Ukázka Knihy Z Internetového Knihkupectví Holka V Kapele

Home , Drunken Butterfly, Girl in a Band, Teen Age Riot

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 3 2 5 2 3 argo

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz holka v kapele

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 3 2 5 2 3 U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 3 2 5 2 3 kim gordon

přeložil rani tolimat argo

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 3 2 5 2 3 GIRL IN A BAND

Czech edition © Argo, 2017

Translation © Rani Tolimat, 2017

Cover photograph © Robert Balazik, 2017

ISBN 978-80-257-2122-3 (váz.)

ISBN 978-80-257-2182-7 (e-kniha)

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 3 2 5 2 3 Věnováno Coco, mé Polárce.

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 3 2 5 2 3 Konec

Když jsme vyšli na pódium odehrát poslední koncert, byli v hlavní roli jednoznačně kluci. Navenek všichni vypadali víceméně stejně jako v uplynulých třiceti letech. Pod povrchem bylo všechno úplně jinak. Thurston poplácal basistu Marka Ibolda po ramenou a překlusal pódium. Následoval ho kytarista Lee Ranaldo a pak bubeník Steve Shel- ley. To gesto mi přišlo hrozně prázdné, úplně dětinské, jako z jiné reality. Thurston má spoustu známých, ale jen pár opravdových kamarádů, zá- sadně s nimi nemluví o čemkoli osobním a rozhodně není typ člověka, co by někoho plácal po ramenou. Bylo to gesto, kterým dával najevo: Jsem zpátky. Jsem volný. Jsem sám. Já šla na pódium poslední a dávala si dobrý pozor, aby mezi Thur stonem a mnou zůstal náležitý odstup. Byla jsem hrozně unavená, ale pořád ostražitá. Steve usedl na své místo za bicími jako tatínek za pra- covní stůl. My ostatní jsme se ozbrojili nástroji jako četa vojáků, jako armáda, která si nepřeje nic jiného, než aby to bombardování konečně skončilo. Lilo jako z konve, z nebe padaly provazy vody. Déšť v Jižní Americe je stejný jako všude jinde a stejně se v něm také cítíte. Říká se, že když je manželství u konce, přivádějí člověka k šílen- ství i maličkosti, kterých si do té doby v životě nevšiml. Co se mě týče, platilo to pro ten poslední týden dokonale, kdykoli byl Thurston nablízku. Možná to cítil stejně, možná ho nic podobného ani nenapadlo. Já to upřímně řečeno ani vědět nechtěla. Když jsme zrovna nehráli, neustále psal esemesky a pobíhal kolem nás jako manické dítě s pocitem viny. Po třiceti letech hráli Sonic Youth svůj poslední koncert. Festival SWU se konal v Itu kousíček od São Paula v Brazílii, osm tisíc kilometrů od našeho domova v Nové Anglii. Trval tři dny, vysílali ho v jihoamerické televizi a živě na internetu, mezi sponzory patřily obří firmy jako Coca- -Cola nebo Heineken. Mezi hlavními hvězdami byli Faith No More, Kanye West, Black Eyed Peas, Peter Gabriel, Stone Temple Pilots, Snoop Dogg, Soundgarden a tak. My byli z celého seznamu účinkujících asi nejméně známí. Divné místo na takový konec.

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz Za ta léta jsme hráli na rockových festivalech mnohokrát. Kapela je vnímala jako nutné zlo, i když ten stres spojený s hraním bez zvuko- vých zkoušek měl taky něco do sebe. Festivaly, to jsou kamiony a stany v zákulisí, aparatura a kabely úplně všude, páchnoucí chemické zácho- dy a občasná náhodná setkání s muzikanty, které máte po lidské nebo hudební stránce rádi, ale v životě jste se s nimi neviděli osobně. Občas se rozbije vybavení, jindy se nestíhá itinerář, ani na počasí se nedá spo- lehnout. Někdy z odposlechů neslyšíte ani tón, ale stejně do toho jdete a zkusíte pro moře lidí pod pódiem zahrát co nejlépe. Kromě toho festivaly znamenají kratší setlist. Dnes jsme to měli celé uzavřít sedmdesáti minutami plnými adrenalinu, jaké jsme v po- sledních pár dnech odehráli na festivalech v Peru, Uruguayi, Buenos Aires a Chile. Ale jedna změna tu oproti předchozím turné a festivalům byla: s Thurstonem jsme spolu nemluvili. Za celý týden mezi námi padlo možná tak patnáct slov. Po sedmadvaceti letech manželství se nám to všechno úplně rozpadlo. V srpnu jsem ho musela požádat, aby se vystěhoval z našeho domu v Massachusetts, a on to udělal. Pronajal si byt půldruhého kilometru ode mě a dojížděl tam a zpátky do New Yorku. Život páru, který všichni považovali za úžasný, v pohodě, navěky nedotčený a který dodával mladším muzikantům naději, že ten rockový blázinec můžou přečkat, se změnil jen v další rozchodové klišé – mužská krize středního věku, jiná žena, dvojí život. Technik podal Thurstonovi kytaru a jemu se tváří mihl předstí- raně vyděšený výraz. Bylo mu třiapadesát a pořád vypadal jako ten střapatý hubený kluk z Connecticutu, kterého jsem kdysi potkala v jednom klubu v New Yorku. Bylo mu dvaadvacet a mně sedmadvacet. Později mi řekl, že se mu líbily moje brýle se sklápěcími tmavými skly. V džínách, starých pumách a bílé košili vytažené z kalhot vypadal jako kluk z nějaké staré fotky, jako sedmnáctiletý mladíček, který nechce, aby ho někdo viděl ve společnosti matky (nebo koneckonců jakékoli ženy). Měl pusu jako Mick Jagger, ruce a nohy se mu klátily, jako by ne- věděl, co s nimi, a měl v sobě určitou ostražitost, kterou občas vidíte u vysokých lidí, kteří nechtějí ostatní zastrašovat svými centimetry.

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 3 2 5 2 3 Obličej mu částečně zakrývaly dlouhé hnědé vlasy a zdálo se, že se mu to líbí. Ten týden na turné to vypadalo, jako by vrátil zpátky čas a našich třicet společných let prostě vymazal. Náš život pro něj přestal existovat, už zase fungoval jen za sebe. Zase z něj byl ten dospívající kluk ztracený ve vlastní fantazii. Ty manýry rockové hvězdy, jaké předváděl na pódiu, mi pěkně lezly na nervy. V Sonic Youth vždycky vládla demokracie, přitom jsme ale měli jasně rozdělené role. Stoupla jsem si na své místo doprostřed pódia. Původně to moje místo nebylo a já už si nejsem jistá, kdy se to změnilo. Už to tak ale fungovalo nějakých dvacet let, od doby, kdy Sonic Youth podepsali první smlouvu s Geffen Records. Tehdy jsme zjistili, že velké gramofirmy sice zajímá muzika, ale taky jim hodně záleží na tom, jak vy- padá holka na pódiu. Okamžitě se stává centrem pozornosti, přitahuje pohledy mužů v publiku a zase je, podle své nátury, odráží zpátky. Naše hudba zní občas divně a disharmonicky, takže moje posta- vení uprostřed pódia mělo i podstatný reklamní efekt. Podívejte, mají tam holku, má na sobě hezké šaty, normálně s těmi chlapíky hraje, takže je nejspíš všechno v pořádku. Jenže my byli nezávislá kapela a takhle jsme nikdy nefungovali, takže jsem si dávala záležet na tom, abych se necpala moc dopředu. Během první skladby Brave Men Run jsem se sotva držela na no- hou. V jednu chvíli jsem měla pocit, že mi hlas škrábe o dno, a pak to dno najednou odpadlo. Ta písnička je hodně stará, pochází z raného alba Bad Moon Rising. Text jsem napsala na Eldridge Street v New Yorku v činžáku u trati, kde jsme v té době s Thurstonem bydleli. Vždycky jsem při té písni myslela na své dávné příbuzné z matčiny strany – na ženy průkopnice, co se vlekly přes Panamu do Kalifornie, nebo na svou babičku, samoživitelku během hospodářské krize ve třicátých letech, v té době úplně bez příjmů. Co se textu týče, byl to jeden z mých prvních pokusů uplatnit v hudbě zkušenost z výtvarného umění. Název pochází z obrazu Eda Ruschy, na kterém plachetnice v bouři prořezává mořské vlny. To všechno ale byla třicet let stará záležitost. Teď jsme se na sebe s Thurstonem ani jednou nepodívali. Když píseň skončila, otočila

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 3 2 5 2 3 jsem se k publiku zády, aby mi nikdo neviděl do obličeje. Moc jsem si tím ale nepomohla – každý můj pohyb a každé slovo se promítalo na jednu ze dvou obřích obrazovek nad pódiem, vysokých přes deset metrů. Ať už k tomu vedlo cokoli – soucit, smutek nebo novinové titulky o našem rozchodu s Thurstonem, které nás ten týden pronásledovaly na každém kroku ve španělštině, portugalštině i angličtině – jihoame- rické publikum na nás reagovalo skvěle. Dnes večer jako by zástupy lidí na stadionu splývaly s temnými mračny kolem – tisíce promočených mladých lidí, mokré vlasy, odhalená záda, trika bez rukávů, telefony ve zdvižených rukou, dívky na ramenou snědých mladíků. Špatné počasí se s námi táhlo po celé Jižní Americe, z Limy přes Uruguay a Chile až do São Paula, jako nějaká filmová kulisa zvýrazňující tu propast mezi Thurstonem a mnou. Festivalová pódia připomínala muzikálové verze neveselých obrázků z domácnosti – jako by se scéna proměnila v obývák, kuchyni nebo jídelnu, kde se manželé po ránu mí- její, každý si vaří svou vlastní kávu, jeden druhého nevnímají a společně strávené roky mizí v nenávratnu. Dnešní večer znamenal konec Sonic Youth. My jsme to jako pár a rodina měli už také za sebou. Pořád jsme vlastnili byt na Lafayette Street v New Yorku, ale už to nemělo trvat dlouho, a já se chystala žít s naší dcerou Coco na západě Massachusetts v domě, který jsme v roce 1999 koupili od místní školy. „Ahoj!“ zavolal Thurston vesele do publika, než kapela spustila Death Valley ’69. Dva dny předtím jsme s Thurstonem museli společně odzpívat další z raných skladeb Cotton Crown. Její text pojednává o lás- ce, tajemství, vzájemné chemii, snění a soužití. V podstatě je to óda na New York. Jenže v Uruguayi jsem zjistila, že ji vůbec nedokážu zpívat, jak jsem naštvaná, a Thurston ji musel dokončit sám. Death Valley ale zvládnu, říkala jsem si. Tak jsme tam stáli spolu – Lee, Thurston a já, a pak už jen my dva. S bývalým manželem jsme sle- dovali dav poskakujících zmoklých Brazilců, společně jsme deklamovali starý text a já najednou cítila něco jako staccatový příval přízračné, syrové energie, vzteku a bolesti: Prašť do toho. Prašť do toho. Prašť do toho. Asi ještě nikdy jsem si nepřipadala takhle osamělá.

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 3 2 5 2 3 Tisková zpráva, kterou o měsíc dříve zveřejnilo naše vydavatelství Mata- dor, neříkala mnoho:

Hudebníci Kim Gordon a Thurston Moore, kteří žijí v manželství od roku 1984, ohlásili rozchod. Skupina Sonic Youth s Kim i Thur stonem pokračuje ve svém listopadovém turné po Jižní Americe. Další plány zatím nejsou známy. Oba hudebníci žádají o ohled na své soukromí a nehodlají situaci dále komentovat.

Brave Men Run, Death Valley ’69, Sacred Trickster, Calming the Snake, Mote, Cross the Breeze, Schizophrenia, Drunken Butterfly, Starfield Road, Flower, Sugar Kane a na závěr Teen Age Riot. Setlist ze São Pau- la obsahoval skladby z našich začátků, texty, které jsme s Thurstonem psali spolu nebo každý zvlášť, písně Sonic Youth z osmdesátých a deva- desátých let i materiál z nejnovějších alb. Na první pohled ten seznam působí jako výběr největších hitů, ve skutečnosti byl ale důkladně promyšlený. Vybavuji si, jak Thurston bě- hem zkoušek a týdenního turné často kapelu upozorňoval, že tu či onu skladbu Sonic Youth hrát nechce. Nakonec mi došlo, že některé z těch písní, co chtěl vynechat, byly o té druhé. Mohli jsme celé turné zrušit, ale měli jsme podepsanou smlouvu. Kapely z koncertování žijí, my měli všichni rodiny a museli platit účty, případně – co se mě a Thurstona týče – šetřit na školu pro Coco. Záro- veň jsem si nebyla jistá, jak tyhle koncerty vůbec působí. Nechtěla jsem, aby mě lidé viděli jako věrnou partnerku, která stojí při svém muži, ať se mezi námi stalo cokoli. Nic takového jsem nebyla. A mimo okruh našich nejbližších vlastně nikdo nevěděl, co se doopravdy stalo. Než jsme odletěli do Jižní Ameriky, zkoušela kapela týden ve stu- diu v New Yorku. Nějak jsem to zvládla, pomáhal mi v tom Xanax, vůbec poprvé v životě jsem ho brala během dne. Nechtěla jsem bydlet u nás v bytě, najednou mi připadal pošpiněný, takže se ostatní dohodli, že mě ubytují v hotelu. Jak už to v kapele bývá, všichni dělali jakoby nic. Bylo mi jasné, že napětí mezi Thurstonem a mnou znervózňuje ostatní muzikanty natolik,

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 3 2 5 2 3 že se mnou nedokážou mluvit – zvlášť když znali všechny okolnosti, a dokonce i tu ženu, která byla příčinou toho všeho. Jenže já zase ne- chtěla, aby se cítili trapně, a koneckonců jsem souhlasila, že turné ode- hraju. Chápala jsem, že má každý na věc svůj názor a sympatizuje s tím či oním, přesto mě překvapilo, jak nenuceně se všichni chovali. Možná to celé vypadalo tak neskutečně, že se s tím nedokázali vyrovnat. V Jižní Americe to pak pokračovalo úplně stejně. O něco později mi někdo ukázal článek z časopisu Salon s ná- zvem „Jak je možné, že se Kim Gordon a Thurston Moore rozvádějí?“ Podle autorky Elissy Schappellové jsme celé generaci ukázali, jak vyrůst a dospět. Prý plakala, když se k ní ty zprávy dostaly.

Jen se na ně podívejte, říkala jsem si. Mají se rádi, žijí spolu a do toho společně tvoří. Byli skvělí a tvrdí jako skála, své umění brali se vší vážností, nikdy se nezaprodali ani nevyměkli. V éře převládající ironie, kdy člověk kolikrát předstírá lhostejnost a maskuje nejisto- tu posměchem, nebyl jejich nadhled lhostejností. (…) Co může být horšího, než když takováhle dvojice po třiceti letech ve vlastní spo- lečné kapele, sedmadvaceti letech manželství a sedmnácti letech výchovy dcery dospěje k názoru, že už toho bylo dost, a jdou od sebe? Jejich úspěchy přitom byly i našimi úspěchy.

Článek končil zvoláním: „Proč by se od nás měli nějak lišit?“ Dobrá otázka. My se ve skutečnosti nijak nelišili a náš příběh byl ten nejobyčejnější na světě.

Do Jižní Ameriky jsme odletěli každý zvlášť. Já cestovala se zbytkem kapely, Thurston se zvukařem Aaronem. Když na turné přistane letadlo, najatá auta vás odvezou do hotelu. Pak se lidé většinou rozprchnou – spí, čtou si, jedí, cvičí, chodí na pro- cházky, dívají se na televizi, posílají e-maily a esemesky. Ten týden v Již- ní Americe se ovšem celá kapela, včetně bedňáků a techniků, scházela na jídlo. Spousta bedňáků s námi spolupracovala celé roky a v podstatě patřili do rodiny. Na jednom konci stolu sedával Thurston, na druhém

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 3 2 5 2 3 já. Trochu to připomínalo rodinné obědy nebo večeře, až na to, že spolu máma s tátou nemluvili a vůbec se nebrali na vědomí. Každý si objed- nával spoustu jídla a pití a hovor se většinou soustředil na to, co jíme a pijeme, jako by nikdo nechtěl mluvit o důležitějších věcech – o tom nepříjemném, co celou dobu tiše viselo ve vzduchu. První koncert byl v Buenos Aires. V Argentině Sonic Youth něja- kou dobu nehráli, publikum bylo hlasité a nadšené a lidé očividně znali texty všech písní nazpaměť. Prvních pár dní jsem mezi sebe a Thursto- na postavila zeď, jak ale turné pokračovalo, trochu jsem změkla. Přece jen jsme toho měli za sebou spoustu a mně dalo práci být na něj pořád takhle naštvaná. Párkrát jsme na sebe náhodou narazili, když jsme se nezávisle na sobě vydali fotit do ulic kolem hotelu. Rozhodla jsem se, že budu přátelská, a Thurston zjevně také. Během toho týdne za mnou chodili jiní muzikanti – lidé, které jsem neznala, třeba Chris Cornell, zpěvák Soundgarden – a říkali mi, jak je náš rozchod mrzí a co všechno pro ně naše kapela znamenala. Do Buenos Aires za námi přiletěli Bill a Barbara, manželé, co se nám starali o prodej triček a dalších věcí a za ta léta si z ježdění s kapelou udělali slušnou živnost. Teď nás chtěli morálně podpořit – jako všichni ostatní předpokládali, že jde o poslední koncert Sonic Youth. Turné jsem přežila hlavně díky hraní, zachránilo mě pódium. Ex- trémní hluk a disonance mívají občas neuvěřitelně očistné účinky. Na koncertě si většinou lámu hlavu, jestli náhodou nejsem moc nahlas a neruším ostatní nebo jestli zbytek kapely nemá z nějakého důvodu špatnou náladu. Tenhle týden mi to ovšem bylo srdečně jedno a taky mi ani trochu nezáleželo na tom, jestli moje hraní sestřelí Thurstona z pódia. Dělala jsem si, co jsem chtěla, bolelo to, ale taky mě to osvobo- zovalo. Bolelo to, protože rozpad mého manželství byla moje soukromá věc a pozorovat Thurstona, jak se před publikem naparuje se svou zno- vuzískanou svobodou, mi slušně rozdíralo rány. Koncert od koncertu tak moje milá a přátelská nálada mizela a nahrazoval ji vztek. V São Paulu to došlo tak daleko, že jsem na pódiu málem něco řekla. Nakonec jsem se ale ovládla. Ve stejné době jela po Jižní Ameri- ce na turné Courtney Love. O pár dní dříve vyjela z pódia na fanouška,

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz který v kotli zvedl nad hlavu fotku Kurta Cobaina. „Já s tím jeho zkur- veným duchem a s jeho dítětem žiju každej den a je to pěkně hnusný to na mě takhle vytahovat,“ zaječela a utekla z pódia. Prohlásila, že se vrátí, jen když uslyší publikum skandovat „Foo Fighters jsou teplouši“. Video s incidentem samozřejmě skončilo na YouTube. Pro Courtney to byl typický kousek, jenže já nechci být u lidí za hysterku jako ona. Ne- chtěla jsem, aby náš poslední koncert poznamenaly nechutné scény, když Sonic Youth pro spoustu lidí tolik znamenali. Nechtěla jsem zneužít pódium pro osobní prohlášení. K čemu by to taky bylo?

Někdo mi jednou říkal, že celý koncert ze São Paula je k vidění na internetu. Jenže já si ho nikdy nepustila a ani na to nemám chuť. Pamatuju si, jak jsem si během toho posledního vystoupení říka- la, jestlipak a jak asi publikum vnímá tuhle syrovou, ujetou pornografic- kou story o vzájemném napětí a odstupu. Jenže diváci asi viděli něco úplně jiného než já. Během předposlední písně Sugar Kane se na projekční ploše za kapelou objevila obří modrá zeměkoule. Pomaličku se otáčela, jako by dávala najevo, že světu je úplně jedno, že se točí kolem své osy. Všechno plyne samospádem, říkal ten obraz – ledy tají, na semaforech se stří- dají světla, i když zrovna žádná auta nejedou, tráva raší v prasklinách v chodníku, věci se rodí a pak zase mizí. Když píseň skončila, poděkoval Thurston divákům. „Nemůžu se dočkat, až vás zase uvidím,“ oznámil jim. Skončili jsme skladbou Teen Age Riot z alba Daydream Nation. Napůl jsem zpívala a napůl deklamovala první řádky textu: „Touho ducha. Dívej se na mě. Touho ducha. Padneme. Stýskej si. Nezavrhuj mě.“ Někdo jednou prohlásil, že manželství je jeden dlouhý rozhovor. Totéž se možná dá říct o fungování rockové kapely. Stačilo pár minut a obojí bylo v tahu. V zákulisí nikdo nijak zvlášť neprožíval, že jsme právě odehráli poslední koncert. Popravdě řečeno už nikdo nic zvlášť neprožíval. Každý z nás – Lee, Steve, Mark, technici – bydlel v jiném městě a v jiné části Ameriky. Chtěla jsem se rozloučit, ale byla jsem až moc smutná a bála

U k á z k a k n i h y z i n t e r n e t o v é h o k n i h k u p e c t v í w w w . k o s m a s . c z , U I D : K O S 2 3 2 5 2 3