MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztah ů a evropských studií

Mezinárodní vztahy

Fenomén severokorejského uprchlictví se zaměř ením na vztahy mezi KLDR a ČLR

Bakalá řská práce

Jan Blinka

Vedoucí práce: JUDr. Mgr. Ivo Pospíšil, Ph.D. UČO: 257346 Obor: Mezinárodní vztahy, Mediální studia a žurnalistika Imatrikula ční ro čník: 2007 Brno, 2011

Prohlašuji, že jsem na této bakalá řské práci pracoval sám s využitím jen uvedené literatury a zdroj ů.

………………………………………

2

Pod ěkování

Děkuji JUDr. Mgr. Ivu Pospíšilovi, Ph.D. za jeho vst řícný p řístup p ři vedení bakalá řské práce a za cenné rady, které mi p ři psaní udílel.

3

Obsah Poznámka k přepisu cizích jmen ...... 5 Poznámka k terminologii ...... 5 1.0 Úvod ...... 6 2.0 Severokorejská ekonomika: od vzniku KLDR do krize 90. let ...... 8 2.1 Nesnáze do konce 80. let ...... 9 2.2 Vliv rozpadu SSSR a ustavení diplomatických vztah ů s Jižní Koreou ...... 12 2.3 Zhroucení severokorejské ekonomiky v první polovin ě devadesátých let ...... 13 2.4 Hladomor ...... 14 3.0 Severokorejské uprchlictví ...... 18 3.1 Severokorejští uprchlíci do potravinové krize ...... 19 3.2 Kdo jsou – charakteristika uprchlík ů ...... 19 3.3 Pro č odcházejí – důvody opušt ění KLDR ...... 20 3.4 Právní rizika nelegálního opušt ění Korejské lidov ě-demokratické republiky ...... 22 3.5 P řechod do Číny ...... 24 3.6 Pobyt v Čín ě ...... 25 3.8 Cesta do Jižní Koreje ...... 31 3.9 Jižní Korea a severokorejští uprchlíci ...... 33 4.0 Severokorejská ekonomika po roce 2000: snahy o zm ěnu? ...... 37 5.0 Vztahy mezi KLDR a ČLR ...... 40 5.1 Čínské zájmy, aneb pro č s KLDR spolupracuje...... 42 5.2 Prosazování čínských zájm ů: p řeshrani ční migranti ...... 43 5.3 Prosazování čínských zájm ů: ekonomická spolupráce ...... 45 6.0 Záv ěr ...... 47 7.0 Použité zdroje ...... 49 7.1 Primární zdroje ...... 49 7.2 Sekundární zdroje ...... 49

4

Poznámka k přepisu cizích jmen Všechna korejská a čínská vlastní jména jsou krom ě názv ů hlavních m ěst (Soul, Peking, Pchjongjang) psána v anglické transkripci. V závorce je uveden český p řepis, pokud je znám. D ůvodem je sjednocení psaní t ěchto jmen podle jednotné formy, za níž byla zvolena kv ůli čast ější rozší řenosti anglická verze. Vyskytují-li se ruská jména, jsou ponechána ve své české podob ě.

Poznámka k terminologii Při psaní o problematice severokorejských uprchlík ů je nutné vyrovnat se s nejednotným pojmoslovím. Mohou za n ěj rozdílné motivace a zájmy, s nimiž badatel ů k tématu p řistupují, a také nejednotný pohled na právní postavení osob, které nelegáln ě přecházejí hranice mezi Korejskou lidov ě-demokratickou republikou (KLDR) a Čínskou lidovou republikou ( ČLR). V literatu ře se o nich mluví nap říklad jako o refugees, refugees sur place, defectors, cross-border migrants, economic migrants, border-crossers a asylum seekers. Každý z těchto pojm ů reflektuje jiný názor na problematiku, jíž se zabývá také tato bakalá řská práce. Pro ú čely této práce je užíváno dvou pojm ů, které se snaží postihnout široké spektrum motiv ů a situací souvisejících s fenoménem severokorejských uprchlík ů. Pojmem nelegální migrant jsou myšleni všichni Severokorejci, kte ří p řecházejí hranice mezi KLDR a ČLR mimo vyhrazené p řechody bez pot řebných doklad ů nehled ě na pohnutky, jež je k tomu vedou. Pro ty Severokorejce, kte ří již pobývají v Čín ě, je používán pojem uprchlík . A to ze dvou důvod ů: 1) ekonomické nesnáze, jež vedou mnoho Severokorejc ů k migraci do Číny, byly vyvolány nevhodnými politickými rozhodnutími a neochotou Pchjongjangu zm ěnit vládní politiku, a tak lze i ekonomické migranty považovat za nep římo politicky motivované; 2) na Severokorejce v Čín ě je možné uplatnit koncept uprchlíci sur place , který p řid ěluje uprchlický statut i t ěm, jež nebyli uprchlíky v dob ě opušt ění zem ě, ale stali se jimi kv ůli svým aktivitám v zemi pobytu či kv ůli ohrožení vlastního života v případ ě návratu do vlasti. V práci je užíváno také n ěkolika pojm ů jednotlivých autor ů, které jsou však vždy vysv ětleny a krom ě p říslušného oddílu se v textu dále nevyskytují.

5

1.0 Úvod

Korejská lidov ě-demokratická republika je ve sv ětě často p řezdívaná hermit kingdom , doslova poustevnické království, čímž se odkazuje jednak na autoritativní styl vlády, jednak na izolacionistické tendence severokorejského vedení. Nepropustnost hranic KLDR byla narušena v polovin ě devadesátých let minulého století, kdy v důsledku selhání ekonomiky došlo ke zmírn ění kontroly severokorejsko-čínských hranic, což zap říčinilo nár ůst po čtu migrant ů a uprchlík ů. Ti nelegáln ě odcházeli do Číny, kde si bu ď našli nové živobytí, nebo se snažili p řes další zem ě dostat až do Jižní Koreje, která m ěla být jejich novým domovem. Po svém p říchodu se však museli vyrovnat s pro n ě neznámým životem v moderní, kapitalistické spole čnosti. To je jen nástin složitého fenoménu severokorejského uprchlictví, který se tato bakalá řská práce snaží zchytit v celé jeho ší ři. Zabývá se proto p říčinami vzniku, vymezením postoje zainteresovaných zemí, ale také právními úskalími, jež se s tématem pojí. Jelikož je Čína pro Severokorejce transitní nebo rezidentní zemí, je v ěnována zvláštní pozornost jejímu přístupu k problematice uprchlík ů, jejím vztah ům se Severní Koreou a vzájemné spolupráci na řešení problému nelegáln ě p řicházejících Severokorejc ů. Práce se bude snažit potvrdit nebo vyvrátit hypotézu, podle níž se zvyšujícím se po čtem severokorejských uprchlík ů, kte ří permanentn ě nebo jen do časn ě pobývají na čínském území, nar ůstá spolupráce mezi Korejskou lidov ě-demokratickou republikou a Čínskou lidovou republikou p ři řešení uprchlického problému, a nar ůstají také aktivity ČLR zam ěř ující se na udržení stability v KLDR. Aby mohla být hypotéza potvrzena nebo vyvrácena, budou analyzovány p ředevším p říčiny odchodu Severokorejc ů do Číny, jejich právní status na čínském území a konkrétní kroky, které vzhledem k nim Peking podniká. Obsahov ě se práce skládá ze t ří hlavních kapitol, v nichž jsou rozebírány jednotlivé aspekty fenoménu severokorejského uprchlictví. První část se zabývá severokorejskou ekonomikou – nabízí její historický pr ůř ez od vzniku KLDR do potravinové krize poloviny devadesátých let. Objasn ění nefunk čnosti severokorejského hospodá řství je v ěnován velký prostor, jelikož jde o hlavní d ůvod, který vedl ke vzniku fenoménu uprchlictví. V pr ůběhu šedesátileté existence státu totiž vládnoucí garnitura p řijala řadu chybných a zám ěrn ě se držela nevyhovujícího ekonomického modelu, aby si tak zajistila udržení u moci. Samotné uprchlictví je pak probíráno v následující kapitole, jež se snaží objasnit kdo, jsou ti, kte ří opoušt ějí svou zemi, jaké k tomu mají d ůvody, jak je s nimi nakládáno v Čín ě a jak probíhá jejich pou ť do Korejské republiky. Je probírán také jejich právní status i postoj Pekingu a

6

Soulu k uprchlík ům. Ve t řetí části jsou pak rozebírány vztahy mezi Čínou a KLDR a především zájmy, které Peking vzhledem ke svému sousedovi sleduje. Jsou identifikovány t ři hlavní elementy severokorejské politiky Číny, z nichž dva se vztahují k fenoménu uprchlictví, proto jsou dále rozpracovávány – jsou to p říhrani ční bezpe čnost a ekonomická spolupráce. Ty jsou d ůležité pro zodpov ězení, zdali byla hypotéza potvrzena či vyvrácena. Krom ě vypo řádání se s hypotézou si dává práce za cíl seznámit čtená ře s tématem, jenž není v českých odborných kruzích zatím p říliš rozší řené. Proto ob čas zabíhá do ší ře, kterou se snaží pojmout fenomén severokorejského uprchlictví ve všech jeho podobách, což naopak vede k ob časné povrchnosti v jednotlivostech, zasluhujících si hlubšího zkoumání.

7

2.0 Severokorejská ekonomika: od vzniku KLDR do krize 90. let

Pro objasn ění p říčin hospodá řské krize, která vedla v devadesátých letech až ke zhroucení ekonomiky, hladomoru a nár ůstu uprchlictví z KLDR, je nutné se seznámit nejen s principy severokorejského hospodá řství, ale také s jeho historickým vývojem. Ekonomické problémy, s nimiž se Pchjongjang musel a stále musí vyrovnávat, totiž vyplývaly jednak ze samé podstaty ekonomického systému, jednak z konkrétních krok ů, které byly b ěhem let přijaty. V období 1953–1955 probíhal v Korejské stran ě práce (KSP) boj mezi frakcí levi čáckou a pravi čáckou. Vít ězství levi čák ů, v jejichž čele stál Kim Il-sung ( česká transkripce Kim Ir-sen), zcela zásadn ě ovlivnilo budoucí sm ěř ování Severní Koreje. Ve věcech ekonomiky tito bývalí mandžuští partyzáni ovlivn ění Sov ětským svazem prosazovali centrální plánování pod řízené politickým cíl ům, používání ideologických stimul ů, úsilí o rychlou industrializaci a kolektivizaci zem ědělství (Buzo 2003: 35). Platnost t ěchto princip ů je zakotvena v Ústav ě Korejské lidov ě-demokratické republiky , kde se píše, že „výrobní prost ředky jsou vlastn ěny státem a družstevními organizacemi“, „nejsou stanoveny žádné limity na vlastnictví, které m ůže podléhat státu“ a „národní ekonomika KLDR je plánovaná ekonomika“ (North Korean Constitution 2009) Krom ě převzatých stalinských prvk ů bylo hospodá řství formováno také myšlenkami ryze korejskými. V dob ě vít ězství levi čácké frakce v KSP p řišel Kim Il-sung s teorií juche (česká transkripce čučche), neboli sebed ůvěra, spoléhání na sebe sama. Tento koncept, jak tvrdí Oberdorfer, pochází od korejských vzd ělanc ů po čátku dvacátého století, nikoli p římo od Kim Il-sunga, který jej pouze p řepracoval a rozvinul. Hlavní myšlenkou je samostatnost jak v politice, tak v ekonomice. Juche se stala základem severokorejského militantního nacionalismu, založeného na historické antipatii k cizí nadvlád ě nad Korejským poloostrovem, který je vid ěn jako vyvolená zem ě, z níž vzešla sv ětová civilizace (Oberdorfer 1997: 19). Při formulování juche ideologie, jež m ěla zemi dovést k sob ěsta čné pr ůmyslové ekonomice se silnou vojenskou základnou, se Kim Il-sung inspiroval v stalinistickém Sov ětském svazu t řicátých let. Centráln ě plánovaná ekonomika s důrazem na industrializaci zem ě byla podle Kima d ůvodem, pro č SSSR nejen porazil Hitlerovo N ěmecko, ale také z války vyšel jako sv ětová velmoc (French 2005: 74). Z toho lze usuzovat, že Kim Il-sung vnímal geopolitickou situaci na Korejském poloostrov ě jako nep řátelskou. Cht ěl, aby KLDR

8 byla na případnou konfrontaci s Jižní Koreou, respektive se Spojenými státy, p řipravena, a také aby v ní obstála. V praktické politice se proto juche projevila minimem kontakt ů s ostatními zem ěmi a důrazem na zbrojení a sob ěsta čnost, která m ěla fungovat nejen na celostátní, ale také na regionální úrovni. Nap říklad potravinová sob ěsta čnost m ěla být zajiš ťována pokrytím poptávky domácími produkcí, a to na úrovni národní, provinciální, ba i lokální. Zem ě se m ěla skládat z mnoha samostatných jednotek, z nichž byla vylou čena specializace, které však podléhaly centrálnímu řízení. Jak ale poukazují Haggard a Noland, ona proklamovaná sob ěsta čnost nikdy nebyla napln ěna, nebo ť Severní Korea se nedokázala vymanit ze závislosti na soudružské pomoci sp řátelených zemí (Haggard, Noland 2005: 12-13).

2.1 Nesnáze do konce 80. let

Pro sm ěř ování KLDR a vývoj její ekonomiky byly tedy d ůležité tyto faktory: 1) centráln ě plánovaná ekonomika; 2) zestátn ěný pr ůmysl a kolektivizované zem ědělství; 3) opomíjení lehkého pr ůmyslu a v ědy; 4) důraz na zbrojení a t ěžký pr ůmysl a 5) uzav ření se zahrani čnímu obchodu a spoléhání na sob ěsta čnost. Procesy kolektivizace zem ědělství a zestátn ění pr ůmyslu byly dokon čeny v letech 1958 a 1959 a plynule na n ě navázala první z velkých mobiliza čních kampaní, která v sob ě nezap řela sov ětskou inspiraci. Hnutí Chollima (česká transkripce Čchollima), nazvané podle bájného ok řídleného kon ě, který jedním skokem p řekonal tisíc mil, mělo za cíl zvýšit produktivitu ve všech d ůležitých oblastech ekonomiky a to zavád ěním stachanovských pracovních metod. Nap říklad pod heslem „bez polévky“ byli d ělníci nabádáni, aby si odpustili polední pauzu ve prosp ěch p řekonání plánu. Avšak nadprodukce bylo dosaženo jen na úkor snížení kvality výrobk ů a již v roce 1961 se ukázalo, že vysoké pracovní nasazení se stálým překonáváním plán ů je dlouhodob ě neudržitelné. Severokorejské hospodá řství bylo totiž omezováno nedostate čně vzd ělanými pracovníky, upoza ďováním lehkého pr ůmyslu a v ědy a důrazem na t ěžký pr ůmysl a zbrojení. Trend up řednost ňování pr ůmyslové výroby a vojenské připravenosti vešel ve známost jako linie soub ěžného důrazu. Mezi léty 1961 a 1966 vzrostly výdaje na obranu a zbrojení z 2,6 na 10% hrubého domácího produktu KLDR a do t ěžkého pr ůmyslu plynulo v polovin ě šedesátých let 65% státních investic (French 2005: 77-78). Militarismus Severní Koreji vycházel z několika faktor ů: 1) ze státní ideologie a vlivu leninsko-stalinského sv ětonázoru; 2) z reakce na japonský expanzionismus ve 20. a 30. letech; 3) ze zkušenosti korejské války a z geopolitické situace na poloostrov ě a 4) v neposlední řad ě

9 z osobních názor ů a zkušeností Kim Il-sunga. Buzo uvádí, že v roce 1967 Pchjongjang investoval na modernizaci armády 30% ze všech státních výdaj ů, což se projevilo na výkonnosti celé ekonomiky, zejména však v sektorech těžby, energetiky a komunikací. Již roku 1965 musel Kim p řiznat, že cíle prvního sedmiletého plánu (1961-1967) nebudou napln ěny (Buzo 2003: 80-83). Severokorejské vedení ve stejné dob ě zahájilo podporu zahrani čního obchodu a investic, což Paul French nazval jako politika velkého skoku ven (Great Leap Outward policy). Pchjongjang tím však spíše než na problémy ve vlastní ekonomice reagoval na hospodá řský růst Korejské republiky zap říčin ěný reformami prezidenta Park Chung-hea ( česky Pak Čong- hui). KLDR nakoupila v krátké dob ě pr ůmyslové stroje a vybavení továren ze Západu a z Japonska, za n ěž jen japonským firmám dlužila celkov ě jednu miliardu amerických dolar ů. K zahrani čnímu obchodu ovšem p řistupovala svérázn ě – brala jej totiž za druh pomoci, a proto si s placením starosti ned ělala. KLDR přestala platit své účty v roce 1976, kdy vyhlásila bankrot, p řestože pr ůmyslová produkce vykazovala šestnáctiprocentní růst. Severokorejský zahrani ční dluh v té dob ě dosáhl výše 5,2 miliard dolar ů. Tímto chováním si KLDR sama zav řela p řístup k zahrani čnímu kapitálu, a tak byla nadále odkázána jen na barterový obchod se zem ěmi RVHP a na sov ětské subvence. French píše, že se z KLDR stal v podstat ě vazalský stát Sov ětského svazu (French 2005: 79-81).

10

Zdroj: http://super-economy.blogspot.com/2010/06/north-korean-economic-history.html

Pro ilustraci vývoje HDP ve dvou korejských státech poslouží data britského ekonoma Agnuse Maddisona, které do grafu upravil a na svém blogu Super-Economy zve řejnil uživatel Tino Sanandaji. Přestože bylo HDP obou stát ů v prvních desetiletích po korejské válce skoro shodné, lze plánovanou ekonomiku KLDR považovat za efektivnější – zem ě se totiž musela vzpamatovat z ničivé války, v níž byl nap říklad Pchjongjang tém ěř kompletn ě vybombardován. V povále čné dob ě se Severní Koreji poda řilo hlavní m ěsto znovu vybudovat a díky masivní výstavb ě panelových dom ů, továren, škol a nemocnic také zlepšit životní úrove ň svých obyvatel. Na po čátku sedmdesátých let se však projevily nedostatky centrálního plánování a d ůraz na t ěžké strojírenství a zbrojení. Jak Maddison ve svém p řehledu hospodá řského r ůstu uvádí, severokorejská ekonomika dosáhla svého vrcholu v roce 1974 s HDP 2841 dolar ů na osobu a tuto hodnotu si udržela až do roku 1992, kdy nastal prudký propad. Oproti tomu Jižní Korea ze stejného základu (hodnota 2824 dolar ů v roce 1973 byla shodná pro oba korejské státy) za skoro dvacet let vystoupala na 9404 dolar ů v roce 1991 s růstem i v následujících letech (Maddison). Základy jihokorejského ekonomického úsp ěchu položil v dob ě své vlády (1963-1979) již zmi ňovaný prezident Park Chung-hee, který se zam ěř il na vývoz produkt ů t ěžkého strojírenství a chemického pr ůmyslu (Eckert 2001: 263). Problémy plánované ekonomiky vyšly najevo kolem roku 1977, kdy bylo Nejvyššímu lidovému shromážd ění, tedy severokorejskému parlamentu, oznámeno, že n ěkteré cíle šestiletého plánu (1971-1976) byly p řekonány, zatímco další (nap říklad zem ědělství a t ěžba nerostných surovin) nebyly napln ěny, a proto byl plán prodloužen o další rok. Tím státní vedení nejenže zakrylo selhávání ekonomiky, ale vyhnulo se také nutnosti formulovat novou hospodá řskou politiku, čímž by vlastn ě p řiznalo nefunk čnost socialistického systému. Proto i druhý sedmiletý plán (1978-1984) pokra čoval v již zajetých kolejích (French 2005: 94-97). Špatný stav ekonomiky vynikal p ředevším ve srovnání s hospodá řským vývojem v Jižní Koreji. Pchjongjang znepokojovaly zvlášt ě rozdíly ve vojenské oblasti, které nar ůstaly mimo jiné kv ůli dodávkám moderní americké výzbroje na jih poloostrova. Aby KLDR udržela se svým jižním sousedem krok, staly se pro ni vysoké zbrojní výdaje nutností. Vojenskou p řevahu ji v budoucnu mohlo zajistit jen vlastnictví atomových zbraní, a proto zapo čala roku 1980 výstavba reaktoru, který m ěl dodávat plutonium pot řebné k jejich výrob ě. Jaderný program však nebyl jediným zbytným výdajem, jenž v následujících letech od čerpával finan ční prost ředky tak pot řebné v jiných odv ětvích hospodá řství. Po čínaje rokem

11

1981 se za čal Kim Il-sung ův syn Kim Jong-il ( česká transkripce Kim Čong-il) osobn ě angažovat ve stavb ě nákladných megalomanských projekt ů, mezi n ěž pat řila v ěž Juche, Vít ězný oblouk, četné hotely a stadion Moranbong pro 150 000 návšt ěvník ů. Vážné problémy ekonomiky se i nadále da řilo oddalovat díky výhodným vztah ům s Čínou a se Sov ětským svazem. Zatímco Číňané zvýšili vývoz ropy do KLDR za subvencované ceny a poskytli severokorejským vzdušným silám moderní letouny MiG-21A, Sov ěti uzav řeli s Pchjongjangem řadu hospodá řských a vojenských dohod, v jejichž d ůsledku se oboustranný obchod v roce 1985 zvýšil o 94,2 procenta (Buzo 2003: 118-155). Import sov ětského zboží vzrostl ze 471 milion ů USD v roce 1984 na 1,186 miliard USD v roce 1986 a kone čně v roce 1988 na 1,906 miliard USD. Sov ěti nejenže financovali obchodní deficit, ale také zásobovali KLDR dodávkami zbraní, uhlí a ropy za „p řátelské“ ceny (Oberdorfer 1997: 156). Již tak obrovská závislost na spolupráci s Moskvou se tímto ješt ě prohloubila, což po rozpadu SSSR vedlo ke zhroucení severokorejské ekonomiky.

2.2 Vliv rozpadu SSSR a ustavení diplomatických vztahů s Jižní Koreou

Místo toho, aby severokorejské vedení řešilo ekonomické problémy p řeorientováním se na tržní hospodá řství podle čínských reforem Deng Xiaopinga (česky Teng Siao-pching), zvolilo si snadn ější cestu subvencí a závislosti na ochot ě sov ětských a čínských soudruh ů. Vyhnulo se tak sice nutnosti p řiznat selhání juche ideologie, ale ta tam byla jí proklamovaná sob ěsta čnost. První známky trhlin ve vztazích KLDR-SSSR a KLDR-ČLR na sebe nenechaly dlouho čekat. Ani Čína, ani Sov ětský svaz se totiž nep řipojily k severokorejskému bojkotu olympijských her roku 1988 v Soulu. Místo toho oba státy pracovaly na postupném zlepšení vztah ů s Jižní Koreou, které na po čátku devadesátých let vedly k navázání diplomatických kontakt ů. Hlavní d ůvody pro zm ěnu postoje ke Korejské republice byly ekonomické – ob ě měnící se socialistické zem ě lákalo navázání obchodu s dynamicky rostoucím jihokorejským hospodá řstvím. Moskva navázala se Soulem diplomatické vztahy k prvnímu lednu 1991, Peking u činil to samé 24. srpna následujícího roku. Snad nejsiln ější reakcí Pchjongjangu bylo prohlášení, že KLDR se necítí nadále vázána bezpe čnostními smlouvami, které s ČLR a se SSSR uzav řela v roce 1961, a tak bude pro zajišt ění své bezpe čnosti usilovat o získání všech zbraní, jež si usmyslí (Oberdorfer 1997: 198-246). Pchjongjang cítil, že se dostává do mezinárodní izolace, a proto silnými slovy nešet řil.

12

Přesto, čím víc se okolní sv ět na p řelomu osmdesátých a devadesátých let prom ěň oval, tím víc se Kim Il-sung upínal k juche ideologii a prohlášením o správnosti severokorejského sm ěř ování. Zhroucení komunistických režim ů ve st řední a východní Evrop ě roku 1989 přisuzovala severokorejská média nadm ěrné závislosti na Sov ětském svazu a neschopnosti rozvíjet vlastní socialismus, čímž potvrdila výjime čnost ideologie juche . Jak píše Buzo, reakcí KLDR na mezinárodní zm ěny a domácí neúsp ěchy byla radikální a nekompromisní rétorika obhajující Kimovu ideologii. Nelogi čnost rozhodnutí p řimknout se k tradi ční politice tvá ří v tvá ř ekonomickým neúsp ěch ům podtrhuje také to, že odpov ědní hospodá řští pracovníci nejen že nebyli za selhání ekonomiky trestáni, nýbrž stále postupovali vzh ůru stranickou hierarchií. Vědomí blížící se mezinárodní izolace vedlo Severní Koreu k tomu, aby také ona zm ěnila vztahy s okolními zem ěmi. Obchod s jižním sousedem vzrostl z pouhého jednoho milionu v roce 1988 na 111 milion ů USD v roce 1991, kdy byla také podepsána Dohoda o usmí ření, neúto čení, vým ěně a spolupráci, a rovn ěž Spole čnou deklaraci o denuklearizaci Korejského poloostrova . Ve stejném roce došlo k pr ůlomu ve vztazích s Japonskem, ke vstupu obou korejských stát ů do OSN, a také k vytvo ření první zóny volného obchodu a ekonomiky v oblasti Rajin-Sonbong ( česká transkripce Nandžin-Sonbong) na severovýchodní hranici s Čínou. Nejv ětší zm ěnou, s níž se musela Severní Korea v roce 1991 vyrovnat, byl rozpad Sov ětského svazu (Buzo 2003: 177-186).

2.3 Zhroucení severokorejské ekonomiky v první polovině devadesátých let

Aby snížil závislost KLDR na sov ětské pomoci, snažil se Michail Gorba čov na konci osmdesátých let p řinutit Kim Il-sunga, aby zavedl reformy na bázi glasnosti a perestrojky , nic takového se však nestalo. Severní Korea se naopak více p řimkla k juche ideologii a s vn ějším sv ětem zvýšila kontakty až v reakci na události v SSSR a socialistickém bloku. Tém ěř okamžit ě po rozpadu Sov ětského svazu a zastavení sov ětských dodávek se za čala severokorejská ekonomika hroutit, což naplno odhalilo míru závislosti na pomoci z Moskvy. Již po čátkem roku 1991 utnula Moskva subven ční dodávky a za čala za zboží požadovat platbu v tvrdé m ěně. V důsledku toho energetický import poklesl o 75 procent ve srovnání s rokem 1990. French píše o snížení subven čních dodávek surové ropy z 506 tisíc tun v roce 1989 na pouhých 30 tisíc v roce 1992. Severní Korea se tak stala ze dvou t řetin závislá na čínských subvencích. Záhy však také Peking ohlásil, že kon čí s dodávkami za zvýhodn ěné ceny. KLDR na to musela reagovat snížením spot řeby ropy až o jednu t řetinu, což vedlo k silnicím bez aut a p řerušeným projekt ů (Oberdorfer 1997: 233). Ceny dovážené ropy mezi

13 roky 1989 a 1992 vzrostly ze 75 USD na 135 USD za tunu surové hmoty. Severní Korea se ocitla v energetické krizi, která ovlivnila celou ekonomiku. Těžké hospodá řství a zem ědělství závislé na zavlažování, um ělých hnojivech a strojním obd ělávání nebyly schopné fungovat bez dodávek ropy a elekt řiny, vyráb ěné v tepelných elektrárnách. Kv ůli nedostatku paliva se zhroutilo zásobování továren pot řebnými surovinami, a tak výroba stagnovala. Pchjongjang byl nucen ve řejn ě přiznat selhání t řetího sedmiletého plánu (1987-1993) (French 2005: 99- 103). Řešení ekonomických problém ů, které roku 1993 vypluly na povrch, bylo zprvu upozad ěno krizí kolem severokorejského jaderného reaktoru Yongbyon (česká transkripce Jongbjon), jenž byl podle Spojených stát ů využíván k výrob ě plutonia pro zbrojní ú čely. Přesto následujícího roku Kim Il-sung vyhlásil jako ekonomické priority zem ědělství, lehký pr ůmysl a zahrani ční obchod. Kim jakoby si na poslední chvíli uv ědomil hospodá řské problémy i jejich řešení, nesta čil je však uvést do praxe, protože 8. července 1994 zem řel (Oberdorfer 1997: 337-339). Následovalo t říleté období smutku, poznamenané pasivitou severokorejského vedení, které se pouze p řipravovalo na formální p řevzetí moci Kim Jong- ilem. Tato ne činnost umocnila dopady ekonomické krize, které záhy vyústily v hladomor.

2.4 Hladomor

Přestože Severní Korea sama sebe prohlašovala za „d ělnický ráj“, v roce 1995 musela ve řejn ě p řiznat to, co bylo jasné od po čátku devadesátých let. Severokorejská ekonomika se hroutila. V srpnu tato „bašta sob ěsta čnosti“ poprvé ve své historii požádala OSN o mezinárodní pomoc, konkrétn ě o 500 milion ů USD a dodávky paliva a lé čiv (Oberdorfer 1997: 370). Oficiálním zd ůvodn ěním žádosti o pomoc však nebyl stav ekonomiky, ale nejni čiv ější povodn ě, jaké kdy Korea zažila, vyvolané desetidenním hustým dešt ěm. Pchjongjang oznámil, že 5,4 milion ů lidí p řišlo o st řechu nad hlavou, 330 tisíc hektar ů úrodné půdy bylo zni čeno a 1,9 milion ů tun obilí bylo odplaveno. Celkové škody byly vy čísleny na 15 miliard USD (Noland, Robinson, Wang 1999: 4). Ačkoli zp ůsobily povodn ě obrovské škody s dopady na zásobování potravinami, bylo by chybou považovat je za hlavní p říčinu hladomoru, jak prohlašovalo severokorejské vedení. Již p řed rozd ělením Korejského poloostrova na dva samostatné státy byla jeho severní část zam ěř ena na pr ůmyslovou produkci, zatímco zem ědělství se soust ředilo na jihu poloostrova. Po roce 1948 reagovala Severní Korea na ztrátu úrodných oblastí kolektivizací a centralizací

14 produkce a d ůrazem na energeticky náro čné obd ělávání mén ě fertilních ploch (Noland, Robinson, Wang 1999: 3). Dominový efekt, který nastal po vypov ězení sov ětské pomoci na po čátku devadesátých let, dob ře vystihla ve své knize Nothing to Envy Barbara Demick:

Bez levného palivového oleje a surových materiál ů se neda řilo udržet továrny v chodu, nic se tedy nevyráb ělo. Bez zboží na export nebyla tvrdá m ěna a bez tvrdé m ěny se dovoz paliv ješt ě snížil, elektrárny se zastavily. […] Nedostatek elekt řiny negativn ě ovlivnil zem ědělskou produkci, protože družstva byla závislá na energeticky náro čných chemických hnojivech (Demick 2009: 67).

Krom ě t ěchto problém ů se musel Pchjongjang zabývat také problémy ve Ve řejném distribu čním systému (VDS, Public Distribution System), který byl kv ůli nedostatku paliv stále nespolehliv ější. V ětšin ě populace (okolo šedesáti procent) byly totiž potraviny i spot řební zboží rozd ělovány prost řednictvím tohoto státem spravovaného systému. Zbylých čty řicet procent p ředstavují farmá ři a družstevní pracovníci, kte ří dostávali podíl ze spole čné úrody, vyp ěstované v kolektivních družstvech. VDS p řid ěloval potraviny ve dvoutýdenních intervalech v dávkách ovlivn ěných v ěkem a sociálním postavením. Poprvé byly p říd ěly sníženy v roce 1987, kdy Sov ětský svaz omezil subven ční dodávky. Ke druhému snížení došlo roku 1992 v rámci kampan ě „poj ďme jíst jen dv ě jídla denn ě“. A roku 1994 p řestal VDS fungovat úpln ě (Haggard, Noland: 2005: 14). Několik po sob ě jdoucích let se musela Severní Korea vyrovnávat také s nep řízní po časí, která p řisp ěla ke zhoršení potravinové krize. Již zmi ňovaným povodním p ředcházelo roku 1994 silné krupobití, následované roku 1996 dalšími povodn ěmi a suchem a p řílivovou vlnou v roce 1997. Severokorejská vláda vy číslila škody na 15 miliard USD v roce 1995, 2,2 miliardy v roce 1996 a 1,7 miliard USD roku 1997. Povodn ě zdevastovaly úrodné nížiny, přisp ěly k erozi p ůdy, odnesly budovy i infrastrukturu, zatopily doly a zni čily protipovod ňové hráze. Kolaps zem ědělské produkce a ztráta úrody p řisp ěly k nedostatku potravin, jímž trp ěly především ženy a d ěti. Podle UN World Food Programme (WFP) jich bylo v roce 1996 na pokraji vyhladov ění skoro 2,5 milionu (Smith 1999: 457) Celkové odhady obětí hladomoru se zna čně r ůzní, a to p ředevším kv ůli nedostate čnému monitoringu nezávislých mezinárodních organizací, kterým byl severokorejskou vládou znemož ňován p řístup do všech postižených oblastí. Zatímco kvazi- oficiální statistiky KLDR uvád ěly 200 tisících mrtvých, jihokorejská NGO Good Friends

15

Center for Peace, Human Rights, and Refugees odhadovala 2,5 milionu ob ětí. Misioná ř a lidsko-právní aktivista Robert Park uvádí, že v rozmezí let 1995 a 1997 zem řelo na následky hladomoru až 3,5 milion ů Severokorejc ů (Park 2011). St řízlivé, v ědeckými metodami podložené, studie mluví o 600 tisících až jednom milionu mrtvých, což odpovídá 3-5 procent ům populace. V ětšina t ěchto úmrtí nebyla d ůsledkem vyhladov ění jako takového, ale nemocí spojených se selháním imunitního systému hladov ějícího člov ěka, nap říklad tuberkulózou (Haggard, Noland 2005: 18). Vážnost situace dohnala KLDR k žádosti o mezinárodní pomoc. Roku 1995 požádala Japonsko a Jižní Koreu o dodávku potravin. Tokio p řislíbilo 500 000 tun, Soul dodal 150 tisíc tun. Prosbu o další navýšení odmítl jihokorejský prezident Kim Young-sam ( česká transkripce Kim Jong-sam) s tím, že „je to zrada korejského lidu, když KLDR o čekává pomoc od mezinárodního spole čenství, zatímco cpe všechny své zdroje do udržování vojenské moci“ (Oberdorfer 1997: 372-374). Spojené státy zaujaly na rozdíl od Jižní Koreje pon ěkud shovívav ější postoj. Nejenže v letech 1996 a 1997 p řisp ěly částkami 6,2 milion ů a 25 milion ů USD do rozpo čtu WFP, ale v červenci 1997 také vyhlásily politiku „potraviny za setkání“, jejímž principem bylo poskytovat potravinovou pomoc za severokorejskou ú čast na diplomatických jednáních (Noland, Robinson, Wang 1999: 11). Se zhoršující se situací dodávky proudící do Severní Koreje dále nar ůstaly. Jak však uvád ějí Haggard a Noland, humanitární pomoc byla Pchjongjangem využívána nikoli jako dopln ěk domácí produkce a komer čních nákup ů, ale jako hlavní část potravin, na niž záviselo p řežití obyvatelstva. Pokud by vláda nep řestala nakupovat potraviny ze zahrani čí, mohla zajistit jídlo pro v ětší část obyvatelstva, a tak zmírnit d ůsledky krize (Haggard, Noland 2005: 16). Tento fakt je d ůležitý pro hodnocení chování severokorejského vedení a jeho odpov ědnosti za vzniklou krizi. Vláda svými rozhodnutími vědom ě zhoršila nedostatek potravin vedoucích až k hladomoru a migraci obyvatel do Číny. Lze tedy p řipodobnit tuto severokorejskou potravinovou krizi k um ěle vyvolanému stalinskému hladomoru na Ukrajin ě v letech 1932 a 1933. Dopady obou událostí totiž mohly být zmírn ěny aktivním p řístupem vlád SSSR a KLDR. Severokorejské vedení reagovalo na krizi několika zp ůsoby. Za prvé zmírn ěním restrikcí mobility – získat povolení pro vnitrostátní cesty bylo jednodušší a p říslušníky ozbrojených složek bylo stále snadn ější podplatit. Za druhé povolením soukromé produkce potravin na rodinných pozemních. Za třetí zvýšenou tolerancí neformálních trh ů, kde se daly koupit nebo sm ěnit vyp ěstované plodiny a zboží dovezené z Číny (Satterwhite 1997: 16). Za čtvrté liberalizováním podnikání v zón ě volného obchodu Rajin-Sonbong, kde od roku 1991 dosáhly investice bezmála jedné miliardy dolar ů (Satterwhite 1998: 17).

16

Avšak od úmrtí Kim Il-sunga neprošla zem ě žádnou reformou, která by vedla ke skute čným zm ěnám. KLDR byla i nadále věrná myšlenkám svého zakladatele, které vyznával také jeho syn a následník Kim Jong-il. D ůvodem k této strnulosti byl strach z ekonomických a sociálních zm ěn, které by mohly nastat po otev ření zem ě reformám a styk ům s okolními státy, a které by mohly vyústit v opušt ění myšlenek socialismu, čímž by režim ztratil sv ůj raison d'être (Oh, Hassig: 1999: 298).

17

3.0 Severokorejské uprchlictví

Problémy severokorejského hospodá řství, jež vyplynuly jednak ze samotné podstaty centrálního plánování, jednak z rozhodnutí, která byla v pr ůběhu let p řijata, se naplno projevily v devadesátých letech. Jejich d ůsledkem bylo selhání ekonomiky, jež nadále nejenže nedokázala udržet výrobu v chodu, ale také nedokázala zajistit potraviny pro čtyřiadvacetimilionovou severokorejskou populaci, z níž v ětšina byla nucena se postarat sama o sebe, a proto stále více přijímala kapitalistické metody obživy – pěstování, vyráb ění, obchodování a jiné formy podnikání, které se však neomezovaly jen na území Severní Koreje. Se zmír ňováním restrikcí vnitrostátní mobility a pohrani čních kontrol nar ůstaly neoficiální styky mezi severokorejským a čínským obyvatelstvem. Ve druhé polovin ě devadesátých let tak v důsledku hladomoru a potravinové krize nabývaly na intenzit ě p řechody Severokorejc ů do čínských p říhrani čních provincií. P řestože k nelegálnímu opoušt ění KLDR docházelo již d říve, až v této dob ě lze mluvit o fenoménu severokorejských uprchlík ů v jeho sou časné podob ě, která je utvá řena d ůvody migrace, statutem migrant ů v zahrani čí, jejich osudy v Čín ě, pr ůběhem cesty do Jižní Koreje, p řípadn ě také osudy v KLDR v případ ě vyhošt ění čínskými ú řady. Přestože nelegální p řekro čení hranic znamená pro jedince zna čné nebezpe čí, které je podrobn ěji probráno níže, p ředstavuje rostoucí p řeshrani ční mobilita d říve neznámý migra ční projev, jež v sob ě skrývá jak p říležitosti, tak úskalí. Čína vnímá tento jev jako možný destabilizátor svých severovýchodních provincií. Naopak profesor Tsuneo Akaha vyzdvihuje jeho pozitiva: 1) nové možnosti mezinárodní spolupráce ve východní Asii; 2) rozvoj mezinárodních ob čansko-spole čenských vztah ů; 3) prohloubení vzájemného porozum ění a kolektivního řešení problém ů a 4) zvýšení pov ědomí o ne-tradi čních bezpe čnostních problémech v sousedních zemích – nap ř. p řelidn ění vs. úbytek obyvatelstva, nedostatek práce vs. nadbytek pracovní síly, anebo epidemie HIV/AIDS (Akaha 2004: 106-107). Je t řeba také p řipomenout problematiku užití terminologie při referování o problému Severokorejc ů, kte ří nelegáln ě p řejdou hranice do Číny. Každý z badatel ů se s pojmoslovím vyrovnává po svém, což vede k rozt říšt ěnosti a nejasnosti jednotlivých výraz ů. V odborné literatu ře je možné se setkat s anglickými pojmy refugee, refugee sur place, defector, cross- border migrant, economic migrant, border-crosser a asylum seeker . Nap říklad výše zmín ěný profesor Akaha rozlišuje Severokorejce na ty, kte ří zemi opustili v dob ě míru ( defectors ) a dob ě války ( refugees ) (Akaha: 2004: 106). Vymezení pojmu pro ú čely této práce je provedeno výše.

18

3.1 Severokorejští uprchlíci do potravinové krize

Út ěky Severokorejc ů p řed hladomorem devadesátých let a p ředevším p řed rozpadem Sov ětského svazu, lze lépe než u jejich následovník ů charakterizovat jako politicky motivované, a to proto, že je k nim vedly nespokojenost a nesouhlas s vládou nebo strach z perzekuce. Od vzniku Korejské lidov ě-demokratické republiky do roku 1994 p řijala Jižní Korea ro čně p ět až sedm uprchlík ů, tedy celkov ě 641 osob. Od roku 1994 jejich po čet stále nar ůstá (Ho Ko, Chung, Oh 2004: 68). Jak uvádí Lankov, až do poloviny devadesátých let měli šanci opustit Severní Koreu jen privilegované skupiny obyvatel – piloti a elitní vojáci, kte ří se dostali do Korejské republiky p řes vysoce st řeženou demilitarizovanou zónu (DMZ); nebo diplomati, jež sb ěhli ze své zahrani ční mise (Lankov 2007: 291-292). P říkladem m ůže být příb ěh tajemníka severokorejského velvyslanectví v Kongu Ko Young-hwana ( česká transkripce Ko Jang-pchan), který v roce 1991 uprchl z Konga p řes další africké zem ě do Jižní Koreje (Jaroš 1997: 118-122); nebo vysoce postaveného důstojníka Kim Jong Ryula (česká transkripce Kim Čong-rluj), jenž p ři pln ění úkolu v Bratislav ě sb ěhl do Rakouska (Steinerová, Gashi 2010: 13-20). Tito uprchlíci byli v Jižní Koreji v řele vítáni a odm ěň ováni nemalými částkami, protože jejich význam byl jak propagandistický, tak zpravodajský – Soul od nich získával cenné informace. Postavení Severokorejc ů na jihu poloostrova se však zm ěnilo s jejich nar ůstajícím po čtem – zájem médií opadl a vládní p řísp ěvky na živobytí se zna čně snížily (Lankov 2007: 291-294).

3.2 Kdo jsou – charakteristika uprchlíků

Badatelé Stephan Haggard a Marcus Noland provedli dva významné terénní výzkumy, z nichž se dá dob ře vyvodit profil severokorejských uprchlík ů. První se uskute čnil v letech 2004-2005 v jedenácti čínských m ěstech, kde bylo speciáln ě proškolenými spolupracovníky zpovídáno 1346 Severokorejc ů (Haggard, Noland 2008: 3). Respondenty druhého výzkumu z roku 2008 tvo řilo tři sta uprchlík ů žijících v Jižní Koreji, tedy t ěch, kte ří již podstoupili cestu z Číny do Korejské republiky, což m ělo vliv na záv ěry výzkumu (Haggard, Noland 2010: 5). Respondenti prvního, „ čínského“, pr ůzkumu byli pr ůměrn ě osmat řicetiletí, s mírnou převahou žen (52 ku 48 procent). Nadpolovi ční v ětšina dokon čila st řední školu (53 procent), zatímco 44 procent uvedlo pouze základní vzd ělání. Nejvíce respondent ů zastávalo d ělnické

19

(54 procent) a zem ědělské (34 procent) profese. Výrazn ě p řevažovali obyvatelé z provincie Severní Hamgyong (57 procent), následováni devatenácti procenty respondent ů z provincie Jižní Hamgyong (Haggard, Noland 2008: 4). Více než polovinu vzorku druhého, „jihokorejského“, pr ůzkumu tvo řili lidé mezi 35 a 50 rokem života, 63 procent z nich byly ženy. Provincie Severní a Jižní Hamgyong byly zastoupeny 50 a 15 procenty dotázaných. St ředoškolské vzd ělání uvedlo 61 procent respondent ů (Haggard, Noland 2010: 6). V roce 2010 dosáhl podíl žen p řicházejících do Korejské republiky 78 procent. Většina jich je ve v ěku 20-39 let. Podle Joanny Hosaniak, jsou to práv ě ty ženy, které by se normáln ě podílely na podnikatelských aktivitách, ale kv ůli restriktivní severokorejské politice nemohou – věkový limit pro prodávání na trzích je dev ěta čty řicet let a ženy mají zakázáno jezdit na kole nebo nosit kalhoty (Hosaniak 2010: 29). Z výše uvedeného vyplývá n ěkolik poznatk ů. Za prvé výrazn ě p řevažují respondenti starší p ětat řiceti let. Za druhé severokorejské ženy migrují více než muži, což je vid ět především na jejich zastoupení mezi uprchlíky v Jižní Koreji. D ůvodem je jednak tradi ční postavení žen v korejské rodin ě, kde jsou zodpov ědné za zajiš ťování jídla; jednak to, že pro ženy je snazší opustit p řid ělené místo v továrn ě, zatímco muži musí na pracovišt ě docházet, i přesto, že výroba stagnuje. Za třetí do zahrani čí odchází vzd ělaní lidé, ne však ti nejvzd ělan ější, kte ří nejspíše mají takové pozice, které je nenutí hledat si obživu za hranicemi. Vysoké zastoupení st ředoškolsky vzd ělaných obyvatel možná souvisí také s nedostupností univerzitního vzd ělání pro široké vrstvy populace a p ředevším pro ženy, jež tvo ří majoritu respondent ů. Za čtvrté většina Severokorejc ů pochází z provincie Severní Hamgyong. Důvody pro to jsou trojí: 1) provincie tvo ří hranici s Čínou; 2) byla tvrd ě postižena hladomorem a potravinovou krizí a 3) do této provincie odklízel režim mén ě sociáln ě vhodné obyvatele, kte ří mohou více inklinovat k odchodu do zahrani čí (Committee for Human Rights in North Korea 2009: 12).

3.3 Proč odcházejí – důvody opuštění KLDR

Situace, v níž se Severokorejci nacházeli kolem p řelomu roku 2000, je nutila, aby se o sebe postarali sami. N ěkte ří za čali soukromý byznys ve svém m ěst ě, jiní obchodovali s nelegáln ě dováženým čínským zbožím, další se sami vydali do Číny, aby 1) zde vyd ělali na jídlo a vrátili se zpátky za rodinou, aby 2) se zde usadili na delší dobu, či aby 3) se p řes čínské území a další transitní zem ě dostali do Jižní Koreje.

20

So Ho, Chung a Oh rozd ělují Severokorejce, kte ří nelegáln ě p řecházejí hranice s Čínou do t ří kategorií podle motiv ů, jež je k migraci vedou: 1) příhrani ční migrant ( simple cross-border ), 2) ekonomický uprchlík ( economic refugee ) a 3) politický uprchlík ( political refugee ). P říhrani ční migranti p řecházejí hranice frekventovan ě, v ětšinou z ekonomických důvod ů, nap říklad se podílejí na p říhrani čním obchodu. Spole čná je pro n ě touha vrátit se po napln ění svých pot řeb do KLDR, nemají tedy zájem usadit se v Čín ě natrvalo. Jak auto ři podotýkají, ti, kte ří spadají do této kategorie, nejsou uprchlíci v pravém slova smyslu. Druhou kategorií jsou ekonomi čtí uprchlíci, jež opustili KLDR také kv ůli ekonomickým d ůvod ům, na rozdíl od p říhrani čních migrant ů však nemají zájem se do zem ě svého p ůvodu vrátit. Do t řetí kategorie spadají politi čtí uprchlíci, kte ří emigrovali na základ ě politického útlaku či obavy z pronásledování (So Ho, Chung, Oh 2004: 79-81). Toto d ělení nejenže poukazuje na r ůzné motivy, které k překro čení hranic vedou, ale také nabízí další pohled na nejednozna čný pojmový aparát, jenž se s problémem severokorejských uprchlík ů pojí. Odborníci rozlišují d ůvody opušt ění území KLDR na negativní a pozitivní (tzv. push and pull factors ). Push faktory jsou spojeny s nedostatky či perzekucí, pull faktory naopak reflektují p říležitosti v cílové zemi, tedy v Čín ě. Protože je nár ůst uprchlík ů p římým důsledkem potravinové krize, nep řekvapí, že hlavním negativním faktorem byl hlad. Ale od roku 2002 p řibyly také nové push factors – ztráta spole čenského statutu, celková frustrace z nedostatku p říležitostí a politická perzekuce kv ůli rodinnému p ůvodu. Mezi pull faktory lze za řadit p říležitosti obživy v Čín ě, tamní životní podmínky a možnosti zlepšení životní úrovn ě tak, jak to dokázali jiní Severokorejci v zahrani čí (Haggard, Noland 2008: 5). Ší ření pull factors , tedy pozitivních motiv ů k migraci, bylo p ři státní kontrole tišt ěných, televizních i rozhlasových médií tradi čně v ěcí „šuškandy“. To se však se stále dostupn ější moderní technikou m ění. Díky p řílivu levných videorekordér ů a DVD p řehráva čů proudí do KLDR filmy a seriály jihokorejské produkce, které zprostředkovávají tamní životní úrove ň. Jak uvádí zpráva International Crisis Group, okolo roku 2006 více než polovina uprchlík ů sledovala zakázané jihokorejské po řady p řed tím, než opustila KLDR (International Crisis Group 2006a: 7-8). Důležité je zmínit názory samotných Severokorejc ů. Z „čínského“ pr ůzkumu z let 2004-2005 jasn ě vyplývá, že ekonomické d ůvody byly hlavním motivem pro opušt ění zem ě – jako takové je uvedlo p ětadevadesát procent respondent ů. Politické d ůvody zmínila jen dv ě procenta dotázaných (Haggard, Noland 2008: 5). V druhém, „jihokorejském“, pr ůzkumu z roku 2008 se pom ěr již pon ěkud vyrovnal: ekonomické d ůvody uvedlo sedmapadesát procent z tří set respondent ů žijících v Jižní Koreji. Následovaly politická svoboda (27

21 procent), strach (8 procent) a náboženská svoboda (1 procento). To by nahrávalo oficiální čínské politice, která Severokorejce na svém území vnímá jako ekonomické migranty, a odmítá jim tak p řiřknout statut uprchlík ů podle Úmluvy o právním postavení uprchlík ů (Haggard, Noland 2010: 9). Přesto lze pozorovat, že pom ěr ekonomických a politických uprchlík ů se v čase m ění tak, že prvních ubývá, zatímco druhých p řibývá. Pro potvrzení tohoto trendu bude však nezbytné provést mezi Severokorejci v Čín ě a Korejské republice další pr ůzkumy. Za nár ůstem politických uprchlík ů však nestojí utvrzování politického útlaku ze strany vládnoucích orgán ů, naopak lze jej hledat v nar ůstajícím uv ědom ění Severokorejc ů, kte ří díky styk ům se zahrani čím poznávají jiné politicko-ekonomicko-náboženské ideologie než je jim předkládaný oficiální názor na sv ět. T ěmito „spoilery“ jsou p ředevším přímá konfrontace s čínskou životní úrovní, styky s náboženskými misionáři v Čín ě a import čínských a jihokorejských film ů a televizních po řad ů do KLDR. Posledn ě jmenovanou kategorii je možno považovat za nejd ůležit ější faktor v procesu narušování oficiální ideologie, protože se jedná o snadno ši řitelné médium, které m ůže zprost ředkovat sice zkreslený, ale p řesto vcelku pravdivý obraz politického, ekonomického i sociálního života v Korejské republice. Na erozi oficiálního sv ětonázoru nereagují Severokorejci organizovanou revoltou, ale út ěkem ze systému, který se kv ůli konfrontaci s vn ějšími vlivy zdiskreditoval.

3.4 Právní rizika nelegálního opuštění Korejské lidově-demokratické republiky

Severokorejci, kte ří se rozhodnou nelegáln ě opustit území státu, na sebe berou rizika, jež je provázejí doslova od p řekro čení hranic vlastní vesnice či m ěsta až po nabytí právní ochrany Korejskou republikou, nebo n ěkterou z jejích spojeneckých zemí (nap ř. N ěmeckem, Mongolskem nebo Thajskem). Nezáleží tak na tom, je-li daný jedinec p říhrani čním migrantem, ekonomickým uprchlíkem, který se usadil v Čín ě, nebo politickým uprchlíkem, jehož cílem je Jižní Korea – všichni z nich žijí ve strachu z dopadení od p řechodu svého správního území bez platných doklad ů až po op ětovný návrat dom ů či po dosažení právní ochrany jedním ze zmín ěných stát ů. Jak už bylo uvedeno výše, Severokorejci mohou být trestáni na území KLDR kv ůli neoprávn ěnému pohybu mezi správními jednotkami. Severokorejská Regulace cestování ve svém šestém odstavci uvádí, že „ob čan ům, kte ří cht ějí cestovat, musí být vydán cestovní doklad.“ Vydání trvá patnáct dn ů a mezi oprávn ěné d ůvody k žádosti pat ří svatby nebo poh řby p říbuzných, které je nutno doložit oficiálním dokumentem, anebo b ěžné návšt ěvy

22 příbuzných, pro n ěž jsou však cestovní povolení z řídka vydávána (Amnesty International 2004: 15). Přestože kontroly platných doklad ů byly od poloviny 90. let zmírn ěny a p říslušníci policie či vojska mohou být snáze podplaceni, daný zákon je stále v platnosti. Dostanou-li se Severokorejci až na státní hranice, hrozí jim zast řelení, protože hlídkující pohrani čníci mají na řízeno st řílet bez vyzvání na ty, kte ří se pokusí nelegáln ě opustit zemi (Committee for Human Rights in North Korea 2009: 14). Ti, jimž se poda ří přejít do Číny, se vystavují trestu podle severokorejského trestního zákoníku. P řed rokem 2004 mohli být podle odstavce 117 posláni až na t ři léta do tzv. kwalliso , pracovní kolonie pro politické v ězn ě. Avšak od té doby prob ěhla zm ěna, která uzákonila princip dvojího zacházení: ekonomicky motivovaní zběhové mohou dostat až dva roky pracovní korekce, naopak politicky motivovaní p řeb ěhlíci jsou prohlášeni za zrádce vlasti a podrobeni dlouhodobé vazb ě. Jak uvádí zpráva Výboru pro lidská práva v Severní Koreji , ti, kte ří uprchlík ům pomáhají, bývají ve řejn ě popravováni (Committee for Human Rights in North Korea 2009: 14-15). V Čínské lidové republice však nejsou Severokorejci o nic víc v bezpe čí než v samotné KLDR. P řestože je Čína smluvní stranou Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 (Refugee Convention), odmítá p řicházejícím Severokorejc ům přiřknout status uprchlík ů. Naopak je prohlašuje za ekonomické migranty, čímž se vyhýbá povinnosti poskytnout jim ochranu podle zn ění konvence. Nutno připomenout pr ůzkumy Haggarda a Nolanda, v nichž samotní Severokorejci uvád ějí ekonomické d ůvody pro út ěk do Číny. Navíc mezi KLDR a ČLR platí od roku 1986 Protokol pro vzájemnou spolupráci na udržování národní bezpe čnosti a spole čenského po řádku v příhrani čních oblastech , který mimo jiné uvádí, že strany si budou navzájem vym ěň ovat osoby nelegáln ě p řecházející státní hranice (DPRK-PRC Mutual Cooperation Protocol 1986). Na základ ě tohoto dokumentu Číňané nucen ě repatriovali desetitisíce Severokorejc ů, a to p ředevším od roku 2001, kdy p říhrani ční kontroly zesílily (Haggard, Noland 2008: 7). Čína tak nejenže vychází vst říc Pchjongjangu v jeho restriktivní politice v ůč i ob čan ům, ale také chrání stabilitu svých severovýchodních provincií p řed nekontrolovaným p řílivem Severokorejc ů. Jak je vid ět, Severní Korea brání svým obyvatel ům svobodn ě opustit území státu, a to i přesto, že tím porušuje článek dvanáct Mezinárodního paktu o ob čanských a politických právech , jehož je KLDR smluvní stranou. Ve zmín ěném článku se píše, že „každý m ůže svobodn ě opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní“ (Mezinárodní pakt o ob čanských a politických právech 1966),

23

3.5 Přechod do Číny

Severní Korea sdílí velkou v ětšinu své pozemní hranice na severu s Čínou (cca 1400 kilometr ů), zbytek s Ruskem (cca 11 kilometr ů). Hranici formuje tok dvou řek – Amnok (známá v čínštin ě jako Yalu) a Tumen, jejichž vody v zim ě zamrzají, což usnad ňuje jejich přechod. Přestože Moskva uplat ňuje v ůč i Severokorejc ům mén ě restriktivní politiku než Čína, přichází jich do Ruska málo proto, že hranice je tvo řena širokou deltou řeky Tumen, kterou si Rusové dob ře st řeží, a navíc na ruském území nežije po četná komunita etnických Korejc ů, jako je tomu v Čín ě (Onishi 2006).

Ačkoliv je nyní severokorejsko-čínská hranice pr ůchodná pro tém ěř každého, nebývalo tomu tak vždycky. V sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy se vztahy KLDR- ČLR omezovaly na minimum, byla hranice bedliv ě st řežena a ty, kte ří byli p ři přechodu chyceni, čekala jistá smrt. Dnes, jak píše Lankov, je mnohem t ěžší se dostat do Jižní Koreje, nežli opustit Severní (Lankov 2007: 297). To však neznamená, že je p řechod hranic jednoduchý. Přestože hrani ční řeky jsou v některých místech m ělké a v zim ě zamrzají, korejské pohrani ční stráže jsou rozestav ěny po padesáti metrech v terénu, které krom ě vysoké trávy nenabízí mnoho možností úkrytu. Navíc cesta k hranicím trvající často n ěkolik dn ů je komplikována chabým dopravním systémem a stálým strachem z odhalení (Ho Ko, Chung, Oh 2004: 84). Na čínské stran ě je situace pro uprchlíky o n ěco p řízniv ější, protože Číňané patrolují v autech, což snižuje možnost odhalení (International Crisis Group 2006a: 11). Nelegální opušt ění zem ě vyžaduje fyzickou i psychickou p řípravu a mnohdy se neobejde bez ur čité formy pomoci – nap říklad od profesionálních p řevad ěčů nebo ve form ě finan čního p řísp ěvku od rodiny v zahrani čí. T ři čtvrtiny respondent ů „ čínského“ pr ůzkumu Haggarda a Nolanda uvedlo, že p ři opušt ění zem ě využili n ějakou pomoci – polovina z nich si za ni zaplatila, což dokládá d ůležitou úlohu p řevad ěčů a podplácení pohrani čník ů p ři odchodu z KLDR. Naopak role misioná řů a neziskových organizací je podle výsledk ů pr ůzkumu minimální (Haggard, Noland 2008: 7). Jak uvádí Lankov, v pr ůběhu desetiletí 1995 a 2005 p řešlo do Číny okolo p ůl milionu Severokorejc ů, z nichž se v ětšina vrátila dom ů nejen s nákladem potravin, léků a dalších v ěcí denní pot řeby, ale také s příb ěhy o životní úrovni za čínskými hranicemi, které ovliv ňovaly jak pohled Severokorejc ů na vládnoucí režim, tak jejich ochotu vzít život do vlastních rukou (Lankov 2007: 311). To se projevuje nap říklad ve zvyšujícím se po čtu uprchlíku žijících v Korejské republice nebo v nár ůstu ute čenc ů, kte ří odešli z politických d ůvod ů.

24

Během první vlny nelegálních p řechod ů do Číny v letech 1997-1999, kdy hladomor vrcholil, stálo podplacení korejského pohrani čníka kolem t řinácti dolar ů (v roce 2005 se tato částka pohybovala mezi p ětadvaceti a osmat řiceti dolary). Pom ěr p řecházejících muž ů a žen byl vyrovnaný, pr ůměrný v ěk se pohyboval mezi dvaceti a t řiceti lety, rezidenti provincie Severní Hamgyong tvo řili skoro osmdesát procent všech migrant ů a více než dv ě t řetiny z nich se vracelo po čase dom ů. Postupem času však ženy p řevýšily muže v pom ěru tři ku jedné, a to ze dvou d ůvod ů – ženy nejsou tolik postrádané ve státem p řid ělené práci a navíc dostávají menší tresty, pokud jsou chyceny a repatriovány (International Crisis Group 2006a: 5-11).

3.6 Pobyt v Číně

Jak už bylo řečeno, dostanou-li se Severokorejci do Číny, nejsou v bezpe čí, ba naopak, za číná jim další fáze stálého skrývání a ostražitosti p řed odhalením, které by vedlo k vyhošt ění a p ředání severokorejským ú řad ům. Strach je neopustí d říve, než získají azyl v Jižní Koreji nebo v jiné jím naklon ěné zemi. Ilegální migranti však nejsou jediní Korejci žijící v Čín ě. Etnických Korejc ů čínské národnosti, nazývaní Chosunjok , je okolo 2,2 milion ů, z čehož cca 854 tisíc bydlí v Korejské autonomní prefektu ře Yanbian. Ta je sou částí čínské provincie Jilin, která hrani čí se severokorejskými provinciemi Chagang, Ryanggang a Severní Hamgyang, z níž pochází nejvíce nelegálních migrant ů. Po čet etnických Korejc ů v Čín ě se však stále snižuje, a to jednak kv ůli asimilaci s čínskou populací, jednak kv ůli migraci do Jižní Koreje (Smith 2005: 167). Přesto je etnicita jedním z hlavních p říčin, pro č tolik Severokorejc ů p řechází hranice do čínské provincie Jilin. Dalšími d ůvody jsou geografická blízkost, lehká pr ůchodnost hranic a vyšší životní úrove ň. Kolik Severokorejc ů p řebývá nelegáln ě v Čín ě, je však t ěžké ur čit. Je to dáno krátkodobostí pobytu p říhrani čních migrant ů, kte ří často p řecházejí mezi KLDR a ČLR, a také snahou žít v utajení. Navíc ani čínské, ani severokorejské ú řady se nesnaží tato data sbírat, vedou jen statistiky vyhošt ěných Severokorejc ů, které však nezve řej ňují. Kv ůli těmto d ůvod ům se odhady Severokorejc ů v Čín ě zna čně liší podle toho, kdo je zve řej ňuje. Všechny se ale shodují na poklesu uprchlík ů od vrcholu hladomoru v roce 1999. Nejvyšší čísla pocházejí od neziskových organizací (NGOs) – nap říklad organizace Good Friends uvád ěla v roce 1999 na 300 tisíc Severokorejc ů v Čín ě, v roce 2006 pak 150 tisíc. Další NGO U.S. Committe for Refugees snížila své odhady ze sto tisíc v letech 2003-2004 na padesát

25 tisíc roku 2005. Jak v roce 2006 uvedl Vysoký komisa ř OSN pro uprchlíky Antonio Guterres, v Čín ě žilo v té dob ě na t ři sta tisíc Severokorejc ů, z nichž však pouze padesát tisíc bylo v situaci, kdy pot řebovali mezinárodní ochranu (International Crisis Group 2006a: 10). Takto vysoká čísla jsou však podle Hazel Smith nadsazená, jednalo by se totiž o po čet, který by se musel ve 2,2 milionové Korejské autonomní prefektu ře Yanbian viditeln ě projevit. Proto se sám přiklání ke st řízlivým odhad ům padesáti tisíc, které uvádí U.S. Committe for Refugees (Smith 2005: 169-171). Nejproblemati čtější skupinou jak pro zjišt ění po čtů Severokorejc ů v Čín ě, tak pro samotný fenomén severokorejských uprchlík ů jsou lidé, jež opakovan ě p řekra čují hranice a v Čín ě pobývají jen do časn ě. Ti spadají do kategorie, kterou Ho Ko, Chung a Oh nazvali příhrani ční migranti ( simple cross-borders ). Cílem jejich pobytu za hranicemi je obstarat si jídlo, léky nebo finan ční hotovost, a to bu ď prací nebo výpomocí od rodiny či p řátel. N ěkte ří z nich tam nakupují zboží, které v KLDR dále prodávají. Pro obyvatele v Severní Koreji představují p říhrani ční migranti d ůležitý element spojení se sv ětem – přivážejí s sebou do zem ě nejen jídlo a peníze, ale také informace o aktuálním d ění doma i v zahrani čí (International Crisis Group 2006a: 10). Jak uvádí Ho Ko, Chung a Oh, většina Severokorejc ů v Čín ě pobývá v rozmezí od několika m ěsíc ů do n ěkolika let. P řicházejí často bez konkrétních plán ů a sv ůj tam ější život za čínají žebráním o jídlo a p říst řeší. To p řispívá k jejich diskriminaci a p ředsudk ům, jež o nich Číňané mají – berou je jako žebráky, ochotné ud ělat pro misku rýže cokoli – a to i p řesto, že uprchlíci jsou pr ůměrn ě vzd ělan ější než lokální čínská populace. Pobyt p říchozím usnad ňuje minorita etnických Korejc ů, kte ří jsou ochotni jim pomoci, nikoli však na dlouho. Některým uprchlík ům se poda ří zkontaktovat neziskové organizace či náboženské misie, jež jim poskytnou ubytování a/nebo zorganizují út ěk do Korejské republiky. Pokud cht ějí z ůstat v Čín ě dlouhodob ě, musejí si najít práci. V ětšinou se jedná o manuální, nekvalifikovanou výpomoc na místních farmách, často jen za stravu a nocleh. Dostávají-li výplatu, je nižší než u čínských pracovník ů. B ěžné je také jejich využívání ze strany zam ěstnavatel ů, kte ří zneužívají jejich komplikované situace (Ho Ko, Chung, Oh 2004: 85-89). Horšímu zacházení než muži jsou vystaveny ženy, jež se stávají ob ětí r ůzných převad ěčů , obchodník ů s lidským masem a dohazova čů . Kv ůli d ůsledk ům politiky jednoho dít ěte, nuceným potrat ům matek čekajících hol čičku a odlivu vzd ělan ějších žen do m ěst dochází v pohrani čních regionech k přebytku muž ů a nedostatku vhodných partnerek. Ty jsou stále čast ěji nahrazovány Severokorejkami, které dodávají placení dohazova či. Cena severokorejské manželky se pohybuje mezi 380 a 1260 USD, pro srovnání čínské manželky

26 jsou prodávány za 3780-6300 USD. Status se jim však vstupem do manželství nelepší. Čínské úřady totiž svatby se severokorejskými p řist ěhovalci neuznávají, a tak ani d ěti vzešlé z těchto sňatk ů nemají nárok na jakoukoli právní ochranu. Mnohé Severokorejky jsou rodinami zneužívány a nuceny do tvrdé práce, aby od činily náklady, které rodin ě jejich koupí vznikly. Často dochází k út ěku manželek od rodin a k jejich prodání novému manželovi nebo pasákovi, jenž je nutí do prostituce (International Crisis Group 2006a: 13). Nem ůže být tedy divu, že severokorejští uprchlíci snadno podléhají psychickým problém ům, nap říklad posttraumatickému stresu. Je to d ůsledek stálého strachu z odhalení, prožitých strastí a celkového psychického vyp ětí. Jak ukázaly výsledky „ čínského“ výzkumu Haggarda a Nolanda, pro 67 procent respondent ů byl strach ze zat čení a deportace hlavním důvodem úzkosti, s patnácti procenty následoval strach o členy rodiny, kte ří zůstali v Severní Koreji. Posttraumatický stres, s nímž se musí uprchlíci vyrovnávat, však pramení také ze zážitk ů prožitých v KLDR – více než 23 procent muž ů a 37 procent žen uvedlo, že jim n ěkdo v rodin ě zem řel kv ůli hladu; t ři čtvrtiny dotázaných bylo v minulosti zat čeno; 60 procent vid ělo zem řít člov ěka na následky mu čení a 27 procent se ú častnilo ve řejné popravy (Haggard, Noland 2008: 8-10). Tyto výpov ědi dotvá řejí obraz Severní Koreji jako nedemokratické, problémy zmítané a jedinci nep řív ětivé zem ě. Po zažitých útrapách v KLDR a stálém strachu v ČLR je jen logické, že severokorejští uprchlíci vidí východisko v odchodu do zahrani čí. Jen čtrnáct procent respondent ů chce z ůstat natrvalo v Čín ě, jak ale podotýkají auto ři výzkumu, toto procento by mohlo být vyšší, zmírnil- li by Peking sv ůj postoj k severokorejským migrant ům. Nej čast ěji zmi ňované zahrani ční destinace pro trvalý pobyt byly Jižní Korea (64 procent z těch, kte ří cht ějí emigrovat) a Spojené státy (19 procent). Je zajímavé, že Spojené státy jsou preferovány mladšími, vzd ělan ějšími respondenty, kte ří jsou více jazykov ě vybaveni a nebojí se riskovat více než starší a mén ě vzd ělaní, jež dávají p řednost Jižní Koreji (Haggard, Noland 2008: 13-15). Avšak než se do svých vysn ěných destinací dostanou, čeká uprchlíky náro čná cesta z Číny. Jen málokterý Severokorejec si m ůže dovolit p římý let do Soulu, v ětšina proto musí p řejet zna čnou část Číny, kde jim stále hrozí odhalení, a pak zdolat hranice zemí jako jsou Mongolsko, Myanmar nebo Thajsko.

3.7 Čínská politika v ůč i severokorejským uprchlík ům

Jak již bylo zmín ěno, čínská politika v ůč i Severokorejc ům nelegáln ě pobývajícím na jejím území se řídí Protokolem pro vzájemnou spolupráci na udržování národní bezpe čnosti a

27 spole čenského po řádku v příhrani čních oblastech , který byl podepsán roku 1986 mezi Čínskou lidovou republikou a Korejskou lidov ě-demokratickou republikou. Tento dokument reflektuje zájmy obou zemí – pro ČLR je d ůležité zbavit se nelegálních p řist ěhovalc ů, jež narušují stabilitu p říhrani čních region ů, KLDR m ůže díky repatriaci potrestat ob čany protiprávn ě opoušt ějící zemi, a tak odrazovat zbylou populaci od odchodu do zahrani čí. V dob ě vrcholu potravinové krize zastávaly oba státy v ůč i nelegálním migrant ům laxní p řístup. Severokorejci si mohli v Čín ě obstarat obživu podobn ě, jako to d ělali Číňané v KLDR b ěhem hladomoru, vyvolaném politikami Mao Zedonga ( česká transkripce Mao Ce- tung). Avšak se zlepšováním potravinové situace kolem roku 2000 se severokorejské a čínské autority dohodly na obnovení restriktivní politiky v ůč i nelegálním migrant ům. Peking zavedl trestání t ěch, kte ří jim pomáhají, a odm ěň ování udava čů . Odm ěna za nahlášení jednoho Severokorejce se m ěla pohybovat kolem 630 USD, pokuta za napomáhání m ěla dosahovat až 3600 USD. Číňané vyhlašovali také kampan ě zam ěř ené na zatýkání nelegálních migrant ů, nap říklad v roce 2000 jich bylo repatriováno na šest tisíc, stodenní akce v roce 2002 skon čila zat čením t řinácti set Severokorejc ů a vyhošt ěním dalších 3200 jedinc ů. Zvýšené pozornosti čínských ú řad ů se nevyhnuli také pracovníci misií a neziskových organizací p ůsobících v příhrani čních oblastech, kte ří byli upozorn ěni, aby dodržovali čínské zákony chápající Severokorejce nikoli jako uprchlíky, ale jako nelegální ekonomické migranty (International Crisis Group 2006a: 6-7). Nutno podotknout, že Peking v oprávn ěnosti tohoto postoje podporují také vyjád ření samotných Severokorejc ů, kte ří v pr ůzkumu pro Haggarda a Nolanda uvedli ekonomické motivy jako hlavní d ůvody p řekro čení hranic do Číny (viz kapitola 3.3 Pro č odcházejí – důvody opušt ění KLDR ). Podle Úmluvy o právním postavení uprchlík ů je uprchlíkem ten, kdo „se nachází mimo svou vlast a má oprávn ěné obavy p řed pronásledováním z d ůvod ů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z d ůvod ů p říslušnosti k ur čitým spole čenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názor ů, je neschopna p řijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti“ (Úmluva o právním postavení uprchlík ů 1951). Ekonomického migranta definuje Vysoký komisař OSN pro uprchlíky (UNHCR) jako „osobu, která opustila svou zemi p ůvodu z důvod ů finan čních, ne kv ůli pronásledování“ (Ochrana uprchlík ů a role UNHCR 2009: 10) Jak Hazel Smith upozor ňuje, je na vládách jednotlivých stát ů, aby rozhodly, zdali jsou jedinci ekonomi čtí migranti nebo uprchlíci. Čínský p řístup je tak zcela legitimní. P řesto se kv ůli n ěmu Čína dostává do konfliktu jak se Spojenými státy, tak s úřadem UNHCR. Ameri čané tla čí na Peking, aby přiznal severokorejským migrant ům uprchlický status podle

28

Úmluvy o právním postavení uprchlík ů z roku 1951, naopak Vysoký komisa ř OSN pro uprchlíky se ve svých požadavcích omezuje na žádost, aby Číňané neposílali Severokorejce zp ět do vlasti, kde je čekají mu čení a t ěžké tresty (Smith 2005: 173). Rozhodování o p řid ělení uprchlického statutu nebo vyhošt ění osob jako nelegálních ekonomických migrant ů by však m ělo probíhat na základ ě studia p řípad ů konkrétních jedinc ů. N ěkterým z nich by náležel status uprchlíka podle Úmluvy z roku 1951, naopak jiní by mohli být právem prohlášeni za nelegální p řist ěhovalce a deportováni zp ět do vlasti. Avšak ani v případ ě ekonomických migrant ů není situace jednoduchá. Důvodem jejich odchodu do Číny není jen tam ější vyšší životní úrove ň, ale stav severokorejského hospodá řství, které kv ůli politickým rozhodnutím nedokáže zajistit dostatek obživy pro celé obyvatelstvo. Jak upozornil generální tajemník Komise na pomoc Severokorejc ům Kim Sang- chul, potravinová krize nebyla d ůsledkem p řírodních katastrof, ale politických rozhodnutí a státem spravovaného p říd ělového systému, který zvýhod ňoval ur čité skupiny obyvatel nad ostatními. Severokorejci tak opoušt ějí svoji zemi kv ůli politickému z řízení, jež svými ekonomickými, sociálními a zahrani čně-politickými kroky ohrožuje fyzické p řežití obyvatel. Pokud opoušt ějí svou zemi kv ůli politickému útlaku, i když nep římému, m ěli by být p řijati jako uprchlíci (Kim 2004). Existuje druhý koncept, podle n ěhož by m ěl být uprchlický status ud ělován všem Severokorejc ům, kte ří opustí zemi z jakýchkoli důvod ů. Tento názor reflektující nebezpe čí nep řim ěř eného trestání a nehumánního zacházení, které hrozí repatriovaným jedinc ům, vychází z článku 33 Úmluvy o právním postavení uprchlík ů, v němž se píše o zákazu vyhošt ění a navrácení, tzv. refoulement , na jehož základě by m ěly být Severokorejci p řijati v Čín ě jako tzv. uprchlíci sur place . Po návratu do Severní Koreje jsou osoby často podrobeny fyzicky i psychicky náro čným výslech ům, po nichž následuje umíst ění do n ěkterého z pracovních tábor ů. Tresty, které nelegálním migrant ům hrozí, jsou popsány výše. Jak uvádí zpráva Amnesty International, při výsleších bývají vězni biti d řev ěnými nebo kovovými ty čemi, a poté poléváni ledovou vodou. V nápravných za řízeních, která jsou mnohdy přelidn ěná, pak v ězni trpí nedostatkem jídla, hygienických pot řeb a léka řskou pé čí (Amnesty International 2004: 32-35). KLDR tímto chováním porušuje Mezinárodní pakt o ob čanských a politických právech , v jehož sedmém článku se píše, že „nikdo nesmí být mu čen nebo podrobován krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu“ (Mezinárodní pakt o ob čanských a politických právech 1966).

29

Jak upozor ňují Kurlantzick a Mason, v ětšina Severokorejc ů má nárok na uprchlický status, a to bu ď kv ůli porušování lidských práv, které již ve vlasti zažili, nebo kv ůli strachu z nep řim ěř eného trestání po jejich nucené repatriaci. Proto by m ěli severokorejští migranti obdržet status uprchlík ů „až v míst ě“ ( refugees sur place ) (Kurlantzick, Mason 2006: 41). Příru čka k postup ům pro ur čování právního postavení uprchlík ů definuje uprchlíky „sur place“ v článku 94 jako osobu, „která nebyla uprchlíkem v době, kdy opustila svou zem, která se však stane uprchlíkem pozd ěji“. Severokorejci totiž svou zemi opoušt ějí nap říklad jako ekonomi čtí migranti, ale pobytem mimo hranice se z nich stávají de facto uprchlíci, kte ří, pokud by byli vráceni, by byli podrobeni mu čení a pobytu v nápravných za řízeních. Dále Příru čka v článek 96 uvádí, že

uprchlíkem „sur place“ se člov ěk m ůže stát v d ůsledku svého vlastního jednání, jako nap ř. sdružování se s již uznanými uprchlíky nebo vyjádření svých politických názor ů v zemi pobytu. To, zda takovéto jednání dostate čně oprav ňuje uznání opodstatn ěnosti obav z pronásledování, musí být rozhodnuto na základ ě pe člivého p řezkoumání daných okolností. P řitom by m ěl být brán z řetel zejména na to, zda toto jednání se mohlo stát předm ětem pozornosti ú řad ů zem ě p ůvodu p říslušné osoby a jak na n ěj tyto ú řady budou pravd ěpodobn ě pohlížet (P říru čka k postup ům pro ur čování právního postavení uprchlík ů 2006).

Mezi aktivity, které mohou vyvolat pozornost KLDR, pat ří nap říklad styky s jihokorejskými misioná ři a pracovníky NGOs, kontaktování zahrani čních ambasád, interview, v němž Severokorejci kritizují režim nebo jen objas ňují pom ěry v zemi, či ekonomické aktivity odporující politickému z řízení Severní Koreje. Tak se i jedinec, jenž odešel do Číny z ekonomických d ůvod ů, může stát uprchlíkem „sur place“. Pokud by byl na základ ě p ředložených argument ů severokorejským migrant ům nelegáln ě pobývajícím v Čín ě p řiznán status uprchlíka, m ěl by být uplatn ěn také článek 33 Úmluvy o právním postavení uprchlík ů, který ustanovuje, že „žádný smluvní stát nevyhostí jakýmkoli zp ůsobem nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základ ě jeho rasy, náboženství, národnosti, p říslušnosti k ur čité spole čenské vrstv ě či politického p řesv ědčení“ (Úmluva o právním postavení uprchlík ů 1951). Protože je Čína smluvním státem Úmluvy , m ěla by při nakládání se Severokorejci na svém území p řihlížet jak k statutu uprchlík „sur place“, tak k článku 33 a tzv. refoulement

30 principu. Peking to však ned ělá, naopak Severokorejce dále repatriuje jako nelegální ekonomické migranty podle protokolu, který s KLDR sepsal v roce 1986. Tím slouží jednak zájm ům svým, mezi n ěž pat ří zachování sociální stability pohrani čních provincií, jednak zájm ům Pchjongjangu, kterému jde o udržení kontroly nad vlastním obyvatelstvem. Z pohledu četnosti repatriací spolupráce mezi Čínou a KLDR od roku 2002 ve srovnání s druhou polovinou devadesátých let rostla. Nedá se však říci, že by šlo o funk ční kooperaci, která by se zabývala řešením problému. Spíše než na p říčiny se zam ěř uje na d ůsledky, s nimiž se vypo řádává nejjednodušší, ale z pohledu obou aktér ů nejvhodn ější, cestou. Lze také předpokládat, že po snížení po čtu Severokorejc ů v Čín ě kooperace ustala a k obnovení dojde v případ ě op ětovného nár ůstu nelegálních migrant ů.

3.8 Cesta do Jižní Koreje

Severokorejci, kte ří se rozhodnou pobývat v Čín ě, jsou kv ůli restriktivní čínské politice vystaveni ustavi čnému strachu z odhalení, což zna čně ovliv ňuje nejen stav jejich psychiky, ale také životní úrove ň. Musejí se stále schovávat nebo jsou naopak vydáni na milost místnímu obyvatelstvu, které m ůže jejich t ěžké situace zneužívat. Návrat do KLDR je pro n ě myslitelný jen v případ ě, mají-li tam rodinu. Jinak je dom ů nemá co táhnout – ať už je jejich život v čínském pohrani čí jakýkoli, tamní ekonomická prosperita se nedá p řehlednout. Díky sledování jihokorejské televize nebo styk ům s misioná ři či dalšími uprchlíky brzo zjistí, že Korejská republika, která je na tom po hospodá řské stránce ješt ě lépe než Čína, není tím nep řátelským, loutkovým státem Spojených stát ů, jak se Pchjongjang snaží obyvatel ům namluvit. By ť je praktická politika Soulu v ůč i severokorejským uprchlík ům odlišná od té proklamované, oficiáln ě jsou v Korejské republice všichni vítáni jako bratři, jako tam ější ob čané. Proto každoro čně v ětší po čet Severokorejc ů podstupuje strastiplnou cestu na jih poloostrova. Jak udává na svých stránkách jihokorejské Ministerstvo pro sjednocení, soustavný nár ůst uprchlík ů v Jižní Koreji je zaznamenáván od roku 1998, v roce 2002 pak poprvé po čet přicházejících žen p řevýšil muže (Ministry of Unification). Oba tyto trendy souvisí s výše popsanými jevy – jednak s hladomorem a potravinovou krizí, která kulminovala kolem let 1997-1999, jednak s větší mobilitou žen v důsledku jejich postavení v severokorejské spole čnosti. Z údaj ů lze také usuzovat, že v roce 2010 byla p řekonána hranice dvaceti tisíc uprchlík ů, kte ří se do Jižní Koreje dostali. Ve srovnání s po čty obyvatel KLDR (24,5 milion ů) a Korejské republiky (48,8 milion ů) nejde o číslo nijak závratné (CIA The World Factbook).

31

Naopak p ři porovnání s po čtem Severokorejc ů žijících v Čín ě, jichž m ůže být okolo sto tisíc ů, se po čet uprchlík ů v Korejské republice jeví jako zna čně vysoký. M ůže to být dáno nep říznivými okolnostmi, které vedou Severokorejce k tomu, aby Čínu opustili a usadili se v Jižní Koreji. Cesta na jih poloostrova se ve sv ětle postavení migrant ů v KLDR a Čín ě jeví jako logické pokra čování pouti za lepším životem.

Zdroj: http://eng.unikorea.go.kr/eng/default.jsp?pgname=AFFhumanitarian_settlement

Z Číny vede do Korejské republiky n ěkolik cest, které uprchlíci využívají v závislosti na politické situaci, v níž se zrovna nachází zainteresované zem ě, a pen ězích, jimiž disponují. Ho Ko, Chung a Oh popisují t ři p římé cesty z Číny do Jižní Koreji. První vede p řes jihokorejskou, n ěmeckou, kanadskou, japonskou či jinou zahrani ční ambasádu, která je severokorejským ob čan ům ochotná pomoci. Tato cesta je však stále obtížn ější, protože čínské úřady po n ěkolika medializovaných hromadných út ěcích zesílily ochranu zahrani čních zastupitelství, aby tak podobným p řípad ům zabránily. Druhá možnost, kterou však využil jen malý po čet uprchlík ů, je zaplatit si p řevoz jednou z mnoha pašeráckých lodí, jež p řevážejí zboží a nelegální pracovníky mezi ČLR a Jižní Koreou. Touto cestou se na jih dostal nap říklad Kang Chol-hwan ( česká transkripce Kang Čchol-hwan), který sv ůj život v Severní Koreji, Čín ě a Korejské republice popsal v knize Pchjongjangská akvária (Kang, Rigoulot 2003). Třetí zp ůsob jak se dostat z Číny p římo do Soulu je vyhrazen jen nejmajetn ějším uprchlík ům, což jsou v ětšinou ti, jejichž příbuzní již žijí na jihu poloostrova (Ho Ko, Chung, Oh 2004: 91-94). Ti si mohou dovolit zaplatit až 10 tisíc USD za pad ělané cestovní doklady a letenky, které však zaru čují bezproblémovou cestu v řádu n ěkolika hodin (International Crisis Group 2006a: 14). Většina uprchlík ů si však takový luxus nem ůže dovolit, a proto volí zdlouhavou cestu přes t řetí zem ě. Z Číny vedou dv ě hlavní trasy: severní p řes Mongolsko nebo Rusko a jižní přes Vietnam nebo Laos. Mongolská cesta, vyhledávána uprchlíky od konce devadesátých let,

32 bývá volena p ředevším kv ůli relativní blízkosti Mongolska a čínské provincie Jilin, kde většina Severokorejc ů pobývá, a také kv ůli vst řícnému postoji, s nímž Ulambátar uprchlíky přijímá a posílá dále do Jižní Koreje. To jsou však také d ůvody, které vedly Peking ke zvýšení bezpe čnostních opat ření na čínsko-mongolských hranicích, což d ělá v sou časnosti z přechodu do Mongolska jednu z nejnebezpe čnějších uprchlických cest. Nejmén ě uprchlík ů volí transit přes Rusko, za což m ůže jednak dob ře st řežená hranice, jednak svévolná politika v ůč i Severokorejc ům – Rusové je někdy vyhostí zp ět do Číny, nebo p římo do KLDR, jindy naopak přimhou ří oko a pošlou je do Jižní Koreje. Po čet severokorejských uprchlík ů v Rusku kulminoval v roce 2004, kdy jich p řišly do zem ě dva tisíce, okolo roku 2006 to byla již jen polovina (International Crisis Group 2006a: 19-20). Nutnost využívat mén ě st řežené cesty z Číny vedla Severokorejce v prvních letech nového milénia k hledání nových tranzitních zemí, mezi n ěž pat ří Vietnam, Myanmar, a Laos. Tyto státy však leží až p ři jihovýchodní hranici Číny, což p řed uprchlíky staví n ěkolik tisíc kilometr ů dlouhou pou ť p řes čínské vnitrozemí ve stálém strachu z odhalení. Jak uvádí zpráva International Crisis Group, dostat se s placeným průvodcem z provincie Jilin až k čínské jihovýchodní hranici vyjde jednoho uprchlíka na dva až t ři tisíce amerických dolar ů. Severokorejci nej čast ěji prchají z Číny p řes tzv. Zlatý trojúhelník, tedy území na pomezí Vietnamu, Laosu, a Myanmaru, které je známé pašeráctvím drog. P řestože repatriace jsou ze zemí Zlatého trojúhelníku kv ůli náklad ům a byrokratickým obtížím ojedin ělé, nejsou Severokorejci zrovna vítáni – v Myanmaru mohou být v ězn ěni až rok v nesnesitelných podmínkách, zatímco ve Vietnamu a v Laosu jsou zadržováni pohrani čními strážemi, které za jejich vpušt ění do zem ě požadují výkupné. Všechny t ři zem ě, které na zvýšený po čet severokorejských uprchlík ů reagovaly utužením kontroly svých hranic, jsou jimi využívány jen jako transitní zem ě. Cílem zna čné části Severokorejc ů je Thajsko, ochotné jim pomoci dostat se do Korejské republiky. Uprchlíci nejsou deportováni zp ět do KLDR ani do Číny, naopak jsou po sérii výslech ů posláni do Jižní Koreje, p řejí-li si to. Mezi léty 2003-2006 bylo takto z Thajska předáno jihokorejským ú řad ům na 354 Severokorejc ů (International Crisis Group 2006a: 20-23).

3.9 Jižní Korea a severokorejští uprchlíci

Jak již bylo zmín ěno, po čet t ěch, kte ří cestu do Korejské republiky úsp ěšn ě dokon čili, se pohybuje okolo dvaceti tisíc osob. Toto číslo se m ůže zdát v porovnání s obyvateli obou Korejí malé, avšak ve srovnání s po čtem Severokorejc ů v Čín ě se již tak zanedbatelné nejeví.

33

Po seznámení se s čínskou a severokorejskou restriktivní politikou v ůč i nelegálním migrant ům lze říci, že zm ěny postoj ů obou zemí by vedly ke zvýšené mobilit ě Severokorejc ů. Ti by v hojn ějším po čtu p řekra čovali severokorejsko-čínskou hranici a déle by v Čín ě zůstávali. Uleh čil-li by Peking migrant ům jejich životní situaci nap říklad nespoluprací s KLDR podle Protokolu pro vzájemnou spolupráci na udržování národní bezpe čnosti a spole čenského po řádku v příhrani čních oblastech , dal by se o čekávat nár ůst Severokorejc ů žijících dlouhodob ě v Čín ě. Otázkou je, zda by se následn ě zvýšil také po čet uprchlík ů, kte ří úsp ěšn ě zdolají cestu do Jižní Koreje. Postoj Soulu je totiž klí čový, protože jako p řijímající zem ě m ůže svou uprchlickou politikou p říliv Severokorejc ů podpo řit či naopak utlumit. Ústava Korejské republiky ve svém čtvrtém odstavci uvádí, že „teritorium Korejské republiky se skládá z Korejského poloostrova a p řilehlých ostrov ů“ (Constitution of Republic of Korea 1987). To znamená, že Soul považuje za své také území KLDR, což je krom ě jiného důležité p ři nakládání s uprchlíky ze severní části poloostrova. Podle Zákona o národnosti je totiž ob čanem Korejské republiky „osoba, jejíž otec či matka je korejské národnosti v dob ě narození dané osoby,“ (Nationality Act 2010). Z t ěchto dvou dokument ů vyplývá, že ob čané Korejské lidov ě-demokratické republiky jsou automaticky ob čany Korejské republiky. To má vliv jak na jejich mezinárodní postavení, tak na zacházení, které mohou o čekávat od jihokorejských ú řad ů. Přesto, jak tvrdí Lee Jean-young, uplat ňuje Jižní Korea v ůč i severokorejským uprchlík ům selektivní politiku, mající za cíl kontrolovat jejich p říliv. Lee uvádí t ři d ůvody, z nichž tato politika vychází. Za prvé, Soul tradi čně up řednost ňoval uprchlíky z řad diplomat ů, ú ředník ů, funkcioná řů a intelektuál ů, které mohl využít pro svou protiseverokorejskou propagandu. Tento p řístup nebyl zcela opušt ěn ani po nastartování vst řícn ější severokorejské politiky prezidentem Kim Dea-jungem. Zlepšení vzájemných vztah ů a požadavek Pchjongjangu na nezasahování do vnit řních záležitostí KLDR je druhým důvodem, pro č Jižní Korea zastává v ůč i uprchlík ům selektivní politiku. T řetím d ůvodem je snaha vyhnout se diplomatickým spor ům s Čínou, Ruskem a dalšími zem ěmi, pro n ěž představují migrující Severokorejci sociální a bezpe čnostní problémy (Lee 2001: 124-125). K těmto d ůvod ům lze p řidat čtvrtý, který vychází z každoro čně vyššího po čtu p říchozích uprchlík ů, a s tím spojenými vzr ůstajícími náklady na jejich za člen ění do jihokorejské kapitalistické spole čnosti a s patologickými sociálními jevy (nap říklad nezam ěstnanost, kriminalita), jež se u nich vyskytují ve zvýšené míře. Prom ěnu jihokorejského postoje k přicházejícím Severokorejc ům lze dob ře sledovat na zm ěnách zákonů o uprchlictví. Tzv. Speciální zákon na ochranu uprchlík ů ze Severu byl

34 poprvé p řijat v roce 1962. Podle jeho revidované verze z roku 1978, která platila s menšími úpravami až do roku 1993, bylo všem p říchozím Severokorejc ům okamžit ě p řiznáno jihokorejské ob čanství a následn ě obdrželi byt do osobního vlastnictví a št ědré vládní podpory na živobytí. Vojenští d ůstojníci mohli navíc pokra čovat v karié ře v jihokorejské armád ě se stejnou hodností, kterou zastávali v KLDR. Tento velkorysý systém se m ěnil postupně v letech 1993, 1997 a 2005, kdy se snižovaly finan ční částky a další výhody, které měli uprchlíci dříve. Od roku 2005 dostávají Severokorejci dluhopisy na pronájem malého bytu a asi 10 tisíc USD v hotovosti. Zvlášt ě d ůležití uprchlíci, kte ří nap říklad Soulu poskytnou důležité špionážní informace, mohou navíc obdržet speciální finan ční odm ěnu (Lankov 2007: 292-293). Dříve než však mohou Severokorejci za čít nový život, musí projít procedurami, které Lee nazval kontrola a p řizp ůsobení. Poté, co jedinec p řijede do Korejské republiky, prochází kontrolou, která odhalí, jestli je tím, za koho se vydává, jestli nemá špionážní úmysly a podobn ě. Pak následuje t řím ěsí ční výchovný proces p řizp ůsobování životu v Jižní Koreji v komplexu zvaném Hanawon. Tam jsou Severokorejci vyu čováni všemu, co pot řebují pro život v kapitalistické moderní spole čnosti znát – nap ř. jak funguje parlamentní demokracie, jak se používá pra čka, mobil nebo bankovní konto, či jak se hledá práce. I když je sou částí kurzu také zaškolovací program do zam ěstnání, najít a udržet si pracovní místo je jedním z nejv ětších problém ů, s nímž se musí noví ob čané Jižní Koreje vyrovnat. Je odhadováno, že až jedna t řetina z nich je bez práce, za což m ůže nejen jejich nedostate čná kvalifikace, ale také diskriminace ze strany v ětšinové populace (Lee 2001: 128). Nejrozší řen ějším zam ěstnáním mezi uprchlíky je práce v restauraci, bývalý členové vládní elity nacházejí uplatn ění ve výzkumných st řediscích, na univerzitách nebo v neziskových organizacích, pro severokorejské d ůstojníky je typická práce v ozbrojených složkách nebo ve zpravodajských agenturách. Jak poukazuje Andrei Lankov, na nový život v Jižní Koreji se lépe adaptují příslušníci severokorejské vládnoucí t řídy, kte ří jsou vzd ělan ější, disponují lepšími předpoklady k přizp ůsobení se a mají vyšší sociální ambice. To je d ůležité p ředevším p ři řešení otázky budoucí elity v případ ě politické transformace KLDR. Zatím to vypadá, že nové vedení by se formovalo pouze z ex-příslušník ů sou časné elity či z jejich potomk ů. Nastala by tak podobná situace jako v jiných postkomunistických zemích (Lankov 2009: 295-296). Jak je vid ět, severokorejští uprchlíci jsou vystaveni stálému tlaku. Jestliže se v Čín ě museli obávat odhalení a deportace do KLDR, v Korejské republice se musejí nau čit novému zp ůsobu života, který je zcela rozdílný od toho, jež znali dříve. Nejen že je pro n ě nezbytné poznat jak funguje kapitalismus, tržní ekonomika, politický pluralismus a parlamentní

35 demokracie, ale musejí se také seznámit s běžným životem v moderní, technologické spole čnosti. Vždy ť p řišli z jednoho z nejchudších státu do zem ě, která pat ří mezi lídry v praktickém využívání digitálních technologií. Značná část uprchlík ů se navíc vyrovnává se strachem o rodinné p říslušníky, kte ří zůstali v Severní Koreji. Finan ční podpora p říbuzných nebo zajišt ění jejich p řesunu do Korejské republiky pak pro n ě představuje další finan ční zát ěž. Složitost situace, v níž se Severokorejci na jihu poloostrova vyskytnou, dokládá nap říklad vysoká nezam ěstnanost, a z ní vyplývající nadpr ůměrná míra kriminality. Za tento stav m ůže mimo jiné samotná jihokorejská vláda, která p říchozí uprchlíky ve st ředisku Hanawon dostate čně nep řipravuje na budoucí život, a po ukon čení výchovného programu s nimi dále odborn ě nepracuje.

36

4.0 Severokorejská ekonomika po roce 2000: snahy o změnu?

Poslední roky devadesátých let byly pro Severní Koreu poznamenány hladomorem, přírodními katastrofami, selháním hospodá řství a odkázáním na mezinárodní potravinovou pomoc. Vládnoucí elit ě bylo jasné, že musí povolit ot ěže, a dát tak obyvatelstvu šanci zajistit si obživu bez spoléhání na stát. Restrikce na vnitrostátní i p řeshrani ční mobilitu byly sníženy a rok 1998 p řinesl také zm ěnu ústavy, která nov ě povolovala soukromé vlastnictví nevýrobních prost ředk ů pro napln ění pot řeb jednotlivc ů. Další série reforem, uvedená v platnost roku 2002, šla ve svých d ůsledcích mnohem dále. Guo a Stradiatto popisují p ět hlavních zm ěn, které s sebou p řinesla: 1) snahu zavést pen ěžní ekonomiku oklešt ěním kuponového potravinového systému, uvoln ěním kontroly cen, a tak umožn ěním stanovení cen podle nabídky a poptávky na trhu; 2) opušt ění um ěle nadhodnocené národní m ěny, což vedlo k růstu kurzu z 2,2 na 150 won ů za dolar; 3) decentralizaci rozhodování o ekonomice a poskytnutí v ětší autonomie lokálním výrobním jednotkám, zem ědělským družstv ům a pr ůmyslovým podnik ům, které m ěly být nadále vedeny manažery bez státních dotací; 4) zavedení dalších speciálních ekonomických zón, které m ěly podporovat zahraniční investice – k zón ě Rajin-Sonbong z roku 1991 p řibyly postupn ě Speciální administrativní okres Shineuiji, Turistický okres hory Geumgang a Pr ůmyslová zóna Keasong a 5) snížení p říd ělového systému, a tedy zd ůrazn ění osobní zodpov ědnosti za vlastní živobytí (Guo, Stradiotto 2007: 13-15). Smyslem t ěchto reforem, které zavád ěly n ěkteré prvky volného trhu, a sm ěř ovaly tak k systému tržního socialismu, bylo zvýšit jak podíl jedinc ů na vlastní obživ ě, tak p říliv zahrani čních investic do severokorejského hospodá řství. Cílem však bylo také poskytnout právní rámec aktivitám, které do té doby spadaly do sféry černé ekonomiky. Pokud reformy z roku 2002 nazna čovaly sm ěr k liberáln ějšímu hospodá řství, zm ěny provedené v letech 2005, 2007 a 2009 však znamenaly pravý opak. Severokorejské vedení jakoby op ět utužovalo sev ření obyvatelstva. Haggard a Noland zmi ňují p ět oblastí, jichž se reformy dotkly: 1) potravinové hospodá řství – vláda se pokusila zastavit sm ěř ování k volnému trhu s potravinami obnovením ve řejného distribu čního systému, restrikcemi na produkci obilnin a omezením soukromých p ěstitelských ploch; 2) trhy – odpov ědí na rozvoj vládou nekontrolovaných trh ů bylo zavedení otevíracích dob tržiš ť, zvýšené policejní kontroly, a zavedení věkového omezení prodejc ů (od padesáti let výše), což m ělo nahnat pracovní sílu zp ět do továren; 3) p říhrani ční mobilita – se stále se zvyšující propustností severokorejsko-čínských hranic zanikal státní monopol na kontrolu pohybu osob, zboží a informací, Pchjongjang proto reagoval nejprve zm ěnou trestního zákoníku v roce 2004, kdy

37 zavedl dvojí „metr“ pro ekonomické a pro politické migranty, a posléze roku 2008 zvýšením trestu za n ěkolikanásobné p řekro čení hranic bez rozlišení ekonomických či politických motiv ů na deset let v ězení a exemplárními ve řejnými popravami patnácti osob, které m ěly odstrašit ostatní od nelegálního opoušt ění zem ě; 4) ekonomická strategie – na rok 2009 byl vyhlášen návrat k velkým mobiliza čním kampaním typu Chollima s důrazem na rozvoj těžkého a chemického pr ůmyslu; 5) m ěnová politika – na konci listopadu 2009 vláda oznámila, že obyvatelé mají týden na to, aby si vyměnili omezenou sumu pen ěz za nové bankovky, a poté zakázala užívání všech cizích m ěn na území KLDR, tato tvrdá m ěnová reforma m ěla za cíl obnovit kontrolu státu a zkonfiskovat majetek t ěch, kte ří se zaopat řili obchodováním na tržištích nebo pašeráctvím z Číny (Haggard, Noland 2010: 544-549). Těmito zm ěnami reagoval Pchjongjang na podle n ěj p řílišné sm ěř ování k liberalizaci a tržní ekonomice. Pokusil se znovu zavést dohled nad státními hranicemi, tržišti, obchodem a životem v Severní Koreji jako takovým. Uvedené reformy m ěly p řivést obyvatelstvo zp ět pod kontrolu státu – nikdo nem ěl opoušt ět zemi, všichni m ěli pracovat v továrnách nebo zem ědělských družstvech a jíst m ěli p řid ělené potraviny. Na konci roku 2009 se zdálo, že tvrdá linie v severokorejské politice op ět p řevládla. Jak však poukazuje Georgy Toloraya, tyto reformy nemusely být zam ěř ené tak protitržn ě, jak by se na první pohled mohlo zdát. Podle něj jimi severokorejská vláda cht ěla jen snížit spole čenské pnutí a vyrovnat rozdíly ve spole čnosti garantováním minima potravin a práce ve státem vlastn ěných podnicích (Toloraya 2008: 30) Podobnými zvraty však neprošel mezinárodní obchod. Od roku 1998, kdy dosáhl nejnižší hodnoty, obchod Severní Koreje s ostatními státy stále roste, p řičemž import převažuje nad exportem. To ukazuje, že do KLDR proudí zahrani ční kapitál, který deficitní platební bilanci vyrovnává. Multilaterální a bilaterální pomoc jsou jen jednou částí tohoto kapitálu. Dalšími jsou stále se zvyšující zahrani ční p římé investice, které do Severní Koreje putují p řevážn ě z Číny, ale také z jiných většinou rozvojových zemí (nap ř. Egypt, Saudská Arábie a Alžírsko). Avšak nejd ůležit ějšími ekonomickými partnery KLDR jsou dlouhodob ě Jižní Korea a Čína. Obchod s Čínou nadále roste bez ohledu na politicko-bezpe čnostní situaci. Stále se také na úkor státem vlastn ěných podnik ů zvyšuje podíl čínských soukromých firem, které v Severní Koreji podnikají. Naopak obchod mezi Jižní a Severní Koreou je ovliv ňován jak událostmi v celé oblasti, tak jihokorejskými vnitropolitickými zm ěnami. Obchodní styky byly p řerušeny nap říklad po severokorejském jaderném testu v roce 2006. Vliv na n ě m ělo také zvolení jihokorejského prezidenta Lee Myung-baka ( česká transkripce I Mjong-bak), který do mezikorejských vztah ů zavedl princip kondicionality, čímž snížil podíl bilaterální

38 pomoci a nekomer čních ekonomických prost ředk ů proudících z jihu na sever Korejského poloostrova. Tato tvrdší politika „n ěco za n ěco“ kontrastovala s bezpodmíne čnou ekonomickou spoluprací za prezidenta Kim Dea-junga a jeho politiky „slune čního svitu“ (Haggard, Noland 2010: 555-560). Rozdílný p řístup dvou sousedících zemí – Číny, která se neohlíží na aktuální politickou či bezpe čností situaci na poloostrov ě, a Jižní Koreji, jež od roku 2008 zakládá své vztahy s KLDR na podmín ěnosti – ovliv ňuje kvalitu vzájemného obchodu. Může však pomoci objasnit vztahy mezi t ěmito státy. Korejská republika m ění vst řícný p řístup na více odm ěř ený. Odmítá dále poskytovat bezpodmíne čnou pomoc, když na ni Pchjongjang reaguje jadernými a balistickými testy a nespoluprací p ři tzv. šestistranných rozhovorech. Navíc od KLDR jih poloostrova d ělí tém ěř nepropustná demilitarizovaná zóna, takže se Soul nemusí obávat p řílivu uprchlík ů, zhroutí-li se severokorejský režim. Naopak Čína, která s KLDR sdílí dlouhou, pr ůchodnou hranici by v takovém p řípad ě musela absorbovat nejspíše až n ěkolik milion ů Severokorejc ů, proto je v zájmu Pekingu s Pchjongjangem spolupracovat bez ohledu na jeho chování, a zabránit tak pádu režimu.

39

5.0 Vztahy mezi KLDR a ČLR

Severní Korea a Čína spolu sdílejí nejen spole čnou hranici, d ědictví konfucianismu a historii vzájemného ovliv ňování, ale také zkušenost japonské okupace a vlivy marxisticko- leninské ideologie. Ko řeny severokorejsko-čínských vztah ů jsou spjaty s bojem za samotnou existenci obou zemí. Od té doby prošly r ůznými obdobími vývoje, které byly v dobrém či ve zlém poznamenány aktuálním d ěním jak na Korejském poloostrov ě, tak na celosv ětové scén ě. Ačkoli se oba státy od sebe v pr ůběhu let po ideologické, politické, ekonomické i sociální stránce vzdálily a z hesla „blízcí si jako rty a zuby“ zbylo jen prázdné r čení, KLDR a ČLR spolu udržují specifické ambivalentní vztahy, které sice slouží jejich zájm ům, ale p ředevším pro Peking představují také zna čné b řím ě. Přesto je to z okolních zemí práv ě Čína, komu na vztazích s Pchjongjangem záleží nejvíc. Sdílí s ním totiž nep říliš st řeženou hranici o délce okolo 1400 kilometr ů, která by se v případ ě pádu severokorejského režimu či opakovaného hladomoru stala bránou do čínských provincií pro miliony Severokorejc ů. Čína by si tak musela poradit s nekontrolovatelným přílivem uprchlík ů. Jak uvádí You Ji, vztahy s KLDR jsou pro Peking také nenahraditelným trumfem pro udržování regionální rovnováhy a pro jednání s Jižní Koreou, Japonskem a se Spojenými státy. Naopak ČLR je pro Pchjongjang spojnicí s okolními státy, protože to je jediný hrá č v regionu, který má diplomatické vztahy se všemi ostatními zainteresovanými zem ěmi, a tak m ůže sloužit jako mediátor. KLDR využívá této situace, kdy Čína kv ůli strachu z ohrožení statutu quo nem ůže nevyslyšet severokorejské požadavky. ČLR je tak nucena poskytovat Severní Koreji další a další pomoc, za níž dostane na oplátku pouze nejistotu a nespolupráci (Ji 2001: 387-391). Vztahy mezi KLDR a Čínou se zhoršovaly už od konce osmdesátých let a bodu mrazu dosáhly v první polovin ě následujícího desetiletí, kdy Čína nejprve v roce 1991 odmítla vetovat vstup Korejské republiky do Organizace spojených národ ů, čímž ukon čila svou politiku „jedné Koreje“, a posléze diplomatické styky se Soulem zcela normalizovala. Po smrti Kim Il-sunga v roce 1994 byly vzájemné vztahy negativn ě ovliv ňovány severokorejskou hrozbou odstoupení od Smlouvy o neší ření jaderných zbraní (1994), odmítnutím návrhu čínských zem ědělských expert ů na zavedení reforem po čínském vzoru a severokorejsko- tchajwanskými diplomatickými rozhovory (1997). Po krátkém zlepšení na p řelomu tisíciletí se vztahy op ět zhoršily v letech 2002-2003 v souvislosti s rozvojem severokorejského jaderného programu (Moore 2007: 7-8). V té dob ě došlo také k ukon čení amerických dodávek těžkého topného oleje podle Rámcové dohody z roku 1994, Čína se tak stala jediným

40 zásobovatelem KLDR s dodávkami okolo jednoho milionu tun oleje ro čně. Krom ě toho poskytuje Peking svému sousedovi i potravinovou pomoc, jejíž výši byla pro rok 2005 odhadována na 500 tisíc tun obilovin. Jak poukazuje zpráva International Crisis Group, přestože čínská pomoc Severní Koreji klesá, komer ční obchod roste systematicky od roku 2002, kdy Pchjongjang zavedl první ekonomické reformy. Nap říklad roku 2005 KLDR importovala čínské zboží v hodnot ě jedné miliardy USD, čty řicet procent všeho severokorejského obchodu se událo s Čínskou lidovou republikou (International Crisis Group 2006b: 3-4). Jak uvádí You Ji, stabilní aliance však nem ůže být postavena pouze na strategickém zájmu v mezinárodní politice, musí obsahovat také shodu v ideologických a ekonomických hodnotách. Ta ale mezi Čínskou lidovou republikou a KLDR již od padesátých let není. Nejprve se objevily rozdíly v ideologii. Pokorejšt ěný marxismus, který pod názvem juche vyzdvihoval nezávislost a sob ěsta čnost, m ěl málo spole čního s po čínšt ěným marxismem, tzv. maoismem, jenž dával d ůraz na t řídní boj. V roce 1974 se objevily také rozdílné pohledy na budoucí vývoj v Severní Koreji, kdy Mao odmítl podporovat dynastické nástupnictví pro Kimova syna Jong-ila s od ůvodn ěním, že to odporuje princip ům komunismu. Čína svou oficiální pozici zm ěnila až za vlády Deng Xiaopinga ( česká transkripce Teng Siao-pching), který sice posv ětil dynastické nástupnictví v KLDR, ale zapo čal s ekonomickými reformami, jež nenašly v Severní Koreji odezvu. Peking ponoukal Pchjongjang k reformování hospodá řství zam ěř eného na t ěžký pr ůmysl a zbrojení s cílem naplnit požadavky obyvatelstva. Avšak severokorejské vedení odmítalo jakoukoli zm ěnu, která by je p řivedla blíže k tržní, globalizované ekonomice jako cestu k zániku, jenž na konci osmdesátých let postihl jiné socialistické zem ě (Ji 2001: 389-391). Severokorejský vládnoucí režim tak spojil své p řežití se zakonzervováním politického a ekonomického systému, který nejenže nenapl ňoval požadavky obyvatelstva, ale p římo zavinil strádání velké části populace. Oba Kimové se nebáli ob ětovat blaho a životy milion ů Severokorejc ů jen pro zachování vlastní moci. Jak poukazuje Gregory J. Moore, Severní Korea již od roku 1998 není komunistickým státem, ale totalitní dynastickou vojenskou diktaturou jednoho muže – Kim Jong-ila, který zemi ovládá z pozice p ředsedy Výboru národní obrany, což je nejvyšší post v KLDR (Moore 2007: 4-5) Takovéto autoritativní vedení je možné p řinejmenším z jednoho hlavního d ůvodu pokládat za sloužící čínským zájm ům – restrikce a represe dává severokorejskému režimu dohled nad vlastními obyvateli, a tak brání jejich nekontrolovatelnému proud ění p řes hranice s Čínou a narušení stability v

41 regionu. Proto se udržení statutu quo v KLDR stalo jedním z hlavních zájm ů Pekingu ve vztahu ke svému sousedovi.

5.1 Čínské zájmy, aneb proč s KLDR spolupracuje

Zachování míru a mocenské stability na Korejském poloostrov ě je hlavním zájmem Číny nejen ve vztahu ke Korejské lidov ě-demokratické republice, ale také k dalším zemím v regionu. Peking podporuje sou časný status quo, který je založený na čínském vlivu na Severní Koreu, na vzr ůstající čínsko-jihokorejské spolupráci a na americké vojenské p řítomnosti v Korejské republice, jež je od Číny odd ělena územím KLDR. V tomto pojetí slouží Severní Korea jako nárazníková zóna, která zaru čuje, že vojska Spojených stát ů nebudou p římo u hranic ČLR (Liu 2003: 350). Peking podrobuje udržení stability na poloostrov ě svoji severokorejskou politiku, obsahující mimo jiné tři d ůležité elementy, z nichž dva se p římo vztahují k problematice severokorejských uprchlík ů. Za prvé je to p říhrani ční bezpe čnost. I kdyby severokorejská politika Číny postrádala jakékoli další složky, zajišt ění hranic je tím imperativem, který Pekingu velí zajímat se o d ění u svého severovýchodního souseda. Bezmála čtrnáct set kilometr ů dlouhá hranice není natolik hlídaná, aby se pro p říchozí z KLDR stala nepropustnou. P říliv severokorejských migrant ů by narušil socio-ekonomickou rovnováhu čínských provincií, především provincie Jilin, v níž žije na dva miliony etnických Korejc ů, spravujících vlastní autonomní region. Ming Liu uvádí, že také kv ůli přist ěhovalc ům z KLDR (v ětšinou ženám) se zvýšil po čet korejských obyvatel tohoto regionu okolo roku 2001 z 1,75 milionu na 2,04 milion ů (Liu 2003: 353-354). Proto je p říhrani ční bezpe čnost jednou z hlavních složek čínské politiky v ůč i Severní Koreji. Jak zmi ňuje zpráva International Crisis Group, Čína má pro p řípad pádu severokorejského režimu p řipravený plán invaze do KLDR s cílem zajistit jak stabilitu svých hranic, tak náklonnost budoucí severokorejské vládnoucí skupiny (International Crisis Group 2006b: 11). Druhou d ůležitou složkou severokorejské politiky Číny jsou její ekonomické zájmy, z jejichž pohledu je Severní Korea vhodným partnerem, který ochotn ě p říjme čínské investice a zboží, a na oplátku poskytne za výhodné ceny nerostné suroviny. Ekonomická spolupráce souvisí s fenoménem severokorejských uprchlík ů, jelikož představuje jedno z mála čínských řešení tohoto problému. Stále vyšší obchodní vým ěnou chce Čína docílit r ůstu HDP Severní Koreji a životní úrovn ě jejích obyvatel, což sníží severokorejskou závislost na čínské pomoci a omezí push a pull faktory, která ovliv ňují rozhodnutí Severokorejc ů odcházet do Číny. Jelikož je Peking odmítá uznat p řicházející jako uprchlíky, a naopak prohlašuje Severokorejce

42 za nelegální ekonomické migranty, je zvýšení životní úrovn ě v KLDR jednou z čínských možností, jak se podílet na řešení tohoto problému. Vymezování se proti severokorejskému jadernému programu je třetím důležitým elementem politiky Pekingu v ůč i svému sousedovi, který především v posledních letech nabyl na významu, a to v souvislosti s dv ěma severokorejskými testy atomových náloží. KLDR snažením o získání atomových zbraní ohrožuje stabilitu v celé východní Asii – jednak jejich samotným vlastnictvím, jednak signálem, který vysílá dalším zemím regionu, jež by mohly také usilovat o nabytí jaderného deterentu. Problematika severokorejského jaderného programu se však nevztahuje k tématu této bakalá řské práce, proto nebude dále rozebírána. Samuel S. Kim vysv ětluje souhrnn ě čínské důvody pro spolupráci se Severní Koreou pomocí p ěti „ne“ – ne nestabilit ě, ne kolapsu, ne jaderným zbraním, ne migrant ů a ne eskalování konfliktu. To jsou podle n ěj zájmy, kv ůli jejichž napln ění poskytuje Čína potravinovou, energetickou i obchodní pomoc Severní Koreji (Kim 2006a: 186). Peking je však v prosazování svých zájm ů limitován n ěkolika faktory. Jedním z nich je už zmín ěný rozdílný p řístup k ideologii a ekonomice. Tyto odlišnosti podporují ned ůvěř ivost, s níž Pchjongjang pohlíží na spolupráci mezi zem ěmi a celkov ě na mezinárodní vztahy. Prosazování čínských zájm ů omezují také nedostate čné styky mezi vysokými představiteli obou stát ů a zm ěněný pohled Pekingu na Smlouvu o p řátelství a spolupráci z roku 1961, kde se signatá ři mimo jiné zavázali vzájemnou pomocí v případ ě vále čného konfliktu. Nová pozice Číny po čítá s pomocí svému spojenci nap říklad p ři preemptivního útoku Spojených stát ů na KLDR, nikoli však zaúto čí-li Pchjongjang první. Významná pozice zastánc ů tvrdé linie na severokorejském rozhodovacím procesu a celková nechu ť KLDR odpovídat na donucovací p řístup vyjednáváním jsou tím, co limituje prosazování čínských zájm ů ze severokorejské strany (International Criris Group 2006b: 14-18).

5.2 Prosazování čínských zájmů: přeshraniční migranti

Postoj Číny k severokorejským migrant ům se v pr ůběhu let m ěnil. Jejich zvýšený příliv v důsledku hladomoru byl nejprve tolerován jak z čínské, tak ze severokorejské strany. Severokorejci totiž mimo jiné vyplnili mezeru na čínském pracovním trhu, který postrádal pracovníky do manuálních, nekvalifikovaných profesí. V té dob ě byli repatriováni jen jedinci zapletení do kriminální činnosti či prostituce. To m ělo za následek zvýšení po čtu etnicky korejského obyvatelstva v čínských p říhrani čních provinciích, což lze chápat jako jeden z důvod ů zm ěny pozice Pekingu. Prom ěna politiky v ůč i severokorejským migrant ům pak

43 nastala v roce 2002, kdy za pomoci neziskových organizací n ěkolik skupin uprchlík ů vtrhlo na ambasády západních zemí a žádalo tam o azyl. Například 14. b řezna se díky asistenci japonské NGO dostalo p ětadvacet Severokorejc ů za zdi špan ělského zastupitelství v Pekingu. Tyto akce na sebe poutaly zvýšenou pozornost zahrani čních médií, a proto čínské ú řady spolupracovaly s ambasádami na jejich zvýšené ostraze a lepším zabezpe čení proti vniknutí. Pokud by Čína hromadným út ěkům nezabránila, podnítila by tím více uprchlík ů, aby proudili do ČLR a hledali azyl touto cestou. Číňané za čali Severokorejce v příhrani čních provinciích systematicky vyhledávat a následn ě ve velkém navracet do vlasti. Tvrdý p řístup byl uplatn ěn také na neziskové organizace, kterým bylo na řízeno, aby p řestaly p říchozím z KLDR pomáhat. Peking tak nevyhov ěl požadavku jihokorejské vlády na úplné zastavení repatriací a spolupráci s kancelá ří Vysokého komisa ře pro uprchlíky. Podle vyjád ření Číny nejde totiž v žádném případ ě o uprchlíky, ale o nelegální ekonomické migranty, kte ří musí být vyhošt ěni do Severní Koreje (Liu 2003: 353-355). Jak ale uvádí zpráva International Crisis Group, v případech, když m ůže Čína jednat bez pozornosti ve řejnosti, p řivírá nad Severokorejci o či, ba jim dokonce pomáhá dostat se p římo do Korejské republiky či alespo ň do t řetí zem ě (International Crisis Group 2006b: 27). Neuvádí však, v kolika p řípadech se takové podpory uprchlík ům ze strany Pekingu dostalo. Tímto chováním sleduje Čína n ěkolik zájm ů. Za prvé udržuje stabilitu vlastních severovýchodních provincií, které sociáln ě nenarušuje p říliv severokorejských migrant ů. Za druhé vychází vst říc severokorejskému vedení, jež si nadále zachovává dohled nad vlastním obyvatelstvem, a tak podporuje status quo v KLDR. Za t řetí udržuje regionální stabilitu, protože zabra ňuje nekontrolované migraci mnoha lidí z jedné zem ě do druhé. P řestože je přeshrani ční mobilita z ekonomického hlediska výhodná jak pro čínské, tak pro severokorejské regiony, nem ůže Čína volnou pr ůchodnost svých hranic tolerovat. Rozhodla se tedy na zvyšující se p říliv Severokorejc ů reagovat jejich vyhoš ťováním. To je jediná p římá spolupráce mezi Pekingem a Čínou, která se týká fenoménu Severokorejc ů pobývajících nelegáln ě na čínském území. Nezam ěř uje se však na p říčiny tohoto problému, ale jen na jeho viditelné projevy, které se snaží potla čit represí. Nutno říci, že tento p řístup z hlediska obou aktér ů p řináší své ovoce, jak ukazují čísla zmenšujících se po čtů severokorejských nelegálních migrant ů do Číny.

44

5.3 Prosazování čínských zájmů: ekonomická spolupráce

Ekonomickou spoluprací sleduje Čína dva zájmy. Za prvé poskytováním dodávek pomoci udržuje p ři moci severokorejský režim, čímž zajiš ťuje status quo na poloostrov ě. Za druhé pobízením reforem a investováním v KLDR pracuje na zlepšení tamní životní úrovn ě, a tedy na snížení po čtu nelegálních migrant ů do Číny a na novém investi čním prost ředí pro čínské firmy. Jde o jedinou dlouhodobou, avšak nep římou, strategii na řešení problému Severokorejc ů nelegáln ě pobývajících na čínském území. Kolik pomoci v sou časné dob ě proudí z Číny do Severní Koreje, není možné přesn ě ur čit a to proto, že oficiální statistiky nejsou k dispozici. Choo Jae-woo odhaduje, že i když Čína jako člen Sv ětové obchodní organizace musí dokládat obchodní statistiky s KLDR, existuje zna čná část ekonomické spolupráce, kterou Peking tají, jinak by totiž nemohla Severní Korea ekonomicky p řežít. Choo uvádí, že p řed rokem 2008 dodávala Čína svému sousedovi t řicet procent potravin a sedmdesát procent ropy, stejn ě jako devadesát procent veškerého dalšího importovaného zboží. I p řes tuto pomoc z ůstává však část severokorejské populace bez potravin, které si musí obstarávat sama, nap říklad prací v Čín ě (Choo 2008: 349-353). Poskytování dodávek potravin, hnojiva a ropy, za něž Pchjongjang „platí“ jen další eskalací nap ětí, p ředstavuje pro Peking stále v ětší zát ěž. P řesto v nich Číňané pokra čují, protože jimi zaru čují p řežití stávajícího režimu a relativní stabilitu na svých hranicích, jež jsou zatím uchrán ěny náporu milion ů ute čenc ů či p řítomnosti amerických vojsk. Tento názor zastává rovn ěž Scott Snyder, jenž dodává, že krom ě nepodmín ěné pomoci je pro Čínu důležitý také bilaterální obchod, který podnítí r ůst životní úrovn ě v KLDR, což sníží motivaci Severokorejc ů k migraci do Číny. Peking navíc podporuje Pchjongjang v provád ění ekonomických reforem podle čínského či vietnamského vzoru, avšak, jak bylo popsáno výše, severokorejská elita se reformám brání, jelikož v nich vidí ohrožení svého postavení. Proto většina významných zm ěn probíhá ze dna spole čnosti sm ěrem vzh ůru, nikoli pod vedením vlády (Snyder 2009: 128-130). Krom ě pobízení ekonomických reforem má Peking další nástroj, jímž m ůže ovliv ňovat hospodá řskou prosperitu KLDR, a tím je podpora čínských investic v Severní Koreji. ČLR tak m ůže zvýšit jak celkový vliv nad svým sousedem, tak ekonomický podíl na jeho trhu. Proto čínská vláda pobízí vlastní firmy k investování v KLDR nap říklad garantováním p řednostního zacházení, finan čními pobídkami, ozna čením zboží vyrobeného v Severní Koreji zna čkou čínské výroby a lepším p řístupem t ěchto výrobků na domácí trh.

45

Pro firmy je severokorejské prost ředí atraktivní z několika d ůvod ů, z nichž hlavní je ten, že jejich domácí trh je již p řesycen, a proto hledají nová území odbytu. Dále jsou to levná pracovní síla a nízké náklady na stavbu továrny či chod podniku. T řetím d ůvodem je komplementárnost čínské a severokorejské ekonomiky – Čína vyrobí to, co KLDR chybí a na oplátku dostane nap říklad nerostné suroviny, jichž je v Čín ě nedostatek. Nemén ě d ůležitým důvodem je také speciální zacházení, kterému se čínské firmy v Severní Koreji t ěší, což je důsledkem tradi čního, více či mén ě p řátelského vztahu obou zemí a nepodmi ňování ekonomické spolupráce politickými ústupky, které vyžadují jiné státy. Jak uvádí Kim Jae- chol, čínské firmy ale neo čekávají profit ihned, spíše se v dlouhodobé perspektiv ě p řipravují na otev ření severokorejského trhu investováním do širokého spektra odv ětví, aby tak získaly před konkurenty náskok (Kim 2006b: 907-911). Kevin Shepard podotýká, že i p řes d ůležitost čínských investic pro Severní Koreu jde stále spíše o malé, technologicky mén ě vysp ělé projekty, za nimiž stojí soukromí vlastníci, kte ří se nebojí kv ůli zisku vyko řis ťovat p řírodní zdroje. V roce 2010 bylo známo na sto padesát čínských spole čností investujících v Severní Koreji, z nichž v ětšina se zam ěř uje na hornictví a obnovování infrastruktury, což připravuje půdu pro v ětší investi ční projekty, jako jsou energetická za řízení, p řeshrani ční obchod a tzv. joint-ventures (Shepard 2010: 3). Vzr ůstající po čet čínských investic lze vid ět jako část strategie Pekingu, snažící se přim ět KLDR k širším ekonomickým reformám a k celkovému zlepšení stavu hospodá řství. To, že je čínská role v reformním procesu klí čová, je možno doložit nap říklad návšt ěvami Kim Jong-ila v Čín ě v letech 2000 a 2001, kdy ve řejn ě chválil její ekonomické zm ěny a otev ření zem ě (Liu 2003: 370), a následnými severokorejskými reformami z roku 2002. Čína se snaží podporou t ěchto trend ů docílit jak snížení závislosti na dodávkách její pomoci, tak poklesu motivace k nelegálnímu p řechodu hranic. Úsp ěšnost jejího konání je však t ěžké ur čit, a to nejen kv ůli malé dostupnosti oficiálních obchodních, sociálně-ekonomických či jiných statistik, ale p ředevším kv ůli omezenému dopadu na b ěžnou severokorejskou populaci a krátkému časovému odstupu. Ekonomické reformy a následná prosperita jsou ovšem z čínského pohledu v dlouhodobém horizontu nejlepší cestou k zajišt ění stability na Korejském poloostrov ě. Proto je vhodná jejich kombinace s dalšími krátko a st ředn ědobými postupy jako jsou výše zmín ěné repatriace Severokorejc ů z Číny a aktivní vystupování proti severokorejskému jadernému programu. T ěmito t řemi kroky se Peking snaží cílit na rozdílné úrovn ě jednoho tématu, kterým je zachování stability ve východoasijském regionu.

46

6.0 Závěr

Práce se snažila vypo řádat se s v českém prost ředí dosud málo zpracovávaným tématem severokorejského uprchlictví. Proto k němu p řistupovala komplexn ě, což vedlo k ob časné tematické ší ři, jindy k povrchnosti v jednotlivostech, zasluhujících hlubšího zkoumání. Jako p říklad obojího lze uvést problematiku zacházení s repatriovanými Severokorejci či nedostate čné za člen ění uprchlík ů do jihokorejské spole čnosti. Ve t řech hlavních kapitolách usilovala práce objasnit nefunk čnost severokorejské ekonomiky, samotný fenomén uprchlictví a vztahy mezi KLDR a Čínou, které jsou d ůležité pro obhájení či vyvrácení hypotézy. Ta p ředpokládala, že se zvyšujícím se po čtem severokorejských uprchlík ů, kte ří permanentn ě nebo jen do časn ě pobývají na čínském území, nar ůstá spolupráce mezi Korejskou lidov ě-demokratickou republikou a Čínskou lidovou republikou p ři řešení uprchlického problému, a nar ůstají také aktivity ČLR zam ěř ující se na udržení stability v KLDR. Pro její vyvrácení či potvrzení je klí čová p ředevším pozice Pekingu, která je obsáhleji zmín ěna v poslední kapitole, a také v oddílu Čínská politika v ůč i severokorejským uprchlík ům. Úskalí se pojí již se samotným pojmem severokorejští uprchlíci , protože ne všichni Severokorejci nelegáln ě pobývající v Čín ě jsou uprchlíky podle definice UNHCR. Na základ ě jejich vlastních vyjád ření je možné považovat je za nelegální ekonomické migranty , kte ří se však uprchlíky stávají p ři p říchodu do Číny. Lze na n ě totiž uplatnit koncept uprchlík sur place , který se p řiznává lidem, jež by byli v případ ě navrácení do vlasti ohroženi na život ě. Proto je také v této bakalá řské práci užíváno dvou pojm ů: jednak nelegální migrant , pro všechny Severokorejce nelegáln ě p řicházející do Číny; jednak uprchlík , pro ty, kte ří pobývají v Čín ě či usilují o azyl nebo se snaží dostat do Korejské republiky. Problematické užití terminologie v odborných textech odráží rozdílnost p řístup ů jednotlivých autor ů a stát ů k fenoménu severokorejského uprchlictví. Zatímco neziskové organizace používají pojem uprchlík , Čína naopak preferuje ozna čení nelegální ekonomický migrant . Tím se zbavuje povinnosti poskytnout jim zacházení podle Úmluvy o právním postavení uprchlík ů, které je smluvní stranou, a m ůže tak s nimi nakládat podle smlouvy o spolupráci se Severní Koreou. Ozna čením nelegální ekonomi čtí migranti Čína dává jasn ě najevo, že problém severokorejských uprchlík ů pro ni neexistuje. Stejný postoj zastává také Severní Korea. Z tohoto radikálního pohledu lze prohlásit, že hypotéza byla vyvrácena – není problém, není nár ůst jeho řešení.

47

Kooperace však mezi těmito zem ěmi probíhá, a to ve dvou oblastech, které se týkají tématu této práce. Za prvé Čína spolupracuje s KLDR na repatriaci jejich ob čan ů, nelegáln ě pobývajících na čínském území. Neuznává je jako uprchlíky, a proto je od roku 2002 navrací zp ět do vlasti, kde jim hrozí smrt, zacházení ohrožující život či dlouhodobý pobyt v pracovním tábo ře. Od té doby jejich po čet v Čín ě poklesl, v závislosti na tom se snížila také míra čínsko-severokorejské spolupráce na repatriacích, které jsou jediným řešením, s nímž k problému ob ě zem ě p řistupují. Jde o krátkodobé řešení, jež necílí na p říčiny, ale na jeho nejviditeln ější projevy. Nutno podotknout, že zvolená politika, vyhovující jak Pekingu, tak Pchjongjangu, je z jejich pohledu úsp ěšná, jelikož po čet nelegálních migrant ů poklesl. Za druhé Čína podporuje ekonomické reformy a hospodá řskou spolupráci, které mají podpo řit obchod, r ůst HDP a zvýšení životní úrovn ě v KLDR, a tak následn ě snížit motivaci Severokorejc ů migrovat do Číny. Ekonomická spolupráce je jediným nep římým dlouhodobým řešením, s nímž Peking p řistupuje k problému nelegálních migrant ů. Ú činnost tohoto kroku však bude pozorovatelná až v řádu let v závislosti na rozsahu zm ěn a ší ři populace, jíž se hospodá řská kooperace dotkne. Zatím lze konstatovat, že ekonomické styky mezi Čínou a KLDR stále rostou, i když jsou limitovány zdrženlivým p řístupen Pchjongjangu a ideologickými rozdíly obou stát ů. Čína se však angažuje také v poskytování jednostranné potravinové, palivové a jiné pomoci, která má zajistit p řežití severokorejského režimu, a tedy udržení statutu quo na poloostrov ě. Ze stejného d ůvodu se Peking aktivn ě angažuje také p ři řešení problému severokorejského jaderného programu, jež však nemá souvislost s tématem této bakalá řské práce. Souhrnn ě lze říci, že aktivity Čínské lidové republiky zam ěř ující se na udržení stability v KLDR nar ůstají, což potvrzuje druhou část hypotézy. Z dostupných údaj ů je možné prohlásit, že v případ ě, kdy p řeroste po čet Severokorejc ů nelegáln ě pobývajících v Čín ě ur čitou mez, zavede Peking represivní politiku repatriací, v jejichž d ůsledku dojde k úbytku uprchlík ů a následnému poklesu severokorejsko-čínské spolupráce. S obnovením kooperace je možné po čítat p ři op ětovném nár ůstu nelegálních migrant ů. Samotný uprchlický problém se tedy řeší ad hoc zvýšením spolupráce, což potvrzuje také první část hypotézy.

48

7.0 Použité zdroje

7.1 Primární zdroje

1951. Úmluva o právním postavení uprchlík ů [online] . [cit. 26.4.2011]. Dostupné z www.unhcr.cz/basics_ umluva .doc . 1966. Mezinárodní pakt o ob čanských a politických právech [online] . [cit. 26.4.2011]. Dostupné z http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/mezinar.pakt-obc.a.polit.prava.pdf . 1986. Mutual Cooperation Protocol for the Work of Maintaining National Security and Social Order in the Border Area [online] . [cit. 26.4.2011]. Dostupné z http://www.seoultrain.com/content/resources/prc-dprk-bilateral_treaty.pdf . 1987. Constitution of Republic of Korea [online] . [cit. 26.4.2011]. Dostupné z http://korea.assembly.go.kr/res/low_01_read.jsp?boardid=1000000035 . 2006. Příru čka k postup ům pro ur čování právního postavení uprchlík ů a vybraná doporu čení UNHCR z oblasti mezinárodní ochrany [online] . [cit. 26.4.2011]. Dostupné z www. unhcr .cz/dokumenty/ prirucka .pdf 2009. Ochrana uprchlík ů a role UNHCR [online] . [cit. 26.4.2011]. Dostupné z http://www.unhcr.cz/dokumenty/ochrana-uprchliku.pdf. 2009. North Korean Constitution [online] . [cit. 26.4.2011]. Dostupné z http://asiamatters.blogspot.com/2009/10/north-korean-constitution-april-2009.html . 2010. Nationality Act [online] . [cit. 26.4.2011]. Dostupné z http://www.ambafrance- kr.org/IMG/pdf_Nationality_Act_May_2010.pdf . CIA The World Factbook [online] . Last updated April 6, 2011 [cit. 26.4.2011]. Dostupné z https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/ks.html . Ministry of Unification [online] . [cit. 26.4.2011]. Dostupné z http://eng.unikorea.go.kr/eng/default.jsp?pgname=AFFhumanitarian_settlement .

7.2 Sekundární zdroje

Akaha, Tsuneo. 2004 „Cross-border Migration as a New Element of International Relations in Northeast Asia: A Boon to Regionalism or a New Source of Friction?“ Asian Perspective [online], ro čník 28 (2): 101 – 133. [cit. 26.4.2011]. Dostupné z http://www.asianperspective.org/articles/v28n2-d.pdf . Amnesty International. 2004. Starved of Rights: Human Rights and the Food Crisis in the Democratic People´s Republic of Korea [online] . Amnesty International [cit. 26.4.2011].

49

Dostupné z http://www.amnesty.org/en/library/asset/ASA24/003/2004/en/f5daaf5b-d645- 11dd-ab95-a13b602c0642/asa240032004en.pdf . Buzo, Adrian. 2003. Partyzánská dynastie: Politika a vedení Severní Koreje . Praha: BB/art. Committee for Human Rights in North Korea. 2009. Lives for Sale: Personal Accounts of Women Fleeing North Korea to China [online] . U.S. Committee for Human Rights in North Korea. [cit. 26.4.2011]. Dostupné z http://www.hrnk.org/download/Lives_for_Sale.pdf . Demick, Barbara. 2009. Nothing to Envy: Ordinary Lives in North Korea . New York: Spiegel & Grau. Eckert, Carter J. (et al.) . 2001. Dějiny Koreje . Praha: Nakladatelství Lidové noviny. French, Paul. 2005. North Korea: The Paranoid Peninsula – A Modern History . London: Zed Books Ltd. Guo, Sujian; Stradiotto, Gary A. 2007. „The Nature and Direction of Economic Reform in North Korea.“ Political Studies [online] , ro čník 55 (4): 754 – 778. [cit. 26.4.2011]. Dostupné z http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/j.1467-9248.2007.00663.x/abstract . Haggard, Stephan; Noland, Marcus. 2005. Hunger and Human Rights: The Politics of Famine in North Korea [online] . U.S. Committee for Human Rights in North Korea. [cit. 26.4.2011]. Dostupné z http://www.hrnk.org/download/Hunger_and_Human_Rights.pdf . Haggard, Stephan; Noland, Marcus. 2010. Political Attitudes under Repression: Evidence from North Korean Refugees [online] . East-West Center. [cit. 26.4.2011]. Dostupné z http://www.eastwestcenter.org/fileadmin/stored/pdfs/pswp021.pdf . Haggard, Stephan; Noland, Marcus. 2010. „Sanctioning North Korea: The Political Economy of Denuclerization and Proliferation.“ Asian Survey [online], ro čník 50 (3): 539 – 568. [cit. 26.4.2011]. Dostupné z http://www.jstor.org/pss/10.1525/as.2010.50.3.539 . Ho Ko, Sung; Chung, Kiseon; Oh, Yoo-seok. 2004 „North Korean Defectors: Their Life and Well-being after Defection.“ Asian Perspective [online], ro čník 28 (2): 65 – 99. [cit. 26.4.2011]. Dostupné z http://www.asianperspective.org/articles/v28n2-c.pdf . Hosaniak, Joanna. 2010. „Hledání nového místa k životu: zkušenosti severokorejských uprchlík ů.“ Mezinárodní politika , ro čník 34 (6): 28 – 30. Chang, Yoonok; Haggard, Stephan; Noland, Marcus. 2008. Migration Experiences of North Korean Refugees: Survey Evidence from China [online] . Peterson Institute for International Economics. [cit. 26.4.2011]. Dostupné z http://www.iie.com/publications/wp/wp08-4.pdf . Choo, Jaewoo. 2008. „Mirroring North Korea´s growing economoc dependence on China: Political Ramifications.“ Asian Survey [online], ro čník 48 (2): 343 – 372. [cit. 26.4.2011]. Dostupné z http://www.relooney.info/SI_FAO-Asia/N-Korea_114.pdf .

50

International Crisis Group. 2006a. Perilous Journeys: The Plight of North Koreans in China and Beyond [online] . International Crisis Group [cit. 26.4.2011]. Dostupné z http://www.crisisgroup.org/~/media/Files/asia/north-east-asia/north- korea/erilous_journeys___the_plight_of_north_koreans_in_china_and_beyond.ashx . International Crisis Group. 2006b. China and North Korea: Comrades Forever? [online] . International Crisis Group [cit. 26.4.2011]. Dostupné z http://merln.ndu.edu/archive/icg/northkoreachina.pdf . Janoš, Ji ří. 1997. Dokonale utajená Korea. Praha: Nakladatelství Libri. Ji, You. 2001. „China and North Korea: A fragile relationship of strategic convenience“ Journal of Contemporary China [online], ro čník 10 (28): 387 – 398. [cit. 26.4.2011]. Dostupné z http://pdfserve.informaworld.com/83391_935828505_713675764.pdf . Kang, Čchol-hwan; Rigoulot, Pierre. 2003. Pchjongjangská akvária . Praha: Agite/Fra. Kim, Sang-chul. 2004. North Korean Defectors Must Be Protected Immediately as Refugees [online] . The Commission to Help North Korean Refugees. [cit. 26.4.2011]. Dostupné z http://www.cnkr.org/zeroboard/view.php?id=eng_materials&page=1&sn1=&divpage=1&sn= off&ss=on&sc=on&select_arrange=headnum&desc=asc&no=11&PHPSESSID=52e57a2759 345888c2cc4bb8da5a6c1d . Kim, Samuel S. 2006a. „Sino-North Korean Relation in the Post Cold-WarWorld.“ in Kihl, Young Whan; Kim, Hong Nack. North Korea Politics of Regime Survival . New York: M.E. Sharpe, Inc., p. 183 – 202. Kim, Jae Cheol. 2006b. „The Political Economy of Chinese Investment in North Korea: A Preliminary Assessment.“ Asian Survey [online], ro čník 46 (6): 898 – 916. [cit. 26.4.2011]. Dostupné z http://www.jstor.org/stable/4497214 . Kurlantzick, Joshua; Mason, Jana. 2006. „North Korean Refugees: The Chinese Dimension.“ in Haggard, Stephan; Noland, Marcus (ed.). Washington: U.S. Committee for Human Rights in North Korea, p. 34 – 52. Lankov, Andrei. 2007. North of the DMZ: Essays on Daily Life in North Korea. Jefferson, NC: McFarland & Company. Lee, Jeanyoung. 2001. Ethnic Korean Migration in Northeast Asia [online] . Kyunghee University [cit. 26.4.2011]. Dostupné z http://gsti.miis.edu/CEAS-PUB/200108Lee.pdf . Liu, Ming. 2003 „China and North Korean Crisis: Facing Test and Transition.“ Pacific Affairs , ro čník 76 (3): 347 – 374.

51

Maddison, Agnus. Historical Statistics of the World Economy: 1-2008 AD [online] . [cit. 26.4.2011]. Dostupné z www.ggdc.net/maddison/ Historical _Statistics /horizontal-file_02- 2010.xls . Moore, Gregory J. 2008. „How North Korea threatens China´s interests: understanding China´s „duplicity“ on the North Korean nuclear issue.“ International Relations of Asia- Pacific [online], ro čník 8: 1 – 29. [cit. 26.4.2011]. Dostupné z http://nknews.org/china12.pdf . Noland, Marcus; Robinson, Sherman; Wang, Tao. 1999. Famine in North Korea: Causes and Cures [online] . Peterson Institute for International Economics. [cit. 26.4.2011]. Dostupné z http://www.iie.com/publications/wp/99-2.pdf . Oberdorfer, Don. 1997. The Two Koreas: A Contemporary History . Reading, Mass.: Addison- Wesley. Oh, Kongdan; Hassing, Ralph. 1999. „North Korea between Collapse and Reform.“ Asian Survey [online], ro čník 39 (3): 287 – 309. [cit. 26.4.2011]. Dostupné z http://www.jstor.org/stable/2645456?origin=JSTOR-pdf . Onishi, Norimitsu. 2006. Tension, Desperation: The China-North Korea Border [online] . Published October 22, 2006. The New York Times [cit. 26.4.2011]. Dostupné z http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9906EFD8163FF931A15753C1A9609C8B63 Park, Robert. 2011. When will we stop the genocide in North Korea? [online] . Published April 20, 2011. The Washington Post [cit. 26.4.2011]. Dostupné z http://www.washingtonpost.com/opinions/when-will-we-stop-the-genocide-in-north- korea/2011/03/29/AFqXaMEE_story.html?wpisrc=nl_opinions . Sanandaji, Tino. Super-Economy [online] . Last revision April 19, 2011 [cit. 26.4.2011]. Dostupné z http://super-economy.blogspot.com/2010/06/north-korean-economic-history.html . Satterwhite, David H. 1997. „North Korea in 1996.“ Asian Survey [online], ro čník 37 (1): 10 – 19. [cit. 26.4.2011]. Dostupné z http://www.jstor.org/stable/2645769?origin=JSTOR-pdf . Satterwhite, David H. 1998. „North Korea in 1997.“ Asian Survey [online], ro čník 38 (1): 11 – 23. [cit. 26.4.2011]. Dostupné z http://www.jstor.org/stable/2645464?origin=JSTOR-pdf . Shepard, Kevin. 2010. „Buying into the Hermet Kingdom: FDI in the DPRK.“ Korean Economic Institute Academic Paper Series [online], ro čník 5 (11): 1 – 10. [cit. 26.4.2011]. Dostupné z http://www.keia.org/Communications/Shepard%20paper.pdf . Smith, Hazel. 1999. „Opening up by default: North Korea, the humanitarian community and the crisis.“ The Pacific Review [online], ro čník 12 (3): 453 – 478. [cit. 26.4.2011]. Dostupné z http://pdfserve.informaworld.com/471401_935828505_776438645.pdf .

52

Smith, Hazel. 2005 „North Koreans in China: Sorting fact from fiction.“ in Akaha, Tsuneo. Crossing National Borders: Human Migration Issue in Northeast Asia . Tokyo: United Nations University Press, p. 165 – 186. Snyder, Scott. 2009. China´s Rise and The Two Koreas: Politics, Economics, Security. Boulder, Colorado: Lynne Rienner Publishers, Inc. Steinerová-Gashi, Ingrid; Gashi, Dardan. 2010. Ve službách diktátora: Severokorejský agent odhaluje pravdu o stalinistickém režimu. Brno: Jota. Toloraya, Georgy. 2008. „The Economic Future of North Korea: Will the market rule?“ Academic Paper Series on Korea [online], ro čník 1: 22 – 40. [cit. 26.4.2011]. Dostupné z http://www.keia.org/Publications/OnKorea/2008/08Toloraya.pdf .

53