Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav

Kapitoly z dějin Ivančic v letech 1938-1945

(magisterská diplomová práce)

Bc. Bohuslav Pokorný

Vedoucí práce: Mgr. Jiří Němec, Ph.D.

Brno 2016

Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

V Brně dne……………………… Podpis………………………

2

Poděkování: Na tomto místě bych rád poděkoval Mgr. Jiřímu Němcovi, Ph.D. za odborné vedení práce a cenné podněty. Dále bych chtěl poděkovat za možnost nahlédnutí do soukromé sbírky Vladimíra Voborného a kroniky Římskokatolické farnosti v Ivančicích.

3

Ediční poznámka Podle Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost1 se píší výrazy „protektorát“, „protektorát Čechy a Morava“ s malým „p“. Praxe v historiografické literatuře je ovšem mnohdy jiná a často se setkáváme s psaním slov „Protektorát“ či „Říše“ (nacistické Německo) s velkými písmeny. Psaní „Říše“ ovšem připouštějí i Pravidla českého pravopisu, a proto nelze zcela zavrhnout ani podobu „Protektorát“. Ve své práci jsem zvolil variantu s malými počátečními písmeny v případě označení „protektorát“ a „protektorát Čechy a Morava“, naopak výraz „Říše“, jako pojmenování nacistického Německa, je psán s velkým písmenem.

1 Kroupová, L. – Filipec, J.: Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. S dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. Praha 2005, s. 315. 4

Obsah

1. Úvod ...... 8

1.1. Tematické vymezení ...... 8

2. Použité prameny a odborné publikace ...... 11

2.1. Prameny...... 11

2.2. Monografie a syntézy ...... 12

2.3. Periodika ...... 14

2.4. Pamětníci ...... 14

3. Z dějin Ivančic ...... 15

4. Politika a správa města ...... 17

4.1. Rok státní pohromy ...... 17

4.1.1. Anšlus Rakouska ...... 18

4.1.2. Volby do obecního zastupitelstva ...... 20

4.1.3. Cesta k rozbití Československa ...... 23

4.1.4. Mnichovská dohoda ...... 25

4.2. Druhá republika ...... 26

4.2.1. Ivančice hraničním městem ...... 27

4.2.2. Židovský uprchlický tábor ...... 28

4.2.3. Migrační proud a agenda s ním spojená ...... 30

4.2.4. Vynětí Rény ze záboru ...... 31

4.3. Protektorát Čechy a Morava ...... 33

4.3.1. Vypuknutí druhé světové války ...... 36

4.3.2. Město v první polovině okupačního období ...... 38

4.3.3. Národnostní politika ...... 41

4.3.4. Vývoj od roku 1942 ...... 43

4.3.5. Poslední měsíce války ...... 47

5

5. Retribuce ...... 50

5.1. Exekuce za Panovského cihelnou ...... 50

5.2. Mimořádný lidový soud v Brně ...... 52

I Jan Barychar ...... 53

II. Fridolín Bernt ...... 54

III. Antonín Čech ...... 55

IV. Gustav Heschl ...... 56

V. Antonín Hort ...... 58

VI. Josef Janouschek ...... 60

VII. Adela Lucke ...... 61

VIII. Karel Panowský ...... 61

5.2.3. Významnější váleční zločinci ...... 63

6. Ivančické školství v letech 1938˗1945 ...... 64

6.1. Vývoj obecných a měšťanských škol ve městě ...... 65

6.1.1. Léta 1938-1945 ...... 66

6.2. Střední školy za protektorátu ...... 71

6.2.1. Státní reálné gymnázium ...... 73

6.2.2. Oběti nacismu z gymnázia ...... 76

6.2.3. Propojení gymnázia s veřejným životem ...... 77

6.3. Zemský ústav pro hluchoněmé...... 78

6.3.1. Neslyšící v protektorátu ...... 79

6.4. Učitelem za protektorátu ...... 81

6.5. Vliv okupace na školství v Ivančicích ...... 82

7. Ivančická římskokatolická farnost ...... 84

7.1. Farnost za Adolfa Tesaře před březnem 1939 ...... 85

7.1.1. Rok 1938 ve farní kronice ...... 85

7.2. Vztah katolické církve a nacismu ...... 87

6

7.3. Období okupace ...... 88

7.3.1. Události světského rázu ...... 89

7.3.2. Duchovní život ...... 92

7.3.4. Dopady proměny poměrů na farnost ...... 93

8. Závěr...... 95

9. Seznam použitých pramenů a literatury ...... 98

9.1. Prameny ...... 98

9.2. Literatura ...... 100

9.3. Periodika ...... 102

9.4. Dobový tisk ...... 103

9.5. Diplomové práce ...... 103

10. Použité zkratky ...... 104

11. Seznam příloh ...... 105

7

1. Úvod Předkládaná magisterská diplomová práce si klade za cíl analyzovat proměnu poměrů v Ivančicích během let 1938 až 1945. Ivančice zde suplují roli malého jihomoravského města, v němž se naprostá většina obyvatel hlásila k české národnosti a vyznávala římskokatolickou víru. Navíc nabízelo širokou paletu školních institucí, čímž se stalo regionálním centrem české vzdělanosti. Proto je kladena pozornost na školství a náboženský život. Těmto dvěma sférám předchází kapitola věnovaná politice a správě, přímo reflektující dobové poměry ve městě. V době nacistické okupace spojoval všechny tyto oblasti fakt, že čelily zvýšené pozornosti protektorátní správy. Jelikož byl chod jednotlivých institucí v rámci zkoumaných oblastí narušován již před vyhlášením protektorátu Čechy a Morava, jsou sledovány rovněž eskalující procesy vedoucí k omezení české státnosti od počátku roku 1938, v případě školství pak od počátku školního roku 1938/1939. Z důvodu lepší přehlednosti je v rámci kapitoly věnované politice a správě nastíněn také obecný vývoj Ivančic, který představuje zkoumané období v širším kontextu, reflektuje postoje běžných občanů a přímo je prolíná. Jednotlivé kapitoly jsou tematicky rozděleny a následně zpracovány diachronní metodou sledující jejich vývoj v časové posloupnosti. Metodologicky využívá práce zejména indukční metodu. Studiem empirických jevů tedy postupně přechází od jednotlivých faktů k obecnějším údajům o sledované skutečnosti. Díky zvolené metodologii je možné hledat odpovědi na otázky, do jaké míry se dané oblasti přizpůsobily tlaku shora, jakými metodami mělo být dosaženo sblížení tzv. českého prostoru s Říší a jak na to reagovala veřejnost. V případě jednotlivých kapitol můžeme sledovat ještě dílčí otázky: Jakým způsobem zasáhla okupace městskou samosprávu a jak byla kontrolována? Změnilo se postavení učitele? Proměnily se náboženské rituály či počty věřících a jak se k okupaci postavili ivančičtí kněží?

8

1.1. Tematické vymezení Vymezení zkoumaných otázek se liší dle kapitol. V každé z nich zaujímají vůdčí postavení určité instituce, které ilustrují dobové poměry. Činnost městské rady a zastupitelstva reflektuje státní poměry a představuje konkrétní problémy, s nimiž se muselo vedení města a město jako celek vypořádat. K největším z nich patřilo například zajištění hladkého průběhu mobilizací, jednání o vynětí městského parku Réna z německého záboru v pomnichovském období, vypořádání se s příchodem uprchlíků a zejména pak fungování města za okupace. Důraz je v této části práce kladen zejména na roky 1938 až 1942, neboť poté byla samosprávná činnost rady i zastupitelstva utlumena a město řídil jmenovaný německý komisař Karl Schwetz. Závěr nastíněného vývoje města obsahuje také vypořádání se s některými kolaboranty a osobami, jež v době „zvýšeného ohrožení republiky“ využily poměrů pro svůj prospěch. Podstatný je především rozbor osmi z těch, kteří v Ivančicích přímo působili. Rozbor vychází ze spisů Mimořádného lidového soudu v Brně a jeho cílem je objektivně představit trestní řízení vyšetřovaných a skutkovou podstatu jejich činů. Pro období okupovaných Ivančic jsou důležité rovněž dvě otázky, kterými se v práci až na drobné výjimky nebudu zabývat. První z nich je problematika židovského obyvatelstva. Židé hráli v dějinách města neopominutelnou roli, avšak problematikou židovského obyvatelstva v dobách totality, a tedy i nacistické okupace, se v nedávné době zabývala Mgr. Eva Chytková v diplomové práci nazvané Poslední léta, k problematice zániku ivančických Židů a židovské obce v období totalitních režimů.2 V ní analyzuje nejen proměny postavení Židů, ale také arizační procesy, mapuje židovské obyvatelstvo ve městě atd. Jelikož předkládaná diplomová práce analyzuje rovněž proměny města a velmi stručně nastiňuje migrační vlnu po mnichovském záboru, vyskytuje se zde podkapitola věnovaná už jinak zpracovanému internačnímu táboru. Druhou tematikou, jež je sice pro zkoumané období podstatná, ale v současné době dostatečně zpracovaná, je místní odbojová činnost. Tu zpracoval již Jan Břečka v kapitole věnované okupovaným Ivančicím obsažené v syntéze Jiřího Čejky Ivančice, dějiny města.3

2 Chytková, E.: Poslední léta. K problematice zániku ivančických Židů a židovské obce v období totalitních režimů. Magisterská diplomová práce. FF MU Brno. Brno 2015. Dějinami Židů v Ivančicích se zabývají také následující práce: Nováček, S.: Nacistické "konečné řešení" židovské otázky v Ivančicích. Brno 1984; Týž: Z dějin moravských Židů. O dějinách Židů v Ivančicích na Moravě a o jejich sbližování s Čechy. Říčany u Prahy 1998; Figer, K. – Široký, J.: Židovský hřbitov v Ivančicích. Ivančice 2007. 3 Břečka, J.: Ivančice v době nacistické okupace. In: Čejka, J. a kol.: Ivančice. Dějiny města. Ivančice 2002, s. 477-532. 9

Pasáž o školství v Ivančicích představuje proměnu obsahu výuky, nátlak okupační moci na české školství, ale třeba také postavení učitelů v letech 1938 až 1945. Nastiňuje vývoj národních škol a prezentuje především dopad jednotlivých restrikcí na střední školy reprezentované gymnáziem. Zvláštností školní struktury v Ivančicích je přítomnost Zemského ústavu pro neslyšící. Krátká pozornost je proto kladena i na přístup nacistické ideologie ke sluchově postiženým. Kapitola věnovaná římskokatolické farnosti zastupuje analýzu náboženského života ve městě. Farnost zastávala roli náboženského centra, jelikož se k římskokatolické konfesi hlásilo 90 % obyvatel města a mimo ni se v Ivančicích nenacházelo jiné podobně významné středisko věřících. V náboženské rovině je sice pro dějiny Ivančic důležitá rovněž otázka židovské náboženské obce, ale jak už bylo řečeno výše, je toto téma detailně popsáno v jiných publikacích.

10

2. Použité prameny a odborné publikace

2.1. Prameny K základním pramenům předkládané práce patří fondy uložené ve Státním okresním archivu Brno-venkov se sídlem v Rajhradě. Jedná se zejména o fond Archiv města Ivančice (C36), sdružující archiválie městské provenience od poloviny 15. až do poloviny 20. století. Hlavním narativním pramenem je Pamětní kniha města Ivančic.4 Léta 1938 až 1945 do ní byla zpětně dopsána Engelbertem Nezvalem na základě konceptu tehdejšího kronikáře Ladislava Vaška, bratra věhlasného spisovatele Vladimíra Vaška, vystupujícího pod pseudonymem Petr Bezruč. V roce 1939 musely být všechny obecní kroniky odvedeny do zemského archivu, a proto Ladislav Vašek tajně zaznamenával všechny důležité události na volné lístky, které následně schovával. Na konci války už bohužel nebyl schopen přenést své koncepty do městské kroniky, neboť trpěl Parkinsonovou chorobou a byl upoután na nemocniční lůžko. Podpisem alespoň stvrdil znění zápisů, načež další dva svědci potvrdili jejich hodnověrnost. Především zásluhou Ladislava Vaška se nám tak dochoval zevrubný popis válečných let. Sám Vašek zastával názor, že „kronikář musí být objektivní, což však neznamená, že nesmí být dle svého úsudku kritický. Je přece členem téže společnosti, která jej pověřila čestným úkolem vésti místní kroniku.“5 Pro výzkum správy města jsou klíčové protokoly o zasedání městského zastupitelstva a městské rady, které jsou však vedeny pouze do počátku roku 1942.6 Díky nim můžeme sledovat jednotlivé úkoly, se kterými se političtí představitelé obce museli potýkat. Jmenování Karla Schwetze německým vládním komisařem znamená zlom nejenom ve vedení města za okupace, ale bohužel také v šíři pramenné základny. Pro období 1942-1945 tak neexistuje větší množství pramenů úřední provenience. Pasáž sledující průběh poválečného vyrovnání doplňuje část zaměřená na rozbor spisů ivančických nacistických funkcionářů, ale také obyvatel, kteří využili, nebo měli využít, poměrů pro svůj osobní prospěch. Shrnutí spisů vychází z fondu Mimořádného lidového soudu v Brně (C141) uloženého v Moravském zemském archivu.7

4 SOkA Brno-venkov se sídlem v Rajhradě, fond C36 Archiv města Ivančice, Pamětní kniha II, i. č. 198. (Dále jen SOkA Rajhrad). 5 Tamtéž, s. 126. 6 SOkA Rajhrad, fond C36, Protokol o zasedání městské rady, i. č. 218; Též: SOkA Rajhrad, fond C36, Protokol o schůzích městského zastupitelstva z let 1936-1942, i. č. 207. 7 MZA Brno, fond C141 Mimořádný lidový soud v Brně. 11

Kapitoly o školství a církevním životě ve městě se opírají především o kroniky. V případě první z nich se jedná o školní kroniky obecných i měšťanských škol a gymnázia.8 Kroniky obsahují informace o počtech žáků, složení učitelských sborů, slavených svátcích, inspekcích atd. Z tohoto důvodu se staly právě ony nedocenitelným zdrojem pro zkoumané období ivančického školství. Jelikož Zemská školní rada v červnu 1940 nařídila uzavřít a zapečetit dosavadní kroniky, a to včetně školního roku 1939/1940, měly školy povinnost počínaje následujícím školním rokem založit kroniky nové, jež by lépe odpovídaly představám okupační moci. Po osvobození se však pokračovalo v zápisech do původních předválečných kronik, a tak jsou ty z let 1940 až 1945 samostatné. Orientaci v nich ovšem ztěžuje fakt, že nejsou stránkovány. Pro přehlednost jsou proto v citacích uváděny jednotlivé školní roky. Školní kroniky vedly zpravidla osoby pověřené správou školy průběžným způsobem, což přispívá k autenticitě záznamů. Také kapitola o římskokatolické farnosti v Ivančicích vychází z kroniky, tentokrát farní.9 Byť jsou v ní zápisy z válečných let velmi strohé, poskytují základní informace o chodu dané náboženské instituce. Celkový obraz farnosti pak doplňují archiválie z fondu Farní úřad Ivančice (E12) uloženém v Diecézním archivu Biskupství brněnského. Tento fond obsahuje jednací protokoly, seznamy kázání, exhorty, osobní spisy farářů apod.

2.2. Monografie a syntézy Tematická roztříštěnost práce si vyžaduje využití většího množství literatury.. Dějinami Ivančic se zaobírá řada prací, ústřední pozici v tomto ohledu zaujímá syntéza Ivančice, dějiny města,10 zpracovaná kolektivem autorů pod vedením PhDr. Jiřího Čejky. Chronologicky zpracovává vývoj obce od raně historického osídlení až do poloviny devadesátých let minulého století. Tato publikace je vybavena rejstříkem použitých pramenů a obohacena o stručný nástin vývoje ivančického školství a medailony významných osobností. Přestože se jedná o tematicky podobnou práci, v obecné rovině si mnohdy klade jiné otázky a vychází z odlišných pramenů. V Čejkově syntéze se obdobím nacistické okupace zabýval PhDr. Jan Břečka. Zmíněný historik se specializuje na československý domácí a zahraniční odboj v letech první i druhé světové války a regionální dějiny obcí po roce 1945.

8 SOkA Rajhrad, fondy H164 Obecná a měšťanská škola dívčí v Ivančicích, H162 Národní a střední škola v Ivančicích, H165 II. střední škola v Ivančicích, H126 Blahoslavovo gymnázium v Ivančicích. 9 Římskokatolická farnost Ivančice, Kronika ivančické farnosti. 10 Čejka, J. a kol.: Ivančice. Dějiny města. Ivančice 2002, 671 s. 12

Břečkova kapitola Ivančice v době nacistické okupace11 se proto zaměřuje zejména na místní ilegální organizace, průběh osvobozování města a významné „Vančáky“, kteří se zapojili do boje s nacisty za hranicemi protektorátu. Předkládaná diplomová práce si neklade za cíl překonat zdařilou práci Jana Břečky, ale doplnit dobový obraz Ivančic o některá nová témata, skutečnosti a zkoumané otázky. Z toho důvodu je záměrně opomíjena odbojová činnost na Ivančicku, průběh osvobozování a většina podobných, již zpracovaných témat. Další využitá literatura je z důvodu přehlednosti tematicky rozdělená. K publikacím, které popisují státní vývoj ve zkoumaném období, patří Svobodný stát a okupace12 Josefa Bartoše a Miloše Trapla. Čtvrtý díl řady Dějin Moravy představuje vývoj československého státu od jeho vzniku až do osvobození v roce 1945. V rámci edice Velké dějiny zemí Koruny české13 zpracovali období let 1938 až 1945 Jan Gebhart a Jan Kuklík. Mimo politických událostí analyzují rovněž školství, kulturní a společenský život. Další publikace se vztahují především k jednotlivým obecným tématům jako je Mnichovská dohoda, totální nasazení apod. Problematice fungování státní správy na našem území se velmi podrobně věnovala Zdeňka Hledíková spolu s Janem Janákem a Janem Dobešem. Napsali publikaci s názvem Dějiny státní správy v Čechách: Od počátků po současnost.14 Jedná se o příručku mapující vývoj státní správy od dob raného feudalismu až do současnosti a svým zpracováním se řadí k nejzákladnějším dílům v této oblasti. Zapomenout bychom ovšem neměli ani na Dějiny české veřejné správy15 Karla Schelleho. Retribučním soudnictvím v poválečném Československu se zabýval americký historik specializující se na dějiny střední a východní Evropy Benjamin Frommer. V práci nazvané Národní očista: Retribuce v poválečném Československu16 nastínil průběh stíhání více než sta tisíc válečných zločinců prostřednictvím soudů a trestních komisí. Praxi Mimořádných lidových soudů na příkladu královehradeckého regionu představila Lucie Jarkovská

11 Břečka, J.: Ivančice v době nacistické okupace. In: Čejka, J. a kol.: Ivančice. Dějiny města. Ivančice 2002, s. 477-532. 12 Bartoš, J. – Trapl, M.: Dějiny Moravy. Svobodný stát a okupace, díl IV. Brno 2004, 287 s. 13 Gebhart, J. – Kuklík, J.: Velké dějiny zemí Koruny české, svazek XV. a. 1938-1945. Praha-Litomyšl 2006, 541 s. 14 Hledíková, Z. – Janák, J. – Dobeš, J.: Dějiny správy v českých zemích. Od počátků státu po současnost. Praha 2005, 568 s. 15 Schelle, K.: Dějiny české veřejné správy. Plzeň 2009, 314 s. 16 Frommer, B.: Národní očista. Retribuce v poválečném Československu. Praha 2010, 504 s. 13 v monografii Odplata, či spravedlnost? Mimořádné lidové soudy 1945-1948 na Královéhradecku.17 Ke stěžejním publikacím protektorátního školství se řadí Česká škola v době nacistického útlaku: Příspěvek k dějinám českého školství od Mnichova do osvobození18 Františka Bosáka, Československé školy v letech 2. světové války19 Františka Morkese nebo monografie Jaroslava Svobody Školství v období protektorátu.20 Otázkou moravské římskokatolické církve v období nacistické okupace se zabývali František Vašek a Zdeněk Štěpánek v práci nazvané Trnitá cesta moravského duchovenstva (1939-1945).21 Představují v ní nejen pohled na chod církve v daném období, ale také restrikce, zapojení kněží do odboje apod. Problematikou pronásledování katolické církve na Ostravsku a Opavsku se zabýval Jan Larisch. Přestože se zabýval jinou diecézí, představil v monografii Pronásledování katolické církve v době nacistické okupace na území ostravsko- opavské diecéze22 řadu restrikčních metod a postupů využívaných nacisty.

2.3. Periodika K periodikům zabývajícím se moravskými dějinami, v nichž lze najít příspěvky týkající se historie Ivančic, se řadí zejména vlastivědný sborník Jižní Morava, vydávaný Muzejní a vlastivědnou společností v Brně. Další krátké příspěvky lze nicméně najít také v měsíčníku Ivančický zpravodaj. Jejich autory jsou regionální badatelé, z nichž jmenujme alespoň Karla Figera, Jiřího Širokého či Vladimíra Voborného. Druhý zmíněný navíc přispívá k popularizaci místních dějin pravidelnými články do regionálního čtrnáctideníku Zrcadlo.

2.4. Pamětníci Při výzkumu daného období by bylo možné vycházet také z výpovědí dosud žijících pamětníků. Pro potřeby práce proto byli osloveni čtyři senioři, jenž ovšem zažili válečná léta ve velmi mladém věku. Jejich výpovědi proto poskytly pouze dílčí informace potvrzující již známé skutečnosti. Výpovědi poskytnuté pamětníky se zde proto neobjevují, v heuristické fázi na ně ovšem bylo pamatováno.

17 Jarkovská, L.: Odplata, či spravedlnost? Mimořádné lidové soudy 1945-1948 na Královéhradecku. Praha 2008, 364 s. 18 Bosák, F.: Česká škola v době nacistického útlaku. Příspěvek k dějinám českého školství od Mnichova do osvobození. České Budějovice 1969, 65 s. 19 Morkes, F.: Československé školy v letech 2. světové války. Praha 2005, 35 s. 20 Svoboda, J.: Školství v období protektorátu. České Budějovice 2010, 72 s. 21 Vašek, F. – Štěpánek, Z.: Trnitá cesta moravského duchovenstva (1939-1945). Brno 2003, 180 s. 22 Larisch, J.: Pronásledování katolické církve v době nacistické okupace na území ostravsko-opavské diecéze. Ostrava 2005, 44 s. 14

3. Z dějin Ivančic Ivančice, ležící na soutoku řek Jihlavy, Oslavy a Rokytné, se nacházejí 30 kilometrů jihozápadně od Brna. Město bylo založeno pravděpodobně roku 1212 na místě bývalého velkomoravského hradiště. Procházela jím Libická obchodní stezka spojující Podunají s českou nížinou, díky čemuž nabývalo na významu. O Ivančicích se zmiňuje i Petr Žitavský ve Zbraslavské kronice, kde líčí případ vypálení kostela plného obyvatel Kumány, kteří tudy táhli v roce 1304.23 Na počátku 15. století byly Ivančice osmým nejvýznamnějším královským městem na Moravě, ovšem vlivem mocenskopolitických vztahů se dostaly do držení Jindřicha z Lipé, rozšiřujícího své moravskokrumlovské panství.24 O století později se díky Jednotě bratrské staly Ivančice jedním z tehdejších moravských center kultury a vzdělanosti. Významnou měrou k tomu přispěl biskup Jan Blahoslav, působící ve městě v letech 1558-1571. Za jeho působení zde měli Bratři archiv, sbor, školu a také tiskárnu, která byla ovšem v roce 1578 z existenčních důvodů přesunuta do Kralic.25 Po třicetileté válce se moravskokrumlovské panství přesunulo z rukou pánů z Lipé k Lichtenštejnům. Díky podpoře císaře během války mohl Gundakar z Lichtenštejna později založit rodinný fideikomis a rozšířit svůj majetek koupí konfiskovaných statků, mezi nimiž byl i Moravský Krumlov. Lichtenštejnská vrchnostenská správa ovlivnila panství především ve dvou rovinách. Předně museli nekatolíci přijmout katolickou konfesi, nebo opustit panství. Druhým bodem pak byla silná germanizace celého velkostatku, v němž ještě před Bílou horou hovořila většina obyvatel česky.26 Největšího rozkvětu dosáhlo moravskokrumlovské panství před bouřlivým rokem 1848. Tehdy zahrnovalo patrimonium města Moravský Krumlov a Ivančice, městečka Hostěradice, Olbramovice, Prosiměřice, Rouchovany, Vémyslice a dalších 33 vsí. Velikostí se tak panství řadilo k největším na Moravě. Po událostech roku 1848 byly zrušeny řízené magistráty staré patrimoniální správy a položeny základy nového obecního zřízení, což znamenalo osamostatnění Ivančic a dalších obcí.

23 Kratochvíl, A.: Ivančice, bývalé královské město na Moravě. Popis dějepisný, místopisný a statistický. Ivančice 1906, s. 21. 24 Vykoupil, L.: Ivančice za panství pánů z Lipé. In: Čejka, J. a kol.: Ivančice. Dějiny města. Ivančice 2002, s. 175-176. 25 Tamtéž, s. 215-218 26 Smutný, B.: Od nástupu rodu Lichtenštejnů do konce barokní doby. In: Brücková, M. a kol.: Moravský Krumlov ve svých osudech. Brno 2009, s. 103-104. 15

Druhá polovina 19. století se nesla v duchu modernizace společnosti, rozvoje průmyslu, dopravy, obchodu a nových možností společenského života, významnou roli hrálo také zakládání nejrůznějších osvětových spolků šířících vzdělanost a kulturu. Z hlediska místního rozvoje byla pro region velice podstatná výstavba železničních sítě spojující Brno se Znojmem. Síť sice nezasahovala přímo do Ivančic, ale město těžilo z její blízkosti. Na přelomu 19. a 20. století probíhaly v rámci monarchie česko-německé národnostní spory v otázkách jazykových, školských či politických. Česká strana však postupně získávala převahu. K sílícímu zastoupení českého obyvatelstva docházelo v Ivančicích již dříve. Při sčítání obyvatel roku 1900 se ze 4671 obyvatel hlásilo 4269 k národnosti české, 369 německé a 33 jiné.27 Důvodů, proč se stále více obyvatel hlásilo k české národnosti, bylo několik. Primárně se české rodiny, které byly ekonomicky závislé na příjmech z německého a židovského prostředí, začaly emancipovat. Sekundárně pak velká část mladých Němců, k nimž se řadili také Židé, odcházela do větších měst za studiem či prací. Určitou roli hrál také zvyšující se počet smíšených manželství. Milníkem národních dějin se stal 28. říjen 1918. Tento okamžik poskytl příležitost k položení nových základů česko-německých vztahů, ale vládnoucí elity československého státu nenabídly německé menšině práva, která předtím samy požadovaly. Role Čechů a Němců se tak de facto pouze vyměnily. V Ivančicích proběhla konsolidace národnostních poměrů relativně hladce, avšak již o dvacet let později započala nová kapitola česko- německých vztahů.

27 Bartoš, J. – Schulz, J. – Trapl, M.: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960. Okresy Brno-město, Brno-venkov, Vyškov, svazek X. Ostrava 1986, s. 136. 16

4. Politika a správa města Tato kapitola stručně představuje obecnou proměnu poměrů v letech 1938 až 1945 a jejich dopad na místní obyvatelstvo. Bez znalosti širšího kontextu totiž nelze plně porozumět činnosti a cílům představitelů města.

4.1. Rok státní pohromy Rok 1938, označený kronikářem jako rok státní pohromy, začínal v Ivančicích poněkud netypicky. Z obvyklých starostí vyrušily obyvatele už v lednu hned dvě události přírodního charakteru. První z nich se stala 14. ledna, kdy vlivem oblevy vystoupala hladina řeky Jihlavy a odnesla lávku na Rénu, místní park, za nímž měli Ivančičtí řadu soukromých pozemků. V té době ještě netušili, že o pár měsíců později o ni budou nuceni bojovat nejen s přírodními podmínkami.28 Druhým jevem, tentokrát už očekávaným, se stala tzv. severní záře. Jednalo se o úkaz způsobený skvrnami na Slunci, pozorovatelný ve dnech 25. a 26. ledna. Záře „ve svém největším rozsahu prostírala se po značné části oblohy, od sv. Jakuba až k Oslavanům, zářila barvou červenou, přecházející do fialova a byla přerušena třemi světlými příčnými pruhy, jež ji značně do výšky přesahovaly.“29 Počáteční vzrušení z přírodních úkazů však nemělo dlouhého trvání. Již následující zápisy v městské kronice nabývají politického rázu a popisu obav místních z dění na západ od Československa. Z nacionálně-socialistického Německa, ovlivněného ideologií Adolfa Hitlera, se šířily informace o dění uvnitř státu, jež znepokojovaly sousední země a jejich obyvatele. Tyto informace se šířily rychleji, než kdy dříve, a to především zásluhou rozhlasu. Čechoslováci tak mohli vyslechnout Hitlerovy projevy, v nichž otevřeně proklamoval tendence bránit práva deseti milionů Němců za hranicemi třetí říše. Možné nebezpečí vlivu nacionalistických politických hnutí si však Ivančičtí, a nejen oni, uvědomovali již delší dobu. K jednomu z prvních projevů vůči Hitlerovu režimu došlo ve městě 9. dubna 1933. Na výzvu sociálních demokratů, národních socialistů a komunistů se tehdy na náměstí sešla asi tisícovka lidí.30

28 SOkA Rajhrad, fond C36 Archiv města Ivančice (dále jen fond C36), Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 5. 29 Tamtéž, s. 5-6. 30 Čejka, J.: Ivančice v době mezi dvěma válkami. In: Týž a kol.: Ivančice. Dějiny města. Ivančice 2002, s. 467. 17

4.1.1. Anšlus Rakouska Adolf Hitler stupňoval svou rétoriku maskovanou zájmy Němců na území Rakouska a Československa. Proto Ivančičtí neklidně sledovali rovněž situaci za jižními hranicemi státu: „21. II. rozechvěla veškerou veřejnost světovou řeč vůdce německé říše Adolfa Hitlera. Byla ostře zaměřená proti Rakousku.“31 Nacistické hrozby však nebyly plané, a tak bylo už 10. března v Československu „…hlášeno rozhlasem, že plebiscit, který se měl konat v Rakousku, byl odvolán. Příštího dne obsazeno bylo Rakousko německým vojskem říšským. Vůdce Adolf Hitler vstoupil do Lince. Vídeň byla slavnostně osvětlena, konán pochodňový průvod. V pondělí 14. III. oznámeno světu, že „Anschluss“ Rakouska k Německu byl proveden.“32 Přestože československá diplomacie bedlivě sledovala vývoj u svého jižního souseda, byla zaskočena především rychlým vývojem situace. Německá strana nadále předstírala snahu zlepšit vzájemné vztahy s Československem, sudetští Němci však anšlus vnímali jako další impulz, který posílil jejich vlastní pozice, jak vyplývá z prohlášení K. H. Franka 15. března v poslanecké sněmovně: „…jsme nuceni a odhodláni zvýšenou měrou bojovat o svá politická práva, o svou kulturní svobodu a hospodářské a sociální zajištění.“33 Ve stejném duchu se vyjádřil také Konrad Henlein v dopise německému ministru zahraničních věcí Ribbentropovi: „Vůdci vzdáme svůj dík tím, že zdvojnásobíme své úsilí ve službě velkoněmecké politiky.“34 Již tehdy byl například ministr zahraničních věcí Kamil Krofta schopen poměrně přesně odhadnout, že ujišťování ze strany Německa je liché a přes Henleinovu Sudetoněmeckou stranu bude nadále činěn nátlak na československou vládu. Krofta se dokonce vyjádřil v tom smyslu, že není nutné s válkou počítat v nejbližší době, i přesto je však perspektiva velice špatná, jelikož vyvstal problém vyrovnání se s Němci.35 Západní velmoci, především Francie a Velká Británie, se k otázce potlačení samostatnosti Rakouska, jakožto členského státu Společnosti národů, stavěly poněkud laxně. Británie neměla ve střední Evropě své zájmy a Francie se zmítala ve vnitropolitické krizi. Jejich nedůrazné protesty tak byly Německem bez obtíží odmítnuty. Československá politika se proto vydala cestou hospodářského osamostatňování, zabezpečení jižní hranice a v zahraničních záležitostech se marně snažila přesvědčit západní spojence o snaze národnostního vyrovnání. Po rozpuštění německých aktivistických stran a rozšíření

31 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 6. 32 Tamtéž. 33 Čelovský, B.: So oder so. Řešení české otázky podle německých dokumentů 1933-1945. Šenov u Ostravy 2002, s. 144. 34 Tamtéž. 35 Kuklík, J. – Němeček, J. – Šebek, J.: Dlouhé stíny Mnichova. Mnichovská dohoda očima signatářů a její dopady na Československo. Praha 2011, s. 27. 18 základny Henleinovy SdP, došlo na Kroftova slova. Dubnovým vyhlášení tzv. karlovarských požadavků žádali sudetští Němci mimo plné rovnoprávnosti třeba také ustanovení sudetoněmeckého sídelního území, kde by pracovali pouze němečtí veřejní zaměstnanci v rámci německé samosprávy. Takovéto nároky byly i při dobré vůli československé vlády těžko splnitelné, neboť přímo ohrožovaly suverenitu státu. Ten by se tím rozložil na několik zcela autonomních útvarů.36 Nutno ovšem podotknout, že vláda učinila Henleinovi řadu ústupků a chtěla s ním dále jednat. Henlein však pokusy o vyjednávání mařil, neboť mu vyhovovala napjatá situace. Německé požadavky a hrozby však většinu obyčejných lidí spojovaly, což bylo patrné rovněž během ivančických prvomájových oslav. Politici na sobě tehdy neměli odznaky politických stran, čímž chtěli demonstrovat jednotu národa. Došlo také k projevům zástupců jednotlivých politických uskupení nesoucích se v nacionálním duchu. Jmenujme zde alespoň zástupce komunistů, Dr. Fleischera, který nabádal k součinnosti a mimo jiné prohlásil: „Odložme vše, co nás dělí, spojme se všichni na obranu vlasti!“37 Poměry uvnitř státu však nadále eskalovaly a 21. května musela být vyhlášena částečná mobilizace československé armády: „…o půl páté hod. ráno přijelo vojenské auto a přináší 20 povolání k vojsku (nastupují např. uč. Jar. Švehla jako důstojník do Jihlavy a prof. Schütz). Z Brna přichází vyzvání, aby bylo dodáno 6 nákladních aut. Lid je vzrušen poplašnými zprávami z Brna o nepokojích. Teprve večer slyšíme z radia poslance Berana, který oznamuje, že záložníci svoláni pro zajištění klidu při nastávajících volbách.“38 Do příprav se zapojili také ivančičtí Sokolové a skauti, kteří po dobu pěti dnů prováděli hlídkovou službu k zajištění zastávky v Němčicích u tunelu, poté byli vystřídáni vojáky. Důvodů pro částečnou mobilizaci bylo více. Blížily se obecní volby, jejichž příprava byla zvláště v pohraničí značně riziková. Hrozilo vyprovokování různých incidentů henleinovci, které by mohly posloužit Hitlerovi jako záminka k zásahu. Rovněž se rozšířily mylné zpravodajské informace naznačující zvýšenou koncentraci říšských sil na československo- německých hranicích. Částečná mobilizace tak vyslala jasný signál, že republika je připravená k obraně.

36 Kuklík, J. – Němeček, J. – Šebek, J.: Dlouhé stíny Mnichova. Mnichovská dohoda očima signatářů a její dopady na Československo. Praha 2011, s. 32. 37 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 6. 38 Tamtéž. 19

4.1.2. Volby do obecního zastupitelstva Po vzniku Československé republiky nastala potřeba novelizovat obecní zřízení a volební řád v obcích. Tuto potřebu naplnily zákony vydané v prvních dvou měsících roku 1919. Volební řád tehdy nově přiznával právo všeobecné tajné volby přímým způsobem všem osobám, mužům i ženám, které měly v obci trvalé bydliště alespoň po dobu tří měsíců, nebyly určitým způsobem diskvalifikovány a dosáhly věku 21 let. Pasivní volební právo se přiznávalo osobám starším 26 let, jež bydlely v obci přinejmenším jeden rok. Volilo se na základě vázaných kandidátních listin podle zásad poměrného zastoupení. Čtyřleté volební období bylo ovšem v roce 1933 nahrazeno šestiletým, údajně proto, aby délka volebního období odpovídala délce volebního období okresních a zemských zastupitelstev. Byly rozeznávány tyto obecní orgány: obecní zastupitelstvo, obecní rada, starosta (a jeho náměstci) a různé komise. Množství zastupitelů záviselo na počtu obyvatel obce, v případě Ivančic jich bylo 30. Ze svého středu volilo zastupitelstvo obecní radu čítající 1/3 počtu zastupitelů. Rada se skládala ze starosty, náměstka či náměstků a radních. V obcích, kde bylo alespoň 24 členné zastupitelstvo, se volili náměstci dva. Primárním orgánem obecní správy byla obecní rada. Její zasedání byla neveřejná a konala se relativně často. Zastupitelstvo se zabývalo jen některými úkoly, mezi něž patřilo zejména schvalování rozpočtu. K funkcím starosty patřilo svolávání schůzí obecní rady a zastupitelstva, zastupování obce navenek apod.39 Volby do obecního zastupitelstva v roce 1938 probíhaly v době stupňujícího se napětí, v Ivančicích 12. června, tedy zhruba tři týdny po květnové mobilizaci. Objevily se zde pokusy o sestavení jednotné kandidátní listiny napříč stranami, ale k jejímu vytvoření nakonec nedošlo. Specifikem obecních voleb je to, že v nich nevystupují pouze klasické strany, ale také lokální uskupení, jejichž podporovatelé se mohou dělit například podle sociálního postavení, profese či náboženské příslušnosti. Celkových 2646 hlasů bylo rozděleno mezi 8 kandidátních stran. Klasické strany se umístily následovně:

39 Hledíková, Z. – Janák, J. – Dobeš, J.: Dějiny správy v českých zemích. Od počátků státu po současnost. Praha 2005, s. 376-378. 20

1. Československá sociálně demokratická strana dělnická (653/8)40 2. Československá strana lidová (607/7) 3. Komunistická strana Československa (382/4) 4. Česká strana národně sociální (371/4) 5. Česká živnostensko-obchodnická strana středostavovská (327/4) 6. Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu (182/2)

Zbývající hlasy si rozdělilo Národní sdružení Židů, které získalo 93 hlasů, což pro něj znamenalo 1 mandát v zastupitelstvu a 31 pak Strana národního sjednocení bez mandátu.41 Obrovským překvapením byla výhra sociálních demokratů. Těm se podařilo od minulých voleb roku 1932 přetáhnout část voličů zejména lidovců a národních socialistů a polepšit si tak o 521 hlasů (z původních 132), což v praxi znamenalo posun z 1 na 8 mandátů. Nové vedení obce bylo voleno na ustavující schůzi obecního zastupitelstva 24. července. V průběhu zasedání museli všichni přítomní složit slib věrnosti republice vrchnímu komisaři politické správy Dr. Ludvíku Vybíralovi. Poté se přistoupilo k samotné proceduře volby. Ta byla řízena nejstarším členem zastupitelstva lidovcem Osvaldem Peprlou a komisí skládající se ze zástupců ostatních stran. Předseda komise vyzval volební skupiny, aby oznámily, zda si činí nárok na úřad prvního nebo druhého náměstka. Na funkci druhého náměstka učinili nárok lidovci se sedmi mandáty. Nárok na funkci prvního náměstka nebyl uplatněn. V praxi to znamenalo, že z 30 přítomných zastupitelů volilo 7 lidovců druhého náměstka a zbylých 23 volilo starostu a prvního náměstka. Nejprve se přikročilo k volbě starosty. Z 23 hlasů byl 1 neplatný, 1 zastupitel se zdržel hlasování formou odevzdání prázdného lístku a 21 hlasů bylo pro sociálního demokrata Antonína Šturmu. K aktu zvolení byla potřeba nadpoloviční většina, tedy alespoň 12 hlasů. Podmínky tak byly splněny a novým ivančickým starostou se stal výše zmíněný Antonín Šturma. Následně došlo také na volbu prvního náměstka. Z 23 zastupitelů se 21 vyslovilo pro Josefa Říhu, 1 pro Františka Šmerdu a 1 se zdržel hlasování. I zde byla naplněna podmínka nadpoloviční většiny, čímž byl zvolen I. náměstkem Josef Říha. Nyní přišla řada na zástupce Československé strany lidové, kteří ze svých řad zvolili Osvalda Kaplera jako druhého náměstka. Zbývala ještě volba sedmi radních. Pro ni se sdružili do tří okruhů živnostníci a republikáni, lidovci a Židé, poslední okruh pak tvořili sociální demokraté, národní socialisté a komunisté. Volba byla provedena hlasovacími lístky po skupinách, přičemž první dvě skupiny volily po dvou radních, třetí pak

40 V závorkách je uvedený počet hlasů, které strany obdržely a výsledný počet mandátů v zastupitelstvu obce. 41 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 7. 21 volila tři. V čele obce tak stáli: starosta Antonín Šturma (sociální demokraté), první náměstek Josef Říha (národní socialisté), druhý náměstek Osvald Kapler (lidovci) a radní Jan Eibl a Alois Pokorný (oba sociální demokraté), František Straka (živnostníci), František Fieger (republikáni), P. Karel Švéda (lidovci), František Vyhnálek (komunisté), Mořic Goldmann (židovské sdružení).42 Na nově zvolené představenstvo obce a především pak starostu Šturmu, povoláním poštovního kontrolora, čekal nesnadný úkol vést obec v době, kdy se již nad československou republikou stahovala mračna. „Jeho energie, veliký rozhled, zvláště v oboru samosprávy, uznávaný všemi politickými stranami, činí jej zvlášť způsobilým pro úřad starosty našeho města. Ve vážných chvílích, jež prožívá náš stát v přítomné době, hledí k němu občanstvo s plnou důvěrou….“43 Během prvního zasedání nově zvolené městské rady 23. srpna vystoupil Antonín Šturma a oznámil, že zemský úřad v Brně výměrem ze dne 9. srpna 1938 potvrdil jeho zvolení starostou města Ivančic a on tuto funkci oficiálně přijal o devět dní později. Dále vyzval všechny přítomné: „…aby při rozhodování v důležitých otázkách města jakákoliv stranickost nebyla do jednání a rozhodování vměšována, jelikož jedná se o zájem města samého a všeho občanstva, a aby společně pracovali pro blaho a rozkvět města.“44 Poté již radní přistoupili k projednávání konkrétních bodů programu. Prvním bodem bylo projednání výměru okresního úřadu v Brně ze dne 16. července 1938, který doporučoval všem obcím brněnského okresu, aby věnovaly na obranu státu 1 % ze svého rozpočtu na daný rok. Rada schválila příspěvek ve výši čtyř tisíc korun. První schůze městského zastupitelstva se konala až prvního září v zasedací síni městské radnice. Starosta Šturma během ní prohlásil: „…že pokud mohl dosud přihlížeti chodu správního a administrativního zřízení, bude v důsledku dosti značné agendy nutná reorganizace, má-li město jíti směrnicemi samosprávných zákonů a nařízení.“45 V rámci úspory času proto schválila rada města starostův návrh, aby se před započetím každé schůze rady nepředčítal minulý protokol, ale pokaždé se určili dva tzv. „verifikátoři“ z řad radních, kteří měli hodinu před započetím jednání předložit zápis k nahlédnutí.46

42 SOkA Rajhrad, fond C36, Protokol o schůzích městského zastupitelstva z let 1936-1942, i. č. 207, s. 282-287. 43 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 7. 44 SOkA Rajhrad, fond C36, Protokol o zasedání městské rady, i. č. 218, s. 511. 45 SOkA Rajhrad, fond C36, Protokol o schůzích městského zastupitelstva z let 1936-1942, i. č. 207, s. 289. 46 SOkA Rajhrad, fond C36, Protokol o zasedání městské rady, i. č. 218, s. 519. 22

4.1.3. Cesta k rozbití Československa S blížícím se podzimem vzrůstalo napětí na poli mezinárodní politiky, což neuniklo ani obyčejným lidem: „Od polovic září cítíme všichni, že se blíží osudové chvíle národa i státu. Od úst k ústům se šíří poplašné zprávy, tu plné naděje a důvěry, tu truchle a výhružně vyznívající. Zatímco pražský rozhlas uklidňuje a povzbuzuje, rozhlas vídeňský, jenž se uvádí heslem „Pravda vítězí“, špatnou češtinou vybízí k nedůvěře Praze a Paříži. Události pak dávají tomuto rozhlasu za pravdu.“47 Britové se do československo-německé problematiky výrazněji zapojili až v srpnu prostřednictvím mise lorda Runcimana. Doporučovali vládě politiku ústupků, a tak československá strana pod nátlakem přistoupila na většinu požadavků kladených karlovarským programem. Kýžený výsledek se ovšem nedostavil, protože Henlein měl podle instrukcí z Berlína udržovat vyhrocený stav. Na počátku září vyprovokovali henleinovci řadu incidentů v pohraničí a od 16. září schválil Hitler na Henleinův návrh zřízení Sudetendeutsches Freikorps (dobrovolnického sboru sudetských Němců). Jejich úkolem bylo udržovat napětí a podnikat různé záškodnické akce jako například přepady československých státních úřadů, k čemuž jim Wehrmacht dodal zbraně a střelivo.48 Podle Runcimana nesli vinu za ukončená jednání spíše zástupci sudetských Němců, přesto však sympatizoval s jejich požadavky. O dva dny později spolu s britským ministerským předsedou Chamberlainem referovali o československé problematice na půdě britského parlamentu, kde doporučili jako východisko odstoupení Sudet.49 K tomuto názoru se přiklonili také Francouzi, a tak se Československo ocitlo v izolaci nejen geografické, ale i politické. Občané měli tou dobou smíšené pocity: „U některých jeví se strach (ženy, Židé), u jiných odhodlanost. 21 IX. nasloucháme, že je nutno podříditi se kancléřovým požadavkům. Lidé se shlukují. Zvláště u Besedního domu je přímo tábor lidu, jejž nikdo nesvolal. […] Vojáci jsou radiálních názorů, plni odhodláni neposlechnout, uloží-li se složiti zbraně.“50 Během jednání v Godesbergu 22. a 23. září představil Hitler Chamberlainovi svou vizi odtržení Sudet. Reakcí západních mocností bylo povolení československé mobilizace, nikoli však ve snaze udržet československou státní suverenitu, nýbrž naklonit si veřejné mínění. A tak došlo k situaci, kdy během 23. září promlouval prezident Beneš v rozhlasu a uklidňoval veškeré obyvatelstvo známým: „Nebojte se, lidu českému nehrozí nebezpečí!

47 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 7. 48 Kuklík, J. – Němeček, J. – Šebek, J.: Dlouhé stíny Mnichova. Mnichovská dohoda očima signatářů a její dopady na Československo. Praha 2011, s. 37. 49 Čelovský, B.: Mnichovská dohoda 1938. Šenov u Ostravy 1999, s. 284. 50 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 7. 23

Vidím do toho dobře! Mám svůj plán!“51 Ale ještě tentýž večer v 10 hodin a 15 minut byla vyvěšena mobilizační vyhláška. Podle ní měli mobilizovat všichni muži mladší 40 let, ale také ti, kteří dostali určovací lístek k nastoupení do činné vojenské služby, přestože byli starší. A tak ještě téhož večera odjela značná část mužů ke svým jednotkám. Následujícího rána v 7 hodin zněla městem zpráva, že mobilizace probíhá bezproblémově. Zatímco Ivančičtí se srocovali na náměstí, v pohotovosti byl Československý červený kříž, Protiletecká civilní obrana a v neposlední řadě také Skauti, kteří se opět zapojili do strážní služby. Večer se pak celé město ponořilo do tmy, neboť bylo nařízeno zatemnění.52 „Tato zatemňovací zkouška pohotovosti CPO působila dojmem, že německá letadla konají už nepřátelský nálet. Po chvilkovém úleku poznán omyl, načež se znovu v temných ulicích objevovaly skupiny rokujících občanů, volající občas pozdrav na rozloučenou záložníkům, kteří už připraveni s kufříkem spěchají k nádraží, aby co nejrychleji odjeli ke svým tělesům.“53 Okresní úřad v Brně stanovil mimo jiných obcí také Ivančice místem, kde mělo probíhat přejímání koní a vozidel pro zvířecí potah. Za celou akci byl osobně odpovědný starosta Šturma. Z řad městského zastupitelstva byl proto určen Mořic Goldmann jako člen přejímací komise, aby pomohl zajistit rychlý průběh a byl svědkem zjišťování totožnosti předváděčů evidenčních koní. Přejímání probíhalo 25. září od 5. hodiny ranní na Palackého náměstí.54 O tom, jak zdlouhavý proces to byl, svědčí další zápis z městské kroniky: „… přijíždějí ze všech stran do Ivančic, zaplňují náměstí a konečně tvoří dlouhé fronty v ulicích. Zde musejí stát celý den a celou noc.“55 Mobilizační přípravy tak byly ve městě vidět na každém kroku: „Celý následující den projíždějí Ivančicemi vojenská i civilní auta a obrněné vozy. Vše stojí na ulicích a bouřlivě vítá vojíny, kteří vesele na pozdravy odpovídají. Z jejich vzhledu je patrná odhodlanost bít se za republiku.“56 Noční zatemnění města už byla rutinou. „Aby však veřejný život nebyl stálým a úplným vypnutím veřejného osvětlení omezován více, než je nezbytně nutno, bude, pokud to poměry dovolí, ponecháno veřejné elektrické osvětlení v ulicích sníženým počtem světel.“57 Tak zněla část vyhlášky o zatemnění vydaná okresním hejtmanem Dr. Hovůrkou, jež dále upozorňovala občany na nutnost jejího dodržování a u případných přestupků avizovala tresty.

51 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 7. 52 Tamtéž, s. 8. 53 SOkA Rajhrad, fond H164 Obecná a měšťanská škola dívčí v Ivančicích (dále jen fond H164), Kronika školy z let 1911-1940, i. č. 52, nestr. 54 SOkA Rajhrad, fond C36, Mobilizační pokyny, kart. 172, i. č. 1004. 55 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 8. 56 Tamtéž, s. 8. 57 SOkA Rajhrad, fond C36, Obecní korespondence a vyhlášky, kart. 154, i. č. 955, fol. 27. 24

4.1.4. Mnichovská dohoda O dalším osudu Československa bylo rozhodnuto v noci z 29. na 30. září podpisem Mnichovské dohody. Představitelé Velké Británie, Francie, Německa a Itálie tím definitivně potvrdili odstoupení pohraničního území československé republiky a jejím vyslancům pak byly sděleny závěry bez toho, aby se k nim mohli jakkoliv vyjádřit. „Současně s přijetím mnichovského usnesení tlumočila naše vláda celému světu svůj protest proti tomuto rozhodnutí učiněnému bez naší účasti. Téhož dne i polská vláda zaslala vládě čsl. nótu, v níž žádá ultimativně odstoupení části území těšínského. Požadavky jejich nóty přijala naše vláda příštího dne, kdy též už zahájeno obsazování odstoupeného území německým vojskem.“58 Mnichovská dohoda stanovila 4 okupační pásma, která měla být vyklizena do 7. října toho roku, přičemž byl zřízen mezinárodní výbor ze zástupců 4 mocností a Československa, jehož úkolem bylo vytyčit hranice ještě pátého záborového pásma. Za tzv. V. pásmo bylo považováno území převážně německého charakteru, které bylo výborem určeno 5. října a do 10. téhož měsíce mělo být vyklizeno.59 „6. X., kdy zahájeno vyklizování 1. zv. 4. pásma, vešlo ve známost rozhodnutí o 5. etapě zabíraného území, jež na rozdíl od prvních 4 oblastí určených v Mnichově, určil mezinárodní výbor v Berlíně. Na podkladě statistiky z r. 1910 se v něm Československu nařizuje vydat řadu míst převážně nebo naprosto českých.“60 Československo chtělo již dříve požadovat vymezení V. pásma tam, kde žilo 75 % Němců, to však bylo odmítnuto. Ani další návrh československé strany na 66 % nenašel pochopení. Nacisté si prosadili, že se bude jednat o území s 50 % německého obyvatelstva na základě stavu z roku 1918, tedy sčítání z roku 1910.61 Tím pádem aktuálnější údaje z let 1921 a 1930 nebyly brány v potaz. Na tomto místě je nutné připomenout, že v roce 1910 neproběhlo sčítání na základě národnosti, nýbrž obcovací řeči. Ve výsledku se tak do záboru dostaly ryze české oblasti. Důvodem pro tak rychlý postup při vyklizování pohraničí byl fakt, že odstoupivší obyvatelé měli předat všechen hospodářský majetek, dopravní síť a průmyslové podniky nepoškozené. Češi neměli odvážet dokonce ani potraviny, zboží či dobytek. Zklamání společnosti z výsledku mnichovských jednání bylo evidentní. První říjnové dny asi nejlépe vystihuje další zápis z kroniky města: „I. X. je deštivo. Odpovídá

58 SOkA Rajhrad, fond H164, Kronika školy z let 1911-1940, i. č. 52, nestr. 59 Benda, J.: Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939. Praha 2013, s. 53. 60 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 10. 61 Bartoš, J.: Okupované pohraničí a české obyvatelstvo 1938-1945. Praha 1978, s. 18-19. 25 to smutku národa. Pohraničí se vyklizuje. Odjíždí odtud vojsko, mnoho úřednictva, učitelstva a soukromých českých osob. Zatemnění se ruší. Vždyť je zachráněn mír!“62 K destabilizaci poměrů přispěli také Slováci: „6. X. provedena dohoda všech politických stran slovenských a dr. Tiso jmenován ministrem pro správu Slovenska. Na žilinských poradách přijat návrh na rychlé uskutečnění autonomie Slovenska.“63 Dosavadní Československo se proměnilo na Česko-Slovensko. Navíc se k německým a polským územním požadavkům přidali také Maďaři, a tak pod tíhou všech těchto událostí první republika zanikla.

4.2. Druhá republika Po Mnichovu se republika zmítala v politické krizi. Společnost byla nespokojená s předmnichovskou stranickou roztříštěností, převažovalo zklamání, nespokojenost a strach z budoucnosti. To se promítlo rovněž do změny systému politických stran. Nejprve byla 21. října rozpuštěna komunistická strana, která přešla do ilegality.64 Nově vznikly a působily pouze dvě strany – Strana národní jednoty a Národní strana práce. První z nich vznikla 18. listopadu 1938 a vstoupili do ní agrárníci, živnostníci, lidovci, velká část národních socialistů, Národní sjednocení a další menší uskupení. Strana národní jednoty představovala v období druhé republiky hlavní politickou sílu. Opoziční Národní strana práce byla založena až 11. prosince téhož roku. Byla tvořena zejména sociálními demokraty a částí národních socialistů.65 „13. XII. přednesl předseda vlády Rudolf Beran v obou sněmovnách Národního shromáždění pracovní a hospodářský i politický program, který znamená reformu správy a hospodářského života v republice. Odůvodnil v něm systém dvou stran…“66 První pomnichovská schůze městského zastupitelstva se konala 7. října. Starosta na ní podal podrobnou zprávu o mimořádných opatřeních od vyhlášení mobilizace a také o vyplácení podpory ve výši 50-70 % vyživovacího příspěvku ženám narukovaných mužů. K 5. říjnu dosáhla výplata podpor částky 1726 korun a 50 haléřů.67 Vedení města muselo přejít k opatřením zabraňujícím prudkému zvyšováním cen životních potřeb, neboť „v posledních dnech před okupací (čsl. pohraničí, pozn. autor) objevil se v Ivančicích značný příliv kupujících z německého venkova, kteří se zásobovali hlavně obuví, textiliemi, oděvem,

62 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 10. 63 SOkA Rajhrad, fond H164, Kronika školy z let 1911-1940, i. č. 52, nestr. 64 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 11. 65 Bartoš, J. – Trapl, M.: Dějiny Moravy. Svobodný stát a okupace, díl IV. Brno 2004, s. 179-180. 66 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 12. 67 SOkA Rajhrad, fond C36, Protokol o schůzích městského zastupitelstva z let 1936-1942, i. č. 207, s. 305-306. 26 prádlem i různými potravinami.“68 Antonín Šturma přednesl několik dalších bodů: „Předně bylo nutno ubytovati procházející vojsko městem a ubytovati přidělenou posádku vojska. Pro tyto účely byl zabrán ústav hluchoněmých…“69 Rovněž upozornil přítomné zastupitelstvo na to, že město bude postaveno před nutnost umístění uprchlíků ze zabraného území a v tom případě nebude mít jinou možnost, než zabrat prostory kin a škol. V případě, že by byla do Ivančic definitivně přidělena vojenská posádka, proklamoval potřebu dobudovat vodovod, kanalizaci atd.70 Ty nejtěžší úkoly však na představitele města teprve čekaly.

4.2.1. Ivančice hraničním městem Částí hranice V. pásma se stala řeka Jihlava, čímž připadl Moravský Krumlov ležící 11 kilometrů jižně od Ivančic k Říši a Ivančice se tak nově staly hraničním městem. Moravský Krumlov opustila asi třetina obyvatel. Odcházeli Češi, Židé, ale také řada Němců, kteří prchali před nacistickým nebezpečím.71 Jen z Moravského Krumlova odešla asi tisícovka lidí z tehdejších 3,5 tisíc.72 „Ve dnech 8. - 10. X. skýtala silnice od Moravského Krumlova k Ivančicím dramatické obrázky. Projížděla tudy nepřetržitě vozidla všeho druhu, odvážející nejrozmanitější náklad vystěhovalců, kteří prchali z krumlovského i znojemského území, jež mělo býti přebíráno německým vojskem. Mnozí putovali též pěšky, jen s nouzovými uzlíky, kufříky nebo s peřinami a šatstvem v rancích. V Ivančicích se z těchto uprchlíků ubytovala jen malá část, po většině ti, kteří tu měli příbuzné.“73 Proudy vystěhovalců mířily hlavně do větších měst, kde byli vystěhovalci rozdělováni do útulků a společně stravováni. Po celém území okleštěného státu pro ně byly organizovány rozsáhlé sbírky a zřizovány tzv. místní péče o mládež. Nejinak tomu bylo i v Ivančicích. Na druhou stranu se v této době projevil pokles společenských postojů a morálních hodnot, což pocítili zejména židovští uprchlíci. Docházelo totiž k případům, kdy byli Židé vyháněni za hranice okleštěné republiky. Jednalo se buď o uprchlíky, které ivančičtí četníci sami pochytali nebo o ty, jež byli „pochytáni v Brně a dopraveni do Ivančic jako pohraničního města…“.74 „Stát jich nechce přijmouti. Nakládají se na autobusy a vezou se k novým hranicím, kde jsou vysazováni. Ale Židé se zase pěšky vracejí. Mnozí zůstávají u hranic,

68 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 10-11. 69 SOkA Rajhrad, fond C36, Protokol o schůzích městského zastupitelstva z let 1936-1942, i. č. 207, s. 306. 70 Tamtéž, s. 307. 71 Kopečný, P.: Temná léta. Moravský Krumlov 1938-1945. In: Brücková, M. a kol.: Moravský Krumlov ve svých osudech. Brno 2009, s. 168. 72 Bartoš, J. – Schulz, J. – Trapl, M.: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960. Okresy Znojmo, Moravský Krumlov, Hustopeče, Mikulov, svazek IX. Ostrava 1984, s. 148. 73 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 10. 74 Nováček, S.: Nacistické „konečné řešení“ židovské otázky v Ivančicích. Brno 1984, s. 23. 27 nocují ve stozích a pod širým nebem.“75 Ti, kteří měli štěstí a peníze, přespávali v selských stodolách, aby se při první příležitosti pokusili překročit hranice. Historik Silvestr Nováček zmiňuje případ 65 Židů vyhoštěných z Břeclavi. Přestože šlo o československé občany, nebyli vpuštěni na území Československa, a tak ze zoufalství poslali telegram na britské velvyslanectví v Praze. Patrně přičiněním britského velvyslance byli po třech týdnech táboření v polích vpuštěni do republiky. 7. listopadu bylo 51 z nich převezeno do budovy bývalé Sinaibergerovy koželužny, kde byl zřízen nouzový tábor pro židovské uprchlíky.76

4.2.2. Židovský uprchlický tábor Část Židů vyhnaných z pohraničí, ale také prchajících z Německa a Rakouska, našla útočiště v Ivančicích, kde byl zřízen tábor pro židovské uprchlíky.77 K prvním příchozím patřilo 58 Židů, kteří byli přechodně ubytováni v domě u Lasseckerů, zatímco se upravovaly místnosti v zadní budově bývalé Sinaibergerovy koželužny. Ta nebyla od roku 1930 v provozu, a tak byla v rámci nouzových podmínek využita tímto způsobem. Značnou iniciativu pro zřízení tábora vyvinul obecní zastupitel a poslední představený židovské náboženské obce Mořic Goldmann. Osobně zajistil pomoc Zemského úřadu v Brně a Mezinárodní židovské ligy.78 Do ivančického tábora se dostala také Nina Neubachová. Němka, která se svým židovským manželem uprchla z Berlína a posléze i ze zabrané Břeclavi. Prostřednictvím jejích vzpomínek se dozvídáme o realitě židovského tábora: „Poměry v táboře byly zoufalé. Většina uprchlíků nevlastnila víc než to, co měli na sobě. Týdny nocovali ve stozích, stodolách, přicházeli špinaví a zahmyzeni. Nebylo léků ani spodního prádla a bohatí Židé neradi dali o korunu víc, než museli.“79 Díky paní Neubachové známe i uspořádání budovy. V suterénu se nacházela kuchyně, koupelna, prádelna a pomocné dílny, dále kancelář správy tábora, lékařská ordinace a provizorní, avšak stále plně obsazená, nemocnice se šedesáti lůžky. První poschodí bylo vyhrazeno společné jídelně a obytnému prostoru. Ten byl vytvořen

75 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 11. 76 Nováček, S.: Z dějin moravských Židů. Říčany u Prahy 1998, s. 59. 77 Srov. Přesné datum založení tábora neznáme. Jiří Široký uvádí, že tábor byl zřízen již v říjnu. Široký, J.: Židovský internační tábor v Ivančicích. Zrcadlo: Expedice Speculum, 8, 2009, 9. 1., s. 6; Oproti tomu Eva Chytková ve své diplomové práci hovoří o listopadu, přičemž vychází ze vzpomínek Niny Neubachové, ta ovšem o přesném datu zřízení tábora nehovoří. Oficiální měsíc zřízení tábora bude však spíše listopad, jelikož v kroničním zápise z 8. 11. je psáno, že „Židé jsou ubytováni u Lasseckerů, zatímco se místnosti v zadní budově koželužny teprve připravují“.; SOkA Rajhrad, Pamětní kniha, s. 11. 78 Nováček, S.: Nacistické „konečné řešení“ židovské otázky v Ivančicích. Brno 1984, s. 23. 79 Kubíček, L: Vzpomínka na židovský tábor v Ivančicích (Z vyprávění Niny Neubachové), Ivančický zpravodaj 4, květen 1975, s. 16. 28 přestavbou továrních hal do „boxů“ pro 20 lidí. K ubytování uprchlíků sloužilo ještě celé druhé poschodí.80 Kronikář Ladislav Vašek uvádí, že v prosinci roku 1938 bylo v táboře již na 300 uprchlíků, jejich počty pro další období se však v literatuře mírně rozchází. Pravděpodobně se jich v táboře před březnem 1939 nacházelo 400-500,81 přičemž tábor byl schopen pojmout přibližně 500 osob. Zdaleka nejvíce uprchlíků pocházelo z Vídně, dále pak z Mikulovska, Znojemska, Pohořelicka, Břeclavska atd., což se projevilo v národnostním složení obyvatel tábora.82 Asi 85 % Židů bylo německé národnosti a jen 15 % české.83 Ještě před okupací navštívila tábor židovská delegace z Anglie a Dánska, která zajistila dodávky balíčků ze zahraničních sbírek. Po vypuknutí války však byly dodávky přerušeny. Podmínky v táboře se ještě zhoršily po okupaci republiky v březnu 1939, kdy se tábor změnil v internační. Oficiálně patřil tzv. Pomocnému výboru pro uprchlíky, správu ovšem vykonávalo brněnské gestapo a v jeho čele referent pro ivančický tábor SS-Oberscharführer Adolf Werner. Kruté praktiky nacistů měli všichni ubytovaní možnost poznat už 12. dubna téhož roku, kdy do tábora přijeli vojáci SS a polní četníci. Prohlídka se neobešla bez zatýkání, krádeží věcí, ani všemožného ponižování. Poměry v táboře se tak přiblížily pozdější realitě koncentračních táborů. Nacisté využívali internované k různým úkolům: „Muži pracovali na stavbách a komunikacích a několik jich dělalo v pomocných dílnách (obuvnické, krejčovské, malířské, stolařské a instalatérské). Ženy byly zaměstnány v kuchyni, prádelně a krejčovské dílně. Šily tu pracovní oděvy pro vězně na Špilberku.84 Výjimkou nebyly ani sezónní či různé zemědělské práce v širokém okolí, jak napovídá například seznam osob odeslaných na výpomoc do Židlochovic.85 Od roku 1941 několik desítek mužů pracovalo na oslavanském dole Kukla. Mladší pak byli odváženi do Polska, kde se podíleli na stavbě koncentračních táborů.86 Ivančický tábor navštívili dokonce vysoce postavení nacisté jako Hans Günther, vedoucí pražské Ústředny pro židovské vystěhovalectví, s bratrem Rolfem. Druhý z nich

80 Kubíček, L: Vzpomínka na židovský tábor v Ivančicích (Z vyprávění Niny Neubachové), Ivančický zpravodaj 4, květen 1975, s. 16. 81 Srov. Bubeníčková, R. – Malá, I. – Kubátová, L.: Tábory utrpení a smrti. Praha 1969, s. 148-149; Široký, J.: Židovský internační tábor v Ivančicích. Zrcadlo: Expedice Speculum, 8, 2009, 9. 1., s. 6. 82 SOkA Rajhrad, fond C36, Tábor pro uprchlíky, kart. 192, i. č. 1040. 83 Bubeníčková, R. – Malá, I. – Kubátová, L.: Tábory utrpení a smrti. Praha 1969, s. 149 84 Kubíček, L: Vzpomínka na židovský tábor v Ivančicích (Z vyprávění Niny Neubachové), Ivančický zpravodaj 4, květen 1975, s. 17. 85 SOkA Rajhrad, fond C36, Tábor pro uprchlíky, kart. 192, i. č. 1040. 86 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 28. Též: Chytková, E.: Poslední léta. K problematice zániku ivančických Židů a židovské obce v období totalitních režimů. Magisterská diplomová práce. FF MU Brno. Brno 2015, s. 59. 29 se později stal zástupcem Adolfa Eichmanna, nechvalně proslulého nacisty pověřeného řešením tzv. „konečné řešení židovské otázky“.87 Likvidaci nežádoucích rasových skupin měl v protektorátu urychlit Reinhard Heydrich. Nacisté se nejprve zaměřili na Židy a cikány, jelikož představovali menší rozptýlené skupiny. Proto byly již v březnu 1942 z Ivančic vypraveny transporty do sběrného tábora v Brně, odkud dále směřovaly do Terezína.88 Nabízí se otázka, do jaké míry ovlivnilo vytvoření tábora běžný život ivančických občanů. Pomineme-li několik uprchlických rodin, které se nastěhovaly ke svým příbuzným, neměli uprchlíci možnost neomezeného pohybu po městě. Přestože židovští obyvatelé tábora tvořili asi desetinu tehdejší populace města, byl jejich přímý kontakt s ivančickými pravděpodobně omezený, což se ještě prohloubilo po tom, co se tábor stal internačním. Výjimku samozřejmě tvořili lidé, kteří s nimi byli v užším kontaktu, ať už šlo o dobrovolníky, kteří se jim snažili pomáhat, spolužáky dětí, jimž se podařilo dostat do škol nebo třeba horníky, pracující s nimi v oslavanském dole Kukla. Nesmíme ovšem zapomenout, že židovští uprchlíci nebyli jedinými nově příchozími. Ze zabraného území směřovala do města řada civilních osob, především úředníků, ale i dalších. Ti všichni různým dílem přispívali ke změnám dosavadních poměrů dříve poklidného maloměsta. Město tedy procházelo změnami, ovšem židovský tábor nebyl jejich primárním impulzem. Tím byla revize hranic republiky po Mnichovské dohodě a následná migrace do vnitrozemí okleštěného státu. Samotné vytvoření uprchlického tábora se dotklo města především v oblasti správní a ekonomické. Dopad na každodenní život dosavadních obyvatel byl však pravděpodobně minimální. Ivančičtí na jedné straně vnímali židovské uprchlíky jako jeden z indikátorů proměny poměrů, na druhé straně však obyvatelé tábora neměli možnost nějakým zásadním způsobem ovlivnit chod města a tím pádem i život místních.

4.2.3. Migrační proud a agenda s ním spojená Jedním z prvořadých úkolů druhé republiky bylo vypořádání se s důsledky Mnichova, vyplývající z odstoupení značného území a obyvatelstva Německu, v menší míře pak i Polsku a Maďarsku. K tomu vznikly ještě autonomní vlády na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Aktuální tehdy byly masivní přesuny obyvatelstva do vnitrozemí. Koncem listopadu proto vznikl Ústav pro péči o přestěhovalce, jenž řešil problémy s ubytováním a zaměstnáním nově

87 Kubíček, L: Vzpomínka na židovský tábor v Ivančicích (Z vyprávění Niny Neubachové), Ivančický zpravodaj 4, květen 1975, s. 17. 88 Široký, J.: Židovský internační tábor v Ivančicích. Zrcadlo: Expedice Speculum, 8, 2009, 9. 1., s. 6. 30 příchozích.89 Uprchlickým rodinám, zejména pak jejich dětem, se snažily pomoci i školské a spolkové orgány. 24. října byla svolána rodičovská sdružení všech místních škol, aby dojednala vznik Místní péče o mládež, jež měla pomáhat nadřazené Okresní péči v otázce ochrany ohrožených dětí, umisťování sirotků a opuštěných dětí do rodin atd. Na ustavující schůzi tohoto spolku došlo pod vedením předsedkyně Anežky Šmahelové k sepsání rodin, které byly ochotny zdarma, nebo za drobný příspěvek, přijmout na zimní období děti opuštěné, případně z evakuovaných rodin. Dále byl proveden soupis jednotlivců, kteří se zavázali pravidelně přispívat určitým finančním obnosem. V neposlední řadě pak byly podniknuty kroky k dobročinné sbírce ve formě financí a naturálií.90 Okresní úřad v Brně výnosem ze dne 29. listopadu 1938 zavedl obecní povinnost vyplnit „kartotéku“ pro každého uprchlíka nebo cizince, který byl podroben sčítání. Každá taková karta měla být vyhotovena ve třech kopiích. Pro osoby mužského pohlaví byly vyhrazeny zelené a pro ženského žluté.91 Dochované soupisy příchozího obyvatelstva jsou však velmi nepřehledné, což značně komplikuje pokusy o stanovení jejich přesného počtu. Již během celého roku 1938 významně stoupalo množství žádostí o udělení domovských práv. Po říjnových událostech přešla řada úředníků z Moravského Krumlova do ivančických úřadů. Do města ovšem přešli také někteří soukromníci, učitelé a další. Zdaleka nejvíc uprchlíků pocházelo ze Znojemska, Mikulovska a Moravskokrumlovska. V Ivančicích se jich ovšem mnoho neusadilo, velká část uprchlíků totiž pokračovala do větších vnitrozemských měst, zejména do Brna.

4.2.4. Vynětí Rény ze záboru Stanovení hranice V. pásma podle řeky Jihlavy odňalo od Ivančic Rénu, přírodní oblast nacházející se za řekou. Řada místních obyvatel tam vlastnila pozemky a o část území náležejícího do ivančického katastru nechtěla přijít. Městskému zastupitelstvu bylo sděleno, že podle konečné úpravy hranic má být Réna 24. listopadu 1938 připojena k říšskoněmeckému území. Mezi obyvateli vešla tato informace ve známost již 22. listopadu: „…šíří se poplašná zpráva, že Réna je přece zabrána a též Mácův mlýn. Lidé ze vzdoru a zklamání se vrhají na park na Réně, vykopávají vzácnější květiny, ničí skalku, odnášejí

89 Bartoš, J. – Trapl, M.: Dějiny Moravy. Svobodný stát a okupace, díl IV. Brno 2004, s. 176-177. 90 SOkA Rajhrad, fond H164, Kronika školy z let 1911-1940, i. č. 52, nestr. 91 SOkA Rajhrad, fond C36, Obecní korespondence a vyhlášky, kart. 154, i. č. 955. 31 stromky, jež vytrhli ze země. Po celý den 23. a 24. XI. putují lidé k Réně. Ale na lavce je stráž a nepropustí nikoho, leč by měl na Réně pozemky.“92 Představitelé města v čele s Antonínem Šturmou se pokusili zábor parku zvrátit. Proti záboru namítali, že „polesí jest od nepaměti vlastnictvím města Ivančic a nebylo nikdy majetkem rodu hrabat Kinských, i když sousedí s jejich polesím v katastru budkovicko- krumlovském. Odtržením tohoto polesí ve výměře 250 ha utrpělo by město Ivančice nenahraditelnou škodu hospodářskou a přestalo by býti střediskem turistického ruchu.“93 Zastupitelstvo zaslalo protest také armádnímu generálu Syrovému, ministrům vnitra Dr. Černému a zahraničí Dr. Chvalkovskému a plukovníku Nesvedovi z delimitační komise.94 Předání parku bylo stanoveno na devátou hodinu ranní 24. listopadu, zástupci Německa se však o několik hodin zpozdili. Antonínu Šturmovi se spolu s okresním hejtmanem Dr. Hovůrkou podařilo toho dne dosáhnout dílčího úspěchu. Zastavili výpravu na železném mostě přes Jihlavu a přesvědčili německou stranu, aby nepokračovala dále, dokud delimitační komise nestanoví přesné hranice. Komise byla oprávněná přihlížet k místním hospodářským, dopravním a kulturním poměrům.95 Proto zastupitelé již během prosince na základě pozemkových knih, katastrálních map, zápisů ze zasedání obecního výboru a starých rychtářských register dokazovali, že polesí je v nepřetržitém držení města už od 16. století.96 Rozhraničovací práce delimitační komise vrcholily v lednu 1939. Ivančická část hranice spadala do tzv. úseku D7, vedoucího od železniční stanice Moravský Krumlov až po Vranovice-Pouzdřany. V daném úseku zastupoval česko-slovenskou stranu měřický komisař Ing. Karel Šrámek. Dosavadní průběh stanovování nenasvědčoval tomu, že by Réna neměla být odňata, a tak členové zastupitelstva, především však starosta města, nepřestávali intervenovat u příslušných úřadů v Brně i Praze.97 Někdy v první polovině měsíce se ovšem situace obrátila a oprávněným požadavkům ivančických obyvatel bylo vyhověno. 17. ledna 1939 byly vytyčeny nové hranice mezi česko-slovenským státem a německou říší. Definitivní hraniční čáru tvořila severní strana dráhy probíhající od železniční zastávky Němčice až po železný most k řece Jihlavě po katastrální hranici lesa Réna. Část lesa za železniční dráhou „Bařiny“ zůstala majetkem města, ale nacházela se už v zabraném

92 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 11. 93 SOkA Rajhrad, fond C36, Jednání o vynětí „Rény“ ze záboru, kart. 202, i. č. 1084. 94 Tamtéž. 95 Rubeš, P.: Boj o ivančickou Rénu. In: Jižní Morava. Vlastivědný sborník 38, Brno 2002, s. 230-233. 96 SOkA Rajhrad, fond C36, Jednání o vynětí „Rény“ ze záboru, kart. 202, i. č. 1084. 97 Tamtéž. 32

území.98 K obrovské radosti místních, tak mohl Antonín Šturma veřejně prohlásit: „S pocitem velké radosti přicházím dnes, abych jménem městské rady a zastupitelstva sdělil Vám radostnou zprávu, abych řekl: Na Réně opět vlaje vlajka Česko-slovenské republiky. Je to jistě nejradostnější zpráva, která nás po všech těch zachmuřených dnech mohla překvapiti.“99 O nadšení ivančických z kladného výsledku svědčí také děkovný dopis rady města Ing. Karlu Šrámkovi. Zajímavostí je, že jeho součástí byla krátká báseň napsaná učitelem Václavem Novotným, otcem významného československého historika Václava Novotného:

„Réno naša, Réno milá, týs se skvostně přioděla. Nuže, vypni hrdě týmě svoje, ať se prýští hojných slastí zdroje. Ať se rozléhá od města k lesu: Ivančice slaví dnes – den plesu!“100

Kromě toho, že na Réně měli Ivančičtí své pozemky a jednalo se o vyhledávanou rekreační oblast, byla důležitá i pro nejchudší vrstvy. Chudí si mohli v omezené míře přilepšit zejména sběrem klestí, neboť topiva byl obecně nedostatek. Pro ostatní se jednalo o malé vítězství v pochmurné době, kdy se zbytky republiky nacházely v německém obklíčení.

4.3. Protektorát Čechy a Morava Zatímco se druhá republika vzpamatovávala z následků Mnichovské dohody, v Německu vrcholily přípravy k její likvidaci. Konkrétní přípravy útoku proti Česko- Slovensku byly zahájeny již v lednu 1939 a kulminovaly o dva měsíce později. 14. března byl po Hitlerovu nátlaku na Jozefa Tisa vyhlášen samostatný Slovenský štát, čímž Němci završili snahy o rozvrácení republiky zevnitř a nacistická propaganda získala důkaz o její neživotaschopnosti.101 Nacistická expanzivní politika vůči Čechům vyvrcholila 15. března 1939, kdy byl prezident Emil Hácha s ministrem zahraničí Františkem Chvalkovským v Berlíně, „…aby spolu podepsali připravené prohlášení, jímž žádají vůdce

98 Rubeš, P.: Boj o ivančickou Rénu. In: Jižní Morava. Vlastivědný sborník 38, Brno 2002, s. 230-233. 99 SOkA Rajhrad, fond C36, Jednání o vynětí „Rény“ ze záboru, kart. 202, i. č. 1084. 100 Tamtéž. 101 Maršálek, P.: Protektorát Čechy a Morava. Státoprávní a politické aspekty nacistického okupačního režimu v českých zemích 1939-1945. Praha 2002, s. 13-14. 33 a říšského kancléře Adolfa Hitlera, aby přijal České země pod svou ochranu.“102 Poté již nic nebránilo okupaci zbývajícího území v brzkých ranních hodinách. Německé vojsko překročilo hranice v několika proudech. „Byly to motorizované oddíly. Dopoledne byla obsazena všechna větší města v našich zemích. Vojáci i civilní úředníci němečtí převzali dozor nad ústředními úřady, rozhlasem, policejními úřady, poštami, nádražími a podobnými zařízeními. Obsazení bylo provedeno v klidu.“103 Smutné okamžiky toho dne zachytil i Ladislav Vašek: „Český rozhlas ohlásil přijetí Čech a Moravy pod ochranu Říše o 4. hodině ráno. Ráno slyšíme německou relaci uvozenou slovy: Hier sudetendeutsche Rundfunkmeldung Brünn.“104 Mezi lidmi srocujícími se od rána v ulicích převládaly obavy a nejistota, jejichž průvodním jevem byly masové nákupy potravin, šatstva a obuvi. „Firma Baťa měla do večera úplně vyprodáno, zásoby v obchodech s textiliemi silně prořídly. Lidé se zásobili jednak z obavy, že nastane nedostatek, jednak z domnění, že cena peněz klesne.“105 Protektorát Čechy a Morava byl vyhlášen 16. března, ale první němečtí vojáci přijeli do města až o dva týdny později. Stejně jako na ostatních místech protektorátu, jali se vojáci ihned využívat zvýhodněného kurzu říšské marky ke koruně (1:10) a nakupovali ve velkém. Obraz města se začal měnit. Komunikace byly nově označeny německo-českými tabulemi popsanými černým písmem na žluté ploše, poněmčení se dočkala také řada zeměpisných názvů, Ivančice byly přejmenovány na Eibenschütz atd. Velkou změnou se stalo zavedení pravostranného provozu na silnicích a cestách, ale i chodnících. Rada města se také inspirovala zkušeností měst stejného a většího rozsahu v otázce vyhlašování úředních nařízení a přešla k vyvěšování úředních vývěsních tabulí. Do té doby se ještě využíval buben, avšak „zkušenost od 18. srpna 1938 poučuje, že se vybubnováním nedocílilo žádaných výsledků. Opačně, řádnými vyhláškami došlo se k výsledkům daleko větším, a to snad proto, že vyhlášky jsou jasněji stylizovány a vystihují přesně účel. Při vybubnování shledáváme se často se zkomolením a nejasností.106 Z toho důvodu byly úřední tabule umístěny na domech Marie Schildbergrové a Richarda Durďáka (oba na Oslavanské ulici), Františka Doubka (ul. Horní Hlinky), Karla Smutného (Kounická ul.), Augustina Jandy (Rybářská ul.), Jana Čunderleho (Žerotínovo náměstí), Žofie Votavové (Drůbežní trh), Židovské náboženské obce

102 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 25. 103 SOkA Rajhrad, fond H164, Kronika školy z let 1911-1940, školní rok 1938/1939, i. č. 52, nestr. 104 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 26. 105 Tamtéž. 106 SOkA Rajhrad, fond C36, Protokol o zasedání městské rady, i. č. 218, s. 737. 34

(Wilsonova ul., později přejmenována na ulici Jana Schwarze),107 Družstevního lihovaru (Krumlovská ul.) a na Obecním domě (Široká ul.).108 Pro větší informovanost obyvatelstva začalo město vydávat Ivančický zpravodaj pod vedením Antonína Šturmy. Věstník vycházel každý měsíc a občané se v něm mohli mimo pravidelná oznámení ze strany města dočíst také o zprávách hospodářských a kulturních. Zpravodaj byl tištěn v místní tiskárně Miloše Navrátila a jedno číslo stálo 40 haléřů.109 I přes jeho velkou oblibu muselo být od jeho vydávání v roce 1941 upuštěno z důvodu všeobecného nedostatku papíru. Obecní zřízení v protektorátu sice zůstalo formálně zachováno, ale ze samosprávného hlediska ztratilo svou podstatu. Okamžitě po okupaci byli zbaveni mandátu Židé, komunisté a další režimu nepohodlné osoby, pokud se tak nestalo již dříve. Uvolněná místa mohla být doplňována pouze se souhlasem nadřízených úřadů a na mnoha místech došlo v průběhu doby k nahrazení starosty vládním komisařem nebo tzv. úředním starostou německé národnosti.110 České obyvatelstvo přijalo v Ivančicích události 15. března a dnů následujících s vědomím vážnosti dané situace a svým chováním nezavdalo příčiny k nějakým zákrokům ze strany úřadů, ani ke změnám v obecní samosprávě. „Městská rada se starostou (p. Šturmou) plnila v kritických okamžicích dále své povinnosti s pocitem odpovědnosti a postarala se o udržení klidu a pořádku v našem městě.“111 V čele města tedy nadále stál dosavadní starosta za plné a výlučné odpovědnosti, ovšem již od 17. března zastával místní statkář Alfred Fieger funkci tzv. přidělence, jenž byl starostovým stálým zástupcem. Stejného dne jmenoval Okresní úřad v Brně členy a náhradníky městského zastupitelstva za rozpuštěnou komunistickou stranu. Členy byli nově jmenováni Hedvika Eiblová (v domácnosti), František Veselý (inspektor), Josef Kalousek (obchodní příručí), Ladislav Stix (obchodník) a náhradníky Jan Eibl (správce lihovaru) a Josef Doležel (berní vykonavatel).112 V podmínkách německé okupace bylo rozhodnuto o vzniku nové koncepce národní politické organizace zahrnující všechny Čechy bez rozdílu dřívější politické příslušnosti,

107 Bývalá Wilsonova ulice, nesoucí jméno 28. prezidenta Spojených států amerických, byla v červenci 1940 přejmenována na ulici Jana Schwarze. Nově nesla jméno učitele, spisovatele a bývalého starosty Ivančic, jenž byl významným reformátorem v oblasti výchovy slepců.; SOkA Rajhrad, fond C36, Protokol o schůzích městského zastupitelstva z let 1936-1942, i. č. 207, s. 431. 108 Místo bubnu – vyhlášky, Ivančický zpravodaj, září 1939, nestr; Vydávání původního Ivančického zpravodaje skončilo v roce 1941. Zpravodaj byl znovu vydáván až od roku 1971, od kdy je také oficiálně číslován. Z tohoto důvodu není v citaci uveden ročník. 109 Prohlášení městské rady, Ivančický zpravodaj, březen 1939, nestr. 110 Bartoš, J. – Trapl, M.: Dějiny Moravy. Svobodný stát a okupace, díl IV. Brno 2004, s. 186. 111 SOkA Rajhrad, fond H164, Kronika školy z let 1911-1940, školní rok 1938/1939, i. č. 52, nestr. 112 SOkA Rajhrad, fond C36, Protokol o zasedání městské rady, i. č. 218, s. 708. 35 v jejímž čele měl stát přímo prezident. Emil Hácha se svými nejbližšími spolupracovníky proto inicioval vznik Národního souručenství. V rozhlasovém projevu se k této problematice vyjádřil následovně: „Nikdy v minulosti neměl náš lid tak vážnou dějinnou povinnost, aby byl naprosto svorný a jednotný. Rozhodl jsem se proto, jako odpovědná hlava národa českého, že učiním co nejrychleji rozhodné kroky, které povedou k naprostému sjednocení všech vrstev národa, neboť jedině toto sjednocení zabezpečí jeho blaho a štěstí.“113 21. března rozpustil Hácha poslaneckou sněmovnu i senát, jelikož prakticky nemohly za nových poměrů fungovat, a jmenoval výbor Národního souručenství. Toto uskupení bylo českou společností také chápáno jako určitá forma nacionálního odporu vůči německé okupaci. Proto se do něj přihlásili téměř všichni dospělí muži. Ženám nebylo členství povoleno. Výjimkou nebyly ani Ivančice, kde se přihlásilo téměř 97 % mužů. Z 1359 přihlášek vstoupilo do Národního souručenství 1318 mužů, 11 zůstalo v evidenci, 23 odmítlo a 7 se jich odstěhovalo.114 Do náboru chlapců a děvčat od 17 do 24 let, se později přihlásilo 450 ze 453 zapsaných.115 Vedoucím Národního souručenství v Ivančicích byl jmenován učitel chlapecké školy Karel Adam. Národní souručenství formovali především funkcionáři bývalých politických stran, ovšem jak se odhalovala skutečná struktura této organizace, byla německá strana stále nedůvěřivější. Souručenství vytýkala, že nedokázalo ovládnout veřejné mínění a dát mu nový směr, ale také jistou podobu vlastenecké fronty, jíž český národ využívá k zastírání skutečného postoje vůči Němcům. Proto byla činnost Národního souručenství stále více omezována.116

4.3.1. Vypuknutí druhé světové války Napadením Polska 1. září 1939 zažehlo nacistické Německo konflikt nevídaných rozměrů. Pro obyvatelstvo to znamenalo především zhoršení poměrů a přizpůsobení života válečným podmínkám. Průvodním jevem se stalo vydávání potravinových lístků. Oficiálně bylo zahájeno 1. října, avšak v Ivančicích se z přízemního okna radnice vydávalo už od 25. září.117 Přídělový systém se týkal másla a jedlých tuků, cukru, masa, mléka, brambor, kávy, čaje, mouky, pečiva atd. Němci měli nárok na kvalitnější a větší množství potravin. Češi byli rozděleni na obyčejné spotřebitele, těžce pracující a velmi těžce pracující,

113 SOkA Rajhrad, fond H164, Kronika školy z let 1911-1940, školní rok 1938/1939, i. č. 52, nestr. 114 SOkA Rajhrad, fond C36, Protokol o zasedání městské rady, i. č. 218, s. 731. 115 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 27. 116 Brandes, D.: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939-1945. Praha 2000, s. 53-54. 117 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 28. 36

ženy krátce po porodu (tzv. šestinedělky) a děti do deseti let. Běžní obyvatelé měli týdně nárok na 2 900 g chleba (případně 1 200 g chleba a 900 g mouky), 500 g masa nebo masných výrobků, 210 g jedlých tuků a denně ¼ l mléka. Dané hodnoty se ovšem v průběhu války snižovaly, čímž byli obyvatelé nuceni využívat černý trh.118 Na základě žádosti ivančické NSDAP z 5. září 1939 jmenoval Okresní úřad v Brně statkáře Alfreda Fiegera členem rady města, úředníka Jana Seykoru zastupitelem a jeho náhradníkem malíře Leopolda Reisingera. Deset dní poté se rozhodl rezignovat na post městského zastupitele Mořic Goldmann. Mezi 15. zářím a březnem 1942 tak v čele města stáli starosta Antonín Šturma a náměstci Josef Říha s Osvaldem Kaplerem. Funkci radních vykonávali František Straka, František Veselý, Alois Pokorný, Alfred Fieger, P. Karel Švéda, František Fieger a Jan Eibel. K širšímu vedení města se pak řadili dále jmenovaní zastupitelé: František Procházka, Jan Flodr, František Sojka, František Gráf, Čeněk Pokorný, František Kratochvíl, Václav Fišer, Ludvík Vrba, Zdeněk Sovíček, František Kilián, Josef Kalousek, František Koelbl, Ladislav Stix, Václav Růžička, Jan Seykora, František Kabelka, Osvald Peprla, František Kilián, Václav Hans, František Kocáb, Bohuslav Stix, Boleslav Navrátil, Leopold Ressinger a Anežka Šmahelová s Hedvikou Eiblovou.119 Agendu městského úřadu vykonávalo několik dalších úředníků. Například v lednu 1940 to byl městský účetní Josef Pažitný, dozírající na administrativní a finanční chod úřadu, městský tajemník Josef Sekerka, pověřený správou domovského práva, matriky, domovských příslušníků, přihlašování a odhlašování obyvatelstva, městský důchodní Rudolf Trtík, spravující účetní a pokladní služby, městský oficiál Josef Mrňa, vedoucí podatelny a spisovny a v neposlední řadě městský hospodář Antonín Kratochvíl, obstarávající agendu hospodářství, udržování městských budov, cest, veřejných míst apod.120 V tomtéž roce se městská agenda rozšířila ještě o vyživovací a zásobovací oddělení. „Úřednictvo tohoto oddělení je vydržováno zemí, čímž odpadl obci značný výdaj osobní.“121 Vedení města nadále pokračovalo v obvyklých úkonech: udělovalo koncese, zabývalo se stavebními úpravami a plánováním městského vodovodu a odborné živnostenské školy, zřídilo komisi pro cestovní ruch, vyslalo deputaci na pohřeb ivančického rodáka a čestného občana města Alfonse Muchy na vyšehradský Slavín, podpořila oslavy dvacetiletého trvání zdejšího gymnázia a šedesátiletého výročí hasičského sboru apod. Složitějším úkolem se stalo

118 Michlová, M.: Protentokrát aneb Česká každodennost 1939-1945. Řitka 2012, s. 81. 119 SOkA Rajhrad, fond C36, Protokol o schůzích městského zastupitelstva z let 1936-1942, i. č. 207, s. 390. 120 Přehled o rozdělení agendy městského úřadu v Ivančicích od 1. ledna 1940, Ivančický zpravodaj, leden 1940, nestr. 121 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 46. 37 sestavení rozpočtu na následující rok. Dlouhodobými úkoly rady města však zůstávalo prodloužení trati Dolní Kounice – Ivančice – Oslavany o spoj s Hrotovicemi a Jaroměřicemi, napojení této trati na Zbýšov a Rosice, zvýšení turistického ruchu a vybudování samostatných budov pro gymnázium a živnostenskou školu.

4.3.2. Město v první polovině okupačního období Německou okupací se život občanů nezastavil, a tak právě do tohoto období spadá první civilní sňatek na ivančické radnici. 26. února 1940 se tajemník Národního souručenství Karel Floner oženil se Silvou Žižkovou.122 Rok 1940 byl ovšem významný i pro vedení města, neboť se mu podařilo začít postupně realizovat některé úkoly, se kterými se dlouhodobě potýkalo. Prvním z nich byl projekt živnostenské školy. S její stavbou začala firma Panovský – Bartoš v březnu téhož roku, avšak „doba nebyla přízniva stavebnímu podnikání. Ne tak pro zvýšení mezd dělnictva, jako pro nedostatek stavebního materiálu, zvláště železa. Byl omezen i příděl cementu, ba i cihel. Také velmi nepříznivé počasí, trvající téměř po celou dobu pro stavění vhodnou, bylo na překážku intensivnímu stavebnímu ruchu…“123 Kvůli nepříznivým podmínkám tak byla živnostenská škola předána do užívání až v březnu 1943. Úspěšněji dopadla další etapa rozvoje železničního spojení s Brnem. 29. června 1940 totiž poprvé zastavil vlak na nově zřízené zastávce na Stříbském mlýně s názvem „Ivančice – letovisko“. Náklady na vybudování a úpravu zastávky uhradil z větší části mlynář Kašpar Máca.124 Město a jeho obyvatelstvo trpělo povinností odvádět dávky potravin a nejrůznějších surovin. V říjnu 1940 předepsala ivančickým rolníkům komise pro obilí nucené dodávky 126 q pšenice, 40 q žita, 125 q ovsa a 2006 q ječmene.125 Obyvatelstvu se nedostávalo masa, másla, mléka a dalších základních surovin. Ceny potravin na černém trhu se neúměrně zvyšovaly a německá policie přísně stíhala „poklesky“ proti příkazům o prodeji potravin a prodeji na černo, na což kromě dalších doplatil třeba právě mlynář Máca.126 Již zde bylo řečeno, že se Ivančice řadily k městům českým. Jedním z mnoha faktů, které potvrzují, že si město „uchovalo svou tvář“ a Ivančičtí se s němectvím do větší míry neidentifikovali, byla nízká obliba německé školy. Ta měla v roce 1939 jednu jedinou třídu,

122 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 42. 123 Tamtéž, s. 41. 124 Tamtéž, s. 46. 125 Tamtéž, s. 47. 126 Tamtéž, s. 58. 38 kterou navštěvovalo 34 žáků, z toho pouze 16 místních.127 A když se konaly 10. dubna 1940 v Besedním domě odvody Němců a za Němce přihlášených osob, dostavilo se z Ivančic 8 branců, z nichž byli uznáni pouze 3 (z celého okresu pak 61).128 Pozvolně se projevující germanizační tendence v první polovině okupačního období hodnotil Ladislav Vašek vcelku střízlivě: „Dvojjazyčnost nápisů na štítech živnostníků, na úřadech, na tabulích označujících směr cesty a jména osad, působila nezvykle a lid si jen zvolna zvykal. Znalost německého jazyka byla potřebná a kurzy němčiny, ať povinné nebo dobrovolné, byly hojně navštěvovány. Přitom národní uvědomění v lidu se neztrácelo, český lid - až na málo smutných výjimek ˗ zůstal věren sám sobě.“129 S národním uvědoměním jsou úzce spjaty i tradiční svátky. Přestože panoval přísný zákaz oslav výročí vzniku československé republiky, vydali se Ivančičtí 28. října 1939, poprvé a naposledy za okupace, na průvod pod vedením studenta práv Hynka Růžičky. Zástup 50˗80 svátečně oděných lidí putoval z náměstí k pomníku padlých v první světové válce, kde se po zazpívání státní hymny v klidu rozešel.130 Občané protektorátu mohli vzpomenout i na T. G. Masaryka 7. března následujícího roku u příležitosti jeho nedožitých 90. narozenin, ovšem pouze jako na významného filozofa a sociologa. Neslavil se ani první máj. Místa politicky orientovaných oslav oficiálně zaujaly svátky jako výročí vzniku protektorátu, narozeniny Adolfa Hitlera, protektorátního prezidenta Emila Háchy apod. U příležitosti významných svátků a jubileí měly úřady povinnost vyvěšovat na svých budovách říšské prapory a protektorátní vlajky. Ty se ovšem vyvěšovaly také při důležitých úspěších německé armády. Například po porážce Francie ve městě vlály 10 dní prapory a celý týden vyzváněly zvony.131 Některé projevy v protektorátu, původně zamýšlené jako protirežimní, ovšem dokázala nacistická propaganda neutralizovat. Jako příklad může sloužit záplava velkých „V“ v červenci 1941. Tehdy vyzýval zahraniční rozhlas protektorátní obyvatelstvo, „aby na důkaz, že s režimem nesouhlasí, všude bylo vyznačeno velké V. Ale Říše tomu předešla. V neděli 20. vyšlo nařízení, aby všude toto V, jež má značiti Viktoria (vítězství), bylo vyznačeno v oknech úřadů, ve výkladních skříních, automobilech, na lokomotivách a železničních vozech.“132

127 Břečka, J.: Ivančice v době nacistické okupace. In: Čejka, J. a kol.: Ivančice. Dějiny města. Ivančice 2002, s. 481; Ladislav Vašek uvádí 33 žáků. SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 27. 128 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 43. 129 Tamtéž, s. 42. 130 Břečka, J.: Ivančice v době nacistické okupace. In: Čejka, J. a kol.: Ivančice. Dějiny města. Ivančice 2002, s. 482-483. 131 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 44. 132 Tamtéž, s. 58. 39

Během dopoledne 3. května 1941 dorazilo do města asi 20 plně obsazených vojenských vozidel, vracejících se z vítězného tažení v Jugoslávii, aby si vojáci mohli odpočinout. „Vojska je 500 mužů, kteří jsou ubytováni v orlovně a ve školách. […] Hledají se usilovně byty pro vojáky. Do 6. hodiny večerní dne 6. V. musilo se pod pohrůžkou trestu najít v soukromých domech ubytování pro 150 německých vojáků.“133 Antonín Šturma na tuto událost po válce vzpomínal následovně: „Když bylo v Ivančicích ubytováno německé vojsko, které bylo na pochodu k Balkánu, dostal jsem jako starosta od Heschla (Ortsgruppenleitera pro ivančický okres, pozn. autor) a německého důstojníka tento rozkaz: „Zaopatříte pro 160 vojáků v rodinách ubytování. Ubytování musí být vzorné. Německý voják nebude spát ve stodolách.“ Když jsem namítal, že to není možné, že takové množství vojáků v rodinách ubytovat nemohu, poněvadž je v městě bytová krise, řval Heschl jako smyslu zbavený a dal mně termín do šesti hodin večer a prohlásil, že se pak půjdu klouzat a že mně ani brečet nepomůže.“134 27. května odjelo asi „50 nákladních motorových vozů s německým vojskem z Ivančic. Mimo to odjížděli důstojníci v 6 osobních autech a na četných motocyklech…“135 Avšak už o čtyři dny později přijelo do Ivančic nové vojsko, které zabralo polovinu ústavu hluchoněmých a některé školy. Naštěstí pro město 18. června odjelo vojsko na východ k chystanému postupu proti Sovětskému svazu. Jmenování Reinharda Heydricha zastupujícím říšským protektorem 27. září 1941 znamenalo další vlnu zhoršení poměrů českého národa. Dosavadní říšský protektor Konstantin von Neurath zůstával fakticky v protektorátu „mužem číslo jedna“ až do srpna 1943, ale kvůli údajným mírným metodám a neschopnosti potlačit sílící odbojová hnutí, byl povolán právě Heydrich. Zastupující protektor již první den svého úřadování vydal Nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě o vyhlášení civilního výjimečného stavu, které dávalo protektorovi a jemu podřízeným orgánům neomezenou moc nad obyvateli protektorátu. Nastolil kurz tak teroru, během nějž bylo pouze v období od 27. září do 29. listopadu popraveno 429 osob. Popravení pocházeli z řad českých důstojníků, vysoce postavených úředníků, novinářů, zástupců inteligence, ale také obchodníků a dělníků.136 Zastřelen byl také Jindřich Gelbort z Ivančic. Přestože jako Žid nesměl opouštět své bydliště kromě cesty do práce a zpět, tajně navštívil spolu se svou ženou dceru provdanou v Brně.

133 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 57. 134 MZA Brno, fond C141, Gustav Heschl, kart. 223, i. č. 2582, spis Lsp 1681, fol. 91. 135 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 57. 136 Louda, V.: Lidice. Čin krvavého teroru a porušení zákonů i základních lidských práv. Praha 1946, s. 17-18. 40

Náhodná prohlídka gestapa je však objevila.137 V tomto období byli v Ivančicích zadrženi také odborný učitel František Klíma, pojišťovací inspektor František Veselý a celá rodina řídícího učitele Emila Šindelky, jenž se útěkem vyhnul okamžitému zatčení.“138 Šindelka byl aktivním členem Sokola a od roku 1933 předsedal Odbočce svazu československého důstojnictva. V Ivančicích od roku 1940 rozšiřoval odbojovou síť a byl přímo napojen na řadu odbojářů, kterým dokonce poskytoval útočiště ve svém domě.139 Emil Šindelka spolupracoval také s farářem Adolfem Tesařem a stejně jako on byl během druhého stanného práva popraven v červnu 1942 v brněnských Kounicových kolejích. Úřední restrikce postihly také tělovýchovné organizace. Sokolská jednota byla úředně rozpuštěna 11. října 1941, její činnost však zastavil Okresní úřad v Brně již 13. dubna toho roku. Stejný osud čekal Orelskou jednotu, jež čelila zákazu činnosti od 30. listopadu 1941 a úřednímu rozpuštění 23. září následujícího roku.140 Činnost samosprávných orgánů se musela přizpůsobit válečné době. Svědčí o tom četné vyhlášky týkající se odvádění plodin, soupisu domácích zvířat, polností a jejich výtěžků, sběru papíru, barevných kovů apod. Nově došlo ke zřízení požárních hlídek či polních hlídek na ochranu úrody. Vedení města rovněž sledovalo postup nové úpravy obecního zřízení, jak dokládá oznámení Antonína Šturmy členům městského zastupitelstva z poloviny července 1941: „Vláda protektorátu Čechy a Morava zabývá se na návrh ministerstva vnitra úpravou obecního zřízení po způsobu a vzorů platných nařízení o obecním zřízení v Říši. Předpokládá se, že nové obecní zřízení vstoupí v platnost dnem 1. I. 1942 a hlavní rys této úpravy obecního zřízení bude spočívati na novém jmenování starostů a příslušného počtu poradců.“141

4.3.3. Národnostní politika Říšská národnostní politika je jedním ze složitých témat, do nichž se promítaly zejména otázky rasové a ideové. Obšírnost této problematiky je zřejmá, ale pro zjednodušení lze říci, že si říšská politika vytkla za cíl germanizovat prostor Čech a Moravy. Tohoto záměru mělo být dosaženo především podporou usídlování etnických Němců a asimilací „rasově

137 Břečka, J.: Ivančice v době nacistické okupace. In: Čejka, J. a kol.: Ivančice. Dějiny města. Ivančice 2002, s. 493. 138 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 59; Konce války se Kamila Šindelková dočkala v ženském koncentračním táboře Ravensbrück a její synové v Mauthausenu. 139 Břečka, J.: Ivančice v době nacistické okupace. In: Čejka, J. a kol.: Ivančice. Dějiny města. Ivančice 2002, s. 489-490. 140 Tamtéž, s. 493. 141 SOkA Rajhrad, fond C36, Protokol o schůzích městského zastupitelstva z let 1936-1942, i. č. 207, s. 477. 41 hodnotných Čechů“. Bez zajímavosti jistě není fakt, že skupina Němců z Dobrudži byla usídlena v nedaleké Nové Vsi.142 Ve srovnání s ostatními Němci obsazenými územími však byl protektorát ušetřen velkých přesídlovacích akcí, jelikož bylo obyvatelstvo využíváno zejména pro hospodářské účely. V otázce poněmčování se říšská politika zaměřovala zejména na studenty. Proto měli ve školním roce 1943/1944 žáci českých škol od 5. třídy výše 8 hodin němčiny týdně. Určitým asimilačním prvkem byla i smíšená manželství, přestože byl intimní styk mezi Čechy a Němci opakovaně zakazován.143 Při pohledu na okupované Ivančice zde má národnostní politika své místo. Němečtí úředníci považovali město za předmostí protektorátu k dolnímu Podunají a z hlediska polohy se o něm hovořilo jako o spádové oblasti jižní politické a ekonomické hranice protektorátu, v níž je těžké příznivě ovlivnit německý element. Příznivě se nejevilo ani složení místního obyvatelstva, neboť se v dokumentech v roce 1942 uvádělo, že ze zhruba 5 135 obyvatel bylo jen 114 Němců. Potenciál oživení německého vlivu byl tak spatřován především v tehdy dvoutřídní německé škole a německé školce.144 Národnostní otázka se města dotkla především ve spojení s Židy. Z demografických údajů lze usuzovat, že nebýt nacistické okupace, jazykově by se stále slábnoucí židovská nábožensko˗etnická skupina brzy asimilovala. Počet židovských občanů se v roce 1937 pohyboval kolem stovky. O rok později vlivem politických událostí a následným příchodem uprchlíků několikanásobně vzrostl.145 K vyššímu počtu židovské populace také významně přispíval zdejší uprchlický tábor. Po sérii transportů v březnu a dubnu 1942 však skoro všichni Židé z města vymizeli. V souvislosti s tzv. konečným řešením se uvádí, že z ivančických občanů židovského původu přežilo válku pravděpodobně 20 %, což je údaj o to tragičtější, uvědomíme˗li si, že to znamenalo asi 18 osob.146

142 MZA Brno, fond B252 Zemský prezident Brno, správa z příkazu říše, Usídlení Němců z Dobrudže v Nové Vsi u Ivančic, kart. 2, i. č. 180, sign. PA 2520. 143 Brandes, D.: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939-1945. Praha 2000, s. 351-356. 144 MZA Brno, fond B252, Jmenování německých komisařů v Ivančicích, Dolních Kounicích a Rosicích, kart. 3, i. č. 306, sign. PA 2600, fol. 108-109. 145 Silvestr Nováček odhaduje počet Židů v Ivančicích po anšlusu Rakouska na 700-800. Tento údaj ovšem nijak nedokládá a pravděpodobně je poněkud nadnesený. Nováček, S.: Z dějin moravských Židů. Říčany u Prahy 1998, s. 103. 146 Nováček, S.: Z dějin moravských Židů. Říčany u Prahy 1998, s. 103-104. 42

4.3.4. Vývoj od roku 1942 Rok 1942 se ukázal jako zlomový nejenom z pohledu ivančických Židů, ale všech obyvatel okupovaných Čech a Moravy. Už během předchozího roku totiž proces ovládnutí autonomní správy v protektorátu pokročil tak daleko, že bylo možno přejít k likvidaci dosavadní dvojkolejnosti veřejné správy, k čemuž posloužily Heydrichovy správní reformy. V lednu 1942 reorganizoval Heydrich centrální protektorátní úřady a protektorátní vládu. Celková reorganizace byla přizpůsobena německému vzoru a v červnu téhož roku zasáhla i do nižších instancí.147 Pronikání německých úředníků do protektorátních úřadů a proces oklešťování samosprávy zahájený v prvních letech protektorátu tak nadále pokračoval. I v rámci této oblasti došlo k zavedení vůdcovského principu a úředníci místní samosprávy byli jmenováni. Ve více než dvě stě obcích byla obecní samospráva likvidována jmenováním německých vládních komisařů na místa starostů. Komisaři měli urychlit germanizaci místní správy a české orgány ztratily jakýkoliv vliv. Proces glajchšaltování místní správy byl dovršen nařízením č.41/1944 Sb., o úřednické správě obcí. Podle něj dostali úředničtí vedoucí prakticky ve všech obcích nad 3 000 obyvatel pravomoc obecních orgánů. Úředničtí vedoucí měli oprávnění starostů a funkci vykonávali za pomoci náměstků.148 Z úředních dokumentů vyplývá, že si Němci na počátku roku 1942 uvědomovali, že Brno oddělují na jihu převážně české komunity od německy mluvícího prostoru jižní Moravy. Ani německé nacionální vnímání se po okupaci, z pohledu nacistů však osvobození, nerozvinulo do potřebné míry. Nezbytným předpokladem posílení německé pozice se proto mělo stát ovládnutí a kontrola státních a obecních orgánů. Uvedené kroky začaly být naplňovány jmenováním vládních komisařů do Dolních Kounic, Rosic a Ivančic. Do jednotlivých měst byli navrženi tito straníci: Ferdinand Neidhardt (ředitel hlavní školy) jako vládní komisař pro Dolní Kounice, Franz Böhm (zástupce velitele parního mlýna) pro Rosice a Karl Schwetz (účetní) pro Ivančice.149 6. března bylo rozpuštěno městské zastupitelstvo a vládním komisařem se stal Karl Schwetz. O dvanáct dní později se úřednictvo rozloučilo s dosavadním starostou Antonínem Šturmou tímto proslovem: „Vážený pane starosto! Dovolte mně, abych při vašem odchodu ze starostenského stolce tlumočil Vám jménem zaměstnanců města náš vřelý dík za práci a námahu, kterou jste ve prospěch města Ivančic i zaměstnanců, vykonal. My, kteří jsme

147 Hledíková, Z. – Janák, J. – Dobeš, J.: Dějiny správy v českých zemích. Od počátků státu po současnost. Praha 2005, s. 407. 148 Schelle, K.: Dějiny české veřejné správy. Praha 2009, s. 162. 149 MZA Brno, fond B252 Zemský prezident Brno, správa z příkazu říše, Jmenování německých komisařů v Ivančicích, Dolních Kounicích a Rosicích, kart. 3, i. č. 306, sign. PA 2600, fol. 108-109. 43 s Vámi úzce spolupracovali, nejlépe pochopíme, že ve Vás ztrácíme nejsvědomitějšího pracovníka samosprávního a město Ivančice starostu, jakého snad ještě nikdy nemělo.“150 Následujícího dne se na radnici konalo uvítání vládního komisaře při převzetí úřadu. Za úřednictvo a zaměstnance ho takto oslovil účetní Josef Pažitný: „Sehr geehrter Herr Regierungskomissar! Gestatten Sie, dass ich Sie im Namen aller Angestellten der Stadt Eibenschütz auf das herzlichste begrüsse. Wir sind uns bewusst, dass Ihre Aufgabe und Arbeit schwer sein wird und wir werden uns bemühen unseren Pflichten nach unseren besten Kräften nachzukommen, wodurch wir Ihnen verantwortliche Arbeit erleichtern wollen. Ich bitte Sie deshalb uns Ihr Vertrauen schenken zu wollen.“151 Slavnostně byl však Karl Schwetz uvedený do úřadu až v neděli 22. března. Během tohoto obřadu ohlásil přednosta okresního úřadu Dr. František Hovůrka rozpuštění zastupitelstva a zřízení komisariátu. Konec roku 1941 byl tak za okupace posledním, kdy kronikář Vašek mohl napsat: „Lodička naší samosprávy, řízená opatrným a zkušeným kormidelníkem, proplula – po dobu jeho vedení šťastně i letos četnými úskalími.“152 Jak hodnotit starostování Antonína Šturmy v letech 1938 až 1942? Z dostupných pramenů vyplývá, že jeho vedení městu jednoznačně prospělo. Během zmíněných let se podařilo snížit dluh města, Šturma zlepšil organizaci samosprávných orgánů a byl v čele delegace, jíž se podařilo vyjednat navrácení městského parku po mnichovském záboru. Po jmenování Karla Schwetze se Antonín Šturma stáhl do ústraní, ovšem pouze na 3 roky. Mezitím pokračoval Heydrichův kurz potlačování české státnosti a pronásledování veškerých odpůrců režimu. Na zatčení faráře Adolfa Tesaře z února 1942 navázala další vlna zatýkání v květnu. 15. května si gestapo přišlo pro krejčího Jan Haraše, úředníka Václava Procházky a studenta Jana Fibicha. Poslední jmenovaný byl při pokusu o útěk zastřelen. Obyvateli však otřásly zejména události dalších květnových dní. „27. zachvěl národem atentát na zástupce protektora Reinharda Heydricha. Bylo vyhlášeno stanné právo, provedena četná zatčení a popravy. Výjimečný stav prohlášen v celém protektorátě. Ze soboty na neděli (30.˗31.) koná se prohlídka všech domů. Rota vojáků je provázena četníky a strážníky. Obyvatelé se musejí vykázati občanskými legitimacemi. Zatčení a usvědčení postupují nejtěžší tresty, koná se mnoho poprav. Tak popravena celá rodina odborného učitele Josefa Kolaříka,

150 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 68. 151 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 67-68. Překlad: Vážený pane vládní komisaři! Dovolte mi, abych Vás jménem všech zaměstnanců města Ivančic srdečně pozdravil. Jsme si vědomi toho, že Vaše úkoly a práce budou velmi těžké a jak to bude v našich silách, budeme se snažit plnit závazky, které Vám pomohou k zodpovědné práci. Proto Vás prosím o důvěru. 152 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 65. 44 jenž kdysi též působil na zdejším ústavu hluchoněmých.“153 Karl Schwetz okamžitě reagoval na nařízení nejvyšších protektorátních kruhů a vyhlásil ohlašovací povinnost, podle níž byl každý občan protektorátu starší 15 let povinen přihlásit se do 29. května. Nepřihlášeným i těm, jež o nich věděli a nenahlásili je, hrozilo zastřelení. Nařízení na radnici pochopitelně způsobilo velký nával. Větší obavu u obyvatel ale vyvolalo již zmíněné druhé stanné právo. Během něj se obnovila činnost stanných soudů, z nichž pouze ten brněnský vynesl do ukončení výjimečného stavu 3. července 1942 397 rozsudků smrti. Tragickému osudu neunikli ani dříve zatčení ivančičtí odbojáři. V tomto období byly v Kounicových kolejích násilně ukončeny životy Emila Šindelky, Hynka Růžičky, Jana Haraše, Václava Procházky, Adolfa Tesaře, Zdeňka Chudoby, Josefa Sekerky, Františka Adama a Františka Kopuletého.154 Po Heydrichově smrti byla na ivančické radnici, stejně jako na dalších místech protektorátu, vystavena kondolenční listina. V atmosféře strachu, kdy přinášely „noviny četné rozsudky smrti těch, kteří atentát schvalovali“,155 bylo zastoupení lidí, kteří měli svým podpisem stvrdit lítost nad úmrtím zastupujícího protektora a vyjádřit tak loajalitu Říši, pochopitelně značné. Přibývající množství válečných neúspěchů německých armád vedlo k potřebě využití veškerého materiálního a lidského potenciálu pod nacistickým patronátem. Krátce po ukončení stanného práva 3. července 1942 se v Ivančicích konaly odvody pracovního nasazení, ale přímo z města bylo tehdy uznáno jen několik málo mužů.156 Ostatně pracovní nábor, ovšem za zcela odlišných podmínek, se konal již 13. dubna 1939.157 O tři dny později pak „byli odváděni i někteří čeští lidé, dobrovolně přihlášení, na práci do Německa. Přihlášek bylo 16.“158 V roce 1942 však pod nátlakem odjížděly do Říše celé skupiny Čechů. V tisku a rozhlase se objevovaly úvahy o přispění českého národa v rámci pracovního procesu. Pracovním úřadům se rozšířilo pole působnosti a pověřovaly muže i ženy tzv. služební povinností. Probíhaly rovněž kontroly ve městech, při nichž se lidé museli prokázat platnými dokumenty o zaměstnání. Nedlouho před svou smrtí navíc Reinhard Heydrich slíbil,

153 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 69; Syn Josefa Kolaříka Ivan byl členem výsadkové skupiny Out Distance. Po seskoku ovšem ztratil doklady. Přestože měl vystavenou legitimaci na jméno Jan Krátký z Ivančic, jeho fotografie navedly gestapo ke Kolaříkům žijícím v té době a rodině jeho snoubenky ve Valašském Meziříčí. Ještě před tím však Ivan Kolařík spáchal sebevraždu ve snaze ochránit své blízké. Břečka, J.: Ivančice v době nacistické okupace. In: Čejka, J. a kol.: Ivančice. Dějiny města. Ivančice 2002, s. 498. 154 Břečka, J.: Ivančice v době nacistické okupace. In: Čejka, J. a kol.: Ivančice. Dějiny města. Ivančice 2002, s. 500-501. 155 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 69. 156 Tamtéž, s. 70. 157 SOkA Rajhrad, fond C36, Protokol o zasedání městské rady, i. č. 218, s. 723. 158 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 27. 45

že z protektorátu do Říše vyšle dalších 100 000 práceschopných osob, a proto se úřady velmi činily. Za rok 1942 se jim podařilo jen z protektorátu odeslat 135 158 občanů (od počátku okupace již 326 906).159 Pracovní vytíženosti se ovšem nevyhnuli ani ti, kteří odvedeni nebyli. „Jen děti do šesti let a starci – práce již neschopní, byli prosti povinností. Každému jinak určen úkol.“160 S oficiálním vyhlášením totální války během následujícího roku pokračovalo rozšiřování nuceně nasazovaných. Odváděny byly celé ročníky. V srpnu 1944 muselo 80 alexovických dělnic odjet do továren v Pardubicích, Chrudimi a České Třebové, v září byli totálně nasazeni také oktaváni ivančického gymnázia. Od 1. listopadu se pak na pracovních úřadech musely hlásit také všechny ženy od 18 do 50 let.161 Hrozba totálního nasazení nespočívala pouze v hrozných životních podmínkách, ale rovněž práci v oblastech ohrožených spojeneckým bombardováním. Odhaduje se, že počet nasazených Čechů, kteří z různých důvodů zahynuli za války na území Říše, se vyšplhal ke třem tisícům.162 V průběhu roku 1943 již bylo možné i v Ivančicích odhadovat pravděpodobný vývoj války. Lidé byli obeznámeni s dosavadním průběhem tažení a mnozí si uvědomovali absurditu nacistické propagandy, což lze spatřovat na příkladu probírané možnosti spojenecké invaze. „Hlavní propagační verse byly tyto: Angloameričané se nikdy k invasi neodváží. Německá branná moc každou invasi překazí. Invase je bluff, kterým západ chlácholí Rusko, aby vykrvácelo. Angloameričané vyčkávají až Rusko i Německo úplně vysílí, aby pak sami sklidili ovoce vítězství. Angloameričané nepomýšlejí na invasi, ale zamýšlejí spojiti se s Německem proti Rusku. Tato verse znamenala pravděpodobně vrcholný útok na soudnost posluchačovu. Protektorátní politik Emanuel Moravec se spokojil s tvrzením: „K invasi nedojde nikdy!“163 Vývoji války nasvědčoval také příchod prvních uprchlíků před spojeneckými nálety. Z tohoto důvodu byly zabrány části místního Zemského ústavu pro hluchoněmé. V únoru se sem přesunula pobočka psychiatrického ústavu z Brna˗Černovic, následovaná v srpnu 165 chlapci z Hitlerjugend.164 Město samotné nebylo doposud válkou přímo postiženo. Roku 1944 však ani „Česká města neušla bombardování americkými a britskými letci. Postiženy byly Brno, Plzeň, Tábor, Pardubice, Kolín, Zlín, Moravská Ostrava, ba i Moravské Budějovice. I Ivančice zažily nálety,

159 Mainuš, F.: Totální nasazení. Češi na pracích v Německu 1939-1945. Brno 1970, s. 61-63. 160 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 75. 161 Břečka, J.: Ivančice v době nacistické okupace. In: Čejka, J. a kol.: Ivančice. Dějiny města. Ivančice 2002, s. 504. 162 Mainuš, F.: Totální nasazení. Češi na pracích v Německu 1939-1945, s. 183. 163 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 75. 164 Tamtéž, s. 133-134. 46 naštěstí bez účinků. Letadla jen město přeletěla nebo nad ním manévrovala.“165 21. dubna se ve většině jihomoravských měst vylepovaly výstražné plakáty s popisem parašutistů, kteří přistáli nedaleko Bzence. Nárůst odbojového hnutí, přelety spojeneckých letadel, výskyt parašutistů a mezi lidem se šířící teorie o chystané angloamerické invazi vedly okresního hejtmana Schmelzleina, k projevu v ivančickém Besedním domě 26. dubna, v němž nabádal občany ke klidu a rozvaze.166 Lidé unavení válkou, všudypřítomným nebezpečím, nedostatkem potravin a léčiv, však již byli značně otupeni. Zájem v nich však probouzel poslech zahraničního rozhlasu, četba novin a v neposlední řadě také „šeptanda“. Skutečnosti jako vylodění spojenců v Normandii či nepodařený atentát na Adolfa Hitlera jim tak nebyly neznámé.

4.3.5. Poslední měsíce války Během prvních měsíců posledního roku války panovaly mezi lidmi rozporuplné pocity. Zatímco pročesky smýšlející občané, tvořící ve městě naprostou většinu, netrpělivě vyhlíželi konec války, dychtivě probírali možné scénáře a nedbali ani výstrah, „že poslech ciziny bude přísně trestán, popřípadě i smrtí. […] Němci zřejmě krotli. Nikdo z nich již nezvedal ruky k nacistickému pozdravu, i vládní komisař městský raději mluvil česky.“167 S malým nadšením proto bylo přijato lednové založení Volkssturmu (německé domobrany) a hromadné přípravy zákopů u Neslovic. Prostory školních budov a ústavu hluchoněmých se vyhradily pro potřeby německého Červeného kříže a ve městě se začaly objevovat projíždějící kolony německých civilistů prchajících z východu před Rudou armádou. Její postup byl nezadržitelný. Ivančičtí už si nekladli otázku zda, ale kdy je osvobodí. Únorové dny se nesly především ve znamení projíždějících uprchlických kolon, noci pak rozeznívaly zvuky detonací a přelety bojových letounů. „Mnoho lidí zvyklo si spát ve sklepích, nebo aspoň v přízemích. Cítí se tam bezpečnější.“168 V březnu pak vrcholily přípravy na přiblížení fronty - vybudovaly se zábrany z mohutných klad v Oslavanské ulici a pod kopcem u Pancířů, vykopány byly i zákopy na příjezdové cestě od Neslovic apod. Počátkem dubna byly náhle vyklizeny všechny lazarety a pocity paniky mezi dosud přítomnými Němci eskalovaly. Kronikář zapsal, že „vládní komisař je silně nervosní.

165 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 85. 166 Břečka, J.: Ivančice v době nacistické okupace. In: Čejka, J. a kol.: Ivančice. Dějiny města. Ivančice 2002, s. 503-504. 167 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 100. 168 Tamtéž, s. 102. 47

Již se neovládá.“169 13. dubna se plno Čechů srocovalo na náměstí v předtuše brzkého konce války. Vytvořené debatní kroužky již otevřeně mluvily o konci nacismu, zatímco Němci, kteří mohli, opouštěli město. Také vládní komisař Schwetz 15. dubna oznámil, že odchází na dobu neurčitou, následován Karlem Panowským, Gustavem Heschlem a dalšími. Do Moravského Krumlova odjel i účetní Josef Pažitný, jenž po Schwetzovi převzal správu města. Do čela se tak nakrátko dostal poslední úředník Josef Mrňa.170 Zastavil se chod úřadů, obchodů a pošty, ani děti nebyly posílány do školy. 18. dubna před jedenáctou hodinou dopolední vjela do Ivančic první kozácká hlídka. Německý tank z ulice V Olších a dva obrněné vozy z Kounické ulice začaly ustupovat. Rudoarmějce nezadrželi ani kulometčíci u hřbitova, a tak se 13. gardové jezdecké divizi, v jejímž čele stál gardový generálmajor Grigorij Antonovič Bělousov, podařilo osvobodit město.171 Podle rozkazu tak mohli Sověti zaujmout obranu úseku Ivančice – Neslovice.172 Osvobození přišlo zcela náhle. Rudoarmějci byli v prvních okamžicích překvapeni nízkou mírou odporu ze strany Němců, jejich údiv se však nemohl vyrovnat pocitům místních: „Lid z radosti napájí vojsko vínem a častuje je vším, co má po ruce. Ale první noc svobody nebyla klidná. Mnozí vojáci se napili a chtěli se v noci pobavit.“173 Drobné incidenty se odehrávaly po celou dobu přítomnosti rudoarmějců, jak potvrzuje další zápis z městské kroniky: „…někteří se nechovají jako osvoboditelé. V některých domácnostech zle hospodaří. Rozbíjejí nádobí a berou, co se jim zlíbí, aby se toho za chvíli vzdali pro jinou věc. Nejvíce se jim líbí hodinky. „Davaj časy!“ stalo se již příslovečným.“174 Přestože měli vojáci přísný zákaz požívání alkoholu, mnohdy ho nedodržovali a co se týče případů znásilnění, zmiňuje Ladislav Vašek pouze to, že k nějakým dojít mělo.175 V osvobozených Ivančicích ihned vznikl revoluční národní výbor, jehož předsedou se stal Antonín Šturma. Dřívější starosta plánoval vytvořit československou vojenskou jednotku a vyhlásil mobilizaci tří odvodních ročníků, což se týkalo zhruba 250 mužů. Panoval ovšem nedostatek zbraní a ani ochota angažovat se nebyla valná. Od formování jednotky se proto upustilo a bylo na jednotlivcích, zda se dobrovolně chtějí přidat k partyzánům.176

169 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 104. 170 Břečka, J.: Ivančice v době nacistické okupace. In: Čejka, J. a kol.: Ivančice. Dějiny města. Ivančice 2002, s. 512. 171 Husák, J.: Osvobození Ivančic a frontové události na Ivančicku 18.4.-9.5. 1945. In: Jižní Morava. Vlastivědný sborník 22, Brno 1986, s. 7. 172 Široký, J.: Konec války v Ivančicích. Zrcadlo: Expedice Speculum, 9, 2010, 7. 5., s. 10. 173 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 106. 174 Tamtéž, s. 108. 175 Tamtéž. 176 Široký, J.: Konec války v Ivančicích. Zrcadlo: Expedice Speculum, 9, 2010, 7. 5., s. 10. 48

Válka ovšem pořád trvala. Po osvobození Ivančic se Brno, sousední Oslavany, Moravský Krumlov, Dolní Kounice a další města nadále nacházela v německém držení. Sovětská divize se tím pádem ocitla v obklíčení a hrozil protiútok. V sousedních obcích proto prchala část obyvatel i s majetkem do lesů. V samotných Ivančicích chodilo asi 700 místních mužů denně pomáhat kopat zákopy a připravovat palebná postavení. Ulicemi města pak procházely partyzánské hlídky. K německému protiútoku už nedošlo, ale Ivančičtí se neměli radovat dlouho, neboť 23. dubna odpoledne shodilo ruské letadlo na náměstí před Besední dům dvě tříštivé pumy. Následky byly hrozivé. Vyžádaly si 10 mrtvých a mnoho raněných.177 Zajímavou epizodou se stalo vyslání delegace do Košic za Edvardem Benešem. Profesor Josef Grňa, vedoucí představitel ilegální organizace R˗3, přicestoval 24. dubna do Ivančic, odkud měl dále pokračovat za prezidentem a nově ustavenou vládou. Kvůli nepříznivé situaci ovšem mohl pokračovat až o šest dní později. Na další cestě ho však doprovázeli frontový dopisovatel npor. Rudé armády Michail Veršinin, předseda revolučního národního výboru Antonín Šturma a npor. A. Hejtmánek s B. Jedličkou ze štábu partyzánské družiny Josefa Hybeše. Delegaci v Košicích přijal Edvard Beneš, Ludvík Svoboda, Zdeněk Fierlinger i Rudolf Slánský.178 Otázkou, která ivančické zajímala patrně nejvíce, se stalo vypořádání s válečnými zločinci a občany německého původu. K tomu se měl prezident vyjádřit v tom smyslu, že proti německému elementu se musí postupovat nekompromisně a v obnoveném státě nebude mít místo.179 Později mělo v Ivančicích na Benešova slova o nekompromisnosti skutečně dojít. Hlavní událostí 8. května se stal návrat delegace do města a zpráva o podepsání německé bezpodmínečné kapitulace. Až do ní zde totiž panovala atmosféra frontového města a město bylo ještě v prvním květnovém týdnu ostřelováno německými minomety. Řadě prominentních Němců se do té doby podařilo z města uprchnout. Méně úspěšní byli internováni ve věznici na náměstí, ženy a děti pak v orlovně. Většina z nich byla poté odsunuta, avšak ani Ivančicím se nevyhnuly excesy a křivdy, které byly spáchány pro změnu na německém obyvatelstvu.

177 Široký, J.: Konec války v Ivančicích. Zrcadlo: Expedice Speculum, 9, 2010, 7. 5., s. 10. 178 Břečka, J.: Ivančice v době nacistické okupace. In: Čejka, J. a kol.: Ivančice. Dějiny města. Ivančice 2002, s. 521-522. 179 Soukromý archiv Vladimíra Voborného. 49

5. Retribuce Problematika válečných provinění je i po více než sedmdesáti letech od skončení války stále citlivá. Přestože tato záležitost není již natolik palčivá jako v poválečném období, nadále vzbuzuje zájem veřejnosti. S poválečným vyrovnáním se pojí konkrétní životní dramata, otázky míry spravedlivého potrestání, vlivu válečných zločinců atd. Provinění spáchaná v době okupace byla po válce klasifikována a přísně trestána. V obecné rovině se lišila dle národní příslušnosti viníků. Češi byli většinou trestáni pro kolaboraci a udavačství, Němci jako přímí nositelé a vykonavatelé moci.180 Pojmem retribuce je myšleno potrestání nacistických kolaborantů po skončení nacistické okupace. Retribuce proběhla nejprve živelně, postupně se však institucionalizovala vznikem Národního soudu, mimořádných lidových soudů a trestních nalézacích komisí. Nutnost potrestání válečných provinění nacistických zločinců a domácích kolaborantů si uvědomovala i exilová politická reprezentace v čele s Edvardem Benešem, jež připravila podklady pro vznik mimořádných lidových soudů a následných retribučních procesů v českých zemích. Základní právní normou se v tomto směru stal dekret prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, z 19. června 1945 známý rovněž pod označením velký retribuční dekret. Zmíněnou právní retribuční normu doplnily ještě dekret prezidenta republiky o Národním soudu a tzv. malý retribuční dekret.181

5.1. Exekuce za Panovského cihelnou Počáteční fáze poválečného vyrovnání s představiteli nacistické okupační moci a kolaboranty bývá někdy označována jako tzv. divoká. Jak už zmíněný název napovídá, jednalo se o období tvořené jednotlivými, nikoliv ovšem ojedinělými incidenty, při nichž převládly emoce nad morálními hodnotami. Těsně po příchodu Rudé armády byli ivančičtí Němci, kolaboranti a váleční zločinci internováni ve věznici na náměstí, ženy s dětmi pak v orlovně. Již v prvních několika dnech po osvobození města ustanovil národní výbor lidový soud, jenž se měl jejich případy zabývat, ale pro nedostatek instrukcí bylo jeho zasedání odloženo. Po návratu ivančické delegace z Košic, kde měl prezident Beneš prosazovat co nejtvrdší postupy vůči Němcům, chápali jeho vyjádření členové výboru jako posvěcení činnosti soudu. 10. května 1945 poté došlo

180 Jarkovská, L.: Odplata, či spravedlnost? Mimořádné lidové soudy 1945-1948 na Královéhradecku. Praha 2008, s. 6. 181 Tamtéž, s. 16-17. 50 k popravě 17 Němců za cihelnou. Mezi popravenými byl například správce židovského majetku Heinrich Ottawa, Jaroslav Dworzak, správce nemocnice, Anna Stixová, jež získala majetek po zatčené rodině Šindelkových, Anna Scholtiská, učitelka na německé škole, a další.182 Tímto tématem se zabývali především kronikář Karel Figer a Vladimír Voborný. Druhý zmíněný na toto téma publikoval sérii článků, přesto nebylo nikdy s jistotou určeno, jak celý exces proběhl. Zápisy o příčinách smrti byly do úmrtní matriky dopsány až v září 1945 a byly prokazatelně zfalšovány. Spekulace panují rovněž o vykonavatelích popravy. Podle některých údajů byli exekutory partyzáni, podle jiných to odmítli a popravy se zhostila skupina arménských vojáků. Zkoumaná problematika je však o mnoho složitější a kvůli neochotě svědků vypovídat o celé záležitosti a zjevným pokusům zahladit stopy, je tak po více než 70 letech od uplynutí popravy nepravděpodobné, že by se podařilo zjistit celou pravdu.183 Případ popravy 17 Němců za cihelnou ale pravděpodobně nebude jediným ivančickým excesem. Karel Figer se zmiňuje také o výpovědi jednoho z Němců, jenž měl být údajně držen v Ivančické věznici.184 Výpověď podal v roce 1959 Robert Grimm,185 a uvedl v ní, že „31 spoluvězňů bylo bez jakéhokoli předvedení nebo projednávání zastřeleno jen proto, že byli Němci. Byli zastřeleni ve sklepě a za svítání je jejich spolutrpitel Janoušek vyvezl na káře k cihelně na Neblowitzské ulici.“186 Možná i vzhledem k datu podání, je výpověď v mnoha případech zkreslená. Karel Figer ovšem upozorňuje na některé přesné detaily svědkovy výpovědi. Například na zkomolený název Neslovické ulice, jak se někdy říkalo ulici Mřenkové, v níž stojí cihelna. Mimoto si Grimm vybavoval příjmení Ill a Jan Ill byl jedním ze 17 popravených u cihelny.

182 Seznam popravených Němců: Bayer Oskar, *1894; Caesar František, *1902; Dworzak Jaroslav, *1887; Eigel Vavřinec, *1911; Ill Jan, *1897; Konečný Julius, *1883; Lockerová Terezie; Ondráček Rudolf, *1882, Ottawa Heinrich, *1889; Polach Antonín, *1877; Reisinger Leopold, *1886; Schachrová Olga, *1870; Scholtiská Anna, *1874; Stixová Anna, *1897; Valenta Bernard, *1892; Zdražil Ferdinand, *1882; Zdražilová Julie, *1895 (Soukromá sbírka Vladimíra Voborného). 183 Některé prameny zabývající se problematikou ivančického excesu: Soukromá sbírka Vladimíra Voborného. Voborný, V.: Tenkrát za cihelnou. Ivančický zpravodaj 27, květen 1998, s. 24. Figer, K.: Popravy Němců v Ivančicích 10. května 1945. Ivančický zpravodaj 34, květen 2005, s. 38-45. SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 112. 184 Karel Figer vychází z publikace Hertl, H.:Němci ven! Brněnský pochod smrti 1945. Praha 2001, 277 s. 185 Hertl, H.:Němci ven! Brněnský pochod smrti 1945. Praha 2001, s. 273. 186 Figer, K.: Květnová exekuce v Ivančicích dle písemných pramenů (Soukromá sbírka Vladimíra Voborného); Robert Grimm se ve výpovědi zmiňuje také o jistém Janouškovi. Nabízí se možnost, zda se nejednalo o Josefa Janouschka, později vyšetřovaného brněnským Mimořádným lidovým soudem. Této teorii ovšem odporuje skutečnost, že Grimm hovořil o Janouškovi jako o četnickém veliteli. Hertl, H.:Němci ven! Brněnský pochod smrti 1945. Praha 2001, s. 91. 51

Ukazuje se, že v období dubna a května 1945 došlo v Ivančicích pravděpodobně k několika desítkám poprav bez řádného soudu, což je o to tragičtější, že minimálně v několika případech byly usmrceny osoby, které se na nacistickém teroru přímo nepodílely. Kolem těchto případů se vyrojila řada spekulací a hypotéz. Například Vladimír Voborný se domníval, že některé osoby mohly být usmrceny proto, že věděly příliš mnoho.

5.2. Mimořádný lidový soud v Brně Dva týdny po německé kapitulaci dosahovala situace v Brně kritického bodu. Polovojenské organizace spolu s místní policií internovaly v tamější ubytovně 1 600 podezřelých kolaborantů a válečných zločinců. Srocený lid bouřlivě žádal vydání zadržovaných osob, případně okamžité uspořádání lidového soudu. Brněnským zástupcům se naštěstí podařilo předejít masovému lynčování a svou intervencí v Praze dosáhli zřízení prvního lidového soudu právě v Brně. 8. června 1945 dokončil nově ustavený lidový soud první přelíčení, přestože kvůli politickým neshodám v rámci československé vlády ještě nebyl vydán dekret, jenž měl upravovat rozhodovací praxi. Z procesu se stala veřejná podívaná umocněná touhou po odplatě.187 Tak začal fungovat Mimořádný lidový soud v Brně (MLS), který se v několika případech zabýval také skutečnostmi proběhnuvšími v okupovaných Ivančicích. Cílem této podkapitoly je objektivně představit důvody a průběh řízení Mimořádného lidového soudu v Brně s jednotlivými kolaboranty či osobami, jež se dopustily nějakého prohřešku, neboť bez nich by obraz okupovaného města nebyl kompletní. V žádném případě se nejedná o zevrubný či vyčerpávající výpis osob poplatných režimu. Selekce zde uvedených osob je dána dochováním jejich spisů vedených agendou MLS. Mezi obviněnými jsou značné rozdíly v rovině provinění a bohužel zde nejsou uvedeni ti, kteří nebyli souzeni MLS, případně se nedochovaly jejich spisy, nebo ti, jimž se podařilo uprchnout, čímž je míněn především bývalý německý vládní komisař Karl Schwetz. Kritériem pro výběr jednotlivých vyšetřovaných bylo jejich působení v Ivančicích. Jsou zde proto zahrnuti jak rodilí Ivančičtí, kteří zde žili a působili, tak ti, kteří ve městě například pracovali, aniž by se zde narodili nebo měli domovskou příslušnost. Do výběru naopak nejsou zahrnuty osoby, jež se ve městě narodily, ale působily jinde. Neobjevují se zde ani vyšetřovaní z Němčic, Alexovic či Letkovic, a to především ze dvou důvodů. Tím prvním by byl přílišný rozsah retribučních opatření, tím druhým fakt, že přestože měly výše zmíněné osady k Ivančicím velmi blízko

187 Frommer, B.: Národní očista. Retribuce v poválečném Československu. Praha 2010, s. 98-100. 52 a s děním ve městě souvisely, administrativně se staly součástí města až v roce 1949. Ve fondu brněnského Mimořádného lidového soudu se k samotným Ivančicím vážou spisy Jana Barychara, Fridolína Bernta, Antonína Čecha, Gustava Heschla, Antonína Horta, Josefa Janouschka, Adely Lucke a Karla Panowského. Kategorizováni jsou podle abecedního seznamu příjmení. Ne všichni z nich ovšem byli odsouzeni. Z níže jmenovaných je zásadní především postava Gustava Heschla, který sice působil zejména na Oslavansku, z pozice Ortsgruppenleitera v ivančickém okrese však hrál důležitou roli také pro zkoumané město a jeho okolí. Jelikož uvedené údaje vychází zejména ze spisů trestních řízení vedených vůči popisovaným osobám, je i přes snahu vše ověřit, bohužel možné, že některé méně podstatné údaje mohou být nepřesné. V takovém případě by se ovšem jednalo o věci, které nemají vliv na trestní řízení či skutkovou podstatu obviněných (záměna čísla popisného u bydliště, přesný počet dětí atd.) U některých jmen došlo ve spisech k počeštění, což odpovídalo dobové atmosféře. Proto se ve spisech můžeme setkat například s variantami příjmení Panowský i Panovský, Lucke či Luke apod.

I. Jan Barychar188 Datum a místo narození: 24. května 1888 v Oslavanech Národnost a náboženské vyznání: česká, římskokatolické Stav: ženatý, 4 děti Bydliště: Ivančice, 62/IV Povolání: horník

Jan Barychar bydlel od roku 1929 v Ivančicích, kde žil v nemanželském poměru. Měl 4 děti, 3 z nich nemanželské, které posílal pravděpodobně od roku 1942 do německé školy. Barychar dlouhodobě pracoval v oslavanském dole Kukla jako předák. Za okupace Jan Barychar týral a všemožně ponižoval Židy, kteří byli nasazeni na uhelném dole Kukla. JUDr. Vilém Lederer z Jaroměře, který byl jako Žid přidělen do hornické skupiny politických vězňů vedené Barycharem, během výslechu vylíčil různé formy týrání a ponižování obviněného a svou výpověď zakončil slovy: „Mohu s klidným svědomím prohlásiti, že za celou dobu nesvobody Barychar byl nejhorším individuem s jakým

188 MZA Brno, fond C141 Mimořádný lidový soud v Brně (dále jen fond C141), Jan Barychar, kart. 258, i. č. 2967, spis Lsp 67. 53 jsem se kdy setkal a jednal se mnou daleko hůře, než členové gestapa.“189 Obsah Ledererovy výpovědi potvrdil Walter Strebinger z Židlochovic, jenž s ním byl do oslavanského dolu nasazen v září 1943. Poslední výpověď týkající se chování vyšetřovaného k židovským pracovníkům, kterou zde uvedeme, podal Josef Koch: „Pracoval jsem pod Barycharem pouze asi čtyři dny. Když jsem viděl a také na vlastní kůži poznal, jak Barychar s jemu podřízenými lidmi nakládá, šel jsem raději pracovati na IX. patro, kde jsem sice jako ostatní musel pracovati stále ve vodě, která nám mnohdy dosahovala až k prsům. Toto vše jsem však snášel raději, než˗li utrpení pod Barycharem, které jemu podřízení museli mlčky snášeti.“190 Po odstoupení vyšetřování Mimořádnému lidovému soudu se hlavní přelíčení konalo 27. ledna 1947. Barychar byl odsouzen k 5 letům těžkého žaláře, zpřísněného „tvrdým ložem měsíčně“, pětileté ztrátě občanské cti a propadnutí majetku. Celý trest si měl odpykat ve zvláštních pracovních oddílech. Prezidentská milost z 6. ledna 1949 však prominula odsouzenému jeden rok trestu. Z oznámení Krajské soudní věznice v Brně z 21. září 1949 pak vyplývá, že byl Jan Barychar toho dne podmíněně propuštěn na svobodu. Zkušební doba činila dva roky.

II. Fridolín Bernt191 Datum a místo narození: 23. března 1897 v Olomouci Národnost a náboženské vyznání: německá, římskokatolické Stav: ženatý, 3 děti Bydliště: Brno, Hasnerova 3 Povolání: obchodník

Fridolín Bernt vedl v letech 1934 až 1940 obchod v Brně. V období první republiky se přihlásil k německé národnosti a v roce 1938 vstoupil do SDP, jelikož podle svých slov jako Němec sympatizoval s odtržením Sudet. O rok později vstoupil také do NSDAP, v níž byl řadovým členem až do roku 1943, kdy se stal vedoucím propagandy (Propagandaleiter). V této funkci rozesílal plakáty místním vedoucím propagující nacistické hnutí a podával zprávy krajskému vedení o náladě mezi německým a českým obyvatelstvem. Svůj obchod v Brně opustil v roce 1940 a díky známosti s jistým radou u obchodní komory v Brně byl dosazen jako nucený správce do židovského obchodu N. Sterna v Ivančicích, odkud si měsíčně vyplácel 6 000 korun. Od roku 1940 byl Bernt také členem NSKK

189 MZA Brno, fond C141, Jan Barychar, kart. 258, i. č. 2967, spis Lsp 67, fol. 6. 190 Tamtéž, fol. 9. 191 MZA Brno, fond C141, Fridolín Bernt, kart. 119, i. č. 829, spis Lsp 477/45. 54

(Nacionálně socialistického motoristického sboru). Ve svém doznání uvádí, že byl povolán k vojenské službě v listopadu 1943 a sloužil v Táboře, Vlachovicích a nakonec Oslavanech. V době jeho nepřítomnosti vedla správcovství židovského obchodu jeho žena. Od 26. května 1945 se Bernt nacházel ve vazbě. Hlavní přelíčení MLS se konalo 17. prosince 1945. Dle svědecké výpovědi byly v Dienststelle (úřadovně) v Ivančicích nalezeny zprávy o chování obyvatelstva, jednotlivých členech Sokola, legionářích atd. Zprávy se zasílaly Kreisleiterovi a stvrzoval je právě Bernt. O způsobu, jakým se obžalovaný dostal do Sternova obchodu, nebylo svědkům nic známo. Stejně tak nebylo zjištěno, zda byl někdo zatčen na základě podávaných zpráv. Porota odsoudila Fridolína Bernta nepodmíněně k 8 letům těžkého žaláře zpřísněným jedním půstem měsíčně, ztrátě celého jmění ve prospěch státu a osmileté ztrátě občanské cti, přičemž porota zohlednila Berntovo částečné doznání. Celý trest si měl odpykat v pracovních oddílech. 21. prosince 1945 byl odsouzený předán do mužské věznice na Mírově.

III. Antonín Čech192 Datum a místo narození: 5. října 1900 ve Zbýšově Národnost a náboženské vyznání: německá, římskokatolické Stav: ženatý, 1 dítě Bydliště: Ivančice, Stříbský mlýn Povolání: montér pro stavbu mlýnů

Antonín Čech byl obviněn z členství v NSDAP od 1. dubna 1939 a od počátku roku 1940 i SA193 v Oslavanech. Do roku 1939 žil ve velmi špatných sociálních poměrech, jelikož neměl stálé zaměstnání a jeho žena byla v domácnosti. Na počátku roku 1940 mu Seykora194 opatřil propustku do Německa na práci a Čech mu podepsal přihlášku do NSDAP. Je pravděpodobné, že vedoucí strany obviněného při té příležitosti zapsali i do kartotéky SA. Ačkoliv byl Antonín Čech ve spisu vedený jako Němec, on sám udal, že je české národnosti. Tuto skutečnost ostatně potvrdili i svědci, podle nichž Čech nikdy jako Němec nevystupoval, a proto ho za něj ani nepokládali. Obžalovaný také odmítl své členství v SA a jakoukoliv spojitost s touto organizací. Dle jeho vlastních slov podepsal Seykorovi

192 MZA Brno, fond C141, Antonín Čech, kart. 71, i. č. 275, spis Ls 290/48. 193 Sturmabteilung byla paramilitární organizací pojící se k NSDAP. 194 Ve spisu není uvedeno Seykorovo křestní jméno, s největší pravděpodobností se však jedná o Jana Seykoru, dosazeného ivančického zastupitele. 55 potvrzení příspěvků do NSDAP a ten mu prý během pěti minut na Oberlandratě v Brně sehnal pracovní propustku. Čech dále uvedl: „Nevěděl jsem tehdy, že snad šlo o nějakou přihlášku do NSDAP. Musel jsem odjet na montáž do Říše, abych si vydělal nějaké peníze, neboť jsem následkem soudních sporů měl asi 24 000 K dluhů. V Říši mě nikdo nenutil k nějaké činnosti v NSDAP. Nebyl jsem v SA, žádnou uniformu jsem nenosil, musí jít o nějaký omyl.“195 Rozsudek Mimořádného lidového soudu v Brně po veřejném hlavním přelíčení konaném 1. září 1948 Antonína Čecha osvobodil pro nedostatek důkazů. Jediným důkazem jeho členství v SA byl kartotékový lístek, jenž nepostačoval k usvědčení viny. Skutečnosti, že Čech členem SA nebyl, napovídají jak výpovědi svědků, tak také absence vyplněné přihlášky. V odůvodnění rozsudku stojí, že Seykora využil Čechovy prostomyslnosti a ten konal pouze z existenčních důvodů.

IV. Gustav Heschl196 Datum a místo narození: 23. května 1880 v Zastávce u Brna Národnost a náboženské vyznání: německá, římskokatolické Stav: ženatý Bydliště: Oslavany, Padochovská 636 Povolání: úředník, správce skladu Rosicko˗báňské společnosti v Brně

Gustav Heschl pracoval v Rosicko˗báňské společnosti. V době první republiky nijak aktivně nevystupoval, ale volil Henleinovu SdP. Po okupaci republiky vstoupil do Svazu Němců východu (BDO)197 a v dubnu 1939 i do NSDAP, kde se „vypracoval“ až do funkce Ortsgruppenleitera pro ivančický okres. Na podzim 1941 Heschl spolu se zastáveckým Blockleiterem Emilem Schindlerem odcizili v Zastávce bustu Masaryka a 30 velkých kovových písmen z měšťanské školy.198 Obviněný ve své výpovědi před komisí Národní bezpečnostní stráže (NBS)199 prohlásil, že ji podle pokynů Oberlandrata odevzdal do sběrny kovů Arnošta Worlla v Ivančicích, kde měla být rozřezána a odeslána do továrny v Brně. Podobný osud stihl také několik dalších Masarykových soch z okolí. Arnošt Worell uvedl, že jich převzal asi pět, věděl

195 MZA Brno, fond C141, Antonín Čech, kart. 71, i. č. 275, spis Ls 290/48, fol. 18-19. 196 MZA Brno, fond C141, Gustav Heschl, kart. 223, i. č. 2582, spis Lsp 1681. 197 Bund Deutscher Osten byla organizací Němců žijících v zahraničí podporovaná nacisty. 198 Blockleiter byl vedoucím bloku, jeho přímým nadřízeným byl Zellenleiter, vedoucí místní buňky NSDAP a nad nimi stál Ortsgruppenleiter. Jeden blok zahrnoval zhruba 40 až 60 domů, jedna buňka pak přibližně 4 až 8 bloků. 199 Národní bezpečnostní stráž zastupovala státní bezpečnostní aparát. 56 o případech z Rosic a Zbýšova. V porovnání s Heschlovými dalšími činy bylo odcizení Masarykovy busty pouhou maličkostí. Ve zkoumaném spisu, čítajícím téměř 170 stran, je totiž vyšetřován mimo jiné z udání desítek lidí, evidence a propouštění ze zaměstnání Sokolů, legionářů, bývalých komunistů a podobných, zabavování a arizace majetku, vyhrožování atd. Heschlovy skutky potvrzuje například výpověď oslavanského strážníka Štěpána Šímy: „Oproti tomu bylo jednání Heschla vůči českému obyvatelstvu vyloženě teroristické a nespokojil se jenom domluvou neb napomenutím v běžných případech, které mu byly o českém obyvatelstvu jeho donašeči předneseny, aneb jež sám předpokládal, že se staly, nýbrž vyhrožoval každému zavřením a koncentračními tábory a uváděl tak celý kraj ve strach a nepokoj.“200 Ve své výpovědi vyšetřovacímu sboru NBS obvinil František Schmirgl Gustava Heschla a také bývalého vládního komisaře Karla Schwetze ze spolupráce se zvláštním oddílem gestapa, tzv. Schutzdienst, František Schmirgl. Ten pracoval jako závodní inženýr a technický správce továrny Skene a spol. v Alexovicích, přičemž byl v NSDAP zástupcem vedoucího propagandy. Kolem počínání bývalého Ortsgruppenleitera během dubna a května 1945 panují určité nejasnosti. Ze spisu ovšem vyplývá několik skutečností. Když se v dubnu blížila fronta, prchali Němci se zabavenými povozy od sedláků. Gustav Heschl se spolu s Karlem Schwetzem a dalšími evakuoval z Ivančic do Jihlavy, přičemž je nedobrovolně doprovázeli František Pelikán a Adolf Novotný. „V Náměšti nad Oslavou, když Pelikán prosil Heschla, aby jej propustil domů, odpověděl Heschl: Vás zabavil okresní úřad, vy s námi pojedete donekonečna… […] Já su větší pán než na vojně a mohu vás zastřeliti.“201 Pelikán byl nakonec propuštěn, ale výhrůžku si zapamatoval a nařkl z ní Heschla během vyšetřování MLS. Tuto skutečnost ostatně obviněný později sám přiznal a stala se jedním z činů, za které byl přímo odsouzen. Při svém výroku, jenž později potvrdil i během vyšetřování, také prohlásil, že za týden budou zpět, čímž údajně myslel to, že se vrátí domů. Jaký k tomu ovšem měli důvod? O dalších událostech poskytuje spis pouze několik dílčích informací. Vedle výpovědí totiž obsahuje rovněž list,202 údajně vydaný repatriační komisí v Českých Budějovicích, podle nějž tamní ruský vojenský komandant odeslal transport 20 lidí pod vedením Karla Schwetze do Ivančic. Podle tohoto listu datovaného na 20. května 1945 se mělo jednat o československé občany. Kromě motivu jednání obou německých činitelů se tak nabízí otázka, za jakých okolností došlo k vydání,

200 MZA Brno, fond C141, Gustav Heschl, kart. 223, i. č. 2582, spis Lsp 1681, fol. 26. 201 Tamtéž, fol. 30. 202 Tamtéž, fol. 57. 57 případně zfalšování onoho listu. Je možné, že by se Heschl se Schwetzem vrátili pro další majetek, nebo je za tím něco úplně jiného? Podat přesvědčivé odpovědi a vyhnout se spekulacím je dnes však nesmírně obtížné. Faktem zůstává, že oba výše zmíněné a dalších 15 Němců zadržela dvojice členů ivančické NBS v dopoledních hodinách 26. května 1945 u Jamolic s 5 povozy. Jakožto němečtí státní příslušníci byli všichni zatčeni a umístěni do věznice okresního soudu v Ivančicích. Hlavní přelíčení MLS v Brně s Gustavem Heschlem se konalo 20. prosince 1946. Dle zápisu se obviněný cítil nevinen a většinu bodů obžaloby popíral. Byl usvědčen z toho, že v Oslavanech a jinde podporoval a propagoval nacismus, obhajoval nepřátelskou vládu na území Československa, byl členem NSDAP, dopustil se zločinu veřejného násilí a vyhrožování Františku Pelikánovi a Antonínu Šturmovi, udal Dr. Kolomana Šternbacha německé tajné policii v Brně a další osoby ve své zprávě ze září 1939 krajskému vedoucímu NSDAP, jež měla za následek uvěznění Stanislava Hanuše, Huberta Novotného, Augustina Novotného (všichni oslavanští horníci), Roberta Doležala a dalších do té doby nezjištěných nebo neprokázaných osob. Gustav Heschl byl odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody na Mírově, zpřísněnému čtvrtletním tvrdým ložem. Navždy ztratil občanskou čest a celé jeho jmění propadlo státu. 20 let z trestu si měl odpykat v nucených pracovních oddílech.

V. Antonín Hort203 Datum a místo narození: 4. září 1904 v Moravských Bránicích Národnost a náboženské vyznání: česká (od roku 1941 německá), římskokatolické Stav: ženatý, 2 děti Bydliště: Ivančice, 57/IV Povolání: řezník

Antonín Hort se živil jako řezník v Ivančicích. Měl za manželku Němku, jeho děti navštěvovaly německou školu a vstoupily do Hitlerjugend. Hort se v roce 1941 přihlásil k německé národnosti, byť prý německy mluvit neuměl, podle svých slov se stal členem německé strany pravděpodobně v roce 1944, ale v NSDAP nikdy nebyl. Na základě trestního oznámení byl obžalován z toho, že v srpnu 1943 udal německé kriminální policii v Brně řezníka Františka Jonáše pro poslech cizího rozhlasu, porážku na černo a styk s partyzány. Spis podpořený svědeckou výpovědí Františka Jonáše, obsahoval důvodné podezření, že právě kvůli sérii anonymních udání došlo k věznění Jonáše po dobu pěti dnů u kriminální

203 MZA Brno, fond C141, Antonín Hort, kart. 134, i. č. 1094, spis Lsp 797/45. 58 policie a zatčení partyzánů Papuly s Urbánkem (Urbánek byl švagr Jonášova bratra Rudolfa), kteří vedli odbojovou činnost na Hrotovsku. Partyzáni byli posléze popraveni i se všemi členy svých rodin. František Jonáš ve své výpovědi uvádí, že ho po prvním udání na Českou kriminální policii v Brně navštívili kriminalisté s anonymním dopisem. Jonáš prý poznal onen rukopis, jelikož si k němu Hort prostřednictvím lístků často posílal pro zboží. Čeští policisté Jonášovi nechtěli uškodit, a tak neprovedli ani domovní prohlídku a záhy ukončili vyšetřování založené pouze na anonymním udání. Jonášovi se přitom podařilo kopírovacím listem obtáhnout písmo anonymního udání a po srovnání s Hortovými lístky nabyl přesvědčení o udavačově identitě. František Jonáš navíc skutečně oklikou partyzány podporoval a vystavoval se tak trestu smrti. Po válce si vyžádal od Společenstva řezníků a uzenářů 3 korespondenční lístky psané Hortem a originál udání, aby je zaslal k analýze soudnímu znalci v oboru grafologie profesoru Norbertu Streckovi, jenž potvrdil shodu. Proto se Jonáš 27. srpna 1945 obrátil na vyšetřující komisi Národní bezpečnostní stráže, která Horta pro neodůvodněné podezření propustila již 16. června z místního internačního tábora na svobodu. Antonín Hort byl tedy 29. srpna opět vzat do zajišťovací vazby. Proti tomu se ohradila jeho žena dopisem adresovaným NBS, v němž poukazovala na manželův špatný zdravotní stav a pokusila se dosvědčit nezávadnost jejich konání za doby okupace podpisy 12 českých občanů. Zmíněná obvinění Antonín Hort popíral. Při konfrontaci s anonymním udavačským listem přiznal, že je psán jeho rukou, ale odmítl, že by byl jeho autorem. V trestním řízení byl opět povolán profesor Norbert Streck, který i po dalším grafologickém rozboru Hortova písma nalezl shodu a obviněného označil za autora anonymního udání. Ke stejnému výsledku se přiklonili také znalci Dr. Ladislav Kempný a František Flanderka. Antonín Hort byl odsouzen 4. října 1946 k 5 letům těžkého žaláře zostřeného „čtvrtletním tvrdým ložem“, ztrátě veškerého majetku a pětileté ztrátě občanské cti. Trest si měl odpykat ve zvláštních pracovních oddílech v Ústavu pro mladistvé provinilce a choré vězně ve Valdicích u Jičína. V roce 1948 podal Antonín Hort žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu, kterému ovšem nebylo vyhověno.

59

VI. Josef Janouschek204 Datum a místo narození: 10. srpna 1900 v Ivančicích Národnost a náboženské vyznání: německá, římskokatolické Stav: ženatý, 2 děti Bydliště: Ivančice, Palackého náměstí 12/I Povolání: dělník

Josef Janouschek představoval osobou téměř nemajetnou s velmi špatnou pověstí, neboť již v době první republiky byl několikrát souzen z drobných prohřešků. Byl veden jako člen NSDAP a 1. dubna 1939 vstoupil také do SA. Ve spisu stojí, že „pokud je zdejšímu obyvatelstvu známo, chodil Josef Janouschek stále v uniformě SA, požíval veškerých výhod německého občana a nošením uniformy chtěl vůči své osobě a své rodině buditi respekt u českého obyvatelstva.“205 Podle Janouschkova tvrzení se sám do NSDAP nehlásil, legitimaci neměl a příspěvky neplatil. Do strany ho prý bez jeho vědomí přihlásil Jan Seykora. Členství v SA vysvětlil Janouschek tím, že se chtěl vyhnout vojenské službě. Zpočátku konal službu v oslavanské elektrárně, později byl přidělen do Brna. Do vojenské služby nastoupil až v roce 1944. Případem se zabýval MLS v létě 1948. Janouschek byl obžalován z působení v Ivančicích, Oslavanech a Brně jako člen SA. Na svou obhajobu udal, že byl s českým obyvatelstvem vždy v dobré shodě a nikoho neudal. Veřejný žalobce 29. července 1948 stáhl žalobu a upustil od dalšího trestního stíhání obžalovaného. Trestní řízení MLS se zastavilo a Janouschek byl 13. srpna propuštěn z vazby. Finančního odškodnění za pobyt ve vazbě se ovšem nedočkal, neboť podezření vůči němu nebylo vyvráceno. Janouschkův spis byl odeslán do Ivančic a MLS se jím dále nezabýval. Je pravděpodobné, že Josef Janouschek, stojící na okraji společnosti, po okupaci pouze využil změny poměrů k domnělému vzestupu ve společenském žebříčku. Nacistická ideologie jej patrně do větší míry neovlivnila a nejsou ani známy případy, kdy by využil svého postavení vůči českému obyvatelstvu. Této skutečnosti napovídá i fakt, že v jeho případu byli připraveni vypovídat svědci mimo jiné o tom, že v roce 1940 varoval Františka Lejsala před nebezpečím zatčení, podporoval Žida Emana Husa atd.

204 MZA Brno, fond C141, Josef Janouschek, kart. 60, i. č. 193, spis Ls 202/48. 205 Tamtéž, fol. 3. 60

VII. Adela Lucke206 Datum a místo narození: 15. prosince 1898 v Ivančicích Národnost a náboženské vyznání: německá, římskokatolické Stav: vdova, 1 dítě Bydliště: Ivančice, Komenského náměstí 82/I Povolání: obchodnice

Adela Lucke, rozená Gebauerová, ve spisu také označovaná jako Luke či Luckeová, byla Němkou vychovávanou pouze německy. V roce 1933 ovdověla a starala se o náctiletého syna. Za okupace pracovala jako pokladní ve Frauenschaftu207 a stejnou funkci zastávala několik měsíců v NSDAP, jako náhrada za nemocného Viktora Hájka. Často také zapisovala dopisy, které ji nadřízení diktovali, a proto panovaly pochybnosti, zda˗li mohla mít přehled o některých udáních. Nebylo ovšem zjištěno, že by nějakým způsobem uškodila českému národu, veškerá obvinění spočívala především v jejím členství ve výše uvedených organizacích, a proto byl umožněn její odsun. Podle jedné z výpovědí Gustava Heschla ovšem Lucke udala jistou Ehrlichovou, která měla údajně nabýt většího množství nádobí neoprávněným způsobem, a Heschl prý toto udání podal dále.208 Tato skutečnost se však ve spisu Adely Lucke nenachází, a tak po pobytu v internačním táboře v Mladkově a sběrném středisku v Brně-Maloměřicích, byla zmíněná 5. června 1946 odsunuta do Bavorska.

VIII. Karel Panowský209 Datum a místo narození: 18. října 1873 v Ivančicích Národnost a náboženské vyznání: německá, římskokatolické Stav: ženatý, 4 děti Bydliště: Ivančice, Kounická 253/III Povolání: majitel realit

Karel Panowský, bývalý majitel elektrárny a cihelny, čelil obvinění, že jako funkcionář NSDAP v hodnosti Ortgruppenleitera v roce 1939 hmotně podporoval SA a byl v přímém spojení s nejpřednějšími činiteli místních nacistických organizací

206 MZA Brno, fond C141, Adela Lucke, kart. 129, i. č. 998, spis Lsp 682/45. 207 Nationalsozialistischen Frauenschaft (Nacionálně socialistické ženské hnutí) byla organizace, jejímž úkolem bylo vychovávat politicky a ideologicky spolehlivé ženy. 208 MZA Brno, fond C141, Gustav Heschl, kart. 223, i. č. 2582, spis Lsp 1681, fol. 40. 209 MZA Brno, fond C141, Karel Panovský, kart. 228, i. č. 2677, spis Lsp 1785. 61

Truppenführerem Juliem Konečným, Janem Seykorou a Františkem Schmirglem. Dle jedné ze svědeckých výpovědí „…byl Panowský postrachem celého kraje ivančického a zvláště byl nepřítelem nižší dělnické třídy i úřednictva národnosti české, což jest možno i zjistiti, že měl on nejvíce udání na dělníky ze sabotáže u úřadu práce v Brně.“210 Českým dělníkům ve své cihelně neměl vyplácet adekvátní mzdu a těm nespokojeným mělo následně hrozit udání ze sabotáže. Dále bylo Panowskému kladeno za vinu, že využíval všech výhod německého postavení, vyhrožoval obyvatelům udáními a dopustil se několika drobnějších deliktů. Ve spisu se nachází také sběrná listina z katastrální knihy místní organizace NSDAP, která dokazuje Panowského členství i příspěvky SA. Funkci Ortsgruppenleitera zastával do roku 1940, kdy ji převzal Gustav Heschl. Zmíněně dokumenty tak vyvrátily Panowského tvrzení, že z nacistických organizací byl pouze členem místního Svazu Němců východu (BDO). Co se týče členství v této organizaci, přiznal vyšetřovaný, že ho Gustav Heschl jmenoval lokálním vedoucím Svazu Němců východu, podle svých slov však mezi nimi nepanovaly dobré vztahy, a tak tuto funkci zastával Leopold Reissinger. Ve prospěch obžalovaného svědčil u MLS jeho syn Karel Panovský ml. Podle jeho verze odmítal Panowský st. vstoupit do německých organizací, jelikož se v politice nikdy neangažoval a byl už starý. Místní Němci mu prý vyhrožovali, že pokud se nestane součástí německého veřejného života, přestane město odebírat elektřinu z jeho elektrárny. Ta byla ve skutečnosti na městu závislá, neboť dodávala elektřinu do celých Ivančic a jiného odběratele neměla. Kromě toho bylo Panowskému Němci údajně vytýkáno české příslušenství manželky, 3 ze 4 dětí a všech vnoučat. Z těchto důvodů prý přistoupil na nátlak a podepsal několik legitimací, další činnost však nevyvíjel. Syn obžalovaného dále argumentoval proti některým osobám vypovídajícím proti jeho otci a doložil seznam svědků, kterým měl Panowský starší za okupace pomoci. Nátlak byl na Karla Panowského vyvíjen téměř jistě, existenční motivy by tedy mohly vysvětlit jeho členství ve výše zmíněných organizacích, a proto sehrálo roli při rozhodování o vině především jeho chování za okupace. Ani to ovšem nebylo jednoznačně prokázáno, neboť se výpovědi svědků značně lišily. V době vyšetřování byl navíc obviněný v pokročilém věku a trpěl velmi špatným zdravotním stavem, jenž si vyžádal sérii lékařských zákroků. 13. února 1947 však porota Mimořádného lidového soudu vynesla mírný rozsudek jednoletého odnětí svobody v těžkém žaláři zpřísněnému měsíčním tvrdým ložem. Panowský rovněž přišel o čtvrtinu majetku a pozbyl občanské cti na jeden rok. Za skutkovou podstatu

210 MZA Brno, fond C141, Karel Panovský, kart. 228, i. č. 2677, spis Lsp 1785, fol. 43. 62 trestného činu pak bylo označeno Panowského členství v BDO. V otázce vydírání ho soud zprostil viny. V rozsudku se mimo jiné hovoří o tom, že se měl Panowský za okupace chovat vůči českému obyvatelstvu loajálně a soud zohlednil také výpovědi osob, kterým obžalovaný nějakým způsobem pomohl. K nim patřil například řezník František Jonáš, který měl být po Panowského intervenci propuštěn z vazby, členové Sokola Josef Říha, schovávající v sokolovně obraz prezidenta Beneše, a Josef Husák, vlastnící zakázanou literaturu, a další. Případ Karla Panowského ovšem dokládá problematiku svědeckých výpovědí. Často se při nich totiž projevovaly osobní antipatie a negativní vztahy zúčastněných. V některých případech nebyly výjimkou ani křivé výpovědi svědků.

5.2.3. Významnější váleční zločinci Mezi výše popsanými případy se až na Gustava Heschla nenacházeli významnější nacističtí funkcionáři. Jaký byl tedy jejich osud? Vládní komisař Karl Schwetz byl v květnu 1945 zadržen spolu s Heschlem, avšak na Štědrý den toho roku se mu podařilo uprchnout. Jeho další osudy nejsou známy. Ke konfidentům působícím na Ivančicku však prokazatelně patřili Otakar Chalupa, Jaroslav Ryšánek, František Šmíd, František Bednář, Miloš Krejčí a František Slaný.211 Poslední jmenovaný byl továrním mistrem v alexovické továrně a jako konfident pomohl brněnskému gestapu rozbít tamní odbojovou činnost. Svými informacemi způsobil zatčení a smrt několika odbojářů. Po válce byl Mimořádným lidovým soudem v Brně odsouzen k trestu smrti.212

211 Břečka, J.: Ivančice v době nacistické okupace. In: Čejka, J. a kol.: Ivančice. Dějiny města. Ivančice 2002, s. 477-532. 212 MZA Brno, fond C141, František Slaný, kart. 160, i. č. 1620, spis Lsp 568/46. 63

6. Ivančické školství v letech 1938˗1945 České školství, jako jeden z pilířů národní identity, představovalo prostor, který nacisté nemohli ponechat nezávislý. Proto se školství již od počátku okupace potýkalo s různými formami restrikcí, jež se následně proměňovaly podle aktuálních potřeb protektorátní správy a vývoje války. Cílem okupační politiky se v rámci celkové germanizace společnosti stávalo omezování a postupná likvidace českého školství. Výukový proces na školách byl však soustavně narušován již událostmi roku 1938, reflektujícími vývoj mezinárodního postavení republiky. Základy školního systému platného ve zkoumaném období byly položeny už v květnu roku 1869 zákonem o všeobecné povinné školní docházce. Tzv. Hasnerův zákon tehdy odňal školu církvi a podřídil ji státu a civilním úřadům, především však zavedl povinnou osmiletou docházku pro děti od 6 do 14 let.213 Také okruh vyučovaných předmětů se dočkal podstatného rozšíření. Mimo náboženství, které zůstalo důležitým předmětem, přibyla ke čtení a psaní mluvnice, k počtům pak základy geometrie. Nově byl vyučován zeměpis, dějepis, přírodopis, zpěv, pro dívky nepovinný tělocvik a ženské ruční práce. Pokud to povolila zemská školní rada, mohla být výuka dále rozšířena o nepovinné předměty jako druhý zemský jazyk, hra na housle, rukodělné práce pro chlapce nebo práce na školním pozemku.214 Ve městech s dostatkem žáků bývaly školy či třídy rozděleny na dívčí a chlapecké. Naopak při nedostatku dětí ve školách, což se týkalo zejména vesnic a menších měst, probíhalo smíšené vyučování. V takových podmínkách se také stávalo, že jeden učitel měl ve třídě více ročníků.215 Na pětiletou obecnou školu navazovala tříletá měšťanská. Ta poskytovala vyšší vzdělání žákům, kteří nepokračovali ve studiu na střední škole. Střední školy se pak dělily na gymnázia a školy reálné (později reálná gymnázia), přičemž už tehdy byla gymnázia přípravou k dalšímu studiu. Dále existovalo široké spektrum odborných středních škol, například průmyslové, obchodní, zemědělské aj.216 Terciární stupeň zastupovaly univerzity. Vznik samostatného československého státu v roce 1918 s sebou přinesl také otázku koncepce školské soustavy. K zásadním změnám ovšem nedošlo a rakouský školní systém byl přejat a posléze upravován dílčími zákony. Nejdůležitějším legislativním zásahem se stalo

213 Borovička, M. – Kaše, J. – Kučera, J. – Bělina, P.: Velké dějiny zemí Koruny české, svazek XII. b. 1890-1918. Praha-Litomyšl 2013, s. 393. 214 Tamtéž, s. 395. 215 Tamtéž, s. 394. 216 Tamtéž, s. 395. 64 vydání tzv. Malého školského zákona v dubnu 1922. I v jeho názvu se odráží fakt, že pouze upravoval dosud platný Hasnerův zákon. Malý školský zákon zavedl osmiletou školní docházku na celém území Československa, výuku občanské nauky, tělesnou výchovu pro dívky a ruční práce pro chlapce.217 Mezi další nové zákony patřilo zrušení tzv. celibátu učitelek, podle něhož nesměly vdané učitelky nadále vyučovat a musely opustit školskou službu.218 Funkčnost používaného školního systému dokládají také čísla: v roce 1921 neumělo číst a psát 7,4 % všech obyvatel Československa, přičemž na Moravě to bylo pouze 3,3 % a počet negramotných během období první republiky nadále klesal.219 V samotných Ivančicích se nacházela řada škol, které navštěvovali také žáci ze širokého okolí. Roku 1938 zde byla mateřská škola, obecná i měšťanská škola zvlášť pro chlapce i dívky, gymnázium, rolnická škola, živnostenská škola a dokonce Zemský ústav pro hluchoněmé. Další dvě obecné školy se nacházely v Letkovicích a Němčicích. Vliv politických událostí na školství je zmíněn i v městské kronice: „Rušné, ba bouřlivé události doléhaly ovšem značnou měrou i na naše školy, na výchovu vůbec. Vzrušovaly učitelstvo i žactvo, jež si z domu přinášelo zjitření do školy. Ale učitelstvo konalo jen svou povinnost uklidňujíc žactvo a povzbuzujíc je, aby i v těchto neblahých dobách pilně se učilo a připravovalo se na příští klidné doby, kdy bude vzdělaného občanstva velmi potřeba.“220

6.1. Vývoj obecných a měšťanských škol ve městě Rozvoj primárního školství v Ivančicích spadá do roku 1871, kdy c. k. zemská školní rada povolila zřízení pětitřídní české obecné školy a dvoutřídní měšťanské s německým vyučovacím jazykem namísto dosavadní hlavní školy.221 Školy se nacházely v budovách na Komenského náměstí a byly tenkrát ještě smíšené. Počet žáků a žákyň však neustále vzrůstal, a tak kvůli nedostatku místa musela být obecná dívčí škola v roce 1897 přesunuta do budovy bývalých kasáren na Palackého náměstí. Výrazné změny přinesl výnos c. k. zemské školní rady z 20. května 1911, který rozdělil zdejší školy dle pohlaví. Chlapecké školy byly ponechány na Komenského náměstí a pro měšťanskou dívčí školu se upravily místnosti v městském domě, kde už byla obecná dívčí škola.222

217 Jůva, V.: Stručné dějiny pedagogiky. Brno 1995, s. 59. 218 Bartoš, J. – Trapl, M.: Dějiny Moravy. Svobodný stát a okupace, díl IV. Brno 2004, s. 122. 219 Tamtéž, s. 120. 220 SOkA Rajhrad, fond C36 Archiv města Ivančice, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 13. 221 Českou se měšťanská škola stala až o 13 let později. 222 SOkA Rajhrad, fond H164 Obecná a měšťanská škola dívčí v Ivančicích, Kronika školy z let 1924-1940, i. č. 53, nestr. (Jelikož některé kroniky nejsou stránkovány, je u nich pro přehlednost dále uváděn školní rok). 65

„V letech 1914˗1918 řádila světová válka, jejíž neblahý vliv pocítila i škola. Byl nedostatek učebních pomůcek, nedostatek paliva i svítiva, děti trpěly podvýživou postrádajíce dozoru rodičů, trpěla i návštěva školy.“223 Po válce přestoupily děti z německé školy do těch českých a německá byla zrušena. Tato změna byla vítána: „Působení její pro mládež ivančickou i okolní bylo neblahé, germanizační. Navštěvovaly ji velkou většinou dítky neuvědomělých nebo odvislých rodičů neznalé jazyka německého.“224 Na základě rozhodnutí zemské školní rady a moravského zemského výboru bylo 30. června 1924 provedeno oddělení obecných škol od měšťanských, chlapeckých i dívčích, s platností od následujícího školního roku. O rozdělení žádala místní školní rada a městské zastupitelstvo. Současně bylo potvrzeno zřízení místa řídící učitelky na obecné dívčí škole. Stala se jí Žofie Kočí a byla první ředitelkou nejen v Ivančicích, ale v celém okrese.225 Významným bodem pro ivančické školství se stal rok 1930, kdy se uskutečnilo slavnostní otevření Jubilejní školy T. G. Masaryka Na Brněnce. Nová budova měla původně sloužit pouze měšťanským školám, ale po drobných úpravách během stavby se Na Brněnku přestěhovala také obecná dívčí škola. Obecná chlapecká posléze využila uvolněných prostor v bývalých kasárnách a její původní prostory na Komenského náměstí využilo gymnázium.226

6.1.1. Léta 1938-1945 V září 1938 přivítal ředitel obecné chlapecké školy Robert Knorr tamější učitelský sbor slovy: „…počátek školního roku spadá do jedinečně vzrušené doby, ale školy reagují na ni jen klidem, jehož je třeba výchově i vzdělání. Proto bude škola usilovati o pěstování občanských ctností, lásky k demokracii, důstojnému sebevědomí a vůle k obraně naší tak těžce získané svobody.“227 Vážnou politickou situaci tehdejšího Česko˗Slovenska pociťovali i žáci, byť jí nemuseli zcela dobře rozumět. Po odstoupení Hodžovy vlády 22. září se novým ministrem školství první vlády generála Syrového stal Engelbert Šubert, jenž ve svém rozhlasovém projevu promluvil právě k mládeži: „To, co se děje kolem vás, jste nikdy nezažili. Až budete staří, budete na to vzpomínat. Všichni a všechny budete jistě moci říci: I my, třebas děti, dělali jsme svoji povinnost. Jaká je vaše povinnost? Každý u své práce!

223 SOkA Rajhrad, fond H164 Obecná a měšťanská škola dívčí v Ivančicích, Kronika školy z let 1924-1940, i. č. 53, nestr. 224 Tamtéž. 225 SOkA Rajhrad, fond H164, Kronika školy z let 1924-1940, školní rok 1924/1925. 226 Čejka, J.: Dějiny ivančického školství. In: Čejka, J. a kol.: Ivančice. Dějiny města. Ivančice 2002, s. 607. 227 SOkA Rajhrad, fond H162 Národní a střední škola v Ivančicích, Kronika chlapecké školy obecné v Ivančicích od roku 1924. Školní rok 1938/1939, i. č. 125, nestr. 66

Ne na ulici, ne na silnici.“228 Blízkost vypuknutí válečného konfliktu vnímaly děti rovněž během nácviků vyklizování budov pro případ leteckého náletu či branné výchovy. Válka s Německem ovšem nevypukla a české obyvatelstvo muselo vyklidit pohraničí. Na zabraném území byly okamžitě rušeny všechny české školy, z nichž se pouze některé, nebo jejich části, podařilo přemístit do vnitrozemí. Uvnitř republiky vznikl nejen přebytek studentů, ale také učitelů.229 „I škola velmi pocítila přesun obyvatelstva. Již koncem září přistěhovaly se do Ivančic rodiny z ohrožených území pohraničních. Počet dětí nám do školy se hlásících silně pak stoupl v prvních dnech říjnových. Do konce října bylo na naší škole přijato a zapsáno 21 dětí uprchlíků. Počet pak ještě stoupal v listopadu a hlavně pak v prosinci, kdy se přihlásily k návštěvě školy židovské děti z tábora…“230 S podobnými zápisy, jako je výše uvedený z kroniky dívčí obecné školy, se můžeme setkat i v ostatních kronikách ivančických škol. Liší se pouze v uvedených počtech žáků. V tíživé situaci státu a jeho obyvatel se školy musely přizpůsobit poměrům. I přes veškerou snahu učitelstva, tak můžeme pozorovat jistý úpadek kvality výuky již v době druhé republiky. Po nástupu okupační moci se tento úpadek ještě prohloubil a výuka doznala nejen odlišných učebních osnov, ale rovněž cílů. Ještě v době druhé republiky započaly na školách tzv. stravovací akce. Jedna z nich probíhala na obou obecných školách od 1. prosince 1938 do 18. března následujícího roku. Během ní bylo mimo čtvrtky a neděle stravováno 100 chlapců a 75 děvčat. V prosinci dostávali žáci po dvou rohlících, od ledna pak čtvrt litru pasterizovaného mléka.231 Také byla vyhlášena povinnost šetřit. Za správné šetření se považoval například sběr průmyslových odpadků kovových, gumových, textilních, z kaučuku, celulózy, skla aj. Vytěžené prostředky mohly školské ústavy použít k podpoře nemajetných žáků, pro stravovací akce či nákupu učebnic. Po vyhlášení protektorátu Čechy a Morava přistoupila nacistická okupační moc mimo jiné k úpravám školství. Právě to se stalo jednou z oblastí, nad kterou byl vykonáván zvýšený dohled. Jedním z průvodních jevů nových poměrů bylo nařízení sundat státní znaky ze tříd i sboroven. Později zemská školní rada rozhodla o nahrazení jednojazyčných označení škol nápisy dvojjazyčnými, kde měla mít přednost němčina. Konkrétně tato změna se měla

228 SOkA Rajhrad, fond H164, Kronika školy dívčí školy obecné z let 1924-1940, školní rok 1938/1939. 229 Bartoš, J. – Trapl, M.: Dějiny Moravy. Svobodný stát a okupace, díl IV. Brno 2004, s. 171. 230 SOkA Rajhrad, fond H164, Kronika školy dívčí školy obecné z let 1924-1940, školní rok 1938/1939, i. č. 53. 231 SOkA Rajhrad, fond H162, Kronika chlapecké školy obecné v Ivančicích od roku 1924. Školní rok 1938/1939, i. č. 125.; Též: SOkA Rajhrad, fond H164, Kronika školy dívčí školy obecné z let 1924-1940, školní rok 1938/1939, i. č. 53. 67 na Masarykově jubilejní škole realizovat do 30. září 1939. Poněvadž obdržela škola výnos opožděně, musela původní nápis sejmout a nový se jí podařilo vystavit až 12. října.232 Prioritou Němců se stala germanizace: „Výnosem ministerstva školství a národní osvěty zavedena na obecných školách němčina povinným předmětem. Pro učitele, kteří nemají známku z němčiny vůbec, nebo se chtějí v němčině zdokonaliti, byl zřízen povinný kurz…“233 Současně s němčinou se měla vyučovat rovněž německá konverzace, mluvnice, literatura a metodika německého jazyka.234 Od školního roku 1939/1940 začaly platit nové učební osnovy pro obecné a měšťanské školy s českým vyučovacím jazykem. Vyučovací hodiny se zkrátily na 45 minut a přestávky byly stanoveny na 5 minut po první hodině, 15 minut po druhé a 10 minut po každé další. Podle nových osnov se stal základem vzdělávání vyučovací jazyk, a proto se navýšila jeho hodinová dotace. Prvouka na nižším a vlastivěda na středním stupni se považovaly spolu s vyučovacím jazykem za jednotící prvek výchovy, na něž měly navazovat ostatní předměty.235 V zeměpise měli žáci zevrubně poznat protektorát a přehledně Říši, stručně pak Evropu a ostatní světadíly. Z dějepisu měli znát nejdůležitější události českého a německého národa. V těchto i dalších předmětech se muselo vypustit z osnov vše, co by odporovalo právnímu postavení protektorátu a z toho plynoucím důsledkům. V listopadu 1941 ovšem ministerstvo školství pozastavilo výuku dějepisu a české literatury, jelikož nabylo přesvědčení, že učitelé českých obecných škol nevedli své žáky k říšské myšlence. Zeměpis se měl omezit pouze na území Říše a náboženství na věrouku. Ministerstvo školství také nařídilo revizi učebnic českých národních škol, a proto začala výuka v září 1940 bez nich. Bez učebnic se kladl větší důraz na psaní a domácí úlohy.236 O tom, že revize učebnic byla dlouhodobějším procesem, svědčí i zápis z následujícího školního roku: „Dosud trvá zákaz mšano (Ministerstva školství a národní osvěty, pozn. autor) o používání učebnic pro většinu vyučovacích předmětů, bude se tedy i v tomto školním roce vyučovati bez učebnic. Je tím značně ztížena práce vyučujících, kteří musí učebnou látku zvláště pečlivě připraviti a upraviti zkrácené texty žactvu, které by jim aspoň zčásti učebnice nahradily. Pouze učebnice pro měřictví, přírodovědu a „Pravidla“ pro jazyk vyučovací byly

232 SOkA Rajhrad, fond H162, Kronika chlapecké školy obecné v Ivančicích od roku 1924, školní rok 1939/1940, i. č. 125. 233 Tamtéž; Kurz byl zahájen 8. ledna 1941 a trval pět měsíců. 234 SOkA Rajhrad, fond H164, Kronika školy dívčí školy obecné z let 1940-1945, školní rok 1940/1941, i. č. 54. 235 SOkA Rajhrad, fond H164, Kronika školy dívčí školy obecné z let 1924-1940, školní rok 1939/1940, i. č. 53. 236 SOkA Rajhrad, fond H165 II. střední škola v Ivančicích, Kronika hlavní dívčí školy v Ivančicích od roku 1940, školní rok 1940/1941, i. č. 30, nestr. 68 znovu k používání připuštěny.“237 Dále se však uvádí, že zmíněné učebnice bohužel nebyly mezi žactvem rozšířené. Obyvatelstvo netrpělo pouze nacistickými restrikcemi, ale i špatnými životními a hygienickými podmínkami, jež se podepisovaly na jejich zdravotním stavu. Z toho důvodu byly zahájeny lékařské prohlídky všech dětí obecných a měšťanských škol. V ivančické nemocnici prováděl kontrolu primář Zdeněk Berka a dalších devět lékařů. O špatném zdravotním stavu většiny dětí svědčí například výsledky prohlídky žáků chlapecké obecné školy z ledna 1941. Z vyšetřených 216 chlapců mělo závadný chrup 83,3 %, klinickými změnami na plicích trpělo 18,1 % a chorobnými změnami mandlí 16,2 %. 12 % kontrolovaných mělo potíže se zrakem a 5,2 % se sluchem. Téměř všichni žáci přispěli na prohlídku pěti korunami, nemajetní byli prohlédnuti zdarma.238 Žákům byly založeny zdravotní karty, které se průběžně doplňovaly. Špatné hygienické podmínky se projevily rozšířením epidemiologických nemocí. Jen v době od září do konce roku 1942 onemocnělo 9 chlapců záškrtem, 3 spálou a 1 dokonce černým kašlem.239 Zajímavá je rovněž statistika tělesné váhy u žákyň dívčí obecné školy. Průměrná váha děvčete z prvního ročníku dosahovala 21,6 kg. Průměrnou hranici 30 kg překročily až žákyně pátých tříd.240 Tvrdý zásah školnímu systému přineslo rozhodnutí K. H. Franka o reorganizaci měšťanských škol podle německého modelu. Měšťanská škola se stala výběrovou a mohlo do ní postoupit nejvýše 35 % žáků obecné školy (pro přechodnou dobu dvou let to mohlo být až 40 %). Ostatní museli dokončit povinnou školní docházku na škole obecné. Podle této úpravy se měšťanské školy přejmenovaly na školy hlavní (Hauptschule) a nově byla obecná škola pouze čtyřtřídní a na ni pak navazovala rovněž čtyřtřídní hlavní škola.241 Zmíněné omezení pociťovali žáci od školního roku 1941/1942. Tehdy se „… poprvé provádělo pořadí žáků loňských čtvrtých tříd obecných škol, aby se z něho vybralo 40 % nejlepších pro postup do měšťanské školy. Na chlapeckých a dívčích školách to šlo přirozeně, ale zajímavý zjev se ukázal na smíšených školách obecných, jichž je u nás většina. Mezi vybranými žáky jsou téměř všude dívky ve většině.“242

237 SOkA Rajhrad, fond H165 II. střední škola v Ivančicích, Kronika hlavní dívčí školy v Ivančicích od roku 1940, školní rok 1941/1942, i. č. 30, nestr. 238 SOkA Rajhrad, fond H162, Kronika chlapecké školy obecné v Ivančicích z let 1940-1945, školní rok 1940/1941, i. č. 126. 239 Tamtéž, školní roky 1940/1941 a 1942/1943. 240 SOkA Rajhrad, fond H164, Kronika školy dívčí školy obecné z let 1940-1945, školní rok 1940/1941, i. č. 54. 241 Gebhart, J. – Kuklík, J.: Velké dějiny zemí Koruny české, svazek XV. a. 1938-1945. Praha-Litomyšl 2006, s. 541. 242 SOkA Rajhrad, fond H164, Kronika školy dívčí školy obecné z let 1940-1945, školní rok 1941/1942, i. č. 54. 69

Důvod lepšího prospěchu děvčat lze vysvětlit tím, že do jejich povinných předmětů se řadily i ruční práce. Z nich mívala děvčata často výborný prospěch, čímž se jim snížila průměrná známka. Tuto problematiku se pokusilo ministerstvo vyřešit tím, že od následujícího roku měli být přijímáni chlapci i děvčata v poměru 1:1.243 Změnám neušla ani klasifikace. Od září 1943 platil výnos ministerstva školství, na jehož základu se výkony žáků všech škol hodnotily stupnicí: velmi dobrý, dobrý, uspokojivý, dostatečný, sotva dostatečný a nedostatečný.244 Mimo restrikce Úřadu říšského protektora trpěly české školy také častým stěhováním, jež omezovalo a někdy prakticky znemožňovalo výuku. Během zkoumaného období uvolňovaly své budovy vojenským posádkám, lazaretům, německým školám apod. Týkalo se to i dívčí obecné školy v červenci 1942, kdy se musela ještě před prázdninami přestěhovat, poněvadž její budova měla být zabrána k vojenským účelům. Po rychlém stěhování se: „5. července začalo učiti v učňovské škole u nádraží. Učilo se vždy odpoledne. Třídy byly dobře umístěny, bohužel nábytek nevyhovoval. Mnoho dětí nemělo ani možnost sednout. Stoly příliš veliké, židle vysoké, takže vyučování značně trpělo.245 Tato změna trvala ovšem pouze do letních prázdnin, po nichž se škola opět stěhovala, tentokrát do bývalých kasáren na Palackého náměstí, kde sídlila chlapecká obecná škola. Během letních prázdnin došlo ovšem k záboru budovy hlavních škol Na Brněnce pro německou šestitřídní střední školu z Berlína, a proto se k oběma obecným školám přemístila ještě chlapecká hlavní.246 Berlínská střední škola zabrala kromě přízemí a prvního patra budovy hlavních škol ještě polovinu ústavu hluchoněmých.247 Stísněným podmínkám bylo nutné přizpůsobit výuku, a tak se na obou obecných školách učilo střídavě polodenně. Hodiny se zkrátily na 40 minut a omezení se dočkaly rovněž přestávky. Žáci mohli odpočívat deset minut po druhé hodině a pět minut po čtvrté. Již tak značně omezená výuka trpěla také tzv. uhelnými prázdninami, kdy žáci z důvodu úspory topiva zůstávali doma a do školy si přicházeli pouze pro úkoly. Nejdelší takovou pauzou bylo období přelomu roku 1944/1945, konkrétně od vánočních prázdnin začínajících 21. prosince 1944 až do konce prázdnin velikonočních 3. dubna 1945.

243 SOkA Rajhrad, fond H164, Kronika školy dívčí školy obecné z let 1940-1945, školní rok 1941/1942, i. č. 54. 244 SOkA Rajhrad, fond H165, Kronika hlavní dívčí školy v Ivančicích od roku 1940, školní rok 1943/1944, i. č. 30. 245 SOkA Rajhrad, fond H164, Kronika školy dívčí školy obecné z let 1940-1945, školní rok 1942/1943, i. č. 54.; Též: Školní rok 1943/1944. 246 SOkA Rajhrad, fond H162, Kronika chlapecké školy obecné v Ivančicích z let 1940-1945, školní rok 1943/1944, i. č. 126. 247 SOkA Rajhrad, fond H165, Kronika hlavní dívčí školy v Ivančicích od roku 1940, školní rok 1943/1944, i. č. 30. 70

Během tohoto období proběhla také největší vlna stěhování ivančických škol: „23. I. 1945 dopoledne byly německou brannou mocí zabrány veškeré učebny obou hlavních škol v obou budovách bývalého reálného gymnázia za účelem zřízení vojenského lazaretu. Téhož dne zabrány i jiné školní budovy, a to: živnostenská škola, nová budova obou hlavních škol, částečně budova bývalého hluchoněmého ústavu a posléze učebny německé obecné školy.“248 Po velikonočních prázdninách se školám sice podařila obnovit polodenní výuka, ale pouze na několik dní v týdnu. Školy byly různě roztroušené a navzájem sdílely prostory. Obnovená výuka však trvala pouze do 17. dubna, kdy byla opět přerušena kvůli častým náletům. O den později osvobodila město rudá armáda. Pravidelná výuka na školách započala koncem května.249

6.2. Střední školy za protektorátu Potencionálním hlavním nepřítelem okupační moci byla česká inteligence. Proto se nacisté zaměřili na ústavy, které inteligenci připravovaly a názorově formovaly, především vysoké a střední školy. 17. listopadu 1939 došlo k uzavření českých vysokých škol, po němž zůstaly jedinými protektorátními vysokými školami Německá Karlova univerzita a německá technická vysoká učení v Praze a Brně. Úřad říšského protektora, konkrétně pak jeho oddělení I-10, poté vyvíjel soustavný politický a ideologický tlak na střední školy, neboť ve školním systému spatřoval spíše prostředek výchovy k vhodnému povolání, jenž měl české mládeži umožnit zapojení do pracovního procesu. Od léta roku 1940 proto začala redukce středních škol a jejich studentů. V průběhu okupace se zvyšoval pouze počet škol, tříd a žáků středních odborných a učňovských škol z ryze praktických důvodů.250

248 SOkA Rajhrad, fond H165, Kronika hlavní dívčí školy v Ivančicích od roku 1940, školní rok 1944/1945, i. č. 30. 249 SOkA Rajhrad, fond H162, Kronika chlapecké školy obecné v Ivančicích 1940-1945, školní rok 1944/1945, i. č. 126. 250 Bartoš, J. – Trapl, M.: Dějiny Moravy. Svobodný stát a okupace, díl IV. Brno 2004, s. 226. 71

Tabulka č. 1: Počty středních škol, tříd a studentů v protektorátu v letech 1939/1940-1943/1944251

Školní rok Počet škol Počet tříd Počet studentů 1939/1940 159 2 403 89 558 1940/1941 152 2 318 83 424 1941/1942 135 1 942 67 752 1942/1943 127 1 532 49 570 1943/1944 118 1 319 42 838

Zrušeny byly především ty školy, které se v souvislosti s obsazením pohraničí přesunuly do vnitrozemí. Na Moravě se to týkalo například gymnázií ve Frenštátě pod Radhoštěm a Židlochovicích, učitelského ústavu v Moravských Budějovicích, školy pro ženská povolání ve Valašském Meziříčí a dalších. Řady okamžitě zrušených škol se ještě rozrostly o ty, jež byly rušeny postupně od první třídy, což se namátkou týkalo reálných gymnázií v Jihlavě, Vyškově, Kroměříži, Prostějově, ale také Ivančicích.252 Ze všech středních škol byly restrikcemi nejvíce postiženy právě gymnázia. Počet českých žáků těchto institucí se ve zkoumaném období snížil o 60 %:

Tabulka č. 2: Počty českých žáků na gymnáziích253

Školní rok Počet žáků na gymnáziích 1938/1939 100 183 1939/1940 94 690 1940/1941 90 485 1941/1942 76 839 1942/1943 56 969 1943/1944 49 663 1944/1945 40 665

Další změny protektorátního školství začal ihned po svém jmenování do funkce ministra školství a národní osvěty v lednu 1942 prosazovat Emanuel Moravec. Moravcovou představou bylo naplňovat požadavek zjednodušení českého školského systému a jeho přiblížení k říšskému. K postupnému rušení středních škol se tak přidala i omezení počtu

251 Bosák, F.: Česká škola v době nacistického útlaku. Příspěvek k dějinám českého školství od Mnichova do osvobození. České Budějovice 1969, s. 41. 252 Bartoš, J. – Trapl, M.: Dějiny Moravy. Svobodný stát a okupace, díl IV. Brno 2004, s. 225-226. 253 Morkes, F.: Československé školy v letech 2. světové války. Praha 2005, s. 15. 72 paralelních tříd a kvóty pro přijímání a postup studentů do jednotlivých ročníků. Zatímco v období do roku 1943 stály za rušením českých škol zejména důvody politické, v dalších letech se stávaly více pragmatickými, jelikož rostla potřeba využití středoškoláků jako pracovní síly.254 K převýchově mělo sloužit také Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě. Tato organizace sdružující mládež ve věku 10 až 18 let měla vést novou generaci k protektorátnímu vlastenectví a nacionálně socialistickým idejím, ovšem tyto cíle nenaplnila. Svou činnost zahájilo 13. března 1943 a v Ivančicích, stejně jako na většině ostatních míst, se omezilo na rozvoj zájmových a pohybových aktivit mládeže.255 Pro ilustraci konkrétních restrikčních opatření vůči středním školám se zaměříme na gymnázium. Mimo to, že bylo postiženo výše zmíněnými zásahy, symbolizovalo také centrum kultury tehdejší vzdělané mládeže.

6.2.1. Státní reálné gymnázium Založení gymnázia si vytkl za cíl spolek Matice středoškolské v Ivančicích. Spolek vznikl už v roce 1911, ovšem od svého počátku se slabým zájmem o svou snahu. „Tento slabý zájem byl špatnou nadějí do budoucnosti a jest pochybno, zda léta válečná opravdu oddálila zřízení ústavu, k němuž došlo r. 1919.“256 V poválečné atmosféře se však mnohé změnilo. Členové Matice se zpočátku domnívali, že kvůli změně národnostních a politických poměrů zřídí stát v Ivančicích gymnázium státní. Pro zřízení ústavu se vyslovila zemská školní rada a také ministr školství Gustav Habrman, kterého při návštěvě Brna vyhledala matriční deputace. Přesto byla později žádost o zřízení státního reálného gymnázia v Ivančicích ministerstvem školství z finančních důvodů zamítnuta. Z toho důvodu se výbor Matice 7. května 1919 usnesl na založení gymnázia soukromého. Spolku se podařilo už ve školním roce 1919/1920 zahájit výuku reformního reálného gymnázia, nesoucí jméno Jana Blahoslava, jenž ve městě řadu let působil.257 Zpočátku bylo vybavení školy velmi skromné: „Místnosti zabezpečeny v budově bývalé obecné školy německé, zabrané k tomu účelu obcí dle zákona… […] Nábytek jednak pořízen nový, jednak zakoupen ze zařízení školy německé. Pořizovány byly pouze věci nejnutnější, aby v době úžasné drahoty šetřeno bylo peněžních prostředků matičních,

254 Gebhart, J. – Kuklík, J.: Velké dějiny zemí Koruny české, svazek XV. a. 1938-1945. Praha-Litomyšl 2006, s. 537-546. 255 Bartoš, J. – Trapl, M.: Dějiny Moravy. Svobodný stát a okupace, díl IV. Brno 2004, s. 227.; Též: SOkA Rajhrad, fond H164, Kronika školy dívčí školy obecné z let 1940-1945, školní rok 1942/1943, i. č. 54. 256 SOkA Rajhrad, fond H126 Blahoslavovo gymnázium v Ivančicích, Kronika gymnázia z let 1919-1940, i. č. 46, s. 4. 257 SOkA Rajhrad, fond H126, Kronika gymnázia z let 1919-1940, i. č. 46, s. 5-8. 73 byť i tehda již valně zlepšených přistupováním hojného členstva nového a štědrými dary z města i okolí.“258 Během dvacátých let bylo postupně otevřeno několik nových tříd, až se ve školním roce 1925/1926 stalo gymnázium úplným ústavem. Postátnění se dočkalo v květnu 1926 a jeho název se změnil na Státní reformní reálné gymnázium. Ostatně změny názvu byly relativné časté. Někdy z pojmenování vypadlo, či naopak přibylo, jméno Jana Blahoslava, jindy souviselo označení se zrušením vyšších tříd, atd. S postátněním souvisel rovněž závazek města postavit gymnáziu novou budovu. Ta byla nakonec postavena pro měšťanské školy Na Brněnce a do uvolněných prostor na Komenského náměstí se z Růžové ulice přestěhovalo právě gymnázium. Rozkvět „Blahoslavova ústavu“ ovšem přerušilo rozhodnutí ministerské rady, která v rámci úsporných opatření rozhodla v roce 1934 o zrušení vyšších tříd tohoto ústavu. Řada žáků poté byla nucena dokončovat vzdělání jinde. O dva roky později však ministerstvo revidovalo své rozhodnutí, a tak se gymnázium začalo opět rozrůstat. Každý rok byla otevřena jedna třída, takže úplnosti dosáhlo až ve školním roce 1939/1940. Na počátku školního roku 1938/1939 zde vyučovalo 12 profesorů, dále byli 2 profesoři zastupující, 1 suplující a 2 výpomocní učitelé pro výuku náboženství. Funkci ředitele zastával od 9. září 1937 Karel Weigner. V listopadu přišel nový učitel Mojmír Hájek, jenž zde působil do nástupu činné vojenské služby 1. března. Naopak „na odpočinek dána a propuštěna pak byla Marianna Stixová pro svůj původ.“259 Dále „ze státních služeb školských dobrovolně odešla profesorka Oldřiška Fišerová, která tu působila od r. 1922/23 velmi svědomitě a úspěšně.“260 V následujících letech procházel profesorský sbor velkou obměnou, což ostatně platilo i pro ostatní školy. 389 studentů navštěvujících gymnázium od září 1938 se během školního roku rozrostlo až na 435 přijetím dalších ze zabraného území. Pro tak velký počet dětí nestačila samotná budova gymnázia, a tak byly využívány ještě 2 místnosti ve státní rolnické škole a další dvě v bývalé židovské škole.261 „Střední škola v Ivančicích stávala se střední školou také pro Krumlov a jeho okolí, odkud společný autobus, zakoupený tamními rodiči, přivážel denně 30 žáků.“262 Největšího rozsahu dosáhlo ivančické gymnázium ve školním roce 1940/1941. Tehdy mělo celkově 12 tříd, ale stejně jako ostatní školy se dlouhodobě

258 SOkA Rajhrad, fond H126, Kronika gymnázia z let 1919-1940, i. č. 46, s. 9. 259 Tamtéž, s. 229. 260 Tamtéž. 261 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 13.; Na konci roku klesl počet na 370. Kouřil, J.: 75 let gymnázia Jana Blahoslava v Ivančicích. 1919-1994. Ivančice 1994, s. 61. 262 SOkA Rajhrad, fond H126, Kronika gymnázia z let 1919-1940, i. č. 46, s. 228. 74 potýkalo s výkyvy počtu žactva. Jen pro představu uveďme, že na začátku školního roku zasedlo do lavic celkově 347 chlapců a děvčat, jejichž počet ještě vzrostl minimálně o 53 studentů z židlochovického gymnázia, aby na konci školního roku klesl na 371. Zmíněných 53 žáků přišlo v lednu 1941 ze zrušeného židlochovického gymnázia, které se s ivančickým ústavem administrativně sloučilo.263 Židlochovické gymnázium, původně Reálné gymnázium v Hustopečích, bylo z existenčních důvodů během říjnového záboru roku 1938 přesunuto do Židlochovic. Tam ale fungovalo pouze do 20. prosince 1940, kdy bylo přidruženo k Ivančicím. Podobnému osudu se však nevyhnulo ani gymnázium ivančické. Ministerstvo školství totiž výnosem ze dne 10. července 1941 nařídilo postupné rušení tohoto ústavu od první třídy. Tím pádem docházelo každoročně k prudkému propadu počtu žactva. Na konci školního roku 1941/1942 mělo gymnázium již jen 262 studentů a o rok později dokonce 145. Školní rok 1939/1940 přinesl razantní změny do výuky i vedení školy: „Vyučováno bylo podle nových Zatímních učebných osnov z r. 1939. Od 1. října nastala změna ve vedení ústavu. Tímto dnem byl přeložen na trvalý odpočinek druhý ředitel ústavu Karel Weigner, který stál v čele jeho po 2 roky.“264 Prozatímním správcem ústavu byl jmenován profesor reálného gymnázia ve Strážnici Václav Horák. Za něj se na ústavu po šestileté pauze znovu maturovalo. Zkoušku dospělosti složilo na konci května 1940 35 maturantů. Odmaturovat během válečných let ovšem nebylo vůbec jednoduché, jak dokládá vzpomínka tehdejšího profesora Jana Mareše: „Při maturitách za okupace jeden z žáků obstál ve čtyřech zkušebních předmětech, ale protože muselo nejméně šest žáků propadnout, nařídil předseda maturitní komise dát žákovi otázky z dalšího předmětu. Vybral matematiku. Student na otázky neodpovídal. Mlčel. Snad by odpověděl jen na násobilku. A bylo to.“265 Nakonec bylo systémově nařízeno, že u maturit může uspět pouze 20 % kandidátů. Přitom museli alespoň na jednu ze zkoušených otázek odpovědět německy.266 Válečná léta proměnily mimo obsahu výuky i slavené svátky. Zatímco dříve se oslavovaly výročí narození významných národních událostí a představitelů, jako třeba 28. říjen, narozeniny Masaryka, Beneše atd., po okupaci měly být všechny znaky

263 SOkA Rajhrad, fond H126, Kronika reálného gymnázia Jana Blahoslava v Ivančicích z let 1940-1944, školní rok 1940/1941, i. č. 47, nestr.; Ve školní kronice se hovoří o Reálném gymnáziu v Židlochovicích. 264 SOkA Rajhrad, fond H126, Kronika gymnázia z let 1919-1940, i. č. 46, s. 238. (Od strany 238 není kronika stránkována, proto je dále pro přehlednost uváděn školní rok). 265 Památník písemnictví na Moravě (dále jen PPM), Profesorský sbor ústavu: Almanach k 85. výročí založení Gymnázia Jana Blahoslava v Ivančicích. 1919-2004. Ivančice 2004, i. č. 7030, sign. MBC-005.517, s. 14. 266 Bartoš, J. – Trapl, M.: Dějiny Moravy. Svobodný stát a okupace, díl IV. Brno 2004, s. 226. 75

československé státnosti vymýceny, což se týkalo i oslav. Povinně se na akademické půdě muselo vzpomenout na narozeniny Adolfa Hitlera, Emila Háchy, později i na výročí úmrtí Reinharda Heydricha. Jednou z hlavních oslav se samozřejmě stal vznik protektorátu. Při této příležitosti obvykle vystoupili ředitelé škol s projevem adresovaným žákům, jehož obsah vydalo ministerstvo. Povinnými se pro studenty stala rovněž promítání kulturně vzdělávacích filmů v kině Réna. Časté byly sběry léčivých bylin, šípků, kaštanů, papíru, železa aj. Proměnou prošly také školní inspekce. Například v dubnu 1941 ji vykonával Dr. Emil Zaruba: „Byl přítomen vyučování v 7 třídách a prohlédl písemné práce žactva. Při své inspekci přezkoušel také učitelskou a žákovskou knihovnu, jakož i pod uzávěr uložené knihy, mapy, spisy a školní archiv.“267 K utužení poměrů penzionovalo ministerstvo na konci července 1942 Václava Horáka, po němž převzal funkci prozatímního správce Matěj Kruml. Za něj probíhala další etapa rušení ústavu a výuka nadále upadala. V říjnu 1943 se do gymnaziální budovy přesunuly obě hlavní školy, později však musely vyklidit prostory pro německou vojenskou nemocnici. Okupační moc proto nacházela pro učitele i jiné využití. Z gymnázia bylo nasazeno na nucené práce osm profesorů a jeden zřízenec. Toto opatření se navíc týkalo stále většího počtu studentů. Ústav, dlouhodobě čelící restrikcím a omezování počtu žactva, se 1. listopadu 1944 dočkal úplného zrušení. Jeho učebnice a učební pomůcky byly předány německému učitelskému ústavu v Jihlavě, odkud se jich po válce značná část nevrátila.268 Po osvobození Ivančic 18. dubna 1945 poskytlo gymnázium budovu raněným vojínům sovětské armády. Znovu se ústav otevřel 9. května a správou ústavu byl opět pověřen Václav Horák. Vyučování započalo přesně o dvacet dní později. Z 93 žáků nebylo na konci školního roku 39 klasifikovaných a maturanti dostali vysvědčení bez vykonání zkoušky dospělosti.269

6.2.2. Oběti nacismu z gymnázia Ředitel ústavu Karel Weigner byl již v říjnu 1939 penzionován a později jako starosta Sokolské župy Vaníčkovy zatčen a deportován do koncentračního tábora v Osvětimi, kde 22. ledna 1942 zemřel.270 Stejný osud nalezl v Osvětimi také profesor Miroslav Žádník, který byl i se svým otcem udán pro poslech zahraničního rozhlasu. Další obětí nacistické zvůle z řad profesorského sboru se stal profesor Miroslav Machař. Jeho bývalý

267 SOkA Rajhrad, fond H126, Kronika reálného gymnázia Jana Blahoslava v Ivančicích z let 1940-1944, školní rok 1940/1941, i. č. 47. 268 Tamtéž, školní rok 1944/1945. 269 Tamtéž. 270 Kouřil, J.: 75 let gymnázia Jana Blahoslava v Ivančicích. 1919-1994. Ivančice 1994, s. 13-14. 76 kolega Jan Mareš vzpomíná na Machařovo zatčení: „Jednou o přestávce mezi první a druhou hodinou se objevili ve sborovně dva stejně civilně oblečení pánové a bez jediného slova odvedli kolegu Miroslava Machaře. Od té doby už nikdo z nás už kolegu Machaře živého neviděl.“271 Zmíněný profesor byl zatčen za odbojovou činnost, vězněn na Mírově a později převezen do Unter-Massfeldu, kde 2. března 1943 ve vězeňské nemocnici zemřel. Zkušenost z koncentračního tábora si odnesla také profesorka Božena Komárková, významná česká filozofka a teoložka. Koncentračním táborům se ovšem nevyhnulo ani žactvo. Z deportovaných studentů židovského původu, kteří se již nevrátili, jsou známi Karel Steiner, Willi Weiss, Karel a Jan Pretznerovi, František Steiner, Lili Steinerová, Freda Sinaibergerová, Vlasta a František Weissovi, Pavel Rufeisen aj.272 Vrátili se z nich naopak studenti Jaroslav Mucha, Božena Froncová, Klement Adam, Přemysl Šindelka a František Mlénský.273

6.2.3. Propojení gymnázia s veřejným životem Po uzavření českých vysokých škol se ty střední staly jedinou líhní české inteligence. Na důležitosti proto nabýval vnitřní život těchto institucí. Centrem kultury se staly nejrůznější studentské kroužky a akce. Navíc se vnitřní život školy prolínal se životem veřejným. V tomto smyslu hrálo v Ivančicích gymnázium vedoucí roli. Propojení se společností probíhalo nejen oficiálně, formou účasti studentů na městských akcích nebo naopak veřejnosti na těch gymnaziálních, ale také neoficiálně, třeba posezením profesorského sboru v hotelu Černý lev, který se tak stával místem častých akademických debat. Častá byla vystoupení gymnazistů v Besedním domě, kde vyplňovali svými recitacemi a hudebními čísly kulturní večery. Při gymnáziu působil Mužský pěvecký kroužek dirigovaný Václavem Horákem, známý byl rovněž Studentský orchestr pod vedením profesora Otakara Schütze. Od školního roku 1939/1940 fungoval i z popudu třídního učitele osmé třídy Rudolfa Dokoupila Studentský kroužek, jehož předsedou se stal tehdejší žák sedmé třídy Vladimír Kratochvíl a profesorský sbor v něm zastupovali profesoři Cyril Kučera a Václav Stratil. Kroužek z vlastních prostředků udržoval kluziště a tenisové hřiště, pořádal přednášky, taneční hodiny či nejrůznější soutěže.274

271 PPM, Profesorský sbor ústavu: Almanach k 85. výročí založení Gymnázia Jana Blahoslava v Ivančicích. 1919-2004. Ivančice 2004, i. č. 7030, sign. MBC-005.517, s. 14. 272 Moravec, A. a kol.: 50 let gymnasia v Ivančicích. 1919-1969. Ivančice 1969, s. 14. 273 Kouřil, J.: 75 let gymnázia Jana Blahoslava v Ivančicích. 1919-1994. Ivančice 1994, s. 14. 274 SOkA Rajhrad, fond H126, Kronika reálného gymnázia Jana Blahoslava v Ivančicích z let 1940-1944, školní roky 1939/1940-1943/1944, i. č. 47. 77

6.3. Zemský ústav pro hluchoněmé Širokou paletu ivančických školních zařízení obohacoval také Zemský ústav pro hluchoněmé. Podobných institucí pro sluchově postižené děti bylo v zemi minimum, což pouze podtrhuje význam ústavu, jehož počátky spadají do konce 19. století. V roce 1884 byla vydána novela školského zákona ukládající jednotlivým českým zemím povinnost zřizovat školy pro hluchoněmé a slepé děti. Z podnětu ředitele brněnského ústavu Eduarda Partische byl na Moravě a ve Slezsku proveden soupis neslyšících dětí školního věku. Na Moravě jich bylo zhruba 500 a ve Slezsku dalších 100. Proto se v roce 1889 Zemský sněm usnesl na zřízení dvou ústavů pro české děti. Brněnský ústav byl poté vyhrazen německým. O zřízení se ucházela jednotlivá moravská města, z nichž byly vybrány Ivančice a Lipník nad Bečvou. Roli při výběru Ivančic hrála patrně také iniciativa poslance zemského sněmu advokáta JUDr. Antonína Dvořáka, jenž odtud pocházel.275 Zahájení výuky proběhlo na začátku školního roku 1894/1895. 36 žáků přešlo do Ivančic z brněnského ústavu a nových bylo přijato 25. Do deseti let se škola stala plně organizovanou s osmi postupnými ročníky. Počet žáků postupně stoupal až k devadesáti a poté zůstával více méně konstantní.276 Žáci se učili mluvit a řeč odezírat. Práce s dětmi probíhala orální formou, což byla metoda, kterou kantoři převzali z praxe zavedené v brněnském ústavu. Ve školním roce 1905/1906 měla škola v ústavu poprvé všech osm postupných tříd, čímž se tato ivančická instituce stala nejlépe organizovaným ústavem monarchie, protože žádný jiný v té době osm postupných tříd neměl.277 Na začátku září 1938 poskytoval ústav vzdělání 90 studentům, 53 chlapcům a 37 děvčatům. Na starosti je měl třináctičlenný učitelský sbor a šestičlenný dozorčí personál. Podobně jako na ostatních školách i zde byla výuka narušována politickým vývojem státu. Po vyhlášení všeobecné mobilizace narukoval katecheta Alois Zouhar a odborní učitelé František Klíma a Antonín Vašek. Prostorná budova Zemského ústavu byla ve zkoumaném období využívána k různým účelům. Bohužel ten původní, tedy ubytování a vzdělávání hluchoněmých dětí, byl odsunut do pozadí. Již během první světové války byl ústav uzavřen a přeměněn na vojenskou nemocnici. Podobného osudu nebyl ušetřen ani při dalším mezinárodním konfliktu.

275 Poul, J. a kol.: 80 let ivančické školy pro neslyšící 1894-1974. Ivančice 1974, s. 10. 276 Tamtéž. 277 Hrubý, J.: Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu. Praha 1999, s. 154. 78

Již v říjnu 1938 ústav zabrala Československá armáda a žáci ho museli opustit. Děvčata byla umístěna v obecním domě pod ústavem, zatímco chlapci v domě u Lasseckerů na Krumlovské ulici.278 Obtížným podmínkám se musela přizpůsobit i výuka. Proto bylo 55 žáků vyučováno v odpoledních hodinách v prostorách chlapecké měšťanské školy. Jídlo pro děti se tehdy připravovalo v nedaleké nemocnici. Do lavic ústavu se žáci vrátili až 4. listopadu, kdy se opět začalo vyučovat ve všech třídách. Ještě čtvrtinu budovy ale zabírala vojenská posádka a to až do 13. prosince téhož roku.279

6.3.1. Neslyšící v protektorátu Všichni lidé s fyzickým či duševním postižením byli Hitlerem vnímáni jako nedokonalí a defektní. V rámci své rasové teorie považoval odstranění „nedokonalých“ za nutnost udržení zdravého národa. Za nejhumánnější způsob, jak toho docílit, považoval nacistický diktátor sterilizaci všech postižených lidí, k nimž byli počítáni i hluchoněmí. O metodě sterilizace se Hitler zamýšlel už ve své knize Mein Kampf. Domníval se, že všem, kteří jsou nějak viditelně nemocní a dědičně zatížení, by měl národní stát zabránit v reprodukci, k čemuž v Německu od roku 1933 skutečně docházelo. Neslyšící byli vyzýváni, aby svou sterilizací dobrovolně přispěli ke zdraví národa, pokud tak neučinili, stát je sterilizoval násilím. Mnohým byl tento zákrok dokonce proveden bez toho, aby se dozvěděli, co vlastně podstoupili. Hluchoněmí na území Čech a Moravy měli v tomto ohledu štěstí, protože se zde sterilizace neprováděla. Toto „opatření“ se týkalo pouze německé rasy, neboť ostatní národy měly být tak jako tak vyhubeny.280 Neslyšící nebyli postiženi nacistickými metodami přímo, jako tomu bylo v říši, přesto pocítili změnu poměrů, neboť již krátce po okupaci nacisté zvažovali, jak využít ústav pro své potřeby: „Po dvakráte byli němečtí důstojníci na prohlídce ústavu pro případné účely, také Oberlandrat zde byl s komisí. Avšak ústav zůstal nadále ponechán svému účelu, ježto uznán nevhodný pro účely vojenské.“281 Během roku 1940 se v dívčím oddělení ubytovalo 150 německých vojáků, jejich pobyt tehdy ještě průběh výuky nenarušil. V dalších letech už osazenstvo ústavu takové štěstí nemělo, neboť byla budova stále více využívána. 1. června 1941 obsadili levou polovinu ústavu vojáci pochodující z Balkánu na třítýdenní odpočinek před plánovaným útokem na Sovětský svaz. 11. února 1943 pak bylo do severní

278 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 14.; Srov.: Kronikář Ladislav Vašek uvádí datum zabrání ústavu 7. října, oproti tomu Jiří Čejka 28. říjen. Čejka, J.: Dějiny ivančického školství. In: Čejka, J. a kol.: Ivančice. Dějiny města. Ivančice 2002, s. 611. 279 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 14. 280 Kratochvílová, K.: Neslyšící ve třetí říši. In: Gong. Časopis pro občany s vadami sluchu 34, 2005, č. 10, s. 17. 281 Tamtéž, s. 34. 79 poloviny objektu umístěno 109 chovanek Zemského ústavu pro duševně a nervově choré z Brna-Černovic. Žáci ivančického ústavu se učili v gymnáziu a učňovské škole polodenním způsobem. 31. srpna 165 dětí z Hitlerjugend (KLV-Lager)282 zabralo také jižní polovinu budovy a ivančičtí neslyšící se museli přestěhovat do Zemského ústavu pro hluchoněmé ve Valašském Meziříčí. Na konci roku 1943 tak budovu využívala pobočka Zemského ústavu pro duševně a nervově choré z Brna-Černovic čítající 109 děvčat spolu s lékaři a ošetřovateli, dále 76 chlapců ve věku 10 až 18 let a 5 učitelů z berlínského KLV-Lageru a konečně 12 členů původního personálu.283 Vývoj německého tažení lze spatřovat i ve využití ústavu. Obrat války vedl k tomu, že se KLV-Lager 23. září 1944 vystěhoval a jižní polovina budovy se od ledna proměnila na vojenský lazaret Wehrmachtu. Z důvodu velkého počtu raněných vojáků se pro lazaret v březnu vyklidil i zbytek ústavu a děvčata z ústavu pro choromyslné byla přestěhována do Habrovan a Vyškova. S postupem fronty však Němci museli počátkem dubna vystěhovat i lazaret. Ústav poté ještě krátce využily jednotky německé branné moci a maďarské armády.284 „18. IV. přicházejí do ústavu hlídky Rudé armády, odstranily časované nálože, zřídily pozorovatelnu a ubytovaly se tam. Před 11. V. 1945 Rudá armáda z ústavu odešla.“285 Až do 7. září ovšem v budově pobývala posádka československé armády. V době okupace byl v ústavu německý vychovatel, vrchní zahradník, správce a úřednice. 27. června 1941 byla ještě podána žádost adresovaná zemskému prezidiu o ustanovení německého zahradníka. Po opětovné urgenci ovšem přišla v červenci odpověď, že se pro tuto pozici nepodařilo najít vhodného kandidáta.286 Zemské prezidium se ostatně muselo zabývat ještě jedním případem týkajícím se ivančického ústavu. Z května téhož roku je znám případ fyzického trestu německého děvčete. Učitel Ferdinand Liška byl udán za to, že údajně potrestal jednu ze svých žákyň poté, co hluchoněmé děvče nedokázalo správně opakovat předříkávanou věc. Přestože již tenkrát platil zákaz užívání tělesných trestů, incident by patrně zůstal za zdmi školy, kdyby pracovník ústavu Laurenz Eigl nevzal děvče do nemocnice a neupozornil četnictvo. Podle pramenů se celý incident odehrál 10. května 1941 a oním děvčetem byla jedenáctiletá Marie Honová. Ta v nemocnici podstoupila lékařskou prohlídku konstatující, že zmíněná žačka měla modřiny na pozadí a její

282 Kinderlandverschickungslager.; Oficiálně se jednalo o Hitlerův projekt vysílání městských dětí na venkov, který měl zakrýt evakuaci dětí z oblastí ohrožených bombardováním. 283 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 133-134. 284 Tamtéž, s. 134. 285 Tamtéž. 286 MZA Brno, fond B252 Zemský prezident Brno, správa z příkazu říše, Marný pokus o ustanovení německého zahradníka v Zemském ústavě hluchoněmých v Ivančicích, kart. 7, i. č. 768, sign. PA 5520, fol. 1-4. 80 nadloktí vykazovalo známky bití holí.287 Výsledek šetření pro učitele Lišku nedopadl dobře. Záznam bohužel neobsahuje informace o postupu protektorátních orgánů, z almanachu ústavu však vyplývá, že zmíněný učitel zde pracoval v letech 1919-1941 a poté 1945-1958. Je tedy velmi pravděpodobné, že byl Ferdinand Liška po tomto incidentu propuštěn a vrátil se až při poválečné obnově ústavu.288 Vynucený odchod hluchoněmých dětí a jejich učitelů v polovině roku 1943 do Valašského Meziříčí sice vedl k omezení výuky, ale přinesl i něco dobrého. V té době totiž v meziříčském ústavu už pobývaly děti a kantoři z Lipníku nad Bečvou. Tento úzký kontakt všech tří učitelských sborů vyústil v dohodu nové organizace školství pro děti s vadami sluchu na Moravě. Po skončení války měly zůstat vyhrazeny dva ústavy pro děti neslyšící a jeden pro těžce nedoslýchavé, což mělo značně usnadnit výuku v jednotlivých třídách.289 Likvidace válečných škod v ústavu byla zdlouhavá. Musely se napravit škody po explozi uvnitř budovy a po požáru na nádvoří, obnovit veškerá sociální zařízení, opatřit nový nábytek do učeben, ložnic i ostatních místností. Obnovu navíc prodlužoval pobyt vojenské posádky, která opustila objekt až v září. Z těchto a dalších důvodů mohli první žáci přijít na ústav až počátkem roku 1946.290

6.4. Učitelem za protektorátu Učitelé, jakožto vzdělaní lidé, byli společensky velmi aktivní, požívali určité prestiže a svými názory mohli ovlivňovat smýšlení většinové společnosti ve městě. Ve zkoumaném období se ovšem nacházeli v nezáviděníhodné pozici. Vůči protektorátnímu režimu byli nuceni vykazovat alespoň zdánlivou loajalitu, což mohlo být, a ve většině případů také bylo, přímo v rozporu s jejich světonázory. Proto byli již v roce 1940 hromadně penzionováni všichni starší učitelé, kteří byli spjati se vznikem a rozvojem samostatného Československa.291 Okupační moc očekávala, že se kantoři postupně ztotožní s říšskou myšlenkou a stanou se jejími aktivními propagátory. Jakožto představitelé intelektuální elity však nemohli podporovat popírání české státnosti a překrucování reality ve prospěch nacistické ideologie. Už z tohoto principu se učitelstvo řadilo k potencionální názorové opozici vůči režimu, a proto se je protektorátní správa snažila mít pod dohledem. Časté

287 MZA Brno, fond B252, Pobití německého děvčete učitelem Liškou v Zemském ústavě hluchoněmých v Ivančicích, kart. 8, i. č. 783, sign. PA 5580. 288 Poul, J. a kol.: 80 let ivančické školy pro neslyšící 1894-1974. Ivančice 1974, s. 40. 289PPM, 100 let školy pro neslyšící v Ivančicích. 1894 – 1994. Ivančice 1994, i. č. 6143, sign. MBC005.135, s. 14. 290 Tamtéž. 291 Svoboda, J.: Školství v období protektorátu. České Budějovice 2010, s. 40. 81 inspekce na školách byly proto velmi důsledné. Kromě prověřování znalostí žáků se inspektoři zajímali i o zápisy v kronikách, učitelské a žákovské knihovny, mapy a prověřovali i zapečetěné písemnosti. Byli to také právě učitelé, kteří museli vést přednášky a vyučovat němčině nejen studenty, ale i veřejnost. Takové kurzy se konaly na gymnáziu, kde byla vedoucí kurzu pro začátečníky profesorka Anna Blahová, zatímco pokročilé vedli profesoři Augustin Pospíšil a Helena Vystavělová.292 K rozšířenějšímu užívání němčiny mělo přispět také bonusové finanční ohodnocení učitelů, kteří odučí hodinu německy. Každá taková hodina se jim měla počítat jako dvouhodinovka. Vybraní kantoři se navíc museli zúčastnit přeškolovacích kurzů v Rankenheimu u Berlína probíhajících v letech 1941 až 1943.293 Na učitele, jako veřejné zaměstnance, se navíc vztahovaly také okupační nařízení o právním postavení Židů ve veřejném životě. Proto si museli učitelé do 31. října 1940 opatřit doklady o rodovém původu, tj. „…křestní list svůj, svých rodičů a prarodičů a oddací list svých rodičů. Ženatý zaměstnanec kromě toho ještě svůj oddací list, křestní list své manželky, jejích rodičů, prarodičů a oddací list rodičů manželky.“294 Pokud neprokázali nežidovský původ, byli propuštěni ze zaměstnání a čekal je stejný osud jako ostatní Židy. V době letních prázdnin měli učitelé povinnost zapojit se do tzv. práce pro obec, spočívající především ve vyřizování agendy, nebo pomáhat při žních. Na začátku následujícího školního roku pak museli doložit svou „prázdninovou činnost“. Později byla řada z nich v souvislosti s omezováním počtu škol nasazena na nucené práce.

6.5. Vliv okupace na školství v Ivančicích Školský systém, jakožto centralizovaná vzdělávací instituce, slouží mimo jiné k předávání společenských hodnot a utváření postojů nových generací. Vzdělávací proces navíc musí absolvovat každý občan, a proto se právě školství stalo jednou z hlavních oblastí, na které se již od počátku okupace zaměřila protektorátní správa. V obecné rovině směřovala nacistická politika ke germanizaci tzv. českého prostoru, výchově k říšské myšlence a postupné likvidaci české inteligence. Z toho důvodu došlo k uzavření českých vysokých škol následované postupným rušením i škol středních a celkovou redukcí přístupu ke vzdělání. Ať už se jednalo o omezování kvót pro přijímání a postup studentů do jednotlivých ročníků či zavedení výběrového systému do škol měšťanských (hlavních). Celkově doznal školský systém rázných změn a měl se pomalu přibližovat říšskému modelu.

292 SOkA Rajhrad, fond H126, Kronika reálného gymnázia Jana Blahoslava v Ivančicích z let 1940-1944, školní rok 1940/1941 a 1941/1942, i. č. 47. 293 Svoboda, J.: Školství v období protektorátu. České Budějovice 2010, s. 42-46. 294 SOkA Rajhrad, fond H164, Kronika školy dívčí školy obecné z let 1940-1945, školní rok 1940/1941, i. č. 54. 82

Z ivančických škol bylo represemi logicky nejvíce postiženo gymnázium. Jako regionální líheň inteligence se proto dočkalo postupného rušení, až bylo 1. listopadu 1944 zrušeno úplně. V rámci nacistické restrikční politiky vůči středním školám lze hovořit o štěstí, že gymnázium nebylo zrušeno už dříve a téměř se mu podařilo válku přečkat. Byť se nakonec dočkalo uzavření, jednalo se o relativně krátkou dobu, během níž byla výuka znemožněna i ostatním typům škol. Díky tomu mohlo gymnázium i přes rozsáhlé materiální ztráty obnovit výuku už téměř měsíc po osvobození města. Podobné štěstí neměly děti ze Zemského ústavu pro hluchoněmé. Byť se jich přímo nedotýkala germanizační opatření ve stejné míře jako ostatních dětí a jejich výuka byla v rámci možností kontinuální, obnova Ústavu si vyžádala podstatně déle času. Největším problémem byla nutnost celkových oprav budovy, a tak se první žáci vraceli do Ústavu až v prvních měsících roku 1946. Okupační správa zasáhla do osudů učitelů i žáků, obsahu i metod výuky, přesto se jí ovšem nepodařilo naplnit stanovené cíle a do větší míry germanizovat obyvatelstvo. Tuto skutečnost podporuje i „obliba“ německé obecné školy. Ta měla 20. srpna 1939, kdy zahájila výuku, jednu jedinou třídu se 34 žáky, přičemž pouze 16 z nich pocházelo z Ivančic.295 Dopady jednotlivých rozhodnutí Úřadu říšského protektora, se různými způsoby dotkly všech ivančických škol, nepodařilo se jim však narušit jejich kontinuitu. Německá obecná škola nezaznamenala významný ohlas a ani Kuratoriu pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě se nedařilo převychovávat české děti podle zamýšlených představ. Díky tomu mohl městský kronikář už po pěti měsících od osvobození napsat: „Ivančice, město Blahoslavovo, řadí se zas k městům s významným školstvím. Máme nyní školy obecné, měšťanské, reálné gymnázium, rolnickou školu, obchodní školu, odbornou školu pro ženská povolání, rozvité školství zemědělské, zemský ústav pro výchovu hluchoněmých a školu mateřskou.“296

295 Břečka, J.: Ivančice v době nacistické okupace. In: Čejka, J. a kol.: Ivančice. Dějiny města. Ivančice 2002, s. 481. 296 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 121. 83

7. Ivančická římskokatolická farnost Rozpad rakouské monarchie na podzim 1918 znamenal také přerušení úzkého vztahu mezi státem a katolickou církví. Nově vzniklým Československem se šířily antikatolické nálady a sekularizační tendence mající za cíl zbavit církve dosavadního vlivu. Společnost byla navíc po válce poznamenána morálním úpadkem a krizí hodnot. Především zmíněné faktory tak vedly k transformačním procesům uvnitř církve.297 Jedním ze signifikantních projevů střetu diskursů v katolické církvi se stal vznik Československé církve v roce 1920, do níž přešla řada reformních kněží v Čechách. Naopak nejsilnější pozici si udrželi římští katolíci na Moravě s výjimkou Olomoucka a Ostravska. V místech, kde se rozpoutaly náboženské spory, odpověděla část věřících buď přestupem do nové církve, nebo ztrátou víry.298 Katolické kruhy reagovaly na nepříznivý vývoj užším sepětím s politickým katolicismem zastupovaným Československou stranou lidovou. Lidovcům se podařilo propojit politické aktivity s církevní a náboženskou symbolikou a část společnosti oslovili spojením manifestací a tradičních národních prvků, jakými byly například postavy českých světců. Původně lidovecké akce se tak proměnily do všenárodních slavností, z nichž nejvýznamnější byly patrně oslavy svatováclavského milénia v roce 1929.299 Tisícileté výročí pravděpodobného úmrtí svatého Václava sjednocovalo názorově diferencovanou společnost a strana lidová z něj dokázala politicky těžit. O obnovu duchovní a teologické roviny katolicismu se pak zasloužily zejména řeholní komunity a duchovní centra jako benediktinská, františkánská, dominikánská a jezuitská společenství.300 Katolicismus zmíněné otřesy přestál a ve společnosti zažíval jistou renesanci. Počátek 30. let pak ukazuje, že se konsolidoval také poměr státu a katolické církve.301 V případě Ivančic to potvrzují výsledky sčítání obyvatelstva z roku 1930, kdy se ze 4 971 obyvatel hlásilo 4 496 (90 %) k římskokatolickému vyznání, 141 (3 %) k judaismu, 87 (2 %) k jiným konfesím (převážně církve evangelická a českobratrská) a 247 (5 %) obyvatel se nehlásilo k žádnému vyznání.302 Nelze ovšem očekávat, že by všichni, kdo se přihlásili k určité konfesi, byli skutečně praktikujícími věřícími. Centrem náboženského života ve městě, obzvláště

297 Šebek, J.: Od konfliktu ke smíření. Česko-německé vztahy ve 20. století očima katolické církve. Kostelní Vydří 2013, s. 23. 298 Boháč, Z.: Atlas církevních dějin českých zemí 1918-1999. Kostelní Vydří 1999, s. 16. 299 Zhruba do 60. let 20. století se úmrtí sv. Václava zasazovalo většinou do roku 929. 300 Šebek, J.: Od konfliktu ke smíření. Česko-německé vztahy ve 20. století očima katolické církve. Kostelní Vydří 2013, s. 24-25. 301 Boháč, Z.: Atlas církevních dějin českých zemí 1918-1999. Kostelní Vydří 1999, s. 16. 302 Bartoš, J. – Schulz, J. – Trapl, M.: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960. Okresy Brno-město, Brno-venkov, Vyškov, svazek X. Ostrava 1986, s. 136. 84 během let druhé světové války, se tak pochopitelně stala římskokatolická farnost zastupující další instituci úzce spojenou také s veřejným životem.

7.1. Farnost za Adolfa Tesaře před březnem 1939 Velká část předválečného a válečného období římskokatolické farnosti je neodlučitelně spjata s osobou Adolfa Tesaře. Tesař se narodil 29. dubna 1885 ve Stínavě na Prostějovsku.303 Vystudoval Slovanské gymnázium v Olomouci, kde se podílel na činnosti spolku Ústřední matice školské. Po maturitě roku 1906 se zapsal na bohosloví v Brně a o čtyři roky později byl vysvěcen na kněze. Jako mladý duchovní byl však často překládán z místa na místo a poté, co prošel šesti farnostmi, dlouhodoběji zakotvil až v Ivančicích. Zde působil jako kaplan od listopadu 1919. V roce 1925 se zúčastnil spolu s křesťansko-sociálními železničáři odpustkové poutě do Říma a Vatikánu, kde jim byla udělena audience u papeže Pia XI. Podle Tesařova přítele Jaroslava Zatloukala měl tehdejší ivančický kaplan vzpomínat na setkání s papežem slovy: „Stařičká tato osoba tak působila na nás, až jsme zaslzeli. Šel od jednoho ke druhému, každému podal ruku a my jsme se sklonili nad jeho prstenem a políbili. Nesmírně překvapen jsem byl, když se mne ptal, odkud jsem. Audience trvala přes hodinu. Nakonec měl k nám promluvu a vzpomínal našich českých světců. Vzpomínal též, že byl v Praze, kde si prohlédl české památky a potom řekl česky „Svatý Václave, nedej zahynouti nám.“304 Po jedenácti letech působení ve městě byl Adolf Tesař 1. prosince 1930 jmenován ivančickým farářem. „Již jako administrátor provedl P. Tesař rozsáhlé opravy zanedbaných farních budov vně i uvnitř, takže fara nabyla krásného a příjemného vzhledu. Rovněž kostelu, tak jako za svého kaplanování, tak i jako administrátor, věnoval nevšední pozornost, aby se stal důstojným příbytkem Božím.“305 Farníci si faráře velmi oblíbili a páter Tesař se aktivně podílel na veřejném životě. Byl členem představenstva Občanské záložny, Československé strany lidové, rady Československého Orla v Ivančicích a Okresního školního výboru pro Brno-venkov.306

7.1.1. Rok 1938 ve farní kronice O životě ivančických farníků a událostech, jež je ovlivňovaly, se dozvídáme především díky dvěma pramenům, farní kronice a věstníku Ivančická farnost. Deskripce zkoumaných let

303 Diecézní archiv Biskupství brněnského (dále jen ARBB), fond E12 Farní úřad Ivančice, Rodný a křestní list Adolfa Tesaře, kart. 5, i. č. 31. 304 ARBB, fond E12, Adolfu Tesařovi (vzpomínková brožurka), kart. 5., i. č. 31. 305 Římskokatolická farnost Ivančice (dále jen ŘFI), Kronika ivančické farnosti, s. 215. 306 Hodeček, D.: Život a smrt ivančického faráře P. Adolfa Tesaře (29. 4. 1885 – 16. 6. 1942). Vzpomínka při příležitosti 120. výročí narození. In: Jižní Morava. Vlastivědný sborník 41, Brno 2005, s. 336. 85 je v kronice velmi strohá. Poněkud obšírnější zápisy byly k létům okupace dopsány až s odstupem. Většina zápisů se váže k chodu farnosti, církevním událostem či svátkům. Co se týče světských událostí, objevovaly se většinou pouze stručné zápisy těch významnějších. Mohlo se jednat o záležitosti obecního nebo celorepublikového významu. Příkladem může být zápis věnující pozornost politickému vývoji uvnitř státu, svědčící o tom, že se daná problematika promítala do všech sfér občanského života: „Od nového roku 1938 bylo možno pozorovat, že se ve veřejném životě něco děje. Na jaře v březnu bylo provedeno připojení Rakouska k německé říši („Anschluss“) a tím se dostala do pohybu také otázka německá v naší republice.“307 Církve se stavěly do role morálního garanta a upevňujícího elementu v životě věřících, podporovaly státní ideologii, a tak byly nuceny reagovat rovněž na politický vývoj. Jednou z forem vyjádření nesouhlasu s politikou nacistického režimu se staly manifestační protesty. K nim se řadilo například pojetí československé delegace na světovém eucharistickém kongresu v Budapešti, „jehož se z Ivančic zúčastnil dp. Josef Mysliveček, kooperátor dp. Jan Slabý a sl. Ondráčková. Na kongres Československá republika bez obtíží propustila episkopát, kardinála Kašpara, klerus i věřící lid. Z Čech byl vypraven 1 vlak, z Moravské země také 1 vlak a ze Slovenska a Podkarpatské Rusi asi 12 vlaků.“308 Jelikož se kongres konal ve dnech 25. až 30. května, tedy krátce po částečné mobilizaci, účast československé delegace byla pojata skutečně manifestačně - její sekce čítala asi 12 000 poutníků, čímž se stala největší zahraniční delegací.309 Pro Československo se ovšem situace nevyvíjela příznivě a měnila se rovněž nálada většiny obyvatelstva. Zatímco zpočátku převažovalo vlastenecké odhodlání nad obavami o osud republiky, postupně se ukazovalo, že podpora mladého státu v zahraničí velmi rychle klesá, což se pochopitelně odráželo právě ve společenské atmosféře. Patrné je to i z průběhu 28. září 1938. Přestože se Den sv. Václava řadil v době první republiky k nejočekávanějším svátkům, v roce 1938 se tato událost plná národní symboliky nesla ve velmi pochmurné náladě. Důvodem byla vypjatá česko-německá problematika, jejímž řešením se měla stát Mnichovská dohoda. Symbolicky byl zápis o jejím výsledku ve farní kronice spjat právě se svatým Václavem: „Nedošlo k boji. Kníže české nedopustilo krveprolití. Vévoda české země dopustil příměří sice těžké a bolestné, ale rozumné.“310

307 ŘFI, Kronika ivančické farnosti, s. 234. 308 Tamtéž. 309 Larisch, J.: Eucharistické hnutí na Moravě a ve Slezsku v 19. a 20. století. Olomouc 2015, s. 12. 310ŘFI, Kronika ivančické farnosti, s. 236. 86

Následné odloučení rozsáhlého pásma pohraničních oblastí citelně zasáhlo i církevně správní struktury. Z celkového počtu 3 130 farností v českých zemích jich totiž bylo 1 216 odloučeno. Od brněnské diecéze, pod kterou Ivančice spadaly, se oddělily převážně české farnosti jako Moravský Krumlov, Pohořelice, Břeclav, Poštorná, Deštná atd.311 Ztrátu pohraničí a změnu hranic vnímali církevní představitelé samozřejmě negativně, některé změny poměrů však vítali: „Nová vláda v čele s ministrem Rudolfem Beranem chce obnovit Československou republiku v duchu křesťanském a národním. Do škol zavedeny kříže a slíbena reforma školních učebnic a vyučovacích osnov.“312

7.2. Vztah katolické církve a nacismu Totalitární režimy 20. století se zakládají na principech nadřazenosti třídy či rasy a likvidaci všech svých odpůrců. Dle svého učení se tak katolická církev automaticky řadí do role ideového odpůrce takových režimů. Vztah nacistické ideologie a katolické církve však prošel určitým vývojem. Koncepce církevní politiky je zmíněna již v nacistickém programu z února 1920, podle nějž měla platit svoboda všech náboženských vyznání do té míry, jež by nenarušovala základy státu nebo mravnost a morálku germánské rasy. Situace se změnila po roce 1933, kdy se nacisté dostali k moci. V době, kdy ještě nebylo zcela jasné, jak se bude režim dále vyvíjet, se katolická společnost rozdělila na dvě části. První se odmítala podřídit nacistické nadvládě ideové a duchovní roviny, zatímco druhou ovlivnily Hitlerovy úspěchy. Prioritou nacistů ovšem bylo upevnění moci, a proto se nechtěli pustit do otevřeného boje s církvemi. Hitler dokonce zvažoval budování národně socialistického státu s využitím církví jakožto prostředku sjednocení německého národa. Tyto myšlenky se ovšem brzy ukázaly jako nereálné. Přesto došlo v červenci 1933 k uzavření konkordátu mezi Vatikánem a Říší. Církev v něm spatřovala pokus o udržení vlivu při dalším vývoji země, nacistům měl naopak přinést silnější podporu obyvatelstva.313 Od druhé poloviny třicátých let se však nacisté již otevřeně snažili podřídit si veškeré církve. V ideologické rovině se opírali o tradice starých Germánů, oslavovali hrdost, hrdinství a nenávist k nepříteli. Úlohu křesťanství v dějinách označili za destruktivní, přestože si zpočátku pohrávali s myšlenkou jeho využití pro spojení mas, neuznávali pokoru, posmrtný život a princip lásky k bližnímu. Církve se naopak distancovaly od myšlenek nadřazenosti ras, porušování lidských práv, práva silnějšího a především od práva usmrcovat nebo vykonávat lékařské pokusy

311 Boháč, Z.: Atlas církevních dějin českých zemí 1918-1999. Kostelní Vydří 1999, s. 21, 29. 312 ŘFI, Kronika ivančické farnosti, s. 236. 313 Vašek, F. – Štěpánek, Z.: Trnitá cesta moravského duchovenstva (1939-1945). Brno 2013, s. 8-9. 87 na lidech označovaných nacistickou terminologií jako tzv. nehodnotné. Do této skupiny spadali například fyzicky či duševně postižení. Názorové střety panovaly také v otázce antisemitismu.314 Nacistickou ideologii odsoudil papež Pius XI. v německy psané encyklice Mit brennender Sorge (S palčivou starostí) z března 1937. Encyklika zavrhovala teorii „nacionálního boha“, odsuzovala násilné potlačování náboženského života a porušování křesťanských mravních zásad.315 Po rozsáhlém vnitřním boji uvnitř jednotlivých církví a stupňující se perzekuci vůči církevním institucím se nacistům podařilo omezit svobodný náboženský život a jeho projevy v řadách obyvatel, redukovat činnost duchovní správy pouze na základní prvky, jako bohoslužby, křty, svatby či pohřby, ale i ty byly často omezovány.316 Problematiku vztahu a fungování církví za nacismu je ovšem složité paušalizovat. Vedoucí představitelé některých církví se režimu podvolili více než jiní, další proti nacismu naopak neústupně bojovali. Od toho se rovněž odvíjel postup nacistů.

7.3. Období okupace Úřad říšského protektora v Čechách a na Moravě se v rámci správy okupovaného státu zabýval rovněž církevní politikou, jež se měla stát prostředkem nacifikace veřejného života. Po příchodu německých vojenských a bezpečnostních složek vznikly v Praze a Brně služebny gestapa a jejich pobočky. 1. září 1939 se změnily na řídící úřadovny a jejich referátům II B byla přidělena oblast církví, sekt, Židů a zednářů. V Brně se stal referát součástí několika oddělení podléhajících kriminálnímu radovi SS-Hauptsturmführerovi Ottu Koslowskému. Církvemi se zabývala také bezpečnostní služba (SD).317 Bezpečnostní služba analyzovala postoje a nálady obyvatelstva, jeho jednotlivých skupin a složek. U církví sledovala kázání v kostelích, na poutích, reakce na pastýřské listy apod. Původně pracovala bezpečnostní služba v součinnosti s gestapem, od roku 1942 však převzalo veškerou agendu proti církvím gestapo.318 Okres Brno-venkov spadal pod brněnskou úřadovnu bezpečnostní služby. Mezi její úkoly patřilo také vybudování zpravodajského systému. Z každé větší obce musel vedoucí pobočky Sicherheistdienstu získat minimálně jednoho tzv. V-mana, jenž měl mít síť svých donašečů. S vyhledáváním důvěrníků ale měli potíže. Většinou se k nim řadili Němci

314 Vašek, F. – Štěpánek, Z.: Trnitá cesta moravského duchovenstva (1939-1945). Brno 2013, s. 13. 315 Kadlec, J.: Dějiny katolické církve. Pro posluchače teologických fakult, díl III. Olomouc 1993, s. 467. 316 Larisch, J.: Pronásledování katolické církve v době nacistické okupace na území ostravsko-opavské diecéze. Ostrava 2005, s. 10-11. 317 Sicherheitsdienst byla zpravodajskou službou SS a NSDAP. 318 Vašek, F. – Štěpánek, Z.: Trnitá cesta moravského duchovenstva (1939-1945). Brno 2013, s. 16-17. 88 sympatizující s nacismem, čeští kolaboranti a ti, kteří byli ke spolupráci donuceni okolnostmi. O tom, kam až německé bezpečnostní složky pronikaly, podávají svědectví dokumenty řídící úřadovny gestapa v Praze, ty brněnské se bohužel nedochovaly.319 Obecně byla míra perzekuce u duchovních hodnostářů odlišná. Zatímco biskupové byli zejména ponižováni, šikanováni a omezováni různými administrativními opatřeními, kněží, jakožto místní představitelé církve, čelili bezprostřední konfrontaci nacismu a praktického života. V očích farníků tak právě postoje kněží představovaly oficiální smýšlení katolické církve.320

7.3.1. Události světského rázu Postup proti církvím nebyl zpočátku viditelný. Nátlak se začal projevovat postupnými kroky. Nejprve se tak dělo redukcí finančních prostředků církví. Poté se omezování jejich vlivu přeneslo do ostatních oblastí tehdejšího života. Dlouhodobým cílem nacistické ideologie bylo odvést mládež od církevního života, k čemuž přispívaly i mládežnické organizace jako Hitlerjugend. Společnost měla projít procesem laicizace. Příkladem se měli stát příslušníci NSDAP, jejichž děti neměly chodit do kostela a působit tak i na své okolí.321 Přesto kněží nadále vedli hodiny náboženství na školách. Nacisté očekávali, že přeškolení učitelé budou kněze hlídat, udávat a paralyzovat jejich duchovní působení. K tomu ovšem nedocházelo, a tak byly hodiny náboženství redukovány a k výuce tohoto předmětu musel být udělen souhlas. Na sílící tlak nacistů však duchovní začali odpovídat obranou. Jednou z forem obrany byly intervence. Pražský arcibiskup, kardinál Karel Kašpar intervenoval za řadu perzekvovaných duchovních a rovněž protestoval proti omezování náboženských rituálů. V tomto směru dosáhl kardinál Kašpar několika úspěchů. Jeho již tak velmi omezené možnosti však ještě oslabil příchod zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.322 Zastupující protektor citelně ovlivnil celou církevní politiku. Přestože pocházel z přísně katolické rodiny, sám z církve vystoupil a profiloval se jako pronásledovatel katolických aktivistů a odpůrce politického katolicismu.323 Byl to právě Heydrichem nastolený trend potlačování jakékoliv formy odporu v protektorátu, který se zásadním způsobem dotkl také ivančické farnosti. 3. února 1942 odpoledne, v době, kdy příslušníci farnosti byli

319 Vašek, F. – Štěpánek, Z.: Trnitá cesta moravského duchovenstva (1939-1945). Brno 2013, s. 17-19. 320 Larisch, J.: Pronásledování katolické církve v době nacistické okupace na území ostravsko-opavské diecéze. Ostrava 2005, s 12. 321 Vašek, F. – Štěpánek, Z.: Trnitá cesta moravského duchovenstva (1939-1945). Brno 2013, s. 30. 322 Tamtéž, s. 39-40. 323 Tamtéž, s. 25. 89 v kancelářích a vyhledávali matriční údaje, přišli dva agenti gestapa a zatkli faráře Tesaře.324 Zatčený patřil ke členům místní odbojové skupiny vedené Emilem Šindelkou, která byla napojena na tzv. Moravskou pětku. Šindelkovi, připravujícímu svůj přechod do ilegality, vystavil Tesař falešný křestní list. Šindelka byl ovšem prozrazen a farář zatčen a transportován nejprve do brněnského tábora Pod Kaštany a odtud pak do Kounicových kolejí.325 Z toho důvodu pověřila Kapitulní konzistoř v Brně již 5. února kooperátora Jana Slabého vedením úřadu duchovního správce po dobu Tesařovy nepřítomnosti.326 Ve vězení prý farář nadále pokračoval v šíření duchovní osvěty a každé nedělní dopoledne měl kázání. V cyklu večerních přednášek pak hovořil o své cestě do Říma.327 Vlně teroru druhého stanného práva ovšem neunikl. Adolf Tesař byl odsouzen k trestu smrti a 16. června 1942 v Kounicových kolejích zastřelen. V závěti z roku 1934 vyhradil část prostředků na skromný pohřeb a zbytek odkázal kněžím na mše svaté.328 Dosud známé informace o soukromí popraveného faráře by mohla rozšířit krátká výpověď bývalé pokladní NSDAP Adely Lucke. Ta uvedla, že měla s Tesařem od roku 1937 intimní poměr. Poté, co se dozvěděla o jeho zatčení gestapem, se za něj měla údajně přimluvit u Ortsgruppenleitera Gustava Heschla, ten však jakýkoliv pokus o intervenci odmítl.329 Zda Adela Lucke s Tesařem skutečně udržovala intimní poměr, ovšem nelze z pochopitelných důvodů ověřit dalšími prameny. Z farní kroniky plyne, že druhé stanné právo zasáhlo farnost mimo popravy Adolfa Tesaře ještě dalším způsobem: „Za heydrichiády byli nuceni všichni občané od 15 let dosvědčit totožnost své osoby občanským průkazem a křestním i oddacím listem a otiskem palce. To vyvolalo panickou sháňku po dokladech, takže od května do června 1942 museli jsme přibrat na faru dobrovolné pomocníky, kteří po svém zaměstnání psali strojem doklady, aby do stanoveného data mohli všichni předložit požadované doklady.“330 S touto agendou souvisí rovněž fakt, že z nařízení ministerstva vnitra a konzistoře byla na faře vyhrazena místnost sloužící jako „protiletecký kryt“ pro úschovu matrik obcí situovaných jihozápadně od Brna. Komise jmenovaných úřadů vybrala nevytápěnou místnost za kuchyní s minimální vlhkostí a bez přístupu světla. Do komory byly v bednách uloženy matriky z far z Moravan,

324 ŘFI, Kronika ivančické farnosti, s. 250. 325 Hodeček, D.: Život a smrt ivančického faráře P. Adolfa Tesaře (29. 4. 1885 – 16. 6. 1942). Vzpomínka při příležitosti 120. výročí narození. In: Jižní Morava. Vlastivědný sborník 41, Brno 2005, s. 336. 326 ARBB, fond E12, Oznámení Kapitulní konzistoře v Brně, kart. 5., i. č. 31. 327 Hodeček, D.: Život a smrt ivančického faráře P. Adolfa Tesaře (29. 4. 1885 – 16. 6. 1942). Vzpomínka při příležitosti 120. výročí narození. In: Jižní Morava. Vlastivědný sborník 41, Brno 2005, s. 336. 328 ARBB, fond E12, Notářská zpráva, kart. 5., i. č. 31. 329 MZA Brno, fond C141, Karel Panovský, kart. 228, i. č. 2677, spis Lsp 1785, fol. 24. 330 ŘFI, Kronika ivančické farnosti, s. 251. 90

Želešic, Troubska, Střelic, Rosic, Ořechova, Tikovic, Dolních Kounic, Bratčic, Zbýšova, Neslovic a samozřejmě Ivančic. Už tak zahlcená farní agenda se rozrostla ještě o povinnost poskytovat výpisy i z těchto matrik. K původně zamýšlené ochraně matrik před frontovým nebezpečím ovšem nikdy nedošlo, poněvadž počátkem roku 1945 byly matriky vráceny na svá původní místa.331 Koncem listopadu roku 1941 začala nacistická rekvizice zvonů pro válečné účely. Ivančic se tato opatření dotkla v době věznění Adolfa Tesaře, konkrétně ve dnech po třetím výročí vzniku protektorátu. „Dle výkazu farního úřadu z 23. XII. 1941 bylo ve vlastnictví farní obce 6 zvonů. Nejtěžší byl 3 100 kg těžký, sloužící též jako poplachový zvon ulitý firmou Manoušek v Brně r. 1925, po něm následuje 560 kg těžký zvon zvaný Median z r. 1498, další je 392 kg těžký Jakub z r. 1202, Umíráček váží 500 kg z r. 1925 od firmy Manoušek v Brně, dále Sanctus z roku 1636 28 kg, konečně 90 kg těžký, neznámo kdy ulitý zvon, jímž se zvoní při pohřbech.“332 Nejdříve proběhla demontáž zvonu Sanctus a posléze i ostatních, zakončená 19. března snětím nejtěžšího zvonu za přihlížení mnoha diváků. Naštěstí v kostele zůstal Median a Jakub. Rekvizice zvonů se dotkla nejenom farníků, ale všech obyvatel města. Ti vnímali mnohem dramatičtěji zásahy hospodářského než politického charakteru a navíc měli ke zvonům určitý vztah. Po obdobné rekvizici za první světové války totiž byly v roce 1925 pořízeny dva nové zvony (tzv. „Velký“ a „Umíráček“) za 120 000 korun. Na tuto sumu přispěla Občanská záložna částkou ve výši 40 000 korun a dalších 20 000 poskytl stavitel Kočí.333 Vztah obyvatel ke zvonům dokládá i skutečnost, že 17. března večer byl zachycen jejich zvuk na gramofonovou desku. Po válce se z odňatých zvonů vrátil pouze Sanctus, jímž se po opravě zvonívalo při pozdvihování a používal se i jako umíráček.334 Majetkové ztráty církví se během okupace nadále stupňovaly a k dalším výrazným škodám na církevním majetku došlo při posunu fronty. Patrné to bylo rovněž v Ivančicích, kde během 18. dubna 1945 při osvobozování města došlo k zásahu kostelní věže a hodiny se zastavily v čase 10 hodin a 55 minut.335

331 ŘFI, Kronika ivančické farnosti, s. 251. 332 SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 67; Jiří Široký ve své studii uvádí u některých zvonů jiné údaje - u Medianu 845 kg a Jakuba 560 kg (zmíněný badatel rovněž považuje za pravděpodobnější dataci výroby rok 1505). Široký, J.: Zvony farního kostela v Ivančicích. Zrcadlo: Expedice Speculum, 16, 2008, 12. 9., s. 10; Stejné údaje uvádí také Ladislav Vašek. SOkA Rajhrad, fond C36, Pamětní kniha II, i. č. 198, s. 136. 333 Široký, J.: Zvony farního kostela v Ivančicích. Zrcadlo: Expedice Speculum, 16, 2008, 12. 9., s. 10. 334 ŘFI, Kronika ivančické farnosti, s. 239. 335 Husák, J.: Osvobození Ivančic a frontové události na Ivančicku 18.4.-9.5. 1945. In: Jižní Morava. Vlastivědný sborník 22, Brno 1986, s. 7. 91

7.3.2. Duchovní život Duchovní život v rámci farnosti částečně přibližuje dobový věstník Ivančická farnost, jenž začal být vydáván během roku 1938 a byl zdarma roznášen do každé rodiny. Věstník vycházel obvykle před významnějšími církevními svátky a jeho první číslo čítající 1 300 kusů vyšlo v lednu. Věstník informoval o pořadu bohoslužeb, obsahoval různé církevní texty, rady či návody, ale třeba také seznamy narozených a zemřelých farníků. Stejně jako Ivančický zpravodaj, tak i věstník Ivančická farnost, přestal být v roce 1941 vydáván kvůli všeobecnému nedostatku papíru. Podmínky společenského klimatu sužovaného nacistickým útiskem a všudypřítomnou atmosférou strachu a nejistoty vedly k tomu, že se lidé více obraceli k víře. Duchovní život se pro mnohé stal alternativou hledající způsob vypořádání se s realitou. Přestože se režim snažil církve různě omezovat, vztah mezi nimi a věřícími se mu narušit nepodařilo. U většiny obyvatelstva naopak došlo k utužení duchovního života. Tento trend je patrný i z četnosti svatých přijímání v rámci ivančické farnosti v letech 1938 až 1945.336 Roku 1938 činila spotřeba hostií 14 300 kusů a jejich počet se zvyšoval až ke 21 880 roku 1945. Postupný nárůst během sedmi zkoumaných let narušil pouze rok 1939, kdy došlo ke skokovému nárůstu přijímání na 17 460, v němž se patrně odráží nacistická okupace země. Roku 1940 totiž jejich počet klesl na 14 900, ale poté opět postupně narůstal až ke zmíněným 21 880.337 Zvýšení počtu svatých přijímání o třetinu během pouhých sedmi let tak přímo podporuje hypotézu, že lidé se v těžkých životních situacích častěji obrací k víře.

Tabulka č. 3: Počet svatých přijímání v letech 1938-1945338

Rok Počet sv. přijímání 1938 14 300 1939 17 460 1940 14 900 1941 15 000 1942 15 200 1943 19 500 1944 20 900 1945 21 880

336 Počet je uveden na základě spotřeby hostií. 337 ŘFI, Kronika ivančické farnosti, s. 283. 338 Tamtéž. 92

Římskokatolická farnost v Ivančicích přebírala roli jednoho z hlavních kulturních činitelů po zrušených či glajchšaltovaných institucích. Kostelní kazatelny se stávaly významným prostředkem vlasteneckého ovlivňování věřících a pomáhaly udržovat národní uvědomění napříč společností. Prudké navýšení obliby svatých přijímání v roce 1939 lze vysvětlit rovněž skutečností, že církevní obřady poskytovaly možnost shromažďování většího množství lidí. Dopady na bohoslužby však byly minimální. Jediný výraznější projev německého elementu souvisel s německou školou. Náboženství tam krátce vyučoval farář na odpočinku Bedřich Matějka, ale musel brzy odejít, protože nebyl říšským občanem. Po něm vedl náboženství na německé škole až do konce války P. Řehoř Zimmerman, dojíždějící z Moravského Krumlova. Za dobu svého působení ale „jen jednou připravil děti (asi 6) k prvnímu sv. přijímání, jež měly ve farním kostele po ranní mši sv. při své vlastní s německým zpěvem. Jinak nic více německého nebylo v bohoslužbách zařízeno.“339 Mše byly v této době slouženy latinsky. Kněz stával u hlavního oltáře zády k lidu. Přisluhující ministranti se museli naučit latinské modlitby a odpovědi. Česky a čelem k lidem byla čtena pouze epištola a evangelium. Obsah těchto textů byl vykládán v kázání z kazatelny. Změny v liturgiích nastaly až po II. vatikánském koncilu.340

7.3.4. Dopady proměny poměrů na farnost Už zábor Rakouska se projevil ve farnosti zvýšenou agendou, jak dosvědčuje zápis z farní kroniky: „Z bývalého Rakouska docházejí denně žádosti o křestní nebo oddací list, nebo průkazy árijského původu. Tím se zatížila agenda farního úřadu asi o 1 000 čísel, často bylo třeba pátrat až do let 1760.“341 Celková agenda úřadu se prakticky omezila na vyhledávání křestních a oddacích listů pro soukromé osoby. K méně častým úkonům pak patřilo vyhledávání úmrtních listů nebo zasílání osobních dat pro potřeby okresních soudů.342 „V kanceláři bylo pilno s vystavováním árijských dokladů a to nejen pro říšské občany, ale i všichni protektorátní zaměstnanci včetně kněží, kostelníků, varhaníků museli předložit svůj „árijský původ“ na základě matričních dokladů až do 3. generace. Tehdy dosáhla farní agenda neskýtané výše, nejstarší svazky matrik přišly „na světlo“ a k uplatnění. Vyvinula se i móda v získávání rodokmenů.“343 Pomnichovská migrace českých obyvatel

339 ŘFI, Kronika ivančické farnosti, s. 249. 340 Bucanová, M.: K duchovnímu a kulturnímu životu v Trhové Kamenici a jeho didaktické využití. Rigorózní práce. FF MU Brno. Brno 2013, s. 75-76. 341 ŘFI, Kronika ivančické farnosti, s. 234. 342 Diecézní archiv biskupství brněnského (dále jen ARBB), fond E12Farní úřad Ivančice, Jednací protokoly z let 1938 až 1943, kart. 20, i. č. 20. 343 ŘFI, Kronika ivančické farnosti, s. 251. 93 do vnitrozemí ovšem přinesla také určitá pozitiva. Mezi nově přicházejícími byli mimo jiné kněží, kteří zaplňovali dlouhodobě neobsazené posty. „Také do Ivančic na II. kooperatorské místo je jmenován P. František Peksa, administrátor v Pribicích.“344 Následný vznik protektorátu Čechy a Morava vytvořil pro českou společnost zcela nové podmínky, jež vyžadovaly optimální řešení pro další vývoj celého národa. Všechny složky společnosti musely hledat vlastní východisko a zvolit odpovídající formu činnosti, přičemž největší hrozbu představovala rezignace na obranu národních zájmů. Platilo to i pro církve, které čelily narůstajícímu rozporu s vládnoucím režimem. Ocitaly se tak na hraně zákazu činnosti a úplného rozpuštění.345 Vlastní postoj k situaci museli zaujmout i jednotliví kněží, suplující roli morálních autorit. Řada z nich se rozhodla podpořit odbojová hnutí. Nebezpečí koncentračních táborů a věznic se však vystavovali už pouhými názory. V obecné rovině projevilo české katolické kněžstvo spolu s duchovními ostatních církví velkou míru statečnosti. Největší tíhu nacistického tlaku nesly především jednotlivé farnosti, a proto byly zejména kazatelny místem, odkud pocházely snahy o udržování národního uvědomování a společenské pospolitosti. Ke kněžím, kteří se nesmířili s nacistickým režimem a přímo se účastnili rezistence, patří i Adolf Tesař. Za odbojovou činnost a statečnost mu byl po válce udělen Československý válečný kříž 1939 in memoriam. 20. dubna 1947 byla na budově ivančické fary slavnostně odhalena pamětní deska věnovaná právě P. Adolfu Tesařovi.346

344 ŘFI, Kronika ivančické farnosti, s. 236. 345 Vašek, F. – Štěpánek, Z.: Trnitá cesta moravského duchovenstva (1939-1945). Brno 2013, s. 33. 346 Hodeček, D.: Život a smrt ivančického faráře P. Adolfa Tesaře (29. 4. 1885 – 16. 6. 1942). Vzpomínka při příležitosti 120. výročí narození. In: Jižní Morava. Vlastivědný sborník 41, Brno 2005, s. 336. 94

8. Závěr Na závěr bych rád formuloval nejvýznamnější výsledky bádání, shrnul problémy, na něž jsem narazil a nastínil možnosti dalšího výzkumu. Účelem předkládané práce bylo analyzovat, jakým způsobem se proměny poměrů československého státu během let 1938-1945 odrazily do sféry politiky, samosprávy, školství a náboženského života malého jihomoravského města. Z každé zmiňované oblasti byly vybrány reprezentativní instituce, na jejichž příkladu byla v podstatě zkoumána kontinuita či diskontinuita celé sféry. V případě politiky a samosprávy se jednalo o městskou radu a zastupitelstvo. Od obecních voleb roku 1938 sledujeme počínání nově zvolených reprezentantů města v čele se starostou Antonínem Šturmou. Své schopnosti prokázali již v období předcházejícím vzniku protektorátu, když se zasadili o bezproblémový průběh mimořádných opatření vyvolaných mezinárodními okolnostmi. Jejich úsilí v době druhé republiky pak vyvrcholilo příznivým výsledkem série jednání a intervencí v problematice odnětí parku Réna. Po vzniku protektorátu nastolili zvolení představitelé kurz konzervativní politiky. Vůči vládnoucímu režimu nijak aktivně nevystupovali, ale ani s ním nesympatizovali. K hlavním samosprávným úkolům tak patřilo zejména plnění nacistických požadavků a pokračování v obvyklých činnostech. Přesto byla kontinuita samosprávných orgánů narušena jmenováním německého vládního komisaře v březnu 1942. Problémem při výzkumu daného tématu je především malá šíře dostupné pramenné základny. Úřední zápisy ze zasedání městské rady a zastupitelstva sice poskytují náhled do oficiálních úkolů, se kterými se zmíněné instituce musely potýkat, nicméně neposkytuje odpovědi na řadu dalších otázek. Jak se představitelé města stavěli k židovské problematice? Jaké názory zastávali v soukromí? K doplňujícím pramenům dané problematiky se řadí i městská kronika. Na základě zápisů z ní lze usuzovat, že ivančické politické reprezentaci nebyl zánik demokracie lhostejný, ale přesto zůstávala pasivní. Například Antonín Šturma začal znovu aktivně vystupovat až po osvobození města, kdy stál v čele Revolučního národního výboru. Město tak v podstatě nevykolejilo zásadním způsobem z normality, ale spíše vnímalo sekundární projevy nástupu totality (potravinové lístky, pracovní nasazení, germanizace apod.) Prvek kontroly samosprávných orgánů po dobu jejich úřadování tak vykonávali zejména němečtí činitelé do nich dosazení a starostův přidělenec.

95

Tlaku shora se musela přizpůsobit rovněž oblast českého školství a vzdělávání. Bylo to zejména školství a školské ústavy, které ze zkoumaných sfér a institucí postihly nacistické represe nejvíce. Stalo se tak především z důvodu snah germanizace českého prostoru (byť se tyto snahy nedařilo naplňovat dle očekávání, což bylo patrné při otevření německé školy, jež se nesetkala s větším ohlasem) a především centralizace školského systému. Změny postihly personální složení pedagogických sborů, obsah výuky a využití školních budov. Nejmarkantnějším ukazatelem proměny školství za okupace se ovšem stala jeho účelovost, čímž je myšleno přizpůsobení válečným účelům a orientace na produkci specializovaných pracovníků. Po uzavření českých vysokých škol se líhní inteligence staly školy střední. Postup nacistů vůči nim je demonstrován na příkladu gymnázia, jehož kontinuita byla sice přerušena, ale až v době, kdy se blížil konec války. Pozornost se zaměřila také na postavení učitele, jehož profese je jednou z těch, která je nejvíce ovlivněná totalitní ideologií. Většina pedagogů ve zkoumaných školách hledala optimální postoj k nastalé situaci, v němž se mísila pasivní resistence se strachem z aktivního vystoupení. Účast učitele Emila Šindelky a několika dalších pedagogů v odboji tak byla na Ivančicku spíše výjimkou. V podobném postavení jako pedagogové se nacházeli i kněží. S římskokatolickou farností v době protektorátu proto bývá nejčastěji spojována osobnost faráře Adolfa Tesaře popraveného během druhého stanného práva. Důvodů, proč tomu tak je, je několik. Ucelené dějiny farnosti nejsou dosud zpracovány a k tématům s ní souvisejících se řadí zejména studie o významných duchovních, mimo postavy P. Tesaře například národního buditele Tomáše Procházky. Problémem pro výzkum farnosti ve zkoumaném období je navíc nedostatek archivních materiálů. Dobové zápisy k celé době okupace se omezily na několik málo vět. O něco více se dozvídáme až z dodatečných zápisků. Mimo zatčení a exekuce Adolfa Tesaře však byla ivančická farnost ze všech probádaných institucí nejvíce kontinuální. Způsobeno je to tím, že mimo výuky náboženství na školách, výkonu náboženských rituálů, liturgií apod., se téměř veškerá jejich činnost omezila na zpracovávání matričních údajů. Vnější nařízení ve valné většině případů ovlivnily určité faktory v životě společnosti, nenarušily však dlouhodobě probíhající procesy. Zanikající demokracie a nástup totalitního režimu v letech 1938-1945 vnesly do života společnosti zásadní změny, na něž ovšem majorita společnosti nereagovala do té doby, dokud se nějakým způsobem nedotkly jich samých. Lidé navíc mnohem více vnímali zásahy hospodářského než politického charakteru. V případě Ivančic tak mohou být dopady okupačního režimu poměrně relativizovány, byť byly prokazatelné.

96

Při bádání však vyšlo najevo, že při poválečném vypořádání se s válečnými zločinci, ale také obyčejnými Němci, bylo obyvatelstvo mnohem aktivnější. Naznačené excesy jako poprava u cihelny či špatné zacházení a téměř s určitostí také neobjasněné vraždy Němců během jejich internace, dávají tušit, že poválečné vyrovnání proběhlo pod návalem emocí. Pochopitelně k podobným případům docházelo na mnoha dalších místech, to ovšem nic nemění na skutečnosti, že k zajištění spravedlnosti existují soudní orgány. S tím souvisí jeden z hlavních přínosů práce, a totiž pokus zmapovat osudy některých kolaborantů a válečných zločinců prostřednictvím sledování průběhu trestních řízení v rámci Mimořádného lidového soudu v Brně. V souvislosti s dopady Mnichovské dohody jsem narazil na otázky, jež vzbudily mou zvědavost. Patří k nim třeba zevrubněji pojatá otázka emigrace před nebezpečím nacistického režimu a problematika uprchlictví, a to i pro její aktuální přesah. Významnější migrační proudy do velkých měst jsou známé, podobnou tematikou se zabývali například Josef Bartoš či Jan Benda, ale bylo by také zajímavé sledovat míru usídlování ve městech malých, případně vesnicích, kde bývá komunita uzavřená. A jakou stopu zanechala migrační vlna ve městech, které se staly pouze tranzitními stanicemi?

97

9. Seznam použitých pramenů a literatury

9.1. Prameny Diecézní archiv Biskupství brněnského: Fond E12 Farní úřad Ivančice: Návraty do církve římskokatolické, svatovojtěšské oslavy, korespondence, rekvizice zvonů za války, sbírka na zvony a jejich opravy, sbírka pro bohoslovce, soupis památek ve farnosti, smlouva o zřízení služebnosti udržovat pamětní desku Beneše Metoděje Kuldy, kart. 5, i. č. 31.

Moravský zemský archiv Brno: Fond B252 Zemský prezident Brno, správa z příkazu říše: Jmenování německých komisařů v Ivančicích, Dolních Kounicích a Rosicích, kart. 3, i. č. 306, sign. PA 2600. Marný pokus o ustanovení německého zahradníka v Zemském ústavě hluchoněmých v Ivančicích, kart. 7, i. č. 768, sign. PA 5520. Pobití německého děvčete učitelem Liškou v Zemském ústavě hluchoněmých v Ivančicích, kart. 8, i. č. 783, sign. PA 5580. Usídlení Němců z Dobrudže v Nové Vsi u Ivančic, kart. 2, i. č. 180, sign. PA 2520.

Fond C1414 Mimořádný lidový soud v Brně: Adela Lucke, kart. 129, i. č. 998, spis Lsp 682/45. Antonín Čech, kart. 71, i. č. 275, spis Ls 290/48. Antonín Hort, kart. 134, i. č. 1094, spis Lsp 797/45. František Slaný, kart. 160, i. č. 1620, spis Lsp 568/46. Fridolín Bernt, kart. 119, i. č. 829, spis Lsp 477/45. Gustav Heschl, kart. 223, i. č. 2582, spis Lsp 1681. Jan Barychar, kart. 258, i. č. 2967, spis Lsp 67. Josef Janouschek, kart. 60, i. č. 193, spis Ls 202/48. Karel Panovský, kart. 228, i. č. 2677, spis Lsp 1785.

98

Památník písemnictví na Moravě: Profesorský sbor ústavu: Almanach k 85. výročí založení Gymnázia Jana Blahoslava v Ivančicích. 1919-2004. Ivančice: Gymnázium Jana Blahoslava 2004, 104 s, i. č. 7030, sign. MBC-005.517, Pedagogický sbor ústavu: 100 let školy pro neslyšící v Ivančicích. 1894 – 1994. Ivančice: Základní devítiletá škola internátní pro neslyšící 1994, 54 s, i. č. 6143, sign. MBC005.135.

Římskokatolická farnost Ivančice: Kronika ivančické farnosti.

Soukromý archiv Vladimíra Voborného.

Státní okresní archiv Brno-venkov se sídlem v Rajhradě: Fond C36 Archiv města Ivančice: Jednání o vynětí „Rény“ ze záboru, kart. 202, i. č. 1084. Mobilizační pokyny, kart. 172, i. č. 1004. Obecní korespondence a vyhlášky, kart. 154, i. č. 955. Pamětní kniha II, i. č. 198. Protokol o schůzích městského zastupitelstva z let 1936-1942, i. č. 207. Protokol o zasedání městské rady, i. č. 218 Tábor pro uprchlíky, kart. 192, i. č. 1040.

Fond H126 Blahoslavovo gymnázium v Ivančicích: Kronika gymnázia z let 1919-1940, i. č. 46. Kronika reálného gymnázia Jana Blahoslava v Ivančicích z let 1940-1944, i. č. 47.

Fond H162 Národní a střední škola v Ivančicích: Kronika chlapecké školy obecné v Ivančicích od roku 1924, i. č. 125. Kronika chlapecké školy obecné v Ivančicích z let 1940-1945, i. č. 126.

Fond H164 Obecná a měšťanská škola dívčí v Ivančicích: Kronika školy z let 1911-1940, i. č. 52. Kronika školy dívčí školy obecné z let 1940-1945, i. č. 54.

99

Fond H165 II. střední škola v Ivančicích: Kronika hlavní dívčí školy v Ivančicích od roku 1940, i. č. 30.

9.2. Literatura Bartoš, Josef – Schulz, Jindřich – Trapl, Miloš: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960. Okresy Znojmo, Moravský Krumlov, Hustopeče, Mikulov, svazek IX. Ostrava: Profil 1984, 345 s. Bartoš, Josef – Schulz, Jindřich – Trapl, Miloš: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848-1960. Okresy Brno-město, Brno-venkov, Vyškov, svazek X. Ostrava: Profil 1986, 287 s. Bartoš, Josef – Trapl, Miloš: Dějiny Moravy. Svobodný stát a okupace, díl IV. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost 2004, 287 s. Bartoš, Josef: Okupované pohraničí a české obyvatelstvo 1938-1945. Praha: SPN 1978, 204 s. Benda, Jan: Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939. Praha: Karolinum 2013, 542 s. Boháč, Z.: Atlas církevních dějin českých zemí 1918-1999. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 1999, 175 s. Borovička, Michael – Kaše, Jiří – Kučera, Jan – Bělina, Pavel: Velké dějiny zemí Koruny české, svazek XII. b. 1890-1918. Praha-Litomyšl: Paseka 2013, 832 s. Bosák, František: Česká škola v době nacistického útlaku. Příspěvek k dějinám českého školství od Mnichova do osvobození. České Budějovice: Státní pedagogické nakladatelství 1969, 65 s. Brandes, Detlef: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939-1945. Praha: Prostor 2000, 657 s. Brücková, Marie a kol.: Moravský Krumlov ve svých osudech. Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně 2009, 350 s. Bubeníčková, Růžena - Malá, Irena – Kubátová, Ludmila: Tábory utrpení a smrti. Praha: Svoboda 1969, 489 s. Čejka, Jiří a kol.: Ivančice. Dějiny města. Ivančice: Město Ivančice 2002, 671 s. Čelovský, Bořivoj: Mnichovská dohoda 1938. Šenov u Ostravy: Tilia 1999, 470 s. Čelovský, Bořivoj: So oder so. Řešení české otázky podle německých dokumentů 1933-1945. Šenov u Ostravy: Tilia 2002, 543 s. Figer, Karel – Široký, Jiří: Židovský hřbitov v Ivančicích. Ivančice: Kulturní a informační centrum 2007, 72 s. 100

Frommer, Benjamin: Národní očista. Retribuce v poválečném Československu. Praha: Academia 2010, 504 s. Gebhart, Jan – Kuklík, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české, svazek XV. a. 1938-1945. Praha- Litomyšl: Paseka 2006, 624 s. Hertl, Hanss:Němci ven! Brněnský pochod smrti 1945. Praha: Dauphin 2001, 277 s. Hledíková, Zdeňka – Janák, Jan – Dobeš, Jan: Dějiny správy v českých zemích. Od počátků státu po současnost. Praha: Nakladatelství Lidové noviny 2005, 568 s. Hrubý, Jaroslav: Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu. Praha: Federace rodičů a přátel sluchově postižených 1999, 395 s. Jarkovská, Lucie: Odplata, či spravedlnost? Mimořádné lidové soudy 1945-1948 na Královéhradecku. Praha: Prostor 2008, 364 s. Jůva, Vladimír: Stručné dějiny pedagogiky. Brno: Paido 1995, 65 s. Kadlec, Jaroslav: Dějiny katolické církve. Pro posluchače teologických fakult, díl III. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého 1993, s. 467. Kouřil, Jan: 75 let gymnázia Jana Blahoslava v Ivančicích. 1919-1994. Ivančice: Gymnázium Jana Blahoslava 1994, 101 s. Kratochvíl, Augustin: Ivančice, bývalé královské město na Moravě. Popis dějepisný, místopisný a statistický. Ivančice: Muzejní spolek 1906, 432 s. Kuklík, Jan – Němeček, Jan – Šebek, Jaroslav: Dlouhé stíny Mnichova. Mnichovská dohoda očima signatářů a její dopady na Československo. Praha: Auditorium 2011, 390 s. Larisch, Jan: Eucharistické hnutí na Moravě a ve Slezsku v 19. a 20. století. Olomouc: Matice cyrilometodějská s.r.o. 2015, 54 s. Larisch, Jan: Pronásledování katolické církve v době nacistické okupace na území ostravsko- opavské diecéze. Ostrava: Ostravsko-opavské biskupství 2005, 44 s. Louda, Vlastimil: Lidice. Čin krvavého teroru a porušení zákonů i základních lidských práv. Praha: Ministerstvo vnitra 1946, 122 s. Mainuš, František: Totální nasazení. Češi na pracích v Německu 1939-1945. Brno: Univerzita J. E. Purkyně 1970, 220 s. Maršálek, Pavel: Protektorát Čechy a Morava. Státoprávní a politické aspekty nacistického okupačního režimu v českých zemích 1939-1945. Praha: Karolinum 2002, 347 s. Michlová, Marie: Protentokrát aneb Česká každodennost 1939-1945. Řitka: Čas 2012, 119 s. Moravec, Antonín a kol.: 50 let gymnasia v Ivančicích. 1919-1969. Ivančice: Střední všeobecně vzdělávací škola 1969, 101 s.

101

Morkes, František: Československé školy v letech 2. světové války. Praha: Pedagogické muzeum J.A. Komenského 2005, 35 s. Nováček, Silvestr: Nacistické "konečné řešení" židovské otázky v Ivančicích. Brno: Muzeum Brno-venkov 1984, 60 s. Nováček, Silvestr: Z dějin moravských Židů. O dějinách Židů v Ivančicích na Moravě a o jejich sbližování s Čechy. Říčany u Prahy: Orego 1998, 175 s. Poul, Jan a kol.: 80 let ivančické školy pro neslyšící 1894-1974. Ivančice: Základní devítiletá škola internátní pro neslyšící 1974, 52 s. Schelle, Karel: Dějiny české veřejné správy. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk 2009, 314 s. Svoboda, Jaroslav: Školství v období protektorátu. České Budějovice: Nová Forma 2010, 72 s. Šebek, Jaroslav: Od konfliktu ke smíření. Česko-německé vztahy ve 20. století očima katolické církve. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 2013, 175 s. Vašek, František – Štěpánek, Zdeněk: Trnitá cesta moravského duchovenstva (1939-1945). Brno: Šimon Ryšavý 2003, 180 s.

9.3. Periodika Figer, Karel: Popravy Němců v Ivančicích 10. května 1945. Ivančický zpravodaj 34, květen 2005, s. 38-45. Hodeček, Dalibor: Život a smrt ivančického faráře P. Adolfa Tesaře (29. 4. 1885-16. 6. 1942). Vzpomínka při příležitosti 120. výročí narození. In: Jižní Morava. Vlastivědný sborník 41, Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně 2005, s. 334-338. Husák, Josef: Osvobození Ivančic a frontové události na Ivančicku 18. 4.-9. 5. 1945. In: Jižní Morava. Vlastivědný sborník 22, Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně 1986, s. 7-21. Kratochvílová, K.: Neslyšící ve třetí říši. In: Gong. Časopis pro občany s vadami sluchu 34, Praha: Sdružení MAC 2005, č. 10, s. 17. Kroupová, Libuše – Filipec, Josef: Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. S dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. Praha: Academia 2005, 647 s. Kubíček, Ludvík: Vzpomínka na židovský tábor v Ivančicích (Z vyprávění Niny Neubachové), Ivančický zpravodaj 4, květen 1975, s. 16-18.

102

Rubeš, Pavel: Boj o ivančickou Rénu. In: Jižní Morava. Vlastivědný sborník 38, Brno: Muzejní a vlastivědná společnost v Brně 2002, s. 229-234. Široký, Jiří: Konec války v Ivančicích. Zrcadlo: Expedice Speculum, 9, 2010, 7. 5., s. 10. Široký, Jiří: Zvony farního kostela v Ivančicích. Zrcadlo: Expedice Speculum, 16, 2008, 12. 9., s. 10. Široký, Jiří: Židovský internační tábor v Ivančicích. Zrcadlo: Expedice Speculum, 8, 2009, 9. 1., s. 6 Voborný, Vladimír: Tenkrát za cihelnou. Ivančický zpravodaj 27, květen 1998, s. 24.

9.4. Dobový tisk Ivančický zpravodaj, 1939-1941. Věstník Ivančická farnost, 1938-1941.

9.5. Diplomové práce Bucanová, Magdalena: K duchovnímu a kulturnímu životu v Trhové Kamenici a jeho didaktické využití. Rigorózní práce. PdF MU Brno. Brno 2013. Chytková, Eva: Poslední léta. K problematice zániku ivančických Židů a židovské obce v období totalitních režimů. Magisterská diplomová práce. FF MU Brno. Brno 2015.

103

10. Použité zkratky ARBB – Diecézní archiv Biskupství brněnského

BDO – Svaz Němců Východu (Bund Deutscher Osten)

KLV-Lager – Vysílání dětí na venkov347 (Kinderlandverschickungslager)

MLS – Mimořádné lidové soudy

MŠANO – Ministerstvo školství a národní osvěty

MZA – Moravský zemský archiv

NBS – Národní bezpečnostní stráž

NSDAP – Národně socialistická německá dělnická strana (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei)

NSKK – Nacionálně socialistický motoristický sbor (Nationalsozialistisches Kraftfahrkorps)

PPM – Památník písemnictví na Moravě

ŘFI – Římskokatolická farnost Ivančice

SA – Úderné oddíly (Sturmabteilung)

SD – Bezpečnostní služba (Sicherheitsdienst)

SDP – Sudetoněmecká strana (Sudetendeutsche Partai)

SOKA – Státní okresní archiv

SS – Ochranné oddíly348 (Schutzstaffel)

347 Pojem se do češtiny nepřekládal. 348 Pojem se do češtiny nepřekládal. V pramenech se hovoří o SS jednotkách, příslušnících apod. 104

11. Seznam příloh Příloha č. 1: Celkový pohled na Ivančice od sv. Jakuba (Okresní muzeum Ivančice, i. č. HF980a). Příloha č. 2: Manifestační oslava narozenin prezidenta Dr. Edvarda Beneše na Palackého náměstí v Ivančicích 29. května 1938 (Okresní muzeum Ivančice, i. č. HF991). Příloha č. 3: Vyhláška městské rady ze 17. března 1939 (Dostupné na: http://www.ivancice.cz/historie-brezen15.php, stahováno duben 2016). Příloha č. 4: Pohled z věže kostela na západní část náměstí ke škole Na Brněnce (Okresní muzeum Ivančice, i. č. HF980c). Příloha č. 5: Tablo s fotografiemi abiturientů a profesorů reálného gymnasia v Ivančicích. (Okresní muzeum Ivančice, i. č. HF938). Příloha č. 6: 6. Vjezd kozácké rozvědky do Ivančic 18. dubna 1945 (Okresní muzeum Ivančice, i. č. HF1147).

105

Příloha č. 1: Celkový pohled na Ivančice od sv. Jakuba (pořízeno pravděpodobně kolem roku 1943).

106

Příloha č. 2: Manifestační oslava narozenin prezidenta Dr. Edvarda Beneše na Palackého náměstí v Ivančicích 29. května 1938.

107

Příloha č. 3: Vyhláška městské rady ze 17. března 1939.

108

Příloha č. 4: Pohled z věže kostela na západní část náměstí ke škole Na Brněnce (pořízeno pravděpodobně roku 1943).

109

Příloha č. 5: Tablo s fotografiemi abiturientů a profesorů reálného gymnasia v Ivančicích (1944).

110

Příloha č. 6: Vjezd kozácké rozvědky do Ivančic (18. 4. 1945).

111