Fakulta sociálních studií

Katedra politologie

Politologie

Libertariánské pojetí zahraniční politiky a mezinárodních vztahů na pozadí soudobých konfliktů

Magisterská diplomová práce

Bc. Vratislav Hošek

Vedoucí práce: Mgr. Pavel Dufek, Ph.D. UČO: 33317 Brno, 2014

Prohlašuji, ţe jsem tuto diplomovou práci na téma Libertariánské pojetí zahraniční politiky a mezinárodních vztahů na pozadí soudobých konfliktů vypracoval samostatně a ţe jsem všechny pouţité zdroje uvedl v seznamu literatury.

V Brně, 11. 12. 2014

….…...... podpis autora práce

1

Chtěl bych na tomto místě poděkovat Mgr. Pavlu Dufkovi, Ph.D za cenné rady a vedení této práce.

2

Anotace Práce analyzuje přístupy k zahraniční politice a pojetí mezinárodních vztahů v soudobém libertarianismu na základě uchopení soudobých mezinárodních a vnitrostátních konfliktů vybranými školami v libertariánském myšlení. Bude tedy zkoumáno jakým způsobem a na základě jakých normativních kritérií posuzují různé školy v libertarianismu jednání různých aktérů v soudobých konfliktech a co toto posouzení o jednotlivých školách libertarianismu vypovídá. Je třeba zdůraznit, ţe práce je především výzkumem libertariánského myšlení, nikoliv výzkumem dynamiky mezinárodních konfliktů.

Klíčová slova Libertarianismus, liberalismus, paleokonzervatismus, paleolibertarianismus, neokonzervatismus, politická filosofie, kosmopolitismus, populismus, zahraniční politika, mezinárodní vztahy, Ukrajina, ukrajinská krize, Islámský stát, dţihádismus

Abstract The thesis analyses attitudes toward foreign policy and international relations in contemporary libertarian discourse, on the basis of the understanding of chosen current international and domestic conflicts by certain chosen school of libertarian thinking. We will examine how and based on which normative criteria do different schools of libertarian thought judge the role of different actors in contemporary armed conflicts, and what does this discourse have to say about these different schools of . The works is first and foremost an examination of libertarian thinking, not an examination of the internal dynamics of armed conflicts.

Key Words Libertarianism, , , , , political , cosmopolitism, , foreign policy, international relations, Ukraine, Ukraine crisis, Islamic state, Jihadism

3

Obsah Anotace ...... 3 Klíčová slova ...... 3 Abstract ...... 3 Key Words ...... 3 Úvod ...... 7 Metodologie ...... 8 1 Vymezení libertarianismu a jednotlivých zkoumaných typů ...... 10 1.1 Úvod do problematiky ...... 10 1. 2 Libertarianismus jako politická filosofie ...... 10 1.2.1 Vlastnictví a sebevlastnictví ...... 13 1.2.2 Axiom neagrese ...... 14 1.2.3 Širší hodnotové spory v libertarianismu ...... 15 1. 3 Zkoumané formy libertarianismu ...... 16 1.3.1 Paleolibertarianismus ...... 17 1.3.2 Bleeding heart libertarianismus ...... 21 1.3.3 Kosmopolitní/mainstreamový/beltway libertarianismus ...... 24 1.3.4 Konzervativně – libertariánský republikanismus Randa Paula ...... 28 1.4 Hodnotové ukotvení zkoumaných směrů ...... 30 2 Rozbor Ukrajinské krize ...... 31 2.1 Kosmopolitní libertarianismus ...... 31 2.1.1 Shrnutí postojů ...... 31 2.1.2 Členská a predikátová analýza ...... 35 2.1.3 Důleţité prvky argumentace ...... 37 2.2 Paleolibertarianismus ...... 38 2.2.1 Shrnutí postojů ...... 38 2.2.2 Členská a predikátová analýza ...... 42 2.2.3 Důleţité prvky argumentace ...... 44 2.3 Konzervativně – libertariánský republikanismus Randa Paula ...... 45 2.3.1 Členská a predikátová analýza ...... 47 2.4. Bleeding Heart Libertarianismus ...... 48 2.4.1 Shrnutí postojů ...... 48 2.4.2 Členská a predikátová analýza ...... 49 2.5 Komparace přístupů k ukrajinské krizi ...... 50 3 Konflikt s Islámským státem ...... 53 3.1 Kosmopolitní libertarianismus ...... 53 3.1.1 Shrnutí postojů ...... 53

4

3.1.2 Členská a predikátová analýza ...... 56 3.2 Paleolibertarianismus ...... 59 3.2.1 Shrnutí postojů ...... 59 3.2.2 Členská a predikátová analýza ...... 62 3.3 Konzervativně – libertariánský republikanismus Randa Paula ...... 65 3.3.2 Členská a predikátová analýza ...... 67 3.3.3 Důleţité prvky argumentace ...... 68 3.4 Bleeding Heart Libertarianismus ...... 69 3.4.1 Shrnutí postojů ...... 69 3.4.2 Členská a predikátová analýza ...... 72 3.4.3 Důleţité prvky argumentace BHL ...... 73 3.5 Komparace přístupů ke konfliktu s Islámským státem...... 74 Závěr ...... 76 Zdroje a pouţitá literatura ...... 79

5

6

Úvod Libertarianismus je mladou a pro mnohé v lecčems atraktivní politickou filosofií, které se v poslední době dostává zvláště v severoamerickém kontextu značné pozornosti (viz Dreaper 2014) V tom významu, v jakém s ním budeme pracovat v tomto textu, byl podle Randyho Barnetta (2004) libertarianismus zformován ve své současné podobě na přelomu 50. a 60. let v USA. Barnett popsal libertarianismus jako směr vycházející z myšlenek Ayn Randové a Murraye Rothbarda a alespoň ve svých počátcích, charakterizovaný specifickou syntézou poznatků rakouské ekonomické školy, aristotelovského a lockeovského pojetí přirozeného práva (s důrazem na práva vlastnická), důrazem na volný trh, individuální svobodu a zahraniční politiku neintervence.

Do značné míry můţeme za vznikem moderního libertarianismu jako politického proudu vidět zahraničněpolitická témata. Podle některých autorů vzniká libertarianismus jako hnutí právě v důsledku nesouhlasu s tehdejší studenoválečnou mentalitou americké pravice a později i s vojenskou angaţovanosti ve Vietnamu (Rothbard 2007).

Přesto rozšíření (a někdy i rozmělnění) libertariánského hnutí a proměny v globální politice vedly k tomu, ţe nonintervencionistický přístup není jiţ zdaleka libertariánskou ortodoxií. A zvláště po 11. září 2001 se začínají vést v rámci libertarianismu debaty ohledně přehodnocení postojů v zahraniční politice. Dnes lze v libertarianismu nalézt celou škálu názorů na zahraničně-politická témata (viz Bailey 2003). Tato oblast se proto jeví jako vhodná pro výzkum, který nám můţe mnohé říci o dynamice vztahů mezi různými školami a přístupy libertarianismu.

V práci bude nejprve vymezen libertarianismus jako politická filosofie, a politický směr. Pro lepší vhled do zkoumané problematiky budou úţeji popsány některé specifické prvky libertariánské politické filosofie, které mají souvislost s legitimací státní moci a pouţití násilí (axiom neagrese, otázka vlastnictví a sebevlastnictví).

Prostor bude dále věnován různým širším hodnotovým sporům v libertarianismu, tedy charakteristikám, na základě kterých se v libertarianismu člení nejrůznější odnoţe a

7 přístupy. Úţeji budou popsány čtyři přístupy, či „školy“ (mainstreamový libertarianismus, paleolibertarianismus, bleeding–heart libertarianismus a specifická syntéza konzervatismu a libertarianismu Randa Paula), které lze na základě širšího libertariánského diskurzu identifikovat.

Budou porovnávány jejich přístupy k zahraniční politice a mezinárodním vztahům na příkladu dvou specifických aktuálních konfliktů – ukrajinské krize a konfliktu s Islámským státem. Bude zkoumáno, jakým způsobem se tyto směry od sebe z hlediska zahraniční politiky liší a jakým způsobem tyto odlišnosti souvisejí s obecnými rozdíly mezi jednotlivými směry či „školami“.

Libertarianismus je jako politická filosofie výrazně spjat s USA (Tomasi 2012: xii), coţ je reflektováno i v této práci. Drtivá většina zkoumaných prací přistupuje k problematice z hlediska amerického politického diskursu.

Všechny v textu uváděné překlady anglických výrazů a obratů jsou autorovy vlastní. Ţenská jména nebudou v textu přechylována.

Metodologie

Jako vhodné se pro náš výzkum jeví pouţití kvalitativního metodologického paradigmatu. Práce bude koncipována jako kontrast kontextů,1 tedy typ komparativní případové studie. Tento typ výzkumu je zvolen proto, ţe napomáhá „odhalení specifických rysů jednotlivých případů“(Drulák 2008: 67), tedy v našem případě odlišností pozorovatelných u jednotlivých škol libertarianismu v přístupu k zahraniční politice.

Pro bliţší pochopení nalezených odlišností, a pochopení, z jakých základů tyto rozdíly v uvaţování vycházejí, budou pouţity některé prvky diskursivní analýzy, konkrétně pak jejích variant členské kategorizační analýzy a predikátové

1 blíţe viz Drulák Drulák P.a kol. (2008): Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích, Praha, Portál, str. 62-67 8 analýzy(Drulák 2008: 108-109). Tyto varianty diskursivní analýzy nám totiţ umoţňují určitý vhled do myšlení zástupců jednotlivých škol libertarianismu (Beneš 2008: 93).

Jak uvádí Vít Beneš (2008: 92-94), diskursivní analýza je analýzou pouţívaného jazyka, který je vnímán nejen jako nástroj či médium slouţící k popisu (sociálně konstruované) reality, ale přímo jako její nedílná součást. Je tedy zkoumáním toho, jak vnímají sociální realitu její aktéři. Zároveň si neklade nároky na poznání objektivní reality. Z tohoto hlediska jde o vhodnou metodu pro náš výzkum: nezkoumáme skutečnou povahu mezinárodních konfliktů, ale jejich vnímání určitými názorovými skupinami.

V případě členské kategorizační analýzy zkoumáme, jak „pozorovatel“ vnímá aktéry podle toho, do jakých kategorií je řadí. Nevýhodou této metody však je, ţe není určena pro zkoumání přístupů v politické filosofii či k zahraniční politice, ale spíše k vysvětlení praktického, kaţdodenního „common-sense“ uvaţování (Day 2006). Nelze se tedy v našem případě na tuto metodu spoléhat zcela, ale je třeba ji vnímat jako něco doplňujícího.

Oproti tomu, metoda predikátové analýzy se pro zkoumání uvaţování o mezinárodních vztazích úspěšně pouţívá. Příkladem můţe být studie Jennifer Millikenové (2001) The Social Construction of the Korean War. Predikátová analýze se, jak uţ název napovídá, zabývá predikátem (přísudkem) ve větných konstrukcích. Na základě přísudků zkoumá například kdo je ve zkoumaném textu vyobrazen jako aktér s vlastními zájmy, a kdo je naopak pouhým objektem těchto zájmů, dále zda autor textupřisuzuje aktérům jednání na základě racionální rozvahy, či spíše v důsledku emocí, a tak podobně (Milliken 1999).

9

V rámci naší analýzy budeme zkoumat texty autorů patřící k jednotlivým školám libertarianismu a pokusíme ve zkoumaných textech hledat odpovědi na následující typy otázek:

1) Jakým způsobem jsou aktéři rozlišováni? (Např., kdo jsou „my―, kdo jsou „oni―? Jací aktéři jsou považováni za „oběti―, jací za „nepřátele―, či spojence?) 2) Jednání kterých aktérů je považováno za oprávněné, a kterých nikoliv a v jaké míře? Jsou kritizovány jen důsledky (konsekvencialismus)? Nebo i záměry (deontologičnost) jejich jednání? 3) Jaká forma zahraniční politiky je v dané krizi doporučována (nejčastěji pro USA, či Západ)? 4) Odráží se v těchto úvahách kosmpopolitismus/humanismus, či naopak populismus/brutalismus v uvažování autora?2 Případně doplňující otázka, tam kde lze takový vývoj pozorovat: 5) Jaký nastává v argumentaci vývoj v čase?

1 Vymezení libertarianismu a jednotlivých zkoumaných typů

1.1 Úvod do problematiky

1. 2 Libertarianismus jako politická filosofie Peter Vallentyne a Bass van der Vossen (2014) ve Standford Encyclopedy of Philosophy (SEP) definují libertarianismus jako politickou filosofii, která klade důraz na práva jednotlivců ke svobodě, nabývání, drţení a směně majetku, a povaţuje ochranu práv jednotlivce za hlavní úkol státu. Dle Johna Tomasiho (2012: 51) je libertarianismu vlastní důraz na plné sebevlastnictví jednotlivce jako morální princip. Další moţnou definici, kterou SEP nabízí, je identifikace libertarianismu s principem, podle kterého má kaţdý aktér právo na maximální moţnou míru

2 Tyto kategorie budou rozpracovány v podkapitole „Širší hodnotové spory v libertarianismu.“ 10

„empirické negativní svobody“, která je v tomto případě vymezena jako absence donucení pomocí síly nějakým způsobem konat (Vallentyne, van der Vossen 2014).

Z hlediska základního ospravedlnění lze rozlišit libertarianismus deontologický (nejčastěji přirozenoprávní) a konsekvencialistický (utilitaristický). Deontologický, přirozenoprávní libertarianismus, (reprezentovaný například Murrayem Rothbardem, či Robertem Nozickem) odvozuje legitimitu libertariánského uspořádání společnosti od souladu takového systému s přirozeným právem, zatímco libertarianismus konsekvencialistický (reprezentovaný Richardem Epsteinem (1995), či Miltonem (1999) a Davidem Friedmanovými (1989) tvrdí, ţe zřízení libertariánského společenského řádu by vedlo k pozitivním společenským důsledkům (Vallentyne, van der Vossen 2014). Jiní autoři (David Boaz) takovou dichotomii odmítají. Podle Boaze můţe libertarianismus fungovat jen, pokud je morálně spravedlivou filosofií a funguje podle něj právě proto, ţe morálně spravedlivým je – a je tedy v souladu s lidskou přirozeností (Murray 2005, Vallentyne, van der Vossen 2014).

Jason Brennan (2012: 16-17) povaţuje libertarianismus za souhrnný termín a definuje jeho tři různé podtypy – klasický liberalismus, tvrdý libertarianismus a neoklasický liberalismus. Ty rozlišuje podle náhledu na sociální spravedlnost. Zatímco tvrdí libertariáni koncept sociální spravedlnosti zcela odmítají, klasičtí liberálové se tímto tématem příliš nezabývali (ovšem často obhajují liberální instituce právě proto, ţe prospívají chudým). Neoklasičtí liberálové pak koncept sociální spravedlnosti pozitivně přijímají. Sociální spravedlnost lze v kontextu neoklasického liberalismu vymezit nikoliv jako konkrétní sadu politiky, ale jako princip – sociální spravedlnost není záleţitost vztahů mezi jednotlivci, ale je funkcí celé společnosti. Sociálně spravedlivý je systém jako celek tehdy, pokud prospívá zájmům chudých (Tomasi 2012: 141).

Klasičtí liberálové byli pro Brennana prvními libertariány. Brennan do této kategorie řadí Adama Smithe, Davida Humea, Johna Locka, dále Frédérica Bastiata, či Davida Ricarda. Dále pak F. A. Hayeka, Jamese Buchanana, Gordona Tulocka, či Miltona Friedmana. Klasický liberalismus je charakterizován obhajobou otevřených, tolerantních společností, důrazem na občanská práva, ochranou hospodářských a vlastnických práv a obhajobou trţní ekonomiky. Staví se naopak proti imperialismu a

11 militarismu, státnímu řízení ekonomiky, či „crony“ kapitalismu. Zároveň odmítá příliš redistributivní míru zdanění, či příliš rozsáhlý sociální stát. Oproti tvrdému libertarianismu se klasický liberalismus k pouţití státní moci staví méně nepřátelsky – nestaví se proti vyuţívání státu k poskytování veřejných statků (např. infrastruktury), nějaké formě sociálního zabezpečení, či poskytování sluţeb, jako je veřejné školství. Zároveň podle Brennana klasičtí liberálové přijímají určitou míru regulace ekonomiky ze strany státu (Brennan 2012: 16).

Tvrdý libertarianismus je podle Brennana (2011) charakterizován čtyřmi znaky. Za prvé, povaţuje vlastnická práva za absolutní, nebo téměř absolutní. Za druhé, teorie práva a spravedlnosti v něm stojí na konceptu sebevlastnictví. Za třetí, odmítá koncept sociální spravedlnosti () a za čtvrté, odmítá myšlenku pozitivní svobody jakoţto „skutečné svobody“, na kterou existuje morální nárok. Tvrdí libertariáni také podle Brennana povaţují daně za morální ekvivalent krádeţe. Poţadují buď minimální stát typu „nočního hlídače“ (který poskytuje sluţby pouze ve věcech vnější a vnitřní ochrany a justice), nebo jsou individualistickými anarchisty, nejčastěji tzv. anarchokapitalisty. (Stringham 2007: 504)3 Mezi tvrdé libertariány řadí Brennan Ayn Radnovou, Roberta Nozicka, či Murraye Rothbarda. Za příklad manifestů tvrdého libertarianismu lze povaţovat například For a New Liberty4 Murraye Rothbarda (1978), či Machinery of Davida Friedmana (1989). Brennan (2012: 16-17) dále uvádí, ţe u tvrdých libertariánů vidíme oproti zbylým dvěma kategorií mnohem větší důraz na deontologické argumenty, oproti argumentům konsekvencialistickým. To ale neplatí například u Davida Friedmana, který je konsekvencialistou.

Neoklasický liberalismus pokládá Brennan za novou formu klasického liberalismu, která se objevuje v posledních třiceti letech. Dle Brennana (ibid.) však k myšlenkám klasického liberalismu přidává důraz na sociální spravedlnost – v tom smyslu, ţe legitinmí společenské instituce musí fungovat ku prospěchu všech, včetně těch nejslabších členů společnosti. Neoklasický liberalismus věří v nějakou formu „spravedlivého rozdělení“ benefitů, ale zároveň i nákladů ve společnosti. Na rozdíl od

3 Blíţe k anarchokapitalismu viz například J. Šíma. ed. (1999): Právo a obrana jako zboží na trhu 4 Rothbard, M., 1978, For a New 12 levicových liberálů či sociálních demokratů však neoklasičtí liberálové tvrdí, ţe sociální spravedlnost přímo vyţaduje otevřený a svobodný trh, silná vlastnická práva a ekonomickou svobodu.

1.2.1 Vlastnictví a sebevlastnictví Vlastnická práva, se kterými libertarianismus operuje, zahrnují podle Valentyna a van der Vossena (2014) moţnost s majetkem svobodně nakládat jakýmkoliv způsobem který nezasahuje do práv u jiných osob, právo na kompenzaci v případě, ţe je vlastnické právo porušeno, právo vynucovat svá práva, tedy reagovat na agresi a porušení práv ze strany jiného aktéra, právo přenést svá práva na jiného jedince (prodejem, darem, pronájmem, půjčkou), a imunitu vůči ztrátě vlastnického práva bez předchozího souhlasu.

Sebevlastnictví je pak v libertarianismu (či alespoň v jeho nejkrajnějších formách) chápáno jako právo morálních agentů nakládat se sebou samým jakýmkoliv způsobem, kterým je dovoleno nakládat s neţivými předměty(ibid.), Mnozí libertariánští myslitelé pak sebevlastnictví a vlastnická práva povaţují de facto za práva jediná, ze kterých lze všechna ostatní práva vyvodit (Johnson 2007). Tento přístup však zdaleka není univerzální.

Důleţitá je otázka legitimity nabývání majetku – zejména v podobě prvotního nabytí přírodních zdrojů – neboť vše ostatní lze jiţ získat dobrovolnou směnou. Na tuto otázku pak existuje v libertarianismu řada odpovědí, podle nichţ se člení v SEP libertarianismus na „pravicový“, „středový“ a „levicový.“

Pravicovým libertarianismem se v SEP rozumí pohled, ve kterém má jednotlivec právo na nabytí zdroje v případě, ţe tím není poškozen jiný jedinec, který daný zdroj nepouţívá a jeho nabývání se neúčastní. Jedinec nabývající zdroje je pak povinen kompenzovat ty, které nabytím zdroje nějak poškodí, a to v takové výši, která bude odpovídat stavu, který by trval, kdyby zdroje nikdo nenabyl.

„Středový“ libertarianismus pracuje s konceptem, podle kterého je po nabytí zdroje jednotlivcem nutné, aby ostatním zůstal „dostatečný podíl“ přírodních zdrojů, coţ je moţné posuzovat podle různých kritérií.

13

Podle levicového libertarianismu patří přírodní zdroje zpočátku všem, a to buď tak, ţe všichni mají právo na stejný podíl přírodních zdrojů, nebo na rovný přístup k nim, a to takovým způsobem, ţe nabyvatel přírodních zdrojů ponechá pro ostatní alespoň tolik, kolik umoţňuje těm, kteří přijdou po něm alespoň stejnou úroveň blahobytu, kterou získal původní nabyvatel (ibid.).

1.2.2 Axiom neagrese Co se týče vztahů mezi jednotlivými morálními aktéry, vzhledem k poţadavku dodrţování práv jednotlivců se mnoho libertariánských myslitelů hlásí k tzv. principu (či axiomu) neagrese (NAP), ačkoliv ten mnoho jiných myslitelů odmítá (Brennan 2013).

Pro axiom neagrese je důleţitá zejména jeho definice Ayn Randovou a Murrayem Rothbardem. V pojetí Randové platí, ţe „nikdo nesmí iniciovat použití fyzické síly proti ostatním...lidé mají právo použít sílu pouze v obraně (in retaliation) a pouze proti těm, kteří použití násilí iniciovali.― podobně zdůrazňuje, ţe ţádný jednotlivec (nebo skupina lidí) nemají právo provést agresi vůči osobě, či majetku kohokoliv jiného (Hamowy 2008: 357).

Je však patrné, ţe ačkoliv NAP zakazuje prvotní iniciaci násilí, nedokáţe specifikovat, jaká forma odplaty či obrany je dovolena. Ronald Hamowy v Encyclopedia of Libertarianism stanovuje tři moţné výklady. Jednak Rothbardův výklad, podle kterého smí oběť vůči agresorovi pouţít sílu, která odpovídá síle, kterou pouţil útočník. je toho názoru, ţe vůči agresorovi je moţno pouţít jen tolik síly, kolik je nezbytné k tomu, aby útočník své agrese zanechal. Robert Le Fevre je toho názoru, ţe jakákoliv míra násilí není morálně ospravedlnitelná ((Hamowy 2008: 358).

14

1.2.3 Širší hodnotové spory v libertarianismu

1.2.3.1 Libertarianismus široký a úzký

Matt Zwolinski (2011a) člení libertarianismus na „široký“ (thick) a „úzký“ (thin). Za úzký povaţuje takový libertarianismus, který se zabývá pouze otázkou legitimity pouţití násilí ve společnosti. Zastáncem takového přístupu je například (2014), podle kterého nemá libertarianismus co říct k tématům jako je rasa, národnost, estetika, feminismus, či egalitarismus.

Podle Zwolinskiho (2011a) například neexistuje rozpor mezi „úzkým“ libertarianismem a rasistickým smýšlením. I rasista můţe být libertariánem, pokud bude ctít ve svém jednání axiom neagrese. Zwolinski je však zastáncem širokého libertarianismu, který za své přijímá hodnoty tolerance, kosmopolitismu a kulturního dynamismu. Takový libertarianismus je podle něj libertarianismem plnohodnotnějším. Širocí libertariáni jsou totiţ podle Zwolinskiho libertariány právě proto, ţe jejich libertarianismus z takovýchto hodnot vyvěrá a má tedy hlubší kořeny, neţli je tomu u „úzkých“ libertariánů (ibid.).

1.2.3.2 Libertariánský populismus a kosmopolitismus Zwolinski (2013) dále nabízí členění na libertariánský populismus a kosmopolitismus. Populismus je podle něj charakterizován nedůvěrou jak ve státní, tak v nestátní elity, které povaţuje za zcela zkorumpované. Hlavním „nepřítelem“ v myslích libertariánskch populistů je tedy „establishment“, crony kapitalismus, bankovní systém, atd. Na druhou stranu, populističtí libertariáni se tolik nestaví proti válce proti drogám, či proti imigračním restrikcím. Proti válkám nebo omezení obchodu se pak vymezují spíše na základě „cost-benefit“ úvah, neţ ţe by vůči nim předkládaly hluboce morální argumenty.

Takový libertarianismus podle Zwolinskiho opouští nejsympatičtější vlastnost libertarianismu, tedy jeho kosmopolitismus, který Zwolinski staví do kontrastu s nacionalismem. Kosmopolitismus se podle něj vyznačuje přesvědčením, ţe „všichni lidé, nehledě na to, kde žijí a jaký stát nad nimi vládne, mají stejná morální práva.―

15

„Svatou trojicí“ kosmopolitního libertarianismu je dle Zwolinského apel na volný obchod, volnou migraci a mír (ibid.).

1.2.3.3 Humanismus/brutalismus (2013) v nedávné době přišel s členěním na libertariánský humanitarianismus a brutalismus. Tyto dva typy libertariánů mají dle Tuckera zcela odlišné motivace pro přijetí ideologie libertarianismu. Zatímco humanitarianisté vnímají svobodu jako nástroj umoţňující posílení mírumilovné mezilidské spolupráce vedoucí ke zkvalitnění ţivota člověka, Brutalisté vidí v libertarianismu moţnost, jak odmítnou spolupráci ve jménu svých předsudků, například díky moţnosti odmítnout různá „antidiskriminační“ opatření na základě libertariánských principů, jako je úcta k soukromému vlastnictví. Dále se brutalismus podle Tuckera vyznačuje „osekáním“ libertarianismu“ na jeho nejzákladnější prvky. Jednou z charakteristik brutalismu, které Tucker nabízí je jeho popis jako „čisté teorie práv jednotlivce“, a to zcela bez ohledu na jeho hodnoty. Lze tedy říci, ţe dělení na brutalismus a humanitarianismus do značné míry kombinuje jak Zwolinského štěpení populismus-kosmopolitismus, tak dělení libertarianismu na široký a tenký.

1. 3 Zkoumané formy libertarianismu

V libertarianismu existuje mnoho různých skupin či odnoţí, které se štěpí nejen na základě filosofických rozdílů, ale i na základě osobních sympatií či antipatií jednotlivých představitelů, či na základě taktických a strategických ohledů.5 Z těchto důvodů je pro účely naší práce velmi obtíţné zkoumané směry v libertarianismu rozčlenit podle nějaké jednoznačné kategorizace či škály. Proto se jeví jako vhodný postup se inspirovat u Melucciho teorie identity sociálních hnutí, ve které je sociální identita hnutí definována „zevnitř“ jeho příslušníky.6 Necháme tedy toto rozčlenění na samotných libertariánech a budeme se řídit tím, jak jednotlivé směry či školy definují jako kolektivní identity samy sebe ve vztahu k okolí. Aţ

5 Toho nám můţe být výraznou ilustrací rozchod Murraye Rothbarda s mainstreamem libertariánského hnutí v 80. letech, jejţ tehdy reprezentovaly především a Libertarian Party. Tento rozchod sice nastal převáţně ze strategických důvodů, ovšem vyústil ve vytvoření specifické školy paleolibertarianismu právě lidmi kolem Rothbarda viz (Dieterle 2013: 349). 6 viz Melucci, A. (1988): Identita a mobilizace sociálních hnutí. 16 následně se tyto směry pokusíme zařadit do politicko filosofických škál či kategorizací popsaných v předchozí kapitole.

1.3.1 Paleolibertarianismus Mezi takto vymezené zkoumané školy bude patřit v prvé řadě paleolibertarianismus, který se často ostře vymezuje proti mainstreamu amerického libertarianismu, který posměšně nazývá „beltway“ libertarianismem (De Coster 2003). Lew Rockwell v roce 2007 o paleolibertarianismu hovořil jako o alternativě k libertariánskému hnutí, které se stalo „ideologickým křídlem státního politického aparátu (a) samo sebe vidí jako „nátlakovou skupinu nabízející tržní (market based) řešení pro problémy veřejné politiky.“ (Johnson 2007)

Termín paleolibertarianismus se zrodil na přelomu 80. a 90 let 20. století v prostředí kolem Murraye Rothbarda a Lew Rockwella. Paleolibertarianismus od počátku odmítal libertinství, které tehdy (a snad i dodnes) převaţovalo v hlavním proudu amerického libertarianismu a bylo patrné především v americké Libertarian Party (Rockwell 1990).

Paleolibertarianismus se hlásí k odkazu Ludwiga von Misese a dále myslitelů, jako je , či Garet Garret, které lze řadit do školy tzv. americké staré pravice (Old Right)– tedy amerických konzervativců z první poloviny 20. století, stavějících se proti New Dealu Franklina D Rossevelta (De Coster 2003). Pro starou pravici byl dále typický antikomunismus a antikolektivismus, důraz na volný trh a omezení státní moci, spolu se zahraničně politickým neintervencionismem. Důleţitým představitelem tohoto proudu v Republikánské straně byl například Robert Taft (Nash 1984: 261).

Jako politickou filosofii jej pak ve svém manifestu The Case for Paleolibertarianism vymezil Lew Rockwell (1990).

Paleolibertarianismus vyznává libertariánský přístup k pojetí státu, zatímco v kulturních a společenských otázkách je pro něj typické přihlášení se ke konzervativní tradici. Rockwell nazývá paleolibertarianismus pokusem o fúzi konzervatismu a libertarianismu (ibid.). Murray Rothbard (1991) označil

17 paleolibertarianismus také jako "nový fusionismus" s odkazem na fusionismus Franka Meyera. Paleolibertarianismus se však od fusionismu dle Murraye Rothbarda liší tím, ţe jeho stěţejním programem není boj proti komunismu, ale proti etatismu obecně. Na rozdíl od fusionismu se výrazně vymezuje proti neokonzervatismu a snahám o projekci americké vojenské síly ve světě.

Podle Rockwella (1990)mají konzervativci pravdu, kdyţ tvrdí, ţe svoboda je nutnou, ale nikoliv dostatečnou podmínkou pro fungující společnost. Ta totiţ potřebuje společenské instituce a standardy, které podporují „veřejnou ctnost“ a chrání jedince před státem. Rockwell staví paleolibertarianismus proti tendenci některých libertariánů směšovat svobodu od státního útlaku se svobodou od společenských norem, náboţenství, burţoazní morálky, a společenské autority.

Libertinství, morální relativismus, egalitářství a protináboţenské zaměření řady libertariánských aktivistů vnímal Lew Rockwell jako důvody odrazující širší americkou veřejnost od myšlenek libertarianismu. Svůj paleolibertarianismus naopak nazývá „kulturně efektivním libertarianismem pro Ameriku (ibid.).“

Rockwell zdůrazňuje roli náboţenství – konkrétně křesťanství a judaismu, které představují základ pro instituce, jako je rodina, volný trh, a hodnoty jako je důstojnost jednotlivce, individualismus, či vlastnická práva (ibid.).

Rockwell celkově vymezuje deset východisek paleolibertarianismu: 1) „Státního leviathana“ povaţuje za institucionální zdroj zla skrze historii 2) Volný trh povaţuje za morální i praktický imperativ 3) Soukromé vlastnictví je hospodářkou i morální nezbytností pro fungování svobodné společnosti 4) Státní militarismus je trvalou hrozbou pro svobodu a společenský blahobyt. 5) Odmítnutí , jakoţto organizované loupeţe která škodí jak výrobcům, tak v konečném důsledku i svým „klientům“. 6) Občanské svobody, zaloţené na vlastnických právech jsou nezbytné pro fungování svobodné společnosti. 7)Odmítnutí rovnostářské morálky, jakoţto destruktivní pro soukromé vlastnictví a autoritu ve společnosti.

18

8) Společenské autority jako je rodina, církev, komunita a další instituce jsou nezbytné pro ochranu jednotlivce před státem a nezbytné pro svobodnou společnost. 9) Zdůraznění hodnoty západní civilizace. 10) Zdůraznění objektivních standardů morálky, zvláště takových, které lze nalézt v ţidovsko-křesťanské tradici, jako nezbytné pro svobodnou společnost a společenský řád. (ibid: 35).

Co se týče politické strategie, Rockwell s Rothbardem se pokoušeli o politickou koalici mezi paleolibertariány a paleokonzervativci typu Pata Buchannana (Rockwell 1990: 34-38). Strategie politické mobilizace pak byla do značné míry zaloţena na apelu k „pravicovému populismu“. Jeho součástí byla i vypjatá rasová (zejména protičernošská) rétorika (Sanchez a Wiegel 2008), či důraz na „zákon a pořádek“ – včetně volání po posílení pravomocí policie zasahovat proti pouličním zločincům (Rothbarda Rockwell 2000: 40-41). Murray Rothbard v tomto dokonce zašel tak daleko, ţe v roce 1992 vyjádřil sympatie k Davidu Dukeovi, kandidátovi v republikánských primárkách a bývalému představiteli Ku Klux Klanu (ibid. 37-38). Tento přístup se dále projevoval v newsletterech Rona Paula, jejichţ ghostwritery byly s vysokou mírou pravděpodobnosti právě Rockwell s Rothbardem. Strategie „pravicového populismu“ se její autoři nicméně poměrně brzy vzdaly, protoţe nenesla kýţené ovoce (Sanchez a Wiegel 2008).

Paleolibertarianismus je v současnosti reprezentován především americkým Institutem, či webem LewRockwell.com, do této kategorie lze řadit i Rona Paula a jeho Institute for Peace and Prosperity.

1.3.1.1 Zahraničněpolitická východiska paleolibertarianismu Paleolibertariáni velmi často vyjadřují krajní nedůvěru ke snaze řešit mezinárodní konflikty pomocí válečného úsilí. Nedůvěra paleolibertariánů ve vojenská řešení pramení ze dvou zdrojů. Prvním z nich je odmítnutí války na základě toho, ţe obvykle nutně vyústí v porušení axiomu neagrese. Murray Rothbard v díle of Liberty (1988: 190) uvádí, ţe spravedlivou válku je moţno vést pouze jako obrannou a to pouze tehdy, je-li násilí uplatňováno pouze vůči agresorům a nezasáhne tak nezúčastněné strany (tj. například civilní obyvatelstvo). Kousavě pak

19 doplňuje, ţe můţeme sami uváţit, kolik válečných konfliktů v historii splnilo tato kritéria. Pro Rothbarda je také válečné úsilí nelegitimní jiţ jen proto, ţe ústí ve zvýšenou agresi státu vůči občanům – ve formě vyššího výběru daní, či vojenských odvodů (ibid. 193).

Rothbard pracoval s konceptem spravedlivé války. O té je moţné v jeho pojetí hovořit tehdy, kdy se lid rozhodne čelit hrozbě nastolení násilné nadvlády, nebo kdyţ se takovou jiţ existující nadvládu pokouší odstranit. Na druhé straně, nespravedlivá válka pak spočívá ve snaze nastolit nadvládu nad nějakými lidmi, nebo ve snaze takovou nadvládu udrţet. Za jediné dvě „spravedlivé války“ v americké historii pak Rothbard povaţoval americkou revoluci a vojenské úsilí Jihu v americké občanské válce (Rothbard 1999: 119).

Dalším zdrojem nedůvěry a paleolibertariánů k válce je skutečnost, ţe válka je vnímána jako posílení etatismu a kolektivismu a něco, co téměř automaticky odstraňuje lidskou svobodu. Například Robert Higgs v knize Crisis and Leviathan (1987: 237-244) vnímá válku v americké historii jako jeden z největších důvodů nárůstu státní moci. Uvádí, ţe v průběhu kaţdé krize (a válka je pro něj nejčastějším projevem takové krize) dochází k nárůstu státní moci, kontroly nad ekonomikou a ţivotem občanů. Otěţe jsou sice po skončení války/krize poněkud rozvolněny, ovšem nikdy se jiţ míra svobody nevrátí na úroveň před krizí. S kaţdou další krizí tak státní moc narůstá.

Murray Rothbard se v knize War (2012:53-55) pak zaměřuje na první světovou válku, kterou vnímá jako naplnění a završení programu amerického progresivismu, včetně ústupu od laissez-faire a zavedení plánovaného válečného hospodářství.

Intervencionismus či neokonzervativní zahraniční politika je paleolibertariány vnímána jako projev imperialismu a něco antiamerického – něco, co je v rozporu s vizí otců zakladatelů (Rozeff 2014a). Na stránkách institutu Rona Paula existuje

20 sekce zvaná „Neocon watch“ zasvěcená kritice intervencionistické zahraniční politiky, které dle mínění institutu převaţuje na obou stranách politického spektra v USA.7

Důleţitým textem pro paleolibertariánské pojetí zahraniční politiky je sborník Cost of Wa (Denson 1999). Mnozí paleolibertariáni se v něm uchylují k historickému revisionismu a vyjadřují svůj odpor k válečnému úsilí i v těch případech z historie, kde je americké válečné úsilí hodnoceno širší veřejností jako veskrze pozitivní. To se týká například Druhé světové války (Raico 2007).

Lew Rockwell povaţuje válku za „vládní program jako jakýkoliv jiný“, který „plýtvá zdroji, ničí majetek a ţivoty a obvykle nedosahuje svých stanovených cílů.“ Či spíše kvůli nezamýšleným důsledkům vede často k přesnému opaku zamýšlených cílů. Koncepci spravedlivé války pak Rockwell povaţuje za nedostatečnou, neboť tím, kdo bude rozhodovat o oprávněnosti vedení války bude nakonec vţdy stát, který se vţdy rozhodne podle vlastních zájmů (Johnson 2007).

Na tomto místě je třeba říci, ţe takto pojatá protiválečná argumentace není exkluzivní pro paleolibertarianismus a hlásí se k ní i mnoho myslitelů z řad jiných přístupů v rámci libertarianismu. Je však moţné říci, ţe ačkoliv podobný přístup k válce a mezinárodním vztahům najdeme i u jiných libertariánů, u paleolibertariánů jiný přístup k válce a mezinárodním vztahům prakticky nenajdeme.

1.3.2 Bleeding heart libertarianismus Ve zkratce lze říci, ţe bleeding heart libertarianismus (BHL) se od jiných přístupů v libertarianismu liší zejména svým důrazem na sociální spravedlnost. Definice BHL je velmi blízká definici neoklasického liberalismu, kterou nabízí a která je popsána výše. Podpora volného trhu, dobrovolnosti, vlastnických práv a svobody jednotlivce pak u řady BHL vychází do značné míry právě z toho, ţe tyto instituce jsou povaţovány za nezbytné (jakkoliv ne vţdy dostatečné) pro dosaţení sociální spravedlnosti (Zwolinski 2011). Mnozí BHL se pokoušejí o syntézu libertarianismu s některými myšlenkami Johna Rawlse a usilují o vytvoření takové společnosti, ve které ti, kteří jsou na tom nejhůře, jsou na tom nejlépe, jak je jen

7 Neocon Watch. Institute 21 moţné (Cohen 2013). Za autora termínu BHL je moţno povaţovat Rodericka Longa (1996), který jej poprvé pouţil v roce 1996.

Matt Zwolinski (2011b) rozlišuje tři typy bleeding heart libertariánů. V prvé řadě jde o „Nahodilé“ či „slabé“ BHL: Ti jsou standardními pravicovými libertariány – mohou být i „tvrdými“ libertariány, a to ze standardních pravicově-libertariánských důvodů. Libertariánské instituce ale povaţují za prospěšné pro chudé, přičemţ tento fakt je pro ně něčím pozitivním. Nehraje však pro ně zásadní roli pro ospravedlnění jejich libertarianismu. Zwolinski sem řadí např. Fernanda Tesóna, či Steva Horowitze.

Dále Zwolinski hovoří o levicově anarchistických BHL. Ti zastávají pozice podobné tvrdému libertarianismu tak, jak jej vymezuje Brennan, ovšem současnou podobu kapitalismu povaţují za nespravedlivý a zhoubný produkt nelegitimní státní moci. Tito libertariáni nezpochybňují morální legitimitu pouze státní moci, ale všech hierarchických institucí obecně. Za předchůdce tohoto typu myšlení lze povaţovat např. Lysandera Spoonera.8 Jedním ze současníků je pak například Roderick Long, či autoři soustředění kolem think tanku Center for a .9

Poslední kategorií jsou silní BHL. Do této kategorie řadí Zwolisnki sám sebe a dále Jasona Brennana. Od obou výše zmíněných pozic je tato odlišena tím, ţe legitimita libertariánských institucí závisí vţdy alespoň částečně na tom, zda jsou tyto instituce prospěšné nejchudším a nejzranitelnějším členům společnosti.

Úkoly Silného BHL jako programu politické filosofie Zwolinski opět člení na tři části. První se týká hledání nových způsobů ospravedlnění libertariánský institucí z „bleeding heart“ pozic. Druhá pak revize libertariánských institucí takovým způsobem, aby odpovídaly poţadavkům silného BHL. Třetím úkolem je historické „znovuobjevení“ kořenů libertarianismu v historii, před tím, neţ byl libertarianismus mysliteli, jako byl Murray Rothbard, či Ayn Randová zbaven svého původního „bleeding heart“ étosu (Zwolinski 2011c). V této souvislosti například Roderick Long (1996)odkazuje například na anglické levellery v 17. století a individualistické anarchisty 19. století.

8 viz jeho spis No Treason (Spooner 1867). 9Center for a Stateless Society. online 22

Pro naše účely, hovoříme-li o bleeding heart libertariánech, máme na mysli zejména akademiky (nejčastěji politické filosofy) soustředěné kolem blogu Bleeding Heart Libertarians10 . Bleeding heart libertariánem je dále například i prezidentský kandidát americké Libertarian Party v letech 2008 a 2012 (Zwolinski 2012).

1.3.2.1 Zahraničněpolitická východiska bleeding heart libertrianismu (2012) stanovuje několik principů, kterými je třeba se řídit v případě ozbrojeného konfliktu. Hovoří o potřebě odmítnutí kolektivní viny pro stanovování zodpovědnosti za násilné činy – není tedy moţné páchat odvetu na civilním obyvatelstvu za činy politického vedení státu, či jeho vojenského personálu. Agresívní pouţití síly pokládá za nepřijatelné – sílu lze pouţít pouze v obraně, či za účelem získání kompenzace za nespravedlivý útok a je vţdy nutné pouţít pouze minimální moţné mnoţství násilí nutné k dosaţení cíle. Pouţití síly za účelem odplaty či zastrašení je však pro Chartiera nepřijatelné. Dále je nutné důsledné rozlišování mezi legitimními a nelegitimními cíli, coţ ústí v potřebu vyhnou se collateral damage – přičemţ pro Chartiera je tuto podmínku nutné dodrţet ve všech případech, coţ prakticky znemoţňuje pouţití téměř jakékoliv vojenské síly.

Podle Fernanda Tesona (2001: 6) je válka ospravedlnitelná tehdy a pouze tehdy, pokud je vedena za účelem obrany osob, splňuje poţadavek proporcionality a je v souladu s principem dvojího efektu.11

Na základě tohoto ospravedlnění je pak podle Tesona (ibid.) moţno ospravedlnit nejen války sebeobranné, ale i humanitární intervence. Jejich politické ospravedlnění pro Tesona vychází z pojetí státu, který je pro Tesona „liberálním řešením“ problémů tyranie a anarchie. Legitimní liberální stát je vymezen tak, ţe jeho instituce naplňují poţadavek respektu pro autonomii a důstojnost jednotlivce. Anarchií Teson rozumí absenci jakéhokoliv společenského řádu, coţ má za následek vznik hobbesovské války všech proti všem. Tyranie je pak zpronevěrou státu vůči důvodům své

10 BleedingHeartLibertarians.com. online 11 Doktrína dvojího efektu povoluje provedení činů, o kterých jejich původce ví, ţe budou mít pozitivní i negativní důsledky, a to v tom případě, ţe jejím záměrem jsou důsledky pozitivní, zatímco důsledky negativní jsou nezamýšlené, pozitivní důsledky nejsou přímo způsobeny důsledky negativními a pro ospravedlnění důsledků negativních existuje dostatečně závaţný důvod (McIntyre 2014). 23 existence, tedy stav, kdy stát autonomii a důstojnost jednotlivce nerespektuje. Ospravedlnitelná humanitární intervence je pak taková, která odstraňuje stav blízký anarchii či tyranii a směřuje k zavedení legitimního liberálního státu.

Samotný kolaps legitimity státu je ale pro Tesóna (ibid.) pouze nutným, nikoliv však dostačujícím ospravedlněním pro intervenci. Ta je ospravedlněna pouze v tom případě, pokud porušení lidské autonomie a důstojnosti „přesahuje všechny meze.“

Morální ospravedlnění humanitární intervence pro Tesona vychází z přesvědčení, ţe existuje povinnost pomáhat těm, kteří se ocitnou ve váţném nebezpečí, pokud jsme toho schopni a pokud jsou náklady na takovou pomoc v rozumné míře. Tato povinnost pro Tesona platí i pokud je pro záchranu takových osob nutné pouţít sílu. Závaţná porušování lidských práv jednotlivců tedy vytvářejí morální povinnost vnějších aktérů jednat.

Tesón (2013) však dále tvrdí, ţe aby taková intervence byla ospravedlnitelná, je třeba jí vést ve prospěch někoho, kdo má spravedlnost na své straně. V případě, ţe toto nelze říci ani o jedné stran konfliktu, Teson intervenci odmítá. Dále Teson povaţuje za nespravedlivé, pokud stát na náklady obyvatelstva intervenuje ve prospěch někoho (národa), kdo takovou pomoc odmítá.

Jason Brennan (2014)se zabývá otázkou projekce vojenské moci USA ve světě obecně. Tvrdí, ţe chceme-li americký militarismus ospravedlňovat, nelze tak činit pouze tím způsobem, ţe budeme ospravedlňovat konkrétní intervence či zásahy, které měly pozitivní dopad. Podle Brennana je totiţ nutné chápat „americký vojenský avanturismus“ jako celek s jeho důsledky jak pozitivními, tak negativními. Jelikoţ podle Brennana převaţují v posledních 50 letech důsledky negativní, lze americký vojenský intervencionismus jen těţko ospravedlnit.

1.3.3 Kosmopolitní/mainstreamový/beltway libertarianismus Mezi paleolibertarianismem a bleeding heart libertarianismem se nachází poměrně široký prostor, který lze nazvat mainstreamem libertariánského hnutí. Jde o kategorii, kam pro účely této práce zařadíme ty formy libertarianismu, proti kterým se vymezují jak paleolibertariáni na straně jedné, tak bleeding heart libertariáni na straně druhé a

24 které si zároveň zachovávají určitý meinstramový respekt – nespadají sem tedy různé okrajové směry. Do této skupiny lze zařadit především instituce jako CATO Institute, povaţovaný za největší a nejvlivnější libertariánský think tank, (Powell 2012) dále Reason Magazine a a jeho vydavatelskou organizaci , které mají dle Wall Street Journal „ze všech pravicových a protrţních organizací nejpřímější dopad na fungování státu“ (Reason Foundation: About Reason Foundation), či organizaci , největší libertariánskou studentskou organizaci, působící po celém světě (Students for Liberty: About).

V naší práci budeme pro tuto kategorii pracovat především s termínem kosmopolitní libertarianismus, který jednak nejlépe vystihuje nejširší mezinárodní vliv a rozměr výše zmíněných institucí, jednak poměrně přesně vystihuje mnohé z jejich cílů a hodnot. CATO Institute například v souvislosti se svým posláním hovoří o vizi kosmopolitní a inkluzívní společnosti, která chrání práva ţen, náboţenských minorit, afroameričanů, či gayů a leseb. Zároveň hovoří o potřebě rozšíření politických svobod a ekonomických příleţitostí lidem po celém světě, kterým se jich doposud nedostává (CATO Institute: CATO's Mission).

Co se týče dalších hodnot, CATO dále hovoří o respektu k podnikání, trţnímu procesu, dále důrazu na nízké daně, občanská práva a skepticismus ke státní moci( CATO Institute: About CATO).

Students for Liberty se povaţuje za organizaci podporující „svobodu pro všechny“. Zejména podle svého stanoviska prosazuje svobodu hospodářskou a moţnost zvolit si vlastní ţivobytí, svobodu sociální, tedy moţnost zvolit si jak ţít svůj ţivot, a dále svobodu intelektuální a akademickou (Students for Liberty: About).

Pro širší kontext je u Reason Magazine moţné zmínit důraz na sekulární humanismus, který je patrný uţ z motta časopisu ―Free and Free Markets.‖ Organizace Secular Directory řadí Reason na seznam sekulárních a skeptických publikací (The Secular Directory: Magazines & Journals).

25

1.3.3.1 Zahraničně politická východiska Zahraniční politika a obranná politika pro USA, kterou CATO Institute navrhuje je zaloţená na představě, ţe Spojené státy se mohou v současném světě cítit relativně bezpečně a měly by tedy obchodovat a spolupracovat s ostatními státy, ale zároveň by se měly vyhnout snahám dominovat světu vojensky. USA by měly být příkladem demokracie a lidských práv ve světě, ale neměly by tyto hodnoty vojensky prosazovat. CATO se také odvolává na tradici „zásadové a střízlivé“ zahraniční politiky, do které zahrnuje jak George Washingtona, tak realisty z dob Studené války typu George Kennana. CATO poţaduje takovou zahraniční politiku, která by udrţela USA mimo většinu světových konfliktů a byla by tedy levnější etičtější a méně destruktivní, neţ americká zahraniční politika současná (CATO Institute: Foreign Policy and National Security).

V otázce mezinárodního rozvoje a globalizace CATO podporuje trţně-liberální řešení, která by pomohla rozvoji zemí třetího světa. Podporuje dále ochranu lidských práv ve světě (CATO Institute: International and Development).

Ronald Bailey z Reason Magazine představil ve svém článku z roku 2003 svou vizi zahraniční politiky, opírající se o principy libertarianismu. Bailey se zabývá zejména vztahy mezi státy svobodnými a státy, ve kterých panuje nesvoboda. Odmítá představu, podle které by se libertarianismus měl zastavit „na mořském pobřeţí“, tedy ţe by měl být prosazován pouze v rámci hranic jednoho státu - USA. Bailey upozorňuje, ţe Německo či Japonsko jsou dnes svobodnými společnosti jen proto, ţe svobodné instituce jim byly importovány z vnějšku. Zároveň pozitivně hodnotí politiku zadrţování komunismu a Reaganovu doktrínu, které přispěly k pádu Sovětského svazu, ačkoliv přiznává, ţe vedly i k nezamýšleným důsledkům, zejména ve střední Americe a střední Asii. Zároveň, ve světě, který je „napůl svobodný“ se svobodné státy musí bránit před tyrany a teroristy. Existence nesvobodných společností však nevyhnutelně ohroţuje mír společností svobodných. (Bailey 2003).

Bailey však varuje i před příliš rozrostlým vojenským a bezpečnostním aparátem, který jednak spotřebovává zdroje, jednak je sám o sobě rizikem pro svobodu. Navíc u některých policymakerů prý vytváří pokušení budovat impérium, coţ na oplátku vede k tomu, ţe v zemích tímto „budováním“ zasaţených se lidé spíše obracejí

26 k antiliberálním ideologiím. Bailey navrhuje důsledné prosazování volného obchodu ve světě, coţ povede k prosperitě, která dále usnadní šíření liberálních myšlenek. Zároveň navrhuje obnovení Reaganovy doktríny, tedy podporu vytváření a financování opozičních hnutí v tyranských státech tak, aby došlo ke svrţení těchto reţimů. Opoziční hnutí by však neměla být podporována jen ve snaze získat moc, ale měla by také být školena ve vytváření institucí liberální demokracie (ibid.).

Na druhou stranu, v knize Peace, Love, Liberty, další kosmopolitní libertarián Tom Palmer (2014) představuje vizi zahraniční politiky, která je výrazně méně intervencionistická. Podle Plamera vede organizované násilí k tak vysokým ztrátám ţivotů, prosperity a svobody, ţe racionálně lze ozbrojený konflikt ospravedlnit jen velmi zřídka a jen zřídka vede ke spravedlivému výsledku. K ospravedlnění války proto nestačí jen ušlechtilý cíl, ale musí existovat realistický předpoklad dosaţení tohoto cíle za pouţití prostředků, které lze rovněţ morálně ospravedlnit.

Vţdy tedy musí existovat jakási „presumpce míru“, která by měla být tak silná, ţe podle ní nemusí ve všech případech být ospravedlněny jak války preemptivní, tak někdy dokonce ani války obranné, a to zejména tehdy, kdy neexistuje reálná moţnost úspěšné obrany za přijatelnou cenu. V Palmerově koncepci pak vůbec nelze ospravedlnit války vedené pro zachování cti, či kredibility. Volba podpory určité války či naopak odporu k ní by pak měla být binární. V případě, ţe si nejsme jisti, zda je válka ospravedlnitelná, musíme se dle Palmera přiklonit vţdy na stranu míru (ibid. :51).

Zajímavý přístup, který lze řadit do směru kosmopolitního libertarianismu, nabízí český autor Bohumír Ţídek (2013). Ten odmítá zahraniční intervence byť odůvodněné obavami o lidská práva obyvatel vystavených tyranským reţimům. Takový postoj přitom neodůvodňuje principem nadřazenosti státní suverenity, ale naopak tvrdí, ţe příznivci takové intervence nadřazují princip lidských práv nad hodnotu lidských ţivotů „o nichţ nemají sebemenší právo rozhodovat“.

Celkově lze říci, ţe co se týče zahraničněpolitických východisek, neexistuje mezi mainstreamovými libertariány v této oblasti konsensus. Lze však říci, ţe co se týče

27

širší politické debaty, nacházejí se mainstreamoví libertariáni obecně stále v části zdrţenlivější a méně intervencionistické části spektra.

1.3.4 Konzervativně – libertariánský republikanismus Randa Paula , syn Rona Paula, je americký republikánský senátor za stát . Do amerického kongresu byl zvolen v roce 2011 jako kandidát tzv. Tea Party. O Paulovi se v současné době hovoří jako o nejpravděpodobnějším kandidátovi republikánů v prezidentských volbách v roce 2016 (Beinart 2014). TIME Magazine označil Randa Paula v říjnu 2014 za „nejzajímavějšího muţe v politice“ (Gillespe 2011).

Z hlediska politické filosofie nelze Randa Paula označit za libertariána. Paul sám sebe označuje za „libertariánského konzervativce“ (Paul a Hannity 2013) či „ústavního konzervativce“ – který sdílí mnohé z libertariánského politického programu. (Paul 2010).

Do této práce je řazen především proto, ţe v současné době představuje i díky své předpokládané kandidatuře na amerického prezidenta v roce 2016 pravděpodobně nejvlivnější libertarianismu nakloněný pohled na zahraniční politiku a mezinárodní vztahy na světové scéně. Za principy své politiky povaţuje stabilní („tvrdou“) měnu, mírumilovnou zahraniční politiku za současné projekce síly a omezení moci státu (ibid.). V souladu s libertariánskou filosofií Paul vyslovuje svou podporu pro volný trh (deMause 2013), posílení občanských svobod (paul 2010), včetně páv trestanců (Youngman 2013) a volá po zmírnění punitivní role trestněprávního systému. (Knafo 2013). V otázce imigrace však Paul zastává restriktivnější přístup,kdy se například staví proti udělování občanství dětem ilegálních imigrantů (Estep2010).

1.3.4.1 Zahraničněpolitická východiska Ve svém projevu v think-tanku Center for National Interest (který byl zpravodajským serverem Vox označen za „jeden z nejdůleţitějších zahraničněpolitických projevů posledních desetiletí“(Beauchamp 2014) označil Rand Paul svou zahraniční politiku za konzervativní realismus. Za největší hrozbu pro americkou národní bezpečnost povaţuje Paul zadluţenost, která USA navenek značně oslabuje. Zdůrazňuje také roli ekonomiky jako zdroj síly USA a pro její posílení volá po podpoře volného

28 obchodu, například v podobě chystané smlouvy o Transpacifickém partnerství (Paul 2014a).

Rand Paul (2013a)odmítá jak neokonzervatismus, tak izolacionismus. V zahraniční politice volá, s odkazem na George Kennana po „umírněnosti“ a „zdrţenlivosti“. Takovou politiku Paul povaţuje za skutečně konzervativní, neboť je v souladu s respektem k ústavě a fiskální disciplíně. Paul dále zdůrazňuje princip nezasahování do vnitřních záleţitostí cizích států jako součást dlouhodobé tradicie americké diplomacie (ibid.). Zároveň však poţaduje za nutné, aby USA měly nejsilnější armádu na světě (deMause 2013).

Paul prosazuje omezení vojenských pravomocí amerického prezidenta. V souvislosti s intervencí v Libyi například představil v senátu rezoluci, která tvrdí, ţe prezident nemá podle ústavy právo unilaterálně schválit pouţití síly v těch případech, které se netýkají bezprostředního ohroţení státu (Shiner 2011).

V souvislosti s Georgem Kennanem vyzdvihuje jím nastíněnou politiku zadrţování komunismu kterou je podle Paula moţné v současnosti aplikovat na boj s radikálním islamismem. Politiku zadrţování povaţuje Paul za střední cestu mezi appeasementem na straně jedné (který vedl ke druhé světové válce) a příliš agresívní politikou na straně druhé (která by mohla vést k válce třetí světové). Politiku zadrţování Paul v souladu s Kennanem charakterizuje jako aplikaci protitlaku v řadě stále se měnících geografických a politických bodech, odpovídajících manévrům protivníka. Zadrţování nepouţívá pouze diplomatické, ale i vojenské prostředky. Zároveň však upozorňuje, ţe pouţití síly, či hrozba pouţití síly se nesmí nést v duchu zastrašování, vyhroţování, či „mávání obuškem“ Zároveň je třeba jasně demonstrovat převahu síly.

Paul (2013a)dále volá po stahování amerických vojáků ze zahraničí a omezování počtu amerických základen ve světě. Jakékoliv vojenské intervence v zahraničí by pak pokud moţno měly probíhat se souhlasem hostitelské vlády.

Svým pojetím zahraniční politiky je Rand Paul vzdálen jak současnému mainstreamu Republikánské straně – který kritizuje jako příliš intervencionistický, (Beauchamp

29

2014) tak i mnohému ze zahraničněpolitického myšlení amerického libertarianismu – zde je jako příliš intervencionistický naopak často kritizován Rand Paul –viz (Doherty 2014).

Je také nutno říci, ţe zahraničněpolitické myšlení Randa Paula prochází v poslední době určitým vývojem – a to směrem k apelu na větší angaţovanost USA ve světě, coţ zřejmě souvisí s moţnou kandidaturou v prezidentských volbách v roce 2016 (Reinhard 2014).

1.4 Hodnotové ukotvení zkoumaných směrů Je patrné, ţe u paleolibertarianismu existuje poměrně vysoká míra libertariánského populismu podle Zwolinského, či brutalismu podle Tuckera. To je ostatně zastánci jiných škol paleolibertarianismu často vytýkáno. (Horowitz 2011, Vallier 2014). Na opačné straně těchto pomyslných škál stojí BHL, to je patrné zejména vezmeme-li v úvahu, ţe BHL autoři se často z pozic kosmopolitismu, humanitarianismu, či širokého libertarianismu vůči jiným směrům vymezují.

V podobné pozici jako BHL se nachází i libertarianismus mainstreamový- kosmopolitní, i kdyţ zde není toto vymezení tak silné, jako u BHL. To se týká zejména vymezení širokého a úzkého libertarianismu – neboť mnoho mainstreamových libertariánů vychází z myslitelů, jako je Rothbard č i Ayn Randová, tedy zastánců tenkého libertarianismu.

Tak trochu mimo osy se pak nachází Rand Paul, a to proto, ţe nejde o čistého libertariána. Lze ho však řadit někam spíše k pólu humanitarianismu (to je patrné například z argumentů, kterými prosazuje legalizaci drog (Sullum 2014), či reformu trestněprávního systému (PBS 2014). Není mu však cizí libertariánský populismus – například v otázce ilegální imigrace (Paul: Imigration online).

Paleolibertarianismus či konzervativní libertarianismus nelze označit za příklady tenkého libertarianismu, neboť ačkoliv tyto přístupy nesdílí kosmopolitní hodnoty, v obou případech na nějakých kulturních hodnotách stojí, byť hodnotách kulturně konzervativních. Lze však říci, ţe oba mají v kontrastu s mainstreamovým libertarianismem, či BHL, blíţe k populismu i brutalismu.

30

2 Rozbor Ukrajinské krize Rozčlenění autorů podle jednotlivých škol není vţdy jednoduché, uţ jen proto, ţe různé publikační platformy mohou poskytovat (a a často poskytují) prostor i autorům, z jiných názorových škol libertarianismu, nebo i autorům leţící celkově mimo libertarianismus.12 Na stránkách LewRockwell.com spojených s paleolibertarianismem tak můţeme najít i články od Rodericka T. Longa, který také publikuje pro levicově-libertariánský web Center for Stateless Society, či na blogu Bleeding-Heart Libertarians.

Nicméně, lze očekávat, ţe článek na určité politicky silně vyprofilované platformě vyjadřuje názory kompatibilní se směrem, který je této platformě vlastní a skutečnost, ţe jeho autorem je příslušník odlišné školy politického myšlení značí, ţe v dané oblasti existuje mezi školami určitý překryv.

Je také mnoho zajímavých libertariánských autorů, kteří překračují hranice zkoumaných skupin. Například Roberta Higgse a jeho díla nelze pro náš výzkum snadno kategorizovat, proto bohuţel není moţné se jím v této práci zabývat, ačkoliv má Higgs podnětné a hodnotné názory pro diskurz uvnitř libertarianismu.

2.1 Kosmopolitní libertarianismus

2.1.1 Shrnutí postojů

2.1.1.1 Legitimita jednání a vina Doug Bandow (2014a) označuje krizi na Ukrajině za zločin Moskvy. Dalibor Roháč (2014) hovoří o „zlověstném vměšování se“ ze strany Ruska do vnitřních záleţitostí Ukrajiny. Corry Massimino (2014) naopak odsuzuje „protiteroristickou operaci“ Ukrajinské vlády proti proruským separatistům. Vyjadřuje nedůvěru také k angaţovanosti NATO v konfliktu, vzhledem ke „track record“ USA v mezinárodní politice. Staví se i proti sankcím. Nicméně, Putin je pro něj „tyranský vládce“ jehoţ reţim je zodpovědný za „bezpočet“ případů porušení lidských práv. Mnohá porušení lidských práv se dle něj ale dopouští i NATO (autor jej označuje za „násilné a

12 Na webu Lewrockwell.com dříve například publikovala krajně levicová aktivistka Cindy Sheean (LewRockwell.com: Cindy Sheean) 31 nechutné těleso“.) Massimino odmítá jakoukoliv intervenci NATO – ta by vedla jen k eskalaci a zvýšení napětí mezi Západem a Ruskem. Rovněţ by se osud Ukrajiny ocitl v rukou „zkorumpovaných a chamtivých politiků, kterým na osudu Ukrajiny nezáleţí.“ Krize podle něj nemůţe být vyřešena pomocí jakéhokoliv vnějšího zásahu, ale řešení musí vzejít zevnitř Ukrajiny – zásahy NATO většinou prý nadělají více škody, neţ uţitku. Neintervence je tak pro Massimina jedinou realistickou variantou zahraniční politiky vůči dění na Ukrajině.

Pro Cathy Reisenwitz (2014) je Putin zodpovědný za “ilegální a vraţedné činy” svého reţimu. Jakákoliv zodpovědnost Západu je pak důsledkem předchozí přímé intervence a slouţí jako lekce “pošetilosti zahraničního intervencionismu“, nikoliv jako lekce k opakování.

Sheldon Richman (2014) se odvolává na článek neorealisty Johna Mearsheimera.(2014) Podle něj nesou USA a jejich evropští spojenci většinu odpovědnosti za ukrajinskou krizi – jejíţ příčinou je rozšiřování NATO na východ a snaha vymanit Ukrajinu z Ruské orbity a integrovat ji do struktur západu. Richman kritizuje zahraniční politiku USA ve věci rozšiřování NATO jiţ v době Billa Clintona. Dále kritizuje americké neokonzervativce a organizaci National Endowment for , která dle Richmana získává mnoho peněz daňových poplatníků, aby mohla zasahovat do voleb v jiných zemích. Rovněţ připomíná, ţe Ukrajina jiţ třikrát v minulosti slouţila jako „invazní trasa“ do Ruska. Západ si rovněţ měl vzít ponaučení z Putinovy krátké války s Gruzií. Svrţení „demokraticky zvoleného“ Janukovyče pak Richman označuje za „puč“.

2.1.1.2 Doporučené jednání Doug Bandow (2014a) z CATO institute vidí v krizi připomínku toho, jak chybnou strategií je pokračování rozšiřování NATO na východ. Snahy o přijetí Ukrajiny, či Gruzie do NATO vyjádřené např. „vţdy bojovným“ Johnem McCainem, povaţuje za „pozoruhodně pomýlené“. Takové rozšiřování podle něj USA z bezpečnostního hlediska nic nepřináší, naopak, činí jej méně bezpečné tím, ţe zvyšuje pravděpodobnost konfrontace s Ruskem.

32

Bandow (2014b) kritizuje „americké jestřáby“ “rozdmýchávající válečnou mašinérii“, zatímco za lepší odpověď povaţuje „víceméně nedělat nic.“ Na rozdíl od studené války také podle něj současné Rusko nepředstavuje hrozbu pro USA, ty proto nemají ţádný důvod Rusko ve věci Ukrajiny nijak konfrontovat. Argumentuje, ţe Ukrajinci si samozřejmě „zaslouţí naše sympatie“, nicméně mezinárodní kampaň proti Moskvě vedená Spojenými státy znemoţní spolupráci s Ruskem v oblastech, které jsou pro USA z bezpečnostního hlediska podstatnější (Irán, Severní Korea, Sýrie, Afghánistán). Ve věci Ukrajiny by pak vedení na místo USA měla převzít Evropa.

Bandow (2014a) dále tvrdí, ţe po konci studené války ztratilo NATO opodstatnění – ochrana střední a východní Evropy by měla náleţet EU, protoţe USA jiţ nejsou potřeba k ochraně míru v Evropě – naopak, rozšiřování NATO na východ je pro Bandowa „odhozením plodů vítězství ve studené válce“. NATO se tak pro Bandowa stalo „milodarem pro rozmazlené, bohaté země“, které „místo aby Americe pomáhaly budovat globální bezpečnost, jsou jí naopak dotovány.“ – Přitom bezpečnostní garance Estonsku, i Lotyšsku nečiní USA nijak bezpečnějšími, naopak, přinášejí pouze rizika konfliktu s Ruskem. Potenciální členství zemí, jako je Černá hora, či Bosna a Hercegovina v NATO, pokládá Bandow za projev „strategického šílenství“ ve Washingtonu.

Pro Emmu Ashford (2014) je výsledek Ukrajinské krize pravděpodobně nejlepší moţný, v jaký mohlo Rusko doufat – Ukrajině totiţ brání v členství v NATO a EU. Ashford volá na Ukrajině po diplomatickém řešení – jedině to můţe zabránit zamrznutí konfliktu.

William Watson (2014) radí americkým policymakerům zaujmout vůči Ukrajině politiku tzv. antisankcí. Těmi je myšleno navázání uţších obchodních vazeb mezi USA a Ukrajinou, například ve formě zrušení cel pro Ukrajinské zboţí, či povolení vývozu energetických surovin na Ukrajinu z USA. Tradiční sankce podle něj mají dispriporciálně negativní dopad na civilní obyvatelstvo a nejsou příliš efektivní pro dosaţení zamýšleného cíle.

33

Dalibor Roháč (2014) radil v únoru evropským vůdcům artikulaci dlouhodobého plánu pro Ukrajinu, který by měl vyústit v členství v EU a zároveň poskytnout Ukrajincům dostatečné výhody – de facto učinit odstraněním překáţek pro obchod a migraci z Ukrajiny jiţ „nyní“ součást Evropského společného trhu. Tak podle něj bylo moţné zabránit tomu, aby Ukrajina zůstala ruským satelitem.

Eglė Markevičiūtė (2014) navrhuje několik kroků, kterými můţe Západ na kroky Moskvy v Ukrajinské krizi reagovat. Za prvé jde o otevření hranic pro pohyb osob, coţ by mělo pomoci vyvést ruské obyvatelstvo z izolace (a tím poškodit Putina, neboť izolovanost má přispívat ke snadné ovladatelnosti obyvatelstva) a přispět k tomu, ţe Rusko jednou příjme názory kompatibilní s „lidskými právy, svobodou jednotlivce, omezením moci státu a neagresí.“ Dále navrhuje vojenská opatření ve formě posílení přítomnosti jednotek NATO v Pobaltí a Černém moři a omezené nasazení vojenských jednotek na Ukrajině, které by mohlo přispět k zajištění bezpečnosti na Ukrajině, ale nebylo by tak silné aby vyprovokovalo Rusko k silnější reakci. Autorka nicméně varuje před ekonomickými sankcemi, které by jednak disproporcionálně zasáhly ruské obyvatelstvo, více neţ jeho vládce, jednak, aby dokázaly Rusko skutečně účinně zasáhnout, musely by být natolik rozsáhlé, ţe by poškodily členské státy EU. Navíc rozsáhlé ekonomické sankce by mohly vést k vyvolání „hospodářské války“ mezi EU a Ruskem, coţ je podle autorky jistě lepší stav neţ válka skutečná, nicméně při skutečnosti, kdy mnoho zemí EU je existenčně závislých na Ruských energetických surovinách, by mohla mít pro Evropu katastrofální následky.

S názorem Markevičiūtė naopak nesouhlasí Cathy Reisenwitz (2014) – a místo vojenského řešení doporučuje nonintervencionismus, neboť jakékoliv vojenské řešení ústící v iniciaci násilí, můţe mít absolutně nepředpokladatelné důsledky. Reisenwitz nepovaţuje NATO za prospěšnou organizaci - v Jugoslávii podle ní zabilo více neţ 2 000 civilistů a v zabíjení civilistů pokračovalo i v roce 2011 v Libyi.

Proti sankcím se staví ruská opoziční politička Vera Kichanova (2014), podle které by sankce mohly přispět k vyvolání nové studené války, coţ je scénář, ze kterého můţe podle ní profitovat pouze Putin – zatímco jejich náklady zaplatí ruští

34 daňoví poplatníci. Z hospodářských těţkostí pak budou obviňováni odpůrci reţimu a „zahraniční agenti“, coţ Putinovi usnadní marginalizaci domácí opozice.

2.1.2 Členská a predikátová analýza Článek Davida Bandowa (2014a) působí jako návod pro americkou zahraniční politiku jak ve vztahu k Rusku, tak ve vztahu k Evropským státům. Je tedy zřejmé, ţe pojmem „my“ jsou zde myšleny USA, zatímco například NATO je vnímáno jako jakýsi produkt „naší“ činnosti, či spolupráce s dalšími státy. Je zjevné, ţe do „my“ nepatří jiné státy NATO, jako například Lotyšsko či Estonsko. V textu je aktivním aktérem (subjektem) Rusko, které podporuje separatisty a destabilizuje Ukrajinu. NATO je naopak pasivní a zůstává rozděleno. Evropané se zdráhají konfrontovat Rusko, USA jsou aktivním aktérem, který se chopil vedení. Dalším aktérem jsou tvůrci zahraniční politiky USA, jako například „vždy bojovný John McCain“, usilující o rozšíření NATO. V dalším textu Badnow (2014b) hovoří o „jestřábech“ rozdmýchávajících válečnou mašinérii, mezi nimi opět jmenuje Johna McCaina. Vera Kichanova (2014) zdůrazňuje nutnost rozlišovat mezi Putinem a Ruskem a potřebu vyvarovat se generalizacím, ţe Rusové jako celek jeho zahraniční politiku podporují. Kichanova hovoří o nezamýšlených důsledcích jednání – ve věci sankcí jsou aktivními aktéry USA a EU, které ruské vládě pomáhají odříznout ruské obyvatelstvo od okolního světa.

V textu Coryho Massimina (2014) je Ukrajina pasivním objektem, který trpí občanskou válkou, dějí se zde porušování lidských práv. Je rovněţ objetí svých vlastních zkorumpovaných a chamtivých politiků. Dalším pasivním objektem jsou proruští aktivisté, kteří jsou cílem protiteroristické operace Ukrajinské armády. Aktivním aktérem je Západ, který zavádí sankce, naléhá na Rusko a hrozí vojenskou intervencí, která by ale eskalovala situaci. Rusko je v Massiminiho textu víceméně objektem, od kterého se očekává určitá reakce na chování – jak docílit toho, aby se Rusko stáhlo a nebylo vyprovokováno.

Pro Eglė Markevičiūtė (2014) Vladimir Putin představuje hrozbu. Autorka hovoří o svobodomyslných Evropanech, kteří by měli přijmout ideu otevřených

35 hranic. Autorka apeluje na aktivitu Západu, který musí konfrontovat Putina vojensky. Nečinnost Západu pak jen povzbudí Putina v jeho testování limitů tolerance mezinárodní komunity. Opět tedy vidíme vnímání Ruska/Vladimira Putina jako aktéra, na kterého je třeba psychologicky působit, aby se změnilo jeho jednání- které není hrozbou jen pro Ukrajinu, ale pro širší mezinárodní společenství.

Cathy Reisenwitz (2014) toto pojetí odmítá, neboť podle ní závisí na předpokladu, ţe Západ je za činy Ruska svou neaktivitou zodpovědný.

Podle Sheldona Richmana (2014) je to Rusko, které bylo vyprovokováno – je tedy pasívním objektem, vůči němuţ nějakým způsobem NATO aktivně jednalo – a Rusko musí tedy začít samo jednat ve vlastním zájmu.

William Watson (2014) hovoří o nevinných, které poškodí protiruské sankce. Spojené státy by měly podle něj přijmout opatření, která sníží závislost Ukrajiny na Rusku. Jako aktivní subjekt tedy Watson vymezuje USA, jeho kroky mohou nějak ovlivnit objekty, konkrétně nevinné v Rusku a Ukrajinu. Cílem je pak proměna stavu objektu Ukrajiny – jeho závislosti na Rusku.

Podle Dalibora Roháče (2014) musí Evropští vůdci nabídnout Ukrajině jasnou alternativu, aby nebyla satelitem Kremlu. Subjektem je tak zde Evropa, jejíţ zodpovědností je vytvořit podmínky pro objekt – Ukrajinu, který podle podoby těchto podmínek bude jednat.

Z členské a predikátové analýzy vyplývá, ţe nejdůleţitějším prvkem zmiňovaným mezi kosmopolitními libertariány je budoucnost Ukrajiny – ideálně jako země se vztahy k Západu, která svobodně rozhoduje o svém osudu. Zároveň je třeba vyhnout se eskalaci sporů mezi Východem a Západem – k tomu jsou navrhována různá řešení, na skutečně nejširší škále – od vojenských opatření aţ po neintervenci, neboť ta by věci mohla pouze zhoršit. Jakkoliv tedy cíl (svobodná Ukrajina) je víceméně v tomto diskursu zřejmý, metody jak ho dosáhnout a vůbec důvěra v moţné zvolené prostředky se velmi liší.

36

2.1.3 Důležité prvky argumentace

Nejčastěji zmiňovaným cílem, kterého je třeba se snaţit dosáhnout, je v textech kosmopolitních libertariánů, stav, kdy Ukrajina (Ukrajinci) sami rozhodují o svém osudu – toho má být dosaţeno tehdy pokud Rusko/Vladimir Putin přestane zasahovat do vnitřních záleţitostí Ukrajiny – přičemţ chování Ruska je povaţováno za zločinné.

Tohoto cíle se má dosáhnout pomocí určité politiky Západu (USA) vůči Ukrajině a (hlavně) Rusku, přičemţ tato politika můţe nabývat různých podob – je zmiňována široká škála prostředků, od neintervence, aţ po vojenská opatření. Obvyklá je nedůvěra v sankce, je zmiňováno otevření se Ukrajině, ale i Rusku. Je však zdůrazňována potřeba vyvarovat se nezamýšleným důsledkům jednání, zejména v podobě eskalace konfliktu, ale například co se týče i posílení role Vladimira Putina v Rusku. Dalším prosazovaným cílem je stav, kdy jsou dodrţována pravidla v mezinárodní komunitě.

V textech kosmopolitních libertariánů je obvykle moţné odlišit následující aktéry: 1) Rusko, potaţmo Vladimir Putin, jejichţ role je povaţována za veskrze negativní. V některých textech je ruské obyvatelstvo vnímané jako oběť politiky sátu. 2) Ukrajina a Ukrajinské obyvatelstvo jako oběť okolností, ale v některých textech se vyskytuje také kritika jednání Ukrajinské vlády. Zároveň je ale Ukrajina i subjektem, usilujícím o vlastní nezávislost. 3) Západ (ve smyslu USA, EU a NATO), na který existuje smíšený pohled – v některých textech vnímán jako jediný aktér, který můţe vyvolat pozitivní korky potřebné ke změně správným směrem, v jiných textech existuje velmi negativní pohled na západní instituce, zejména NATO.

Mnohé zkoumané texty jsou také koncipovány jako návod pro jednání„západních aktérů“ (USA, EU, NATO). Naopak texty koncipované jako doporučení Ruské či Ukrajinské vládě nevidíme. Vyskytuje se však místy i kritika některých západních policymakerů (a zejména Johna McCaina), jako příliš bojechtivých. 37

2.2 Paleolibertarianismus

2.2.1 Shrnutí postojů

2.2.1.1 Legitimita jednání a vina Ron Paul (2014a) vidí jako příčinou krize rozdíly mezi západní a východní Ukrajinou, kdy západ usiluje o bliţší spolupráci s EU, zatímco východ má blízké historické vazby s Ruskem. Ke krizi podle něj výrazně přispělo vměšování se amerických „intervencionistů“ do vnitřních záleţitostí Ukrajiny (např. v podobě podpory oranţové revoluce). Ron Paul (2014b) kritizuje v této krizi jednání Západu a mnohem raději by upřednostňoval politiku nevměšování. Zároveň odmítá intervenci ze strany Ruska. Kritizováno je však i jednání Ukrajinské vlády, a její vedení válečných operací na východě Ukrajiny. Za jedinou více-či méně legitimní skupinu v konfliktu jsou tak povaţováni proruští separatisté, kteří jsou vnímáni jako hnutí odporu místního obyvatelstva na východní Ukrajině, vůči vládě, kterou povaţují za nelegitimní.

Jednání Ruska (potaţmo Vladimira Putina, jakkoliv kritizované), je povaţováno za racionální a v souladu s ruskými zájmy. Jsou odmítány hypotézy, ţe Rusko se snaţí Ukrajinu zcela ovládnout, či ţe se snaţí obnovit Ruské impérium. Naopak, je to západ, který jedná iracionálně. Pat Buchannan (2014a) například kritizuje východní rozšiřování NATO, které Rusko můţe oprávněně vnímat jako hrozbu. Pokládá si například řečnickou otázku: „Jaké výhody jsme získali přijetím Estonska a Lotyšska do NATO, že by ospravedlnili ztrátu Ruska jako přítele a partnera? Přišli jsme o Rusko, ale jako spojence jsme získali Rumunsko? Kdo je tu iracionální? A dále:“ Coţpak jsme jako Američané, se svou Monroeovou doktrínou, v níž jsme Evropským říším nakázali, aby zůstali na své straně Atlantiku, nemohli pochopit, jak může ruský nacionalista Putin reagovat, na přítomnost sil USA na Baltu?

Eric Margolis (2014a) povaţuje za pokrytecké, kritizuje-li Západ Rusko za vyuţívání mezinárodního obchodu a ropy k udrţení Ukrajiny ve své sféře vlivu a sám činí na Ukrajině podobné kroky.

38

Jonathan Goodwin (2014a) sdílí názor zahraničněpolitického neorealisty Johna Mearsheimera(2014), podle kterého značná část viny za Ukrajinskou krizi leţí na bedrech USA a jejích Evropských spojenců. Goodwin píše o ústupu od realpolitiky a příklonu ke snaze o hegemonii ze strany USA.

Majdan a jeho důsledky Dave Lindorff (2014) označuje slovem „puč“, Pat Buchannan (2014b) pak má výhrady proti odstranění demokraticky zvoleného vůdce pouličním davem. Rovněţ připodobňuje odstranění Viktora Janukovyče k puči proti Mohammedu Morsímu, který v roce 2013 podnikla armáda v Egyptě. Odmítá tvrzení, ţe by Yanukovyč byl „bezohledný tyran“.

Thomas DiLorenzo (2014) v článku Did Putin „Take― Crimea? legitimizuje vojenskou akci Ruska na Krymu krymským referendem a jeho oficiálními výsledky s 95 % souhlasem pro připojení k Rusku. Pro paleolibertariány je typická náklonnost k secesionismu, coţ platí i pro DiLorenza (2012). V těchto konotacích vnímá i Americkou občanskou válku, kdy zdůrazňuje a právo jiţanských států vystoupit z Unie a bránit se „agresi severu“ (DiLorenzo 2000). Krymskou situaci tak vnímá především nikoliv v prvé řadě jako právo Ruska zabrat Ukrajinský Krym, ale jako právo obyvatel Krymu odpojit se od Ukrajiny.

DiLorenzův postoj není mezi paleolibertariány zdaleka ojedinělý, podobně situaci vnímá například i Jeremy Hammond (2014) z institutu Rona Paula (Ron Paul Institute for Peace and Prosperity). Ten vnímá krymské referendum jako vyjádření práva na sebeurčení tamního obyvatelstva. Pro legitimitu referenda pak dle něj není potřeba souhlas většinového obyvatelstva, ale právě jen menšiny, které se referendum bezprostředně týká a která rozhoduje o svém sebeurčení. Za legitimní povaţuje krymské referendum i Michael Rozeff (2014b). Podobně se vyjádřil i Ron Paul. Za zmínku přitom stojí, ţe ačkoliv Paul nemá výhrady k průběhu referenda na Krymu, v případě referenda o nezávislost Skotska vyslovil určité pochybnosti (Paul 2014c).

Dave Lindorff (2014) povaţuje východní Ukrajinu za historickou součást Ruska obývanou etnickými Rusy, vzestup proruského separatismu pak podle něj pramení z protiruských represí, kterých se tamní obyvatelstvo obávalo po „kyjevském

39 puči“ – jehoţ součástí byli i „fašističtí zločinci“, který odstranil Viktora Janukovyče. Legitimita odtrţení Luhansku, Donětsku i Krymu pak podle něj vychází z vůle zdejšího obyvatelstva – vyjádřené v referendech o odtrţení od Ukrajiny.

Za viníka ozbrojeného konfliktu povaţuje Ukrajinskou vládu, která prý vojenské operace na východní Ukrajině zahájila pod silným nátlakem USA a CIA. Vojenské zapojení Ruska do konfliktu pak podle něj bylo vyvoláno bezohledným bombardováním východoukrajinských měst pod kontrolou separatistů Ukrajinskými silami. Následný „vojenský kolaps Ukrajinské armády“ pak vnímá jako ukázku selhání americké intervencionistické zahraniční politiky.

2.2.1.2 Doporučené jednání Podle Rona Paula (2014a) by budoucnost Ukrajiny měla být ponechána v rukou Ukrajinců – coţ by dle něj uvítali jak Ukrajinci, tak obyvatelé USA. William Pfaff (2014) pak jde ještě dál a USA označuje za samotného viníka Ukrajinské krize. Změnu vlády v Kyjevě vnímá jako státní převrat připravený Washingtonem a EU a hovoří o démonizaci Vladimira Putina ze strany Washingtonu, která dle něj jen přilévá olej do ohně.

Ron Paul (2014d) se dále staví proti americkým sankcím proti Rusku, zvláště kritizuje jejich zdůvodnění jako odplatu za sestřelení malajského letu MH-117. Podle Paula by oficiální zdůvodnění Washingtonu, ţe, Rusko je za útok zodpovědné, jelikoţ „podporou separatistů vytvořilo podmínky pro sestřelení letounu.“ Šlo snadno vztáhnout např. na konflikt v Sýrii a úmrtí civilistů v důsledku americké podpory rebelů. Dále se vyslovuje v tom smyslu, ţe sankce (které poškodí jak Rusko, tak USA), lze povaţovat za válečný akt.13 Ptá se, proč je pro Washington Ukrajina důleţitá natolik, ţe je kvůli ní ochoten riskovat válku s Ruskem a odepřít Ukrajincům na Krymu právo na sebeurčení. Paul však zároveň odmítá i Ruské vměšování do vnitřních záleţitostí Ukrajiny.

Co se týče hospodářských sankcí vůči Rusku, ty jsou povaţovány za neúčinné. Například Frank Shostak (2014) připouští, ţe Ruská ekonomika po

13 Zde si zřejmě Ron Paul plete hospodářské sankce s námořní blokádou, kterou, na rozdíl od sankcí, lze skutečně povařovat za válečný akt. 40 zavedení sankcí oslabovala, ovšem tvrdí, ţe toto oslabení není důsledkem sankcí – jelikoţ ho bylo moţné pozorovat jiţ v době sankcím předcházející. Rovněţ uvádí, ţe sankce, které by Rusko skutečně mohly výrazně ekonomicky poškodit, by přinesly značné škody i EU a takové sankce proto povaţuje za příliš nákladné na to, aby je EU byla ochotna zavést.

Ron Paul se vyjádřil v tom smyslu, ţe ačkoliv by do vnitřních záleţitostí Ukrajiny (a Krymu) neměly zvenčí zasahovat ţádné státy, Rusko má přeci jen vyšší legitimitu zde zasahovat, neţ mají USA. Co se týče ideálního státoprávního uspořádání Ukrajiny, Paul hovoří o volné federaci s relativně nezávislými částmi: Východem, Západem a Krymem (Lewis 2014).

Pat Buchannan (2014b) varuje před zasahováním do vnitřních záleţitostí Ukrajiny ze strany USA a snahami o rozšiřování NATO na východ, které působí více škody, neţ uţitku, a USA nemohou angaţovaností na Ukrajině nic získat - jen riskovat potenciálně devastující válku s Ruskem – pro které má dění na Ukrajině mnohem důleţitější význam, takţe je ochotno zde více riskovat.

Eric Margolis (2014a) vidí krizi na Ukrajině jako velmi důleţitou, něco co rozhodne o „osudu 46 milionů Ukrajinců, budoucnosti Ruska a stabilitě východní Evropy.“ Kroky USA a EU pak podle něj jen přilévají olej do ohně. Zároveň ale kritizuje i činnost ruských tajných sluţeb během Majdanu a násilí páchané proti příslušníkům opozice. Řešením by pak podle jeho názoru bylo rozdělení Ukrajiny – pokud se Ukrajincům nepodaří najít rozumný kompromis mezí západní Ukrajinou orientovanou na EU a průmyslovým východem ekonomicky orientovaným na Rusko.. V opačném případě se obává moţnosti vojenské konfrontace NATO a Ruska.

Michael Rozeff (2014b) označuje protiruské sankce za šílené (crazy) a vyjmenovává důvody proti jejich nepřijetí. Mezi nimi například i skutečnost, ţe Ukrajina má pro Rusko větší význam neţ pro Západ, a jakékoliv těţkosti vyplývající z omezení vzájemného obchodu tak bude Rusko snášet spíše, neţ západ. Zároveň se nedomnívá, ţe by sankce mohly vést ke změně rozhodování v Moskvě, mohou ale přispět k eskalaci a neexistuje ţádný „exit plán“, čeho by pomocí nich mělo být

41 dosaţeno. Dále uvádí, ţe sankce obecně jen zřídkakdy vedou ke kýţenému efektu – spíše přimějí druhou stranu se ještě více zatvrdit ve svých postojích.

2.2.2 Členská a predikátová analýza Pat Buchannan (2013) si v článku Is Putin One of US? Klade, jak uţ z názvu vyplývá, otázku, zda lze Putina povaţovat v “kulturní válce za budoucnost lidstva‖ za “jednoho z nás”, tedy člověka s paleokonzervativním cítěním.

Buchannan se vrací ke slavnému Reaganově projevu o sovětské “říši zla”, a tvrdí, ţe v současnosti by tato nálepka měla patřit spíše “Americe Barracka Obamy”. Důvodem je podle něj neschopnost západu rozlišovat mezi dobrem a zlem a stavění těchto dvou principů na stejnou morální úroveň (Buchannan zde uvádí příklad stejnopohlavních manţelství). Hovoří o destrukci tradičních hodnot, a to nikoliv demokratickou cestou, ale „shora“, pomocí exekutivních a soudních rozhodnutí, dekristianizaci Ameriky, atd.

V otázce stejnopohlavních manţelství také prý Putin hovoří za většinu lidstva, neboť tento druh sňatků je povolen jen ve zlomku zemí světa. Podle Buchannana je nynější paradigma „Západ vs. Východ“ zastaralé, a hlavní konflikt bude probíhat horizontálně ve všech společnostech, mezi konzervativci a tradicionalisty na straně jedné, a „militantním sekularismem a multikulturní, transnacionální elitou“ na straně druhé. Vztah „my vs. oni― tedy v Buchannanově práci definován velmi výrazně odlišně oproti textům z jiných zkoumaných škol. V Buchannanově pojetí je my definováno jako americké konzervativní obyvatelstvo, pojmem oni jsou pak myšleny antikonzervativní americké elity, které drţí stání i kulturní moc.

Spor mezi Ruskem a Západem pak vidí jako spor mezi ruským tradicionalismem, konzervatismem a nacionalismem na straně jedné, a „kulturním a ideologickým imperialismem“ Západu na straně druhé.

Ryan McMaken (2014) vidí postoj Rona Paula ke krymské krizi jako pokračování protiválečné tradice vycházející z klasického liberalismu a pokračující do soudobého libertarianismu. Součástí této tradice jsou pro něj například, H. L.

42

Mencken, či William Graham Sumner a americká Anti-Imerialist League.14 Upozorňuje rovněţ na paralely mezi Krymskou válkou z poloviny 19. století a krizí na Krymu z roku 2014, respektive tehdejším protiválečným postojem britského liberálního politika Richarda Cobdena a současnými názory Rona Paula.

Jejich postoje vnímá McMaken jako velmi podobné a principiálně protiválečné, přičemţ odmítá nálepky jako „protiamerický“, či „proruský“. Povaţuje je za nelegitimní, podobně jako bylo dle něj nelegitimní označování odpůrců americké invaze v Iráku v toce 2003 za podporovatele Saddáma Husajna.

Pro Buchannana (2014a) Spojené státy oklamaly Rusko svým slibem nerozšiřovat NATO na východ. Vůlí neokonzervativců je pak zahrnout všech 15 republik SSSR do NATO, aliance, vytvořené za účelem zadržování Ruska. Na to Putin reaguje zcela racionálně, tím, ţe obsadil Krym bez jedinného výstřelu.

Události Majdanu jsou v hodnocení Erica Margolise (2014) popisovány jako násilí, které propuklo na Ukrajině. Janukovyčova vláda na demonstrace v Kyjevě a Lvově reagovala brutální politickou represí. Západní rozvědky pak na Ukrajině vyvolávaly nepokoje, stejně jako ruská rozvědka, která toto činila diskrétnějí. Spojené státy Margolis vnímá jako aktivního aktéra, který vytváří tlak na Putina, který je nucen reagovat.

Thomas DiLorenzo (2014) povaţuje tvrzení, ţe Putin obsadil Krym za lež neokonzervativců.

Dle Micahela Rozeffa (2014b) EU, USA a Kanada pomocí sankcí tlačí na Rusko kvůli Ukrajině. Jejich cílem je konfrontovat Rusko a démonizovat Putina. Ukrajina je pak povaţována za pasívního aktéra, kterému sankce nemohou pomci.

Za aktivního aktéra je Ukrajinská vláda povaţována jen v textu Davea Lindorffa (2014), kdy pod tlakem USA zahájila krvavou vojenskou kampaň proti povstalcům – ve které jsou ukrajinští civilisté zabíjeni bombardováním ukrajinského letectva a

14 Anti Imerialist League vznikla na odpor k Americko-Španělské válce a obsazení Filipín (Richman 2007). 43 ozbrojenými fašistickými zločinci. Jako obránci jsou pak vykreslováni rebelové, kteří jsou v zoufalé situaci. Těm proto přichází na pomoc Rusko.

V souvislosti s Majdanem psal Ron Paul (2014b) o amerických intervencionistech (mezi nimi John McCain), kteří se dlouhodobě pletou do vnitřních záleţitostí Ukrajiny, a chtějí rozhodovat, kdo bude sedět v ukrajinské vládě. Zatímco samotných Ukrajinců se nikdo neptá. Stejně tak, obyčejní Američané nechtějí mít s krizí nic společného a jsou proti postoji své vlády v tomto případě. Z predikátové analýzy tedy můţeme vyvozovat pohled na americkou vládu jakoţto aktivní subjekt, který se plete do ţivota Ukrajinců (objektu), zatímco obyčejní Američané s tímto nechtějí mít nic společného.

Počátek bojů mezi proruskými separatisty a ukrajinskou vládou popisuje Ron Paul následovně: ukrajinská armáda spustila palbu proti vlastním občanům – kteří mají blízko k Rusku. Separatisté jsou tedy popisováni jako oběti vládního násilí. Vláda Spojených států v tomto případě za násilí odsoudila oběti, kterými jsou proruští separatisté. Dříve Spojené státy podporovaly snahy svrhnout ukrajinskou vládu. USA jsou dále vnímány jako někdo, kdo se plete do vnitřních záleţitostí Ukrajiny, protoţe nenechají Ukrajinu na pokoji. Ron Paul také varuje před rizikem jaderné války s Ruskem.

2.2.3 Důležité prvky argumentace Mezi paleolibertariány lze často pozorovat nesouhlas s průběhem a výsledky Ukrajinského Majdanu, který je označován za puč, či nelegitimní převzetí moci.

Jediným z aktérů konfliktu, kterému je přisuzována nějaká pozitivní role, jsou proruští separatisté, vnímáni jako defenzivní reakce na utlačovatelské kroky nové ukrajinské vlády. Krymské referendum je ve většině textů, které se o něm zmiňují, povaţováno za vyjádření práva na sebeurčení obyvatel Krymu. Referendum je také vnímáno primárně jako prvek secese od Ukrajiny, uţ tolik ne jako akt připojení území k Rusku.

Jednání Vladimira Putina, jakkoliv v některých textech odsuzováno, je povaţováno za zcela racionální, v souladu s bezpečnostními zájmy Ruska. Je často povaţováno za pouhou reakci na rozšiřování NATO a politiku Západu. Pokud je odsuzováno, je

44 povaţováno za zasahování do vnitřních záleţitostí Ukrajiny a hodnoceno víceméně podobně negativně, jako morální ekvivalent aktivit USA a EU (potaţmo NATO) vůči Ukrajině.

Obecně negativní je pohled na protiruské sankce a další opatření, kdy autoři varují zejména před moţnou eskalací, která by mohla vyústit aţ ve válečný konflikt. Obecně je moţnost vypuknutí válečného konfliktu mezi paleolibertariány povaţována za pravděpodobnější, neţ je tomu u jiných skupin.

Jako zahraničně-politickou reakci ke krizi na Ukrajině paleolibertariáni radí politiku neintervence, coţ je ostatně pro tuto školu typické i v jiných konfliktech. Moţnost rozdělení Ukrajiny vidí jako krok, který by pomohl dosaţení míru

2.3 Konzervativně – libertariánský republikanismus Randa Paula

2.3.1.1 Legitimita jednání a vina

V textu pro časopis TIME Rand Paul (2014c)prohlásil, ţe USA by měly být jako „globální vůdce“ nejsilnějším odpůrcem „poslední ruské agrese“. Putin měl být „potrestán za porušení Budapešťského memoranda“. A Rusko se musí poučit, ţe USA jej izolují, pokud se bude chovat jako „darebácký stát.“ „Putinovu invazi“ pak povaţuje za „velké porušení národní suverenity Ukrajiny a „uráţku mezinárodní komunity. Rusko se podle Paula chová agresívně. Okupaci ze strany Ruska označil za „nepřijatelnou“ a hovořil o potřebě izolovat ruského prezidenta za jeho činy. Povinností USA, jakoţto globálního vůdce, je pak chování Ruska jasně odsoudit.

2.3.1.2 Doporučené jednání Přístup Randa Paula k Ukrajinské krizi prošel od jejího počátku určitým vývojem, který. V únoru 2014 Paul varoval před studenoválečnou mentalitou a tendencemi Rusko provokovat – to totiţ zůstává geopolitickou a vojenskou mocností a nepřátelská rétorik vůči němu má své důsledky. Vztah mezi USA a Ruskem by pak měl být zaloţen na vzájemném respektu, jakkoliv můţe být občas soupeřivý. S Ruskem by měly mít USA obchodní vztahy a kritizovat jej, pokud bude porušovat 45 lidská práva. Za pozitivní pak vnímá odklon od vypjatosti a nejistoty vztahů v době studené války, která nesla hrozbu války jaderné. Varuje proto před příliš nepřátelskou rétorikou (Costa 2014). Po obsazení Krymu Ruskem Rand Paul (2014b) vydal prohlášení, ve kterém doporučil, aby USA poţadovaly po Rusku dodrţování Budapešťského memoranda a respektování nezávislosti a suverenity Ukrajiny v existujících hranicích. Ruskou intervenci pak v tomto prohlášení povaţoval za nebezpečnou jak pro Ukrajinu a Rusko, tak pro zbytek světa. V textu pro časopis TIME se Rand Paul(2014c) vrátil ke svému dřívějšímu prohlášení, ve kterém volal po neprovokování Ruska. K tomu však dodal, ţe „ani Rusko by nemělo provokovat nás, nebo své sousedy“. Za hlavní problém pak v textu povaţuje, ţe „Ruský prezident se v současnosti nebojí amerického prezidenta. Paul dále volá po zavedení ekonomických sankcí vůči Rusku a zavedení zákazů cestování. Vůdčí role v této oblasti by však měla vzejít od evropských spojenců USA. Dále volá po vývozu amerického zemního plynu do Evropy, aby se stala méně závislou na jeho dovozu z Ruska. Cílem má být ekonomická izolace, která by Rusko donutila stáhnout své jednotky z Krymu a přimět Putina respektovat mezinárodní standarty. Paul však zároveň odmítá poskytování půjček a pomoci Ukrajině, neboť ty by mohli slouţit jako odměna pro Rusko, vůči níţ má Ukrajina své dluhy. Paul rovněţ volá po obnovení plánu protiraketového deštníku v České republice a v Polsku. Zároveň vyjádřil podporu „Ukrajinskému lidu“ v boji za svobodu a proti „podmanění“ (subjugation).

V další stati15 Rand Paul (2014d) evokuje Ronalda Reagana, ačkoliv ten je libertariány často kritizován (Healey 2011, Richman 1988) včetně oblasti zahraniční politiky (Rothbard 1983). Reagan, v paulově pojetí, věřil v „mír skrze sílu“ (peace through strenght), postavil se SSSR a „vedl svět v boji proti komunismu,“ zároveň však, Reagan prý věřil v diplomacii a demonstroval „rozumný přístup“ (reasoned approach) ve vyjednávání se Sověty ohledně jaderného odzbrojení. Tento postoj Rand Paul obdivuje, ačkoliv podle něj byl Reagan za něj kritizován „republikánskými jestřáby“ své doby jako „appeaser“. Co se týče Ruské invaze na Ukrajině, dle Paula

15 Paul, R. [Rand] (2014d): Stop warping Reagan's foreign policy. 46 mají USA omezenou nabídku diplomatických opatření k izolaci Ruska, mezi nimi sankce a ekonomický tlak.

Ve svém projevu v think-tanku Center for National Interest (Rand Paul 2014a), který byl označen za „jeden z nejdůleţitějších zahraničněpolitických projevů posledních desetiletí“ (Beauchamp 2014), hovoří Paul o Rusku, které se „marně snaţí vzkřísit Sovětský svaz.“16 Putin podle něj agresi vůči Ukrajině „ospravedlňuje jako obranu proti dekadentním a pokryteckým západním silám.“ Znovu vyslovuje podporu protiruským sankcím a podporuje rovněţ zvýšení vojenské připravenosti NATO. Cílem sankcí a zvýšení výdajů na zbrojení v Evropě pak má být vytvoření půdy pro dosaţení diplomatického řešení s Ruskem, které bere do úvahy dlouhodobé vazby Ruska a Ukrajiny a umoţňuje Kyjevu rozvíjení vztahů s Moskvou i Západem. Dále Paul cituje Henryho Kissingera, podle kterého nemá být Ukrajina základnou jedné, či druhé strany, ale má být mostem mezi nimi – neboť Ukrajina má historické vazby jak k Rusku, tak k Evropě. Zároveň musí Ukrajina odstranit korupci a restrukturalizovat svůj energetický sektor.

2.3.1 Členská a predikátová analýza

U Randa Paula je „my“ jako kategorie pouţívána téměř výhradně pro Spojené státy jakoţto aktéra mezinárodních vztahů. V kategorii „oni“ však můţeme pozorovat dva „protivníky“, jednak jde o Rusko a Vladimíra Putina, přičemţ s těmito pojmy je zacházeno víceméně jako se synonymy, jednak o „Republikánské jestřáby“ „bijící se v prsa“. Dalším kritizovaným je Barrack Obama, jako příliš slabý.

Ukrajina je pak aktérem, na kterou je působeno ze strany Ruska – je přitom potřeba ji „nechat na pokoji“, a to jak ze strany Washingtonu, tak Moskvy, aby mohla rozhodovat o svém vlastním osudu.

Pouţijeme-li metody predikátové analýzy, za aktivní aktéry jsou povaţovány USA, které mají zaujmout aktivnější roli. Ta spočívá v psychickém působení na Rusko – které by neměly příliš provokovat, ovšem zároveň by se jich mělo Rusko bát.

16 vainly hoping to resurrect the Soviet Union 47

Dalším aktérem jsou pak „republikánští jestřábi“, aktivně působící na USA - utvářejí jejich zahraniční politiku. Jejich vlivu je třeba čelit.

Rusko/Putin jsou aktérem, který jedná podle toho, jak na něj USA působí (např. dělá si co chce,pokud se dostatečně nebojí, nebo můţe být vyprovokováno), mají se jej snaţit donutit (vyvoláním strachu, izolace) k ukončení agrese. Cílem Ruska je „vzkřísit SSSR.“ Zatímco Rusko je pak povaţováno za agresora - nejen vůči Ukrajině, ale i vůči mezinárodním zvyklostem, USA by měly být jejich ochráncem.

„Evropa“ je pak popisována, podobně jako USA, jako aktér, který by měl konat a „převzít vedení v této krizi“, zároveň je ale i objektem americké politiky, Obama ji „zanechal zranitelnou“ kvůli její závislosti na ruské ropě a zemním plynu.

2.4. Bleeding Heart Libertarianismus

2.4.1 Shrnutí postojů

2.4.1.1 Legitimita jednání a vina

Podle Fernanda Tesóna (2014a) Putin „cynicky vyuţívá pomýlené pocity rusů povaţované za patriotismus“. Zároveň posiluje „staré obavy ze sovětské dominance“, které dělají ze světové arény opět hru s nulovým součtem, coţ škodí kaţdému. Teson odmítá úvahy o Ruských národních zájmech (například ve věci Krymu), které by bylo moţno odlišit od osobních ambicí Vladimíra Putina, který by se rád viděl jako „vůdce a spasitel supervelmoci sovětského typu.“ Alan Smithee (2014a) viní za Ukrajinskou krizi odkaz kolonialismu. Západní intervenci v této situaci povaţuje za „obzvláště špatný nápad“, u kterého není pravděpodobné, ţe vyústí ve výsledek pro intervencionisty ţádoucí. Smithee vidí současný Putinův „imperialismus“ jako pokračování imperialismu sovětského, který je dále prostým pokračováním starého carského imperialismu. Imperialismus se pak dle Smitheeho projevuje v ruském myšlení např. v podobě konceptu „blízkého zahraničí.“ Samotnou Ukrajinu pak Smithee vidí jako rozdělenou na mnoha liniích (Ukrajinci – Rusové, Kozáci – nekozáci, ortodoxní – katolická víra, Ukrajinci – neruské etnické

48 menšiny). Smithee označuje snahy Putinova reţimu za „naze imperialistické touhy zajistit si hegemonii nad teritoriem“. Západ pak chce „stabilní demokratickou vládu“.

2.4.1.2 Doporučené jednání Fernando Tesón (2014a) nutně nepovaţuje sankce proti Rusku za nezbytné či efektivní, nicméně odmítá názory libertariánů, podle kterých není dění na Ukrajině „náš problém“. Podle Tesona musí zastánci svobody stát na straně Ukrajiny vůči Rusku, jehoţ chování značí znovuprobuzení studenoválečné mentality. V jeho pojetí činy Putinova Ruska do značné míry kopírují chování Sovětského svazu za studené války. Tesón rovněţ zdůrazňuje touhu Ukrajinců po uţší vazbě se Západem, v čemţ by je měli podporovat, všichni, kdo si cení svobody a prosperity. Teson pak povaţuje za zcela zjevné, ţe Putinovy snahy tyto vazby narušit Ukrajincům škodí.

Smithee (2014a) odmítá jakékoliv řešení konfliktu „importované zvenčí“, ze strany Západu, neboť v té skupině, která se v takovém případě ocitne na prohrávající straně, vyvstanou revanšistické nálady, které se projeví ve snaze se pomstít v momentě, kdy podpora Západu zmizí – jako se stalo např. v Iráku a Afghánistánu. Řešení vynucená z venčí Smithee připomínají centrální plánování – v Hayekovském smyslu, jako rozhodování při nedostatečné znalosti informací. Podle ní relevantní informace pro řešení konfliktu „ještě neexistují a lidé v regionu je musí sami vygenerovat tím, jak budou řešit své rozpory“. Místní lidé tak mohou vytvořit podmínky pro mír jen v tom případě, pokud jim to bude dovoleno. „Západ pak můţe věci pouze zhoršit.

2.4.2 Členská a predikátová analýza V textu Fernanda Tesona je hlavním jednajícím aktérem Vladimir Putin, který svými kroky na Ukrajině ukazuje, ţe se rozhodl nepřipojit k rodině svobodných národů. Místo toho zkouší studenoválečné triky, cynicky zneužívá ruský patriotismus. Teson dále hovoří o Ukrajincích, kteří si přejí vazby se Západem, svobodu a prosperitu. Putinovo jednání těmto touhám škodí. Hlavním aktérem je tedy Vladimír Putin, naopak Ukrajinci jsou povaţovány za ty, na kterých je páchána křivda.

Smithee u Putina zdůrazňuje, ţe je bývalým důstojníkem KGB, který nasazuje ruskou armádu na Ukrajině. Na Západě naopak obvyklí podezřelí volají po zásahu

49

USA. S Ukrajinou pak Rusko zachází jako se svým blízkým zahraničím. Naopak místní obyvatelstvo musí být z venčí zanecháno na pokoji, aby mohlo vytvořit podmínky pro mírové souţití.

Jako aktivní aktéry tedy můţeme pozorovat Vladimira Putina vyuţívajícího Ruskou státní moc k útoku na Ukrajinu. Objektem tohoto jednání je Ukrajina a Ukrajinci, kterým je zamezeno jednat – vytvořit dobré vztahy se Západem a mírové souţití. Navíc, do záleţitostí Ukrajiny zasahuje jako další aktér Západ, potaţmo „obvyklí podezřelí“, kteří svými zásahy Ukrajincům jejich přání dále znemoţňují.

2.5 Komparace přístupů k ukrajinské krizi U všech škol libertarianismu s výjimkou BHL jsou často zmiňovaným „oni― lidé volající po agresívnější zahraniční politice USA a Západu. Jsou označováni pojmy jako neokonzervativci, či intervencionisté, jako příklad je často jmenován John McCain. Tato kategorie oni je nejpatrnější u paleolibertariánů, kteří ji často dokonce povaţují za hlavního protivníka a viníka krize, a to často i viníka se zlým úmyslem.

V paleolibertarianismu Pat Buchannan přichází s rozdělením na „nás“ jakoţto konzervativce a tradicionalisty, kteří tvoří většinu lidstva, a na „militantní sekularisty“ a „multikulturní, transnacionální elitu“. V první kategorii je pak místo i pro Vladimira Putina, potaţmo politiku, kterou dělá jeho Rusko, v protikladu k „Americe Barracka Obamy. Takové myšlení je pro něj unikátní a v jiných školách jej nenajdeme.

U dalších škol kromě paleolibertarianismu je skupina „jestřábů“ či „neokonů“ rovněţ kritizována – nejsou však povaţováni za hlavní viníky situace, ale navrhují k ní špatná řešení, která mohou vést k nezamýšleným důsledkům. Právě nezamýšlenými důsledky je ve všech školách nejčastěji ospravedlňována preferovaná politika neintervence. Nejpodrobnější vysvětlení nezamýšlených důsledků můţeme nalézt u Bleeding Heart libertariánů u Alan Smithee, která je popisuje jako neuváţený zásah do systému při nedostatečné znalosti informací.

V některých textech kosmopolitních libertariánů (např. Cathy Riesenwitz 2014) pak můţeme pozorovat i odmítnutí intervence na základě morálních argumentů.

50

Kromě paleokonzervativců je v ostatních školách za hlavního viníka krize obvykle povaţováno Rusko, které je vnímáno jako agresor vůči Ukrajině a přeneseně vůči mezinárodnímu společenství. Mírně se liší postoj Randa Paula, ten vidí hlavní chybu u USA jako aktéra, ale nikoliv pro jeho údajnou agresivitu, jako je tomu u paleolibertariánů, ale spíše naopak, kvůli nedostatečné schopnosti zastrašit Rusko.

U kosmopolitních libertariánů nalezneme jako prakticky u jediné skupiny snahu o důsledné rozlišování Ruska či Vladimira Putina jako aktéra mezinárodních vztahů, a Ruského obyvatelstva, které je vnímáno jako oběť – jednak Putinem utlačované, jednak jako moţná oběť mezinárodních sankcí.

Ukrajinci jsou, opět kromě paleolibertariánů u všech ostatních škol povaţováni za oběti, kterým musí být umoţněno rozvíjet se svobodně, dle vlastních rozhodnutí. Paleolibertariáni v podobných intencích vnímají zejména obyvatelstvo Krymu a východní Ukrajiny, přičemţ pod pojmem svobodného rozhodování rozumí především svobodu sledovat proruský kurz. Hovoří také i jako jediná skupina o moţnosti rozdělení Ukrajiny. Rand Paul a texty BHL roli proruských separatistů víceméně ignorují a hovoří pouze o Rusku jako takovém.

Je zřejmé, ţe z reakce paleolibertariánů je moţno vypozorovat mnohem shovívavější přístup k jednání Moskvy, neţ je tomu u libertariánů kosmopolitních. Paleolibertariáni také ve své argumentaci poměrně často přihlíţejí ke krymskému referendu, jehoţ výsledky povaţují za legitimní projev vůle místního obyvatelstva – naopak, v argumentaci kosmopolitních libertariánů je krymské referendum (případně referenda v LLR a DLR) povaţováno za „frašku“(farce) a pouze propagandistický akt slouţící ke zpětnému zdůvodnění ruské agrese (McCobin, Markevičiūtė 2014)

Celkově lze tedy říci, ţe ze srovnání přístupů čtyř zmíněných škol libertarianismu v přístupu k Ukrajinskému konfliktu vyplývá, zejména co se týče morální zodpovědnosti za vznik konfliktu, rozdíl mezi paleolibertariány na straně jedné, a prakticky všemi ostatními školami na straně druhé, přičemţ nejblíţe k postoji paleokonzervativismu je postoj konzervativního libertariánského republikánství Randa Paula. Ten sice, podobně jako paleokonzervativci vidí viníka v USA, ale

51 nikoliv kvůli nějaké aktivitě, ale protoţe nejsou schopny zabránit agresi Ruska, jehoţ morální vinu ovšem také zdůrazňuje.

Co se týče navrhovaných řešení, paleokonzervativci jsou jedinou ze zkoumaných skupin, která prakticky jednohlasně volá po nonintervencionismu ze strany Západu. U bleeding heart libertariánů lze nalézt obecně opatrný přístup, ovšem zaznívají zde také silné hlasy proti intervenci. Kosmopolitní libertariáni jsou v této otázce poměrně rovnoměrně rozdělení, zatímco Rand Paul zcela jednoznačně a nejsilněji ze zkoumaných hlasů volá po zavádění opatření proti Rusku.

Je moţno říci, ţe pozitivní hodnocení kroků putinovského Ruska vychází jak z paleolibertariásnkiého konzervatismu a populismu, tak ze sympatií k secesionismu. Populistická orientace především na důsledky pro domácí politiku můţe vést k ignorování mezinárodněprávního aspektu. Z hlediska „běţných američanů“ je nejlepší neangaţovanost v konfliktu, proto jsou hledány takové argumenty, stanoviska a vysvětlení situace, které pro neangaţovanost poskytnou ideové zázemí. Jelikoţ angaţovanost v tomto případě znamená konfrontaci si Ruskem, hledají se takové argumenty, které staví Rusko do nejlepšího moţného světla. Dále samozřejmě u paleolibertariánů hraje roli „anti-establišmentový“ sentiment populismu. Politické elity (včetně „jestřábů“ a neokonzervativců) jsou jednáním vladimira Putina znepokojeny, hledají se proto postoje, které jsou proti takovým náladám v opozici.

Naopak, u kosmopolitněji a humanitarianističtěji orientovaných směrů libertarianismu je Rusko kritizováno ne jen kvůli autoritářské povaze svého politického reţimu a rovněţ proto, ţe je citlivěji přistupováno k otázce porušení mezinárodního práva.

Na ose kosmopolitismus/populismus se tak v tomto případě velmi jasně láme posuzování role Ruska/Západu a jejich míry zavinění za Ukrajinskou krizi.

52

3 Konflikt s Islámským státem

3.1 Kosmopolitní libertarianismus

3.1.1 Shrnutí postojů

3.1.1.1 Legitimita jednání a vina Doug Bandow (2014c) označuje Islámský stát (IS)17 za „zlý“ Vraţdu amerických občanů Islámským státem povaţuje za morálně ohavnou, ovšem nikoliv za důvod k válce. Bašára Asada označuje za „gaunera“ (thug). Co se týče spojenecké invaze do Iráku v roce 2003, dává Bandow spojeným státům za vinu 200 000 mrtvých Iráckých civilistů ve válce, která po této invazi následovala. Tvrdí, ţe Islámský stát by bez této invaze vzniknout nemohl. John Mueller (2014) hovoří o extremismu barbarství Islámského států.

Ted Carpenter (2014) varuje před stereotypním vyobrazováním Islámského státu jako výjimečně barbarské entity. Tvrdí, ţe jeho „spektakulární brutalita“ není v rámci regionu aţ tak výjimečná – srovnává ji například s chováním Saúdské Arábie, která popravuje stínáním hlav i za nenásilné činy. Stejně tak, popravy zajatců jsou běţné i u šíitských milicí, které bojují na straně bagdádské vlády.

Podle Teda Carpentera vzestup IS pramení ze dvou zdrojů, jednak z konfliktu v Sýrii, kde šlo o boj mezi sunnity (za podpory Saúdské Arábie, kataru a Turecka) na jedné straně a koalici křesťanů, aláwitů a dalších skupin děsících se představy sunnitské dominance na straně druhé

Steve Chapman (2014) povaţuje boj proti Islámskému státu ze strany USA za „další hloupou válku na středním východě“. Tvrdí, ţe pokaţdé, kdy se USA v tomto století snaţily zlepšit svou bezpečnost pomocí válečných konfliktů, svou bezpečnost jen zhoršily a získaly nové nepřátele. Příčinu vidí Chapman v tom, ţe konflikty jako válka v Iráku či Afghánistánu byly vedeny za velké neznalosti místní situace ze strany Washingtonu. Podobné je to prý v případě boje s Islámským státem.

17 Pro jednoduchost bude v textu pouţíváno pro tuto entitu výhradně označení Islámský stát (IS). Označení jako ISIS a ISIL pouţívána nebudou. 53

3.1.1.2 Doporučené jednání Doug Bandow (2014c) se staví proti případnému zapojení USA do boje s Islámským státem neboť jeho raison d'être spočívá ve vybudování středovýchodního kalifátu, nikoliv v „terorizování amerických občanů“.

Bandow upozorňuje, ţe Washington nikdy nedosahoval příliš velkých úspěchů ve snaze „napravit střední východ“ USA by se tak měly těchto snah vzdát (Bandow 2014d). Třináct let nation buildingu v Afghánistánu pak povaţuje za neúspěch. Bandow upozorňuje, ţe v případě Libye, Jemenu či Sýrie politika USA k příznivému výsledku nevedla. Upozorňuje rovněţ na neúspěch v boji s Al-Káidou, která ačkoliv byla její centrální organizace zničena, získala mnoho nejrůznějších odnoţí.

Bandow varuje, ţe útok na Islámský stát by mohl zvýšit pravděpodobnost teroristického útoku ze strany této organizace v USA, neboť podaří-li se Washingtonu překazit konvenční snahy IS, ten můţe velmi snadno sáhnout po snahách nekonvenčních.

Politika sesazení Bašára Asada je podle Bandowa odsouzena k neúspěchu. Washnington navíc prý nemá ţádný důvod se v Sýrii angaţovat, neboť na rozdíl od Islámského státu, Assad nepředstavuje riziko pro USA.

Bandow (2014e) navíc upozorňuje, ţe i pokud bude IS zničen, mnoho dalších aktérů můţe vstoupit na jeho místo. Šanci umírněných rebelů porazit zároveň jak Asadův reţim, tak islamisty, povaţuje za velmi malou. Volá však po podpoře kurdských sil. Dále po zlepšení vztahů mezi Damaškem a Washingtonem, které by mohlo vést k zesílení boje proti IS ze strany Asada.

Washington by dále podle Bandowa (2014c)neměl dělat z boje proti Islámskému státu prioritu, spíše by se měl snaţit podporovat islámskou koalici proti němu bojující. Amerika by měla ponechat Islámský stát jeho sousedům, neboť IS je ve válce prakticky se všemi dalšími významnými aktéry v regionu. Aby bylo něco takového uskutečnitelné, musejí prý USA ustoupit od snah zapojit do bojů vlastní armádu a hrát v konfliktu dominantní roli.

54

Bandow (2014d) dále povaţuje současnou koalici 60 zemí bojujících proti IS z velké části za PR záleţitost, neboť arabské státy jsou v ní zapojeny pouze omezeně. Zvláště si všímá nezapojení Turecka. Bombardování pozic islámského státu povaţuje Bandow za víceméně nahodilé, či nesystematické (scattershot).

Bandow konsistentně varuje před vtaţením amerických vojáků do boje proti IS, zvláště do pozemních operací (v této souvislosti hovoří o pošetilosti Obamovy administrativy, která dle něj tímto krokem ukazuje, ţe přichází o rozum). Bandow rovněţ hovoří o tom, ţe USA si vytkly v boji proti IS nesplnitelné cíle, jako jej rozdrtit, zničit, či vymýtit. Zdůrazňuje, ţe podobně rozhodného výsledku nedosáhly USA od dob druhé světové války a poráţky Německa a Japonska (Bandow 2014d).

Steve Chapman (2014) uvádí, ţe mnoho nepřátel IS (Teherán, Asad, Al-Káida), je zároveň nepřáteli USA, takţe kaţdé jeho oslabení je jejich posílením, stejně jako je posílením nezodpovědné šíitské vlády v Bagdádu. Leteckou kampaň USA pak Chapman povaţuje za „nejlepší propagandistický nástroj“, který Islámský stát má.

Chapman dále tvrdí, ţe USA nemohou splnit svůj cíl v boji proti IS, tedy jej zničit. Vychází z příkladu boje proti Al-Kádiě a Talibanu, které pokračují ve své existenci i po třinácti letech konfliktu s USA. Chapman tvrdí, ţe USA jsou schopny vyhrávat války jen v případě, kdy je nepřítel a cíl jasně definován – jako příklad dává intervenci v Kosovu v roce 1999, či první válku v Perském zálivu v roce 1991. V boji proti povstaleckým hnutím v cizích kulturách však podle Chapmana USA obvykle selhávají. Islámský stát je však zranitelný ze strany svých místních protivníků.

Ted Carpenter (2014) varuje před tím, aby se Washington (či jeho západní spojenci) nechali stereotypním uvaţováním vtáhnout do vleklého konfliktu s Islámským státem. Vzestup islámského státu povaţuje za prosté pokračování širšího konfliktu mezi šíity a sunnity a v tomto kontextu by se podle něj měla nést jakákoliv reakce. Vzhledem k přetrvávajícímu sektářskému násilí podle něj mnoho sunnitů tak raději podpoří Islámský Stát, ač je můţe znepokojovat jeho extremismus, neboť IS představuje jedinou sílu schopnou se postavit šíitské vládě v Bagdádu.

55

Carpenter dále tvrdí, ţe chce-li Západ válčit proti IS, měl by přijmout, ţe bude bojovat na straně a v zájmu takových aktérů, jako je Asad, Írán, i Hizballáh. Dále budou mnozí z jeho spojenců (jako Turecko, či Saudská Arábie) značně nespolehliví.

Podle Jacka Enrighta (2014) neexistuje důvod, aby se USA staly dalším aktérem v „mnohostranném konfliktu“ s Islámským státem. Účast USA není nutná, neboť IS je jiţ ve válce s Irákem, Íránem i Sýrií. Stability v Iráku lze podle Enrighta dosáhnout pouze vymýcením korupce v Irácké vládě a zapojením sunnitů do vládnutí.

John Mueller (2014) tvrdí, ţe hrozba Islámského státu je vnímaná přehnaně. Upozorňuje, ţe IS nepředstavuje ţádnou hrozbu pro Spojené státy, uţ jen proto, ţe lze očekávat rozklad jeho schopností. Základy, na kterých IS stojí, totiţ Mueller povaţuje za poměrně slabé, neboť jeho ideologie a metody prý brání v tom, aby si mohl získat nějakou širší podporu. Navíc je Islámský stát jiţ nyní obklíčen nepřáteli.

Z těchto důvodů Mueller očekává, ţe kampaň prezidenta Obamy v boji proti IS bude pravděpodobně hodnocena jako úspěch, ačkoliv nemusí být nijak dobře provedená. I bez ní lze totiţ prý očekávat rozklad úpadek islámského státu.

3.1.2 Členská a predikátová analýza Doug Bandow pracuje, co se týče členské analýzy se třemi kategoriemi. V první řadě jde o USA jako politického aktéra (ať uţ autor hovoří o Washingtonu, vládě Barracka Obamy, George Bushe, o vládnoucí administrativě, či Americe jako celku). Jedná se o aktéra, který tvoří politiku, a kterému mají Bandowovy texty slouţit jako rada. Úkolem Washingtonu, je dle Bandowa obrana další kategorie, Američanů, před terorismem. Další kategorií jsou jednak Evropané, jednak blízkovýchodní aktéři jako Assad(Sýrie), Libanon, Jordánsko, Turecko. Zájmy těchto aktérů jsou pak ohroţovány Islámským státem, který tvoří poslední kategorii. Jeho zájmem je přitom ustanovit středovýchodní Kalifát, nikoliv terorizovat Spojené státy.

Politikou, kterou Bandow Washingtonu doporučuje, je přenechání Islámského státu blízkovýchodním aktérům, neboť jak politika Washingtonu, tak politika Evropy

56 vedla v minulosti na blízkém východě jen k chaosu. Zároveň Bandow varuje aby se USA nenechaly do konfliktu hlouběji vtáhnout.

V srpnu letošního roku Bandow doporučoval Washingtonu přimět či podpořit (encourage) ostatní blízkovýchodní aktéry (zejména Asadovu Sýrii, ale i Turecko, či Jordánsko) k boji proti IS. Washington by proto měl přehodnotit svůj postoj k Asadově reţimu, který se snaţí svrhnout. Bandow doslova hovoří o potřebě dovolit Sýrii zabíjet radikály. Washington by dále měl zdůraznit zodpovědnost blízkovýchodních aktérů bojovat proti IS a zorganizovat „islámskou koalici“ jejíţ vzestup samotný by vytvořil podmínky nezbytné pro pád Islámského státu.

Steve Chapman zmiňuje, ţe pokud USA poškodí Islámský stát, nepřímo tím posílí jeho nepřátele, kteří jsou zároveň i nepřáteli USA. Dále kritizuje bombardování pozic IS ze strany USA, neboť to prý vytváří dţihádisty rychleji, ne je USA stíhají zabíjet. V jeho pojetí tedy výrazný argument proti boji s IS představují nezamýšlené či vedlejší důsledky takové akce. Střední východ tedy Chapman v podstatě vnímá jako systém, do kterého IS nějakým způsobem, většinou s nedostatečnou znalostí poměrů, vstupuje a mění jeho parametry, většinou k horšímu. Podobně se vyjadřuje i Bandow. Podle něj Washington zpackal situaci na blízkém východě. Washington bombarduje Irák od roku 1991. Islámský stát by neexistoval nebýt Ameriky. Prezident Obama pak pokračuje v politice nekonečných válek na středním východě. (Bandow 2014f) Americká podpora syrské opozice oslabila Asadovu vládu v boji proti Islámskému státu. Podpora umírněných rebelů odradila Asada od útoků na Islámský stát, jehoţ existence na oplátku odrazuje USA od silnějšího boje proti Asadovi (Bandow 2014e).

Obamova administrativa podle Bandowa prohlášeními, o nutnosti odchodu Bašára Asada odradila syrské rebely od vyjednávání s ním, čímţ pádem umírněné síly ztratily pozici. Washington se připojil k Evropským zemím ve snaze odstranit Muammara Kaddáfího, důsledkem čehoţ je Libye dnes ve stavu kolapsu. Jemen, který je vystaven bombardování ze strany USA, směřuje podobným směrem. Bobmardování Jemenu a Pakistánu pak vytvořilo Americe více nepřítel.

57

Jack Enright (2014) varuje, ţe v boji s islámským státem existuje riziko, ţe, podobně jako v minulosti, menší operace eskaluje do podoby plnohodnotné (full fledged) války. Hovoří o středovýchodních mocnostech, které mohou dosáhnout stability bez intervencí z jiných částí světa.

Je zajímavé si povšimnout, ţe jak v pojetí Jacka Enrighta, tak v pojetí Douga Bandowa je případná eskalace konfliktu, před kterou varují, něčím, nad čím USA nemají příliš velkou kontrolu. Zesílení angaţovanosti tak v podstatě vnímají jako něco, co se USA stane, neţli jako nějaký vědomý akt.

I přes volání po zdrţenlivosti Bandow poţaduje po USA zorganizování koalice v boji proti IS, ta vznikne tehdy, pokud k tomu USA blízkovýchodní aktéry přiměje, či pokud jim to dovolí. USA jsou v tomto tedy aktivním aktérem, zatímco aktéři blízkovýchodní mají spíše pasívní roli a nechávají se USA vést.

John Mueller očekává degradaci Islámského státu, ať uţ USA udělají cokoliv. Zdůrazňuje aktivitu Islámského státu, jenţ uspěl ve snaze vyděsit svět, nicméně jeho základy jsou slabé a dojde k jeho degradaci. Ačkoliv je tedy aktivním aktérem, je vystaven vnějším vlivům a charakteristikám mimo jeho kontrolu. Navíc nepředstavuje hrozbu pro Spojené státy. V této souvislosti Mueller hovoří o zveličení nebezpečí ze strany televizních expertů a alarmistických politiků.

Ted Carpenter se ztotoţňuje s označením bojovníků islámského státu za zrůdy (monsters). Zároveň však varuje před „vyzdvihováním“ IS jako nějak výjimečné entity v kontextu středního východu. Na rozdíl od Bandowa či Muellera tedy nevnímá IS jako nějakým způsobem unikátního aktéra, který by se významným způsobem svým chováním lišil od jiných ozbrojených aktérů v regionu. USA a jejich spojence pak varuje před nebezpečím, ţe podlehnou iluzi o Islámském státu a nechají se zatáhnout do vleklého konfliktu s ním. V Carpenterově pojetí je tedy Západ ohroţenou entitou a hrozbou je samotný boj s Islámským státem. Varuje, ţe Západ kráčí do geopolitického minového pole, a ţe i v případě poráţky IS se můţe chytit do pasti v podobě boje mezi šíity a sunnity.

58

Bandow (2014d) kritizuje příliš rozkročenou aktivistickou politiku americké administrativy, která chce zároveň zničit IS, zbavit Irák sektářství, nahradit Bašára Asada „syrským Thomasem Jeffersonem“, zadržovat vliv Íránu, přesvědčit shluk středovýchodních států ke vzájemné spolupráci v zájmu USA, čehoţ prý všeho hodlá dosáhnout tím, ţe vyšle do Iráku více vojáků a bude lépe cílit svůj boj proti Asadovi.

3.1.3 Důležité prvky argumentace

Kosmopolitní libertariáni veskrze odmítají přímou americkou vojenskou intervenci proti Islámskému státu. Právě západní intervence jsou podle nich (spolu s regionálními konflikty, např. mezi štíty a sunnity), spoluodpovědné za vznik podmínek, ve kterých mohl Islámský stát vzniknout. Obecně je však nebezpečí představované Islámským státem povaţováno za přeceňované (ze strany nezodpovědných novinářů a politiků).

Reálnou hrozbu pro USA by Islámský stát pro řadu autorů z tohoto směru představoval jen tehdy, pokud by se Spojené státy do boje proti němu zapojily a byly vtaţeny hlouběji do konfliktu. Zvláště u Douga Bandowa pak můţeme pozorovat, ţe ačkoliv autor nepovaţuje za vhodné přímé zásahy Spojených států na středním východě, stále je povaţuje za rozhodujícího (či alespoň velmi důleţitého) aktéra v boji proti IS. Rolí USA je podporovat, či „dovolit“ jednání a zejména společný postup regionálních států a aktérů proti IS. Asad je pak povaţován, ne-li za spojence (jeho reţim a způsob vedení boje je ostře kritizován), alespoň za vhodný nástroj v boji proti IS.

3.2 Paleolibertarianismus

3.2.1 Shrnutí postojů

3.2.1.1 Legitimita jednání a vina Mohsen Massarrat (2014) tvrdí, ţe boj proti Islámskému státu Spojené státy vyuţívají k napravení své reputace na středním východě, a zároveň se prý snaţí prokázat, ţe jejich další vojenská přítomnost v tomto regionu je nepostradatelná. Za nechtěného autora Islámského státu povaţuje Massarrat Condoleezu Rice, která se měla od roku 2006 snaţit vytvořit na středním východě „sunnitský pás“, jako protiváhu „šíitského pásu“ vedeného Íránem. Výsledkem mělo být právě vytvoření skupin, jako je Al

59

Nusra, či IS, který, dle názoru Massarrata, nemá, co se týče míry pouţívané brutality obdoby v celé historii Islámu.

Eric Margolis (2014b) hovoří o hysterii v Souvislosti s Islámským státem, který zlehčuje jako „posledního středovýchodního strašáka.“ Obamova administrativa je pak podle něj pod tlakem „neokonzervativních republikánů“ a „proválečných médií“, aby v Sýrii a Iráku zasáhla. Barrack Obama se pak podle Margolise (2014c) snaţí v rozporu s přáním amerického lidu účast USA v konfliktu v Sýrii eskalovat.

Michael Rozeff (2014c) viní z nástupu IS prezidenty Bushe a Obamu, respektive jejich vojenské intervence v muslimských zemích, které způsobili tamním civilistům mnoho škod. Rozeff proto tvrdí, ţe Spojené státy na středním východě páchaly zlo a prezidenty Bushe a Obamu označuje doslova za vrahy (murderers). Válku v Sýrii s jejími 200 000 mrtvými vnímá jako vinu Barracka Obamy.

Bojovníci Islámského státu, kteří se rozhodli vraţdit, jsou sice podle Rozeffa zodpovědní za tyto činy, ale nejsou jedinou příčinou. Kontext, ve kterém se Islámský stát mohl rozvinout podle Rozeffa vytvořily Spojené státy, které intervenovaly na středním východě po desetiletí, zavedly sankce proti Iráku, napadly Irák, Libyi a Afghánistán, či destabilizovaly Sýrii.

Američtí vládci tak podle Rozeffa musejí uznat vinu za vznik Islámského státu a musejí uznat, ţe intervence na středním východě, v Afghánistánu, či Africe byly zlem a selháním.

Pro Rona Paula (2014e) je vzestup IS selháním CIA, která jej nebyla schopná předpovědět. Svůj postoj shrnuje větou: ―Je těžké být neintervencionistu, když jsme vytvořili monstrum.―

3.2.1.2 Doporučené jednání Co se týče boje proti IS, Margolis (2014b) tvrdí, ţe Americké impérium je jiţ tak slabé, ţe nemůţe bránit dosavadní status quo ve světě. Připomíná přitom slova Bedřicha velikého: „Kdo bráni vše, neubrání nic.“ Proto doporučuje USA se do konfliktu nezapojovat. Argumentuje rovněţ „strašlivým nepořádkem“, který v jeho

60 vnímání na středním východě způsobila americká zahraniční politika. Další angaţovanost v regionu by podle něj znamenala, ţe USA opět „spadnou do pasti“ nastraţené Usámou bin Ládinem. Odmítá roli USA jako světového policisty.

Zároveň upozorňuje, ţe „republikánští jestřábi“, kteří poţadují vyslání vojsk do Iráku, by měli mít na paměti mnoţství obětí, které přinesly války v Iráku a Afghánistánu a finanční náklady, které tyto konflikty způsobují.

Podle mínění Mohsena Massarrata by Irák, Sýrie, Írán ani Turecko neměly dovolit další intervenci USA a dalších západních států na středním východě, jelikoţ Západ prý není schopen odstranit hrozbu Islámského státu, kterou sám způsobil. Spíše jen posílí chaos v oblasti, který dále vyuije ke konsolidaci vlastní hegemonie (Massarrat 2014).

Ozbrojování Kurdů ze strany Evropy pak můţe vést k jejich osamostatnění a občanské válce mezi syrskými a iráckými Kurdy. Ozbrojování Kurdů tak Massarrat povaţuje za tu „nejnerozumnější věc“, kterou Evropané mohou ve jménu humanitární intervence udělat.

Islámský stát podle Mohsena Massarata ohroţuje všechny náboţenské a etnické menšiny v regionu, stejně jako většinu sunnitů. Zároveň je prý ostudou i pro okolní státy jako Írán, Irák, Sýrii a Turecko, jelikoţ jeho reputace poškozuje celou islámskou civilizaci. Právě tyto státy a skupiny islámským státem nejvíce poškozované tak podle mínění autora mají nejlepší pozici k tomu, aby se s ním vypořádaly.

Mírového řešení pro Kurdy lze prý dosáhnout pomocí vyjednávání čtyř vše zmíněných zemí s vedením všech kurdských hnutí. Zároveň lze tímto způsobem prý ukončit škodlivé intervence USA, Izraele a dalších aktérů a vytvořit podmínky pro mír, pokud jsou tyto státy schopny jednat v souladu.

Claud Salhani (2014) analyzuje cíle a pozici Islámského státu. Povaţuje Sýrii a Irák pro Islámský stát za dobrý výchozí bod, ale upozorňuje, ţe pokud chce tato

61 organizace uspět, musí prý směřovat k obsazení ropných polí v Saúdské Arábii. V tom musí následovat příklad Usámy Bin Ládina, a tedy se snaţit svrhnout saúdskou vládu. Jedině tehdy se prý bude cítit bezpečně. Proto jej (IS) čekají dva logické kroky: za prvé, obsazení Saúdské Arábie, coţ by prý kromě finančních zdrojů vyvolalo i vlnu nadšení a příliv nových bojovníků (zejména v případě boje o Mekku či Medínu), za druhé, boj s USA jako s jedinou mocnosti, která IS v obsazení saúdských polí můţe zbránit.

USA si prý pak toto uvědomují a spolu se svými spojenci připravují plán jak IS porazit, autor však upozorňuje, ţe USA nejsou v řešení středovýchodních problémů příliš úspěšnými – za příklad dává Afghánistán a Irák.

Dále tvrdí, ţe i pokud USA IS porazí, takové vítězství bude pouze dočasné, protoţe pokud se američtí vojáci stáhnou, zbytky IS vyjdou znovu na světlo. Americká intervence pak vytvoří ještě více nepřátelství k Západu a USA, podobně jako v případě Iráku. Jediná síla, která se tak s IS můţe vypořádat, je podle Salhaniho Saúdská Arábie. Autor odmítá názor, ţe by Saúdská Arábie IS vytvořila či sponzorovala.

Ron Paul označuje myšlenku ozbrojeného boje USA proti Islámskému státu za nerozumnou. Vidí ji jako pokračování vojenských intervencí v Iráku v letech 1990- 1991 a po roce 2003. Zároveň se staví proti vyzbrojování „umírněných“ rebelů, jako například , neboť zbraně mohou padnout do rukou IS. Navíc doporučuje přenechat boj s Islámským státem Sýrii a Íránu (Dick 2014). Dále tvrdí, ţe čím dříve přestanou USA v Iráku vojensky zasahovat, tím dříve budou moci Iráčané vyřešit své problémy sami (Paul [Ron] 2014e).

3.2.2 Členská a predikátová analýza

Eric Margolis(2014c) hovoří o kabale neokonzervativců v Pentagonu, na Ministerstvu zahraničí a v CIA, kteří za vlády George Bushe zavlekli USA do katastrofálních válek. Tato proválečná klika ve Washingtonu se prý o totéţ snaţí i

62 dnes, a tlačí Barracka Obamu k vojenskému řešení a útoku na Sýrii, coţ Margolis povaţuje za šílený nápad.

Efektivitu bojovníků Islámského státu Margolis vysvětluje tvrzením, ţe jde z podstatné části o veterány Saddámova reţimu a jeho Republikánských gard. „Lehké“ bombardování v Iráku pak podle Margolise nemůţe IS zastavit. Toho můţe být dosaţeno jen bombardováním a vysáním speciálních sil do Sýrie, v souladu s přáními Pentagonu.

Podle Mohsena Massarrata (2014) jsou viníkem krize američtí neokonzervativci, kteří chtějí pomocí kreativního chaosu posílit hegemonii USA v Regionu tím, ţe způsobí širokou nestabilitu a vytvoří ještě více padlých států.

V souvislosti s těmi, kdo chtějí např. vyváţet zbraně Kurdům, hovoří Massarrat o evropských zbraňových fetišistech, kteří kráčejí do pasti nastraţené americkými neokonzervativci a jejich transatlantickými loutkáři (puppetmasters).

Claude Salhani (2014) označuje budoucí směřování Islámského státu v podstatě za předem determinované. IS podle něj nemá na výběr jinou moţnost, neţ snahu obsadit saúdskoarabská ropná pole.

Podle Erica Margolise (2014c) USA sponzorovaly ozbrojené povstání v Sýrii proti Asadovu reţimu, který brutálně vládnul Sýrii 43 let. Francie, Británie, Saúdská Arábie a další Arabské státy pak podporovaly kampaň na svrţení Asada, jako způsob jak poškodit Írán, spojence Sýrie. Výsledkem byla krvavá válka. Kdysi prosperující Sýrie je nyní pustošena. Syrští džihádisté podporovaní Západem a vycvičení CIA se prý vymkli kontrole.

Pro Rona Paula jsou CIA a NSA „dobré ve špehování Američanů“, nejsou však schopny ochránit americkou národní bezpečnost. Ron Paul pak zmiňuje, ţe k poráţce IS stačí, aby USA odešli, a Írán se pak o IS postará (Dick 2014). Důleţitým aktérem jsou pro Rona Paula „my“ jako USA. Hovoří přitom o negativních důsledcích „našich“ akcí: bombardovali jsme Irák, a neudělali jsme v regionu za posledních 10 let nic dobrého. Vzestup IS pak povaţuje za přímý důsledek těchto skutečností, kdy

63 hovoří o tom, ţe „my“ jsme vytvořili monstrum. Dále hovoří o amerických intervencionistech a neokonech, kteří nemají ze situace jak vycouvat. Na rozdíl od nich však američtí daňoví poplatníci a americký lid boj proti IS nepodporují, protoţe jsou válkami vyčerpáni (Paul [Ron] 2014).

3.2.3 Důležité prvky argumentace

Lze říci, ţe dle mínění paleolibertariánů nese vinu za vzestup Islámského státu americký estabilshment a jeho zahraniční politika na středním východě. IS je vnímán prakticky jako přímý produkt politiky USA a jeho postavení a budoucnost je dána hlavně vnějšími okolnostmi.

Do válek na středním východě dle mínění paleolibertariánů Spojené státy „zatahují“ neokonzervativci a válkychtiví aktéři ve špičkách americké politiky, navzdory protiválečné vůli amerického obyvatelstva. V tomto vnímání jsou pak USA a jejich běţní občané „obětí“ politiky svých elit. Lze říci, ţe jako hlavní problém tedy není vnímáno téma samotného Islámského státu, ale právě tento spor o policymaking v USA. Toto hodnocení můţe souviset s vysokou mírou populismu u paleolibertariánů. Jako hlavní problém je vnímáno téma domácí, nikoliv, potenciálně závaţnější globální problém, hlavním nepřítelem je establihsment, nikoliv zahraniční aktér. Intervence jsou pak kritizovány nejen jako důsledek pošetilosti, či podcenění nezamýšlených důsledků, ale i jako důsledek „zlé vůle“ jestřábů či neokonzervativců.

Jako u jediné skupiny zde můţeme sledovat doporučení blízkovýchodním aktérům postavit se politice USA. Objevují se hlasy, ţe tito aktéři se mají sjednotit jak proti IS, tak proti USA. Mezi paleokonzervativci se také jako u jediné z posuzovaných skupin objevují hlasy kritické k vyzbrojování Kurdů.

64

3.3 Konzervativně – libertariánský republikanismus Randa Paula

3.3.1 Shrnutí postojů

3.3.1.1 Legitimita jednání a vina Rand Paul hovoří o nutnosti obrany před Islámským státem, jehoţ bojovníky označuje za barbarské dţihádisty (Paul 2014e). Kritizuje CIA, Kuvajt, Saudskou Arábii a Jordánsko za dodávání zbraní militantům v Sýrii (Paul 2013a). Podle Paula, zbraně dodávané USA a jejich spojenci syrským rebelům vytvářejí bezpečný úkryt (safe haven) pro Islámský stát. Ten se díky tomu značně rozrostl.

Kritizuje prezidenta Obamu a jeho republikánské spojence, kteří volali po vzdušných útocích proti Asadovi, a tedy chtěli zasáhnout na druhé straně konfliktu, neţli chtějí zasáhnout dnes. Paul (2014e) dále tvrdí, ţe pokud by byli v roce 2013 Obama a jeho spojenci úspěšní a prosadili svou politiku, Sýrie by dnes byla pod kontrolou Islámského Státu.

USA by měly jít do války, pouze pokud jsou ohroţeny jejich ţivotní zájmy, nikoliv aby si „zachránili tvář. Bašár Asad podle Paula jednoznačně není americkým spojencem, ale jeho odstranění můţe vyvolat jen nestabilitu. Připomíná sesazení Kadáfího,které prý vedlo k vytvoření „dţihádistického ráje“ (jihadist wonderland) v Libyi. Sesazení Saddáma pak vedlo k chaosu v Iráku.

3.3.1.2 Doporučené jednání

Válku proti IS povaţuje Paul (2014a) za nutnou. Podporuje vzdušné útoky za účelem „přebalancování taktické situace“ ve prospěch Kurdů a Iráčanů. Volá rovněţ po ochraně amerického konzulátu v kurdistánském Erbilu.

Na druhou stranu odmítá ozbrojování sunitských umírněných rebelů v Sýrii, jelikoţ zbraně se dostávají do rukou buď „méně umírněným rebelům“, nebo bojovníkům islámského státu.

Paul zpochybňuje, ţe vítězství v boji proti Islámskému státu lze dosáhnout v krátkodobém horizontu, a to i pokud se boje budou účastnit jak Kurdové, tak irácká

65 vláda a okolní arabské státy. Tvrdí, ţe Islámský stát můţe být zničen jen úsilím místního obyvatelstva.

Paul zdůrazňuje, změnu okolností, které v Sýrii nastaly. Zatímco v roce 2013 povaţoval intervenci v Sýrii za kontraproduktivní a stavěl se proti zapojení USA do této občanské války právě proto, ţe to by mohlo vést ke vzestupu dţihádistů, v současné době podporuje likvidaci Islámského státu. To odůvodňuje tím, ţe IS cíleně zabijí americké občany, ohroţuje americký konzulát a také spojeným státům vyhlásil válku (Welch 2014).

Paul doporučuje diplomatické působení na Iráckou vládu (např. ve formě poskytování, nebo naopak zadrţování pomoci) za účelem vytvoření inkluzívní vlády a armády. Podle Paula, zůstane-li vláda šíitská, zůstane Irák rozdělený.

Z diplomatických řešení dále navrhuje snahu o zprostředkování smíru mezi Turky a Kurdy. Toho má být dosaţeno pomocí etablování kurdské domoviny jako součásti Iráku s podporou USA, coţ bydle názoru Paula mělo přimět turecké a syrské Kurdy k zanechání boje proti Turecku.

Paul se staví do opozice proti špičkám obou stran v USA, které jsou podle jeho mínění pro angaţovanost USA všude ve světě, zatímco mezi řadovými členy obou stran, v americké populaci i armádě je prý mnohem méně entuziasmu pro zahraniční intervence. (Welch 2014)

Ještě v srpnu 2014 Rand Paul vyjadřoval nejistotu ohledně bombardování pozic Islámského státu, ačkoliv tuto moţnost nevylučoval. Vyslovoval však obavu, ţe Islámský stát se rozrostl právě proto, ţe USA podporovaly boj proti Asadovi. (Topaz 2014)

Na konci listopadu 2014 pak Paul připustil kromě vzdušného bombardování i omezenou účast pozemních sil, jednak pro ochranu amerických civilistů či příslušníků ozbrojených sil, jednak pro poradcovské či výzvědné operace a dále pro omezené útoky na „cíle vysoké hodnoty“ Stále však odmítal zahájení pozemní války proti IS ze strany USA (Soave 2014).

66

3.3.2 Členská a predikátová analýza

Jako aktéry boje proti IS vidí Rand Paul (2014a) zejména Kurdy, Iráckou vládu a umírněné arabské státy. Boj proti Islámskému státu Paul vnímá jako boj civilizovaného islámu, proti jeho barbarské odchylce. Asada povaţuje za sekulárního diktátora (Paul 2014e). O sobě pak hovoří jako o jednom z těch, kteří se zdráhají volat po zapojování USA do válek na středním východě.

Varuje před vzorcem, který se podle něj na středním východě jeţ několikrát opakuje. Zahraniční intervence sesadí sekulárního diktátora, nastane chaos, a vyvstanou radikální džihádisté, kteří vyplní mocenské vakuum.

Islámský stát také prý ohrožuje ţivotní zájmy USA, a ponechán sám sobě naplní to, co deklaruje, tedy napadne USA na domácí půdě. Islámský stát se chopil amerických, saúdských a katarských zbraní, také nyní jsme my nuceni bojovat proti našim zbraním.

V souvislosti s obyvatelstvem regionu a jeho averzí směrem k USA, Paul zmiňuje v podstatě emocionální motivaci dvojího typu. Averze jednak pramení z přítomnosti vojsk USA v regionu, v některých případech však z "vyšinutého a bizarního" pojetí náboţenství. Obě tyto motivace pak přispívají k vedení "permanentní války." Ta můţe skončit pouze tehdy, pokud se civlizovaný Islám rozhodne odstranit (stamp out) svou "vyšinutou formu".(Welch 2014).

Moţnou intervenci proti Asadově reţimu Rand Paul kritizoval jiţ v roce 2013, neboť se domníval, ţe jeho odstranění by region dále destabilizovalo, mohlo by totiţ posílit islamistické rebely, které, dle Paula, není moţné označit za americké spojence. Vyslovuje pak obavu z rizika, ţe tyto skupiny nebudou respektovat právo na existenci Izraele, zavedou Šaríu a budou perzekuovat křesťany.18

Podle Paula není známa a jasná identita opozičních skupin, které jsou často amorfní a jejich loajalita se mnění a vznikají spojenectví mezi umírněnými rebely a dţihádisty.

18 Paul, R. [Rand] (2013a): Why I‘m Voting No on Syria 67

Umírněné skupiny také podle něj často prodávají zbraně získané od Američanů islamistům, nebo jim je islamisté (včetně ISIS) jsou schopni ukořistit (Paul 2014e).

Rand Paul zpochybňuje dělení syrských rebelů na umírněné rebely a islamisty, či dţihádisty. Neboť tyto skupiny povaţuje do značné míry za amorfní a proměnlivé. Neexistují podle něj ţádné „úhledné, čisté, sekulární skupiny rebelů.“

Syrskou občanskou válku pak povaţuje za „velmi špinavou válku“ bez ţádných „kladných hrdinů“ (good guys), kteří by mohli být spojenci USA.

3.3.3 Důležité prvky argumentace

Z posuzovaných přístupů vidíme u Randa Paula nejsilnější zdůrazňování Islámského státu jako hrozby pro Spojené státy a jejich zájmy. Je také nejvíce nakloněn moţnosti přímé vojenské účasti USA. Zdůrazňuje však, podobně jako zastánci jiných směrů, ţe vítězství nad IS je moţné dosáhnout pouze za účasti regionálních aktérů.

Paul kritizuje domácí policymakery (jak administrativu Barracka obamy, tak špičky obou politických stran) za vyzbrojování Syrských rebelů a boj proti Asadově reţimu – to povaţuje za příčinu nárůstu moci IS. Nenajdeme zde však tak silné odsudky americké zahraniční politiky, jako je moţné pozorovat u paleolibertariánů. Kritika také směřuje spíše k neschopnosti, neţli ke zlému úmyslu.

Islámský stát a radikální dţihádismus obecně vnímá Paul jako aktéra, jenţ vyuţívá příleţitosti nerozumné politiky USA a jejich spojenců (vyzbrojování rebelů) a zaplňuje prostor po padlých diktátorech. Jeho přirozenou vlastností je tedy rozpínavost a snaha ovládnout region. Lze však říci, ţe oproti kosmopolitním libertariánům či paleolibertariánům povaţuje Paul řešení této krize za záleţitost poměrně malého mnoţství aktérů. Paul nevolá po vytváření širokých koalic v boji proti IS, ten má být záleţitostí hlavně Asadovy Sýrie, Irácké vlády a Kurdů, podporované Američany.

Rand Paul zmiňuje také širší náboţensko-kulturní rozměr konfliktu. Dosaení stability a ústupu dţihádismu tak podle něj nelze dosáhnout vojensky, ale pouze v důsledku střetu mezi radikálním islámem a jeho benignější formou.

68

Podobně jako Mohsen Massarrat volá Rand Paul po diplomatickém řešení „kurdské otázky“, ovšem na rozdíl od něj podporuje vyzbrojování Kurdů.

Postoj Randa Paula prošel od poloviny loňského roku určitým vývojem. Zatímco v roce 2013 bombardování Sýrie odmítal, po vyvstanutí hrozby Islámského státu se začal vyslovovat pro boj s touto organizací, byť zprvu (léto 2014) velmi opatrně. Koncem listopadu však nevylučoval velmi omezené pozemní operace, ačkoliv stále odmítal širší pozemní angaţovanost.

Tento vývoj má svou logiku, související s Paulovým deklarovaným zahraničněpolitickým realismem. Původní neochota z bombardování pozic Asadova reţimu pramenila z moţných nezamýšlených důsledků takového činu, tedy obavy, ţe by jím mohly být posíleny dţihádisté. Kdyţ ale v roce 2014 dţihádisté jakoţto velmi významná síla v podobě Islámského státu stejně vyvstali, důvod pro zdrţenlivost v tomto směru pominul.

Paul se stále vyslovuje proti bombardování Asadova reţimu, kterého vnímá především jako nepřítele Islámského státu. Důvodem, proč se například Paul staví proti svrţení Asada - ačkoliv jej označuje za diktátora a odmítá, ţe by byl spojencem - je moţnost vytvoření následného chaosu a mocenského vakua, které by mohlo dţihádisty posilovat.

Chápeme-li tedy Paulův postoj v prvé řadě tak, ţe hledá řešení oslabující, či alespoň neposilující Islámský stát a dţihádisty obecně, jedná se o postoj poměrně konzistentní, reagující na měnící se okolnosti.

3.4 Bleeding Heart Libertarianismus

3.4.1 Shrnutí postojů

3.4.1.1 Legitimita jednání a vina Fernando Tesón povaţoval Iráckou válku po roce 2003 za ospravedlnitelnou jako humanitární intervenci (Tesón 2005). Intervenci proti Islámskému státu Tesón povaţuje za oprávněnou jak z hlediska mezinárodního práva, tak z hlediska morálního – vzhledem k hrozbě, kterou IS představuje a „strašlivým zločinům“, které

69 páchá – pokud lze vedlejší důsledky takové intervence povaţovat za přijatelné. To pokládá Tesón za klíčovou otázku (Tesón 2014d).. V dalším textu Tesón (2014b) velebí USA za boj proti IS. Irák by pak měl být USA vděčný za svrţení Saddáma Husajna a za to, ţe mu USA poskytli šanci budovat „rozumnou společnost.“ Dále Tesón odmítá myšlenku, ţe za zločiny Usámy bin Ládina lze nějakým způsobem vinit USA.

Intervenci proti IS Tesón (2014c) obhajuje nejen na základě argumentů morálních, ale i z hlediska důsledků či „nákladů“, přičemţ takové předpokládané důsledky či náklady intervence je třeba posuzovat i v takovém případě kdy by invaze nenastala. Tehdy se jedná o „náklady“ inakce. Podle Tesóna, hodláme-li moţnou intervenci kritizovat kvůli jejím moţným nezamýšleným důsledkům, musíme stejným způsobem kritizovat i moţnou „neintervenci“. Tesón přiznává, ţe vláda USA má povinnost posuzovat zejména z hlediska dopadu na americké občany, ovšem ţivoty neameričanů je třeba zohlednit také.

Natasha Petrova (2014a) naopak povaţuje zvěrstva Islámského státu za pouhou záminku pro další angaţovanost USA v Iráku. Hovoří o riziku, ţe americké bombardování a okupace povedou k sympatiím pro IS, který se bude moci vydávat za obránce proti cizí agresi. Další podporu IS mohou vyvolat i „vedlejší škody“ (collateral damage) způsobené bombardováním.

Petrova (2014b) povaţuje Iráckou vládu za tyranskou a zkorumpovanou, ve svých činech morálně ekvivalentní s chováním Islámského státu. Pro vítězství „individuální svobody v Iráku“ je podle Petrovové nutné vykořenění „etatistické kultury“ převládající v Iráku, stejně jako islámského fundamentalismu. Toho lze dosáhnout pouze mírovými cestami občanské neposlušnosti, ovšem Petrova přiznává i nutnost „kolektivní sebeobrany, jak před státem, tak před islamisty.“

Kevin Carson (2014a) viní USA a Velkou Británii z destabilizace Iráku a povstání (insurgency) Islámského státu. Carson konkrétně zmiňuje Tomyho Blaira, George W. Bushe a Barracka Obamu (které označuje slovem prasata – swine), a viní je za veškerá krveprolití, které v Iráku po pádu Saddáma Husajna nastalo.

70

Kořeny konfliktu ovšem vidí hluboko v minulosti, hovoří o Versailleské mírové konferenci po první světové válce a vytvoření Iráku jak britského mandátního území spojením tří nesourodých osmanských provincií. Takto vytvořený Irák dle Carsona vykazoval vysoké známky nestability jiţ od svého počátku.

Dále Carson kritizuje sjednocení arabského poloostrova (podporované USA) pod vládou wahhábistického domu Saúdů, svrţení Muhammada Mossadeka (sekulárního demokratického socialisty) v roce 1953 s podporou USA a nastolení „šáhovy autokracie“, zprostředkování baasistického převratu v šedesátých letech v Iráku, vytvoření podmínek v 70. letech pro vznik Al-Káidy v Afghánsitánu, podnícení Irácké invaze do Kuvajtu v roce 1990. Pak podle Carsona následovala masivní devastace Iráku ze strany amerického letectva a zavedení sankcí. Svrţením Saddáma Husajna pak USA vytvořily mocenské vakuum, které vyplnila Al-Káida a Islamisté.

Po svrţení Saddámova reţimu podle Carsona koalice vytvořila vládu organizovanou po linii náboţenských sekt, spíše neţ na základě ideologicky vymezených politických stran. Carson takové uspořádání povaţuje za strategii „rozděl a panuj“, která prý usnadnila „rozprodání Iráku Halliburtonu“.

Islámský stát pak podle Carsona vznikl tehdy, kdy Američané a jejich „proxies― (jako např. Saúdská Arábie) začaly vyzbrojovat protiasadovské rebely.

3.4.1.2 Doporučené jednání V červnu loňského roku se Fernando Tesón (2013)vyslovil proti intervenci v Sýrii na straně rebelů ze dvou důvodů: jednak, ani jedna ze znepřátelených stran podle něj nebojuje za spravedlivé cíle. Jako druhý důvod Tesón uváděl, ţe je nespravedlivé, aby americká vláda zdaňovala americké občany a pokoušela se pomoci lidem, kteří takovou pomoc nechtějí, a kteří, i pokud jim bude pomoţeno, se „místo aby nám poděkovali“, proti nám obrátí. To Tesón dokládá slovy Hamída Karzaje, který USA kritizuje (viz Stewart 2013). Islámský stát podle Tesóna (2014c) můţe zastavit jen plnohodnotná invaze USA a jejich spojenců, včetně mohutného nasazení pozemních sil.

71

Petrova (2014a) uvádí zajímavou ideu, ţe zásah proti Islámskému státu můţe ve veřejném mínění vymazat stigma, které se kolem vojenských řešení rozvinulo v důsledku Bushovy války v Iráku. To by pak mohlo vést k eskalaci intervencí v jiných částech světa, coţ by mohlo být katastrofální pro lidi po celém světě. Averze k válce a imperialismu podle Petrovové „drţí lidí naţivu.“

Kevin Carson (2014b) doporučuje Obamově administrativě podporu PKK, chce-li zabránit pronikání IS do Iráckého Kurdistánu, jelikoţ PKK a její spojenecké milice jsou v boji proti Islámskému státu úspěšnější, neţli FSA. Taková podpora však podle něj nenastane, neboť ještě více neţ vítězství Islámského státu by prý Spojené státy vyděsila demonstrace efektivní alternativy jak ke „korporátnímu kapitalismu“, tak ke „státnímu socialismu“, právě v podobě libertariánského municiaplismu prosazovaném Abdulláhem Ocalanem, vůdcem PKK (Kurdská dělnická strana).

3.4.2 Členská a predikátová analýza

Thomas Knapp (2014) hovoří o Islámském státu jako o „amorfním, špatně definovaném strašákovi, který nikdy nemůţe být skutečně „poraţen“.“ Odmítá, ţe by představoval závaţnou hrozbu. Ti, kteří jej označují za hrozbu existenciální, pak označuje za „šílence z Kapitolu“.

Tesón (2013) hovoří na jedné straně o Asadovi jako o „typickém středovýchodním utlačovateli“, na straně druhé o rebelech, kterým dominuje Al-Káida, a jiní „pochybní aktéři“ (sinister characters) islámský stát označuje za „monstrum.“ (Tesón 2014b) Američtí vojáci se podle Tesóna nyní snaží zastavit stínání hlav, znásilňování, vraţdění v Sýrii a Iráku.

Na rozdíl od Tesóna, který roli humanitarianismu v boji proti IS zdůrazňuje, Natasha Petrova (2014a) jej povaţuje za pouhou zámniku, či racioanlizaci americké intervence. Věnuje se také tématu emocionální reakce amerického obyvatelstva na Iráckou invazi, ta můţe pozitivní, v tom případě v USA zmizí stigma zahraničních intervencí.

72

Zajímavou perspektivu přináší text Kevina Carsona (2014b). Ten chválí jednoho z vůdců Kurdistánské dělnické strany (PKK), Abdulláha Ocalana, jakoţto levicového libertariánského anarchistu vyznávající „libertariánský municipalismus“ který se pokouší PKK v některých kurdských komunitách zavádět. Pro Carsona je PKK významným aktérem, neboť ta brání jezídy v iráckém Kurdistánu zatímco Barzáního pešmergové se rozplynuli (melted away). Dále Carson PKK chválí za záchranu Kobane.

V dalším textu Kevin Carson (2014a) popisuje vytvoření současných podmínek v Iráku jako proces, ve kterém jsou aktivními pouze USA a Velká Británie, zatímco, ostatní jsou pasívními objekty. Západní mocnosti vyrýsovaly území současného Iráku. USA podpořily sjednocení Arabského poloostrova pod vládou Saúdů.

V roce 1953 Spojené státy daly impuls náboţenskému fundamentalismu svrţením Mossadeka. V šedesátých letech pomohly zorganizovat Baasistický reţim, v roce 1990 pak vyvolaly Saddámovu invazi Kuvajtu, a tak dále. Svrţením Saddáma pak vytvořily vakuum, které zaplnili Islamisté. Ti jsou tak v tomto Carsonově textu kromě USA a Velké Británie jediným aktivním hráčem v Iráku a na středním východě. Islámský stát vznikl také podle Carsona proto, ţe USA a jejich spojenci vyzbrojili protiasadovské rebely v Sýrii.

3.4.3 Důležité prvky argumentace BHL

Fernando Tesón hájí tezi intervence proti IS. Zdůrazňuje zde morální aspekt boje. USA vnímá jako morálního aktéra, naopak třeba u reţimu Bašára Asada zdůrazňuje jeho zločinnost. Intervenci proti němu však odmítá. V tomto se de facto shoduje s názory Randa Paula, i kdyţ pro tato stanoviska předkládá spíše morálně- filosofické, neţ praktické důvody.

Naopak, ve srovnání s ním, levicověji orientovaní BHL intervenci proti IS odmítají a silně kritizují americké vojenské akce na středním východě obecně. Ze strany těchto autorů je patrná silná kritika prakticky všech regionálních aktérů s výjimkou Kurdů a kurdské PKK. Ta je obhajována i na základě ideologických sympatií.

73

Kořeny současné krize jsou pak nacházeny hluboko v minulosti, jednak ve velmocenské politice USA, Francie a Velké Británie, jednak v etatismu a náboţenském fundamentalismu pro region typickém.

Za zmínku stojí, ţe u BHL můţeme pozorovat i argument proti intervenci spočívající ve varování před posílením militaristických nálad v USA a tedy pravděpodobně většímu počtu intervencí ve světě v budoucnu. Tento argument, se kterým přichází Natasha Petrova tak poukazuje na velmi široce vnímaný kontext moţné intervence proti IS. Dále je ostře kritizováno pojetí Islámského státu jakoţto hrozby pro USA.

3.5 Komparace přístupů ke konfliktu s Islámským státem

Paleolibertariáni, podobně jako v případě Ukrajinské krize, za hlavního problematického aktéra povaţují americké neokonzervativce, či „jestřáby“, určující americkou zahraniční politiku. Vzestup IS je pak výsledkem buď pošetilého intervencionismu USA, nebo rovnou zlé vůle neokonzervativců – jejich snahy vyvolat chaos. Opět platí, ţe tato skupina aktérů je kritizována u všech posuzovaných směrů libertarianismu. U Randa Paula a kosmopolitních libertariánů však spíše z hlediska konsekvencialistického: jsou kritizovány důsledky, často nezamýšlené jejich jednání, ačkoliv takové jednání mohlo být motivováno dobrými úmysly. Toto posuzování platí zdaleka méně pro paleolibertariány a některé autory z řad BHL (hlavně Kevina Carsona). U nich lze pozorovat kritiku „jestřábů“ i z hlediska deontologického (neţádoucí či nemorální jsou jiţ záměry „jestřábů“, nejen způsoby jejich naplňování).

Islámský stát je prakticky u všech posuzovaných směrů obecně povaţován za zločinného či barbarského aktéra a jeho samotná existence je povaţována za problém. Prakticky u všech škol (s výjimkou Randa Paula) však také v některých textech nalezneme relativizaci jeho barbarství. Je porovnáváno s chováním jiných aktérů v regionu, jeţ je s chováním IS povaţováno za morálně ekvivalentní. Rand Paul zdůrazňuje, ţe IS představuje hrozbu pro Spojené státy a americké zájmy. Autoři ostatních přístupů naopak povaţují obecné vnímání hrozby ze strany IS za přehnané.

74

Reţim Bašára Asada je kritizován jako tyranský či diktátorský prakticky ve všech posuzovaných směrech. Stejně tak lze ale říci, ţe se autoři všech posuzovaných směrů shodují na odmítání snah pro sesazení Asada a boj proti němu, vzhledem k jeho pozici jako nepřítele IS, či vzhledem k předpokládanému chaosu, který by něco takového mohlo vyvolat.

Téměř u všech posuzovaných směrů lze pozorovat volání po přímé vojenské podpoře, či vyzbrojování kurdských sil. To neplatí pouze v případě paleolibertariánů, zde se sice objevuje názor, ţe Kurdové si „zaslouţí mírové řešení“, ovšem jejich vyzbrojování je povaţováno za chybu.

Co se týče doporučené politiky v této krizi, lze říci, ţe volání po přímé ozbrojené konfrontaci mezi IS a USA nalezneme jen u Randa Paula a jednoho autora z řad BHL, kterého lze označit jako pravicového (Fernando Tesón). Naproti tomu, u zbytku BHL (levicových) a paleolibertariánů je patrné odmítání jakékoliv americké účasti pro řešení této krize. Kosmopolitní libertariáni pak zastávají jakési střední postavení, kdy často odmítají přímou vojenskou intervenci USA, ale vyslovují se pro jejich roli jako diplomatického aktéra a tvůrce či „granta“ silového řešení, provedeného jinými aktéry, ať uţ Syrským reţimem, nebo širší koalicí států.

Opět platí, ţe argumentace a doporučení jsou prakticky ve všech přístupech, s výjimkou přístupu Randa Paula v čase poměrně konzistentní. Podobně jako v případě Ukrajinské krize můţeme u Randa Paula pozorovat posun od izolacionismu k většímu intervencionismu.

Co se týče hlediska populismus – kosmopolitismus, není zde patrné tak výrazné odlišení postojů, jako v případě ukrajinské krize. Zatímco v jejím případě bylo moţno na základě větší míry populismu identifikovat větší náklonnost k putinovskému Rusku či separatistům, v tomto případě populismus se sympatiemi k ţádnému z aktérů nesouvisí.

Na druhou stranu, populismus paleolibertariánů zřejmě úzce souvisí s jejich ostřejší kritikou americké vlády, či amerických „jestřábů“ a neokonů – zde se projevuje anti-

75 establišmentový sentiment, ovšem nelze, jako právě u ukrajinské krize, hovořit o nadřazení hlediska domácího, nad hlediskem mezinárodním. Establišment je totiţ ze strany paleolibertariánů kritizován především z humanitárních důvodů. Z podobných důvodů jej koneckonců kritizují i levicoví BHL.

U kosmopolitních libertariánů byla moţná intervence USA kritizována z důvodů, které by bylo moţno označit za populistické – tj. „domů“ orientované – hlavní obavou bylo vtaţení USA do konfliktu.

Je zřejmé, ţe na rozdíl od ukrajinské krize není v případě konfliktu s IS tak snadné identifikovat jednotlivé postoje podle umístění na ose kosmopolitismus-populismus. To zřejmě souvisí s obecně sloţitější a méně přehlednou dynamikou tohoto konfliktu.

Dále můţeme připomenout, ţe Rand Paul a Natasha Petrova zmiňují v boji proti IS širší kulturně-náboţenský kontext (IS či podobné organizace budou poraţeny pouze tehdy, pokud dojde v regionu ke kulturně náboţenským zněnám). Thomas Knapp je pak jedinný ,kdo v souvislosti s bojem proti IS zmiňuje širší perspektivu libertariánské politické filosofie (náklonnost k PKK).

Závěr Porovnáme-li přístupy jednotlivých škol libertarianismu a jejich náhled na oba zohledněné konflikty, můţeme z našeho výzkumu lze vyvodit hned několik velmi zajímavých závěrů. Za prvé, co se týče způsobu identifikace jednotlivých aktérů, znovu a znovu se setkáváme s poměrně ostře kritizovanou skupinou „jestřábů“, či neokonzervativců (často personifikovaných v osobě Johna McCaina, kteří jsou povaţováni za hlavního problematického aktéra ve Spojených státech. Jsou však patrné jisté odlišnosti. Tato kritika je nejostřejší u paleolibertariánů a v některých případech u BHL, kde je „jestřábům“ přisuzována zlá vůle, a přímá morální odpovědnost za mnohé neţádoucí jevy, včetně smrti civilistů, či vyvolání válek. Naproti tomu, jiní BHL (Fernando Tesón) většina kosmopolitních libertariánů a Rand Paul tyto aktéry také kritizují, ovšem spíše z konsekvencialistických pozic – kritizují nezamýšlené důsledky jejich jednání. Pro paleolibertariány a některé BHL jsou tak

76

„jestřábi“ de facto hlavním nepřítelem, většina ostatních autorů ale za „hlavního nepřítele“ povaţuje spíše Rusko, potaţmo IS.

Je zajímavé , ţe do kategorie „jestřábů“ bývá někdy řazen Barrack Obama, jindy, zvláště u Randa Paula je Barrack Obama kritizován za přílišnou slabost a nerozhodnost. To pravděpodobně souvisí s Paulovou předpokládanou kandidaturou na amerického prezidenta v roce 2016 – jiţ nyní lze říci, ţe se Rand Paul vymezuje z“mírumilovnějších pozic“ proti „jestřábům, zároveň chce ale působit rozhodněji a odváţněji, neţ Barrack Obama. S předpokládanou prezidentskou kandidaturou zřejmě souvisí i skutečnost, ţe u Randa Paula je prakticky jako u jediného z posuzovaných autorů patrný nějaký vývoj argumentace v čase, obvykle z pozic méně intervencionistických k pozicím intervencionističtějším. Lze však říci, ţe tento posun je jak v případě ukrajinské krize, tak v případě konfliktu s Islámským státem velmi postupný a nejedná se tedy o radikální změny názoru. Vţdy se také drţí určité obhajitelné linie reakce na měnící se okolnosti (vyplývající z apelu na zahraničněpolitický realismus). V některých otázkách (např. odpor proti snahám o svrţení Asadova reţimu) je však Rand Paul konzistentní velmi.

Co se týče navrhovaných řešení a doporučení pro zahraniční politiku, je patrný jasný nonintervencionismus paleolibertariánů a naopak nejaktivističtější náhled Randa Paula. Paleolibertarianismus je v tomto tématu poměrně uniformní, naopak, mezi BHL a v menší míře i u kosmopolitních libertariánů panují o podobu ideální zahraniční politiky spory.

Obecně lze říci, ţe u všech posuzovaných škol je volání po nějakém silném intervencionismu jen velmi málo patrné. Pokud bychom tedy naše čtyři školy libertarianismu posuzovali v rámci širšího politického spektra a všech názorů, které ve veřejné debatě najdeme, zřejmě bychom je všechny zařadili k méně intervencionistickému pólu.

Je dobré si povšimnout, ţe příklon na jedné straně k brutalismu či populismu, na straně druhé ke kosmopolitismu a humanitarianismu se u různých škol projevuje různě. U paleolibertariánů hraje určitě populistický anti-establišmentový sentiment silnou roli v kritice oficiální americké zahraniční politiky a intervencionismu. Naopak,

77 u levicových BHL je pravděpodobně tato politika kritizována podobně silně, ovšem z humanitarianistických pozic. Lze podotknou, ţe Fernando Tesón naopak ze silných humanitarianistických pozic intervencionismus obhajuje.

Nejzajímavější je pak toto téma u kosmopolitního libertarianismu. Většinou totiţ platí, ţe tam, kde je voláno po nonintervencionismu, jsou velmi často zohledňována populistická témata (tj. domácí aspekt, hlavním argumentem je často „nenechat se vtáhnout“ do konfliktu). Naopak tam, kde je větší intervencionismus a aktivismus prosazován (např. ostřejší postoj k Rusku), je naopak více zohledňováno hledisko humanitarianistické a s populistickými argumenty se zde téměř nepracuje.

78

Zdroje a použitá literatura Knihy

(Elektronické zdroje jsou aktuální k 11.12. 2014)

Barnett, Randy E.,(2004): The Moral Foundations of Modern Libertarianism Varieties of in America, Peter Berkowitz, ed., Hoover Press

Beneš, V. (2008): Diskurzivní analýza. In: Drulák, P. (ed.): Jak zkoumat politiku: kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portál

Brennan, J., (2012): Libertarianism: What Everyone Needs to Know, Oxford: Oxford University Press.

Dieterle, D. A. (2013): Economic Thinkers: A Biographical Encyclopedia. (Google eBook). Dostupné z: http://books.google.cz/books?id=qWyjAQAAQBAJ&printsec=frontcover#v=onepage& q&f=false (cit. 2014-4-5).

Drulák, Petr a kol. (2008): Jak zkoumat politiku: Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Portál. Praha.

Epstein, R.A., (1995): Simple Rules for a Complex World, Cambridge: Press, 1998, Principles for a Free Society: Reconciling Liberty with the Common Good, New York: Basic Books.

Friedman, D. (1989): The Machinery of Freedom: A Guide to Radical , New York: Harper and Row.

George H. Nash (1984): Review: The Republican Right since 1945 by David W. Reinhard. Reviews in American History, Vol. 12, No. 2 (Jun., 1984), pp. 261-265

Gottfried, P. (1993). The conservative movement. New York Toronto New York: Twayne Publishers Maxwell Macmillan Canada Maxwell Macmillan International.

Hamowy, R. (2008). The encyclopedia of libertarianism. Thousand Oaks, Calif. Washington, D.C: Sage Publications Cato Institute

Higgs, R. (1987). Crisis and Leviathan: critical episodes in the growth of American government. New York: Oxford University Press

Melucci, A. (1988): Identita a mobilizace sociálních hnutí. http://pes.fsv.cuni.cz/translation_raslova_melluci.htm (cit. 2014-4-5).

Milliken, J. (1999): The Study of Discourse in International Relations:: A Critique of Research and Methods. European Journal of International Relations 1999 5: 225

79

Milliken, J. (2001): The Social Construction of the Korean War: Conflict and its possibilities. Manchester, UK ; New York : Manchester University Press

Tomasi, J. (2012): Fairness, New York: Princeton University Press.

Rothbard, M., 1978, , The Libertarian Manifesto, revised edition, New York: Libertarian Review Foundation.

Rothbard, M. (1998). . New York: New York University Press.

Rothbard, M.(1999.): America's Two Just Wars: 1775 and 1861. In: Denson, J. (ed): The costs of war: America's pyrrhic victories. New Brunswick, N.J., U.S.A: Transaction Publishers.

Rothbard, M. & Rockwell, L. (2000). The irrepressible Rothbard : the Rothbard- Rockwell report essays of Murray N. Rothbard. Burlingame, Calif: Center for Libertarian Studies, Inc.

Rothbard, M. (2007): The Early 1960s: From Right to Left. In: The Betrayal of The American Right, Rothbard, M., ed.: Woods, T. E. Auburn, Alabama: Ludwig von

Rothbard, M. (2012): War collectivism: Power, Business, and the Intellectual Class in World War. Mises institute, Auburn, Alabama. Dostupné z: https://library.mises.org/books/Murray%20N%20Rothbard/War%20Collectivism.pdf

Stringham, E. P. (Ed.). (2005a). Anarchy, state, and . Cheltenham: Edward Elgar

J. Šíma. ed. (1999): Právo a obrana jako zboží na trhu. Praha. Liberální institut, Centrum liberálních studií, 1999. Denson, J. (ed) (1999): The costs of war: America's pyrrhic victories. New Brunswick, N.J., U.S.A: Transaction Publishers.

Internetové zdroje Alan Smithee (2014a): Ukraine: The Legacy Of Colonialism. Center for a Stateless Society

Ashford, E (2014): Letting it Go: Ukraine‘s Frozen Future. CATO Institute. Dostupné z: http://www.cato.org/blog/let-it-go-ukraines-frozen-future

Bailey, R. a kol. (2003): Forcing Freedom: can liberalism be spread at gunpoint?. Reason. August/September 2003. Dostupné z: http://reason.com/archives/2003/08/01/forcing-freedom

Bailey, R. (2011): James Randi's Million Dollar Challenge to Homeopathy. Reason.com. Dostupné z: http://reason.com/blog/2011/02/07/james-randis-million- dollar-ch

80

Bandow, D. (2014a): Ukraine Crisis Reminds Americans Why NATO Should Not Expand: Not to Ukraine, Georgia, Or Anyone Else. CATO Institute. Dostupné z: http://www.cato.org/publications/commentary/ukraine-crisis-reminds-americans-why- nato-should-not-expand-not-ukraine

Bandow, D. (2014b): The Malaysian Air Shoot Down Changes Nothing: America Cannot Save Ukraine. CATO Institute. Dostupné z: http://www.cato.org/blog/malaysian-air-shoot-down-changes-nothing-america-cannot- save-ukraine

Bandow, D. (2014c): War with Islamic State Would be Obama‘s Folly. CATO Institute. Dostupné z: http://www.cato.org/publications/commentary/war-islamic-state- would-be-obamas-folly

Bandow, D. (2014d): Is the Obama Administration Losing Its Collective Mind over the Islamic State? CATO Institute.Dostupné z: http://www.cato.org/blog/obama- administration-losing-its-collective-mind-over-islamic-state

Bandow, D. (2014e): Defeat the Islamic State by Allowing Syria and Others to Kill Radicals. CATO Institute. Dostupné z: http://www.cato.org/blog/defeat-islamic-state- allowing-syria-others-kill-radicals

Bandow, D.(2014f): Obama‘s Needless War against the Islamic State Puts Americans at Risk: Washington Should Let ISIL‘s Neighbors Defeat the Caliphate- Wannabe. CATO Institute. Dostupné z: http://www.cato.org/publications/commentary/obamas-needless-war-against-islamic- state-puts-americans-risk-washington

Beauchamp, Z. (2014): Rand Paul just gave one of the most important foreign policy speeches in decades. Vox. Dostupné z: http://www.vox.com/2014/10/24/7053561/rand-paul-foreign-policy-speech

Beinart, P. (2014): Rand Paul Is the 2016 Republican Frontrunner. . Dostupné z: http://www.theatlantic.com/politics/archive/2014/01/rand-paul-is-the- 2016-republican-frontrunner/283258/

Bleeding Heart Libertarians. Dostupné z: http://bleedingheartlibertarians.com/

Brennan, J. (2011): : How I‘m Not a Libertarian. Bleeding Heart Libertarians. Dostupné z: http://bleedingheartlibertarians.com/2011/03/neoclassical-liberalism-how-im-not-a- libertarian/

Brennan, J. (2013): The NAP Isn‘t a Knock-Down Argument for Libertarianism. On the Contrary, It Begs the Question. Bleeding Heart Libertarians. Dostupné z: http://bleedingheartlibertarians.com/2011/03/neoclassical-liberalism-how-im-not-a- libertarian/

81

Brennan, J. (2014): The Jailhouse Theory of International Relations. Bleeding Heart Libertarians. Dostupné z: http://bleedingheartlibertarians.com/2014/11/the-jailhouse- theory-of-international-relations/

Buchannan, P. (2013): Is Putin One of Us? LewRockwell.com. Dostupné z: http://www.lewrockwell.com/2013/12/patrick-j-buchanan/is-putin-one-of-us/

Buchannan, P. (2014a): Is Putin the Irrational One?. LewRockwell.com. Dostupné z: http://www.lewrockwell.com/2014/03/patrick-j-buchanan/is-putin-irrational/

Buchannan,P. (2014b): Ukraine's Crisis, Not Ours. LewRockwell.com. Dostupné z: http://www.lewrockwell.com/2014/02/patrick-j-buchanan/hands-off-ukraine/

Carpenter, T. G. (2014): The War against ISIS: Moving Beyond Convenient Myths. CATO Institute. Dostupné z: http://www.cato.org/publications/commentary/war- against-isis-moving-beyond-convenient-myths

CATO Institute: About CATO. Cato Institute. Dostupné z: http://web.archive.org/web/20070819050922/http://www.cato.org/about/about.html

CATO Institute: CATO's Mission. Cato Institute. Dostupné z: http://www.cato.org/mission

CATO Institute: Foreign Policy and National Security. CATO Institute. Dostupné z: http://www.cato.org/research/foreign-policy-national-security

CATO Institute: and Development. CATO Institute. Dostupné z: http://www.cato.org/research/international-economics-development

Center for a Stateless Society: A Left Market Anarchist Think Tank. [online]. [cit. 2014-12-11]. Dostupné z: http://c4ss.org/

Chapman, S. (2014): The U.S. Launches Another Dumb War in the Middle East. Why Hitting ISIS Will Just Make Matters Worse. Reason.com. Dostupné z: http://reason.com/archives/2014/11/06/the-us-goes-to-war-without-a-clue-again

Chatier, G. (2012): Some Principles. Bleeding heart Libertarians. Dostupné z: http://bleedingheartlibertarians.com/2012/11/some-principles/

Cohen, A. (2013): Stoney hearted libertarianism or bleeding heart libertarianism? Bleeding heart Libertarians. Dostupné z: http://bleedingheartlibertarians.com/2013/12/stoney-hearted-libertarianism-or- bleeding-heart-libertarianism/

Costa, R. (2014): Rand Paul: GOP shouldn‘t ‗tweak‘ Russia over Ukraine. . Dostupné z: http://www.washingtonpost.com/blogs/post- politics/wp/2014/02/25/rand-paul-gop-shouldnt-tweak-russia-over-ukraine/

82

De Coster, K. (2003): Paleolibertarianism. LewRockwell.com Dostupné z: http://www.lewrockwell.com/lrc-blog/paleolibertarianism/

Dick, A. (2014): Ron Paul: War on ISIS is Foolish Continuation of 24 Years of US War in Middle East. Ron paul Institute. Dostupné z: http://www.ronpaulinstitute.org/archives/featured-articles/2014/september/16/ron- paul-war-on-isis-is-foolish-continuation-of-24-years-of-us-war-in-middle-east.aspx

DiLorenzo, T. (2000): Secession and Liberty. LewRockwell.com. Dostupné z: http://archive.lewrockwell.com/orig/dilorenzo2.html

DiLorenzo, T. (2012): Be Patriotic: Become a Secessionist. LewRockwell.com. Dostupné z: http://archive.lewrockwell.com/dilorenzo/dilorenzo246.html

DiLorenzo, T. (2014): Did Putin ―Take‖ Crimea? LewRockwell.com. Dostupné z: http://www.lewrockwell.com/lrc-blog/did-putin-takecrimea/

Dougherty, M. (2011): The Story Behind Ron Paul's Racist Newsletters. The Atlantic. Dostupné z: http://www.theatlantic.com/politics/archive/2011/12/the-story-behind-ron- pauls-racist-newsletters/250338/2/

Doherty, B. (2014): 3 Problems Libertarians Have with Rand Paul's Foreign Policy. Reason.com. Dostupné z: http://reason.com/archives/2014/09/10/3-problems- libertarians-have-with-rand-p

Dreaper, R. (2014): Has the ‗Libertarian Moment‘ Finally Arrived?, New York Times Magazine. Dostupné z: http://www.nytimes.com/2014/08/10/magazine/has-the- libertarian-moment-finally-arrived.html?_r=0

Enright, J.(2014): Why We Shouldn‘t Get Involved With the Islamic State. Students for Liberty. Dostupné z: http://studentsforliberty.org/blog/2014/09/08/the-islamic-state- why-we-shouldnt-get-involved/

Estep, B. (2010): Paul opposes citizenship for babies of illegal immigrants. kentucky.com. Dostupné z: http://www.kentucky.com/2010/05/29/1284694/paul- opposes-citizenship-for-babies.html

Friedman, M., Robinson, P. (1999): TAKE IT TO THE LIMITS: on Libertarianism. Uncommon Knowledge. Hoover Institution. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=cl_qwo2VIlU [02:32 - 03:15].

Gillespe, N. (2011): 2011: Rand Paul "Most Interesting Man in Senate." Now: "Most Interesting Man in Politics." Reason.com. Dostupné z: http://reason.com/blog/2014/10/16/2011-rand-paul-most-interesting-man-in-s

Goodwin,J. (2014a): The Ukraine Crisis is the West‘s Fault. LewRockwell.com. Dostupné z: http://www.lewrockwell.com/2014/09/bionic-mosquito/war-with-russia/

Goodwin,J. (2014b): Rand Paul Goes Total Neocon; He Should Check With the CFR. bionic mosquito: blog autora. Dostupné z:

83 http://bionicmosquito.blogspot.cz/2014/03/rand-paul-goes-total-neocon-he- should.html

Gregory, A. (2014): Against the Libertarian . The Libertarian Standard. Dostupné z: http://libertarianstandard.com/2014/03/26/against-the-libertarian-cold- war/ Hammond, J. (2014): Crimean Referendum Ilegal? Nonsense! Ron Paul Institute. Dostupné z: http://www.ronpaulinstitute.org/archives/featured- articles/2014/march/20/crimean-referendum-ilegal-nonsense

Healy, G. (2011): Was No Libertarian. CATO Institute. Dostupné z: http://www.cato.org/publications/commentary/ronald-reagan-was-no-libertarian

Horowitz, S. (2011): How Did We Get Here? Or, Why Do 20 Year Old Newsletters Matter So Damn Much? Bleeeding Heart Libertarians Dostupné z: http://bleedingheartlibertarians.com/2011/12/how-did-we-get-here-or-why-do-20-year- old-newsletters-matter-so-damn-much/

Johnson, K. (2007): Do You Consider Yourself a Libertarian? LewRockwell.org Dostupné z: http://archive.lewrockwell.com/rockwell/liberal-post-interview.html

Karson, C. (2014a): ISIS: Yes, Mr. Blair, You Did Build This. Center for Stateless Society. Dostupné z: http://c4ss.org/content/29482

Karson, C. (2014b): Obama Wants to Defeat ISIS — But Not That Badly. Center for Stateless Society. Dostupné z: http://c4ss.org/content/31077

Kichanova, V. (2014): Putin Will be The Only One Benefiting From a New Cold War. Students for Liberty. Dostupné z: http://studentsforliberty.org/blog/2014/03/27/putin- will-be-the-only-one-benefiting-from-a-new-cold-war/

Knafo, S. (2013): Rand Paul Decries Mandatory Minimum Sentences, Likens War On Drugs To Jim Crow. Huffington Post. Dostupné z: http://www.huffingtonpost.com/2013/09/18/rand-paul-mandatory-minimum- laws_n_3949415.html

Lewis, P. (2014): Ron Paul slams US on Crimea crisis and says Russia sanctions are 'an act of war'. . Dostupné z: http://www.theguardian.com/world/2014/mar/15/ron-paul-crimea-russia-sanctions-act- of-war

LewRockwell.com: Cindy Sheean. Dostupné z: http://www.lewrockwell.com/author/cindy-sheehan/

Lindorff, D. (2014): Who‘s the Real Aggressor in Ukraine? (Hint: It‘s Not Russia). LewRockwell.com. Dostupné z: http://www.lewrockwell.com/2014/09/dave- lindorff/whos-the-aggressor-in-ukraine%E2%80%A8/

84

Long, R. (1996): Beyond the Boss: Protection from Business in a Free Nation. Free Nation Foundation. Dostupné z: http://www.freenation.org/a/f41l2.html

Massimino, C. (2014): Ukraine deserves better than NATO. Students for Liberty. Dostupné z: http://studentsforliberty.org/blog/2014/04/28/ukraine-deserves-better- than-nato/

Markevičiūtė, E. (2014): Military intervention is the best response to Russia‘s aggression. the Lithuania Tribune. Dostupné z: http://www.lithuaniatribune.com/66529/military-intervention-is-the-best-response-to- russias-aggression-201466529/

Massarrat, M. (2014): The Fiction of ―Fighting the Islamic State‖, An Entity Created and Financed by the U.S. and Saudi Arabia. LewRockwell.com. Dostupné z: http://www.lewrockwell.com/2014/09/no_author/the-fiction-of-fighting-the-islamic- state/

Mearsheimer, J. (2014): Why the Ukraine Crisis Is the West‘s Fault: The Liberal Delusions That Provoked Putin. Foreign Affairs. Dostupné z: http://www.foreignaffairs.com/articles/141769/john-j-mearsheimer/why-the-ukraine- crisis-is-the-wests-fault?cid=nlc-foreign_affairs_this_week-090414- why_the_ukraine_crisis_is_the_5- 090414&sp_mid=46900441&sp_rid=cm9vbTM3NUBnbWFpbC5jb20S1

Margolis, E. (2014a): Ukraine at a Boil. LewRockwell.com. Dostupné z: http://www.lewrockwell.com/2014/01/eric-margolis/partition-ukraine/

Margolis, E. (2014b): Mr President, the Less you do the Better. LewRockwell.com. Dostupné z: http://www.lewrockwell.com/2014/09/eric-margolis/hands-off-isis/

Margolis, E. (2014c): The Mother of All Blowback. Ron Paul Institute. Dostupné z: http://www.ronpaulinstitute.org/archives/featured-articles/2014/august/30/the-mother- of-all-blowback/

McAdams, D. (2014): Did Students for Liberty Leader Really Attack Ron Paul? Ron Paul Instititute. Dostupné z: http://www.ronpaulinstitute.org/archives/neocon- watch/2014/march/26/did-students-for-liberty-leader-really-attack-ron-paul

McCobin, A., Markevičiūtė, E. (2014): Statement on Russia by SFL President McCobin and Executive Board Member Markevičiūtė Published by Media. Students for Liberty. Dostupné z: http://studentsforliberty.org/blog/2014/03/25/statement-on- russia-by-sfl-president-mccobin-and-executive-board-member-markeviciute- published-by-media/

McCobin, A. (2014): Ron Paul Gets It Wrong When He Speaks about Secession and Crimea. The Canal. Dostupné z: http://blog.panampost.com/alexander- mccobin/2014/03/24/ron-paul-gets-it-wrong-when-he-speaks-about-secession-and- crimea/

85

McMaken, R. (2014): Ron Paul, , and the Risks of Opposing War. Mises Institute. Dostupné z: http://mises.org/library/ron-paul-richard-cobden-and- risks-opposing-war Moving Forward (2014): Speakers. Dostupné z: http://orlandocon.secularhumanism.org/index.html

Mueller, J. (2014): The Islamic State Will Probably be Defeated, but It‘s Not Thanks to President Obama. CATO Institute. Dostupné z: http://www.cato.org/publications/commentary/islamic-state-will-probably-be-defeated- its-not-thanks-president-obama

Neocon Watch. Ron Paul Institute. Dostupné z: http://www.ronpaulinstitute.org/archives/neocon-watch.aspx

Palmer, T. (2014). Peace, love & liberty : war is not inevitable. Washington, DC Washington DC Ottawa, IL: Students for Liberty,Atlas Network,Jameson Books, 2014.

Paul, R. [Rand] (2010): Privacy and Liberty. Rand paul US Senate 2010. Dostupné z: http://web.archive.org/web/20101001001834/http://www.randpaul2010.com/issues/h- p/privacy-liberty/

Paul, R. [Rand] (2010): Rand Paul, libertarian? Not quite. USA Today. Dostupné z: http://usatoday30.usatoday.com/news/opinion/forum/2010-08-10- column10_ST2_N.htm

Paul, R. [Rand], Hannity, S. (2013): Sen. Rand Paul talks CPAC straw poll victory, looks ahead to 2016. . Dostupné z: http://www.foxnews.com/on- air/hannity/transcript/2013/03/19/sen-rand-paul-talks-cpac-straw-poll-victory-looks- ahead-2016

Paul, R. [Rand] (2013a): Why I‘m Voting No on Syria. TIME. Dostupné z: http://ideas.time.com/2013/09/04/sen-rand-paul-why-im-voting-no-on-syria/

Paul, R. [Rand] (2013b): Rand Paul on Foreign Policy at the Heritage Foundation. YouTube [online]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=NptVgiY2Oxc

Paul, R. [Rand] (2014a): The Case for Conservative Realism. The National Interest. Dostupné z: http://nationalinterest.org/feature/rand-paul-the-case-conservative- realism-11544?page=3

Paul, R. [Rand] (2014b): Sen. Paul‘s Statement on Situation in Ukraine. Rand Paul United States Senator. Dostupné z: http://www.paul.senate.gov/?p=press_release&id=1115

Paul, R. [Rand] (2014c): U.S. Must Take Strong Action Against Putin‘s Aggression. TIME. Dostupné z: http://time.com/17648/sen-rand-paul-u-s-must-take-strong-action- against-putins-aggression/

86

Paul, R. [Rand] (2014d): Stop warping Reagan's foreign policy. Breitbart. Dostupné z: http://www.breitbart.com/Big-Peace/2014/03/10/Rand-Paul-Reagans-Foreign- Policy

Paul, R. [Rand] (2014e): Sen. Paul Delivers Foreign Policy Address. Youtube. Dostupné z: http://www.paul.senate.gov/?p=press_release&id=1225

Paul, R. [Rand]: Immigration. Rand Paul United States Senator. Dostupné z: http://www.paul.senate.gov/?p=issue&id=12

Paul, R.[Ron] (2014a): Leave Ukraine Alone! Ron Paul Institute. Dostupné z: http://www.ronpaulinstitute.org/archives/featured-articles/2014/february/23/leave- ukraine-alone

Paul, R.[Ron](2014b): What Does The US Government Want in Ukraine? Ron Paul Institute. Dostupné z: http://www.ronpaulinstitute.org/archives/featured- articles/2014/may/11/what-does-the-us-government-want-in-ukraine.aspx

Paul, R. [Ron] (2014c): USA: Ron Paul suspects foul in Scottish referendum. YouTube . Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=40J504zS9p4

Paul, R.[Ron] (2014d): Why Won‘t Obama Just Leave Ukraine Alone? Ron Paul Institute. Dostupné z: http://www.ronpaulinstitute.org/archives/featured- articles/2014/august/03/why-won-t-obama-just-leave-ukraine-alone/

Paul, R. [Ron] (2014e): Will Anybody Stop the Islamic State (ISIS)? Youtube. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=rLnUZNPla0M

PBS Newshour (2014): Rand Paul, Cory Booker team up for bipartisan reform of criminal justice system. PBS. Dostupné z: http://www.pbs.org/newshour/bb/rand- paul-cory-booker-team-bipartisan-reform-criminal-justice-system/

Petrova, N. (2014a): What to Make of Renewed U.S. Intervention in Iraq. Center for a Stateless Society. Dostupné z: http://c4ss.org/content/30525

Petrova,N. (2014b): ISIS Fundamentalists Square Off With Tyrannical And Corrupt U.S. Backed Iraqi Government. Center for Stateless Society. Dostupné z: http://c4ss.org/content/28380 Pfaff, W. (2014): America Started The Ukraine Crisis. Dostupné z: http://www.williampfaff.com/modules/news/article.php?storyid=690

Powell, J. (2012): The Cato Institute Controversy: Why Should Anyone Care What Libertarians Think?. Forbes. Dostupné z: http://www.forbes.com/sites/jimpowell/2012/03/11/the-cato-institute-controversy-why- should-anyone-care-what-libertarians-think/

Raico, R. (2007):The Case for an America First Foreign Policy. The Future of Freedom Foundation. Dostupné z: http://fff.org/wp-content/uploads/2013/04/Ralph- Raico-2007-Transcript.pdf

87

Reason Foundation: About Reason Foundation. Reason Foundation. Dostupné z: http://reason.org/about/

Reinhard,B. (2014): Rand Paul Adjusts Foreign Policy Stance. . Dostupné z: http://online.wsj.com/articles/rand-paul-adjusts-foreign-policy- stance-1411091446

Reisenwitz, C. (2014): Peace Begets Peace – The Case for Non-Intervention in Ukraine. Students for Liberty. Dostupné z: http://studentsforliberty.org/blog/2014/04/16/peace-begets-peace-the-case-for-non- intervention-in-ukraine/

Richman, S. (1988): The Sad Legacy of Ronald Reagan. Mises Institute. Dostupné z: http://mises.org/library/sad-legacy-ronald-reagan-0?control=488

Richman, S. (2007): The Goal Is Freedom: Laissez-Faire Anti-Imperialism. Foundation for Economic . Dostupné z: http://fee.org/library/detail/the-goal- is-freedom-laissez-faire-anti-imperialism

Richman, S. (2014): Let's Have Some Honesty and Realism at the NATO Conference. Reason.com. Dostupné z: http://reason.com/archives/2014/09/04/lets- have-some-honesty-and-realism-at-th

Roháč, D. (2014): Nightmare Scenario Underway in Ukraine. CATO Institute. Dostupné z: http://www.cato.org/blog/nightmare-scenario-under-way-ukraine

Rockwell, L. (1990): Case for Paleolibertarianism, Liberty Magazine, January 1990, Vol 3 No 3, pp. 34-38. Dostupné z: http://www.libertyunbound.com/sites/files/printarchive/Liberty_Magazine_January_19 90.pdf

Rockwell, L. (2014): What Libertarianism Is, and Isn't. Economic Policy Journal. Dostupné z: http://www.economicpolicyjournal.com/2014/03/what-libertarianism-is- and-isnt.html Sanchez, J., Wiegel, D. (2008): Who Wrote Ron Paul's Newsletters? Reason.com. Dostupné z: http://reason.com/archives/2008/01/16/who-wrote-ron-pauls-newsletter

Rothbard, M. (1983): Ronald Reagan, Warmonger. Libertarian Forum, Vol. XVII, Nos. 7–8, July–August, 1983

Rothbard, M. (1991): The "New ": A movement For Our Time. The Rothbard-Rockwell Report, January 1991, pp. 1-14 Dostupné z: http://www.unz.org/Pub/RothbardRockwellReport-1991jan-00001

Rozeff, M. (2013): Non-Intervention Supports the Classic Liberal Principle of . Lew Rockwell.com. Dostupné z: http://www.lewrockwell.com/lrc-blog/non- intervention-supports-the-classic-liberal-principle-of-free-trade/

88

Rozeff, M. (2014a): Neoconservatives Stand for Anti-American Foreign Policies and Empire. Ron Paul Institute. Dostupné z: http://www.ronpaulinstitute.org/archives/neocon- watch/2014/october/09/neoconservatives-stand-for-anti-american-foreign-policies- and-empire.aspx

Rozeff, M. (2014b): Sanctions on Russia Are Crazy. LewRockwell.com. Dostupné z: http://www.lewrockwell.com/lrc- blog/sanctions-on-russia-are-crazy/

Rozeff, M. (2014c): America Caused the Islamic State (ISIS or ISIL or IS). Lew Rockwell.com. Dostupné z: http://www.lewrockwell.com/lrc-blog/america-caused-the- islamic-state-isis-or-isil-or-is/

RT: Daniel McAdams. RT. Dostupné z: http://rt.com/op-edge/authors/daniel- mcadams/

Salhani, C. (2014): Islamic State‘s Ultimate Goal: Saudi Arabia‘s Oil Wells. LewRockwell.com Dostupné z: http://www.lewrockwell.com/2014/09/no_author/the- real-goal-of-the-islamic-state/

Shiner, M. (2011): GOPers oppose Libya intervention. . Dostupné z: http://www.politico.com/news/stories/0411/52599.html

Shostak, F. (2014): Economic Sanctions Not Key Cause of Russia‘s Possible Recession. Mises Institute. Dostupné z: http://mises.org/library/economic-sanctions- not-key-cause-russia%E2%80%99s-possible-recession

Soave, R. (2014): Rand Paul's ISIS Proposal Allows Boots on the Ground... Say What!? Reason.com. Dostupné z: http://reason.com/blog/2014/11/24/rand-pauls-isis- proposal-allows-boots-on

Splinter, M. (2014): Why Does Ron Paul Keep Defending Putin? The Skeptical Libertarian. Dostupné z: http://blog.skepticallibertarian.com/2014/07/29/why-does- ron-paul-keep-defending-putin/

Spooner, L. (1867): No treason: The Constitution of no Authority. on-line verze: http://www.lewrockwell.com/orig4/spooner1.html

Stewart, P. (2013): Afghanistan's Karzai blasts U.S., marring Hagel visit. . Dostupné z: http://www.reuters.com/article/2013/03/10/us-afghanistan-usa-talks- idUSBRE92902B20130310

Students for Liberty: About. Students for Liberty. Dostupné z: http://studentsforliberty.org/about/

Sullum, J. (2014): Rand Paul Last Week: 'I Want to End the War on Drugs'. Reason.com. Dostupné z: http://reason.com/blog/2014/11/18/rand-paul-last-week-i- want-to-end-the-wa

89

Tesón, F.(2013): We Should Not Intervene in Syria. Bleeding Heart Libertarians. Dostupné z: http://bleedingheartlibertarians.com/2013/06/we-should-not-intervene-in- syria/

Tesón, F. (2014a): On Ukraine. Bleeding Heart libertarians. Dostupné z: http://bleedingheartlibertarians.com/2014/04/on-ukraine/

Tesón, F. (2014b): Response to Jason Brennan. Bleeding Heart Libertarians. Dostupné z: http://bleedingheartlibertarians.com/2014/11/response-to-jason-brennan/

Tesón, F. (2014c): Don't Underestimate the Costs of Inaction. In In Search of Libertarian Realism. Reason.com. Dostupné z: http://reason.com/archives/2014/12/08/in-search-of-libertarian-reali/2

Tesón (2014d): Notes on the Law and Ethics of Intervention. Bleeding Heart Libertarians. Dostupné z: http://bleedingheartlibertarians.com/2014/09/notes-on-the- law-and-ethics-of-intervention/

The Secular Directory: Magazines & Journals. Dostupné z: http://www.seculardirectory.org/magazines-journals/

Tucker,J.,(2013): Against libertarian brutalism. . Dostupné z: http://www.fee.org/the_freeman/detail/against-libertarian-brutalism (cit. 2014-4-5).

Vallier, K. (2014): The Contrarian Trap: The Source of the Liberty Movement‘s Dark Side. Bleeding heart Libertarians. Dostupné z: http://bleedingheartlibertarians.com/2014/10/the-contrarian-trap-the-source-of-the- liberty-movements-dark-side/

Watson, K. W. (2014): Let‘s Try Anti-Sanctions. CATO Institute. Dostupné z: http://www.cato.org/blog/lets-try-anti-sanctions

Welch, M. (2014): Rand Paul: Conservative Realist? Reason.com. Dostupné z: http://reason.com/archives/2014/10/28/rand-paul-conservative-realist

Youngman, S. (2014): Bill restoring felons' voting passes Senate with five-year waiting period. kentucky.com. Dostupné z: http://www.kentucky.com/2014/02/19/3097375_senate-panel-okays-amendment- to.html?rh=1

Zwolinski, M. (2011a): Libertarianism: Thick and Thin. Bleeeding Heart Libertarians. Dostupné z: http://bleedingheartlibertarians.com/2011/12/libertarianism-thick-and- thin/ (cit. 2014-4-5).

Zwolinski, M. (2011b): What is Bleeding Heart Libertarianism? Part One: Three Types of BHL. Bleeeding Heart Libertarians. Dostupné z: http://bleedingheartlibertarians.com/2011/12/what-is-bleeding-heart-libertarianism- part-one-three-types-of-bhl/ (cit. 2014-4-5).

90

Zwolinski, M. (2011c): What is Bleeding Heart Libertarianism? Part Two: Strong BHL. Bleeding Heart libertarians. Dostupné z: http://bleedingheartlibertarians.com/2011/12/what-is-bleeding-heart-libertarianism- part-two-strong-bhl/

Zwolinski, M.(2011d): Bleeding Heart Libertarianism. Bleeding Heart Libertarians. Dostupné z: http://bleedingheartlibertarians.com/2011/03/bleeding-heart- libertarianism/

Zwolinski, M. (2012): Gary Johnson – Bleeding Heart Libertarian. Bleeding Heart Libertarians. Dostupné z: http://bleedingheartlibertarians.com/2012/08/gary-johnson- bleeding-heart-libertarian/

Zwolinski, M. (2013): Libertarian Populism and Libertarian . Bleeding Heart Libertarians. Dostupné z: http://bleedingheartlibertarians.com/2013/07/libertarian-populism-and-libertarian- cosmopolitanism/ (cit. 2014-4-5).

Ţídek, B. (2013): Pravicová zahraniční politika v ofsajdu. Revue Politika. Dostupné z: http://www.revuepolitika.cz/clanky/1789/pravicova-zahranicni-politika-v-ofsajdu

Odborné články a zdroje

Charles Murray, David Friedman, David Boaz, and R.W. Bradford. Freedom: What‘s Right vs What Works (Liberty Magazine, January 2005, Vol 15 No 1, pp. 31-39)". Dostupné z: http://www.libertyunbound.com/sites/files/printarchive/Liberty_Magazine_January_20 05.pdf

Day, D. (2006): Membership Categorization Analysis. University of Southern Denmark. Dostupné z: http://static.sdu.dk/mediafiles/Files/Om_SDU/Institutter/ISK/SoPraCon/EDMIDI%20pr ofessor%20presentations/DennisDay.pdf (cit. 2014-4-5). deMause, L. (2013): The Tea Party Goes to Washington. Journal of Psychohistory. Summer2013, Vol. 41 Issue 1, p72-72. 3/4p.

McIntyre, A. (2014): Doctrine of Double Effect, The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Winter 2014 Edition), Edward N. Zalta (ed.), Dostupné z: http://plato.stanford.edu/archives/win2014/entries/double-effect/

Vallentyne, P., van der Vossen, B (2014): Libertarianism, The Stanford Encyclopedia of Philosophy (Fall 2014 Edition), Edward N. Zalta (ed.), Dostupné z: http://plato.stanford.edu/archives/fall2014/entries/libertarianism/

Tesón, F. R. (2001): The Liberal Case for Humanitarian Intervention . FSU College of Law, Public Law Research Paper No. 39. Dostupné z: http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=291661

91

Tesón, F.(2005): Ending Tyranny in Iraq. Ethics and International Affairs Dostupné z: http://ssrn.com/abstract=721585

Seznam zkratek

(SEP) Standford Encyclopedy of Philosophy - Stanfordská encyklopedie filosofie

(BHL) Bleeding Heart Libertarianism – libertarianismus „krvácejícího srdce“

(IS) Islámský stát

PKK Partiya Karkerên Kurdistani Kurdská dělnická strana

92