Masarkyova Univerzita Fakulta Sociálních Studií Katedra Politologie

Masarkyova univerzita Fakulta sociálních studií Katedra politologie

Sekuritizace ekoterorismu v USA

Magisterská diplomová práce Petr Šmerkl UČO: 207102

Obor: Bezpečnostní a strategická studia

Vedoucí práce: doc. JUDr. PhDr. Miroslav Mareš, PhD.

V Praze, 10. května 2012 Děkuji vedoucímu práce doc. JUDr. PhDr. Miroslavu Marešovi, PhD. za všechny komentáře a rady, které mi při tvorbě práce poskytl. Rovněž děkuji své rodině, díky jejíž podpoře mi bylo umožněno studovat a také svým přátelům za vše, co jsem s nimi během vysokoškolského života zažil.

2 Prohlašuji, že jsem diplomovou magisterskou práci na téma: Sekuritizace ekoterorismu v USA zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.

Petr Šmerkl

3 Obsah

1 Úvod 8

2 Sekuritizace 9

3 Terminologické vymezení 12 3.1 Deﬁnice terorismu ...... 12 3.2 Deﬁnice ekoterorismu ...... 12

4 Historie amerického environmentálního hnutí 18 4.1 Ideoví předchůdci hnutí ...... 18 4.2 Vývoj environmentální politiky ...... 21 4.3 Rozmach zájmu o environmentální otázky ...... 23

5 Ekoteroristické skupiny v USA 25 5.1 Okolnosti vzniku ...... 25 5.2 Filosoﬁe ekoteroristů ...... 26 5.3 Ekoteroristické metody ...... 30 5.3.1 Strategie a výběr cílů ...... 34 5.4 Nejvýznamnější ekoteroristické skupiny ...... 36 5.4.1 Charakteristika a vztah k umírněným skupinám ...... 36 5.4.2 Earth First! ...... 36 5.4.3 Earth Liberation Front ...... 38 5.4.4 Animal Liberation Front ...... 39 5.4.5 Stop Huntingdon Animal Cruelty ...... 39 5.4.6 Sea Shepherd ...... 41 5.4.7 Ostatní ...... 41

6 Aktéři 42 6.1 Americká vláda a její složky ...... 42 6.2 Wise Use a CDFE ...... 43 6.3 ALEC ...... 44 6.4 Center for Consumer Freedom ...... 45

4 6.5 Ostatní ...... 45

7 Formy sekuritizace 47 7.1 Vládní dokumenty a vyjádření vládních činitelů ...... 47 7.2 Slyšení před Kongresem ...... 50 7.2.1 Popis ...... 50 7.2.2 Slyšení týkající se drogové kriminality v roce 1988 ...... 51 7.2.3 Slyšení před Podvýborem pro kriminalitu v roce 1998 ...... 51 7.2.4 Slyšení před Podvýborem pro lesnictví a stav lesů v roce 1999 . . 52 7.2.5 Slyšení před Podvýborem pro lesnictví a stav lesů v roce 2002 . . 53 7.2.6 Slyšení před Výborem pro životní prostředí a veřejnou infrastrukturu 54 7.2.7 Slyšení před Podvýborem pro kriminalitu, terorismus a domácí bez- pečnost ...... 56 7.2.8 Dílčí závěry ...... 57 7.3 Zákony ...... 57 7.3.1 Drug Act of 1988 ...... 57 7.3.2 Animal Enterprise Protection Act ...... 58 7.3.3 Návrhy z let 2000 a 2001 ...... 59 7.3.4 Patriot Act a Homeland Security Act ...... 60 7.3.5 Animal Enterprise Terrorism Act ...... 61 7.3.6 Zákony amerických států ...... 63 7.3.7 Dílčí závěry ...... 64 7.4 Stíhání ekoteroristů ...... 64 7.4.1 SHAC 7 ...... 64 7.4.2 Operation Backﬁre ...... 65 7.4.3 AETA 4 ...... 66 7.4.4 Jeﬀ Luers ...... 67 7.5 Vytváření mediálního obrazu ...... 67

8 Závěr 69

9 Použitá literatura 73

5 9.1 Primární zdroje ...... 73 9.1.1 Zákony ...... 73 9.1.2 Vládní dokumenty ...... 74 9.1.3 Vystoupení před Kongresem ...... 74 9.1.4 Filmy ...... 75 9.2 Sekundární zdroje ...... 75 9.2.1 Monograﬁe ...... 75 9.2.2 Články ve sbornících ...... 77 9.2.3 Články ...... 77 9.2.4 On-line texty ...... 81 Počet znaků práce: 159 234

6 “You make us mad. If you build it, we will burn it. ELF”’ — Nápis umístěný na staveništi vypáleném stoupenci ELF 1. srpna 2003 v San Diegu.

“Well, I’ve spiked me some redwoods and I’ve spiked me some pines, And they’ve tried to stop me with rewards and ﬁnes, The cops and the Freddies are hot on my trail, But I’m a tree-spiker and I’ll never get nailed.” — Úryvek z písně Ballad of the Lonesome Tree-Spiker.

“Terrorism is terrorism—no matter what the motive.” — Robert Mueller, ředitel FBI.

7 1 Úvod

Tato práce si klade za cíl analyzovat reakci vládních složek a dalších aktérů na rozmach ekoterorismu ve Spojených státech amerických prostřednictvím teorie sekuritizace vypracované takzvanou Kodaňskou školou. Ekoterorismus byl totiž v reakci na řadu útoků provedených od 80. let 20. století do počátku prvního desetiletí 21. století americkými orgány prohlášen za jednu z nejzávažnějších bezpečnostních hrozeb, kterým Spojené státy čelily. Organizace Animal Liberation Front a Earth Liberation Front dokonce začaly být označovány za nejnebezpečnější domácí teroristické skupiny. Tato změna byla patrná jak z oﬁciálních dokumentů vydávaných příslušnými americkými orgány, tak i z veřejných vyjá- dření jejich představitelů. Podobně se ekoterorismus stal předmětem zájmu zákonodárců v Kongresu, jehož projevem bylo svolání několika slyšení, při nichž byla vedena diskuse o závažnosti hrozby ekoterorismu a také přijetí zákonů, jejichž cílem mělo být poskytnutí nástrojů přímo pro boj s ekoterorismem. Zároveň bylo zahájeno několik policejních ope- rací, které nakonec vyústily v obvinění a odsouzení řady pachatelů ekoteroristických činů. Poněvadž byla velká část ekoteroristických útoků namířena proti soukromým společnos- tem podnikajícím v několika odvětvích ekonomiky, tyto společnosti a zájmová sdružení je zastupující začaly hrát významnou roli při formulaci politiky amerických orgánů ve vztahu k ekoterorismu. Všechny popsané jevy se projevily též v amerických masmédiích a ve způsobu, jakým o ekoterorismu referovala. Zároveň se však proti řadě přijímaných opatřeních zvedl odpor především ze strany členů environmentálních hnutí, kteří poukazovali na řadu problémů vzniklých v důsledku sekuritizace ekoterorismu. První dvě části této práce budou věnovány terminologickému vymezení dále používa- ných pojmů. Nejprve bude popsán koncept sekuritizace dle Kodaňské školy bezpečnost- ních studií, především jeho podstata a charakteristika jednotlivých typů aktérů podílejí- cích se na sekuritizaci bezpečnostního problému. Další část bude věnována pojmům “terorismus” a “ekoterorismus”. V ní bude stručně charakterizován pojem terorismu, avšak mnohem detailněji se budeme zabývat různými významy termínu ekoterorismus a dalšími souvisejícími termíny jako je environmentální terorismus, ekotáž, ekocida. Třetí kapitola této práce se zaobírá historickými základy amerického environmentálního hnutí, přede- vším jeho ideovými předchůdci, prvními politikami ochrany životního prostředí imple-

8 mentovanými již v průběhu 19. století a na počátku 20. století. Následně budou popsány okolnosti rozmachu zájmu americké veřejnosti o otázky ochrany přírody, ke kterému došlo především v průběhu 60. let 20. století. Čtvrtá část práce se již věnuje samotnému americkému ekoterorismu. Nejprve předsta- vuje okolnosti, za nichž došlo ke vzniku prvních skupin označovaných za ekoteroristické. Dále se zabývá jejich filosofií a analyzuje různé myšlenkové proudy, které ji ovlivňují a též pnutí probíhající mezi různými ideovými východisky v rámci hnutí. Rovněž jsou v této části představeny nejtypičtější metody používané při páchání ekoteroristických útoků a strategie výběru jejich cílů. Následují profily nejvýznamnějších skupin, které jsou ve Spo- jených státech označovány za ekoteroristické. V páté části práce jsou naopak představeny zájmové skupiny reprezentující subjekty a průmyslové sektory, jež jsou typickým terčem ekoteroristických útoků a také americké orgány podílející se na sekuritizaci ekoterorismu. V šesté části je věnována pozornost jednotlivým metodám používaným při sekuritizaci amerického ekoterorismu. V první řadě budou analyzovány oficiální zprávy amerických orgánů a vyjádření jejich představitelů věnované terorismu za účelem zjištění zda a v případě, že ano, tak jakým způsobem v nich byl ekoterorismus sekuritizován. Následně budou analyzovány projevy jež zazněly při jednotlivých slyšeních konaných před ame- rickým Kongresem, jejichž tématem byla problematika ekoterorismu. Dále se budeme zabývat zákony přijatými Kongresem, které jsou použitelné v boji proti ekoterorismu, konkrétně budeme analyzovat jejich možnou aplikaci a problémy s ní spojené. Poté se zaměříme i na praktickou aplikaci těchto zákonů, kdy budeme zkoumat několik význam- ných operací a soudních procesů s ekoteroristy a opět poukážeme na několik problémů s nimi spojených. V neposlední řadě se zaměříme i na způsob, jakým média informují o ekoterorismu a s ním souvisejících útocích a zanalyzuje, proč se tak děje.

2 Sekuritizace

Koncept sekuritizace je v bezpečnostních studiích spojen převážně s tzv. Kodaňskou školou, jež se podílela je na jeho formulaci. Dle názoru O. Wævera, jednoho z čelných představitelů školy, by studium procesů sekuritizace a desekuritizace bezpečnostních té- mat mělo být hlavním předmětem zájmu bezpečnostních studií (Wæver 1995: 46). Ko-

9 daňská škola chápe sekuritizaci jako proces, při kterém je prostřednictvím řečových aktů určitý jev či problém povyšován na bezpečnostní hrozbu, což z něj činí společenskou a politickou prioritu. Koncept bezpečnosti a sekuritizace dle Kodaňské školy je čistě kon- struktivistický. Dle O. Wævera je totiž bezpečnostním problémem to, co za bezpečnostní problém označí politické elity (Wæver 1995: 44). Obecně může být jev depolitizován, což znamená, že není předmětem rozhodování politických elit a jeho existence a projevy nevyžadují jednání a protireakci ze strany státu. Závažnější otázky, jež jsou součástí poli- tického diskursu, jsou politizovány a stát prostřednictvím svých institutů ve vztahu k nim vykonává svou veřejnou moc v rámci existujících pravidel a postupů. Pouze témata nej- větší závažnosti jsou sekuritizována, v důsledku čehož mohou být překračována a měněna pravidla fungování systému. Tyto zákroky jsou legitimizovány tím, že sekuritizovaný jev je natolik závažnou bezpečnostní hrozbou, že ohrožuje další budoucí existenci některých subjektů (Emmers 2007: 111-112). Pro výzkum sekuritizace není nutno určovat indiká- tory, protože ji lze zkoumat přímo, konkrétně lze sledovat, za jakých okolností se určitý argument stává natolik přijatelným, že veřejnost akceptuje porušování zažitých pravidel (Buzan et al. 2005: 35). Pro Kodaňskou školu je při sekuritizaci klíčový řečový akt, jehož pouhým pronesením dochází k zahájení celého procesu sekuritizace. Takové pojetí však může být příliš úzké, neboť nebere na vědomí další metody, na jejichž základě může docházet ke konstrukci bezpečnostní hrozby. Významným prostředkem sekuritizace totiž mohou být i obrazy, fotografie nebo videozáznamy, jelikož například záběry útoků z 11. září 2001 samy o sobě sehrály významnou roli při sekuritizaci mezinárodního terorismu. Na druhou stranu však přijetí fotografií či obrazů jako nástrojů oslabuje celý koncept, neboť dle Kodaňské školy je sekuritizace prostřednictvím řečového aktu promyšlený a strategický tah, čehož naopak nelze u fotografií a obrazů, především pro jejich víceznačnost, prakticky dosáhnout, pro- tože sekuritizující aktér ztrácí kontrolu nad sdělením. Dále se nabízí možnost chápat jako sekuritizační metody i některé faktické činnosti vykonávané státními složkami, aniž by byly doprovázeny nebo předcházeny řečovým aktem, ale přesto v jejich důsledku dochází ke konstrukci bezpečnostní hrozby (McDonald 2008: 568–570).1 V rámci sekuritizačního procesu vystupují čtyři skupiny subjektů. Prvními z nich jsou

1Například hraniční kontroly hrají klíčovou roli při sekuritizaci migrace.

10 tzv. “referenční objekty”. Jimi jsou subjekty, jejichž existence je ohrožována sekuritizo- vaným jevem a jejichž přežití je považováno za nutnost. Tradičním referenčním objektem byl stát, jehož existence a suverenita byla ohrožována jinými státy. V důsledku rozšiřování konceptu bezpečnosti i do dalších sektorů (například environmentálního nebo společen- ského) se referenčními objekty stávají i další subjekty, kterými může být například celé lidstvo, ale též jen určitá společenská skupina, případně ekonomika státu nebo některý její sektor (Buzan et al. 2005: 49–54). Dalším prvkem sekuritizačního procesu jsou tzv. “sekuritizující aktéři”. Ti jsou ak- tivními hybateli procesu, neboť prostřednictvím svých řečových aktů vymezují referenční objekty a identiﬁkují hrozby, které tyto referenční objekty ohrožují. Zároveň formulují politické návrhy, na jejichž základě se má při sekuritizaci dané bezpečnostní hrozby po- stupovat. Je proto logické, že typickým příkladem sekuritizujícího aktéra jsou politické elity státu, neboť ty disponují mocí jejímž prostřednictvím jsou schopny nastolit téma do veřejného diskursu a úspěšně jej sekuritizovat. Jako problematické se však v mnoha případech jeví rozlišení mezi referenčními objekty a aktéry sekuritizace, neboť ti mohou často splývat, nebo se přinejmenším do určité míry prolínat. Standardně se však seku- ritizující aktéři typu politických elit v případě ohrožení jich samotných snaží deﬁnovat jiný referenční objekt, obvykle stát, národ nebo určitou ve společnosti sdílenou hodnotu. Tento princip však neplatí bezvýjimečně a v některých případech k popsanému prolnutí opravdu dochází (Buzan et al. 2005: 54). Naopak u některých referenčních objektů je jejich prolnutí se sekuritizujícími aktéry pojmově vyloučeno, například pokud je referenční objekt součástí přírody a sekuritizaci provádí environmentální organizace (Wæver 2003: 11). Třetím prvkem jsou tzv. “funkcionální aktéři”. Ti se nepodílejí přímo na sekuritizaci konkrétního bezpečnostního problému, tedy nejsou referenčním objektem ani sekuritizu- jícím aktérem, ale jejich existence a činnost má na proces sekuritizace vliv (Buzan et al. 2005: 48–49). U ekoterorismu jsou typickým funkcionálním aktérem samotné ekoteroris- tické skupiny, neboť jejich činnost je jedním ze spouštěčů celého procesu sekuritizace a zároveň determinantem jeho průběhu a rovněž ekoteroristické skupiny nelze zařadit mezi dvě výše popsané skupiny. Poslední skupinou podílející se na sekuritizaci je cílové publikum, jemuž jsou určeny

11 řečové akty pronášené sekuritizujícími aktéry. Pro úspěch sekuritizačního procesu je to- tiž nutné, aby cílové publikum akceptovalo, že nějaký jev je prohlášen za bezpečnostní hrozbu a jsou proti němu přijímána protiopatření. Sekuritizací proto nemůže být pouze jednostranný akt sekuritizujícího aktéra bez jeho současné akceptace, v takovém případě se jedná pouze o sekuritizační pohyb (Emmers 2007: 112–113). Pojem cílového publika však nelze směšovat s celou populací dotčeného politického subjektu, ale zároveň není nutno, aby k akceptaci argumentů pro sekuritizaci docházelo v rámci demokratické debaty ve společnosti, jelikož obojí záleží na konkrétním politickém systému (Buzan et al. 2005: 35–36; Wæver 2003: 11–12).

3 Terminologické vymezení

3.1 Deﬁnice terorismu

Terorismus je značně kontroverzní pojem, který je velmi často používán v silně norma- tivním kontextu, především za účelem odsouzení aktů spáchaných protivníky mluvčího, nebo zvýšení jeho legitimity. Můžeme identifikovat několik typů definic terorismu, napří- klad politické, právní, mediální nebo akademické. Klíčové je pro nás vymezení akademické definice. Ani v rámci akademického prostředí však neexistuje konsensus nad pojmem terorismus, neboť i v něm existuje přes sto různých definic (Weinberg et al. 2004: 780). Z tohoto důvodu musíme přistoupit ke zvolení jedné z dostupných definice. Vyjdeme z pojetí představeného Maxmiliálnem Strmiskou, který jej chápe jako politickou metodu systematicky používaného násilí, jehož cílem je dosáhnout zamýšleného psychického efektu u širšího okruhu osob než jen u přímých účastníků, který povede k uskutečnění plánovaného cíle. Samotný útok a jeho přímé dopady tak hrají tak až druhořadou roli. Z tohoto důvody je zcela klíčovým propojení ataku s politickým poselstvím (Strmiska 2001: 14).

3.2 Deﬁnice ekoterorismu

Obdobně komplikovaná je i otázka deﬁnice pojmu “ekoterorismus“ a dalších souvise- jících pojmů jako je ”environmentální terorismus“, ”ecotage“ nebo ”monkeywrenching“.

12 Pojem ”ekoterorismus“ totiž může být vnímán v několika odlišných rovinách. Původ pojmu ekoterorismus je do určité míry nejasný, neboť zdroje se v této otázce rozcházejí. Nejčastěji je jako autor tohoto pojmu označován Ron Arnold, spoluzakladatel hnutí Wise Use a jeden z nejvýraznějších kritiků soudobého environmentálního hnutí, který jej poprvé použil v roce 1983 ve stejnojmenném článku publikovaném v americkém časopise Reason pro označení činů páchaných za účelem ochrany životního prostředí (Van- derheiden 2008: 302; Smith 2008: 545; Salter 2011: 212). Naopak Rovics (2007: 8) tvrdí, že pojem ekoterorismus byl vytvořen PR společností z New Yorku, avšak na podporu svého tvrzení neuvádí žádný zdroj informací a neposkytuje ani bližší detaily, především jméno společnosti a rok vytvoření pojmu. Z těchto důvodů je jeho tvrzení nutné považovat za málo věrohodné. Autorovi této práce se prostřednictvím rešerše v databázi ProQuest po- dařilo zjistit, že výraz eko-terorismus byl poprvé použit již v roce 1980 Sandrou Martin v článku publikovaném v kanadském deníku The Globe and Mail (Martin 1980: E.13).2 Lze však předpokládat, že pojem ekoterorismus byl Ronem Arnoldem použit nezávisle na článku Sandry Martin. Z šesti největších amerických deníků použil termín poprvé list USA Today v říjnu 1987 (Wagner 2008: 33). Jako ekoterorismus mohou být v první řadě označovány teroristické útoky, které jsou páchány ve jménu ochrany přírody proti subjektům, které dle mínění ekoteroristů svou činností poškozují životní prostředí, například stavební činností v lidmi doposud nedotče- ných oblastech, provozováním průmyslových závodů a vypouštěním škodlivých látek do životního prostředí, vývojem a pěstováním geneticky upravených potravin nebo těžbou dřeva v chráněných územích. Motivací ekoteroristů v tomto může být též násilí páchané na zvířatech, ať už v potravinářských velkochovech, cirkusech nebo společnostech prová- dějících testy léků či kosmetických přípravků na živých zvířatech (Kharlamova 2011: 32; Chalecki 2002: 48–49). Nejčastěji používanými ekoteroristickými metodami je žhářství, poškozování a ničení majetku organizací poškozujících životní prostředí nebo podílejí- cích se na týrání zvířat. Existuje též několik charakteristických ekoteroristických metod, například vypouštění zvířat do volné přírody, tree-spiking nebo napadání velrybářských

2Výraz byl použit k popisu knižního thrilleru The Wave Christophera Hydea věnujícímu se hypo- tetickým následkům protržení přehrady v důsledku teroristického útoku. V témže článku a ve stejném kontextu používá autorka též termín ekologický terorismus.

13 lodí.3 Pojem ekoterorismus je používán rovněž k označení útoků proti životnímu prostředí, jejichž cílem je poškodit či zničit přírodní zdroje, které se v důsledku útoku stanou ne- upotřebitelnými pro člověka, nebo způsobí další škodu (Yelin et al. 2008: 113). Tento typ ekoterorismu je dále možno rozčlenit na nejméně tři subkategorie dle motivace útoč- níků. Do první subkategorie spadá masivní poškozování životního prostředí bez zjevného politického motivu, pachatel však může být motivován například svými ekonomickými zájmy,4 případně i poškozování životního prostředí bez jakéhokoliv motivu v důsledku masivních průmyslových haváriích. V tomto pojetí ekoterorismu tudíž zcela absentuje teroristický kalkul založený na úvaze, že dopady činu přinutí obyvatelstvo a politickou reprezentaci k požadovanému jednání. Označení terorismus se z tohoto důvodu může jevit jako nepřípadné. Jako ekoterorismus tohoto typu je proto možno například vypouštění jedů do ži- votního prostředí, ničení lidmi nedotčených ekosystémů nebo ničení zemědělské půdy. Příkladem ekoterorismu tohoto typu může být rovněž zapálení kuvajtských ropných vrtů ustupující iráckou armádou během války v Perském zálivu, které s největší pravděpo- dobností primárně nesledovalo politické cíle, ale spíše poškození kuvajtské ekonomiky. Je logické, že tento termín nejčastěji používají ochránci životního prostředí a jejich sympa- tizanty. Například Paul Watson, šéf organizace Sea Shepherd za ekoterorismus označuje za terorizování přírody a živých bytostí obvykle prováděné korporacemi. Jako příklad ekoterorismu uvádí ztroskotání ropného tankeru Exxon Valdez a jím způsobenou ekolo- gickou katastrofu na pobřeží Aljašky v roce 1990 a rovněž havárii v chemické továrně společnosti Union Carbide v indickém Bhópálu v roce 1984, která si vyžádala několik tisíc obětí (Buell 2009: 156). Druhou subkategorií ekoterorismu založeného na poškozování životního prostředí jsou útoky již obsahující teroristický kalkul, jelikož útočník zamýšlí přinutit obyvatelstvo a politické elity k určitému jednání v důsledku negativních dopadů útoku na kvalitu jejich života. Jako typický příklad ekoteroristického útoku tohoto typu je obvykle označováno otrávení zdrojů pitné vody. Lze si představit též otrávení zemědělské půdy, nebo jinou

3O ekoteroristických metodách je detailně pojednáno níže v této práci. 4Pro pachatele totiž může být ekonomicky výhodnější do životního prostředí vypustit škodlivé látky a odpady, které by jinak musel nákladně likvidovat v souladu se zákonem stanovenými požadavky.

14 formu poškození ekosystému, které v dotčené oblasti znemožní zemědělskou nebo jinou lidskou činnost, například v důsledku rozptýlení chemikálií nebo radioaktivních látek. Příklady ekoteroristických útoků tohoto typu provedených za mírového stavu je velmi obtížné identiﬁkovat. Podobných metod bylo naopak hojně využíváno v dávné i soudobé historii při válečných operacích, jako příklad lze uvést přesolení zemědělské půdy v okolí Kartága po jeho dobytí a zničení římskými vojsky nebo používání defoliantů americkou armádou při válce ve Vietnamu (O’Lear 2003: 140). Jako třetí subkategorii tohoto typu lze označit ekoteroristické činy páchané proti ži- votnímu prostředí, u kterých logika teroristického kalkulu nevychází z negativních dopadů ekoteroristického útoku na kvalitu života člověka, kdy škoda způsobená na životním pro- středí hraje až druhotnou roli, ale již z dopadů tohoto útoku na životní prostředí jako hodnotu samu o sobě, aniž by útokem musela být nutně dotčena kvalita života člověka. Cílem útoku by proto měly být prvky životního prostředí, například vzácní živočichové nebo přírodní útvary, jejichž poškození či zničení však nebude mít přímý vliv na život člověka. Literatura uvádí pouze jediný známý příklad ekoteroristického útoku tohoto typu v historii a to jak v průběhu války či míru, k němuž došlo v roce 1995 na Darwin Re- search Station na Galapágách. Výzkumná stanice byla obsazena místními rybáři, kteří protestovali proti zákazu lovu ohrožených sumýšů, který pro ně doposud byl podstatným zdrojem příjmů. Rybáři drželi osádku stanice jako rukojmí a zároveň vyhrožovali tím, že pokud vláda nepřistoupí na jejich požadavky, zabijí několik desítek exemplářů kriticky ohrožených želv, které se nacházely na stanici, včetně posledního živého exempláře pod- druhu z ostrova Pinta. Životní prostředí, respektive ohrožené exempláře želv, tak sloužilo jako primární cíl, neboť rybáři počítali s tím, že hrozba jejich zabití přinutí příslušné politiky k odvolání zákazu právě v důsledku vzácnosti želv, nikoliv pro dopad jejich zabití na ekosystém a život člověka, který by byl zanedbatelný (Schwartz 1998: 489–490).5 Jako ekoterorismus však bývají v některých případech označovány též útoky pro- váděné vůči stoupencům environmentálního hnutí. Jako nejcharakterističtější příklad je možno uvést potopení lodi Rainbow Warrior patřící organizaci Greenpeace agenty fran- couzské tajné služby na Novém Zélandu v roce 1985 (Mareš 2004). Pojem ekoterorismus

5Nutno dodat, že po osvobození stanice bylo zjištěno, že rybáři zabili celkem 81 exemplářů ohrožených želv (Schwartz 1998: 490).

15 je však v tomto kontextu užíván velmi řídce, což je v první řadě dáno pravděpodobně značně omezeným počtem útoků tohoto typu, jelikož je obtížné nalézt další činy svým charakterem podobné potopení lodi Rainbow Warrior. Stejně tak je pojem v tomto kontextu užíván jen v úzké skupině osob a nestal se proto všeobecně přijímaným. Řada autorů (např. Berkowicz 2011: 15–17; Chalecki 2002: 47–50; Yelin et al. 2008: 113-114) však ovšem odlišuje pojmy ekoterorismu (eco-terrorism) a environmentálního terorismu (environmental terrorism). Pojem ekoterorismu by dle nich měl být používán pro označení teroristických útoků páchaných ve jménu ochrany životního prostředí a práva zvířat, jde tedy o první kategorii ekoterorismu dle této práce. Pojem environmentální terorismus by tudíž dle nich měl být vyhrazen pouze pro popis skutků, které směřují proti životnímu prostředí, ať už je motivace útočníka jakákoliv. Může tak být označeno například zapálení kuvajtských ropných polí, nebo otrava zemědělské půdy.6 Tento pojem tak zahrnuje všechny tři subkategorie druhé kategorie ekoterorismu dle této práce. Pro teroristické útoky páchané speciﬁcky vůči půdě a zemědělské produkci je používán též výraz agro-terorismus (Chalecki 2002: 55; Kharlamova 2011: 34). V souvislosti s pojmem environmentálního terorismu je používán i termín ”environ- mentální viktimizace“, který označuje újmu způsobenou člověku v důsledku jednání, na- příklad vypouštění odpadních látek do volné přírody, nebo naopak opomenutí, kupříkladu neposkytnutí zdravotně nezávadné pitné vody, které vede k výskytu látek způsobujících škodu na zdraví v životním prostředí (White 2009: 47). V souvislosti s environmentálním terorismem je některými (např. Schwartz 1998: 492; Schoﬁeld 1998: 641–642) autory používán i výraz ”ecocide”, v počeštěné podobě “ekocida”, vzniklý spojením předpony “eko-” a slova genocida. Tímto pojmem je označováno úmyslné ničení či masivní poškozování celého ekosystému nebo jeho podstatné části. V současnosti však ekocida není dle mezinárodního práva sama o sobě považována za zločin, neboť dle velkého množství států není právo na příznivé životní prostředí součástí mezi- národního obyčejového práva. Poprvé byl termín použit ve vztahu k operacím americké armády během války ve Vietnamu, při kterých byly chemickými látkami jako Agent Orange ničeny porosty poskytující ochranu nepřátelským vojákům.

6Především na začátku 90. let byl pojem environmentálního terorismu používán v souvislosti s udá- lostmi války v Perském zálivu (Eagan 1996: 2; Wagner 2008: 29).

16 Zatímco u všech tří subkategorií ekoterorismu sloužila příroda a životní prostředí vždy jako cíl útoku, někteří autoři, například (O’Lear 2003: 138) uvažují rovněž nad užitím pojmu environmentálního terorismu pro popis útoků páchaných za použití přírody a pří- rodních sil, které tudíž nejsou cílem útoku, ale naopak jejich nástrojem. Jako hypotetické příklad environmentálního terorismu tohoto typu jsou uváděny techniky jako ovlivňování počasí, snižování koncentrace ozónu, úmyslné vyvolávaní lavin, sesuvů půdy, zemětřesení a vln tsunami. O’Lear do této kategorie rovněž zahrnuje používání biologických zbraní, neboť jejich základem jsou bakterie či viry, tedy složky přírody použité člověkem jako nástroj terorismu. Environmentálním terorismem dle tohoto pojetí by proto mohly být i tzv. antraxové útoky, k nimž došlo ve Spojených státech v roce 2001. Ve spojení s ekoterorismem a radikálním environmentalismem je používán též termín ”ecotage“, v počeštěné formě též někdy ”ekotáž“,7 které vzniklo kombinací předpony ”eko-“ a slova sabotáž. Pojem je definován jako poškozování cizího majetku za účelem předcházení škodám na životním prostředí (Bondaroff 2008: 5). Jako ecotage jsou označo- vány nejen sabotáže, například stavebních strojů, nebo ničení laboratoří, ale i další méně závažné útoky páchané v rámci boje za ochranu přírody a životního prostředí, například různé formy vandalismu nebo zalepování zámků. Jasná kritéria pro odlišení ekoteroris- tických útoků, ecotage a prosté občanské neposlušnosti neexistují a značné množství případů proto bude chápáno odlišně v závislosti na konkrétním mluvčím, neboť někteří aktéři, jak bude demonstrováno níže, akty občanské neposlušnosti prezentují jako sabo- táže nebo terorismus a naopak (Long 2004: 5–6). Synonymem termínu ecotage je výraz ”monkeywrenching“, který vychází z názvu knihy E. Abbeyho The Monkey Wrench Gang pojednávající o skupině lidí provádějících sabotáže za účelem ochrany životního prostředí. Byť jsou pojmy eoctage a monkeywrenching používány v současnosti jako synonyma, pů- vodně označoval monkeywrenching pouze poškozování strojů, například stavebních nebo těžebních (Bondaroff 2008: 6). O technikách používaných ekoteroristy bude pojednáno dále v textu ve zvláštní kapitole. Z výše uvedeného lze usoudit, že pojem ekoterorismus je v literatuře vnímán nejméně v šesti různých rovinách, kterými jsou:

1. Útoky páchané ve jménu ochrany přírody a životního prostředí vůči subjektům je

7Ústav pro jazyk český uvádí, že výraz ekotáž byl poprvé použit v Lidových novinách v roce 1992.

17 poškozujícím.

2. Poškozování přírody za absence teroristického kalkulu.

3. Poškozování přírody, kdy se její poškození projeví negativně na kvalitě lidského života.

4. Poškozování přírody, kdy příroda sama o sobě je chráněnou hodnotou.

5. Útoky páchané za využití přírodních sil a živých organismů nebo virů.

6. Útoky páchané vůči stoupencům environmentálního hnutí.

Při kritické analýze výše uvedených pojetí ekoterorismu, bychom s největší pravděpo- dobností dospěli k závěru, že některé z nich kritéria terorismu nesplňují vůbec a u jiných se jako vhodnější a výstižnější jeví použití odlišné terminologie. Nastíněná analýza by však nebyla pro naplnění cílů této práce relevantní. Pro vyloučení pochybností je nutno odstranit potenciální terminologické nejasnosti vycházející z této kapitoly a proto bude pojem ekoterorismus v rámci této práce používán pouze v první rovině, tudíž jím budou myšleny jen útoky páchané ve jménu ochrany přírody a práv zvířat. V této fázi nebudeme analyzovat, zda opravdu všechny útoky páchané ve jménu ochrany přírody ve skutečnosti naplňují výše vymezená kritéria terorismu.

4 Historie amerického environmentálního hnutí

4.1 Ideoví předchůdci hnutí

Jako jeden z prvních ideových předchůdců amerického environmentálního hnutí je, možná překvapivě, označován třetí americký prezident Thomas Jefferson, který byl vý- borně vzdělán v přírodních vědách a silně oponoval tehdy populární teorii George Louise Leclerca de Buffona o podřadnosti americké přírody, jež byla založena na myšlence, že savci žijící v Americe jsou mnohem menší a méně vyvinutí než ti, kteří žijí v Evropě a že domorodí obyvatelé nebyli nikdy schopni vytvořit pokročilé formy zemědělství. V knize Notes of Virginia Jefferson s tyto argumenty vyvrátil poukazem na velikost některých

18 druhů zvířat žijících v Americe, například medvědů (del Mar 2006: 24). V téže publikaci rovněž Jefferson vylíčil představu ideální americké společnosti, která se dle děj měla skládat z malých farmářů obhospodařujících svou půdu, která se však již za jeho života stala v důsledku rozvoje velkofarem utopií (Shabecoff 2003: 17). Jefferson tak přispěl k vybudování bližšího vztahu amerických občanů k přírodě, která je obklopovala, byť sám politiku za účelem její ochrany neformuloval. Dalším zdrojem ideové inspirace bylo dělnické hnutí ludditů, pojmenované podle svého údajného vůdce Neda Ludda, které bylo aktivní v první polovině 19. století ve Velké Británii. Luddité, označování někdy posměšně též jako ”rozbíječi strojů“, vnímali tech- nologický pokrok a rozšiřující se automatizaci jako hrozbu a symbol útlaku ze strany majitelů továren, neboť se obávali, že jejich práce bude nahrazena prací strojů a oni při- jdou o obživu. Byť bylo dopadem tehdejší průmyslové revoluce i nesmírné znečišťování životního prostředí, motivací ludditů nebyla jeho ochrana, avšak pouze záchrana pracov- ních příležitostí (Scarce 2006: 12). Svým odporem vůči technologickému pokroku však inspirovali moderní environmentální hnutí, které pokrok vnímá rovněž kriticky, avšak již primárně ne z důvodu ohrožení pracovních příležitostí, ale v důsledku dalekosáhlých škod, které na životním prostředí způsobuje. Současní environmentalisté se na luddity často odkazují, například Edward Abbey věnoval svou knihu Eco-Raiders Nedu Luddovi (Lee 1995: 111). Podobně časopis vydávaný osmkrát ročně organizací Earth First! obsahoval pravidelný sloupek ”Dear Ned Ludd“, ve kterém byly publikovány návody pro páchání ekotáže (Eagan 1996: 9). Předmětem debaty je i vliv díla Charlese Darwina na utváření společenského názoru na ochranu přírody. Kniha O původu druhů z roku 1859, v níž byla Darwinem poprvé představena evoluční teorie, je na jednu stranu chápána jako důkaz toho, že člověk je pouze součástí přírody a není ostatním tvorům nadřazený, jak tvrdila židovsko-křesťanská či osvícenská filosofie, z čehož je dovozována nutnost přírodu ochraňovat. Jiní ji naopak interpretují jako ospravedlnění využívání přírodních zdrojů pod heslem ”přežije pouze silnější” (Shabecoff 2003: 68). Darwinova kniha O Původu člověka je rovněž uváděna jako dílo, které významnou měrou přispělo k odklonu od osvícenského vnímání zvířat jako pouhých nástrojů (Salter 2011: 227). Peter Singer dokonce uvádí, že tato kniha vedla k revoluci ve vnímání vztahu mezi člověkem a zvířaty, například tím, že Darwin

19 poukázal na to, že se člověk od zvířat neliší natolik, jak se doposud myslelo (Singer 1975: 213–215). Významným myšlenkovým předchůdcem environmentálního hnutí byl Henry David Thoreau a to především díky knize Walden aneb Život v lesích vydané v roce 1854. V ní Thoreau popisuje svůj život v chatce mimo dosah civilizace, kde strávil dva roky života. Ač Thoreau za environmentalistu pokládán není, přispěl k rozvoji hnutí především tím, že se pobytem v přírodě a jejím studiem snažil nalézt inspiraci pro to, jak žít smyslu- plný život, avšak příroda dle něj neměla být jediným modelem pro životní styl. Thoreau rovněž vyjadřoval obavy nad postupující urbanizací a mechanizací, které dle jeho mínění oslabovaly spiritualitu lidstva a jeho schopnost dospívat v přírodě k poznání (Wapner 2010: 72–73). Jeho spis O občanské neposlušnosti je rovněž významným příspěvkem k rozvoji myšlenky občanské neposlušnosti, která je jednou z nejčastěji používaných metod současného environmentálního hnutí (Yelin et al. 2008: 117). V neposlední řadě je Tho- reau označován za autora myšlenky ekotáže, neboť v knize A Week on the Concord and Merrimack Rivers z roku 1849 uvažuje nad tím, že by si vzal páčidlo a s ním rozbil hráz na řece, která brání rybám v pohybu. Je však vhodné dodat, že neexistuje důkaz, že by tak Thoreau opravdu učinil (Shabecoﬀ 2003: 48). George Perkins Marsh je považován za jednoho ze zakladatelů amerického konzervacionismu. V knize Člověk a příroda z roku 1864 prezentoval zjištění, že příroda je jako systém, pokud do ní nezasahuje člověk, velice stabilní. V důsledku lidské činnosti se však stabilita celého systému snižuje a začínají se objevovat její negativní dopady, se kterými se příroda není schopna sama úspěšně vyrovnat. Jako příklad uváděl odlesňování, které bylo příčinou degradace kvality půdy, vysychání vodních toků a vymírání některých druhů živočichů a rostlin. Marshovo dílo publikované krátce po skončení Občanské války však mělo ve své době jen minimální vliv na formování vládní politiky, neboť v té době vrcho- lilo osidlování člověkem doposud nedotčených oblastí na západě kontinentu (Shabecoﬀ 2003: 48–53). Prameny se však v hodnocení širšího dopadu jeho díla liší.8

8Zatímco Shabecoﬀ (2003: 53) tvrdí, že politika americké vlády Marshovým dílem ovlivněna nebyla, ale přesto byla kniha Člověk a příroda již od okamžiku vydání velmi vlivným dílem, del Mar (2006: 33) zastává názor, že jen málo lidí v tehdejší době Marshovi naslouchalo.

20 4.2 Vývoj environmentální politiky

V druhé polovině 19. století začaly být přijímány první zákony a rozhodnutí za úče- lem ochrany přírody. Již roku 1864 americká federální vláda prohlásila Yosemitské údolí za chráněný park, avšak ne za národní park.9 Přesto je tato událost vnímána jako za- čátek tvorby systému amerických národních parků.10 O osm let později, roku 1872, byl Yellowstone prohlášen za první americký národní park (del Mar 2006: 44). V témže roce byl ovšem přijat též horní zákon stanovující pravidla pro těžbu uhlí a dalších hornin. Zá- kon, který s řadou novel platí dodnes, je ochránci přírody vnímán značně kriticky, neboť umožňuje soukromým subjektům získat za relativně malý poplatek právo k těžbě nerostů na státem vlastněných pozemcích (Shabecoff 2003: 55). Americká environmentální politika konce 19. a začátku 20. století byla definována sporem mezi dvěma myšlenkovými proudy a to konzervacionisty (angl. conservationists) a prezervacionisty (angl. preservationists), které se lišily v názoru na hodnoty, které měly být v rámci ochrany přírody sledovány. První skupina vnímala přírodu utilitárně jako zdroj důležitých ekonomických zdrojů, například dřeva, ryb nebo úrodné zemědělské půdy. Dle jejich názoru mělo být cílem environmentální politiky zachování těchto zdrojů, které umožní trvalé využívání jejich plodů. Příroda tudíž měla v první řadě sloužit k uspokojování lidských potřeb. Naopak prezervacionisté vnímali lidskou činností nedotče- nou přírodu jako hodnotu samu o sobě. Jejich argumenty byly idealističtější než u jejich oponentů, neboť nebyly založeny na představě přírody jako zdroje, jelikož nedotčená pří- roda si zasluhovala ochranu sama o sobě bez dalších podmínek. Pro oba směry byl klíčový postoj k západnímu území Spojených států, které bylo v té době překotným způsobem osídlováno. Zatímco konzervacionisté osídlování a priori neodmítali, pouze zastávali ná- zor, že nesmí docházet k přehnané exploataci přírodních zdrojů, naopak prezervacionisté byli k osídlování kvůli jeho dopadům na přírodu mnohem skeptičtější (Weldon 2011: 10-11). Předními stoupenci konzervacionismu byli Theodore Roosevelt a Gifford Pinchot. Ro- osevelt jako prezident Spojených států v letech 1901–1909 učinil z ochrany životního

9Yosemitské údolí bylo prohlášeno za národní park až roku 1890. 10Úplně první chráněné oblasti však byly ve Spojených státech vyhlášeny ještě dříve, konkrétně the National Mall ve Washingtonu D.C. v roce 1790 a rezervace Hot Springs v Arkansasu v roce 1832 (Weldon 2011: 11).

21 prostředí jeden z klíčových prvků své politiky. Během jeho funkčního období došlo k vý- raznému zvětšení rozlohy amerických národních parků, prakticky na současnou úroveň. Zároveň v roce 1902 přesvědčil Kongres k přijetí zákona “Reclamation Act”, na jehož základě byla realizován rozvoj zavlažovacích systémů na západě Spojených států a který je považován za klíčový krok pro využívání území na západě (Shabecoff 2003: 61–62). Gifford Pinchot byl původně Rooseveltovým poradcem a během jeho druhého funkčního období se stal šéfem nově zřízené Správy státních lesů (United States Forest Service) a je považován, někdy společně s G.P. Marshem, za otce konzervacionismu. Ve své funkci zastával názor, že chráněné lesy mají sloužit jak současným tak i budoucím generacím, tu- díž připouštěl jejich hospodářské využití za předpokladu, že bude sledována dlouhodobá udržitelnost takového využití, která bude garantovat stabilní přísun dřeva a dalších pří- rodních zdrojů. Pinchot zároveň varoval před neregulovanou exploatací přírodních zdrojů, které na kontinentě probíhalo od příjezdu prvních Evropanů (Shabecoff 2003: 58–61). Naopak hlavním představitelem prezervacionismu se stal George Muir, zakladatel Sierra Clubu, jednoho z nejvýznamnější amerických environmentálních sdružení. Sdru- žení deklarovalo jako svůj cíl ochranu pohoří Sierra Nevada nacházejícího se na západě Spojených států. Během prvních let své existence se Sierra Club angažoval především ve sporu o ochranu údolí Hetch Hetchy, ve kterém měla být postavena přehrada. Zatímco Sierra Club tomuto projektu, který byl nakonec po sporu trvajícím takřka třicet let reali- zován, oponoval, konzervacionisté jej podporovali. Obě strany sporu připouštěly, že údolí bude využíváno člověkem, ale lišily se v otázce jak. Prezervacionisté argumentovali, že v nedotčené údolí by měly být vybudovány kempy a hotely, z nichž budou lidé vyrážet na výlety, při kterých budou poznávat nedotčenou přírodu.11 Naopak konzervacionisté poukazovali na to, že jezero vytvořené díky výstavbě přehrady se stane atrakcí, jež do oblasti přiláká množství lidí (Weldon 2011: 13–15). Výstavba přehrady je považována za jednu z největších porážek amerického environmentálního hnutí (Scarce 2006: 17–18). Ideový spor mezi oběma tábory měl zřetelné dopady i na federální politiku. Pinchot na- příklad v roce 1908 vyloučil Muira z konference pořádané v Bílém domě k otázce ochrany národních parků, čímž chtěl posílit svůj vliv (Long 2004: 96).

11Tento postoj je do určité míry v rozporu se současným vnímáním prezervacionismu jako názorového směru, který odmítá veškeré zásahy člověka do nedotčené přírody.

22 Po Muirově smrti v roce 1914 došlo k transformaci Sierra Clubu na méně radikální organizaci, která se zaměřovala spíše na turistiku a vodáctví a prakticky se stáhla z veřejné debaty o ochraně přírody. V roce 1916 došlo k vytvoření Správy národních parků (Nati- onal Park Service), která se již od svého vzniku přihlásila k prezervacionismu (Shabecoﬀ 2003: 79). V meziválečném období zůstala hlavním tématem environmentální politiky ochrana chráněných oblastí jako národních parků, přičemž vznikala řada nových orga- nizací, zastupujících především lovce a rybáře, například National Wildlife Federation nebo Izaak Walton League. Myšlenky environmentálního hnutí ovlivňoval v té době nej- výrazněji prezervacionista Aldo Leopold, který zastával názor, že člověk by měl zcela přehodnotit svůj vztah k přírodě a považovat se nikoliv za jejího dobyvatele, ale pouze za obyvatele (Shabecoﬀ 2003: 80–83).

4.3 Rozmach zájmu o environmentální otázky

Přibližně patnáct let po skončení Druhé světové války bylo environmentální hnutí v celém západním světě v útlumu, příliš se nerozvíjelo a neotevíralo nová společenská a politická témata (del Mar 2006: 78). Na přelomu padesátých a šedesátých let však došlo ke kumulaci několika podstatných událostí a vydání série dodnes vlivných knih, které učinily z ochrany přírody a životního prostředí jeden z hlavních problémů, kterému muselo lidstvo čelit. Zatímco doposud byla předmětem zájmu především ochrana určitých druhů a oblastí, otázky tzv. druhé generace se zabývaly problémy, které nejsou vázané pouze na určitou oblast či druh, ale na jevy mající širší dopad na celý systém, často na první pohled nezřetelný a projevující se až se značným časovým odstupem (Mitchell et al. 1992: 14). Jedním z katalyzátorů americké environmentálního hnutí byla výstavba přehrady, na řece Colorado, která měla zaplavit údolí Glen Canyon.12 Projekt výstavby byl přelomový nejen svým rozsahem,13 ale především tím, že k jeho realizaci došlo k zásahu do sys- tému amerických národních parků,14 čímž byl porušen existující konsensus mezi ochránci

12Přehrada patří mezi významné symboly boje proti ničení přírody. Následky její výstavby jsou často kritizovány v Abbeyho knize The Monkey Wrench Gang. Také jedna z prvních protestních akcí Earth First! se konala na této přehradě. 13Jezero Powell Lake vzniklé díky přehradě je druhým největším umělým jezerem ve Spojených státech. 14Samotná přehrada i Lake Powell se nacházely v době výstavby mimo národní park, ale podstatně ovlivňují ekosystém v Grand Canyonu ležícím dále po proudu řeky Colorado.

23 přírody a americkými úřady. Environmentalisté v důsledku této zkušenosti změnili svou strategii a začali organizovaně lobbovat mezi politiky ve Washingtonu (Lee 1995: 111). Například v roce 1963 v souvislosti s plánem výstavby přehrad v Grand Canyonu Sierra Club publikoval v několika denících celostránkové reklamy, v nichž vyzýval občany, aby politickým představitelům napsali vyjádření svého nesouhlasu s projektem (Scarce 2006: 19).15 Na formování environmentálních otázek druhé generace měla s největší pravděpodob- nosti nejzásadnější vliv kniha Silent Spring spisovatelky Rachel Carson vydaná v roce 1962 (Curran 2007: 106; Buell 2009: 154–155). Shabecoﬀ (2003: 99) ji dokonce označuje za jednu z nejdůležitějších knih celého století. Díky Silent Spring se americká veřejnost začala zajímat o negativní dopady chemických látek a pesticidů, především tehdy hojně používaného DDT, na životní prostředí a zdraví obyvatel.16 Dalším významným příspěv- kem do debaty byla kniha Paula Ehrlicha The Population Bomb vydaná roku 1968, v níž autor oživil ideu malthusianismu a varoval, že v důsledku rostoucí lidské populace dojde v blízké době ke zhroucení celé civilizace. V roce 1972 vydal Římský klub dodnes citovanou a vlivnou publikaci Limits to Growth, v níž varoval před dlouhodobou neudržitelností stále rostoucího využívání neobnovitelných přírodních zdrojů a produkcí odpadních látek (Wapner 2010: 47–48). Pozornost veřejnosti přitáhl i článek vydaný roku 1969 v časopisu Time popisující znečištění řeky Cuyahoga chemikáliemi, které dosahovalo takové míry, že řeka několikrát začala hořet.17 Řeka byla silně znečištěná již od padesátých let a v jednom případě její požár trval celé tři dny (Weldon 2011: 18–19). Tato událost spolu s průmyslovými havá- riemi ze stejné doby a zvyšující se činností environmentálních organizací vedla občany k rostoucímu znepokojení nad stavem životního prostředí (Long 2004: 15). Zvýšený zájem o problematiku životního prostředí se projevil též v počtu členů envi- ronmentálních organizací, který se během 60. let přibližně sedminásobně zvýšil. Rovněž došlo k založení řady nových organizací, které se snažily svá témata prosazovat pro-

15S výstavbou přehrady Glen Canyon však například Sierra Club souhlasil, čehož jeho tehdejší šéf David Brower do konce života litoval (Long 2004: 132). 16Ač nebyla Rachel Carson první, kdo upozorňoval na nebezpečí spojené s používáním chemikálií, podařilo se jí, například díky formě v níž bylo sdělení podáno, oslovit mnohem širší obecenstvo než jejím předchůdcům (Shabecoﬀ 2003: 101). 17Článek samotný však obsahoval fotograﬁe požáru pořízené během 50. let, neboť požár z roku 1969 trval jen půl hodiny a nepodařilo se jej vyfotografovat.

24 střednictvím lobbování, například Friends of Earth, nebo prostřednictvím přímé akce, například Greenpeace (Mitchell et al. 1992: 15–19). Dne 22. dubna 1970 byl poprvé vy- hlášen tzv. “Den Země”, jehož oslav se zúčastnilo více než dvacet milionů lidí po celém světě. Ve Washingtonu proběhala masivní demonstrace asi čtvrt milionu obyvatel a přes sto tisíc lidí se sešlo v New Yorku (Long 2004: 15–16). Jako důkaz změny tehdejšího en- vironmentálního diskursu slouží i skutečnost, že tradiční organizace typu Sierra Clubu se na organizaci a propagaci Dne Země podílely jen minimálně a byly překvapeny ohlasem, který se nakonec dostavil (Shabecoﬀ 2003: 109). Na přelomu 60. a 70. let byla v důsledku zvýšeného zájmu veřejnosti přijata řada zákonů věnujících se ochraně životního prostředí, například The National Environmental Policy Act (1969), The Clean Air Act (1970) nebo Endangered Species Act (1973) (Weldon 2011: 19).

5 Ekoteroristické skupiny v USA

5.1 Okolnosti vzniku

První základy pro vznik radikálních environmentálních hnutí byly položeny v průběhu 70. let 20. století. V roce 1972 vyšla kniha Sama Lovea a Davida Obsta Ecotage!, v níž byl nejen poprvé použit tento termín, ale zároveň sloužila sbírka návodů použitelných při ochraně životního prostředí. Většina však má k sabotážím daleko, neboť doporučuje bojkoty nebo mediální kampaně. V několika příspěvcích jsou však zmiňovány i radikálnější metody, například ničení billboardů (Long 2004: 193). Roku 1975 byla vydána kniha Edwarda Abbeyho The Monkey Wrench Gang popisující skupinu čtyř nespokojených občanů, kteří se sabotážemi snaží bojovat proti ničení Arizonské přírody korporacemi (Abbey 2000). Její hrdinové využívají různé metody sabotáže, například sypou písek do palivových nádrží stavebních strojů nebo vykolejí vlak převážející uhlí do elektrárny znečišťující životní prostředí. Jde však o beletristické dílo, které není kompilací návodů pro páchání sabotáží. Kniha i samotný Abbey se mezi množstvím environmentalistů těší kultovnímu postavení. K radikalizaci části environmentálního hnutí přispěl projekt RARE II (Roadless Area Review and Evaluation), na jehož základě mělo být rozhodnuto, které oblasti amerických

25 lesů budou nadále uchovány jako divočina a které budou v budoucnosti ekonomicky vy- užity po těžbu dřeva a dalších surovin. Vzhledem k silné lobby průmyslových zájmů se environmentální organizace snažily sjednotit svůj postup, což však nutně muselo vést ke kompromisům jak mezi nimi samotnými, tak v vztahu k politikům a zájmovým skupi- nám (Scarce 2006: 23–24). Na základě RARE II bylo ke komerčnímu využití vyhrazeno 35 milionů akrů lesů, dalších 11 milionů bylo vyhrazeno pro potenciální budoucí využití a pouze 15 milionů akrů mělo být zachováno jako divočina. David Foreman, který v reakci na RARE II založil organizaci Earth First!, interpretoval výsledek celého projektu jako důkaz toho, že vláda ve skutečnosti nemá na ochraně přírody zájem a na tomto základě odmítl jakékoliv kompromisy při její ochraně (Lee 1995: 112). Na začátku 80. let se americkým prezidentem stal Ronald Reagan, jehož administrativa problematiku ochrany přírody upozaďovala na úkor zájmů průmyslu, což vedlo nejen k dalšímu masiv- nímu nárůstu počtu členů environmentálních organizací, ale vzhledem k omezení jejich vliv na tvorbu politiky též k radikalizaci některých jejich části (Mitchell et al. 1992: 15; Deshpande 2011: 3).

5.2 Filosoﬁe ekoteroristů

V jedné z předcházejících kapitol byli představeni autoři, kteří svým dílem položili během 19. století ideové základy pro nově se rodící environmentální hnutí. Jejich učení je dodnes pochopitelně silným zdrojem inspirace, ale není zdaleka jediným zdrojem. Sou- časní ekoteroristé však navazují především na ideje, které byly formulovány v 60. a 70. letech 20. století. Jde hlavně o hlubinnou ekologii, za jejíhož autora je považován norský ﬁlosof Arne Næss a ve Spojených státech ji dále rozpracovali Bill Devall a George Sessi- ons.18 Jejím základem je princip, že příroda je hodnotou sama o sobě a to bez vazby na přímou užitečnost pro člověka. Hrůzy a utrpení existující v současném světě vznikly v důsledku odtržení člověka od přírody a rozvoje antropocentrického myšlení, jehož centrál- ním bodem je pouze člověk a jeho zájmy (Parson 2009: 54). Hlubinná ekologie se vymezuje proti stávajícímu pojetí, které nazývá “mělkou ekologií” (angl. “shallow ecology”), která

18Zajímavostí je, že ač Næss své myšlenky uvedl poprvé v přednášce a článku The Shallow and the Deep, Long-Range Ecology Movement. A Summary z let 1972–1973, zůstaly bez odezvy a první citace jeho díla se objevily až na přelomu 70. a 80. let. Zásluhu na popularizaci Næssovy ﬁlosoﬁe mají především Devall a Sessions (Binka 2008: 100–103).

26 se dle ní pouze snaží reformovat existující industriální společnost k tomu, aby brala na vědomí škody, které působí lidstvu v důsledku poškozováním životního prostředí. Cí- lem hlubinných ekologů však není zničení kapitalismu, ale spíše industrialismu, byť ten mohl vzniknout především díky kapitalistické ekonomice, která je však dle některých hlubinných ekologů reformovatelná (Curran 2007: 111-113). Hlubinní ekologové preferují rozhodování o politických otázkách na lokální úrovni a odmítají jakoukoliv formu cent- ralizace, neboť ta dle nich nemůže brát ohled na potřeby místních ekosystémů. Někteří američtí hlubinní ekologové jdou tak daleko, že z těchto důvodů odmítají existenci ame- rické federální vlády. Aby došlo k naplnění ideálu většiny hlubinných ekologů, civilizace by se měla vrátit do období před průmyslovou revolucí a k životě v malých zemědělských komunitách (Leader and Probst 2003: 39–40; Parson 2009: 55).19 Nejextrémnější názor v této věci vyslovil zakladatel Earth First! David Foreman, dle nějž je optimální počet lidí na zemi roven nule (Liddick 2006: 113).20 Není možno určit, který ideologický výklad je mezi ekoteroristy nejfrekventovanější, což je dáno způsobem jejich organizace, neboť operují v autonomních buňkách bez centrálního vedení (Joosse 2007). Společně s hlubinnou ekologií je klíčovým prvkem ﬁlosoﬁe radikálních environmenta- listů a ekoteroristů biocentrismus, který je ostatně s hlubinnou ekologií silně provázán (Leader and Probst 2003: 39–40). Biocentrismus je založen na ideji, že všechny živé organismy jsou si rovny, ať už jde o člověka, medvěda nebo velrybu a člověk jim tedy není žádným způsobem nadřazen. Ideálem, k němuž je potřeba vzhlížet, je nedotčená příroda a jakákoliv činnost vedoucí k jejímu poškození je proto považována za nežádoucí. Naopak jednání směřující k její ochraně je nutno hodnotit jako ospravedlnitelné (Lee 1995: 115). Významným příspěvkem k debatě o vztahu člověka a dalších druhů živočichů byla kniha Petera Singera Animal Liberation vydaná roku 1975. V ní Singer odsoudil tzv. “speciesis- mus”, termín vytvořený roku 1971 Richardem Ryderem pro popis diskriminace založené na základě příslušnosti k jinému živočišnému druhu než je Homo sapiens sapiens, kterou dle Singera praktikuje většina lidské populace. Singer argumentoval tím, že přínos zpra-

19Pro bližší popis a interpretaci textů hlubinných ekologů a jejich ideových předchůdců, viz např. Binka (2008). 20Někteří stoupenci hnutí se vyjadřovali pozitivně o pandemii HIV/AIDS, neboť povede k snížení počtu obyvatel země, což vzbudilo značnou míru kontroverze (Liddick 2006: 21).

27 covávání zvířat potravinářským průmyslem a pokusů na zvířatech je pro lidstvo mnohem menší než utrpení, které je těmito způsoby zvířatům způsobováno (Liddick 2006: 36–37; Singer 1975: 9). Filosofie radikálně environmentálního hnutí a ekoteroristů je ovlivňována i dalšími ide- ovými směry, například eko-feminismem, dle nějž byly v důsledku průmyslové revoluce příroda i ženy degradovány do role pouhého zdroje, který může exploatován společností vedenou muži. Patriarchální systém je proto označován za původce environmentální krize. Vlivným proudem v rámci hnutí je i eko-socialismus, který odmítá biocentrickou filosofii a do středu svého zájmu staví člověka. Za svého hlavního nepřítele považuje kapitalismus, nikoliv samotný industrialismus. Primárním zdrojem jeho zájmu je spravedlivá distri- buce statků, a to nejen materiálních, ale též kvality životního prostředí, která není v důsledku existence kapitalistického systému možná a negativní dopady environmentální degradace pociťují především nižší společenské vrstvy (Curran 2007: 114–120). Podstat- ným ideovým zdrojem je též eko-anarchismus, označovaný též jako sociální ekologie, jehož hlavním mluvčím byl Murray Bookchin. Dle jeho názoru je ekologická krize způsobena krizí hodnot, jejíž příčinou je společenská hierarchie. Řešení ekologické krize prostřednic- tvím státních institucí však nikdy nebude úspěšné, neboť změnou systému dojde pouze k nahrazení jedné hierarchie jinou. Rovněž odmítá anti-antropocentrismus a idealizaci nedotčené přírody stoupenci hlubinné ekologie. Ideální společnost by dle Bookchina měla být organizována do komunit, jejichž členové by se účastnili rozhodování o politických otázkách, podobně jako občané antických polis (Curran 2007: 157–179). Z výše uvedených filosofických základů vyplývá, že se ekoterorismus se dělí do dvou hlavních proudů. Stoupenci prvního z nich navazují především na Singerovy myšlenky a akcentují především práva zvířat. Odmítají nadřazenost lidí nad ostatními živočišnými druhy a proto odsuzují činnosti, při kterých jsou zvířata využívána za účelem uspokojení lidských potřeb. Nejčastěji bojují proti pokusům prováděných na nich hlavně farmaceu- tickým a kosmetickým průmyslem, dále proti lovu zvířat pro jejich kožešiny a další části jejich těl. Cíli útoků jsou rovněž cirkusy, řeznictví nebo velkochovy zvířat pro potravi- nářské účely. Druhý proud je zaměřen na ochranu přírody jako celku a ideově má proto blíže spíše k hlubinné ekologii. Pro něj jsou hlavními nepřáteli ti, kteří provozují činnosti, jež ve-

28 dou nebo mohou vést k degradaci životního prostředí. Jde především o provozovatele závodů produkujících nebezpečný odpad, společnosti ničící nedotčenou přírodu za úče- lem výstavby silnic, rekreačních středisek a dalších staveb. Dále jde o společnosti těžící dřevo v přírodně cenných lokalitách nebo jiné přírodní zdroje21 způsobem poškozujícím životní prostředí (Taylor 1998: 18–20). V současné době považují za jednu z největších hrozeb pro životní prostředí pěstování geneticky upravených organismů, které dle jejich názorů mohou závažným způsobem narušit celý ekosystém a způsobovat rakovinu mezi obyvatelstvem. Vývoj geneticky upravených plodin vnímají jako činnost namířenou proti samotné přírodě (Parson 2009: 61; Leader and Probst 2003: 46–47). Ve velké části případů budou zastávat oba proudy shodné postoje a nebude mezi nimi docházet k ideovým střetům. V mnoha případech navíc dochází k personálnímu prolnutí obou proudů. V roce 1993 navíc britská odnož Earth Liberation Front vydala komuniké, ve kterém veřejně deklarovala svou podporu organizaci Animal Liberation Front (Leader and Probst 2003: 38). V některých situacích se však mezi nimi mohou vyskytnout principiální konflikty vycházející z odlišných filosofických východisek obou proudů. Pravděpodobně nejvíce ilustrativním příkladem tohoto konfliktu je otázka vypouštění zvířat z laboratoří a farem do volné přírody. Tento akt je hodnocen jako pozitivní prvním proudem, neboť se takto dotčeným zvířatům zlepší jejich životní podmínky, protože již nebudou trpět v labo- ratořích nebo na farmách. Dojde tak k naplnění cíle tohoto proudu, neboť zvířata držená člověkem budou osvobozena a budou moci žít volně v přírodě. Zastánci druhého proudu však mohou tento čin považovat naopak za škodlivý a tudíž i nežádoucí. Může totiž dojít k vypuštění zvířete do ekosystému, ve kterém jeho druh normálně neexistuje, čímž může dojít k zásadnímu narušení celého ekosystému, jehož ochrana je hlavním cílem druhého proudu. Taková akce ochránců zvířat je tudíž vnímána stejně negativně jako například výstavba dálnice. Příkladem je spor ohledně vypouštění norků chovaných na farmách pro jejich srst. Ti jsou farmáři cíleně šlechtěni pro některé své genetické charakteristiky, které by se jinak v přírodě běžně nevyvinuly. Oponenti jejich vypouštění do volné přírody se obávají jak smíšení jejich genů s divoce žijící populací, tak poukazují na skutečnost, že zvířata chovaná na farmách mají malou šanci přežít ve volné přírodě (Taylor 1998: 20). Některé útoky nelze snadno zařadit do jedné z těchto dvou kategorií. Například jeden

21Například uhlí, ropu, barevné kovy a další.

29 z nejslavnějších ekoteroristických útoků při kterém bylo vypáleno staveniště hotelu v coloradském Vailu byl motivován jak ochranou místní přírody jako celku, tak i ochranou konkrétního druhu lišky (Chalecki 2002: 48). Podobně aktivity organizace Sea Shepherd míří k ochraně velryb jako jednoho z nejohroženějších druhů živočichů, ale rovněž k zachování ekosystému. Ačkoliv oba proudy sdílejí značně podobné hodnoty a řada aktů ekoterorismu stojí na jejich pomezí, existuje přesto určité vnitřní pnutí, které je založeno na odlišných hodnotách, které jejich stoupenci preferují. Nejdůležitější hodnotou prvního proudu je dobro pro každé zvíře. Takto individualistický náhled je cizí druhému proudu, který vnímá jako klíčovou otázku zachování přírody a omezení lidských zásahů do ní (Taylor 1998: 20).

5.3 Ekoteroristické metody

Útoky označované jako ekoteroristické lze dělit v první řadě podle místa jejich spáchání a to na činy spáchané na pevnině a činy spáchané na moři, neboť prostředí podmiňuje dostupné metody. Drtivá většina z nich bude očividně spadat do první kategorie a druhá bude naplněna hlavně akcemi organizace Sea Shepherd, o kterých pojednává následu- jící kapitola. Jako literární inspirace a zároveň zdroj legitimizace ekotáže slouží přede- vším Abbeyho kniha The Monkey Wrench Gang (Abbey 2000). Naopak roli “teroristické kuchařky” plní především kniha zakladatele Earth First! Davida Foremana Ecodefense, která obsahuje detailní návody pro organizaci a provádění sabotáží (Foreman et al. 1993). Od začátku 21. století slouží jako zdroj informací internet, na němž lze nalézt návody k tvorbě výbušnin, odemykání zámků nebo seznamy potenciálních cílů útoků. Jako mnohem nosnější se jeví kategorizace metod na základě jejich závažnosti. Shrnu- jící typologii metod používaných na pevnině nabízí Liddick (2006: 73), který dělí aktivity do čtyřech skupin. První dvě zahrnují ty činnosti, které nejsou přímo namířeny proti lidem. Do první kategorie spadají ty, při kterých nevznikne žádná majetková škoda nebo škoda do výše 10,000 USD a do druhé ty, při nichž vznikne škoda větší. Třetí kategorii tvoří akty namířené proti lidem, které ale nevedou k fyzickým zraněním. Do poslední kategorie spadají ty činy namířené proti lidem, při kterých dojde ke zranění, případně je poranění zamýšleno (Liddick 2006: 72).

30 Všechny ekoteroristické skupiny zastávají názor, že při plánování a páchání útoků musí být za každou cenu šetřen lidský život a zdraví. Tento princip vychází z názoru, že veškerý život je hoden ochrany, tudíž i život osob, které svou činností přírodě škodí. Ačkoliv způsobili ekoteroristé při své činnosti jen ve Spojených státech škody za přibližně 100 milionů USD, fyzickým útokům přímo proti lidem se takřka důsledně vyhýbají. Dle některých zdrojů není ekoteroristům možno přičíst ani jednu lidskou oběť (Potter 2009: 672; Buell 2009: 159).22 Dle jiných statistik si ekoterorismus vyžádal tři oběti a to při jednom činu (Nagtzaam and Lentini 2008: 116–117).23 Některé zdroje např. Long (2004: 49) s environmentálním hnutím spojují činy Theodora Kaczynskeho, známého pod přezdív- kou Unabomber, který rozesílal po Spojených státech dopisní bomby, jež zabily tři osoby, byť jednal jako samotář a nebylo prokázáno, že by byl v kontaktu s jinými ekoteroris- tickými skupinami, ačkoliv s ním někteří členové hnutí sympatizovali (Taylor 1998: 7). Jako menšinový a důkazy nepodložený je třeba vnímat názor odpůrců ekoteroristů, dle nichž mají na svědomí tisíce nepřímých obětí, jelikož svými útoky zpomalují vývoj léků proti smrtelným nemocem a geneticky modiﬁkovaných plodin, které mohou pomáhat v boji s hladomorem (Berlau 2007: 286). S ekoteroristy je rovněž spojen odpor k používání střelných zbraní, neboť literatura hovoří jen o jednom případu jejich použití a to navíc v sebeobraně (Taylor 1998: 9). Ze seznamu používaných metod vyplývá, že prakticky neexistují metody, které by byly využívány výhradně ekoteroristy. Nabízí se pravděpodobně jen dvě z nich a to vypouštění zvířat do volné přírody a tree-spiking,24 který je rovněž jedním ze symbolů celého hnutí. Tree-spiking je používán od přelomu roku 1981 a 1982 především ve státech Oregon, Washington a v severní části Skalistých hor (Taylor 1998: 6). Jeho principem je zabíjení kovových hřebů do stromů, které mají být pokáceny. V případě, že dřevorubec se svou pilou narazí na tento hřeb, dojde k jejímu poškození, což zpomalí pracovní postup a rovněž zvýší náklady v důsledku nutnosti její opravy nebo náhrady. Může však dojít k situaci, kdy při kontaktu dojde k vystřelení hřebu, který může dřevorubce vážně zranit, byť při řádném dodržování bezpečnostních předpisů by se tak stát nemělo (Taylor 1998: 9). Jedním z

22Je naopak zdokumentován případ úmrtí jednoho člena Earth First! David Chain zemřel v roce 1998 při protestu proti těžbě lesa poté, co se na něj zřítil strom (Smith 2008: 551). 23Šlo o útoky uskutečněné vůči frankfurtskému letišti v roce 1985, tedy mimo území Spojených států. 24V českém jazyce se někdy používá výraz “špikování stromů”.

31 řešení, se kterým někteří členové hnutí přišli, bylo umísťování hřebů do takové výšky, u které nehrozí střet s dřevorubcovou pilou, ale jen poškození vybavení pily, kde dochází ke zpracování vytěženého dřeva. Na pilách navíc pracovníci disponují lepší ochranou, a proto se snižuje riziko jejich zranění (Vanderheiden 2005: 440–441). Těžařské společnosti se pokusily rizika spojená s tree-spikingem omezit používáním detektorů kovů, na což aktivisté reagovali přechodem na keramické hřeby, které jsou detektory neodhalitelné (Liddick 2006: 58–59). Tree-spiking jako nejcharakterističtější ekoteroristická metoda demonstruje hned ně- kolik zásad, kterými se ekoteroristé řídí. Především jde o selektivitu výběru cílů, neboť útok je zaměřen výhradně vůči subjektu vyvíjejícímu pro přírodu škodlivou činnost (Van- derheiden 2005: 438). Změna způsobu umísťování hřebů dále jasně ilustruje maximalizaci snahy o omezení škod na zdraví dřevorubců. Běžnou praxí je též upozorňování těžařů na skutečnost, že do stromů byly vraženy ocelové hřeby (Young 1995: 203–204). Riziko spojené s tree-spikingem však není možno zcela vyloučit a je znám pravděpo- dobně jediný případ, při kterém došlo ke zranění člověka v důsledku tree-spikingu. V roce 1987 byl v Cloverdale těžce zraněn třiadvacetiletý pracovník pily George Alexander, jehož do tváře zasáhl ocelový hřeb a vyrazil mu několik zubů a zlomil čelist. Vina za zranění byla kladena především organizaci Earth First!, ale hřeb do stromu pravděpodobně vbil jeden z místních obyvatel, na jehož pozemku byly dřevařskou společností nelegálně ká- ceny stromy. Policii se nepodařilo shromáždit dostatek důkazů pro jeho obvinění (Smith 2008: 550–551; Long 2004: 34–35). Riziko spojené s tree-spikingem a jeho sporná efek- tivita vedla k debatě o dalším využívání této metody, která byla jedním z důvodů pro vnitřní štěpení Earth First! (Curran 2007: 209). Další charakteristickou metodou ekoteroristů je žhářství. Některé z nejznámějších eko- teroristických útoků byly provedeny právě touto formou, včetně nejcitovanějšího případu, kdy byl v coloradském Vailu vypálen lyžařský areál, přičemž vznikla škoda asi 12 milionů USD. V roce 2003 bylo u San Diega vypáleno staveniště obytného komplexu, čímž vznikla škoda asi 50 milionů USD, doposud největší majetková škoda způsobená v důsledku ekote- roristického útoku (Joosse 2007: 352). Některé žhářské útoky směřovaly i proti majitelům vozů typu SUV a to v důsledku jejich značné spotřeby paliva, která je vnímána jako důkaz ničení životního prostředí (Beck 2007). Terčem žhářských útoků byly též farmy a

32 laboratoře vyvíjející geneticky modifikované organismy (Parson 2009: 61). Je znám pří- pad, kdy došlo stoupenci ELF k vypálení farmy, o níž se mylně domnívali, že slouží ke šlechtění geneticky modifikovaných stromů (Curry and Cullman 2010). Ekoteroristům jsou připisovány i kybernetické útoky, avšak za použití značně nesofis- tikovaných metod. V boji proti některým společnostem bylo používáno techniky Denial of Service (DoS) založené na opakovaném strojovém zasílání požadavků na servery napa- dané společnosti, jehož důsledkem je jeho přetížení a nedostupnost ostatním uživatelům internetu (Metscher 2005: 18). Podobným způsobem byly zahlcovány telefonní a faxové linky napadených společností. Rovněž jim byly prostřednictvím faxů zasílány zcela černé listy papíru, které způsobily rychlé vyčerpání inkoustu a zvýšení nákladů (ADL 2011). Specifická taktika je používána vůči laboratořím provádějícím pokusy na zvířatech. Aktivisté se často nechávají v laboratořích zaměstnat a sbírají v nich důkazy o týrání zvířat, které později publikují.25 Například v roce 1984 se stoupenci Animal Liberation Front vloupali do laboratoří University of Pennsylvania a odcizili z nich videokazety se záznamy pokusů prováděných na živých opicích, které následně publikovali (Hettinger 2001: 501). Relativně běžnou a pro aktivisty za práva zvířat nejvíce charakteristickou metodou je nelegální vnikání do laboratoří nebo farem a vypouštění “osvobozených” zvířat do volné přírody spojené s ničením vybavení laboratoří (Liddick 2006: 6). Často je pácháno též drobné výtržnictví a vandalismus, například rozbíjení oken, sprejování nápisů na zdi nebo zalepování zámků. Jsou dokumentovány též případy přímých vyhrůžek smrtí směřujících vůči lidem po- dílejícím se činnostech negativně ovlivňujících životní prostředí nebo omezujících práva zvířat a jejich rodinným příslušníkům, avšak tyto výhrůžky nikdy nepřerostly ve fyzické napadání obětí (Sorenson 2011: 83). Vůči těmto osobám bývá rovněž praktikován, tzv. “picketing”, což jsou demonstrace prováděné přímo před jejich domácnostmi, nebo podniky v nichž pracují, případně jsou v okolí jejich domácností vyvěšovány a roznášeny letáky popisující dopady jejich práce na zvířata nebo životní prostředí (Scarce 2006: 3; Potter 2011: 231). Ve Velké Británii docházelo již od 70. let k narušování lovů na lišku, kdy aktivisté v místě lovu vypouštěli falešné pachové stopy nebo se snažili ohňostroji a

25Tato činnost by sama o sobě neměla být za terorismus považována, ale některé návrhy zákonů, které budou popsány níže, by takové jednání mohly trestně postihovat.

33 dalšími zdroji hluku lišky vyplašit (Metscher 2005: 9). Ačkoliv se většina zdrojů shoduje na tom, že ekoteroristické útoky si nevyžádaly oběti na lidských životech, přesto bylo zaznamenáno několik útoků, jejichž pachatelé nepo- chybně ignorovali zásadu nenásilí vůči lidem. V roce 1989 se skupina ochránců přírody pokusila sabotovat motocyklový závod konaný v Kalifornii a Nevadě, neboť jeho trasa vedla přes oblasti obývané vzácnými želvami, tím, že do tunelu, jímž měli závodníci pro- jíždět, položili železniční pražce. Byť nedošlo ke újmě na zdraví žádného účastníka závodu, ze způsobu realizace plánu však nepochybně vyplývá, že jeho realizátoři museli počítat se zraněními či úmrtím účastníků. Jsou známy též případy plánovaných či realizovaných bombových útoků vůči představitelům farmaceutického průmyslu, jejichž cílem měli být přímo lidé a nikoliv pouze jejich majetek (Eagan 1996: 9-10). Je rovněž zdokumento- ván případ žhářského útoku, při kterém byly použity dvě nálože s časovanou rozbuškou, přičemž druhá z nich měla explodovat hodinu po první a měla tedy zasáhnout osoby zasahující na místě a likvidující následky předchozí exploze (Liddick 2006: 40). Stoupenci environmentálního hnutí, ať už radikálními či umírněnými, jsou pravidelně využívány nenásilné metody občanské neposlušnosti. Nejčastěji jde o demonstrace, blo- kády vybraných podniků nebo bránění těžbě dřeva vlastními těly či obsazováním korun stromů, tedy postupy, při kterých její účastníci vystupují veřejně a deklarují svou ochotu akceptovat trest za porušení zákonů. Někteří autoři, například Young (1995: 206–207) však za občanskou neposlušnost označují i sabotáže páchané tajně a vedoucí ke škodám na majetku. Občanská neposlušnost je zde zmiňována, jelikož níže v textu bude demon- strováno, že i tyto nenásilné a americkou společností dlouhodobě akceptované metody politické participace mohou být dle názoru některých autorů na základě nově přijatých právních předpisů klasiﬁkovány jako ekoterorismus.

5.3.1 Strategie a výběr cílů

Svými činy se ekoteroristé snaží dosáhnout několika různých cílů, od kterých si slibují dosažení jejich dlouhodobých cílů popsaných v předchozí kapitole. Prvním cílem je zvýšení povědomí veřejnosti o problémech ochrany zvířat a životního prostředí, od čehož si slibují, že téma přijmou za své i političtí představitelé a začnou prosazovat environmentálně citlivou politiku. Útoky tak často mají spíše jen symbolický význam, který jiného cíle

34 dosáhnou jen stěží (Bondaroff 2008: 8–12).26 I v tomto případě jde tedy o formu symbiózy s umírněným proudem ochránců přírody, kteří mohou zvýšeného zájmu veřejnosti využít v prosazování svých politických cílů. Zatímco v předchozím případě sledují ekoteroristé spíše nepřímé cíle, některé útoky mají i další cíl. Typicky se snaží překazit určitou aktivitu, kterou vnímají jako nežádoucí. Jejich cílem je zvýšit náklady na dotčenou činnost takovým způsobem, který investora odradí od pokračování. Děje se tak přímými útoky způsobujícími škody, především žhář- stvím a poškozováním strojů a dalšího vybavení. Náklady se však mohou zvýšit i nepřímo, kupříkladu v důsledku nákladů na ostrahu (Bondaroff 2008: 12–17). Organizace Earth Li- beration Front se ve svém manifestu zcela jasně k tomuto cíli hlásí (Leader and Probst 2003: 40). V některých případech se mohou dotčené subjekty kvůli nákladům rostoucím v důsledku ekoterorismu rozhodnout nikoliv pro ukončení činnosti, ale k takové změně své činnosti tak, aby méně poškozovala životní prostředí, byť bude dražší. Tímto roz- hodnutím mohou zamezit pokračování útoků, které by však pro ně znamenaly ještě vyšší náklady než přechod na environmentálně citlivější činnost. Cílem ekoteroristů však nutně nemusí být pouze subjekty provozující výše popsané činnosti, ale též jejich obchodní partneři, dodavatelé, odběratelé, pojišťovny a další,27 jež mají útoky donutit k přerušení obchodních vztahů se společností, která je primárním cílem ekoteroristů. V důsledku pře- rušení obchodních vztahů totiž může být společnost donucena zcela ukončit činnost, nebo změnit způsob podnikání. Nejznámějším úspěšným uplatněním této strategie je příklad společnosti Huntingdon Life Sciences provozující několik laboratoří. Ta se stala cílem sys- tematické kampaně, která však nebyla vedena jen násilnými metodami a jejím výsledkem bylo stažení akcií společnosti z newyorské burzy (Potter 2009: 676–679). Je však nutno vzít na vědomí, že možnosti ekoteroristů jsou v tomto ohledu značně omezené, neboť nedisponují dostatečnými finančními a personálními zdroji. Fakticky tak jsou tímto způsobem schopni ohrozit především malé podniky, ale už ne obrovské nad- národní korporace, které jsou především zodpovědné za degradaci životního prostředí.

26Paradoxem je, že propagaci environmentálních hnutí a jejich cílů často napomáhají pokusy států o zásah vůči nim. Typickým příkladem je potopení lodě Rainbow Warrior patřící organizaci Greenpeace francouzskými agenty, kterého organizace ve své propagaci organizace umně využila (Bondaroﬀ 2008: 9–12). 27O této strategii bude pojednáno blíže v kapitole věnované organizaci Stop Huntingdon Animal Cru- elty.

35 Hmotné škody způsobené útoky se často jejich obětí vůbec nedotknou, protože je zaplatí pojišťovny (Vanderheiden 2008: 307).

5.4 Nejvýznamnější ekoteroristické skupiny

5.4.1 Charakteristika a vztah k umírněným skupinám

Ekoteroristické skupiny se vyznačují velmi volnou a neformální strukturou, která je označována jako odpor bez vůdců (angl. leaderless resistance). V rámci organizace28 nee- xistují formalizované vztahy mezi členy a jejich hierarchické rozdělení. Aktivisté působí v rámci malých buněk o několika členech, které na sobě operují zcela nezávisle. Hlavním dů- vodem pro tento způsob organizace je ochrana před zásahy státních složek. Obezřetnost před možnou infiltrací je tak silná, že zájemci o členství jsou vyzýváni, aby nevyhledávali stávající buňku, ale aby vytvořili buňku vlastní (Leader and Probst 2003: 39). Jelikož není environmentální hnutí zcela jednotné, zamezuje volná struktura vnitřním sporům o konkrétní formu ideologie, kterou má organizace prosazovat a vede k její vysoké názorové diverzifikaci (Joosse 2007). Ekoteroristé sdílejí s umírněným environmentálním hnutím obdobné cíle, ale liší se v používaných metodách. Jelikož ekoteroristé zaujali mnohem extrémnější pozici než umír- nění ochránci přírody, vedlo to k zvýšení jejich legitimity, neboť se v porovnání s ekoteroristy začali jevit mnohem přijatelněji pro jednání (Bondaroff 2008: 8). Mezi oběma proudy však existují další symbiotické vztahy. Ekoteroristické skupiny tvoří prostor pro činnost radikálních aktivistů, kteří se neztotožňují s umírněným proudem, ale nemohou jej aktivní účastí v něm poškodit (Vanderheiden 2008: 309–310). Ačkoliv umírněný proud oficiálně neschvaluje jednání ekoteroristů, byly zmapovány případy jejich finanční pod- pory ze strany etablovaných skupin, například organizace PETA (Liddick 2006: 48–53).

5.4.2 Earth First!

Skupina Earth First! byla založena na přelomu let 1979 a 1980 skupinou osob kolem bývalého člena Wilderness Society Davida Foremana. Foreman, v té době znechucený výsledkem jednání o projektu RARE II, zaujal názor, že existující environmentální sku-

28Vzhledem k neformálnosti je otázkou, zdali je ještě možno hovořit o organizaci.

36 piny nehájí dostatečně zájmy přírody a rozhodl se pro založení organizace, která nebude ochotna přistupovat na kompromisy s politiky a zástupci průmyslu.29 Podrobnosti o okolnostech za nichž organizace vznikla jsou ne zcela zřejmé, ale všeobecně se uvádí, že podnět k jejímu založení byl dán při pobytu v mexické divočině, jehož se účastnil Foreman se skupinou svých přátel sdílejících nespokojenost s politikou a kompromisy týkajícími se životního prostředí (Scarce 2006: 57–59).30 Organizace byla silně ovlivněna jak hlubinnou ekologií, vřelým vztahem k divočině a anarchistickým myšlením, tak i dílem spisovatele Edwarda Abbeyho (Long 2004: 34; Curran 2007: 202). První číslo newsletteru organizace vyšlo v listopadu 1980 (Scarce 2006: 62). První veřejná akce Earth First! proběhla na jaře roku 1981, kdy přibližně sedmdesát pět členů organizace rozvinulo na hrázi přehrady Glen Canyon Dam obrovský transparent vyobra- zující prasklinu hráze, která měla symbolizovat “osobození“ řeky Colorado. Následně se členové a sympatizanti organizace začali účastnit veřejných akcí namířených proti ničení přírody, například obsazovali koruny stromů nebo blokovali lesní cesty používané pro převoz dřeva (Eagan 1996: 6). Skupina si brzy osvojila techniku tree-spikingu, kterou poprvé použila v Siskiyou Mountains v Oregonu roku 1983, byť nebyla jedinou skupinou používající tuto metodu (Bari 1994: 272). V roce 1983 Earth First! rovněž představila svůj plán na ochranu americké divočiny, na jehož základě mělo být 716 milionů akrů v pa- desáti rezervacích ponecháno jako divočina bez jakéhokoliv lidského zásahu a ekonomické činnosti (Scarce 2006: 66–67).31 S příchodem řady nových členů pocházejících převážně z Kalifornie a západního po- břeží Spojených států začala v organizaci debata týkající se dalšího směřování Earth First! Zatímco přibližně do roku 1983 skupině dominoval Foreman a jeho stoupenci hlásící se k hlubinné ekologii a podporující monkeywrenching, s rozšiřováním členské základny vznikl nový proud, spojený především s aktivistkou Judi Bari, který akcentoval otázky sociální spravedlnosti a preferoval nenásilnou občanskou neposlušnost před monkeywrenchingem, jenž považoval za nebezpečný životu a zdraví dřevorubců. Foremanovi stoupenci naopak odmítali rozšíření zájmu organizace o společenské otázky, které dle nich od participace

29Tento přístup je vtělen i do hesla organizace “No compromise in protection of Mother Earth”. 30Zdroje se však liší co do data vzniku organizace, jelikož Scare klade vznik organizace do Mexika v dubnu 1980 (Scarce 2006: 57–59), naopak Parson uvádí rok 1979 (Parson 2009: 51). 31Jde přibližně o území o rozloze 3 miliony km2 a rozloha celých Spojených států činí asi 9 milionů km2.

37 odradí mnoho potenciálních sympatizantů. V třetí fázi existence skupiny, která trvá od roku 1987, získala ideovou převahu skupina kolem Judi Bari a Foreman a jeho stoupenci organizaci opustili, neboť posunem své ﬁlosoﬁe se přiblížila k antropocentrickým organi- zacím typu Sierra Clubu (Lee 1995; Joosse 2007: 358; DeLuca 1999: 9).32

5.4.3 Earth Liberation Front

Earth Liberation Front (ELF) vznikla na začátku 90. let 20. století jako radikální odnož Earth First! První skupina ELF byla založena roku 1992 ve Velké Británii a ve Spojených státech začala poprvé vyvíjet činnost v roce 1996, kdy se přihlásila k útoku na nákladní auto Správy amerických lesů v Oregonu a provedla tři útoky proti restauracím McDonald’s (Leader and Probst 2003: 38; Liddick 2006: 65). V případě ELF je obtížné hovořit o organizaci, protože je složena z individuálních buněk, jejichž členové se navzájem nestýkají a zároveň neexistuje ani formální vedení celé organizace (Curran 2007: 221).33 Počet existujících buněk je obtížné odhadovat, ale předpokládá se, že se jejich počet pohybuje maximálně v desítkách.34 ELF se záhy po své první akci stala nejaktivnější ekoteroristickou organizací ve Spoje- ných státech, jež se vyznačovala nejen velkým množstvím útoků a jimi způsobené škody značně předčily následky akcí Earth First! a dalších skupiny (Curran 2007: 220). Na veřejnosti organizaci reprezentovalo tzv. ”tiskové oddělení“ (NAELFPO, Norh American Earth Liberation Front Press Oﬃce), jehož členy byli Craig Rosebraugh a Leslie James Pickering, kteří veřejně prezentovali anonymní stanoviska zaslaná jednotlivými buňkami. V roce 2003 organizaci deﬁnitivně opustili a založili vlastní skupinu Arissa (Long 2004: 46–47). Činnost tiskového oddělení byla obnovena roku 2008. Celková škoda způsobená lidmi hlásícími se k ELF dosahuje nejméně desítek milionů USD, přičemž nejzávažnějšími jsou žhářské útoky spáchané proti staveništím v coloradském Vailu a kalifornském San Diegu, u nichž způsobená škoda přesáhla deset milionů USD. Tyto skutečnosti přispěly k tomu, že v roce 2001 byla ELF ze strany FBI označena za nejnebezpečnější vnitrostátní

32Někteří přešli k ještě radikálnějším skupinám, zatímco jiné, například samotný Foreman se vrátili k umírněnému environmentalismu a v polovině 90. let byl členem správní rady Sierra Clubu. 33Tento rys je však typický i pro méně radikální skupiny jako Earth First!, byť Foreman byl po určitou dobu považován za de facto vůdce (Lee 1995: 120). 34Beck odhaduje, že v letech 1998–2005 působilo ve Spojených státech 40-50 ekoteroristických buněk, tedy nejen členů ELF, ale i dalších skupin (Beck 2007: 167)

38 teroristickou skupinu (Vanderheiden 2005: 426).

5.4.4 Animal Liberation Front

Cílem organizace Animal Liberation Front, jak již ostatně vyplývá z jejího názvu, je boj za práva zvířat. ALF vznikla již v 70. letech ve Spojeném království, ale ve Spojených státech začala vyvíjet činnost až v průběhu 80. let. Na začátku 90. let zahájila operaci ”Bite Back“ namířenou proti americkým výrobcům kožešin a výzkumným zařízením. V první polovině 90. let byl hlavním představitelem organizace její mluvčí a šéf tiskového odboru (NAALFPO, Norh American Aarth Liberation Front Press Office) Rod Coronado, který byl později odsouzen za žhářství (Liddick 2006: 42–43). Dalším mluvčím ALF se stal David Barbarash, který byl též několikrát odsouzen za ekoteroristické činy a byl rovněž obžalován za pokus o vraždu (Taylor 1998: 19; Long 2004: 129).35 ALF se zaměřuje především na čtyři okruhy problémů týkajících se práv zvířat, kon- krétně jde o provádění vivisekce a pokusů na zvířatech, životní podmínky zvířat využíva- ných v zemědělství a potravinářském průmyslu, boj proti lovu zvířat a v neposlední řadě využívání zvířat v zábavním průmyslu (Scarce 2006: 122–132). Činnost ALF je morálně i finančně podporována organizací PETA (People for Ethical Treatment of Animals). Významnou finanční podporu poskytuje PETA hlavně za účelem pokrytí nákladů práv- ního zastoupení stíhaných členů a sympatizantů ALF. PETA rovněž ze svých finančních prostředků v několika případech zakoupila inzerci v tisku, v níž obhajovala ALF a činy spáchané jejími členy. Členové PETA, kteří infiltrovali společnosti experimentující nebo jinak nakládající se zvířaty, často předávají ALF informace pro plánování útoků proti nim (Liddick 2006: 50–52). ALF je společně s ELF úřady považována za jednu z nejne- bezpečnějších amerických teroristických skupin. Společně spáchaly přibližně 1100 útoků, které si vyžádaly škodu přesahující 100 milionů USD (Potter 2009: 672).

5.4.5 Stop Huntingdon Animal Cruelty

Organizace Stop Huntingdon Animal Cruelty (SHAC) se od ostatních ekoteroristic- kých skupin odlišuje jak používanou strategií, tak i výběrem cílů. Zatímco potenciálním

35Šlo však o čin nesouvisející s ochranou přírody, neboť Barbarash zaslal popírači holocaustu Ernstu Zündelovi a několika dalším představitelům krajní pravice dopisní bomby a obvinění proti němu byla posléze stažena.

39 cílem ostatních skupin je relativně široká množina společností a osob, SHAC má pouze jeden cíl a to společnost Huntingdon Life Sciences (HLS), jejímž předmětem podnikání je provádění pokusů na zvířatech a tomu je přizpůsobena i celá strategie skupiny.36 Zá- klady pro vznik SHAC byly položeny v roce 1997 ve Spojeném království kampaní proti společnosti Consort Beagle Breeders chovající psy za účelem provádění experimentů. Po třech měsících protestů byla farma uzavřena a zájem aktivistů se přesunul na farmy Hill Grove a Sharmrock Farm chovající kočky primáty. I jejich provoz se podařilo ukončit a jako další cíl byla zvolena společnost HLS, jedna z největších společností provádějících pokusy na zvířatech, která již v průběhu 90. let byla obviňována z týrání zvířat (Potter 2011: 370–435). SHAC za účelem dosažení svého cíle využívá některé techniky, které jsou ostatním skupinám cizí. V první řadě jde o vytváření nátlaku na obchodní partnery společnosti, například její odběratele, bankovní ústavy nebo pojišťovny. Aktivisté se snaží tyto společ- nosti donutit k tomu, aby s HLS přerušily obchodní styky, což by její podnikání zkompli- kovalo nebo zcela znemožnilo. Několik významných společností, například Merrill Lynch, Deloitte & Touche nebo CitiBank z těchto důvodů ukončilo spolupráci s HLS. Útoky jsou obvykle směřovány vůči zaměstnancům a vrcholným manažerům těchto společností a jejich intenzita se pohybuje od pouhých demonstrací a rozdávání letáků popisujících praxi HLS sousedům zaměstnanců, až po poškozování jejich majetku a vyhrožování za- městnancům i jejich rodinným příslušníkům (ADL 2011; Liddick 2006: 45–48).37 SHAC používá vůči HLS také ekonomické nástroje. Skupině se podařilo získat seznam akcionářů HLS, který byl následně publikován v tisku. V důsledku úniku informací se řada akcionářů pokoušela svých akcií zbavit, aby se vyhnuli spojování s aktivitami HLS a nestali se potenciálním cílem útoků ze strany SHAC. V důsledku výprodeje akcií se prudce snížila jejich cena a hodnota celé společnosti poklesla pod limit stanovený jako podmínku pro obchodování akcií na burze, což vedlo k jejímu vyřazení z newyorské burzy v roce 2000 a v následujícím roce i z londýnské burzy (Potter 2009: 677; Liddick 2006: 46).

36Obdobně úzký výběr cílů je možno identiﬁkovat snad už jen u organizace Sea Shepherd. 37Na dům zaměstnance pojišťovny Marsh byl například nasprejován nápis ”vrah štěňátek“ (angl. ”puppy killer“), zaměstnancům jiných společností bylo vyhrožováno, že oni i jejich rodiny jsou cílem a dům zaměstnance farmaceutické společnosti GlaxoSmithKline byl zapálen (Liddick 2006: 46–48)

40 5.4.6 Sea Shepherd

Speciální postavení má mezi ostatními popisovanými skupinami i Sea Shepherd, neboť mezi její aktivity patří výhradně útoky páchané na moři, které však tvoří jen malý zlomek všech činů označovaných za ekoterorismu, neboť vlastními loďmi disponuje kromě Sean Shepherd jen Greenpeace.38 Organizace byla založena v roce 1976 Paulem Watsonem, který opustil Greenpeace kvůli nespokojenosti s její umírněností. Cílem útoků Sea She- pherd jsou velrybářské lodě, především japonské, norské a islandské, které se při setkání na volném moři snaží taranovat a za použití rozličných technik jim zabránit v provádění lovu velryb. Při operacích Sea Shepherd však byly zaznamenány nejen útoky proti lodím, ale rovněž proti členům jejich posádek, například za použití kyseliny a kouřových granátů. Organizaci se rovněž podařilo potopit několik lodí v přístavech. Celkem se Sea Shepherd hlásí ke zničení deseti lodí (Nagtzaam and Lentini 2008). Klasiﬁkace jejich aktivit na volném moři je značně problematická. Nelze je totiž po- važovat za pirátství, neboť při nich nedochází k nalodění a pokusu o získání kontroly nad velrybářskými plavidly. Za pirátství je považováno rovněž plavení se na neregistro- vané lodi, což byl v roce 2007 případ lodí Farley Mowat a Robert Hunter (Nagtzaam and Lentini 2008: 128). Později však tyto lodě byly zaregistrovány v Nizozemsku (Sea Shepherd 2010). Byť nejde o pirátství, jsou některé aktivity organizace v rozporu s prá- vem, na druhou stranu se však řada zemí, především Austrálie a Nizozemsko, nesnaží toto právo vynucovat, čímž nepřímo vyjadřují souhlas s činností Sea Shepherd (Nagtzaam and Lentini 2008: 129).

5.4.7 Ostatní

Výše popsané skupiny však nejsou jedinými, které ve Spojených státech prováděly eko- teroristické činy. Relativně známou je kupříkladu skupina Evan Mecham Eco-Terrorist In- ternational Conspiracy (EMETIC) sarkasticky pojmenovaná po tehdejším arizonském gu- vernérovi Evanu Mechamovi, jejíž členskou základnu tvořilo několik osob, které v důsledku výše popsaných sporů opustily Earth First! Skupina provedla v roce 1987 dva útoky na lyžařské středisko ve Fairﬁeldu. Později se jí podařilo zničit několik desítek sloupů elek-

38Greenpeace však svou loď Rainbow Warrior používá k činnostem, které za ekoteroristické nejsou označovány.

41 trického vedení zásobujícího uranový důl v blízkosti Grand Canyonu. FBI se však podařilo skupinu inﬁltrovat a její členové byli při pokusu o další sabotáž elektrického vedení na konci května 1989 agenty FBI zatčeni (Liddick 2006: 60; Long 2004: 35–37). Členové skupiny byli obžalováni pro spiknutí za účelem provedení sabotáže jaderných elektráren ve třech amerických státech a byli odsouzeni k trestům v délce jednoho měsíců až tří let. Společně se členy skupiny byl pro napomáhání souzen i David Foreman, který se přímo na žádné ze sabotáží nepodílel, ale jejím členům daroval přibližně pět set dolarů a dvě kopie své knihy Ecodefense. Foreman byl odsouzen k podmínečnému trestu odnětí svobody (Liddick 2006: 60; Long 2004: 35–37). V souvislosti s aktivitami EMETIC byly později v odborné literatuře vznášeny obavy, že jaderné elektrárny by se mohly stát jedním z budoucích cílů ekoteroristických skupin (Leader and Probst 2003: 44–46). Ve Spojených státech vyvíjely činnost i další skupiny, například Animal Rights Militia, avšak počet a závažnost jimi provedených útoků byla řádově menší než u výše popsaných skupin. V mnoha případech se skupiny tohoto typu přihlásily pouze k jednomu činu a jejich aktivita tím ustala. Stejně tak nebyly zmiňovány jako bezpečností hrozba ať už ze strany FBI, nebo při jednáních o podobě legislativy pro potírání ekoterorismu.

6 Aktéři

6.1 Americká vláda a její složky

Nejvýznamnějším složkou americké vlády podílející se na sekuritizaci ekoterorismu je nepochybně FBI. V její kompetenci je totiž vyšetřování teroristických útoků spáchaných na území Spojených států a dalších zločinů, jež jsou trestné dle federálního trestního zákona. Je-li čin trestný jen na základě zákona některého amerického státu, není pravomoc FBI dána. Jelikož prvně byla problematika ekoterorismu v americkém federálním právu reﬂektována na konci 80. let a první komplexní úprava byla přijata v roce 1992, mohla FBI činy popsané těmito zákony vyšetřovat. Kromě standardní policejní práce, jež má vyústit ve stíhání a odsouzení pachatelů, hraje FBI významnou roli v určování priorit americké bezpečnostní politiky. V případě ekoterorismu se tak dělo především pro- střednictvím několika vystoupení představitelů FBI před Kongresem, kde vyjadřovali své

42 názory na závažnost ekoterorismu jako bezpečnostní hrozby a na potřebu nové právní úpravy, jež by měla zefektivnit boj proti ekoterorismu. Nejvýznamnějším nástrojem pou- žívaným ve vztahu k širší veřejnosti byly výroční zprávy o terorismu v na území Spojených států, v nichž FBI, mimo jiné, vyjadřovala svůj názor na nebezpečnost jednotlivých forem terorismu. Dalším nástrojem používaným FBI jsou seznamy nejhledanějších zločinců a teroristů, z nichž lze vyčíst aktuální priority úřadu. V neposlední řadě FBI pro prezentaci svých názorů využívá tiskové konference, tiskové zprávy a další veřejná vyjádření svých představitelů.

6.2 Wise Use a CDFE

Termín Wise Use je užíván pro popsání myšlenkového směru založeného na kritice ide- ových základů environmentálního hnutí a zákonů přijímaných za účelem ochrany přírody, jenž se ve Spojených státech rozšířil na přelomu 80. a 90. let 20. století. Jeho klíčovými postavami jsou Ron Arnold a Alan Gottlieb, autoři manifestu Wise Use vydaného v roce 1989. Wise Use pravděpodobně nelze označit za sociální hnutí, neboť jde pouze o volné sdružení několika zájmových organizací, hájících primárně zájmy velkých průmyslových společností, v jejichž zájmu je zmírňování nebo úplné odstraňování legislativy na ochranu přírody. Jimi prosazované změny by vedly například k usnadnění dobývání nerostů na soukromých pozemcích, těžby ropy na Aljašce nebo těžby dřeva (Olivetti and Worsham 2003: 40-44). Nejvýznamnější organizací celého proudu je nepochybně Center for the Defense of Free Enterprise (CDFE), v níž působí Arnold i Gottlieb. Především Arnold se již od 90. let intenzivně věnuje problematice ekoterorismu a často vystupuje v médiích. Již na počátku 90. let Arnold a Gottlieb v médiích opakovaně prohlašovali, že jejich cílem je obrátit veřejné mínění proti environmentalistům a jejich organizace připravit o členy a ﬁnance. Například při vystoupení ve čtyřapůlminutové reportáži použil Arnold pojem ekoterorismus celkem jedenáctkrát. Při tzv. ”Green Anarchy Tour“ konané v roce 2002 za účelem zisku ﬁnancí na podporu vězňů odsouzených za zločiny spáchané ve jménu ochrany životního prostředí Arnold prohlásil, že skupiny jako ELF budou ničit majetek a zabíjet lidi, díky čemuž jsou stejně nebezpečné jako zahraniční teroristé. Arnold je rovněž

43 autorem knihy Ecoterror: The Violent Agenda to Save Nature popisující ekoterorismus ve Spojených státech, jež však byla kritizována například kvůli tomu, že se nedostatečně zabývá rozlišením mezi útoky páchanými radikálními environmentalisty a bojovníky za práva zvířat. Ron Arnold byl rovněž pozván k podání svědecké výpovědi při slyšení před Kongresem týkajícím se ekoterorismu (Joosse 2012: 12–13).

6.3 ALEC

Mezi nejvlivnější aktéry pohybující se ve zkoumané oblasti patří American Legislative Exchange Council (ALEC), lobystická skupina hájící v americkém politickém systému konzervativní postoje a ekonomické zájmy průmyslu. Pro fungování ALECu jsou klíčoví členové, kteří byli zvoleni do zákonodárných sborů ať už na úrovni federace nebo jednotli- vých amerických států. V roce 2007 bylo členem ALECu přibližně 2,700 amerických záko- nodárců, což je přibližně jedna třetina celkového počtu členů amerických zákonodárných těles (Lovitz 2007: 97). Jelikož se ALEC zaměřuje na získávání členů mezi zákonodárci, je této skutečnosti přizpůsobena strategie prosazování nové legislativy, která je založena na přípravě tzv. vzorových zákonů. Jejich text, který není veřejně publikován,39 je vy- pracován organizací na základě konzultací s představiteli průmyslu a následně předán jednotlivým členům (Parker 2010: 3). Členové ALECu ve svém zákonodárném sboru následně předloží návrh zákona, jehož základy vycházejí z vzorového textu, avšak ten je částečně pozměněn a na první pohled proto nemusí být inspirace jeho textem zřejmá (Parker 2010: 12).40 Početná členská zá- kladna složená z vlivných osob disponujících zákonodárnou mocí z ALECu činí vlivnou zájmovou organizaci, jejíž členové například v roce 2000 po celých Spojených státech předložili 3,100 návrů zákonů založených na dříve připravených vzorech a asi 450 z nich bylo schváleno a vyhlášeno za zákony. Velké množství takto přijatých zákonů přineslo eko- nomické a další beneﬁty společnostem spolupracujícím s ALECem na přípravě vzorových zákonů (Olsson 2002). Společně se vzorovým zákonem určeným pro zefektivnění boje s ekoterorismem vydal

39Na internetu však existují stránky publikující uniklé texty vzorových zákonů, např. alecexposed.org 40Níže v práci je pojednáno o srovnání mezi vzorovým textem zákona o ekoterorismu a texty zákonů následně přijatých v několika amerických státech.

44 v roce 2003 ALEC publikaci o americkém ekoterorismu. Ve zprávě je tvrzeno, že modus operandi ekoteroristických skupin se podobá al-Kajdě, IRA nebo africkým teroristickým režimům,41 neboť organizace ALF a ELF nejsou centrálně řízeny a operují v rámci na sobě nezávislých buněk. Zpráva stručně představuje historii a současné ekoteroristické skupiny a jejich ideologii, k níž dodává, že někteří představitelé hnutí ignorují zásadu zákazu fyzických útoků proti lidem (American Legislative Exchange Council 2003: 8–9).

6.4 Center for Consumer Freedom

Významným aktérem při sekuritizaci amerického ekoterorismu byla organizace Center for Consumer Freedom (CCF), jež vznikla v roce 2002, ale navazuje na Guest Choice Network založenou již roku 1985. Jedná se o zájmovou organizaci hájící zájmy přibližně třiceti tisíc amerických restaurací, tabákových společností a výrobců alkoholu a oponující zastáncům práv zvířat (Liddick 2006: 100). Organizace naopak tvrdí, že reprezentuje zájmy spotřebitelů, především svobodu jejich volby, která je dle jejího názoru omezována vládou a jí zaváděnou regulací. CCF si často v médiích objednává reklamy, jež používá ke kritice oponentů, v případě práv zvířat a ochrany životního prostředí jsou zaměřeny především proti Greenpeace, Humane Society a PETA.42 Tyto dle CCF bohaté a vlivné organizace se snaží omezovat svobodu běžných obyvatel a diktovat jim, například, jaké jídlo mají jíst a CCF se staví do role jejich ochránců (Sorenson 2011: 75–77). Ředitel CCF například v roce 2002 navrhoval, aby americké orgány stíhaly členy ELF a ALF se stejnou vehemencí jako členy al-Kajdy (Long 2004: 217). O vlivu CCF svědčí i fakt, že její zástupci byli dvakrát pozvání ke slyšením před Kongresem, konkrétně v letech 2002 a 2005, kde měli vypovídat jako svědci.43

6.5 Ostatní

Dalším aktérem podílejícím se na sekuritizaci amerického ekoterorismu byla organizace National Animal Interest Aliance (NAIA), jejímž proklamovaným cílem je ochrana práv

41Autorovi této práce není zřejmé, jaké africké teroristické režimy mohly být ALECem myšleny. 42Jedna z reklam obsahovala fotograﬁi hořícího domu a informaci, že PETA darovala více než 100,000 USD usvědčeným ekoteroristům. 43Kritický popis aktivit CCF naopak při slyšení v roce 2005 přednesl Jerry Vlasak (U.S. Government Printing Oﬃce 2005a: 42–48).

45 zvířat. Dle oponentů se však organizace ve skutečnosti snaží práva zvířat co nejvíce omezit, což vyplývá, mimo jiné, z toho, že v jejím představenstvu zasedá řada osob, jež zastávají vysoké pozice ve společnostech využívajících zvířata při svém podnikání. NAIA tudíž podporovala legislativu zaměřenou na ochranu těchto podniků, především Animal Enterprise Terrorism Act. Organizace rovněž na svých webových stránkách po několik let vedla databázi útoků spáchaných bojovníky za ochranu přírody nebo práva zvířat a to od nejzávažnějších žhářských útoků až po útoky typu hození koláče po Miss Rodeo. U řady citovaných incidentů je navíc sporné, zda byly vůbec spáchány ekoteroristy (Sorenson 2011: 77–81).44 Organizace National Association for Biomedical Research (NABR) založená roku 1979 reprezentuje přibližně 300 subjektů používajících zvířata při vědeckém výzkumu. NABR byla jedním z největších zastánců zákona Animal Enterprise Terrorism Act a zároveň opa- kovaně v médiích zajišťovala inzerci namířenou proti ekoteroristickým skupinám a jeijch stoupencům. Časopis Nature Medicine řadí NABR mezi 15 nejvlivnějších amerických lobystických organizací věnujících se problematice vědy a výzkumu (Nature Medicine 2008). Přibližně tři stovky farem chovajících norky zastupuje organizace Fur Commission. Ta například na konci 90. let vyzývala své členy a stoupence, aby lobbovali u FBI za to, aby alokovala více zdrojů na vyšetřování ekoteroristických činů, které tehdy pro FBI nebyly prioritou (The Fur Commission 1999). Fur Commission byla rovněž jedním ze subjektů, které navrhoval používání zákona RICO určeného pro boj s organizovaným zločinem proti ekoteroristickým skupinám (Beltran 2002: 282). Předsedkyně Fur Commission navíc vystoupila v roce 1999 jako svědek při slyšení před Kongresem s příspěvkem věnovaným ekoterorismu. 44Odkaz již v současné době nefunguje, ale stará verze databáze je k dispozici prostřednictvím webu archive.org.

46 7 Formy sekuritizace

7.1 Vládní dokumenty a vyjádření vládních činitelů

Pravděpodobně první oficiální zpráva věnující se ekoterorismu byla vypracována Mi- nisterstvem spravedlnosti v září 1993 a jejím cílem bylo v souvislosti s přijetím zákona Animal Enetrprise Protection Act zmapovat doposud provedené ekoteroristické útoky páchané ve Spojených státech proti ”podnikům se zvířaty“. Autoři zprávy dospěli ke zjištění že mezi roky 1977 a 1993 bylo provedeno celkem 313 útoků. Nejčastějším cílem byly univerzitní výzkumná centra (63 útoků) a obchody s kožešinou (48 útoků). Za alar- mující zpráva označila rostoucí počet útoků namířených přímo proti jednotlivcům a jejich domácnostem, kterých bylo zaznamenáno celkem 43. Jako nejčastěji používaná technika (160 útoků) byl identifikován drobný vandalismus jako graffiti, rozbíjení oken nebo zale- pování zámků a na druhém místě se umístily krádeže zvířat nebo jejich vypouštění do volné přírody (77 útoků). Za nejnebezpečnější označuje zpráva rozsáhlé poškození majetku, které bylo zaznamenáno ve 26 případech a tři případy byly ve zprávě označeny za teroristické útoky. Takřka polovina útoků (143) byla spáchána v Kalifornii. Zpráva však nehodnotí závažnost ekoterorismu v kontextu ostatních bezpečnostních hrozeb teh- dejší doby. Zpráva pouze varuje, že by se mohli američtí ekoteroristé inspirovat situací ve Velké Británii, kde byl v té době ekoterorismus mnohem závažnější hrozbou, neboť ekoteroristické útoky způsobovaly ve Velké Británii mnohem větší škody než ve Spo- jených státech (Department of Justice 1993). Sorenson upozorňuje na manipulativnost této zprávy, neboť při překopírování základních tezí ALF vynechává poslední, dle níž mají všichni předcházet újmám na životě zvířat a lidí (Sorenson 2011: 73–74). Autorovi práce se podařilo získat zprávy o terorismu ve Spojených státech vypra- covávané FBI, respektive jejím odborem National Security Division a později National Counterterrorism Center, popisující léta 1995 až 2010.45 V první zprávě popisující události roku 1995 je největší pozornost věnována útoku v Oklahomě. Ve vztahu k ekoterorismu je zmiňováno pouze odsouzení Roda Coronada z ALF za zapálení výzkumné stanice norků v roce 1992.46 Zpráva informuje, že byl zaznamenán nárůst počtu útoků páchaných před-

45Zprávy však nebyly vydávány pravidelně, ale v někdy jedna zpráva popisovala období více let. 46O rok později vydaná zpráva obsahující výčet všech teroristických činů od roku 1990 však tento žhářský útok nezmiňuje (FBI 1998: 22–23).

47 staviteli ”skupin se speciálními zájmy“ (angl. ”special interest organizations“),47 mezi něž jsou FBI řazeny i ekoteroristické skupiny. Ve výroční zprávě však FBI tvrdí, že většinu činů v rámci special interest terorismu páchají bojovníci proti potratům a o ekoteroristech se v tomto kontextu vůbec nezmiňuje (FBI 1996). Zpráva popisující rok 1996 ekoterorismu rovněž nevěnuje zásadní pozornost. Teroris- mus páchaný ve jménu ochrany životního prostředí a práv zvířat je uveden jako příklad special interest terorismu,48 ale zároveň mu není oproti ostatním formám terorismu přiklá- dán zvláštní význam, jelikož zpráva označuje za aktuální hrozbu ultrapravicový terorismus, jelikož se k němu přiklánění noví stoupenci a začínají shromažďovat zbraně. Naopak o special interest terorismu tvrdí, že se pouze může v budoucnosti vyskytnout, což lze chápat jako uznání, že nejde o stejně závažnou hrozbu (FBI 1997). Výroční zpráva za rok 1997 o ekoterorismu nehovoří ani jednou (FBI 1998).49 V létě 1998 se tehdejší ředitel FBI v Evropě setkal se zástupci výrobců kožešin a na jejich otázky týkající se postoje FBI k ekoterorismu ve Spojených státech odpověděl, že tato problematika nebyla pro jeho úřad prioritní a zůstávala mimo jeho zorné pole (The Fur Commission 1999). Ekoterorismus byl opět zmiňován ve zprávě za rok 1998, která již na titulní straně obsahovala fotograﬁi hořícího horského střediska v coloradském Vailu. Kromě popisu tohoto činu se však zpráva o dalších úspěšných nebo překažených ekoteroristických útocích nezmiňovala. Stejně tak ve zprávě chybí jakákoliv další zmínka o ekoterorismu jako bez- pečnostní hrozbě (FBI 1999). Zpráva za rok 1999 značila obrat v přístupu FBI k ekoterorismu. Dle ní totiž za rok 1999 spáchala ELF šest teroristických útoků a ALF další dva útoky, přičemž dohromady byla způsobena škoda za více než čtyři miliony USD. Jeden požár byl navíc vyšetřován jako potenciální útok spáchaný stoupenci ALF. Z tohoto důvodu zpráva upozorňuje na rostoucí riziko spojené se special interest terorismem, především pak s terorismem pácha- ným jak za účelem ochrany přírody, tak za účelem ochrany zvířat, který by se v případě dalšího rozšiřování mohl stát třetí vlnou domácího terorismu.50 Upozorňuje rovněž na

47Jde o odlišný termín pro označení tzv. ”single issue“ terorismu. 48V této výroční zprávě je jako special interest terorismus označen ještě boj za nezávislost Havaje. Naopak protipotratový terorismus je nově označován jako ultrapravicový. 49Pouze v příloze je ve výčtu všech útoků spáchaných ve Spojených státech od roku 1990 uvedeno devět útoků spáchaných ALF v listopadu 1993. 50První vlnou je myšlen levicový terorismus v období 60. až poloviny 80. let a druhou vlnou pravicový

48 podobný vzestupný trend v Kanadě a v Evropě, k němuž přispívá i rostoucí popularita internetu používaného jak ke komunikace mezi členy, tak pro rozšiřování ideologie. FBI však uvádí, že ne všechny techniky spojované s ekoteroristy, konkrétně tree-spiking a za- sílání dopisů s žiletkami, lze jako terorismus označit a také poukazuje na problematické právní hodnocení vandalských útoků páchaných především ALF a ELF, neboť v některých případech mohou být za terorismus považovány, ale jindy nikoliv. Zpráva se též věnuje bombovým útokům spáchaným Unabomberem, ale ze teroristické nebo ekoteroristické je neoznačuje (FBI 2000). Ekoterorismu byla věnována zvýšená pozornost i ve zprávě popisující situaci v letech 2000 a 2001. Během roku 2000 bylo dle zprávy ve Spojených státech spácháno osm tero- ristických činů, přičemž za všechny byli zodpovědní bojovníci za práva zvířat a ochranu životního prostředí, po třech případech ALF a ELF a v jednom případě organizace Re- venge of the Trees a s nikým nespolupracující jednotlivec. Podobně i v roce 2001 byla většina teroristických útoků spáchaných na americkém území, celkem devět ze čtrnácti, přičítána ekoteroristickým skupinám, konkrétně osm ELF a jeden ALF. Značný prostor je věnován i obecnému popisu ekoteroristických skupin, jejich filosofie a strategie, ve kterém FBI tvrdí, že během několika předcházejících let se ekoteroristické útoky staly násilnějšími a ničivějšími a skupiny samotné militantnějšími.51 Navzdory výše uvedenému ovšem FBI rovněž uznává, že jak ALF tak ELF při své činnost dodržují zásadu nenásilí vůči lidem a nepřičítá jim ani jedno úmrtí nebo zranění (FBI 2002). Další zpráva FBI se věnovala období let 2002–2005. I během tohoto období dle FBI ve Spojených státech převládaly mezi všemi formami terorismu převládaly ekoteroris- tické činy spáchané ALF a ELF. Ze čtyřiadvaceti teroristických útoků jich bylo třia- dvacet spácháno domácími teroristy a kromě jednoho byly všechny spáchány ve jménu práv zvířat a ochrany přírody. Zpráva rovněž informuje, že ve sledovaném období došlo k několika zatčením a odsouzením ve spojení s dřívějšími ekoteroristickými útoky. Nejvý- znamnějším zásahem byla operace Backfire, při níž byli zatčeni členové skupiny, která na přelomu tisíciletí páchala útoky na severovýchodě země. Ve zprávě FBI výslovně neuvádí,

terorismus 80. let. 51Zatímco v předchozí zprávě FBI výslovně uvedla, že zasílání dopisů s žiletkami nepovažuje za terorismus, v této zprávě jej řadí mezi ostatní metody jako žhářství, vypouštění zvířat do volné přírody nebo vyhrožování smrtí a byť výslovně neříká, že jde o teroristické metody, z kontextu tato informace nepřímo vyplývá.

49 zda považuje ekoterorismus za nejzávažnější teroristickou hrozbu domácího původu (FBI 2006). Následující zprávy byly vydávány v odlišném formátu a věnovaly se teroristickým útokům spáchaným po celém světě. Ani v jedné ze zpráv se o ekoterorismu nehovoří. V roce 2009 však FBI na seznam nejhledanější teroristů zařadila druhého amerického občana a prvního domácího teroristu Daniela Andrease San Diega, kterému jsou přičítány bombové útoky provedené v roce 2003 v Kalifornii (FBI 2009).52 Vzhledem k výběru cíle, jímž byla společnost Chiron, obchodní partner HLS, se předpokládá, že San Diego má vazby na SHAC. V dubnu 2012 probíhalo pátrání po sedmi domácích teroristech, z nichž tři jsou obvinění z ekoteroristických činů (FBI 2012). Z výročních zpráv FBI o terorismu ve Spojených státech lze jednoznačně vyčíst, že k zásadní změně přístupu organizace k ekoterorismu došlo na na konci 90. let 20. století. Zatímco do té doby FBI referovala o ekoterorismu jen sporadicky a neoznačovala jej za zvláště nebezpečnou formu terorismu, přibližně od roku 1999 mu věnovala značnou pozornost a označovala jej za jednu z nejvýznamnějších bezpečnostních hrozeb domácího původu.

7.2 Slyšení před Kongresem

7.2.1 Popis

Slyšení před Kongresem jsou zpravidla veřejné debaty konané před výbory (Com- mittees) nebo podvýbory (Subcommittees) americké Sněmovny reprezentantů (House of Representatives) nebo Senátu. Slyšení se podle svého účelu dělí do několika kategorií. Především jde o legislativní slyšení, jejichž cílem je diskuse o aktuálních návrzích zá- konů. Dále se konají vyšetřovací slyšení, při kterých jsou zkoumány okolnosti závažných událostí,53 dohledová slyšení, jejichž cílem je kontrola činnosti státních orgánů a v nepo- slední řadě zjišťovací slyšení, při nichž jsou debatovány aktuální trendy a zjištění (U.S. Government Printing Oﬃce 2012).

52Jedním z nich je výše popisovaný útok, při kterém byly použity dvě bomby nastavené na výbuch hodinu po sobě. 53Jako příklad lze uvést slyšení týkající se okolností ﬁnanční krize, jež vypukla v roce 2008.

50 7.2.2 Slyšení týkající se drogové kriminality v roce 1988

Úplně poprvé byl na půdě Kongresu termín ekoterorismus použit při senátním sly- šení týkajícím se drogové kriminality, které se nemělo ekoterorismu a environmentalismu dotýkat. Senátor ze státu Idaho James McClure při debatě o ustanovení zákona, které zakazovalo nástražné zbraňové systémy bránící vniknutí na chráněný pozemek, upozornil, že podobné metody používají i ekoteroristé, byť sledují odlišné cíle než producenti drog a obvinil stoupence organizace Earth First! z toho, že svým jednáním vyhánějí občany z veřejných pozemků. Ke své svědecké výpovědi rovněž přiložil několik novinových článků v nichž on sám nebo zástupci dřevozpracujícího průmyslu označovali členy Earth First! za teroristy (Smith 2008: 546–547).

7.2.3 Slyšení před Podvýborem pro kriminalitu v roce 1998

První slyšení týkající se ekoterorismu nazvané ”Ekoteroristické akty spáchané radikál- ními environmentálními organizacemi“ (angl. Acts of Ecoterrorism by Radical Environ- mental Organizations) proběhlo 9. června 1998 před Podvýborem pro kriminalitu (angl. Subcommittee on Crime). Jako svědci vystoupili zástupce hnutí Wise-Use Ron Arnold, autor knihy Walking on the Edge—How I Inﬁltrated Earth First! Barry Clausen, bývalá zaměstnankyně Správy lesů Cathi Peterson, kalifornský kongresman Frank Riggs a prezident Alliance for America a majitel dřevařské společnosti Bruce Vincent. Ke slyšení nebyl předvolán ani jeden zástupce radikálního křídla environmentálního hnutí, ale Earth First! byla vyzvána k zaslání stanoviska, což neučinila (U.S. Government Printing Oﬃce 1998a: 8). Frank Riggs vypovídal o útoku stoupenců Earth First! na jeho kancelář, k níž došlo přibližně rok před slyšením. Útočníky, kteří dle něj byli oblečeni jako paramilitární jed- notka, nazval ”environmentálními teroristy“ a popsal jejich útok spočívající ve vhození velkého pařezu do recepce jeho kanceláře, rozházení jehličí, pilin a listí po prostorech kanceláře a jejich následnému obsazení čtyřmi mladistvými aktivistkami.54 Rovněž vy- pověděl, že tree-spikingu si v jeho volebním okrsku vyžádal smrt jednoho dřevorubce.55

54Smith (2008: 549) dodává, že Riggs již ve své výpovědi nezmínil, že následný policejní zásah, při němž policisté těmto dívkám do násilně otevřených očí stříkali pepřový sprej, byl pro svou brutalitu posléze prohlášen za protiústavní. 55Tento výrok nebyl založena na pravdě a výše v této práci jsou okolnosti dřevorubcova zranění blíže

51 Earth First! a jí podobné organizace označil za teroristické a navrhl, aby proti nim byl aplikován zákon RICO původně namířený na organizované zločinecké skupiny a rovněž vyzval, aby problematika ekoterorismu byla řešena na federální úrovni (U.S. Government Printing Office 1998a: 20). Vincent popsal sabotáže strojů jeho společnosti a obtěžování a vyhrožování jeho ro- dinným příslušníkům a vyzval Kongres k rozšíření zákona Animal Enterprise Protection Act tak, aby poskytoval zvýšenou ochranu i lidem pracujícím v lesnictví (U.S. Govern- ment Printing Office 1998a: 30–41). Další svědkyně, Cindy Peterson, popsala dvě sabotáže těžebního zařízení, které na vlastní kůži zažila a označila je za teroristické útoky a sebe za oběť teroristů, přičemž za odpovědné označila organizaci Earth First! a knihu Eco- defense jejího zakladatele Davida Foremana (U.S. Government Printing Office 1998a: 41–46). Vystoupila asistentka kongresmana Riggse a ze svého úhlu pohledu popsala již výše zmíněné obsazení jeho kanceláře aktivisty, které označila za terorismus a zločin z nenávisti (U.S. Government Printing Office 1998a: 47–55). Svědek Barry Clausen jako ekoteroristy označil Earth First!, ALF a ELF a uvedl, že ve Spojených státech došlo při ekoteroristických útocích, kterých dle něj bylo asi 1400, k vraždám a pokusům o ně, avšak neuvedl o nich žádné bližší detaily (U.S. Government Printing Office 1998a: 55–62). Ron Arnold za teroristy označil Earth First!, ALF a ELF a vyzval, podobně jako Vincent, k rozšíření ochrany poskytované Animal Enterprise Protection Actem na pracovníky v lesnictví a dalších oborech dotčených ekoterorismem (U.S. Government Printing Office 1998a: 62–71).

7.2.4 Slyšení před Podvýborem pro lesnictví a stav lesů v roce 1999

O rok později se uskutečnilo další slyšení týkající se, mimo jiné, ekoterorismu. Konalo se 18. května 1999 před Podvýborem pro lesnictví a stav lesů (angl. Subcommittee on Forests and Forest Health) a jeho tématem bylo nakládání s veřejnými a soukromými přírodními zdroji v amerických národních parcích. Dle předsedající, již byla Helen Che- noweth, mělo být cílem slyšení poukázat na nedostatečnou pozornost, již Správa lesů popsány. Ve výpovědi dále hovořil o životech ”ztracených“ v důsledku ekoterorismu, ale bez podrobnějších informací.

52 (United States Forest Service) věnuje problematice ekoterorismu.56 Svědeckou výpověď podal Andy Hairston, ředitel stavební společnosti z Ohia. Popsal v ní projevy občanské neposlušnosti, například různé způsoby blokování silnice, a sabotáže zařízení prováděné v souvislosti se stavbami silnic realizovanými jeho společností, jež bez rozdílu označo- val za environmentální terorismus, který jeho společnosti způsoboval škody v důsledku zvýšených nákladů na ostrahu a prodloužení doby výstavby (U.S. Government Printing Oﬃce 1999: 7–9). Se svědeckou výpovědí vystoupila i Teresa Platt vystupující jménem Fur Commission. Popsala v ní několik předešlých útoků proti farmám a zároveň upo- zornila na skutečnost, že některé neziskové organizace, jimž byly přiznány daňové úlevy, aktivně podporují ekoterorismus (U.S. Government Printing Oﬃce 1999: 16–17).

7.2.5 Slyšení před Podvýborem pro lesnictví a stav lesů v roce 2002

Další slyšení týkající se ekoterorismu se uskutečnilo o čtyři roky později, dne 12. února 2002, před Podvýborem pro lesnictví a stav lesů. K podání svědectví byl v případě tohoto slyšení předvolán i zástupce ekoteroristů, konkrétně mluvčí ELF Craig Rosebraugh, který zaslal obáshlé písemné vyjádření kritizující americkou politiku, ale při slyšení odmítl v souladu s Pátým dodatkem Ústavy na většinu otázek odpovědět (U.S. Government Prin- ting Office 2002: 21–47).57 Podstatným bylo též vystoupení Jamese Jaroboea z FBI, ve kterém, mimo jiné, uvedl, že činy páchané ALF a ELF jsou násilné a proto je lze kvalifiko- vat jako terorismus. Upozornil na rostoucí radikalizaci celého hnutí a zároveň jednoznačně označil ekoterorismus za nejzávažnější formu domácího terorismu ve Spojených státech (U.S. Government Printing Office 2002: 48–54). Mezi svědky byli i kongresman Waldon z Oregonu, který popsal tři útoky spáchané ALF a ELF v jeho státě a na závěr své řeči je přirovnal k útokům z 11. září (U.S. Government Printing Office 2002: 10–14). Kon- gresman Hooley poukázal na jím připravovaný zákon zaměřený na boj s ekoterorismem a kongresman Nethercutt představil návrh zákona o boji proti agroterorismu, o kterých bude pojednáno níže (U.S. Government Printing Office 2002: 14–20).

56Toto slyšení navazovalo na obdobné slyšení, jež se konalo přibližně o rok dříve a mezi jehož výstupy patřil závazek Správy lesů předložit zprávu o ekoterorismu (U.S. Government Printing Oﬃce 1998b: 21). Zpráva v rozsahu pouhé jedné strany byla následně zaslána Podvýboru, což přivedlo předsedající ke svolání nového slyšení. 57Pátý dodatek americké Ústavy garantuje právo nevypovídat v situaci, kdy by jim v důsledku po- skytnutí výpovědi mohlo hrozit trestní stíhání.

53 Dalšími svědky vypovídajícími před podvýborem byl zástupce majitele lyžařského střediska ve Vailu, manažer dřevařské společnosti z Oregonu, kteří popisovali dopady útoků na jejich podnikání a na psychický stav jejich zaměstnanců. Mezi dalšími svědky vystoupivšími při slyšení byl též Richard Berman z Center for Consumer Freedom, který upozorňoval na vazby mezi ekoteroristickými skupinami a etablovanými organizacemi zabývajícími se ochranou práv zvířat a životního prostředí. Zdůraznil především již výše popsané ﬁnanční vazby PETA na ALF (U.S. Government Printing Oﬃce 2002: 54–77).

7.2.6 Slyšení před Výborem pro životní prostředí a veřejnou infrastrukturu

Během roku 2005 se konala dvě slyšení před Výborem pro životní prostředí a veřejnou infrastrukturu (Committee for Environment and Public Works) amerického Senátu. První z nich se uskutečnilo 18. května 2008. Předsedal mu James Inhofe, který o rok později prosadil zákon Animal Enterprise Terrorism Act, a slyšení zahájil konstatováním, že ekoterorismus je nejzávažnější teroristickou hrozbou domácího původu, větší než terorismus páchaný bělošskými milicemi nebo odpůrci potratů a upozornil na propojení ekoteroris- tických skupin především s organizací PETA (U.S. Government Printing Office 2005b: 1–3).58 Někteří členové výboru však k tomuto slyšení zaujali skeptický postoj, například dle senátora Jeffordse nebyla dána jurisdikce výboru zabývat se otázkami vynucování práva a zdůraznil, že se státní složky mají zabývat i dalšími formami domácího terorismu (U.S. Government Printing Office 2005b: 3–5). Další senátoři vyjádřili pochybnosti nad tímto slyšením, například senátor Lautenberg zpochybňoval vhodnost používání výrazu ekoterorismus a senátor Obama zase upozornil na klesající počet útoků (U.S. Govern- ment Printing Office 2005b: 5–7, 37). Řada mluvčích se během slyšení vyjadřovala rovněž k environmentální terorismu, jak jsme jej definovali výše. Pro účely této práce je nejpodstatnější vystoupení zástupce ředitele FBI Johna Lewise. Ekoterorismus reprezentovaný skupinami ALF, ELF a SHAC ve své výpovědi označil za největší domácí teroristickou hrozbu.59 Zdůraznil, že počet útoků roste a s ním narůstá i radikálnost některých členů, což doložil několika vyjádřeními obhajujícími fyzické násilí používané v boji za životní prostředí a práva zvířat. Lewis informoval členy výboru, že

58Zástupci PETA pozvání k účasti na slyšení odmítli. 59Ve svědecké výpovědi hovoří o ”jedné z největších hrozeb“, ale při dalším dotazování odpoví, že ekoterorismus považuje za největší hrozbu.

54 FBI scházejí efektivní legislativní nástroje pro vyšetřování a stíhání ekoteroristických činů s přesahem do více amerických států (U.S. Government Printing Office 2005b: 11–13). Podobně jako v roce 2002 se i tohoto slyšení účastnil zástupce Center for Consumer Free- dom. David Martosko obvinil ELF a ALF ze spáchaní krveprolití, ke kterým se organizace vzhledem k jimi tvrzené politice nenásilí nepřihlásily, ale neuvedl o nich žádné další podrobnosti. Podobně jako jeho předchůdce v roce 2002 poukázal na vazby ekoteroristů na etablované organizace PETA a Humane Society (U.S. Government Printing Office 2005b: 21–23). Svědecké výpovědi podali též rektor University of Iowa, jejíž laboratoře byly poš- kozeny stoupenci ALF a zástupce společnosti Garden Communities, jejíž developerský projekt v San Diegu byl zničen žhářským útokem ELF, přičemž oba označili útoky za terorismus. Zatímco první slyšení konané roku 2005 se zaměřovalo primárně na ALF a ELF, hlav- ním tématem slyšení jež se uskutečnilo 26. října 2005, byla organizace SHAC. Slyšení se konalo opět před Výborem pro životní prostředí a veřejnou infrastrukturu a předsedal mu James Inhofe, který na začátku prohlásil, že na inovativní strategii zvolenou SHAC musí navazovat nová legislativa, kterou předloží do Kongresu a díky níž bude možno čin- nost SHAC efektivně postihovat. Senátor Lautenberg opět, byť jednání stoupenců SHAC odsoudil, zaujal skeptický postoj, neboť dle něj Spojené státy čelily mnohem závažnějším teroristickým hrozbám a závažným hrozbám pro životní prostředí (U.S. Government Prin- ting Office 2005a: 1–5). Za FBI opět vystoupil John Lewis a ve svém svědectví popsal strategii SHAC postavenou na útocích na tzv. ”sekundární cíle”, o níž je pojednáno výše v této práci. Rovněž zdůraznil, že stávající právní úpravu není možno použít na stíhání všech aktivit SHAC a nabídl Kongresu pomoc FBI při práci na nové a efektivnější úpravě. (U.S. Government Printing Office 2005a: 5–8). Na Lewise navázal zástupce Ministerstva spravedlnosti (Department of Justice), který rovněž podpořil přijetí nové právní úpravy na jejímž základě by bylo možno stíhat nejen fyzické narušení fungování napadených společností, ale též narušení ekonomického rázu. Naopak upozornil na to, že navržená novela zákona nemá být namířena proti svobodnému vyjadřování názorů (U.S. Govern- ment Printing Office 2005a: 8–10).60 Výpovědi přednesli rovněž zástupci HLS a newyorské

60Možnost postihovat Ústavou garantovaná práva se však stala jedním z hlavních předmětů kritiky zákona, který byl přijat roku 2006.

55 burzy, kteří hovořil o okolnostech, za nichž se v roce 2005 burza rozhodla neobchodovat s akciemi HLS61 a makléř, který se stal terčem SHAC, jelikož s akciemi HLS obchodoval (U.S. Government Printing Oﬃce 2005a: 10–20). Slyšení se jako zástupce ekoteroristických skupin zúčastnil Jerry Vlasak, mluvčí ALF. Pokusy prováděné HLS na zvířatech označil za neetické a nevědecké a uvedl několik nejznámějších případů týrání zvířat zaměstnanci HLS. Boj za práva zvířat a proti HLS přirovnal k Bostonskému pití čaje nebo k boji za rovnoprávnost vedenému Martinem Lutherem Kingem. Dle něj bude činnost SHAC v historické perspektivě hodnocena jako jeden z nejlegitimnějších v historii. Rovněž vyjádřil názor, že i vraždy provedené ve jménu ochrany práv zvířat by dle něj byly ospravedlnitelné (U.S. Government Printing Oﬃce 2005a: 20–26).

7.2.7 Slyšení před Podvýborem pro kriminalitu, terorismus a domácí bez- pečnost

Poslední slyšení týkající se ekoterorismu se odehrálo 23. května 2006 před Podvýborem pro kriminalitu, terorismus a domácí bezpečnost (Subcommittee on Crime, Terrorism and Homeland Security) a věnovalo se zákonu Animal Enterprise Terrorism Act. Jako svědek vystoupil Brent McIntosh z Ministerstva spravedlnosti, který zopakoval názor vyřčený při dřívějších slyšeních, tedy že především členové SHAC byli schopni nalézt mezery v zákoně Animal Enterprise Protection Act, a proto je nutno přijmout novou právní úpravu, která bude chránit jak zaměstnance podniků provádějících pokusy na zvířatech, tak jejich obchodní partnery. Zároveň však upozornil, že důsledkem nové úpravy nemá být trestnost jednání, jež je chráněno Ústavou (U.S. Government Printing Oﬃce 2006: 5–6). Svědectví podali vědkyně provádějící pokusy na zvířatech a zástupce farmaceutické společnosti GlaxoSmithKline, kteří popsali útoky prováděné proti nim a jejich kolegům. Novinář Will Potter byl jediným svědkem kritickým vůči navrženému zákonu a blíz- kým radikálním environmentalistům.62 Potter odmítl výše uvedené argumenty s tím, že stávající zákony poskytují dostatečný prostor pro stíhání ekoteroristických činů a odká-

61Akcie HLS byly z obchodování staženy v roce 2000 a roku 2005 se HLS pokusila své akcie na burze opět emitovat. 62Pro Potterův popis slyšení, viz jeho knihu Green Is the New Red: An Insider’s Account of a Social Movement Under Siege (Potter 2011).

56 zal na řadu pachatelů odsouzených a zatčených na základě stávající legislativy. Kritizoval nadužívání výrazu “ekoterorismus“ jak vládou tak soukromým sektorem pro popis legál- ních občanských aktivit a probíhající kampaň proti ekoterorismu a metody v ní používané přirovnal k období McCarthysmu (U.S. Government Printing Oﬃce 2006: 20–23).63

7.2.8 Dílčí závěry

Z výše uvedeného lze o slyšeních konaných před Kongresem několik závěrů. V první řadě je patrný nepoměr mezi prostorem věnovaným ekoteroristům a jejich stoupencům na jedné straně a jejich obětem, případně zástupcům průmyslu a dalším jejich odpůrcům na straně druhé. To by platilo i v případě, kdyby se na všechna slyšení, k nimž byli před- voláni, představitelé environmentálního hnutí dostavili a vypovídali. Rovněž lze dospět k závěru, že ve většině případů předsedající již před slyšením pevně zastávali postoje na- mířené proti ekoteroristům a lze tudíž pochybovat o tom, zda jejich cílem bylo opravdu vést o problematice debatu nebo jen svoláním slyšení prosazovat svůj pohled, případně získat větší podporu pro své návrhy zákonů. Na druhou stranu je však nutno uznat, že řada kongresmenů zaujímala ke slyšením a k většinovému názoru kritický pohled. Rov- něž představitelé vlády a FBI slyšení využívali k označení ekoterorismu za nejzávažnější formu domácího terorismu a prosazování nových legislativních opatření v boji proti němu. Rétorika představitelů FBI koresponduje se změnou v pojímání ekoterorismu v oﬁciálních dokumentech organizace, které se mu začaly intenzivně věnovat až na konci 90. let. V ne- poslední řadě při několika slyšeních zazněly nepravdivé informace o úmrtích způsobených ekoteroristickými činy.

7.3 Zákony

7.3.1 Drug Act of 1988

První zákon byl na federální úrovni ve spojitosti s ekoterorismem vyhlášen v listopadu 1988. Předpis navazoval na dříve konané a výše zmiňované slyšení týkající se drogové problematiky, neboť šlo o zákon o boji proti drogám (Drug Act of 1988). Do něj se však

63Z tohoto přesvědčení ostatně vychází i název jeho knihy vydané roku 2011.

57 senátorům McClurovi z Idaho a Hatﬁeldovi z Oregonu podařilo prosadit tzv. přílepek,64 který z tree-spikingu učinil federální zločin (Long 2004: 35). Příslušná norma však nepostihuje jen tree-spiking, ale též používání dalších technik a zbraňových systémů schopných způsobit člověku škodu na zdraví, především zbraňové nebo výbušné systémy spouštěné automaticky, například v důsledku přetržení drátu kolem chráněného pozemku.65 Toto ustanovení zákona však mohlo být aplikováno jen v případech, kdy bylo zařízení tohoto typu použito buď za účelem porušení zákon o držení drog (Controlled Substances Act), nebo za účelem narušení těžby dřeva, případně bez spl- nění těchto podmínek, pokud pachatel vystaví potenciální oběti značnému riziku smrti nebo škody na zdraví a svým jednáním prokáže lhostejnost k těmto rizikům. Možné sankce za porušení zákona se pohybují od doživotního odnětí svobody v případě úmrtí oběti až po pokutu, pokud nedojde ke zranění a škody na majetku nepřesáhnou 10,000 USD (Legal Information Institute 2011: § 1864). Autorovi této práce se nepodařilo získat informace o aplikaci tohoto ustanovení policií, FBI a soudy s výjimkou informace uvedené v poznámce 65.

7.3.2 Animal Enterprise Protection Act

Komplexně se američtí zákonodárci otázce ekoterorismu věnovali poprvé v roce 1992, kdy byl Kongresem přijat a prezidentem podepsán zákon Animal Enterprise Protection Act (AEPA), jehož předkladatelem byl senátor Heﬂin z Alabamy. Přijetí zákona předchá- zelo několik návrhů předložených kongresmanem Stenholmem z Texasu, konkrétně šlo o návrhy zákonů Farm Animal and Research Facilities Protection Act (1989), Farm Animal and Research Facilities Protection Act (1991) a Animal Rights Terrorism Act (1992), z nichž však žádný nebyl Kongresem schválen (McCoy 2007: 56–57). Zákon upravované činy výslovně označuje jako terorismus, konkrétně terorismus spo- jený s podniky využívajícími zvířata.66 Terorismu se dle zákona dopustil každý, kdo fy-

64Principem přílepku (angl. ”rider”) je připojení zcela obsahově zcela nesouvisejícího dodatku k návrhu zákona projednávanému v zákonodárném sboru. Cílem přílepků je obvykle obejít standardní zákonodárný proces. 65Judikatura dovodila, že nebezpečným zařízením dle tohoto ustanovení jsou i dráty a lana natahovaná mezi stromy, jejichž koruny okupují environmentální aktivisté (Smith 2008: 547). 66Takovými podniky jsou soukromé nebo veřejné instituce využívající zvířata za účelem produkce potravin, provozování zemědělské činnosti, výzkumu a testování. Dále jimi jsou zoologické zahrady, akvária, rodea a další podniky určené k rozvoji zemědělství a vědeckého poznání (National Agricultural Library

58 zicky naruší fungování podniku se zvířaty poškozením nebo krádeží vybavení či samotných zvířat a způsobí tak škodu ve výši nejméně 10,000 USD. Takto spáchaný čin musí mít navíc mezistátní rozměr.67 Maximální trest za spáchání teroristického činu dle tohoto zákona byl maximálně jeden rok vězení, pokuta nebo oba tresty společně.68 V případě těžkého zranění oběti však mohl být uložen trest odnětí svobody až na deset let a v případě smrti i na doživotí. Zákon také výslovně stanovil, že jej není možno aplikovat na narušení provozu podniku v důsledku legálních protestů konaných na základě informací o charakteru činnosti podniku. Na základě zákona může být pachatelům uložena povinnost nahradit vzniklou škodu (National Agricultural Library 1992). Význam zákona při boji proti ekoterorismu však byl marginální. Během prvních deseti let účinnosti byli navzdory rostoucímu počtu ekoteroristických útoků pro jeho porušení stíháni a odsouzeni pouze dva lidé, Peter Young a Justin Samuel, kteří vypustili několik stovek norků do volné přírody (Long 2004: 261; Potter 2011: 1911). Zákon byl někte- rými představiteli vědecké komunity, již měl chránit, podroben kritice, kupříkladu dle E. Walshe byly zákonem stanovené sankce nedostatečné a sám navrhoval možnost udělit v případech vedoucích k úmrtí až trest smrti a zvýšit délku odnětí svobody u méně záva- žných činů. Rovněž vyzval k jeho rozšíření i na obtěžování a další útoky proti osobnosti člověka pracujícího se zvířaty (Walsh 2012).

7.3.3 Návrhy z let 2000 a 2001

Na přelomu tisíciletí byly předloženy návrhy tří zákonů, které měly postihovat ekote- roristické činy. Prvním z nich byl Researchers and Farmers Freedom From Terrorism Act navržený roku 2000 kongresmanem Cunninghamem ze San Diega, jenž měl zaprvé zvýšit tresty stanovené v AEPA a zadruhé založit centrum pro evidenci všech činů spáchaných dle AEPA (U.S. Government Printing Oﬃce 2000). V roce 2001 byly předloženy dva ná- vrhy zákonů, první z nich, Environmental Terrorism Reduction Act, měl, podobně jako předchozí návrh, zavést evidenční centrum a nově též program pro boj s ekoterorismem

1992: Sec. 43(d)(1)). 67Formulace vychází z textu Ústavy, která zmocňuje Kongres k přijetí zákonů upravujících obchod mezi členskými státy Spojených států. Ve věcech majících vliv pouze na obchod v rámci jednoho státu není pravomoc Kongresu přijímat zákony dána a musí je přijímat zákonodárné sbory jednotlivých států. 68Novelou provedenou v roce 1999 přílepkem k zákonu o mladistvých recidivistech byla maximální výše trestu zvýšena na pět let (U.S. Government Printing Oﬃce 1999: Sec. 1652).

59 v gesci Ministerstva spravedlnosti (U.S. Government Printing Office 2001b). Poslední z nich, Agroterrorism Prevention Act of 2001, v první řadě rozšiřoval působnost AEPA také na podniky pěstující rostliny, což byla nepochybně reakce na útoky vůči subjektům vyvíjejícím geneticky modifikované plodiny. Rovněž zpřísňoval sankce a dával vzniknout evidenčnímu centru (U.S. Government Printing Office 2001a). Ani jeden z návrhů se však zákonem nestal.

7.3.4 Patriot Act a Homeland Security Act

Krátce po útocích z 11. září 2001 byl přijat Patriot Act, nový zákon určený k zefektiv- nění boje proti terorismu.69 Zavedl, mimo jiné, novou definici domácího terorismu. Ten byl definován jako jakákoliv činnost nebezpečná lidskému zdraví odehrávající se na území Spojených států, která je zakázána federálními nebo státními zákony a jejímž cílem je zastrašit nebo donutit civilní populaci nebo zastrašením či donucením ovlivnit politiku státu (U.S. Government Printing Office 2001c: Sec. 802). Tato definice byla dále rozšířena v roce 2002 zákonem Homeland Security Act i o aktivity, které mohou potenciálně ohrozit kritické infrastruktury nebo klíčové zdroje (U.S. Government Printing Office 2002: Sec. 2).70 Ačkoliv se ani jeden zákon blíže nezabývá ekoterorismem a jemu příbuznými jevy, přesto bylo upozorňováno na možnost aplikace ustanovení těchto zákonů nejen na klasické ekoteroristické činy, ale též na legitimní formy politického protestu a občanské neposlu- šnosti (Cohan 2005: 930–931).71 Autorovi práce však není v tomto kontextu známo, že by tyto zákony byly použity pro stíhání ekoteroristických činů nebo projevů občanské neposlušnosti ve vazbě na problematiku ochrany životního prostředí a práv zvířat.

69Dodnes jde o jeden z nejkontroverznějších zákonů účinných ve Spojených státech, především v důsledku posilování moci federální vlády a jejích složek a porušování Ústavou garantovaných práv a jeho přijetí ve Spojených státech odsoudilo nejméně 350 zákonodárných sborů nižší úrovně (Eddy 2005: 261). 70Klíčovými zdroji jsou ty, jež jsou nutné pro zajištění minimálního fungování ekonomiky a vlády. 71Rovněž bylo upozorňováno na možnost aplikace zákonů i na další sociální hnutí, například na hnutí za boj proti chudobě. Dle některých názorů by zákony mohly být používány takřka proti všem protestním hnutím, neboť ta se snaží donutit vlády ke změnám politiky a při protestech dochází k porušování zákonů (Amster 2006: 290).

60 7.3.5 Animal Enterprise Terrorism Act

Posledním zákonem přijatým ve Spojených státech za účelem boje proti ekoterorismu byl Animal Enterprise Terrorism Act (“AETA”), jenž byl Kongresem schválen v roce 2006. Zatímco AEPA zaváděla přímo čin terorismu spojeného s podniky se zvířaty, AETA má pojem terorismu pouze ve svém názvu, ale v samotném textu zákona se tento pojem nevyskytuje. AETA svou strukturou do značné míry navazuje na zákon AEPA přijatý o čtrnáct let dříve, ale jeho působnost je mnohem širší než v případě AEPA. Zatímco AEPA postihovala pouze způsobení přímých materiálních škod podnikům se zvířaty72 například krádeží nebo poškozením majetku, dosah AETA je mnohem širší. AETA totiž postihuje nejen způsobení škody, ale též pouhé narušení provozu podniku se zvířaty, buď poškozením majetku, nebo vzbuzením důvodných obav z újmy na zdraví dotčených nebo jim blízkých osob. Zároveň však zákon obsahuje ustanovení, které vylučuje trestnost, pokud k narušení provozu podniku se zvířaty dojde v důsledku zákonné reakce veřejnost, vlády nebo obchodních partnerů na informace o podniku. Cílem tohoto ustanoví je tudíž ochrana ústavně garantovaných občanských práv, například práva na demonstraci (U.S. Government Printing Oﬃce 2006). Působnost AETA je oproti AEPA rozšířena ještě v jedné rovině, jelikož nepostihuje pouze útoky prováděné proti podnikům se zvířaty, ale též útoky vůči právnickým a fy- zickým osobám, které mají k podnikům se zvířaty určitý vztah, například jsou jejich obchodními partnery. Je nepochybné, že toto ustanovení bylo do zákona vloženo v reakci na činnost organizace SHAC, jejíž útoky se nezaměřují primárně přímo na společnost HLS, ale na její obchodní partnery. Tresty za porušení AETA se od trestů v AEPA v zásadě příliš neliší a jsou odstupňovány podle závažnosti činu. Za způsobení materiální škody nepřesahující 10,000 USD je možno udělit maximálně jeden rok vězení a pokutu a naopak za čin, jenž vyústí v úmrtí člověka, až trest doživotního odnětí svobody (U.S. Government Printing Oﬃce 2006). AETA se stala předmětem kritiky ze strany zástupců nejen environmentálního hnutí, ale i dalších organizací nebo některých politiků,73 jež zákonu vytýkají několik vad, které

72Pojem “podniku se zvířaty” je používán v AETA v prakticky nezměněné podobě. 73Kritizoval jej například kongresman Dennis Kucinich z Ohia, dle nějž má AETA “děsivý dopad na určité formy protestů” (Gibson 2010: 19).

61 jej dle jejich mínění činí protiústavním. Předmětem kritiky byla v první řadě vágnost jeho textu, především ustanovení dle nějž je trestné narušení fungování podniku se zvířaty. Dle kritiků totiž AETA umožní trestní postih i jednání, která jsou chráněna americkou Ústavou, především jejím prvním dodatkem, jenž garantuje svobodu slova. Uvádí, že z textu lze dovodit například možnost stíhat rozdávání letáků nebo demonstrování před podnikem. Zároveň se takto vytváří i značná právní nejistota všech osob, které chtějí proti podnikům se zvířaty podnikat legální protesty (Lovitz 2007: 91–92; Parker 2010: 6–7). Ačkoliv AETA stanoví, že nemůže být aplikována na legální aktivity, dle některých výkladů je i toto ustanovení samo o sobě příliš vágní a proto i pravděpodobně protiústavní (Parker 2010: 7). Na základě AETA by teoreticky mohli být stíháni i aktivisté, kteří nelegálně vniknou do podniku se zvířaty za účelem pořízení nahrávek a dalších důkazů jejich týrání (Potter 2011: 4). AETA je rovněž dle kritiků diskriminační, neboť může ze své podstaty postihovat vyjadřování pouze názorů o nedostatečné úrovni ochrany práv zvířat a nepřijatelnosti provádění pokusů na nich, což jsou základní důvody pro protestování a provádění dalších akcí vůči podnikům se zvířaty. Zákon by dle nich mohl odradit občany od vyjadřování těchto názorů, neboť by se obávali možného postihu. Americký Nejvyšší soud navíc konstantně zastává názor, že omezování svobody slova pouze na základě obsahu sdělovaných myšlenek je protiústavní (McCoy 2007: 63–69; Lovitz 2007: 94–96). AETA je dle kritiků zbytečným předpisem, neboť stávající zákony umožňovaly efektivní stíhání trestných činů spáchaných vůči podnikům se zvířaty (McCoy 2007: 66-67). Na konci roku 2011 byla podána žaloba na neústavnost AETA, avšak v době psaní práce o ní ještě nebylo rozhodnuto (Center for Constitutional Rights 2011a). Při doslovném porovnání vzorového návrhu vypracovaného ALECem a konečným zně- ním AETA lze nalézt jen minimum podobností, navíc vzorový návrh je výrazně delší. Rozšíření působnosti zákona i na narušování fungování podniku se zvířaty, které bylo jednou z hlavních změn zavedených zákonem AETA v roce 2006, bylo předpokládáno již ve vzorovém návrhu. Také při porovnání konkrétních vět v AETA a vzorovém návrhu lze najít řadu podobností (Parker 2010: 4–5). Navrhovaný rozsah působnosti zákona však měl ještě mnohem širší, neboť se zákon neměl vztahovat jen na útoky proti podnikům se zvířaty, ale například též na útoky proti těžařům a zpracovatelům přírodních surovin (American Legislative Exchange Council 2003: 21). ALEC však nebyl jedinou organizací

62 prosazují zavedení nových zákonů pro boj s ekoterorismem. Organizace U.S. Sportsmen’s Alliance zastupující výrobce zbraní a střeliva prosazovala obdobný návrh vycházející z textu vypracovaného ALECem (Eddy 2005: 275). Největší aktivitu při prosazování tohoto zákona vyvíjela organizace NABR, která pro účely prosazení AETA vytvořila koalici s názvem Animal Enterprise Protection Coalition sdružující společnosti a veřejné instituce využívající zvířata při výkonu své činnosti. Dalšími subjekty podporujícími tento zákony byly například Foundation for Biomedical Research, Fur Commission, Center for Consu- mer Freedom a řada dalších (McCoy 2007: 58–59; Sorenson 2011: 83–84). Kritici zákona rovněž upozorňovali na vazby mezi předkladateli zákonů a konkrétními společnostmi, jejichž činnost je zákonem AETA chráněna (McCoy 2007: 84–85).

7.3.6 Zákony amerických států

Ekoterorismus je upraven též v právních řádech jednotlivých amerických států. Již v roce 2006 nějakou formu zákona proti ekoterorismu přijalo nejméně třicet států (Lovitz 2007: 84). Řada z nich vychází ze vzorového návrhu vypracovaného v roce 2003 organi- zací ALEC. Již roku 2003 samotný ALEC uváděl, že ve státě Oklahoma byl přijat zákon vycházející ze vzorového návrhu a v dalších sedmi státech probíhal legislativní proces (American Legislative Exchange Council 2003: 13–14). Parker v roce 2010 uváděl čtyři zákony, avšak Potter hovořil nejméně o šestnácti platných a účinných zákonech vycháze- jících ze vzorového návrhu (Parker 2010: 9–12; Potter 2011: 2356). Již v roce 2001 byl v Utahu schválen zákon postavený na obdobných principech jako vzorový návrh a AETA, jenž sice nechránil jen podniky se zvířaty, ale z debaty kolem jeho ústavnosti vyplývalo, že jeho účelem je boj proti ekoterorismu. Zákon však byl prohlášen za neústavní (Eddy 2005: 286–289). V současnosti jsou v několika státech předkládány a projednávány zákony, jež mají kriminalizovat pořizování fotograﬁí a videozáznamů v zemědělských provozech bez souhlasu jejich majitele. Návrhy zákonů podporované zástupci potravinářského průmyslu byly v roce 2011 debatovány v zákonodárných sborech států Iowa, Minnesota a Florida (Sulzberger 2011). V Iowě byl zákon tohoto typu schválen jako první ve Spojených státech v březnu 2012. Za jeho porušení hrozí až roční vězení a v případě recidivy až dva roky odnětí svobody (Huﬃngton Post 2012).

63 7.3.7 Dílčí závěry

Jak vyplývá z vyjádření představitelů FBI i dalších aktérů sekuritizace, nové zákony, k jejichž přijetí vyzývali Kongres, měly být jedním z hlavních nástrojů pro stíhání a potírání ekoterorismu. Faktický přínos zákonů přijatých přímo v reakci na ekoterorismus, tj. AEPA a AETA, je značně sporný, což je v první řadě dáno relativně malým počet případů, ve kterých byly tyto zákony aplikovány. Stejně tak se zákony mohou jevit jako nadbytečné, jelikož stejné činy bylo možno stíhat dle stávajících předpisů. To platí i AETA, který byl přijat především v reakci na činnost SHAC, ale představitelé organizace, známí jako SHAC 7, byli odsouzeni na základě staršího AEPA. Oba zákony jsou však významné v tom, že na jejich základě byla činům v nich popsaných přidělena nálepka terorismu, která významným způsobem přispívá k delegitimizaci jejich pachatelů. Za pozornost však stojí skutečnost, že předmětem AEPA i AETA jsou výhradně útoky proti podnikům se zvířaty. Ekoteroristické útoky, jejichž cílem jsou jiné subjekty, například stavební nebo těžební společnosti, nemohou být proto na základě AEPA a AETA stíhány. Představitelé této skupiny subjektů sice opakovaně vystupovali při slyšeních před Kongresem, ale své zájmy pravděpodobně nebyli schopni prosadit stejně efektivně jako organizace zastupující podniky se zvířaty.

7.4 Stíhání ekoteroristů

Cílem této části práce není podat vyčerpávající přehled všech trestních procesů vede- ných ve spojitosti s ekoteroristickými činy. Budou představeny pouze případy významné svým rozsahem, medializací ze strany vládních orgánů a dalších subjektů, výší trestů udělených pachatelům, případně kontroverzní aplikací právních předpisů na posuzované případy.

7.4.1 SHAC 7

Prvním velkým soudním řízením týkajícím se ekoterorismu ve Spojených státech byl proces se skupinou označovanou jako “SHAC 7”. Tu tvořilo sedm a později šest akti- vistů provozujících internetovou prezentaci SHAC.74 Obžalovaní na internetovou stránku 74Obžaloba proti jednomu z nich byla v průběhu řízení stažena. Přesto je skupina nadále označována jako SHAC 7.

64 umísťovali informace o proběhlých útocích proti HLS a dalším subjektům s ní spojeným a rovněž publikovali v plném znění bez jakýchkoliv úprav všechna komuniké zaslaná jim pachateli těchto činů. Nikdo z sedmi obžalovaných nebyl viněn z provedení byť jediného útoku proti majetku nebo člověku. Členové SHAC 7 byli stíhání pro porušení AEPA, neboť jejich jednání bylo zločinným spolčením, jež mělo za cíl způsobit narušení fungování podniku se zvířaty, tj. HLS, a způsobit mu škodu ve formě ušlého zisku.75 Jádrem řízení proto byla otázka, zda provoz internetové stránky SHAC je chráněn Prvním dodatkem americké Ústavy, jenž garantuje svobodu slova. Soud první instance však dospěl k názoru, že její provoz není Prvním dodatkem chráněn a odsoudil proto obžalované k trestu odnětí svobody na čtyři až šest let. Odvolací soud rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud se případem odmítl zabývat (Center for Constitutional Rights 2011c). Rozhodnutí bylo podrobeno kritice některých sympatizantů SHAC, především z dů- vodu údajného rozporu s předchozí judikaturou Nejvyššího soudu týkající se svobody slova, především rozhodnutí Brandenburg, v němž soud judikoval, že i obhajování násilí je chráněno Ústavou, pokud tento projev nepovede k bezprostřednímu nezákonnému činu. Dle jejich názoru projevy umísťované členy SHAC 7 na internet nemají potenciál vést k takovému následku a proto by měly chráněny Prvním dodatkem (Parker 2010: 7–8; Best and Kahn 2004). Na druhou stranu americké soudy neposkytly ochranu například provo- zovateli webové stránky, na níž byly umístěny fotograﬁe lékařů provádějících interrupce a fotograﬁe již zavražděných lékařů byly přeškrtnuty. I přesto například Potter tvrdí, že nebezpečnost stránky SHAC byla nižší a ochranu zasluhovala (Potter 2009: 678).

7.4.2 Operation Backﬁre

Nejrozsáhlejším zásahem provedeným proti ekoteroristům byla tzv. “Operation Backﬁre”, jež proběhla v roce 2006. Jejím výsledkem bylo obvinění celkem jedenácti osob z pře- vážně žhářských útoků provedených na přelomu tisíciletí, včetně známého útoku proti lyžařskému středisku ve Vailu v roce 1998. Zatčení skupiny bylo ze strany státních or- gánů značně medializováno, například FBI k němu uspořádala tiskovou konferenci na níž

75Někteří z obžalovaných byli též obviněni ze stalking a používání elektronických komunikací za účelem vyhrožování.

65 vystoupil samotný ředitel FBI Robert Mueller. Ten akty spáchané členy skupiny označil za ekoterorismus, který ohrožuje americkou ekonomiku a životy Američanů (FBI 2006).76 Tiskovou konferenci k zatčením uspořádalo i Ministerstvo spravedlnosti a v navazující tiskové zprávě podobně jako FBI hovoří o ohrožení nejen majetku, ale též lidských životů ze strany ekoteroristů (Department of Justice 2006). Zatímco v případě SHAC 7 byla řešena trestnost jednání obžalovaných, u Operation Backﬁre o jejich vině prakticky nebyl pochyb, neboť FBI se podařilo získat za po- moci agenta dostatečné množství usvědčujících důkazů, díky čemuž většina obžalovaných přistoupila na dohodu o vině, díky níž jim byl zaručen nižší trest. Soud však musel rozhodnout, zda jejich jednání kvaliﬁkuje jako terorismus a uplatní to vůči nim jako přitěžující okolnost (tzv. terrorism enhancement) (Potter 2009: 674–675). Soud dospěl k závěru, že tyto činy jsou terorismem a odsoudil pachatele k vězení v délce 37 až 188 měsíců. Čtyři obžalovaní jsou stále hledání (FBI 2008). Prohlášení pachatelů za teroristy mělo dopad nejen na výši jejich trestů, ale též na režim jejich uvěznění. Někteří, např. Daniel Mc- Gowan, byli umístěni do speciálních oddělení věznic vybudovaných speciálně za účelem věznění teroristů, tzv. Communication Management Units. V nich je na maximální mož- nou míru omezen kontakt odsouzených jak mezi sebou, tak s blízkými osobami.77 Jménem McGowana a dalších vězňů byla proti jejich vězeňskému režimu podána stížnost, o níž doposud nebylo rozhodnuto (Center for Constitutional Rights 2011b).

7.4.3 AETA 4

V roce 2009 došlo k prvnímu zatčení pro porušování zákona AETA. FBI v San Fran- ciscu zatkla a obvinila čtyři osoby z pokusu narušit fungování University of California, která je dle AETA považována za “podnik se zvířaty”. Skupina obžalovaných, jíž se začalo říkat AETA 4, se porušení zákona měla dopustit tím, že její členové ve třech případech protestovali před domy zaměstnanců university podílejících se na výzkumu za použití zvířat, přičemž v jednom případě došlo k potyčce a výzkumník byl udeřen do hlavy něja- kým předmětem a v jednom případě distribuovali letáky se jmény, adresami a telefonními čísly výzkumníků a vzkazem, že ví, kde bydlí a nedají jim pokoj, dokud nepřestanou s tý-

76Při činech spáchaných zatčenými osobami nebyl nikdo zraněn, ale ředitel FBI toto výslovně ani netvrdil. 77Pro detailnější popis CMU a věznění McGowana, viz Potter (2011: 3777–3928).

66 ráním zvířat (FBI 2009). Tímto obviněním tak došlo k naplnění obav některých odpůrců AETA, kteří se domnívali, že zákon bude moci být snadno zneužíván pro omezování svobody slova, jež je chráněna Prvním dodatkem. V roce 2010 však soud vyhověl námitkám obžalovaných a obžalobu zamítl, neboť dle něj byla neurčitá, jelikož neobsahovala dosta- tečně detailní popis spáchaných činů. Z tohoto důvodu nebylo potřeba dále ani zkoumat, zda šlo o projevy názorů, které jsou chráněny Prvním dodatkem (Potter 2010).

7.4.4 Jeﬀ Luers

Jeﬀ Luers byl odsouzen za zapálení tří vozů SUV na parkovišti autosalonu v Eugene v Oregonu, kterého se dopustil v červnu 2000, k trestu odnětí svobody v délce dvaadvaceti let a to navzdory zjištění soudu, že si Luers počínal tak, aby vyloučil možnost vzniku škody na zdraví dalších osob. Luersovi tak byl udělen doposud nejpřísnější trest za eko- teroristický útok (Ackerman 2003: 165, fn.20). Později byl Luersův trest snížen na odnětí svobody v délce deseti let (The Guardian 2009).

7.5 Vytváření mediálního obrazu

Média byla aktéry využívána jako jeden z nástrojů pro prezentování jejich ideologie a zároveň byla, především v používané terminologii, ovlivňována výše popsaným vývojem. Nejvýraznějším příkladem byly celostránkové reklamy otištěné na konci dubna 2006 v celostátních denících The New York Times a The Washington Post, jež v souvislosti s vyřazením akcií HLS z obchodování na newyorské burze označovaly skupinu SHAC za ekoteroristy. Reklamy nebyly podepsány, ale inzerent či inzerenti museli nepochybně disponovat značnými finančními zdroji, neboť reklamní prostor v těchto denících patří mezi nejdražší ve Spojených státech. NABR zakoupila v deníku Roll Call distribuovaném v okolí Kapitolu celostránkovou reklamu s fotografií poškozené kanceláře a nápisem “Váš dům je na řadě” (angl. “Your home is next”). Jako až bizarní se jeví vyjádření Rona Arnolda, dle nějž byl dětský film Hoot propagací ekoterorismu, neboť dětští hrdinové v něm chránili ohroženou sovu před developery, například tím, že do přenosných toalet schovávali krokodýly (Potter 2009: 683) První vzestup v užívání pojmů souvisejících s ekoterorismem médii byl zaznamenán

67 na počátku 90. let, jehož příčinou bylo zatčení a stíhání Davida Foremana a dalších osob spojených se skupinou EMETIC. Druhého vrcholu dosáhlo používání těchto termínů v roce 2001. Vzestup zájmu médií o ekoterorismus v tomto roce však nebyl dán, jak by se na první pohled mohlo zdát, útoky z 11. září,78 ale pravděpodobně převedením řady agentů FBI dříve vyšetřujících teroristické útoky proti americkým ambasádám v Africe na boj proti ekoterorismu, který v průběhu roku 2001 vyústil ve zvýšenou aktivitu i zatčení prvního podezřelého z ekoterorismu agenty FBI (Wagner 2008: 31). Média jsou dle kritiků náchylná k nadužívání termínu ekoterorismus. Například Soren- son upozorňuje na několik technik používaných americkými masmédii pro delegitimizaci představitelů environmentálního hnutí. V první řadě média běžně označují aktivisty, jež se nedopouštějí násilí ať už proti lidem nebo proti majetku, jako extremisty a naopak činnost poškozující životní prostředí kritice pro její dopady nepodrobují. Především po 11. září byli environmentalisté přirovnáváni k al-Kajdě nebo Hizballáhu. Média se tak dle něj ani nesnaží o otázkách spojených s životním prostředím a právy zvířat vyvolá- vat společenskou diskusi a spokojují se se zesměšňováním a zjednodušováním problematiky. Důsledkům tohoto přístupu je dle něj i selektivní výběr zpráv, neboť disproporčně větší prostor v médiích dostávají kupříkladu stoupenci testů na zvířatech. Podobně jsou i trestné činy páchané vůči stoupencům environmentálního hnutí přehlíženy a naopak často jsou médií za pachatele různých trestných činů bez jakýchkoliv důkazů označováni eko- teroristé (Sorenson 2009: 239–429). Nastíněný přístup médií k popisované problematice může mít několik důvodů. Prvním z nich je činnost vládních orgánů, které jsou s médii v blízkém kontaktu a konstantně jim předávají informace a prezentují svá stanoviska,79 jimž jsou novináři při své práci ovlivňováni (Wagner 2008: 34). Dalším faktorem hrajícím prav- děpodobně roli jsou vztahy mezi médii a předními průmyslovými nebo farmaceutickými společnosti, jelikož mnoho osob je současně členy představenstev společností vlastnících některé z významných masmédií i významných průmyslových společností (Smith 2008: 560–562). Farmaceutické, potravinářské a další společnosti navíc patří k nejvýznamnějším inzerentům, tudíž postoj médií může být do určité míry determinován i jejich vlastní sna- hou předcházet si tyto zadavatele reklamy (Sorenson 2009: 241–242).

78Většina článků týkajících se ekoterorismu vyšla v roce 2001 ještě před útoky z 11. září. 79Příkladem jsou například výroční zprávy o terorismu, tiskové zprávy nebo tiskové konference, na které v této práci často odkazujeme.

68 8 Závěr

Proces sekuritizace ekoterorismu probíhal ve Spojených státech přibližně od konce 80. let 20. století, přičemž ke značnému nárůstu aktivity aktérů došlo ke konci 90. let a proces vyvrcholil v roce 2006 přijetím zákona Animal Enterprise Terrorism Act. V pozici sekuritizujícího aktéra vystupovalo několik subjektů. Prvním z nich byla FBI, jež se po- dílí na formování americké protiteroristické politiky a identifikaci bezpečnostních hrozeb. FBI od konce 90. let ve svých oficiálních dokumentech i ve veřejných vyjádřeních svých čelných představitelů deklarovala, že ekoterorismus představovaný především skupinami ALF a ELF je nejzávažnější formou domácího terorismu ve Spojených státech. Rovněž alokací značného množství zdrojů na boj s ekoterorismem, jež vyústil v obvinění a někdy i odsouzení řady jednotlivců a skupin se FBI podílela na konstrukci ekoterorismu jako záva- žné bezpečnostní hrozby. Dalšími aktérem sekuritizace byli přední političtí představitelé státu, především členové Kongresu a zákonodárci, jež jsou členy zákonodárných orgánů jednotlivých amerických států. Ti jednali jako aktéři sekuritizace ve dvou rovinách. V první rovině přímo při výkonu své zákonodárné činnosti, kdy předkládali, obhajovali a schvalovali legislativu jež více či méně označovala ekoterorismus za bezpečnostní hrozbu a poskytovala orgánům státu nové nástroje pro boj s ním. Konkrétně se jednalo především o zákony AEPA a AETA, na jejichž základě bylo možno postihovat různé formy útoků proti tzv. podnikům se zvířaty. V druhé rovině se zákonodárci podíleli na sekuritizaci ekoterorismu též svými vystoupeními při slyšeních konaných před výbory a podvýbory amerického Kongresu, na jejichž základě byla formulována další politika boje proti ekoterorismu a v některých případech též vedly k přijetí nových právních předpisů. Aktéři sekuritizace tudíž jako nejčastější řečové akty sloužící k sekuritizaci používali oficiální dokumenty, zákony a vyjádření před Kongresem. Pokud rozšíříme nástroje sekuritizace i mimo řečové akty, lze mezi ně zahrnout též faktickou činnost FBI spočívající ve zvýšeném zaměření na ekoterorismus. Nutno však dodat, že i tyto faktické akty byly doprovázeny řečovými akty představitelů FBI, například ve formě tiskových zpráv a konferencí věno- vaných operacím proti ekoterorismu. Jako komplikovanější se jeví pozice subjektů přímo dotčených ekoteroristickými útoky, jako jsou například farmy, výzkumné instituce nebo stavební či těžební společnosti. Tyto

69 subjekty společně s organizacemi zřízenými za účelem hájení jejich zájmů totiž v průběhu sekuritizace vystupovaly jako sekuritizující aktér, neboť i ony prohlašovaly, že ekoterorismus je bezpečnostní hrozbou a měla by proti němu být přijata mimořádná opatření. Činili tak prostřednictvím podobných nástrojů jako vládní orgány, tedy prostřednictvím jimi vy- dávaných zpráv a publikací, veřejnými vyjádřeními a v neposlední řadě při vystoupeních před Kongresem, jichž se běžně účastnili jak jednotlivci dotčeni ekoterorismem především v pozici obětí, tak i představitelé zájmových organizací reprezentujících dotčené subjekty a jejich ekonomické zájmy. Zároveň však dotčené subjekty zastávaly pozici referenčního subjekty, tedy toho, jehož bezpečnost a existence je v důsledku rozmachu ekoterorismu ohrožena a na jejichž ochranu je nutno přijmout bezpečnostní opatření. Dochází tudíž k jevu, který je dle Buzana a kol. (Buzan et al. 2005: 54) spíše výjimečný, avšak není z prin- cipu vyloučen. Ekonomické sektory ohrožované ekoterorismem, především tzv. podniky se zvířaty, jsou jako referenční objekt identifikovány i v řadě řečových aktů pronášených sekuritizujícími aktéry, kteří jsou představiteli Spojených států a jejich politických or- gánů. Objevily se však i snahy rozšířit vymezení referenčních objektů kupříkladu na širší populaci, jež může být nepřímo ohrožena pokud dojde k omezení fungování výzkumných institucí provádějících experimenty na zvířatech, neboť jeho důsledkem bude zastavení nebo zpomalení vývoje léků proti nebezpečných chorobám. Naopak jsme neidentifikovali řečové akty, v nichž by referenčním objektem byl samotný stát, celá ekonomika nebo společnost. I představitelé sektorů ohrožovaných ekoterorismem při jeho sekuritizaci ne- využívali pouze klasické řečové akty, ale používali též obrazová sdělení, především v jimi objednaných reklamách, které se objevily v řadě amerických masmédií. Sporná je klasifikace masmédií, protože ty by na jednu stranu mohly být považovány za sekuritizujícího aktéra, neboť jsou majetkově a personálně provázána s průmyslovými odvětvími, jež sekuritizačními aktéry jsou. Na druhou stranu však média možná rétoriku sekuritizujících aktérů ve vztahu k ekoterorismu přejímají automaticky a sama se nesnaží ekoterorismus prezentovat jako bezpečnostní hrozbu. Funkcionálními aktéry sekuritizace byly ekoteroristické skupiny, jejichž činnost sa- motný proces sekuritizace inicializovala a proti nimž byla namířena většina projevů seku- ritizujících aktérů a rovněž většina opatření přijímaných v rámci sekuritizace. Nejvý- znamnějšími funkcionálními aktéry byly skupiny ALF, ELF a SHAC, které byly nejčastěji

70 předmětem sekuritizace. Značná pozornost byla věnována především skupině SHAC, je- jíž činnosti bylo věnováno celé slyšení před Kongresem, proti jejímž představitelům bylo vedeno úspěšné trestní stíhání a zákon AETA byl prezentován jako účinný nástroj pro boj s touto skupinou a její specifickou strategií. Naopak jako funkcionální aktér nevystu- povala organizace Sea Shepherd, jejíž aktivity bývají za ekoteroristické relativně běžně označovány. Tato skutečnost však není příliš překvapivá, jelikož referenčním objektem byly hlavně subjekty působící ve Spojených státech v některých ekonomických oblastech. Poněvadž se Sea Shepherd zaměřuje na velrybáře z jiných států, především z Japonska, má jeho činnost na fungování americké ekonomiky pouze marginální význam a je tudíž logické, že pro sekuritizující aktéry byla činnost Sea Shepherd irelevantní. Kritériem pro odlišení sekuritizace problému od jeho prosté politizace je vybočení ze standardních společenských a politických procedur, které je zdůvodňováno závažností hrozby a nutností přijmout mimořádná opatření pro ochranu vůči němu, byť je rozlišování mezi politizovaným a sekuritizovaným často obtížné (Emmers 2007: 116–117). Otázkou tedy je, zda lze ve výše uvedeném identifikovat příklady takových mimořádných postupů, z nichž by bylo možno usoudit, že téma je skutečně sekuritizováno a nikoliv jen politizo- váno.80 Dle našeho názoru lze několik mimořádností identifikovat. V první řadě docházelo v důsledku boje s ekoterorismem k podstatnému střetu mezi občanskými právy, především právem na svobodu slova, a protiteroristickou politikou a jejími výsledky. Odsouzení členů skupiny SHAC 7 je, jak bylo výše uvedeno, mnohými autory považováno za prolomení předchozí judikatury amerického Nejvyššího soud a znamená zásadní omezení svobody slova. Stejně tak i neúspěšné stíhání skupiny AETA 4 potvrzuje, že v důsledku boje s ekoterorismem jsou americké orgány ochotny zasáhnout do doposud nezpochybňovaných práv občanů. Mimořádná opatření jsou přijímána i při trestání usvědčených pachatelů ekoteroristických útoků, neboť jsou jejich tresty zpřísňovány na základě institutu “terrorist enhancement”, což vede buď k udělování až drakonických trestů jako v případě Jeffa Luerse, který byl za zapálení tří automobilů odsouzen na dvacet let, nebo umísťová- ním některých pachatelů do speciálních věznic, respektive jejich oddělení, určených pro věznění teroristů, ve kterých je jejich kontakt se spoluvězni i s rodinnými příslušníky

80Vzhledem ke všemu výše uvedenému nelze mít o politizaci ekoterorismu ve Spojených státech jaké- koliv pochybnosti.

71 omezen na absolutní minimum. Řada kritiků (např. Potter (2011) a Rovics (2007)) proto tvrdí, že tato opatření jsou součástí širší kampaně, jejímž cílem je delegitimizovat a oslabit environmentální hnutí a někdy je dokonce přirovnávají k období McCarthysmu. Je nepochybně pravdou, že pro řada aktérů, především zastupujících některé ekonomické zájmy, je environmentální hnutí ideovým protivníkem, a proto se snaží jeho vliv omezit a prosazovat svůj vliv na tvorbu politiky. Na druhou stranu se však i mezi politickými představiteli působí řada osob, kterým je environmentalismus blízký a i při některých slyšeních před Kongresem se o metodách boje proti ekoterorismu vyjadřovali značně kriticky. Byť dochází v souvislosti s ekoterorismem k zásahům do svobod obyvatel, jde spíše o projev mnohem širšího trendu posilování moci státu a jeho složek, k němuž dochází hlavně po útocích z 11. září. Je však nutno konstatovat, že velké množství činů označovaných ve vyjádřeních sekuritizujících aktérů nebo amerických médií za ekoteroristické nesplňuje kritéria teroristických útoků, neboť u nich absentuje teroristický kalkul a zároveň i celková bilance ekoteroristických útoků není tak závažná jako u jiných forem domácího terorismu.

72 9 Použitá literatura

9.1 Primární zdroje

9.1.1 Zákony

Legal Information Institute (2011). Title 18 - Crimes and Criminal Procedure. .

National Agricultural Library (1992). Animal Enterprise Protection Act. .

U.S. Government Printing Oﬃce (1999). Violent and Repeat Juvenile Oﬀender Ac- countability and Rehabilitation Act of 1999, Subtitle C–Animal Enterprise Terro- rism and Ecoterrorism. .

U.S. Government Printing Oﬃce (2000). Researchers and Farmers Freedom From Terro- rism Act of 2000. .

U.S. Government Printing Oﬃce (2001a). Agroterrorism Prevention Act of 2001. .

U.S. Government Printing Oﬃce (2001b). Environmental Terrorism Reduction Act. .

U.S. Government Printing Oﬃce (2001c). Patriot Act. .

U.S. Government Printing Oﬃce (2002). Homeland Security Act. .

U.S. Government Printing Oﬃce (2006). Animal Enterprise Terrorism Act. .

73 9.1.2 Vládní dokumenty

Department of Justice (1993). Report to congress on the extent and eﬀects of domestic and international terrorism on animal enterprises. .

FBI (1996). Terrorism in the united states 1995. .

FBI (1997). Terrorism in the united states 1996. .

FBI (1998). Terrorism in the united states 1997. .

FBI (1999). Terrorism in the united states 1998. .

FBI (2000). Terrorism in the united states 1999. .

FBI (2002). Terrorism in the united states 2000–2001. .

FBI (2006). Terrorism in the united states 2002–2005. .

FBI (2009). Marin man added to fbi’s ‘most wanted terrorists’ list. .

FBI (2012). Most wanted domestic terrorism. .

9.1.3 Vystoupení před Kongresem

U.S. Government Printing Oﬃce (1998a). Acts of ecoterrorism by radical environmental organizations. hearing before the subcommittee on crime of the committee of the judiciary. .

74 U.S. Government Printing Oﬃce (1998b). Oversight hearing on forest service law enforcement. .

U.S. Government Printing Oﬃce (1999). Public and private resource management and protection issues in the nation forest system. .

U.S. Government Printing Oﬃce (2002). Eco-terrorism and lawlessness on the national forests. .

U.S. Government Printing Oﬃce (2005a). Eco-terrorism speciﬁcally examining stop hundington animal cruelty (”shac”). .

U.S. Government Printing Oﬃce (2005b). Eco-terrorism speciﬁcally examining the earth liberation front and the animal liberation front. .

U.S. Government Printing Oﬃce (2006). Animal enterprise terrorism act. .

U.S. Government Printing Oﬃce (2012). Congressional hearings. .

9.1.4 Filmy

Curry, M. and Cullman, S. (2010). If a tree falls: A story of the earth liberation front. Film.

9.2 Sekundární zdroje

9.2.1 Monograﬁe

Abbey, E. (2000). The monkey wrench gang. Harper Perennial Modern Classics, New York.

75 Bari, J. (1994). Timber Wars. Common Courage Ress, Monroe, Maine.

Binka, B. (2008). Analýza hlubinné ekologie. Masarykova univerzita, Brno.

Buzan, B., Wæver, O., and de Wilde, J. (2005). Bezpečnost: Nový rámec pro analýzu. Centrum strategických studií, Brno.

Curran, G. (2007). 21st Century Dissent. Anarchism, Anti-Globalization and Environ- mentalism. Macmillan, London. del Mar, D. (2006). Environmentalism. Longman, Harlow, UK.

Foreman, D., Haywood, B., and Abbey, E. (1993). Ecodefense: A ﬁeld guide to monkeywrenching. Abbzug Press, Chico, California.

Liddick, D. (2006). Eco-terrorism: radical environmental and animal liberation move- ments. Praeger Publishers, Westport, Connecticut.

Long, D. (2004). Ecoterrorism. Facts on File, New York.

Olivetti, A. and Worsham, J. (2003). This land is your land, this land is my land: The property rights movement and regulatory takings. Lfb Scholarly Pub Llc, New York.

Potter, W. (2011). Green Is the New Red: An Insider’s Account of a Social Movement Under Siege. City Lights Publishers, San Francisco. Kindle edition.

Scarce, R. (2006). Eco-warriors: Understanding the radical environmental movement. Left Coast Press, Walnut Creek, California.

Shabecoff, P. (2003). A fierce green fire: The American environmental movement. Island Press, Washington D.C.

Singer, P. (1975). Animal liberation. A New Ethics For Our Treatment of Animals. Avon Books, New York.

Strmiska, M. (2001). Terorismus a demokracie: pojetí a typologie subverzívního teroris- tického násilí v soudob`ychdemokraciích. Masarykova univerzita v Brně, Mezinárodní politologick`yústav, Brno.

76 Wapner, P. (2010). Living through the end of nature: the future of American environmentalism. The MIT Press, Cambridge, Massachusetts.

Weldon, M. (2011). Fundamentals of Practical Environmentalism. CRC Press, Boca Raton, Florida.

9.2.2 Články ve sbornících

Berkowicz, S. (2011). Eco-terrorism/enviro-terrorism: Background, prospects, counterme- asures. In Alpas, H., Berkowicz, S., and Ermakova, I., editors, Environmental Security and Ecoterrorism, pages 15–29. Springer, Dordrecht.

Emmers, R. (2007). Securitization. In Collins, A., editor, Contemporary Security Studies, pages 110–125. Oxford University Press, Oxford.

Hettinger, N. (2001). Environmental disobedience. In Jamieson, D., editor, A Com- panion to Environmental Philosophy, pages 498–509. Blackwell Publishers, Malden, Massachusetts.

Kharlamova, G. (2011). Ecoterrorism: An ecological-economic convergence. In Alpas, H., Berkowicz, S., and Ermakova, I., editors, Environmental Security and Ecoterrorism, pages 31–38. Springer, Dordrecht.

Mitchell, R., Dunlap, R., and Mertig, A. (1992). Twenty years of environmental mobilization: Trends among national environmental organizations. In Dunlap, R. and Mertig, A., editors, American environmentalism: The US environmental movement, 1970-1990, pages 11–26. Taylor & Francis, Washington D.C.

Wæver, O. (1995). Securitization and desecuritization. In Lipschutz, R. D., editor, On Security, pages 39–69. Columbia University Press, New York. .

9.2.3 Články

Ackerman, G. (2003). Beyond arson? a threat assessment of the earth liberation front. Terrorism and Political Violence, 15(4):143–170.

77 Amster, R. (2006). Perspectives on Ecoterrorism: Catalysts, Conﬂations, and Casualties. Contemporary Justice Review, 9(3):287–301.

Beck, C. (2007). On the Radical Cusp: Ecoterrorism in the United States, 1998-2005. Mobilization: An International Quarterly, 12(2):161–176.

Beltran, X. (2002). Applying RICO to Eco-Activism: Fanning the Radical Flames of Eco-Terror. Boston College Environmental Aﬀairs Law Review, 29(2):281–399.

Berlau, J. (2007). Eco-terrorism: When violence becomes an environmentalist tactic. Human Events, 63(12):286–288.

Best, S. and Kahn, R. (2004). Trial by ﬁre: The shac7 and the future of democracy. Animal Liberation Philosophy and Policy Journal, 2(2):1–36.

Bondaroﬀ, T. (2008). Throwing a Wrench into Things: The Strategy of Radical Environ- mentalism. Journal of Military and Strategic Studies, 10(4):2–23.

Buell, L. (2009). What is Called Ecoterrorism. Gramma: Journal of Theory and Criticism, 16:153–166.

Chalecki, E. (2002). A new vigilance: Identifying and reducing the risks of environmental terrorism. Global Environmental Politics, 2(1):46–64.

Cohan, J. (2005). Necessity, political violence and terrorism. Stetson Law Review, 35:903.

DeLuca, K. (1999). Unruly arguments: The body rhetoric of earth ﬁrst!, act up, and queer nation. Argumentation and Advocacy, 36(1):9–21.

Deshpande, N. (2011). Radical stakeholders and the craft of environmental public policy: Security dimensions, considerations and implications. Risk, Hazards & Crisis in Public Policy, 2(1):3.

Eagan, S. (1996). From spikes to bombs: the rise of eco-terrorism. Studies in Conﬂict & Terrorism, 19(1):1–18.

Eddy, E. (2005). Privatizing the patriot act: The criminalization of environmental and animal protectionists as terrorists. Pace Environmental Law Reviw, 22(2):261.

78 Joosse, P. (2007). Leaderless resistance and ideological inclusion: The case of the Earth Liberation Front. Terrorism and Political Violence, 19(3):351–368.

Joosse, P. (2012). Elves, environmentalism, and “eco-terror”: Leaderless resistance and media coverage of the earth liberation front. Crime, Media, Culture, 8(1):1–19.

Leader, S. and Probst, P. (2003). The Earth Liberation Front and Environmental Terro- rism. Terrorism and Political Violence, 15(4):37–58.

Lee, M. (1995). Violence and the environment: the case of ‘earth ﬁrst!’. Terrorism and Political Violence, 7(3):109–127.

Lovitz, D. (2007). Animal Lovers and Tree Huggers Are the New Cold-Blooded Crimi- nals?: Examining the Flaws of Ecoterrorism Bills. Journal of Animal Law, 3(1):79–98.

Mareš, M. (2004). Ekoterorismus v České republice. Rexter, 2(1). .

Martin, S. (1980). Fear on the high seas, a coven of octogenarian joggers and eco-terrorism paperbacks. The Globe and Mail, page 13.

McCoy, K. (2007). Subverting justice: An indictment of the animal enterprise terrorism act. Animal Law, 14:53–70.

McDonald, M. (2008). Securitization and the construction of security. European Journal of International Relations, 14(4):563–587.

Nagtzaam, G. and Lentini, P. (2008). Vigilantes on the High Seas?: The Sea Shepherds and Political Violence. Terrorism and Political Violence, 20(1):110–133.

O’Lear, S. (2003). Environmental terrorism: a critique. Geopolitics, 8(3):127–150.

Parson, S. (2009). Understanding the Ideology of the Earth Liberation Front. Green Theory & Praxis: The Journal of Ecopedagogy, 4(2):50–66.

Potter, W. (2009). The Green Scare. Vermont Law Review, 33(4):671–687.

Rovics, D. (2007). Pivotal Moment in the Green Scare. Capitalism Nature Socialism, 18(3):8–16.

79 Salter, C. (2011). Activism as terrorism: The green scare, radical environmentalism and governmentality. Anarchist Developments in Cultural Studies, 2(1):211–238.

Schoﬁeld, T. (1998). The environment as an ideological weapon: A proposal to criminalize environmental terrorism. Boston College Environmental Aﬀairs Law Review, 26(3):619.

Schwartz, D. (1998). Environmental terrorism: analyzing the concept. Journal of Peace Research, 35(4):483–496.

Smith, R. (2008). Ecoterrorism?: A critical analysis of the viliﬁcation of radical environmental activists as terrorists. Environmental Law (Portland), 38(2):537–576.

Sorenson, J. (2009). Constructing terrorists: propaganda about animal rights. Critical Studies on Terrorism, 2(2):237–256.

Sorenson, J. (2011). The myth of “animal rights terrorism”. The Brock Review, 12(1):69– 99.

Taylor, B. (1998). Religion, violence and radical environmentalism: From earth ﬁrst! to the Unabomber to the earth liberation front. Terrorism and Political Violence, 10(4):1–42.

Vanderheiden, S. (2005). Eco-terrorism or justiﬁed resistance? Radical environmentalism and the “War on Terror”. Politics & Society, 33(3):425–447.

Vanderheiden, S. (2008). Radical environmentalism in an age of antiterrorism. Environ- mental Politics, 17(2):299–318.

Wagner, T. (2008). Reframing ecotage as ecoterrorism: news and the discourse of fear. Environmental Communication: A Journal of Nature and Culture, 2(1):25–39.

Weinberg, L., Pedahzur, A., and Hirsch-Hoeﬂer, S. (2004). The challenges of conceptua- lizing terrorism. Terrorism and Political Violence, 16(4):777–794.

White, R. (2009). Environmental victims and resistance to state crime through transnational activism. Social Justice, 36(3):46–60.

80 Yelin, J., Miller, D., and Rivera, J. (2008). Civil Liberties: The Line Dividing Environ- mental Protest and Ecoterrorists. Journal for the Study of Radicalism, 2(1):109–123.

Young, R. (1995). Monkeywrenching and the processes of democracy. Environmental Politics, 4(4):199–214.

9.2.4 On-line texty

ADL (2011). Ecoterrorism: Extremism in the animal rights and environmentalist move- ments. .

American Legislative Exchange Council (2003). Animal & ecological terrorism in america. .

Center for Constitutional Rights (2011a). Activists challenge animal rights terrorism law as a violation of free speech. .

Center for Constitutional Rights (2011b). Aref, et al. v. holder, et al. .

Center for Constitutional Rights (2011c). U.s. v. shac 7. .

Department of Justice (2006). Eleven defendants indicted on domestic terrorism charges. .

FBI (2006). Operation backﬁre press conference. .

FBI (2008). Operation backﬁre. help ﬁnd four eco-terrorists. .

FBI (2009). Four extremists arrested for threats and violence against uc researchers. .

81 Gibson, S. (2010). State-led social boundary change: Transnational environmental activism, ’ecoterrorism‘ and september 11. .

Huﬃngton Post (2012). Iowa’s undercover livestock ﬁlming bill approved. .

Metscher, R. (2005). Ecoterrorism in the u.s. .

Nature Medicine (2008). The lobbying landscape and beyond: 15 groups to know. .

Olsson, K. (2002). Ghostwriting the law. .

Parker, A. (2010). Beyond aeta: How corporate-crafted legislation brands activists as terrorists. .

Potter, W. (2010). Breaking: Aeta 4 case dismissed, but re-indictment possible. .

Potter, W. (2011). Analysis of the animal enterprise terrorism act. .

Sea Shepherd (2010). The Bob Barker Goes Dutch. .

Sulzberger, A. G. (2011). States look to ban eﬀorts to reveal farm abuse. .

The Fur Commission (1999). Engaging political will. .

82 The Guardian (2009). Jeﬀ luers back in custody after mistaken release. .

Wæver, O. (2003). Securitisation: Taking stock of a research programme in security studies. .

Walsh, E. (2012). The animal enterprise protection act: A scientist’s perspective brings the law into focus. .

83 Anotace: Tato diplomová práce analyzuje proces sekuritizace ekoterorismu ve Spojených státech amerických. Představuje aktéry sekuritizace, především samotné ekoteroristické skupiny, státní orgány a zájmové skupiny. Dále práce zkoumá konkrétní způsoby sekuritizace ekoterorismu, konkrétně slyšení před Kongresem, federální zákony, protiteroristické operace a ovlivňování mediálního obrazu ekoterorismu. Annotation: This diploma thesis analyses process of securitization of eco-terrorism in the United Sta- tes. It introduces securitization actors, especially the eco-terrorist groups themselves, the state authorities and the interest groups. The thesis also examines particular forms of securitization, namely Congressional Hearings, federal laws, counter-terrorism operations and inﬂuencing of eco-terrorism’s media portrayal. Klíčová slova: Ekoterorismus, sekuritizace, Animal Liberation Front, Earth First, Earth Liberation Front, SHAC, terorismus, Spojené státy. Keywords: Eco-terrorism, securitization, Animal Liberation Front, Earth First, Earth Liberation Front, SHAC, terrorism, United States.