Michaela Hradecká Estetika Nečinnosti Obrazu Aneb Realismem
Total Page：16
File Type：pdf, Size：1020Kb
Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav filmu a audiovizuální kultury Michaela Hradecká (FAV, bakalářské kombinované) Estetika nečinnosti obrazu aneb realismem proti konvencím svého žánru Neoformalistická analýza filmu Ztraceno v překladu Bakalářská diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Lucie Česálková Brno 2008 1 Ráda bych tímto poděkovala Mgr. Lucii Česálkové za cenné rady, pomoc a připomínky při tvorbě této práce, současně i za ochotný a trpělivý přístup. Prohlašuji, že jsem pracovala samostatně a použila jen uvedených zdrojů. Datum : ___________________ 2 Obsah 1. Úvod do Ztraceno v překladu...............................4 2. Teoreticko-metodologická reflexe..........................6 2.1. Naratologická analýza filmu..........................8 2.2. Neoformalistická filmová analýza.....................9 3. Ekonomický a kulturně-historický kontext.................10 3.1. Od myšlenky k počinu................................11 3.2. O tvůrcích..........................................12 3.3. Prezentace filmu a kritika .........................12 3.4. Distribuce..........................................14 4. Úvod do vlastní analýzy..................................16 5. Stylistický systém.......................................16 5.1. Znázornění prostoru, jeho členění a práce s kamerou 19 5.2. Důležitost prostředí a hereckého ztvárnění...........21 5.3. V hlavní roli hudba!................................23 6. Klasický námět v autorském pojetí........................24 7. Výstavba narativu........................................25 8. Závěr....................................................29 9. Použitá literatura a prameny.............................31 10.Filmografie..............................................32 10.1. Analyzovaný film...................................32 10.2. Citované filmy......................................33 11.The Summary..............................................34 3 1. Úvod do Ztraceno v Překladu Film, který jsem zvolila jako téma bakalářské práce, se žánrově řadí mezi komedie. Přesněji, stejně jako mnoho jiných filmových děl, není žánrově předurčen pouze jedním z typů. V případě Ztraceno v překladu se jedná o komedii v kombinaci s prvky dramatu a romantiky. K sebeprosazování nepoužívá laciných prvků komedie, jakými jsou prvoplánový humor ve formě vulgarity. Pakliže tu jde o výstřední formu zábavy, má ji za následek odlišnost kultur, jež pociťují nejen hlavní hrdinové Bob a Charlotte, ale s nimi také divák. Vtip se rodí prostřednictvím komunikačních nedorozumění. Mnohem více humoru nalezneme skrze jemnocit a originalitu. Svým způsobem se tento snímek uchází o status intelektuální komedie.1 Na rozdíl o běžné komedie je v ní více reálnosti. Vážností tématu se druhově přiřazuje k sociální komedii. Vzájemnou provázaností několika stylů se nijak neliší od současné hollywoodské produkce, odkud pochází. V kontextu s daným žánrovým vymezením však nelze připomínat mnohé komerčně zaměřené a divácky nenáročné americké komedie. Dějová linie není vystavěna způsobem, aby odhalila svou podstatu, nejsme si tedy jisti, jak se příběh bude odvíjet a již vůbec tu nefunguje tradiční happyend. Snímek neoslňuje diváka prostřednictvím dějové zápletky či složitých stylistických konstruktů,které můžeme najít v soudobé produkci. Nejen zajímavostí, rovněž i kladem je jeho pozvolná kontinuita obohacená o aspekty lidských emocí,jakými jsou smutek, nuda (záběry sedícího Billa Murrayho v hotelovém pokoji). Od mnohých snímků tohoto žánru se liší pomalejším tokem děje, bez nutnosti rychlých, střídavých záběrů. Úkolem této analýzy bude poukázat na realistickou motivaci formální struktury filmu a poodhalit důvody takového ztvárnění, které se překlenuje do vizualizace klasického vyprávění za použití pozvolného stylu. Realistického účinku Ztraceno v překladu dosahuje umně vytvořeným scénářem i obsazením vhodných herců do hlavních rolí. Bill Murray vlastně hraje sám sebe, Scarlett Johansson, dnes velká ženská hvězda, zde (kromě hereckého talentu) zhodnotila svůj mladistvý půvab. Síla příběhu spočívá v autorsky výborně zvládnuté naraci, kterou vytváří mnoho nezanedbatelných a originálních prvků, o nichž bude vhodné pojednat podrobněji. Další přístup, který se k rozboru díla nabízí, je formální analýza. Forma, jež byla použita, vyzvedává Ztraceno v překladu ze skupiny konvenčních zpracování komediálních příběhů. 1 Při nominaci na ceny Akademie v kategorii nejlepší film, byl označen jako romantická komedie 4 Syžet i fabule vytvářená divákem jsou tu v rovnováze. Činí příběh přehledným, a přitom některé komponenty vyvolávají dojem nahodi-losti. Narativní prostor spolu s emocemi vytváří uměleckou estetiku. Atmosféra velkoměsta, uzavřenost v interiérech v kontrastu s tím, co je venku, v pojetí hereckých představitelů dvou ztracených lidských duší, dodává dílu na působivosti. Hlavním prostředkem rozboru vybraného díla je užití neoformalistické analýzy, jež v tomto případě napomůže zdůraznit poutavé aspekty filmu. Pádným důvodem, proč analyzovat tvorbu Sofie Coppoly, není jen ucelenost jejího vypravěčského postupu, výrazových prostředků obsažených v obrazové složce i významnost hudební složky, ale neméně i jednotnost tématu. Coppola v každém svém filmu sleduje vývoj mladé dívky. V pomyslných kapitolách vlastní evoluce prochází hrdinka změnami, založenými na vědomí vlastního nitra. Dílo, které jsem si vybrala k podrobnému rozboru, hodlám zkoumat v kontextu s ostatními díly autorky. Její předešlý film Smrt panen i snímek následující po Ztraceno v překladu, Marie Antoinette, obsahují jisté signifikantní prvky navzájem společné. Hlavním motivem těchto příběhů je vnitřní osamocení jedince ve vztahu ke společnosti. Časovou vymezeností zkoumání se v mém případě ukazuje být období tvorby režisérky od roku 1999 do roku 2006. Ve své práci se chci zabývat způsobem vyprávění, které Sofia Coppola autorsky uplatňuje ve svých filmech. Na rozboru tohoto filmu bych chtěla odhalit tvůrčí autorské postupy, jež činí snímek zajímavým, originálním a odlišným od hlavního proudu současné hollywoodské produkce zaměřující se na komedie. Pro splnění předpokládaných výsledků vlastního zkoumání použiji neoformalistické analýzy a zaměřím se na stylistické postupy i naraci filmu. Jmenované typy diskursu byly zvoleny jako jedny z nejvhodnějších teoretických přístupů, které umožňují popsat tvůrčí postoj autora, jeho stylistické dovednosti a schopnost působit na diváka. Vzhledem k sociálnímu ladění scénáře se částečně zmíním i o psychologických aspektech snímku. 5 2. Teoreticko-metodologická reflexe Každý divák je v podstatě kritikem. Prvotní je zájem o film. V momentě, kdy se člověk ponoří do filmového vyprávění, aktivizuje své myšlení a emoce. Vnímá jednotlivé momenty, přičemž si uvědomuje zvláštnosti a odchylky, které posléze analyzuje. U filmového znalce se kromě zmíněného předpokládá obeznámenost s principy narativní a nenarativní formy, zároveň schopnost vnímat charakteristickou práci s filmovou technikou. Historie stylu, Bordwellem jednoduše definovaná jako systematické a signifikantní používání technik určitého média, je dějinnou analýzou a vysvětlením, jak filmy vypadají [Bordwell, 1997]. Chceme-li se pouštět do bádání v oblasti historie stylu, měli bychom naši percepci stavět především do kontextu se soudobými postupy, ale i do historických souvislostí. Současnost, neboli jinak nazývaná doba postmodernismu, se v mnoha podobách umění vyznačuje kulminací (často vybraných) dosavadních stylů. Přelom tisíciletí s sebou přinesl jistou touhu objevovat nové, avšak to, čeho jsme byli na poli umění svědky, se dá nazvat spíše reprodukcí úspěšných modelů z minulosti s drobnou známkou invence. Minulost má snahu se opakovat. Filmový styl je ze značné míry závislý na požadavcích filmového průmyslu, neboť hlavním cílem kinematografie zůstává nadále bavit své publikum, podřizuje se mu proto i celková filmová forma. Přesto si nelze nepovšimnout vytlačování konzervativní výrobní fáze postupy moderními, digitálními. Digitalizaci vnímáme jako technický prostředek zdokonalující praktické využívání médií nebo technologický proces umožňující dosáhnout efektních vizuálních stimulů pro diváka. Druhý případ se týká námi nastíněného způsobu projevu soudobé kinematografie. Nynější způsob filmového vyjadřování inklinuje k rychlosti - rychlosti střihu, který spolu s atrakcemi (podobnými z počátků kinematografie) použitého digitálního formátu umocňuje narativ. Pomocí předešlého úvodu jsem chtěla přiblížit situaci v moderní kinematografii, jež se odlišuje od způsobu, jakým se Sofia Coppola vyjadřuje v díle Ztraceno v překladu. Styl založený na klasické kontinuitě zesiluje své účinky v modu Bordwellem nazvaném zesílená kontinuita [Bordwell, 2002: 16-28]. Styl, který je tolik běžný pro současné americké blockbustery, je však diametrálně odlišný ztvárnění filmu Sofie Coppoly Ztraceno v překladu. Nástrojem filmové formy se v tomto případě stává jev charakterizovaný jako „oslabená kontinuita“. V následujících kapitolách se problematice stylu práce Coppoly budu věnovat podrobněji. 6 Pomineme-li autorský krátkometrážní snímek Lick The Star, lze označit film Smrt panen jako Coppolin debut. Retrospektivní snímek Smrt panen je příběhem podávaným z pohledu chlapce, který byl jedním ze ctitelů pěti sester, jimž příliš pevná výchova zničila život. První pokusy se psaním nastaly u Coppoly kolem jejích dvacetin, tehdy se rozhodla adaptovat do filmové podoby svou oblíbenou knihu od Jeffreyho Eugenidese The Virgin Suicides.2 Její cvičení přerostlo ve finální projekt, jejž zaslala dalším filmařům, kteří