Janáčkova Akademie Múzických Umění V Brně Divadelní Fakulta

Janáčkova akademie múzických umění v Brně

Divadelní fakulta

Ateliér divadelního manažerství a jevištní technologie

Divadelní manažerství se zaměřením na produkční management

Bakalářská práce

Pozice regionálních a lokálních televizí v českém mediálním

prostoru

Autor práce: Adam Dudek

Vedoucí práce: MgA. Zdeňka Kujová

Oponent práce: doc. MgA. Marek Hlavica, Ph.D.

Brno

2017

Bibliografický záznam

DUDEK, Adam. Pozice regionálních a lokálních televizí v českém mediálním prostoru [The Position of Regional and Local Television Studios in The Czech Media Space]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Divadelní fakulta, Ateliér divadelního manažerství a jevištní technologie, 2017, 97 s. Bakalářská práce. Vedoucí práce MgA. Zdeňka Kujová.

Anotace

Média veřejné služby plní v České republice dle zákona o České televizi, zákona o Českém rozhlasu a zákona o České tiskové kanceláři funkci nezávislého a objektivního informačního zdroje. Právní řád České republiky prostřednictvím zákona o České televizi reflektuje potřebu nezávislého regionálního televizního zpravodajství povinností každodenního vysílání zpravodajských pořadů s regionální tématikou v celkové délce minimálně 25 minut. Tyto pořady mají 3 regionální mutace – pro Jihovýchodní Moravu, Severní Moravu a Slezsko a pro zbytek republiky.

Mimo České televize působí na českém televizním mediálním trhu také velké množství regionálních a lokálních televizí, tedy komerčních subjektů, které ovšem svoji existenci často zdůvodňují nedostatečným zpravodajským pokrytím vyšších i základních územně samosprávných celků Českou televizí. Financování těchto subjektů, které je častým předmětem sporů a diskuzí, je však v drtivé většině případů závislé na příspěvcích samospráv, což může mít negativní vliv na objektivitu a nezávislost předkládaného zpravodajského servisu. Regionální divák tak může být vystavován konzumaci zavádějících či záměrně mylných informací, jejichž tendenčnost odpovídá zdroji financování konkrétní televize a jeho politickému pozadí. Tato skutečnost nevrhá na provozovatele regionálních a lokálních televizí dobré světlo a i z toho důvodu v poslední době usilují – ať už sami nebo prostřednictvím asociací, ve kterých se sdružují – najít ve spolupráci se státním aparátem jiný systém financování provozu těchto subjektů. K žádnému zásadnějšímu pokroku nicméně v této věci prozatím nedošlo.

Tato práce na základě kvalitativního výzkumu prováděného zejména prostřednictvím rozhovorů s provozovateli regionálních a lokálních televizí, zástupci České televize a Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, mediálními analytiky a experty, mapuje, jak tento segment mediálního trhu funguje v praxi, dochází-li ke zmíněnému porušování objektivity zpravodajství a pokud ano, tak v jaké míře. V kostce předkládá přehled historického vývoje regionálních a lokálních televizí až do aktuální situace, popisuje jejich fungování a produkci, vzájemnou spolupráci a jejich (ne)závislost na podporujících samosprávách. Problém zasazuje do

evropského kontextu a zběžně nastiňuje vybrané zahraniční modely fungování regionálního zpravodajství médií veřejné služby. Poskytuje čtenáři komplexní shrnutí problematiky a snaží se nalézt odpověď na otázku, zda vůbec a případně jakým způsobem by měl být systém financování regionálních a lokálních televizí upraven. V závěru práce nastiňuje další otázku, která je spojena s kumulací vlastnictví právnických osob provozujících televizní vysílání do rukou jednoho subjektu, což by teoreticky mohlo vést k další ztrátě nezávislosti regionálních a lokálních televizí, na druhou stranu však k jejich ekonomickému zajištění.

Annotation

Czech public media services must fulfil - according the Act on Czech Television, the Act on Czech Radio, and Act on the Czech Press Office - the role of independent and objective sources of information. Czech legislation reflects the necessity of independent regional television news. This is made clear in the Act on Czech Television, which requires Czech Television to broadcast daily regional news programs at least 25 minutes long in total. These programs have 3 regional variations – one for the South-eastern Moravian region, one for the North Moravian and Silesian region, and one for the rest of the republic.

Apart from Czech television, a large number of regional and local television stations, i.e. commercial entities, operate in the Czech media market. As the reason for their existence, they very often give the unsatisfying media coverage of both higher and basic territorial units by Czech Television. Financing of these entities, which is a topic of discussions on a regular basis, is in most cases dependent upon allowances from local governments. This, however, may have a negative impact on the objectivity and independence of the news reports presented, so that the regional TV viewer might get misleading or intentionally false information, the tendentiousness of which corresponds with the source of financing of that station. This situation does not give television operators a good image. This is also why they ask, either on their own or through the associations they form, the state for cooperation, while looking for a different system for financing their operation. However, no major progress has been made so far.

This work is based on qualitative research, conducted mainly through interviews with A) the regional and local operators, B) representatives of Czech Television and the Council for Radio and Television Broadcasting, C) media analysts and experts. It maps how this media market segment works in practice, if the above-mentioned violation of the objectivity of the news occurs and, if so, to what extent. In a nutshell, it presents the historical development of regional and local television stations up to the present, describes their functioning and production, their mutual cooperation and their dependence on or independence from supporting local governments. It also poses the problem in the European context and briefly outlines selected foreign models of public regional television news service. It provides the reader with a comprehensive summary of the issue, and seeks to find an answer to the question of whether and how the system of financing of regional and local television stations should be modified. At the end, the thesis outlines another issue, which is connected with the accumulation of the ownership of stations into the hands of one person or legal entity, which in theory could lead to further loss of the independence of regional and local televisions, but on the other hand, to their economic security.

Klíčová slova televizní vysílání, zpravodajství, regionální a lokální televize, regionální a lokální vysílání, financování, veřejnoprávní média, koncesionářské poplatky, objektivita, nezávislost, rozhovor, kvalitativní výzkum

Keywords television broadcasting, news service, regional and local televisions, regional and local broadcasting, financing, public media service, licence fees, objectivity, independence, interview, qualitative research

Prohlášení

 Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně za využití uvedené literatury a pramenů.  Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely.  Prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného titulu.

V Brně dne 22. května 2017 Adam Dudek

Poděkování

Děkuji zejména: Zdeňce Kujové za poskytnutou volnost, trpělivost, důvěru a zpětnou vazbu; Blance Chládkové za nasměrování; Martinu Vašíčkovi, Janu Punčochářovi, Evě Stejskalové, Michalu Voráčkovi, Vilmě Huškové, Petru Kozákovi, Janu Součkovi, Michalu Filovi, Ondřeji Novákovi, Františku Luklovi a Janu Dudkovi za jejich čas a za předané informace a názory; svým blízkým za prostor k duševnímu uvolnění, který mi vytvářeli a vytvářejí; všem dalším, kteří v tomto demonstrativním výčtu jmenování nebyli, ale poděkování jsou hodni neméně.

Obsah

1 Úvodní kapitoly ...... 1 1.1 Obecný vývoj médií a jejich vztahu se společností a politikou ...... 2

1.2 Role zpravodajství v soudobé společnosti, jeho různé podoby a normy, kterým

podléhá ...... 3

1.3 Televizní vysílání v České republice, jeho zákonná regulace a subjekty, které jej

provozují ...... 3

2 Východisko práce a metodika výzkumu ...... 7 2.1 Metodika výzkumu ...... 7

2.2 Výběr respondentů a průběh rozhovorů ...... 8

2.2.1 Jan Punčochář – RTM+ ...... 9

2.2.2 Martin Vašíček – OIK TV, Asociace regionálních a lokálních televizí ...... 9

2.2.3 Eva Stejskalová – Regionalnitelevize.cz ...... 10

2.2.4 Jan Dudek – Televize TVS, Asociace regionálních a lokálních televizí ...... 10

2.2.5 František Lukl – Svaz měst a obcí ČR ...... 10

2.2.6 Ondřej Novák – Asociace mediálních agentur ...... 11

2.2.7 Jan Souček a Michal Fila – Česká televize, TS Brno ...... 11

2.2.8 Vilma Hušková a Petr Kozák – Rada pro rozhlasové a televizní vysílání ...... 12

2.2.9 Michal Voráček – Praha TV, OURMEDIA a.s...... 12

3 Historický vývoj regionálních a lokálních televizí v České republice ...... 13 3.1 Historický vývoj regionálních televizí...... 13

3.2 Stručný historický vývoj lokálních televizí ...... 15

3.3 Vývoj regionálních a lokálních televizí z pohledu některých respondentů ...... 16

4 Regionální a lokální televizní vysílání v Evropském kontextu ...... 18 4.1 Asociace sdružující regionální televize na celoevropské bázi ...... 18

4.1.1 CIRCOM Regional ...... 18

4.1.2 ACT ...... 19

4.2 Rada Evropy...... 20

4.3 Evropská audiovizuální observatoř ...... 22

4.3.1 Činnost EAO ...... 23

4.3.2 Publikace Regional and local broadcasting in Europe ...... 23

4.4 Systémy fungování regionálního televizního médií veřejné služby vysílání ve

vybraných evropských zemích ...... 24

4.4.1 Norsko ...... 25

4.4.2 Švédsko ...... 27

4.4.3 Rakousko ...... 29

4.4.4 Shrnutí ...... 32

5 Regionální zpravodajství veřejnoprávní televize v České republice ...... 33 5.1 Regionální zpravodajství České televize ...... 33

5.2 Financování regionálního studia veřejnoprávní televize...... 39

6 Regionální a lokální televizní televize v ČR dnes ...... 42 6.1 Pokrytí, produkce, obsah vysílání a personální obsazení zkoumaných regionálních

a lokálních televizí ...... 43

6.1.1 Televize TVS ...... 43

6.1.2 RTM+ ...... 45

6.1.3 Praha TV ...... 46

6.1.4 OIK TV ...... 47

6.2 Obsahová analýza vysílání Televize TVS ...... 47

6.3 Divák a sledovanost regionálních a lokálních televizí ...... 52

6.3.1 Sledovanost regionálních televizí a způsob jejího měření ...... 52

6.3.2 Sledovanost lokálních televizí a způsob jejího měření ...... 55

6.3.3 Divák regionálních a lokálních televizí ...... 55

6.4 Asociace sdružující regionální a lokální televize ...... 56

6.4.1 Asociace regionálních a lokálních televizí ...... 56

6.4.2 Asociace krajských televizí ...... 58

6.5 Regionalnitelevize.cz ...... 59

6.6 Czech Regio TV ...... 61

6.7 Financování regionálních a lokálních televizí a jejich politická (ne)závislost ...... 62

6.7.1 Financování regionálních a lokálních televizí ...... 62

6.7.2 Vliv samospráv na obsah vysílání regionálních a lokálních televizí ...... 63

6.7.3 Kontrola vysílání regionálních a lokálních televizí ...... 64

6.8 Vztah státu s regionálními a lokálními televizemi a jejich veřejná služba ...... 66

6.8.1 Názory na veřejnou / státní podporu regionálních a lokálních televizí ...... 67

6.8.2. Princip „Must-carry“ ...... 72

6.9 Změny ve vlastnictví subjektů provozující regionální a lokální televizní vysílání .... 73

7 Media Pluralism Monitor 2015 ...... 76 7.1 Základní ochrana – nízká míra rizika: 23 % ...... 77

7.2 Pluralita trhu – střední míra rizika: 62 % ...... 77

7.3 Politická nezávislost – střední míra rizika: 34 % ...... 78

7.4 Sociální inkluzivita – střední míra rizika: 37 % ...... 79

7.5 Shrnutí závěrů publikace ...... 79

Závěr ...... 81 Seznam použitých zkratek ...... 85 Seznam tabulek ...... 86 Seznam grafů ...... 86

Seznam obrázků ...... 86 Seznam použitých zdrojů ...... 87 Odborná literatura ...... 87

Internetové zdroje ...... 88

Legislativní a úřední dokumenty ...... 95

Seznam příloh ...... 97

1 Úvodní kapitoly

Regionální a lokální televize plní veřejnou službu. Regionální a lokální televize jsou jen komerční subjekty. Regionální a lokální televize nemají diváky. Regionální a lokální televize jsou důležité pro pluralitu mediálního trhu. Regionální a lokální televize jsou nástrojem politické agitace. Regionální a lokální televize přeceňují svoji roli. Regionální a lokální televize by měly být spolufinancovány z koncesionářských poplatků. Regionální a lokální televize jsou neprofesionální. Regionální a lokální televize jsou důležité pro šíření kulturní identity. Regionální a lokální televize vysílají nezajímavý obsah. Regionální a lokální televize jsou zbytečné. Nebo nejsou?

Regionální a lokální televize jsou. Co ale vlastně regionální a lokální televize jsou? Kdo je jejich divákem a je vůbec někdo takový? Přinášejí nějakou hodnotu? Kdo má zájem na jejich existenci? Jak fungují a kde berou peníze na svůj provoz? Stalo by se něco, kdyby přestaly vysílat? Existuje v zahraničí něco podobného? Kolik jich je? A je na nich něco zajímavého? Jsou mezi nimi nějaké rozdíly?

Málokterý segment českého mediálního trhu je tak málo zmapovaný a popsaný jako právě regionální a lokální televize. Na mapě České republiky jsou roztroušeny ledabyle a žádné dvě z nich nejsou zcela totožné. Netvoří žádný jasný celek, jsou těžko uchopitelné a popsatelné. Zřizují je regionální podnikatelé, nadšenci, samosprávy, vlivní investoři i profesionální novináři. Na stejné úrovni se tak vedle sebe ocitají mnohdy na první pohled zcela odlišné entity se zcela odlišnými cíli, motivacemi, zkušenostmi a kapitálem a někdy je nespojuje o mnoho víc než zákon, kterým se musejí řídit.

Stejně neurčitý je na regionální a lokální televize i pohled většinové společnosti. Co tedy regionální televize jsou, dají se nějak klasifikovat a pojmenovat?

Napsat, že právě na tyto otázky hledá předkládaná práce odpověď, by zřejmě bylo příliš troufalé. Práce hledá, respektive snaží se najít odpověď na otázku, z čeho některé z těchto otázek a nejasností plynou. Činí tak obsažením co možná nejširšího spektra názorů a postojů

1 k fenoménu regionálních a lokálních televizí v kombinaci s představením základních faktů ohledně jejich fungování. V rámci tohoto hledání se snad podařilo nalézt odpovědi také na některé z právě vyslovených otázek nebo alespoň naznačit cestu k jejich nalezení.

Jaká je tedy pozice regionálních a lokálních televizí v českém mediálním prostoru?

1.1 Obecný vývoj médií a jejich vztahu se společností a politikou

Vztah médií a politiky se v průběhu druhé poloviny dvacátého století zásadně měnil. Zatímco v etapách po skončení první i druhé světové války se média, v té době zejména dominantní tisk a rozhlas, vyznačovala respektem a důvěrou vůči silným politickým institucím, jejich systémy a představitele nepodrobovala masivnější kritice. S masivnějším nástupem televizní platformy na počátku šedesátých let se situace změnila. Jakožto pasivní a atraktivní médium totiž televize vnesla do politické komunikace velké množství nových zájmových skupin a narušila tak dosavadní vztah mezi stranou a jejím elektorátem, který byl do té doby z velké části budován pomocí stranického tisku. Díky rychle nabývající popularitě televize se politická reprezentace logicky začala zajímat o možnosti využít její služby coby nového a zároveň dominantního komunikačního kanálu. Tento vztah se postupem času dále profesionalizoval, na což měla v první chvíli rozhodující vliv rozrůstající se nabídka nových televizních programů a zejména pak specializovaných zpravodajských kanálů. Tato situace platí i dnes. Politická reprezentace je stále více závislá na odborném mediálním poradenství. Orientace v mediálním prostředí, využívání konkrétních médií a komunikačních kanálů a jejich tlaku totiž vyžaduje zvládnutí mnoha dovedností.1 S poměrně nedávným nástupem internetu (nedávným myšleno z historického hlediska) se postupně celá oblast médií od základu mění, televize však prozatím stále zůstává nejčastěji využívaným zdrojem informací, přičemž v České republice je její oblíbenost ve srovnání s dalšími evropskými státy nadprůměrná.2

Obsah produkce masových médií se tak dnes stal jedním z hlavních ukazatelů politického života společnosti. Z tohoto vztahu následně vyplývá zásadní otázka – a to jaký vliv mají média

1 Hallin a Mancini 2008, strana 12 2 Brogi, Ginsborg, Ostling, Pracu a Simunjak 2015; příloha Media Pluralism in the Czech Republic 2015, strana 4

2 na politické dění a opačně, jaký vliv mají politický život a poměry na média. Předpokládá se totiž, že v demokratické společnosti média zastupují veřejnost v konfrontaci s politickou elitou, svévolí její moci a moci trhu a byrokracie, a fungují tak jako instituce svobody slova.3

Tento vztah, jednoduše ilustrovatelný a pochopitelný na celorepublikové úrovni, se projevuje a přenáší i na úroveň regionální a místní, do vztahu občana a zástupců samospráv, jakými jsou obce a kraje. Stejně tak jako na úrovni celostátní, kontinentální, potažmo globální, je i v interakci obyvatel měst a obcí a městských a krajských zastupitelů důležitým médiem televize, nejčastěji prostřednictvím svého zpravodajství.

1.2 Role zpravodajství v soudobé společnosti, jeho různé podoby a normy, kterým podléhá

Definice zpravodajství a hodnot, které přináší, se v průběhu historie měnila a interpretace jeho obsahu a přínosu se v závislosti na autorovi, který jej popisuje, případně v závislosti na pohledu a kontextu, v jakém je zkoumáno, mění neustále. Z pohledu mediálních žánrů se nicméně zpravodajství těší výjimečnému postavení, a to zejména díky svým deklarovaným hodnotám. Těmi jsou v první řadě objektivita, vyváženost, přesnost a nepředpojatost předkládaných informací v kombinaci s rychlostí jejich uveřejnění. Zpravodajství ovšem nelze vnímat pouze jako žánr, jehož prostřednictvím se šíří informace a fakta. Právě onou reflexí aktuálního dění ve společnosti a tedy společnosti jako takové, je funkce zpravodajství v dlouhodobém měřítku také na úrovni šíření a následného přenášení společenských hodnot a norem v čase a prostoru.4

1.3 Televizní vysílání v České republice, jeho zákonná regulace a subjekty, které jej provozují

Stále nejkonzumovanějším kanálem šířícím zpravodajství je dnes, jak již bylo předesláno, televize. Televizní vysílání, zákonem definováno jako „(…) poskytování pořadů a dalších částí vysílání uspořádaných v rámci programu, včetně služeb přímo souvisejících s programem,

3 Hallin a Mancini 2008, strana 10 4 Trampota 2006, strany 9 – 19

3 provozovatelem vysílání veřejnosti prostřednictvím sítí elektronických komunikací,“ 5 tak logicky musí podléhat nejpřísnější kontrole a regulaci, přímo úměrné a vycházející z jeho dominantního postavení v mediálním prostředí. Česká legislativa tuto potřebu reflektuje existencí zákonů o provozování rozhlasového a televizního vysílání,6 o regulaci reklamy7 a o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání,8 jejichž dodržování monitoruje ústřední orgán státní správy Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen RRTV). Její činnost a pravomoci jsou taktéž definovány v § 4 – 11 Zákona č. 231/2001 Sb. Činnost subjektů provozujících televizní vysílání pak dále podléhá zejména Zákonům: o svobodném přístupu k informacím,9 o právu autorském,10 o správních poplatcích,11 o veřejných zakázkách12 a o zadávání veřejných zakázek,13 v obecně rovině samozřejmě také občanskému zákoníku,14 zákoníku práce15 a případně dalším zákonům.

Specifickou úlohu a postavení na poli mediálního trhu mají zákonem zřízená a definovaná média veřejné služby. Jsou jimi Česká televize (dále jen ČT), Česká tisková kancelář (dále jen ČTK) a Český rozhlas (dále jen ČRo). ČT a ČRo jsou financovány – na rozdíl od ČTK, která je financována prostřednictvím vlastního prodeje zpravodajství dalším mediálním subjektům16 – majoritně prostřednictvím tzv. koncesionářských poplatků. Poplatníkem jak rozhlasového, tak televizního poplatku je právnická nebo fyzická osoba, která vlastní rozhlasový nebo televizní přijímač. Rozhlasový poplatek slouží k financování veřejné služby Českého rozhlasu, televizní poplatek pak k financování veřejné služby České televize.17 Detailněji se problematikou

5 Zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasové a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, § 1 odst. 1 písm. a) 6 Zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasové a televizního vysílání a o změně dalších zákonů 7 Zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy 8 Zákon č. 132/2010 Sb., o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání 9 Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím 10 Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonu 11 Zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích 12 Zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách 13 Zákon č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek 14 Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník 15 Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce 16 ČTK: Základní informace. Česká tisková kancelář [online]. Česká tisková kancelář, 2011 [cit. 2017-05-12]. Dostupné z: http://www.ctk.cz/o_ctk/zakladni_informace/ 17 Zákon č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích § 1 – 3

4 rozhlasových a televizních poplatků zabývá zákon o rozhlasových a televizních poplatcích.18 Výše televizních poplatků se liší v závislosti na způsobu využívání a dalšího veřejného šíření televizního vysílání, pro domácnosti a soukromé osoby jeho výše činí 135 Kč měsíčně, v případě poplatku rozhlasového 45 Kč měsíčně. Rozpočet ČT byl v roce 2015 z 88 % tvořen příjmy z výběru koncesionářských poplatků.19 Minoritně se na financování ČT podílí také tržby z reklamní činnosti.

Česká televize je zřízena na základě Zákona o České televizi.20 Tento zákon definuje mimo jiné pravomoci a postavení dozorčího orgánu ČT – Rady České televize,21 generálního ředitele ČT22 nebo financování ČT.23 Pro tuto práci je však nejdůležitější definice veřejné služby poskytované Českou televizí, která v § 2 zákona o ČT zní: „Česká televize poskytuje službu veřejnosti tvorbou a šířením televizních programů, popřípadě dalšího multimediálního obsahu a doplňkových služeb na celém území České republiky za účelem naplňování demokratických, sociálních a kulturních potřeb společnosti a potřeby zachovat mediální pluralitu.“ 24 Následně je rozvedena v § 3. Potřeba regionálního televizního zpravodajství je v něm reflektována takto: „(Česká televize, pozn. autora) v oblasti zpravodajských a publicistických pořadů zajišťuje regionální vysílání prostřednictvím televizních studií České televize (dále jen "televizní studia") pro území jejich působnosti. Regionální vysílání každého televizního studia musí vyváženě obsahovat příspěvky z celého území jeho působnosti.“25 Zmíněná televizní studia zřizuje generální ředitel ČT s předchozím souhlasem Rady ČT,26 jejich činnost popisuje § 12 téhož zákona.27 Ve vztahu k regionálnímu zpravodajství jde zejména o: „(…) Časový rozsah regionálního vysílání

18 Zákon č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů 19Česká televize: Výroční zpráva o hospodaření České televize v roce 2015. Česká televize, 2016, strana 10. Dostupné také z: http://img.ceskatelevize.cz/boss/image/contents/rada-ct/vyrocni_zpravy/zprava2015_hospodareni.pdf ct/vyrocni_zpravy/zprava2015_hospodareni.pdf 20 Zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, § 1 21 Zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, § 4 – 8 22 Zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, § 9 23 Zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, § 10 – 11 24 Zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, § 2, odst. 1 25 Zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, § 3, odst. 1, písm. e) 26 Zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, § 9, odst. 9 27 Zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, § 12

5 zpravodajských a publicistických pořadů podle § 3 odst. 1 písm. c) činí u Televizního studia Brno a Televizního studia Ostrava alespoň 25 minut denně; u televizních studií zřizovaných generálním ředitelem podle § 9 odst. 9 může být doba takového vysílání kratší.“28 Dále je naplňování veřejné služby rozvedeno ve Statutu České televize,29 v oblasti regionálního zpravodajství nicméně statut do větších detailů nezachází.

Produkce regionálního zpravodajství je u dalších celoplošných televizí – TV Nova, TV Prima, dnes už i TV Barrandov – na minimální úrovni, a pokud se nějaké lokálnější téma do jejich vysílání dostane, jde zejména o zajímavosti, tzv. černou kroniku nebo dopravní nehody. Z tohoto důvodu se regionálním zpravodajstvím soukromých celoplošných televizí tato práce nezabývá.

Vedle veřejnoprávní ČT však na území České republiky působí velké množství regionálních a lokálních televizí,30 tzn. komerčních subjektů, které zmíněný typ zpravodajství vytvářejí. Určit jejich přesný počet není snadné, webové stránky RRTV sice disponují seznamy31 provozovatelů jak převzatého, tak původního televizního a rozhlasového vysílání,32 každý z provozovatelů33 ale může vysílat programů několik. Hlouběji se touto problematikou zabývá kapitola 6.

28 Zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, § 12, odst. 3 29 Česká televize: Statut České televize. Praha: Rada České televize, 2016. Dostupné také z: http://www.ceskatelevize.cz/rada-ct/dokumenty/statut-ct/ 30 Pod pojmy „regionální”, „místní” / „lokální“ a „celoplošný” se rozumí pojmy takto definované v § 2 odst. 1 písm. c), e) a f) Zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasové a televizního vysílání a o změně dalších zákonů 31 Seznam provozovatelů vysílání. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání [online]. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, 2017 [cit. 2017-05-13]. Dostupné z: http://www.rrtv.cz/cz/static/prehledy/seznamy-provozovatelu/index.htm 32 Definice původní a převzatého vysílání: Zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasové a televizního vysílání, § 2, odst. 1, písm. a) a b) 33 Definice provozovatele původního a provozovatele převzatého vysílání: Zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasové a televizního vysílání, § 2 odst. 1, písm. g) a h)

2 Východisko práce a metodika výzkumu

Segment regionálních a lokálních televizí se v České republice navzdory své důležitosti dlouhodobě netěší výraznější pozornosti zejména ze strany politické reprezentace na celostátní úrovni. Po dramatické historické periodě, kterou prošel (viz kapitola 3), ovšem v posledních letech dochází k jeho dalšímu vývoji a dá se předpokládat, že regionální a lokální televize budou v mít budoucnu na formování podoby českého mediální prostoru značný vliv. Zejména z těchto důvodů je práce zasvěcena popisu jejich fungování, financování, vztahu s ČT a volenými zástupci na nejrůznějších úrovních politického spektra a problémům a otázkám, které z jejich působení vyplývají. Problematika je ilustračně zasazena do evropského kontextu a na vybraných příkladech je demonstrováno několik zahraničních systémů regionálního televizního zpravodajství. Nejblíže tak má práce svým obsahem a strukturou k systémové analýze.

2.1 Metodika výzkumu

Výzkum daného segmentu probíhal zejména formou kvalitativních polostrukturovaných rozhovorů, obsahujících taktéž otázky hloubkového charakteru, které pojednávají hlavně o názorech respondentů na vztah regionálních a lokálních televizí a státu, ČT a na vztahy mezi sebou samými. Dalšími zdroji k popsání tématiky jsou pak zejména zákony, výnosy, publikace, články a průzkumy popisující reálnou situaci, a utvářející tak praktický kontext práce. Teoretických zdrojů autor v průběhu práce užíval jen omezené množství, což je dáno hlavně limitujícím počtem relevantních materiálů zabývající se danou tematikou a jejich špatnou dostupností – jak na celostátní, tak i na celoevropské úrovni. Pro ilustraci rozdílů v obsahu regionálního zpravodajství ČT a regionálních a lokálních televizí pak autor práce vytvořil zjednodušenou kvantitativní obsahovou analýzu jednoho týdne vysílání regionální Televize TVS.

Posledním zkoumaným tématem jsou tržní podmínky, v jakých se aktuálně české regionální a lokální televize nacházejí.

2.2 Výběr respondentů a průběh rozhovorů

Aby byl zachován smysl práce, dosaženo relevantního výsledku výzkumu a zároveň naplněna kritéria vycházející z její akademické podstaty, bylo potřeba provést poměrně rozsáhlé kvalitativní dotazování. Autor se snažil brát v potaz zastoupení všech zájmových skupin, kterými jsou samotní a) provozovatelé lokální a regionálních televizí, b) investoři, c) zástupci politické reprezentace, d) zástupci kontrolního orgánu, e) zástupci veřejnoprávní televize, f) mediální experti a analytici. Nutné však bylo zohlednit možnou časovou dotaci autora i dotazovaných a také dostupnost jednotlivých respondentů. Ve výsledku tak bylo realizováno 10 rozhovorů s jedenácti respondenty, konkrétně se:

 dvěma zástupci provozovatelů regionálního televizního vysílání  jedním zástupcem provozovatelů lokálního vysílání  provozovatelkou celoplošné televize s regionální tématikou  jedním zástupcem politické reprezentace  dvěma zástupci veřejnoprávní České televize  dvěma zástupci Rady pro rozhlasové a televizní vysílání  dvěma experty v oblasti médií, z nichž jeden je zároveň zástupcem investora do regionálních televizí

Rozhovory probíhaly polostrukturovaně, tedy za opory předem připravených otázek, které autor v průběhu dotazování modifikoval, viz přílohový aparát práce. Otázky týkající se činnosti daného subjektu byly pro každou zájmovou skupinu odlišné. Otázky týkající se charakterizování regionálních televizí, jejich činnosti, financování a vnějších vlivů obecně byly po obsahové stránce obdobné pro všechny respondenty, ačkoliv jejich formulace opět vycházela z aktuální pozice daného respondenta a jeho předešlých zkušeností.

Prostor výpovědím a názorům respondentů je věnován zejména ve druhé polovině práce, kde dochází k rozboru mediálního trhu regionálních a lokálních televizí a otázek a polemik s ním spojených.

Všichni respondenti souhlasili se zaznamenáním rozhovorů a s jejich následným zveřejněním a citováním pro potřeby této práce. Verifikované přepisy jednotlivých rozhovorů jsou přílohami C – L této práce. Samotné audio záznamy rozhovorů jsou součástí osobního archivu autora.34

2.2.1 Jan Punčochář – RTM+ Liberecká regionální televize RTM+ působí na mediálním trhu necelé dva roky, a jedná se tak o jednu z nejmladších regionálních televizí v Česku. Její zakladatel, ředitel a majitel v jedné osobě Jan Punčochář prošel během své dosavadní kariéry v průběhu dvanácti let téměř všemi stanicemi veřejnoprávního Českého rozhlasu, poté po dobu pěti let vedl zpravodajství komerční TV Prima.

Témata rozhovoru byla: motivace pro založení regionální televize, srovnání aktuální zkušenosti s předchozí praxí, současné fungování a financování RTM+, vztah RTM+ se samosprávami, názor na vztah regionálních televizí a státu.

Verifikovaný přepis rozhovoru s Janem Punčochářem je přílohou C této práce.

2.2.2 Martin Vašíček – OIK TV, Asociace regionálních a lokálních televizí OIK TV, vysílající v podhůří Orlických hor na území někdejšího okresu Ústí nad Orlicí, je vůbec nejstarší českou kabelovou televizí. Martin Vašíček, její současný ředitel, zde působí téměř od jejího startu na počátku devadesátých let. Zároveň zastává post místopředsedy Asociace regionálních a lokálních televizí (dále jen ARLT).

Témata rozhovoru byla: historie, fungování a financování OIK TV, vztah OIK TV se samosprávami, názor na vztah regionálních a lokálních televizí a státu, fungování asociací sdružující regionální televize.

Verifikovaný přepis rozhovoru s Martinem Vašíčkem je přílohou D této práce.

34 Rozhovory s Janem Dudkem a s Františkem Luklem vznikly pomocí e-mailové konverzace, text v příloze tak není jejich přepisem, nýbrž samotným verifikovaným rozhovorem.

2.2.3 Eva Stejskalová – Regionalnitelevize.cz Regionalnitelevize.cz (dále jen RT.CZ) je jedinou aktuálně fungující celoplošnou televizí s čistě regionální tématikou. Pro její zakladatelku a současnou výkonnou ředitelku Evu Stejskalovou jde zároveň o první praktickou zkušenost s vedením až do nedávné doby vlastního média.

Témata rozhovoru byla: motivace pro vybudování celoplošné televize s regionální tématikou, fungování a financování RT.CZ, vztah RT.CZ s dodavateli obsahu a celostátními inzerenty, názor na vztah regionálních a lokálních televizí a státu, prodej majoritního podílu právnické osoby provozující vysílání televize RT.CZ.

Verifikovaný přepis rozhovoru s Evou Stejskalovou je přílohou E této práce.

2.2.4 Jan Dudek – Televize TVS, Asociace regionálních a lokálních televizí Krátce po vzniku ARLT se jejím předsedou stal Jan Dudek a tuto pozici zastává dodnes. Mimo toho stojí už téměř 20 let v čele regionální Televize TVS, jejíž činnost spadá zejména do Zlínského a části Jihomoravského kraje. Co do objemu produkce se TVS řadí mezi největší regionální televize v ČR, v jejím portfoliu figuruje jak obsah regionálního a krajského charakteru, tak čistě lokální produkce pro města a obce.

Témata rozhovoru byla: historie, fungování a financování TVS, vztah TVS se samosprávami, názor na vztah regionálních a lokálních televizí a státu, fungování asociací sdružující regionální televize, prodej minoritního podílu právnické osoby provozující vysílání televize TVS.

Verifikovaný rozhovor s Janem Dudkem je přílohou I této práce.

2.2.5 František Lukl – Svaz měst a obcí ČR Někdejší ministr pro místní rozvoj a současný předseda Svazu města a obcí ČR František Lukl je jedním z mála politiků, kteří se na celostátní úrovni zasazují o otevření diskuze na téma regionálních a lokálních televizí, jejich podstaty a případné změně systému jejich financování.

Témata rozhovoru byla: názor na vztah regionálních a lokálních televizí a státu, možné formy jejich podpory, konkrétní kroky doposud v této věci učiněné.

Verifikovaný rozhovor s Františkem Luklem je přílohou L této práce.

2.2.6 Ondřej Novák – Asociace mediálních agentur Ondřej Novák je mediální analytik, jehož jméno je spojováno zejména se zavedením Kontinuálního multiklientního výzkumu spotřebního chování, mediální konzumace a životního stylu – MML-TGI na český trh.35 Prostřednictvím tohoto výzkumu aktuálně probíhá také měření sledovanosti regionálních televizí sdružených pod Asociací krajských televizí (dále jen AKTV). Kromě své dlouholeté praxe na poli výzkumu médií strávil Ondřej Novák dva roky prací na projektu Czech Regio TV, jehož cílem bylo vytvořit obchodní zastoupení pro komunikaci regionálních televizí s celostátními inzerenty. Aktuálně působí Ondřej Novák jako výkonný ředitel Asociace mediálních agentur (ASMEA).

Témata rozhovoru byla: Czech Regio TV, způsoby měření sledovanosti regionálních televizí, názor na vztah regionálních a lokálních televizí a státu a na jejich fungování jako takové.

Verifikovaný přepis rozhovoru s Ondřejem Novákem je přílohou H této práce.

2.2.7 Jan Souček a Michal Fila – Česká televize, TS Brno Dalšími dotazovanými, tentokrát z veřejnoprávního pólu českého mediálního trhu, byli ředitel regionálního Televizního studia ČT v Brně (dále jen TS Brno) Jan Souček a vedoucí redaktor brněnského studia Michal Fila.

Témata rozhovoru byla: produkce regionální zpravodajství brněnského studia, financování a personální zajištění TS Brno, systém výběru zpráv s regionální tématikou do celostátního vysílání, vztah ČT a komerčních regionálních televizí, názor na aktuální i zamýšlenou podobu jejich financování, možná budoucí podoba regionálního zpravodajství v ČT.

Verifikovaný přepis rozhovoru s Janem Součkem a Michalem Filou je přílohou F této práce.

35 Market & Media & Lifestyle (MML-TGI): Kontinuální multiklientní výzkum spotřebního chování, mediální konzumace a životního stylu. MEDIAN [online]. 2006- [cit. 2017-05-12]. Dostupné z: http://www.median.eu/cs/mml- tgi/

2.2.8 Vilma Hušková a Petr Kozák – Rada pro rozhlasové a televizní vysílání Rada pro rozhlasové a televizní vysílání monitoruje a do jisté míry usměrňuje vysílání všech televizí působících na území České republiky. Vilma Hušková je vedoucí Oddělení analýz televizního vysílání, Petr Kozák je vedoucím Oddělení licencí a registrací.

Témata rozhovorů byla: princip udílení licencí k provozování regionálního a lokálního původního televizního vysílání, průběh monitoringu televizního vysílání a práce s jeho výsledky, názory na vztah regionálních a lokálních televizí a státu, potažmo ČT.

Verifikovaný přepis rozhovoru s Vilmou Huškovou je přílohou J a taktéž verifikovaný přepis rozhovoru s Petrem Kozákem je přílohou K této práce.

2.2.9 Michal Voráček – Praha TV, OURMEDIA a.s. Michal Voráček stál u zrodu českého mediálního trhu a podle některých webových portálů bývá označován za jeho zakladatele. Mezi jeho největší a nejznámější úspěchy patří například start časopisu BLESK, celkově se ale Michal Voráček podílel na více než stovce projektů v oblasti médií. Je zakladatelem a podílníkem ve společnosti OURMEDIA a.s., která v nedávné době investovala do dvou regionálních televizí – Praha TV a Televize TVS.

Témata rozhovoru byla: historický vývoj a aktuální podoba českého mediálního trhu, pozice regionálních televizí na českém mediálním trhu v současnosti i v jeho jednotlivých historických etapách, vstup společnosti OURMEDIA do segmentu regionální televizí, názory na vztah regionálních televizí a státu, potažmo ČT, fungování a financování Praha TV.

Verifikovaný přepis rozhovoru s Michalem Voráčkem je přílohou G této práce.

3 Historický vývoj regionálních a lokálních televizí v České republice

Následující kapitola se zabývá vývojem regionálních a lokálních televizí po roce 1989. Z pohledu regionálních televizí šlo o období turbulentnějších změn, avšak k jistému posunu došlo také u televizí lokálních. Závěrem kapitoly je tento historický posun shrnut z pohledu několika dotazovaných respondentů.

3.1 Historický vývoj regionálních televizí

K první zákonné kodifikaci regionálního televizního vysílání došlo až v roce 2006 (Zákon č. 235/2006 Sb., v němž je regionální vysílání definováno jako „takové vysílání, které může přijímat více než 1 a méně než 70 % obyvatel ČR podle údajů vyplývajících z posledního sčítání lidu“ – tato definice regionálního vysílání je platná dodnes), do té doby zákon rozeznával pouze vysílání místní a celoplošné. RRTV nicméně začala regionální licence bez zákonné opory udílet již o deset let dříve.36

První ucelenější síť soukromých regionálních televizí se začala utvářet v roce 1990 kolem kanálu s regionální tématikou veřejnoprávní televize OK3, který byl v roce 1993 po rozpadu federace přejmenován na ČT3. Jejich zařazení do vysílání probíhalo v tzv. trhacích časech – tedy v odpojovaných oknech pro daný region. Tato situace trvala až do konce roku 1993, kdy Česká televize vysílání celého okruhu ČT3 z důvodu nové programové koncepce ukončila.37 Vzhledem k tehdejším technickým podmínkám tak regionální televize prakticky ztratily jakoukoliv možnost dostat se do vysílání, protože v éteru pro ně nebyl další prostor. Jedinou volnou frekvenci, která v této situaci přebývala, totiž musela ČT odevzdat vzniknuvší TV Nova.38 Nastalou situaci vyřešila RRTV v průběhu roku 1994, kdy společnost FTV Premiéra s. r. o. získala licenci k provozování celoplošného vysílání prostřednictvím satelitu. RRTV ji udělila z důvodu zachování rovnováhy duálního systému a zároveň rozvoje regionálního vysílání, ačkoliv v té

36 Lokšík 2007, strana 72 37 Lokšík 2007, strany 72 – 74 38 ŠMÍD, Milan. Televizní regiony kdysi a dnes. Český rozhlas 6 [online]. Český rozhlas, 2012 [cit. 2017-05-13]. Do- stupné z: http://www.zpravy.rozhlas.cz/cro6/komentare/_zprava/milan-smid-televizni-regiony-kdysi-a-dnes-- 1027658

13 době nebyla k dispozici kompletní sada volných frekvencí pro čtvrtou terestricky vysílanou televizi. RRTV vyřešila situaci tak, že regionálním televizím nabídla možnost vstupovat do vysílání FTV Premiéra opět v tzv. trhacích časech. V průběhu roku 1996 se do vysílání, v této chvíli už přejmenované TV Prima, zapojilo na 12 provozovatelů regionálních televizí. Problém ovšem nastal při otázce umístění a délky časového intervalu vstupů regionálních televizí do vysílání TV Prima, na což měly obě zájmové skupiny pochopitelně zcela odlišný názor. Zástupci regionálních televizí si na jednu stranu stěžovali na způsob jednání TV Prima, která k nim přistupovala z pozice síly, na druhou stranu jim ale nedělalo problém vstoupit do jejího vysílání v polovině pořadu, pokud nebyl ze strany TV Prima přesně dodržen vysílací plán. Po určité době se ale čas pro vstup regionálních televizí ustálil na 19:00, tedy před hlavní zpravodajskou relací TV Prima.39 40

Druhá komerční celoplošná stanice TV Nova zařazovala do svého vysílání, ač ji k tomu nezavazoval zákon ani licenční podmínky, krátký zpravodajský pořad Právě teď až do roku 2006. Jeho premiéra byla vždy v 17:25 a na klíč jej připravovaly jak licencované regionální televize, tak nejrůznější producentská studia. Od těchto producentů TV Nova také odebírala (a odebírá i v dnešní době, pozn. aut.) materiály pro hlavní zpravodajskou relaci. Kvůli kolísavé kvalitě příspěvků se však i TV Nova rozhodla na přelomu let 2004/2005 pro vybudování vlastní sítě studií – Regionální televizní agentury, tzv. RTA. V roce 2005 RTA sdružovala 10 televizních studií v různých městech republiky a s TV Nova uzavřela smlouvu na dodávání regionálního zpravodajství. Koncem roku 2006 se ale RTA dostala do sporu s TV Prima, protože někteří její členové zároveň stále dodávali regionální obsah do vysílání TV Prima a požadovali zařazení do vysílání v plné časové dotaci uvedené v licenci, tedy 3 hodiny denně.41 Tento problém vyřešila TV Prima v roce 2008 skoupením části regionálních televizí a jejich sdružením pod nově vzniklou značku R1. Regionální televize od této doby vysílaly odpojovaně své zpravodajství v časech 17:40 – 18:00 a reprízovaně 7:00 – 7:20 následující den na kanále TV Prima, následně byly jejich

39 Lokšík 2007, strana 74 40 Šmíd 2012 [online] 41 Lokšík 2007, strany 74 – 75

14 bloky seřazeny do vysílání kanálu Prima LOVE následující den mezi šestou a osmou hodinou ranní.42

Definitivní konec spolupráce TV Prima s regionálními televizemi nastal za poměrně dramatických okolností po digitalizaci pozemního vysílání43 na počátku roku 2013, kdy TV Prima vyměnila svoji dosavadní licenci, která ji ukládala povinnost poskytovat regionální zpravodajství, za licenci novou na kanál Prima Family, čímž fakticky znemožnila regionálním televizím dále vstupovat do svého vysílání.44 Některé z těchto televizí později zanikly, jiným se obnovený start regionálního vysílání, ačkoliv už nešířeného prostřednictvím některé z celoplošných televizí, podařil a fungují dodnes.45 46

Ač může situace na první pohled působit pro regionální televize jako katastrofická, přechod na digitální zemské vysílání s sebou přinesl velké množství jak legislativních, tak technologických ulehčení pro fungování regionálních televizí.47

3.2 Stručný historický vývoj lokálních televizí

Vývoj lokálních televizí nebyl zdaleka tak dramatický, jako vývoj televizí regionálních. Zapříčiněno je to zejména charakterem jejich produkce, která je místně mnohem pevněji svázána s lokalitou jejich působení a z pohledu celostátních televizí v drtivé většině případů není atraktivní, tudíž do jejich fungování nijak zásadně nezasahovaly.

42 R1 (televizní stanice). In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2017-05-13]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/R1_(televizn%C3%AD_stanice) 43 DVB-T. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2017- 05-20]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/DVB-T 44 Šmíd 2012 [online]; POTŮČEK, Jan. Prima požádala RRTV o zrušení původní licence, ta se obrací na ČTÚ. Di- giZone.cz [online]. 2012 [cit. 2017-05-13]. Dostupné z: http://www.digizone.cz/clanky/prima-pozadala-rrtv-o-vraceni-puvodni-licence/ 45 AUST, Ondřej. Berkou založený televizní byznys končí: studiím RTA zanikly licence. Médiář [online]. News Media, 2013 [cit. 2017-05-12]. ISSN 1804-7238. Dostupné z: http://www.mediar.cz/berkou-zalozeny-televizni-byznys- konci-studiim-rta-zanikaji-licence/ 46 Po pokusu o zahájení samostatného vysílání a několikerých změnách majitele definitivně s vysíláním skončila např. i liberecká TV Genus: ČTK. Regionální TV Genus končí s vysíláním. MediaGuru.cz [online]. PHD, 2012 [cit. 2017- 05-12]. Dostupné z: https://www.mediaguru.cz/aktuality/regionalni-tv-genus-konci-s-vysilanim/ 47 Rozhovor s Ondřejem Novákem, viz příloha H.

Zajímavá situace ovšem nastala hned při zrodu lokálních a zejména obecních televizí, jejichž vznik podporovalo tehdejší Ministerstvo hospodářství ČR. Tyto televize byly financovány z rozpočtu obcí a měly nahradit funkci obecního rozhlasu, nicméně vznikaly v rozporu se zákonem a jejich existence způsobovala RRTV značné komplikace. Problém, který je konec konců patrný dodnes, vyplývá z toho, že vysílání obecních televizí na jednu stranu svým informačním charakterem supluje funkci vysílání veřejnoprávní televize, podléhá však bezprostřední kontrole a vlivu komunálních politiků, na jejichž rozhodnutí závisí financování takovéhoto subjektu, což nakonec v roce 1993 vyhodnotila RRTV jako nezákonné. Po intervenci mnoha obcí byly nicméně licenční podmínky upraveny tak, aby mohly tyto televize fungovat i dále na bázi smluvního vztahu mezi samosprávou a soukromým subjektem.48 Aktuálně ovšem televizní vysílání mohou provozovat i obce samotné.49

Velkou úlohu při rozvoji soukromého lokálního televizního vysílání sehráli provozovatelé televizních kabelových rozvodů. Ti jsou ze zákona povinni umožnit prostřednictvím svých kabelových sítí šířit jednak vysílání provozovatelů ze zákona, tedy veřejnoprávní televize, a pak také poskytovat bezúplatně jeden kanál pro potřeby místně omezené oblasti pokryté svým kabelovým rozvodem – tedy „infokanál.“ 50

3.3 Vývoj regionálních a lokálních televizí z pohledu některých respondentů

Michal Voráček, který byl součástí českého mediální trhu prakticky po celou dobu jeho formování, dělí historický vývoj regionálních televizí do pomyslných tří etap. První z nich probíhala od začátku devadesátých let až do nedávné minulosti a pro regionální televize byla typická snahou o vytváření sítí navázaných na celostátní televize a prosazení se v jejich vysílání, což mělo zcela logické zdůvodnění obchodního charakteru. Po rozpadu těchto sítí nastala etapa druhá, trvající dodnes, kdy regionální televize fungují zejména na základě kontraktů o dodávání zpravodajského obsahu se samosprávami jakožto hlavním zdrojem svých příjmů, které jsou vlastní obchodní činností pouze doplňovány. V budoucnu by pak mělo dojít k situaci, kdy výnosy

48 Lokšík 2007, strana 73 49 Rozhovor s Vilmou Huškovou (RRTV), viz příloha J. 50 Lokšík 2007, strana 79

16 z jejich obchodní činnosti, ruku v ruce s profesionalizací fungování regionálních televizí, převáží nad příspěvky samospráv, a regionální televize tak začnou být více soběstačnými a budou schopné i na regionální úrovni dodávat zajímavý obsah, který nebude mít daleko k obsahu celostátních plnoformátových televizí.51

Do problematiky dříve přímo zainteresovaný Ondřej Novák dále dodává, že tato samostatnost a další rozvoj regionálních televizí je zapříčiněna také přechodem na zemské digitální vysílání, které značně zjednodušuje jak start, tak fungování těchto subjektů po technické i legislativní stránce. Podmínkou pro jejich další smysluplný rozvoj je ale podle něj i větší vzájemná kooperace, ať už na obchodní či programové bázi.52

Změny ve fungování lokálních televizí pak z pozice vedoucí Oddělení analýz televizního vysílání hodnotí Vilma Hušková zejména ve větší profesionalizaci jak jejich produkce, tak chodu televizí jako takových. Zatímco na začátku a v průběhu devadesátých let fungovalo mnoho lokálních televizí hlavně na amatérské bázi a jejich obsah vytvářeli provozovatelé ve volném čase, dnes je i tento segment mediálního trhu stále více profesionalizován a podléhá obchodním principům,53 což ostatně ve své výpovědi dokládá i Martin Vašíček.54

51 Rozhovor s Michalem Voráčkem (OURMEDIA), vit příloha G. 52 Rozhovor s Ondřejem Novákem (ASMEA), viz příloha H. 53 Rozhovor s Vilmou Huškovou (RRTV), viz příloha J. 54 Rozhovor s Martinem Vašíčkem (OIK TV), viz příloha D.

4 Regionální a lokální televizní vysílání v Evropském kontextu

Ještě než se dostaneme k popisu a rozboru aktuálního fungování regionálních a lokálních televizí v České republice, je vhodné vnést do problematiky celoevropský pohled. Nejprve budou představeny dvě asociace, které se věnují televiznímu vysílání na kontinentální úrovni. Mezinárodní organizací, která by na fungování regionálních a lokálních mohla mít největší praktický vliv, je Rada Evropy, respektive jí zřízená Evropská audiovizuální observatoř, jejichž činnost popisují podkapitoly 4.2 a 4.3. V závěru kapitoly figuruje ukázka tří zahraničních systémů regionálního zpravodajství médií veřejné služby rozvinutých evropských zemí. Důraz je kladen zejména na paralely s českým systémem, které je v nich možné nalézt.

4.1 Asociace sdružující regionální televize na celoevropské bázi

Činnost českých asociací sdružujících regionální a lokální televize není na první pohled, jak bude v dalších kapitolách naznačeno, až tak zásadní a systémově pojatá. Na evropské úrovni pak lze pouze konstatovat, že žádná mezinárodní asociace, která by sdružovala a prosazovala zájmy výhradně regionálních a lokálních televizních provozovatelů, neexistuje. Za zmínku v tomto ohledu stojí nicméně asociace CIRCOM Regional a asociace ACT. Jejich činnost je zběžně představena v následujících dvou podkapitolách.

4.1.1 CIRCOM Regional Pod akronymem CIRCOM sídlící se skrývá francouzské spojení Cooperative Internationale de Recherche et d’Action en matière de Communication, anglicky International Cooperative for Research and Action on the Field of Communication, což lze do češtiny přeložit jako Mezinárodní společenství pro výzkum a působení na poli komunikace.55

V praxi je CIRCOM profesionální asociací sdružující regionální televizní vysílatele z řad médií veřejné služby. Sdružuje celkem 39 veřejných institucí z 33 evropských zemí, včetně České republiky zastoupené Českou televizí. Oficiálně asociace funguje od roku 1983 a mezi její cíle

55 CIRCOM: International Cooperative for Research and Action on the Field of Communication [online]. 2017 [cit. 2017- 05-12]. Dostupné z: http://www.circom-regional.eu/

18 patří například praktický průzkum regionální veřejných televizí v Evropě a jejich následná inovace, vytvoření mezinárodního fóra pro sdílení nápadů, zkušenosti, personálu i technického vybavení napříč evropskými veřejnoprávními televizemi, podpora vzájemné komunikace mezi členy asociace, nebo pomáhat při koprodukci pořadů s nejrůznějším zaměřením. CIRCOM Regional provozuje svůj vlastní tréninkový program, jehož cílem je zkvalitnění práce všech personálních složek od reportérů po management, podílejících se na výrobě regionálního televizního obsahu. Další z činností asociace je například pořádání pravidelných výročních konferencí.56 57

Za zmínku stojí také ocenění Prix CIRCOM, které je vedením asociace udíleno autorům nejzajímavějších pořadů s regionální tématikou a jehož cílem je vytvoření měřítka pro objektivní posouzení kvality televizní produkce regionálního charakteru.58

4.1.2 ACT Druhou popisovanou asociací je ACT – Association of Commercial Televison In Europe, do češtiny lze název této belgické organizace přeložit jako Asociace komerčních televizí působících v Evropě.59

Mezi jejími členy jsou zejména celoplošné televize a nadnárodní mediální skupiny pohybující se na poli televizního vysílání, jako například skupina Central European Media Enterprises (CME) se sídlem v Praze, která operuje na mediálním trhu v České republice, Slovensku, Bulharsku, Chorvatsku, Slovinsku a Rumunsku. Do jejího portfolia spadá 36 televizních kanálů. Z těch českých jsou to stanice TV Nova.60

56 CIRCOM Regional: CODE OF PRACTICE and RULES OF OPERATION: STATUS OF THE CODE OF PRACTICE AND RULES OF OPERATION. Plovdiv: CIRCOM Regional, 2016. Dostupné také z: http://circom-regional.eu/doc- download/cr-docs/1923-circom-regional-code-of-practice-2016/file 57 CIRCOM Regional: STATUTES OF CIRCOM REGIONAL. Dundalk, 2015. Dostupné také z: http://www.circom-regional.eu/doc-download/cr-docs/1650-circom-statute-2015-designed/file 58 Prix CIRCOM Objectives. CIRCOM Regional [online]. CIRCOM Regional, 2017 [cit. 2017-05-13]. Dostupné z: http://www.circom-regional.eu/objectives 59 Association of Commercial Television in Europe [online]. ACT, 2017 [cit. 2017-05-13]. Dostupné z: http://www.acte.be/ 60 Central European Media Enterprises [online]. CME, 2017 [cit. 2017-05-13]. Dostupné z: http://www.cetv- net.com/home/default.aspx

Cílem ACT je zastupovat komerční evropské televize při jednání s představiteli Evropské unie a napomáhat svým členům při jednání s politickou reprezentací dané země, a to zdůrazněním přínosu komerčních televizí, který tkví zejména v propagaci kulturních hodnot, poskytování zpravodajství a v neposlední řadě pak v přínosu ekonomickém, který vyplývá ze samotného fungování komerčních televizí.61

4.2 Rada Evropy

Rada Evropy, anglicky Council of Europe, je mezivládním společenstvím sdružujícím zejména evropské země, které je nezávislé na Evropské Unii. Mimo České republiky, která se k Radě Evropy připojila v roce 1993, ji tvoří dalších 46 států a založena byla v roce 1949. „Misí a cílem Rady Evropy je vytvoření společného demokratického a právního prostoru, který zaručuje dodržování lidských práv, demokracii a respektování zákonů.“ 62 63

Regionálního televizního vysílání se Rada Evropy (dále jen COE) ve svých výnosech a rezolucích dotýká většinou jen nepřímo, coby části mediálního systému, na který jsou kladeny požadavky plurality, vyváženosti, objektivity a dalších zásad vyplývajících z role médií v demokratické společnosti.

Na 27. zasedání poradního orgánu Rady Evropy Kongresu místních a regionálních orgánů, které se konalo 14. – 16. října 2014 ve Štrasburku, byla odsouhlasena rezoluce č. 374 a následně také sepsáno doporučení č. 364 The role of regional media as a tool for building participatory democracy, v překladu Role regionálních médií jakožto nástroje pro budování participativní demokracie.64 65 Obsahem této rezoluce je zdůraznění podstaty a vlivu regionálních a lokálních médií a doporučení k přezkoumaní systému jejich fungování v závislosti na technologických

61 ACT: VISION & MISSION. Association of Commercial Televison In Europe [online]. ACT, 2017 [cit. 2017-05-13]. Do- stupné z: http://www.acte.be/about-us/mission 62 Council of Europe [online]. [cit. 2017-05-12]. Dostupné z: http://www.coe.int/en/web/portal/home 63 Rada Evropy [online]. 2015 [cit. 2017-05-13]. Dostupné z: http://www.radaevropy.cz/ 64 COUNCIL OF EUROPE. Resolution 374: The role of regional media as a tool for building participatory democracy. Strasbourg: Congres of Local and Regional Authorities, 2014, 27th SESSION. Dostupné také z: https://wcd.coe.int/ViewDoc.jsp?p=&id=2256153&Site=COE&direct=true#P21_151 65 COUNCIL OF EUROPE. Recommendation 364: The role of regional media as a tool for building participatory democracy. Strasbourg: Congres of Local and Regional Authorities, 2014, 27th SESSION. Dostupné také z: https://wcd.coe.int/ViewDoc.jsp?p=&id=2256139&Site=COE&direct=true

20 změnách posledních let, zejména pak digitalizace. Konkrétní doporučení vycházející z rezoluce 374 ve zkratce jsou:

a) Uznat roli regionálních médií při prosazování participativní demokracie a přehodnotit dosavadní regulační rámec a adaptovat jej na současný stav mediálního prostředí. b) Zajistit i nadále podporu regionálním médiím veřejné služby a podporovat tak jejich redakční nezávislost. c) Podporovat a usnadnit rozvoj nevýdělečných, zejména komunitních médií, a to omezením náročnosti jejich licencování, zároveň dbát na dostatečnou frekvenci a variabilitu způsobů jejich financování. d) Vytvořit mechanismus zajišťující bezpečí a ochranu novinářů na lokální a regionální úrovni a případná porušení svobody médií bez odkladu vyšetřovat. e) Přehodnotit pravidla pro vlastnictví médií v zájmu vyšší transparentnosti, a tím pádem plurality audiovizuálních a tištěných médií. f) Zavést efektivní záruky zabraňující nežádoucím politickým vlivům a nedostatku transparentnosti regionálních a lokálních médií, například znemožněním politickým reprezentantům zastávat vedoucí posty v regionálních médiích a integrováním politického dohledu nad financováním médií prostřednictvím systému kontrol a rovnovážných mechanismů, které budou zajišťovat redakční nezávislost regionálních médií.66

Další doporučení, vycházející ze souvisejícího doporučení č. 364 pak ve zkratce jsou:

a) Zařadit regionální média do již existujícího rámce podpory médií a vytvořit speciální schéma pro podporu regionální novinařiny.

66 COUNCIL OF EUROPE. Resolution 374: The role of regional media as a tool for building participatory democracy.

b) Zahájit potřebné regulační a finančně podpůrné kroky k ochraně a podpoře pluralismu audiovizuálních médií, která by měla vést k větší transparentnosti ve věci vlastnictví médií.67

V době psaní této práce, tedy necelé tři roky po odsouhlasení zmíněné rezoluce a doporučení, jsou v České republice vidět pokroky pouze v souvislosti s médii veřejné služby a rozšiřování nabídky jejich regionálního zpravodajství. O tomto tématu blíže pojednává kapitola 5.

Co se týče státní a veřejné podpory médií, jediná takto podporovaná média jsou v Česku média veřejné služby. O financování mnohých dalších subjektů naopak stále částečně přímo rozhoduje politická reprezentace, a to zejména na regionální a lokální úrovni.

Taktéž v české legislativě v současnosti neexistuje rámec umožňující fungování komunitních, tzn. nevýdělečných médií. V České republice tak stále funguje duální systém médií, rozeznávající buďto veřejnoprávní nebo komerční provozovatele, což může mít vzhledem k faktu, že komerční média nejsou na žádné úrovni státem a potažmo veřejností systematicky podporována, negativní vliv na pluralitu českého mediálního trhu. V kontextu regionálních a lokálních televizí se touto otázkou dále zabývají kapitoly 6 a 7.

4.3 Evropská audiovizuální observatoř

European audiovisual observatory (dále jen EAO) je instituce zřízená v roce 1992 Radou Evropy. Její činnost spočívá ve sběru a následné distribuci informací týkajících se audiovizuálního průmyslu v Evropě. Je financována majoritně z příspěvků členských států, kterých je aktuálně 39, dále pak z prodeje svých produktů a služeb. Česká republika je členem EAO od roku 1994.68

67 COUNCIL OF EUROPE. Recommendation 364: The role of regional media as a tool for building participatory democracy. 68 Evropská audiovizuální observatoř. Ministerstvo kultury České republiky [online]. MKČR, 2017 [cit. 2017-05-13]. Dostupné z: https://www.mkcr.cz/evropska-audiovizualni-observator-535.html

4.3.1 Činnost EAO „Posláním EAO je poskytovat informace profesionálům v oblasti audiovize a tím také přispívat k větší transparentnosti audiovizuálního sektoru v Evropě. EAO sleduje všechny oblasti audiovizuálního průmyslu: film, televizní vysílání, video/DVD a nová média. O každé z těchto oblastí poskytuje informace ve sféře trhu a statistiky, legislativy a financování výroby audiovizuálních děl. EAO sleduje a podrobně analyzuje vývoj audiovizuálního sektoru v členských státech.

EAO vydává Statistickou ročenku, měsíčník IRIS (…), účastní se různých konferencí a workshopů. Na webových stránkách EAO jsou veřejnosti dostupné tyto informační databáze: LUMIERE (obsahuje údaje o sledovanosti filmů distribuovaných v evropských kinech), KORDA (informace o veřejných podporách kinematografického a audiovizuálního průmyslu v Evropě), IRIS MERLIN (informace o legislativě upravující audiovizuální sektor v Evropě), PERSKY (přehled provozovatelů televizního vysílání v členských státech EAO s odkazy na jejich webové stránky). Podrobnější informace o provozování televizního vysílání v členských státech obsahuje databáze MAVISE. (…)

Nejvyšším orgánem EAO je Výkonná rada, v jejímž předsednictví se každý rok střídají jednotlivé členské země.“ 69 Výkonná rada EAO se schází dvakrát ročně. Českou republiku v ní zastupuje Ministerstvo kultury ČR.70

4.3.2 Publikace Regional and local broadcasting in Europe V roce 2016 vydala EAO publikaci Regional and local broadcasting in Europe – vůbec první ucelenou studii zabývající se tématem regionálních a lokálních televizí v celoevropském měřítku. Předpoklady pro fungování regionálního televizního zpravodajství, tak jak jsou v této knize prezentovány, jsou založeny zejména na výše zmíněné rezoluci COE č. 374 a doporučení č. 364, schválených Kongresem místních a regionálních orgánů v roce 2014.

Zajímavou částí publikace je představení studie Media Pluralism Monitor, jejíž autoři vyhodnotili systémy médií v některých evropských zemích v návaznosti na potenciální rizika,

69 Evropská audiovizuální observatoř. Ministerstvo kultury České republiky [online] 70 European Audiovisual Observatory [online]. [cit. 2017-05-12]. Dostupné z: http://www.obs.coe.int/en/home

23 která by mohla ohrozit pluralitu mediálního trhu a nezávislost jeho jednotlivých součástí. Touto publikací a závěry z ní vyplývající se dále zabývá kapitola 7.

Publikace dále shrnuje aktuální pokroky a přístupy k regionálnímu a lokálnímu televiznímu vysílání, přináší několik statistických ukazatelů a popisuje fungování tohoto mediálního segmentu ve vybraných evropských zemích. Na základě informací ve studii obsažených není snadné najít společného jmenovatele, který by se v praktické rovině prolínal regionálními a lokálními televizemi napříč celou Evropou a jen složitě je tak možné jejich fungování srovnávat. Zatímco například ve Velké Británii vysílá 33 soukromých lokálních a regionálních televizí, v Itálii, která má podobnou rozlohu i počet obyvatel, se jejich počet blíží číslu 1 900. Ucelená data jsou k dispozici pouze na úrovni regionálního vysílání veřejnoprávních médií, a to ne všech případech. Z celkového počtu asi 13 000 televizí, které jsou součástí výše zmíněné databáze MAVISE, jde z necelých 60 % o televize regionální a lokální.71

Z přehledu, který publikace Regional and local broadcasting in Europe utváří, vybral autor podle níže specifikovaných kritérií tři zahraniční systémy regionálního televizního zpravodajství poskytovaného veřejnoprávním médiem, které v následujících podkapitolách ilustruje.

4.4 Systémy fungování regionálního televizního médií veřejné služby vysílání ve vybraných evropských zemích

Původním záměrem autora bylo nastínit principy fungování regionálních a lokálních televizí, tedy soukromých subjektů, v zahraničním prostředí a poukázat na možné rozdíly mezi přístupy k tomuto typu vysílání v dané zemi a v ČR. Jak ale z textu výše vyplývá, z důvodu absence ucelených informací o fungování těchto subjektů by komplexní zmapování této oblasti mediálního trhu v zahraničí bylo časově velmi náročné. Proto autor přistoupil pouze k představení několika modelů regionálního televizního zpravodajství poskytovaného médiem veřejné služby.

71 Cappello 2016, strana 45

Ještě než autor přistoupil k výběru vhodných zahraničních systémů regionálního televizního zpravodajství, bylo potřeba alespoň částečně určit, co to znamená region. Tato otázka je úzce spojena s velikostí popisované země, protože zatímco region v kontextu České republiky může znamenat geografický celek zhruba o rozloze jednoho okresu až dvou krajů, v kontextu německého systému regionálních veřejnoprávních televizí je region územněsprávním celkem svojí rozlohou i počtem obyvatel mnohdy srovnatelným s celou Českou republikou. Prvotním kritériem pro výběr popisovaných zahraničních systémů tak byla velikost dané země.

Druhým kritériem byla podobnost způsobu distribuce regionálního zpravodajství prostřednictvím odpojovaného vysílání pro konkrétní region.

Třetím kritériem byl způsob financování veřejnoprávního média, které by mělo většinově probíhat prostřednictvím výběru televizních, tzv. koncesionářských poplatků.

Posledním a doplňujícím kritériem byl autorův názor na funkčnost takovéhoto systému. Podstatou této podkapitoly ostatně není objektivně zhodnotit fungování regionálního zpravodajství poskytovaného Českou televizí nebo vybrané systémy porovnávat mezi sebou, nýbrž stručně představit vyspělé zahraniční modely fungující na podobných základech a poukázat na možné směřování dalšího vývoje regionálního zpravodajství ČT.

Vybranými zeměmi jsou Norsko, Švédsko a sousední Rakousko. Financování zde působících veřejnoprávních televizí, jak je již z použitého termínu patrné, je většinově pokryto prostřednictvím výběru koncesionářských poplatků, a nejedná se tedy o televize státní. V souladu s kritérii je také hlavní způsob zařazování regionálního zpravodajství do vysílání televizí, které probíhá vysíláním jednotlivých regionálně odpojitelných mutacích pro konkrétní území v totožném čase pro celý stát.

4.4.1 Norsko Norsk rikskringkasting, volně přeloženo jako Norská národní vysílací společnost, dále jen NRK, poskytuje jak televizní, tak i rozhlasové vysílání. NRK provozuje čtyři televizní kanály (všeobecný NRK1, NRK2 zaměřený na kulturu a menšinového diváka, kanál pro mladistvé NRK3

25 a na stejné frekvenci vysílaný NRK Super zaměřený na děti), rozhlasových stanic potom třináct. O chod společnosti se stará téměř 3 500 zaměstnanců.72 73

NRK je financována z cca 96 % na základě koncesionářských poplatků, které v roce 2017 činí 2 867,7 Norských korun ročně za každý přijímač, což je v přepočtu asi 8 136 Kč. Zbylá 4 % získává NRK prodejem svých služeb a produktů.74 Výše koncesionářských poplatků v ČR je pro srovnání 1 620 Kč za každé zařízení schopné přijímat televizní signál ročně, přičemž poplatníkem je majitel takového/takovýchto zařízení.

Na tvorbě regionálního televizního zpravodajství pro bezmála 5 250 000 občanů norského království se podílí 13 samostatných televizních studií, které denně vysílají v jedenácti odpojovaných oknech. Dvě z těchto oken jsou vysílány v jiném jazyce než v norštině. Od pondělí do pátku se jejich vysílání objevuje na kanále NRK1 v čase 18:45 – 19:00, od pondělí od čtvrtka NRK1 vysílá ještě krátký večerní přehled od 20:55 do 21:00. Kanál NRK2 veškeré regionální bloky následující den reprízuje.75 76

Mimo veřejnoprávní NRK v Norsku funguje dalších 33 soukromých lokálních televizí.77

Je zřejmé, že takto vysoce regionálně strukturovaný obsah vyžaduje další náklady spojené zejména s jeho distribucí a výše koncesionářských poplatků je mu tak přímo úměrná. Promítá se do ní ovšem i kupní síla a výše mezd norského obyvatelstva. Na celkové sledovanosti televize v Norsku si NRK drží vysoký podíl – 37,6 % v roce 2014 a 73 % koncesionářů se zároveň vyjádřilo v tom smyslu, že kvalita a kvantita produkce NRK je úměrná výši koncesionářských poplatků.78

72 NRK: Norsk rikskringkasting [online]. 2017 [cit. 2017-05-12]. Dostupné z: https://www.nrk.no/ 73 NRK. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2017-05- 12]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/NRK 74 Broadcasting licence fee: NRK. Norsk rikskringkasting [online]. 2017 [cit. 2017-05-16]. Dostupné z: https://www.nrk.no/lisens/broadcasting-licence-fee-1.11599991 75 Cappello 2016, strana 49 76 List of NRK regional services. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foun- dation, 2001- [cit. 2017-05-12]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_NRK_regional_services 77 Cappello 2016, strana 53 78 A gigantic small broadcaster. NRK [online]. 2016 [cit. 2017-05-16]. Dostupné z: https://www.nrk.no/about/a-gigantic-small-broadcaster-1.3698462

Pro srovnání: ČT dosáhla celkového podílu 30,96 % na sledovanosti v roce 2016.79 Celkový rozpočet NRK, tedy jak náklady na provozování rozhlasu, tak televize, byl v roce 2016 v přepočtu asi 14 miliard Kč.

4.4.2 Švédsko Švédská Sveriges Television, dále jen SVT, poskytující veřejnoprávní televizní vysílání pro cca 10 024 000 obyvatel Švédska, provozuje 5 televizních kanálů, jejichž rozdělení je obdobné jako u norské NRK s tím rozdílem, že SVT navíc svým divákům nabízí vzdělávací kanál Kunskapskanalen.80 Příjmy SVT sestávají výhradně z tržeb z koncesionářských poplatků, které ve Švédsku činí 2 340 Švédských korun ročně na domácnost vlastnící libovolný počet přijímačů, tedy asi 6 433 Kč. SVT z této sumy následně připadá 59 %, tedy asi 3 795 Kč.81 Je-li činnost SVT financována i z jiných zdrojů – např. prostřednictvím prodeje svých produktů a služeb, tak jako v případě NRK – a pokud ano tak do jaké míry, se autorovi zjistit nepodařilo.

Regionální zpravodajské vysílání SVT je strukturováno do dvanácti odpojovaně vysílaných oken. Premiéry těchto pořadů probíhají každý všední den v časech 18:30 – 18:45 a 19:55 – 20:00 na kanálu SVT1 a v čase 21:45 – 21:55 na kanálu SVT2. Víkendové zpravodajství je kratší a jde o 3 pětiminutové zpravodajské přehled v průběhu dne. Vysílány jsou opět na kanálu SVT1.82 83 84

Na produkci regionálního zpravodajství se podílí 12 regionálních studií. Na rozdíl od norské NRK ale musí SVT vyrábět minimálně 55 % svého vlastního obsahu mimo hlavní stockholmské studio.85

79 Rok 2016 byl pro Českou televizi divácky nejúspěšnějším za posledních osm let. Česká televize [online]. 2017 [cit. 2017-05-16]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/vse-o-ct/press/tiskove-zpravy/?id=8016 80 Sveriges Television: SVT: Sveriges Television [online]. 2017 [cit. 2017-05-14]. Dostupné z: https://www.svt.se/ 81 Radio and TV fee. Radiotjanst i Kiruna [online]. [cit. 2017-05-12]. Dostupné z: https://www.radiotjanst.se/en/Radio-and-TV-fee/ 82 Cappello 2016, strana 49 83 Sveriges Television: SVT: Sveriges Television [online] 84 Sveriges Television. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2017-05-12]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Sveriges_Television 85 Cappello 2016, strana 49

Mimo veřejnoprávní SVT ve Švédsku funguje dalších 68 privátních lokálních televizí.86 Zajímavostí zdejšího televizního trhu je situace z roku 2014, kdy komerční televize TV4 zrušila po dvaceti letech vysílání všech svých 25 regionálních stanic. Paradoxní však je, že její vedení tak neučinilo z finančních důvodů. Vysílání totiž stále běží odpojovaně a TV4 tak nadále má možnost oslovit jak místní, tak celostátní inzerenty, pouze program jako takový už nebude regionálně specifický. Vedení TV4 se rozhodlo alokovat více zdrojů na podporu nových interaktivních nástrojů z důvodu sílícího konkurenčního boje s platformami jako je Netflix a učinilo tak právě na úkor produkce regionálního obsahu, což vyvolalo řadu diskuzí jak mezi politickými představiteli, tak mezi občany.87 88

Srovnáme-li pomyslný poměr kvalita/cena na úrovni (nejen) regionálního televizního vysílání, švédský systém fungování média veřejné služby vykazuje velkou efektivitu a poukazuje na zajímavé možnosti. SVT je zároveň nejsledovanější televizí ve Švédsku s diváckým podílem na úrovni 36 % v roce 2015.89 90 91 Propast mezi českou a švédskou cenovou hladinou se poměrně nízkou výší koncesionářských poplatků z velké části smazává, ale i přesto je SVT schopna obhospodařovat 12 regionálních studií, které kromě zpravodajství jako takového navíc vyrábějí nadpoloviční většinu původní tvorby SVT. Zde je ovšem namístě brát v potaz nesrovnatelně delší demokratický vývoj švédské společnosti, v průběhu kterého byla tato veřejnoprávní regionální televizní síť budována. Rozpočet SVT byl v roce 2015 v přepočtu asi 12,41 miliard Kč, tedy stále skoro dvojnásobně tak vysoký jako rozpočet ČT.92

86 Cappello 2016, strana 53 87 Cappello 2016, strana 35 88 Swedish commercial television closing all regional stations. CIRCOM News [online]. CIRCOM Regional, 2014 [cit. 2017-05-14]. Dostupné z: http://www.circom-regional.eu/news1-2/698-swedish-commercial-television-closing-all- regional-stations 89 Sveriges Television: SVT: Sveriges Television [online] 90 Sveriges Television. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online] 91 SVT – where the audience is: Facts About SVT’s Programming 2015. SVT B2B [online]. 2016 [cit. 2017-05-16]. Dostupné z: http://www.svtb2b.se/?page_id=4225 92 Radio and TV fee. Radiotjanst i Kiruna [online]

4.4.3 Rakousko Zřejmě nejzajímavějším a českému prostředí zároveň geograficky nejbližším příkladem fungování média veřejné služby je rakouská Österreichischer Rundfunk, Rakouská vysílací společnost, dále jen ORF. Ta na šesti celoplošných televizních kanálech, třech celoplošných rozhlasových a devíti regionálních rozhlasových kanálech vykonává veřejnou službu pro zhruba 8 725 000 Rakušanů.93 94

Regionální televizní vysílání ORF probíhá v principu stejně, jako u STV a NRK, a to formou regionálně odpojovaných zpravodajských bloků, kterých je v Rakousku 9, stejně jako studií, které zpravodajství vyrábějí.95 Do vysílání kanálu ORF2, tedy nejsledovanějšího z kanálů ORF, jsou tyto bloky nasazovány každý den v čase od 17:00 do 17:30.96 97

Zajímavý je zejména způsob výběru koncesionářských poplatků. Jejich dvě části, které následně putují na financování televizní a rozhlasové tvorby a vysílání ORF, jsou pro celé Rakousko shodné (měsíčně € 18,93 v případě televizního poplatku, € 5,06 v případě poplatku rozhlasového). Součástí koncesionářských poplatků je v Rakousku také částka € 0,96, kterou následně spolkové země využívají na propagaci lokální kultury. Princip zpoplatnění je obdobný jako ve Švédsku, a poplatníkem je tedy každá domácnost disponující libovolným počtem přijímačů. Každá z rakouských spolkových zemí si navíc může ke koncesionářským poplatkům přičíst tzv. provinční daň (Landesabgabe). Takto získané peníze spolkové země využívají opět na podporu a propagaci lokální kultury. Ta může probíhat například i prostřednictvím komerčních regionálních a lokálních televizí. Výše poplatků je od 1. dubna 2017 v rozmezí od € 20,93 měsíčně (zhruba 6 675 Kč ročně) v Dolních Rakousech a Vorarlbersku až po € 26,73

93 ORF – The Austrian Broadcasting Corporation. ORF [online]. [cit. 2017-05-12]. Dostupné z: http://der.orf.at/unternehmen/orf-english100.html 94 ORF (broadcaster): Österreichischer Rundfunk. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2017-05-19]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/ORF_(broadcaster) 95 Cappello 2016, strana 48 96 ORF – The Austrian Broadcasting Corporation. ORF [online] 97 Cappello 2016, strana 48

29 měsíčně (zhruba 8 524 Kč ročně) ve Štýrsku. Tato výše poplatků dává v součtu s výraznou obchodní aktivitou ORF výsledný rozpočet v přepočtu 24,9 miliardy Kč pro rok 2016.98 99 100

Divácký share101 kanálu ORF 2 byl v roce 2016 21,2 % diváků, share ORF eins byl ve stejném období 11,7 %. Celkem tedy hlavní dva kanály veřejnoprávní rakouské televize bezkonkurenčně dominují zdejšímu televiznímu trhu se společnou sledovaností na úrovni 32,9 % diváků.102

Dalším originálním prostředkem podpory soukromých regionálních a lokálních televizí, kterých je v Rakousku podle databáze MAVISE aktuálně 6, respektive 79,103 byl Fond na podporu soukromého vysílání (Fonds zur Förderung des privaten Rundfunks). Důvodem vzniku tohoto státního fondu byla snaha o větší diverzifikaci soukromých, zejména regionálních a lokálních, kanálů vysoké kvality, které do svého vysílání zahrnovaly témata spjatá s rakouskou kulturou, kulturní rozmanitostí, nebo rakouským a evropským kulturním dědictvím a identitou a snaha o zpřístupnění těchto kanálů široké rakouské veřejnosti. Dalším z důvodů vzniku fondu bylo zajištění pluralismu médií a zachování jazykové diverzity v různých rakouských regionech.

Do rozpočtu fondu bylo uvolněno na € 30 000 000, rozdělených do ročních rozpočtů po € 5 000 000. V letech 2009 – 2014 z něj na základě projektu specifikovaného v žádosti mohli čerpat provozovatelé soukromých televizních a rozhlasových stanic.104 105

98 GIS: Gebühren Info Service [online]. 2017 [cit. 2017-05-12]. Dostupné z: https://www.gis.at/ 99 ORF-Budget 2016: Schwarze Null trotz Fußball-EM und Olympia. Nachrichten.at [online]. 2015 [cit. 2017-05-16]. Dostupné z: http://www.nachrichten.at/nachrichten/kultur/ORF-Budget-2016-Schwarze-Null-trotz-Fussball-EM- und-Olympia;art16,2062686 100 What you should know about GIS. The Local AT [online]. 2015 [cit. 2017-05-16]. Dostupné z: https://www.thelocal.at/20150505/what-you-should-know-about-gis 101 Co znamená podíl na publiku. Česká televize [online]. 2017 [cit. 2017-05-19]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/vse-o-ct/sledovanost-a-spokojenost/metodika-elektronickeho-mereni/co-znamena-podil-na-publiku/ 102 TV-Marktanteile 2016 nach Sendern. ORF [online]. 2016 [cit. 2017-05-16]. Dostupné z: http://mediendaten.orf.at/c_fernsehen/console/console.htm?y=3&z=1 103 Cappello 2016, strana 52 104 RITTLER, Robert. New Funds for Private Broadcasting and Commercial Communication Self-Monitoring: Austria. IRIS Merlin: The Audiovisual Law Information Wizard [online]. European Audiovisual Observatory, 2009 [cit. 2017-05- 12]. Dostupné z: http://merlin.obs.coe.int/iris/2009/8/article6.en.html 105 State aid No N 631/2009 – Austria: Fonds zur Förderung des privaten Rundfunks (PRRF). Brussels: European Commission, 2010. Dostupné také z: http://ec.europ- a.eu/competition/state_aid/cases/234024/234024_1183637_51_2.pdf

Fond na podporu soukromého vysílání byl pouze jedním ze tří tehdy otevřených státních fondů s podobným cílem. Dalšími byly Fond na podporu nekomerčního vysílání (Fonds zur Förderung des nichtkommerziellen Rundfunks), do kterého bylo alokováno € 6 000 000, rozdělených do ročních rozpočtů po € 1 000 000 a Fond na podporu vlastního monitorování obchodní komunikace (Fonds zur Förderung der Selbstkontrolle bei der kommerziellen Kommunikation), do kterého bylo ročně alokováno € 50 000, určených na podporu samoregulačních orgánů. Všechny zmíněné fondy byly financovány z výnosů generovaných výběrem koncesionářských poplatků.106 107

Tento neortodoxní přístup k podpoře regionálního mediálního trhu, jeho pluralismu a zároveň k podpoře a uchovávání kulturních regionálních statků a hodnot je velmi vzdálen současnému přístupu České republiky k totožným otázkám. Jeho „správnost“, případně efektivita se ukáže pravděpodobně až v následujících letech.

106 RITTLER, Robert. New Funds for Private Broadcasting and Commercial Communication Self-Monitoring: Austria. IRIS Merlin: The Audiovisual Law Information Wizard [online] 107 State aid No N 632/2009 – Austria: Nichtkommerzieller Rundfunk-Fonds (NKRF). Brussels: European Commission, 2010. Dostupné také z: http://ec.europa.eu/competition/state_aid/cases/233869/233869_1183830_54_2.pdf

4.4.4 Shrnutí Následující tabulka shrnuje informace zmíněné v posledních třech podkapitolách a ilustračně je uvádí do kontextu kupní síly obyvatelstva v každém z vybraných států.

Stát - televize Česko - ČT Norsko - NRK Švédsko - SVT Rakousko - ORF

Počet kanálů 6 4 5 6

Share na sledovanosti 30,96 % 37,6 % (2014) 36 % (2015) 32,9 % (2016) – jen (2016) kanály ORF eins a ORF 2

Výše koncesionářských 1620 Kč / cca 8 136 Kč / přístroj cca 3 795 Kč / cca 6002 Kč / poplatků přístroj / rok / rok domácnost / rok domácnost / rok

Standard kupní síly (Eurostat 2013;108 100 = 80 191 127 129 průměr EU)

Počet regionálních studií 2 13 12 9

Počet obyvatel 10 580 000 5 250 000 10 024 000 8 725 000

Roční rozpočet cca 6,8 mld. cca 14 mld. Kč (2016) cca 12,41 mld. Kč cca 24,9 mld. Kč (2016) Kč (2015)109 – včetně rozhlasu (2015) – včetně rozhlasu

Tabulka 1: Základní údaje o veřejnoprávních televizích v Česku, Norsku, Švédsku a Rakousku (autor: Adam Dudek)

108 Evropský srovnávací program. Český statistický úřad [online]. 2015 [cit. 2017-05-22]. Dostupné z: https://www.czso.cz/csu/czso/evropsky_srovnavaci_program 109 Česká televize: Výroční zpráva o hospodaření České televize v roce 2015, strana 10.

5 Regionální zpravodajství veřejnoprávní televize v České republice

Nyní se dostáváme k popisu aktuální situace na poli regionálního a lokálního televizního zpravodajství a vysílání všeobecně v České republice. Po teoretickém úvodu, ve kterém byly nastíněny legislativní podmínky pro fungování ČT, se kapitola 5 zabývá praktickým fungováním a financováním jejího regionálního zpravodajství, jeho hodnocením některými z respondentů a jeho možným dalším rozvojem, tak jak jej nastínil staronový generální ředitel ČT Petr Dvořák ve své koncepci pod názvem #CT2023.110

5.1 Regionální zpravodajství České televize

Svoji zákonnou povinnost na dodávání regionálního televizního zpravodajství naplňuje ČT produkcí konkrétních zpravodajských a publicistických pořadů Události v regionech (premiéra v 18:00, pondělí – pátek, stopáž 25 minut), Události v regionech plus (premiéra 12:20, pondělí – pátek, stopáž 10 minut), Zajímavosti z regionů (premiéra v 6:00, neděle, stopáž 25 minut) vysílaných na ČT1 a dále také produkcí pořadu Týden v regionech (premiéra v 12:00, sobota, stopáž 25 minut), který je vysílán na kanále ČT24. Všechny zmíněné pořady vyjma Událostí v regionech plus jsou odpojovaně vysílány ve třech regionálních mutacích – pro Zlínský a Jihomoravský kraj ze studia v Brně, pro Olomoucký a Moravskoslezský kraj ze studia v Ostravě a pro celé Čechy ze studia v Praze. Pražské studio namísto vyrábí reportážní pořad Z metropole, s premiérou každou sobotu v 12:00 na ČT1 a se stopáží 25 minut.111 112

Do hlavní zpravodajské relace ČT – Události – by měla regionální studia přispívat v průměru dvěma reportážemi denně. Dále se zpravodajské příspěvky TS Brno a TS Ostrava dostávají do vysílání ČT24 a večerních pořadů jako 90‘ nebo Události komentáře. Poměrně novou záležitostí je také schopnost všech regionálních studií ČT, tedy i nově zřízených studií v Hradci Králové a Českých Budějovicích, kontinuálně přebírat vysílání ČT24 a z daného studia

110 DVOŘÁK, Petr: #CT2023 [online]. 2017 [cit. 2017-05-12]. Dostupné z: https://www.ct2023.cz/ 111 Česká televize [online]. Česká televize, 2017 [cit. 2017-05-13]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ 112 Rozhovor s Janem Součkem a Michalem Filou (ČT), viz příloha F.

33 odmoderovat konkrétní téma. V únoru 2017 těchto tzv. kontinuálů provedlo brněnské studiu 9.113

Obě regionální studia ČT pak produkují další pořady, v případě brněnského studia jsou to například publicistické týdeníky Týden v justici, @online nebo pořady jiných žánrů jako Sama doma či Dobré ráno.114 115 Zařazením těchto pořadů a další produkce regionálních studií je naplňována další zákonná povinnost ČT – zastoupení produkce regionálních studí alespoň z 20 % obsahu celoplošného vysílání každého z kanálů ČT.116 Z pochopitelných důvodů se dlouhodobě nedaří tuto povinnost naplnit na kanálech ČT sport a ČT24. Celkový podíl regionálních studí na vysílání všech kanálů ČT tak byl v roce 2016 18 %. Rada ČT ovšem tuto situaci chápe a respektuje.117 Týdenní zásah regionálních pořadů ČT je podle měření Asociace televizního organizací (ATO)118 10 % divácké populace v kategorii 15+, spokojenost s jejich obsahem je na základě výsledků denního kontinuálního výzkumu ČT 82 %.119 120

O produkci regionálního zpravodajství se v TS Brno stará 16 redaktorů, 3 editoři a jedna koeditorka působící přímo v Brně. Z dalších redakcí, které spadají pod TS Brno, jde o 2 redaktory ve Zlíně a jednoho externího spolupracovníka na Vysočině, který funguje coby videožurnalista.121 „Ale tady je potřeba zdůraznit, že se jedná pouze o lidi působící na redaktorských pozicích, redaktoři a editoři. K nim jsou samozřejmě ještě desítky dalších lidí.“ 122 „Kameramani, střihači, grafici, máme i kmenové externí spolupracovníky pro týdeníky jako je Týden v justici, @online, Týden v regionech,

113 Rozhovor s Janem Součkem a Michalem Filou (ČT), viz příloha F. 114 Rozhovor s Janem Součkem a Michalem Filou (ČT), viz příloha F. 115 Česká televize [online] 116 Zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, § 12, odst. 4 117Česká televize: Výroční zpráva o činnosti České televize v roce 2016. Česká televize, 2017. Dostupné také z: http://img.ceskatelezvize.cz/boss/image/contents/rada-ct/vyrocni_zpravy/zprava2016.pdf; strana 106 118 Členy ATO jsou stanice TV Nova a TV Prima, televize Óčko, Asociace mediálních agentur a mediální agentura Atmedia. Více o asociaci: ATO - Asociace televizních organizací [online]. Asociace televizních organizací, 2017 [cit. 2017-05-19]. Dostupné z: http://www.ato.cz/ 119 FRIČOVÁ, Michaela. Spokojenost diváků s vysíláním ČT se meziročně výrazně zvýšila: Metodika měření [online]. Česká televize, 2012 [cit. 2017-05-14]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/vse-o-ct/press/tiskove- zpravy/?id=6308 120 Česká televize: Výroční zpráva o činnosti České televize v roce 2016; strana 107. 121 Rozhovor s Janem Součkem a Michalem Filou, viz příloha F. 122 Jan Souček – rozhovor s Janem Součkem a Michalem Filou (ČT), viz příloha F.

Zajímavosti z regionů, atd. To jsou lidé, kteří s námi spolupracují, ale které jsem do toho výčtu nepočítal.“ 123

Limity regionálního zpravodajství poskytovaného ČT jsou ovšem spatřovány zejména v jeho malé strukturovanosti pro různé územněsprávní celky České republiky, projevující se zejména regionálním zpravodajském pokrytí Čech.124 Zatímco TS Brno a TS Ostrava vysílají regionální zpravodajské pořady v odpojovaných oknech shodně pro dva kraje, v případě regionálního zpravodajství produkovaného v pražském studiu jde o vysílání pro krajů devět. Tuto disproporci znázorňuje například statistika počtu obcí a měst zmíněných v jednotlivých mutacích pořadu Události v regionech. V roce 2016 bylo v brněnském vydání tohoto pořadu zmíněno 412 různých samospráv a v ostravském 272, zatímco v pražských Událostech v regionech jen 656.125

„Někdy se stává i to, že chodí vyloženě stížnosti na regionální vysílání ČT, kdy mají diváci pocit, že jejich region je veřejnoprávní televizí opomíjen. V minulosti jsme proto dělali i monitoring regionálního vysílání ČT, kdy jsme cca 3 týdny sledovali veškeré regionální příspěvky ve vysílání ČT, právě abychom zjistili, jak jsou jednotlivé regiony ve vysílání zastoupeny. A došli jsme k tomu, že nepoměr tam skutečně je. Na území Moravy a Slezska je tento servis pokryt celkem obstojně, ty dvě kmenová studia v Brně a Ostravě stačí. V Čechách, kde se o všechno stará studio v Praze, je ale zastoupení regionů ve vysílání o poznání řidší.“ 126

Zajímavostí je, že obdobný trend v případě hlavní zpravodajské relace ČT Události dokládá ve své diplomové práci na základě kvantitativní obsahové analýzy pořadu Události uskutečněné během prosince 2015 také Michal Bělka: „Analýza ukázala, že Česká televize odvysílala v Událostech během prosince 2015 zhruba 332 sekund příspěvků na každých 100 tisíc obyvatel. Vysílací čas byl ovšem mezi jednotlivé kraje rozdělen značně nerovnoměrně – tento průměrný vysílací čas přesáhly pouze příspěvky z Prahy, Karlovarského, Zlínského a Moravskoslezského kraje.

123 Michal Fila – rozhovor s Janem Součkem a Michalem Filou (ČT), viz příloha F. 124 Rozhovor s Františkem Luklem (SMO), viz příloha L; Janem Punčochářem (RTM+), viz příloha C, Petrem Kozákem (RRTV), viz příloha K a Evou Stejskalovou (RT.CZ), viz příloha E. 125 Česká televize: Výroční zpráva o činnosti České televize v roce 2016; strana 106. 126 Rozhovor s Vilmou Huškovou (RRTV), viz příloha J.

Překvapivě se nad tento průměrný čas nedostalo ani zpravodajství z Jihomoravského a Středočeského kraje, přestože v absolutním počtu zmínek jsou po Praze spolu s Moravskoslezským krajem nejproduktivnější. Důvodem může být skutečnost, že Středočeský a Jihomoravský kraj často figurují v příspěvcích složených z více krajů nebo v „ilustračních“ příbězích, na nichž redakce ilustrují celospolečenské fenomény.“ 127 Průměrný vysílací čas v přepočtu na 100 000 obyvatel pro jednotlivé kraje činil:

 Praha – 819 s.  Středočeský – 295 s.  Jihočeský – 287 s.  Plzeňský – 112 s.  Karlovarský – 440 s.  Vysočina – 289 s.  Ústecký – 165 s.  Liberecký – 238 s.  Královehradecký – 258 s.  Pardubický – 97 s.  Jihomoravský – 305 s.  Zlínský – 382 s.  Moravskoslezský – 365 s.  Olomoucký – 163 s.

Ačkoliv měření tohoto typu prováděné v délce jednoho měsíce nemusí poskytovat výsledky stoprocentně relevantní, o jistých trendech ve vysílání ČT nepochybně vypovídá. Důvodů tohoto nepoměru je zřejmě několik, počínaje tehdejší neexistencí samostatných studií ČT v Českých Budějovicích a Hradci Králové (jednalo se pouze o redakce) nebo i kvalitou personálního obsazení jednotlivých krajských redakcí.128 „Od zahájení provozu obou studií

127 Bělka 2016, strana 103 128 Rozhovor s Janem Součkem a Michalem Filou (ČT), viz příloha F.

(zmíněných v textu výše, pozn. autora) se objem stopáže regionálního vysílání z Čech na ČT24 ztrojnásobil.“ 129

Vznik těchto studií tedy řeší otázku nedostatečné regionální produkce, nikoliv však regionální distribuce. V této souvislosti Jan Souček podotýká: „Když v roce 2000 vznikaly nové kraje, tak v té době padlo také rozhodnutí Českého rozhlasu zřídit regionální studio v každém z těch krajů. Vývoj času ukázal, že poptávka po specifickém regionálním vysílání není tak masová, jak se předpokládalo. (...) Z toho bych si dovolil po takovéto zkušenosti usuzovat, že Česká republika není natolik velká země, která by dokázala uživit tolik lokálních – teď už se nebavíme o regionálních, ale lokálních – posluchačů. Když si vezmete, že ten rozhlas zřídil studia v každém krajském městě a některá ta studia dosahují průměrné denní poslechovosti někde okolo 30 – 40 000 lidí, domnívám se, že tam efektivita veřejnoprávního působení, když se bavíme o rozhlase, není úplně optimální.

A když to teď adaptujeme na to, že se bavíme o existenci už ne regionálních, ale lokálních médií, dejme tomu na úrovni okresních měst, domnívám se, že tam počet významných událostí, které by stálo za to zaznamenávat a předávat lokálním divákům není takový, aby tam se vyplatilo provozovat specifickou lokální televizi. (…) To co děláme, je vlastně být co nejblíže divákovi a regionálním událostem z hlediska jejich zpracování, rychlosti, s jakou je dostaneme do vysílání. To, s čím my se ale srovnáme, je způsob lokální výroby i šíření. V regionech prostě máme štáby a u těch skutečně zásadních událostí jsme schopni prosadit jejich zpracování prostřednictvím kontinuálu na ČT24.“ 130

V jistém rozporu s tímto tvrzením je několik týdnů stará informace pocházející od generálního ředitele Českého rozhlasu Reného Zavorala, podle které by od prvního listopadu 2017 měla začít vysílat doposud chybějící krajská stanice ČRo Zlín, v příštím roce následovaná stanicí v kraji Karlovarském.131

129 Česká televize: Výroční zpráva o činnosti České televize v roce 2016; strana 43. 130 Jan Souček – rozhovor s Janem Součkem a Michalem Filou (ČT), viz příloha F. 131 POLÁK, Lukáš. René Zavoral: Český rozhlas Zlín od 1. listopadu, Karlovy Vary v příštím roce. Digitální rádio [online]. Český rozhlas, 2017, [cit. 2017-05-12]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/digital/analog/_zprava/rene-zavoral-cesky-rozhlas-zlin-od-1-listopadu-karlovy-vary-v-pristim-roce--1707251

S větší diverzifikací regionálního vysílání počítá ve své rozvojové koncepci České televize #CT2023 také Petr Dvořák, který ve výběrovém řízení na post generálního ředitele ČT konaném 26. dubna 2017 svůj mandát z předchozích šesti let s přehledem obhájil.132

„Vedle rozšiřování pokrytí zahraničního dění je pro Českou televizi stěžejní i prohlubování lokálního kontextu. Jsem proto připraven spustit paralelní vysílání sedmi samostatných regionálních relací. Nutným předpokladem pro tento krok je úspěšné spuštění DVB-T2 s parametry respektujícími požadavky ČT (více v kapitole #inovace pod heslem Národní distribuční platforma) a otevření dvou nových zpravodajských studií, v Plzni a Ústí nad Labem. Síť studií pak bude dostačovat pro komplexní výrobu zpravodajství i publicistiky v každém regionu a jejich vysílací prostor bude možné rozšířit jak o víkendech, tak v týdenním kontinuálním zpravodajském proudu.“ 133 „Změny v dostupnosti volného terestrického šíření signálu zakládají potenciální sociální nerovnováhu v přístupu k televiznímu vysílání. Chci proto připravit a obhájit vznik nezávislé distribuční platformy, která bude garancí základní volně dostupné nabídky informací, kultury, vzdělání a zábavy pro všechny skupiny obyvatel, včetně nízkopříjmových, kterých se změny můžou dotknout nejcitelněji. Tento projekt „Národní distribuční platformy“ nejen zajistí příjem veřejné služby těm, co nechtějí či nemůžou využívat placenou televizi nebo služby internetových poskytovatelů, ale otevře i zcela nové možnosti vysílání pro nekomerční a místní vysílatele. Česká televize nabídne v Národní distribuční platformě všechny své programy v nejlepší obrazové kvalitě, dále umožní vznik regionálního vysílání svého programu a projekt organizačně zajistí. Další technické kapacity zdarma poskytne pro regionální, obecní, univerzitní a komunitní televize. Vše ovšem za předpokladu, že stát pro to zajistí podmínky, včetně legislativních.“ 134

Je ovšem otázkou, jak by tato nová distribuční platforma měla fungovat v praxi i v kontextu celé Dvořákovy koncepce, která je podle autora v mnoha ohledech přinejmenším velmi ambiciózní. Přihlédneme-li však k výše zmíněným zahraničním systémům regionálního

132 AUST, Ondřej. Generálním ředitelem ČT znovu zvolen Dvořák: Radní České televize umožnili Petru Dvořákovi vést veřejnoprávní instituci dalších šest let. Médiář [online]. News Media, 2017, [cit. 2017-05-12]. ISSN 1804-7238. Do- stupné z: http://www.mediar.cz/generalnim-reditelem-ct-znovu-zvolen-dvorak/ 133 DVOŘÁK, Petr: #CT2023 [online], kapitola #informovat 134 DVOŘÁK, Petr: #CT2023 [online], kapitola #inovovat

38 zpravodajství médií veřejné služby, je zřejmě vybudování regionální distribuční sítě krok správným směrem. Skeptičtější pohled na realizaci takovéhoto projektu mají ale například Jan Punčochář a Petr Kozák, podle kterých aktuální geografické rozvržení studií ČT – v kombinaci s doposud představenou strategií Českého telekomunikačního úřadu (dále jen ČTU) vzhledem k přechodu na DVB-T2135 – neumožní vybudování natolik regionálně a logicky diversifikovanou vysílací platformu.136 137

S přechodem na druhou generaci zemského digitálního vysílání, dále jen DVB-T2, které umožní šíření kvalitnějšího a zároveň lépe zkomprimovaného televizního signálu, by měla ČT získat vysílací prostor pro vznik až několika nových kanálů. Jednou z možných způsobů zajištění kvalitnějšího regionálního zpravodajství ČT tak zřejmě zůstává i varianta vybudování nového kanálu ČT s regionální tématikou. „Je pravda, že přechod na DVB-T2 technologicky umožní šířit kvalitnější signál a po vícero kanálech. To znamená, že se otevře prostor doplnit portfolio tematických kanálu ČT. Pravda taky je, že v úvahách o tom, co by mohly tyto kanály pokrývat, se diskutuje o tom, aby jeden z těch kanálu byl věnován právě regionům, ale definitivně takové rozhodnutí nepadlo. Nepochybně až se budeme blížit k rozhodnutí, tak bude probíhat debata o tom, jak by takový kanál byl naplňovaný, ale teď je taková otázka předčasná.“ 138

5.2 Financování regionálního studia veřejnoprávní televize

Ačkoliv náklady na výrobu zpravodajství nemohou být relevantním kritériem pro jeho posuzování, jeho kvalita je jejich výší nutně podmíněna. Následující řádky tak slouží hlavně pro vytvoření představy o směru a objemu finančních toků v rámci ČT.

TS Brno je financováno na základě dvou rozpočtových kapitol. Jde o a) finance určené na provoz a o b) finance určené na výrobu pořadů, tzv. výrobní úkol. Část rozpočtu b) – výrobního úkolu – je známá předem a týká se již běžících pořadů jako Sama doma nebo Dobré ráno,

135 DVB-T2. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2017- 05-12]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/DVB-T2 136 Rozhovor s Petrem Kozákem (RRTV), viz příloha K. 137 Rozhovor s Janem Punčochářem (RTM+), viz příloha C. 138 Jan Souček – rozhovor s Janem Součkem a Michalem Filou (ČT), viz příloha F.

39 zejména ale veškerého zpravodajství. Druhá část tohoto rozpočtu se tvoří v průběhu roku podle toho, jak kreativní producenti brněnského studia předkládají na Programovou radu ČT návrhy na nové formáty pořadů a ty poté buď jsou, nebo nejsou schváleny a realizovány i v kontextu navrženého financování, viz následující odstavce.139

Mzdové náklady redakce zpravodajství v TS Brno jsou pro rok 2017 odhadovány na cca 15 500 000 Kč, náklady na externisty, tedy zejména střihače, kameramany a režiséry, se pohybují kolem částky 9 500 000 Kč. Celkově jsou tedy náklady na výrobu zpravodajství v TS Brno zhruba 25 000 000 Kč ročně. Tato suma ovšem neobsahuje položky jako je údržba objektu televizního studia, investice do technologií, náklady spojené s distribucí vysílání atd., pohonné hmoty v ní ovšem obsaženy jsou.140

Výjimečná, avšak ani zcela pravidelná není situace, kdy se finančně na výrobě některých pořadů v produkci či koprodukci ČT podílejí instituce a orgány státní správy a samospráv. „Jsou to rozsáhlejší projekty jako například Rok regionálních divadel v produkci TS Brno, kdy jsme mapovali tvorbu oblastních divadel ve třinácti krajích ČR. A tam do toho finančně vstupovaly třeba krajské a městské úřady, protože je to pro ně jistá forma propagace. Teď připravujeme podobný cyklus, který bude mapovat vinařské oblasti a kde bude financování probíhat obdobně.“ 141

Tento postup při financování výroby v ČT bývá čas od času terčem kritiky: „(…) například pořad Toulky za cechy a řemesly vznikl za podpory Ministerstva pro místní rozvoj (zmíněný pořad vznikl za podpory Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR, Ministerstva zemědělství, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a Ministerstva průmyslu a obchodu, pozn. autora). Moje otázka je, proč tedy koncesionáři platí veřejnou televizi, když výrobu pořadů v ní pak stejně dotuje stát. Takovéto pořady by snad měla ČT vyrábět automaticky. Podobný příklad je pořad Panorama, kde musí zimní střediska platit velké sumy peněz za to, aby se ve vysílání pořadu objevily jejich záběry.“ 142

139 Rozhovor s Janem Součkem a Michalem Filou (ČT), viz příloha F. 140 Rozhovor s Janem Součkem a Michalem Filou (ČT), viz příloha F. 141 Jan Souček – rozhovor s Janem Součkem a Michalem Filou (ČT), viz příloha F. 142 Rozhovor s Martinem Vašíčkem (OIK TV), viz příloha D.

Posoudit, zda je takováto kritika oprávněná, není jednoduché a záleží zejména na subjektivním výkladu pojmu veřejná služba.

6 Regionální a lokální televizní televize v ČR dnes

Určit přesný počet regionálních a zejména lokálních televizí působících v České republice není snadné. Podle celoevropské databáze MAVISE, mapující regionální i lokální vysilatele a provozované Evropskou audiovizuální observatoří, působí v České republice 11 provozovatelů regionálních a 42 provozovatelů lokálních soukromých televizí.143 Tento počet je ale hlavně u lokálních provozovatelů, jak ukazují následující řádky, značně podsazený.

Dalším zdrojem k získání přesnější představy o počtu regionálních a lokálních televizí jsou seznamy provozovatelů dostupné na webových stránkách RRTV. Ty jsou ovšem kategorizovány podle způsobu šíření signálu a nikoliv podle typu licence a z ní vyplývajícího povoleného územního rozsahu šíření televizního signálu. Například kategorie Provozovatelé televizního vysílání šířeného prostřednictvím kabelových systémů, do která spadá drtivá většina provozovatelů lokálního vysílání, tak čítá více než 480 televizních kanálů (z nichž minimálně 300 je infokanálů), provozovaných zhruba 75 subjekty (v několik případech jde o samotné samosprávy, častěji ale název provozovatele v seznamu uveden není a tak může být jejich počet mnohem vyšší) na území 404 měst a obcí. Častokrát jde ale o tentýž program šířený ve vícero kabelových rozvodech. V tomto počtu jsou obsaženi i provozovatelé regionálního a celoplošného vysílání, kteří prostřednictvím kabelových rozvodů dokrývají některé terestrickému šíření signálu špatně dostupné lokality. Existuje ovšem ale i řada lokálních provozovatelů, kteří své vysílání šíří terestricky, několik provozovatelů pak šíří svůj televizní signál prostřednictvím tzv. zvláštních přenosových systémů, tedy internetu.144

Vzhledem k tomu, že jako primární způsob šíření televizního signálu využívá většina regionálních provozovatelů pozemní vysílače, jejich reálný počet tak složité dohledat není, ačkoliv určit jej přesně by vyžadovalo, stejně jako v případě provozovatelů lokálních, projít

143 Channel listing: Czech Republic. MAVISE: Database on TV and on-demand audiovisual services and companies in Europe [online]. European Audiovisual Observatory [cit. 2017-05-12]. Dostupné z: http://mavise.obs.coe.int/channel?event=listing&query_clauses=%7B%22target_country_id%22%3A%229%22%2C%22genre_id%22%3A16%7D 144 Seznam provozovatelů vysílání. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání [online]. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, 2017 [cit. 2017-05-13]. Dostupné z: http://www.rrtv.cz/cz/static/prehledy/seznamy-provozovatelu/index.htm

42 všechny licenční smlouvy, které jsou na webu RRTV uveřejněny, a kterých je více než 500. Pro potřeby této práce tak bude autor pracovat s počty uvedenými v databázi MAVISE.

Následující podkapitoly pojednávají o praktickém fungování regionálních a lokálních televizí v České republice, uvádí jej do kontextů, které byly nastíněny v předchozích kapitolách, nastiňuje otázky vyplývající z jejich činnosti a je-li to možné, tak zároveň i hledá na tyto otázky odpovědi.

6.1 Pokrytí, produkce, obsah vysílání a personální obsazení zkoumaných regionálních a lokálních televizí

Podkapitoly 6.1.1 – 6.1.4 popisují způsob tvorby, objem a charakter a následnou podobu vysílání třech popisovaných regionálních a jedné lokální televizi. Podkapitola 6.1.5 je věnována výsledkům zjednodušené kvantitativní obsahové analýzy jednoho týdne vysílání Televize TVS. Cílem této podkapitoly je poukázat na rozdíl v charakteru regionálního zpravodajství ČT a zpravodajského / informačního servisu, který divákům předkládají regionální a lokální televize.

6.1.1 Televize TVS Na území Zlínského a části Jihomoravského a Olomouckého kraje vysílá TVS prostřednictvím pozemních vysílačů a její pokrytí dosahuje necelých 80 % rozlohy a 85 % obyvatelstva Zlínského kraje. V Jihomoravském kraji je pak terestricky šířený signál TVS možné naladit od Strážnice po Břeclavsko. Přesah vysílání do Olomouckého kraje dosahuje k Prostějovu a Přerovu, stejně jako na jih kraje Moravskoslezského. TVS šíří některé své pořady také přes satelit prostřednictvím vysílání RT.CZ a v Jihomoravském, Zlínském a Moravskoslezském kraji je součástí nabídky kabelového operátora UPC, který zprostředkovává televizní signál pro asi 20 % domácností ve zmíněných regionech.

Obrázek 1: Mapa terestrického pokrytí Televize TVS (zdroj: www.televizetvs.cz)

Televize TVS operuje ve dvou redakcích – kmenové redakci v Kunovicích na Uherskohradišťsku a v menší redakci v Kyjově. Týdně se v TVS vyrobí zhruba 65 reportáží, které jsou odvysílány ve dvaceti premiérových pořadech – magazínech jednotlivých měst a obcí. Periodicita těchto magazínů je většinou ve formě půltýdeníků o stopáži 8 – 10 minut.

Zakázková produkce TVS sestává průměrně z dvaceti až třiceti vyrobených reklamních spotů ročně a většina z nich je následně využita i ve vysílání TVS. Mezi další nepravidelnou produkci patří například kulinářské pořady Špetka Slovácka a Špetka Valašska, pořad zaměřený na mladého diváka Čekuj nebo diskuzní formát Na kafe do Cafe.

Vysílání TVS probíhá ve čtyřhodinové smyčce, kdy první půlhodina sudých hodin obsahuje magazín měst a obcí ze Zlínského kraje a první půlhodina lichých hodin zase magazíny samospráv z kraje Jihomoravského. Zbylý čas do vyplnění každé vysílací hodiny pak poskytuje prostor pro nepravidelnou redakční produkci.

Na produkci pořadů se v TVS podílí 8 redaktorů, stejně jako kameramanů a střihačů dohromady. Šest lidí se věnuje převážně obchodním aktivitám a dva zaměstnanci tvoří

44 administrativní zázemí televize, jeden člověk potom figuruje jako vedoucí produkce. Celkem se tedy na chodu TVS podílí 25 lidí, ne všichni z nich ale na plný úvazek.145

6.1.2 RTM+ Liberecká televize RTM+ šíří své vysílání primárně prostřednictvím pozemních vysílačů a její pokrytí je zhruba 95 % obyvatelstva a 90 % rozlohy Libereckého kraje. Vysílání má dále přesah na Varnsdorf v Ústeckém kraji a jižním směrem je možné ji naladit i u Prahy. V Trutnově RTM+ disponuje malým vysílačem, který zdejší lokalitu pokrývá. Stejně jako TVS má i liberecká televize své pravidelné okno ve vysílání RT.CZ.

Obrázek 2: Mapa terestrického pokrytí televize RTM+ (zdroj: www.rtmplus.cz)

V průběhu pracovního týdne se v RTM+ denně vyrábí zpravodajský pořad o délce cca 10 minut. Mimo zpravodajství produkuje televize jeden magazín s týdenní periodicitou, jeden měsíčník o aktivitách jablonecké, českolipské a liberecké nemocnici, druhý o libereckém dopravním podniku a jeden pořad investigativního rázu, výjimečně pak i dokumentární formáty.

Vysílání RTM+ probíhá v půlhodinové smyčce s premiérou každý všední den v 17:00. Jejím obsahem je zmíněný zpravodajský pořad a další vybrané pořady. Víkendové vysílání

145 Rozhovor s Janem Dudkem (TVS, ARLT), viz příloha I.

45 sestává z hodinové smyčky, vekteré jsou seřazeny veškeré zpravodajské relace uplynulého týdne.

Kromě ředitele Jana Punčocháře pracuje v RTM+ dalších 11 lidí: šéfredaktorka a dvě redaktorky, tři kameramani a střihači v jedné osobě, jeden štáb určený zejména k zakázkové výrobě, dva obchodní zástupci a jeden externí technik.146

6.1.3 Praha TV Podobně jako v případě předchozích dvou televizí je i vysílání Praha TV založeno zejména na zpravodajství, které se v průběhu dne několikrát opakuje. Vysílání jako takové ale ve smyčkách neběží a během dne má přesnější strukturu. Jeho šíření je zprostředkováno taktéž terestricky a pokrývá oblast Prahy a Středních Čech.

Obrázek 3: Mapa terestrického pokrytí televize Praha TV (zdroj: www.prahatv.eu)

Mimo zpravodajství vysílá Praha TV například pořady dokumentárního a lifestylového charakteru, diskuze a rozhovory, magazíny jednotlivých pražských městských částí

146 Rozhovor s Janem Punčochářem (RTM+), viz příloha C.

46 a středočeského kraje. Malou část pořadů, které se ve vysílání Praha TV objevují, televize nakupuje.

Obsah vysílání Praha TV vytváří 7 štábů ve dvoučlenném složení redaktor a kameraman + střihač. Celkově vyžaduje fungování pražské televize práci více než dvaceti lidí.147 148

6.1.4 OIK TV Vysílání OIK TV je šířeno primárně prostřednictvím kabelových rozvodů v České Třebové, Ústí nad Orlicí, Lanškrouně a okolních obcích. Dosah těchto kabelových rozvodů je zhruba 40 000 diváků. Více než rok televize vysílá také pomocí IPTV na stránce www.sledovaniTV.cz. Prostřednictvím satelitu je OIK TV k dispozici na kanále RT.CZ.

Vysílání OIK TV je tvořeno hodinovými smyčkami, na jejichž začátku běží patnáctiminutové zpravodajství, které má premiéru každé úterý a pátek. Zbytek smyčky je pak obměňován každý den a jeho obsahem jsou magazíny, nabídky volnočasového vyžití, dokumentární filmy nebo publicistické formáty. Zakázková produkce OIK TV je pak spíše nahodilá a jedná se zejména o natáčení televizních spotů, případně krátkých dokumentů.

Personálně tvoří OIK TV dva štáby ve stejném složení jako u dříve zmíněných televizí, jeden technik a ředitel.

6.2 Obsahová analýza vysílání Televize TVS

Pro potřeby této práce autor provedl zjednodušenou kvantitativní obsahovou analýzu jednoho týdne vysílání TVS. Kvantitativní obsahová analýza slouží k popsání média z hlediska témat, kterými se zabývá a které prezentuje svým divákům / čtenářům / posluchačům. Výhodou kvantitativní obsahové analýzy je možnost rychlého a přehledného srovnání dvou a více různých médií a jejich tematické vyhraněnosti.149

Vysílání televize TVS pak bylo zvoleno na základě charakteru její produkce, která má vlastnosti regionálních (např. pořady Magazín Zlínského kraje a Deník TVS) i lokálních (pořady

147 Rozhovor s Michalem Voráčkem (OURMEDIA), viz příloha G. 148 Praha TV: vaše metropolitní televize [online]. Praha TV, 2014- [cit. 2017-05-14]. Dostupné z: www.prahatv.eu 149 Kvantitativní obsahová analýza – definice a použití: Trampota a Vojtěchovská 2010, strany 99 – 104.

Magazín města Uherské Hradiště, Magazín města Kyjov atd.) televizních pořadů. Druhým důvodem je fakt, že televize TVS nevyrábí zpravodajství jako takové, tudíž všechny odvysílané reportáže jsou „koupené“ a lze tak na jejím příkladu dobře ilustrovat možný vliv samospráv spolufinancujících její chod.

Jako výběrový vzorek autor zvolil veškerou nezakázkovou produkci TVS v týdnu od 24. do 30. dubna 2017, jednotku měření představovala jedna reportáž. Konkrétní vzorek byl zvolen jednak z důvodu jeho aktuálnosti, a tedy i lepší dostupnosti analyzovaného materiálu,150 zároveň ve vybraném termínu neprobíhaly žádné sezónní akce a ani nedošlo k neočekávaným událostem zásadnějšího rozměru, které by měly na obsah vysílání TVS překotný vliv.

Výzkumné otázky si autor v tomto případě stanovil dvě a jejich znění je následovné:

1. Jaká témata se nejčastěji objevují ve vysílání Televize TVS a jaký je jejich podíl na celkové délce zpravodajské relace? 2. Jaké socioprofesní skupiny obyvatelstva dostávají ve vysílání TVS prostor, jaká je průměrná délka jejich výpovědi a jaký je její podíl na celkové délce zpravodajské relace?

Celkově bylo zanalyzováno 66 reportáží odvysílaných ve čtrnácti magazínech, dohromady tedy 132 minut vysílání.

V první fázi byly jednotlivé reportáže rozděleny podle svého charakteru na:

 reportáže se vstupem respondenta / čtené zprávy / obrazové zprávy  témata hard (typicky informování o blížících se nebo právě proběhlých akcích) / témata soft (typicky investiční rozhodnutí, informování o záležitostech dlouhodobějšího charakteru)

150 Zpravodajství. Televize TVS [online]. Televize TVS, 2017 [cit. 2017-05-19]. Dostupné z: http://www.televizetvs.cz/zpravodajstvi

Následně byly jednotlivé zprávy zařazovány do těchto tematické kategorií:

 politika (typicky investiční a jiná rozhodnutí samospráv a jejich tiskové konference)  školství (události přímo související se vzdělávacím systémem)  zdravotnictví (interní záležitosti a události týkající se zdravotnických zařízení)  profesionální kultura (profesionální a profesionálně organizovaná kultura)  ekologie a příroda (záležitosti jakkoliv spjaté s ochranou životního prostředí neorganizované na základě spolkové činnosti)  justice, kriminální činy  spolkový život (činnost spolků všech typů zaměření – dobročinnost, sport, kultura, volnočasové aktivity)  profesionální sport  ostatní (ve zkoumaném vzorku zejména výročí, intervence státních institucí, životní styl)

Respondenty autor rozdělil do kategorií:

 politik  spolkový činovník  vedoucí pracovník (vedoucí pracovníci soukromých subjektů i odborů samosprávy a institucí státní správy, u kterých nezáleží na politické příslušnosti)  pracovník (zaměstnanci soukromých i veřejných subjektů)  ekonomicky nečinný (zpravidla děti, studenti a důchodci)  lid (zejména respondenti v anketách, neprofesionální sportovci)  expert (nadregionálně významná osobnost ve svém oboru)

Níže předkládané výsledky analýzy nepovažuje autor vzhledem k poměrně krátkému časovému úseku vysílání, který byl předmětem zkoumání, a také vzhledem k povrchnějšímu způsobu zpracování analýzy, za určující a prezentuje je spíše s úmyslem alespoň částečně

49 ilustrovat obsah vysílání regionálních televizí. Kompletní tabulka analýzy je přílohou B této práce.

Podíl tematických kategorií na celkové délce všech reportáží 6,32% 13,75% 1,51% 18,76% 3,05%

26,55% 21,38%

0,00% 8,67%

Politika Školství Zdravotnictví Kultura Příroda a ekologie Justice a černá kronika Spolková činnost Ostatní Profesionální sport

Graf 1: Podíl reportáží v závislosti na jejich tematické kategorii na celkové délce veškerých reportáží ve vysílání Televize TVS v týdnu od 24. do 30. dubna 2017 (autor: Adam Dudek)

Nejčastěji vyskytujícím se tématem ve vysílání TVS byla profesionální kultura (28,79 % reportáží) následována informováním o spolkové činnosti (16,67 % reportáží). Tato dvě témata si rovněž připsala největší podíl na celkové délce všech odvysílaných reportáží (26,55 % resp. 21,38 %). Třetím nejčastějším tématem byla politická rozhodnutí a informování o službách poskytovaných samosprávami (13,64 % všech reportáží, 13,75 % podíl na délce všech reportáží). V menší míře pak byl zastoupen profesionální sport (9,09 % / 6,32 % reportáží), ekologie a příroda (7,58 % / 8,67 %), zdravotnictví a školství (3,03 % / 3,05 % a 1,52 % / 1,51 % všech reportáží). Ani jednou se ve vysílání neobjevilo téma justičního charakteru, kriminální činy nebo téma prvoplánově negativní.

Celková délka všech výpovědí respondentů z dané kategorie (vyjádřeno ve vteřinách) 800 700 600 500 400 300 200 100 0 Politik Spolkový Vedoucí Pracovník Lid Ekonomicky Expert činovník pracovní nečinný

Celková délka všch výpovědí respondentů z dané kategorie

Graf 2: Celková délka výpovědi všech respondentů v závislosti na jejich kategorii v reportážích Televize TVS v týdnu od 24. do 30. dubna 2017 (autor: Adam Dudek)

Nejvíce prostoru, 671 vteřin, ve vysílání dostali pracovníci, kterých se před kamerou objevilo 18. Ačkoliv spolkových činovníků se do vysílání dostalo 20, průměrná doba jejich výpovědi byla kratší a jejich promluvy tak zabraly 594 vteřin. Zhruba o minutu a dvacet sekund méně, 515 vteřin, zabraly promluvy čtrnácti politických činitelů – převážně starostů a místostarostů, případně dalších členů rad nejrůznějších samospráv. Patnáct vedoucích pracovníků dostalo prostor o celkové délce 453 vteřin. Více možností k vyjádření než experti a lid dostali před kamerou ekonomicky nečinní občané. Výpovědi šestnácti zástupců této skupiny se rozdělily do 288 vteřin vysílacího času, jejich výpovědi tedy byly průměrně kratší než u prvních čtyřech jmenovaných skupin. Expertů se ve 208 vteřinách objevilo před kamerou 7, lid byl zastoupen výpověďmi devíti občanů o celkové délce 127 vteřin.

Průměrná délka výpovědi jednoho respondenta, který se mohl objevit ve vícero reportážích, případně (což byla frekventovaná situace) vícekrát v jedné reportáži, byla 28,85 vteřiny. Výrazně pod tímto průměrem zaostali pouze zástupci lidu s průměrnou délkou promluvy

7,94 vteřiny, naopak znatelně delší čas byl poskytnut pracovníkům (37,28 vteřiny) a politikům (36,79 vteřiny).151

Navzdory všem svým rezervám a nedostatkům provedená analýza podle názoru autora potvrdila všeobecně vnímanou skutečnost, a sice že vysílání regionálních a lokálních televizí je jak svojí tematickou skladbou, tak způsobem zpracování témat a výběrem respondentů, výrazně odlišné nejen od produkce celoplošných televizí, ale i od regionální produkce ČT a poskytuje ve svém vysílání prostor i takovým socioprofesním skupinám obyvatelstva, které jsou v běžné mediální praxi přehlíženy a jejichž názory bývají marginalizovány.

Původním záměrem autora bylo srovnat výsledky výše popsané analýzy s výsledky analýz zpravodajských pořadů České televize Události a Události v regionech. Kvůli odlišnému způsobu provádění měření a zejména následné kategorizaci témat by však takovéto srovnání bylo irelevantní a nutně účelové.

6.3 Divák a sledovanost regionálních a lokálních televizí

Často diskutovaným tématem je sledovanost regionálních a lokálních televizí. Oproti většině celoplošných televizí si tyto menší subjekty nenechávají svoji sledovanost měřit TV metrovým systémem. V Česku jej zprostředkovává Asociace televizních organizací (ATO). Ten je v první řadě z pohledu takovéhoto provozovatele velmi nákladný a se snižujícím se rozsahem pokrytí dané televize se snižuje i reprezentativnost výsledků takovéhoto výzkumu. Domácností s TV metrovým zařízením je po celé republice 1850. Data z něj vyplývající by tak mohla mít smysl jen pro větší skupinu regionálních / lokálních televizí jako celek, což by ale stejně neřešilo problém v nemožnosti přesněji určit sledovanost každé dané televize.152

6.3.1 Sledovanost regionálních televizí a způsob jejího měření Na základě zmíněných důvodu se proto provozovatelé regionálních televizí sdružení pod AKTV v polovině roku 2016 rozhodli pro měření své sledovanosti za pomoci průzkumu Market

151 Tabulka kvantitativní obsahové analýzy vysílání televize TVS, viz příloha B. 152 TV výzkum - Informace o projektu: PEM IV (pro období 2013 - 2017) a jeho charakteristiky. Asociace televizních organizací [online]. Asociace televizních organizací, 2017 [cit. 2017-05-15]. Dostupné z: http://www.ato.cz/tv- vyzkum/informace-o-projektu

& Media & Lifestyle – Target Group Index (MML-TGI): Kontinuální multiklientní výzkum spotřebního chování, mediální konzumace a životního stylu, kterým je měřena například i poslechovost rádií. V Česku jej od roku 1998 realizuje agentura MEDIAN. Výzkum MML-TGI probíhá formou osobního dotazování v kombinaci s distribucí a následným sběrem dotazníků, což je v porovnání s TV metrovým měřením jeho největší slabinou. Na druhou stranu tento typ výzkumu obsahuje výrazně větší vzorek zkoumané populace.153

„Funguje to tak, že od jednoho respondenta, tedy single source, se získávají data zhruba ze čtyř základních okruhů – sociodemografie, mediální chování, spotřební chování a životní styl. Je to jeden ze zásadních zdrojů informací potřebných pro mediální plánování. Umíte totiž říct nejen to, že Mladou frontu čte X procent žen, ale taky že Mladou frontu čte mnohem víc konzumentů kolových limonád, než jiných ochucených nápojů. (…)

Sběr dat probíhá dvěma způsoby, jednak formou CAPI. Ta se používá u otázek, které jsou složitější na správnost odpovědi – sociodemografie, mediální chování, využívaní nějakých služeb. V této části jsou teď pravděpodobně umístěny i otázky na sledování regionálních televizí.

Potom výzkumník, který prováděl takovýto rozhovor, nechá v domácnosti knížku, která má přes 100 stránek, kam ta domácnost musí odpovědět asi na 700 otázek ohledně životního stylu a má na to čtrnáct dní. Teď si to zkuste představit v praxi. Průchodnost terénem je tak čím dál horší. Když jsem v MEDIANu v roce 2003 končil, tak byla hrubá návratnost 38 %. Celkem musí být takových odpovědí alespoň 15 000 za rok, aby se z toho dal vytvořit vzorek odpovídající sociologickým poměrům.

Na druhou stranu je jasné, že lidé, kteří na takovýto dotazník odpoví, jsou trošku jiní. Hlavně na to musejí mít čas a chuť. Z dlouhodobého pohledu, pro sledování vývoje trendů, je to dostačující, ale aktuální situaci a trendy už z toho podle mě člověk vyčte složitě.

153 Market & Media & Lifestyle (MML-TGI): Kontinuální multiklientní výzkum spotřebního chování, mediální konzumace a životního stylu. MEDIAN [online]. 2006- [cit. 2017-05-12]. Dostupné z: http://www.median.eu/cs/mml- tgi/

U MML-TGI se ptáte: „Dobrý den, kdy jste prosím naposledy sledoval TVS?“, kde už vliv paměťové stopy může být značný. (…) Výhoda TV metru je v tom, že tam jsou ty data prostě dané, není důvod je zpochybňovat a není potřeba nic vysvětlovat.“ 154

V souvislosti s kritikou Ondřeje Nováka na způsob prováděného výzkumu, který se odráží v charakteru respondentů, by se ovšem dalo argumentovat, že stejně „jiní“ lidé jsou ochotní ve své domácnosti neustále při sledování televize obhospodařovat TV metrové zařízení.

Průzkum probíhá čtvrtletně a výsledky z tohoto období jsou vždy průměrovány s výsledky ze čtvrtletí předcházejícího.

Ve třetím a čtvrtém kvartále roku 2016 byl průměrný týdenní zásah všech regionálních televizí sdružených pod AKTV 19,1 % populace České republiky v kategorii 12 – 79 let.155 Pro srovnání: týdenní zásah regionálních pořadů ČT byl v roce 2016 10 % populace ČR v kategorii 15+.156

Týdenní zásah jednotlivých zkoumaných regionálních televizí pak byl v případě TVS necelých 120 000 diváků, přičemž bloky TVS ve vysílání RT.CZ pak dosahují sledovanosti okolo 30 000 diváků.157 Je ale pravděpodobné, že z velké části jde o totožné diváky. Týdenní zásah liberecké RTM+ byl ještě před zveřejněním výsledků za třetí a čtvrtý kvartál 2016 69 000 diváků.158 Praha TV dosahuje denně sledovanosti až 420 000 diváků a v regionu Prahy a Středních Čech je tak častěji přijímaným médiem, než například ČRo Radiožurnál nebo Rádio Impuls.159 160

154 Rozhovor s Ondřejem Novákem (ASMEA), viz příloha H. 155 Výsledky průzkumu MML-TGI, viz příloha M. 156 Česká televize: Výroční zpráva o činnosti České televize v roce 2016; strana 106. 157 Rozhovor s Janem Dudkem (TVS, ARLT), viz příloha I. 158 Rozhovor s Janem Punčochářem (OIK TV), viz příloha C. 159 Rozhovor s Michalem Voráčkem (OURMEDIA), voz příloha G. 160 Údaje použité v tomto odstavci vycházejí z rozhovorů s jednotlivými provozovateli vybraných televizí a ne z výsledků měření jako takových. V rámci dohody provozovatelů sdružených pod AKTV totiž nelze bez souhlasu konkrétního provozovatele zveřejňovat údaje o sledovanosti jeho televize, ale „pouze“ sledovanost všech televizí sdružených pod AKTV dohromady.

6.3.2 Sledovanost lokálních televizí a způsob jejího měření Pokud je složité získat relevantní údaje o sledovanosti regionálních televizí, u lokálních je to takřka nemožné. Odchylka měření MML-TGI, která může být patrná už na úrovni některých menších krajů, by v případě lokálních televizí s velkou pravděpodobností znamenala výrazné zkreslení výsledku celého měření. Ještě méně vhodným způsobem by pro lokální televize bylo z totožného důvodu měření pomocí TV metru. Je tak na jednotlivých provozovatelích, zda mají ambice a finanční prostředky na provedení individuálních výzkumů. „Sledovanost jako taková se podle ohlasů pohybuje v řádu od 15 do 25 000 lidí, ale oficiální průzkum sledovanosti jsme nikdy nedělali, to je bohužel nad naše finanční možnosti. Obecně se tak dá říct, že sama sledovanost není až tak vysoká, je ale velmi vysoká procentuálně, a to hlavně díky velké lokálnosti našeho produktu.“ 161

Pro jakékoliv posouzení nebo srovnání však tento údaj postrádá dostatek relevance, sledovaností lokálních televizí se tedy práce dále nezabývá. Autor nevylučuje, že v Česku neexistují lokální provozovatelé, kteří zpracovanými průzkumy sledovanosti disponují, sám s nimi ovšem do styku nikdy nepřišel a problematika by vyžadovala detailnější průzkum.

6.3.3 Divák regionálních a lokálních televizí Výzkum MML-TGI je schopen vypovědět mnoho doplňujících informací zejména o charakteru diváka regionální televize, autor je však k dispozici v době psaní práce neměl a velmi pravděpodobně by se nejednalo o žádné překotné zjištění. „Podrobnou sociodemografii zpracovanou nemáme, ale nějaká data máme ještě z toho původního průzkumu od firmy SANEP, ale více méně to potvrzuje to, co by člověk intuitivně předpokládal. Jsou to zejména starší a konzervativnější lidé, kteří jsou aktivní a zajímají se o regionální dění, plus například matky na mateřské dovolené.“ 162

V odpovědi na dotaz na způsobu argumentace a zdůvodnění smysluplnosti inzerce v regionálních televizích v rámci projektu Czech Regio TV (tímto projektem se více zabývá

161 Rozhovor s Martinem Vašíčkem (OIK TV), viz příloha D. 162 Rozhovor a Janem Punčochářem (RTM+), viz Příloha C.

55 kapitola 6.6) potenciálním klientům, tento fakt potvrzuje i Ondřej Novák: „Obecně je u reklamy důležitá nejen kvantita zásahu, ale i jeho kvalita. Nemohli jsme argumentovat takovou sledovaností, jako například TV Nova, ale tím že ten, kdo se na regionální televizi dívá, se na ni dívá, protože je to aktivní člověk, který se zajímá o své okolí a chce vstřebávat informace. Málo kdo si pustí regionální televizi k žehlení. Mohli jsme tedy zaručit hlubší vstřebání informace, kterou chtěl inzerent sdělit.“ 163

6.4 Asociace sdružující regionální a lokální televize

V České republice existují dvě asociace sdružující provozovatele regionálních a lokálních televizí. Členská základna každé z nich je lehce rozdílná, ačkoliv někteří provozovatelé (TVS a RTM+) jsou členy obou asociací. Rozdílný je také důvod jejich existence, způsob fungování a přínosy, které by z členství v nich měly provozovatelům pramenit.

6.4.1 Asociace regionálních a lokálních televizí ARLT založila v roce 2012 Eva Stejskalová, která záhy z jejího vedení odstoupila, avšak ní provozovaná RT.CZ je členem dodnes.164 Cílem asociace je podle stanov Podpora vzájemné spolupráce, výměna zpravodajských příspěvků, vzdělávání moderátorů i techniků, uvádění nových technologií do praxe, výměna zkušeností v těchto oblastech.165 Činnost ARLT se soustředí na občasné pořádání konferencí a diskuzních setkání jejích členů, případně odborné veřejnosti, na kterých dochází k výměnám zkušeností a prezentaci pracovních postupů v rámci jednotlivých televizí.166 Další činností ARLT je pak snaha o komunikaci se zástupci veřejných orgánů ve věci přehodnocení financování regionálních a lokálních televizí, viz níže.

Členskou základnu a hlavní rozdíly mezi ARLT a AKTV popisuje Jan Dudek, předseda ARLT a coby ředitel TVS také člen AKTV: „Počet členů ARLT kolísá kolem čísla 10 – 12, aktuálně bylo na letošní Valné hromadě 12 zástupců stanic. (…) Stanic, které členem asociace nejsou, je mnoho. Některé jsou licencované jen pro malý kabelový kruh (obec, skupina obcí), jiné se chovají jen jako

163 Rozhovor s Ondřejem Novákem (ASMEA), viz příloha H. 164 Rozhovor s Evou Stejskalovou (RT.CZ), viz příloha E. 165 Rozhovor s Janem Dudkem (TVS, ARLT), viz příloha I. 166 Rozhovor s Janem Dudkem (TVS, ARLT), viz příloha I.

56 produkční studia (bez licence dodávají obsah držitelům licencí). To, že nejsou členy jedné nebo druhé asociace, jim samozřejmě v činnosti nebrání, ale myslím, že členská základna především ARLT, která je například oproti AKTV více otevřená novým příchozím, časem mírně poroste. (…) ARLT nemá ve svých stanovách žádný limit, a proto se jejím členem vedle větších regionálních provozovatelů může stát např. obecní televize s dosahem 500 domácností. Naproti tomu AKTV sdružuje televize krajské, jejichž počet je (bude) v jisté chvíli konečný.“ 167

Omezením v souvislejší činnosti ARLT je její značně nesourodá základna a neexistence samostatného managementu asociace. „Myslela jsem, že v jednotě bude síla právě pro takovéto vyjednávání. Ale už na první ustavující valné hromadě jsem zjistila, že fungování té asociace vůbec neodpovídá tomu, co jsem od toho čekala a vlastně se mi to zhnusilo tak, že jsem se hned vzdala funkce. Tak jsem se rozhodla, že se budu raději soustředit na vlastní projekt.“ 168 „Veškerá aktivita je dobrovolná a leží z větší části jen na iniciativě předsedy. Proto lze říct, že jde spíš o práci vykonávanou v časových intervalech, nikoliv soustavnou a každodenní. ARLT nemá žádný výkonný aparát, žádné administrativní zázemí. Pokud je třeba, plní tuto roli firemní sekretariát předsedy (tedy TVS), případně advokátní kancelář AKN ve věcech právních.“ 169

Důležitým milníkem historie asociace bylo v roce 2016 podepsání memoranda o spolupráci se Svazem měst a obcí. „SMO (Svaz měst a obcí, pozn. autora) je z hlediska ARLT nejlogičtější partner, a to jak z hlediska hlavní činnosti jeho členů (samosprávy na všech úrovních využívají komunikaci prostřednictvím regionálních televizí v největší míře), tak i pro možnost pomoci při jednání na úrovní institucí s národní působností.“ 170 „Myslím, že musí být jednou ze snah Svazu měst a obcí ČR upozornit zodpovědné rezorty, především zástupce Ministerstva kultury a Ministerstva pro místní rozvoj, aby se tímto tématem začali konečně zabývat.“ 171

167 Rozhovor s Janem Dudkem (TVS, ARLT), viz příloha I. 168 Rozhovor s Evou Stejskalovou (RT.CZ), viz příloha E. 169 Rozhovor s Janem Dudkem (TVS, ARLT), viz příloha I. 170 Rozhovor s Janem Dudkem (TVS, ARLT), viz příloha I. 171 Rozhovor s Františkem Luklem (SMO), viz příloha L.

Zmíněné memorandum je přílohou A této práce, více spolupráci ARLT a SMO přibližuje kapitola 6.8.

6.4.2 Asociace krajských televizí Existence a činnost AKTV má pro její členy v tuto chvíli o poznání praktičtější dopad. Jejím zakladatelem a současným předsedou je provozovatel jihočeské JTV a západočeské TV ZAK Alois Valtr (jeho vyjádření se autorovi bohužel získat nepodařilo). AKTV má 11 členů, kterými jsou subjekty provozující regionální televizní vysílání ve všech krajích ČR vyjma kraje Ústeckého (Praha TV operuje v Praze a Středních Čechách, televize V1 současně v Pardubickém a Královehradeckém kraji).

„Fungování AKTV má pro nás mnohem větší praktický dopad. Například společná zastřešující smlouva s Ochranným svazem autorským, měření sledovanosti prostřednictvím agentury MEDIAN, kolektivní přítomnost v Multiplexu 4,172 což mi dává větší jistotu, že mě tady nenahradí někdo, kdo bude ochotný a schopný platit provozovateli tohoto multiplexu (Digital Broadcasting s.r.o., pozn. autora) víc, než já. (...) Pokud získávám nějaké peníze z jiných televizí, (tzn. od klientů z jednotlivých regionů, kteří inzerují prostřednictvím lokálních nebo regionálních televizí celoplošně, pozn. autora) byť jich zatím moc nebylo, tak je to přes AKTV, ne přes ARLT.“ 173

Stejně jako v případě ARLT je ale také aktivita AKTV limitována časovými možnostmi jejích členů a zejména pak jejího předsedy. „Problém každé skupiny lidí je v tom, že její fungování odpovídá tomu, kolik energie a času jsou jí jednotliví členové ochotní věnovat. Nedá se totiž sedět na dvou židlích. Co cítíme a snažíme se prosazovat, je v ideálním případě vznik profesionálního managementu, na který se složíme a který bude v tomto principu nezávislý.“ 174

O poznání kritičtěji se nejen k fungování AKTV, ale ke spolupráci regionálních televizí obecně, vyjadřuje Ondřej Novák: „Největší problém Czech Regio TV a konec konců i Asociace

172 Multiplex 4 je regionálně odpojitelná distribuční síť terestrického signálu provozovaná firmou Digital Broadcasting s.r.o. Představitelé AKTV aktuálně jednají s jejím vedením o možných výhodnějších společných smluvních a platebních podmínkách aplikovatelných za situace, kdy by prostřednictvím této sítě vysílali všichni členové asociace. 173 Rozhovor s Janem Punčochářem (RTM+), viz příloha C. 174 Rozhovor s Janem Punčochářem (RTM+), viz příloha C.

58 krajských televizí je v tom, že tyto větší televize se v ničem pořád nedobraly ani k elementární spolupráci. Nevyměňují si formáty, a když už, tak maximálně dvě z nich mezi sebou. Když si otevřete jejich webové stránky, tak absolutně nikde nenajdete žádné pojítko, kterým by na sebe tyto televize vzájemně odkazovaly. Nemají žádný pořad, který by šel přes celou síť.“ 175

Například Martin Vašíček je jedním ze zastánců spojení obou asociací do jedné, která by v ideálním případě zastřešovala všechny provozovatele regionálního a lokálního televizního vysílání, řídil by ji nezávislý management a v jejím vedení by byli zástupci obou skupin. „To ale naráží na mezilidské vztahy a na to, že jednotliví provozovatelé si vzájemně nejsou schopní vymezit pole působnosti, na kterém budou umět spolupracovat a dohodnout se, i když osobně si třeba nejsou tak blízcí. Ale je to základ, nejdříve začít u sebe, sjednotit se. Pak teprve můžeme vystupovat s nějakými požadavky.“ 176

6.5 Regionalnitelevize.cz

Důvodem vzniku RT.CZ byla v roce 2012 digitalizace televizního vysílání na Valašsku. Profil místní krajiny zapříčiňuje na mnoha místech regionu špatnou dostupnost televizního signálu či jeho naprostou absenci. Jediným řešením pro lokální TV Beskyd, která v regionu působila, tak byl přechod na jiný než terestrický způsob distribuce vysílání. V té době přišla Eva Stejskalová s ambiciózním řešením vybudování celoplošné distribuční platformy pro regionální a lokální vysilatele z celého území České republiky.177 Regionalnitelvize.cz, jak její název napovídá, tak začínala jako internetová televize šířící obsah různých regionálních a lokálních televizí. V současnosti je RT.CZ kromě internetu šířena také pomocí satelitu a pozemních vysílačů.178

Většina obsahu vysílání RT.CZ sestává příspěvků jednotlivých televizí, z 10 – 20 % jde o produkci vlastní. Celkem do vysílání RT.CZ přispívá asi 70 štábů. „Struktura našeho vysílání je celkem pevně daná podle konkrétních regionů. V těchto regionálních blocích pak mají svůj prostor

175 Rozhovor s Ondřejem Novákem (ASMEA), viz příloha H. 176 Rozhovor s Martinem Vašíčkem (OIK TV), viz příloha D. 177 Rozhovor s Evou Stejskalovou (RT.CZ), viz příloha E. 178 Regionalnitelevize.cz [online]. 2017 [cit. 2017-05-15]. Dostupné z: www.regionalnitelevize.cz

59 pravidelní dodavatelé, a jeho další část je zaplněna příspěvky dalších dodavatelů, kteří vysílají například týdně, měsíčně atd.“ 179

Za možnost distribuovat svůj obsah na kanálu RT.CZ jednotlivé televize platí, ve vysílání je jim však ponechán čas k umístění vlastní reklamy. Dále je chod televize financován z další inzerce a ze zakázek orgánů státní správy a samospráv na výrobu i vysílání nejrůznějších produktů. Náklady na distribuci vysílání pak činí asi 90 % všech výdajů RT.CZ.

Od začátku roku 2016 je sledovanost RT.CZ zjišťována pomocí TV metrového měření. Zásah vysílání RT.CZ v prosinci 2016 byl cca 403 000 diváků. Tento typ měření má navíc velký vliv na získávání klientů z řad celostátních inzerentů. „Není to nic zásadního, měsíčně třeba 30 000 – 40 000 Kč, ale má to vzrůstající tendenci. Investovali jsme do toho za minulý rok skoro půl milionu korun, což se začíná úročit teprve teď. Pokud ale chcete dosáhnout na peníze od reklamních a mediálních agentur, tak je to jediná cesta, drtivá většina z nich totiž respektuje jen tento způsob měření.“ 180

Zřejmě největší slabinou RT.CZ je kolísavá kvalita příspěvků jednotlivých televizí. „Nějaké síto samozřejmě je, máme určeno, co ještě můžeme pustit a co už ne. Ale ono je to těžké, protože i ti tradiční partneři čas od času pošlou nekvalitní příspěvek. Bojujeme proti tomu, komunikujeme s dodavateli, ale občas se to stane, to se nedá nic dělat. Konec konců i ČT občas udělá botu.“ 181

Budoucnost ale podle Stejskalové platforma RT.CZ má. „Přijde druhá vlna digitalizace, což zejména menším subjektům ztíží situaci a někteří možná nebudou mít kde vysílat. Zatímco náš kanál se jim věnuje, nabízí jim prostor, což z nás zřejmě udělá ještě zajímavější distribuční platformu.“ 182

Jistou hrozbou by však mohlo být eventuální spuštění nového kanálu ČT s regionální tématikou, v tomto ohledu ale Eva Stejskalová zdůrazňuje právě rozdílný přístup ke

179 Rozhovor s Evou Stejskalovou (RT.CZ), viz příloha E. 180 Rozhovor s Evou Stejskalovou (RT.CZ), viz příloha E. 181 Rozhovor s Evou Stejskalovou (RT.CZ), viz příloha E. 182 Rozhovor s Evou Stejskalovou (RT.CZ), viz příloha E.

60 zpracovávání zpravodajství, které má úrovni regionálních a lokálních televizí mnohem pozitivnější vyznění.183

6.6 Czech Regio TV

Projekt Czech Regio TV vznikl ve spolupráci Aloise Valtra a Ondřeje Nováka v roce 2012184 a na základě jejich osobních neshod později také částečně ustal. Jeho primárním cílem bylo spojit regionální televize do obchodní struktury s celoplošným pokrytím, což by jim umožňovalo nabízet inzertní prostor národním klientům. Ve smyslu obchodního zastoupení a prodeje inzertního prostoru fungovalo Czech Regio TV aktivně do roku 2014.

„Objektivní fakt je, že z celonárodní reklamy, kterou jsme prostřednictvím tohoto projektu dohodli, si každá ze zapojených televizí přišla na nějaké peníze v řádech spíše stovek tisíc než desítek tisíc korun. Jestli to je moc nebo málo hodnotit nechci. (…) Škála inzerentů byla celkem rozmanitá, takže to podle mě nějak fungovalo a fungovalo i nějaké PR, ať už mojí účastí na různých konferencích, kde jsem o tom mluvil, nebo skrz články v odborném tisku. (…) Všechno už si nepamatuji, ale z finančních institucí si vzpomínám na Modrou Pyramidu, Raiffeisen, namátkou si vzpomenu ještě na E.ON, LAMA mobile.“ 185

Argumentace, která byla pro oslovení celostátních inzerentů zvolena, byla z části vysvětlena již v předchozí kapitole. Nejzajímavějším prvkem takovéto inzertní platformy je však možnost jejího regionálního odpojování, kterou jiná televize poskytnout nemůže: „Například zástupci Raiffeisen stavební spořitelny, jejíž kampaň spočívala v tom, že se točily krátké pořady o jejich jednotlivých pobočkách v konkrétních městech a to marketingové sdělení všude vypadalo trochu jinak, byť pro jednu firmu, nám pak zpětně říkali, že zafungovala právě tato blízkost lidem a diverzifikace kampaně.“ 186 To s sebou ovšem zákonitě nese i další problémy: „Když jsem obchodoval v Czech Regio TV, největší problém vždycky byl klientovi vysvětlit, že tato síť je síť, i když to vlastně síť není. Mimo jiné proto, že každý z jejích segmentů má jiného majitele, který svoji

183 Rozhovor s Evou Stejskalovou (RT.CZ), viz příloha E. 184 Rozhovor s Ondřejem Novákem (AMSEA), viz příloha H. 185 Rozhovor s Ondřejem Novákem (AMSEA), viz příloha H. 186 Rozhovor s Ondřejem Novákem (AMSEA), viz příloha H.

61 televizi zakládal z úplně jiných důvodů a z jiných důvodů ji provozuje a každý z nich má jiné představy a očekávání. Hlavně je ale ten produkt velmi heterogenní obsahově, protože jediná věc, kterou mají tyto televize společné, je ta, že dodávají nějakým způsobem zpravodajský servis z toho konkrétního regionu. Zbytek vysílání se ale liší od televize k televizi.“ 187

Podobný obchodní formát, ovšem oproštěný od problému vyvstávajících z tříštění vlastnictví jednotlivých prvků sítě, dnes zřejmě využívá švédská komerční televize TV4, o které byla řeč v kapitole 4.4.2. Distribuce televizního vysílání prostřednictvím vícero regionálních multiplexů totiž dává jejímu provozovateli možnost oslovit jak národní, tak regionální inzerenty, což umožňuje „prodat jeden vysílací čas vícekrát“. Udržování takovéto sítě je nicméně finančně náročnější. Všeobecně jde ale například v odvětví marketingu o princip, kterým se v poslední době ubírá čím dál více médií. „Když si vezmete Seznam.cz na začátku a teď, tak už je velmi „regionalizovaný“ a nabízí zejména po obchodní stránce do detailu propracovanou regionální síť s cílením na každé město.“ 188

6.7 Financování regionálních a lokálních televizí a jejich politická (ne)závislost

Ekonomická stránka subjektů provozujících regionální a lokální televizní vysílání, speciálně její příjmová část, je pravděpodobně nejpalčivějším tématem celé této práce. Na vybraných příkladech bude tento systém nejdříve popsán a rozebrán z pohledu jednotlivých respondentů.

6.7.1 Financování regionálních a lokálních televizí Činnost OIK TV je v této chvíli plně závislá na smlouvách se třemi samosprávami (Ústi nad Orlicí, Lanškroun a Česká Třebová) a na finančních tocích z nich plynoucích. Ty činí asi 90 % veškerých příjmů televize, zbylých 10 % jsou výnosy z vysílání reklamy a zakázkové výroby.189 Situace v popisovaných regionálních televizích tak jednostranná není. Na tržbách Praha TV se samosprávy, například Hlavní město Praha, Středočeský kraj a jednotlivé městské části, podílí

187 Rozhovor s Ondřejem Novákem (AMSEA), viz příloha H. 188 Rozhovor s Michalem Voráčkem (OURMEDIA), viz příloha G. 189 Rozhovor s Martinem Vašíčkem (OIK TV), viz příloha D.

62 zhruba z 60 %.190 Liberecká RTM+ má v řadách smluvních partnerů samospráv 12, jejichž příspěvky dávají dohromady cca 50 % příjmů televize. Dalších 25 % televize získává na základě poskytování inzerce a zbylou čtvrtinu rozpočtu naplňuje zakázkovou výrobou.191 Počet samospráv nakupujících mediální služby v TVS převyšuje 20 a za tímto typem transakcí jde asi 54 % příjmů TVS.192

6.7.2 Vliv samospráv na obsah vysílání regionálních a lokálních televizí Lze předpokládat, že v případě dalších provozovatelů situace výrazně odlišná nebude. Je proto otázkou zda, a pokud ano, tak do jaké míry je nezávislost a objektivita vysílání regionálních a lokálních televizí politickou reprezentací negativně ovlivňována. Na otázku, zda v komunikaci se samosprávami narážejí provozovatelé na požadavky, které se neslučují s jejich povinnostmi coby licencovaných provozovatelů vysílání a zda jsou schopni udržet si nezávislost, odpovídají sami provozovatelé následovně: „Musím říct, že stoprocentně. Souvisí to už se vznikem televize, kdy ji dělali v podstatě amatéři, které by to zřejmě přestalo bavit, kdyby jim někdo diktoval, co mají točit. Sem tam samozřejmě přijde žádost, ať už od některého z měst, nebo jiného ze subjektů, jaké téma by chtěli zpracovat. V rámci zákonných mezí se snažíme každému vyjít vstříc tak, aby byl náš program pestrý a divácky atraktivní.“ 193

„Z těch mnoha smluv, které se samosprávami máme, to bylo za celou historii opravdu jen několik pokusů. Ty ale vyplývaly spíš z fatální neznalosti mediálního prostředí některých zvolených politiků v regionu. Myslím, že se nám podařilo za dobu naši existence eliminovat neakceptovatelné požadavky na minimum blížící se nule. V našem vysílání se vyskytuje minimum politických stanovisek. Objevují-li se tam političtí činitelé, v drtivé většině případů to vychází z titulu jejich funkce coby představitelů samospráv, nikoliv z titulu jejich politické příslušnosti.“ 194

„S některými samosprávami máme dohodu, která má dopady do zpravodajství, ale obecně se snažíme přímo zpravodajství neobchodovat. Snažíme se klientům vysvětlovat, že pokud děláme

190 Rozhovor s Michalem Voráčkem (OURMEDIA), viz příloha G. 191 Rozhovor s Janem Punčochářem (RTM+), viz příloha C. 192 Rozhovor s Janem Dudkem (TVS, ARLT), viz příloha I. 193 Rozhovor s Martinem Vašíčkem (OIK TV), viz příloha D. 194 Rozhovor s Janem Dudkem (TVS, ARLT), viz příloha I.

63 zpravodajství, nemůže to být prvoplánové PR, což klienti respektují. Výstup je ale v intencích regionálních televizí, tzn. víc pro-systémový, víc pozitivní. Určitě bych netvrdil, že děláme nezávislou investigativní žurnalistiku. (…) Já mám výhodu v tom, že dost z místních politiků mě zná ještě z TV Prima a tím pádem mě považují za seriózního partnera, takže si dost věcí nechají vysvětlit. V praxi to pak znamená, že si sice mohou objednat téma, které chtějí zpracovat, ale jak to uděláme, už si určíme sami. Samozřejmě ho nezpracujeme tak, abychom je naštvali, ale ani tak, abychom naštvali někoho jiného. Většinou jde o informování o rozhodnutích různých zastupitelstev a o tom, co se bude dít. Kdyby za mnou někdo přišel a chtěl, ať natočíme něco o tom, že pan XY je hajzl, tak se asi nedohodneme. Vždycky hned na začátku všem vysvětluju, že zaprvé existuje zákon o rozhlasovém a televizním vyslání, kterým já se musím řídit, a za druhé že jednostranně vyznívající komunikace není z pohledu PR nejšťastnější.“ 195

Z výše citovaného je patrné, že přímý či nepřímý vliv mají samosprávy na fungování regionálních televizí zejména při selekci témat, které se do jejich vysílání dostanou, a jde tedy o jistou formu předpojatosti. Podle Trampotova dělení předpojatosti by se tento fenomén v teoretické rovině nejvíce blížil tzv. Nezáměrné předpojatosti.196 Ona „nezáměrnost“ je ale v tomto případě velmi diskutabilní. „Novinář, ačkoliv neexistuje nezávislý novinář, bude asi těžko upozorňovat na nějaké nekalosti na radnici, která je jedním z hlavních partnerů jeho zaměstnavatele.“ 197

6.7.3 Kontrola vysílání regionálních a lokálních televizí Vysílání všech provozovatelů je pravidelně kontrolováno pracovníky Oddělení analýz televizního vysílání RRTV. Kontrola menších subjektů však z kapacitních důvodů není příliš frekventovaná. Celý systém kontroly popisuje vedoucí tohoto oddělení Vilma Hušková: „Systém je nastavený tak, že pravidelně se nejčastěji monitorují televize, kde je největší divácký zásah, to znamená i největší společenský dopad případného deliktu.

195 Rozhovor s Janem Punčochářem (RTM+), viz příloha C. 196 Trampota 2006, strana 150 197 Rozhovor s Evou Stejskalovou (RT.CZ), viz příloha E.

Druhý typ monitoringu se provádí na základě diváckých podnětů, kterých Rada dostává přes tisíc ročně a všechny je musíme analyticky zpracovat a vyhodnotit. Odhaduji, že tak 95 % těchto stížností je opět na celoplošné televize.

Třetí kategorie monitoringu je tzv. monitoring s analytickým cílem, kdy se soustředíme na konkrétní oblast vysílání. Typicky je to třeba korektnost vysílání před volbami, kdy se například měsíc před volbami zaměříme na zpravodajství a publicistiku a hodnotíme dodržování zásad objektivity a vyváženosti, ale už nás nezajímá třeba skrytá reklama.

A právě tento typ monitoringu i v tomto konkrétním případě je pro regionální televize nejtypičtější, hlavně pokud jde o volby do krajských nebo obecních zastupitelstev, kde je zájem ze strany regionálních médií poměrně velký. Z kapacitních důvodů ale nemůžeme monitorovat všechny takovéto televize, takže s předstihem vybere Rada na základě naší metodiky a návrhu třeba 10 televizí, které se potom zmonitorují spolu s těmi celostátními. (…)

Regionální televize se ale monitorují i prostřednictvím toho pravidelného, namátkového monitoringu a zpravidla si vybereme tak dva dny, které se kompletně zmonitorují. V tuto chvíli a při tom, jak máme systém nastaven, se ale na konkrétní regionální televizi dostane jednou za tři až čtyři roky, pokud není odhalen nějaký závažnější problém.

Probíhá to potom tak, že od konkrétního provozovatele si vyžádáme kompletní záznam vysílání, většinou teda z těch dvou námi stanovených dnů. (…) Potom analytik tento záznam velice detailně a komplexně „rozpitvá“, vytvoří jeho přepis a soustředí se na všechny zákonné aspekty vysílání, dojde se k nějakému závěru, na základě kterého Rada dále postupuje. (…)

Vůbec největším rizikem je, když je provozovatelem vysílání samotné město. Tohle se snažíme podchytit už při licenčním řízení, kdy náš odbor pro žadatele připravuje otázky, ve kterých nás zajímá systém redakční kontroly, aby nedocházelo ke ztrátě neutrality toho média. Zejména ty opravdu lokální žadatele taková otázka často zaskočí a snaží se z ní nějak vybruslit. Ale jak jsem říkala, pokud splní všechny zákonné nároky, tak jim stejně tu licenci dáme. Nemůžeme předjímat, že například pan Homolka nebude dostatečným korektivem, které objektivitu zajistí. Pro nás to

65 může být maximálně signálem, abychom si na takovou televizi dali pozor, pokud nás jejich odpověď zcela neuspokojí.

Týká se to i regionálních provozovatelů, právnických osob, kteří v žádosti o licenci uvedou, že budou financování z rozpočtu samospráv. Postup je obdobný, opět s nimi o tom diskutujeme, ale neudělit licenci jim kvůli tomu nemůžeme.“ 198

Vzhledem ke způsobu provádění monitoringu regionálních a lokálních televizí je výše zmíněný typ zaujetí pro pracovníky Oddělení analýz v rámci pravidelné kontroly téměř neidentifikovatelný.

Pokud se na situaci opět podíváme z pohledu teorie, média sehrávají výraznou roli ve veřejné volbě. V ideálním případě by média měla fungovat jako zprostředkovatel dialogu mezi jednotlivými zájmovými skupinami (a pravděpodobně proto je Hamerníková v publikaci explicitně neuvádí), v zájmu zachování své existence se však regionální a lokální televize alespoň dočasně stávají jednou ze zájmových skupin veřejné volby. Dle klasifikace uvedené Hamerníkovou by se daly označit za skupiny podpůrné, svůj cíl prosazující využitím informací a formou expertní činnosti.199

6.8 Vztah státu s regionálními a lokálními televizemi a jejich veřejná služba

Provozovatelé regionálních a lokálních televizí zastávají názor, že obsah vysílání, které divákům předkládají, supluje na regionální a lokální úrovni funkci veřejnoprávního média. Z oslovených respondentů se v tomto smyslu vyjádřili Martin Vašíček, Jan Punčochář, Jan Dudek, Eva Stejskalová, Vilma Hušková, Petr Kozák a František Lukl.

Někteří z provozovatelů pak v této souvislosti vznášejí požadavek na to, aby byla činnost regionálních a lokálních televizí spolufinancována ze státního rozpočtu nebo jiných veřejných zdrojů, čímž by se teoreticky zároveň vymýtil problém zaujatosti regionálních a lokálních televizí

198 Rozhovor s Vilmou Huškovou (RRTV), viz příloha J. 199 Hamerníková a Maaytová 2010, strana 36

66 popsaný v předešlé kapitole. Každý z provozovatelů si však tento systém financování představuje trochu jinak.

6.8.1 Názory na veřejnou / státní podporu regionálních a lokálních televizí Eva Stejskalová vidí řešení ve využití existence ARLT: „(…) Existuje přece Asociace regionálních a lokálních televizí, která by mohla být příjemcem části koncesionářských poplatků a následně by je přerozdělovala, jako například OSA, mezi televize na základě toho, jaké území pokrývají, kolika štáby atd. A takto by mohla vzniknout stabilní síť regionálních televizí, která by tento servis dokázala dělat kvalitně, technicky i obsahově, a hlavně by měla alespoň částečně zajištěnou existenci.“ 200

Ještě dále v úvahách zachází Martin Vašíček: „Řešením by podle mě bylo vyčlenit nějaký objem peněz, ať už z rozpočtu Ministerstva kultury, Ministerstva pro místní rozvoj, nebo koncesionářských poplatků, který by se následně mezi lokální provozovatele rozděloval úměrně jejich pokrytí a počtu diváků, které obsluhují. V první chvíli by na takovýto příspěvek měly mít nárok již fungující televize, ale v daných obdobích, řekněme každých 5 let, by se vypisovalo výběrové řízení na dodávku lokálního zpravodajského obsahu z konkrétního území, do které by se mohly lokální televize přihlásit.

Podobným způsobem by to fungovalo i u regionálních televizí ale s tím rozdílem, že rozsah vysílání a územního pokrytí by byl předem stanoven zákonem. Například že v Jihočeském kraji regionální zpravodajství zajišťuje televize X a od státu na to dostane Y peněz. Ani regionální zpravodajství totiž dnes ČT není schopna obsáhnout v takové míře, jako například ORF v Rakousku.

Určitě by se ale oba tyto modely měly v první chvíli postavit na již fungujících televizích, protože ty v tom regionu už působí a ví, jak takovéto zpravodajství funguje a fungovat má.“ 201

Jednodušší variantu státní podpory pak předkládají Janové Dudek a Punčochář: „Ze všech možných variant mi přijde nejjednodušší využít právě „spojení“ se Svazem měst a obcí, který by mohl dosáhnout na nějaký konkrétní objem peněz z rozpočtu MMR a následně ve spolupráci

200 Rozhovor s Evou Stejskalovou (RT.CZ), viz příloha E. 201 Rozhovor s Martinem Vašíčkem (OIK TV), viz příloha D.

67 s oběma asociacemi jej distribuovat do regionů. Druhou možností je financování konkrétního díla nebo regionálního zpravodajského pořadu, jehož jednoduchá teoretická verze existuje už dva roky.“ 202 „(…) dovedu si představit, že by Ministerstvo kultury nebo Ministerstvo pro místní rozvoj tendrovalo službu, do které by se vysílatelé mohli za splnění nějakých podmínek přihlásit. Takový kanál by ale musel být označen jako „Zprávy financované Českou republikou – tudíž od nich nečekejte totéž, co od zpráv ČT.“ Jako provozovateli by se mi to líbilo, jako mediálně a ekonomicky vzdělaný člověk v tom vidím spíše úskalí.“ 203

Petr Kozák v případné podpoře také cítí spíše rizika a poukazuje i na již zmíněnou neschopnost systémovější spolupráce provozovatelů regionálních a lokálních televizí: „Problém je totiž i v tom, že subjekty, které s tímto návrhem přišly, nebyly schopné kvalifikovaně založit a vést svoji asociaci tak, aby mohla být samoregulátorem a aby byla stabilní. Otázka je, jestli chybí finance, nebo se tyto menší subjekty prostě nejsou schopny domluvit.“ 204

Opačný názor pak zastávají Ondřej Novák a Jan Souček, podle kterého dnes Česká televize svojí produkcí poskytuje dostatečný zpravodajský servis i na úrovni regionů: „(…) pokud ČT pokrývá ta teritoria způsobem, jakým je dnes pokrývá, tak potom z mého pohledu nezbývá, pokud by tam chtěli provozovatelé provozovat ta média, než aby si našli jiný klíč pro jejich financování, než je nárokovat si peníze od místních samospráv, nebo krajských samospráv.“ 205

Ondřej Novák situaci hodnotí následovně: „Jejich provozovatelé (regionálních a lokálních televizí, pozn. autora) se pořád domnívají, že když poskytují službu v regionech, tak jsou na tom jinak, než ostatní televize, což je otázka, ale já si to nemyslím. To, že působí v regionu, je jejich byznys rozhodnutí, stejně jako u provozovatelů celoplošných televizí působit na národní úrovni (…)

Provozovatelé těchto televizí se na to musejí dívat realističtěji, globálněji. Někdy před čtyřmi lety mi na jedné velmi renomované mediální konferenci řekl jeden z ředitelů největší skupiny mediálních agentur v zemi veřejně do očí, že regionální televize vysílají pro srnky a že se na to dívají

202 Rozhovor s Janem Dudkem (TVS, ARLT), viz příloha I. 203 Rozhovor s Janem Punčochářem (RTM+), viz příloha C. 204 Rozhovor s Petrem Kozákem (RRTV), viz příloha K. 205 Jan Souček – rozhovor s Janem Součkem a Michalem Filou (ČT), viz příloha F.

68 jenom sociálně slabší občané a důchodci. Pokud je vidění toho centra takto pokřivené, tak úplně stejně je pokřivené vidění těch regionálních stanic, které se na to dívají zase jen ze své pozice. Že tady dělají tu úžasnou službu, a že tady se na to lidi dívají a jsou jim blízko, peněz je málo a v jejich očích to pak vlastně evokuje myšlenku, že to už je nějaký jiný byznys. To samozřejmě přeháním ale podstata je stejná. (…) Kdyby měl stát regionálním televizím přispívat, protože plní nějakou informační funkci, a teď řekněme, že plní, tak by ze stejného důvodu měl přispívat Deníku, regionálním rádiím, regionálním webům. Protože všechny tyto média plní tutéž funkci. Což je ale nesmysl, protože z volného tržního prostředí by se stal státní mediální byznys.“ 206

Zde se dá ovšem namítat, že síť regionálních stanic ČRo je v této chvíli mnohem strukturovanější než regionální síť ČT a nelze tedy v tomto ohledu objektivně rozhlas a televizi takto srovnávat, a že omezení pramenící z tiskového zákona ve věci regulace politické reklamy a regulace reklamy jako takové není zdaleka tak restriktivní, jako v případě vysílání televizního a rozhlasového. Další zásadním rozdílem je obsah vysílání regionálních rádií a televizí, protože zatímco největší náklady televizí jsou spojeny právě s výrobou obsahu, obsah vysílání komerčního rádia je z drtivé většiny převzatý a výdaje s ním spojené jsou oproti televizi minimální.

Ondřej Novák ovšem pokračuje: „Pokud by se ale stát pro takovýto krok rozhodl, tak já jako daňový poplatník nebo koncesionář chci mít právo zasahovat do chodu takovéhoto subjektu, tak jako je to umožněno alespoň v nějaké míře dnes v případě ČT a Českého rozhlasu. A jak by tento systém fungoval prakticky? Bude každý dostávat nárokovou dotaci? Jak se určí, kdo je ten každý, jak se definuje regionalita? Srovnejte si to třeba se vstupem nějaké společnosti na burzu. Aby někdo měl zájem investovat, tak se taková firma vlastně musí svléct do naha, ukázat jak hospodaří, jak je vedena, atd. Totéž platí i pro ČT, kde její ředitel musí veškeré kroky vysvětlovat, zdůvodňovat, obhajovat. Pokud by teda stát měl přispívat na fungování regionálních televizí, tak bych taky vyžadoval, aby byly zveřejněny všechny tyto informace. A nevím, jestli toto je sen všech vlastníků regionálních televizí.

206 Rozhovor s Ondřejem Novákem (AMSEA), viz příloha H.

Ještě s tím souvisí jedna věc. Pokud chcete změnit systém rozložení moci, jiným způsobem volby prezidenta například, čistě teoreticky byste měl změnit i spoustu jiných věcí v základním předpisu, v tomto případě v ústavě. V té chvíli totiž získává prezident zcela jiný základ pro výkon své funkce. Že v České republice se toto nestalo, je věc druhá. Úplně stejná věc by nastala, pokud byste začal regionální média financovat ze státního rozpočtu, koncesionářských poplatků. Musel byste zcela redefinovat fungování mediálního prostoru. Pokud teda vezmete ČT část koncesionářských poplatků, nějak to ovlivní, omezí, její fungování. A kdo rozhodne jak? Privatizujete kanál ČT2, omezíte jí vlastní tvorbu? Takže nejen, že je to z mého pohledu filosoficky špatně, ale i prakticky je to téměř neřešitelné.“ 207

Pragmatický pohled na celou věc potom předkládá Michal Voráček: „Otázka je, co to znamená regulace a podpora, může mít řadu totiž forem a taky je důležité, jaká by po ní byla poptávka. Jestli společenská, politická, a jestli se na to někdo bude dívat, nebo jsou to vyhozené peníze, což je ale spíše podnikatelský pohled daňového poplatníka na nakládání státu s veřejnými financemi. Z pohledu státu, kdyby se to dalo nějakým způsobem usměrňovat, tak by asi podpora být měla. Přes Ministerstvo pro místní rozvoj a další blízka ministerstva podpora existuje, například formou podpory tuzemského cestovního ruchu. Ale jak jsem říkal, není to systematické a mělo by to být koncepčnější a s výhledem na delší časové období. (…)

Dnes je to řešeno prostřednictvím smluvních vztahů televizí se samosprávami, což jsou de facto taky státní peníze. Já bych preferoval, aby rostla hodnota prostředků vkládaných do regionálních televizí prostřednictvím měst a krajů, za protihodnotu obsahu, protože to je oboustranně prospěšná spolupráce. Ve většině případů to tak dnes i funguje a připadá mi to jako nejlogičtější cesta. (…)

Bylo by to (státní nebo veřejné financování regionálních a lokálních televizí, pozn. autora) asi čistší z hlediska regionálních zájmů, kde se vazby na financování těchto médií mohou projevit. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání to ale kontroluje, takže v těch televizích si skutečně nemůžete

207 Rozhovor s Ondřejem Novákem (AMSEA), viz příloha H.

70 dělat, co chcete, ve zpravodajství musí existovat nějaká vyváženost a objektivita. Takže legislativně tento problém ošetřený je. Jak to funguje v praxi, je věc druhá.“ 208

Předseda svazu města a obcí František Lukl je taktéž zastáncem státní podpory regionálních a lokálních televizí, konstatuje ovšem, že ve vysokých politických kruzích toto téma příliš aktuální není: „Obsáhnout tak pestrou škálu regionálního vysílání ve snahách České televize aktuálně není. Pokud budou chtít regionální televize podporu, pak však také musí počítat s určitou mírou zdravé regulace své činnosti. Tím nemám na mysli ingerenci do nezávislosti či objektivity vysílání, ale určitých pravidel koexistence právě s veřejnoprávním médiem. (…) Politiky působící na celorepublikové scéně bohužel toto téma příliš neláká. A je to veliká škoda. Debatujeme proto s Asociací krajů, která zaštiťuje hejtmany, aby nám pomohla toto téma dostat do širšího povědomí. Porozumění nachází především u paní hejtmanky Jany Vildumetzové.209 Je to dáno nakonec i tím, že byla dlouhá léta starostkou.“ 210

Určitou cestu, jak debatu na toto téma otevřít, však František Lukl vidí: „Prvotní byla schůzka a od ní se odvíjející spolupráce se zástupci regionálních televizí.211 Shodli jsme se na společném postupu právě směrem k Ministerstvu pro místní rozvoj. To je rezort, který může naše požadavky přenést na jednání Vlády. Pokud nebude příliš aktivní, pak to bude jedním z bodů setkání, které proběhne mezi Vládou ČR a Svazem měst a obcí ČR.“ 212

Řešení financování lokálních televizí, které jsou také politickému vlivu nejnáchylnější, vidí Vilma Hušková ve vypracování legislativní opory pro vznik nevýdělečných, tzv. komunitních médií: „Řešením by mohl být vznik třetího pilíře médií, kdy by vedle komerčních televizí a veřejnoprávní ČT fungovala komunitní média, jejichž chod by byl financován ze státního fondu, který by za tímto účelem vznikl. To jistě není špatná myšlenka a touto cestou se snažila ubírat

208 Rozhovor s Michalem Voráčkem (OURMEDIA), viz příloha G. 209 Jana Vildumetzová je někdejší náměstkyní ministra vnitra ČR a starostkou Horního Slavkova, od konce roku 2016 zastává post hejtmanky Karlovarského kraje a předsedkyně Asociace krajů ČR. 210 Rozhovor s Františkem Luklem (SMO), viz příloha L. 211 Viz příloha A – Memorandum o spolupráci ARLT a SMO z roku 2016 212 Rozhovor s Františkem Luklem (SMO), viz příloha L.

71 i bývala předsedkyně Rady. Tyto komunity by samozřejmě nebyly jen regionálního charakteru, ale na místní úrovni by to řešením pro financování malých televizí být mohlo.“ 213

6.8.2. Princip „Must-carry“ Originálním řešením podpory regionálních a lokálních televizí by mohlo být využití principu Must-carry. Zjednodušeně jde o situaci, kdy je provozovatel převzatého televizního vysílání, tedy distributor, povinen určité kanály šířit zdarma. Tento princip zná i česká právní úprava a popsán je v § 54 a 54a Zákona č. 231/2001 Sb.

Na základě § 54 z něj pro provozovatele převzatého televizního vysílání prostřednictvím kabelových rozvodů vyplývají dvě povinnosti. První z nich je, že ve své nejnižší programové nabídce musí zdarma poskytovat kanály vysilatele ze zákona, tedy ČT. Druhá podmínka spočívá v povinnosti na žádost obce nebo skupiny obcí poskytnout v kabelovém rozvodu prostor pro bezplatný místní infokanál.

V § 54a Vydávání stanovisek k povinnosti provozovatele sítě elektronických komunikací šířit ve veřejném zájmu programy a služby přímo související s programem, se pak píše: „Rada při zjišťování, zda je dán veřejný zájem či zda veřejný zájem trvá, bere v úvahu zejména zastoupení pořadů ve veřejném zájmu a pořadů vlastní tvorby, multimodální zpřístupnění vysílaných pořadů osobám se zrakovým a sluchovým postižením (zvukový popis obrazu, český znakový jazyk, titulkování s indikací neverbální zvukové složky děje, snadno srozumitelná orientace v nabídce pořadů) a vhodnost programu provozovatele pro vysílání neodkladných oznámení podle § 32 odst. 1 písm. k).“ 214

Ustanovení tedy říká, že je-li obsah vysílání předloženého RRTV v souladu s veřejným zájmem, mělo by být šířeno provozovateli elektronických komunikací – distribučních soustav, zdarma.

Této úpravy využila Eva Stejskalová a na RRTV se obrátila s žádostí o uložení distributorům povinnost bezplatně šířit vysílání televize RT.CZ: „(…) Nechala jsem si proto udělat

213 Rozhovor s Vilmou Huškovou (RRTV), viz příloha J. 214 Zákon č. 321/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, § 54a

72 právní rozbor na veřejnou prospěšnost RT.CZ, na jehož základě jsem RRTV o udělení tohoto statusu požádala. Paradoxní ale je, že na radě si s touto žádostí vůbec nevěděli rady a požádali mě, abych tu žádost stáhla. Dá se totiž předpokládat, že pokud by tento status byl udělen nám, následovala by lavina dalších žádostí. No a já jsem s Radou samozřejmě nechtěla mít problémy, takže jsem tu žádost stáhla.“ 215

Princip Must-carry funguje v různých obměnách v mnoha zemích. Například v Rumunskou jsou distributoři vysílající signál na regionální a lokální úrovni povinni do své nabídky kanálů bezplatně zahrnovat vysílání minimálně dvou lokálních a dvou regionálních televizí.216

6.9 Změny ve vlastnictví subjektů provozující regionální a lokální televizní vysílání

V uplynulém roce došlo na regionálním mediálním trhu k několika intervencím. Mediální skupina OURMEDIA a.s., mimo jiné také vydavatel internetového portálu Parlamentní listy, za kterou stojí například Michal Voráček a Ivo Valenta, postupně koupila minoritní podíly v regionálních televizích Praha TV217 a Televize TVS.218 V polovině dubna 2017 pak vydavatelství VLTAVA LABE MEDIA, vydavatel novin s regionální mutací Deník, která spadá do portfolia investiční skupiny Penta Investments, získalo většinový podíl v celoplošné televizi Regionalnitelevize.cz.219 220 Pro trh regionálních televizích, kde od dob RTA k výrazným zásahům silných mediálních skupin nedocházelo, je to tak poměrně nezvyklá situace.

215 Rozhovor s Evou Stejskalovou (RT.CZ), viz příloha E. 216 Cappello 2016, strana 32 217 AUST, Ondřej. Valenta vstupuje do lokální Praha TV: Koupě podílu v malé televizi má umožnit webu Parlamentnílisty.cz natáčet pořady. Médiář [online]. News Media, 2017, [cit. 2017-05-12]. ISSN 1804-7238. Dostupné z: http://www.mediar.cz/valenta-vstupuje-do-lokalni-praha-tv/ 218 AUST, Ondřej. Vlastník Parlamentních listů jde do další televize: Senátor Ivo Valenta k Praha TV přidává menšinový podíl v Televizi Slovácko. Médiář [online]. News Media, 2017, [cit. 2017-05-12]. ISSN 1804-7238. Dostupné z: http://www.mediar.cz/vlastnik-parlamentnich-listu-jde-do-dalsi-televize/ 219 AUST, Ondřej. Penta ovládla Stejskalové Regionální televizi: Vydavatelství Vltava Labe Media kupuje od Evy Stejskalové 70 % v lokální televizi. Médiář [online]. News Media, 2017, [cit. 2017-05-12]. ISSN 1804-7238. Dostupné z: http://www.mediar.cz/penta-ovladla-stejskalove-regionalni-televizi/ 220 VOJTĚCHOVSKÁ, Martina. Vltava Labe Media vstoupila do Regionální televize CZ. MediaGuru.cz [online]. PHD, 2017, [cit. 2017-05-12]. Dostupné z: https://www.mediaguru.cz/2017/04/vltava-labe-media-vstoupila-do- regionalni-televize-cz/

Ondřej Novák zdůvodňuje tyto převody ekonomickou situací daných subjektů: „To se dá vysvětlit tím, že tyhle televize nevydělávají. Kdyby vydělávaly a byl to dobrý byznys, tak by váš otec (Jan Dudek, pozn. autora) neměl problém vyplatit bývalého podílníka sám, stejně tak by pan Korytář neprodal Praha TV. Regionální televize sama o sobě podle mě moc vydělávat nemůže, fungovat to může v kontextu jiných podnikatelských aktivit, které její provozovatel má. Pokud chce někdo žít jen z regionální televize, tak musí jednat velmi úsporně a obezřetně, hledat zdroje, kde se dá.“ 221

Vysvětlení Evy Stejskalové zní následovně: „Investoři si RT.CZ našli sami, měla jsem to štěstí, že jsem si mohla vybírat a věřím, že jsem z nabízených možností vybrala toho nejlepšího, který posílí nejen RT.CZ, ale i jeho partnery. (…) Cítila jsem, že bez strategického partnera už nemám televizi kam dál rozvíjet a také s ohledem na regionální partnery – blíží se změny v oblasti digitálního vysílání, což zcela jistě roztříští televizní trh, a tímto jsem chtěla eliminovat vliv digitalizace na oslabení svých partnerů. Naopak jsem je chtěla posílit. Navíc vidím budoucnost mediálního trhu v propojení televize, tisku a on-linu.“ 222

Důvody prodeje podílů vysvětluje Jan Dudek: „Šlo částečně o obchod, který byl zapříčiněn / vynucen předcházejícím odkupem podílu od bývalého společníka. Jaké synergie se podaří najít v lepším fungování mediální skupiny OURMEDIA, ukáží nejbližší měsíce (…) Asi jde o logický zájem velkých mediálních investorů o tuto část televizního prostoru. Je pro ně „levnou“ variantou, jak vstoupit do českého televizního dění „bočními dveřmi“. Pokud jsou za těmito vstupy konkrétní rozvojové plány, potom je to jistě dobrá zpráva pro celý regionální televizní trh.“ 223

Zástupce investora Michal Voráček k situaci říká: „Byla to pro nás příležitost. Jakmile máte v portfoliu jednu regionální televizi, díváte se logicky i po ostatních, už kvůli nějakému know-how, komplementaritě, možnosti tvořit větší platformu. A díváme se po dalších televizích i dál, zatím ale prostor moc není. Hlavně v malých projektech hrají velkou roli mezilidské vztahy, je těžké sladit

221 Rozhovor s Ondřejem Novákem (AMSEA), viz příloha H. 222 Rozhovor s Evou Stejskalovou (RT.CZ), viz příloha E. 223 Rozhovor s Janem Dudkem (TVS, ARLT), viz příloha I.

74 zájmy. Právě tady to ale funguje a zájem byl a je oboustranný. Nebyla to nicméně naše priorita, spíš prostě příležitost.“ 224

Alespoň z části má pravdu zřejmě i Ondřej Novák. Bez ohledu na to, jestli je regionální televize pro svého provozovatele výhodný byznys, investice do technologií stále představují pro rozpočty těchto subjektů velké částky a málokterá regionální televize se může pyšnit nejmodernější technikou ve všech ohledech. Má-li v takovém případě regionální televize ambice na rychlý rozvoj, je hledání investora logickým řešením.

Z pohledu investorů pak jde pravděpodobně o získání většího tržního podílu a rozšíření nabídky svých mediálních služeb. Otázkou je, jestli bude tento trend pokračovat a na trhu s regionálními televizemi dojde opět po čase k jistému síťování, byť už ne kolem celoplošných televizí a z existenčních důvodů.

Z jiného úhlu pohledu by mohlo jít o monopolizaci trhu, což by eventuálně mohlo vést k nižší nezávislosti daných médií, případně získaní zajímavého nástroje politického vlivu. Na podobnou situaci totiž není česká legislativa zcela připravená.

„Určitá pravidla, která tuto kumulaci omezují, jsou, ale týkají se spíše televizí celoplošných a plnoformátových. Tady si to ani moc nedokážu představit. (…) Nemyslím si, že by to tento segment mediálního trhu zatím nějak zásadně formovalo. Ty cesty můžou být dvě. Buďto menší média hledají investory, tak aby jejich vysílání mohlo pokračovat, což pro někoho může být i obchodně zajímavá investice, pokud taková televize funguje. Opačná motivace by, čistě hypoteticky, mohla být také politického rázu, protože je snazší proniknout do menších, obecních a krajských médií, než do celoplošných. To je ostatně jedna z věcí, která Radu na veřejných slyšeních při udílení licencí velmi zajímá – jakými způsoby a mechanismy bude zajištěna objektivita, redakční nezávislost a politická vyváženost. Totéž je spojeno i se způsobem financování každé té televize, protože pokud je postaveno na příspěvcích kraje nebo města, tak se dá předpokládat, že obsah vysílání bude do jisté míry odpovídat tomu, kdo zrovna na úrovni samospráv o těchto

224 Rozhovor s Michalem Voráčkem (OURMEDIA), viz příloha G.

75 financích rozhoduje. Tohle jsou sice věci, která nás zajímají, ale není to podle zákona důvod, proč licenci neudělit, to se pak posuzuje spíše zpětně.“ 225

7 Media Pluralism Monitor 2015

V této poslední kapitole by chtěl autor podrobit výše popsanou část mediálního trhu ještě jedné analýze s celoevropským kontextem.

V roce 2016 vyšla pod hlavičkou Centra pro svobodu a pluralitu médií (Centre for Media Pluralism and Media Freedom)226 italského European University Institute227 publikace pojednávající o nezávislosti mediálních systémů v různých zemích Evropské unie, která vznik studie také financovala. Pro její účely byly analyzovány mediální trhy celkem v devatenácti evropských zemích, přičemž pracovníci centra spolupracovali v každé z daných zemí s týmem místních odborníků. V případě České republiky šlo o zástupce působící na Univerzitě Karlově – Václava Štětku, Romana Hájka, Radima Hladíka, Janu Rosenfeldovou, Sandru Štefanikovou a Jana Švelcha.

Hodnocením prošla zejména legislativní úprava týkající se fungování médií v nejširším slova smyslu. Rámcově byly závěry analýzy rozděleny do čtyř kategorií: základní ochrana, politická nezávislost, sociální inkluzivita a pluralita trhu. Kritériem pro hodnocení jednotlivých faktorů byla míra rizika možného zneužití médií. Velikost tohoto rizika následně autoři kvantifikovali na úrovni 1 – 100 %, kdy hodnoty 1 – 33 % značí malou míru rizika, 34 – 66 % střední míru rizika a hodnoty 67 – 100 % velkou míru rizika.228

Nyní bude výčtově uvedeno hodnocení jednotlivých kategorií a aspektů analýzy. Blíže popsány budou faktory, jejichž vliv na mediální trh byl vyhodnocen jako zvláště rizikový.

225 Rozhovor s Petrem Kozákem (RRTV), viz příloha K. 226 The Centre for Media Pluralism and Media Freedom (CMPF) [online]. European University Institute, 2017 [cit. 2017- 05-19]. Dostupné z: http://cmpf.eui.eu/ 227 European University Institute [online]. San Domenico di Fiesole - Italy: European University Institute, 2017 [cit. 2017-05-19]. Dostupné z: http://www.eui.eu/Home.aspx 228 Brogi, Ginsborg, Ostling, Pracu a Simunjak 2015, strana 1 – 3

7.1 Základní ochrana – nízká míra rizika: 23 %

Aspekty hodnocené v kategorii základní ochrany byly:

 zabezpečení svobody projevu – míra rizika 2 %  zabezpečení práva na informace – míra rizika 31 %  standardy a ochrana novinářské profese – míra rizika 33 %  nezávislost představitelů státu – míra rizika 24 %229

V kategorii základní ochrany autoři publikace neshledali závažnější nedostatky. Za zmínku stojí jen fakt, že čeští novináři se nesdružují do větších asociací, které by hájily jejich zájmy. V této souvislosti autoři varovali před možným ovlivňováním vlastních médií ze strany někdejšího ministra financí Andreje Babiše, což se v kontextu nedávných událostí ukázalo jako prozíravé.230 S regionálními ani lokálními televizemi však toto téma příliš nesouvisí.

7.2 Pluralita trhu – střední míra rizika: 62 %

Aspekty hodnocené v kategorii plurality trhu byly:

 transparentnost vlastnictví médií – míra rizika 25 %  koncentrace vlastnictví médií – míra rizika 60 %  koncentrace vlastnictví médií napříč jejich formami – míra rizika 100%231

O poznání hůře český mediální trh dopadl v hodnocení své tržní plurality. Jak již zmínil Petr Kozák, zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání neobsahuje mnoho restrikcí pro hromadění médií tohoto typu, ještě méně záchytných bodů potom existuje ve věci vlastnictví tisku a internetových portálů, kde omezení prakticky neexistují. To se projevuje zejména faktem,

229 Monitoring Media Pluralism in Europe: Testing and Implementation of the Media Pluralism Monitor 2015 - Policy Report [online]; příloha Media Pluralism in the Czech Republic 2015, strana 5 – 7. 230 Podnikatel a v letech 2014 – 2016 ministr financí ČR Andrej Babiš byl na základě tajně pořízených audio záznamů rozhovorů s novinářem Markem Přibilem nařčen z ovlivňování redakční činnosti médií spadajících pod mediální skupinu MAFRA, a.s., kterou v téže době prostřednictvím své mateřské společnosti AGROFERT, a.s. vlastnil. V době psaní této práce probíhalo policejní vyšetřování celé kauzy. 231 Monitoring Media Pluralism in Europe: Testing and Implementation of the Media Pluralism Monitor 2015 - Policy Report [online]; příloha Media Pluralism in the Czech Republic 2015, strana 7 – 9.

že 88 % televizního trhu je rozděleno mezi 4 dominantní subjekty, rozhlasový trh pouze mezi 3. V případě tisku si 95 % trhu mezi sebe dělí 4 subjekty.

Jako nejrizikovější faktor v intencích českého mediálního trhu pak autoři hodnotí absolutní nedostatek jakýchkoliv regulací, pokud jde o kumulaci vlastnictví různých typů médií.

Z předchozí kapitoly vyplývá, že tyto faktory se částečně dotýkají i fungování regionálních televizí, ačkoliv zatím jen v omezené míře.

7.3 Politická nezávislost – střední míra rizika: 34 %

Aspekty hodnocené v kategorii politické nezávislosti byly:

 politická zaujatost médií – míra rizika 4 %  politizace kontroly nad médii – míra rizika 54 %  politizace kontroly nad distribučními sítěmi médií – zanedbatelná míra rizika  státní inzerce – míra rizika 72%  nezávislost médií veřejné služby a jejich financování – míra rizika 24 %  nezávislost tiskových agentur – míra rizika 50 %232

Podíl médií vlastněných politicky angažovanými subjekty je v případě televizí 5 %, tedy nejnižší ze všech typů médií (rozhlas 24 % a tisk 37 %). Jako hlavní riziko v tomto ohledu autoři opět shledávají mediální působení Andreje Babiše.

Problémem v případě státní inzerce je pak absence pravidel pro tuto činnost a nedostatek dat o jejím průběhu a typu médií, ve kterých nejrůznější státní orgány a samosprávy inzerují. Za následek to může mít závislost některých typů médií na veřejných financích, a tedy ztrátě nezávislosti – což je do jisté míry i případ regionálních a lokálních televizí.

Jako rizikovou pak autoři vidí také dominantní pozici ČTK, která coby zdroj informací soupeří pouze s několika zahraničními agenturami a nedochází tak ke zdravé soutěži.

232 Monitoring Media Pluralism in Europe: Testing and Implementation of the Media Pluralism Monitor 2015 - Policy Report [online]; příloha Media Pluralism in the Czech Republic 2015, strana 9 – 11.

7.4 Sociální inkluzivita – střední míra rizika: 37 %

Aspekty hodnocené v kategorii sociální inkluzivity byly:

 dostupnost médií menšinám – míra rizika 17 %  dostupnost komunitních médií – míra rizika 75 %  dostupnost médií fyzicky hendikepovanými – míra rizika zanedbatelná  centralizace mediálního systému – míra rizika 79 %  pokrytí médií veřejných služeb a internetu – míra rizika 19%  mediální gramotnost – míra rizika 33 %233

O neexistenci právní opory pro vznik komunitních médií již v této práci řeč byla a zmiňují jí samozřejmě také autoři studie. „Polehčující okolností“ však může být, že v České republice v tuto chvíli nepobývá větší množství (co do počtu příslušníků však nikoliv zanedbatelných) etnických a národnostních menšin. Je však jasné, že komunita sama o sobě nemusí být založena jen na těchto principech.

Velké riziko je však shledáváno v absenci přesné právní definice a státní podpory regionálních médií, zejména tisku a televizního vysílání. Pro regionální vysílání nejsou v tuto chvíli rezervovány vysílací frekvence. Regionální rozhlasové stanice sice v některých případech dosahují, přesněji řečeno v minulosti dosahovali, tržního podílu až 50 %, je ale potřeba dodat, že jde o stanice hudební s limitovaným prostorem pro regionální a lokální zprávy.

7.5 Shrnutí závěrů publikace

Zejména poslední bod předešlého výčtu dává tušit, že požadavky provozovatelů regionálního a lokálního televizního vysílání jsou postaveny na reálných základech a situace by si ze strany státu jistě zasloužila hlubší přehodnocení.

V kontextu všech stanovisek v této práci obsažených a současného fungování demokratické společnosti je však autor při vyslovení takovéhoto názoru zdrženlivý. Jakákoliv

233 Monitoring Media Pluralism in Europe: Testing and Implementation of the Media Pluralism Monitor 2015 - Policy Report [online]; příloha Media Pluralism in the Czech Republic 2015, strana 12 – 13.

79 regulace jedné části jakéhokoliv celku totiž zpravidla vyvolává, jak už ostatně podotkli Ondřej Novák s Petrem Kozákem, potřebu regulace jiné jeho části a velmi často je obtížné tuto situaci vybalancovat takovým způsobem, aby původně dobře zamýšlená intervence ve výsledku nenadělala víc škody než užitku.

Závěr

V úvodu této práce nastínil autor mnoho otázek, z nichž ta nejdůležitější byla: Jaká je pozice regionálních a lokálních televizí v českém mediálním prostoru?

Odpovědět na ni se autor pokoušel v průběhu práce popsáním legislativních podmínek, určujících fungování regionálních a lokálních televizí, a popsáním jejich historického vývoje. Následně přešel ke zběžnému zmapování evropského trhu regionálních a lokálních televizí a postojů, které k tomuto mediálnímu kanálu zaujímají některé evropské instituce. Uvedl důležité charakteristiky tvorby regionálního televizního zpravodajství médií veřejné služby ve třech evropských zemích, dále nastínil fungování regionálního studia a regionálního zpravodajství veřejnoprávní televize v České republice. Poté přistoupil k rozboru českého trhu regionálních a lokálních televizí se zvláštním přihlédnutím k jejich vzájemné spolupráci, sledovanosti, financování, politické nezávislosti, vlastnickým vztahům a vztahu se státním aparátem. V poslední kapitole autor představil závěry studie Media Pluralism Monitor a ukázal, jak se ve vztahu k provozování regionálních a lokálních televizí projevují prakticky.

Provedený výzkum poukázal na limity regionálního vysílání ČT, které jsou nejpatrnější v nedostatečném regionálním zaměření distribuce jí poskytovaného regionálního zpravodajství, stejně jako značný nepoměr zastoupení jednotlivých regionů v jejím celoplošném zpravodajském vysílání. Na příkladech třech zahraničních veřejnoprávních televizí pak bylo ilustrováno, jak by se ČT mohla do budoucna s tímto omezením alespoň částečně vypořádat. Zřejmě i v kombinaci s rozdílným charakterem obsahu vysílání regionálních a lokálních televizí – ilustrovaným obsahovou analýzou vysílání Televize TVS – pak větší část diváků, podle výsledků měření zásahu regionálních pořadů ČT a výzkumu sledovanosti televizí sdružených pod AKTV, preferuje právě obsah poskytovaný regionálními televizemi.

O to větší problém ovšem může nastat v situaci, kdy regionální a lokální televize nejsou plně nezávislé na samosprávách, které od nich informační nebo zpravodajský servis odkupují. Provedený výzkum, byť se jeho výsledky nedají stoprocentně paušalizovat, totiž potvrdil, že jistý

81 vliv samospráv ve vysílání takovýchto subjektů patrný je a pro kontrolní orgán – Radu pro rozhlasové a televizní vysílání – je navíc téměř neodhalitelný.

Zběžné ohledání posledního tématu práce, problematiky kumulace vlastnictví regionálních a lokálních televizí do rukou jednoho subjektu, pak naznačilo, že ač v této chvíli tomu tak ještě není, v budoucnu by tento trend mohl začít segment zejména regionálních televizí výrazněji ovlivňovat ve smyslu jeho centralizace.

Konfrontace těchto faktů s celoevropskou analýzou Media Pluralism Monitor ukázala, že popsané nedostatky mají reálný základ a že české regionální a lokální televize se z evropského pohledu nenacházejí ve zcela standardní situaci. Nereflektování těchto závěrů, zmíněné rezoluce a doporučení Rady Evropy, nefunkčnost principu Must-carry a obecně zastaralá legislativa vybízí ke konstatování nezájmu místních vrcholných politiků se danou problematikou zabývat v takové míře, v jaké by to bylo z pohledu provozovatelů regionálních a lokálních televizí a zejména z pohledu jejich diváků žádoucí. Řešení nabízejí (nejen) sami provozovatelé několik, prvním krokem však musí být zahájení kvalifikované diskuze, což se mimo jiné také kvůli názorové nejednotě provozovatelů doposud dařilo jen ve velmi omezené míře, pokud vůbec.

Vývoj médií, stručně naznačený v úvodní kapitole, ovlivňující politický život a od osob pohybujících se v mediálním zájmu vyžadující značnou míru mediální gramotnosti, se dnes začíná projevovat také na místní úrovni, kdy i starostové okresních měst disponují svými mediálními konzultanty. V celostátním měřítku měl tento trend po celém světě za následek vznik médií veřejné služby, které poskytují nebo by poskytovat měly nezaujaté a objektivní informace. V opozici k veřejnoprávním médiím se v posledních desetiletích vyprofilovala i média komerční, která v zájmu zachování své existence a obchodního úspěchu přistupují k pozvolné změně charakteru a vyznění svého obsahu. Přizpůsobují jej poptávce a zpřístupňují širší sortě obyvatelstva. Někdo tento proces nazývá též bulvarizací.

Na českém mediálním trhu, poznamenaném dlouhou etapou nedemokratického vývoje naší společnosti, tyto změny v mnoha případech probíhaly a probíhají současně se samotným vznikem takovýchto médií, a proto také mohou být hůře pozorovatelné. Situace, kdy na

82 mediálním trhu stojí na jedné straně médium veřejné služby, na straně druhé „bulvár hrubého zrna“ a kde neexistuje fungující mezistupeň mezi těmito póly, však nemůže fungovat dlouhodobě. Takovýto systém by dříve či později nutně vedl k polarizaci společnosti, nebo k jejímu nepřímému podněcování.

Vlády většiny vyspělých evropských zemí tento problém začaly reflektovat již před několika lety a řeší jej nastavením kombinace přísnějších pravidel pro regulaci a podpůrných mechanismů soukromých médií.

Autor předpokládá, že v horizontu několika let začne podobná otázka zaměstnávat i vrcholnou politickou reprezentaci v České republice, která následně bude muset zaujmout konkrétní stanovisko také k fungování regionálních a lokálních televizí – podpořit jejich produkci a zajistit tak kvalitní a na samosprávách nezávislý mediální servis i na nižších úrovních, nebo ponechat jejich fungování čistě vlivům tržních mechanismů?

A na stejnou otázku si budou muset odpovědět i provozovatelé regionálních a lokálních televizí – přijmout za cenu možné ztráty části své integrity a zejména pak obchodního potenciálu (je otázkou, jak velkého) takto nabízenou podporu?

Zásadní v tomto ohledu podle autora bude schopnost provozovatelů regionálních a lokálních televizí nalézt společné stanovisko a následně jej umně komunikovat při vyjednávání s vládními představiteli a stát se tak jejich rovnocennými partnery. Vzhledem k tomu, že až doposud zastával stát v této vzájemné komunikaci pasivnější postoj, je na provozovatelích regionálních a lokálních televizí, aby dokázali přijít s novou argumentací a formou jejího podání tak, aby obousměrná diskuze mohla započít. Lepší vyjednávací pozici by si provozovatelé nepochybně mohli vydobýt i vytvořením ucelenější sítě regionálních a lokálních televizí, jejíž funkčnost by byla patrná i navenek. A to pokud možno dříve, než se na trhu objeví jiný, dostatečně investičně silný subjekt, který takovou síť vybuduje i bez jejich pomoci.

Tedy: Jaká je pozice regionálních a lokálních televizí v českém mediálním prostoru? Autor si nemyslí, že výsledkem této práce by měla být její přesná definice nebo pojmenování. Spíše však doufá, že na předchozích stránkách předložil čtenáři dostatek informací na to, aby si mohl názor

83 na fungování regionálních a lokálních televizí utvořit sám, pokud jej ještě utvořený neměl, nebo svůj stávající postoj, ať už byl jakýkoliv, zkonfrontovat s předloženými fakty a názory.

Na úplný závěr by autor chtěl čtenáře vybídnout k větší angažovanosti ve vztahu k regionálním a lokálním televizím. V českých a moravských regionech dnes tento informační kanál hraje důležitou roli a už kvůli subjektům, které se ve vysílání takovýchto televizí objevují, si jistě regionální a lokální televize zaslouží pozornost větší. Zachycují a reflektují naši společnost ve svém nejčistším slova smyslu, na její základní úrovní, při jejím každodenním životě a takovým způsobem, jakým to jiné médium nedokáže.

Seznam použitých zkratek

• ACT – Association of Commercial Televisions in Europe • AKTV – Asociace krajských televizí • ARLT – Asociace regionálních a lokálních televizí • ASMEA – Asociace mediálních agentur • ATO – Asociace televizních organizací • CIRCOM – Cooperative Internationale de Recherche et d’Action en matière de Communication • COE – Council of Europe • ČR – Česká republika • ČRo – Český rozhlas • ČT – Česká televize • ČTK – Česká tisková kancelář • ČTU – Český telekomunikační úřad • DVB-T – Digital Video Broadcasting – Terrestrial • DVB-T2 – Digital Video Broadcasting – Second Generation Terrestrial • EAO – European audiovisual observatory • MML-TGI – Market & Media & Lifestyle – Target Group Index • MMR – Ministerstvo pro místní rozvoj ČR • NRK – Norsk rikskringkasting • ORF – Österreichischer Rundfunk • RRTV – Rada pro rozhlasové a televizní vysílání • RT.CZ – Regionalnitelevize.cz • RTA – Regionální televizní agentura • SMO – Svaz měst a obcí • SVT – Sveriges Television • TS Brno – Televizní studio Brno • TS Ostrava – Televizní studio Ostrava

Seznam tabulek

 Tabulka 1: Základní údaje o veřejnoprávních televizích v Česku, Norsku, Švédsku a Rakousku

Seznam grafů

 Graf 1: Podíl reportáží v závislosti na jejich tematické kategorii na celkové délce veškerých reportáží ve vysílání Televize TVS v týdnu od 24. do 30. dubna 2017  Graf 2: Celková délka výpovědi všech respondentů v závislosti na jejich kategorii v reportážích Televize TVS v týdnu od 24. do 30. dubna 2017

Seznam obrázků

 Obrázek 1: Mapa terestrického pokrytí Televize TVS  Obrázek 2: Mapa terestrického pokrytí televize RTM+  Obrázek 3: Mapa terestrického pokrytí televize Praha TV

Seznam použitých zdrojů

Odborná literatura

HALLIN, Daniel C., Paolo MANCINI a Tomáš TRAMPOTA. Systémy médií v postmoderním světě. 1. vyd., Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-377-2.

BROGI, Elda, Lisa GINSBORG, Alina OSTLING, Pier Luigi PARCU a Maja SIMUNJAK. Monitoring Media Pluralism in Europe: Testing and Implementation of the Media Pluralism Monitor 2015 - Policy Report [online]. Italy: European University Institute, 2015 [cit. 2017-05-12]. ISBN 978-92- 9084-361-0. Dostupné také z: http://monitor.cmpf.eui.eu/

TRAMPOTA, Tomáš. Zpravodajství. 1. vyd., Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-096-8.

LOKŠÍK, Martin. Regionální televizní zpravodajství ve vysílání celoplošných televizí. In: WASCHKOVÁ CÍSAŘOVÁ, Lenka. Regionální média v evropském kontextu. 1. vyd., Brno: Masarykova univerzita, 2007, s. 72-79. ISBN 978-80-210-4473-9.

CAPPELLO, Maja, ed. Regional and local broadcasting in Europe: IRIS Special 2016-1. 1. vyd., Strassbourg: European Audiovisual Observatory, 2016. ISBN 978-92-871-8339-2.

BĚLKA, Michal. Vybrané aspekty regionálního televizního vysílání veřejné služby v České republice a Dánsku – komparativní studie. Praha, 2016. 67 s. Bakalářská práce. Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut komunikačních studií a žurnalistiky. Katedra žurnalistiky. Vedoucí bakalářské práce PhDr. Václav Moravec, Ph.D.

TRAMPOTA, Tomáš a Martina VOJTĚCHOVSKÁ. Metody výzkumu médií. 1. vyd., Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367-683-4.

HAMERNÍKOVÁ, Bojka a Alena MAAYTOVÁ. Veřejné finance. 2 vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. ISBN 978-80-7357-497-0.

Internetové zdroje

ČTK: Základní informace. Česká tisková kancelář [online]. Česká tisková kancelář, 2011 [cit. 2017- 05-12]. Dostupné z: http://www.ctk.cz/o_ctk/zakladni_informace/

Česká televize: Výroční zpráva o hospodaření České televize v roce 2015. Česká televize, 2016. Dostupné také z: http://img.ceskatelevize.cz/boss/image/contents/rada-ct/vy- rocni_zpravy/zprava2015_hospodareni.pdf

Market & Media & Lifestyle (MML-TGI): Kontinuální multiklientní výzkum spotřebního chování, mediální konzumace a životního stylu. MEDIAN [online]. 2006- [cit. 2017-05-12]. Dostupné z: http://www.median.eu/cs/mml-tgi/

ŠMÍD, Milan. Televizní regiony kdysi a dnes. Český rozhlas 6 [online]. Český rozhlas, 2012 [cit. 2017-05-13]. Dostupné z: http://www.zpravy.rozhlas.cz/cro6/komentare/_zprava/milan-smid- televizni-regiony-kdysi-a-dnes--1027658

R1 (televizní stanice). In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2017-05-13]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/R1_(televizn%C3%AD_stanice)

DVB-T. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2017-05-20]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/DVB-T

POTŮČEK, Jan. Prima požádala RRTV o zrušení původní licence, ta se obrací na ČTÚ. DigiZone.cz [online]. 2012 [cit. 2017-05-13]. Dostupné z: http://www.digizone.cz/clanky/prima-pozadala- rrtv-o-vraceni-puvodni-licence/

AUST, Ondřej. Berkou založený televizní byznys končí: studiím RTA zanikly licence. Médiář [online]. News Media, 2013 [cit. 2017-05-12]. ISSN 1804-7238. Dostupné z: http://www.mediar.cz/berkou-zalozeny-televizni-byznys-konci-studiim-rta-zanikaji-licence/

ČTK. Regionální TV Genus končí s vysíláním. MediaGuru.cz [online]. PHD, 2012 [cit. 2017-05-12]. Dostupné z: https://www.mediaguru.cz/aktuality/regionalni-tv-genus-konci-s-vysilanim/

CIRCOM: International Cooperative for Research and Action on the Field of Communication [online]. 2017 [cit. 2017-05-12]. Dostupné z: http://www.circom-regional.eu/

CIRCOM Regional: STATUTES OF CIRCOM REGIONAL. Dundalk, 2015. Dostupné také z: http://www.circom-regional.eu/doc-download/cr-docs/1650-circom-statute-2015- designed/file

CIRCOM Regional: CODE OF PRACTICE and RULES OF OPERATION: STATUS OF THE CODE OF PRACTICE AND RULES OF OPERATION. Plovdiv: CIRCOM Regional, 2016. Dostupné také z: http://circom-regional.eu/doc-download/cr-docs/1923-circom-regional-code-of-practice- 2016/file

Prix CIRCOM Objectives. CIRCOM Regional [online]. CIRCOM Regional, 2017 [cit. 2017-05-13]. Dostupné z: http://www.circom-regional.eu/objectives

Association of Commercial Television in Europe [online]. ACT, 2017 [cit. 2017-05-13]. Dostupné z: http://www.acte.be/

Central European Media Enterprises [online]. CME, 2017 [cit. 2017-05-13]. Dostupné z: http://www.cetv-net.com/home/default.aspx

ACT: VISION & MISSION. Association of Commercial Televison In Europe [online]. ACT, 2017 [cit. 2017-05-13]. Dostupné z: http://www.acte.be/about-us/mission

Council of Europe [online]. [cit. 2017-05-12]. Dostupné z: http://www.coe.int/en/web/portal/home

Rada Evropy [online]. 2015 [cit. 2017-05-13]. Dostupné z: http://www.radaevropy.cz/

Evropská audiovizuální observatoř. Ministerstvo kultury České republiky [online]. MKČR, 2017 [cit. 2017-05-13]. Dostupné z: https://www.mkcr.cz/evropska-audiovizualni-observator-535.html

OBS: European Audiovisual Observatory [online]. [cit. 2017-05-12]. Dostupné z: http://www.obs.coe.int/en/home

NRK: Norsk rikskringkasting [online]. 2017 [cit. 2017-05-12]. Dostupné z: https://www.nrk.no/

NRK. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2017-05-12]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/NRK

Broadcasting licence fee: NRK. Norsk rikskringkasting [online]. 2017 [cit. 2017-05-16]. Dostupné z: https://www.nrk.no/lisens/broadcasting-licence-fee-1.11599991

List of NRK regional services. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2017-05-12]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_NRK_regional_services

A gigantic small broadcaster. NRK [online]. 2016 [cit. 2017-05-16]. Dostupné z: https://www.nrk.no/about/a-gigantic-small-broadcaster-1.3698462

Rok 2016 byl pro Českou televizi divácky nejúspěšnějším za posledních osm let. Česká televize [online]. 2017 [cit. 2017-05-16]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/vse-o- ct/press/tiskove-zpravy/?id=8016

Sveriges Television: Sveriges Television [online]. 2017 [cit. 2017-05-14]. Dostupné z: https://www.svt.se/

Radio and TV fee. Radiotjanst i Kiruna [online]. [cit. 2017-05-12]. Dostupné z: https://www.radiotjanst.se/en/Radio-and-TV-fee/

Sveriges Television. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2017-05-12]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Sveriges_Television

Swedish commercial television closing all regional stations. CIRCOM News [online]. CIRCOM Regional, 2014 [cit. 2017-05-14]. Dostupné z: http://www.circom-regional.eu/news1-2/698- swedish-commercial-television-closing-all-regional-stations

SVT – where the audience is: Facts About SVT’s Programming 2015. SVT B2B [online]. 2016 [cit. 2017-05-16]. Dostupné z: http://www.svtb2b.se/?page_id=4225

ORF – The Austrian Broadcasting Corporation. ORF [online]. [cit. 2017-05-12]. Dostupné z: http://der.orf.at/unternehmen/orf-english100.html

ORF (broadcaster): Österreichischer Rundfunk. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2017-05-19]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/ORF_(broadcaster)

GIS: Gebühren Info Service [online]. 2017 [cit. 2017-05-12]. Dostupné z: https://www.gis.at/

ORF-Budget 2016: Schwarze Null trotz Fußball-EM und Olympia. Nachrichten.at [online]. 2015 [cit. 2017-05-16]. Dostupné z: http://www.nachrichten.at/nachrichten/kultur/ORF-Budget-2016- Schwarze-Null-trotz-Fussball-EM-und-Olympia;art16,2062686

What you should know about GIS. The Local AT [online]. 2015 [cit. 2017-05-16]. Dostupné z: https://www.thelocal.at/20150505/what-you-should-know-about-gis

Co znamená podíl na publiku. Česká televize [online]. 2017 [cit. 2017-05-19]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/vse-o-ct/sledovanost-a-spokojenost/metodika-elektronickeho- mereni/co-znamena-podil-na-publiku/

TV-Marktanteile 2016 nach Sendern. ORF [online]. 2016 [cit. 2017-05-16]. Dostupné z: http://mediendaten.orf.at/c_fernsehen/console/console.htm?y=3&z=1

RITTLER, Robert. New Funds for Private Broadcasting and Commercial Communication Self- Monitoring: Austria. IRIS Merlin: The Audiovisual Law Information Wizard [online]. European Audiovisual Observatory, 2009 [cit. 2017-05-12]. Dostupné z: http://merlin.obs.coe.int/iris/2009/8/article6.en.html

Evropský srovnávací program. Český statistický úřad [online]. 2015 [cit. 2017-05-22]. Dostupné z: https://www.czso.cz/csu/czso/evropsky_srovnavaci_program

DVOŘÁK, Petr: #CT2023 [online]. 2017 [cit. 2017-05-12]. Dostupné z: https://www.ct2023.cz/

Česká televize [online]. Česká televize, 2017 [cit. 2017-05-13]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/

Česká televize: Výroční zpráva o činnosti České televize v roce 2016. Česká televize, 2017. Dostupné také z: http://img.ceskatelevize.cz/boss/image/contents/rada- ct/vyrocni_zpravy/zprava2016.pdf

ATO - Asociace televizních organizací [online]. Asociace televizních organizací, 2017 [cit. 2017- 05-19]. Dostupné z: http://www.ato.cz/

FRIČOVÁ, Michaela. Spokojenost diváků s vysíláním ČT se meziročně výrazně zvýšila: Metodika měření [online]. Česká televize, 2012 [cit. 2017-05-14]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/vse-o-ct/press/tiskove-zpravy/?id=6308

POLÁK, Lukáš. René Zavoral: Český rozhlas Zlín od 1. listopadu, Karlovy Vary v příštím roce. Digitální rádio [online]. Český rozhlas, 2017, [cit. 2017-05-12]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/digital/analog/_zprava/rene-zavoral-cesky-rozhlas-zlin-od-1-listopadu- karlovy-vary-v-pristim-roce--1707251

AUST, Ondřej. Generálním ředitelem ČT znovu zvolen Dvořák: Radní České televize umožnili Petru Dvořákovi vést veřejnoprávní instituci dalších šest let. Médiář [online]. News Media, 2017,

[cit. 2017-05-12]. ISSN 1804-7238. Dostupné z: http://www.mediar.cz/generalnim-reditelem-ct- znovu-zvolen-dvorak/

DVB-T2. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2017-05-12]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/DVB-T2

Channel listing: Czech Republic. MAVISE: Database on TV and on-demand audiovisual services and companies in Europe [online]. European Audiovisual Observatory [cit. 2017-05-12]. Dostupné z:http://mavise.obs.coe.int/channel?event=listing&query_clauses=%7B%22target_country_id% 22%3A%229%22%2C%22genre_id%22%3A16%7D

Seznam provozovatelů vysílání. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání [online]. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, 2017 [cit. 2017-05-13]. Dostupné z: http://www.rrtv.cz/cz/static/prehledy/seznamy-provozovatelu/index.htm

Praha TV: vaše metropolitní televize [online]. Praha TV, 2014- [cit. 2017-05-14]. Dostupné z: www.prahatv.eu

Zpravodajství. Televize TVS [online]. Televize TVS, 2017 [cit. 2017-05-19]. Dostupné z: http://www.televize¬tvs.cz/zpravodajstvi

TV výzkum - Informace o projektu: PEM IV (pro období 2013 - 2017) a jeho charakteristiky. Asociace televizních organizací [online]. Asociace televizních organizací, 2017 [cit. 2017-05-15]. Dostupné z: http://www.ato.cz/tv-vyzkum/informace-o-projektu

Regionalnitelevize.cz [online]. 2017 [cit. 2017-05-15]. Dostupné z: www.regionalnitelevize.cz

AUST, Ondřej. Valenta vstupuje do lokální Praha TV: Koupě podílu v malé televizi má umožnit webu Parlamentnílisty.cz natáčet pořady. Médiář [online]. News Media, 2017, [cit. 2017-05-12]. ISSN 1804-7238. Dostupné z: http://www.mediar.cz/valenta-vstupuje-do-lokalni-praha-tv/

AUST, Ondřej. Vlastník Parlamentních listů jde do další televize: Senátor Ivo Valenta k Praha TV přidává menšinový podíl v Televizi Slovácko. Médiář [online]. News Media, 2017, [cit. 2017-05- 12]. ISSN 1804-7238. Dostupné z: http://www.mediar.cz/vlastnik-parlamentnich-listu-jde-do- dalsi-televize/

AUST, Ondřej. Penta ovládla Stejskalové Regionální televizi: Vydavatelství Vltava Labe Media kupuje od Evy Stejskalové 70 % v lokální televizi. Médiář [online]. News Media, 2017, [cit. 2017- 05-12]. ISSN 1804-7238. Dostupné z: http://www.mediar.cz/penta-ovladla-stejskalove- regionalni-televizi/

VOJTĚCHOVSKÁ, Martina. Vltava Labe Media vstoupila do Regionální televize CZ. MediaGuru.cz [online]. PHD, 2017, [cit. 2017-05-12]. Dostupné z: https://www.mediaguru.cz/2017/04/vltava- labe-media-vstoupila-do-regionalni-televize-cz/

The Centre for Media Pluralism and Media Freedom (CMPF) [online]. European University Institute, 2017 [cit. 2017-05-19]. Dostupné z: http://cmpf.eui.eu/

European University Institute [online]. San Domenico di Fiesole - Italy: European University Institute, 2017 [cit. 2017-05-19]. Dostupné z: http://www.eui.eu/Home.aspx

ČT24. V České Třebové se zřítila při zápase střecha sportovní haly. Normy jsme dodrželi, říká projektant. ČT24 [online]. Česká televize, 2017 [cit. 2017-05-20]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/regiony/2013454-v-ceske-trebove-se-zritila-pri-zapase- strecha-sportovni-haly-normy-jsme-dodrzeli

Legislativní a úřední dokumenty

Zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasové a televizního vysílání a o změně dalších zákonů

Zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy

Zákon č. 132/2010 Sb., o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání

Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím

Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonu

Zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích

Zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách

Zákon č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce

Zákon č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů

Zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi

Česká televize: Statut České televize. Praha: Rada České televize, 2016. Dostupné také z: http://www.ceskatelevize.cz/rada-ct/dokumenty/statut-ct/

COUNCIL OF EUROPE. Recommendation 364: The role of regional media as a tool for building participatory democracy. Strasbourg: Congres of Local and Regional Authorities, 2014, 27th SESSION. Dostupné také z: https://wcd.coe.int/ViewDoc.jsp?p=&id=2256139&Site=COE&direct=true

European Commission: State aid No N 631/2009 – Austria: Fonds zur Förderung des privaten Rundfunks (PRRF). Brussels: European Commission, 2010. Dostupné také z: http://ec.europa.eu/competition/state_aid/cases/234024/234024_1183637_51_2.pdf

European Commission: State aid No N 632/2009 – Austria: Nichtkommerzieller Rundfunk-Fonds (NKRF). Brussels: European Commission, 2010. Dostupné také z: http://ec.europa.eu/competition/state_aid/cases/233869/233869_1183830_54_2.pdf

Seznam příloh

• Příloha A – Memorandum o spolupráci ARLT a SMO

• Příloha B – Tabulka kvantitativní obsahové analýzy vysílání TVS

• Příloha C – Rozhovor s Janem Punčochářem

• Příloha D – Rozhovor s Martinem Vašíčkem

• Příloha E – Rozhovor s Evou Stejskalovou

• Příloha F – Rozhovor s Janem Součkem a Michalem Filou

• Příloha G – Rozhovor s Michalem Voráčkem

• Příloha H – Rozhovor s Ondřejem Novákem

• Příloha I – Rozhovor s Janem Dudkem

• Příloha J – Rozhovor s Vilmou Huškovou

• Příloha K – Rozhovor s Petrem Kozákem

• Příloha L – Rozhovor s Františkem Luklem

• Příloha M – Výsledky průzkumu sledovanosti regionálních televizí agentury

MEDIAN

• Příloha N – Předpokládaný zásah televizí Czech Regio TV k 8. 12. 2016

Příloha A – Memorandum o spolupráci ARLT a SMO

Příloha B – Tabulka kvantitativní obsahové analýzy vysílání TVS

A B C D E F G H I J K L M N O Zlínský Uherské Uherský 1 Magazín: kraj Hradiště Brod Hodonín Veselí nad Moravou Kyjov Ostrožská Nová Ves Regiony Sport Celkem Celkem kat. Výpočty Výpočty

2 Datum premiéry 25., 28. 4. 24., 26., 28. 4. 28.4. 25., 28. 4. 25., 28. 4. 25., 28. 4. 28. 4. 27. 4. 24. 4. 14 4.71

3 Celkem rep. 7 11 3 9 9 8 5 5 9 66 66 100.00%

4 Rep. synchron 7 9 3 7 6 6 5 5 7 55 83.33%

5 Čtená zpráva 1 2 3 66 4.55% Základní 6 Obrazová zpráva 2 2 2 2 8 12.12% specifikace

7 Hard 4 9 1 9 8 6 3 4 9 53 80.30% 66

8 Soft 3 2 2 1 2 2 1 13 19.70%

9 Studio + znělky čas 55 61 27 49 59 65 31 28 58 433 30.93 7496

10 Celkem čas 1064 1601 459 1019 871 789 584 593 949 7929 113.58

11 Politika 2 2 2 1 2 9 13.64% 12 Školství 1 1 1.52% 13 Zdravotnictví 1 1 2 3.03% 14 Profi kultura 2 2 4 6 3 2 19 28.79% 15 Téma Ekologie a příroda 1 1 1 1 1 5 66 7.58% 113.58 16 Justice a krimi 0 0.00% 17 Spolky 5 1 1 1 3 11 16.67% 18 Ostatní 3 1 1 2 3 2 1 13 19.70% 19 Profi sport 6 6 9.09%

A B C D E F G H I J K L M N O

20 Politika čas 265 134 273 119 240 1031 13.75% 114.56 21 Školství čas 113 113 1.51% 113.00 22 Zdravotnictví čas 106 123 229 3.05% 114.50 23 Profi kultura čas 302 296 362 631 170 229 1990 26.55% 104.74 24 Téma čas Ekologie čas 140 143 125 120 122 650 7496 8.67% 130.00

25 Justice a krimi čas 0 0.00% 26 Spolky čas 841 132 133 80 417 1603 21.38% 145.73 27 Ostatní čas 505 32 181 239 181 177 91 1406 18.76% 108.15 28 Profi sport čas 474 474 6.32% 79.00 29 Politik 4 2 3 2 1 2 14 0.21 31 Spolkový činovník 8 1 2 2 1 6 20 0.30 32 Vedoucí pracovní 4 1 4 3 1 1 1 15 0.23 33 Respondent Pracovník 1 3 5 4 2 2 1 18 99 0.27 1.50 34 Ekon. nečinný 7 2 1 2 4 16 0.24 35 Lid 3 2 1 3 9 0.14 36 Expert 1 1 3 2 7 0.11 37 Politik čas 129 62 96 91 66 71 515 6.87% 39 Spolkový činovník čas 269 44 70 62 32 117 594 7.92% Čas 40 Vedoucí pracovní čas 100 28 140 70 41 41 33 453 2856 6.04% 38.10% výpovědi 41 Pracovník čas 89 132 171 108 79 85 7 671 8.95% 42 Lid čas 47 8 8 64 127 1.69%

B C D E F G H I J K L N

43 Ekon. nečinný čas 127 32 60 23 46 288 3.84% 44 Expert čas 26 25 54 103 208 2.77% 45 Vysvětlivky 14.14% 18.03% 36.79 46 N2 = prům. počet reportáží na magazín L11-19 = počet reportáží z dané tématické kategorie 20.20% 20.80% 29.70 N4-8 = procento výskytu daného způsobu zpracování P11-19 = průměrná délka všech reportáží (vteřiny) 15.86% 47 L9 = celkový čas znělek, jinglů, uvítání a rozloučení moder. M20-28 = délka všech reportáží z dané tematické kategorie 15.15% 30.20 48 L10 = celková délka všech magazínů (vteřiny) O20-28 = procento času věnovaného tématu ve všech magazínech 18.18% 28.85 23.49% 37.28 M9 = celková délka všech reportáží (vteřiny) P20-28 = prům. délka reportáže z dané tematické kategorie 49 P37-44 = procento doby z repo., po kterou mluvil respondent M29-36 = počet respondentů z dané kategorie 16.16% 4.45% 7.94 50 M46-51 = proc. zastoupení počtu respond. z dané kat. ve vys. N29-36 = celkový počet všech respondentů 9.09% 10.08% 32.00 N46-51= prům. délka výpovědi jdnoho respondenta P29-36 = průměrný počet respondentů na reportáž 51 7.07% 7.28% 29.71 O46-51 = proc. zastoupení jednotl. kat. respon. ve všech rep. M37-44 = celková doba promluv respondentů z dané kategorie P46-51 = prům. délka výpovědi respondenta z dané kateg. N37-44 = celková doba vystoupení všech respondentů

Příloha C – Rozhovor s Janem Punčochářem

Rozhovor vznikl ve čtvrtek 19. ledna v redakci televize RTM+. Jeho přepis byl respondentem 5. května 2017. AD: Mohl byste prosím ve zkratce shrnout svoji profesní historii? JP: Po stáži v Ústeckém deníku jsem šel po střední škole na stáž do ústeckého studia Českého rozhlasu, kde jsem zůstal i při studiu žurnalistky a celkově asi 12 let. Prošel jsem jednak tím regionální studiem, pak jsem dělal na ČRo Vltava, Praha, Radiožurnál, něco málo i na ČRo 6. Odtud jsem se dostal na pozici zástupce šéfredaktora zpravodajství TV Prima, kde jsem se později stal jeho šéfproducentem. Vydržel jsem tam nějakých 5 let, do podzimu 2014. Potom jsem měl takovou kariérní pauzu a na jaře 2015 jsem si vyhlídl libereckou regionální televizi, která fungovala strašně a byla na tom strašně i ekonomicky. Po různých peripetiích jsem ji převzal, vypnul, a na stejné frekvenci, se stejnými lidmi a trochu jiným názvem jsem vytvořil televizi novou, s novou právnickou osobou. Věcně vzato tato televize teda existuje od 1. července 2015. AD: Co bylo potřeba oproti dosavadnímu fungování televize změnit? JP: Trošku jsme profesionalizovali tým, ale většina těch změn byla technického rázu. Pořídili jsme pořádnou grafiku, je tady klasický velký enkodér, máme síťovou infrastrukturu, dostatečné diskové pole na archivaci. Prostě takové ty základní věci, které umožňují televizi fungovat už poměrně profesionálně. AD: Co vás motivovalo k vybudování vlastní regionální televize? JP: Po odchodu z Primy jsem si říkal, že televize už nikdy. Ale tím, že jsem dělal i produkci, tak jsem celému tomu výrobnímu procesu celkem dobře porozuměl a uvědomil jsem si, že nic jiného líp neumím. Potom se ukázala tato příležitost, tak jsem jí chopil. AD: Bylo to i podnikatelský záměr? Vybudovat a prodat? JP: Pořizoval jsem si televizi s tím, že do ní investuju a ona mě bude živit. To že mám novinářskou zkušenost, se samozřejmě promítá do toho, jak děláme publicistku, zpravodajství, nebo pořady pro klienty. Kdybych ale věděl, co všechno mě čeká, asi bych do toho tak po hlavě nešel. AD: Co vás překvapilo nejvíc? V dobrém i špatném slova smyslu. JP: Měl jsem celkem štěstí na lidi, jak na ty, kteří tady pracovali už před mým příchodem, tak i na ty, které jsem později přivedl. Zajímavé je i to, jakým způsobem se v regionálním médiu pracuje se zdroji, politickou reprezentací, klienty. Přístup je totiž diametrálně odlišný od toho, co si můžete vybásnit, když sedíte ve studiu celostátní televize v Praze a obchodní oddělení je o dvě patra výš. Dává vám to totiž značný odstup. Na druhou stranu regionální televize může hrát ve své lokalitě mnohem zajímavější roli. A co mě trochu překvapilo je i to, jaký je to žrout peněz, pokud to chcete dělat kvalitně a aktuálně a máte nějaké ambice. AD: Kolik lidí se o chod RTM+ stará? JP: Jsem tady já jako majitel a ředitel, mám šéfredaktorku a dvě redaktorky, tři kameramany a zároveň střihače na zpravodajství, jeden spíše komerční štáb, dva obchodní zástupce a jednoho externího technika. Dohromady teda dvanáct lidí.

AD: Jaký je profesní profil lidí působících v redakci? JP: Šéfredaktorka má vystudovanou žurnalistiku, redaktorky ještě zároveň studují mediální studia. Jedna z nich předtím dělala asistentku hejtmana a druhá nějakou administrativu, ale k médiím má taky blízko. V rámci redakce jsou to lidé poučení o tom, jak média fungují. Jeden z techniků pracuje s videem už dlouho a pracoval například jako promítač. Druhý, šéftechnik, je trochu samouk ale rozumí jak technice, tak i vizuální stránce věci. Nejmladší z nich má vystudovanou grafiku tady na univerzitě a jsme jeho první pozice, ale taky mu to jde. AD: Jakou podobu ten tým měl v době, když jste televizi převzal? JP: Byli tady dva redaktoři a tři technici. Z redaktorů už tu dnes není žádný, technici mi ale zůstali všichni. Ve výsledku jsme ten tým celkem obměnili, přidali jsme obchodníka, snažím se o aktivní management a šéfredaktorka funguje zároveň i jako produkční. AD: Jaké je pokrytí RTM+? JP: Podle licenčních podmínek by to mělo být zhruba 95 % obyvatelstva Libereckého kraje a přes 90 % jeho území. V Ústeckém kraji je to s přesahem na Varnsdorf a směrem na jih se dá RTM+ naladit i u Prahy. Tam je i rozvojový potenciál k Mladé Boleslavi a k Mnichovu Hradišti. Ten je i směrem k východním Čechám, kde máme v Trutnově malý vysílač a pro partnera tam teď vysíláme Trutnovský magazín, který nám dodává na klíč. AD: Nechával jste si zpracovávat průzkumy sledovanosti? JP: Jeden jsem si dělal, ještě než jsem přebíral televizi, abych měl nějaký argument pro obchod. A v rámci Asociace krajských televizí jsme se od podzimu loňského roku zapojili do průzkumu MML-TGI. Sledovanost, se kterou obchodně pracujeme, je počet lidí, kteří se na vysílání RTM+ dívají alespoň jedenkrát týdně a tam jsme zatím na čísle 69 000 diváků v cílové skupině 12 – 79 let. AD: Kdo je typickým divákem RTM+? JP: Takto podrobnou sociodemografii zpracovanou nemáme, ale nějaká data máme ještě z toho původního průzkumu od firmy SANEP, ale více méně to potvrzuje to, co by člověk intuitivně předpokládal. Jsou to zejména starší a konzervativnější lidé, kteří jsou aktivní a zajímají se o regionální dění, plus například matky na mateřské dovolené. AD: Je v Libereckém kraji nějaká konkurence na poli regionálních a lokálních televizí? JP: Z hlediska terestrického šíření signálu ne, protože si držím i několik vysílačů, které samy o sobě nedávají smysl a RTM+ je tak chytitelná na dvou frekvencích. Budu je ale držet až do konce tohoto roku, protože s přechodem na DVBT 2 tyto frekvence zaniknou a v Libereckém kraji nebude jiný regionalizovatelný multiplex než ten, ve kterém vysíláme my. Pokud budeme brát kabelové, případně on-line operátory, tak jsou televize v Mimoni, Semilech, Desné, Chrastavě, nebo v Turnově. Některé z nich jsou soukromé subjekty napojené na město, někde si samospráva obsah vytváří sama. AD: Jaký je objem produkce RTM+ a jaký má charakter? JP: Od pondělí do pátku vyrábíme každý den půlhodinu, která má premiéru v 17 hodin a potom se 48x opakuje, přes víkendy potom seřadíme hodinovou smyčku ze všech zpravodajských relací z uplynulého

2 týdne. Ne vždycky se nám zatím tu půlhodinu podaří naplnit vlastním obsahem, v takovém případě si půjčujeme materiály s regionálním obsahem z Regionální televize CZ. Zpravodajská relace jako taková má 8 – 10 minut a většinou jsou v ní 4, někdy 5 zpráv, a potom takový přehled, kde jsou většinou 3 zprávy MO (mimo obraz, pozn. autora), někdy se synchronem. Snažíme se, aby to byl průřez jak teritoriální, tak tematický. Většinou je tam zpráva z krajského úřadu, něco z Liberce, z Jablonce a něco z dalších měst. Potom následuje grafická předpověď počasí. Nasazujeme také pořady vlastní tvorby, ale zatím jen takové, které máme prodané. Provoz televize ještě negeneruje tolik peněz, abychom si mohli dovolit natáčet pořady, jaké se nám zachce. AD: S kolika samosprávami má RTM+ uzavřenou smlouvu o dodávání zpravodajského obsahu? JP: S některými samosprávami máme dohodu, která má dopady do zpravodajství, ale obecně se snažíme přímo zpravodajství neobchodovat. Snažíme se klientům vysvětlovat, že pokud děláme zpravodajství, nemůže to být prvoplánové PR, což klienti respektují. Výstup je ale v intencích regionálních televizí, tzn. víc pro-systémový, víc pozitivní. Určitě bych netvrdil, že děláme nezávislou investigativní žurnalistiku. Ten výstup je ale dobře udělaný, nikoho neuráží a především jsou to informace, ke kterým se člověk v této podobě jinde nedostane. Klientům z řad samospráv vyrábíme obsah zejména ve formě magazínů a podobných pořadů. V tuto chvíli takových klientů máme 12. AD: Narážíte někdy v komunikaci se smluvními partnery na požadavky, které se neslučují s vašimi zákonnými povinnostmi jakožto licencovaného provozovatele televizního vysílání? JP: Já mám výhodu v tom, že dost z místních politiků mě zná ještě z TV Prima a tím pádem mě považují za seriózního partnera, takže si dost věcí nechají vysvětlit. V praxi to pak znamená, že si sice mohou objednat téma, které chtějí zpracovat, ale jak to uděláme, už si určíme sami. Samozřejmě ho nezpracujeme tak, abychom je naštvali, ale ani tak, abychom naštvali někoho jiného. Většinou jde o informování o rozhodnutích různých zastupitelstev a o tom, co se bude dít. Kdyby za mnou někdo přišel a chtěl, ať natočíme něco o tom, že pan XY je hajzl, tak se asi nedohodneme. Vždycky hned na začátku všem vysvětluju, že zaprvé existuje zákon o rozhlasovém a televizním vyslání, kterým já se musím řídit, a za druhé že jednostranně vyznívající komunikace není z pohledu PR nejšťastnější. AD: Jaká je struktura příjmů RTM+? JP: Moje ideální představa je, aby bylo financování rozděleno na třetiny, to znamená třetina z komerce, třetina ze samospráv a třetina z výroby pořadů na zakázku. V tuto chvíli je poměr kolem 50 % ze samospráv, tak 25 % je z obchodní činnosti, ve které jsou ovšem zahrnuty i jiné veřejné subjekty, jako například nemocnice. Výroba pořadů hodně kolísá, protože měsíční rozpočet televize je tak 500 – 550 000 Kč, takže pokud se vám podaří prodat hezký prezentační film, tak to v tom jednom měsíci samozřejmě vyletí nahoru. AD: Jak velká je výroba právě takovýchto pořadů? JP: Je to pořád ad hoc, na trhu jsem stále noví. Obecně si myslím, že v tomto byznysu to člověk musí dělat dlouho, aby ho partneři začali brát vážně. A jak jste se ptal na tu konkurenci, tak její druhá forma je

3 právě v podobě garážových producentských studií, kterých v okolí několik je. Naší výhodou nicméně je to, že jsme pořád televize, takže u nás není tak velké riziko, že bychom to zkazili. A další věc je, že pokud má být součástí takového videa i nějaký text, tak u nás umíme psát. AD: Jaké formáty jste schopní vyrobit? JP: Troufnul bych si asi i na hodinový film/dokument, ale to už bych si asi zavolal na pomoc externího dramaturga, protože takový pořad jsme tady ještě nevyráběli. Nejčastěji to jsou ale PR reportáže, dělali jsme i jeden dokument k výročí jablonecké nemocnice, kde jsme pracovali i s archiváliemi a výpověďmi pamětníků. Zase pro libereckou nemocnici jsme vyráběli představení jejich laboratoří, vyrábíme i takový kvazi investigativní pořad. Tím, že jsem v televizi už působil, tak toho umím natočit poměrně dost, takže spíš poslouchám, co klient chce a potřebuje a ten formát z toho potom už nějak vykrystalizuje. AD: Jak funguje vaše obchodní oddělení? Dá se říct, kolik máte v průměru měsíčně inzerentů? JP: Nedá, je to velmi proměnlivé. Máme tak 3 – 4 inzerenty, kteří se nám vrací, jinak je to hlavně o tom, že jsme na trhu stále noví. Naším hlavním konkurentem je v tomto ohledu Radio Contact Librec, jejichž cenová politika je celkem sebevražedná a vlastně celý tento trh dost pokřivila. Regionální inzerenti většinou nemívají marketingová oddělení a příliš nepracují s marketingovým mixem, ale je iluzorní si myslet, že po dvoutýdenní kampani v televizi se dostaví zásadní výsledek. Je to proces na delší dobu, klienti se o vás nejdřív musejí dozvědět, zjistí, jestli vás sledují jejich blízcí a potřebují vědět, že o té televizi uvažujete dlouhodobě. Myslím, že to bude trvat ještě tak rok až dva, než nás budou brát vážně. Tohle se ale příliš netýká samospráv, mimo jiné i proto, že pro ně máme ideální cílovou skupinu. AD: V čem je RTM+ výjimečná? JP: Hlavně umíme točit a psát, neskromně si myslím, že když náš produkt srovnám s příspěvky, které se objevují na RT.CZ, tak není mnoho regionálních televizí, které mají tak ostré obrázky, logický střih, smysluplný i češtinářský správný komentář, hezké moderátorky, které umí mluvit a celé je to zabalené do pěkné znělkové grafiky. Nebál bych se náš pořad pustit do celostátní televize, je to prostě profesionálně udělaná práce. AD: Jaký je rozvojový plán RTM+ v horizontu tří až pěti let? JP: Stabilizovat obchod a ekonomiku, vytěžit území obchodně, protože z hlediska samospráv se blížíme ke stropu, už je jen několik měst, které jsou dostatečně velké na to, aby si mohly dovolit nějakou propagaci. Pak už je to spíše o rozšiřování služeb pro stávající klienty. Z hlediska obsahu se chci dostat k tomu, abychom si ho veškerý vyráběli sami. V tuto chvíli vyrábíme kromě zpráv dva pořady, ideální by bylo mít jich tak 5, pak možná nějaký cyklus malých dokumentů, ale záleží, jak se tu televizi podaří stabilizovat. AD: Jaký typ pořadů máte na mysli? JP: Po svých předchůdcích jsem zdědil strukturu pořadů pro klienty a postupně se nám ji daří měnit. Například pro město Jablonec se vyráběly tři různé pořady, které se jinak jmenovaly, jinak stály, ale vlastně šlo o rozhovory a takovou kostnatě dělanou publicistiku. Na základě vysoutěžené zakázky jsme

4 se ale dohodli, že jim budeme vyrábět jeden týdeník, který je svižný a vypadá dobře. Podobnou myšlenku máme teď s krajem, kde se je také snažíme přimět k jednomu magazínu, kde se objeví 3 – 4 témata, nějaký rozhovor, pravidelná přítomnost opozice, prostě něco, na co se dá dívat. Dalším obsahovým pilířem jsou aktuality z českolipské, jablonecké a liberecké nemocnice, což je měsíčník, který zaznamenává hlavně investiční akce a divácky je to zajímavé. Hezký pořad děláme pro dopravní podnik, taky měsíčník, většinou se třemi tématy. Podobné měsíčníky se nám teď daří prodávat i dalším městům. Máme dobrý formát investigativního rázu, kde když mě nebo klienta štve nějaké téma, tak ho hezky, sledovatelně zpracujeme tak, aby tam samozřejmě zazněly názory obou stran. AD: Je televize RTM+ členem nějakých asociací sdružující regionální a lokální televize? JP: Ano, jak Asociace krajský televizí, tak Asociace regionálních a lokálních televizí. AD: Jaký mají tato členství pro RTM+ význam, respektive jaký význam by mít měla? JP: Z hlediska ARLT to spíše vyjadřuje mé přesvědčení v tom, že ty televize obecně spolu mají spolupracovat, v některých věcech společně vystupovat. Ale tady zastávám spíš názor, že vhodnější by bylo, kdyby fungovala jedna zastřešující asociace a ne dvě, které někdy mají tendenci jít si po krku. ARLT je pro mě ale spíš zábava. Fungování AKTV má pro nás mnohem větší praktický dopad. Například společná zastřešující smlouva s Ochranným svazem autorským, měření sledovanosti prostřednictvím agentury MEDIAN, kolektivní přítomnost v Multiplexu 4, což mi dává větší jistotu, že mě tady nenahradí někdo, kdo bude ochotný a schopný platit provozovateli tohoto multiplexu víc, než já. Ve chvíli, kdy máme nasmlouvané pokrytí celé republiky, tak je to pro mě bezpečnější. Je tam i prvek společného obchodu. Pokud získávám nějaké peníze z jiných televizí, byť jich zatím moc nebylo, tak je to přes AKTV, ne přes ARLT. AD: Je podle vás fungování AKTV efektivní? JP: Problém každé skupiny lidí je v tom, že její fungování odpovídá tomu, kolik energie a času jsou jí jednotliví členové ochotní věnovat. Nedá se totiž sedět na dvou židlích. Co cítíme a snažíme se prosazovat, je v ideálním případě vznik profesionálního managementu, na který se složíme a který bude v tomto principu nezávislý. Přínosné a inspirativní pro mě je ale už jenom to, že se jednou za čtvrt roku potkáváme a bavíme o různých problémech, se kterými se potýkáme. AD: Jak se díváte na vztah České republiky jako státu a regionálních televizí a zejména na požadavky na jiný systém financování regionálních televizí, které čas od čas zástupci provozovatelů těchto subjektů vznášejí? Umíte si představit, jak by to mohlo probíhat prakticky? JP: Můj názor je v mnoha ohledech mnohokolejný. Jsem přesvědčený o tom, že v oblasti zpravodajství na úrovni kraje a měst děláme veřejnou službu. Jsme na všech tiskových konferencích měst a kraje a z velkých médií vyjma tisku jsem jediní, kdo dělá tento typ zpravodajství. Česká televize se o krajská témata zajímá, jen když jde o něco skutečně velkého, jinak je to pod její rozlišovací schopnost. Pokud jde o cestu, jakou by do té televize měly peníze téct, tak mně by se jako podnikateli velmi líbilo, kdybych od státu dostával 200 000,- měsíčně na nezávislé zpravodajství, zároveň si mohl obchodovat a asi bych byl i schopen akceptovat, že to zpravodajství má mít nějaké parametry.

Na druhou stranu, čistě prakticky nám se to v zásadě daří, vysvětlovat obcím, že u nich budeme točit, i když to není náš klient, protože je to atraktivní pro naše diváky, ale že jsou zároveň jedni z mála v Libereckém kraji, kteří se vezou a že alespoň symbolicky by na to mohli přispět, výměnou za co si budou moci trošku víc určit agendu, které se budeme věnovat. A ty obce na to relativně slyší. Z ostatních regionů ale vím, že to tak dobré není, a že mnoho z mých kolegů vyrábí něco, za co nikdo neplatí a co by rozpočet státu nebo ČT nějak dramaticky nezatížilo. AD: Je cena, kterou jsou samosprávy za takovýto zpravodajský servis ochotné zaplatit, adekvátní nákladům na jeho výrobu? JP: V současné chvíli nevyrábím žádný produkt se ztrátou, takže z tohoto pohledu ano. Z hlediska rozvoje televize a mé představy toho, kolik lidí by to mohlo dělat a jak by to mohlo vypadat, je ale cenová úroveň někde zcela jinde. Náš produkt je přizpůsobený tomu, co jsem schopný z klientů dostat, ale uměli a chtěli bychom samozřejmě dodat mnohem lepší produkt, pokud by to klienti byl ochotní chápat a hlavně zaplatit. Na druhou stranu, tak jak tu televizi dělám teď, tak je prostě moje a oproti mému bývalému působení na TV Prima, kde jsem de facto rozděloval práci zhruba 200 lidem, má velké rodinné kouzlo. Ve chvíli, kdy by ta televize měla 30 – 40 lidí, tak už je to řízení čistě manažerské, což ale nevím, jestli by mě bavilo. AD: Když se vás na tutéž otázku zeptám ne jako provozovatele jedné z regionálních televizí, ale jako člověka, který se v médiích pohybuje celý život, zasloužila by si Česká republika kvalitnější, ucelenější zpravodajství i na regionální úrovni? Je ČT schopná tento segment pokrýt? JP: ČT nikdy nebude schopná to pokrýt, protože veřejnoprávní multiplex se bude rozdělovat po celcích tak, jak mají teď vybudované regionální redakce, to znamená, že vysílání bude odpojitelné dohromady pro Karlovarský, Ústecký, Liberecký a Pardubický kraj, na jihu pro Vysočinu a Plzeňský a Jihočeský kraj. Celky, pro které budou schopni odpojovaně vysílat, jsou podle mě nesmyslné a mám pocit, že jít do většího detailu se v DVBT 2 neplánuje. Když se na to budu dívat úplně nezávisle, tak je ale hloupost, aby si stát vydržoval dvě instituce na totéž. Na druhou stranu podobných nesystémových věcí u nás je spousta. Stát by do regionů mohl ČT tlačit třeba zvýšením koncesionářských poplatků a rozvolněním pravidel pro reklamu, ale tím by nám vlastně kazil byznys a za veřejné peníze by nás připravoval o práci. Nemyslím si ale, že mechanismus odklonění části koncesionářských poplatků je schůdný, dovedu si představit, že by Ministerstvo kultury nebo Ministerstvo pro místní rozvoj tendrovalo službu, do které by se vysílatelé mohli za splnění nějakých podmínek přihlásit. Takový kanál by ale musel být označen jako „Zprávy financované Českou republikou – tudíž od nich nečekejte totéž, co od zpráv ČT.“ Jako provozovateli by se mi to líbilo, jako mediálně a ekonomicky vzdělaný člověk v tom vidím spíše úskalí.

Příloha D – Rozhovor s Martinem Vašíčkem

Rozhovor vznikl v pátek 20. ledna 2017 v redakci OIK TV. Jeho přepis byl respondentem verifikován 12. května 2017. AD: Jak dlouho v OIK TV působíte? MV: Vlastně už od studentských let, konkrétně od roku 1992. Začal jsem u grafiky, postupně jsem se dostal k vysílání a v televizi jsem si prošel všemi pozicemi, až to mám teď celé už nějakou dobu na starost. AD: Jaký byl historický vývoj OIK TV? MV: Plán udělat kabelovku v České Třebové byl už před revolucí, měl tady být takový pilotní projekt. Vysílat se ale začalo až v roce 1991. Tehdy byla ta televize, kterou založil a až do konce 90. let i financoval Ing. Ervin Wacník, na amatérské bázi. Co se týče produkce, tak jsme začínali něčím na způsob magazínu, ale byly to vlastně všechny možné formáty nějak slepené dohromady. Publicistika se od zpravodajství oddělila až časem. V průběhu těch 20 let jsme zkusili vysílat snad všechno – písničky na přání v live vysílání, různé soutěže, nebo i staré české filmy a seriály. K těm jsme se dostali přes jednu pražskou společnost, která je, výměnou za reklamu, distribuovala do vícero kabelovek. Po nějaké době to ale přestalo fungovat, nicméně si tohoto trendu všimly velké televize a následně do svého vysílání taky začaly zařazovat tyhle kultovní věci. Čím víc televizí ale přibývalo, tím větší byla konkurence a nějak tak logicky vyplynulo, že dnes se věnujeme tomu, v čem jsme jedineční – lokálnímu zpravodajství a takové lehčí publicistice. Za zmínění stojí i to, že v OIK TV jsme vychovali celou řadu úspěšných televizáků, kteří se později uplatnili v České televizi, na TV Nova, nebo na Primě. Třeba Václav Moravec v našem vysílání stál před kamerou poprvé v životě. AD: Jaké je pokrytí a sledovanost OIK TV? MV: Prostřednictvím kabelových rozvodů máme pokrytou Českou Třebovou, Ústí nad Orlicí, Lanškroun a okolní vesničky, kde mají taky kabelovou televizi. Už přes rok vysíláme pomocí IPTV na stránce www.sledovaniTV.cz, přes satelit jsme potom k dispozici na kanále Regionalnitelevize CZ, kde máme své pravidelné vysílací schéma. Kabelově teda pokrýváme zejména jih bývalého okresu Ústí nad Orlicí, dohromady je to cca 40 000 lidí. Přes IPTV ani přes satelit dosah takto změřený nemáme. Sledovanost jako taková se podle ohlasů pohybuje v řádu od 15 do 25 000 lidí, ale oficiální průzkum sledovanosti jsme nikdy nedělali, to je bohužel nad naše finanční možnosti. Obecně se tak dá říct, že sama sledovanost není až tak vysoká, je ale velmi vysoká procentuálně, a to hlavně díky velké lokálnosti našeho produktu. Ve stavu, v jakém funguje OIK TV dnes, bychom byli schopní pokrýt maximálně ještě jedno město, potom už sledovanost hrozně klesá, protože lidem přestává být takové zpravodajství blízké. AD: Kolik lidí se na chodu vaší televize podílí? MV: Máme dva štáby, kdy kameramani fungují zároveň jako střihači. V tuto chvíli máme zrovna o kameramany ale celkem nouzi a sháníme někoho nového. Potom jsem tady já a jeden technik. Tím, že v televizi pracuju už skoro dvacet pět let, tak můžu dělat všechno. V případě, že bychom chtěli pokrýt

1 ještě to jedno město, museli bychom asi nabrat další štáb. V našem regionu obecně je ale velký problém s lidskými zdroji a už tak je dost složité najít náhradu, když nám někdo na čas vypadne. AD: Jak vypadá produkce OIK TV, její objem a podoba a jaké je vysílací schéma? MV: Dvakrát týdně, v úterý a v pátek, vysíláme premiérové patnáctiminutové zpravodajství, které se po té vysílá v hodinové smyčce. Denně obměňujeme hodinovou vysílací smyčku, která se skládá ze zpravodajského bloku, nabídek pro volný čas, publicistiky, magazínů a dokumentárních filmů. Rok a půl jsme zkoušeli vyrábět denní vysílání, ale klesala nám sledovanost, protože jakmile se lidé nebyli schopní dívat každý den a unikaly jim tak zprávy, přestávali se dívat úplně. Vyrábíme ještě magazíny, ale ty vlastně fungují tak, že vybereme zajímavé zprávy z konkrétního města za poslední dva měsíce a vytvoříme takový jejich přehled. AD: Má ve svém okolí OIK TV nějakou konkurenci? MV: Jako televize jsme jediní, ale před nedávnem tady začalo fungovat rádio, takže musíme být ostražití. Pak existují nějaké lokální zpravodajské weby, ale to až taková konkurence není. Těžko se tu uživíme my, a ještě hůř by se tu uživil někdo jiný. Je pravda, že nějaká televize je v Lanškrouně, ale ta funguje dost amatérsky, asi tak jako u nás před těmi dvaceti lety. Jsme docela klidný region, TV Nova ani ČT tady nemají své zpravodaje, nestávají se tady vraždy ani závažné dopravní nehody. AD: Děláte i komerční, zakázkovou výrobu? MV: Ne systematicky, v tomto ohledu je konkurence v regionu poměrně silná. Existují tady nějaká produkční studia. Čas od času se nám podaří dohodnout spolupráci a pro klienta natočíme například nějaký reklamní dokument (zakázkovou výrobu), TV spoty do našeho vysílání převážně vyrábíme my. Ale rozhodně se z komerce neuživíme. AD: Jaká je struktura příjmů OIK TV? MV: Z reklamy a výroby pořadů je to asi jen 10 %. Drtivá většina našich příjmů, zhruba těch 90 %, pochází od samospráv, které v tomto ohledu suplují funkci státu, potažmo koncesionářských poplatků. AD: Kolik smluvní partnerů z řad samospráv OIK TV má? MV: Tři: Česká Třebová, Lanškroun a Ústi nad Orlicí. S menším okolními obcemi smluvní vztahy nemáme, i když k tomu jednou asi dojde. Netočíme tam totiž příliš pravidelně. AD: Jak probíhá výběr témat, které se objeví ve zpravodajství? Jak moc jste v tomto ohledu nezávislí? MV: Musím říct, že stoprocentně. Souvisí to už se vznikem televize, kdy ji dělali v podstatě amatéři, které by to zřejmě přestalo bavit, kdyby jim někdo diktoval, co mají točit. Sem tam samozřejmě přijde žádost, ať už od některého z měst, nebo jiného ze subjektů, jaké téma by chtěli zpracovat. V rámci zákonných mezí se snažíme každému vyjít vstříc tak, aby byl náš program pestrý a divácky atraktivní. Například vánoce v mateřské školce točíme každý rok v jiné školce a ne nutně vždy v té, do které chodí děti starosty. Konec konců jsme licencovaný vysilatel, takže si to ani nemůžeme dovolit. Problém to může být zejména v případě takové televize, kde je držitelem licence samotné město. Technicky jsme zajišťovali vysílání pro jednu společnost z jižní Moravy, kde jsou provozovatelem vysílání i města, a tam je tendenčnost patrná. My máme problém spíše opačný, u nás se k rozhodnutím zastupitelstva často opozice vyjádřit vůbec

2 nechce. Buďto jim to přijde zbytečné, nebo si myslí, že máme ve vysílání tříminutový prostor na jejich monolog. Ve výsledku je to ale stejný problém, protože vyvážené zpravodajství se potom dělá těžko. Když jsme žádali o licenci na provozování televizního vysílání prostřednictvím kabelových rozvorů, tak se mě na Radě pro rozhlasové a televizní vysílání ptali, jak si udržujeme nezávislost. Historicky jsme ale tento problém nikdy neměli, takže se s mým vysvětlením spokojili. V nedalekém městě to ale funguje tak, že tamní televize musí zpravodajství vždy před nasazením do vysílání dát schválit radnici, což postrádá jednak samozřejmě jakoukoliv objektivitu, ale potom už i aktuálnost. Když jsme ale u toho výběru a schvalování témat, na případu té spadlé střechy (událost se odehrála v sobotu 14. 1. 2017,234 pozn. autora) je dobře vidět, jaký je rozdíl mezi zpracováním tématu pro celostátní a lokální vysílání. My nevysíláme každý den, takže i když jsme tam samozřejmě s kamerou byli, musíme tomu dát nějakou přidanou hodnotu, protože do vysílání jsme tuto zprávu mohli nasadit až v úterý. Je to pro nás velká událost, takže zpravodajství se jí věnovalo asi z 50 %. Byl tam podrobný popis události, výpovědi svědků, rozhovor se sudím, který vlastně všechny zachránil. Další reportáž byla o tom, jak a za jakých podmínek vlastně hala vznikala a pak jsme v archivu našli zprávu o tom, jak před 11 lety v nedalekém supermarketu praskla střecha, taky z důvodu přetížení mokrým sněhem. Zmínili jsme se i o tom, že se o této události mluvilo například až v Číně a že je vlastně Česká Třebová slavná . Problém mnoha lokálních televizí je ten, že kopírují vysílání celostátních televizí – tzn. vejde v platnost nový zákon, ČT o tom natočí reportáž a podobnou reportáž pak natočí i lokální televize. Proč by se na to ale někdo díval? Když sem přijede prezident, tak se ho nebudeme ptát, proč Jindřich Forejt požívá návykové látky, na to se ho ptají celostátní televize neustále. Lokální reportér by se měl ptát, jestli má k regionu nějaký vztah, kde všude se byl podívat a co například na těchto návštěvách dostal zajímavého. Ne každé celostátní téma totiž jde vzít a našroubovat na lokální úroveň. Dá se to udělat například při výměně řidičských průkazů, kdy ovšem nebudete analyzovat statistiky, ale ukážete lidem kam jít, kde co podepsat, koho se zeptat, kde si vzít pořadové číslo, kdy mají na odboru dopravy otevřeno atd. Změna výše přídavků na děti se lokalizovat moc nedá, protikuřácký zákon už by šel, pokud vytvoříte statistiky za region, ukážete, kolika provozovatelů pohostinských zařízení se změna dotkne a jak to vlastně funguje prakticky. To je ale častý problém i krajských televizí, které pendlují mezi tímto lokálním a celostátním přístupem a neumí si najít svoji cestu, jak a pro koho zpravodajství vyrábět. Například v liberecké RTM+, kterou čas od času sleduji, to ale zvládají výborně, podobně jako TV ZAK a JTV. Nejdůležitější ale je, aby jak lokální, tak regionální zprávy připravovali lidé, kteří v tom regionu žijí a nejlépe z něj i pocházejí. Ti totiž vědí, co místní nejvíce trápí a zajímá. AD: Jaký je rozvojový plán OIK TV v horizontu tří až pěti let? MV: Hlavně držet krok s technickým pokrokem, což je ostatně pro OIK TV historicky typické. Jako jedna z prvních televizí v republice jsme například v 90. letech pořídili digitální kameru. A pak je to samozřejmě propojování zpravodajské produkce s internetem, sociálními sítěmi.

234 ČT24. V České Třebové se zřítila při zápase střecha sportovní haly. Normy jsme dodrželi, říká projektant. ČT24 [online]. Česká televize, 2017 [cit. 2017-05-20]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/regiony/2013454-v- ceske-trebove-se-zritila-pri-zapase-strecha-sportovni-haly-normy-jsme-dodrzeli

Co se týče výroby a pokrytí, tak bych chtěl uzavřít smlouvu ještě s jedním nedalekým městem, a pak výhledově ještě s dalšími dvěma. Abychom jim ale mohli dodávat smysluplný obsah, který je ještě divácky zajímavý, bylo by potřeba vytvořit novou odnož naší televize, třeba OIK TV2. AD: To je zcela jiný pohled, než jak to funguje například v TVS, která pokrývá samospráv mnoho. Vysílání je pouze jedno, je ale strukturováno do lichých a sudých hodin podle geografického zacílení magazínů. MV: Je to dobrý systém, ale myslím, že diváci si na něj těžko zvykají, protože dnes chtějí mít lidi informace hned. Proto u nás jsou zprávy každou hodinu. Myslím si teda, že systém lichých a sudých hodin může fungovat, jen když si tím člověk pracuje už od začátku a diváci si na to od začátku zvykli. AD: Jak se díváte na postoj státu vůči regionálním televizím a celkově problematice regionálního televizní vysílání? Na jednu stranu je nijak nepodporuje a potřebu regionálního zpravodajství reflektuje pouze povinností České televize a Českého rozhlasu dodávat určitý obsah z regionů, na druhou stranu jim zřejmě ani nijak neškodí. MV: Stát činnost lokálních a regionálních televizí reguluje prostřednictvím zákona o rozhlasovém a televizním vysílání a dalších zákonů poměrně dost. Na rozdíl od Německa, nebo Rakouska, kde se kromě regulace počítá i s finanční podporou takovýchto subjektů, u nás na této úrovni státní, případně veřejná podpora neexistuje. Roli státu tak zastávají města a kraje. To ovšem budí dojem, že regionální a lokální televize slouží jen jako nástroj účelové propagandy aktuálně zvolené politické reprezentace. Samozřejmě to tak není, ale taková nálada vychází ze systému financování těchto televizí. Pokud by tak jejich financování fungovalo jinak, nikdo by nás z podobných ústupků nemohl nařknout. AD: To je právě má navazující otázka. Umíte si představit, jak by tento systém mohl fungovat prakticky? MV: Vznik celoplošného kanálu s regionální tématikou, jak o něm mluví například váš otec, podle mě není řešení. Protože se zase dostáváme do situace, kdy vedení takového kanálu rozhoduje, čí příspěvky bude vysílat a tím pádem za ně i platit a nebylo by to podle mě o mnoho průhlednější, než aktuální situace. Řešením by podle mě bylo vyčlenit nějaký objem peněz, ať už z rozpočtu Ministerstva kultury, Ministerstva pro místní rozvoj, nebo koncesionářských poplatků, který by se následně mezi lokální provozovatele rozděloval úměrně jejich pokrytí a počtu diváků, které obsluhují. V první chvíli by na takovýto příspěvek měly mít nárok již fungující televize, ale v daných obdobích, řekněme každých 5 let, by se vypisovalo výběrové řízení na dodávku lokálního zpravodajského obsahu z konkrétního území, do které by se mohly lokální televize přihlásit. Podobným způsobem by to fungovalo i u regionálních televizí ale s tím rozdílem, že rozsah vysílání a územního pokrytí by byl předem stanoven zákonem. Například že v Jihočeském kraji regionální zpravodajství zajišťuje televize X a od státu na to dostane Y peněz. Ani regionální zpravodajství totiž dnes ČT není schopna obsáhnout v takové míře, jako například ORF v Rakousku. Určitě by se ale oba tyto modely měly v první chvíli postavit na již fungujících televizích, protože ty v tom regionu už působí a ví, jak takovéto zpravodajství funguje a fungovat má. AD: Jaká by k podobné změně mohla vést cesta? Ptám se vás teď jako místopředsedy ARLT. MV: Nejjednodušší z pohledu státu by bylo vzít 5 – 15 korun z koncesionářských poplatků – i s ohledem na kvalitu produkce ČT v poslední době. Případně z rozpočtu nějakého ze zmíněných ministerstev.

Propočítával jsem to a takováto suma by bohatě stačila alespoň na pokrytí nákladů spojených s provozováním samotných vysílačů. To je totiž pro většinu provozovatelů největší, nebo velmi velká finanční zátěž, což si ale málokdo uvědomuje. Abych ještě vysvětlit tu narážku na ČT, nedávno jsem například zjistil, že například pořad Toulky za cechy a řemesly vznikl za podpory MMR (zmíněný pořad vznikl za podpory Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR, Ministerstva zemědělství, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a Ministerstva průmyslu a obchodu, pozn. autora). Moje otázka je, proč tedy koncesionáři platí veřejnou televizi, když výrobu pořadů v ní pak stejně dotuje stát. Takovéto pořady by snad měla ČT vyrábět automaticky. Podobný příklad je pořad Panorama, kde musí zimní střediska platit velké sumy peněz za to, aby se ve vysílání pořadu objevily jejich záběry. Málokdo si také uvědomuje, že například vysílání RT.CZ má velký vliv na podporu vnitrostátního turistického ruchu, který je v dnešní době pro stát stěžejní. AD: Jaký je váš názor na soužití ARLT a AKTV? MV: Ideální by bylo, kdyby fungovala asociace jen jedna, s aktivním managementem, v jejímž vedení budou zástupci jak velkých, krajských televizí, tak menších lokálních. To ale naráží na mezilidské vztahy a na to, že jednotliví provozovatelé si vzájemně nejsou schopní vymezit pole působnosti, na kterém budou umět spolupracovat a dohodnout se, i když osobně si třeba nejsou tak blízcí. Ale je to základ, nejdříve začít u sebe, sjednotit se. Pak teprve můžeme vystupovat s nějakými požadavky.

Příloha E – Rozhovor s Evou Stejskalovou

Rozhovor vznikl ve středu 22. února 2017 v kavárně brněnského hotelu Voroněž, vyjma posledních třech otázek, které byly zodpovězený pomocí e-mailové komunikace 23. dubna 2017. Téhož dne byl přepis rozhovoru respondentem verifikován. AD: Jak jste se k regionálním televizím profesně dostala? ES: Původně jsem pracovala ve Vsetíně na radnici, kde jsme při přechodu na digitální vysílání řešili problém s vysíláním TV Beskyd. Na Valašsku je totiž dlouhodobě špatná dostupnost televizního signálu, což místní obyvatelé vyřešili nákupem satelitních přijímačů. Takže pokud chtěla TV Beskyd nadále fungovat, musela začít vysílat pomocí satelitu, což je samozřejmě finančně velmi nákladné. Navíc jsem tehdy shodou okolností na radnici končila, tak jsem si říkala, proč nezkusit tohle, když byla příležitost. Jediný způsob, jak začít vysílat přes satelit, bylo vytvořit celoplošný kanál. Takže jsem začala oslovovat provozovatele další regionálních a lokálních televizí, původně ale jen s nabídkou internetové televize, protože bylo velmi náročné propojit všechny ty provozovatele a vysvětlit jim, proč je dobré mít společnou platformu. AD: Jak časově a finančně náročné bylo všechny tyto provozovatele oslovit a navázat s nimi spolupráci? ES: Finančně to náročně nebylo, více méně jen náklady na dopravu. Spíš to vyžadovalo hodně času, se všemi se potkat, nějak je přesvědčit a spojit, ale já jsem tehdy ten čas měla. A když se potom naskytla možnost tu satelitní kapacitu koupit, tak jsme toho využili. AD: Kolik přispěvatelů do RT.Cz v tuto chvíli evidujete? ES: Máme několik stabilních partnerů, kteří dodávají dlouhodobě a pravidelně. A potom je spousta drobných dodavatelů obsahu, něco si tvoříme sami, ale 80 – 90 % vysílání tvoří někdo jiný. Dohromady je to kolem 70 štábů, které do RT.CZ přispívají. AD: Jak se tohle projevuje na obsahu? Mají pravidelní přispěvatelé své pravidelné bloky? Jak jsou zařazovány příspěvky nepravidelných dodavatelů? ES: Struktura našeho vysílání je celkem pevně daná podle konkrétních regionů. V těchto regionálních blocích pak mají svůj prostor pravidelní dodavatelé, a jeho další část je zaplněna příspěvky dalších dodavatelů, kteří vysílají například týdně, měsíčně atd. To schéma se snažíme dodržovat co nejpřesněji, tak aby divák věděl, kdy se na co může podívat, ale z času na čas to stoprocentně dodržet nelze. AD: Jak vypadá průměrný přispěvatel do RT.CZ? Jsou to zástupci spíše lokálního charakteru, nebo i krajské televize? ES: To se úplně říct nedá, ale na té škále, kterou jste zmínil, jsou to jak menší, střední, ale i velké subjekty. V podstatě k nám může přispívat kdokoliv, kdo je schopný vyrobit technicky a obsahově smysluplný obsah, který je v soulad se zákonem. AD: Jak má RT.Cz upravené vztahy s přispěvateli? Je to na základě nějakých smluvních závazků? ES: Většinou, zejména u pravidelných dodavatelů, je to nějak smluvně upraveno. Občasní dodavatelé pak přispívají na základě nějaké ústní dohody, objednávky.

AD: Kvalita příspěvků v RT.CZ je často velmi rozmanitá. Existuje nějaké síto, kterým příspěvky procházejí? ES: Nějaké síto samozřejmě je, máme určeno, co ještě můžeme pustit a co už ne. Ale ono je to těžké, protože i ti tradiční partneři čas od času pošlou nekvalitní příspěvek. Bojujeme proti tomu, komunikujeme s dodavateli, ale občas se to stane, to se nedá nic dělat. Konec konců i ČT občas udělá botu. AD: Zajímala by mě finanční stránka věci. Jaké jsou, alespoň v procentech na jednotlivé zdroje/výdaje vyjádřeny, výnosy a náklady televize? ES: My jsme oproti ostatním televizím, kde jsou nejzásadnější náklady na personál, trošku specifičtí. U nás je největší položku distribuce – skrze ten satelit, kabel i terestricky. Tohle nás stojí okolo 900 000,- měsíčně, což je asi 90% Rozpočtu. Celý ten projekt funguje díky vícezdrojovému financování. Jednak máme nějaké inzerenty a partnery, pak jsou to příspěvky dodavatelů, kteří si vlastně platí za vysílací prostor, a pak nejrůznější dotace a zakázky, například od Ministerstva kultury. AD: Tohle jsou spíš dotace na výrobu obsahu, ne? ES: To ano, ale třeba u projektu Česká miss pro obnovu památek byla dotace i přímo na vysílání. AD: Ještě bych se chtěl vrátit k vašim dodavatelům obsahu, kteří si za vysílací čas vlastně platí. Mohou si do své bloku potom vložit vlastní inzerci? ES: Ano, oni platí za vysílací čas a tedy pokrytí a dosah, což pro ně může mimo jiné znamenat i vyšší zisky z poskytování reklamy a inzerce, kterou si do vysílacích bloků vkládají. AD: K finanční stránce by mě zajímalo i to, jaké procento z vašich příjmů tvoří celostátní inzerenti? ES: Dost malé, ale s tímto typem inzerce teprve začínáme. Díky TV metrovému měření, na kterém jsme od ledna 2016, nám začaly reklamní agentury zadávat i celostátní inzerci. Není to nic zásadního, měsíčně třeba 30 – 40 000 Kč, ale má to vzrůstající tendenci. Investovali jsme do toho za minulý rok skoro půl milionu korun, což se začíná úročit teprve teď. Pokud ale chcete dosáhnout na peníze od reklamních a mediálních agentur, tak je to jediná cesta, drtivá většina z nich totiž respektuje jen tento způsob měření. AD: Jakou sledovanost teda RT.CZ má? ES: Celkově za prosinec 2016 byla sledovanost okolo 4 %, denně se to pak pohybuje v řádech setin procent, ale někdy i desetin, což už je slušné. Ve výsledku si tak v průběhu prosince alespoň jednou pustilo RT.CZ cca 403 000 diváků. Statistická chyba je ale i tam poměrně velká, takže já si sice můžu myslet, že ta sledovanost je vyšší a jsem schopná to i zdůvodnit regionálnímu klientovi, ale mediální agenturu samozřejmě zajímá jen to výsledné číslo. AD: Jak vidíte budoucnost tohoto televizního formátu? ES: Budoucnost tato platforma určitě má. Přijde druhá vlna digitalizace, což zejména menším subjektům ztíží situaci a někteří možná nebudou mít kde vysílat. Zatímco náš kanál se jim věnuje, nabízí jim prostor, což z nás zřejmě udělá ještě zajímavější distribuční platformu.

AD: Právě s druhou vlnou digitalizace se ale mluví o vzniku nového kanálu ČT s regionální tematikou. Není to pro RT.CZ trochu hrozba, přímá konkurence? ES: Hrozba, no jak se to vezme. Česká televize stojí na úplně jiné startovní čáře, protože jí odpadá starost shánět peníze na svůj provoz, čímž my ostatní trávíme většinu času. Naší výhodou ale může být třeba to, že ČT se snaží být dost investigativní a už v ní není tolik prostoru na pozitivní zprávy. Nakonec dnes se dá udělat dobrá reportáž i na mobil, potřebujte k tomu jednoho člověka a můžete dodávat zajímavý obsah. Jen je potřeba, aby systém financování takovéhoto subjektu byl udržitelný. AD: Kdo dnes konkuruje RT.CZ? ES: Kromě už té zmíněné ČT, která vyrábí nějaký regionální obsah, v podstatě konkurenci nemáme. Samozřejmě, máme konkurenci v podobě všech ostatních televizí, protože všichni saháme na jeden balík peněz, které se v tomto odvětví točí, ale tematicky je koncept RT.CZ natolik ojedinělý, že přímou konkurenci nemáme. V různých výběrových řízeních se občas potkáváme s regionálními televizemi, ale v zásadě si spíš pomáháme, když je to potřeba. Oni jsou samozřejmě etablovaní a silní ve svých regionech, ale k propagaci toho regionu jako takového, nebo k oslovení druhé části diváků, kteří přijímají televizní vysílání pomocí satelitu a kde samotné regionální televize nejsou, už musejí spolupracovat s RT.CZ. AD: Neexistuje konkurence ani v podobě dalších plnoformátových celoplošných televizí, když pomineme ty největší a nejsledovanější? Např. TV Barrandov, RELAX. ES: Já to za konkurenci nepovažuju. Zatímco například ten RELAX je, nebo se snaží být, plnoformátovou televizí, my jsme prostě televize zpravodajská. AD: Před nějakou dobou jsem navštívil i RRTV, kde jsem se dozvěděl, že jste vznesla požadavek aby RT.CZ byla finančně podporovaná státem. ES: Já jsem tehdy využila právního statusu Must-carry, které spočívalo v tom, že televize, která by tohoto statusu dosáhla, by byla označena za veřejně prospěšný kanál, což by znamenalo, že poskytovatelé kabelových rozvodů by ho byli nuceni šířit zdarma. Nechala jsem si proto udělat právní rozbor na veřejnou prospěšnost RT.CZ, na jehož základě jsem RRTV o udělení tohoto statusu požádala. Paradoxní ale je, že na radě si s touto žádostí vůbec nevěděli rady a požádali mě, abych tu žádost stáhla. Dá se totiž předpokládat, že pokud by tento status byl udělen nám, následovala by lavina dalších žádostí. No a já jsem s Radou samozřejmě nechtěla mít problémy, takže jsem tu žádost stáhla. AD: Pojďme se na celou problematiku podívat více „shora“. V čem je podle vás podstata regionálních televizí? ES: Hlavně v tom, že působí přímo v tom konkrétním regionu. Znají místní obyvatelstvo a dokáží mu dodávat běžné, praktické informace, které jsou pro toho člověka opravdu důležité, navíc takovým lidským způsobem. A důležité je i to, že znají místní poměry, takže se nestane, že by mylně informovaly o nějakém zásadnějším problému, jak tomu bylo třeba v případě kauzy kolem tehdejšího starosty Vsetína Jiřího Čunka, kdy k nám jezdili pražští novináři, kteří situaci znali jen velmi povrchně a podle toho taky vypadaly jejich reportáže a články.

AD: Je role regionálních televizí v tuto chvíli nahraditelná? ES: Myslím, že ne. Ani Česká televize, navzdory svému rozpočtu, si nemůže dovolit tak hustou redakční síť. Další věc je, že ty regionální televize mají dnes obrovské archivy, které jsou velmi hodnotné. A mnoho z těchto lidí to dělá prostě proto, že je to baví. Samozřejmě, jsou lidé, pro které je to byznys, z něčeho člověk žít musí, ale na zbohatnutí to rozhodně není. AD: Jak se díváte na postoj státu vůči regionálním televizím a celkově problematice regionálního televizní vysílání? Na jednu stranu je nijak nepodporuje a potřebu regionálního zpravodajství reflektuje pouze povinností ČT dodávat určitý obsah z regionů, na druhou stranu jim zřejmě ani nijak neškodí. ES: Já si nemyslím, že jim neškodí. Nepodporuje je a škodí jim. Pořád se mluví o podpoře regionů, ale když se objeví nějaká regionální televize se smysluplným projektem, tak od toho všichni dávají ruce pryč, Ministerstvem pro místní rozvoj počínaje, Ministerstvem práce a sociálních věcí konče. Přitom spolupráce regionální televize a nějaké místní firmy je ideální způsob, jak ukázat, že se například povedly nějaké projekty, nebo prostě jen to, že je v okolí úspěšná firma a inspirovat tak místní. No a potom je tu digitalizace, která byla a ještě bude náročná zejména pro ty nejmenší televize. Samozřejmě existuje internet, ale to je pořád malá platforma, doplněk k televizi. Navíc naši diváci, kteří jsou většinou tak 35+, by si nás na internetu hledali o mnoho složitěji, než teď v televizi. AD: Jak konkrétně by tedy podle vás měla spolupráce státu a regionálních televizí vypadat? Mělo to být formou právě takovýchto projektů, nebo i nějakého způsobu formou stálé finanční podpory? ES: Úplně nejlepším a nejčistším řešením by bylo přerozdělení části koncesionářského poplatku právě mezi tyto televize. Problém je totiž v tom, že v této chvíli jsme závislí na dohodě a spolupráci s městem, krajem, zkrátka na tom, jestli se nám podaří s daným zastupitelstvem, starostou, hejtmanem, podepsat smlouvu. A když už se to podaří, tak je tu druhý problém. Novinář, ačkoliv neexistuje nezávislý novinář, bude asi těžko upozorňovat na nějaké nekalosti na radnici, která je jedním z hlavních partnerů jeho zaměstnavatele. A právě tato ztráta nezaujatosti by se dala vyřešit právě přerozdělením části koncesionářských poplatků mezi jednotlivé regionální a lokální televize. Což je ale samozřejmě politicky neprůchodné. AD: Možná nejen politicky, ale i prakticky. Jak by se v takovém případě určovalo, kdo má na takovou podporu nárok? ES: I prakticky si to umím představit. Existuje přece Asociace regionálních a lokálních televizí, která by mohla být příjemcem části koncesionářských poplatků a následně by je přerozdělovala, jako například OSA, mezi televize na základě toho, jaké území pokrývají, kolika štáby atd. A takto by mohla vzniknout stabilní síť regionálních televizí, která by tento servis dokázala dělat kvalitně, technicky i obsahově, a hlavně by měla alespoň částečně zajištěnou existenci. Protože je pravda, že dnes ty regionální a lokální televize hrají druhou ligu, což ale vychází z toho, že ani redaktoři, kameramani a další zaměstnanci, nemají práci jistou. A i z toho důvodu se velmi často stává, že my někoho vychováme, a ten člověk pak při první příležitosti odchází na Novu, Primu, do ČT. Tak možná už kvůli tomu bychom měli mít nárok na nějakou finanční kompenzaci.

AD: Poslední otázka: Jaký byl váš cíl, když jste zakládala Asociaci regionálních a lokálních televizí? ES: Myslela jsem, že v jednotě bude síla právě pro takovéto vyjednávání. Ale už na první ustavující valné hromadě jsem zjistila, že fungování té asociace vůbec neodpovídá tomu, co jsem od toho čekala a vlastně se mi to zhnusilo tak, že jsem se hned vzdala funkce. Tak jsem se rozhodla, že se budu raději soustředit na vlastní projekt.

AD: Jaký byl důvod, motivace, pro prodej části RT.CZ? ES: Další rozvoj televize. Cítila jsem, že bez strategického partnera už nemám televizi kam dál rozvíjet a také s ohledem na regionální partnery – blíží se změny v oblasti digitálního vysílání, což zcela jistě roztříští televizní trh, a tímto jsem chtěla eliminovat vliv digitalizace na oslabení svých partnerů. Naopak jsem je chtěla posílit. Navíc vidím budoucnost mediálního trhu v propojení televize, tisku a on-linu. AD: Jak těžké bylo najít někoho, kdo by měl zájem investovat do RT.CZ? Objevilo se nabídek vícero? ES: Investoři si RT.CZ našli sami, měla jsem to štěstí, že jsem si mohla vybírat a věřím, že jsem z nabízených možností vybrala toho nejlepšího, který posílí nejen RT.CZ, ale i jeho partnery. AD: Na základě čeho jste se rozhodla pro spolupráci právě se společností Vltava Labe Media a proč prodejem tak velkého podílu? Co od této spolupráce očekáváte? ES: O podíl vůbec nejde. Zůstávám dál v čele společnosti a dál jako 30% spolumajitel, budu mít dost velký vliv na řízení společnosti a VLM vnímám jako partnera nikoliv někoho, kdo mě bude úkolovat. U VLM vidím největší synergický efekt a potenciál dalšího rozvoje. Uvidíme, co ukáže budoucnost, ale protože budu rozvíjet své dítě, tak udělám vše pro to, aby tento sňatek mu byl ku prospěchu.

Příloha F – Rozhovor s Janem Součkem a Michalem Filou

Rozhovor vznikl ve čtvrtek 23. března v brněnském studiu České televize. Jeho přepis byl respondenty verifikován 9. května 2017. AD: Jak je financován chod Televizního studia v Brně? Tím myslím kdo rozhoduje o tom, jaká částka mu bude v konkrétním období přidělena. JS: Celá Česká televize je financována ze dvou hlavních zdrojů, z koncesionářských poplatků a výrazně minoritně pak z obchodní činnosti. Ze zákona nesmíme vysílat reklamu na kanálech ČT1 a ČT24, z vlastního rozhodnutí nevysíláme reklamu ani na ČT :D. Roční rozpočet České televize je cca 6,8 miliardy korun. Pokud jde o peníze, které přicházejí do regionálního studia v Brně, jsou to dvě rozdílné rozpočtové kapitoly. Jednak peníze provozní a potom rozpočet, který je určen na výrobu pořadů, takzvaný výrobní úkol. Část tohoto rozpočtu je známá předem, jde o finance na běžící pořady jako Dobré ráno, Sama doma, a pak taky samozřejmě zpravodajství. A druhá část tohoto rozpočtu se tvoří v průběhu roku, kdy kreativní producenti přihlašují na Programovou radu, což je orgán na úrovní celé ČT, nové formáty pořadů a žádají o zařazení těchto pořadů do výroby a zároveň i o jejich financování. AD: Pokud zůstaneme u peněz určených na provoz, jaká je pro letošní rok jejich výše? JS: Mzdové náklady redakce zpravodajství jsou pro tento rok cca 15,5 milionu korun. K této sumě je potřeba přičíst ještě náklady na externisty, jako jsou režiséři, většina střihačů a kameramanů, což je částka okolo 9,5 milionu. Dohromady tím pádem 25 milionů na zaměstnance a externí pracovníky. Chybí v tom ale provozní náklady našeho studia, investice do technologií, atd. Pohonné hmoty tam ale započítány jsou. AD: Jak to je s penězi získanými prostřednictvím grantů? Například se natáčí cyklus o hradech a zámcích, který je spolufinancován Ministerstvem kultury. Spadá tato agenda do kompetencí Televizního studia v Brně? JS: Česká televize zpravidla není příjemcem grantů, pokud to tak už je, tak jsou to většinou externí producenti, kteří potom ČT žádají o koprodukci. Jsou u nás ale projekty, které byly podpořeny nejen grantovými penězi, ale například i penězi z marketingových rozpočtů veřejných institucí. Jsou to rozsáhlejší projekty jako například Rok regionálních divadel v produkci TS Brno, kdy jsme mapovali tvorbu oblastních divadel ve třinácti krajích ČR. A tam do toho finančně vstupovaly třeba krajské a městské úřady, protože je to pro ně jistá forma propagace. Teď připravujeme podobný cyklus, který bude mapovat vinařské oblasti a kde bude financování probíhat obdobně. A vy jste se ptal, jestli tady má nějakou kompetenci regionální studio. Regionální studio má kompetenci v tom, že ten projekt připraví a opět ho musí schválit Programová rada, která rozhodne o tom, jestli ten konkrétní projekt bude vyráběn i v kontextu navrženého financování. AD: Pojďme už k regionálnímu zpravodajství jako takovému. Jak velké území pokrývá brněnské studio? MF: Hlavní studio je tady v Brně a pak máme ještě redakci ve Zlíně. K tomu máme ještě jednoho člověka, který funguje jako videožurnalista na Vysočině. Je to tedy kompletní Jihomoravský a Zlínský kraj, ale jsou i situace, kdy nějaký obsah tvoříme ve spolupráci například s redakcí v kraji Olomouckém, která spadá zase pod TS v Ostravě, nebo s redakcí v Pardubickém kraji.

AD: Kolik lidí takovéto území zpravodajsky obhospodařuje? MF: 16 redaktorů je v Brně, k tomu jsou v Brně 3 editoři a 1 koeditorka, která má na starosti komunikaci s Prahou, s kanálem ČT24, s Událostmi, což znamená, že se stará o „procpání“ naší tvorby právě do Událostí, Studia 6, nebo na ČT24. Ve Zlíně máme dva plné úvazky a jednoho externistu a na Vysočině je to ten jeden videožurnalista. JS: Ale tady je potřeba zdůraznit, že se jedná pouze o lidi působící na redaktorských pozicích, redaktoři a editoři. K nim jsou samozřejmě ještě desítky dalších lidí. MF: Kameramani, střihači, grafici, máme i kmenové externí spolupracovníky pro týdeníky jako je Týden v justici, @online, Týden v regionech, Zajímavosti z regionů, atd. To jsou lidé, kteří s námi spolupracují, ale které jsem do toho výčtu nepočítal. AD: Dá se teda říct, že „specializované“, nebo tematicky vyhraněné pořady točí zpravidla externisté? Mívají například redaktoři ČT nějakou specializaci, nebo jsou připraveni točit vždy všechno? MF: Jsou připraveni točit vždycky všechno, nicméně se vždycky snažíme, aby se konkrétní redaktor zaměřil na nějakou oblast, která mu vyhovuje. Nejlepším příkladem v případě TS Brno je soudnictví. A pak jsou redaktoři rozděleni taky geograficky, kdy na každý okres připadají dva z nich, abychom to území pokryli nějak rovnoměrně. Na co se kdo specializuje, že někomu více vyhovují například politické reportáže, někomu zase lidské příběhy, samozřejmě víme. Jde totiž o to, že každá zpravodajská relace má nějakou strukturu: úvodní téma, pozitivní reportáž, regionální reportáž, kultura, otevření druhého bloku zpráv, zdravotnictví, politika, atd. Takže to není tak, že co se ten daný den natočí, tak se prostě odvysílá. To znamená, že redaktoři, kteří mají na starost jednotlivé tyto oblasti, by se měli orientovat tak, abychom pokaždé byli schopni tyto „chlívky“ naplnit. Není totiž ideální, když se v jedné relaci sejde 3x zdravotnictví a v další zase není žádné. Tato matrice vychází jednak ze zahraničních trendů, ale víme i z vlastní zkušenosti, že je nutná. AD: Jak velká je produkce brněnského studia a jakou část z ní dodává ta jedna krajská redakce a jedna, řekněme „poloredakce“? MF: Denně teď vysíláme Události v regionech plus, což je 10 minut, Události v regionech, což je 25 minut, to jsou ty denní klíčové zpravodajské pořady. Kromě toho pak přispíváme do Studia 6, na ČT24, do Událostí a do večerních pořadů, jako jsou 90‘ nebo Události, komentáře. Za únor jsme na ČT24 mimo zpráv, což znamená všechno před zprávami a po zprávách, odvysílali 941 minut obsahu, tedy více, než v třeba lednu, kdy to bylo 911 minut. Udělali jsme 9 kontinuálů (dočasné kontinuální převzetí živého celostátního vysílání jiným studiem, pozn. aut.). To je situace, kdy na určitou dobu převezmeme celé vysílání ČT24 a odsud z Brna odmoderujeme nějaké zásadní téma. V lednu těchto kontinuálů bylo osm. Denně bychom ideálně měli do Událostí dodat dvě reportáže, živé vstupy, nebo nějakou kombinaci tohoto. A tady právě dost záleží právě na typech a zaměření těch redaktorů, jak jste se ptal. Do Událostí totiž nevezmou každého. Pokud v Praze chtějí do Událostí zpracovat téma, které nabízíme, ale které má na starosti redaktor, kterého neznají, tak je to na komunikaci mezi Prahou, editorkou pro ČT24 a Události a editorem Událostí v regionech, aby se rozhodli, zda toho redaktora úplně prohodí, nebo je v tu chvíli kapacita na to, aby verzi pro Události v regionech zpracoval ten redaktor, který téma nabídl a vedle něj totéž téma paralelně zpracuje elitní reportér s kontextem pro celostátní vysílání.

AD: Jak teda probíhá tento výběr témat do celostátního vysílání? MF: My každý den do 13:45 shromáždíme nabídku na další den, vytipujeme z toho to, co by je mohlo v Praze zajímat a proč a pomocí videokonference pak probíhá diskuze nad těmito nabídkami. Vytvoří se taková přednabídka, kterou si v Praze poslechne editor Událostí, který má na starosti regiony, a poté na odpolední pražské poradě kde prezentují plán na zítra všechny redakce – domácí, ekonomická, atd., se také odprezentuje nabídka regionálních studií, tzn. Brna, Ostravy a českých regionů. A za přítomnosti ředitele zpravodajství, šéfredaktora a dalších lidí probíhá debata nad tím, jaké téma bude vybráno, kdo jej bude zpracovávat a jak. AD: Mají krajská studia stanoven nějaký počet reportáží, které musejí týdně / měsíčně / ročně dodat? MF: Ano, ten podíl je daný, jsou to například v průměru ty dvě reportáže denně včetně víkendu pro Události. Ono to odpovídá vlastně i té zmíněné matrici, kde je vyloženě třeba kolonka „regionální živý vstup“, a i kdyby se v tu chvíli na první pohled žádný takový vstup nejevil, tak je povinností regionálních editorů v komunikaci s editorem Událostí si říct, jak by se ten živý vstup dal zakomponovat do nějaké už vybrané reportáže. JS: Je ale důležité ještě říct něco, co v té otázce nezaznělo, tohle je totiž podíl čistě zpravodajský. Ze zákona má ČT dvě regionální studia – Brno a Ostravu a obecně je zákonem definovaný podíl těch studií na vysílání jednotlivých kanálů ČT, bez ohledu na to, jestli zpravodajství, nebo jiný typ obsahu, na 20 % celkového vysílacího času, který musí být pokryt regionálními studii, což je Brno a Ostrava, to znamená 10 % z Brna a 10 % z Ostravy. Takže zpravodajství má jednak své regule, aby bylo vyvážené z celé republiky, a potom ještě existuje zákonný podíl, který ČT hlídá, aby byl naplněn. AD: Takže toto zákonné zadání, což byla i má další otázka, spočívá v tom, odkud je ta konkrétní zpráva dodána? JS: Ano. AD: Ale v Brně je přece taky možné zpracovávat zprávu celostátního charakteru. JS: Celostátního významu ano, ale je to teritoriálně vázáno. Brněnské studio zpravidla nezpracovává zpravodajství z jiných teritorií, protože republika je mezi jednotlivé redakce a studia rozdělena. Pokud se ale stane nějaká událost celostátního významu v Brně, tak ji zpracováváme samozřejmě my. MF: Na tu otázku se dá odpovědět i tak, že vedle zpravodajství, které je jasně dané tou teritorialitou, vznikají také týdeníky, které už nemají s regionalitou nic společného, ale vznikají pod zpravodajstvím. Třeba @online, magazín o světě internetu, při jehož výrobě sice spolupracujeme například s odborníky z místních univerzit, ale divák by neměl poznat, jestli se pořád vyrábí v Brně, nebo v Plzni. JS: Potom takový kříženec, který pokrývá celostátní tématiku, ale nemělo by být na první dobrou vidět, že je to brněnský magazín, je Týden v justici, kde ale v druhém plánu jistým způsobem ta teritorialita skrytá je, protože Brno je metropolí české justice, takže dává smysl, aby takový magazín vznikal tady. AD: Myslel jsem to spíš tak, jestli v ČT neexistuje například nějaká interní definice toho, co to je „regionální zpráva“, nebo „zpráva s regionálním obsahem, tématem“? MF: Pro každý ten pořad je to něco trošku jiného. Pro Události v regionech, které sledují obyvatelé jižní Moravy, je to ideálně zpráva, která tady vznikla, tady se odehrála a má dopad pro jižní Moravu. Pokud chceme dodat něco do Událostí, tak jsou dvě možnosti. Buďto ta zpráva, která tady vznikla a tady se

3 odehrála, má takový dopad, že je zajímavá pro lidi v Plzni, např. případ čtyřnásobné vraždy a soudu s Kevinem Dahlgrenem. Nebo druhá varianta: Na centrální úrovni (sněmovna, vláda, senát) vznikne nějaké rozhodnutí, které má dopad do regionů. Může mít specifický dopad na jižní Moravu, protože se to bude týkat vinařství, ale může to být i rozhodnutí o EET, které zde má dopad stejný, jako všude jinde, ale my nabídneme do Událostí část reportáže o EET, která se bude odehrávat, řekněme, na česko-slovenském pohraničí, kam operátoři objektivně nemohou dostat internetový signál, a přesto musí místní prodejce zavést registrační pokladnu. JS: Podle mě existuje ještě jeden typ, příklad z poslední doby je třeba ptačí chřipka. Celostátně je na tom zajímavé to, že se to poprvé objeví právě ve vašem regionu, ale potom se to začne objevovat všude jinde a už je z toho v podstatě regionální zpráva. MF: A pak právě dochází k diskuzi, jak ztvárnit toto klíčové téma jak pro region, tak i pro celostátní vysílání tak, abychom ve dvou relacích nevysílali tutéž reportáž. Takže když například dnes přišla informace z redakce Událostí, že chtějí mít na „pohled Událostí“, což je pasáž, kterou tvoří většinou dvě reportáže doplněné nějakou infografikou, soud s Dahlgrenem, tak my budeme mít celkem problém vymyslet, jak totéž téma pojmout v Událostech z regionů, protože události jsou prostě priorita. AD: Ještě mám poslední otázku týkající se zpravodajské produkce. Má TS Brno a vlastně i celá ČT stanovenou „cenu“ za reportáž? Dá se nějak vyčíslit, jaké jsou výrobní náklady na jednu reportáž? JS: Vyčíslit se to asi dá, ať už minutově, nebo na kus, ale bude to spíše účelové statistické číslo, které o reálných nákladech na reportáž příliš vypovídat nebude, tam je ten rozptyl totiž obrovský. MF: Jsou reportáže, které se dají pokrýt jedním výjezdem, kde se zároveň udělají také rozhovory s respondenty, například nehoda na dálnici. Pokud ale chcete ilustrovat rozhodnutí Ústavního soudu příběhem někoho, koho se to týká, už potřebujeme dva štáby – jeden bude na ústavním soudu, druhý pojede třeba na Znojemsko, případně ještě někam jinam, tak už je to najednou až šest lidí. Ale nechováme se neekonomicky, pokud se má natočit reportáž o pouličním osvětlení, ale večer není žádný kameraman volný, tak zvažujeme, zda je skutečně potřeba mít i tyto noční ilustrační záběry, nebo stačí natočit pár světel přes den. Pokud nastane jiný případ a je potřeba udělat rozhovor na Znojemsku, zase zvažujeme, zda tam skutečně někdo musí fyzicky jet, aby se zeptal na jednu otázku, nebo to stačí provést po telefonu. JS: V případě komerčních televizí ale takovýto ceník existuje a to kvůli tomu, že ve většině regionů nemají tyto televize vlastní štáby a poptávají produkci od lokálních „dodavatelů“. AD: Odebírá ČT v některých případech od regionálních, potažmo lokálních televizí alespoň tzv. „hrubáče“? MF: Musí jít o zcela výjimečnou situaci, chceme mít totiž co největší možnost ovlivnit nejen to, co natáčíme, ale i jakým způsobem. Samozřejmě se ale může stát, že se stane srážka na vlakovém přejezdu, kterou shodou okolností natočila nějaká lokální televize, a pak začínají debaty na úrovni vedení studia, jestli toto je skutečně ten případ, kdy takovýto obsah nakoupit, nebo ne.

AD: Jak se pane Součku vy, jako ředitel Televizního studia ČT v Brně, díváte na fungování okolních regionálních televizí? Berete je jako konkurenci, doplněk zpravodajského servisu, ČT, nebo je vám úplně jedno, jak fungují, nebo nefungují? JS: Nechci, aby to vyznělo nějak nadřazeně, ale ČT v tomto ohledu v podstatě konkurenci nemá, co do objemu tvorby, ani kvality zpracování. Na českém trhu podobný subjekt neexistuje. MF: Já souhlasím s panem ředitelem, ale je to zároveň hrozná škoda. Protože co se týká personálního obsazení redakce zpravodajství, tak ve chvíli, kdy nám někdo odejde například na mateřskou, tak bych hrozně rád oslovil někoho působícího právě v takovýchto menších televizích, někoho, kdo začal v regionální televizi a už tam je nějakou dobu a chtěl by povyrůst do ČT. Ale ti lidi nejsou, protože ani ty televize nejsou. Takže na druhou stranu, kéž by ta konkurence byla, protože by bylo kde brát. AD: Myslel jsem tím konkurenci spíš tematickou, protože ty regionální televize nějak fungují, mají nějakou sledovanost, a přece jen se dokáží dostat blíže k divákovi. JS: To, co zmiňujete, už není úplně otázka konkurence, protože ta zpravodajská dramaturgie je u komerčních televizí výrazně odlišná, než u veřejnoprávní televize. Můžete mluvit o konkurenci v tom smyslu, jestli jejich zpravodajská tvorba dokáže navázat výraznější divácký zájem, ale to je sčítání jablek a hrušek. Protože celá existence komerčních médií se odvíjí od jejich financování a tedy od toho, kolik na sebe dokáží navázat publika. Díky bohu na takovémto způsobu financování ČT závislá není, a díky tomu naše dramaturgie zpravodajství není podmíněná tím, abychom vybírali taková témata, která budou povrchním způsobem atraktivní a prvotně cílená na pozornost diváka. My se snažíme lidem předávat události, informace, které jsou pro jejich život podstatné, které ovlivňují jejich život, nebo život v jejich okolí. Nám může komerční televize konkurovat v počtu diváků, ale nástroje, které k tomu používá, do instrumentáře veřejnoprávní televize prostě nepatří. Můžeme tedy sčítat diváky, ale to není tím hlavním kritériem, které my hodnotíme. MF: Navíc Události se co do sledovanosti nemají za co stydět. Čísla sledovanosti Událostí a Televizních novin jsou podobná, ačkoliv Televizní noviny jsou stále lídrem. Ale vy jste se ptal i na tu obsahovou konkurenci. Ta kdyby byla, tak by byla vidět, protože my máme docela přísné citační normy. A pokud jste v poslední době sledoval vysílání ČT, tak jste asi nezaslechl, že by moderátor ve studiu uvedl, že o tomto tématu jako první informovala televize ta a ta, protože většinou neinformovala. Když už je někdo rychlejší, tak je to většinou rozhlas, nějaké internetové portály, případně tištěná média. JS: Teď jsme se bavili o tom celostátním záběru, ale ta regionální studia v Brně a Ostravě na tom svém území autonomně šíří své regionální zpravodajské relace, které jsou dvě každý den, a já jsem se schválně díval na čísla ze včerejška a tam je ta sledovanost zhruba 350 000 lidí. Takový typ relace, regionálního zpravodajství, komerční média neprodukují vůbec. Takže to je něco, v čem taky konkurenci nemáme. Nikdo neinvestuje takové peníze do toho, aby šířil v regionálním měřítku tak propracované zpravodajství. AD: Financování těch regionálních televizí je jednak toho komerčního, obchodního charakteru, ale hlavně jsou tyto televize financovány z rozpočtu samospráv. A tyto subjekty poměrně dlouhodobě přicházejí s požadavkem nějaké jiné formy finanční podpory, ať že strany státu, Ministerstva pro místní rozvoj, nebo i přerozdělením nějaké části koncesionářských poplatků, a to právě proto, aby získaly menší závislost na samosprávách, a aby dokázaly svým divákům poskytnout ten kompletní servis, přesně tak jak vy jste

říkal, týkající se událostí, které ovlivňují jejich život, ale přímo v jejich městě, na té nejnižší úrovni. A mě by zajímalo, jak vy se na tento požadavek díváte? Jestli je to požadavek legitimní, jestli je to vlastně potřeba, nebo je zpravodajské pokrytí ČT natolik široké? JS: Na to je složitá odpověď a já bych k tomu použil příklad jiného média a totiž Českého rozhlasu. Když v roce 2 000 vznikaly nové kraje, tak v té době padlo také rozhodnutí Českého rozhlasu zřídit regionální studio v každém z těch krajů. Vývoj času ukázal, že poptávka po specifickém regionální vysílání není tak masová, jak se předpokládalo. To znamená, mít autonomní studio, s vlastními vysílacími frekvencemi pokrývajícími celodenní vysílání. Můj názor po těch sedmnácti letech existence ČRo ve čtrnácti krajích je takový, že ten měřitelný zájem posluchačů dokládá, že vznik studií v některých krajských městech se nesetkal s adekvátní odezvou posluchačů. Z toho bych si dovolil po takovéto zkušenosti usuzovat, že Česká republika není natolik velká země, která by dokázala uživit tolik lokálních – teď už se nebavíme o regionálních, ale lokálních – posluchačů. Když si vezmete, že ten rozhlas zřídil studia v každém krajském městě a některá ta studia dosahují průměrné denní poslechovosti někde okolo 30 – 40 000 lidí, domnívám se, že tam efektivita veřejnoprávního působení, když se bavíme o rozhlase, není úplně optimální. A když to teď adaptujeme na to, že se bavíme o existenci už ne regionálních, ale lokálních médií, dejme tomu na úrovni okresních měst, domnívám se, že tam počet významných událostí, které by stálo za to zaznamenávat a předávat lokálním divákům není takový, aby tam se vyplatilo provozovat specifickou lokální televizi. To znamená, že pokud ČT pokrývá ta teritoria způsobem, jakým je dnes pokrývá, tak potom z mého pohledu nezbývá, pokud by tam chtěli provozovatelé provozovat ta média, než aby si našli jiný klíč pro jejich financování, než je nárokovat si peníze od místních samospráv, nebo krajských samospráv. Protože mimo jiné tím se stírá i základní požadavek na to, co je to zpravodajství. Ve chvíli, kdy zpravodajství financujete příspěvkem místní, nebo krajské samosprávy, tak se de facto stáváte na tomto orgánu existenčně závislý. Je to potom nezávislé zpravodajství? AD: Zpravodajství jako takové to není, jsou to většinou magazíny. MF: Ono to v některých případech může být i zpravodajství, ale přestáváte mít editoriální kontrolu nad tím, co tam máte vysílat. Prostě je vám to nadiktováno, a pokud s tím člověk nesouhlasí, tak je tam vždycky ta hrozba „Tak my vám ty peníze sebereme, protože jste nám neodvysílali, že pan starosta přestřihl někde nějakou pásku.“ ČT má redakce v těch všech městech, kde vysílá ČRo, taky, ale je tam ten rozdíl, že my tam nevysíláme. Zpracovávám téma z toho místa a dodáváme ho do nějakého většího centra typu Události v regionech. JS: A proto já jsem použil jako příklad rozhlas, protože on má to autonomní vysílání, tím pádem je to porovnatelné a dá se ten zájem o to regionální, neřku-li lokální vysílání, porovnávat s tím co provozují lokální provozovatelé těch televizí, které existují. MF: Ta snaha ČT o atomizaci tady ale nicméně je a hodně se posunula. Zřídila se studia v Hradci Králové a v Českých Budějovicích, a Čechy se tak rozdělily na region Jihozápad a Severovýchod. Takže když se stane něco zásadního, že bude potřeba to vysílat přímo z místa, tak už to umíme. Takže se jen nespojí Pražská redakce s reportérem na místě, ale vysílání převezme celé jejich studio, což je novinka stará pár měsíců.

AD: Už se to někdy v praxi využilo? MF: Jasně, mnohokrát. A je velký tlak na to, abychom každý týden, pokud to umíme predikovat, nabízeli, zase na další, páteční, poradě, návrhy na tyto kontinuály na další týden. Nebo bychom prostě měli být schopni reagovat na různé zpravodajské události, které nejsme schopni předpovídat. JS: Abychom si rozuměli, jaký je rozdíl v přístupu ČT. To co děláme, je vlastně být co nejblíže divákovi a regionálním událostem z hlediska jejich zpracování, rychlosti, s jakou je dostaneme do vysílání. To s čím my se ale srovnáme je způsob lokální výroby i šíření. V regionech prostě máme štáby a u těch skutečně zásadních událostí jsme schopni prosadit jejich zpracování prostřednictvím kontinuálu na ČT24. AD: Mám ještě poslední otázku, i když nejsem moc dobrý technik a této problematice až tak nerozumím. S přechodem na druhý stupeň digitálního vysílání by měl vzniknout prostor pro nový kanál, nebo nové kanály ČT, a jeden z nich by měl být i kanál s regionální tématikou. Existuje už nějaká strategie toho, jak by tento kanál měl fungovat? JS: Tohle je úkol celostátního vedení ČT. Je pravda, že přechod na DVB-T2 technologicky umožní šířit kvalitnější signál a po vícero kanálech. To znamená, že se otevře prostor doplnit portfolio tematických kanálu ČT. Pravda taky je, že v úvahách o tom, co by mohly tyto kanály pokrývat, se diskutuje o tom, aby jeden z těch kanálu byl věnován právě regionům, ale definitivně takové rozhodnutí nepadlo. Nepochybně až se budeme blížit k rozhodnutí, tak bude probíhat debata o tom, jak by takový kanál byl naplňovaný, ale teď je taková otázka předčasná. Pokud se vedení ČT rozhodne takový kanál zřídit tak se nepochybně budeme ucházet o to, abychom tam jakožto zákonem zřízené regionální studio ČT měli adekvátní podíl. Budeme se snažit navrhnout takovou dramaturgickou skladbu, abychom tam prosadili zajímavé formáty. Ale takové rozhodnutí zatím nepadlo.

Příloha G – Rozhovor s Michalem Voráčkem

Rozhovor vznikl v úterý 4. dubna 2017 v redakci Praha TV. Jeho přepis byl respondentem 24. dubna 2017. AD: Na různých portálech jsem se o vás dočetl mimo jiné i to, že jste stál u zrodu českého mediálního trhu. Kdy jste do něj promluvil poprvé? MV: Mně se vlastně splnil dětský sen. Od dvanácti jsem chtěl řídit nějaké velké nakladatelství nebo vydavatelství, což se mi podařilo. V roce 1989, krátce po revoluci, jsem kontaktoval tři velké firmy s nápadem založit v ČSR ekonomický týdeník. Žádná z těch firem se sice neozvala, ale ozval se mi jeden doktor, který mě zkontaktoval s firmou Ringier. A pak už je to vlastně oficiální profesní životopis. Je to pro mě hlavně koníček, a protože nevydržím u jedné věci, prošel jsem od tiskáren a polygrafie, přes distribuci až k televizi, ale i některým novým médiím, takže ten záběr je opravdu široký. Moje zásada je, že člověk se pořád něco učí a já se k tomu snažím svoje myšlenky realizovat, přičemž mě vždycky zajímají hlavně výsledky a snažím se vždycky dostat na top pozici. AD: Mohl byste ty nejzásadnější projekty stručně představit? MV: Ten ekonomický týdeník, který už je dnes jen příloha Týdne, byl svého času velmi čtený. Ke konci roku 1990 dosahoval 140 000 prodaných výtisků a vykazoval zisk kolem dvou milionů CHF, což bylo asi 50 milionů korun, navíc v jiné době. Tyto peníze jsem použil jako odrazový můstek pro vznik společné firmy na větší média, jejímž největším úspěchem je start Blesku vlastně na zelené louce. Můj partner Michael Ringier o mně ve Wall Street Journal v roce 1994 napsal – to jsem ještě nikde nepoužil – že jsem dokázal v Československu za dva roky to, co jim trvalo 100 let ve Švýcarsku. To bylo velké ocenění, ale zhruba to tak je, protože já jsem nic neprivatizoval, všechno se stavělo od základů. Teprve až časem, když jsem jezdil do zahraničí, jsem si uvědomil, jak moc je to ceněno. V Čechách totiž příliš ne, tady je to jiné, zatímco když přijedu do Švýcarska, tak na mě čeká televize, protože v této branži se počítá každý úspěšný projekt, sleduje se, kdo na čem pracuje, v Čechách se na každého hledají spíš ty nehorší věci. Těch projektů – abych to shrnul – bylo kolem 120, úspěšnost si myslím je tak kolem 90 %. AD: Jakou funkci dnes zastáváte ve společnosti OUR MEDIA a.s.? MV: Teď jsem akcionář. Mně se projekt Parlamentních listů líbil, měl asi 2 000 čtenářů denně, když jsem do něj zainvestoval a začal mu na základě smlouvy, kterou jsem potom vyměnil za podíl, dělat poradenskou činnost. Smyslem je dát prostor všem názorovým skupinám. V průběhu své kariéry jsem se často setkával s lidmi, kteří si stěžovali na nedostatek mediálního prostoru, případně na to, že když už nějaký dostanou, novináři jejich tvrzení zkrátí, zkreslí. A právě tohle je „kontroverze“ kolem Parlamentních listů, že dáváme prostor všem. Když dáte prostor komunistům, tak jste bolševik. Když dáte prostor kritikům Evropské unie, jste rozvraceč státu. Nikdo ale nechápe ten koncept, že se tam objevují obě názorové linky. Kontroverznost v tom není žádná a zároveň jde o evropskou raritu, srovnatelnou například s Bretipark News v USA, které jsou ale teď otočeny ve prospěch Donalda Trumpa. AD: Pojďme k regionálním televizím. Kolikrát a na jaké bázi jste s nimi profesně přišel do styku? MV: Poprvé to bylo skoro před dvaceti lety, ta firma se jmenovala Beseda Holding a byla to dceřiná společnost TV Nova, první síť regionálních televizí mezi lety 1999 – 2003. Potom jsem přijal zakázku na restrukturalizaci televize Prima a na pozici předsedy dozorčí rady. Tam byly v licenci regionální televize,

1 které dodávaly nějaký obsah. To byla druhá zkušenost. Vcelku jsem se tomu až do teď vyhýbal, kdy společnost OURMEDIA vstoupila do Praha TV a pak i do TVS. AD: Proč vyhýbal? MV: Nevěřil jsem v rychlé prosazení konceptu regionálních televizí. Dnes už je jiná situace, tyto televize mají možnost se prosadit, zcelit, pracovat s jinými multimediálními a internetovými nástroji, rozvíjet. Dříve to bylo hlavně o tom získat kontrakt a vysílat pro klienta. Dnes to tak ještě sice je, ale už existuje mnohem víc možností růstu. Pokud jde o Praha TV, tak vlastně drží monopolní postavení v Praze a Středních Čechách, jiná regionální televize tu není. Zároveň je tu velký prostor k využití aglomerace, pak také velký prostor z hlediska ekonomického, společenského a politického potenciálu. Je tu největší možnost prosazení moderního modelu regionální televize, ale na to ještě musíme vydělat peníze, z toho financovat rozvoj, a pak za 2 – 5 let bychom se mohli přiblížit nejlepším regionálním televizím, které působí například ve Vídni, v Chicagu nebo v Moskvě. Jsou to většinou metropolitní televize, které mají velké obraty, sledovanost. AD: A co televize, které nepůsobí ve velkých aglomeracích? MV: Často u nich probíhá proces napojování se na silnější a větší televize, nebo produkční firmy, kterým dodávají obsah, a pokud je ta televize racionálně a úsporně řízená, tak může vydělávat a má velký dopad na dění ve svém regionu. Vzniknou projekty, a ta doba už se blíží, kdy ČT založí kanál s regionální tématikou, kde by měla platit podmínka, že 40 nebo 50 % svého obsahu bude tento kanál odebírat z regionálních televizí. Tím se regionální televize dostanou jednak do ČT, jejich reportáže budou zaplaceny, zvětší se jejich dosah. V tom jim ale také může pomoct zase internet, Facebook, Twitter. Myslím, že tam jsou velké možnosti, byť je to zatím pořád na základě regionálních kontraktů, které jsou klíčové. To je ostatně případ i Praha TV, která má kontrakt například s Hlavním městem Praha nebo Středočeským krajem, což je vlastně jedna z nejtypičtějších služeb a vlastností těch regionálních televizí. AD: Jaký byl historický vývoj regionálních televizí v Česku z vašeho pohledu? MV: Úplně první pokus byla asi TV Prima, která začínala jako regionální televize s regionální licencí. Pak následoval proces její změny z regionální na celostátní televizi. Dozvukem této transformace bylo poskytování cca hodiny vysílacího času denně pro regionální zpravodajství, které dodávala síť regionálních televizí RTA. Když potom tento projekt skončil, začaly se regionální televize zase přidávat k jiným větším médiím. V další fázi se televize začaly sice osamostatňovat, ale na úkor těch kontraktů se samosprávami a další fáze začala před pár lety, kdy by se televize mohly začít úplně osamostatňovat a více se orientovat na svoji vlastní tvorbu. AD: V jaké chvíli teda u vás nastal zlom, kdy jste si řekl, že z regionálních televizí by se mohly stát zajímavé a lukrativní mediální subjekty? MV: U mě se to nedá takhle říct. Musíte mít nějakou příležitost, to je velice omezující, protože do toho se promítá čas, ve kterém ta nabídka, příležitost, existuje. A když se čas sladí s vyspělostí a s potenciálem dosáhnout vyšších cílů, tak je to optimální. Myslím, že skutečně jsem o tom začal uvažovat nedávno, když fungování televizí začalo pomalu přecházet od klíčových zakázek k té vlastní tvorbě, k vlastnímu prosazení a ke klasickému mezinárodnímu typu regionálních televizí, na kterém jsou postaveny lidštější,

2 někdy by mohl říct bulvárnější, mediální koncepty. A právě tady se posledních pět let otevírají zajímavé možnosti. AD: Jak vypadá mediální trh dnes? Kdo udává jeho směr a jakou roli v něm hrají regionální televize? MV: Na mediálním trhu celkově okrajovou, lokálně ale výraznou. Například Praha TV přeskočila v posledním měření dosahu klasických elektronických médií – rádií a televizí – Radiožurnál nebo rádio Impuls. 420 000 diváků denně je hodně a tak vysoké číslo jsem doopravdy nečekal, díky čemuž se mezi těmito subjekty Praha TV umístila v první desítce. Když se podívám na celý trh, tak už skončila transformace vlastnictví médií ze zahraničních investorů zpět k českým podnikatelům, jediná TV Nova je ještě stále výjimkou. Jinak se ten trh dělí na skupiny silných mediálních agentur a nejsilnějších médií – televize a internetu. De facto dnes existuje minimum prostoru pro nové projekty. Nicméně v rámci toho mála, co se nabízí, jsou i obchodně zajímavé například ty regionální televize. Mediální trh je dnes téměř monopolizován, kdy velké finanční toky probíhají skoro výhradně mezi těmi silnými agenturami. Moje dosavadní zkušenost je taková, že v každém segmentu vydělává číslo 1 a 2, maximálně 3, někdy 4, ale tam už ty zisky nejsou nijak zásadní. Cokoliv dál už vlastně ztrácí a bojuje o přežití. U televizí je to TV Nova a Prima, Barrandov už na tom tak dobře není. Totéž tisk a internet, kde zase vládne Seznam a Google. Moje filosofie je proto útočit vždycky na pozici jedničky, maximálně dvojky, v každém tom daném segmentu, jinak to nemá smysl. Tohle ale platí i lokálně. TV Praha a třeba i TVS jsou ve svém regionu také v monopolním postavení. AD: Motivaci, která předcházela vstupu společnosti OURMEDIA do Praha TV už jste poměrně dobře objasnil, jaká ale byla motivace pro vstup do TVS? MV: Byla to pro nás příležitost. Jakmile máte v portfoliu jednu regionální televizi, díváte se logicky i po ostatních, už kvůli nějakému know-how, komplementaritě, možnosti tvořit větší platformu. A díváme se po dalších televizích i dál, zatím ale prostor moc není. Hlavně v malých projektech hrají velkou roli mezilidské vztahy, je těžké sladit zájmy. Právě tady to ale funguje a zájem byl a je oboustranný. Nebyla to nicméně naše priorita, spíš prostě příležitost. AD: Jak zapadají regionální televize do portfolia OURMEDIA? MV: Zatím to vypadá, že nijak, ale časem by zapadat měly. Jeden příklad spojnice je třeba takový, že Parlamentní listy prezentují 40 – 50 % zpráv, které jinde nenajdete. V Praha TV je podíl takovýchto unikátních zpráv až 70 %, a to je velký potenciál do budoucna. Jinak je to všechno o hromadění médií a nalézání synergií. Je to jednoduché, když máte příležitost, realizujete a snažíte se to propojit. Další spojnicí je, že v Praha TV točíme videa a dáváme je na Parlamentní listy. No a důležité je také obchodní spojení a reklama – čím víc můžete nabídnout, tím větší to má efekt. V zásadě to tedy není až tak moc o produktové blízkosti, ta naše média nejsou vysoce komplementární. AD: Kdo je dnes konkurentem regionálních televizí? MV: Jednoznačně celostátní televize, které budou svoji produkci rozšiřovat o regionální platformy, tím jak bude stoupat zájem o regionální vysílání.

AD: A myslíte si, že zájem o regionální vysílání bude stoupat? MV: Myslím, že bude. Je to proces dobývání trhu. Když si vezmete Seznam.cz na začátku a teď, tak už je velmi „regionalizovaný“ a nabízí zejména po obchodní stránce do detailu propracovanou regionální síť s cílením na každé město. Je to asi nejdynamičtější médium. Stejně tak to bude postupovat i v dalších médiích. Pokud například ta ČT skutečně zavede regionální kanál, je možné, že ji budou ostatní televize následovat. Pro ně je to hlavně otázka efektivity, tedy jestli se vyplatí mít vlastní regionální redakce, nebo obsah nakupovat od regionálních televizí. Celkově bude tento trend posilovat. Když se podíváte na západní Evropu, tak třeba v Německu jsou regionálních televizí stovky. AD: Bude vznik regionálního kanálu ČT znamenat pro již fungující regionální televize nějaký přínos, nebo konkurenci? MV: Myslím si, že finančně to bude přínosné, ale otázka je pro koho. Může vzniknout nová síť, která bude navázána na ČT, což bude pro ostatní znamenat konkurenci. Nejpravděpodobnější teda je, že to bude konkurence. Přínosné to ale může být v tom, že budou propagována regionální témata, která se dostanou do celostátní televize a vzbudí se o ně zájem. Bude ovšem záležet na schopnosti manažerů a vlastníků jednotlivých regionálních televizí toho využít. AD: Jak se díváte na vztah regionálních televizí a státu, který jim nechává nějaký prostor, ale jinak je příliš nepodporuje a zřejmě jim ani neškodí? MV: Česká republika byla vždycky abnormálně specifický trh. Když jsem míval prezentace v zahraničí, tak se vždycky všichni divili, proč se tady tolik investuje pro 10 milionů lidí. Odpověď je boj o politický vliv. U zahraničních investorů šlo ryze o komerční zájem, koupit nějaké médium a za 10, 15, nebo 20 let prodat, což se taky stalo. Velké peníze přitom vydělali i provozně, zatímco v 90. letech koupili tato média za malé náklady. Pokud jde o regulaci, tak to je souboj mezi reálným podnikatelským světem a administrativou státu. A většinou je legislativa vždy opožděná, což je logické a jinak to ani nejde. Stát na tuto situaci tedy nějak reaguje, příliš tento soukromý sektor ale nepodporuje, a když už ano, například prostřednictvím nějakých grantů, rozhodně to není uchopeno systematicky a myslím, že ani nebude. AD: A mělo by být? MV: Otázka je, co to znamená regulace a podpora, může mít řadu totiž forem a taky je důležité, jaká by po ní byla poptávka. Jestli společenská, politická, a jestli se na to někdo bude dívat, nebo jsou to vyhozené peníze, což je ale spíše podnikatelský pohled daňového poplatníka na nakládání státu s veřejnými financemi. Z pohledu státu, kdyby se to dalo nějakým způsobem usměrňovat, tak by asi podpora být měla. Přes Ministerstvo pro místní rozvoj a další blízka ministerstva podpora existuje, například formou podpory tuzemského cestovního ruchu. Ale jak jsem říkal, není to systematické a mělo by to být koncepčnější a s výhledem na delší časové období. AD: Má smysl, aby regionální televize vytvářely sítě, ať už obchodní, nebo programové? MV: Myslím, že jakékoliv spojení má vždycky smysl, když existuje společný zájem. To samozřejmě naráží na mezilidské vztahy, ale vždycky je lepší být součástí něčeho většího. Už kvůli sdílení informací a

4 zkušeností, úspoře nákladů, nebo může za takto vzniklý celek někdo jednat, což je i úspora času. Pokud je ten celek fungující, tak je podle mě spojení vždycky pozitivní. AD: Je toto jedna z cest, kterou by se chtěla společnost OURMEDIA ve vztahu k regionálním televizím do budoucna ubírat? MV: Nemáme ambice stavět takovýto celek, máme ambice být úspěšní v jednotlivých televizích, ve kterých budeme angažovaní, to je základ, pak až můžeme začít investovat dále a zároveň hledat příležitosti tam, kde to dává logiku a kde jsou i dobré vztahy. Nechceme budovat nějakou centralisticky administrativně řídící skupinu, musí to všechno fungovat pokud možno bez nákladů toho středního článku. AD: Jaký je váš názor na snahu některých provozovatelů regionálních a lokálních televizí dosáhnout na finanční podporu ze strany státu? Je tento požadavek oprávněný? MV: Určitě, pokud existuje taková možnost, tak je legitimní ji podnikatelsky ji využít. Dnes je to řešeno prostřednictvím smluvních vztahů televizí se samosprávami, což jsou de facto taky státní peníze. Já bych preferoval, aby rostla hodnota prostředků vkládaných do regionálních televizí prostřednictvím měst a krajů, za protihodnotu obsahu, protože to je oboustranně prospěšná spolupráce. Ve většině případů to tak dnes i funguje a připadá mi to jako nejlogičtější cesta. AD: Tento systém financování ale může být problémový v tom, že ty televize jsou vlastně závislé na finančních příspěvcích samospráv, což může mít vliv na objektivitu jejich produkce. A někteří z provozovatelů těchto televizí volají po tom, aby roli samospráv převzal v tomto případě stát, například i přerozdělením nějaké části koncesionářských poplatků. MV: Bylo by to asi čistší z hlediska regionálních zájmů, kde se vazby na financování těchto médií mohou projevit. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání to ale kontroluje, takže v těch televizích si skutečně nemůžete dělat, co chcete, ve zpravodajství musí existovat nějaká vyváženost a objektivita. Takže legislativně tento problém ošetřený je. Jak to funguje v praxi, je věc druhá. AD: Myslíte si, že televize, jako platforma pro šíření informací, má potenciál do budoucna? MV: Určitě, konec konců dnes se dá obsah šířit velmi dobře i přes internet a divákovi je tak přístupný na více místech, v počítačích, telefonech. A obrázek je vždycky lepší než slovo. Když se to správně uchopí a budou to atraktivní materiály, tak jednoznačně budoucnost má. Televize je, podle teorie pana Železného, pasivní médium a sednete si k ní, když si chcete odpočinout, pobavit se. Kdežto internet je spíše aktivním, v případě sociálních sítí interaktivním médiem. AD: Na závěr bych se chtěl zeptat ještě na pár informací ohledně Praha TV. Jaký je obsah jejího vysílání a jaký je vysílací formát? MV: Vysílání Praha TV je založeno hlavně na zprávách, které se v průběhu dne několikrát opakují. Vysílání jako takové běží 24 hodin denně. AD: Vysílají se kromě zpráv i nějaké jiné pořady? MV: Vysílají se diskuze, formáty dokumentárního charakteru, nedávno jsme zavedli například pořad Rozhovor dne. Ta paleta je pro potřeby zpravodajské televize poměrně plnohodnotná.

AD: Nakupujete některé pořady? MV: Něco se nakupuje samozřejmě, ale minimum. Většina se jich vyrábí přímo v Praha TV. AD: Kolik lidí se podílí na chodu televize? MV: Je to něco přes dvacet lidí. Na každou reportáž ještě dnes potřebujeme dva lidi – redaktora a kameramana a střihače v jedné osobě, ti tvoří i podklady pro web. Těchto týmů máme 6 nebo 7 a každý tým vyrábí v průměru dvě reportáže denně. Teď ale budeme mít nový tým pro středočeský kraj. K tomu tři moderátoři, kteří jsou ale zpravidla externí. AD: Co si myslíte o videožurnalismu, když už jsme na to narazili? MV: Myslím si, že je to budoucnost, že jeden člověk vyrobí reportáž se vším všudy. Byla by t obrovská úspora nákladů. AD: Jaká je struktura příjmů Praha TV? MV: Teď je to tak půl na půl. Obrat bude letos zhruba 25 milionů korun, tržby jsou zhruba z 60 % ze samospráv, jako je kraj, město Praha a jednotlivé městské části. Tržby z privátního sektoru jsou pak okolo 40 %. AD: Existuje nějaký rozvojový plán Praha TV v horizontu dvou až pěti let? MV: Rozvojový plán je strašně jednoduchý, a to vydělat tolik peněz, aby nás to uživilo, a když se vydělá víc, tak se může investovat do marketingu, další tvorby, pořadů, diskuzí, které nejsou placené.

Příloha H – Rozhovor s Ondřejem Novákem

Rozhovor vznikl v úterý 24. ledna v OC Nový Smíchov. Jeho přepis byl respondentem verifikován 14. května 2017. AD: Mohl byste prosím ve zkratce shrnout svoji profesní historii? ON: V polovině 90. let jsem při studiu pracoval na postu analytika v kanceláři prezidenta a později jsem přešel do výzkumné agentury MEDIAN, kde jsem začínal jako ředitel výzkumného projektu MML-TGI a později zastával post account directora. Pak jsem deset let pracoval jako ředitel oddělení výzkumu v mediální agentuře Universal McCann. Následující dva roky jsem vedl projekt Czech Regio TV a od podzimu 2015 jsem především výkonný ředitel Asociace mediálních agentur. Věnuji se teda výzkumu dat, ale i médiím obecně, mimo jiné i regionálním, už zhruba 20 let. AD: Jaký byl historický vývoj regionálních televizí v Česku za těch 20 let z vašeho pohledu? ON: Popisovat to v kontextu 20 let asi nemá smysl. Zásadním předělem byla první vlna digitalizace, kdy se změnily poměry technologické i zákonné. Předtím regionální televize fungovaly hlavně jako odpojení celoplošných stanic. Od roku 2011 se s celostátními stanicemi po zákonné a technologické stránce srovnaly, což je i první problém. Jejich provozovatelé se pořád domnívají, že když poskytují službu v regionech, tak jsou na tom jinak než ostatní televize, což je otázka, ale já si to nemyslím. To, že působí v regionu, je jejich byznys rozhodnutí, stejně jako u provozovatelů celoplošných televizí působit na národní úrovni. Obě tyto formy se po digitalizaci formálně zjednodušily a tím pádem se každý mohl rozhodnout, jakým způsobem a na jakém území to bude dělat. AD: K tomu se ještě dostaneme. Nejdřív chci ale využít vašeho profesního pozadí. Dostal jste se v posledních letech, řekněme od toho roku 2011, k nějakým průzkumů sledovanosti regionálních televizí? ON: Rozdělil bych to na dvě období, před a po vzniku Czech Regio TV. Před jeho vznikem žádná data neexistovala a stejně tak já jsem neměl příliš povědomí o tom, jak regionální televize fungují. Po vzniku Czech Regio TV jsem se k těmto údajům, ale vlastní vinou, dostal, protože to byl i jeden z cílů tohoto projektu. Myslím ale, že povědomí o regionálních televizích je v Praze dodnes na velmi nízké úrovni. Pokud už se o něčem mezi lidmi z branže mluví, tak je to RT.CZ, která je na TV metrovém měření. AD: Pojďme se teda podívat trochu detailněji na projekt Czech Regio TV. Co bylo jeho cílem? ON: Úmyslem bylo spojit regionální televize do primárně obchodní struktury s co možná největším pokrytím, která umožní vystupovat i před národními klienty a začít tak dělat obchod nejen s regionálními inzerenty. AD: Jaká byla v tomto projektu vaše úloha? ON: Byl jsem jeden ze dvou spoluzakladatelů, tím druhým byl Alois Valtr, vlastník JTV a TV ZAK. Formálně jsem působil jako jednatel a menšinový vlastník. AD: Jak Czech Regio TV fungovala do vašeho odchodu, případně jak funguje po něm? ON: Těžko se mi to bude hodnotit objektivně, ale pokusím se. Objektivní fakt je, že z celonárodní reklamy, kterou jsme prostřednictvím tohoto projektu dohodli, si každá ze zapojených televizí přišla na nějaké peníze v řádech spíše stovek tisíc než desítek tisíc korun. Jestli to je moc nebo málo hodnotit nechci. Taky asi můžu s čistým svědomím říct, že sami by se k těmto penězům nedostali. A objektivní fakt je

1 podle mě i to, že tyto získané peníze neodpovídaly jejich výkonům, co se týče sledovanosti atd. Škála inzerentů byla celkem rozmanitá, takže to podle mě nějak fungovalo a fungovalo i nějaké PR, ať už mojí účastí na různých konferencích, kde jsem o tom mluvil, nebo skrz články v odborném tisku. Řekl bych, že od té doby, co tam nejsem, je to asi jinak. AD: Jaké typy společností v Czech Regio TV inzerovaly? ON: Všechno už si nepamatuji, ale z finančních institucí si vzpomínám na Modrou Pyramidu, Raiffeisen, namátkou si vzpomenu ještě na E.ON, LAMA mobile. AD: Jaká byla při oslovování takovýchto klientů vaše argumentace, pokud říkáte, že výkony neodpovídaly ziskům? ON: Obecně je u reklamy důležitá nejen kvantita zásahu, ale i jeho kvalita. Nemohli jsme argumentovat takovou sledovaností, jako například TV Nova, ale tím že ten, kdo se na regionální televizi dívá, se na ni dívá, protože je to aktivní člověk, který se zajímá o své okolí a chce vstřebávat informace. Málo kdo si pustí regionální televizi k žehlení. Mohli jsme tedy zaručit hlubší vstřebání informace, kterou chtěl inzerent sdělit. Druhá věc potom je, že pokud má takovýto klient regionální potřeby, a jakože 80 % z nich je má, byli jsme schopni vysílání strukturovat a odpojovat tak jako nikdo jiný. AD: Jaká byla zpětná vazba těch inzerentů? Byli s tímto typem propagace spokojení? ON: Například zástupci Raiffeisen stavební spořitelny, jejíž kampaň spočívala v tom, že se točily krátké pořady o jejich jednotlivých pobočkách v konkrétních městech a to marketingové sdělení všude vypadalo trochu jinak, byť pro jednu firmu, nám pak zpětně říkali, že zafungovala právě tato blízkost lidem a diverzifikace kampaně. S efektivitou a její měřitelností je trochu problém. Nabízeli jsme sice klientům post-testy efektivity naší reklamy. Ten ale něco stojí a otevřeně řečeno jsme se zároveň tak trochu modlili, aby ho nechtěli. Regionální klienti nicméně na měřitelné výsledky až tak nehledí a dost sázejí na pocitovost. AD: Jaký je z obchodního pohledu rozdíl mezi Czech Regio TV a RT.CZ? ON: Když jsem obchodoval v Czech Regio TV, největší problém vždycky byl klientovi vysvětlit, že tato síť je síť, i když to vlastně síť není. Mimo jiné proto, že každý z jejích segmentů má jiného majitele, který svoji televizi zakládal z úplně jiných důvodů a z jiných důvodů ji provozuje a každý z nich má jiné představy a očekávání. Hlavně je ale ten produkt velmi heterogenní obsahově, protože jediná věc, kterou mají tyto televize společné, je ta, že dodávají nějakým způsobem zpravodajský servis z toho konkrétního regionu. Zbytek vysílání se ale liší od televize k televizi. Naproti tomu RT.CZ je jasný produkt, jasná a srozumitelná identifikace. Největší problém Czech Regio TV a konec konců i Asociace krajských televizí je v tom, že tyto větší televize se v ničem pořád nedobraly ani k elementární spolupráci. Nevyměňují si formáty, a když už, tak maximálně dvě z nich mezi sebou. Když si otevřete jejich webové stránky, tak absolutně nikde nenajdete žádné pojítko, kterým by na sebe tyto televize vzájemně odkazovaly. Nemají žádný pořad, který by šel přes celou síť. S ničím z toho RT.CZ problém ze své podstaty nemá.

AD: Není její slabinou velmi rozmanitá kvalita příspěvků, které se v jejím vysílání objevují? ON: Každá reportáž se dá natočit špatně, obstojně nebo výborně a je úplně jedno, jestli jde o Českou televizi, TV Nova, nebo nějakou regionální televizi. Samozřejmě u ČT a TV Nova je pravděpodobnost, že výsledek nebude stát za nic, o něco menší než u menších televizí obecně. Kvalita je ale velmi rozdílná i v měřítku velkých regionálních televizí a to nejen zpracováním, ale hlavně samotným výběrem témat. Ale na škále 0 – 100 se pořád pohybujeme v rozmezí 0 – 10, tyhle televize si musí uvědomit, že produkt, který dodávají, není žádná vysoká novinařina. AD: Jak si vysvětlujete, že v poslední době dochází na trhu s těmito médii k jejich převodům, ač po menšinových podílech, do rukou větších mediálních skupin? Roste jejich význam? ON: To se dá vysvětlit tím, že tyhle televize nevydělávají. Kdyby vydělávaly a byl to dobrý byznys, tak by váš otec neměl problém vyplatit bývalého podílníka sám, stejně tak by pan Korytář neprodal Praha TV. Regionální televize sama o sobě podle mě moc vydělávat nemůže, fungovat to může v kontextu jiných podnikatelských aktivit, které její provozovatel má. Pokud chce někdo žít jen z regionální televize, tak musí jednat velmi úsporně a obezřetně, hledat zdroje, kde se dá. AD: Nemůže být ale tato situace z pohledu státu trochu nebezpečná? V této chvíli by se tak regionální televize mohly stát například komunikačním kanálem nějakého subjektu s politickým zájmem. ON: Možná ano, ale podle mého názor v liberální společnosti neexistuje žádný nástroj, jak by do toho stát vstoupil, pokud nechce být přímo restriktivní, jako například v případě tzv. „lex Babiš“. Pokud soukromé subjekty fungují v mezích zákonů, ať už je vlastní kdokoliv, tak co s tím ten stát může a má dělat? No nic. Když si někdo bude chtít koupit například TV Nova, tak do toho vstoupí Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, která musí tento převod vlastnictví schválit. V případě TV Nova asi i Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Nicméně pokud tyto subjekty řeknou, že je to v pořádku, tak dnes neexistuje možnost, jak by to mohl stát ovlivnit. Může maximálně přijmout další zákon, který řekne nejen, že jeden subjekt nesmí vlastnit zároveň toto a toto, ale k tomu explicitně ještě i toto. Troufám si ale říct, že v případě regionálních televizí tohle nikoho nezajímá. Takže tato debata je čistě akademická, jako kdybyste se ptal, jestli by měl stát dotovat firmy, které jsou vlastněny ministry. No neměl, ale pokud to jednou armáda advokátů do nějakého zákona nebo nařízení napasovala, tak se s tím dá těžko něco dělat. Prvotní problém je tedy v ekonomické soběstačnosti těch televizí samotných. AD: Z jakého důvodu to tak podle vás je? ON: Každá z těch televizí by chtěla být jako malé Kavčí hory, ale zatímco v ČT na to mají 7 miliard, v menších televizích takto zajištěné financování není. Je teda podle mě potřeba dát očekávání trochu stranou a soustředit se na efektivitu a rentabilitu tvorby. Financování těchto televizí funguje jednak přes samosprávy a státní podniky navázané na region – Státní fond životního prostředí ČR, Lesy ČR, atd. Pak to jsou regionální klienti a až na konec celostátní klienti. Z mé zkušenosti stojí regionální vysílání zhruba milion korun měsíčně. K tomu se připočtou investice do technologií, a pokud chcete slušně vydělat, tak už je to ročně třeba 15 – 16 milionů. Takováto částka se v regionech najít dá, ale je to hrozně složité a zabere to spoustu času. Trošku jednodušeji se dají tyto peníze najít v celostátním byznysu, ale nesmí člověk čekat, že mu to tu televizi uživí. Základ je proto umět zobchodovat svůj region a celostátní inzerci brát jako přilepšení. A když se tohle celé nedaří, musí přijít nějaký investor.

AD: Je podle vás po tomto typu obsahu adekvátní poptávka? Co by se stalo, kdyby regionální a lokální televize přestaly fungovat? ON: Nestalo by se nic. Nepohybujeme se v prostředí, kdy rádiu konkuruje jiné rádio. Rádiu dnes konkuruje Youtube, Spotify a různé další platformy. Stejně tak nekonkuruje televizi jiná televize. Pokud zítra všechny regionální televize skončí, ten kdo bude moc chtít, najde si tyto informace na internetu, částečně i v ČT. A jestli se to stane, tak proto, že neustály byznys soutěž. Kdyby měl stát regionálním televizím přispívat, protože plní nějakou informační funkci, a teď řekněme, že plní, tak by ze stejného důvodu měl přispívat Deníku, regionálním rádiím, regionálním webům. Protože všechny tyto média plní tutéž funkci. Což je ale nesmysl, protože z volného tržního prostředí by se stal státní mediální byznys. Pokud by se ale stát pro takovýto krok rozhodl, tak já jako daňový poplatník nebo koncesionář chci mít právo zasahovat do chodu takovéhoto subjektu, tak jako je to umožněno alespoň v nějaké míře dnes v případě ČT a Českého rozhlasu. A jak by tento systém fungoval prakticky? Bude každý dostávat nárokovou dotaci? Jak se určí, kdo je ten každý, jak se definuje regionalita? Srovnejte si to třeba se vstupem nějaké společnosti na burzu. Aby někdo měl zájem investovat, tak se taková firma vlastně musí svléct do naha, ukázat jak hospodaří, jak je vedena, atd. Totéž platí i pro ČT, kde její ředitel musí veškeré kroky vysvětlovat, zdůvodňovat, obhajovat. Pokud by teda stát měl přispívat na fungování regionálních televizí, tak bych taky vyžadoval, aby byly zveřejněny všechny tyto informace. A nevím, jestli toto je sen všech vlastníků regionálních televizí. Ještě s tím souvisí jedna věc. Pokud chcete změnit systém rozložení moci, jiným způsobem volby prezidenta například, čistě teoreticky byste měl změnit i spoustu jiných věcí v základním předpisu, v tomto případě v ústavě. V té chvíli totiž získává prezident zcela jiný základ pro výkon své funkce. Že v České republice se toto nestalo, je věc druhá. Úplně stejná věc by nastala, pokud byste začal regionální média financovat ze státního rozpočtu, koncesionářských poplatků. Musel byste zcela redefinovat fungování mediálního prostoru. Pokud teda vezmete ČT část koncesionářských poplatků, nějak to ovlivní, omezí, její fungování. A kdo rozhodne jak? Privatizujete kanál ČT2, omezíte jí vlastní tvorbu? Takže nejen, že je to z mého pohledu filosoficky špatně, ale i prakticky je to téměř neřešitelné. AD: A nemělo by být v zájmu státu, aby v každém regionu měl zajištěno po obsahové i technické stránce kvalitní regionální zpravodajství? ON: Z pohledu pravdy a lásky ano. Z pohledu liberálního státu a tržní ekonomiky je to nesmysl. Stát by měl z mého pohledu garantovat pouze nezbytné minimum, což je v tomto případě ČT a ČRo. Do zbytku už by stát neměl zasahovat. Pokud by chtěl, musel by zasahovat buďto do všech oblastí mediálního trhu a pokud by chtěl zasahovat jen do některých, tak by musel definovat proč, a to už je podle mého názoru ohýbání trhu. Provozovatelé těchto televizí se na to musejí dívat realističtěji, globálněji. Někdy před čtyřmi lety mi na jedné velmi renomované mediální konferenci řekl jeden z ředitelů největší skupiny mediálních agentur v zemi veřejně do očí, že regionální televize vysílají pro srnky a že se na to dívají jenom sociálně slabší občané a důchodci. Pokud je vidění toho centra takto pokřivené, tak úplně stejně je pokřivené vidění těch regionálních stanic, které se na to dívají zase jen ze své pozice. Že tady dělají tu úžasnou službu a že tady se na to lidi dívají a jsou jim blízko, peněz je málo a v jejich očích to pak vlastně evokuje myšlenku, že to už je nějaký jiný byznys. To samozřejmě přeháním ale podstata je stejná.

AD: Je zpravodajské minimum, které dodává ČT a ČRo, dostatečné? ON: V kontextu dnešní doby a jiných médií ano. AD: Není potom zvláštní, že většina regionálních televizí je financována z příspěvků samospráv, což jsou de facto taky státní peníze? ON: Takových odvětví, kde je úzký vztah mezi samosprávou, potažmo státní správou, a soukromým subjektem je mnoho. Kdyby zítra skončila automobilka v Mladé Boleslavi, tak skončí stovky dalších podniků po celé ČR, které jí dodávají díly, materiál. Když se pražský Magistrát rozhodl zakázat pohyb na segwayích v centru města, skončilo mnoho podniků, které se tím živily. Druhá věc pak je, že regionální televize, na rozdíl od výrobce gumových hadic do Superbů, mají nějaké portfolio klientů. A to, že někde jsou to z velké většiny samosprávy, vychází z jejich obchodní strategie. AD: Tohle je komerční pohled. Druhá strana věci je objektivita obsahu, který dodávají, v závislosti na způsobu jejich financování. ON: Na základě dlouholeté zkušenosti si dovolím tvrdit, že ve srovnání s celoplošnými médii je tady dopad eventuálního ovlivňování diváka naprosto minimální. Pokud by někdo měl zájem politicky se tímto způsobem propagovat, mnohem jednodušší a levnější by pro něj podle mě bylo, kdyby si koupil celostátní televizi. AD: Co se vám na fungování regionálních televizí líbí? ON: Líbí se mi to, že dokáží divákovi zprostředkovat nějaký jiný obsah, a ty lidi to zajímá, baví a dívají se na to. Často se jim povede vytvořit nějaký zajímavý pořad, který je i kvalitní. Například taková Špetka Slovácka by se klidně mohla vysílat na kterékoliv celoplošné stanici. Tím pádem si našly nějaké místo na mediálním trhu, které jim dává smysl. AD: Ještě mám poslední otázku Jak průzkum MML-TGI funguje a jaká data z něj lze získat? ON: Funguje to tak, že od jednoho respondenta, tedy single source, se získávají data zhruba ze čtyř základních okruhů – sociodemografie, mediální chování, spotřební chování a životní styl. Je to jeden ze zásadních zdrojů informací potřebných pro mediální plánování. Umíte totiž říct nejen to, že Mladou frontu čte X procent žen, ale taky že Mladou frontu čte mnohem víc konzumentů kolových limonád, než jiných ochucených nápojů. U nás tento výzkum od roku 1998 realizuje agentura MEDIAN. Sběr dat probíhá dvěma způsoby, jednak formou CAPI. Ta se používá u otázek, které jsou složitější na správnost odpovědi – sociodemografie, mediální chování, využívaní nějakých služeb. V této části jsou teď pravděpodobně umístěny i otázky na sledování regionálních televizí. Potom výzkumník, který prováděl takovýto rozhovor, nechá v domácnosti knížku, která má přes 100 stránek, kam ta domácnost musí odpovědět asi na 700 otázek ohledně životního stylu a má na to čtrnáct dní. Teď si to zkuste představit v praxi. Průchodnost terénem je tak čím dál horší. Když jsem v MEDIANu v roce 2003 končil, tak byla hrubá návratnost 38 %. Celkem musí být takových odpovědí alespoň 15 000 za rok, aby se z toho dal vytvořit vzorek odpovídající sociologickým poměrům. Na druhou stranu je jasné, že lidé, kteří na takovýto dotazník odpoví, jsou trošku jiní. Hlavně na to musejí mít čas a chuť. Z dlouhodobého pohledu, pro sledování vývoje trendů, je to dostačující, ale aktuální situaci a trendy už z toho podle mě člověk vyčte složitě.

U MML-TGI se ptáte: „Dobrý den, kdy jste prosím naposledy sledoval TVS?“, kde už vliv paměťové stopy může být značný. Navíc, toto číslo je jenom začátek. Teď musíte obejít všechny klienty a mediální agentury a vysvětlit jim, co vlastně to číslo znamená a jak jste k němu přišel. Výhoda TV metru je v tom, že tam jsou ty data prostě dané, není důvod je zpochybňovat a není potřeba nic vysvětlovat.

Příloha I – Rozhovor s Janem Dudkem

Rozhovor vznikl prostřednictvím e-mailové konverzace v termínu od 27. dubna do 3. května 2017. AD: Mohl byste prosím ve zkratce shrnout svoji profesní historii? JD: Vždycky s úsměvem říkám, že jsem „vyučený osvětář“… Dvakrát jsem byl tzv. metodik, jednou na Osvětovém středisku v Čadci a jednou v kulturním středisku v Terchové. Obě zkušenosti mi stály za to. Živil jsem se i jako hudebník v agentuře Slovkoncert a nejdelší čas před rokem 1989 jsem prožil v kulturním domě v Žilině. V lednu 1990 jsem si založil vlastní agenturu, Ž-Art, v letech 1993 – 1994 jsem řídil první soukromé rádio ve Zlíně (Radio Zlín), později potom i další zlínskou stanici, rádio Publikum. Od září 1998 pracuji na projektu TVS. AD: Jak velký je objem produkce TVS? Tím myslím zpravodajské magazíny i ostatní pořady. JD: Celkem jde cca o 65 reportáží týdně, které TVS odvysílá ve dvaceti premiérových pořadech. Jedná se o jednotlivé magazíny měst a obcí, které zpracováváme většinou v režimu půltýdeníků a jejichž průměrná stopáž činí 8 – 10 min. Další produkci tvoří nepravidelné pořady jako Špetka Slovácka / Špetka Valašska, Čekuj, Na kafé do Cafe, čtvrtletníky Nemocnice UH nebo KM. Z již existujícího materiálu ještě skládá TVS speciální pořady pro některé obce nebo mikroregiony. Samostatnou kapitolu tvoří komerční produkce, které TVS v některých případech využije i ve vysílání, v některých se jedná jen o výrobu pro zákazníka. Kvantifikovat počet děl nebo jejich průměrnou stopáž je ale složité, protože jde nejen o naši vlastní výrobní kapacitu, ale i o schopnost obchodu takové zakázky do firmy přinést. Pokud bychom hovořili o reklamních spotech, tak předpokládám, že naše roční produkce čítá něco mezi 20 – 30 ks, díla většího rozsahu jsou skutečně jednorázové záležitosti. AD: Jaké je programové schéma vysílání TVS? JD: TVS vysílá tzv. programové hodiny a celá smyčka trvá čtyři hodiny. Ve skutečnosti ale jde o mutaci dvou základních programových obsahů, a to z jižní Moravy a Zlínského kraje. První půlhodiny všech sudých hodin jsou shodné, stejně jako prvních 30 minut všech lichých hodin. V těchto časech vysílá TVS základní programový formát, tj. magazíny měst a obcí jihovýchodní Moravy. Druhá půlhodina poskytuje v obou případech prostor i pro nepravidelnou redakční produkci. AD: Kolik lidí se podílí na chodu TVS a na jakých pozicích? JD: Celkem se na chodu TVS podílí 25 lidí, z nichž 6 se věnuje převážně obchodním aktivitám, 2 lidé tvoří administrativní zázemí (vč. vedení účetnictví) a zbytek je rozdělen do dvou regionálních redakcí v Kunovicích a Kyjově. Redaktorů je celkem 8, stejně jako technického personálu (kamera, střih). Poslední pozice je vyhrazena pro vedoucího produkce. AD: Jaké je pokrytí a sledovanost TVS? JD: Ve Zlínském kraji vysíláme terestricky a podle údajů Českého telekomunikačního úřadu by naše pokrytí mělo dosahovat zhruba 80 % rozlohy Zlínského kraje a 85 % jeho obyvatelstva. Myslím ale, že tato čísla jsou nadsazená, protože zejména na Valašsku je dostupnost signálu historicky velmi špatná. Ve východní části Jihomoravského kraje pak máme dokrývač, který naši distribuci přenáší od Strážnice, přes Hodonín až na Břeclavsko. Do Olomouckého kraje máme přesahy k Prostějovu, Přerovu a lehce i do Olomouce, terestricky pokryjeme i jih Moravskoslezského kraje. Ve Zlínském, Jihomoravském i

Moravskoslezském kraji vysíláme ještě prostřednictvím kabelových rozvodů firmy UPC, která má pokrytí tak 20 % domácností. TVS se dá ale chytit i na satelitu a to v rámci vysílaní stanice Regionalnitelevize CZ, kde máme svůj pravidelný blok. Na území, které pokrýváme kabelově a terestricky, máme týdenní sledovanost asi 120 000 lidí a v některé naše bloky na RT.CZ dosahují sledovanosti 30 000 lidí. Kvůli rozdílnému typu měření obou hodnot je ale těžko říct, jak moc se tato čísla překrývají. AD: Jaká je struktura příjmů TVS? JD: Měsíční rozpočet TVS přesahuje milion korun. Finance, které TVS získáváme ze samospráv a od subjektů státní správy, činí v jeho výnosové části lehce nadpoloviční většinu, asi tak 54 %. Zbytek je potom z komerční činnosti a výroby různých videí a spotů pro soukromé subjekty. AD: Je ve vašem okolí nějaká konkurence na poli regionálních a lokálních televizí? JD: Ano, je tu řada malých projektů, které řeší svou technickou dostupnost především v místních kabelech jednotlivých obcí. Ve Zlínském kraji televize naší velikosti není, nejbližší kolegové jsou v Olomouci a v Brně. AD: S kolika cca samosprávami má TVS uzavřenou smlouvu o dodávání zpravodajského obsahu? JD: Jedná se o města, obce a Zlínský kraj, a to číslo se každý rok mírně mění. Teď je to počet vyšší než 20 fungujících smluv od těch klíčových až po drobné na několik reportáží za rok. AD: Je cena, kterou jsou samosprávy za takovýto zpravodajský servis ochotné zaplatit, adekvátní nákladům na jeho výrobu? JD: Určitě to není „spravedlivá“ tržní cena. Osobně si myslím, že jde o cenu na úrovní max. 60% reálných nákladů. Proto je taky důležité, aby nám dobře fungoval klasický obchod s reklamou a komerční výrobou. AD: Narážíte někdy v komunikaci se smluvními partnery na požadavky, které se neslučují s vašimi zákonnými povinnostmi jakožto licencovaného provozovatele televizního vysílání? JD: Z těch mnoha smluv, které se samosprávami máme, to bylo za celou historii opravdu jen několik pokusů. Ty ale vyplývaly spíš z fatální neznalosti mediálního prostředí některých zvolených politiků v regionu. Myslím, že se nám podařilo za dobu naši existence eliminovat neakceptovatelné požadavky na minimum blížící se nule. V našem vysílání se vyskytuje minimum politických stanovisek. Objevují-li se tam političtí činitelé, v drtivé většině případů to vychází z titulu jejich funkce coby představitelů samospráv, nikoliv z titulu jejich politické příslušnosti. AD: Jak funguje vaše obchodní oddělení? Dá se říct, kolik máte v průměru měsíčně inzerentů? JD: Náš obchod se skládá ze dvou základních produktů, a to televizní reklamy a tištěné reklamy v občasníku, který vydáváme (10x ročně) na vlastní náklad. Dohromady se na naší měsíční tržbě za komerci podílí cca 40 – 50 zákazníků. AD: Jaký byl důvod, motivace, pro prodej části TVS? Co od spolupráce se společností OURMEDIA očekáváte? JD: Šlo částečně o obchod, který byl zapříčiněn / vynucen předcházejícím odkupem podílu od bývalého společníka. Jaké synergie se podaří najít v lepším fungování mediální skupiny OURMEDIA, ukáží nejbližší měsíce.

AD: TVS je také členem Asociace krajských televizí. Jaký má toto členství pro TVS význam, respektive jaký význam by mít mělo? JD: Asociace krajský televizí je kompaktní skupina stanic, které působí v jednotlivých krajích, s vyřešenou distribucí v pozemním vysílání, lze říci, že i s podobným objemem produkce. V této společnosti jsme společně vyřešili např. naše smluvní vztahy s OSA a společně také jednáme s poskytovatelem prostoru v multiplexu 4, společnosti Digital Broadcasting. Společně také jednáme s agenturou MEDIAN o možnosti měření sledovanosti našich stanic.

AD: Kdy byla ARLT založena a s jakým účelem? JD: Asociace vznikla počátkem roku 2012, takže teď funguje už 5 let. AD: Kolik má ARLT členů, co je spojuje? JD: Počet členů ARLT kolísá kolem čísla 10 – 12, aktuálně bylo na letošní Valné hromadě 12 zástupců stanic. AD: Kolik zhruba existuje lokálních televizí, které členy ARLT nejsou? JD: Stanic, které členem asociace nejsou, je mnoho. Některé jsou licencované jen pro malý kabelový kruh (obec, skupina obcí), jiné se chovají jen jako produkční studia (bez licence dodávají obsah držitelům licencí). To, že nejsou členy jedné nebo druhé asociace, jim samozřejmě v činnosti nebrání, ale myslím, že členská základna především ARLT, která je například oproti AKTV více otevřená novým příchozím, časem mírně poroste. AD: Jaký je hlavní smysl, cíl ARLT? JD: Oficiálně je to podle našich stanov: „Podpora vzájemné spolupráce, výměna zpravodajských příspěvků, vzdělávání moderátorů i techniků, uvádění nových technologií do praxe, výměna zkušeností v těchto oblastech.“ AD: Jakými způsoby se tento cíl pokouší asociace naplnit, na jaké bázi ARLT funguje? JD: Asociace vykazuje činnost přesně v duchu svých provozních možností. Veškerá aktivita je dobrovolná a leží z větší části jen na iniciativě předsedy. Proto lze říct, že jde spíš o práci vykonávanou v časových intervalech, nikoliv soustavnou a každodenní. ARLT nemá žádný výkonný aparát, žádné administrativní zázemí. Pokud je třeba, plní tuto roli firemní sekretariát předsedy (tedy TVS), případně advokátní kancelář AKN ve věcech právních… AD: Jaký je hlavní rozdíl mezi ARLT a AKTV? JD: Rozdíl je patrný především z poslední věty mé odpovědi na otázku nečlenů v žádné asociaci. ARLT nemá ve svých stanovách žádný limit, a proto se jejím členem vedle větších regionálních provozovatelů může stát např. obecní televize s dosahem 500 domácností. Naproti tomu AKTV sdružuje televize krajské, jejichž počet je (bude) v jisté chvíli konečný. AD: Jaké jsou dosavadní nejzásadnější projekty, výstupy ARLT? JD: Především jde o 3 odborné konference, které ARLT uspořádala v letech 2013 – 2015. Jejich programem byla vždy diskuse o pozici, fungování a důležitosti / nedůležitosti regionálních televizí

3 v českém mediálním prostoru. Jde o drobné střípky, které pomáhají zviditelňovat tento ne zcela jasně a jednoznačně definovaný mediální sektor. V roce 2016 se podařilo podepsat memorandum o spolupráci ARLT se Svazem města a obcí. SMO je z hlediska ARLT nejlogičtější partner, a to jak z hlediska hlavní činnosti jeho členů (samosprávy na všech úrovních využívají komunikaci prostřednictvím regionálních televizí v největší míře), tak i pro možnost pomoci při jednání na úrovní institucí s národní působností. AD: Jaký máte, jako provozovatel regionální televize a předseda ARLT, názor na vztah státu a regionálních televizí? Měl by potřebu regionálního televizního zpravodajství reflektovat více a tomu přizpůsobit i prostředky jeho podpory? JD: Toto je nejzásadnější otázka, na kterou neexistuje snadná odpověď. Z hlediska zákona a vnímání Rady jsou všechny regionální televize soukromé subjekty, a proto jejich snaha získat jakoukoliv podporu na svoji zpravodajskou produkci v regionech např. ze státního rozpočtu (třeba přes MMR), nemá žádnou zákonnou oporu. Totéž platí o druhé možnosti, jak zlepšit financování regionálních TV, prostřednictvím nějaké participace na koncesionářských poplatcích. Ale fakt, že členové ARLT i AKT, ale spolu s nimi všechny místní až krajské televize plní v jistém slova smyslu část veřejné služby, je neoddiskutovatelný. AD: Pokud si myslíte, že výraznější podpora regionálních televizí je na místě, jakým způsobem by podle vás mohla probíhat? JD: Ze všech možných variant mi přijde nejjednodušší využít právě „spojení“ se Svazem měst a obcí, který by mohl dosáhnout na nějaký konkrétní objem peněz z rozpočtu MMR a následně ve spolupráci s oběma asociacemi jej distribuovat do regionů. Druhou možností je financování konkrétního díla nebo regionálního zpravodajského pořadu, jehož jednoduchá teoretická verze existuje už dva roky. AD: Jaký máte názor na změny v majetkové struktuře některých subjektů pohybujících se v této oblasti mediálního trhu? Mám na mysli zejména vstup společnosti Vltava Labe Media do Regionalnitelevize.cz, nebo společnosti OURMEDIA do Praha TV a právě také do TVS. JD: Asi jde o logický zájem velkých mediálních investorů o tuto část televizního prostoru. Je pro ně „levnou“ variantou, jak vstoupit do českého televizního dění „bočními dveřmi“. Pokud jsou za těmito vstupy konkrétní rozvojové plány, potom je to jistě dobrá zpráva pro celý regionální televizní trh.

Příloha J – Rozhovor s Vilmou Huškovou

Rozhovor vznikl v úterý 7. února 2017 v sídle Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Jeho přepis byl respondentem verifikován 2. května 2017. AD: Co je úkolem analytického odboru Rady pro rozhlasové a televizní vysílání? VH: Monitoring rozhlasového a televizního vysílání a také audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání. Kontrolujeme, zda je dodržován zákon o vysílání, o regulaci reklamy, nebo zákon o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání. Naši zaměstnanci jsou hlavně mediální analytici. Ti zpracovávají analýzy vysílání a vyhodnocují, zda nebyl některý z těchto zákonů porušen. Rada následně rozhodne o zahájení správního řízení a agendu přebírají naši právníci. Je nutno říct, že většina našich rozhodnutí je následně přezkoumána soudem. AD: V oblasti médií se pohybujete už nějaký čas. Jak hodnotíte historický vývoj fungování regionálních televizí, jejich vliv na mediální krajinu a vliv mediální krajiny na ně? VH: Nejzásadnější změna, která se v průběhu posledních cca 20 let udála, spočívá z mého pohledu v tom, že na začátku 90. let provozovali zejména lokální televize hlavně nadšenci a amatéři. Postupem času se ale tento koníček stával finančně i časově náročnějším, začaly vznikat jiné televize, které dodávaly regionální obsah na profesionálnější úrovni, ty se později začaly spojovat a síťovat, až většina těchto amatérských televizí zanikla, a celá tato produkce získala profesionálnější charakter postavený na obchodním zájmu. AD: Kolik regionálních a lokálních televizí v Česku působí, respektive kolik jich Rada registruje jako licencovaných? VH: To vám teď nedokážu říct. V tuto chvíli monitorujeme přes 300 programů, ale v našem oddělení nevedeme statistiku podle územního rozsahu a způsobu šíření vysílání. Dá se to ale zjistit na webových stránkách Rady, kde jsou provozovatelé kategorizování podle technických prostředků šíření. Zejména u lokálních televizí se to týká hlavně kabelových provozovatelů, ale ne výhradně. Na místní úrovni někteří z nich vysílají prostřednictvím zvláštních přenosových systémů – internetu. Je to ale zavádějící, protože v tomto přehledu na našich stránkách najdete všechny subjekty, které vysílání šíří, ale některé z nich mohou šířit i desítky programů, zatímco jiný subjekt šíří jen jeden program, takže na to je potřeba myslet. AD: Jak probíhá udílení licencí a na co při něm Rada klade důraz? VH: Všechny licenční řízení probíhají na základě žádosti, kterou může podat jak fyzická, tak právnická osoba, například i město. Mimochodem držitelů licencí z řad samospráv v poslední době lehce přibývá. To nejzákladnější pravidlo je, že pokud žadatel splňuje všechny zákonem stanovené podmínky, které jsou poměrně striktní, a nadefinuje projekt televize, tzn. jakou bude mít programovou specifikaci, vysílací schéma, atd., je pozván na Radu k ústnímu jednání, kde dojd1e k vyjasnění některých otázek, které třeba nejsou ze žádosti zcela jasné. A pokud neexistuje zjevná překážka udělení licence, Rada ji automaticky udělí. AD: Ptám se hlavně z toho důvodu, že by mě zajímalo, jestli má rada nějakou koncepci, podle které se při udílení licencí řídí. Jestli například může uspět i žadatel, který stojí o regionální licenci na území, kde už jiná regionální televize operuje? VH: Takto to dnes nefunguje. Když žadatel splní podmínky, tak je to v podstatě nároková záležitost.

Ono to souvisí i s tím vývojem, jak jste se ptal. Na začátku, v 90. letech, byly technologické možnosti šíření signálu velmi omezené a tím byla omezená i nabídka vysílacího prostoru. A tehdy prostřednictvím Rady mimo jiné stát uplatňoval své právo rozhodovat o tom, koho do éteru pustí, tedy aby se ve vysílání objevovaly kvalitní projekty, diváku a posluchači byla nabízena pestrá a pluralitní škála programů. Dnes nás technologický pokrok přivedl do situace, že výběr možností jak šířit vysílání je tak široký, že například prostřednictvím internetu, tedy zvláštních přenosových prostředků, může vysílat v podstatě kdokoliv. Takže nějaká výběrovost je v této chvíli zcela nadbytečná. AD: Pojďme se podívat na podstatu práce vašeho odboru. Jakým způsobem probíhá monitoring televizního vysílání? VH: Nejdřív asi vysvětlím rozdíly mezi monitoringem regionálního a celoplošného vysílání. Těch programů, jak jsem říkala, je asi přes 300 a máme na oddělení 5 analytiků, čemuž musíme koncepci práce přizpůsobit. Systém je nastavený tak, že pravidelně se nejčastěji monitorují televize, kde je největší divácký zásah, to znamená i největší společenský dopad případného deliktu. Druhý typ monitoringu se provádí na základě diváckých podnětů, kterých Rada dostává přes tisíc ročně a všechny je musíme analyticky zpracovat a vyhodnotit. Odhaduji, že tak 95 % těchto stížností je opět na celoplošné televize. Třetí kategorie monitoringu je tzv. monitoring s analytickým cílem, kdy se soustředíme na konkrétní oblast vysílání. Typicky je to třeba korektnost vysílání před volbami, kdy se například měsíc před volbami zaměříme na zpravodajství a publicistiku a hodnotíme dodržování zásad objektivity a vyváženosti, ale už nás nezajímá třeba skrytá reklama. A právě tento typ monitoringu i v tomto konkrétním případě je pro regionální televize nejtypičtější, hlavně pokud jde o volby do krajských nebo obecních zastupitelstev, kde je zájem ze strany regionálních médií poměrně velký. Z kapacitních důvodů ale nemůžeme monitorovat všechny takovéto televize, takže s předstihem vybere Rada na základě naší metodiky a návrhu třeba 10 televizí, které se potom zmonitorují spolu s těmi celostátními. Další specifikum těchto menších televizí je výskyt politické reklamy, která je zakázána. Většinou to ale bývá spíše z nevědomosti a jde například o odvysílání pozvánky na akce pořádané nějakou stranou, kdy tomu provozovateli nedojde, že to není totéž jako pozvánka na jarmark. Regionální televize se ale monitorují i prostřednictvím toho pravidelného, namátkového monitoringu a zpravidla si vybereme tak dva dny, které se kompletně zmonitorují. V tuto chvíli a při tom, jak máme systém nastaven, se ale na konkrétní regionální televizi dostane jednou za tři až čtyři roky, pokud není odhalen nějaký závažnější problém. Probíhá to potom tak, že od konkrétního provozovatele si vyžádáme kompletní záznam vysílání, většinou teda z těch dvou námi stanovených dnů. Provozovatelé jsou povinni archivovat záznam 30 dní zpětně. To je rozdíl oproti celoplošným televizím, tam si záznam pořizujeme a archivujeme sami. Specifikem u těchto menších televizí je to, že vysílají většinou ve smyčkách, takže ten záznam často nemá plných 48 hodin, což respektujeme, pokud to v nějakém průvodním dopise vysvětlí. Potom analytik tento záznam velice detailně a komplexně „rozpitvá“, vytvoří jeho přepis a soustředí se na všechny zákonné aspekty vysílání, dojde se k nějakému závěru, na základě kterého Rada dále postupuje.

AD: Umíte shrnout, jaké jsou nejčastější chyby, prohřešky ve vysílání regionálních televizí? VH: Často je to nearchivace toho záznamu. Občas se to provozovatelé snaží nějak zakamuflovat, nějaký záznam si slepí, což je samozřejmě problém, protože záznam musí být archivován kontinuálně včetně znělek, předělů. Takže už tady dochází k nějakým krokům – nejprve upozornění, poté správní řízení a případně udělení pokuty. Stává se také to, že záznamy jsou nám dodány v nízké kvalitě, nebo na zastaralých nosičích. Abychom tomu předcházeli, tak Rada vydává stanoviska, ve kterých specifikuje, jaké parametry má takovýto záznam mít, a pravidelně je zasílá všem provozovatelům. Poslední taková aktualizace proběhla asi před třemi lety. Další typický problém je, že nemají ve vysílání logo. Na jejich obranu, mnoho z těchto provozovatelů má nejdřív záznamové zařízení a až poté je do obrazu přidáváno prostřednictvím logomakeru logo. Opět jim ale vysvětlujeme, že my potřebujeme záznam v takové podobě, v jaké byl předkládán divákovi. Provozovatelé, nejčastěji v případě samospráv, si totiž častokrát neuvědomují a jsou překvapení z toho, že se na ně vztahují stejné podmínky, jako na celoplošné televize. Potom jsou to věci typu neoddělení reklamy, mísení reklamy a inzerce, zkrátka neznalost těchto definicí a jejich následné špatné použití. AD: Mnoho z těchto regionálních a lokálních televizí je závislých na příspěvcích z rozpočtů samospráv. Nabízí se tedy otázka, jestli se to nějak projevuje na objektivitě jejich vysílání? VH: Vůbec největším rizikem je, když je provozovatelem vysílání samotné město. Tohle se snažíme podchytit už při licenčním řízení, kdy náš odbor pro žadatele připravuje otázky, ve kterých nás zajímá systém redakční kontroly, aby nedocházelo ke ztrátě neutrality toho média. Zejména ty opravdu lokální žadatele taková otázka často zaskočí a snaží se z ní nějak vybruslit. Ale jak jsem říkala, pokud splní všechny zákonné nároky, tak jim stejně tu licenci dáme. Nemůžeme předjímat, že například pan Homolka nebude dostatečným korektivem, které objektivitu zajistí. Pro nás to může být maximálně signálem, abychom si na takovou televizi dali pozor, pokud nás jejich odpověď zcela neuspokojí. Týká se to i regionálních provozovatelů, právnických osob, kteří v žádosti o licenci uvedou, že budou financování z rozpočtu samospráv. Postup je obdobný, opět s nimi o tom diskutujeme, ale neudělit licenci jim kvůli tomu nemůžeme. AD: Dá se to v celonárodním měřítku usledovat? VH: Před posledními volbami na podzim 2016 bylo ke kontrole vytipováno asi 10 kanálů. Na podzim 2017 budou zase další volby, takže k monitoringu vybereme zase jiné provozovatele, ale nikdy není možné kontrolovat všechny tyto menší televize. Teoreticky by to možné bylo, ale musela by o tom rozhodnout přímo Rada. V takovém případě by se to řešilo formou externí zakázky, většinou takto oslovujeme například katedry mediálních studií, nebo agentury, které se tomu věnují. Například u podzimních voleb v roce 2016 jsme si takto externě nechali zanalyzovat vysílání České televize a Českého rozhlasu. V tomto ani v minulém roce ale takové rozhodnutí směrem k regionálním a lokálním televizím nepadlo.

AD: A někdy v minulosti ano? VH: Dříve, ale to už je minimálně 10 let zpátky, si Rada zadala kontrolu všech kabelových televizí. Ale příliš se to neosvědčilo, protože k tomu byli osloveni lidé, kteří s tím neměli žádnou zkušenost, a výsledky tohoto monitoringu byly lehce zpochybnitelné. AD: Je kvalita regionálního vysílání napříč republikou proměnná? VH: Je strašně kolísavá, geograficky se to ale rozdělit nedá. Jde velmi poznat, kdo tu televizi provozuje ve svém volném čase amatérsky a kdo profesionálně a dokáže ohlídat veškeré zákonné podmínky, kterým vysílání podléhá. AD: A nemůže být tato nevyrovnanost z pohledu diváka rizikovým faktorem? VH: Atraktivita těchto menších televizí je v tom, jak blízko se dostanou ke svému divákovi. V jejich vysílání divák často vídá své známé, sousedy. To ale zároveň nese to riziko, že když dva roky v kuse vidíte v televizi jen aktuálního starostu, dost možná si u dalších voleb potom ani nebudete umět představit, že by na jeho postu mohl být někdo jiný. A tohle se občas stává právě u těch menších televizí. AD: V čem Rada vidí podstatu regionálních televizí? VH: To vám říct nedokážu, nemohu mluvit za Radu. Uměla bych to jenom v případě, kdyby Rada zaujala nějaké oficiální stanovisko k regionálním televizím, a to se nestalo. Pokud ale mohu mluvit ze své zkušenosti tady na Radě, tak regionální televize jsou brány jako nedílná součást mediálního trhu. Plní zase úplně jinou funkci, než celoplošné televize, takovou, kterou vám celoplošné televize neposkytnou. Informuje o věcech, které se diváka v místě jeho bydliště každodenně velmi prakticky dotýkají. Stejně jako asi pravidelně nechodíte na zasedání poslanecké sněmovny, protože vás o jejich výstupech informují celoplošné televize, nebudete chodit ani na zasedání městského zastupitelstva, o kterých zase informuje televize regionální a lokální. AD: Lze tedy říct, že informační servis, který tyto televize poskytují, je doplňkem zpravodajství veřejnoprávní televize? VH: Určitě. A narážíte teď nějak i na regionální zpravodajství ČT? AD: Částečně ano, protože zejména provozovatelé regionálních televizí argumentují tím, že tematicky regionálně zaměřený produkt, který dodávají, se příliš nedá srovnávat s tematicky regionálně zaměřeným produktem ČT, už kvůli způsobu výběru témat k reportážím, nebo i samotné distribuce. Otázka ale je, jestli je takovýto pohled správný, a jestli je vůbec potřeba, aby regionální, krajské televize existovaly, když ČT má své vlastní krajské redakce. VH: Já si myslím, že jejich existence nadbytečná rozhodně není. ČT nemůže pokrýt tento servis tak detailně. Na krajské úrovni by se o tom ještě dalo diskutovat, ale cokoliv „níže“ už prochází obrovskou selekcí, protože ČT nemá ve svém vysílání tolik prostoru, aby dokázala všechnu tuto poptávku uspokojit. Někdy se stává i to, že chodí vyloženě stížnosti na regionální vysílání ČT, kdy mají diváci pocit, že jejich region je veřejnoprávní televizí opomíjen. V minulosti jsme proto dělali i monitoring regionálního vysílání ČT, kdy jsme cca 3 týdny sledovali veškeré regionální příspěvky ve vysílání ČT, právě abychom zjistili, jak jsou jednotlivé regiony ve vysílání zastoupeny. A došli jsme k tomu, že nepoměr tam skutečně je. Na území Moravy a Slezska je tento servis pokryt celkem obstojně, ty dvě kmenová studia v Brně a Ostravě stačí. V Čechách, kde se o všechno stará studio v Praze, je ale zastoupení regionů ve vysílání o poznání

řidší. Proto se speciálně v Čechách nelze divit, že divák může být s takovou situací nespokojen a dá se říct, že tady regionální televize skutečně tuto funkci suplují. Něco jiného je ale zpravodajské pokrytí krajů a pak pokrytí jednotlivých měst a obcí, to už jsme někde úplně jinde a i tvorba toho zpravodajství probíhá jinak. Zatímco už na krajské úrovni musí probíhat selekce témat, televize působící v jednom městě je většinou ráda za každý příspěvek, aby své vysílání nějak naplnila. AD: Jaký je názor Rady na snahu některých provozovatelů regionálních a lokálních televizí a zejména asociací, které je zastřešují, dosáhnout na finanční podporu ze strany státu? Je tento požadavek oprávněný? VH: O těchto snahách samozřejmě víme, takovéto požadavky byly vznášeny, provozovatelé si tu podporu představují většinou ze strany Ministerstva kultury, Ministerstva pro místní rozvoj, nebo i přerozdělením části koncesionářských poplatků. Můžeme si myslet, že by to třeba bylo užitečné, ale Rada to nemůže nijak ovlivnit, my jsme správní úřad, který bude s televizemi pracovat tak, jak to stanoví zákon. A ostatně každý člen Rady na to může mít jiný názor – pro někoho to můžou být televize jako všechny ostatní a pokud chtějí fungovat, měly by si na svou činnost vydělat, pro někoho je ten veřejný zájem evidentní a změnu jejich financování by podpořil. AD: A jaký je váš osobní názor? Z pozice člověka, který se v tomto odvětví pohybuje vlastně celou svoji profesní kariéru? VH: Můj názor asi není tak důležitý, ale vnímám to tak, že zejména ty nejmenší televize se komerčně zkrátka neuživí, ale jejich absence by pro místního diváka byla citelná. Pokud bychom se teda shodli, že tady nějaký veřejný zájem je, tak by asi bylo správné, aby podle toho byla taková televize i podpořena. Řešením by mohl být vznik třetího pilíře médií, kdy by vedle komerčních televizí a veřejnoprávní ČT fungovala komunitní média, jejichž chod by byl financován ze státního fondu, který by za tímto účelem vznikl. To jistě není špatná myšlenka a touto cestou se snažila ubírat i bývala předsedkyně Rady. Tyto komunity by samozřejmě nebyly jen regionálního charakteru, ale na místní úrovni by to řešením pro financování malých televizí být mohlo. AD: V případě, že by regionální a lokální televize přestaly fungovat, myslíte si, že by ČT měla zaujmout jejich místo a že by toho byla schopna? VH: V takovém stavu, v jakém se nachází dnes, je to podle mě nereálné. Kdyby ČT vytvořila systém odpojovaných regionálních a místních mutací, bylo by to finančně obrovsky náročné. A když se na tohle podíváme z pohledu státu, tak si nejsem jistá, jestli by se financování takovéhoto komplexu vyplatilo více, než nějakou formou dotací podporovat jednotlivé regionální a lokální televize. Ale určitě by absence regionálních a lokálních televizí byla znatelná a chyběly by. Na druhou stranu, dnes se velká část veškerého zpravodajského servisu přelévá na internet a televize jako taková už nemá tak zásadní význam jako dřív.

Příloha K – Rozhovor s Petrem Kozákem

Rozhovor vznikl v úterý 7. února 2017 v sídle Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Jeho přepis byl respondentem verifikován 11. května 2017. AD: Má rada nějakou koncepci toho, komu a za jakých podmínek udělí licenci k regionálnímu vysílání, ve vztahu k budování ucelené sítě regionálních televizí? PK: V dnešní době po digitalizaci už to tak není. Tímto způsobem to funguje v rozhlase, který je šířen analogovou cestou a kde je vysílací prostor omezený. Co se týče televizního vysílání, tak tam je ten prostor dnes zatím prakticky neomezený, takže Rada klade důraz pouze na splnění všech zákonných podmínek, které žadatel o takovou licenci musí splnit. Pokud je splní, licence je mu udělena automaticky. Jediná věc, na kterou může žadatel narazit, je negativní stanovisko Českého telekomunikačního úřadu, který může upozornit, že v té konkrétní lokalitě není kde nebo na čem vysílat, ale to se moc často nestává. Koncepce v zásadě teď není teda žádná. AD: Tedy v situaci, kdy na nějakém území působí regionální televize a objeví se žadatel s úmyslem provozovat další regionální vysílání a témže území, není důvod mu licenci neudělit. PK: Ano, není tady žádný rozdíl oproti vysílání celoplošnému. Otázka je, co bude do budoucna, protože podle slov ČTU nebude s přechodem na DVBT 2 možné vysílání tolik regionalizovat, alespoň ne v takové míře, jako je tomu dnes. Řešení tohoto problému nicméně na Radě, jakožto regulátorovi, není. Aktuálně je ale celkem zajímavé, že velkému množství provozovatelů regionálního vysílání, kteří svůj program nezařadili do stávající vysílací sítě, ale vysílají například na samostatných vysílačích, končí oprávnění k vysílání v první polovině roku 2017, protože vysílací prostor jim ČTU garantoval jen do letoška. A co se stane potom teď není úplně jasné, jestli za tento prostor ČTU najde nějakou náhradu. Pokud by se to nestalo, tak by situace mohla být značně neutěšená. Ale tohle opět není v kompetenci Rady. AD: Berete při licenčním řízení v potaz i způsob financování regionálních televizí a jejich vlastnickou strukturu? PK: Taky, ale ne tolik, jako například v tom rozhlase. Tady jsou podmínky minimální, například pokud je žadatelem akciová společnost, nesmí být akcie anonymní – na majitele, takže nějaká transparentnost je do určité míry potřeba. Potom musí subjekt doložit, že má finanční i technické prostředky na to, aby dokázal vysílání zajistit. AD: Existují nějaká pravidla pro majitele takovýchto subjektů, ve smyslu toho kolik takovýchto médií mohou vlastnit, nebo v nich mít podíl? PK: Určitá pravidla, která tuto kumulaci omezují, jsou, ale týkají se spíše televizí celoplošných a plnoformátových. Tady si to ani moc nedokážu představit. AD: Jak si vysvětlujete, že v poslední době dochází na trhu s těmito médii k jejich převodům, ač po menšinových podílech, do rukou větších mediálních skupin? Roste jejich význam? PK: Že by rostl jejich význam, nebo dokonce počet, si nemyslím. Nás se týká povolování změn ve struktuře vlastnictví provozovatele. Na to, co se děje v další struktuře těchto společností, dejme tomu majitel majitele majitele nějaké společnosti, už zákon vůbec nepamatuje.

Nemyslím si, že by to tento segment mediálního trhu zatím nějak zásadně formovalo. Ty cesty můžou být dvě. Buďto menší média hledají investory, tak aby jejich vysílání mohlo pokračovat, což pro někoho může být i obchodně zajímavá investice, pokud taková televize funguje. Opačná motivace by, čistě hypoteticky, mohla být také politického rázu, protože je snazší proniknout do menších, obecních a krajských médií, než do celoplošných. To je ostatně jedna z věcí, která Radu na veřejných slyšeních při udílení licencí velmi zajímá – jakými způsoby a mechanismy bude zajištěna objektivita, redakční nezávislost a politická vyváženost. Totéž je spojeno i se způsobem financování každé té televize, protože pokud je postaveno na příspěvcích kraje nebo města, tak se dá předpokládat, že obsah vysílání bude do jisté míry odpovídat tomu, kdo zrovna na úrovni samospráv o těchto financích rozhoduje. Tohle jsou sice věci, která nás zajímají, ale není to podle zákona důvod, proč licenci neudělit, to se pak posuzuje spíše zpětně. AD: Například společnost OURMEDIA a.s. vstoupila v nedávné době menšinovým podílem do regionální televize TVS a předtím do Praha TV. Ten můj dotaz je myšlen tak, jestli existují pravidla pro to, kolik regionálních televizí a z jaké části může jedna společnost vlastnit. PK: Takhle konkrétně to stanoveno není. Existuje ochranná doba 5 let, ve které nesmí většinový podíl ve společnosti provozující vysílání koupit třetí osoba a tím de facto odkoupit i vysílací licenci, ačkoliv ta je ze zákona nepřevoditelná. Ten podíl, který by po dobu 5 let od obdržení licence měli držet původní vlastníci, je 66 %, aby nedocházelo ke spekulacím s licencemi. Pak existují omezení, které se ale týkají velikosti pokrytí různých subjektů vlastněných jednou společností, ale ty se také týkají spíše rozhlasu. AD: Jaký je váš názor na snahu některých provozovatelů regionálních a lokálních televizí, případně pak asociací, které je zastřešují, dosáhnout na finanční podporu ze strany státu? Je tento požadavek oprávněný? PK: Tohle asi nemůžu hodnotit, je to otázka spíše strategie státu jako takového, vlády, ministerstev. My jako regulátor toto neřešíme. Zaznamenal jsem jednu takovouto snahu, která spočívala ve vytvoření sítě regionálních a lokálních televizí, která by měla být jakousi protiváhou veřejnoprávní televize, která sice nějakým způsobem regionální zpravodajství obstarává, jak dostatečně nebo ne je ale otázka. Nikdy to ale nepřekročilo práh nějaké oficiální žádosti, byly to spíše ideje a ani to na žádné úrovni nebylo posuzováno oficiálně. Na kolik je to možné a reálné neumím říct. Problém je totiž i v tom, že subjekty, které s tímto návrhem přišly, nebyly schopné kvalifikovaně založit a vést svoji asociaci tak, aby mohla být samoregulátorem a aby byla stabilní. Otázka je, jestli chybí finance, nebo se tyto menší subjekty prostě nejsou schopny domluvit. AD: A je žádoucí fungování regionálních televizí jako takových? PK: To si myslím, že určitě. I když v minulosti docházelo k nějakým sporům, například mezi těmito regionálními subjekty a většími médii, tak Rada, samozřejmě v mezích zákona, akcentovala jejich důležitost a důležitost obsahu, který dodávají. Z mnoha důvodů mají regionální televize smysl a význam. AD: Může například informační servis, který tyto televize poskytují, fungovat jako doplněk ke zpravodajství veřejnoprávní televize? PK: Určitě a vlastně to tak i funguje. I tímto způsobem někomu regionální televize zcela jistě slouží. Je tady ale propastný rozdíl mezi jednotlivými regiony, někde tento servis funguje lépe a více, někde méně

2 a hůře, ale to už záleží na těch konkrétních subjektech. Není direktivní politika, která by toto určovala shora. AD: A měla by podle vás být? PK: To si nemyslím, zcela by to vykolejilo celý systém klasického lineárního vysílání, který je teď ve všech oblastech vysílání, ať už jde o kabelové, družicové, nebo i internet, co do regulace a formy licencování, stejný. A určovat u jednoho typu z nich co kde má být, by asi nebyla správná cesta.

Příloha L – Rozhovor s Františkem Luklem

Rozhovor vznikl prostřednictvím e-mailové konverzace v termínu od 8. do 12. května 2017. AD: Jste jeden z mála politiků, kteří věnují potřebě regionálního a lokálního televizního zpravodajství alespoň nějakou pozornost. Setkal jste se v posledních letech ještě s nějakým jiným voleným veřejným zástupcem, který by se touto problematikou zabýval? FL: Politiky působící na celorepublikové scéně bohužel toto téma příliš neláká. A je to veliká škoda. Debatujeme proto s Asociací krajů, která zaštiťuje hejtmany, aby nám pomohla toto téma dostat do širšího povědomí. Porozumění nachází především u paní hejtmanky Jany Vildumetzové. Je to dáno nakonec i tím, že byla dlouhá léta starostkou. AD: Jaký je váš názor na vztah mezi státem jako institucí a provozovateli regionálního a lokálního zpravodajství, jejichž činnost je na jednu stranu regulována například zákonem o rozhlasovém a televizním vysílání, na stranu druhou však příliš není reflektována důležitost tohoto mediálního kanálu, nemluvě o jeho eventuální podpoře? FL: Myslím, že musí být jednou ze snah Svazu měst a obcí ČR upozornit zodpovědné rezorty, především zástupce Ministerstva kultury a Ministerstva pro místní rozvoj, aby se tímto tématem začali konečně zabývat. Vláda navrhuje rozpočet, a pokud veřejnoprávní televize nebude mít obavu o svůj příděl, pak právě ona může být hybatelem ke změně. AD: Je vůbec potřeba, aby stát zasahoval do problematiky regionálních a lokálních televizí, jakožto soukromých subjektů? Není regionální televizní zpravodajství, které ze zákona poskytuje Česká televize, dostačující? FL: Navazuji na předchozí odpověď. Obsáhnout tak pestrou škálu regionálního vysílání ve snahách České televize aktuálně není. Pokud budou chtít regionální televize podporu, pak však také musí počítat s určitou mírou zdravé regulace své činnosti. Tím nemám na mysli ingerenci do nezávislosti či objektivity vysílání, ale určitých pravidel koexistence právě s veřejnoprávním médiem. AD: Provozovatelé regionálních a lokálních televizí čas od času přicházejí s požadavky na změnu systému financování těchto subjektů tak, aby z něj byly pokud možno vyřazeny samosprávy a nebylo tak možné regionální a lokální televize nařknout z výroby neobjektivního informačního servisu. Umíte si představit, jak by takovýto systém mohl fungovat? FL: Obávám se, že pokud Vláda nepřisype do systému další finanční prostředky, pak je snaha marná. Česká televize má v Poslanecké sněmovně velký vliv a určitě si nenechá šáhnout na výnosy z koncesionářských poplatků. AD: Jaké konkrétní kroky se vám, ať už jako bývalému ministru pro místní rozvoj, nebo aktuálně jako předsedovi Svazu měst a obcí, vzhledem k systematizaci vztahu státu a regionálních televizí – dá-li se to takto nazvat, podařilo učinit a jaké by měly následovat? FL: Prvotní byla schůzka a od ní se odvíjející spolupráce se zástupci regionálních televizí. Shodli jsme se na společném postupu právě směrem k Ministerstvu pro místní rozvoj. To je rezort, který může naše požadavky přenést na jednání Vlády. Pokud nebude příliš aktivní, pak to bude jedním z bodů setkání, které proběhne mezi Vládou ČR a Svazem měst a obcí ČR.

AD: Má vaše snažení na tomto poli mezi další politickou reprezentací nějaké zastánce, kteří by ve vztahu k regionálním a lokálním televizím smýšleli obdobně? FL: Spoléhám se na kolegy z Asociace krajů. Pokusím se oslovit i některé poslance, kteří svoji kariéru začínali jako starostové. Snad ještě nezapomněli na své řemeslo.

Příloha M – Výsledky průzkumu sledovanosti regionálních televizí agentury MEDIAN

OA 24.2.2017 15:37:51 CS Všichni MML-TGI ČR 2016 3. a 4. kvartál (27.06.2016 - Souhrny 18.12.2016)

Celkem

CS: CS Všichni Prj 000 s.% Index Projekce na jednotlivce,

Váženo Televize včera Televize posl. 7 dní Czech Regio TV 1 684 19,1 100,0

Regionální televize sdružené pod AKTV jsou ve výzkumu MML-TGI uváděny pod názvem projektu Czech Regio TV, který je v tomto případě zaštiťuje.

Příloha N – Předpokládaný zásah televizí Czech Regio TV k 8. 12. 2016