Vývoj, Přítomnost a Podoba Fenoménu Al-Qá´Idy V Bosně a Hercegovině

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Fakulta sociálních studií

Katedra politologie

Vývoj, přítomnost a podoba fenoménu al-Qá´idy v Bosně a Hercegovině

Diplomová práce

Michal Vačkář

Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Šmíd, Ph.D. UČO: 109796 Obor: Bezpečnostní a strategická studia Imatrikulační ročník: 2008

Brno 2010

Čestné prohlášení

Čestně prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně pod vedením Mgr. Tomáše Šmída, Ph.D. a při použití zdrojů uvedených na konci práce.

Podpis: V Brně, 12.5.2010

I. Úvod ...... 3 II. Teoretická část...... 7 2.1 Al-Qáída jako teroristická organizace ...... 7 2.2 Al-Qáída jako alianční síť...... 9 2.3 Al-Qáída jako sociální hnutí; ideologie...... 12 2.4 Al-Qáída jako korporativní nálepka...... 15 III. Empirická část ...... 17 3.1 Občanská válka 1992-95 a infiltrace islamistů do Bosny a Hercegoviny...... 17 3.1.1 Paramilitární skupiny ...... 26 3.1.1.1 Sedmá muslimská osvobozenecká brigáda...... 30 3.1.2 Internacionalizace boje proti OSN ...... 32 3.1.3 Islámský kulturní institut v Miláně ...... 34 3.1.4 Shrnutí působení al-Qáídy v Bosně a Hercegovině v průběhu války 1992-95.. 36 3.2 Odkaz válečného konfliktu v Bosně a Hercegovině a jeho důsledky...... 37 3.3 Al-Qáída ve vztahu k NGOs v Bosně a Hercegovině...... 41 3.4 Situace v postdaytonské Bosně a Hercegovině ...... 51 3.4.1 Islámská hnutí v Bosně a Hercegovině ...... 53 3.4.1.1 Bošnjačka omladinska mreža (B.O.M.)...... 53 3.4.1.2 Mladi Muslimani (MM)...... 54 3.4.1.3 Aktivna Islamska Omladina (AIO) ...... 55 3.4.2 Shrnutí působení al-Qáídy v postdaytonské Bosně a Hercegovině ...... 58 3.5 Teroristické akce spojené s postdaytonskou Bosnu a Hercegovinu ...... 60 3.5.1 Teroristické útoky předcházející 11. září 2001 ...... 61 3.5.1.1 Miléniový teroristický komplot...... 62 3.5.1.2 Gang z Roubaix ...... 64 3.5.2 Teroristické útoky 11. září 2001 a následující ...... 66 3.5.3 Shrnutí vztahu al-Qáídy a teroristických akcí spojovaných s BaH...... 70 3.6 Wahhábismus jako hrozba pro Bosnu a Hercegovinu ...... 72 IV. Závěr ...... 83 V. Použité zdroje...... 86

2 I. Úvod

Bosna a Hercegovina se v posledních několika letech dostala pryč z agendy mnohých bezpečnostních analytiků i vědeckých pracovníků a pod vlivem růstu „důležitosti“ a atraktivnosti jiných regionů se poněkud pozapomnělo na fakt, že po nejničivějším evropském konfliktu od konce druhé světové války v této zemi probíhaly a stále probíhají procesy, které jsou hodné zkoumání, především pak v souvislostech s již téměř 10 let probíhajícím globálním tažením proti terorismu a jen těžko uchopitelným a konceptuálně nepříliš jasně definovaným fenoménem al-Qáídy. Al-Qáída jako taková naopak zaměstnává velké množství pracovníků ať již čistě vědecké, tak aplikované sféry bezpečnostních a strategických studií. Z dosavadních dostupných pramenů a informací vyplývá, že se al-Qáída určitým způsobem zapojila i do konfliktu v Bosně a Hercegovině a to především díky své intenzivní spolupráci s rozličnými nevládními organizacemi v BaH působícími. Jejím primárním cílem však dle nejnovějších studií nebyla pouze podpora bosenským muslimům v jejich válečném úsilí. Al-Qáída usilovala, jak si v následující práci ukážeme, o poněkud vyšší cíle. Bosna a Hercegovina i dle Jasona Burkeho (2004) sehrála poměrně důležitou roli v určitém vyspívání al-Qáídy, které se odehrávalo především v letech 1996-2001. V této době al-Qáída sestávala ze tří hlavních elementů: tvrdého jádra, sítě kooptovaných skupin a ideologie. Toto tripartitní rozdělení je pak zásadní pro pochopení fenoménu al-Qáídy i moderního islamismu (Burke 2004: 8). Vnímání a typologie působení sítě al-Qáídy v různých částech světa není etablovaným teoretickým přístupem a tak jedním z cílů teoretické části následující práce je objasnění typologie vytvořené na základě odborných publikací zabývajících se výzkumem a problematikou al-Qáídy a v rámci empirické části její následná aplikace na případ Bosny a Hercegoviny v oblasti studia vztahu radikálního islámu/islamismu a al-Qáídy na jejím území. Analýzou a aplikací předem určených indikátorů vycházejících z odborné literatury a na jejím základě vytvořené typologie přístupu a vnímání al-Qáídy na analyticky pojatou empirickou část se pokusím určit, jaký modus vivendi al-Qáída v Bosně a Hercegovině uplatňovala. To je zároveň i zamýšleným cílem práce. Představeny budou celkově čtyři různé perspektivy a následně bude prozkoumána jejich kompatibilita a možnosti prolínání, protože ani v těchto případech, podobně jako ve většině oborů sociálních věd, nelze tyto kategorie striktně oddělit a vymezit či vyloučit jejich případné vzájemné překrývání. Našimi čtyřmi prizmaty vnímání fenoménu al-Qáídy tedy

3 jsou: al-Qáída jako organizace, al-Qáída jako alianční síť, al-Qáída jako sociální hnutí, ideologie a doktrína a v neposlední řadě také al-Qáída jako korporativní nálepka. Komplexní zhodnocení propojení radikálních islamistů v Bosně a Hercegovině s al- Qáídou zpracováno ještě nebylo. Existuje mnoho dílčích prací zabývajících se prostým napojením v Bosně a Hercegovině působících NGOs a humanitárních organizací na al- Qáídu, tyto ovšem neřeší způsob a styl takovéhoto napojení. Použitá afiliace s al-Qáídou má pak často primárně sloužit k diskreditaci označených organizací a neposkytuje ucelenou a v teorii ukotvenou odpověď na to, jakým způsobem al-Qáída v Bosně a Hercegovině fakticky působila (působí). Navrhovaná práce sice nevychází z všobecně přijímané a etablované teorie, nicméně navržená typologie byla vytvořena na základě odborné literatury zaměřené na teoretické uchopení al-Qáídy. Použitá typologie bude tedy v tomto směru přínosná jinak. Díky determinantům a indikátorům použitým při její operacionalizaci se totiž budeme moci přiblížit odpovědi, zdali současná Bosna a Hercegovina představuje bezpečnostní hrozbu spojenou s šířením radikálního islamismu tak, jak je zdůrazňováno mnohými západními odborníky na témata spojená s existencí islámského náboženství v Bosně a Hercegovině. Při zpracovávání následující práce jsem vycházel ze své bakalářské práce, jež byla úspěšně obhájena v červnu 2008. Některé pasáže v textu jsou tedy totožné s pasážemi v této bakalářské práci a nepovažoval jsem za vhodné a nutné je citovat pomocí druhotných zdrojů, proto uvádím pouze zdroje primární, tudíž totožné s těmi, které byly použity při zpracovávání bakalářské práce a několik řádně ocitovaných pasáží z mé bakalářské práce. Samotná bakalářská práce byla zaměřena jiným směrem, nežli předkládaná práce diplomová, a to na konceptualizaci fenoménu islámského radikalismu v Bosně a Hercegovině a zjištění jeho projevů od příchodu islámského náboženství na její území až do současnosti. Následující diplomová práce tedy prakticky rozvíjí pouze její část a při použití úplně nového teoretického konceptu je s rozdílným cílem zaměřená na odkrytí sice podobné, leč nikoliv totožné problematiky. Pro potřeby detailního zmapování stavu a situace týkajícího se radikálně islamistických skupin či jednotlivců a jejich případného napojení na al-Qáídu v Bosně a Hercegovině, tedy pro naplnění účelu práce a dospění k relevantním a uceleným závěrům, budu mimo dostupné monografie a odborné články publikované na stránkách mezinárodních think-tanků také čerpat z webových stránek samotných bosensko-hercegovských organizací a z článků publikovaných v internetových verzích anglosaských, ruských, chorvatských, srbských a bosensko-hercegovských periodik.

4 Při používání posledně zmíněných zdrojů bude samozřejmě nutné zaujmout konstruktivně kritický postoj k informacím v nich nalezených a pokusit se je dále ověřit i v jiných materiálech. U těchto zdrojů existuje totiž určité riziko předpojatosti. Neméně důležité je také zmínit se o používané terminologii. Jelikož cílem práce není rozlišit, zdali se projevy toho, co nyní pracovně nazvěme islámským radikalismem, řadí spíše mezi projevy fundamentalismu, radikalismu, extremismu či terorismu, budu v textu souhrnně k problematice referovat jako k islámskému radikalismu, a radikálnímu islamismu, potažmo pak islamistickému terorismu1. V práci často používám pojem mudžáhid. Jedná se o poměrně nový český výraz. Tento výraz skloňuji dle vzoru „pán“. Množné číslo původně z arabštiny sice zní ve fonetickém přepisu mudžáhidín, nicméně v rámci českého jazyka se mi jeví jako vhodnější používání českého gramatického paradigma. Vývoj islámu v Bosně a Hercegovině v průběhu válečného konfliktu a po jeho skončení, respektive pak šíření radikálních forem islámu na její území, je mnohdy spojován se zvyšováním počtu přívrženců tzv. wahhábismu. Fakt, že se často nejedná o wahhábismus, nýbrž o radikální saláfismus, je často přehlížen, a konceptualizaci těchto pojmů tak je věnována část kapitoly pojednávající právě o přítomnosti a vlivu wahhábistů v Bosně a Hercegovině. Pro celou následující práci jsem ponechal původní denotaci anglosaských autorů referujících k výše zmíněným vlivům obecně jako wahhábismu. K Bosně a Hercegovině jako mezinárodně uznanému státnímu útvaru budu referovat jejím celým názvem, tedy Bosna a Hercegovina, respektive v České republice užívaným akronymem BaH. V citovaných či parafrázovaných pasážích budu ponechávat původní autorova označení státu jako Bosna, které je sice v anglosaské literatuře velmi rozšířené, nicméně nereprezentuje Bosnu a Hercegovinu jako celek. Bosna je totiž z hlediska politické geografie pouze jednou z částí celku Bosny a Hercegoviny2. Z hlediska fonetické transkripce zahraničních jmen a názvů, především pak arabského původu, se budu snažit poskytnout odborně uznávanou či alespoň nejvíce rozšířenou verzi takovéhoto jména. Vzhledem k poměrně silnému terminologickému chaosu v názvosloví zahraničních pojmů to však někdy nebude možné dodržet. Některé názvy organizací se do češtiny totiž běžně překládají, jiné nikoliv. V závorce tedy po prvním použití takového

1 Pojem „islamistický terorismus“ vztahuji k islamismu, tedy snahy o šíření islámské víry a ustanovení islámských států založených na dogmatických výkladech Koránu a aplikace božích zákonů do všech sfér lidské činnosti. Nerad bych pojem „islamistický terorismus“ ztotožňoval s pojmem „islámský terorismus“, jenž je do velké míry ovlivněn zkresleným úhlem vnímání muslimského světa světem ne- muslimským (západním). 2 Podobně nesprávným způsobem bychom se mohli o České republice vyjadřovat jako o Čechách.

5 určitého jména či názvu uvedu pro větší přehlednost jeho anglický přepis, neboť většina dostupných informací a zdrojů je tak jako tak psána v anglickém jazyce. Určité nejasnosti může přinést koncept arabsko-afghánské sítě, afghánsko-bosenské sítě a magrebsko-arabské sítě. Za arabsko-afghánskou síť jsou označováni jednotlivci a organizace pocházející z arabských států a Afghánistánu a mající určité společné determinanty (jedná se často o bojovníky účastnící se konfliktu v Afghánistánu). Za afghánsko-bosenskou síť jsou některými autory označováni ti bojovníci z Afghánistánu, kteří přišli bojovat do Bosny a Hercegoviny. Magrebsko-arabská síť pak určuje jednotlivce či skupiny z arabských států často spolupracujících s jednotlivci či skupinami z magrebské části Afriky. Toto rozdělení vychází z odborné literatury zaměřené na studovanou problematiku a uvedenou v seznamu literatury na konci práce. Rád bych zde vyjádřil poděkování Bc. Petru Zelinkovi za jeho odbornou pomoc při př episu jmen do češtiny a překladu některých názvů z arabštiny. Také bych mu rád poděkoval za primární nastínění prizmat vnímání al-Qá´idy a odborné konzultace spojené s celkovou problematikou al-Qá´idy a výše zmíněných prizmat jejího vnímání.

6 II. Teoretická část

Je patrné, že pod vlivem měnícího se světa a především pak důrazu na zahraničně- bezpečnostní politiku většiny států v rámci globálního tažení proti terorismu vyhlášeného administrativou G.W.Bushe na sklonku roku 2001, musela i al-Qáída projít určitou transformací za účelem lepší adaptace na toto prostředí. Hlavní proměnou al-Qáídy je slábnoucí materiální vazba na určité tvrdé jádro či řídící centrum a podstatný podíl decentralizace al-Qáídy jako organizace, je-li tedy možné se o ní v těchto souvislostech dnes jako o organizaci vyjadřovat. Rád bych dále zdůraznil, že cílem teoreticko-analytické části této práce není poskytnout náhled na vývoj struktury či podstaty al-Qáídy ani její historii. Cílem je naopak poskytnout co nejpřesněji charakterizovaná možná prizmata, skrze něž můžeme k al-Qáídě přistupovat. Tato prizmata jsou:

1. Al-Qáída jako teroristická organizace; 2. Al-Qáída jako alianční síť; 3. Al-Qáída jako sociální hnutí; ideologie; 4. Al-Qáída jako korporativní nálepka;

2.1 Al-Qá´ida jako teroristická organizace

Všichni autoři věnující se al-Qá´idě operují s určitým pojetím jakéhosi jádra, hlavního uzlu či řídícího centra. Dnes prakticky nenalezneme akademika, který by tuto část pokládal za jedinou, nicméně to, v čem se odlišují, je důležitost, jakou tomuto jádru připisují. Hlavní teze přístupu k al-Qá´idě jako teroristické organizace spočívá v názoru, že většina její činnosti je i přes určitou decentralizaci řízena či alespoň aktivně podněcována z určitého centra či tvrdého jádra. Mezi zástupce tohoto proudu můžeme řadit například Rohana Gunaratnu (2002; Gunaratna, Nielsen 2008) či Fawaze Gergese (2005). Jestliže používáme pojem teroristická organizace, je třeba si nejdříve vyjasnit, co tím může být zamýšleno. Můžeme se setkat s poměrně velkým množstvím vnímání tohoto označení. Například Jonathan White (2005: 31-44) jmenuje následující varianty: pyramidová organizace, či organizace s centrálním uzlem, na kterou jsou napojeny dílčí menší buňky, nebo organizace virtuální. John Arquilla, David Ronfeldt a Michel Zanini (1999: 49) zase rozeznávají tři základní typy: řetězovou, hvězdicovitou a více-kanálovou organizaci. Klíčová

7 role v oddělení těchto ideálních typů spočívá ve směru a intenzitě komunikace mezi danými buňkami. Když výše zmínění autoři mluví o al-Qáídě, domnívají se, že podstata al-Qáídy spočívá v jakési základně pyramidového typu, která je zároveň komunikační centrálou pro ostatní napojené buňky či menší pyramidy a působí jako koordinátor veškerého dění, což bychom mohli spíše vnímat jako hvězdicové pojetí její struktury. Můžeme tedy říci, že v tomto pojetí, čili al-Qáídy jako teroristické organizace, je tak výše zmíněná na pomezí pyramidové struktury (pyramid) a struktury ústředního centra (hub). Typologizace al-Qáídy tímto způsobem předpokládá poměrně přísnou hierarchizaci velení, centrální koordinaci aktivit, rozdělení a specializaci činnosti. Při aplikaci této mřížky na al-Qáídu nám vychází, že al-Qáída je organizací, v jejímž čele stojí emír Usáma bin Ládin (Osama bin Laden) a místo jeho zástupce patří Ajmánu al-Zawáhirímu (Ayman al- Zawahiri). Při postupu níže se nachází nejvyšší řídící a konzultativní orgán Madžlis aš-Súra (Shura Majlis), kterou pravděpodobně tvoří několik málo desítek kádrů. Následuje byrokratická složka, která se dělí na čtyři výbory a sice vojenský výbor, finanční výbor, výbor pro fatwy a islámská studia a posledním je mediální výbor (Gunaratna 2002: 54-58). Na tuto základní strukturu by pak měli být navázáni další jednotlivci, které můžeme označit jako operativce či agenty, kteří spravují vlastní sítě buněk, jež mají být specializované na určité dílčí činnosti. V tomto ohledu (a vzhledem k dalším perspektivám) je velmi funkční oddělit příslušníky al-Qáídy od ostatních teroristů či operativců dle toho, zda složili přísahu emírovi al-Qáídy. Formální začlenění do al-Qáídy probíhalo často v Afghánistánu, kde nováčci skládali formální slib Usámovi bin Ládinovi a al-Qáídě, slib nesoucí název baya (Sageman 2004: 91). Podle dostupných zdrojů nabídla al-Qáída možnost oficiálně rozšířit její kruhy pouze deseti až třiceti procentům zájemců (Sageman 2004: 121). Usáma bin Ládin pod vlivem al-Zawáhirího také přiřkl vysokou prioritu vojenskému křídlu organizace a jmenoval vojenského velitele al-Qáídy také emírem, čili hlavou organizace. Vojenští velitelé dominovali schůze a rozhodovací procesy a na veřejnosti byli vždy posazeni vedle Usámy bin Ládina (Gunaratna 2002: 27). Doposud jsme se zmiňovali pouze o vedení a operativcích či aktivních kádrech, kteří tvoří první dvě úrovně pyramidové struktury organizace. Je však nutné podívat se i na další dvě úrovně, jež jsou neméně důležité. Jsou jimi aktivní podporovatelé a pasivní podporovatelé (Gunaratna 2002: 58). Právě tyto poslední dvě složky bývají hlavními cíli současné proti- teroristické politiky, především pak díky jejich poměrné exponovanosti a také díky snadnějšímu odhalení a případnému zatčení, či jinými způsoby koncipované eliminaci.

8 Kupodivu není nijak výrazným problémem tuto jádrovou strukturu ve světě lokalizovat. Panuje poměrně široký konsensus, že v současné době sídlí v pákistánských autonomních, federálně spravovaných kmenových oblastech nazývaných FATA. Konkrétně má většina organizace sídlit v Severním Wazíristánu a mediální výbor v čele s al-Zawáhirím je údajně izolován v oblasti Bajura. Při dobytí Afghánistánu Severní aliancí a vojáky USA a po následném rozpadu hnutí Tálibán se měla většina al-Qáídy přesunout právě sem s tím, že část se snažila založit vlastní strukturu v Íránu, kde ovšem v roce 2003 rázně zakročily zpravodajské služby. Nyní však al-Qáída funguje v tomto pojetí pouze v Pákistánu (Gunaratna, Niels 2008). Marc Sageman se pak o výše nastíněném prizmatu vyjadřuje jako o centrální al-Qáídě či velícím jádru al-Qáídy (Sageman 2008a). Pojetí al-Qáídy jako uzavřené organizace pyramidového typu je podpořeno i skutečností, že hned několik důležitých operativců al-Qáídy, kteří byli dopadeni pákistánskými složkami, mělo za úkol komunikaci a řízení operací mimo území FATA; aktivně tak koordinovali dění i za hranicemi FATA. Na stranu druhou společné působení amerických a pákistánských služeb bylo natolik úspěšné, že byla al-Qáída přinucena přenechat z větší části koordinaci těchto aktivit právě na spřátelených militantních uskupeních (Hussain 2007: 119-140). Za indikátory determinující přítomnost al-Qáídy na území Bosny a Hercegoviny můžeme považovat jedince, kteří složili přísahu bin Ládinovi (baya) a existenci přímého napojení na plánovací centrum včetně intenzivní komunikace a úkolování.

2.2 Al-Qá´ida jako alianční síť

Po útocích z 11.9.2001 došlo k několika dalším z globálního hlediska a boje proti terorismu signifikantním teroristickým útokům, u nichž nebylo snadné vysledovat přímé napojení zodpovědných či přihlásivších se teroristických organizací na al-Qáídu jako takovou, respektive to, co jsme v předchozí kapitole označili jako velící jádro al-Qáídy. Postupně začalo být rozpracováváno odlišné pojetí její struktury a sice tzv. síť sítí, kdy je samotná al- Qáída síťově rozprostřena po světě a na ní jsou pak navázány další teroristické organizace (také síťové podstaty), které s al-Qáídou spolupracují a společně připravují teroristické útoky. Toto prizma asi nejvýznamněji reprezentuje Bruce Hoffman (např. 2004, 2007a, 2007b), Lorenzo Vidino (2006) a z konceptuálního hlediska pak Arquilla, Ronfeldt a Zanini (1999), kteří tak na al-Qáídu aplikovali svůj koncept netwar.

9 V čem tedy spočívá podstata sítě sítí, či aktéra netwar? Struktura je silně decentralizovaná, s důrazem na autonomii rozhodování. Je sítí vzájemně propojených uzlů, ať už osob, skupin či dalších sítí. V rámci této sítě probíhá komunikace v ideálním případě mezi všemi uzly, byť nikoliv nezbytně ve stejné intenzitě. Hlavním pojítkem těchto poměrně silně nezávislých uzlů je společná ideologie či doktrína, která směřuje tyto buňky ke stejnému cíli, aniž by nutně musely neustále koordinovat své aktivity. Tato forma organizace dává aktérovi značné výhody, ať už se jedná o lepší schopnost adaptability, flexibility či větší míru konspirace a obtížnost penetrace (Arquilla, Ronfeldt 1996b). Síť sítí coby struktura al-Qáídy dává velmi nejasnou podobu, u které je nesmírně obtížné říci, zda se vůbec o al-Qáídu jedná. Decentralizovaná struktura ani při odhalení konkrétního plánovaného útoku znesnadňuje určení, zda byla daná buňka na al-Qáídu skutečně napojena či ne. To dává al-Qáídě určitý omnipotentní a všudypř ítomný nádech, který se vůbec nemusí zakládat na pravdě. Takřka každý útok je pak al-Qáídě připisován, což je ovšem také znakem, jak úspěšně vede informační válku3. V rámci tohoto pojetí je typické, že přidružená organizace spolupracuje s jádrem al- Qáídy, jež nejčastěji zajišťuje personální záležitosti, nese část finančních a materiálních nákladů; role al-Qáídy spočívá především ve školení, výcviku, některých případech i financování a koordinaci daných útoků (Gunaratna 2002: 60-74). Tyto pomocné aktivity, především pak otázky fund-raisingu a financování probíhají většinou přes různé formy „humanitárních organizací“ či nevládních organizací4, jak si později ukážeme na příkladu TWRA či dalších v průběhu konfliktu v Bosně a Hercegovině. Mezi lety 1996-2001 bychom chování al-Qáídy mohli připodobnit kapitalistické firmě sponzorující rozličné projekty [především pak teroristického charakteru – pozn. autora] různých skupin či individuí v naději, že se ukáží jako ziskové (Burke 2004: 13). Další hlavní úkol ve vztahu al-Qáídy k přidruženým organizacím je pak přenos teroristického know-how. Vše totiž nasvědčuje tomu, že v rámci sítě sítí není výběr cílů a tedy i plánovací proces centrálně řízený, ale jednotlivé buňky se rozhodují do velké míry autonomně.

3 Globální teroristická síť al-Qá´idy se v současné době striktně drží právě tohoto buněčného modelu, jenž je složen z množství buněk, jejichž členové se navzájem neznají, takže pokud je jedna buňka chycena či odhalena, ostatní buňky nebudou žádným způsobem ovlivněny a mohou dále pokračovat ve své činnosti. 4 O nevládních organizacích se dále v textu budu také vyjadřovat jako o NGO či v množném čísle jako NGOs. Oba dva pojmy vychází z používaného anglického označení Non-Governmental Organization, NGO.

10 Ústřední buňka byla zapojena do konstantního předávání informací, což indikuje, že organizace byla velmi volná, bez nějakých rigidních organizačních pravidel. Jak al-Qáída nabývala na důležitosti a zároveň se postupně adaptovala na nové bezpečnostní prostředí a měnila svou strategii, ústřední buňka se stále více a více vzdalovala zapojení se do každodenních polních operací (Sageman 2004: 43). Následující teroristické skupiny lze považovat za přímo napojené na al-Qáídu. V nejbližším kontaktu je al-Qáída zřejmě s řadou pákistánských islamistických skupin, například Džajš Muhammad (Armáda Muhamadova), Harakát al-Mudžahidína (Hnutí Mudžahidínů), Laškar Džhangvi (Džhangviho armáda), Laškar Tajjíba (Amáda Spravedlivých) a mnoho dalších (viz Roy, Zahab, 2004; Hoffman 2006). Jmenujme dále spíše jen orientačně uzbecké Islámské hnutí v Uzbekistánu či Islámskou Unii pro Džihád, afghánsko-pákistánský Tálibán, indonéskou Islámskou skupinu, jemenskou Islámskou armádu v Jemenu, alžírskou Islámskou ozbrojenou skupinu, libyjskou Islámskou skupinu pro boj a tak dále (viz Rashid, 2008; Gunaratna, Niels 2008). To jsou organizace, u kterých si můžeme být jisti velkou mírou napojení na centrální al-Qáídu. Pak je tu ovšem celá řada organizací, která není přímo napojena na onu síť, a přesto se považuje, nebo je považována za její součást, což je základ třetího prizmatu. Al-Qáída je tedy strukturována takovým způsobem, že může bez problémů působit bez centralizovaného velení. Její regionální zastupitelství fungují jako jakési uzly horizontální sítě mimo Afghánistán [Pákistán v současné době – pozn. autora] a spolupracují s přidruženými skupinami a buňkami al-Qáídy. Kupříkladu regionální uzly v Bosně, Albánii a následně i v Turecku koordinují operace na Balkáně, jejich protějšky v Gruzii mají na starost oblast Kavkazu, africké operace jsou řízeny z Jemenu a Somálska a asijské pole působnosti je zajišťováno Malajsií a Indonésií. Velké narušení a rozbití velitelských a komunikačních struktur al-Qáídy na přelomu let 2001/2002 pouze potvrdilo užitečnost takového decentralizované struktury (Gunaratna 2002: 10-11)5.

5 Ze Súdánu, kam bin Ládin přesunul v roce 1991 velení, začala al-Qá´ida rozšiřovat svoji síť po celém světě a rozvíjela bezprecedentní komunikační síť spojující její regionální pobočky v Londýně, New Yorku, Turecku a dalších městech. Ze svého bezpečného úkrytu v Súdánu navázal Usáma bin Ládin spojení s několika islamistickými skupinami a mnoho nezávislých islamistů z celého světa se k al-Qá´idě připojilo. Jakmile se islamistická hrozba začala stávat konkrétnější a větší, mnoho arabských veteránů afghánského konfliktu začalo být ve svých zemích zatýkáno. Výsledkem toho byla jedna z možností – připojit se k islamistickým skupinám v Afghánistánu, Tádžikistánu, Alžíru, Čečensku, Bosně, Kašmíru a Súdánu. Tato situace vytvořila volně se pohybující společenství arabských mudžáhidů rozprostírajících se od New Yorku přes Alžírsko až na Filipíny (Gunaratna 2002: 35).

11 Vzhledem ke geografickému původu bychom také na al-Qáídu a její strukturu, ať již jako organizace či alianční sítě, mohli nahlížet jako na jakýsi ústřední štáb, jehož členové patří povětšinou mezi hlavní vůdce al-Qáídy, přičemž většina z nich bojovala proti SSSR v Afghánistánu a stáli u zrození al-Qáídy. Obvykle nejsou v současnosti přímo zapojeni v operacích, ale inspirují je a schvalují je6 a dále poskytují výcvikovou, finanční a někdy i logistickou podporu pro globální džihádistické hnutí jako takové. Druhé největší uskupení zahrnuje teroristy pocházející z jádrových arabských států (Saudská Arábie, Egypt, Jemen, Kuvajt). Třetí uskupení reprezentuje jednotlivce pocházející ze severní Afriky, nazývané také jako Maghreb (Maroko, Alžír, Tunis), ale také jedince, jejichž rodiny sice z Magrebu pocházejí, nicméně oni sami se narodili a vyrostli v Evropě, především pak ve Francii. Čtvrté uskupení je geograficky z jihovýchodní Asie a skládá se z členů náležejících skupinám Džamá Islamíja (Jemaah Islamiyah) z Indonésie a Malajsie. Ačkoliv je toto geografické vymezení užitečné, členství v jednotlivých uskupeních není založeno exkluzivně na geografickém původu jednotlivce. Je založeno také na interakci mezi jednotlivými teroristy (Sageman 2004: 69-73). Pro naši empirickou analýzu případu Bosny a Hercegoviny bude důležité uskupení druhé a třetí. Magrebské uskupení se k džihádu připojilo, když byly zmařeny jeho politické aspirace v Alžíru v letech 1991-1992, kdy bylo raději zrušeno druhé kolo parlamentních voleb z obavy před vítězstvím islamistických radikálů. Bosenská válka pak byla další důležitou událostí přispěvší k formování magrebsko-arabského seskupení. Přítomnost al-Qáídy v Bosně a Hercegovině v podobě alianční sítě bychom z hlediska indikátorů mohli považovat za existující v případě, že mezi na jejím území působícími operativci a centrem probíhala (či stále probíhá) alespoň občasná koordinace aktivit a existuje oficiální či smluvní deklarace spolupráce mezi al-Qáídou a dotyčnými jednotlivci či hnutími. Důležitá je také zachytitelnost výměny informací, osob či financí. V případě alianční sítě se však u napojené skupiny jedná o takovou, která má vlastní dlouhodobý cíl.

2.3 Al-Qá´ida jako sociální hnutí; ideologie

Marc Sageman (2005, 2008a), autor, jenž se studiem al-Qá´idy zabývá několik let, ji vnímá spíše z pohledu procesu, nežli konkrétních aktérů. Část toho, co se také nazývá al-Qá´idou, se

6 Otázka schvalování plánovaných operací a útoků by spíše byla platná u modelu al-Qá´idy jako organizace; v druhé případě u modelu al-Qá´idy jako alianční sítě je, jak jsme si již nastínili, schvalovací proces omezen a ponechán na spolupracujících buňkách.

12 totiž vyznačuje určitou samovolností vzniku a dle názorů zástupců tohoto proudu zcela bez jejího přímého přičinění. Řeč je o tzv. home-grown terrorism (volně přeloženo jako doma vzniknuvším terorismu či sociálním hnutí). Jedná se o pojem, který reprezentuje fakt, že za mnohými současnými teroristickými útoky stojí skupiny, které se samy utvořily, financovaly své aktivity a následně naplánovaly, secvičily a provedly teroristické útoky. Tyto útoky pak nesou podobné rysy, co do cílů a vyznění, jako útoky al-Qáídy. Vedle Marca Sagemana můžeme k zastáncům tohoto názoru zařadit i Olivera Roye (2008). Marc Sageman (2005) v kontextu současného džihádismu7 a konkrétně al-Qáídy prezentuje následující dynamiku. Dle něj jsou současné útoky spíše prováděny skupinami, které se vyznačují velkou uzavřeností vůči okolí, společným procesem radikalizace, například v podobě společných návštěv radikálních mešit, společnou zkušeností z vězení či společného sledování džihádistických videí, debatování o nich a podobně. Přijetí džihádismu a podíl na terorismu je tedy pro něj skupinovým fenoménem. Poté, co je skupina dostatečně zradikalizována, buď podnikne útok tak říkajíc na vlastní pěst (případ zavraždění Van Gogha) či se spíše snaží napojit na džihádistickou síť. Nezbytnou součástí úspěšného napojení se na globální síť je tzv. most, zkušený džihádista mající kontakty na osoby napojené do sítě. Bez takového mostu nemohou ze sítě do dané skupiny proudit finance, know-how a podobně. Zatímco Sageman zastává názor, že decentralizované skupiny třetí vlny džihádistického terorismu8 se samy snaží napojit na džihádistickou síť a ony mosty jsou pouze zprostředkovateli, naopak Bruce Hoffman (např. 2007b) se domnívá, že tyto mosty často působí jako organizátoři či podněcovatelé teroristických aktivit a že velmi důležitou roli hraje výcvik v táborech. Je to pro něj stále jádro al-Qáídy, které skrze mosty spřádá teroristické útoky. Lorenzo Vidino (2006) ve svém rozboru nejznámějších teroristických útoků v Evropě dochází k závěru, že můžeme vypozorovat určitý trend ve výběru cílů, plánování a financování, které se sice přesouvá do rukou autonomních skupin, nicméně role mostu je však stále klíčová z hlediska radikalizace a zprostředkování výcviku. Home-grown terrorism

7 Koncept džihádismu chápejme v této souvislosti jako snahu o šíření islámské víry. Tento koncept samozřejmě neznamená pouze šíření pomocí násilí a zbraní (džihád mečem), existují i jiné možnosti a dle nástrojů používaných k šíření víry je můžeme označit jako džihád srdcem, džihád jazykem, džihád rukou. Koncept džihádu často sloužil jako nástroj mobilizace muslimů při obraně či šíření islámské civilizace na úkor vnějšího, později i vnitřního nepřítele (Mendel 1997). V případu Bosny a Hercegoviny se džihád objevuje spíše v podobě uplatňované v Afghánistánu v době boje proti sovětským jednotkám, kdy došlo k významné radikalizaci stoupenců. 8 Dle něj první vlnu utvářeli lidé kolem bin Ládina, druhou vlnu militantní islamisté připojivší se v devadesátých letech a třetí vlnu je možno charakterizovat jako home-grown terrorism či grass-root terrorism a přívrženci se obvykle rekrutující z druhé generace muslimských imigrantů (Sageman 2008a: 48-50).

13 zřejmě utváří důležitou součást dnešního džihádismu, ale nelze jej pokládat za jedinou. Jednou z dalších důležitých komponent efektivního džihádismu je společný cíl či alespoň společná ideologie. Podle Bainbridge jsou interpersonální vztahy esenciální částí v realistickém modelu moderních náboženských skupin. Členství skrze sociální sítě a víru pak upevňuje odhodlanost a věrnost skupině (Bainbridge 1997: 177; c.d. Sageman 2004: 128). Jason Burke (2004) je v oblasti společné ideologie al-Qáídy zastáncem názoru, že s rostoucí decentralizací džihádistického hnutí narůstá i důležitost informační roviny boje pomocí níž jsou značně autonomní a separované části udržovány alespoň v přibližně stejném směru. Marginalizace jádra vyústila v tezi, že al-Qáída přestala de facto být organizací [s přispěním invaze do Afghánistánu – pozn. autora] a stala se ideologií inspirující široké masy militantních islamistů (Burke 2004; Napoleoni 2005). Ideologie al-Qáídy má základ v náboženské rovině a je proto zarážející, když si uvědomíme, že ani Usáma bin Ládin ani hlavní ideolog Ajman al-Zawáhirí nemají teologické vzdělání, tudíž se v tomto ohledu jedná víceméně o laiky. Můžeme přijmout perspektivu, že primární je politická rovina boje a náboženství slouží spíše legitimizující háv pro politiku.9 Proto i pojetí džihádu dostává spíše politický než spirituální rozměr. Napoleoni (2005) dokonce tvrdí, že chápání džihádu se velmi podobá levicovým extremistům a mluví o anti-imperiálním džihádu. Pokud bychom měli vymezit hlavní jádro ideologie al-Qáídy, zjistíme, že právě koncept džihádu a ospravedlnění jeho prostředků a důsledků má centrální pozici. Oliver Roy tvrdí, že hlavní ideologií al-Qáídy je narace boje. Zromantizovaná narace boje je založena na globálním utrpení ummy, za kterou bojují uvědomělí hrdinové, kteří v tomto boji hledají určitou sebe-prezentaci, spásu a smrt, a odpovídají tak na subjektivně vnímanou osobní povinnost vůči ummě. Tímto bojem přispívají k nápravě či destrukci současného řádu, který je hlavní příčinou utrpení všech muslimů (Roy 1994, 2008). Zvyšování uvědomění mezi muslimy o křivdách na nich spáchaných je pro získávání přívrženců al-Qáídy zásadní a organizace klade velký důraz na propagandu, především pak potřebu toho, aby mladí muslimové dbali o stav jejich společností. Odůvodňuje tudíž největší neštěstí a dekadenci muslimských společenství a opuštění cesty džihádu „jejich láskou k světu a zavrhováním smrti. Kvůli tomu získali tyranové dominanci nad muslimy ve všech aspektech a ve všech zemích.“ (Gunaratna 2002: 88).

9 Je pak vůbec otázkou, zda je možno u islámu striktně oddělovat náboženskou a politickou rovinu, vzhledem k vývoji islámu, a můžeme dojít k závěru, že jsou nerozlučně spjaty.

14 V interview se odhalení teroristé skutečně mnohem častěji odvolávají k otázkám utrpení muslimů, nespravedlivého řádu, nutnosti bojovat s USA než sofistikovanějším teologickým konstruktům (Sageman 2008). Toto je pravdou především v Evropě, která je dle Roye v současné době hlavní oblastí radikalizace a také hlavní rekrutační oblastí (Roy 2008). Mezi indikátory charakterizující teroristickou skupinu jako tzv. home-grown terrorism, či jinými slovy sociální hnutí, je především nutnost vlastního procesu radikalizace a zformování takovéto skupiny před možným navázáním kontaktů s al-Qáídou. Daná skupina nedisponuje vlastní dlouhodobou agendou nezávislou na al-Qáídě a odkazuje na její ideologické základy. Jedná se obvykle o organizace mnohem menšího rozsahu, spíše o velikosti buněk, s velmi skromnou logistikou, nicméně existuje zde snaha o napojení se na centrum skrze tzv. mosty často za účelem prodělání výcviku organizovaného al-Qáídou.

2.4 Al-Qá´ida jako korporativní nálepka

Poté, co se al-Qáída proslavila útoky na Světové obchodní centrum a Pentagon, začalo být jméno al-Qáídy přinejmenším nadužíváno a stalo se nejenom symbolem Bushovou administrativou vyhlášené globální války proti terorismu, ale také sekuritizačních procesů v různých státech světa10. Bylo dokonce dáváno do spojitosti s případy a skupinami, které neměly se samotnou al-Qáídu nic společného. Konkrétně můžeme vypozorovat dva trendy: militantní skupiny se samotné prohlašují za součást al-Qáídy a často i přijímají její jméno do svého názvu a v druhém případě jsou některé skupiny či hnutí označeny, nejčastěji vládními či byrokratickými představiteli, za součást síť al-Qáídy, aniž by tomu tak skutečně bylo. Odpověď na otázku, proč k tomu dochází, je zcela jednoduchá: je to totiž často výhodné pro obě strany. Dříve neznámá skupina najednou okupuje přední místa ve sdělovacích prostředcích, (což ve svém důsledku úspěšně naplňuje strategii informační války teroristických skupin), jeví se mnohem důležitější než je a předstírá, že je součástí projektu, který překračuje omezený lokální kontext. Prohlášením se za součást al-Qáídy dané hnutí také doufá ve větší zájem ze strany rekrutů či džihádismu nakloněných sponzorů. Ovšem i pro danou státní byrokratickou strukturu se jedná o výhodný počin, jasně totiž formuluje nepřítele vůči kterému si žádá podporu obyvatelstva, sekuritizuje jej, což s sebou nese "nutnost" přijetí

10 Pro mnohé Američany se dokonce al-Qáída stala symbolem terorismu. Kdykoliv mluví o terorismu, mají na mysli al-Qáídu. Al-Qáída se pro současnou generaci stala prakticky to, co byl komunismus pro jejich rodiče a prarodiče: monolitická, zlá sílá nepřátelská k jejich způsobu života. Většina Američanů by al-Qáídu navíc definovala jako organizaci vytvořenou Usámou bin Ladinem za účelem válčení proti USA. Útoky z 11.září 2001 navíc zřejmě potvrdily všeobecnou a populární domněnku, že islám je atavistické náboženství se silnými sklony k násilí (Mockaitis 2006: 51).

15 mimořádných opatření, značně uvolňující ruce pro další počínání. Ne nepodstatnými dopady je i možné přesunutí pozornosti z jiných problémů na imaginárního nepřítele a dále také může být rozhodující vidina finanční a vojenské pomoci ze strany USA11. I toto čtvrté prizma je ve vazbě na al-Qáídu relevantní a důsledky označení partikulárních hnutí za součást al-Qáídy by měly být vždy na zřeteli. Od al-Qáídy jako tvrdého jádra jsme se dostali k vnějšímu kruhu spřátelených organizací a upozornili na fakt, že některá hnutí nejsou součástí této sítě, ačkoli tak o sobě tvrdí, či je někdo za ně pokládá. Indikátory charakterizující podobu al-Qáídy v Bosně a Hercegovině jako pouhou korporativní nálepku jsou především označení, či vlastní deklarace navázání na al-Qáídu a také neexistence žádné dlouhodobé interakce mezi daným hnutím či skupinou a al-Qáídou před takovýmto označením či prohlášením. Toto se však po přijmutí toho, co nazýváme korporativní nálepkou, může změnit a daná skupina a al-Qáídou skutečný kontakt navázat může.

11 Rozhodně nejznámější případ označení tohoto typu je Abú Músa al-Zarqáwí (Abu Musáb al- Zarqawi). Tato deklarovaná spojnice mezi al-Qáídou a Sadámovým režimem umožnila alespoň částečnou legitimizaci invaze do Iráku a zároveň z poměrně neznámé postavy učinila takřka přes noc osobu, jejíž nebezpečnost byla přirovnávána k bin Ládinovi. To mu a jeho organizaci Ansár al-Islám samozřejmě (jejíž byl důležitým členem, ale rozhodně ne vůdcem) přineslo velký věhlas v militantních islamistických kruzích a začala mu být přičítány útoky, na kterých se nepodílel. Označení Zarqáwího jako vůdce al-Qáídy v Iráku se ukázalo být sebe-naplňujícím proroctvím, protože bin Ládin byl nakonec pod tlakem okolností nucen učinit Zarqáwího součástí al-Qáídy i přes to, že výrazně nesouhlasil se Zarqáwího pojetí džihádu, především v útocích na šííty (Napoleoni 2005: 183-185).

16 III. Empirická část

3.1 Občanská válka 1992-95 a infiltrace islamistů do Bosny a Hercegoviny

Bosna a Hercegovina se v průběhu válečného konfliktu v letech 1992-9512, a zejména pak po něm, stala oblastí, kde islámští radikálové na svoji stranu získávali nezanedbatelné množství nových přívrženců. Na bosensko-hercegovském území se během konfliktu vytvořily příhodné podmínky pro postupnou infiltraci představitelů radikálních odnoží islámu, především pak wahhábismu, a na území Bosny a Hercegoviny začali aktivně působit elementy al-Qá´idy. Špatně a slabě fungující bosensko-hercegovská vláda nebyla schopna aplikovat plnou kontrolu nad celým státním územím. Množství kvazilegálních paramilitárních (ať již bosenskosrbských či bosenskochorvatských) politicko-vojenských uskupení operujících jak proti vojenským jednotkám, tak proti civilnímu obyvatelstvu, společně s absencí regulérní bosenské armády a embargem na dovoz zbraní a vojenského materiálu na všechny státy bývalé Jugoslávie, donutily státní i vojenské představitele Bosny a Hercegoviny k polooficiálnímu akceptování pomoci z muslimských států13. Tato pomoc zahrnovala ilegální dodávky nejenom zbraní, ale i muslimských dobrovolníků, tzv. mudžáhidů14 (Vačkář 2008). Když se v dubnu 1992 začala krize přelévat do otevřené války, muslimy vedená bosenská vláda byla téměř úplně v defenzivě. Její kritická situace se dostala do centra zájmu sympatetických muslimů po celém světě, především pak na Blízkém východě. První dobrovolníci, kteří do Bosny dorazili, byli plni entusiasmu, ale chyběly jim široké vojenské zkušenosti či jasné organizované velení. Tito mudžáhidé se typicky připojovali k bosenským civilním obranným silám, které se dle jejich názoru činily jako „velmi neefektivní“ (Azzam publ. 2000). Tito mladí muži vyburcovaní nenávistnými náboženskými a politickými ideologiemi byli odhodláni bojovat proti „bezvěreckým“ režimům i mimo tradiční hranice blízkého východu. Na předvoji arabských vojenských dobrovolníků plynoucích do Bosny a

12 Pro přehledné nastínění vývoje islámu na území Bosny a Hercegoviny viz Vačkář (2008) či kupříkladu Jamieson (2006). 13 Podle bosenskochorvatských vyšetřovacích zdrojů byly těmito státy především Saudská Arábie, kde byla pomoc organizována přímo královskou rodinou, Afghánistán, Súdán, Írán a Alžír (Hogg 1992,1993). 14 Označení mudžáhid je v současné době používáno pro denotaci bojovníka za svatou věc, bojovníka svaté války, džihádu. Je spojováno s militantním islámským fundamentalismem. Pro potřebu této práce je definován jako zahraniční či bosensko-hercegovský muslimský bojovník snažící se očistit bosensko-hercegovskou formu umírněného islámu od vnějších vlivů a rozšířit jeho vliv v Bosně a Hercegovině. Více viz Kropáček, L. (2003): Duchovní cesty islámu, Vyšehrad, Praha; Mendel, M. (1997): Džihád. Islámské koncepce šíření víry, Atlantis, Brno.

17 Hercegoviny byli mudžáhidé z Afghánistánu, jinými slovy veteráni protisovětského afghánského džihádu, který sloužil jako „institut pro vyučování džihádu“ a byl rodným místem al-Qá´idy (Azzam publ. 2000). Mezi muži, kteří se kvůli jistotě zatčení do své domovské země nemohli vrátit a museli své působiště hledat v jiných konfliktních oblastech světa a směřovali často na Balkán, jmenovitě pak do BaH, byl i šejk Abú Abdel Azíz „Barbados“ (známý také jako Abdelrahman al-Dosari). Abú Abdel Azíz se zúčastnil bojů ve jménu džihádu v Africe, Kašmíru, na Filipínách a v Afghánistánu, kde spolupracoval s Abdulláhem Azzámem a Usámou bin Ládinem, ačkoliv sám Abú Abdel Azíz se o al-Qá´idě či Usámovi bin Ládinovi prý nikdy přímo nevyjádřil (Waasem 1993; c.d. Kohlmann 2004: 17). Když šejk Abú Abdel Azíz poprvé přijel do BaH, byl jmenován jako první emír, čili vrchní velitel, bosenského džihádu a bosenských arabsko-afghánských mudžáhidů. Nový emír si rychle vybudoval své sídlo ve výcvikovém táboře Mehurići v blízkosti města Travnik ve střední Bosně15. V dubnu 1992 se druhý nejdůležitější organizátor a koordinátor mudžáhidských aktivit v Bosně a Hercegovině, Anwár Šában (Anwar Shaaban)16, sešel se skupinou „vedoucích [vojenských] představitelů z afghánského džihádu“ a souhlasil s nutností ustanovení významné přítomnosti mudžáhidů v BaH. Těmito „vedoucími představiteli“ byli především šejk Abú Abdel Azíz, Wahiudín al-Masri (Wahiudeen al-Masri), Moataz Billah a Husámudín al-Masri (Husaamudeen al-Masri)17 (Azzam publ. 2000).

15 I Carl Savich (2003) uvádí, že velitelem 7. Zenické brigády se stal Abú Abdel Azíz „Barbados“, který byl později Národní komisí pro vyšetřování teroristických útoků na Spojené státy (9/11 Commission) označen za zkušeného rekruta al-Qáídy. Abdel Azíz se narodil roku 1942 v Saúdské Arábii, byl veteránem afghánské války a jedním z prvních členů al-Qáídy zakládané Usámou bin Ládinem. Abú Abdel Azíz je jedním z nejproslulejších mezinárodních teroristů, který je zapojen i do aktivit pákistánského hnutí Laškar-e-Taiba (Lashkar e Taiba, LeT) a organizačně se podílel i na nejhorších bombových útocích v Indii, které se odehrály v Bombaji v listopadu 2008 a při nichž zahynulo přes 200 lidí (Muni 2008). 16 Šában byl velmi známý veterán afghánského džihádu a později se stal imámem Islámského kulturního institutu (Islamic Cultural Institute, ICI) v Miláně. ICI se pod Šábanovým vedením rychle rozvinulo do hlavního jádra sítě arabsko-afghánských aktivit v celé jižní Evropě včetně Balkánu (Kohlmann 2004: 21). 17 Wahiudín al-Masri je také jednou z legend bosenského konfliktu. Narodil se v Egyptě, kde se také zapojil do hnutí Muslimského bratrství. Jako mnozí radikální egyptští fundamentalisté, tak i Wahiudín raději zvolil bojovnější přístup a zapojil se do protisovětského džihádu v Afghánistánu. Poté, co se Afghánistán pohroužil do boje mezi jednotlivými mudžáhidskými frakcemi, Wahiudín zamířil v létě 1992 do Bosny a Hercegoviny (Azzam publ. 1997a). Moataz Billah a Husámudín al-Masri byli také egyptští veteráni afghánského džihádu a následovníky šejka Omara Abdela Rahmana. Když Moataz Billah dorazil do Bosny a Hercegoviny, byl jmenován hlavním dohlížitelem nad výcvikovými bojovými aktivitami v později ustanoveném táboře al-Qáídy v centrální Bosně. Prakticky všichni raně

18 Také dle vyšetřovacích zpráv ICTY byli mudžáhidé v Bosně připraveni spustit džihád a rozsáhlou a svatou válku. Saúd Abú Sulejman al-Makki (Abu Sulaiman al-Makki) (známý také jako Šejk Chálid Harbi (Shaykh Khalid Harbi)) byl členem první mudžáhidské formace, která dorazila do Bosny. Abú Sulejman al-Makki byl považován za pravou ruku Usámy bin Ládina a byl také jedním z vrchních velitelů al-Qá´idy. Al-Makki se připojil k jednotce Abú Abdela Azíze ve střední Bosně a byl jedním ze zahraničních mudžáhidů, kteří se účastnili dekapitace třech bosensko-srbských válečných zajatců, jejichž hlavy byly pak ukazovány jako exemplární příklad pro zastrašení protivníka. Al-Makki byl v jedné z bitev těžce raněn, ale přežil, nicméně zůstal paralyzován od pasu dolů (Savich 2005). Po válce al-Makki setrval ve střední Bosně v obci Bočijna Donja a založil charitativní organizaci poskytující pomoc místním Bosňákům a komunitě zahraničních bojovníků, konkrétně pak veteránům oddílu el- mudžáhid (Smucker 1996)18. V květnu 1992 dorazili do Bosny a Hercegoviny další arabsko-afghánští velitelé a pod vedením šejka Anwára Šábana a emíra Abú Abdela Azíze vytvořili výcvikové tábory pro džihádisty na dvou hlavních místech: v opuštěném areálu firmy Vatrostalno v Zenici v centrální Bosně a v Mehurići v blízkosti města Travnik (Eykyn 1992). Malé skupiny mudžáhidů se také dislokovaly na hoře Igman jižně od Sarajeva a v údolí Lašava ve střední Bosně (Azzam publ. 2000). Abú Abdel Azíz v srpnu 1992 v Travniku zformoval uskupení „Muslimanska snaga“ , které se stalo předchůdcem 7. Zenické brigády, a prohlásil, že mudžáhidé do Bosny dorazili za dvěma hlavními cíli: džihád a dawa. To znamená, že po skončení války a tím i džihádu jako ozbrojeného boje, se dalším cílem stane islámské misionářství (Hecimović 2006: 56). Jakkoliv podivně toto jeho prohlášení na počátku války mohlo znít, faktem je, že i po válce, jak si později ukážeme, mnoho mudžáhidů v BaH setrvalo a pokračovalo v často velmi radikálním islámském misionářství, někdy spojeném s terorismem.

dorazivší zahraniční dobrovolníci do Bosny a Hercegoviny byli osobně trénování Billahem, který se také několikrát osobně zúčastnil bojové operace (Azzam publ. 1997b). 18 V prosinci 2001 byli američtí vyšetřovatelé šokováni znovuobjevením se al-Makkiho na videozáznamu s Usámou bin Ládinem, na němž tito dva vrcholní představitelé al-Qá´idy diskutovali o detailech útoků z 11. září (CNN 31.12.2001; c.d. Kohlmann 2004: 28-29).

19 Dle zprávy americké komise pro vyšetřování případu Enaama Arnaouta19 z roku 2003 vyslal na podzim 1992 osobně Usáma bin Ládin súdánského člena al-Qáídy jménem Džamal Ahmed al-Fadl (Jamal Ahmed al-Fadl) do Záhřebu ke konzultacím s klíčovými arabsko- afghánskými vůdci působícími jako emisaři al-Qáídy v BaH, mezi nimiž byli emír šejk Abú Abdel Azíz, Enaam Arnaout (známý také jako Abú Mahmúd al-Suri (Abu Mahmoud al-Suri)) a Abú Zubair al-Madani, bin Ládinův bratranec. Setkání se uskutečnilo v kanceláři BIF v Záhřebu, jejíž chod měl na starost právě Enaam Arnaout (US DC 2003: 5). Abú Abdel vysvětlil al-Fadlovi, že primární cílem al-Qáídy v Bosně je „ustanovit základnu pro operace v Evropě proti skutečnému nepříteli, Spojeným státům“. Následně na to se Enaam Arnaout osobně zasadil o to, aby bylo přemístěno devět elitních instruktorů z teroristického výcvikového tábora v Afghánistánu Al-Sadda do střední Bosny (US DC 2003: 38). Arabsko- afghánští velitelé byli nutně žádáni v terénu v Bosně za účelem celkové koordinace operací. V průběhu jara 1992 se militantní egyptský šejk Anwár Šában sám ve stylu Abdulláha Azzáma jmenoval do role politického vůdce a hlavního mluvčího zahraničních džihádistů v Bosně a Hercegovině (Azzam 2000a). Na podzim 1992 byla v blízkosti Bjelasnice dislokována nová skupina mudžáhidů jejímž členem byl Abú el-Maáli (známý také jako Abdelkader Mokhtari), mladý velitel alžírské Ozbrojené islámské skupiny (Groupe Islamique Armé, GIA20) (Azzam 2000a). Abú el-Maáli byl americkými úřady označen za „juniorského Usámu bin Ládina“ a byl

19 Enaam Arnaout, Syřan žijící v USA, byl jednou z klíčových postav v globální síti financování teroristických aktivit, ačkoliv veškerá obvinění proti sobě popřel. Podle vládních zdrojů USA pracoval Arnaout s bin Ládinem a Azzámem v Pákistánu v polovině 80.let. Většina peněz na nákupy zbraní byla získávána a dále postupována skrze charitativní organizaci BIF (Benevolence International Foundation), jejímž výkonným ředitelem byl právě Arnaout. Arnaout taktéž sháněl peníze a produkoval propagandistická videa pro islámské militanty v Bosně, obstarával peníze pro čečenské povstalce a usnadňoval pohyb představitelů al-Qáídy včetně bin Ládina po blízkém východě a Evropě (Burke 2004: 251). 20 GIA (a následně pak pod vlivem Usámy bin Ládina odštěpivší se frakce GSPC – Groupe Salafiste pour la Prédication et le Combat; Saláfistická skupina pro kázání a boj) se postupem času jako dominantní islamistické hnutí v oblasti Magrebu stala hlavní transnacionální deštníkovou organizací pro mnohé islámské extremisty jak z Alžíru, tak z Tuniska či Maroka. Namísto připojení se k džihádu na území vlastního Alžírska mnoho z těchto dobrovolníků zamířilo na bojové linie v Bosně a Hercegovině a na Kavkaze, či nejprve do výcvikových táborů v Afghánistánu. Alžírští mudžáhidé viděli zapojení se do konfliktu v Bosně a Hercegovině jako účast v odkazu jakéhosi mnoho- generačního pan-islámského střetnutí s křesťanskými „křižáky“. Neschopnost Francie a ostatních evropských zemí zasáhnout na Balkáně a zastavit „sektářské násilí páchané na muslimech“ [uvozovky dodány autorem] se stalo symbolem pokračující systematické agresivní války „křesťanské Evropy“ proti celému muslimskému světu. Do roku 1993 se poměrně chaotický západní Balkán vyvinul do ústředního centra pro aktivity GIA, jež otevřela své kanceláře v Záhřebu, Sarajevu či Zenici. Spolupráce obou skupin [GIA i GSPC – pozn. autora] s al-Qáídou byla v tomto období signifikantní a na poměrně intenzivní úrovni, přičemž al-Qáída v tomto období operovala ze sousedního Súdánu a poskytovala nezanedbatelnou finanční a logistickou podporu (Kohlmann 2007).

20 pravděpodobně velmi důležitou osobou mezinárodního džihádu pod patronací al-Qáídy a jejích spřátelených organizací, protože videa pořízená v Bosně zachycující bojové operace, které Abú el-Maáli vedl, byla záměrně upravena tak, aby nebyl poznat (Pyes, Meyers, Rempel 2001). Na základě propagandistických videí al-Qáídy se v tomto období nejdůležitějšími náboženskými vůdci poskytujícími svou podporu arabsko-afghánskému džihádu v Bosně a Hercegovině stali šejk Salman al-Awdah ze Saudské Arábie, šejk Omar Abdel Rahman z Egypta, šejt Abú Talal al-Kásim (Abu Talal al-Qassimy) z Egypta, šejk Abdul-Majid az- Zindani a šejk Omar bin Ahmad Saif, oba dva posledně jmenovaní z Jemenu (Azzam 2000a). Infiltrace al-Qáídy na Balkán začala tedy ihned poté, co v Bosně vypukla válka v roce 1992, což byl shodou okolností stejný rok, ve kterém padl komunistický režim v afghánském Kábulu. Slovy mudžáhidského velitele Abú Abdela Azíze „uplynulo pouze patnáct dní [po dobytí Kábulu – pozn. autora] a bosenská krize začala. To potvrzuje výrok Proroka, mír a požehnání budiž s ním, jenž řekl, že džihád samozřejmě bude pokračovat až do soudného dne. Nový džihád začal v Bosně a my jsme s ním, pokud Alláh dovolí“ (Al-Sirat 1994; c.d. Gunaratna 2002: 132). V Zenici byl založen Kateebat al-Mujahideen, známý také jako „el- mudžahidin“ v bosenštině, který byl součástí 7. batalionu Bosenské třetí armády a proti Srbům zde dle různých zdrojů bojovalo až 4000 mudžáhidů. Ačkoliv bylo procento arabských mudžáhidů poměrně malé, jejich činy plnily přední strany mediálních agentur a byly velmi obávaní, dokonce i poté, co boje v roce 1995 skončily. Zuřivost a brutálnost útočných akcí mudžáhidů jako takových šokovaly obyvatele Bosny a hovoří se o nich dodnes21. Zahraniční mudžáhidé při svých operacích často znesvěcovali církevní stavby a vystupovali obzvláště brutálním způsobem jak vůči nepřátelským ozbrojeným silám, tak civilistům, a svým obětem často podřezávali hrdla či je jiným způsobem mučili a exemplárně popravovali. Svědky několika takových masakrů se stali i zahraniční pozorovatelé z misí OSN22.

21 V září 1992 se arabští bojovníci vycvičení v Afghánistánu účastnili bojů s nepřítelem v blízkosti měst Goražde a Travnik. V Goražde, a tato skutečnost zůstává ve stínu mnohem známější události z července 1995, započaly spojené síly mudžáhidů a bosenských islamistů kampaň proti místním křesťanských civilistům za účelem „vyčištění“ Goražde a přilehlého okolí. 22 Margaret Green, zastupitelka UNHCR, byla svědkyní takovéhoto masakru a ve svém svědectví ho popsala slovy: „Obličej jednoho muže byl odříznut. Hlava druhého muže byla rozseknuta napůl. Dva další měli podřezaná hrdla. Viděla jsem ten dům, kde museli tito muži být zabiti. Na zemi v obývacím pokoji byly kaluže sražené krve společně s kousky kostí a tkání. Krvavá stopa vedla chodbou dolů a dále do centra obce.“ (Nevill 1993).

21 Dle Barkuna (2004) považují náboženští teroristé zabití nepřítele či zajatce za posvěcený a rituální čin; zabití není pouze nutnost, má hlubší význam. Rasim Delić, bývalý velitel Bosenské muslimské armády, přiznal, že zahraniční bojovníci prováděli „bezmyšlenkovité masakry, stejně tak, jako jejich nepřátelé…jsou to kamikadze, zoufalí lidé.“ (Bodansky23 1993). Počátkem roku 1993 bojovali arabsko-afghánští mudžáhidé v BaH téměř rok a stále se jejich počet a síla zvětšovaly. Mudžáhidská dobrovolnická jednotka se postupně stávala více než jen zajímavým bojovým doplňkem bosenské armády; místo toho se vyvinula v tajemný mezinárodní politický fenomén. V souladu s dlouhodobou politikou Usámy bin Ládina a Abú Abdela Azíze se velitelé tohoto afghánsko-bosenského džihádu snažili uspět v Bosně a Afghánistánu za účelem zaútočit proti globálním bezvěreckým režimům. S bezpečnou vojenskou základnou v Bosně by tito mudžáhidé arabsko-afghánské sítě byli v bezprecedentně výhodné pozici pro úder do pomyslného podbřišku západní Evropy a Spojených států24. Když emír šejk Abú Abdel Azíz dočasně Bosnu na konci roku 1992 opustil, velení nad mudžáhidy v Bosně operativně převzal Egypťan Wahiudín al-Masri (Azzam publ. 2000). V dubnu 1993 se po pádu muslimsko-chorvatského spojenectví boje mezi mudžáhidy a hercegovskými Chorvaty (HVO) rozhořeli naplno. „Jednou z nejspektakulárnějších operací provedenou mudžáhidy v Bosně“ byl podle zdrojů al-Qá´idy útok ze zálohy proti koloně převážející Živka Totiće, velitele HVO v Zenici. Pro radikální vůdce mudžáhidů zodpovědných za provedení celé operace, Moataze Billaha a Abú el-Ma´aliho, byl únos Totiće obrovským úspěchem, protože nyní mohli Chorvaté pocítit skutečnou sílu džihádu v BiH (Azzam 1997b). Následná výměna zajatců v Zenici (více viz Azzam publ. 2000) pod patronací a kontrolou OSN a za přítomnosti novinářů byla jedním z mnohých momentů, kdy bylo demonstrativně ukázáno, že přítomnost zahraničních mudžáhidů v BaH není nikterak nadsazená a že představují nezanedbatelnou bojovou sílu.

23 Bodansky je zdrojem poměrně kvalitních faktografických informací, avšak jeho styl odborné práce spíše inklinuje k senzacechtivým analýzám postrádajícím nutný oboustranný náhled na problematiku. Použití faktů tudíž nepovažuji za zásadní problém, přesto je potřeba se k jeho vyjádřením stavět poněkud kriticky a pokud možno je ověřovat i v jiných zdrojích. 24 Tato strategie se ukázala jako poměrně zdařilá již 26.2.1993, kdy stoupenci arabsko-afghánského hnutí provedli první úspěšný teroristický útok proti USA na jejich vlastní půdě. Zapůjčený nákladní automobil naložený silnou trhavinou explodoval v podzemních garážích Světového obchodního centra (World Trade Center, WTC), zabil šest náhodných kolemjdoucích a způsobil zmatek v centrálním Manhattanu. Hlavní strůjce tohoto útoku, Ramzi Ahmed Jusuf (Ramzi Ahmed Yousef), byl ambiciózním absolventem výcvikového tábora al-Qá´idy Al-Sadda a nějakou dobu zřejmě pobýval i táborech v Bosně (Douglas 1998).

22 Zprávy o celkovém počtu mudžáhidů v BaH se však různí, ale „je zřejmé, že tito žoldáci znamenali pro bosenskou vládu výraznou pomoc v jejím válečném úsilí“ (Lockwood 1993). I dle výzkumné zprávy amerického kongresu (Congressional Research Service Report, CRSR) tvořili tito muslimští dobrovolníci neoficiální styčné týmy pro ustanovení vlivu sítě al- Qá´ida na bosenském území, odkud pak v budoucnu mohla mnohem operativněji plánovat útoky proti „západním“ cílům v samotné Bosně a Hercegovině a blízké Itálii či celé Evropě (Woehler 2005). Jedním z míst, kde se rekrutovali mudžáhidé pro šíření džihádu v Bosně a Hercegovině, bylo však i Chicago v samotných Spojených státech. Abú Abdel Azíz25 na výroční konferenci Islámského shromáždění severní Ameriky (Islamic Assembly of North America – IANA) v prosinci 1993 na adresu tamějších muslimů prohlásil: „Jestliže se nevydáte cestou džihádu, Alláh vás potrestá. Jděte sami, bez jakýchkoliv zbraní, bez ničeho, jenom jděte. Je to vaše povinnost. Alláh se postará o vaši potravu, o vaše zbraně, o vše. My vás nasměrujeme.“ (Hećimović 2006: 32). Zásadní setkání koordinátorů a organizátorů džihádu na Balkáně se konala na různých místech jak v relativní geografické blízkosti BaH, tak ve státech západní Evropy, přičemž severoafričtí a blízkovýchodní militanti se snažili ustanovit panevropskou teroristickou superstrukturu se základnou právě v Bosně. Podle dokumentů nalezených v ICI v Miláně bylo první setkání uskutečněno v dánské Kodani a přítomen byl i šejk Anwár Šában a Abú el-Fadhl Mahmúd Tahu (Abu el-Fadhl Mahmoud Tahu), známý terorista pracující pro skupinu al- Gamá al-Islamíja (Al-Gama´at Al-Islamiyya) v Egyptě (DIGOS 1997; c.d. Kohlmann 2004: 76). Bývalý bosenský prezident Alija Izetbegović v souvislosti se vzrůstajícím počtem mudžáhidů v Bosně a Hercegovině uvedl: „Nikdy jsme je nepozvali. Ani jsme je vlastně nepotřebovali. Měli jsme 200 000 mužů připravených k boji. To, co jsme potřebovali, byly zbraně. Ale rozhodně jsme nepotřebovali lidi, o jejichž původu jsme nic nevěděli. Většina z nich přišla s dobrými úmysly, aby nám pomohla z našeho strádání. Slyšeli o muslimech, kteří jsou vražděni, o ženách, které jsou znásilňovány, a tak přišli na pomoc. Skutečně jsme nevěděli, kdo jsou. Nyní to však vypadá, že mezi nimi byly i skupiny zločinců, špionů a extremistů.“ (Purvis 2001). Na tiskové konferenci 12. října 2001 A. Izetbegović jako předseda

25 Poté, co Abú Abdel Azíz a představitelé v Saúdské Arábii zjistili, co se vlastně v Bosně a Hercegovině děje, deklarovali, že se jedná o legitimní svatou válku a je třeba umožnit dobrovolníkům vycestovat do Bosny a Hercegoviny a připojit se k džihádu. „Všichni muslimové by se měli zapojit ať již finančními příspěvky, péčí o sirotky a vdovy, přijímáním uprchlíků či bojem v džihádu,“ prohlásil Abú Abdel Azíz (Sudetić 1992).

23 SDA mimo jiné obvinil Chorvatsko z umožnění infiltrace mudžáhidů do Bosny: „ […] dveře do Bosny a Hercegoviny jim otevřeli Chorvaté. Chorvaté musí objasnit, co bylo jejich motivací k puštění mudžáhidů do Bosny a Hercegoviny, a ne my (Bosňáci).“ (Hećimović 2006: 61)26. Jednotky mudžáhidů vytvořily v Bosně během války několik paramilitárních formací. Pravděpodobně nejvýznamnější z nich byla již zmíněná 7. Zenická brigáda27. Izetbegović se oficiálně od existence mudžáhidů na území Bosny a Hercegoviny tímto prohlášením sice distancoval, jejich přítomnost odsoudil a odvolával se na nepotřebnost islámského radikalismu a celkové radikalizace islámu v Bosně, nicméně jeho ambivalentní politika plná nejasných prohlášení neumožňovala jeho výroky považovat za naprosto upřímné a pravdivé. Navíc jeho vládní strana SDA nikterak neskrývala sympatie pro islamistická hnutí, nicméně v oficiálních vyjádřeních se k tomuto nikdy nepřiznala. Při Izetbegovićově návštěvě 7. brigády Armády Bosny a Hercegoviny v Zenici pak její příslušníci hojně používali islámské náboženské symboly, například islámské pozdravy či zelené pásky přes čelo. Izetbegović tyto skutečnosti v praxi obhajoval, protože oddíly islámských dobrovolníků skutečně patřily k nejlepším, které Armáda Bosny a Hercegoviny měla. Byly nasazovány na frontě v první linii při útocích pěchoty a jejich akce byly po bojové stránce vysoce efektivní (Hladký 1996: 173). Nedlouho po jeho návštěvě v Zenici se v tisku a následně i na internetových stránkách objevily fotografie, na kterých je v přítomnosti členů 7. Zenické brigády. Otázkou ovšem je, do jaké míry jsou tyto fotografie relevantní a zobrazují skutečné motivy Izetbegovićových setkání s velitelstvím 7. Zenické brigády28. Již od počátku 90. let 20. století se Izetbegovićova politická strana SDA, která vyhrála v Bosně a Hercegovině volby, a zejména pak její radikální křídlo v čele s Alijou Izetbegovićem, Omerem Behmanem, Hasanem Čengićem a Harisem Silajdžićem (Andan 2005) pokoušela navázat kontakty s islámskými zeměmi za účelem získání nejenom politické,

26 Podle vyšetřování politiky USA na Balkáně v letech 1992 – 95 vláda USA věděla o dodávkách zbraní a bojovníků z Íránu do Bosny přes Chorvatsko. Írán byl Spojenými státy považován za stát podporující terorismus, a na všechny státy bývalé Jugoslávie bylo uvaleno zbrojní embargo, čímž vláda USA porušovala Rezoluci RB OSN. Spojené státy se snažili lavírovat mezi tajnými akcemi na podporu bosenských muslimů a vyjadřováním „tichého souhlasu“ s dodávkami zbraní do Bosny. (Více viz Hećimović 2006: 58 – 62; Cox 1996; Specter 1996). 27 7.Zenická Brigáda bývá často označována také jako 7. Muslimská brigáda, Brigáda Mudžáhidů, Muslimská brigáda, „El-Mudžahid“ a podobně. 28 Věra Stýskalíková a Srdjan Prtina uvádějí, že: „Během války se přihlásilo několik tisíc dobrovolníků z islámských zemí, kteří bojovali na straně bosenských Muslimů. Jejich jednotky byly podřízené přímo Aliji Izetbegovićovi.“ Zdrojem této informace je Tesař, F. (2003): Epilog, In: Matvejević, P. – Stevanović, V. – Dizdarević, Z. (2003): Strůjci války a míru, Praha, s.138. A. Izetbegović může sice být považován za velitele těchto jednotek, nicméně je otázkou, ačkoliv si byl infiltrace zahraničních dobrovolníků vědom, zdali s touto skutečností mohl něco dělat, či ji dokonce zabránit.

24 ale i finanční, materiální a personální pomoci. Jednou z těchto zemí byl také Írán, díky jehož pomoci se na bosensko-hercegovské území dostal největší počet mudžáhidů (Bodansky 1999). Odhadnout celkový počet zahraničních bojovníků (mudžáhidů) v Bosně a Hercegovině je však jak již bylo řečeno prakticky nemožné. Podle závěrů přijatých na mezinárodní konferenci věnované teroristickým hrozbám v jihovýchodní Evropě, konané dne 27.-28.dubna 2005 v Bělehradě, se tento počet pohyboval okolo 4500 (Andan 2005). Nicméně v jiných zdrojích můžeme nalézt odhady jak nižší, tak vyšší. Tito islámští radikálové s sebou však do BaH neimportovali pouze materiální hodnoty, jakými jsou zbraně. Bosňáci byli v průběhu války také příjemci rozsáhlé „humanitární a charitativní pomoci“29 od různých tzv. „humanitárních organizací“30, které se na bosenské území snažili implementovat fundamentalistickou formu islámu, nejčastěji wahhábismus. Těmto fundamentalistům byla inherentní myšlenka vytvoření islámského státu a alternace sekulární formy bosenského islámu na formu ultraortodoxní. Islámští radikálové v rámci Bosny a Hercegoviny nevystupovali pouze proti nemuslimskému obyvatelstvu (bosenští Srbové a Chorvaté), ale také proti umírněným představitelům samotného islámu, kteří kupříkladu odmítli konvertovat k jejich výkladu víry.

29 Výraz „humanitární a charitativní pomoci“ zde uvádím do uvozovek, protože nešlo pouze o klasickou humanitární pomoc, ale také o zástěrku pašování zbraní a bojovníků šířících fundamentalistické myšlenky a používajících extrémistické metody a následně o financování kvazilegálních muslimských paramilitárních formací. Tato domněnka se mi potvrdila i při mých návštěvách Bosny a Hercegoviny a rozličných rozhovorech s místními obyvateli. 30 Bosenské politicko-vojenské vedení si bylo vědomo skutečnosti, že na celé území bývalé Jugoslávie bylo Radou bezpečnosti OSN uvaleno embargo na import zbraní. Za účelem utajení dodávek jak zbraní, tak přímo bojovníků z islámských států, s nimiž udržovalo dobré vztahy, byla vytvořena rozsáhlá síť kvazi-humanitárních organizací a společenství. Tyto organizace se staly logistickými centry nejen pro tajná diplomatická jednání, ale také pro přímou podporu boje a později i plánování teroristických aktivit.

25 Následující mapka názorným způsobem ukazuje odkud a v jakém přibližném množství do Bosny a Hercegoviny proudili mudžáhidé31.

3.1.1 Paramilitární skupiny

Již od počátečních let bosenského válečného konfliktu se za přispění zahraničních mudžáhidských velitelů z řad bosenských muslimských dobrovolníků začaly tvořit tzv. oddíly muslimské milice, někdy nazývané „zelené barety“32. Většina těchto oddílů byla zformována na ad hoc základech za účelem obrany muslimského obyvatelstva a boje proti bosenskosrbským a později bosenskochorvatským vojenským a polovojenským oddílům. Valná část těchto muslimských milic byla tvořena bosenskými Muslimy a nedocházelo k větší infiltrace zahraničních nábožensky radikálně orientovaných bojovníků – mudžáhidů. Tato situace se však v průběhu konfliktu postupně měnila a zahraniční mudžáhidé začali být začleňováni jak do pravidelných, tak nepravidelných muslimských oddílů. Několika výjimkami bylo však již z počátku války vytvoření nezávislých mudžáhidských oddílů a již zmíněné 7. Zenické brigády, která měla zásadní vliv jak na radikalizaci části Muslimů během

31 Převzato z: Oluic, S. (2008): Radical Islam on Europe´s Frontier – Bosnia and Herzegovina. US Military Academy. National Security and the Future 1-2 (9) 2008. p. 39 32 Tento název má vyjadřovat elitní postavení těchto jednotek po vzoru Zelených baretů armády USA a zároveň vyjadřovat příslušnost k islámu, protože zelená barva je barvou právě islámu.

26 války, tak v průběhu poválečných let, zejména díky šíření fundamentalistického výkladu koránu mudžáhidy, kteří v jejích řadách bojovali. Zahraniční mudžáhidé aktivně rekrutovali mladé bosenské Muslimy a nabízeli jim vojenský výcvik, uniformy a zbraně. Výsledkem bylo, že řady zahraničních mudžáhidů byly rozšířeny o mudžáhidy domácí, kteří se pod vlivem skryté radikální indoktrinace začali stejně oblékat a stejně chovat do takové míry, že bylo často velmi složité tyto dvě složky vzájemně rozpoznat (Vačkář 2008). V letech 1992 – 96 byly vytvořeny následující muslimské brigády, z nichž v každé byl přítomen určitý počet zahraničních dobrovolníků s radikálně fundamentalistickým přístupem: o 7. Muslimská osvobozenecká brigáda 3. sboru (známá především pod jménem 7. Zenická brigáda, či oddíl „el-mudžahid“) s velitelstvím v Zenici; o 9. Muslimská osvobozenecká brigáda 2. sboru s velitelstvím v Travniku; o 4. Muslimská osvobozenecká brigáda 4. sboru s velitelstvím v Konjici; Roku 1996 byla dodatečně vytvořena 17. Muslimská lehká brigáda 1. sboru v Sarajevu; V prosinci 1995 byly bosenskými Muslimy vytvořeny další formace mudžáhidů, ačkoliv samotní mudžáhidé tvořili pouze minoritní část těchto jednotek. Většinu představovali bosenští Muslimové a zahraniční mudžáhidé pak těmto jednotkám veleli: o 807. Muslimská osvobozenecká brigáda 81. divize (velitelství v Goražde); o 117. Brigáda „Džemisetski Golubovi“ (velení v Lukovci); o 119. Speciální síly mudžahedínské brigády (velení v Banovići) – rozdělena do dvou jednotek – „Tigrići“ a „Zelena Strela“; o 203. Brigáda (velení v Tešanji) – tato brigáda byla složena ze tří „nezávislých speciálních mudžáhedinských jednotek“: „Kritce“, „Vitezovi“ a „Tigrovi“; o 204. Lehká brigáda „Citloviki Vukovi“ (veleni v Citluklu); o 115. Muslimská brigáda (velení ve Vogošći); o 17. Muslimská lehká brigáda 14. divize 1. sboru (velení v Pazarići); o 379. Motorizovaná brigáda 37. divize (velení v Tešanji); o Operační skupina „Živinicke ose“ (velení v Živnici); o Nespecifikovaná operační skupina s velením v Tuzle zahrnující dvě jednotky „Janićari“ a „Taut“. Podle odhadů působilo v každé z výše zmíněných jednotek přibližně 750 až 1000 zahraničních mudžáhidů (Warczakowski). V rámci 3.sboru byla vytvořena i tzv. výcviková jednotka jak pro zahraniční bojovníky, tak pro bosensko-muslimské bojovníky. Tato jednotka je známá pod jménem „G“

27 (Gazi´a v arabštině znamená odplata, pomsta, potrestání). Ačkoliv se primárně jednalo o výcvikovou jednotku, mohla být v případě nutnosti nasazena i v přímém boji. Její velení bylo podle dostupných údajů tvořeno skupinou náboženských a militantních fanatiků ze Saúdské Arábie (Warczakowski). Zajímavou formaci představuje tzv. Divize Handžar, pojmenovaná po 13. SS Handžar divizi z období druhé světové války. Divize Handžar dostala také pojmenování Sarajevská pretoriánská garda a byla složena z 2500 – 3000 členů a dalších 6000 – 7500 záložních bojovníků bylo alokováno v tréninkovém kempu ve městě Fojnica. Drtivou většinu bojovníků však nepředstavovali bosenští Muslimové, ale převážně Albánci vedení válečnými veterány z Pákistánu a Afghánistánu (Bodansky 1999). V rámci tzv. Bihačské enklávy se v průběhu války, a především pak na jejím konci, také zformovaly početné jednotky mudžáhidů. První mudžáhidé byli do Bihačské enklávy tajně importováni přes Chorvatsko, aby podpořili jednotky loajální Sarajevu v jejich boji proti separatistickým jednotkám samozvaného muslimského vůdce Fikreta Abdiće33. Na podzim 1995 byla většina mudžáhidů z Bosny vypovězena, ale mnoho z nich se uchýlilo právě do oblasti Bihaće. Na konci ledna 1996 náčelník generálního štábu chorvatské armády generál Živko Budimir upozorňoval na fakt, že se v Bihačské oblasti formuje početná síla mudžáhidů. Velitel této formující se jednotky byl generál Atif Ðuđaković, známý svoji podporou íránskému náboženskému režimu34. Klíčovými jednotkami mudžáhidů v rámci 5. pluku v Bihaći byly: 1. 501.horská brigáda „Tigrovi“; 2. 503.horská brigáda „Caruge“; 3. 505.horská brigáda „Tajfun“, „Hamze“, „Balije“; 4. 511.lehká brigáda „Apaći“; (Bodansky 1999).

33 Fikret Abdić vytvořil po vyhlášení nezávislosti Bosny a Hercegoviny Autonomní republiku západní Bosna, jež byla v rozporu s ústavou nové republiky Bosna a Hercegovina. Jednání Fikreta Abdiće by se dalo označit za oportunistické, protože spolupracoval jak s bosenskými Chorvaty, tak s bosenskými Srby. Abdić byl nakonec v chorvatské Rijece odsouzen za válečné zločiny spáchané v průběhu bosenského konfliktu k 15 letům odnětí svobody (BIRN 2009). 34 Atif Ðuđaković v únoru 1996 zorganizoval v Bihaći oslavu na počest výročí íránské islámské revoluce ajatolláha Chomejního. Podle dostupných údajů íránští a arabští islamisté z celé Bosny a Hercegoviny, včetně několika členů tajných služeb a teroristických organizací, byli na tuto oslavu pozváni. Mnoho z nich skutečně dorazilo (Bodansky 1999). Vzhledem k tomu, že Bodansky de facto nerozlišuje mezi jednotlivými odnožemi islámu, je však otázkou, kdo byl skutečně pozván, především z hlediska ne příliš idylického vztahu mezi hlavními odnožemi islámu.

28 Nicméně i samotní zahraniční mudžáhidé v průběhu konfliktu vytvořili několik samostatných bojových oddílů a jednotek, které významným způsobem přispěly k vojenským úspěchům bosenských Muslimů. Mezi květnem a zářím 1995 se pak uskutečnily tři hlavní ofenzívy zahrnující početné jednotky zahraničních džihádistů. Byly jimi operace Černý lev35, operace Zázrak, operace Badr36. Tato střetnutí pak prakticky definovala budoucí odkaz zahraničních bojovníků na Balkáně. Podle dohody ze září 1994 souhlasila bosenská vláda s dobrovolným uzavřením arabsko-afghánského výcvikového tábora v Podbrežje. Nicméně sliby zůstaly na papíře a ve slovech a vládní představitelé se ve skutečnosti k žádné konkrétní akci neměli a boje bosenských Chorvatů s mudžáhidy nadále sílily a mudžáhidé terorizovali chorvatské obce v Hercegovině (Cohen 1995). V tomto období se do velení mudžáhidských jednotek s velitelstvím v Zenici dostal Abú el-Ma´ali a bosenská vláda mu prakticky ve všem vycházela vstříc. Dělo se tomu tak především kvůli tomu, že potřebovala expertní vojenské rady a pomoc pro nadcházející vojenské projekty zahrnující ofenzivy vůči srbským a v některých oblastech i chorvatským pozicím. Nejmenovaný vysoký představitel bosenské muslimské armády přiznal, že „[zahraniční mudžáhidé – pozn. autora] jsou výteční bojovníci…ale nemůžete se s nimi dohadovat. Nejlepší je nemít s nimi co do činění. Naneštěstí, za daných okolností jara 1995, jako zbraň poslední možnosti, musí být mudžáhidům odpuštěno a musí být znovu vypuštěni z jejich klecí.“ (Dahlburg 1996). Během operací Černý lev, Zázrak a Badr prokázali mudžáhidé skutečnost, o kterou se snažili po celou dobu konfliktu: mohou být vojensky efektivní jednotkou, pokud jsou dobře organizováni a integrováni do místních vojenských ofenzív. Jejich sebevražedný styl válčení byl sice neúsporný a krvavý, ale ve své přesné aplikaci vysoce efektivní. Po letních muslimských ofenzivách dokonce i zprávy západních médií začaly přiznávat, že arabsko- afghánské jednotky si v bitvách počínaly mnohem lépe a odvážněji než jejich domácí

35 Velitelem operace Černý Lev byl Abú Abdulláh al-Liby, jež byl uznávaným vojenským expertem nejen díky tomu, že absolvoval vojenskou službu v libyjské armádě, ale také proto, že se mu dostalo výcviku v táborech al-Qá´idy, jež se o něm ve svém propagandistickém videu vyjádřila jako o tichém mudžahedínovi, který si získal respekt nikoliv skrze slova, ale skrze své činy (Azzam publ. 1997a). Abú Abdulláh al-Liby se při operaci stal jednou z dvaceti obětí srbské palby (Azzam publ. 2000). 36 Operace Badr se zúčastnil také nemalý počet muslimských dobrovolníků z Velké Británie. Jedním z nich byl například i David Sinclair. David Sinclair (známý také jako Dawood al-Brittani) v Británii pracoval jako počítačový technik a konvertoval k islámu. Poté, co byl kvůli svému nevhodnému oblečení vyhozen z firmy, pro kterou pracoval, rozhodl se nastoupit cestu mudžáhida a odjel do Bosny a Hercegoviny (více viz Kohlmann 2005).

29 spolubojovníci. Poslední léto bosenské války bylo pravděpodobně zenitem síly a vlivu zahraničních mudžáhidů aktivních v Bosně.

3.1.1.1 Sedmá muslimská osvobozenecká brigáda

Sedmá muslimská osvobozenecká brigáda vznikla v průběhu války, s největší pravděpodobností v roce 1992, tedy v prvním válečném roce, ve městě Zenica, ve kterém se nacházela jedna z největších koncentrací muslimů v Bosně a Hercegovině. V srpnu 1993 pak bosenská vláda oficiálně mobilizovala oddíl el-mudžáhid na základě osobního rozkazu prezidenta Izetbegoviće, jemuž byla údajně tato jednotka přímo odpovědna (Rogosić 2001). Oddíl byl formálně spadal pod Sedmou muslimskou osvobozeneckou brigádu s velitelstvím v Zenici. Nejvyšším vojenským velitelem se stal Wahiudín al-Masri a Abú el-Ma´ali byl zodpovědný za provádění džihádských operací v regionu Zenice (Bodansky 1996). Jako hlavní výcvikové středisko byl vybudován tábor v Mehurići, kde se cvičili „stovky“ místních fundamentalistických bosenských muslimů, aby se s nich stali mudžáhidé37 (Azzam publ. 2000). Velké množství bosenských muslimů se však na zahraniční fundamentalisty dívalo nedůvěřivě a nevěřilo, že skutečně nejedí vepřové maso a nepijí alkohol: dvě věci, které jsou nedílnou součástí bosenské kultury a kuchyně38. Tato dogmatická forma islámu byla naprosto cizí umírněné a evropské muslimské společnosti, jež na Balkáně vzkvétala po staletí. Důstojník 17. krajinské brigády bosenské armády se vyjádřil: „Jsme muslimové, ale jsme od nich odlišní. Jsme Evropané. Rád se napiji a rád vidím ženy v minisukních. Je příliš pozdě na to, abych byl pravým muslimem a stejné je to zde pro 90% lidí. Každý v Bosně se rád napije a rád zpívá (Kohlmann 2004: 217). Motivací pro mnohé Bosňáky absolvovat výcvik v těchto táborech a následně se připojit k arabsko-afghánským fundamentalistům tudíž nebyla volbou, ale nutností. Faruk, muslimský uprchlík ve Slovinsku, rozhořčeně prohlásil: „Nejsem fundamentalista, ale od fundamentalistů si vezmu zbraň a poděkuji jim za ni.“ (Hogg 1992a).

37 Zajímavým faktem je, že až 5. září 1993 při operaci v chorvatském předměstí Travniku zahynul Hamdu, první bosenský Muslim, který se jako dobrovolník připojil k zahraničním mudžáhidským oddílům (Azzam publ. 2000). 38 Bosenští muslimové vepřové maso jedí, ale jídelníček spíše zakládají na masu skopovém. Alkohol, především pak různé druhy rakije, jsou skutečně součástí bosenské tradice. Pro zajímavost bylo na druhou stranu v historickém muslimském centru Mostaru celkem těžké nalézt kavárnu, která by servírovala tradiční bosenskou kávu a zároveň i nějaký alkohol.

30 7. Zenická brigáda byla kromě bosenských muslimských dobrovolníků tvořena také dobrovolníky ze Saudské Arábie, Jemenu a Afghánistánu a mnoho jich bylo veterány afghánské války (Hogg 1992). Podle webové stránky www.vojska.net byla však většina zahraničních mudžáhidů členy Íránem podporovaných a sponzorovaných formací al-Kuds, které byly na území Bosny a Hercegoviny vysazeny samotným Íránem poté, co prošly výcvikem v táborech Íránu, Pákistánu, Afghánistánu či Súdánu. Celkový počet bojovníků v rámci 7. Zenické brigády byl odhadován na 1500 – 2000 mužů (Warczakowski). Příslušníci této polovojenské jednotky měli primární úkol bojovat proti nepřátelským oddílům, ale jejich doprovodnou činností se stalo taktéž šíření radikální islámské víry wahhábismu mezi převážně sekulárními bosenskými Muslimy. Podle zpráv mezinárodních pozorovatelů se také členové 7. Zenické brigády a oficiálně aktivovaného oddílu „el-mudžahid“ ve jménu očištění islámu dopouštěli i násilností na civilním obyvatelstvu a ukázali se tak nejen jako fundamentální muslimové, ale především jako vyznavači extremismu. Příslušníci 7. Zenické brigády bývají tedy často označováni (a sami se tak podle jejich výpovědí označují) za šiřitele wahhábismu. Některé skutečnosti jsou však rozporuplné. Za prvé za wahhábisty prakticky nemůžeme označit Íránem sponzorované jednotky al-Kuds a především pak wahhábisté rezolutním způsobem vystupují proti idolatrii a odmítají jakékoliv zobrazování živých tvorů, tudíž i fotografování. Nicméně bojovníci 7. Zenické brigády se často nechávali fotografovat s rituálně useknutými hlavami protivníků (především bosenských Srbů) a také při slavnostních nástupech před připravovanými útoky. Na webových stránkách organizace „The Centre for Peace in the Balkans“ můžeme tyto fotografie nalézt a je z nich patrné, že 7.Zenická brigáda nemohla být tvořena pouze wahhábisty, ale její majoritní část tvořili bosenští muslimové a zahraniční muslimští radikálové, váleční veteráni a dobrovolníci, avšak již bez patřičných vazeb k wahhábismu (respektive k tomu, co je za skutečný wahhábismus v současnosti odborníky považováno39) a jeho šíření a praktikování. To ovšem neznamená, že v řadách rozličných paramilitárních skupin wahhábisté nepůsobili a i po skončení konfliktu se nesnažili svou dogmatickou víru dále (i násilně) šířit. Většina bosenských muslimů působících v polovojenských jednotkách společně se zahraničními dobrovolníky však s jejich extremistickými projevy a praktikami a pokusy o šíření radikálního islámu nesouhlasila40.

39 Problematice wahhábismu a saláfismu a jeho odkazu v Bosně a Hercegovině se jak konceptuálně, tak empiricky , více věnuji v poslední kapitole. 40 Podle dokumentu The Hidden Army of Radical Islam, který je publikovaný na webových stránkách YouTube , se bosenský muslim dokonce snaží přesvědčit zahraničního bojovníka, aby srbského zajatce nepopravoval.

31 3.1.2 Internacionalizace boje proti OSN

V Afghánistánu se po boku Abdulláha Azzáma a Usámy bin Ládina bojů o Džalalábád a Kábul zúčastnil i Abú Zubair. V létě 1992 se pak Zubair společně se svým přítelem z Mediny Abú Abbásem al-Madanim připojil k džihádu v Bosně a zúčastnil se bojů v jednotce pod velením uznávaného bosenského velitele Zulfikara41. Při střetnutí o získání kontroly nad strategicky důležitou komunikací mezi Butmirem a Sarajevem mezi bosenskými muslimskými a srbskými jednotkami, které obklíčily Sarajevo, zahynul Abú Zubair al-Madani společně s Abú Abbásem al-Madanim po dopadu minometného granátu. Jak se později ukázalo, okolnosti bitvy a smrti těchto dvou mudžáhidů byly poněkud komplikovanější. Abú Zubair a Abú Abbás nebyli ve skutečnosti zabiti srbským útokem, ale zásahem egyptských vojáků z jednotek sil OSN, kteří se snažili do bitvy zasáhnout a ukončit ji, protože se celá jednotka OSN prakticky ocitla v křížové palbě (Azzam publ. 2000; více viz Kohlmann 2004: 58-61). Po tomto incidentu začali islamisté prohlašovat, že je více než evidentní, jakou roli v Bosně mezinárodní síly hrají. Vždy dle nich ochraňovaly křesťany a pronásledovaly muslimy, protože všichni bezvěrci zůstávají vůči sobě loajální. OSN byla tedy předurčena k tomu, že bude nadále považována za bezvěreckou válčící frakci v bosenské občanské válce a bude tedy zaměřována se stejným ospravedlněním jako nepřátelské srbské [a patrně i chorvatské – pozn. autora] jednotky (Azzam publ. 2000; Bellamy 1995). Smrt Abú Zubairy a Abú Abbáse tak měla především velký propagandistický význam a následné implikace pro vývoj situace v BaH vzhledem k působení jednotek OSN. Abú Zubair a Abú Abbás se totiž stali mučedníky v boji proti mezinárodním nepř átelům islámu na samé západní výspě islámu, v Bosně a Hercegovině. Bývalý bosenský ministr obrany Hamdo Hadžihasanović v roce 1994 odhadl, že ve střední Bosně působí „několik stovek“ zahraničních mudžáhidů „typicky z arabských zemí, či střední Asie“. Hadžihasanović však zdůraznil, že si nedělá žádné iluze o jejich bojové morálce a zmínil, že jsou považováni za kriminálníky a teroristy, čímž poukazoval na útok spáchaný proti vozidlu OSN a vraždu pracovníka OSN Paula Goodalla v Zenici 27.ledna 1994, kdy mudžáhidský oddíl přepadl vozidlo ze zálohy a Paula Goodalla bojovníci popravili, přičemž dalším dvěma pracovníkům, ač těžce raněným, se podařilo uprchnout skokem do řeky (viz Stephen 1994a; více viz Kohlmann 2004: 108-111).

41 Zulfikar nebyl Bosňák, ale ze pocházel ze Sandžaku a že nebyl zatvrzelým fundamentalistou, ale spíše plně přijal pomoc islamistů, protože neměl moc jinou věc na výběr (Tužilaštvo BiH 2010).

32 Alija Izetbegović se v souvislosti s vyšetřování Goodallovy vraždy vyjádřil, že vrah Abdul Hadi al-Káhtani (Abdul Hadi al-Qahtani) neměl žádné vztahy ani kontakty s oddílem el-mudžahid ani s žádnými jinými oddíly zahraničních bojovníků v Bosně a že sledoval pouze svoje vlastní zájmy a jednal naprosto nezávisle. Vyšetřování bylo však z neznámých důvodů pozastaveno a žádné islámské humanitární organizace disponující kontakty na Goodallova vraha nebyly vyšetřovány42 (Stephen 1994b). Zahraniční mudžáhidé v Bosně zaútočili i na konvoj italských humanitárních pracovníků. Událost se stala v květnu 1993 ve střední Bosně na silnici spojující města Gornji Vakuf a Novi Travnik. Guido Puletti, Fabio Moreni a Sergio Lana byli zastaveni muslimskou vojenskou hlídkou, uneseni, okradeni o dvacet milionů italských lir určených pro muslimské uprchlíky a odvlečeni do lesa, kde byli postříleni automatickými zbraněmi. Dvěma z nich se však i navzdory těžkým zraněním podařilo přežít a vypověděli, že se jednalo o hlídku bosenské armády vedenou důstojníkem s zeleným baretem a insignií půlměsíce a hvězdy. Místní úřady důstojníka identifikovaly jako Hanefiju Prijiće Paragu, nicméně když muslimská vojenská bezpečností služba začala vyšetřování, všechny dokumenty se záhadně ztratily a nikdo nakonec nebyl zatčen (Hecimović 2000). V květnu 1996 se egyptský veterán bosenského konfliktu Salim al-Koršani (Salim al- Korshani), jenž se po válce oženil s bosenskou ženou a oficiálně získal bosenské občanství, také identifikoval jako velitel „Bosenského islámského džihádu“, regionální vojenské větve organizace al-Gamá al-Islamíja, a vydal přímou hrozbu v jejím jménu v chorvatském tisku: „Velmi brzy již svět uslyší jejich zprávu. Jsou vycvičeni k únosům, vraždám a sebevražedným misím…Budeme útočit na vetřelce [mírové jednotky OSN] a jejich spojence [jednotky NATO] až do té doby, než naši zemi [Bosnu a Hercegovinu] osvobodíme. Budeme dělat to stejné, co dělají naši bratři v Libanonu a Palestině. To, co se nyní děje v Bosně a Hercegovině, mi připomíná Kuvajt. Američané přišli osvobozovat, ale zůstali. NATO…chce v Bosně vytvořit základny. To nedovolíme. S našimi bratry Bosňáky proti nim budeme všude útočit…Moje zpráva Chorvatsku je, aby propustilo Abú Talala [al-Kásima] nebo nám dalo informace o tom, kde je předtím, než bude příliš pozdě. Čas ukáže, že toto není planá hrozba.“ (Vjesnik 1996; c.d. Kohlmann 2004: 186).

42 Humanitární pracovníci se domnívali, že bosenská vláda pod vedením Izetbegoviće neměla sebemenší zájem soudit al-Káhtaniho pro vraždu Goodalla ze dvou hlavních důvodů. Za prvé by takovýto soud zvýraznil přítomnost zahraničních mudžáhidů v Bosně i mimo oficiální vojenské struktury a jejich nepravidelné vojenské aktivity a útoky proti nemuslimským civilistům. To by ve svém důsledku nejen poškodilo vztahy bosenských muslimů s USA a západní Evropou, ale hlavně by to určitým způsobem pomohlo ospravedlnit vojenské akce bosenských Srbů (Kohlmann 2004: 112).

33 3.1.3 Islámský kulturní institut v Miláně

Al-Qáída rozvinula svou italskou síť jako bezpečné zázemí pro operativce, po kterých bylo pátráno ve zbytku Evropy a především jako tranzitní základnu pro islamisty směřující bojovat na Balkán a na Kavkaz. Italská buňka al-Qáídy získávala rekruty z mešit, madras a komunitních center. V Miláně byl již v roce 1989 založen Islámský kulturní institut (Islamic Cultural Institute, ICI) a poprvé začal být zpravodajskými službami vyšetřován ve spojitosti s útoky proti WTC v roce 1993. FBI věřila, že Ramzi Ahmed Jusuf, hlavní strůjce těchto útoků, strávil nějaký čas v ICI, kde se mu dostalo falešného cestovního pasu (Olimpio 2002; c.d. Vidino 2006: 217). Podle Gunaratny navštěvoval Ramzi Ahmed Jusuf modlitby v mešitě v Miláně před bombovými útoky proti WTC v roce 1993, zatímco členové al-Qáídy ze severní Afriky dominovali rozhodovacím a výkonným strukturám a kongregacím (Gunaratna 2002: 128). Když v roce 1992 vypukla válka v Bosně a Hercegovině, sehrál ICI klíčovou roli při rekrutaci dobrovolníků pro boj na straně bosenských Muslimů. Anwár Šában, jedna z nejdůležitějších osobností ICI a zároveň i imám milánské mešity, se stal velitelem mudžáhidského oddílu v Zenici. ICI se tak spolu s mešitou Sahabah ve Vídni stalo hlavním tranzitním bodem evropských muslimů směřujících bojovat do Bosny. Francouzští protiterorističtí experti se později shodli, že milánský ICI vykonával pod Šábanovým vedením „esenciální roli“ velitelského centra pro skupiny zahrnující skupinu al- Gamá al-Islamíja, tuniskou An-Nahad a GIA. ICI v Itálii vytvořilo jakési islámské minipodsvětí, které pomocí rozličných kriminálních aktivit získávalo peníze určené na „logistickou podporu“ mudžáhidům směřujícím do BaH (Bruguiere, Ricard 2001: 99; c.d. Kohlmann 2004: 20-22; Chaliand, Blin 2007: 304). Také množství jiných teroristických skupin začalo ICI používat jako místo pravidelných setkání a radikální kázání měla za úkol získat ty, kteří se do džihádu ještě nezapojili. Vyšetřování ICI vyvrcholilo v červnu 1995, kdy byla proti centru podniknuta razie s kódovým označením „Sphinx“ a bylo zadrženo a obviněno 17 militantů. Ačkoliv se italské policii podařilo v tomto operačním středisku al-Qáídy nalézt stovky falešných osobních dokumentů, radikálních magazínů, nástrojů pro padělání dokumentů a dopisů potvrzujících napojení ICI na globální teroristické sítě, hlavnímu představiteli a ikoně ICI Anwáru Šábanovi se podařilo uprchnout do BaH. Šában utekl do středobosenské Zenice těsně před tím, než italské úřady stihli proti ICI zátah uspořádat. Jeho exodus do Zenice byl jedním z kritických momentů pro vývoj sítě

34 arabsko-afghánských mudžáhidů v jižní Evropě. Jejich hlavním cílem, navzdory propagandě zdůrazňující utrpení bosenských muslimů, bylo transformovat své operace i za oblast Balkánu. Dle Kohlmanna nebyla střední Bosna tedy počátkem roku 1995 pouhou frontovou linií al-Qá´idy, byla to strategická základna pro Usámu bin Ládina a jeho spojence k infiltrování se do Evropy a západního světa (Kohlmann 2004: 120). Anwár Šában byl následně v prosinci 1995 zabit chorvatskými ozbrojenými silami při konfrontaci s oddílem mudžáhidů (DIGOS 1996; c.d. Vidino 2006: 217)43. Italské úřady tvrdily, že při razii nalezli důkaz o přímém napojení členů al-Qá´idy zodpovědných za útoky proti ambasádám ve východní Africe v roce 1998 na již bývalé velitelstvím Anwára Šábana v milánském ICI. Jednou z těchto osob byl Abú Hajer al-Iraqi (známý také jako Mamdouh Mahmud Salim), který také několikrát navštívil Bosnu (Ryan 2001; c.d. Kohlmann 2004: 201). Ve spojitosti s působením ICI v Miláně je vhodné zmínit i skutečnost, že některé státy, především pak USA a Egypt, často jednaly na hraně mezinárodního práva a úmluv, když podnikaly tajné akce na italské půdě zaměřené na zatýkání, únosy, extradikce a deportace osob podezřelých z terorismu či z napojení na teroristické skupiny. Jedním z takovýchto případů bylo zmizení Nasra Usámy Mustafy Hassana, radikálního imáma ICI44. V rámci ICI nějakou dobu působil také Abú Talal al-Kásim, mluvčí egyptské organizace al-Gamá al-Islamíja, a poté, co byl několikrát v Egyptě uvězněn, v roce 1993 obdržel v Dánsku politický azyl. V roce 1994 pronesl al-Kásim v ICI řeč, ze které bylo jasné, jakým způsobem smýšlí a jak nahlíží na ty, kteří nesdílejí jeho interpretaci islámu: „Islám je

43 Anwar Šában, Abúl-Harit al-Liby, Abú Hamza al-Džazaíry (Abu Hamza al-Djazairi), Abú Hammam a Abú Zíad (Abu Ziyaad) byli na cestě do výcvikového tábora v blízkosti středobosenského města Zavidovići, když byli 14. prosince 1995 přepadeni chorvatskými jednotkami (HVO) a při následné přestřelce byli zabiti (Azzam publ. 1997b). Deník, který u Anwára Šábana objevila HVO, poskytl chorvatským službám velmi cenné informace. Zmiňoval se o pravidelných setkáních představitelů al-Qá´idy, vedení SDA a bosenské armády včetně náčelníka generálního štábu Rasima Deliće, ministra vnitra Bakira Alispahiće a Sakiba Mahmuljina, šedé eminence na pozadí 3. sboru ABiH, v jehož řadách bojovaly jednotky zahraničních mudžáhidů (Slobodna Bosna 6.6.2002; c.d. Schindler 2007: 217). 44 V létě 2005 bylo 19 agentů CIA obviněno z jejich údajné role při únosu Násira Usámy Mustafy Hassana, známého také jako Abú Omar, radikálního imáma ICI a agenta skupiny al-Gamá al-Islamíja se zkušenostmi z Bosny a Afghánistánu. Podle svědků byl Abú Omar 17.února 2003 naložen do auta dvěma italsky mluvícími muži, když šel po ulici v Miláně. Po více než rok o něm nikdo neslyšel. Až v dubnu 2004 Abú Omar zavolal své ženě z Egypta a řekl jí, že byl unesen italskými a americkými tajnými službami a od té doby je zadržován v Egyptě. Abú Omar, který byl bez jakéhokoliv vysvětlení následně egyptskými úřady propuštěn, tvrdí, že byl pravidelně bit a mučen elektrickými šoky, které mu zanechaly trvalá zranění. Vyšetřování tribunálem v Miláně skutečně odhalilo, že tým CIA únos Abú Omara provedl a deportoval ho přes americkou vojenskou základnu v Avianu do Káhiry (více viz Vidino 2006: 125-127).

35 náboženství síly a muslimové mají povinnost se stát teroristy ve smyslu, že musí terorizovat Alláhovi nepřátele, aby přinesli mír a bezpečí pravověrným. Terorismus vůči nepříteli Boha je v našem náboženství povinností. Kdokoliv se nevydá na cestu džihádu, ten žije v pokoření.“ (Eid 2001; c.d. Vidino 2006: 50).

3.1.4 Shrnutí působení al-Qá´idy v Bosně a Hercegovině v průběhu války 1992-95

Jak jsme mohli být svědky v předcházejících několika kapitolách, byla al-Qáída na území Bosny a Hercegoviny v počátcích tamějšího konfliktu a i v jeho průběhu velmi aktivní. Při pohledu zpět na naše čtyři prizmata vnímání fenoménu al-Qáídy a jejich propojení s touto empiricko-analytickou částí práce můžeme dospět k dílčímu závěru, že existence a působení konkrétních jedinců jako například Abú Abdela Azíze, Abú Sulejmana al-Makkiho, Abú el- Maáliho, Abú Zubaira al-Madaniho, Džamala Ahmeda al-Fadla či Anwára Šábana a dalších bychom vzhledem k zmíněným faktům mohli skutečně považovat za existenci al-Qáídy v Bosně a Hercegovině jakožto organizace. V první polovině 90. let 20.století al-Qáída jako organizace ve své podstatě ještě působila. Je však velmi těžké určit, zdali jedinci zapojení do konfliktu v BaH doopravdy složili přísahu baya, nicméně jejich pozice v rámci al-Qáídy a jejich intenzita napojení na její velící struktury a samotného Usámu bin Ládina jsou dostačujícím ukazatelem toho, že tyto velící kádry al-Qáídy často jednaly z bin Ládinova pověření a nejednalo se ad hoc činnost nikterat neorganizovanou. Tito vysoce postavení operativci společně v součinnosti s níže postavenými se zapojili do činnosti zaměřené na ustanovení stabilních pozic pro al-Qáídu v Bosně a Hercegovině. V tomto období samozřejmě do BaH směrovalo i velké množství dalších arabsko- afghánských mudžáhidů, kteří sice absentovali přímé napojení na al-Qáídu či Usámu bin Ládina, nicméně sloužili v rámci paramilitárních oddílů, které byly pod vedením operativců s patřičným jednak ideologickým a doktrinálním a především pak personálním napojením na mateřskou organizaci al-Qáídy v Afghánistánu/Pákistánu či posléze Súdánu. Ty jedince, kteří své působení v Bosně a Hercegovině pojali v tom smyslu, že se snaží podpořit cíle al-Qáídy můžeme považovat za aktivní podporovatele. Ačkoliv většina velících kádrů al-Qáídy působících v BaH nebyla dopadena (či byla zabita dříve, než stihli vypovídat), bylo z jejich činnosti a důkazů o ní nalezených možné učinit závěry, že měli za úkol komunikaci mezi řídícími centry ogranizace a koordinace operací mimo mateřské území. Za takovéto můžeme považovat především, nikoliv však exkluzivně, Abú Abdela Azíze, Abú

36 Sulejmana al-Makkiho, Anwára Šábana a Abú el-Maáliho, z nichž většina setrvala aktivní až do konce bosenského konfliktu. Nicméně i v tomto období se do konfliktu v Bosně a Hercegovině zapojila hnutí, která ačkoliv ve své činnosti spolupracovala s al-Qáídou, měla svůj vlastní cíl, kupříkladu GIA a její následovník GSPC z magrebské části Afriky. Takovéto napojení na al-Qáídu bychom však již mohli považovat nikoliv za organizační, ale alianční a podoba působení al-Qáídy v Bosně a Hercegovině by spadala spíše do oblasti existence alianční sítě.

3.2 Odkaz válečného konfliktu v Bosně a Hercegovině a jeho důsledky

Dle Bodanského se zástupci bosenské vlády již v průběhu mírových jednání v Daytonu v roce 1995 snažili udržet blízké vztahy s islamisty, zejména pak Íránskou islámskou republikou. Od listopadu 1995 začalo Sarajevo zdůrazňovat důležitost vztahů s Íránem a závazky, které vůči této zemi má, a to následujícími způsoby: 1. diplomatickými kontakty na vysoké úrovni, kterými Sarajevo vyjadřovalo vděčnost Teheránu a odhodlání v dalším rozvoji a prohlubování vztahů mezi těmito zeměmi, 2. tolerováním utajovaných a semi-oficiálních aktivit, ve kterých Sarajevo prokazovalo ochotu a determinaci pokračovat v islámském džihádu v Bosně a Hercegovině45 (Bodansky 1999). Právě druhý způsob je v kontradikci se závazkem Sarajeva vůči Washingtonu a mezinárodnímu společenství, ve kterém se bosenská vláda zavázala, že se zasadí o odchod všech zahraničních mudžáhidů z území Bosny a Hercegoviny do poloviny ledna 1996 (Bodansky 1999). Po podepsání Daytonu velitelé jednotek mudžáhidů odmítli tuto mírovou smlouvu akceptovat a volali po pokračování džihádu. Nezim Halilović, imám-velitel 4.muslimské brigády prohlásil: „Modlím se k Alláhu, aby tato válka trvala déle než tuto generaci, aby se tento národ trochu pročistil a pak, s Alláhovo pomocí, aby nastoupila ta správná generace – generace opravdových muslimů.“ (Hecimović 2001, 2002a). I přes tato prohlášení přesto většina mudžáhidů pod mezinárodním tlakem bosensko- hercegovinské území skutečně opustila, nicméně podle odhadů CRSR několik stovek bývalých příslušníků polovojenských jednotek v Bosně a Hercegovině zůstalo a získalo

45 Kupříkladu při příležitosti zenického semináře a otevření Islámské pedagogické akademie a Islámského balkánského centra v Zenici v roce 1996, představitel Koordinace islámských humanitárních organizací prohlásil: „Alláhova je vůle a Alláhovo je nařízení, že v Bosně budou žít muslimové a Bosna bude muslimská.“ (Hećimović 2006: 31). Jak jsem již zmínil v předchozí kapitole, nelze se však domnívat, že by Írán byl hlavním sponzorem sunnitských wahhábistů v Bosně a Hercegovině.

37 občanství buďto uzavřením manželství s místními ženami nebo podplacením bosenských úředníků. Podmínky Daytonu totiž jasně specifikovaly a nařizovaly bosenské vládě, že se musí zbavit všech vojáků, kteří nemají „místní původ“. Aby se však bosenská vláda tomuto nepříjemnému závazku vyhnula, Izetbegovićův režim46 začal mudžáhidům jednoduše vydávat bosenské pasy, rodné listy a jiné potřebné doklady. Podle některých vojenských představitelů „mohl člověk za správný finanční obnos získat bosenský pas i kdyby to bylo poprvé, co vkročil na bosenskou půdu“ (Pyes, Meyers, Rempel 2001). Integrace islámských extrémistů do společnosti v Bosně a Hercegovině byla provedena velice organizovaným způsobem a jednotlivcům bylo podle některých informací poskytnuto dočasné ubytování a péče ministerstvem pro uprchlíky v Bosenskohercegovinské federaci (Ministry for Displaced Persons in B-H Federation)47. Mnoho z nich si uchovalo vazby na teroristické organizace či jednotlivé teroristy a podle nejmenovaných představitelů evropských výzvědných služeb představovalo přibližně 750 zahraničních islámských bojovníků, kteří v Bosně setrvali, „one-stop shop close to Europe“ se zbraněmi, penězi a dokumenty umožňujícími průchod celým regionem až do západní Evropy (Quetteville 2004; cd. Woehler 2005; Schweitzer, Shaul 2003). Nicméně i samotná al-Qá´ida měla na místě své alžírské členy s bosenským občanstvím, kteří se připravovali zaútočit na americkou ambasádu v Sarajevu a útočit proti jednotkám SFOR. Tyto plány však byly zmařeny, když bosenská vláda zatkla Bensayaha Belkacema. Americké tajné služby dlouho Belkacema monitorovaly a sledovaly jeho komunikaci s Abú Zubajdou (Abu Zubayda)48, jehož mobilní číslo dokonce získaly z Belkacemova telefonu (Friedman 2002). Pravděpodobně prvním státem, který začal upozorňovat na riziko vzrůstajícího vlivu islámského radikalismu v poválečné Bosně, bylo Turecko. Předsedkyně turecké vlády

46 Nejmenovaný bezpečnostní analytik se k problematice mudžáhidů v BaH vyjádřil slovy: „existují určité elementy bosenské vlády, které se nechtějí od těchto určitých elementů odpoutat…Naleznou cestu, jak tyto elementy ukrýt.“ (Priest 1995). Reprezentant OSN v Bosně se vyjádřil podobně: „Problémem je skutečnost, že místní úřady nemají žádnou kontrolu nad mudžáhidy. Mudžáhidé jsou bosenskou vládou chráněni. Působí naprosto beztrestně. Nevíme, kdo je kontroluje, možná, že vůbec nikdo.“ (Hedges 1995). 47 Tito se poté soustředili do výcvikových táborů v blízkosti měst Fojnica, Tešanj, Zenica, Maglaj, Konjić, Jablanica a Cazin, kde zůstali trénovat islámské extremisty a bosenské muslimy (Andan 2005). 48 Ahmed Ressam (o Ahmedu Ressamovi se podrobněji zmiňuji v kapitole věnované teroristickým útokům), terorista al-Qá´idy obviněný z příprav bombového útoku proti mezinárodnímu letišti v Los Angeles v rámci oslav milénia, se o Abú Zubajdovi vyjádřil: „On je osobou pověřenou vedením [výcvikových – pozn. autora] táborů. On dostává muže ze všech zemí. Od vás přijímá či odmítá. On se stará o náklady spojené s táborem. On rozhoduje a zajišťuje, kdy přijíždíte či odjíždíte“ (Financial Times 2001).

38 T. Cillerová již v listopadu 1995 vyjádřila obavy z infiltrace islámského radikalismu v Bosně a Hercegovině díky saúdsko-arabské a íránské „humanitární“ pomoci49, která se snaží o získání vlivu v této zemi. „Turecko chce zabránit vstupování a působení těchto radikálních wahábistických skupin do Bosny a Hercegoviny“, prohlásila T. Cillerová a dodala, že „zranitelná a citlivá Bosna by se mohla stát úrodnou zemí pro vznik a růst radikálních a extrémistických skupin.“ (Ertan 1996). Obavy T. Cillerové z možné infiltrace islámského radikalismu do Bosny a Hercegoviny byly do jisté míry opodstatněné. Ihned po podepsání Daytonských mírových dohod vyjádřili bosenští představitelé obavy z opětovného a brzkého vypuknutí bojů ze strany bosenských Srbů50 a v praxi se postavili proti expatriaci mnoha zahraničních mudžáhidů. Od konce listopadu 1995 se několik zahraničních expertů působících v bosenské armádě uchýlilo do ilegality a nemalý počet bojovníků z Íránu a Afghánistánu bylo pod utajením dislokováno do oblasti Tuzly pro případ, že by bylo nutné udeřit i proti americkým silám, které se na území Bosny a Hercegoviny chystaly umístit své mírové sbory (Bodansky 1999). Ve stejné době začala bosenská armáda mudžáhidy postupně integrovat do svých sborů. To bylo prokázáno ihned několik dní po podepsání mírové dohody v Daytonu, kdy se v Zenici konala vojenská přehlídka, které se zúčastnilo 10 000 příslušníků bosenské armády včetně jednotky mudžáhidů. Ti pochodovali před prezidentem A. Izetbegovićem a velitelem bosenské armády Rasimem Delićem. Členové jednotky mudžáhidů měli na sobě typické zelené šátky se sloganem v arabštině hlásajícím: „Naše cesta je džihád,51“ a provolávali „Allahu Akbar“ (Bůh je velký) a „Džihád“52 (Azinović 2007).

49 Jednou z nejvýznamnějších byla Saudský vysoký úřad pro podporu Bosny a Hercegoviny (Saudi High Commision for Relief to Bosnia-Herzegovina), která sídlila přímo v Sarajevu (Schwartz 2004). 50 Bosenský prezident Alija Izetbegović prohlásil: „Srbové anulují tuto smlouvu, ale jestli se to stane…boje budou sice pokračovat, nicméně za mnohem příhodnějších podmínek pro nás.“ (Bodansky 1999). 51 Toto odhodlání šíření islámu a pokračování boje proti Srbům i Chorvatům bylo deklarováno velitelem jednotky mudžáhidů v rámci 7. Zenické brigády Abú-Ma´ali: „Bosna je země dobytá islámem. My nečiníme žádné rozdíly mezi Srby a Chorvaty. Chorvatsko má na Bosně teritoriální nároky a Srbsko je posedlé myšlenkou velkého Srbska. Muslimové v Bosně toto nikdy neakceptují!“ (Bodansky 1999). 52 Vojenská přehlídka zanechala takový dojem, že je i dnes médii používána jako varování před nebezpečím militantního islámského radikalismu v Evropě. K nalezení je kupříkladu i na serveru YouTube na adrese: http://www.youtube.com/watch?v=8tXyNHkSW94&feature=related. Samotný Izetbegović, ačkoliv byla 7. muslimská brigáda v Zenici oficiálně rozpuštěna na počátku roku 1996, navštívil oslavy pátého a šestého výročí jejího založení v listopadu 1997 a 1998. Při slavnostní přehlídce bojovníky veřejně ujistil: „Nikdo vás odsud nevyhodí!“ (Oslobodjenje 18.11.1998; c.d. Schindler 2007: 254).

39 Na konci prosince 1995 Izetbegović v sarajevském týdeníku Ljiljan zdůraznil přínos zahraničních islámských dobrovolníků bosenské vojenské moci. Ta byla posílena díky osobnímu obětování zahraničních bojovníků a ucelené islamizaci bosenských vojenských sil. Z článku v Ljiljanu explicitně vyznělo, že stále aktivní jednotky mudžáhidů, ať již tvořených zahraničními bojovníky, či bosenskými muslimy, byly připraveny bojovat i proti jednotkám NATO, které měly být v Bosně a Hercegovině rozmístěny53. Navzdory tomu, že se Izetbegović osobně zavázal Clintonovi k rozpuštění zahraničních vojenských útvarů v Bosně, (shodou okolností ve stejný den smrti Anwára Šábana, tedy 14.prosince 1995) pokračoval výcvik mudžáhidů v opuštěné továrně Vatrostalno v Zenici i v průběhu zimy 1995-6 nerušeně dál (AFP 1995; c.d. Kohlmann 2004: 170-172). Mudžáhidé tak na území Bosny a Hercegoviny nadále působili a jejich velitel Abú el-Ma´ali se společně s dalšími asi 100 bojovníky usadil v obci Bočinja Donja a obsadil opuštěné domy uprchnuvších Chorvatů a Srbů54. Mudžáhidé postupně začali dominovat politickému a náboženskému životu a své sousedy nutili přistoupit na striktní islámské právo šaría. Na rozdíl od většinou sekulární bosenské společnosti museli muži v Bočinji Donji nosit plnovous a ženy musely chodit v dlouhých černých závojích. Kouření a pití alkoholu bylo naprosto zakázáno (Kohlmann 2004: 174)55. Podobná situace jako v Bočinji Donji nastala v malé obci blízko Travniku jménem Guča Gora. Guča Gora byla údajně dle rozkazu generála Sakiba Mahmuljina vyčištěna od nemuslimského obyvatelstva a po válce se při vědomí a tichého souhlasu SDA stala dalším útočištěm zahraničních mudžáhidů. Místní muslimové byli nuceni přistoupit na jejich způsoby vyznávání víry často pod pohrůžkou násilí či před hlavněmi zbraní. Periodikum Slobodna Bosna ve svých článcích z let 1996 a 2000 situaci v Bočinji Donji a Guče Gore charakterizovalo jako „plnohodnotnou kolonii al-Qá´idy“.

53 List Ljiljan otiskl i názory některých mudžáhidů: „Bezvěrci nám nebudou diktovat, jak máme žít a co máme dělat. Tohle je muslimská země a muslimové ji musí bránit.“ (Bodansky 1999). 54 Alija Izetbegović se k problematice obce Bočinja Donja vyjádřil s tím, že je „neslučitelné s morálními principy našich lidí vyhostit ty, kteří bojovali na naší straně a nemají kam jít, protože se nemohou vrátit do svých domovských zemí“ (Radio Bosna i Hercegovina 1996, c.d. Kohlmann 2004: 175). 55 Tato situace nachází teoretické ukotvení ve skutečnosti, že z islámského radikalismu či extremismu často vychází islamistický terorismus. Islamistický terorismus pak může být kombinován i s dalšími ideovými prvky či cíli, např. s etnickými požadavky, či propojením s politickou ideologií. Islamistický terorismus může být subverzivní i represivní, teroristické metody můžeme vysledovat i v rámci jednotlivých islámských komunit k vynucení loajality podobným způsobem, jakým se byly uplatňovány v obcích ve střední Bosně, kde se usadili bývalí mudžáhidé.

40 Radoslav Gačinović, expert v oblasti národní bezpečnosti a boje proti mezinárodnímu terorismu se k problematice islámského radikalismu, respektive wahhábismu, v Bosně a Hercegovině vyjádřil slovy: „Na území Bosny a Hercegoviny pronikly v průběhu let 1989- 2002 desítky tisíc cizinců, především pak z arabských zemí. Oficiální data uvádějí, že přibližně 30 000 z nich však Bosnu nikdy neopustilo a nikdo neví, kde jsou. Předpokládá se, že právě mezi těmito lidmi je velké procento wahhábistů, kteří nějakým způsobem získali bosenské občanství. Jejich přítomnost v Bosně a Hercegovině posílí vliv islámu v Evropě a oslabí mezinárodní boj proti terorismu.“ Gačinović také dodal, že wahhábisté společně s mudžáhidy v obci Bočinja Donja provozovali výcvikové tábory (Bokan 2005).

3.3 Al-Qá´ida ve vztahu k NGOs v Bosně a Hercegovině

Konflikty na Balkáně, především pak válka v Bosně a Hercegovině byly jedním z důležitých spouštěčů proliferace islámských nevládních organizací přesunujících svá pole působnosti do krizových a konfliktních oblastí, kde byli muslimové vnímáni v ohrožení. Saúdská Arábie, Kuvajt a ostatní státy Perského zálivu se staly nejdůležitějšími dárci pomoci, přičemž například samotná Saúdská Arábie poskytla Bosně a Hercegovině přes 600 miliónů amerických dolarů (Huband; c.d. Gunaratna 2002: 132, Kohlmann 2005a). Abychom tedy plně pochopili chod událostí v Bosně a Hercegovině v průběhu konfliktu a v jejím post-válečném období, především pak v souvislostech s infiltrací al- Qá´idy, je třeba se podívat také na to, jakým způsobem se zahraniční mudžáhidé na její území dostávali. Od počátku konfliktu se rozličným nevládním organizacím, sami sebe označujícím jako humanitární či charitativní, dostalo poměrně vřelého přijetí bosenské vlády a především pak vládní SDA. Byla oceněna především jejich finanční, vojenská a určitým způsobem i ideologická pomoc a bosenská vláda jim poskytla nezanedbatelnou politickou ochranu. Zatímco Alija Izetbegović položil základy pro islámské obrození v Bosně a Hercegovině a Usáma bin Ládin a jeho společníci se zasloužili o personální obsazení postů v celém procesu, Dr. Fatih al-Hasanayn byl jednou z hlavních osob stojících za finanční pomocí a finančními hotovostními i bezhotovostními transakcemi tak nutnými pro snahy Sarajeva. Al-Hasanajín (Al-Hasanayan) strávil většinu svého života studiem medicíny v Bělehradě, kde navázal blízké kontakty s bosenskými islamisty, především pak s Izetbegovićem (Alić 2007). V roce 1987 stál u zrodu Third World Relief Agency (známé pod akronymem TWRA). Vyšetřování zpravodajských služeb USA později odhalilo přímé

41 napojení TWRA na různá džihádistická hnutí a důležité osoby s nimi spjatými, především pak Omara Abd el-Rahmana a Usámu bin Ládina56 (Džafić 1999). Příchod zahraničních mudžáhidů do Bosny byl tedy umožněn spoluprací a vzájemnou koordinací činností al-Qáídy a bosenské vládní strany SDA s různými nevládními organizacemi, které při bližším ohledání nebyly ani tak nevládními organizacemi, jako spíše NGOs s vládní podporou. Schindler tyto organizace nazývá Alláhovy NGOs a používá tak pojem zakotvený Alexandrem del Vallem (2002) (les ONG dÁllah). Podívejme se nyní podrobněji na důležité nevládní organizace esenciální pro infiltraci elementů al-Qáídy a islamismu do Bosny a Hercegoviny. TWRA působila v Bosně a Hercegovině již od roku 1992 a podílela se na řadě civilních projektů zahrnujících provoz kuřecí farmy, zpravodajské agentury a švadlenské organizace a také nakoupila několik satelitních telefonů pro bosenskou vládu. Al-Hasanajín však postupně TWRA přetransformoval na hlavního koordinátora ilegálních dodávek zbraní do BaH a získávání peněz pro islámská hnutí jako takové. V září 1992 západní zpravodajské služby zjistily informace o projektu, ve kterém mělo být pomocí TWRA ze Súdánu přes Slovinsko do Bosny přepraveno 120 tun sovětských útočných pušek, granátů, min a munice. Po ročním vyšetřování slovinští představitelé nařídili razii v oficiálně nepoužívaných skladech, které dle informací sloužily jako překladiště zbraní pro paramilitární muslimské jednotky v BaH, především pak v okolí Tuzly a Zenice. Bylo objeveno 750 000 nábojů, 10 000 útočných pušek, rozličné rakety a výbušniny v celkové hodnotě přibližně deseti milionů amerických dolarů (Pomfret 1996a) 57,58. Stejně jako mnohým dalším nevládním organizacím poskytlo al-Hasanaynovi a jeho akcím v průběhu konfliktu v Bosně a Hercegovině bezpečné zázemí chorvatské hlavní město Záhřeb. Od počátku roku 1991 byla kancelář TWRA v Záhřebu spravována dvěma vrcholnými představiteli SDA: Salimem Sabićem, stranickým viceprezidentem, a Mustafou Cerićem, Izetbegovićovi nakloněným imámem. Zatímco Záhřeb byl nedocenitelnou předsunutou základnou bosenskému džihádu, ideálním místem pro hlavní sídlo TWRA se

56 V roce 1996 zpravodajské služby USA zabývající se činnostmi islámských organizací v BaH sdělily, že Hasanajín je považován za „nejvlivnějšího nevládního činitele v Bosně“ a také že „podporuje americké muslimské extrémisty v Bosně“ (CIA 1996; c.d. Kohlmann 2004: 45). 57 Více k problematice vyzbrojování bosenské armády a nelegálnímu obchodu se zbraněmi se zapojením TWRA na jejím území viz Pomfret, J. (1996): Bosnia´s Muslims Dodged Embargo, Washington Post Foreign Service, September 22 1996, p. A01. 58 Faxy od TWRA pod jménem Dr. Fátiha al-Hasanajína byly také nalezeny při protiteroristické razii italské policie proti ICI v Miláně za účelem zadržení a vyšetřování šejka Anwára Šábana (DIGOS 1997; c.d. Kohlmann 2004: 46).

42 jevila Vídeň59, která nabízela dobře fungující banky, silné zákony podporující diskrétnost v oblasti bankovnictví, a policii, která v oblasti finančnictví zůstávala velmi benevolentní a shovívavá60. TWRA měla své hlavní pobočky mimo jiné také v Budapešti, Moskvě a Istanbulu a ihned po vypuknutí války v BaH začaly být i zde její aktivity spojovány s dodávkami zbraní a peněz pro nepravidelné muslimské jednotky mudžáhidů v BaH, což bylo samozřejmě v rozporu s mezinárodním zbraňovým embargem (Pomfret 1996). Al-Hasanajín v roce 1994 v interview pro magazín Gazi Husrev Beg volal po vytvoření islámského státu v Bosně: „Bosna musí nakonec být muslimským státem, jinak všechno ztrácí svůj smysl a celá tato válka byla k ničemu.“ Al-Hasanajín dodal, že válka v Bosně pomohla znovuzrození náboženského smyslu a cítění mezi sekulárními bosenskými muslimy. „Nicméně není to ještě ono a myslím, že budeme muset nalézt odpovídající metody pro šíření islámu mezi bosenskými muslimy,“ dodal Al-Hasanajín (Pomfret 1996). Z hlediska bezpečnostně-strategické pozice České republiky je důležité zmínit, že v polovině 90. let měla údajně al-Hasanajínova síť pobočku mimo jiné i v Praze. Pražská kancelář byla vedená Mohammadem Abbasem al-Mutasim, synem bývalého súdánského ambasadora v Praze, a místní zastupitel TWRA ji charakterizoval jako „humanitární organizaci“, ačkoliv české bezpečnostní služby usoudily, že se jednalo o pobočku al-Qá´idy (Kmenta 2003, MF DNES 2004; Fox, Sandler 2004: 74). Vztahy mezi bin Ládinem a TWRA byly blízké pravděpodobně také proto, že v době bosenského konfliktu mělo vedení al-Qá´idy své sídlo v Chartúmu a bylo pod ochranou súdánského islamistického režimu, jenž byl recipročně hlavním sponzorem al-Hasanajína a jeho organizace. TWRA intenzivně spolupracovala s International Islamic Relief Organization (IIRO) a dle týdeníku Dani získávali al-Hasanajínovi muži peníze především na

59 Rakouské hlavní město Vídeň se mezitím stávalo klíčovým jádrem evropské arabsko-afghánské sítě. Dle určitých informací dokonce bosenská ambasáda ve Vídni vydala v roce 1993 cestovní pas na jméno Usámy bin Ládina (Kurop 2001). O této skutečnosti se však vedou spory a není jasné, zdali Usáma bin Ládin skutečně bosenský cestovní pas vlastnil a zdali někdy Bosnu a Hercegovinu osobně navštívil. Bosenská vláda takováto obvinění vždy odmítla, ačkoliv samotný bývalý prezident Alija Izetbegović se k tomuto tématu vyjadřoval poněkud ambivalentně. 60 Al-Hasanajín si bezproblémově otevřel účet u Die Erste Bank ve Vídni a k účtu mělo přístup celkem pěti lidí včetně Al-Hasanajína. Dalšími čtyřmi byli čtyři přestavitelé SDA – Hasan Čengić, Irfan Ljevaković, Husein Živalj a Dervis Djurdjević. Kolik peněz přesně proteklo kanály TWRA není stále jasné, nicméně společné vyšetřování bosenské vlády a západních zpravodajských služeb odhadlo, že SDA mezi lety 1992-95 obdržela skrze TWRA pomoc z islámských zemí v hodnotě nejméně 2,5 miliardy dolarů. Výsledná zpráva navíc jmenovitě uvádí Usámu bin Ládina jako člena širší sítě TWRA a říká, že tento bosenský model použití NGOs a humanitárních peněz k financování džihádu a terorismu byl „unikátním dárkem Bosny radikálnímu islámu a al-Qá´idě“ (Hecimović 2002a).

43 zbraně, přičemž Saúdská Arábie [pomocí IIRO – pozn. autora] poskytovala finance na téměř vše ostatní, co souviselo s šířením džihádu na území Bosny61 (Hecimović 2000b). Schindler (2007) argumentuje, že ve Vídni v roce 1991 byla na doporučení Fátiha al- Hasanajína vytvořena tajná služba SDA nazývající se Muslimanska obaveštajna služba (MOS), jež měla v zemi velký vliv a velmi úzce spolupracovala s TWRA. Jejím hlavním účelem bylo, aby loajální islamisté z SDA mohli lépe kontrolovat bosenskou muslimskou vládu a MOS tudíž sestávala z jedinců blízkých prezidentu Izetbegovićovi62. Jednou z dalších NGOs byla tedy již zmíněná IIRO, známá také jako Igasa. Tato organizace sloužila jako klíčový aparát pro finance al-Qá´idy. IIRO a Muslim World League (MWL), její mateřská organizace, byly obě založeny a financovány saúdskou vládou za účelem šíření wahhábismu po celém světě skrze charitativní a humanitární činnost a snahu obracet místní populaci k šířené víře. Jak se později ukázalo, měl být prostředkem k šíření wahhábismu i terorismus. Analýzy CIA odhalily, že třetina islámských charit působících v Bosně, s IIRO na prvním místě, „usnadnila aktivity islámských skupin, které se angažují v terorismu“. Mezi lety 1975 a 2002 podle zpráv CIA Saúdská Arábie věnovala na zahraniční pomoc 70 miliard dolarů, z čehož tři čtvrtiny šly na „islámské aktivity“ v rámci IIRO a MWL. Jenom v roce 1994 obdrželi bosenští muslimové od Saúdské Arábie 150 miliónů dolarů (Hecimović 2003; více viz Emerson, Levin 2003; Kohlmann 2006). MWL také dohlížela na další dvě wahhábistické organizace operující v Bosně – Islámskou nadaci al-Haramajn (al-Haramayn Islamic Foundation) a jí blízký al-Haramajn al- Masžíd al-Aksá (al-Haramayn al-Masjid al-Aqsa Charity). V Bosně byla také aktivní Nadace Mufawaq (Mufawaq Foundation), další Saúdskou Arábií sponzorovaná NGO, která veřejně podporovala Usámu bin Ládina (The Wall Street Journal 2004; c.d. Schindler 2007: 128). Již v září 1992 se objevily první důkazné zprávy o tom, že tato bohatá teroristická finanční a rekrutační síť rychle expanduje do jižní Evropy, především pak BaH a Itálie. Mudžáhidé se rychle naučili spoléhat se na zásadní asistenci a spoluúčast rozličných mezinárodních islámských charitativních organizací působících v tomto regionu. Na konci

61 Existuje podezření, že i Usáma bin Ládin osobně daroval nezanedbatelnou sumu peněz ve prospěch TWRA za účelem nákupu zbraní a jiné pomoci muslimským radikálům v bosenské vládě (Pomfret 1996a). 62 Členy byli Hasan Čengić, Salim Sabić, Mustafa Cerić, Irfan Ljevaković a Fikret Muslimović, který do skupiny dále přivedl Enver Mujezinoviće, Sakiba Mahmuljina, Bakira Alispahiće a představitele SDA Huseina Živalje, Dervise Djurdjeviće a Bakira Izetbegoviće, prezidentova syna (Slobodna Bosna 4.10.2001). Djurašinović a Miletić ve své zprávě o islámských fundamentalistických sítích v Bosně a Hercegovině uvádí jako klíčové hráče al-Qá´idy v bosenských vládních kruzích tyto jedince: Irfan Ljevaković, Alija Izetbegović, Hasan Čengić, Džemal Merdan, Husein Živalj, Faris Nanić, Salim Sabić, Dervis Djurdjević (Djurašinović, Miletić 2002).

44 roku 1993 Usáma bin Ládin řekl jednomu svému zástupci, že jedna z takovýchto organizací, jmenovitě pak BIF, je používána především za účelem pohybu financí do oblastí, kde al- Qáída operuje (US DC 2003). Bylo však více než zřejmé, že se BIF podílí i na něčem více, než na pouhé charitativní pomoci63. BIF, jejímž hlavním koordinátorem v Bosně byl Enaam Arnaout a jež měla dle informací úzké styky s bin Ládinem a MOS, byla další důležitou NGOs působící v BaH. Vyšetřování provedená po 11. září 2001 a zátahy FBI proti sídlům BIF odhalily extenzivní napojení na al-Qáídu včetně dopisu bin Ládina směřovaného Enaamu Arnaoutovi autorizující ho k podepisování dokumentů ve jménu velení al-Qáídy (Schmitt 2003). Podle FBI má BIF své kořeny v organizaci Lajnat al-Birr al-Islamíja (Lajnat al-Birr al- Islamiyya)64. LBI měla své kanceláře po celém světě, včetně míst jako Záhřeb či Zenica (Getter 2001). Dle CIA byl dokonce bývalý zaměstnanec LBI v Záhřebu zapletený do únosu a následné popravy šesti západních občanů v Kašmíru v červenci 1995 (CIA 1996; c.d. Gunaratna 2002: 112). BIF byla v New Yorku zastoupena bosenským diplomatem a zároveň bosenským zástupcem v OSN jménem Saffet Abid Catović65. Catović udržoval blízké styky se Saúdskou Arábií a v roce 1994 otevřeně poděkoval za její štědrou finanční pomoc pro bosenské náboženské projekty. Catović také udržoval blízký kontakt se Siddigem Alim, zástupcem šejka Omara Abdela Rahmana, který byl později usvědčen z ústřední role v nepodařeném fundamentalistickém teroristickém komplotu v New Yorku v roce 1995 (Shaikh 1994; c.d. Kohlmann 2004: 37-38). V březnu 2002 provedly bosenské orgány činné v trestním řízení zátah na několik kanceláří spojených se zaměstnavatelem Saffeta Catoviće, organizací BIF, včetně její hlavní regionální pobočky v Sarajevu. Byly objeveny tři palné zbraně, lyžařská maska, početné vojenské manuály zabývající se malými palnými zbraněmi a výbušninami, materiály na výrobu falešných cestovních pasů a fotografie Usámy bin Ládina. Nalezen byl také, a to je

63 Razie v kancelářích BIF v Illinois odhalila početné dokumenty přímo související s válkou v BiH: finanční doklady z 21.7.1994 od muslimského paramilitárního komanda Černé labutě (Crni Labudovi) na 300 pokrývek, 200 párů vojenských bot. Finanční doklad z 3.6.1994 od BiH armády na 2000 uniforem, 2000 párů bot a deset radiostanic (Global Security 2006; US DC 2003: 67-69). 64 Lajnat al-Birr al-Islamíja je také známá jako LBI-Islamic Benevolence Committee či Islamich Charity Committee. 65 Pro detailní rozpis osobních kontaktů Saffeta Abida Catoviće viz dokument úřadu Republički Centar za istraživanje ratnih zločina. Dokument týkající se sítě kolem Catoviće je dostupný z: http://rs- icty.org/PUBLIKACIJE/Paneli%20pdf%20eng/PANEL5.pdf

45 z našeho pohledu nejdůležitější, přepis komunikace mezi managementem BIF a veliteli al- Qáídy v Afghánistánu (Buckley, Meese 2001). BIF však nebyla jedinou organizací podporující mezinárodní džihádistickou síť se základnou v BaH a USA. Po zavraždění Abdulláha Azzama v roce 1989 převzal Omar Abdel Rahman a jeho následovníci kontrolu nad hlavní arabsko-afghánskou fundraisingovou organizací Al-Kifáh (Al-Kifah). Al-Kifáh v roce 1993 vydal leták „A Call to Jihad in Bosnia“ určený pro místní muslimskou komunitu v Bostonu přesvědčující k připojení se k džihádu v Bosně (Kohlmann 2004: 40). Al-Kifáh, mající své sídlo v Brooklynu spravované Omarem Abdelem Rahmanem66, měl také svoji regionální pobočku v Záhřebu, která umožňovala efektivnější komunikaci a fungování organizace ve směru BaH – USA. Největší dopad al-Qáídy a jiných islamistických skupin v Bosně a Hecegovině tedy nespočíval pouze v samotné přítomnosti zahraničních mudžáhidů. Různorodost jejich činností bylo možné pocítit v jejich postupném přebírání kontroly nad islámskými nevládními organizacemi, do jejichž většiny al-Qáída umístila své egyptské a alžírské kádry. Spekuluje se, že Usáma bin Ládin navštívil Balkán v roce 1993, nicméně žádný přímý důkaz o tom, že by navštívil Bosnu neexistuje67. Nevládní organizace působily především v muslimských oblastech v severovýchodní a centrální Bosně a podobně jako v afghánském konfliktu byly civilisté příjemci civilní humanitární pomoci a mudžáhidé byli příjemci pomoci vojenské. Existují dokonce domněnky, že některé teroristické skupiny získaly „přístup ke zdrojům pro Úřad pro vysokého komisaře pro uprchlíky a další orgány OSN v bývalé Jugoslávii“ (Gunaratna 2002: 132). Nevládní organizace však nebyly jedinými, které se zapojily do často rozličně pojaté pomoci bosenským muslimům. Jak jsme již nastínili, Saúdská Arábie byla jedním ze států, které podaly (nejen) finanční pomyslnou pomocnou ruku Bosně a Hercegovině, respektive bosenským muslimům a vládní SDA.

66 Omar Abdul Rahman hrál v roce 1993 klíčovou roli při organizování teroristického útoku na WTC. Rahman zůstával v blízkém kontaktu s Dr. Ajmanem al-Zawáhirim a jeho podpora bosenským islamistům z USA byla velmi významná (Wilkinson 1993). Rahman dále spolupracoval s Clementem Rodneym Hampton-Elem majícím dlouhodobé kontakty na IIRO. Hampton-El byl usvědčen v roce 1995 z účasti na bombovém útoku proti WTC z 1993 a přiznal se i ke své roli v bosenském džihádu (Schindler 2007: 123). 67 Naopak bělehradská korespondentka německého magazínu Der Spiegel Renate Flottau tvrdí, že se s bin Ládinem v Bosně v roce 1994 setkala a sám bin Ládin ji dal svoji vizitku, nicméně jeho jméno jí tenkrát nic neříkalo (Schindler 2007: 123-124). Což je ovšem zvláštní vzhledem k tomu, že se jednalo o reportérku působící ve válečné oblasti, která měla dle mého názoru mít alespoň všeobecný přehled o teroristických organizacích a důležitých osobách.

46 Státem organizovaná saúdskoarabská pomoc Bosně a Hercegovině byla založena v roce 1993 princem Salmanem, guvernérem Rijádské provincie, a byla podporována i králem Fahdem. V tomtéž roce byla v Sarajevu otevřena pobočka Saúdského vysokého komisařství pro pomoc Bosně (Saudi High Commission for Relief in Bosnia, SHCR), která měla za úkol koordinovat činnost jednotlivých NGOs. Odhaduje se, že finanční pomoc celkem dosáhla výše téměř 600 milionů amerických dolarů, které byly použity na stavby a opravy mešit, kulturních center, nemocnic a sirotčinců (Pallister 2002). Kolik z těchto peněz však bylo skutečně použito na zmíněné projekty a kolik bylo použito na financování rozličných radikálních organizací, jakou byla například AIO a jejích aktivit souvisejících se šířením wahhábismu, který je právě v Saudské Arábii nejrozšířenější formou islámu, to je díky úmyslné netransparentnosti financování velmi obtížné zjistit. V listu The Guardian se v únoru 2002 objevila zpráva, že mírové jednotky NATO v Bosně a Hercegovině (SFOR) objevily v kanceláři jedné z hlavních saúdskoarabských humanitárních agentur dokumenty, které prokazovaly její kontakty na islámské teroristy68. Tato agentura byla navíc v přímém spojení se saúdskoarabskou královskou rodinou, která však veškerá nařčení z napojení jí sponzorovaných charitativních agentur v Bosně a Hercegovině na organizaci al-Qáídu rezolutně odmítala. Několik týdnů po této bezpečnostně- pátrací akci NATO bylo šest mužů ze zmíněné humanitární agentury zatčeno bosenskými bezpečnostními složkami s podezřením na napojení na al-Qáídu a přípravou teroristického útoku na ambasádu USA v Sarajevu69. Těchto šest mužů bylo v lednu 2002 po propuštění na základě nedostatku důkazů vydáno americkým úřadům a následně převezeno do Kandaháru. Odtud byly společně s ostatními podezřelými z napojení na al-Qáídu a příprav teroristických útoků přepraveni do amerického zajateckého tábora na Guantanámu na Kubě (Pallister 2002). Podezření mírových jednotek NATO z přítomnosti buněk al-Qáídy na území Bosny bylo potvrzeno, když výzvědná služba USA zjistila, že jeden ze zatčených mužů, Bensayah Belkacem, v minulosti několikrát telefonoval s mužem jménem Abú Zubayah, operačním šéfem al-Qáídy v Afghánistánu. V domě zatčeného Belkacema ve městě Zenica bylo navíc

68 Celá akce proběhla již v září 2001, ale její výsledky byly oficiálně oznámeny až v průběhu února 2002 (Pallister 2002). Razie zpravodajských a bezpečnostních složek proti SHCR v Sarajevu po 11. září 2001 objevily snímky Světového obchodního centra (WTC) před a po útocích, složky obsahující návody na výrobu pesticidů a jedovatých postřiků a informace, jak padělat odznaky amerického ministerstva zahraničí. Spisy obsahovaly i seznam schůzek s Usámou bin Ládinem (Hecimović 2003). 69 Členové organizace Aktivní islámská mládež se v reakci na zatčení těchto mužů pokusili zorganizovat demonstraci a vlastními těly zablokovali policejním vozům cestu. Bosenské pořádkové policii se podařilo demonstranty z cesty odstranit za cenu použití obušků. „Ten den jsem byl odhodlán zemřít ve jménu Alláha,“ prohlásil jeden z demonstrujících (Trofimov 2002: 6).

47 nalezeno množství nevyplněných a neregistrovaných západních cestovních pasů (Pallister 2002). Podle výroční zprávy z roku 2002 uveřejněné na webu bosenská vláda vyšetřovala70 šest bývalých představitelů bosenské federace podezřelých ze spolupráce s Íránem v souvislostech s provozováním výcvikového tábora pro teroristy v polovině 90.let v obci Pogorelica ležící v blízkosti města Fojnica71. V souladu s Rezolucemi RB OSN č.1267 a č.1373 bosenská vláda zmrazila účty několika islámských nevládních organizací včetně Benevolence International Foundation (BIF), Al-Haramain Islamic Foundation (AHF) a Global Relief Fund (GRF), které měly přímé napojení na al-Qá´idu. Dokumenty zabavené vedoucím představitelům BIF je spojovaly přímo s Usámou bin Ládinem72 (TKB 2003). Po útocích proti vojenskému ubytovacímu komplexu Khobar Towers v Saúdské Arábii v roce 1995, při kterém zahynulo 19 Američanů, začaly být Spojené státy znepokojené přítomností zahraničních islámských extrémistů a bojovníků na území Bosny. Saúdsko- jemenská skupina, která byla spojována se zmíněným útokem, v průběhu bosenské války bojovala jako skupina mudžáhidů v distriktu města Tešanj. V této souvislosti CIA spustila vyšetřování humanitárních skupin působících v Bosně a Hercegovině a deset dní po událostech přicestoval šéf CIA na tajnou návštěvu Sarajeva (Hećimović 2006: 50). Při jeho rozhovoru s A. Izetbegovićem vyšlo najevo, že mnohé z islámských humanitárních organizací stále udržují mudžáhidy v Bosně a Hercegovině a mají napojení na islámské extrémistické skupiny73,74.

70 Ve výroční zprávě z roku 2003, která je k nalezení na stejném webu TKB, je uvedeno, že „vyšetřování bylo ukončeno ke konci roku 2003 a vynesení rozsudků – pokud budou vyneseny – se očekává v průběhu roku 2004“ (TKB 2004). Ve výroční zprávě z roku 2004 se však nic o tomto procesu neuvádí. 71 Tento tábor byl v roce 1996 uzavřen a zrušen jednotkami NATO. V té době se bosenští představitelé myšlence teroristického výcvikového tábora bránili a argumentovali tím, že se nejednalo o nic více, nežli „výcvikové centrum zpravodajských služeb“ (Schwartz 2004). 72 Nejvyšší představitel BIF Enaam Arnaout byl v USA odsouzen k patnácti (TKB 2004) letům vězení. Jiný zdroj uvádí jedenáct let poté, co přiznal, že poskytl tisíce amerických dolarů z fondů BIF islámským bojovníkům v Bosně a Čečensku (Henderson 2003: 10). 73 Zpráva, se kterou byl šéf CIA v Sarajevu obeznámen tvrdí, že některé islámské humanitární organizace jsou používány jako zástěrka financování a pomáhání islámským extrémistickým skupinám, které se angažují v terorismu. Minimálně jedna třetina islámských NGOs v Bosně umožňovala činnost islámských teroristickým skupinám, zahrnující palestinský Hamas, egyptskou Islámskou skupinu (Islamic group, IG) a libanonský Hizballáh (Hećimović 2006: 51 – 52). 74 Jedním z důkazů napojení islámských NGOs v Bosně na extrémistická a teroristická hnutí je teroristický útok v Rijece, který se udál 20.října 1995 (FAS 1996). Člen TWRA, který zároveň byl členem IG, spáchal sebevražedný útok proti objektu chorvatské policie, údajně jako pomstu chorvatským tajným službám za uvěznění dalšího člena IG. Bombový útok koordinoval Anwár Šában,

48 V roce 2004 Spojené státy označily další tři bosenské charitativní organizace za podporující terorismus a požádaly OSN, aby na základě Rezoluce RB OSN č.1267 přidalo tyto tři nevládní charitativní organizace na seznam skupin podporujících terorismus a udržujících vztahy s al-Qáídou, Usámou bin Ládinem a hnutím Tálibán75. Těmito organizacemi jsou: 1. Al Furqan76 – Informace ukazují, že tato nevládní organizace udržovala blízké vztahy a sdílela společnou kancelář s GRF a byla převážně sponzorována bosenskou větví AHF. Jedinci pracující pro Al Furqan byli zapojeni do několika podezřelých aktivit, včetně pozorování ambasády USA a budov OSN v Sarajevu. Ačkoliv činnost Al Furqanu od roku 2002 znatelně zeslábla, vznikly v Bosně a Hercegovině dvě nástupnické organizace – Sirat a Istikament, které pokračují v činnosti ve jménu Al Furqanu. 2. Al-Hamain & Muásasat Al-Haramain al-Chairíja (Al-Haramain & Muássasat Al- Haramain al-Khayriyya)77 – Podle dostupných informací USDT (United States Department of Treasury) má bosenská část této organizace významné finanční vztahy s organizací Waél Hamza Julaidan (financovatel al-Qáídy), která byla USDT označena za teroristickou v září 2002. Al-Hamain & Muásasat Al-Haramain al-Chairíja sponzorovala mudžáhidský batalion v Zenici a poskytovala finanční podporu Al Furqanu. Al-Haramain měl své pobočky v Záhřebu, Rijece a Osijeku, nicméně jedna z nejdůležitějších evropských poboček a zároveň nejdůležitější balkánská pobočka této organizace byla umístěna v albánské Tiraně (více viz Deliso 2007: 28-49). 3. Taibah International78 (TI) (bosenská větev) – Informace ukazují, že tato organizace má významné vazby na GRF, která na počátku v Bosně a Hercegovině působila pod záštitou právě Taibah International (The Department of Treasury 2004).

bývalý vůdce mudžáhidů v Zenici. Ten společně s dalšími mudžáhidy začal plánovat bombové útoky proti jednotkám NATO. Jak bylo již zmíněno v předcházejících kapitolách Anwár Šában byl zabit počátkem prosince 1995 chorvatskými bezpečnostními složkami (Hećimović 2006: 52). 75 Spojené státy již předtím označily Benevolence International Foundation (BIF), Al-Haramain Islamic Foundation (AHF) a Global Relief Fund (GRF) za organizace poskytující finance pro různorodé teroristické aktivity (The Department of Treasury 2004). 76 Známý také pod jmény: Dzemilijati Furkan; Dzem’ijjetul Furqan; Association for Citizens Rights and Resistance to Lies; Dzemijetul Furkan; Association of Citizens for the Support of Truth and Suppression of Lies; Sirat; Association for Education, Culture and Building Society-Sirat; Association for Education, Cultural and to Create Society-Sirat; Istikamet; In Siratel (The Department of Treasury 2004). 77 Známá také pod jmény: Al Haramain Al Masjed Al Aqsa; Al-Haramayn and Al Masjid Al Aqsa Charitable Foundation (The Department of Treasury 2004). 78 Známá také pod jmény: Taibah International Aid Agency; Taibah International Aid Association; Al Taibah, Intl.; Taibah International Aide Association (The Department of Treasury 2004).

49 Podle zprávy předložené CIA v Sarajevu roku 1996 byl TI jednou z NGO působících v Bosně a Hercegovině, jehož členy byli i muslimští teroristé z USA. TI měla své kanceláře v Sarajevu, Záhřebu a Splitu (Hećimović 2006: 52). Zajímavým poznatkem v souvislosti s vyšetřováním působení islámských nevládních organizací na území Bosny a Hercegoviny, jejich údajného šíření extrémistických myšlenek a jejich finanční a politické záštity ze strany Saudské Arábie, je skutečnost, že mnoho těchto organizací bylo vládou USA označeno za terorismus podporující. Na druhou stranu Saúdská Arábie zůstává důležitým spojence USA v oblasti arabského poloostrova ve „válce proti terorismu“ a USA se o ní nikdy nevyjádřily jako o zemi podporující terorismus, ačkoliv podporovala tyto nevládní organizace. V září 2004 vydal Úřad pro boj proti praní špinavých peněz Finanční policie FBiH prohlášení, ve kterém se uvádí, že za „prvních šest měsíců roku 2004 bylo zachyceno 33 případů podezřelých finančních transakcí v celkové hodnotě 53 500 070 konvertibilních marek (1 KM = 0,5 €). V předcházejícím roce stejný úřad zachytil 285 podezřelých transakcí o celkové hodnotě 532 859 677 KM. Po vyšetřování v průběhu roku 2003 byly zablokovány finanč ní účty v hodnotě 4 000 000 KM, u kterých bylo podezření, že by mohly sloužit k financování teroristických aktivit.“ Dragan Metkić, náměstek ministra bezpečnosti Bosny a Hercegoviny objasnil, že „finanční policie FBiH získala informace, na jejichž základě se potvrdilo, že 10 humanitárních organizací sídlících v Bosně a Hercegovině bylo zapojeno do teroristických aktivit79.“ (Kovačević 2004). V průběhu roku 2004 bosenská vláda své plnění závazků vůči USA v boji proti mezinárodnímu terorismu dále zintenzivnila a pokračovala v detenci osob podezřelých z podpory terorismu a zmrazováním účtů agentur údajně napojených na teroristické organizace. V roce 2004 tak byly zmařeny plánované operace organizace Al-Furqan (známé následně také jako Sirat Istikament), al-Masžíd al-Aksá (Al-Masjed Al-Aqsa Charity Foundation) a Taibah International. Bosenská vláda ve svém prohlášení dále konstatuje, že se nyní soustředí i na islámské extrémisty, kteří v zemi setrvali jako důsledek občanského války (TKB 2005). Vláda Bosny a Hercegoviny v roce 2006 následně prověřila desítky osob podezřelých z extrémistických aktivit na jejím území. Při příležitosti zenického semináře a otevření Islámské pedagogické akademie a Islámského balkánského centra v Zenici v roce 1996 představitel Koordinace islámských

79 Zablokované peníze patřily těmto organizacím: Global Relief Foundation; Al-Masjed Al-Aqsa Charity Foundation; Al Haramain Islamic Foundation; Sirat; Al Furqan; Bosanska idealna futura; Benevolence International Foundation; Taibah International; Vezir; Istikament (Kovačević 2004).

50 humanitárních organizací prohlásil: „Alláhova je vůle a Alláhovo je nařízení, že v Bosně budou žít muslimové a Bosna bude muslimská.“ (Hecimović 2006: 31). Vzhledem k relativně nedávným teroristickým útokům v západní Evropě a i současné přetrvávající teroristické hrozbě pro evropské státy, je otázka možné přítomnosti buněk al- Qá´idy na bosensko-hercegovském území, ať již rámci NGOs či v podobně bývalých mudžáhidů a operativců al-Qá´idy, stále aktuální80.

3.4 Situace v postdaytonské Bosně a Hercegovině

Nezanedbatelný počet bývalých zahraničních příslušníků jednotek mudžáhidů, některých z nich i s patřičnými vazbami na teroristické sítě a al-Qá´idu, na území Bosny a Hercegoviny setrval i do současnosti. Někteří z nich se aktivně podílejí na pokusech o radikalizaci a militarizaci mladých bosenských Muslimů ve výcvikových táborech. Podle zmocněnce a protiteroristického experta Darka Trifunoviće, který působil v diplomatických službách Bosny a Hercegoviny, je přítomnost výcvikových kempů pro džihádisty v Bosně a Hercegovině zřejmá. Ačkoliv všechny hlavní výcvikové tábory používané v průběhu války byly zrušeny, objevila se nová taktika používaná islámskými extremisty pro výcvik spojený s džihádem. Takovéto výcvikové kempy jsou maskovány pod roušku „mládežnických táborů“ a jsou vedeny bývalými mudžáhidy a fundamentalistickými duchovními (Gossett 2005). Christopher Brown z Hudsonova institutu dodává, že většina těchto kempů je velmi mobilní a vzhledem k tomu, že v Bosně a Hercegovině převažuje hornatý a málo obydlený terén, existuje mnoho míst, kde takového kempy mohou být dočasně zřízeny (Gossett 2005). V lednu 2006 vláda Bosny Hercegoviny vytvořila Komisi na posouzení občanství (Citizenship Review Commission, CRC). Komise měla za úkol prověřit občanství bývalých příslušníkůič zahran ních dobrovolnických brigád a zrušit občanství těm, kteří ho v letech 1992 – 95 získali neoprávněně. V říjnu téhož roku byla vydána závěrečná zpráva, ve které se uvádí, že CRC zbavila občanství 50 jedinců, z nichž tři byli na seznamu podezřelých z napojení na hnutí Tálibán, Usámu bin Ládina či al-Qá´idu, vydaném Rezolucí RB OSN č. 1267 (MIPT 2007)81.

80 Zajímavou analýzu islámských NGO v Bosně a Hercegovině nabízí i Tesař (2004): Působení mezinárodních islámských organizací na Balkáně. Projekt byl vypracován jako součást studie MZV ČR. 81 Dne 30.září 2006 se na serveru YouTube objevila nahrávka, ve které muž, který se identifikoval jako Hattab72 vyhrožoval Sulejmanu Tihićovi, Harisu Silajdžićovi (bosenský člen prezidentství) a Mustafu Cerićovi, kvůli deportaci padesáti lidí, kteří byli zbaveni bosenského občanství a byli považováni za stoupence wahábismu. Hattab72 je obvinil ze zrady všech lidských a náboženských

51 Určité elementy tak i dlouho po ukončení války v BaH zůstaly napojeny na al-Qáídu a jiné radikální či teroristické organizace a naopak. Dle informací uveřejněných agenturou BETA měla al-Qáída v Bosně dokonce i své banky. Vakufska banka v Sarajevu byla údajně v roce 1992 založena Jásinem al-Kádim (Yasin al-Qadi), jedním z bin Ládinovo hlavních finančníků a v Bosně fungovala téměř deset let, než byl po 11. září al-Kádi OSN zařazen na seznam hlavních finančních manažerů al-Qáídy (Schindler 2007: 260). Pro bosenskou vládu, respektive pro její vztahy se Spojenými státy ohledně stále ne zcela dořešené problematiky mudžáhidů, bylo přelomové datum 11. září 2001 a teroristické útoky proti WTC a Pentagonu, kdy drtivá většina Bosňáků tyto události odsoudila82. První obětí této zásadní změny vnímání muslimských radikálů a jejich přítomnosti v Bosně a Hercegovině byl paradoxně samotný prezident Alija Izetbegović, protože se mnohem více začalo debatovat o rozměrech jeho vztahů s arabsko-afghánskými mudžáhidy. Prezident odsoudil terorismus jako abstraktní koncept a zastával názor, že „mudžáhidé a teroristé nejsou to stejné“ (HINA 2001; c.d. Kohlmann 2004: 218). Pro rádiové vysílání agentury SRNA se k obvinění, že operativci al-Qáídy obdrželi bosenské pasy, vyjádřil slovy: „Myslím, že je to odporná lež. Kdo by jim je asi dával?...Také si myslím, že žádní bin Ládinovi společníci na území Bosny a Hercegoviny nebyli a nejsou.“ (SRNA 2001; c.d. Kohlmann 2004: 219). Ačkoliv přetrvávala podezření, že se na území Bosny a Hercegoviny stále ukrývají členové různých teroristických sítí majících napojení na komplot z 11. září, bosenské úřady i po poměrně kontroverzním odchodu Izetbegoviće z funkce prezidenta zdůrazňovaly, že v této balkánské zemi nadále žádná podpora arabsko-afghánských teroristickým sítím neexistuje. Mluvčí bosenského ministerstva zahraničí, Amer Kapetanović k problematice dodal: „Obě vlády [bosenská i americká] spolupracují v maximální možné míře v tom smyslu, že nikdo

principů: „Každý by měl vidět jak tuto zemi prodáváte kousek po kousku, muslim po muslimu; zrazujete vše, co se zradit dá. Ale mějte na paměti, že Alláh má tu moc a vy se budete muset zpovídat ze zrady islámu a muslimů.“ (Alić 2007: 4). 82 Zajímavostí spojenou s útoky z 11.září je, že Nezim Halilović, prominentní bosensko-hercegovský wahábistický imám v působící v islámském centru Krále Fahda v sarajevské čtvrti Alipašino Polje, se po útocích na New York a Washington nechal slyšet, že „nedávné události zničily mýtus o této velmoci“. Se zvyšující se pravděpodobností globálního amerického protiteroristického tažení své výroky poněkud zmírnil a pozměnil a řekl, že „útoky byly vlastně sionistickým komplotem, protože ve WTC nezahynul jediný žid.“ Nezim Halilović byl považován za jednoho ze stoupenců al-Qá´idy. Jeho agitační přednášky navštěvoval nemalý počet mladých muslimů, především pak stoupenců organizace Aktivní islámská mládež (AIO) (Djurašinović, Miletić 2002: 76-77). Nezim Halilović však pro RFE/RL rezolutně popřel, že by mešita krále Fahda v Sarajevu byla centrem wahábismu. „Je to notorická lež a podvod, protože mešita krále Fahda je uplně začleněna do Islámské komunity BaH. Všechny obřady se konají dle hanefijského mezhebu, což je oficiální mezheb Islámské komunity v BaH [...] Všichni představení mešity krále Fahda jsou zároveň i členy IZ v BaH a platí členský příspěvek.“ (Azinović, Bjelajac 2007).

52 nemá zájem na tom, aby byla Bosna spojována se zeměmi, které podporují terorismus.“ (Altier 2001). Bosenská vláda začala plně spolupracovat s v zemi působícími jednotkami NATO za účelem eliminace potenciálních teroristických buněk a bylo provedeno několik razií v Ilidže a ve Visoku, při kterých byly nalezeny dokumenty spojující několik charitativních organizací v BaH s „podezřelými aktivitami“ (Naylor 2001). Bylo také zjištěno, že údajným koordinátorem aktivit v poválečné Bosně byl také Bensayah Belkacem, u něhož byla nalezena telefonní čísla vysoce postavených teroristů al-Qáídy a válečných veteránů z Bosny Abú Zubajdy a Abú el-Maáliho (McGrory 2001). Podle slov Evana Kohlmanna začali vyšetřovatelé po šesti letech neuvěřitelné ignorance nahlížet na Bosnu v pravém světle jako na jedno z hlavních center rekrutování do teroristických sítí, fundraisingu, především pak destinace velmi příhodné pro jednotlivce zastupující al-Qáídu (Kohlmann 2004: 221-222).

3.4.1 Islámská hnutí v Bosně a Hercegovině

Nejaktivnějšími islámskými radikálními hnutími v Bosně a Hercegovině od konce občanské války a v současnosti jsou Mladí muslimové (Mladi Muslimani) a Aktivní islámská mládež (Aktivna Islamska Omladina, A.I.O.). Tato hnutí jsou podle některých informací napojena na islámské extrémistické organizace a někteří jejich členové jsou stoupenci wahhábismu. Ve zprávě od Dragomira Andana, která byla předložena na Mezinárodní konferenci věnované teroristickým hrozbám v jihovýchodní Evropě (proběhla v Bělehradě 27. – 28. dubna 2005), se uvádí, že kromě organizací Mladých muslimů, Aktivní islámské mládeže, či bývalých příslušníků jednotek mudžáhidů, můžeme mezi radikální organizace s podezřením z napojení na teroristické sítě zařadit i organizaci Bošnjačka omladinska mreža.

3.4.1.1 Bošnjačka omladinska mreža (B.O.M.)

Bosenská mládežnická síť (Bošnjačka omladinska mreža) je bosenská muslimská organizace se sídlem v Tuzle, která si klade za cíl upevnění bosenské kulturní identity mezi Bosňáky a upevnění Bosny a Hercegoviny jako státu ve světě. Tato organizace každoročně pořádá oficiální setkání muslimské mládeže, na kterých se mohou zájemci blíže seznámit s kulturou a historií Bosny či vývoje islámského náboženství na jejím území. Probírají se zde například i

53 ekonomicko-sociální problémy, se kterými se Bosna a Hercegovina potýká83. Tato setkání jsou otevřena i pro nemuslimy. Jako příklad úspěšnosti těchto edukačních programů byla v roce 1997 otevřena „Škola islámu pro středoškoláky“ ve městě Bugojno, ve které se vyučuje především nauka o koránu, bohoslužby, anglický jazyk a informatika. V roce 2005 školu navštěvovalo 240 studentů (Sofić-Jusić 2006). Bosenská mládežnická síť je formálně a právně registrovaná pod Islámskou komunitou Bosny a Hercegoviny, jejímž vrchním imámem je Mustafa Cerić. Podle dostupných informací se však tato organizace nedá považovat za nábožensky radikální, protože se neangažuje pouze v náboženských otázkách a nesnaží se o zavržení jiných náboženství, ale usiluje především o národnostně-kulturní uvědomění bosenských Muslimů84.

3.4.1.2 Mladi Muslimani (MM)

Po smrti A.Izetbegoviće v roce 2003 hnutí Mladých muslimů nezaniklo a nadále v Bosně a Hercegovině funguje. Podle textů uveřejněných na svých webových stránkách se proklamuje především jako humanitární a charitativní organizace. Do svých řad se snaží nalákat jedince, kteří mají určité „ideje“, ale nemají způsob, jak tyto „ideje“ šířit dále. Na webových stránkách Mladých muslimů stojí: „Pomoz nám jak jen umíš: o šířit Alláhovu řeč; o poznat dobré lidi; o pomáhat chudým; o rozveselit smutné; o pečovat o nemocné; o vzdělávat nevzdělané;“ (Mladi Muslimani). V porovnání s organizací Aktivní islámská mládež je však činnost Mladých Muslimů více transparentní, oficiální a jsou všeobecně uznávaným hnutím ze strany Islámské komunity Bosny a Hercegoviny.

83 Například roku 2006 se oficiální setkání konalo ve městě Travnik pod názvem: „Mladí Bosňáci – ekonomický rozvoj a perspektivy“. Viz schvalovací dokument Islámské komunity v Bosně a Hercegovině: http://www.mladibosnjaci.ba/upload/slike/tekstovi/Reis_lg.jpg. 84 Webové stránky organizace s dalšími informacemi jsou dostupné z: www.mladibosnjaci.ba

54 3.4.1.3 Aktivna Islamska Omladina (AIO)

Aktivní islámská mládež (Aktivna Islamska Omladina) je čistě bosenská nevládní organizace, jejímž proklamovaným cílem je ustanovení islámského státu v Bosně a Hercegovině založeném na fundamentalistickém výkladu Koránu. AIO byla založena roku 1995 ve městě Zenica bosenskými Muslimy, kteří měli vazby na příslušníky 7. Zenické brigády (el- mudžahid), za účelem propagace fundamentalistického islámského učení, s nímž se poprvé dostali do styku v průběhu válečného konfliktu při působení v muslimských paramilitárních jednotkách. Právě zde se většinou mladí bosenští muslimové setkali s arabskými bojovníky, kteří přišli bojovat do Bosny a Hercegoviny. Myšlenky těchto zahraničních dobrovolníků do značné míry ovlivnily jejich přístup k islámskému náboženství v Bosně a Hercegovině a nutnosti jeho alternace. Někteří mudžáhidé hlásali radikální islám a nutnost dalšího ozbrojeného boje a často se snažili propagovat nejkonzervativnější a nejméně tolerantní odvětví islámu a formu islámu po staletí učenou v Bosně a Hercegovině považovali za příliš modifikovanou, ovlivněnou západními myšlenkami a odkloněnou od pravé muslimské víry. Tento odklon byl podle nich způsoben nejprve komunistickým režimem, kdy bylo Muslimům upíráno právo na jejich pravou víru, a také vlivem umírněné bosenské formy islámu. Bývalí mudžáhidé, kteří se stali členy AIO, také publikovali různorodou islámskou literaturu. Jednou z nich byla i publikace „Víra, kterou musíme napravit“, ve které autor zmiňuje desítky zvyků, jež si bosenští muslimové osvojili a které však nemají nic společného s pravými následovníky Alláha (Latin 2003). Skupina nejprve postrádala inspirující vedení, ale to se změnilo s příchodem Adnana Peza v roce 1997. Pezo byl poměrně atypický muslim, nicméně typický pro poválečné radikální kruhy. Sloužil jako člen oddílu el-mudžahid, kde si osvojil saláfismus. Po válce začal hlásat nemožnost jakékoliv koexistence s katolíky, pravoslavnými či ateistickými muslimy (Efendić 1999). Během tří let AIO rozšířila svoji působnost do Travniku, Bugojna, Zavidovići, Visoka a Sarajeva a dosáhla členské základny čítající několik tisíc. Propaganda AIO byla definovaná wahhábistickým stylem islámu a snažila se získat mladé Bosňáky, většinou válečné veterány do pětadvaceti let (Globus 31.12.1999; c.d. Schindler 2007: 257). AIO se hlásí k propagaci náboženské netolerance a otevřeně označuje křesťanství a judaismus za nepřátele islámu. Aktivní islámská mládež je považována za nejvýznamnějšího

55 šiřitele myšlenek radikálního islámu v Bosně a Hercegovině85. Někteří autoři, například Stephen Schwartz označují AIO za nejprominentnější wahhábistickou organizaci v Bosně a Hercegovině. Jiní autoři a odborníci na náboženský radikalismus se ve svých článcích o AIO o wahhábismu naopak nezmiňují a označují ji pouze za radikální až extrémistické hnutí86. Členové tohoto radikálního hnutí se snaží mladé Bosňáky učit striktní a doslovné formě islámu. Snaží se je obrátit k muslimské víře, jakou hlásal prorok Mohammed a odsuzují jakékoliv „inovace a modernismy“ zavlečené do islámu. Za tímto účelem zakládají různá mládežnická centra, organizují letní tábory, provozují internetové kavárny a jiné podobné aktivity, které mají mladé Bosňáky přilákat87. AIO má v Bosně a Hercegovině několik poboček a její členové jsou aktivní i v západní Evropě a Spojených státech. AIO také vydává týdeník SAFF, který je k dostání jednak v tištěné formě, ale také v on-line podobě88. Tento týdeník se vyznačuje silnou antisemitskou a protizápadní rétorikou. Ačkoliv není v Bosně a Hercegovině široce dostupný, jedná se o nejdůležitější nástroj šíření myšlenek AIO mezi bosenskou populací (TKB 2006). Právě kvůli striktnímu a rigidnímu přístupu k muslimské víře a explicitně proklamované animozitě vůči jiným náboženstvím nemá Aktivní islámská mládež širokou členskou základnu. Organizace nemá žádné oficiální členství a odhaduje se, že si její myšlenky osvojili řádově stovky mladých lidí po celé Bosně a Hercegovině. Lidé spojení s AIO se většinou scházejí v mládežnických klubech, kde pořádají nejen kurzy islámského učení, ale také kurzy angličtiny či arabštiny, informatiky či šití (Latin 2003)89. Podle zprávy uveřejněné na serveru TKB však Aktivní islámská mládež v roce 2006 rozšířila v Bosně a Hercegovině svoji působnost a podařilo se jí ustanovit svou přítomnost i

85 Pravděpodobně nejvíce demonstrativní ukázka toho, v co AIO věří, a co hlásá, byla učiněna v březnu 1999 na konferenci „Ženy, náboženství a společnost“ na Sarajevské univerzitě. AIO vyjádřila svoji solidaritu s ženami v Tálibánem kontrolovaném Afghánistánu s tím, že skutečná pravda o Kábulu je taková, že džihád osvobodil afghánské ženy od křesťansko-komunistické agrese a tudíž je ochránil od hromadného znásilňování, prostituce a AIDS. Představitelé AIO nadále zdůraznili, že afghánské ženy si svobodomyslně vybraly svůj status pod nadvládou Tálibánu, a povznášeli ctnosti talibanského modelu společnosti jako vzor pro ženy bosenské (Efendić 1999). 86 Například Risto Karajkov se v souvislosti s AIO o wahábismu vůbec nezmiňuje. 87 AIO nabízela zdarma pobyty ve svém táboře u jezera Jablaničko, což byl dle některých zdrojů výcvikový tábor pro mudžahedíny nabízející saláfistickou indoktrinaci a výcvik ve střelbě z palných zbraní. V letech 1999-2001 obdržela AIO na své aktivity skrze al-Haramajn a Taibah International 330.000 dolarů od Saúdské Arábie (Slobodna Bosna 9.1.2003; c.d. Schindler 2007: 258-259) 88 Týdeník SAFF byl v on-line podobě dostupný z: www.saff.ba 89 Na podobném principu fungují i katolické organizace a spolky pro mládež v Rumunsku. Jsou zde organizovány spolky, ve kterých se hraje stolní tenis, učí hrát na kytaru, zpívat a podobně. Ovšem náboženský podtext je zde patrný například ve volbě písní, které se zpívají. Nejedná se explicitní hlásání náboženské nesnášenlivosti, spíše o šíření dobra. Nicméně o takovéto spolky můžou čas od času vykazovat některé prvky radikalismu.

56 v západní Evropě. AIO pokračovala ve vydávání magazínu SAFF se silně proti-americkou rétorikou a extrémistickým laděním (TKB 2007). Snaha o konverzi bosenských Muslimů k fundamentálnímu výkladu koránu je však hlavním důvodem, proč se AIO často dostává do konfliktu s oficiální Islámskou komunitou

BaH. Mustafa Cerić90, vrchní imám Islámské komunity v BaH, který bývá často charakterizován jako proamerický propagátor náboženské tolerance, se snaží AIO (i přes její radikální přístup k islámu) a další podobně založené organizace integrovat a zastřešit v rámci jednotné Islámské komunity v BaH. Jeden ze zakladatelů AIO, Muris Cupić, sám bývalý bojovník, několikrát zopakoval, že Bosně nehrozí žádné riziko nárůstu militantního islámu. Ale i několik dalších členů AIO bývá často označováno za propagátory fundamentalismu. V týdeníku SAFF a v rozhovorech pro jiná periodika vyjádřily silnou kritiku na adresu bosenských Muslimů. Obvinili je z toho, že se „nechovají jako praví věřící a že si osvojili až příliš zvyků od svých křesťanských sousedů“ (Karajkov 2006). Událostí, která spustila debatu o relevanci vlivu AIO na bosenskou mládež a míře radikalismu a fundamentalismu jí proklamovanou, byla vražda tří etnických Chorvatů ve městě Konjić asi 80km jižně od Sarajeva. Všichni zavraždění byli členové jedné rodiny, která se do Bosny navrátila z Chorvatska. Událost se odehrála 24. prosince 2002 a vrahem byl mladý muslimský fanatik Muamer Topalović (Latin 2003). Ten se označil za člena AIO (Karajkov 2006) a předpokládalo se, že instrukce k provedení činu obdržel od jejích extrémistických představitelů (ICG 2003: 17), což samotná organizace odmítla s prohlášením, že „možná navštívil některé přednášky“. Trojnásobná vražda vyvolala v Bosně a Hercegovině diskuze jednak v rámci strany SDA, ale také mezi řadovými Bosňáky. Začalo se hovořit o existenci extremismu v Bosně a Hercegovině a nebezpečí, které představují zahraniční šiřitelé radikálních náboženských myšlenek a pro Bosňáky cizí formy islámu. Podle některých nevládních organizací měla vražda však čistě nacionální důvody pramenící z určité animozity mezi bosenskými Muslimy a Chorvaty, zejména od občanské války 1992 – 95, a měla jen malý, jestli vůbec nějaký, nábožensky extrémistický podtext (ICG 2003: 17). Mustafa Cerić tuto událost ostře odsoudil a apeloval na radikální členy AIO, aby se „vzdali předsudků, falešných knih, učení a svých učitelů, kteří nechtějí porozumět skutečnému životu ve vlastní rodné zemi“.

90 Mustafa Cerić, Ph.D. je absolventem Chicagské university v oboru islámských studií a držitelem ocenění UNESCO za snahu v oblasti mezikulturního porozumění (Karajkov 2006).

57 Ani po této události se Mustafa Cerić od AIO nedistancoval a několikrát odmítl prohlášení muslimských představitelů v Bosně a Hercegovině, že AIO by neměla kvůli svému radikalismu a možnému napojení na teroristické organizace být považována za součást Islámské komunity v BaH, se slovy, že Islámská komunita jako celek je mnohem důležitější než on sám, oni sami [muslimští představitelé – pozn. autora] či AIO. „My všichni jsme Islámská komunita,“ uvedl Cerić (Karajkov 2006). Nicméně v souvislostech s vyšetřováním teroristických útoků na USA 11.září 2001 byla také AIO podrobena dohledu policie a vládních úřadů (Karajkov 2006). Také se prokázalo, že někteří z arabských kazatelů, kteří velkou měrou ovlivnili zakladatele Aktivní islámské mládeže, měli napojení na síť al-Qá´idy a později se účastnili teroristických útoků proti západním cílům. Prostory, které AIO používala, byly opakovaně prohledány bosenskou policií a veškeré zdroje financování byly důkladně prověřeny. Podle těchto finančních auditů AIO opakovaně v minulosti obdržela finanční částky od saúdsko- arabské nadace Al-Haramain Islamic Foundation. Tuto neziskovou organizaci označily Spojené státy za sponzora teroristických sítí a zmrazily její aktiva v USA a v Bosně a Hercegovině (Latin 2003). Na počátku roku 2003 se sarajevský týdeník Slobodna Bosna o AIO vyjádřil jako o předvoji pro zmiňovanou charitativní organizaci Al-Haramain Islamic Foundation a Saudi High Commission for Relief (Schwartz 2004). Vzhledem však k tomu, že týdeník Slobodna Bosna je považován za radikálně sekulární a senzacechtivý, mohli bychom o věrohodnosti této informace polemizovat. V roce 2005, deset let po konci války v Bosně, odhalila italská policie komplot usilující o spáchání útoku na pohřbu papeže Jana Pavla II. Italské bezpečnostní služby učinily závěr, že se jednalo o islamistickou operaci vycházející z Bosny a mající napojení na AIO. Podezřelý sebevražedný atentátník, člen AIO, byl v den pohřbu zatčen v Římě a italští vyšetřovatelé ho dali do souvislosti s dřívějším zatčením bosenského extrémisty, člena AIO z bosenské obce Gornja Maoča, jednoho z úkrytů mudžáhidů (Corriere della Sera 26.8.2005; c.d. Schindler 2007: 316). Podle Darka Trifunoviće byl členem AIO jistý Said Rexhematović (Deliso 2007: 15).

3.4.2 Shrnutí působení al-Qá´idy v postdaytonské Bosně a Hercegovině

I po skončení válečného konfliktu určití jedinci na území Bosny a Hercegoviny setrvali a s nimi i jejich kontakty na jednotlivé teroristické organizace a hnutí zahrnující al-Qá´idu. Al-

58 Qáída se i v tomto období snažila v zemi působit a zaměřit se na činnost zaměřenou proti mezinárodním silám představovaným OSN, a také Spojeným státům, jako svému úhlavnímu nepříteli. Jedním z takovýchto operativců al-Qáídy byl Bensayah Belkacem, jenž udržoval intenzivní napojení na al-Qáídu skrze Abú Zubajdu. Abú el-Maáli v zemi také setrval a ve střední Bosně se významným způsobem podílel na šíření wahhábismu, některými autory označovaném za oficiální náboženský směr al-Qáídy. Samotný konflikt a období následující po něm bylo příznačné pro působení mnohých nevládních organizací. Tyto organizace byly, jak jsme si ukázali v kapitole jim věnované, často prostředníky pro úsilí al-Qáídy k dosažení jejích cílů. TWRA, BIF, IIRO, MWL, AHF, GRF, Al-Kifah, Al-Haramain a další zůstaly v Bosně a Hercegovině aktivní i po podepsání mírových dohod v Daytonu a nezanedbatelným způsobem se podílely na některých signifikantních teroristických útocích na přelomu tisíciletí. Některé z těchto organizací byly pak pod vlivem událostí z 11. září 2001 americkými úřady a následně i RB OSN označeny za podporující terorismus a za napojené na al-Qáídu a Usámu bin Ládina. Existence al-Qáídy jako organizace na území Bosny a Hercegoviny postupně pod vlivem stabilizující se situace v této zemi a měnícího se mezinárodně-bezpečnostního prostředí slábla a transformovala se do podoby alianční sítě a šířené či akceptované ideologie. Komunikace mezi setrvavšími operativci v BaH a al-Qáídou stále probíhala, nicméně na mnohem nižší úrovni než v průběhu konfliktu. Partikulární jednotlivci svou činnost s cíli al-Qáídy sice koordinovali, avšak disponovali i svými vlastními cíli. Z hlediska existence místních (bosensko-hercegovských) muslimských a/nebo islamistických hnutí, která vznikla po skončení válečného konfliktu, je zásadní zdůraznit, že šíření wahhábismu/saláfismu nemusí nutně znamenat existenci napojení na al-Qáídu či koordinaci činností s ní. Nejaktivnější hnutí, Aktivní islámská mládež, je prokazatelně šiřitelem fundamentalismu a radikálního islámu, nicméně proklamace jeho napojení na al- Qáídu je jedním z případů existence fenoménu al-Qáídy jakožto korporativní nálepky a to případu jejího pasivního užití. AIO byla často označována za předsunutou frontu al-Qáídy, nicméně žádné průkazné skutečnosti nebyly nalezeny. Užití korporativní nálepky bylo tedy jasně účelově použito pro diskreditaci tohoto hnutí. Mnozí členové AIO sice prošli indoktrinací zahraničními mudžáhidy a operativci al-Qáídy v rámci paramilitárních oddílů, avšak v drtivé většině případů se jedná o bosenské muslimy sice vyznávající wahhábistický/saláfistický směr islámu, ale s al-Qáídou nemající nic, minimálně na smluvní či deklarativní úrovni, společného. Činnost AIO byla (je) dle zachycených informací sponzorována nevládní organizací al-Haramain. To však nemůže být zásadním způsobem

59 považováno za důkaz jejího napojení na al-Qáídu a jejího členství v alianční síti tohoto hnutí. Při považování tvrzení, že wahhábismus je oficiálním stylem náboženství (nikoliv tedy islamismu a priori spojeného s politickým islámem) šířeného al-Qáídou, bychom mohli maximálně usoudit, že činnost AIO je důkazem existence al-Qáídy v Bosně a Hercegovině jako ideologie. AIO a jiná hnutí působící v BaH však nelze považovat ani za ideální typ tzv. sociálního hnutí či home-grown terorismu, protože nevznikly naprosto samovolně bez jakéhokoliv přičinění al-Qáídy, respektive jejích operativců. Vlastní proces radikalizace zde taktéž absentuje, protože většina z nich byla koordinačně spojená s činností mudžáhidů, kteří v BaH zůstali i po válce. Tyto skupiny navíc také disponují vlastní dlouhodobou agendou často nezávislou na doktríně al-Qáídy.

3.5 Teroristické akce spojené s postdaytonskou Bosnu a Hercegovinu

Početná vyšetřování teroristických útoků, které se udály ve světě během posledních deseti let, potvrdila, že osoby, které se jich ať již přímým či nepřímým způsobem zúčastnily, nějaký čas pobývaly v Bosně a Hercegovině či udržovaly vztahy s jedinci, kteří v této zemi byli. Klíčovým obdobím, ve kterém se tyto vztahy vytvářely, byly roky 1992 – 96 a prostředníkem jejich vztahů byla některá z mudžáhidských formací, nejčastěji, ale nikoliv exkluzivně, oddíl el-mudžahid (Azinović 2007). „Struktura zahraničních bojovníků, kteří do Bosny dorazili a získali bosenské občanství, je však velmi rozličná. Velký počet mudžáhidů Bosnu opustil a odešel na bojiště do Afghánistánu, Iráku, Čečenska, Súdánu či jinam. Mezi těmi, kteří v Bosně a Hercegovině zůstali, bezpochyby existují jedinci, kteří mohli a mohou být zapojeni do teroristických akcí. Část z nich je skutečně připravena se do teroristických akcí zapojit, část z nich je toho potenciálně schopna. Jejich účast ve válce totiž zahrnovala různorodé aktivity včetně manipulace s výbušninami. Potenciál jejich participace v teroristických útocích tedy v zásadě existuje. V jakém počtu a do jaké míry jsou tito lidé schopni sebevražedného bombového útoku na veřejném místě plném civilistů, to je složité odhadnout,“ řekl Dragan Lukač, náměstek ředitele Státní agentury pro vyšetřování a ochranu (Državna agencija za istragu i zaštitu, SIPA). Jüergen Elsässer, autor knihy „Jak džihád dorazil do Evropy: Svatí bojovníci a tajné služby na Balkáně.“, se k problematice Bosny spojované s terorismem vyjádřil následovně: „Nikdy jsem se nesetkal žádným s Bosňákem, který by byl nějak spojen s mezinárodním

60 Nicméně Jüergen Elsässer pozapomněl za skutečnost, že většina zahraničních mudžáhidů a jejich bosenských následovníků setrvala v odlehlejších částech Bosny a Hercegoviny, mimo pozornost bosenských bezpečnostních orgánů. Tito jedinci navíc navenek často působí velmi nenápadně a tak není jednoduché je odhalit a určit, zda se skutečně jedná o islámské radikalisty.

3.5.1 Teroristické útoky předcházející 11. září 2001

Většina poválečných teroristických akcí v Bosně a Hercegovině sestávala z vražd a bombových útoků proti konkrétním občanům, převážně pak Chorvatům a Srbům (více viz Latin 2003). Odhaleno bylo však i několik pokusů o bombové útoky vůči zahraničním zastupitelstvím v Sarajevu. Z našeho pohledu je nicméně nejdůležitější skutečnost, že do většiny signifikantních teroristických útoků mimo území Bosny a Hercegoviny byli určitým způsobem zapojeni i bývalí bosenští mudžáhidé a operativci al-Qá´idy působící na jejím území i poměrně dlouho po údajné implementaci požadavků mírové smlouvy z Daytonu a jejich domnělém odchodu. První odpověď arabsko-afghánské teroristické sítě operující v jižní Evropě přišla 20.října 1995 v reakci na zatčení a deportování Abú Talala al-Kásima91, když před budovou místního velitelství Primorsko-Goranjské županje v chorvatském přístavním městě Rijeka explodoval automobil naložený 70 kg TNT, přičemž tento výbuch zabil sebevražedného řidiče a těžce zranil dva náhodné kolemjdoucí (Hrvatsko Radio; c.d. Kohlmann 2004: 152).

91 Abú Talal al-Kásim beze stopy zmizel v září 1995, když byl na cestě skrze Chorvatsko do velitelství mudžáhedínů v bosenské Zenici. Po dvou týdnech se ukázalo, že zadržení Abú Talala bylo možné díky komplexní spolupráci egyptských a chorvatských zpravodajských služeb a bylo pravděpodobně koordinováno i s CIA. Abú Talal byl několik dní zadržován a vyslýchán několika mezinárodními zpravodajskými službami a orgány činnými v trestním řízení včetně FBI, jež hledala informace o Omaru Abdelu Rahmanovi v souvislosti s útokem proti WTC v roce 1993. Abú Talal al-Kásim byl tajnou společnou operací chorvatských, egyptských a amerických zpravodajských služeb deportován zpět do Egypta (Ibrahim 1995, Sharaf-al-Din 1999).

61 Atentátník byl identifikován jako držitel kanadského pasu John Fawzan a v minulosti byl již vyšetřován italskými úřady ve spojitosti s činností ICI v Miláně a napojením na Anwára Šábana (Gatti 1995; c.d. Kohlmann 2004: 153). Podle zpráv CIA byl Fawzan členem skupiny al-Gamá al-Islamíja a byl také zaměstnancem TWRA. Šejk Anwár Šában byl pak osobně zodpovědný za dohled nad provedením této rijecké teroristické operace (CIA 1996; c.d. Kohlmann 2004: 153). Dne 26.července 1995, den po devastujícím útoku GIA na příměstský vlak v Paříži92, se uskutečnil pokus o atentát na egyptského prezidenta Husního Mubaraka v etiopské Addis Abebě. Útok byl nakonec připsán skupině al-Gamá al-Islamíja a tehdy 37-letému veliteli al- Qáídy známému pod jménem Mustafa Hamza (známý také jako Abu Hazim al-Masri). Abú Hazim hrál důležitou roli v rámci mezinárodních snah al-Qáídy pomoci bosenským mudžáhidům s přetransformováním BaH na svoji předsunutou základnu. Abú Hazim byl také dlouholetým spolupracovníkem hlavního mluvčího al-Gamy al-Islamíja a koordinátora aktivit al-Qáídy v severní Africe Abú Talala al-Kásima (Hauser 1999; Kohlmann 2004: 172). V říjnu 1997 se Saber Lahmer a Ahmed Zuhair Handala pokusili vyhodit do vzduchu americkou ambasádu v Sarajevu. Oba dva útočníci byli údajně operativci al-Qáídy a Lahmar i Zuhair Handala byli bosenskou vládou po útocích z 11.září 2001 vydáni do USA, odkud byli jako teroristé al-Qáídy deportováni na základnu Guantánamo (Hecimović 2002b). V červenci 2001 byl bosenskou policií zatčen další z organizátorů útoku proti policejní stanici v Rijece v září 1995. Jednalo se o prominentního člena milánského ICI jménem Hasan al-Šafír Mahmud Sád (Hassan al-Shafir Mahmud Saad). Společně s Hasanem Sádem byl zatčen i Abú Imad al-Masri (známý také jako Imad el-Misri), autor učebnic o džihádu publikovaných v mládežnickém centru v Zenici sponzorovaném Společností pro obrození islámského dědictví (Revival of Islamic Heritage Society) (HINA 2001; c.d. Kohlmann 2004: 154). Než se Abú Imada al-Masriho podařilo bosenským složkách v roce 2001 chytit, stal se dle některých zdrojů hlavním reprezentantem Usámy bin Ládina a al-Qáídy v Bosně a Hercegovině. Na základě žádosti egyptské vlády byli pak oba dva zatčení vydáni do Egypta (Kohlmann 2004: 154).

3.5.1.1 Miléniový teroristický komplot

Jedním z důležitých mezníků mezinárodního terorismu, především pak v perspektivě nadcházejících útoků z 11.září 2001 a bezprecedentního narušení americké bezpečnostní

92 Dne 25.7.1995 exploze bomby v pařížském metru ve stanici St. Michel zabila 8 lidí a 150 jich zranila (Kuwait Times 2007)

62 suverenity, byl pokus o bombový útok proti letišti v Los Angeles v rámci tzv. miléniového teroristického komplotu, jehož ústřední postavou byl Ahmed Ressam. Ahmed Ressam se narodil v roce 1967 v Alžírsku. Až do roku 1992 neměl s islámem víceméně co dočinění. Při pokusu emigrovat do Marseille byl zadržen na Korsice za falšování dokumentů. Nebyl však dán do vazby a tak v roce 1994 odletěl do Montrealu v Kanadě, kde požádal o politický azyl a obdržel nezanedbatelně vysoké sociální dávky. Nicméně v Montrealu byl osamocený a tak začal navštěvovat mešitu Assuna Annabawiyah, kde se postupně seznámil s jednotlivci v budoucnu důležitými. Mešita byla nejen náboženským místem ale i místem pro směnu kradeného zboží. Ressam se setkal s Mustafou Labsim a v roce 1996 se nastěhovali do bytu společně s Adelem Boumezbeurem a Saídem Atmanim. Tito čtyři byli nyní součástí malého gangu zlodějů organizovaného Mustafou Kámilem (Mustapha Kamel), který sháněl dobrovolníky k připojení se ke globálního džihádu. Atmani, známý také jako Karim, byl marockého původu a bojoval v Bosně jako součást zenické brigády el-mudžáhid, kde se setkal s Kámilem, který zde taktéž působil. Poté, co byla brigáda oficiálně rozpuštěna v souladu s mírovými smlouvami z Daytonu, Kámil pozval Atmaniho do Kanady93. Atmani byl zatčen v říjnu 1998 pro krádeže kreditních karet. Byl deportován do Bosny, která ho deportovala do Francie, kde čelil obvinění ze zapojení se do série bombových útoků ve Francii v roce 1996 provedených gangem z Roubaix. V dubnu 1999 byl Kámil zatčen v Jordánsku a deportován do Francie ze stejných důvodů jako Atmani. V prosinci 1999 byl Ressam zatčen na kanadsko-americké hranici v Port Angeles ve Washingtonu. Ressam se do USA snažil propašovat chemikálie za účelem bombového útoku na letiště v Los Angeles. Pro tuto operaci vyhledal pomoc několika dalších aktivistů, kteří byly zapojeni v minulosti do různých teroristických útoků. Odhalení na hranici a následné vyšetřování FBI však pomohlo celou síť identifikovat a rozbít. Většina Ressamových pomocníků byla zatčena na útěku v Alžírsku, či tam byla později deportována (Sageman 2004: 99-103).

93 Většinu dní zde Ressam a jeho spolubydlící trávili nicneděláním v bytě a smyšlením nad zkorumpovaností západní civilizace, nemorálním způsobem oblékání a bezbožného honění se za bohatstvím. Místní úřady je nebraly nijak vážně, ačkoliv často mluvily o muslimských aférách. Nejdůležitější členové tohoto gangu byly nicméně veterány konfliktu v Afghánistánu a prošli vojenskými a teroristickými výcvikovými tábory v Afghánistánu a bojovali v Bosně, především pak Kámil, Atmani a Abderrauf Hannachi.

63 3.5.1.2 Gang z Roubaix

Al-Qáída vždy dle Gunaratny vnímala Francii jako svého hlavního nepřítele, především kvůli tomu, jakým způsobem podporovala protiislamistické vlády v severní Africe, zejména pak v Alžíru, Tunisu a Maroku. Obzvláště nenáviděná byla francouzská asistence alžírským autoritám poté, co zrušily výsledky voleb v roce 1991, jež by k moci přinesly sice demokraticky zvolenou, nicméně islamistickou vládu. Strategie al-Qáídy v tomto období spočívala ve využití zbytku Evropy [především pak Itálie a Bosny a Hercegoviny – pozn. autora] jako operačního zázemí k útokům vůči Francii (Gunaratna 2002: 121). Arabsko-afghánská vlna terorismu řízená z centrální Bosny započatá v roce 1996 nesla stejné charakteristiky tradičních operací al-Qáídy, včetně extenzivního využívání charitativních organizací. Jedním z nejdůležitějších opěrných bodů v souvislosti s charitativními organizacemi byl Al-Kifah se svojí pobočkou v Záhřebu, jež byla řízena převážně alžírskými občany v čele s Fátihem Kámilem (Fateh Kamel). Francouzské tajné služby zjistily, že se Kámil za svého působení ve výcvikovém táboře v Afghánistánu sponzorovaném Usámou bin Ládinem propracoval mezi prominentní členy al-Qáídy a jeho společníci disponovali několikanásobnými kontakty na „rozličné teroristické organizace na světě, především pak v Bosně, Pákistánu a britském Londýně “. Fátih Kámil sloužil jako styčná osoba mezi evropskými teroristickými sítěmi a veliteli al-Qáídy v Bosně a Afghánistánu. Během svého působení v milánském ICI byl také jednou z hlavních osob podněcující studenty k zapojení se do džihádu v Bosně. V roce 1996 začal Kámil aktivovat „bosňácké“ teroristické jednotky implantované do evropských států a ve jménu Abú el-Maáliho je začal připravovat na nové džihádistické operace ve Francii a Itálii (Bruguiere, Ricard 2001; c.d. Kohlmann 2004: 186). Jedna z teroristických buněk údajně aktivovaná Kámilem byl tzv. gang z Roubaix, jenž byl veden dvěma rodilými Francouzi, kteří bojovali po boku mudžáhidů v Bosně. Těmito dvěma byli Lionel Dumont (známý také jak Abú Hamza) a Christophe Caze (známý také jako Abú Waleed) (Pyes, Craig, Meyer 2001). Dumont získal první vojenské zkušenosti poté, co opustil univerzitu a vstoupil do francouzské armády jako příslušník mírových sil OSN v Somálsku. Byl svědkem neúspěšné invaze USA do Mogadiša a jeho pobyt v této africké zemi ho radikálním způsobem změnil. Dumont konvertoval k islámu a stal se islámským fundamentalistou, odmítal pít alkohol a jíst vepřové maso a nutil své přátele, aby ho nazývali Abú Hamza. Dumont, odhodlán působit jako „ozbrojený humanitární pracovník“ ve jménu islámu, odjel na konci roku 1993 do

64 Bosny, kde nejprve pracoval jako řidič pro uprchlické centrum Al-Kifah v Záhřebu. Zde potkal Christopha Cazeho, francouzského studenta medicíny, jenž se také stal extremistickým islámským konvertitou a od roku 1992 sloužil mezi mudžáhidy. Dumont se po vzoru Cazeho stal členem mudžáhidského oddílu Takfir War Hidžra. Během svých působení v okolí Zenice se oba seznámili s Fátihem Kámilem, Abú el-Maálim a šejkem Abú Hamzou al-Masrim (Bruguiere, Ricard 2001; c.d. Kohlmann 2004: 189-190). Evropské zpravodajské služby několikrát došly k závěru, že Abú Hamza al-Masri je integrální součástí africké sítě spících teroristických buněk a hlavní osobou v rámci celkové evropské „zahraniční legii“ al-Qáídy a že během svého působení v Bosně společně s Abú el- Maálim významným způsobem dále indoktrinovali Lionela Dumonta a Christopha Cazeho (Carroll 1999). Po podepsání Daytonu Dumont i Caze Bosnu opustili a pokračovali ve spolupráci ve Francii. Zatímco oficiální zprávy z Washingtonu D.C. následně tvrdily, že mudžáhidé po válce opouštějí Bosnu, Caze a Dumont se naopak do Bosny naopak vraceli. Účelem jejich cesty bylo připravit se na něco více, než jenom na dráhu zločinců – z Bosny si odvezli kolekci samopalů AK-47, pistolí, granátů a RPG. Zpět ve svém domově v Roubaix, malém městě v severovýchodní Francii, začal Caze agresivním způsobem mezi svými přáteli rekrutovat dobrovolníky k „boji“ a urgoval o nutnosti přenesení džihádu na francouzskou půdu. Bě hem měsíce vznikl pod vedením Lionela Dumonta „gang z Roubaix“, ve svých počátcích nicméně připomínající spíše partičku zlodějů, nežli teroristickou jednotku (Bruguiere, Ricard 2001; c.d. Kohlmann 2004: 191-192). V březnu 1996 gang z Roubaix provedl první, nicméně neúspěšný teroristický útok v Lille proti policejnímu velitelství. Znepokojující byla však skutečnost, že o dva dny později měl francouzský prezident Jacques Chirac pouhých 200 m od místa útoku zahájit mezinárodní summit G-7 (Bernton a spol. 2002). Francouzské bezpečnostní služby rychle identifikovaly atentátníky a rozhodným způsobem se na gang z Roubaix zaměřily. Christophe Caze byl zastřelen během pokusu o útěk do Belgie po dálnici, jeho komplici Omaru Zemmirimu se však podařilo hranici do Belgie přeběhnout pěšky a dostat se do předměstské části města Kortrijk. Zde vtrhl do jednoho domu a jako rukojmí si vzal místního zubaře, jeho ženu a služku. Belgické policii a speciálnímu protiteroristickému komandu se podařilo Zemmiriho zneškodnit (DPA 1996; c.d. Kohlmann 2004: 194). Dvě další ústřední postavy gangu z Roubaix, Lionel Dumont a Mouloud Boughelane, však byli stále na útěku. Francouzským ani italským bezpečnostním složkám se je nepodařilo

65 chytit a Dumontovi i Boughelanemu se podařilo „zmizet“ do nově ustanoveného mudžáhidského centra ve střední Bosně. Dumont začal používat pouze jméno Abú Hamza a oženil se s místní 17-letou bosenskou muslimskou dívkou (TANJUG 1997; c.d. Kohlmann 2004: 195). Boughelane byl v únoru 1997 zatčen bosenskou policií poté, co zastřelil bosenského policistu. Po dlouhém vyslýchání ohledně jeho zapojení se do islámských teroristických organizací ve Francii a Bosně Boughelane jmenoval jako hlavního emíra gangu z Roubaix Abú el-Ma´aliho (Bruguiere, Ricard 2001; c.d. Kohlmann 2004: 196). Dumonta se bosenským úřadům podařilo zatknout v březnu stejného roku a byl za své činy odsouzen k 20 letům vězení (AFP 1997; c.d. Kohlmann 2004: 196). Dumontovi se podařilo z vězení v květnu 1999 uprchnout (UN 1997; c.d. Kohlmann 2004: 196). Francouzští protiterorističtí experti však na jeho útěk pohlíželi poněkud rezervovaně a poukazovali na fakt, že se mu podařilo uprchnout zrovna tehdy, kdy Francie vyvíjela na bosenské orgány tlak, aby Dumonta vydaly do Francie. Bosenská vláda se možná obávala toho, co by Dumont před francouzským soudem vypovídal, zejména pak to, že ačkoliv drtivá většina bosenských muslimů fanatické islámské fundamentalistické dogma odmítla, bosenští vládní představitelé i nadále poskytovali tajnou ochranu arabským mudžáhidům v oblasti centrální Bosny. Lionel Dumont po svém útěku z bosenského vězení v roce 1999 působil v Japonsku, Malaysii a Indonésii a stále zůstával v kontaktu s operativci al-Qá´idy. Dle některých zdrojů se také určitých způsobem zapojil do bombových útoků na Bali. Lionel Dumont byl zadržen ke konci roku 2003 v Německu a byl vydán do Francie, kde byl již předtím v nepřítomnosti odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody za zločiny spáchané gangem z Roubaix a byl uvězněn (Schindler 2007: 302-303).

3.5.2 Teroristické útoky 11. září 2001 a následující

Od roku 1939, kdy Alija Izetbegović založil muslimskou mládežnickou společnost (Mladi Muslimani) zformovanou podle egyptského Muslimského bratrstva, až do své smrti 19.října 2003, bylo jeho snem vytvoření islámského státu v Evropě. V prosinci 2001 byl za své služby islámu oceněn cenou korunního prince Dubaje (islamonline.net 2001). Nicméně dva měsíce předtím, v 11. září 2001, teroristické útoky proti USA odhalily, jak komplicitní Izetbegović i jeho vláda byli v umožnění al-Qá´idě expandovat do Evropy skrze bosenský džihád. Ukázalo se, že množství hlavních strůjců a dokonce i někteří z konkrétních únosců komplotu z 11. září i dalších útoků (především pak 11.března 2004 v

66 Madridu či 7.července 2005 v Londýně) bylo veterány bosenského džihádu či byli určitým způsobem na ně napojeni a spolupracovali s nimi. V okamžiku těchto nejspektakulárnějších teroristických útoků v americké historii pokračovalo velké množství charitativních a „humanitárních“ organizací a militantních skupin přidružených či spolupracujících s mezinárodními teroristickými syndikáty v poměrně nerušeném kvazilegálním působení na území Bosny a Hercegoviny. Vládní vyšetřovatelé a investigativní novináři rychle doznali skutečnosti, že se Bosna stala pro al-Qáídu jednou z nejdůležitějších evropských aktiv, což potvrdilo životaschopnost konceptu globálního džihádu a také domněnku, že by se Bosna jednoho dne skutečně mohla stát prvním evropským islámským státem. Radikalizace islámu v Bosně v průběhu války totiž kromě příchozích islámských NGOs zplodila novou generaci tzv. homegrown terrorists/jihadists, čili domácích teroristů/džihádistů (Deliso 2007: 5-7) 94. Zatímco útoky z 11.září prokazovaly množství znaků poukazujících na proběhnuvší koordinaci činností většího množství mezinárodních teroristických buněk, některé z nich vedly i do Bosny a Hercegoviny a rozhodně nebyly zanedbatelného charakteru. Dva z únosců letadel byli veterány bosenského džihádu. Chálid al-Midhar (Khalid al-Mihdhar) a Nawaf al- Hazmi, občané Saúdské Arábie, kteří pomohli unést letoun American Airlines číslo 7795, bojovali v Bosně v roce 1995 a byli vybráni Chálidem šajchem Mohamadem (Khalid Shaikh Muhammad), který sám v Bosně bojoval v roce 1992. Poté, co al-Midhar a al-Hazmi bojovali v Bosně, se tito dva radikálové stali operativci al-Qáídy a působili v různých dalších zemích. To však nejsou jediné spojnice mezi 11. zářím a Bosnou a Hercegovinou. Mohammed Haydar Zammar, další operativec al-Qáídy a spolupracovník Mohammeda Atty v rámci tzv. Hamburské buňky al-Qáídy, také často mluvil o svém angažmá v bosenském džihádu (9/11 Report). Ramzi Binalšib (Ramzi Binalshibh), přítel Zammara a Atty v Hamburgu, sice nebyl do USA na základě zamítnutých víz vpuštěn a útoky tak promeškal, nicméně bosenského džihádu se také zúčastnil. Byl identifikován Reginou Kreis, německou exmanželkou operativce al-Qáídy jménem Reda Sejam (Reda Seyam), jako mladý muž, kterého z Bosny

94 Naopak zpráva International Crisis Group z listopadu 2001 uvádí, že „je důležité, aby problematika islamistického extrémismu na Balkáně a riziko terorismu s ní související nebyla zobrazována jako větší problém, nežli ve skutečnosti je.“ Ačkoliv ICG nemohlo popřít existenci určitých vazeb na mezinárodní teroristické sítě a alespoň určitou úroveň napojení se, ať již pouze na úrovni jednotlivých operativců, na al-Qá´idu, zpráva dále uvádí, že se na Balkán nyní nahlíží pod vlivem „vlny proti- islámské propagandy založené na nedostatečně vědecky podložených a senzacechtivých článcích o teroristickém semeništi na Balkáně publikovaných v západním tisku.“ (ICG 2001). 95 Tento letoun ve Washingtonu D.C. narazil do budovy Pentagonu.

67 svezli autem do Německa v roce 1996. Kreis po 11. září ohrozila vlastní bezpečnost a život – byla umístěna do německého programu na ochranu svědků – protože se rozhodla vypovídat o svém manželství se Sejamem a věcech, které věděla o al-Qáídě. Sejam byl vrcholný bin Ládinův operativec v Evropě a v polovině 90.let nějaký čas žil v mudžáhidské kolonii ve střední Bosně v Bočinji Donji. Sejam zůstal v Bosně několik let a pracoval v autoservisu Twaik v Sarajevu, který byl německými zpravodajskými službami identifikován jako zástěrka al-Qáídy. Nicméně po rozvodu se Sejam přemístil do jihovýchodní Asie a z pověření al- Qáídy se stal blízkým spolupracovníkem Hanbaliho, jednoho z architektů útoků na Bali 12. října 2002. Sejam byl nakonec zatčen v Jakartě za svoji spoluúčast na posledně zmíněném útoku (Kremb 2004). Krátce po 11.září obdržely americké zpravodajské služby informace o plánovaném komplotu al-Qáídy proti ambasádám USA a VB v Sarajevu. Zachycení několika telefonních rozhovorů mezi teroristy v Sarajevu a vedením al-Qáídy v Afghánistánu zaktivovalo jednotky SFOR, které na sarajevském předměstí Ilidža provedli razii Hotelu Hollywood. Bylo zadrženo pět alžírských operativců al-Qáídy pod vedením Bensayaha Belkacema, vyššího představitele bin Ládinovy sítě. Rozbití Belkacemova kruhu vedlo k dalším akcím SFOR, přičemž bosenské orgány byly ze strachu z prozrazení drženy mimo operace. Byly objeveny kontakty vedoucí k jednomu z bin Ládinových nejbližších spolupracovníků, Abú Zubajdovi který koordinoval rekrutování mudžáhidů v době bosenské války96 (Hecimović 2001a). Šest alžírských členů al-Qáídy zadržených silami SFOR v září 2001 v Ilidži představovalo pro Washington problém. Alžírsko je nechtělo přijmout a zadržení byli okamžitě po svém zatčení zbaveni bosenského občanství. Spojené státy nechtěly zadržené předat bosenským orgánům z obav před jejich propuštěním či zmizením a tudíž byli v noci ze 17. na 18. ledna 2002 deportováni do věznice Guantánamo na Kubě (Schindler 2007: 285). Počínaje rokem 2002 se západní zpravodajské služby společně s mezinárodními policejními složkami a bosenskými úřady rozhodli tvrdě zakročit proti mudžáhidským organizacím, netransparentním NGOs a teroristickým sítím v BaH. Vyšetřování odhalilo komplexní síť proxy organizací a zástěrek al-Qáídy v BaH včetně tří, které byly již na seznamu zakázaných organizací vydaném U.S. Treasury na počátku roku 2002: al-Haramain, Taibah International Aid Agency a Džemijetul al-Furqan (Hecimović 2004). K zajímavému odhalení došlo v roce 2002, kdy byl pákistánskými mudžáhidy zavražděn novinář Wall Street Journal Daniel Pearl. Jeden z vrahů, Ahmed Omar Saíd Šejk

96 SDA tyto razie SFOR a následná zatýkání mezinárodními silami působícími v BaH odsoudila jako ilegální a označila je za porušování lidských práv (Schindler 2007: 284).

68 (Ahmed Omar Saeed Sheikh) sice vyrůstal v Británii, ale svoji cestu k al-Qáídě započal v Bosně (Hecimović 2002c). „Bosna změnila mé vnímání a náhled na život. Až do té doby jsem věřil v pilíře západní civilizace – důraz na vědecký výzkum, technologický pokrok, kapitalistickou ekonomiku…Byl jsem zanechán s velkou prázdnotou. Právě hledání nových pilířů a nového smyslu života, mě zavedlo do Bosny,“ uvedl Saíd Šejk (Newsline 2005; c.d. Schindler 2007: 296). Bombový atentát v marocké Casablance 16.května 2003 byl dle vyšetřovatelů dílem místní bin Ládinovi sítě kontrolované veterány bosenského džihádu. Za útok byla zodpovědná organizace GICM (Groupe Islamique Combattant Morrocain), jejíž dva členové, bratři Slahedín (Slahedine) a Abdelazíz Benyaiche, byli veterány bosenské armády (Assabah 2004; c.d. Schindler 2007: 296). Sarajevské periodikum Dani ve svém článku zmínilo, že španělské zpravodajské služby vyšetřující útok na madridské vlaky 11.3.2004 byly přesvědčené, že klíčová osoba těchto útoků, Imad Eddin Barakat Yarkas, vrchní operativec al-Qáídy ve Španělsku, působil v rok v Zenici, v centru bosenských mudžáhidů97 (Hecimović 2004a). Vyšetřování útoků proti prostředkům městské hromadné dopravy v Londýně ze dne 7.7.2005 vedlo k Abú Hamzovi al-Masrímu, radikálnímu imámovi mešity v parku Finsbury. Opravdu zajímavá je skutečnost, že se Abú Hamza, ačkoliv v té době již pouze s jedním okem a bez rukou, o něž přišel při nehodě v Afghánistánu, účastnil bosenského džihádu (Naughton 2006). Nicméně představa bezrukého a jednookého mudžáhida aktivně bojujícího proti Srbům na bosenskohercegovských frontách je poněkud úsměvná. Při jedné z dalších razií sarajevské policie proti podezřelým organizacím a kancelářím v říjnu 2005 se potvrdily obavy, že určitá část operativců al-Qáídy za území BaH přeci jenom zůstala. Razie v bytě pronajímaném s al-Qáídou spolupracující teroristickou buňkou odhalila výbušniny, útočné pušky a různé malé palné zbraně, videa oslavující džihád a volající po odplatě za smrt jejich „bratrů“ v Afghánistánu a Iráku, což dokumentovalo mezinárodní napojení této buňky. Bylo zatčeno celkem pět osob – jeden turecký občan a čtyři bosenští muslimové98. Vůdce skupiny byl určen jako Mirsad Bektašević, osmnáctiletý bosenský

97 Džamal Zougal (Jamal Zougam), jeho bratr Muhammad Chaoui a Muhamad Bekkali byli také jedněmi z hlavních organizátorů útoků z 11. března. Byli zatčeni španělskou policií v Madridu dne 14.3.2004. Všichni tři měli v minulosti kontakty s al-Qá´idou a podobně jako ostatní veteráni islamistického terorismu měli za sebou boje v Afghánistánu, Bosně, Čečensku a Dagestánu (Jesus 2004). 98 Robert Čtvrtak z ministerstva vnitra Bosny a Hercegoviny oznámil jména čtyř zadržených. Byli jimi Mirsad Bektašević, Bajro Ikanović, Almir Bajrić a Cesur Abdulkádir. Čtvrtak dodal, že se skupina snažila přijít na způsob, jak ukrýt výbušniny do citrónu či tenisového míčku a také se pokoušela založit teroristický výcvikový tábor v kopcích v okolí Sarajeva. O několik dní později byl ve městě

69 muslim se švédským občanstvím, který byl operativec al-Qá´idy pracující pod jménem Maximus a byl rekrutován Abú Músou al-Zarqáwím. Bektaševićovy tři kontakty byly na počátku listopadu 2005 zatčeny v Británii, stejně tak jako jeho čtyři spolupracovníci v Dánsku (Maroević, Williams 2005). Bektaševićovo působení v Dánsku a tamější aktivity jeho společníků znepokojovaly kodaňské úřady, protože tato teroristická buňka sestávající z mladých mužů mezi šestnácti a dvaceti lety věku se nacházela ve finální části příprav plánovaného útoku a policie ji označila za bezprostředně hrozící. Dva z nich nedlouho před svým zatčením navštívili Bektaševiće v Bosně, aby dokončili plánování útoku. Všichni teroristé byli imigranti z Bosny a na oko přijali životní způsob a hodnoty Dánska, aby plánovali útok proti západnímu světu, což prováděla většina teroristů operující v západních zemích a to za účelem lepšího maskování a utajení připravovaných akcí. Odhalení Bektaševićovy sítě bylo pro mnohé západní bezpečnostní složky a zpravodajské služby důkazem existence tzv. „bílé al-Qá´idy“ – mladých evropských muslimů, nevypadajících jako Arabové či Asiaté a sloužících bin Ládinovi jako noví operativci, kteří měli mnohem větší šanci asimilace s místním obyvatelstvem (Maroević, Williams 2005). Probíhající vyšetřování vedla k závěru, že do poloviny roku 2005 strategická hodnota Bosny pro hlavní mezinárodní teroristické skupiny nespočívala pouze v poskytování logistické základny a trasferové země pro teroristy. Bosna se místo toho stala jak strategickým místem pro teroristické útoky v Evropě a tak i samotným cílem. V říjnu 2005, jako výsledek komplexní osmiměsíční operace zahrnující tajné služby devíti zemí, provedla bosenská policie razii v bytě homegrown teroristy údajně plánujícího bombový útok proti britské ambasádě v Sarajevu (Deliso 2007: 14).

3.5.3 Shrnutí vztahu al-Qá´idy a teroristických akcí spojovaných s BaH

Většina signifikantních teroristických útoků od roku 2001 vykazovala určitým způsobem napojení na Bosnu a Hercegovinu. Většinou se jednalo o důkazy, že teroristé zapojení do útoků působili jako mudžáhidé v některém z paramilitárních oddílů v Bosně a Hercegovině, či byli zaměstnanci některé z mnohých nevládních organizací, které se na těchto útocích recipročně někdy finančně spolupodílely. Kupříkladu u teroristické sítě kolem Fátiha Kámila a gangu z Roubaix bychom mohli dle našich prizmat vnímání al-Qá´idy zařadit někam na pomezí alianční sítě či al-Qá´idy jako

Hadžići v blízkosti Sarajeva zatčen i pátý člen této skupiny, u něhož se nalezlo 10 kg výbušnin, nicméně jeho jméno nebylo zveřejněno (Maroević, Williams 2005).

70 ideologie. Fátih Kámil byl sice prominentním členem al-Qáídy, nicméně ve své činnosti spojené s terorismem pokračoval po válce na al-Qáídě poměrně nezávisle. Fátih Kámil i oba dva nejdůležitější členové gangu z Roubaix, L. Dumont a Ch. Caze, sice během konfliktu byli v intenzivním kontaktu a členy al-Qáídy Abú al-Maálim a Abú Hamzou al-Masrim nicméně jejich teroristické útoky ve Francii s činností al-Qáídy spojovány nebyly, ačkoliv Dumont až do svého zatčení v roce 2003 v Německu údajně udržoval s vrcholnými představiteli al- Qáídy kontakt. Dumont se navíc na dráhu islámského fundamentalisty vydal během svého působení v Somálsku, tudíž nejdříve neprošel indoktrinací al-Qáídy, ale radikální myšlenky si osvojil sám. Činnost této skupiny můžeme tedy považovat za hybridní na pomezí prizmatu alianční sítě a home-grown terorismu. Skupina okolo Ahmeda Ressama a tzv. Miléniového komplotu je naopak příkladem home-grown terorismu. K postupné radikalizaci myšlení, které mělo vyvrcholit bombovým útokem v Los Angeles, došlo před pokusy o navázání kontaktu s al-Qáídou. Proces radikalizace byl tedy na činnosti al-Qáídy prakticky nezávislý, avšak byl založen na stejném ideologickém východisku. Propojení útoků z 11.9.2001, 12.10.2002, 16.5.2003, 11.3.2004 či 7.7.2005 s Bosnou a Hercegovinou, respektive s operativci al-Qáídy na jejím území působícími, není zanedbatelné a zaslouží si pozornost. Množství jednotlivců aktivně zapojených do těchto útoků bylo (č i alespoň to tvrdí) veterány bosenského džihádu a někteří z nich byli dokonce jedněmi z vrcholných operativců al-Qáídy v Evropě (jako například Ramzi Binalšib či Reda Sejam). Jednalo se o jednotlivce často také zapojené do činnosti NGOs v postdaytonské BaH. Al-Qáída již v této době pod vlivem neudržitelnosti konceptu fungování jako organizace začala uplatňovat strategii netwar a stala se víceméně velmi rozsáhlou, komplikovanou a poměrně volnou alianční sítí, jejíž součástí byly také organizace, hnutí a jednotlivci, kteří byli zodpovědní za (či se podíleli na) provedení výše zmíněných atentátech. Rozhodně se v tomto období tedy o al-Qáídě v Bosně a Hercegovině v souvislosti s těmito útoky nedá vyjadřovat jako o organizaci, nýbrž jako o alianční síti založené na alespoň občasné komunikaci s jejím pomyslným velícím centrem v Afghánistánu/Pákistánu. Fakt, že většina atentátníků, kteří již měli nějaké spojitosti s BaH, byla za války členy některého z mudžáhidských oddílů, v žádném případě neznamená, že je za útok zodpovědná al-Qáída a BaH a priori nese určitý podíl viny. Avšak i takováto označení se celkem často objevila, především pak ze srbských či bosensko-srbských bezpečnostních analýz snažících se umístit korporativní nálepku al-Qáídy na celou Bosnu a Hercegovinu.

71 3.6 Wahhábismus jako hrozba pro Bosnu a Hercegovinu

Jedním z témat, o kterém se v současnosti hovoří v souvislosti s šířením radikálního učení islámu, je možná přítomnost velkého počtu wahhábistů v Bosně a Hercegovině. Wahhábismus je mezi islámskými komunitami na bosensko-hercegovském území šířen již přibližně patnáct let především humanitárními organizacemi (nejčastěji ze Saúdské Arábie) a také místními obyvateli, kteří se vrátili ze sponzorovaných náboženských studií na univerzitách v muslimských zemích. Nathalie Clayer, renomovaný expert na toto téma z Francouzského národního výzkumného sdružení (French National Research Council) uvedla v roce 2002 pro italský internetový magazín Osservatorio sui Balcani, že tento dvojitý import radikální islámské víry – charitativními organizacemi a navrátivšími se studenty – je jedním z nejzajímavějších znaků vývoje balkánského islámu v posledních letech a vedl k jeho „hluboké transformaci“ (Karajkov 2006). Pro zahraniční mudžáhidy, kteří na území Bosny a Hercegoviny dorazili v průběhu konfliktu a několika měsíců po jeho oficiálním ukončení, se její území stalo jedním z mnoha bojišť za obranu víry a za návrat k jejím původním principům. Tento přístup s sebou nutně přinesl situaci, ve které se názorově střetávají s umírněnými bosenskými Muslimy a jejich pohledem na islám, jak ho praktikovali v průběhu předchozích několika staletích (Vačkář 2008). V případě analýzy přítomnosti islámského radikalismu na území poválečné Bosny a Hercegoviny se hovoří o infiltrování a přítomnosti wahhábismu, čili o jedné z konzervativních forem islámu. Spíše než o wahhábismu bychom však v případě BaH mohli hovořit o radikálním saláfismu. Kvůli konzistentnosti pojmů a také z důvodu toho, že většina textů v souvislosti s BaH operuje s pojmem wahhábismus a nikoliv radikální saláfismus, jsem v předchozí části práce zůstal u sice nepřesného, nicméně široce rozšířeného označení wahhábismus. Dalším důvodem je také skutečnost, že cílem práce nebyla a není konceptualizace saláfismu/wahhábismu/islamismu a také cílem není určit, zda se islámští radikálové v Bosně a Hercegovině řadí přímo mezi wahhábisty, či radikální saláfisty. Jednoduše řečeno: wahhábismus je saúdskou verzí saláfismu; každý wahhábista je tudíž saláfista, ale ne každý saláfista je a priori wahhábista. Pro alespoň povrchní ujasnění se nyní podívejme na tento fenomém trochu blíže99. Jak již bylo zmíněno, je mnohem přesnější používat pojem saláfismus, respektive radikální saláfismus, nežli wahhábismus. Ačkoliv mají

99 Pro poměrně zdařilou konceptualizaci a objasnění terminologického chaosu v této problematice viz Moussalli, A. (2009): Wahhabism, Salafism and Islamism: Who Is The Enemy? American University of Beirut. Beirut.

72 saláfismus a wahhábismus své historické kořeny, jsou v poslední době, především pak po útocích z 11.září 2001 a následných diskuzí o náboženském extremismu, ve většině západních bezpečnostních analýz používány zcela zaměnitelně. Saláfismus se stal myšlenkovou školou na konci 19.století a sloužil islámským reformátorům hledajícím usmíření mezi islámem a modernitou. V průběhu 20.století však byl trend saláfismu postupně spojen s konzervativními ideologiemi, jež se snažili očistit islám od čehokoliv západního. Tento směr si získal mnoho přívrženců mezi tzv. druhou generací evropských muslimů a je spojován i s určitou politickou agendou. Saláfisté v Evropě často získávali nové přívržence v mešitách skrze rozšiřování literatury a propagandistických videokazet (Laskier 2008: 97). Přestože většina přívrženců saláfismu není zastánci nutnosti používat násilí, nemalý počet muslimů ve světě vyslyšel bin Ládinovu zprávu o potřebě násilného boje a osvojil si tuto radikálně saláfistickou ideologii. Obě dvě formy saláfismu nabádají ke „sebezdokonalování, půstu, askezi a návratu k čisté víře. Problém nastává ve fázi, kdy začne být interpretován džihád jako bezprecedentní násilí proti všem odpůrcům saláfistické myšlenky. Ostatně pro takové reprezentanty saláfistického hnutí se hodí spíše označení džihádisté. Mnohé z participantů saláfistických či jiných islamistických skupin nemotivuje k jejich činnosti nic jiného než nenávist vůči nemuslimům a pro ně je označení džihádisté asi to nejtrefnější.“ (Šmíd 2008). Podobně jako saláfismus je wahhábismus reformní hnutí, které vzniklo v průběhu 18.století. Jeho hlavním cíle bylo očistit islám a muslimskou společnost od veškerých nežádoucích vnějších vlivů. Toto hnutí bylo založeno učencem jménem Ibn ´Abd ul-Wahháb, který se narodil pravděpodobně v roce 1703 v tehdejší Arábii. Ibn ´Abd ul-Wahháb byl znepokojen způsoby, které si muslimové za staletí osvojili – považoval je za polyteistické, např. motlitby ke svatým, nutnost vykonání poutní cesty k hrobkám a mešitám, uctívání stromů, jeskyní či kamenů a praktikování obětních rituálů (Global Security). Wahhábismus zakazuje zobrazování jakýchkoliv živých tvorů, tudíž i například pořizování fotografií. Jedním z proudů saláfismu jsou tzv. radikální saláfisté/džihádisté. Přívrženci tohoto proudu propagují akty násilí proti Západu jako takovému, obzvláště pak USA, a působí často oficiálně v ilegalitě. Jejich inspirací jsou extremistické ideologie saúdských imámů, kteří propagují wahhábistické myšlenky. Tyto radikální saláfistické buňky jsou často podporovány

73 místními a mezinárodními kleriky a propagandisty. Místní imámové často káží v neoficiálních „sklepních“ či „garážových“ mešitách, jež k oficiálním mešitám nepatří (Stemann 2006)100. Stoupenci wahhábismu v současnosti nejsou vyznavači pouze jedné školy islámského učení, jediné, co je pro ně určující, je „jediná stezka skutečného islámu“. Ačkoliv je wahhábismus z hlediska muslimského světa hnutím minoritním, stal se vlivným učením pro islámská extrémistická hnutí po celém světě. Wahhábisté používají slova „džahilíja“ k označení společnosti, která podle jejich mínění není dosti čistá [ve smyslu islámské víry – pozn. autora], ať se jedná o muslimy, či nikoliv. Obvinit někoho z toho, že není pravý muslim, se poté stává nutností a důležitým faktem, protože jeden muslim nesmí podle koránu zabít jiného muslima. Ale jakmile je označen, že není pravým muslimem, tak se jeho zabití (ve válce či v teroristickém aktu) stává legitimním. Je tedy nutné nepodceňovat důležitost tohoto principu pro moderní islámský extremismus a islamistický terorismus (Cline 2007)101. Na pozadí boje mudžáhidů proti sovětské agresi v Afghánistánu se začala utvářet arabsko-afghánská síť, která spojila saláfismus představovaný Abdulláhem Azzámem, wahhábismus Usámy bin Ládina a radikální islamismus Ajmána al-Zawáhirího. Nejznámějším představitelem takovéhoto amalgámu fundamentalistického smýšlení je v současné době právě al-Qá´ida (Moussalli 2009: 31). Infiltrace mudžáhidů do Bosny a Hercegoviny s sebou do jejích bezpečnostních a společenských struktur nesporně přinesla přinejmenším dva nové a důležité faktory. Tím krátkodobým byla fyzická přítomnost vycvičených bojovníků podílejících se na rozličných aktech terorismu. Tím dlouhodobým je pak skutečnost, že společně s mudžáhidy do Bosny a

100 Jedním z poměrně izolovaných proudů radikálního saláfismu je Takfír wa al-Hidžra (Takfir wa al- Hijra). Tento proud se tajně rozvinul v Maroku, Alžíru a Egyptě a nahlíží na nemuslimy a na muslimy, kteří určitým způsobem odbočují od „přímé cesty“, jako na heretiky (kuffar). Tato sekta věří, že proti bezvěrcům musí být započnut násilný boj. Tito extremisté často získali bojové zkušenosti v Bosně a Čečensku v 90. letech minulého století a jejich znakem je, že preferují život v odloučení od společnosti (TCF 2004, Mili 2006). 101 Pro ještě větší jasnost bychom mohli rozlišit následující skupiny:

1. „Džihádisté-Saláfisté“ – stoupenci al-Qá´idy a podobně smýšlejících skupin; 2. „Saláfisté“ – ti, kteří věří, že imitace života nejbližších druhů Proroka by měla být základem společenského pořádku; 3. „Islamisté“ – ještě širší kategorie zahrnující kohokoliv, kdo zastává názor, že nařízení islámu – jakkoliv interpretována – by měla být fundamentální vzhledem k politickému a společenskému pořádku; 4. „Nespokojení muslimové“ – lidé, kteří se identifikují jako muslimové a kteří jsou nespokojeni se svými životními vyhlídkami, spravedlností společnosti, v níž žijí a/nebo se stavem světa jako takového (Global Security).

74 Hercegoviny dorazila konfrontační, pro místní obyvatele nová, forma interpretace islámu v západních médiích a analýzách referovaná jako wahhábismus či saláfismus. Dle Azinoviće (2008) je cílem saláfismu/wahhábismu jednak očistit islám a jednak také vytvořit islámskou teokracii, což je v současnosti ideologie globálního džihádistického hnutí prezentovaného al- Qá´idou a sítí na ní napojených teroristických skupin. Množství analytiků a skeptiků komentovalo možnosti převzetí moci wahhábisty v Bosně a Hercegovině s argumenty, že wahhábismus nemůže v BaH zapustit kořeny žádným významným způsobem jednoduše proto, že drtivá většina bosenské muslimské společnosti jsou prozápadně smýšlející lidé užívající si alkoholu, nočního života, západní módy a podobně. Nicméně podle druhého názorového proudu vyzdvihující nebezpečnost wahhábismu pro bosenskou muslimskou společnost je jejich přítomnost v zemi pro běžné bosenské občany od konce bosenského konfliktu a především pak po 11. září 2001 více a více nebezpečná. Slepý fanatismus, jenž někteří stoupenci wahhábismu prokázali, pro tyto obavy poskytl určité důvody. Kupříkladu v únoru 2006 mladý muslimský fanatik v Sarajevu zavraždil vlastní matku, protože nechtěla konvertovat k wahhábismu od jejího tradiční bosenské verze islámu. Po zabití své matky „tento třiadvacetiletý muž následně šel do wahhábistické mešity s krví na rukou a šatech a vyprávěl svým společ níkům, že právě vykonal „oběť Bohu“.“ (Smajilhodžić 2006). Je ovšem otázkou, zda tento příklad je důkazem fundamentalistického výkladu koránu a muslimské víry, či psychického narušení jedince, který se k takovémuto činu odhodlal a obhajoval ho slovy „božského obětování“. Zahraniční bojovníci a islámští misionáři bosenské Muslimy odsuzovali kvůli způsobům, jakými se modlí a jaké zvyky dodržují. Jedinou věcí, která je omlouvala, byla jejich „neznalost“. Tato „neznalost“, jenž způsobila oddálenost bosenských muslimů od „pravého původního islámu“, zmírnila konfrontaci mezi zahraničními fundamentalisty a radikály a bosenskými muslimy (Azinović 2007). Dle Bokana (2005) se od konce války počet islámských radikálů zvýšil, nicméně stále reprezentují mezi muslimy menšinu, která nedisponuje relevantní mocí. Naproti tomu, nebo možná právě proto, jsou velmi aktivní v těch činnostech, ve kterých by na sebe mohli upozornit. Senad Agić, imám islámské komunity v USA, vyjádřil obavy z rostoucího fundamentalismu a radikalismu v Bosně: „Obávám se, že pokud včas nezareagujeme, pokud včas nepřijmeme nějaké kroky k ochraně naší víry, můžeme mít mnoho problémů. Již v současnosti máme [v Bosně a Hercegovině – pozn. autora] hnutí a skupiny, které sílí a

75 začínají vydávat své časopisy a které mají své pracovní programy a tak dále. Jestliže to nezačneme řešit a kontrolovat, může nastat situace, ve které náš tradiční islám v Bosně a Hercegovině změní svůj obraz […].“ (Azinović 2007). V roce 2002 Senad Agić prohlásil, že můžeme s jistotou potvrdit, že wahhábistická hnutí v Bosně a Hercegovině mají podporu bosenských saláfistů. Agić také uvedl, že jedno procento Muslimů v Bosně je členem wahhábistického hnutí a posluchači jejich učení a situaci v Bosně dokonce komentoval slovy: „Jestliže nic neučiníme, bude nás wahhábismus stát naše životy.“ (Bokan 2005). Bosenští muslimové jsou převážně vyznavači moderního pojetí islámu a většina z nich zastává proamerické mínění, protože věří, že USA zachránily Bosnu a Hercegovinu před Srby a Chorvaty102. Ale i dnes, jedenáct let po Daytonu, se stále nemalý počet bosenských muslimů uchyluje k radikálním verzím islámu přineseným na území Bosny a Hercegoviny v průběhu válečného konfliktu. Dle slov Johna Schindlera (2007) se wahhábismus v Bosně a Hercegovině jeví jako nezastavitelný a patnáct let poté, co se SDA dostala k moci, zasévá toto radikální hnutí terorismus všude, kde se objeví. Jasmin Merdan se k problematice vyjádřil: „Terorismus je jednoduše pomyslným ocasem na těle wahhábismu. Tato ideologie většinou zláká jedince se špatným rodinným zázemím, v nejlepším případě ty, kteří neměli silný vztah k islámu.“ Někteří bosenští muslimové, kteří nemají silnou víru a ignorují vlastní tradice, wahhábismu podlehli. „Ne každý wahhábista je terorista, ale každý terorista je wahhábista,“ doplnil Merdan. Je tudíž dle jeho slov nutné, aby bosenští muslimové začali problematiku vnímat jako ucelenou a začali fenoménu wahhábismu raději předcházet – nejenom s ním následně bojovat (Babić 2006). V průběhu minulých let se většina islámských humanitárních organizací propagujících a šířících wahhábismus přemístila z města Zenica do Sarajeva. Právě v dnešním Sarajevu můžeme vidět mnohoznačnost bosenského islámu. Drtivá většina věřících je oblečena v souladu s moderním západním stylem, ale wahhábisté jsou lehce poznatelní, díky krátkým kalhotám ke kotníkům, dlouhým vousům a na krátko ostřihaným vlasům. Se svým okolím komunikují jen zřídka. Ženy, které konvertovaly k tomuto radikálnímu pojetí islámu, se na ulicích objevují v kompletních čádorech (Bokan 2005). To je situace, kterou bychom si v předválečném Sarajevu a vlastně i celé Bosně jen těžko dovedli představit103.

102 Zde mám na mysli jednak samotné Srby a Chorvaty z Jugoslávie, potažmo Chorvatska, ale také jejich chráněnce s iredentistickými ambicemi, bosenské Srby a bosenské Chorvaty. 103 Rád bych k současné situaci v Bosně a Hercegovině uvedl, že se v ulicích Sarajeva a Mostaru můžeme s projevy a pokusy o šíření islámské víry setkat prakticky všude. Prodavači Koránu se snaží potenciální zájemce nalákat i na Korán namluvený na DVD nejen v bosenštině či angličtině, ale také

76 Naopak profesor Fakulty islámských studií v Sarajevu Ahmed Alibašić odmítá „obavy vzbuzené tiskem“ a trvá na tom, že „wahhábismus pro Bosnu nepředstavuje žádný problém“. Připouští, že islámští radikálové mají skrze humanitární organizace určitý vliv na místní Muslimy, nicméně ujišťuje, že bosenská islámská komunita, vedoucí muslimská náboženská organizace „má situaci plně pod svou kontrolou“ (Bokan 2005). Mirza Hajrić, poradce Izetbegoviće pro zahraniční politiku, v březnu 2000 řekl, že chápe, že wahhábistická komunita v Bočinji Donji vytváří problém a také řekl, že vláda nedávno formulovala „ambiciózní plán na vystěhování všech komunitních obyvatel – přinutit je odejít zpět do jejich domovů, či se přestěhovat jinam“. Představitel SDA však veškeré obavy označil za zveličené a bagatelizoval a vyjádřil, že není důvod k obavám i přes to, že snahy v Bočinji došly tak daleko, že byly zavřeny všechny bary a několik jedinců bylo potrestáno za projevování emocí na veřejnosti. „Nemáme s nimi žádné problémy,“ řekl Redzić Ismet, místní předseda SDA v Zavidovići. „Nedomnívám se, že ani ostatní lidé s nimi mají nějaké problémy. Nejsou zde s nimi vůbec žádné problémy.“ (Smith 2000). Britská analytická firma Jane´s taktéž zlehčila hrozbu terorismu, kterou údajně wahhábisté v Bosně a Hercegovině představují, s tím, že díky jejich velké viditelnosti a koncentrované přítomnosti nejsou tito mudžáhidé schopni operovat s utajením požadovaným pro provedení teroristického útoku. Nejmenovaný evropský vojenský zpravodajský analytik citovaný v Jane´s řekl, že „díky publicitě a pozornosti obklopující [obec Bočinja – pozn. autora] je to pravděpodobně to nejhorší místo, kde byste chtěli být, pokud byste byli teroristé a plánovali provést útok“. S poukázáním na zatčení provedená v říjnu 2005 podle Jane´s skutečné nebezpečí spočívá v nové, mladé a hůře identifikovatelné generaci teroristů (Jane´s 2006)104.

arabštině. Tito aktivisté skutečně mají dlouhé vousy. Zdali se však jedná o wahhábisty se mi zjistit nepodařilo. Islámské centrum v Mostaru šíří i mezi turisty audiokazety a kompaktní disky s písněmi, jejichž texty vyzývají k šíření islámu, osvobození [pravděpodobně myšleno od cizích vlivů – pozn. autora], dobytí a islamizaci Bosny a šíření islámu celým světem a to právě z Bosny. Kompilace písní nese název „Sa istinom u safove“ a na titulní straně je znak, který nosili vojáci bosenské armády na svých uniformách a druhým znakem je bílý obrys mostarského starého mostu, nad nímž je bílý půlměsíc a hvězda, to vše na zeleném pozadí. Kupříkladu i při loňské návštěvě města Jajce bylo možné vidět několik wahábistů procházejících ulicemi v doprovodu svých žen, které byly kompletně zahaleny v čádoru. 104 I Roy (2007) se domnívá, že piloti, kteří zaútočili dopravními letadly 11. září 2001 proti WTC, byli ukázkovými příklady zahraničních rezidentů států západní Evropy pocházejících z Blízkého východu či států magrebu, často univerzitních studentů se zázemím střední třídy. Tito jedinci se v Evropě pod vlivem svého okolí stali tzv. znovuzrozenými muslimy a později se připojili ke skupinám s radikálním programem.

77 Po otevřeném střetu mezi umírněnými bosenskými muslimy a stoupenci wahhábismu na podzim roku 2006 v obci Gračanica, při kterém byly použity i střelné zbraně a došlo ke zranění několika osob, byl Rijaset Islamské komunity v BaH (Rijaset Islamske Zajednice u BiH) okolnostmi víceméně donucen vydat počátkem listopadu 2006 novou rezoluci o nutnosti ochrany originální dlouholeté tradice Islámské komunity v Bosně a Hercegovině. V rámci tohoto koordinovaného kroku bosenských náboženských autorit proti wahhábismu se předseda IZ reisu-l-ulema Mustafa Cerić zavázal se k její ochraně před vnějšími i vnitřními vlivy a na novinářské konferenci v Sarajevu, prohlásil, že „kdokoliv, kdo ho [bosenský umírněný islám – pozn. autora] nedokáže akceptovat a pochopit, nemusí zůstávat“ (AFP 13.11.2006; c.d. Deliso 2007: 21). Mustafa Cerić tímto proslovem reagoval na stálou přítomnost zahraničních mudžáhidů a misionářů, kteří se mezi bosenskými Muslimy snaží šířit fundamentálně-radikální pojedí islámu. Toto oficiální rozhodnutí bylo tlumočeno v mešitách po celé zemi s tím, že bosenská islámská komunita „odsuzuje a shledává nežádoucí v Bosně ty jedince, kteří do mešit přinášejí neklid pod výmluvou implementace „pravé“ víry“ (Azinović 2007). Od konce roku 2006 začali wahhábističtí vůdci v BaH uplatňovat novou strategii spočívající v otevřeném vyzývání bosensko-hercegovské IZ a jejich veřejná prohlášení označující bosenský tradiční islám jako „komunistický islám“ zvýšila nevraživost vyznavačů tradiční formy bosenského islámu vůči wahhábistickému hnutí. Navzdory skutečnosti, že postoj bosensko-hercegovské IZ byl vždy považován za nejasný a matoucí, „liknavá a nesmělá“ opatření uskutečněná bosensko-hercegovskou IZ od konce roku 2006 mohou být považována za pozitivní (Antúnez 2008). I přes veškerá tato opatření bosenské vlády a bosenské islámské komunity v některých místech Bosny a Hercegoviny pokračovali wahhábisté v šíření svých myšlenek. Jednalo se však pouze o místní extrémistická hnutí bez jakéhokoliv celonárodního dosahu. V únoru 2007 způsobila velké povzbuzení událost, při níž se samozvaný vůdce wahhábistů v Bosně a Hercegovině, Jusuf Barčić, se skupinou svých stoupenců snažil vstoupit do mešity Careva v centru Sarajeva, aby zde vykonali motlitbu se stylu wahhábistů. Poprvé v pětisetleté historii mešity musel imám zamknout její dveře. Střetu mezi Barčićovými stoupenci a stoupenci místní tradiční bosenské formy islámu zabránil až příjezd policie (Kanzleiter 2007). Dle vyšetřování však incident nezačal v samotném Sarajevu, nýbrž v Kalešiji v severovýchodní Bosně, rodném městě Barčiće, kde několik měsíců před událostí v Sarajevu přibližně 150 Barčićových stoupenců – především bosenské národnosti, mezi nimiž byli však také občané z islámských zemí – okupovalo budovu náležící Islámské komunitě (IZ), aby

78 mohli vykonávat své wahhábistické motlitby. Místní muslimové mešitu, kterou Barčić a jeho stoupenci používali, zamkli. Poté, co místní muslimové z mešity vyházeli věci, které patřily wahhábistům, a zapálili je, rozpoutala se hromadná rvačka. V této obci bylo počátkem roku 2007 dokonce místním obyvatelům „zakázáno hrát a poslouchat hudbu, zatímco místní ženy byly wahhábisty nuceny se zahalit a všichni byli nazýváni bezvěrci“. Vyšetřovatelé však dospěli k závěru, že Jusuf Barčić nebyl jediným organizátorem těchto incidentů v Sarajevu a Kalešiji. Druhým člověkem zodpovědným za tyto události byl Karaj Kámil bin Alin (Karray Kamel bin Ali), známý také jako Abú Hamza. Abú Hamza byl tuniského původu, ale po válce získal bosenské občanství, protože v době války sloužil jako velitel jednoho z mudžáhidských oddílů. Podle policejních informací přijel Abú Hamza do Bosny na počátku války v roce 1992 a občanství obdržel poté, co se oženil s místní Bosenkou (Alić 2007a)105. Bosenský wahhábistický vůdce Jusuf Barčić v březnu 2007 zahynul při automobilové nehodě106. Po nehodě, při níž se Barčić zabil, následoval velkolepý pohřeb, jehož se v Tuzle zúčastnilo více než tři tisíce wahhábistů z celého Balkánu, což byl počet, který zaskočil všechny, kteří podceňovali popularitu tohoto hnutí (B92 2007). Dle některých názorů se dal dokonce považovat za signál, že wahhábismus v Bosně přestal být marginálním fenoménem. Podle Resida Hafizoviće, profesora na Fakultě islámských studií v Sarajevu, představují wahhábisté „potenciální smrtící virus“ pro bosenské muslimy. Bosenský deník Nacional uvedl, že jsou wahhábisté od roku 1995 v Bosně zodpovědni za mnohé akty násilí v ulicích různých měst. V Zenici údajně zbili dívky a chlapce, kteří se líbali na ulici, zbili několik desítek dívek, které se opalovaly v plavkách na břehu řeky Bosny a také napadli dívky v Brčku, Zenici a Sarajevu, protože dle nich byly dívky v minisukních „polonahé a ostudné“. Dle nepotvrzených informací wahhábisté ve větších městech dokonce zakládali šaríjskou policii, jež v nočních hodinách hlídkovala na známých místech, kde se schází mladí lidé a rozháněla zamilované páry. V rozhovoru pro Nacional Jasmin Merdan řekl, že autorita a vůdcovství přešlo po válce z arabských radikálů na radikály bosenské a počet wahhábistů v zemi sice pomalu, ale jistě roste. Islámská komunita prý wahhábisty a

105 Nejmenovaný bosenský policejní zdroj uvedl, že Abú Hamza byl členek 15-20 členné skupiny vyslané do Zenice a Travniku v roce 1992 egyptskou al-Gamou al-Islami´íja. Abú Hamza v průběhu svého pobytu v Bosně používal několik falšovaných dokumentů se jména jako El Akil Abdellah Ahmed s narozením v Jemenu, Bega Kámil s narozením v Libyi a dalších pět jmen s libyjskými či jemenskými doklady, každý s rozdílným místem a datem narození (Alić 2007a). 106 Jusuf Barčić, který nerespektoval žádné symboly sekulární autority jako například semafory na křižovatkách, ironicky zemřel právě při autonehodě když narazil do sloupu jednoho ze semaforů dne 30.března 2007 (Alić 2007a).

79 jejich činnost podceňuje, ačkoliv jsou prý velmi aktivní, mají dobré finanční zdroje a silný potenciál zaměřený na propagandu (Babić 2006). Jasmin Merdan a Adnan Mesanović, oba dva bývalí bosenští wahhábisté, šokovali bosenskou veřejnost, která se o wahhábismu ze strachu o svoji bezpečnost vyjadřuje jen velmi sporadicky, když veřejně vystoupili se svým svědectvím proti wahhábismu a publikovali o tomto kultu v Bosně a Hercegovině knihu. Tato dvojice dokonce založila nevládní organizaci ZAPRET, za účelem zvýšení veřejného povědomí a informovanosti o nebezpečí, které sice minoritní, ale velmi aktivní a finančně dobře zajištěné wahhábistické hnutí pro BaH představuje. Merdan se v rozhovoru pro bosenský tisk vyjádřil, že wahhábistická hnutí v BaH mají velký potenciál „vymývat mozky“ mladých Bosňáků z důvodu nízké úrovně vzdělávání na bosenských školách a velké postkomunistické spirituální krizi a krizi identity (Babić 2006). Jasmin Merdan uvedl, že Islámská komunita v BaH problematiku wahhábismu a jeho šíření v Bosně dlouho záměrně přehlížela až do nedávné doby, kdy se přítomností wahhábismu v BaH začaly zabývat média. Merdan uvádí, že na základě výzkumu se k wahhábismu v Bosně přihlásily pouhé 3% populace107. Nicméně Merdan se domnívá, že wahhábistické myšlenky musí být veřejně odmítány dříve, než počet jejich stoupenců překročí 10% či dokonce 20% a společnost bude čelit vážnému problému alternace bosenské formy islámu. Merdan také uvedl, že osobně obdržel několik výhrůžek od fundamentalistů, včetně některých ze západní Evropy (Moore 2006). Jasmin Merdan dále poukázal, že ačkoliv je fundamentalistický islám často atraktivní právě pro lidi s omezenými ekonomickými možnostmi a možnostmi vzdělání, příští generace džihádistů bude vedena vzdělanými muslimy pocházejícími ze středních tříd – tak, jak jsme mohli vidět při londýnských atentátech ze 7.července 2005. Terorismus v budoucnosti bude utvářen mladými jedinci ze středních tříd dobře ovládajícími internet, podobně jako Mirsad Bektašević a jeho komplicové z rozbité skupiny připravující bombový útok proti britské ambasádě v Sarajevu. Problematika spojená s islámem, respektive s jeho radikálními odvětvími a v zemi zůstanuvšími mudžáhidy významným způsobem letech 2006 a 2007 rozdělovala bosenskou politickou scénu. Politik Dževad Galijašević z nové demokratické strany pro Bosnu a Hercegovinu (Stranka za BiH) prohlásil, že bývalá hlavní osobnost v Izetbegovićově první

107 Renate Flottau ve svém článku v německém magazínu Der Spiegel uvádí, že wahhábismus v Bosně podporuje 13% bosensko-muslimské populace (Flottau 2007). Srovnej Bokan 2005.

80 nezávislé bosenské vládě Haris Silajdžić byl „organizátorem a sponzorem mudžáhidů proudících do Bosny“ (Galijašević 2006)108. V reakci na vyjádření různých zahraničních bezpečnostních expertů o existenci tzv. bílé al-Qáídy na území Bosny a Hercegoviny řekl Mihajlo Mitrović, bývalý člen vojenské kontrarozvědky, že jako odezva na nespokojenost wahhábistů a AIO s procesem re-islamizace Bosny a Hercegoviny, kterou začal Alija Izetbegović jmenováním Ceriće a dovedením zahraničních žoldáků – mudžáhidů – vznikla „unie islámských džemat (místní muslimské společenství, općina)109. Tato nespokojenost je také způsobena výsledkem války, protože očekávali, že Bosna a Hercegovina bude islámská a nikoliv demokratická, občansko-liberální země. Unije islámských džemat je paralelní s Islámskou komunitou (IZ) a sídlí ve Vídni. Džematy, které tuto Uniji tvoří, se nacházejí v obou bosensko-hercegovských entitách a zabývají se různorodou činností. Mikajlo Mitrović se nechal slyšet, že je „obzvláště zajímavé, že každý wahhábistický džemat nebo mládežnické hnutí organizuje různé druhy aktivit typu „výletů“ a „pobytů v přírodě“, kde se organizuje výuka střelby, bojových umění a podobně. Tyto „pobyty v přírodě“ se zpravidla konají na nějakém velmi těžko dostupném místě, daleko od očí veřejnosti. Vše to nasvědčuje tom, že se jedná o vytváření polovojenských formací, nebo minimálně o pomocnou ruku pro tyto organizace.“ Mitrović svůj komentář uzavřel slovy, že „unije džemat je ve skutečnosti nejširší základna pro rektrutování kádrů pro potřeby al-Qáídy. Právě zde se vytváří takzvaná bílá al-Qáída.“ (Azinović, Bjelajac 2007). Historik a analytik International Crisis Group zabývající se problematikou Balkánu Mark Wheeler se domnívá, že Bosňáci vidí v současnosti islám více z náboženské stránky nežli pouhé znamení identity. „Lidé, kteří Bosnu navštívili před válkou, kdy mešity sloužily jako muzea a turistické atrakce a ženy v čádorech nebylo možné na ulicích vidět, by dnes byli překvapeni do jaké míry muslimové začínají k islámu vzhlížet jako k náboženství než k prosté věci, která dříve určovala jejich kulturně-historickou identitu.“ Mark Wheeler se také domnívá, že islámský fundamentalismus v Bosně sice prokazatelně existuje, ale neznamená pro ní větší nebezpečí než Le Pen pro Francii110 a argumentuje tím, že „obrovské množství novinářů, kteří se z tohoto po 11. září 2001 snaží vytvořit senzační příběh, vyloženě přehání“ (Harbin 2002).

108 Galijašević začal být wahábisty nenáviděn již v roce 2000, kdy jako starosta maglajského okresu nařídil odsun asi 1 500 mudžahedín, kteří okupovali bývalé srbské a chorvatské domy v obci Gornja Bočinja. Navzdory tomuto nařízení mudžáhidé v obci stejně zůstali (Deliso 2007: 20). 109 Džematy vznikaly kupříkladu i v oblasti severního Kavkazu (Souleimanov, Šmíd 2010). 110 Mark Wheeler použil srovnání islámského fundamentalismu v Bosně s francouzským nacionalistickým politikem a představitelem FN Jeanem-Marie Le Penem, který právě v roce 2002 kandidoval v prezidentských volbách.

81 Rozličné projevy wahhábistů v Bosně a Hercegovině namířené proti lidem nevyznávající jejich styl víry a života mohou být v této zemi delegitimizovány do velké míry pouze samotnými Bosňáky, především pak vedoucími teologickými představiteli či osobnostmi veřejného života. Samotní Bosňáci totiž mohou nejefektivněji diskreditovat toto protizápadním a netolerantním a netolerantním způsobem zaměrené wahhábistické/saláfistické hnutí (Lederer 2005: 5-6). Názor mladé generace Bosňáků by se pravděpodobně dal shrnout do vyjádření mladého bosenského vědce: „Wahábističtí misionáři odmítli tradice uplatňované bosenskými věřícími, jako například oslavu narozenin Proroka, návštěvy a motlitby v hrobkách či udržování čtyřicetidenního smutku pro zemřelé. To je odlišuje od běžných Bosňáků. Ale na druhou stranu je prokazatelné, že kolem sebe dokázali shromáždit několik mladých lidí, kteří byli předtím drogově závislí, s drogami obchodovali nebo nějakým jiným způsobem svým životem plýtvali a neměli cíl života. Je proto těžké pro mladé Bosňáky vidě t ve wahhábismu nějakou hrozbu.“ (Schwartz 2004). Při rozsáhlé pátrací operaci bosenské policie bylo z důvodu podezření z ilegálních a protistátních aktivit v noci na 2.2.2010 zatčeno sedm mužů včetně jednoho cizince. Akce se odehrála v odlehlé vsi na severovýchodě Bosny, která je domovem konzervativní muslimské komunity. Takto se vyjádřil Boris Grubešić, mluvčí úřadu státního žalobce a dodal, že policie nalezla “velké množství zbraní, komunikačního vybavení, DVD a video materiálů”. Oficiální představitelé jména zadržených nesdělili, ale dle FTV a dalších médií mezi nimi byl i Nusret Imamović, předpokládaný vůdce konzervativní muslimské komunity v obci Gornja Maoča. Média podezřívají některé obyvatele obce, kteří jsou údajně stoupenci radikální větve islámu známého jako wahhábismus, z napojení na teroristické sítě a obviňují je z využívání obce jako výcvikového tábora pro útoky proti západním cílům (FTV 2.2.2010). Jednou z posledních událostí vztahujících se k problematice wahhábismu v Bosně a Hercegovině je dění v průběhu posledního březnového týdne tohoto roku, kdy mezinárodní wahhábistická organizace spustila v BaH kampaň vyzývající nemuslimské obyvatelstvo ke konvertování na islám. Organizace, která se sama nazývá jako „Pozvánka do Ráje“ (Poziv u Raj) distribuovala letáky a vylepovala plakáty a billboardy a v ulicích měst Sarajevo, Bihać, Sanski Most, Maglaj, Zenica, Travnik, Tuzla a Tešanj. Skupina také organizovala veřejné přednášky v bosenských městech a obcích pořádané jedním Řekem a Němcem, kteří nedávno konvertovali k islámu. Tato kampaň vzbudila obavy mezi nemuslimským obyvatelstvem v převážně muslimském městě Maglaj, když byly letáky přesvědčující ke konverzi k islámu umístěny na římskokatolický a srbský ortodoxní kostel. Tyto incidenty způsobily značnou

82 nevoli mezi etnickými Chorvaty a Srby ve městě – někteří z nich se vyjádřili, že se cítí být silně zastrašováni islámskou rétorikou, kterou tato radikální skupina používá (Karabegović 2010).

IV. Závěr

Ačkoliv se o Bosně a Hercegovině hovoří jako o možné základně islámských teroristů a místu, kde se rekrutují skupiny mladých Bosňáků, jejichž bílá kůže by měla zajišťovat snadnější infiltraci do zemí Západu a šíření světového džihádu, nedomnívám se, že tato skutečnost „bílého wahhábismu“ by byla důvodem, proč se teroristické skupiny pokoušely v masivním měřítku získávat do svých řad přívržence právě v Bosně a Hercegovině. Bylo by mnohem jednodušší najít někoho takového mezi obyvateli Západu, jedince, kteří konvertovali k islámu, kupříkladu v rozsáhlých ghettech a muslimských předměstích ve Francii, či mezi početnou muslimskou menšinou v Británii, čehož jsme de facto byli svědky při bombových útocích v Londýně v roce 2005. Jediným možným potenciálem Bosny a Hercegoviny v souvislostech s terorismem a působením al-Qáídy je její řídké osídlení, hornatý terén, obtížná dostupnost a tudíž těžká kontrolovatelnost některých území a relativní prostupnost hranic z okolních zemí. Tyto aspekty by mohly přispět k atraktivnosti Bosny a Hercegoviny z hlediska ustanovování výcvikových a táborů al-Qáídy zaměřených na indoktrinaci jak radikálních bosenských muslimů, tak i zahraničních dobrovolníků, pro jejich úlohu budoucích džihádistů/teroristů. Bez ohledu na to, zdali se tyto teorie opírají o pravdu, jsou primárně založeny na několika nesporných skutečnostech. Při pohledu zpět na čtyři poskytnutá teoreticko-analytická prizmata přístupu k fenoménu al-Qáídy a následnou empirickou část práce zabývající se elementy souvisejícími s radikálním islámem, al-Qáídou a wahhábismem/saláfismem na území Bosny a Hercegoviny, můžeme konstatovat, že al-Qáída skutečně byla v Bosně a Hercegovině poměrně aktivní a snažila se tuto zemi transformovat (či alespoň využít) ke svým plánům namířeným proti tomu, co nazýváme západní civilizací. Jak jsme ukázali, v Bosně a Hercegovině v průběhu válečného konfliktu i po jeho skončení působilo několik důležitých a vysoce postavených kádrů al-Qáídy a také množství jejích aktivních operativců, kteří skrze postupně ustanovované sítě v Evropě, severní Africe a na Blízkém východě a ve spolupráci s rozličnými nevládními a „charitativními“ a „humanitárními“ organizacemi usilovali o rozšíření operační působnosti al-Qáídy do Evropy

83 a ustanovení její přítomnosti v Bosně a Hercegovině jako nejen operační, ale i strategické pozice. Dle dílčích závěrů je patrné, že al-Qáída v Bosně a Hercegovině působila v první polovině 90.let minulého století jednak jako organizace a částečně také jako alianční síť, podle jejího vztahu k té či oné organizaci či hnutí. Jako sociální hnutí či home-grown terorismus se také projevila především v případě Ahmeda Ressama a jednotlivců zapojených do tzv. Miléniového komplotu. Kdesi na pomezí sociálního hnutí a alianční sítě pak byla al- Qáída identifikována okolo Lionela Dumonta a gangu z Roubaix. V případě Bosny a Hercegoviny však také poměrně často docházelo k používání názvu al-Qáídy v souvislosti se snahou diskreditovat znelíbená a nežádoucí hnutí a zde o al-Qáídě referujeme jako o pouhé pasivní korporativní nálepce. S protiteroristickými operacemi po 11.září a s tím souvisejícími potížemi velení al- Qáídy utajeně komunikovat se svými operativci byl systém mikromanagementu, který byl možný před začátkem globální protiteroristické kampaně, více neproveditelný. Analytici se domnívají, že jednotlivé buňky al-Qáídy mají jednoduše zelenou pro jakýkoliv útok, jehož specifika – cíl i jednotlivé operační detaily – zůstávají po jejich kontrolou. Útoky 11.3.2004 z Madridu takovéto charakteristiky jasně vykazují. V dalších případech jednotlivé buňky operovaly naprosto nezávisle na jakékoliv jiné organizaci s tím, že jejich vrcholní či operační představitelé mohli být vycvičeni ve výcvikových táborech pro teroristy al-Qáídy ať již v Afghánistánu či v našem případě v Bosně a Hercegovině. Buňky „nezávislých mudžáhidů“ byly a stále jsou rozšířené po Evropě a představují noční můru pro zpravodajské služby a bezpečnostní složky. Zatímco tyto buňky sdílejí ideologii al-Qáídy a její globální cíle, na bin Ládina nahlížejí spíše jen jako na inspirativní osobnost, nikoliv jako na svého velitele. Jejich nezávislost z nich činí objetky mnohem hůře zjistitelné a zneškodnitelné, poněvadž jejich kontakty s monitorovanými teroristy jsou často velmi sporadické (Vidino 2006: 77-88). V průběhu několika měsíců po útocích z 11.září 2001 se v tisku objevilo množství rozličných článků zabývajících se rolí Bosny a Hercegoviny v různých záležitostech spojených s mezinárodními teroristickými sítěmi. Většina článků byla a v současnosti i je však určitým způsobem jakýsi mix potvrzených a nepotvrzených zpráv. Existence teroristických sítí v BaH je v současnosti asi stejně pravděpodobná jako v jakémkoliv jiném státě. Bosenskosrbská a srbská média často nepatřičně tuto problematiku zveličují a partikulární informace generalizují na takovou míru, že z Bosny a Hercegoviny činí významnou hrozbu etno-národní bezpečnosti, a tvrdí, že BaH poskytuje základnu zahraničním

84 islámským teroristům. Tato nacionalistická propaganda však záměrně zakrývá dvě důležité skutečnosti: symptomy bezpečnostních hrozeb jsou zaměňovány s příčinami slabosti Bosny a Hercegoviny a úmyslná státní podpora terorismu je zaměňována s neschopností státu efektivně spravovat a kontrolovat své území. Fenomén terorismu je v BaH na ústupu a riziko teroristického útoku není nikterak vyšší, než v jakékoliv jiné části světa. Část místních médií, často zaujatých a reprezentujících nacionalistické a/nebo politické zájmy, se však snažila prezentovat problém wahhábismu v BaH jako rostoucí tendenci, jež představuje problém bezpečnosti nejenom pro tuto zemi, ale také pro zbytek Evropy. Tato média často používala diskurz podobný tomu, který používala na počátku 90.let, a zaměňovala termíny „islámský fundamentalismus“ a „wahhábismus“. Na druhou stranu se ale média blízká bosenské vládě snažila evidenci existence wahhábismu v BaH ukrývat, či alespoň bagatelizovat důležitost tohoto fenoménu. Potenciální hrozba terorismu v BaH je klíčovým způsobem spjata s šířením extremistických náboženských myšlenek v zemi. Navzdory tomu, že wahhábismus a terorismus nemůžeme v žádném případě považovat za synonyma, většina jedinců zadržených v BaH z důvodu podezření zapojení se do teroristických aktivit měla určité vazby na wahhábistické skupiny. Wahhábistické komunity jsou využívány teroristickými sítěmi k rekrutování nových členů, za účelem poskytování útočiště pro pohybující se teroristy a také k maskování jejich aktivit (Antúnez 2008). Je možné shrnout, že mezinárodní přítomnost v BaH, rostoucí zainteresovanost místních a zahraničních vyšetřovacích služeb a policejních složek v této problematice, především pak po 11.září, a tradičním způsobem orientovaná bosensko muslimská populace, byly důvody pro signifikantní snížení možnosti ustanovení BaH jako džihádistické základny. Je nicméně důležité připomenout, že potenciál pro nestabilitu na území BaH stále existuje, především pak v podobě různých nevládních kvazihumanitárních organizací, radikálních náboženských komunit, nedořešené otázky udělovaného občanství, poměrně vysoké prostupnosti státních hranic a slabosti orgánů v trestním řízení, jež mohou poskytnout vitální prostředí pro objevení se a působení různých elementů podkopávajících současnou relativně stabilní situaci v BaH, potažmo v celé oblasti západního Balkánu. Je proto důležité, aby Bosna a Hercegovina i nadále zůstávala v zájmu bezpečnostních analytiků a expertů na náboženský radikalismus a mezinárodní terorismus. Jedině tímto způsobem zůstane zachována stabilita tohoto státu, jež je ve svém důsledku esenciální pro celý balkánský poloostrov a oblast jihovýchodní Evropy.

85 V. Použité zdroje

 9/11 Report. National Commission On Terrorist Attacks Upon the United States. Dostupné z : www.9-11commission.gov/report/911Report.pdf  Alic, A. (2007): Foreign Jihadis Face Deportation in Bosnia-Hercegovina, Terrorism Monitor, Vol.V, Issue 21, November 8 2007, pp. 3 – 6, dostupné z: http://www.jamestown.org/terrorism/news/uploads/TM_005_021.pdf [ověřeno 7.12.2007]  Alic, A. (2007a): The Ringleaders of the Bosnia-Herzegovina Wahhabi Movement. Terrorism Focus. Volume 4 Issue 6, 23.3.2007. Dostupné z: http://www.jamestown.org/single/?no_cache=1&tx_ttnews%5Btt_news%5D=1048  Altier, J.P. (2001): Bosnia denies links to Islamic terrorists. Agence France Presse. 29.9.2001. Dostupné z: http://groups.yahoo.com/group/decani/message/60127 [ověřeno 25.4.2010]  Andan, D. (2005): Report: The Development of Islamic Terrorism in Bosnia-Herzegovina, dostupné z: http://www.slobodan-milosevic.org/news/report050705.htm [ověřeno 4.12.2007]  Arapčić, M. (2004): Ko su bili Mladi Muslimani, dostupné z: http://www.mm.co.ba/organizacija/historijat/Ko-su-bili-Mladi-Muslimani.html, [ověřeno 4.12.2007]  Arquilla, J., Ronfeldt, D. (1996): The Advent Of Netwar. Santa Monica: RAND Corporation, dostupné z http://www.rand.org/pubs/monograph_reports/MR789/.  Arquilla, J., Ronfeldt, D. a Zanini, M. (1999): Networks, Netwar and Information-Age Terrorism. In: Lesser, O.I. (Ed.): Countering the New Terrorism. Santa Monica: RAND Corporation.  Azinović, V. (2007): Al-Kai´da u Bosni i Hercegovini: Mit ili stvarna opasnost? On-line verze: http://www2.slobodnaevropa.org/al_kaida/index.html [ověřeno 9.12.2007]  Azinović, V. (2008): Challenges to International Security: The Case of Bosnia and Herzegovina.  Azinović, V., Bjelajac, M. (2007): Islamska radikalizacija – stvarnost ili fatamorgana? RFE/RL 19.11.2007. Dostupné z: www.slobodnaevropa.org/content/article/719739.html [ověřeno 25.4.2010]  Azzam Publication (1997a): In the Heart of Green Birds, audio dostupné z: www.islamicawakening.com [ověřeno 25.4.2010]  Azzam Publication (1997b): Under the Shade of Swords, audio dostupné z: www.islamicawakening.com [ověřeno 25.4.2010]  Azzam Publication (2000): The Martyrs of Bosnia, video dostupné z: www.islamicawakening.com [ověřeno 25.4.2010]

86  B92 (2007): Wahhabis threaten Bosnia´s security. 10.3.2007. Dostupné: http://www.b92.net/eng/news/region- article.php?yyyy=2010&mm=02&dd=02&nav_id=64933 [ověřeno 25.4.2010]  Babić, S. (2006): Bosni prijeti opasnost od vehabista. Nacional 14.8.2006. Dostupné z: http://www.nacional.hr/clanak/27003/bosni-prijeti-opasnost-od-vehabista [ověřeno 25.4.2010]  Barkun, M. (2004): Religious Violence and the Myth of Fundamentalism; In Weinberg, L., Pedahzur, A. (2004): Religious Fundamentalism and Political Extremism, Frank Cass Publishers, London, Portland, pp. 55 – 70  Bellamy, Ch. (1995): Mujahedin threats 'disturb' UN in Bosnia. The Independent. 26.10.1995. Dostupné z: www.independent.co.uk [ověřeno 25.4.2010]  Bernton, H. et al. (2002): The Terrorist Within, The Seattle Times. Dostupné z: http://seattletimes.nwsource.com/new/nation-world/terroristwithin/chapter5.html  Balkan Investigative Reporting Network (2009): Klickovic et al: Fikret Abdic Testifies, 3.6.2009 [ověřeno 25.4.2010]  Bodansky, Y. (1993): Iranian and Bosnian Leaders Embark on a New, Major Escalation of Terrorism against the West. Defense and Foreign Affairs´ Strategic Policy, 31.8.1993, p.6, Dostupné z: http://128.121.186.47/ISSA/reports/Balkan/Aug3193.htm [ověřeno 25.4.2010]  Bodansky, Y. (1999): Some Call It Peace. Waiting For War In the Balkans, dostupné z: http://members.tripod.com/Balkania/resources/geostrategy/bodansky_peace/index.html [ověřeno 9.12.2007]  Bokan, D. (2005): Serbian terrorism expert warns of Wahhabi presence in Bosnia, Kosovo, dostupné z: http://www.csees.net/?page=news&news_id=45093&country_id=2 [ověřeno 2.11.2006]  Bošnjačka Omladinska Mreža – webové stránky www.mladibosnjaci.ba  Buckley, D., Meese, M.J.: The Financial Front in the Global War on Terrorism. Dostupné z: http://www.au.af.mil/au/awc/awcgate/army/usma_terrorists_finances.pdf  Burke, J. (2004a): Al-Qaeda: The True Story of Radical Islam. New York: Penguin Books.  Cline, A. (2007): Wahhabism and Wahhabi Islam: How Wahhabi Islam Differs from Sunni, Shia Islam, dostupné z: http://atheism.about.com/od/islamicsects/a/wahhabi.htm [ověřeno 4.12.2007]  Cohen, R. (1995): Foreign islamic Militants Strain Bosnian Alliance. The New York Times, 18.2.1995. Dostupné z: www.nytimes.com [ověřeno 25.4.2010]  Cox, Ch. (1996): The Clinton Administration´s ´Wink and Nod´ to Allow Iran into Bosnia. Iran-Bosnia Credibility Gap, dostupné z: http://www.globalsecurity.org/intell/library/news/1996/hrpc_irancred.htm [ověřeno 4.12.2007]

87  Dalhburg, J.T. (1996): 'Holy Warriors' Brought Bosnians Ferocity and Zeal. LA Times 6.8.1996. Dostupné z: http://articles.latimes.com/1996/aug/06 [ověřeno 25.4.2010]  Deliso, Ch. (2007): The Coming Balkan Caliphate. Praeger Security International. London  Djurašinović, P., Miletić, D. (2002): Islamic Fundamentalist’s Global Network - Modus Operandi - Model Bosnia. Documentation Centre of Republic of Srpska. Bureau For Relation With ICTY of Republic of Srpska. Banja Luka.  Douglas, W. (1998): Inside The Hunt For Osama. The Time. 21.12.1998 dostupné z: www.time.com/time/magazine/article/0,9171,989866,00.html [ověřeno 25.4.2010]  Džafić, N. (1999): Šta veze SDA i agenciju za pranje opljačkanog novca, Dani, 1.10.1999. Dostupné z: www.bhdani.com [ověřeno 25.4.2010]  Efendić, H. (1999): Ko je branio Bosnu, Dani, 15.3.1999. Dostupné z: www.bhdani.com [ověřeno 25.4.2010]  Emerson, E., Levin, J. (2003): Terrorism Financing: Origination, Organization, and Prevention: Saudi Arabia, Terrorist Financing and the War on Terror. United States Senate Committee on Governmental Affairs.  Ertan, N. (1996): Ankara fears radicalism in Bosnia, dostupné z: http://www.b- info.com/places/Turkey/news/95-11/nov30.tdn [ověřeno 2.11.2006]  Eykyn, G. (1992): „Mujahidin“ rush to join Islamic fundamentalists in war. The Times (London), 23.9.1992. Dostupné z: www.timesonline.co.uk [ověřeno 25.4.2010]  Federation of American Scientists (1996): 1995 Patterns of Global Terrorism, dostupné z: http://www.fas.org/irp/threat/terror_95/tereur.htm [ověřeno 8.12.2007]  Finantial Times (2001): Bin Laden´s Martyrs for the Cause. 28.11.2001. Dostupné z: www.ft.com [ověřeno 25.4.2010]  Flottau, R. (2007): Fundamentalist Islam Finds Fertile Ground in Bosnia, Der Spiegel, November 9 2007, dostupné z: http://www.spiegel.de/international/europe/0,1518,516214,00.html [ověřeno 8.12.2007]  Fox, J., Sandler, S. (2004): Bringing Religion into International Religion, Palgrave Macmillan, Hampshire.  Friedman, T. (2002): Abu Zubaydah is identified as the new operations chief of Al Qaeda, The New York Times, 13.2.2002. Dostupné z: www.nytimes.com [ověřeno 25.4.2010]  FTV (2.2.2010): U Gornjoj Maoči najveća združena policijska akcija u postdejtonskoj BiH  Galijašević, D. (2006): Tešanj i Zavidovići su pravi Al Kaidin Centar. Dostupné z: http://www.nezavisne.com/nedjeljne/vijesti/2719/Dzevad-Galijasevic-Tesanj-i-Zavidovici-su- pravi-Al-Kaidin-centar.html [ověřeno 25.4.2010]  Gerges, F.A. (2005): Journey of the Jihadist: Inside muslim militancy. Orlando: Harcourt Inc.

88  Getter, L. (2001): INS holds president of charity suspected of links to Al Qaeda, LA Times 18.12.2001. Dostupné z: http://articles.latimes.com/2001/dec/18/news/mn-15853 [ověřeno 25.4.2010]  Global Security: Benevolence International Foundation, dostupné z: http://www.globalsecurity.org/security/profiles/benevolence_international_foundation.htm [ověřeno 8.12.2007]  Global Security: stránky dostupné z: www.globalsecurity.com  Gossett, S. (2005): Jihadist Find Convenient Base in Bosnia, 8-17-2005, dostupné z: http://www.aina.org/news/20050817121245.htm [ověřeno 8.12.2007]  Gunaratna, R. (2002): Inside al-Qaeda: Global network of terror. New York: Columbia university press.  Gunaratna, R., Niels, A. (2008): Al-Qaeda in the Tribal Areas of Pakistan and Beyond. Studies in Conflict and Terrorism. Vol. 31, No. 9, s. 775-807.  Harbin, J.,P. (2002): Balkan Crisis Report: Bosnian foreign-funded mosques under scrutiny – Questions are being raised over foreign funding of Muslim organizations – and exactly what that money buys, dostupné z: http://www.csees.net/?page=news&news_id=3551&country_id=2 [ověřeno 2.11.2006]  Hecimović, E. (2000): Smrt na putu spasa. Dani, 4.8.2000. Dostupné z: www.bhdani.com [ověřeno 25.4.2010]  Hecimović, E. (2000b): Alibabić i 40, Dani, 13.9.2002. Dostupné z: www.bhdani.com [ověřeno 25.4.2010]  Hecimović, E. (2001): Četiri slučaja izručenja: Ljeto kada su hapsili mudžahide, Dani 7.9.2001. Dostupné z: www.bhdani.com [ověřeno 25.4.2010]  Hecimović, E. (2001a): „Alžirska grupa“ na sudu. Al Kai´da u humanitarnoj pomoći, Dani 21.12.2001. Dostupné z: www.bhdani.com [ověřeno 25.4.2010]  Hecimović, E. (2002a): Zloupotrebe humanitarnih fondova za podršku terorizmu, Dani 29.11.2002. Dostupné z: www.bhdani.com [ověřeno 25.4.2010]  Hecimović, E. (2002b): Šta su krile bosanske vlasti, Dani, 8.3.2002. Dostupné z: www.bhdani.com [ověřeno 25.4.2010]  Hecimović, E. (2002c): Mudžahedini pod zaštitom vojske i policije, Dani, 1.3.2002. Dostupné z: www.bhdani.com [ověřeno 25.4.2010]  Hecimović, E. (2003): Al-Ka´idina perionica novca i u Sarajevu?, Dani, 12.9.2003. Dostupné z: www.bhdani.com [ověřeno 25.4.2010]  Hecimović, E. (2004): Misionari sa puta mladih muslimana, Dani, 14.5.2004. Dostupné z: www.bhdani.com [ověřeno 25.4.2010]

89  Hecimović, E. (2004a): Al-Ka'ida na vezi: New York - Madrid – Zenica, Dani, 16.4.2004. Dostupné z: www.bhdani.com [ověřeno 25.4.2010]  Hećimović, E. (2006): Garibi. Mudžahedini u BiH 1992 – 1999, Fondacija Sina, Zenica  Hedges, Ch. (1995): Foreign Islamic Fighters in Bosnia Pose a Potential Threat for GIs. The New York Times, 3.12.1995. Dostupné z: www.nytimes.com [ověřeno 25.4.2010]  Henderson, S. (2003): Institutionalized Islam: Saudi Arabia´s Islamic Policies and The Threat They Pose, London, September 10 2003, dostupné z: http://kyl.senate.gov/legis_center/subdocs/091903_henderson.pdf [ověřeno 8.12.2007]  Hladký, L. (1996): Bosna a Hercegovina. Historie nešťastné země, Doplněk Brno  Hoffman, B. (2004): The Changing Face of Al-Qaeda and the Global War on Terrorism. Studies in Conflict and Terrorism. Vol. 27, No. 6, s 549-560.  Hoffman, B. (2006): Inside Terrorism. New York: Columbia University Press.  Hoffman, B. (2007a): The Global Terrorist Threat: is Al-Qaeda on the run or on the march? Middle East Policy, Vol. 14, No. 2, s. 44-58.  Hoffman, B. (2007b): Terrorism in the West: Al-Qaeda's role in the "Homegrown" Terror. The Brown Journal of World Affaires, Vol. 13, No. 2.  Hogg, A. (1992): 7th Muslim Brigade, based in Zenica – the international Islamic mercenary force known as the mujahedeen, dostupné z: http://www.balkanpeace.org/temp/tmp13.html [ověřeno 23.11.2005]  Hogg, A. (1992a): Arabs join in Bosnia War. The Sunday Times. 30.8.1992  Hogg, A. (1993): Terror trail of the mujaheddin. The Sunday Times. 27.6.1993 dostupné z: http://www.pogledi.rs/izetbegovic/articles/1-1993.php [ověřeno 25.4.2010]  Hussain, Z. (2007): Frontline Pakistan: The Struggle within militant islam. New York: Columbia University Press.  Chaliand, G., Blin, A. (2007): The History of Terrorism. From Antiquity to Al Qaeda. University of California Press. Berkeley.  Ibrahim, Y.M. (1995): Muslim militant leader arrested on way to Bosnia, Egypt reports. The Houston Chronicle, 24.6.1995 dostupné z: www.chron.com [ověřeno 25.4.2010]  International Crisis Group (2001): Bosnia: Reshaping the International Machinery. Dostupné z: www.crisisgroup.org  International Crisis Group (2003): Bosnia´s Nationalist Governments: Paddy Ashdown and the Paradoxes of State Building, dostupné z: http://www.crisisgroup.org/library/documents/report_archive/A401057_22072003.pdf [ověřeno 7.12.2007]  Jamieson, A.G. (2006): Faith and Sword. A Short History of Christian–Muslim Conflict. Reaktion Books. London

90  Jesus, E. C. (2003): The Fight Against Islamist Terrorism After the March 11 Attacks: Lessons Learnt. Dostupné z: http://www.realinstitutoelcano.org/wps/portal/rielcano_eng/Content?WCM_GLOBAL_CONT EXT=/elcano/elcano_in/zonas_in/international+terrorism/ari+41-2004 [ověřeno 25.4.2010]  Kanzleiter, B. (2007): Wahhabi Rules. Islamic Extremism Comes to Bosnia. World Politics Review. 2.5.2007. Dostupné z: www.worldpoliticsreview.com/article.aspx?id=747 [ověřeno 25.4.2010]  Karabegović, D. (2010): Wahhabi Group Launches Conversion Campaign in Bosnia. RFE/RL 2.4.2010. Dostupné z: http://www.rferl.org/content/Wahhabi_Group_Launches_Conversion_Campaign_In_Bosnia/2 001137.html [ověřeno 25.4.2010]  Karajkov, R. (2006): The Young and the Old: Radical Islam Takes Root in the Balkans, dostupné z: http://www.worldpress.org/Europe/2335.cfm [ověřeno 2.11.2006]  Kmenta, J. (2003): Teroristé jezdí do Prahy na odpočinek. MF DNES. Dostupné z: http://mfdnes.newtonit.cz/default.asp?cache=433941 [ověřeno 25.4.2010]  Kohlmann, E.F. (2004): Al-Qaida´s Jihad in Europe. The Afghan-Bosnian Network. Berg, Oxford  Kohlmann, E.F. (2005): Afghan-Bosnian Mujahideen Network. Swedish National Defence College.  Kohlmann, E.F. (2005a): Al-Qaida´s Committee in Saudi Arabia 2002-2003.Nefa Foundation.  Kohlmann, E.F. (2006): The Role of Islamic Charities in International Terrorist Recruitment and Financing. DIIS. Copenhagen.  Kohlmann, E.F. (2007): Two Decades of Jihad in Algeria: the GIA, the GSPC, and Al-Qaida. Dostupné z: www.nefafoundation.org  Kovacevic, S. (2004): Suspicious Transactions Worth 586 Million Discovered, September 30 2004, dostupné z: http://see.oneworld.net/article/view/95125/1/ [ověřeno 8.12.2007]  Kremb, J. (2004): Ihr musst lernen mit uns zu leben. Der Spiegel, 22.3.2004. Dostupné z: www.spiegel.de/spiegel/print/d-30300069.html [ov ěřeno 25.4.2010]  Kropáček, L. (2003): Duchovní cesty islámu, Vyšehrad, Praha  Kurop, M.Ch. (2001): Al Qaeda's Balkan Links. The Wall Street Journal Europe. 1.11.2001. Dostupné z: www.freerepublic.com/focus/fr/561291/posts [ov ěřeno 25.4.2010]  Kuwait Times (2007): Algerian sentenced to life for 1995 Paris terrorist attacks. 28.10.2007. Dostupné z: www.kuwaittimes.net/read_news.php?newsid=NTQ5MDgzMjIy [ověřeno 25.4.2010]

91  Laskier, M. M. (2008): Islamic Radicalism and Terrorism in the European Union: The Maghrebi Factor. In: Frisch, H., Inbar, E. (2008): Radical Islam and International Security. Challengech and Responses. Routledge. New York. pp. 93-120.  Latin, E. (2003): Suspicious Islamic Missionaries: Active Islamic Youth, Southeast European Times, June 30 2006, dostupné z: http://www.setimes.com/cocoon/setimes/xhtml/en_GB/features/setimes/articles/2003/06/0306 30-ENA-001 [ověřeno 7.12.2007]  Lederer, G. (2005): Countering Islamist Radicals in Eastern Europe. CSRC discussion paper 05/42  Lockwood, Ch. (1993): Muslim Nations Offer Troops, dostupné z: http://www.balkanpeace.org/temp/tmp13.html [ověřeno 23.11.2005]  Maroević, R., William, D. (2005): Terrorist Cells Find Foothold in Balkans. The Washington Post. 1.12.2005. Dostupné z: www.washingtonpost.com [ověřeno 25.4.2010]  McGrory, D. (2001): Bin Laden aide arrested in Bosnia. The Times (London), 11.10.2001. Dostupné z: http://groups.yahoo.com/group/yugoslaviainfo/message/3521 [ověřeno 25.4.2010]  Mendel, M. (1997): Džihád. Islámské koncepce šíření víry, Atlantis, Brno  MF DNES (2004): Teroristé z al-Kajdy jezdí do Česka odpočívat. MF DNES. Dostupné z: http://mfdnes.newtonit.cz/default.asp?cache=602871 [ověřeno 25.4.2010]  Mili, H. (2006): Jihad without Rules: The Evolution of al-Takfir wa al-Hijra Terrorism Monitor, 29 June 2006, vol. 13, no. 4. [ověřeno 25.4.2010]  MIPT (2007): MIPT Terrorism Knowledge Base. Dostupné z: www.tkb.org. [ověřeno 13.12.2007]  Mladi Muslimani – webové stránky www.mm.co.ba  Mockaitis, T.R. (2006): The “New” Terrorism: Myths and Reality. Praeger Security International.  Moore, B. (2006): Bosnia-Herzegovina: The Threat From Islamic Fundamentalism, dostupné z: http://www.rferl.org/featuresarticle/2006/12/932ffa37-e2f5-41ea-af27-94aa9c2da0d4.html [ověřeno 8.12.2007]  Moussalli, A. (2009): Wahhabism, Salafism and Islamism: Who Is The Enemy? American University of Beirut. Beirut. Dostupné z: http://conflictsforum.org/briefings/Wahhabism- Salafism-and-Islamism.pdf  Muni, S.D. (2008): The Mumbai Mayhem: The Global War on Terror comes to India. Institute of South Asian Studies. Dostupné z: http://se1.isn.ch/serviceengine/Files/ISN/95055/ipublicationdocument_singledocument/C0A6 4B1E-68DA-4097-A06D-40995DC97D43/en/90.pdf

92  Napoleoni, L. (2005): Insurgent Iraq: Al Zarqawi and the New Generation. New York: Seven Stories Press.  Naughton, P. (2006): Profile: Abu Hamza. The Times 7.2.2006 Dostupné z: http://www.timesonline.co.uk/tol/news/uk/article728227.ece [ověřeno 25.4.2010]  Naylor, D.S. (2001): Routing Out Terrorism in Bosnia. Army Times (London), 10.12.2001, Dostupné z: http://www.armytimes.com/legacy/new/0-ARMYPAPER-632239.php [ověřeno 25.4.2010]  Nevill, H. (1993): Muslims take revenge on Croat village, The independent, 1.5.1993 dostupné z: www.independent.co.uk [ověřeno 25.4.2010]  Oluic, S. (2008): Radical Islam on Europe´s Frontier – Bosnia and Herzegovina. US Military Academy. National Security and the Future 1-2 (9) 2008. pp. 35-52  Pallister, D. (2002): Terrorist material found in Sarajevo charity raid, The Guardian, 23.2.2002, dostupné z: http://www.balkanpeace.org/index.php?index=article&articleid=8894 [ověřeno 2.11.2006]  Pomfret, J. (1996): How Bosnia´s Muslims Dodged Embargo, Washington Post Foreign Service, September 22 1996, p.A01, dostupné z: http://www.washingtonpost.com/wp- srv/inatl/longterm/bosvote/front.htm [ověřeno 7.12.2007]  Pomfret, J. (1996a): Bosnian Officials Involved in Arms Trade Tied to Radical States. Washington Post Foreign Service, September 22 1996, p.A26 dostupné z: http://www.washingtonpost.com/wp-srv/inatl/longterm/bosvote/front.htm [ověřeno 7.12.2007]  Priest, D. (1995): Foreign Muslims Fighting in Bosnia Considered „Threat“ to US Troops. The Washington Post, 30.11.1995 dostupné z: www.washingtonpost.com [ověřeno 25.4.2010]  Prtina, S. – Stýskalíková, V. (2005): Vývoj bezpečnostní situace v Bosně a Hercegovině (BaH), In: Stýskalíková, V. – Smékal, H. (eds.) (2005): Zahraniční a bezpečnostní politika Slovinska, Chorvatska a Rumunska a vývoj bezpečnostní situace v Bosně a Hercegovině, ediční řada Studie, Svazek č.37, Masarykova Univerzita v Brně, MPÚ, pp. 105 – 152  Purvis, A. (2001): Bosnian Muslims See U.S. as an Ally, dostupné z: http://www.time.com/time/europe/eu/printout/0,9869,1282213,00.html [ověřeno 20.11.2005]  Pyes, C., Meyers, J., Rempel, J. (2001): Bosnia Seen as Hospitable Base and Sanctuary for Terrorists. Los Angeles Times, 7.10.2001. dostupné z: http://articles.latimes.com/2001/oct/07/news/mn-54505 [ověřeno 25.4.2010]  Rashid, A. (2008): Descent into Chaos: The United States and the Failure of Nation Building in Pakistan, Afghanistan, and Central Asia. Viking: New York.  Republički centar za istraživanje ratnih zločina: PDF dokument dostupný z: http://rs- icty.org/PUBLIKACIJE/Paneli%20pdf%20eng/PANEL5.pdf

93  Rogosić, Ž. (2001): Vast investigation in Bosnia and Herzegovina. Nacional 27.9.2001. Dostupné z: www.pogledi.rs/izetbegovic/articles/2001.php [ov ěřeno 25.4.2010]  Roy, O. (1994): The Failure of Political Islam. Cambridge, Mass.: Harvard University Press.  Roy, O. (2007): The Challenge of Euro-Islam, Hoover Institution, Stanford, CA: Hoover Publishers.  Roy, O. (2008): Al Qaeda in the West as a Youth Movement: The Power of a Narrative. Center for European Policy Studies - Briefing Paper, No. 168. Dostupné z shop.ceps.eu/downfree.php?item_id=1698  Roy, O., Zahab, M.A. (2004): Islamist Networks: The Afghan-Pakistan Connections. New York: Columbia University Press.  SAFF – webové stránky www.saff.ba  Sageman, M. (2004): Understanding Terror Networks. Philadelphia: University of Pennsylvania Press.  Sageman, M. (2008a): Leaderless Jihad: Terror networks in the twenty-first century. Philadelphia: University of Pennsylvania Press.  Savich, C. (2003): Al-Qaeda in Bosnia: Bosnian Muslim War Crimes Trial, dostupné z: http://www.serbianna.com/columns/savich/061.shtml [ověřeno 8.11.2006]  Savich, C. (2005): Al-Qaeda on Trial: The Hague and Bosnian Muslim War Crimes. Balkanalysis 16.3.2005 dostupné z: http://www.balkanalysis.com/2005/03/16/al-qaeda-on- trial-the-hague-and-bosnian-muslim-war-crimes-part-1/ [ověřeno 25.4.2010]  Sharaf-al-Din, K. (1999): Fundamentalists´ Leaders Formed Bogus Organizations To Confuse the Security Organs. Al-Shary al-Awsat 7.3.1999 dostupné z: http://www.fas.org/irp/news/1999/03/990306-cairo-2.htm  Schindler, J.R. (2007): Unholy Terror. Bosnia, Al-Qa´ida, and the Rise of Global Jihad. Zenith Press, St. Paul  Schmitt, R.B. (2003): Man Admits Sending Aid to Fighters. LA Times, 11.2.2003. Dostupné z: http://articles.latimes.com/2003/feb/11/nation/na-charity11 [ověřeno 25.4.2010]  Schwartz, S. (2004): Wahhabism and al-Qaeda in Bosnia-Herzegovina, Terrorism monitor, Vol.2, Issue 20, pp. 5-7. On-line verze dostupná z: http://www.jamestown.org/images/pdf/ter_002_020.pdf [ověřeno 8.11.2006]  Schweitzer, Y., Shaul, S. (2003): The Globalization of Terror. The Challenge of al-Qá´ida and the Response of International Community. The international institute for counter- terrorism. London  Smajilhodzic, R. (2006): Moderate Bosnian Muslims fear extremist takeover, dostupné z: http://www.slobodan-milosevic.org/news/np061706.htm [ověřeno 2.11.2006]

94  Smith, J. (2000): A Bosnian Village's Terrorist Ties; Links to U.S. Bomb Plot Arouse Concern About Enclave of Islamic Guerrillas. The Washington Post. 11.3.2000. Dostupné z: www.washingtonpost.com [ověřeno 25.4.2010]  Smucker, P. (1996): Foreign „holy warriors“ in Bosnia remain for fellow Muslims´ sake. The Washington Times. 17.2.1996 dostupné z: www.washingtontimes.com [ověřeno 25.4.2010]  Sofić-Jusić, M. (2006): Prođoše Bosnom kroz gradove…, dostupné z: http://www.preporod.com/content/view/138/79/ [ověřeno 7.12.2007]  Souleimanov, E., Šmíd, T. (2010): Islám a islamismus na severním Kavkaze. Problémy, kontroverze, trendy. Rexter. Roč.8, č.1. Dostupné z: www.rexter.cz  Specter, A. et al (1996): U.S. Actions Regarding Iranian and Other Arms Transfers To the Bosnian Army, 1994 – 95, dostupné z: http://www.fas.org/irp/congress/1996_rpt/bosnia.htm [ověřeno 7.12.2007]  Stemann, J.J. (2006): “Middle East Salafism’s Influence and Radicalization of Muslim Communities in Europe. Islamic radicalism and terrorism in the EU,” Middle East Review of International Affairs, 7 September 2006, vol. 10, no. 3  Stephen, Ch. (1994a): Shots First then the Questions. Guardian, 16.6.1994. Dostupné z: www.guardian.co.uk [ověřeno 25.4.2010]  Stephen, Ch. (1994b): No Justice over Murdered British Aid Worker as Suspect languishes Behind Prison Bars. Guardian, 23.3.1994 dostupné z: www.guardian.co.uk [ověřeno 25.4.2010]  Sudetić, Ch. (1992): Muslims heed call to arms. The New York Times. Dostupné z: www.nytimes.com [ověřeno 25.4.2010]  Šmíd, T. (2008): Saláfismus na severním Kavkaze stále žije. Dostupné z. http://www.natoaktual.cz/salafismus-na-severnim-kavkaze-stale-zije-fik- /tiskni.asp?c=A081222_150652_na_analyzy_m02&r=na_analyzy [ověřeno 25.4.2010]  Taylor, M., Horgan, J. (2006): A Conceptual Framework for Addressing Psychological Process in the Development of the Terrorist. Terrorism and Political Violence, Vol. 18, No. 4, s. 585-601.  TCF (2004): The Hydra of Jihad. The Century Foundation. Dostupné z: www.tcf.org/Publications/HomelandSecurity/clarke/3_hydra.pdf.  Terrorism Knowledge Base (2003): Bosnia and Herzegovina: 2002 Overview, dostupné z: http://www.tkb.org/MorePatterns.jsp?countryCd=BK&year=2002 [ověřeno 8.11.2006]  Terrorism Knowledge Base (2004): Bosnia and Herzegovina: 2003 Overview, dostupné z: http://www.tkb.org/MorePatterns.jsp?countryCd=BK&year=2003 [ověřeno 8.11.2006]  Terrorism Knowledge Base (2005): Bosnia and Herzegovina: 2004 Overview, dostupné z: http://www.tkb.org/MorePatterns.jsp?country Cd=BK&year=2004 [ověřeno 8.11.2006]

95  Terrorism Knowledge Base (2006): Bosnia and Herzegovina: 2005 Overview, dostupné z: http://www.tkb.org/MorePatterns.jsp?countryCd=BK&year=2005 [ověřeno 8.11.2006]  Terrorism Knowledge Base (2007): Bosnia and Herzegovina: 2006 Overview, dostupné z: http://www.tkb.org/MorePatterns.jsp?countryCd=BK&year=2006 [ověřeno 7.12.2007]  Tesař, F. (2004): Působení mezinárodních islámských organizací na Balkáně. MZV ČR č. RM 03/25/04. Ústav mezinárodních vztahů Praha  The Department of Treasury (2004): Treasury Designates Bosnian Charities Funneling Dollars to Al Qaida, May 6 2004, js-1527, dostupné z: http://www.ustreas.gov/press/releases/js1527.htm [ověřeno 8.12.2007]  The Hidden Army of Radical Islam – video dostupné z http://www.youtube.com/watch?v=y7L05geznoI&feature=related [ověřeno 25.4.2010]  Trofimov, Y. (2006): Militant Islam Turns U.S. Allies to Enemies --- Mujahedeen Who Fought Alongside Muslim Militia Stirred Faith and Doubts --- A Pig Thrown Into a River, In S.U.C Bulletin, Year X, Issue 238, pp. 6 – 7, dostupné z: http://www.serbianunity.net/news/bulletin/pdf/e238.pdf [ověřeno 8.12.2007]  Tužilaštvo BiH (2010): Zulfikar Ališpago. Dostupné z: http://www.tuzilastvobih.gov.ba/print_vijesti.php?id=610&jezik=e [ověřeno 25.4.2010]  United States District Court Northern District of Illinois, Eastern Division (2003): United States of America v. Enaam M. Arnaout. Case n. 02CR892, 31.1.2003 dostupné z: http://www.justice.gov/usao/iln/indict/2002/02cr892.pdf [ověřeno 25.4.2010]  Vačkář, M. (2008): Geneze islámského radikalismu v Bosně a Hercegovině a jeho současná podoba. Journal of Security Issues. Vol2.No1.Art3 Dostupné z: www.jsiss.net  Vidino, L. (2006): Al-Qaeda in Europe: The New battleground of international jihad. New York: Prometheus Books.  Warczakowski, M.: Foreign volunteers in Army B&H, dostupné z: http://www.vojska.net/eng/armed-forces/bosnia-and-herzegovina/army/foreign/  Warriors of the Balkans, video dostupné z: http://www.youtube.com/watch?v=8tXyNHkSW94&feature=related [ověřeno 9.12.2007]  White, J. (2005): Terrorism and Homeland Security. 5th ed., Belmont:Thomson Wadsorth.  Wilkinson, P. (1993): Al-Gama´a Al-Islamiyya – Egypt and the Challenge of Islam. Jane´s Intelligence Review, June 1993 dostupné z: www.janes.com  Woehler, S: (2005): Islamic Terrorism and the Balkans, dostupné z: http://www.history.navy.mil/library/online/islamic_terrorism.htm [ověřeno 8.12.2007]  Zelinka, P. (2009): nepublikovaný text autora  www.islamonline.net [ověřeno 25.4.2010]  www.janes.com

96  .