. Objevují se zde i města a členové duchovního stavu a stížnosti poddaných na vrchnost a naopak. Většina sporů vznikla kvůli slovním urážkám, dále také kvůli zpochybňování šlechtického stavu, navádění ke žhářství apod. 498

4.6.1 Žerotínové a jejich spory jako příklad konfliktu v rámci rodiny Příkladem mohou být žerotínští bratři popsaní v předchozích kapitolách. Jejich pře bychom mohli zařadit do kategorie majetkových sporů. Macek uvádí, že i v případech, kdy byla sepsána závěť, nemusela platit, zvláště pokud byla prokázána existence nedílu.499 Například

494 Společnost českých zemí v raném novověku, str. 500. 495 JANIŠOVÁ, Jana. Šlechtické spory o čest na raně novověké Moravě. Edice rokové knihy zemského hejtmana Václava z Ludanic z let 1541 – 1556. Brno: Matice moravská a Univerzita Palackého v Olomouci, 2007, str. 57. 496 JANIŠOVÁ, J. Šlechtické spory o čest na raně novověké Moravě, str. 69–70. 497 Šlechtické spory o čest na raně novověké Moravě, str. 71. 498JANIŠOVÁ, J. Šlechtické spory o čest na raně novověké Moravě, str. 73–74. 499 MACEK, J. Jagellonský věk v českých zemích II., str. 95. 71

Jan starší z Žerotína měl sepsat závěť, která se sice nezachovala, ale jeho synové k ní odkazují ve svých sporech, nakonec se však uplatnilo klasické dělení majetku v rámci nedílu. Majetkovými spory se zabývám v jiné části práci, zde budou nastíněny pouze ty případy, které se vymykají z této kategorie a také příklady z pozdější doby zpracované v literatuře.

4.6.2 Bernart z Žerotína, jeho závěť a dědicové. Spory o čest Z šesti synů Jana staršího z Žerotína se čtyři nedočkali potomků (nebo zemřeli v dětství a nejsou doloženi v pramenech). Výjimečná byla v tomto kontextu závěť nejmladšího z bratrů – Bernarta z Žerotína. Tomu kromě Fulnecka přináleželo i panství starojické po zesnulém bratrovi Viktorínovi (†1529), proti čemuž se ohradil bratr Jan, který však umírá o dva roky později a jeho žaloby nestihly být projednány. Kromě Bernarta zde byly ještě potomci jeho bratrů Petra a Jana hlásící se o své nároky. Bernart měl být při pobytu ve slezské Nise v létě 1532 stižen těžkou nemocí, jež ho přiměla sepsat závěť.500 V úvodu poukazuje na smlouvu mezi bratry, která zakazovala odkazovat jiným osobám než členům rodu částku větší než 5000 kop českých grošů. Podle Bernarta tato smlouva nebyla již platná, neboť byl poslední žijící z bratrů. V závěti v prve řadě pamatoval na svou manželku Markétu z Ojnic, které odkázal 5000 kop českých grošů nad věno, klenoty a šperky, dále také na služebníky, přátele i na manželčinu sestru, Markétin fraucimor i na chudobince a špitál.501 Pan Bernart zemřel téhož roku na podzim. Markéta odmítala panství vydat svým synovcům, neboť podle Turka tušila, že jí nebudou chtít vyplatit částku vloženou nad věno. Vzhledem k tomu, že Markéta z Ojnic umírá rok po svém muži (†1533), o dědictví se znovu rozhořely spory. Služebníci odmítali vydat fulnecký a štramberský hrad, dokud jim to nenařídil soud. Fulnek nakonec připadl synovci Karlovi, synovi Jana strážnického, pozdějšímu zakladateli kolínské větve rodu.502 Starojičínské panství si rozdělili bratři Vilém a Bedřich, synové Petra z Žerotína. Vilém získal většinu panství Starý Jičín, Hustopeče a biskupská léna Zámrsky, Kunčice, Kamenec a Špičky. Bedřich zase město Nový Jičín, panství Štramberk, vesnice Šenov a Bernartice a zástavu žilinského dvora.503 Služebnictvo a přátelé dostali jen velmi málo a patrně se o to museli i přít.504 Spory o čest byly pro Žerotíny na počátku 16. století výjimečné. Budou nastíněny v této pasáži. Cti se mohl týkat i spor Jana Kuny z Kunštátu s Bartolomějem z Žerotína z roku 1511

500 TUREK, Adolf. Závěť Bernarta z Žerotína. In: Mojmírova říše. Vlastivědný časopis země moravskoslezské, roč 3, 1939/40, str. 30–31. 501 TUREK, A. Závěť Bernarta z Žerotína, str. 31. 502 TENORA, Jan. Žerotínové. In: Hlídka, roč. 52, 1935, č. 1, str. 2. 503 JUROK, J. a kol. Nový Jičín, str. 49. 504 TUREK, A. Závěť Bernarta z Žerotína, str. 38. 72 ohledně naplnění sňatku Janovy sestry Ludmily s Žerotínem.505 Otázkou je, nakolik v tomto sporu šlo o čest některého z aktérů nebo spíše o finanční stránku tohoto svazku. Zda se sňatek skutečně uskutečnil, nevíme, ale rozsudek v tomto nakázal panu Bartoloměji, aby svatební jednání dokonal, neboť byly splněny všechny náležitosti. Jan z Žerotína pohnal v prosinci 1510 příbuzného Jana Tetaura, který se měl „dotknout jeho dobré pověsti“ tím, že zpochybnil přítomnost pečeti Žerotínova otce na listu týkajícím se statku zesnulého Viléma Tetaura. Páni rozkázali Janovi Tetaurovi se omluvit a sepsat nápravu, ve které potvrzuje, že uvedená pečeť na ceduli byla.506 Jan z Žerotína byl naopak později žalován svým bratrem Viktorínem, který uvádí, že se ho „dotknul“ výrokem, že „kdyby k němu poslal do Fulneka pro peníze, že neví, jak by s ním dolů z Fulneka sjely“, čímž mohl naznačit, že se pan Viktorín vyhýbá splátce blíže nespecifikovaného dluhu.507 Příkladem nešlechtického chování k jinému člověku mohl být spor mezi Petrem z Žerotína a Mikulášem Šilhánem, sluhou jeho bratra Bernarta. Pan Petr měl Šilhánovi dát facku a tahat ho za vlasy před ostatními svědky. Příčinu neuvádí a páni uvádí, že to nesoudí, neboť se to týká cti. Otázkou je, zda se tím soud nezabýval proto, že by již v té době neřešil otázky cti na zemském soudě, nebo bylo tak rozhodnuto pro nedostatek svědků, či jejich nespolehlivost.508 Některé pozdější spory o čest se týkaly další generace rodu. V Ludanického Rokování se objevují synové Petra z Žerotína – Bedřich, Přemek a Vilém. První jmenovaný měl mít při s Albrechtem z Hustopeč někdy před rokem 1541. Podle marginálie se dozvídáme, že řešením byla smlouva, nevíme však, čeho se týkala.509 V roce 1549 se měl do sporu dostat Přemek z Žerotína s Matyášem z Hartunkova, místodržícím nejvyššího zemského písařství. Matyáš ho obvinil z toho, že při počtu, který měl být učiněn na žádost Přemkova syna Petra, Přemek lhal přítomným pánům. Podle poznámky byla pře srovnána. Kromě toho měl Petr mluvit k Přemkovým lidem o místech, „na kteréž se mu natahuje.“ 510 Patrně měl Petr vyhrožovat lidem na nespecifikovaném hraničním území Přemkova panství, na které si činil nárok.

505 KPN I., f. 303. 506 KPN I., f. 308 – 309. 507 KPN I., inv. č. 688, f. 254. 508 KPN IV., f. 279. 509 JANIŠOVÁ, Jana (ed.). Edice rokové knihy zemského hejtmana Václava z Ludanic z let 1541–1556. In: Šlechtické spory o čest na raně novověké Moravě. Brno: Matice moravská a Univerzita Palackého v Olomouci, 2007, str. 245. 510 JANIŠOVA, J. (ed.). Edice rokové knihy zemského hejtmana Václava z Ludanic, str. 286. 73

Exkurz k jazyku půhonů a vývoji češtiny v první polovině 16. století Tato kapitola má za úkol představit moravské Knihy půhonné a nálezové z první čtvrtiny 16. století, jejich strukturu a také vývoj dobového jazyka a vliv na popisovaný pramen. Vzhledem k tomu, že se jedná pramen rukopisný, musíme přihlížet k tomu, že má, podle Černé,511 větší sklony k nejednosti a nejednoznačnosti než ve století předchozím, neboť už zde pracujeme nejen s rukopisy, ale i s tištěným slovem. Při vyhodnocování spolehlivosti písemného záznamu je nutno brát v potaz kontext vlastního pramene – nelze tedy definovat obecný rukopisný úzus pro dané období.512 Jazykové jevy zde komentované jsou v této charakteristice záležitostí jednoho pramene a nemusí být obecně aplikovatelné.

Jazyk obecně v raném novověku V raně novověké Evropě se rozšířilo území, do kterého pronikaly národní jazyky, a proto vyvstala nutnost je standardizovat. Prvním důvodem pro to byla snaha usnadnit komunikaci mezi jednotlivými regiony. Také zde hrála roli otázka prestiže a důstojnosti psaného jazyka, aby mohl alespoň částečně být na úrovni latiny. V češtině se tato tendence projevila například přejímáním složitých větných konstrukcí z latiny. K tomu, aby jazyk byl prestižní, musel být stabilní. V první polovině 16. století vyšlo v Evropě sedm gramatik v národních jazycích, v roce 1533 byla vydána česká gramatika kněze Beneše Optáta a jeho spolupracovníků Petra Gzela a Václava Philomatha, 513 tzv. Náměšťská gramatika. Gramatiky byly založeny na bázi řečtiny či latiny jakožto „prestižních“ jazyků.514 S rozvojem knihtisku v 16. století též narostla potřeba jednotného tiskařského úzu. Nebylo možné aplikovat jednotný rukopisný úzus, neboť ten neexistoval. Některé změny (hlavně hláskové) totiž neprobíhaly jednotně ve všech regionech a každá kancelář či písař praktikovali své normy. V 16. století též vyvrcholila expanze češtiny do zahraničí. Soudobé příručky mapují vliv češtiny na polštinu. Polský pravopis byl ovlivněn českým, jenž v té době užíval jak spřežky,

511 ČERNÁ, Alena M. Specifika pravopisného úzu rukopisných textů 16. století. In: ČORNEJOVÁ, Michaela, Lucie RYCHNOVSKÁ a Jana ZEMANOVÁ (eds.). In: Dějiny českého pravopisu (do roku 1902). Brno: Host - Masarykova univerzita, 2010, str. 226. 512 ČERNÁ, A. Specifika pravopisného rukopisných textů 16. století, str. 232. 513GZEL, Petr; OPTÁT, Beneš a PHILOMATES, Václav. Česká grammatyka sedmerou stránku v sobě obsahující, po třetí na světlo vydaná. 1643. Vydání čtvrté. Dostupné z: http://vokabular.ujc.cas.cz/moduly/mluvnice/digitalni-kopie-detail/NamGram1643 (citováno dne 9. 12. 2017) 514 BURKE, Peter. Jazyk a společenství v raně novověké Evropě. (přeložila Markéta Křížová). Praha: NLN, 2011, str. 80 – 81. 74 tak také diakritická znaménka.515 Čeština fungovala v Horním Slezsku, např. v těšínském panství, jako administrativní jazyk a je doložena i jako konverzační jazyk mezi polskou šlechtou.516 Podobně fungovala i v Horních Uhrách, ale postupně se začala odlišovat. V ruštině se zachovaly některé bohemismy dodnes (např. zamok, puška, škola…).517Ve střední a východní Evropě je však zlatým věkem standardizace až 19. století, u nás v souvislosti s národním obrozením.

Písmo pramene a práce s ním Půhonné knihy jsou svázány v kůži, jejich rozměr je cca 32, 5 x 23 cm Kvůli poškozené vazbě se s nimi dá pracovat pouze zprostředkovaně přes mikrofilm. Obsahují půhony, nálezy a také zápisy ohledně zvodů a posudků. Po stranách jsou poznámky k půhonům, například nemoc účastníka, poklid a především odkaz na nález. Jsou psány novogotickou kurzivou. Náznaky kresleného písma lze spatřit u nadpisů jednotlivých sezení, někdy jsou též psány majuskulemi. Do jedné knihy psalo více písařů, což lze odvodit nejen z podoby písma půhonů či přípisků na okrajích, ale pod každým „seděním“ je uvedeno jméno daného písaře. Čísla vyjadřující hodnoty sporů jsou psána římsky, v knihách od roku 1512 nalezneme i částky vypsané slovy. Římskými čísly jsou též psána čísla stránek v pravém horním rohu, kdežto dole jsou číslice arabské. Ty mohly být dopsány později, patrně pro snadnější orientaci. V některých knihách, konkrétně v knize 1512 – 1514, se navíc toto číslování neshoduje. V knize z let 1519 – 1522 se vyskytují už jen arabská čísla stran, respektive římské číslování je naznačeno jen velmi slabě. Výjimečná je v jistém ohledu kniha z let 1512 – 1514, neboť je v ní obsažen i jmenný rejstřík podle pohánějících. Podle stylu písma se dá předpokládat, že byl vytvořen zvlášť a dodatečně, neboť jeho písmo se nepodobá žádnému z těch, kterým psali písaři píšící tuto knihu. Je řazen podle toho, na jakých stránkách se pohánějící vyskytuje poprvé. Například písmeno A začíná Albrechtem z Hustopeč, protože jeho půhon je hned na začátku.518

Charakteristika pramene a jeho dobové zařazení Moravské knihy půhonné byly psány česky, s výjimkou datace, která se někdy uváděla v latině. Pokud bychom chtěli text zařadit do období vývoje jazyka, nejspíše by spadal do období tzv. humanistické češtiny, které bývá ohraničována léty 1500 – 1620. Někteří

515FIDLEROVÁ, Alena A., Robert DITTMANN, František MARTÍNEK a Kateřina VOLEKOVÁ. Dějiny češtiny, 2013, str. 62. Dostupné z: http://ucjtk.ff.cuni.cz/wp-content/uploads/sites/57/2015/11/D%C4%9Bjiny- %C4%8De%C5%A1tiny.pdf (citováno dne 22. 5. 2018) 516 FIDLEROVÁ, A. a kol. Dějiny češtiny, str. 62. 517 ŠLOSAR, Dušan; VEČERKA, Radoslav a kol. Spisovný jazyk v dějinách české společnosti. Brno: Host, 2009 518 KPN II., f. 3. 75 jazykovědci sice uvádí, že označení může být trochu zavádějící, neboť i v této době vycházely texty středověké. Též lze dobový jazyk označit jako „střední češtinu“, tedy jako dobu mezi starou češtinou (do roku 1500) a novou (od roku 1780). Střední čeština se dále dělí na fázi „humanistickou“a „barokní“ (od roku 1620).519

Jazykový rozbor pramene a zasazení do kontextu obecného vývoje jazyka

Hláskosloví Ve 14. století počíná postupná diferenciace nářečí na našem území. Na Moravě nedochází k přehlásce u na i, k diftongizaci ý na ej, ú na ou, též změna aj na ej a úžení é na í. Vydělují se též hanácká nářečí, kdy dochází k monoftongizaci ei na é a ou na ó (dlóhé, stréc, móka).520 Základní diferenciace území končí oddělením slezskomoravských (lašských nářečí) od východomoravských nařečí, kdy se krátí dlouhé samohlásky. Dodnes se lašské nářečí vyznačuje tzv. „kratkymi zobaky.“521 Na počátku 16. století by měly být dokončeny hláskové změny, které stály za hláskami přijatými do novočeštiny. Na Moravu však přišly s určitým zpožděním a roli zde hrál i místní dialekt. Stále se udržovalo (i když ne už tak striktně) psaní dvojhlásky uo místo ů, například ve slově buoh, puohon, vuole apod. Také zde neproběhla diftongizace u na ou (psáno jako au), třeba u slov kupený (koupený), což mohl být též vliv moravského nářečí.

Pravopis V této pasáži uvedu příklady ze zkoumaného pramene, které se budu snažit zasadit do kontextu obecných předpokladů o pravopisu z počátku 16. století. Po stránce pravopisné bychom jazyk půhonů mohli zařadit k mladšímu spřežkovému pravopisu. Lze tak usuzovat ze psaní písmen c a č, která se píší obě spřežkou cz, objevuje se i spřežka tz přejatá z němčiny.522 Písmena s a š jsou psána buď dlouhým s či kulatým s (š je psáno dvěma ostrými ſ za sebou). Kromě toho se ještě nerozlišují písmena z a ž. Hláska ž se vyjadřovala spřežkou zi (Zierotin). Písmeno ř se psalo jako rz (przi), od druhé poloviny 16. století jako rž.523 Diakritický pravopis se poprvé objevuje v latinském traktátu Orthographia Bohemica, jehož autorství bývá připisováno Janu Husovi, ale mohl též vzniknout až později.524 Ten

519 FIDLEROVÁ, A. a kol. Dějiny češtiny, str. 54. 520 LAMPRECHT, Arnošt; ŠLOSAR, Dušan a BAUER, Jaroslav. Historický vývoj češtiny. Hláskosloví, Tvarosloví, Skladba. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1977, str. 17. 521 LAMPRECHT, A. a kol. Historický vývoj češtiny, str. 17–18. 522 PORÁK, Jaroslav. Humanistická čeština: Hláskosloví a pravopis, Praha: Univerzita Karlova, 1983, str. 22. 523 PORÁK, J. Humanistická čeština, str. 25. 524 FIDLEROVÁ, Alena A a kol. Dějiny češtiny, str. 52. 76 navrhoval místo spřežek zavést systém tzv. nabodeníček (háčků), která by vystihla hlásky, jež latina nezná a nedokáže vyjádřit. V 16. století se měl ustálit pravopisný úzus v podobě tzv. bratrského pravopisu, ačkoliv diakritika nebyla uplatňována důsledně.525 Dnešní písmeno j se psalo jako g (geho, Girzik), y (yakoz, ya) či i (iakub Ian). Ustálení přichází až v první polovině 19. století v rámci skladné opravy navržené Pavlem Josefem Šafaříkem. Některé pravopisné jevy, jako například psaní y po c a s se však udrželo až do první poloviny 19. století, kdy přichází s analogickou opravou (podle etymologie a morfologie) Josef Dobrovský. Proto v prameni nalézáme tvary jako Strazniczy, Bartossowiczych, Mezerziczy (Meziřící), moczy (mocí), či vrzedniczy (úředníci) nebo tisiczy. Alena M. Černá definuje obecně distribuci i a y jako velmi rozkolísanou a individuální.526 Demonstruje ji na práci písaře chirurgického lékařství, který měl hlásky rozlišovat podle toho, zda i- ovou hlásku vyslovuje plně (y) nebo jen vystihuje měkkost předchozí souhlásky, kdy je užita jota. Psaní tvrdého y se v písařském úzu ustálilo u souhlásek h, ch, k a r (manzelky, kteryz apod.)527 Slova s ě se na začátku 16. století psala s ie (piet, zatkynie, sniemu atd.). Až později se objevuje diakritické znaménko, nejčastěji tečka, čárka nebo háček a ve zkoumaném prameni je nenalezneme.528Pokud jde o rozlišení kvantity samohlásek, v Knihách půhonných ji nalézáme pouze u písmene i, psaného jako ij (panij) nebo u dlouhého e (lidee). V poslední zkoumané knize z let 1519 – 1522 někteří písaři používají tečku nad hláskou, konkrétně u y a e. U samohlásky a není kvantita značena vůbec. V 16. století se rozšiřují gemináty, které nemají oporu ve slovotvorbě či etymologii, např. ve slovech radda, masso, zlatty ale také u písmene f (wolff, ffoyt, ffulnek). Konsonant v se psal jako w, jednoduchá litera značila u. Spodoba znělosti se projevuje v rámci distribuce předložek a předpon s a z. Může to souviset s tím, že text mohl být diktován a písař psal tak, jak slyšel. Psaní velkých a malých písmen nebylo ustáleno jako dnes. Mnoho vlastních jmen – jak osob, tak i míst, začínalo malým písmenem, stejně tak i začátek věty.

525 ŠLOSAR, D; VEČERKA, R a kol. Spisovný jazyk, str. 80. 526 ČERNÁ, A. Specifika pravopisného úzu rukopisných textů 16. století, str. 228. 527 PORÁK, J. Humanistická čeština, str. 43. 528 Humanistická čeština, str. 28. 77

Morfologie. Skloňování a časování V době vzniku zkoumaného pramene byly deklinační vzory jmen již víceméně konstituovány a až na výjimky, jako například jméno Bartoloměj. Dnes se skloňuje podle vzoru muž, tehdy ještě nebyl pravděpodobně ustálen, a proto 2. pád zněl Bartolomieho. Gramatické číslo ve staré češtině nabývalo tří hodnot. Kromě dodnes zachovaného singuláru a plurálu zde existoval i duál, který se uplatňoval jak ve skloňování jmen, tak i v časování sloves. Pozůstatky jmenného duálu se zachovaly u výrazů vyjadřujících párové orgány a u číslovek dvě a obě.529 Rod se v prajazyce rozeznával buď věcný, či osobní. Z toho se vydělilo femininum, přičemž se uplatňovalo přírodní hledisko, kdy například názvy stromů byly rodu ženského, ale jejich plody rodu středního. Až později se začal rod využívat k zdůraznění syntaktických vztahů. Právě uplatňování rodového kritéria bylo jedním z hlavních příčin, proč zanikly některé původní deklinační typy.530 Podle kmenotvorného formantu se v prajazyce rozlišovala deklinace vokalická a konsonantická. Ve vokalické se konstituovaly vzory, které známe dodnes, zatímco z konsonantické se zachoval pouze jediný (vzor kuře). Později došlo v rámci kmenů na rozdělení podle gramatického rodu, zredukoval se rod přirozený a prosadilo se kritérium životnosti u rodu mužského. Zmizela tvarová homonymie, aby byly lépe odlišeny funkce pádů, někde se však i sjednotily. Deklinační typy se navíc vzájemně ovlivňovaly.531

Slovesa Stejně jako u jmen, i gramatické kategorie u sloves se měnily. Například číslo u sloves nabývalo též tří hodnot – singuláru, plurálu a duálu. V prameni se vyskytují časy víceméně, tak jak je známe dnes. V 16. století mizí tvary 3. osoby singuláru i plurálu s pomocným slovesem. V moravských knihách půhonných se již nenachází staré minulé časy jako aorist, či imperfektum. Préteritum je vyjádřeno l-ovým příčestím a vyčasovaným slovesem být, občas se ještě objevují tvary 3. osoby s pomocným slovesem (udělal jest apod.). Futurum vzniklo nejpozději. Dlouho totiž neexistoval ustálený způsob, jak ho vyjádřit. V západoslovanských jazycích (včetně češtiny) souvisí jeho rozvoj s kategorií vidu. Zpočátku se užíval prézens sloves dokonavých vyjadřující přechod do stavu (např. svitne – bude svítit).

529 LAMPRECHT, A. a kol. Historický vývoj češtiny, str. 116 – 117. 530 Historický vývoj češtiny, str. 117. 531 Tamtéž. 78

Dalším prostředkem byly předpony vz- a po-. Prefix po- se zachoval dodnes, i když jen u sloves pohybu.532 Ve staré češtině se plně gramatikalizovala i kategorie vidu. Typickými způsoby tvoření byly ova- kmeny (ottrhnúti – ottrhovati) a formant –va- (zachovati – zachovávati). Ten se později začal chápat jako vyjádření opakovaného děje. 533 Pro zkoumaný pramen je typická infinitivní koncovka -ti. Vedle ní se objevuje i zakončení s -t, jež vzniklo vlivem supina. Dnešní podoba infinitivu s -t se ustaluje až v minulém století. V nářečích se odsouvalo koncové -i a vznikaly tvary s -ť. (udělati - udělať).

Syntax Objevují se náznaky větného členění. Zatím nejsou v prameni tečky za větami, ale některá souvětí jsou oddělována čárkami (i když velmi slabě naznačenými) nebo nová věta začíná velkým písmenem. Vzhledem k výstavbě lze mluvit o syntaxi pauzové, tedy členění věty podle nádechů. Půhony totiž byly předčítány a patrně diktovány. Ve staročeštině se věty pouze kladly vedle sebe bez skutečných spojovacích prostředků. Spojky svou funkci získaly až přehodnocením slov ve významu tázacím, zvolacím apod. Souvětí s mluvnicky vyjádřeným vztahem vět jsou záležitostí především literárních památek, zatímco věty v juxtapozici zůstaly typické pro jazyk mluvený.534 Nejvíce změn ve skladbě proběhlo v 15. století, ve století následujícím jsou konstituovány typy souvětí, jak je známe dnes. Díky napodobování klasických jazyků, především latiny, se šířily i komplikované větné konstrukce. Věty obsahové, typické pro půhony, hlavně v pasáži, kde je uváděn důvod, proč pohánějící pohání, jsou uvozené spojkou že, která se ustaluje v 15. století a zanikají její předchozí varianty ež, jež, eže atd.535 Spojovací výraz by naopak vyjadřoval sdělení, k jehož platnosti měl mluvčí výhrady. Časem byla nahrazována spojkou aby, anebo se přidávalo že. Spojka aby, typická pro vedlejší větu účelovou, vyjadřuje v půhonech rozkaz či přání, tedy aby poháněný splnil, oč je poháněn. Objevují se věty připojené vztažnými zájmeny (kterýž aj.). Pro 16. století bylo typické zesilování vztažných výrazů postfixem -to (kterýžto). Zkoumaný pramen se vzhledem ke svému administrativnímu charakteru vyznačuje jednotvárnou větnou strukturou. Převažují především věty obsahové a poměr slučovací vyjádřený spojkou a, která však také uvozuje i věty odporovací. Také jsou důležité věty

532 LAMPRECHT, A. a kol. Historický vývoj češtiny, str. 177. 533 Historický vývoj češtiny, str. 183. 534 Historický vývoj češtiny, str. 263. 535 Historický vývoj češtiny, str. 271. 79 příčinné. V této době byla již známa spojka protože jakožto nejtypičtější zástupce spojovacích výrazů uvozujících příčinu, ale zde se uplatňuje spojka poněvadž, jež uvozuje frázi v nálezech, kdy je argumentováno, proč soudci vynesli daný rozsudek – páni nalezli, poněvadž pan Jan provodí atd.

Větné členy a slovosled Přívlastek shodný se objevuje jak v antepozici (u číslovek řadových – např. první právo olomoucké, k prvnímu sněmu nebo také u názvu vsí či míst – Horní Němčí, Dolní Vrátná), tak především v postpozici (bratři vlastní, bratra svého, v gruntech mých apod. – tedy u zájmen přivlastňovacích a u adjektiv) Sloveso se po vzoru latiny objevovalo až na konci (statku nebožtíka mi vydati nechce), ale i na rozhrání tématu a rématu (Jan z Žerotína pohání pana Viktorína…). Podmět, respektive agens, činitel děje, stál na začátku věty.

Slovní zásoba právních pramenů obecně Jazyk půhonů lze charakterizovat jako úřední, Vyznačuje se strohostí, ve zkoumaných vzorcích se neobjevuje žádná expresivní slovní zásoba ani v samotném jádru sporů. Odpovídají tedy jakýmsi vzorům, které definuje například Kniha Drnovská.536 I poznámky na okrajích jsou čistě úředního rázu. Zapisovatelé do nich značili poklid, splnění toho, oč pohánějící žádal (postavení lidí, svědomí apod.), nálezy, popřípadě na kdy odkládají daný půhon, občas i z jakého důvodu. Většinou byl odkládán „z hodných příčin“, někdy je uvedena i konkrétní příčina – například nemoc účastníka, služba králi. Emanuel Michálek považuje z jazykového hlediska za typická pro půhony různá spojení frazeologická, terminologická antonyma a synonyma, částečně i termíny přejaté a odvozené.537 Vzhledem k tomu, že se zemské desky pro Čechy nedochovaly, odkazuje na desky a půhonné knihy moravské z edice Vincence Brandla do roku 1500. Objevují se zde termíny z práva procesního, z oblastí deliktů a přečinů. Jinak je zde výrazná tendence k vytváření různých formulí a ustálených spojení, která se opakují. Předmětem jeho studie je sice doba předhusitská a Husova, ale některé jazykové prvky této doby se dochovaly i do století následujícího. Frazeologická spojení měla podle Michálka charakterizovat protiprávní postup, kterého se měl dopustit obžalovaný. Bylo upřesněno místo, kde se měl udát předmět obžaloby nebo se měl skutek stát mimo stav soukromé války („maje s námi dobře činiti jal nám střílíce…“).

536 Viz kapitola o moravském předbělohorském soudnictví. 537 MICHÁLEK, Emanuel. Český právní jazyk údobí předhusitského a doby Husovy, Praha: Academia, 1970, str. 31. 80

Kromě toho fráze měly kvalifikovat činnost jako protiprávní a násilnou (že mi jest pobral v Těšově dvakrát bez mocí bez viny a bez práva to vše…“). Další spojení se vztahovala k postavení obou stran v soudním řízení („chci od něho přijíti, což mi páni za právo nalézti ráčí…“).538 Výrazem antonymním mohla být například dvojice znáti se – příti. Fráze znali se zná na konci půhonu, kdy si má být obžalovaný vědom toho, co činí, ale zároveň je o to poháněn. Objevují se zde i dvojice synonymické, např. pobrati něčeho, vzíti koho, jímati koho. Kromě toho jsou synonymní i slovesa terminologická (vydieti – vyřéci).539 Slova přejatá a jejich tvary jsou sice typická pro terminologickou slovní zásobu, ale v půhonech z 16. století jich ubývá, patrně proto, že je mohly zastoupit české ekvivalenty. Velmi užitečnou pomůckou pro „překlad“ neznámých slov i termínů je Vokabulář webový, který kromě jiného, obsahuje i databázi staročeských slov vycházející z různých slovníků.540

Pravidla přepisu Vzhledem k tomu, že hlavním pramenem je nevydaný originální rukopis z první čtvrtiny 16. století, je nutné popsat, jakými pravidly se řídí jeho přepis. Kvůli práci s dobovým jazykem byla zvolena transliterace, aby byl pramen reprodukován co nejvěrněji, nicméně některé pravopisné jevy musí být upraveny do současné podoby kvůli srozumitelnosti, což se týká například psaní velkých písmen u proprií osob a míst. Psaní i a y ponechávám v původní podobě, stejně tak i kvantitu samohlásek. Zůstává též psaní dvojhlásky uo (buoh) vyjadřující dnešní ů. Zachovávám též interpunkci, kterou doplňuji až v případě interpretace textu. Zkratky jsou rozepisovány pouze v případech, kdy hrozí, že by mohly být interpretovány jinak, než jak je zamýšleno a děje se tak pomocí hranatých závorek. Ustálené zkratky, kupříkladu g[es]t se většinou nerozepisují. Spřežky cz, rz, ponechávám v původní podobě. Grafém g zůstává též. Čísla vyjadřující především hodnoty sporů, jsou z římských přepisována do arabských. Římské číslice by však měly zůstat zachovány u jmen panovníků, názvů měsíců, kapitol, letopočtů apod. 541 Vzhledem k tomu, že většina vročení v půhonných knihách je psána slovně, tak zůstávají zachována.

538 MICHÁLEK, E. Český právní jazyk údobí předhusitského a doby Husovy, str. 31 539 Český právní jazyk údobí předhusitského a doby Husovy, str. 32. 540 Elektronický slovník staré češtiny[online] Verze 1.1.3 Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro český jazyk AV ČR, v. v. i. Dostupný na https://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx (citováno dne 9. 12. 2017). 541 ŠŤOVÍČEK, Ivan. Zásady vydávání novověkých historických pramenů z období od počátku 16. století do současnosti. Příprava vědeckých edic dokumentů ze 16.–20. století pro potřeby historiografie. Praha: Archivní správa Ministerstva vnitra ČR, 2002, str. 50–52. 81

Závěr Hlavní otázkou bylo to, zda rodové spory a opakované dělení majetku posílilo, či oslabilo moravské Žerotíny. Na tuto otázku nelze zodpovědět jednoznačně. Na jednu stranu rod ztratil novojičínské panství kvůli dluhům Jana III. z Žerotína. Ten však po prodeji panství koupil Náměšť a jeho syn Karel též zdárně pokračoval v budování rodového hospodářství. Vzhledem k tomu, že většina bratří se nedočkala potomků, majetek se znovu shromáždil do rukou menší skupiny osob, obohaceni vyšli obzvlášť synové Petra z Žerotína Bedřich a Vilém a Vilémovi potomci na panství starojičínském. Obecně lze spory rozdělit do několika kategorií. První jsou ty v rámci rodu. Jak již bylo řečeno, vznikaly především ve chvíli, kdy zemřel některý člen rodu a bylo potřeba znovu rozdělit majetek. Příkladem může být úmrtí Jan staršího z Žerotína. Ten po sobě měl zanechat závěť, nicméně jeho majetek se stal postupně předmětem sporů jeho šesti synů. Obecně bylo cílem kšaftu popsat co nepřesněji odkazovaný majetek, zvláště nemovitý, jako panství, poddanská města, vesnice, rybníky apod., a rozdělit ho.542 Nemovitý majetek je na rozdíl od movitého možné vyhledat v zemských deskách, zatímco předměty jako šperky, nábytek, oblečení a jiné nejsou pro zkoumanou dobu dohledatelné, protože Žerotínové na počátku 16. století pravděpodobně neměli žádný soupis inventářů na svých sídlech. Pro popisovanou dobu se však žádný žerotínský kšaft nezachoval. Možným východiskem může být závěť Bernarta z Žerotína sepsaná v roce 1532. Vzhledem k tomu, že Bernart neměl potomky a přežil všechny své bratry, díly z Fulneka, Štramberka, Starého Jičína a Strážnice odkázal svým synovcům, potomkům Petra a Jana z Žerotína. Nemovitosti však konkrétně nerozdělil, pouze připomněl svým dědicům, aby vydali příslušnou sumu vdově Markétě z Ojnic.543 Svým služebníkům odkázal hotovost, s výjimkou Hynka Zástřizlského a Stanislava Slavkovského, kterým k penězům přidal i dva koně.544 Movitý majetek ze svého fulneckého sídla a štramberského hradu neuvedl. Pojem „příslušenství“ se mohl vztahovat jak na hrady a jejich vybavení a zázemí, tak také na osoby a další. Podle postavení osob se dají též rozdělit na pře s příslušníky nižší šlechty, například s Albrechtem a Lackem z Hustopeč, či s Burianem Světlovským a Václavem Čeplem z Belku a dalšími. Z příslušníků vyšší šlechty se jednalo především o spory s rody Kunů z Kunštátu, z Kunovic, Pňovskými ze Sovince, nebo též s olomouckým biskupem, jakožto zástupcem

542 KRÁL, Pavel (ed.). Mezi životem a smrtí. Testamenty české šlechty v letech 1550 až 1650. České Budějovice: Historický ústav Jihočeské univerzity, 2002, str. 63. 543 TUREK, A. Závěť Bernarta z Žerotína, str. 32. 544 Tamtéž. Služebníkům Hynkovi Zástřizlskému poroučí 100 kop grošů a „starého hnědého koně“, na kterém jezdil. Stanislavovi Slavkovskému stejnou sumu a koně, kterému říkal Švagr. 82 duchovních, stejně tak i spory s augustiniánským konventem ve Fulneku, klášterem Hradisko a Velehradem. Z hlediska věcného se spory týkaly buď nemovitého majetku, jako například sporných území, či zasahování do pravomocí, v případě sporů Bernarta z Žerotína a probošta Cyrila z augustiniánského konventu ve Fulneku. Významnou část sporů tvoří též dědické spory se spřízněnými rody a půhony o svědectví v různých záležitostech. Soudili se jak o nemovité věci – území, vesnice, tak také o hotovost, dluhy a o předměty jako koberce a kožichy, které mohly být součástí rodinné paměti, i když nemusely mít z našeho pohledu příliš velkou hodnotu, nicméně testátor k nim mohli mít vztah. Důležitou součástí majetku byly klenoty, které se dědily z generace na generaci, což napovídá třeba spor o šperky po Vilémovi Tetaurovi. Nižší šlechticové a měšťané jmenovali ve svých závětích také dobytek, obilí a nábytek545, jako v případě sporu Viktorina z Žerotína a Mandaleny z Bartošovic o majetek po Johaně z Víckova. Dalším možným hlediskem pro dělení sporů je regionální hledisko. Pře se dotkly především panství starojičínského, fulneckého, strážnického a šumperského. Úkolem práce bylo též objasnit, zda existovala jakási „kultura sporů“, tedy že se páni soudili nejen kvůli konkrétním majetkovým nárokům a cti, ale do jisté míry z jakéhosi pro nás dnes neuchopitelného důvodu, ve smyslu „sporu pro spor.“ Z příkladů v literatuře i v pramenech lze soudit, že ve většině případu se pře týkaly skutečně majetkových záležitostí, ale některé naznačují, že páni neváhali své prostředky vkládat i do „malichernějších“ sporů, viz uvedené spory o kožichy, či dokonce zvířecí nitě a další věci. Příkladem může být též pře o svědectví, ohledně blíže nespecifikované pohrůžky Václava Tetaura na obyvatele vsi či použití úsloví ohledně sviní ve sporu mezi bratry Janem a Viktorinem z Žerotína. U Žerotínů jsou důvody pro spory z velké části konkrétní a opodstatněné, neboť předmětem byly například rozdíly majetku, škody na panstvích apod. Kromě toho jsou Knihy půhonné dokladem dobové soudní praxe a nastiňují i vazby mezi účastníky sporů, jak žalujícími a žalovanými, tak také vztahy k případným poručníkům, kteří byli často blízkými příbuznými aktérů, což může svědčit u Žerotínů svědčit například o jistých aliancích mezi bratry, které se však měnily v závislosti na různých okolnostech, například společná držba území, kdy bratři Jan a Bartoloměj z Žerotína drželi strážnické panství a byli si navzájem poručníky u sporů s jinými pány a institucemi, podobně by se dal definovat i „spolek“ bratří Viktorina a Bernarta držících dvě sousední, blízká panství.

545 KRÁL, P. (ed) Mezi životem a smrtí, str. 66. 83

Nejstarší z bratrů Petr byl oddělen od otcova dílu jakožto syn pravděpodobně z prvního manželství, zatímco jeho nevlastní bratři pocházeli z Janova třetího manželství, což mohlo též sehrát roli v jeho účasti na dělení majetku. Do sporů se zapojoval zpočátku spíše jako poručník některého z bratrů a soudil se spíše v rámci své držby. Tento trend porušili výrazněji až jeho synové Vilém a Bedřich, kteří se po smrti strýce Bernarta stali majiteli starojičínského a novojičínského panství a kromě sporů mezi sebou se soudili i se svými bratranci ze strany strýce Jana, kteří však, jak se zdá, se zaměřili spíše na hospodaření na svých panstvích na jihovýchodní Moravě a také pronikli do Čech, konkrétně na kolínské panství. Mnoho sporů skončilo poklidem, tedy mimosoudní dohodou. U těch, týkajících se rozdělení majetku, nebylo v některých případech uvedeno, zda byl učiněn nález, nebo byl půhon odložen, či skončil mimosoudním vyrovnáním. V tomto ohledu je zajímavá poslední analyzovaná půhonná kniha z let 1519–1522. Zatímco v předchozích se objevují maximálně jeden nebo dva nejasné případy na sto půhonů, tak u výše uvedené je to 80 na 189. Ačkoliv jsem v této knize analyzovala nejvíce záznamů, tak tento výsledek je velmi neobvyklý. Buď tedy nebyly záležitosti dořešeny, nebo je to otázka písařovy nepozornosti. Pro první dvě knihy z let 1505–1512 a 1512–1514 převažují především mimosoudní vyrovnání (v průměru 64 % záznamů), která jsem zahrnula pod jednu kategorii, ať už jsou popsána jako „poklid“, či jiné splnění požadavku, například postavení lidí nebo svědomí. Tyto knihy mají navíc přibližně stejný počet půhonů, proto se dají srovnat. Po roce 1518 mizí poznámka o ústanném právu, neboť se již neaplikovalo a místo něj byly zavedeny pokuty za nepřítomnost u soudu.546 Práce též nastínila možnost edice Knih půhonných a nálezových po roce 1500, neboť ta momentálně není. Zkoumaný pramen do jisté míry zapadá do dobové rukopisné praxe. Jeho forma je ovlivněná administrativním stylem. Vyznačuje se ustáleným uspořádáním textu a vyžadovanými náležitostmi, což vylučuje jakoukoliv literárnost. Důležitými osobami jsou v tomto směru písaři, kteří používají různé jazykové a jiné prostředky, kterými se mohli lišit, ale zároveň se museli držet zavedené formy zápisů půhonů. Další možností výzkumu je komparace žerotínských sporů se spory jiného významného moravského rodu té doby. Otázkou je, zda a jak jiné rody řešily podobné otázky jako mnoho mužských potomků a rozdělení majetku mezi ně.

546 MILLER, J. Moravské předbělohorské soudnictví, str. 12. 84

Použitá literatura a prameny Prameny nevydané • MZA, fond A3 Stavovské rukopisy. Knihy půhonné a nálezové 1505–1512, inv. č. 688 • MZA, fond A3 Stavovské rukopisy. Knihy půhonné a nálezové 1512–1514, inv. č. 689 • MZA, fond A3 Stavovské rukopisy. Knihy půhonné a nálezové 1515–1518, inv. č. 690 • MZA, fond A3 Stavovské rukopisy. Knihy půhonné a nálezové 1519–1522, inv. č. 691 • Národní archiv, fond Stará manipulace – Urbáře, odhady a inventáře, karton 11, inv. č. 107. Urbář panství Nový Jičín – Štramberk • SOkA Nový Jičín, fond Cech obuvnický Nový Jičín, inv. č. 1. Listina Bedřicha z Žerotína ohledně cechovních artikulí. Dostupné z: http://digi.archives.cz/da/permalink?xid=F06B864E364511E3B54A002564A14B55& scan=1 (citováno dne 1. 5. 2018) • SOkA Nový Jičín, fond Archiv města Fulnek, inv.č. 636. Listina Viktorina, Jiříka a Bernarta z Žerotína pro město Fulnek povolující městu pořídit nové městské knihy. Dostupné z: http://digi.archives.cz/da/permalink?xid=B0E3028663D711E3A5D0D4BED9A45B4 B&scan=2 (citováno dne 1. 5. 2018) • ZA Opava, fond Augustiniáni kanovníci Fulnek, inv. č. 18, sig. I 10. Listina Jana, Viktorina a Jiříka z Žerotína ohledně bezplatného darování zahrady a pastvy ovcí. Dostupné z: http://digi.archives.cz/da/permalink?xid=F6551510237A11E4B501000C29D8B843&s can=1 • ZA Opava, fond Slezský stavovský archiv, inv. č. 467, A XIX – 14. List Jiříka z Vlašimi na Úsově žádající o výpis ze zemských desek krnovských ohledně přenesení statku Sudic na manželku Barboru z Žerotína. Dostupné z: http://digi.archives.cz/da/permalink?xid=B0032F78498D11E6B3E9F04DA232B992& scan=1

Prameny vydané • BOČEK, Antonín (ed.) Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae II, Olomouc, 1839 • BOČEK, Antonín (ed.) Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae IV, Olomouc, 1845 • BRANDL, Vincenc (ed.). Libri citationum et sententiarum seu Knihy půhonné a nálezové, Tomus VI. Půhony olomoucké od roku 1483–1493, Brno, 1895

• BRANDL, Vincent (ed.). Kniha Drnovská, Brno, 1868 • BRANDL, Vincenc, ed. Kniha Tovačovská, aneb, Pana Ctibora z Cimburka a z Tovačova Pamět obyčejů, řádů, zvyklostí starodávných a řízení práva zemského v Mar. Mor. Kritické vyd. V Brně: V. Brandl, 1868 • ČÁDA, František (ed.). Zemské zřízení moravské z roku 1535 spolu s tiskem z roku 1562 nově vydaným. Praha: nákladem České akademie věd a umění, 1937 • DEMUTH, Karel Josef (ed.) Kniha Tovačovská aneb Pana Ctibora z Cimburka a Tovačova zemského hejtmana markrabství Moravského sepsání obyčejů, řádů, zvyklostí starodávných a práv markrabství Moravského. Brno, 1858 • DEMUTH, Karl; CHLUMECKÝ, Petr; CHYTIL, Josef a WOLFSKRON, Adolf. (eds.). Text der Olmützer Cuda. I. svazek řady olomoucké 1348–1466, Brno, 1856. Dostupné z http://147.231.53.91/src/index.php?s=v&cat=7&bookid=301&page=0 (citováno dne 26. 5. 2018) • JANIŠ, Dalibor a JANIŠOVÁ, Jana (eds.). Zemské zřízení Markrabství moravského z roku 1516. Počátky kodifikace zemského práva na Moravě. Olomouc: Iuridicum Olomucense, 2013 • JANIŠOVÁ, Jana (ed.). Šlechtické spory o čest na raně novověké Moravě. Edice rokové knihy zemského hejtmana Václava z Ludanic z let 1541–1556. Brno: Matice moravská a Univerzita Palackého v Olomouci, 2007 • KAMENÍČEK, František (ed.) Zemské sněmy a sjezdy moravské. Jejich složení, obor působnosti a význam. Od nastoupení na trůn krále Ferdinanda I. až po vydání Obnoveného zřízení zemského (1526–1628). Díl první. Brno: Zemský výbor Markrabství moravského, 1900 • KAPRAS, Jan (ed.). Pozůstatky knih zemského práva knížetství Opavského. Díl druhý, Desky zemské. Část 1. (1431–1536) • KRÁL, Pavel (ed.) Mezi životem a smrtí. Testamenty české šlechty v letech 1550 až 1650. České Budějovice: Historický ústav Jihočeské univerzity, 2002 • MATĚJEK, František (ed.). Moravské zemské desky. II. svazek řady olomoucké 1480–1566, Brno, 1948 • PALACKÝ, František (ed.). Archiv český VI • VOREL, Petr (ed.). Česká a moravská aristokracie v polovině 16. století. Edice register listů bratří z Pernštejna z let 1550–1551. Pardubice: Východočeské muzeum v Pardubicích, 1997

Literatura • BALÁŠ, Miloslav. Topografie Nové Jičína v 16. a 17. století. Nový Jičín, 2008 • BALBÍN, Bohuslav. Miscellaneorum historicum dec. II, lib. II., pars 4 • BALETKA, Tomáš. Dvůr olomouckého biskupa Stanislava Thurza (1497–1540), jeho kancelář a správa biskupských statků. In: Sborník archivních prací, roč. 54, 2004, č. 1, str. 3–236 • BALETKA, Tomáš. Páni z Kravař. Z Moravy až na konec světa, Praha: NLN, 2004 • BALETKA, Tomáš; JUROK Jiří a kol. Nový Jičín. Praha: NLN, 2011 • BARTLOVÁ, Milena a Petr ČORNEJ. Velké dějiny zemí Koruny české VI. 1437–1526. Praha: Paseka, 2007. • BECK, Josef. Geschichte der Stadt Neutitschein (Nowý Jičín) und deren Umgebung. Neutitschein: Eigenthum und Verlag des Kirchenthurmbau-Comité's, 1854. Dostupné z: http://kramerius.nkp.cz/kramerius/MShowMonograph.do?id=27207 (citováno dne 26. 4. 2018) • BERÁNEK, Karel. Příspěvek ke scelování fondů. K původu urbářů panství Nový Jičín – Štramberk ve Státním ústředním archivu v Praze. In: Brněnský archivní věstník, roč. 3, 1958, str. 18–23 • BŘEZINA, Luděk. Zemským fojtem za tří českých králů. Jindřich Tunkl z Brníčka a Dolní Lužice. In: BOBKOVÁ, Lenka a kol. Česká koruna na rozcestí. K dějinám Horní a Dolní Lužice a Dolního Slezska na přelomu středověku a raného novověku (1437– 1526). Praha: Casablanca, 2010, str. 136–146 • BURKE, Peter. Jazyk a společenství v raně novověké Evropě. (přeložila Markéta Křížová). Praha: NLN, 2011 • BŮŽEK, Václav a kol. Společnost českých zemí v raném novověku: Struktury, identity, konflikty. Praha: NLN, 2010 • ČÁDA, František. Kniha Tovačovská. In: Studie o rukopisech, Praha: Československá akademie věd, roč. 6, 1967, str. 1–53 • ČÁDA, František. Kniha Tovačovská. In: Studie o rukopisech, Praha: Archiv Akademie věd České republiky, roč. 7, 1968, str. 77–192 • ČÁDA, František. Kniha zvaná Drnovská. In: Studie o rukopisech, Praha: Ústřední archiv československé Akademie věd, roč. 11, 1972, str. 5–40

• ČAPSKÝ, Martin a PRIX, Dalibor. Slezsko v pozdním středověku. In: JIRÁSEK, Zdeněk; ANTONÍN, Robert a kol. Slezsko v dějinách českého státu I. Od pravěku do roku 1490. Praha:NLN, 2012, str. 261–430 • ČERNÁ, Alena M. Specifika pravopisného úzu rukopisných textů 16. století. In: ČORNEJOVÁ, Michaela, Lucie RYCHNOVSKÁ a Jana ZEMANOVÁ (eds.). Dějiny českého pravopisu (do roku 1902). Brno: Host a Masarykova univerzita, 2010, str. 224– 235 • DRAGOUN, Michal a MAŤA, Petr. Komorní soud za Vladislava Jagellonského (1471– 1488). In: Sborník archivních prací, roč. 47, 1997, č. 2, str. 255–292 • DVORSKÝ, Karel. K počátkům Nového Jičína. In: Kravařsko 6, 1937, str. 53–55 a str. 72–74 • FIDLEROVÁ, Alena A.; DITTMANN, Robert; MARTÍNEK, František a VOLEKOVÁ, Kateřina. Dějiny češtiny. 2013, Dostupné z: http://ucjtk.ff.cuni.cz/wp- content/uploads/sites/57/2015/11/D%C4%9Bjiny-%C4%8De%C5%A1tiny.pdf (citováno dne 22. 5. 2018) • FOLTÝN, Dušan a kol. Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha: Libri, 2005 • FRANCEK, Jindřich. 24. 10. 1517. Svatováclavská smlouva. Urození versus neurození. Praha: Havran, 2006 • FUTÁK, Peter. Šlechtické rody na Veselském panství. Vladykové z Vojslavic. In: Malovaný kraj, národopisný a vlastivědný časopis Slovácka, 2009, roč. 45, č. 6, str. 12– 13 • GZEL, Petr; OPTÁT, Beneš a PHILOMATES, Václav. Česká grammatyka sedmerou stránku v sobě obsahující, po třetí na světlo vydaná. 1643. Vydání čtvrté. Dostupné z: http://vokabular.ujc.cas.cz/moduly/mluvnice/digitalni-kopie-detail/NamGram1643 (citováno dne 9. 12. 2017) • HOSÁK, Ladislav a ŠRÁMEK, Rudolf. Místní jména na Moravě a ve Slezsku I. A-L. Praha: Academia, 1970 • HOSÁK, Ladislav. Počátky Nového Jičína. K středověké kolonizaci na Ostravsku. In: Slezský sborník, roč. 58, 1960, č. 1, str. 112–120. • HRUBÝ, František. Odhady konfiskovaných moravských velkostatků (1622–1623). In: Časopis Matice moravské, roč. 5, 1927, č. 2, str. 124–149

• JAN, Libor. Vznik zemského soudu a správa středověké Moravy. Brno: Masarykova univerzita a Matice moravská, 2000 • JANIŠ, Dalibor. Nalézání práva a zemské soudnictví v českých zemích. In: JAN, Libor; JANIŠ, Dalibor a kol. Ad iustitiam et bonum commune. Proměny zemského práva v českých zemích ve středověku a raném novověku. Brno: Matice moravská a Historický ústav AV ČR, 2010, str. 23–47 • JORDÁNKOVÁ Hana a SULITKOVÁ Ludmila. Předbělohorské soudy na Moravě a královské město Brno. In: Časopis Matice moravské, roč. 113, 1994, č. 2, str. 235–260 • JUROK, Jiří. Česká šlechta a feudalita ve středověku a raném novověku. Majetková a sociální struktura, politická moc a kulturní reprezentace šlechty a feudality v českém státě ve 13.–první polovině 17. století. Nový Jičín, 2000 • JUROK, Jiří. Nejstarší privilegium města Nového Jičína z roku 1313. In: Vlastivědný sborník Novojičínska, sv. 63. Vydali: Muzeum Novojičínska, příspěvková organizace a Zemský archiv v Opavě – Státní okresní archiv Nový Jičín, 2013, str. 7–27 • JUŘÍK, Pavel. Encyklopedie šlechtických rodů, Praha: Universum, 2014 • KALOUSEK, Josef. O staročeském právě dědickém a královském právě odúmrtném na statcích svobodných v Čechách i v Moravě Praha: Nákladem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1894 • KEJŘ, Jiří. Počátky dvorského soudu. Příspěvek k historii překonávání feudální rozdrobenosti ve starém českém státě. Praha: Československá Akademie věd, 1956 • KEJŘ, Jiří. Vznik městského zřízení v českých zemích. Praha: Karolinum, 1998 • KLABOUCH, Jiří. K dějinám obstavování a připovědí ve feudálním právu českém a moravském. In: Sborník historický. Praha: Historický ústav ČSAV, 1961, str. 197–233 • KNOZ, Tomáš. Karel starší z Žerotína. Don Quijote v labyrintu světa. Praha: Vyšehrad, 2008 • KOUŘIL, Pavel a WIHODA, Martin. Hrad Edelštejn v sídelní a mocenské struktuře západního pomezí Moravy a Slezska. In: Castellologica Bohemica, roč. 6, 1998, str. 341–362 • KOZÁK, Petr. Jan starší z Žerotína. Příspěvek k pozdně středověkému žoldnéřství. In: Jan Žižka z Trocnova a husitské vojenství v evropských dějinách, Tábor: Husitské muzeum v Táboře, 2007, str. 609–634 • KOZÁK, Petr. Vzestup rodu Žerotínů. Život a odkaz Jana staršího z Žerotína a z Fulneku. In: Časopis Matice moravské, roč. 124, 2005, č. 1, str. 47–81

• KREUZ, Petr. Postavení a působnost komorního soudu v soustavě českého zemského trestního soudnictví doby předbělohorské v letech 1526–1547. Praha: Karolinum, 2000 • LAMPRECHT, Arnošt, Dušan ŠLOSAR a Jaroslav BAUER. Historický vývoj češtiny. Hláskosloví, Tvarosloví, Skladba. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1977 • MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích (1471–1526). 1. Hospodářská základna a královská moc. Praha: Academia, 1992 • MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích: (1471–1526). 2. Šlechta. Praha: Academia, 1994 • MALÝ, Karel. České právo v minulosti, Praha: Orac, 1995 • MALÝ, Karel. Dějiny českého a československého práva do roku 1945, 4. přepracované vydání. Praha: Leges, 2010 • MARKOV, Josef. Svědčení půhonu a kontumační rozsudek. In: Miscellanea historico – iuridica. Sborník prací o dějinách práva napsaných k oslavě šedesátin JUDra Jana Kaprasa, řádného profesora Karlovy university, jeho přáteli a žáky. Praha: V. Vaněček, 1940, str. 166–199 • MAŤA, Petr. Svět české aristokracie (1500–1700). Praha: NLN, 2004 • MATĚJEK, František. Feudální velkostatek a poddaný na Moravě s přihlédnutím k přilehlému území Slezska a Polska. Studie o přeměnách na feudálním velkostatku v druhé polovině 15. a v první polovině 16. století. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1959 • MELZER, Miloš; SCHULZ, Jindřich a kol. Vlastivěda šumperského okresu. Šumperk:Okresní vlastivědné muzeum, 1993 • MICHÁLEK, Emanuel. Český právní jazyk údobí předhusitského a doby Husovy, Praha: Academia, 1970 • MILLER, Jaroslav. Stručný nástin moravského předbělohorského soudnictví. Olomouc: Univerzita Palackého, 1997 • MÜLLER, Karel. Erby Prusinovských z Víckova na Cimburku u Koryčan. In: Východní Morava. Dějiny – lidé – krajina, roč. 2, 2012, str. 139–141 • NAVRÁTIL, Bohumil. Vilém Prusinovský do roku 1565. In: Český časopis historický 5, 1899, str. 205–216. Dostupné z: https://kramerius.lib.cas.cz/client/index.vm?page=doc&q=&page=doc&rows=#pid=uu id:a0a52888-45b9-11e1-1726-001143e3f55c;hist=11 (citováno dne 23. 4. 2018) • Ottův slovník naučný, XXVII

• PAPAJÍK, David. Člověk a dluhy. Příklad šlechtice z 15. století. Osobnost Voka V. z Holštejna. In: Theatrum historiae 6, Pardubice, 2010, str. 207 – 218 • POKLUDA, Zdeněk. Francové z Háje. In: Malovaný kraj, národopisný a vlastivědný časopis Slovácka, roč. 32, č. 4, 1996, str. 5 • PORÁK, Jaroslav. Humanistická čeština. Hláskosloví a pravopis. Praha: Univerzita Karlova, 1983 • RADEK, David. Zeměpanské strategie Matyáše Korvína v prostředí slezských knížat. In: Slezský sborník, roč. 113, č. 2, 2005, str. 207–229 • ROTH, Gunhild a HONEMANN, Volker. K stáří a původu hlubčického městského práva. In: Časopis Matice moravské. 2005, roč. 124, č. 2, str. 509–521 • RYBA, Bohuslav. Ke genealogii moravských Žerotínů. In: Strahovská knihovna, roč. 11, 1976, str. 207 – 213 • ŠLOSAR, Dušan; VEČERKA, Radoslav a kol. Spisovný jazyk v dějinách české společnosti. Brno: Host, 2009 • ŠŤOVÍČEK, Ivan. Zásady vydávání novověkých historických pramenů z období od počátku 16. století do současnosti. Příprava vědeckých edic dokumentů z 16.–20. století pro potřeby historiografie. Praha: Archivní správa Ministerstva vnitra ČR, 2002 • TENORA, Jan. Žerotínové. In: Hlídka, roč. 52, č. 1, 1935, str. 1–8 • TOMAS, Jindřich. Některé problémy ekonomických a mocenských vztahů mezi stavy v českých zemích v 15. a 16. století. In: Folia Historica Bohemica sv. 6, 1984, str. 109–136 • TUREK, Adolf. Hrad a panství Starý Jičín, Nový Jičín: Muzeum Novojičínska ve spolupráci se Zemským archivem v Opavě, 2014 • TUREK, Adolf. Závěť Bernarta z Žerotína. In: Mojmírova říše. Vlastivědný časopis země moravskoslezské, roč 3, 1939/40, str. 30–38 • URFUS, Valentin. Právo, úvěr a lichva v minulosti. Uvolnění úvěrových vztahů na přechodu od feudalismu ke kapitalismu a právní věda recipovaného římského práva. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1975 • VÁLKA, Josef. Dějiny Moravy. Díl 1, Středověká Morava. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost, 1991 • Vlastivědný slovník obcí na Slovensku. Bratislava: Vydavatelstvo Slovenskej Akadémie vied, 1977

• VRKOTOVÁ, Jana. Česká větev rodu Žerotínů v 16. a 17. století. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce: Doc. PhDr. Mgr. Tomáš Knoz, Ph.D. Dostupné z:https://is.muni.cz/th/eqrf3/Diplomova_prace_Janka_Vrkotova.pdf. (citováno dne 28. 4. 2018) • ZIEGLER, Paul. Die Grafen von Hückeswage in Mähren: ein Beitrag zur Siedlungsgeschichte Nordostmährens. Brünn: Verlag der Abteilung, 1943.

Elektronické zdroje • Elektronický slovník staré češtiny [online]. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v.v.i, oddělení vývoje jazyka 2006– Dostupné z: http://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx (citováno dne 26. 5. 2018).

Seznam příloh A) Obrazové přílohy Příloha č. 1: Rodokmen moravských Žerotínů zpracovaný podle článku Jana Tenory Příloha č. 2: Stížnost Petr z Žerotína na Jana Trčku z Lípy ohledně odkoupení základu z panství Zábřeh Příloha č. 3: Půhon Albrechta z Hustopeč na Viktorina z Žerotína ohledně lidí, kteří měli potrestat Oršilu, ženu Jiříkovu ze Životic. Příloha č. 4: Mapa panství Starý Jičín z knihy Hrad a panství Starý Jičín z knihy Hrad a panství Starý Jičín B)Textové přílohy Text č. 1: Stížnost Petr z Žerotína na Jana Trčku z Lípy ohledně odkoupení základu z panství Zábřeh Text č. 2: Půhon Albrechta z Hustopeč na Viktorina z Žerotína ohledně lidí, kteří měli potrestat Oršilu, ženu Jiříkovu ze Životic.

Seznam užitých zkratek

CDM Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae DZO Desky zemské olomoucké Gr Groše KPN Knihy půhonné a nálezové MZA Moravský zemský archiv SOkA Státní okresní archiv ZA Zemský archiv Zl Zlaté

Přílohy Příloha č. 1: Rodokmen moravských Žerotínů zpracovaný podle článku Jana Tenory: Viz: TENORA, Jan. Žerotínové. In: Hlídka, roč. 52, č. 1, 1935, str. 1–8

Příloha č. 2: Stížnost Petr z Žerotína na Jana Trčku z Lípy ohledně odkoupení základu z panství Zábřeh. MZA, fond A3, Stavovské rukopisy, Knihy půhonné a nálezové 1505–1512, inv. č. 688, f. 197v. (studijní kopie)

Příloha č. 3: Půhon Albrechta z Hustopeč na Viktorina z Žerotína ohledně lidí, kteří měli potrestat Oršilu, ženu Jiříkovu ze Životic. MZA, fond A3 Stavovské rukopisy, Knihy půhonné a nálezové 1515 – 1518, inv.č 690, f. 35v. (studijní kopie)

Příloha č. 4: Mapa panství Starý Jičín z knihy Hrad a panství Starý Jičín od Adolfa Turka. Viz: TUREK, Adolf. Hrad a panství Starý Jičín, Nový Jičín: Vlastivědný ústav v Novém Jičíně, 1978, str. 143. (Nakreslil J. Krásný)

B) Textové přílohy

Text č. 1: Stížnost Petr z Žerotína na Jana Trčku z Lípy ohledně odkoupení základu z panství Zábřeh

Petrz zierotina a s ffulneka poh Iana Trczky z Lippy na Zabrzeze zdiedin w[ssech] z 5t [seth]kop gr[ossu] dob[rych] ssirokych czeskych a tu ge[m]u winu dawam ze g[es]t mne odkoupil z zakladu meho panstwie zabrzezskeho_ ya s pane[m]Tunklem smluwu ma[m] g[is]tu ze ty lidij mogi ssumberssti w jake rukogemstwie zawedeni byli skrze pana Tunkla a nikoli przed geho ze pan Gindrzich Tunkl lidij mi lidij me wywaditi miel, a to se gest wedle smluwy tey nestalo aby lidi mi wywadil a lidee mogi gsu sta- wowani od lidij panie Boczkowych pro rukogemstwie a pan Ian drze za muoy Zabrzieh wywaditi lidij mych nedba. Znali se zna w p[rawdie] p[akli] chczy smluwu pokazati a na p[anskem] n[alezu] d[osti] m[ieti] S[obie]o[poviednym]porucz[ni]ka cz[ini]m pana Iana z zieroti[na] brat[ra] swe[h]o na z[ysk] y na z[tratu].

Nález Mezy pane[m] Petrem z zierotina a Iane[m] Trczku zLippy p[ani] n[alezli] poniewadz list gest promlczeny ze tomu Ian Trczka odpowidati nema. Relatore pan Girzik z zwlassimie pan Ian z zierotina a zwladyk hron blud z kralicz

Text č. 2: Půhon Albrechta z Hustopeč na Viktorina z Žerotína ohledně lidí, kteří měli potrestat Oršilu, ženu Jiříkovu ze Životic.

Albrecht zhustopecz a na Sstrambercze pohoni pana Wictoryna z zerotina a s ffulneka zdiedin w[sech] ze 30 hrziwen gr[ossu] czeskych a tu gemu winu dawa[m] ze andrys mankus czlowiek geho z Ssenowa przigel do wsy mey ziboticz kffoytowi memu a tu gest prawa zadal na orssilu zenu Girzikowu zziboticz czlowieka meho prawiecz zeby zenie geho vczinila ze se roznemohla, a przitom zadal ffoyta aby gi wsadil zahrdlo za rucze a za nohy prawicz ze tonanij prowede y wsadil tu zenu ffoyt muoy wedle zadosti geho, a geg vruczil zaklad gmenuge k mey rucze pod 30 hrzi[we]n gr[ossu] aby nanij to podle prawa prowedl y slibili mu zani ze- gmena tito Merta Mankus a pawel taythar a michal pessl a jokl lew a Girzik czirffus lidee panie Wictorinowi z Ssenowa pod tiem zakladem totiz 30 hrziwen gr[ossu] na tu zenu to podle prawa prowesti miel A tomu dosti neuczinili a nanij to[h]o neprowedli a mnie gsu tady ten zaklad 30 hrzi[we]n gr[ossu] propa- dli a on pan Wictoryn lidij swych ktomu gmieti a drzeti nechcze aby mi ten zaklad propadeny polozili a dali. Znali se zna w p[rawu] p[akli] chczy na p[anskem] n[alezu] d[osti] m[ieti] ss[obie] o[powiednymi] poruczniky czi[ni]m Waczlawa z orzechoweho a Iana Proczka z Cztenie oba spolu neb gednoho z nich na z[ys]k y na z[tratu].

100