Masarykova univerzita

Filozofická fakulta

Historický ústav

Lesní hospodaření 19. století na příkladu velkostatku Brumov

(magisterská diplomová práce)

Bc. Pavel Mašláň

Vedoucí práce: doc. Mgr. Lukáš Fasora, Ph.D Brno 2010

Prohlašuji, ţe jsem magisterskou diplomovou práci vypracoval samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury.

3. května 2010 ……………………….

2 2

Poděkování: Na tomto místě bych chtěl poděkovat svému vedoucímu práce za jeho rady a odborné připomínky k práci. Dále bych chtěl poděkovat panu Ing. Jaroslavu Turkovi za poskytnuté materiály.

3 3

Obsah:

1. Úvod 5 1.1.Prameny a literatura 6

2. Přírodní podmínky 9

3. Vývoj lesnictví v českých zemích 3.1 Lesnictví ve středověku a novověku 15 3.2 Od vydání lesních řádů do roku 1848 19 3.3 Lesnictví mezi léty 1848-1918 22 3.4 Hospodářská úprava lesa 26 3.5 Těţba, doprava dřeva a pracovní síly v lesnictví 32 3.6 Lesní personál a organizace lesní správy 34

4. Historie panství 4.1 Valašská kolonizace 38 4.2 Vlastníci panství v 16. a 17. století 39 4.3 Illešháziové, Sinové a Dreherové 41

5. Lesnictví na velkostatku 5.1 Lesní hospodaření za Illešháziú 48 5.2 První hospodářský plán panství 55 5.3 Hospodářský plán obecních lesů 57 5.4 Petice obcí na brumovském panství Moravskému sněmu roku 1848 58 5.5 Lesní hospodářství v druhé polovině 19. století 60 5.6 Vývoj lesnictví za A. Drehera 68 5.7Organizace správy velkostatku 74

6. Myslivost 77

7. Hospodářský vývoj oblasti 83 7.1 Sklárny 85

8. Význam lesa pro obyvatelstvo 90 9. Závěr 92 10. Prameny a literatura 95 11. Přílohy 99

4 4 Úvod

Rozvoj poznatků a technologií během 19. století způsobil změnu v mnoha oborech, které do té doby fungovaly po staletí takřka stejným způsobem. Jedním z nich bylo i lesnictví. Ve své práci chci sledovat, jakým způsobem se projevily nové trendy v lesnictví na panství Brumov. Toto panství se nachází v jihovýchodní oblasti Valašska v hornatém kraji Bílých Karpat. Kvůli přírodní podmínkám nemohlo toto panství konkurovat jiným šlechtickým drţavám nalézajícím se v úrodných níţinách. Charakter oblasti také ovlivnila valašská kolonizace, počínající v 16. století, která způsobila rozšíření pastevectví ovcí v oblasti a změnila původní přírodní prostředí Bílých Karpat. Vzhledem ke své poloze, mimo velká města a důleţité obchodní tahy, nedochází na území Brumovska k velkému rozvoji průmyslu a i během 19. století zůstává oblast hospodářsky zaostalá. Jediná surovina, které je v oblasti dostatek, je dřevo. Práce se zaměřuje na hospodaření broumovského velkostatku během 19. století. Kvůli podmínkám v oblasti bylo nejperspektivnějším zdrojem hospodaření lesnictví, proto je hlavním tématem práce hospodaření velkostatku na jeho lesních majetcích. Chci sledovat jakým způsobem se na vývoji lesního hospodaření Brumova promítlo střídání majitelů během 19. století a dále jak byly reflektovány dobové změny ve vedení lesního hospodářství, dané průmyslovou revolucí. Částečně budu sledovat i vyuţívání dřeva mimo velkostatek a to hlavně ve sklárnách Sv. Sidonie a Sv. Štěpán. Vzhledem k dostupným pramenům v lesnictví pozoruji hlavně způsoby ekonomického vyuţití lesů za jednotlivých majitelů a také jakým způsobem bylo vedeno hospodaření v lesích, to znamená způsoby těţby, výsadba nepůvodních druhů dřevin, starost o mladé porosty, tvorba hospodářského plánu. Popsána je i organizace lesních prací a vývoj lesní správy, u těchto témat ale nemohu vzhledem k malému počtu pramenů zacházet do podrobností. V souvislosti s hlavním tématem se zajímám také o provozování myslivosti na majetcích majitelů velkostatku. Na závěr je krátce ukázán význam lesa v oblasti pro obyvatelstvo. Téma lesnictví jsem si zvolil z toho důvodu, ţe v současné historiografii je aţ na pár výjimek opomíjené, coţ je podle mě škoda vzhledem k moţnostem pro bádání, které tato oblast nabízí. Dalším důvodem je absence přehledu vývoje velkostatku Brumov v 19. století.

5 5 Práce je tématicky rozdělena na několik kapitol. Na začátku jsou uvedené přírodní podmínky v oblasti, které ovlivňují skladbu lesa. Kvůli zaměření práce na lesnictví se krátce věnuji i biologickému fungování lesa. Jádro práce je věnováno lesnictví. Kapitolu o lesnictví jsem rozdělil na dvě části: první sleduje vývoj lesnictví v monarchii a druhá lesnictví na panství Brumov. Vývoj v rámci celé monarchie chci porovnat s lesnictvím na brumovsku. I zde platí, ţe vzhledem k tématu jsem byl nucen sledovat delší časové období. V souvislosti s lesnictvím je popsán i vývoj myslivosti v oblasti. Následující kapitola pojednává o historii panství. I kdyţ se chci zaměřit nejvíce na období 19. století, uvedu celkový stručný přehled majitelů od středověku. Vzhledem k zvolenému tématu se nedá úvod práce přesně časově ohraničit, protoţe les roste bez ohledu na historické období a zásahy do něj se projevují aţ po určitém časovém odstupu. Vývoj lesnictví popisuji do konce první světové války, protoţe po ní díky vzniku samostatného Československa a pozemkové reformě dochází k částečné změně v lesním hospodaření. Mimo politických dějin sleduji i hospodářské dějiny v oblasti.

Během práce postupuji hlavně přímou metodou, kdy čerpám informace přímo z pramenů. Události sleduji souběţně s časovou osou metodou retrospektivní, kdy na základě dějů, které se odehrály později, sleduji dřívější děje.

Prameny a literatura Hlavním pramenem pro výzkum lesnictví je fond velkostatku Brumov1. Fond obsahuje veškerou zachovalou správní agendu velkostatku, bohuţel při povodni v roce 1919 byla spousta cenných archiválií zničena a proto jsou prameny značně útrţkovité. Z těchto pramenů se dá sledovat hlavně období, kdy velkostatek vlastní Anton Dreher a to zejména na základě znaleckých posudků2 a lesních zpráv odesílaných z revírů na lesní správu.3 Pro toto období se dá pouţít také hospodářský plán z roku 19244 a inventura velkostatku z roku 19265, přičemţ je v obou popsáno i předchozí lesní hospodaření velkostatku. Dále se z fondu dají pouţít jednotlivé listiny, které mají svoji souvislost s tématem.

1 MZA Brno, F 17 Velkostatek Brumov I. 2 MZA Brno, F 17 Velkostatek Brumov I, inv. č. 204, karton 39. 3 MZA Brno, F 17 Velkostatek Brumov I, inv. č. 217, karton 41. 4 MZA Brno, F 17 Velkostatek Brumov I, kniha 28. 5 MZA Brno, F 17 Velkostatek Brumov I, kniha 3.

6 6 Pro období kdy byli majiteli velkostatku Illesházyové a svobodní pánové ze Siny pouţívám jako pramen Historický průzkum lesů bývalého panství Brumova od Jaroslava Materny.6 Tento průzkum byl vytvořen pro potřeby Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse n. Labem-pobočka Brno. Historické průzkumy se začaly vytvářet v 50. letech pro potřebu hospodářské úpravy lesů. Měly za úkol sledovat vliv člověka a přírodních činitelů na les, vypátrat původní skladbu lesa, sledovat nepůvodní dřeviny, pozorovat vývoj v lesním hospodářství a další záleţitosti související s lesnictvím. Průzkumy byly prováděny pro všechny české země, celkem mělo být vytvořeno 570 elaborátů. Historické průzkumy byly zpracovávány většinou lidmi s lesnickým vzděláním, kteří inklinovali k historii a prací v archivech se z nich stali odborníci na lesnickou historii.7 Navzdory době svého vzniku není průzkum zatíţen ideologickým balastem, jedná se hlavně o popis dochovaných pramenů k lesnictví (část pramenů je taky doslovně do průzkumu přepsána) a jejich interpretaci z lesnického hlediska. Prameny obsaţené v průzkumu pocházejí z různých zdrojů, jsou zde údaje z katastrů, lesnických map, archiválie ze zemědělsko-lesnického muzea v Bučovicích, písemnosti z fondu rodiny Illesházy ze státního archivu Bratislava, část pramenů bylo pořízena z okresního archivu Vsetín a Národního zemědělského muzea v Kačině. Tyto materiály umoţňují sledovat vývoj lesního hospodářství během 18. a 19. století. Mimo tyto prameny se dochovaly také petice z obcí na brumovském panství Moravskému sněmu z roku 18488, v nichţ se často objevují stíţnosti na zabíraní obecních lesů vrchností. Pro téma myslivosti budou slouţit jako hlavní pramen (mimo útrţkovitých zpráv ve fondu velkostatku) Antonstálské kroniky.9 Jedná se o záznamy o počtu ulovených kusů zvěře a střelcích pořízených na loveckém zámečku Antonstál. Z dobové literatury je pro práci důleţitá hlavně kniha Františka Peřinky Valašsko- klobucký okres z řady Vlastivěda moravská.10 V knize jsou popsány přírodní a hospodářské podmínky v oblasti a také dobový stav jednotlivých obcí. Informace o lesnictví lze také získat z knihy brumovského lékaře Františka Saleše Pluskala Památky hradu, města a panství Brumova na Moravě z roku 1878.

6 J. Materna: Historický průzkum lesů bývalého panství Broumov. Ústav pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse n. Labem-pobočka Brno 1956. 7 P. Fencl : Historický průzkum lesů. In: Historie a vývoj lesů v českých zemích. Praha 2006, s. 51-55. 8 J. Radimský, M. Wurmová: Petice moravského lidu k sněmu z roku 1848. Praha 1955. 9 Antonsthalske kroniky 1897-1937. Rukopis, archiv autora. 10 F.V. Peřinka: Vlastivěda Moravská okres Valašskoklobucký. Brno 1905, fotoreprint.

7 7 Historii panství popisuje kniha Zdeňka Pokludy Brumov osudy hradu a jeho drţitelů.11 Tato práce obsahuje přehled všech vlastníků panství, ale osoby majitelů v 19. století jsou zde popsány jen stručně. Ţivotopis majitelů z rodin Sinů a Dreher je v internetové verzi Östereichisches Biographische Lexikon 1815-1950.12 Pro hospodářské dějiny oblasti je nejpřínosnější prací kniha Jana Janáka Hradišťský kraj v období průmyslové revoluce na Moravě.13 Jsou v ní popsány hospodářské vztahy v celé oblasti a vývoj jednotlivých průmyslových odvětví. V naši současné historiografii se soustavně dějinami lesnictví bohuţel nikdo nezabývá (s výjimkou Gustava Novotného), proto je většina literatury k tomuto tématu staršího data. Pro popis dějin lesnictví jsou nejdůleţitější dvě práce a to zejména Přehled vývoje našich lesů od Josefa Noţičky14 a Přehled vývoje lesnictví v českých zemích v druhé polovině 19. století od Emila Hoška a Josefa Tlapáka.15 Práce Josefa Noţičky se zabývá vývojem našich lesů od středověku do poloviny 19. století. Autorovi se podařilo v knize shromáţdit úctyhodný pramenný materiál na jehoţ základě sleduje vývoj lesnictví a změny v něm během staletí v celé jeho komplexnosti. Přes dlouhou dobu, která uplynula od jejího vzniku, zůstala kniha u nás dosud nepřekonaná a je to základní literatura pro dějiny lesnictví. Emil Hošek a Josef Tlapák navazují na Noţičku a poskytují pohled na lesnictví v druhé polovině 19. století. Tito autoři věnovali hlavně pozornost rozvoji lesnictví a jeho proměnám během průmyslové revoluce a to jakým způsobem jí bylo ovlivněno. Oproti Noţičkovy věnují více prostoru organizaci lesní správy, lesním zaměstnancům a jejich sociálnímu postavení. Pro dějiny myslivosti je základem kniha Jindřicha Francka Lovecká vášeň v proměnách staletí.16 Je v ní popsán vývoj myslivosti v českých zemích a navíc obsahuje sněmovní usnesení, panovnické instrukce či patenty k dějinám myslivosti. Toto je jenom základní literatura k problematice. K lesnictví vyšly další práce hlavně v různých článcích a ty, které mnou byly pouţity, jsou uvedeny v bibliografii na konci práce. Pro poznání potřebnosti lesa pro člověka vyuţívám hlavně články zabývající se ţivotem na Valašsku, které vyšly v časopisech Naše Valašsko a Valašsko.

11 Z. Pokluda: Brumov osudy hradu a jeho drţitelů. Hýsly 2005. 12 http://www.biographien.ac.at/oebl?frames=yes 13 J. Janák: Hradišťský kraj v období průmyslové revoluce na Moravě. Uh. Hradiště 1984. 14 J. Noţička: Přehled vývoje našich lesů. Praha 1957. 15 L.Loudil a E. Hošek: Kapitoly z dějin zemědělství a lesnictví. Praha 1980. 16 J. Francek: Lovecká vášeň v proměnách staletí. Praha 2008.

8 8 Přírodní podmínky

Poloha a nadmořská výška Panství Brumov se rozprostíralo v jiţní části moravských Karpat, na hranicích moravsko-uherských. Celé patřilo do okresu Valašskoklobouckého, který byl vytvořen v roce 1851. Lesy panství pokrývaly jiţní svahy Vizovických vrchů a svahy Bílých Karpat. Nejvyšší horou v oblasti je Makyta (923 m.n.m.), nejniţší bod je v místech, kde řeka Vlára opouští Moravu - 270 m.n.m. Rozdíl absolutních výšek tak činí 653 metrů nad mořem. Nejníţe poloţené vesnice leţí ve výšce okolo 300 m.n.m.

Geologické poměry Z geologického hlediska patří Bílé Karpaty, zasahující většinu území panství, k vnějším Západním Karpatům. Jsou výsledkem horotvorných procesů v třetihorách, kdy byly vyvrásněny také Alpy a celý karpatský oblouk. Na jejich stavbě se podílí flyšové pásmo, bradlové pásmo a vídeňská pánev. Převáţná část území patří k flyšovému pásmu, to je součástí magurského flyšového příkrovu. Flyšem se rozumí mnohonásobné střídání různých usazených hornin, v Bílých Karpatech nejčastěji pískovců a jílovců.17 Flyšové vrstvy se projevují různě vůči zvětrávání. Téměř celou plochu bývalého panství zaujímá starší třetihorní útvar z období eocénu. Pouze v okolí Vlárského průsmyku se vyskytují pískovce protkané ţilkami vápence. Základní horninu tvoří hieroglyfové vrstvy jílovitých a slinitých břidlic, prostoupené četnými lavicemi karpatského pískovce. Z pískovce se tvoří půdy úrodné a hluboké, bohaté vápnem, střední a menší zrnitosti. Z jílovitých břidlic se naopak tvoří zeminy těţké a vazké, minerálně dost silné. Zvětraliny zdejších horninových útvarů poskytují dobrou půdu pro lesy jehličnaté i listnaté.18 Morfologicky výrazněji se uplatňují pouze pískovce, z nichţ jsou vybudovány nejvyšší horské partie. V místech s méně odolnými horninami jsou převáţně mírné, dlouhé svahy a oblé, měkce modelované hřebeny. Významným znakem reliéfu je zpravidla bystřinný charakter toků se značným spádem. Odvodové síly, především vodní eroze, byly hlavním činitelem, který vytvořil dnešní vzhled pohoří.19 Charakteristickým a velmi častým

17 I. Jongepierová ed.: Louky Bílých Karpat. Veselí nad Moravou 2008, s. 15. 18 F.V. Peřinka: Vlastivěda Moravská okres Valašskoklobucký. Brno 1905 fotoreprint, s. 3. 19 I. Jongepierová ed.: Louky Bílých Karpat. Veselí nad Moravou 2008, s. 16.

9 9 jevem v místech měkčích hornin jsou svahové sesuvy. Kaţdý horninový podklad má jiné fyzikální a chemické vlastnosti, které určují vlastnosti půd a na nich zase závisí, co tam bude růst.

Hydrologické poměry Brumovské panství náleţí téměř celé povodí Váhu. Největší vodní tok je řeka Vlára, která protéká Vlárským průsmykem a vlévá se do řeky Váhu. Na panství příjímá Vlára z obou stran četné přítoky. Jen nepatrná část velkostatku náleţí k povodí řeky Moravy prostřednictvím řeky Bečvy. Pro flyšové pásmo je charakteristický nedostatek podzemní vody. Prameny ve flyšových oblastech jsou rozptýleny a často mají menší vydatnost.

Klima Evropské klima v mnou sledovaném období ovlivňovala malá doba ledová. Ta podle autorů publikace Velká kniha o klimatu zemí koruny české existovala mezi lety 1619-1987. Během své existence se navíc dělila na chladnější a teplejší časové údobí. Celkově lze říci, ţe klima bylo chladnější a vlhčí neţ v současnosti. V 19. století lze vymezit dvě pronikavě chladné klimatické epizody v letech 1837-1857 a 1887-1897. 20 Území leţí v oblasti přechodu mezi pevninským a přímořským podnebím. Převáţná část území náleţí do mírně teplé klimatické podoblasti. Vrcholové části s nadmořskou výškou nad 800 m.n.m. jsou řazeny do chladné klimatické oblasti, takových území je ale na panství minimum. Pro oblast je charakteristické krátké, mírně chladné a vlhké léto. Zima je mírně chladná s dlouho trvající sněhovou pokrývkou. František Peřinka ve své práci uvádí údaje o podnebí podle dešťoměrné stanice v Lidečku. Dešťových dnů má být do roka 165-170, nejčastější a největší sráţky bývají v červenci, nejmenší v březnu. Průměrná sráţka za jeden den má být 2.9 mm.Ve své práci uvádí Peřinka také počet jasných dnů, kterých bývá 50-55, zamračených dnů bývá 65-70, deštivých okolo 130, sněţivých 45 dní do roka. O jiţnější části panství (osady Štítná a Popov) uvádí, ţe je značně teplejší s úrodnější a rovinatější půdou.

Půdy Rozdělení půd podle jejich vyuţití na zemědělské a lesní je kulturní záleţitostí, v jádrových oblastech Bílých Karpat poměrně mladou, související s pozdní vlnou valašské

20 J. Svoboda, Z. Vašků, V.Cílek: Velká kniha o klimatu Zemí Koruny české. Praha 2003, s. 324.

10 1 0 kolonizace v 17. a 18. století. Současná rozloha zemědělské půdy je v porovnání se stavem v 18. století menší o značné rozlohy pastvin, zejména v nadmořských výškách nad 450-500 m.n.m., které byly zpětně zalesněny. Rozloţení zemědělské a lesní půdy se stabilizovalo od tereziánských dob zejména podle úrodnosti a přístupnosti stanovišť. 21 Lesní půdy v oblasti lze z větší části pokládat za půdy v přirozeném stavu, neboť se na nich většinou uchovaly přirozené listnaté porosty (jde zejména o část panství v oblasti Bílých Karpat). Ale ani lesní půdy se nevyhnuly antropogennímu ovlivnění - ať uţ to bylo způsobeno vyhrabáváním steliva poddanými nebo vysazováním smrkových monokultur na některých místech, které vedlo k okyselování půdy. Převaţujícím půdním typem Bílých Karpat jsou nepříliš úrodné hnědozemě, jejich ţivnost závisí především na substrátu a vodním reţimu. Měkké horniny, z nichţ jsou Bílé Karpaty vybudovány, jsou velmi náchylné k erozi. Nejvíce se projevují vodní eroze, svahové sesuvy a transporty splaveniny. Na urychlení změn přírodních podmínek a uvedených jevů se výrazně podílí člověk. Flyšové pásmo bylo výrazně postiţeno zásahem člověka do vegetačního krytu. Odstranění lesů (valašská kolonizace) vedlo k zaloţení polí a pastvin, pastva na strmých svazích byla příčinou zrychlené eroze. Extenzivní způsob vyuţívání půdy pastvou a obděláváním, jakoţ i kopaničářské osídlení, vedlo k vytvoření cest a chodníků, které na odlesněných svazích dávaly podnět k vodní erozi.22

Květena František Peřinka poznamenává o místní flóře, ţe je bohatá, ale druhů speciálně karpatských zde není příliš. Zároveň je podle něj škodou, ţe okres není po stránce botanické dosud prozkoumán.23 To se ukazuje jako správná poznámka, protoţe pozdější botanický výzkum na území Bílých Karpat odhalil vzácné druhy orchidejí a i některé jiné zajímavé rostliny.

Zvěř Podle Peřinky zvěř na území okresu Klobouckého není příliš bohatá ani rozmanitá co do počtu druhů i kusů.24 Zvěř vysoká - jelení zde dle doloţitelných dokladů není původní. Zaváděním chovu vysoké zvěře na panství se budu podrobněji věnovat v kapitole zabývající se myslivostí. Srnčí zvěř se na panství dle dochovaných dokumentů vţdy vyskytovala, ale ne

21 Kolektiv autorů: Bílé Biele Karpaty. Bratislava 1992, s. 68. 22 Tamtéţ, s. 32. 23 F.V. Peřinka: Vlastivěda Moravská okres Valašskoklobucký. Brno 1905 fotoreprint, s. 10. 24 Tamtéţ, s. 11.

11 1 1 ve vysokých stavech. Černá zvěř se vyskytovala ojediněle, aţ do roku 1894, kdy pro ni byla zaloţena obora v polesí Vlára a Kochavec.25 Černá zvěř občas přicházela z Uher přes zamrzlý Váh a lidem potom působila značné škody.26 V šedesátých letech devatenáctého století zde byl zastřelen poslední vlk. Vlci přecházeli na území panství rovněţ přes zamrzlý Váh. Z šelem se na tomto území vyskytují lišky, kuny a jezevci a v řece Vláře vydry.

Les Území České republiky patří k biomu temperátního opadavého listnatého lesa.27 To znamená, ţe nejčastějším typem vegetace na našem území je za ideálních podmínek listnatý les. Jediným omezením tohoto stavu, jemuţ se říká klimax, bude nadmořská výška, ve vyšších polohách bude klimaxem jehličnatý les. Naše současná příroda vznikla ovšem koevolucí mezi přírodními procesy a lidským vlivem, trvajícím od neolitu. Vliv člověka na přírodu se stává zásadním, hovoří se o antropogenních změnách, ale ve skutečnosti jde o sloţité vztahy mezi člověkem a přírodou, v nichţ příroda není jen pasivním objektem podléhajícím člověku.28 Les se na našem území objevil aţ po konci glaciálu, ale nevznikl zde, spíše se posunul z jiţnějších oblastí. Některé typy lesa (například jedlobukový) se zde objevily dost pozdě. Řada typů prostředí vznikla jen díky člověku a týká se to i lesa v podobě, v jaké ho dnes známe. Základním stavebním prvkem lesa jsou stromy. Jejich ţivotní strategie spočívá v tom, ţe rostou pomalu ale jistě, dokud nejsou vyšší neţ ostatní rostliny. Tak dlouhý růst jim umoţňuje vyuţití vlastních odumřelých buněk jakoţto základního stavebního materiálu kmene - ţivé buňky jsou na povrchu pod kůrou a směrem dovnitř odumírají. Nejdůleţitější pro strom je překonat úvodní fázi růstu, kdy je nejvíce ohroţen, toto ohroţení však můţe trvat i několik let. Podmínky, v nichţ se semenáček stromu ocitá a v nichţ potom strom vyrůstá, představují základní omezení, určující jaký typ porostu kde bude. Semenáčky jednotlivých druhů se v určitém porostu zkrátka neprosadí. Většina stromů také potřebuje pro svůj růst alespoň malé narušení korunového zápoje mateřského porostu a obnovování lesa má proto specifickou dynamiku.29

25 J. Materna:Historický průzkum lesů bývalého panství Broumov, strojopis. Ústav pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse n. Labem-pobočka Brno,1956, s. 13. 26 F.V. Peřinka: Vlastivěda Moravská okres Valašskoklobucký. Brno 1905 fotoreprint, s. 12. 27 Biom je základní jednotka územní klasifikace přírody na zemském povrchu a je charakteristická určitou tipickou vegetací. 28 J. Sádlo, D. Storch: Biologie krajiny. Praha 2000, s. 13. 29 J. Sádlo, D. Storch: Biologie krajiny. Praha 2000, s. 67.

12 1 2 Přirozená dynamika obnovy lesa je zaloţena na disturbacích, to znamená na poruchách porostu. Rozlišuje se velký cyklus obnovy lesa (velký prostorem i dobou obnovy), ten vzniká po velkých kalamitách (poţáry, hlavně u jehličnatých lesů). Naproti tomu u listnatých lesů mírného pásu je nejčastější malý cyklus. Porost se naruší málo: pádem jednoho či několika málo stromů vzniklá mýtina pak zarůstá jednak náletem, jednak těmi jedinci, kteří zde existovali jiţ dříve v podúrovni. Ţiviny čerpá les z půdy, do níţ se dostávají z organického opadu, les tedy vlastně hnojí sám sebe. Na rychlosti rozkladu opadanky záleţí chemismus půdy a ten zase ovlivňuje, jaký typ lesa na daném místě vůbec poroste. To ukazuje, jak je v lese dobře vidět provázanost přírodních procesů. Dynamiku lesa také podstatně ovlivňují zvířata. Větší zvířata oţírají mladé stromky, čímţ mohou bránit obnově lesa, menší ţivočichové jsou pak vázáni na opadanku. Způsobené škody většinou nemají na stromy devastující účinek, zčásti proto, ţe stromy se dovedou býloţravcům chemicky bránit a také proto, ţe populaci býloţravců udrţují v přijatelném stavu predátoři. Druhům, které výrazně ovlivňují dynamiku celého systému, se říká druhy klíčové. V našich lesích tuto úlohu prakticky přebral jediný obratlovec a to člověk. Naprostá většina našich lesů je tedy antropogenních. Člověk ale nemůţe provádět s lesem co se mu zlíbí, musí respektovat jeho přirozenou dynamiku. Základem péče o les není jen kácení a výsadba, ale hlavně permanentní probírky. Jejich efektem je selekce určitých konkrétních stromů, ta můţe mít řadu podob - někdy se nechávají jen ty nejlepší stromy, jindy se naopak tyto odstraňují ve prospěch vybraných jedinců. Mohou vzniknout velké paseky, které jsou obdobou velkého cyklu. V našich lesích je přirozený malý cyklus, proto je pro naše lesy ideální výběrová těţba, při níţ se les dokáţe obnovovat sám. Na velkých pasekách urychluje člověk obnovu lesa výsadbou, čímţ často mění jeho přirozenou strukturu a umoţňuje vyrůst těm druhům dřevin, které by se v přirozených podmínkách neprosadily. Většina lesů je smrkových, protoţe ty mají největší roční produkci dřeva. Mimoto člověk mění i druhovou skladbu ţivočichů, kteří les obývají (např. daněk a muflon), tato zvířata nejsou často schopna přeţít samostatně a musí být lidmi přikrmována. Člověk tak přebírá čím dál větší kontrolu nad celým lesním ekosystémem. Ještě bych se rád krátce zmínil o nevýhodách výsadby smrkového porostu. Smrk má velmi mělké kořeny, kyselý, špatně rozloţitelný odpad s velmi málo ţivinami a horské půdy jsou rovněţ ţivinami chudé. Ve výsledku to znamená, ţe kaţdá smrčina roste ze svého humusu a v kaţdé generaci se ještě ochuzuje tím, jak se ţiviny ztrácejí prosakem do

13 1 3 spodiny. Horší kvalita půdy v smrkových monokulturách má za následek obtíţné uchycování jiných dřevin. Stejnověké smrčiny na méně kvalitních půdách jsou více náchylné ke kalamitám. Naopak buk s hlubšími kořeny a výţivnějším odpadem dodává do půdy ţiviny. Liší se i zmlazování buku a smrku. Buk dokáţe klíčit i v zástinu, k úspěšnému zmlazení ovšem potřebuje světlo. Jakmile se nad bukem otevře prostor, pak se dere rychle ke světlu (mnohem rychleji neţ smrk) a brzy tvoří vysoké mlází. Smrk většinou zmlazuje na trouchnivějícím dřevě a je schopen čekat několik let v přítmí porostu. Jakmile se nad ním otevře prostor, rychle startuje vzhůru.30 V původních lesích na panství Brumov byl nejčastěji zastoupen buk lesní, bukové porosty byly promíchány s dubem, habrem nebo jedlí. Ale jak bude ukázáno, i brumovský velkostatek zasáhla výsadba smrku v 19. století. Přesto se podařilo na velkých plochách zachovat původní charakter lesa.

Jak vyplývá z popsaných přírodních podmínek, brumovské panství se nacházelo v oblasti, která není extrémní co do klimatu, tak nadmořské výšky. Přesto hlavně pohoří Bílých Karpat vytváří specifické podmínky pro růst lesa. Jedná se hlavně o druhy půd, sklon svahů a sráţky, tyto faktory umoţňují růst převáţně buku lesního. Jak chci dále ve své práci ukázat, tyto specifické podmínky logicky ovlivňovaly lesní hospodaření na velkostatku.

30 J. Sádlo, D. Storch: Biologie krajiny. Praha 2000, s. 71.

14 1 4 Vývoj lesnictví v českých zemích

Lesnictví ve středověku a novověku

Naše území bylo vţdy z větší části zalesněné a lidé, kteří zde dříve ţili, vţdy v první řadě odlesňovali níţiny a z nich postupně přecházeli do hornatějšího terénu. V předhistorické době nejspíše osídlení nedosáhlo takové hustoty, aby tím byl les ohroţen. To se mění po příchodu Slovanů a zejména pak po vytvoření státního útvaru na našem území, kdy díky nárůstu obyvatel a stále rostoucí spotřebě dřeva začíná u nás lesů ubývat. Tento trend vydrţel aţ do 18. století, kdy odlesnění na našem území dosahuje svého vrcholu a zároveň se v té době začíná s opětovnou masovou výsadbou lesů. Zprávy z pramenů z 11. a 12. století líčí ještě horské hvozdy jako rozsáhlé pralesní komplexy, pro autory pramenů je to hrozivá pustina. Týká se to hraničních pohoří Čech i severní a východní Moravy,31 tedy území, které budu ve své práci podrobně sledovat. Do 12. století bylo osídlení našeho území poměrně řídké, soustřeďovalo se převáţně do níţin. S nástupem středověké kolonizace se lidský ţivel dostává do vyšších poloh, kde zemědělskou půdu musí získávat na úkor lesa, tím začíná masivní odlesňování českých zemí. Největšími kolonizátory jsou zpočátku kláštery, postupně se zvětšuje podíl vesnic. Vyklučování lesa probíhalo většinou od potoka po svazích směrem ke hřebenům, dělo se jednak pomalu - rubáním sekerou, dřevo pak bylo vyuţito na stavbu obydlí, výrobu nástrojů a otop. K rychlejšímu získáni půdy se les vypaloval, tím zároveň vznikl popel na hnojení půdy, vyuţívala se i pastva dobytka v lese, která likvidovala mladé porosty. Nově zaloţená obec často část lesa ponechala, aby z něj mohla později brát dříví.32 Pomalu se mění i vlastnictví lesů, nejvíce lesů má král, šlechta a církev a začínají se objevovat lesy městské, obecní a selské. Vznik měst ve 13. století způsobil další navýšení poptávky po dřevě, aby se uspokojila jejich potřeba stavebního materiálu a paliva. Zakládání hutí, pivovarů a dolů se rovněţ projevilo ve větší těţbě. Nárůst těţby a nezabývání se obnovou lesa měl za následek zmenšování a rozrušování dosud souvislých lesních porostů. Karel IV. si byl vědom špatného stavu královských lesů a proto do svého zákoníku Maiestas Carolina připravil ustanovení týkající se ochrany lesů. Lovčí a hajní se měli starat, aby se těţily jen suché

31 J. Noţička: Přehled vývoje našich lesů. Praha 1957, s. 30. 32 Tamtéţ, s. 33.

15 1 5 stromy a vývraty, také měli bránit krádeţím dřeva, za krádeţ měla být uťata pravá ruka.33 Zákoník se ovšem nepodařilo prosadit a rozvoj země za panování Karlova vedl k dalšímu odlesňování. Roku 1379 byl vydán první lesní řád u nás a to na Chebsku. Podle něj si nikdo nesměl brát dříví bez povolení lesníka, jsou v něm obsaţeny i pokuty za krádeţ dříví. Les se nejčastěji těţil způsobem toulavé seče, to znamená, ţe v lese se vybraly ty stromy, které se nejlépe hodily účelu spotřeby a byly na místě, odkud je bylo moţno dopravit k spotřebiteli. Na velké vzdálenosti se dřevo nejčastěji plavilo po vodě, pokud to dovolila splavnost toku. V 15. století nadále pokračuje rozsáhlá těţba dříví pro hospodářské potřeby země. S vývojem šlechtického velkostatku se rozvíjí i lesní hospodaření ve vlastní reţii. Zatímco dříve vrchnost dostávala ze svých lesů pouze činţi, v 15. století začíná se dřevem sama podnikat. Tím začíná i nárůst lesního personálu na velkostatku a specializovaných úředníků, organizace správy lesa se na panstvích lišily. O zvýšení zájmu šlechty na hospodářském vyuţití lesa svědčí i nárůst lesních řádů a instrukcí na jednotlivých panstvích v 16. století.34 V té době ovšem nelze mluvit o nějakém systematickém rozvoji lesnictví, hospodaření v lese se řídilo podle osobních zkušeností správců a hajných a bylo zaměřeno na co největší zisk z prodeje dříví, na některých panstvích se při těţbě měl brát i ohled na zájmy myslivosti. I na komorních statcích se projevuje snaha o organizovanější správu lesů a to vyměřováním lesů a zaváděním umělé lesní obnovy, ta se nejčastěji děje sadbou semene do připravené půdy. Rozvoji hospodaření učinila přítrţ třicetiletá válka. Úbytek obyvatelstva, zničení měst, vesnic a zastavení provozu v některých sklárnách, hutích a dolech, bylo tragédií pro obyvatelstvo, na druhou stranu zastavení těţby umoţnilo částečné zotavení některých příliš vykácených lesů. Mnoho opuštěných hospodářství zarostlo břízou, vrbinami a trním. Po skončení války ponechal stát veškerou péči o lesy aţ do poloviny 18. století jejich vlastníkům. Kvalitní dříví, které zbylo v lesích, bylo po válce těţeno na obnovu zničených hospodářství. Třebaţe instrukce z té doby zakazovaly vyklučovat lesy, bylo v tomto období mnoho lesů přeměněno na pole, luka a pastviny.35 Také opětovný rozvoj hutnictví a sklářství přispěl k další devastaci lesů.

33 J. Noţička: Přehled vývoje našich lesů. Praha 1957, s. 35. 34 Tamtéţ, s. 49. 35 Tamtéţ, s. 109.

16 1 6 Za vlády Karla VI. se začíná stát zajímat o lesní hospodaření, protoţe si je vědom úbytku dříví. Podle nařízení z roku 1713 měly hraniční lesy plnit svou obranou funkci, pro zásobování měst a podniků bylo nařízeno vyuţívat vnitrozemské lesy. Díky tomu, ţe se nedostatek dříví projevoval stále citelněji, oznámil Karel VI roku 1733 rozhodnutí vydat lesní řády pro jednotlivé země, které měly zabránit dalšímu pustošení lesů. Za jednu z hlavních příčin špatného stavu lesů byla označována těţba mladých stromů, čímţ se bránilo obnově porostů. Krajské úřady měly poslat vlastní připomínky, které by umoţnily co nejefektivnější lesní zákonodárství, ale odezva ze strany vrchnosti nebyla velká, protoţe ve vydání lesního řádu logicky vycítili omezení vlastních práv. Proto musely české země na zavedení lesního řádu počkat ještě několik let do vlády Marie Terezie. V některých instrukcích a lesních řádech pro jednotlivá panství se zachovaly informace o platech lesního personálu, podle nichţ lesníci dostávali své platy podle počtu prodaného dříví. Jen část jim byla vyplácena v hotovosti, zbytek jim byl dán v deputátech. Díky tomu byl lesní personál zainteresován na maximálním rozsahu těţby, čímţ přispěl k pustošení lesů. Za Karla VI. došlo k prvnímu soupisu vrchnostenských i poddanských lesů v Čechách a to ve formě fassí k tzv. tereziánskému katastru. Roku 1749 bylo nařízeno sestavení nových, podrobnějších přiznání. Na Moravě pochází nejstarší soupisy lesů z roku 1750. Lesy byly rozděleny do 4 skupin podle jejich stavu a moţnosti odbytu, v I. skupině byly lesy s tvrdým dřívím a nejlepším odbytem, ve skupině II. lesy s měkkým i tvrdým dřívím se středním odbytem, III. skupinu zastupovaly lesy s dobrým dřívím, ale špatným odbytem, kde jsou ale sklárny a ţelezárny a nakonec IV. skupina byly lesy bez odbytových moţností. Dominikální katastr uvádí na Moravě 1 314 289 měřic lesů, to odpovídá asi 262 858 ha, rustikální katastr uvádí jen 86 721 měřic asi 17 344 ha.36 O rostoucím zájmu o lesní hospodářství svědčí odborná lesnická literatura, která se začíná během 18. století na našem území objevovat. Je zaměřena zejména na způsoby těţby, ale i na přirozené a umělé obnovy porostů.37 Také mapy, které lesníci pouţívají, se zkvalitňují a stávají se podrobnějšími.38 Při obnově lesa se nadále spoléhalo hlavně na přírodu, v lese byly ponechávány výstavky, které měly zajistit přirozenou obnovu porostů. V některých oblastech začíná být také zaváděna umělá obnova, ta se prováděla výsadbou semene lesních dřevin na připravené

36 J. Noţička: Přehled vývoje našich lesů. Praha 1957, s. 119. 37 Tamtéţ, s. 121-124. 38 I.Roček,P.Fencl : Krajina a lesy na mapách českých archivů. Historická geografie 33, 2005, s. 476-483.

17 1 7 holiny. Například na schwarzenbergském panství v druhé polovině 17. století začínají být provozovány lesní školky.39 Na obnovu lesa negativně působila hodně rozšířená pastva v lesích a hrabání steliva. Pastva likvidovala mladé porosty a hrabání steliva ochuzovalo půdu o ţiviny, proto se začínají objevovat instrukce, které tyto činnosti zakazují. Také způsob těţby toulavou sečí způsoboval v lesích škody a byl nehospodárný, i to si začali majitelé lesů uvědomovat a toulavou seč proto omezovali. Těţba dříví, dosud celoroční, se začínala omezovat na zimním období. Převáţnou část lesních prací vykonávali poddaní při robotách, snaha o větší prodej dřeva si někde vynutila najímání lesních dělníků za mzdu. Vytěţené dříví bylo hlavně pouţíváno pro vlastní spotřebu velkostatku a to na vytápění rozsáhlých zámků, dále v kuchyních, dvorech, pivovarech, lihovarech, cihelnách a dalších průmyslových závodech. Další spotřeba šla na stavbu domů nebo střech, výrobu šindele, dřevěného uhlí, kolomazi a smůly. Poddaní si museli většinou dřevo obstarávat s povolením vrchnosti, dřevo na otop bylo dodáváno do měst, prodej byl prováděn na sáhy.

Po třicetileté válce se díky těţbě, prodeji a zástavbě panství značně zmenšila plocha komorních lesů. V instrukcích se kvůli špatnému stavu porostů zakazuje pastva dobytka v komorních lesích, na některých místech i těţba, od 18. století se začínají prosazovat modernější pěstební zásady.40 Na jednotlivých šlechtických velkostatcích záleţelo na majiteli, jakým způsobem v lese hospodaří. Ve snaze o co největší vyuţití lesa se začíná postupně zvyšovat zájem majitelů o obnovu lesa a jeho kvalitu. Stav lesů na jednotlivých panstvích záleţel na jejich poloze, hustotě osídlení, vzdálenosti od města, moţnosti těţby, dopravy a odbytu dříví. Celkově vzato byly lesy v českých zemích od konce třicetileté války do vydání lesního řádu Marie Terezie v roce 1754 značně vykáceny a proředěny. Nejvíce byly lesy zdevastovány v okolí báňských a hutních podniků a podél splavných toků. Velká poptávka po dříví nutila k velkému objemu těţby, přirozená a nově zaváděná umělá obnova porostů nestačila zabezpečit stále stoupající spotřebu. Postupně si vlastníci lesů i panovníci začínají uvědomovat špatný stav lesů a ve snaze o zvětšení jejich uţitku a zlepšení jejich stavu se začínají zajímat o nové a pokrokové trendy v lesnictví.41

39 J. Noţička : Počátky zalesňování a umělé obnovy lesů v českých zemích. Práce VÚLHM 35, 1968, s. 90. 40 Tamtéţ, s. 92. 41 J.Noţička: Přehled vývoje našich lesů. Praha 1957,s. 186.

18 1 8

Od vydání lesních řádů do roku 1848

Snahy o modernizaci a centralizaci monarchie za vlády Marie Terezie se projevily i v oblasti lesnictví. V červenci roku 1753 císařovna vydala reskript nařizující úspory dříví - ty měly nastat pouţíváním minerálního uhlí a rašeliny na topení, kamene nebo cihel ve stavebnictví. Na závěr reskriptu byl příkaz, aby v Praze, Brně a Ostravě připravili návrhy lesních řádů. Po přijetí návrhů byl 5. října 1754 vydán Císařský královský patent lesů a dříví, ustanovení v království Českém se týkající. Tento lesní řád měl za úkol zabránit dalšímu pustošení lesů a zlepšeným hospodařením a pěstební péčí měl zabránit nedostatku dřeva do budoucnosti. Bylo v něm zakázáno svévolné kácení lesů a to panských, městských, obecních i poddanských. Kácet se mělo jen od začátku listopadu do konce února, pouze v horách, kde by nebylo moţno kácet pro mnoţství sněhu, bylo toto období prodlouţeno. Vlastník byl nucen postarat se o zalesnění vykácených ploch, mimo zimní období měl být lesu zajištěn čas pro růst mlází. Proto byl k lesnímu řádu připojen návod k pěstování, zvelebení a zachování lesů. K síji se mělo sbírat, sušit a dobře uchovat semeno z nejlepších stromů, k sadbě se mělo pouţít stromků z hustých náletů nebo sazenic vypěstovaných ve školkách. U potoků, rybníků a řek se měly pěstovat vrby a olše. K správě lesů měli být ustanoveni lesní úředníci - týkalo se to hlavně měst, o poddanské a obecní lesy se měli starat úředníci vrchnosti. Městům byl dovolen prodej dříví jen tam, kde ho byl nadbytek, jinak měli brát hlavně přestárlé a vadné dříví. Kvalitní stavební dříví se nesmělo prodávat na palivo. K vývozu dříví do ciziny bylo nutné vyţádat si povolení u dvora nebo gubernia. V niţších polohách se doporučovala pasečná seč, na horách se měla provádět seč toulavá, těţbu měli vyznačovat zkušení lesníci. Kvůli obnově lesa bylo doporučováno ponechávání výstavků. Přísně bylo zakázáno přeměňovat vykácené lesy na pole a louky. K pálení uhlí a popela se mělo vyuţívat především polomového dříví, k výrobě kolomazi jen pařezů, co nejpřísněji byla zakázána těţba pryskyřice ze zdravých stromů. V mladých kulturách byla zakázána veškerá pastva dobytka, zcela byla zapovězena pastva koz, jeţ lesům nejvíce škodila. Zapovězeno bylo i hrabání steliva v lesích. Ve snaze o co největší ochranu svědčí i zákaz stavět dřevěné ploty, opravovat cesty povaly a stavět máje.

19 1 9 V lesích, kde bylo větší mnoţství zvěře, měly být zalesněné plochy a mladé porosty ohrazovány. Dozor nad dodrţováním lesního řádu byl svěřen krajským úřadům, potrestání krádeţe dříví a sluţební poměry lesního personálu zůstávalo v pravomoci vrchnosti. Český lesní řád se stal vzorem pro Moravu, kde byl vyhlášen 23. listopadu 1754. Vydání lesních řádů bylo přelomovou událostí pro naše lesnictví, monarchie si uvědomila důleţitost lesů a jejich ohroţení a rozhodla se zabránit jejich dalšímu plundrování. Samozřejmě, ţe jen samotné lesní řády nebyly sto dosáhnout změny myšlení lidí hospodařících v lese, ale stály na počátku vývoje, který směřoval k vývoji moderního lesnictví. Podle stíţností úředních protokolů se v praxi ne ve všech lesích řády dodrţovaly, proto je bylo nutno znovu vyhlašovat, na Moravě v letech 1764, 1772, 1781. Přesto se postupně začaly objevovat návrhy lesníků na vylepšení řádu. Přestoţe většina z nich nebyla schválena, svědčí to o rostoucím zájmu zainteresovaných osob na kvalitě lesa.42 V 18. století učinily nemalý pokrok přírodní a ekonomické vědy a to se začalo projevovat i v oblasti lesnictví. Začíná se objevovat stále větší mnoţství odborné literatury, která začíná vycházet na území monarchie.43 V první polovině 19. století začínají vycházet i první lesnické časopisy.

Změny v pojetí lesnictví se projevují i v oblasti lesnického školství. Dříve byla výchova lesnického dorostu svěřena lesníkům, kteří přijímali do učení mladé chlapce a po vyučení je prohlašovali za myslivce.44 Při vzrůstající snaze věnovat lesnímu hospodářství náleţitou péči rostly i poţadavky na odborné lesnické vzdělání. Sama státní správa zdůraznila po vydání lesních řádů potřebu náleţitého vzdělání lesního personálu a proto pro všechny adepty lesnictví nařídila odborné zkoušky. Ty měly probíhat před krajskou komisí podle instrukcí, které vydala dvorská komora. Lesnictví se začalo vyučovat na praţské univerzitě, kde byla zřízena stolice polního hospodářství. Postupně začaly také vznikat lesnické školy mistrovské. Snaha o zlepšení kvality péče o lesy má za důsledek i rozšíření kompetencí vedoucích lesníků na jednotlivých panstvích, ať uţ se jedná o lesmistry na velkých statcích

42 Například návrh červenohradeckého lesmistra Ignáce Ehrenwertha, aby odborný vzdělaný lesní personál vykonával dozor nad všemi lesy. 43 Přehled odborné lit. J. Noţička Přehled vývoje našich lesů. Praha 1957,s. 208-220. 44 Myslivci se poté museli řídit určitými pravidly aby nedělali ostudu svému postavení, například v jednom z nich stojí „myslivec nesmí být oţralý“, podle Jana Friče se tomu má rozumět tak ţe myslivec nemá být abstinent ale „musí snésti více neţ osatní.“ J. Frič: Ţivot lesníka. Československý les 47, ročník XIII, Praha 23.11.1933,s. 443.

20 2 0 nebo nadlesní a polesné na statcích menších. Byla jim svěřena péče o pěstování a obnovu lesů, stanovení těţeb a úpravu lesního hospodaření stejně jako dohled nad podřízenými lesními zaměstnanci. Na velkých panstvích byli lesmistrovi podřízeni polesní nebo nadlesní, kteří měli provádět pravidelné osobní prohlídky v jednotlivých revírech, podávat hlášení a návrhy na odstranění nedostatků. Revírníkům příslušelo postarat se ve svých revírech o provádění všech nařízení, měli také zajišťovat dřevorubce a přejímat od nich dřevo. Zvláštní postavení lesníka ve společnosti a prostředí, ve kterém se pohybuje, přispívají k vytvoření určitého lesnického konservatismu. Je si vědom, ţe lesní hospodářství je dlouhodobou záleţitostí a proto nemá rád náhlé změny, zejména ty, které jsou nařizovány od úředníků v lese se nepohybujících. Proto se některé nové zákony o lesnictví prosazovaly pomalu. Na konci 18. století si byli vědomi nutnosti reformy lesního řádu i ve Vídní a tak bylo guberniálním úřadům v Praze a Brně uloţeno, aby lesničtí odborníci vypracovali návrh reformy. Návrhů na vylepšení se sešlo velké mnoţství a to hlavně z Moravy,45 ale napoleonské války způsobily, ţe i přes kladné přijetí návrhů vyzněla reforma do ztracena. O snaze úřadů zlepšit stav lesů svědčí i návrh Moravsko-slezského gubernia na udělení stříbrné medaile, kterou můţe veřejně nosit na kabátě kaţdý, kdo zasadí 1000 stromků na místě, které se k ničemu jinému nehodí.46

Ve druhé polovině 18. století byl stav našich lesů velmi špatný. Nejkritičtější byla situace u lesů poddanských a obecních, některé lesy si podle svědectví lesníků ani nezasluhovaly svůj název. Například v návrhu lóţe svobodných zednářů v Brně na zlepšení moravského zemědělství císaři Josefu II. z roku 1789 se hovoří o stavu lesů na Moravě. V odlehlých lesích nedostatek dřeva nemá hrozit, protoţe náklady na dopravu jsou tak vysoké, ţe se těţba nevyplatí, ale na panstvích v niţších oblastech zpravidla převaţuje spotřeba dříví nad jeho přírostem.47 Kvůli nárůstu populace a rozvoji průmyslu byla poptávka po palivovém a stavebním dříví nestále vysoká, těţba uhlí se na území českých zemí začínala teprve rozvíjet a aţ ke konci 18.století začaly uhlí větší měrou pouţívat některé průmyslové podniky. To se projevilo v nárůstu cen za dříví, k němuţ přispívala i skutečnost, ţe lesy se často nacházely daleko od odbytiště, takţe doprava byla nákladná.

45 J. Noţička: Přehled vývoje našich lesů. Praha 1957, s. 204. 46 J. Frič: Lesy v historické minulosti. Československý les 47, ročník XII, Praha 24.11.1932, s. 416. 47 Tamtéţ, s. 416.

21 2 1 V 19. století dochází k velkému nárůstu vyuţívání uhlí jako paliva, to spolu s rozvojem péče o lesy zachrání mnohé porosty. Díky novému palivu nedochází uţ toliko ke krádeţím dřeva, navíc zhoršení odbytových podmínek pro palivové dříví vede ke zlepšení kvality lesů, které se zaměřují na produkci kvalitnějšího dříví stavebního a uţitkového.

Změny se objevují i v pěstění lesů. Narůstá podíl umělé obnovy lesů a to síjí nebo sadbou. Sazenice se vybíraly buď z náletu nebo se pěstovaly v lesních školkách, jejichţ počet začal narůstat. Při zalesňování holin si lesníci pomáhali tím, ţe půdu určenou k zalesnění pronajímali na 1 - 2 roky poddaným k polaření. Ke pěstební péči patřily také různé prořezávky a vyvětvování, probírky se významněji rozšířily od třicátých let 19. století. Pro zalesňování se začíná vyuţívat ve velké míře rychle rostoucích jehličnatých dřevin (smrk, borovice) na úkor původních doubrav a bučin, aby byla dosaţena co největší produkce dříví. Koncem 18. století se vysazují hlavně borové monokultury, od čtyřicátých let 19. století se přechází na monokultury smrkové a to často v nevhodných stanovištních podmínkách.48 To má za následek horší kvalitu lesa a jeho větší náchylnost vůči kalamitám. Při těţbě se kvůli jejím nevýhodám začíná upouštět od toulavé seče, neboť rozptýlená těţba otevírá porosty nebezpečným větrům, při kacení jednotlivých stromů se také ničí okolní mlaziny a těţení nejlepších stromů má vliv na kvalitu obnovovaných lesů, protoţe potom chybí na výstavky. V technice těţby se pomalu přechází od pouţívání sekery k pile, protoţe se tím ušetří dřevní hmota. U dobře spravovaných lesů se těţilo jen do výše ročního přírůstu, výjimku tvořily velkostatky, které potřebovaly značné peněţní částky a aby si je opatřily, pustošili své lesy. K dopravě dříví na větší vzdálenosti se stále pouţívalo splavování po vodních tocích, na Moravě to byla hlavně Svratka a Bečva.49

Lesnictví mezi léty 1848-1918 Důsledky roku 1848 se jako v jiných oblastech hospodářství projevily i v lesnictví. Zrušení nevolnictví odebralo majitelům velkostatků levnou pracovní sílu, kterou dosud vyuţívali. Bylo nově zřízeno ministerstvo zemědělství, pod které patřilo lesnictví. 3. prosince 1852 byl vydán nový zákon o lesnictví, který byl připravován uţ od roku 1843.50 V zákoně byla ustanovena povinnost zalesnit vykácené plochy do pěti let a předpisy zakazující svévolné pustošení lesů a přeměnu lesní půdy na jiné kultury bez úředního povolení.

48 J. Noţička: Přehled vývoje našich lesů. Praha 1957, s. 266. 49 Z. Láznička: Příspěvek k dějinám plavení dříví na Moravě. ČMM, ročník LXX, 1951, s. 186-203. 50 J. Noţička: Přehled vývoje našich lesů. Praha 1957, s. 367.

22 2 2 Vlastník lesa byl také povinen zaměstnávat státem zkoušené lesní hospodáře a personál. Na Moravě byl v roce 1853 přijat paragraf, podle kterého kaţdý majetek přesahující 575 ha musel mít zkušeného lesního hospodáře. Ke zkoušce lesního hospodáře se připouštěli absolventi lesnických oborů na vídeňské zemědělské škole, lesnických škol v Bělé pod Bezdězem a Sovinci a absolventi gymnázií a reálek s předepsanou lesnickou praxí. Zkoušky se konaly u lesních úřadů. Z důvodu dohledu nad dodrţováním nařízení byla v roce 1872 zřízena v Čechách a na Moravě instituce zemských lesních inspektorátů. Roku 1883 byla reorganizována lesní sluţba dohlédací, ta byla podřízena inspektorátu. V Čechách byla rozdělena do pěti obvodů, na Moravě jen do tří - Brno, Olomouc a Opava. Vlastní lesní inspektorát pro Slezsko vznikl aţ v roce1905. Národní obrození mělo vliv na vydávaní odborných lesnických publikací a časopisů, které od poloviny století stále častěji vycházely i v češtině.51 Mezi periodiky získal největšího uznání časopis Háj, který vycházel od roku 1872. Přispívali do něj přední čeští lesníci, ale přinášel také informace o zahraniční literatuře a novinkách v lesnictví. I lesnické školství zaznamenalo svůj rozvoj například díky vzniku střední lesnické školy v Písku.

Zavedení spolčovacího práva umoţnilo ustanovení „České lesnické jednoty“ 3. srpna 1848. Na Moravě došlo v prosinci roku 1849 k ustanovení lesnické sekce, která byla součástí Moravsko-slezské hospodářské společnosti. Podle svých stanov měla pracovat na zvelebení lesnictví výměnou zkušeností, šířit odborné lesnické vědomosti a společnou snahou řešit lesnické otázky. Moravská sekce si na rozdíl od České lesnické jednoty, ve které od osmdesátých let pronikal do popředí český ţivel, drţela německý ráz a to jak na jednání valného shromáţdění tak i ve spolkovém časopise. Vzrůstající české národní vědomí, velké zastoupení Němců a prosazování zájmů velkostatkářů ve dvou zmíněných institucích vyústilo v zaloţení „Jednoty českých lesníků zemí koruny České“ 6.ledna 1907. Významný podíl na zvelebení našich lesů měly i hospodářské spolky a besedy. Ve správě lesů se modernizace projevuje v jejím osamostatnění v rámci velkostatků, jimţ po roce 1848 ubyly úkoly ve správě patrimonijní a díky tomu se mohly intenzivněji věnovat vlastním hospodářských úkolům. Od padesátých let, pokud se tak nestalo dříve, začínají být na statcích zakládány lesní úřady, které byly nezávislé na vedoucích orgánech ostatních hospodářských odvětvích a vedly samostatné lesní účetnictví.52 Zrušením roboty

51 Přehled literatury J. Noţička Přehled vývoje našich lesů. Praha 1957, s. 371-376. 52 J. Noţička: Přehled vývoje našich lesů. Praha 1957,s. 383.

23 2 3 byli majitelé velkostatků nuceni lesní dělníky najímat. Tím jim sice narostly náklady, na druhou stranu to však vedlo k zlepšení kvality těţby i výsadby. Výhodou pro lesní správu i obchod se dřívím bylo také zavedení jednotné metrické míry v našich zemích, v Rakousku uzákoněné v červenci 1871 u nás provedené o 2 aţ 3 roky později.

Jak jiţ bylo řečeno, prudký vzestup těţby uhlí umoţnil omezení těţby palivového dříví a věnování větší péče pěstovaní dříví stavebnímu a uţitkovému, poptávka po těchto lesnických sortimentech narůstala přímou úměrou s hospodářským růstem. Navíc sníţená poptávka po palivovém dříví byla kompenzována rozšiřováním ţelezniční sítě, pro kterou bylo potřeba dřevěných praţců a taky umoţnila vývoz dříví na vzdálenější území v rámci monarchie i v zahraničí. V druhé polovině 19. století začínají být na našem území budovány továrny na celulózu nebo nábytek, které stejně jako jiná průmyslová odvětví (důlní podniky) spotřebují značné mnoţství dříví. Modernizace se projevujete také budováním úzkokolejných drah na vyváţení dříví z lesa nebo parních pil. Mezi lesníky se začínají také častěji objevovat hlasy proti vysazování smrkových či borových monokultur, kterým dávaly za pravdu škody způsobené mniškou a kůrovcem. Oproti monokulturám se měly více pěstovat smíšené lesy a zalesňování mělo být prováděno přirozenou obnovou, hlavně u buku a jedle. Přesto nadále převládala výsadba jehličnanů pro jejich lepší ekonomické zhodnocení. Na přelomu 18. a 19. století nastává zásadní obrat v dosavadním trendu zmenšování lesní půdy. „Dříve běţný úbytek této půdy se zastavuje a od počátku 19. století začíná její výměra opět pozvolna narůstat, a to především v chlumních a pahorkatinných oblastech.“53 Nárůst lesní půdy měl řadu příčin, jednou z nejdůleţitějších je rozvoj zemědělské techniky, díky čemuţ dochází k rozvoji střídavého hospodářství na úkor hospodářství úhorového, které bylo typické pro období feudalismu. Díky tomu se v zemědělství mohla omezit kultivace neplodných či málo plodných pozemků, ty se nyní mohly zalesnit a zemědělství se mohlo více zaměřit na exploataci úrodnějších půd, která poskytovala větší výnosy. Na Valašsku dochází taky k zmenšení rozsahu pastvin a to díky ústupu chovu ovcí. Ten je způsoben mimo jiné dovozem levné vlny z Austrálie a Nového Zélandu.54

53 L.Loudil a E. Hošek: Kapitoly z dějin zemědělství a lesnictví. Praha 1980, s.144. 54 E. Albert: Ekonomika moravského zemědělství v druhé polovině 19. století. Praha 1970, s.177.

24 2 4 K odlesňování docházelo i nadále a to hlavně proto, aby se získala půda pro budování silnic a ţeleznic, při melioračních pracích, budování průmyslových objektů nebo pro potřeby těţebního průmyslu. Ale oproti minulosti je kaţdý úbytek lesní půdy vázaný na úřední souhlas.55 Přesto výsadba nových porostů v tomto období převaţuje nad těţbou, coţ dokládá nárůst plochy lesů v 19. století.56 Majiteli lesů zůstávají převáţně vlastníci velkostatků, lesy totiţ ve většině případů patřily k dominikální půdě. I kdyţ některé části panských lesů přecházejí do rukou poddaných, jedná se většinou o drobné, odlehlé a málo výnosné parcely.

Vlastnictví lesní půdy na Moravě roku 1850 : Státní a fondový - Nadační 8 500 Obecní a občinový 44 900 Společenstevní 17 800 Příslušníků panujícího rodu 6 600 Fidei-komisní 136 200 Alodní a lenní 293 300 Církevní 67 700 57

Roku 1900: Státní - Nadační 286 Obecní 7 563 Zemský a okresní - Ostatních veřejných fondů 2 405 Církevní 50 311 Druţstevní a společenstevní 11 264 Fidei-komisní 157 784 Ostatní soukromé 351 139 58

55 L.Loudil a E. Hošek: Kapitoly z dějin zemědělství a lesnictví. Praha 1980, s. 145. 56 G. Novotný: Vlastnické a uţívací vztahy k lesní půdě a lesů v českých zemích od konce 18. století do roku 1918. Hospodářské dějiny 20, 1992, s. 7-19. 57 Tamtéţ, s. 15. 58 Tamtéţ, s. 16.

25 2 5 Celková výměra lesů v českých zemích byla v roce 1850 2 244 000 ha, z toho na Moravu připadalo 575 000ha, v roce 1900 byla plocha lesů 2 314 723, podíl Moravy se zvýšil na 615 464 ha. Podle zákona z roku 1853 nebyly provozní podmínky pro obecní lesy tak přísné jako pro lesy na velkostatcích. To se projevilo na hospodaření v soukromých lesích, ve kterých dochází k úbytku dříví. V letech 1853 - 1875 bylo v Čechách vymýceno 33 212 ha. Zatímco velkostatky svou lesní plochu zvětšily o 0,07 %, lesů obecních a korporačních ubylo o 2,48 % a selských o 8,47 %.59 Stejně nekvalitní hospodaření lze pozorovat i ve státních lesích. I zde se projevila těţkopádnost státní byrokracie, která spolu s nedostatkem odborné péče způsobovala špatný stav státních lesů.60

Hospodářská úprava lesa

Během druhé poloviny 19. století se stává hospodářská úprava lesa samozřejmostí pro dlouhodobé a plánovité lesní hospodářství. Občas dochází k upuštění od hospodářské úpravy a k opětovnému přechodu k hospodaření podle okamţité potřeby. Je to způsobeno nedokonalostí starších úprav, které byly příliš umělé a nerespektovaly přírodní podmínky. Svou roli sehrál také konzervatizmus a nedostatečné vzdělání zejména starších lesníků. V horských polohách s relativně značnými zásobami dřeva se často poukazovalo na to, ţe nedostatek dřeva nehrozí a hospodářská úprava je tedy zbytečná. Ale rychlý hospodářský rozvoj během průmyslové revoluce, ovlivňující poţadavky trhu, kterým se vlastníci museli přizpůsobit, znamenal opuštění těchto názorů. Vývoj urychlil i nástup nové lesnické generace, které měla kvalitní vzdělání z lesnických učilišť. Vypracování hospodářské úpravy se nakonec stalo povinností pro některé kategorie lesů. I majitelé lesů, kteří tuto povinnost ze zákona neměli, se jí řídili ve svém vlastním zájmu. Pro zdokonalení kvality hospodářské úpravy se zavedly pravidelné decenální revize. K jejich vypracování uţ nestačila dřívější praxe, kdy vypracováním periodické hospodářské úpravy býval pověřen vlastní zaměstnanec majitele, který disponoval příslušným vzděláním. U velkých reţií se vytvořila zvláštní instituce, která soustavně zajišťovala zařízení lesů. Jednalo se o tzv. inţenýrské úřady, později označované jako zařizovací (taxační) kanceláře.

59 V.Černý: Les a člověk v historickém vývoji. Československý les 39, ročník XIII, Praha 28.9.1933, s. 376. 60 J. Frič: Státní lesy a statky. Československý les 45, ročník XIII, Praha 9.11.1933, s. 419-422.

26 2 6 Dle rozsahu majetku byly obsazeny přiměřeným počtem inţenýrů, zeměměřičů a dalších zaměstnanců. Zpočátku se hospodářská úprava lesa opírala o snadno zjistitelné údaje o ploše a věku lesa, později se započítávaly i údaje o zásobách a přírůstu dřeva. První fází hospodářské úpravy bylo zaměření hranice lesů a vypracování mapových podkladů. Ve vypracování map byl učiněn v 19. století značný pokrok, který umoţnilo vybudování státní triangulační sítě a vypracování map stabilního katastru. Na menších statcích slouţili často katastrální mapy jako podklad k zjištění obvodu lesa.61 I po stránce zařizovací metody se postupuje značně kupředu. V polovině 19. století ještě doznívá pouţívání různých variant staťové soustavy. V rámci lesního celku se vytvářely statě a to na základě plochy (soustava plošná), hmoty (soustava hmotná), nebo obou těchto veličin (soustava kombinovaná). Statě usměrňovaly hospodářství na příštích dvacet let. V rámci soustavy se les rozděloval na menší trvalé jednotky (tratě, později oddělení), ty se staly kostrou rozdělení lesa. Původně se jednalo o rozdělení geometrické, bez ohledu na terén, ten začíná být zohledňován aţ později. Tato soustava se stala základem plánovitého lesního hospodářství a umoţnila odstranění neorganizovaného lesnictví (toulavá seč, vytváření holin atd.) Během 19. století se začala ukazovat nevhodnost staťových soustav po lesnické stránce, problémem bylo zejména málo těţebních míst, stroze plánované obnovy nebo těţba mladých porostů.62 Navíc nastupující kapitalismus přinesl do lesnictví snahu o docílení maximálního zisku, ale i větší konkurenci a tím pádem se majitelé snaţili lesní hospodaření co nejvíc zefektivnit. Proto se v hospodářské úpravě lesů od čtyřicátých let začala rostoucí měrou uplatňovat tzv. saská hospodářská metoda, která pro kaţdé období stanovila k těţbě stejnou plochu lesa. Rozsah těţby se podrobně určoval jen pro první desetiletí, na další decenia byl vytvořen jen povšechný plán, při němţ se prováděly pravidelné hospodářské revize. Těţební periody se co do rozlohy do značné míry shodovaly s věkovými třídami, které saská metoda zavedla. Pro decenium bylo zavedeno také plánování výchovných těţeb a zalesnění. Na

61 Na základě provedeného měření se vypracovaly tyto druhy map: 1. základní- většinou byly v měřítku 1: 2 880. Byly opatřeny jitrovou (později hektarovou sítí) a slouţili k zjišťování ploch lesních komplexů a základních jednotek trvalého rozdělení lesa. 2. hospodářské- stejného nebo dvojnásobného měřítka jako předchozí mapy. Slouţily jednak k zjišťování výměr porostů a bezlesí, dále ke grafické evidenci provedených zásahů (hlavně těţeb). 3. obrysové- měli troj aţ čtyřnásobně menší měřítko neţ mapy základní na jejíchţ zmenšením se vypracovávaly 4. porostní- v nich byly barevně odlišeny jednotlivé věkové třídy Veškeré druhy map se vypracovávaly jenom na velkých a odborně vedených lesních celcích. Pro menší celky se většinou vypracoval jedna mapa, která slouţila jako hospodářská i porostní. (hošek 152-153)

62 L.Loudil a E. Hošek: Kapitoly z dějin zemědělství a lesnictví. Praha 1980, s. 155.

27 2 7 konci decenia se provádělo srovnávání provedených a plánovaných úkolů, na jeho základě se provedlo zpřesnění hospodářských opatření pro další decenium. Během pouţívání saské metody se zmenšuje plocha holosečí, které mají většinou obdélníkový tvar, vedený kolmo k vrstevnici. Na jejich zalesňování se pouţívají hlavně jehličnany, nejvíce smrk, zalesňuje se převáţně sadbou. Saská metoda umoţnila lesnímu hospodářství vyrovnat se s poţadavky doby na odbyt dřeva a zároveň stabilizovala situaci v porostech.

Postupy, jimiţ se mělo docílit udrţení lesa v jeho celistvosti bez ztenčených výnosů byly tyto: 1. Správná volba tvaru lesa, dřevin a obmýtí 2. Vhodné uzpůsobení komunikačních poměrů 3. Volba správného těţebního postupu 4. Stanovení únosných etátů a jejich správné rozmístění na těţební místa 5. Správná regulace obnovy63

Nové postupy v hospodářské úpravě lesa skoncovaly ve většině našich lesů s hospodařením podle nahodilé potřeby. Začaly zohledňovat dlouhodobý charakter vývoje lesů a lesní hospodaření bylo zaloţeno na vědeckých základech. Také zjišťování stavu lesů bylo přesnější a na jeho základě se zlepšovalo plánování vhodných hospodářských opatření. Hospodářská úprava měla taky své nedostatky. Zejména úpravy vypracované na začátku 19. století nerespektovaly přírodní podmínky a nebyly taxačně dostatečně přesné a někdy byly příliš náročné pro lesní hospodáře, kteří nebyli dostatečně vzděláni. Vypracování úpravy bylo někdy také ovlivňováno osobou majitele a jeho přáními. Jako závazná se hospodářská úprava vztahovala jen na polovinu lesů, u ostatních byla zcela dobrovolná, takţe od ní mohlo být upuštěno a neprováděla se systematicky. Přes své nedostatky znamenala hospodářská úprava pro lesnictví nesporný pokrok. Její přednosti se projevily hlavně na velkých doménách, kde byla prováděna pečlivě, na malých statcích neměla uţ tak velký význam. O jejím rostoucím významu svědčí, ţe přes svou nákladnost64 a hlasité volání odpůrců se prováděla pro stále větší výměru lesů. V roce

63 L.Loudil a E. Hošek: Kapitoly z dějin zemědělství a lesnictví. Praha 1980, s.16. 64 Vyšší náklady byly způsobeny mimo jiné zlepšováním technického vybavení taxátorů pro dendrometrii a geodesii.

28 2 8 1910 dosáhla výměra lesů v českých zemích, na kterých se uţívala hospodářská úprava, 1 705 000 ha, tj. asi 72 % veškeré lesní půdy.65 Cílevědomé hospodaření v lesnictví začalo brzy přinášet své ovoce. Stav lesů byl ovšem nadále značně rozdílný mezi niţšími intenzivně obhospodařovanými polohami a horskými nebo komunikačně nepřístupnými oblastmi. Stav lesů se také lišil mezi majetky velkých domén, kde lesní hospodaření bylo vedeno odborně vyškolenými lesníky a stalo se samostatným oddělením hospodaření velkostatku, a mezi lesy menších majitelů, kde se o jejich úpravu staral často jen niţší personál a tyto lesy podléhaly vlivům ostatní výroby majitele. V niţších polohách došlo ke změně co do dřevinné skladby tak i do tvaru lesa. Původní listnaté porosty byly většinou proředěny a ve špatném stavu a byly nahrazeny výsadbou borovice, později také smrku.66 Zachovalejší lesní skladbu si v niţších polohách udrţely luţní lesy a typické borové lokality. V horách a na pahorkatinách, kde těţba zdaleka nepokročila tak jako v níţinách, byla situace odlišná a umělá kultivace se jich dotkla daleko méně. Zde se více projevovaly rozdíly dané nadmořskou výškou, klimatem, komunikační dostupností a hospodářskou politikou majitele. Starší porosty si zde často zachovávaly původní skladbu a v odlehlých místech se dokonce zachovaly původní pralesy (Šumava, Beskydy). Původní porosty byly ovšem proředěny různým stupněm toulavé těţby. V mladých porostech byla situace odlišná, převahu v nich začal získávat smrk s příměsí modřínu, zatímco jedle byla redukována na zlomek svého dřívějšího zastoupení. Na místech, která byla silně zabuřenělá nebylo ani jiné moţnosti neţ vysadit smrk. K zabuřenění docházelo hlavně v porostech dříve poškozovaných pastvou nebo zasaţenými kalamitou. Přes silnou výsadbu jehličnanů a holosečné hospodářství si na svých stanovištích, kde byl agresivní dřevinou, celkem udrţel své zastoupení i buk.67 Výsadbu ovlivnil i lesní zákon z roku 1852, který nařizoval zalesňovat lesní holiny do určitého termínu a zakazoval odnímat lesní půdu bez předchozího úředního svolení. Těţba se jako v předchozí době prováděla holou sečí a uplatňovala se v niţších i horských polohách. Holosečná těţba měla výhodu ve své jednoduchosti a snadné pochopitelnosti i pro méně kvalifikovaný personál. Aplikace holosečného hospodářství

65 J. Tlapák, E. Hošek a kolektiv: Vývoj lesnictví v českých zemích v 1.pol.20.stol. Praha 1984, s. 15. 66 Původní listnaté porosty v níţinách byly většinou špatné kvality, bylo to způsobeno jejich větší dostupností a tím pádem větší těţbou v nich. Jejich kvalitu také sniţovala pastva dobytka která v nich byla hojně rozšířena. Listnaté porosty se také často obhospodařovaly jako pařezina, coţ sniţovalo jejich kvalitu. 67 L.Loudil a E. Hošek: Kapitoly z dějin zemědělství a lesnictví. Praha 1980, s. 166.

29 2 9 předpokládala zdokonalení umělé obnovy, se všemi jejími předpoklady od získáváni semena po výsadbu sazenic. Na přelomu 19. a 20. století holoseče uţ zřídka přesáhly 5 ha a většinou byly prováděny na ploše 2 - 3 ha. Vytváření holosečí mělo ovšem také za následek tvorbu rozsáhlých stejnorodých porostů málo odolných vůči sněhu, větru a hmyzím škůdcům (hlavně lýkoţroutu smrkovém). Semeno se získávalo sběrem na vlastním území nebo se často nakupovalo od specializovaných firem, jejichţ sběrný areál byl většinou v alpských zemí. Takto získané semeno mělo základ v jiných stanovištních podmínkách a dávalo základ k málo vhodným porostům. V zalesňování získala převahu sadba, sazenice pro ni si velkostatky produkovaly ve vlastních školkách. Provoz školek se neustále zdokonaloval zaváděním hnojiv a mechanizace. V druhé polovině 19 stol. se také zdokonaluje výchova porostů a to hlavně prováděním probírek. Míra intenzity probírek se lišila podle oblasti, častější uţívání probírek také omezovaly špatné odbytové moţnosti pro slabší kulatinu. Poţadovaná úroveň probírek se prováděla málokde a to mělo za následek přehoustlé porosty s malou hmotou jednotlivých stromů. Někteří lesníci si začali uvědomovat nevýhody holosečí a plošné výsadby nepůvodních dřevin, východiskem z této situace se stávalo zavádění přirozené obnovy. Ta se začala uţívat hlavně na menších plochách s vhodnými přírodními podmínkami a jejím potřebám se přizpůsobovala i těţba, pro kterou se začalo uţívat kotlíkové seče. Rozsah plochy přirozené obnovy byl různý a lišil se podle místních podmínek, její uplatnění nepřesáhlo 10 % - 20 % plochy obnovovaných porostů.68 Koncem 19. století převládly v našich lesích uměle zakládané porosty a to i v horských polohách. Tyto porosty také pozměnily skladbu lesa ve prospěch jehličnanů jak dokládají tyto údaje : Skladba lesů na Moravě: v roce 1877 kmenovina listnatá 16,7 % kmenovina jehličnatá 61,5 % sdruţený a výmladkový les 21,8 % v roce 1910 kmenovina listnatá 5,7 % kmenovina jehličnatá 60,8 % kmenovina smíšená 18.6 % sdruţený a výmladkový les 14,9 % 69

68 L.Loudil a E. Hošek: Kapitoly z dějin zemědělství a lesnictví. Praha 1980, s. 179. 69 Tamtéţ, s. 181.

30 3 0

I přes zákazy přetrvává v druhé polovině 19. století v některých lesích pastva dobytka, lesníci se jí snaţí čelit vymáháním pokut, náhrad a hrazením ohroţených ploch. Pokud je pastva dobytka starou výsadou obyvatelstva, snaţí se velkostatky tyto břemena vykoupit. Lesníci se rovněţ snaţí omezit hrabání steliva, které zhoršovalo fyzikální vlastnosti půd. Zmiňovaný lesní zákon z roku 1852 zakazoval těţbu hrabanky v probírkových a zmlazovacích sečích, v ostatních porostech ji připouštěl jednou za tři roky. Škody v lese způsobené zvěří nepřesahují mez únosnosti, protoţe její stavy se dařilo redukovat plánovaným odstřelem. Odlišná byla ovšem situace v oborách, kde se na malém prostoru vyskytovalo velké mnoţství zvěře, dřevo z obor bylo po okusu poškozeno hnilobou a stávalo se neprodejným. Ochrana lesů se díky novým vědeckým poznatkům rozvíjí dopředu. Z původního okrajového oboru lesnictví, který měl za úkol hlavně zabraňovat lesním krádeţím a škodám způsobeným pastvou, se stává disciplína, která pociťuje nezbytnost poznání sloţitých vztahů v lese. „Ochrana lesů se stává stejně závaţným a potřebným úkolem jako jejich pěstění.“70

Během 19. století si člověk začíná uvědomovat i ostatní funkce lesa. Les pro něj přestává být pouze zdrojem důleţité suroviny, ale je rozpoznána i jeho půdoochranná, klimatotvorná a vodohospodářská funkce. V posledních desetiletích 19. století se začíná poznávat jeho působnost zdravotní, hygienická, etická, estetická a kulturní. Ekonomická vyuţití lesa zůstává přirozeně nadále primární, obecná prospěšnost lesa se povaţuje za samozřejmou vedlejší funkci lesa. Se změnou vnímání lesa například souvisí rozdělení lesů v horských polohách na chráněné (Schutzwald) a ochranné (Bannwald). Chráněné lesy musely být pro svůj charakter chráněny, kdeţto ochranné měli za úkol chránit např. lidské sídla a proto se v nich zakazovala činnost, která by tuto funkci ohroţovala. 71 Uvědomění vodohospodářské funkce lesa se projevilo specifickými zalesňovacími zásahy a to především na Valašsku. Díky valašské kolonizaci během 15.-18. století dochází k odlesnění původních hřebenových porostů nebo jejich přeměně na řídké pastevní lesy, coţ ovlivnilo odtokový reţim v oblasti. Od roku 1875 se začínají z iniciativy lesmistra Bernarta svépomocně zalesňovat horské pastviny v povodí Vsetínské Bečvy. O uvědomění si

70 L.Loudil a E. Hošek: Kapitoly z dějin zemědělství a lesnictví. Praha 1980, s. 189. 71 Tamtéţ, s. 198.

31 3 1 důleţitosti této činnosti svědčí i podpora od Zemského úřadu, kterým přispíval na úhradu zakoupeného zalesňovacího materiálu.72 Po zániku poddanství ustupuje do pozadí krajinotvorná funkce lesa. Po zrušení roboty velkostatek jiţ nedisponoval mnoţstvím poddaných, kteří by mu umoţnili budování rozsáhlých parků a obor. Na druhou stranu se rozvíjí budování lázeňských parků a promenád, u některých měst dochází k zpřístupňování příměstských lesů k rekreačním účelům. V roce 1888 došlo k zaloţení Klubu českých turistů, který se významně podílel na rozvoji turistiky v českých lesích.

Těžba, doprava dřeva a pracovní síly v lesnictví

Díky změnám hospodaření v lese se lesnictví dostává do popředí biologického hospodaření velkostatků, lesnictví umoţňuje výhodné zúročení vloţeného kapitálu. Při těţbě převládá holoseč, i kdyţ na některých místech (zejména Valašsko) udrţuje významné zastoupení i seč tmavá, clonná či kotlíková. Po zrušení roboty dochází ke zdokonalování těţebních nástrojů a postupů. Před rokem 1848 probíhala většina prací v lese formou roboty, poddaní uţívali k práci hlavně své nástroje a na jejich zdokonalování neměli zájem ani prostředky. Samozřejmě ţe i po zrušení roboty zůstávají základními nástroji pro těţbu sekera a pila, ale dochází k jejich funkční diferenciaci. O tom, k čemu jednotlivé sekery slouţily, svědčí jejich názvy - štípačka na polena, větvovka, pařeznice, loupačka, protínačka a křovačka. U pil, které jsou jedno či dvoumuţné, se jejich listy běţně vyrábějí z kvalitnější lité oceli namísto válcovaného kujného ţeleza. Změny se projevují i v prodeji dřeva, dochází k odklonu od prodeje dřeva na stojato a převzetí těţebních prací do reţie velkostatku. Manipulace se nejčastěji prováděla na místě těţby a to v celém rozsahu. Pouze v horských oblastech se provádí manipulace částečná, která je dokončována na skládkách, kde se dříví soustřeďovalo sáňkami, smyky, nebo plavením. V některých místech, kde se prosadila tendence oddělení prvovýroby a zpracovatelské fáze, dochází ke vzniku soukromého lesního povozníka. Odvoz dřeva se prováděl koňskými či volskými potahy, postupem doby se začíná upřednostňovat pouţívání koní, uţívání volského potahu však nadále přetrvává třeba na Valašsku. V horách (hlavně v Beskydech) si udrţelo své postavení dopravování dřeva na saních. Z důvodu lepší

72 L.Loudil a E. Hošek: Kapitoly z dějin zemědělství a lesnictví. Praha 1980, s. 201.

32 3 2 dostupnosti všech části lesů dochází na velkostatcích k budování lesních komunikací, které často bývají i štětové či makadamové. Dálkovou dopravu dřeva tam, kde to umoţňovaly přírodní podmínky, zajišťovala voroplavba, s výstavbou ţelezniční sítě se na její místo začínají dostávat vlaky. Při ţelezniční dopravě se dává přednost transportu uţitkového dříví před kmenovinou, a to z důvodu tarifů na ţeleznici, které transport nezpracovaného dříví prodraţovaly.73 Na některých velkostatcích začínají vznikat také soukromé ţeleznice, mající za úkol urychlit dopravu z lesa. V dřevařské produkci je charakteristický nárůst výroby uţitkového dříví oproti palivu.74 Rychlejšímu vyuţití uhlí jako paliva bránila jeho poměrně vysoká cena, které mohlo dřevo dlouho konkurovat, zejména na venkově topení dřívím nadále převládalo a dřevo bylo spotřebováváno také při tradičních venkovských řemeslech a průmyslovém provozu velkostatků. Díky průmyslové revoluci roste poptávka po některých nových sortimentech uţitkového dříví. Pro ţeleznice se jedná o výrobu praţců, v papírnictví je potřeba vláknina (ta umoţňuje i zhodnocení slabších materiálů z probírek), v hornictví jsou potřeba vzpěry do štol. Výstavba továren na výrobu nábytku umoţňuje větší vyuţití bukového dřeva, rozvoj lihovarnictví přináší nárůst výroby sudoviny. Nejţádanější dřevinou na trhu zůstává smrk. Během 19. století se zvětšuje celkový objem lesní těţby.75 Vytěţená dřevní hmota se částečně zpracovávala na pilách patřících velkostatkům, zbytek se řezal na pilách patřících soukromým vlastníkům či akciovým společnostem. Nejrozšířenější byly v českých zemích pily vodní, ale postupem doby narůstal počet pil parních. Produkce dřeva v českých zemích plně pokryla potřeby domácího trhu, přebytek bylo moţno díky rozvoji ţeleznic zpeněţit vývozem, hlavním odběratelem se stává Německo. V cenách dříví se dá sledovat v druhé polovině 19. století vzestupný trend. V Čechách a na Moravě činila průměrná cena za 1 m3 uţitkového měkkého dříví v roce 1848 5,15 K v roce 1897 to bylo 10,25 K. Za prostorový metr tvrdého palivového dříví se v roce 1848 zaplatilo průměrně 1,85 K v r. 1897 to bylo 3,45 K.76 Hospodářská krize roku

73 L.Loudil a E. Hošek: Kapitoly z dějin zemědělství a lesnictví. Praha 1980, s. 210. 74 V roce 1847 ještě připadalo v Čechách 90% výroby na palivo a jen 10% na uţitkové dříví, v roce 1900 uţ tvoří podíl uţitkového dříví 64%. Na Moravě, kde bylo více bukových lesů, byl vývoj povolnější, v roce 1880 tvořil podíl uţitkového dříví 34% a v roce 1900 pak 54%. 75 V roce 1875 obnášela v Čechách výroba úţitkového dříví 1.732.000 m3 a palivového dříví 2.729.000 m3, v r. 1900 je vzroste výroba uţitkového dříví na 3.241.000 m3, oproti tomu výroba paliva klesne na 1.882.000 m3. Pro Moravu údaje z roku 1900 hovoří o výrobě uţitkového dříví v objemu 1.301.000 m3 a palivového 1.143.000 m3. 76 L.Loudil a E. Hošek: Kapitoly z dějin zemědělství a lesnictví. Praha 1980, s. 213.

33 3 3 1873 způsobila na krátkou dobu pokles cen, ale zanedlouho ceny opět nabraly vzestupný trend. Významnou roli při vypočtení dřevní hmoty palivového či uţitkového dříví sehrálo zavedení metrické soustavy. Po zrušení roboty byly majitelé velkostatku nuceni pro těţbu a odvoz dříví najímat námezdní síly. Většinou se rekrutovaly z řad drobných zemědělců nebo sezónních dělníků, protoţe těţební práce probíhaly hlavně přes zimu, kdy se pro ně práce v zemědělství či v řemesle zastavovala. V horách, kde se těţba často prováděla i v létě, museli být najímání stálí dělníci, pro něţ byla práce v lese hlavním zaměstnáním. Podle statistiky v roce 1900 bylo zaměstnáno v lesnictví v Čechách přes 81 000 osob, z toho bylo pro více neţ 27 000 z nich lesnictví hlavním povoláním.77 Mzda u sezónních dělníků byla ve velké míře naturální a spočívala v hrabání steliva nebo sbírání palivového dříví. I stálí dělníci měli k peněţnímu platu naturální poţitky. Mzda byla buď úkolová (při těţbě a odvozu dříví) nebo časová (při výsadbě). V průměru s ostatními zeměmi monarchie zůstávali mzdy lesních dělníků nízké, coţ bylo způsobeno i vysokým podílem sezónních pracovníků.

Lesní personál a organizace lesní správy

Aţ do poloviny 18. století byl lesní personál závislý na vrchních úřednících velkostatku, kteří často lesnictví nerozuměli a lesníky při výkonu práce omezovali. Aţ po vydání lesního řádu Marie Terezie dochází k přenesení vedení lesní správy na lesníky, po kterých začíná být poţadováno, aby měli odborné vzdělání. Na velkostatcích dochází během 18. století k rozdělení zaměstnanců na manuální, kancelářské, odborné zaměstnance a sluţebnictvo. Přehledy platů a deputátů lesního personálu dokazují díky nárůstu výše sluţebného rostoucí prestiţ tohoto povolání.78 Vývoj organizace a správy záleţel hlavně na velikosti lesního majetku. Podle velikosti bylo moţné rozdělit lesy na dvě skupiny. Do první patřily lesy, které svou výměrou přesahovaly hranici stanovenou zemskými zákony z roku 1880 pro ustanovení lesního hospodáře. Druhou tvořily lesy, které tuto povinnost neměly. Obě skupiny lze dělit na domény s výměrou lesa nejméně 5000 ha a jednotlivé velkostatky o výměře 500 - 5000 ha.

77 J. Tlapák, E. Hošek a kolektiv: Vývoj lesnictví v českých zemích v 1.pol.20.stol. Praha 1984, s. 55. 78 G.Novotný: Pracovní síly v lesnictví českých zemí do r.1918 II. Lesnictví-Forestery 43, 1997, s. 183.

34 3 4 Nejvyšší správní institucí domén bývalo centrální ředitelství, v jehoţ čele stál ústřední lesní ředitel s titulem vrchního lesmistra nebo vrchního lesního rady. Ten měl za úkol vedení, koordinaci a kontrolu lesního hospodaření, také uzavíral rozsáhlé obchodní transakce. K ústřednímu ředitelství bývalo připojeno často mapovací a stavební oddělení, účtárna a pokladna, někdy i oddělení průmyslové a obchodní. Hlavním systémem lesní správy na velkostatcích během 19. století zůstává systém lesního úřadu neboli lesmistrovský systém. Správu celého lesního majetku vykonával jeden úředník, jehoţ příkazy plnili příslušníci podřízených organizačních jednotek (revírů, polesí). Vedení jednotlivých sloţek lesní správy připadalo odbornému personálu v čele s lesním hospodářem. Minimální výměra lesa, na kterém musel být ustanoven lesní hospodář, činila na Moravě 575 ha. Při lesních úřadech začaly také vznikat speciální oddělení pro lesní zeměměřičskou a stavební agendu. Tituly zaměstnanců se na lesních úřadech neudělovaly závazně, protoţe na to neexistoval zákon, vyjadřovaly přání majitele, stupeň hodnosti a rozsah působnosti.79 U lesního personálu dochází postupně k nárůstu počtu osob s odborným vzděláním, někdy i vysokoškolským. Tito zaměstnanci nahrazují personál, který je pouze vyučený, i kdyţ je zkoušený krajskými či guberniálními komisemi. Nárůst odborně vzdělaného lesního personálu svědčí o prosazení odborného lesnického školství v českých zemích. V lesním personálu se vytvořily dvě oddělené skupiny a to personál hospodařící (správní úředníci) a ochranný či výkonný (zřízenci). Státní a obecní lesní personál musel vykonat přísahu, ve které si bral Boha za svědka a zavazoval se dodrţovat povinnosti ve smyslu zákonů. Personál v soukromých sluţbách přísahal jen na ţádost majitele. Příseţné osoby slouţily jako osoby veřejné stráţe se všemi právy a zvýšenou trestní ochranou. Mohli například nosit zbraň bez zbrojního pasu, zabavovat nástroje a plodiny a zatýkat podezřelé osoby.80 Přísahat směli podle zákona pouze osoby starší dvaceti let, bez fyzických a mravních závad, s absolvovanou zkouškou pro lesní a technický pomocný personál. Vedoucí lesního úřadu se převáţně tituloval „lesmistr“, technické vedení provozu zajišťovali lesní kontroloři, dále byli na úřadu k dispozici adjunkti a účetní. Obvykle nepřesáhl počet zaměstnanců na lesním úřadu 4 - 5 osob.81 Na velkostatcích, které

79 Během 19. století se ustalují názvy pro obory působnosti: lesní inspektor- vrchní nad lesy, vrchní lesmistr, lesní rada; ředitel-nadlesní, lesmistr; správce- lesný, polesný (revírník), lesní správce; výkonný-adjunkt, lesní pomocník, lesní dozorce; ochranný- hajný. 80 G.Novotný: Pracovní síly v lesnictví českých zemí do r.1918 II. Lesnictví-Forestery 43, 1997, s. 184. 81 L.Loudil a E. Hošek: Kapitoly z dějin zemědělství a lesnictví. Praha 1980, s. 219.

35 3 5 nehospodařily ve vlastní reţii, provozovali zemědělskou a průmyslovou výrobu pachtýři a správou celého velkostatku býval často pověřen lesmistr. Lesmistrovský systém nebyl úplně stejný pro všechny velkostatky, mohl vykazovat řadu modifikací, záleţelo na majiteli, poměrech a tradicích. Pověřený úředník spravoval celý lesní majetek a předával pokyny a instrukce podřízeným lesním sloţkám, revírům nebo polesím. Lesmistr byl zodpovědný za hospodářskou úpravu lesů, těţbu, obnovu lesů a dozor nad svými podřízenými. Dohlíţel, zda těţba probíhá podle předepsaného etátu, stanovoval ceny dříví a mzdy dřevorubců, dohlíţel nad správným vedením úředních písemností, sám měl podávat návrhy na zlepšení provozu či změnu personálu. Revíry vedli revírníci (lesní nebo revírní správcové, dříve myslivci), i u nich lze pozorovat trend nahrazovat vyučené jedince osobami s odborným vzděláním. Výměra revírů byla značně rozdílná, pohybovala se mezi 400 - 1500 ha,82 ve větších revírech měli revírníci k dispozici adjunkty. Revírníci měli za úkol vykonat v lese všechna nařízení a opatření, která dostali od lesního úřadu. Hlídali dělníky při výrobě dříví, aby dodrţovali správné míry, zakládali a provozovali lesní školky, připravovali paseky k zalesnění a podávali svému nadřízenému informace o provedené práce a chování podřízených. Revírníci měli své podřízené a to lesní mládence nebo hajné a později podle německého vzoru lesní příručí neboli adjunkty. Ochranou sluţbu vykonával hájenský personál, ten se rekrutoval ze synů hajných nebo i dřevorubců či drobných zemědělců. Měl také moţnost konat odborné zkoušky. Plat lesního personálu se značně lišil, záleţelo na sluţebním postavení dotyčné osoby, velikosti velkostatku a úspěšnosti jeho hospodaření. Kromě peněz dostávali zaměstnanci i sluţební byt a naturální deputát, drobný lesní personál měl také právo na zástřelné, výnosy z udělených pokut a akcidence z prodeje dříví. Deputáty byly nejčastěji ve formě palivového dříví, obilí, brambor, zelí a piva.83

82 L.Loudil a E. Hošek: Kapitoly z dějin zemědělství a lesnictví. Praha 1980, s. 220. 83 G. Novotný: Lesník, Příklad Vincence Hlavy. In: L.Fasora,J.Hanuš,J.Malíř :Člověk na Moravě 19.století, , Brno 2004, s. 226.

36 3 6 Historie panství

Brumovský hrad, který tvoří centrum panství, byl zaloţen v moravském pohraničí na území mezi státy českých Přemyslovců a uherských Arpádovců nejspíš v 13.století. Měl za úkol střeţit zemskou hranici a Vlárský průsmyk, který uţ od pravěku slouţil jako přirozená spojnice mezi Moravou a Pováţím. Prvním známým kastelánem hradu je Smil, který pocházel z rodu pánů z Obřan. Hrad i jeho okolí byly královským majetkem aţ do doby panování Vladislava Jagelonského, který podstoupil uţívací právo na hrad Janovi Meziříčskému z Lomnice.84 Během 16. a 17. století se na panství vystřídalo více majitelů. Z nich nejdéle panství vlastnili páni z Lomnice a to v letech 1519-1574. Během jejich vlády dochází k valašské kolonizaci, o ní se zmíním podrobněji, a to z toho důvodu, ţe ovlivnila hospodaření v oblasti a podobu lesů do budoucna.

Valašská kolonizace Oblast brumovského panství zasáhla valašská kolonizace později neţ jiná místa Karpat, které jsou poloţeny více severně a východně. Brumovsko sice nepatřilo mezi hlavní střediska valašské kolonizace jako Hukvaldsko, Vsetínsko a Roţnovsko, ale valašský ţivel hospodaření v oblasti dost ovlivnil. Panství sousedilo s trenčanskou stolicí, kde bylo valašské osídlení od počátku 16. století a šlechtici zde podporovali jeho šíření do horských oblastí, dosud zemědělsky nevyuţívaných. Přes pohraniční hory se bylo moţné dostat z Moravy do mnoha valašských osad v Uhrách. Lidé z osad blízko hranice přejímali od uherských sousedů nové hospodářské způsoby. První zprávy o Valaších na Brumovsku pochází z první poloviny 16. století, nejspíše se jedná o osídlení, které se na území dostávalo ze severnějších panství. Kraj byl uţ předtím hojně osídlen, hlavně v údolích řek. Jen jeho nejvyšší polohy (Vizovické vrchy a Bílé Karpaty) nebyly dosud zemědělsky nevyuţívané. Podhorské osady se staly východiskem kolonizačního postupu směrem k vyšším polohám. Hlavním způsobem hospodaření ve vyšších polohách se stává chov ovcí. Postupem směrem k uherské straně se ale obyvatelé panství dostávali do konfliktů s tamějšími obyvateli. 85 Na Brumovsku se tedy sráţely dva kolonizační směry - jeden pocházející z východu a druhý ze severu. S valašským elementem se setkáváme hlavně na starých horských

84 Z. Pokluda: Brumov osudy hradu a jeho drţitelů. Hýsly 2005, s. 25. 85 J. Macůrek: K dějinám valašské kolonisace v jihovýchodní Moravě (zejména na panství brumovském). Valašsko,1956, ročník V, s. 25.

37 3 7 osadách. Valaši zde doplnili a urychlili expanzi místního obyvatelstva do hor. Přinášeli sebou nový dobytek a nový způsob obhospodařování horské půdy. Domácí ovce byly chovány hlavně pro vlnu a maso, zatímco chov tzv. valašského dobytka byl zaměřen převáţně na mléčnou produkci a výrobu sýrů. Ovce také byly dříve paseny hlavně na úhorech a jen zřídka v lesích. Valašské pastevectví pastvu v lese intenzivně vyuţívalo a vyklučováním lesa v horských polohách zakládalo nové pastviska.86 Za uţívání horské půdy odváděli naturální či peněţní dávky. Valašský způsob chovu dobytka přijalo také původní obyvatelstvo, které také vedlo zemědělskou kolonizaci, kdy na místě vyklučeného lesa zakládalo paseky pro pěstování plodin. Paseky byli v této oblasti nazývány kopanice. Díky osidlování původních lesů roste objem dřeva z nich vytěţeného. To se začíná vyuţívat při výrobě potravin a nápojů, pálení potaše, výrobě šindele atd.87 Díky valašské kolonizaci dochází tedy v oblasti k většímu hospodářskému vyuţití rozsáhlých lesů.

Panství v 17. a 18. století. Po poráţce stavovského povstání se majitelem panství stal Mikuláš Forgáč z Gymeše a jeho ţena Ester. Mikuláš pocházel z významného uherského rodu, po konversi ke katolictví si upevnil pozice u uherského dvora a na Brumov přicházel jako císařský rada a komorník. Přes svou časovou zaneprázdněnost věnoval pozornost i správě svého majetku na Moravě. Postaral se o to, aby panovník rozšířil roku 1629 brumovské výsady právem konat další dva trhy. Mikuláš zemřel roku 1635 a správa panství poté přešla na jeho ţenu. Ester Forgáčová musela na počátku svého panování urovnat konflikt s poddanými, kteří se měli provinit odporem proti vrchnosti. Poddaní nesouhlasili s novými robotami, které na ně uvalila uherská vrchnost. Zemský soud dal roku 1638 za pravdu paní Forgáčové a poddaní museli vykonat všechny udělené roboty a navíc museli uhradit škody vzniklé odmítáním robot. Po hmotné stránce se paní Forgáčové dařilo dobře, proto mohla v srpnu 1638 přikoupit za 9000 zlatých druhou polovinu vlachovického statku, a právě tehdy dosáhlo brumovské panství největšího rozsahu.88 Majitelka se na brumovském panství většinou nezdrţovala a správu majetku za ni vykonával vrchní úředník, zvaný někdy regent či provisor, který většinou pocházel z Uher.

86 J. Macůrek:K dějinám valašské kolonisace v jihovýchodní Moravě (zejména na panství brumovském). Valašsko, 1956, ročník V, s. 29. 87 Tamtéţ, s. 73. 88 Z. Pokluda: Brumov osudy hradu a jeho drţitelů. Hýsly 2005, s. 81.

38 3 8 V poválečném období hraběnka Forgáčová rozšířila své majetky přikoupením jihomoravských Velký Pavlovic. V posledních letech své vlády zmírnila i poddanské povinnosti, kdy roku 1654 svolila, aby poddaní místo robot odváděli peněţní plat.89 Ester Forgáčová zemřela někdy okolo roku 1659 a majetek po ní zdědilo jejich pět dcer: Eva (provdaná za Ericha Erdödyho), Judita (manţelka Jana Erasma Tatenbacha), Marie (choť Jiřího Illesházyho), Ţofie (provdaná za Jiřího Frangepána z Trsacu) a Ester. Muţský dědic rodu Forgáčů František byl v roce 1647 zavraţděn. Koncem roku 1662 nejstarší ze sester Eva Erdödyová vymezila díly, kaţdá ze sester převzala svůj podíl a mohla na něm samostatně hospodařit. Brumovské panství se tak rozpadlo na pět dílů, ke kaţdému z nich patřila pětina brumovského hradu, pětina Brumova a Klobouk a vymezené vesnice. Panství uţ se nikdy nepodařilo scelit do původního rozsahu. „Do všech důsledků provedené reálné rozdělení velkého panství nebylo v našich poměrech obvyklé a rozpad brumovského panství r. 1662 se stal ojedinělým a dosti svérázným příkladem nakládání s majetkem.“90 Správa jednotlivých dílů se nacházela na brumovském hradě, kde měli sídlo všichni majitelé i jejich úředníci. Jednotlivé díly vedle sebe existovaly jako samostatné panství, tyto díly se pak přikupováním anebo odprodáváním dále tříštily anebo spojovaly. Na hradě trvale sídlila slečna Ester, její starší sestry bydlívaly častěji u manţelů. Hlavní slovo ale měla Eva Erdödyová a Jiří Illesházy, manţel Marie. V době rozdělení panství vrcholilo turecké nebezpečí pro habsburskou monarchii. Z Valachů na brumovsku měl být sestaven pomocný sbor, který se měl s císařskou armádou podílet na obraně moravské hranice. Hrad měl slouţit jako hlavní opora vojska. Majitelé hradu ale odmítli, aby se zemská obrana v čele s baronem Jiřím Valeriánem Podstatským na Brumově usídlila. Baron naléhal na majitele, ale ti byli neoblomní a nepomohl ani pověřovací list od generála Souchese. Hrad zůstal uzavřen a tak po zhroucení obrany v Hrozenkovském a Vlárském průsmyku obsadili turečtí útočníci moravské pohraničí a napáchali zde spoustu škod.91 Pro odepření součinnosti při obraně země se museli Illesházy a Erdödyová obhajovat při vyšetřování ze strany zemských úřadů, bohuţel se nedozvídáme, jestli byli nějak

89 F.V. Peřinka: Vlastivěda Moravská okres Valašskoklobuck., Brno 1905 fotoreprint, s. 136. 90 Z. Pokluda: Brumov osudy hradu a jeho drţitelů. Hýsly 2005, s. 86. 91 F. Dostál: Zapomenutý boj Valachů v Starohrozenkovském průsmyku 6. října 1663. Naše Valašsko, sborník prací o jeho ţivotě a potřebách, 1948, ročník XI, s. 111-129.

39 3 9 postiţeni. Brumovsko se z utrpěných škod dlouho vzpamatovávalo a situaci rovněţ komplikovaly pohraniční půtky s uherskými sousedy.92 Rozdělení panství se příliš neosvědčilo. Erdödyové přišli o svou část po smrti Evy, Ţofie svůj díl prodala a Ester musela většinu podstoupit věřitelům, díl Marie byl podstaně zmenšen a zůstalo v něm pouze několik vesnic. Místo odcházejících sester se objevili noví páni, kteří se často střídali a při jejich časté nepřítomnosti měli vliv na dění na panství hlavně úředníci. Po vypuknutí tökölyovského povstání v Uhrách si úředníci na panství v korespondenci stěţovali, ţe místní poddaní jsou uherským rebelům nakloněni. V té době se poddaní, stejně jako jindy při hrozícím nebezpečí, schovávali do lesů, které hrály úlohu ochrany před nájezdníky. Po pominutí nebezpečí z uherské strany, došlo opět ke změně vlastníků jednotlivých dílů panství. Většinu hradu a příslušnou část panství koupil hrabě Volf Ondřej Orsini- Rosenberg, usídlený v Korutanech, roku 1695. Asi čtvrtinu panství vlastnil rod Selbů, menší díly měli baroni Waldorfové a hrabě Ilesházy. Po vypuknutí Rákóczyho povstání proti Habsburkům se znovu objevilo nebezpečí pro brumovské panství z uherské strany. O obranu hradu se staralo jen pár desítek ozbrojených Valachů (Hajduků), ti ovšem nemohli zadrţet vpád kuruců na území brumovska a drţeli pouze hrad, který slouţil jako ochrana obyvatel z okolí. Panství bylo vpády silně zpustošeno, mnoho vesnic padlo v plén a jejich obyvatelé se museli znovu uchýlit pod ochranu lesů. Nebezpečí přetrvávalo do roku 1708, kdy kuruci naposledy vpadli na území brumovska. To bylo naposledy, kdy brumovský hrad slouţil k vojenským účelům.93

Illesházyové, Sinové a Dreherové Během 18. století se majetkové poměry na panství ustálily a nedocházelo k častému střídání majitelů. Illesházyové dokázali udrţet Brumov aţ do roku 1835, coţ umoţnilo stabilizaci panství. Nový majitelé v 19. století Sinové a Dreherové uţ patřily k nové vrstvě zbohatlých obchodníků, která přejímala vedoucí postavení v monarchii na místo staré šlechty.

92 Stíţnosti obyvatel k krajskému hejtmanství a moravskému markrabství J. Macůrek: České země a slovensko (1620-1750). Brno 1969, s. 236-241. 93 F. Dostál: Valašsko a povstání Františka II. Rakocziho v letech 1703-1709. Valašsko, sborník o jeho ţivotě a potřebách, 1956, ročník V., s. 31-46.

40 4 0 Illesházyové si jako jediní z původních majitelů zachovali ve své drţbě alespoň část panství. Po smrti Jiřího Illesházyho roku 1689 zdědil jeho majetek prasynovec Mikuláš. Mezi rodový majetek patřily statky na Ţitném ostrově a panství Vsetín a Trenčín. Mikuláš sňatkem majetky rozšířil o polovinu panství Košeca (blízko Trenčína) a na sklonku svého ţivota získal od Karla VI. za sluţbu u dvora (byl uherským kancléřem) panství Érd.94 Mikuláš se snaţil na zděděných statcích, které byly často zatíţeny různými závazky, obnovit plnou drţbu. Na Vsetínsku získal odtrţené části panství, na Brumovsku se ke čtyřem zděděným vesnicím pokusil získat další území, ovšem podařilo se mu přikoupit pouze Francovu Lhotu. Po smrti svého otce v roce 1723 pokračoval v jeho snahách Josef Illesházy. V roce 1727 se mu podařilo koupit za 188 000 zlatých orsiniovský díl, zajímající největší část Brumovska. Díky soudnímu procesu, který zahájil uţ jeho otec, se Jiří domohl i bývalého tatenbašského dílu panství a roku 1729 ho převzal od Selbů. Ileţháziovský díl panství nyní obsahoval, mimo částí Brumova a Klobouk, vsi Lačnov, Pulčín, Luţná, Lískovec, Francova Lhota, Vlachovice, Újezd, Drnovce, Bylnice, Nedašov, Nedašova Lhota, Střelná, Mirošov, Smolina, Tichov, Polanka, Štítná, Popov, Jestřabí, Bohuslavice, Křekov, Lipina, Poteč, Vysoké Pole, Lidečko. Jiří tak během krátké doby získal většinu původní rozlohy brumovského panství, ovládl i brumovský hrad, na kterém jako největší vlastník mohl samostatně rozhodovat. Majetkovými zisky a obratným hospodařením soustředil Illesházy ve svých rukou majetkovou drţavu, která zůstala přes sto let oporou třem generacím rodu. Jádrem rodového jmění byl komplex majetků, rozkládající se po obou stranách moravsko - uherské hranice. Jiří Illesházy zemřel roku 1766 a statky po něm zdědil jeho syn Jan Baptista. Ten po příchodu na panství změnil sídlo, kdyţ si místo hradu, který uţ nevyhovoval poţadavkům na bydlení, nechal upravit na sídlo bývalou panskou pálenici dole ve městečku. Na hradě zůstávali do roku 1826 panští úředníci. Jan se snaţil zlepšit hospodářskou situaci panství tím, ţe chtěl vyuţít zásoby bukového dřeva při uherské hranici, proto zde nechal roku 1788 zaloţit sklárny. Po Janově smrti roku 1799 převzal majetek jeho syn Štěpán. Zpočátku se snaţil stejně jako jeho otec o rozvoj hospodářství na panství zaloţením skláren Sv. Štěpán. Dle zápisků Františka Pluskala byl velice oblíben mezi poddanými. V paměti obyvatel Brumova zůstala oslava, kterou uspořádal roku 1833 v den svátku svého jmenovce a patrona Uher Sv.

94 Z. Pokluda: Brumov osudy hradu a jeho drţitelů. Hýsly 2005, s. 96.

41 4 1 Štěpána.95 Illesházy neměl legitimní potomky a tak za jeho panování dochází k rozdělení komplexu illesházyovského majetku. Vsetínské panství dostávají Štěpánovi nelegitimní děti. Vzápětí odprodává bankéři Sinovi panství Érd a jinému kupci polovinu panství Košeca. Jádro rodových majetků Trenčín, Bánovce a Brumov je v květnu 1835 odprodáno Sinovi za 1 400 000 zlatých konvenční měny. Štěpán si ponechal jen panství Rohovce, kde roku 1838 umírá. S jeho skonem končí i illesházyovský rod.

Majitelem největší části brumovského panství se tedy stal baron Jiří Šimon Sina zu Hodos und Kizdia (20.11.1782-18.5.1856). Po otci Šimonovi Jiřím Sinovi, zbohatlém řeckém obchodníkovi povýšeném do šlechtického stavu,96 zdědil obchodní a bankovní dům ve Vídni a několik panství v Uhrách. Jiří se narodil na území Osmanské říše, odkud pocházela i jeho rodina, a to v Niši na území dnešního Srbska. Sám Jiří přenesl sídlo rodinného bankovního domu a velkoobchodu z Uher do Vídně (roku 1811 získal rakouské občanství), finančním podnikáním zvětšoval své jmění a s tím zároveň stoupala jeho váţnost u dvora. Obchodoval po celé Evropě a Balkáně hlavně s bavlnou, ovčí vlnou, dřevem, tabákem, uhlím a solí. Kolem roku 1840 patřil bankovní dům Sinů k nejvýznamnějším v Evropě vedle finančních domů Rothschild a Arnstein & Eskels. Mimo bankovnictví podnikal hlavně v dopravě, podílel se na stavbách dopravní infrastruktury (spolu s hrabětem Štěpánem Szechenyim financoval stavbu visutého mostu přes Dunaj v Pešti) a rozvoji nákladní říční dopravy. Díky svým úspěchům se stal viceguvernérem Rakouské národní banky a také prezidentem rakouských státních drah.97 Finance, které se mu podařilo vydělat, vloţil mimo jiné do velkého pozemkového majetku.98 Kromě bývalých Ilešháziovských panství a jiných statků v Uhrách, získal na Moravě natrvalo velkostatky Myslibořice (1836), Velehrad (1837), Prštice (1843), Rosice (1844), Veveří (1844), Hrotovice (1845), Borotín (1846) a Malešice (1850), v Čechách zakoupil Poděbrady (1839). Produkty ze svých statků

95 F. S. Pluskal: Památky hradu, města a panství Brůmova na Moravě. 1878,s. 27. 96 Šimon Jiří Sina de Hodos et Kizdia (*1753-+3.8.1822)- narodil se v městě Muskopolja v Osmanské říši (v současnosti Albánie). S rodinou se přstěhoval do Niše po smrti ţeny do Vídně. V rakouské metropoli začal organizovat obchod mezi habsburskou monarchii a Osmanskou říší. Vyváţel sukno a ţelezné výrobky. Ke svému prospěchu vyuţil napoleonských válek a kontinentální blokády, během tohoto období se zrodily základy budoucího obchodního impéria Sinů. Od roku 1803 se na budování bankovního domu a obchodní společnosti podílel jeho syn Jiří Šimon. 97 http://www.biographien.ac.at/oebl?frames=yes Östereichisches Biographische Lexikon 1815-1950, heslo Georg Sina (citováno 10.3. 2010) 98 Jiří Sina taky ze svých majetků hodně podporoval kulturu a vzdělání. Z jeho financí byl například postaven řecký pravoslavný kostel ve Vídni na Fleischmarkt, autorem architektonického návrhu kostela byl Theophil von Hansen (architekt budovy říšské rady dnešního parlamentu ve Vídni). S tímto architektem rodina Sinů spolupracovala i na dalších stavbách. Sina také podporoval nově vzniklí řecký stát, řeckou kulturu a vzdělání. Nechal také postavit mauzoleum pro Alexandra Ypsilantise.

42 4 2 prodával v rámci svého obchodního impéria. Rozlohou svých panství se Sina zařadil na čtvrté místo na Moravě za rody Lichtenštejnů, Ditrichštejnů a za olomouckého arcibiskupa. Jako podnikatel se snaţil i o zlepšení hospodářství broumovského panství, hned po jeho koupi na něm měl zavádět modernější metody hospodářství, zejména v zemědělství.99 Kdyţ Jiří Šimon Sina zemřel ve Vídni v roce 1856, dostaly se velkostatky v českých zemích několika členům rodiny, bratru Janu Šimonovi (Rosice), vnučkám Heleně (Veveří) a Ifigénii (Velehrad), největší část dědictví nabyl jediný syn Jiřího Siny Šimon. Jednalo se o velkostatky Brumov, Borotín, Poděbrady a komplex Hrotovice-Myslibořice-Dalešice. Šimon Jiří Sina zu Hodos und Kizdia (15.8. 1810 - 15.4. 1876) se narodil ve Vídni, kde také vystudoval filozofii, historii a ekonomii. V roce 1835 převzal vedení rodinných podniků po otci. Zaměřil se hlavně na své venkovské statky, kde se snaţil o zlepšení jejich hospodářství pomocí zemědělských reforem. V letech 1856 - 1858 působil jako řecký generální konsul ve Vídni a poté jako řecký pověřenec ve Vídni, Mnichově a Berlíně. Byl velkým filantropem a mecenášem.100 Svým ohromným majetkem podporoval nejenom vědce a umělce, ale i obyvatelstvo na svých statcích. Financoval také rakouské vojsko během války o Šlesvicko - Holštýnsko v roce 1864. Finančně podporoval výstavbu Athénské akademie věd (stavbu navrhl Theophil Hansen), Maďarské akademie věd a nové budovy vídeňské univerzity. Sina patřil do nejvyšších podnikatelských a společenských kruhů ve Vídni, byl členem Maďarského sněmu a Akademie věd.101 Ohromný majetkový konglomerát sinovských velkostatků po celé habsburské monarchii zůstával pohromadě a byl spravován z vídeňského ústředí aţ do smrti Šimona Jiřího v roce 1876. Jeho smrtí vymřela rodina Sinů po muţské linii, majetkový komplex byl poté rozdělen mezi jeho čtyři dcery provdané do evropských aristokratických rodů. Mezi obyvateli na Brumovsku byl Sina hodně oblíben a František Pluskal ve své knize jeho smrti vemi lituje. Nejmladší z dcer Ifigenie, která, jak bylo řečeno, zdědila po dědečkovi Velehrad, převzala po otci Hrotovice a Brumov na Moravě a k tomu uherské velkostatky Trenčín, Bánovce, Tepličku nad Váhom a odlehlou Kalácsu. Rozsahem svých statků se Ifigenie mohla počítat ke špičce pozemkových vlastníků habsburské monarchie. Zároveň se řadila svým vévodským titulem k vysoké francouzské šlechtě, neboť se v osmnácti letech v roce 1864 v Paříţi provdala za Edmunda Karla Augusta de la Croix vévodu de Castries.

99 F. S. Pluskal: Památky hradu, města a panství Brůmova na Moravě. 1878,s. 28. 100Jenom pro zajímavost: za jeho podporu vědy byl po něm pojmenován kráter na měsíci v Moři Klidu. 101 http://www.biographien.ac.at/oebl?frames=yes Östereichisches Biographische Lexikon 1815-1950, heslo Simon Sina (citováno 10.3. 2010)

43 4 3 Ke správě zděděných velkostatků bylo zřízeno ústřední ředitelství na Velehradě. Vévodkyně nebyla příliš dobrá hospodářka a dluhy za jejího panování neustále narůstaly, poslední ranou pro její neúspěšné hospodaření se staly ohromné finanční ztráty, které ji přivodil její manţel při spekulacích na burze.102 Ifigenie tehdy byla nucena prodat pětinu zděděných majetků na úhradu ztrát. Kupcem se stal pivovarník Dreher, který koupil roku 1882 velkostatek Hrotovice a rok na to Velehrad. Ředitelství statků se z Velehradu přestěhovalo do Vídně. Ifigenii, která mezitím ovdověla a následně se znovu provdala za vikomta Emanuela D’Harcourt, zůstalo jádro jejího dědictví na moravskoslovenském pomezí. Pozemky patřící k Brumovu setrvávaly za této majitelky ve stabilní rozloze, roku 1893 to bylo 8 109 ha, z toho bylo 5 879 ha lesů. Ovšem majetkový úpadek Ifigenie byl nezastavitelný a 1. března 1894 byla nucena prodat velkostatek Brumov schwechatskému pivovarníkovi Dreherovi a k tomu ještě přidala velkou část území od Dubnice. Hraběnce zůstal na krátkou dobu ještě majetek v Uhrách, ale i ten byla nakonec nucena prodat Uherské obchodní společnosti.

Nový majitel broumovského velkostatku Anton Dreher junior (21.5.1849 - 7.8.1921) náleţel k rakousko-uherské podnikatelské špičce. Vystudoval polytechniku v Zurichu, v mládí podnikl velkou studijní cestu po Německu, Británii, Francii, Nizozemí a Švýcarsku. Po otci stejného jména103 převzal úspěšnou pivovarnickou firmu v Klein-Schwechatu u Vídně a on sám za svého vedení podnítil další rozmach rodinného podniku. Kdyţ jeho otec zemřel, bylo mu čtrnáct let a aţ do jeho plnoletosti v roce 1870 rodinný podnik vedli jeho dva poručníci. Kromě čtyř pivovarů měl nový brumovský pán i rozsáhlé pozemkové vlastnictví. Uţ jeho otec zakoupil majetky v Rakousích a Čechách (Měcholupy), Anton přikoupil na Moravě Hrotovice a Brumov. Brumovský pivovar vlastnila rodina do roku 1922, ale vzhledem k jeho velikosti nehrál pro Dreherovo pivovarnické impérium velkou roli. Koupil také roku 1882 pivovar v Dalešicích, kde zavedl průmyslovou výrobu piva. Začal s exportem piva do zámoří, coţ mu vyneslo velké jmění a časem se mu začalo přezdívat „vídeňský pivní císař“. Jako první začal v pivovarnictví pouţívat umělé chladící

102 Z. Pokluda: Brumov osudy hradu a jeho drţitelů. Hýsly 2005, s. 104. 103 Anton Dreher starší (*7.6. 1810-+27.12.1963)- vaření piva se učil v Mnichově u mistra Meichla v rodinném pivovaru. Po otci zdědil pivovar ve Klein-Schwechateu u Vídně, v roce1840/1841 zde vyvinul novou metodu zdola kvašeného piva-Schwechater Lagerbier, které si brzy získalo velkou popularitu u zákazníků. Jako první v monarchii začal při výrobě piva poţívat parní stroje. Jeho pivovar se stal jedním z největších v Evropě, brzy k němu přikoupil další například v Měcholupech u Ţatce nebo pivovar v Budapešti (v něm se pivo pod jménem Dreher vaří dodnes), jeho syn později koupil ještě pivovar v Terstu.. Ke konci ţivota patřil k největším plátcům daní v monarchii. http://de.wikipedia.org/wiki/Anton_Dreher_senior (citováno 10.3.2010)

44 4 4 zařízení, to umoţnilo v speciálních vagónech přepravovat pivo na velké vzdálenosti. V roce 1897 dosáhly jeho pivovary produkce 740 000 hl piva, čili dvakrát tolik neţ za časů jeho otce. Jeho pivovary se staly na počátku 20. století s produkcí okolo 1,25 miliónů hektolitrů jedněmi z největších na světě. V roce 1905 byl pivovar přeměněn na „Antons Drehers Braureiens Aktiengesellschaft.“ V roce 1913 proběhla fúze jeho pivovarů s velkými konkurenty - pivovarem St. Marx a pivovarem Simmering. Velké jmění ho vyneslo do nejvyšších hospodářských a společenských kruhů a jeho postavení bylo zesíleno i jmenováním za člena rakouské panské sněmovny v roce 1902, jiţ dříve byl poslancem zemského sněmu v Dolním Rakousku.104 Byl také členem svazu pivovarníků a klubu průmyslníků ve Vídni. Během první světové války dochází v pivovarech k velkému omezení výroby, ale k úplnému zastavení provozu nedojde. Brumovský velkostatek byl rozšířen roku 1896 přikoupením sousedního velkostatku Brumov II. Hošťálková, který vlastnil Viktor hrabě Chorynský. V této části byly také převáţně lesní pozemky. Dreher zaplatil Chorynskému 200 000 zlatých a převzal od něj úřednické výsluţné.105 Tím se většina bývalého brumovského panství opět spojila v rukou jednoho majitele, s výjimkou malého statku Návojná, který byl v drţbě rodiny rytíře Mannera. K Brumovu nyní patřilo 9 254 ha a spolu s přilehlými lesními revíry na uherské straně (majetek byl označován jako statek Luborča) vlastnil nyní Dreher územní celek o ploše skoro 16 000 hektarů. Revíry na uherské straně podléhaly lesní správě, která měla sídlo v Brumově. Důleţitou součástí pro hospodářské fungování velkostatku zůstávaly jeho podniky - pivovar, pila a mlýn v Brumově, cihelna a mlýn v Bylnici. Sklářské hutě Sv. Sidonie a Sv. Štěpán byly trvale pronajaty firmě Schreiber. Polnohospodářská výroba byla soustředěna hlavně do dvorů v Brumově a Bylnici, ty byly v letech 1912 - 1924 pronajaty J. Hotovému.106 Vzhledem k poměru lesní a zemědělské půdy a kvalitě půdy nebylo zemědělství pro velkostatek tak důleţité jako lesnictví.107 Ze zemědělství se také částečně získávalo krmivo pro zvěř v oborách. Ve snaze vyuţít místní zdroje se uvaţovalo o stavbě lihovaru (Bylnice), později také o zřízení papírny a celulózky (Vlárský průsmyk), nakonec se uskutečnilo jen vybudování cementárny v roce 1920 (Horné Srnie). Brumovský

104 http://de.wikipedia.org/wiki/Anton_Dreher_junior (citováno 10.3. 2010) 105 F.V. Peřinka: Vlastivěda Moravská okres Valašskoklobucký. Brno 1905 fotoreprint, s.142. 106 MZA Brno, F 17 Velkostatek Brumov I, inv.č.164, s. 1-2. 107 V roce 1926 se dozvídáme z odhadu velkostatku ţe ţivý inventář čítal 28 koní, 66 kusů hovězího dobytka a 233 kusů dobytka skopového. Hodně se na velkostatku pěstovaly ovocné stromy (jabloně, hrušky a švestky). Proti ocenění lesního hospodářství 14 228 000 Kčs, představoval odhad polního hospodářství pouze 455 000 Kčs. (MZA Brno, F 17 Velkostatek Brumov I, kniha 3, s. 6. )

45 4 5 velkostatek byl podřízen Dreherovu ředitelství v Klein-Schwechatu u Vídně. Ve vlárském průsmyku náleţel velkostatku hotel, většinou byl ale v pronájmu. Anton Dreher zemřel počátkem srpna 1921 a Brumov po něm zdědil jeho vnuk Oskar Anton. Byl synem nejmladšího Dreherova syna Theodora a hraběnky Edeltrudy, dcery hraběte Oskara Boppa. Theodor zemřel v roce 1914 při automobilové nehodě v Korutanech. Dědeček Oskara ustanovil univerzálním dědicem rodinného majetku. Po smrti Antona Drehera jeho majetek spravoval namísto Oskara jeho druhý děd Oskar Bopp. Oskar Dreher ale náhle zemřel ve věku nedoţitých dvanácti let roku 1926.108 Dědictví poté připadlo po dlouhých dědických jednáních jeho matce Edeltrudě, tehdy podruhé provdané hraběnce Kulmerové. Ta drţela majetek aţ do konce druhé světové války, po které jí byl zkonfiskován.

108 J. Turek: Ještě k historii posledních vlastníků panství Brumov, strojopis.

46 4 6 Lesnictví na velkostatku

První zmínka o lesích na Brumovsku pochází z roku 1537. Jedná se o prosbu brumovských měšťanů s plnomocníky z Bilnice, Štítné, Návojné, Nedašovy a Malé Lhoty o jejich vyproštění z odúmrtí, která ze jmenovaných osad na vlastníky statku připadala, prosba byla adresovaná pánovi panství Adamovi z Lomnice. Rovněţ jej ţádali o svobodnou pastvu ţaludovou a bukovou v panských lesích. Za to mu slíbili dát z kaţdého osedlého gruntu po jedné měřici ovsa a jedné slepici. Adam z Lomnice prosby svých poddaných schválil.109 O tři roky později právo pastvy zaručil i městu Kloboukám. V listině z roku 1576 Zdeněk Kavka z Říčan daroval klobouckým měšťanům jedlový a dubový háj v blízkosti města k dědičnému drţení a uţívání. Kavka z Říčan také měšťanům povolil pálit a sekat dřevo a k sobě jej přiváţet v lesích panských, mimo hor a hájů zapovězených. Také povolil pastvu dobytka v lesích se stejnou výjimkou jako v předchozím ustanovení. Také vdova po Kavkovi z Říčan Johanka Trčková z Lípy darovala roku 1584 klobouckým měšťanům k jejich uţívání háje.110 Další zprávy o broumovských lesích pochází aţ z roku 1659. Jedná se o urbář sestavený tehdejším vlastníkem panství rodem Forgáčů. Pro mnou sledované téma je zajímavý tím, ţe obsahuje seznam lesů k uţívání poddaných a v něm je i skladba dřevin, které se v nich vyskytují. Mimo jiţ zmiňované zastoupení dubu a jedle popisuje výskyt lesů bukových, habrových a osikových. Bukové háje jsou zastoupeny nejvíce, nejméně lesy habrové a osikové.111 V urbáři jsou uvedeny i robotní povinnosti obcí Vlachovy Lhoty, Senice a Horního Lidče za uţívání těchto lesů.

Lesní hospodaření za Illesházyú

Po rozdělení panství získává postupně největší podíl rod Illesházyů, který vlastní i panství sousedící s Broumovem na straně uherské Dubnice a Trenčín a na straně moravské Vizovice a Vsetín. Panství se mezi sebou doplňovaly různými produkty. Rovněţ poddaní byli nuceni robotou odvádět produkty (dřevo, obilí) z Moravy do Uher a naopak.

109 F. S. Pluskal: Památky hradu, města a panství Brůmova na Moravě. 1878, s. 35. 110 J. Materna: Historický průzkum lesů bývalého panství Brumova,. Ústav pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse n. Labem-pobočka Brno,1956, s. 30. 111 Tamtéţ, s. 90-91.

47 4 7 V knize Františka Saleše Pluskala Památky hradu města a panství Brůmova jsou popsány osady a jejich hospodářské zařízení z roku 1758, kdy Josef Illesházy předal panství svému synovi Janu Baptistovi. V souvislosti s lesnictvím je zmíněna pila v Bylnici a Lískovci, ve Štítné se má vyskytovat salárna. Také přibliţuje pálení vápna, které probíhalo na Vláři, přičemţ potřebné dřevo a kámen k pálení se dodávalo robotou.112 Panství vlastnilo také dvory Kochanec a Petrostudna, kde se chovaly převáţně ovce a dvůr Planodíly u Vlachovic, kde se choval skot. Díky pozdějšímu osídlení kraje a jeho špatné dopravní dostupnosti se panství vyvíjelo značně opoţděně oproti jiným. To dokazuje např. bernictví, které se na panství provozuje ještě v polovině 18. století, zatímco na jiných panstvích je uţ dávno ukončeno. Také Pluskal zmiňuje, ţe majitel panství, který měl hlavně při uherské hranici rozsáhlé lesy, se snaţil o jejich zuţitkování, protoţe „odbytu na dřevo nebylo ţádného.“113 Snaha o zuţitkování lesů se projevila zmiňovaným zaloţením sklárny Sv. Sidonie roku 1788 a později Sv. Štěpána. Poddanské obce panství uţívaly lesy pro pastvu dobytka a kácely dříví pro svou potřebu. Za to platily daň z ovcí a včel, z kopanic platily činţi, také odváděly lesní obilí a chmel. V urbárním seznamu z 25. srpna 1754 jsou uvedeny lesy, které uţívají jednotlivé obce, u nich je uvedena míra a druh dřevin. U některých lesů je uvedeno, zda se jedná o les nízký nebo křoviny. Jsou uvedeny i jména lesů, které byly vymýceny z důvodu přeměny na kopanice. Jsou zde uvedeny i sporné lesy na hranicích panství, u kterých se uvádí, ţe braní dříví v nich je ţivotu nebezpečné. Celková výměra lesů k uţívání obcí je 8 301 měřic. Přes 50 % v nich připadá na bukové lesy, kolem 20 % připadá na lesy jedlové, málo jsou zastoupeny lesy habrové a dubové.114(36) Podle dominikálního tereziánského katastru je panství Brumov rozděleno do devíti hájemství. Jedná se o hájemství Brumovské, Lhotecké, Bylnické, Vlachovické, Mirošovské, Francolhotské, Vysokopolské, Drnovické a Cichovské. Jejich celková rozloha činí 6 753 měřic.115 V tereziánském katastru je uvedena činţe, kterou obce platí z lesního obilí, včel, pasení ovcí a braní dříví. Z obcí bylo celkem odváděno 381 kusů kmenů, 28 jeřábků a 18

112 F. S. Pluskal: Památky hradu, města a panství Brůmova na Morav.,1878, s. 21. 113 Tamtéţ, s. 25. 114 J. Materna: Historický průzkum lesů bývalého panství Brumova. Ústav pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse n. Labem-pobočka Brno,1956, s. 36. 115 Tamtéţ, s. 37.

48 4 8 liščích koţešin. Obec Štítná odvádí z flusárny pachtovné 150 fl.116 Dle rustikálního katastru má ve vlastnictví les pouze město Klobouky. Z druhé poloviny 18. století se zachovaly některé lesní účty z let 1745 - 1748, a z roku 1756, 1765 a 1770.117 V účtech je popsán příjem a výdej klád k pořezu na pile v Brumově a Bylnici, výroba a spotřeba šindele a také zastřelená a chycená zvěř. Podle účtů byla kulatina vyráběna a dováţena jenom robotou, v účtech se nevyskytuje zmínka, ţe by byla prováděna za mzdu. Uvádí se zásoba kulatiny na pilách v Brumově a Bylnici, v roce 1744 to bylo 2 765 kusů. Jaroslav Materna uvádí jako důvod veliké zásoby dřeva, neschopnost vodních pil s jedním listem pořezat mnoţství dřeva, které na ně bylo dodáváno. Ročně bylo na pily dodáno 381 kusů kulatiny, pily přitom například v roce 1745 pořezaly jen 172 kusů. Část kulatiny z pil se dodávala bednáři. Řezivo se vyskytovalo ve čtyřech druzích - celé fošny, půl fošny, stojky a desky na dveře, mimo to se řezaly ještě latě. Řezivo se v malém mnoţství prodávalo na panství (faráři, kováři), dále se dávalo jiným panstvím téhoţ majitele. Nevětší část řeziva se spotřebovala přímo na panství k údrţbě a opravě budov (zámek, dvory, palírna, mlýny) a hospodářských zařízení. V menším mnoţství bylo řezivo darováno jako almuţna pro zemřelé chudé poddané a ţebráky. Z účtů vyplývá, ţe se řezala převáţně jedlová kulatina, dále dub a modřín. Modřínové řezivo se dováţelo z panství Dubnice, modřín se tedy na panství Broumov nevyskytoval. V účtech je podrobně zaznamenána výroba a spotřeba šindele. Objem výroby šindele byl vysoký, protoţe většina budov na paství byla kryta šindelem, nevyjímaje hrad, kostel a dvory. Protoţe šindel vydrţí 15 - 20 let, byla jeho spotřeba veliká. Mzda za jeho výrobu byla za kaţdých tisíc vyrobených kusů 1 zlatý a 15 krejcarů, k tomu za kaţdých 10 000 kusů 1 měřice chlebového obilí. Šindel se vyráběl i robotou, dle účtů se jednalo o 18 200 kusů vyrobených v Králově háji. Na výrobu se pouţívala jedle, nejlepší byly staré štěpné stromy. Celková výroba šindele se ročně pohybovala okolo 100 000 kusů a více. Spotřeba jedlí pro výrobu byla tedy značná. To dokazuje i instrukce z lesního řádu vydaného hrabětem Illesházym pro sousední panství Vsetín, odkud se také na broumovské panství šindel dováţel. Zakazuje se pouţívat jedle hodící se k výrobě šindele k jinému účelu a kdyby se po pokácení ukázalo, ţe se tomuto účelu nehodí, nemá být ponechána v lese nazmar. Šindel

116 J. Materna: Historický průzkum lesů bývalého panství Brumova. Ústav pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse n. Labem-pobočka Brno, s. 39. 117 Tamtéţ, příloha č. 4, s. 103-115.

49 4 9 panství prodávalo pouze v nepatrném mnoţství, v roce 1745 bylo například prodáno pouze 300 kusů. Pro sousední Vsetínské panství se dochoval Lesní řád hraběte Josefa Ilešházyho z roku 1765.118 Vzhledem ke stejnému majiteli, podobným přírodním podmínkám a způsobu osídlení Vsetína s panstvím Brumovem zde nastíním jeho obsah. O tom ţe podobný nebo stejný lesní řád platil i na území panství Brumovského, svědčí petice poddaných z roku 1848,119 ve kterých si stěţují na příkazy vrchnosti týkající se braní dřeva z lesa a pastvy dobytka. Tyto příkazy odpovídají nařízením v lesním řádu. Lesní řád byl vydán v srpnu roku 1765 v Bratislavě. V jeho úvodu jsou popsány důvody, které vedli k jeho vydání. Lesů na vsetínském panství má neustále ubývat v důsledku svévolného braní dřeva, hlavně na stavební účely, díky velké těţbě hrozí nebezpečí, ţe v budoucnosti bude dřeva pro potřeby poddaných málo. Zároveň se jako další důvod k jeho vydání uvádí lesní řád Marie Terezie z roku 1754, nařizující zkvalitnění péče o lesy. V prvním nařízení řádu se poddaným zapovídá kácet stromy bez řádného povolení od vrchnosti, týká se to i lesů, které mají poddaní ve vlastním uţívání. Kdo toto nařízení poruší, má zaplatit hodnotu pokáceného dřeva, navíc má být na týden vsazen do ţelez. Pokud se bude provinění opakovat, má trávit v ţelezech dva týdny. Palivové dříví z popadaných stromů, které nemá další vyuţití, si poddaní mohou chystat bez poplatků, ale musí ho pouţít jen ke vlastní potřebě. Toto nařízení má potvrzovat právo, které poddaným udělil otec Josefa Illesházyho roku 1700. Kdyby poddaným nestačilo dříví z padlých stromů, mají skrze svého fojta poţádat o Sv. Václavu vrchního úředníka panství. Na základě podané ţádosti jim bude oficiálně dřevo vykázáno. Toto dřevo se má ocejchovat a zapsat do protokolu na panství, ze kterého se vytvoří celoroční výkaz. Pokud bude poddaný potřebovat stavební dříví, má to oznámit na hospodářské správě a hajný či myslivec mu příslušné dříví vykáţe. V šestém nařízení se zakazuje zakládání nových pasek, protoţe v minulosti bylo v důsledku této činnosti zničeno mnoho lesů. Poddaný, který toto nařízení poruší, bude nucen uhradit způsobenou škodu.

118 J. Materna: Historický průzkum lesů bývalého panství Brumova. Ústav pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse n. Labem-pobočka Brno,1956, příloha č.5, s. 116-122. 119 J. Radimský, M. Wurmová: Petice moravského lidu k sněmu z roku 1848. Praha 1955,

50 5 0 Jak jsem poznamenal dříve, je zakázáno kácet jedle na výrobu šindele k jinému účelu a pokud se pokácená jedle ukáţe k jeho výrobě nevhodná, má být vyuţita k jinému účelu, aby nepřišla nazmar. V devátém nařízení se zapovídá dělat ploty ze stavebního nebo šindelového dříví, pod hrozbou nahrazení škody. Mají se dělat ploty ţivé nebo z kamení a jenom na místech, kde je není moţné postavit, se můţe pouţít palivové dříví. Na to mají dohlíţet myslivci a hajní, pokud dojde k porušení nařízení, i oni budou nuceni zaplatit pokutu. Na místech, kde je dostatek hlíny k výrobě vepřovic na stavbu domů, se zapovídá pouţívat na stavby (mimo střechy) dříví. Jedenácté nařízení zakazuje pastvu hovězího dobytka v lesích, kvůli škodám které způsobuje na mladých porostech. Kozy mohou být poslány na pastvu do lesa aţ ke konci roku. Za porušení nařízení se opět hrozí pokutou a to za kaţdý kus dobytka, který bude přistiţen při pastvě v lese. Sekání letniny pro dobytek je nadále povoleno, ale sekání se má provádět v polovině větve a ne aţ u samotného kmenu. Hajným a myslivcům se v třináctém nařízení přikazuje, aby v kaţdoročním výkazu označili stromy, které dosáhli maximálního vzrůstu a hodí se ke stavebním účelům nebo výrobě šindele. Zároveň se přitom nemají ohlíţet na odlehlost takových stromů. Důvodem je, aby toto dřevo nepřišlo nazmar. Lesní řád Illesházyho má být kaţdý rok spolu lesním řádem Marie Terezie zveřejňován ve všech obcích panství vsetínského. Vrchní úředník panství má kaţdoročně prohlédnout panské lesy, polesný to má činit dvakrát do roka. Mají hlavně sledovat prodej lipového dříví, to se má přednostně prodávat poddaným na panství, kteří z něj vyrábějí nádobí a různé nástroje. Taky mají pravomoc vykazovat dříví na opravu poddanských stavení. Všechno vykázané dříví a pokuty za porušování nařízení za celý rok má zaznamenat polesný a nechat ověřit od vrchního úředníka panství, ten tento záznam odešle majiteli panství. V posledním, sedmnáctém nařízení se apeluje na polesného, aby na růst lesů a dodrţování nařízení pečlivě dohlíţel, jelikoţ on, stejně jako hajní a myslivci, budou zodpovědní za škody vzniklé nedodrţováním nařízení.

Přehled o stavu lesů na panství Brumov poskytuje také Josefínský katastr. Pro tvorbu katastru vyhotovovaly vrchnosti tzv. Waldfasionen, pro brumovské panství byly vytvořeny v roce 1787. Obsahují údaje o rozloze jednotlivých revírů a druzích dřevin, které se v nich

51 5 1 vyskytují. Na jejich základě byly pak lesy zapisovány do vlastního Josefínského katastru. Waldfasionen byly podepsány vrchním hejtmanem panství a císařsko - královským komisařským úředníkem lesním.120 Je v nich rovněţ uvedena doba obmýtí na všech panstvích hraběte Illesházyho, jde o 100 let pro všechny druhy dřevin. Tato doba bylo zvolena schématicky jednotně , protoţe se s touto dobou dobře počítalo, ale kvalitě jednotlivých dřevin to neprospívalo. Cena dřeva se dle katastru pohybovala v jednotlivých obcích od 10 do 25 krejcarů pro tvrdé dříví a od 10 do 21 krejcarů pro měkké dříví.121 Cena se řídila moţnostmi odbytu tvrdého dřeva. To znamená, ţe kdyţ byl les blíţe města nebo podniku potřebujícího pro svůj provoz dříví, byla cena vyšší. Tak například nejvyšší ceny vykazovaly města Valašské Klobouky a Brumov. Cena tvrdého bukového a dubového dřeva byla vyšší neţ u měkkého, protoţe tvrdé dříví poskytuje větší výhřevnost a mělo svůj hlavní význam jako palivo. U měkkého dřeva mají vysokou cenu jedle z důvodu jejich vyuţívání k výrobě šindele. U některých lesů je popsána také půda, druh porostů a jiné okolnosti, odůvodňující vytvoření určitých výnosových tříd pro dřeviny. Z konce 18. století pocházejí tři protokoly, pojednávající o rozdělení určitých lesních částí mezi panství hrabat Chorinských a hrabat Illesházyů.122 Z protokolů vyplývá, ţe v lesích probíhala pastva ovcí, za kterou se vybírala daň. Lesy měly být převáţně bukové, částečně se vyskytovala i jedle, bukové lesy se často označují jako křovinaté. V protokolu ze dne 17. října 1797, který pojednává o rozdělení lesů mezi obce Francova Lhota poddané hraběti Illesházymu a Senici poddané hraběti Chorinskému. V něm se vysloveně poznamenává, ţe ţádná obec na paství, s výjimkou privilegovaných měst Brumova a Valašských Klobouk, nemá les. Poddanské obce si vypomáhají křovinami rostoucími na jejich neobdělávaných polích a kopanicích. Ze strany vrchnosti je poddaným Francovy Lhoty povoleno propříště sbírat klest, suché dříví a větrné zlomy v panských lesích s výjimkou vysloveně uzavřených lesních částí. Také stavební dříví obdrţí podaní obce po zaplacení určitého poplatku.123 Poddaným obou obcí je nadále povoleno pást v lesích ovce za daň z pastvy, neboli valašskou daň. Les „Zápověda“, jak naznačuje jeho název, je pro poddané uzavřen a pastva jejich dobytka v tomto lese je vţdy zakázána. Zákaz je z důvodu, ţe tento les byl vţdy hájen, proto

120 J. Materna: Historický průzkum lesů bývalého panství Brumova. Ústav pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse n. Labem-pobočka Brno,1956, s. 43. 121 Tamtéţ, s. 45. 122 Tamtéţ, příloha č.8, s. 149-154. 123 Tamtéţ, s. 160.

52 5 2 byl v dobrém stavu a měl kvalitní smíšené porosty jedle a buku. Les má být rozdělen mezi hraběte Chorinského a Illesházyho, toto rozdělení má být provedeno pomocí průsmyků a navršením hraničních hromad. Podle urbariální fase z roku 1776 pro obec Poteč124 je moţné vidět mnoţství robot, které byly poddaní povinni odvádět v panských lesích. Selští hospodáři měli robotní povinnost vozit vrchnosti palivové dříví a pařezy. Dle majetku se buď jednalo o sáh nebo půl sáhu dřeva a pařezů. Celkově měli poddaní obce Poteč dovézt vrchnosti dvakrát do roka 24 sáhů dřeva. Dle urbáře panství měli poddaní povinnost dřevo na topení a na stavbu kupovat od vrchnosti. S ohledem na vykonané roboty nechala ale vrchnost poddaným toto dřevo bezplatně, ovšem za podmínky, ţe se to musí dít pod dohledem lesního úřadu, aby nedocházelo k svévolné těţbě. Povolena je i pastva v lesích za poplatek 6 krejcarů za kus dobytka.125 Z konce panství rodu Illesházyú na panství Broumov pochází ocenění panství Broumov z roku 1834. Z něho vyplývá, ţe lesy panství byly rozděleny do šesti revírů:

Revír Broumov 1757 jiter 720 sáhů = 1052 ha Petrostudna 2407 1 = 1392 ha Vysoké pole 1916 475 = 992 ha Lidečko 1371 391 = 792 ha Kochavec 771 1406 = 450 ha Francova Lhota 781 1246 = 455 ha Celkem 9005 1246 = 5133 ha 126

Zalesněných ploch obsahovaly lesy panství 8 926 jiter a 1 059 sáhů. Zalesněná půda byla rozdělena na les trojího druhu : a) Mýtný les (schlagbar Forst) celkem 4924 jiter 714 sáhů 55 % buk 2695 375 54,8 % dub 469 463 9,5 % jedle 1759 1476 35,7 %

124 P. Odehnal: Poteč, Kapitoly z historie obce. Poteč 2003, s. 78-92. 125 Tamtéţ, s. 93. 126 J. Materna: Historický průzkum lesů bývalého panství Brumova. Ústav pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse n. Labem-pobočka Brno,1956, s.52.

53 5 3 b) Les středně starý (mittelholz) celkem 1180 895 13 % buk 689 477 58,4 % jedle 491 418 41,6 %

c) Mlází (Jungmais) celkem 2821 1050 32 % buk 2313 1460 82 %

jedle 507 1190 18 %

Celkové zastoupení dřevin dub 496 jiter 463 sáhů 5,3 % buk 5698 712 64,6 % jedle 2758 1484 30,1 % 127

Při oceňování lesních porostů se nejvíce cení dub, po něm jedle a nejméně jsou oceněny porosty bukové. Z přehledu zásob řeziva a šindele na lesním úřadu v Brumově je zmíněno zastoupení javoru a lípy.

První hospodářský plán panství

První zachovalý hospodářský plán pro velkostatek pochází z roku 1835 a byl vypracován pro díly polesí Kochavec, zvané Hrun a Zelensko. Plán vypracoval polesný František Krepler na dobu 56 let do roku 1891.128 V jeho úvodu se poznamenává, ţe oddíly mohou krýt bez problémů spotřebu dřeva pro sklárny ve Sv. Štěpáně po dobu 56 let a zároveň se očekává lepší zhodnocení dříví do přilehlých obcí panství. Jelikoţ v roce 1835 hrabě Illesházy prodal panství svobodnému pánovi Sinovi a v době před prodejem se ţádné zmínky o hospodářském plánu nevyskytují, dá se předpokládat, ţe aţ nový majitel nechal hospodářský plán pro panství vypracovat. Sina byl hlavně obchodník a měl určitě zájem, aby hospodaření na jeho nových majetcích bylo co nejefektivnější. Oba díly polesí obsahovaly 6 distriktů. Les v nich byl převáţně vysokokmenný a bukový a měl se obhospodařovat na palivo, těţby se neměli provádět výběrem. Porosty na

127 J. Materna: Historický průzkum lesů bývalého panství Brumova. Ústav pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse n. Labem-pobočka Brno, s.52. 128 Tamtéţ, s. 53.

54 5 4 mapě byly rozlišeny dle stáří a věku. Během vypracování plánu byly taky trvale a řádně vyznačeny hranice polesí. Obmýtí bylo stanoveno na dobu 56 let a to proto, ţe dřevní zásoba byla přestárlá a přezrálá a při jejím dalším zachovaní by byla úplně znehodnocena. Proto byla doba obmýtí rozdělena ve čtyři hlavní periody, kaţdá z nich měla 14 roků. Druhá část plánu byl Wirtschafts-Register, kde se popisují porosty, které mají přít k těţbě v jednotlivých periodách, způsob těţby, vyklízení pasek a jejich opětovné zalesnění. Uspořádání těţeb bylo rozděleno do pěti oddělení. U jednotlivého oddělení se popisuje sloţení porostu, jeho věk a také terén. Na poloze a dostupnosti oddělení záviselo, jakým způsobem se vytěţené dřevo zuţitkuje. Prodávalo se bud´ okolním obcím nebo se nechávalo pro potřebu panských dvorů. Na sklad dřeva v Brumově se mělo dříví dopravovat pouze z jednoho oddělení a to ještě v omezené míře. Největší zastoupení ve všech odděleních měl buk, z dalších dřevin se zmiňuje výskyt osiky, jívy a jedle, ta byla podle záznamů pouţívána v některých odděleních k zmlazování výsadbou. Podle věku byla na polesí klasifikována I. Věková třída (80 - 100 + let) s rozsahem 110 jiter 286 sáhů, některé porosty v ní měly aţ 200 let. Nejvíce byla zastoupena II. věková třída (50 - 80 let), ta měla 191 jiter a 86 sáhů. III. třída (25 – 50) let měla pouze 24 jiter a 1 221 sáhů a nakonec třída IV. (1-25) let se 78 jitry 1 400 sáhy.129 Z celkové rozlohy zmapovaných dílů 404 jiter a 1 393 sáhů byla k těţbě určena plocha 387 jiter na dobu 56 let, takţe roční plocha těţby byla 6,91 jitra. Těţit se měly v první řadě bukové porosty staré 100 let a více, které měly pod sebou mladý nárost. Přesto byly k těţbě často zařazovány porosty bez ohledu na věk, jen aby se splnil plán těţby. Buky měly být vytěţeny s co největší šetrností, aby se zmlazení moc nepoškodilo. To mělo být na vzniklých prázdných místech doplněno výsadbou šestiletých buků, 2-3 letými jedlovými sazenicemi nebo síjí ţaludu, modřínových či smrkových semen, síje měla být řádková. Těţba se měla provádět na konci zimy, kdy ještě sníh chránil mladé stromy. Kde to umoţnily podmínky, měla se provést seč clonná, semenné stromy se měly podrţet do doby neţ nálet dosáhne výše 1 stopy a poté se měla teprve provést seč domýtná. Seč clonná při těţbě nakonec převáţila, příčina byla hlavně ve velké potřebě dřeva pro skelnou huť. Pro kaţdý porost se vybíral takový způsob těţby a zalesňování, který nejvíce vyhovoval jeho povaze a sloţení. Co se týká objemu těţby, bylo v sezoně 1835-1836 vytěţeno 135 sáhů 30 coulů palivového dřeva a 176 sáhů dřeva stavebního, nářaďového a pro hospodářství. Objem

129 J. Materna: Historický průzkum lesů bývalého panství Brumova. Ústav pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse n. Labem-pobočka Brno,1956, s.56

55 5 5 těţby se ročně měnil, s postupem doby také vzrůstal podíl palivového dříví na úkor dříví pro ekonomiku.130 U mladých porostů se často přistupovalo k vysekávaní neuţitečných dřevin, jako byla bříza a osika, které bránily vzrůstu buku. Vysekaná místa se měla také osíti bukvicí nebo ţaludem. Tento první dochovaný hospodářský plán na území Broumovského velkostatku nám ukazuje, i kdyţ jen z malé plochy, způsoby hospodaření v lese, zavádění nových dřevin (modřín, smrk), způsoby obnovy porostů zalesňování atd. Podle plánu se dá usuzovat, ţe po změně majitel panství se do lesního hospodaření na velkostatku začínají promítat dobové trendy a způsoby, které za minulého majitele nebyly reflektovány.

Hospodářský plán obecních lesů

Z poloviny 19. století pochází dva hospodářské plány pro obecní lesy obcí Brumova a Vlachovice. Plán pro Brumov je z roku 1846, tedy ještě z doby před zrušením roboty. V jeho úvodu se poznamenává, ţe byl vypracován z nařízení broumovské vrchnosti, aby byly zajištěny pravidelné těţby a zalesňování. Vypracování plánu bylo svěřeno lesmistru Jiřímu Schüfflovi. Vrchnostenský lesní úřad v Brumově stanovil i základní zásady zařízení, jako způsob měření lesa, rozdělení lesa, délku doby obmýtí a výpočet etátu.131 Lesy města Brumova měly čtyři části o celkové výměře 372 jiter 1 528 sáhů, z toho zalesněno bylo 361 jiter a 1 283 sáhů.132 Všechny části byla vzdáleny maximálně hodinu cesty od Brumova. Doba obmýtí ve všech čtyřech částech se stanovila na 100 let a byla rozdělena do 5 hospodářských period. Všechny lesní tratě byly porostlé bukem, jen malá část jedlí. Dříve se v obecním lese těţilo sečí toulavou, proto byly porosty značně různověké. V lesích se neprovádělo ţádné umělé zmlazení ani síjí ani sadbou. Buk i jedle se sice částečně zmlazovaly přirozeně, ale nárost byl ničen pastvou dobytka. Podle hospodářského plánu se těţby měly provádět sečí holou a tmavou. Zalesnění se mělo dít přirozeným zmlazením a umělou síjí ţaludu, smrkového a sosnového semene. Objem roční těţby se podle plánu pohyboval okolo 400 sáhů.

130 J. Materna: Historický průzkum lesů bývalého panství Brumova. Ústav pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse n. Labem-pobočka Brno 1956,s. 61. 131 Tamtéţ, s. 61. 132 Tamtéţ, s. 170.

56 5 6 Ze stejného roku a od stejného autora pochází i lesní hospodářský plán pro obecní les Vlachovice.133 Celková výměra obecního lesa byla 307 jiter, z toho bylo zalesněno 292 jiter a 784 sáhů. Mýtné porosty byly většinou velmi řídké a podrostlé, ve vzrůstu zaostalé, coţ také bylo důsledkem toulavé seče. Porosty se měly zmlazovat dle autora plánu semennými a tmavými sečemi. I tento les velice trpěl pastvou dobytka, dále si autor plánu stěţuje na časté krádeţe dřeva a hrabání steliva, které sniţují výnos lesa. Zmlazení v lese se má provádět výsevem ţaludu a sadbou smrku. Roční etát je 221 sáhů, z toho 48 sáhů tvrdých štíp a 73 sáhů tvrdých kuláčů. Mimo tyto hospodářské plány se uţ z 19. století ţádné nezachovaly. Ţe byly plány pro Brumovský velkostatek vypracovány, se uvádí v textové části lesního hospodářského plánu revíru Brumov, který vypracoval ke zkoušce pro samostatné lesní hospodáře revírník Pavel Schmidt. Uvádí, ţe bývalý lesní správce Pacher vyhotovil pro lesy velkostatku lesní hospodářské plány v roce 1873. Tyto plány se nezachovaly, byly pravděpodobně zničeny během katastrofální povodně v roce 1919, které postihla i lesní úřad v Brumově. Z roku 1845 se zachoval rejstřík lesních škod (Waldschaden Register), pro všechna polesí panství Broumov. V polesí Broumov byly zaznamenány krádeţe tvrdých a měkkých souší, odvětvování a oklešťování jedlí, téţ krádeţe osiky a jívy. Krádeţe v roce 1845 obnášely 208 kmenů tvrdého dříví a 50 kmenů dříví měkkého, toto dřevo bylo oceněno na 300 zl. 33 kr. víd. měny. Mimo to se zmiňují časté krádeţe klestu, hrabanky a škody pastvou dobytka, zejména ovcí.134 Stejné škody jako v polesí Broumov se popisují i na ostatních polesích, ale zde nedosahují zdaleka takového výše.

Petice obcí na brumovském panství Moravskému sněmu roku 1848

Z období zasedání Moravského sněmu je zaznamenáno 18 petic od obcí na panství.135 Peticemi se poddaní chtěli u sněmu, ve kterém viděli svého ochránce, domoci práv a náhrady škod, které jim způsobila vrchnost. Pro mnou sledované téma jsou tyto petice důleţité, protoţe obsahují převáţně stíţnosti na zabrání obecních lesů vrchností.

133 J. Materna: Historický průzkum lesů bývalého panství Brumova. Ústav pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse n. Labem-pobočka Brno 1956,příloha č.12, s. 171-175. 134 Tamtéţ, s. 63. 135 J. Radimský, M. Wurmová: Petice moravského lidu k sněmu z roku 1848. Praha 1955, s. 13.

57 5 7 Obec Poteč si stěţuje na zábor obecního lesa. Teto les, kdyţ byl mladý, obec hájila a opatrovala. Jakmile však dorostl do velikosti vhodné pro těţbu, zabrala jej vrchnost a začala v něm těţit dřevo stavební i palivové. Obec měla od roku 1821 zakázáno brát si z tohoto lesa dřevo.136 Obcím Leskovec, Luţná a Valašská Polanka byly zabrány lesy jedlové, bukové a smíšené. Drţbu těchto lesů měli mít potvrzenou od měření tereziánského a josefínského katastru. Poţadují jejich navrácení, protoţe dle jejich slov: „Bez lesů by rolník zde ani hospodářství vésti nemohl.“137 Poddaní z Tichova si také ztěţují na zábor obecního lesa, mělo se to stát roku 1810. Navíc jim v 30. letech vrchnost zalesnila některé pastviny. Poddaní měli povoleno brát si z lesa suché dříví na otop a stavební dříví, to jim musel vykázat hajný. Stěţují si na to, ţe stavebního dříví je jim vykazováno málo a oni nemají finance na nákup většího mnoţství, protoţe jeho cena se měla oproti minulosti zvýšit pětkrát. Platit musí také za odvoz steliva z lesa a pastvu dobytka.138 V petici z Drnovic se píše, ţe poddaní měli moţnost za robotu a odváděné dávky brát si z lesa stelivo a palivo. Tato zvyklost se změnila po koupi panství svobodným pánem Sinou, ten měl na panství dosadit úředníky z Čech, kteří neznali místní zvyklosti a místním obyvatelům působí veliké škody. Stelivo si mohou brát od vrchnosti pouze v případě, ţe jí ho sami také dovezou a to dvakrát více neţ si berou. Podobná situace je i u paliva, které si dřív mohli brát zadarmo a nyní za něj musí platit, coţ si spousta z nich nemůţe dovolit.139 Tyto stíţnosti se opakují i v ostatních peticích. K záborům obecních lesů nejčastěji docházelo na začátku 19. století. Majitel panství určil myslivce, který měl mít na starost obecní les a z něj přidělovat dřevo poddaným, za to od nich začal poţadovat plat, později byl na některých místech výdej dřeva zastaven. Toto zabírání obecních lesů za účelem co největšího výnosu pro majitele panství působilo podaným veliké příkoří. Oblast brumovského panství byla chudá a poddaní si braním steliva, paliva a stavebního dříví z lesa usnadňovali svou těţkou hospodářskou situaci. Aţ po roce 1848 se tyto lesy vrátily do obecního uţívání, výměra obecních lesů se zvětšila aţ po pozemkové reformě.

136 J. Radimský, M. Wurmová: Petice moravského lidu k sněmu z roku 1848. Praha 1955, s. 117. 137 Tamtéţ, s. 204. 138 Tamtéţ, s. 214. 139 Tamtéţ, s. 205.

58 5 8 Lesní hospodářství v druhé polovině 19. století

Pro pozorování stavu lesů na panství v 19. století se dají také pouţít „Vceňovací operáty“,140 které byl součástí katastru. Operáty obsahují hodně údajů, ale většinou všeobecného charakteru, čili nejsou s to úplně nahradit hospodářské plány. Vceňovací operáty pocházejí z činnosti distriktních vceňovacích komisí pro Moravu v letech 1841 - 1850. V těchto dokumentech jsou lesy rozděleny na několik tříd, rozdělení se řídí druhem dřeviny, jejím výnosem, ale i přístupností lesních částí pro odvoz. Například u obce Brumov první třída vysokokmenného lesa obsahuje dřeviny buk se 120letou dobou obmýtí a výnosem 180 dolnorakouských sáhů na 1 jitro a tyto porosty jsou poblíţ obce.141 V operátech jsou také zmíněny neobdělávaná pole v lesích. Jedná se o pole, které mají chudou půdu a nacházejí se ve vyšších polohách. Bývají zuţitkována tím způsobem, ţe jsou dva roky oseta ovsem, načeţ po více let zůstávají neobdělávána a slouţí jako pastviny pro ovce nebo hovězí dobytek. Z 60. let 19. století se zachovalo několik lesnických map, hlavně z polesí Lidečko, Kochavec a Vysoké pole. Tyto mapy poskytují informace o porostech a jejich skladbě, i kdyţ se jedná o popis povětšinou stručný. Mapa polesí Kochavec z roku 1867142 zobrazuje hranice jednotlivých oddělení, které jsou buď zčásti umělé nebo zčásti přirozené. Na mapě jsou jiţ zakreslené nově zaloţené smrkové kultury, stejně jako části starých jedlových, jedlobukových nebo bukových porostů. Smrčiny se vysazují buď na pasekách nebo ve vylomených kotlících. U popisu porostů se uvádí kromě dřeviny a jejího stáří také kvalita a stav porostu. Mimoto je na mapě i holina označená jako milíř (Kohlplatz), důkaz toho, ţe se na kochaveckém polesí pálilo uhlí. Věkové třídy jsou na mapě rozděleny barevně, I. Věková třída jsou porosty 75 a víceleté (na mapě není vybarvena), II. třída 50- 75 let (vybarvena modře), III. třída 20-25 let (vybarvena červeně) a nakonec IV. třída obsahující nejmladší porosty, staré 1-25 let (vybarvena tmavě šedě). Z mapy vyplývá, ţe staré bukové, jedlobukové a jedlové porosty, kterých je na polesí většina, začínají být v druhé polovině 19. století nahrazovány smrkovými monokulturami. Smrk se zde vyskytuje v kulturách starých do patnácti let, to potvrzuje, ţe s pěstováním smrku se na panství Brumov začalo aţ od poloviny 19. století. To dokládá také skutečnost,

140 J. Materna: Historický průzkum lesů bývalého panství Brumova. Ústav pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse n. Labem-pobočka Brno 1956, příloha č.13, s. 176-179. 141 Tamtéţ,s. 179. 142 MZA Brno, F 17 Velkostatek Brumov I, mapa 43.

59 5 9 ţe ve vceňovacích operátech, které byly vyhotoveny v letech 1841-1850, se smrk vůbec nevyskytuje. I u dalších map z polesí Lidečko a Vysoké pole se vyskytují podobné údaje a styl popisu. Podle mapy z Ledečského polesí jsou nejstarší jedlobuklové porosty zmlazovány většinou clonnou sečí, i zde jsou nejmladší kultury smrkové. Kromě smrku je označeno i zmlazování pomocí borovice a modřínu. Dochovala se i mapa k lesu města Valašské Klobouky „Králův háj.“ Tento les je převáţně jedlový, ale i zde se začíná se zmlazováním pomocí smrku a modřínu. Jedle se v tomto lese vyskytovaly dlouho, coţ dokazuje i jiţ zmíněný urbář panství Brumovského z roku 1659. Podle záznamů v lesních účtech se jedlového dřeva z obecního lesa uţívalo na výrobu šindele.143 I podle map z polesí Vysoké pole jsou mladé smrky vysazovány namísto starých vytěţených jedlobukových porostů, kromě smrku se částečně k zmlazování pouţívá jedle a borovice. Také zde se hospodařilo převáţně sečí clonnou. Na většině map je podepsán lesník jménem Pacher. Jedná se o lesního správce Pachera z Brumova. Podle nekrologu v časopise Verhandlungen der mährischschlesischen Forstwirte absolvoval lesnickou školu v Dačicích, poté vstoupil roku 1831 jako lesní písař do lesní praxe. Nejdříve byl zaměstnán na panstvích Slavkov, Náchod a Náměšť, roku 1836 byl jmenován revírníkem v Kladrubech na Náměšťském panství. Roku 1845 vstoupil jako nadlesní do sluţeb svobodného pána Siny na statek Fahrfeld v Rakousku a roku 1847 byl ustanoven správcem na Brumově, kde slouţil aţ do své smrti, a to do roku 1882.144 Další prameny o lesnictví pocházejí uţ z období, kdy panství vlastnila dcera Šimona Siny Ifigenie, statek zdědila roku 1876 a roku 1894 ho prodala Antonu Dreherovi. Jedná se o zprávy lesního úřadu a inspektorátu v Brumově.145 Za panování hraběnky Ifigenie de Castries byl zřízen lesní inspektorát v Brumově, měl za úkol dohlíţet na veškeré lesy majitelky a podléhaly mu čtyři lesní úřady: 1) Lesní úřad Brumov, pět revírníků 2) Lesní úřad Dubnice, sedm revírníků 3) Lesní úřad Stará Bystřice, dva revírníci 4) Lesní úřad Baan, jeden revírník 146

143 J. Materna: Historický průzkum lesů bývalého panství Brumova. Ústav pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse n. Labem-pobočka Brno 1956, s. 70. 144 Tamtéţ, s. 67. 145 Tamtéţ, s. 71. 146 Tamtéţ, s. 76.

60 6 0

Podle zpráv bylo dřevo z velkostatku prodáváno hlavně dvěma kupcům a to firmě Jokuba a Josefa Kohna ze Vsetína a firmě Eissler. Těmto firmám se prodávala hlavně kulatina, palivo bylo prodáváno do skláren Sv. Štěpán a Sv. Sidonie. Část úţitkového dříví odebírala z polesí Lidečko a Francova Lhota firma bratří Thonetů z Bystřice pod Hostýnem. Roční objem bukové kulatiny dodávaný do Bystřice činil 1350 - 1500 m3, tato dotávka měla platit na dobu 25 let.147 Dřevo se těmto firmám prodávalo stojatě v celých lesních tratích. Firma měla podle smlouvy vytěţit určité lesní části do určité doby (například 5 let). Kulatina byla vyrobena a změřena zaměstnancem velkostatku, poté byla předána kupci. Palivo rovněţ vyráběl kupec, ale zůstávalo majetkem velkostatku, ten platil kupci výrobní mzdu. Velkostatek byl také povinen před zahájením těţby upravit cesty do takového stavu, aby byly sjízdné, během těţby uţ udrţoval cesty kupec na své náklady. Spotřeba dříví pro obě sklárny, která je uváděna na rok 1882, je 12 000 prostorových metrů, z nichţ Sidonie dostává 7 500 a Štěpán 4 500 prostorových metrů. Lesní úřad v Brumově měl krýt celou spotřebu paliva pro štěpánské sklárny a 2 400 prost. metrů pro sklárny Sidonie, zbytek dříví měl dodat lesní úřad Dubnice. I ten patřil do dědictví Ifigenie. Pro hutě se dodávalo hlavně palivo bukové a dubové, ale občas i březové, jehličnaté či osikové. Značnou část vyrobeného palivového dřeva spotřebovala taky ekonomika velkostatku. Pro větší finanční zisk z bukového dříví byly činěny pokusy s jeho milířováním, v roce 1892 však byly tyto pokusy zastaveny. Dřevo se nadále prodávalo nastojato na základě dlouhodobých smluv, mnohé z nich trvaly ještě po první světové válce.148 Odbytové poměry pro brumovský velkostatek se částečně zlepšili po otevření posledního úseku vlárské dráhy Bojkovice – Vlárský průsmyk v roce 1888. Mimo lepších moţností pro odvoz dřeva stavba dráhy umoţnila také prodej dřeva (hlavně dubového) na ţelezniční praţce. Mezi lety 1864 aţ 1884 jsou díky výpisům z lesních a důchodenských hlavních knih známy výše těţeb.(194-195) Průměr roční těţby je 27 568 m3, plocha lesní půdy je 10 340 jiter (tj. přibliţně 5 894 ha), rozsah roční těţby na 1 ha činí tedy 4,7 m3. Těţba je to značná, zvláště kdyţ v uvedených letech byla z více neţ 50 % prováděna v jehličnatých porostech.

147 J. Materna: Historický průzkum lesů bývalého panství Brumova. Ústav pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse n. Labem-pobočka Brno 1956, s. 72. 148 MZA Brno, F 17 Velkostatek Brumov I, kniha 3, s. 9.

61 6 1 Podle návrhu těţby pro rok 1886/7 se nejčastěji prováděla seč holá, méně uţ seč tmavá a světlá. Pro tento rok se počítá s roční těţbou 18 465 m3, z této těţby se očekává výroba těchto sortimentů: uţitkové dříví 14 201 m3 stavební dříví 3 514 m3 kůra 14 m3 klest 735 m3 149

V letech 1892 -3 byla navrţena těţba pro panství přesahující 30 000 m3. Tento objem těţby se ale jevil lesnímu inspektorátu příliš vysoký. Mimo těţbu v lesích nadále probíhalo hrabání steliva, vletech 1874 -1884 se vyhrabalo celkem 12 636 fůr steliva. Zalesňování se provádělo mimo přirozené období výsadbou semena nebo sazenic ze školek. Lesních školek na panství bylo v roce 1886 49 a měly celkovou výměru 15 250 m2. V návrhu z let 1885/6 se uvádí následující plochy k zalesnění - nových kultur se mělo vysadit 62,09 jiter, ze starších porostů se mělo výsadbou vylepšit 65,99 jiter. Na další rok měla proběhnou výsadba nových kultur na ploše 101,66 jiter, vylepšení porostů mělo proběhnout na 98,87 jitrech a navíc se měla uskutečnit podsíje jedlí na ploše 40,50 jiter. Zalesnění se mělo provést pomocí 515 660 smrkových a 93 500 modřínových sazenic a 14 kg jedlového semene. Zásoba sazenic ve školkách byla taky značná, jednalo se o 2 012 930 kusů sazenic celkem. Část jich měla přijít do prodeje, prodávalo se také jedlové semeno a to na panství Luhačovice, Dubnice a Velehrad. Sazenic k zalesňování ale nebyl vţdy dostatek, ve zprávě z 3. listopadu 1882 se uvádí, ţe zalesňovací plán na rok 1883 nebude moţno dodrţet z důvodu jejich nedostatku. Sazenice se v této době odebíraly z Dubnice a Trenčína. Ze zprávy z roku 1892 vyplývá, ţe lesní semena pro všechny lesní úřady panství byly objednány od firmy Wallpach v Insbrucku.150 Co se týče škody na lesích, bylo panství nejvíce postihováno větrnými polomy, v roce 1883 bylo díky větru poškozeno 2 452 kmenů. Další škody způsobovalo velké mnoţství sněhu a to zejména na mladých smrkových porostech. Ve zprávě z roku 1892 se hovoří o sporadickém výskytu mnišky na panství. Vzhledem k tomu, ţe zprávy v dalších letech o jejím výskytu neinformují, dá se předpokládat, ţe k jejímu rozšíření nedošlo.151

149 J. Materna: Historický průzkum lesů bývalého panství Brumova. Ústav pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse n. Labem-pobočka Brno 1956, s. 75. 150 Tamtéţ, s. 76. 151 Tamtéţ, s. 77.

62 6 2 Pro část revíru Brumova, zvanou Hloţec, byl vypracován lesní plán revírníkem Pavlem Schmidtem a to jako jeho písemná práce na zkoušku pro samostatné lesní hospodáře.152 Tento hospodářský plán není datován, ale uvádí se v něm, ţe majitelkou panství je hraběnka Ifigenie de Castries. Vzhledem k tomu, ţe hraběnka se v roce 1887 znovu provdala za hraběte d’Hacourt, musel být plán vypracován před tímto rokem. Jaroslav Materna uvádí, ţe plán byl vypracován nejspíše v roce 1885. Celková výměra, pro niţ byl zhotoven plán, byla 1046,01 jiter. Při popisu hranic lesní části Hloţec se mimo jiné uvádí, ţe les sousedí mimo jiné s obecními lesy města Valašské Klobouky a lesy vesnic Křekov a Vlachovice. Hranice měly být označeny hromádkami kamení a téţ částečně opracovanými kameny, ty měly být kaţdý rok bíleny vápnem. Co se týče půdních poměrů, autor plánu poznamenává, ţe jsou příznivé pro pěstění jedle a buku a pouze na určitých místech i pro smrk. U podnebí poznamenává, ţe porostům nesvědčí kolísání denní a noční teploty a trvající sucho v létě, mladé porosty zase trpí velkým mnoţstvím sněhu během zimy. Podle Schmidta byl les v předchozích letech obhospodařován různými způsoby. Podle toho ţe věková třída středně starých porostů byla malá, usuzuje autor plánu, ţe hospodářský způsob v dřívějších dobách byl výběrný či toulavý, dřevo potřebné pro nejrůznější účely se mělo vybírat v celém komplexu panství. Odběr dřeva měl být slabý a to díky tomu, ţe mimo několika malých skromných a několika panských pil, nebylo ţádných jiných dřevozpracujících zařízení.153 Mimo výběrovou těţbu se měla provádět i těţba prosvětlovací, která umoţnila přirozenou obnovu lesa. Revírník Schmidt uvádí, ţe zlepšení odbytu dřeva přinesla aţ výstavba parní pily v Brumově na počátku druhé poloviny 19. století. Pila kryla svou spotřebu dřeva z panských lesů a tím umoţnila jeho větší odbyt. Pro hospodářskou úpravu lesa bylo autorem pouţito plánu saské metody, autor to zdůvodňuje tím, ţe saská metoda se nezabývá jenom výnosem, nýbrţ i hospodářským určením. Navíc tato metoda počítá při stanovení těţby s budoucím stavem lesa. Porosty byly rozděleny podle věku, dřeviny, sníţení a bonity. U porostů byla zaznamenána také jejich hmotná zásoba.

152 J. Materna: Historický průzkum lesů bývalého panství Brumova. Ústav pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse n. Labem-pobočka Brno 1956, s. 78. 153 Tamtéţ, s. 78.

63 6 3 Ve své práci uvádí autor zásady, které jsou rozhodující pro zařízení lesa a pro usměrnění provozu: 1) Lesník by měl mít za cíl dosáhnout normálního stavu lesa, tzn. hlavně normalitu některých tříd a regulovaný pasečný směr. 2) Zjištění stavu lesa pro nejbliţší období, navrţení mýtního plánu. Zavedení periodicky se opakujících revizí. 3) Vytvořit četné mýtní články za účelem vytvoření více nesečných stěn. 4) Vyrovnání věkových tříd na normální plochu má být provedeno pomocí velikosti pasečné plochy. 5) Zvýšení přírustu jednak odpovídajícím plánem nutných prohlídek a prořezávek, jednak racionálním kulturním plánem. 6) Dále pokračovat v dalších deceniích v zařízení lesů.154

Doba obmýtí byla stanovena na 100 let, porosty měly přicházet k těţbě dle jejich hospodářského stavu. Co se týče dřevin v popisované oblasti, nejvíce v ní byla zastoupena jedle (37 %), následoval buk (32 %) a smrk (24,3 %). V porostu se vyskytovaly také borovice a duby, ale jejich zastoupení nebylo tak vysoké. Ve skladbě dřevin lze tedy pozorovat, stejně jako v předchozích pramenech, rozšiřování jehličnanů na úkor listnatých stromů. Porosty byly často smíšené, byly také jako dobré bonity, pouze bylo nutno je vyčistit od neţádoucích dřevin jako bříza, osika a zakrslých bukových výmladků. U borovice se podotýká, ţe kvůli neodpovídajícím stanovištím nedává kvalitní dřevo a je povaţována spíše za ochranou dřevinu pro mladé smrky a jedle. Kvůli přírodním podmínkám autor doporučuje hlavně pěstění smíšených porostů buku a jedle. Podle zastoupení věkových tříd, kde v I. a II. třídě převaţují jehličnany, je vidět ţe výsadba se prováděla hlavně smrkem a jedlí. I podle výpočtu etátu do budoucna měly jehličnany převaţovat nad listnatými stromy (především bukem) a to v poměru 2:1.155 Roční etát mýtní těţby obnášel 5 350 ha. Hmotný etát mýtní těţby obnášel na rok 1 906 m3, z toho 1 531 m3 jehličnanů a 375 m3 listnatých stromů. Ačkoliv zásoba bukových porostů obnášela skoro polovinu celkové zásoby dřeva, a to hlavně ve starších věkových třídách, na roční mýtní těţbě se tyto porosty podílely jen zhruba 1/5 celkového etátu. Na

154 J. Materna: Historický průzkum lesů bývalého panství Brumova. Ústav pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse n. Labem-pobočka Brno 1956 amtéţ,1956,s. 80. 155 Tamtéţ, s. 83.

64 6 4 bukové dřevo tedy nebyl nejspíš takový odbyt jako na jehličnany, ale na druhou stranu se hromadily zásoby starých bukových porostů. Předmýtní těţba měla za úkol vytěţit přestárlé stromy a souše, také měla zuţitkovat stromy polámané větrem, sněhem a ledem. V rámci předmýtní těţby se měly také provádět systematické probírky, spolu se sečemi čistícími a vyklizovacími. Tato těţba neměla mít vliv na určení výše mýtní těţby. Protoţe většina lesa se skládala z jedlobučin, které se zmlazovaly samy přirozenou cestou, pouze nové paseky byly osazovány smrkem. Některé kultury byly smrkem a zároveň modřínem pouze vylepšovány. Pro vypěstování potřebného mnoţství smrkových a modřínových sazenic byla jiţ dříve zaloţena školka o výměře 0,18 ha, která měla plně vystačit na potřebné mnoţství sazenic.156 Stávající stav kultur označil autor za uspokojivý, ale uvedl zároveň nutné pokyny, kterých je potřeba pro jejich zachování: 1) Pěstování smíšených porostů by mělo mít přednost, protoţe díky nim lze pěstovat dřeviny, které se v čistých porostech dají pěstovat velice těţko. Příměs listnatých dřevin také obohacuje lesní půdu. Výskyt různých dřevin v roční těţbě odpovídá lépe moţnostem prodeje dřeva. Podle zkušeností je výnos ze smíšených porostů větší neţ z porostů čistých. Tyto porosty rovněţ lépe odolávají škodlivým atmosférickým vlivům, hlavně větru a sněhu. Především autor upozorňuje, ţe by se měla věnovat pozornost pěstění jedle, která pro místní poměry vyhovuje lépe neţ smrk, jedli přímo nazývá „heimaticher Baum.“ 2) Potřebné mnoţství sazenic se má vypěstovat ve školce a má se dbát hlavně na vypěstování silných, zdravých, školených sazenic. 3) Vyhovující spon je 1,25 aţ 1,50 m. 4) V mokrých místech má předcházet odvodnění kopečková sadba. 5) Kultury se mají čistit od osiky a zakrslých bukových výmladků, ve starších kulturách se mají vyvětvovat, případně vybírat borovice, aby chránila smrk a jedli. 6) Lesní polaření má být s ohledem na nálet jedle jen velmi zřídka povoleno. 157

V lesa má být dostatek vývozních cest, které mají být v poměrně dobrém stavu, ale za silných jarních dešťů jsou některé cesty špatně sjízdné.

156 J. Materna: Historický průzkum lesů bývalého panství Brumova. Ústav pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse n. Labem-pobočka Brno 1956,s. 84. 157 Tamtéţ, s. 84.

65 6 5 Podle autora by měly být také odvodněny některé mokřiny, které se v lese vyskytují, má se to učinit odpadovými příkopy, ale úplně vysušit se tato místa nesmí. Škodlivý hmyz se v oblasti má vyskytovat pouze řídce. Proti výskytu lýkoţrouta se mají pouţívat lapáky. Revírník Schmidt na závěr své práce uvádí směrnice k řízení provozu: 1) Paseky se mají volit pokud moţno s ohledem na odvoz dřeva a terén, pasečné stěny se mají vést rovně. 2) Paseky se mají seskupovat na dobu 10 let ve větší celky, které pak zaujímají více porostů. 3) Etát nemusí být ročně přesně dodrţen, jeden rok se můţe těţit více druhý méně, ale vyrovnání se musí provést vţdy do doby 51 let. V případě ţivelné pohromy se tyto těţby mají započítat na vrub mýtních těţeb. 4) Aby se dodrţoval etát také po stránce sortimentů, mají se zařazovat k těţbě vţdy porosty různé bonity a to tak, aby dávaly dřevo jak uţitkové tak palivové. 5) Potřeba uţitkového dříví se má krýt z roční paseky. 6) Mají se dodrţovat předmýtní těţby, které povšechně odpovídají stavu lesa. 7) Kaţdou změnu hranic ihned hlásit lesnímu úřadu, hraniční kameny pravidelně kontrolovat.158

Broumovské polesí bylo zpravováno revírním lesním (Rivierförster), který sídlíl v Brumově. K ochranné sluţbě měl k dispozici 3 hajné. Revírník podléhal lesnímu inspektorátu v Brumově. Dřevo z Hloţce kupovala firma bratří Eisslerů. Ceny dřevy byly u jedlových výřezů 4,50 zlatých za 1 m3, u bukových výřezů na nábytek se cena pohybovala od 4,50 do 3,50 zl., stavební dříví stálo 3 zl. za 1 m3. Drobný prodej byl menšího rozsahu, ceny u něj se pohybovaly podle kvality dříví, za šindelové a bednářské dříví se platilo 5 - 6 zl. za 1 m3. Palivové dříví se nejčastěji dodávalo do panského pivovaru v Brumově nebo na deputáty zaměstnancům, částečně se v malém mnoţství i prodávalo. Ceny paliva pro prostorový metr (0,80 m délka, 1m šířka a 1,30 výška) byly pro štípy tyto: dub 1,80 zl buk 2,00 zl bříza 1,80 zl

158 J. Materna: Historický průzkum lesů bývalého panství Brumova. Ústav pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse n. Labem-pobočka Brno 1956,s. 85.

66 6 6 jedle a smrk 1,60 zl osika 1,40 zl 159

Práce na kulturách, v lesních školkách, opravy budov a cest, byly vykonávány místními obyvateli, kterých mělo být na tuto práci dostatek. Za práci lidé dostávali klest, hrabanku, palivo ze sucharů a trávu. Tento hospodářský plán přestavuje ideální způsob, jakým by se mělo v lesích na panství hospodařit. Na základě dalších dochovaných pramenů můţeme usuzovat, ţe všechny zásady pro lesní hospodářství v něm doporučené nebyly v dalších letech za nového majitele panství Antona Drehera dodrţovány. O tom, jakým způsobem se tento plán dodrţoval během panování Ifigenie d’Hacourt, bohuţel informace nemáme. Přesto má tento plán svou hodnotu v tom, ţe zobrazuje stav lesů v brumovském revíru a způsoby, jakými byla organizovaná práce v lesích. Také nám ukazuje, ţe zaměstnanec lesní zprávy Pavel Schmidt (jak bylo řečeno dříve, byl zaměstnán jako lesní geometr) byl obeznámen s dobovými zásadami lesního hospodářství a snaţil se je aplikovat v praxi.

Vývoj lesů za majitele A. Drehera

O lesnictví od roku 1894, kdy A. Dreher koupil velkostatek, do vzniku Československa bohuţel nemáme ucelené informace - vzhledem k povodni, která roku 1919 zasáhla sídlo lesní správy a zničila velké mnoţství archivního materiálu. Stav lesů a hospodaření v nich se dá rekonstruovat pouze z kusých informací, obsaţených zejména v lesních zprávách posílaných z jednotlivých revírů na ústředí, dále ze zbytků Záznamů k lesním zařízením a plánům a dalších útrţků úředních materiálů, které se nám dochovaly. Pro rekonstrukci lesního hospodářství v zmiňovaném období lze také pouţít materiály z dvacátých let 20. století a to hlavně Inventuru a odhad velkostatku Brumova, které byla vypracována roku 1926 po smrti Antona Drehera pro dědické řízení a také hospodářské plány z roku 1924. I kdyţ tyto záznamy vznikly aţ po mnou sledovaném období, částečně se v nich popisuje předchozí lesní hospodaření. V roce 1913 byl vydán Znalecký posudek160 na výzvu lesního úřadu v Brumově, který měl posoudit hospodaření v lesích. Zabývá se hlavně stavem revíru Brumov. Dle

159 J. Materna: Historický průzkum lesů bývalého panství Brumova. Ústav pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse n. Labem-pobočka Brno 1956, s. 86.

67 6 7 posudku se v revíru vyskytují stejné dřeviny, jaké byly zmíněny v hospodářském plánu Pavla Schmidta (buk, jedle, dub, smrk, borovice). Smrk je zastoupen hlavně v mladých porostech, samostatně nebo smíšeně s listnatými dřevinami. Nejstarší porosty jsou bukové a jedlové a vyskytují se v různé kvalitě. Zásoby dřevní hmoty jsou veliké a v relativně dobré kvalitě. Autor posudku kritizuje, ţe mapy revírů, které má k dispozici, jsou zastaralé a neodpovídají modernímu lesnictví, např. neuvádějí plošné dělení lesů. Dále podle něj neodpovídá výsadba v některých místech chemickým a fyzikálním vlastnostem půdy. Celkově má panovat špatný přehled lesní správy o stavu smíšených porostů a kvalitě dřeva v nich obsaţeného, tento nedostatek omezuje prodej dříví. Výnosové tabulky, které mají umoţnit zjištění zásob dřevní hmoty neodpovídají místním poměrům a proto jsou odhady zásob značně zkreslené. Probírky v porostech mají být prováděny ledabyle a nekvalitně, coţ se odráţí na kvalitě porostů. Také volba k měření porostů je zvolená špatně a proto z ní vyplývají špatné výsledky. Autor posudku se ještě krátce zmiňuje o stavu revíru Vysoké Pole, který také zkontroloval. Situace tam je podle něj lepší neţ v revíru Broumov. Porosty jsou v revíru Vysoké Pole zmapovány lépe a uţívá se k tomu moderních metod, které umoţňují předpoklady pro lepší lesní hospodaření. V Záznamech k lesním zařízením a plánům se dochoval také opis161 reakce na tento posudek od lesního rady Hrdliczky, který měl pro velkostatek vypracovat posudek dříve. I on uznává špatný stav popisů porostů na revíru Brumov a nutnost jejich podrobného prozkoumání a změření. Lepší stav v revíru Vysoké Pole má souviset s lepší dopravní dostupností a přehledností jeho porostů. Na oba revíry by měl být přesto brán ohled jako na obtíţné objekty, zvláště na Brumov kvůli obtíţnému terénu se smíšenými porosty. I Hrdlizcka uvádí, ţe je důleţité, aby se v revírech pořádně prováděly probírky a prosvětlování porostů. Námitky lesního úřadu, ţe špatný popis souvisí s tím, ţe bylo provedeno přezkoušení hospodářského plánu, Hrdlizcka odmítá s tím, ţe na popis porostů byl předloţen jenom díl hospodářského plánu. Z toho je tedy zřejmé ţe na lesích velkostatku se i za Drehera hospodařilo dle plánu. V tomto posudku se také vyčítá, ţe cena za dřevo je stanovena chybně, na základě jednoho vzorkového kmene, coţ způsobuje finanční ztráty.

160 MZA Brno,F17 Velkostatek Brumov I, inv.č. 204,karton 39, s. 1-14. 161 Tamtéţ, s. 85-89.

68 6 8 Z let 1916 aţ 1918 se částečně zachovaly lesní zprávy,162 které byly odesílány z jednotlivých revírů na ústředí v Brumově. Tyto zprávy částečně osvětlují, jakým způsobem probíhaly práce v lese během první světové války. Ve zprávách je popsán stav kultur, práce v lese, doprava dříví a jeho prodej a personální záleţitosti. Kácení se provádí dvojmuţnými pilami, k přibliţování se pouţívají převáţně koně. Vzhledem k válce se ve zprávách často objevují stíţnosti na nedostatek pracovních sil lidských i koňských.163 Potah pouţívaný k přibliţování dřeva je buď selský nebo reţijní. Válka kromě sezónních pracovníků v lese odčerpávala i stálé zaměstnance lesní správy. Ve zprávě z ledna roku 1916 se informuje, ţe do armády museli narukovat hajní Hybl a Janáč. Uvádí se, ţe tito hajní jsou velice potřební a proto se lesní úřad pokusí zařídit jejich zproštění ze sluţby.164 Jak situace dopadla, se uţ bohuţel nedozvídáme. Nedostatek pracovních sil je částečně řešen vyuţíváním ruských válečných zajatců na lesní práce, hlavně na kácení. Jejich nasazení na lesní práce je poprvé zmiňováno v říjnu roku 1917.165 Jejich úkolem bylo chystat palivové dříví v revíru Vlára a na uherské straně u lesní správy Luborča pro sklárny v Sidonii. Mimo dělníky pracující přímo pro lesní zprávu měly v lese pracovat i firmy, které měly s velkostatkem uzavřené smlouvy na odběr dřeva, jednalo se o firmy Bratři Bubelové, Eissler obě ze Vsetína, Holz-Handles A.G. také z Vídně, Thonet ze Vsetína a firmu Jacob a Josef Kohn. Dřevo z revírů Vlára, Brumov, Vysoké Pole a Francova Lhota se dopravovalo na pilu v Bylnici, z revírů Lidečko se dřevo vozilo na sklad v Lačnově. Ve zprávách se často objevují stíţnosti na nesjízdnost cest, hlavně během dešťů. Zároveň se popisuje i oprava některých cest. Ze zpráv se dovídáme i o ročním mnoţství palivového dříví, které se mělo dodávat z revíru Vlára do sklářských hutí v Sv. Sidonii.166 Mělo se jednat o 4 000 m3 bukového paliva, to ale na roční spotřebu skláren nestačilo, proto měly dostávat palivo i od lesního úřadu Luborča. Z ledna roku 1916 se také dochoval opis rozpočtu lesního úřadu v Brumově.167 Dle něj má mít lesní půda velkostatku okolo 8 000 ha. Roční těţba činní 32 000 m3, z toho je 24 000 m3 uţitkového dříví v ceně 408 000 K ( 1m3 stojí 17 K), palivového dříví je 8 000

162 MZA Brno, F 17 Velkostatek Brumov I, inv. č. 217, karton 41, fol. 101. 163 MZA Brno, F 17 Velkostatek Brumov I, inv. č. 217, karton 41, fol. 60. 164 Tamtéţ. 165 MZA Brno, F 17 Velkostatek Brumov I, inv. č. 217, karton 41, fol.101. 166 Tamtéţ. 167 MZA Brno, F 17 Velkostatek Brumov I, inv.č. 204, karton 39, s. 93.

69 6 9 m3 v ceně 24 000 K (1 m3 stojí 3 K). Ročně se tedy vytěţí dříví v ceně 432 000 K. Náklady na těţbu jsou 36 800 K, 0,90 K za 1 m3 uţitkového a 1,45 K za 1 m3 palivového dříví. Výdaje na reţii a správu jsou následující: Daň a přiráţka na 8 000 ha lesa, za 1 ha 5 k 40 000 Pojištění objektů 2 000 Nehodové pojištění pracovníků v lese 250 Údrţba objektů 5 000 Stavba a údrţba cest 15 000 Výtop a osvětlení kanceláří 800 Platy lesního úřadu a penze 8 500 Plat polesného 3 500 Plat 7 revírníků, kaţdému po 3000 K 21 000 Plat 31 hajným, kaţdému po 800 K 24 800 Nepředvídatelné výdaje 13 000 Celkové výdaje 133 850 K

Po odečtení všech výdajů by tedy měl lesnímu úřadu zbýt čistý zisk 261 350 K. Jelikoţ u listiny není ţádné úřední ověření a ani nemáme k dispozici jiné údaje o rozpočtu, nedá se stoprocentně určit, zda lesní úřad tento rozpočet dodrţoval nebo šlo pouze o návrh. Na druhou stranu nám ukazuje počet zaměstnaných hajných a jejich platy a další výdaje lesního úřadu. Platy revírníků a hajných potvrzuje i přehled platů a deputátů zaměstnanců z roku 1919.168 Mimo stále platy dostávali zaměstnanci lesní správy (revírníci a hajní) také deputát ve formě dříví na otop, sena pro dobytek, zrna, brambor, mléka a ječmene. Revírníci měli sluţební byt zdarma, hajní si museli ubytování shánět sami a platit za něj. Vyplývá to z ţádosti Artura Pšeníčka, který pracoval jako pomocný hajný a ţádal vedení velkostatku o moţnost koupi bytu.169 Jako pomocný hajný nedostával šaty a boty jako ostatní zaměstnanci a ani deputát. Podle jeho tvrzení v letech 1914 - 1919 pobíral plat 2 K na den. V ţádosti Josefa Išpolda, hajného v Horní Lidči, o penzi je popsána i náplň práce hajného na velkostatku.170 Jako hajný slouţil na 400 ha velikém území, náplní jeho práce byl dozor při těţbě, zalesňování, práci ve školkách, opravách cest a vyvětvování, měl také za

168 MZA Brno, F 17 Velkostatek Brumov I, inv.č. 169, karton 17 s. 28. 169 MZA Brno, F 17 Velkostatek Brumov I, inv.č. 167, karton 16 s. 15-16. 170 MZA Brno, F 17 Velkostatek Brumov I, inv.č. 167, karton 16, s. 22.

70 7 0 úkol měřit dříví při příjmu a výdeji a dohlíţet na jeho vývoz, to měl písemně zaznamenávat a následně předat vedení velkostatku. Svoji práci vykonával 8 - 16 hodin denně za kaţdého počasí. Lesní správa mimo revírníků, hajných a úředníků v Brumově neměla mnoho dalších stálých zaměstnanců. Přesný počet osob pracujících v lese se nám dochoval aţ z roku 1928, ale i z dalších indicií vyplývá, ţe lesní dělníci nebyly stálými zaměstnanci. Lesní dělníci byli z obcí na panství najímáni hlavně na zimu. Vzhledem k tomu, ţe v rozpočtu z roku 1916 chybí zmínka o platu pro tyto dělníky, přetrvávala asi nadále praxe, kterou zmiňoval Pavel Schmidt ve svém hospodářském plánu a dělníci byli odměňováni v naturáliích. Stálí dělníci byli zaměstnáni pouze na pile v Bylnici. O stavu lesů v období po první světové válce máme více informací díky dochovanému hospodářskému plánu revíru Brumov z roku 1924, korespondenci lesního rady Adolfa Jelínka a inventuře lesů velkostatku, která byla sepsána v roce 1926 po smrti Oskara Antonína Drehera. V květnu roku 1920 vykonal inspekci ve všech revírech velkostatku, s výjimkou revíru Vlára, vrchní lesní rada Adolf Jelínek. O jejím výsledku informoval dopisem ústřední ředitelství velkostatku.171 Půda a podnebí na území velkostatku jsou dle inspekce příznivé k lesnímu hospodaření. Hospodaření komplikuje příkrý terén a náchylnost půdy k sesuvům, coţ má za následek nesnadné budování lesních cest. Hospodářský plán byl vypracován pro polesí Brumov před 30 lety, ale od té doby nebyl podroben předepsané revizi a opravám na základě mýcení. V důsledku toho plán pozbyl své platnosti a lesní hospodaření se nedá efektivně organizovat. „Hospodářský plán nemá leţeti pouze v archivu, nýbrţ dle něj má se hospodařiti.“172 Polesí Brumovské má rozlohu 7 925 ha, dle věku v něm mají největší zastoupení 40 – 60-ti leté a více neţ 80-ti leté porosty. Mezi 40 – 60ti letými porosty dominuje smrk. Tyto porosty jsou ovšem ve špatném stavu v důsledku zanedbaných probírek a následkem ţivelných pohrom. 80ti a víceleté porosty jsou bukové a jedlové, nachází se ale v odlehlých a špatně dostupných oblastech a místy jsou značně přestárlé. V zájmu majitele má být, aby tyto porosty co nejdříve vymýtil a zmladil. Zmlazení by se mělo provádět přirozenou obnovou a výsadbou sazenic z vlasních školek. Nedostatek cest k odvozu dříví na brumovském polesí byl tak velký, ţe jinde na Moravě nelze najít podobný problém. Přitom díky výstavbě ţeleznice má polesí moţnosti

171 MZA Brno, F17 Velkostatek Brumov I, inv.č. 220, karton 43, s. 34-37. 172 Tamtéţ, s. 34.

71 7 1 prodávat dřevo na velké vzdálenosti. Následkem špatné sítě cest a komplikovanému odvozu hnije značné mnoţství dříví v lese, neprovádí se probírky a vznikají přestárlé porosty. Komplikovaný odvoz odrazuje obchodníky od nákupu dřeva. Na polesí Brumov nadále platí, ţe o udrţování a opravu cest se má starat kupec, díky tomu se dříví prodává za nízké ceny. Špatný stav cest způsobuje také dlouhé vyklízení pasek a následné pozdní zalesňování. V hospodářském plánu revíru Brumov je stav dosavadního hospodaření popsán jako velice konzervativní. To má za následek veliké zásoby dřevní hmoty, která je částečně jiţ přestárlá - tyto staré porosty by se měly co nejdříve vykácet. Probírky jsou dle plánu stejně jako na dalších místech panství zanedbané a měla by se jim do budoucna věnovat větší péče. Naopak chválen je stav zalesňování, který má být všude bezvadný a vykazovat značný přírůstek, ten se má stupňovat při čištění kultur a přiměřené péči o ně. Špatný je stav dopravních zařízení, nedostatek kvalitních silnic a obtíţný terén komplikují odvoz dříví z porostů a jeho prodej. Zároveň se poznamenává, ţe stavba kvalitních cest by si vyţádala velké náklady, které by velmi zatíţily hospodaření na velkostatku. Roční těţba (hlavní i mýtní) jehličnanů je 9 830 m3, listnatých stromů 4 128 m3.173 Dle hospodářského plánu revíru Vlára z roku 1924174 si můţeme udělat představu o sloţení porostů. Dominantními dřevinami jsou zde buk a jedle ve všech věkových třídách, z listnáčů se zde poměrně často vyskytuje javor, habr, dub a jasan, z jehličnanů smrk a modřín. Nejstarší smrkové porosty mají 70 let, coţ odpovídá době kdy se na velkostatku se sadbou smrku začínalo. Na území revíru Vlára se nacházela i obora se zvěří, proto je v něm hodně stromů znehodnoceno loupáním. Stejné výhrady vůči způsobu lesního hospodaření na velkostatku Brumov jako v předchozích pramenech se objevují i v Inventuře a odhadu lesů velkostatku175, vypracované úřednickou komisí v roce 1926 po smrti Oskara Antonína Drehera. Hospodářské poměry jsou podle inventury neuspokojivé. Jako nejbolavější stránka hospodaření jsou označeny komunikace, průměrná vzdálenost lesů k nejbliţší silnici je 8 - 12 km. Silnice jsou sice opravovány, ale za špatného počasí se jejich stav opět zhorší a tím zbytečně rostou náklady velkostatku. Ţelezniční trať vedoucí Vlárským průsmykem umoţňuje odvoz dříví hlavně z revírů Broumov, Kochavec a Vlára, další revíry jsou od ní hodně vzdálené. Hodně lesů selských, obecních a singulárních způsobuje, ţe drobný prodej

173 MZA Brno, F17 Velkostatek Brumov I, kniha 23. 174 MZA Brno, F17 Velkostatek Brumov I, kniha 28. 175 MZA Brno, F17 Velkostatek Brumov I, kniha 3.

72 7 2 uţitkového a palivového dříví pro okolí je malý, nekvalitní silnice omezují prodej dříví velkokupcům. Smlouvy s velkokupci jsou uzavírány na mnoho let a i to se projevuje na výnosech velkostatku, protoţe prodej se nemůţe uzpůsobovat aktuálním cenám na trhu. Kritizováno je také to, ţe se na panství aţ do roku 1923 nehospodařilo dle hospodářského plánu a nedodrţovaly moderní lesnické zásady. Plocha lesů v roce 1926 je 7 924 ha, z toho připadá 2 556 ha na listnaté stromy a 5 368 ha na stromy jehličnaté. Je vidět ţe výsadba jehličnanů od poloviny 19. století zvrátila poměr vůči listnatým stromům v jejich prospěch. Porosty hlavně střední věkové třídy jsou převáţně smíšené. Dle pramenů z počátku 20. století je vidět ţe lesnické hospodářství na velkostatku nebylo za Antona Drehera příliš efektivní. Bylo to způsobeno hlavně špatnou dopravní dostupností revírů, která znemoţňovala efektivní prodej dřeva. Kvůli špatnému odbytu na slabé dřevo byly zanedbávány mýtné těţby a prořezávky, to se odrazilo na kvalitě lesů. Majitel velkostatku se jako podnikatel snaţil zlepšit hospodářské vyuţití velkostatku návrhy na vybudování papírny, cementárny a továrny na láhve v období během první světové války.176 Dochovaly se architektonické návrhy papírny, ta měla stát ve Vlárském průsmyku u stejnojmenné ţelezniční stanice a vyuţívat bukové dříví z okolních lesů. Kvůli zlepšení dopravy dřeva do papírny a k ţeleznici se váţně uvaţovalo i o vybudovaní úzkokolejné ţeleznice v Sidonii177, u lesního úřadu Luborča takováto úzkokolejka fungovala. Ale kvůli pokračující válce bylo nakonec od těchto plánovaných staveb upuštěno z výjimkou cementárny, která po válce vznikla v Horném Srní.

Organizace správy velkostatku V období první poloviny 19. století se dá správa velkostatku popsat jen velmi povrchně, protoţe se nezachoval dostatek materiálů k získání potřebných údajů. Ve třicátých letech 19. století mělo panství svého justiciára společného s panstvím Brumov II (Hošťálková), početný personál pro správu dvorů, které byly ještě vedeny ve vlastní reţii (Brumov, Bylnice, Petrova Studna, Kochavec, Štítná, Vlachovice, Mirošov, Planá, Lačnov a Vysoké pole) a lesní personál pro správu šesti revírů (Brumov, Kochanec, Francova Lhota, Vlára, Lidečko a Vysoké pole). Úředníci vţdy sídlili v Brumově, původně na hradě a po jeho opuštění ve městě. V roce 1885 vedl velkostatek uţ pouze dva dvory ve vlastní reţii (Štítná, Mirošov) a jeho úřední aparát tvořili tito úředníci - správce velkostatku Emil Páral,

176 MZA Brno, F 17 Velkostatek Brumov I, inv.č. 189, 190,191. 177 MZA Brno, F 17 Velkostatek Brumov I, inv.č. 196.

73 7 3 kontrolor Ignác Tichý, účetní František Míča. U lesního hospodářství, které zůstávalo rozděleno do šesti revírů, byl nadlesním v Brumově Edmund Kresz, lesní adjunkt a geometr Pavel Schmidt, lesní na Vláře František Kolář, lesní ve Vysokém poli Josef Hrodek, lesní v Lidečku Jindřich Brunner, lesní ve Francově Lhotě Antonín Píč, lesní v Kochanci Adalbert Liebl a písař lesního úřadu v Brumově Jan Hanáček. 178 V jednotlivých revírech byly ještě revírní lesníci a k nim přiděleni hajní, jejich přesný počet ale známe aţ z dvacátých let 20. století. K roku 1893 před prodejem velkostatku se k zaměstnancům ještě počítá vedoucí pivovaru Václav Růţička, sládek Hugo Forman, lékař velkostatku František Pluskal a správce zahrad František Niklas. Dreherové, kteří statek koupili, vlastnili v Čechách Měcholupy u Ţatce, v Uhrách Luborču a na Moravě Hrotovice, Krhov, Dalešice, Slavětice, Valeč a Myslibořice. Brumov byl podřízen centrálnímu ředitelství statků, které si Dreherové vybudovaly v Klein - Schwechat u Vídně. Sem jednotlivé lesní úřady a správy velkostatků dodávaly hospodářské zprávy, účty a roční bilance k revisi. Centrále podléhaly také hornorakouské velkostatky Dreherů Kettenhof, Weyer a Völkrahof.179 Aţ po první světové válce si Dreherové vybudovali pro svůj majetek nacházející se na území Československé republiky centrální ředitelství a účtárnu v Brumově. Roku 1912 měl velkostatek Brumov rozlohu 9 003 ha, z toho připadalo na lesy 7822 ha (pole měly rozlohu 751 ha, louky 155 ha). Ředitelem statků v Klein-Schwechat byl Georg Aich. Správcem panství v Brumově byl Hugo Lüdecke, pokladníkem Emanuel Matoušek. V čele lesní správy stál polesný Anton Straka, jemu byli podřízeni geometr Wilhelm Schramm, kontrolor Karl Löffler, adjunkt lesního úřadu Karl Nossek, adjunkt pro mapování Franz Dedek a adjunkt dozorčího úřadu Karl Hosan. Rozdělení revírů zůstávalo stejné, jenom díky koupi Brumova II. od Chorynských přibyl nový revír Haluzice, v jehoţ čele byl lesní (revírník) Eduard Petzelbauer, lesní na Vláře byl Josef Fock, ve Vysokám Poli Heinrich Pruschek, ve Francově Lhotě Wilhelm Haenlein, ve Francově Lhotě Gustav Reifner, v Kochavci Theodor Nagl a v Brumově Hugo Domin. K profesím na velkostatku nadále patřil zahradník Richard Bieber a lékař v Brumově Josef Filip, ke kterému přibyl lékař ve Valašských Kloboukách Sigmund Grosz.180 Ve srovnání s rokem 1885 je vidět, ţe počet zaměstnanců velkostatku se za nového majitele Drehera o mnoho nezvýšil. Co se dá

178 MZA Brno, F17 Velkostatek Brumov I,Fond velkostatku Brumov, s. 7. 179 Tamtéţ, s. 7. 180 Neuster schematismus der Herrsachaften, Güter und Zuckerfabriken in Mähren und Schlesien. Brno 1912, s.18-19.

74 7 4 usuzovat podle jmen zaměstnanců, je větší míra zaměstnávání pracovníků německé národnosti. V tomto období měl velkostatek hospodařit ve vlastní reţii na dvoře Petrostudna, kde měli být ustájení haflingři,181 a v cihelně v Bylnici. Mimo skláren velkostatek pronajímal své zbylé hospodářské dvory, pivovar v Brumově a parní pilu v Brumově, ta byla pronajata firmě J. Eissler a bratři. 182 V tomto období se také jednalo o pronájmu parní pily v Bylnici. Jak se však dozvídáme z pramenů, byla nakonec pronajata firmě Holz-Handles Aktion Geselschaft z Vídně a to od roku 1912 do roku 1924. Účetnictví bylo vedeno na velkostatku aţ do 1.1. 1919 jednoduchým způsobem, aţ po tomto datu bylo zavedeno účetnictví podvojné. Při jednoduchém účetnictví byly zápisy většinou pořizovány do příruční knihy a odtud se přenášely do dalších knih. Kaţdý měsíc byly posílány centrále do Schwechatu výtahy z účtů, tzv. extrakty. 183

181 Haflingský kůň je menší nenáročné plemeno které se dá dobře vyuţít pro práci v tahu a nošení břemen, díky jeho vyuţití můţeme předpokládat ţe byl uţíván na práci v lese. 182 Neuster schematismus der Herrsachaften, Güter und Zuckerfabriken in Mähren und Schlesien. Brno 1912, s. 19. 183 MZA Brno, F17 Velkostatek Brumov I, Fond velkostatku Brumov, s.12.

75 7 5 Myslivost

Lovecké právo bylo od středověku výsadou vrchnosti. Uţ od počátku české státnosti byl lov výhradním právem šlechty. Právo lovu mohlo být propůjčeno leníkovi, ale obvykle se jednalo o právo na lov drobné zvěře. Z lovecké druţiny se postupně začínají vyčleňovat osoby se specializovanými funkcemi týkajícími se lovu (psovodi, sokolníci atd.). Lov mimo zábavu slouţil pro šlechtice i jako dobrá příprava a trénink na válku. S postupem doby a růstem počtu lidí s lepšími technikami lovu ubývá zvěře. Ve 14. století se začínají zakládat první obory pro zvěř (hlavně jelení). Hospodářský význam lovu se sniţuje a roste jeho význam reprezentační. Z loveckého personálu se stávají myslivci z povolání, zprvu se starají o ochranu zvěře, později o její lov. V 16. století začíná panovník i šlechta pro své statky vydávat instrukce týkající se lovu. Objevují se v i zmínky, ţe některé druhu zvěře mají být chráněny. S rozvojem palných zbraní se mění i formy lovu, v oborách se zvěř nahání před postavené střelce, kteří ji střílejí po desítkách kusů. Takovýto způsob lovu neměl s myslivostí, jak ji chápeme dnes mnoho společného, šlo spíše o společenskou záleţitost, kdy se šlechta scházela za účelem lovu. Císař Ferdinand roku 1641 vydává ustanovení,184 ve kterém se uvádí, ţe myslivost je kratochvílí šlechtickou, poddaní jsou při lovech povinni loveckými robotami, které jsou známy uţ od středověku (chystání sítí - tenat, odvoz zvěřiny atd.). Myslivci se zpravidla učí po dobu tří let u zkušeného myslivce, výuční období je zakončeno přísahou a předáním výučního listu, tesáku a lovecké trubky. V lesních řádech vydaných Marií Terezií se lesnictví ve významu dostává před myslivost, šlechta je povinná platit škody způsobené zvěří.185 Šlechta proti škodám bojuje zakládáním nových obor. S dokonalejšími palnými zbraněmi se mění i forma lovu a kromě honů se začíná zvěř lovit z posedů a kazatelen. V 19. století se myslivost plně podřizuje potřebám polního hospodářství. Vlivem intenzivního zemědělství přibývá drobné zvěře, rovněţ se zvyšují stavy zvěře srnčí (to je dáno hlavně vyhubením většiny velkých šelem v 18. století). 7. března 1849 vydává František Josef říšský zákon o myslivosti č. 154.186 Dle něj bylo právo myslivosti spojeno s vlastnictvím půdy. Patent ruší právo lovu na cizím pozemku a také lovecké roboty bez

184 J. Francek: Lovecká vášeň v proměnách staletí. Praha 2008, s. 173-178. 185 Tamtéţ, s. 202-211. 186 Tamtéţ, s. 220-222

76 7 6 náhrady. Honitba se můţe zaloţit na pozemku o výměře nejméně 200 jiter, honitby obecní spojují více drobných vlastníků půdy v katastru jedné obce. Díky tomu se objevují mimo myslivců z povolání i myslivci lovící ze záliby. Šlechta vlastnící Brumovské panství ve středověku a novověku určitě na jeho území - vzhledem k příhodným podmínkám - lovila, bohuţel zprávy o tom se nám nedochovaly. Stavy zvěře na panství určitě ovlivnila valašská kolonizace, která změnila původní přirozené prostředí zvěře. Zvětšený pohyb obyvatel v lese i pastva dobytka v něm nesvědčil chovu lovné zvěře. Také častý pohyb vojsk v 17. a 18. století v oblasti a s tím související dočasné přeţívání části obyvatel v horách nepůsobil na stavy zvěře příznivě. Dle Františka Pluskala provozovali lov na panství v 18. století myslivci a hajní. Ti dostávali za kaţdý ulovený kus zvěře tzv. střelné (schlusslohn). Jeho výše závisela na druhu ulovené zvěře. Dle následujícího ceníku je vidět, ţe nejvíce se platilo za zvěř černou, vysokou a šelmy. To je dáno tím, ţe tato zvěř byla schopna způsobit veliké škody na zemědělství.

Střelné od: medvěda 3 zl - kr jelena 1 10 divočáka hrubého 1 30 malého - 45 vlka zimního 1 30 letního - 45 lišky staré - 24 mladé - 7 vydry 1 30 divoké kočky - 7 kuny - 15 rysa - 45 srnce - 24 zajíce - 5 tetřeva - 30 baţanta - 12 jeřábka - 8 koroptve - 5

77 7 7 sluky - 5 kvíčaly - 1 187

Na základě lesních účtů dochovaných pro léta 1745 - 1748 známe mnoţství zvěře, které se na panství v tomto období ulovilo - srnčí zvěře bylo sloveno 103 kusů, zajíců 985, koroptví 2 613, kvíčal 815, jeřábků 206, divočáci byli 3, jelena se v tomto období ulovit nepodařilo. Z šelem se slovilo 37 lišek, 14 vyder, 3 divoké kočky a po 1 vlku a rysovi. Do pastí se čiţbou chytaly další druhy ptactva jako skřivani či křepelky.188 Z počtu ulovených kusů je vidět, ţe na panství se vyskytovala hlavně zvěř drobná a ptactvo, bylo to dáno způsobem hospodaření, které těmto druhům více vyhovovalo. Hajní měli kaţdoročně dodávat panství po 1 jeřábku a 1 lišce. Většina ulovené zvěřiny se z velké části spotřebovala v panské kuchyni, jen něco málo z ní bylo prodáno. Panství jeřábky dostávala i od řezníků z Klobouk, ti za pouţívání panských jatek dodávali 9 ½ jeřábků ročně.189 Průměrný roční odstřel v lesním oddělení Hloţec byly dle hospodářského plánu Pavla Schmidta následující: 15 srnců, 20 zajíců, 8lišek, 3 jezevci, 2 jeřábci, 1 kuna a 6 sluk.190 Na panství se v druhé polovině 19. století zaměřili na oborový chov zvěře. Oborový chov byl finančně náročný. Základ honiteb tvořila obora Luborča vybudovaná v letech 1868 -1872 v oblasti obcí Horná a Dolná Súča, Závada a Luborča. Jednalo se v podstatě o tři oddělené obory s rozlohou okolo 4 000 ha, jedna obora slouţila k chovu mufloní zvěře, druhá zvěři dančí, v třetí oboře se chovala zvěř černá a jelení. Na tyto obory navazovala na moravské straně obora o výměře 1 186 ha v polesí Vlára a Kochanec, vybudovaná v letech 1894 - 1897 za nového majitele Drehera. Ten měl pro myslivost velký smysl a byl na ni ochoten obětovat velké prostředky. V oborách se chovala převáţně zvěř jelení, černá, srnčí, v menším počtu dančí a mufloní.191 Během 19. století dochází k oţivování původní populace jelení zvěře a to migrací nebo reintrodukcí. Migrace probíhala zejména z revírů Malých Karpat a z honiteb přiléhajících k Váhu. V roce 1875 bylo do obory v revíru Luborča vypuštěno asi 60 ks jelení zvěře z Harzu a maďarské Taty. Dle dobových záznamů o slovených kusech byly

187 F. S. Pluskal: Památky hradu, města a panství Brůmova na Moravě.1878, s.24 188 J. Materna: Historický průzkum lesů bývalého panství Brumova. Ústav pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse n. Labem-pobočka Brno 1956, s.108 189 Tamtéţ, s. 43. 190 Tamtéţ, s. 86. 191 Kol. autorů: Bílé Biele Karpaty. Bratislava 1992, s. 264.

78 7 8 chovatelské výsledky v oboře velmi dobré, o čemţ svědčí např. jelen ulovený Antonem Dreherem na polesí Vlára, jehoţ paroţí získalo v r. 1907 1.místo na světové výstavě v Budapešti v oborních chovech.192 O přesných počtech zvěře, která se vyskytovala v oborách nemáme prameny. Dle vzpomínek Františka Bliţńáka, pamětníka ze Sv. Štěpána, měly počty zvěře černé a jelení dosahovat společně několika set kusů, zvěře černé bylo více. Takové mnoţství zvěře vyţadovalo, aby byla krmena, protoţe výměra obory je nemohla uţivit. Pro tyto účely byla vybudována síť krmelišť, dle údajů pana Bliţňáka se ročně zkrmovalo např. 4 - 6 vagónů kukuřice a 4 - 5 vagónů řepy.193 Z let 1911 - 1917 se dochovalo několik účtů, ve kterých revíry vykazují své výdaje na myslivost.194 Jednalo se převáţně o revíry na uherské straně, kde se také vyskytovala největší rozloha obory. Dle nich se do revírů jako krmivo kupovalo seno, řepa, kukuřice a sůl v malém mnoţství nejčastěji od místních dodavatelů v Uhrách. Na krmivo se vydávalo dle účtů nejvíce peněz, krmivo se kupovalo většinou po pytlích (někdy aţ sto kusů), někdy byl zakoupen celý vagón. Vyplácely se také nalezené shozy zvěře v ceně 2 K za kilo. V zimních měsících, kdy probíhaly hony, se pravidelně v účtech objevuje poloţka na kořalku pro honce. V létě se alkohol kupoval pro sekáče, kteří sekli louky patřící velkostatku, z nich se chystalo seno pro zvěř na zimu. Hony v oborách trvaly dva aţ tři dny, mimo majitelů panství se jich účastnili i hosté, a to šlechta či podnikatelé z různých částí monarchie. Hony organizovali a jako honci se jich účastnili místní zaměstnanci, pořádaly se hlavně v lednu a únoru. Mimo to se zvěř lovila i na čekané. Pro lovecké účely byl postaven v revíru Luborča zámeček Antonstal, z Luborče s k němu dalo dostat po úzkokolejné ţeleznici, která slouţila hlavně k dopravě dřeva z revíru. Z let 1897 - 1937 se zachovaly Antonsthálské kroniky, jsou v nich zaznamenány počty zvěře ulovené v oborách za příslušný rok včetně střelců. I. díl kronik se zabývá lety 1897 - 1916, II. díl 1916 - 1931 a III. Díl 1932 - 1937.195 V druhém díle nejsou mezi zářím roku 1917 aţ rokem 1923 ţádné záznamy o ulovené zvěři. Po údajích ze září roku 1917 následuje jenom malovaný obraz, který odkazuje na probíhající válku. V posledním roce války, kdy se stav hospodářství monarchie stále více zhoršoval, uţ zřejmě na lovy nebyl čas. Po válce se v revírních hlášeních objevují stíţnosti na pytláky z řad vojáků, kteří loví zvěř

192 J. Turek: Jelení zvěř v okrese Zlín-minulost a současnost, strojopis, archiv J. Turka. 193 Vyhodnocení chovu jelení zvěře v oblasti Vlára, diplomová práce, archiv J. Turka, s. 20. 194 MZA Brno, F 17 Velkostatek Brumov I, inv.č. 212. 195 Antonsthalske kroniky 1897-193., rukopis, archiv autora.

79 7 9 v oboře.196 6. srpna 1921 také zemřel Anton Dreher, který jako vášnivý lovec o obory velmi dbal. Vášeň majitele velkostatku pro lov je zaznamenána i v kronice, kdyţ se v ní v září roku 1917 zmiňuje jubilejním pětistém jelenovi, kterého Dreher slovil. Podle prvních záznamů o ulovené zvěři po obnovení zápisů v kronice je vidět, jak počet kusů v oborách během let 1917 - 1923 klesl. Podle počtu ulovených kusů lze pozorovat jak se stav zvěře v oboře za vlastnictví Antona Drehera zvětšoval. Zatímco v roce 1897 byl sloven jeden jelen, jedno prase a pět kusů zvěře dančí, v roce 1910 bylo kusů zvěře vysoké dvacet, dančí třináct a černé sto tři a v dalších letech se pravidelně drţel odstřel na podobných stavech. Z toho lze vidět, ţe Dreher se o obory staral a snaţil se v nich mít dostatek zvěře. Celkově bylo v oborách v letech 1897 aţ 1915 (od tohoto roku nejsou počty ulovené zvěře úplné) uloveno v oborách celkově 234 kusů zvěře vysoké, 213 zvěře dančí a 1 295 prasat. Zpočátku jsou účastníky lovů v oborách nejčastěji osoby z rodinného okruhu majitele. Aţ se zlepšujícím se stavem zvěře roste počet lovců z vyšších kruhů, děje se tak od roku 1904. Z rodiny Dreherů se lovu často (mimo majitele) účastnili jeho tři synové Anton mladší, Theodor a Eugen a jejich matka Käthy. Během první světové války se začíná mezi lovci objevovat také jméno budoucí majitelky velkostatku Edeltrudy Drehorové, manţelky Theodora. Lov měl velký význam i ze společenského hlediska, majitel zval na čekané nebo hony do svých obor významné osobnosti z politických a průmyslnických kruhů z Vídně, ke kterým ostatně i on patřil. Byli mezi nimi například tři bývalí ministerští předsedové monarchie Max Wladimir von Beck197, Paul Gautsch von Frankerthun198 a Erich von Kielmansegg,199 průmyslníci Arthur Krupp,200 Paul von Schoeller,201 Karl Adolf von

196 MZA Brno, F 17, inv. č. 217, fol.101, s. 80. 197 Max Wladimir svobodný pán von Beck (*6.9.1854 - + 20.1.1943) –dlouho zastával funkce na ministerstvu zemědělství. Byl učitelem práv a hospodářství následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este. Od roku 1898- 1906 byl nejvyšším úředníkem na ministerstvu zemědělství předlitavska. Během státní krize byl v roce 1906 2. června jmenován ministerským předsedou. Byl zastáncem liberálních reforem v hospodářství, za jeho vlády došlo i k uzákonění všeobecného volebního práva. Kvůli tlakům konservativních kruhů z okolí panovníka byl nucen 15.11.1908 abdikovat. http://de.wikipedia.org/wiki/Max_Wladimir_von_Beck (citováno 3.4.2010). 198 Paul Gautsch svobodný pán von Frankerthun (*26. 2. 1851- + 20.4.1918)- začal pracovat na ministerstvu školství. V letech 1885-1893 a 1895-97 byl ministrem kultu a vyučování. V roce1897 po pádu Bádeniho vlády krátce předsedal úřednickému kabinetu. Snaţil se o revizi Bádeniho jazykových nařízení (v Čechách měly vzniknout tři jazykové oblasti na Moravě dvě), kompromisní návrh neuspokojil ani českou a ni německou stranu. Po vydání jazykových nařízení podal Gautsch demisi. Podruhé byl ministerským předsedou v roce 1905 ale kvůli neúspěšnému prosazování své volební reformy abdikoval v roce 1906. Poté byl ještě ministerským předsedou krátce v roce 1911. http://www.biographien.ac.at/oebl_1/413.pdf Östereichisches Biographische Lexikon 1815-1950, heslo Gautsch. (citováno 3.4. 2010). 199 Hrabě Erich von Kielmansegg (*13.2.1847- + 5.2.1923)-působil v zemské vládě Korutan, byl místodrţícím v Dolním Rakousku, během jeho funkčního období dochází k rozšiřování Vídně díky připojování okolních

80 8 0 Bachofen,202 hrabě Leopold Gudenus203 a svobodný pán von Chiari.204 Všechny uvedené osoby byly pravidelnými účastníky lovů a honů, které se v oborách patřících velkostatku pořádaly. Lovecké revíry pro Drehera představovaly způsob sebeprezentace a místo, kde se pravidelně mohl scházet s významnými osobnostmi monarchie, se kterými ho spojovala stejná vášeň pro lov. Během vlastnictví Brumovského panství Antonem Dreherem lze tedy pozorovat zlepšující se stavy oborové zvěře a s tím související rostoucí počet významných loveckých hostů na panství. Myslivost se na panství Brumov a na lesní správě Luborča těšila většímu zájmu a pozornosti neţ lesní hospodářství.205

sídel. Mimisterský předsedou přechodné vlády byl krátce od června do září roku 1895. http://de.wikipedia.org/wiki/Erich_von_Kielmansegg (citováno 3.4. 2010). 200 Arthur Krupp (*30.5. 1856- + 21.4.1938) – rakouský průmyslník. Pocházel z průmyslnické rodiny, slavný Alfréd Krupp byl jeho strýc. Jeho podnik získal slávu díky výrobě příborů, zvláštní sadu vyrobil i pro císařovnu Alţbětu. Byl členem říšské rady a v letech 1905-1916 předsedou klubu průmyslníků. http://de.wikipedia.org/wiki/Arthur_Krupp (citováno 3.4. 2010). 201 Paul von Schoeller (*15.6.1853- + 2.11.1920)-rakouský průmyslník, podnikal hlavně v těţkém průmyslu. Byl prezidentem obchodní a ţivnostenské komory a jednoty rakouských průmyslníků. http://www.biographien.ac.at/oebl?frames=yes Östereichisches Biographische Lexikon 1815-1950, heslo Schoeller (citaváno 3.4. 2010). 202 Karl Adolf svobodný pán von Bachofen (*12.3.1830 - + 22.5. 1920)- rakouský průmyslník. Syn lesníka, vedl cukrovar. V roce 1865 koupil pivovar v Nussdorfu a udělal z něj jeden z největších pivovarů v Rakousku. http://www.biographien.ac.at/oebl?frames=yes Östereichisches Biographische Lexikon 1815-1950, heslo - Bachofen (citováno 3.4. 2010). 203 Hrabě Leopold Gudenus (*15.9. 1843- +1.10.1913)- působil jako tajemník na velvyslanectvích v Římě, Paříţi a Petrohradě. Předseda zemské vlády v Dolním Rakousku. Od roku 1897 vrchní lovčí. http://www.biographien.ac.at/oebl?frames=yes Östereichisches Biographische Lexikon 1815-1950, heslo - Gudenus (citováno 3.4. 2010). 204 U něj není uvedené celé jméno ale s největší pravděpodobností se jedná o Karla svobodného pána von Chiari (*26.5.1849- +14.5.1912)- rakouský průmyslník a politik. Vedl textilní továrnu v Šumperku. Člen říšské rady byl předsedou rozpočtového výboru, člen rady státní ţeleznice, hospodářské rady, prezident Říšské lovecké jednoty Rakouska. http://www.biographien.ac.at/oebl?frames=yes Östereichisches Biographische Lexikon 1815-1950, heslo - Chiari (citováno 3.4. 2010).

205 I v inventuře po smrti Oskara Drehera je zmíněno ţe lesní hospodářství bylo podřízeno zájmům mysliveckým MZA Brno, F17 Velkostatek Brumov I, kniha 3.

81 8 1

Hospodářský vývoj oblasti

Panství Brumov bylo součástí Hradišťského kraje a po zrušení krajů v letech 1860- 1861 lze mluvit o tomto území jako o územním obvodu krajského soudu v Uherském Hradišti. Jak bylo řečeno jinde, celé panství Brumov patří do okresu Valašské Klobouky. Na panství Brumov se nacházelo dvacet čtyři vesnic, městečka Valašské Klobouky a Brumov. Před rokem 1848 mělo být na panství 18 266 obyvatel.206 Obyvatelstvo panství bylo převáţně zaměstnáno zemědělskou výrobou. Řemeslníci byli nejvíce zastoupeni ve Valašských kloboukách. Kromě nich se zde vyskytovalo mnoho nádeníků, stejně jako v Bylnici, coţ souvisí se sklářskou výrobou v hutích Sv. Sidonie a Sv. Štěpán - bylnických osadách, a také s panskými velkostatky a pilami v Bylnici a Brumově.207 Průmyslová výroba měla charakter lehkého průmyslu, jednalo se o palírny, pivovary, mlýny, pily, potašárny, sklářské hutě, koţeluţny a soukenickou výrobu.

Brumovské panství kvůli své poloze mimo hlavní dopravní trasy a kvůli nedostatku surovin neproţívalo velký rozvoj průmyslu, který v českých zemích nastal v 19. století. Nejdůleţitějším zdrojem obţivy pro místní obyvatelstvo zůstávalo nadále zemědělství, k němuţ se částečně přidávala řemeslná výroba. Z řemesel bylo na území panství nejrozšířenější soukenictví a to zejména ve Valašských Kloboukách. Jeho velké zastoupení mezi řemesly bylo dáno chovem ovcí v oblasti, ale i toto řemeslo zastihl v 19. století úpadek. Převáţná část vyrobených suken putovala do Uher .208 V Brumově se vyrábělo plátno, ale rozsah výroby nebyl příliš rozsáhlý. Podniky s nejdelší tradicí na Brumovsku byly pivovary. Zdeněk Kavka z Říčan listinou z roku 1578 povolil, aby: „Kaţdý měšťan dle jistého dobrého pořádku pivo k čepování v domě svém bez překáţky vařiti a čepovati směl. Dovolil také, aby k várkám pivným potřebné dříví v panském lese, kde jim hajný vykáţe, brali a svobodně uţívali.“209 To je počátek pivovarnictví v Brumově, které vydrţelo aţ do 21. století. V roce 1604 se v Brumově jiţ připomíná panský pivovar a sladovna. Pivovar byl několikrát poškozen během vpádů vojsk v 17. a 18. století. V letech 1872 - 1873 byl pivovar přestavěn a

206 J. Janák: Hradišťský kraj v období průmyslové revoluce na Moravě. Uh. Hradiště 1984, s. 9. 207 B. Havlíček: Nástin vývoje Valašskokloboucka v polovině 19. století. L. Havlíček Kapitoly k dějinám Valašskokloboucka. Český Těšín 2009, s. 356. 208 J. Janák: Hradišťský kraj v období průmyslové revoluce na Moravě. Uh. Hradiště 1984, s. 20. 209 F.V. Peřinka: Vlastivěda Moravská okres Valašskoklobucký. Brno 1905 fotoreprint, s. 129.

82 8 2 modernizován, byl mj. zařízen na výrobu podkvasničného piva a vybaven novými pivními sklepy a ledovnami. Další pivovar na panství byl měšťanský pivovar ve Valašských Kloboukách, městské právo vařit pivo bylo Kloboukám uděleno markrabětem Joštem jiţ v roce 1407. V roce 1815 poţádal Felix, svobodný pán Friedenthal, o oprávnění ke zřízení soukenické továrny v Brumově. Měla vyrábět jemná sukna a zaměstnávat při tom místní poddané. K provozu továrny bylo uděleno povolení, ale továrna nevydrţela dlouho v provozu, protoţe podlehla náporu finanční krize.

Jednou z mála surovin v oblasti bylo dřevo, lesy byly v některých místech panství zachovány v poměrně velké míře. V roce 1860 pokrývaly lesy v soudním okresu Valašské Klobouky 34% území.210 Dřevo bylo vyváţeno v nezpracovaném stavu nebo zpracováváno na pile v Bylnici. V druhé polovině padesátých let 19. století produkovaly lesy hradišťského kraje 7307 dolnorakouských sáhů tvrdého a 10 581 sáhů měkkého stavebního a pracovního dřeva, palivového dřeva se produkovalo 66 753 sáhů tvrdého a 38 444 sáhů měkkého dřeva, na výrobu dřevěného uhlí bylo spotřebováno 4279 sáhů tvrdého a 963 sáhů měkkého dřeva. Těţil se hlavně dub, borovice, buk a habr. V rámci kraje nacházelo dřevo uplatnění ve sklárnách, dále na Severní dráze a u vídeňských obchodníků. Část dřeva se vyváţela do Uher a část byla pouţívána na místě k hospodářským a stavebním účelům.211 Prvním podnikem, který v kraji zpracovával dřevo, se stala továrna na nábytek Michaela Thoneta212 v Koryčanech. Její výroba nestále narůstala, roční produkce v sedmdesátých letech dosáhla 140 000 kusů sedacího nábytku, továrna spotřebovala zhruba 200 000 kubických sáhů bukového dřeva ročně.213 Díky dobrému odbytu mohla být zaloţena druhá továrna v Bystřici pod Hostýnem, později vznikla i továrna ve Vsetíně a výroba fungovala i na jiných místech monarchie. Ve Vsetíně zaloţili továrnu na nábytek a na sirky počátkem šedesátých let otec a syn Jakub a Josef Khonové, jejichţ firma také patřila k průkopnickým co se výroby nábytku z ohýbaného dřeva týče. V roce 1869 zaloţili svou druhou továrnu v Horní Lidči, která byla součástí brumovského panství. Továrna se měla skládat z několika dílen v Horní Lidči a

210 J. Janák: Hradišťský kraj v období průmyslové revoluce na Moravě. Uh. Hradiště 1984, s. 47. 211 Tamtéţ, s. 48. 212 Michael Thonet provozoval stolářství v Porýní, kde získal patenty na výrobu nábytku z ohýbaného dřeva. Díky známosti z kníţetem Metternichem, který o Thonetovi výrobky projevil zájem, se mu podařilo zahájit výrobu ve Vídni. Z Vídně přesunol později výrobu do Koryčan, kvůli zásobám bukového dřeva, jehoţ při výrobě nábytku vyuţíval nejvíce. 213 J. Janák: Hradišťský kraj v období průmyslové revoluce na Moravě. Uh. Hradiště 1984, s. 49.

83 8 3 Lidečku, v nichţ se zpracovávaly části ohýbaného nábytku z hranolů bukového dřeva. Pozemky měly být pronajaty od obce. V továrně bylo zaměstnáno 110 - 125 dělníků z místních a okolních obcí a na parní pile, která v Lidči pracovala od roku 1879, mělo být podle úředního zjištění zaměstnáno 147 dělníků.214 Výroba se v továrně omezila po poţáru v roce 1882 a část dělníků poté začala pracovat ve Vsetínské továrně. Vsetín byl centrem pro prodej dřeva a nábytkářskou výrobu v oblasti. Zásoby dřeva na Vsetínsku byly ještě větší neţ na Brumovsku a díky řece Bečvě se dřevo mohlo plavením dopravovat do center odbytu na Moravě. Majitel Vsetína v polovině 19. století Josef rytíř Wachtler, podporoval ekonomické vyuţití lesů na svém panství. Mimo zmiňovaných nábytkářských továren ve Vsetíně sídlili ještě firmy Bratři Bubelové a J. Eissler a bratři, obě provozovaly parní pily a zabývaly se obchodem se dřevem.215 Všechny firmy ze Vsetína nakupovaly dřevo také od velkostatku Broumov. V sousedním okrese Valašské Klobouky bylo k roku 1880 osm pil, z toho na velkostatku Broumov byly 2, ovšem ani jedna z nich dosud nebyla na parní pohon. Na Valašsku se také hodně rozvinula domácká výroba dřevěného zboţí a nářadí, podrobněji se jí budu věnovat na závěr svoji práce.

Sklárny Výroba skla se stala jedním z mála rozvíjejících se výrobních odvětví na území brumovského panství. Umoţnila vyuţít potenciál lesů na panství a vytvořila specifické dělnické prostředí v oblasti. Z důvodu vyuţití dřeva byly roku 1788 zaloţeny Janem Baptistou Ilešházym sklárny v údolí na moravsko - uherské hranici, sklárny byly pojmenovány po manţelce zakladatele Sidonie, později se pro ně vţilo také pojmenování Stará Huť. Zakladatel nechal zbudovat dílnu, u které se usadilo několik kopaničářů. Vlastní huť byla uţ na uherském území, skladiště, malírna a leptárna byly později přistaveny na moravské straně. Kaţdý, kdo pracoval při vyklučování lesa a zakládání hutě, dostal pod pět měřic panského pozemku.216 Výroba skla v roce 1799 činila 8562 kop dutého křídového skla, 524 kop dutého zeleného skla, 254 kop malých láhví, 11 150 kop okenních tabulí, 131 kopy broušeného skla, 32 kop malovaného a 16 druhů jiného skla, přičemţ se na výrobě mělo podílet 9 mistrů na 9 pecích (stavech). Dvě třetiny produkce se prodávaly do Uher. V roce 1834 zde byly dvě

214 J. Janák: Hradišťský kraj v období průmyslové revoluce na Moravě. Uh. Hradiště 1984, s. 51. 215 Historie a současnost podnikání na Vsetínsku, Valašskomeziříčsku a Roţnovsku, Ţehušice 2007. 216 F.V. Peřinka: Vlastivěda Moravská okres Valašskoklobucký. Brno 1905 fotoreprint, s. 230.

84 8 4 pece a pracovalo zde 14 dělníků, kteří vyrobili na 18 000 kop jemného a 7 000 kop obyčejného skla.217 Od počátku vyráběla sidonská huť poměrně náročný sortiment zboţí - vedle křídového, tabulového a zeleného skla také sklo broušené a malované. Vrchnost neprovozovala podnik přímo, ale dávala jej do nájmu. V letech 1820 - 1840 zde nejdéle v nájmu působil Antonín Riss. V roce 1859 si huť pronajal Josef Schreiber, v roce 1876 ji předal svým synovcům Emanuelovi a Maxovi Göpfertovým. Za jejich vedení byl v roce 1886 zastaven v továrně provoz z důvodu vysokých nákladů na dopravu. Rok nato se huti ujal Vincenc Schreiber a obnovil v ní výrobu. Odbyt výrobků usnadnila jistě i Vlárská dráha z Brna do Trenčianské Teplé uvedená do provozu roku 1888. Přímo na Vláře vyrostlo nádraţí Vlárský průsmyk. Osada se během 19. století rozrůstala, v roce 1900 stálo na moravské straně 36 domů v nichţ ţilo 584 obyvatel, na uherské straně byly 3 obytné domy s 32 obyvateli a vlastní továrna (huť, brusírna, skladiště a vazárna).218 Osada sice formálně náleţela k Bylnici, do její správy ale nejvíce promlouval podnik. Během první světové války výrobu silně zasáhl zmenšený odbyt zboţí, práce v hutích tím značně poklesla. Pro rodiny sklářů to znamenalo nárůst sociálních obtíţí a nedostatek potravin se projevil epidemií tyfu v letech 1916 a 1917. Ani za první republiky se výrobu nepodařilo obnovit v původním rozsahu, poslední ranou pro skomírající sklárny se stala hospodářská krize. V roce 1932 se natrvalo zastavila výroba skla a továrna byla roku 1936 prodána v draţbě, o rok později došlo k její demolici.219

Další huť vznikla nedaleko Sidonie a byla pojmenováno Sv. Štěpán, lidově byla nazývána Nová Huť, náleţela ke dvěma obcím, a to Bylnici a Štítné. Huť zaloţil roku 1815 Štěpán Ilešházy po vzoru svého otce. Původně bylo na místě huti několik samot, které slouţili jako příbytek dřevorubcům. Od počátku byly sklárny pronajímány, nájemci se na počátku 19. století často střídaly, co nepřispívalo k rozvoji skláren.220 Přesto se huť se rychle rozrůstala a k roku 1834 v ní byla jedna pec, na níţ pracovalo 9 dělníků, kteří ročně vyrobili 18 000 kop obyčejného skla. V třicátých letech se nejčastěji vyrábělo okenní sklo nebo sklo duté, část dutého skla zde byla broušena. Uţ v roce 1843 měla huť tři pece a bylo zde zaměstnáno na 40 sklářů

217 J. Janák: Hradišťský kraj v období průmyslové revoluce na Moravě. Uh. Hradiště 1984, s. 63. 218 F.V. Peřinka: Vlastivěda Moravská okres Valašskoklobucký. Brno 1905 fotoreprint, s. 230. 219 Část dělníků ze skláren odešla v roce 1934 pracovat do Said Jasinovy sklárny v Egyptě. 220 I. Pištútová-Murgašová: Príspevok k historii sklárstva na slovensko-moravských hraniciach (Sklárne Sv. Sidonia a Sv. Štěpán). Sborník slovenského národného muzea, Historia, 1967, ročník LXI, s. 95.

85 8 5 vedle účetního a ředitele. Roční výroba činila 11 290 tabulí obyčejného okenního skla, 50 tabulí lepšího okenního skla, 14 550 tabulí dutého skla zeleného a hnědého, 150 tabulí dutého bílého skla. Ročně se ve sklárně spotřebovalo 300 centů potaše, 100 centů sody, 200 centů Glauberovy soli, 200 centů arseniku, 250 centů jemné hrnčířské hlíny, 2000 centů písku, 42 centů křemičitého písku a 1 800 sáhů dřeva na topení. Soda, Glauberova sůl a arsenik se dováţely z Vídně, ostatní potřeby pro výrobu z Moravy.221 Nový majitel panství svobodný pán Sina byl o dění ve sklárnách dobře informován. Aby zajistil jejich lepší hospodaření a přehled o něm, nařídil roku 1845, aby si sklárny vedli dokonalejší pokladnický deník. V něm museli být přesně zaznamenány výrobky a jejich cena, nakoupené suroviny a všechny výlohy spojené s tavením skla.222 Roku 1850 byla Nová huť stejně jako Stará huť pronajata svobodným pánem Sinou firmě Josef Schreiber223 a synové na dobu 10 let, roční nájem činil 2000 zlatých rakouské měny. Pronájem se týkal obou skláren se všemi budovami, prostory a inventářem. Sina se podle vyjádření olomoucké obchodní vzdal provozování obou hutí ve vlastní reţii pro velkou nákladnost výroby.224 Roku 1870 dostal Josef Schreiber formální zemské tovární oprávnění od zemského místodrţitelství, do té doby vlastnil pouze jednoduché tovární oprávnění.225 Po prodeji se v padesátých letech nadále vyrábělo tabulové sklo a tzv. zelenka čili duté sklo nazelenalé. Pracovalo se tu na 2 pecích se 13 pánvemi. Později byla výroba specializována na výrobu skla křišťálového a osvětlovacích těles. V roce 1879 byl provoz ve Štěpáně zastaven pro nákladnou dopravu výrobků aţ do Uherského Hradiště, teprve odtud bylo moţno zboţí dopravovat po ţeleznici. Po zlepšení dopravních moţností výstavbou Vlárské dráhy si huť pronajal synovec Josefa Schreibera Vincenc a specializoval ji na výrobu lampových cylindrů. Výroba ve sklárně byla zastavena v roce 1931 v důsledku hospodářské krize.

221 B. Havlíček: Nástin vývoje Valašskokloboucka v polovině 19. století. L. Havlíček: Kapitoly k dějinám Valašskokloboucka, Český Těšín 2009,s. 357. 222 I. Pištútová-Murgašová: Príspevok k historii sklárstva na slovensko-moravských hraniciach (Sklárne Sv. Sidonia a Sv. Štěpán). Sborník slovenského národného muzea, Historia, 1967,ročník LXI, s. 99. 223 Schreiberové byli po rodině Reichů druhými nejvýznamnějšími majiteli a provozovateli skláren na celé Moravě. Firmu zaloţil právě Josef Schreiber, jejím sídlem byla Vídeň. Firma provozoval mimo skláren v Sidonii a Sv. Štěpáně další hutě v Lednických Rovních, Dubňanech, Jaroňovicích, Rapotíně a Luţici. Koncem 19. století firma zaměstnávala celkem 160 úředníků a asi 3000 dělníků. 224 J. Janák: Hradišťský kraj v období průmyslové revoluce na Moravě. Uh. Hradiště 1984, s. 65. 225 Jednoduché tovární oprávnění byla udílena nově vznikajícím podnikům, které slíbili ţe se budou podílet na povznesení průmyslu i kdyţ neměli velké mnoţství zaměstnanců a rozsáhlé výrobní prostory. Formální zemská tovární oprávnění se udělovala podnikům jiţ zřízeným, které se provozovaly ve větším rozsahu, zaměstnávali více lidí, měli větší kapitál a značný odbyt výrobků doma i v cizině. http://www.econlib.cz/zlatyfond/data/zf0025/zf0025_22.pdf - Josef Gruber: Průmyslová politika, str. 94. (citováno 22.3.2010)

86 8 6

Dle nájemní smlouvy z roku 1821 měla sklárna v Sidonii čerpat ročně 500 sáhů dřeva z Uherské strany a 1000 sáhů ze strany moravské, stejné mnoţství bylo určeno i pro Štěpán. V nájemní smlouvě pro rok 1830 se spotřeba pro obě sklárny zvýšila na 3600 sáhů. Dřevo se mělo pokácet a odvézt z lesa v období od ledna do března.226 Kácení dřeva v lesích a furmanky spojené s dovozem tohoto sáhového dřeva z lesa do skláren anebo potašáren se konaly do roku 1848 formou robotních povinností, ty byly dávány sedlákům v obcích, kde byly lesy, např. na Nedašovsku a Štítensku. Valašskokloboucký farář o robotě poznamenal: „Kdo nemá dosti síly, aby na Vláře dělal sáhové dřevo pro sklárny, musí si na to najati silného muţe, tomu musí dobře zaplatiti od sáhu nebo na den. Tomu se říká suchá robota.“227 Podle vzpomínek Karla Kostky z Nedašovy Lhoty musel jeho otec během zimy v lesích u Sv. Sidonie nakácet a do sáhů uloţit 10 sáhu dřeva.228 V nájemních smlouvách je uvedené, ţe panství má poskytnou lidi na odpracování 5000 dní roboty, za coţ má zaplatit nájemce skláren do pokladny panství 1428 zlatých.

Hlavním odbytištěm obou hutí na brumovském panství byly především Vídeň a Uhry, své výrobky vyváţeli také do Krakova a přes přístav Terst dokonce aţ do Aleppa. Výrobky hutí bývaly označovány jako výborné.229 Obyčejné sklo vyrobené v hutích se nejčastěji prodávalo přímo na Moravě, rafinované sklo mělo největší odbyt v lázních Trenčanských Teplicích, kde bylo pod názvem české sklo prodáváno lázeňským hostům z ciziny. V Trenčanských Teplicích měla taky brumovská huť vlastní tovární sklad. Obě sklárny měly nevýhodu, ţe byly zbudovány v komunikačně velmi nepříznivé oblasti a jediným důvodem pro jejich existenci byly lesy s dostatečnou zásobou tvrdého, bukového dřeva, ze kterých mohly čerpat. „Tyto hutě mohly jenom ztěţí konkurovat podnikům v blízkosti hnědouhelných dolů a ţeleznic.“230 Konkurence byla moţná pouze do poloviny 19. století, kdy se kácení dříví a jeho dovoz do hutí konaly formou robotní povinnosti, po zrušení roboty se ovšem náklady na provoz skláren zvýšily. Proto byla nutná specializace ve výrobě, přesto ani ta nezabránila úpadku výroby.

226 I. Pištútová-Murgašová: Príspevok k historii sklárstva na slovensko-moravských hraniciach (Sklárne Sv. Sidonia a Sv. Štěpán). Sborník slovenského národného muzea, Historia, 1967, ročník LXI, s. 96. 227 Fr. Peřinka: Robota na Panství Broumovském r. 1847. In: Selský archiv, roč VII, 1905, s. 130-131. 228 B. Havlíček: Nástin vývoje Valašskokloboucka v polovině 19. století. L. Havlíček:Kapitoly k dějinám Valašskokloboucka. Český Těšín 2009,s. 378. 229 J. Janák: Hradišťský kraj v období průmyslové revoluce na Moravě. Uh. Hradiště 1984, s. 58. 230 Tamtéţ, s. 64.

87 8 7 Další způsob zuţitkování dřeva byla výroba potaše (drasla, flusu, salajky). Potašárny provozovali většinou pachtýři, nejčastěji se potaš spotřebovávala ve sklárnách, mimoto mohla být vyuţita v barevnách, tiskárnách a bělidlech. Na brumovském panství byly tři potašárny, které se nacházely ve Štítné, Vysokém Poli a na Vláři nedaleko Staré hutě. Jejich celková roční produkce byla 292 centýřů potaše.231

231 J. Janák: Hradišťský kraj v období průmyslové revoluce na Moravě. Uh. Hradiště 1984, s. 24.

88 8 8 Význam lesa pro obyvatelstvo

V této závěrečné kapitole se krátce zmíním o důleţitosti lesa a jeho základní suroviny - dřeva - pro obyvatelstvo na Brumovsku. Panství se nacházelo v oblasti, kde díky přírodním podmínkám zemědělství nedosahovalo takových výnosů jako v níţinách. Díky valašské kolonizaci se v oblasti rozvinulo pastevectví ovcí. Přesto oproti jiným krajům Moravy zůstávala tato oblast poměrně chudá. Těţké ţivotní podmínky se projevovaly mimo jiné konservatismem místních obyvatel, kteří přijímali novinky velmi pomalu a s nedůvěrou. Aţ do šedesátých let 19. století se předchozím vývojem vytvořená ekonomická struktura na Valašsku příliš nezměnila. K podstatnějším změnám dochází aţ s rozvojem průmyslu. K industrializaci, jako v jiných oblastech země, na Valašsku v pravém slova smyslu nedošlo. Podniky, které v oblasti vznikaly, byly menšího rozsahu a vyuţívaly místních surovinných zdrojů (továrna bratří Thonetů na nábytek). Přesto aţ do konce století převládá v kraji domácí výroba, organizovaná ve formě domácí manufaktury.232 Tradiční domácí výroba byla vedlejším zdrojem příjmů pro rodiny, které se nemohly uţivit pouze zemědělstvím. Zemědělství bylo v oblasti na velmi nízké úrovni. Obyvatelé hospodařili ve tradičních formách extenzivního hospodaření a přechod k intenzivnímu hospodaření byl velmi zdlouhavý proces. Bylo to způsobeno řadou příčin od přírodních poměrů, přes chudobu a neznalost jiných forem hospodaření aţ po konservatismus obyvatelstva. Nesnadné podmínky pro ţivot částečně zmírňovaly lesy v oblasti, jakoţto velké zásobárny dřeva. Z něj byli obyvatelé schopni samostatně vyrobit velkou část věcí potřebných pro ţivot, od domu a jeho vybavení po různé nářadí. Les také slouţil jako místo pro pastvu dobytka, hrabání steliva a sekání letniny. Pro výrobu nástrojů ze dřeva stačilo zkušenému řemeslníkovi pět nástrojů - pila, sekera, poříz, nebozez a hoblík. Pro uchycení kusu dřeva určeného k opracování se pouţívaly speciální stolice zvané strýc, přirozeně také celé dřevěné. Opracovaný výrobek se dával do pece kde se naimpregnoval kouřem.233 K výrobě se pouţívalo dřevo, které bylo v oblasti nejvíce rozšířené, tj. buk a jedle.

232 J. Šťastný : Tradiční zemědělství na Valašsku. Praha 1971,s. 11. 233 A. Zámečník: Dřevařství na Valašsku. In: Sborník muzejní společnosti ve Valašském Meziříčí,1907, číslo 13, s. 53.

89 8 9 Z nářadí se ze dřeva vyráběl například hák k orbě, jehoţ se na Valašsku uţívalo ještě v 19. století, i kdyţ v níţinných oblastech se od jeho pouţívaní uţ dříve upustilo - i na tom je vidět konservatismus a zaostalost v zemědělství oblasti. Dále se vyráběly dřevěné násady na různé pracovní náčiní, od motyky po kosu. Celodřevěné se vyráběly i vozy, kola se začala okovávat aţ ve druhé polovině 19. století. Nosná zátěţ takových vozů byla ovšem značně menší neţ vozů s ţeleznými součástmi. Pro dopravu se podomácku vyráběly i tragače a tzv. táčky.234 Les slouţil jako místo, kde se mohl dobytek pást za poplatek vrchnosti. Během 19. století, kdy chov ovcí na Valašsku upadá, hlavně díky konkurenci levné vlny ze zámoří, se od pastvy v lesích ustupuje. Zmenšují se také pastviny obecní či soukromé na hřebenech kopců. Pastviny se po ukončení jejich zemědělského uţívání zalesňují a to náletem buku nebo uměle výsadbou smrku.235 Větve listnatých stromů (hlavně buk, vrba, lípa, javor, habr) se osekávaly a posléze usušené slouţily jako krmivo pro dobytek v zimním období, protoţe seno často na celou zimu nestačilo. Tyto větve se nazývali letnina. Větvě jehličnanů, tzv. četina, které se nadrobno nasekaly, slouţily jako podestýlka pro ovce. Na řezání a sekání větví se pouţívaly speciální nástroje sekáč, knýp a opašník. 236 Ze dřeva byla postavena většina domů na panství. Se stavbou zděných domů se začíná dle Peřinky aţ od poloviny 19. století, do té doby byly zděné jen panské budovy a některé hostince. Pro stavbu se uţívalo dřeva jedlového a bukového. Za základ domu slouţily čtyři ploché kameny, tzv. šlopy, které se poloţily na místa rohů domu. Na ně se poté skládaly opracované trámy, které tvořily stěny domu. Nejspodnější trámy časem trouchnivěly a byly potřeba vyměnit, k tomuto účelu se uţívalo zvedáků zvaných prese. Ty dokázaly celé stavení nadzvednout a tím umoţnit výměnu spodního ztrouchnivělého trámu, ţivotnost stavby se díky tomu prodlouţila. Jako krytina střechy slouţily jedlové šindele. Ze dřeva byly také veškeré hospodářské budovy.237

234 Popis jejích výroby J. Rous: Výroba dřevěného náčiní na Valašsku. Naše Valašsko, 1929-1930, první ročník, s. 15-21. 235 F.Fojtík: Salašování na Brumovsku. Naše Valašsko, 1950, třináctý ročník, s. 64. 236 J. Šťastný : Tradiční zemědělství na Valašsku. Praha 1971, s. 74. 237 J. Langer: Co mohou prozradit lidové stavby. Roţnov pod Radhoštěm 1997

90 9 0 Závěr

Panství Brumov se nacházelo v zemědělsky chudé oblasti. Také rozvoj průmyslu, který byl patrný v českých zemích během 19. století, se tomuto území vyhýbal. Bylo to dáno hlavně jeho polohou v hornaté oblasti nacházející se mimo významná centra. Na druhou stranu hory byly pokryty převáţně jedlobukovými lesy. Ty poskytovaly dostatek dřeva, nejdůleţitější surovinu pro místní obyvatele a moţný zdroj finančních příjmů pro majitele panství. Majitelé se často střídali, coţ mělo za následek, ţe jeho hospodářství se nevyvíjelo kontinuálně. Můţeme to jasně vidět na vývoji ve sledované oblasti lesnictví. Během 19. století, kdy se jako majitelé vystřídaly rody Illesházyů, Sinů a osoba Antona Drehera, se s kaţdou změnou majitele proměnil i způsob hospodaření v lesnictví. V době kdy Brumovsko vlastnil uherský rod Illešháziů, slouţily lesy panství hlavně jako zásobárna dřeva pro potřeby panství. To se vyváţelo jen na další drţavy vlastnického rodu, se dřevem se jinak moc neobchodovalo. Práce v lesích probíhala formou roboty. O finanční zhodnocení lesního bohatství se Illesházyové pokusily zaloţením skláren Sv. Sidonie a Sv. Štěpán, coţ byly nadlouho jediné významnější podniky na panství. Významnými odběrateli dříví byli také místní poddaní, dostávali ho většinou bezplatně za vykonané roboty. Les měl svůj význam jako místo pastvy pro dobytek a zdroj steliva či letniny. Tato jeho funkce byla zpoplatněna. Dle dochovaných pramenů se nezdá, ţe by se lesní hospodářství v této době provozovalo podle dobových zásad, mající za cíl jeho největší moţné finanční zhodnocení. Poté, co panství Brumov koupil rod svobodných pánů ze Siny, můţeme pozorovat změny ve vývoji lesnictví. Sinové byl bohatý bankéřský a obchodnický rod a jejich vztah k získanému majetku byl jiný neţ u Illesházyů, kteří jako tradiční uherská šlechta nerespektovali moderní trendy v podnikání. Sinové se snaţili o co největší ekonomické zhodnocení svých majetků. Hlavně Šimon Sina podporoval rozvoj svého panství dle moderních ekonomických zásad. V lesnictví se projevuje změna majitele zaváděním dobových trendů v lesním hospodaření, jako je například hospodářský plán. Od poloviny 19. století se na panství začíná s výsadbou smrku. Tato dřevina není v oblasti původní, ale díky svému hospodářskému významu získá velké zastoupení v místních porostech. Mimo dodávek paliva pro sklárny roste i prodej dříví mimo panství. Nejdůleţitější pro odbyt se stávají firmy v blízkosti panství a to firmy Jakub a Josef Khon, Thonet a Eissler ze Vsetína.

91 9 1 S firmami jsou uzavírány smlouvy na mnoho let dopředu, těţbu si společnosti provádí povětšinou samy. Moţnosti odbytu zvýší zbudování ţelezniční dráhy roku 1888. Poslední majitel v mnou sledovaném období, Anton Dreher, patřil k nejbohatším lidem v monarchii. Dalo by se očekávat, ţe jako podnikatel se bude snaţit o co největší moţnou výnosnost z místních lesů. Ale dle pramenů lesní hospodářství během jeho vlastnictví Brumova stagnuje. Nedodrţuje se hospodářský plán, zanedbává se péče o porosty a v lesích se hromadí zásoby starého dřeva. Odbyt nenarůstá díky špatnému stavu lesních komunikací, také dlouholeté smlouvy se ukazují jako nevýhodné. Špatný stav komunikací také odrazuje potencionální kupce. Pro Drehera, kterému plynuly ohromné peníze z jeho pivovarů, nejspíše nepředstavovaly potencionální zisky z velkostatku nijak důleţitou poloţku. Proto se o větší hospodářské vyuţití lesů snaţil aţ během první světové války, kdy výroba v pivovarech silně poklesla. Daleko více neţ o lesní hospodářství se zajímal o myslivost v oblasti. Do jeho obory, která se rozkládala i na jeho uherských pozemcích v sousedství velkostatku, se sjíţděly významné osobnosti z politických a podnikatelských kruhů ve Vídni. Obora a lov v ní se stal způsobem reprezentace Drehera pro své známé z vídeňských kruhů. Lesy měly také svůj velký význam pro místní obyvatelstvo - tím ţe poskytovaly důleţitou surovinu pro jeho ţivot a částečně tak usnadňovaly těţký ţivot lidí v kraji. Jejich průmyslový potenciál zůstal ale nevyuţit. Zatímco panství Vsetín se stalo střediskem obchodu se dřevem a byly zde továrny na výrobu ohýbaného nábytku, na Brumovsku vznikla pouze pobočka továrny otce a syna Khonových v Horním Lidči. Nejdůleţitějším podnikem v oblasti pro odbyt dřeva tedy zůstávají sklárny ve Sv. Sidonii a Sv. Štěpáně. V hospodaření velkostatku můţeme pozorovat během 19. století postupné upouštění od zemědělské výroby a větší zaměření na lesnictví, vedené na základě dobových hospodářských zásad. Proměny lesního hospodaření vlivem průmyslové revoluce se na Brumovsku neliší od všeobecných zásad lesního hospodářství, které platily v českých zemích a jsou popsány autory zabývajícími se historií lesnictví. Velkostatek se začíná během 19. století zaměřovat na lesnictví a opouští od provozování dvorů ve vlastní reţii. V souvislosti s tím roste počet zaměstnanců lesní správy a zároveň jejich odborná specializace. Velkostatek začíná provozovat lesnictví dle hospodářského plánu a dobových zásad pro pěstování lesa, kdy se začíná dbát na výchovu mladých porostů. Špatný stav lesů byl za Antona Drehera dán malým odbytem a zaměřením na myslivost, ne neznalostí lesního hospodaření. Z nejviditelnějších důsledků lesního hospodářství 19. století je i zde moţno pozorovat výsadbu smrkových monokultur a zvětšování plochy lesa na úkor zemědělské

92 9 2 půdy. Přesto zde zůstává poměrně velké zastoupení původních porostů, coţ je dáno tím, ţe zde nedochází k plnému vyuţití ekonomických moţností lesa.

93 9 3 Prameny

Moravský zemský archiv Brno, F 17 Velkostatek Brumov I.

Materna Jaroslav: Historický průzkum lesů bývalého panství Brumova. Strojopis. Ústav pro hospodářskou úpravu lesů v Brandýse n. Labem-pobočka Brno,1956.

Radimský Jiří, Wurmová Milada: Petice moravského lidu k sněmu z roku 1848. Praha 1955.

Antonsthálské kroniky 1897-1937. Rukopis, archiv autora.

Literatura

Albert Eduard: Ekonomika moravského zemědělství v druhé polovině 19. století. Praha 1970.

Albert Eduard: Chov ovcí na Moravě v osmnáctém a devatenáctém století. In: Sborník vysoké školy zemědělské. Brno1960, číslo3-4, s.439-457.

Bezděk František: Dějiny lovu trochu jinak. Brno 2000.

Bezděk František: Hledání kořenů mysliveckých tradic. Kuks 1999.

Černý Václav, Les a člověk v historickém vývoji. Československý les 39, ročník XIII, Praha 28.9.1933, s. 361-372.

Dostál František, Valašsko a povstání Františka II. Rakocziho v letech 1703-1709. Valašsko, sborník o jeho ţivotě a potřebách, 1956, ročník V., s. 31-46.

Dostál František, Zapomenutý boj Valachů v Starohrozenkovském průsmyku 6. října 1663. Naše Valašsko, sborník prací o jeho ţivotě a potřebách, 1948, ročník XI, s.111-129.

Francek Jindřích: Lovecká vášeň v proměnách staletí., Praha 2008.

Frič Josef; Státní lesy a statky. Československý les 45, ročník XIII, Praha 9.11.1933, s. 419- 422.

Frič Josef: Ţivot lesníka. Československý les 47, ročník XIII, Praha 23.11.1933, s.441-445.

Frič Josef; Lesy v historické minulosti. Československý les 47, ročník XII, Praha 24.11.1932, s. 405-415.

Havlíček Libor:Kapitoly k dějinám Valašskokloboucka I a II. díl. Český Těšín 2009

Historie a vývoj lesů v českých zemích, sborník. Praha 2006.

Chadt Jan Evangelista: Dějiny lesů v Čechách. Písek 1895.

Chadt Jan Evangelista: Dějiny lovu a lovectví. Louny 1909.

Chadt Jan Evangelista: Doprava dříví. Písek 1913.

94 9 4

Jakubec Jindra: Dějiny hospodářství českých zemí. Praha 2006.

Janák Jan : Dějiny Moravy. Díl 3, Hospodářský rozmach Moravy 1740-1918. Brno 1999.

Janák Jan: Hradišťský kraj v období průmyslové revoluce na Moravě. Uherské Hradiště 1984.

Jeleček Leoš: Vývoj lesnatosti Čech v 2. polovině 19. století. Historická geografie, 1973, ročník 10, s.177-195.

Jongepierová Iva ed., Louky Bílých Karpat. Veselí nad Moravou 2008.

Klvač Pavel ed.: Člověk a les. Brno 2006.

Kolektiv autorů: Bílé Biele Karpaty. Bratislava 1992.

Kolektiv autorů: Dejiny lesníctva. Zvolen 2008, skriptum.

Kolektiv autorů: Krajina a revoluce, významné přelomy ve vývoji kulturní krajiny českých zemí. Praha 2008.

Kolektiv autorů: Zlínsko. Brno 1995.

Langer Jiří: Co mohou prozradit lidové stavby : lidové stavební tradice v severozápadních Karpatech a jejich kulturní funkce. Roţnov pod Radhoštěm 1997.

Láznička Zdeněk: Příspěvek k dějinám plavení dříví na Moravě. ČMM,1951, ročník LXX, s. 186-203.

Loudil Lumír a Hošek Emil: Kapitoly z dějin zemědělství a lesnictví, Praha 1980.

Mackovčin Petr, Jatiová Matilda a kolektiv: Zlínsko, chráněná území ČR II. Praha 2002.

Macůrek Josef: České země a slovensko (1620-1750). Brno 1969.

Macůrek Josef: K dějinám valašské kolonisace v jihovýchodní Moravě (zejména na panství brumovském). Valašsko, 1956, ročník V., s.25-30 a 72-83.

Macůrek Josef: Svědectví poddaných a jejich význam pro poznání východomoravského lidu v 16. a počátkem 17. století. Valašsko, sborník o jeho ţivotě a potřebách, 1956, ročník V. s. 141-151.

Neuster schematismus der Herrsachaften, Güter und Zuckerfabriken in Mähren und Schlesien. Brno 1912.

Novotný Gustav: Lesník, Příklad Vincence Hlavy. In: Lukáš Fasora, Jiří Hanuš, Jiří Malíř : Člověk na Moravě 19. století, Brno 2008, s. 217-235.

95 9 5 Novotný Gustav: Pracovní síly v lesnictví českých zemí do r.1918 II. Lesnictví-Forestery 43, 1997,s. 181-190.

Novotný Gustav: Vlastnické a uţívací vztahy k lesní půdě a lesů v českých zemích od konce 18. století do roku 1918. Hospodářské dějiny 20, 1992, s. 7- 20.

Novotný Gustav: Zemědělství a lesnictví v historické retrospektivě. Historický obzor 11, 2000,s. 18-23.

Noţička Josef: Přehled vývoje našich lesů , Praha 1957.

Noţička Josef: Počátky zalesňování a umělé obnovy lesů v českých zemích. Práce VÚLHM, 1968, s.85-99.

Odehnal Petr : Poteč, Kapitoly z historie obce. Poteč 2003.

Peřinka František: Robota na Panství Broumovském r. 1847. In: Selský archiv, 1905, roč VII.

Peřinka František Vácslav : Vlastivěda Moravská okres Valašskoklobucký. Brno 1905 fotoreprint.

Pištútová-Murgašová Irena: Príspevok k historii sklárstva na slovensko-moravských hraniciach (Sklárne Sv. Sidonia a Sv. Štěpán). Sborník slovenského národného muzea, Historia, 1967, ročník LXI, s.91-119.

Pluskal František Saleš: Památky hradu, města a panství Brůmova na Moravě.1878.

Pokluda Zdeněk: Brumov osudy hradu a jeho drţitelů. Hýsly 2005.

Pokluda Zdeněk: Majetek uherské šlechty v českých zemích v 15.-20. století. ČMM, 1979, ročník 98, s.296-315.

Pokluda Zdeněk: K problematice feudální drţby uherské šlechty na jiţní Moravě. Jiţní Morava, 1979, ročník 15, s. 187-193.

Průša Eduard: Přirozené lesy České republiky. Praha 1990.

Radimský Jiří: Vývoj pozemkové drţby na Moravě v 17.-19. století. Slezský sborník, 1957, ročník 55 (15), s. 481-494.

Roček Ivan, Fencl Petr : Krajina a lesy na mapách českých archivů. Historická geografie 33, 2005, s. 476-481.

Sádlo Jiří , Storch David. Biologie krajiny. Praha 2000.

Schama Simon: Krajina a paměť.Praha 2007.

Skořepa Hynek: Lesy Drahanské vrchoviny. Boskovice 2006.

96 9 6 Svoboda Jiří, Vašků Zdeněk,.Cílek Václav; Velká kniha o klimatu Zemí Koruny české. Praha 2003.

Šťastný Jaroslav: Tradiční zemědělství na Valašsku. Praha 1971.

Tlapák Josef, Hošek Emil a kolektiv: Vývoj lesnictví v českých zemích v 1.pol.20.stol. Praha 1984.

Woitsch Jiří: Člověk a les v dějinách. Ambiciózní teorie versus realita. In: Conditio humana - konstanta (č)i historická proměnná?, Praha 2007.

Woitsch Jiří: Zapomenutá potaš. Draslaři a draslařství v 18. a 19. století. Praha 2003.

Internetové odkazy: http://www.biographien.ac.at/oebl?frames=yes - Östereichisches Biographische Lexikon 1815-1950 http://de.wikipedia.org http://historickemapy.cuzk.cz/ -mapy ze stabilního katastru Čech, Moravy a Slezska, (1824- 1843) http://oldmaps.geolab.cz/ - I.,II. a III. vojenské mapování

97 9 7

Dolnorakouská soustava měr

Délka . 1 palec = 0,026 3 m . 1 pěst = 0,105 36 m . 1 stopa = 0,316 081 m . 1 loket = 0,777 558 m . 1 sáh = 1,896 484 m . 1 míle = 7 585,936 m

Plošný obsah . 1 čtverečná stopa = 0,099 907 m2 . 1 čtverečný sáh = 3,596 652 m2 . 1 měřice = 1 918,21 m2 . 1 korec = 2 877,32 m2 . 1 jitro = 5 754,64 m2

Objem . 1 ţejdlík = 0,000 358 m3 . 1 holba = 0,000 707 m3 . 1 máz = 0,001 415 m3 . 1 vědro = 0,056 589 m3 . 1 krychlová stopa = 0,031 578 67 m3 . 1 krychlový sáh = 6,820 992 m3 238

238 http://www.converter.cz/videnske.htm I.Hlaváček, J.Kašpar, R. Nový: Vademecum Pomocných věd historických. Jinočany 2002, s.173

98 9 8

Fotografické přílohy:

239

239 Lovecký zámeček Antonstál v roce 1900. http://www.adam2006.estranky.cz/fotoalbum/-ruzne/Pohledy-011

99 9 9 240

240 Fotografie Antona Drehera z úvodu Antonstálských kronik

100 1 0 0 241

241 Max Wladimir Freiherr von Beck. Antonstálské kroniky rok 1911

101 1 0 1

242

242 Zaměstnanci lesní zprávy roce 1910. Archiv Jaroslava Turka

102 1 0 2

243

243 Lesní dráha vedoucí z Luborče do Antonstálu. Antonstálské kroniky rok 1911

103 1 0 3