Obraz pasek a pasekářů pohledem kronik z regionu Podřevnicka

Ondřej Machálek

Stěžejními prameny této kapitoly se staly obecní, školní a farní kroniky. Hlavním cílem bylo zjistit, jak jsou v těchto pramenech úředního (institucionálního) původu, které měly funkci uchovat paměťovou informaci pro budoucnost, zobrazeny paseky a jejich obyvatelé, a to ve sledovaném regionu Podřevnicka.1 Zakládání pasek jako produkt nejmladší fáze vnitřní kolonizace je jedním z důkazů proje- vujícího se vlivu lidové kultury horského typu a je také jednou z podstatných charakteristik Podřevnicka, přechodové oblasti mezi Valašskem, Hanou a Slováckem. Na panství vizovic- kém byly k roku 1585 paseky (Paseken) evidovány už při všech obcích, včetně Vizovic. Nej- větší rozvoj pasekářského osídlení ale spadá až do 17. a 18. století. Pasekářská kolonizace výrazně změnila tvář celé krajiny.2 Vztah obyvatel k místu kde žijí, se v minulosti formoval zejména na základě zkušenosti a kontaktů s obyvateli sousedních lokalit, především díky setkávání se s rozdíly. Tradiční konzervatismus vesnice velmi ostře vnímal i sebemenší odchylky od svého hodnotového systému. Jakákoliv diference mohla být důvodem k vymezování se vůči sousední lokalitě (skupině), jinakost budila nedůvěru nebo dokonce odpor. Obyvatele pasek (pasekáře, pase- čany) nevidíme jako jednotnou skupinu s nějakou jasně vyjádřenou skupinovou identitou. Většina prvků stejnosti (vlastního/domácího) nebo odlišností (jiného) ve vztahu k obyvatel- stvu obcí vycházela z dominantní lokální diference spojené s geografickým položením jejich sídel ve vyšších polohách. Pasekáři jsou primárně ti, co žijí v extravilánu obce, mimo obec, „na vrchoch“, „v horách“. Hospodářská orientace nebo odlišnosti spjaté s kulturními projevy (jazyk, obyčeje, zvyk, povaha, oděv) byly vedlejší nebo byly pasekářům připsány později.3 Důležitý byl také původ pasekářů (odkud přišli) a především různorodé příčiny a motivy, které obyvatele k odchodu na paseky vedly (proč).4 Pro poddané se takto především ote- vřela šance zajistit si obživu v momentě, kdy možnosti získání půdy v údolí byly vyčerpány (ekonomicko-sociální důvody). Hospodářské využití neproduktivních hor bylo výhodné i pro šlechtu jako majitele dominikálních pozemků. Pasekářskou (kopaničářskou či lazo- vou) kolonizaci provádělo obyvatelstvo kulturně jednotných sousedních obcí. Pasekáři vyšli nejčastěji přímo z obce pod pasekami a byli s obyvateli obce nějak příbuzensky svázáni. „Ven z dědiny“ odcházeli ženatí synové (popř. vdané dcery), jimž byly paseky přiděleny jako otcovské dědictví a pro něž nebylo ve vesnici vhodné stavební místo, nebo si zde stavěli cha- lupy nemajetní chalupníci a podruzi („hofeři“), někdy i staří lidé odcházející na výměnek. Příbuzenské vazby mezi obcí a pasekami, které byly v první zakladatelské generaci silné, mohly v dalších generacích slábnout.5 Základní způsob obživy obyvatel pasek a obcí byl také totožný – rolnické hospodaření, které ovšem muselo být v horách s méně příznivými přírodními podmínkami specifické. Jejich hospodáři používali extenzivních forem zemědělství, případně ho kombinovali s do- plňkovými formami obživy.6 Charakter pasekářských sídel vždy předurčoval kvalitu jejich společenského života. Václav Frolec uvádí: „V osamocených pasekářských a kopaničářských dvorech žil člověk více osamocen, individuálně, uzavřen sám do sebe. Jeho styk s jinými lidmi spočíval především na členech rodiny a dvora a na nejbližších sousedech. Jeho způsobu života udávala rozhodující tón atmosféra jeho domu a dvora; vůči ostatnímu, cizímu světu se choval většinou plaše a často nedůvěřivě.“7 Pasekářské usedlosti musely být vzhledem k vnějším podmínkám soběstač-

91 ným celkem. Jejich obyvatelé byli odkázáni jen na sebe nebo na blízkou sousedskou pomoc. Nejpevnější vztahy se v prvé řadě vytvářely nejdříve v rámci jednotlivých pasek (shluků) nebo pasek navzájem. Společenské vztahy mezi pasekáři a obyvateli některých slovenských obcí detailně ana- lyzovala Soňa Švecová.8 Z jejích prací vidíme, že vztahy obou skupin byly podmíněné tím, že obě žily v jedné obci a jejich styk byl při mnohých příležitostech nevyhnutelný. Dělo se tak většinou při uspokojování nejnutnějších náboženských, ekonomických a společenských potřeb v správním centru obce. V první řadě to byla návštěva kostela, školní docházka, ná- vštěva hostince,9 prodej hospodářských přebytků a nákup nezbytných potřeb v obchodě, zpracování produktů ve mlýně či na pile, později přítomnost autobusové nebo vlakové za- stávky, vyřizování úředních záležitostí atd. Při vzájemných stycích bylo mnoho příležitostí, kdy se obě skupiny mohly setkat a konfrontovat. Chování a názory na příslušníky druhé skupiny mohly v praxi směřovat k její společenské separaci. Nerovné postavení pasekářů bylo například potvrzováno méně významným místem v kostele, hospodě, škole atd. Vyme- zování se obou skupin vůči sobě mohlo ústit do otevřených konfliktů.10 Společenské odlišení se také projevovalo při uzavírání sňatků a preferování partnera z vlastní skupiny. Míra pro- jevů, které sjednocovaly obyvatele pasek mezi sebou, závisela na velikosti a odlehlosti osady. Čím větší a čím odlehlejší je osada, tím užší a rozličným způsobem projevované vztahy mezi obyvateli.11

Prostředí a geografické vymezení Podřevnicka

Osidlovací procesy jsou předurčeny nejen historicko-společenskými okolnostmi, ale také typem nebo specifickými charakteristikami krajiny, zvláště polohou a profilem, i komuni- kačními vazbami na sídla.12 Mírná pahorkatina Vizovické vrchoviny (střední výška 338,7 m n. m.) stejně jako Hostýn- sko-vsetínská hornatina (o střední výšce 552 m n. m.) je charakterizována méně členitým typem georeliéfu. Na rozdíl od pohoří Moravskoslezských Beskyd nejsou hlavní hřebeny odděleny tak hlubokými údolími. Tato otevřenost krajiny umožňovala kontakty na více stran (do více center) a měnila se v čase podle vnějších okolností. Spádovost je různoroděj- ší a také méně předpověditelná. Nejzajímavějšími místy pro historicko-etnografické sondy jsou proto ty paseky, které leží na hřebenech kopců a je z nich do kterékoli obce pod kopcem téměř stejně daleko.13 Pochopitelně, že to byly především staré „mateřské“ obce, které pro paseky plnily funkci správního, hospodářského a kulturního centra, ale právě v kronikách se setkáváme s pří- pady, kdy obcí, ke které měli obyvatelé pasek blíže, nemusela být obec, k jejímuž katastru paseka patřila a jejíž jméno často nesla. Výrazný vliv na celé osídlení Podřevnicka měl také bouřlivý rozvoj Zlína na konci 19. a začátku 20. století a jeho růst do podoby moderní- ho průmyslového centra. Baťovská aglomerace nahradila v roli hospodářského a správního centra jiná starší města.14 Z 27 obcí přechodového regionu Podřevnicka zaznamenáváme paseky či obydlené sa- moty v 22 obcích.15 V případě obcí, kde paseky nebyly zachyceny, může být příčinou jednak malý katastr obce, extravilán, kde již nezbývá prostor pro paseky, a nízký rozdíl v nadmořské výšce obce a jejího okolí. Dochována jsou také mytební toponyma v současných pomístních názvech. Nejrozsáhlejší a nejpočetnější paseky se pochopitelně nacházejí v nejhornatější části Podřevnicka. Obce jako například Držková, Vlčková, Kašava, , Všemina nebo Jasenná mají rozsáhlý katastr, členitý reliéf a velký rozdíl mezi nadmořskou výškou středu obce a vrcholy okolních kopců.

92 V některých obecních kronikách je pasekový ráz obce zdůrazněn tím, že jsou nejdůležitější paseky vyjmenovány, jinde jsou zvýrazněny výsledky sčítání, které odráží sociální a majetkové poměry v obci a pasekáři v nich vždy tvoří samostatnou skupinu. V obecní kronice Držkové je vyjmenováno 11 nejdůležitějších pasek. Uvádí se zde, že obec má 138 čísel a téměř polovi- na čísel je na pasekách (samotách). Na jiném místě kroniky je mezi 13 pasekářských lokalit rozděleno 63 popisných čísel.16 Autor Pamětní knihy Želechovic zase zaznamenal: „…samoty, ponejvíce pasekářské usedlosti: Oburky, Láze, na Žleboch, ve Vidovách, v Batalicoch, Želechovské paseky.“ (ObÚ Želechovice nad Dřevnicí, i. č. 13). Kronika Kudlova při sčítání obyvatelstva roku 1901 publikuje souhrn sčítání: „Všech čísel domovních jest 106. Z toho připadá domkařům 50 čísel, pasekářům 31, podsedníkům 19, gruntovníkům 5, školní budově 1.“ (Nšk Zlín-Kudlov, i. č. 127). Trnava dokonce porovnává nárůst od začátku číslování domů na konci 18. století s dobou, kdy začala být kronika psána (1886), z čehož vidíme nejen celkový nárůst obyvatel- stva, ale i poměry mezi jednotlivými sociálními skupinami (včetně pasekářů): „Mezi těmito 86 čísly jest 32 gruntovníci, 36 domkařů, 17 pasekářů a 1 mlýn. Nyní čítá Trnava 180 čísel do- movních, z nichž jest 52 čísla gruntovníků, 80 č. d. domkařů, 40 č. d. pasekářů…“ (Nšk Trnava, i. č. 326).

Stereotypy

Sídelní izolovanost pasek zformovala také názory na příslušníky těchto skupin. Povědomí o pasekářích je dodnes živé ve stereotypech, které obyvatelům pasek přisuzují určité vlastnosti. Již Antonín Václavík uvádí, že označení „pasekář“ značilo vždy v očích vesničanů určitou „zpozdilost“, zanedbanost a zaostalost. „Pasekář je dopołedňa hłúpý, odpołedňa nemá rozu- mu“. 17 Ve starší populaci dodnes zaznamenáváme povědomí o pasekářích jako o samorost- lých, tvrdohlavých lidech, což je vyjádřeno souslovím „pasekářská povaha“ nebo zvoláním: „To je pasekář!“ s tímto významem. Odraz nalézáme i v dílech regionálních autorů.18 Důraz na pasekářský původ se může objevit i v různých přezdívkách a škádlivkách. Autor kapitoly například zaznamenal dětskou průpověď „Mařa z pasek“. Další přídomek, který si s pasekami nebo pasekáři spojujeme, je přídavné jméno chudý. Na tomto místě je ovšem potřeba pečlivě rozeznávat skutečnost a odlišovat ji od zažitých stereotypů. I na pasekách potkáváme obyvatele, které nelze v poměru k ostatním označit za chudé. Ať již díky velkému pozemkovému vlastnictví, nebo díky chovu početného hospo- dářského dobytka. Zkoumání stereotypů projevované vzájemným chováním nebo názory na příslušníky druhé skupiny vyžaduje dlouhodobý a celostní pohled na zkoumané společen- ství v daném území. Takové výsledky zatím nabídnout nemůžeme.

Konflikty

Informace o konfliktech mezi pasekáři a obyvateli obcí nám kroniky podávají výjimečně. Pokud se nějaké odehrávaly, zůstaly v rovině individuálních sporů a kroniky je nereflektují. Přesto na stránky kroniky národní školy v Trnavě jeden takový obecný odraz společenské- ho rozdělení obce pronikl. „Celá osada rozděluje se v dolní část „Dolansko“ a v část hořejší „Hořansko.“ Hranice jsou prý u Zemanů, kteří se ještě do Dolanska počítají. Podivné a bohužel i smutné při tom jest, že i občané se chtějí jaksi rozlišovati, jako by ze různých osad pocházeli. „Dolané“, majíce lepší pozemky a jsou takto zámožnější jednají také dle toho, pokládajíce se za, „větší“ naproti „Hořanům“ a pasekářům, kteří s Hořany v přátelství jsou. Toto jednání pýchy plodí, jen svár a nesvornosť, nesjednocenost v obci i u věcech všem předůležitých.“ (Nšk Trnava, i. č. 326.)

93 Můžeme zde uvést konkrétní spor mezi pasekáři a obyvateli obce Kudlova poté, co byla po roce 1896 postavena v obci nová škola. Děti kudlovských pasekářů však dále chodily do Březnice, kam byly paseky i přifařeny. Konflikt vznikl kvůli platu učitele, který pasekáři ne- chtěli platit, ale měli tuto povinnost, která jim vyplývala z jejich administrativní příslušnosti do Kudlova. K zaplacení přirážky za nově postavenou školu byli donuceni až c. k. správní radou ve Vídni v roce 1900, a to zpětně za předchozí nezaplacené roky.19 Tento svár dokládá vnitřní rozdělení jedné obce, které trvalo až do prvních poválečných komunálních voleb v roce 1919, kdy si obyvatelé pasek postavili samostatnou kandidátku. Je to jediný jev toho druhu. S větší skupinovou angažovaností kudlovských pasekářů může souviset i drobný de- tail, že jeden ze tří radních v období první republiky vždy zastupoval paseky.

Odlišnost na základě jiného náboženství

Nejostřejší hranicí, která procházela mezi obyvateli obcí navzájem a dotýkala se také vzta- hu pasek a obcí, bylo hledisko náboženské příslušnosti. Mezi pasekáři často zaznamenáváme evangelíky, kteří odchodem na paseky unikli před pozorností ze strany obyvatel většinového náboženství. Jedná se o zásadní diferenci, kterou neopomíjejí ani kroniky. Gregor Wolný uvádí ve své topografii na panství Lukovském 414 obyvatel augsburského vyznání, a to jednotlivě ve všech obcích, ale „zvláště v Držkové jako obyvatele pasek“. 20 Roz- dělení této obce potvrzovala skutečnost, že evangelická minorita chodila do Hošťálkové, kde byl kostel, hřbitov a děti zde navštěvovaly školu. Dlouholetá učitelka v Držkové Františka Jančíková píše, že obyvatelé jisté držkovské samoty mající tři chalupy byli charakterizováni jako „duchaři, hvězdáři a sobotáři“. 21 První dvě označení líčí pasekáře jako spiritisty nebo náboženské hledače,22 zatímco sobotáři bylo označení pro příslušníky církve adventistické, která se v regionu rozvíjela po první světové válce.23 K církvi českobratrské evangelické pa- třili obyvatelé držkovské paseky Kotáry, na hřebeni poblíž vrcholu Trojáku.24 Na pasekách náležejících k Trnavě zaznamenala kronika dvě pasekářské rodiny ve Dvořisku, které byly vyznání helvétského, a jedné rodiny v Luhoch augsburského vyznání. Kašavský kronikář dopsal u pasekářské rodiny Zbrankovi přídomek Evangelíci.

Odlišnost na základě příslušnosti do jiného školního nebo farního obvodu

Přímou souvislost s výše uvedeným odlišným náboženským přesvědčením některých pa- sekářů měla další výrazná diference pasek a obcí, a to rozdílná příslušnost ke škole nebo ke kostelu. Katolická většina obyvatel Držkové byla přifařena do Kašavy, kde se nacházela ško- la. Tento stav trval do roku 1890, než byla v Držkové postavena dvojtřídní škola. (MNV Držková, i. č. 33, Nšk Držková, i. č. 147 a 148). Mezitím evangelické děti z Kotárů a ji- ných držkovských pasek navštěvovaly až do roku 1905 evangelickou školu v Hošťálkové. O prázdninách roku 1905 se hošťálkovský obecní výbor rozhodl, že tyto děti již do místní školy nepřijme. Tím začaly skoro všechny děti chodit do školy v Držkové, kde najednou přibylo osmnáct dětí evangelického vyznání. Školní kronika počátek problémů s přepl- něností hošťálkovské školy zaznamenává již dříve ve školním roce 1902–1903, kdy počet žáků evangelického vyznání vzrost na dvanáct a do Držkové začal docházet evangelický farář, aby jednou za čtrnáct dní vyučoval náboženství. Po roce 1905 se frekvence návštěv zvýšila na jedenkrát za týden. V polovině školního roku 1908–1909 přibyly ve školní matrice čtyři děti evangelíka Josefa Trnčáka z Rajnochovic, který koupil paseku č. 48 na Kotárech na rozhraní Držkové, Rajno-

94 chovic a Hoštálkovské. Z této paseky do školy v Hošťálkové chodilo už jenom sedm dětí. (MNV Držková, i. č. 33; Nšk Držková, i. č. 147). Změna příslušnosti dětí z Kotárů do Držkové patrně zvýšila i míru absence ve škole, pro- tože v roce 1905 školní kronika konstatuje: „Míru zameškání plnili i Kotářané, vymlouvajíce se vzdáleností, sebe nepatrnější nepohodou a neschůdností cesty.“ V extrémních povětrnostních situacích však měli učitelé pro situaci dětí z pasek pochope- ní. Mezi takové patřila zima roku 1929, kdy je zaznamenáno dokonce úmrtí jednoho paseká- ře, zima roku 1933 nebo náhlý příval sněhu, který postihl Držkovou 27. října 1930 a způsobil lámání stromů. „Některé děti z Kotárů musely přenocovat v dědině, aby nebyly padajícími stromy zabity.“ Tragickými se mohly stát pro pasekářské děti kruté holomrazy v lednu 1940. „Z Kotárů Zdeňka Štěpánová a z Kuželka Lid. Šarmanová byly nalezeny v závějích polozmrz- lé, už nemohly chodit. Lidé je odnesli na zádech do chalup.“ Pro chudší žáky nebo pro žáky docházející z větších vzdáleností byly organizovány tzv. stravovací akce. I když se jich kona- lo několik předtím i později, jedině zpráva ze školního roku 1946–1947 výslovně zmiňuje pasekáře: „Před vánocemi byla zahájena stravovací akce pro žáky zdejší školy, kteří docházejí denně ze vzdálených pasek…“. Děti byly stravovány po dobu pěti zimních měsíců (Nšk Drž- ková, i. č. 148). Ze Štákových pasek, které mají nejblíže k Přílukám (dnes místní část Zlína) a pod něž dnes patří, chodily děti ještě v polovině minulého století do školy ve Štípě, přes kopec a přes les. Věřící směřovali do štípského kostela proto, že byl blíže než kostel v Želechovicích, kam chodili Přílučané. Jako ohlas těchto vztahů organizuje zdejší farnost dodnes na Štákovy pa- seky zářijovou pouť ke kříži. (Nšk Kostelec-Štípa, i. č. 437; ONV Gottwaldov-Příluky). Dalším podobným příkladem rozdělení pasek a vlastní obce jsou Jaroslavické pase- ky.25 Vlastní obec Jaroslavice (dnes součást Zlína) byla přifařena do Zlína a přiškolena do Příluk (od roku 1907), paseky přiškoleny a přifařeny do Želechovic. „Celá obec čítá 488 oby- vatelů. Paseky samy mají 226 duší.“ (Nšk Želechovice nad Dřevnicí, i. č. 423). Obecní malo- třídní škola fungovala v Jaroslavicích až od roku 1929 do roku 1975. Učitel zapisující do školní kroniky Želechovic zaznamenal obtíže spojené se školní do- cházkou: „Návštěvě vadila: 1. obtížná docházka následkem špatných cest a velké vzdálenosti dítek od školy. Bydlíť velmi mnozí žáci (pasekáři) 3–6 a snad i více km od školy. Těchto a jiných přespolních žáků jest asi 66%.“ (Nšk Želechovice nad Dřevnicí, i. č. 423, opakuje se pro školní roky 1897/1898, 1898/1899, 1899/1900.) Do Trnavy byly od vzniku školy přiškoleny i děti z Podkopné Lhoty (přiškolena k Trnavě roku 1836), ale ze samot v Podkopné Lhotě chodily děti do školy v Kašavě.26 Samotná výstav- ba školní budovy v roce 1840 tuto situaci reflektovala.27 Učitelé – kronikáři uvádí, že vedle sociálních poměrů „…návštěvě školní i prospěchu dítek staví se mnozí činitelé na odpor […] jest to jednak rozsáhlosť obce, neschůdnosť z pasek a Lhoty Podkopné.“ nebo jinde „Děti, zvláš- tě z pasek velmi trpěly při docházce do školy, hlavně v nepříznivém počasí a v zimě. Do Kašavy měly asi ½ hod., do Trnavy 20 minut – 1 ½ hod. cesty (z paseky „Pročelí“). Proto návštěva školy dětí ze zdejší obce bývala vždycky slabá; za špatného počasí je nechtěli rodiče pustit, za pěkné- ho počasí si je zase nechávali doma na polní práce a pasení.“ (Nšk Trnava, Kronika Národní školy v Trnavě; Nšk Podkopná , i. č. 53.) Ačkoliv předpokládáme, že děti z pasek, které denně docházely několik kilometrů do ško- ly v obci, mohly mít přirozený odstup od dětí z obce a mohly být vydělovány z většinového kolektivu dětí i formou nejrůznější ústrků, ve zkoumaných kronikách se zmínky o jejich šikaně neobjevují. Následující příklady těžkostí spojených se vzdáleností pasek od obcí, které se týkají do- spělých, již spíše pobaví. V říjnových obecních volbách v roce 1923 se stal starostou Držkové

95 Jan Nevola z pasek (čp. 65). „Bydlící na Lúčkách téměř 5 km od vlastní obce. Aby některé nutné dotazy mohly býti ihned vyřízeny, a starosta nemusel každý den chodit s paseky do dědiny pro poštu, zvolen byl obec. zastupitelstvem obecní tajemník s určitým platem.“28 Podob- ně situace okolo výměny evangelického varhaníka Tomáše Mikuláštíka z Jasenné, kde je ve farní kronice uvedeno: „…necvičí zpěv a omlouvá to tím, že nemá čas a že ho namáhají cesty v noci na paseky domů. Jest požádán Karel Mynář z Lutoniny, aby zpěv cvičil.“29

Další zmínky

Pokud se někdy pasekáři v kronikách dostávají do centra pozornosti, děje se tak v závěru druhé světové války. Vzhledem k sídelní izolovanosti se stali prvními poskytovateli pomo- ci partyzánskému hnutí. Statečnost nejen dospělých, ale i dětí shrnuje kronika v Držkové takto: „Všechny tyto okolnost uvádím ve školní kronice, poněvadž děti našich pasekářů jsou našimi žáky a za žádných okolností neprozradily nikomu, co se u nich doma děje, třeba že bylo všeobecně známo, jak přísná nařízení a jak krutá opatření němci na podobné jednání měli, bylo všeobecně známo, jakému nebezpečí se naši pasekáři vydávali.“ (Nšk Držková, i. č. 148). Podobně Kašava: „Pasekáři na tom byli moc zle. Byli ve dvojím ohni. Když by nevyhověli, byla by to i kulka.“ Nebo „Na pasekáře se moc zapomnělo. Ti byli neustále ve dvojím ohni. Jejich činnost nebyla doceněna a dostatečně vyzdvižena.“ (AO Kašava, i. č. 20 – Kronika obce Ka- šavy, s. 357 a 365). Jak již bylo naznačeno, paseky jsou dodnes označovány přídomkem „chudé“. Ve zkou- maných kronikách to ale není jejich zásadní charakteristika, dokonce naopak. V jedné ka- pitole týkající se bytové otázky jsou v držkovské kronice u pasekářů zdůrazněny přebytky naturálií, které mohli prodávat. „U pasekářů najdeme však dostatek drůbeže, mléka a hlavně másla a vajec, které prodávají ve Zlíně, kupují za to oděv a obuv, neb ukládají nějaký groš na zimu.“ (Nšk Držková, i. č. 148). Nebyl zaznamenán ani výrazně horší zdravotní stav paseká- řů. Zdůrazňována není ani technická zaostalost pasek, i když budování nezbytné technické infrastruktury a modernizaci života pozorujeme na pasekách až od poloviny 20. století. Pro úplnost je potřeba uvést, že zmínky o pasekách jsou často spojeny s požáry a s fatálními škodami, které oheň na vzdálených a špatně dostupných místech působil, a to až hluboko do druhé poloviny 20. století (například obecní kroniky Kašavy, Držkové).

Závěr

Cílem kapitoly bylo upozornit na to, jaký druh informací nám mohou kroniky, jako pramen pro etnografický výzkum pasek a pasekářského osídlení, přinést. Ve většině kro- nik byly názvy pasek uvedeny bez bližšího popisu. Menší část z nich ale zachycuje paseká- ře jako svébytnou sociální skupinu a přináší i důležité číselné údaje, které nám umožňují jejich porovnání s ostatními skupinami. V kronikách se ukazují dvě základní diference, kterými se pasekáři mohli (ale nemuseli) odlišovat od obyvatel obcí nebo od sebe na- vzájem: rozdílné náboženství, odlišný farní, školní obvod obce a pasek. Díky kronikám máme také přesně podchyceny administrativní a správní změny v jednotlivých obdobích. Nejčastější obraz pasekáře je pak spojen s komplikovanou školní docházkou pasekář- ských dětí do škol. Kulturní stereotypy jako soubory charakteristik, které jsou pasekářům v obecném povědomí připisovány, zápisy kronik nezachovávají. Pohled kronik bude vždy pouze částečný. Pro plastičtější popis života na pasekách je nutné vytěžit další druhy his- torických pramenů a kombinovat různé výzkumné metody.30 Je třeba si také uvědomit, že i když se jedná o pramen vyprávěcí (narativní), podléhá úřední kontrole, je závislý na

96 osobnosti autora, jeho schopnostech a vlastnostech, podaný často s velkou mírou autosty- lizace nebo autocenzury. I v současnosti představují paseky a jejich osídlení zajímavý prostor pro etnologické a so- ciologické výzkumy. Kromě proměn krajiny a zástavby na pasekách se měnilo a stále mění složení zdejších obyvatel. Na vzhledu pasek se výrazně podepsal nástup chatařství a chalu- pářství. Původní obyvatelé se na pasekách také setkávají a střetávají s novými pasekáři, kteří v odchodu z měst na venkov (na paseky) spatřují jednu z variant ekologicky příznivého života.

Poznámky:

1 Autor prostudoval kroniky 12 obcí, které jsou uloženy ve Státním okresním archivu ve Zlíně: Březnice, Držková, Jaroslavice, Jasenná, Kudlov, Podkopná Lhota, Štípa, Trnava, Vlčková, Vše- mina, Zlín-Příluky, Želechovice. Z toho se jednalo o 35 kronik (podle samostatných inventárních čísel), konkrétně 22 školních, 11 obecních a 2 farní, které zachycují období od konce 19. století až do padesátých let 20. století. V soupisu pramenů uvedeny pouze citované. Předložená kapitola je dílčím výstupem řešeného úkolu Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně, který se týká studia archivních i literárních pramenů a terénního výzkumu k pasekářskému osídlení v regionu. 2 V a ř e k a, Josef. heslo paseka. L a n g e r, Jiří. heslo pasekářská usedlost. In: Brouček, Stanislav a Jeřábek, Richard, eds. Lidová kultura: národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Svazek 3, Věcná část O-Ž. Vyd. 1. Praha: Etnologický ústav Akademie věd České republiky v Praze a Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně v nakl. Mladá fronta, 2007, s. 707–708; Š t i k a, Jaroslav. Valaši a Valašsko: o původu Valachů, valašské kolonizaci, vzniku a historii moravského Valašska a také o karpatských salaších. Vyd. 1. V Rožnově pod Radhoštěm: Valašské muzeum v přírodě, 2007, s. 117. 3 Dotazníková akce České národopisné společnosti z roku 1994, která se soustředila na regionální povědomí, rozděluje lokální diference do třech větších, vnitřně strukturovaných skupin: 1. Lo- kální diference s geografickým položením regionu (horský, podhorský, nížinný typ), 2. Lokální diference s dominující hospodářskou orientací oblasti, 3. Lokální diference na základě odlišnosti spjaté s kulturními projevy (jazyk, obyčeje, zvyk, povaha, oděv). Více: P a r g a č, Jan a T o m a n d l, Miloš. Lokální a regionální povědomí v minulosti a přítomnosti. Vyhodnocení dotazníkové akce. Národopisný věstník 11, 1994, s. 8. 4 Pomíjíme vedlejší motivy vystavění a obydlení pasek jako úpadek požárem nebo zadlužení hos- podářství (dluhy, alkoholismus), vedle nichž zmiňuje Antonín Václavík také motiv dobrovolné vyloučenosti: „Nescházelo ani náboženských hloubalů, kteří se sem uchýlili ve snaze po odloučení od světa a jako mnozí pasekáři, stali se leckdy i podivíny.“ V á c l a v í k, Antonín. Luhačovské Zálesí: příspěvky k národopisné hranici Valašska, Slovenska a Hané. 2. nezměn. vyd. Luhačovice: Atelier IM ve spolupráci s Mikroregionem Luhačovské Zálesí, 2005, s. 85. 5 Viz např. V a ř e k a, Josef a F r o l e c, Václav. Lidová architektura: encyklopedie. 2. přeprac. vyd. Praha: Grada, 2007, s. 197; J a n č á ř, Josef a kol. Lidová kultura na Moravě. Ve Strážnici: Ústav lidové kultury, 2000, s. 86. Vlastivěda moravská. Nová řada, Země a lid; sv. 10. 6 „Jako např. získávání píce, pěstování specifických plodin a později i vyhnojování půdy košárováním. Na výše položených pasekách převažoval chov dobytka a ujal se zde i salašnický způsob chovu ovcí.“ Více k tomu viz Š t i k a, Jaroslav. c. d., s. 117; Obecní kronika Držkové zachycuje u některých pasekářů jako doplňkové formy obživy vlastnictví malého lesa, s prací se dřevem spojenou for- manskou činnost, sadařství a ovocnářství. 7 F r o l e c, Václav. K charakteru sídelní krajiny na Moravě a ve Slezsku. Národopisné aktuality 8, 1971, č. 4, s. 321. 8 Z rozsáhlé bibliografie autorky např. Š v e c o v á, Soňa. Kopanicové sídla a dedina: národopisná štúdia o spoločenských vzťahoch medzi obyvateľmi jednej slovenskej obce. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1975. 152 s.

97 9 Význam návštěv hospody pro udržení minimálního společenského kontaktu a přirozenou obranu proti sociálnímu vyloučení hezky popisuje obecní kronika v Držkové. „Doma ve všední dny jsou obě zdejší hospody takřka prázdné. V neděli a o svátcích scházejí se sousedé na sklenici piva, aby si „pořečňovali“ o politice, řemeslu, ba aby mluvili vůbec, protože mnohý z nich žije o samotě na pasece jako poustevník.“ (MNV Držková, i. č. 33.) 10 Poněkud krajní pohled na soužití obou skupin nabízí i literární díla. Např.: „Do dědiny ani nesmě- li! Ani kraďomky, večerama, na tý záleta, jak chasa chodívala, nesměli z vŕchů chodiť... Pasečané nesměli do dědiny a dědiňané na paseky. Hónili sa kaméním, kde sa uhlédli – tam! Z pasek hnali dě- diňany – z dědiny pasečany – kolikráť až na paseky, na vŕchy! Ani na muzigy sa nemohlo do dědiny chodiť. Všecko sa moselo odbyť na pasekách...“ In: K o b z á ň, Jan, P e t r, Lubomír a O t i s k o v á, Niki, eds. U počátků vod. 1. vyd. Ostrava: Profil, 1984, s. 66. 11 Na druhou stranu je potřeba uvést, že společensky se obyvatelé obce dělili i podle dalších kritérií (příbuzenských, majetkových, věkových a jiných), které byly mnohdy významnější než skuteč- nost, jestli byli pasekáři nebo žili v obci. Více: Š v e c o v á, Soňa. c. d., s. 18–21. 12 Š r á m e k, Rudolf. Osídlování území mezi řekou Olšavou, Moravou a Bečvou a odraz v tamní toponymii. Národopisný věstník 78, 2019, č. 1, s. 5–42. 13 Například Oškerovy paseky mezi Dešnou a Jasennou, Papradná mezi Trnavou a Všeminou nebo Kopná mezi Kašavou, Držkovou a Podkopnou Lhotou a jiné. 14 V průběhu hospodářského vzestupu Zlína ustupují do pozadí Holešov coby bývalé sídlo okresní- ho hejtmanství a jako centrum soudního okresu, což je administrativně potvrzeno v roce 1935, kdy se Zlín stává sídlem samostatného politického okresu. 15 Jsou to obce: Bratřejov, Březová, Dešná, Držková, Hvozdná, Jasenná, Kašava, Lípa, , Lu- kov, , , Podkopná Lhota, Slušovice, Trnava, , Vlčková, Všemina, Vizovice, Zádveřice-Raková, Zlín a jeho místní části, Želechovice nad Dřevnicí. 16 Názvy pasek: Ráztoky, Hutě, Košařiska, Kotáry a Lúčky, Lhoty a Smrduté, Nivky, Kolíčko, Vý- pusta, Bílý Kopeček, Vančica a Ščebrová, Humenec. Moravský zemský archiv Brno (dále MZA Brno), Státní okresní archiv Zlín (dále SOkA Zlín), MNV Držková, i. č. 33 – Pamětní kniha obce Držková, s. 15. 17 V á c l a v í k, Antonín. c. d., s. 85. 18 Např. „… on je takový hrubec.“ – „To víš…“ – „Takový pasekář.“ In: B a j a j a, Antonín. Duely. 3. vyd. Brno: Host, 2015, s. 64. 19 „Jen 28. pasekářů, do Březnice přiškolených, útěchy této s ostatními občany nesdíleli; zdráhali se platiti na školu, které neužívají, a které nepotřebují – ač se svou stížností u Vysokého zemského výboru příznivě nepochodili.“ In: SOkA Zlín, Nšk Zlín-Kudlov, i. č. 127 – Školní kronika Kudlov 1897–1938. 20 W o l n y, Gregor. Die Markgrafschaft Mähren: topographisch, statistisch und historisch geschildert. IV. Band, Hradischer Kreis. Brünn: G. Wolny, 1838. 32, xxxix, 42–552 s. 21 J a n č í k o v á, Františka. Valašská dědina Držková: pokus o vlastivědný náčrt typické valašské osady. Vydání první. Držková: Obec Držková, Obecní úřad ve spolupráci s Muzeem jihovýchodní Moravy ve Zlíně, 2015, s. 182. 22 Např. o rozšíření spiritismu v okolí Držkové se zmiňuje obecní kronikář Augustin Jančík. „V roce 1906 rozšířil se v Hošťálkové spiritismus. Tamější farář spojil se s úředníky a ti vypověděli z práce všechny spiritisty. To účinkovalo. Medium spirit – Rajnoch – přešel na Kotáry a tam mámil lid.“ MZA Brno, SOkA Zlín, MNV Držková, i. č. 33 – Pamětní kniha obce Držková, s. 110. 23 Adventisty v Držkové školní kroniky zaznamenávají až v roce 1927–1928. Ze statistik opět mizí ve školním roce 1932–1933. MZA Brno, SOkA Zlín, Nšk Držková, i. č. 147 – Školní kronika 1891–1937, s. 103. 24 „Asi 3 km od Hutí v hlubokých lesích směrem k Rajnochovicím jsou paseky „Kotáry“. Jsou na hor- ském hřebenu kotárském a cesta k nim je neschůdná, ba cesty tam vůbec není. Byl prý to útulek moravských emigrantů, kteří se tam usadili a dodnes všichni zachovali víru českobratrskou, ač jiné paseky i obec vlastní jsou čistě katolické.“ In: MNV Držková, i. č. 33 – Pamětní kniha obce Držková, s. 21. 25 Také Jaroslavské paseky.

98 26 „V obci této jest mnoho pasekářův a nejvíce ku straně Kašavské; proto také dítky pasekářů těchto navštěvují pro větší blízkosť školu Kašavskou. Jsou to čísla d.: 25, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 37, 43, 48, 63, 64, 69, 70, 71, 74, 75, 81, 82, 84.“ MZA Brno, SOkA Zlín, Nšk Trnava, i. č. 326 – Kronika národní školy Trnavské 1886–1952, s. 66. 27 „Budova školní stojí více v polovici horní osady, a to snad kvůli pasekám a obci Lhotě Podkopné.“ MZA Brno, SOkA Zlín, Kronika Národní školy v Trnavě. 28 MZA Brno, SOkA Zlín, MNV Držková, i. č. 33 – Pamětní kniha obce Držková, s. 134. 29 MZA Brno, SOkA Zlín, FÚ ČCE Jasenná, č. př. 83/2011 – Kronika církve evangelické jasennské (1842–1947), s. 41. 30 Oficiální pohled kronik vhodně doplňují osobní vzpomínky. Například publikované vzpo- mínky Josefa Kučery, které se týkají Kudlovských pasek, přináší pohled na společenský život pasekářů a hospodu čp. 86 na Pinduli, která byla pro pasekáře přirozeným společen- ským centrem. „V té době tam byli i dobré taneční zábavy, výlety a ochotníci tam hrávali divadelní představení. Sušinovi z pasek byli celá ochotnická rodina, mimo dalších ochotníků – pasekářů... Bývala tam pasekářská knihovna.“ K u č e r a, Josef. Vzpomínky na Kudlov a Kudlovské paseky mého mládí. In: P o k l u d a, Zdeněk, N o v á č e k, Stanislav a K u č e r a, Josef. 440 let Kudlova: obrázky z minulosti 1571–2011. Vyd. 1. Zlín: Statutární město Zlín, 2011, s. 58.

Prameny:

MZA Brno, SOkA Zlín, MNV Držková, i. č. 33 – Pamětní kniha obce Držková. MZA Brno, SOkA Zlín, Nšk Držková, i. č. 147 – Školní kronika 1891–1937. MZA Brno, SOkA Zlín, Nšk Držková, i. č. 148 – Kronika národní školy v Držkové 1937–1953. MZA Brno, SOkA Zlín, Nšk Držková, i. č. 148a – Školní kronika 1940–1945. MZA Brno, SOkA Zlín, AO Jaroslavice, i. č. 14 – Kronika obecní. MZA Brno, SOkA Zlín, Nšk Jaroslavice, i. č. 93 – Kronika 1940–1945. MZA Brno, SOkA Zlín, ZDŠ Jaroslavice, č. př. 48/82 – Školní kronika obecné školy v Jaroslavicích. MZA Brno, SOkA Zlín, FÚ ČCE Jasenná, č. př. 83/2011 – Kronika církve evangelické jasennské 1842– 1947. MZA Brno, SOkA Zlín, AO Kudlov, i. č. 12 – Pamětní kniha obce Kudlova. MZA Brno, SOkA Zlín, Nšk Kudlov, i. č. 128 – Školní kronika 1940–1945. MZA Brno, SOkA Zlín, Nšk Kudlov, č. př. 90/78 – Školní kronika 1945–1978. MZA Brno, SOkA Zlín, Nšk Podkopná Lhota, i. č. 53 – Školní kronika 1931–1952 (53). MZA Brno, SOkA Zlín, Nšk Podkopná Lhota, i. č. 54 – Školní kronika 1940–1945. MZA Brno, SOkA Zlín, AO Štípa, i. č. 13 – Kronika obecní 1926–1945. MZA Brno, SOkA Zlín, Nšk Kostelec-Štípa, i. č. 437. MZA Brno, SOkA Zlín, Nšk Trnava, i. č. 326 – Kronika národní školy Trnavské 1886–1952. MZA Brno, SOkA Zlín, Nšk Trnava, i. č. 327 – Školní kronika 1943–1945. MZA Brno, SOkA Zlín, Nšk Trnava, i. č. 337 – Školní kronika obecné školy v Trnavě 1940–1941. MZA Brno, SOkA Zlín, ONV Gottwaldov-Příluky, neinventarizována – Kronika obecní 1925–1961. MZA Brno, SOkA Zlín, Nšk Zlín-Příluky, i. č. 197. MZA Brno, SOkA Zlín, ObÚ Želechovice, i. č. 13 – Pamětní kniha obce Želechovic. MZA Brno, SOkA Zlín, Nšk Želechovice nad Dřevnicí, i. č. 423 – Školní kronika.

Literatura:

B a j a j a, Antonín. Duely. 3. vyd. Brno: Host, 2015. 370 s. Román. ISBN 978-80-7491-433-1. B r o u č e k, Stanislav a J e ř á b e k, Richard, eds. Lidová kultura: národopisná encyklopedie Čech, Mo- ravy a Slezska. Svazek 3, Věcná část O-Ž. Vyd. 1. Praha: Etnologický ústav Akademie věd České republiky v Praze a Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně

99 v nakl. Mladá fronta, 2007. 643–1298 s. ISBN 978-80-204-1713-8; F r o l e c, Václav. K charakteru sídelní krajiny na Moravě a ve Slezsku. Národopisné aktuality 8, 1971, č. 4, s. 317–326. J a n č á ř, Josef a kol. Lidová kultura na Moravě. Ve Strážnici: Ústav lidové kultury, 2000. 373 s. Vlasti- věda moravská. Nová řada, Země a lid; sv. 10. ISBN 80-86156-31-1. J a n č í k o v á, Františka. Valašská dědina Držková: pokus o vlastivědný náčrt typické valašské osady. Vydání první. Držková: Obec Držková, Obecní úřad ve spolupráci s Muzeem jihovýchodní Mo- ravy ve Zlíně, 2015. 246 s. ISBN 978-80-87130-35-3. K o b z á ň, Jan, P e t r, Lubomír a O t i s k o v á, Niki, eds. U počátků vod. 1. vyd.. Ostrava: Profil, 1984. 351 s. Prameny; Sv. 13. P a r g a č, Jan a T o m a n d l, Miloš. Lokální a regionální povědomí v minulosti a přítomnosti. Vyhod- nocení dotazníkové akce. Národopisný věstník 11, 1994, s. 5–12. P o k l u d a, Zdeněk, N o v á č e k, Stanislav a K u č e r a, Josef. 440 let Kudlova: obrázky z minulosti 1571–2011. Vyd. 1. Zlín: Statutární město Zlín, 2011. 102 s. ISBN 978-80-260-1089-0. Š r á m e k, Rudolf. Osídlování území mezi řekou Olšavou, Moravou a Bečvou a odraz v tamní topo- nymii. Národopisný věstník 78, 2019, č. 1, s. 5–42. Š t i k a, Jaroslav. Valaši a Valašsko: o původu Valachů, valašské kolonizaci, vzniku a historii moravského Valašska a také o karpatských salaších. Vyd. 1. Rožnov pod Radhoštěm: Valašské muzeum v příro- dě, 2007. 237 s. ISBN 978-80-254-0836-0. Š v e c o v á, Soňa. Kopanicové sídla a dedina: národopisná štúdia o spoločenských vzťahoch medzi oby- vateľmi jednej slovenskej obce. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1975. 152 s. V a ř e k a, Josef a F r o l e c, Václav. Lidová architektura: encyklopedie. 2. přeprac. vyd. Praha: Grada, 2007. 427 s. ISBN 978-80-247-1204-8. V á c l a v í k, Antonín. Luhačovské Zálesí: příspěvky k národopisné hranici Valašska, Slovenska a Hané. 2. nezměn. vyd. Luhačovice: Atelier IM ve spolupráci s Mikroregionem Luhačovské Zálesí, 2005. 877 s. ISBN 80-85948-58-3. W o l n y, Gregor. Die Markgrafschaft Mähren: topographisch, statistisch und historisch geschildert. IV. Band, Hradischer Kreis. Brünn: G. Wolny, 1838. 32, xxxix, 42–552 s.

Klíčová slova: paseky – pasekáři – obec – vztahy – školní docházka – vzdálenost – spádovost – Po- dřevnicko

100