Obraz pasek a pasekářů pohledem kronik z regionu Podřevnicka Ondřej Machálek Stěžejními prameny této kapitoly se staly obecní, školní a farní kroniky. Hlavním cílem bylo zjistit, jak jsou v těchto pramenech úředního (institucionálního) původu, které měly funkci uchovat paměťovou informaci pro budoucnost, zobrazeny paseky a jejich obyvatelé, a to ve sledovaném regionu Podřevnicka.1 Zakládání pasek jako produkt nejmladší fáze vnitřní kolonizace je jedním z důkazů proje- vujícího se vlivu lidové kultury horského typu a je také jednou z podstatných charakteristik Podřevnicka, přechodové oblasti mezi Valašskem, Hanou a Slováckem. Na panství vizovic- kém byly k roku 1585 paseky (Paseken) evidovány už při všech obcích, včetně Vizovic. Nej- větší rozvoj pasekářského osídlení ale spadá až do 17. a 18. století. Pasekářská kolonizace výrazně změnila tvář celé krajiny.2 Vztah obyvatel k místu kde žijí, se v minulosti formoval zejména na základě zkušenosti a kontaktů s obyvateli sousedních lokalit, především díky setkávání se s rozdíly. Tradiční konzervatismus vesnice velmi ostře vnímal i sebemenší odchylky od svého hodnotového systému. Jakákoliv diference mohla být důvodem k vymezování se vůči sousední lokalitě (skupině), jinakost budila nedůvěru nebo dokonce odpor. Obyvatele pasek (pasekáře, pase- čany) nevidíme jako jednotnou skupinu s nějakou jasně vyjádřenou skupinovou identitou. Většina prvků stejnosti (vlastního/domácího) nebo odlišností (jiného) ve vztahu k obyvatel- stvu obcí vycházela z dominantní lokální diference spojené s geografickým položením jejich sídel ve vyšších polohách. Pasekáři jsou primárně ti, co žijí v extravilánu obce, mimo obec, „na vrchoch“, „v horách“. Hospodářská orientace nebo odlišnosti spjaté s kulturními projevy (jazyk, obyčeje, zvyk, povaha, oděv) byly vedlejší nebo byly pasekářům připsány později.3 Důležitý byl také původ pasekářů (odkud přišli) a především různorodé příčiny a motivy, které obyvatele k odchodu na paseky vedly (proč).4 Pro poddané se takto především ote- vřela šance zajistit si obživu v momentě, kdy možnosti získání půdy v údolí byly vyčerpány (ekonomicko-sociální důvody). Hospodářské využití neproduktivních hor bylo výhodné i pro šlechtu jako majitele dominikálních pozemků. Pasekářskou (kopaničářskou či lazo- vou) kolonizaci provádělo obyvatelstvo kulturně jednotných sousedních obcí. Pasekáři vyšli nejčastěji přímo z obce pod pasekami a byli s obyvateli obce nějak příbuzensky svázáni. „Ven z dědiny“ odcházeli ženatí synové (popř. vdané dcery), jimž byly paseky přiděleny jako otcovské dědictví a pro něž nebylo ve vesnici vhodné stavební místo, nebo si zde stavěli cha- lupy nemajetní chalupníci a podruzi („hofeři“), někdy i staří lidé odcházející na výměnek. Příbuzenské vazby mezi obcí a pasekami, které byly v první zakladatelské generaci silné, mohly v dalších generacích slábnout.5 Základní způsob obživy obyvatel pasek a obcí byl také totožný – rolnické hospodaření, které ovšem muselo být v horách s méně příznivými přírodními podmínkami specifické. Jejich hospodáři používali extenzivních forem zemědělství, případně ho kombinovali s do- plňkovými formami obživy.6 Charakter pasekářských sídel vždy předurčoval kvalitu jejich společenského života. Václav Frolec uvádí: „V osamocených pasekářských a kopaničářských dvorech žil člověk více osamocen, individuálně, uzavřen sám do sebe. Jeho styk s jinými lidmi spočíval především na členech rodiny a dvora a na nejbližších sousedech. Jeho způsobu života udávala rozhodující tón atmosféra jeho domu a dvora; vůči ostatnímu, cizímu světu se choval většinou plaše a často nedůvěřivě.“7 Pasekářské usedlosti musely být vzhledem k vnějším podmínkám soběstač- 91 ným celkem. Jejich obyvatelé byli odkázáni jen na sebe nebo na blízkou sousedskou pomoc. Nejpevnější vztahy se v prvé řadě vytvářely nejdříve v rámci jednotlivých pasek (shluků) nebo pasek navzájem. Společenské vztahy mezi pasekáři a obyvateli některých slovenských obcí detailně ana- lyzovala Soňa Švecová.8 Z jejích prací vidíme, že vztahy obou skupin byly podmíněné tím, že obě žily v jedné obci a jejich styk byl při mnohých příležitostech nevyhnutelný. Dělo se tak většinou při uspokojování nejnutnějších náboženských, ekonomických a společenských potřeb v správním centru obce. V první řadě to byla návštěva kostela, školní docházka, ná- vštěva hostince,9 prodej hospodářských přebytků a nákup nezbytných potřeb v obchodě, zpracování produktů ve mlýně či na pile, později přítomnost autobusové nebo vlakové za- stávky, vyřizování úředních záležitostí atd. Při vzájemných stycích bylo mnoho příležitostí, kdy se obě skupiny mohly setkat a konfrontovat. Chování a názory na příslušníky druhé skupiny mohly v praxi směřovat k její společenské separaci. Nerovné postavení pasekářů bylo například potvrzováno méně významným místem v kostele, hospodě, škole atd. Vyme- zování se obou skupin vůči sobě mohlo ústit do otevřených konfliktů.10 Společenské odlišení se také projevovalo při uzavírání sňatků a preferování partnera z vlastní skupiny. Míra pro- jevů, které sjednocovaly obyvatele pasek mezi sebou, závisela na velikosti a odlehlosti osady. Čím větší a čím odlehlejší je osada, tím užší a rozličným způsobem projevované vztahy mezi obyvateli.11 Prostředí a geografické vymezení Podřevnicka Osidlovací procesy jsou předurčeny nejen historicko-společenskými okolnostmi, ale také typem nebo specifickými charakteristikami krajiny, zvláště polohou a profilem, i komuni- kačními vazbami na sídla.12 Mírná pahorkatina Vizovické vrchoviny (střední výška 338,7 m n. m.) stejně jako Hostýn- sko-vsetínská hornatina (o střední výšce 552 m n. m.) je charakterizována méně členitým typem georeliéfu. Na rozdíl od pohoří Moravskoslezských Beskyd nejsou hlavní hřebeny odděleny tak hlubokými údolími. Tato otevřenost krajiny umožňovala kontakty na více stran (do více center) a měnila se v čase podle vnějších okolností. Spádovost je různoroděj- ší a také méně předpověditelná. Nejzajímavějšími místy pro historicko-etnografické sondy jsou proto ty paseky, které leží na hřebenech kopců a je z nich do kterékoli obce pod kopcem téměř stejně daleko.13 Pochopitelně, že to byly především staré „mateřské“ obce, které pro paseky plnily funkci správního, hospodářského a kulturního centra, ale právě v kronikách se setkáváme s pří- pady, kdy obcí, ke které měli obyvatelé pasek blíže, nemusela být obec, k jejímuž katastru paseka patřila a jejíž jméno často nesla. Výrazný vliv na celé osídlení Podřevnicka měl také bouřlivý rozvoj Zlína na konci 19. a začátku 20. století a jeho růst do podoby moderní- ho průmyslového centra. Baťovská aglomerace nahradila v roli hospodářského a správního centra jiná starší města.14 Z 27 obcí přechodového regionu Podřevnicka zaznamenáváme paseky či obydlené sa- moty v 22 obcích.15 V případě obcí, kde paseky nebyly zachyceny, může být příčinou jednak malý katastr obce, extravilán, kde již nezbývá prostor pro paseky, a nízký rozdíl v nadmořské výšce obce a jejího okolí. Dochována jsou také mytební toponyma v současných pomístních názvech. Nejrozsáhlejší a nejpočetnější paseky se pochopitelně nacházejí v nejhornatější části Podřevnicka. Obce jako například Držková, Vlčková, Kašava, Trnava, Všemina nebo Jasenná mají rozsáhlý katastr, členitý reliéf a velký rozdíl mezi nadmořskou výškou středu obce a vrcholy okolních kopců. 92 V některých obecních kronikách je pasekový ráz obce zdůrazněn tím, že jsou nejdůležitější paseky vyjmenovány, jinde jsou zvýrazněny výsledky sčítání, které odráží sociální a majetkové poměry v obci a pasekáři v nich vždy tvoří samostatnou skupinu. V obecní kronice Držkové je vyjmenováno 11 nejdůležitějších pasek. Uvádí se zde, že obec má 138 čísel a téměř polovi- na čísel je na pasekách (samotách). Na jiném místě kroniky je mezi 13 pasekářských lokalit rozděleno 63 popisných čísel.16 Autor Pamětní knihy Želechovic zase zaznamenal: „…samoty, ponejvíce pasekářské usedlosti: Oburky, Láze, na Žleboch, ve Vidovách, v Batalicoch, Želechovské paseky.“ (ObÚ Želechovice nad Dřevnicí, i. č. 13). Kronika Kudlova při sčítání obyvatelstva roku 1901 publikuje souhrn sčítání: „Všech čísel domovních jest 106. Z toho připadá domkařům 50 čísel, pasekářům 31, podsedníkům 19, gruntovníkům 5, školní budově 1.“ (Nšk Zlín-Kudlov, i. č. 127). Trnava dokonce porovnává nárůst od začátku číslování domů na konci 18. století s dobou, kdy začala být kronika psána (1886), z čehož vidíme nejen celkový nárůst obyvatel- stva, ale i poměry mezi jednotlivými sociálními skupinami (včetně pasekářů): „Mezi těmito 86 čísly jest 32 gruntovníci, 36 domkařů, 17 pasekářů a 1 mlýn. Nyní čítá Trnava 180 čísel do- movních, z nichž jest 52 čísla gruntovníků, 80 č. d. domkařů, 40 č. d. pasekářů…“ (Nšk Trnava, i. č. 326). Stereotypy Sídelní izolovanost pasek zformovala také názory na příslušníky těchto skupin. Povědomí o pasekářích je dodnes živé ve stereotypech, které obyvatelům pasek přisuzují určité vlastnosti. Již Antonín Václavík uvádí, že označení „pasekář“ značilo vždy v očích vesničanů určitou „zpozdilost“, zanedbanost a zaostalost. „Pasekář je dopołedňa hłúpý, odpołedňa nemá rozu- mu“. 17 Ve starší populaci dodnes zaznamenáváme povědomí o pasekářích jako o samorost- lých, tvrdohlavých lidech, což je vyjádřeno souslovím „pasekářská povaha“ nebo zvoláním: „To je pasekář!“ s tímto významem. Odraz nalézáme i v dílech regionálních autorů.18 Důraz na pasekářský původ se může objevit i v různých přezdívkách a škádlivkách. Autor kapitoly například zaznamenal dětskou průpověď „Mařa z pasek“. Další přídomek, který si s pasekami nebo pasekáři spojujeme, je