Masarykova univerzita Filozofická fakulta Seminář dějin umění

Mgr. Kateřina Martináková Richard Krautheimer (1897-1994) Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: Ivan Foletti, M.A., PhD. Brno 2014

1

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

……………………………………………..

2

Poděkování

Na tomto místě bych ráda poděkovala mému vedoucímu práce Ivanovi Folettimu, za nesmírnou trpělivost, kterou se mnou měl a za cenné rady a připomínky k mé práci. Dále bych chtěla poděkovat Prof. Dr. Julianu Kliemannnovi, za to, že jsem díky němu mohla nahlédnout do archivu Richarda Krautheimera. Dále bych chtěla poděkovat mé rodině a všem přátelům, co mne podporovali a pomáhali mi a věřili, že práci konečně dopíši. Velký dík patří Romaně Potočníkové za to, že mi byla při práci vždy oporou, Zuzaně Ragulové za korekturu textu a Mateji Miklošovi, který byl nejlepším parťákem v CPS.

3

OBSAH

OBSAH ………………………………………………………………………………………..4 1. ÚVOD……………………………………………………………………………………….5 2. KRITIKA PRAMENŮ A LITERATURY…………………………………………………..6 3. ŢIVOTOPIS RICHARDA KRAUTHEIMERA…………………………………………….8 3.1. Mládí………………………………………………………………………………8 3.2. Poĉátek studií………………………………………………………………...……8 3.3. Postgraduální léta……………………………...…………………………………11 3.4. Vzestup fašismu v Německu a útěk do Říma…………………………………….14 3.5. Emigrace do USA………………………………………...……………………...17 3.6. Léta na Vassar College…………………………………………………………...19 3.7. Léta na Institute of Fine Arts……………………………………………...……..20 3.8. Bibliotheca Hertziana…………………………………………………………….24 4. KRAUTHEIMEROVA METODA….…………………………………………………….26 4.1. Situace dějin umění ve 30.letech 20.století v USA a její recepce na Krautheimerův badatelský přístup ……………………………………..……………………………...26 4.2. Kontextualismus……………………………………………………………….....33 4.3. Krautheimer – pedagog……………….………………………………………….37 5. CORPUS BASILICARUM CHRISTIANARUM ROMAE……………………………….39 5.1. Zapoĉetí projektu……………………………...………………………………….39 5.2. Historie pěti svazků………………………………………………………………41 5.3. Dělení korpusu…………………………………………………………………...44 5.4. Význam…………………………………………………………………………..45 5.5. Ohlasy na korpus…………...…………………………………………………….49 6. ZÁVĚR…………………………………………………………………………………….51 7. SOUPIS DÍLA RICHARDA KRAUTHEIMERA………………………………………...53 8. BIBLIOGRAFIE…………………………………………………………………………..60 OBRAZOVÁ PŘÍLOHA……………………………………………………………………..71

4

1. ÚVOD Richard Krautheimer je nepochybně jednou z největších osobností dějin umění 20. století. Zanechal dojem nejen svými objevnými pracemi o Římě, ale také lidsky. Kdyţ jsem poprvé vešla do budovy Bibliotheca Hertziana a sdělila jsem, ţe bych ráda napsala práci o ţivotě a díle Richarda Krautheimera, téměř všichni pracovníci mne poctili osobní vzpomínkou na tohoto významného muţe. Byl oblíbený jak mezi svými studenty, tak mezi kolegy, kteří jej respektovali a uznávali. Jakoţto původem Ţid ţijící v Německu, byl neodvratitelně spjatý s temnými událostmi 20. století, coţ mu však nikdy neubralo na elánu. Diplomová práce si klade za cíl nalézt odpověď na otázku, zda měl Richard Krautheimer urĉitý důvod pro zvolení svého zaměření na raně křesťanskou architekturu, kdyţ pocházel z ţidovské rodiny a jeho habilitaĉní práce se zabývala synagogami. Dále zkoumá, jaký vliv na profesní vývoj měla na Krautheimera nucená emigrace do Spojených států a jeho vliv jakoţto uĉitele. Sledováním tohoto vývoje zjistíme, jak se postupně utvářel Krautheimerův styl bádání, jeţ klade umělecké dílo do vzájemné symbiózy s okolnostmi jeho vzniku. Aĉkoliv Krautheimer prohlašoval, ţe se při výzkumu neřídí ţádnou metodou, přeci jen byl spojen s urĉitou disciplínou, jiţ aplikoval ve svém bádání, a sice kontextualismem. Práce si klade za cíl zjistit, co a kdo Krautheimera formovalo ve vývoji a zdokonalování oné techniky. Bude zkoumat nejrůznější aspekty vlivu na profesní vývoj Richarda Krautheimera. Nakonec se diplomová práce zaměří na pravděpodobně největší dílo Krautheimera a tím je Corpus basilicarum christianarum Romae. Jelikoţ se jedná o opus, jenţ zabral Krautheimerovi téměř 50 let ţivota, budeme zkoumat proměny, jejichţ stopy nesou jednotlivé svazky. Práce si neklade za cíl prozkoumat jednotlivá díla Richarda Krautheimera a podrobně je rozebrat. Spíše se chce zaměřit na jeho pobyt v USA, v době, kdy tamější dějiny umění procházely různými změnami. Chce tedy zjistit, jak zásadní bylo ţití na cizím kontinentě pro vývoj tohoto významného muţe.

5

2. KRITIKA PRAMENŮ A LITERATURY Richard Krautheimer je historik umění, jenţ se pohybuje v kontextu poměrně nedávné doby. Snad právě z tohoto důvodu nebylo ještě moţné zpracovat souhrnnou práci, zabývající se osobou a dílem Richarda Krautheimera. Většina literatury, jeţ popisuje Krautheimerův ţivot a práci jsou vzpomínky někdejších studentů, kolegů, ĉi lidí, jeţ se alespoň na krátkou chvíli s touto osobností setkali. Velké mnoţství příspěvků k ţivotu Richarda Krautheimera vznikla po jeho smrti, 1. listopadu 1994. Nekrologů a memoárů byla napsána celá řada a instituce, s nimiţ Krautheimer spolupracoval, pak tyto příspěvky mnohdy zpracovaly kniţně.1 Také vznikaly příspěvky ke konferencím na jeho poĉet, jeţ však vznikaly jiţ za ţivota Richarda Krautheimera.2 Sám Krautheimer vydal několik vlastních vzpomínkových úvah, v německém jazyce, italském a nakonec i anglickém. Informace v nich jsou však povětšinou stejné. Nejcennějším pramenem je pak přepis rozhovoru z roku 1988, kdy Krautheimer vzpomíná na léta strávená v Německu, Itálii, Americe ĉi jinde a přidává detaily, jeţ se neobjevily v jeho vzpomínkových esejích. Většina ţivotopisných dat pak pochází právě z Krautheimerových vzpomínek, jeţ byly podpořeny souhrnnými lexikony o ţivotech kunsthistoriků.3 Co se týĉe archivních materiálů, tak fond Richarda Krautheimera v Římě, jeţ je pod správou Bibliotheca Hertziana, je poměrně bohatý a obsahuje, jak rukopisy děl s poznámkami Krautheimera, tak hojnou korespondenci. Nicméně vzhledem k faktu, ţe většina dopisujících si stále ještě ţije, není moţné se k těmto písemnostem dostat. Naopak jsou jiţ zpřístupněny dokumenty z předváleĉného období. Tyto prameny byly pro práci zásadní, neboť pomohly objasnit několik dosud nepochopených momentů Krautheimerova ţivota. V souĉasné době se o téma Krautheimerových německých let zajímá Prof. Dr. Ingo Herklotz z univerzity v Marburgu, avšak jeho poznatky dosud nebyly vydány jako publikace. Ĉást korespondence se nachází také v archivech v USA a Velké Británii, ty však nebylo moţné z ĉasových i finanĉních moţností navštívit.

1 (Richard Krautheimer), Nekrolog. In memoriam Richard Krautheimer. Institute of fine Arts, . 1995.; KLIEMANN, Julian. ed. 1997. In memoriam Richard Krautheimer: relazioni della giornata di studi, Roma, 20 febbraio 1995, Palazzo dei Conservatori, Sala dell'Ercole/Bibliotheca Hertziana (Max Planck- Institut), Roma. 2 STRIKER, Cecil L. ed. 1996. Architectural studies in memory of Richard Krautheimer. In collab. with James S. Ackerman. Mainz: Zabern.; COLELLA, Renate. ed. 1997. Pratum Romanum: Richard Krautheimer zum 100. Geburtstag. Wiesbaden: Reichert.; GUIDOBALDI, Federico. ed. 2002. Ecclesiae urbis: atti del Congresso internazionale di studi sulle chiese di Roma (IV-X secolo), Roma, 4-10 settembre 2000. Pontificio Istituto di archeologia Cristiana; BOYLE, Leonard E. ed. 1991. : tradition, innovation and renewal: a Canadian international art history conference 8 - 13 June 1987, Rome; in honour of Richard Krautheimer on the occasion of his 90th birthday and Leonard Boyle O. P., Prefect of the Biblioteca Apostolica Vaticana Victoria, B.C. 3 WENDLAND, Ulrike. 1996. Biographisches Handbuch deutschsprachiger Kunsthistoriker im Exil: Leben und Werk der unter dem Nationalsozialismus verfolgten und vertriebenen. München: Saur. 6

Co se týká kapitoly o vlivu německých emigrantů na vývoj dějin umění v USA, bylo zapotřebí zrevidovat dostupné informace. Dřívější spisy byly ĉasto oslavou evropských emigrantů a jejich zásadního vlivu na směrování amerických dějin umění. V poslední době se však objevily práce, jeţ s odstupem kriticky hodnotí situaci ve 30. a 40. letech 20. století.4 Pro pochopení metody Richarda Krautheimera a pro jeho pojetí kontextualismu je nejvhodnější vycházet ze samotných knih, esejí a příspěvků, v nichţ se odráţí Krautheimerův celoţivotní um zasazovat umělecké dílo do nejrůznějších souvislostí.

4 EISLER, Colin. 1969. 'Kunstgeschichte' American Style. in Fleming, D., Bailyn, Bernard, eds. The Intellectual Migration: Europe and America, 1930-1960. Cambridge: Harvard University Press.s. 544-629.; LAVIN, Irving. 1996. The Crisis of 'Art History' in Art History and Its Theories. The Art Bulletin, Vol. 78, s. 13-15.; PARKER, Kevin. 1997. Art History in Exile: Richard Krautheimer and Erwin Panofsky. Exiles + Emigrés. New York: Harry Abrams. s. 317-325.

7

3. ŽIVOTOPIS RICHARDA KRAUTHEIMERA 3.1. Mládí Richard Krautheimer se narodil 6. ĉervence 1897 v bavorském Fürthu v Německu. Pocházel z významné ţidovské rodiny. Otec Nathan byl obchodník a měl poboĉky po celém světě. Jeho rodina obchodovala s dobytkem, ale Nathan se zaĉal uĉit v továrně na plstěné boty, kterou vlastnil jeho strýc. Poté pak se svými bratranci zaloţil firmu, která prodávala stuhy, nášivky ĉi třeba štítky na obleĉení. V roce 1895 si vzal Marthu Landmannovou, jejíţ rodina obchodovala s chmelem. Nathan se svou ţenou hojně přispívali na charitu, zajímali se o dobroĉinnost a také se podíleli na vzkvétání města Fürth, kde v roce 1912 zaloţili první jesle. Richard Krautheimer měl mladší sestry, Sophii a Lotte. A také nevlastního bratra Paula, který pocházel z Marthiného druhého manţelského svazku s výrobcem obuvi Franzem Erlichem.5 V roce 1916 se Richard Krautheimer zapsal na Mnichovskou univerzitu, aby studoval právo. Krátce nato se však přihlásil se jako dobrovolník do armády. O Vánocích roku 1918 byl propuštěn ze zákopů a vrátil se domů. Byl stále odhodlaný studovat práva. Rozhodně nikdy nepomýšlel studovat dějiny umění.

„Měl jsem vágní ponětí o tom, ţe existují něco jako dějiny umění. Bylo to ale, spíš řekněme, něco pro dívky. Něco pro volný ĉas.“6

Tušil, tedy ţe takový obor je, avšak umění nepovaţoval za předmět hodný studia. Na přání rodiny, ale i vlastním uváţením, projevil zájem studovat přínosný a uţiteĉný obor, a sice právo. Obzvláště se pak zajímal o římské právo, jeţ mu přišlo jasné, logické a jednoznaĉné. Jeho budoucí profesí měla tedy být kariéra soudce, profesora práv ĉi právníka. Za pozdějším rozhodnutím věnovat se dějinám umění stála náhoda. Náhoda, která později několikrát urĉila směr, kterým se ubíral ţivot Richarda Krautheimera.

3.2. Počátek studií V roce 1919 tedy Krautheimer nastoupil na univerzitu v Mnichově. Jeho spolubydlícím byl Otto Wertheimer, jenţ studoval dějiny umění.7 Wertheimer vzal Krautheimera na přednášku Heinricha Wölfflina, jenţ vyuĉoval dějiny umění. Touto lekcí byl

5 HILPERT; FLECKENSTEIN 2004, s. 2-4. 6 Původní znění citace: „I had but a vague idea that such a thing as art history really existed. It was something, let´s say, for finishing school girls. It was something for free time.“ KRAUTHEIMER 1990, s. 1. 7 KRAUTHEIMER 1988, s. 7. 8

Krautheimer natolik fascinován, ţe se zaĉal zajímat o humanitní studia a postupně opustil myšlenku věnovat se studiu práv. To, co Krautheimera tak zaujalo na Heinrichu Wölfflinovi nebyl obsah přednášky8, ale spíše způsob jakým byla přednesena. Wölfflin byl mistrem v umění přednesu. Informace, jeţ podával, byly peĉlivě konstruovány a gradovaly do dramatického závěru. Krautheimer jej nazval showmanem.9 Wölfflin zanechal v Krautheimerovi tak silný dojem, ţe se rozhodl zaĉít se naplno věnovat humanitní oborům, jakými byly historie, literatura, politologie, archeologie a koneĉně i dějiny umění. Variabilita studia a moţnost věnovat se několika oborům zároveň byla dána německým univerzitním systémem, jenţ byl na poĉátku 20. století byl velmi svobodný. Nechával studentům prostor pro zkoumání jejich vlastních zájmů. Neexistovaly téměř ţádné zkoušky. Kaţdý si mohl vybrat vlastní cestu studiem, mohl se zapisovat na předměty, jeţ ho zajímaly, navštěvovat jakékoliv přednášky. Neexistovala ţádná omezení v podobě kurikul ĉi oborového plánu.10 Tato svoboda však přinášela i negativa v podobě nutnosti vlastní píle a houţevnatosti. Záleţelo pouze na studentech, jak úspěšní budou a kam aţ se ve studiu dostanou.11 Richardu Krautheimerovi však ona variabilita umoţnila poznat, ĉemu se chce do budoucna nejvíce věnovat. Po několika měsících studia se tak rozhodl, ţe se bude výhradně zabývat dějinami umění. Svůj podíl na tom měl další významný kunsthistorik, , který vedl kurz s názvem Dějiny architektury. Paul Frankl byl ţákem Heinrich Wölfflina, ale, stejně jako Krautheimer, neztotoţňoval se s jeho formalismem. Wölfflin se příliš zajímal o vizuální přístup, kdy detailně popsal objekt, ale nerespektoval kulturní ani historické aspekty ĉi záměr umělce.12 Šlo mu velmi o stylový vývoj. Naopak Frankl se zajímal o vývoj stavby a

8 Krautheimer nebyl příliš zaujat Wölfflinovým důrazem na formální analýzu. KRAUTHEIMER 1988, s. 3. 9 Ibid. 10 Princip svobodného výběru předmětů, jeţ student bude moci absolvovat, pochází z ideje Wilhelma von Humboldta (1767-1835) o edukaĉním systému na univerzitách. Jiří Chotaš: Idea moderní univerzity: Napoleon contra Humboldt. Humboldtova idea spoĉívá v tom, ţe vývoj jedince je podmíněn hledáním aktivit, jeţ by rozvíjely jeho potenciál a schopnosti. Základní podmínkou pro tento rozvoj je pak svoboda, jeţ umoţňuje studentů se rozvíjet v rámci svobodného výběru předmětů, které škola nabízí. SORKIN 1983, s. 58.Pro více informací: GRÜTTNER, Michael., CONNELLY, John. ed. Deutsche Ausgabe: Zwischen Autonomie und Anpassung. Universitäten in den Diktaturen des 20. Jahrhunderts. Paderborn 2003.; RÜEGG, Walter. Geschichte der Universität in Europa. Bd. 3: Vom 19. Jahrhundert zum Zweiten Weltkrieg (1800–1945). München: Beck 2004. 11 KRAUTHEIMER 1991, s. 94. 12 Pro další informace o Wölfflinovi: Metzler Kunsthistoriker Lexikon: zweihundert Porträts deutschsprachiger Autoren aus vier Jahrhunderten. Stuttgart: Metzler, 2007.; KULTERMANN, Udo. 1996. Geschichte der Kunstgeschichte: der Weg einer Wissenschaft. Wien: Econ-Verlag., s. 168-171.; BROWN, Marshall. 1982. The Classic Is the : On the Principle of Wölfflin's Art History. Critical Inquiry. Vol. 9., No. 2., s. 379-404.; HART, Joan. 1981. Heinrich Wolfflin -An intellectual biogr. University of California, Phil. Diss.; WARNKE, Martin. 1989. On Heinrich Wölfflin. Representations. Vol. 27, s. 172-187.; KROUPA, Jiří. 2007. Školy dějin umění: metodologie dějin umění. 1. Brno: Masarykova univerzita., s. 179-180. 9 dával objekt do souvislosti s podmínkami jejího vzniku.13 Krautheimera na Franklových přednáškách zaujala jasná terminologie existující pro popis budov, plánování staveb za jasným úĉelem a pro dané místo. Zároveň však bylo nutné získat i poznatky mimo konstrukĉní údaje. Ať uţ se jednalo o náboţenské rituály spjaty s budovami ĉi jejich reprezentaĉní funkci. Je zvláštní, ţe dva muţi, jeţ měli lví podíl na Krautheimerově rozhodnutí studovat dějiny umění, byli tak odlišní. Frankl byl opak Wölfflina. Byl to muţ velmi tichý, na rozdíl od extrovertního Wölfflina14. To, co ovlivnilo Krautheimera a co je velmi viditelné v jeho vlastním badání, je Franklův zájem o okolnosti vzniku staveb15. Krautheimera také zaujalo studium architektury. Poutala ho přesná terminologie a to, ţe stavba byla vyprojektována pro konkrétní místo a mělo svou úlohu. Frankl dokázal stavby vytáhnout do oblastí za pouhou konstrukci.16 Zatímco styl a um postupně gradujícího přednesu pochytil Krautheimer u Wölfflina, tak důleţitost a potřebu získávání informací mimo svůj obor, mimo dějiny umění, pochází od Frankla. Kromě moţnosti navštěvovat přednášky z různých oborů, jeţ univerzita nabízela, bylo také velmi běţné v té době měnit univerzity a zjišťovat tak další aspekty své vybrané disciplíny, potkávat se s dalšími profesory a jejich názory. V roce 1920 tedy odjel Richard Krautheimer studovat do Berlína. V Berlíně se seznámil s další osobností dějin umění a to Adolfem Goldschmidtem17. Jak však Krautheimer vzpomíná, tehdy na něj ţádný zvláštní dojem, jeho přednášky byly aţ příliš věcné. Chybělo jim Wölfflinův zábavný přednes a Franklova osobitost. Později však Krautheimer uznal, ţe byl příliš mladý na to, aby ocenil jasný Goldschmitův úsudek a jeho hluboké znalosti, stejně jako skromnost a lidskost.18 Další

13 Pro další informace o Franklovi: Metzler Kunsthistoriker Lexikon: zweihundert Porträts deutschsprachiger Autoren aus vier Jahrhunderten. Stuttgart: Metzler, 2007.; KRAUTHEIMER, Richard. 1963. Paul Frankl. The Art Journal. Vol. 22., s. 167-168. VON DER OSTEN, Gert. 1962. Nachruf für Paul Frankl 1878 –1962. Wallraf- Richartz-Jahrbuch. Vol. 24, s. 7-14.; 14 KRAUTHEIMER 1990, s. 3. 15 Krautheimer k Franklovi dodává, ţe ve své práci hledal Frankl principy a kategorie, jak vizuální, tak jiné, jeţ by spatřovaly a také determinovaly uměleckou ideu a vnímání v rámci uměleckého díla samotného, v rámci umělce, donátora ĉi diváka. Tyto všechny vazby by byly zkoumány v jejich vztahu k dané době a místu. KRAUTHEIMER 1963, s. 167. 16 KRAUTHEIMER 1988, s. 7. 17 Pro další informace o Goldschmidtovi: Metzler Kunsthistoriker Lexikon: zweihundert Porträts deutschsprachiger Autoren aus vier Jahrhunderten. Stuttgart: Metzler, 2007.; KULTERMANN, Udo. 1996. Geschichte der Kunstgeschichte: der Weg einer Wissenschaft. Wien: Econ-Verlag., s. 183-6.; HEISE, Carl G. 1963. (1863-1944). Hamburg: Ernst Hauswedell; WEITZMANN, Kurt. 1944. Adolph Goldschmidt. College Art Journal. Vol. 4., s. 47 – 50.; BRUSH, Kathryn. 1996. The Shaping of Art History: Wilhelm Vöge, Adolph Goldschmidt, and the Study of Medieval Art. New York City: Cambridge University Press.; KROUPA, Jiří. 2007. Školy dějin umění: metodologie dějin umění. 1. Brno: Masarykova univerzita., s. 203. 18 KRAUTHEIMER 1988, s. 8. 10 semestr odešel studovat do Marbugu, kde se potkal s Richardem Hamannem.19 V Marburgu dokonĉil studium magisterskou prací.

3.3. Postgraduální léta Doktorát šel Krautheimer studovat do , kde se mezitím stal Paul Frankl vedoucím katedry dějin umění. Jako téma pro svou závěreĉnou práci si Krautheimer vybral Kostely ţebravých řádů v Německu (Die Kirchen der Bettelorden in Deutschland).20 Práci obhájil v roce 1923. V zimě na přelomu roku 1923 pracoval Krautheimer pro Preussischer Denkmaldienst21 (Pruský památkový ústav) v Erfurtu, kde potkal svou budoucí choť – Trude Hessovou. V březnu roku 1924 se vzali. Jejich svatební cesta se protáhla na rok a půl, které strávili v Itálii. Takto dlouhá cesta byla moţná za bohaté finanĉní podpory ze stran obou rodin mladého páru. Na konci cesty se zastavili v Římě, kde strávili dohromady osm měsíců. Během této doby se Krautheimer poprvé dostal do přímo kontaktu s antikou, římskými kostely a uměním Rafaela, Michelangela, Bramanteho, Berniniho a Borrominiho. Také navázal styky s prostředím Bibliotheca Hertziana, coţ byl německý výzkumný ústav pro studium italského a římského umění.22 Jejím ředitelem byl Ernst Steinmann, který později hrál důleţitou roli v Krautheimerově ţivotě.23 Do Říma se pak pravidelně vracel, ĉasto na Steinmannovo pozvání, například v letech 1931-32 se Richard Krautheimer do institutu vrátil

19 Pro další informace o Hamannovi: Metzler Kunsthistoriker Lexikon: zweihundert Porträts deutschsprachiger Autoren aus vier Jahrhunderten. Stuttgart: Metzler, 2007.; WARNKE, Martin. Richard Hamann. 1981. Marburger Jahrbuch für Kunstwissenschaft. Vol. 20., s. 11-20.; HERMAND, Jost. 2009. Der Kunsthistoriker Richard Hamann: Eine politische Biographie. 1879-1961. Cologne: Böhlau.; HEFTRIG, Ruth. 2009. Wissenschaft zwischen Ost und West der Kunsthistoriker Richard Hamann als Grenzgänger. : Jonas. 20 Později Krautheimer uznal, ţe to bylo příliš obsáhlé téma pro doktorát a on sám by takové téma svým studentům nikdy nedovolil. Také uznal, ţe by takovou práci nikdy nepřijal, jelikoţ jí chyběl řádný průzkum archivů. Vše bylo zaloţeno zcela na vizuálním pozorování a popisu prostor, zdí a také práce obsahovala mnoho generalizování. Tvrdil o své práci, ţe to byla slušná esej, ale ne doktorát. KRAUTHEIMER 1990, s. 8-9. Práce byla publikována v roce 1925 (Krautheimer, Richard. 1925. Die Kirchen der Bettelorden in Deutschland. Köln: Marcan) a poté znovu v roce 2000 (Krautheimer, Richard. 2000. Die Kirchen der Bettelorden in Deutschland. : Gebr. Mann.) 21 MCCURRACH 2011, s. 49. 22 EBERT-SCHIFFERER, Sybille. ed. 2013. - - Kunstgeschichte. Max-Planck-Institut für Kunstgeschichte. Band I: Die Geschichte des Instituts 1913–2013. : Hirmer. KIEVEN, Elisabeth. ed. 2013. - - Kunstgeschichte. Band II: Der Palazzo Zuccari und die Institutsgebäude 1590–2013. : Hirmer. 23 Pro další informace o Steinmannovi: EBERT-SCHIFFERER, Sybille. 2013. Ernst Steinmann (1866 - 1934): der Gründungsdirektor des Instituts. 100 Jahre Bibliotheca Hertziana. 1. Die Geschichte des Instituts 1913 – 2013. München, s. 36 – 61. 11 jako hostující docent.24 V roce 1927 vznikla myšlenka korpusu křesťanských bazilik v Římě, jehoţ detaily jsou popsány v kapitole Corpus basilicarum christianarum Romae.25 Mezi léty 1925-28 napsal Krautheimer dva svazky na téma evropské sochařství v letech 1370-1420 a opět se později podivuje se nad svou smělostí obsáhnout tak velké období. Sám o sobě říkal, ţe si v mládí myslel, ţe ví vše. Ve stáří ale toto mladistvé nadšení odsuzoval, tvrdil, ţe postupoval špatně a byl rád, ţe tyto knihy nebyly nikdy vydány a ţe svazky jsou dnes ztraceny26. I sám Richard Hamann, pozdější Krautheimerův vedoucí práce v Marburgu, odmítl svazky, dohromady o tisíci stranách, ĉíst. Původně se mělo jednat o Krautheimerovu habilitaĉní práci. Hamann mu raději navrhnul práci na téma středověkých synagog, Mittelalterliche Synagogen (1927)27, se kterou Richard Krautheimer nakonec získal svou habilitaci a tato práce byla vydána v roce 1927. Krautheimera zaujalo téma z hlediska sloţitosti stylové otázky synagog. Zkoumá, proĉ je architektura synagog tak nejednotná a sloţená z cizích stavebních prvků zatímco ţidovská komunita je naopak ucelená a autonomní. K vyřešení této otázky pak nestaĉí studium architektonickým forem samotné stavby, ale aspekty, jeţ působily na okolnosti výstavby. U habilitaĉní práce Mittelalterliche Synagogen lze tak spatřit, ze strany Krautheimera, recepci metody Paula Frankla. Nabízelo by se pouţít pro popis architektury stylovou analýzu Heinricha Wölfflina, ale Krautheimer se inspiroval více myšlenkami svého druhého profesora. Frankl nauĉil Krautheimera vnímat umělecké dílo z hlediska kulturního kontextu, které zadání práce provázely. V tomto duchu pak Krautheimer osvětlil pouţití nesourodé směsice architektonických prvků tvořících synagogy za úĉelem vyzdviţení vícero funkcí synagog, a to jak duchovní, tak edukaĉní ĉi justiĉní28. Gotické a románské prvky uţité jak pro světské tak pro církevní budovy (ale spíše jsou zastoupeny prvky sekulární) tak vyzdvihují stavbu jako místo pro modlitby, ale i místo, kde se ţidovská obec vzdělávala nebo jednala ve jménu práva29. Ţidé tedy spíše neţ estetické kvality propagovali ve svých stavbách kvality etického rázu. Díky uvědomění si funkce a historického kontextu budov, mohl Krautheimer přijít s výše zmíněným řešením pouţití stavebních prvků.

24 ACKERMAN 2004, s. 230. Také to dokládá dopis, z 27. ĉervna 1930 (RK 172/2), jenţ zve Krautheimera do Biblioteca Hertziana od 1. listopadu 1930 do 1. února 1931 a zajišťuje mu ubytování i podporu 1500 lir a dále dopis z 24. ĉervna 1931 (RK 172/2), jenţ udílí Krautheimerovi stipendium 6000 lir a informuje, ţe on i jeho ţena mají zajištěné ubytování v Palazzo Zuccari po dobu od 1. února do 30. ĉervence 1932. 25 KRAUTHEIMER, Richard; FRANKL, Wolfgang; CORBETT, Spencer. 1937-1977. Corpus basilicarum christianarum Romae. Early Christian Basilicas of Rome, 5 Bde. Città del Vaticano: Pontificio Istituto di Archeologia Cristiana. 26 KRAUTHEIMER 1990, s. 97. 27 KRAUTHEIMER, Richard. 1927. Mittelalterliche Synagogen. Berlin. 28 ACKERMAN 1991, s. 83. 29 KRAUTHEIMER, Richard. 1927. Mittelalterliche Synagogen. Berlin. 12

Pokud jde o výběr tématu, pravděpodobně velmi málo souvisí s faktem, ţe byl Krautheimer ţid. Je moţné se domnívat, ţe si téma vybral vzdor historce, která se mu stala, kdyţ psal svou první habilitaĉní práci. Ta se týkala úplně jiného tématu. Jednalo se o dva svazky na téma Europaïsche Plastik um 1400.30 Krautheimer oslovil svého budoucího vedoucího práce, pravděpodobně z diskrétnosti nikdy nejmenovaného profesora, a ten zprvu souhlasil a vedení se ujal. Poté se však optal, zda je Krautheimer ţid a po kladné odpovědi bezelstně navrhl, zda by to nešlo změnit. Krautheimer bez váhání odpověděl, ţe ne. Vzpomíná pak, jak ho tato otázka urazila. Ne snad, ţe by byl praktikující ţidem, nacionalistou ĉi sionistou, ale tento nemístný návrh urazil jeho kořeny, které nikdy nepopíral.31 Ukázka toho, jak vypadala situace ve Výmarské republice ve 20. letech 20. století, můţe vézt k domněnce, ţe si Krautheimer vybral nové téma pro svou habilitaci záměrně – z hrdosti a snahy potvrdit svůj původ, jako vzdor okolnímu světu. Nicméně volba tématu synagog budí stále rozdílné názory u badatelů. Zatímco Kevin Parker se domnívá, ţe ţidovský původ přeci jen hrál u Krautheimera ĉásteĉnou roli při výběru tématu, James Ackerman je jiného názoru32. Parker tvrdí, ţe Krautheimer chtěl touto prací popřít antisemitistickou myšlenku, ţe ţidé nejsou schopni výtvarné invence, jeţ byla u synagog podpořena pouţitím neinovativních stavebních prvků. Z dokumentů a vzpomínek se zdá, ţe sám Krautheimer nezamýšlel práci vědomě pojmout jako protiargument této nacistické myšlenky, ale na druhou stranu je otázkou zda, jeho závěry nejsou tehdejší politickou situací přece jen determinovány.33 Nasvědĉuje tomu fakt, ţe sám Krautheimer přiznává v dopise svému příteli, ţe téma si vybral proto, ţe se chtěl vypořádat s dějinami Ţidů na německém území.34 Naproti tomu Ackerman argumentuje, ţe námět synagog přitahoval Krautheimera spíše pro sloţitou problematiku a nepostiţitelnost tématu. Dodává, ţe jakékoliv ovlivnění názoru plynoucí ze zainteresování ţidovským původem, by naopak způsobilo odmítnutí tématu. Krautheimer povaţoval silnou oddanost věci za potencionální hrozbu liberální mysli a ovlivnění výzkumu. Tato myšlenka se mu podle Ackermana neblaze potvrdila, kdyţ viděl některé své kolegy propadnout nacistické propagandě.35 Carol H. Krinsky se zmiňuje, ţe pouze hrstka akademiků zaujímala nějaký postoj k existenci ţidovského umění. Krautheimer díky pochopení důrazu na propojení os a centrály

30 V anglickém textu „And gladly did he learn and gladly teach“ uvádí dílo jako dvousvazkovou práci na téma European Sculpture 1370-1420. KRAUTHEIMER 1991, s. 97. 31 KRAUTHEIMER, Richard. 1988, s. 11. 32 ACKERMAN 1991, s. 82. 33 PARKER 1997, s. 320. 34 dopis z 19. května 1987 (RK 8/4) 35 ACKERMAN 1991, s. 82. 13 v synagogách poloţil základy výzkumu těchto chrámů. Přestoţe ĉile prováděl korektury veškerých svých prací, tak u synagog k tomu nedošlo.36 Ve stáří sám Krautheimer tvrdil, ţe práce měla jen jeden význam, a sice dokumentaĉní. Práci si povaţoval pouze z důvodu katalogizace synagog, které poté zanikly za druhé světové války. Krautheimer také dodává, ţe řádný průzkum tohoto tématu nemohl být moţný, jelikoţ neovládal hebrejštinu.37 I přes svou pozdější nespokojenost s pojednáním o synagogách, získal Krautheimer díky habilitaĉní práci post vyuĉujícího na univerzitě v Marburgu. Celkově byl Krautheimer k sobě samému v pozdějším věku velmi kritický. Sám sebe se v té době popisuje jako chytrého, ale velmi nejistého, a proto arogantního, mladíka, který byl příliš ambiciózní a neschopný jednat s lidmi. Byl vţdy v opozici a docela hrubý na starší generaci. Byl sloţitou osobností, chtěl se hádat a nedokázal ocenit úspěch jiných a nedokázal jednat s lidmi. Toto příkré hodnocení Krautheimer jasně a logicky vysvětluje. Nedokáţeme se ale ubránit pocitu, ţe se autor tak díval na svou mladistvou produkci a mládí, soudě podle svých aktuálních studií, oĉima zralosti – je to samozřejmě pochopitelný, ale jasně historický přístup.38

3.4. Vzestup fašismu v Německu a útěk do Říma V roce 1933 nově zvolená Národně socialistická německá dělnická strana zaĉala s perzekucí ţidovských akademiků.39 Oficiálně zapoĉal útisk 7. dubna 1933, kdy byl vydán zákon o obnově úřednictva z povolání (Gesetz zur Wiederherstellung des Berufsbeamtentums). Zákonu nařizoval zbavit významných funkcí všechny osoby neárijského původu.40 Nejednalo se tak pouze o posty, jeţ byly zastávány ve školství, ale také o neárijské úředníky, soudce a poté následovaly i pozice jako třeba právníci, notáři ĉi doktoři. Avšak k zákonu byl připsán dodatek, který osvobozoval z plnění této povinnosti osoby, jeţ buď za první světové války bojovaly v první linii na frontě, nebo ty osoby, jeţ ve

36 KRISKY 1995, s. 15. 37 Tato poznámka je uvedena v dopise z 12. října 1994 (RK 8/4) adresovaná prof. Dr. Peteru K. Kleinovi z Phillipps-Universität Marburg. 38 Setkáváme se tady s jasným limitem Krautheimerových vzpomínek, jako historického pramenu. Autoři, kteří se věnovali systematicky otázce autobiografie jako ţánru dospěli k názoru, ţe i přes sebevětší autorovu snahu v ní vţdy hraje klíĉovou roli projekce. A. Marois, Aspects de la Biographie, Paris 1930, p. 213; I. Tassi, Storie dell’io. Aspetti e teorie dell’autobiografia, Roma-Bari 2007. 39 ACKERMAN 2004, s. 230. 40 JURÁŠEK 1940. s. 482. 14

válce ztratily otce ĉi syny.41 Tito jedinci mohli dále zastávat svou profesi aţ po dobu šesti měsíců a poté přestala tato výjimka platit a ţidé byli oficiálně propuštěni.42 V srpnu 1933 se Richard Krautheimer a jeho ţena Trude rozhodli, vzhledem ke zhoršující se situaci Ţidů v nacisty ovládaném Německu, odcestovat znovu do Říma43, kde zaĉal Krautheimer intenzivně pracovat svém ţivotním projektu, korpusu římské křesťanské architektury. Krautheimer v té době pracoval na knize Geschichte der deutschen Architektur, jejíţ rukopis byl jiţ zaslán vydavateli. Jak však dokládá dopis z 12. srpna 1933, kvůli politickým změnám došlo k nenaplnění smlouvy a vydavatel musel zrušit dohodu o vydání knihy.44 Krautheimer se poté domáhal odškodnění, ale takový poţadavek byl zamítnut a vydavatel se nabídl, ţe pošle Krautheimerovi rukopis zpět.45 Zřejmě se poté dostal zpět do rukou Richarda Krautheimera, jelikoţ John Coolidge se zmiňuje, ţe se mu jako studentovi dostal do rukou.46 Avšak ani v Římě situace nebyla ideální. Do Biblioteca Hertziana, jeţ korpus stále zaštitovala, nastoupil nový ředitel, Werner Hoppenstedt, ĉlen NSDAP, a tudíţ podpora pro Krautheimera byla ihned ukonĉena.47 Nicméně, Steinmann se pokusil získat pro tento projekt jiného sponzora, a sice Pontifico Istituto di Archeologia Cristiana.48 Nakonec bylo vše odsouhlaseno pod podmínkou, ţe svazky budou vydány i v italštině. Později se také Krautheimer rozhodl přepsat korpus do angliĉtiny a v jeho rodném jazyce, tedy němĉině, tehdy vůbec nebyl vydán. Práce na korpusu velmi pomáhala Krautheimerovi – podle jeho vzpomínek - po psychické stránce. Nutila ho koncentrovat se na výzkum a nezaobírat se

41 Law for the Restoration of the Professional Civil Service, April 7, 1933. 42 dopis z 12. října 1994 (RK 8/4) Jednalo se tedy o jeden z posledních dopisů, jeţ Krautheimer napsal, adresovaná prof. Dr. Peteru K. Kleinovi z Phillipps-Universität Marburg, odpovídá Krautheimer na ĉetné dotazy, jeţ mu Klein poloţil. Kleina zajímalo hlavně to, jak bylo moţné, ţe Krautheimer uĉil na univerzitě v Marburgu za nacistického reţimu. Krautheimer k tomu dodává, ţe to nebylo kvůli tomu, ţe by byl Hamann nacista a přimluvil se za něj. Uvádí, ţe aţ do velikonoc roku 1933 pobýval ve Francii se svou ţenou a přišel dopis, ve kterém jej Hamann a Jacobsthal prosili, aby se vrátil uĉit na univerzitu. To, ţe jej nikdo v té době neobtěţoval, a on mohl v klidu vykonávat svou uĉitelskou funkci, byla i zásluha jeho studenty, jeţ měla poměr s vedoucím Studenten-reiter-SS a hrozila mu, ţe tento poměr ukonĉí, pokud by snad měli Richarda Krautheimera obtěţovat. 43 V dopise z 12. října 1994 (RK 8/4) je uvedeno, ţe pro odjezd z Německa Krautheimer rozhodl i na základě rozhovoru s referentem Ministerstva kultury v Berlíně. Krautheimer se optal, zda je bezpeĉné pro něj zůstat nadále v Německu a dostalo se mu nejasné odpovědi, jeţ naznaĉovala, ţe by situace mohla být nebezpeĉná. 44 Dopis z 12. srpna 1933 (RK 172/2) 45 Dopis z 20. listopadu 1933 (RK 172/2) 46 COOLIDGE 1995, s. 118. 47 History of the Institute; SCHIEDER 2013, s. 95. 48 Steinmann se snaţil také zajistit pro Krautheimera ubytování v Hertzianě i finanĉní pomoc, ale to bohuţel nevyšlo, jak dokládá dopis z 16. listopadu (RK 172/2) zaslaný Krautheimerovi z Kaiser-Wilhelm-Gesellschaft zur Förderung der Wissenschaftenv Berlíně. 15

událostmi probíhajícími v jeho rodné zemi.49 Měl tak moţnost zkoumat římské kostely velmi peĉlivě a podrobně, zaměřit se na detaily, přezkoumat různorodé dokumenty a také velkým přínosem byla moţnost pracovat se zkušenými architekty. Válka však sebou přinesla i urĉitá pozitiva. Díky vyhnanství se v Římě utvořil vysoce intelektuální okruh německých uĉenců, ke kterým se přidali antifašisté ze všech koutů světa.50 V nestabilním Římě však ani tito lidé nebyli zcela vítání a různé instituce si je mezi sebou přehazovali.51 V roce 1939 pak byl Richardovi Krautheimerovi odebráno německé obĉanství i univerzitní titul. Za války ztratili jak Richard Krautheimer, tak Trude ĉást své rodiny v holocaustu. Zbylá Krautheimerova rodina byla rozeseta po světě. Matka ţila ve Švédsku a nevlastní bratr Paul v Johannesburgu. Sestra Sophie s manţelem zemřela v roce 1942 a zanechala po sobě syna jménem Gerard E. Caspary.52 Ten se později stal významným americkým historikem, jenţ se zabýval středověkem. Caspary s rodiĉi uprchli v roce 1933 do Paříţe, ale v roce 1940 nacisté ovládli město. O dva roky později byli Casparyho rodiĉe deportováni do Osvětimi a zavraţděni. Malý Gergard se skrýval s další ţidovskou rodinou v jiţní Francii a poté v roce 1945 emigroval do USA, kde se ho Krautheimer s manţelkou ujali. Spojení s dějinami a hlavně těmi, co se týkají umění, měl zřejmě Krautheimer v rodině. Dalším jeho slavným příbuzným byl totiţ , bratranec, se kterým se ve 30. letech setkával v Biblioteca Hertziana.53 Jelikoţ se předváleĉná situace v Římě zhoršovala, bylo nutné hledat bezpeĉnější místo. V lednu 1935 přišla nabídka na uĉitelský post v USA v Louisville. Krautheimer byl zapsán na seznam Emergency Committee in Aid of Displaced Foreign Scholars, komise která měla na

49 KRAUTHEIMER 1990, s. 98. Zdá se ţe psaní je pro historiky umění takovým útoĉištěm. Například i Nikodim Pavloviĉ Kondakov se za revoluce uchyloval k práci. I. Foletti, Da Bisanzio alla Santa Russia, Roma 2011, s. 63- 64. 50 Mezi německými vyhnanci byli i odborník na církevní právo Stefan Kuttner (1907-1996), historik dějin umění Karl Lehmann (1894-1960, více informací Bober, Phillis Pray. "Foreward." Essays in Memory of Karl Lehmann. Marsayas Supplement 1. New York: Institute of Fine Arts, 1964, pp. v-vi) ĉi německý katolický kněz a církevní historik Hubert Jedin (1900-1980). KRAUTHEIMER 1988, s. 13. 51 I American Academy v Římě byla pod ĉásteĉnou kontrolou římských fašistů. Kurátor Albert W. Van Buren, knihovník na akademii, byl v úzkém spojení s Benito Mussolinim. KRAUTHEIMER 1988, s. 50. Záznamy z archivu American Academy v Říme dokládají, ţe v letech 1931-1939, kdy byl ředitelem akademie James Monroe Hewlett, Mussolini několikrát institut navštívil. American Academy in Rome records, 1855- 2012. Na druhou stranu v Itálii v té době ještě neplatili rasové zákony, takţe jestliţe měli něco proti Ţidům, bylo to jen proto, ţe je povaţovali za politické odpůrce svých německý spojenců. 52 KINNEY 2013 53 Pro další informace o Kitzingerovi: Metzler Kunsthistoriker Lexikon: zweihundert Porträts deutschsprachiger Autoren aus vier Jahrhunderten. Stuttgart: Metzler, 2007.; WENDLAND, Ulrike. 1999. Biographisches Handbuch deutschsprachiger Kunsthistoriker im Exil: Leben und Werk der unter dem Nationalsozialismus verfolgten und vertriebenen Wissenschaftler. vol. 1. : Saur, s. 365-71.; MAGUIRE, Henry. 2003. Ernst Kitzinger: 1912-2003. Dumbarton Oaks Papers. Vol. 57, s. ix-xiv.; KITZINGER, Ernst. Interviews with Art Historians, 1991-2002. Getty Research Institute, Malibu, CA. 16 pomoci německým badatelům emigrovat do USA a snaţila se jim nalézt pracovní příleţitosti na univerzitách.54 Okolí na Krautheimera naléhalo, ať místo vezme, ale on nechtěl. Odmítl a doporuĉil za sebe jiného nástupce.55 Kaţdopádně si uvědomoval, ţe dříve, ĉi později se pravděpodobně bude muset přestěhovat do USA, ale doufal, ţe dostane nabídku od větší univerzity s větším zázemím pro studium a ne v Louisville, které je vzdálené 22 hodin cesty od New Yorku, coţ znamenalo i od kvalitní knihovny.56 Krautheimerův přítel, , z v Londýně se mu snaţil všelijak pomoci. V roce 1934 Krautheimer dokonce institut v Londýně navštívil. Institut byl znám tím, ţe se snaţil pomáhat německým a rakouským uprchlíkům.57 Saxl se snaţil se pro zchudlého Krautheimera najít sponzory a zařídil mu podporu sira Percivala Davida, bohatého sponzora institutu.58 Krautheimer se tak stal souĉástí placeného projektu o Marcu Polovi.59 Jeho podíl na projektu spoĉíval v cestě do Benátek, aby tam nalezl údajný hrob Marca Pola v kostele San Lorenzo.60 V srpnu 1935 se nezdařil projekt, jehoţ souĉástí by byl Krautheimerův přesun na Hebrejskou univerzitu v Jeruzalémě. Po rodinných problémech61 ztratil Krautheimer i zbytek tehdy jiţ skromných prostředků na ţivobytí a přesun na univerzitu v Louisville, jeţ ho opět kontaktovala, se stal nevyhnutelným. Koncem roku 1935 tedy přišlo stěhování přes Atlantik62. Tehdy, nevědouce, jak úspěšná bude jeho kariéra v USA, to však byla jedna z mnoha proher, kterým musel Krautheimer ĉelit.

3.5. Emigrace do USA Nabídka univerzity v Louisville v Kentucky spoĉívala v zaloţení Katedry dějin umění. Richard Krautheimer s chotí Trude byli z tohoto kroku nešťastní. Obávali se, ţe se stěhují do intelektuálně prostého prostředí.63 Podmínky pro zaloţení Katedry dějin umění na univerzitě v Lousville byly nevalné. Krautheimerův pozdější asistent Kenneth Donahue vzpomíná, ţe kdyţ zavolal rektorovi univerzity a pověděl mu o zchudlém a brilantním mladém historikovi umění s tím, jestli by pro něj neměl práci, rektorovou odpovědí byla otázka, co vlastně dělá takový historik umění. Nicméně neznalost povolání kunsthistorika nezabránila v tom, aby byl

54 Emergency Committee in Aid of Displaced Foreign Scholars records 1927-1949. 55 SEARS 2013 56 Tato informace vychází z dopisu jeho příteli Fritzi Saxlovi. SEARS 2013 57 The Warburg Institute, Jewish Refugees, and European Scholarly Networks 58 GOMBRICH 1990. 59 SEARS 2013 60 Ibid. 61 Krautheimerův švagr zpronevěřil rodinné dědictví. Ibid. 62 SEARS 2013 63 Ibid. 17

Krautheimer přijat.64 Musel zaĉít zcela od zaĉátku a to v nelehkých podmínkách. Na univerzitě nebyly téměř ţádné knihy ani reprodukce, se kterými by se dalo v hodinách pracovat. Krautheimer se zpoĉátku musel spolehnout pouze na své vlastní knihy, fotografie, ĉi dokonce vybavení, vĉetně vlastního nábytku.65 Krautheimer poţádal Carnegie Foundation o grant, který byl poskytován na vybavení nově vznikajících ústavů dějin umění. Tento grant obsahoval základní vybavení knihoven urĉenými svazky a diapozitivy v celkové hodnotě 10 000 dolarů.66 Nicméně, Krautheimer nebyl s výběrem zcela spokojen, raději si řekl o peníze samotné neţ o celkový obsah grantu s tím, ţe si knihy nakoupí sám podle vlastního uváţení. Tento riskantní krok mu podařil a finanĉní podpora byla schválena.67 Lousville nakonec nebylo tak zaostalé místo, jak naznaĉovaly prvotní obavy. Lidé v Louisville byli vzdělaní a zajímali se sice málo historii, ale politika, náboţenství, morální a sociální otázky ĉi rasové problémy byly ĉasto podněty diskuze.68 Studenti na univerzitě se podle Krautheimera lišili od těch německých. Byli chytří, zvídaví, ochotní se uĉit, avšak nedostávalo se jim základní průpravy, na jakou byl z Německa Krautheimer zvyklý. Neuměli jazyky, neznali historii, nebyli zakořeněni v tradiĉní západní evropské kultuře.69 Krautheimerova píle, pracovitost, houţevnatost a schopnost nevzdávat se mu pomohli k překonání dalšího úskalí, jeţ ho v Americe ĉekalo – anglického jazyka. Richard Krautheimer se anglicky uĉil téměř za pochodu, uţ samotná komunikace pro něj byla obtíţná a obzvláště těţké byla okamţitá nutnost vyuĉovat v angliĉtině. Jak sám říká, za své vítězství povaţoval, kdyţ šest týdnů po první hodině v Lousville přišel student a radostně hlásil, ţe mu koneĉně rozuměl celou větu.70 V pozdějších letech však Krautheimer pracoval výhradně v angliĉtině a svou rodnou řeĉ téměř vůbec nepouţíval. Lousville se stalo pro Krautheimera místem, které mu na jednu stranu poskytlo startovní ĉáru pro kariéru v USA, ale nebylo koneĉnou stanicí. Krautheimer se stále snaţil dostat z Louisville. Některé nabídky však odmítal sám, jako post na univerzitě v Kalifornii.71 Fritz Saxl se stále snaţil nalézt pro Krautheimera lepší pracovní příleţitosti. Snaţil se pro něj získat další finanĉní podporu od Warburg Institute.72 Podmínkou bylo připravit knihu, jeţ by

64 SEARS 2013 65 Ibid. 66 KRAUTHEIMER 1990, s. 41. 67 Ibid. 68 SEARS 2013 69 KRAUTHEIMER 1988, s. 19 70 Ibid., s. 39. 71 SEARS 2013 72 Ibid. 18 byla pro institut vhodná. Krautheimer se rozhodl vyuţít rozpracované práci na korpusu a plánoval připravit tři tituly pod názvem The Christian Basilica at Rome.73 Knihy měly obsahovat genezi a vývoj raně křesťanských bazilik a obsáhnout aspekty karolínské renesance. Projekt však nevyšel, nicméně, Krautheimerovy pozdější fundamentální spisy Introduction to an „Iconography of Mediaeval Architecture“ a The Carolingian Revival of Early Christian Architecture z roku 1942 obsahují myšlenky, jeţ rozpracovával při přípravě projektu pro Warburg Institute.74 V ĉervnu roku 1936 pluli Krautheimerovi na léto do Evropy a potkali na lodi Grace McCurdy, profesorku řeĉtiny na Vassar College, instituci, jeţ byla renomovaným vzdělávacím zařízením pro mladé dámy.75 McCurdy Krautheimera pozvala, aby jako hostující profesor jednou za ĉas na Vassar College přednášel. Z této spolupráce nakonec vznikla nabídka na stálý post profesora architektury.76

3.6. Léta na Vassar College V roce 1937 se Trude a Richard Krautheimerovi přestěhovali Poughkeepsie, kde Krautheimer zaĉal přednášet na elitní univerzitě Vassar College. Studentkami byly dívky velmi kultivované, jimţ se dostalo vzdělání na nejlepších školských zařízeních po celých státech77. Byly znalé jazyků, cestovaly do zahraniĉí a měly světový rozhled. Cílem na školách vyššího typu v USA nebylo vytrénovat úzce zaměřené badatele, ale vzdělané, liberální, politicky a sociálně aktivní jedince. Krautheimer povaţoval pobyt na Vassar College za velmi šťastné období. Mezi jeho přednášky patřily například kurzy Řím skrz gotickou architekturu, Renesance skrz moderní architekturu ĉi Renesanĉní sochařství.78 Krátká vzdálenost do New Yorku mu umoţňovala setkávat se s emigranty z celého světa a diskutovat s nimi. Navíc mu dovolila, aby jeden semestr přednášel o historii architektury na Institute of Fine Arts v New Yorku.79 Během váleĉných let šel výzkum na chvíli stranou. Krautheimer se se ţenou na krátký ĉas dostali do Washingtonu D. C., kde Trude pracovala u Ĉerveného kříţe, a Richard

73 SEARS 2013 74 Ibid. KRAUTHEIMER, Richard. 1942. Introduction to an "Iconography of medieval architecture". Journal of the Warburg and Courtauld Institutes. Vol. 5., s. 1-33. KRAUTHEIMER, Richard. 1942. The Carolingian Revival of Early Christian Architecture. The Art Bulletin. Vol. 24., No. 1., s. 1-27. 75 KRAUTHEIMER 1991, s. 101. 76 Ibid. 77 KRAUTHEIMER 1991, s. 102. 78 ASKEW 1995, s. 7. 79 Ibid., s. 102. 19 spolupracoval na vládním projektu.80 Díky své znalosti architektury se v roce 1941 úĉastnil debat o zabezpeĉení amerických památek. V roce 1943 dostal speciální úkol, aby analyzoval letecké snímky Říma a americká armáda se tak mohla vyhnout bombardování důleţitých historických monumentů. Pro tento úkol si dokonce Krautheimer musel dokonce vzít roĉní volno z Vassar College.81 Ve svém promoĉním projevu na Vassar College k třídě roku 1945 přiznal, ţe neví, jestli něĉeho vůbec jako uĉitel dosáhl, ale uvědomil si, ţe předávat lidem vědomosti jej naplňuje. Dodal také, ţe se velmi pouĉil z vlastních chyb a nauĉil se mnohé od kolegů a také od samotných studentů.82 V roce 1952 opustil Richard Krautheimer Vassar College a nastoupil na plný úvazek na Institute of Fine Arts v New Yorku.83 Přestoţe mu bylo 55 let, byl v oĉích mnohých jiţ starým, a tudíţ nebylo lehké dostat ono místo. Opustit Vassar nebylo pro Krautheimera lehkým rozhodnutím. Cítil však, ţe v zemi není dostatek kvalifikovaných historiků zabývajících se dějinami architektury a chtěl tuto skuteĉnost změnit.84

3.7. Léta na Institute of Fine Arts Kdyţ Richard Krautheimer nastoupil na Institute of Fine Arts v New Yorku, měl jiţ vydobyté renomé významného a uznávaného profesora.85 Bylo mu tedy dovoleno vytvořit si vlastní kurikulum, kdy zavedl semináře, jeţ smělo navštěvovat pouze 12 lidí, jelikoţ to byl poĉet, kdy se, podle jeho soudu, ještě dalo diskutovat se studenty. Ve svých seminářích se zabýval tématy, jako je architektura Justiniána, baziliky v době Konstantina, rané křesťanské umění v Miláně, a další. Krautheimer si velmi cenil svých posluchaĉů. Oceňoval zejména plodné výměny názorů se studenty, které pokládal za mladší kolegy. 86 Dával jim to najevo a oni si tohoto uznání velmi cenili. Respekt, se kterým jednal se svými studenty, byla vlastnost, jiţ se nauĉil u Paula Frankla.87 Po druhé světové válce cestoval Krautheimer v letních měsících a volných semestrech na výzkumy do Říma, které se převáţně zakládaly na pozváních od American Academy.88

80 ASKEW 1995, s. 107. 81 Richard Krautheimer. 82 Ibid. 83 KRAUTHEIMER 1991, s. 107. 84 Richard Krautheimer. 85 SMYTH 1991, s. 75. 86 KRAUTHEIMER 1991, s. 113. 87 KRAUTHEIMER 1963, s. 168. 88 KRAUTHEIMER 1991, s. 110. 20

Pokraĉoval v práci na korpusu, jehoţ první díl se mu podařilo dokonĉit v roce 1954.89 Velkým překvapením pro něj bylo, ţe italští ĉinitelé byli po válce velmi ochotní spolupracovat na výzkumu a vykopávkách, na rozdíl od bývalého xenofobního fašistického reţimu. Krautheimer však radši přenechal terénní výzkum jiným, protoţe, jak tvrdil, nemá na tuto titěrnou práci trpělivost.90 Během prvních pováleĉných desetiletí se Krautheimer zabýval i renesancí. Důleţitou publikací z tohoto období, kterou napsal Krautheimer spolu s manţelkou Trude, je monografie Lorenza Ghibertiho.91 Marvin Trachtenberg uvádí, ţe moţným důvodem, proĉ se Krautheimer nezabýval renesancí podrobněji, je fakt, ţe Krautheimer patřil mezi badatele, kteří se zajímají o méně prozkoumaná témata. Renesance je období, o němţ bylo v průběhu staletí napsáno mnoho a Krautheimer chtěl být průkopníkem a objevitelem. Aĉ byla renesance pro Krautheimera fascinující, nebyla dostateĉně komplikovaná, aby jí věnoval více pozornosti.92 Trachtenberg dále uvádí, ţe Krautheimer vnímal publikování o renesanci jako urĉitý únik od reality (převáţně v těţkých letech druhé světové války a v pováleĉném období, kdy musel vyuĉovat v Louisville93) a tudíţ dalším moţným důvodem absence obsáhlejších textů o renesanci (vĉetně původně plánované monografie Albertiho) je argument, ţe nutná dokumentaĉní práce spojená s takovým výzkumem by vedla ke změně vize renesanĉního období, jeţ si Krautheimer uchovával ve své mysli.94 Od poloviny padesátých let cestoval Krautheimer po Řecku, Turecku, Izraeli, Tunisku a Španělsku. V roce 1956 byl Krautheimerovi místo profesora na Princetonu, on to však odmítl.95 V šedesátých letech se Richard Krautheimer zabýval především ranou křesťanskou architekturou. Nejtěţším poĉinem pro něj bylo napsat Early Christian and Byzantine Architecture.96 Nebyl si nikdy jistý, jestli tímto dílem uspěl. Dnes však kniha jiţ povaţuje za klasiku ve svém oboru.97 Sám Krautheimer s tímto textem nebyl zcela spokojen a v mnoha

89 BRANDT 2012, s. 1. 90 KRAUTHEIMER 1991, s. 116. 91 KRAUTHEIMER, Richard; KRAUTHEIMER-HESS, Trude. 1956. Lorenzo Ghiberti. Princeton: Princeton University Press. 92 TRACHTENBERG 1997, s. 95 93 Další ranou v této době bylo i krvácení do mozku Richarda Krautheimera, na které málem umřel. Ibid., s. 104 94 TRACHTENBERG 1997, s. 105 95 SEARS 2013 96 KRAUTHEIMER, Richard. 1965. Early Christian and Byzantine Architecture. Harmondsworth: The Pelican History of Art. Další reedice byly vydány v letech 1975 (2. edice), 1979 (3. edice), 1981 (dotisk 3. edice) a poslední, ĉtvrtá edice, byla revidována v roce 1986 s pomocí Slobodana Ćurĉiće. 97 Dale Kinney hovoří o publikaci jako o nepostradatelném zdroji pro badatele na poli výzkumu raně křesťanské architektury. KINNEY 2013. Civis Romanus: Richard Krautheimer, s. 195. W. Eugene Kleinbauer uvádí, ţe se jedná o jeden z nejvýznamnějších Krautheimerových poĉinů. KLEINBAUER 1971. Modern Perspectives in Western Art History: An Anthology of Twentieth-century Writings on the Visual Arts, s. 350. 21 následujících reedicích jej upravoval a doplňoval.98 Jak bylo jeho zvykem, skromně podotýkal, ţe to, jestli je práce dobrá, záleţí na posouzení druhých. A druzí byli nadšeni.99 Ne, ţe by se snad jednalo o první poĉin na poli byzantského a raně křesťanského umění,100 ale Krautheimer toto období a tuto problematiku pojal zcela jiným, ĉtenářsky velmi atraktivním způsobem. Nejedná se o pouhý soupis staveb, jejich zařazení, lokaci a nákresy, ale spis je ceněn především pro zasazení budov do kontextu místa, doby a tradic.101 Pro vymezení tak širokého spektra, jakým byly byzantské a raně křesťanské stavby, bylo třeba najít urĉitý stylový vývoj a stanovit poĉáteĉní determinanty jednotlivých vlivů. Důleţitá byla myšlenka nelpět příliš na srovnávání plánů daných budov.102 Jak Krautheimer poznamenává, to, ţe jsou si struktury podobné, nemusí být jistě způsobeno přímým vztahem mezi stavbami, ale ĉasto se jedná pouze o prostý vzhled jednotlivých stavebních prvků, jeţ se opakuje stále dokola v průběhu let.103 Podoba stavebních prvků, které se pojí s danou oblastí, však není jediným determinantem ve snaze zařadit budovy do stylových okruhů. Podle Krautheimera je důleţitým prvkem tzv. slohový charakter budovy, který zůstává stále stejný, i přesto, ţe se pouţité materiály ĉi technika mohou v průběhu let změnit.104 Tato slohová jednota je tvořena převáţně prostorem a hmotou, v pouţívání světla a konceptu výzdoby. Kritické poznámky týkající se Krautheimerova díla se objevily v souvislosti s výběrem objektů. Krautheimerovi

98 KRAUTHEIMER 1991, s. 118. 99 Pochvalně se vyjadřuje Philippe Verdier, jenţ vyzdvihuje Krautheimerovu mistrovskou syntézu dané problematiky díky rozsáhlému výzkumu. VERDIER, Philippe. 1969. Early Christian and Byzantine Architecture by Richard Krautheimer. American Journal of Archaeology. Vol. 73., No. 2., s. 255-259.; Cecil L. Striker tvrdí, ţe na rozdíl od jiných knih v edici Pelican se nejedná o pouhou příruĉku, ale spíše o rozsáhlou esej, jeţ obsahuje mnoho otázek a odpovědi na ně vybízí k dalšímu výzkumu ĉi upřesnění závěrů a hypotéz. STRIKER, Cecil L. 1997. Richard Krautheimer and the Study of Early Christian and Byzantine Architecture. in Kliemann, Julian Matthias, ed. In memoriam Richard Krautheimer: relazioni della giornata di studi, Roma, 20 febbraio 1995, Palazzo dei Conservatori, Salla dell'Ercole. Rome: Bibliotheca Hertziana. s. 27-40.; Donald Bullough naráţí na problém kritik, jeţ nebyly vţdy jen pozitivní, a dodává, ţe je zřejmé, ţe v publikaci takového rozsahu si zajisté najde své kritiky nesouhlasící se všemi tezemi, ale upozorňuje, ţe se jedná ve většině případů pouze o drobnosti, jeţ jsou v rámci díla irelevantní. BULLOUGH, Donald: 1967. Rezension von: Krautheimer, Richard: Early Christian and Byzantine architecture. The Burlington Magazine. Vol. 109., s. 537-538. S nejrozsáhlejší kritikou se Krautheimer setkal při příleţitosti vydání první edice v roce 1965 od Friedricha W. Deichmanna, jeţ upozorňuje na ĉetné nepřesnosti. DEICHMANN, Friedrich Wilhelm. 1972. Rezension von: Krautheimer, Richard: Early Christian and Byzantine Architecture. Byzantinische Zeitschrift. Vol. 65., s. 441- 458. Krautheimer později uznal přínos této kritiky a tvrdil, ţe je za ni vděĉný, jelikoţ mu umoţnila eliminovat chyby pro vydání druhé edice. KRAUTHEIMER 1991, s. 118. 100 Mezi dřívější publikace patří zejména kniha Manuel d'Art Byzantin od Charlese Diehla (1910), Monuments d'architecture byzantine od Jeana Ebersolta (1934), Byzantine Architecture and Decoration od Johna A. hamiltona (1956) ĉi The origin and development of early Christian church architecture od Johna G. Daviese (1953). Všechny tyto spisy však téma pojednávaly struĉně, nešly příliš do hloubky, omezily se jen na pouhý popis staveb a nezahrnovaly tak široké geografické území jako zkoumal později Krautheimer. 101 KOSTOF 1967, s. 263. 102 Ibid. 103 Ibid. 104 Ibid. 22 bylo vytýkáno, ţe se nezabýval také světskými budovami, které byly ĉasto nedílnou souĉástí církevních staveb.105 V 60. letech postupně také zaĉalo docházet k obnovení vztahů s německými historiky umění a studenty. Nebyla to však jednoduchá situace. Propast mezi těmi, co byli nuceni emigrovat a mezi těmi, co díky sympatiím s nacisty mohli dál v Německu pokraĉovat ve své pedagogické ĉinnosti, byla příliš hluboká. Oba tábory se snaţili tuto propast překlenout, byla však příliš naplněna hořkými vzpomínkami, nenávistí a nedůvěrou.106 Krautheimer tvrdil, ţe pouze na prstech jedné ruky by se dali spoĉítat ti, kteří se nenechali ošálit národně soicálním reţimem, a příliš mnoho bylo těch, kteří „tomu ďáblu podali aspoň prst“, ať uţ to bylo pod tlakem, díky lichotkám anebo z ĉiré politické nevědomosti.107 Uznával však, ţe ţidé a další perzekuované osoby si velmi obtíţně dokáţou vzpomenout, ţe kuráţ byla tehdy vzácností a ţe je těţké se vţít do situace druhých. Podle Krautheimera však paradoxně nebyl takový problém s těmi, o kterých bylo známo, ţe sympatizovali s nacisty, ale s těmi, co své sympatie skrývali. Nešlo odhadnout, o koho se jedná. Krautheimer byl zpoĉátku velmi zatvrzelý vůĉi německým studentům, obzvláště odmítal hovořit s těmi, jeţ měli za profesora nacistu Hanse Sedlmayra.108 Aţ později mu došlo, ţe vinu nesou pouze jedinci a ne celý národ. Nakonec tato hořkost ustoupila do pozadí a Krautheimer tak získal mnoho nových známých a blízkých přátel, mezi nimiţ byl například i Wolfgang Lotz, který se později stal ředitelem Hertziany a nabídl Krautheimerovi byt v Římě na penzi.109 Osmnáct let na institutu, kde byl dokonce dvakrát ve funkci doĉasného ředitele,110 bylo podle Krautheimera jeho nejšťastnějším obdobím ţivota. Jak sám prohlásil, fakulta byla v té době směsicí těch nejroztodivnějších individuí, které ve své bodrosti dokonce nazval „exotickými zvířaty, které byly výbornými badateli a učiteli, velmi osobitými, ale ne příliš ochočitelnými.“111

105 KOSTOF 1967, s. 263. 106 KINNEY 2013. 107 KRAUTHEIMER 1991, s. 111 108 KINNEY 2013. Další informace o Sedlmayrovi: HAIKO, Peter. 1989. 'Verlust der Mitte' von Hans Sedlmayr als kritische Form im Sinne der Theorie von Hans Sedlmayr. Heiss, Gernot et al. Willfährige Wissenschaft. Die Universität Wien 1938-1945.; SCHAPIRO, Meyer. 1936. The New Viennese School. Review of Kunstwissenschaftliche Forschungen II. Art Bulletin. Vol. 18., No. 2., s. 258-262.; SCHNEIDER, Norbert. 1990. Hans Sedlmayr. Altmeister moderner Kunstgeschichte. Berlin: Dietrich Reimer Verlag, , s. 266, 267-288. 109 Další informace o Lotzovi: ACKERMAN, James. 1982. In Memoriam, Wolfgang Lotz. Journal of the Society of Architectural Historians. Vol. 41, s. 5-6.; HOWARD, Deborah. 1995. Lotz's Text: Its Achievement and Significance. Lotz, Wolfgang. Architecture in : 1500-1600. Pelican History of Art. New Haven, CT: Yale University Press, s. 1-7. 110 SMYTH 1991, s. 78. 111 KRAUTHEIMER 1991, s. 107. 23

3.8. Biblioteca Hertziana V roce 1969 nabídl Wolfgang Lotz, ředitel Bibliotheca Hertziana, Krautheimerovi a jeho ţeně byt v Palazzo Zuccari, sídle institutu, který mu měl slouţit po dobu penze. V létě roku 1971, se tam Trude a Richard přestěhovali. Přestoţe byl Krautheimer velmi spokojený v New Yorku, bylo mu jiţ 73 let a nechtěl zůstávat na místě, kde by měl neustále na paměti, ţe měl dřív mnohem více síly a byl aktivnější. Navíc podle něj nebyl New York vhodný pro starší lidi, jelikoţ nikde nejsou staří lidé osamocenější neţ ve velkém městě. 112 Avšak jak sám prohlásil: „Nepřemýšlím o sobě jako o fosílii.“113 Stále byl zvědavý, měl touhu objevovat. Díky permanentnímu pobytu v Římě se mohl Krautheimer intenzivně věnovat pátému svazku Corpusu basilicarum Christianarum Romae. V této době také vzniklo dílo Rome - Profile of a City, 312-1308.114 Kniha se stala populární nejen v akademických kruzích, ale také mezi laickou veřejností.115 Původně chtěl Krautheimer napsal o Římě trilogii. Kromě raných dějin města chtěl svazky věnovat letům 1450-1600 a poslední svazek 17. století a poĉátků století osmnáctého.116 Uznal však, ţe tento projekt je nad jeho síly. Výzkumu první ĉásti věnoval bezmála 50 let a věděl, ţe jiţ nemá dalších padesát roků na to, aby poznal dostateĉně Řím za doby renesance a baroka. Nakonec vydal třetí ĉást pod názvem The Rome of Alexander VII

112 KRAUTHEIMER 1991, s. 119. 113 Původní znění citace: „I do not think of myself as a fossil.“ KRAUTHEIMER 1991, s. 120. 114 KRAUTHEIMER, Richard. 1980. Rome: profile of a city, 312 – 1308. Princeton: Princeton University Press. Nejnovější vydání je z roku 2000. V roce 1981 vyšla kniha v italštině: : 312-1308. Roma: Edizioni dell'Elefante, 1981. V roce 1987 vyšlo vydání německé: Rom: Schicksal einer Stadt, 312-1308 : Beck, 1987. A v roce 1999 vydání francouzské: Rome: portrait d'une ville, 312-1308 , 1999. 115 Krautheimer dodává, ţe měl pochyby nad tím, zda kniha, jeţ měla velký komerĉní úspěch, je dobrá i po akademické stránce. KRAUTHEIMER 1991, s. 121. V recenzích na knihu se vyjadřují kritici pochvalně. Robert J. Brentano nazývá knihu revolucí v náhledu na středověký Řím. BRETANO 622. Ellis Waterhouse píše o trvalé hodnotě knihy. WATERHOUSE 195. Gerhart B. Ladner se zmiňuje, ţe někteří z Krautheimerových předchůdců, kteří psali o pozdně antickém a středověkém Římě, se snaţili jít podobnou cestou, ale nikdo nedokázal popsat Řím tak komplexně, jako Krautheimer. LADNER 336. Mezi tyto Krautheimerovy předchůdce se řadí například BRENTANO, Robert. Rome before Avignon: a social history of ancient Rome. NY: Basic Books. 1974; GREGOROVIUS, Ferdinand. Geschichte der Stadt Rom im Mittelalter. 1859–1872; GARDNER, Julian. The Influence of Pope's and Cardinal's Patronage on the Introduction of the Gothic Style into Rome and the Surrounding Area, 1254-1305. University of London, 1969; WHITE, John. Art and Architecture in Italy, 1250 to 1400. London/Baltimore : , 1966, atd. Kritika díla Rome - Profile of a Cit, 312-1308 se skládá pouze z drobných poznámek a například Ladner se zmiňuje o náhledu Krautheimera na papeţe Řehoře I. Velikého, jeţ povaţuje za přeceňovaný, co se týĉe papeţova významu v kultu relikvií. LADNER 336. Další pochvalné kritiky jsou například SAINT-ROCH, Patrick. 1981. Krautheimer, Richard: Rome: profile of a city, 312 - 1308. Rivista di archeologia Cristiana. Vol. 57., s. 164-166.; PARTNER, Peter. 1981. Rome: Profile of a City, 312-1308, by Richard Krautheimer. The New York Review. May 14, s. 43-44.; MCGINN, Bernard. 1981. Review of Richard Krauthemer 'Rome: Profile of a City, 312–1308'. Church History. Vol. 50., s. 331-332.; BAGLIANI. Agostino Paravicini. 1982. Review of Richard Krautheimer 'Rome: profile of a city, 312–1308'. The Journal of Ecclesiastical History. Vol. 33., s. 278-280.; PURCELL, Nicholas. (1983). Review of R. Krautheimer 'Rome: Profile of a City, 312–1308'. Journal of Roman Studies. Vol. 73., s. 210-211., atd. 116 KRAUTHEIMER 1991, s. 122. 24

1655-1667.117 Tyto práce, spolu s knihou Three Christian Capitals118, se zabývají disciplínou, známou jako topografie. Jedná se přístup, který se zabývá způsobem, jímţ historie utváří urbanistický prostor. Zkoumá role institucí, tříd ĉi politických sil, nároky na obranu, ekonomické podmínky, přístupové cesty a důleţité komunikace a dále také zkoumá důleţitost a cíle budovatelů a stavitelů těchto měst. Krautheimerův přístup a jeho schopnost nahlédnout na městskou zástavbu z mnoha různorodých úhlů pohledu přispěl k tomu, ţe se dějiny urbanismu staly základním kamenem pro další historický výzkum měst.119 Dne 21. dubna 1994 byl Richard Krautheimer oceněn titulem ĉestného obĉana města Říma. O šest měsíců později, 1. listopadu 1994, ho zastihla smrt, stále ještě ve velmi produktivním období. Zemřel tak jako "Civis Romanus", coţ bylo uznání, jehoţ si cenil nejvíce.

„Aniţ by byl praktikujícím ţidem ĉi křesťanem, Krautheimer byl nicméně jako Mojţíš ve svém dlouhém ţivotě. A právě i jako Mojţíš si uţil nejlepšího ţivota a nejlepší smrti.“120

117 KRAUTHEIMER, Richard. 1985. The Rome of Alexander VII, 1655-1667. Princeton: Princeton University Press. 118 KRAUTHEIMER, Richard. 1983. Three Christian Capitals: Topography and Politics. Berkeley: University of California Press. 119 ACKERMAN 2004, s. 233. 120 Původní znění citace: „Neither a believing Jew nor a Christian, Krautheimer was nevertheless like Moses in living for so long. Like Moses, too, he enjoyed the best life and the best death.“ KRISKY 1995, 17. 25

4. KRAUTHEIMEROVA METODA Richard Krautheimer o sobě prohlašoval, ţe při práci nepouţíval ţádných metodologických postupů. Ĉasto prohlašoval:

"Nedokázal jsem si 'metodu' ĉistě teoreticky představit. Spíše jsem ji viděl jako něco, co úzce souvisí s předmětem, a je tedy přizpůsobivá a konkrétní. […] Jak já to vidím, neexistuje ţádná metoda pro přístup k dějinám umění. […] Samozřejmě, ţe i já vím, ţe neexistují 'ĉistá fakta', jelikoţ jsou přístupny pouze skrz jejich interpretaci, a dokonce i prostý popis nevyhnutelně dává objektu vysvětlení."121 Avšak mnozí jeho ţáci si Krautheimerovo jméno spojují s kontextuálním přístupem, jenţ se u Krautheimera vytvářel postupně a v jeho pozdějších dílech dosahuje vrcholu. Pro formování takového přístupu byly zásadní jak osobnosti, se kterými se Krautheimer setkal v době studií, tak pozdější ţivot na americké půdě.

4.1. Situace dějin umění ve 30.letech 20.století v USA a její recepce na Krautheimerův badatelský přístup Pobyt v Americe byl pro Krautheimera zásadním v utváření jeho přístupů a metodologie. To, co zaĉalo jiţ v Německu pod díky Franklovi, tedy pojetí architektury v kontextuálním smyslu, se naplno rozvinulo díky nucené emigraci do USA. Prolínání se anglosaského a německého školského systému, přehodnocení zaběhlých principů a přizpůsobení se americkému publiku rozšířilo obzory mnoha badatelům ze všech vědních sfér. 30. léta, kdy se Krautheimer dostal do USA, byla pro emigranty rozporuplná. Na jednu stranu se jejich poĉátek nesl ve znamení zlaté éry dějin umění v USA, jak je pojmenoval Panofsky.122 Byly vytvořeny vhodné podmínky pro výzkum, coţ bylo dáno bohatstvím tamních sbírek, přístupností knihoven, mnoţstvím vernisáţí ĉi moţností vézt podnětné diskuze.123 Finanĉní stránka také přispívala k rychlému rozvoji dějin umění jako disciplíny a vznikaly mnohé fondy pro podporu uĉebních materiálů.124 Na druhou stranu situace v USA

121 Původní znění citace: „I could not conceive of 'method' in the abstract. Rather I saw it as something closely linked to the subject, hence flexible and concrete. [...] As I see it there is no one method for approaching the history of art. [...] Of course, even I know that 'pure facts' do not exist, that they are accessible only by interpretation, and that even plain description inevitably interprets the object.“ ACKERMAN 1997, s. 68. 122 PANOFSKY 1955, s. 327. 123 Ibid. 124 Ibid.. 26 nebyla nijak lehká pro prchající historiky umění. Velká hospodářská krize zapříĉinila nedostatek financí na univerzitách a nedá se ani říci, ţe by ţidovská obec v Americe nebyla terĉem projevů antisemitismu.125 Nicméně akademici se nakonec dokázali integrovat v americkém školství, za coţ byli někteří představitelé univerzitních zařízení vděĉní. Například Walter William Spencer Cook, ředitel Institute of Fine Arts v New Yorku poněkud kontroverzně prohlásil: „Hitler je můj nejlepší přítel. Zatřepal stromy a já teď sklízím jablka.“ 126 Kromě Richarda Krautheimera dostali v USA azyl i Erwin Panofsky, Walter Friedlaender, Karl Lehmann, Martin Weinberger, Adolph Goldschmidt, Otto Homburger, Marcel Aubert, Alfred Salmony ĉi Ernst Kitzinger.127 Parker uvádí, ţe kurátorů a historiků umění vyhnaných z Německa ĉítalo aţ 250 lidí.128 Ne však všechny univerzity byly příznivě nakloněny zaměstnat evropské emigranty.129 Nově příchozím poskytli azyl spíše státní univerzity neţ ty prestiţní soukromé.130 To je i případ malé univerzity v Louisville, která jako první poskytla Krautheimerovi útoĉiště a byla navíc souĉástí obce s dlouhou tradicí německých a ţidovských osadníků.131 Mezi další emigranty přednášejících na menších univerzitách patřili i Horst Waldemar Janson, jenţ zaĉínal na univerzitě v St. Louis ĉi William S. Heckscher , jehoţ se ujala například University of Iowa a jiné.132 Naopak Panofsky se těšil mimořádné oblibě

125 Eisler uvádí, ţe v roce 1812 vyšel v platnost zákon o zákazu ţidů vyuĉovat jiný obor neţ medicínu. Ibid. 126 Původní znění citace: „Hitler is my best friend. He shakes the trees, and I collect the apples.“ PANOFSKY 1955, s. 332. 127 Cook, Walter William Spencer. Pro další informace o Erwinu Panovském: HOLLY, Michael Ann. 1984. Panofsky and the Foundations of Art History. Ithaca, NY: Cornell University Press., Metzler Kunsthistoriker Lexikon: zweihundert Porträts deutschsprachiger Autoren aus vier Jahrhunderten. Stuttgart: Metzler, 1999, s. 294-99.; Pro další informace o Walteru Friedlaenderovi: Metzler Kunsthistoriker Lexikon: zweihundert Porträts deutschsprachiger Autoren aus vier Jahrhunderten. Stuttgart: Metzler, 1999, s. 104-107., WENDLAND, Ulrike. 1999. Biographisches Handbuch deutschsprachiger Kunsthistoriker im Exil: Leben und Werk der unter dem Nationalsozialismus verfolgten und vertriebenen Wissenschaftler. Munich: Saur, vol. 1, s. 174-9.; Pro další informace o Karlu Lehmannovi: BOBER, Phillis Pray. 1964. "Foreward." Essays in Memory of Karl Lehmann. Marsayas Supplement 1. New York: Institute of Fine Arts., s. v-vi., LEHMANN, Phyllis Williams. 1996. "Karl Lehmann." Encyclopedia of the History of Classical Archaeology. Westport, CT: Greenwood Press, vol. 2, s. 669-70.; Pro další informace o Martinu Weinbergerovi: WENDLAND, Ulrike. 1999. Biographisches Handbuch deutschsprachiger Kunsthistoriker im Exil: Leben und Werk der unter dem Nationalsozialismus verfolgten und vertriebenen Wissenschaftler. Munich: Saur, vol. 2, s. 724-727.; Pro další informace o Otto Homburgerovi: WENDLAND, Ulrike. 1999. Biographisches Handbuch deutschsprachiger Kunsthistoriker im Exil: Leben und Werk der unter dem Nationalsozialismus verfolgten und vertriebenen Wissenschaftler. Munich: Saur, vol. 2, s. 320-323., WORMALD, Francis. "Otto Homburger." Burlington Magazine. Vol. 106., s. 513.; Pro další informace o Marceli Aubertovi: DESCHAMPS, Paul. 1965. "Marcel Aubert." Monuments et Memoirs publies par Académie des Inscriptions et Belles-Lettres. Vol. 54., s. 1-6.; THIBOUT, Marc. 1963. "Marcel Aubert." Bulletin Monumental. Vol. 121., s. 9-19.; Pro další informace o Alfredu Salmonym: WENDLAND, Ulrike. 1999. Biographisches Handbuch deutschsprachiger Kunsthistoriker im Exil: Leben und Werk der unter dem Nationalsozialismus verfolgten und vertriebenen Wissenschaftler. Munich: Saur, vol. 2, s. 577-580. 128 PARKER 1997, s. 324. 129 Například na Harvardu existovaly jiţ od 20. let 20. století kóty pro maximální poĉet ţidovských studentů, jejichţ poĉet nesměl překroĉit 15%. Harvard's Jewish Problem. 130 PARKER 1997, s. 320. 131 Ibid. 132 KAUFMANN 2010, s. 23. 27 v USA a jeho postavení a mnoţství badatelských příleţitostí byli tedy spíše výjimkou mezi emigranty.133 Nově zaloţený Institute of Fine Arts v New Yorku (1937) a také Institute for Advanced Studies (1930) na Princetonu nabízely pracovní příleţitosti pro uprchlíky, jeţ si mohli dovolit zaměstnat badatele díky bohatým finanĉním zdrojům, které ĉasto chyběly univerzitám po Velké hospodářské krizi.134 V této době byly dějiny umění v USA spíše ve fázi přeměny. Nejdůleţitějším bodem bylo, podle tehdejších pramenů, uĉit veřejnost schopnosti docenit umění a vézt ji k pochopení a poţitku z něj.135 Snaha o přenesení umění do sféry kaţdodenního ţivota byla umocněna hnutím, jeţ se nazývalo Picture Study Movement.136 Toto hnutí fungovalo jiţ od 19. století a na poĉátku 20. století dosáhlo svého vrcholu. Díky novým a vylepšeným technikám reprodukce bylo moţné pouţívat obrazové reprodukce v hodinách, coţ se stávalo mimo jiné i populární mezi emigranty, jelikoţ mnohé děti přistěhovalců nerozuměli anglickému jazyku, a tak byla nutná komunikace skrz obrazy. Hnutí se zároveň snaţilo vštípit estetické principy dětem za pomoci studia reprodukcí a přenést tak „ideály krásy“ na jejich rodiĉe, jeţ by byli schopní tyto ideály implementovat do svého okolí.137 Do této situace tedy přišla z Evropy nová vlna emigrantů, kteří přinesli odlišné názory a myšlenky a odlišné pojetí dějin umění. Pro Ameriĉany nebylo lehké přijmout nové přístupy ĉi interpretace, které však byly pevně zakořeněny v myslích jejich evropských kolegů. Ať uţ se jednalo o nová stylová období, jakými byl například manýrismus, ĉi nové disciplíny, jako ikonografie a ikonologie, jeţ sebou přinášel Erwin Panofsky. Před příchodem uprchlíků z Evropy se podle Eislera dějiny umění v USA opíraly převáţně o dva přístupy. Prvním byl výzkum významu obrazů. Druhým přístupem byla stylová analýza Wölfflinova typu.138 Ta byla pro svou vědeckost a objektivitu velmi oblíbená u amerického publika. Nově příchozí sebou přinesli nový styl prezentace informací, nové přístupy a kladli inovativní otázky. Jistý druh kulturního šoku ĉekal na uĉence z kontinentální Evropy, jeţ byli zvyklí na tvrdé prostředí německého školství. Na svých hodinách oĉekávali důkladnou přípravu, na

133 KAUFMANN 2010, s. 22. 134 Ibid. 135 Jedno z nynějších nejdůleţitějších amerických periodik věnovaných dějinám umění je art Bulletin. Na poĉátku jeho zaloţení, tedy od roku 1913, se v něm vyskytovaly práce, které se věnovaly otázce obsahu kurzů dějin umění na univerzitách, jako například: „The value of Art in a college Course“ nebo „Preparation of the Child for a College Course in Art“. Teprve se zaloţením nového periodika, Art studies v roce 1923, zaĉaly výzkumy amerických badatelů zajímat evropské kunsthistoriky. PANOFSKY 1955, s. 325. 136 SMITH 1986, s. 48. 137 Ibid. 138 EISLER 1969, s. 553. 28 jakou byli zvyklí z německých gymnázií. Museli se smířit s faktem, ţe znalosti jim pevně vštípené, nebyly samozřejmostí jak pro americké publikum, tak pro americkou akademickou obec. Znalosti zeměpisného rázu, Evropských dějin ĉi třeba jazyků citelně chyběly.139 Na druhou stanu Krautheimer dodává, ţe nutnost přizpůsobit výklad neznalému publiku jej stimulovala přemýšlet o věcech z jiného úhlu a dala tak podnět k přehodnocení některých myšlenek. Důleţitým aspektem byl také fakt, ţe evropští kunsthistorici byli zvyklí myslet v národním a regionálním duchu. Oproti tomu měli ameriĉtí badatelé větší svobodu a hranice těchto myšlenek překonávali.140 Nebyli limitováni zavedenými teoriemi a ovlivněni dějinami a zvyklostmi v rámci své země a tudíţ dokázali nazírat na problém z jiné perspektivy. Ameriĉtí badatelé se také zajímali mnohem více o pouţité materiály, které byly v Evropě spíše předmětem zájmu na technických školách. Anglosaské prostředí se také snaţilo vyvarovat abstraktních spekulací coţ, jak Krautheimer zmiňuje, bylo dáno i bohatostí jazyka, který umoţňuje vyjádřit se v přesném slova smyslu. Přesto, ţe dějiny umění byly pevně zakořeněny v jazyce německém, němeĉtí emigranti si povětšinou vybrali anglický jazyk pro své akademické výzkumy. Podle Krautheimera tento fakt lze vysvětlit na základě toho, ţe bohatost anglického jazyka a široký rejstřík slovních obratů bránila v nejasném výkladu myšlenek a moţnosti mnoha rozliĉných interpretací, jeţ nabízel jazyk německý. Angliĉtina byla pro něj lepším jazykem pro vědecký výzkum, jelikoţ to byl jazyk, s jehoţ pomocí mohl být badatel více konkrétní v projevu. Struktura vět byla pro Krautheimera logická a jasná. Říkal, ţe angliĉtina nutí ĉlověka řádně se zamyslet a myšlenky jasněji formulovat, jelikoţ se jedná o bohatší jazyk s ohromnou slovní zásobou. Není zde tedy prostor pro nejasnosti a je nutné vyjádřit se přesně. Na druhou stranu však prohlašoval, ţe anglický jazyk není tak zcela pragmatický, protoţe zde nenastává prostor pro filozofii a teoretické otázky. 141 Panofsky s touto myšlenkou souhlasil a dodával, ţe nepřesnost německého jazyka ĉasto sváděla k triviálnosti a k rozmanitému pochopení daných myšlenek.142 Díky nově formulovaným idejím a tezím se, podle Panoského, evropští badatelé zaĉali oprošťovat od úzce zaměřených ĉlánků a troufli si na pojetí dějin umění v mnohem větší škále neţ doposud.143

139 KRAUTHEIMER 1991, s. 100. 140 PANOFSKY 1955, s. 328. 141 KRAUTHEIMER 1991, s. 104. 142 PANOFSKY 1955, s. 329 143 Panofsky uvádí jako příklad zájem o výzkum vlivu celé klasické mytologie na středověké umění, místo úzce zaměřené oblasti, jako například transformace tématu Herkula a Venuše. PANOFSKY 1955, s. 330. 29

Podle Parkera se němeĉtí uĉenci snaţili oprostit od principů Hegeliánské historiografie, jeţ nadřazuje urĉité civilizace. Snaţili se hledat jiné a nové metody jakými byla ikonografie a také se zaĉali zabývat významem kontextu.144 Urĉité lpění na německém přístupu k dějinám umění je však dáno faktem, ţe disciplína vznikla v Německu a tudíţ prvotní zásadní spisy pocházejí od německých badatelů. Erwin Panofsky dodává, ţe se tedy nejedná o německý patriotismus. Přestoţe ve 30. letech to bylo stále Německo, jeţ bylo na špici oboru, Amerika jej však, podle Panofského, zaĉala dohánět.145

Praktická stránka bádání donutila tedy emigranty ĉasto upustit od sloţitých a hypotetických spekulací v oblastech dějin umění a donutila je více si všímat zřetelných prvků. Anglosaský pozitivismus146, jenţ se nesl v duchu přijímání logických a ověřitelných faktů byl metodologický způsob odlišný od německého způsobu bádání. Kaufmann dodává:

"... Panofsky vynechal mnoho teoretických a filozofických bodů jeho argumentů, a vyjádřil se v mnohem jednodušším, jasnějším a více objektově-orientovaným způsobem."147

Nejen nízká erudovanost byla důvodem pro přesedlání na praktické otázky. Ackerman vyslovil myšlenku, ţe se Němci snaţili zdrţet své studenty od abstraktního způsobu smýšlení, které povaţovali za nebezpeĉné, jelikoţ jej pokládali za jeden z důvodů krize, jeţ vypukla v jejich vlasti.148 Richard Krautheimer se vyjádřil velmi obdobně. Kvůli pevným názorům a radikálním myšlenkám nacistické propagandy Krautheimer odmítal zabývat se teorií a tvrdil, ţe se ve výzkumu neřídí metodologickými postupy.149 Rád věřil, ţe téma si badatelé vybírají pro jeho nároĉnost a vyzývavost a v průběhu bádání pak bude vybrána adekvátní metoda.150 Rozdíl v Krautheimerově práci před odjezdem do USA a v prvních letech jeho exilu a mezi pozdějšími badatelskými léty tkví nejvíce v interpretaci staveb. Práce se zabývá otázkami identity a politiky. To se týká i prvních svazků prvního dílu korpusu. Ve svých raných bádáních se Krautheimer snaţí o jistou formu pozitivistické objektivity a popisnosti, jeţ má velmi blízko ke způsobu bádání jeho pozdější domoviny, tedy USA. Podává tak

144 PARKER 1997, s. 318. 145 PANOFSKY 1955, s. 323-4. 146 BRANDT 1997, s. 78. 147 Původní znění citace: „…Panofsky left out many of the theoretical or philosophical points of his arguments, and expressed himself in a much simpler, clearer, and more object-oriented manner.“ KAUFMANN 2010, s. 26. 148 KAUFMANN 2010, s. 28. 149 ACKERMAN 1997, s. 68 150 ACKERMAN 1991, s. 83. 30 komplexní popis raně křesťanských kostelů. V pozdějších svazcích, po syntéze německé a americké zkušenosti, si jiţ dovoluje nadnést problémy a otázky týkající se moţného politického záměru objednavatelů. Dalším bodem byl jiný systém školství neţ v Německu. Kromě zkušeností z Lousville jej pozměnila převáţně zkušenost z Vassar Colege. Vassar byl pro Krautheimera cennou zkušeností, která velmi přispěla k formování jeho vlastního postupu při výzkumu. Škola jej seznámila s americkým univerzitním prostředím. Všichni němeĉtí emigranti se shodovali, ţe nejvíce v ţivotě museli pracovat na gymnáziu. Studium šlo i do takové hloubky, ţe například sám Krautheimer se kvůli své školní práci o Egyptě nauĉil ĉíst hieroglyfy.151 Tato důkladná průprava je nauĉila systematiĉnosti a smyslu pro detail. V USA se místo toho studenti středních škol věnovali hojně mimoškolním aktivitám, jako byl sport, kultura ĉi ĉetba. Němci uznávali, ţe tento systém americké studenty, na rozdíl od nich, nauĉil umění komunikace, sebereprezentace skrz vlastní názor anebo třeba organizaĉním schopnostem.152 Na Vassar College na Krautheimera vzpomínají jako na ĉlověka, jenţ měl jisté prombémy s tím, jak široce byly humanitní obory vyuĉovány v USA. Německá tradice ve vysokém školství byla spíše úzce zaměřena na konkrétní obory neţ na všeobecný přehled. Krautheimer se tedy na Vassar College zaĉal se zabývat analýzou ideálních osnov pro humanitní studia. Vassar podle něj nabízel vzdělání poskytující základní fázi odborného vědění na pomezí širokého spektra obecného věděných vědomostí.153 Dilema, jeţ dlouho řešil, byla kombinace uţšího a konkrétnějšího zaměření a širokého záběru amerických osnov. Postupem ĉasu se mu podařilo změnit sylaby.154 Tituly předmětů zůstaly stejné, ale proměnil se jejich obsah. Klasické dělení témat na jednotlivé slohy doplnily pojmy, jako jsou manýrismus, karolínské umění, pozdní gotika ĉi pozdní antika.155 Krautheimer také upozornil na důleţitost seminářů. Ty jeho se zabývaly historickými subjekty ve větší hloubce. Vassar tedy umoţnil Krautheimerovi seznámit se s typem humanitních škol, jenţ fungoval v USA a právě zde se pravděpodobně zaĉala rozvíjet Krautheimerova dovednost integrovat to nejlepší z evropského školského systému do toho amerického a vytvořit tak syntézu, jeţ se stala základem nejen jeho stylu výuku, ale i vlastního myšlení. 40. léta se tak nesla ve formování nové struktury Krautheimerova bádání a výzkumu. I přestoţe Krautheimer tvrdil, ţe ţádnou metodu výzkumu nemá, přeci jen se zaĉal v této době

151 COOLIDGE 1995, s. 120. 152 ASKEW 1995, s. 7. 153 KRAUTHEIMER 1991, s. 106. 154 ASKEW 1995, s. 7. 155 Ibid., s. 115. 31 utvářet styl badání, jeţ pak uplatnil na další zkoumané stavby, jimiţ se zabýval. Prvními pracemi, jeţ se nesly v duchu syntézy evropské a americké zkušenosti, byly v roce eseje z roku 1942 Introduction to an „Iconography of Mediaeval Architecture“ a The Carolingian Revival of Early Christian Architecture. O textech Krautheimer pronesl:

"V mé doktorandské práci jsem viděl les, ale zanedbal jsem stromy; při práci na korpusu, jsem viděl stromy, ale ne les. Teď jsem spatřil les díky stromům a mám pod sebou pevnou zem."156

Jak je vidět, jiţ od raných děl se utvářel styl, v němţ později Krautheimer pracoval. Průzkum kostelů ţebravých řádů nebyl podpořen řádným výzkumem, co se týĉe archivních materiálů. Tudíţ zanedbal stromy, jak sám říká. Korpus se naopak nesl ve znamení detailního průzkumu jednotlivých bazilik v Římě, veškerých dostupných materiálů, nákresů, archeologických průzkumů, ale forma tohoto díla neposkytovala (i přes ĉást, jeţ se zabývala historickým kontextem) příliš mnoho prostoru pro popsání veškerých spojitostí, jeţ přispěly k utváření jednotlivých budov. Tedy les nemohl být zcela spatřen. Aţ nemoţnost pracovat in situ v Římě nutila Krautheimera zabývat se více teoretickými otázkami. Vyuţil tak dosavadního materiálů, jeţ implementoval do širších souvislostí, jak kulturních, tak politických ĉi liturgických. Pojímal architektonické jednotky jako médium, skrz které jsou prezentovány ideologické vize. Napětí mezi nemateriálními a hmotnými elementy jsou základními sloţkami ikonografie architektury. Krautheimer si povšimnul, ţe praktické aspekty konstrukce jsou upozaděny na úkor funkce dané struktury a jejímu náboţenskému významu.157 Tato schopnost staveb vyvolat dojem jiného prostoru ĉi místa skrz stavební prvky, pomohlo oprostit středověkou architekturu od pojmu architektonické mimesis. Nejednalo se tedy o pouhé kopie klasických staveb a jejich prvků, ale cílily na středověkého diváka, jenţ si tak mohl propojit známé prvky, jeţ pak evokovaly urĉitý význam. Navíc Krautheimer dokázal, ţe lze zjistit význam stavby uţ jen z pouhého soustředění se na strukturu samotnou a tudíţ není potřeba důkladné formální analýzy a klasifikace.158 Podle Ackermana práce posunuly hranice kontextu, aby obsáhly celé spektrum raného středověkého světa. Povaţuje je také za studie,

156 Původní znění citace: „In my Ph.D. thesis I had seen the forest but neglected the trees; in working on the Corpus, I had seen the trees but not the forest. Now I saw the forest because of the trees; I had firm ground under my feet.“ KRAUTHEIMER 1991, s. 104. 157 MCCURRACH 2011, s. 42. 158 Ibid., s. 48. 32 jeţ jako první aplikovaly koncept ikonografie na architektonické monumenty.159 V eseji z roku 1942, se tak finálně propojily veškeré sloţky předchozích výzkumů Richarda Krautheimera a on mohl koneĉně spatřit les díky stromům.160

4.2. Kontextualismus "Richard opanoval nevyslovenou dispozicí při studiu umění, jeţ bychom mohli nazvat kontextualismem: interpretací umění ve světle intelektuálně- teologické kultury, jeţ je produkovala"161

Kontextualismus klade důraz na souvislosti, ve kterých bylo dílo vytvořeno. Bere v potaz události, jeţ probíhaly v době a místě vzniku uměleckého díla, aby tak vysvětlilo, proĉ je jeho koneĉná podoba právě taková, jaká je. Relevantní pro tuto disciplínu jsou informace o umělci, o politické a ekonomické situaci daného místa, o významu díla, o objednavateli a o motivech lidí, jeţ měli s dílem co doĉinění. Jedná se o přístup k umělecké analýze a hodnocení skrz spojitosti, jeţ dopomáhají k porozumění a interpretaci, v případě Krautheimera, zkoumané budovy. Odporuje představě díla, jako celku izolovaného v rámci doby a místa. Umělecké dílo tedy není autonomním objektem existujícím pouze na estetické úrovni. Jedná se o výtvor, jeţ je pevně zakořeněn v dějinách a lze mu zcela porozumět, pouze pokud budou zváţeny všechny kontextuální roviny, jeţ dílo doprovází. Pokud uváţíme kontextualismus v rámci architektury, tak nelimituje dílo analýzou pouze vlastních sloţek stavby, ale uznává i ty prvky mající co doĉinění s okolnostmi projektu a zahrnuje je do koneĉné interpretace uměleckého díla. Kontextualismu pomáhá do hloubky porozumět a následně ocenit význam dané stavby, coţ je obzvláště důleţité u architektury, jenţ souvisí těsně s funkcí. Kontextualismus nebyl teorií, kterou by uvedl aţ Richard Krautheimer, ale formoval se postupně v myslích mnohých kunsthistoriků. Mnozí z těch, jeţ byli s touto metodou spjati, byli také, ať uţ přímo ĉi ne, provázání s Richardem Krautheimerem. Prvním byl Jacob Burckhardt (1818-1897). Burckhardt se snaţil umělecké dílo zasadit do širšího kontextu a sledoval jeho vývoj v celosvětové kulturní provázanosti.162 Zabýval se kulturní historií a říkal, ţe umělecké období by mělo být pojímáno v celé jeho šíři. Na umění by tedy nemělo být nazíráno pouze z hlediska rozdělení na sochařství, malbu ĉi architekturu, ale měly by být

159 ACKERMAN 2004, s. 232. 160 KRAUTHEIMER 1991, s. 104. 161Původním znění citace: „Richard had an unspoken disposition in the study of the arts of the past, which could be called contextualism: the interpretation of the arts in the light of the intellectual-theological culture that produced them“ ACKERMAN 1997, s. 68. 162 KULTERMANN 1996 [1966 vydání první edice], s. 175. 33 brány v potaz také externí faktory, jako je kaţdodenní ţivot lidí dané doby. Burckhardt se zajímal o dějiny architektury, které pojal jako dějiny úloh.163 Zkoumal historické okolnosti, jeţ přispívaly a ovlivňovaly vznik stavby. Jiţ tedy nešlo pouze o narativní dějepis umění, jeţ sleduje střídání stylových období, ale o kontextuální pojetí dějin umění. Jak je jiţ napsáno výše, pravděpodobně nejzásadněji ovlivnil Krautheimera Paul Frankl (1878-1962). Frankl byl ţákem Wölfflina.164 Navazoval na něj ve smyslu vývoje architektury, kde se jednotlivá období střídala v protichůdných postojích k období předešlému. Ve spisu Entwicklungsphasen der neueren Baukunst (1914) navrhnul, ţe architektonické návrhy lze rozdělit do ĉtyř kategorií stádia vývoje – prostor, tělesnost, světlo a poslední kategorií je záměr. Jedná se o záměr, který souvisí s architektonickými formami ve vztahu s jejich sociální funkcí, jelikoţ budova je vţdy zasazena do kulturního kontextu. Frankl tento záměr rozšiřuje o ozvěny, jeţ struktura vyvolává i po svém dokonĉení a zaměřuje se tak na odezvy po dokonĉení stavby.165 Frankl napsal také obsáhlou knihu zabývající se metodikou dějin umění – Das System der Kunstwissenschaft (1938), jeţ se zabývala stylem a která udávala, ţe historik umění by se měl, mimo jiné, zabývat kulturně-historickým objasněním epochy.166 Krautheimer popisoval Frankla následujícím způsobem:

"Frankl byl velmi tichý, soustředil se na fakta, ale propojoval je s prostředím, nauĉil mne, jak se dívat na budovy. Jak se dívat na budovy, jak je pochopit nejen jako kusy zdiva, ale jako místo, kde bylo vše provozováno."167

Dalším kunsthistorikem, důleţitým pro formaci Krautheimera, byl Aby Warburg (1866-1929) a jeho ikonologie. Warburg prohlašoval, ţe je třeba hledat ve výtvarném díle okolnosti, za kterých bylo dílo vytvořeno. Warburg v tomto přesvědĉení navazoval na Burckhardta a jeho kulturní historii, ale na rozdíl od něj propojil uměleckou a kulturní sféru a snaţil se pojmout

163 KROUPA 2010, s. 233. 164 Wölfflin také ovlivnil Krautheimera, ne však, co se týĉ metody, ale spíše prezentaĉního řádu. Krautheimer se řídil zásadou, ţe vedená lekce má být příběhem, raději neţ pouhým sledem jednotlivých faktů. Jiţ na první přednášce Krautheimera zaujalo, jak Wölfflin dokáţe postavit příběh, jenţ postupně graduje. Avšak Wölfflinův formálně analytický přístup byl pro Krautheimera příliš zaměřen na „fakta“ a ne na kontext, v němţ dílo vzniká. KRAUTHEIMER 1991, s. 94. 165 Ibid., s. 54. 166 KROUPA 2007, s. 221. 167 Původní zení citace: „Frankl was very quiet, down to facts, but with a wide interest into backround, and he taught me, really how to look at a building. How to look at a building, how to understand it not only as a piece of masonry or something, but as a site, where things were carried on.“ KRAUTHEIMER 1990, s. 3. 34 umělecké dílo jako syntézu těchto dvou sloţek.168 Paul Crossley tvdí, ţe Krautheimer se ve svých esejích z roku 1942 inspiruje Aby Warburgem a jeho tvrzením, ţe ĉlověk je ĉinitelem, na nějţ je třeba zaměřit se při zkoumání volby a konfliktů u daného uměleckého díla. Tato myšlenka navazuje na Krautheimerovo zaměření se na pluralitu v myšlení osob zainteresovaných při vzniku stavby a tedy na variabilitu souvislostí a významů hrajících důleţitou roli při projektování budov. 169 Při formování úvahy o opětovném pouţití antických prototypů ve snaze odkazovat na díla a jejich významy, jeţ byly tehdejšímu divákovy dobře známy, vycházel tedy Krautheimer z tezí Abyho Warburga, které ale pouţil velmi originálním způsobem. Warburg psal o teorii sociální paměti, jeţ sledovala uţívání antických motivů jako prostředku ke zvýraznění uměleckého projevu.170 Krautheimer spojoval vyuţití antických motivů a prvků s odkazem na duchovní myšlenku.

Erwin Panofsky (1892-1968) byl – podle Lavina – následujícím ĉinitelem zásadním pro upevnění Krautheimerova kontextualismu.

"Přesvědĉení, ţe umělci do svých děl vloţili nejen srdce, ale i mysl, proměnil dějiny umění z upadající zběhlosti ve znalectví a porozumění na důkladné a nároĉné dějiny idejí se specifickou metodou, kterou Erwin Panofsky pozvedl na úroveň pravé humanistické disciplíny. Dovedl to především díky své brilantní schopnosti 'vysvětlit' kontext uměleckých děl odkázáním na širokou škálu rysů z jiných oborů."171

Ono vysvětlení kontextu uměleckých děl byl Krautheimerovi velmi blízké a navzájem se s Panofskym respektovali ve svých názorech. Všechny tyto osobnosti měly urĉitý vliv na utváření kontextuálního pojetí díla. James S. Ackerman říká, ţe to, co se nauĉil od Krautheimera je propojit daná fakta dohromady a dát objektu význam, který je moţno získat z důmyslné interpretace, coţ je sice, podle Ackermana vrozený um, který se nelze nauĉit, ale dá se rozvíjet. 172 Ackerman si o Krautheimerově

168 KROUPA 2007, s. 198. 169 CROSSLEY 1998, s. 117. 170 KROUPA 2007, s. 237. 171Původní znění citace: „The belief that artists could speak their minds as well as their hearts with their hands transformed art history from effete exercise in conoisseurship and appreciation into a rigorous and challenging history of ideas with a distinctive methodology that erwin Panofsky raised to the level of a humanistic discipline in its own right – above all through his uncanny ability to 'explain' the context of works of art by reference to a wide variety of evidence from other fields.“ LAVIN 1996, s.13. 172 ACKERMAN 2004, s. 231. 35 metodě myslí, ţe je důleţité soustředit se na původní plán a funkci, jelikoţ ty nám odhalí záměr donátora a také potřeby uţivatelů. Architekt pracuje s těmito poţadavky, s klimatem, kulturním, historickým a náboţenským, s tradicí ve které je budova zakořeněna, s místními podmínkami – ať uţ jde o místo, materiál nebo pracovní sílu. Závěreĉná podoba pak vychází z architektova daru (ĉi jeho neschopnosti) uchopit všechny tyto faktory. A proto se historik umění nemůţe spokojit s výzkumem pouze na poli svého oboru, ale nutně musí jít dál, za hranice umění.173 Krautheimerův přístup, se zaĉal formovat jiţ práci, jeţ se zabývala architekturou středověkých synagog. Autor si kladl otázky, na které nebylo moţno odpovědět pouhým zkoumáním architektonických struktur a forem. Snaţil se osvětlit na stavbě kulturní zvyky ţidů a z toho pak vycházela forma dané architektury. Dokonce i v první publikované Krautheimerově práci z roku 1925 Die Kirchen der Bettelorden in Deutschland je náznak budoucího kontextuálního zaměření. Poslední kapitola totiţ zpracovává kulturní kontext, jenţ se lišil od celkového způsobu pojetí mendikantských kostelů, jeţ byly v textu zkoumány z hlediska stylové analýzy.174 Kontextualismus se tedy u Krautheimera vyvíjel postupně a hlavní principy se propojily u esejí z roku 1942.175 Základní teze těchto textů, je, ţe význam budov nebyl pouze jeden, ale mohlo jich být více. Je také důleţité při výzkumu zaĉít vţdy od budovy a jejího úĉelu, jeţ je těsně spjat s potřebami a přáním uţivatele a objednavatele. Krautheimer tvrdí, ţe ţádná středověká architektura nebyla příliš zatěţována otázkami konstrukce budovy, ale primárními hledisky byla praktická a liturgická funkce.176 Dále hraje ve formování budovy důleţitou roli tradice, místní podmínky, terén, dostupné materiály a pracovní síla a aţ nakonec přichází architektova vize. V ĉlánku The Carolingian Revival of Early Christian Architecture Krautheimer tvrdí, ţe například stavba chrámu ve Fuldě má záměrně formu raně křesťanské římské baziliky, aby demonstrovala novou karolínskou politiku, jeţ se obracela k Římu. Karel Veliký, jakoţto římský císař, navazoval na tradici Konstantina a tato politika se postupně zaĉala promítat v architektuře. Navíc měla stavba chrámu ve Fuldě poukázat svou strukturou na baziliku sv. Petra v Římě, jakoţto místo hrobu sv. Petra. V chrámu ve Fuldě byly totiţ uloţeny ostatky sv. Bonifáce, jenţ měl stejný význam pro Germány, tak jako sv. Petr pro

173 ACKERMAN 2004, s. 231. 174 KRAUTHEIMER 1925, s. 117-127; SAUERLÄNDER 1995, s. 119. 175 KRAUTHEIMER, Richard. 1942. Introduction to an "Iconography of medieval architecture". Journal of the Warburg and Courtauld Institutes. Vol. 5., s. 1-33.; KRAUTHEIMER, Richard. 1942. The Carolingian Revival of Early Christian Architecture. The Art Bulletin. Vol. 24., No. 1., s. 1-27. 176 KRAUTHEIMER 1942. Introduction to an "Iconography of medieval architecture"., s. 1. 36

Římany.177 Proto není moţné říci, ţe by snad stavby 9. století byly pouhým odezníváním prvotních raně křesťanských bazilik, ale jednalo se záměrné oţivení těchto struktur, ať uţ z politických důvodů, ĉi z důvodu nárůstu kultu římských muĉedníků a svatých.178 Krautheimer v té době samozřejmě nebyl jediným kunsthistorikem, jenţ by se zabýval kontextem budov. Význam v architektuře byl totiţ od 30. let 20. století populární tendencí v dějinách umění.179 Krautheimer, ale upozorňoval i na negativa, jeţ sebou kontextuální pojetí můţe nést. Podle něj je důleţité si vytyĉit limity a nenechat se unést přílišnou snahou o různé asociace, které se mohou vyjevit při hledání významů.180 Willibal Sauerländer o Krauthemerovi prohlásil:

„….Krautheimer se vystříhal ĉirého formalismu a bez větších metodologických okolků se stal kontextualistou, ještě předtím neţ samotný pojem zaĉal existovat.“181

4.3. Krautheimer – pedagog Vzájemná symbióza německých a amerických zvyklostí, vliv uĉitelů, praktické znalosti archeologie, široký rozhled a zaměření se nejen na rané křesťanství a architekturu, ale také na renesanci, sochařství ĉi vlastní aktivní sběratelská ĉinnost, utvořila z Richarda Krautheimera pedagoga, jenţ dokázal ukázat studentům širší souvislosti v dějinách umění. Phyllis Lambert, bývalá ţákyně a donátorka ĉástí korpusu, vzpomíná, ţe Krautheimerův přístup k architektuře byl takový, jaký měl Mies van der Rohe – od grandiózního nápadu aţ po velkou pozornost k tomu nejmenšímu detailu. Popisoval budovu jasně, logicky, zkoumal dřívější zástavbu, lidský prvek ĉi program. Chtěl porozumět budově po straně fyzické, spoleĉenské a také chtěl nalézt, jaká idea se skrývala za celým konceptem.182 Marvin Trachtenberg, další student Krautheimera, dodává s nadsázkou, ţe jediná metodologie Richarda Krautheimera spoĉívala ve ĉtení římského zdiva. Styl výzkumu přizpůsoboval jednotlivým problémům a jejich aspektům. Jeho lekce tak nebyly pouhým předáváním informací a názorů, ale spíše se jednalo o výzkumnou práci, kterou sám Krautheimer prováděl a ke které si přizval své studenty. Výuka se tím stala, podle pamětníků, mnohem

177 KRAUTHEIMER 1942. The Carolingian Revival of Early Christian Architecture., s. 1-13. 178 Ibid., s. 17. 179 SAUERLÄNDER 1995, s. 119. 180 Ibid. 181 Původní znění citace: „ …Krautheimer eschewed mere formalism, and without any methodological fuss, he was a contextualist avant la lettre.„ Ibid. 182 LAMBERT 1995, s. 6. 37

intenzivnější a efektivní.183 Pro Krautheimera byla důleţitá aktivní participace studentů na projektech. Chtěl, aby studenti byli ĉiniteli jednotlivých lekcí a aby nešlo jen o holé předání informací. Byl na své studenty velmi nároĉný. Tato metoda, kdy své studenty uĉil dospět ke správnému výsledku za pomoci pokusu a omylu, měla pravděpodobně kořeny u Paula Frankla, jenţ uĉil Krautheimera, ţe musí tímto způsobem najít sám sebe. Také jej uĉil o tom, ţe ani profesor není neomylný, ale je to pouze lidská bytost.184 Paul Frankl měl na Krautheimera vliv nejen co se týká rad z edukaĉní oblasti, ale také byl základním kamenem pro Krautheimerův kontextualismus – disciplíny, z nichţ vycházelo jeho bádání.185

183 TRACHTENBERG 1995, s. 22. 184 KRAUTHEIMER 1988, s. 8. 185 Krautheimer se u Frankla setkal s rekonstrukcí historie budov s ohledem na záměr zainteresovaných osob (od objednavatele aţ po architekta), s ohledem na teologii, liturgii, filozofii ĉi kulturní kontext. KLEINBAUER 1971, s. 349. 38

5. CORPUS BASILICARUM CHRISTIANARUM ROMAE Corpus basilicarum christianarum Romae je dílo, jeţ zabralo Richardu Krautheimerovi více jak polovinu ţivota. Vzhledem k tomu, ţe poĉátky prací na korpusu se datují do 30. let 20. století a konĉí v letech sedmdesátých, lze na díle vystopovat prvky vývoje bádání Richarda Krautheimera.186 Jak sám autor říká: „Corpus mne zcela změnil. Dvě věci, které mne změnily, byly na jedné straně Corpus, jenž vyžadoval preciznost, limitovat sám sebe, zkoušet nalézt, co nejvíce faktických skutečností, skutečností, jež zahrnují budovu, její dějiny a tak dále - to byl jedna věc. Další věcí byl jednoduše pobyt ve Spojených státech, ale to je jiný příběh."187

5.1. Započetí projektu V roce 1927 se zaĉala rodit myšlenka na korpus, který měl pojmout a zaznamenat památky Říma. Autorem projektu byl August Grisebach, historik umění na univerzitě v Heidelbergu.188 Grisenbach plánoval, ţe projekt bude vypracován na způsob Dehia, coţ byly příruĉky německých uměleckých památek, jejichţ tvorbou se zabýval od roku 1899 George Dehio.189 Práce měla poskytnout ucelený přehled i celkové míře památek na území Německé říše. První soupis byl vydán v roce 1905.190 Původně měl být korpus rozdělen na ĉást pojednávající o raně křesťanských a středověkých památkách a poté měly následovat svazky o památkách renesanĉních a barokních.191 Krautheimer, jenţ dostal na starosti právě budovy staršího data192, měl spolupracovat s Rudolfem Wittkowerem, jemuţ byly svěřeny stavby novější.

186 KRAUTHEIMER, Richard; FRANKL, Wolfgang; CORBETT, Spencer. 1937-1977. Corpus basilicarum christianarum Romae. Early Christian Basilicas of Rome, 5 Bde. Città del Vaticano: Pontificio Istituto di Archeologia Cristiana. 187 Původní znění citace: „Now the Corpus changed me completely. The two things which changed me I think were on one hand the Corpus, which meant being very precise, limiting oneself, trying to find out as many facts as possible, facts concerning the building, concerning its history, and so forth – that was one thing. The other thing was simply the , but that´s another story.“ KRAUTHEIMER 1990, s. 122. 188 BRANDT 2012, s. i. 189 Richard Krautheimer vzpomíná Georga Dehia v souvislosti se svou dizertací Die Kirchen der Bettelorden in Deutschland. Právě Dehio byl podnětem k tématu této práce, jelikoţ se Krautheimerovi nelíbila jeho myšlenka, ţe architektura ţebravých mnichů byla druhem redukovaného umění vysoké gotické architektury. Svou prací tak chtěl tuto tezi vyvrátit. KRAUTHEIMER 1990, s. 8. 190 Das Handbuch. 191 KRAUTHEIMER 1991, s. 96. 192 Krautheimer vzpomíná, ţe poĉátkem jeho zájmu o raně křesťanskou architekturu byla návštěva baziliky San Clemente, kde se v jediné stavbě snoubí kostel z 18. století, dále pozůstatky kostelů z 12. a 4. století aţ nakonec v nejhlubších základech stavby je k vidění i mithraneum ze století druhého. Tato kombinace jednotlivých fází stavby viditelná pouhým okem a uvědomění si, ţe u mnohých staveb v Říme by tomu taky tak mohlo být, byla pro Krautheimera rozhodující. KRAUTHEIMER 1990, s. 17-18. 39

Tento první projekt však nakonec nebyl realizován a postupně upadal v zapomnění. O několik let později byl resuscitován, ale prošel zásadní změnou, neboť baroko a renesance jiţ nebylo souĉástí soupisu památek.193 O znovuobnovení prací na korpusu se zaslouţil Ernst Steinmann, ředitel Bibliotecy Hertziany v Římě, od roku 1912 aţ do své smrti v roce 1934. Steinmann navrhl, ţe institut převezme záštitu nad celým projektem. Krautheimerovi byl přidělen pomocník, jenţ prošel stejným univerzitním prostředím jako on sám. Byl jím Němec Harald Keller, asistent ředitele v Biblioteca Hertziana.194 Projekt nesl původně název Handbuch der römischen Kirchen.195 Korpus byl v této druhé etapě definován jako záznam všech dostupných informací o raně křesťanských bazilikách v Římě obsahující co nejkompletnější bibliografii a nákresy, plány, fotografie a reprodukce, jak dostupné z minulosti, tak i nově provedené. Samotný výzkum pak zapoĉal v roce 1933. Na poĉátku nebylo v plánu, ţe korpus bude nakonec obsahovat pět svazků a nikdo samozřejmě netušil, ţe bude trvat téměř padesát let, neţ bude dílo dokonĉeno.196 Chronologicky se korpus zabývá stavbami z poĉátku raně křesťanského umění v Římě aţ do poloviny 9. století. Toto rozpětí bylo dáno poslední etapou, kdy raně křesťanské umění bylo na vzestupu, coţ se týkalo vlády papeţů Lva III. aţ Lva IV. (795-855), protoţe, jak Krautheimer dodává, po skonĉení jejich pontifikátu stavební ĉinnost v Římě ustala a poté, v 11. století, zapoĉala ve zcela středověkém architektonickém stylu.197 Disciplíny, jakými jsou topografie, epigrafie ĉi výzkum mozaik, jsou brány pouze jako doplňující obory a Krautheimer se jimi zabývá pouze do té míry, do jaké mohou přispět k objasnění stavebního vývoje.198 Oproti tomu, jak bylo na poĉátku plánováno, se Krautheimer nesnaţí uvést veškeré, do té doby známé studie ĉi díla, pojednávající o jednotlivých stavbách. To samé se týká i všech jiţ dříve provedených plánů, kreseb a popisů budov. Je samozřejmé ţe Krautheimer pracoval pouze s prameny, které se přímo týkaly objektu jeho studia. Ne všude bylo moţné se opírat o archeologické vykopávky. Prvním důvodem je nákladnost archeologických prací. Druhým je pak ĉastá fyzická neproveditelnost těchto vykopávek, vzhledem k pozdější zástavbě, souĉasné funkci kostelů a jejich uţívání.199 Výjimku pak tvoří San Lorenzo fuori le mura, jenţ byl těţce poškozen za 2. světové války a kde byly tudíţ archeologické vykopávky moţné. Krautheimer se tedy musel ĉasto spokojit jen

193 KRAUTHEIMER 1991, s. 96. 194 Harald Keller (1903-1989) byl německým historikem umění a také profesorem. V letech 1930-1935 pracoval jako asistent ředitele Bibliotecy Hertziany. Inventory of Harald Keller Papers. 195 BRANDT 2012, s. ii. 196 KRAUTHEIMER 1991, s. 97. 197 Ibid. 198 KRAUTHEIMER 1937, s. xiii. 199 Ibid., s. xv. 40 s důkladnou analýzou a architektonickým průzkumem. Zaměřoval se na detaily, které mu pomohly popsat nejranější moţnou podobu daných staveb. Jak sám dodává, základy staveb byly mnohdy k nalezení pod chodníkem, jeţ obíhal celou stavbu, stěny boĉních lodí byly ĉasto souĉástí přilehlých budov, vrchní ĉást chrámové lodi byla nejednou viditelná nad stropem boĉních lodí a nakonec se i původní střecha dala odvodit od stop, jeţ zanechala v nynějším stropě hlavní lodi.200 Důleţitým opěrným bodem bylo také studium zdiva, jeţ se zakládalo na poznatcích Giovenaleho.201 Se samotným architektonickým průzkumem spolupracoval Richard Krautheimer s mnoha architekty. Veškeré plány a nákresy byly provedeny na stupnici od 1-50, ale za úĉelem tisku byly zredukovány do škály 1-200, aby byly rozměry staveb evidentní na první pohled.202 Koncept popisu jednotlivých kostelů je dělen na jednotlivé sekce. Na úvod se u většiny budov nachází bibliografie, seznam starověkých nápisů a ilustrací, data uvedena v chronologickém pořadí. Dále je v korpusu uveden popis budovy, architektonická analýza a pokud to materiály, výzkumy a záznamy dovolily, tak také rekonstrukce jejího někdejšího vzhledu. Dále je v textu uvedena chronologie stavebního vývoje. Všechna tato data jsou pak analyzována v rámci historického kontextu. Vzhledem k tomu, ţe korpus vznikal mnoho let, je nutné poĉítat s rozdíly mezi jednotlivými svazky. Práce na první ĉásti byla poznamenána nejvíce. Ať uţ se jednalo o skuteĉnost, ţe Krautheimer nebyl příliš zkušený na poli archeologického bádání, tak i válka poznamenala vývoj celého projektu. Vznik druhé ĉásti korpusu byl pozitivně poznamenán, hlavně co se týká kvality plánů a nákresů budov, spoluprací s Wolfgangem Franklem, který jiţ dříve Krautheimerovi pomáhal. Také se připojili dva další badatelé, kteří byli zběhlí v jiném oboru, neţ Krautheimer, a to v architektonicko-archeologické sféře. Jednalo se o Spencera Corbetta a Alfreda K. Frazera.

5.2. Historie pěti svazků Desky pro první ĉást korpusu byly vydány roku 1937 pod Pontifico Istituto di Archeologia Cristiana. V oběţníku, který oznamoval vydání díla je poznámka, která blíţe přibliţuje, jak nesmírný význam měla Krautheimerova práce na dějiny raně křesťanského umění. Píše se tam, ţe před zapoĉetím prací na korpusu se předpokládala odhadem zhruba

200 KRAUTHEIMER; FRANKL; CORBETT 1959, s. xv. 201 Giovanni Battista Giovenale (1849- 1934) byl italský architekt, inţenýr, restaurátor a historik architektury. Giovenale, Giovanni Battista. 202 KRAUTHEIMER 1937, s. xvi. 41 třicítka raně křesťanských bazilik v Římě. Díky korpusu tento poĉet vzrostl na zhruba 70 památek.203 První ĉást korpusu, která obsahuje seznam 31 staveb204, vycházela postupně po jednotlivých svazcích.205 První tři svazky měly mezi sebou krátké rozestupy a byly vydány v letech 1937-1940 pod záštitou monsignora Johanna Petera Kirsche, jenţ byl rektorem Pontifico Istituto di Archeologia Cristiana206. O tuto spolupráci se zasadil Ernst Steinmann poté, co v roce 1933 politické události zapříĉinily nemoţnost sponzorství Bibliotheca Hertziana207. Díky němu jsou všechny svazky vydány pod Pontifico Istituto di Archeologia Cristiana. V roce 1937 obdrţel projekt povolení od papeţe Pia XI.208 Poté však zasáhly události druhé světové války a práce na korpusu musely být přerušeny. Ĉtvrtý svazek tak vyšel o mnoho let později a to hned ve dvou jazykových verzích, v italštině (1954) a angliĉtině (1956). 209 Poslední svazek uţ také nezaštitoval Institut, ale postarala se o něj American Philosophical Society. Zatímco první tři svazky byly nároĉné na financování, v tom smyslu, ţe Krautheimer sám musel hledat sponzory, v případě svazku ĉtvrtého se o finanĉní stránku postarala American Philosophical Society210 a také mu finanĉně pomohla bývalá studentka z Vassar College Phyllis Lambert.211 Vzhledem k tomu, ţe desky byly připraveny jiţ o mnoho let dříve, nebylo v 50. letech moţné dělat nějaké větší úpravy textů, ale jak sám Krautheimer dodává, podařilo se mu alespoň připsat pár drobných poznámek k budovám, jejichţ výzkum se od roku 1937 posunul. Původně měl svazek obsahovat apendix, zabývající se změnami a novými poznatky ve výzkumu v průběhu dvaceti let, po které trvalo první ĉást korpusu sestavit. Apendix měl obsahovat novinky ve výzkumu,

203 FORSYTH 1965, s. 514. 204 Seznam staveb uvedených v korpusu: S. Adriano, S. Agata dei Goti, S. Agata in Trastevere, S. Agnese fuori le mura, S. Agnese in Piazza Navona (in Agone), SS. Alessio e Bonifacio, S. Anastasia, S. Andrea in Catabarbara, S. Angelo in Pescheria, S. Apollinare, SS. Apostoli, S. Balbina, S. Bibiana, S. Cecilia in Trastevere, S. Cesarion in Appia, S. Cesario in Palatio, S. Ciriaco alle Terme, S. Clemente, SS. Cosma e Damiano, S. Crisogono, S. Croce in Gerusaleme, S. Ermete, S. Eusebio, S. Eustachio, S. Felicita in Thermis, S. Francesca Romana, S. Grigorio in Velabro, S. Giovanni in Ayno, SS. Giovanni e Paolo, S. Giovanni a Porta Latina, S. Gregorio Magno 205 Jedná se o stavby od kostela S. Adriano aţ po S. Gregorio Magno 206 Pro více informací o Johannu Peterovi Kirschovi: BAUS, Karl. 1939. Johann Peter Kirsch. Römische Quartalschrift. Vol. 47., s. 9-14.; MADEY, Johannes. 1992. Johann Peter Kirsch. Biographisch- Bibliographisches Kirchenlexikon (BBKL). Band 3. Bautz, Herzberg. s. 1533–1534.; HEID, Stefan. 2012. Johann Peter Kirsch. Personenlexikon zur Christlichen Archäologie. Forscher und Persönlichkeiten vom 16. bis zum 21. Jahrhundert. Band 1. Schnell & Steiner, Regensburg. s. 732-735. 207 KRAUTHEIMER 1991, s. 98. 208 KRAUTHEIMER; FRANKL; CORBETT 1977, p. xi. 209 BRANDT 2012, s. i. 210 KRAUTHEIMER; FRANKL; CORBETT 1959, p. ix. 211 KRAUTHEIMER 1988, s. 20. 42 jak Krautheimerovy vlastní, tak také jeho kolegů. Nicméně, tato myšlenka nikdy nebyla zrealizována.212 Druhá ĉást byla vydána v roce 1959. Práci zaštitovaly dvě instituce, Pontifico Istituto di Archeologia Cristiana a Institute of Fine Arts v New Yorku213. Ve druhé ĉásti korpusu jsou také jako spoluautoři uvedeni Wolfgang Frankl a Spencer Corbett, oba zkušení architekti se zkušenostmi s archeologickými vykopávkami. Obsah výtisku byl přesunut na konec, raději neţ na zaĉátek. Od první ĉásti se liší hlavně poĉtem zkoumaných budov, protoţe obsahuje analýzu převáţně jedné stavby a tou je San Lorenzo Fuori le Mura. Pokud se Krautheimer u některých staveb nemohl opírat o vlastní výzkum, u San Lorenza je tomu naopak. Bombardování za druhé světové války mu umoţnilo osvětlit stavební vývoj baziliky, její rané fáze a přispělo k fundamentálním objevům na poli výzkumu této stavby. Poniĉená struktura kostela umoţnila rozsáhlý archeologický výzkum základů stavby a nejen jí, ale také jejího okolí, coţ přineslo překvapivé objevy.214 Druhá ĉást korpusu neobsahuje pouze kompletní studii San Lorenzo Fuori le Mura, ale je zde uvedeno i dalších 14 staveb.215 Třetí ĉást korpusu byla vydána v roce 1967. Původně to měl být svazek poslední.216 Ale vzhledem k mnoţství dostupných materiálů a nově nalezených raně křesťanských prvků u mnoţství římských chrámů, nebylo moţné seznam bazilik uzavřít touto ĉástí. Krautheimer stále spolupracoval se Spencerem Corbettem, jenţ se staral převáţně o stavební analýzy. Třetí spoluautor, Wolfgang Frankl, se však kvůli jiným povinnostem nemohl práci na korpusu jiţ déle věnovat. Avšak, jak Krautheimer uvádí, není moţné přesně rozlišit, kdo přispěl, jakou ĉástí a tak je Franklův odkaz prostoupen i svazky následujícími.217 Třetí svazek obsahuje popis 15 staveb.218 Ĉtvrtý svazek pak následoval v roce 1970, coţ byla poměrně krátká prodleva od předchozí ĉásti korpusu. To bylo ovlivněno mimo jiné tím, ţe měl díky sponzorům

212 SEARS 2013. 213 KRAUTHEIMER; FRANKL; CORBETT 1959, p. x. 214 KRAUTHEIMER 1991, s. 116. 215 Seznam staveb uvedených v korpusu: S. Lorenzo, S. Lorenzo in Damaso, S. Lorenzo in Fonte, S. Lorenzo in Lucina, S. Lorenzo in Panisperna, S. Lucia in Selcis, SS. Marcellino e Pietro on the Via Labicana, S. Marcello al Corso, S. Marco, S. Maria Antiqua, S. Maria de Aracoeli, S. Maria de Metrio, S. Maria in Aquiro, S. Maria in Cosmedin, S. Maria in Domnica 216 Původně měl být korpus sestaven ze ĉtyř ĉástí. První tři byly katalogy staveb a ĉtvrtý svazek měl obsahovat historický přehled a syntézu. Nicméně monsignor Kirsch, zajímajíc se převáţně o archeologické hledisko, nebyl zainteresovaný do posledního svazku a tak z něj sešlo. SEARS, 2013. 217 KRAUTHEIMER; FRANKL; CORBETT 1967, p. xii. 218 Seznam staveb uvedených v korpusu: S. Maria Maggiore, S. Maria in Tempulo, S. Maria in Trastevere, S. Maria in Via Lata, SS. Martina e Luca, S. Martino ai Monti, SS. Michele e Magno, SS. Nereo ed Achilleo on the Via Ardeatina, SS. Nereo ed Achilleo near the Baths of Caracalla, S. Pancrazio, S. Pellegrino de Naumachia, S. Pietro in Vincoli, S. Prassede, S. Prisca, S. Pudenziana 43

Krautheimer k dispozici větší finanĉní moţnosti. Tato ĉást korpusu je poslední ĉástí, která sleduje baziliky ĉistě v abecedním pořádku. Obsahuje 14 popsaných bazilik.219 Následující pátý svazek je svazkem doplňujícím, ovšem ne ve smyslu obsahově méně významných staveb. Právě naopak. Pátá ĉást korpusu popisuje stavby pouze tři, zato tři nejdůleţitější baziliky v Římě. Jedná se o baziliku Sv. Jan v Lateranu, baziliku sv. Petra a Sv. Pavla za Hradbami. Pátý svazek, vydaný roku 1977, je věnován památce Ernsta Steinmanna, bez jehoţ pomoci by korpus nemohl vzniknout.220 Krautheimer se v předmluvě věnuje shrnutí celého projektu a vzpomíná na nejrůznější překáţky, ať uţ to byly ty politické, jako druhá světová válka, anebo ty ekonomické, coţ se týkalo především shánění prostředků pro výzkum.221

5.3. Dělení korpusu Korpus je rozdělen do pěti svazků a je, kromě svazku pátého, seřazen abecedně, coţ umoţnilo snadnou manipulaci s textem. Kostely jsou uvedeny podle jejich italského názvosloví, pod kterým byly známy v době sestavování korpusu, raději neţ v latině. Krautheimer dodává, ţe tam, kde to bylo nutné, byly uvedeny názvy oba.222 Důleţitou roli při sestavování korpusu hrály na prvním místě středověké prameny: katalog všech římských kostelů „per universas sanctorum sacras ecclesias huius alme Rome“, jenţ byl sestaven za papeţe Lva III. (795-816) ve svazku Liber Pontificalis.223 Dále pak výĉet kostelů v Itinerarium Salisburgense a v Itinerarium Einsiedlense.224 U všech kostelů, které byly zmíněny v některém z výše uvedených seznamů a které v době zapoĉnutí práce na korpusu stále existovaly, byl proveden průzkum pozůstatků raně křesťanské etapy a ty které tyto stopy nesly, byly zařazeny do korpusu. Pro kontrolu byl také pouţit seznam kostelů z roku 1193 z pera Cencia Cameraria.225 Co se týĉe geografického rozmístění kostelů, do korpusu byly zaneseny ty kostely, které leţí v Římě a v přilehlých předměstích.226 Bylo však pouţito menšího měřítka pro tato předměstí, neţ jak jsou známy dnes. Popsány byly ty kostely, které byly vyuţívány

219 Seznam staveb uvedených v korpusu: SS. Quatro Coronati, SS. Quirico e Giulitta, S. Saba, S. Sabina, S. Sebastiano, S. Silvestro in Capite, S. Sisto Vecchio, S. Stefano degli Abessini, S. Stefano Rotondo, S. Stefano in Via Latina, S. Susanna, S. Teodoro, S. Valentino, S. Vitale 220 KRAUTHEIMER; FRAZER; CORBETT 1977, s. iv. 221 Ibid., s. xi. 222 KRAUTHEIMER 1937, s. xiv. 223 Ibid. 224 Ibid. 225 Ibid. 226 Ibid. 44 křesťanským obyvatelstvem úzce spjatým s římským městským ţivotem. Místa, jeţ se vyznaĉovala spíše venkovským stylem ţivota, byla vynechána.227 Křesťanské stavby na předměstích byly zpravidla spojeny s katakombami a byly pod správou větších římských chrámů, jeţ se o danou komunitu staraly. Proto je například v korpusu uvedena S. Agnese fuori le mura a San Lorenzo, ale není v něm jiţ S. Alessandro ĉi S. Generosa, které náleţely k rurální spoleĉnosti. V neposlední řadě je důleţité uvést, ţe do korpusu byly zahrnuty pouze kostely. Tedy ty stavby, které slouţily k pravidelným sešlostem křesťanského obyvatelstva v době, jeţ byla vytyĉena, tedy do poloviny 9. století. Proto nejsou v korpusu uvedena mauzolea, ani taková jako je například Santa Constanza.228 Dále do díla nebyly zařazeny kaple, jeţ náleţí ke katakombám, protoţe neslouţily k sešlostem pravidelným, jichţ by se úĉastnilo více lidí. Výjimku tvořily ty kaple, z nichţ se staly později baziliky. Ty pak v práci zařazeny byly. To se týká například S. Lorenza, S. Agnese fuori le mura ĉi S. Ermete. Je také důleţité poznamenat, ţe pouze ty stavby, které byly postaveny jako raně křesťanské kostely ĉi ty, které byly jiţ ve vymezeném období zrekonstruovány do raně křesťanské podoby a jsou pro vývoj dějin raně křesťanské architektury nezbytné, jako např. S. Croce (jeţ byl dříve souĉástí Palazzo Cesoriano), byly do korpusu zařazeny a byly důkladně rozebrány229. Ostatní kostely, jeţ byly přetvořeny z antických struktur, jsou sice také v korpusu uvedeny, ale jsou od těch hlavních a důleţitých chrámů odlišeny menším fontem a ĉasto nejsou doprovázeny ţádnými nákresy. Korpus tak nezpracovával kaţdou památku stejným způsobem, coţ nebylo moţné vzhledem k rozlišné míře informací ĉi významu památky.

5.4. Význam Mnoho badatelů se zabývalo raně křesťanskou architekturou a ĉetné informace byly shromáţděny do nejrůznějších souhrnných monografií. Ty se však zabývaly místy, jako je například Sýrie, Konstantinopol ĉi Palestina. Souhrnná díla zabývající se památkami byzantské architektury vznikaly jiţ dříve, ale zabývaly se římskými provinciemi a ne městem samotným.230

227 KRAUTHEIMER 1937, s. xv. 228 Santa Constanza bylo původně mauzoleum, postavené okolo roku 350 pro Konstantinu, dceru Konstantina Velikého. Ve středověku bylo mauzoleum přeměněno na kostel. KRAUTHEIMER 1965, s. 66. Další informace : RASCH, Jürgen J. 2007. Achim Arbeiter, Das Mausoleum der Constantina in Rom. Mainz am Rhein. 229 KRAUTHEIMER 1937, s. xv. 230 Jedná se o díla Hanse Rotta Kleinasiatische Denkmäler aus Psidien, Pamphylien, Kappadokien und Lykien (1908), Howarda Crosbyho Butlera Ancient Architecture in Syria (1913), Uga Monnereta de Villarda La Nubia Medievale I-IV (1935-1957), a práce pojednávájící o raně křesťanském umění v Africe od Stéphana Gsella ĉi Paula Gacklera 45

Co se týká Říma, existovaly studie jednotlivých kostelů a bazilik. O problematice těchto staveb bylo napsáno mnoho, ale ještě nikdy předtím nebyl vypracován ucelený projekt, který by se snaţil shromáţdit veškerá tato místa, řádně je popsat a analyzovat. Richard Krautheimer si dal za úkol sestavit korpus, jeţ by shromaţďoval všechna dostupná data a informace i situaci raně křesťanských kostelů a bazilik v Římě a slouţil by tak jako základní studie pro další zkoumání raně křesťanské architektury. Důvodem, proĉ takový soubor do té doby, tudíţ do roku 1937, kdy vyšel první díl korpusu, chyběl, je podle Krautheimera celková situace raně křesťanské archeologie v Římě, jelikoţ aby badatel zjistil něco o příslušné památce, musel se ponořit hluboko do průzkumu stavby samotné a ne se spoléhat pouze na ĉetbu dostupných pramenů ĉi studií.231 Bylo tak nutné důkladně zkoumat stavbu samotnou a postupně sestavovat korpus.

"Analýza je zakořeněna v popisech a v nákresech půdorysů a řezů, které byly téměř ve všech případech provedeny speciálně pro tuto práci. Pouze na základě sběru takových faktů bude moţné psát dějiny raně křesťanské architektury v Římě. Tento poĉin povaţujeme za hlavní cíl a ukonĉení celého díla."232

Zkoumání raně křesťanských staveb zaĉalo v Římě jiţ v 16. století a studium probíhalo velmi důsledně.233 Nechyběly práce zabývající se topografií, hagiografií, liturgií, ikonografií ĉi studiem katakomb. Několik římských bazilik také bylo jiţ zpracováno do podob samostatných monografií. 234 Avšak samotný vývoj jednotlivých staveb zůstával opomíjen. Na druhou stranu bez této dlouhé historie výzkumu raně křesťanských monumentů by, jak Richard Krautheimer přiznává, nebylo moţné korpus sestavit.235 Krautheimerův korpus je tak první ucelenou sbírkou raně křesťanských kostelů (byť i pouhých pozůstatků) a hlavní důraz je kladen na analýzu jednotlivých stavebních prvků a na stavební vývoj, který vyplývá právě z

231 KRAUTHEIMER 1937, s. xiii. 232 Původní znění citace: „The analysis is fixed in the descriptions and in the drawings of ground plans and sections which have in almost every case been done especially for this work. Only on the basis of such collection of facts will it be possible to write a history of early Christian Architecture in Rome, which undertaking we consider the ultimate aim and the termination of the whole work.“ KRAUTHEIMER; FRANKL; CORBETT 1959, s. xiii. 233 KRAUTHEIMER 1937, s. xi. 234 Mezi největší badatele v této oblasti lze řadit i Giovanni Battistu de Rossi (1822-1894), italského archeologa, jenţ se proslavit průzkumem římských katakomb a spolupodílel se například na Corpus Inscriptionum Latinarum Corpus Inscriptionum Latinarum,Consilio Et Auctoritate Academiae Litterarum Regiae Borussicae Editum sv. VI. Giovanni Battista de Rossi.. 235 KRAUTHEIMER 1937, s. xi. 46 této analýzy. Pro Krautheimera je velmi důleţitou sloţkou právě nashromáţdění co nejvíce faktických informací, ze kterých můţe pak postupně sestavovat vývoj raně křesťanské architektury.236 Zároveň si byl Krautheimer vědom, ţe v Římě neustále probíhají nové a nové vykopávky, nová fakta jsou objevována, a tak v předmluvě z roku 1937, doufá, ţe korpus bude stále doplňován o nové informace.237 Cílem korpusu nebylo sestavit a zrevidovat dostupné známé materiály, ale provézt kompletně novou analýzu památek. Mimo zásluhy na sestavení seznamu všech raně křesťanských bazilik v Římě a determinací pozůstatků této éry u mnohých římských kostelů, dalším významným příspěvek do diskuze architektonických, stejně tak jako politických dějin Říma, jsou překvapivé poznatky u baziliky San Lorenzo Fuori le Mura. Historií a významem tohoto chrámu se zabývalo jiţ od minulosti mnoho uĉenců. Pro Krautheimera tedy bylo urĉitým štěstím, ţe se v roce 1943 událo neštěstí, jeţ mu pomohlo dostat se přes staletí přestaveb přímo k základům té nejranější stavební fáze. V tomto roce totiţ baziliku zasáhla bomba, která způsobila potřebu rozsáhlé rekonstrukce celého objektu. Díky této události bylo umoţněno provést vykopávky na dříve nedostupných místech.238 Mezi léty 1947 a 1949 se Krautheimer se svým dvorním architektem Wolfgangem Franklem a také profesorem Enricem Josim ponořili do výzkumu základů baziliky a osvětlili tak problematiku, která se týkala datace chrámu.239 Krautheimer se svými spoleĉníky objevili základy pelagianského chrámu z 6. století, pod nímţ se ukrývá síť katakomb, kde byl pohřben i svatý Vavřinec.240 Pod základy kostela se dříve nalézala Abundiova studna, jeţ byla místem odpoĉinku muĉedníka Abundia nad nímţ byla postavena apsida.241 V okolí baziliky San Lorenzo se nachází rozsáhlý hřbitov, jenţ byl jiţ dříve předmětem bádání. V Liber Pontificalis je uvedeno, ţe hrob sv. Vavřince, jeţ byl umuĉen za vlády císaře Valeriana, se nachází na Agro Verano. V těsném okolí místa uloţení těla sv. Vavřince vyrostla ve ĉtvrtém století basilica maior, jeţ se nyní nachází pod povrchem hřbitova a leţela tudíţ v těsné blízkosti nynější stavby. Je tedy mnohem starší, neţ nejstarší východní ĉást souĉasného kostela San Lorenzo, jeţ byla postavena za vlády Pelagia II (579-90). 242 Západní ĉást kostela je mladšího data. Byla vystavěna za vlády Honoria III (1216-27). Díky postupnému vývoji mezi těmito dvěma daty a také překrývání vrstev, se San Lorenzo stává velmi důleţitým pramenem pro výzkum raně křesťanské archeologie a pro

236 KRAUTHEIMER 1937, s. xiii. 237 Ibid., s. xi. 238 KRAUTHEIMER 1991, s. 116. 239 KRAUTHEIMER; FRANKL; CORBETT 1959, s. x. 240 Ibid., s. ix. 241 FORSYTH 1965, s. 515 242 KRAUTHEIMER; FRANKL; CORBETT 1959, s. 134. 47 pochopení vývoje kultu muĉedníků.243 Objevení basilicy maior v rámci Krautheimerova výzkumu se tak stalo důleţitým poĉinem, jeţ posunul celé dějiny bádání tohoto místa.244 Korpus je pro historiky umění také důleţitý pro vnímání oborů, jako je archeologie a architektura. Předchozí generace znalců a formalistů s odlišným přístupem, povaţovala tyto obory za přísně technické a neoĉekávala, ţe by architekti a archeologové přispívali větší mírou k rozřešení otázek interpretace. Jejich úkolem bylo pouze zaznamenávat a popisovat objekty a nálezy. Kunsthistorici se tak zabývali disciplínami pro ně urĉenými, jako je studium stylu a ikonografie. Richard Krautheimer naopak cítil, ţe se bez znalostí archeologie neobejde a ţe je také nutné objevy konzultovat s architekty. Díky práci na korpusu, tak zmizel rozdíl mezi badatelem, jeţ zkoumá pouze v rámci spisů v knihovnách a mezi terénním pracovníkem. Ono propojení se ukázalo jako velmi šťastné a tak Krautheimer zapoĉal novou éru kunsthistorického bádání, převáţně co se týká oblasti raně křesťanského umění.245 Georg Forsyth povaţoval Richarda Krautheimera za moderního uĉence, jenţ si uvědomil, ţe budovy samotné slouţí jako nejcennější dokument a tudíţ je nezbytné ponořit se do hloubky do jejich průzkumu a osvojit si dovednosti archeologa i architekta. Podle Forsytha se tak u Krautheimera spojuje klasický badatel v knihovnách s terénním pracovníkem.246 Taková syntéza se ukazuje býti velmi přínosnou. Spojuje v sobě schopnosti vědce vytrénovaného ĉetbou nejrůznějších historických dokumentů a bádáním v archivech s osobou, jeţ stejně tak dokáţe nazírat na stavbu jako na historické médium. Jedině tak můţe porozumět komplexnosti architektury. Architektura se tak stává primárním zdrojem výzkumu.247 Práce na korpusu si ţádá autora, jenţ je zběhlý nejen v bádání po archivech, jeţ vyţaduje historickou a filologickou průpravu, ale také je nutné, aby se práce ujala osoba, jeţ je schopna „přeĉíst“ budovu jako médium samotné. Budova je sledem myšlenek. Ať uţ se jedná o panovníka, objednavatele ĉi architekta. Je tedy zapotřebí dva náhledy, ten historický a ten architektonický, pro pochopení budovy do hloubky. V době po vydání první ĉásti korpusu a kdy vznikaly svazky další, bylo velkým trendem v oblasti bádání, zabývat se způsobem ţivota lidstva.248 Kladl se důraz víc neţ kdy dříve na pochopení kaţdodenních ĉinností, myšlenek a potřeb osoby ţijící v prvních stoletích po Kristu. Jednotlivé artefakty jsou tedy zkoumány

243 FORSYTH 1965, s. 518 244 KRAUTHEIMER; FRANKL; CORBETT 1959, s. 1-144. 245 např. korpus Pittura medievale a Roma: L'orizzonte tardoantico e le nuove immagini, 312-468. ed. M. Andarolo (Milan, 2006), který zkoumá římskou nástěnnou malbu z různých úhlů pohledu, jako monumentální zakázky křesťanských bazilik, jako světskou malbu produkovanou v pohanském prostředí a jako funerální malbu. ona vícepohledovost je typická pro Krautheimerovo bádání. 246 FORSYTH 1965, s. 515 247 Ibid. 248 Ibid., s. 520. 48 jako vypovídající evidence o ekonomice, osídlování, spoleĉenském a náboţenském ţivotě ĉi o obchodování.

5.5. Ohlasy na korpus V první řadě je třeba zmínit, ţe recenze na všech pět svazků korpusu jsou převáţně pochvalné a vyzdvihují význam díla pro budoucí badatele. Například Grabar se vyjádřil, ţe se jedná o excelentní poĉin a obdivuje nesmírně sloţitou dokumentaĉní práci. Také upozorňuje na fakt, ţe pro vytvoření korpusu bylo zapotřebí jak ohromných zkušeností, tak vynikající pozorovací talent.249 Croquison upozorňuje na korpus, jako na nepostradatelný zdroj a povaţuje dílo za obdivuhodné.250 Richard Krautheimer si nicméně byl sám vědom nedostatků díla. Vzhledem k tomu, ţe dokonĉit první ĉást korpusu trvalo téměř 20 let, je jasné, ţe se Krautheimer vyvíjel nejen osobně, ale i ve své badatelské ĉinnosti a tudíţ postupem ĉasu přehodnocoval některé své dřívější závěry. Krautheimer tak vyuţil při vydání druhé ĉásti korpusu prostoru pro kritiku ĉásti první.251 Práci vytýká hlavně chyby a nekonzistentnost nákresů a plánů, která byla zapříĉiněna spoluprací mnoha architektů různých zkušeností a způsobů práce a působí nejednotným dojmem Jednotlivé nákresy se tak liší kvalitativně i stylově.252 Pluralita v řadách spolupracovníků byla dána hlavně finanĉními obtíţemi, které nedovolili Krautheimerovi zaměstnat jednoho stálého spolupracovníka z řad architektů. Od druhé ĉásti korpusu spolupracuje pak výhradně s Wolfgangem Franklem a tento nedostatek je tudíţ odstraněn.253 Krautheimer se také omlouvá za svou angliĉtinu, převáţně se to týká prvního svazku. Je ale nutné si uvědomit, ţe v době, kdy zapoĉaly práce na korpusu, byl Krautheimer teprve v poĉátcích uţívání tohoto jazyka. V textu se objevuje mnoho chyb, jeţ se týkají interpunkce, matoucích poznámek ĉi dokonce špatného uţití angliĉtiny.254 Jazykového nesouladu si povšimnul i C. A. Ralegh Radford, který uvádí některé chyby, jako je například špatně

249 GRABAR, André. 1956. Rezension von Krautheimer, Richard: Corpus basilicarum christianarum Romae : vol. 1, 4. Cahiers archéologiques . Vol. 8., s. 273-274. 250 CROQUISON, D. J. 1939. Rezension von: Krautheimer, Richard: Corpus Basilicarum christianarum Romae : le Basiliche antiche di Roma. Revue belge d'archéologie et d'histoire de l'art. Vol. 9., s. 177-178. 251 KRAUTHEIMER; FRANKL; CORBETT 1959, s. ix. 252 Ibid.. 253 Ibid. 254 Ale jak sám autor recenze uvádí, není moţné přiĉítat tyto chyby, i ty jazykové, autorovi textu, nýbrţ špatné editaci. Krautheimer si, aĉkoliv nebyl rodilý mluvĉí angliĉtiny, zakládal na správné terminologii a názvosloví. FORSYTH 1965, s. 520. 49 pouţité jméno papeţe Innocence (v korpusu je uvedeno jméno papeţe jako „Pope Innocenz“) ĉi další pojmy (např. slovo „levelled“ místo „equalised“).255 Dále je korpusu vytýkáno, ţe se v některých případech rozchází popis budovy s předloţenými návrhy a náĉrty. Ĉtenář má pak dojem, ţe Wolfgang Frankl s Krautheimerem pracovali odděleně a výsledky své práce nekonzultovali. Forsyth si všímá rozdílu v popisu pelagiánského kostela, kdy Krautheimer uvádí, ţe se jednalo o jeskynní kapli, jeţ byla vyhloubena do skály, zatímco Franklův návrh ukazuje místo s plochým zastřešením.256 Přes všechny tyto drobné nedostatky je pět svazků Corpusu basilicarum christianarum Romae povaţováno za mimořádný poĉin na poli bádání raně křesťanského umění, jenţ získal a dodnes získává obdiv historiků umění.257

255 RADFORD 1938, s. 253. 256 FORSYTH 1965, s. 520. 257 Recenze: CROQUISON, D. J. 1939. Rezension von: Krautheimer, Richard: Corpus Basilicarum christianarum Romae : le Basiliche antiche di Roma. Revue belge d'archéologie et d'histoire de l'art. Vol. 9., s. 177-178; DEICHMANN, Friedrich Wilhelm. 1953. Rezension von: Krautheimer, Richard: Early Christian and Byzantine Architecture. Byzantinische Zeitschrift. Vol. 50., s. 199-202; DEICHMANN, Friedrich Wilhelm. 1969. Rezension von: Krautheimer, Richard: Early Christian and Byzantine Architecture. Byzantinische Zeitschrift. Vol. 62., s. 115-120.; DEICHMANN, Friedrich Wilhelm. 1972. Rezension von: Krautheimer, Richard: Early Christian and Byzantine Architecture. Byzantinische Zeitschrift. Vol. 65., s. 441-458.; FORSYTH, George H. 1965. Rezension von Krautheimer, Richard; Frankl, Wolfgang; Corbett, Spencer: Corpus basilicarum christianarum Romae. The Art Bulletin. Vol. 47., s. 514-521.; GRABAR, André. 1956. Rezension von Krautheimer, Richard: Corpus basilicarum christianarum Romae : vol. 1, 4. Cahiers archéologiques . Vol. 8., s. 273-274; RADFORD, C. A. Ralegh. 1938. Richard Krautheimer, Corpus Basilicarum Christianarum Romae. Volume 1. Review. Journal of Roman Studies. Vol. 28, No. 2., s. 253-254.

50

6. ZÁVĚR

Náhoda hrála v ţivotě Richarda Krautheimera důleţitou roli, neboť jej zavedla na zcela neĉekaná místa. Ať uţ to byla náhoda v podobě spolubydlícího, jeţ Krautheimerovi poprvé ukázal obor dějiny umění, ĉi náhodné setkání na dovolené, které vyústilo v dlouholetý post na Vassar College a dalo tak vzniknout fenomenálním esejím, kde Krautheimer koneĉně našel harmonii ve svém bádání, anebo i náhody ne zrovna pozitivního rázu, ĉímţ jistě bylo i zasaţení kostela San Lorenzo fuori la mura, jehoţ zborcené zdi odhalily tok ĉasu a pomohly objasnit otázky dávných bazilik.

Náhodný mohl být i výběr Krautheimerovy habilitaĉní práce na téma synagog. Aĉ nepraktikující ţid, je velmi pravděpodobné, ţe téma nebylo zvoleno, jen pro svou stylovou sloţitost. Jak naznaĉuje Krautheimer v dopise nalezeném v archivu jeho vlastní pozůstalosti, je moţné, ţe se chtěl vypořádat se svými kořeny a tím spíše po netaktním návrhu vzdát se ţidovství za úĉelem úspěchu při studiu.

Pak přišlo nucené stěhování do USA, které sebou po řadě proher přineslo zaslouţený úspěch. Richard Krautheimer byl spjat s myšlenkou kontextualismu i ve svém ţivotě. Během jeho aktivního ţivota na něj působilo mnoho vlivů, jeţ jej utvářeli ať uţ po osobní stránce, ĉi profesně. Paradoxně vyhnanství z Evropy za 2. světové války mu pomohlo zdokonalit myšlenky kontextuálního pojetí budov. Sám říkal, ţe díky izolaci a tedy nemoţnosti zkoumat architektonická díla in situ, byl nucen zaměřit se na jiné aspekty budov. Ne, ţe by snad před příchodem do Ameriky nedokázal dílo zařadit do politických, ekonomických, náboţenských ĉi kulturních konotací, ale jiný druh myšlení a výchovy mu daly nahlédnout na známá fakta z jiné perspektivy.

Nejen americké prostředí ovlivnilo příchozí, ale také naopak. Dějiny umění měly v zámoří téměř stejně dlouhou tradici jako v Evropě, ale řešily jiné problémy, vyuţívaly odlišných metod a hlavně byly zaměřeny mnohem více prakticky na rozdíl od mnoţství hypotetických úvah evropských badatelů. Tomu se museli nově příchozí přizpůsobit. Odlišné školství, kde hladina erudovanosti nedosahovala běţných standardů jako v Evropě, nutila badatele předávat vědomosti jiných způsobem a donutila se je zamyslet, nad doposud triviálními fakty, z jiného úhlu. Došlo tedy k vzájemnému tvarování myšlenek na poli amerického i evropského vědění.

Kromě pobytu v USA měli podíl na koneĉné formě Krautheimerova kontextuálního pojetí, také jeho vyuĉující. Nejzásadnější vliv pak měl pravděpodobně Paul Frankl, jenţ 51

Krautheimera přivedl k výzkumu architektury a ukázal mu souvislosti, jeţ vedly ke koneĉné podobě projektu.

Jestliţe USA pomohly utvořit Krautheimera jako badatele a zároveň uĉitele, pak to byla Itálie, jeţ mu nabízela podněty ke zkoumání. Řím byl věĉným námětem Krautheimerových prací. Díky němu a jeho soustavné práci na korpusu bylo objeveno mnoho staveb z raně křesťanského období. Dalo by se říci, ţe jeho zaměření na raně křesťanské umění odstartovala práce na korpusu, ale Amerika, poskytla Krautheimerovi prostor pro diskurz. Jelikoţ práce trvala téměř padesát let, je moţné, i přes specifickou a neměnnou formu díla typu korpus, vystopovat pozvolné zrání Krautheimerovy vědecké ĉinnosti.

52

7. SOUPIS DÍLA RICHARDA KRAUTHEIMERA

Do 1929

Die Kirchen der Bettelorden in Deutschland. 1925. Cologne. Mittelalterliche Synagogen. 1927. Berlin. „Un disegno di Jacopo della Quercia?” 1928. La Diana, Vol. III, No.4, s. 3-6. „Lombardische Hallenkirchen im XII. Jahrhundert.“ 1928. Jahrbuch für Kunstwissenschaft. s. 136-191. recenze A. Mettlerovy Mittelalterliche Klosterkirchen und Kloster der Hirsauer und Zisterzienser in Württemberg. 1928. Oberrheinische Kunst. Vol. III, s. 15-17. 1928. recenze R. Schultzovy Basilika, Untersuchungen zur antiken und frühmittelalterlichen Baukunst. 1928. Denkmalpflege und Heimatschutz. Vol. XXX, No. 101. „Die Anfänge der Kunstgeschichtsschreibung in Italien“ 1929. Repertorium für Kunstwissenschaft. s. 49-63. „Zur venezianischen Trecentoplastik“. 1929. Marbuger Jahrbuch. Vol. 5, s. 193-212. recenze na A. Riegla Spatrömische Kunstindustrie, 2. edice. 1929. Germania, XIII, s.97-100. příspěvky do Sachwörterbuch der Deutschkunde. 1930. Leipzig und Berlin. „Bericht über die Sitzungen des dritten Kongresses für christliche Archäologie in Ravenna. 1932. Die Denkmalpflege. Vol. VI., s. 233-36. „Die Erforschung der frühchristlichern Baudenkmäler Italiens.“ 1932. Zeitschrift für Kunstgeschichte. Vol. I. , s. 172-74. „Plastik aus Hol zun Stein. Vierzehntes Jahrhundert.“ 1932. Religiöse Kunst aus Hessen und Nassau. Kritischer Gesamtkalalog der Ausstellung Marburg 1928. Marburg. s. 21-52. recenze E. Gallovy Karolingosche und ottonische Kirchen. 1932. Die Denkmalpflege. Vol. XVI., s. 65-67. recenze J. Oberstovy Die mittelalterliche Architektur der Dominikaner und Franciskaner in der Schweiz. 1932. Zeitschrift für Kunstgeschichte. Vol. I. , s. 54-56. recenze K. Wilhelm-Kästnerovy Das Münster in Essen. 1932. Die Denkmalpflege. Vol. VI., s. 197-98. recenze H. Eggerovy Römische Veduten. 1933. Zeitschrift für Kunstgeschichte. Vol. II. , s. 120-23.

53

“Contributi per la storia della basilica. Di S. Lorenzo fuori le mura.” 1934. Rivisita di Archeologia Cristiana. Vol. 11., s. 285-334. „San Nicola in Bari und die apulische Architektur des 12. Jahrhunderts.“ 1934. Wiener Jahrbuch für Kunstgeschichte. Vol. IX., s. 5-42.

1935-39

„Basiliche paleocristiane di Roma: San Lorenzo in Lucina.“ 1935. Rivisita di Archeologia Cristiana. Vol. VI., s. 667-68. „La façade ancienne de Saint-Jean de Lateran à Rome.“ 1935. Revue Archeologique. Vol. 5, s. 231-235. „Santo Stefano Rotondo a Roma e la chiesa del Santo Sepolero a Gerusalemme.“ 1935. Rivisita di Archeologia Cristiana. Vol. 12, s. 51-102. „Dei Doppelkathedrale in Pavie.“ 1936. Richard Salomon, Opicinus de Canistris Weltbild und Bekenntnisse eines avignonesischen Klerikers des 14. Jahrhunderts. s. 323-337. „An Oriental Basilica in Rome: S. Giovanni a Porta Latina.“ 1936. American Journal of Archeology. Vol. 60, s. 485-495. „Terra Cotta Madonnas.“ Parnasus. Vol. VIII. No. 7., s. 4-8. „Ghibertiana.“ 1937. Burlington Magazine. Vol. 71, s. 68-80. „Art and Society.“ 1938. Social Research. Vol. 5, s. 350-359. příspěvky 1938. A bibliography of the Survival of the Classics. Vol. II. London . „The beginning of early christian architecture.“ 1939. Review of Religion. Vol. 3, s. 127-148. spolu s Wolfgangem Franklem: „Recent discoveries in churches in Rome.“ 1939. American Journal of Archaeology. Vol. 43, s. 38-400. recenze R. Kautzchovy Kapitellstudien. 1939. The Art Bulletin. Vol. XXI., s. 403-8. recenze Antioch-on-the-Orontes. 1939. Rivisita di Archeologia Cristiana.Vol. XVI., s. 355-58.

1940-44

recenze J. Adhémarovy Influences Antibes dans l’art du moyen âge francais. 1940. The Art Bulletin. Vol. XXII., s. 280-81.

54

„San Pietro in Vincoli and the tripatite transept in the early christian basilica.“ 1941. Procceedings of the American Philosophical Society. Vol. 84., s. 353-429. recenze M. S. Bunimovy Space in medieval Painting and the Forerunners of Perspective. 1941. The Art Bulletin. Vol. 23., s. 178-80. „The Carolingian Revival of Early Christian Architecture.“ 1942. The Art Bulletin. Vol. 24., s. 1-38. „Introduction to an „Iconography of Medieval Architecture“. 1942. Journal of the Warburg and Courtland Institutes. Vol. 5, s. 1-33. „Recent publications on S. Maria Mäggiore in Rome.“ 1942. American Journal of Archaeology. Vol. 66., s. 373-379. recenze J. W. Crowfootovy Early Churches in Palestine. 1942. Review of Religion. Vol. 6., s. 328-32.

1945-49

„On liberal education.“ 1945. Bulletin of Vassar College. Vol. 35., s. 3-11. recenze W. Weisbachovy Religiöse Reform uf mittelalterliche Kunst. 1946. The Art Bulletin. Vol. 28., s. 203-204. „Early Christian Art at the End of Late Antiquity. 1947. Folia. Studies in the Christian Perpetuation of the Classics. Vol. 2, s. 5-13. „Ghiberti and Master Gusmin.“ 1947. The Art Bulletin. Vol. 29., s. 25-35. „The Tragic and Comic Scene of the Renaissance: The Baltimore and Urbino Panels.“ 1948. Gazette des Beaux-arts. Vol. 23., s. 327-346. recenze F. Antalovy Florentine Painting and its Social Backround. 1948. Magazine of Art. Vol. 41., s. 318. „Some Drawings of Early Christian Basilicas in Rome: St. Peter‟s and S. Maria Maggiore.“ 1949. The Art Bulletin. Vol. 31., s.. 211-215

1950-54

spolu s Wolfgangem Franklem a E. Josim: „Le explorazioni nella basilica de S. Lorenzo nell‟Agro Verano.“ 1950. Rivisita di Archeologia Cristiana. Vol. 26., s. 9-48. recenze L. Goldscheiderovy Ghiberti. 1951. The Burlington Magazine. Vol. 93., s. 97- 98.

55

„A drawing for the Fonte Gaia in Siena.“ 1952. Bulletin of the Metropolitan Museum of Art. Vol. 10., s.. 265-274. spolu s Wolfgangem Franklem a E. Josim: „S. Lorenzo fuori le mura in Rome: Excavations and observations.“ 1952. Proceedings of the American Philosophical Society. Vol. 96., s. 1-26. „Ghiberti.“ 1954. Les sculptures célébres. ed. P. Francastel. (Paris), s. 212-15. „Sancta Maria Rotunda.“ 1954. Arte del‘ primo millennio. Atti del II°convegrio per lo studio dell‟alto medioevo tenuto presso l‟universita di Pavia nel settembre 1950, Turin. s. 21-27.

1955-59

„Aggiunte alla relazione Le esplorazioni nella basilica di S. Lorenzo nell„ Agro Verano.“ 1955. Rivisita di Archeologia Cristiana. Vol. 31., s. 51-52. „Ghiberti-Architetto“ 1955. Bulletin of the Allen Memorial Art Museum. Vol. 12., s. 48-67. spolu s Trude Krautheimer-Hess: Lorenzo Ghiberti. 1956. Princeton Monographs in Art and Archaeology. 31 spolu s E. Josim a S. Corbettem: „Note lateranensi.“ 1957. Rivisita di Archeologia Cristiana. Vol. 33., s. 79-98. „Il transetto nella basilica paleocristiana.“ 1957. Actes du V Congres international d´archéologie chrétienne, Aix-en-Provence, 13-19 septembre 1954. recenze G. Forsythovy The Church of St. Martin at Angers. 1957. The Art Bulletin. Vol. 34., s. 147-50. spolu s W. Franklem a G. Gattim. „Excavations at San Lorenzo f.l.m. in Rome.“ 1957. American Journal of Archeology. Vol. 62., s. 379-82. spolu s E. Josim a S. Corbettem: „Note lateranensi.“ 1958. Rivisita di Archeologia Cristiana. Vol 34., s. 59-72. „Redefinitions of Style. Introductory Note.“ 1958. The College Art Journal. Vol. 27., s.104. spolu s W. Franklem a S. Corbettem. 1959. Corpus basilicarum christianarum Romae, II (Vatican City)

1960-64

56

spolu s S. Corbettem: „The Constantinian basilica of the Lateran.“ 1960. Antiquity. Vol. 34., s. 201-206. „Mensa- Coemeterium-Martyrium.“ 1960. Cahiers archeologique. Vol. 11., s. 15-40. „Alberti´s Templum Etruscum.“ 1961. Münchner Jahrbuch der bildende Kunst. Vol. 3., s.. 65-72. „The architecture of Sictus III: a Fifth-Century Renascence?“ 1961. Essays in Honor of Erwin Panofsky. s. 291-302. „Alberti and Vitruvius.“ 1963. Studies in Western Art, II: The Renaissance and Mannerism.(„ Acts of the Twentieth International Congress of the History of Art) Princeton. s. 42-52. „The Crypt of Sta. Maria in Cosmedin and the Mausoleum of Probus Anicius.“ 1964. Essays in memory of Karl Lehmann. s. 171-175. „Zu Konstantins Apostelkirche in Konstantinoel.“ 1964. Mullus, Festschrift Theodor Klauser (Jahrbuch für Antike und Christentum, Supplement I) s. 224-229. „A Note on Justinian‟s Church of the Holy Apostles in Constantinople.“ 1964. Mélanges Eugéne Tissenrant, II. s. 265-279.

1965-69

Early Christian and Byzantine Architecture. 1965 (Pelican History of Art) „Riflessioni sull‟architettura paleocristiana.“ 1965. Atti del VI congresso internationale di archeologia crstiana. Ravenna, 23-29 settembre 1962., s. 567-579. recenze R.F. Hoddinotovy Early Byzantine Churches in Macedonia and Southern Serbia. 1965. The Art Bulletin. Vol. 47., s. 145-46. „Die Decanneacubita in Konstantinopel. Ein kleiner Beitrag zur Frage Rom und Byzanz.“ Tortulae. Studien zu altchristlichen und byzantinischen Monumenten (Römische Quartalschrift für christliche Altertmuskunde und Kirchengeschichte, Supplement 30., s. 195-99. recenze A. M. Romanini L’Archittetura gotica in Lombardia. 1966. The Art Bulletin. Vol. 47., s. 260-261. „Letter to the Editor“. 1065. The Art Bulletin. Vol. 47., s. 124-25. spolu s W. Franklem a S. Corbettem. Corpus basilicarum christianarum Romae, III (Vatican City)

57

„A Christian Triumph in 1597“ 1967. Essays in Honor of Rudolf Witkower, II. (London) s. 174-178. „The Constantinian Basilica.“ 1967. Dumbarton Oaks Papers. Vol. 21., s. 115-140. spolu s S. Corbettem, R. Malmstromem a R. Staplefordem: „La Basilica constantiniana al Laterano. Un tentativo di ricostruzione.“ 1967. Rivisita di Archeologia Cristiana. Vol. 53, s. 125ff. Studies in Early Christian, Medieval and Renaissance Art. 1969. New York.

1970-74

spolu s W. Franklem a S. Corbettem. Corpus basilicarum christianarum Romae, IV (Vatican City) Ghiberti’s Bronze Doors. 1971. Princeton. recenze J. Beckovy Jacopo della Quercia e il Portale di S. Petronio a Bologna. 1972. Rennaissance Quarterly. Vol. 25., s. 321-326. Roma ed il Laterano 1973 (Atti dell‟Academia Nazionale dei Lincei Rome, Adunanze straordinarie…A. Feltrinelli), I, s. 231-240. recenze R. Heidereichovy a H. Johannesovy Das Grabmal Theodorichs zu Ravenna. 1973. The Art Bulletin. Vol. 55., s. 288-89.

1975-79

spolu s Rogerem B.S. Jonesem: „The diary of Alexander VII. Notes on Art, Artists and Buildings.“ 1975. Römisches Jahrbuch für Kunstgeschichte. Vol. 15., s. 199-232. spolu s A.K. Frazerem a S. Corbettem. 1976. Corpus basilicarum christianarum Romae, V (Vatican City) „Fra Angelico and – perghaps – Alberti.“ 1977. Studiea in Late Medieval and Renaissance Painting in Honor Millard Meiss. Ed. Irving Lavin and John Plummer. New York. s. 290-296. „Quesiti sul sepolcro di Ilaria.“ 1977. Jacopo della Quercia fra Gotico e Rinascimento. Florenz 1977, s. 91-97.

1980-84

Rome: Profile of city, 312-1308. 1980. Priceton.

58

„Intorno alla donfazione di San Paolo fuori le mura.“ 1981-82. Rendiconti della Pontifica Accademia Romana di Arcgeologia. Vol. 53-54., s. 207-20. Roma Alessandrina: The remapping of Rome under Alexander VII, 1655-1667. 1982. Poughekeepsie . recenze W. Muller-Wienerovy Bildlexikon zur Topographie Istanbuls. 1982. Byzantine Studies. Vol. 9., s. 150-52. „Alexander VII and Piazza Colonna.“ 1983. Romisches Jahrbuch für Kunstgeschichte. Vol. 20., s. 193-208. „Il porton di questo giardino. An urbanistic project for Rome by Alexander VII (1665- 1667).“ 1983. Journal of the Society of Architectural Historians. Vol. 42, s. 35-42. Three Christian Capitals: Topografy and Politics. 1983. Berkeley.

1985-89

The Rome of Alexander VII, 1655-1667. 1985. Princeton. St. Peter‟s and medieval rome. Rom 1965 (= Unione internarionale degli instituti di archeologia, storia e storia dell‟arte in Roma. Conferenze 2, Roma, 1985) „A Note on the Inscription in the Apse of Old St. Peter‟s.“ 1987. Dumbarton Oaks Papers. Vol. 61, s. 317-320. Ausgewählte Aufsäatze zur europätschen Kunstgeschichte. Ausgewählt gemeinsam mit Ekkehard Kaemmerling. Ubersetzungen von Andreas Beyer. 1988. Köln. „The Building Inscriptions and the Dates of Construction of Old St. Peter‟s: A Reconsideration.“ 1989. Römisches Jahrbuch der Bibliotheca Hertziana. Vol. 25, s. 1- 23.

1990-1994

Idéologie de L’art antice du IVe au XVe siècle. Ubers. Martine Guglielmi-Peretti und Alix Girod. 1990. Paris. "Ciro Ferri o Pietro di Cortona" 1990. Prospettiva. Vol. 57/60., s. 273-274. „And gladly did he learn and gladly teach.“ 1991. Rome, s. 93-126. Architettura sacra paleocristiana e medievale e altri saggi su rinascimento e barocco: (traduzione). 1993. Torino. Introduction à une "iconographie de l’architecture medievale. 1993. Paris.

59

„Santo Stefano Rotondo : new conjectures.“ 1994. Römisches Jahrbuch der Bibliotheca Hertziana. Vol. 29., s. 1-18. „Le tavole di Urbino, Berlino e Baltimora riesaminate.“ 1994. Rinascimento da Brunelleschi a Michelangelo. s. 233-258.

60

8. BIBLIOGRAFIE

Archivní materiály

Archiv der Bibliotheca Hertziana

. Nachlaß Richard Krautheimer

Prameny

. dopis z 27. ĉervna 1930 (RK 172/2) . dopis z 24. ĉervna 1931 (RK 172/2) . dopis z 12. srpna 1933 (RK 172/2) . dopis z 16. listopadu 1933 (RK 172/2) . dopis z 20. listopadu 1933 (RK 172/2) . dopis z 19. května 1987 (RK 8/4) . dopis z 12. října 1994 (RK 8/4)

KRAUTHEIMER, Richard. 1990. Interview with Richard Krautheimer, Bibliotheca Hertziana: Rome, Italy, April 8, 1988 / interviewed by Carol McMichael Reese, Marilyn Schmitt, Deborah N. Wilde. J. Paul Getty Trust.

Sekundární literatura

ACKERMAN, James S. 1991. Richard Krautheimer : an homage. Rome: Tradition, Innovation, and Renewal A Canadian International Art History Conference, 8-13 June 1987 in honour of Richard Krautheimer. Victoria, B.C. s. 81-92.

ACKERMAN, James S. 1997. Richard Krautheimer´s 'Method'. in Kliemann, Julian Matthias, ed. In memoriam Richard Krautheimer: relazioni della giornata di studi, Roma, 20 febbraio 1995, Palazzo dei Conservatori, Salla dell'Ercole. Rome: Bibliotheca Hertziana. s. 67-72.

BRANDT, Olof. 2012. Preface to Corpus. Corpus basilicarum christianarum Romae. Early Christian Basilicas of Rome. Città del Vaticano: Pontificio Istituto di Archeologia Cristiana.

BOYLE, Leonard E. ed. 1991. Rome: tradition, innovation and renewal: a Canadian international art history conference 8 - 13 June 1987, Rome; in honour of Richard 61

Krautheimer on the occasion of his 90th birthday and Leonard Boyle O. P., Prefect of the Biblioteca Apostolica Vaticana Victoria, B.C.

BRANDT, Kathleen Weil-Garris. 1997. The Krautheimers and Renaissance Sculpture. in Kliemann, Julian Matthias, ed. In memoriam Richard Krautheimer: relazioni della giornata di studi, Roma, 20 febbraio 1995, Palazzo dei Conservatori, Salla dell'Ercole. Rome: Bibliotheca Hertziana. s. 73-92.

BULLOUGH, Donald: 1967. Rezension von: Krautheimer, Richard: Early Christian and Byzantine architecture. The Burlington Magazine. Vol. 109., s. 537-538.

COLELLA, Renate. ed. 1997. Pratum Romanum: Richard Krautheimer zum 100. Geburtstag. Wiesbaden: Reichert.

CROQUISON, D. J. 1939. Rezension von: Krautheimer, Richard: Corpus Basilicarum christianarum Romae : le Basiliche antiche di Roma. Revue belge d'archéologie et d'histoire de l'art. Vol. 9., s. 177-178.

DEICHMANN, Friedrich Wilhelm. 1953. Rezension von: Krautheimer, Richard: Early Christian and Byzantine Architecture. Byzantinische Zeitschrift. Vol. 50., s. 199-202.

DEICHMANN, Friedrich Wilhelm. 1969. Rezension von: Krautheimer, Richard: Early Christian and Byzantine Architecture. Byzantinische Zeitschrift. Vol. 62., s. 115-120.

DEICHMANN, Friedrich Wilhelm. 1972. Rezension von: Krautheimer, Richard: Early Christian and Byzantine Architecture. Byzantinische Zeitschrift. Vol. 65., s. 441-458.

EBERT-SCHIFFERER, Sybille. 2013. Ernst Steinmann (1866 - 1934): der Gründungsdirektor des Instituts. 100 Jahre Bibliotheca Hertziana. 1. Die Geschichte des Instituts 1913 – 2013. München, s. 36 – 61.

62

EISLER, Colin. 1969. 'Kunstgeschichte' American Style. in Fleming, D., Bailyn, Bernard, eds. The Intellectual Migration: Europe and America, 1930-1960. Cambridge: Harvard University Press.s. 544-629.

GRABAR, André. 1956. Rezension von Krautheimer, Richard: Corpus basilicarum christianarum Romae : vol. 1, 4. Cahiers archéologiques . Vol. 8., s. 273-274.

GUIDOBALDI, Federico. ed. 2002. Ecclesiae urbis: atti del Congresso internazionale di studi sulle chiese di Roma (IV-X secolo), Roma, 4-10 settembre 2000. Pontificio Istituto di archeologia Cristiana.

HARRIS, Jonathan. 2001. The New Art History: A Critical Introduction. London/New York: Routledge.

HILPERT, Monika; FLECKENSTEIN, Jutta. 2004. - / The Krautheimer Nursery Franken.

KIEVEN, Elisabeth. ed. 2013. - - Kunstgeschichte. Band II: Der Palazzo Zuccari und die Institutsgebäude 1590–2013. : Hirmer.

KLIEMANN, Julian. ed. 1997. In memoriam Richard Krautheimer: relazioni della giornata di studi, Roma, 20 febbraio 1995, Palazzo dei Conservatori, Sala dell'Ercole/Bibliotheca Hertziana (Max Planck-Institut), Roma.

KRAUTHEIMER, Richard. 1925. Die Kirchen der Bettelorden in Deutschland. Cologne.

KRAUTHEIMER, Richard. 1927. Mittelalterliche Synagogen. Berlin.

KRAUTHEIMER, Richard; FRANKL, Wolfgang; CORBETT, Spencer. 1937-1977. Corpus basilicarum christianarum Romae. Early Christian Basilicas of Rome, 5 Bde. Città del Vaticano: Pontificio Istituto di Archeologia Cristiana.

63

KRAUTHEIMER, Richard; KRAUTHEIMER-HESS, Trude. 1956. Lorenzo Ghiberti. Princeton: Princeton University Press.

KRAUTHEIMER, Richard. 1965. Early Christian and Byzantine Architecture. Harmondsworth: The Pelican History of Art.

KRAUTHEIMER, Richard. 1969. Studies in early Christian, Medieval, and Renaissance art. London: University of London Press.

KRAUTHEIMER, Richard. 1980. Rome: profile of a city, 312 – 1308. Princeton: Princeton University Press.

KRAUTHEIMER, Richard. 1983. Three Christian Capitals: Topography and Politics. Berkeley: University of California Press.

KRAUTHEIMER, Richard. 1985. The Rome of Alexander VII, 1655-1667. Princeton: Princeton University Press.

KRAUTHEIMER, Richard. 1988. Ausgewählte Aufsätze zur europäischen Kunstgeschichte. Köln: DuMont.

KRAUTHEIMER, Richard. 1991. And Gladly Did he Learn and Gladly Teach. Rome: Tradition, Innovation, and Renewal A Canadian International Art History Conference, 8-13 June 1987 in honour of Richard Krautheimer. Victoria, B.C. s. 93-126.

KRISKY, Carol Herselle. 1995. (Richard Krautheimer), Nekrolog. In memoriam Richard Krautheimer. Institute of fine Arts, New york University. s. 14-17.

KROUPA, Jiří. 2007. Školy dějin umění. Metodologie dějin umění 1. Brno: Masarykova univerzita.

KROUPA, Jiří. 2010. Metody dějiny umění. Metodologie dějin umění 2. Brno: Masarykova univerzita.

64

KLEINBAUER, W. Eugene. 1971. Modern Perspectives in Western Art History: An Anthology of Twentieth-century Writings on the Visual Arts. New York: Holt, Rinehart and Winston.

KULTERMANN, Udo. 1996. Geschichte der Kunstgeschichte: der Weg einer Wissenschaft. Wien: Econ-Verlag. (první vydání 1966)

LAMBERT, Phyllis. 1995. (Richard Krautheimer), Nekrolog. In memoriam Richard Krautheimer. Institute of fine Arts, New york University. s. 6-9.

PANOFSKY, Erwin. 1955. Meaning in the Visual Arts. NY: Garden City.

PARKER, Kevin. 1997. Art History in Exile: Richard Krautheimer and Erwin Panofsky. Exiles + Emigrés. New York: Harry Abrams. s. 317-325.

RADFORD, C. A. Ralegh. 1938. Richard Krautheimer, Corpus Basilicarum Christianarum Romae. Volume 1. Review. Journal of Roman Studies. Vol. 28, No. 2., s. 253-254.

SCHIEDER, Wolfgang. 2013. Werner Hoppenstedt in der Bibliotheca Hertziana: Perversion von Kulturwissenschaft im Nationalsozialismus (1933 - 1945). 100 Jahre Bibliotheca Hertziana. 1. Die Geschichte des Instituts 1913 – 2013. München. s. 90 – 115.

SMYTH, Craig Hugh. 1991. Richard Krautheimer: the Institut of Fine Arts years. Rome: Tradition, Innovation, and Renewal A Canadian International Art History Conference, 8-13 June 1987 in honour of Richard Krautheimer. Victoria, B.C. s. 75-79.

STRIKER, Cecil L. ed. 1996. Architectural studies in memory of Richard Krautheimer. In collab. with James S. Ackerman. Mainz: Zabern.

STRIKER, Cecil L. 1997. Richard Krautheimer and the Study of Early Christian and Byzantine Architecture. in Kliemann, Julian Matthias, ed. In memoriam Richard Krautheimer: relazioni della giornata di studi, Roma, 20 febbraio 1995, Palazzo dei Conservatori, Salla dell'Ercole. Rome: Bibliotheca Hertziana. s. 27-40.

65

TRACHTENBERG, Marvin. 1995. (Richard Krautheimer), Nekrolog. In memoriam Richard Krautheimer. Institute of fine Arts, New york University. s. 22-26.

TRACHTENBERG, Marvin. 1997. Richard Krautheimer´s 'Flirtation' with Renaissance Architecture . in Kliemann, Julian Matthias, ed. In memoriam Richard Krautheimer: relazioni della giornata di studi, Roma, 20 febbraio 1995, Palazzo dei Conservatori, Salla dell'Ercole. Rome: Bibliotheca Hertziana. s. 93-106.

WENDLAND, Ulrike. 1996. Biographisches Handbuch deutschsprachiger Kunsthistoriker im Exil: Leben und Werk der unter dem Nationalsozialismus verfolgten und vertriebenen. München: Saur.

WHITEHEAD, Alfred North. 1929. The Aims of Education and Other Essays. New York: New American Library.

Periodika

ACKERMAN, James S. 1958. On American Scholarship in the Arts. College Art Journal. Vol. 17., No. 4., s. 357-362.

ACKERMAN, James S. 2004. Richard Krautheimer. The American Philosophical Society. Vol. 148., No. 2., s. 230-234.americká

ASKEW, Pamela. 1995. In Memoriam: Richard Krautheimer (1897 - 1994). Journal of the Society of Architectural Historians. Vol. 54., No. 1, s. 1, 7, 115-116.

BAGLIANI. Agostino Paravicini. 1982. Review of Richard Krautheimer 'Rome: profile of a city, 312–1308'. The Journal of Ecclesiastical History. Vol. 33., s. 278-280.

BRENTANO, Robert J. 1981. Rezension von: Krautheimer, Richard: Rome - profile of a city, 312 - 1308. Speculum. Vol. 56., s. 622-625.

COOLIDGE, John Phillips. 1995. In Memoriam: Richard Krautheimer (1897 - 1994). Journal of the Society of Architectural Historians. Vol. 54., No. 1, s. 118-120.

66

CROSSLEY, Paul. 1998. Medieval Architecture and Meaning: The Limits of Iconography. The Burlington Magazine. Vol. 130., No. 1019., s. 116-121.

FORSYTH, George H. 1965. Rezension von Krautheimer, Richard; Frankl, Wolfgang; Corbett, Spencer: Corpus basilicarum christianarum Romae. The Art Bulletin. Vol. 47., s. 514- 521.

GOMBRICH, Ernst H. 1990. The Warburg Institute: A Personal Memoire. The Art Newspaper, 2 November.

JURÁŠEK, Stanislav. 1940. Právní a hospodářské postavení Ţidů v Říši. Právník. Praha: Právnická Jednota.

KAUFMANN, Thomas DaCosta. 2010. American Voices. Remarks on the Earlier History of Art History in the United States and the Reception of Germanic Art Historians. Journal of Art Historiography. Vol. 2., s. 1-35.

KINNEY, Dale. 2013. Civis Romanus: Richard Krautheimer. 100 Jahre Bibliotheca Hertziana. 1. Die Geschichte des Instituts 1913 - 2013. München, s. 192 – 199.

KOSTOF, Spiro. 1967. Rezension von Krautheimer, Richard: Early Christian and Byzantine architecture. The Art Bulletin. Vol. 49., s. 261-264.

KRAUTHEIMER, Richard. 1942. Introduction to an "Iconography of medieval architecture". Journal of the Warburg and Courtauld Institutes. Vol. 5., s. 1-33.

KRAUTHEIMER, Richard. 1942. The Carolingian Revival of Early Christian Architecture. The Art Bulletin. Vol. 24., No. 1., s. 1-27.

KRAUTHEIMER, Richard. 1952. S. Lorenzo fuori le mura in Rome: excavations and observations. Proceedings of the American Philosophical Society. Vol. 96., No. 1.

67

KRAUTHEIMER, Richard. 1953. Ghiberti and the Antique. Renaissance News. Vol. 6., s. 24-26.

KRAUTHEIMER, Richard. 1963. Paul Frankl. The Art Journal. Vol. 22., s. 167-168.

LAVIN, Irving. 1996. The Crisis of 'Art History' in Art History and Its Theories. The Art Bulletin, Vol. 78., s. 13-15.

LADNER, Gerhart B. 1983. Rezension von: Krautheimer, Richard: Rome : profile of a city, 312 - 1308. The Art Bulletin. Vol. 65, s. 336-339.

MCCURRACH, Catherine C. 2011. Renovatio reconsidered : Richard Krautheimer and the iconography. Gesta, Vol. 50., No. 1., s. 41-69.

MCGINN, Bernard. 1981. Review of Richard Krauthemer 'Rome: Profile of a City, 312– 1308'. Church History. Vol. 50., s. 331-332.

RADFORD, C. A. Ralegh. 1938. Richard Krautheimer, Corpus Basilicarum Christianarum Romae. Volume 1, Number 1. Città del Vaticano: Pontificio Istituto di Archeologia Cristiana, 1937. Pp. xx + 64, with 10 plates. Review. Journal of Roman Studies. Vol. 28, No. 2., s. 253- 254.

PARTNER, Peter. 1981. Rome: Profile of a City, 312-1308, by Richard Krautheimer. The New York Review. May 14, s. 43-44.

PURCELL, Nicholas. (1983). Review of R. Krautheimer 'Rome: Profile of a City, 312–1308'. Journal of Roman Studies. Vol. 73., s. 210-211.

SAINT-ROCH, Patrick. 1981. Krautheimer, Richard: Rome : profile of a city, 312 - 1308. Rivista di archeologia Cristiana. Vol. 57., s. 164-166.

SAUERLÄNDER, Willibald. 1995. Richard Krautheimer (1897-1994). The Burlington Magazine. Vol. 137., s. 119-120.

68

SMITH, Peter. 1986. The Ecology of Picture Study. Art Education. Vol. 39., No. 5., s. 48-54.

SORKIN, David. 1983. Wilhelm Von Humboldt: The Theory and Practice of Self-Formation (Bildung), 1791-1810. Journal of the History of Ideas. Vol. 44., No. 1., s. 55-73.

VERDIER, Philippe. 1969. Early Christian and Byzantine Architecture by Richard Krautheimer. American Journal of Archaeology. Vol. 73., No. 2., s. 255-259.

WATERHOUSE, Ellis Kirkham. 1980/81. Rome: profile of a city, 312 - 1308 / Richard Krautheimer. Art international. Vol. 3/4., s. 194-196.

Internetové zdroje

American Academy in Rome records, 1855- 2012. Archives of American Art. Dostupné z http://www.aaa.si.edu/collections/american-academy-rome-records-6320/more#section_4 (kontrolováno 9.5.2014)

Cook, Walter William Spencer. Dictionary of Art Historians. Dostupné z http://www.dictionaryofarthistorians.org/cookw.htm (kontrolováno 9.5.2014)

Das Handbuch. Dehio. Dostupné z http://www.dehio.org/handbuch/index.html (kontrolováno 9.5.2014)

Emergency Committee in Aid of Displaced Foreign Scholars records 1927-1949. New York Public Library Archives & Manuscripts. Dostupné z http://archives.nypl.org/mss/922#bioghist (kontrolováno 9.5.2014)

Giovanni Battista de Rossi. New Advent. Dostupné z http://www.newadvent.org/cathen/04739c.htm (kontrolováno 9.5.2014)

Giovenale, Giovanni Battista. Treccani. Dostupné z http://www.treccani.it/enciclopedia/giovanni-battista-giovenale_(Dizionario-Biografico)/ (kotrolováno 9.5.2014)

Harvard's Jewish Problem. Jewish Virtual Library. Dostupné z https://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/anti-semitism/harvard.html (kontrolováno 9.5.2014)

69

History of the Index. The Index of Christian Art. Dostupné z http://ica.princeton.edu/history.php (kontrolováno 9.5.2014)

History of the Institute. Bibliotheca Hertziana, Max Planck Institute für Kunstgeschichte. Dostupné z http://www.biblhertz.it/en/institute/history-of-the-institute/ (kontrolováno 9.5.2014)

History of the School. Princeton University School of Architecture. Dostupné z http://soa.princeton.edu/content/history-school (kontrolováno 9.5.2014)

Inventory of Harald Keller Papers. 1929-1990. OAC. Dostupné z http://www.oac.cdlib.org/findaid/ark:/13030/kt0c60327c/ (kontrolováno 9.5.2014)

Law for the Restoration of the Professional Civil Service, April 7, 1933. Documents of the Holocaust - part 1. Dostupné z http://www.yadvashem.org/about_holocaust/documents/part1/doc10.html (kontrolováno 9.5.2014)

Jiří Chotaš: Idea moderní univerzity: Napoleon contra Humboldt. Religionistika. Dostupné z http://religionistika.upce.cz/data/File/aktuality/idea_univerzity_napoleon-contra- humboldt.doc (kontrolováno 9.5.2014)

Richard Krautheimer. Vassar Encyclopedia. Dostupné z http://vcencyclopedia.vassar.edu/faculty/prominent-faculty/richard-krautheimer.html (kontrolováno 9.5.2014)

The Warburg Institute, Jewish Refugees, and European Scholarly Networks. Jason M. Kelly. Dostupné z http://www.jasonmkelly.com/2014/06/04/the-warburg-institute-jewish-refugees- and-german-scholarly-networks/ (kontrolováno 14.8.2014)

Video záznam

KINNEY, Dale. 2013. After the Institute: Richard Krautheimer at the Bibliotheca Hertziana. Duke House: A Case Study in Architecture, Decoration, and Art History. Part Six. Videozáznam. Dostupné z http://vimeo.com/63739509 (kontrolováno 9.5.2014)

SEARS, Elizabeth. 2013. Humanistic Endeavor in the Diaspora: Krautheimer‟s Breakthrough, 1942. Duke House: A Case Study in Architecture, Decoration, and Art History. Part Six. Videozáznam. Dostupné z http://vimeo.com/63739509 (kontrolováno 9.5.2014

70

OBRAZOVÁ PŘÍLOHA

Obrázek 1 Pracovna Richarda Krautheimera v Bibliotheca Hertziana (zdroj: Bibliottheca Hertziana)

Obrázek 2 Richard Krautheimer u vykopávek San Lorenzo in Damaso (zdroj: Bibliottheca Hertziana)

71

Obrázek 3 Richard Krautheimer v Bibliotheca Hertziana (zdroj: Bibliottheca Hertziana)

Obrázek 1 Richard Krautheimer v Bibliotheca Hertziana (zdroj: Bibliottheca Hertziana)

72 dopis z 27. ĉervna 1930 (RK 172/2)

73 dopis z 24. ĉervna 1931 (RK 172/2)

74

75 dopis z 12. srpna 1933 (RK 172/2)

76 dopis z 16. listopadu 1933 (RK 172/2)

77 dopis z 20. listopadu 1933 (RK 172/2)

78 dopis z 19. května 1987 (RK 8/4)

79

80

81

82

83

84

85 dopis z 12. října 1994 (RK 8/4)

86

87