Krzysztof Penderecki a Jeho Tvorba Od Devadesátých Let“

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ

Hudební fakulta Katedra strunných nástrojů Hra na kontrabas

„Krzysztof Penderecki a jeho tvorba od devadesátých let“

Diplomová práce

Autor práce: BcA. Piotr Zimnik Vedoucí práce: prof. MgA. Miloslav Jelínek Oponent práce: MgA. Marek Švestka

Brno 2016

Anotace

Diplomová práce „Krzysztof Penderecki a jeho tvorba od devadesátých let“ pojednává o životě skladatele a jeho pracích od devadesátých let XX. století.

Annotation

The thesis „Krzysztof Penderecki and his work since the 1990’s“ deals about the life of the composer and his works since the nineties of the XX. century.

Klíčová slova

Krzysztof Penderecki, skladatel, Polsko, dvacáté století, soudobá hudba, jednadvacáté století

Keywords

Krzysztof Penderecki, composer, Poland, twentieth century, contemporary music, twentyfirst century

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil jen uvedené prameny a literaturu.

V Brně, dne 15. května 2016 Piotr Zimnik

Poděkovaní :

Děkuji z celého srdce mému panu profesorovi Miloslavovi Jelínkovi a paní profesorce Jindře Bartové za pomoc při vzniku této práce a nezapomenutelnou, sympatickou spolupráci během mých studií v Brně.

4 Obsah Úvod ...... 2 1.Život a aktivita Krzysztofa Pendereckého ...... 3 1.1. Život ...... 3 1.2 Aktivita : ...... 18 2.Můj osobní vztah k tvorbě Krzysztofa Pendereckého: ...... 21 3. Tvorba Krzysztofa Pendereckého od devadesátých let...... 24 3.1 Partita pro cembalo solo, elektrickou kytaru, basovou kytaru, harfu, kontrabas a komorní orchestr – verze pro Elżbietu Chojnackou...... 24 3.2 „Król Ubu“ („Král Ubu“) ...... 26 3.3. Trio pro housle, violu a violoncello ...... 27 3.4. Benedicamus Domino pro mužský sbor a cappella ...... 28 3.5 Koncert pro flétnu a komorní orchestr ...... 29 3.6 Sinfonietta pro smyčcový orchestr ...... 30 3.7 V. Symfonie „Korejská“ ...... 31 3.8 Benedictum Dominum pro smíšený sbor a cappella ...... 32 3.9 Kvartet pro klarinet a smyčcové trio ...... 33 3.10 Intráda pro dechové nástroje a tympány ...... 34 3.11 Sinfonietta no. 2 per clarinetto ed archi ...... 35 3.12 Divertimento pro violoncello sólo ...... 36 3.13 III. Symfonie ...... 37 3.14 II. Koncert pro housle a orchestr "Proměny" ...... 38 3.15 Koncert pro violu a orchestr (verze pro klarinet) ...... 40 3.16 Sedm bran Jeruzaléma – VII symfonie pro 5 sólistů, vypravěče, 3 smíšené sbory a orchestr ...... 42 3.17 Chvalozpěv sv. Vojtěchovi pro smíšený sbor a orchestr ...... 45 3.18 Chvalozpěv Sv. Danielovi pro 8-hlasý smíšený sbor a orchestr ...... 45 3.19 Serenáda pro smyčcový orchestr ...... 46 3.20 Lucernenská fanfára pro 8 trubek a bicí nástroje ...... 48 3.21 De Profundis ze „Sedmi bran Jeruzaléma“ pro smyčcový orchestr ...... 49 3.22 Credo pro 5 sól, chlapecký sbor, smíšený sbor a orchestr ...... 50 3.23 Suita ze Ztraceného ráje pro sóla, sbor a orchestr ...... 51 3.24 Sextet pro klarinet, lesní roh, smyčcové trio a klavír ...... 52 3.25 II. sonáta pro housle a klavír ...... 53 3.26 Hudba pro zobcové flétny, marimbafon, bicí a smyčcové nástroje ...... 54 3.27 Concerto grosso pro tři violoncella a orchestr ...... 55 3.28 „Jak já se uklidním“ pro violu a violoncello ...... 56 3.29 Benedictus pro dětský nebo ženský sbor a cappella ...... 58 3.30 Klavírní koncert "Vzkříšení " ...... 59 3.31 Fanfarria Real pro orchestr ...... 61 3.32 Concerto grosso č. 2 pro 5 klarinet a orchestr ...... 61 3.33 VIII. Symfonie „ Písně pomíjivosti“ pro soprán, mezzosoprán, baryton, sbor a orchestr ...... 62 3.34 Polské Requiem ...... 65 3.35 Kadence pro III. Braniborský koncert J.S.Bacha ...... 68 3.36 Sarabanda pro violu sólo (transkripce věty ze suity pro violoncello sólo) ...... 69 3.37 Adagiettoze ze „Ztraceného ráje“ pro anglický roh a smyčcový orchestr ...... 69 3.38 Largo pro violoncello a orchestr ...... 70 3.39 Serenáda pro tři violoncella ...... 71 3.40 Sanctus pro dětský nebo ženský sbor a cappella ...... 72 3.41 Tři čínské písně pro baryton a orchestr ...... 72 3.42 Capriccio pro sólové housle ...... 73

5 3.43 “Strakatá kachna” pro dětský nebo ženský sbor a cappella ...... 74 3.44 III. Smyčcový kvartet "Listy z nenapsaného deníku" ...... 75 3.45 Gdaňská fanfára pro dechové nástroje, tympány a bicí nástroje ...... 76 3.46 O gloriosa virginum pro smíšený sbor a cappella ...... 77 3.47 Chaconne (Ciaccona) pro housle a violu ...... 77 3.48 “Preludium pro mír” pro dechové nástroje, tympány a bicí nástroje ...... 78 3.49 Kaddish pro soprán, tenor, přednášející hlas, mužský sbor a orchestr ...... 79 3.50 Tanec pro housle sólo ...... 80 3.51 “Přeneslo se na mě moře snů ...” Písně snění a nostalgie pro soprán, mezzosoprán, baryton, sbor a orchestr ...... 81 3.52 Duo Concertante pro housle a kontrabas ...... 83 3.53 „Ein feste Burg ist unser Gott” pro smíšený sbor, dechové nástroje, tympány a smyčcový orchestr ...... 84 3.54 Angus Dei – autorské aranžmá pro 8 violoncell ...... 85 3.55 Suita pro sólové violoncello ...... 86 3.56 Violoncello Totale ...... 87 3.57 Missa brevis pro sbor a cappella ...... 88 3.58 Capriccio per Radovan „Il sogno di un cacciatore” ...... 89 Závěr ...... 90 Seznam literatury : ...... 91 Seznam ilustraci : ...... 92

6 Úvod

Cílem mé magisterské práce je představit dílo Krzysztofa Pendereckého českým studentům hudby, interpretům a posluchačům. Vybral jsem si tohoto skladatele vzhledem k významné roli, kterou zastává ve vývoji soudobé hudby, a to nejen polské, ale i celosvětové. V jeho pracích se nachází všechny nejdůležitější hudební trendy druhé poloviny dvacátého století a počátku století jednadvacátého. Moje cesta k velkému zájmu o jeho práce vede přes kontrabas, přes Duo concertante, skladbu pro housle a "můj" nástroj. Skvělá interpretace tohoto díla ze strany Anne-Sophie Mutter a Romana Patkoló ve mně zanechala velice hluboké dojmy a ucítil jsem potřebu hlubšího poznání hudby tohoto mistra. Jednou bych chtěl tuto skladbu zahrát pro něj, s jeho osobním svolením... Do mé paměti se nesmazatelně vryly také "Threnody pro oběti Hirošimy", které jsem hrál během svých studií v Brně s Filharmonií Brno. Mám to štěstí, že jsem mohl poznat Krzysztofa Pendereckého nejen jako skladatele, ale také jako dirigenta a pracovat s ním, když jsem byl členem Národního symfonického orchestru Polského rozhlasu v Katovicích (NOSPR), kde jsem hrál na kontrabas během sezóny 2014/2015. Velký dojem na mě učinilo monumentální dílo "Sedm bran Jeruzaléma", které jsme provedli 07. 5. 2015, pod taktovkou maestra Pendereckého v novém koncertním sále NOSPR v Katovicích. Měl jsem tehdy možnost promluvit s ním o tématu mé diplomové práce, o zájmu interpretovat jeho hudbu v České republice a také o své touze provést jeho Duo Concertante. Během své práce v NOSPR jsem se zúčastnil provedení dalších skladeb mistra, zejména Dies Illa 3. dubna 2015 v Národní filharmonii ve Varšavě na 19. festivalu L. van Beethovena, pod taktovkou Alexandra Liebreicha, šéfdirigenta NOSPR. Ten také interpretoval „Probuzení Jakubovo“ na 53. hudebním festivalu v Bydgoszczy 19. září a Concerto grosso pro 3 violoncella a orchestr 11. 12. 2015 v Katovicích. Krzysztof Penderecki je titánem práce, který nepřetržitě tvoří od padesátých let dvacátého století. V této práci prezentuji jen část jeho skutečně rozsáhlé tvorby - od devadesátých let až po současnost. Překvapila mě její rozmanitost a bohatství, odhaluje se v ní plně talent skladatele. Pro mě osobně je důležité, že v této době vznikla již dříve zmíněná skladba s kontrabasem - Duo concertante.

2 1.Život a aktivita Krzysztofa Pendereckého

1.1. Život

Dětství prožil Krzysztof Penderecki v Dębicy (v jidiš - DEMBITZ), kde se v roce 1933 narodil. Bylo to malé město, které bylo před válkou obydleno převážně hasičskými Židy. Život tam plynul pomalu a obyvatelé láskyplně vzpomínali na časy Františka Josefa a rakousko-uherské období. Proto si můžeme všimnout všech židovských ozvěn, které se pravidelně vrací v jeho pracích. „Je zvláštní, že se po tolika letech hudba, kterou jsem slýchával, se vrací. Ve svých dvou skladbách se klezmerská hudba vrátila vědomě. Jsou nimi „Sextet“ (2000) a dokonce i „Concerto Grosso“ (2001), pravděpodobně jsem taková témata slyšel jako dítě,“1 .

obrázek č.1

1 Rozhlasový pořad "Sekrety, konkrety" z roku 2002 . Polsky rozhlas

3 Na rozdíl od mnoha skladatelů Penderecki nepochází z hudební rodiny. Rodiče posílali mladého Krzysztofa a jeho sourozence na hodiny klavíru, podle jejich názoru se měl vzdělaný člověk dobře vyznat také v umění. Tyto hodiny byly pro budoucnost hudebního rebela noční můrou a jeho učitel se rychle vzdal svéhlavého studenta. O nějakou dobu později dostal jeho otec darem housle, které v chlapci vyvolaly neobvyklý zájem. ,,Tvorba čistého zvuku na klavíru není problém, to může udělat i dítě, zatímco tvorba harmonického zvuku ze struny houslí je značný problém.“ 2Takto se mladý Krzysztof rozhodl stát virtuózem. Cvičil hned zrána před odchodem do školy a hned po návratu. Kamarádka mu dala výběr Bachových sonát, které Pendereckého doslova očarovaly. Na střední škole převzal kapelu, „stává se, mohli bychom říci, animátorem a organizátorem hudebního života Dębicy“, napsal v roce 1973 Krzysztof Lisicki. Stal se městským kulturním aktivistou. Po maturitě jej rodiče poslali na rok do Krakova, aby se sám rozhodl, jakým směrem se chce rozvíjet - kromě hudby ho fascinovala literatura (chtěl studovat klasickou filologii) a rovněž se zajímal o plastické umění. Penderecki pochází z multikulturní rodiny. V rodokmenu polského skladatele můžeme najít kořeny arménsko-německo-polské. Jeho dědeček byl německým evangelíkem, babička pocházela ze Stanislavova (nyní Ivano-Frankivsk) a byla Arménka. Z Dębicy jezdila na mše svaté do arménského kostela v Krakově. Penderecki je příbuzným Tadeusze Kantora, který byl mladším bratrancem matky Pendereckého, který byl rovněž skladatelem, jsou věkově vzdáleni o 20 let. Osobou, která je spoluzodpovědná za současnou podobu života maestra Pendereckého, je jeho manželka - Elżbieta. Setkali se poprvé, když jí bylo 10 let, je to dcera violoncellisty Leona Soleckiého, který se přátelil s mladším Krzysztofem, začínajícím skladatelem. Alžběta se učila na klavír u první manželky Pendereckého – Maestro si ji z té doby téměř nepamatuje a jeho současná manželka připomíná, že na ni tehdy působil nesympaticky. Vše se změnilo mnohem později během dovolené v Juracie.

2 1976 v televizním pořadu "100 pytań do Krzysztofa Pendereckiego"

4 "Když se člověk zamiluje, bez hlavy a bez rozumu, vlastně ničemu jinému nebude věnovat pozornost a neanalyzuje,“ „od té doby, co jsem se zamiloval do Alžběty pro mě jiné ženy přestaly mít smysl. Samozřejmě, předtím jsem byl sukničkář, asi jako každý mladý muž.“3

obrázek číslo 2

Dnes je těžké si představit, jak by vypadala díla Pendereckého bez přítomnosti Alžběty Penderecké. Manželka za něj zvládá všechny formality, čte a reaguje na jeho korespondenci, je zodpovědná za plánování koncertů, na kterých Penderecki vystupuje a na jeho osmdesáté narozeniny uspořádala festival na jeho počest. Krzysztof Penderecki studoval soukromě skladbu u Franciszka Skołyszewskiého a dále v letech 1955-58 u Artura Malawského a Stanisława Wiechowicze na Státní vysoké škole múzických umění v Krakově. V roce 1958 se stal odborným asistentem výuky skladby na své domovské akademii a od roku 1972 do roku 1987 tam působil jako rektor. Když bylo v roce 1959 rozhodnuto o výsledcích soutěže mladých polských hudebních skladatelů, po rozluštění šifrovaných symbolů, kterými byly označené anonymní partitury, se ukázalo, že první, druhou a třetí cenu získal neznámý 28- letý asistent katedry skladby na Vysoké škole múzických umění v Krakově - Krzysztof Penderecki. Oceněnými skladbami byly „Strofy“ (v češtině „sloky“) pro soprán, přednášející hlas a 10 nástrojů, „Emanace“ (v češtině „záření“) pro dva smyčcové orchestry a

3 V rozhovoru s Lilianou Śnieg-Czaplewskou “Krzysztof Penderecki o miłości, poświęceniu, pasji, muzyce i drzewach”. 18. listopad 2013

5 „Psalmy Dawida“ (v češtině „žalmy Davidovy“) pro smíšený sbor, smyčcové nástroje a bicí. O partituru „Strof“, které byly zahrány na festivalu Varšavský podzim, požádal po koncertě německý vydavatel Herman Moeck. Brzy byla skladba hrána po celé Evropě a Penderecki přijal objednávku od slavného festivalu v Donaueschingen. V roce 1960 Krzysztof Penderecki napsal píseň s názvem "8'37'' (celková délka skladby), za kterou o rok později obdržel cenu Tribune Internationale des Compositeurs UNESCO v Paříži. Píseň se nyní jmenuje „Tren Ofiarom Hiroszimy” (v češtině „ Žalozpěv obětem Hirošimy“) a vysílaly ji rozhlasové stanice po celém světě. Penderecki stal se čelním představitelem avantgardní hudby té doby. Svou pozici potvrdil neobvyklými „Fluorescencemi“, jejichž premiéra se konala v roce 1962 ve městě Donaueschingen (Německo). Kromě nástrojů velkého symfonického orchestru zde figurují zavěšený velký plech, který napodobuje hromy, píšťalky, kousky skla a kovu, dále škrábaní během koncertu pilníkem, chrastítko, elektrický zvonek, pily, psací stroj a sirény. Tradiční nástroje také zní neobvykle, protože zvuky jsou z nich získávány velmi nekonvenčním způsobem. Pendereckého zná již celý hudební svět. Alespoň tak se zdá až do premiéry „Pasji według św. Łukasza“ („Pašije podle svatého Lukáše“) v roce 1966 v Münsteru. To znamenalo odtrhnutí se od radikalizmu avantgardy. Penderecki vytvořil dílo přístupné pro obyčejného milovníka hudby - s pochopitelným obsahem, formou a emocemi. Sám k tomu řekl: „Nezajímá mě, jak „Pašije“ budou ohodnoceny, zda jako tradiční nebo avantgardní. Pro mě jsou prostě autentické. A to stačí.“ Svou první symfonii skladatel pocházející z Dębicy napsal v roce 1973, premiéra se uskutečnila v témže roce v Peterbouroughu, pod taktovkou Pendereckého ji přednesl London Symphony Orchestra.

obrázek čislo.3

„Moje první symfonie,“ řekl Penderecki v roce 1995, „byla složena v roce 1973, když mi bylo 40 let. To je doba křížení pruhů stínu. Pokusil jsem se shrnout své dvacetileté hudební zážitky - období avantgardních radikálních průzkumů. 4To byl výčet všeho, co jsem jako avantgardní umělec mohl říct.“ 5 Čtyři symetrické části: Arche I, Dynamis I, Dynamis II, Arche II - svědčily o touze vybudovat svět znova. „Wielka Destrukcja“ („velká destrukce“) – podle logiky avantgardy šlo o touhu po nové kosmogonii. „V pozdějších symfoniích Penderecki skončil s jazykem avantgardy a ukončil svůj sonoristicky průzkum. Poté následovaly symfonické manifesty nového romantizmu,“ napsal Krzysztof Droba. Ve Druhé symfonii, nesoucí podtitul "Vánoční“, se ozve krátký citát z koledy "Tichá noc“, Třetí symfonie byla srovnávaná s tvorbou Antonína Dvořáka, Čtvrtá symfonie, známá jako „Adagio“, je velkým komentářem symfonického idiomu. Zdá se, že takový souhrn na sebe navazujících symfonií dobře ukazuje Pendereckého směr, ve kterém následují jeho pozdější díla. V roce 1980 Penderecki začal skládat Polské Requiem, dílo věnované obětem prosince 1970 („Lacrimosa“), Kardinálu Wyszyńskiemu („Agnus Dei“), Varšavskému Povstání proti nacistům a svatému Maximilianovi Kolbemu („Dies irae“) a obětem v Katyni

4 Krzysztof Penderecki „Labyrinth of Time“, Varšava 1997, s. 50 5 Krzysztof Penderecki „Labyrinth of Time“, Varšava 1997, s. 50

7 („Libera me, Domine“). „Kdyby nebylo celkové politické situace a hnutí „Solidarność“, nesložil bych "Requiem", a to navzdory skutečnosti, že toto téma mě už dlouho zajímalo. Během skládání "Requiem" jsem chtěl vyjádřit svůj osobní postoj, obhájit, na které straně jsem,” řekl skladatel. Dorota Szwarcmanová nazvala hudbu Pendereckého „hudbou morálního vydírání“ a Andrzej Chłopecki mluvil o „Sacro Polo“. Chłopecki modernizoval termín "liturgický sociální realizmus“, jehož autorem byl Stefan Kisielewski, který takto označoval úžasná (a jednoduchá) oratoria, sonáty a jiné formy návratu do minulosti, použité polskými skladateli na přelomu 70. a 80. let. „Často trávím několik hodin denně nad partiturou, bez ohledu na to, kde jsem, ať už doma nebo v zahraničí,“ 6řekl skladatel, o kterém se říká, že se dokáže koncentrovat všude. Jeho první manželka studovala hru na klavír. Pendereckého zvuk nástroje rušil, takže chodil ven. Mezi jinými i do přeplněné kavárny Jama Michalikowa, vždy seděl u stejného stolu, kde, jak říká legenda, psal na ubrousky. Dnes jej ruší při práci vnoučata, která dědečkovi kreslí po notovém papíře. Snad nejraději skládá u moře. Baltská krajina ho doprovázela také při psaní hlučné „Polimorfii“ a také se stala inspirací pro “Stabat Mater“. Vzpomínky na předválečné polské Židy se projevují nejen v klezmerských motivech, jsou přítomny také v neustálém připomínání prožívání holocaustu. V roce 1963 vytvořil Penderecki naturalistickou rozhlasovou hru „Brigáda smrti“ na základě textu Leona Weliczkera – člena Sonderkommanda, jednotky zřízené nacisty, která měla zahladit stopy jejich zločinů. Sonderkommando se skládalo z židovských vězňů, včetně Leona Weliczkera, kterému se naštěstí podařilo uprchnout a zachránit i svůj deník. Premiéra se konala o rok později ve Varšavě, lektorem byl Tadeusz Łomnicki, na scéně byla dvě světla - mrtvě modré a agresivně červené, umístěná za zády Mieczyslawa Tomaszewskiého. Text Weliczkera je jedním z nejvíce trýznivých svědectví holocaustu, zcela nezaujatým a děsivě přesným. Penderecki jej použil beze změny a dodal zvukové efekty (zpracovány v SEPR Józefem Patkowským).

6 V rozhovoru s Lilianou Śnieg-Czaplewskou “Krzysztof Penderecki o miłości, poświęceniu, pasji, muzyce i drzewach.” 18. listopad 2013

8 „Jsem překvapen, že umělec kalibru Pendereckého tak realisticky smísil dokument s pokusem o akustickou úpravu, který nás okamžitě nutí přemýšlet o uměleckém díle. Umění končí tam, kde začíná skutečný realismus. 7 “ napsal Zygmunt Mycielski a Jarosław Iwaszkiewicz řekl: „Tahle věc, provedená před koncertním publikem, které sedí v teplém sále na pohodlných židlích - zdálo se, že je zaměřena na nejhorší instinkty člověka''. Dalším důležitým a méně kontroverzním představením holocaustu je „Kaddish“, píseň nesoucí podtitul „Łódzkim Abramkom, którzy chcieli żyć. Polakom, którzy ratowali Żydów“ (v češtině „Lodžským Abramkům, kteří chtěli žít. Polákům, kteří zachránili Židy.”) „Během psaní hudby pro Kaddiš jsem navázal na modlitby přednesené ve východní Haliči, na Ukrajině, nebo ještě dál na jih, v Rumunsku.“ říká Penderecki. „Konzultoval jsem se svým zesnulým přítelem Borisem Corneliem. Před jeho smrtí, ještě v polovině července mi dával poznámky, opravoval akcenty. Zpíval mi různé melodie, které zase jemu zpíval dědeček, což znamená melodie z poloviny XIX. století.“8 V roce 1971, během festivalu na Donaueschinger Musiktage, kterého se Penderecki účastnil, vznikl unikátní orchestr New Ethernal Rythm Orchestra, se kterým vystupovaly hlavní hvězdy free jazzu z Evropy a Ameriky: Peter Brötzmann, Willem Breuker, Paul Rutherford, Han Bennink, Terje Rypdal, Kenny Wheeler a z Polska Tomasz Stanko. Dirigovali Don Cherry a Maestro Penderecki. Přednesli tři skladby - první dvě napsal a dirigoval Cherry („Humus - The Life Exploring Force“ a navazující na indickou hudbu „Sita Rama Encores“), Třetí skladbu napsal Krzysztof Penderecki – „ Actions For Free Jazz Orchestra“. Krzysztof Penderecki se nevyhýbal ani filmu. Napsal hudbu pro jeden celovečerní film, kterým je ''Rukopis nalezený v Zaragoze'' režiséra Wojciecha Jerzego Hasa. Zvukový záznam ke kultovnímu filmu vznikl v experimentálním studiu Polského rozhlasu (SEPR). Melodie stylizované na starou hudbu jsou zde propletené se znepokojujícími zvuky syntezátorů a strojů SEPRu, který Penderecki navštěvoval v letech 1958-62. Mnoho režisérů používalo ve svých filmech hudbu složenou

7 Zygmunt Mycielski, článek - “Nieporozumienie” pro noviny „Ruch Muzyczny” 1964, č. 5 8 V rozhovoru s Jędrzejem Słodkowskim “Penderecki: bardzo nie lubię prawykonań.” 30. 8. 2009, Gazeta wyborcza - Łódź

9 Pendereckim již dříve. Díky tomu ji můžeme slyšet také mimo jiné v „Lśnienie“ od Kubricka, „Egzorcyście“ od Friedkina a „Masce“ od bratří Quayových. „Aktivita skladatele Krzysztofa Pendereckého, který v letošním roce slaví 83. narozeniny, neslábne a nadále vzbuzuje ten největší respekt9,“ říká Iwona Lindstedt. Skladatel vytváří stále nové umělecké projekty (v plánech má mimo jiné pátou operu - Fera a šestou symfonii), představuje svá díla za účasti mezinárodně uznávaných umělců v různých částech světa. V únoru roku 2013 měl velký úspěch v Kodani s inscenací rozšířené verze „Diabłów z Loudun“ („Ďáblové z Loudun“). V současné době Krzysztof Penderecki aktivně spolupracuje s Narodową Orkiestrą Symfoniczną Polskiego Radia NOSPR (Národním symfonickým orchestrem Polského Rozhlasu), píše pro ně nové skladby, které později sám diriguje. Skladatel také otevřel Europejskie Centrum Muzyki Krzysztofa Pendereckiego (Evropské centrum hudby Krzysztofa Pendereckého), ve kterém hostí četné festivaly a kurzy pro talentované mladé umělce.

Remixy

Penderecki se během života neustále vrací ke svým starým skladbám – provádí drobné změny, zdokonaluje je. Mladí umělci v nich také hledají směr pro svoji tvorbu - Johnny Greenwood (kytarista skupiny Radiohead) napsal píseň „48 Responses to Polymorphia“ inspirovanou klasickou skladbou z raného období tvorby Pendereckého; Pianohooligan (umělecké jméno Piotra Orzechowského) nahrál album, na kterém je repertoár Pendereckého přepsán pro preparovaný klavír; Maciej Fortuna a An On Blast remixují skladby Maestra Pendereckého, které byly použity ve filmech. Penderecki poslouchá nové interpretace svojí hudby se zájmem – nechá se snad ovlivnit v budoucí tvorbě?

9 „ Biografia – Krzysztof Penderecki“, Narodowy Instytut Audiowizualny - Iwona Lindstedt 2013

10 Penderecki a Salvador Dalí

„Uvažovali jsme se Salvadorem o společném projektu s názvem "Stvoření světa". Dalí měl napsat text (přišel jen ve formě telegramu) a připravit scénografii, já jsem měl napsat hudbu. Velice mě zaujala vyhlídka na vznik takového projektu, tím více, že jsem vždy měl zájem o malířství, obzvlášť o tvorbu Picassa a Dalího, to byli moji oblíbení malíři. Bohužel, smrt Salvadora přerušila naše plány10,“ řekl Krzysztof Penderecki při zahájení výstavy „Rewizyta, Dali u Pendereckich“ v Galerii Opera.

obrázek číslo.4

10 Řekl skladatel v rozhovoru během výstavy fotografií “Dalí u Pendereckých” v Polské národní opeře, 7. prosinec 2013, Varšava

11 Penderecki pedagogem

Pedagogickou činnost vedl Penderecki na Folkwang-Hochschule für Musik v Essenu (1966-1968) a na Yale University v New Haven (1973-1978). V letech 1987-90 byl uměleckým ředitelem Krakovské Filharmonie, od roku 1993 je uměleckým ředitelem festivalu Casals v San Juan v Portoriku, od roku 1997 hudebním ředitelem Sinfonia Varsovia, od roku 1998 poradcem pekingského hudebního festivalu v Pekingu. V letech 1968-1970 získal stipendium Deutscher Akademischer Austauschdienst (DAAD) v Berlíně.

Penderecki dirigentem

Jako dirigent Krzysztof Penderecki debutoval v roce 1971 v Donaueschingenu, kde dirigoval svoji skladbu "Actions" pro free-jazzový band (1971) a od té doby je velice aktivním dirigentem. V roce 1972 nahrál pro EMI svoje díla s Velkým symfonickým orchestrem Polského rozhlasu a Televize v Katovicích (dnešní NOSPR). Dirigoval mnoho renomovaných orchestrů na světě, včetně, Philharmony Munchen, Sinfonieorchester des Norddeutschen Rundfunks v Hamburku, Sinfonieorchester des Rundfunks Mitteldeutsche v Lipsku, London Symphony Orchestra, Philadelphia Orchestra, New York Philharmonic Orchestra, NHK Orchestra Tokio, Osaka Philharmonic Orchestra. Od roku 1988 byl hlavním hostujícím dirigentem Sinfonieorchester des Norddeutschen Rundfunks v Hamburku, od roku 2000 hostujícím dirigentem Čínské filharmonie. V roce 2013 nakladatelství DUX vydalo alba obsahující všechny symfonie Pendereckého, jež dirigoval sám skladatel, a byl to dárek k narozeninám. Krzysztof Penderecki tak oslavil své 80. narozeniny. Album bylo oceněno na mezinárodních Classical Music Awards v kategorii „soudobá hudba „. „Při provádění vlastní skladby se můžu pokusit o to, aby se jednotlivé komponenty mojí kompozice shodovaly s mojí ideální představou (...), jenom já vím, jak by se měl v čase utvářet průběh mého díla11.“ uvádí Penderecki.

11 Rozhovor s Izabelou Grzenkowicz v 1987 pro Polský rozhlas

obrázek číslo.5

Dendrologie a bludiště

Doménou Pendereckého není jenom kompozice, jednou z jeho největších vášní je dendrologie. Kromě toho se specializuje na výsadbu bludišť; zatím vysadil dvě, jedno z nich značně velké: má 4000 metrů čtverečních, a když vyroste, nebude snadné najít způsob, jak se dostal ven . „Ve starých dobách se u takových bludišti stavěly věže, na kterých byli strážní, kteří pomáhali bloudícím najít cestu ven,“ říká Penderecki, „chtěl bych taky postavit věž. Nejradši bych do takového bludiště poslal kritiky, kteří o mně psali špatně, ale museli by hledat cestu ven bez pomoci stráže. Jako trest. Takový očistec.“

obrázek číslo. 6

Elektronické studio Polského rozhlasu ve Varšavě

Pendereckého více spojujeme s tradičními nástroji, ale v 1958-62 projevoval zájem o elektronickou hudbu. Díky tomu, že mu Józef Patkowski vyšel vstříc, měl přístup k arzenálu Experimentálního studia Polského rozhlasu ve Varšavě, ve kterém pořádal semináře s účastí zahraničních skladatelů a předkládal v Polsku dříve neznámé elektronické kompozice.

14 Evropské centrum pro hudbu Krzysztofa Pendereckého v Lusławicích (ECM).

Slavnostním koncertem byla zahájena činnost Evropského centra pro hudbu Krzysztofa Pendereckého v Lusławicích (ECM). „Je to splněný sen. Sen, který jsem realizoval pro mladé umělce,“ 12 zdůrazňuje skladatel. Nejvýznačnějšími sólisty toho koncertu byli: Anne-Sophie Mutter, která je považována za jednu z největších houslistek naší doby, mladí stipendisté z ní založené nadace a také kvartet, který vystupuje v nejslavnějších světových sálech, Musagète Apollon Quartet . Vedle nich stovky hostů, včetně představitelů světa kultury, politiky a médií z Polska i ze zahraničí. Během oficiálního přivítání a mezi vynikajícími hudebními výkony byly promítány ukázky z dokumentu zachycujícího historii vzniku objektu. Tento dokument učinil na mnoho hostů obrovský dojem. Tvůrci Hudebního centra se ve skutečnosti mají čím chlubit. Vzhledem k tomu, že museli vyvinout velké snahy o přesvědčení státní a krajské správy, a nakonec úsilí o získání finančních prostředků pro vytvoření objektu, což trvalo 14 let, samotná výstavba se pak konala v rekordním čase. První výkop byl zahájen v Lusławicích, vzdálených asi 20 km od Tarnowa, v srpnu 2011 a už o 16 měsíců později bylo oznámeno dokončeni budovy. Aby to nebylo málo, celá stavba byla realizována v relativně nízkém nákladu 65 milionů polských zlotých (bezmála 400 miliónů korun). Výsledkem nepochybně rekordně vedené stavby je koncertní sál pro 650 diváků a komorní sál pro 150 osob. Ale ECM je primárně kampusem pro mladé lidi. V této rozlehlé budově je také vzdělávací centrum s knihovnou, čítárna, multimediální sál, tělocvična, cvičebny, sklady nástrojů, šatny, kuchyň s jídelnou a prostory pro ubytování 120 osob.

12 Krzysztof Penderecki během slavnostního zahajovacího koncertu Evropského centra pro hudbu Krzysztofa Pendereckého – 21. květena 2013

15 Dojatý Penderecki

Na mapě Polska tak vznikla nová hudební univerzita. A k tomu navíc neobvyklá, protože má ambice vzdělávat ty, co studují, stejně jako ty, kteří ještě nestudují nebo už dokončili studium. Je to komplexní univerzita se zárukou kvality, která se nazývá Krzysztof Penderecki, jak ji během slavnostního zahájení označil polský ministr kultury Bogdan Zdrojewski.

Maestro Penderecki, zakladatel a patron Evropského centra hudby, neskrýval emoce. „Vždycky jsem chtěl, aby na mém oblíbeném místě na Zemi vznikl prostor pro ty, kteří se nemohou jet vzdělávat do světa,“ 13řekl skladatel, pro kterého ten okamžik byl dvojnásob vzácný. Otevření Evropského centra hudby se shodovalo s jeho osmdesátými narozeninami.

Splněný sen

Penderecki snil o své vlastní akademii odedávna. V roce 1976 koupil šlechtický dvůr z osmnáctého století v Lusławicích, ve kterém kdysi měl svoji uměleckou dílnu Jacek Malczewski. Lusławice se staly druhým domovem skladatele, oázou klidu, kde se zkomponoval nejkrásnější fráze svých děl. Během dvaceti let na svém sídle vytvořil obrovský park s tisíci druhy stromů a keřů. Brzy přišel s myšlenkou, že na přilehlých pozemcích postaví hudební centrum pro mladé hudebníky. Areál, ve kterém se budou vzdělávat pod vedením největších hudebních autorit.

13 Krzysztof Penderecki během slavnostního zahajovacího koncertu Evropského centra pro hudbu Krzysztofa Pendereckého – 21. květena 2013

16 Strom poznání

Splnil se sen Krzysztofa Pendereckého, který před lety, kdy budoucnost ECM byla jenom myšlenkou, řekl: „Chtěl bych sdělit všem mladým hudebníkům, že bez kořenů nemůže vzniknout žádné dílo. Podívejme se na strom: ten nás učí, že umělecké dílo musí být dvojnásobně zakořeněné v zemi i na nebi a vždy se musí jednat o hodnoty nejvyšší a nejzákladnější. Nechť se toto místo v Lusławicích stane pro mladé a talentované hudebníky "stromem poznání" a usnadní jim cestu k pokračování v jejich umělecké kariéře.“14

obrázek číslo. 7

14 Krzysztof Penderecki během slavnostního zahajovacího koncertu Evropského centra pro hudbu Krzysztofa Pendereckého – 21. květena 2013

17 1.2 Aktivita :

Uznání a ocenění, která obdržel:

I., II. a III. cenu na soutěži Společnosti Polských skladatelů za skladbu "Strofy” pro soprán, přednášející hlas a 10 nástrojů (1959) "Emanacje" pro dva smyčcové orchestry (1958-59) "Žalmy Davida" pro smíšený sbor, strunné nástroje a perkuse (1958). 0 V roce 1961 získal cenu za "Žalozpěv obětem Hirošimy“ pro 52 smyčcových nástrojů (1959-1961). Na Mezinárodní tribuně skladatelů v Paříži v roce 1962 I. cenu za "Kanon" pro 52 strunných nástrojů a magnetickou pásku (1962). Dvakrát Prix Italia: v roce 1967 za "Passio et mors Domini Nostri Jesu Christi secundum Lucam" pro 3 sólové hlasy, vypravěče, tři smíšené sbory, sbor chlapců a orchestr (1963 - 1966) a v roce 1968 za "Dies Irae" pro 3 sólové hlasy, smíšený sbor a orchestr (1967).

Krzysztof Penderecki získal četná ocenění a vyznamenání:

Polské Státní ocenění I. řádu (1968, 1983) Cenu Společnosti polských skladatelů (1970) Cenu Gottfrieda von Herdera (1977) Cenu Jeana Sibelia (1983) Premio Lorenzo Magnifico (1985) Cenu Nadace Izrael Cenu Karla Wolffa (1987) Grammy Award (1988, 1999, 2001) Velký záslužný kříž, Řád za zásluhy RFN (1990) Grawemeyer Award of the University of Louisville (1992) Cenu Mezinárodní hudební rady UNESCO (1993) Medaili za zásluhy pro kulturu monackého knížectví (1993) Kříž Komodorský s Hvězdou Řádu Znovuzrození Polského (1993) Rakouské čestné medaile "pro akademické a umělecké výkony" (1994) Cenu Baltica (1995)

18 Titul Commandeur dans l'Ordre des Arts et des Lettres (1996) Music Award od města Duisburg (1999) AFIM Indie Award (1999) MIDEM Classical Award pro nejlepšího žijícího skladatele roku (2000) Ordine al Merito della Repubblica Italiana (2000) Premio Principe de Asturias de las Artes (2001), Velkou Cenu od Nadace pro kulturu (2002), Cenu Romano Guardini (2002) Preis der Europäischen Kirschenmusik (2003) Medal of Judaica Foundation (2003) Praemium Imperiale (2004) Řád bílého orla (2005) Titul Velitel tříhvězdičkového řádu Lotyšské republiky (2006) Zlatou Medaili Polského ministra kultury a národního dědictví (2008) Cenu Józefa Chełmińskiego (2008) Zlatou medaili ministra kultury Arménské republiky (2008).

obrázek číslo 8

19 Krzysztof Penderecki je doktorem Honoris causa :

Univerzity v Rochesteru (1972), St. Olaf College v Northfield, Minnesota (1977), University of Bordeaux (1979), University of Leuven (1979), Georgetown University ve Washingtonu, DC (1984), University v Bělehradu (1985) Universidad Autónoma de Madrid (1987), University Adama Mickiewicze v Poznani (1987), University ve Varšavě (1993), Hudební akademie v Krakově (1994), Hudební akademie ve Varšavě (1994), Universidad Católica Argentina v Buenos Aires (1994), University of Glasgow (1995), Jagellonske univerzity (1998), Universitatea Babes-Bolyai University v Cluj-Napoca (1999), Duquesne University v Pittsburghu (1999), Academia de Muzica "Gheorghe Dima" (1999), University v Luzernu (2000), Yale University, New Haven (2003), University v Petrohrade (2003), University v Lipsku (2003), University v Soulu (2005), Konzervatoře v Jerevanu (2008), Hudební Akademie v Gdaňsku (2008), je čestným členem Royal Academy of Music v Londýně, Accademia Nazionale di Santa Cecilia v Římě, Musikaliska Kungliga Akademien ve Stockholmu Akademie der Künste v Berlíně, Academia Nacional de Bellas Artes v Buenos Aires, Academie Internationale de Philosophie et de l'Art v Bernu, Polské akademie věd, Académie Nationale des Sciences, Belles-lettres et Arts v Bordeaux, Rogal Irisu Academia of Music v Dublinu, American Academia of Arts and Litera, Academia Scientiarium et Artium Europaea v Salcburku, Institute for Advanced Study University Bloomington, Kosciuszko Foundation v New Yorku, Gesellschaft der Musikfreunde ve Vídni, Akademie múzických umění v Hong Kongu.

20 2.Můj osobní vztah k tvorbě Krzysztofa Pendereckého:

Do nedávné doby byl můj vztah k soudobé hudbě poněkud skeptický, nerozuměl jsem jí a dokonce jsem ji podceňoval. Teprve když se mé hudební obzory začaly rozšiřovat prostřednictvím studií v Brně a přes hraní v orchestrech jako je Gustav Mahler Jugend Orchester, Hullencourt Soloists Chamber Orchestra , Filharmonie Brno, Národní symfonický orchestr Polského rozhlasu a v současnosti Berlínská filharmonie - poznal jsem ji blíže , prohloubil jsem své znalosti o ní a mnoho skladeb se mně začalo líbit. Díky interpretováni děl soudobých skladatelů na mnoha koncertech v Evropě , zamiloval jsem se nejvíce do hudby Arvo Pärta, Pēterisa Vaskse a tímto způsobem jsem dospěl až ke Krzysztofu Pendereckému. Hudba těchto mistrů kompozice má jednu důležitou společnou vlastnost: velmi důležitou roli v nich hraje spiritualita, duchovno a víra. Zlomem pro mne byl koncert s Filharmonií Brno, na kterém jsme provedli Tren Obětem Hirošimy Krzysztofa Pendereckého: to byl konečný okamžik mé transformace a porozumění soudobé hudbě. Pamatuji si jako dnes, když jsem během několika týdnů po koncertu prohledával internet a hledal jsem díla tohoto konkrétního skladatele. Zjistil jsem, že tou nejdůležitější věcí v této hudbě je její odkaz: vyjadřování zkušeností, tragédií a nadějí současného světa a člověka. Zjistil jsem, že tyto skladby nám umožňují cestovat do hlubin své představivosti a pocitů - stejně jako každá hudba, jen vyžadují ještě větší soustředění a odhodlání. Zjistil jsem, že práce Pendereckého zachycují celou složitost a drama moderního světa. Později během mé práce v NOSPR jsem měl to štěstí občas vystupovat pod taktovkou samotného skladatele. Prováděli jsme tehdy „VII brán Jeruzaléma“ v novém koncertním sále v Katovicích. Monumentalitu, obrovskou orchestraci, ohromující zvuk a doprovodné emoce si budu navždy pamatovat. Maestro sám se ukázal být "normálním člověkem." Byl jsem překvapen jeho pokorou a sympatičností. Měl jsem příležitost s ním osobně mluvit o jeho práci a o možnosti vykonávání jeho skladeb. Při psaní této práce jsem ještě hlouběji poznával díla tohoto největšího současného polského skladatele. Zjistil jsem, že Krzysztof Penderecki často prozkoumává témata týkající se víry.

21 Sám jsem věřící a víra je pro mě velmi důležitá, pomáhá mi v hudebních interpretacích a je mojí hnací silou pro vývoj, prací nad sebou a chápání umění. Hlavním důvodem proč je hudba Pendereckého pro me tak blízká je fakt, že je v ní duchovní reflexe a meditace, což poukazuje na hluboké tajemství víry. V moderní době, která nás nutí ke spěchu a k tomu aby jsme zapomněli, proč žijeme a v čem spočívají hodnoty života, pouze díky náboženství a kultuře se můžeme, i když na chvíli, zastavit a postarat se o sve nitro a pokusit se dosáhnout toho, co je podstatou života. K tomu nás může vést Pendereckého hudba. Umožňuje nám také vrátit se ke kořenům evropské kultury, často pojednává biblická témata. Díky bližšímu pochopení jeho práce, jsem mohl znovu vstoupit do světa Bible. Kolem nás je stále tolik nenávisti a zla. Události, kterých jsme svědky jasně dávají nám na jevo, že se lidstvo vůbec nepoučilo z historie světa a úplně na ni zapomnělo. Krzysztof Penderecki často v jeho dílech, např.: Trén obětem Hirošimy a klavírní koncert "Vzkříšení" (napsaný po útocích ze dne 11. 9. 2001) připomíná tyto události a přednáší je oblečené v dramatickém až strašidelném hudebním šatu. Myslím si, že je to nejsilnější hlas protestu proti zlu a soucitu s jeho oběťmi. Jako hudebníci nejsme bohužel schopni bojovat proti terorismu a válce ve světě a jediné, co můžeme udělat, je vyjádřit přes umění svůj postoj a věřit v to, že hudba zušlechťuje lidi a dělá je lepšími. A konečně, důležitá věc pro mě – kontrabasová hudba. Po důkladném studiu děl Krzysztofa Pendereckého jsem našel nějaké skladby, které chci zkusit hrát na kontrabas. Především to jsou díla napsaná pro violoncello: např. Largo pro violoncello a orchestr, druhý violoncellový koncert psaný pro mého idola Mstislava Roztropoviče, Concerto grosso pro 3 violoncella, Divertimento pro sólové violoncello - violoncello totale, Suitu pro sólové violoncello a Agnus Dei pro 8 violoncell. Možná se mi někdy povede prezentovat moji vlastní interpretaci samotnému mistrovi? Činnost maestra zaměřená na vzdělávání mladých lidí a příštích generací je vzácná. Snaží se ze všech sil předávat své zkušenosti a životní úspěchy budoucím generacím. Pořádá kurzy pro talentované mladé lidi. Zve vynikají učitele do jeho Evropského hudebního centra v Lusławicích.

22 Ve svých dílech často odkazuje na důležité morální a náboženská témata, tolik potřebné současnému člověku, mě osobně taky - o čemž svědčí četné výkony jeho děl umělci a orchestry na celém světě. Maestro Penderecki je skvělým velvyslancem nejen mé vlasti - Polska, ale taky Evropy a její kultury ve světě. Již se zapsal do historie našeho kontinentu. Penderecki může být vzorem pro mladé lidi, kteří jsou na začátku své cesty, pro mě taky. Příběh jeho života může být receptem a příkladem toho, jak se správně vyvíjet a pokusit se dosáhnout předem stanovených cílů. Doufám, že budu mít více šancí k setkaní s tímto pozoruhodným mužem a naučit se od něj co nejvíce. Touto prací chtěl bych vyjádřit své uznání a vzdát hold tomuto velkého umělci.

obrázek číslo 9

3. Tvorba Krzysztofa Pendereckého od devadesátých let.

3.1 Partita pro cembalo solo, elektrickou kytaru, basovou kytaru, harfu, kontrabas a komorní orchestr – verze pro Elżbietu Chojnackou.

Rok: ( 1991) Originální název: Partita na klawesyn koncertujący, gitarę elektryczną, gitarę basową, harfę, kontrabas i orkiestrę kameralną – wersja dla Elżbiety Chojnackiej Druh: Partita Obsazení: cembalo sólo, elektrická kytara, basová kytara, harfa, kontrabas, komorní orchestr Světová premiéra: Mnichov 05. 01. 1992, Elżbieta Chojnacka – cembalo, Michael Goltz – elektrická kytara, Hans Lengefeld – basová kytara, Han-An Liu – harfa, Matthias Weber – kontrabas, Münchner Philharmoniker, Krzysztof Penderecki – dirigent

24 První verze Partity pro cembalo, elektrickou kytaru, basovou kytaru, harfu, kontrabas a orchestr vznikla a měla svou světovou premiéru v roce 1971. Tehdy se skládala ze dvou částí (Allegro ma non troppo a Allegro molto), a byla složena pro Felicii Blumentalovou, manželku Markuse Mizneho, malíře a sběratele umění, který byl blízkým známým Krzysztofa Pendereckého. Blumentalová byla před válkou studentkou Zbigniewa Drzewieckeho, hrála na klavír, ale skladatel přesvědčil umělkyni, aby jeho Partitu zahrála na cembalo. Poprvé skladba zazněla na scéně prestižní Eastman School of Music v Rochesteru. Přesně o 20 let později, v roce 1991, se Penderecki k partituře vrátil a přepracoval ji, přidal tři virtuózní kadence, speciálně pro novou interpretku, cembalistku Elżbietu Chojnackou. Vzhledem k žánru, formě a technickým prvkům můžeme, toto dílo umístit do období skladatelovy tvorby mezi „Wymiarami czasu i ciszy“ (v češtině – „Rozměry času a ticha“ (1960) a „Fonogrammi“ (1961) a dva concerty grosso pro tři violoncella a orchestr (2001) a pro pět klarinetů a orchestr (2004). Partita čerpá z ideí a zároveň z tvorby malířů Paula Klee a Yvese Kleina, kteří inspirovali skladatele na přelomu 50. a 60. let, a z barokní tradice vystupování, ve které skupina concertina (zajímavé složení, elektrické kytary) hraje party sólo oproti plnému instrumentálnímu sboru. Role koncertního cembala ve společnosti jiných nástrojů, stejně jako úloha flétny ve „Fonogrammi“ je sólová, ale neměla by se zde přeceňovat. Je výrazná díky konstantnímu trylku, pouze v sólových kadencích, kde složitě tvoří pro Pendereckého netypickou fakturu, chybí velký klastr. Zajímavým faktem je, že v této skladbě jsou faktorem, který tvoří celou formu, rytmus a pohyblivou variabilitu. Je to technika používaná Pendrekem zřídka.

25 3.2 „Król Ubu“ („Král Ubu“)

Rok : 1991 Originální název: Ubu Rex Složení: sólisté zpěváci, sbor, orchestr Jazyk: polština, němčina Druh: opera buffa Objednávka : Bayerische Staatsoper, Mnichov Světová premiéra: Mnichov, Bayerische Staatsoper, 06. 07. 1991, Robert Tear, Doris Soffel, Hermann Becht, Anita Bader, Claes-Håkan Ahnsjö, Gerhard Auer, Fritz Uhl, Jan Zinkler, Rüdiger Trebes, David Schuster, Ulrich Köberle, Markus Eberhard, Ferry Gruber, Keith Engen, Pamela Coburn, Agnes Hahn-Pautz, Hong Mei, Christian Baumgärtel, Guido Götzen, Carlos Diaz, Jonas Kaufmann, Michael Boder – dirigent

Znuděný monumentální oratorní a symfonickou tvorbou o velkých námětech, jako je Bůh a smrt, se Krzysztof Penderecki rozhodl ve věku 57 let ukázat tvář vnitřního blázna a dítěte; obrátit se zády ke kultuře a tradici, vystrčit jazyk, křičet. Napsal Krále Ubu. Libreto napsal společně s Jerzem Jarockim a bylo založeno na základě stejnojmenné scénické hry Alfreda Jarryho. Tato opera buffa zůstává jedním z nejcennějších polských postmoderních děl a jednou ze dvou oper tohoto skladatele vydaných na CD. Inscenaci nastudoval Krzysztof Warlikowski v Národní opeře ve Varšavě v roce 2003. Penderecki dlouho kolem této formy kroužil a snažil se ji uchopit z mnoha stran. První byli „Ďáblové z Loudun“ (1967), i když sonorističtí a vládnoucí jazykem hudby, postrádají větší množství jevištního dramatu. V blízkosti operní tradice zůstalo monumentální a nyní zřídka prováděné oratorium „Ztracený ráj“ po boku I. Houslového koncertu, kdy byl skladatel zřetelněji ovlivněn neoromantismem. A konečně, druhou operou byla „Černá Maska“ (1985), pojatá v tradici expresionistické Kammerspiele, kde jsou četné kontrapunkty instrumentální i emocionální.

26 3.3. Trio pro housle, violu a violoncello

Rok: 1991 Originální název: Trio na skrzypce, altówkę i wiolonczelę Názvy vět: 1. Allegro molto, 2. Vivace Druh: Trio Obsazení: Smyčcové trio (housle, viola, violoncello). Objednávka: Kunstministerium von Baden-Württemberg Věnováno: Deutsches Streichtrio Světová premiéra: Metz, 15. 11. 1991, Deutsches Streichtrio: Hans Kalafusz – housle, Jürgen Weber – viola, Reiner Ginzel - violoncello

Jednou ze zajímavostí spojených s pracemi Pendereckeho je existence zjevných vztahů mezi velkými vokálně-instrumentálními skladbami a současně se rozvíjejícími dalšími díly, obvykle menšího rozměru. Tak to je v případě smyčcového tria, které vzhledem k charakteristice zvuku, faktuře a především motivům, přímo odkazuje na operu buffa - Král Ubu. Vztah je přímý - ve druhé části Tria se objevují témata převzatá z instrumentálního intermezza (Vivacissimo), kterým končí první akt opery. Charakteristické téma je postaveno z intervalu malé tercie a půltónu, a přitom je velmi vitální. Má také důležitý význam pro tvorbu formy díla, protože všechny hudební myšlenky této části tria jsou čerpány z něj. První část Tria se začíná feroce - divoce, prudce, zběsile na akordech všech nástrojů. Hudební narace této části používá kantilénový zpěv sólových nástrojů. Celý její dramatický plán je založen na dvou protilehlých kvalitách, a to nejen co se týče struktury, tempa a hudebního výrazu, ale také na dialektice mezi dynamickými sekcemi - Vido a statickými - Adagio. Celá forma a exprese skladby připomíná myšlenku dvoudílné formy Lutoslawského, ke které patří vztah mezi stavem očekávání a stavem naplnění - napětí nahromaděné v první části je plně vybito v druhé.

27 3.4. Benedicamus Domino pro mužský sbor a cappella

Rok: 1992 Originální název: Benedicamus Domino na chór męski a cappella Druh: sakrální vokální miniatura Jazyk: latina Obsazení: mužský sbor a cappella Věnováno: Hansi Rudolfovi a Margrit Meyerovým Světová premiéra: Lucern, Osterfestspiele Luzern, 18. 04. 1992, Taverner Consort, Andrew Parrott – dirigent

Tato miniatura určená pro mužský sbor (tři tenory a dva basy) byla složena na základě středověké dvouhlasové antifony z opatství Engelberg. Tohle organum tu však není jediným zdrojem inspirace. Penderecki čerpal také z žalmu CXVII - Laudate Dominum omnes gentes. V této skladbě Penderecki pracuje s textem antifony. Vývoj obou motivů je založen na jejich sjednocení v polyfonním vývoji a texty se vzájemně překrývají. Skladatel kombinuje staroklasický holandský kontrapunkt s mírnou atonalitou. Žalm dvakrát ustupuje a dává prostor antifoně, která se poprvé objevuje – stejně jako u Goreckého - ve svém původním tvaru. Vyprávění prochází okamžiky disonance a melodickými pasážemi, podobně jako u Šostakoviče. Harmonickou nestabilitu konečně řeší čistá kvinta, na které skladatel umístil poslední slabiku druhé antifony a zároveň celé písně "Aleluja."

28 3.5 Koncert pro flétnu a komorní orchestr

Rok: 1992 Originální název: Concerto per flauto ed orchestra da camera Název vět: 1. Andante, 2. Allegro con brio Obsazení: Flétna, komorní orchestr Druh: Koncert Objednávka: Orchestre de Chambre de Lausanne Věnováno: Jean Pierre Rampal Světová premiéra: Lozann, 11. 01. 1993, Jean-Pierre Rampal – flétna, Sinfonia Varsovia, Krzysztof Penderecki – dirigent

Všechny své skladby koncertního charakteru Penderecki napsal pro konkrétní lidi, protože znal jejich umělecký temperament a stylistické zájmy. Legendárnímu flétnistovi Jean-Pierre Rampalovi věnoval koncert plný nekonvenční instrumentální techniky, založený na přírodních zvucích a zároveň vysoce virtuózní. Dílo kratší délky je shrnuto do dvou vět, ale tempo hudebního vyprávění se několikrát mění a intenzivní lyrika se střídá s pocitem úzkosti. Většina témat toho koncertu pro flétnu má světlý arabeskový zvuk. Je tam spousta exponovaných sól nebo dialogů s jiným dechovým nástrojem. K dispozici jsou melodické, reflexní melodie, které se toulají v pozadí pečlivě instrumentálně zpracovaného komorního orchestrálního doprovodu. Ve zvukovém materiálu můžeme vypozorovat vztah s hudebním jazykem Krále Ubu, ale charakter exprese koncertu je odlišný. Místo groteskní ironie a náznaku agresivity tato skladba vystavuje pastorační a lehkou náladu, jako Sen noci svatojánské. Koncert pro flétnu Krzysztofa Pendereckého existuje také ve verzi pro klarinet (složené v roce 1995 a provedené o rok později během výročí České Filharmonie v Praze), kterou poprvé přednesla izraelská klarinetistka Sharon Kam. O několik měsíců dříve v Boulder, (Colorado, USA) vznikla klarinetová verze koncertu pro violu. Tak polský skladatel opět vyjádřil svůj flexibilní přístup k tónovému tvaru svých skladeb.

29 3.6 Sinfonietta pro smyčcový orchestr

Rok : 1992 Originální název: Sinfonietta per archi Název částí: 1. Allegro molto 2. Andante 3. Vido 4. Adagio 5. Vivace Obsazení: Smyčcový orchestr Hudební forma: Sinfonietta Světová premiéra: Varšava, 17. 02. 1992, Sinfonia Varsovia, Krzysztof Penderecki – dirigent

Smyčcové trio, které bylo dokončeno v roce 1991, vyvolalo tak příznivý ohlas účinkujících a diváků, že se skladatel rozhodl přenést skladbu do nové zvukové róby. Přepsal trio pro smyčcový orchestr, pojmenoval je Sinfonietta a věnoval ji orchestru Sinfonia Varsovia, nad kterým převzal umělecký dohled. Název nové verze skladby evokuje nevyhnutelné asociace s hudbou baroka a klasicismu a intuice posluchače nezklame. Skladba je založena na myšlence sólových i sborových koncertů, s odkazem na concerti grossi s 17. a 18. století. Transkripce tria na orchestrální smyčcový kvintet nevytvořila podstatné rozdíly mezi Sinfonietou a původním dílem. Při takové transkripci jsou důležitá především unisona a oktávové zdvojnásobení melodické linky v druhých houslích a kontrabasech. Mimochodem to vytváří nové možnosti pro práci s prostorovou dimenzí hudby, čehož Penderecki výborně využil. Sinfoniettu od Tria rozlišuje tedy plnější zvuk, který v triovém obsazení není pochopitelně dosažitelný.

30 3.7 V. Symfonie „Korejská“

Originální název: V. Symfonia „Koreańska” Rok: 1992 Obsazení: Orchestr Hudební forma: Symfonie Objednávka: International Cultural Society of Korea Věnováno: Posluchačům Dálného východu Světová premiéra: Soul. 14. 08. 1992 – Orchestr Filharmonie v Seulu, dirigent – Krzysztof Penderecki

Skladba V. Symfonie „Korejská“ vznikla na zakázku Mezinárodní kulturní společnosti Koreje. Premiéra díla, která byla provedena v rámci oslav 50. výročí osvobození Koreje od japonské okupace, se konala 14. srpna 1992 v Soulu. Symfonický orchestr korejského rozhlasu dirigoval Krzysztof Penderecki. Tato symfonie má jedinou větu, avšak vnitřně velmi rozličné konstrukce. Zajímavým řešením a odkazem na obřad, pro který byla symfonie složena, je použití staré vlastenecké korejské písně zakázané během období japonské okupace. Melodie, která je symbolem nezávislosti Koreje, používá pouze tři tóny (b, f, c). V nejnovější publikaci věnované instrumentální tvorbě Pendereckeho Tadeusz Zielinski píše o této skladbě: "Symfonie je však - i přes její vnější drsnost - monumentální romantické drama, plné hlubokých prožitků, velkých emocionálních kontrastů, bujného patosu a taky scherzové hravosti, různě zamotaných nití o bohaté paletě barev. Někde za dramatickým tempem Páté symfonie (stejně jako symfonii předcházejících) se skrývají duchové Brucknera, Mahlera, Strausse a Shostakovice. Proto lze říci, že toto dílo je návratem do historie, ale zároveň směřuje k modernitě. – a to díky odvážnému a radikálně od tradice vzdálenému hudebnímu jazyku." (Tadeusz A. Zieliński, "Dramat instrumentalny Pendereckiego", PWM, Krakov 2003, s. 94).

31 Skladatel sám o svých symfonických dílech uvedl: „Pokud by někomu přišlo na mysl pojmenovat moje symfonické skladby "katedrami nezpůsobilosti", dejte jim vědět, že už jsem se dávno zbavil pokušení o záchranu světa. Snažím se o záchranu toho, co je pro mě nejdůležitější po umělecké a lidské stránce."

3.8 Benedictum Dominum pro smíšený sbor a cappella Rok: 1992 Originální název: Benedictum Dominum na chór mieszany a cappella Obsazení: Smíšený sbor Jazyk: Latina Hudební forma: Sakrální vokální miniatura Věnováno: Mieczysławowi Tomaszewskému

Sborová hudba Krzysztofa Pendereckého tvoří velmi homogenní skupinu, co se týče stylu a exprese. V ní se nejvíce a plně projevuje univerzální hudební jazyk skladatele, který čerpá ze staleté tradice a kreativně jej transformuje. Penderecki sám opakovaně zdůrazňoval, že lidský hlas je jeho oblíbeným médiem a jeho skladby a cappella mají zvláštní místo v jeho tvorbě. Benedictum Dominum, věnované Mieczysławowi Tomaszewskému, je zpracováním středověkého tropu Sanctus. Tropy jsou termín pro texty psané s cílem "zkrášlení" nezávislých liturgických textů, například části mše. Tropy nemění podstatu textu, ale jsou ve vztahu k nim jakýmsi poetickým komentářem. Hudební zpracování „Benedictum Dominum regem sanctum / glorie clamat omnis turba Dei excelsis“ je velmi vzácné – používá imitační techniku a princip dialogu mezi skupinou ženských a mužských hlasů. Skladba se dělí na dvě fáze, z nichž se v druhé podstatně zvyšuje hustota a hlasitost zvuku. Zvukový a výrazový vrchol je dosažen na základě chromatických akordů doprovázejících slovo "turba" (lidé, dav) a poté kulminace postupně ustupuje na cestě ke konečnému akordu G dur.

32 3.9 Kvartet pro klarinet a smyčcové trio

Rok: 1993 Originální název: Kwartet na klarnet i trio smyczkowe Název částí: 1. Notturno 2. Scherzo 3. Serenade 4. Abschied Obsazení: Klarinet, housle, viola, violoncello Objednávka: Schleswig-Holstein Musik Festival Věnováno: Åke Holmquist Hudební forma: Kvartet Světová premiéra: Lübeck, 13. 08. 1993, Sharon Kam – klarinet, Christoph Poppen – housle, Kim Kashkashian – viola, Boris Pergamenschikow – violoncello

V tomto kvartetě můžeme zaznamenat významný obrat v kompoziční kariéře Pendereckého. Byl naznačen již ve smyčcovém triu nebo v koncertě pro flétnu, ale zde se plně objevil a vykrystalizoval do nových estetických ideálů. Můžeme říci, že to je nový druh hudby - jasný a komorní, dokonale vyvážený z hlediska formy a obsahu. O jedinečnosti této skladby svědčí vyjádření samotného skladatele, který trval na tom, že dílo nemělo žádnou konkrétní objednávku. Psal jej kvůli své osobní potřebě, inspirován poslechem Smyčcového kvintetu C dur, D 956 Franze Schuberta. Velký vliv na Pendereckého měla nálada této skladby. Také interpreti našli ve formálním a strukturním aspektu stopy, které vedou k Schubertovi nebo alespoň do Vídně. To je patrné i ve stejném pořadí a názvu jednotlivých vět (Notturno, Scherzo, Serenade a Abschied). Romantická nálada, zdůrazněná tituly, je konfrontována se současným zvukovým obsahem charakteristickým pro Pendereckého. Proto, pokud Vídeň, tak nejenom Schubert a Ludwig van Beethoven (Scherzo), ale také Alban Berg (atmosféra první a poslední věty) a Arnold Schoenberg (Serenádové tempo válce). Skladatel původně plánoval pro toto dílo sedm vět. Výsledně však napsal pouze čtyři, z nichž poslední trvá stejně dlouho, jako první tři dohromady. V Notturne, které začíná sólem klarinetu, představil tři základní motivy pro celou skladbu. Jsou zde postavené převážně polotóny a menšími terciemi. To nepochybně ovlivňuje

33 specifický melancholický charakter celého díla. Nejzajímavější se zdá být důvod, proč Penderecki finále své skladby pojmenoval „rozloučení“ (Abschied). Ve skutečnosti je konec poslední věty, soustředěný kolem spodního tónu violoncella, opleteného postupně známými motivy, velmi nostalgický. Protože, jak vysvětlil sám skladatel v rozhovoru: „Právě se skončila intimní večeře čtyř přátel, během které každý má co říci, a jelikož se znají se tak dobře, nikdo z nich nemusí nic dopovídat do konce."

3.10 Intráda pro dechové nástroje a tympány

Rok: 1994 Originální název: Entrata na instrumenty dęte blaszane i kotły Obsazení: 4 horny, 3 trubky, 3 pozouny, tuba a tympány Objednávka: Cincinnati Symphony Orchestra Hudební forma: Fanfára Světová premiéra: Cincinnati, 04. 11. 1994, Cincinnati Symphony Orchestra, Krzysztof Penderecki – dirigent

Méně než tři minuty dlouhá Entrata pro orchestr jedenácti dechových nástrojů a tympány má všechny rysy komorních děl Krzysztofa Pendereckého z počátku 90. let, kdy hledal odpočinek od skládání velkých forem. Ve skladbách pro menší ansámbly skladatel udělal další estetický převrat směrem ke Claritas.15 Sóla plná světla připomínají některé motivy ze skladeb Pendereckého (třeba hlas basové trubky, který známe z předposlední části Sedmi bran Jeruzaléma). Všechna sóla oscilují kolem pevných not. Následují po sobě v pořadí nebo se proměňují v krátké imitační pasáže a ty v ansámbly na základě akordu. Se vstupem tympánů se faktura stává hustší. Vrací se dříve odehraný motiv a končí se tentokrát vyvrcholením. Nástroje se prezentují v ansámblech a celek je uzavřený kadencí. Penderecki staví čitelnou formu o dokonalých proporcích.

15 Claritas - v estetice ukazatel krásy. Vlastnosti krásy, duchovno, přiměřenost a úplnost (totalita)

34 Navzdory tomu (a v souladu s názvem, který znamená "předehra") se ve své celkové výslovnosti skladba zdá, že naznačuje jakési pokračování, stejně (po podobném začátku) jako se vyskytuje ve čtvrté symfonii.

3.11 Sinfonietta no. 2 per clarinetto ed archi

Rok: 1994 Originální název: Sinfonietta no. 2 per clarinetto ed archi Název částí: 1. Notturno – Adagio 2. Scherzo – Vivacissimo 3. Serenade – Tempo di valse 4. Abschied – Larghetto Obsazení: Klarinet a smyčcový orchestr Objednávka: Kissinger Sommer Hudební forma: Sinfonietta Světová premiéra: Bad Kissingen, 13. 07. 1994, Paul Meyer – klarinet, Sinfonia Varsovia, Krzysztof Penderecki – dirigent

Pendereckého kvartet pro klarinet a smyčcové trio měl velký umělecký úspěch, stejně jako předchozí smyčcové trio. Na objednávku festivalu Kissinger Sommer skladatel vytvořil transkripce své skladby pro klarinet s doprovodem smyčcového orchestru a pojmenoval takto vzniklé dílo jeho druhou Sinfoniettou. Mezi těmito dvěma verzemi skladby není mnoho rozdílů. Zůstala zachována původní podoba formy (čtyři věty) a také faktura. To znamená například, že obvykle hrají druhé housle v orchestru unisono s prvními originální party houslí kvarteta, někdy jen hrají oktávu výš. Nejdůležitější jsou však zvukové výsledky tohoto zpracování: vzhledem k poměru mezi sólovým nástrojem a smyčcovým orchestrem, se celek jeví jako druh koncertu, ve kterém nejdůležitější roli odehrává klarinet. Penderecki popularitu svého kvarteta využil ještě jiným způsobem. V návaznosti na návrh skladatele Harryho Whitea udělal nové aranžmá kvarteta pro čtyři saxofony (sopránový, altový, tenorový a barytonový) a společně s Rascher Saophone Quartetem je nahrál pro nahrávací společnost BIS.

35 3.12 Divertimento pro violoncello sólo

Rok: 1994 / 2001/2004/ 2006 Originální název: Divertimento per violoncello solo Název částí: 1. Serenade 2. Scherzo 3. Notturno 4. Sarabande 5. Tempo di valse 6. Aria Obsazení: Violoncello sólo Věnování: Boris Pergamenschikow Světová premiéra: Serenade, Scherzo, Notturno – Cologne, 28. 12. 1994; Sarabande – Ludwigsburg, 15. 06. 2001. Boris Bergamenschikow – violoncello

Prvním interpretem díla byl Boris Pergamenschikow (1948-2004), jeden z nejvýznamnějších současných violoncellistů. Pro něj Penderecki napsal v roce 1994 první, třídílnou verzi Divertimenta. Původní věty byly Serenade, Scherzo a Notturno. Skladba byla od začátku zamýšlena podle tradice žánru osmnáctého století jako cyklus propracovanější. V roce 2001, rovněž s ohledem na Pergamenschikowiče, Penderecki napsal další větu - Sarabande, která měla premiéru v Bad Kissingen. Pátou větu Tempo di Valse (2004) velký virtuos, který bojoval s rakovinou, již nebyl schopen nastudovat. Na koncertě věnovaném jeho památce, pořádaném v říjnu 2004 v Kronbergu, se tato věta hrála. V roce 2006 došlo k premiéře verze skladby s šesti větami, která byla brzy zveřejněna v následujícím pořadí: Serenade, Scherzo, Notturno, Sarabande, Tempo di Valse, Aria.

36 3.13 III. Symfonie

Rok: 1995 Název částí: 1. Andante con moto 2. Allegro con brio 3. Adagio dolce 4. Passacaglia – Allegro moderato 5. Scherzo – Vivace Obsazení: Symfonický orchestr Objednávka: Münchner Philharmonike Hudební forma: Symfonie Světová premiéra: Mnichov 08. 12. 1995, Münchner Philharmoniker, Krzysztof Penderecki – dirigent

Při zpětném pohledu na historii hudby si všimnete, že ve tvorbě velkých symfoniků má třetí symfonie často zvláštní místo. Ukazuje významné změny kompozičního stylu nebo se vztahuje k relevantním mimohudebním okolnostem. Příkladně můžeme na některé poukázat, počínaje Eroicou Ludwiga van Beethovena, III. symfonie "Rýnská" od Roberta Schumanna, III. symfonie Johannese Brahmse a nakonec gigantická III. symfonie Gustava Mahlera. Také Pendereckého III. symfonie je důležitým a zvláštním dílem, především kvůli historii jejího vzniku a postavení v odkazu skladatele. Penderecki psal III. symfonii sedm let (od roku 1988), během kterých dokončil práci na řadě dalších skladeb, včetně dalších dvou symfonií (čtvrté a páté), dvou Sinfoniett, druhého houslového koncertu "Metamorfózy" a opery „Král Ubu“. V těchto skladbách se pokoušel zkonstruovat univerzální hudební jazyk, který by byl výrazem stylistické "nové syntézy". Všechna tato díla měla určitý vliv na konečnou podobu třetí symfonie. III. symfonie je složena z pěti vět a odráží se v nich jak hluboké kontrasty projevu a provozování syntézy cyklu. První, nejkratší část, se začíná opakováním jedné noty ostinato, což je základem stavby celé skladby, s výjimkou střední části. Druhá část - Rondo - otevírá dialog tympánů a smyčců, znějící skoro jako scherzo z deváté symfonie Antonína Dvořáka. Tady jsou zobrazeny krátké hudební motivy v různém instrumentálním obsazení: hlavně sóla koncertního charakteru (například trubka, anglický roh, viola), ale také

37 fragmenty s dominantní úlohou bicích nástrojů (marimba, kubánské bubny a tam-tamy). Třetí věta nás překvapuje krásnou melodií a nostalgickou, romantickou náladou. Lyrická melodie přechází od smyčců do horny, flétny, pikoly a pak do jiných nástrojů, kde je variačně zpracována při doprovodu orchestru, který jemně mění barvy. Čtvrtou větou je Passacaglia založena na basovém ostinatu. Téměř u konce této věty uslyšíme zvony, které vyvolají asociace s náladou romantickou předcházejícího Adagio, ale tentokrát s charakterem kvazi-náboženským. Finále je ďábelským tanečním scherzem s hlavním energetickým basovým motivem složeným z pěti not. Pečlivé ucho v něm zachytí ozvěnu groteskního smíchu Krále Ubu. A když už si užije ten objev, ostinato na tónu F mu připomene začátek třetí symfonie.

3.14 II. Koncert pro housle a orchestr "Proměny"

Rok: 1995 Originální název: Concerto per violino ed orchestra no. 2 (Metamorphosen) Obsazení: Housle, orchestr Objednávka: Mitteldeutscher Rundfunk, Lipsko Věnování: Anne Sophie-Mutter Hudební forma: Koncert Světová premiéra: Lipsko, Gewandhaus, 24. 06. 1995, Anne-Sophie Mutter – housle, MDR-Sinfonieorchester, Mariss Jansons – dirigent

Krzysztof Penderecki často ve své práci vyjadřoval svoji sympatii k houslím: v mládí byl pilným studentem hry na tento nástroj a později jako skladatel a dirigent spolupracoval s vynikajícími virtuosy toho nástroje. Umění vystupování na jevišti Anne- Sophie Mutter, se kterou hrál v roce 1988 v Lucernu Prokofjevův houslový koncert, jej inspirovalo k napsání Koncertu pro housle a orchestr. Práce na něm trvala od roku 1992 do roku 1995. Během té doby Pendereckého fascinovala estetická myšlenka Claritas16, což do jisté míry ovlivnilo konečnou podobu nového koncertu.

16 Claritas - v estetice ukazatel krásy. Vlastnosti krásy, duchovno, přiměřenost a úplnost (totalita)

38 Ve srovnání se skladbou napsanou pro Isaaca Sterna je mnohem "lehčí", pokud jde o fakturu a expresi. Podobně jako u Winterreise, nejedná se zde o odkaz na Schubertův Koncert pro lesní roh a orchestr. „Metamorphosen“ nenavazuje na Richarda Strausse. Podtitul odkazuje na dva pokusy o získání konečného, požadovaného tvaru, a také na způsob formování zvukové záležitosti skrz proměnu základních motivů. Díky použití různých nástrojů, které přednáší lyrická témata plná virtuozity, a sólových partů, můžeme pocítit postupnou evoluci díla. Hybridita se tu vyznačuje v harmonii a formě díla, ve kterém jsou sjednocené protikladné prvky. Ve výsledku vzniklo něco ve tvaru sonátového allegra s několika vrcholy. Skladbu otevírá Allegro ma non troppo v houslové melodii, která se lyricky vyvíjí vzestupně. Slyšíme tady charakteristické sexty a menší tercie. Triolové téma ve violách v Allegro vivace vede k malé kadenci. Na druhou stranu, Meno mosso přináší melancholickou melodii hranou v oktávech, podobnou intervalovou kresbu mají také jiné práce Pendereckého ze stejného období. Pozornost přitahuje tonálně úžasný moment tranquillo, s celestou, trianglem, orchestrálními zvonky, lesním rohem a klarinetem. V Tempo primo nastává návrat k původnímu hudebnímu vyprávění a následné epizody Andante a Allegretto vedou ke klidnému a veselému Vivace. Návrat triolového tématu a nová melodie v h moll předchází násilné vyvrcholení a retrospektivní sólovou kadenci. Po tuctu klastrů následuje epilog Andante con moto. V něm se naposledy objevuje pochmurná nálada začátku skladby. Na závěr díla housle melodickým způsobem šplhají až na nejvyšší tóny a slaďují se s orchestrem na molovém akordu.

obrázek číslo 10

3.15 Koncert pro violu a orchestr (verze pro klarinet)

Rok: 1995 Originální název: Concerto per viola ed orchestra (wersja na klarnet) Název částí: 1. Recitativo 2. Vivace 3. Scherzando 4. Lento 5. Vivo 6. Lento

Obsazení: Klarinet, orchestr Hudební forma: Koncert Světová premiéra: Boulder (Colorado), 09. 07. 1995, Orit Orbach – klarinet, Colorado Music Festival Orchestra, Giora Bernstein – dirigent

40 Violový koncert Pendereckého je vedle koncertů Paula Hindemitha, Bély Bartóka a Bohuslava Martinů, velmi důležitou součástí violového repertoáru dvacátého století. Skladatel pojmenoval svoji skladbu původně Elegia – byl to velmi vhodný název, protože tady najdeme zejména pomalá tempa (Lento) a dominující reflexivní náladu. Pouze dvakrát se objevují rychlejší, energetické úseky (Vivace, Vivo), ve kterých taky najdeme pomalejší místa, takže forma koncertu je vysoce integrovaná. Hlavní myšlenka koncertu je typická pro Pendereckého “téma povzdechu” - padající malá sekunda. Viola zahajuje svou sólovou prezentaci, vzniká jakoby z nicoty a vytváří náročné napětí, které žádá o řešení. Po vstupu orchestru emocionální napětí skladby soustavně stoupá, nakonec klesá až v závěrečném unisonu smyčců. V celku je tenhle violový koncert mistrovskou ukázkou toho, jak je z velmi jednoduchého motivového materiálu možné složit větší a složitou skladbu, a zároveň velmi náročnou technicky a expresivně. Koncert pro violu téměř od začátku existoval v několika verzích. Pro Griegorija Zhislina během stejného roku 1984 Penderecki napsal verzi pro menší orchestr (bez dechových nástrojů), jejíž premiéra se konala o rok později v Moskvě. Druhý a třetí "život" vede verze koncertu pro violoncello (pro Borise Pergamenšikova, 1989) a pro klarinet (1995, pro Orite Orbach).

41 3.16 Sedm bran Jeruzaléma – VII symfonie pro 5 sólistů, vypravěče, 3 smíšené sbory a orchestr

Rok: 1996 Originální název: Seven Gates of Jerusalem (7. Sinfonie) na 5 solistów, recytatora, 3 chóry mieszane i orkiestrę Názvy částí: 1. Magnus Dominus et laudabilis nimis/Wielki jest Pan i wysławiany wielce... [Psalm 48,2]; Śpiewajcie Panu pieśń nową... [Psalm 96,1–3]; Gdyż ten oto jest Bóg... [Psalm 48,15] 2. Si oblitus fuero tui, Jerusalem/Jeżeli zapomnę ciebie, Jeruzalem... [Psalm 137,5] 3. De profundis /Z głębokości wołam do Ciebie, Panie... [Psalm 130,1–3] 4. Lauda, Jerusalem, Dominum/Chwal, Jeruzalem, Pana... [Psalm 147,12–14] 5. Potem spoczęła na mnie ręka Pana [Ezechiela 37,1–10]

Obsazení: 5 sólistů, vypravěč, 3 smíšené sbory, orchestr Objednávka: Jeruzalém, Jerusalem Symphony Orchestra, Bayeruschen Rundfunk Choir na 3000. výročí založení města Jeruzaléma Věnování: Ad maiorem Dei gloriam et eius sanctae civitatis laudem aeternam Jazyk: Latina, hebrejština Světová premiéra: Jeruzalém, The State Hall, 09. 01. 1997, Mariana Nicolesco – soprán, Sylvia Greenberg – soprán, Jadwiga Rappé – alt, Jewgienij Szapowałow – tenor, Reinhardt Hagen – bas, Boris Carmeli – recitátor, Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks, Jerusalem Symphony Orchestra, Chor des Bayerischen Rundfunks, MDR- Chor Leipzig, Südfunk-Chor Stuttgart, Lorin Maazel – dirigent

VII. symfonie má sedm vět. Je to monumentální symfonické a zároveň kantáto- oratorní dílo. Penderecki v ní navázal tradici, která pochází od Telemanna a Bacha přes Verdiho, Brucknera a Orffa, až do sebe samého jako autora Pašijí, Magnificatu, Te Deum a Polského Requiem. Rovněž Davidových žalmů (1958), kde skladatel opět používá žaltář při výběru textů (vedle žalmů v sedmé symfonii najdeme také fragmenty knih prorockých). Dílo napsal k výročí 3000 let založení města Jeruzaléma. VII. symfonie byla dokončena měsíc před premiérou (9. ledna 1997) a nese název

42 Sedm bran Jeruzaléma. Penderecki navázal jak na topografii "svatého města", ve kterém existují zároveň tři náboženství, ale má to také symbolický význam: přechod mezi dvěma světy – světem exprese a obrazy smrti a tmy vyjádřenými textem a Boží slávy s příchodem Mesiáše. Symbolický význam sedmičky se promítá i do práce Pendereckého skrz konkrétní hudební řešení, proto sedm vět - bran, dále i v detailech, například zavedením tématu Passacagli, které se skládá ze sedmi tónů (ve II. a IV. větě), metrum taktu na sedm. Hudební jazyk Sedmi bran Jeruzaléma je jazykem období "velké syntézy" v tvorbě skladatele. Obzvlášť atraktivní je pro posluchače prostorové uspořádání interpretů, což dovoluje topofonickou hru tubafonů a dechových nástrojů a též použití několika sborů různě rozmístěných. "I. brána" (Žalm 48 a 96) otevírá chorálovou kantátu. Zpočátku sbor zpívá unisono na jedné notě, pak je faktura obohacena o akordy. Ve druhé části slyšíme sólisty, ve třetí opět sbor a sólistu. „II. brána“ a „III. brána“ v sobě nesou přítomnost pátého verše z žalmu 137 – "Si oblitus fuero tui, Jerusalem" ("Jestli Tebe zapomenu, Jeruzaléme"). Varují před lámáním přísahy věrnosti paměti "svatého města". „IV. brána" (Žalm 130) je tmavé kající De Profundis pro tři sbory a cappella. "V. brána" (Žalm 147) otevírá sbor slovy "Lauda Jerusalem, Dominum" ("Slav, Jeruzaléme, Pána"), což jí dává charakter radostné chvály. Důležitou roli zde hrají tubafony složené z mnoha dlouhých trubek (projekt Pendereckého inspirovaný australskými nástroji). „VI. brána" začíná attaca. Zde představuje recitátor (podle požadavku skladatele vždy v jazyce srozumitelném pro veřejnost) vizi konce světa a probuzení "suchých kostí" zabitých (Ezechiel). To je vrchol písně, po kterém následuje poslední část „VII. brána“, ve které autor používá texty biblických proroků o příchodu Mesiáše. Skladatel cituje hudební motivy předchozích vět a celek je korunován sedmkrát opakovaným akordem E dur nesoucím symbolické poselství naděje. VII. symfonie byla už několikrát vydaná na CD (v roce 1997 společnostmi CD Accord, v roce 2000 Wergo a v roce 2006 Naxos). Nejvýznamnější byla nahrávka v podání polského DUX, klade důraz na osobnost samotného skladatele, který se zde objevil jako dirigent. Penderecki tady vedl mladý, ale

43 nesmírně talentovaný tým umělců a sólistů, kteří byli vybráni z nejlepších studentů katedry zpěvu Akademie múzických umění v Krakově. Doprovázel je sbor a orchestr Krakovské Akademie. Tato interpretace je charakterizována obrovskou sílou projevu, dynamikou a živlem mládí, ale také přesností interpretů, důrazem na technické detaily a správnou interpretaci opravdového obsahu díla. K CD nahrávce je přidán booklet s rozsáhlou diskuzí o díle, napsaný uznávanou expertkou skladeb Krzysztofa Pendereckého, Reginou Chłopicki. Najdeme tam též kompletní záznam původního textu Sedm bran Jeruzaléma s jeho překladem do polštiny.

obrázek číslo 11

44 3.17 Chvalozpěv sv. Vojtěchovi pro smíšený sbor a orchestr

Rok: 1997 Originální název: Hymnus de S. Adalberto na chór mieszany i orkiestrę Obsazení: Smíšený sbor, orchestr (dechové nástroje, kontrabasy) Objednávka: Město Gdaňsk pro výročí 1000 let města Jazyk: Latina Hudební forma: Hymnus Světová premiéra: Gdaňsk, 17. 10. 1997, Sinfonia Varsovia, Sbor Krakovské Filharmonie, Krzysztof Penderecki – dirigent

Hymnus de S. Adalberto byl poprvé proveden v katedrále v Oliwie na podzim roku 1997. Gdaňsk tehdy oslavoval tisíciletí od svého založení, pro tuto příležitost Penderecki složil tuto skladbu, jako druhé ze tří děl věnovaných tomuto městu. Text Chvalozpěvu sv. Vojtěchovi oslavuje patrona města. Provádí to jednoduchým způsobem, sylabicky, se zachováním latinských prozódií a intonace. Forma skladby strategicky směřuje k vyvrcholení. Instrumentální části působí jako pomocník pro sbor a jsou jeho doplňkem. Dva horny a dvě trubky jsou umístěny v prostorách chrámu.

3.18 Chvalozpěv Sv. Danielovi pro 8-hlasý smíšený sbor a orchestr

Rok: 1997 Originální název: Sława swjatomu Daniiłu kniaziu moskowskomu na 8-głosowy chór mieszany i orkiestrę Obsazení: Smíšený sbor, orchestr (dechové nástroje, kontrabasy) Objednávka: Televize TV-6 v Moskvě Věnování: K 850. výročí založení města Moskvy Hudební forma: Hymnus Světová premiéra: Moskva, 04. 10. 1997, Moskevský Symfonický Orchestr „Russkaja Filharmonia”, Sbor MOS, Krzysztof Penderecki – dirigent

45 Krzysztof Penderecki vždy cítil velkou úctu k ruské kultuře. Četl ruskou literaturu, poslouchal uměleckou a náboženskou (ortodoxní) hudbu. Před příležitostí 850. výročí založení Moskvy, pro které napsal Chvalozpěv sv. Danielovi (Sława swjatomu Daniiłu kniaziu Moskowskomu), měl už za sebou významné hudební zkušenosti s liturgií pravoslavné církve (chvalozpěv a Cherubínská píseň). Byl skvěle připraven k napsání skladby na objednávku jedné z prvních ruských soukromých televizních stanic - TV-6. Premiéra díla se konala v proslulém moskevském koncertním sále, pojmenovaném po Čajkovském, pod vedením skladatele. Vše ve velmi slavnostní atmosféře, událost doprovázely oficiální projevy, hymna státu, květiny a blahopřání. Úspěch byl obrovský - diváci ocenili práci skladatele a nechyběly stojící ovace. Penderecki jako základ pro svoji skladbu vzal text ze staroslovanštiny a ortodoxní psalmodie. Hudba zde má mnoho podob, od heterofonické polyfonie, až k antifonálnímu zpěvu. Úloha orchestru je úsporná, přesto hluboce promyšlená – podporou pro sbor jsou hlavně dechové nástroje (včetně v sále umístěná trubky), kontrabasy a bicí. Vzniklo dílo o velké síle, obrovském zvuku (zvláště finále se skupinou kostelních zvonů), jasnosti melodických linek a s emocionálním poselstvím. Dílo se dokonale zapsalo do oslav na památku prvního prince Moskvy, který se proslavil jako dobrý a spravedlivý vládce, tvůrce základů pro pozdější knížata a cary. Je těžké si představit hudbu, která by byla schopna lépe než hymnus Pendereckeho dát oslavám pocit hrdosti, síly a jednoty.

3.19 Serenáda pro smyčcový orchestr

Rok: 1997 Originální název: Serenada na orkiestrę smyczkową Název částí: 1. Passacaglia 2. Larghetto Obsazení: Smyčcový orchestr Hudební forma: Serenáda Světová premiéra: Passacaglia – Lucerne, 20. 08. 1996, Festival Strings Lucerne, Rudolf Baumgartner – dirigent; Larghetto – Lucerna, 31. 08. 1997, Festival Strings Lucerne, Rudolf Baumgartner – dirigent

Tradice této hudební formy zahrnuje vyznání lásky, které zpívá mladý zamilovaný muž při doprovodu přenosného nástroje pod oknem dámy svého srdce. Serenáda se nejvíce vyvíjela v období klasicismu, kdy se stala formou o mnoha větách, psanou pro zvláštní příležitosti, často vykonávanou venku. Nejznámější Serenádou pro smyčce je asi Eine kleine Nachtmusik Wolfganga Amadea Mozarta. Romantičtí skladatelé jí dali status koncertního díla o větší závažnosti projevu. Také ve dvacátém století budila serenáda velký zájem u skladatelů: pracovali s ní Benjamin Britten, Igor Stravinský a Arnold Schoenberg. Krzysztof Penderecki tedy také pojal zajímavý pokus o obnovení žánru. Zpočátku měl skladatel v plánu složit dva samostatné kusy pro smyčcový orchestr, které by byly pro různé příležitosti. Podoba celého dvoudílného díla byla odhalena v roce 1997, kdy ji na festivalu v Lucernu dirigoval Rudolf Baumgartner. První větou je Passacaglia se soustavně opakovaným melodickým motivem, umístěným ve vyšším registru smyčců, který až ke konci přechází do basové polohy (kontrabasy). Druhou větou serenády je Larghetto, které je dvakrát delší než první věta. Tato dojemná hudba odvozuje své téma z Et incarnatus složeného Pendereckim spolu s vokálně-instrumentálním Credo. Dnešní podoba díla stále není konečná, skladatel brzy použil Passacaglii a Larghetto za druhou a třetí větu jeho nově vznikající skladby. V roce 2012 Penderecki partituru revidoval.

47 3.20 Lucernenská fanfára pro 8 trubek a bicí nástroje

Rok: 1998 Originální název: Luzerner Fanfare na 8 trąbek i perkusję Obsazení: 8 trubek a bicí nástroje Objednávka: Luzerner Trompeten-Ensemble na slavnostní otevřeni Kultur- und Kongresszentrums Luzern. Hudební forma: Fanfára Světová premiéra: Lucern, 18. 08. 1998, Luzerner Trompeten-Ensemble, Vladimir Ashkenazy – dirigent

Lucernenská fanfára je první skladbou tohoto druhu v tvůrčím katalogu Krzysztofa Pendereckého. Ustanovila novou kategorii příležitostných skladeb - na rozdíl od hymnů, které autor psal již dříve a které byly více nezávislou uměleckou tvořivostí. Vzhledem k obsazení se fanfára stala další krátkou, pouze šestiminutovou kapitolou v komorních dílech autora směřujícího k myšlence Claritas.17 Příležitost k napsání skladby pro skupinu trubek skladatel využil k vytvoření díla přátelského pro ucho posluchače, díla, které si pohrává s prostorem, ve kterém se vykonává. Rovněž zahrnuje basovou trubku, flügelhorn (křídlovku) a bicí nástroje. Nuance a změny se odehrávají v rámci zvuku, společného naslouchání mezi hráči na trubku, z nichž tři jsou umístěni na chodbě. Kompozice je udržována v poměrně ponurém a vážném tónu. Snaží se poukázat na vyváženou, jasnou a průhlednou barvu hlasu dechových nástrojů - velmi odlišně od nálady Fanfare Real, napsané pro podobnou příležitost o několik let později.

17 Claritas - v estetice ukazatel krásy. Vlastnosti krásy, duchovno, přiměřenost a úplnost (totalita)

48 3.21 De Profundis ze „Sedmi bran Jeruzaléma“ pro smyčcový orchestr

Rok: 1998 Originální název: De profundis z Siedmiu Bram Jerozolimy na orkiestrę smyczkową Obsazení: Smyčcový orchestr Světová premiéra: Salerno, 10. 09. 1998, Sinfonia Varsovia, Krzysztof Penderecki – dirigent

Třetí věta symfonicko-oratorního díla „Sedm bran Jeruzaléma“ byla dokončena jako první z "bran" v srpnu 1996 v Luslavicích. Tehdy byla rozepsána pro tři čtyrhlasové smíšené sbory. O dva roky později se skladatel k partituře vrátil, aby napsal verzi pro smyčcový orchestr. Tímto způsobem odpojené z cyklu získalo De Profundis nezávislou scénickou existenci, což vedlo k mnoha provedením, a po deseti letech zvukovému záznamu. Úryvek latinského textu nebrání smyčcovému orchestru ve vyprávění příběhu plně meditativním způsobem. Fakturní variace, dříve diktovaná slovy, se nyní postarala o poměrně dynamickou povahu skladby. Je zajímavé poslouchat novou skladbu bez vědomí originálu. Vyjádření, která svědčí o propracované skladatelské technice Pendereckého hudby, překvapují vynalézavostí, a to zejména tím, že skladatel neodkazuje na chorální zpracování. Skladatel sáhl po renesančních technikách. S použitím kontrapunktu rozvíjí charakteristické motivy chromaticky a diatonicky. To zapadá do hledání nové syntetické tonality odpovídající době vzniku díla.

49 3.22 Credo pro 5 sól, chlapecký sbor, smíšený sbor a orchestr

Rok: 1998 Originální název: Credo na 5 głosów solowych, chór chłopięcy, chór mieszany i orkiestrę Název částí: 1. Credo in unum Deum 2. Qui propter nos homines 3. Et internatus est 4. Crucifixus – Crucem tuam adoramus Domine 5. Et resurrexit 6. Et in Spiritum Sanctum 7. Et vitam venturi saeculi – Confiteor

Obsazení: sólové hlasy (2 soprány, kontralt, tenor, bas), chlapecký sbor, smíšený sbor, orchestr Objednávka: Internationale Bachakademie Stuttgart a Oregon Bach Festival Věnování: Helmuth Rilling Jazyk: Latina Hudební forma: Část mše Světová premiéra: Eugene (Oregon), 11. 07. 1998, Juliana Banse – soprán, Milagro Vargas – soprán, Marietta Simpson – kontralt, Thomas Randle – tenor, Thomas Quasthoff – bas, Oregon Bach Festival Chorus and Orchestra, Helmuth Rilling – dirigent

The Oregon Bach Festival a Internationale Bachakademie ve Stuttgartu objednali u Krzysztofa Pendereckého velkou mši pro sbor a orchestr, která měla být provedena v Oregonu v červenci 1998. Skladatel napsal všech pět vět, ale Credu věnoval zvláštní pozornost (překročilo rámec cyklu mše a vznikla zcela nezávislá skladba). Penderecki napsal v dopise Helmuthovi Rillingovi: „Stojí (credo) samostatně, nic k němu nesložím. Možná jedině Simofnii del Credo.“ Vzniklo dílo určené pro velmi početné obsazení: pět sólistů, smíšený sbor, chlapecký sbor, orchestr a kapelu dechových nástrojů umístěných v zákulisí. Skladatel založil své dílo na tzv. Niceiském credu, které bylo začleněné do liturgie v jedenáctém století. Do původního textu mše vložil osm textových nebo hudebních tropů - fragmentů

50 římské liturgie a Bible, polské a německé náboženské hymny, jejichž úkolem je komentovat a zdůrazňovat význam veršů vyznání víry. V okamžiku ukřižování ("crucifixus") se například objevuje zpěv z polských žalozpěvů „Který za nás trpěl“, píseň z Velkého pátku Popule meus (také v polských verzích, jako „Lide, můj lide“), chvalozpěv Pange Lingua a chorál „Aus tiefer Not schrei jejich zu dir“, použitý Bachem v kantátě BWV 38, a Pendereckým použitý již dříve v „Černé masce“. Vzkříšení ("et resurrexit") doprovází část Apokalypsy, vyznání víry v jediný křest ("Confiteor num baptisma"), hymnus vzkříšení Salve festa dies a poslední verš - Velikonoční graduál Haec dies, quam fecit Dominus (Toto je den, která Pán učinil). Hudební jazyk práce je syntézou historických stylů, ve kterých vede chromatická harmonizace melodické linky složená ze tří tónů, dualisticky využívá tóniny dur a moll. Najdeme zde techniky dvacátého století jako klastry, glissanda, vokální efekty. Celek integrují návraty hlavního tématu postaveného na slovech "Credo in unum Deum".

Monumentální dílo Pendereckého je možné pochopit nejen jako osobní prohlášení - „Když se ve věku 65 let píše Credo, to znamená, že věřím, nebo ne?“ řekl v jednom s rozhovoru, ale také jako pokus zasazení v rozměru ekumenickém, univerzálním. Univerzální je i hudba sama o sobě - další krok skladatele k "velké syntéze".

3.23 Suita ze Ztraceného ráje pro sóla, sbor a orchestr

Rok: 2000 Originální název: Suita z Raju utraconego na głosy solowe, chór i orkiestrę Obsazení: Vokální sóla, sbor a orchestr Hudební forma: Suita

Krzysztof Penderecki je autorem čtyř monumentálních scénických skladeb. Dvě z nich - Černá maska a Ztracený ráj – se zatím nedočkaly zvukových záznamů. Přednes kteréhokoli z děl znamená obrovské finanční náklady a spoustu práce. Zřejmě si to autor tuto skutečnost uvědomil a pro koncertní vystoupení používá jen některé úseky jednotlivých částí kompozice nebo jejich kombinace.

51 Právě tímto způsobem byla do katalogu prací připsána Pendereckého třicetiminutová píseň, jejíž části nesou názvy Preludium [Prolog], Vize a Finále ze Ztraceného ráje. Převod části Ztracený ráj ze scény na koncertní jeviště probíhá přirozeně díky tomu, že forma Sacra rappresentazione ukazuje konotace zároveň operní i oratorní. V roce 2000 se Penderecki ještě jednou vrátil ke koncertní verzi díla. Volbu scény rozšířil na sto minut (vybraných ze tří hodin Ztraceného ráje). Vznikla z toho Suita, ve které ke sboru a orchestru bylo třeba přidat dvanáct sólistů.

3.24 Sextet pro klarinet, lesní roh, smyčcové trio a klavír

Rok: 2000 Originální název: Sekstet na klarnet, róg, trio smyczkowe i fortepian Název částí: 1. Allegro moderato 2. Larghetto Obsazení: Klarinet, horna, smyčcové trio a klavír Objednávka: Gesellschaft der Musikfreunde, Viděn Hudební forma: Sextet Světová premiéra: Vídeň, Musikverein, Wiener Festwochen, 07. 06. 2000, Paul Meyer – klarinet, Radovan Vlatković – horna, Julian Rachlin – housle, Juri Baszmet – viola, Mstislav Rostropovich – violoncello, Dmitrij Aleksiejew – klavír

Tento sextet vznikl přepracováním Kvarteta pro klarinet a smyčcové trio a otevřel Pendereckého novou kapitolu Claritas, ve které převzala hlavní roli komorní hudba. Tento sextet navázal na trend přehlednosti, jako dílo s početnějším obsazením a větší délce (asi 30 minut). Dvě dlouhé věty, Allegro Moderato a hlavní věta, Larghetto, skládající se z mnoha epizod o různém charakteru exprese v různých tempech, rytmech a strukturách, mají vysokou vnitřní konzistenci a v celku připomínají, co složil pro Mieczyslawa Tomaszewského, velkou dvoudílnou formu - stejnou jako v druhé symfonii Lutoslavského, se svými dvěma fázemi: hesitant (váhá, čeká) a direct (upřímně, na

52 rovinu). V Allegro Moderato se objevuje melodie udržovaná v přerušovaném rytmu a převzatá z hlavního tématu Larghetta. Konzistence v rámci vět je zabezpečena díky uvedení hudebních myšlenek z dřívějších témat, nebo skrz přidávání stejného motivu v různých variantách. První část obsahuje dva kvazi-taneční motivy, dvakrát se také ozývá (v partu klarinetu) hlas klezmerského charakteru.

3.25 II. sonáta pro housle a klavír

Rok: 2000 Originální název: II Sonata na skrzypce i fortepian Název částí: 1. Larghetto 2. Allegretto scherzando 3. Notturno. Adagio 4. Allegro 5. Andante Obsazení: Housle, klavír Věnování: Anne-Sophie Mutter Hudební forma: Sonáta Světová premiéra: Londýn, 28. 04. 2000, Anne-Sophie Mutter – housle, Lambert Orkis – klavír

Druhou houslovou sonátu Penderecki napsal pro Anne-Sophie Mutter, stejně jako mnoho jiných soudobých autorů (např. Witold Lutoslawski) okouzlených její mistrovskou interpretací. Dílo se skládá z pěti vět a má značný rozsah - je téměř stejně dlouhé jako jeho houslové koncerty. Celková konstrukce díla vykazuje symetrické vlastnosti - první dvě věty jsou spojeny dohromady (proveden attaca), stejně jako poslední dvě. Nejvíce samostatnou větou a zároveň formálním a expresivním centrem skladby je Notturno. V něm se plně projevil syntetický hudební jazyk Pendereckého, plný čistě

53 tonálních frází, ale také nečekaných harmonických řešení, extrémně chromatických melodií (polotónové motivy), variability rytmu a ponořený v polyfonii. Druhá věta (Allegro Scherzando) je udržována v "ruské" atmosféře, která čerpá z tradice Dmitrije Šostakoviče. Láme ji pianový rytmus tanga, který vytvořil skutečnou "caffe" atmosféru. Taneční rytmus pronikl i čtvrtou větu sonáty (Allegro), ale její hlavní hudební myšlenka připomíná první gesto celé skladby - houslové pizzicato. V závěrečném Andante skladatel evokuje nejdůležitější témata práce, což dokazuje jeho promyšlenou integraci a logickou složitost. Oba nástroje jsou zde považovány za partnery, přestože rozsáhlejší je houslový part, založený na širokém rozsahu registrů a malém využívání speciálních efektů. Pouze glissando houslí provedené současně s klastrem piana ve vrcholu čtvrté věty, připomínají avantgardní rodokmen skladatele.

3.26 Hudba pro zobcové flétny, marimbafon, bicí a smyčcové nástroje

Rok: 2000 Originální název: Muzyka na flety proste, marimbafon, perkusję i instrumenty smyczkowe Obsazení: Zobcové flétny, marimbafon, smyčcové nástroje Objednávka: Shokei Kazumi Steffens i Nissho Takeuchi (DAISEION-JI) Světová premiéra: Hannover, 25. 06. 2000, Barbara Engelmann, Susanne Riemann, Anja Wetzki – zobcové flétny, Marta Klimasara - marimbafon, Orchestr Národní Filharmonie ve Varšavě, Michael Hurshell – dirigent

Světové trhy EXPO prezentují úspěchy zemí a organizací, které navazují na hlavní téma každé takové události. Na EXPO 2000 v Hannoveru buddhistická organizace Daiseion-Ji objednala u Pendereckého hudbu, která měla zkrášlit následně uspořádané Mezinárodní fórum pro mír ve dvacátém prvním století. Tak vznikla Hudba pro zobcové flétny, marimbu, bicí a smyčcové nástroje. Skladba a její titul jsou docela tajemné; v katalogu Schott 2003 si můžeme přečíst, že trvala 13 minut, ale v posledním vydání katalogu už není, protože skladatel své dílo odstranil. Tím pádem si formu hudby můžeme jen představit.

54 S největší pravděpodobností skladba označovaná jako "nová kompozice Pendereckého" byla, jak navrhuje Cindy Bylander, přepsaným Adagiem ze III. symfonie. Délka skladby tomu plně odpovídá. Je jisté, že práce byla poprvé provedena 25. června 2000 mezinárodní skupinou sólistů pod taktovkou Michaela Hurshella.

3.27 Concerto grosso pro tři violoncella a orchestr

Rok: 2001 Originální název: Concerto grosso per tre violoncelli ed orchestra Obsazení: 3 violoncella, orchestr Objednávka: NHK Symphony Orchestra, Tokio Věnování: Charles Dutoit Hudební forma: Concerto grosso Světová premiéra: Tokio, 22. 06. 2001, Boris Pergamenschikow, Truls Mørk, Han-Na Chang – violoncello , NHK Symphony Orchestra, Charles Dutoit – dirigent

Dílo Krzysztofa Pendereckého Concerto grosso odkazuje na barokní praxi concerto grosso, ve kterém je malé komorní obsazení (několik nástrojů, které plnily roli kolektivního sólisty) postavené proti orchestru. Z této formy se vyvinul instrumentální sólový koncert, který je dnes snad nejpopulárnější hudební formou v koncertních sálech. V Pendereckého Concerto grosso koncertní skupina - pojmenovaná v baroku "Concertino" - se skládá ze tří violoncell, ale přitom každý z nich má také prostor pro hraní vlastních sólových pasáží. Ve všech partech, také orchestrálních, existuje obrovské množství stylistických prvků, což nám umožňuje označit Concerto grosso jako příkladnou postmodernistickou skladbu. Skladatel sahá po prvcích z minulých epoch, představuje kvazi citace, využívá širokou škálu technických opatření. Při tom všem se pohybuje s naprostou svobodou. Concerto grosso má všechny vlastnosti skladby, která je vhodná pro koncertní repertoár a určitě se líbí divákům i interpretům. Přináší spoustu zábavy znalcům hudební literatury, kteří v motivech a tématech najdou reminiscence známých děl.

55 Vzbudí emoce a dokonce vžene slzu do oka, jak to mají rádi posluchači. Konečně, přináší satisfakci třem violoncellistům a celému orchestru.

obrázek číslo 12

3.28 „Jak já se uklidním“ pro violu a violoncello

Rok: 2001 Originální název: Jakżeż ja się uspokoję na głos, altówkę i wiolonczelę Obsazení: Hlas, viola, violoncello Věnování: Wanda Warska Autor textu: Stanisław Wyspiański Forma textu: Literární Jazyk textu: Polština Hudební forma: Píseň

56 Orginální část textu: Jakżeż ja się uspokoję – pełne strachu oczy moje, pełne grozy myśli moje, pełne trwogi serce moje, pełne drżenia piersi moje – jakżeż ja się uspokoję... (autor – Stanisław Wyspiański18)

Překlad části textu do češtiny: Jak já se uklidním- plné strachu moje oči myšlenky mé plné hrůzy, plné strachu srdce moje, chvění třese hrudí mou- jak já se uklidním...

Obsah textu vede k přesvědčení, že jeho vznik byl reakcí na nějakou smrtelnou hrozbu. Skutečně, vytvořil ho básník ve velmi těžkém období svého života, když ho dostihly projevy pohlavní nemoci, v té době nevyléčitelné. Tato krátká báseň udělala velký dojem na známou polskou jazzovou zpěvačku Wandu Warskou, která požádala šest polských autorů (Wojciecha Kilara, Zygmunta Konieczného, Krzysztofa Pendereckého, Zbigniewa Preisnera, Andre Kurylewicza a Henryka Mikołaja Góreckého), aby pro ni složili hudbu. Žádný z nich neodmítl a ve velmi krátkém čase vznikl materiál pro recitál a desku věnovanou Wyspianskému. Penderecki reagoval nejrychleji. „Pendereckému jsem volala do Ženevy,“ připomněla Warská v rozhlasovém rozhovoru. „Bylo ráno. Chystal se nasnídat a pak okamžitě letěl do Bukurešti. Prosila jsem: „Krištůfku nejez prosím snídani, jenom piš...“ a přečetla mu báseň. Za hodinu jsem dostala telefon: „Napsal jsem, pošlu z Bukurešti. Byla jsem šokována, jak silně musel reagovat na tu poezii.“

18 Stanisław Wyspiański (15. ledna 1869 Krakov – 28. listopadu 1907 Krakov) byl polský malíř, grafik, dramatik, básník, jevištní výtvarník a architekt, organizátor a pedagog. Byl též příslušníkem hnutí Mladé Polsko.

57 Během hodiny Penderecki složil píseň, která je plná intenzivních temných emocí. Je to znepokojující hudební výraz strachu, hrůzy, s chvěním ve vokálním partu, provedeném v charakteristickém tmavém zabarvení hlasu Wandy Carské. Hlas doprovází viola, zatímco kymácející se fráze cella vnáší do celku uklidňující prvek.

3.29 Benedictus pro dětský nebo ženský sbor a cappella

Rok: 2002 Originální název: Benedictus na chór dziecięcy lub żeński a cappella Obsazení: Dětský nebo ženský sbor (soprány a alty) Objednávka: Toronto International Choral Festival 2002 Věnování: Pro vnučku Marii Jazyk textu: Latina Hudební forma: Část mše Světová premiéra: Toronto, 31. 05. 2002, dětský sbor Toronto; (Missa Brevis) Leipzig, 06. 01. 2013, Thomanerchor Leipzig, Georg Christoph Biller – dirigent

Když v roce 2002 Krzysztof Penderecki skládal Benedictus, dílo kratší než čtyři minuty, dalo se tušit, že to bude začátek větší formy. Skladba byla napsaná pro skupinu sopránů a altů - v praxi pro ženský sbor, chlapce a děti – bylo téměř jisté, že se stane součástí celého cyklu mše. Měla pro to všechny předpoklady, jež charakterizují sakrální hudbu vhodnou pro mladé interprety - jemně znějící, neotonální, ekonomické v projevu a plné duchovního soustředění. O šest nebo sedm let později se skladatel, jak je jeho zvykem, vrátil ke staré skladbě. Dopsal k ní Sanctus, který měl předcházet Benedictus, jako první větu ze mše věnované vnučce. Nicméně konečným impulsem k přidání vět Kyrie, Gloria a Agnus Dei, byla objednávka Bachova Archivu v Lipsku. Příležitostí byly oslavy 800. výročí založení sboru Thomanerchor, jehož kantorem byl Johann Sebastian Bach, takže celé dílo bylo napsané takovým způsobem, aby mohlo být provedeno jak dětským sborem, tak mužskými hlasy.

58 Takto vznikla druhá mše Pendereckého, první bylo Polské requiem. Po polské premiéře v Gdaňsku, autor unešený interpretací polského komorního sboru pod vedením sbormistra Jana Lukaszewského, uznal poslední část díla jako jednu z nejkrásnějších skladeb, kterou napsal. Benedictus znamenal návrat k tvorbě věnované dětem. Penderecki nepsal pro děti od dob jeho spolupráce s loutkovými divadly.

3.30 Klavírní koncert "Vzkříšení "

Rok: 2002 Originální název: Concerto per pianoforte ed orchestra „Resurrection” Obsazení: Klavír, orchestr Objednávka: Carnegie Hall Corporation na oslavu narozenin Marie-Josée Kravisové Věnování: Marie Josée-Kravis Hudební forma: Koncert Světová premiéra: New York, Carnegie Hall, 09. 05. 2002, Emanuel Ax – klavír, Philadelphia Orchestra, Wolfgang Sawallisch – dirigent

Na tradičnějších koncertech také nebyl nedostatek mladých lidí, kteří reagovali na prezentované skladby s udivující vyspělostí. V budově Národní filharmonie ve Varšavě, kde se 28. září 2002 konal závěrečný koncert "Varšavského podzimu" také bylo hodně mladých lidí, kteří se tentokrát projevili zvláštním způsobem. Maestro napsal tento koncert v reakci na útoky z 11. září 2001. Po klavírním koncertu Pendereckého se ozvalo hlasité hučení, jasné posouzení skladby. Je třeba dodat, že nové dílo Pendereckého mělo s novou hudbou málo společného, a to se pravděpodobně mladým divákům nelíbilo. I mnoho dospělých posluchačů tento koncert také kriticky odsoudilo. Ve skutečnosti je toto dílo sbírkou volně navzájem spojených fragmentů jiných skladeb Pendereckého, nebo děl řady více či méně významných umělců z přelomu XIX. a XX. století. Všechno je uvedeno v duchu romantické nebo spíše neo-romantické exprese s

59 podtextem boje proti terorismu. V programové knize Varšavského podzimu z roku 2002 si můžete přečíst slova skladatele, kde sám Maestro vysvětluje genezi svého díla: "Začal jsem prací na té skladbě v červnu [2001] a po několika měsících jsem ji dovedl zhruba do poloviny, vzniklo jakési Capriccio. Jenomže po jedenáctém září se koncept zcela změnil. Rozhodl jsem se napsat skladbu tmavší, vážnější. Odstranil jsem část materiálu, vrátil jsem se do jisté struktury a představil a přidal jsem chorál. Poprvé se objevuje více či méně v jedné třetině skladby, pak se vrací dvakrát. Naposledy na konci koncertu. Zahraný je poměrně pomalu, v tempu Allegro Moderato, a hned nato po několika taktech koncert končí.“ Skladatel přidal zvuky kostelních zvonů z pásku a tři hráče na trubku umístil samostatně v Národní filharmonii na balkoně. "Opravdu postmodernismus, ve kterém údajně žijeme, znamená, že stačí sedět v knihovně nad partiturami a vystřihnout smyčce Rachmaninova, témata a motoriku Prokofjeva a Bartóka, opakovaně známé vtipy Šostakoviče, patos a titul Mahlera, figurace a pasáže Chopina, orchestrace Ravela, harfy spolu se zvony filmové hudby a slepit to vše dohromady? Už? Hotovo? "19 – ptal se Jan Topolski v textu "Love me Pender" („Miluj mě Pender”). Premiéra klavírního koncertu se konala dne 9. května 2002 v Carnegie Hall v New Yorku, další provedení bylo na Varšavském Podzimu téhož roku. Je možné, přes zápornou kritiku, že právě tato jednoduchost formy, zvuku a výrazu neoromantického koncertu mu zajistila popularitu mezi pianisty a filharmonickými diváky.

19 Jan Topolski „ Love me Pender”

60 3.31 Fanfarria Real pro orchestr

Rok: 2003 Originální název: Fanfarria Real na orkiestrę Obsazení: Orchestr Objednávka: La obra fue escrita con motivo de la inauguración del Auditorio de Tenerife el 26 de septiembre 2003 Hudební forma: Fanfára Světová premiéra: Tenerife, Auditorio de Tenerife, 22.09.2003, Orquesta Sinfónica de Tenerife, Víctor Pablo Pérez – dirigent

Druhá ze čtyř příležitostných fanfár v tvorbě Krzysztofa Pendereckého byla napsána k příležitosti otevření Auditorio de Tenerife architekta Santiaga Calatravy. Skladatel neváhal pro tuto příležitost použít prostředky vhodné pro velké formy. Napsal dvouminutovou skladbu pro symfonický orchestr. Důstojnost zvuku použil v úvodním Maestosu, obrovské množství zvuku pak kontrastovalo s lyrickým, krátkým Tranquillo z klavírního koncertu. Spolu se zvony doprovází harfa akordovou melodii, kterou hrají celesta s violami. Barevné nuance směřují k závěrečnému hustému pohyblivému tutti, což vede fanfáru k finálnímu sforzatu.

3.32 Concerto grosso č. 2 pro 5 klarinet a orchestr

Rok: 2004 Originální název: Concerto grosso no. 2 per 5 clarinetti ed orchestra Obsazení: 3 klarinety, 2 basetové rohy, orchestr Objednávka: Orquesta Sinfónica de Madrid Hudební forma: Concerto grosso Světová premiéra: Orquesta Sinfónica de Madrid/

61 Tři roky po dokončení Concerto Grosso pro tři violoncella se Krzysztof Penderecki vrátil k tomuto baroknímu žánru. V koncertní skupině nástrojů umístil tři klarinety a dva basetové rohy (z čehož jeden z nich je zaměnitelný s basklarinetem). Premiéra sedmnácti minutové skladby byla zároveň jediným jejím veřejným přednesem. Sólisté vedou hudební dialog s orchestrem, ale většinou to dělají mezi sebou navzájem. Melodické linky se proplétají v pasážích Scherzando, jež je přerušováno úseky Adagio.

3.33 VIII. Symfonie „ Písně pomíjivosti“ pro soprán, mezzosoprán, baryton, sbor a orchestr

Rok: 2005 Originální název: VIII Symfonia „Lieder der Vergänglichkeit” na sopran, mezzosopran, baryton, chór i orkiestrę Název částí: Původní verze: 1. Nachts [Ende des Herbstes – 1. Strophe] 2. Bei einer Linde 3. Flieder 4. Frühlingsnacht [Ende des Herbstes – 2. Strophe] 5. Sag' ich's euch, geliebte Bäume 6. Im Nebel 7. Vergänglichkeit [Ende de Herbstes – 3. Strophe] 8. Herbsttag 9. O grüner Baum des Lebens Delší verze: 1. Nachts [Ende des Herbstes – 1. Strophe] 2. Der brennende Baum 3. Bei einer Linde 4. Flieder 5. Frühlingsnacht [ Ende des Herbstes – 2. Strophe]

62 6. Sag' ich's euch, geliebte Bäume? 7. Im Nebel 8. Der Blütengarten 9. Abschied 10. Vergänglichkeit [Ende des Herbstes – 3. Strophe] 11. Herbsttag 12. O grüner Baum des Lebens

Obsazení: Soprán, mezzosoprán, baryton, sbor a orchestr Objednávka: Luxemburgischen Kultusministeriums na slavnostní otevření Salle de concert Grande-Duchesse Joséphine-Charlotte Věnování: Mieczysław Tomaszewski Autoři textu: Joseph von Eichendorff, Rainer Maria Rilke, Bertolt Brecht, Karl Kraus, Herman Hesse, Johann Wolfgang von Goethe, Hans Bethge, Achim von Arnim Forma textu: literární Jazyk textu: Němčina Hudební forma: Symfonie Světová premiéra: Luxemburg, 26. 06. 2005, Olga Pasiecznik – soprán, Agnieszka Rehlis – mezzosoprán, Wojciech Drabowicz – baryton, EuropaChorAcademie, Orchestre Philharmonique du Luxembourg, Bramwell Tovey – dirigent

Nová verze: Peking, 24. 10. 2007, Olga Pasiecznik – soprán, Agnieszka Rehlis – mezzosoprán, Vytautas Juozapaitis – baryton, EuropaChorAkademie, China Philharmonic Orchestra, Krzysztof Penderecki – dirigent

Osmá symfonie "Písně pomíjivosti" přivádí do tvorby Pendereckého hluboce osobní vztah, melancholii a lyriku. Skladatel pečlivě vybírá básně německých spisovatelů. Na jedné straně Penderecki staví památník svým stromům, rostoucím ve slavném parku kolem zámku v Lusławicích, na druhé straně poetické popisy slouží k zamyšlení nad vztahem mezi člověkem a přírodou a nad pomíjivostí, jako součástí podoby Země.

63 VIII. Symfonie je složena z dvanácti písní s doprovodem orchestru (autor odkazuje na Beethovenovu Devátou symfonii, Mahlerovou třetí symfonii a „Das Lied von der Erde“). Najdeme zde pozoruhodně početné symfonické obsazení. První píseň k textu „Nachts“ Josepha von Eichendorffa (mezzosoprán, sbor) má nokturnovou náladu. V ní se poprvé objevuje fragment verše „Ende des Herbstes“ Rainera Marii Rilkeho (sbor) a jehož následující verš se objeví ve druhém refrénu. Ve druhé písni „Der brennende Baum“ Bertolta Brechta (soprán, mezzosoprán, baryton, sbor), skladatel vykresluje zvukovou vizi stromu, který umírá při požáru. Ve finální epizodě kromě tlumených zvuků flétny a bubnu lze slyšet okaríny (je jich zde padesát), na které hrají členové sboru. Pak nastupuji písně „Bei einer Linde“ Josepha von Eichendorffa, „Flieder“ Karla Krause a „Frühlingsnacht“ Hermanna Hesseho (všechny tři pro baryton). V poslední písni, jakoby impresionistické, přitahuje pozornost tenká faktura a instrumentální zvukomalba. Po druhé sloce z Rilkeho (sbor) se objevuje VI. píseň již v plném znění „Sag’ ich’s euch, geliebte Bäume“ od Johanna Wolfganga Goethego (soprán, sbor). VII. píseň „Im Nebel Hesse“ (sbor, soprán). Píseň VIII „Blütengarten Hans Bethge“ (baryton s doprovodem bambusové flétny) byla poprvé provedena v Pekingu. Po písni IX, Abschied Eichendorffa (soprán, mezzosoprán), vzniká vrchol během písní X, „Vergänglichkeit Hesse“ (soprán, sbor) s epilogem v podobě třetí sloky „Ende des Herbstes“ (sbor). Uslyšíme ještě píseň XI „Herbsttag“ Rilke (baryton) s menším vyvrcholením. Poslední, „O grüner Baum des Lebens“ Achima von Arnim (soprán, mezzosoprán, baryton, sbor), ve které se vzadu za jevištěm ozývá "šofar", symbolizující Boží hlas, sbor a smyčce se spojují v andělském glissando hraným pomalu směrem vzhůru.

64 3.34 Polské Requiem

Rok: 2005 Originální název: Polskie Requiem na 4 głosy solowe, 2 chóry mieszane i orkiestrę Název částí: 1.Introitus 2. Kyrie 3. Dies irae 4. Tuba mirum 5. Mors stupebit 6. Quid sum miser 7. Rex tremendae 8. Recordare Jesu pie 9. Ingemisco tanquam reus 10. Lacrimosa 11. Sanctus 12. Benedictus 13. Chaconne 14. Agnus Dei 15. Lux aeterna 16. Libera me, Domine 17. Offertorium 18. Finale Libera animas

Obsazení: Sólové hlasy (soprán, mezzosoprán, tenor, baryton), 2 smíšené sbory, orchestr Věnování: Lacrimosa – Obětem prosince 1970; Agnus Dei – Památce Kardinála Primase Stefana Wyszyńskeho; Libera me – Památce obětem Katyně; Recordare – Památce otce Maxmiliana Kolbeho; Dies irae – Hrdinským povstalcům ve Varšavě 1944; Quid sum miser – Hrdinským povstalcům ghetta 1943; Chaconne – In memoriam Johannes Paul II Jazyk textu: Polština, latina Hudební forma: Requiem

65 Světová premiéra: Wrocław, 17. 09. 2005, Izabela Kłosińska – soprán, Jadwiga Rappé – mezzosoprán, Adam Zdunikowski – tenor, Piotr Nowacki – bas, Narodowa Orkiestra Symfoniczna Polskiego Radia w Katowicach, Sbor Polského Rádia, Camerata Silesia, Krzysztof Penderecki – dirigent

„Polské Requiem“ je jedním z nejvýznamnějších děl Pendereckého a také jedním s nejdéle psaných - krystalizace skladby do konečné podoby trvala 26 let. Na začátku vznikla dvě nesouvisející díla menších rozměrů objednaná přes Lecha Wałęse - Lacrimosa (1980) a složená ze smutku po smrti kardinála Wyszyńského - Agnus Dei (1981). V roce 1983 se zrodilo Dies Irae, založené na šesti úsecích textově orientované pohřební sekvence: Quid sum mister, Rex tremendae maiestatis, Recordare Jesu pie, Ingemisco tamquam reus, Preces meae a Confutatis maledictis. Tyto tři části byly v původní verzi Polského Requiem, provedeného poprvé ve Washingtonu v rámci oslav 50. narozenin skladatele. Skladba se rozrostla o necelý rok později. Ve Stuttgartu Mstislav Rostropovič dirigoval Polské Requiem obohacené o Requiem aeternam, Kyrie, Tuba mirum a Mors stupebit (sekvence), Lux Aeterna, Libera me, Domine a Finale. Jak se ukázalo, opět a stále to nebyla finální verze mše. Po smrti papeže Jana Pavla II. K ní Penderecki přidal ještě Chaconne per Archi (2005), když předtím v roce 1993 připojil také Sanctus. Konečně vznikla monumentální kompozice, v jejímž obsazení jsou sólisté a sbor, neskutečné složení orchestru se čtyřnásobnými dřevěnými nástroji, šesti rohy a velkým množstvím bicí. Není možné napsat Requiem bez odkazu na velkou tradici tohoto žánru, bez pomyšlení na Mozarta, Brahmse, Verdiho, Stravinského a Brittena. Penderecki z ní čerpal hojně, včetně hudebního repertoáru symboliky spojené s tématem smrti a vykoupení. Vytváří zcela novou kvalitu, jak z hlediska dramatické velké formy, tak z hlediska hudebních výrazových prostředků. V pluralitním jazyce Pendereckého je zároveň místo i pro čistý zvuk, atonální chromatiku. Skladbu uvádí Inroit, který vede k vyvrcholení za podílu zvonu. Pak následuje Kyrie se sborem a sólisty a rozsáhlá pohřební sekvence. V Tuba mirum hrají hlavní roli dechové nástroje a sólo tenor, v Rex tremendae sólový bas. Po dramatické pauze začne Recordare, které může být považováno za koncepční a expresivní střed skladby.

66 Skladatel zde používá vedle latinských veršů fragment prosby „Svatý Bože, Svatý Mocný“ s charakteristickým hlavním motivem složeným ze čtyř tónů zavedeným přes sbor. Po šesti po sobě jdoucích verších sekvencí a lyricko-kontemplativní Lacrimose nastupuje slavnostní Sanctus složený ze tří částí založených na dialogu vokálních sól se sborem. Po něm přichází smyčcová Chaconne a a cappellové Agnus Dei. Významnou změnu charakteru zvuku přináší Lux Aeterna naplněné sonoristickou technikou. Nakonec po responsoriálním Libera me, Domine, přijde čas na finále s rekapitulací všech hudebních myšlenek skladby. Objevují se zde i nová témata, včetně dvou veršů z ofertoria, které obvykle nepatří do toho místa mše. V rovině expresivně-emocionální je Pendereckého Polské Requiem kontinuální pronikání ze sfér smrti a posledního soudu, ze sféry modlitby a naděje. Během interpretace skladby má vedoucí pozici pochopení historického a politického kontextu vzniku díla (stan války v Polsku) a jeho symbolická rovina spojená s věnováním v souvislosti s tragickými událostmi nebo hlavním postavám nedávné polské historie. Poslední verš: "Fac eas, Domine, de morte transire ad vitam" ("Pane, dej, aby ze smrti přešli do života"), který bývá někdy pochopen jako projev optimismu, oznamuje ukončení utrpení svých vlastních lidí, jako celek, pokus o udržení národního ducha. Penderecki jasně zdůraznil svůj politicky angažovaný postoj: "Skrz napsání Requiem jsem chtěl přijmout určitou pozici, ukázat, na které jsem straně ." 20 Nicméně v pozdějších letech v první přednášce „na konci století“, vyjadřuje své povědomí o nebezpečích, která jsou s tím spojena: "Nevím, jestli jsem nezhřešil příliš – vůči svému svobodnému já - podlehnul jsem naléhavé politice a národnímu étosu.“21 Díla jako Polské Requiem jsou autonomní umělecké bytosti - jsou ohroženy špatným pochopením žurnalistů. „Mám jisté obavy, nechtěl bych, aby tato hudba, napsaná v určité době, byla pozadím pro něco jiného, pak by její význam klesl.“22

20 Časopis "Studio" 1993, č. 8, s. 16 21 Časopis "Studio" 1993, č. 8, s. 16 22 Časopis "Studio" 1993, č. 8, s. 16

67 3.35 Kadence pro III. Braniborský koncert J.S.Bacha

Rok: 2006 Originální název: Cadenza do III Koncertu brandenburskiego J.S.Bacha Název částí: 1. Allegro 2. Adagio 3. Allegro Obsazení: Viola, violoncello, cembalo Hudební forma: Cadenza

Cadenzou pro violu, violoncello a cembalo pro třetí Braniborský koncert G dur, BWV 1048 Johanna Sebastiana Bacha Krzysztof Penderecki poprvé přispěl k sérii „Cadenza“ jeho německého vydavatele, Schotta. Tvůrčí dialog s minulostí tu zatím není tak jasný, jako v případě pozdějších kadencí ke Koncertu pro trubku a orchestr Es dur Josepha Haydna. Penderecki se postavil k objednávce svědomitě, pokorně, ale taky originálně, a zaznačil svoji přítomnost v čestné společnosti. Kadence je začleněna mezi krajní části Koncertu Bacha přirozeným způsobem a vedoucím nástrojem je viola. Skladatel píše ve skutečnosti ne tolik kadencí, ale rozvíjí prostřední větu, která ve třetím Braniborském koncertu v podstatě chybí. Na jejím místě Bach napsal pouze dva bohatě zdobené akordy, které vytvářejí frygickou kadenci: a-moll a H-dur. Další možností byla improvizace houslí nebo cembala. Použití violy, jednoho z nejoblíbenějších nástrojů Pendereckého, podpořené basso continuo (cembalo a violoncello), připomíná VI. koncert Bacha, ve kterém chybí housle. Adagio Pendereckého je vybavené ještě jednou "obchodní známkou" skladatele: akordy, které doprovází zdobný part violy, sestupují chromaticky dolů. Kadence není ukončena charakteristickým frygickým sestupem basy o menší sekundu, bas skáče o tercii dolů na A, u Bacha chybějící sedmý komponent akordu H- dur. Opírá se na něm konečná ornamentace violy, která drží trylek, poslední slovo Pendereckého. Za okamžik, ve třetí větě Bachova třetího koncertu, prim převezmou housle.

3.36 Sarabanda pro violu sólo (transkripce věty ze suity pro violoncello sólo)

Rok: 2006 Originální název: Sarabanda na altówkę solo (transkrypcja części Suity na wiolonczelę solo) Obsazení: Viola sólo Objednávka: Yuri Bashmet International Viola Competition Věnování: Yuri Bashmet Hudební forma: Saraband Světová premiéra: Moskva 2006, Yuri Bashmet International Viola Competition

Tato sarabanda je součástí Divertimenta a zároveň Suity pro sólové violoncello, kterou Krzysztof Penderecki přepsal pro violu. Tři minuty dlouhá skladba věnovaná památce Johanna Sebastiana Bacha je dedikována Yuriji Bašmetovi, violistovi a dirigentovi, který se v roce 2002 podílel na premiéře Sextetu polského skladatele. Saraband posloužil jako povinná skladba v první etapě páté edice mezinárodní violové soutěže Yurije Bašhmeta v Moskvě v roce 2006. Díky transkripci se saraband stal zcela nezávislou skladbou, která obohacuje moderní violový repertoár.

3.37 Adagiettoze ze „Ztraceného ráje“ pro anglický roh a smyčcový orchestr

Rok: 2007 Originální název: Adagietto z Raju utraconego na rożek angielski i orkiestrę smyczkową Obsazení: Anglický roh, smyčcovy orchestr Věnování: Peter Hanser-Strecker Hudební forma: Intermezzo Světová premiéra: Musik-Festival Grafenegg, 09.09.2007, Johannes Strassl – anglický roh, Tonkünstler-Orchester Niederösterreich, Krzysztof Penderecki – dirigent

Skladba je přepsanou verzí Adagietta - orchestrálního intermezza ze „Ztraceného ráje“. Anglický roh hraje hlavní melodii. S přihlédnutím k jeho málo virtuóznímu charakteru se domníváme se, že zde tento nástroj neplní koncertní roli - spíše je použit jako barevné doplnění smyčcového orchestru. Stejně jako tomu bylo v případě Adagietta pro orchestr, nová verze skladby získala velkou popularitu, o čemž svědčí četné koncerty a záznamy provedené pod taktovkou skladatele.

3.38 Largo pro violoncello a orchestr

Rok: 2007 Originální název: Largo na wiolonczę i orkiestrę Obsazení: Violoncello sólo, orchestr Objednávka: Gesellschaft der Musikfreunde ve Vidni Věnování: Mstistlav Roztropovich Hudební forma: Koncert Světová premiéra: Vídeň, 19. 07. 2000, Mstistlav Roztropovich – violoncello, Wienner Philharmoniker, Seiji Ozawa – dirigent

Largo je violoncellovým koncertem napsaným na žádost Vídeňského Gesellschaft der Musikfreunde a bylo vyhrazeno pro Mstistlava Rostropoviče. Tento skvělý virtuóz violoncella zahrál tento koncert v roce 2005, když už byl velmi nemocný. Jeho vystoupení, během kterého interpretoval i Dvořákův violoncellový koncert, mělo charakter rozloučení: Rostropovič odešel z koncertního života a od té doby, jak řekl, violoncello mělo hrát pouze pro něj. Po delší dobu Krzysztof Penderecki nechtěl, aby někdo jiný Largo hrál. Teprve po smrti přítele se rozhodl připravit novou verzi díla a svěřit jeho světovou premiéru studentovi Rostropoviče – Ivanovi Monighettiemu. První provedení Penderecki dirigoval osobně. Dirigoval Národní Symfonický Orchestr Polského Rozhlasu v Katovicích během festivalu XVII Mikołów Music Days v roce 2007.

70 Původní verze měla mít délku cca 20 minut. V nové verzi byl koncert rozšířen o téměř 10 minut. Název díla se zdá být dost překvapující - i když se v něm tempa mění často, málokdy je to largo. Začátek má rapsodický charakter: vynořuje se z dialogu dvou violoncell - sólisty a koncertního mistra orchestru. Vyprávění se vyvíjí v kantilénách velké krásy, plných lyrického klidu. Opakovaně se v něm objevují fragmenty velké dramatické síly a dokonce I taneční epizody.

3.39 Serenáda pro tři violoncella

Rok: 2007 Originální název: Serenada per tre violoncelli Obsazení: 3 violoncella Věnování: Manželce Alžbětě k 60. narozeninám Hudební forma: Serenáda Světová premiéra: Krakov, 16. 11. 2007, Arto Noras , Ivan Monighetti, Andrzej Bauer – violoncella

Toto je jedním z nejosobnějších děl Pendereckého, napsal je pro svoji manželku jako dárek k narozeninám. Během slavnostního rautu v Krakově poprvé serenádu zahráli přátelé rodiny a také vynikající hráči na violoncello - Arto Noras, Ivan Monighetti a Andrzej Bauer. Dílo se dosud nedočkalo záznamu na desce. Skladatel se však rozhodl, že zveřejnění partituru, což dokazuje, že je práce elegantní, i když je velmi obtížným úkolem pro interpret, ale pro posluchače může být zdrojem skutečného estetického potěšení. Předpokládá se, že toto intimní vyznání manželské lásky s odkazem na známý středověký hudební žánr, brzy začne úspěšnou životní fázi - v červenci 2013 bylo provedeno ve Finsku (Kuhmo) vedle večerních serenád Wolfganga Amadea Mozarta, Franze Schuberta, Ottorino Respighiho, Carl Nielsena, Hugo Wolfa, Prokofjeva a Rachmaninova.

3.40 Sanctus pro dětský nebo ženský sbor a cappella

Rok: 2008 Originální název: Sanctus na chór dziecięcy lub żeński a cappella Obsazení: Dětský nebo ženský sbor a cappella Objednávka: Bach-Archiv Leipzig (Missa Brevis) Jazyk textu: Latina Hudební forma: Část mše Světová premiéra: Varšava, 14. 06. 2009, Polský Komorní Sbor, Jan Łukaszewski – dirigent; (Missa Brevis) Leipzig, 06.01.2013, Thomanerchor Leipzig, Georg Christoph Biller – dirigent

3.41 Tři čínské písně pro baryton a orchestr

Rok: 2008 Originální název: Drei Chinesische Lieder na baryton i orkiestrę Název částí: 1. Die geheimnisvolle Flöte 2. Mondnacht 3. Nächtliches Bild Obsazení: Baryton, orchestr Objednávka: Paul Gheysens k padesátým narozeninám Rii Gheysensové Autor textu: Hans Bethge Forma textu: Literární Jazyk textu: Němčina Hudební forma: Cyklus písní Světová premiéra: Ieper (Belgie), 31. 12. 2008, Thomas Bauer - baryton, Sinfonietta Cracovia, Krzysztof Penderecki – dirigent

Bylo by těžké představit si skladbu Krzysztofa Pendereckeho zpívanou v čínštině

72 a v tomto ohledu nedokončený cyklus Drei Chinesische Lieder (skladatel má v plánu přidání dalších vět) není překvapivý. Skladatel použil parafráze Hanse Bethgeho, který napsal cyklus “Die chinesische Flöte”(Čínská flétna) na základě “Chinesische Lyrik” Hanse Heilmana sbírky založené na překladech z francouzštiny. Ve skladbě Pendereckého zní německý jazyk snad ještě více "exoticky" než orchestr, který zní jako “z východu” , který přináší impresionistickou auru ve francouzském stylu. První píseň z tohoto cyklu, tajemná flétna představuje orientální barvu zvuku, skladatel zde používá charakteristickou stupnici založenou na pěti tónech. Orchestr “září” světlem a varietou eufonických zvuků. V souladu s melodií flétny se připojuje barytonista. Na konci skladby nástroje napodobují večerní cvrlikání ptáků. Měsíční noc v kyvném trojdílném metru udržuje nokturní náladu Tajemné flétny, překlad Mieczysław Tomaszewski: “Za strmým okrajem skal / Zlatá hvězda dne se sklání k spánku / Nad vlhkým údolím vystoupí měsíc”, dále verše: “Mé srdce je plné nejmenované touhy / Jak byl bych rád, kdybych mohl ji odezpívat," doprovází barevná padající progrese a na posledních slovech je podporuje rostoucí fráze hobojů. Fantastickou noční krajinu ("Stříbrná jinovatka noci mění tvar mlhy/ V nádherné perly, které svítí/ Skrz tuto zázračnou noc") kreslí rytmický doprovod orchestru. Tato píseň, a spolu s ní celý cyklus, vyznívá na konci v nostalgické a reflexní melodii anglického rohu.

3.42 Capriccio pro sólové housle

Rok: 2008 Originální název: Capriccio per violin solo Obsazení: Housle sólo Objednávka: Projekt “Meet The Composer’s New Music New Donors Initiative Midori Riepin” Věnování: Midiori a Vladimiru Riepinovým Světová premiéra: San Francisco, únor 2010, Midori Riepin Hudební forma: Capriccio

Capriccio pro sólové housle Krzysztof Penderecki složil v červenci 2008 v Jastrzebiej Górze. Skladba byla napsána na objednávku Midori a Vladimira Repinových v rámci projektu Meet The Composer’s New Music New Donors Initiative. Dva velcí houslisté požádali čtyři skladatele (mezi nimi byl také Rodion Ščedrin) o napsání sólové houslové miniatury. Chtěli, aby vznikla virtuózní skladba vhodná pro přídavek, ale také aby ji mohli použít i mimo koncerty. Například také v médiích, aby umělci mohli v krátkém čase ukázat své dovednosti.

3.43 “Strakatá kachna” pro dětský nebo ženský sbor a cappella

Rok: 2008 Originální název: Kaczka pstra na chór dziecięcy lub żeński a cappella Obsazení: Dětský nebo ženský sbor (soprány , alty) Věnování: Vnučce Marii Jazyk textu: Polština Hudební forma: Koleda Světová premiéra: Varšava, 14. 06. 2009, Polský Komorní Sbor

Je to roztomilé zpracování známé polské koledy určeno pro dva dětské sbory nebo ženský sbor. Penderecki věnoval skladbu vnučce Marii a pravděpodobně myslel na ni, když použil tolik onomatopoických motivů, třeba napodobování kvákáni nebo hru na bubínek. Celek není jenom dětskou hrou. Skladba má přesnou strukturu, která využívá techniky kontrapunktu, jako je například imitace.

3.44 III. Smyčcový kvartet "Listy z nenapsaného deníku"

Rok: 2008 Orginální název: Quartetto per archi no. 3 „Blätter eines nicht geschriebenen Tagebuches" Obsazení: Smyčcové kvarteto ( I. housle, II. housle, viola, violoncello) Objednávka: Peak Performances z Montclair University in New Jersey, Modlin Center for the Arts, University of Richmond in Virginia Věnování: K 25. výročí Shanghai Quartet Hudební forma: Smyčcový kvartet Světová premiéra: Varšava, 21. 11. 2008, Shanghai Quartet: Weigang Li – I. housle, Yi-Wen Jiang – II. housle, Honggang Li – viola, Nicholas Tzavaras – violoncello

Vzhledem ke zvukové specifičnosti a žánrové hodnotě smyčcového kvarteta, není překvapující, že se v ní autor vyjadřuje svým nejosobitějším způsobem. Krzysztof Penderecki pojmenoval jedním ze svých nejosobnějších vyjádření hudby. Po světové premiéře kvarteta v Šanghaji v listopadu 2008 a během festivalu ve Varšavě, uspořádaného k 75. narozeninám skladatele, na jeviště vyvolaný Jubilant nám prozradil podtitul skladby – "Listy z nenapsaného deníku" - a dokonce okomentoval název díla, což se v jeho případě nestává příliš často. Skladatel se vyjádřil o své skladbě jako o "sentimentální cestě", dovolil, aby na dílo bylo nahlíženo z perspektivy ideologického programu, jako na jakýsi osobní deník, který ukazuje stádia skladatelova života. Skladba složená z jedné věty podporuje smysl pro pokračování tradice, ale zároveň si můžeme všimnout odlišností ve vývoji hudebního jazyka Pendereckého; kontrasty, pokud jde o tempo, charakter a barvy, připomínají, že zkušenosti Pendereckého byly velmi různorodé. Hudební jazyk Quartetta per Archi č.3 patří do úplně jiného světa, než ten, který používal skladatel v předchozích dílech tohoto druhu. Namísto sonorictiských experimentů zde najdeme opatření odkazující na tradici tohoto žánru - od Haydna a Beethovena po Bartóka. Po temném úvodu (Grave) přichází virtuózní, bouřlivé Vivace, založené na motivu, který se podobá Fugatu z druhé části smyčcového tria převzatého z Krále Ubu. Postupně se proměňuje na sentimentální Tempo di valse a podobným způsobem se proplétá se živější úseky s klidnějšími, romantickými, vyvíjí se celá skladba. Je zde umístěno melodické Adagio

75 Notturno, stejně jako jedno zvláštní téma jasně lidového původu. Jak již bylo vysvětleno skladatelem, je to Huculská melodie, “kołomyjka”, kterou v dětství slyšel hrát na housle svého otce pocházejícího z Rohatynia. “Tohle téma rostlo v následujících variantách a téměř pohltilo celou mou skladbu,” řekl Penderecki. Posluchač nemá ten pocit, nicméně dominantní dojemná zkušenost je spíše účast ve vášnivém dialogu skladatele se sebou samým a svou minulostí, která zanechala v jeho paměti své nesmazatelné stopy.

3.45 Gdaňská fanfára pro dechové nástroje, tympány a bicí nástroje

Rok: 2008 Orginální název: Danziger Fanfare na instrumenty dęte blaszane, kotły i perkusję Obsazení: Dechové nástroje, tympány, bicí nástroje Objednávka: Evropské centrum “Solidarność” Věnování: Lech Wałęsa Hudební forma: Fanfare Světová premiéra: Gdaňsk, 05. 07. 2008, Národní Orchestr Polského Rozhlasu v Katovicích, Krzysztof Penderecki – dirigent

Gdaňská fanfára pro dechové nástroje s doprovodem bubnů a tympánu je malá, příležitostná skladba, která byla objednána u Pendereckého pro Evropské centrum “Solidarności“ v Gdaňsku. Je to už třetí dílo skladatele věnované tomuto městu, po Lacrimose a Chvalozpěvu sv.Vojtěcha. Úkol to nebyl snadný, o čemž svědčí i jeho prohlášení tisku. Stručná ve své formě, emocionálního charakteru, přístupná z hlediska hudebního jazyka, se fanfára stala nejen hudebním symbolem centra, ale zaujala také elegantní pozici v repertoáru dechových ansámblů. Ačkoli se premiéra díla konala uvnitř katedrály v Olivě, lze se domnívat, že nejlepší pro ni je přednes pod širým nebem. A také - jak skladatel naznačil v rozhovoru pro polské noviny – se Gdaňská fanfára stane součástí většího cyklus.

3.46 O gloriosa virginum pro smíšený sbor a cappella

Rok: 2009 Orginální název: O gloriosa virginum na chór mieszany a cappella Obsazení: Smíšený sbor a capella Věnování: Příteli José Antonio Abreu k 70. narozeninám Jazyk textu : Latina Hudební forma: Hymnus Světová premiéra: Caracas, 21. 11. 2009, Sbor FESNOJIV, Krzysztof Penderecki – dirigent

V roce 2009, Krzysztof Penderecki odcestoval do Venezuely, aby dirigoval orchestr Sinfonica de la Juventud Venezolana Simón Bolívar, který vznikl za přispění nadace El Sistema. K 70. narozeninám José Antonio Abreu, zakladatele El Sistema, Penderecky napsal “O gloriosa virginum” . Během světové premiéry skladby, kterou dokončil o méně než měsíc dříve v Krakově, skladatel osobně vedl Coral Nacional Juvenil Simon Bolivar de Venezuela - další sbor, který vznikl díky světově proslulému systému financování hudební výchovy. Hymnus napsaný na slova chvalozpěvu ke cti Panny Marie překvapuje plně tónovým charakterem, v posledních letech stále častěji a jasněji přítomným Pendereckého v pracích. Hudební jazyk a náladově postavený neuspěchaný průběh kontemplativní narace připomínají Strakatou kachnu a Missu Brevis. Ke koledě a mši přidal motet. Podobný idiom, odvozený od Rachmaninova, je také přítomný ve sborových dílech Mariana Savy, H. M. Goreckého nebo Arvo Pärta.

3.47 Chaconne (Ciaccona) pro housle a violu

Rok: 2009 Orginální název: Chaconne (Ciaccona) na skrzypce i altówkę Obsazení: Housle, viola Hudební forma: Chaconne Světová premiéra: Dubrovnik, 09. 09. 2009, Janine Jansen – housle, Julian Rachlin – viola

V roce 2009 Penderecki přepsal svou Chaconnu in memoriam del Giovanni Paolo II pro dva sólové nástroje - housle a violu. Zahráli ji poprvé v Dubrovníku Janině Jasen a Julian Rachlin. Party obou nástrojů v této práci jsou velmi komplikované a pronikající se hlavní melodie jsou předváděné v různých registrech, na pozadí trvalého harmonického základu. Transkripce je naplněná opravdovou romantickou emocí a je zároveň velice virtuózní. Je zcela samostatným uměleckým dílem.

3.48 “Preludium pro mír” pro dechové nástroje, tympány a bicí nástroje

Rok: 2009 Orginální název: Prelude for Peace na instrumenty dęte blaszane, kotły i perkusję Obsazení: Dechové nástroje, tympány, bicí nástroje Hudebni forma: Preludium Světová premiéra: Krakov, 01. 09. 2009, World Orchestra for Peace, Valery Gergiev – dirigent

Dílo bylo napsané pro jedinečnou příležitost a stejně tak pro mimořádnou skupinu umělců - Světový orchestr pro mír (World Orchestra for Peace). Skupina byla vytvořena v roce 1995 legendárním dirigentem Georgem Soltim. Vystupuje zřídka a pouze s cílem podpoření myšlenky míru (za koncerty neúčtuje žádné poplatky). 1. 9. 2009, na 70. výročí vypuknutí druhé světové války, tato skupina, složená z hudebníků z téměř 80 nejlepších světových orchestrů, vykonala pod vedením Valerije Gergijeva v Krakově v kostele sv. Petra a Pavla premiéru “Preludia pro mír”. Podle skladatele je toto dílo druhem destilace jeho osobních vzpomínek z dětství a doby hitlerovské okupace, ale i následného období komunistické vlády, které skončilo až v roce 1989. Podstatou práce je smysl pro konečné osvobození, což se odráží v hudební expresi. Preludium je složené z jasně oddělitelných částí, obklopených fanfárovými ozvěnami, ve kterých je hlavní chorální téma skladby znázorněno basovou trubkou. Téma postupuje rozmanitým vývojem díky technice kontrapunktu. Na vrcholu skladby se objeví v komplikovaném kánonu a celek je korunován efektní codou celého orchestru.

3.49 Kaddish pro soprán, tenor, přednášející hlas, mužský sbor a orchestr

Rok: 2009 Orginální název: Kadisz per soprano, tenore, voce recitante, coro maschile ed orchestra Název částí: 1. Tempo di marchia funebre. Szła śmierć 2. Grave. Leży na ziemi... 3. Molto tranquillo. Prosimy Cię... 4. Senza misura. Jitgadal wejitkadasz Obsazení: Sólové hlasy (soprán, tenor), přednášející hlas, mužský sbor, orchestr Objednávka: Město Łódź Věnování: Łódzkim Abramkom, którzy chcieli żyć. Polakom, którzy ratowali Żydów'' (v češtině Lodžským Abramkům, kteří chtěli žít. Polákum, kteří zachránili Židy” ). Autor textu: Abraham Cytryn Forma textu: literární, sakrální Jazyk textu: Polština, latina, aramejština Světová premiéra: Łódź, 29. 08. 2009, Izabela Matuła – soprán, Izabela Kłosińska – soprán, Agnieszka Rehlis – mezzosoprán, Adam Zdunikowski – tenor, Romuald Tesarowicz – bas, Alberto Mizrahi –narrace, spojené orchestry Filharmonii Łódzkiej im. Artura Rubinsteina a Velkého Divadla v Łodzi, spojené sbory Łódzkiej Opery, Filharmonii Łódzkiej a Opery a Filharmonii Podlaskiej, Krzysztof Penderecki – dirigent

Lodžské ghetto, zlikvidované 29.srpna 1944, bylo nejdéle fungujícím ghettem na okupovaném polském území. K 65. výročí této události Penderecki napsal skladbu, jejíž význam má zvláštní váhu. Byl si vědom, že ačkoli umělecké aranžmá Kaddishe se objevovalo v hudbě od začátku polyfonie - Kaddish Shalem Salomona Rossiho (1623) a ve dvacátém století byl používán např. Mauricem Ravelem v Deux Mélodies Hébraïques, Ernstem Blochem v Avodath hakodesh nebo Leonardem Bernsteinem v jeho Třetí symfonii. "Kaddish", nicméně, v kruhu polské hudby, byl průkopnickým dílem.

79 Kaddish je jednou z nejdůležitějších židovských modliteb, hymnus chvály Boha. Tzv. Kaddish Yatom, jehož text použil skladatel, se říká po smrti blízkého člověka, pravidelně a opakovaně, v přítomnosti minjanu - deseti dospělých věřících mužů. V Kaddishi Pendereckého nejsou odkazy na smrt a smutek, jen prohlášení o hluboké víře, neochvějné i v těch nejtěžších okamžicích lidského života: "Jitgadal wejitkadasz szemeh Raba" (Nechť je vyvýšeno a posvěceno jeho velké jméno). Aramejský text se objevuje ve čtvrté, poslední větě skladby Pendereckého, utvořený na základě starých modliteb z devatenáctého století z východní Galicje (území dnešní Ukrajiny a Rumunska). Měl k nim přístup díky svému příteli Borisovi Carmelimu. Kantor je zde doprovázen smyčcovými nástroji, harfou, basklarinetem, diskrétním bubnováním bicích nástroju a sborem. Ve svém díle o mimořádné síle projevu Penderecki používá texty různého původu. V první větě jsou sopránem zpívány dojemné básně Abramka Cytryna, méně než patnáctiletého chlapce vyvezeného z lodžského ghetta posledním transportem do Osvětimi. Ve druhé větě recitované fragmenty bědování Jeremiáše, ve třetí (nejkratší), rozepsané pro sbor tenorů a basů, verše modliteb mládeže v ohňové peci z knihy Daniela. “Prosíme Tě, Pane”. Tak, nejdříve lyricky, pak mocně a pateticky, a konečně prosebně, vede skladatel posluchače do Kaddishe věnovaného “Lodžským Abramkům, kteří chtěli žít. Polákum, kteří zachránili Židy”.

3.50 Tanec pro housle sólo

Rok: 2009 Orginální název: Tanz na skrzypce solo Obsazení: Housle sólo Věnování: Janine Riepl Hudebni forma: Miniature Světová premiéra: Worms, 07. 02. 2010, Janine Riepl – housle

Velmi krátký, sotva dvě minuty dlouhý Tanec je jedním z těch děl, které Penderecki napsal jako dárek pro přátele. Tentokrát bylo dílo věnováno velmi mladé houslistce - Janine Riepl.

80 Událost, pro kterou bylo napsáno, byla "Jugend musiziert" - nejdůležitější německá soutěž mladých hudebníků, které se od své prvního ročníku v roce 1964 až po současnost, zúčastnilo více než půl miliónu dětí a mladých lidí. Janine, která v únoru 2010 roku ve Wormsu vyhrála soutěž v kategorii do 10 let, mohla v Tanci prokázat své technické a interpretační dovednosti. Penderecki jí věnoval elegantní a pozitivní energie plné dílo, které nebylo snadné a zároveň ne příliš obtížné. Nepochybně didaktické výhody Tance rozhodly o tom, že rok po vzniku díla skladatel napsal jeho transkripci pro violu, aby mohlo také sloužit mladým studentům tohoto méně populárního nástroje.

3.51 “Přeneslo se na mě moře snů ...” Písně snění a nostalgie pro soprán, mezzosoprán, baryton, sbor a orchestr

Rok: 2010 Orginální název: „Powiało na mnie morze snów…” Pieśni zadumy i nostalgii na sopran, mezzosopran, baryton, chór i orkiestrę

Název částí: I. věta– Ogród zaklęty (Kouzelná zahrada) 1. Dzieci w makach (Děti v maskách) 2. Pod jednym drzewem niezbadanym (Pod jedním neprozkoumaným stromem) 3. Prośba o wyspy szczęśliwe (Prosba o šťastné ostrovy) 4. Jesienne lasy poczerwienione (Podzimní červené lesy) 5. Próżnia (Prázdnota) 6. Anioł Pański (Anděl Páně)

II. věta – Co mówi noc? (Co říká noc) 7. Niebo w nocy (Noční nebe) 8. Cisza (Ticho) 9. Co mówi noc (Co říká noc) 10. Powiało na mnie morze snow (Proudí na mě moře snů) 11. O nocy cicha (Tichá noc)

81 III. věta – Requiem: 12. Fortepian Szopena I (Chopinův klavír I) 13. Widzę kraj jakiś z oddali (Vidím v dálce nějakou zemi) 14. Fortepian Szopena II (Chopinův klavír II) 15. Zahuczał wicher (Vítr burácel) 16. Jeśli cię zapomnę walcząca Warszawo (Jestliže o tebe zapomenu bojovat, Varšavo) 17. Pan Cogito myśli o powrocie do rodzinnego miasta (Pan Cogito přemýšlí o návratu do rodného města) 18. Fortepian Szopena III (Chopinův klavír III) 19. Grób Potockiej (Hrob Potocké) 20. Do sosny polskiej znalezionej w jednym z ogrodów w Chatenay (Pro polskou borovici nalezenou v jedné ze zahrad v Chatenay) 21. Anioł Pański (Anděl Páně)

Obsazení: Sólové hlasy (soprán, mezzosoprán, baryton, smíšený sbor, orchestr) Objednávka: Národní Institut Fryderyka Chopina Autoři textu: Stanisław Korab Brzozowski, Zbigniew Herbert, Tadeusz Miciński, Cyprian Kamil Norwid, Kazimierz Przerwa-Tetmajer, Leopold Staff, Aleksander Wat, Kazimierz Wierzyński Forma textu: Literární Jazyk textu: Polština Hudební forma: Cyklus písní Světová premiéra: Varšava, 14. 01. 2011, Wioletta Chodowicz – soprán, Agnieszka Rehlis – mezzosoprán, Mariusz Godlewski – baryton, Sinfonia Varsovia, Valery Gergiev – dirigent

Cyklus písní vznikl v roce 2010 k příležitosti dvoustého výročí Chopinova narození, jako cyklus složený k básním polských básníků, pojmenovaný “Přeneslo se na mě moře snů ..." Písně snění a nostalgie. Penderecki vybíral básně asi dva měsíce, během tohoto období přečetl téměř sedm tisíc stran polské poezie. Složil pro tento cyklus specifický program poeticko-dramaturgický, pečlivě zkomponovaný, se třemi skupinami textů o charakteru fantastickém, nokturnovém a pohřebním. Utvořily se tedy tři části: první část vzdušná, druhá nostalgická a třetí pohřební. V té poslední jsou použity i dva počáteční akordy Chopinova smutečního pochodu, které byly

82 přiloženy ke každému návratu verše Norwida: “Byl jsem u tebe ...”. V každé větě je přítomna úvodní aura "snění a nostalgie", která harmonizuje různé styly a nálady pro další píseň a váže všechny části v jeden kompaktní celek.

3.52 Duo Concertante pro housle a kontrabas

Rok: 2010 Orginální název: Duo concertante na skrzypce i kontrabas Obsazení: Housle, kontrabas Objednávka: Anne-Sophie Mutter Stiftung Hudební forma: Duet Světová premiéra: Hannover, 09. 03. 2011, Anne-Sophie Mutter – housle, Roman Patkoló – kontrabas

Dlouholeté umělecké přátelství Krzysztofa Pendereckého a Anne-Sophie Mutter doposud přineslo vznik tří nových skladeb. Po druhém houslovém koncertu "Proměny" a druhé sonátě Penderecki napsal komorní dílo pro neobvykle obsazeni, které si vyžádal fond houslistky pro ni a jednoho z jejích stipendistů - Romana Patkoló. Vzniklo Duo Concertante pro housle a kontrabas. Objednávka Pendereckého překvapila, ale rozhodl se ji přijmout a přijmout ji jako výzvu. V názvu kompozice navázal na historický koncertantní žánr, který obsahuje pouze jedinou skladbu - Grande Duo Concertante z roku 1880, skladbu Giovanniho Bottesinieho pro dva kontrabasy a orchestr, kterou přepsal student Paganiniho, Camillo Sivori, pro jeden kontrabas a housle. Obtížnost psaní pro housle a kontrabas spočívá v obrovském rozdílu ve výšce jejich zvuku. Aby vyřešil ten problém, skladatel mírně přiblížil tyto rozsahy, a to díky ladění kontrabasu o celý tón výš. Zavedl také formu narace , ve kterých nástroje nastupují po sobě. Mutter hovoří o "házení míčku" a "vyhýbání se sobě". Když jeden ze sólistů přednáší hudební nápad, druhý je téměř tiše a poslouchá. Skladbu otevírá recitativ Andante, které je zahrané na kontrabas. Představeno je téma, které po ustupujícím kontrabasu převezmou doposud upozaděné housle. Podobný tvar dialogu

83 prostého řeči je základem celé této stručné formy. Prostřední část je plná virtuózních pasáží. Například Scherzando je živé a expresivní. Tato skladba je v repertoáru umělců raritou. Je zvláště cenná pro kontrabasisty, jako test jejich schopností – zároveň sólistických a také těch souvisejících s týmovou hrou.

3.53 „Ein feste Burg ist unser Gott” pro smíšený sbor, dechové nástroje, tympány a smyčcový orchestr

Rok: 2010 Orginální název: „Ein feste Burg ist unser Gott” na chór mieszany, instrument dęte blaszane, kotły i orkiestrę smyczkową Obsazení: Smíšený sbor, dechové nástroje, tympány, smyčcový orchestr. Objednávka: Město Těšín Věnování: Městu Těšín k výročí 1200 let založení Autor textu: Martin Luther Forma textu: Sakrální Jazyk textu: Němčina Hudebni forma: Fanfára Světová premiéra: Cieszyn, 27. 08. 2010, Národní symfonický orchestr Polkského rozhlasu v Katovicích, smíšený sbor Filharmonii im. Karola Szymanowskiego w Krakowie, Krzysztof Penderecki – dirigent

Tento krátký kus byl složen na osobní objednávku starosty města Cieszyn - Bogdana Ficka. Při plánování nové skladby Penderecki hledal starou náboženskou píseň spojenou s evangelickým kostelem Ježíše, ve kterém mělo být dílo provedeno. Po poradě se starostou se Penderecki rozhodl použít slavný chorál Martina Luthera - Ein Feste Burg ist Unser Gott (Mocnou pevností je náš Bůh), který byl hudebním symbolem reformace. Johann Sebastian Bach založil na této písni svou kantátu o stejném názvu (BWV 80). Ve fanfáře Pendereckého chorál ve vrcholu písně přechází v maestoso a představuje poslední verš textu: „Das Wort sie sollen lassen stahn und kein’ Dank dazu haben…" (“Nechť se Boží slovo se nedotýká nepřátel! Vzít si ho nedáme ...!"). Jak bylo skladatelem vysvětleno během rozhovoru pro místní televizní stanici – “Celé dílo je něčím mezi fanfárou a chorální předehrou."

84 3.54 Angus Dei – autorské aranžmá pro 8 violoncell

Rok: 2010 Orginální název: Agnus Dei – autorska transkrypcja na 8 wiolonczel Obsazení: 8 violoncell Hudební forma: Část mše Světová premiéra: Kronberg, 03. 10. 2007, Kronberg Academy, Frans Helmerson – dirigent

Mstislav Rostropovič, jeden z největších violoncellistů všech dob, pod křídly Kronberg akademie založil nadaci, která nese jeho jméno a jejíž misí byla finanční a umělecká podpora mimořádně talentovaných hudebníků. Po mistrově smrti v říjnu 2007, přátelé a kolegové z nadace uspořádali violoncellový festival věnovaný jeho památce. Tato událost byla doprovázena mší v místním Johanniskirche, během níž se konala světová premiéra skladby věnované památce Rostropoviče. Bylo to nové aranžmá Agnus Dei z Polského Requiem Pendereckého. Právě pro tuto událost skladatel přepsal dílo pro 8 violoncell. Význam a poselství této práce je jasný - to Rostropovič svázal svůj život s violoncellem. Rostropovič, uchvácen krásou Lacrimosy, si vyhradil právo vést první přednes plné verze Requiem, což se stalo 24. září 1984 ve Stuttgartu. Proto Penderecki napsal aranžmá právě svého Agnus Dei na památku svého přítele.

obrázek číslo 13

85 3.55 Suita pro sólové violoncello

Rok : 2010 Orginální název: Suite per violoncello solo Název částí: 1. Serenade 2. Scherzo 3. Notturno 4. Sarabande 5. Tempo di valse 6. Aria 7. Allegro con bravura 8. Preludio Obsazení: Violoncello solo Hudební forma: Suita Světová premiéra: Tempo di valse – Kronberg, 21. 10. 2004, Claudio Bohórquez – violoncello; Aria – Giverny, 02. 09. 2006, Michel Strauss – violoncello; Allegro con bravura – Paříž, 25. 02. 2010, Arto Noras – violoncello

Violoncellová suita vznikla z Divertimenta, které mělo původně tři části - Serenade, Scherzo a Notturno, které byly začleněny do nového cyklu. Penderecki k nim později přidal složené sekvence: Sarabande (2001), Tempo di Valse (2004) Aria (2006) a Allegro con bravura (2010). V dubnu 2013 napsal nejnovější větu Suity - Preludio, která byla povinnou skladbou na mezinárodní violoncellové soutěži v Helsinkách, která byly založena v roce 1991 slavným finským violoncellistou Arto Norasem. Ten byl také prvním interpretem Allegra a pravděpodobně měl také značný vliv na konečnou podobu cyklu Pendereckého. Ta skladba je ztělesněním moderní, univerzální ambice autorova stylu. Na jedné straně ja založena na klasickém Divertimentu, ale na druhé straně od okamžiku napsání Sarabande a jejího věnování "J. S. Bach in memoriam", Penderecki začal silně odkazovat na tradici barokních suit pro cello, ve které byl velký kantor z Lipska absolutním mistrem. Lze předpokládat, že tato oddanost byla jedním z rozhodujících faktorů pro změnu názvu celého cyklu, který mu dodává větší autoritu a váhu.

86 3.56 Violoncello Totale

Rok: 2011 Obsazení: Violoncello sólo Objednávka: XIV. Mezinárodní soutěž jménem Piotra Čajkovského v Moskvě Hudební forma: Miniatura Světová premiéra: Moskva, 27. 06. 2011, soutěžící cellisté

Důležitým zdrojem moderního repertoáru pro violoncella jsou skladby určené pro soutěže. Violoncello totale Pendereckého vzniklo právě takhle – objednali je pořadatelé XIV. Mezinárodní soutěže Piotra Čajkovského v Moskvě, jedné z nejprestižnějších violoncellových soutěží na světě. V roce 2011 skladatel seděl v porotě, která hodnotila violoncellisty, kterým zadal pro finále skutečný oříšek - skladbu, která vyžaduje velkou muzikálnost a bezchybnou techniku. Na jedné straně využil v jeho práci, podobné lidskému hlasu, tónové a výrazné vlastnosti violoncella, na druhé straně přidal spoustu rozšířených violoncellových technik. Ve Violoncello totale se nečekaně objevuje melancholická cikánská melodie a také nekonvenční sonoritická technika. S interpretací tohoto necelých sedm minut dlouhého díla si nejlépe v Moskvě poradil Edgar Moreau z Francie, který se zároveň stal vítězem stříbrné medaile v soutěži. V souladu se záměrem skladatele ukázal, že cello je nástrojem velmi univerzálním.

3.57 Missa brevis pro sbor a cappella

Rok: 2012 Orginální název: Missa brevis na chór a cappella Název částí: 1. Kyrie 2. Gloria 3. Sanctus 4. Benedictus 5. Agnus Dei Obsazení: Sbor a cappella Objednávka: Bach-Archiv Leipzig Forma textu: Sakrální Jazyk textu: Latina Světová premiéra: Lipsko, Thomaskirche, 06. 01. 2013, Thomanerchor Leipzig, Georg Christoph Biller – dirigent

Missa brevis je novým aranžmá “Benedictus pro dětský nebo ženský sbor a cappella” pro sbor s malými úpravami.

88 3.58 Capriccio per Radovan „Il sogno di un cacciatore”

Rok: 2012 Obsazení: Horna sólo Hudební forma: Capriccio Objednávka: Paloma O'Shea v rámci projektu "Música para una Escuela" Světová premiéra: Santander, 20. 07. 2012, Radovan Vlatkovič – horna

Skladba má podtitul Il Sogno di un cacciatore (Sen lovce), který je vtipným poukázáním na vztah charakteru hudby a genealogie sólového nástroje - lesního rohu - jako loveckého rohu. Původně se skladba jmenovala jednoduše - Cadenza per Corno. Dílo bylo objednáno u Pendereckého v rámci španělského projektu "Música para una Escuela" s jeho premiérou v Santanderu v červenci roku 2012. Capriccio Pendereckého vykonal vynikající chorvatský hornista Radovan Vlatković, jemuž skladatel již dříve věnoval koncert na roh.

89 Závěr

Prostřednictvím hloubkové analýzy tvorby Krzysztofa Pendereckého jsem lépe pochopil její význam a naučil jsem se poslouchat a pochopit současnou hudbu, ke které jsem dříve býval dost skeptický. Doufám, že tato prezentace části tvorby největšího žijícího polského skladatele na české vysoké škole, bude mít za následek ještě větší zájem o jeho hudbu a snadnější pochopení jeho skladeb. Byl bych rád, kdybych jednou mohl vykonat Koncertantní Duo nejen před polským, ale také před českým publikem, když mám tak blízký osobní vztah k Brnu, které navždy pozůstane mým druhým domovem. V tomto bodě chci vyjádřit své uznání tomuto výjimečnému umělci .

90 Seznam literatury :

Krzysztof Penderecki – “Pendereccy - saga rodzinna”

Mieczysław Tomaszewski – čast. 1, Rozmowy lusławickie, - čast. 2, Lusławickie ogrody

Danuta Gwizdalanka- Historia muzyki XX wieku, Kraków, PWM 2009

Ludwik Erhardt – “Spotkania z Krzysztofem Pendereckim”, Kraków, PWM 1975

Regina Chłopicka – “Krzysztof Penderecki między sacrum a profanum,” Kraków 2000. - analýza skladeb a citace v části – „Tvorba Krzysztofa Pendereckého od devadesátých let“.

K. Lisicki, ''Szkice o Krzysztofie Pendereckim'' (1973)

Małgorzata Kosinska – “ Krzysztof Penderecki “ Polskie Centrum Informacji Muzycznej, – březen 2013

Filip Lach – “Portrety Pendereckeho” – listopad 2013

91 Seznam ilustraci :

Obrázek číslo 1 – náměstí v Dębicy před první světovou válkou

Obrázek číslo 2 – Krzysztof Penderecki s manželkou Alžbětou

Obrázek číslo 3 – Luslavice 2003.

Obrázek číslo 4 – Krzysztof Penderecki, Alžběta Penderecká a Salvador Dalí

Obrázek číslo 5 – Krzysztof Penderecki diriguje NOSPR

Obrázek číslo 6 – Lusławice 1994. – tvoření nového bludiště

Obrázek číslo 7 – Evropské centrum pro hudbu Krzysztofa Pendereckého v Lusławicích

Obrázek číslo 8 - Během předávaní Premium Imperiale, ceny Japonské společnosti umělců. Cenu předává bratr japonského císaře– princ Hitachi, Tokio 2004

Obrázek číslo 9 – Krakov, začátek 60. let XX. století

Obrázek číslo 10 - Po přednesu II. houslového koncertu spolu s houslistkou Anne- Sophie Mutter. 4. Festival Ludwiga van Beethovena, Krakov 2000.

Obrázek číslo 11 - Jeruzalém, konec devadesátých let XX. století. Od levé strany: : paní Cohen, Dominika Penderecká, Elżbieta Penderecká, zpěvačka Jadwiga Rappé, Abe Cohen.

Obrázek číslo 12 - Světova premiéra Concerta Grossa. Z levé strany : Truls Mørk, Charles Dutoit, Krzysztof Penderecki, Han-Na Chang, Boris Pergamenschikow, Tokio, 23 červen 2011

Obrázek číslo 13 - S Mstislavem Rostropovičem v domu na Woli Justowskiej, Krakov 1998