MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií

Katedra politologie

Analýza povstalectví v Kamerunu

Bakalářská práce

Michaela Kouřilová

Vedoucí práce: Mgr. Josef Kraus Ph.D. UČO: 455871 Obor: Bezpečnostní a strategická studia Imatrikulační ročník: 2017/2018 Brno, 2020

Bibliografický záznam Autor: Michaela Kouřilová Fakulta sociálních studii, Masarykova univerzita Katedra politologie Název práce: Analýza povstalectví v Kamerunu Studijní program: Bezpečnostní a strategická studia Vedoucí práce: Mgr. Josef Kraus Ph.D. Akademicky rok: 2019/2020 Počet stran: 64 Klíčová slova: Kamerun, Ambazonia, povstalectví, secese, ozbrojený konflikt

Bibliografic record Author: Michaela Kouřilová Faculty of Social Studies, Masaryk University Department of Political Science Title of Thesis: Analysis of the Insurgency in Cameroon Degree Programme: Security and strategic studies Supervisor: Mgr. Josef Kraus Ph.D. Academic Year: 2019/2020 Number of Pages: 64 Keywords: Cameroon, Ambazonia, insurgency, secession, armed conflict

Anotace

Předložená bakalářská práce se zabývá secesionistickým konfliktem v Kamerunu započatým v roce 2017. S využitím konceptuálního rámce Setha G. Jonese si klade za cíl představení konfliktu v celé jeho šíři, a to skrze analýzu jeho příčin, charakteristik povstaleckých skupin i proti-povstalecké strategie kamerunské vlády.

Klíčová slova

Kamerun, Ambazonia, povstalectví, secese, ozbrojený konflikt

Abstract

This bachelor thesis focuses on the secessionist conflict in Cameroon, which started in 2017. Using the conceptual framework of Seth G. Jones, it aims to present the conflict in its entirety, through an analysis of its causes, characteristics of insurgent groups and counter-insurgent strategy of the Cameroonian government.

Key words

Cameroon, Ambazonia, insurgency, secession, armed conflict

Čestné prohlášení

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci na téma „Analýza povstalectví v Kamerunu“ vypracovala samostatně a pouze s použitím v práci uvedených zdrojů.

V Brně, dne 31. 8. 2020 ……………………………………… Michaela Kouřilová

Poděkování

Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu bakalářské práce Mgr. Josefu Krausovi Ph.D. za velmi cenné rady a vždy rychlou a věcnou zpětnou vazbu.

SEZNAM ZKRATEK

ACT Ambazonia Coalition Team ADC Ambazonia Defence Council ADF Ambazonia Defence Forces AGovC Ambazonia Governing Council APLM African People´s Liberation Movement ARCC Ambazonia Recognition Collaborative Council ASDC Ambazonia Self-Defence Council BEPC Brevet d´Etudes du Premier Cycle BIR Rapid Intervention Battalion CACSC Cameroon Anglophone Civil Society Consortium CAM Cameroon Anglophone Movement CDC Cameroon Development Corporation CISAC Center for International Security and Cooperation EU Evropská Unie GCE General Certificate of Education HRW Human Rights Watch ICG International Crisis Group IG Interim Government of Ambazonia IPOB Indigenous People of Biafra MASSOB Movement for the Actualization of the Sovereign State of Biafra OSN Organizace spojencýh národů SCACUF Southern Cameroons Ambazonia Consortium United Front SCBC Southern Cameroons Broadcasting Corporation SCLC Southern Cameroons Liberation Council SCNC Southern Cameroons National Council SOCADEF Southern Cameroons Defence Forces UNESCO Organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu UNICEF Dětský fond Organizace spojených národů UNPO Organizace nezastoupených států a národů USA Spojené státy americké

OBSAH 1) Úvod ...... 1 2) Metodologie ...... 3 3) Konceptualizace ...... 4 3.1. Insurgency ...... 4 3.2. Separatismus, secesionismus, iredentismus ...... 5 3.3. Analytický rámec povstalectví ...... 6 4) Faktory přispívající ke vzniku povstání ...... 11 4.1. Polarizace společnosti ...... 11 4.2. Socioekonomické faktory ...... 13 4.3. Přítomnost přírodních a jiných zdrojů ...... 14 4.4. Slabé vládnutí ...... 15 5) Myšlenka secese v anglofonním odboji a počátek tzv. anglofonní krize ...... 18 6) Povstalecké skupiny ...... 21 6.1. Organizační struktura ...... 21 6.1.1. Skupiny ...... 21 6.1.2. Vzájemné vztahy mezi skupinami ...... 25 6.2. Strategie a taktika ...... 26 6.3. Informační kampaň a propaganda ...... 31 6.4. Vnější podpora ...... 33 7) Protipovstalecká strategie ...... 35 7.1. Strategie a taktika ...... 35 7.2. Informační kampaň a propaganda ...... 39 7.3. Vnější podpora ...... 41 8) Závěr ...... 42

Celkový počet znaků: 99 9041

1 Povolený rozsah práce byl překročen se souhlasem vedoucího práce.

1) Úvod

Kamerun, země ležící v oblasti rovníkové Afriky na pobřeží Guinejského zálivu, čelí v současnosti řadě politických a bezpečnostních výzev. Nejenže v tomto státě panuje napětí mezi opozičními stranami a prezidentem vládnoucím již 38 let, v rámci jeho nejsevernějšího regionu přetrvává ohrožení ze strany nigerijské skupiny Boko Haram a bezpečné nejsou ani jeho hranice se Středoafrickou republikou. Hlavní hrozbu pro samotnou existenci státu však představuje již čtyři roky trvající ozbrojený konflikt mezi kamerunskou vládou a povstaleckými skupinami, které se snaží o odtržení dvou anglofonních regionů země a vytvoření nezávislého státu s názvem Ambazonia. Tento konflikt si dosud vyžádal přes 3000 obětí a zapříčinil vážnou humanitární krizi v rámci anglofonní části země, kdy jsou na vnější pomoci závislé více jak 2 miliony obyvatel (OCHA, 2020: 18), 679 000 anglofonních Kameruňanů má status vnitřně vysídlené osoby (UNHRC, 2020) a 52 000 kamerunských uprchlíků je registrováno v sousední Nigérii (OCHA, 2020: 12)

Nestabilita Kamerunu, který hraje stěžejní roli při zajišťování bezpečnosti Guinejského zálivu a představuje klíčovou transportní zemi pro sousední státy ve vnitrozemí, může mít velice negativní dopad na již tak závažnou situaci celého regionu (ICG, 2010a: 1). Boj na dvou frontách oslabuje kamerunské ozbrojené složky, jež jsou zásadním spojencem Nigérie a USA při potlačení Boko Haram, a příliv uprchlíků do příhraničních regionů sousedních zemí narušuje jejich vnitřní bezpečnost.

Tato bakalářská práce v následujícím textu analyzuje kamerunský secesionistický konflikt, jenž se svými závažnými důsledky představuje velmi relevantní a aktuální téma, které doposud nebylo v českém prostředí podrobněji zpracováno. Pro účely analýzy je využit konceptuální rámec Setha G. Jonese, jehož aplikací na vybranou případovou studii bude dosaženo výzkumných cílů, mezi něž patří 1) identifikace faktorů vedoucí ke vzniku konfliktu; 2) nalezení znaků vykazovaných povstaleckými skupinami; a také 3) znaků vykazovaných proti-povstaleckou strategií.

V teoretické části dochází k osvětlení metodologie, která je v práci použita; konceptualizaci stěžejních pojmů, a sice anglického termínu insurgency a vymezení zásadních rozdílů mezi separatismem, secesionismem a iredentismem; a představení analytického rámce. V praktické části práce je poté využit zmíněný analytický přístup,

1

kdy se první kapitola zabývá příčinami konfliktu souvisejícími s problematikou polarizace kamerunské společnosti, mimo jiné v kulturních liniích, špatnou socio- ekonomickou situací secesionistického regionu, přítomnosti celé řady vzácných surovin či slabými institucemi v rámci státu jako celku. Následující část práce stručně pojednává o separatistických a secesionistických požadavcích anglofonního odboje, příčinách jeho neúspěchu v 90. letech a událostech, jež vedly k plnému prosazení myšlenky secese v roce 2017. Třetí kapitola se již věnuje samotným povstaleckým skupinám, kdy dochází k deskripci a analýze jejich organizační struktury, využívané strategie a taktiky, propagandistické činnosti v informačním a mediálním prostředí a vnější podpory. Tématem poslední kapitoly je reakce ze strany vlády na vzniklé povstání, kdy jsou analyzovány její kroky vedoucí k ukončení konfliktu, zamezení aktivit propagandy povstaleckých skupin a potlačení jím plynoucí vnější podpory. V závěru práce jsou poté shrnuty stěžejní poznatky a naplněny výzkumné cíle.

2

TEORETICKÁ ČÁST PRÁCE

2) Metodologie

Tento text lze označit za jedno-případovou studii, v rámci níž jsou využívány kvalitativní metody výzkumu. Kořan uvádí, že případová studie může mít obecně tři cíle: 1) testování existující teorie; 2) formulace nové teorie; a 3) vysvětlení případu pomocí existující teorie (Kořan, 2008: 39), přičemž v rámci této práce se jedná o třetí z cílů, kdy je povstalectví v Kamerunu analyzováno pomocí konceptu Setha G. Jonese. Důležitým krokem při výběru případu je jeho dostatečné tematické a časové vymezení (Kořan, 2008: 31-32). Tematicky je tato práce ohraničena již využitím analytického rámce, z kterého plyne zaměření na analýzu příčin konfliktu, anglofonních povstaleckých skupin a protipovstalecké strategie kamerunské vlády. Časově se pak jedná o období od roku 2017, kdy došlo k vyhlášení nezávislosti anglofonního území, a započal tak ozbrojený konflikt mezi povstalci a kamerunskou vládou, až do července roku 2020, kdy dochází k finalizaci zpracování bakalářské práce. Aby však byl nastíněn tento konflikt v celé své šíři, práce se také okrajově zaměří na vývoj separatistických a secesionistických požadavků v rámci Kamerunu, které leží v jádru zkoumaného konfliktu. Vzhledem ke způsobu zpracování tématu a použité metodologii je tedy práce deskriptivně-analytické povahy.

Předložená bakalářská práce vychází jak z primárních tak sekundárních zdrojů. S ohledem na později zmíněné se jedná především o anglicky psané odborné studie, články ve vědeckých periodicích a reporty vládních i nevládních organizací. Z důvodu aktuálnosti tématu čerpá práce také z článků relevantních kamerunských i zahraničních médií, jako jsou Jounral du Cameroun, BBC, The Guardian či Voice of America. Primární zdroje jsou využívány v souvislosti s vyjádřeními povstaleckých skupin a kamerunské vlády, a to jak v podobě oficiálních prohlášení, dokumentů, i příspěvků na sociálních sítích, zejména Facebooku. Určitým limitem práce je autorčina neznalost francouzštiny jakožto druhého ze dvou oficiálních jazyků Kamerunské republiky, což ji značně omezuje při užívání nemalého počtu sekundární literatury psané v tomto jazyce. Dalším limitem může být obsáhlost práce a jejího zadání. Jelikož však povstalectví v Kamerunu nebyl dosud v rámci česko-jazyčné literatury věnován dostatek pozornosti, považuje autorka za vhodné uvést současný konflikt do kontextu a představit ho v celé jeho šíři tak, jak to umožňuje vybraný konceptuální rámec.

3

3) Konceptualizace 3.1. Insurgency Odborná literatura zabývající se insurgency je značně nejednotná v definičních aspektech tohoto fenoménu. V rámci české terminologie existují navíc dva významové ekvivalenty anglického termínu - povstalectví a vzbouřenectví. Někteří autoři uvádějí tyto termíny jako synonyma, jiní vnímají povstalectví a vzbouřenectví jako dva kvalitativně odlišné jevy, které mohou existovat současně (Janků, 2010: 39; Šmíd, 2013: 57).

Tomáš Šmíd zdůrazňuje sémantický posun termínu insurgency v průběhu času, kdy ve starších publikacích bývá tímto anglickým výrazem myšlen fenomén klasického povstalectví, kdežto modernější forma této aktivity spjatá hlavně s nestáními subverzivními aktéry v Iráku a Afghánistánu, v anglickém jazyce označována shodným termínem, je do češtiny vhodněji překládána jakožto vzbouřenectví (Šmíd, 2013: 57). V rámci anglicky psaných textů je tato odlišnost podotknuta například Stevenem Metzem, jenž rozlišuje mezi klasickým povstalectvím 20. století a současným povstalectvím (Metz, 2007: 11). Pojem současné povstalectví (contemporary insurgency) tak kopíruje český výraz vzbouřenectví2.

Tato bakalářská práce se opírá o analytický rámec Setha G. Jonese, jenž vytvořil na základě výzkumu 181 insurgencies, které se udály od roku 1946 do roku 2015 (Jones, 2017: 5). Jones využívá příkladů, z nichž některé odpovídají povstalectví, a jiné vzbouřenectví. V rámci analytického rámce tak zahrnuje charakteristické prvky obou těchto jevů a předkládá tudíž velice široký přístup k výzkumu insurgency, přičemž tímto anglickým termínem pojímá jak klasické tak současné povstalectví. Předložená práce bude tedy nadále užívat český překlad povstalectví jako ekvivalent k insurgency.

Jones definuje povstalectví jako: „politickou a vojenskou kampaň nestání (-ch) skupiny (skupin) s cílem svrhnout stávající režim nebo se odtrhnout od daného státu“ (Jones, 2017: 7). Dále uvádí, že tyto skupiny užívají násilí nebo hrozbu násilí k dosažení svých cílů, což odlišuje povstalectví od čistě nenásilné politické mobilizace. Zdůrazňuje, že na povstalectví lze nahlížet jako na proces alternativního budování státu. Povstalecké skupiny se snaží získat kontrolu nad populací a teritoriem, čímž se odlišují od skupin

2 Definiční znaky vzbouřenectví viz Janků a Zelinka, 2009.

4

teroristických. Politické cíle povstalců však Jones zužuje pouze na svržení režimu nebo secesi (Jones, 2017: 7). Pro účely této práce, která se zabývá povstalectvím v Kamerunu, jehož snahou je právě druhý ze zmíněných cílů, je však tato definice dostačující.

3.2. Separatismus, secesionismus, iredentismus Dle aktualizované příručky CIA Guide to the Analysis of Insurgency by bylo možné kamerunské povstalectví označit jako separatistické. Zmíněná příručka nicméně uvádí, že separatist insurgency usiluje o nezávislost pro konkrétní region, přičemž tento region může překračovat i stávající národní hranice (CIA, 2012: 3). V definici tohoto typu povstalectví tak kombinuje rovnou tři termíny – separatismus, secesionismus a iredentismus.

Základním rozlišením mezi separatismem a secesionismem se zabývá například John Wood. Separatismus chápe jako vyjádření požadavků lokální či regionální autonomie v určitých sférách rozhodování, secesionismus oproti tomu dle něj odkazuje na požadavek formálního odtržení se od ústřední politické autority a projevení nároku na vznik nezávislé suverénní jednotky. Wood však zdůrazňuje, že separatistická hnutí se mohou stát secesionistickými a secesionistická hnutí se mohou vrátit k separatistickým požadavkům (Wood, 1981: 110).

S Woodem se shoduje Glen Anderson, který secesi definuje jako „Odtrhnutí území z části již existujícího státu za účelem vytvoření nového státu“ (Anderson, 2013: 344). V rámci své práce Anderson zásadně odlišuje secesi od iredentismu, který označuje jako: „sloučení území existujícího státu (stát A), a to zcela nebo zčásti, s jiným existujícím státem (stát B) “, přičemž k tomuto sloučení může dojít různými způsoby (Anderson, 2013: 371).

Vyčerpávající definice výše uvedených pojmů není v rámci této práce žádoucí. Již na základě zmíněných jednoduchých definic je možné konstatovat, že povstalectví v Kamerunu by mělo být spíše než separatistickým nazýváno secesionistickým, jelikož kamerunské povstalecké skupiny usilují o odtrhnutí anglofonní části této země a vytvoření nového nezávislého státu s názvem Ambazonia.

5

3.3. Analytický rámec povstalectví Předložená bakalářská práce využívá analytického rámce Setha G. Jonese, který uvádí v knize Waging Insurgent Warfare: Lessons From the Vietcong to the Islamic State. Svou publikaci sám Jones nazývá jako praktickou příručku, která má pomoci lépe porozumět povstaleckému boji (Jones, 2017: 3). Jonesův přístup byl autorkou práce vybrán z důvodu své jednoduchosti a zároveň obšírnosti, kdy se zabývá celým procesem povstání od jeho kořenů až po ukončení, přičemž detailně popisuje základní charakteristiky povstaleckých skupin; a také kvůli samotné postavě Setha Jonese jakožto odborníka na danou problematiku3.

Jones se při analýze povstalectví zabývá následujícími body:

a) Faktory přispívající ke vzniku povstání

Na základě existující literatury uvádí Jones tři sady faktorů, které zvyšují pravděpodobnost výskytu povstalectví, a sice křivdy (grievances), jimiž rozumí socioekonomické problémy a polarizaci společnosti, jejichž existence umožňuje povstaleckým vůdcům mobilizovat místní populaci; slabé vládnutí (weak governance), tedy slabost státních institucí a bezpečnostních složek, jež umožňuje vznik a růst povstání; a chamtivost (greed), která představuje dostupnost zdrojů, jako jsou například výnosy z obchodování s ropou, diamanty, či drogami, jež mohou sloužit k financování povstání či jinak motivovat budoucí povstalce k započetí ozbrojeného konfliktu. Tyto příčiny bývají některými autory vnímány jako vzájemně si konkurující vysvětlení, dle Jonese lze však počátek specifického povstání osvětlit nejlépe skrze interakci těchto faktorů (Jones, 2017: 18).

a) Organizační struktura a. Míra centralizace Za hlavní aspekt organizační struktury považuje Jones stupeň centralizace (Jones, 2017: 91-93). Centralizovaná organizace skupiny znamená její hierarchické uspořádání s hlavními lídry na vrcholu rozhodovacího procesu. Tito lídři mají obvykle vysoký stupeň kontroly nad operacemi, zdroji, i členy na nejnižších úrovních organizace.

3 Autorka nepracuje s množstvím literatury v rámci konceptualizace. Tato skutečnost nicméně pramení z důvodu pojmutí klíčových autorů jako je Galula, Byman a jiní již v rámci využívané publikace Setha G. Jonese.

6

Skupina tak může být více disciplinovaná a efektivní, především při kontrole území, kdy centralizace pravděpodobně zamezí uzurpaci moci lokálními jednotkami. Obecně tato organizace umožní povstalecké skupině snadněni vykonávat důležité úkoly jako je rekrutování či vedení operací (Jones, 2017: 92-93). V rámci decentralizované organizace mají lídři kontrolu pouze nad hrstkou operací či dokonce žádnými. Lokální buňky zajišťují vlastní financování, rekrutují místní bojovníky, a plánují a vykonávají operace samostatně. Decentralizované skupiny tak obtížněji kontrolují území, jelikož lokální jednotky se často zmocní zdrojů dané části země pro vlastní zájmy. Jones podotýká, že povstalecké skupiny si nezbytně nevybírají decentralizovanou organizaci, ale uchýlí se k ní několika důvodů. K rozptýlení skupiny mohou vést například cílené útoky vlády na její vedení, či může být způsobeno rozmanitým etnickým/náboženským složením skupiny, nebo zapojením diaspory (Jones, 2017: 99-103).

b. Existence více skupin Pokud existuje více skupin, mají dle Jonese na výběr ze tří vzorců chování, které zaujímají k ostatním skupinám. Těmito přístupy jsou kooperace, konkurence, a stovepiping4 . Logika kooperace a konkurence je jasná. Stovepiping chápe Jones jako situaci, kdy skupiny operují jako oddělené organizace a přitom spolu ani nespolupracují ani přímo nesoupeří. Tato situace se obvykle objevuje v případě personálních sporů či rozdílného geografického působení skupin. Problémem tohoto vztahu je dle Jonese duplikace úsilí, a tudíž plýtvání zdroji k dosažení shodného cíle (Jones, 2017: 103).

b) Strategie

Dle Jonese si mohou povstalecké skupiny vybrat ze tří hlavních strategií: gerilového způsobu boje, konvenčního vedení boje a strategie trestu (Jones, 2017: 35). Tyto strategie se vzájemně nevylučují, naopak povstalci obvykle kombinují různé typy strategií, či přecházejí z jedné na druhou, pokud je zapotřebí (Jones, 2017: 54). Strategie gerily zahrnuje užití vojenských a politických prostředků k mobilizaci populace, vedení útoků typu „hit and run“ a podkopání vůle vlády dále bojovat. Skupiny se spoléhají na nepravidelné síly, které jsou organizovány do malých vysoce mobilních jednotek, a jejich kampaně typicky kladou důraz na sabotáže a útoky navržené tak, aby způsobily nepříteli značné ztráty. Důležitou charakteristikou gerily je dle Jonese také

4 Český ekvivalent tohoto metaforického anglického termínu neexistuje. 7

snaha mobilizovat místní obyvatelstvo s cílem získat dostatečné zdroje pro vedení povstání. Povstalecké skupiny tak potřebují mít politické křídlo, které by se zapojilo do aktivit propagandy, zajišťovalo by přísun financí a poskytovalo základní služby v rámci kontrolovaného území (Jones, 2017: 37-41). V rámci konvenčního vedení boje je cílem povstalců vyhrát v rozhodujícím střetnutí nebo sérii bitev tím, že zničí protivníkovu schopnost odolávat. Jones uvádí, že mnoho povstaleckých skupin by rádo využilo konvenčního vedení boje, jednoduše jsou však na to příliš slabé, některé z nich aspoň v počátečních fázích konfliktu (Jones, 2017: 43). Strategie trestu zahrnuje aktivity, jež způsobují utrpení civilistům, ať už přímo či nepřímo. Jedná se například o ničení infrastruktury s cílem zvýšení nákladů odporu či zapříčinění vážného nedostatku spotřebního zboží a služeb, což má v důsledku donutit vládu k přistoupení na požadavky povstalců. V rámci této strategie se povstalci zaměřující také na snížení morálky obyvatelstva skrze vystavení velké části populace teroru, čímž má být odrazena od spolupráce s vládou. Značně se tedy liší od strategie gerily, která cílí na získání podpory obyvatelstva. Strategií trestu si povstalci podporu vynucují silou (Jones, 2017: 47-49)

c) Taktika

Jones definuje taktiku jako „nasazení a uspořádání sil - včetně zbraní, vybavení a personálu - v bitvě nebo v bezprostřední přítomnosti nepřítele“. Uvádí výčet taktik, podotýká však, že se nejedná o úplný seznam, ale o ty nejčastěji užívané. Těmi jsou: přepadení ze zálohy a výpady, subverze a sabotáže, atentáty, mrzačení, únosy a bombové útoky (Jones, 2017: 57).

d) Informační kampaň a propaganda

Informační kampaň chápe Jones jako snahu povstalců o šíření informací či dezinformací, jejímž smyslem je ovlivnění lokální populace i mezinárodního publika. Informační kampaně mohou být tudíž nápomocné při náboru nových členů či při získávání financí a zajišťování materiálních zdrojů. Prostředky, které povstalci využívají v rámci informační kampaně, rozděluje Jones jednoduše na tradiční média včetně mluveného slova, tištěných novin, knih, časopisů, televize, rádia či videonahrávek; a na internet a sociální sítě. (Jones, 2017: 116-126).

8

e) Vnější podpora a reakce

Povstalecké skupiny mohou v jejich aktivitách podporovat různé typy vnějších aktérů, jako jsou státy, diaspora, uprchlíci či teroristické, kriminální a jiné povstalecké organizace. Podpora ze strany států je pro povstalce nejvýznamnější, jelikož značně zvyšuje jejich šanci na vítězství. Dalším z možných podporovatelů je diaspora, která je do velké míry motivována touhou napomáhat spřízněné skupině nebo své domovině. Diaspora však nebývá schopna přispívat velkými částkami dlouhodobě. Uprchlické tábory zformované převážně v sousedních státech, pak slouží povstalcům jako příhodná místa pro rekrutaci. Mnozí z uprchlíků jsou z důvodu svého strádání v táborech motivováni k připojení se k povstalcům s vidinou návratu do své vlasti. Posledním z Jonesem uvedených sponzorů jsou zahraniční povstalecké skupiny, které mohou povstání v sousední zemi podpořit ze solidarity; či kriminální organizace, jejichž pomoc není neobvyklá, jelikož povstalci sami často využívají jako zdroj financování aktivity organizovaného zločinu. Podpora od výše zmíněných aktérů přichází dle Jonesova rozdělení buďto ve formě služeb (bojová podpora, poskytování externího útočiště a výcviku) či komodit. Vnější asistenci však představuje také politická a morální podpora (Jones, 2017: 144-156).

f) Proti-povstalecká strategie

Proti-povstaleckou strategii definuje Jones jako „politicko-vojenskou kampaň s cílem zamezit povstaleckým skupinám, aby dosáhly svržení režimu či odtržení se od státu“ (Jones, 2017: 7). Tato kampaň může skončit jak vojenským vítězstvím, tak skrze politické ujednání. Základní body proti-povstalecké strategie, které Jones uvádí, reagují na jednotlivé charakteristiky povstalectví.

a. Strategie a taktika Vláda má stejně jako povstalecké skupiny na výběr z několika možných strategií, které se vzájemně nevylučují. Za hlavní z nich považuje Jones strategii orientovanou na populaci, strategii orientovanou na nepřítele a strategii trestu (Jones, 2017: 185). První ze strategií se zaměřuje na získání podpory obyvatelstva. Jejím cílem je zajištění bezpečnosti populace a kontroly nad ním skrze zvyšování kapacit místní vlády a bezpečnostních složek. Tato strategie by měla zamezit rozrůstání povstání a měla by vytvořit pro povstalce nepříznivé prostředí pro rekrutaci.

9

Druhá strategie se zaměřuje na zničení nepřítele a jeho podpůrné základny. Většina zdrojů je tak alokována na eliminaci schopnosti povstaleckých skupin odolávat vládnímu tlaku, nikoli na ochranu obyvatelstva. Ozbrojené síly cílí jak na bojové jednotky povstalců, tak na jejich politické sítě, logistická centra, či finanční zdroje. Zájmem vlády by měla být také snaha oslabit centralizaci moci v rámci povstalecké skupiny, a to aktivním cílením na vedoucí osoby povstání či snahou o vytvoření personálních sporů v rámci skupiny (Jones, 2017: 194-195). Cílem třetí strategie je snížit morálku obyvatelstva vystavením velké části populace teroru nebo způsobením vážného nedostatku zboží a služeb. Pokles morálky vyvolává vnitřní nepokoje, které zapříčiní odpor místních vůči povstalcům. Na rozdíl od strategie zaměřené na populaci není cílem strategie trestu získat podporu populace, ale použít neselektivní násilí k tomu, aby ji donutilo ke spolupráci (Jones, 2017: 185-187)

b. Informační kampaň Jones podotýká, že vláda by měla využívat jak obranných schopností, jako je monitorování webových stránek či sociálních sítí využívaných povstalci, tak útočných schopností, tedy šíření informací, které skupiny zdiskreditují (Jones, 2017: 196-197).

c. Vnější podpora a reakce Vláda může zastavit vnější podporu plynoucí povstalcům například tak, že přesvědčí nebo donutí externího aktéra, aby s touto pomocí přestal; identifikuje klíčové cesty, které povstalci používají k tranzitu lidí a materiálu; zlepší letecký, pozemní a námořní dohled; a posílí kapacitu a zdroje personálu na hranicích (Jones, 2017: 198- 202).

10

DESKRIPTIVNĚ-ANALYTICKÁ ČÁST PRÁCE

4) Faktory přispívající ke vzniku povstání 4.1. Polarizace společnosti Kamerun je po kulturní, etnické i náboženské stránce heterogenním státem, a štěpení společnosti tak probíhá hned v několika liniích. Napětí existuje jak mezi etnickými skupinami, jejichž počet převyšuje 250, tak mezi příslušníky odlišných vyznání. Nejvýraznější tenzi však zajisté vytváří rozdělení kamerunského obyvatelstva na většinovou frankofonní a menšinovou anglofonní populaci (20%). Soužití těchto dvou odlišných skupin v rámci jednoho státu bylo poznamenáno útlakem anglofonní minority kamerunskou vládou asociovanou s frankofonní majoritou. V tomto ohledu se v odborné literatuře setkáváme s termínem anglofonní problém (Konings a Nyamnhoh, 2003), který zahrnuje hned několik podmnožin problémů týkajících se marginalizace anglofonního obyvatelstva, ať už politické, ekonomické, sociální či kulturní. Awasom nicméně v kontextu současného secesionistického konfliktu označuje anglofonní problém primárně za problém státnosti (Awasom, 2020: 3).

Kamerun v jeho dnešní teritoriální podobě vznikl v roce 1961 5 sloučením dvou svěřeneckých území, která byla po 40 let odděleně spravována a připravována na budoucí samostatnost Francií a Velkou Británií (Konings a Nyamnjoh, 2003: 10-11). Nezávislosti však dosáhl v roce 1960 pouze Francouzský Kamerun jako La République du Cameroun, obyvatelé Brity spravovaného území rozhodovali až následně v referendu organizovaném OSN pouze o tom, zda upřednostňují sloučení s již samostatnou La République du Cameroun či Nigérií (Chiatoh, 2019: 682). Volba obyvatel Britského Jižního Kamerunu vedla k vytvoření Federativní republiky Kamerun 6. Dle představ anglofonních elit měla tato forma státu zajistit rovné partnerství pro obě země (Ebolo, 2012: 6), prezident La République du Cameroun a budoucí hlava federace Ahmadou Ahidjo se však odmítal vzdát silných pravomocí, jež mu doposud náležely (Awasom, 2002: 24-25), a prosadil tudíž návrh ústavy, který

5 Rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora z roku 2002 adresující dlouholetý spor mezi Nigérií a Kamerunem o poloostrov Bakassi označilo území dříve ovládané Nigérií za náležející Kamerunu. Toto teritorium nyní spadá do anglofonního secesionistického regionu Southwest (Baye, 2010).

6 Svěřenecké území pod britskou správou, které představovalo oproti Francouzskému Kamerunu pouze malý cíp země lemující hranici s Nigérií, bylo rozděleno na Severní a Jižní Kamerun. Severní Kamerun hlasoval pro připojení k Nigérii. 11

umožňoval udržení centralizované moci navzdory federální konfiguraci státu (Konings, 1999: 290). Díky tomu mohl následně využít cestu prezidentských dekretů k omezení autonomie anglofonního území či eliminaci jeho jedinečných charakteristik souvisejících s pozůstatky britské správy (Konings a Nyamnjoh, 2003: 53 a Kingsley- Arthur, 2018: 93). Naprostého potlačení federalismu dosáhl Ahidjo v roce 1972. Anglofonní obyvatelstvo však zpochybňovalo legalitu provedeného ústavního referenda vedoucího ke vzniku Sjednocené republiky Kamerun, a to nejen z důvodu jeho netransparentnosti ale i skutečnosti, že článek 47 původní Ústavy z roku 1961 uváděl, že „jakýkoliv návrh na revizi ústavy, který poškozuje jednotu a integritu federace, je nepřípustný“ (Konings, 1999: 305). Paul Biya, který nahradil Ahidja v roce 1982, pokračoval nicméně v centralizaci formálními kroky, kdy změnil název země na jméno, jež nesl původní frankofonní stát před sjednocením v roce 1961, tedy La République du Cameroun, a odstranil druhou hvězdu ze státní vlajky představující anglofonní část země. Kulturní i politická identita anglofonního obyvatelstva se tak ztrácela v rámci unitárního státu na úkor identity většinové frankofonní populace (Konings a Nyamnjoh, 2003: 195-196). Snaha o asimilaci vyvolala nicméně odpor v podobě formování různých anglofonních hnutí a asociací, které se mohly stát aktivní až v rámci politické liberalizace v 90. letech minulého století. (Doho, 2020: 9). Odmítavý postoj režimu k anglofonním požadavkům týkajících se větší míry autonomie a vyhrocená vyjádření těchto organizací, které měly tendenci celý konflikt idealizovat, a obviňovat "zlé" frankofony jako celistvou skupinu za situaci "ubohých" anglofonů, přispívaly k prohlubování polarizace společnosti a vytvářely překážky jakékoli frankofonní sympatie k anglofonním zájmům (Konings, 1999: 316-318).

Politická historie Kamerunu je tak z pohledu anglofonního obyvatelstva protkána zásadními křivdami, které jsou současnými secesionistickými skupinami označovány jako klíčové důvody pro vyhlášení nezávislosti tzv. Federativní republiky Ambazonia, jejíž legitimitu odvozují od statusu Jižního Kamerunu jakožto území s mezinárodně uznanými hranicemi pod záštitou OSN, jemuž byla přislíbena samostatnost (Interim Government of Ambazonia, 2018).

12

4.2. Socioekonomické faktory Světová banka označuje Kamerun za zemi s nízkým středním příjmem, kterou sužují dva zásadní problémy, a to chudoba a nerovnost. Nejpostiženějšími územími jsou v tomto ohledu region Far North, tedy nejsevernější region země, jenž je ohniskem útoků nigerijské skupiny Boko Haram, a Northwest a Southwest regiony, které představují jediné dvě anglofonní provincie (The World Bank, 2019). Příčinou strádání těchto regionů jsou zajisté z velké části v současnosti probíhající konflikty, anglofonní regiony byly však i v období před vypuknutím konfliktu méně rozvinuté a jejich obyvatelé značně socioekonomicky znevýhodněni.

Přestože je Kamerun formálně bilingvální zemí, kdy jak angličtina, tak francouzština představují oficiální jazyk, s postupnou centralizací země začala být stále více ve veřejném prostoru upřednostňována francouzština. Lepší pracovní příležitosti v zemi, kde stát představuje primárního zaměstnavatele, byly následně pro anglicky mluvící obyvatelstvo značně limitovány (Anchimbe, 2005:12). Přijímací řízení na pozice ve státní správě i bezpečnostních složkách byly vedeny pouze ve francouzštině, a dominance tohoto jazyka byla patrná také v médiích, vzdělávacích institucích i dalších státních organizacích a podnicích (Akum, 2009: 23-24 a Nwati, 2020: 158). Z tohoto plynula také značně nevyvážená politická reprezentace anglofonního obyvatelstva, kdy od sjednocení v roce 1961 nebyl například anglofon nikdy v čele důležitých ministerstev či rovněž nezastával klíčové diplomatické funkce (Ebolo, 2012: 9). Oficiálně měl být bilingvalismus podporován také v rámci všech stupňů vzdělávání, a to při zachování obou zděděných vzdělávacích systémů, jak anglosaského tak francouzského. I přes snahu vlády v 80. letech prosadit harmonizační politiku v tomto odvětví, zůstal tzv. General Certificate of Education (GCE) díky značnému nesouhlasu anglofonního obyvatelstva platnou závěrečnou zkouškou vyššího sekundárního vzdělávání (Doho, 2020: 7-8). S ohledem na terciární stupeň studia však zachování GCE představuje spíše komplikaci při skládání vstupních testů, které jsou na většině kamerunských univerzitách založeny na francouzském Brevet d´Etudes du Premier Cycle (BEPC). (ICG, 2010a: 22). Některé z těchto institucí mají oficiálně bilingvální podobu, jak však zdůrazňuje Echo, poměr přednášek vedených ve francouzštině a angličtině je ve značném nepoměru, a to i 80:20 (Echu, 2004:26). Přestože byly v letech 1993 a 2011 založeny v centrech anglofonních regionů Buey

13

a Bamendě dvě nové univerzity, jež měly být postaveny na anglosaském modelu vzdělávání, tato zásadní charakteristika nebyla vládou respektována (Nfi, 2014: 126).

Státní instituce i jiné hospodářské podniky svým nastavením, stejně jako kamerunský vzdělávací systém jasně upřednostňují francouzský jazyk nad anglickým. Pro anglofonní obyvatele, kteří chtějí dosáhnout lepšího socioekonomického postavení, je tudíž nutností naučit se francouzsky. Abongdia tak označuje kamerunský bilingvismus za jednostranný (one-way bilingualism) (Abongdia, 2009). Není tedy překvapující, že problematika anglického jazyka a specifického právního a vzdělávacího systému anglofonních regionů stála na počátku protestů v roce 2016 rozpoutávajících současný konflikt.

4.3. Přítomnost přírodních a jiných zdrojů Ekonomické problémy anglofonního obyvatelstva pramení nicméně také z nerovnoměrné distribuce státních zdrojů. Přestože anglofonní regiony produkují přibližně 70 % všech přírodních zdrojů země, návratná část z celkového zisku představuje pro tyto regiony pouze zanedbatelné číslo. Přerozdělování má za následek zaostalost a nízkou úroveň rozvoje anglofonního území, kdy chybí potřebná průmyslová základna či kvalitní infrastruktura (IPSS, 2020: 4). K významu přírodního bohatství, kterým jsou anglofonní regiony obdařeny, odkazuje i oficiální hymna secesionisty vyhlášené Ambazonie, a to veršem: „Here in our nation flowing with milk and honey…“ (Ekah, 2019: 147). Pomyslným mlékem a medem jsou v reálném případě převážně ropa, zemní plyn, dřeviny, tropické plodiny rostoucí na rozsáhlých plantážích, minerály a jiné suroviny (The World Bank, 2019).

Nejvíce problematickou se stala těžba ropy, jejíž zásoby byly objeveny v 70. letech v regionu Southwest. Ropa začala brzy představovat nejcennější exportní komoditu země tvořící přibližně 50 % celkových vývozů (Trading Economics, 2019). Výnosy z její produkce jsou však z velké části využívány k rozvoji frankofonní oblasti či jsou předmětem státní korupce (ICG, 2010b: 12-13). Jediná rafinerie v zemi lokalizovaná v blízkosti pobřežního města Limbe, je navíc spravována státní společností Sonara, jejíž personál tvoří převážně frankofonní zaměstnanci (Konings, 1999: 304). Anglofonní obyvatelstvo má tak nulovou kontrolu nad tímto přírodním zdrojem. Secesionistické skupiny jsou si vědomy významu ropných zásob na „ambazonském území“, kdy

14

v současnosti využívají možnost budoucích těžebních práv v rámci nezávislé Ambazonie jako nástroj vyjednávání zahraniční podpory (Ekah, 2019: 150).

Před objevením ropy byla kamerunská ekonomika závislá na vývozu zemědělských plodin, přičemž většina opět pocházela z anglofonního území. V tomto ohledu hraje důležitou roli polostátní korporace Cameroon Development Corporation (CDC), která sdružuje produkci všech plantáží v zemi. Zásadním problémem zmíněného agro- industriálního podniku jsou však korupční praktiky jeho vedení. Klientelistický systém vede k dosazování přátel režimu na manažerské pozice, což má za následek špatné plánování a využívání financí státu (Konings, 1996: 211). CDC jakožto polostátní podnik ovládající anglofonní zdroje představuje v současnosti jeden z cílů útoků povstaleckých skupin, které zajistily jeho permanentní uzavření, aby tak poškodily státní ekonomiku, či například mění dosavadní plantáže pod záštitou CDC na svá výcviková centra (Kindzeka, 2018b).

4.4. Slabé vládnutí Na rozdíl od vývoje v jiných afrických zemích, v Kamerunu převažovala od získání nezávislosti relativní politická stabilita. Tato stabilita však byla zajištěna skrze utvrzení autoritativního režimu. Vláda prvního prezidenta Ahmadou Ahidja (1961-1982) vedla k utvoření centralizovaného autoritářského státu s jedno-stranickým politickým systémem (ICG, 2010a: 7). Ahidjův nástupce Paul Biya (1982-) byl sice v 90. letech pod tlakem mezinárodního společenství nucen přijat určité liberální reformy vedoucí mimo jiné k obnovení multipartismu. Biyovi se však podařilo díky manipulaci voleb udržet svoji mocenskou pozici i přes existenci opozičních stran (ICG, 2010a: 13). Dnešní politický režim v Kamerunu lze označit jako soutěživý autoritarismus, opoziční strany se mohou podílet na soutěži o moc, reálně na ni ale dosáhnout nemohou (Freedom House, 2020). Prim stále hraje vládnoucí strana prezidenta Biyi Kamerunské lidové demokratické hnutí (CPDM), která v současnosti zaujímá 167 ze 180 míst v kamerunském Národním shromáždění (France24, 2020b). Prezident Biya zastává roli hlavy státu již 38 let. Své dlouhé vlády dosáhnul mimo jiné odstraněním ústavního limitu prezidentských období v roce 2008 (ICG, 2010b: 1). Výsledky sporných prezidentských voleb z listopadu 2018 zajistily 87letému Biyovi post prezidenta až do roku 2025 v rámci jeho již sedmého mandátu. Biya má značnou kontrolu nad politikou

15

v zemi, přestože osobně se v Kamerunu nachází zřídka, a více času tráví spíše v zahraničí, převážně ve Švýcarsku (BBC, 2018d).

Politickou situaci v Kamerunu označují mezinárodní vládní i nevládní organizace (The World Bank, 2019; Transparency International, 2019; Amnesty International, 2020; Freedom House, 2020; ICG, 2010a) za značně problematickou s ohledem na slabost institucí; klientelistický systém, který vede k špatné kvalitě veřejných služeb; korupci, která brání ekonomickému rozvoji a schopnosti přilákat investice; a pocit marginalizace vycházející z vysoce centralizovaného státního uspořádání. Zvýšená pozornost je na tomto místě věnována korupci v rámci státního systému, která je systematická a běžná ve všech sektorech. V letech 1998 a 1999 byl organizací Transparency International Kamerun umístěn na první místo v žebříčku zemí s největší mírou korupce (Transparency International, 1998). V současnosti zastává 153. místo ze 180 ti zkoumaných států (Transparency International, 2019). Dosavadní iniciativy v boji proti korupčním praktikám byly i přes nátlak mezinárodních ekonomických organizací jako je Světová banka nedostatečné (Freedom House, 2020).

Důležitým faktorem vedoucí ke stabilitě Biyova režimu je značná přítomnost bezpečnostních složek (armáda, četnictvo, policie) ve všech oblastech života. Ozbrojené složky byly již od vzniku samotného Kamerunu trénovány a využívány k boji proti vlastním občanům na pozadí probíhajícího povstání 7 . Postupem času se z nich stal nástroj represe, výrazný například při potlačovaní politické opozice (ICG, 2010b: 7). Bezpečnostní sbory nicméně trpí zásadní slabinou a tou je jejich vnitřní fragmentace hned v několika liniích. První z nich se týká tenzí mezi generacemi. Klientelismus vedl k vytvoření určité vojenské buržoazie, která má výsadní postavení oproti zbytku armády. Tato privilegovaná vrstva však značně stárne, přičemž věk generálů překračuje dokonce zákonnou hranici odchodu do důchodu. Tato skutečnost vyvolává problémy mezi nimi a mladými důstojníky, kteří se tak jen stěží dočkají povýšení. Pokud je však již některý z důstojníků povýšen, jedná se z velké části o příslušníka etnika Beti, ke kterému náleží prezident Biya. Ozbrojené složky jsou tak současně etnicky polarizované. Dalším problémem je celkově špatné vybavení a nedostatečný výcvik vojáků pramenící ze značně úzkého vojenského rozpočtu a špatného nakládáním

7 V v 50. a 60. letech v zemi probíhalo povstání vedené Union of the Peoples of Cameroon (Awasom, 2002: 5).

16

státními zdroji. Armáda, četnictvo i policie jsou tak hodnoceny jako neefektivní, výjimku v tomto ohledu tvoří pouze Prezidentská garda a elitní jednotka BIR (Rapid Intervention Battalion), jež jsou pod přímou správou Kanceláře prezidenta, a mají tak speciální status. Problematická je také nedisciplinovanost vojáků a dokonce jejich časté zapojování do nelegálních kriminálních aktivit (ICG, 2010b: 7-11).

17

5) Myšlenka secese v anglofonním odboji a počátek tzv. anglofonní krize

Idea secese nabyla poprvé na významu mezi anglofonní elitou poté, co prominentní právník Fon Gorji Dinka v reakci na změnu názvu a oficiální vlajky země v roce 1984, a tedy faktickému odstranění anglofonní státnosti, prohlásil vládu prezidenta Biyi za protiústavní a volal po vytvoření nového státu - Ambazonské republiky (Konings, 1999: 306). Tento název, jenž pochází z portugalského slova Ambas Bay, které označuje přírodní hranici v podobě zátoky mezi frankofonní a anglofonní částí země, převzaly v roce 2017 také současné secesionistické skupiny (Ekah, 2019: 143). Mezi výše zmíněným „prvním“ a „posledním“ vyhlášením samostatné Ambazonské republiky, však leží významná tradice anglofonního odboje8.

Ani jedna z odbojových organizací působících aktivně v 90. letech minulého století, ať již Národní rada Jižního Kameru (Southern Cmeroons National Council, SCNC) jako hlavní organizace podporující secesi, nebo pro-federální Kamerunské anglofonní hnutí (Cameroon Anglophone Movement, CAM) jakožto nejstarší a jediné anglofonní sdružení působící legálně, neměla dostatečně efektivní vedení a struktury, které by zajistily mobilizaci široké populace (Fonchingong, 2013: 228). Nejednotnost anglofonního hnutí tvořeného množstvím organizací, rostoucí nesouhlas ohledně zvolené strategie v rámci secesionistického proudu9 a útlak ze strany kamerunské vlády tak paralyzovali odboj do nového milénia. SCNC, jež byla pro podporu secese ustavena za nelegální, musela fungovat tajně. Řada jejích členů i dalších anglofonních Kameruňanů tak odešla do exilu, čímž se odbojová činnost se přenesla do rukou diaspory a internetové stránky provozované ze zahraničí se staly důležitým prostředkem k mobilizaci pro anglofonní zájem (Ebolo, 2012: 24).

V roce 2016 se však otázka „anglofonního problému“ znovu projevila s takovou intenzitou, jako nikdy předtím. Vše odstartovala v říjnu zmíněného roku stávka anglofonních právníků a učitelů reagující na asimilační politiku vlády, kdy byli do anglofonních regionů dosazováni frankofonní pedagogové neznalí anglického jazyka, a

8 Více viz Konings a Nyamnjoh, 2003 či Ebolo, 2012.

9 SCNC se nezapojovala do násilných aktivit, naopak dávala důraz na právní argumentaci a odvolávání se k mezinárodním organizacím. S tímto postupem však ne všichni souhlasili a došlo tak k fragmentaci SCNC. (ICG, 2017b: 7)

18

stejně tak frankofonní obhájci a soudci neznající angloamerický právní systém 10 . Pokojné protesty právníků a učitelů, se setkaly s násilným potlačením ze strany kamerunské vlády. Fotografie a video-záběry kolující na sociálních sítích, z nichž některé zachycovaly skutečné jednání režimu, avšak spousta z nich byla také dezinformacemi cílící na mobilizaci anglofonního obyvatelstva, přeměnily omezené protestní akce na masové demonstrace (Ngange a Mokondo, 2019: 60-61). Zapojení široké veřejnosti přidalo protestům nový rozměr, kdy byla adresována celková politická a ekonomická marginaliazce anglofonního obyvatelstva (Anchimbe, 2005: 169).

Vládní představitelé reagovali na zvyšující se intenzitu nepokojů zahájením jednání s pedagogy a právníky organizovanými pod záštitou nově vzniklého Konsorcia (Cameroon Anglophone Civil Society Consortium, CACSC). Jednání byla nicméně po třech měsících přerušena anglofonní stranou v návaznosti na policejní brutalitu, se kterou se setkaly stále probíhající demonstrace, jež se přenesly také do roku 2017. CACSC poté vyhlásila tzv. operaci Ghost Town napříč anglofonními regiony, jejímž smyslem bylo uzavření veškerých podniků a institucí, včetně škol, vybrané dny v týdnu. Tímto měla být vláda přinucena k přistoupení na všechny požadavky přednesené v rámci jednání, mezi nimiž byl mimo jiné návrat k federalismu, jenž měl zaručit koexistenci obou vzdělávacích a právních systémů (IPSS, 2020: 10). Kamerunský režim však odpověděl zakázáním činnosti Konsorcia a pozatýkáním jeho hlavních lídrů (ICG, 2017b: 13).

Zastánci federalismu, jejichž platformou se stalo Konsorcium, hráli klíčovou roli v počátku konfliktu (ICG, 2019: 13). Zatčení hlavních lídrů CACSC vedlo nicméně k oslabení federalistického proudu, a dominantní roli získala diaspora upřednostňující secesi. Vedoucí úloha CACSC byla nahrazena organizací zastřešující vícero anglofonních hnutí Southern Cameroons Ambazonia Consortium United Front (SCACUF). Přestože SCACUF zastával cestu pokojného vyjednávání, v květnu roku 2017 se začaly tvořit anglofonní milice (ICG, 2017a). Tyto malé radikální skupiny využívaly hrozbu násilí proti každému, kdo se odmítal zapojit do stále probíhající

10 Kamerun zdědil dva právní systémy. Kontinentální evropské právo (civil law) bylo praktikováno ve francouzsky mluvící části a angloamerické právo (common law) v anglofonních regionech. Koexistence obou právních systémů byla zajištěna kamerunskou ústavou (Caxton, 2017).

19

stávky v rámci operace Ghost Town (ICG, 2017b: 14), a postupně začaly útočit také na vládní budovy a samotné příslušníky bezpečnostních složek (HRW, 2018: 16),

Vše vyvrcholilo 1. října 2017, v den výročí spojení Britského Jižního Kamerunu s La République du Cameroon, když SCACUF symbolicky vyhlásil nezávislost Federativní republiky Ambazonia. V rozporu s vládními nařízeními vyhlášenými v rámci nouzového stavu, kdy byl na anglofonní regiony kvůli obavám z nepokojů uvalen zákaz shromaždování a další omezení; začaly desítky lidí v ulicích pokojně slavit vyhlášení nového státu (ICG, 2017d: 2). Ještě ten den nicméně Biya rozhodl o vyslání ozbrojených složek do anglofonních regionů. Příslušníci ozbrojených sil reagovali na místě nepřiměřenou silou, včetně otevřené palby na demonstranty (Schlein, 2017). Za pouhých šest dní bylo přes 100 civilistů zraněno, přibližně dvě desítky lidí zabity a 500 Kameruňanů zatčeno (Amnesty International, 2017b). Násilné střety mezi anglofonními milicemi a vládními silami přerostly následně až v otevřený konflikt (ICG, 2017d: 14).

Dle Wooda začíná secesionistická krize ve chvíli, kdy byly vyčerpány všechny možnosti vzájemného soužití secesionistického regionu a mateřského státu. Moment, kdy odstartuje proces secese či se centrální vláda rozhodne záměry potlačit silou, označuje Wood jako bod, odkud není návratu (Wood, 1981: 128). Počátek tzv. anglofonní krize, tedy ozbrojeného konfliktu mezi kamerunskou vládou a povstaleckými skupinami, je ohraničen vyhlášením nezávislého státu Ambazonia a brutálním potlačením z velké části nenásilných demonstrací vládními složkami (IISS, 2020).

20

6) Povstalecké skupiny 6.1. Organizační struktura 6.1.1. Skupiny Z nejednotného secesionistického hnutí se postupně vykrystalizovaly dvě primární politické organizace se svými militantními křídli, jež se prezentují jako navzájem si konkurující samozvané vlády vyhlášeného státu Ambazonia, a sice Interim Government of Ambazonia a Ambazonia Governing Council. Mimo tyto organizace, které jsou hlavním předmětem analýzy, stojí několik méně významných politicky aktivních uskupení, jež se však nezapojují do ozbrojeného odporu, a zejména celá řada dalších militantních skupin, na jejichž přesném počtu se různé zdroje neshodují.11 Následující text se bude zaměřovat pouze na relevantnější z nich, jako jsou SOCADEF, Red Dragons či Tigers of Ambazonia, které jsou početnější a aktivnější než jiná menší uskupení o několika desítkách jedinců, jež poměrně často představují spíše kriminální entity, než skupiny bojující za nezávislost Jižního Kamerunu.

a) Interim Government of Ambazonia a Ambazonia Self-defence Council a. Politické křídlo

SCACUF stojící za symbolickým vyhlášením nezávislosti Ambazonie se transformoval na Interim Governemnt of Ambazonia (IG), tedy jednostranně ustavenou prozatímní vládní strukturu, která dle secesionisty zřízených oficiálních webových stránek zahrnuje legislativní, exekutivní i soudní složku moci. Tato webová stránka, sloužící spíše pro propagandistické účely a sbírku příspěvků, je operována ze zahraničí, kde se také nachází většina členů „vlády“. Prvním prezidentem Ambazonie byl zvolen předseda bývalého SCACUFu Sisiku Julius Ayuk Tabe, který se těšil velké oblibě mezi anglofonními aktivisty. Nicméně, po jeho zatčení v lednu 2018 v hotelu hlavního města Nigérie Abuji a následné deportaci do rukou kamerunských bezpečnostních složek spolu s dalšími 46 ti secesionisty (BBC, 2018a), se stal hlavou virtuálně působící vlády Samuel Ikome Sako, bývalý pastor žijící v USA (HRW, 2018: 18). Tato změna vedení vedla k rozporům uvnitř IG. Sisiku odsouzený v srpnu 2019 na doživotí (Maclean, 2019a) prohlásil Saka

11 ICG uvádí, že existuje celkem 7 klíčových milic a 20 dalších menších uskupení semi- kriminálního charakteru (ICG, 2019: 32-33). Gareth Browne z Foreign Policy konstatuje, že celkový počet skupin dosahuje přibližně 20 ti (Browne, 2019). CISAC odhaduje celkový počet skupin na 6, což je však značně podhodnocené číslo (CISAC, 2019).

21

za nelegitimního vůdce poté, co obměnil členy vlády svými příznivci a dle některých špatně nakládal s financemi organizace (ICG, 2019: 10). Sisikova žádost o obnovu původního kabinetu se setkala s odporem Saka. Legislativní složka IG Restoration Council obvinila Sisika z velezrady a prohlásila ztrátu jeho mandátu hovořit jménem Ambazonie (Journal du Cameroon, 2019c). Sisiku nicméně nadále zůstává předním lídrem anglofonního hnutí (Reuters, 2020). IG, v jehož rámci proti sobě v současnosti stojí dvě frakce – IG Sisiku a IG Sako, představuje nejvíce politicky důvěryhodnou a nejlépe financovanou secesionistickou organizaci (ICG, 2019: 10).

b. Militantní křídlo

IG původně vedený Sisikem se zásadně vymezoval proti ozbrojenému odporu. Jelikož však násilné incidenty propukaly s čím dál tím větší intenzitou a tvořily se stále nové samostatně působící milice, přiklonil se IG v čele již se Sakem k ozbrojenému boji prostřednictvím koordinace existujících ozbrojených skupin, a to pod záštitou v březnu 2018 zformovaného Ambazonia Self-Defence Council (ASDC). Této platformy pro spolupráci se nicméně některé anglofonní milice odmítly zúčastnit. S jistotou lze za členy ASDC označit pouze skupiny Red Dragons, Tigers of Ambazonia, Ambazonia Restoration Army, 7 Karta (či Kata) a Southern Cameroon Restoration Forces (IPSS, 2020: 9). Jeho součástí by měly být však i další milice, informace o tom, které z mnoha anglofonních uskupení jimi jsou, nejsou nicméně dostupné. Členská základna ASDC je Gerethem Brownem však odhadována jako nejpočetnější ze všech anglofonních ozbrojených uskupení (Browne, 2019). ASDC nicméně postrádá centralizovanou strukturu velení, přičemž struktura jednotlivých lokálně působících skupin, z nichž je složen, není vždy jasná. Roztržka v rámci politického křídla IG navíc vyvolala konflikty také mezi jednotlivými ozbrojenými skupinami tvořícími ASDC, kdy některé jsou v současnosti věrné Sisikovi a jiné Sakemu. ASDC tudíž představuje spíše nefunkční platformu pro kooperaci, kdy jsou vazby mezi oběma frakcemi IG a ozbrojenými skupinami značně slabé, a jednotlivé milice fungují nadále spíše samostatně (IISS, 2020). Nejvýznamnější z nich jsou popsány ve třetí podkapitole této části.

b) Ambazonia Governing Council a Ambazonia Defence Forces a. Politické křídlo

22

Ambazonia Governing Council (AGovC) vznikl již v roce 2013 sloučením frakcí několika pro-secesionistických organizací včetně prominentní SCNC a jí příbuzných uskupení. Přestože SCNC byla známá svým mírovým postojem k otázce řešení anglofonního problému, v rámci AGovC se prosadily spíše radikálnější hlasy mladší generace, a tak není překvapující, že AGovC uplatňoval od počátku anglofonní krize cestu ozbrojeného konfliktu. Jakožto de facto nástupce bývalých klíčových uskupení zaujal náležející postavení prozatímní vlády, konkurujíce tak IG. Oficiální webové stránky AGovC popisují vládní strukturu této organizace, report Intenrational Crisis Group nicméně podotýká, že prezident AGovC Ayaba Cho Lucas je nesporným vůdcem, jež přijímá rozhodnutí prakticky samostatně, na rozdíl od relativně kolegiálního způsobu rozhodování v rámci IG (ICG, 2019: 11). Ayaba Cho byl hlasitým podporovatelem secese již v době studia na Univerzitě v Buey v 90. letech minulého století, kvůli čemuž byl také nucen odejít do současného exilu v Norsku (CISAC, 2019).

b. Militantní křídlo

AGovC zahájil organizovaný ozbrojený odpor jako první ze všech anglofonních skupin, když v září 2017 vytvořil své militantní křídlo Ambazonia Defence Forces (ADF či Ambazonia Military Forces), které provedlo prvotní útok ještě daný měsíc, tedy několik týdnů před samotným vyhlášením Federativní republiky Ambazonia (Atabong, 2017). ADF se staly nejprominentnější ozbrojenou skupinou, přihlašující se k odpovědnosti za většinu útoků. Rozsah jejich aktivit zahrnuje, oproti jiným secesionistickým milicím působícím pouze lokálně, oba anglofonní regiony Southwest i Nortwest (IPSS, 2020: 8). Na rozdíl od špatného kontaktu mezi IG a ASDC, je v rámci ADF patrná určitá míra koordinace politickým křídlem, které pro tento účel ustavilo Ambazonia Defence Council (ADC, či nově National Liberation War Council), jehož úkolem je řízení aktivit ADF. Předsedou ADC, který se blíže podílí na každodenní činnosti ADF, je Benedict Kuah, titul vrchního velitele nicméně náleží prezidentu Ayabovi (CISAC, 2019). Oficiálního mluvčího ADF představuje Tapang Ivo Tanku, bývalý novinář žijící v USA, za ADF nicméně hovoří i Asu Lucas a Capo Daniel (Godlove, 2020). Veřejnosti jsou známa také jména dvou klíčových velitelů ADF, a to „generála“ Iva, jež byl v prosinci 2018 zabit kamerunskou elitní jednotkou BIR, a „generála“ Efanga, jež jej nahradil (Journal du Cameroon, 2018b). ICG odhaduje počet členů ADF na 200-500 (ICG, 2019: 32), samotná skupina uvádí výrazně vyšší číslo, a to až 1 500 bojovníků (IISS, 2020). 23

c) další ozbrojené skupiny

Pokud nepočítáme ASDC jakožto v praxi převážně nefunkční iniciativu, patří v žebříčku důležitosti ve smyslu počtu útoků a síly na druhé místo hned za ADF milice z názvem Southern Cameroons Defence Forces (SOCADEF). Skupina založená v roce 2017 jako militantní křídlo African People´s Liberation Movement (APLM) si udržuje silnou pozici v regionu Soutwest ve správní oblasti Meme. SOCADEF působí mimo ASDC i ADF (IPSS, 2020: 8). V jeho čele stojí Ebenezer Akwanga, významný anglofonní aktivista žijící v USA (HRW, 2018: 20). V poli nicméně vedou SOCADEF další lídři, jako byl například kamerunskými složkami eliminovaný „generál“ Andrew Ngoe (Journal du Cameroon, 2019a). Přestože skupina uvádí, že ve svých řadách slučuje více jak 3 500 bojovníků, ICG odhaduje členství SOCADEFu přibližně na 400 (ICG, 2019: 33). Další od roku 2017 působící skupinou jsou Red Dragons ovládající většinu správního území Lebialem v provincii Southwest (HRW, 2018: 20). Úspěch této skupiny lze přičítat zkušenostem jejího velitele Olivera Lekeaka přezdívaného „polní maršál“, jenž býval příslušníkem kamerunské armády. Přestože tento vojenský zběh oficiálně vyjádřil souhlas s přičleněním své milice k ASDC, prohlásil se v říjnu roku 2019 za svrchovaného vládce Lebialemu, uzurpujíc tak moc místním náčelníkům, na něž skupina cílila již delší dobu (Kindzeka, 2019e). ICG odhaduje počet bojovníků Red Dragons přibližně na 200 (ICG, 2019: 33). Tigers of Ambazonia působící v regionu Southwest v rámci správních území Manyu a Meme pod vedením Nchia Martina Achua, mají dle svého velitele okolo 2 000 členů (Reuters, 2018). ICG toto číslo upravuje na 500 (ICG, 2019:33). Tigers i jiné anglofonní milice jsou nicméně složeny z menších buněk vedených samozvanými „generály“ či „plukovníky“, kteří poměrně často přislibují svou věrnost hned několika skupinám najednou, určení přesného počtu členů jednotlivých skupin je tudíž problematické (Chothia, 2018). Jen některé z mnoha dalších lokálně působících milic jsou například 7 Karta s přibližně 200 členy, The Sword of Ambazonia opět s 200 bojovníky, Ambaland Quifor se stejným počtem, Southern Cameroons Restoration Froces se 100 členy či Vipers nebo Bambalang Marine Forces. Mimo tyto organizace existuje dle ICG dalších 20 semi-kriminálních skupin, které mají pouze několik desítek členů. Celkový počet skupin však není známý (ICG, 2019: 33).

24

Vzájemné vztahy mezi skupinami (Viz Příloha č. 1

a) Politická uskupení

Jak již bylo zmíněno, mimo IG a AGovC, které představují nejvýznamnější politické organizace zapojující se do ozbrojeného boje skrze svá militantní křídla, stojí několik dalších politicky aktivních uskupení, která usilují o nezávislost Ambazonie pokojnou cestou. Snahy o koordinaci těchto skupin existují, jejich realizace je nicméně zatížena konkurujícím postavením AGovC a obou frakcí IG, kdy se tyto entity snaží vytvořit vlastní zastřešující organizaci a získat tak vedoucí úlohu.

Jako první vznikl z iniciativy AGovC v roce 2018 Ambazonia Recognition Collaborative Council (ARCC), IG pak o rok později přišel rovnou se dvěma pokusy o sjednocení anglofonních politických organizací, a to prvně pod záštitou Southern Cameroons Liberation Council (SCLC) (Bareta, 2019), a později v podobě Amaboznia Coalition Team (ACT) jakožto doposud největší platformy (Interim Government, 2020). Ani jedna ze zmíněných zastřešujících organizací nicméně nefunguje efektivně a v komunikaci mezi jejími členy panují značné nedostatky. Příkladem může být nedorozumění ohledně omezení uvalených na sub-region Fako, kdy SCLC jednostranně vyhlásil jeho ukončení, s čímž však zásadně nesouhlasil IG a trval na pokračování této iniciativy (Journal du Cameroon, 2019b). Zastřešující organizace se tak stávají pouze dalšími z mnoha skupin chaotického anglofonního hnutí, jež pouze přispívají k rostoucímu zdvojování úsilí.

Přestože AGovC a dvě frakce IG představují navzájem si konkurující exilové vlády Ambazonie a je mezi nimi patrná určitá míra rivality, jejich vztahy nejsou přímo konfliktního rázu. Občasná negativní prohlášení na úkor lídrů druhé skupiny a neshody ohledně přijatých kroků jsou v zápětí vyvažována slovy podpory a volání po jednotě (Journal du Cameroon, 2019d).

b) Ozbrojené skupiny

Obdobná situace panuje mezi ozbrojenými skupinami operujícími přímo v Kamerunu. Milice spolu poměrně často spolupracují, přičemž tato spolupráce neprobíhá pouze mezi různými skupinami spadajícími pod ASDC, ale také mezi nimi a SOCADEF či ADF. V tomto ohledu bylo významným ustavení formální spolupráce mezi ozbrojenými milicemi v podobě Ambazonia Self-Defence Forces (či Contender Force of Ambazonia). 25

Dle některých zdrojů má tato skupina 13 členů (Chimtom, 2019a), s jistotou lze však identifikovat pouze 6, a to ADF, Tigers, British Southern Cameroons Resistance Forces, 7 Katas, The Swords of Ambazonia a Amba Guerrillas (AmbaNews24, 2019).

Kooperační vzorec chování je nicméně sporadicky narušován případy přímého konfliktu. Například v prosinci roku 2018 došlo ke střetu členů ADF a jedné z dalších milic [dle ICG se jednalo o SOCADEF (ICG, 2018d), dle CISAC o Tigers of Ambazonia (CISAC, 2019)], který skončil úmrtím dvou secesionistů; či v lednu roku 2019 samozvaný generál Chacha pod záštitou Southern Cameroon Restoration Forces hlásící se k ASDC unesl 40 členů ADF, z nichž 6 bylo následně popraveno (Nwati, 2020: 168). Chacha nazýval tyto bojovníky zrádci spolupracujícími s kamerunskou vládou a naléhal na všechny ambazonské milice, aby se spojily pod jeho vlajkou. Počet násilných incidentů mezi skupinami se zvýšil převážně v posledním roce. Primární příčinou jsou zajisté neshody mezi skupinami s ohledem na užití odlišných taktik včetně násilí na civilistech a problematické jednání některých velitelů, kteří se snaží zvýšit své mocenské postavení a samostatně kontrolovat menší kusy území (ICG, 2019:10).

6.2. Strategie a taktika

Dle Jonesova přístupu lze postup anglofonních povstaleckých skupin v rámci ozbrojeného konfliktu označit jako kombinaci strategie gerily a strategie trestu.

a) Strategie gerily

Ayaba Cho Lucas uvedl, že cílem jím vedených ADF je učinit anglofonní regiony neovladatelnými a bojovat tak dlouho, dokud si vláda neuvědomí, že náklady probíhajícího konfliktu, jsou vyšší než přínosy plynoucí z využívání přírodních zdrojů anglofonního území, a přistoupí tak na požadavek plné nezávislosti Ambazonie (ICG, 2019: 11). Útoky ze strany ADF jsou tedy z převážné části namířeny na kamerunské bezpečnostní složky, vládní činitele, místní kmenové vůdce a náboženské představitele, které považují za součást vládní struktury. Na jmenované cíle neútočí pouze ADF, ale i další secesionistické skupiny, problematický je v tomto ohledu nicméně fakt, že ADF představují pouze jednu z mála skupin, která se hlásí ke svým činům. Původci dalších násilných aktů nejsou vždy známi, bojovníci napříč skupinami jsou běžně nazýváni jednotně jako „Amba-boys“ (Fröhlich a Köpp, 2019). První násilné incidenty menšího rozsahu se objevily již v listopadu 2017 v okolí

26

Bamendy, zásadní útoky však zahájily secesionistické skupiny až v prosinci zmíněného roku, kdy se v sub-regionu Manyu střetly s ozbrojenými složkami hned 9 krát (ICG, 2017e). Postupně se konflikt rozšířil do téměř všech anglofonních sub-regionů, jež povstalci nazývají „Ground Zero“ a také frankofonního regionu Littoral (ICG, 2018b). Geografické rozpětí však neznamenalo výrazné rozšíření operačního prostoru jedné skupiny, naopak se začaly tvořit nové lokální milice (Matfess, 2018). Jelikož skupiny nepůsobí pod jednotným centralizovaným velením, koordinace útoků je značně obtížná, a většinou jsou tudíž prováděny nahodile bez dlouhodobého strategického plánu (CISAC, 2019). Nejčastěji se jedná o útok typu hit-and-run s cílem zabití nebo zajetí příslušníků ozbrojených sil (Chothia, 2018) či jsou terčem neživé cíle jako například vládní budovy, policejní stanice a věznice, k jejichž zničení či zpřístupnění používají secesionisté také improvizovaná výbušná zařízení (Journal du Cameroon, 2018a). Výrazným byl zvláště incident, kdy se povstalci pokusili sestřelit civilní letadlo, jelikož dle nich převáželo vojenský personál (Reuters, 2019). Přestože je kontrola teritoria důležitým cílem povstaleckých skupin, secesionistické milice v Kamerunu nemají dostatečné zdroje na to, aby dlouhodobě ovládaly větší kusy území. Ačkoli se jim podařilo na čas obsadit dokonce některé urbanizované městské části díky blokádám, jejich základny se nachází převážně v zalesněných venkovských oblastech bez dostatečné infrastruktury, které jsou těžko přístupné kamerunským bezpečnostním složkám (OCHA, 2020:13). Skupiny se nicméně snaží zamezit kamerunské vládě v kontrole nad anglofonními regiony. Časté jsou útoky na vládní činitele a tradiční náčelníky, kdy byl například mimo jiné v květnu 2020 zastřelen nově zvolený starosta města Mamfe (Journal du Cameroon, 2020b); v lednu 2019 vypálen dům předního anglofonního politika (HRW, 2020a); či v červnu 2019 unesen předseda hlavní opoziční strany (Mudge, 2019). V období voleb skupiny poté usilují o narušení jejich průběhu (HRW, 2020a). Již v březnu 2018 v rámci senátních voleb zaútočili secesionisté na hlasovací místo v Bangemu (ICG, 2018a); výrazně vyšší počet útoků pak zaznamenaly prezidentské volby v říjnu 2018 (Finnan, 2018b); a stejně problematickými se staly parlamentní volby v únoru 2020, kdy bylo mimo jiné uneseno přes 40 kandidátů (Kindzeka, 2019e). Skupiny si dokonce vynucovaly zákaz vycházení, aby tak zamezily občanům v hlasování (ICG, 2020). Tato omezení bývají uplatňována také v období státních svátků uznávaných kamerunských režimem, a to především na Národní den 20. května, který je připomínkou odstranění

27

federativního státního systému prezidentem Ahidjou (Kindzeka, 2018a).

K povstaleckým skupinám se obvykle přidávají mladí muži (i ženy) z nižších sociálních tříd, kteří buďto byli v těžké situaci bez stabilního zaměstnání ještě v období před konfliktem či naopak ztratili práci kvůli němu (CICAS, 2019). Mezi rekruty se však nachází také nigerijští „žoldnéři“, kteří přináší vlastní zbraně a mohou trénovat nezkušené bojovníky (ICG, 2019: 2). Samotné skupiny cílí při rekrutaci na obyvatele nespokojené s kamerunskou vládou, kteří ekonomicky strádají z důvodů jmenovaných v první části práce. Dle některých zdrojů se k povstalcům přidávají také anglofonní zběhové z police či armády (HRW, 2018: 20). Známým bojovníkem, který býval vojákem kamerunských ozbrojených sil, je kupříkladu již zmíněný „polní maršál“ Oliver Lekeaka (ICG, 2019: 33). Jelikož je členská základna skupin složena z nemajetných mladíků, je potřeba získávat finance jinou cestou než ze svých vlastních řad, aby tak skupina mohla vůbec fungovat a zajistit výplaty pro své muže, které představují důležitý zdroj jejich motivace k boji. Hlavní finanční příspěvky putují dle samotných secesionistů od kamerunské anglofonní diaspory. Odkazy na internetové sbírky jsou přítomny na všech webových stránkách i sociálních sítích secesionistů. Každá z hlavních politických organizací nicméně vybírá peníze zvlášť. Dle informací ICG kolísá měsíční rozpočet IG mezi desítky i stovky tisíc dolarů (ICG, 2019: 10-11). Ambe Simon z AGovC zase prohlásil v rozhovoru pro Reuters, že v dané chvíli mají k dispozici 50 000 dolarů (McAllister, 2018). Pro účely financování byla v roce 2018 vytvořena i oficiální kryptoměna tzv. AmbaCoin. Jeden AmbaCoin má hodnotu 25 centů (USD). Za touto měnou, jež má nahradit secesionisty neuznávaný CFA frank a jež má být kryta budoucími výnosy z přírodního bohatství anglofonních regionů, stojí nezávislá skupina, která není přidružena ani k jedné z politických organizací. Frakce IG vedená Sakem uvedla skrze svého mluvčího Chrise Anu, že tuto iniciativu nepodpoří, AGovC naopak vybízí své příznivce k nákupu kryptoměny (Finnan, 2019). Tvůrci Ambacoin uvádějí, že záměrem celého projektu je tvorba digitalizované formy budoucího státního rozpočtu. Vybrané peníze mají být v budoucnu užity na obnovení ekonomiky Ambazonie a financování humanitární pomoci současným uprchlíkům a vnitřně vysídleným osobám (AmbaCoin, n.d.). Dary od diaspory nejsou jediným zdrojem financí, skupiny se také často uchylují

28

k únosům a následnému požadavku výkupného (IISS, 2020). Dle HRW se rozpětí výkupného pohybuje okolo 170 až 2 500 amerických dolarů (HRW, 2019a). Důležitým zdrojem pro vedení povstání je kromě financí také přístup ke zbraním. Secesionistické milice byly zpočátku obvykle špatně vybaveny, a to pouze několika málo střelnými zbraněmi, loveckými puškami či mačetami. V současnosti existují nicméně i případy použití improvizovaných výbušných zařízení. Dle ICG získávají skupiny zbraně na černém trhu převážně v sousední Nigérii či při úspěšných útocích na kamerunské bezpečnostní složky. Z velké části se nicméně stále spoléhají na provizorní ručně vyrobené zbraně, jelikož i přes ochotu nigerijských skupin prodávat, anglofonní milice nemají dostatečné finance na koupi většího množství kvalitnějších zbraní (IISS, 2020 a ICG, 2019: 3)

b) Strategie trestu

Aktivity povstaleckých skupin mohou být namířeny také na civilní cíle. Jedním z hlavních úmyslů kamerunských secesionistických skupin je narušit systém fungování anglofonních regionů. Zásadním krokem představuje v tomto ohledu destabilizace ekonomiky a zamezení poskytování veřejných služeb. Secesionisté nadále pokračují v podobných iniciativách, jako byly v textu již zmíněné operace Ghost Town, kdy vydávají nad určitými oblastmi zásadní omezení týkající se uzavření podniků i dalších institucí či v kritických dobách také přímo zákazy vycházení (ICG, 2018c; ICG, 2020). Jednoznačně největší dopad měla tato opatření na vzdělávací systém. Dle údajů UNICEF z listopadu roku 2019 byl zamezen přístup ke vzdělání více než 855 000 dětem v anglofonních regionech Southwest a Northwest (UNICEF, 2019b). Základní a střední školy jsou pod častými útoky secesionistických skupin, jež si po celé čtyři roky konfliktu vynucují jejich uzavření (Maclean, 2019b). Známy jsou případy vypálení školních budov či únosů žáků i zabití učitelů (UNICEF, 2019a). Mediálně výraznou byla událost z listopadu 2018, kdy bylo v Bamendě uneseno 79 žáků a 3 pedagogové, povstalci je nicméně po 48 hodinách propustili. Přestože únosci svůj čin zaznamenali na video, nepřihlásili se v něm k žádné ze secesionistických skupin (BBC, 2019c). Incidenty podobného rázu mají obvykle neidentifikovatelného viníka, v tomto ohledu vyčnívá pouze skupina s názvem Vipers, která se označuje za „donucovací tým operace Ghost Town“ (Journal du Cameroon, 2017), a která se přihlásila k vypálení několika vládních budov, včetně škol (McAllister, 2018). V konečném důsledku je tak přes 90 %

29

základních škol a 77 % středních škol mimo provoz (UNICEF, 2019b). Dle zdrojů HRW využívají povstalci tyto prázdné budovy jako své základny (Allegrozzi, 2020). Jelikož je však vzdělání nezbytné a tato dlouhodobá prodleva by měla výrazný dopad na budoucí anglofonní generaci, objevují se různé iniciativy, kdy jsou vytvářeny utajované provizorní třídy v rámci anglofonních komunit (Chimtom, 2019b) či UNICEF podporuje projekt výuky prostřednictvím rádia (UNICEF, 2019b). Z veřejných služeb byl značně postižen také přístup ke zdravotní péči. OCHA uvádí, že nefunkčních je v anglofonních regionech okolo 35 % zdravotnických zařízení a zbývající jsou v provozu pouze částečně (OCHA, 2020: 18). Stejně jako školy jsou nemocnice a jiná léčebná střediska pod útoky secesionistů. Jen hrstkou z mnoha případů bylo například vypálení nemocnice v Kumbě v únoru 2019 (Kindzeka, 2019a) a nemocnice v Tobe v říjnu stejného roku; útoky na zdravotní střediska v Ekondo-Titi, Idenau a BuaBua (Amnesty International, 2020); nebo úmyslné zabití pracovníka Lékařů bez hranic v červenci 2020, kterého obvinili povstalci ze spolupráce s armádou (HRW, 2020c). Lékařský personál nicméně netrpí pouze ze strany povstalců, bezpečnostní složky také cílí na lékaře, které obviňují z pomoci ozbrojeným secesionistům. Z důvodu této svízelné situace proto prchají zdravotníci z anglofonních regionů (Kindzeka, 2018d). Vynucování bojkotu ekonomické aktivity ze strany secesionistů je pak nejvíce patrné u v textu již zmíněné Cameroon Developmnet Corporation, která představuje druhého největšího zaměstnavatele v zemi, hned po kamerunském státu (Kindzeka, 2018f). Povstalci již dosáhly permanentního uzavření většiny plantáží, a tudíž snížení výnosů CDC o 90% (The Economist, 2019). Sporadické útoky končící zabitím či zajetím pracovníků CDC vedly také k jejich masivnímu exodu do frankofonní části Kamerunu (Kindzeka, 2018c). Některé povstalecké skupiny cílí také na dobrovolníky nevládních organizací, jejichž úsilí o distribuci humanitární pomoci je tak limitováno (ACAPS, 2019: 7).

Výše zmíněná snaha o omezení veřejných služeb a narušení ekonomické stability země má spíše nepřímý negativní dopad na širokou anglofonní populaci. Skupiny nicméně cílí na civilisty také přímo, ať už se jedná o uvedené pedagogy, studenty, zdravotníky či další jedince, jejichž trestáním se povstalci snaží odradit jiné od spolupráce s kamerunským režimem. Ty, kteří podávají informace ozbrojeným silám o identitě či poloze anglofonních bojovníků jsou označováni jako stávkokazi (blacklegs), a jejich

30

činy musí být dle secesionistů řádně potrestány (Ambazonia Defence Council, 2020b). Incidenty v tomto ohledu zahrnují zabití, mučení i mrzačení a jsou tak mezinárodními vládními i nevládními organizacemi označovány za zločiny proti lidskosti. HRW zdokumentovala četné případy mučení ze strany secesionistických skupin, značné pozornosti se přitom dostalo videu kolujícímu na sociálních sítích, ve kterém skupina povstalců mučí neznámého muže (HRW, 2019b). Další událostí tohoto typu bylo napadení šesti zaměstnanců CDC, kterým secesionisté uřezali prsty, jelikož neuposlechli jejich zákazu pracovat (Kindzeka, 2018f); či setnutí hlavy dozorkyni v ústřední věznici v Bamendě (Amnesty International, 2020). Zmíněné útoky nejsou ojedinělými případy, některé secesionistické skupiny se snaží získat podporu anglofonního obyvatelstva silou skrze vytvoření atmosféry strachu. Velitelem, jenž zastával tento přístup, byl například „generál Divine“, který dle dostupných zdrojů terorizoval obyvatele sub-regionu Meme. Tento prominentní vůdce byl nicméně zabit svými vlastními bojovníky v lednu 2020 právě z důvodu ubližování místní komunitě (Journal du Cameroon, 2020a). Samotní obyvatelé anglofonních regionů se také již několikrát vzbouřili proti jednání secesionistů, kteří plenili jejich vesnice, a na oplátku tak napadli oni základny povstalců (Kindzeka, 2020a).

6.3. Informační kampaň a propaganda Secesionistické skupiny se aktivně zapojují do šíření informací i dezinformací prostřednictvím různých médií. Producenty propagandy jsou z velké části jedinci v diaspoře, ozbrojené milice se na ní však také podílí (Ngange a Mokondo, 2019: 64). Nejvýznamnějším prostředkem je v tomto ohledu pro secesionisty internet a s ním spojená sociální média. Všechny politické organizace mají své webové stránky12 a účty na Facebooku či Twitteru nebo vydávají prohlášení skrze své klíčové osobnosti a oficiální mluvčí. Ozbrojené skupiny pak nahrávají videa převážně na YouTube a dále nechávají kolovat informace vytvořené jedinci v diaspoře. Například skupina Red Drangons je v této činnosti značně aktivní, existují však také účty, které shrnují příspěvky několika skupin najednou. Komunikace mezi politickými křídli i ozbrojenými skupinami probíhají skrze aplikace WhatsApp nebo ZOOM (Okwuosa, 2017). Současně secesionisté vytvořili také „ambazonská média“. V rámci anglofonní krize vzniklo několik online novinových zdrojů, jako jsou například BaretaNews; AmbaNews24; či

12 AGovC https://agovc.org/; IG Sako https://www.ambazoniagov.org/ ; IG Sisiku https://ambagov.org/; ALPM http://www.aplmglobal.org/ 31

The Ambazonian Times a The Guardian Post, které vychází také v tištěné podobě. Z tradičních médií využívají secesionisté kromě zmíněných tištěných novin také rádio; satelitní televizní vysílání SCBC TV a ABC Amba TV; i další publikace.

Informační kampaň secesionistů cílí svým obsahem na místní populaci i mezinárodní publikum. Přestože některé z příspěvků jsou pouze emociálně zabarvené, jiné lze označit přímo za dezinformace. Například několik starších videí zachycující kamerunské ozbrojené síly při porušování lidských práv v průběhu boje proti Boko Haram bylo prezentováno jako evidence násilných aktů vlády proti anglofonní populaci. Dalším případem bylo šíření video-záběrů hořícího domu, který měl být údajně součástí anglofonní vesnice vypálené bezpečnostními složkami, ve skutečnosti se však jednalo o záběry z USA (Essomba a Searcey, 2018). Ngange a Makondo poté v rámci svého výzkumu, soustřeďujícího se na šíření dezinformací na Facebooku a Whatsappu v období anglofonní krize, odhalili několik značně poupravených fotografií a audio- nahrávek, mezi nimiž byla mimo jiné fotografie anglofonních obyvatel protestujících proti operaci Ghost Town, jež byla předělána tak, aby transparenty naopak vyjadřovaly podporu této iniciativě; či uměle vytvořený printsceen tweetu prezidenta Donalda Trumpa vyjadřují podporu vzniku ambazonského státu (Ngange a Mokondo, 2019: 61- 62).

Propaganda hraje důležitou roli při získávání finančních příspěvků, kromě toho je nicméně záměrem většiny novinových článků a prohlášení organizací ospravedlnit akt secese, mobilizovat anglofonní obyvatelstvo, poškodit reputaci kamerunské vlády a zpravit o úspěších povstaleckých skupin. Zásadními tématy v rámci výše uvedených médií jsou v tomto ohledu útoky režimu na civilisty označované jako genocida (Ambazonia genocide library); zprávy o dezerci příslušníků ozbrojených složek, které nazývají okupační silou (Agbor, 2018); diskreditace vlády na všech frontách, ať již se jedná o mírové rozhovory (Bertolt, 2020) či zvládání probíhající humanitární krize (Goldlove, 2020); a naopak vyobrazení secesionistů jako dobře vyzbrojených a organizovaných skupin, které jsou jen kousek od vítězství. Například Ayaba Cho Lucas vydal v červnu tohoto roku prohlášení, že kamerunský stát je již prakticky poražen a probíhající pouze finální boje (Lucas, 2020); či dle článku vydaného před dvěma roky ovládaly ADF již tehdy 80 % anglofonního území (Fru, 2019). Další zdroje informují také průběžně o aktivitách anglofonních milic, kdy ADC kupříkladu vydává téměř

32

každodenně „obranné zpravodajství“ (Ambazonia Defence Council, 2020a). Skupiny pak přidávají nejrůznější videa nově získaných či vyrobených zbraní (AmbaFearless, 2020), přehlídek svých bojovníků (AmbaFearless, 2019) nebo záběry nových rekrutů.

6.4. Vnější podpora

Pro secesionistické povstalecké skupiny, které se snaží o vytvoření nezávislého státu, je nejdůležitější formou vnější pomoci zajisté mezinárodní podpora, která by vedla k uznání nového státního celku. V kontrastu s propagandou povstaleckých skupin v rámci níž slibovaly anglofonnímu obyvatelstvu bezprostřední zásah OSN do konfliktu a bezproblémové uznání Ambazonie (Ngange a Mokondo, 2019: 64), žádný stát ani mezinárodní či regionální organice dosud nevyjádřili nejmenší sympatie anglofonním požadavkům na sebeurčení. Ambazonie je však od března roku 2018 členem Unrepresented Nations nad Peoples Organization, určité morální a politické podpory se jí tedy dostává (UNPO, 2018). Humanitární krize zapříčiněná konfliktem navíc vyvolala reakci mezinárodní komunity, kdy různé země i OSN tlačili na kamerunskou vládu, aby zahájila s povstalci dialog (IPSS, 2020: 12-13). Druhým Jonesem vytyčeným a pro kamerunské povstalecké skupiny nejdůležitějším donorem je zajisté kamerunská anglofonní diaspora, jejíž pomoc přichází především v podobě financí. Jak již bylo zmíněno, secesionisté skupiny zahájily nemalou online kampaň, za účelem obdržení peněžních darů od jedinců žijících převážně v západních státech. Otázkou nicméně zůstává efektivita nakládání s vybraným obnosem a vůle přispívat dlouhodobě (IPSS, 2020:8). ICG kupříkladu uvádí, že diaspora není v současnosti schopna zajistit potřebné finance (ICG, 2019:12). Objevily se také videa, kde některé ze skupin kritizují vedení v diaspoře právě kvůli nedostatečnému financování jejich bojových aktivit (AmbBazoBreakingNews, 2018), což je dle některých hlavním důvodem, proč se skupiny uchylují k únosům za výkupné či výběru daní od anglofonního obyvatelstva, který má spíše formu rabování a vydírání (ICG, 2019:12). Uprchlické tábory v sousedních zemích pak představují dle Jonese příhodná místa pro získávání dalších zdrojů, a to hlavně v podobě nových rekrutů. UNHCR dohlížející na desítky tisíc anglofonních Kameruňanů, kteří utekli do sousední Nigérie, zaznamenala incidenty, kdy se tito uprchlíci zapojovali do přeshraničních útoků na kamerunské bezpečnostní složky, podobným událostem se nicméně snaží v současnosti

33

aktivně zamezit (UNHCR, 2019: 6). Tábory jsou přemísťovány dále od hranic do vnitrozemí, aby se předešlo infiltraci secesionistů při cestách uprchlíků tam a zpět mezi tábory a jejich vesnicemi v Kamerunu; a aby se tak vyhnuly útokům ze strany kamerunských bezpečnostních složek, které pronásledují secesionisty až do těchto částí Nigérie (ICG, 2019:4). Posledním z Jonesem uvedených sponzorů jsou zahraniční povstalecké skupiny, které projevují solidaritu jejich místním protějškům. Právě takovýmto typem organizace je potenciálně například secesionistické hnutí v sousední Nigérii, jež usiluje o nezávislost nejjižnějších regionů této země jakožto Republiky Biafra. Pokud by došlo ke spolupráci mezi některými z hlavních nigerijských hnutí, jako jsou MASSOB či především militantní IPOB a anglofonních secesionistů, představovala by tato sjednocená fronta, jež by mohla disponovat značnými zdroji a společně podnikat operace, významnou hrozbu pro oba mateřské státy (Campbell, 2017). V současnosti nicméně neexistují žádné věrohodné informace, jež by potvrzovaly výraznější spolupráci těchto secesionistických skupin. Co se týče kooperace s kriminálními skupinami, ambazonské milice zřejmě spolupracují se skupinami v Deltě Nigeru, od kterých získávají potřebné zbraně (ICG, 2019:3).

34

7) Protipovstalecká strategie 7.1. Strategie a taktika Od počátku anglofonní krize odmítala vláda přiznat její existenci a snažila se protesty co nejrychleji potlačit silou. S rostoucím násilí ze strany secesionistů však byla nakonec zatažena do zdlouhavého ozbrojeného konfliktu, v rámci něhož zaujala několik odlišných přístupů (ICG, 2019: 6). Dle Jonese lze tyto přístupy označit za kombinaci strategie zaměřené na nepřítele, na populaci a strategie trestu.

a) Strategie zaměřená na nepřítele

Po vypuknutí konfliktu v jeho plné síle, prohlásil prezident Biya, že Kamerun je pod útokem teroristů, a slíbil, že „tyto zločince vymýtí a navrátí mír a bezpečnost“ (HRW, 2018: 18). Od konce roku 2017 tak vláda rozmístila do anglofonních regionů tisíce příslušníků policie, četnictva i armády, včetně elitní jednotky BIR, vybavené obrněnými vozidly a helikoptérami (ICG 2019: 2). Mimo aktivit v rámci anglofonních oblastí, kdy se účastnily bojů s ozbrojenými skupinami i osvobozovacích akcí v případě únosů, vedly tyto jednotky také přeshraniční operace do sousední Nigérie, s cílem dopadnout povstalce v zalesněných oblastech Cross River State, a to bez povolení tamních úřadů. Toto porušení nevytvořilo žádný oficiální spor mezi dotyčnými státy, nebylo však přijato bez odezvy. Nigerijské bezpečnostní složky byly rozmístěny na hranice, aby tak zamezily dalším neautorizovaným přechodům, (Carsten a Ross, 2017) o rok později se nicméně objevil podobný incident (Shaban, 2018). Jak již bylo zmíněno, Nigérie hrála důležitou úlohu také při zatčení klíčových secesionistických vůdců, především Juliuse Sisiku Ayuk Tabeho, což vedlo k oslabení centralizace IG a v konečném důsledky vytvořilo spory o moc v rámci této skupiny (BBC, 2018a). Výrazná ofenzíva armády přišla v roce 2018, kdy její jednotky provedly útoky na základny povstalců ve venkovských oblastech, přičemž se jim podařilo způsobit secesionistům značné ztráty a eliminovat některé z předních vůdců, jako byli například „generálové“ Ivo (Journal du Cameroon, 2018b) či Andrew Ngoe (Journal du Cameroon, 2019a). Časté střety armády a anglofonních milic pokračovaly také během roku 2019 a především v první polovině roku 2020, kdy ozbrojené složky zaznamenaly určité pokroky při vypuzení povstalců v regionu Southwest v okolí Buey (Foute, 2020) a eliminaci či zajetí dalších klíčových velitelů. Vláda však ještě zdaleka nemá situaci pod kontrolou. (Jounral du Cameroon, 2020c).

35

I přes propuknutí krize způsobené šířením nákazy covid-19 a volání OSN po globálním příměří (OSN, 2020), probíhaly boje nadále bez omezení. V březnu 2020 sice vyhlásil SOCADEF jednostranné dočasné příměří (BBC, 2020a) a tuto iniciativu následně podpořila také platforma Ambazonia Coalition Team (ACT) vytvořená frakcí IG vedené Sakem (Interim Government, 2020), SOCADEF však představuje pouze jednu z mnoha skupin a kontrola ACT nad milicemi není dostatečná k prosazení příměří přímo na bojišti. Navíc AGovC a v důsledku tedy i jím vedené ADF představující nevýznamnější milici odmítly jednostranné příměří s tím, že by otevřelo cestu vládnímu úspěchu (BBC, 2020b).

V rámci úsilí o eliminaci povstaleckých skupin vytvořila vláda v roce 2018 také Komisi pro odzbrojení, demobilizaci a reintegraci (Kancelář prezidenta republiky Kamerun, 2018). Tento projekt není namířen pouze na anglofonní skupiny, ale také na bojovníky Boko Haram. Jeho ustavením přislíbila vláda milost každému secesionistovi, který dobrovolně složí zbraně. Centra rozmístěná ve městech Bamenda a Buea v regionech Nortwest i Southwest nabízejí povstalcům různé možnosti, ať již vzdělání, pracovní školení a další možnosti pro opětovné zapojení do společnosti (Africa News, 2018). Několik desítek anglofonních bojovníků této příležitosti využilo, většina ostatních však nedůvěřuje vládě a obává se, že projekt představuje pouze past vedoucí k jejich zadržení (Kindzeka, 2019b).

b) Strategie trestu

Obavy anglofonního obyvatelstva z jednání vlády a ozbrojených sil jsou nicméně odůvodněné. Kamerunské bezpečnostní složky mají dlouhodobě špatnou reputaci pramenící ze zaznamenaných násilných incidentů v různých částech země, především pak v regionu Far North s ohledem na konflikt s Boko Haram. V současnosti jsou však centrem většiny událostí tohoto typu anglofonní regiony (Amnesty International, 2017b)

Již v rámci demonstrací na přelomu let 2016/2017 přistoupil režim na tvrdé metody k potlačení povstání, jako bylo vyhrožování ředitelům škol a majitelům podniků účastnícím se stávek, a nepovolené prohlídky obydlí anglofonní populace s cílem najít pro-secesionistické aktivisty (ICG, 2017b: 14). V průběhu ozbrojeného konfliktu se pak v rámci jednotlivých operací bezpečnostní složky uchýlily stejně jako anglofonní milice

36

k násilí na civilistech, včetně svévolného zatýkání, mučení i zabíjení, a ničení majetku (Amnesty International, 2017a: 6).

Významnou taktikou armády se stalo vypalování anglofonních vesnic podezřelých z ukrývání či jiné formy podpory secesionistů (ICG, 2019:2). Mezi lednem a červnem 2018 zaznamenala HRW útoky ve 20 ti vesnicích v regionu Southwest (BBC, 2018:43) a v roce 2019 jen mezi 19. a 21. listopadem zničení dalších 3 vesnic v regionu Nortwest (HRW, 2019a). Anglofonní aktivisté uvedli, že za rok 2017 bylo vypáleno přibližně 70 vesnic, a to pouze v regionu Southwest (BBC, 2018b). Celkový nezávisle ověřený počet poškozených obydlí není však znám. Reakcí vlády na videa kolující na sociálních sítích a zachycující muže v uniformách elitní jednotky BIR odpovědné za založení požárů, bylo tvrzení, že secesionisté jsou schopni získat uniformy bezpečnostních složek a svést tak jimi spáchané zločiny na vládní síly (BBC, 2018b).

Ve většině případů stihli obyvatelé vesnic před útokem ozbrojených sil utéci, jsou však známy i incidenty zabití, mučení a sexuálního násilí ze strany příslušníků bezpečnostních složek (HRW, 2018: 36 a HRW, 2019a). Mediálně výrazným byl zajisté útok jednotky BIR na palác v Bafutu, který je o roku 2006 zaražen na seznam světového dědictví UNESCO. Vojáci postřelili členy tamního kmene a uloupili z muzea paláce několik vzácných artefaktů (Allegrozzi, 2019). Největší pozornosti se nicméně dostalo útoku na vesnici Ngarbuh 14. února 2020, který mimo jiné potvrdil do té doby údajnou spolupráci pro-vládních milic složených z příslušníků etnika Fula s ozbrojenými složkami (ICG, 2019: 3). Tato událost, médii označovaná jako masakr, skončila dle HRW smrtí 21 civilistů, včetně 13 ti dětí a jedné těhotné ženy, jejichž těla byla posléze zapálena spolu s budovami vesnice (HRW, 2020b). Vláda nejdříve opět popřela, že by její jednotky úmyslně páchaly zločiny a prohlásila, že se jednalo o nešťastný incident, a oheň byl zažehnut během střetu, který následoval po útoku vesničanů na ozbrojené síly. Pod tlakem mezinárodní komunity, včetně OSN, EU i USA, byla nicméně nucena zahájit nezávislé vyšetřování (France 24, 2020a). V dubnu 2020 byli obviněni 3 vojáci a kamerunské autority uvedly, že další útoku přítomní příslušníci ozbrojených sil čelí disciplinárnímu řízení (Ellis, 2020).

c) Strategie zaměřená na populaci

37

Rozmístění bezpečnostních složek do anglofonních regionů mělo vést k eliminaci povstání a současně zajištění bezpečnosti tamní populace. Přijetí strategie trestu některými z příslušníků armády a četnictva nicméně přeměnilo anglofonní obyvatele z předmětu ochrany na terč násilí, což způsobilo jejich nucené přemístění z regionů Northwest i Southwest nejen do dalších částí Kamerunu, ale také do sousední Nigérie. Vzniklá humanitární krize plynoucí z existence tisíců vnitřně vysídlených osob i uprchlíků byla však z počátku vládou opomíjena. Autority dokonce bránily mezinárodní humanitární pomoci a byly proti přítomnosti OSN a jiných nevládních organizací v postižených oblastech (ICG, 2019: 4).

V červnu 2018 vláda reagovala na zvýšený tlak OSN a oznámila zahájení vlastního plánu humanitární pomoci (ReliefWeb, 2018). Celkově 19 milionů eur pocházejících ze státního rozpočtu, z národního fondu solidarity a příspěvků od mezinárodních partnerů, mělo být využito na zajištění základních potřeb obyvatel, včetně potravin, přístřeší, dek i matrací (Finnan, 2018a). Humanitární pomoc byla následně distribuována ozbrojenými silami, což způsobovalo problematickou situaci při spolupráci lokálních kmenových vůdců a armády, jelikož násilné činy příslušníků bezpečnostních složek vyvolaly v anglofonním obyvatelstvu nedůvěru k vládním silám. Vojenský personál a technika byly nicméně využity z důvodu častých útoků na humanitární pracovníky ze strany secesionistů. Tímto způsobem byly konvoje více chráněné, a mohly tak šířit pomoc v odlehlých oblastech (Kindzeka, 2019c).

V dubnu 2020 byl poté prezidentem Biyou oznámen vznik Prezidentského plánu pro rekonstrukci (Kancelář premiéra Republiky Kamerun, 2020), v jehož rámci mělo dojít v anglofonních regionech ke stavbě infrastruktury, škol, nemocnic, veřejných budov i vesnic zničených v rámci konfliktu. Secesionisté zásadně neuznávali tento plán s tím, že se jedná o iniciativu „cizí vlády na jejich území“ a začali útočit také na stavební dělníky rekonstrukce (Kindzeka, 2020c).

d) Politická cesta řešení konfliktu

Přestože kamerunský režim dlouho odmítal jednat s ozbrojenými skupinami a zaměřoval se spíše na výše uvedené strategie s cílem potlačit povstání silou, pod mezinárodním i vnitřním tlakem byl nakonec nucen zahájit určitou formu dialogu.

38

Tzv. Major National Dialogue probíhající od 30. září do 4. října 2019 se však stal při neúčasti secesionistických skupin spíše monologem. Celkově 8 komisí, jež se soustředily na jednotlivé problémy spojené s anglofonní krizí, mimo jiné na otázky bilingvalismu a kulturní rozmanitost, vzdělávacího a právního systému, či návratu uprchlíků, byly složeny ze 700 delegátů, včetně politiků, duchovenstva, tradičních vůdců, pedagogů i aktivistů (Major National Dialogue, 2019). Klíčoví lídři secesionistických skupin považovali nicméně dialog za ztrátu času a požadovali namísto toho stažení kamerunské armády z anglofonního území, propuštění zajatých vůdců a především zahájení negociací na neutrální půdě za přítomnosti mezinárodního mediátora (IPSS, 2020: 11).

Jedním z hlavních doporučení Národního Dialogu byla větší autonomie pro anglofonní území. Rozhodnutí prezidenta Biyi udělit regionům Nortwest a Southwest „speciální status“ se však setkalo s odporem povstalců, kteří odmítli přijmout cokoli menšího než nezávislost Ambazonie (Kouagheu, 2019). Speciální status však neuspokojil ani umírněné anglofonní aktivisty lobující za ustavení federace. Tento status znamenal pouze mírnou decentralizaci, které mělo být dosaženo však již dle ústavy z roku 1996. V konečném důsledku by dával anglofonním regionům pouze kontrolu nad politikami v oblasti vzdělávání a justice společně s vyšší autonomií lokálních institucí. Tímto krokem reagoval prezident Biya tedy jen na požadavky anglofonních právníků a učitelů představující rozbušku konfliktu, nikoli na jeho podstatu (AfricaNews, 2019).

Již před zahájením Dialogu proběhla neoficiální jednání mezi secesionisty a kamerunskou vládou za přítomnosti Švýcarska. Tato iniciativa nicméně ztroskotala, jelikož ji podpořila pouze frakce IG vedená Sakem a jí ustavená platforma pro kooperaci ACT, ostatní politické a hlavně ozbrojené skupiny tzv. Swiss process zavrhly (Bone, 2020). Oficiální mírové rozhovory nicméně zahájila vláda v červenci 2020, a to s uvězněným Sisikem, lídrem původního IG. (HRW, 2020c). Další významné secesionistické organizace jako AGovC a IG vedený Sakem byly nicméně proti těmto jednáním a zdůrazňovaly, že negociace nemohou být vedeny s osobou, která se nachází v rukou režimu (Bone, 2020).

7.2. Informační kampaň a propaganda Nevládní organizace Reportéři bez hranic umisťuje Kamerun s ohledem na míru svobody médií na 134. místo ze 180 ti zkoumaných států, přičemž pozice této africké

39

země ve zmíněném žebříčku dlouhodobě klesá, a to zvláště v posledních letech na pozadí konfliktu v anglofonních regionech (Reporters Withouth Borders, 2020). Přestože vedle státem vlastněných existují také soukromá média, jimi zaměstnaní žurnalisté čelí čím dál tím častějším hrozbám ze strany vlády. Státnímu narativu neodpovídající příspěvky jsou předmětem cenzury a novináři píšící o citlivých tématech riskují přísné sankce, včetně trestu odnětí svobody až na dva roky (Freedom House, 2020). Takovýmto citlivým tématem je i anglofonní krize. Nejen novináři, ale také jednotlivci distribuující materiály týkající se konfliktu v regionech Nortwest a Southwest na sociálních sítích byli za poslední čtyři roky obviňováni z kolaborace se secesionisty a šíření jejich propagandistických informací (Manirakiza, 2020). Jen během několika měsíců v roce 2018 bylo uvězněno osm novinářů, žádný z nich nebyl nicméně oficiálně obviněn, jednalo se spíše o zastrašovací taktiku vlády (Kindzeka, 2018g).

Autority také pravidelně využívají blokace či zpomalení přístupu k internetu. V roce 2017 se vláda uchýlila k úplnému omezení přístupu k internetu ve dvou anglofonních regionech na celkově 93 dní (Ngange a Mokondo, 2019: 56), a v dalších letech nadále pokračovala v omezování přístupu na sociální média včetně Facebooku, Twitteru a WhatsAppu, které hrají velmi důležitou roli při šíření informací přímo secesionistickými skupinami (Freedom House, 2020). Režim zakázal v zemi také vysílání v textu již zmíněné satelitní televize SCBC, která je jednou z platforem sloužící pro propagandistické účely anglofonních skupin. Vláda se pokoušela přesvědčit úřady Jihoafrické republiky, kde je tato stanice registrována, aby zastavily její působení úplně, vysílání SCBC zahrnující převážně programy o historii a kultuře anglofonního regionu či dokumenty o porušování lidských právech v Kamerunu, jež byly vládou označeny za pobuřující a nenávistné, může být nicméně stále sledováno online (BBC, 2017).

Kromě zamezení šíření informací, které podkopávají pozici vlády a nadále přispívají k mobilizaci anglofonního obyvatelstva secesionisty, se kamerunské autority naopak snaží prosazovat vládní verze událostí, a to skrze tiskové konference a státní média. Problematická je v tomto ohledu pro vládu skutečnost, že ony média trpí problémy s důvěryhodností u široké veřejnosti (Ngange a Mokondo, 2019: 64). Vláda tudíž také využívá internetu k šíření nepravdivých informací a naopak u zpráv, které osočují kamerunské bezpečnostní složky z porušování lidských práv i přes to, že se jedná o

40

potvrzené případy, zpochybňuje jejich pravdivost. Na druhou stranu se pak snaží využít násilné incidenty na civilistech ze strany anglofonních skupin k „démonizaci“ jejich kampaně (ICG, 2017b: 14).

7.3. Vnější podpora Cílem vlády je také snaha o zamezení vnější podpory secesionistickým skupinám, ať už je tako podpora ve formě jakéhokoli zdroje. Nejvýznamnější jsou pro povstalecké skupiny v Kamerunu zajisté peněžní dary od diaspory. V tomto ohledu vláda spolupracuje dle informací ICG s telefonními společnostmi a agenturami pro převod peněz, což ji umožňuje identifikovat a zadržet místní kontakty secesionistů v exilu a blokovat přenos financí ze zahraničí do anglofonní oblasti (ICG, 2017b: 14). Dalším důležitým krokem kamerunských autorit bylo v roce 2018 obnovení spolupráce s Nigérií týkající se zamezení proliferace ručních palných a lehkých zbraní. Oba konflikty, jak boj s Boko Haram v regionu Far North tak povstání v anglofonních regionech, se odehrávají podél dlouhé špatně kontrolované hranice Kamerunu s Nigérií (Ebo´o, 2018). Povstání Boko Haram v severovýchodní Nigérii je hlavním faktorem, který řídí pašování zbraní, přičemž Kamerun, příhodně pro secesionisty, představuje důležitou transportní zemi (ICG, 2016:35). Kooperace mezi Kamerunem a Nigérií je tak v tomto ohledu nezbytná. Otázkou zůstává však její efektivita, jelikož ani spojené mezinárodní síly v podobě Multinational Joint Task Force, jejíž jsou zmíněné země součástí, nebyly z důvodu personální pod-dimenzovanosti schopny zajistit kontrolu nigerijských hranic (Mules, 2019).

41

8) Závěr

Cílem předložené bakalářské práce bylo analyzovat ozbrojený konflikt mezi secesionistickými skupiny a kamerunskou vládou pomocí konceptuálního rámce Setha G. Jonese. Dílčími cíly práce byly 1) identifikace faktorů vedoucích ke vzniku konfliktu; 2) nalezení znaků vykazovaných povstaleckými skupinami; a 3) znaků vykazovaných proti-povstaleckou strategií.

V období před vypuknutím ozbrojeného konfliktu byly v Kamerunu přítomny všechny Jonesem vytyčené faktory zvyšující pravděpodobnost výskytu povstalectví. Mobilizace anglofonního obyvatelstva k účasti na demonstracích v roce 2016 byla usnadněna existencí tzv. anglofonního problému, jehož podstatou je dlouholetá politická a socioekonomická marginalizace anglicky mluvící menšiny vedoucí k polarizaci kamerunské společnosti v kulturních liniích a touze anglofonní populace po obnově odepřené státnosti. Socioekonomické problémy anglofonní minority spojené s upřednostňováním francouzského jazyka v rámci administrativy, školství i pracovního trhu v zemi, kde stát představuje primárního zaměstnavatele, představují další z faktorů pohánějící anglofonní odpor vůči frankofonní dominanci. Nerovnoměrné přerozdělování státních zdrojů, které jsou získávány převážně z těžby a exportu přírodních zdrojů nacházejících se v regionech Northwest a Southwest, jež vede k zaostalosti anglofonního území, přispívá k touze anglofonních elit po kontrole nad tímto přírodním bohatstvím. Cestou politické participace však této kontroly mohou jen stěží dosáhnout. Politický režim v Kamerunu lze označit jako soutěživý autoritarismus, kdy opoziční strany sice existují, ale nemohou dosáhnout reálné moci. Vláda prezidenta Paula Biyi trvající již 38 let se vyznačuje také slabostí státních institucí pramenící převážně z existence klientelistického systému a všudypřítomné korupce. Stabilita režimu je z velké části zajišťována represivní funkcí bezpečnostních složek, i armáda, policie a četnictvo nicméně trpí zásadními slabinami, což je také důvodem jejich neefektivnosti a naopak příčinnou úspěchu povstalců při započetí ozbrojeného konfliktu.

Klíčovou úlohu v rámci fragmentovaného secesionistického odboje mají dvě politické organizace, které se prezentují jako navzájem si konkurující samozvané vlády vyhlášeného státu Ambazonia, a to Ambazonia Governing Council (AGovC) a Interim Government of Ambazonia (IG), jenž se v průběhu konfliktu rozdělil na dvě frakce.

42

Tyto politické organizace mají svá militantní křídla, v rámci obou uskupení jako celku panuje však značná decentralizace. Ta by dle Jonesova přístupu mohla být vysvětlena výrazným zapojením diaspory, která stojí v čele politických křídel secesionistických uskupení. Vazby mezi lídry žijícími v zahraničí a militantními skupinami přítomnými v Kamerunu nemusí být dostačující pro efektivní vedení operací. V rámci IG pak panují navíc personální spory mezi politickými lídry, které vedou ke zdvojení úsilí a vytváření konfliktních linií také v rámci jím ustaveného militantního křídla ASDC, které tak neplní svůj účel jakožto platforma pro kooperaci, a vůdci jednotlivých skupin tudíž většinou vedou operace a rekrutují bojovníky samostatně. ADF jakožto ozbrojené křídlo AGovC představuje jedinou skupinu s alespoň zdánlivě vyšší mírou centralizace, v jejímž rámci existuje jisté hierarchické uspořádání s hlavními vůdci na vrcholu rozhodovacího procesu. I tato skupina je nicméně složena z menších jednotek, o jejichž fungování nejsou detailnější informace dostupné, a nelze tudíž určit nad jak velkým procentem operací mají lídři kontrolu. Mezi IG a AGovC je patrná určitá míra rivality, především s ohledem na získání vedoucí pozice mezi ostatními anglofonními politickými hnutími, jež se snaží sjednotit pod jimi ustavenými zastřešujícími organizacemi. Mezi množstvím ozbrojených skupin operujících přímo v Kamerunu lze poté nalézt vzorce kooperace i konkurence. Milice poměrně často spolupracují, mezi několika z nich byla vytvořena dokonce oficiální platforma pro kooperaci, známy jsou však také násilné konflikty mezi skupinami. Kombinace strategie gerily a strategie trestu je v případě secesionistických skupin v Kamerunu znakem značné fragmentace a nekoordinovanosti. Jak IG tak AGovC oficiálně odsuzují užívání násilí proti „nevinným civilistům“13 (Freudenthal, 2018), jelikož však v rámci ADF vedených AGovC neexistuje dostatečná kontrola nad jednotlivými buňkami, a stejně tak IG neovládá další milice vedené samozvanými „generály“, uchylují se tyto skupiny k přímému cílení na populaci, ať již z důvodu finančního či mocenského zisku (ICG 2019:3). Existence těchto lokálních vůdců, kteří se snaží upevnit svou moc silou, a jejich skupin, jež představují spíše kriminální entity, tak vede Nwatiho k označení anglofonních bojovníků za „warlordy“ (Nwati, 2020) Co se týče taktik užívaných secesionistickými skupinami, jedná se o všechny Jonesem vytyčené: přepadení ze zálohy a výpady v rámci hit-and-run útoků na bezpečnostní složky; sabotáže, kdy skupiny cílí na hospodářské podniky; únosy

13 Ti, kteří udávají informace vládním silám o pozici ambazonských bojovníků, již nejsou „nevinní". 43

vládních představitelů a dalších civilistů, za jejichž propuštění požadují povstalci výkupné či souběžné propuštění svých bojovníků v zajetí vládních sil; atentáty, tedy zabití civilistů či vládních úředníků; bombové útoky, které byly zpočátku namířeny pouze na příslušníky bezpečnostních složek, v současnosti jsou však jejich následkem značné civilní ztráty (Kindzeka, 2020d); a mrzačení. V rámci informační kampaně využívající povstalci jak tradičních médií v podobě tištěných novin, rádia či televizního vysílání; tak internetu a s ním spojených sociálních sítí, jež představují jejich hlavní platformu pro šíření propagandy. Vnější podpora plyne secesionistickým skupinám převážně od kamerunské anglofonní diaspory ve formě financí, a od nigerijských kriminálních skupin získávají pak potřebné kvalitnější zbraně.

Kamerunský režim zpočátku doufal v rychlé vojenské vítězství, přičemž tedy jako první využil strategie zaměřené na nepřítele, kdy byly do anglofonních regionů rozmístěny ozbrojené síly s cílem eliminovat povstalce silou. Jednotky armády i četnictva, jejichž reputace byla již před rozpoutáním anglofonní krize poskvrněna incidenty týkajícími se porušování lidských práv, se poté uchýlily ke strategii trestu skrze násilí na anglofonním obyvatelstvu podezřelém z podpory secesionistů. Ke dvěma dalším přístupům v podobě strategie zaměřené na populaci a politické cestě řešení konfliktu byl kamerunský režim donucen až pod tlakem mezinárodní komunity. Kromě vytvoření fondu pro financování humanitární pomoci vnitřně vysídleným Kameruňanům i kamerunským uprchlíkům v Nigérii, započal s povstalci dialog. Ani jedna z dosud uskutečněných iniciativ však nebyla efektivní. Secesionistické skupiny se odmítly zúčastnit Národního Dialogu; neoficiální negociace za přítomni Švýcarska nebyly podpořeny všemi hlavními skupinami; a v červenci roku 2020 započatá jednání mezi kamerunskou vládou a zajatým a na doživotí odsouzeným lídrem IG Sisikem jsou označována jako kontroverzní. Sisiku je sice stále vnímán jako jeden z hlavních vůdců secesionistického hnutí, jemu věrná frakce IG nicméně neovládá veškeré militantní skupiny, a k ukončení konfliktu je tak nutná dohoda mezi všemi politickými i ozbrojenými organizacemi, ta se nicméně v současné době zdá v nedohlednu. Stejně tak je zatím nemyslitelný určitý kompromis mezi secesí vynucovanou povstaleckými skupinami a falešnou decentralizací nabízenou kamerunskou vládou. Bez přijetí tohoto kompromisního řešení, nejpravděpodobněji v podobě návratu k federativnímu státnímu uspořádání, v blízké době však dle názoru bývalého amerického diplomata Hermana J.

44

Cohena může získat konflikt v anglofonních regionech stejného obratu jako eritrejský případ, a secese se stane nevyhnutelnou (Cohen, 2020).

45

SEZNAM LITERATURY

1. Abongdia, Jane-Francis A. (2009). Language, Ideologies and Attitudes of Francophone Learnes TowardsEnglish in Yaounde, Cameroon (Magisterská práce). Dostupné z https://etd.uwc.ac.za/bitstream/handle/11394/1708/Abongdia_MA_2009.pdf?sequen ce=1&isAllowed=y. 2. ACAPS. (2019). Crisis Insights: Humanitarian Access Overview (Working Paper October 2019). Dostupné z https://www.acaps.org/sites/acaps/files/products/files/20191031_acaps_humanitarian _access_overview_october_2019.pdf 3. AfricaNews. (2018, 3. prosince). Cameroon: Committee to reintegrate ex-separatists, others. Africa News. Dostupné z https://www.africanews.com/2018/12/03/cameroon- committee-to-reintegrate-ex-separatists-and-others/. 4. AfricaNews. (2019, 19. prosince). Cameroon's Anglophone regions granted special status. AfricaNews. Dostupné z https://www.africanews.com/2019/12/19/cameroon- s-anglophone-regions-granted-special-status/. 5. Agbor, James. (2018, 20. června). Colonial Forces Begin Second Burning of Ambazonian Villages Along Buea-Kumba Road as UN Human Rights Council Meets. BaretaNews. Dostupné z https://www.bareta.news/burning-ambazonia-un- human-rights/. 6. Akum, Elizabeth A. (2009). The Anglophone Problem in Cameroon: Political Representation and Socie-economic Development (Magisterská práce). Dostupné z http://lup.lub.lu.se/luur/download?func=downloadFile&recordOId=1421622&fileOI d=1421637. 7. Allegrozzi, Ilaria. (2019, 11. října). World Heritage Site Attacked in Cameroon. Human Rights Watch. Dostupné z https://www.hrw.org/news/2019/10/11/world- heritage-site-attacked-cameroon 8. Allegrozzi, Ilaria. (2020, 12. března). Targeted for Going to School in Cameroon. Human Rights Watch. Dostupné z https://www.hrw.org/news/2020/03/12/targeted- going-school-cameroon. 9. AmbaCoin. (n.d.) AmbaCoin Whitepaper. Dostupné z https://ambacoin.io/whitepaper/.

46

10. AmbaNews24. (2019, 19. května). The May 20th Lockdown Of Ambazonia By Contender Forces Takes Effect. AmbaNews24. Dostupné z https://ambanews24.com/the-may-20th-lockdown-of-ambazonia-by-contender- forces-takes-effect/. 11. AmBazo Breaking News. (2018, 30. října). Meme Amba boys angry with diaspora [Video]. Dostupné z https://www.youtube.com/watch?v=_RnPaPvsy7w 12. Ambazonia Defence Council. (2020a, 24. července). DEFENSE UPDATE: The Battle For Momo [ Facebookový příspěvěk]. Dostupné z https://www.facebook.com/ambazoniadefensecouncil/videos/317853116056259/?eid =ARD4ox2r8yRvbFCiswps_KU9VHSgJShs0s4ZCyh3ymHH9V_kgGUu5nekOzTF Rn6Am0FJ8xqVsJCnSzRv. 13. Ambazonia Defence Council. (2020b, 1. srpna). Amba Terminology [ Facebookový příspěvěk]. Dostupné z https://www.facebook.com/ambazoniadefensecouncil/photos/a.109313293804592/33 4553814613871/?type=3&theater. 14. Amba Fearless. (2018, 7. listopadu). Colonel Die Man under the umbrella of Ambazonian Military Force (AMF) training zone GZ [Video]. Dostupné z https://www.youtube.com/watch?v=khDScAbb6do. 15. Amba Fearless. (2019, 15. prosince). Amba fighterslatest invention AK-150 [Video]. Dostupné z https://www.youtube.com/watch?v=WXcDwMGQEAk. 16. Amba Fearless. (2020, 10. ledna). A fruitful harvest for Ambazonia Freesom Fighters [Video]. Dostupné z https://www.youtube.com/watch?v=vtXWhxQGTHQ. 17. Ambazonia genocide library. (n.d). British Southern Cameroons (Ambazonia) genocide library. Dostupné z https://ambazoniagenocidelibrary.com/. 18. Amnesty International. (2017a). A turn to the worse: Violence and human rights vioaltions in anglophone Cameroon. Dostupné z https://www.amnesty.org/download/Documents/AFR1784812018ENGLISH.PDF. 19. Amnesty International. (2017b, 13. října). Cameroon: Inmates ‘packed like sardines’ in overcrowded prisons following deadly Anglophone protests. Amnesty International. Dostupné z https://www.amnesty.org/en/latest/news/2017/10/cameroon-inmates-packed-like- sardines-in-overcrowded-prisons-following-anglophone-protests/.

47

20. Amnesty International. (2020). Cameroon 2019. Dostupné z https://www.amnesty.org/en/countries/africa/cameroon/report-cameroon/.) 21. Anderson, Glen. (2013). Secession in International Law and Relations: What Are We Talking About? Loyola of Los Angeles International and Comparative Law Review 35 (3), 343-388. Dostupné z https://digitalcommons.lmu.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=1694&context=ilr 22. AnchimbeE, Eric A. (2005). Anglophonism and Francophonism : The Stakes of (Official) Language Identity in Cameroon. Alizés:Revue angliciste de la Réunion 25(26), 7-26. Dostupné z https://hal.univ-reunion.fr/hal-02344078/document. 23. Atabong, Amindeh B. (2017, 22. září). The crisis in Cameroon´s English- speaking regions has turned violent with bombings. Quartz Africa. Dostupné z https://qz.com/africa/1084943/cameroons-anglophone-crisis-turns-violent-as- president-paul-biya-speak-at-unga-2017/. 24. Awasom, Nicodemus F. (2002). Politics and Constitution-Making in Francophone Cameroon, 1959-1960. Africa Today, 49(4), 3-30. Dostupné z https://www.jstor.org/stable/pdf/4187529.pdf?casa_token=h0PgpRJDWIgAAAAA:z 3GYGNgRMSZ41iFA9nudDO6XwUyW_WzU6-lADTLL4dHg4- 16i4dp5CLcg86U8GpWa- P7HoPTN32_K7OpV5sxlwe3m9De7vLmubNEI640sfOYjzIjpsg. 25. Awasom, Nicodemus F. (2020, 30. března). The anglophone problem in Cameroon yesterday and today in search of a definition. Journal of the African Literature Association. Dostupné z https://www.tandfonline.com/doi/pdf/10.1080/21674736.2020.1717124?casa_token= fsggC1KNosQAAAAA:c-hc4PH6eb- vGcLzO4N1Tc6LvLeB1S5TnVtOWZO4KAF_rQ49MJrYwdyH0mOta9URQFJXvk UzWQaE. 26. Bareta, Mark. (2019, 2. dubna). SCLC Releases First Communique, Condemns The Purported Kidnapping Of Barrister Akere Muna. BaretaNews. Dostupné z https://www.bareta.news/sclc-releases-first-communique-condemns-the-purported- kidnapping-of-barrister-akere-muna/ 27. Baye, Francis. (2010). Implications of the Bakassi conflict resolution for Cameroon. African Journal on Conflict Resolution 10 (1). Dostupné z

48

https://www.accord.org.za/ajcr-issues/implications-of-the-bakassi-conflict- resolution-for-cameroon/. 28. BBC. (2017, 30. srpna). Cameroon bans 'opposition' English-language TV channel. BBC News. Dostupné z https://www.bbc.com/news/world-africa-41094096. 29. BBC. (2018a, 8. ledna). Nigeria's DSS arrests Cameroon separatist leader. BBC News. Dostupné z https://www.bbc.com/news/world-africa-42603610. 30. BBC. (2018b, 25. června). Burning Cameroon: Images you're not meant to see. BBC News. Dostupné z https://www.bbc.com/news/world-africa-44561929. 31. BBC. (2018c, 5. října). Paul Biya: Cameroon's 'absentee president'. BBC News. Dostupné z https://www.bbc.com/news/world-africa-43469758. 32. BBC. (2018d, 6. listopadu). Cameroon school kidnap: More than 70 pupils seized in Bamenda. BBC News. Dostupné z https://www.bbc.com/news/world-africa- 46096924. 33. BBC. (2020a, 26. března). Cameroon rebels declare coronavirus ceasefire. BBC News. Dosutpné z https://www.bbc.com/news/world-africa-52053738. 34. BBC. (2020b, 10. května). Cameroon's deadly mix of war and coronavirus. BBC News. https://www.bbc.com/news/world-africa-52551848. 35. Bertolt, Boris. (2020, 7. července). How the Government has schemed, prepared, and organised discussions with Ambazonian leaders. AmbaNews24. Dostupné z https://ambanews24.com/how-the-government-has-schemed-prepared-and- organized-discussions-with-ambazonian-leaders/. 36. Bone, Maxwell R. (2020, 8. července). Ahead of peace talks, a who’s who of Cameroon’s separatist movements. The New Humanitarian. Dostupné z https://www.thenewhumanitarian.org/analysis/2020/07/08/Cameroon-Ambazonia- conflict-peace-whos-who. 37. Browne, Gareth. (2019, 13. května). Cameroon´s Separatist Movement is Going International. Foreign Policy. Dostupné z https://foreignpolicy.com/2019/05/13/cameroons-separatist-movement-is-going- international-ambazonia-military-forces-amf-anglophone-crisis/. 38. Campbell, John. (2017, 20. září). Biafra is back. Council on Foreign Relations. Dostupné z https://www.cfr.org/blog/biafra-back. 39. Carsten, Paul a Ross, Aaron. (2017, 20. prosince). Exclusive: Cameroonian troops entered Nigeria without seeking authorization, sources in Nigeria say. Reuters.

49

Dostupné z https://www.reuters.com/article/us-cameroon-separatists- nigeria/exclusive-cameroonian-troops-entered-nigeria-without-seeking- authorization-sources-in-nigeria-say-idUSKBN1EE2II. 40. Caxton, Ateki S. (2017). The Anglophone Dilema in Cameroon: The Need for Comprehensive Dialogue and Reform (Conflict Trends 2017/2). Dostupné z https://www.accord.org.za/conflict-trends/anglophone-dilemma-cameroon/. 41. Center for International Security and Cooperation. (2019). Mapping Millitant Organozations: Ambazonia Defence Forces. Dostupné z https://cisac.fsi.stanford.edu/mappingmilitants/profiles/ambazonia-defense-forces. 42. Cohen, Herman J. (2020, 3. ledna). Lessons From the Past on Cameroon’s Crisis. Council on Foreign Relations. Dosutpné z https://www.cfr.org/blog/lessons- past-cameroons-crisis. 43. CIA. (2012). Guide to the Analysis of Insurgency. Dostupné z https://www.hsdl.org/?view&did=713599. 44. Doho, Gilbert. (2020, 27. ledna). From literary concept to self-proclaimed state: three generations of Anglophone-Cameroonians at war. Journal of the African Literature Association. Dostupné z https://www.tandfonline.com/doi/pdf/10.1080/21674736.2020.1717122?casa_token= 6fFFRumDlLAAAAAA:DzxKX8x9LWIBViIBv0KkvpRACjpoYwM3yicys1qOhe8j KAM54KVwFO-3A6OsPatR3FE4TVTIPssW. 45. Ebo´o, Agnes. (2018, 29. listopadu). Cameroon and Nigeria renew cooperation to fight arms proliferation. Enact. Dosutpné z https://enactafrica.org/research/trend- reports/cameroon-and-nigeria-renew-cooperation-to-fight-arms-proliferation. 46. Ebolo, Eric E. (2012, prosinec). Sovereignty in the Making: The Case of Anglophone Cameroon. Práce prezentována v rámci Workshop on Sovereignty in the Making at University of Oslo. Dostupné z https://www.researchgate.net/profile/Eric_Elong_Ebolo/publication/269575409_Sov ereignty_in_the_Making_The_Case_of_Anglophone_Cameroon/links/548f5a210cf2 25bf66a80037/Sovereignty-in-the-Making-The-Case-of-Anglophone-Cameroon.pdf. 47. Echu, George. (2004). The Language Question in Cameroon. Linguistik Online 18(1), 19-33. Dostupné z https://bop.unibe.ch/linguistik- online/article/view/765/1310.

50

48. Ekah, Robert. (2019). The Anglophone Crisis in Cameroon: A Geopolitical Analysis. European Scientific Journal 15(35), 141-166. Dostupné z http://eujournal.org/index.php/esj/article/view/12603/12314. 49. Ellis, Aurora. (2020, 21. dubna). Cameroon arrests soldiers for killing civilians in separatist war. Reuters. Dostupné z https://www.reuters.com/article/us-cameroon- security/cameroon-arrests-soldiers-for-killing-civilians-in-separatist-war- idUSKCN2233AE 50. Essomba, Francois a SEARCEY, Dionne. (2018, 24. září). Thousand Flee in Cameroon as Separatists Battle for New Nation. The New York Times. Dostupné z https://www.nytimes.com/2018/09/24/world/africa/cameroon-ambazonia- secession.html. 51. Finnan, Daniel. (2018a, 22. června). US throws weight behind Cameroon's humanitarian plan for Anglophone regions. Radio France Internationale. Dostupné z https://www.rfi.fr/en/africa/20180622-us-throws-weight-behind-cameroons- humanitarian-plan-anglophone-regions. 52. Finnan, Daniel. (2018b, 8. října). Cameroon elections hit by violence in Anglophone regions, calm and quiet in Douala. Radio France Internationale. Dostupné z https://www.rfi.fr/en/africa/20181008-cameroon-elections-hit-violence- anglophone-regions-calm-and-quiet-douala 53. Finnan, Daniel. (2019, 1. ledna). Cameroon separatists sell cryptocurrency as replacement for CRA franc. Radio France Internationale. Dostupné z https://www.rfi.fr/en/africa/20190101-cameroon-separatists-sell-ambazonia- cryptocurrency-replacement-cfa-franc. 54. Fonchingong, Tangie. (2013). The quest for autonomy:The case pf Anglophone Cameroon. African Journal of Political Science and International Relations, 7(5), 224-236. Dosutpné z https://academicjournals.org/journal/AJPSIR/article-full-text- pdf/7E2D7C740766.pdf. 55. Foute, Franck. (2020, 25. června). Anglophone Cameroon: Buea near normal, while Bamenda a ghost town. The Africa Report. Dosutpné z https://www.theafricareport.com/31216/anglophone-cameroon-buea-near-normal- while-bamenda-a-ghost-town/

51

56. France 24. (2020a, 18. únoraUN calls on Cameroon to investigate anglophone village massacre. France 24. Dostupné z https://www.france24.com/en/20200218- un-calls-on-cameroon-to-investigate-anglophone-village-massacre. 57. France 24. (2020b, 28. února). Cameroon’s ruling party retains absolute majority after contentious election. France24. Dostupné z https://www.france24.com/en/20200228-cameroon-s-ruling-party-retains-absolute- majority-after-contentious-election 58. Freedom House (2020). Cameroon Overview 2019. Dostupné z https://freedomhouse.org/country/cameroon/freedom-world/2020. 59. Freudenthal, Emmanuel. (2018, 2. srpna). Cameroon’s anglophone war, part 2: Inside the separatist conflict. The New Humanitarian. Dostupné z https://www.thenewhumanitarian.org/special-report/2018/08/02/cameroon-s- anglophone-war-part-2-inside-separatist-conflict. 60. Fröhlich, Silja a Köpp, Dirke. (2019. 30. září). Who are Cameroon's self-named Ambazonia secessionists? Deutsche Welle. Dostupné z https://www.dw.com/en/who- are-cameroons-self-named-ambazonia-secessionists/a-50639426 61. Fru, Ngia. (2019, 1. května). Ambazonia Defence Forces Now controls 80% of Ambazonia. AmbaNews24. Dostupné z https://ambanews24.com/ambazonia-defence- forces-now-controls-80-of-ambazonia/ 62. Godlove, Mbah. (2020, 10. května). Biya’s Ambazonia Reconstruction Plan Is A Waste Of Time. BaretaNews. Dostupné z https://www.bareta.news/biyas-ambazonia- reconstruction-plan-is-a-waste-of-time/ 63. Human RightsWatch. (2018). These Killings Can Be Stopped: Abuses by Government and Separatist Groups in Cameroon’s Anglophone Regions (Report paper). Dostupné z https://www.hrw.org/sites/default/files/report_pdf/cameroon0718_web2.pdf. 64. Human Rights Watch. (2019a, 28. března). Cameroon: New Attacks on Civilians By Troops, Separatists. Human Rights Watch. Dostupné z https://www.hrw.org/news/2019/03/28/cameroon-new-attacks-civilians-troops- separatists. 65. Human Rights Watch. (2019b, 24. června). Cameroon: Video Shows Separatists Torturing Man. Human Rights Watch. Dostupné z

52

https://www.hrw.org/news/2019/06/24/cameroon-video-shows-separatists-torturing- man. 66. Human Rights Watch. (2020a. 12. února). Cameroon: Election Violence in Anglophone Regions. Human Rights Watch. Dostupné z https://www.hrw.org/news/2020/02/12/cameroon-election-violence-anglophone- regions 67. Humar Rights Watch. (2020b, 25. února). Cameroon: Civilians Massacred in Separatist Area. Humar Rights Watch. Dostupné z https://www.hrw.org/news/2020/02/25/cameroon-civilians-massacred-separatist- area. 68. Human Rights Watch. (2020c, 27. července). Cameroon: Civilians Killed in Anglophone Regions. Human Rights Watch. Dostupné z https://www.hrw.org/news/2020/07/27/cameroon-civilians-killed-anglophone- regions. 69. Chiatoh, Valerie M. (2019). Recognition of minority groups as a prerequisite for the protection of human rights: The case of Anglophone Cameroon. African Human Rights Law Journal, 19, 675-697. Dostupné z http://www.scielo.org.za/pdf/ahrlj/v19n2/07.pdf. 70. Chimtom, Ngala K. (2019a, 5. října). Cameroon's conflict: Will the National Dialogue make any difference? BBC News. Dostupné z https://www.bbc.com/news/world-africa-49931662. 71. Chimtom, Ngala K. (2019b, 12. prosince). Cameroon conflict: I go to a secret school. BBC News. Dostupné z https://www.bbc.com/news/world-africa-50663389. 72. Chothia, Farouk. (2018, 4. října). Cameroon's Anglophone crisis: Red Dragons and Tigers - the rebels fighting for independence. BBC News. Dostupné z https://www.bbc.com/news/world-africa-45723211. 73. Institute for Peace and Security Studies. (2020). Cameroon Conflict Insights (Peace and Security Report Vol. 1). Dosutpné z https://media.africaportal.org/documents/Cameroon-Conflict-Insights-vol-1.pdf. 74. Interim Government of Ambazonia. (2018). Proclamation of Restoration of Independence and Interim Constitution. Dosutpné z https://www.ambazoniagov.org/images/docs/Interim-Constitution-of-the-Federal- Republic-ofAmbazonia.pdf

53

75. Interim Government of Ambazonia. (2020). Ambazonia Coalition Team – Our Poeple,Our Hoemland. Dostupné z https://www.ambazoniagov.org/images/Letters/ACT_Press_Statement_on_Global_C easefires.pdf 76. International Crisis Group. (2010a). Cameroon: Fragile State? (Africa Report No 160). Dostupné z https://d2071andvip0wj.cloudfront.net/160-cameroon-fragile- state.pdf. 77. International Crisis Group. (2010b). Cameroon: The Dangers of A Fracturing Regime (Africa Report No 161). Dostupné z https://d2071andvip0wj.cloudfront.net/161-cameroon-the-dangers-of-a-fracturing- regime.pdf. 78. International Crisis Group. (2016, 16. listopadu). Cameroon: Confronting Boko Haram (Africa Report N°241). Dostupné z https://d2071andvip0wj.cloudfront.net/241-cameroon-confronting-boko-haram_1.pdf 79. International Crisis Group. (2017a). Crisis Watch May 2017. Dostupné z https://www.crisisgroup.org/crisiswatch/may-2017. 80. International Crisis Group. (2017b). Cameroon’s Anglophone Crisis at the Crossroads (Africa Report No. 250). Dostupné z https://d2071andvip0wj.cloudfront.net/250-cameroons-anglophone-crisis-at-the- crossroads_0.pdf. 81. International Crisis Group. (2017d). Cameroon: A Worsening Anglophone Crisis Calls for Strong Measures (Africa Briefing No 130). Dostupné z https://d2071andvip0wj.cloudfront.net/b130-cameroon-a-worsening-anglophone- crisis-calls-for-strong-measures.pdf. 82. International Crisis Group. (2017e). Crisis Watch December 2017. Dostupné z https://www.crisisgroup.org/crisiswatch/december-2017. 83. International Crisis Gorup. (2018a). Crisis Watch March 2018. Dostupné z https://www.crisisgroup.org/crisiswatch/march-2018. 84. International Crisis Gorup. (2018b). Crisis Watch June 2018. Dostupné z https://www.crisisgroup.org/crisiswatch/june-2018. 85. International Crisis Gorup. (2018c). Crisis Watch October 2018. Dostupné z https://www.crisisgroup.org/crisiswatch/october-2018.

54

86. International Crisis Gorup. (2018d). Crisis Watch December 2018. Dostupné z https://www.crisisgroup.org/crisiswatch/december-2018. 87. International Crisis Group. (2019). Cameroon’s Anglophone Crisis: How to Get to Talks? (Africa Report No 272). Dostupné z https://d2071andvip0wj.cloudfront.net/272-cameroon-anglophone-crisis_0.pdf. 88. International Crisis Gorup. (2020). Crisis Watch January 2020. Dostupné z https://www.crisisgroup.org/crisiswatch/february-alerts-and-january-trends-2020 89. International Institute for Strategic Studies. (2020). Sub-Saharan Africa. Armed Conflict Survey 6(1), 286-391. Dostupné z https://books.google.cz/books?id=13rnDwAAQBAJ&printsec=frontcover&dq=Arme d+Conflict+Survey+google+books+2020&hl=cs&sa=X&ved=2ahUKEwiO2MbikPv qAhVxRhUIHUWeBUMQ6AEwAHoECAQQAg#v=onepage&q=cameroon&f=fals e 90. Janků, Martin a Zelinka, Petr. (2009). Hybridní aktér: nový fenomén na poli nestátních aktérů. Mezinárodní vztahy 44(4), 35-60. Dostupné z https://mv.iir.cz/index.php/mv/article/download/347/353. 91. Janků, Martin. (2010). Evoluce severokavkazského hnutí odporu v kontextu hybridizace nestátních aktérů využívajících násilí (Diplomová práce). Dostupné z https://is.muni.cz/th/sf4q2/Janku_DP_hybridizace_Cecensko.pdf. 92. Jones, Seth. G. (2017). Waging Insurgent Warfare: Lessons From the Vietcong to the Islamic State. New York: Oxford University Press. 93. Journal du Cameroon. (2017, 15. května). Examination center set ablaze in Bamenda. Journal du Cameroon. Dostupné z https://www.journalducameroun.com/en/examination-center-set-ablaze-bamenda/. 94. Journal du Cameroon. (2018a, 11. května). Gunmen attack Muyukapolice station, free detainess. Journal du Cameroon. Dostupné z https://www.journalducameroun.com/en/gunmen-attack-muyuka-police-station-free- detainees/. 95. Journal du Cameroon. (2018b, 12. prosince). Cameroon: ‘Ambazonia General’ killed in Kumba. Journal du Cameroon. Dostupné z https://www.journalducameroun.com/en/cameroon-ambazonia-general-killed-in- kumba/.

55

96. Journal du Cameroon. (2019a, 24. ledna). Cameroon: ‘Ambazonia General’ killed in Matoh. Journal du Cameroon. Dostupné z https://www.journalducameroun.com/en/cameroon-ambazonia-general-killed-in- matoh/. 97. Journal du Cameroon. (2019b, 10. dubna). Cameroon: Confusion looms as Ambazonia faction maintains Fako lockdown. Journal du Cameroon. Dostupné z https://www.journalducameroun.com/en/cameroon-confusion-looms-as-ambazonia- faction-maintains-lockdown-in-fako/ 98. Journal du Cameroon. (2019c, 12. června). Cameroon: Confusion as detained Ambazonia leader impeached by peers. Journal du Cameroon. Dostupné z https://www.journalducameroun.com/en/cameroon-confusion-as-detained- ambazonia-leader-impeached/. 99. Journal du Cameroon. (2019d, 12. června). Cameroon: Sepratist hardliners react after impechment of detained Ambazonia leader. Journal du Cameroon. Dostupné z https://www.journalducameroun.com/en/cameroon-sepratist-hardliners-react-after- impechment-of-detained-ambazonia-leader/ 100. Journal du Cameroon. (2020a, 6. ledna). Cameroon:’Ambazonia General’ killed by peers in SW Region. Journal du Cameroon. Dostupné z https://www.journalducameroun.com/en/cameroonambazonia-general-killed-by- peers-in-sw-region/. 101. Journal du Cameroon. (2020b, 10. května). Cameroon: Myor of Mamfe allegedly koled by Ambazonia fighters. Journal du Cameroon. Dostupné z https://www.journalducameroun.com/en/cameroon-mayor-of-mamfe-allegedly- killed-by-ambazonia-fighters/. 102. Jounral du Cameroon. (2020c, 20. července). Cameroon: ‘Ambazonia General’ killed as soldiers recover weapons in Awing, Pinyin raids. Jounral du Cameroon. Dostupné z https://www.journalducameroun.com/en/cameroon-ambazonia-general- killed-as-soldiers-recover-weapons-in-awing-pinyin-raid/. 103. Kancelář premiéra Republiky Kamerun. (2020, 3. dubna). Order N. 031/CAB/PM OF 03AVR 2020 To lay down the organic framework for the implementation of the Presidential Plan for the Reconstruction and Development of the Nort-wWest and South-West Regions. Dostupné z https://www.spm.gov.cm/site/sites/default/files/order_ndeg_031_cab.pdf.

56

104. Kancelář prezidenta republiky Kamerun. (2018). Decree No. 2018/719 of 30 November 2018 toestablish the National Disarmament, Demobilisation and Reintegration Committee. Dosutpné z https://www.prc.cm/en/multimedia/documents/6765-decree-no-2018-719-of-30-11- 2018-nddrc 105. Kindzeka, Moki E. (2018a, 20. května). Killings, Kidnappings Mar Cameroon National Day Celebrations. Voice of America. Dostupné z https://www.voanews.com/africa/killings-kidnappings-mar-cameroon-national-day- celebrations. 106. Kindzeka, Moki E. (2018b, 18. července). Cameroon’s Second Largest Employer Crippled by Separatist Conflict. Voice of America. Dostupné z https://www.voanews.com/africa/cameroons-second-largest-employer-crippled- separatist-conflict. 107. Kindzeka, Moki E. (2018c, 6. srpna). Cameroons´s 2nd Largest Employer Losing Workers to Conflcit. Voice of America. Dostupné z https://www.voanews.com/africa/cameroons-2nd-largest-employer-losing-workers- conflict. 108. Kindzeka, Moki E. (2018d, 16. srpna). Medical Staff Abandon Hospitals in Cameroon's Troubled Region. Voice of America. Dostupné z https://www.voanews.com/africa/medical-staff-abandon-hospitals-cameroons- troubled-region. 109. Kindzeka, Moki E. (2018f, 4. listopadu). Armed Groups Attack Cameroon Plantation Workers. Voice of America. Dostupné z https://www.voanews.com/africa/armed-groups-attack-cameroon-plantation-workers 110. Kindzeka, Moki E. (2018g, 8. listopadu). Cameroon Journalist Jailed in Anglophone Unrest. Voice of America. Dosutpné z https://www.voanews.com/africa/cameroon-journalist-jailed-anglophone-unrest. 111. Kindzeka, Moki E. (2019a, 2. února). Cameroon Hospital Attacked; Medical Staff, Patients Flee. Voice of America. Dostupné z https://www.voanews.com/africa/cameroon-hospital-attacked-medical-staff-patients- flee 112. Kindzeka, Moki E. (2019b, 6. března). Cameroon’s Former Separatists Distrust Reintegration Program. Voice of America. Dostupné z

57

https://www.voanews.com/africa/cameroons-former-separatists-distrust- reintegration-program. 113. Kindzeka, Moki E. (2019c, 14. června). Cameroon Military Delivering Aid to English-Speaking Regions. Voice of America. Dostupné z https://www.voanews.com/africa/cameroon-military-delivering-aid-english- speaking-regions. 114. Kindzeka, Moki E. (2019d, 21. října). Cameroon Separatist Fighter Names Himself 'King' of Southwest District. Voice of America. Dostupné z https://www.voanews.com/africa/cameroon-separatist-fighter-names-himself-king- southwest-district. 115. Kindzeka, Moki E. (2019e, 16. prosince). Cameroon Separatists Kidnap Candidates to Protest Election. Voice of America. Dostupné z https://www.voanews.com/africa/cameroon-separatists-kidnap-candidates-protest- election. 116. Kindzeka, Moki E. (2020a, 8. ledna). Cameroon Anglophone Villagers Attack Separatist Camps Over Abuse. Voice of America. Dostupné z https://www.voanews.com/africa/cameroon-anglophone-villagers-attack-separatist- camps-over-abuse. 117. Kindzeka, Moki E. (2020b, 22. ledna). Cameroon’s Anglophone Separatists Turn to Infighting. Voice of America. Dostupné z https://www.voanews.com/africa/cameroons-anglophone-separatists-turn-infighting. 118. Kindzeka, Moki E. (2020c, 9. dubna). Cameroon's Separatists Relaunch Attacks to Reject State Reconstruction Plan. Voice of America. Dostupné z https://www.voanews.com/africa/cameroons-separatists-relaunch-attacks-reject- state-reconstruction-plan. 119. Kindzeka, Moki E. (2020d, 4. července). Cameroon Government Says it Stepped Up Security After Bombings in Capital City. Voice of America. Dostupné z https://www.voanews.com/africa/cameroon-government-says-it-stepped-security- after-bombings-capital-city. 120. Kingsley-Arthur, Lisa. (2018). A Study of Secessionist Movements in Cameroon (Dizertační práce). Dostupné z http://ugspace.ug.edu.gh/bitstream/handle/123456789/29625/A%20Study%20of%20 Secessionist%20Movements%20in%20Cameroon.pdf?sequence=1

58

121. Konings, Piet. (1996). Privatisation of Agro-Industrial Parastatals and Anglophone Opposition in Cameroon. The journal of commonwealth & comparative politics 34(3), 199-217. Dostupné z https://openaccess.leidenuniv.nl/bitstream/handle/1887/4614/ASC-1246231- 020.pdf?sequence=1. 122. Konings, Piet. (1999). The Anglophone Struggle for Federalism in Cameroon. In Bastia, L.R. a Ibrahim, J., Federalism and decentralization in Africa: the multicultural challenge (289 – 325). Fribourg: Institut du Fédéralisme. Dostupné z https://openaccess.leidenuniv.nl/bitstream/handle/1887/4620/ASC-1246231- 054.pdf?sequence=1. 123. Konings, Piet a Nyamnjoh, Francis B. (2003). Negotiating an Anglophone Identity: A Study of the Politics of Recognition and Representation in Cameroon. Leiden: Koninklijke Brill NV. 124. Kořan, Michal. (2008). Případová studie. In Petr Drulák a kol., Jak zkoumat politiku (37-53). Praha: Portál. 125. Kouagheu, Josiane. (2019, 20. prosince). Cameroon grants special status to Anglophone regions. Reuters. Dostupné z https://www.reuters.com/article/us- cameroon-separatists-lawmaking/cameroon-grants-special-status-to-anglophone- regions-idUSKBN1YO24S. 126. Lucas, Ayaba Cho. (2020, 9. června). Fellow Ambazonians, Ambasador Cohen whote yeasterday that Cameroon cannot defeat Ambazonia…[ Facebookový status]. Dostupné z https://m.facebook.com/drayabacho/photos/a.818307028516101/1162324897447644 /?type=3&source=57&__tn__=EH-R. 127. Maclean, Ruth. (2019a, 20. srpna). Cameroon anglophone separatist leader handed life sentence. The Guardian. Dostupné z https://www.theguardian.com/world/2019/aug/20/cameroon-anglophone-separatist- leader-ayuk-tabe-handed-life-sentence. 128. Maclean, Ruth. (2019b, 3. září). Stay home or risk being shot: Cameroon's back- to-school crisis. The Guardian. Dostupné z https://www.theguardian.com/global- development/2019/sep/03/cameroon-pupils-risk-being-shot-back-to-school. 129. Major National Dialogue. (2019). Presentation. Dostupné z https://nationaldialogue.cm/presentation/.

59

130. Manirakiza, Eric Manirakiza. (2020, 2. června). Hobbled by Separatist Conflict: Media Freedom in Cameroon. Voice of America. Dostupné z https://www.voanews.com/press-freedom/hobbled-separatist-conflict-media- freedom-cameroon. 131. Matfess, Hilary. (2018, 21. září). Picking a fight:The rise of a aermed separatists in Cameroon. ACLED. Dostupné z https://acleddata.com/2018/09/21/picking-a- fight-the-rise-of-armed-separatists-in-cameroon/. 132. McAllister, Edward. (2018, 8. února). Exclusive: 'We are in a war' - Cameroon unrest confronted by army offensive. Reuters. Dostupné z https://www.reuters.com/article/us-cameroon-separatists-exclusive/exclusive-we-are- in-a-war-cameroon-unrest-confronted-by-army-offensive-idUSKBN1FS1Y8. 133. Metz, Steven. (2007). Rethinking Insurgency (Working paper – Strategic Studies Institute, US Army War College). Dostupné z https://apps.dtic.mil/dtic/tr/fulltext/u2/a468470.pdf. 134. Mudge, Lewis. (2019, 11. července). Kidnappings Endemic in Cameroon´s Anglophone Regions. Human Rights Watch. Dostupné z https://www.hrw.org/news/2019/07/11/kidnappings-endemic-cameroons- anglophone-regions. 135. Mules, Ineke. (2019, 26. července). Stemmingthe flowof illicitarms in Africa. Deutsche Welle. Dostupné z https://www.dw.com/en/stemming-the-flow-of-illicit- arms-in-africa/a-49761552. 136. Nfi, Joseph L. (2014). The Anglophone Cultural Identity in Cameroon 50 Years After Reunification. International Journal of Advanced Research 2(2), 121-129. Dostupné z http://www.journalijar.com/uploads/299_IJAR-2632.pdf. 137. Ngange, Kingsley L. a Mokondo, Moku S. (2019). Understanding Social Media’s Role in Propagating Falsehood in Conflict Situations: Case of the Cameroon Anglophone Crisis. Studies in Media and Communication, 7(2), 55-67. Dostupné z http://redfame.com/journal/index.php/smc/article/viewFile/4525/4716. 138. Nwati, Morgan T. (2020). The Anglophone Crisis: The Birth of Warlords, the Impact of Warlords Activity on the People of North West and South West Region of Cameroon. Advances in Applied Sociology 10,157-185. Dostupné z https://www.scirp.org/pdf/aasoci_2020052816080362.pdf.

60

139. OCHA. (2020). Humanitarian Needs Overview Cameroon (Working paper Humanitarian Porgramme Cycle March 2020). Dostupné z https://www.humanitarianresponse.info/sites/www.humanitarianresponse.info/files/d ocuments/files/cmr_hno_2020_print2.pdf. 140. Okwuosa, Ashley. (2017, 7. listopadu). The diaspora groups in American suburbia backing a breakaway African nation. Quartz Africa. Dostupné z https://qz.com/africa/1122225/cameroons-diaspora-back-breakaway-ambazonia- southern-cameroons-region/. 141. OSN. (1946). Proposed Trusteeship Agreement for the mandated territory of The Cameroons under british mandate submited by the government of The United Kingdom. Dostupné z https://www.google.com/search?q=The+unitedkingdom&oq=The+unitedkingdom&a qs=chrome..69i57j46j0l2j46j0l2j69i64.2914j0j9&sourceid=chrome&ie=UTF-8. 142. OSN. (2020, 23. března). Secretary-General's Appeal for Global Ceasefire. Dostupné z https://www.un.org/sg/en/content/sg/statement/2020-03-23/secretary- generals-appeal-for-global-ceasefire. 143. ReliefWeb. (2018, 21. června). Cameroon – Conflict (DG ECHO, Government of Cameroon) (ECHO Daily Flash of 21 June 2018). ReliefWeb. Dostupné z https://reliefweb.int/report/cameroon/cameroon-conflict-dg-echo- government-cameroon-echo-daily-flash-21-june-2018. 144. Reporters Withouth Borders. (2020). Cameroon Overview. Reporters Withouth Border. Dostupné z https://rsf.org/en/cameroon. 145. Reuters. (2018, 27. září). Cameroon separatists free 100 prison inmates before election. Reuters. Dostupné z https://www.reuters.com/article/us-cameroon-election- violence/cameroon-separatists-free-100-prison-inmates-before-election- idUSKCN1M71VB. 146. Reuters. (2019, 1. prosince). Cameroon separatists fire on passenger jet in northwest. Reuters. Dostupné z https://www.reuters.com/article/us-cameroon- security-camair/cameroon-separatists-fire-on-passenger-jet-in-northwest- idUSKBN1Y518F. 147. Reuters. (2020, 3. července). Cameroon holds first peace talks with main separatist insurgents. Reuters. Dostupné z https://uk.reuters.com/article/uk-

61

cameroon-separatists/cameroon-holds-first-peace-talks-with-main-separatist- insurgents-idUKKBN2442IW. 148. Schlein, Lisa. (2017, 7. října). UN Rights Office Denounces Killings of Anglophone Demonstrators in Cameroon. Voice of America. Dostupné z https://www.voanews.com/africa/un-rights-office-denounces-killings-anglophone- demonstrators-cameroon. 149. Shaban, Abdur R. (2018, 31. ledna). Cameroon gendarmes illegally cross into Nigeria in hunt for separatists. Africa News. Dostupné z https://www.africanews.com/2018/01/31/cameroon-gendarmes-illegally-cross-into- nigeria-in-hunt-for-separatists/. 150. Šmíd, Tomáš. (2013). Emirát Kavkaz: Základní analýza islamistické vzbouřenecké struktury na severním Kavkaze. Obrana a strategie 13(2), 53-64. Dostupné z https://www.obranaastrategie.cz/filemanager/files/119533.pdf. 151. The Economist. (2019, 7 listopadu). English-speaking villages are burning in Cameroon: A report from a forgotten conflict. The Economist. Dostupné z https://www.economist.com/middle-east-and-africa/2019/11/07/english-speaking- villages-are-burning-in-cameroon. 152. The World Bank. (2019). Cameroon Overview. Dostupné z https://www.worldbank.org/en/country/cameroon/overview. 153. Trading Economics. (2019). Cameroon Exports. Dostupné z https://tradingeconomics.com/cameroon/exports. 154. Transparency Inetrnational. (1998). 1998 Corruption Prceptions Index. Dostupné z https://www.transparency.org/en/press/1998-corruption-perceptions- index. 155. Transparency International. (2019). Cameroon Country data. Dostupné z https://www.transparency.org/en/countries/cameroon. 156. UNHCR. (2019). Protection strategy for Cameroonian refugees in Nigeria 2018 – 2019. Dostupné z https://data2.unhcr.org/en/documents/download/68381. 157. UNHRC. (2020, 13. února). More Cameroonian refugees flee to Nigeria, bringing total arrivals close to 60,000 mark. UNHRC. org. Dostupné z https://www.unhcr.org/news/press/2020/2/5e452d2b4/cameroonian-refugees-flee- nigeria-bringing-total-arrivals-close-60000-mark.html.

62

158. UNICEF. (2019a, 21. června). Geneva Palais briefing note on the situation for children in the North-West and South-West regions of Cameroon. UNICEF. Dostupné z https://www.unicef.org/press-releases/geneva-palais-briefing-note- situation-children-north-west-and-south-west-regions. 159. UNICEF. (2019b, 5. listopadu). More than 855,000 children remain out of school in North-West and South-WestCameroon. UNICEF. Dostupné z https://www.unicef.org/press-releases/more-855000-children-remain-out-school- north-west-and-south-west-cameroon. 160. UNPO. (2018, 28. března). UNPO Welcomes Its Newest Member: Southern Cameroons. unpo.org. Dostupné z https://unpo.org/article/20710. 161. Wood, John R. (1981). Secession: A Comparative Analytical Framework. Canadian Journal of Political Science 14(1), 107-134. Dostupné z https://www.jstor.org/stable/pdf/3230396.pdf?casa_token=YM- VhhMOQKUAAAAA:e0WA2gYSWQnGnDe3urOVRgFaNF_T1FovtFr- uyPDoIHw7YD871ZwTpiRQkktZbrq9kOMuMuofuwusyi07HUwWt2QWCrrU- 5BkRgB1W3Pj9RDMFhOUvI.

63

Příloha č. 1

Vytvořeno autorkou práce dle zdrojů využitých v textu.

64