Jan B. Hurych

OBSAH • Úvodem • Západ kon čí u Pacifiku • P řes hranice • Fort Edmonton • Na západ od Edmontonu • Jasperský park • Head-Smash-In Buffalo Jump • Rozlou čení s Canmorem • Three Valley Gap • Jezero Okanagan • M ěsto Vancouver • Zem ě zvaná Cariboo • Zlatá hore čka • Victoria a ostrov Vancouver • P říloha: Trochu historie

Reportáž o cest ě automobilem p řes Skalisté hory. Fotografie ©A ťa Hurychová.

Copyright Jan B. Hurych. Kopírování tohoto materiálu není dovoleno. Pro p řetisk, publikování nebo jinou reprodukci, a ť už vcelku nebo jen z části, je t řeba nejd říve získat svolení autora. Všechna jména osob a institucí jsou fiktivní vyjma tam, kde je vyložen ě stanoveno jinak. Write to/ BOL-37-54 Autor : Jan B. Hurych Název : NA ZÁPAD K PACIFIKU Kapitola: Úvodem

ÚVODEM.

V mé knize "GO WEST!" jsem napsal, že jsem na západ odešel vlastn ě t řikrát: nejprve do Londýna, odtamtud do Kanady a pozd ěji do prérií. Musím to trochu poopravit: z prérií jsem odejel ješt ě víc západn ěji, až k Pacifiku. Bylo to ovšem jen o dovolené, ale byl to výlet dlouhý a ješt ě dobrodružn ější, než ty cesty p ředtím. Pravda, létal jsem s CPAir d říve ješt ě dále na západ, až do Japonska (viz moje kniha "SAYONARA") , ale tam už to je zase úplný "východ". Rozdíl kultur, které žijí na odlišných stranách Pacifiku, je opravdu zna čný a není to jen tou vzdáleností. On totiž "západ" není jenom orientace či sm ěr, "západ" je také filozofie života.

Pobyli jsme s mou paní A ťou - fotografie v knize jsou od ní - na prérii, v Saskatchewanské provincii, skoro čty ři roky; to když jsem tehdy p řijal nabídku práce na západ ě. D ůvod ů bylo n ěkolik: byla to práce, co m ě bavila, totiž navrhování elektráren a Saskatoon, kde jsme m ěli žít, bylo a ješt ě je m ěsto opravdu krásné. Je to n ěco jako Ottawa, ale na prérii. Má asi 160 tisíc obyvatel, velkou univerzitu, kam chodí studovat nejen Kana ďané, ale i Ameri čané a Angli čané (myslím ty z Evropy :-)), má pár divadel, dv ě katedrály a hromadu kostel ů, kde se konají koncerty student ů univerzity, z místní Fakulty um ění. Kulturn ě se tam tedy člov ěk "vyžije" až dost a údolí řeky Jižní Saskatchewan je opravdu půvabné a když na to te ď vzpomínám, nezažil jsem vlastn ě hez čí po časí než na prérii. Však také má Saskatoon nejvíc slune čných dn ů v celé Kanad ě a i pr ůměrný v ěk obyvatel je tam nejdelší.

Byl ovšem ješt ě jeden d ůvod, pro č jsme tam šli: neznajíce p říliš ješt ě západní Kanadu, cht ěli jsme to práv ě napravit. Toužili jsme poznat další západní provincie a tak jsme si ud ělali nejprve m ěsí ční výlet po Albert ě, hlavn ě východní stranu Skalistých hor. To nás tak nadchlo, že jsme tam pak jezdili často. Z Alberty je to totiž (ovšem jen mezi 50 a 55 rovnob ěžkou, táhne se totiž až k rovnob ěžce 60té) do Saskatoonu netrvá víc, než osm hodin jízdy. Projeli jsme práv ě i Skalisté hory, ale jen podél, ješt ě ne nap říč. Tam už totiž za číná provincie Britská Kolumbie, která se práv ě táhne až k Pacifiku.

Cht ěli jsme p ůvodn ě kdysi projet celou Kanadu ve vlaku, ve vyhlídkovém voze, tak jak jsme to vid ěli v televizi. Je to nádherný výlet, ale po pravd ě řečeno - bez dlouhých zastávek, výlet ů do okolí a styku s místními lidmi - je to po řád jen jako v televizi. Existuje ovšem také kratší železni ční trasa, jen pro Skalisté hory, a sice z Calgary až do Vancouveru, ale chcete-li zažít dobrodružství, nejlepší je jet autem. Anebo i oby čejným kolem - u ledovcového pole na Sunwapt ě jsme uvid ěli takových pár vytrvalc ů, ale o tom se už do čtete v této knize.

V té dob ě už jsme také procestovali dole ve Spojených Státech Montanu, sousedící se Sastatchewanem na jihu (viz moje kniha "MONTANA, MY LOVE") a naplánovali jsme si tedy výlet ješt ě dál na západ. Prost ě p řes Kanadu až k Pacifickému oceánu a jižní cestou zase p řes Spojené Státy zp ět. Padla na to celá dovolená, ale po absolvování této cesty jsme se mohli pak chlubit, že jsme už - ovšem na t ři zátahy a v r ůzných obdobích - projeli celou Kanadu napodél. Po pravd ě řečeno, nejen projeli, ale i postupn ě prožili: deset let v Montrealu, dev ět v Oakvillu u Toronta, čty ři v Saskatchewanu na prérii a te ď už zase deset let v ontárijském Kincardinu, u Huronského jezera. A o té jedné dlouhé cest ě k Pacifiku je práv ě tato kniha . . .

Autor

Autor : Jan B. Hurych Název : NA ZÁPAD K PACIFIKU Nejprve: Západ kon čí u Pacifiku

ZÁPAD KON ČÍ U PACIFIKU

Pro tu první cestu z Toronta do Saskatoonu, kam jsem odešel za prací, jsem vybral ze dvou možných tras práv ě tu obtížn ější, ale také daleko hez čí, protože šla kolem "ho řejšího" b řehu Ho řejšího jezera, Lake Superior .

Na cestu jsme vyrazili t ři: Aťa, která šoférovala, já, který jakožto hlavní kameraman jsem to všecko filmoval a Tara , naše psina, která se vesele povalovala na zadním sedadle, zatímco my dva jsme se tla čili vp ředu. A abych nezapomn ěl: také naše staré auto, oldsmobilka Firenza , která nás tam chudinka desetiletá - to je lidském v ěku asi tak osmdesát let, ne? – m ěla i v bezpe čí dovézt. Ovšem za p ředpokladu, že se budeme hodn ě a často modlit.

Dovezla nás ale dob ře a když jsem plánoval cestu k Pacifiku, byla už zase o dva roky starší. V ěděl jsem, že Oldsmobil je automobil dobré kvality: p ředtím jsme m ěl 10 let Olds Cutlass, se kterým jsem byl za jeho život, tj. asi t řináct let, jen dvakrát v opravn ě, nepo čítám-li novou baterii, pneumatiky a tlumi č, které u žádného auta deset let nevydrží. Pochopiteln ě jsem n ějaké ty trampoty u Firenzy o čekával, byla to kdysi super-nová série, ovšem bylo t ěch trampot ješt ě víc a to nejen díky stá ří téže. Cesta p řes Skalisté hory (Rockies) byla totiž daleko obtížnější, dokonce bych řekl nebezpe čnější, nežli naše první cesta p řes prérii, kde jsme hory vid ěli jen z dálky.

Vypravit se se starším autem p řes nejv ětší hory v Severní Americe, tedy k mo ři a zp ět, je zna čně riskantní, zvlášt ě v místech, kde nejbližší benzinová stanice je až 40 km vzdálena, o opravnách ani nemluv ě. Jenže vylepšovat auto p ředem nem ělo cenu: podle mých zkušeností se vám totiž staré auto rozbije zrovna jinde, než kde jste práv ě - pracn ě a draze - vym ěnili sou částky. Což je logické, uvážíme-li, že vym ěněné sou částky jsou vlastn ě zbrusu nové, takže ješt ě nem ěly čas zestárnout, zatímco ty ostatní jsou staré a co víc, všechny stejn ě staré. A uhodn ěte si zrovna tu, co se vám p říšt ě rozbije u tak starého auta! Výsledkem bude, že se vám staré auto porouchá prakticky stejn ě rychle jako kdybyste s ním nic ned ělali. Jenže kupovat nové auto jsem necht ěl, to už by pak po cest ě p řes Rockies nebylo v ůbec nové :-).

Na cestu.

Byly to také asi moje "skotské" ko řeny, které mi nedovolily koupit nové auto, protože jsem v ěděl, že za dva roky mou práci na prérii kon čím a cht ěl jsem to ješt ě n ějak "vydržet". A protože jsem pak hned m ěl jít do penze, plánoval jsem koupi nového auta až "na pak". Brát si na takovou drsnou cestu nové auto je sice pohodlné, ale už v ůbec ne tak romantické, nemluv ě o všech drsných podmínkách na cest ě, které vám z nového auta ud ělají velice rychle - a navíc před časn ě - auto zestárlé.

Musím se také p řiznat, že jsem m ěl naši Firenzu docela rád Saskatoon v zim ě - bylo mi, jako kdybych m ěl zahodit do šrotu i kus sebe a tajn ě jsem ovšem doufal, že tu cestu a ty dva roky pak ješt ě n ějak vydrží, však je to Oldsmobile , ne? V tom nás auto nezklamalo. Cestu tam i zp ět absolvovalo, i když s r ůznými opravami, vcelku dob ře a dovezlo nás po t ěch dvou letech pak ješt ě zpátky p řes p ůl Kanady do Ontaria. Bylo to prost ě riziko, které nám náhodou vyšlo :-).

Můj plán byl celkem jasný: vyjet na severozápad, p řekro čit hranice Alberty a pak ji projet sm ěrem jižním, tj. k řížem i krážem a teprve pak p řekro čit, vlastn ě p řejet, Skalisté hory do Britské Kolumbie. Tam zahnout na jih do Kelowny a pak p římo na západ, do Vancouveru. A ješt ě se p řeplavit ferry-boatem, tj. lodí pro auta, na Vancouver Island, odkud se vydáme pak zase zp ět, ale cestou jinou, po Spojených státech.

První část naší cesty sledovala částe čně i trail, mín ěno stezku zlatokop ů na cest ě do Klondiku. To byli tzv. " overlanders ", kte ří se dopravovali po zemi, zatímco ti druzí si vzali v Seattlu či Vancouveru lo ď a jeli co nejdál na sever, kde se pak s nasazením života šplhali p řes Chilcootský pr ůsmyk . Když se totiž v roce 1898 našlo na Klondiku zlato, stalo se m ěsto Saskatoon, kde jsme te ď pobývali, zásobovacím st řediskem zlatokop ů. Policisté Kanadské Jízdní totiž vyžadovali, aby tam m ěl každý zlatokop zásob alespo ň na celou jednu zimu, jinak je tam prost ě nepustili. Ze Saskatoonu se stal boomtown , tj. bohaté město, co rostlo jako z vody a to nejen jeho bohatství, ale i populace. Nejd říve tu patrolovali jen Mounties (Kanadská Jízdní Policie, jinak též Canadian Mounted Police ), ale ty pak odveleli nahoru na sever na Yukon, do Dawson City , kde jich bylo víc pot řeba. Nahradila je místní policie, která pak m ěla stejn ě díky prostituci a prohibici po řád plné ruce práce.

O té velké rebélii.

Vyjeli jsme brzo ráno. Brzo jsme projeli kolem m ěste čka Batoche , míst ě kse odehrávala poslední bitva dob ře známého povstání. Bitva zu řila až do posledního náboje povstalc ů, což byli p říslušníci národa Métis . Když sem totiž p řišli Evropané a zavedli obchod, místní Cree Indiáni byli v tom tak úsp ěšní, že se jejich řeč stala obchodním jazykem pro celou zemi Prince Ruperta , od Hudsonského zálivu na severu až k pramen ům řeky Missouri na jihu, dole v Montan ě. A p řišli sem i evropští lovci a trape ři, kte ří tu zanechali zajímavé d ědictví: míšence, zvané Métis , kterýžto národ existuje dodnes. Je t řeba podotknout, že Indiánky kmene Cree jsou vyjíme čně krásné - což mohu potvrdit - takže se nelze t ěm lovc ům v ůbec divit. Tito potomci skotských a francouzských settler ů, tj. usedlík ů, pak dostali dobré vzd ělání a pomáhali osidlovat západ. Je to národ hrdý a state čný, který se od za čátku m ěl k sv ětu, ale to se dá říci i o tehdejší Kanad ě, které šlo hlavn ě o to, aby zabrala severozápadní teritoria d říve, než to ud ělají Spojené státy. To se jí také poda řilo, i když se p ři tom nepostupovalo vždy p říliš v rukavi čkách, ale p řesto daleko mírn ěji, než dole ve Spojených Státech. Pár stovek policist ů Kanadské Jízdní totiž udrželo po řádek v oblastech, kde by tisíce amerických kavalerist ů selhalo. O tom sv ědčí i to, že ná čelník Sioux ů Sitting Bull, který porazil generála Custera u Little Big Hornu , pak zacouval práv ě do Kanady.

Jenže když si kanadská vláda za čala d ělat nárok i na Saskatchewan, národ Métis si tehdy usmyslil, že se kanadské vlád ě nepod řídí, hlavn ě proto, že tu byli d říve než ta vláda. Navíc si ti "rebelanti" dovolili v roce 1885 poslat do Ottawy svou listinu práv, kterou podpo řili i místní osadníci a Indiáni. A tak za čala slavná North-West Rebellion , vlastn ě poslední ozbrojený konflikt v Kanad ě (když nepo čítáme quebeckou krizi v roce 1970, kde se vlastn ě ani nest řílelo). Odpov ěď jim p řišla velice rychle a to hned po nov ě vybudované železnici. P řijel po ní sám Memoriál u Cut Knife generál-major Frederick Middleton s osmi sty vojáky a domobranci až z Ontaria, se čty řmi devítilibrovými kanony a jedním gattling gunem (p ředch ůdcem dnešního kulometu). Dopadlo to ovšem pro povstalce špatn ě, ale to už jsem popsal v knize "GO WEST".

Pon ěkud dál na severozápad, blízko Fort Battlefordu , v míst ě zvaném Cut Knife Hill byl tehdy tábor Indián ů kmene Cree napaden jednotkou Kanadské Jízdní Policie podplukovníka Ottera, která pátrala po Indiánech, co m ěli na sv ědomí životy n ěkolika osadník ů. Po sedmi hodinách boje ale Indiáni Ottera dokonale obklí čili. Jejich ná čelník Poundmaker (Pitikwahanapiwiyi), který mohl policisty nechat klidn ě svými bojovníky zmasakrovat, vydal naopak rozkaz, aby je nechali odejít. P ět dní potom, když se dozv ěděl, jak dopadla výše zmín ěná bitva u Batoche, Poundmaker se sám vydal policii, aby zabránil krveprolití a byl nato odsouzen na t ři roky. Po roce stráveném ve v ězení se vrátil zp ět s narušeným zdravím a brzo na to pak tento pravý rudý gentleman zem řel.

Louis Riel , politický v ůdce povstání v Batoche, jinak též advokát z Quebeku, skon čil h ůře: vzdal se a pak ho pro výstrahu pov ěsili, zatímco Gabriel Dumont , vojenský v ůdce Métis, byl se svým bratrem přece jen ned ůvěřivejší a radši utekl z Batoche na jih do americké Montany. Pozd ěji se časy zm ěnily, Gabriel dostal milost a vrátil se dom ů do Batoche, kde pak zem řel. Jeho náhrobní kámen ční na kopci u kostelíka, kde kdysi tak state čně bojoval on a jeho kamarádi. Také ostatní Métis , a č poraženi, dostali pozd ěji svou p ůdu zadarmo zp ět.

Autor : Jan B. Hurych Název : NA ZÁPAD K PACIFIKU Kapitola: Přes hranice.

PŘES HRANICE.

Ješt ě p řed hranicemi Alberty jsme se zastavili v m ěste čku Battlefordu - p řesn ěji řečeno v Severním Battlefordu - ten je v ětší než ten druhý, který není "ani severní, ani jižní" :-). Jak už jméno nazna čuje, jedná se o Bitevní Brod, asi jako my máme Brod Železný, Uherský, Havlí čkův a jiný. Ta řeka, kterou se tu brodili, je ovšem Severní řeka Saskatchewan . Ob ě totiž, Severní i Jižní, sice tekou Saskatchewanem, ale pramení ve Skalistých horách v Albert ě. Navíc se potkávají o hodn ě výš na sever a dál se už jmenují jen Saskatchewan River. Až do roku 1883 byl Battleford (založen 1875) hlavním městem celé západní Kanady, ta tehdy sahala jen ke Skalistým horám) a jmenovala se "Western Terrirory", pak ale m ěsto titul ztratilo, to když se železnice Canadian Pacific rozhodla jíti jinudy než zrovna Battlefordem. Hlavním m ěstem se pak stalo dole na jihu m ěste čko " Pile O'Bones Creek " (doslova " Říčka s hromadou kostí "), pozd ěji - pon ěkud ironicky - p řejmenované na Regina (tj. Královna). Dnes je také hlavním m ěstem Saskatchewanu; nic nepomohlo, že v roce 1885, b ěhem Velké rebélie , m ěsto vypálil.už d říve zmín ěný chief Poundmaker

. V tom Severním Battlefordu je také pevnost Fort Battleford (1876), kde vás vousatý pr ůvodce provede kolem a ukáže vám mnoho zajímavostí. M ě nejvíc zaujal britský "koloniální" kanón, n ěco jako známý "Napoleon", ale vylepšený: už se z n ěho nest řílelo kulemi, ale d ělost řeleckými náboji. Ta pevnost totiž pat řila Kanadské Jízdní Policii. Ten pr ůvodce byl vysloužilý kanadský "jízdní policista", dnes už ovšem p řevážn ě p ěší a navíc oble čený v imperiální uniform ě z doby Viktorie, tj. v rudém kabátci, černých rajtkách se žlutým lampasem a na hlav ě m ěl onu bílou tropickou helmu. Ta byla pozd ěji u policist ů nahrazena známým černým kastr ůlkem - asi takovým, jaký nosí liftboyové ( říkali jim tehdy pill-box, krabi čka na pilulky). Není divu, že se ta móda neuchytila a tak dnes kone čně nosí policajti známý klobouk, zmá čknutý do k říže, kterýžto model pak p řevzali ameri čtí rangers i armáda v první sv ětové válce a také naši čeští škautíci. Na silnici ale policisty v tomhle klobouku neuvidíte, tam mají na hlav ě jen apartní furážku s kšiltem a v ruce blok na pokuty :-).

Tam jsem také pochopil, pro č vzbuzovali policajti všeobecný respekt - želízka na ruce, zvaná n ěžn ě "come-along " , tj. "poj ď se mnou" byla vlastn ě ve tvaru řetízku se dv ěma T na koncích. Smy čku řetízku m ěl v ěze ň při zatýkání pevn ě ovinutou kolem záp ěstí, zatímco policista držel v ruce ob ě ta "T" držadla "T", takže mohl zakroucením smy čku utahovat, pochopiteln ě k malé radosti utahovaného. Odpoledne tam ten den byla oslava - skotská děvčátka tam poskakovala nebojácn ě na špi čkách mezi me či, položenými do k říže na zemi, zatímco obecenstvo, které už dnes nepaamtuje ty "staré, zlaté časy" , tam Typická farma v Albert ě konzumovalo oby čejné hamburgry.

Alberta.

V Lloydminsteru jsme tiše p řejeli tém ěř neviditelnou hranici do Alberty, sice neviditelnou, ale zato pocítitelnou, našt ěstí p říjemn ě. Hned první šok: benzín je tam nejlevn ější z celé Kanady. Pro č? Inu ono se tam totiž také t ěží nejvíc nafty, tolik, že ji levn ě prodávají i do USA. Druhá v ěc se nás také p římo týkala: p ři nákupu zboží se tam totiž neplatila provinciální da ň z prodeje (PST). Ta je prosím v Ontariu 8 procent a v Quebeku dokonce 9. Takže tam zaplatíte místo 15 jen 7 procentní GST (federální da ň z nákupu, ta jde ale do Ottawy) a to prakticky na vše, co kupujte nebo si necháváte ud ělat. Navíc ovšem ješt ě platíme dan ě z p říjmu (federální plus provinciální - dohromady 25 až 50 procent) a dan ě, co vybírá obec či m ěsto, tzv. dan ě školní a z pozemku. Takže p ři GST a PST se jedná vlastn ě dvojí zda ňování (jednou vám to strhnou p ři výplat ě a pak ješt ě p ři nákupu) a není divu, že se říká, že p ůl roku pracujeme pro vládu a jen zbytek pro sebe. Je to hr ůza: "M ůj prad ědek byl ješt ě nevolník a musel dělat každý desátý den na pána či kn ěze. To já jsem jiný pašák: já d ělám celé dva dny z p ěti na vládu, ale zato si mohu říkat, že jsem svobodný člov ěk :-).

Alberta je opravdu krásná - najdete tam všechny možné scenérie, t řeba jako ve Wyomingu , dole ve Státech a navíc tam mají i p řírodní bohatství, o kterém se Wyomingu ani nesnilo: tj. naftu a plyn. Kovboje mají v Albert ě ovšem také - kovbojský klobouk nosí v Albert ě i r ůzní oficiálové a v ůbec jim to nep řipadá legra ční - je to prost ě národní symbol, asi jako v Texasu. Rozhodli jsme se tedy projet Albertou k řížem krážem: nejprve dojet naho ře do Edmontonu, jejich hlavního m ěsta, a pak Skalistými horami dol ů na jih, kousek se vrátit a pak teprve p řejet Skalisté hory nap říč, do vedlejší Britské Kolumbie.

Edmonton

Původn ě to byl jen trading post (obchodní stanice) firmy Hudson Bay , ale pozd ěji se Edmonton stal hlavním zásobovacím bodem na trase zlatokop ů do Klondiku (podobn ě jako Saskatoon, v letech 1896-99). Zde si tedy gold-diggers mohli nakoupit zásoby, vlastn ě co říkám - museli, na to byl zákon a Kanadská Jízdní Policie na to byla velice p řísná, ale o tom už jsem tu psal. Když pak byla Alberta prohlášena provincií, to už byl Edmonton dost veliký, aby se stal hned i jejím hlavním m ěstem. Pak p řišla železnice ( Canadian Pacific ) a odtud pak také pozd ěji Zátiší s korunami a jablkem. odlétali odvážní bush-piloti na sever, s léky a zásobami. A když nedaleko našli také naftu (1849), po čet vrt ů se postupn ě rozrostl na dva tisíce a obyvatelstvo dokonce na víc než osm set tisíc; tolik má totiž dnes.

Měli jsme št ěstí: stihli jsme ješt ě oslavy tak zvaných Klondike Days , což je nejv ětší festival v m ěst ě a oslavuje práv ě tu dobu, když tudy táhli zlatokop číci na Yukon. Říkalo se tomu " stampede " a normáln ě se ten výraz používá jen pro splašené stádo :-). Festival trvá celých deset dní a v ětšina akcí se odehrává na výstavišti, kde si m ůžete t řeba za dolar zarýžovat, zda náhodou nenajdete zlato. Uvidíte tu nejen děti, ale i dosp ělé, posedlé stejnou zlatou hore čkou, jako byli jejich p ředkové - tou touhou najít alespo ň jeden z t ěch nugget ů či zrnek zlata, které tam v písku na dn ě koryta leží. Že jste nic nenašli? Nevadí, desítky jiných atrakcí vám náladu ur čit ě spraví! Centrem zájmu je vlastn ě celé výstavišt ě. Stánky s názvy jako Bonanza Park Beer Tent nebo Klondike Dance Hall či Silver Slipper Music Hall vám jist ě p řipomenou onu dobu p řed sto lety a co víc, m ůžete také sledovat - ovšem jen nahranou - p řest řelku neboli shoot-out . Dob ří hoši vždy vyhrávají a doty čný šerif tam post řílel p řed našima o čima celou bandu lotr ů. Prost ě atrakcí je tu na celý den a ješt ě i den navíc, jen to parkování bylo t ěžko nalézt. Dokonce tu mají i Lost Kids Cabin , tedy srub, kde se kolektují ztracené d ěti. Také tu byly, pro nás dost neobvyklé, závody prasátek (která nadšen ě b ěžela a nakonec skákala do bazénu), výstava britských královských korun ( Kanada je ješt ě po řád částí britského Commonwealthu), výstava nalešt ěných antických automobil ů a westernová estráda Toma Huntera , známého kanadského zp ěváka " country and western " z let sedmdesátých. A že umí hrát na kytaru a na housle ( fiddles ) to už nás v ůbec nep řekvapilo, to je tu na západ ě b ěžné. Pochopiteln ě je tu každý den jiná show, tak nap ř. v ten Santa Maria jako živá den, co jsme tam byli, to byla mimo jiné i módní p řehlídka anglických model ů (a také modelek :-).

West Edmonton Mall.

Edmonton ovšem nezap ře, že je nejv ětším m ěstem Alberty a umí to i dokázat. Druhý den jsme si také hned zašli na West Edmonton Mall, druhý nejv ětší shopping na sv ětě: má totiž 800 obchod ů, 11 obchodních dom ů, 19 kin a 110 jídelen. Nevím na kolika je hektarech, ale je to prost ě opravdu k unavení. Je tam i velký brusla řský rink , tj. stadión, zvaný "Lední palác", který je už od časného rána plný trénujících d ětí, co touží časem vyhrát na mistrovství sv ěta či na olympiád ě - pokud nebude zase tak našvindlovaná, jako ta poslední, kdy to dali daleko horším Rus ům a po sv ětovém protestu tedy dali jednu latou i kanadské dvojici, ale Rus ům ji nechali (asi byla jen z ko čičího zlata, víc si stejn ě nezasloužili :-).

Najdeme tam i zábavní park ( Amusement Park ) s rollercoasterem , tj. horskou dráhou a navíc kabinou, která padá z výše volným pádem a jiné horrory, ponorkovou trasu ( Deep Sea Adventure ) a um ělou lagunu, kde ocho čení delfíni p ředvád ějí za rybi čku to, co jinde ú ředníci d ělají za pouhý p říslib povýšení. Jiná laguna hostí repliku Kolumbusovy Santy Marie v životní velikosti a tak jsme si nemohli odp řít se podívat na její palubu. Šli jsme i na krytou pláž s um ělými mo řskými vlnami, snad ješt ě většími než ty, co nás pohazovaly kdysi na Waikiki na Havaji. A je tam i orleánský koutek ( Café Orleans ), kde hraje pravý černý dixieland a ješt ě mnohem víc, to jsme už ale v ůbec nestihli. A to vše tak říkajíc pod jednou st řechou! Našt ěstí byla ned ěle a obchody otvíraly až v poledne, tak jsme si toho ješt ě dost prohlídli, než se p řivalily davy. Vždy ť jen tišt ěný pr ůvodce po shoppingu má p řes t řicet stránek! Kdo chce ale vid ět úpln ě všecko, vezme si na to radši celé dva dny a zbytek týdne pak ješt ě na celé m ěsto.

Autor : Jan B. Hurych Název : NA ZÁPAD K PACIFIKU Kapitola: Fort Edmonton

FORT EDMONTON.

My jsme však už byli z toho super-super-shoppingu za osm hodin tak unaveni, že jsme radši vyrazili do historického Fort Edmontonu , co leží dole u řeky. Je to vlastn ě replika a zobrazuje n ěkolik údobí ze starého Edmontonu. Je tady i kopie starého "trading postu" a domy z doby, kdy byl ješt ě Edmonton hlavním m ěstem Alberty, které reprezentují ovšem i rozvoj byznysu ve dvacátých letech minulého století.

Přest ěhovali sem autentické domy i originální tramvaj, má to svou železni ční stanici a pochopiteln ě tam jezdí i pravý Kamna v kanadské pevnosti starodávný vlak. Jsou tam také obchodníci, řemeslníci tam ukazují sv ůj kumšt a tady na rohu se baví jízdní policista - to prosím p ři tom po řád sedí na koni - s nějakým pastorem. Možná, že je to živá kopie reverenda Rundla, který byl prvním misioná řem v Albert ě a postavil v t ěchto místech v roce 1844 kostelík (tak tvrdí brožura, ale myslím, že mu s tím někdo pomáhal :-). Vedle v ohrad ě - ale po řád ješt ě v pevnosti - se pasou kon ě a farmá ři vezou dom ů seno. A tak se tu potulujeme a zdá se nám, že je opravdu rok osmnáct set n ěco.

Ale to už také zavírají a tak vycházíme ven, skrze tu palisádovou bránu z trám ů. Bylo toho na nás moc: nejprve ten supernoderní "šopingcentr" a te ď zase ten p řesun o sto let dozadu. Lehneme si tedy rad ěji venku do trávy a p řemýšlíme. A nakonec si říkáme, že časy se m ění, ale lidé, ti snad v ůbec ne . . .

Pravý Jurrasický park.

Dnes se tam jede pohodln ě autem, a ť už p řijedete z kterékoliv sv ětové strany, ale p řed 80 milióny lety to vypadalo víc jako Everglades na Florid ě, tj. voda, mo čály, teplé podnebí i tropické lesy. Žili tam želvy, žraloci a ješt ěři. Vlastn ě praješt ěři, všeobecn ě znám ější pod jménem dinosau ři a také ješt ě tím, že už vyhynuli. To se ovšem stává i v lepších rodinách, které mají, jak se anglicky říká "skeleton in closet" (doslova "kostlivce ve sk říni", tj. n ějaké to rodinné tajemství). Také tady máme záhadu, jenomže t ěch kostlivc ů tu jsou celé stovky.

Náš dino-park pokrývá 7000 hektar ů, je starý 75 milión ů let a chlubí se 35 druhy r ůzných "-saur ů", a co víc, každý rok tu ješt ě nejmén ě jeden nový druh p řibude. Jména jim dávají hrozná: pachycephalosaurus, chapsosaurus, brontosaurus (ano, musím vás zklamat, to byl jen jeden z dinosaur ů) anebo chasmosaurus . Však i v Čechách kdysi našli "frantosaura" , což byl vlastn ě jenom Hašk ův epitet pro Frantu Sauera, jeho kamaráda, spisovatele a pašeráka. Ješt ě vám prozradím, že procerosaurus je vlastn ě jen hadrosaurus (ne, vážn ě, to je v ědecký název!) a radši už ty názvy necháme být, ne? Pochopiteln ě, že p ři tolika kostech se sem tam n ějaká p ři tom skládání zatoulá jinam. Oni se totiž na rozdíl od populárního názoru tito kostlivci jaksi nenalézají vcelku, ale někdy i rozházeni po n ěkolika desítkách metr ů čtvere čních. Sestavené skeletony jsou pak opravdu d ůkazem v ědecké trp ělivosti či lépe řečeno fantazie. "Sestavenci", kte ří jsou omylem slepeni z r ůzných jednotlivc ů, pak patrn ě tu v noci v muzeu straší - po čkejte, to jsem si zrovna vymyslel, ale ne abyste to použili, už jsem ten nápad prodal do Hollywoodu! Dv ě dra čice Pro č ti pratvo ři vyhynuli? N ěkte ří v ědci se domnívají, že se jednalo o teplokrevná zví řata, která nemohla ani p řezimovat, nebo ť nem ěla kožešinu a s p řicházejícím chladn ějším obdobím prost ě vyhynula, na rozdíl od t ěch menších, masožravých a chlupatých. Jiná teorie uvažuje, že dopad ohromného meteoritu do Mexického zálivu zví řil tolik prachu, že ten zastínil na n ěkolik let slunce a zabil vegetaci, na které tito vegetariáni záviseli. Podle v ědc ů místního Tyrellova muzea (viz níže) tento park existoval asi kolem deseti milión ů let p řed vyhynutím dinosaur ů, plus minus pár týdn ů a p řesto tam není vid ět žádný náznak n ějaké p řírodní katastrofy ani pomalého vymírání. Také navrhovaný "mor" či "ohromný pr ůjem" (ano, jak vidíte, v ědc ům to myslí všude) asi nepadá v úvahu.

Velké poh řebišt ě.

Před 60 až 100 tisíci lety p řišla doba ledová, která pokryla v ětšinu západní Kanady ledem a trvala asi deset tisíc let. P řicházejí jaksi periodicky, další by m ěla p řijít asi tak za padesát tisíc let. A jak se prý ledovec st ěhoval na sever (vida, my bychom spíše řekli, že na jižní stran ě tál), odkryl velkou část prérie, kterou p ředtím po řádn ě p řeoral. A s tou roztavenou vodou se pak poh řebišt ě dinosaur ů se st ěhovala, a mršiny a jejich kosti se hromadily v zákoutí řek.

Park, které leží v údolí Red Deer River , má až 120 m vysoké útesy a je dlouhý 24 kilometr ů. Název Badlands se sem p řenesl z Dakoty, a je to vlastn ě p řeložený p ůvodní francouzský název " mauvaises terres" ( špatná p ůda ), který mu ve svých ve svých reportážích dali první cestovatelé. V ětšinou zde uvidíte hlavn ě hoodoos (jméno je odvozeno od afrického voodoo ), tj. ony podivn ě tvarované sloupy z pískovce s kamennou čepicí naho ře - zbytek byl erodován dešt ěm - a Indiáni v ěřili, že se jedná o zkamen ělé obry. Jak pomalu se to asi erodovalo si m ůžete p ředstavit, když tam naprší jen 30 cm vody ro čně (Tokio má pro srovnání nap ř. pr ůměr 13 cm za m ěsíc).

Sau ři

Budova Tyrrelova muzea je ohromná. Však je také navržena, aby se do ní vešla ta nejv ětší zví řata sv ěta a v ěřím, že ani Noemova archa jich tolik nem ěla. Časov ě se tu dostaneme hodn ě zp ět - sv ětlo hv ězd, které dnes vidíme, vyrazilo p řed stovkou milión ů let, tedy asi v dob ě, kdy tady ješt ě žili a kralovali dinosau ři - a oni tu na zemi vládli celkem 165 milión ů let!

První ješt ěři byli vlastn ě ješt ě ješt ěrky, najdete je také na zkamen ělinách. Z jedné linky takových ješt ěrk ů (jak říkal kapitán Vantoch ve Válce s Mloky ) se pozd ěji vyvinuli i savci, na jejichž konci stojí člov ěk (ano, ale na kterém?). A kte ří to ti dinoušové byli? Tak nap říklad:

Camarasaurus - což byl menší sauropod (jen 18 metr ů dlouhý, ostatní byli delší), v té dob ě docela b ěžný ješt ěr v Severní Americe. Když jsem se díval zezdola na tu jeho hlavi čku (asi tak metr dlouhou a p ět metr ů nad zemí), myslím, že bych asi moc nev ěřil, že to byl jenom vegetarián a E.T. go home! stejn ě bych radši rychle utekl. Stegosaurus - m ěl na zádech takový h řeben z desek, podobn ě jako brontosaurus , které mu pomáhaly regulovat teplotu. Byl 8 m dlouhý a 4 m široký. Na ohonu m ěl bodáky, které sloužily na obranu, zato lebku m ěl malou - však na to žraní býlí moc velký mozek nepot řeboval. Žral tedy pouze vegetaci, maso nemohl ani cítit, a ť už syrové anebo va řené, dokonce ani nestejky. Jeho nep řítelem byl allosaurus (13 m dlouhý), který nebyl tak vybíravý, žral hlavn ě maso a nepohrdl by ani hamburgry, pokud by je už tehdy m ěli.

Albertosaurus - to je náš milý albertský rodák, sice dvojnožník (vlastn ě m ěl čty ři nohy, ty p řední ovšem zcela zakrn ělé), ale p řesto m ěřil dobrých 10 metr ů. M ěl silné čelisti, kterými vesele trhal mrtvolky i "živolky". Vážil dv ě tuny a mohl b ěhat až 40 km za hodinu. A jelikož jeho zoubky byly většinou trháky, byl asi ješt ě drav ější, než Tyranosaurus Rex - neboli vládnoucí tyran - byl nejv ětší masožrout, vysoký 8 metr ů, tedy asi jako žirafa, který byl také jeden z posledních dinosaur ů v Albert ě. Hubu m ěl plnou zub ů a je vlastn ě pro nás velké št ěstí, že tehdy lidé ješt ě nežili, nebo ť by nás asi spolykal jako malinu.

A ješt ě n ěco: budete-li mít čas, zajd ěte si n ěkdy v blízkém m ěste čku Drumhelleru do Brontosaurové arény (poznáte jí podle velké sochy ješt ěra), která je plná robot ů a automat ů, jedním slovem dinosaur ů jako živých. U vstupu uvidíte i sošku ješt ěřího muže, tedy jak bychom asi vypadali, kdyby dinoušové nevym řeli a my se vyvinuli z nich. Po pravd ě řečeno, zdálo se mi, že je dost podobný Mar ťanovi nebo E.T., nemyslíte? Autor : Jan B. Hurych Název : NA ZÁPAD K PACIFIKU Kapitola: Na západ od Edmontonu

NA ZÁPAD OD EDMONTONU.

Vrátili jsme se do Edmontonu a druhý den pokra čovali po silnici číslo 16 sm ěrem ke Skalistým horám, tj. 250 mil, jinak řečeno asi 400 km. Projeli jsme m ěstem Gainford , kolem jezer Wabamun, Svaté Anny a Chip Lake (T řískového jezera). Čím víc se blížíte k Rockies - jak se tady zkrácen ě Skalistým horám, p řesn ěji přeloženo "Skalnatým horám", říká - krajina se m ění. Za měste čkem Obed (ne, nedali jsme si tam ob ěd, bylo ješt ě brzo :-) už vidíte hory jako vymalované. Zastavili jsme se v hornickém měste čku Hinton , kde jsme si rezervovali místo v motelu a hned jeli dál.

Navzdory všem radám si totiž noclehy nikdy neobjednávám předem; já vím, je to riskantní, ale na druhé stran ě, když vám do toho n ěco p řijde, musíte všecko zase honem odvolávat, pokud to ješt ě stihnete v čas. Zatím jsme se vždycky vyspali dob ře a navíc Rýžova či zlata na edmontonském klondajku jsme objevili n ěkterá zajímavá místa, která bychom jinak ur čit ě minuli. Chcete-li ovšem noclehovat v Národních Parcích v Rockies , je lépe mít s sebou trailer nebo stan, motel ů je tam málo a ty jsou vždycky p řepln ěné. Ale i do t ěch kemp ů se musíte p ředem objednat.

Jste-li členem kanadského Automobilového klubu (CAA), máte to jednoduché: dostanete zdarma mapy a p říru čky a pro ty nejpohodln ější je tu (také zdarma) celý itinerá ř, tzv. triptik . V n ěm jsou detailní mapky, zajímavá místa, vzdálenosti i časy. Mn ě ovšem sta čila kniha, a sice "Pr ůvodce CAA po západní Kanad ě" (který jako člen obdržíte zdarma), a to hlavn ě proto, že často cestou ješt ě navíc naši trasu často m ěním. Je to tedy knížka tém ěř nezbytná: dovíte se tam nap říklad, které motely mají slevu a kolik, které vám vezmou na noc i psa, kde jsou které p řírodní i historické zajímavosti, restaurace a pochopiteln ě jsou tam i mapky v ětších m ěst, často p římo i okolí motel ů. A kdyby n ěco, tak nás dokonce CAA zdarma odtáhne. Jak se ukázalo, tohle se nám pozd ěji hodilo, ale až pod - tehdy už vybuchlou - Mount St. Helens v Oregonu, tedy USA, kde nám to našt ěstí platilo také.

Jasper.

Hned po registraci jsme tedy zase pokra čovali dál, proti proudu řeky Athabasky , kde se vesele pasou jeleni a v ůbec jim nevadí, že se u nich automobily zastavují a cvakají tam fotoaparáty. Ob čas tam jsou i srnci, ale medv ědi jsou až jen výše naho ře. S nimi už není žádná legrace - rádi se totiž dobývají v kempu i do stan ů nebo alespo ň do odpadního koše. Proto jsou bedny na odpadky okované a na klí č. Rozhodn ě toto nebezpe čí nelze podce ňovat: naše známá nám nev ěřila a pak ješt ě ráda p řekonala rychlostní rekord v b ěhu do auta :-). Jiná naše známá na tom byla h ůř: Jelen, který ví, že ho fotíme ješt ě dnes má jizvu na boku a jmenuje Šejn, pardon, nejmenuje :-). Její fotka byla i v National Geografic , americkém p řírodopisném časopise, s výzvou, aby se medv ědi chránili - jako kdyby ona ud ělala jizvu jemu. Prý se vyplatí d ělat rámus, nu nevím, ani to "hrát si na mrtvého" - jak se doporu čuje - bych si netroufal.

A pak už jsme dorazili do rezervace zvané Jasper National Park , který je asi 110 km dlouhý a 100 km široký. Má teda asi 11 tisíc čtvere čních kilometr ů, samé hory, řeky a jezera. Na jihovýchod od n ěj pak leží park Banff , asi tak stejn ě veliký a ješt ě jižn ěji t řetí, menší, Kootenayský , který se jim ob ěma vícemén ě podobá. M ěste čko Jasper leží asi tak uprost řed stejnojmenného parku a má asi jen p ět tisíc obyvatel, ale je to d ůležitá stanice Canadian National Railway , zkrácen ě CNR. Je tu hlavn ě kv ůli turist ům a jedné d ůležité silni ční k řižovatce: dol ů na jih se totiž táhne silnice 93, která projíždí prakticky celé Rockies napodél a zvládá i nejvyšší ledovec Athabasca, odkud zase prudce klesá dol ů - proto se jí asi také říká Icefield Parkway . Tou jsme se pozd ěji dali, zatímco odsud vede také nap říč přes Rockies silnice 16, p řes pr ůsmyk Yellowhead Pass , které se zase říká Yellowhead Highway . Ta je celkem rušn ější, protože tudy projížd ějí trucky se zbožím do vedlejší Britské Kolumbie , do její severní části.

Jasperský park byl založen už roku 1907. Jméno Jasper mi vždycky zn ělo hrozn ě romanticky, ale de facto se jedná jen o drahokam, jaspis . Jasper je ovšem také k řestní jméno, něco jako náš Kašpar. Nejvyšší hora je tam Whistlers (2500 m, neplést s horou Whistler v Britské Kolumbii, o té si zde povíme pozd ěji) a smí se tam jen od dubna do října. Nahoru to máte lepší jet lanovkou, výstup jeden kilometr je pro pěšáka moc dlouhý. Naše auto za čalo v tom řídkém vzduchu už pod lanovkou dostávat astmatické záchvaty, ale nakonec k ní dojelo a ve stínu se tam pomalu ochladilo. Cesta nahoru po kabelu trvá asi 7 minut. Naho ře je sice Veverka na vrcholu hory Whistlers restaurace, ale hned vzadu má p řid ělánu boudu s lanovkovým kolem, takže se p ěkn ě p ři p řijížd ějící kabin ě ot řásá. Jasperská lanovka, Jasper Tramway , totiž nejezdí po kolejích, jako t ana Pet řín ě, ale po kabelu. Má dv ě kabiny, které pendlují jedna na jedné, jedna na druhé stran ě stožár ů a do každé se vejde 30 lidí plus pr ůvodce, který tu celou cestu mluví p ředem p řipravený komentá ř. Po čítám, že p ři tolika opakováních se ani nesplete, ostatn ě návšt ěvníci by to ani nepoznali, každý hlavn ě kouká ven a diskutuje se sousedy nebo fotí, p řípadn ě filmuje. Lanovka ovšem p řekonává celých 900 metr ů výšky a od ur čité výšky tu kon čí pásmo les ů a za čínají holé skály. Tehdy, když jsme tam byli, zrovna ho řely na severu lesy a v tom čmoudu jsme moc daleko nevid ěli, ale p řesto jsme zahlédli Yellowhead Mountain . Prý je tam normáln ě vid ět ve vzdálenosti 100 km nejvyšší hora Rockies, Mount Robson (3954 m) - teda údajn ě, ten den byl obzor zahalen kou řem. Jméno Whistlers dostala hora po marmotech , tj. svištích (whistler je ovšem jen lidový název, n ěco jako "pískálek"), kte ří tam vesele naho ře žijí, stejn ě jako horské - tedy spíše žebravé - veverky, jak to ostatn ě dokazuje i naše fotka.

Lake Maligne.

Blízko Jasperu jsou také dv ě nádherná jezera, Medicine Lake a ješt ě o kus sál Maligne Lake . To druhé, tak zvané "prokleté", je ale p řitom jedno z nejhez čích v Rockies. Dojedete autem až k n ěmu a pak se kocháte krásou jezera, které považovali Indiáni za kouzelné, zatímco Francouzi ho nazvali "zlé" či "zhoubné", prost ě " maligne ". Prozaický Skot Henry MacLeod, který jezero prvn ě spat řil, je ovšem nazval jen "Sore-foot Lake", Jezero bolavých nohou . Uprost řed je ostr ůvek, který je jakýmsi trademarkem tohoto místa a jeho fotky najdete ve všech kalendá řích o Kanad ě, tak je krásné. Jeho barva se m ění od zelené až do tyrkysov ě modré, což je zp ůsobené zvláštním bahnem, který s sebou přinášejí ledovce. Ostatní jezera, která nejsou tak hluboká, jsou spíše mlé čně modrá, také ovšem od ledovc ů.

Chcete-li si užít p ěší turu, zastavíte se p ři cest ě nazp ět u Malign Canyonu - ano, ka ňonu - kde se procházíte po "walkwayi", jakési lávce, Medv ěd - maskot Skalistých hor zav ěšené na st ěnách . Na jedné stran ě máte skály, ale napravo a pod sebou už nic. N ěkde je totiž ka ňon úzký jen 3 metry a často i p řemost ěný ješt ě užšími m ůstky, kde se vám z té prudké vody pod vámi možná i zato čí hlava. Kolik je tam vodopád ů, to jsem ani nespo čítal, ale n ěkteré vytvá ří ve skále pod nimi zajímavé, vyhloubené "hrnce". Medicine Lake.

Medicine Lake je také obklopené kouzelnými svahy kolem a nedá vám to, abyste si t řeba nesedli, neud ělali si piknik a nev ěnovali té kráse n ěkolik hodin. Také toto jezero má zajímavý název - pro Indiány to bylo jezero lé čivé, asi proto, že jeho voda n ěkdy mizí v zemi a vyno ří se dál jako n ěkolik pramen ů, které napájejí ka ňon Maligne River .

První Výzkumná "party" zde byla až v roce 1905 a byla v ní i známá malí řka Mary Schaffer . Turisté sem za čali jezdit až v roce 1929. Ryba ření, sjížd ění rapid ů (pe řejí) a út ěk p řed medv ědem jsou zde ty nejb ěžn ější sporty. Dnes je na konci ka ňonu restaurace, kde m ůžete odpo činout vašim nohám a zam ěstnat zase vaše chu ťové bu ňky. Obzvlášt ě mou čníky tam mají neodolatelné. Na "Prokleté řece" se můžete projet také po pe řejích na nafukovacím člunu, ale jen s profesionálním kormidelníkem. Ovšem řeka tam má spád asi 22 metr ů na každý kilometr a ne každý má na to nervy, že ano. Také se m ůžete vydat na horseback riding , jinak řečeno na horský trail a to ne p ěšky, ale na koních. Nedostanete se sice až nahoru na ledovce, ale zato se nemusíte bát, že spadnete s kon ě a ješt ě navíc i se sout ěsky . . .

Yellowhead (Žlutá hlava) bylo vlastn ě jméno obchodníka s kožešinami a dali mu je sami Irokézové. Je to asi jméno b ěžné pro blon ďáky, podobn ě také říkali i Siouxové generálovi Custerovi , a sice dole v Montan ě - se kterou práv ě Alberta na jihu sousedí. Ani v jednom p řípad ě tedy nešlo o Číňany nebo o postižené žloutenkou :-). Blízko Yellowhead Higway také leží Overlander Falls , vodopády pojmenované po zlatokopech, kte ří tu táhli v šedesátých letech devatenáctého století do zlatých polí v kolumbijské oblasti zvané Cariboo . To byli ti, co se necht ěli zdržovat cestou kolem Severní Ameriky a pak ješt ě na sever z Vancouveru, a tak to prost ě vzali po pevnin ě, "over land", a to p řes Rockies, ale o tom už jsem také psal. Dnes je Jasper Park hned druhý co do po čtu návšt ěvník ů, první je Banff, ale o tom si řekneme pozd ěji.

Autor : Jan B. Hurych Název : NA ZÁPAD K PACIFIKU Kapitola: Jasperský park

JASPERSKÝ PARK.

Druhý den ráno jsme hbit ě vyrazili do hor - čekalo nás p ěkné stoupání celým Jasperským parkem, až k pr ůsmyku Sunwapta Pass , kde p římo naho ře leží i ledovcové pole. Projeli jsme op ět Jasperem, ale místo silnicí Yellowhead Highway jsme se obrátili na jih, po tzv. Rocky Mountains Parkway , jinak též "Icefield Parkway", prost ě silnici číslo 93.

Celá Parkway má 233 km, ale k pr ůsmyku je to asi jen polovi čka, pak se zase klesá. Táhne se podle řeky - to je také dobrý ukazatel stoupání silnice: když jde podél vody, tak je tam spád nejmenší a navíc víte, že jedete-li po sm ěru vody, jedete sm ěrem dol ů :-). Já vím, že je to samoz řejmé, ale na tuto pravdu jsem p řišel jindy a jinak Když totiž používáte mapu, kde nejsou vrstevnice, pak se taková informace hodí, zvlášt ě když nechcete po řád stoupat a zase klesat: cesty podél vody také mají menší stoupání, než cesty, které je k řižují a musí se po obou stranách řeky šplhat nahoru - řeky jsou totiž vždy v údolí, které si časem samy ud ělaly. Pro ty hloup ější to na map ě ješt ě nazna čí tím, že se čára vody po proudu stává tlustší a tlustší :-). A Parkway sleduje údolí hned pěti řek: řeky Athabasca, Sunwapta, North Saskatchewan, Mistaya a Bow River .

Brzo za námi zmizela silueta hory Whistlers a asi 5 km na jih se highway Vodopád Athabasca dělí na čísla 93 a 93A. Ob ě jdou paraleln ě, ale každá jde jinudy, pochopiteln ě. Ta druhá je jaksi alternativní, na opa čném b řehu řeky Athabasky a asi po patnácti kilometrech z ní odbo čuje ješt ě cesta jiná a sice k ho ře Mt. Edith Cavell (3363 m) , jinak též "královny" tohoto poho ří. Trape ři, kte ří zde traversovali hory p řes Athabasca Pass, jí říkali " Le Montagne de la Grande Traverse " - ne, nejde zde o českou traverzu, ale jen o p řechod p řes hory. Musím se p řiznat, že jsem nev ěděl nic o té paní Cavell, po níž tu horu pojmenovali pozd ěji, ale našel jsem si to - jako každý moderní zv ědavec - na Netu. Byla to zdravotní sestra, která v první sv ětové válce v okupované Belgii ukrývala zran ěné spojenecké vojáky p římo pod nosem N ěmc ů a pe čovala o n ě. A nebylo jich málo, celkem 200 - za což ji N ěmci, vlastn ě "Hunové" - jak jim tehdy Spojenci říkali a m ěli dobrý d ůvod - popravili. Nahoru na horu se cesta táhne asi 15 km, ale nesmíte si tam vzít trajler, má ostré zatá čky. My ho sice nem ěli, ale stejn ě jsme tam nejeli. Pod horou se táhne údolí řeky Astoria River a na druhé stran ě Rockies, paraleln ě s Athabascou, se táhne Columbia River , místy tvo řící jezero až 300 metr ů široké - to jsme už také nevid ěli, nebo ť jsme tam Skalisté hory nep řejížd ěli - ale bylo na map ě a ta přece nelže.

Silnice 93 stoupá celých sto kilometr ů na jih, až k pr ůsmyku, sice mírn ě, ale zato po řád. Ovšem kolem cesty je velký po čet vyhlídkových stanoviš ť, vysunutých jako útesy nad svah pod silnicí. Silnice se vlastn ě jen rozší ří o jakýsi parapet nad propastí a m ůžete se tam kochat (nemyslím to po polski, ale po česky :-) a fotit. Cesta se dá projet za dv ě hodiny, ale uplynuly klidn ě čty ři hodiny a my po řád zastavovali, zírali a fotili. A tak i když vám cesta n ějak neubývá, vy toho ani nelitujete; tak krásn ě tam je. Jen si p ředstavujete, jak velké síly asi to musely být, když doslova "vysunuly" tyto kilometrové bloky hor ze zemské k ůry tak vysoko, p ři srážce kontinent ů. Po silnici pomalou čku šlape osam ělý cyklista, který si myslí, že t ěch 100 km nahoru p řece jen vyjede. A víte, že asi ano? Sice s p řespáním n ěkde ve stanu, ale uvid ěli jsme pak pár cyklist ů už p římo naho ře na pr ůsmyku. Pravda, nevid ěli jsme tam nikoho, kdo by to šel p ěšky, ale horolezc ů je tam jist ě hodn ě. Ti ovšem nechodí po silnicích, ale po horách, zatímco nešt ěstí nechodí po horách, Vodopád Sunwapta ale po lidech. A pro č by nem ěli chodit, vždy ť mají d ůvod: na hory se prost ě leze, protože tam jsou, jak už kdosi řekl p řede mnou.

Vodopád Athabasca.

Nu a už jsme kone čně u prvního vodopádu, jmenuje se - jak jinak - Athabasca Falls a vezme vám prost ě dech. Duhové oblouky se linou nad vodní párou, to jak se v kapi čkách vody lámou a rozkládají slune ční paprsky. Je tam i m ůstek, ze kterého m ůžete pozorovat, jak voda dopadá do vodního kotle a už po tisíciletí podemílá skálu a vybrušuje "hrnce". Je to zajímavé, jak se tam ta voda to čí a vymílá, ale tak rychle to zase nejde a čekat tam tolik let, to se nám necht ělo. Vodopád je vysoký jen 22 metr ů, ale proud je tam už zna čně divoký. Skály podél vodopádu jsou z kvartztitu ( přiznám se, že nevím, jak se to řekne česky ), jsou také rudé a ukazují se na nich také r ůzné vrstvy. Nad vodopádem ční hora Mount Kerkeslin , také celá do ruda. Tady u vodopádu si nejvíc užila A ťa s jejím fo ťákem. Já s kamerou sice snímal též, ale tolik záb ěrů jsem nenast řílel a jak vidíte, její snímky byly daleko víc odvážné. U tohoto vodopádu se op ět silnice 93 spojuje s 93A a pokra čuje dál už zase jen jako devadesát trojka. Jen neradi se od toho odtrhujeme, člov ěk by to mohl fotografovat po řád a po řád . . .

Vodopád Sunwapta.

A zase jedeme dál a dál, jako pašeráci v Carmen, a už je tu druhý vodopád, Sunwapta Falls , pojmenovaný po druhé řece, která se v tom míst ě vlévá do Athabasky. Také tento vodopád je úchvatný, hlavn ě jeho ka ňon, úzký a strmý a najednou nevíte, který z t ěch dvou vodopád ů je hez čí, ale na tom nezáleží - jsou sice z Rockies ty nejznám ější, ale máme tam ješt ě stovky jiných. A op ět jedeme nahoru, pomalu ale jist ě - stoupání je tu totiž asi jen 5 stup ňů, p řičemž 10 stup ňů je už pro normální automobil prakticky limitní. Blízko se ty čí hory Mount Christie a Mount Fryatt . Řeka nad vodopádem obklopuje malý ostr ůvek a druhý vodopád téhož jména je asi 3 kilometry sm ěrem po proudu, kde se ob ě řeky spojují, ale tam už jsme nešli, ztratili bychom tak hodinu a to by bylo pro jeden den už moc.

Tak tedy jedeme op ět dál a dál nahoru, a už je tady ledovcové pole, tzv. Columbia Icefield , pojmenované podle hory Mt. Columbia , pod níž - ta náhoda - pramení řeka zvaná Columbia River , která pak protéká Britskou Kolumbií (také Columbií :-) a státem Washington, kde zase tvo ří p řírodní hranici mezi ním a Oregonem. Tam jsme ji také pozd ěji ješt ě potkali, ale to už byla vele řekou - tuším že je to nejv ětší řeka na západní části Severní Ameriky. Je tak veliká, že tam na ní lidé už i surfují. Pacifi čtí lososi po ní táhnou nahoru k místu, kde se zrodili, aby se tam také jako jejich rodi če vyt řeli a pak zase zem řeli.

Ledovec Athabasca.

Než dorazíte na Sunwapta Pass (pr ůsmyk je 2035 metr ů vysoko nad mo řem, to je už slušná výška, ne?), musíte se cht ě-necht ě zastavit na levé stran ě silnice. Tam je totiž tzv. Icefield Centre , odkud vyjížd ějí autobusy Pohled z ledobusu (vlastn ě ledobusy) na ledovec Athabasca , který je sou částí Kolumbijského ledovcového pole. Má plochu asi 6 km čtvere čních a "odte če" asi 15 metr ů za rok, měřeno na povrchu. Ledovec je pochopiteln ě ješt ě výš nad pr ůsmykem, jinak by to nebyl pr ůsmyk, že ano. Tyto ledobusy mají kola 2 metry vysoká a skoro metr široká a umí stoupat do svahu až 50 stup ňů. To stoupání ješt ě jde, ale když jedete pak zase dol ů, je to dost nep říjemné - co kdyby mu selhaly brzy? Vyvezli nás na ledovec a odtamtud jsme museli ješt ě kus p ěšky, až k pramen ům řeky, která tu je - už tisícky let - napájená jen z tohoto ledovce. Nu však ho za posledních sto let ubylo asi dva kilometry! Tam, kde není ledovec, je št ěrková moréna a voda tu z ledovce te če mlé čně modrá, tak jak je zbarvená kamenitým prachem z ledovce. Kdo na to má, proletí se nad ledovcem v helikopté ře, ale to pravé pot ěšení je na n ěm stanout, p řípadn ě se po n ěm šplhat ješt ě dál nahoru. Ono se tam totiž dá jít nahoru jen tak, p ěšky, ovšem my na to nebyli vyzbrojeni ani vystrojeni a po pravd ě řečeno, ani po ledovci neumíme lézt - my jen víme, že to tam hodn ě klouže :-). Šli jsme tedy od ledobusu dál už jen po rovin ě, ale i to je nebezpe čné: jsou tam hluboké praskliny i jizvy, ve kterých tekou modravé říčky. Ty vám nedovolí moc pobíhat a držíme se rad ěji tam, kde se nedá spadnout do hloubky. Každý jsme si s sebou pochopiteln ě vzali kalíšek na tu vodu z ledovce, která prý omlazuje a hned jsme se jí také napili. Cestou zp ět nám řidi č prozradil o té vod ě i jiné, jinak ovšem utajené tajemství - je to navíc i projímadlo a prý: "Nepot řebujete n ěkdo zastavit?" :-).

Ledovcové pole

Celé ledovcové pole, Columbia Icefields , m ěří asi tak 16 x 24 kilometr ů. Nejvyšší hora je Mt. Columbia, 3745 metr ů vysoká. Ro čně zde napadne asi 7 metr ů sn ěhu a vodu odtud odvádí řeky do Pacifiku i Atlanitky, to podle toho, na které stran ě Rockies tekou. Je tam ledovc ů hned n ěkolik - jen t ěch hlavních je dev ět - a jejich vrstva ledu je místy až 300 metr ů vysoká. A kdo by to řekl, že ledovce jsou "otev řeny" jen od června do října? Byli jsme tehdy oba prvn ě na ledovci a je to opravdu zážitek na celý život. Naho ře nad námi se ty čil další strmý svah ledu - úžasná podívaná pro n ěkoho, který zná jen zamrzlou řeku a to ješt ě z mládí, kdy jsme na ní hrávali hokej! Ledovec Athabasca se táhne asi 7 kilometr ů. Vedle n ěj je menší ledovec Dome Glacier a Mount Kitchener . Pokud nevíte, kdo to byl Kitchener, pak v ězte, že to byl anglický generál, který bojoval v Burské válce. To jim z řejm ě nevadilo, aby tu na severu po n ěm pojmenovali horu. Máme tu po n ěm také pojmenováno m ěsto v Ontariu - d říve se jmenovalo Berlín Takhle vzniká řeka z ledovce a ješt ě dnes je to po Mnichov ě nejv ětší oktoberfestové m ěsto.

Poslední ledová doba zde byla p ře 10 tisící lety (a prý se vrací každých 50 tisíc let), takže ledovce už tu vlastn ě celou dobu napájejí místní řeky - sám ro ční spád sn ěhu by na to nesta čil. Máte-li totiž 30 metrovou vrstvu sn ěhu, sníh vespodu se m ěnit tlakem na led a pod tím tlakem za číná "téci", asi jako "te če" za studena pod tlakem kov, t řeba hliník. Nu a po čase se i vrstvy ledu za čnou st ěhoval do údolí a narodí se ledovec :-). Co ovšem vidíme, je slabých pár metr ů z té t řistametrové výšky ledovce a to ješt ě jen ve zlomech v ledovci. Ledovec si pak s sebou bere kamení a hlínu, a tak vzniká tav. moréna . Voda z ledovce je ovšem čistá a dobrá k pití, alespo ň v řece hned pod ledovcem; jakmile za čne protékat městy, už byste ji nepoznali :-).

Odbo čka z hor.

Sjeli jsme to z pr ůsmyku Sunwapta serpentinami dol ů - byla to úžasná jízda, i když jsme se trochu báli o brzdy. Ale vše dopadlo dob ře a zatím nám Firenza po řád d ělala dobrotu. Dole jsem odbo čili do údolí North Saskatchewan River , řeky, kterou napájí zase Saskatchewanský ledovec , nejdelší ze všech v Rockies. Tam jsme zastavili a hory majíce za zády, ploužili jsme se kolem udivených rybá řů do řeky a chladili si v ní nohy. Byli jsme totiž z toho vyse- a nase-dávání ucabrtaní víc než to naše auto. A pro č jsem odbo čili z hor? Inu cht ěl jsem se podívat na m ěste čko Rocky Mountain House , kdysi sídlo trading postu, dnes už vlastn ě jen historické místo.

Rocky Mountain House (ne, nemá to nic spole čného s filmem Rocky Horror Picture Show :-) bylo založeno roku 1799 jakožto obchodní pobo čka firmy NorthWest Company . Trape ři a Indiáni - hlavn ě Kootenay a Blackfoots - tam vozili na prodej kožešiny, ale konkurence firmy Hudson Bay, která se sem také p řifa řila , byla p říliš silná a Northwester ům brzy nezbylo, než aby se s ní slou čili (1821), p řičemž ztratili své jméno, zatímco jméno m ěsta z ůstalo northwes ťácké. Tam jsme také p řespali v motelu, když jsme p ředtím navštívili tradi ční restauraci, která m ěla dobré wester ňácké stejky a nemén ě dobré pivo. Spát jsme šli d říve, protože druhý den nás ješt ě čekala cesta dol ů a zp ět na západ, do Canmore , kde jsme cht ěli vzít druhou p ůli Rockies zase od jihu nahoru.

Calgary už jsem trochu znali, šlo tedy spíše o návšt ěvu jedn ěch známých, i když atrakcí je tam víc než dost. Nemusím vám jist ě mluvit o Olympic Park , p řipomínající Olympijské hry, které se tam konaly (1988), jist ě jste ho vid ěli v televizi. Jeho lyža řské, tedy skokanské m ůstky tam po řád ješt ě stojí, i s proslulou vyhlídkovou v ěží, kde je naho ře i restaurace. V m ěst ě je také indiánské Glenbow muzeum, Historický park a zábavný Calaway park či Historická vesni čka. Opravdovou raritou je ale Calgary Exhibition place , kde se každoro čně koná tav. stampede , tj. rychlostní závody - ne zlatokop ů, ale ty pravé, ko ňské, táhnoucímí kryté vozy - je to tu prost ě ten pravý westernový západ.

Autor : Jan B. Hurych Název : NA ZÁPAD K PACIFIKU Kapitola: Head-Smash-In Buffalo Jump.

HEAD-SMASH-IN BUFFALO JUMP.

Od Rocky Mountain House jsme vyrazili na jih: 18km na severozápad od m ěsta Fort MacLeod na nás čekalo místo zvané Indiány Head-Smash-In Buffalo Jump , česky n ěco asi jako "Skok-na-kterém-si-buvolové-rozbijí-palice". Jak vidíte na fotce, je to planina, která kon čí prudkým, skalnatým srázem ( cliffem ) - teda n ěco jako Bílá skála v Libni, kam jsme jako kluci lezli, ale už žádné stopy už nenašli - ani po lovcích, ani po mamutech. Tady, u Buffalo Jump , to ovšem byli indiánští lovci buvol ů a jejich stopy se tu nacházejí ješt ě dnes. Jak tehdy dokázali naši "prav ěci" v Buffalo Jump zvenku Čechách zahnat ty mamuty ke srázu, to nevím, ale zde na to šli rudí lovci velmi chyt ře, opravdu "od lesa" :-). Nejprve si jich n ěkolik na sebe hodilo vl čí kožešiny a celkem viditeln ě se plížili kolem stáda. To se stáhlo dohromady, na ochranu mladých telat. A to už se seshora údolím hnali dol ů zbývající lovci, d ělajíce větší rámus než globální protestanti v Praze.

Stádo se zd ěšen ě rozb ěhlo jediným sm ěrem, který jim zbýval: dol ů planinou, sm ěrem ke srázu, kde se už nedokázali zastavit, protože je tla čili ti druzí za nimi. Výsledek byl asi takový, jako když se stará napoleonská jízda řítila na Angli čany u Waterloo a zjistila - pon ěkud pozd ě - že jim v cest ě stojí široký přírodní p říkop, o kterém jim místní pr ůvodce "zapomn ěl" říci. Na rozdíl od buvol ů - a té napoleonské jízdy - se ovšem ti Indiáni na srázu zastavili a dobíjeli pak umírající bizony pod skalou šípy.

Ješt ě dnes se tam nachází 10-metrová vrstva buvolích kostí, která se tam za t ěch p ět tisíc let nahromadila. Vznikl tam tehdy celý indiánský pr ůmysl. Využilo se všeho: maso, kosti, k ůže, rohy i kopyta a výrobky se vym ěňovaly s jinými kmeny za pazourkové hroty (na šípy a kopí), pletené zboží a podobn ě. Man ě nás napadá, kolik t ěch čty řnožc ů asi vyhubili bílí muži a kolik Indiáni. Kdosi odhadl, že zásoby buvol ů by se časem i bez p řisp ění bílého muže natolik zten čily, že by dnešní indiánská populace nebyla asi o nic v ětší, než je ve skute čnosti dnes. To byl odhad pro USA, v Kanad ě se tolik ne řádilo, ale zase tady tolik buvol ů nebylo a proto se místní Cree Indiáni (tj. v ětšina kanadských kmen ů) živili už také i zem ědělstvím. Dá se tedy říci, že byli ve vývoji o trochu dál, než jejich brat ři na jihu, i když ješt ě ne ve st ředov ěku. I tady ale Indiáni brzo pochopili výhody mušket, jenže obchodníci žádali za jednu pušku tolik buvolích k ůží, aby, složeny na sob ě, dosahovaly od zem ě až k ústí hlavn ě. Muškety byly tehdy p ěkn ě dlouhé - stejn ě jako moje Kentucky rifle, co s ní chodím na sout ěže místních "mušketýr ů", . Ta je dlouhá celých 130 cm, takže na jednu mušketu tehdy padlo (a to doslova) 20-25 buvol ů, tedy p ěkné stáde čko. Nu a s puškou to šlo ješt ě rychleji, atd., až nezbyli žádní buffaloes , tedy b ůvolové, v ůbec.

Buffaloida.

Bůvolí Skok a muzeum, které je vybudováno ve skále pod ním, leží ovšem tam, kde se Rockies pomalu vzdávají prériím a m ění se na podhorní planinu. Je to vlastn ě nejstarší - a možná i nejv ětší - takový "skok" na sv ětě. Muzeum (tzv. Interpreting Centre ), je tam vysekáno přímo ve skále. Nejprve vyjdete po schodech až nahoru (vstup je pod skalou) a pak se jde po řád dol ů a dol ů, celá t ři patra a v každém je něco vid ět. Pra-Indiáni, kte ří tady žili, se jmenovali Nap i, jen nevím, jak se jejich hymna dostala až do Čech. Jist ě ji znáte: "Napi se brat říčku, Napi, Napi se zhluboka . . ." Až dole je už jen kafetérie a východ pod skalou.

Název s rozbitou hlavou je prý podle historky o jednom state čném bojovníku, který cht ěl na vlastní o či vid ět, jak se b ůvolové vrhají ze skály a stoupl si tedy p římo pod ni. Nu já bych to nazval jinak než hrdinství, ale já nejsem Indián, že ano. Zabitých bůvol ů bylo ale tehdy Uvnit ř v muzeu. tolik, že pak nemohl utéci. Našli ho pod hromadou zabitých b ůvol ů, navíc s rozbitou lebkou: jeden z nich dopadl p římo na n ěj. Mám dojem, že si tehdy Indiání ješt ě neuv ědomili ironii toho p říb ěhu: vybíjení b ůvol ů nakonec p řivodilo i konec jejich, indiánské slávy.

Turisté se dole hrnou hned po ob čerstvení, ale my se ale vracíme do promítacího sálku, kde nás film seznámí, jak se tady žilo v dob ě kamenné, tedy až do roku 1492, kdy jim sem p řivezl do Ameriky Kolumbus pozdní feudalismus :-). To už tu ale žili zase Blackfoots, indiáni prérijních plání, kte ří tu ješt ě pokra čovali ve své 5000-leté tradici b ůvolího lovu, než se tu vyhubil i poslední b ůvol (1881). V muzeu také uvidíte dokumentovanou historii nebohých bizon ů. Co to nakonec pom ůže nebohým buvol ům, že toto místo jmenovalo UNESCO v roce 1981 jako sv ětovou památku, stejn ě slavnou jako pyramidy . . .

Návrat buvol ů.

Buvol je nejlépe uzp ůsobený tvor pro život na prérii - dokonce lépe, než Indiáni: živí se totiž jen travou. Bohužel má také i nejhorší nep řátele: vlky a lidi. Nevíme p řesn ě, kolik jich tady p ředtím žilo, ale zato víme, kolik jich žije dnes: jen desítky, možná stovky a to ješt ě jen proto, že se lidé teprve nedávno vzpamatovali a za čínají je chránit a navíc i p ěstovat. Nejen z humanitárních, ale i z t ěch samých d ůvod ů, pro které je skoro vyhubili: pro jídlo. Na rozdíl od oby čejného dobytka m ůže totiž bizon p řezimovat v prérii bez stáje, jen tak venku. Řeknete si asi, že my masožravci jsme po řád stejní a máte úpln ě pravdu.

Ochutnal jsem na prériích kdysi hamburger z buvola a je opravdu lepší, než ten hov ězí - nu co chcete, je to pravá divo čina, žádný Macburger . Prodávat je ovšem zatím sm ějí zase jen Indiáni. Nechci zde ovšem zmenšovat zásluhu t ěch pravých barbar ů - bílých lovc ů - kte ří zabíjeli b ůvoly už t řeba jen pro jejich rohy či kožešiny, a dokonce v USA i jen proto, aby p řinutili Indiány odst ěhovat se z hladu jinam. Pozd ěji se už sm ěli bizoni lovit, jen jako potrava pro d ělníky, co tu stav ěli železnici, ale to už bylo pozd ě.

Jiný takový park je " Writing-on-Stone " neboli "Nápis na kameni", kde jsou pískovcové útvary "hoo-doo's", které Indiáni považovaly za sochy obr ů či zlých duch ů. Zde také najdeme mnoho jejich kreseb a je to nejv ětší galerie piktograf ů v Severní Americe. Blízký Fort Macleod byla v ůbec první pevnost Kanadské Jízdní Policie tady na západ ě. Dnes je to m ěste čko se t řemi tisíci obyvatel, s muzeem N.W.M.P . Tak se totiž jmenovala Kanadská Jízdní, "North-West Mounted Police", p řičemž to "mounted" neznamená " smontovaná", ale "osedlaná", lépe řečeno "v sedle". Celé této oblasti se také říká " Chinook Country ", podle suchého teplého v ětru, který sem vane od Skalistých hor. Jinak jsou Chinookové navíc také indiánský kmen a ješt ě navíc jeden druh lososa (ten druhý se jmenuje Coho ).

Canmore.

Vraceli jsme se na severozápad, zase do Skalistých hor. Vstupní bránou do hor je Canmore , kam se dostanete asi za půl hodiny autem z Calgary. Tím také prakticky zase vstupujeme do Banffského parku, i když je jižní vstupní brána parku až o n ěkolik kilometr ů dál na sever. Nocleh jsme si radši objednali telefonem pár týdn ů p ředem - nejen že jsou v této části Skalistých hor noclehy drahé, ale hlavn ě nejsou, ješt ě víc než kde jinde :-). Teda jsou, ale zájem je tak veliký, že jsou zabrané :-). Náš motel vypadal jako švýcarský d řev ěný challet a i náš pokojík byl nádherný. Na Canmore pod mrakem našem pat ře byl velký balkón, kde si p řipadáte také jako ve Švýcarsku - pohled na ty hory kolem je prost ě úžasný a to jódlování jsme si už obstarali sami.

Bylo ješt ě brzo ve čer a tak jsme se šli podívat do m ěste čka, které m ělo zrovna n ějakou oslavu a pochodující parádu. D ěvčata tam vesele stepují p řed obchody, kouzelníci kouzlí a klauni klauní - prost ě vše pro turisty, kte ří jsou tu vlastn ě jediný pr ůmysl :-).

Kolem jsou jen skály a skály - nedivte se, je to bývalé hornické m ěste čko, založené v roce 1883. Olympijské hry v Calgary (1988) zde p řisp ěly k vytvo ření st řediska Canmore Nordic Centre Provincial Park , kde jsou zimní trasy pro b ěh na lyžích (zde zvaný cross-country ), biatlon a jiné. V lét ě se tu pak sportovn ě činí i turisté, kte ří se oddávají hiking , teda lezení po horách. Jedna z t ěch horských stezek se jmenuje Kananaskis Country Trail , pojmenovaný podle jiného velkého parku. V Kananaski byl také v roce 2002 summit "Velké devítky", tj. on ěch devíti stát ů, které se považují za nejbohatší na sv ětě - ovšem když nepo čítáme jejich dluhy :-).

Ve černí siesta.

Pro nás bylo Kananaski zajímavé spíše tím, že si tam můžete pronajmout kon ě a s pr ůvodcem se vydat do hor, na tzv. horse back trip. Pro č s pr ůvodcem? Inu na horách to není lehké ani p ěšky, natož v sedle - spadnout se sout ěsky není jist ě nic p říjemné, i když jsem to ješt ě nezažil. Ale po čítám, že kdybych to zažil, tak bych vám to tu z r ůzných důvod ů nemohl popsat.

Ten ve čer jsme si s A ťou sedli na balkon a pozorovali tyrudé skály, jak je barvilo zapadající slunce. Soused z Pohled z pokoje v Canmore. vedlejšího pokoje vylezl také, sedl si do houpacího k řesla a dal se s námi do řeči. Zrazoval nás od výletu "tam nahoru", jak říkal, k malému horskému jezeru, protože autem se nedostaneme moc daleko a p ěšky je to zase výlet nejmí ň na dva dny. Místo toho nám poradil, abychom cestou neminuli místo zvané Three Valley Gap , to už ale na druhé stran ě Rockies.

Zeptal jsem se, jak to tu tak dob ře zná, i pochlubil se, že se v Canmore narodil. Byl to sympa ťák, nic takového jako ten pros ťáček z televizní komedie zvané Canadian Air Farce, za čínající každou svou větu pozdravem: " Hi, I am Mike from Canmore ". V ůbec to byl p říjemný ve čer a spalo se nám tam také dob ře - ale to jsem ješt ě nev ěděl, jak se ráno vyd ěsím . . .

Autor : Jan B. Hurych Název : NA ZÁPAD K PACIFIKU Kapitola: Rozlou čení s Canmorem.

ROZLOU ČENÍ S CANMOREM.

Ono ráno jsem tedy hned zajel k pump ě, abych si nabral benzin - byla to samoobsluha - a zatímco jsem vesele tankoval a pohvizdoval si, zabloudily mé o či kolem dokola. Byla ješt ě tém ěř tma, jen r ůžové stíny se za čaly plazit po strmých skalách. Náhle mi zmrzl hvizd u úst - asi čty ři metry ode mne vykukovala z k řoví hlava jelena! A jelenem myslím opravdivého elka , vysokého a velkého jako k ůň, s parožím, za které by se nemusel styd ět ani ten nejvíc klamaný manžel. P řed o čima se mi vyjevilo video, kde naštvaný los ( moose ) k smrti ukopal jakéhosi šprýma ře, Lake Louise, pohled od hotelu který nev ěděl, že podrážd ěné zví ře nemá smysl pro humor. V jednom okamžiku hop parohy vuhodil do výše nejméně t ří metr ů. Co d ělat? Utíkat se mi necht ělo - koneckonc ů takhle zblízka už jelena asi nikdy neuvidím . . .

Pozoroval jsem tedy, co ud ělá; jen jsem pro jistotu zastavil tok benzinu a byl p řipraven sko čit za auto.. Prohlédl si m ě ale klidn ě a pokra čoval v popásání se. Trochu m ě urazilo, že považoval ten ke ř za n ěco důležit ějšího než jsem byl já, ale po pravd ě řečeno jsem si od n ěj žádnou v ětší pozornost ani nep řál. Pokra čoval jsem tedy v tankování a zašel jsem dovnit ř k pokladn ě. Ospalý mládenec otev řel zašupovací okénko a p řevzal mou kredit-kartu. "Toho jelena tu máte často?" zeptal jsem se zv ědav ě. "Jakého?" ptal se udiven ě. Ukázal jsem mu za sebe, ale už jen do prázdna - jelen tam dávno nebyl. Asi se bál, že bude muset za to své popásání také n ěco zaplatit, to víte, pohonné hmoty nejsou zadarmo :-).

Také medv ědů je v Rockies mnoho. Stát se stará, aby nevyhynuli, protože - v ěřte si nebo - medv ědi mají hodn ě nep řátel a ti naši dokonce až daleko v Asii. Ano, odtamtud se totiž rozší řil výnosný obchod s medv ědími vnit řnostmi, jako je t řeba žlu č, která má prý lé čit impotenci. Magnáti z Asie rádi pak zaplatí za takovou "viágru" zlatem a pytlák ů se vždy našlo na sv ětě dost. A je smutné, když se pak na horách nacházejí, mrtví a vykuchaní medv ědi, kte ří byli zabiti jen proto, aby uspokojili pokleslé libido bohatých Asiat ů. Na druhé stran ě jsou ovšem medv ědi nebezpe ční turist ům, obzvlášt ě t ěm, kte ří jsou zvyklí jen na medv ědy v kleci nebo jakoby spící koaly v Austrálii. Pohybujeme-li se ale na horách opatrn ě a d ěláme-li dostate čný rámus - medv ědi se neradi dají p řekvapit - m ůžeme se st řetnutí vyhnout. Nejhorší jsou lidé v kempu, kte ří nechávají kolem voln ě ležet potravu; tím si p římo říkají o nemilého návšt ěvníka. A s nezvanými hosty jsou vždycky potíže.

Aťa zatím vyšla z motelu a moji p říhodu s jelenem p řijala se svým typickým skepticizmem, prost ě mi - stejn ě jako onen mladík - nev ěřila.. Jenže to máte tak: zví řata prost ě poznají hodné lidi.

Lake Louise.

Projeli jsme kolem m ěste čka Banffu , ale nezastavili jsme tam - nechali jme si ho "na pozd ěji". Mí řili jsme k nejznám ějšímu jezeru v Kanad ě, k jezeru Lake Louise , nazvaném tak k poct ě anglické princezny téhož jména (dcery královny Viktorie a ješt ě navíc manželka guvernéra Kanady), i když tu tak daleko asi nikdy nebyla. Místo objevil vlastn ě jeden z on ěch pr ůkopník ů, co tady zkoumali trasu pro Canadian Pacific Railway , Tom Wilson a to roku 1882. Je to vlastn ě horské pleso a v jeho nádhern ě bled ěmodré vod ě se zrcadlí okolní hory i ledovce. Hotel Lake Louise, pohled s hory Je tu pom ěrn ě ticho: stovky turist ů, které sem denn ě přicházejí, se cht ě necht ě zastaví v úžasu a ztichnou. Dlouho pak zírají na tu krásu a tiše, tém ěř po špi čkách zase odcházejí. Jen horské veverky tu loudí od návšt ěvník ů dobroty a ani místní hotel nep řijde zkrátka. Jakýsi rádoby-tyrolák ob čas neum ěle u jezera zatroubí na dlouhou troubu, co se vp ředu opírá o zem, asi aby p ředvedl, jak tu pracuje ozv ěna. Zní to ale spíše jakoby troubil na výfukovou rouru od nákla ďáku a divím se, že mu to spolek pro ochranu zví řat (nebo alespo ň turist ů :- ) nezakázal. Pohled na jezero není jinak rušen žádným hlukem; motorové čluny sem také nesmí, to jen nějací Japon číci v rentované kanoi trochu moc klepou pádly o bočnice své aluminiové lodi.

Lejkluíz - tak tak se to totiž čte - je nejznám ější jezero v Rockies, které je napájené z ledovce a také je tím nejvíc fotografovaným v Kanad ě v ůbec. Leží ve výši 1731 metr ů a není ani moc veliké - obejdete je za hodinu. Už první pohled na n ěj vás už ale p řesv ědčí, že jde o n ěco až neuv ěřiteln ě krásného a že si B ůh dal opravdu práci, aby je tady po řádn ě schoval mezi ty vysoké skály, co jsou tu napravo i nalevo. Ty hory se jmenují Mt.Leffroy a Mt.Fairview a p řivstanete-li si, m ůžete ješt ě vid ět, jak se skály postupn ě barví do ruda, to od paprsk ů vycházejícího slunce. Že by ten výraz "vyspat se do r ůžova" pocházel odsud? Jiný pohled ovšem máte, když se vyšplháte po stezce dalších pár stovek metr ů nahoru, tam pod tu strmou skálu, pod níž je ledovcová moréna. Pozd ěji jsme se dozv ěděli, že asi čtrnáct dní po naší návšt ěvě se na tom samém míst ě z řítili a zahynuli dva horolezci. Tak vysoko jsme ale nelezli - i s morény je vid ět dost. Nejen onen hotel, zvaný Chateau Lake Louise , ale i horu na východ ě, co se nepochopiteln ě také jmenuje Lake Louise . Je na ní t řicet sjezdovek, zásobovaných celou řadou lyža řských vlek ů a také výtah ů s gondolami či seda čkami - t ěmi se dostanete nahoru i v lét ě, tak jako my. A odtamtud pak je zase vid ět v dálce celé jezero i s pozadím - t řpytí se jako modré oko uprost řed skal. Potvrzuje to teda výrok jistého vynálezce z Karlína, že z místa, které je možno vid ět z rozhledny je nutn ě také vid ět i ta rozhledna :-).

Banff. A vracíme se zp ět, údolím řeky Bow River , kterou napájí jiný ledovec u jezera Bow , vysoko na sever od Lake Louise . Jméno dostala ona řeka proto, že zde rostlo výborné d řevo na luky (bows) a Indiáni sem na n ě chodili až zdaleka. Nevím, zda se pozd ěji používalo i na pažby mušket, které si učenliví Indiáni velice rychle p řisvojili místo luk ů - asi ne. Jedeme zadní cestou podél řeky a zastavíme u srubové restaurace, abychom si dali zmrzlinu - je totiž po řád dost vedro. Sedíme na balkonovém patiu a tu vám na st ůl p řiletí nutcracker (n ěco jako šedá sojka) a když jsme mu ze Pohled z hotelu Banff Springs zmrzliny vytahali o říšky a položili je na st ůl , klidn ě si p řed námi na nich pochutnávala.

Dál na jih už za číná Banffský Park, co má sice "jenom" sedm tisíc čtvere čních kilometr ů, ale je, řekl bych, ješt ě hez čí než ten Jasperský. Tehdy, když budovali železnici, tu vyrostlo m ěste čko stejného jména a její ředitel Van Horne dostal nápad ud ělat z tohoto místa rekrea ční st ředisko. Postavil zde ohromný hotel a davy se jen hrnuly. Tím zase bohatla železnice a po řád ješt ě bohatne, i když už její sláva už jaksi pohasla. Dnes ji hlavn ě používají turisté - jezdí ve jejích vyhlídkových vozech p řes celou Kanadu - a farmá ři ji zase pot řebují pro dopravu obilí.

Kdysi tu byly proslulé lázn ě s horkými, sirnatými prameny, dnes jsou tu spíše jen na koupání nohou - pokud vám to pr ůvodkyn ě dovolí a ta naše si je tma dokonce koupala sama. Voda také obsahuje lé čivé lithium a d říve se tu prodávala v lahvi čkách. Vedle jsou hned jeskyn ě, které objevili a poctiv ě zakoupili t ři prospekto ři, ale vláda jim je jaksi znárodnila - za pakatel a marn ě ji pak soudili. Do jeskyní nás pustili dve řmi - p ředtím se tam ovšem museli návšt ěvníci spoušt ět po lan ě. Blízkou sirnatou Sulphur Mountain jsme už ale nenavštívili, i když jízda nahoru gondolou - tedy lanovkou, ne lodí - je prý jedna z nejhez čích ve Skalistých horách; jde až. do výše 2226 metrů. Komu ani tohle nesta čí, m ůže si tam vylet ět helikoptérou. V m ěst ě je také i n ěkolik muzeí, ale my dávali p řednost přírod ě.

Dnes je m ěste čko Banff (má jen 5000 obyvatel) nejznám ější místo v Kanadských Rockies, hlavn ě díky sv ětoznámé a všude vystavované fotografii už zmín ěného hotelu Banff Springs . M ěsto má také drahé "boutiques", tj. módní obchody a ve čer se tu v zim ě po řádá v hotelech " aprés ski " zábava a tanec. To hlavn ě pro ty, co se musí ve čer pochlubit drahými lyža řskými od ěvy, které ovšem žádné svahy nikdy nevid ěly a také neuvidí. Inu snobizmus je všude na sv ětě. Kolem dokola jsou výborn ě scénicky rozložené hory - matka p říroda to umí jako nikdo. Tak nap ř. hora Rundle nebo Tunnel Mountain ; ta je ale bez tunelu. N ějak tehdy totiž p řehlédli, že se hora dá objet údolím; našt ěstí to zjistili v čas a tunel nepostavili, ale to jméno už té ho ře z ůstalo :-). Robert Rundle byl první misioná ř který sem v ůbec přišel (1740). Na sever od Banffu je zase Cascade Mountain , která je jen o 2 metry nižší než 3000 metr ů a její vodopády m ůžete vid ět i ze silnice. Ro čně p řijdou do Banffu t ři milióny turist ů a kolik tam nechají pen ěz, to jsem se radši ani neptal..

Opušt ěný d ůl.

My se ten den ješt ě vypravili k jezeru Minnewanka , jehož jméno znamená "Jezero vodního ducha". Ve vesni čce se po ulici procházejí horské kozy a to jako by se nechumelilo - nu bylo to v lét ě, tak se opravdu nechumelilo :-). Chystalo se naopak k dešti, nebesa se mra čila a i to jezero vypadalo nějak hroziv ě. Zrovna vyjížd ěl na jezero vyhlídkový člun plný turist ů, ale protože se blížil ve čer - den jsem strávili v Banffu a okolí - vraceli jsme se zase zp ět. Čirou náhodou jsme padli cestou na starý uhelný d ůl. Kdysi tu stála celá vesnice, jménem ( Bankhead ) , a zásobovala uhlím železnici Lampárna opušt ěného dolu Canadian Pacific . Tunely pod horou prý mají celkovou délku až 55 kilometr ů a s tunely pro ventilaci je to celkem 320 kilomtr ů. Je zde venku ješt ě zbo řená strojovna, starý rezavý vlá ček, kotelna i lampárna. Za čalo se tu rubat v roce 1903 a za dva roky už ani nesta čili celkové poptávce po uhlí. Pracovalo zde asi 300 horník ů pod zemí a 150 nad zemí.

Dnes je d ůl opušt ěný, vesnice zbouraná a i tu železni ční stanici kamsi odst ěhovali. Staré doly m ě vždycky n ějak dojímaly - m ůj d ěda byl totiž také horník a tak mám ty zprávy o t ěžkém život ě horník ů jaksi z první ruky a druhého kolena. Ani tady nebyl život lehký, ale uhlí bylo výborné kvality a železnice ho stále pot řebovala kilotuny a megatuny. Bylo dokonce tak dobré, že se časem za čalo rozpadat na velice kvalitní - ale p řece jenom nevýh řevný - prach. Cht ěli to vy řešit výrobou briket - ješt ě je tu kolem najdete, i s pecí, elektrárnou a strojovnou. Bohužel jiné, konkuren ční uhlí tuto nevýhodu nem ělo a tak když se uhelný trh za čal ve dvacátých letech minulého století hroutit, pocítil to Bankhead víc než ty druhé doly. V roce 1922 ho zav řeli a v roce 1930 dokonce kanadský zákon zakázal jakékoliv dolování v parcích. Pak zmizela i vesnice, jen uhelné haldy tu ješt ě zbyly, ale jsou už celé zarostlé travou a jinou hav ětí. K zav ření dolu p řisp ěli i ochraná ři p řírody, kte ří se tu o to v tom chátrání starají, i když vlastn ě není o co a chátrat to umí samo od sebe. Jenže já jsem tady myslel hlavn ě na ty horníky, co tu ztratili práci - kdo se tehdy postaral o n ě?

Chcete-li do Britské Kolumbie, je to odtud pár kilometr ů na západ - tu cestu jsme si ale nechali až na další den. Vrátili jsme se totiž na noc do Canmore a spali jsme tentokrát v chati čce bavoráckého hotelu. Tož Mahlzeit a Gute Nacht !

Autor : Jan B. Hurych Název : NA ZÁPAD K PACIFIKU Kapitola: Three Valley Gap.

THREE VALLEY GAP.

Do Britské Kolumbie, které se tu jinak ne řekne, než B.C. ( tj. bí sí), se ovšem musíte dostat z Alberty přes hory, tedy p řes Rockies, mimochodem ty nejvyšší hory v Severní Americe. P řesn ěji řečeno, musíte je p řetraverzovat nap říč. Silnice - TransCanada - odbo čuje v Banffu na západ a pom ěrn ě dob ře sleduje železnici, když teda nepo čítáme t ěch pár tunel ů. Silnice totiž vede jen na povrchu, i když je místy zast řešena betonovými kryty, aby se zabránilo lavinovým zával ům.

Z Alberty do B.C.

Nejprve se jede nahoru, skrze Glacier National Park , až na na Kicking Horse Pass , tj. "Pr ůsmyk Kopajícího kon ě". Jméno vzniklo tak, že p ři jedné, tzv. Palliserov ě expedici nakopl Sira Jamese Hectora jeho k ůň, který už toho asi m ěl dost, a to tak dob ře, že doty čný omdlel. Indiáni - kte ří to možná cht ěli ud ělat také :-) - si nejprve myslili, že je doty čný mrtev a užuž ho málem poh řbili. Našt ěstí ale nakopnutý nebožtík vstal z mrtvých, jinak by se asi pr ůsmyk jmenoval po n ěm. Nu a s pr ůsmyku se jede zase dol ů, po svahu v ětším než 5 procent, což kdysi u železnice zp ůsobilo řadu katastrofálních vykolejení. Proto se tu v roce 1909 vybudovaly dva tunely, které vytvo řily jakousi spirálu, p řesn ěji řečeno osmi čku, aby se spád snížil. I tak ale pot řebuje vlak na cestu nahoru celé čty ři lokomotivy.

Sjíždíme do Yoho Valley ( málem jsme napsal Yohoho :-), údolí řeky Medicine Lake téhož jména, s velikým státním parkem (1300 km čtvere čních!), nazvaným také Yoho (což je indiánský výraz údivu). Nedivili se ovšem jen Indiáni: každý rok tu laviny zasypou několik lyža řů. Místo, kudy projíždíme, má ro ční kumulaci sn ěhu až deset metr ů, takže lavin je tu bohat ě a v zim ě, když je odst řelují kanónem, také na čas silnici uzav řou. Nalevo od silnice, tj, více na jih, míjíme jiný velký park, Kootenay . Ten je 90 km dlouhý a za číná také vlastn ě už u Banffu. Kootenay byl jeden osam ělý indiánský kmen, kterému tak říkali místní Indiáni (znamená to n ěco jako "lidé z hor"). Nejv ětší atrakcí tam je Vermillion park a na jihu pak Radium Hot Springs , kde se m ůžete osv ěžit - a údajn ě i lé čit - v teplé minerální vod ě, a to po celý rok. Všech p ět velikých park ů, tj. Jasper, Banff, Yoho, Kootenay a Mount Robson (ten je naho ře hned vedle Jasperu) spolu hrani čí a tak tvo ří nejv ětší parkový areál na sv ětě, celých 20 tisíc čtvere čních kilometr ů. A to ješt ě nepo čítáme ledovcový Glacier National Park ("jen" 1300 km čtvere čních) a ješt ě daleko menší Mount Revelstoke Park.

A zase jedeme nahoru, na Rogers Pass a tam se to stalo: v jendom z t ěch betonem zast řešených úsek ů nám auto zakašlalo a zhaslo. Na rozdíl od toho kopajícího kon ě ani nehrabalo ob ěma p ředníma. Našt ěstí jsme nebyli na svahu, ale i tak je to v té polotm ě nep říjemné - zapnete-li sv ětla, zatížíte tím baterku a startuje se ješt ě h ůř. Po n ěkolika minutách auto našt ěstí nastartovalo a dalo nám pokoj až k Pacifiku, kde jsme zjistili, že to bylo elektronické zapalování, které tam pak vzalo za své úpln ě. Te ď jsme ale jsme ješt ě po řád v Rockies a op ět sjíždíme dol ů, do zlatokopeckého m ěste čka

Revelstoke . Dnes tu ovšem už zlato nedoluje, maximáln ě jen z kapes turist ů. Také zde museli vybudovali pro železnici tunel a sice pod horou Mac Donald (r.1916) a stará trasa po železnici tu pak stála ladem 40 let, než n ěkoho napadlo, že by se dala dob ře využít pro silnici. A tak TransCanadu jednoduše p řesunuli sem. Zde se také potkaly v roce 1885 ob ě železnice Canadian Pacific (CP) a Canadian National (CN) a to místo je p ěkn ě ozna čeno cedulkou. Jméno Revelstoke dostalo m ěsto na po čest pána téhož jména, který, když CP málem zkrachovala, p řisp ěl železnici se Bar v m ěst ě duch ů svou bankou na pomoc.

Dál se pak zase vyjede na Eagle Pass , pojmenovaný po orlech, na které tu st řílel jeden z prospektor ů, Walter Moberley. Asi se nestrefil, protože pak ješt ě sledoval jejich let a p řitom objevil tento pr ůsmyk (r.1865). Blízko je také Revelstoke Park , s horou Revelstoke , vysokou 1943 metr ů. Jak vidíte, Kana ďané jsou velice šetrní: když už n ějaké jméno vymyslí, použijí ho pak ješt ě všude, kde se dá. V Revelstoku také p řejedete Columbia River (pramenící v Columbia Icefields ), která si to žene pak dol ů na jih. Pak protéká státem Washington a teprve v Oregonu zahne na západ, aby se, jako nejv ětší řeka tohoto pob řeží, majestátn ě vlila do Pacifiku. Není divu, že jsme ji, když jsme se vraceli dom ů p řes Spojené Státy, p řejeli ješt ě dvakrát. Tentokrát jsem se ale hned pak zastavili v

Three Valley Gap (3VG), tak jak nám poradil onen chlapík ješt ě v Canmore a opravdu to stálo za to. Jak název ukazuje, jedná se o místo, kde se stýkají t ři údolí (a ješt ě navíc jedno jezero). Krom ě hotelu a restaurtace zde mají také p ůl starého měste čka Three Valley a možná i kus starého Revelstoku . Odst ěhovali to sem vše jakožto " ghost-town "¨(tj. m ěsto duch ů, bez lidí), vlastn ě jakési muzeum v p řírod ě. Protože po řád pršelo, zasedli jsme nejprve v p říjemné restauraci a poob ědvali, obdivujíce nedaleký strom, mín ěno cedr, který prý pamatoval ješt ě dobu, když v Anglii král Jan podepsal Magna Chartu (1215), první to záblesk - ale jen záblesk - budoucí demokracie. Je to docela možné, cedry se zde totiž dožívají n ěkolika století. Snad je to tím, že cedrový olej odpuzuje hmyz a že cedrové d řevo nehnije. Už p ředtím jsme zastavili u jednoho ukázkového lesa - vlastn ě pralesa - kde jsme se snažili spole čnou silou a spojenýma rukama s A ťou obejmout jeden takový cedr, ale marn ě - musel mít v obvodu nejmén ě p ět metr ů. Three Valley Gap Také toto místo objevil Walter Moberly (1865) a dal mu docela rozumné jméno " Lake of Three Valleys ", rozhodn ě lepší než "gap", což je vlastn ě "mezera", p ři nejlepším "pr ůrva". Resort 3VG tu založili manželé Bellovi, n ěkdy v padesátých letech dvacátého století a hotelová jednotka má dnes už p řes sto padesát pokoj ů. Jako jméno op ět použili. jméno hornického města čka Three Valley , které se tu nacházelo a pozd ěji zaniklo, asi kolem roku 1880. Majitelé motelu pamatovali na vše: mají tu Golden Wheel Saloon i Walter Moberly Theatre, kde se po řádají nejen matiné Country and Western , ale i divadelní hry. Ghost town nás pot ěšil: byl totiž z t ěch, co jsme kdy vid ěli, ten nejlépe zachovalý a m ěli tam nejen r ůzné sruby i obchody, ale i opušt ěný saloon s barem a dokonce s kolem št ěst ěny, ale i šerifovu kancelá ř a v ězení, i když ne se s krytou šibenicí, jako jsme vid ěli v Montán ě, v ghost-townu jménem Nevada. Také tam byl kostelík, kde jsme A ťu po ťouchle vyzval, aby si zahrála na hrbá če z Notre Dame. Zazvonila, ale jaké bylo mé zklamání, když jí nikdo nep řišel vyhubovat, asi proto, že tak lilo. :-). Kus dál bylo pár opušt ěných železni čních vagón ů, ale žádný Pullman nebo Wagon Lit z evropského Orient Expressu, jen pohodlné osobní vozy CP, navíc trochu hodn ě oho řelé.

Také jsme si prohlédli hotel, který práv ě rozši řovali o ložnici pro svateb čany, de facto jeskyni ve stylu TV grotesky Flinstoni , tedy doby kamenné. I v koupeln ě byla místo sprchy skála s um ělým vodopádem - ale za to ovšem cht ěli t řikrát víc, než za normální pokoj. Krytý bazén byl zase architektonicky navržen tak, že vypadal jako onen na palub ě Titaniku, jen ti hudebníci, co hráli do posledního dechu, vlastn ě do poslední bubliny, tam chyb ěli. Místo 3VG je pod vysokou skalou, na které má majitel resortu vlastní vodárnu a na jezírku mu zase pracuje turbina, která pohání elektrický generátor. Kolem jezera b ěží železnice a vlak jede a jede a není ho konce - u kanadských nákladních vlak ů totiž není sto vagón ů žádnou zvláštností.

Eagle Passem jsme už pak p řejeli i Monashee Mountains ( "monashee" znamená v keltštin ě "mír"), s nádhernými švýcarskými loukami - zde jim říkají " alpines " - plnými pestrobarevných kv ětů a brzo na to jsme si to už hnali na jih, do teplé Kelowny .

Autor : Jan B. Hurych Název : NA ZÁPAD K PACIFIKU Kapitola: Jezero Okanagan

JEZERO OKANAGAN.

Hasili jsme si to tedy údolím Okanaganu po silnici č. 97. Údolí se nazývá podle řeky Okanagan - to je celkem normální - ale také zde máme i jezero Okanagan, což je vlastn ě jen rozlitá řeka téhož jména. Je asi 120 km dlouhé, ale široké moc není - i v tom nejširším míst ě uvidíte lidi na druhém b řehu.

Když jsme opustili hory Monashee , octitli jsme se najednou v rovin ě a tak nám cesta rychle ubíhala. M ěste čka jako Enderby či Armstrong nám nic ne říkala, až teprve Vernon , u kterého se sbíhá p ět údolí a je ohrani čeno t řemi jezery. A také t řemi provincionálními parky: Silver Star (hlavn ě pro zimní sporty ), Kalamalka ( v indiánštin ě je to "Jezero mnoha barev" ) a Ellison ( kde se dá kempovat ). V zim ě je tu také lyža řský karneval, ale tak dlouho jsme ovšem čekat nemohli :-). Zde také za číná jezero Okanagan , ale svahy kopc ů kolem n ěho - po Skalistých horách bych si jim ani nedovolil říkat "hory" - jsou sice také ješt ě dost strmé, Pohled od pr ůsmyku ale už se zelenají, jsou totiž porostlé stromy i travou. Když se podíváme na mapu, uvidíme, že 150 kilometr ů na západ leží tém ěř paraleln ě s tímto také údolí řeky Fraser s proslulými ka ňony a dravými proudy, teda zcelá jiné povahy než Okanagan. Ale o tom až pozd ěji.

Zde už také uvidíme pasoucí se stáda, a dál na jih už pak i ovocné sady a pole s jahodami či zeleninou, které op ět níže ustoupí ovocným sad ům a dokonce vinicím. Celé Okanaganské údolí je totiž z řejm ě dob ře chrán ěné proti kruté zim ě, která si jinak v Kanad ě nevybírá. Nu a ješt ě p řejedem kolem jezera Wood Lake a už jsme skoro tam.

V Kelown ě.

Kelowna má asi 60 tisíc obyvatel a založil ji páter Pandosy , který sem kdysi lákal farníky. Je centrem ovocné oblasti - nejv ětší část sklizn ě jsou ovšem jablka. Nejen Mackintošky , ale i tzv. Granny's , tedy babi ččina jablka, zelená a kyselá jako br čál, ale p řesto velmi chutná a s velkým obsahem vitaminu C. Město má velký park, který se rozkládá na b řehu jezera, které vlastn ě vede p římo m ěstem. P řeklenuje ho totiž pontonový most, který se dá navíc zvedat, to aby dovolil proplout člun ům a plachetnicím. Tam se také blízko nachází m ěstské centrum, krozo a obchody.

Kelowna žije sporty: vodními i zimními a také v létě hlavn ě tenisem a golfem. Mají tu i známé karnevaly, Winterfest a Mardi Gras , který se pochopiteln ě nevyrovná tomu v New Orleans, ale zato je tu velký Wine festival oslavující sklize ň vína a také tu mají proslavené rodeo. A málem jsem zapomn ěl: i mezinárodní regatu na jeze ře, a to každý srpen. Také zde z řejm ě holdují komiks ům z doby kamenné - mají tu celý zábavní park Flintstone Bedrock City , celou vesni čku a m ůžete se tu projet s Fredem na člunu nebo i vlá čkem. A nemylme se: dosp ělých sem p řijde možná ješt ě víc než d ětí.

Náš zájem se ovšem soust ředil jinam: na návšt ěvu destilérie Hiram Walker and Sons, Ltd., kde se d ělá nejen sv ětoznámá whisky, ale i gin, rum, brandy a jiné likéry, pochopiteln ě nám nabízejí ochutnat. Pobyli jsme v Kelown ě t ři dny u našich známých, abychom si to užili - zde jsme si také pochutnával na t řešních, které jsou jinde v Kanad ě raritou. A Delfíni v Kelown ě věřili byste, že tam rostou i meru ňky - a ty jsou p řece hodn ě choulostivé na zimu!

Procházeli jsme se po pob řežním korze, když nás zastavila pohledná dívka a nabízela nám sv ůj byt "na týden". Ne, nebyla to žádná lehká dívka, ale studentka, která si tak vyd ělávala - po čkejte, i to jsem řekl špatn ě: ten byt jí nepat řil, on pat řil firm ě, která postavila celý ten činžák. To máte tak - m ůžete si koupit ten byt permanentn ě, ale jen na jeden týden v roce, spolu s 51 jinými majiteli a trávit zde sedm dní dovolenou, každý rok. My už ale tuhle hazardní hru známe: po podepsání totiž zjistíte, že byste tam museli jezdit 20 let, aby se to vyplatilo. Je to napalova čka, na kterou ale vždycky n ěkdo sko čí :-). Na jejich obranu je t řeba říci, že to bylo p ůvodn ě mín ěno jako p řepychový hotel, ale stavba se hrozn ě prodražila. I pozvali si konsulatnta, jak se dostat z dluh ů a ten jim vymyslel tohle; ostatn ě není to nic nového, na Florid ě už to tak d ělají mnoho let. Vysoké sazby v hotelu by totiž odradily hosty a malé sazby by zase stavbu nikdy ani nezaplatily. A n ěkdo to zaplatit musí, že ano, bohužel vždycky ten důvěřiv ější. Ono to sice vyjde levn ěji, než řekn ěme t řicet dovolených, ale jezdit 20 let do stejného místa a navíc po řád ten samý týden? Našt ěstí m ůžete sv ůj podíl prodat, ovšem zase jen n ěkomu hloup ějšímu :-). .

V roce 1880 se tam dali dohromady farmá ři a vytvo řili tav. B.C. Fruit Grovers Association , první firmu na zpracování ovoce, jménem Sun-Rype , která existuje dodnes a prosperuje docela dob ře. Její továrny a " canneries ", tj. konzervárny, m ůžete pochopiteln ě také navštívit a pro rodinu s d ětmi je tato exkurze vlastn ě i " must ", tedy tém ěř povinnost :-).

Okolí Okanaganu bylo kdysi osídleno indiánským kmenem Sáliš ů. Až teprve pozd ěji sem p řišli katoli čtí misioná ři a procházeli tudy i zlatokopové, sm ěrem na Cariboo country , které zde pozd ěji v ěnujeme celou kapitolu. M ěstem se Kelowna stala až v roce 1905. Jednou se tu dokonce pěstoval tabák, ale pak ovoce p řevládlo, našt ěstí. Výlety do okolí m ěsta jsou vd ěčné, obzvlášt ě na východ, kde ješt ě stojí staré trussles , vysoké d řev ěné železni ční mosty p řes hluboké ka ňony.

Jezera Okanagan seshora Přišel čas se rozlou čit a tak jsme ráno p řejeli onen pontonový most a hurá dál. M ěli jsme na vybranou: bu ď to vzít p řes hory do Merritu a dol ů údolím Fraser River nebo pokra čovat dál na jih a tém ěř u hranic USA se napojit na silnici, která nás - už bez nějakého stoupání - zavede až do Vancouveru . Zvolili jsem to druhé, hlavn ě z pohodlnosti a kv ůli úspo ře času. Rozhoddn ě ne proto, že bychom snad ned ůvěřovali naší Firenze - tehdy jsme si ješt ě mysleli, že její záchvat na Roger Passu byl zp ůsoben jen vhkostí vzduchu nebo n ěčím podobným. Zastavili jsme se ješt ě na snídani v Pentictonu , který je dvakrát menší než Kelowna a leží na jižním cípu jezera Okanagan. To Osoyos už je až na hranicích. Je ty výhledové místo vysoké jen 1220 metr ů, ale vidíte tam daleko do Spojených Stát ů - údolí Okanaganu totiž pokra čuje spolu s řekou stejného jména hluboko na jih.

Ogopogo.

Ješt ě se tu ale musím zmínit o jedné místní rarit ě okanaganského jezera. Je to Ogopogo (prosím neplést s Hogo-fogo z Limonádového Joe). Ale abych nenapínal: je to místní lochneska, dlouhá 9 až 21 metr ů a podle r ůzných sv ědk ů má hlavu bu ď jako k ůň, koza nebo dokonce i ovce. Ano, čtete dob ře: ta příšera totiž žije a zjevuje se docela pravideln ě; byla už n ěkolikrát vyfocena a jednou i nafilmována Ten film jsem vid ěl a vypadala tam, jako by z oka vypadla té, na které jsme na pouti jako kluci jezdili s holkama a trochu i jako její sestra ze skotského jezera Loch Ness . A ješt ě jedna zajímavost: Ogopogo se čte zezadu stejn ě jako zep ředu. Zde se také ale musím p řiznat, že jsem živou Ogopogo nejen nevid ěl, ale ani po jeho spat ření netoužil. Stejn ě by mi to nikdo nev ěřil, tak co?

Autor : Jan B. Hurych Název : NA ZÁPAD K PACIFIKU Kapitola: Město Vancouver

MĚSTO VANCOUVER.

A tak jsme pokra čovali na západ po silnici č.3, kolem řeky Similkameen a pak nahoru p řes Allison Pass (1341) až do m ěsta Hope . Tam jsem se už také potkali s Fraser River ; ale tento kus cesty popíši pozd ěji:- vraceli jsme se tudy z Cariboo Country , kterou jsme navštívili pzod ěji. Tentokrát jsme ale jeli do Vancouveru a to poprvé. P řesn ěji řečeno, ne úpln ě poprvé: na svých letech do Japonska jsem tam n ěkolikrát p řenocoval, protože ve Vancouveru se musí p ředsedat - let odtamtud do Japonska je zna čně dlouhý.

S tím časem je to zajímavé: Vancouver je za Tokyem (tady se všude píše s ypsilon) opožd ěn o 13 hodin, ale když do Tokya p řiletíte, ru čičky hodin ukazují jen o 5 hodin víc než ve stejnou dobu ve Vancouveru. P řesn ěji řečeno, je to o 12+5 hodin víc, než ve Vancouveru. Let sám trvá také n ějakou dobu, p řičmž p řeletíte datovou linku a šups, už je zítra, A to ješt ě ani nejste v Japonsku! Vzpomínám, že když mi Japonci posílali faxem dotazy do Toronta - a já jim odpovídal odtamtud o den d říve, než se ptali :-). M ěsto Vancouver jsem tedy trochu znal, jak jsem se tam coural, ale autem jsme tam te ď přijeli opravdu poprvé.

Našli jsme si nocleh uprost řed m ěsta. Ú ředník kupodivu nebyl Číňan, ale Pákistánec - proto asi v pokoji nefungovalo úst řední chlazení :-). To máte tak: moslemíni to berou jinak. Když Alláh dá, samo se opraví, když Alláh nechce, m ůžete opravovat jak chcete, pracovat to nebude a nebude! Našt ěstí jsme to zrovna nepot řebovali, vyrazili jsme hned na výzv ědy. Místo bylo našt ěstí (díky mé prozíravosti a map ě :-) blízko stanice Sky-Trainu , místního Metra, které není, jak název říká, v nebi, ale zato dost vysoko nad zemí.

Grouse Mountain.

Dal se tam s námi v tom Sky-Trainu do řeči jeden cestující a prozradil nám, že jízdenka platí ješt ě i na SeaLink , místní ferry, které p řepravuje přes Burrard Inlet , jinak rameno pacifického zálivu English Bay . A protože bylo slune čno, doporu čoval nám vypravit se hned na Grouse Severní Vancouver Mountain . "Tam musíte jít rozhodn ě dnes, kdo ví, kdy bude zase hezky," řekl a p řitom ukázal na mrakodrap na druhé stran ě zálivu: "Já bydlím támhle, už t ři m ěsíce, ale slune čný den s tak dobrým výhledem jsem ješt ě nezažil". Nalevo od nás se ty čil Lions Gate Bridge , most, který m ůže klidn ě konkurovat Golden Gate v San Francisku , ale asi by to nevyhrál na délku.

Grouse Mountain není žádný tet řívek (doslovný p řeklad), ale po řádná hora. Nahoru jedete lanovkou, dokonce "Swiss made", a t ěch 1100m nad mo řem (opravdu celých, za čínáme tu totiž už od mo ře) zvládnete za 10 minut. Svah je to tém ěř kolmý a pohled dol ů je závratný. Kdyby lano prasklo - ale radši ani nemyslet, ne? Naho ře je informa ční st ředisko a muzeum ve tvaru pta čího k řídla (ach ti architekti!). Z pozorovací platformy uvidíte celý Vancouver a ješt ě daleko, daleko dál - i také i hory za vámi, jejichž vrcholky jsou celý rok pokryty sn ěhem. I na Grouse Mountain se dá lyžovat, ale jen na té povoln ější stran ě. M ěsto samo ovšem sníh neuvidí jak je rok dlouhý; zato ale hodn ě dešt ě, celých 150 cm za rok.

Na cest ě zpátky jsem zastavili a prošli se po Capilano Bridge , záv ěsném mostu nad 70m hlubokým ka ňonem řeky - ano, uhodli jste - řeky Capilano. Je to nejdelší záv ěsný most na sv ětě, ale procházka po něm je prý docela bezpe čná. Blízko je i stejnojmenné jezírko, které napájí pitnou vodou celý Vancouver, který má dnes kolem dvou milión ů obyvatel. Most postavil v roce 1899 Skot George Grant Mackay , a to z dobrých cedrových prkének. A protože cedr odolává po časí, vlhkosti i hmyzu, je to po řád zde ješt ě ten originální materiál. Blízko je i p řírodní park, trading post (obchod z doby pionýr ů) a nechyb ějí tady ani totemové póly, p ěkn ě malované. P řed n ěkolika lety spadlo jedné matce s tohoto mostu nemluvn ě, ale asi m ělo strážného and ěla v plné pohotovosti - jako zázrakem se zachytilo ve v ětvích pod mostem a nic moc se mu nestalo.

Stanley Park.

První sem na pob řeží p řijeli Špan ělé, totiž kapitán José Maria Narvaez (1791) a o rok pozd ěji i Angli čan George Vancouver (ta náhoda, stejné jméno jako má te ď m ěsto! :-) a po souši "až" v roce 1808 Simon Fraser . Alexander Mackenzie sice p řešel Kanadu ješt ě d říve, ale neskon čil p římo ve Vancouveru (viz p říloze na konci knihy). M ěsto se tu opravdu za čalo budovat až v roce 1862 a železnice p řišla ješt ě o 18 let pozd ěji. Pak teprve za čalo m ěsto po řádn ě r ůst a dnes je nejv ětším m ěstem v B.C., hlavní město provincie je ovšem Victoria .

Jist ě nejznám ější místo ve Vancouveru je Stanley Park , p ůvodn ě vojenská základna, chránící p řístav a m ěsto. M ěří 1000 akr ů, tedy asi 440 hektar ů a leží p římo v centru m ěsta. Pojmenován byl po kanadském guvernérovi, Lordu Stanleym a to v roce 1889. Pozd ěji celý poloostrov získalo m ěsto Vancouver, ale ješt ě te ď je tam jakás-takás malinká námo řní základna. Park m ůžete projet, vlastn ě objet autem, ale my ho Totémy v parku radši obešli p ěšky, ale ne celý park, to je asi asi deset kilometrů.

Na za čátku parku stojí socha skotského básníka Roberta Burnse. Zde se musím pochlubit, co jsem nedávno objevil. Burns sbíral skotské lidové písn ě a jedna z nich je i Auld Lang Syne , náš známý Val čík na rozlou čenou . P ůvodní melodie ale pot řebovala upravit, i poslal ji do Vídn ě, kde mu ji upravil do dnešní verze sám Leopold Koželuh; ano, čtete dob ře, byl to Čech. A pak že sv ět není malý! Moje vzpmínky zalétnly do pražského Karlína, kde m ůj táta kdysi vyr ůstal v p řístavu, kam ješt ě tehdy jezdily zámo řské šífy. Škoda, p řeškoda, že Shakespeare nem ěl pravdu a že Čechy nemají mo ře . . .

Vyšli jsme. Nejprve jsme zašli k celému "lesu" totém ů, hlavn ě t ěch od indiánského kmene Haida , ohromných a nádherných to objekt ů pro fotografování. Nu a dál je pak zoo a akvárium, kde mají i killer whales , tedy ohromné velryby-zabijáky. Opravdu nevím, proč jim tak říkají, dají se p řece dob ře vytrénovat a jdou n ěžná jako ko ťata. M ůžete je ovšem tady vid ět i v p řírod ě, ale to se musíte nalodit na whale-watching člun a musíte p ěkn ě na mo ře, tém ěř až do Nanaima na Vancouverském ostrov ě. Mají tu také bílé velryby " belugy ", kanadskou to raritu. V menším bazénku venku zase "létají" tu čňáci pod vodou - jinak se to jejich rychlé plavání ani nedá nazvat.

Severní strana ostrova poskytuje zajímavý pohled na druhou část Vancouveru, toho "za vodou". Jdete-li dál spat říte tam na kameni sed ět mo řskou pannu. Je ovšem z bronzu a také se hodn ě podobá té v Kodani. A odtamtud už je také úchvatný pohled na d říve už zmín ěný Lions Gate Bridge . Cht ěl bych mít peníze za všechny ty pohlednice s tímto mostem - je jich víc, než u nás t ěch s Hrad čany. Nu a pak zase k autu a hurá do samotného downtownu , který se prakticky d ělí na t ři: Gastown, Chinatown a tu novou, moderní část, kde je také Robson Square s módními obch ůdky. Tam jsme si dali v automatu originální japonské sushi, aby ho A ťa také ochutnala - já ho m ěl často v Japonsku, ale nep řišel jsem mu na chu ť dodnes. A A ťa také ne.

Gastown.

Gastown se nejmenuje po plynu, ale po John Deoghtonovi, kterému říkali lidov ě " Gassy Jack " (doslova "Ukecaný Jack"). Ten zde totiž postavil první saloon, rozum ěj bar, protože Vancouver je také m ěsto "s odpušt ěním námo řník ů", jak říká Ji ří Suchý v Jonášovi. Malé roztomilé obch ůdky zde lákají hejna turist ů, nemluv ě už o parních hodinách a jiných zajímavostech. Zajdeme také do mexické " cantiny ", malé a milé kavárni čky. Obsluhuje nás mladá Mexi čanka, a i když se na m ě dívá zcela nevinn ě, její manžel po mn ě šlehá hrozivým pohledem. Toho si pochopiteln ě všimne i A ťa, ale ta to našt ěstí bere víc s humorem než on.

Hned za Gastownem leží Chinatown , " čajnataun" neboli čínská čtvr ť, druhá nejv ětší na sv ětě (první je ovšem v San Francisku). Chceme se tam podívat, ale podivné postavy drogín ů a policajt s bicyklem, stojící z opatrnosti zády ke zdi, nám p řipomene syrovou realitu. Nu ušet říme čas, když tam nep ůjdeme a koneckonc ů všechna čínské čtvrti na sv ětě Rohový d ům v Gastownu vypadají úpln ě stejn ě. Neboli, jak říkají Ameri čané, když mají n ěkoho identifikovat: " They all look Chinese to me " :-). Moderní m ěsto je jinak dost stereotypní, jen r ůzná jídla t ěch "daleko-východních" národ ů (zde jsou ovšem na západ) tu seženete i v automatu na rohu a pom ěrn ě levn ě. Už zmín ěné sushi by stálo v Toront ě daleko více - museli byste totiž do japonské restaurace. Krom ě obchod ů zde vzd ělan ější turisty lákají i r ůzná muzea, nap ř. antropologické, zobrazující kulturu národ ů kolem pacifického pob řeží Kanady. Jsou tam totemy, vy řezávané artefakty a kdo má rád mo ře a námo řníky, nem ůže minout ani Marine Museum ve Vanier Parku . A tam je práv ě Muzeum sv.Rocha , ne toho svatého, ale lodi, která první p řekonala dlouho hledanou "Severozápadní cestu" - dokonce sem a tam, kolem celé Kanady - a jmenovala se po sv. Rochovi. Jist ě jen čirou náhodou, stejn ě jako naše české "rochn ění" :-). Obyvatelstvo m ěsta byli p ůvodn ě jen emigranti z Anglie a Spojených Stát ů, postupn ě tos em ale přitahovalo i N ěmce a Italy. Hlavní "import" ale jsou a vždy byli Číňané. Časem se st ěhovali po Kanad ě víc na východ, druhá generace už byla v Albert ě a t řetí v Toront ě. Hodn ě jich také zahynulo p ři budování železnice, protože d ělali ty nejhorší a nejnebezpe čnější práce. Ovšem moderní doba má te ď letadla a tak se už i jejich první generace te ď za číná v Toront ě, jsou to halvn ě ti z Hong-Kongu. A nejsou to už také žádní chudáci: v ětšinou si tam na dálku koupí auto a d ům; klí če a emigra ční papíry pak už na n ě čekají na letišti. Do Kanady se totiž dostanete nejlépe, když tam n ěco investujete; škoda, že jsem to nev ěděl, když jsem p řed t řiat řiceti lety utíkal p řed komunisty: m ěl jsem v kapse celých deset dolar ů, klidn ě bych je to toho vrazil :-). Druhý nejlepší zp ůsob je být p říbuzným už usazeného emigranta: nap říklad padesátou devátou ženou n ějakého šejka ......

Přístav.

Někte ří turisté rad ěji zvolí pohled s vyhlídkové v ěže s restaurací, my se ale vydali do p řístavu, kde zrovna nakládali penzisty i mladší páry na švédskou lo ď, která se chystala na Aljašku. Je to tu vlastn ě tradice od dob zlaté hore čky: odtud totiž vyjížd ěly lodi s gold-diggers na cestu za zlatem nebo za záhubou, to jak komu p řála d ěvenka št ěst ěna. Na známém Canada Place - míst ě, kde bylo Expo 86 - dnes tomu říkají Convention and Exhibition Center jsme moc času nem ěli. Nu co, vid ěli jsme mnohokrát Expo Montreale, i s českou restaurací; žili jsme tam celých deset let, i když, pravda, to vancouverské je architektonicky velmi Pohled od Stanley Parku pěkn ě řešeno, n ěco ve stylu australského Opera House v Sydney . My jsme si ale zašli do Imaxu , široko- a vysoko-úhlého kina, kanadského to patentu, kde promítali dokonce stereoskopický film, na což byly t řeba specielní brýlí. Ale stálo to za to: slon vám tam sahá z plátna chobotem p římo do kyblíku popkorn ů (rozpukanéé kuku řice) na vašem klín ě, necuda. Pozd ěji jsme ješt ě vid ěli Imax-film v Arizon ě, o Grand Canyonu a jeden ješt ě o Andách - byl to zfilmovaný letecký p říb ě na nám ět Antoina dˇExupéryho . Z Vancouveru se dá d ělat mnoho p ěkných výlet ů, nejen po m ěst ě, které má, jak už jsem nazna čil, dobrý dopravní systém, ale hlavn ě také ve vzduchu, na hydroplánech či helikoptérách a i po vod ě, na lodích či plachetnicích. Ale vyžít se zde m ůžete i kulturn ě: je zde plno divadel, symfonický orchestr a množství galerií Také no ční život je rušný; bohužel je zde i jiný no ční život, plný prostitutek, drogín ů a gang ů, takže má policie po řád plno práce. Co chcete, je to koneckonc ů i námo řní p řístav. A to je ješt ě nemluvím o masovém vrahovi lehkých holek, jakémsi vancouverském Jackovi Rozparova či, který si na své farm ě z řídil i soukromý h řbitov pro své ob ěti.

Byl ale konec druhého dne a víc času jsme už na Vancouver nem ěli. Naplánovali jsme si totiž malý výlet na sever, za naším synem Alešem, který tehdy ješt ě bydlel v Cariboo Country , na severu B.C. . .

Autor : Jan B. Hurych Název : NA ZÁPAD K PACIFIKU Kapitola: Zem ě zvaná Cariboo

ZEM Ě ZVANÁ CARIBOO

Tento název jsem si vyp ůjčil z knihy Robina Skeltona , kterou najdete dnes už jenom v antikvariátech, ale mohu ji doporu čit každému, kdo by se tam cht ěl jet podívat. Pravda, ty doby, kdy tam ješt ě žili podivíni - jako byl t řeba onen zlatokop, co dával p řednášky o řeckých filozofech, či právník, jehož kancelá ří byla jeho stará Fordka anebo i ten Číňan, který projel pe řeje Fraser River na prámu, na kterém m ěl pro všechny p řípady p řivázánu i svoji rakev - tedy ty doby už dávno pominuly, ale překvapení tam p řesto najdete na každém kroku . . .

Nahoru a ješt ě výš . . .

Necháváme m ěsto za sebou a za čínáme svoji trojúhelníkovou anabázi: Vancouver, Pemberton, Hope a op ět Vancouver) a sice sm ěrem na severo-severo-východ, jak by řekli námo řníci. Na chvíli se ješt ě zastavíme v Britannia Beach , v nejv ětším dole na m ěď v Britském Commonwealthu. Tam nás nás elektrická lokotka zaveze až pod zem, když si ovšem p ředtím nasadíme hornické p řílby a navlékneme obrovské pršiplášt ě. Další zastávka je už m ěsto Squamish (což v jazyce Salish Indián ů znamená "matka větru"). Je to m ěsto proslulé d řevorubeckými závody nejen v kácení, sekání, tesání či štípání strom ů a d řeva, ale také v Bez d řevorubc ů by nebyly ani sruby běhání po kmenech, plovoucích na vod ě a v ůbec ve všech možných i nemožných kategoriích. Tyto sporty vlastn ě vznikly z napodobování pracovních úkon ů lumberjack ů (d řevorubc ů), logdriver ů (vora řů) i beachcomber ů (t ěch, co shromaž ďují malými čluny jako beranidly klády, co se na vod ě rozutíkaly). D řevo je jedno z nejv ětších p řírodních bohatství Britské Kolumbie a stromy, zvlášt ě cedry, tu rostou tak obrovské, že ani na vrchol neuvidíte . . . :-).

Pobavíte se zde i p ři sv ětovém mistrovství ve šplhání na vysoké kmeny - do 80 stop, tj. 25 metrové výšky! - které se provádí za pomoci čty řmetrového lasa, dobrých bot a silných paží. Za nejobtížn ější považuji disciplinu, kdy si d řevorubec vyseká asi ve výši jednoho metru do stromu zásek, do n ěj zatlu če jedním koncem prkno, na které pak vysko čí, vytesá další zásek o metr výše, zasadí prkno, vysko čí na n ěj, atd. atd. Že se to prkno p ři tom zatracen ě prohýbá a t řese, to vám snad ani říkat nemusím. Nakonec p řijde to nejlepší: vrh na ter č d řevorubeckou sekerou, co má ost ří na obou stranách. Ta se vám ovšem musí p řitom zaseknout do d řeva, což je trik, na kterém budu muset asi ješt ě n ějakou dobu pracovat :-). Škoda, že další d ůvody k radosti už kanadští d řevorubci nemají: na jedné stran ě jim práci blokují "ochránci sov" a z jihu pak vysoká cla Ameri čan ů, kte ří by jinak svými vysokými cenami nesta čili kanadské konkurenci. Nic "našim brat řím" nevadí, že s nimi máme smlouvu o " free trade ", volném trhu. "Big brother" je prost ě všude velký, ale ne bratr . . .

Whistler neboli Pištec

A pak už zase pokra čujeme dál po silnici č.99, jinak též zvané "Cesta z mo ře do nebe " ( Sea to Sky ), která se vine na pokraji útes ů a to pod skalami, které jsou tém ěř vertikální. Cestou potkáváme autobusy Maverick Coach Line , které sm ěřují tam, co i my: Whistler - Pemberton - Lilooet . Napravo od nás se ty čí obrovský provinciální Garibaldiho Park a nic jim nevadí, že tu Guiseppe nikdy nebyl - to si tu jen jeden italský námo řník na n ěj vzpomn ěl, asi tak, jako čeští Sokolové ze sympatie převzali do svých kroj ů červené košile po garibaldovcích. Ve Whistleru Park má 195 tisíc hektar ů, jsou tam i lávová pole a nejvyšší hora ( Garibaldi , jak jinak!) m ěří 2678 m.

Ale to už jsme také ve Whistleru , nejlepším lyža řském st ředisku v Kanad ě, nazvaném podle hvízdavého v ětru, který sem fouká skrze Fitzsimmons ův pr ůsmyk. Jsou tu vlastn ě hory dv ě - Whistler a Blackcomb, každá kolem 2200 metr ů vysoká, na kterých jsou také dv ě nejdelší sjezdovky v Severní Americe. Každá ta hora má bratru po čítaje kolem 85 sjezdovek a ta nejdelší z nich je dlouhá 8 kilometr ů. M ůžete zde ovšem také jezdit na b ěžkách či ski-boardech a oblíbené je tu i heli-skiing , to když se necháte helikoptérou nejprve vynést až nahoru, na neporušená sn ěhová pole prašanu. Pro ty, co mají rádi spole čnost, je zde tak zvané aprés-ski , tj. ve černí zábava v barech, restauracích a nechybí tu pochopiteln ě ani disko . V lét ě se tu hlavn ě jezdí white water , tedy pe řeje. Také tu kvete p ěší i kolová turistika a komu to nesta čí, m ůže si n ěkam vylet ět v pronajatém vrtulníku či hydroplánu. A pro ty, co rádi – spíše bych ale m ěl napsat "rády" - nakupujete, je tu plno obchod ů typu boutiques , s od ěvy, dopl ňky, šperky i suvenýry.

Pembertonský grizzly.

Pemberton je malé d řevorubecké m ěste čko, pojmenované po známém jižanském generálovi z války Severu proti Jihu (ale možná, že ani ne: našel jsem dokonce čty ři m ěsta toho jména v USA a dv ě v Australii, kde ho jist ě generála neznali. Je to místo obklopené horami, lesy, jezery a řekou, a leží ve stínu hory Mount Currie . Kdysi zde byla zastávka na cest ě zlatokop ů na sever a zde práv ě za číná kraj, zvaný Cariboo , to podle Cariboo Mountains , které ho ohrani čují na severu. Jsme na prvním vrcholu naší trojúhelníkové cesty a vlastn ě i u cíle, nebo ť zde žije náš syn Aleš se svou manželkou Christinou, která je rozená Kana ďanka, dokonce Vlci, ale jen v muzeu ne odsud, ale z Ontaria.

Cesta sem prob ěhla dob ře, navíc nám mladí p řijeli naproti, abychom nezabloudili. Samoz řejm ě, že nám mají co ukázat, ale nejprve si prohlédneme pembertonské údolí, kde se prý rodí nejlepší brambory. Také ryba ření je tu skv ělé, tedy pokud se nebojíte jít ješt ě dál, kde už ale také žijí vlci, hn ědí medv ědi a hlavn ě grizzly. Potkáte je i jinde - jeden grizzly se dobýval Alešovi i do jeho džípu, a čkoliv mohl jasn ě vid ět, že už se tam vedle n ěho na sedadlo nevejde. Našt ěstí Alda hned v ůz nastartoval a ujel mu, takže byla situace zachrán ěna. On je totiž grizzly, když se postaví na zadní, až 3 metry vysoký a je navíc tak rychlý a silný, že byste mu p ěšky asi t ěžko utekli. Ti, kterým se to nepoda řilo, vám o tom ovšem už vypráv ět ani nemohou . . . Lilooet už leží na Fraser River a je to vlastn ě jedna ze zastávek zlatokop ů na cest ě od Pacifiku a to po vod ě. S pojmenováním zastávek si jinak nad ělali potíže - nazvali je t řeba 100 Mile House a 150 Mile House . Tady kolem se také nacházejí r ůzné polo- i drahokamy, ale na ty jsem už nem ěli čas. Lillooetské museum má malou historickou všehochu ť: najdete tam nejen indiánské ná řadí, ale i čínské nádobí anebo farmá řské ná činí. Clinton , m ěsto ješt ě víc na sever, se doslova zrodilo ze zlatého prachu. V roce 1863 zm ěnila jeho p ůvodní jméno ( Junction) sama královna Viktorie na Clinton. Pro č to bylo tak d ůležité, to už nevíme, ale ur čit ě to nebylo k poct ě Billa Clintona . Autor : Jan B. Hurych Název : NA ZÁPAD K PACIFIKU Kapitola: Zlatá hore čka

ZLATÁ HORE ČKA

V údolí se cesta d ělí na t ři: ta prvá vede k dnes už opušt ěným zlatokopeckým m ěste čkům, ghost-town ům, jako je t řeba Gold Bridge , který si prý horníci postavili z trucu, nebo ť jim v blízkém m ěst ě Bralarne nedovolili whisky a lehké dámy. Druhá cesta vede kolem jezera D´Arcy do m ěsta Lilooet a ta t řetí, p říhodn ě zvaná Gold Nugget Route (Cesta ke zlatým valoun ům), pak jde dál na východ k jezeru Lilooet a pak k jezeru Duffy . V indiánské reservaci Mount Currie je nejv ětší rodeo v B.C. a jsou tam také asi jediní indiánští cowboys v Severní Americe. Chytají se tam telata do lasa, krotí se divocí kon ě zvaní bronco a závodí se tu i s krytými vozy. My ale pokra čujeme až do Lilooetu, kde se s Alešem a Chris rozlou číme. Lillooet - jinak také jméno indiánského kmene - byl v roce 1860 nejv ětším městem na sever od San Franciska a na západ od Chicaga. Zde bylo také zásobovací centrum pro ty, kte ří hnáni zlatou hore čkou, opustili své farmy, dílny i kancelá ře a sp ěchali za "zlatým opojením". Na místním Jezero u Pembertonu. hřbit ůvku tu najdete hroby pionýr ů západu a a č se tady kdysi rýžovalo zlato, ješt ě v roce 1930 nebyla oblast na sever od Lillooetu ani po řádn ě zmapována. Každý rok v červnu m ěsto oslavuje své výro čí a zm ění se na týden v divoký západ - to ostatní si asi už umíte představit.

Zlato, ta čarovná moc.

Řádily tam hned dv ě zlaté hore čky: ta první v roce 1858 , kdy se našlo zlato na pískových dunách řeky Fraser River . Celá oblast byla proto rychle zabrána coby britská kolonie a hned se jí také dal název Britské Kolumbie , patrn ě proto, aby Spojené státy neu činily totéž - snad jen že by ji nazvali jinak :-). Druhá hore čka vypukla v roce 1861, když objevili zlato v Cariboo Country . Nejprve se zlatokopové dopravovali p ěšmo od jezera Harrison na sever, a pak po kanoích po řece Lilooet a p řes jezero téhož jména.

Námo řník Billy Baker , který zb ěhl ze své lodi ve Viktorii (dnes hlavní m ěsto B.C.) našel naho ře na Williamsov ě Creeku zlato a vyrýžoval ho - za necelých 48 hodin - za tisíc tehdejších (!) dolar ů. Rychle tu pak vyr ůstala zlatokopecká m ěste čka, která ale po deseti letech prosperity zase stejn ě rychle upadala a nap říklad Bakerville (pojmenovaný po Billovi) z ůstal pak neobydlen až do roku 1958, kdy se vláda rozhodla z n ěj ud ělat historické místo. Mají tam muzeum a ukáží vám také pravý Billyho claim , kde rýžoval svoje zlato a m ůžete to zkusit i vy, v dole s lákavým jménem Eldorado . Také strom, kde soudce Mathew Beillie Begbie , jinak zvaný hanging judge , nechal v ěšet odsouzené desperáty, tu dosud stojí, ale už na n ěm nikdo nevisí.

Pozd ěji se tu za čal stav ět t.zv. Cariboo Vagon Trail (Silnice krytých voz ů do Cariboo), dlouhá 660 km, kterou postavili královští inžený ři za necelé dva roky. Tato cesta pak, to když se zlato zase vy čerpalo, posloužila stejn ě dob ře zem ědělc ům a d řevorubc ům, čili t ěm, co jsou "solí zem ě". My to ale vezmeme na jih podél Fraser River , řeky pojmenované po Simonu Fraserovi . Simon sem p řišel v roce 1808 cestou, kterou 15 let p řed ním absolvoval Alexandr Mackenzie - který první p řešel kontinent od Atlantiku až k Pacifiku (viz p říloha této knihy). V míst ě dnešního Lilooetu se ale na rozdíl od Mackenzieho sto čil na jih, a tak objevil řeku, která te ď – jaká to náhoda! – nese jeho jméno. Řeka Fraser River nás také zavede zp ět až do Vancouveru. T řeka, která zlato, jež pobrala v zemi Cariboo, přinesla dol ů do údolí a usazovala ho na b řezích, za balvany nebo na m ělčinách; prost ě všude tam, kde se její proud unavil.

Města pomalovaných žen

Z Lilooetu je to do Lyttonu asi 40 kilometr ů a tam už se také napojujeme na "TransCanada Highway" , což je - pokud jsem to ješt ě ne řekl - silnice, p řetínající celý severoamerický kontinent. Ta tu b ěhem pouhých 27 mil prob ěhne p řes dva mosty a skrze sedm tunel ů. Ka ňon řeky Fraser River je "jen" 70 milión ů let starý a mezi strmými skalami tu voda bez oddechu pádí, valí se, proudí, převaluje, hrne se p řes kameny a to čí se ve vírech. V Hell´s Gate ( Ďábelské brán ě) se voda žene rychlostí 36 km za hodinu a skály se tu zvedají p ěkn ě vysoko. Blízko tu vedou Tak žili zlatokopové i ob ě hlavní železnice – Canadian Pacific a Canadian National . U Boston Bar se p řes řeku ve výši deseti metr ů prohání po drát ě lanovka, která pobere až 40 pasažér ů. Ale to už jsme také v m ěst ě Yale (ne, to není m ěsto známé americké university), kam až mohou plout z jihu parníky, zatímco dál na sever to šlo jen se čluny. Yale byla jedna z oblíbených zastávek pro zlatokopy - nejen na cest ě nahoru, ale hlavn ě také zp ět, s plnými kapsami, nebo ť tu bylo o zábavu postaráno. Podle jednoho ze sou častník ů bylo Yale m ěstem plným "falešných hrá čů, zlod ějů, vrah ů a pomalovaných žen".

Až sem se také probojovávali pacifi čtí lososi ( sockeye salmons ), kte ří pak už dál pro pe řeje nemohli a umírali, aniž by p ředem, dali život nové generaci, tak jak si to žádá jejich instinkt. Lososi se totiž jednou za život vrací proti proudu zp ět k místu, kde se narodili - a které prý poznají podle pachu či chuti vody - aby se tam vyt řeli. A tak jim vláda nechala postavit n ěco jako schody na skákání, zvané fish ladders , to aby se jim ta cesta nahoru usnadnila. Cestují sem z mo ře ze vzdálenosti až 1000 kilometr ů a denn ě uplavou kolem 40 kilometr ů. Samice vyhrabe ocasem ve dn ě d ůlek, do kterého uloží tisíce jiker, které pak po oplodn ění samcem p řikryje kameny a toto místo pak po t ěch n ěkolik dní života, které jí zbývají, hlídá. Z vají ček se vylíhnou mladí lososi, kte ří zde pak z ůstanou rok či dva, než se vydají na cestu zp ět do oceánu. Po dvou až p ěti letech pobytu v mo ři se sem zase vrátí, aby tady založili nový život a pak také poslušn ě zem řeli. když to tka vezmeme, je to vlastn ě v kostce i lidský život . . .

Město zvané Nad ěje

Dorážíme do m ěsta Hope ( čili Nad ěje - založeného v roce 1849) které se proslavilo v nedávné dob ě po celém sv ětě tím, že tam byl zfilmován film "Rambo" - však si možná ješt ě vzpomenete na tu scénu, kde Silvestr Stallone přeru čkovává po skále ka ňonu. Hope je vlastn ě druhý bod našeho cestovního trojúhelníku. Odsud už pojedeme po řád na západ, ale stále ješt ě podél řeky, údolím zvaném - jak jinak? - Fraser Valley . Tato oblast má nejv ětší hustotu obyvatel v B.C., jsou tam moderní m ěsta s bohatými předm ěstími a ob čas tu uvidíte i továrny t ěžkého pr ůmyslu. Lavina zavalila silnici Zde se už také zase objevují farmy i zahrady, zatímco hory uvidíte už jen v dálce za sebou. M ěsta Chilliwak, Mission a Abbotsford jsou už tém ěř na hranicích se Spojenými Státy. A naše "TransCanada" ( jinak Highway č.1) nás zase zavede zp ět do m ěsta George Vancouvera.

Cestou se ješt ě m ůžete stavit ve starodávné Fort Langley , která byla – jako v ětšina pevností na západ ě Kanady - založena firmou Hudson Bay Co. , a odsu ď se také dopravovaly k mo ři kožešiny a sušení lososi, které tu Indiáni vym ěňovali za zásoby a st řelný prach. Zde byla také v roce 1858 vyhlášena oficiáln ě Britská Kolumbie a po pevnosti vás provedou její "obyvatelé" v p ůvodních krojích a uniformách. Zbude-li vám pak ješt ě čas, zastavte se také v Kilby . Mají tam muzeum a m ůžete tam kempovat. Ale nedivte se, uvidíte-li blízko kempu běžet n ěkoho dlouhého a hrozn ě zarostlého, je to totiž oblast proslulého obrovitého divokého muže Sasquatche, což je kanadská varianta "sn ěžného muže" z Tibetu.

Autor : Jan B. Hurych Název : NA ZÁPAD K PACIFIKU Příloha: Victoria a ostrov Vancouver

VICTORIA A OSTROV VANCOUVER.

Zbýval nám tedy ješt ě nejv ětší ostrov (nebo ť Ostrovy královny Charlotty jsou plochou dvakrát menší) na západ ě Kanady, zvaný Vancouver Island, tedy Vancouverský ostrov (nebo snad Vancouver ův?). Když na to pomyslím, je to hodn ě nespravedlivé: pro č má mít n ěkdo po n ěm pojmenováno tolik míst, zatímco na jiné se zapomíná? Ostrov nemá totiž s m ěstem Vancouver nic spole čného, dokonce je odd ěluje 50 km mo ře.

Museli jsme vyjet časn ě ráno, protože pak už jsou u p řístavu ferry-boat ů fronty a ne n ějaké oby čejné: jsou to fronty automobilové, to jest dlouhé. Po čítal jsem ale s tím, že lidé jsou líní ráno vstávat - soud ě sám podle sebe - a vyšlo to. Kdybychom totiž minuli první či druhý ferry-boat, ztratili bychom p ůl dne jako nic.

Ostrov je 456 km dlouhý a 452 široký, čili není to žádný malý ostr ůvek. Jeho západní pob řeží je dost drsné, nejsou tam cesty a na pob řeží najdete jen n ěco málo víc než chaluhy a vyplavené d říví. Nesbírají to tady ovšem - jako jinde v B.C. - ony malé parníčky, tzv. beachcombers (doslova: "pro česáva či pob řeží") , nebo ť jak už jsem řekl, pob řeží je opušt ěné, asi jako Norské fjordy. Zato východní strana ostrova se siln ě obydlená, je tam plno motel ů a turistických instalací. M ěsto Nanaimo je druhé nejv ětší město na ostrov ě - my ovšem spíše známe "Nanaimo bars", což jsou cihli čkové dortíky z "fudge", jinak řečeno siln ě sladkého čokoládového t ěsta. Pro zájemce je tam Petroglyphyphic Park , místo, kde je plno p ůvodních indiánských kreseb, p římo z amerického prav ěku.

Plavba na ferry.

Uložili jsme auto v podpalubí a vylezli jsme do "nadpalubí", kde bylo po řád co pozorovat. Je to snad nejkrásn ější cesta lodí v Kanad ě. Všude kolem je plno ostr ůvk ů, malých, menších i nejmenších, ale vždy roztomilých; hned by se vám cht ělo sko čit do vody a doplavat si tam. Jsou ale obydlené, tedy tzv. " private property ", osobní majetek. Ten se zde ovšem cení nade vše - pobývání na cizím pozemku se tu nazývá trespassing a je trestné. V p řípad ě, že by doty čný po vyzvání neodešel, je dovoleno použít i násilí. Jeden farmá ř v Montrealu už prý Pohled z naší ferry na jinou ferry takhle zast řelil t ři lidi a vždycky mu to prošlo :-). Na jednom z ostr ůvk ů bydlí nestor kanadské - a i sv ětové - scifi , William Gibson, autor "Neuromanceru" a výrazu "cyberspace".

Mo ře bylo klidné a slune čné, takže se nám docela fajn filmovalo a zatímco n ěkte ří si hlavn ě četli návody, které jsou umíst ěny na každém z osmi záchranných člun ů, pozoroval jsem rad ěji, zda neuvidím ve vod ě n ějakou velrybu. Ty se ovšem t ěmto míst ům vyhýbají, asi nemají rádi konkurenci velkých ferry-boat ů. To ale neplatí pro seals , tulen ě. Jeden z nich si to piln ě plaval k jednomu z ostr ůvk ů, asi proto, že tam bylo hodn ě balvan ů ve vod ě. Ale možná, že jel na mejdan nebo hledal kolegy, protože vid ět osam ělého tulen ě je tu jaksi nezvyklé.

B.C. Ferry je pr ůmysl sám o sob ě: mají tu nejen své lod ěnice, opravny a sklady, ale pat ří jim i n ěkteré železnice a p řidružený pr ůmysl. Z m ěsta Vancouveru se dá odjet na ostrov ze t ří r ůzných pier ů, tedy mol, a na ostrov ě je jich ješt ě více, takže pak linky tvo ří celou sí ť. Zajímavé je, že i název "ferry-boat" je z dob, kdy se na nich hlavn ě p řepravovaly celé vlaky, což má výhodu, že zboží, které vlak veze, nemusíte p řekládat na lo ď a zase z ní :-). My si vzali linku Tsawassen- Schwartz Bay , protože jsme se cht ěli vylodit asi dvacet km na sever od místa, zvaného

Butchart gardens.

To totiž bylo první místo, co jsme cht ěli navštívit. Za čalo to tam v roce 1904, kdy paní a pan Jennie Butchart (její manžel vlastnil podniky na výrobu cementu, v Kanad ě i v USA) si tam zakoupili pozemek, kde byl starý vápencový lom, ve kterém ješt ě tehdy pracovali v ězňové. Aby jim to paní B. zp říjemnila, naplánovala celé místo zm ěnit na zahradu, která by dnes str čila do kapsy nejen zahrady královny ze Sáby, ale i visuté zahrady Semiramidiny. A to se v ězňům tak zalíbilo, že se z nich pomalu stali první flower children , jak se dnes říká beatnik ům :-). Ale vážn ě: je to místo krásné a vo ňavé, čemuž se p ři tom milion ů kv ětů, kv ětin a ke řů nem ůžeme ani divit. Jak je ta zahrada velká? Zabírá 50 akr ů - jinak řečeno, je to dvacet hektar ů, a pokud si neumíte p ředstavit hektary, je to 202 tisíc metr ů čtvere čních.

Mají to odd ělení r ůží i trvalek, japonské i jiné zahrady s vodními mlýnky, dokonce i zahrady italské a jiné. A m ůžete si p řinést i svoji kytku a oni vám v Plant Identification Center ur čí, co je to za č. A nenechte se zmýlit: Zahradní scenérie u Butchart ů sušené konopí se sice nazývá cannabis , ale je to de facto marihuana, znám ější zde pod jménem " pot " nebo " grass ". Po pravd ě řečeno, k identifikaci bych to tam být vámi rad ěji nenosil, mohli by si hned zidentifikovat i vás :-). Pr ůvodci zde mluví v 18 sv ětových jazycích - nu to se nedivte, je to rarita přímo sv ětová.

U starého lomu, dnes obrostlém skalni čkami, stojí ješt ě starý rezavý vozík z doby v ěze ňské, dnes je ale plný kv ětin. A v lomu samotném je nádherný vodotrysk, který sice nehraje, jako ten v Juld ě-Fuld ě, ale také krásn ě m ění tvary, tak jak se zapínají r ůzné trysky. Pochybuji, že to tehdy ješt ě postavila v ěze ňská správa pro pot ěšení v ězňů - takové v ěci jim v Kanad ě d ělají teprve te ď, nap říklad t ři hodiny na internetu každý den zdarma :-). Jeden v ěze ň, filuta, si za řídil hned webouvou stránku, na které všem oznamoval, že je nevinen. a dokonce jim zasílal junk-mail , pardon, jail-mail. V zahrad ě jsou nejn rostliny, ale i jezírka, rybní čky (ponds ), pot ůčky, vodní kola, plno leknín ů i japonské "kamenné lampióny" - prost ě vše, co dopl ňuje krásu p řírody, kterou tu um ěli zdrav ě podpo řit. A m ůžete si tu půjčit i deštník - hodn ě tu totiž prší, ale kv ětinám to nevadí, spíše naopak.

Victoria.

Po ob ědě jsme se rozlou čili a vyrazili jsme na jih, kde po 20 km jízdy jsme kone čně dosp ěli k nejzazšímu místu na cesty, hlavnímu m ěstu B.C., totiž Victorii . Je to nejzápadn ější kanadské m ěsto a hádám, že bylo pojmenováno po královn ě Victorii a ne po Viktorce z Babi čky. M ěsto se honosí starodávnou budovou parlamentu, kam m ůžete p řijít a sednout si na galerii a poslouchat nudné proslovy politik ů, ovšem nejsou o nic nudn ější než v jiné zemi. Šli jsme tam, pro č ne, a práv ě mluvil ministr financí. Zdálo se ale, že polovi čka poslanc ů byla za školou a druhá polovi čka spala. To bylo tehdy, dnes už se tam zase hádají jako obvykle :-). Hned naproti je hotel " Empress ", tj. Císa řovna, který postavila firma Canadian Pacific a chodili tam kdysi na čaj všichni snobi z m ěsta, asi tak, jako to snad ješt ě dnes d ělají Angli čané v Indii. Na muzeum známé malí řky Emily Carr , která zem řela v roce 1945, ale p ředtím sta čila "namalovat" skoro celé západní pob řeží Pacifiku, jsme se už ale nesta čili podívat. Victoria downtown Centrem m ěsta je vlastn ě Inner Harbor , p řístav, který je také hlavní promenádou. M ěsto má plno fiakr ů pro pot ěšení turist ů a ten den bylo takové horko, že tam dívka-ko čí kropila kon ě z vodní hadice. Kdo nemá na ko čár, jist ě si m ůže dovolit rikšu , dokonce bílé pleti a navíc studenta místní univerzity. Ten sice p řed vámi neb ěží bosky, ale šlape na kole, za kterým je rikša p řivázána. Je to ironie osudu - vedle n ěho jede v p řepychovém aut ě n ějaký Pakistánec.

My ovšem chodili p ěšky, ale ješt ě p ředtím jsme ješt ě stihli jízdu na st řeše double-decku , což je vyhlídkový, dvoupatrový autobus a la Londýn. Vid ěli jsme odtamtud nejen Craidarroch Castle , postavený jedním Skotem, který zbohatl "z uhlí", ale projeli se i kolem p ůlky m ěsta. Dokonce jsme jeli ; i branou čínského m ěsta, která byla našt ěstí dostate čně vysoká, abychom p ři tom nep řišli o hlavu. Co jsme ale také ješt ě nevid ěli, byla replika domu Anny Hathaway. Kdo že to byl? Asi neuhodnete - já tehdy také ne - byla to manželka Williama Shakespeara a originál tohoto domu prý stojí ve Stratfordu, v Anglii. Pokud to ovšem také není už jen replika :-).

Nejzajímav ější je ale záliv, kde stojí socha kapitána Jamese Cooka - ano, ten se sem také p řiplavil - a hned vedle stojí živý "ško ťák" a hraje na dudy n ějaký lament či co. Pro kulturn ě nenáro čné turisty jsou tu hlavn ě obchody, velké i malé a ješt ě nepatrné krámky, pokud vám sta čí kreditkarty. Na levé stran ě (stojíte-li na špici zálivu), je op ět námo řní museum, tentokrát pod vodu a hned vedle je muzeum voskových figurin Madame Toussant , daleko menší než to v Londýn ě, asi jen takové jako to v m ěst ě u Niagáry. Místo toho jsme ale navštívili British Columbia Provincial Museum , kde uvidíte historii B. C. jako - nu jako na vlastní o či. U vchodu je vy řezávaný strom, ale není to totem, toto je v živé velikosti celá Nootka expedice , a sice osm muž ů v kánoi, jak zrovna harpunují velrybu.

Také jsme si prohlédli muzeum motýl ů, opi ček a jiné zv ěře, nazvané Crystal garden . Je celé sklen ěné, v tradici evropských hal z devatenáctého století. Uvnit ř je ale spíše takové péle-méle , všehochu ť, mám li to nazvat slušn ě. Jinak je to ale p říjemná zm ěna po striktn ě organizovaných muzeích, proto tomu asi také říkají safari :-). Navíc to tam i p říjemn ě páchne, vším možným, jen ne starobou. Opi čky, které by se vám vešly do dlan ě - nejsou vyšší než náš prst - se tam producírují, jako by ani nebyly v kleci a výrazy jejich tvá ří jsou jako lidské, dokonce snad i ješt ě lidšt ější. Tropické horko i vlhkost je tam všude kolem vás, asi jako v Brontosau řím muzeu v Albert ě, v hale, kde si p ěstují obrovské pra-p řesli čky. Pro fotografy je to ale místo žádoucí a hejno motýl ů tam lítá zcela krotce kolem vás a sedají si i všude na vás, jako byste byli snad také část toho malého cirkusu. A v automatu vedle skleníku si dáme mexické tacos , protože už není čas na po řádnou ve čeři a musíme ješt ě dojet autem na molo. odtamtud totiž odplouvá další ferry, kterou za čínáme op ět dlouhou cestu zp ět dom ů, tentokrát ovšem p řes Spojené státy. To je ale dlouhé vypráv ění, to si rad ěji necháme do knihy "OREGON TRAIL".

Autor : Jan B. Hurych Název : NA ZÁPAD K PACIFIKU Příloha: Příloha: Trochu historie

PŘÍLOHA: TROCHU HISTORIE.

Britskou Kolumbii asi spat řil z mo ře r. 1579 už Sir Francis Drake , když hledal cestu na Severozápad - uvid ěl sice jen Vancouver Island, ale nezastavil se a jel dál. Juan Peréz ji uvid ěl v roce 1774, ale byl to až James Cook, který zde také p řistál a vystoupil na zem. I on hledal pov ěstnou cestu na Severozápad, ale spokojil se nakonec jen s nákupem kožešin od Indián ů. Na zpáte ční cest ě se zastavil na Havaji, kde byl domorodci zabit. Roku 1790 skon čilo dohadování mezi Špan ělskem a Anglií a celá teritorie od Aljašky až k Mexiku byl p ředána Anglii, která zrovna ztratila své americké kolonie. Z východu ale po řád ješt ě nikdo nep řicházel - p řejít Skalisté hory se poda řilo až v roce 1793. První Evropan, který tehdy p řešel celý severoamerický kontinent na sever od Rio Grande byl Sir Alexander Mackenzie . V roce 1805 sem dorazil i Simon Fraser , který zde vybudoval n ěkolik d řev ěných pevností (forts) a o trhy se zde pak vcesele hádaly North West Company a Hudson Bay Company, která nakonec tu první pohltila (1821).

Ani Angli čané a Ameri čané se nep řestali p řít, až se shodli na 49 rovnob ěžce, která je z v ětší části také jižní hranicí Kanady s USA - je to asi nejdelší hranice na sv ětě, která jde po paralelce :-). V roce 1858 se našlo zlato na Fraser River a b ěhem roku sem vpadlo 30 tisíc zlatokop ů, vlastn ě zlato-rýžova čů, kte ří za čali prosívat tuto zlatonosnou řeku. V roce 1860 se našlo zlato i výše, v Cariboo Country . Pozd ěji už nov ě vzniklé kolonii (1858), nazvané Britská Kolumbie, nabídla nov ě vzniklá Kanadská Konfederace (1868), aby se p řipojila k nim. B.C. souhlasila, ale cht ěla jako svatební dárek železnici, která by ji spojila s východními provinciemi. To jí bylo slíbeno a tak se v roce 1871 stala sou částí Kanady.

Mackenzie dorazil k Pacifiku o dvanáct let p ředtím, než Ameri čané Lewis a Clark , jak o tom dodnes sv ědčí i jeho vlastnoru čně vytesaný nápis na kameni (se jménem a datem), p římo na pob řeží Pacifiku. Cestoval z Montrealu po Řece Svatého Vav řince a celou cestu vykonal v letech 1789 až 1793. Cestou si psal deník, který pak vyšel jako kniha a jeho pozorování nám ješt ě dnes podávají přesný obraz západní Kanady a jejích obyvatel, tak jak je vid ěl v jeho dob ě. Jeho zám ěr byl p řevážn ě obchodní a tak se v deníku dovídáme o sou časném stavu obchodu s kožešinami a možných perspektivách jeho r ůstu p ři rozši řování na západ od Zem ě Prince Ruperta (což je dnešní Manitoba, Saskatchewan a Mackenzieho cesty část Alberty ). Jen tak mimochodem: Mackenzieho cesty princ Rupert byl syn českého krále Fridricha Falckého. Narodil se v Praze, a to b ěhem krátkého pobytu zimního krále a jeho ženy na Hrad čanech. Ale o n ěm ješt ě pozd ěji.

Alex ův deník.

Deník je autorem ilustrován a jsou v n ěm i mapy. Ve své knize Mackenzie píše: "Objev mo řské cesty ať už Severovýchodní nebo Severozápadní, od Atlantiku k Pacifickému oceánu, po mnoho let lákal pozornost vlád a povzbuzoval podnikavého ducha jednotlivc ů. Jelikož se ale dokázalo, že taková cesta neexistuje, prakti čnost pr ůchodu skrze kontinenty Asie a Ameriky se za číná uvažovat." Mackezie svou knihou - a i svými cestovatelskými objevy - pro Kanadu odkryl tajemství celé její západní poloviny a tak rozší řil kožešinový obchod, který byl jednu dobu tou hlavní hybnou pákou rozvoje zem ě.

Jeho objevy ovšem neslibovaly snadnou cestu po vod ě, ale drsnou kanadskou divo činou, kde často i on sám závisel na milosti ne vždy zcela vlídných indiánských ná čelník ů. Popisuje i to, co se dozv ěděl z rozhovor ů s voyažery (to byli cestovatelé, p ůvodn ě jen vesla ři na dlouhých kanoích, které byly jediným spojením p řes rozsáhlou plochu Kanady, ješt ě p řed dostavníky), s tradery (obchodníky), trappery (lovci s pastmi) a huntery (lovci s mušketami). Na své cest ě používal bez výjimky jen indiánské pr ůvodce, už proto, že znali nejen angli čtinu, ale i hlavn ě místní indiánská ná řečí.

Ironií bylo, že a č jeho mate řská firma NorthWest Co. se o jeho cestu nejd říve nezajímala a nefinancovala ji, pozd ěji jeho objev ů využila, stejn ě tak jako i konkuren ční Hudson Bay Company . Jeho nápady byly použity jeho mate řskou firmou a výsledky jeho výzkumu pomohly propojit Montreal s oblastí kolem řeky Kolumbie a otev řely i cestu obchodu s Asií.

Na po čátku bylo slovo - slovo, které v sedmnáctém století pronesli Francouzi Radisson a Grosselier , nejprve svým krajan ům v Quebeku, a když ti na to nezabrali, tak ho pošeptali i Angli čan ům, zejména princi Rupertovi , který okamžit ě pochopil, že se jedná o bob ří bonanzu a to na západ od Ontaria. A jelikož kdysi pomáhal svému strýci, králi Karlovi I. v ob čanské válce proti Cromwellovi a pozd ěji i jeho synovi, Karlovi II dostal od n ěj za to na spravování p ůl Kanady a založil tam obchodní spole čnost Company of Aventurers , pozd ější Hudson Bay Company (dnešní Bay ), která se v ěnovala hlavn ě obchodu s bob řími kožešinami.

Hudson Bay Co.

Angli čané na tom pochopiteln ě zbohatli a i lovci bobr ů našli dobré živobytí. Jediný, kdo si st ěžoval, byli frantíci, kte ří také brzo vytvo řili konkuren ční firmu a možná trochu i bob ři, ale tehdy jich ješt ě bylo dost, takže nebyli chrán ěni. K čemu se vlastn ě ty bob ří kožešiny používaly? Hlavn ě na klobouky, bob ří pls ť je totiž ta nejlepší a podobn ě jako za Chruš čeva, klobouk byl znamením spole čenského postavení.

Rupertova zásluha byla také v tom, že intuitivn ě pochopil, že ta slavná cesta na severozápad , od Atlantiku k Pacifiku, tedy její oceánová verze, dá na sebe ješt ě dlouho čekat, než ji n ěkdo objeví. Čekat se mu necht ělo a propagoval cestu také po vod ě, ale říční. A tak se voyažé ři, trappe ři a i ti ostatní, co se na tom jen p řiživovali, pomalu prodírali na západ - navíc daleko rychleji, než jejich sousedi na jihu, ve Státech, i když se ješt ě tehdy tak nejmenovaly. Hudson Bay Co. v ůbec hrála v dějinách Kanady velkou roli: byla to spole čnost relativn ě spravedlivá ke svým zákazník ům i zam ěstnanc ům - pokud je v ůbec v byznysu n ějaká spravedlnost, že ano - a p řispívala i ke vzd ělání a rozkv ětu oblastí, které jí pat řily.

Mezi zam ěstnance pat řili i d říve jmenovaní voyageurs , vlastn ě vesla ři na velkých kanojích, kterými se cestovalo po řekách a kte ří dokázali denn ě upádlovat hromadu kilometr ů, jen s ob časnými zastávkami pro kávu a pipe (dýmku). Byli jádrem kožešinového obchodu a p řiváželi zboží, poštu a hlavn ě cestující - byl to takový dostavník na vod ě. Místo koní ovšem tam byli ti - no - voyažé ři. Vlastn ě nevím, jak jim říkat: kanoe nemají vesla, ale pádla, tak snad pádlova či, ne? Voyageur doslova znamená cestovatele, ale to zase nesouhlasí, oni pro zábavu necestovali, jen jaksi nahrazovali tu ko ňskou sílu, že ano.

Jiní zam ěstnanci, trade ři či fakto ři byli obchodníci, kte ří vym ěňovali traper ům a Indián ům kožešiny za zboží. Bydleli p římo na tradepostech, většinou ohrazených palisádou, takže se jim často říkalo fort , neboli pevnost. Tam m ěli svoje skladišt ě a ob čas i n ějakou tu indiánskou družku, v ětšinou dceru indiánského ná čelníka, která prosp ěla obchodu také tím, že znala n ěkolik indiánských jazyk ů a m ěla navíc "známé" indiány v byznysu. Nejprve se s nimi trade ři ani nesm ěli ženit, družky a jejich d ěti byly vedeny jen v knihách. Teprve po roce 1830 se mohli - vlastn ě museli - trade ři se svými družkami také oženit a z jejich d ětí pak vznikl národ míšenc ů, zvaných Métis . Trade ři i bílí lovci se v ětšinou o své děti dob ře starali a dávali jim i dobré vzd ělání.

Alexander Mackenzie.

Alexander p řijel do New Yorku v roce 1775. Ve stejném roce byl p řijat takzvaný Quebec Act , který měl naladit francouzské obyvatelstvo tehdy t.zv. Britské provincie Quebek p řízniv ě pro Angli čany. Druhé kolonie se ovšem už tehdy bránily a když v roce 1776 Prohlášením nezávislosti se t řináct z těchto kolonií odseparovalo od pupe ční š ňůry matky Anglie, vznikly nyn ější Spojené Staty, tehdy pravda o hodn ě menší, ale o to víc se m ěly k sv ětu.

Mackenzieho hnací silou a motivem byla nejen víra v Britské impérium, ale jist ě i podnikavost - pozd ěji si založil i svou vlastní firmu. Na druhé stran ě musel za své názory často bojovat, nap říklad se svým nad řízeným Simonem McTavishem , který ovládal NWC (NorthWest Co.) až do jeho smrti.

Nejprve pracoval jako ú ředník u kožešinové firmy v Montrealu, to mu bylo teprve sedmnáct. Pozd ěji Pa řížský mír rozd ělil Severní Ameriku na část anglickou a část, která pat řila Spojeným Stát ům. V roce 1783 také vznikla NWC. V té dob ě už kožešinový obchod na východ ě v Montrealu vesele existoval víc než dv ě století. V ětšina kožešin se dopravovala po Velkých jezerech (Huronské, Ontarijské, Michiganské, Ho řejší a Erijské), též po řece sv. Vav řince a skrze tak zvanou Grand Portage (nyn ější Minneapolis ve stát ě Minnesota). Zde se pak potkávali montrealští obchodníci s prérijními. V roce 1803 pak byla vytvo řena t. zv. Northwest Territory , která byla na západ od té p ůvodní, zvané Upper Canada (p řibližn ě nyn ější Ontario). V roce 1784 se Mackenzie stává partnerem svého šéfa, za podmínky, že se vydá do "Indian country", tedy indiánského území, daleko na západ. Do svého denníku si tehdy napsal: "... bez Indián ů mám velmi malou nad ěji na úsp ěch."

Jeho cesta za čínala v Grand Portage , odtamtud se dali na sever p řes jezero Lake of the Woods , cestou nabrali zásoby pemmicanu (indiánké jídlo, d ělané se sušeného masa, bobulí a o řech ů - jediná strava, která tehdy dlouho vydržela, když ješt ě nebyly ledni čky) a p řes nyn ější Saskatchewan se dali nahoru k Athabasca Lake . Alex namí řil na severozápad Saskatchewanu, do Fort Chipewyan , kde se také usadil se svou družkou, které říkali Catt . Chipewa je známý indiánský národ - n ěkte ří auto ři tvrdí, že Ojibwa a Chipewa jsou vlastn ě totéž. Jiní říkají, že Ojibwové, kte ří žijí více na východ, n ěkte ří až v Ontariu, jsou vlastn ě jen jeden kmen národa Chipewa. K Alexov ě rezortu pat řila velká část oblasti kolem Churchill River, kde jako ostatní "Norweste ři" musel konkurovat HBC ( Hudson Bay Co .).

Zde je pot řeba zmínit se ješt ě o jiném traderovi, Petrovi Pondovi , který první pronikl na západ od Churchill River do povodí Athabasky . Jeho byl také nápad vy řešit problém kapitána Jamese Cooka (viz Cesta na Severozápad, p řes pevninu k Pacifiku) a p ředpokládal, že podél Cookovy řeky na Aljašce se dostane až k řece Athabasce. Když v roce 1790 cht ěla Kanada ud ělat výpravu podle Ponda, dozv ěděli se, že už Mackenzie vlastn ě zjistil, že řeka Mackenie (stejné jméno, to je náhoda, co?) te če jinak, než si Pond myslel. Pond to pak vzdal a zem řel jako chudák, v Connecticutu, U.S.A..

Athabasca.

Mackenzie se na Athabasce napakoval, nejen zásobami, ale i pen ězi a vydal se na cestu. Absolvoval vlastn ě dv ě výpravy: na tu první, na sever do Arktiku, vyrazil v roce 1789 od jezera Athabasca po Slave River ke Great Slave Lake a pak podél Mackenzie River až jejímu ústí v Beufort Sea (mo ře pojmenované po anglickém námo řním oficírovi Siru Francisu Beaufortovi , který mimo jiné vynalezl i stupnici síly v ětru). Ústí řeky totiž leží v Arktickém oceánu, kde se rozkládá dnešní m ěste čko Tuktoyaktuk a kde žijí p řevážn ě Eskymáci neboli Inuiti , jak se jim dnes s oblibou říká.

Zde se také uplatnila jeho prozíravost, nebo ť se choval k Indián ům vždy p řív ětiv ě a získával si tím jejich jejich d ůvěru - v tom se často lišili kanadští obchodníci od amerických. Tam také p řibral i domorodého pr ůvodce. Zajímavé je, že se Indiáni se báli, že by je Eskymáci zabili. M ěli 5 kanoí a nebezpe čné p řeje, rapidy, portážovali. V den, kdy v Pa říži padla Bastilla, vzty čoval už Alex sloup na Whale Islandu (Velrybí ostrov) u Beaufortova Mo ře. Tam a zp ět jim to trvalo jen 102 dni a zvládli vzdálenost tém ěř 3000 km. V jeho denníku vše popisuje i s pat řičnými detaily a navíc také poprvé tuto řeku zmapoval. On ji nazýval Grand River, to ješt ě netušil, že ji pojmenují po n ěm (anebo si sám netroufal :-). Jeho cesta umožnila pak dalším dosáhnout oblast Yukonu , pozd ěji proslavenou nálezy zlata.

Jeho druhá cesta vedla k Pacifickému oceánu. Vyrazil v říjnu 1792 (vrátil se až 1793), op ět z Fort Chipewyan. Od Athabasky se dal po Piece River , což byl doposud nezápadn ější frontier (hranice) kanadského obchodu. Odtamtud také napsal svému bratrovi Roderikovi, že s sebou berou také pár mor čat pro obchod s Rusy, kte ří už tehdy m ěli sv ůj obchod pevn ě zakotvený na této stran ě Pacifiku. Měl to být dar, aby mohl Rusy použít jako prost ředníky pro obchod s Číňany. Dostal se do Fort du Tremle , kde ho zastihla zima, ale p řezimoval až za Fort Mc Leod , v mist ě, kde také postavil vlastní Fort Fork (pevnost Vidli čka?). Na ja ře pokra čoval dál, až narazil na Skalisté hry, podél nichž se trochu vrátil a pak se na radu Indián ů dal po řece MacGregor . Tam se "ud ělali", kanoe se rozbila (m ěli jen jednu), ale řeka je už vlastn ě dovedla až na Fraser River , kterou tehdy Alex považoval za Columbia River - tak byla veliká.

Kone čně u Pacifiku.

Zde odbo čil na západ, až se probojoval k oceánu. Ztratili cestou hromadu nákladu, hodn ě portážovali a museli si postavit novou kánoi z k ůry, celých 30 stop (asi 9 m) dlouhou. Pro sv ůj ú čel musela být totiž lehká a pobrat deset jeho spole čníky a dva Indiány, kte ří sloužili jako p řekladatelé a pr ůvodci. Celá cesta byla vlastn ě vít ězstvím lidského ducha nad divo činou, nemluv ě už o p řemlouvání Indián ů, aby s nimi v ůbec šli. Když se dnes podíváme na mapu kudy šel, je zajímavé, jaké okliky musel ud ělat a jak často ho asi držela na cest ě jen víra, že se k tomu Pacifiku p řece jen jednou dostane. Kone čně narazili na řeku, která vedla na západ. Po divoké Fraser River ujeli 240 mil a pak se dali na Blackwater River až na Bella Coola Gorge u Pacifiku, kde mu pozd ěji kone čně (až v roce 1926) kanadská vláda postavila pam ětní kámen a monument.

NWC se nejd řív o jeho cestu nezajímala, pozd ěji ale jeho objevy dob ře použila, stejn ě tak jako konkuren ční firma HBC. Výsledky jeho výpravy pomohly propojit Montreal (prakticky na Atlantiku) s oblastí kolem Columbia River, s Oregonem , tedy s Pacifikem a tak otev řely cestu obchodu s Asií. Byla to práv ě jeho cesta, která inspirovala amerického prezidenta Thomase Jeffersona , aby z řídil U.S. Corps of Discovery a vyslal M. Lewise a W. Clarka na podobnou výpravu p řes Montanu a Oregon . Mackenzie také už tehdy bojoval proti amerikanizaci kanadského obchodu.

Vlivný Joseph Frobisher - který první obchodoval až na Saskatchewan River, byl jedním ze zakladatelu NWC a navíc p řítelem Mackenzieho - se p řimluvil u prince Edwarda, vévody z Kentu, jinak tedy čtvrtého syna krále George III-ho, aby Alexovi dal rytí řský titul. Náš nový Sir se na stará kolena vrátil do rodného Skotska, kde se stal lairdem (skotský titul, p řekládá se jako "lord", v praxi to ale spíše znamená majitele pozemk ů). Zde také skon čil svá putování navždy.