Kolonizácia Východného Gemera Na Valašskom Práve Vo Svetle Súčasnej a Historickej Toponymie

HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1 1

ČLÁNKY A STUDIE 1-17

Kolonizácia východného Gemera na valašskom práve vo svetle súčasnej a historickej toponymie

Gabriel Rožai

Rožai, Gabriel: Colonization of the East Gemer Region under Wallachian Law in the Context of Current and Historical Toponymy In the article, we focus our attention on the issue of the settlement of the East Gemer Region under Wallachian Law in the 15th to 17th century through the scope of local toponymy. Our goal is to elucidate the ethnic, lingual and economic specificities of this type of settlement in the given area through the use of lingual and extra-lingual characterizations of the local toponyms. The area is made up of six villages in the north part of the Slanská dolina Valley (Rejdová, Vyšná Slaná, Hanková, Vlachovo, Gočovo, Nižná Slaná) and the village of Pača, located northeast of Rožňava. We analyze both current and historical toponymy. Before our analysis, we present a brief overview of the previous research of the issues of the colonization of the Gemer Region under Wallachian Law and a short description of the evolution of this process, as well as its typical characteristics. The conclusions of our research may also be useful as a comparative material used in the research of other Carpathian areas which were marked by colonization under Wallachian Law. Key words Settlement; Wallachian Law; Onomastics; Toponyms; East Gemer Contact Univerzita Mateja Bela v Banskej Bystrici; [email protected]

Terénne názvy existujúce v regionálne ohraničenom geografickom priestore sú ako jeden z produktov ľudskej kultúry prirodzene spojené s miestnym spoločenstvom a s jeho spoločensko-komunikačnými potrebami. Kontakt spoločnosti s krajinou, ktorá predstavuje jeden z elementárnych prvkov jej existencie, prebieha nielen v priestore, ale aj v čase. Informačná hodnota uložená v jazykovej a mimojazykovej štruktúre terénnych názvov1

1 V texte pracujeme s vybranými onomastickými termínmi: toponymia – súbor toponým, vlastných mien neživých prírodných objektov a javov, resp. tých človekom vytvorených objektov, ktoré sú v krajine pevne fixované (v štúdii upriamujeme pozornosť na analýzu miestnych terénnych názvov); terénny názov – (v autorskej koncepcii) podkategória toponým zahŕňajúca oronymá (vlastné mená tvarov vertikálnej členitosti, napr. vrchov, údolí, sediel), hydronymá (vodné názvy), hodonymá (vlastné mená dopravných ciest), chotárne názvy, speleonymá (vlastné mená jaskýň) a názvy iných jednotlivých neživých objektov, ako aj vlastné mená miestnych častí obcí (v štúdii ide o názvy objektov, ktoré sa vplyvom územného rastu obcí stali súčasťou ich intravilánu; prítomnosť tejto ojkonymickej subkategórie vedie k uprednostneniu domáceho termínu terénny názov pred termínom anojkonymum, teda vlastným menom nesídelných geografických objektov);ojkonymum – vlastné meno sídelného geografického objektu (napr.Vlachovo ); antroponymia – súbor antroponým, t. j. vlastných mien ľudí; etnonymum – vlastné meno kmeňa, národa a pod.; transonymizácia – prechod vlastného mena z jednej onymickej triedy 2 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1 nás oboznamuje s kultúrno-hospodárskym a jazykovým vývojom lokálneho spoločenstva, s formou a premenami jeho kontaktov s obklopujúcim prostredím. Geomorfologický a prírodný potenciál východného Gemera, ako aj poloha gemerského regiónu v rámci bývalého Uhorska iniciovali v rámci historického vývinu územia príchod etnicky, jazykovo a hospodársky rôznorodého obyvateľstva. Prvé písomné správy o osídlení opisovanej oblasti pochádzajú z druhej polovice 13. storočia, teda z obdobia po tatárskom plienení v rokoch 1241–1242. V tomto období bola oblasť osídľovaná nemeckými banskými kolonistami. Ich prítomnosť sa spomína v stredisku banského podnikania severovýchodného Gemera – v Dobšinej.2 Môžeme však predpokladať, že banská činnosť v tejto časti Gemera je staršieho dáta a siaha do prvých storočí nášho letopočtu.3 Okrem nemeckého a slovenského (slovanského)4 osídlenia rozšírili rady miestneho obyvateľstva aj príslušníci maďarského etnika, ktoré kompaktnejšie osídlilo najmä územie severne od Plešivca a Rožňavskú kotlinu, a to pravdepodobne v priebehu 13. storočia, na čo podľa Jána Stanislava5 poukazujú okrem listinných materiálov aj vybrané jazykové javy dochované v miestnej toponymii. O dve storočia neskôr začínajú v oblasti Gemera zohrávať významnú úlohu aj kultúrne a hospodárske styky s etnicky rôznorodým valašským živlom, ktorého prítomnosť podmieňovali vhodné prírodné podmienky na rozvoj salašníctva. Počiatočná fáza kolonizácie na valašskom práve sa spája predovšetkým s územím rumunského Valašska a Sedmohradska. Spočiatku sa na nej zúčastňovali etnickí Valasi – obyvateľstvo (východo) románskeho pôvodu, ktoré pri migrácii na sever a severozápad šírilo chov odolnejšieho druhu ovce, nazývaného „valaška“, a osobitný právny systém (ius valahicum6, ius

do druhej, napr. hydronymum Kokava → toponymum Kokava. SVOBODA, Jan a kol.: Základní soustava a terminologie slovanské onomastiky. Zpravodaj Místopisné komise (dále ZMK) 14, 1973, č. 1, s. 31–69; IMRICHOVÁ, Mária: Transonymizácia ako lexikálny jav. In: BALLEKOVÁ, Katarína – Múcsková, Gabriela – KRÁLIK, Ľubor (eds.): Jazykovedné štúdie, XXXII: Prirodzený vývin jazyka a jazykové kontakty. Bratislava 2015, s. 276; VALENTOVÁ, Iveta: Transonymizácia – jeden zo spôsobov rozširovania propriálnej lexiky. Slovenská reč 77, 2012, č. 5–6, s. 325; KRŠKO, Jaromír: Niekoľko poznámok k termínom anojkonymum a terénny názov. Slovenská reč 74, 2009, č. 6, s. 357–362. 2 Danú skutočnosť potvrdzuje aj listina kráľa Ladislava IV. dobšinskému hlavnému županovi Hekkulovi z roku 1284, ktorá poukazuje na usídlenie sa Nemcov a používanie nemeckého práva. Samotná Dobšiná vznikla pravdepodobne z menších baníckych osád okolo roku 1326. HORVÁTHOVÁ, Margaréta: Nemci na Slovensku : Etnokultúrne tradície z aspektu osídlenia, remesiel a odievania. Dunajská Streda 2002, s. 43. 3 FRÁK, Gustáv: Štyristo rokov železiarskej výroby v hornom toku Slanej. Vlastivedné štúdie Gemera 8, 1990, s. 61. 4 Jeho prítomnosť v 13. storočí v užšom povodí Slanej naznačuje napríklad prvá dochovaná podoba názvu banskej obce Rudná pri Rožňave z roku 1291 – Rodna (STANISLAV, Ján: Slovenský juh v stredoveku, I. Martin 1948, s. 474), resp. názov toku Pacha (1291), utvorený zo slovanského osobného mena Pak (ŠMILAUER, Vladimír: Vodopis starého Slovenska. Praha a Bratislava 1932, s. 378), resp. z apelatíva pača „miesto zahaľované tieňom, priestor často bez slnečného svetla“, od koreňa pač- z praslovanského pakja (KRAJČOVIČ, Rudolf: Z lexiky stredovekej slovenčiny s výkladmi názvov obcí a miest. Kultúra slova 48, 2014, č. 3, s. 149), pri ktorom sa neskôr sformovala obec Pača. 5 STANISLAV, J.: Slovenský juh, s. 474–475. 6 Ius valahicum alebo valašské právo bolo pôvodne „rumunským zákonom“ predstavujúcim všeobecnú sociálno-ekonomickú i politickú formu organizácie rumunskej spoločnosti v jej počiatkoch a založeným na starom zvykovom nepísanom práve. Súvisel s pravidlami (právnymi inštitúciami, „zákonmi“, formami súdu, ČLÁNKY A STUDIE Gabriel Rožai Kolonizácia východného Gemera na valašskom práve 3 valachale).7 Postupujúc karpatskými pohoriami cez Bukovinu a Halič smerom na územie Slovenska rozširovali rady etnických Valachov obyvatelia domáceho pôvodu (Rusíni, Ukrajinci, Poliaci, na našom území aj Slováci), postupne si osvojujúci spôsob valašského hospodárenia, vplyvom čoho dochádzalo k stieraniu pôvodného, výhradne etnicko- -regionálneho obsahu termínu Valach a k preferovaniu jeho hospodársko-sociálneho významu – valach ako pastier/chovateľ oviec.8 Podľa Petra Ratkoša9 sa na území Slovenska v dokladoch zo 14.–16. storočia termín Valachi (pomaďarčene Olahi) používal na označenie: a) východorománskeho (prevažne rumunského) obyvateľstva, vyznávajúceho východnú formu kresťanstva, b) obyvateľstva rumunského Valašska, c) sedliakov žijúcich na valašskom práve, resp. chovajúcich valašský dobytok, d) pastierov hôľnych oviec (ovčiarov, tak napríklad vo Zvolenskej stolici; v Gemeri ich nazývajú juhási). Valasi komunikujúci východoslovanskými dialektmi a vyznávajúci východnú formu kresťanstva prenikajú zo Zakarpatskej Ukrajiny od 14. storočia aj na východné Slovensko. Prvá hodnoverná informácia o prítomnosti valašského elementu na území Slovenska sa spája s obcou Koromľa na severozápade bývalej Užskej stolice a pochádza z roku 1337.10 V Šariši sa spomínajú Valasi („Rutheni“) okolo polovice 14. storočia a koncom tohto storočia sa dostávajú aj na Spiš, hoci trvalejší osadníci na valašskom práve sú tu písomne doložení až z konca 15. storočia.11 Na území Gemera sa Valasi prvýkrát uvádzajú v roku 1426, a to v lesoch v blízkosti Štítnika (konkrétnejšie v katastri zaniknutej osady Irmeš, kde bola neskôr založená obec Hanková).12 Bálint Ila sa na základe prvého známeho dokladu domnieva, že Valasi začali prichádzať do severovýchodnej časti Gemera už začiatkom 15. storočia, a to zo susedného Spiša, kam prenikli z územia Poľska a Haliče.13 Autor zároveň dopĺňa, že z etnického hľadiska dominoval medzi Valachmi prichádzajúcimi

trestami a pod.), ktorými sa riadili rumunské roľnícko-pastierske, pastiersko-roľnícke či čisto pastierske obce v ranom stredoveku. EDROIU, Nicolae: Rumunské výskumy ohľadom usádzania sa Valachov v severných Karpatoch. („Ius Valahicum“ / „Волоскои законъ“ / „Valašské právo“). In: MÂRZA, Eva – SYRNÝ, Marek (eds.): Valašská kolonizácia na Slovensku a slovenská kolonizácia v Rumunsku : Zborník príspevkov z 10. zasadnutia Komisie historikov Slovenska a Rumunska (Banská Bystrica, 25.-27. 2012). Banská Bystrica 2014, s. 16–17. Ius valahicum v priestore severných Karpát (Poľsko, Uhorsko, Morava) tvorilo „právny systém odvodený zo zvykového práva, ktoré bolo prijaté do politicko-právnej štruktúry feudálneho pôvodu a táto ho ešte nejaký čas tolerovala až do jeho zrušenia, ktoré sa odohralo súčasne s asimilovaním Valachov z daných oblastí“. Tamže, s. 16–17. 7 TOMEČEK, Oto: Valasi na území Zvolenskej stolice. In: MÂRZA, Eva – SYRNÝ, Marek (eds.): Valašská kolonizácia na Slovensku a slovenská kolonizácia v Rumunsku : Zborník príspevkov z 10. zasadnutia Komisie historikov Slovenska a Rumunska (Banská Bystrica, 25.-27. 2012). Banská Bystrica 2014, s. 27. 8 ZAJONC, Juraj: Vplyv valašskej kolonizácie na tradičnú textilnú kultúru Slovenska. In: MÂRZA, Eva – SYRNÝ, Marek (eds.): Valašská kolonizácia na Slovensku a slovenská kolonizácia v Rumunsku : Zborník príspevkov z 10. zasadnutia Komisie historikov Slovenska a Rumunska (Banská Bystrica, 25.–27. 2012). Banská Bystrica 2014, s. 67; PODOLÁK, Ján: Tradičné ovčiarstvo na Slovensku. Bratislava 1982, s. 206; RATKOŠ, Peter: Rozvoj valašského ovčiarstva a jeho prírodné podmienky v 14.–17. storočí. Nové obzory 26 : Spoločenskovedný zborník východného Slovenska, 1984, s. 131. 9 Tamže, s. 131. 10 Tamže, s. 138. 11 Tamže, s. 138–139. 12 ILA, Bálint: Die walachische Bevölkerung der Herrschaften Murány, Csetnek und Krasznahorka. Studia Slavica 3, 1957, s. 117–118. 13 Tamže, s. 119–120. 4 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1 v danom období na Gemer rusínsky element.14 Podľa Petra Ratkoša15 sa v oblasti severného a východného Gemera osídľuje pomerne veľký počet poddaných na valašskom práve, pričom prvou nepriamo doloženou osadou založenou na valašskom práve po roku 1426 je Úhorná, ležiaca na gemersko-spišských hraniciach. V 15. storočí sa spomínajú Valasi aj v severnej časti Slanskej doliny (v citovanom zdroji ide o oblasť pomenovanú ako Csetneker Wald „Štítnický les“), predstavujúcej jadro nášho výskumného záujmu, kde sa v roku 1427 uvádza ojkonymum Oláhpatak (dnes Vlachovo), odkiaľ pokračovali ďalej na západ do lesov v okolí Muráňa, v ktorých sa v roku 1454 spomína osada Oláhfalva.16 V danom storočí mohla kolonizácia na valašskom práve zasiahnuť aj staršie horehronské obce Vernár, Polomka a Telgárt.17 Viaceré valašské osady na gemerskom Horehroní a v Gemeri (Šumiac, Závadka, Pohorelá, Rejdová) vznikli v priebehu 16. storočia. Na valašskom práve sa tu v tomto období usádzalo slovenské, rusínske (i litovské) a neskôr aj poľské obyvateľstvo.18 Poddaní usadení na valašskom práve sa v Gemeri okrem chovu oviec a kôz venovali aj spracovaniu ovčej vlny a pravdepodobne aj práci s drevom a železiarstvu. Pôvodne boli oslobodení od poddanských robôt a, pokiaľ sa hlásili k východnému obradu, aj od cirkevného desiatku. Mali však strážnu a vojenskú povinnosť. Za slobodné užívanie pasienkov odvádzali vrchnosti dávku oviec zvanú „vigesima“, teda dvadsiatok, hoci na muránskom panstve sa do roku 1616 odovzdával päťdesiatok, doložený u sedmohradských Valachov v 13. storočí.19 Z hľadiska organizačných foriem osadníkov na valašskom práve stáli nad skupinami valašských rodín tzv. šoltýsi s podobnými právomocami ako dediční richtári, na ktorých dozeral (do polovice 17. storočia) spočiatku volený, neskôr panstvom dosadzovaný valašský vojvoda stojaci na čele jednotlivých obvodov panstva20 (na území krásnohorského panstva sídlil valašský vojvoda v Kováčovej).21 Nepochybne významná je existencia jediného organizovaného spoločenstva chovateľov oviec na Slovensku „Valaský opasok“, ktoré vzniklo na Gemeri v prvej polovici 17. storočia a fungovalo na území krásnohorského, štítnického i muránskeho panstva.22 Rozvoj kolonizácie na valašskom práve na území Slovenska (vrátane Gemera) sa spája s obdobím od polovice 15. storočia do konca 16. storočia. Jej postupné doznievanie nastáva v prvej polovici 17. storočia a zapríčinené je ekonomickými i demografickými faktormi (nárast poddanského obyvateľstva, nedostatok horských a hôľnych pastvísk na extenzívny chov oviec, postupný prechod k poľnohospodárstvu a k domácemu chovu dobytka, likvidácia pôvodných valašských výsad a pod.).23

14 Tamže, s. 121. V období do prvej polovice 16. storočia pripúšťa menšiu účasť domáceho (slovenského) obyvateľstva na osídľovaní na valašskom práve aj Peter Ratkoš, zároveň však predpokladá, „že asimilácia cudzích infiltrujúcich skupín v starších osadách pokračovala rýchlejšie než v novozaložených“. RATKOŠ, P.: Rozvoj, s. 132–133. 15 Tamže, s. 139–140. 16 ILA, B.: Die walachische Bevölkerung, s. 134. 17 RATKOŠ, P.: Rozvoj, s. 140. 18 Tamže, s. 140. 19 Tamže, s. 136, 140; KOLESÁR, Ján: Rejdová : Monografia obce. Košice 2013, s. 178; ŠLOSÁR, Ján: Pača : v roku 650. výročia prvého písomného záznamu o obci. Pača 1989, s. 6. 20 RATKOŠ, P.: Rozvoj, s. 136–137. 21 ILA, B.: Die walachische Bevölkerung, s. 136. 22 RATKOŠ, P.: Rozvoj, s. 140. 23 Tamže, s. 143. ČLÁNKY A STUDIE Gabriel Rožai Kolonizácia východného Gemera na valašskom práve 5

Problematike kolonizácie Slovenska na valašskom práve venovalo pozornosť viacero historikov a etnológov, napr. Václav Chaloupecký24, Andrej Kavuljak25, Josef Macůrek26, Peter Ratkoš27, Branislav Varsik28, Ján Podolák (najmä v monografii z roku 1982)29, v oblasti Gemera predovšetkým maďarský historik a archivár Bálint Ila30. Okrem historických a etnografických prác reagovala na danú problematiku aj slovenská jazykoveda a onomastika. V onomastike ide najmä o výskumy regionálnej antroponymie a toponymie, pričom mnohé z nich sa viažu práve na územie Gemera. V toponymii si problematiku osídľovania Valachov v Gemeri všimol Jaromír Krško31, v gemerskej hydronymii Ľuba Sičáková32, vo východogemerskej antroponymii Elena Krasnovská33. Spomenuté autorky (ako aj Bálint Ila) upozorňujú v danom kolonizačnom procese na prítomnosť východoslovanských (rusínskych či ukrajinských) etnických rysov. Ľuba Sičáková34 zdôvodňuje rusínsky (ukrajinský) charakter obyvateľstva kolonizujúceho severné oblasti Slovenského rudohoria v 15. storočí na základe termínu Rutheni, ktorým sa Valasi pomenúvajú v daňových registroch muránskeho panstva z roku 1551, ako aj prostredníctvom etnického a jazykového charakteru osobných mien (typu Rusnák, Olexa, Ihnadt, Havrilo a pod.) z obcí Vlachovo, Muránska Zdychava, Pača a vybraných terénnych názvov a hydroným (napr. Hruň v katastrálnej mape klenovského chotára, ktorý však miestni obyvatelia nazývajú ako Grôň; Baláž bjirce v obci Pača s ukrajinským rusínskym nárečím35 a pod.). Samotný názov Rutheni však – rovnako ako termín Valasi – nemusí odkazovať výhradne na (východoslovanskú – rusínsku) etnickú príslušnosť obyvateľstva kolonizujúceho Slovensko na valašskom práve, čo naznačuje Peter Ratkoš či Anton

24 CHALOUPECKÝ, Václav: Valaši na Slovensku. Praha 1947. 25 KAVULJAK, Andrej: Valasi na Slovensku. In: MRÁZ, Andrej – FLOREK, Pavol – BARTEK, Henrich (eds.): Sborník na počesť Jozefa Škultétyho. Martin 1933, s. 336–374. 26 MACŮREK, Josef: K dějinám valašské kolonisace v Trenčanské stolici (na pohraničí moravsko-slovenském a těšínsko-slovenském) od konce 15. století do roku 1618. Valašsko 3, 1954, s. 6–27; MACŮREK, Josef: Valaši v západních Karpatech v 15.-18. století : K dějinám osídlení a hospodářsko-společenského vývoje jižního Těšínska, jihozápadního Polska, severozápadního Slovenska a východní Moravy. Ostrava 1959. 27 RATKOŠ, Peter: Osídlenie Horehronia a hospodársky rozvoj do začiatku 17. storočia. Slovenský národopis 13, 1965, č. 2–3, s. 135–171; RATKOŠ, Peter: Problematika kolonizácie na valašskom práve na území Slovenska. Historické štúdie 24, 1980, s. 181–224; RATKOŠ, P.: Rozvoj, s. 129–146. 28 VARSIK, Branislav: Osídlenie Košickej kotliny, I–II. Bratislava 1964, 1973. 29 PODOLÁK, Ján: Tradičné ovčiarstvo na Slovensku. Bratislava 1982. 30 ILA, B.: Die walachische Bevölkerung, s. 113–148. 31 KRŠKO, Jaromír: Terénne názvy z Muránskej doliny. Banská Bystrica 2001. 32 SIČÁKOVÁ, Ľuba: Hydronymia slovenskej časti povodia Slanej. Prešov 1996. 33 KRASNOVSKÁ, Elena: Živé mená vo východnom Gemeri. In: BLANÁR, Vincent (ed.): Zborník materiálov z III. onomastickej konferencie. Banská Bystrica 1972, s. 103–116; KRASNOVSKÁ, Elena: Inojazyčné prvky v osobných menách východného Gemera. In: BLICHA, Michal – MAJTÁN, Milan (eds.): Zborník Pedagogickej fakulty v Prešove Univerzity P. J. Šafárika v Košiciach, roč. 12, zv. 3. Slavistika. Bratislava 1976, s. 251–253; KRASNOVSKÁ, Elena: Osídlenie východného Gemera vo svetle osobných mien. In: MAJTÁN, Milan (ed.): X. slovenská onomastická konferencia. Bratislava : 13.–15. 9. 1989. Zborník referátov. Bratislava 1991, s. 138–146. 34 SIČÁKOVÁ, Ľ.: Hydronymia, s. 11–12. 35 S termínom ukrajinské rusínske nárečia sa môžeme stretnúť u Márie Čižmárovej, ktorá ich charakterizuje ako nárečia patriace „do severokarpatskej nárečovej skupiny západoukrajinského dialektu“. ČIŽMÁROVÁ, 6 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1

Habovštiak.36 S informačnou hodnotou vlastných mien (antroponým, toponým) pri analýze problematiky osídľovania na valašskom práve často pracujú aj autori neonomastických prác, pristupujúc k nim ako k jednému z čiastkových zdrojov pri komplexnom riešení problematiky.37 Z dialektologického hľadiska si vzhľadom na oblasť východného Gemera zasluhuje pozornosť práca Antona Habovštiaka Vplyv valašskej kolonizácie na stredoslovenské nárečia z roku 1962. Pre našu štúdiu sú dôležité najmä autorove poznámky o jazykových osobitostiach tohto elementu. Konštatuje, že Valasi neboli národnosťou s osobitným jazykom, ale pri svojom postupe po oboch stranách karpatských hôr sa (...) počas cesty v stredných Karpatoch ukrajinizovali alebo aj popoľšťovali, podľa toho, cez aké jazykové územie prechádzali.38 Autor neprehliada fakt, že Valasi prenikali na územie Slovenska postupne, vo väčších i menších skupinách, čo naznačuje ich rozličný pôvod, aj napriek tomu však tvrdí, že z jazykovej stránky niesli so sebou nárečové prvky, ktoré poukazujú na ukrajinské, poľské, rumunské, ba i maďarské etnikum.39 V najvýchodnejšej časti Slovenska mala kolonizácia na valašskom práve prevažne ukrajinský etnický (a nepochybne aj jazykový) charakter.40 Prechodom cez východné Slovensko sa jazyk Valachov obohacoval o (západoslovanské) jazykové prvky charakteristické pre východoslovenské nárečia. S touto jazykovou výbavou prichádzajú Valasi na stredoslovenské územie, kam prinášajú rôzne elementy východoslovenských nárečí.41 Okrem nich uvádza Anton Habovštiak aj

Mária: Výskum ukrajinských rusínskych nárečí východného Slovenska so zreteľom na lingvistickú geografiu. In: Imrichová, Mária – Kesselová, Jana (eds.): Jazyk je zázračný organizmus... Metamorfózy jazyka a jazykovedy: zborník príspevkov venovaných prof. PhDr. Ivorovi Ripkovi, DrSc., emer. prof. PU, pri príležitosti jeho životného jubilea. Prešov 2013, s. 263. Medzi charakteristické znaky nárečia obce Pača patrí výskyt striednice u za ō, na základe čoho sa skúmaný dialekt zaraďuje do skupiny ukajúcich ukrajinských nárečí (napr. kuň, stul namiesto kiň, stil či kыň, dvыr), kam patria juhospišské enklávy (zahŕňajúce aj pačianske nárečie), ale aj užská podskupina sninských nárečí. Hanudeľová, Zuzana: Územné členenie ukrajinských nárečí východného Slovenska. Slavica Slovaca, 1993, č. 1–2, s. 180. Okrem toho nachádzame v miestnom nárečí konsonantickú zmenu č > ŝ (ŝo, potuŝok), ktorá sa nevyskytuje v iných juhospišských enklávach. LATTA, Vasyl: Atlas ukrajinskych hovoriv Schidnoji Slovaččyny. Bratyslava 1991, mapa č. 85, 86, 241; vlastný výskum. Zmena č > š je typická pre gemerské nárečia, výslovnosť konsonantu ŝ v obci Pača je však odlišná od výslovnosti š v gemerských obciach, ide totiž o mäkký člen zachovaného mäkkostného páru ŝ – š. Štruktúra (prízvučného) vokalizmu nárečia Pače pozostáva z vokálov i, e, a, o, u; namiesto vokálu ы je v nárečí Pače i. LATTA, V.: Atlas, mapa č. 1, 2. 36 Názov Rutheni (alebo aj Ruzeni) vykladá Mikuláš Štec ako latinizovanú formu slova Rusyny (Rusíni), ktorá bola známa už v období Kyjevskej Rusi. ŠTEC, Mikuláš: Rusíni či Ukrajinci? Prešov 1992, s. 9. Podľa Antona Habovštiaka sa názvom Ruthenus často pomenúvali aj Valasi kolonizujúci slovenské územie, a to napríklad na Orave, v Gemeri a na Spiši. Habovštiak, anton: Vplyv valašskej kolonizácie na stredoslovenské nárečia. Jazykovedný časopis, 1962, s. 19. Hoci termín Rutheni naznačuje súvislosti s rusínskym etnikom, v uhorských historických zdrojoch z 12.–17. storočia môže podľa Petra Ratkoša nadobúdať širšiu sémantiku, a to predovšetkým: 1. príslušníci staroruskej národnosti, žijúci zvlášť na juhozápade Ruska, ktorého obyvateľov pomenúvali Slováci pred 20. storočím názvom Rusíni; 2. kresťania východného obradu, Slovákmi prezývaní ako „rusnáci“; 3. príslušníci časti strážnej družiny uhorských kráľov od konca 11. storočia, tzv. dverníci; 4. sedliaci osadení na valašskom práve. RATKOŠ, P.: Rozvoj, s. 131–132. 37 Tamže, s. 143. 38 HABOVŠTIAK, A.: Vplyv, s. 18–19. 39 Tamže, s. 19. 40 PODOLÁK, J.: Tradičné ovčiarstvo, s. 206; HABOVŠTIAK, A.: Vplyv, s. 19. 41 Tamže, s. 19. ČLÁNKY A STUDIE Gabriel Rožai Kolonizácia východného Gemera na valašskom práve 7 ojedinelé zvláštnosti odkazujúce pravdepodobne na ukrajinský a poľský pôvod.42 Tieto východoslovenské,43 a v menšom rozsahu aj nedomáce, prvky (napr. rezíduá ukrajinského pôvodu)44 nachádza i v severogemerských (východné Horehronie), východogemerských a čiastočne aj v stredogemerských nárečiach. Z hľadiska pôvodného jazykového charakteru tejto kolonizácie vo východogemerskej oblasti je dôležitá aj prítomnosť dialektov východoslovanského typu, ktoré sa zachovali (výlučne) v dvoch valašských obciach ležiacich blízko gemersko-spišských hraníc – v Pači a v Úhornej. Zovšeobecňujúc stav na celej stredoslovenskej nárečovej oblasti Anton Habovštiak45 konštatuje obmedzený a nerovnomerný vplyv osídľovania na valašskom práve na stredoslovenské nárečia, determinovaný najmä viacerými kolonizačnými vlnami rôznej intenzity, ako aj smerom príchodu tohto obyvateľstva (východné Slovensko, poľské územie či poľsko-ukrajinská oblasť), pričom v stredoslovenskej oblasti treba brať do úvahy aj významný podiel slovenského obyvateľstva pri šírení salašného chovu oviec (ako cudzieho systému hospodárenia).46 Pokiaľ ide o stopy rumunčiny, tie sa uplatnili výhradne v salašníckej terminológii rumunského pôvodu.47 Pri analýze východogemerskej toponymie čerpáme materiál zo šiestich obcí ležiacich v severnej časti Slanskej doliny (Rejdová, Vyšná Slaná, Hanková, Vlachovo, Gočovo, Nižná Slaná) a z obce Pača rozprestierajúcej sa na severovýchod od Rožňavy. Obce Rejdová (= R; prvá oficiálna zmienka je z roku 1551; tento údaj uvádzame aj pri ďalších obciach) a Hanková (= H; 1556), ležiace na severozápade skúmanej oblasti, vznikli na valašskom práve. Vznik Hankovej sa datuje do konca 15. storočia. Rejdová vznikla v prvej polovici 16. storočia, avšak ešte v roku 1470 sa v jej chotári spomína prevažne valašská osada Romokovo (Romokwagasa). Obec Gočovo (= G; 1427) vznikla v 14. storočí ako pastierska osada. Časť jej obyvateľstva mala valašské výsady. Vlachovo (= Vl; 1427), Vyšná Slaná (= VS; 1362) a Nižná Slaná (= NS; 1363) boli založené v 14. storočí ako banské osady. Osadníci na valašskom práve sa v prvých dvoch obciach spomínajú o storočie neskôr, pričom v menšom rozsahu prenikli aj do chotára Nižnej Slanej. Siedmou obcou je Pača (= Pa), ležiaca v doline Krásnohorského potoka, spomínaná už v roku 1338 a vyvíjajúca sa (po príchode kolonistov na valašskom práve) ako valašská obec.48 Odraz tejto kolonizácie v miestnej toponymii poznávame prostredníctvom súboru neštandardizovaných terénnych názvov získaných terénnym výskumom (a zapísaných v nárečových podobách nadobudnutých

42 Tamže, s. 22–24. 43 Tamže, s. 20. 44 Tieto rezíduá môžeme zaznamenať prakticky v celej pomedznej stredoslovensko-východoslovenskej jazykovej oblasti, to znamená nielen v Gemeri (zvlášť v jeho východnej polovici a pri prameni Hrona), ale aj v oblasti východného Liptova a západného Spiša. Tamže, s. 22–25. 45 Tamže, s. 27. 46 PODOLÁK, J.: Tradičné ovčiarstvo, s. 206. 47 HABOVŠTIAK, A.: Vplyv, s. 27. 48 KROPILÁK, Miroslav a kol.: Vlastivedný slovník obcí na Slovensku, I–III. Bratislava 1977–1978. 8 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1 počas výskumu) a názvov vyexcerpovaných z kartografických a bibliografických zdrojov zaznamenávajúcich historickú toponymiu.49 Skúmaná toponymia nám umožňuje dokladovať prítomnosť kolonizácie na valašskom práve v regióne prostredníctvom štyroch kategórií terénnych názvov. V prvých troch kategóriách kladieme dôraz na jazykový a etnický charakter danej kolonizácie, zatiaľ čo štvrtá kategória odkazuje najmä na jej hospodárske prejavy.

Terénne názvy utvorené z lexiky karpatskej horskej nomenklatúry Prvá kategória, interpretovaná predovšetkým cez prizmu jazyka (prítomnosť lexém nedomáceho pôvodu, resp. slovanskej lexiky frekvenčne podmienenej kolonizačným pohybom), zahŕňa názvy tvoriace typickú horskú nomenklatúru, ktorá okrem orientačnej funkcie umožňovala pomenovať zvláštnosti profilu, prípadne zalesnenie horských pozemkov či kvalitu pastvy.50 Ide o názvy utvorené z geografických termínov rumunského i slovanského pôvodu typu kíčera, magura, grúň, príslop/prieslop, grapa, minčol, poľana, sihla a pod. V porovnaní s regionálnou apelatívnou lexikou zahŕňajúcou i lexémy rumunskej (= rum.) proveniencie, šírené osadníkmi na valašskom práve, disponuje miestna toponymia obmedzenejším počtom rum. lexikálnych prvkov. Nachádzame tu predovšetkým terénne názvy utvorené z apelatíva (= apel.) grúň/grún (a inak). Pôvod má v rum. nárečovom apel. gruniu s významom „kopec, pahorok“.51 Ide o terénne názvy Gruň, Predni gruň, Zadni gruň, Hafurou grunik v Rejdovej, Grún vo Vlachove, Grúň, Pod Grúňom v Gočove a Do Gruňu v Hankovej. V chotári Nižnej Slanej zachytávame názov Gruny výhradne v historickej toponymii (v roku 1789).52 Terénny názov Cihlina v katastri Vlachova súvisí s apel. sihlina s významom „vlhký pozemok“ alebo „mladý ihličnatý porast“53, ktoré je derivátom apel. sihla „vlhké miesto v teréne“54, „mladý, slabo vyvinutý ihličnatý porast na lúke“.55 Podľa Ľubora Králika56 môžeme v prípade apel. sihla uvažovať o prevzatí z rumunčiny (sihlă „mladý hustý les“, a to pravdepodobne zo slovanského *sъch-lъ „niečo zoschnuté; (suché) vetvy ap.“), resp. aj o predslovanskom či domácom pôvode tohto slova. S uvedeným apelatívom sa stretávame aj v poľskom, ukrajinskom, ruskom a v českom jazyku (v oblasti

49 Výskum lokálnej toponymie bol z geografického hľadiska obmedzený na vybrané lokality východného Gemera a prebiehal v rokoch 2013–2017. Výsledky výskumu (okrem materiálu z obcí Pača a Hanková) boli v súhrnnej podobe predstavené v monografii zameranej na toponymiu Rejdovej a Vyšnej Slanej (ROŽAI, Gabriel: Terénne názvy hornogemerských obcí Rejdová a Vyšná Slaná. Rožňava 2017) a v dizertačnej práci analyzujúcej terénne názvy Vlachova, Gočova a Nižnej Slanej, obhájenej v roku 2017 (ROŽAI, Gabriel: Toponymia severnej časti Slanskej doliny v kontexte etnokultúrnych vzťahov. Dizertačná práca. Banská Bystrica 2017). 50 ŠTIKA, Jaroslav: Rozšíření a intenzita karpatské kultury na Moravě a ve Slezsku. In: WOITSCH, Jiří – BAHENSKÝ, František (eds.): Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska, IV. Praha 2004, s. 78. 51 KRÁLIK, Ľubor: Stručný etymologický slovník slovenčiny. Bratislava 2015, s. 186. 52 ILA, Bálint: Gömör megye, II. Budapest 1944, s. 48. 53 PECIAR, Štefan a kol.: Slovník slovenského jazyka, IV. Bratislava 1964, s. 77. 54 MAJTÁN, Milan a kol.: Historický slovník slovenského jazyka, V. Bratislava 2000, s. 252. 55 PECIAR, Š. a kol.: Slovník slovenského jazyka, IV, s. 77. 56 KRÁLIK, Ľ.: Stručný etymologický slovník, s. 530. ČLÁNKY A STUDIE Gabriel Rožai Kolonizácia východného Gemera na valašskom práve 9

Valašska silha „les“ či sihla „vlhká louka nevhodná pro pasení, mokřina na poli“).57 Apel. sihla (a inak) teda prekračuje územie Karpát, avšak so sémantikou „les, mladý hustý les, ihličnatý porast“ sa podľa analyzovaných zdrojov stretávame iba v karpatskom geograficko- -jazykovom priestore. Medzi termínmi karpatskej horskej nomenklatúry nachádzame aj názvy utvorené z apelatív slovanského (ojedinele aj výlučne ukrajinského) pôvodu, ktorých frekvenciu na našom území podnietila práve valašská kolonizácia. Ide o názvy, ktoré sa vzťahovali na geograficky vyššie položené objekty využívané Valachmi na hospodárske účely58. V Rejdovej nachádzame terénne názvy Prieslop̯ a Pot Prieslop̯ , ktoré sa utvorili z apel. prieslop,̯ príslop s významom „plytké vysokohorské sedlo“59, etymologicky zrejme súvisiace s nárečovým slop „jama na ceste (po daždi plná vody)“, resp. slap „vlna“, „jama/priehlbeň v kamennom riečisku, kam zvysoka padá voda“.60 Terénne názvy utvorené z geografického termínu príslop (a inak) nachádzame aj v „karpatoruských“61 obciach62, v bulharskej, rumunskej a českej (najmä moravsko-sliezskej) toponymii63, v Macedónsku, v juhovýchodnom Poľsku64 a v súvislosti s koreňom slop- aj v toponymii Slovinska a lužickosrbskej oblasti.65 Slovanského apelatívneho pôvodu sú aj terénne názvy Poľanki (R, H), Višňe Poľanki (H), Pola̋ nka, Nat Pola̋ nkou̯ (Vl), Poľaň a Vejrʼx Poľaňi (Pa), ktoré sa utvorili z apel. poľana (praslovansky *poljana) s významom „horská lúka, lúka v lese“.66 Porovnajme české apel. polana „náhorná paseka, lúka alebo pole, náhorná planina“;67 ukrajinské poľana „rozľahlé pole, rúbanisko, lúka“.68 S terénnymi názvami typu Poľana (a inak) sa môžeme stretnúť takmer v celom slovanskom jazykovom priestore, pričom podľa Vladimíra Šmilauera69 sa

57 MEĽNYČUK, Olexandr Savyč a kol.: Etymolohičnyj slovnyk ukrajinskoji movy, 5. Kyjiv 2006, s. 225; MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. Praha 1971, s. 542–543; KAZMÍŘ, Silvestr: Slovník valašského nářečí. Vsetín 2001, s. 318. 58 HABOVŠTIAK, anton: Oravské chotárne názvy. Banská Bystrica 1970, s. 27; KRŠKO, J.: Terénne názvy, s. 55. 59 KRÁLIK, Ľ.: Stručný etymologický slovník, s. 474. Vlado Uhlár pripisuje názvom typu Príslop sémantiku „vrch nad slopom (sedlom, úžľabinou)“. Ich využitie pri pomenúvaní úžľabín/sediel medzi vrchmi hodnotí ako spätné (metonymické) posúvanie významu. UHLÁR, Vlado: Príslop, slop, prieval, priehyba. Slovenská reč 45, 1980, č. 4, s. 217–218. 60 KRÁLIK, Ľ.: Stručný etymologický slovník, s. 474; UHLÁR, V.: Príslop, s. 215; GRIGORIAN, In: MURZAJEV, Eduard Makarovič: Slovar narodnych geografičeskich terminov. Moskva 1984, s. 460. 61 Týmto termínom pomenúva Aleksej Petrov obce bývalých uhorských stolíc v oblasti Podkarpatskej Rusi – ako súčasti rozsiahlejšieho „karpatoruského“ územia –, t. j. Marmarošskej, Ugočskej, Berežskej a čiastočne Užskej župy (ktoré v súčasnosti ležia na území Ukrajiny, čiastočne Maďarska, Rumunska a v prípade Užskej župy aj Slovenska), ale aj Zemplínskej, Šarišskej a Spišskej župy na území Slovenska. PETROV, Aleksej Leonidovič: Karpatoruské pomístní názvy z pol. XIX. a z poč. XX. st. Praha 1929, s. 2*. 62 Tamže, s. 130, 197. 63 MURZAJEV, E. M.: Slovar, s. 460; Geoportál ČÚZK. Praha 2010. Online, cit. 20. 11. 2016 dostupné na http://geoportal.cuzk.cz. 64 Geoportal Krajowy. Warszawa 2016. Online, cit. 20. 11. 2016 dostupné na http://www.geoportal.gov.pl/. 65 ŠMILAUER, Vladimír: Příručka slovanské toponomastiky. Praha 1970, s. 163. 66 RIPKA, Ivor a kol.: Slovník slovenských nárečí, II. Bratislava 2006, s. 943. 67 MACHEK, V.: Etymologický slovník, s. 469. 68 ŽELECHOVSKYJ, Jevhenyj – NEDJIĽSKYJ, Sofron: Malorusko-njimeckyj slovar, 2. Ľviv 1886, s. 694. 69 ŠMILAUER, V.: Příručka, s. 145. 10 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1 lexéma poľana vo význame „lúka v lese“ vyskytuje v apel. lexike Slovenska, Bulharska, Macedónska, Česka, Poľska, Bieloruska, Ukrajiny a Ruska. Medzi názvami slovanského pôvodu, šírenými kolonizáciou na valašskom práve v oblasti Oravy, spomína Anton Habovštiak aj názvy typu Di̯ el, Ďi̯ elec, Ďi̯ eľiki a pod.70 Aj Bálint Ila sa domnieva, že názvy utvorené z apel. diel v oblasti Gemera šírilo valašské obyvateľstvo, a to už jeho staršia „rusínska vrstva“.71 Obvyklý výskyt tohto apelatíva v karpatskej toponymii potvrdzuje aj Eduard Murzajev. Zo sémantického hľadiska však s daným územím spája význam „horský chrbát, vrchol hory; vrch deliaci dve obce/doliny“, resp. aj „kopec, pahorok“ a pod. (porovnajme ukrajinské dil, rumunské deal, prevzaté zo slovanských jazykov a i.).72 Názvy utvorené z apel. diel (dielik, dielnica) nachádzame aj v skúmanej oblasti: Na Di̯ éliki (NS), Delniški (Vl), Na Ďela (R), Ďeliki (R, H), Zadňe ďeli, Pod ďelnicu/jelnicu (H). Ide o objekty ležiace v rôznej vzdialenosti od jednotlivých obcí s charakterom polí, lúk, v súčasnosti i lesov, ktoré však miestni informátori spájajú s významom „pridelená časť poľa, pozemok“.73 V skúmanej oblasti teda nezachytávame význam charakteristický pre karpatskú oblasť, pripisovaný kolonizácii na valašskom práve. Analyzovaný súbor obsahuje aj názvy utvorené z geografického termínu ukrajinského pôvodu. Mapa 3. vojenského mapovania z druhej polovice 19. storočia uvádza v chotári obce Hanková (v súčasnosti nedoložený) názov *Stob (t. j. Štob).74 Ide o pomenovanie vrchu utvorené z ukrajinského nárečového apel. ščob, ščovb (resp. aj ščomb, ščovba a i.) s významom „strmý vrchol kopca“, „vyvýšené miesto medzi dvoma dolinami“ a pod., známeho aj v časti ukrajinských rusínskych nárečí východného Slovenska.75 Ako konštatuje Milan Majtán, terénne názvy typu Ščob sa objavujú takmer na celom východnom Slovensku, hoci nemajú paralelu v apelatívnej lexike východoslovenských nárečí.76 Autor spresňuje, že tieto názvy sa sústreďujú na území, na ktorom sa v minulosti „navrstvilo aj osídlenie ukrajinského pôvodu“, zároveň však dodáva, že „všetky doklady sú z územia zasiahnutého z východu valašskou kolonizáciou“.77 „Migračnými pohybmi sa toto slovo dostalo i do karpatskej oblasti na východné Slovensko a do juhovýchodných oblastí Poľska.“78 S terénnym názvom Štob sa môžeme stretnúť aj v Muránskej doline79 a v plurálovej podobe ho nachádzame i v toponymii obce Pača – Ŝou̯ bi.

70 HABOVŠTIAK, a.: Oravské chotárne názvy, s. 27. 71 ILA, Bálint: Gömör megye, I. Budapest 1976, s. 294. 72 MURZAJEV, E. M.: Slovar, s. 183. 73 Tento význam môžeme nájsť aj v Historickom slovníku slovenského jazyka; porovnaj výklad apelatív diel, dielnica („časť poľa, pozemok“). MAJTÁN, Milan a kol.: Historický slovník slovenského jazyka, I. Bratislava 1991, s. 250–251. 74 Az Osztrák-Magyar Monarchia harmadik katonai felmérés. Die dritte militärische Aufnahme (1869–1887). (DVD). Budapest 2006. 75 MURZAJEV, E. M.: Slovar, s. 635; MAJTÁN, Milan: Príspevok k problematike jazykových kontaktov (Slovenské toponymá so slovami čup a ščob). Slavica Slovaca 10, 1975, č. 1, s. 54; MARUSENKO, T. A.: Nazvanija reliefov v govorach Chmeľnickoj oblasti USSR. In: KLEPIKOVA, Galina Petrovna (ed.): Karpatskaja dialektologija i onomastika. Moskva 1972, s. 296. 76 MAJTÁN, M.: Príspevok, s. 54. 77 Tamže, s. 56. 78 Tamže. 79 Tamže, s. 55. ČLÁNKY A STUDIE Gabriel Rožai Kolonizácia východného Gemera na valašskom práve 11

Terénne názvy odkazujúce na iné jazykové aspekty osídlenia na valašskom práve Podrobnejšie informácie o jazykovom charaktere miestnych osadníkov na valašskom práve – najmä v súvislosti s počiatočnou fázou osídľovania opisovaného územia – môžu sprostredkúvať aj ďalšie terénne názvy obsahujúce prvky neslovenského pôvodu. Prítomnosť rusínskych jazykových elementov, spomínaných niektorými citovanými autormi, môžeme doložiť prostredníctvom vybraných historicko-fonetických osobitostí atypických pre západoslovanské jazyky. Nachádzame ich nielen v obci Pača s ukrajinským rusínskym nárečím80, ale v jednom prípade aj v západnejšej a od Pače nepomerne vzdialenejšej obci Hanková, v ktorej sa komunikuje slovenským dialektom východného Gemera. Charakteristickým znakom východoslovanských jazykov sú reflexy teret, telet, torot, tolot, telot za praslovanské *tert, *telt, *tort, *tolt. Zatiaľ čo v toponymii obce Pača sú tieto podoby očakávané, napr. Berezini, Peredňi Lazi, Moloda Buŝina (avšak za *tort máme slovakizovaný tvar Mraznica), v prípade Hankovej ide o ojedinelý, zato však významný jazykový doklad: reflex teret- sa tu dochoval v terénnych názvoch Seredňa a Pot Seredňa, ktoré uchovávajú petrifikovanú ukrajinskú podobu adjektívaserednij (stredný; na rozdiel od miestneho nárečového tvaru stredni). Prostredníctvom toponymie obce Pača chceme upozorniť aj na iný nezápadoslovanský jazykový prvok, importovaný pravdepodobne rusínskymi pastiermi, ktorý absentuje v súčasnom ukrajinskom rusínskom dialekte tejto obce. Ide o zmenu dl > l charakteristickú pre východo- a južnoslovanské jazyky (a atypickú pre gemerské dialekty).81 Dokladujú ju terénne názvy Jalinki a Za Jalinkami, ktoré dávame do súvisu s plurálovou deminutívnou podobou apel. jalyna, v ukrajinských rusínskych nárečiach východného Slovenska s významom „jedlina“, „jedľový les“.82 V miestnom nárečí sa však používa iba slovakizovaná podoba jadlina (podobne aj jadľa, jadliŝka namiesto jalycʼa/jelycʼa, jalyčka).83 Terénne názvy utvorené z apelatíva jalyna uvádza Aleksej Petrov aj v Zakarpatskej oblasti, konkrétne v obciach bývalej Marmarošskej a Berežskej župy, v rámci slovenského územia v Zemplínskej župe.84 Analyzované pačianske názvy teda uchovávajú petrifikovaný historicko-fonetický prvok východoslovanského pôvodu nevyskytujúci sa v súčasnej hláskoslovnej štruktúre miestneho nárečia. Bálint Ila však spomína v miestnej toponymii aj iný príklad (na rozdiel od

80 Podrobnejšiu analýzu historicko-fonetických a morfologických prvkov typických pre ukrajinské rusínske nárečia východného Slovenska v toponymii obce Pača pozri v: ROŽAI, Gabriel: Odraz slovensko-ukrajinsko- rusínskych etnických a jazykových kontaktov v toponymii východného Gemera. In: ŽEŇUCHOVÁ, Katarína – KITANOVA, Marija – ŽEŇUCH, Peter (eds.): Jazyk a kultúra v slovanských súvislostiach : Zo slovanskej etnolingvistiky. Bratislava – Sofia 2017, s. 224–228. 81 Pre gemerskú nárečovú oblasť sú charakteristické tvary typu šidlo, motovidlo, avšak v južnej časti Sušianskej doliny (juhozápadný Gemer) sa vyskytuje zmena dl, dľ > ll, ľľ (napr. prikrvallá, Rusáľľa). Zmenu dl > l môžeme zachytiť v ostatnom Gemeri iba v obmedzených prípadoch, napr. v slove trľic/trľica. TÓBIK, Štefan: Členenie a charakteristika gemerských nárečí. Jazykovedné štúdie 2., Dialektológia, 1957, s. 102. 82 ŠIŠKOVÁ, Růžena: Areálová studie slovní zásoby rusínských nářečí východního Slovenska : Diferenční slovník. Praha 2009, s. 67. Porovnajme aj slovenský a rusínsky názov obce Jedlinka (Šariš) – Jalynka (Ялинка), resp. aj ukrajinské nárečové apelatívum jalyna = jalynnyk (TRUBAČOV, Oleg Nikolajevič a kol.: Etimologičeskij slovar slavianskich jazykov : Praslavianskij lexičeskij fond, 6. Moskva 1979, s. 14), t. j. „jeľnik, jelovyj les“ (MURZAJEV, E. M.: Slovar, s. 648). Vylúčiť však nemožno aj súvislosť s apel. jalynka vo význame „jedlička“. Porovnajme jalynka < jalyna „jedľa“ (nemecky „Tanne“) popri jalycia. ŽELECHOVSKYJ, Je. – NEDJIĽSKYJ, S.: Malorusko- -njimeckyj slovar, s. 1113; vlastný výskum. 83 ŠIŠKOVÁ, R.: Areálová studie, s. 67. 84 PETROV, A. L.: Karpatoruské pomístní názvy, s. 112, 218. 12 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1 predošlých prípadov zastupujúci lexikálnu rovinu), ktorý hodnotí ako výsledok slovensko- -rusínskych jazykových kontaktov.85

Terénne názvy utvorené z osobných mien naznačujúcich etnický pôvod osídlencov na valašskom práve Predovšetkým etnický charakter kolonistov na valašskom práve umožňujú priblížiť terénne názvy utvorené z antroponým neslovenského, najmä rusínsko-ukrajinského pôvodu, ako aj z osobných mien (= o. m.) vzniknutých z etnoným, ktoré sa spájajú s daným kolonizačným pohybom. Do prvej podkategórie môžeme zaradiť niekoľko terénnych názvov. Vyšnoslanský názov Maksinka/Maksimka súvisí s o. m. Maxin, Maxim rozšíreným na Ukrajine (Maksym; porovnajme o. m. Szabados Maxin v Pači).86 V chotári Rejdovej nachádzame názvy Petrenkou̯ a rovi̯ enka, z o. m. Petrenko (ukrajinské priezvisko s charakteristickým antropoformantom -enko); Klimentou̯ a Pret Klimentou̯ , z o. m. Kliment, ukrajinsky Klyment (v rejdovskej antroponymii sme zachytili o. m. Klima utvorené z východoslovanskej podoby krstného mena Kliment preniknuvšej aj do staršej slovenčiny „v čase príchodu kresťanstva na naše územie z východného kresťanského prostredia“)87. Názov Fedorova luka v chotári Pače súvisí s ukrajinským o. m. Fedir (z gréckeho Theòdóros)88. V historickej toponymii89 Gočova nachádzame názvy Klimova dolka (< o. m. Klimo, resp. aj Klima)90 a Kuzmova dolka (< o. m. Kuzma91, ukrajinsky Kuzma92, slovensky Kozmas93). Na ukrajinsko-rusínsky (prípadne aj poľský) pôvod miestneho obyvateľstva odkazujú aj súčasné gočovské názvy Leškova jama a Lešková studňiška súvisiace s o. m. Leško (dodnes sa vyskytujúcim vo Vlachove), ktoré bolo utvorené z o. m. Les, Olesko94 (< Olexa, Olexandr), prípadne zo slovanského mena Lech. Priezviská Leško, Leška (a inak) sú typické pre západné časti

85 Ide o nedochovaný pačiansky terénny názov Senavi luka („Sinavá lúka“) z roku 1667 (ILA, Bálint: Gömör megye, III. Budapest 1946, s. 157). Očakávajúc slovenskú podobu Modravá lúka, autor spája adjektívum senavi s jazykom Rusínov; porovnajme napríklad synij „modrý“, syňavyj „modravý“ (ŠIŠKOVÁ, R.: Areálová studie, s. 156; ŽELECHOVSKYJ, Je. – NEDJIĽSKYJ, S.: Malorusko-njimeckyj slovar, s. 865). S podobou sinavý (modravý) sa však stretávame aj v predspisovnej (i súčasnej) slovenčine (MAJTÁN, M. a kol.: Historický slovník slovenského jazyka, V, s. 255) a slová utvorené z praslovanského *sinjь nachádzame aj v gemerských nárečiach, napr. siní (belasí), sinastí (sinavý), síneva (belasosť) a pod. (ORLOVSKÝ, Jozef: Gemerský nárečový slovník. Martin 1982, s. 297–298). Domnievame sa, že v tomto prípade teda nie je potrebné osobitne upozorňovať na rusínsky charakter tohto názvu (hoci ho vzhľadom na nárečie danej obce môžeme očakávať). 86 ILA, B.: Gömör megye, III, s. 155. 87 MAJTÁN, Milan: Naše priezviská. Bratislava 2014, s. 67. 88 MAJTÁN, Milan – POVAŽAJ, Matej: Meno pre naše dieťa. Bratislava 1985, s. 50. 89 Správa katastra Rožňava (archív), Gócs helység tagositott határának térképe 1 : 5000, 1878. 90 ILA, B.: Gömör megye, II, s. 344. 91 Tamže, s. 343–344. 92 V transliterovanej podobe Kuz’ma. 93 MAJTÁN, M. – POVAŽAJ, M.: Meno, s. 64. 94 V transliterovanej podobe Les’, Oles’ko. ČLÁNKY A STUDIE Gabriel Rožai Kolonizácia východného Gemera na valašskom práve 13

Zakarpatskej Ukrajiny; o. m. Leško sa uvádza aj v slovníku vlastných (osobných) mien v lemkovskom dialekte ako nárečový variant o. m. Olexa95, časté je však aj v Poľsku.96 V miestnej toponymii nachádzame aj etnonymá odkazujúce na národnosti a etnické skupiny, ktoré sa priamo podieľali na kolonizácii na valašskom práve. Názov U Rusnáka pri̯ eloch (Vl) súvisí s menom domu U Rusnáka, a to s osobným menom Rusznak97, ktoré vzniklo transonymizáciou v súčasnosti neoficiálneho variantu etnonyma Rusín (Rusnák), latinsky Ruthenus (tento termín však nemusí v zásade vyjadrovať iba etnickú príslušnosť, čo sme už naznačili vyššie). Názvy Olochou̯ a jama (R) a Olochová zem (Vl) sa utvorili z o. m. Oloch98 vychádzajúceho z maďarskej podoby oláh („Rumun“), ktorá vznikla z juhoslovanského vlach99. Na prítomnosť poľského elementu, ktorý sem počas valašskej kolonizácie prenikol pravdepodobne z územia Poľska a z poľskej Haliče, odkazuje terénny názov Pola̋ čki (NS) utvorený z o. m. Polyacsek100, resp. aj Polak (nár. Pola̋ k), ktoré zachytávame aj v miestnej antroponymii v záverečnej fáze valašskej kolonizácie regiónu101 (so striedaním k/č – Pola̋ k > Pola̋ čki). Podobný názov nachádzame aj v toponymii Pače: Poľakova dolina (popri pomaďarčenom variante Poľak vevď). Bálint Ila102 – predpokladajúci poľské korene prvých kolonistov prichádzajúcich zo Spiša do skúmanej oblasti, ktoré sa však vplyvom časových faktorov sprevádzajúcich migráciu z poľského územia do oblasti Gemera, ako aj miešania osídlencov s inými národmi postupne zotreli – sa odvoláva na frekventované valašské rodinné meno Polyak, pričom dopĺňa: „Nemôžeme síce tvrdiť, že každý Valach nazývaný menom Polyak bol poľskej národnosti, je však isté, že aspoň časť nositeľov mena Polyak bola skutočne poľského pôvodu, napriek tomu, že Valasi v Gemerskej župe pôvodne prináležali prevažne k rusínskej národnosti“.103 V súvislosti s terénnymi názvami utvorenými z nedomácich antroponým treba uviesť, že tento typ terénnych názvov možno považovať iba za nepriamy dôkaz o cudzom pôvode obyvateľstva. Pri hodnotení etnickej príslušnosti treba zároveň akcentovať konštatovanie Eleny Krasnovskej, „že v menách ukrajinského (a iného – pozn. autora) pôvodu sa už napr. aj v 18. stor. nemusel pociťovať príznak etnicity, že tu išlo vlastne o rodinné meno slovenského, domáceho obyvateľa, teda vlastne o osobné meno akoby už ‚odapelativizované‘“.104

95 PYRTEJ, Petro Semenovyč: Slovnyk lemkivskoji hovirky : materialy dľa slovnyka. Legnica-Wrocław 2001, s. 456. Online, cit. 07. 01. 2018 dostupné na http://www.lemko.org/pdf/Pyrtej2001.pdf. 96 ČUČKA, Pavlo Pavlovyč: Slovianski osobovi imena Ukrajinciv : istoryko-etymolohičnyj slovnyk. Užhorod 2011, s. 218. 97 ILA, B.: Gömör megye, III, s. 139–140. 98 Tamže, s. 139. 99 MACHEK, V.: Etymologický slovník, s. 413. 100 ILA, B.: Gömör megye, II, s. 49. 101 Tamže, s. 47. 102 ILA, B.: Die walachische Bevölkerung, s. 121. 103 Zwar dürfen wir nicht behaupten, daß jeder Polyak genannte Walache polnischer Nationalität war, ist es doch zweifellos, daß wenigstens ein Teil der Polyak genannten wirklich polnischer Herkunft war, trotz der Tatsache, daß die Walachen im Komitate Gömör ursprünglich zum überwiegenden Teile der ruthenischen Nationalität angehörten. Tamže, s. 121. 104 KRASNOVSKÁ, E.: Osídlenie, s. 143. 14 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1

Terénne názvy odkazujúce na hospodársku činnosť osídlencov na valašskom práve Posledný okruh terénnych názvov (slovanského pôvodu) primárne odkazuje na hospodárske osobitosti analyzovaného kolonizačného pohybu. Obyvatelia usídlení na valašskom práve, praktizujúci špecifickú formu ovčiarstva založenú na chove hôľneho typu ovce, biologicky odolnejšieho ako staršie druhy oviec chovaných na našom území, využívali na pastvu horské lúky, čistiny a hole v nadmorskej výške aj nad 900–1000 m.105 Horské pasienky bolo potrebné získavať klčovaním, vypaľovaním a čistením pozemkov od nežiaduceho porastu. S klčovaním súvisí rejdovský terénny názov Čeršľa, ktorý vznikol z apel. čeršľa, t. j. črchľa (kršľa a inak) „vyčistené, vyklčované miesto, upravené na lúku alebo pasienok“, v gemerských nárečiach aj „preriedená mladá hora“ (šeršla). Toto apelatívum vzniklo zo slovesa črchliť, kršliť (a inak) „obsekávať, lúpať kôru zo stromu, aby vyschol“, potom „vytínať očrchlené stromy“ a následne „klčovať“.106 Praslovanská podoba je *čьrxľa, *čьrxlь.107 S názvami utvorenými z apel. črchľa, kršľa (a inak) sa môžeme stretnúť v „karpatoruských“ obciach,108 v karpatskej časti Moravy a Sliezska,109 v juhovýchodnom Poľsku110, ako aj v srbsko-chorvátskej toponymii.111 Ako názov charakteristický pre oblasti kolonizované obyvateľstvom na valašskom práve ho uvádza aj Anton Habovštiak.112 Okrem názvu Čeršľa môžu s aktivitou pastierov pri získavaní horských pasienkov súvisieť aj ďalšie terénne názvy, ktoré sa však nespomínajú iba v súvislosti s kolonizáciou na valašskom práve (ale aj so získavaním ornej pôdy a pod.) a zároveň prekračujú priestor Karpát. Ide o názvy utvorené z apelatív ako: *ždiar, česky žďár „vypálená časť lesa určená na osídlenie a poľné hospodárstvo“,113 napr. Ždža̋ r (Vl, NS), Visoki ždžar (R), Ẑar (Pa); pálenisko „vypálené miesto v lese“,114 doložené v názvoch Paleniska, Pot Paleniska (R; v danom prípade však môže ísť aj o súvislosť s pálením drevného uhlia,115 podobne ako pri rejdovskom názve Palenica); či paseka „miesto s vysekaným porastom“.116 z ktorého sa utvorili názvy Paseki (H, VS; v prípade Vyšnej Slanej však názov pomenúva oráčinu v údolí, ktorým vedie cesta do obce, v blízkosti toku rieky, čo nenaznačuje súvislosť s horským salašníctvom). V miestnych terénnych názvoch zaznamenávame aj terminológiu spojenú s chovom oviec, ktorá môže mať rumunský (napr. lexémy strunga, redikať, z ktorých sa v oblasti

105 RATKOŠ, P.: Rozvoj, s. 134–135. 106 MAJTÁN, Milan: Z lexiky slovenskej toponymie. Bratislava 1996, s. 67; ORLOVSKÝ, J.: Gemerský nárečový slovník, s. 327. 107 TRUBAČOV, Oleg Nikolajevič a kol.: Etimologičeskij slovar slavianskich jazykov : Praslavianskij lexičeskij fond, 4. Moskva 1977, s. 147. 108 PETROV, A. L.: Karpatoruské pomístní názvy, s. 59, 62, 71, 96. 109 Geoportál ČÚZK. Online, cit. 20. 11. 2016 dostupné na http://geoportal.cuzk.cz. 110 Geoportal Krajowy. Online, cit. 20. 11. 2016 dostupné na http://www.geoportal.gov.pl/. 111 TRUBAČOV, O. N. a kol.: Etimologičeskij slovar, 4, s. 147. 112 HABOVŠTIAK, a.: Oravské chotárne názvy, s. 27. 113 MACHEK, V.: Etymologický slovník, s. 723. Podľa Bálinta Ilu ide o typický valašský názov: „Sgyar tipikus vlach név, csak vlachok lakta területeken tűnik fel“. ILA, B.: Gömör megye, I, s. 293. 114 RIPKA, I. a kol.: Slovník slovenských nárečí, II, s. 704. 115 KOLESÁR, J.: Rejdová, s. 6. 116 KRÁLIK, Ľ.: Stručný etymologický slovník, s. 424. Súvislosť tohto typu názvov s valašskou kolonizáciou naznačuje Ila Bálint. ILA, B.: Gömör megye, I, s. 294. ČLÁNKY A STUDIE Gabriel Rožai Kolonizácia východného Gemera na valašskom práve 15

Oravy utvorili terénne názvy Strungi, Reďikalno)117 i slovanský pôvod. Na analyzovanom území ide o terénne názvy utvorené z apel. slovanského pôvodu koša̋ risko „miesto, kde bol košiar“.118 Dokumentujú ho terénne názvy Na košariska (R), Koša̋ riská (Vl) a Na Koša̋ riská (NS). Terénne názvy vzniknuté z apel. košarisko (košařisko, košaryšče a i.) sú známe v „karpatoruskej“119 a v poľskej toponymii (Podkarpatské, Malopoľské a Sliezske vojvodstvo),120 ako aj v karpatskej časti Moravy a Sliezska.121 Toponymá súvisiace s praslovanským apel. košara (a i.) vo význame „ohrada pre ovce, dobytok“ sú však rozšírené aj v iných slovanských krajinách ležiacich v priestore karpatsko-balkánskeho horského pastierstva a známe sú aj v Rusku.122 Za charakteristický rys karpatského salašníctva považuje Jaroslav Štika123 prezimovanie oviec v tzv. mrazniciach, teda v zimných košiaroch alebo zimoviskách vybudovaných na odľahlých pasienkoch124. Tento spôsob zimovania oviec bol podľa Jána Podoláka125 najrozšírenejší na liptovskej a horehronskej strane Nízkych Tatier. V blízkom Gemeri danú formu autor nespomína, uvádza iba zimoviská vo forme poľných maštalí, doložené najmä v obciach Muránska Zdychava a Muránska Huta.126 V polovici 20. storočia sa existencia mrazníc v oblasti susedného Horehronia udržiavala už iba v spomienkach miestnych obyvateľov. Išlo o vývojovo najstaršiu formu valašského zimného ustajňovania oviec na našom území, ktorá prenikla do karpatskej oblasti z Balkánskeho polostrova.127 V skúmanej oblasti sme zaznamenali tri objekty s názvom Mraznica, a to v chotári Rejdovej, Vyšnej Slanej a Pače. Ich súvislosť so zimným ustajňovaním oviec sa nám prostredníctvom rozhovorov so súčasnými informátormi nepodarilo dostatočne objasniť; túto motiváciu naznačil iba jeden z najstarších obyvateľov Vyšnej Slanej128, iní informátori spájali názov Mraznica prevažne s charakterom lokality (chladné miesto, na ktorom sa dlho držal mráz a sneh). Jednoznačnosť motivácie komplikuje aj fakt, že apelatívum mraznica môže nadobúdať aj inú sémantiku; v oblasti Detvy sa ním napríklad pomenúva senník na odľahlej

117 HABOVŠTIAK, a.: Oravské chotárne názvy, s. 27. 118 Ľubor Králik spája apel. košiar s psl. *košarъ a uvádza, že „novší význam ‚ohrada pre ovce‘ vznikol z pôvodného ‚ohrada z prenosných dielcov (pletených z prútia na spôsob koša)‘, zrejme v súvislosti s pastierskymi migráciami v Karpatoch“. KRÁLIK, Ľ.: Stručný etymologický slovník, s. 293. Pozri aj výklad slova *košara/*košarъ/*košerъ. TRUBAČOV, Oleg Nikolajevič a kol.: Etimologičeskij slovar slavianskich jazykov : Praslavianskij lexičeskij fond, 11. Moskva 1984, s. 183–185; RIPKA, Ivor a kol.: Slovník slovenských nárečí, I. Bratislava 1994, s. 840. 119 PETROV, A. L.: Karpatoruské pomístní názvy, s. 175. 120 Geoportal Krajowy. Online, cit. 20. 11. 2016 dostupné na http://www.geoportal.gov.pl/. 121 Geoportál ČÚZK. Online, cit. 20. 11. 2016 dostupné na http://geoportal.cuzk.cz. 122 ŠMILAUER, V.: Příručka, s. 97. 123 ŠTIKA, J.: Rozšíření, s. 77. 124 PODOLÁK, J.: Tradičné ovčiarstvo, s. 41. 125 Tamže, s. 41. 126 Tamže, s. 43. 127 Tamže, s. 41–42. 128 Ti stari mi tag visvetlovali, že dakedi v zime neprišli ou̯ ce dolu, ale buli f tagzvanix mraznicax, že (...) spravili (...) normalne s koňarou̯ (z ihličňanox) pristreški a tam buli calu zimu ou̯ ce a tam im aj nosili. ROŽAI, G.: Terénne názvy, s. 185–186. 16 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1 lúke.129 O „mimostajňovom“ prezimovávaní oviec na zimoviskách v chotári Pače v rámci jej historického vývinu hovorí Ján Šlosár.130 S pomenovaním pastviny pre ovce spájame pačiansky terénny názov Uŝarki. Ide o názov objektu, ktorý sa v minulosti využíval na pasenie oviec a košarovanie. K tejto konštatácii nás privádza jednak jeho jazykový charakter (porovnajme miestne nárečové apelatívum uvca „ovca“, v ukrajinských nárečiach aj tvary ucia „ovca“ i učar „pastier oviec; ten, kto sa stará o ovce/kto chová ovce“131), jednak existencia podobných terénnych názvov typu Sviňarki, Biči̯ arki v Rejdovej či Svina̋ rki v Muráni („v Muráni označenie kvality pastvy a miesta, kde sa pásli svine“132). S pastierstvom súvisí aj názov horskej lúky Pastirska (R; < pastier, nárečovo pastir). Tento terénny názov však nemusí odkazovať výhradne na horské salašníctvo a chov oviec, keďže na označenie pastierov oviec sa v tejto oblasti používa apel. maďarského pôvodu juhas.

Najstaršie záznamy skúmaného súboru terénnych názvov Pokiaľ ide o prvé záznamy terénnych názvov odkazujúcich na valašský element v chotároch skúmaných obcí (najmä v súvislosti s názvami tvoriacimi karpatskú horskú nomenklatúru či s názvami nedomáceho pôvodu), tie sme na základe aktuálneho výskumu zaznamenali až od druhej polovice 17. storočia (hoci najstaršie doklady miestnej toponymie, okrem rieky Slaná, ktorá sa spomína už okolo roku 1200133, sú z konca 13. storočia).134 Zatiaľ najstarším známym dokladom je názov Polyanka (1655) v chotári Hankovej.135 Domnievame sa však, že názvy odkazujúce na kolonizáciu na valašskom práve sa v skúmanej oblasti objavili už skôr, čo by mohol potvrdiť ďalší archívny výskum, prípadne aj rozšírenie bádania o ďalšie výskumné lokality.

Záver Ako naznačila analýza toponymie siedmich východogemerských obcí, informácie o kolonizácii východného Gemera na valašskom práve a jeho etnickom, hospodárskom a jazykovom charaktere možno získavať a dopĺňať aj prostredníctvom toponomastického výskumu. Umožňuje to predovšetkým úzka prepojenosť karpatského salašníctva s krajinou, potreba pomenúvať obklopujúci prírodný priestor, determinovaná sociokultúrnymi charakteristikami pomenúvateľa, ako aj schopnosť terénnych názvov konzervovať vo svojej jazykovej i mimojazykovej štruktúre starší vývinový stav jazyka a spoločnosti. Nemenej dôležitú úlohu tu zohráva aj uchovávanie terénnych názvov v živej pamäti miestneho spoločenstva a ich predávanie ďalším generáciám. Pri snahe získať komplexný pohľad

129 PODOLÁK, J.: Tradičné ovčiarstvo, s. 42. 130 ŠLOSÁR, J.: Pača, s. 7. 131 MEĽNYČUK, Olexandr Savyč a kol.: Etymolohičnyj slovnyk ukrajinskoji movy, 6. Kyjiv 2012, s. 56; PYRTEJ, P. S.: Slovnyk, s. 403. Online, cit. 07. 01. 2018 dostupné na http://www.lemko.org/pdf/Pyrtej2001.pdf. 132 KRŠKO, J.: Terénne názvy, s. 107. 133 VARSIK, Branislav: Slovanské (slovenské) názvy riek na Slovensku a ich prevzatie Maďarmi v 10.–12. storočí (Príspevok k etnogenéze Slovákov). Bratislava 1990, s. 87. 134 ILA, B.: Gömör megye, III, s. 341. 135 Tamže, s. 364. ČLÁNKY A STUDIE Gabriel Rožai Kolonizácia východného Gemera na valašskom práve 17 na problematiku však informácie nadobudnuté výhradne onomastickým výskumom nepostačujú. Objektivita (a praktickosť) týchto informácií narastá až pri ich komparácii s historickými, geografickými, etnografickými či lingvistickými faktami.

Summary Colonization of the East Gemer Region under Wallachian Law in the Context of Current and Historical Toponymy Gabriel Rožai Colonization under Wallachian Law in the East Gemer Region began at the start of the 15th century and lasted until the start of the 17th century. The first settlers of this mountainous area around the streams of the River Slaná arrived from the neighboring Spiš Region. From an ethnic point of view, the early stages of the region’s colonization were dominated by Rusyn elements, which were supplemented in the 16th century by the local (Slovak) and later also the Polish population. Economically, this settlement was characterized by sheep herding on high-altitude pastures, special privileges and benefits, as well as specific organized forms of life with a basis in Wallachian Law. The lingual elements are mostly connected with typical Wallachian shepherding terminology, predominantly of Eastern Romance (Romanian) origin, as well as elements taken from the areas through which the settlers traveled before arriving to Gemer. In the examined region, these are represented mainly by Eastern Slovak and partially by Eastern Slavic (Rusyn) or Polish elements. The colonisation under Wallachian Law also affected the development of the seven examined villages. Two of them (Rejdová, Hanková) were established under Wallachian Law at the turn of the 15th and 16th centuries, while the other villages gained new inhabitants (in various degrees) from among the new settlers. Information about the colonization of East Gemer under Wallachian Law can also be gained through the local toponymy (as one of the sources when examining these issues). The current unofficial and historical toponymy of the area carries the signs of specific lexis, presented by geographical terms of Romanian and Slavic origin which spread through the Carpathian area during the colonization under Wallachian Law (e.g. Gruň, Pri̯ eslop, Poľaň). However, the original Romanian lexical layer is not widely represented in the local toponymy. The ethnic character of the region’s colonization is elucidated by the toponyms created from foreign (mostly Rusyn) personal names (e.g. Petrenkou̯ a rovi̯ enka, Fedorova luka), or also from anthroponyms that point to the ethnicities which were directly involved in the colonization (e.g. Pola̋ čki, Olochová zem). Through the analysis of the formal side of the toponyms, we also gain information about the language characteristics of the first settlers in the area, which confirm the presence of Eastern Slavic (Rusyn) language elements (e.g. Seredňa in Hanková). The examined toponymy also provides information about the economic activities of the local sheep herders (their way of acquiring mountain pastures, ways of stabling sheep, places designated for sheep grazing, etc.), which is documented by names such as Čeršľa, Mraznica or Uŝarki. 18 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1

ČLÁNKY A STUDIE 18-32

Centralne Zrzeszenie Nauczycieli Czeskich na Śląsku [Ústřední spolek českých učitelů ve Slezsku] w latach 1894–1918

Marzena Bogus – Janusz Spyra

Bogus, Marzena – Spyra, Janusz: Central Association of Czech Teachers in Silesia [Ústřední spolek českých učitelů ve Slezsku] in the Years 1894–1918 Over the course of the 1800s, schools played a vital role in the process of shaping modern associations. They prepared the upcoming generations for life in a world that changed more and more rapidly, and was an important means for passing down ways and patterns of behaviour, which were required by political and societal elites. The way in which this information was related to students – in other words, the attitude of the teachers – was also significant. Teachers in the Austrian Empire (and after 1867, in Austria-Hungary) started to organise themselves in the latter half of the 19th century, and in Austrian Silesia, a similar process started in 1868. The first local and unambiguously Czech teachers’ association was founded in 1882, followed by several others. Their representative body, the Central Association of Czech Teachers, was established in 1894. Keywords Teacher Organisations; Austrian Silesia; Austrian-Hungary; National Movement; Language Question Contact Akademia im. Jana Długosza w Częstochowie; [email protected]; [email protected] Doba je důležitá, boj na všech stranách1

W 1924 r. w gazecie Národní osvobození ukazał się artykuł przypominający osiągnięcia centralnej organizacji nauczycieli czeskich Śląska [Austriackiego], z okazji jubileuszu 30-lecia jej powstania2. Trudno uwierzyć, ale ta okolicznościowa nota prasowa (zawierająca nie całkiem precyzyjny zarys dziejów zrzeszenia) jest jedną z najobszerniejszych charakterystyk naczelnej instytucji, skupiającej narodowo uświadomionych czeskich nauczycieli działających w szkołach śląskich, jaka trafiła do szerszego odbiorcy. Także

* Artykuł powstał jako realizacja projektu: Nauczyciele oraz ich stowarzyszenia na tle dyskursu społecznego w modernizującej się Europie, UMO-2013/11/B/HS3/04478 finansowanego przez Narodowe Centrum Nauki w Polsce. 1 Zdanie Františka Madera na zebraniu Opawskiego stowarzyszenia nauczycieli, wygłoszone 3. 12. 1903 r. Školský Věstník (dalej ŠV) 1, 1904, nr 1, s. 8. 2 Tři desítky let práce českého učitelstva ve Slezsku. Národní osvobození, 17. 11. 1924, s.1. ČLÁNKY A STUDIE Marzena Bogus – Janusz Spyra Centralne Zrzeszenie Nauczycieli Czeskich na Śląsku 19 w naukowych opracowaniach tylko się o niej wspomina3, choć jest oczywiste, że szkoła już w XIX wieku była jednym z najważniejszych narzędzi społecznego oddziaływania. Na Śląsku Austriackim, przed 1918 r., postawa uświadomionych narodowo nauczycieli była dla czeskiej wspólnoty wręcz podstawowa, a takie osoby skupiało Centralne Zrzeszenie Nauczycieli Czeskich na Śląsku [Ústřední spolek českých učitelů ve Slezsku, dalej ÚSČUS]. Najobszerniejszym zarysem pracy interesującego nas zrzeszenia, jaki można znaleźć w druku, pozostaje opis przygotowany przez samych działaczy na potrzeby zjazdu nauczycieli w Pradze, zorganizowanego w 1908 r.4. Działalność centralnej czeskiej organizacji nauczycielskiej na Śląsku Austriackim to ważny element dziejów szkolnictwa ludowego na tym mieszanym narodowo obszarze, który dopiero w 2 poł. XIX w. zaczął się szybko rozwijać, w oparciu o rolnictwo i przemysł tekstylny w jego zachodniej części, a górnictwo i hutnictwo we wschodniej, czyli na Śląsku Cieszyńskim. Podobnie rozwijała się oświata ludowa, choć jej podstawy dały już reformy Marii Teresy i Józefa II z 1774 r., wprowadzające obowiązek szkolny i standaryzowany program nauczania. Nauczyciele ludowi pozostali jednak bardziej sługami gminy i kościołów, które od 1805 r. zarządzały szkołami elementarnymi, niż specjalistami od nauczania. Wpływ na to miały niskie kwalifikacje zawodowe, fatalna sytuacja materialna oraz brak możliwości zrzeszania się5. Pierwsze próby uzgodnienia wspólnych dążeń nauczycieli miały miejsce w 1848 r.6, ale po zduszeniu Wiosny Ludów na kilkanaście lat ustały. Sprawie jedności zawodowej nie służył także podpisany w 1855 r. konkordat, który pozwalał na jeszcze mocniejszy nadzór kleru nad edukacją. Nadzieje nauczycielstwa odżyły po podjęciu przez Franciszka Józefa I wymuszonych reform, po przegranej wojnie z 1859 r. Dla procesu organizowania się nauczycieli podstawowe znaczenie miała ustawa o stowarzyszeniach (wydana w listopadzie 1867 r.) oraz liberalna ustawa o podstawach szkolnictwa elementarnego z 14 maja 1869 r., która oddawała szkoły pod nadzór rad szkolnych działających pod egidą Sejmu Śląskiego w Opawie. W efekcie, śladem Wiednia i innych krajów monarchii, także na Śląsku Austriackim zaczęły powstawać stowarzyszenia skupiające nauczycieli placówek ludowych oraz sympatyków szkoły,

3 Por. GAWRECKI, Dan i in.: Dějiny Českého Slezska 1740–2000, 1. Opava 2003, s. 267. 4 Z okazji tej przygotowano publikację zawierającą obok materiałów programowych zarysy dziejów organizacji nauczycielskich, które miały uczestniczyć w zjeździe. Jeden z obszerniejszych dokumentów opracował ówczesny wiceprzewodniczący ÚSČUS Ludvik Šimoš (ŠIMOŠ, Ludvík: Ústřední spolek českých učitelů ve Slezsku. In: ČERNÝ, Jos[ef] – SKÁLA, B[ohdan]: Slavnostní list sjezdu slovanského učitelstva a přátel školství v král. hlav. městě Praze od 9. do 15 srpna 1908. Praha [1908], s. 26–28). O zjeździe SPYRA, Janusz: Bez strażaków i trąbek, czyli prasa o zjazdach nauczycieli słowiańskich w monarchii austriackiej przed 1914 rokiem. In: BOGUS, Marzena (ed.): Język – szkoła – przestrzeń jako determinanty rozwoju kultury Śląska Cieszyńskiego / Jazyk – škola – prostor jako determinanty kulturního vývoje Těšínského Slezska. Czeski Cieszyn 2012, s. 142–164. 5 BOGUS, Marzena: Nauczyciele szkół ludowych Śląska Cieszyńskiego w XIX i na początku XX wieku. Częstochowa – Czeski Cieszyn 2013, s. 72–78. Syntetyczny obraz dziejów szkolnictwa elementarnego w ramach grantu Historický proces modernizace (na přikladu Rakouského Slezska), pod kierunkiem prof. dr. hab. Aleša Zářického, finansowanego ze środków Grantové agentury České republiky, č. 13-28086 S przygotowała M. Bogus, Szkolnictwo elementarne i jego wkład w proces modernizacji Śląska Austriackiego w XIX wieku (w druku). 6 SOUKAL, Josef: První sjezd učitelstva moravského a slezského r. 1848 ve Slavkově. Sborník Ústředního spolku učitelských jednot na Moravě, 2, 1904, s. 486–490. Por. BOGUS, Marzena: Nauczyciele szkół ludowych, s. 77–78. 20 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1 deklarujące działalność w interesie edukacji i stanu nauczycielskiego7. Do założonego w 1868 r. Powiatowego Towarzystwa Nauczycieli [Bezirk-Lehrerverein] w Opawie należeli także nauczyciele z Klimkovic i okolic8. Ostatecznie jednak, m.in. ze względu na problemy komunikacyjne, na prowincji zaczęły powstawać lokalne stowarzyszenia nauczycielskie, które po kolei przystępowały do Austriacko-śląskiego Krajowego Zrzeszenia Nauczycieli [österr.-schles. Landes-Lehrerverein, dalej LLV], ogólnej organizacji nauczycielstwa śląskiego, utworzonej w 1871 r. 9. Podobnie było w regionach zamieszkałych w większej liczbie przez ludność czeską, czyli południowych fragmentach Śląska Opawskiego i zachodnich regionach Śląska Cieszyńskiego. Lokalne stowarzyszenie w Klimkovicach zaczęto organizować w 1872 r., a ukonstytuowało się ono na początku 1873 r. jako Powiatowe Towarzystwo Nauczycielskie [Bezirks-Lehrerverein]. Na pierwszych plenarnych zebraniach, w lutym i marcu 1873 r., uchwalono m.in. petycję do Krajowej Rady Szkolnej o zrównanie dodatków funkcyjnych dla kierowników jednoklasowych szkół ludowych z tymi o większej liczbie klas, o zniesienie czesnego oraz o podwyżkę płac10. Przeforsowanie postulatów przez niewielkie stowarzyszenie (w 1875 r. liczyło 15 członków) było oczywiście niemożliwe, dlatego na zebraniu 9 czerwca 1875 r. uchwalono przystąpienie do LLV11. Później podejmowano jeszcze wiele interwencji i zgłaszano różne postulaty, w większości bez skutku12. Stowarzyszenie z Klimkovic i okolic skupiało nauczycieli czeskich i niemieckich. Skład podobnej organizacji powstałej w Boguminie był bardziej skomplikowany. Ówczesny bogumiński okręg sądowy, do którego (do 1904 r.) należały także okolice Polskiej Ostrawy, był regionem szczególnie mieszanym, z ludnością zarówno czeską, polską, jak i niemiecką. Powstał tu najpierw Klub Nauczycielski dla tegoż okręgu sądowego, którego zebranie założycielskie odbyło się 12 kwietnia 1876 r. Przełożonym został Franciszek Dostal, zastępcą Karel J. Bukovanský, sekretarzami Henryk Bieniecki i Józef Karkoszka, a kasjerem Jan Wandrol. Statut klubu dopuszczał również przystąpienie nauczycieli z sąsiednich okręgów sądowych, nawet z Moraw. Już podczas plenarnego zebrania, 14 listopada 1876 r., przegłosowano wstąpienie do LLV. Klub liczył wówczas 23 członków13. Spotkania poświęcone były problemom ważnym także dla nauczycieli placówek z polskim

7 Działalność stowarzyszeń nauczycielskich jest tematem grantu pt. Nauczyciele oraz ich stowarzyszenia na tle dyskursu społecznego w modernizującej się Europie (na przykładzie Śląska Austriackiego), nr UMO – 2013/11/B/ HS3/04478, finansowanego przez Narodowe Centrum Nauki, którego wykonawcami są autorzy artykułu. 8 Władze stowarzyszenia planowały założyć okręgowe biblioteki niemieckie w Odrach i Bilovcu oraz czeskie w Opavie i Klimkovicach, dostępnych dla całego nauczycielstwa powiatu (Schlesische Schulblatt, dalej Sch. Sl., 1872, s. 30). Por. Jahresbericht des Troppauer Bezirks-Lehrer-Vereines. Troppau 1868. 9 Por. Fest-Schrift (1871–1896) zum Jubiläums-Lehrertage des österr.-schles. Landes-Lehrervereines, Troppau, 3., 4. und 5. August 1896. Troppau 1896. Organem prasowym zrzeszenia był wydawany od 1872 r. Sch.Sl. 10 Sch.Sl. 1872, s. 64; 1873, s. 69, s. 95–96, 119. Wysłali też petycję do Rady Państwa w Wiedniu, popartą przez zarząd LLV (Sch.Sl. 1874, s. 104). 11 Sch.Sl. 1875, s. 229, 233, 270, 308. Por. tamże 1876, s. 85, 88, 139, 270. 12 Np. w sprawie zwolnienia nauczycieli z opłat, jeśli podejmują pracę w innym kraju koronnym (Česká škola : Časopis vychovatelský pro učitelstvo a přátele školství národního v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a na Slovensku, 1887, s. 35). 13 Sch.Sl. 1876, s. 88, 121, 146, 174, 205, 255, 269. ČLÁNKY A STUDIE Marzena Bogus – Janusz Spyra Centralne Zrzeszenie Nauczycieli Czeskich na Śląsku 21 i czeskim językiem nauczania14. Zajmowano się też sprawami ogólniejszymi. Na forum LLV działacze klubu poparli np. pismo Niemieckiego Towarzystwa Pedagogicznego [Deutscher pädagogischer Verein] w Cieszynie o zrównaniu uprawnień nauczycieli posiadających świadectwa do nauczania w dawnych szkołach głównych z tymi, które obowiązywały wówczas w szkołach ludowych15. Na Śląsku Austriackim władza pozostawała jednak w ręku Niemców, czego jaskrawym przejawem w odniesieniu do szkolnictwa elementarnego było rozporządzenie Krajowej Rady Szkolnej z 1873 r., obligujące wszystkie szkoły ludowe do nauczania języka niemieckiego (tzw. Lex Zeynek)16. W języku urzędowym odbywały się nakazane ustawą okresowe konferencje nauczycielskie. Także działające stowarzyszenia nauczycielskie, choć przyjmowały wszystkich (stąd określano je mianem „ogólnych”) i deklarowaly równość wszystkich narodowości, urzędowały po niemiecku. Na życzenie członków, poszczególne wystąpienia mogły być jednak po czesku lub polsku17. Czesi byli najmniej liczną narodowością zamieszkującą Śląsk Austriacki (ok. 22%). Dodatkowo większość mieszkała na Śląsku Cieszyńskim18, podczas gdy ich ośrodki organizacyjne działały w niemieckiej Opawie. Stąd też czeskie publikacje19 oraz prasa20 ukazują dość ponury obraz czeskiego szkolnictwa elementarnego. Z drugiej strony w czeskich gazetach często poruszano temat edukacji21, ale niewiele artykułów poświęconych było nauczycielom. Poprzestawano na relacjonowaniu zebrań czeskich stowarzyszeń nauczycielskich22, rzadko otwarcie wspierano ich dążenia. Z reguły udzielano instrukcji, co nauczyciele powinni robić, aby być dobrymi apostołami członków czeskiego narodu tak w szkole, jak

14 Przykładowo w 1878 r. obszernie debatowano m.in. o podręcznikach opracowanych po polsku (elementarz Adama Rusza) oraz bajkach w języku czeskim, którym wytykano różne słabości. Sch.Sl. 1878, s. 12. 15 Sch.Sl. 1876, s. 143; Tamże 1878, s. 12; Tamże 1879, s. 141; Tamże 1881, s. 246. 16 KASPRZYKIEWICZ, Jozef: Landesgesetze für Schlesien, 2: Schulgesetze. Kultusgesetze. Teschen 1910, s. 45–49; FICEK, Viktor: Pověstný školský výnos Gustava Zeynka. Slezský sborník 70, 1972, s. 210–215. 17 Por. Sch.Sl. 1877, s. 84. Zarząd stowarzyszenia nauczycieli w Klimkovicach bez sprzeciwu naradzał się nad wprowadzeniem w życie nauki języka niemieckiego w słowiańskich szkołach. Sch.Sl. 1873, s. 119. 18 W 1890 r. 12,3%, na Opawskim tylko 9,5%. Większość stanowili w okręgach sądowych Opawa-kraj (81,8%) i Klimkovice (78,3%) oraz Frydek-kraj (95,7%), sporo mieszkało osób deklarujących język czeski w okręgach sądowych Bilovec (45,8%) i Bogumin (48,3 %). Por. Statistisches Handbuch für die Selbstverwaltung in Schlesien 4, 1902, s. 34. Por. Opavský Týdenník [dalej OT], 29. 8. 1894, s. 1. 19 PAVLIK, M.: Ze slezského obecného školství. Hlídka : Měsíčník vědecký se zvláštním zřetelem k apologetice a filosofii 12, 1904, nr 8, s. 561–564; Tamże, nr 9, s. 644–646; Tamże, nr 10, s. 738–742 (przedruk Lex Zeynek); Tamże, nr 11, s. 809–814; Tamże, nr 12, s. 899–903; AUERHAN, Jan – BĚLEHRÁDEK, František – FOUSTKA, Břetislav: Česká politika, 5: Kulturní, zvláště školské úkoly české politiky. Praha 1913, s. 316–317. 20 O školách vůbec a o vzdělavatelně učitelské zvlaště. OT, nr 6, 5. 2. 1876, s. 41–42; Tamże, nr 7, 12. 2. 1876, s. 53–55; Tamże, nr 8, 19. 2. 1876, s. 61–62; Tamże, nr 10, 26. 2. 1876, s. 69–70; Kterak vychovávati českou mladež ve Slezsku. OT, nr 9, 31. 1. 1885, s. 1–2; Tamże, nr 58, 28. 7. 1894, s.1; Slezsko. Národní listy, nr 217, 8. 8. 1895, s. 2; Ze Slezska. (Naše organisace). Pedagogické rozhledy : Věstník literárního a pedagogického odboru při Ústředním spolku jednot učitelských v Čechách 1897, nr 1, s. 45. 21 Jaké školy žádáme. OT, nr 50, 16. 12. 1882, s. 2; Tamże, nr 4, 13. 1. 1894, s. 1; Tamże, nr 13, 13. 2. 1894, s. 3; Z řeči posłance dr Jana Žáčka na obranu českého školstvi ve Slezsku. OT, nr 33, 28. 4. 1894 (dodatek); Učitel, jaký v české obci nemá býti. OT, nr 54, 14. 7. 1894, s. 1. Zestawienie artykułów poświęconych szkołom, jakie opublikował Opavský Besedník zob. OT, nr 3, 10. 1. 1885, s. 1. 22 Np. bogumińskiego Klubu nauczycieli (OT, nr 39, 23. 9. 1876, s. 322; Tamże, nr 51, 16. 12. 1876, s. 419; Tamże, nr 87, s. 3; Tamże, nr 3, 10. 1. 1885, s. 3; Tamże, nr 6, 20. 1. 1894, s. 5–6) czy hrabyńsko-opawskiego stowarzyszenia nauczycieli OT, nr 82, 18. 10. 1884, s.5; Tamże, nr 99, 17. 12. 1884, s. 3. 22 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1 w życiu publicznym [dobří apoštolé příslušníků národnosti české jak ve škole tak i v životě veřejném]23. Na nauczycieli oddziaływał przykład idący z Czech i Moraw, gdzie od dawna działały dobrze zorganizowane zrzeszenia stowarzyszeń nauczycielskich. Powoli efekty zaczęły przynosić również działania i apele czeskich narodowców, skupionych w Opawie wokół Opawskiego Tygodnika, profesorów Antonína Vaška i Josefa Zukala oraz proboszcza dr. Antonína Grudy24. Wobec takich impulsów, także czescy nauczyciele działający na Śląsku zaczęli domagać się swoich praw. Początkowo chodziło im o możliwość używania na równych prawach języka czeskiego w trakcie konferencji nauczycielskich oraz uznania go jako równoprawnego w ramach LLV. Spory o to trwały długo, polaryzowały się też stanowiska narodowe. Aby walczyć o swoje prawa narodowe, uświadomieni nauczyciele musieli posiadać własne reprezentacje. Najpierw do władz stowarzyszeń nauczycielskich, w regionach z dużym procentem ludności czeskiej, przestano wybierać Niemców oraz osoby opo- wiadające się za asymilacją do kultury niemieckiej. W 1877 r. nowym przewodniczącym stowarzyszenia w Klimkovicach został Josef Hradil. W maju 1878 r. na czele Klubu Nauczycieli w bogumińskim okręgu sądowym stanął Karel J. Bukovanský (1844–1932)25. Ten ostatni był znanym czeskim działaczem, który w 1870 r. przesiedlił się do Polskiej Ostrawy z Moraw. W 1881 r. Klub, który liczył wtedy ok. 50 członków, zmienił statut i przemianował się na Towarzystwo Nauczycieli w Boguminie. Przełożonym pozostał Bukovanský, zastępcą Johann Pobial – dyrektor z Morawskiej Ostrawy, sekretarzami Adolf Rosypal i Gabriel Stalmach. W 1882 r. w Hrabyni powstało pierwsze jednoznacznie czeskie stowarzyszenie, Hrabyńskie Towarzystwo Nauczycielskie [Učitelská jednota Hrabyňská], którego statut zatwierdził 15 listopada 1882 r. Rząd Krajowy w Opawie. Pierwsze zebranie odbyło się 28 grudnia 1882 r., z udziałem 13 nauczycieli i trzech gości26. Początkowo organizacja liczyła 16 członków (oraz 4 wspierających), a przełożonym wybrany został Lev Lakomý, kierownik szkoły w Pusté Polomi27. Później zastąpił go Ludvik Šimoš (1859–1937) – nauczyciel, następnie kierownik szkoły w Malé Lhotě (ob. Dolní Lhotě), działacz najbardziej zasłużony dla rozwoju czeskich organizacji nauczycielskich na Śląsku w początkach ich działania28. W okolicach Hrabyni czescy nauczyciele stanowili większość. Prowincja, w której działali ułatwiała zorganizowanie się, jednak utrudniała szersze oddziaływanie. Na zebraniu 18 września 1884 r. zdecydowano więc o zmianie nazwy na Hrabyńsko-opawskie Towarzystwo Nauczycieli [Učitelská jednota Hrabyňsko-

23 K organisaci českého učitelstva ve Slezku. OT, nr 67, 29. 8. 1894 (dodatek); Na obranu našeho učitelstva. OT, nr 15, 21. 2. 1885, s. 1. 24 ŠIMOŠ, L.: Ústřední spolek, s. 26. Wcześniej w tym duchu działał krajowy radca szkolny Vincenc Prasek, zanim nie został przeniesiony na Morawy. Por. Slovo našim pp.učitelům. OT, nr 44, 28. 9. 1876, s. 362; Tamże, nr 46, 11. 11. 1876, s. 379. Nie bez znaczenia była działalność seminarium czeskiego w Přiborze na Morawach. 25 Sch.Sl. 1877, s. 301, 312; Tamże 1878, s. 140. 26 OT, nr 51, 23. 12. 1882, s. 3. Nieco o początkach TICHOPAD, František: Zpráva o činnosti učitelské jednoty Opavské v prvním desetíletí jejího trvání až do dneška. ŠV, 1, 1904, nr 8, s. 6–7, Tamże, 1, 1904, nr 9, s. 9–10. 27 Zemský archive v Opavě (dalej ZAO), Zemská vláda slezská (dalej ZVS), inv. č. 1330, kart. 1376. Por. První česká jednota učitelská ve Slezsku. Česká škola 5, 1883, nr 3, s. 53. 28 NOVÁK, Rudolf: Ludvík Šimoš : Slezský učitel a vlastenec (1859–1937). Ostrava 1947. ČLÁNKY A STUDIE Marzena Bogus – Janusz Spyra Centralne Zrzeszenie Nauczycieli Czeskich na Śląsku 23

Opavská] i przeniesieniu siedziby do Opawy. Zmianę statutu zatwierdzono 26 stycznia 1885 r., a zebranie konstytucyjne przeprowadzono 1 maja 188529. Przez następne kilkanaście lat Hrabyńsko-opawskie Towarzystwo Nauczycieli było jedyną organizacją skupiającą uświadomionych czeskich pedagogów działających w szkołach ludowych na Śląsku Opawskim. Oprócz działalności samokształceniowej i uświadamiającej skierowanej do członków, sformułowano np. postulat, by nauczyciele mogli prowadzić księgi szkolne w języku czeskim. Po roku działalności zrzeszenie liczyło 27 członków i 10 wspierających, z czasem liczebność powoli wzrastała. Działacze narzekali jednak na brak zaangażowania większości członków, co przejawiało się np. niskim udziałem w walnych zebraniach30. Aby nie pracować w pojedynkę Hrabyńsko-opawskie Towarzystwo Nauczycieli przystąpiło do zrzeszenia czeskich organizacji nauczycielskich na Morawach, które zmieniło nazwę na Centralne Zrzeszenie Stowarzyszeń Nauczycielskich na Morawach i Śląsku [Ůstředni spolek jednot učitelských na Moravě i ve Slezsku]31. W 1894 r. Hrabyńsko-opawskie Towarzystwo Nauczycieli liczyło 73 członków i osiem osób wspierających. Liczba narodowo uświadomionych, nauczycieli czeskich wzrosła więc znacząco. Zmiany następowały też w innych regionach o znacznym procencie ludności czeskiej. Klimkowickie Towarzystwo Nauczycieli po burzliwej dyskusji zmieniło język urzędowania na czeski na walnym zebraniu 19 listopada 1884 r. W ten sposób nauczyciele zaprzeczyli zarzutom czeskiej prasy, że nie wychowują uczniów w duchu narodowym. Miał to być także kolejny etap samodoskonalenia w nauczaniu w macierzystym języku32. W tymże roku na wniosek K. Bukovanského, Towarzystwo Nauczycieli w Boguminie zaczęło prowadzić protokoły w języku czeskim33, a w 1886 r. zmieniło nazwę na Towarzystwo Czeskich Nauczycieli Wschodniego Śląska [Spolek českých učitelů Východního Slezska], z siedzibą w Polskiej Ostrawie. W czerwcu 1894 r. wydzieliło się z niego Towarzystwo Nauczycieli Czeskich Powiatu Cieszyńskiego [Spolek českých učitelů hejtmanství těšínského] w istocie grupujące nauczycieli z frydeckiego okręgu sądowego34. Z kolei na nadzwyczajnym walnym zebraniu 16 lipca 1894 r. Hrabyńsko-opawskie Towarzystwo Nauczycieli na wniosek przełożonego L. Šimoša podzieliło się na trzy mniejsze stowarzyszenia: hrabyńskie

29 OT, nr 82, 18. 10. 1884, s. 5; Tamże, nr 83, 22. 10. 1884, s. 3. Do 1894 r. odbyło się 13 walnych zebrań, 55 zwykłych i 3 jubileuszowe. Wygłoszono na nich 93 referaty. 30 Na kilkudziesięciu działaczy stawiało się najwyżej kilkunastu, raz tylko dziewięciu (OT, nr 38, 19. 5. 1894, s. 5; Tamże, nr 50, 29. 6. 1894, s. 5). 31 Por. Pedagogické rozhledy : Věstník literárního a pedagogického odboru při Ústředním spolku jednot učitelských v Čechách, 1897, nr 1, s. 45; BALHAR, Jakub: Počátek a vývoj „Ústředního spolku jednot učitelských na Moravě”. In: Šedesát let Ústředního spolku jednot učitelských na Moravě. Brno 1930, s. 32. 32 OT, nr 89, 12. 11. 1884, s. 3; Tamże, nr 94, 29. 11. 1884, s. 3. Do oficjalnej zmiany statutu na czeski doszło dopiero w 1898 r.; przyjęto nazwę Učitelská jednota Klimkovská i wystąpiono z LLV. 33 OT, nr 89, 12. 11. 1884, s. 3. Jednocześnie przystąpiło jako członek do Matice Opavské. 34 Por. BOGUS, Marzena: Schiller nebo Komenský? Učitelské organizace ve Frýdku a okolí před rokem 1918, Těšínsko 60, 2017, nr 2, s. 53-74(w druku). 24 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1 z siedzibą w Hrabyni, opawskie w Opawie35 i pohorskie, obejmujące okręgi sądowe Bilovec i Vitkov, z siedzibą w miejscu zamieszkania przełożonego, czyli w Slatinie36. Zmiany organizacyjne związane były z planowanym utworzeniem centralnej organizacji czeskiego nauczycielstwa na Śląsku. Przygotowania prowadził już od 1890 r. wspomniany Josef Hradil, nauczyciel szkoły w Klimkovicach. Początkowo myślano o wspólnym „słowiańskim” związku wraz z nauczycielami polskimi. Przeprowadzono wiele spotkań z działaczami polskiego Kółka Pedagogicznego z Ustronia, przyjęto statut polsko-czeskiego związku. Ostatecznie jednak na walnym zebraniu Kółka Pedagogicznego projekt odrzucono trzema głosami37. Wiosną 1894 r. zaczęto więc finalizować zjednoczenie czeskich jednot nauczycielskich. Po różnych naradach m.in. 7 czerwca w Polskiej Ostrawie, 10 września 1894 r. przyjęto projekt statutu, który J. Hradil przedłożył tegoż dnia do zatwierdzenia. Nastąpiło to 15 listopada 1894 r. i w tym samym dniu zorganizowano zebranie konstytucyjne ÚSČUS38. Jak podkreślały gazety przystąpiły do niego wszystkie istniejące wówczas czeskie stowarzyszenia nauczycielskie, których było pięć39. Obradowano m.in. o płacach śląskich nauczycieli, domagając się takich podwyżek, jakie już wprowadzono na Morawach. Przede wszystkim jednak wyłoniono władze zrzeszenia. Przewodniczącym został L. Šimoš, jego zastępcą Adolf Rosypal, kierownik szkoły w Polskiej Ostrawie (na Hraneczniku). Šimoš pełnił funkcję przewodniczącego kilkanaście lat, dopiero na walnym zebraniu 29 grudnia 1906 r. zastąpił go kierownik szkoły wydziałowej w Polskiej Ostrawie, Šimon Němec. 7 stycznia 1909 r. walne zgromadzenie ÚSČUS wybrało nowym przewodniczącym Gabriela Stalmacha, kierownika z Wielskich Kończyc k. Ostrawy, zastępcą został L. Šimoš40. Centralne Zrzeszenie Nauczycieli Czeskich na Śląsku rozpocząło działalność składając się z pięciu stowarzyszeń. Rok później dołączyło do niego Pohorskie Towarzystwo Nauczycieli41. Po upływie dekady, w 1904 r., zrzeszenie nadal składało się z sześciu stowarzyszeń i liczyło 259 członków: cztery organizacje z Opawskiego Śląska (129 członków) oraz dwie ze Śląska Cieszyńskiego (130)42. Zmiany nastąpiły dopiero w 1907 r., kiedy z inicjatywy ÚSČUS założono Towarzystwo Nauczycielskie okolic Orłowej [Učitelská jednota na Orlovsku], gdzie około 50 czeskich nauczycieli pozostawało bez własnej organizacji. W tymże roku, również z inicjatywy ÚSČUS, powołano Towarzystwo Czeskich Nauczycielek Prac Ręcznych [Spolek českých učitelek ručních prací ve Slezsku], którego statut zatwierdzono 28 stycznia 1908 r. Ukonstytuowało się w marcu, a na jego czele stanęła Marie Hrdá, nauczycielka z Polskiej Ostrawy. W tym samym czasie zaczęło

35 Obszernie o poczynaniach stowarzyszenia opawskiego, którego statut zatwierdzono 13. 8. 1894 r. TICHOPAD, F[rantišek]: Zpráva o činnosti učitelské jednoty Opavské. ŠV 1, 1904, nr 9, s. 9–10. 36 OT, nr 58, 28. 7. 1894, s. 3–4; Tamże, nr 59, 1. 8. 1894, s. 3, Tamże, nr 60, 4. 8. 1894, s. 5; ŠIMOŠ, L.: Ústřední spolek, s. 26. „Pohorská učitelská jednota” ukonstytuowała się dopiero w 1895 r. VMO 1896, s. 29. 37 ŠIMOŠ, L.: Ústřední spolek, s. 26. Nieco inaczej sprawęprzedstawia Miesięcznik Pedagogiczny (dalej MP) 1894, nr 5, s. 57; Tamże, 1896 nr 9, s. 99. 38 ZAO, Policejní ředitelství v Moravské Ostravě, kart. 1156; OT, nr 32, 25. 4. 1894, s. [5]; nr 50, 29. 6. 1894, s. 5; Tamże, nr 79, z 6. 10. 1894, s.5. Zmiana statutu nastąpiła 19. 6. 1913 r. 39 Česká škola, 1895, nr 1, s. 13. Szersza relacja z komentarzem OT, nr 92 z 24. 11. 1894, s. 3–4. 40 ŠV 4, 1906/07, s. 90–91; Tamże, 6, 1908/09, s. 85–86. 41 Pierwsze zebranie zarządu nastąpiło 6. 12. 1894. Por. OT, nr 99, 19. 12. 1894 (dodatek); VMO 6, 1896, s. 29. 42 ŠV 1, 1904, s. 5–10. STALZER, Franz: Schlesicher Schul- und Lehrer- Schematismus. Jägerndorf 1906, s. 193–194 wymienia sześć stowarzyszeń, 280 członków. ČLÁNKY A STUDIE Marzena Bogus – Janusz Spyra Centralne Zrzeszenie Nauczycieli Czeskich na Śląsku 25 organizować się Towarzystwo Nauczycielek i Piastunek Macierzy Szkolnej [Jednota učitelů a pěstounek škol matičních]43. Przede wszystkim jednak rosła liczba członków Towarzystwa Czeskich Nauczycieli Wschodniego Śląska, grupującego czeskich nauczycieli pracujących w szkołach w Polskiej Ostrawie i okolicy (od 102 członków w 1904 r. do 140 w 1912 r.). Na walnym zebraniu 19 października 1911 r. nastąpiła zmiana nazwy na Polsko- ostrawskie Towarzystwo Nauczycieli [Učitelská jednota Polskoostravská]. Według nowego statutu, stowarzyszenie miało działać na terenie całego Śląska, włącznie z tzw. morawskimi enklawami44. Stosownie do tego wzrastała liczebność centralnego zrzeszenia czeskich nauczycieli45. W 1912 r. do ÚSČUS należało dziewięć stowarzyszeń, w tym siedem grupujących nauczycieli szkół ludowych, liczących razem 459 członków (440 oraz 19 z enklaw)46. Mimo tego pozostawało najmniejszym z działających na Śląsku Austriackim nauczycielskich central związkowych47. By mieć większą legitymację dla swoich działań, władze ÚSČUS starały się objąć jurysdycją wszystkich nauczycieli pracujących w szkołach z czeskim językiem nauczania, wciąż jednak kilkudziesięciu pozostawało poza organizacją. Niekiedy nauczyciele tworzyli kolejne stowarzyszenia, bez wiedzy ÚSČUS48. Słabością oddziaływań ÚSČUS był brak własnego organu prasowego. Informacje o działalności publikowano w czasopiśmie Národ a škola, wydawanym w Valašském Meziříčí, w którym zamieszczano jedynie nieliczne wzmianki o śląskim szkolnictwie49. Działające na Śląsku Austriackim czeskie gazety często przedstawiały sprawy szkolne zgodnie z własną linią polityczną, jak np. Opavský Týdenník i Noviny Těšínské, które ściśle współpracowały z katolickim klerem i nie podobała im się liberalna orientacja większości nauczycieli. O potrzebie własnego czasopisma nauczycielscy działacze dyskutowali długo – także na zebraniu konstytucyjnym ÚSČUS50. Školský věstník, redagowany przez Adolfa Sokola, zaczął ukazywać się dopiero z początkiem 1904 r. Jak napisano w pierwszym numerze, czeskie nauczycielstwo broniło swoich interesów w czasopismach morawskich i czeskich, co jednak trwałych efektów przynieść nie mogło. Wiele zyskanych w szkolnej praktyce doświadczeń poszło przez to w zapomnienie, praca czeskich nauczycieli pracujących w szkołach na Śląsku nie była więc doceniana. Oprócz samokształcenia i doskonalenia nauczycieli, celem czasopisma miało być ułatwienie porozumienia

43 ZAO, ZVS, inv. č. 1330, kart. 1401. ŠV 4, 1906/07, s. 170; Tamże 5, 1907/08, s. 21, 49. 44 ZAO, Policejní ředitelství v Moravské Ostravě, kart. 882. 45 Dane za lata 1895–1902 za VMO 7, 1897, s. 80–81; Tamże, 9, 1899, s. 48–49; Tamże, 9, 1901, s. 51; Tamże, 10, 1902, s. 79; Tamże, 11, 1903, s. 96. Tu także sprawozdania roczne poszczególnych stowarzyszeń. 46 ČERNÍN, Lev F. (red.): Kalendář slezských učitelů. Školní rok 1911–1912. Štítina-Lhota u Opavy [1912], s. 64. STALZER, F.: Schlesicher Schul- und Lehrer- Schematismus. Jägerndorf 1912 podaje 436 członków. 47 LLV liczył w1912 r. 1602 członków, Polskie Towarzystwo Pedagogiczne w Cieszynie (dalej PTP) – 508. Tamże, s. 135–139. 48 Tak powstało np. Pěvecke združeni českých učitelů (ŠV 4, 1906/07, s. 91–92). Nie należał do ÚSČUS Český Ústřední spolek učitelů żivnostenských, kupeckých a hospodářských škol pokračovacích ve Slezsku, zarejestrowany w 1912. (ZAO, Policejní ředitelství v Moravské Ostravě, kart. 1061). 49 Np. artykuł anonimowego nauczyciela ze Śląska pt. Školské poměry ve Slezsku. Národ a škola 6, 1885, s. 125, 149–150, 160. 50 OT, nr 54, 14. 7. 1894, s. 9. W 1900 r., na fali kolejnej próby zbliżenia słowiańskiego pertraktowano z PTP o zmianę MP we wspólne pismo polsko-czeskie, ale do umowy nie doszło (ŠIMOŠ, L.: Ústřední spolek, s. 27). Nie potwierdza tego kwerenda MP. 26 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1 z poszczególnymi stowarzyszeniami oraz ich członkami, a także umożliwienie dyskusji o ważnych dla środowiska problemach51. Drugą intencją była mobilizacja czeskich nauczycieli. Jak pisano w jednym z artykułów na Śląsku Austriackim po 1873 r. starszych nauczycieli, którzy nie znali języka niemieckiego, posyłano na emeryturę. Na ich miejsce przysyłano młodzieńców po niemieckim seminarium, którzy starali się siebie i swoich uczniów „ukulturalnić”. Artykuł kończyła proklamacja, iż zrzeszenie oraz jego gazeta powstały, aby walczyć w sprawie zapomnianej gałęzi czeskiego narodu na Śląsku [zapomenuté větve českého naroda ve Slezsku] i by czeska publiczność o tym usłyszała 52. Statutowym celem organizacji nauczycielskich było rozwijanie działalności uświada- miającej narodowo i pedagogicznie oraz dydaktycznej wśród nauczycieli. Na co dzień realizowano to w ramach poszczególnych stowarzyszeń. Rolą ÚSČUS było koordynowanie pracy stowarzyszeń oraz podejmowanie inicjatyw istotnych dla ogółu nauczycieli, w tym reprezentowanie grupy pedagogów śląsko-czeskich wobec innych zrzeszeń nauczycielskich oraz względem władz państwowych i oświatowych53. Jednym z pierwszych kroków publicznych ÚSČUS był udział przedstawicieli organizacji w 1895 r. w wystawie etnograficznej w Pradze, która miała podkreślić osiągnięcia i jedność narodu czeskiego. W tymże roku zarząd ÚSČUS wystosował też do Krajowej Rady Szkolnej protest przeciwko propozycji biskupa wrocławskiego, kardynała Georga Koppa, aby to nauczyciele – zamiast księży – uczyli religii w szkołach 54. Początkowo jednak władze ÚSČUS najwięcej uwagi poświęcały zabiegom dotyczącym poprawy materialnych warunków pracy nauczycieli. Punktem wyjścia był zapis ustawy z 1869 r., który stanowił, że nauczyciel w szkole ludowej powinien zarabiać tyle, by mógł całkowicie poświęcić się swojej pracy i nie musiał szukać dodatkowego zarobku. Nigdy nie udało się tego osiągnąć, m.in. ze względu na ogólność ustawowego zapisu. Działacze nauczycielscy w monarchii austro-węgierskiej przekształcili go więc w postulat zrównania pensji nauczycieli z płacami urzędników państwowych. Od 1895 r. ÚSČUS, w pismach do Krajowej Rady Szkolnej oraz Sejmu Krajowego w Opawie, domagał się wraz z LLV i Polskim Towarzystwem Pedagogicznym podwyżek płac. Kolejna akcja miała miejsce wówczas 1897 r. Obiecano nauczycielom reformę sposobu naliczania płac55, ale wciąż ją odkładano. Przeciwko stałemu odkładaniu podwyżek, po pertraktacjach z LLV, zorganizowano w Opawie publiczną manifestację nauczycieli. Doszło do niej w kwietniu 1900 r. i zrobiła wrażenie na władzach krajowych56. W grudniu 1900 r. złożono kolejną petycję o poprawę wynagrodzeń. Podwyżki nauczyciele uzyskali dopiero w 1901 r., wraz z regulacją stosunku

51 Náš postup a úkol. ŠV, nr 1, 20. 1. 1904, s. 1–2. Por. KAMRÁDEK, A.: Naše národní poslání. ŠV, nr 1, 20. 1. 1904, s. 2–4, Tamże, nr 2, 20. 1. 1904, s. 5–6, Tamże, nr 3, 20. 3. 1904, s. 6–7. Ukazywał się początkowo raz na miesiąc, później co dwa tygodnie. 52 České školy a čeští učitelé ve Slezsku. ŠV, nr 3, 20. 3. 1904, s. 1–6. 53 Co nie przeszkadzało poszczególnym jednotom występować samodzielnie w tychże sprawach; np. Jednota opavská uchwaliła kilka interwencji o poprawę materialnych stosunków nauczycieli. 54 ŠIMOŠ, L.: Ústřední spolek, s. 27. W 1898 r. wysłano komisji podręcznikowej w Pradze postulaty dotyczące większego reprezentowania Śląska w czeskich czytankach. 55 Od 1870 r. pensja nauczyciela zależała od klasy do jakiej zaliczono szkołę, w której pracował. Planowana reforma polegać miała na powiązaniu płacy nauczycieli z ich kompetencjami i stażem pracy w szkole. Por. BOGUS, M.: Nauczyciele, s. 266–270. 56 VMO 9, 1901, s. 51; ŠIMOŠ, L.: Ústřední spolek, s. 27. Punktem wyjścia było posiedzenie przedstawicieli trzech central nauczycielskich w styczniu 1899 r., na którym postanowiono przeprowadzić protestacyjne zebranie wszystkich nauczycieli (13 kwietnia). Por. MP 1899, nr 1, s. 4, s. 25–30; Tamże, nr 5, s. 57–58. ČLÁNKY A STUDIE Marzena Bogus – Janusz Spyra Centralne Zrzeszenie Nauczycieli Czeskich na Śląsku 27 prawnego nauczycieli w postaci tzw. Listy Osobowej57. Pozytywne efekty reformy pochłonął jednak wzrost cen, jaki zaczął być notowany w monarchii na początku XX stulecia. ÚSČUS oraz inne centrale nauczycielskie starały się temu przeciwdziałać domagając się dodatków drożyźnianych58. W kolejnych latach ÚSČUS brał udział we wszystkich akcjach mających na celu poprawę sytuacji materialnej i prawnej nauczycieli59, m.in. we wspólnej manifestacji w Wiedniu 2 listopada 1907 r. Jednogłośnie uchwalono tu postulat uzupełnienia paragrafu 55 ustawy szkolnej z 1869 r. o zapis, że płace nauczycieli będą zrównane z XI–VIII klasą wynagrodzenia urzędników60. ÚSČUS występował też przeciwko innym, niekorzystnym dla nauczycieli finansowym decyzjom władz oświatowych61. Drugim bardzo ważnym polem działalności była walka o uzyskanie wpływu na sprawy szkoły, w czym również współpracowano z niemieckim LLV oraz polskim PTP. Większe efekty przynosiła współpraca z posłami czeskimi (Hruby, Stratil) i polskimi w Sejmie Śląskim w Opawie, którzy przekazywali zrzeszeniom nauczycielskim informacje o bieżących pracach sejmowych w kwestiach oświaty. Dzięki interwencji posłów słowiańskich ÚSČUS i PTP wypowiadały się co do treści ustawy oświatowej z 1901 r., później opiniowały postanowienia ordynacji szkolnej i nauczania, która weszła w życie w 1905 r. Wraz z innymi centralami nauczycielskimi, ÚSČUS występował z własnymi postulatami zmian ustawodawczych w oświacie. Wysłano m.in. petycję do Sejmu o zaliczeniu do pensum lat przepracowanych przed złożeniem nauczycielskiego egzaminu kwalifikacyjnego (udało się wywalczyć zaliczenie dwóch lat). W 1902 r. w petycji do Sejmu domagano się zniesienia paragrafu o nadzwyczajnej drodze zaliczenia do Statusu Osobowego. W 1906 r. ÚSČUS wraz z LLV oraz PTP podpisali wspólną petycję o obniżenie wieku emerytalnego (przejście na emeryturę po 35 latach pracy), co udało się uzyskać zapisem ustawy z 1914 r.62. Postulowali również podniesienie poziomu wykształcenia nauczycieli63. Ostatecznie działacze ÚSČUS sformułowali program odnoszący się do wewnętrznego funkcjonowania szkół (z wykorzystaniem doświadczeń nauczycieli czeskich z Czech i Moraw), jako propozycję na krajową konferencję nauczycielską w 1909 r. Deklarowali w nim, że ÚSČUS jest przeciwny upaństwowieniu ogółu szkół elementarnych i zatrudnianiu okręgowych inspektorów szkolnych na stały etat. Domagali się od nauczycieli ukończenia seminarium pedagogicznego – jako podstawy przygotowania zawodowego – i dodatkowych, dokształcających kursów abiturienckich. Postulowali, by

57 Szerzej BOGUS, M.: Nauczyciele, s. 272–277. 58 W 1906 r. wszystkie trzy centralne zrzeszenia nauczycielskie działające na Śląsku Austriackim złożyły do sejmu petycję o 20% dodatek drożyźniany, gdyż takie przyznano urzędnikom państwowym. Z reguły otrzymywali niższe. ŠV 4, 1906/07, s. 92, 99–100; Tamże, 1910–11, s. 33; Tamże, 1911/12, s.73, 85–87, 128; Tamże, 1912/13, s. 86. 59 Np. aby nauczycielom zatrudnionym wcześniej w szkołach prywatnych, lata te zaliczone były do okresu służby. ŠV 7, 1909/10, s. 128–134. 60 ŠIMOŠ, L.: Ústřední spolek, s. 28. ŠV 5, 1907–1908 s. 21; Tamże, 1908/09, s. 113–118. Brali udział w deputacjach do najwyższych instancji oświatowych. Tamże, 1909/10, s. 236–240; Tamże, 1911/12, s. 131. 61 Np. po ustawie z roku 1901 Krajowa Rada Szkolna odmawiała remuneracji nauczycielom, prowadzącym zajęcia za chorych kolegów. W 1906 r. starano się o zwiększenie remuneracji za nauczanie męskich prac ręcznych. ŠV 1, 1904, nr 4, s. 9–11. 62 ŠV 4, 1906/07, s. 91–92; Tamże, 1908/09, s. 65–66. 63 ŠV 6, 1908/09, s. 65–66. 28 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1 maksymalna liczba uczniów w seminarium wynosiła 30, w szkołach wydziałowych 40, a powszechnych 50. Z propozycji nauczycieli czeskich przejęto postulaty, aby krajowe konferencje odbywały się co trzy lata, a nauczyciele przechodzili na emeryturę po 35 latach pracy oraz utrzymanie interkonfesyjnego charakteru szkół. Była również mowa o tym, że wynagrodzenie nauczycieli powinno rosnąć automatycznie, jak w przypadku pensji urzędników. Nauczycielki prac ręcznych miałyby uczyć dziewczęta również gimnastyki i gospodarstwa domowego, powinny mieć zatem lepsze przygotowanie, w tym wykształcenie pedagogiczne i więcej zarabiać64. W czasie debat nad kolejną nowelizacją śląskiej ustawy szkolnej (weszła w życie w 1914 r.), konsultowano się także z działaczami ÚSČUS, aczkolwiek nie byli oni tak słyszani jak członkowie LLV65. Często interweniowali też w niekorzystnych dla nauczycieli decyzjach władz oświatowych, np. przeciwko częstej praktyce obsadzania miejsc nauczycielskich przez rady szkolne jako tymczasowe, z tendencją przedłużania tego stanu66. W miarę możliwości ÚSČUS starał się wpływać na poziom wykształcenia śląsko- czeskich nauczycieli, by uzyskiwali kompetencje do nauczania w szkołach wydziałowych. Pertraktowano z kierownictwem czeskiego seminarium nauczycielskiego w Polskiej Ostrawie w kwestii organizowania stosownych kursów, jednak nie zgodziła się na takowe Krajowa Rada Szkolna. Zachęcano też członków stowarzyszenia do udziału w kursach uniwersyteckich, przeznaczonych dla nauczycieli z Moraw (początkowo bez większego odzewu)67. W sprawach dotyczących poprawy statusu materialnego i prawnego nauczycieli, ÚSČUS wielokrotnie występował wspólnie nie tylko z PTP, ale też z LLV. W 1897 r. zarząd ÚSČUS poparł wniosek PTP, aby – dla lepszej obrony swoich interesów – trzy narodowe centrale nauczycielskie złączyły się w jedno wielkie zrzeszenie z trzema narodowymi sekcjami. Pomysł nie doczekał się realizacji bowiem niemieccy działacze nauczycielscy nie chcieli słyszeć o równości w proponowanym związku68. Współpraca z niemiecką organizacją nauczycielską była koniecznością, jednak drugim zasadniczym celem ÚSČUS było przeciwstawienie się dominacji Niemców w szkołach i życiu publicznym, powstrzymanie stopniowej germanizacji słowiańskiej ludności regionu. Jej najwyraźniejszym i realnym przejawem był przymus nauczania słowiańskich dzieci języka niemieckiego, przeciw czemu od dawna protestowali zarówno czescy, jak i polscy politycy. Niezgodę na taki stan rzeczy odnotowywano także w artykułach prasowych69. ÚSČUS już w 1896 r. wystosował pierwszą petycję o zniesienie Lex Zeynek, potem jeszcze wielokrotnie występował w tej sprawie, samodzielnie lub z innymi czeskimi lub polskimi instytucjami70. Niestety mimo starań, nie osiągnieto skutku.

64 Postulowano wprowadzienie koedukacji w szkołach wydziałowych, gdzie nie było możliwości urządzenia osobnych klas. ŠV 6, 1908/09, s. 201–202. 65 ŠV 8, 1910/11, s. 33; Tamże 9, 1911/12, s.133–134; Tamże 10, 1912/13, s. 31, 189. 66 Albo dopuszczeniu 100 uczniów w klasach paralelnych, kiedy Ustawa dopuszczała maksymalnie 80 uczniów w klasie. Tzw. paralelki urządzano wyłącznie dla dzieci czeskich i polskich. ŠV, 1908/09, s. 65–66, 74–77. 67 ŠV 1, 1904, nr 4, s. 9–11; Tamże 2, 1905, nr 3, s. 10; Tamże, nr 6, s. 13; Tamże, nr 7, s.10; Tamże, nr 10, s.6; Tamże 4, 1906/07, s. 91–92; Tamże 6, 1908/09, s. 59–60; ŠIMOŠ, L.: Ústřední spolek, s. 28. 68 Tamże, s. 27. Por. MP 1896, nr 8 s. 89, Tamże, 1897, nr 1 s. 8; Tamże, 1899 nr 3, s. 25–30. 69 GAWRECKI, Dan: Německé školy na Těšínsku 1848–1918. In: SPYRA, Janusz (red.): Książka – biblioteka – szkoła w kulturze Śląska Cieszyńskiego. Cieszyn 2001, s. 271–274. 70 ŠV 4, 1906/07, s. 91–92; Tamże 6, 1908/09, s. 38–42, 65–66. ČLÁNKY A STUDIE Marzena Bogus – Janusz Spyra Centralne Zrzeszenie Nauczycieli Czeskich na Śląsku 29

Inną kwestię, której ÚSČUS poświęcało w imieniu czeskich stowarzyszeń wiele uwagi, była sprawa języka obrad konferencji nauczycielskich, które zgodnie z ustawą były obowiązkowe. Ostatecznie temat przybrał postać postulatu rozdzielenia spotkań na sekcje językowe, albo osobne konferencje – według języka narodowości nauczycieli. W październiku 1902 r. delegacja ÚSČUS udała się w tej sprawie do krajowego inspektora szkół ludowych, Karla Vyhlídala, domagając się podziału powiatowych konferencji szkolnych71. Ostateczne rozdzielenie konferencji nastąpiło w okręgach szkolnych frysztackim i frydeckim w 1907 r., a na opawskim (wieś) w roku następnym72. W 1907 r. ÚSČUS wysłał do władz śląskich petycję, aby do Krajowej Rady Szkolnej powołano nauczyciela narodowości czeskiej73, a nie tylko niemieckiej. W efekcie do składu rady powołano przewodniczącego ÚSČUS Š. Němca. ÚSČUS promowała również inne formy przeciwstawiania się wpływom niemieckim, np. żądała możliwości wypisywania przez nauczycieli druków dla urzędów podatkowych tylko w języku czeskim, zamiast dopuszczalnych niemieckich lub czesko-niemieckich74. W walce z dominacją kultury niemieckiej naturalnym sojusznikiem czeskich nauczycieli skupionych w ÚSČUS, było założone w 1896 r. Polskie Towarzystwo Pedagogiczne w Cieszynie. Działacze obu central nauczycielskich współpracowali ze sobą na rozmaitych polach, choć z różnym skutkiem75. Kilkakrotnie wracano do koncepcji zjednoczenia słowiańskiego ruchu nauczycielskiego na Śląsku Austriackim. Jedną z takich prób podjęto w ramach tzw. neoslawizmu, który stawiał sobie za cel zjednoczenie politycznych partii słowiańskich działających w monarchii, a który był inicjatywą przede wszystkim partii młodoczeskiej oraz Karla Kramařa. Przy okazji zjazdu słowiańskiego w Pradze w 1908 r. odbył się także zjazd nauczycieli słowiańskich wszystkich krajów koronnych monarchii (za wyjątkiem Węgier), na którym powołano do życia Związek Nauczycielstwa Słowiańskiego w Przedlitawii [Svaz slovanského učitelstva v Rakousku]. Działacze ÚSČUS byli mocno zaangażowani w organizację zjazdu, a w czasie jego trwania, w części poświęconej pozaszkolnemu wychowaniu narodowemu, Šimon Němec przedstawił główny referat. Na zjazd zaproszono także PTP, ale delegaci tej organizacji od początku wykazywali dużą rezerwę wobec poczynań czeskich gospodarzy, i przystąpili do Związku Nauczycielstwa Słowiańskiego w Przedlitawii dopiero na przełomie lat 1912 i 1913. Przyczyną była rywalizacja o szkoły pomiędzy Czechami a Polakami w zagłębiu karwińskim, której podstawą był czesko-polski spór narodowościowy trwający co najmniej od końca XIX w., w mieszanych narodowościowo regionach Śląska Cieszyńskiego76. Rezygnacja ze stworzenia na Śląsku Austriackim wspólnego instytucjonalnego frontu przeciwko Niemcom, otwierała drogę do podnoszonego co najmniej od 1897 r. planu zjednoczenia czeskiego ruchu nauczycielskiego, w postaci federacji centralnych zrzeszeń nauczycielskich działających w różnych krajach. Związane to było z zacieśnianą współpracą

71 Spotkało się to z częściowym sukcesem: najpierw wszyscy musieli wysłuchać urzędowego sprawozdania inspektora po niemiecku, po czym rozdzielić się na sekcje językowe. Por. VMO 11, 1903, s. 96. 72 ŠIMOŠ, L.: Ústřední spolek, s. 27; szerzej BOGUS, M.: Nauczyciele, s. 246–249. 73 ŠV 4, 1906/07, s. 107. 74 Wspierając następnie tych, którzy musieli z tego powodu płacić kary administracyjne, albo ponosili inne konsekwencje. ŠV 8, 1910/11, s. 90–92. 75 Przykładowo ŠV 7, 1909/10, s.72–73, 83. 76 O czym krótko SPYRA, J.: Bez strażaków i trąbek, s. 149–161. Por. HERMAN, Karel –SLÁDEK, Zdeněk: Slovanská politika Karla Kramáře. Praha 1971, s. 25–36. 30 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1 z morawskimi stowarzyszeniami77 oraz działającym na Morawach Centralnym Zrzeszeniem Czeskich Stowarzyszeń Nauczycielskich. Od lat zapraszało ono przedstawicieli ÚSČUS na swoje walne zebrania, albo na ogólne zjazdy nauczycielstwa czeskiego, organizowane wspólnie z paralelną organizacją w Czechach [Ústřední spolek jednot učitelských v Čechách]. W 1903 r. przedstawiciele ÚSČUS uczestniczyli w zjeździe w Brnie, i w efekcie związek przyjął za swój uchwalony tu program kulturalny. W 1905 r. delegaci ÚSČUS brali udział w manifestacyjnym zlocie czeskiego nauczycielstwa, domagającego się podniesienia wykształcenia nauczycieli. Z kolei na walne zebrania ÚSČUS zapraszano nauczycieli z Moraw i Czech78. Od dawna wykorzystywano w śląskich szkołach podręczniki i inne czeskie książki publikowane na Morawach i w Czechach, organizowano wycieczki nauczycieli na Morawy, a dzieci śląskich np. do Pragi. Nauczyciele skupieni w ÚSČUS angażowali się zresztą we wszystkie sprawy ważne dla czeskiej wspólnoty narodowej, np. świętując ważne dla niej jubileusze (najczęściej J. A. Komeńskiego, uważanego za największego czeskiego pedagoga) i organizując zbiórki pieniężne: na rzecz Macierzy Opawskiej [Matice opavská], czy też Czechów mieszkających w Wiedniu, którym władze austriackiej stolicy odmawiały prawa do prowadzenia szkół w języku macierzystym, finansowanych ze środków publicznych79. ÚSČUS był także członkiem licznych czeskich organizacji kulturalnych80. Nie oznacza to, że kontakty czeskich nauczycieli ze Śląska i np. z Moraw były bezproblemowe. Pretensje o odmienne traktowanie mieli nauczyciele zatrudniani w szkołach Centralnej Macierzy Szkolnej [Ústředni Matice školská], czescy nauczyciele z Moraw uskarżali się na dyskryminację przy uzyskiwaniu posad w szkołach na Śląsku. W tej sprawie ÚSČUS ich poparło, wysyłając w 1904 r. petycję do Krajowej Rady Szkolnej, protestując przeciwko pomijaniu kandydatów po seminarium w Přiboře przy zatrudnianiu nauczycieli. Inaczej zareagowano w przypadku prośby nauczycieli z Moraw, reprezentowanych przez Krajowe Stowarzyszenie Nauczycieli Czeskich Szkół Wydziałowych na Morawach, by mogli obejmować stanowiska kierownicze w szkołach wydziałowych na Śląsku. Zarząd ÚSČUS był przeciwny: uważano, że zamknie to drogę awansu śląskim nauczycielom (a wiele takich miejsc nie było)81. Z niejasnych powodów, ogromny opór części śląskich nauczycieli wzbudziła decyzja walnego zebrania ÚSČUS, aby każdy członek prenumerował Pedagogické Rozhledy, uznane za najlepsze czeskie czasopismo pedagogiczne. Powszechnie je oddawano, a niektórzy woleli nawet z tego powodu zrezygnować z członkostwa w ÚSČUS82. Ostatecznie po wielu spotkaniach roboczych83, na zebraniu w Ołomuńcu 2 lutego 1910 r. powstała Centralna Rada Czeskich Krajowych Organizacji Nauczycielskich dla

77 Odbywały się np. wspólne zebrania śląskich i morawskich stowarzyszeń nauczycielskich. ŠV 4, 1907, s. 161–164; 5, 1907/08, s. 106; Tamże 7, 1909/10, s. 50, 72–73; Tamże 9, 1911/12, s. 61–62. 78 Na walnym zebraniu ÚSČUS w 1904 r. prof. František Drtina miał wykład O reformie wykształcenia nauczycieli. ŠIMOŠ, L.: Ústřední spolek, s. 27–28. 79 Np. ŠV 1, 1904, nr 10, s. 11; Tamże 2, 1905, s. 1–3. 80 Np. Związku Oświatowego [Osvětový svaz] i Stowarzyszenia Komeńskiego [Jednota Komenský] w Pradze 3, 1906, nr 3, s. 24; Tamże 4, 1906/07, s. 39. 81 ŠV 2, 1905, nr 5, s. 8; Tamże 6, 1908/09, s. 21, 129; Tamże 7, 1909/10, s.106–108, 127, 128–134, 164. 82 ŠV 5, 1907/08, s. 21; Tamże 6, 1908/09, s. 113–118; Tamże 7, 1909/10, s. 72–73, 106–108; Tamże 8, 1910/11, s. 55, 97–100; Tamże 9, 1911/12, s. 61–62, 74–75. 83 ŠV 4, 1906/07, s. 103–104; 5, 1907/08, s. 21; Tamże 7, 1909/10, s. 72–73. ČLÁNKY A STUDIE Marzena Bogus – Janusz Spyra Centralne Zrzeszenie Nauczycieli Czeskich na Śląsku 31

Czech, Moraw, Śląska i Dolnej Austrii [Svaz zemských ústředních organizací učitelských v Král. Českém, na Moravě, ve Slezsku a v D. Rakousech]. Czeskich nauczycieli ze Śląska reprezentowali: przełożony ÚSČUS G. Stalmach oraz sekretarz J. Zajíc. Miało to być dobrowolne połączenie działających czeskich centralnych zrzeszeń nauczycielskich dla koordynacji działań84. Wcześniej przedstawiciele czeskich pedagogów trafili do organizacji politycznych reprezentujących śląskich Czechów, mianowicie do śląskiej sekcji Czeskiej Rady Narodowej. Delegowano do niej L. Šimoša i F. Madera, jako przedstawicieli Śląska Opawskiego, oraz Š. Němca i F. Kovala –ze Śląska Cieszyńskiego85. Šimon Němec podsumowując w 1908 r. kilkanaście lat działalności ÚSČUS napisał, że związek nie wykonał tego, co chciał, lecz tylko to, co mógł [nevykonal co chtěl, leč jen co mohl]. Także kolejne sprawozdania przedstawiane na walnych zebraniach ÚSČUS były raczej dość pesymistyczne86. Jednak działacze świadomi byli także własnych osiągnięć. Wspomniany Š. Němec podkreślał postęp, jaki dokonał się w czeskim szkolnictwie ludowym. Wskazał, że wcześniej istniały tylko jedno i dwuklasowe szkoły z czeskim językiem nauczania, teraz natomiast działał szereg wyżej zorganizowanych szkół oraz trzy szkoły wydziałowe i czeskie seminarium w Polskiej Ostrawie. Z małymi wyjątkami nauczyciele w tychże placówkach prowadzili korespondencję urzędową po czesku, a konferencje realizowane w języku niemieckim, zastąpione zostały czeskimi. Przede wszystkim podkreślał, że narodowo uświadomione nauczycielstwo garnęło się do pracy we wszystkich stowarzyszeniach i organizacjach nastawionych na duchowe i materialne „podniesienie” czeskiego ludu, dbało także o swoje dokształcanie zawodowe. W dużej części dzięki działalności stowarzyszeń nauczycielskich oraz będącego ich reprezentacją ÚSČUS, czeskiej wspólnocie udało się znacząco zmienić na swoją korzyść stosunki narodowe panujące na Śląsku Austriackim.

Summary Central Association of Czech Teachers in Silesia [Ústřední spolek českých učitelů ve Slezsku] in the Years 1894–1918 Marzena Bogus – Janusz Spyra A fully organised movement of teachers in the Austrian Empire started forming only after the political reforms of 1859, based on the associations law of 1867. Another significant development was the liberal law about primary schools from 14th of May, 1869. Revoking religious division in schools allowed teachers working in primary education to function as a single unit with shared interests. There was above all an increase in the quality of schools and the financial situation of teachers, but also the improvement in the preparation of teachers for their job. The first teacher associations in Austrian Silesia were founded in 1868 and its members experienced no religious or ethnic discrimination. In 1871, many of them came together and founded the Austrian-Silesian National Teachers’ Association [österr.-schles. Landes- Lehrerverein], and other associations soon joined it. Czech teachers operating in greater numbers in these parts of Austrian Silesia originally operated in so-called general associations. The first Czech Teachers’ Association of Hrabyně was founded in 1882 and three years later, it was transformed into the Opava-Hrabyně Teachers’ Association and was headquartered in Opava. General associations in Klimkovice and Bohumín (later in Polish Ostrava) also changed to become expressly Czech. In 1894, the Central Association of Czech Teachers in Silesia was founded, which combined all local Czech

84 ŠV 7, 1909/10, s. 142–144. 85 ŠV 6, 1908/09, s. 65–66. 86 Np. sprawozdanie ÚSČUS za lata 1911 i 1912. ŠV 10, 1912/13, s. 105–106. 32 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1 teachers’ organisations; there were nine of them in the area until the start of the First World War. The association fought against the dominance of the German language in local schools and its activities were aimed at preserving the Czech national spirit of teachers employed in Czech-language schools, as well as of the students and their parents. HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1 33

ČLÁNKY A STUDIE 33-55

Rozvoj předlitavského obchodního školství do první světové války na příkladu rakouského Slezska

Petr Kadlec

Kadlec, Petr: The Development of Cisleithanian Business Education until the Start of the First World War as Exemplified by Austrian Silesia The study focuses on the development of business education in the area of Cisleithania and Austrian Silesia from approximately mid-18th century until the First World War. It introduces the main developmental trends in this educational sector, key legislation and organisational changes, and outlines the broadening distribution of various sectors of business education. While the first part of this text is devoted to a general context in Cisleithania, the second focuses on Austrian Silesia, where the various tendencies are documented by providing examples of particular educational institutions. Key words Austrian Silesia; Cisleithania; 19th Century; 20th Century; Education; Business Schools Contact Ostravská univerzita; [email protected]

Předkládaná studie je příspěvkem k dějinám profesně-vzdělávacích institucí v rakouském Slezsku, resp. předlitavské části habsburské monarchie (směnečné právo i školská soustava v Zalitavsku se vyvíjely odlišným způsobem, pozn. aut.). Zaměřuje se na sféru obchodního vzdělávání v průběhu tzv. dlouhého 19. století, zejména pak ve druhé polovině 19. a na počátku 20. století, kdy obchodní školství zaznamenalo významný kvalitativní a kvantitativní rozvoj. Mám za to, že ačkoliv tento segment vzdělávací soustavy sehrál ve sledovaném období důležitou roli při formování vzdělanostního profilu nastupující generace obchodníků a části úřednictva, nechala jej česká historiografie doposud téměř bez povšimnutí. V odborné i laické produkci je možné se s dějinami obchodních škol do roku 1918 setkat většinou v rámci stručných kapitol(ek) v publikacích o dějinách jednotlivých obcí či regionů. Vedle časté reprodukce již dříve otištěných informací a popisné formy charakterizuje velkou část tvorby rovněž omezené spektrum pramenů (zpravidla jubilejní almanachy škol). Pozornost autorů se přitom zaměřuje a priori na české vzdělávací instituce, zejména na obchodní akademie, které poskytovaly vyšší obchodní vzdělání. Školy nižší vzdělávací úrovně a vůbec celé německé obchodní školství zůstávají bez povšimnutí, ačkoliv jejich význam byl nepopiratelný.1 Z hlediska předmětu předkládané studie jsou tyto výtky

* Studie vznikla v rámci řešení grantu GAČR, reg. č. 18-04624S Vzdělání, hospodářství a společnost 1848–1914 : Socioekonomické souvislosti rozvoje profesně-vzdělávací infrastruktury v rakouském Slezsku. 34 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1 zásadní – ve Slezsku vyšších škol nebylo a místní obchodní vzdělávání bylo spjato především s německým vyučovacím jazykem. Citelně schází ucelený pohled na obchodní vzdělávání. V tomto směru zůstávají pro prostor českých zemí dodnes cennými práce Otokara Kádnera a Josefa Grubera z počátku 20. století, které podávají základní přehled hlavně o vývoji legislativy regulující sféru obchodního školství.2 Využity jsou ostatně i v tomto textu, což platí zejména o práci Gruberově. Dodejme, že důležité informace k rozvoji obchodně- -vzdělávací infrastruktury do roku 1918 poskytují také šíře koncipovaná díla z pera Rakušanů Helmuta Engelbrechta a Karla Josefa Westritschniga.3 Cílem studie je doplnit dosud skromné poznatky o rozvoji obchodního vzdělávání do roku 1914. První světová válka představovala z hlediska socio-ekonomického i obchodního školství natolik specifické období, že by její zahrnutí narušilo charakter textu a vynutilo si jeho rozšíření. Pokusit se naplnit vytčené cíle vyžadovalo využít pramenů, s nimiž badatelé pracovali dosud maximálně jen sporadicky. Jmenujme alespoň materiály s vazbou na obchodní vzdělávání, jež jsou uloženy v archivních fondech Zemské vlády slezské a Obchodní živnostenské komory Opava. Z tištěných zdrojů lze uvést školské schematismy, rakouskou školskou statistiku či výroční zprávy konkrétních škol. V textu se snažím podat ucelený pohled na problematiku obchodního vzdělávání, přičemž hloubka sdělení je do značné míry limitována rozsahem studie. Než abych prováděl detailní analýzu jednotlivých jevů, poukáži na vybraných příkladech spíše na základní trendy a hlavní aspekty vývoje. Pro přehlednost je studie rozdělena do dvou hlavních částí. V první načrtávám vývoj obchodního vzdělávání v habsburské monarchii, resp. v její předlitavské části. Ve druhé se věnuji situaci ve Slezsku, přičemž rozlišuji tři základní roviny, které zároveň představují samostatné oddíly této části studie: obchodní školy s celodenní výukou, tzv. kupecké pokračovací školy a jiné obchodně-vzdělávací alternativy v rámci školské soustavy.

Základní aspekty obchodně zaměřeného vzdělávání v rakouské části habsburské monarchie Nejen v habsburské monarchii bylo poměrně dlouhou dobu možné obejít se v oblasti obchodu bez zvláštní formy školního vzdělání, které by bylo nezbytné pro výkon povolání. Pro provozovatele rozličných forem maloobchodu i pro velkoobchodníky byly rozhodující zkušenosti přímo z obchodní praxe. Nadto ani hospodářská realita a způsob provádění obchodní směny, ani rakouský stát nevytvářely dlouho tlak na výraznější proměnu a rozšíření vzdělanostního kapitálu v obchodě činných osob, který by vyžadoval

1 Z kvalitních zpracování problematiky českého obchodního vzdělávání zmiňme alespoň studie NEFE, Ivan: Vznik středního českého ekonomického školství do dovršení průmyslové revoluce. Hospodářské dějiny 14, 1986, s. 117–147; TÝŽ: Vývoj obchodní akademie v Chrudimi (1882–1914). Hospodářské dějiny 16, 1989, s. 275–310. Přehled české literatury k tématu viz bibliografická databáze Historického ústavu Akademie věd ČR: http://biblio.hiu.cas.cz/. 2 KÁDNER, Otakar: Vývoj a dnešní soustava školství, I. Praha 1929; GRUBER, Josef: Politika odborného školství. In: TOBOLKA, Zdeněk Václav (red.): Česká politika. Díl pátý: Kulturní, zvláště školské úkoly české politiky. Praha 1913, s. 841–931. 3 ENGELBRECHT, Helmut: Geschichte des österreichischen Bildungswesens : Erziehung und Unterricht auf dem Boden Österreich, 3: Von der frühen Aufklärung bis zum Vormärz. Wien 1984; Totéž, 4: Von 1848 bis zum Ende der Monarchie. Wien 1986; WESTRITSCHNIG, Karl Josef: Berufsbildung in Österreich während der Habsburgermonarchie 1848–1918 : Bildungsebenen – Bildungsarten – Bildungsprinzipien. Klagenfurt 2015. ČLÁNKY A STUDIE Petr Kadlec Rozvoj předlitavského obchodního školství do první světové války 35 významnější doplnění praktických zkušeností o teoretické znalosti. Přestože nároky na vzdělání pozvolna rostly již od konce 17. století (např. 1693 vydáno nařízení týkající se vedení účetnictví, které de facto vyžadovalo vzdělání v komerčních předmětech; v 18. století kodifikace směnečného práva), dokázali se zejména maloobchodníci poměrně dobře obejít bez formálního školního vzdělání, které by převyšovalo vědomosti osvojené v průběhu povinné školní docházky. Ostatně nic jiného jim ani nezbývalo, neboť podobně zaměřené vzdělávací instituce neexistovaly. O něco hůře na tom byli obchodníci zprostředkovávající obchod pro nadregionální nebo zahraniční trhy. Kontakt s jinojazyčným prostředím a odlišnými obchodními zvyklostmi je vedl k tomu, že posílali syny (nástupce v rodinné tradici) do ciziny, aby si v tamním obchodním prostředí rozšířili praktické znalosti a jazykové kompetence. Zejména tato část obchodníků byla vystavena hlavně po polovině 18. století rostoucímu počtu legislativních opatření, jimiž se státní administrativa snažila regulovat hospodářský život v zemi. Stále větší důležitosti proto nabývala znalost právních norem, jichž v čase jednak přibývalo a průběžně se aktualizovaly, jednak se precizovaly kontrolní mechanismy dodržování. K osvojení vědomostí tohoto druhu mohly posloužit některé stávající rakouské vzdělávací instituce. Na právnických univerzitních fakultách a na Tereziánské akademii ve Vídni si mohli již v průběhu druhé poloviny 18. století zájemci rozšířit své poznatky z oblasti civilního a obchodního práva. Během první poloviny 19. století se vedle školy v Terstu (obchodní a nautická akademie) a právnických fakult (zde od 1810 výuka obchodní vědy v rámci politických studií) dostalo prostoru šíře koncipovaným obchodním naukám rovněž na nově konstituovaných polytechnických učilištích ve Vídni, Krakově, Lvově (u všech zvláštní komerční oddělení) a Praze (tematické přednášky).4 Jinou vzdělávací alternativou se pro nevelký počet zájemců stala roku 1770 založená vídeňská Real- Handlungsakademie, která vznikla v reakci na sílící poptávku po vzniku učiliště s výukou reálií, právních věd a příbuzných obchodních předmětů. Dvouletý ústav považovaný za předchůdce pozdějších reálek představoval zároveň vůbec první školu v monarchii, která poskytovala komplexní technické a obchodní vzdělání. Vyučovalo se na ní jazykům (němčina, italština, francouzština), přírodovědně-technickým předmětům (zeměpis, přírodopis, mechanika, měřičství, geometrie) a naukám orientovaným na rozvoj kompetencí využitelných v praktické obchodní činnosti (podvojné účetnictví, stylistika, obchodní vědy a právo), což korespondovalo se skladbou studentstva rekrutujícího se z velké části z rodin obchodníků. V rámci monarchie ojedinělá škola splynula ovšem v roce 1815 s nově zřizovanou vídeňskou polytechnikou, přičemž se stala de facto její přípravkou a předně se změnilo její zaměření.5 Jak vidno, obchodníci mohli v závěru 18. a v první polovině 19. století využít vícero možností, jak si doplnit praktické znalosti z oblasti obchodu o užitečné teoretické poznatky. Problematickými zůstávaly jednak dostupnost (finanční, kapacitní) nevelkého počtu institucí, jednak uplatnitelnost jimi zprostředkovávaného vzdělávacího obsahu v praxi.

4 Srov. ADÁMEK, Karel: Pokračovací a odborné vzdělávání. Praha 1890, s. 37–38; GLASSER, Franz: Das commerzielle Bildungswesen in Österreich- Ungarn auf Grundlage des elementaren und mittleren Unterrichtes und die kaufmännische Lehranstalten des Deutschen Reiches. Wien 1893, s. 17–27; Denkschrift über die Entwicklung des österreichischen Handelsschulwesen während fünfzigjährigen Regierung seiner Majestät des Kaisers Franz Joseph I. Wien 1899, s. 3–4; KÁDNER, O.: Vývoj, s. 358; GRUBER, J.: Politika, s. 840–844; KRAMEŠ, Jaroslav: Výuka politických věd a ekonomické myšlení v první polovině devatenáctého století v českých zemích. Politická ekonomie 5, 2010, s. 641–656 (zde s. 643). 5 Podrobněji o této škole GLASSER, F.: Das commerzielle Bildungswesen, s. 23–26; ENGELBRECHT, H.: Geschichte, 4, s. 178–179; WESTRITSCHNIG, K.: Berufsbildung, s. 517–520. 36 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1

Zvláštních škol orientovaných na prakticky zaměřené obchodní vzdělání bylo v monarchii minimum. V první polovině 19. století se soustředily do míst s vysokou koncentrací obchodu a kupců (Milán, Benátky, Lublaň, Vídeň), kde existovala dostatečná poptávka po vzdělávání obchodního dorostu a zároveň zde byly předpoklady pro vlastní realizaci a vydržování školy. Při nečinnosti státu vzali organizační povinnosti na svá bedra jiní, konkrétně obchodní grémia a soukromé osoby spjaté s (velko)obchodem. Právě z iniciativy jednotlivců vznikly obchodní školy ve Štýrském Hradci (1828), Lublani (Jakob Franz Mahr 1834), Vídni (Johann Geyer 1840, Karl Mühlbauer 1848) a Praze (Karel Petr Kheil 1846), většinou o charakteru nedělního a svátečního vyučování.6 Neudržitelnost dosavadního způsobu přípravy obchodníků se projevila naplno po polovině 19. století v souvislosti s dynamickým rozvojem hospodářství a dopravy, liberalizací hospodářské a obchodní činnosti (1859, 1862), obratem v celní politice a značným nárůstem administrativní zátěže i legislativních opatření spjatých s provozováním obchodu. Zmiňme v této souvislosti alespoň zrušení celních bariér mezi předlitavskou a zalitavskou částí monarchie, odstranění zbytků diskriminačních opatření vůči židům, otevření trhu zahraniční (zejm. německé) konkurenci, „zkracování“ vzdáleností v důsledku rozmachu železniční a lodní dopravy nebo zrychlení přenosu informací a rozšíření jejich působnosti. Hospodářský rozvoj a jeho konjunkturální výkyvy, proměny poptávky, zrod vysoce konkurenčního prostředí a všudypřítomná administrativa způsobily, že tradiční způsoby vzdělávání obchodníků se musely nutně změnit, stejně jako jejich kvalifikační profil. Uvedené platilo nejen pro v obchodě prakticky činné osoby (maloobchodníky počínaje a velkoobchodníky konče), ale částečně i pro úřednictvo, které mělo v náplni práce obchodní a finanční agendu. Současník Franz Glasser hovoří v této souvislosti o zrodu komerčních úředníků v návaznosti na konstituování finančního sektoru, vznik obchodních a živnostenských komor, aktivaci zvláštních obchodních soudů a vůbec proniknutí obchodní agendy do soudní praxe, či založení Deutsch-Österreichischer Postverein a Deutsch-Österreichischer Telegrapherverein.7 Do oblasti obchodního vzdělávání stát dlouho aktivně nevstupoval, což platí o celém profesně-vzdělávacím sektoru. Neinicioval zrod obchodních škol, finančně je nepodporoval a nereguloval jejich chod. Iniciativu přenechával jednotlivcům a obchodním společenstvům (grémiím). Právě tito stáli u vzniku prvních obchodně-vzdělávacích institucí v monarchii, jejichž podobu a vzdělávací obsah formovali následně podle vlastních představ a potřeb. Několik dříve založených škol doplnily na přelomu 40. a 50. let 19. století různě organizované ústavy s několikahodinovou výukou týdně, jež se koncentrovala především do nedělního odpoledne. To byl i případ německých vzdělávacích ústavů založených ve Vídni (zal. 1848, otevřen 1849) a Praze (1850).8 Ve druhé polovině 50. a na počátku 60. let 19. století vznikly v některých střediscích monarchie (Vídeň, Praha, Štýrský Hradec a Pešť) první vyšší obchodní školy, které se v průběhu let transformovaly na obchodní akademie. Ačkoliv se jednotlivé učební plány těchto elitních škol (včetně starší akademie v Terstu) lišily, platil do určité míry za vzorovou školu tříletý německý ústav v Praze zřízený místním obchodnickým grémiem v roce 1856.

6 GRUBER, J.: Politika, s. 842–845. 7 GLASSER, F.: Das commerzielle Bildungswesen, s. 11. 8 Výuka na gremiální obchodní škole ve Vídni probíhala mezi 15. a 18. hodinou v neděli odpoledne. Škola sestávala ze tří ročních kurzů. Ve školním roce 1849/1850 se vyučovalo v prvním ročníku po jedné hodině ČLÁNKY A STUDIE Petr Kadlec Rozvoj předlitavského obchodního školství do první světové války 37

V jeho vyučování byl široký prostor vyhrazen rozvoji jazykových kompetencí. Vedle němčiny (jazyka i literatury) se zde učilo angličtině, francouzštině, italštině a češtině. Mezi dalšími předměty figurovaly krasopis, obchodní korespondence, zbožíznalství, národní hospodářství, obchodní právo, přírodní vědy (chemie, fyzika, přírodopis), obchodní nauka a na obchod zaměřený zeměpis s dějepisem.9 Nevelký počet vyšších obchodních učilišť v předlitavské části monarchie, rozšířený roku 1872 o českojazyčnou obchodní akademii v Praze10, doplnily do počátku 80. let 19. století další gremiální či ryze jednotlivci založené obchodní školy. Zájemcům se otevíraly nejen v zemských střediscích typu Vídně, Prahy, Salcburku, Terstu nebo Štýrského Hradce, ale stále více i v menších centrech, která však z hlediska obchodu hrála v příslušných zemích důležitou úlohu. Pro české země zmiňme alespoň školy zřízené v Liberci (1854, 1863), Teplicích (1868), Ústí nad Labem (1880) nebo jediné školy v moravsko-slezském prostoru v Brně (1856, 1869), Olomouci (1874) a Opavě (1851). Vzhledem k tomu, že neexistovalo jednotné organizační schéma, vyznačovaly se obchodní školy nejen odlišným učebním obsahem formovaným v závislosti na místní poptávce, ale i různou organizací. Zatímco některé fungovaly jako jedno- až dvouleté denní školy, jiné zůstávaly v podobě večerních či nedělních kurzů o různém počtu ročníků a oddělení.11 Uvedli jsme, že stát se na poli obchodního školství dlouho neangažoval. Potřeba celoplošné regulace tohoto vzdělávacího sektoru přitom byla zjevná přinejmenším od 50. let 19. století. Neaktivní stát předešla iniciativa zemská, konkrétně dolnorakouského zemského sněmu. Pro nejnižší stupeň školní přípravy pro obchod byl klíčový zemský zákon č. 23 z 28. listopadu 1868, který upravoval podobu tzv. průmyslových pokračovacích škol (gewerbliche Fortbildungsschulen) v zemi. Z hlediska obchodního vzdělávání bylo důležité, že zákon umožňoval, aby při těchto školách pro učně vznikaly různé odborné kurzy a hlavně, aby obsah výuky vycházel z místní potřeby.12 Zmiňovaný zákon a jeho novelizace na počátku 70. let zpřístupnily základní obchodní vzdělání širšímu okruhu zájemců, ať už ve formě zvláštních obchodních oddělení při těchto nedělních a večerních školách, nebo alespoň prostřednictvím některých předmětů (počty, účetnictví, obchodní korespondence).13 Dolnorakouský zemský sněm poprvé v monarchii kodifikoval také

náboženství, krasopisu a aritmetice (mj. praktické početní příklady s převody mincí, měr a vah); ve druhém ročníku půl hodiny náboženství, krasopisu (zaměřen na obchodní spisy), němčině a obchodně zaměřenému zeměpisu s dějepisem (představení Evropy, zejm. habsburské monarchie a německých států; rozvoj obchodu a výroby od starověku) a hodinu aritmetice (různé početní operace včetně výpočtu diskontu, nájmu, jednoduchého účetnictví, včasných plateb) a ve třetím ročníku výuka zahrnovala půl hodiny aritmetiky a náboženství vyučovaného spolu s církevními dějinami, hodinu obchodní korespondence a jedna hodina pak byla vyměřena předmětu zbožíznalství vyučovanému spolu s obchodním a směnečným právem. VILLICUS, Franz: Gedenkschrift zur fünfzigjährigen Jubiläumsfeier im Jahre 1898 der Gremial- Handelsfachschule der Wiener Kaufmannschaft. Wien 1898, s. 29–30. 9 Srov. GRUBER, J.: Politika, s. 847; DASSENBACHER, Johann E.: Schematismus der österreichischen Mittelschulen und der Fachschulen gleichen Ranges. Wien 1879, s. 114. 10 Podrobněji ke vzniku a rozvoji pražské Českoslovanské akademie obchodní např. NEFE, I.: Vznik, s. 124nn. 11 Srov. Oesterreichische Statistik. Band III, Heft 2: Statistik der Unterrichts- Anstalten in den im Reichsrathe vertretenen Königreichen und Ländern für das Schuljahr 1881/1882. Wien 1884, s. 24, 58. 12 Landesgesetz vom 28. November 1868, betreffend die Errichtung und Erhaltung der gewerblichen Fortbildungsschulen. Wirksam für das Erzherzogthum Oesterreich unter der Enns. In: Landesgesetz- und Verordnungsblatt für das Erzherzogthum Oesterreich unter der Enns. Jahrgang 1868. Wien 1869, s. 48–52. 13 ENGELBRECHT, H.: Geschichte, s. 197–198. 38 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1 oblast vyššího obchodního školství. Na základě výsledků ankety mezi učiteli obchodních škol z roku 1872 vydal počátkem následujícího roku zákon, kterým reguloval organizaci vyšších obchodních škol pojímaných nyní jako tříleté středoškolské ústavy. Norma, podle níž byla reorganizována například vídeňská obchodní akademie, přinesla mnohem konkrétnější požadavky na podobu obchodních škol. Na školu mohli nastoupit jen absolventi nižší reálky, nižšího gymnázia nebo čtyřletého reálného gymnázia, popř. ti, již uspěli u přijímací zkoušky. Doba vyučování se musela pohybovat mezi 28 až 31 hodinami týdně, přičemž mezi povinnými předměty figurovaly jazyky (němčina a francouzština, dále angličtina nebo italština), zeměpis, dějepis, matematika, chemie a fyzika, přírodopis, zbožíznalství, kupecké počty, nauka o národním hospodářství, obchodní a směnečné právo, korespondence a písařské práce, účetnictví a krasopis.14 Neúspěchem skončila naopak snaha ze 70. let 19. století o zřízení vysoké obchodní školy ve Vídni, do níž bylo přijetí podmíněno úplným středoškolským vzděláním a dosažením osmnácti let. Dvouletá škola vytvořená z iniciativy Verein der Wiener Handelsakademie sice byla v roce 1873 skutečně otevřena, ovšem o čtyři roky později ukončila svou činnost.15 Na poli profesního vzdělávání, zejména toho průmyslově zaměřeného, se začal stát angažovat ve snaze lépe čelit zahraniční konkurenci i výkyvům hospodářství až v průběhu 70. let 19. století. V případě obchodního školství lze o změně přístupu hovořit dokonce až v desetiletí následujícím.16 Proto vznikaly v předlitavské části monarchie (vyjma Dolních Rakous) další obchodní školy až do 80. let 19. století živelně, měly rozmanitou podobu i úroveň odrážející partikulární zájmy a možnosti jejich zřizovatelů. První výrazný počin státu představovalo vydání nařízení ministerstva kultu a vyučování dne 24. února 1883 č. 3674, základní normy upravující pokračovací školství v Předlitavsku s výjimkou Dolních Rakous.17 Nařízení rozlišovalo dva typy průmyslových pokračovacích škol (gewerbliche Fortbildungsschulen): všeobecné pro všechny v daném místě zastoupené živnosti a speciální (odborné) pro učně a pomocníky konkrétní živnosti (řemesla) nebo skupiny příbuzných živností. Pokračovací školy kupeckého zaměření (kaufmännische Fortbildungsschulen) uváděl předpis v rámci druhé kategorie škol, čímž de facto systemizoval jejich zakládání. Pro rozšíření teoretického obchodního vzdělání bylo ale snad ještě důležitější stanovení základních parametrů učebního plánu pro všechny pokračovací školy. Mezi jejich předměty musely vždy figurovat vedle kreslení a základů geometrie také obchodní úlohy (Geschäftsaufsätze /procvičování vyhotovování listin a dokumentů, s nimiž se bylo možné nejčastěji setkat v obchodní praxi a při jednání s úřady/), živnostenské počty a vedení knih (gewerbliches Rechnen und Buchführung /mj. početní operace se zlomky, procenty,

14 36. Gesetz vom 27. Februar 1873, betreffend die Handelsschulen. Wirksam für das Erzherzogthum Oesterreich unter der Enns. In: Landesgesetz- und Verordnungsblatt für das Erzherzogthum Oesterreich unter der Enns. Jahrgang 1873. Wien 1873, s. 57–64. Dostupněji ENGELBRECHT, H.: Geschichte, s. 568–573. 15 GRUBER, J.: Politika, s. 853. 16 Za výjimku lze považovat určitou regulaci obchodních škol (resp. akademií) z roku 1873, k níž stát přistoupil v reakci na přeplněnost těchto škol poté, co bylo uděleno jejich absolventům v roce 1868 právo jednoleté vojenské služby. Školy s tímto právem musely být podle zmiňované normy koncipovány jako tříleté, pro přijetí bylo nezbytné vzdělání na nižším stupni střední školy, popř. na měšťance, a měly být ukončeny maturitní zkouškou. Tamtéž, s. 849–850. 17 Verordnung des Ministers für Cultus und Unterricht vom 24. Februar 1883, Z. 3674, an sämmtliche Länderstellen mit Ausnahme von Österreich unter der Enns, durch welche allgemeine Grundsätze bezüglich der Organisation der gewerblichen Fortbildungsschulen erlassen werden. In: Verordnungsblatt für den Dienstbereich des Ministeriums für Cultus und Unterricht, Jahrgang 1883, Stück V, s. 31–64. ČLÁNKY A STUDIE Petr Kadlec Rozvoj předlitavského obchodního školství do první světové války 39 kalkulace zboží a materiálu, základy nauky o směně a kupecké terminologie, vedení nejdůležitějších obchodních knih, ukládání obchodních dopisů, zhotovení inventáře/). Platilo, že obchodní učni a jejich protějšky z živností, pro něž vyučování kreslení nebylo důležité (pekaři, řezníci ad.), mohli mít místo kreslení intenzivnější výuku komerčních předmětů (např. zbožíznalství, počty, obchodní úlohy, vedení knih).18 Razantněji a především systematičtěji zasahoval stát do oblasti obchodního vzdělávání od přelomu 80. a 90. let 19. století poté, co zvláštní inspekční orgán zřízený při ministerstvu kultu a vyučování (Central- Inspection, zal. 1888) provedl šetření napříč různorodými obchodními učilišti v Předlitavsku. Ukázalo se, že sjednocení úpravy obchodního vzdělávání je nezbytné, stejně jako unifikace systému výchovy učitelů obchodních škol a spektra používaných učebních pomůcek. V poměrně rychlém sledu následovalo vydání, resp. aktualizace zkušebních řádů pro učitele obchodních škol, školních řádů, tzv. normálních učebních plánů a učebních pomůcek pro jednotlivé typy obchodně- -vzdělávacích ústavů. Během 90. let 19. století se tak z rozmanité palety obchodních škol o různorodém vzdělávacím obsahu, rozličné organizaci i kvalitě zrodil skutečný systém obchodního vzdělávání, jehož klíčové parametry určoval stát, který zároveň dohlížel na dodržování předepsaných pravidel a kvalitu škol. Počátek 20. století pak byl ve znamení spíše dílčích úprav učebních plánů a školních řádů.19 Obchodní školství se do první světové války vyvinulo do podoby třístupňového systému, na jehož vrcholu stály tři instituce vysokoškolského charakteru: K. u. K. Konsular-Akademie ve Vídni (vznik 1898 reorganizací dříve založené Orientalische Akademie /zal. 1754/), Export-Akademie des k. k. österreichischen Handels-Musems ve Vídni (1898) a Scuola superiore di commercio v Terstu (1877). Střední stupeň sestával ze dvou typů středoškolsky koncipovaných obchodně-vzdělávacích ústavů s celodenní výukou: obchodních akademií (do r. 1902 tříleté, poté čtyřleté; spojovány někdy s nižšími stupni obchodních škol a různými kurzy, včetně těch pro dívky nebo středoškolské abiturienty) a dvouletých obchodních škol. Nejnižší patro soustavy obchodních škol tvořily tříleté kupecké pokračovací školy s osmihodinovou výukou týdně, koncentrovanou do večerních hodin všedních dnů. Dodejme, že s výjimkou Exportní akademie podřízené ministerstvu obchodu podléhala správa obchodního školství ministerstvu kultu a vyučování.20

18 Tamtéž, s. 33, 38–41. 19 ENGELBRECHT, H.: Geschichte, s. 208–210; GLASSER, F.: Das commerzielle Bildungswesen, s. 38–41, 60–74; GRUBER, J.: Politika, s. 854nn; WESTRITSCHNIG, K. J.: Berufsbildung, s. 173, 523–525. 20 V roce 1914 existovalo v Předlitavsku 24 obchodních akademií, z toho 10 v Čechách (5 českých, 5 německých), 4 na Moravě (2 české /Brno, Prostějov/, 2 německé /Brno, Olomouc/), 3 v Dolních Rakousích (vše Vídeň). Jedna až dvě obchodní akademie, zpravidla umístěné v zemských střediscích, se nacházely v Horních Rakousích, Štýrsku, Přímoří, Tyrolech a Haliči. Dvouletých obchodních škol bylo otevřeno ve školním roce 1913/1914 dohromady 72, z nichž nejvíce se nacházelo v Čechách (24; 15 českých, 9 německých), na Moravě a v Dolních Rakousích (v každé zemi 11; na Moravě 7 českých a 4 německé) a v Haliči (6). V ostatních zemích se nacházely jedna až tři dvouleté obchodní školy. Kupeckých pokračovacích škol přibývalo rapidně až od 80. let 19. století. Do školního roku 1909/1910 jich vzniklo v předlitavské části monarchie celkem 181 a navštěvovalo je necelých 16 000 studentů. Srov. GRUBER, J.: Politika, s. 873–909; ENGELBRECHT, H.: Geschichte, s. 270–274; KÁDNER, O.: Vývoj, s. 360–363; Österreichische Statistik. Neue Folge. Band VII, Heft 3: Statistik der Unterrichtsanstalten in den im Reichsrathe vertretenen Königreichen und Ländern für das Jahr 1909/1910. Wien 1913, s. 13*–15*; LÖWNER, Heinrich: Jahrbuch des höheren Unterrichtswesens in Österreich mit Einschluß der bedeutendsten Erziehungsanstalten, 27. Wien 1914, s. 480–517. 40 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1

V závěru 19. a na počátku 20. století se stala velmi aktuální otázka obchodního vzdělávání dívek, a to v souvislosti s postupem emancipace žen a jejich realizací v profesním životě. K tématu se pro dobu příznačně vyjádřil těsně před první světovou válkou český národohospodář Josef Gruber: Patří-li vůbec vnikání žen ve výdělková povolání, která se staletou tradicí zdála vyhrazena mužům, k charakteristickým známkám společenského vývoje posledních desetiletí, platí to tím větší měrou o obchodě a o písárnách. Uplatnění žen v obchodě umožňovalo podle něj oddělení činnosti řídící a manipulační ve velkých kancelářích a písárnách. Prostor pro ženskou pracovní sílu spatřoval v jednoduchých manipulačních výkonech jako vyplňování jednoduchých formulářů, vedení jednotlivých knih nebo pokladen, v obsluze telefonu, počítacích či psacích strojů. Možnosti uplatnění žen v obchodní činnosti podporovaly podle Grubera tři důležité aspekty: ústup významu individuality osoby prodavače (v souvislosti se stanovením pevných cen, o nichž se dále nesmlouvá), levnější pracovní síla (zdůvodňováno mj. tím, že se jedná o příplatek k příjmům hlavy rodiny) a charakteristické vlastnosti žen (smysl pro pořádek, píle a přesnost).21 Gruberův současník, publicista a propagátor vzdělávání žen i jejich vstupu do profesní praxe Leopold Weigner, poukázal na řadu oborů a pozic, jimž se mohly ženy v rámci obchodu profesně věnovat. Vyzdvihl přitom ženy jakožto samostatné obchodnice, účetní, prodavačky, pokladní, obchodní cestující, stenografky, písařky na psacím strojím, sběratelky inzerátů a pojistek nebo bankovní úřednice. Nutno dodat, že sám Weigner byl ještě na počátku 20. století ohledně uplatnění žen v praxi skeptický, neboť postrádal stále porozumění pro zaměstnání ženy mimo domácnost. Proměna názoru na realizaci žen mimo rodinný život vyžadovala podle něj čas i vývoj ženské otázky.22 K tomu, aby vůbec mohly ženy pomýšlet na vstup do pozic v některé z oblastí více či méně se dotýkajících obchodní činnosti, musely být – podobně jako jejich mužské protějšky – adekvátně připraveny. Rovněž zde bylo zřejmé, že si pouze s praktickými znalostmi nevystačí. Také ženy potřebovaly patřičné teoretické vzdělání a certifikáty o jeho dosažení. Poměrně dlouho jim ovšem scházely reálné možnosti, kde mohly obchodně zaměřeného vzdělání nabýt. Obchodní učiliště byla totiž od počátku koncipována jako ryze chlapecká. Obchodní školy se dívkám otevíraly v průběhu druhé poloviny 19. století jen velmi pozvolna. Dívky se zde poměrně dlouho vyskytovaly jen výjimečně v pozici privatistek, tzn. studentek se zvláštním režimem studia (de facto samostudium a docházka pouze na semestrální zkoušky z předmětů). Vůbec první obchodní školy pro dívky byly v předlitavské části monarchie zřizovány v závěru 60. let 19. století ze soukromé a spolkové iniciativy a soustředily se do významných zemských středisek (Vídeň, Praha apod.). Pouze ve Vídni a v Praze vznikly před první světovou válkou obdoby chlapeckých obchodních akademií. Zatímco v Praze se při místní české chlapecké akademii vytvořilo v letech 1906–1910 paralelní oddělení pro dívky, ve Vídni se roku 1907 otevřela dokonce samostatná dívčí akademie. To ovšem neznamená, že jinak se na ostatních akademiích dívky nevyskytovaly. Na některých studovaly jako privatistky, na většině z nich pak v rámci speciálních kurzů (např. pro abiturientky dívčích lyceí a učitelských ústavů) nebo dívčích dvouletých obchodních škol, které byly při akademiích zřizovány. Právě dvouleté obchodní školy platily za vzdělávací ústavy, kde se dívky uplatnily před první světovou válkou nejvíce. Studovaly zde ve zvláštních odděleních pro dívky či v rámci samostatných dvouletých

21 GRUBER, J.: Politika, s. 909–910. 22 WEIGNER, L.[Leopold]: Nové výdělečné práce ženy : (Žena v průmyslu, řemesle a obchodě) : Rádce při volbě povolání ženy pro rodiče, poručníky, školy a dorůstající mládež dívčí. Praha [1911], s. 3, 80–81. ČLÁNKY A STUDIE Petr Kadlec Rozvoj předlitavského obchodního školství do první světové války 41 dívčích obchodních škol sdílejících s chlapeckými ústavy stejnou budovu i učitelský sbor. V závěru 19. a na počátku 20. století vznikaly také zvláštní dvouleté obchodní školy, popř. vzdělávací ústavy, které se do podoby takových škol časem transformovaly. V rámci českých zemí lze zmínit školy v Brně (1896 /česká/, 1901 /německá/), Moravské Ostravě (1894 / německá, od 1906 součástí i chlapecká škola/), Šumperku (1900, německá), Olomouci (1895, česká), Budějovicích (1907, německá), na Královských Vinohradech (1900, česká), v Písku (1907, česká) a Praze (1869 /německá/, 1871 /česká/). Řada dvouletých obchodních učilišť, zejména těch zřizovaných obcemi, vznikala jakožto smíšená (ovšem bez koedukace), přičemž ženský element v lavicích těchto škol zpravidla převládal.23 Dodejme, že ačkoliv bylo pokračovací školství zpřístupněno dívkám již počátkem roku 1910, do kupeckých pokračovacích škol se dívky dostaly jen sporadicky. Tyto školy sloužily a priori chlapcům, neboť jejich návštěva byla povinná pro všechny místní učně. Teprve nebyla-li kapacita zaplněna, dostalo se prostoru jiným – chlapcům z jiných míst a dívkám. Samostatných dívčích kupeckých pokračovacích škol existovalo minimum a soustředily se před první světovou válkou zejména do center typu Vídně a Prahy, kde byla po nich největší poptávka.

Formování obchodně-vzdělávací infrastruktury v rakouském Slezsku do roku 1914 Zůstanou-li stranou praxe v obchodě, která i před první světovou válkou zůstávala důležitou složkou vzdělávání nastupující generace obchodníků, a mimoinstitucionální formy vzdělávání (návštěva veřejných přednášek, četba apod.), bylo možné osvojit si teoretické na obchod zaměřené vzdělání na slezském území v zásadě třemi hlavními způsoby. Důležité je přitom podotknout, že tyto způsoby zároveň představují různé úrovně dosažitelného vzdělání. Odlišují se ve vzdělávacím obsahu, organizaci studia i v tom, komu bylo jimi zprostředkovávané teoretické vzdělání vlastně určeno. Jak ukáže následující část studie, nešlo zdaleka jen o aspiranty obchodních profesí, kteří usedali do lavic obchodních škol. A naopak i ti, kteří hodlali pokračovat například v rodinné obchodní tradici, nevyhledávali pouze obchodně zaměřené školy, aby se připravili na výkon zamýšleného povolání.

Obchodní školy s celodenní výukou Z hospodářsky vyspělých zemí Předlitavska bylo nejhůře zajištěno obchodní vzdělávání bezesporu ve Slezsku. Na rozdíl od Čech, Moravy nebo Dolních Rakous postrádala země až do konce habsburské monarchie vyšší učiliště typu obchodní akademie, byť poptávka po takové škole zde existovala již od poslední dekády 19. století. Zatímco na sousední Moravě byly zřízeny v průběhu 90. let 19. století hned čtyři akademie v Brně (česká, německá; obě 1895), Olomouci (německá, 1894) a Prostějově (česká, 1894), ve Slezsku nevznikla žádná. V tomto směru předběhla Slezsko dokonce i zaostalá Halič se dvěma polskými akademiemi v Krakově (1882, resp. 1896) a Lvově (1899). Pro vyšší obchodní vzdělání museli zájemci ze Slezska zamířit jinam, ať už hodlali studovat na některé z obchodních akademií, nebo vysokých škol obchodního zaměření. Slezsko nestrádalo pouze na nejvyšších úrovních obchodního vzdělávání, což činilo určité potíže především při obsazování některých vyšších úřednických pozic. Dlouhodobě scházelo v zemi učiliště, které by poskytovalo teoretickou obchodní přípravu převyšující několikahodinovou pokračovací výuku týdně pro učně. První obchodní škola s celodenní

23 Srov. GRUBER, J.: Politika, s. 911–914; LÖWNER, H.: Jahrbuch, s. 480–517. 42 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1 výukou se zde zájemcům otevřela až roku 1894 v zemském centru Opavě. Jednalo se o jediný vzdělávací ústav tohoto druhu s všeobecně uznávaným certifikátem před první světovou válkou (právo veřejnosti škola obdržela v roce 1902). Současně platila opavská škola za jedinou veřejnou školu ve Slezsku. Teprve na počátku 20. století vznikly v zemi další obchodní školy s celodenní výukou: jednotřídní soukromá škola Karla Czepela (Těšín, 1906) a dvouletá komunální škola v Těšíně (1912). Tyto vzdělávací ústavy doplnila ve školním roce 1913/1914 provizorně otevřená dívčí obchodní škola Uršulinek ve Frývaldově, která se o rok později transformovala do podoby dvouleté obchodní školy a definitivu získala až počátkem března 1915. Pro všechny slezské obchodní školy s celodenní výukou platilo, že vyučovacím jazykem byla až do konce existence habsburské monarchie němčina, což odráželo jak skladbu zřizovatelů, tak do značné míry i poptávku pracovního trhu v zemi.24 Klíčovým a jediným dlouhodobě existujícím vzdělávacím ústavem ve Slezsku ve sledovaném období byla dvouletá obchodní škola v Opavě, tradičním centru obchodního vzdělávání na slezském území. Vznikla z podnětu opavské obchodní a živnostenské komory (dále OŽK) v době, kdy v jiných částech Předlitavska otevíraly své brány studentům nově zřizované obchodní akademie, které poskytovaly o úroveň vyšší obchodní vzdělání. OŽK stála nejen u zrodu obchodní školy, ale byla i jejím zřizovatelem a hlavním vydržovatelem až do převedení školy do státní správy (1. 1. 1910). Ani poté stát vzal na svá bedra veškeré finanční náklady spojené s provozem školy, což byla v rámci profesně-vzdělávací soustavy vcelku běžná praxe. Dokumentovat to lze na příkladu kalendářního roku 1913, kdy spoluúčast jiných přispěvatelů dosáhla celkové výše 18 400 korun. O tuto částku se podělily vedle zmiňované OŽK (7 200 K) opavská městská spořitelna (1 000 K), země (5 000 K), město Opava (2 600 K) a Grémium protokolovaných kupců v Opavě (2 600 K).25 Zástupci zřizovatele a podporovatelů školy usedali společně s ředitelem školy v kuratoriu zřízeném za účelem správy finančních a administrativních záležitostí. Důležitý zdroj příjmů představovalo školné vybírané v roční výši dvanácti zlatých od studentů přípravky a třiceti zlatých od studentů obou vyšších ročníků. K tomu je nutné připočíst vstupní poplatek při přijetí do školy (tři zlaté) a každoročně vybíraný příspěvek na vyučovací pomůcky ve výši dvou zlatých.26 Od svého vzniku byla opavská obchodní škola koncipována jako dvouletý ústav s přípravnou třídou, k němuž byla připojena kupecká pokračovací škola (někdejší gremiální škola z roku 1851). Při škole se počítalo s realizací různých speciálních kurzů, například o celnictví, jednotlivých druzích zboží nebo s komerčními kurzy pro středoškoláky.27 Opavská škola poskytovala nejen odborné obchodní vzdělání, ale v omezené míře i vzdělání všeobecné. Školní rok začínal v polovině září a trval deset měsíců. Přípravka, kam měli vstup chlapci po dovršení třinácti let a dokončení povinné školní docházky, zahrnovala výuku náboženství, vyučovací jazyk (němčina), počty, zeměpis, přírodopis (Naturgeschichte), přírodovědu (Naturlehre) a krasopis. Podmínkou přijetí do prvního ročníku školy bylo stáří minimálně čtrnácti let, doklad o ukončení povinné školní docházky, popř. absolutorium přípravky. O přijetí jedinců, kteří se do prvního ročníku školy hlásili z jiných vzdělávacích

24 Vývoj a nynější stav školství ve Slezsku a na Hlučínsku : Statisticko-historické vylíčení. Opava 1925, s. 390–392. 25 Zemský archiv v Opavě (dále ZAO), fond Zemská vláda slezská Opava (dále ZVS), inv. č. 1965, kart. 3691, sign. V/50/K-8. 26 Organisations-Statut der schlesischen Handelsschule in Troppau. Troppau 1894, s. 11 (§ 32). ZAO, fond Obchodní a živnostenská komora Opava (dále OŽK Opava), inv. č. 518, kart. 340, sign. XIIa2. 27 Tamtéž, s. 5–7 (§ 8, 10, 14). ČLÁNKY A STUDIE Petr Kadlec Rozvoj předlitavského obchodního školství do první světové války 43

ústavů (gymnázia, reálky, měšťanky apod.), rozhodovala přijímací zkouška ze čtení, psaní, počtů, přírodovědných předmětů a zeměpisu, přičemž požadována byla úroveň znalostí odpovídající učebnímu cíli přípravné třídy.28 V obou ročnících obchodní školy se studenti učili povinně vyučovacímu jazyku, (kupeckým) počtům, kupecké korespondenci a kontoaristickým pracím, vedení knih, jednoduchému a podvojnému účetnictví, nauce o obchodu a směně, zeměpisu (se zaměřením na obchod), zbožíznalství, krasopisu a těsnopisu. Mezi relativně povinné předměty náležely jazyk (francouzština nebo angličtina, popř. druhý zemský jazyk). Důležité bylo, že v přípravce i obou ročnících nesměl souhrnný počet vyučovacích hodin týdně překročit hranici 28 hodin. Důvod byl prostý: studenti měli mít prostor na to, aby se naučili cizí jazyk.29 Studentstvo opavské obchodní školy se rekrutovalo především z německojazyčného katolického prostředí. Dominantní složku studentů doplňovali zejména jednotlivci z řad české a polské katolické mládeže a německojazyční evangelíci a židé. Opavský ústav platil, na rozdíl od obou obchodních škol v Těšíně, za školu ryze chlapeckou. Dívkám se zde dostalo prostoru teprve roku 1913, kdy byl ke škole připojen dívčí obchodní kurz založený roku 1895 opavským spolkem Verein für Frauenbildung. V posledním školním roce před první světovou válkou docházely tedy do školy i dívky jakožto studentky Handelsschule für Mädchen. Neuplatňovala se zde ovšem koedukace jako na soukromé škole Czepelově v Těšíně, výuka chlapců a dívek probíhala odděleně. Ve shodě se soudobou předlitavskou praxí se jednalo o dvě různé vzdělávací instituce sloučené do jediné.30 Dostupné údaje nasvědčují, že škola neplnila zcela účel svého vzniku, tj. připravit adekvátně vzdělaný personál pro obchod. Podle zprávy ředitele školy z roku 1904 nalezla většina dosavadních absolventů uplatnění v nižších úředních pozicích jako kontoaristé, stenografové a kancelisté v nejrůznějších úřadech, podnicích, bankách či advokátních kancelářích.31 Již od poloviny 90. let 19. století rezonovala ve Slezsku otázka transformace opavské obchodní školy na vzdělávací ústav vyššího typu – obchodní akademii. Po celé sledované období byla v tomto směru vyvíjena patřičná iniciativa, která vycházela od těch, jichž se takto orientované vzdělání týkalo především. Byli to slezští kupci a obchodníci, kteří se obrátili prostřednictvím svých grémií a spolků s žádostí o pomoc v této věci na opavskou OŽK. A zmiňovaná komora opravdu konala a začala tak v rámci svého angažmá v obchodním vzdělávání ve Slezsku plnit další roli. Vedle propagátora, iniciátora zrodu, zřizovatele a podporovatele obchodních škol se stala, dnešními slovy řečeno, aktivním lobbistou. Ačkoliv OŽK dokázala získat na svou stranu opavskou radnici i slezský zemský sněm, prosadit reorganizaci dosavadní dvouleté obchodní školy na čtyřletou obchodní akademii se jí nepodařilo. Zatímco zastánci zřízení akademie argumentovali nedostatkem odpovídajícím způsobem vzdělaných osob, potřebami velkoobchodu a exportu, srovnáním s jinými zeměmi, daňovým příspěvkem Slezska do státního rozpočtu, de facto zajištěním pokrytí provozních nákladů apod., státní správa oponovala obavami z „nadprodukce“

28 Tamtéž, s. 5 (§ 9). 29 Tamtéž, s. 5–7 (§ 10, 16). 30 Srov. ZAO, fond ZVS, inv. č. 1965, kart. 3691, sign. V/50/K-8; Tamtéž, inv. č. 1552, kart. 2154, sign. 141a/K-2. 31 ZAO, fond OŽK Opava, inv. č. 517, kart. 339, sign. XIIa2. 44 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1 neuplatnitelných absolventů na trhu práce a finanční náročností.32 V rámci svého angažmá ve věci vzniku obchodní akademie provedla v roce 1914 opavská OŽK anketu napříč slezskými podniky, která ukázala, že v této záležitosti nepanuje úplná názorová jednota ani mezi slezskými zaměstnavateli. Na jedné straně sice zaujala řada společností pozitivní, popř. neutrální stanovisko, na straně druhé se postavilo razantně proti například vedení vlivného Vítkovického horního a hutního těžířstva. Podle něj museli absolventi obchodních akademií již tehdy nastupovat na posty, jež bylo možné obsazovat méně kvalifikovanými pracovníky. To následně zvyšovalo nelibost dotyčných, neboť se jednalo o místa méně placená a bez možnosti dalšího kariérního postupu.33 Zrodu obchodní akademie nepřály úplně ani okolnosti. První světová válka omezila finanční výdaje státu v oblasti školství a snížila i jeho ochotu dávat svolení ke vzniku nových škol. A po vzniku Československa nepřála myšlence zřídit německou akademii zase nová politická garnitura, která se soustředila a priori na rozvoj českých středních a odborných učilišť v zemi.34

Kupecké pokračovací školy Jestliže lze mít k zajištění vyššího obchodního vzdělání a jeho distribuci ve Slezsku v období před první světovou válkou vcelku oprávněné výhrady, ve vybavenosti nižší – učňovskou – formou obchodně zaměřených vzdělávacích institucí na tom byla tato země přece jen o něco lépe. Ani v tomto ohledu se ovšem Slezsko nemohlo rovnat ostatním vyspělým částem Předlitavska. Názorně to dokládají data pro školní rok 1909/1910, kdy v zemi fungovalo deset kupeckých pokračovacích škol, do nichž se zapsalo 508 studentů. Naproti tomu Dolní Rakousy disponovaly ve stejném roce patnácti školami a 6 242 studenty, Morava 34 (1 605 studentů) a Čechy 75 (6 917 studenty).35 Vzhledem k tomu, že Slezsko představovalo hospodářsky rozvinutou zemi, jejíž část sousedila, a dokonce přímo zasahovala do dynamicky se rozvíjející ostravské průmyslové oblasti s vysokou koncentrací hospodářských aktivit, obchodu a služeb, nevyznívá toto srovnání příliš lichotivě. Podobně nepříznivé je porovnání s průmyslovými pokračovacími školami, kterých v zemi existovalo těsně před vypuknutím první světové války přes šedesát, což bylo zhruba čtyřikrát více než učilišť pro kupecké učně. Zde je ovšem nutné podotknout, že zatímco kupecké pokračovací školy představovaly specializované vzdělávací instituce, jež připravovaly po teoretické stránce na výkon povolání především kupecké učně, portfolio vzdělávaných na průmyslových pokračovacích školách (od 1910 nazývaných živnostenské) bylo podstatně širší a zahrnovalo výrazně větší počet učňů.36 První vzdělávací ústavy o charakteru kupeckých pokračovacích škol, tzn. institucí s několikahodinovou výukou týdně koncentrovanou do nedělního odpoledne a večerních hodin všedních dnů, vznikly ve Slezsku na počátku 50. let 19. století v centrech Opavě

32 Tamtéž, inv. č. 518, kart. 340, sign. XIIa2. 33 Tamtéž. 34 Srov. Vývoj, s. 377–393; LISNÍK, Lukáš – DOKOUPIL, Lumír – KADLEC, Petr: Vybrané aspekty vývoje českého gymnaziálního školství ve Slezsku v letech 1918–1938. Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 11, 2018 (v tisku). 35 Österreichische Statistik. Neue Folge. Band VII, Heft 3: Statistik der Unterrichtsanstalten in den im Reichsrathe vertretenen Königreichen und Ländern für das Jahr 1909/1910. Wien 1913, s. 148–149. 36 Srov. KADLEC, Petr: Průmyslové pokračovací školství v rakouském Slezsku do první světové války : základní vývojové tendence. Slezský sborník 2018 (v tisku). ČLÁNKY A STUDIE Petr Kadlec Rozvoj předlitavského obchodního školství do první světové války 45

(1851) a Těšíně (1853). Tyto školy se řadily k vůbec nejstarším institucím svého druhu v předlitavské části monarchie. Opavský ústav byl koncipován od počátku jako tříletý a vznikl z iniciativy místního Grémia protokolovaných kupců (Gremium der handelsgerichtlich protokollierten Kaufleute der schlesischen Landeshauptstadt). U zrodu dvouleté těšínské školy pak stál kupec E. F. Schroeder.37 Obě spojoval německý vyučovací jazyk a pouze několik hodin výuky týdně (čtyři až pět v Opavě, tři v Těšíně), která se v případě těšínské školy koncentrovala výlučně do nedělního odpoledne. Dále spojuje obě školy, že o prvních letech jejich existence nevíme takřka nic. O to důležitějším pramenem je pro nás výroční zpráva opavské OŽK z roku 1857, která podává základní přehled o jejich organizaci a vývoji v letech 1853–1856.38 Podle ní se vyučovalo na opavské škole v prvním ročníku krasopisu, němčině, pravopisu a počtům, ve druhém kupeckému stylu a korespondenci, zeměpisu (zahrnujícímu důležité momenty rakouských dějin) a počtům. Konečně ve třetím roce studia následovala výuka jednoduchého a podvojného účetnictví, zeměpisu, počtů a základních pojmů rakouského směnečného práva nezbytných pro následnou praktickou obchodní činnost. Stejné předměty se vyučovaly rovněž na těšínské škole, kde bylo ale vyučování realizováno v koncentrovanější podobě, která byla vynucena absencí třetího ročníku. Ten se nedařilo otevřít ani přes poměrně značné úsilí, což bylo také důvodem, proč měla těšínská škola i čtyři roky po svém otevření provizorní status.39 Zůstane-li stranou pouze krátce existující kupecká pokračovací škola s německým vyučovacím jazykem v Horním Benešově (1875–1877), pak se distribuce obchodního vzdělání pro učně ve Slezsku, podobně jako ve vyspělých částech Předlitavska, rozšiřovala až v průběhu 80. let 19. století. Souviselo to s rozvojem průmyslových pokračovacích škol, při nichž se otevíraly zvláštní komerční kurzy či obchodní oddělení. To byl případ pokračovacích škol v Těšíně a Krnově, kde se takovým způsobem zaměřené kurzy/oddělení etablovaly ve školních letech 1885/1886 a 1889/1890. Z obou sice vznikly samostatné kupecké pokračovací školy (Těšín 1888, Krnov 1896), ovšem i později zůstávaly personálně a materiálně propojeny s místními reálkami.40 Naproti tomu obchodní oddělení založené roku 1889 při pokračovací škole ve Frývaldově zůstalo ve stejné podobě až do konce sledovaného období. Jiný příklad představuje Bílsko, kde bylo zřízeno obchodní oddělení při reorganizované státní průmyslové škole. Původně dvouleté oddělení se od školního roku 1891/1892 proměnilo v tříletou kupeckou pokračovací školu, která však nadále existovala ve spojení s průmyslovkou. Do konce 80. let 19. století se tedy distribuce kupeckého vyučování rozšířila o čtyři další lokality a zahrnula větší měrou jak západní, tak i východní část země. Poptávka po obchodně zaměřeném vzdělání vycházela rovněž z dalších míst Slezska a zmiňované školy ji saturovat nemohly nejen z kapacitních, ale – a to především – z praktických důvodů. Učni, kteří trávili všední dny v obchodě svého učebního pána (Lehrherr), u něhož se učili praktickému obchodu, nemohli večer cestovat do jiných míst

37 BOGUS, Marzena: Szkoły i szkolnictwo w Ciezynie w latach 1848–1918. In: PANIC, Panic (red.): Dzieje Cieszyna od pradziejów do czasów współczesnych, 3: Cieszyn od Wiosny Ludów do III Rzeczypospolitej. Cieszyn 2010, s. 147–162, zde s. 160. 38 Bericht der Handels- und Gewerbekammer für das Herzogthum Schlesien and as hohe k. k. Ministerium für Handel, Gewerbe und öffentliche Bauten über den Zustand des Handels, der Industrie und der Verkehrsverhältnisse des Kammerbezirkes in den Jahren 1854, 1855, 1856. Troppau 1857. 39 Tamtéž, s. 13, 16. Těšínská škola neměla pravděpodobně dlouhého trvání, neboť dostupné prameny pro období od 60. let 19. století ji již nezmiňují. 40 Denkschrift, s. 503–504, 508–509. 46 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1 za vzděláním. Potřebovali je mít k dispozici v příslušném místě. Ačkoliv se síť pokračovacích škol ve Slezsku od 80. let 19. století celkem intenzivně zahušťovala, otevírání zvláštních kupeckých oddělení při nich bránily zvýšené finanční náklady, jež si zřizovatelé nemohli často dovolit. Jiným důvodem byla nedostatečná poptávka v daném místě, přesněji řečeno nízký počet potenciálních učňů, kteří by měli následně povinnost navštěvovat podobné oddělení (kurz, školu). Proto zřejmě příliš nepřekvapí, že se v průběhu 90. let 19. století otevřely nové kupecké školy jen při průmyslových pokračovacích ústavech v Horním Benešově, Bílovci a Frýdku. Do školního roku 1899/1900 se síť institucí poskytujících kupeckým učňům adekvátní teoretické vzdělání rozšířila na osm lokalit a pokrývala vcelku rovnoměrně hlavní střediska západní i východní části země. Vedle více či méně silné vazby na jiné vzdělávací instituce spojoval slezské kupecké pokračovací školy (kurzy) v závěru 19. století německý vyučovací jazyk. Českých ani polských škol v zemi nebylo.41 Do první světové války se učňům možnosti, kde mohli nabýt obchodní vzdělání, rozšířily o kupecké pokračovací školy, kurzy či zvláštní obchodní oddělení při průmyslových pokračovacích školách, odborných ústavech s celodenní výukou, popř. chlapecké obecné škole (případ Orlové, pozn. aut.) v Bruntále, Odrách, Krnově, Orlové a Skočově. S výjimkou orlovské kupecké pokračovací školy z roku 1911, kde se učilo česky, platila za vyučovací jazyk slezských obchodně zaměřených škol a kurzů pro učně němčina.42 Spolu s nárůstem počtu kupeckých škol a kurzů pro učně se rozšiřovala distribuce takto zaměřeného vzdělání, které začalo zahrnovat čím dál větší část nastupující generace obchodníků. Až do konce 80. let 19. století se jednalo ročně o zpravidla několik desítek jedinců, kteří usedali především do lavic opavské gremiální školy. Vznik nových škol a kurzů přinesl výrazné rozšíření kapacity, jež na počátku 20. století přesahovala 500 za- psaných studentů. Situace v jednotlivých místech, v konkrétních školách a kurzech se lišila v závislosti na místní profesní skladbě obyvatelstva, stavu obchodu, vývoji poptávky po teoreticky vzdělaných kupeckých učních a v neposlední řadě v návaznosti na kapacitní a finanční možnosti. Zmiňovanou gremiální školu v Opavě navštěvovalo v letech 1852–1890 většinou 30 až 50 studentů ročně a teprve v závěru uvedeného období jejich počet vzrostl na přibližně 70. Více přibývalo studentů až po začlenění školy do nově zřízeného dvouletého obchodního učiliště v roce 1894, kdy počet zapsaných překročil stovku a těsně před první světovou válkou atakoval hranici 200.43 Opavská škola představovala ovšem specifický vzdělávací ústav, jenž byl nadto umístěn v zemském hlavním městě s nadprůměrnou koncentrací obchodu a služeb. Z ostatních škol vynikaly v tomto směru snad jen ústavy v Bílsku a Těšíně se zápisem pohybujícím se okolo stovky osob, jinak navštěvovalo jednotlivé kupecké kurzy a školy maximálně několik desítek studentů.44 Rozmístění škol, skladba populace příslušných míst, vyučovací jazyk a poptávka po kvalifikaci v německém jazyce ovlivnily zásadním způsobem složení osazenstva obchodních

41 Österreichische Statistik. Band LXVIII, Heft 3: Statistik der Unterrichts- Anstalten in den im Reichsrathe vertretenen Königreichen und Ländern für das Schuljahr 1899/1900. Wien 1903, s. 88–89. 42 Vývoj, s. 392; ZAO, fond ZVS, inv. č. 1965, kart. 3691, sign. V/50/K-8. 43 Bericht des k. k. schles. Landesschulrathes über den Zustand der Volksschulen, Lehrer-Bildungsanstalten, Fach- und Mittelschulen in Schlesien im Schuljahre 1872-3. Troppau 1873, s. 15; Das gewerbliche Schulwesen in Schlesien. Troppau 1887, s. 43; Statistischer Bericht über die volkswirthschaftlichen Verhältnisse Schlesiens im Jahre 1890. Troppau 1894, s. 372; ZAO, fond ZVS, inv. č. 1965, kart. 3691, sign. V-50-K-8. 44 Srov. např. Österreichische Statistik. Band LXVIII, Heft 3: Statistik der Unterrichts- Anstalten in den im Reichsrathe vertretenen Königreichen und Ländern für das Schuljahr 1899/1900. Wien 1903, s. 88–89. ČLÁNKY A STUDIE Petr Kadlec Rozvoj předlitavského obchodního školství do první světové války 47 učilišť pro učně. Od konce 80. let 19. století měla návštěva těchto škol povinný charakter. Složení jejich studentů tak vypovídá do určité míry o složení populace příslušných lokalit, která nacházela obživu v živnostech a maloobchodě. Posuzováno z celozemského hlediska lze říci, že se nastupující generace kupců, popř. obchodně vzdělaných učňů rekrutovala v závěru 19. a na počátku 20. století především z německojazyčného prostředí. Zbytek pocházel zejména z polských a českých rodin. Počty polskojazyčné mládeže v kupeckých pokračovacích školách bývaly o něco vyšší než jejich českojazyčných protějšků, o což se zasloužily zejména vzdělávací ústavy v Bílsku a Těšíně a specifické složení místní populace. O něco méně dominoval v lavicích těchto škol katolický dorost nad evangelickým a židovským. Zatímco výsledek pro evangelíky ovlivnily pozitivně hlavně školy umístěné v regionech s vysokým zastoupením evangelíků v obyvatelstvu (Těšín, Bílsko), v případě židovské mládeže se uplatnila spíše zvláštní socioprofesní charakteristika židovské populace vykazující vyšší podíl osob realizujících se v obchodě a službách.45 Ještě v průběhu 90. let 19. století představovala poměrně velký problém nedostatečná docházka studentů, která se v průměru pohybovala jen mírně nad polovinou všech osob zapsaných ke studiu. Obrat nastal teprve na počátku 20. století, patrně v souvislosti s legislativními opatřeními kladoucími zvýšený důraz na patřičnou docházku pokračovacích škol. Změnu lze dokumentovat na příkladu Těšína a Krnova, jejichž vzdělávací ústavy navštěvovalo v letech před první světovou válkou pravidelně mezi 80 a 90 % ke studiu zapsaných učňů. Docházka v průběhu školního roku kolísala a vůbec nejslabší bývala zpravidla na počátku kalendářního roku.46 Ve shodě s účelem a zaměřením pokračovacích škol asi příliš nepřekvapí, že jejich studenti náleželi mezi dospívající mládež. Podle výroční zprávy opavského ústavu pro školní rok 1891/1892 tvořila věková kohorta patnácti- až osmnáctiletých zhruba 90 % osazenstva školy (79 z 88 studentů).47 Téměř všichni studenti se připravovali na výkon obchodní profese vedle školy u některého z kupců. Zbytek by bylo možné zařadit mezi budoucí provozovatele drobných osobních služeb (holiči atp.), pro něž návštěva kupeckých škol představovala výhodnější alternativu než zápis do více technicky zaměřených průmyslových pokračovacích ústavů. Sociální původ se odrážel při volbě budoucí profese jen částečně. Mezi studenty sice figurovaly většinou děti nejrůznějších kategorií obchodníků, ale nezřídka se zde vyskytovali i potomci rozličných druhů zaměstnanců, provozovatelů živností a někdy také dělníků.48 Dívkám se vstup do

45 Podle oficiální školské statistiky pocházelo z německojazyčného prostředí ve školních letech 1899/1900 a 1909/1910 zhruba 84 % studentů kupeckých pokračovacích škol a zbývající část studentstva tvořili zejména potomci původem z polských (okolo 9,5 %) a českých rodin (okolo 6,5 %). Ve stejném období převažovali mezi studenty těchto škol jedinci z katolických rodin (přes ¾ osob) a tyto doplňovali děti evangelíků (12, resp. 14 %) a židů (11, resp. 10%). Tamtéž; Österreichische Statistik. Neue Folge. Band VII, Heft 3: Statistik der Unterrichtsanstalten in den im Reichsrathe vertretenen Königreichen und Ländern für das Jahr 1909/1910. Wien 1913, s. 148–149. 46 Dritter Jahresbericht über die kaufmännische Fortbildungsschule in Teschen. Schuljahr 1890/91. Teschen 1891, s. 10; Jahresbericht über die kaufmännische Fortbildungsschule in Teschen für das Schuljahr 1899/1900. Teschen 1900, s. 5; XXVI. Jahresbericht über die kaufmännische Fortbildungsschule in Teschen für das Schuljahr 1913/14. Teschen 1914, s. 6; Vierzehnter Jahresbericht der kaufmännischen Fortbildungsschule über das Jahr 1909/10. Jägerndorf 1910, s. 61. 47 Programm der Troppauer Gremial- Handelsschule im einundvierzigsten Jahre ihres Bestandes am Schluss des Schuljahres 1891/1892. Troppau 1892, s. 15. 48 Viz skladba studentů kupecké pokračovací školy ve Frýdku ve školních letech 1904/1905 a 1913/1914. Státní okresní archiv Frýdek-Místek, fond Průmyslová škola pokračovací (německá) Frýdek, inv. č. 3, 5. 48 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1 pokračovacích škol a kurzů kupeckého zaměření otevřel jen zcela výjimečně. Dostupné prameny o studiu dívek v těchto vzdělávacích institucích ve Slezsku před první světovou válkou dokonce mlčí. Teoreticky jim byly chlapecké školy zpřístupněny od školního roku 1910/1911, ovšem jejich vstup znesnadňovaly jak praktické potíže (nedostatečná kapacita škol, které při přijetí preferovaly chlapce), tak i přetrvávající vzory chování, které směřovaly dívky na jiné studijní dráhy. Pokračování v rodinné obchodní tradici bylo svěřováno a priori synům. Pokud již existoval v rodinách zájem na obchodním vzdělání dcer, využívaly se spíše jiné studijní dráhy (dívčí obchodní kurzy či školy s celodenní výukou). O způsobu organizace studia nejstarších forem kupeckých obchodních učilišť pro učně v Opavě a Těšíně již byla řeč. V případě opavské školy bylo zdůrazňováno, aby teoretické vyučování nenarušovalo praktickou přípravu učňů v obchodech. Požadavky na studenty měly být přiměřené, což se ještě na počátku 80. let 19. století zdůvodňovalo tím, že učební pánové považují své učně stále ještě více za obchodní praktikanty než za studenty. Proto se měly na škole vyučovat jen pro obchod důležité předměty a navíc tak, aby nebyla nutná delší domácí příprava.49 Rozhodující úlohu pro úpravu organizace a obsahu výuky kupeckých pokračovacích škol ve Slezsku sehrály od 80. let 19. století školské předpisy. Stanovovaly základní parametry organizační stránky škol a obsahu jejich výuky a ponechávaly prostor určité modifikaci. Ve všech ohledech stejná podoba jednotlivých škol se ve Slezsku neuplatnila, o což se zasloužily různorodé zájmy zřizovatelů vycházející z místních podmínek a potřeb. Podle všeobecně platných předpisů bylo nutné, aby výuka v jednom ročníku (školním roce) zahrnovala minimálně sedm měsíců a dále, aby týdenní hodinová dotace neklesla pod šest hodin. Školní praxe ve Slezsku v závěru 19. století ukazuje, že zatímco minimální počet vyučovacích hodin týdně byl překračován jen ojediněle (v Těšíně osm hodin), délka školního roku byla u jednotlivých škol rozmanitá a pohybovala se mezi sedmi a devíti měsíci.50 Proměnu organizace a obsahu vyučování můžeme přiblížit na příkladu těšínského ústavu. Zdejší kupecká škola vznikla v závěru 80. let 19. století transformací obchodního oddělení existujícího při místní průmyslové pokračovací škole. Nejprve byla koncipována jako dvouletá s devítiměsíčním školním rokem trvajícím od října do půlky června. Výuka v prvním ročníku zahrnovala devět vyučovacích hodin týdně a sestávala z kupeckých počtů (2 hodiny), obchodních úloh (2), vedení knih (1), obchodního zeměpisu (1), zbožíznalství (2) a krasopisu (1). Navazující druhý ročník obsahoval v průběhu sedmi hodin týdně vedle kupeckých počtů (1) krasopis (1), zbožíznalství (2), vedení knih (2) a kupeckou korespondenci (1). Vyučování probíhalo od pondělí do pátku, vždy od šesté do osmé hodiny večerní, a v neděli dopoledne od deseti do jedenácti. V dalších letech doznala naznačená organizace určitých korekcí, zejména v souvislosti se zvýšením počtu ročníků ze dvou na tři. Prostor ve výuce, která se ustálila na osmi hodinách týdně (pondělní až páteční večery), dostaly nově němčina, kontoaristické práce a občanská nauka. Před první světovou válkou mohli navíc zájemci nepovinně navštěvovat v závěrečném ročníku dvě hodiny

49 ZAO, fond ZVS, inv. č. 1550, kart. 2135, výroční zpráva gremiální obchodní školy zaslaná ředitelstvím slezské zemské vládě 12. 9. 1884. 50 Österreichische Statistik. Band LXVIII, Heft 3: Statistik der Unterrichts- Anstalten in den im Reichsrathe vertretenen Königreichen und Ländern für das Schuljahr 1899/1900. Wien 1903, s. 88–89. ČLÁNKY A STUDIE Petr Kadlec Rozvoj předlitavského obchodního školství do první světové války 49 těsnopisu.51 Na příkladu těšínské školy lze dokumentovat ještě jiný jev obvyklý pro slezské kupecké pokračovací školy. Ačkoliv vystupovaly tyto vzdělávací instituce jako samostatné vzdělávací jednotky, byly více či méně propojeny s jinými školskými zařízeními. Zmiňovaná vazba přitom byla jak personální (osobou ředitele, vyučujícími), tak i materiální povahy (využívání učebních pomůcek a prostor jiných škol). Těšínská kupecká škola se ustavila při místní reálce, kde probíhalo ve večerních hodinách vyučování učňů zaměstnaných přes den obchodní praxí. Ředitel školy pro učně byl současně ředitelem reálky a vyučující z reálky pokrývali významnou část večerní výuky. Doplňovali je pedagogové místních elementárních škol, popř. učitelé z těšínského gymnázia a učitelského ústavu. Podobně jako na jiných kupeckých pokračovacích ústavech byl ředitel školy zároveň členem tzv. školního výboru, jenž zajišťoval bezprostřední dozor nad školou a její ekonomickou správou. Tato pravidelně se scházející diskusní platforma sestávala ze zástupců delegovaných finančními podporovateli školy, konkrétně městem Těšínem (starosta byl předsedou výboru), opavskou OŽK, slezským zemským výborem a Grémiem protokolovaných kupců v Těšíně.52

Další obchodně-vzdělávací alternativy v rámci školské soustavy Obchodně zaměřené vzdělání neposkytovaly ve Slezsku pouze speciální obchodní kurzy a školy. V prvé řadě to nedovolovaly kapacita stávajících škol a jejich rozmístění v zemi. Nejvyšší formy obchodního vzdělání (obchodní akademie, Exportní akademie) ve Slezsku nebyly zastoupeny vůbec. Proto museli zájemci zamířit za studiem za slezské hranice. Pro německojazyčnou mládež představovala oblíbenou destinaci Vídeň, českojazyčná upřednostňovala vedle Prahy některou z moravských alternativ. Nejbližším místem, kde bylo možné nabýt vyšší úrovně obchodního vzdělání v polském jazyce, byl Krakov. V následující části textu se pokusím ukázat, nakolik mohly adeptům obchodní profese ve Slezsku pomoci k teoretické přípravě jiné vzdělávací instituce. Jsem si přitom vědom, že obchodní vzdělání si mohla část zájemců osvojit v průběhu druhé poloviny 19. a na počátku 20. století také v rámci mimoškolních sebevzdělávacích aktivit díky spolkům, osvětovým přednáškám nebo četbě. Zároveň je nutné dodat, že vedle obchodníků a části úřednictva potřebovali přinejmenším základní vědomosti využitelné v obchodě stále více i malovýrobci, živnostníci a poskytovatelé drobných služeb. Určité kompetence pro obchodní styk bylo možné rozvíjet v rámci elementárního školního vzdělávání. Konkrétně se jednalo o zvládnutí jednoduchých početních operací (včetně převodu měn), jazykovou vybavenost slovem i písmem (porozumění textu, schopnost vyhotovit písemné sdělení) a o základní schopnost orientace v geografickém prostoru. Uvedený souhrn znalostí pomáhal rozšířit ve školní praxi Všeobecný školní řád Marie Terezie z roku 1774, který systemizoval nejnižší úroveň vzdělávání a zavedl napříč zeměmi monarchie povinnou návštěvu škol pro děti od šesti do dvanácti let. Ponechme stranou docházku, která byla problematická až do poloviny 19. století, a zaměřme se na to, co mohly všeobecně dostupné školy svým žákům „nabídnout“ s ohledem na znalosti využitelné v obchodě. I nejmladšímu dorostu navštěvujícímu pouze triviální školy se dostalo

51 Dritter Jahresbericht über die kaufmännische Fortbildungsschule in Teschen. Schuljahr 1890/91. Teschen 1891, s. 3–8; Jahresbericht über die kaufmännische Fortbildungsschule in Teschen für das Schuljahr 1899/1900. Teschen 1900, s. 3; XXVI. Jahresbericht über die kaufmännische Fortbildungsschule in Teschen für das Schuljahr 1913/14. Teschen 1914, s. 3–4. 52 Srov. Tamtéž. 50 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1 elementárních znalostí v počtech a jazyce, které si v dalších letech utvrdil v opakovacím vyučování. Ti, již směřovali do tzv. hlavních či normálních škol, na uvedené navázali a rozšířili svůj rozhled o užitečné znalosti v zeměpise zaměřeném na prostor monarchie.53 Zůstanou-li stranou nesamostatné nižší reálky při hlavních školách (viz níže), nepřinesly další úpravy elementárního vzdělávání závratnou změnu až do rozsáhlé reorganizace v závěru 60. let 19. století. Klíčový byl zejména říšský zákon ze 14. května 1869, jenž uvedl v život dvě formy nově osmileté povinné školní docházky: školy obecné (Allgemeine Volksschule, osmiletá) a měšťanské (Bürgerschulen /osmiletá, popř. tříletá navazující na pátý ročník obecné školy/). Rozvoji v obchodě využitelných kompetencí posloužily více než vědomosti z obecné školy (počty, jazyk, psaní, základy zeměpisu) znalosti absolventů měšťanek, jejichž učební cíl překračoval osnovy obecných škol. Vedle jazyka vyučovaného spolu s naukou o písemnostech, aritmetiky a zeměpisu s dějepisem se zde žáci učili krasopisu a jednoduchému účetnictví. Nadto poskytovaly neněmecké měšťanky příležitost ke studiu němčiny a na všech školách mohl být jakožto nepovinný předmět začleněn další živý jazyk.54 Měšťanky v podstatě nahradily ve vzdělávacím systému nesamostatné nižší reálky, s nimiž školská soustava od konce 60. let 19. století již nepočítala. Charakter vzdělávacího ústavu poskytujícího žákům vyšší vzdělání než obecná škola a zároveň přihlížejícího k jejich budoucímu profesnímu uplatnění v průmyslu, obchodě a zemědělství si měšťanka udržela i po novelizaci zmiňovaného školského zákona v roce 1883. Od té doby byla koncipována pouze jako tříletá škola, jež navazovala na pátý ročník obecné školy a existovala buď samostatně, nebo ve spojení s obecnou školou.55 V závěru sledovaného období se v učebních osnovách měšťanek vyskytovaly i další užitečné předměty jako těsnopis a psaní na stroji. Ačkoliv měšťanky poskytovaly vzdělání užitečné pro provozování obchodní činnosti, posloužily zřejmě více budoucím malovýrobcům (mezi předměty kreslení od ruky, geometrie, později měřičství) než drobným obchodníkům.56 Obchodní kompetence mohly být rozvíjeny rovněž v rámci profesně zaměřené školské přípravy, která se v zemi rozvíjela nesměle od poloviny 19. století. V prvé řadě lze zmínit nesamostatné nižší reálky vzniklé transformací čtvrtých ročníků hlavních škol. Ve Slezsku se v průběhu 50. a 60. let 19. století nacházely v Krnově, Těšíně, Bruntále a Białe v podobě dvou- až tříletých škol připojených k místním hlavním školám. Zaměření těchto ústavů podporovalo především technické teoretické znalosti uplatnitelné zejména v průmyslové a řemeslné výrobě. Přesto bychom nalezli i v jejich učebních osnovách předměty rozvíjející rovněž kompetence využitelné v obchodní činnosti. Zmiňme například živé jazyky, zeměpis s dějepisem, aritmetiku vyučovanou spolu s naukou o clech a směnárenstvím

53 Srov. Allgemeine Schulordnung für die deutschen Normal- Haupt- und Trivialschulen in sämmtlichen kaiserl. königl. Erbländern d. d. Wien den 6ten December 1774. Wien 1774. 54 Gesetz vom 14. Mai 1869, durch welches die Grundsätze des Unterrichtswesens bezüglich der Volksschulen festgestellt werden. Reichsgesetzblatt für das Kaiserthum Oesterreich, 1869, XXIX Stück, Nr. 62, s. 277–288 (zejm. § 17–19). 55 Zákon, daný dne 2. května 1883, kterýmž se mění některá ustanovení zákona ze dne 14. května 1869 (Z. Ř. č. 62). Zákonník říšský pro království a země v radě říšské zastoupené, 1883, Částka XIX, č. 53, s. 199–206 (zejm. s. 201). 56 K tomu např. ŠÚSTAL, Josef: Úvod do zákonů a nařízení školních. Brno 1911; ADÁMEK, K.: Pokračovací a odborné vzdělávání, s. 21nn. ČLÁNKY A STUDIE Petr Kadlec Rozvoj předlitavského obchodního školství do první světové války 51 nebo krasopis.57 Vyšší reálné vzdělání poskytovala v 50. a 60. letech, tj. v době, kdy měly reálky charakter odborných vzdělávacích ústavů, pouze škola v Opavě. Skladba a obsah předmětů jejího nižšího stupně odpovídaly vcelku učebnímu plánu pro nesamostatné reálky. Důležité bylo, že jednotlivé předměty zohledňovaly potřeby obchodu a průmyslu. Ačkoliv dominovala výuka technických předmětů, poskytoval učební plán školy slušný prostor i pro rozvoj obchodních kompetencí. Hodiny německého jazyka obsahovaly například poučení o obchodních sděleních, v zeměpise se kladl důraz na znalosti zemí vyhodnocených jako zvlášť důležité pro obchod, v aritmetice byl vyhrazen prostor pro měnové počty, nejrůznější převody i jednoduché účetnictví. Na škole se dále učilo krasopisu, nauce o směně a celních nařízeních a dalším živým jazykům (čeština, italština, francouzština, angličtina, polština).58 O tom, v jakém směru vyhověly potřebám obchodu průmyslové (živnostenské) pokračovací školy, bylo dostatečně pojednáno již výše v textu. Následující řádky jsou proto věnovány celodenním odborným školám, na nichž se pokusím ukázat, jak právě tito „producenti“ kvalifikovaných malovýrobců a živnostníků pomáhali rozvíjet obchodní kompetence a vědomosti jejich absolventů. V závěru 19. a na počátku 20. století bylo evidentní, že je nezbytné rozšířit úzce profilovanou profesní kvalifikaci o schopnost vést obchodní směnu, zvládat administrativní chod své živnosti (obchodu) i komunikaci s úřady státní a finanční správy. Obchodně zaměřené předměty nalezly uplatnění v učebních plánech tkalcovských škol. Konkrétně se jednalo o několik vyučovacích hodin týdně (v prvním i druhém ročníku celkem tři) věnovaných živnostenským počtům, obchodním úlohám, nauce o směně a vedení knih.59 Nadto je nezbytné dodat, že u tkalcovských škol v Bruntále a Krnově fungovaly na počátku 20. století zvláštní večerní vzdělávací kurzy kupeckých předmětů. Obchodní vzdělání se stalo také součástí kvalifikace absolventů dřevařské školy ve Vrbně pod Pradědem, kde se vyučovalo aritmetice, jazyku, obchodním úlohám, vedení knih a kalkulaci. V podstatě tytéž vědomosti předávaly svým studentům rovněž kamenické školy v Supíkovicích a Žulové.60 V obchodní směně využitelné znalosti bylo možné získat i na zemědělských školách různého zaměření, úrovně poskytovaného vzdělání a organizace, což lze doložit na příkladu Horních Heřmanic (tříletá střední hospodářská škola), Chotěbuzi (dvouletá rolnická škola) a Klimkovic (zimní hospodářská škola). U prvních dvou škol se jednalo především o předměty věnované vedení knih (včetně účetnictví), obchodním úlohám, právním normám, částečně ale i o šíře koncipované předměty matematického, jazykového a zeměpisného zaměření, popř. o nepovinné předměty v podobě dalšího živého jazyka (čeština) či těsnopisu. Ačkoliv zmiňované

57 Srov. THANNABAUR, Josef: Festschrift herausgegeben zur Erinnerung an die Gründung des Piaristengymnasiums in Freudenthal im Jahre 1731. Freudenthal 1931, s. 34–40. 58 Erstes Programm der k. k. Unter- Realschule in Troppau im Schuljahre 1852-53. Troppau 1853, s. 26–34; Jahres- Bericht über die k. k. Ober- Realschule zu Troppau. Achter Jahrgang. Troppau 1860, s. 139; Jahresbericht über die k. k. Ober-Realschule zu Troppau im Schuljahre 1861-62. X. Jahrgang. Troppau 1862, s. 36–64; Jahres- Bericht über die kais. königl. Ober- Realschule zu Troppau im Schuljahre 1864–1865. XIII. Jahrgang. Troppau 1865, s. 92–95, 98–99. 59 K. k. Fachschule für Weberei in Freudenthal. Bericht über das Schuljahr 1901–1902. Freudenthal [1902], s. 2; K. k. Fachschule für Weberei in Freudenthal. Bericht über das Schuljahr 1909–1910. Freudenthal [1910], s. 3. 60 Jahresbericht der k. k. Fachschule für Holzindustrie und der damit verbundenen gewerblichen Fortbildungsschule in Würbenthal über das Schuljahr 1893/94. s. l. 1894, s. 3–4; Zweiter Jahresbericht der schles. Landesfachschule für Marmorindustrie in Saubsdorf. Schuljahr 1888-89. Saubsdorf 1889, s. 11–17; Jahres-Bericht der schles. Landesfachschule für Granit-Industrie in Friedeberg, österr. Schlesien über das 10. Schuljahr 1895/96. Friedeberg 1896, s. 6–7. 52 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1 vyučovací předměty stály v učebních plánech ve stínu odborné přípravy, sehrávaly v profesní praxi velmi důležitou úlohu.61 V případě klimkovické školy lze vyzdvihnout význam pěti předmětů: obchodní písemnosti vyučované spolu s češtinou se procvičovaly například v podnikové administrativě (vyhotovení směnek, dopisů, kvitancí, plných mocí, smluv, oznámení apod.), v počtech se studenti učili přepočtu starých měr, ploch a vah na metrickou soustavu; zeměpis zase precizoval jejich poznatky o Slezsku, sousedních zemích a vůbec monarchii, včetně dopravních možností. Ještě důležitější byl z hlediska obchodního vzdělávání předmět hospodářská správověda a účetnictví, který jednak podával souhrnný přehled o hospodářských poměrech Slezska (rakouské části monarchie), jednak uváděl studenty do jednoduchého účetnictví a sestavování ročních bilancí rolnických statků i družstev. Konečně díky výuce hospodářského zákonodárství a družstevnictví se studenti dokázali orientovat v proměňující se soudobé legislativě, opatřování úvěru a práci se směnkami.62 V době, která kladla stále větší důraz na certifikované teoretické vzdělání ve školách, se uplatňovaly různé vzdělávací strategie.63 Zmiňované platilo jak pro ty, kteří hodlali své profesní kariéry spojit s obchodem, tak i pro budoucí úřednictvo na středních a vyšších pozicích. Jednu z možností představovalo poslat své potomky na několik let na střední školu (gymnázium, reálka, později i reálné gymnázium). Po absolvování jejího nižšího stupně zamířili dotyční buď přímo do profesní praxe, nebo pokračovali dále ve studiu. Vítanou studijní alternativu představovaly obchodní akademie, jež byly otevřeny – po nezbytném složení přijímací zkoušky – rovněž absolventům měšťanek. Ve výše uvedených povoláních se uplatnila také část absolventů úplných gymnázií, reálek a v posledních letech před první světovou válkou i osmiletých reálných gymnázií. Absolventům těchto škol byly navíc zpřístupněny jednak speciální kurzy pro abiturienty existující při obchodních akademiích, jednak obchodní školy vysokoškolského charakteru, což kvitovali zejména zájemci o realizaci ve velkoobchodě. Strategie dotyčných jedinců, resp. jejich rodičů byla zřejmá: nabýt kvalitního a prestižního středoškolského vzdělání a využít je jako základ pro nadstavbu v podobě obchodně zaměřené přípravy. Nešlo ovšem jen o obsah. Maturanti středních škol disponovali od konce 60. let 19. století právem jednoleté vojenské služby. Prakticky to znamenalo, že během mírového období nemuseli sloužit ve vojsku předepsané tři roky, ale byli již po jednom roce přeloženi do zálohy jako důstojničtí čekatelé. Po složení předepsaných důstojnických zkoušek byli potom ustanoveni důstojníky v záloze. Vidinu zkrácené služby v armádě přitom uvítali nejen budoucí obchodníci.64 A konečně je nutné vzít v úvahu váhu certifikátu o středoškolském vzdělání, kterým i před první světovou válkou disponoval stále jen zlomek tehdejší populace. Vysvědčení z gymnázia či reálky přinášelo patřičný respekt i větší pocit důvěryhodnosti, což prakticky znamenalo proměnu těchto

61 Např. Jahres-Bericht der schlesischen landwirtschaftlichen Landesmisttelschule Ober-Hermsdorf für das Schuljahr 1899–1900. Ober-Hermsdorf 1900, s. 11–20; Jahresbericht der Schlesischen Landwirtschaftlichen Landes- Mittelschule Ober-Hermsdorf für das Schuljahr 1912–1913, zugleich Bericht über die mit der Lehranstalt verbundenen Nebenkurse. Oberhermsdorf 1913, s. 4–5, 9–18; Programm und Jahresbericht der österr.- -schlesischen Landes- Ackerbauschule zu Kotzobendz bei Teschen. Veröffentlicht durch die Direction am Schlusse des Schuljahres 1881/82. Teschen 1882, s. 5, 8–31. 62 Výroční zpráva Zimní hospodářské školy v Klimkovicích za školní léta 1909–1912. Opava 1912, s. 9–11. 63 K tomu např. WESTRITSCHNIG, K. J.: Berufsbildung, s. 276. 64 KADLEC, Petr: Střední školy a jejich studenti : K formování inteligence na severní Moravě a ve Slezsku ve druhé polovině 19. a na počátku 20. století. Ostrava 2013, s. 67. ČLÁNKY A STUDIE Petr Kadlec Rozvoj předlitavského obchodního školství do první světové války 53 certifikátů v ekonomickou výhodu jejich držitelů. Jak ukázal Victor Karady, sehrávalo to důležitou roli například u židovských obchodníků.65

Závěr Růst požadavků na teoretickou přípravu a kvalifikaci obchodníků i úředníků, jejichž pracovní náplň se týkala obchodních a finančních záležitostí, byl jedním z průvodních jevů od poloviny 18. století probíhajících změn nejen v hospodářské, ale i společenské a státněpolitické oblasti. Na jedné straně to byla zvýšená regulace obchodní směny státem, rostoucí počet legislativních zásahů do sféry obchodu a úřadů, jejichž úkolem bylo obchodní činnost podporovat a kontrolovat, na straně druhé postupný vznik vysoce konkurenčního prostředí, podpořeného zvlášť po polovině 19. století změnami v celní politice, dopravě a hospodářství (zejm. vliv liberalizace a postupu industrializace). Obchodníkům všech úrovní způsobilo, že pro výkon povolání praxe přestala stačit. Součástí kvalifikačního profilu se musela nutně stát adekvátní teoretická příprava. Střední a vyšší obchodní vzdělání se stalo zase důležitým pro část úřednictva ve státním, komunálním i soukromém sektoru, jehož agenda se týkala správy obchodní a finanční činnosti. O významu obchodního vzdělávání lze minimálně pro období od poloviny 19. století pochybovat jen stěží. Role institucionalizované teoretické obchodní přípravy prokazatelně překračovala hranice jediného oboru či profese. Praktický problém představovala dlouho absence obchodních učilišť a koncepčního řešení tohoto vzdělávacího segmentu. Nešlo přitom zdaleka jen o vlastní odborné vzdělání, nýbrž také o certifikát o jeho dosažení, který nabýval v průběhu času na významu. I proto se uplatňovaly různé vzdělávací strategie, při nichž byla absence obchodních učilišť nahrazována někdy studiem na školách jiného zaměření. Na ty navazovala buď další teoretická obchodní příprava, nebo přímé zaškolení v obchodní praxi. Mezi poptávkou po teoretickém vzdělání a nabídkou, resp. kapacitou již existujících obchodních škol panoval dlouhodobý nesoulad. Jeho překonávání probíhalo různým způsobem a s odlišnou měrou úspěšnosti v jednotlivých částech habsburské monarchie (Předlitavska), neboť stát zůstával dlouho pasivním činitelem bez ambicí přinést celoplošné řešení. Změna přístupu státu a snaha o systémové řešení otázky obchodního školství jsou zřejmé teprve od 80. let 19. sto- letí, kdy stát konečně přistoupil k zásadnímu angažmá legislativnímu, organizačnímu a finančnímu. Dlouho trvající pasivita státní správy aktivizovala jiné, v prvé řadě zástupce obchodu, kteří stáli u zrodu prvních obchodních škol. Postupně se k nim přidávali další: OŽK, vedení jednotlivých zemí a obecní zastupitelstva. Jejich angažmá nepolevilo zcela ani v době, kdy stát již reguloval chod obchodně-vzdělávacích institucí. Rovněž před první světovou válkou tak zůstávali nestátní činitelé důležitou oporou rozvoje obchodních škol, zejména těch nižší a střední úrovně. Slezské obchodní školství prožilo v průběhu druhé poloviny 19. a na počátku 20. století poměrně intenzivní rozvoj, který ve výsledku výrazně zlepšil distribuci obchodního vzdělání v zemi. Nutno dodat, že přes některá pozitiva vykazoval nemalé limity. Zvláštní zemská legislativní opatření regulující místní obchodní školství zde – na rozdíl od Dolních

65 KARADY, Victor: Jewish over-schooling in Hungary : its sociological dimensions. In: KARADY, Victor – MITTER, Wolfgang (eds./Hg.): Bildungswesen und Sozialstruktur in Mitteleuropa im 19. und 20. Jahrhundert / Education and Social Structure in Central Europe in the 19th and 20th Centuries. Köln – Wien 1990, s. 209–245 (zde s. 223). 54 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1

Rakous – nebyla vydána. Až do konce sledovaného období Slezsko zaostávalo ve všech směrech obchodního školství za ostatními vyspělými zeměmi rakouské části monarchie. Plně rozvinutý a široce distribuovaný systém obchodního vzdělávání zde neexistoval. Absence vyššího učiliště typu obchodní akademie, významné zejména pro vzdělání části úřednictva, zůstala navzdory místní poptávce nevyřešena. Části zaměstnavatelů to vyhovovalo a dokázali se s tím vyrovnat zaměstnáváním méně kvalifikované (a levnější) pracovní síly, kterou pak zaškolili pro určitou činnost přímo v podniku. Opožděně se začal ve Slezsku rozvíjet nižší článek obchodních škol s celodenní výukou, jež se nakonec otevřely pouze v zemských střediscích Opavě a Těšíně. Nerovnoměrný vývoj slezského obchodního školství byl patrný i z pohledu jazykového. Omezil se na jedinou českou kupeckou školu pro učně vzniklou jen několik let před první světovou válkou. Podobný obraz ovšem poskytuje vůbec celá oblast institucionalizovaného profesního vzdělávání v zemi, která se v tomto směru zásadně lišila od Čech a Moravy, kde dávalo vyspělé české odborné školství v závěru 19. a na počátku 20. století naopak důležité stimuly pro hospodářský rozvoj české národní společnosti. Dodejme, že bez určité teoretické obchodní přípravy se neobešli zejména po polovině 19. století rovněž malovýrobci, drobní živnostníci a provozovatelé služeb. Pro nabytí vědomostí využitelných při obchodní směně nebo kontaktu s úřady nemuseli navštěvovat speciální obchodní učiliště. Stačilo penzum znalostí, které jim poskytovaly odborné školy příslušného zaměření. Obchodně orientované předměty pronikly totiž do učebních plánů průmyslových, textilních, dřevařských aj. profesně-vzdělávacích institucí a staly se pevnou součástí kvalifikace jejich absolventů. Ačkoliv kvůli nevelké hodinové dotaci zprostředkovávaly takové předměty jen nezbytné minimum poznatků, sehrály tímto způsobem nabyté vědomosti důležitou úlohu při následném provozování výdělečné činnosti.

Summary The Development of Cisleithanian Business Education until the Start of the First World War as Exemplified by Austrian Silesia Petr Kadlec Since the middle of the 18th century, it had been ever more apparent that the way of preparing the upcoming generation for business-related professions had to change, since business practice was no longer in line with contemporary needs. Demands on traders and businessmen grew over time, which was caused, alongside the changing economic landscape, by the state administration and a growing number of legislative measures, through which the state subjected the business sphere to regulation. However, not only people working in business were affected. The growing administrative agenda related to business and finance required well-educated officials and clerks. These factors played an important role in the 19th century alongside the ongoing modernisation processes, the liberalisation of business and economic activity, the end of trade protectionism, the increasing speed of information flow and the improved transport capabilities. For a long time, there was significant disparity between the demand for accessible, high-quality business education and its supply. The existing educational institutions were insufficient and new ones were founded infrequently until the middle of the 19th century. The long-inactive state was substituted by other elements and the founding of the first secondary business schools was mostly supported by individuals (predominantly wholesalers) and professional organisations of businessmen. In legislative terms, the state was overtaken by the Landtag in Lower Austria. The state began taking active part in and developing concepts related to the building of business education institutions in Cisleithania in the 1880s. Until the First World War, a system of business schools was ČLÁNKY A STUDIE Petr Kadlec Rozvoj předlitavského obchodního školství do první světové války 55 set up with various levels of education provided; the system included university-type schools (such as the Exportakademie in Vienna), secondary-type schools (business academies and two-year business schools), and so-called merchant further education schools (Fortbildungsschulen) for apprentices with only several hours of evening tuition. Developments in Silesia copied general trends to a large extent, though there were also some area-specific occurrences. For examples, higher business education in the area was restricted to lower secondary business schools in Opava and Těšín. Another local characteristic was the lack of business schools that taught in a language other than German. The only school whose language of instruction was Czech was founded as late as 1911 in Orlová, while no Polish business schools were set up in Austrian Silesia at all. 56 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1

ČLÁNKY A STUDIE 56-73

Poválečné vyšetřování tzv. liptaňské tragédie

Ondřej Kolář

Kolář, Ondřej: The Post-War Investigation of the So-Called Liptaň Tragedy The study focuses on the post-war investigation of the so-called Liptaň tragedy, the murder of six members of Czechoslovak armed forces by pro-Nazi insurgents in September 1938. The research is based on archival records of police and judicial institutions. Key words Czechoslovakia; Sudetenland; Nazism; Munich Agreement; Gendarmerie; Sudetendeutsche Freikorps Contact Slezské zemské muzeu; [email protected]

Události v Liptani v Osoblažském výběžku v tehdejším okrese Krnov, k nimž došlo 22. září 1938, představují z hlediska počtu obětí nejzávažnější incident tzv. henleinovského povstání,1 přesto jsou oproti událostem v západočeském pohraničí, zejména ve Schwaderbachu (Bublava), Habersbirku (Habartov) a Gossengrünu (Krajková), podstatně méně známé.2 Pro vysvětlení této okolnosti je třeba nastínit určitou specifičnost liptaňské tragédie: zatímco oběti západočeských násilností byly ještě před „Mnichovem“ pietně pohřbeny za značného mediálního zájmu doprovázeného projevy ministra vnitra a generálního velitele četnictva, o mrtvých z Liptaně se veřejnost z tisku a rozhlasu nedozvěděla. V liptaňském případě navíc chyběli přeživší spolubojovníci či čeští civilisté, kteří by mohli vydat svědectví. Kauza vešla v širší známost až po válce, kdy již byla značná část svědků, vesměs Němců z Liptaně a okolí, mrtva či nuceně vysídlena, proměnila se také celková podoba místa činu. Mnohé záznamy z poválečného vyšetřování zůstávaly badatelům dlouho nepřístupné. Jedná se především o spis k soudnímu procesu „Bruno Peschke a spol.“ ve fondu Mimořádného lidového soudu Opava, uložený v Zemském archivu Opava, a o materiály z obnoveného vyšetřování z let 1967–1970 deponované v Archivu bezpečnostních složek. Podrobné studium uvedených pramenů nevyvrací závěry dosavadního bádání, nicméně v řadě ohledů je upřesňuje a některé tradované údaje relativizuje. Cílem předkládané studie je rekapitulovat průběh

1 V obci byli zavražděni vrchní strážmistr četnictva Rudolf Mokrý (nar. 1887), strážmistr četnictva Vilém Leher (nar. 1912), vrchní respicient finanční stráže Ludvík Svoboda (nar. 1899) a dozorci finanční stráže František Čech (nar. 1910), Inocenc Dostál (nar. 1910) a Vítězslav Hofírek (nar. 1910). Mimo to zde v přestřelce zahynuli tři henleinovci. 2 Srov. BRUŽEŇÁK, Vladimír – MACKE, Josef: Morový rok : Kronika tragického roku 1938 na Karlovarsku a Sokolovsku,1: Sokolovsko. Cheb 2017; MORELL, Sydney: Viděl jsem ukřižování : Sudety 1938–1939. Brno 1995. Obecněji k situaci ve slezském pohraničí GAWRECKÁ, Marie: Němci ve Slezsku 1918–1938. Opava 2002. ČLÁNKY A STUDIE Ondřej Kolář Poválečné vyšetřování tzv. liptaňské tragédie 57 vyšetřování a pokusit se na základě jeho výsledků rekonstruovat tragické události v Liptani z konce léta 1938.

Průběh vyšetřování Než se pokusíme o rekonstrukci událostí onoho osudného 22. září 1938, je třeba alespoň rámcově nastínit průběh poválečného vyšetřování kauzy. Právě z něj totiž pochází naprostá většina zdrojů, o něž se lze opřít. Obeznámenost s osobnostmi vyšetřovatelů a jejich postupy je tak jedním ze základních předpokladů pro provedení kritiky pramenů a pro posouzení možných zkreslení, nedorozumění a dezinterpretací, jež mohly vznik studovaných podkladů provázet. Jak již bylo zmíněno v úvodu, liptaňské vraždy zůstaly ve své době veřejnosti utajeny a ani státní orgány neměly o osudu obětí přesné povědomí. Ostatně ještě v polovině října 1938 bylo nezvěstných 86 četníků a 110 finančních strážníků.3 Někteří se během podzimu vrátili z německého zajetí, o obětech z Liptaně se však stále nevědělo nic určitého. Např. o strážmistru Vilému Leherovi existovalo pouze sdělení německého vyslanectví z 1. února 1939, že dotyčný byl v boji mezi československými a německými jednotkami smrtelně zraněn a jest pohřben v Leobschütz (česky Hlubčice, dnes Głubczyce v Polsku).4 Nevědomosti se dokonce pokusila využít jistá Hedvika Maňásková (či Manásková), která se počátkem roku 1939 kvůli získání finanční podpory vydávala za vdovu po dozorci finanční stráže Vítězlavu Hofírkovi. Tvrdila ovšem, že tento padl na Slovensku, což převzal i tisk, když informoval o odhalení podvodnice a jejím potrestání měsíčním žalářem.5 Dle příjmení podvodnice nelze vyloučit, že šlo o vzdálenou příbuznou zemřelého, jelikož Hofírkova matka se podruhé provdala do rodiny Manáskových. Vlastní pátrání v rámci svých možností prováděli i samotní pozůstalí. Matka Vítězslava Hofírka Matylda Manásková požádala svého synovce Aloise Slaného z Řícmanic, aby se pokusil zjistit osud jejího syna. Slaný po několika měsících korespondování s českými i německými úřady obdržel zprávu od faráře z Hlubčic, na základě které ostatky svého bratrance exhumoval a se souhlasem německé správy převezl domů do Řícmanic. Podle Slaného se tak stalo zhruba půl roku po incidentu, jiné zdroje převoz ostatků datují do července či srpna 1939.6 Od obyvatel Hlubčic se Slaný dozvěděl, že Hofírek zřejmě padl v Liptani.7 Obdobně i Anežka Mokrá, učitelka ve Frýdku a vdova po veliteli četnické stanice v Liptani, se zhruba tři týdny po přepadu stanice dozvěděla, že její muž je zřejmě po smrti a až později se dopátrala informace o uložení jeho ostatků a zařídila převoz těla do Moravské Ostravy, kde byly ostatky zpopelněny.8 Co přesně se Rudolfu Mokrému stalo, však vdova

3 Četnické listy, 15. 10. 1938, s. 152. 4 Zemský archiv Opava (dále ZAO), fond Mimořádný lidový soud Opava (dále MLS), kart. 95, sign. Ls1560/46, relace SNB Liptaň 17. 11. 45. 5 Vdova po živém. Lidové noviny, 2. 3. 1939, s. 2. 6 Viz např. FAJKUS, Bohuslav: Liptaňská tragédie 1938. 2015. Online, cit. 16. 10. 2017, dostupné na: http://www.liptan.cz/files/2015/11/Lipta%C5%88-1938.pdf; Doz. fin. stráže Vítězslav Hofírek. Online, cit. 16. 10. 2017, dostupné na: https://www.codyprint.cz/padli/mor/mor04.html. 7 ZAO, fond MLS, Ls1560/46, Výpověď Aloise Slaného 12. 8. 1946. 8 Řada zdrojů přesto uvádí, že je Mokrý dosud pohřben v Hlubčicích. 58 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1 nezjistila.9 Rovněž ostatky Františka Čecha zřejmě nebyly převezeny do vlasti až po válce, jak se mnohdy traduje, ale již v létě 1939, jak dokládá dochovaná pozvánka na pohřeb v jeho rodném Dobřínsku.10 Torzovité informace o smrti svého syna měl i Václav Leher, který roku 1940 žádal o finanční kompenzaci. Uvedl přitom ne zcela přesně, že Vilém Leher byl zabit v boji s německými ordnery v noci z 21. na 22. září 1938 a byl pohřben v Hlubčicích v hrobě č. 218. Pikantním detailem je, že žadatel svou prosbu podpořil zdůrazněním svého členství v NSDAP.11 Na počátku systematického vyšetřování stál sedmačtyřicetiletý – tedy patrně již relativně zkušený – četník, štábní strážmistr Josef Šimák, rodák z Přerova. Ten byl (dle svého pozdějšího sdělení Vyšetřovací komisi pro lidový soud v Krnově z počátku prosince 1945) od 9. června 1945 zařazen na stanici SNB v Třemešné, což bylo jeho první služební angažmá v pohraničí. Zde se od místních Němců dozvěděl o liptaňských událostech. Poté, co se 13. července téhož roku ujal prozatímního velení stanice v Liptani, pustil se z vlastní iniciativy do pátrání po pachatelích. Již během služby v Třemešné získal od nejmenovaného konfidenta informaci, že původci masakru měli být bratři Alfred a Franz Seligové, Karl Reichel a Franz Grölich. Podle konfidenta došlo k útoku kolem osmé ranní, dle většiny svědků se tak však stalo mezi šestou a osmou večerní. Později při soudním přelíčení v říjnu 1946 Šimák označil konfidentův údaj o čase vraždy za nepřesný, ostatní informace však považoval za spolehlivé.12 Nepřesnosti se v prvních měsících šetření objevovaly i v počtu obětí, podle Šimákova zjištění byli na stanici dva četníci a jeden člen finanční stráže. Dav, který obsadil stanici, měl čítat 150–180 osob. Zbraně užité při útoku byly údajně propašovány z Německa přes Pelhřimovy (v originále užíváno označení Pelhřimov). Mezi jinými Šimák vyslechl také Johanna Böhma z Jindřichova a Karla Schäffera z Horních Povelic ohledně převozu těl zavražděných do Hlubčic. Jelikož v jejich výpovědích (viz dále) panovaly rozpory, Šimák oba muže 26. července zatkl a přepravil do Krnova do vazby okresního soudu. Již následujícího dne liptaňská stanice SNB dostala od okresního velitelství zákaz dalšího zatýkání. Nejspíše se tak stalo kvůli poválečné přeplněnosti věznic a přetíženosti retribučních soudů, v jejichž důsledku panovala snaha provinilce německé národnosti raději zařadit do odsunu. Šimák poté zhruba dva měsíce vyčkával dalších instrukcí, ty však v chaotických poválečných poměrech stále nepřicházely.13 Mezitím ovšem 7. srpna došlo k vysídlení většiny liptaňských Němců, což pochopitelně znemožnilo další výslechy potenciálních svědků. O pozdějším průběhu pátrání nemáme ucelené informace. Jisté je, že během léta či podzimu 1945 se do záležitosti vložil poručík Václav Černý, velitel školy pro odborný výcvik příslušníků SNB v Krnově. Ten na rozdíl od Šimáka v regionu sloužil již před válkou, a to dokonce na exponovaném místě velitele četnického pohotovostního oddílu. Znal tedy osobně některé z obětí a také část liptaňských henleinovců. Čtrnáctého listopadu 1945 Černý patrně z osobní iniciativy požádal Šimáka o předání podkladů k případu a zhotovení

9 ZAO, fond MLS, Ls1560/46, Výpověď Anežky Mokré 9. 11. 1945. 10 Za informaci děkuji starostovi obce Dobřínsko Jozefu Targošovi. 11 Národní archiv Praha, fond Ministerstvo vnitra – stará registratura, kart. 6076, sign. 13/23/30. 12 ZAO, fond MLS, Ls1560/46, Výpověď Josefa Šimáka 30. 10. 1946. 13 Tamtéž, Výpověď Josefa Šimáka 6. 12. 1945. ČLÁNKY A STUDIE Ondřej Kolář Poválečné vyšetřování tzv. liptaňské tragédie 59 náčrtku místa činu.14 Podle své pozdější výpovědi před MLS Černý vyslýchal liptaňské občany v internačním táboře v Krnově,15 a to tím způsobem, že si nejprve nechal hromadně nastoupit muže z Liptaně a tázal se jich, kdo se účastnil přepadení stanice se zbraní v ruce. Další svědky pak vyslýchal individuálně.16 Protokoly z tohoto šetření však nebyly dohledány. Částečně je nahrazují strojopisné „výtahy z protokolů“ ve fondu ZČV Brno sepsané 20. listopadu 1945, které ale nejsou podepsány vyslýchanými.17 Mezitím již koncem srpna 1945 proběhlo, snad z iniciativy Černého, mezi zůstavšími Němci v Liptani dotazníkové šetření, které nepřineslo bližší výsledky. Tamní stanice SNB 1. září hlásila, že v obci ani v sousedních Horních Povelicích za války zřejmě nežili žádní Češi, které by bylo možno vyslechnout, taktéž se nepodařilo dohledat relevatní písemnosti. Případ tak stál toliko na ústních svědectvích.18 Výsledky svého šetření Černý shrnul ve známém pamětním spise z 26. listopadu 1945, který se stal pro pozdější badatele základním pramenem pro popis liptaňských událostí.19 Uvedený zdroj však trpí dvěma nedostatky – zaprvé nepostihuje kompletní poznatky z vyšetřování. Černý z titulu své funkce vyšetřoval pouze na Krnovsku a neměl k dispozici výpovědi svědků, kteří byli později zjištěni v jiných částech Československa. Mimo to mezi vznikem spisu a soudním procesem uplynul téměř rok, během něhož vyšetřování dále probíhalo. Zadruhé zůstává otázkou autentičnost údajných zjištění. Černý totiž ve spise tvrdil – a později zopakoval před soudním tribunálem –, že se všichni obžalovaní přiznali k účasti na ozbrojené manifestaci, jejímž cílem bylo odzbrojení četníků a finanční stráže. Žádný z dochovaných výslechových protokolů však takové přiznání neobsahuje, naopak obvinění vesměs na otázku, cíti-li se vinni, odpovídali záporně. Vzhledem k absenci protokolů z Černého šetření se tak nabízí otázka, zda přiznání nebyla vynucela či zcela vymyšlena. Ostatně např. obžalovaný Friedrich Kolbe tvrdil, že již během vyšetřování v Liptani, vedeného zřejmě Šimákem, se používalo fyzické násilí.20 Taková metoda by nebyla v hektických poválečných poměrech nikterak výjimečná, stejně tak však může tvrzení o bití při výsleších být pouze taktickým manévrem obžalovaných. Šetření trvalo poměrně dlouho, takže vyšetřovaní pravděpodobně měli prostor pro koordinaci svých výpovědí. Nejen v Liptani, ale i později v krnovském internačním táboře

14 Moravský zemský archiv Brno (dále MZA), fond Zemské četnické velitelství Brno (dále ZČV Brno), kart. 838. 15 K poválečným poměrům na Krnovsku ARBURG, Adrian von – STANĚK, Tomáš: Vysidleni Nemců a promeny ceskeho pohranič 1945–1951. Středoluky 2010; Chocholatý-Gröger, Franz: Násilné vysídlení Němců z Krnova. CS Magazín 11, 2009. Online, cit. 16. 10. 2017, dostupné na: http://www.cs-magazin.com/index. php?a=a2009111024. 16 ZAO, fond MLS, Ls1560/46, Výpověď Václava Černého z 30. 10. 1946. 17 MZA, fond ZČV Brno, kart. 838. 18 ZAO, fond MLS, Ls1560/46, Hlášení stanice SNB v Liptani 1. 9. 1945. 19 Opisy dokumentu lze nalézt v Archivu bezpečnostních složek (dále ABS), v ZAO ve fondu MLS, v MZA ve fondu ZČV Brno či v SOkA Bruntál ve fondu Četnická stanice Liptaň. Dle záznamů z ABS se několik exemplářů dostalo také do vlastnictví Československého svazu protifašistických bojovníků a dalších veteránských organizací. 20 ZAO, fond MLS, Ls1560/46, Výpověď Friedricha Kolbeho. 60 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1 se obvinění měli možnost smluvit, ostatně i později ve vyšetřovací vazbě při tehdejší přeplněnosti věznic jistě nebylo reálné držet všechny zainteresované odděleně.21 Dochované výslechové protokoly pocházejí převážně z provenience stanice SNB v Liptani či Vyšetřující komise pro lidový soud v Krnově. O průběhu šetření v době po vzniku pamětního spisu si můžeme udělat pouze orientační představu dle dat jednotlivých výpovědí. Nutno zdůraznit, že se vyšetřující orgány snažily s důkladností, která je u retribučních řízení spíše výjimečnou, shánět svědky i mimo region. Vyslechnuti byli také polští dělníci nasazení za války v Liptani. Ač se Černého pamětní spis jeví jako problematický pramen, zásluhou jeho autora bylo, že se mu podařilo dostat kauzu do širšího povědomí a podnítit soudní orgány k dalšímu zevrubnému šetření.

Obvinění Za hlavní strůjce liptaňského masakru jsou tradičně označováni bratři Alfred a Franz Seligové, Franz Görlich a Karl Reichel. Tak tvrdila původní zpráva Šimákova konfidenta, k témuž závěru dospěl při svém šetření Černý. Výpovědi ostatních obžalovaných a svědků také zdůrazňovaly především roli Seligových. Nikdo z uvedené čtveřice údajných hlavních pachatelů ovšem nebyl nikdy dopaden a kupodivu se z výslechů ostatních liptaňských občanů ani nedozvídáme bližší informace o osudech těchto mužů za války. Bratři Seligové přitom jako jediní z obviněných nepocházeli z Liptaně či blízkého okolí. Černý udává jako místo jejich narození Marchwanstadt u Lipska. Patrně se jednalo o Makranstädt. Osobní spis Franze Seliga v kartotéce NSDAP bohužel údaj o rodišti neobsahuje.22 Alfred Selig přišel na svět 22. srpna 1905 (Černý udává 1908), jeho bratr 21. března 1909. Rodina se později za nejasných okolností přistěhovala do Liptaně, patrně za příbuznými. Příjmení Selig se v Liptani objevuje často, z omezeně dochovaných matričních záznamů však bohužel nelze přesně rozkrýt příbuzenské vztahy. Při sčítání lidu roku 1921 školák Alfred Selig bydlel v Pitárném č. 9 jako jeden z deseti obyvatel domu jisté Marie Hoffmannové, bratr Franz žil s rodiči Antonem a Marií a bratrem Rudolfem (nar. 1899) v Liptani č. 21. Skutečnost, že Alfred nebydlel s rodiči, naznačuje neurovnané rodinné poměry. Alfred i Franz již roku 1921 dle sčítacích operátů prokazatelně domovsky příslušeli do Liptaně. Franz Selig koncem 30. let žil v domě č. 162 a pracoval na železnici.23 Z dosavadních pojednání o liptaňské tragédii překvapivě zmizela postava dalšího z rodu Seligových, Karla (narozen 12. 9. 1906 v Liptani, povoláním obchodník, v lednu 1938 v Opavě sezdán s Edithou Krausovou).24 Jeho otec Rudolf byl v Liptani hostinským a Karl vlastnil továrnu na likéry, takže v převážně agrární obci zřejmě patřil ke střední vrstvě a patrně se těšil jisté autoritě. 25 Karla Seliga se po válce podařilo zadržet, nicméně necelý měsíc před soudním přelíčením, 6. října 1946, dotyčný uprchl během pracovního nasazení.26 Dá se předpokládat, že se později uchýlil do Stuttgartu, odkud již v červnu

21 Pro ilustraci chaotických poměrů v přeplněných věznicích a táborech lze uvést případ konfidentů gestapa Richarda Včelky a Josefa Münzbergera, kteří byli během vyšetřování v Opavě dáni na stejnou celu, ač měli jeden proti druhému svědčit. Tamtéž, Ls1225/46. 22 SOkA Bruntál, fond NSDAP – okresní vedení Krnov, spis Franz Selig. 23 Tamtéž, fond Četnická stanice Liptaň (dále ČS Liptaň), Pamětní spis. 24 Matrika. Příbuzenský vztah Karla Seliga k Alfredovi a Franzovi nelze z matrik spolehlivě rekonstruovat. 25 SOkA Bruntál, fond Bratři Seigové – výroba ovocných šťáv a likérů, Liptaň. 26 ZAO, fond MLS, Ls1560/46, Zpráva Okresního soudu Krnov z 23. 10. 1946. ČLÁNKY A STUDIE Ondřej Kolář Poválečné vyšetřování tzv. liptaňské tragédie 61 téhož roku jeho manželka Ursula (bytem Botnangerstrasse 10) žádala o Karlovo vysídlení do Německa.27 Není záznam o tom, že by byl Karel Selig během vyšetřování vyslýchán. Další z čtveřice hlavních podezřelých Karl Reichel se narodil 6. března 1913 v Liptani a živil se jako tiskařský dělník. Franz Görlich, rovněž liptaňský rodák, přišel na svět 7. října 1893, a byl tedy z pravděpodobných iniciátorů celé kauzy nejstarší. Živil se jako řezník a hostinský. Po válce se objevily spekulace o jeho pobytu ve Vídni.28 Jak jsme již uvedli, nikoho ze jmenované čtveřice se nepodařilo zatknout. V rámci „kauzy Liptaň“ tak bylo původně obžalováno devět mužů. Vyjma již zmíněného Karla Seliga (vedeného v seznamu obviněných až na posledním místě) šlo o následující osoby: Bruno Peschke, nar. 6. 10. 1906 v Liptani, soustružník dřeva; Friedrich Kolbe, nar. 2. 9. 1905 v Liptani, hostinský; Ernst Titze, nar. 14. 3. 1892 v Liptani, rolník; Karl Peschke, nar. 29. 7. 1895 v Liptani, obuvník; Alois Steffan, nar. 27. 7. 1902 v Liptani, obchodník; Karl Batsch, nar. 24. 12. 1919 v Liptani, hostinský a řezník; Ernst Heinrich, nar. 11. 1. 1888 v Liptani, domkař.

Nakonec byli do případu projednávaného jako Bruno Peschke a spol. zahrnuti ještě Josef Schlusche, Ferdinand Dollag, Johann Böhm a Emil Batke.29 Mezi obžalovanými tedy nacházíme převážně představitele mladší a střední generace z řad autochtonního obyvatelstva. Svým původem se poněkud vymykají bratři Seligové, kteří však podle všeho rovněž strávili značnou část života v regionu. V souvislosti s liptaňskými událostmi byl vyšetřován také tamní rodák a učitel v nedaleké Třemešné Oskar Pohl. Hypotéza, že by Pohl jako intelektuál a činovník SdP byl iniciátorem násilné akce ze září 1938, se však nepotvrdila, žádný ze svědků o účasti Pohla nehovořil. Dotyčný tak byl nadále vyšetřován a souzen separátně pro jiné delikty.30 Bez výsledku zůstalo i prověřování bývalého četníka a později knihovníka v Třemešné Karla Brücknera. Ten byl zatčen v listopadu 1945, patrně v souvislosti s Černého šetřením. Stalo se tak na základě svědectví Anežky Mokré, která prý od neznámého četníka sloužícího roku 1938 na Osoblažsku dostala zprávu, že mezi pachateli liptaňských vraždy měl být i vysloužilý československý četník německé národnosti. Brückner účast popřel a tvrdil, že byl v Liptani až den po střelbě. S Mokrým se údajně znal z dob jeho služby v Třemešné

27 Tamtéž, Žádost Ursuly Seligové o propuštění Karla Seliga z 25. 6. 1946. Ursula se za Karla Seliga provdala až během války, v době vražd v Liptani ještě nebyla na světě a při poválečném výslechu nemohla nic konkrétního udat. ABS, sign. 325-21-3. 28 SOkA Bruntál, fond ČS Liptaň, Pamětní spis. 29 Nezávisle na uvedeném procesu byl souzen učitel Oskar Pohl narozený roku 1888 v Rudolticích. Skutečnost, že dotyčný obdržel několik německých ocenění a vyznamenání, vedla vyšetřovatele z Úřadu národní bezpečnosti v Krnově k hypotéze, že šlo o spoluorganizátora či přímo iniciátora útoku na četnickou stanici. Za formu přiznání byly považovány i dva Pohlovy pokusy o sebevraždu ve vazbě. Jeho podíl na událostech se však nepodařilo prokázat, takže Pohl byl nakonec souzen „pouze“ za členství v NSDAP a Volkssturmu. Nezvykle vysoký trest (20 let žaláře) však sugeruje, že tribunál na liptaňské Němce pohlížel přísněji a s krajní nedůvěrou. ZAO, fond MLS, Ls88/45. 30 Tamtéž. 62 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1 a vycházel s ním dobře. Jelikož jeho podíl na zločinu nedokládaly žádné svědecké výpovědi, byl v září 1946 propuštěn z vazby a předán do sběrného střediska.31

Organizace henleinovských diverzních aktivit Jak vypadala situace henleinovského hnutí v Liptani a jak zde probíhaly přípravy na hrozící československo-německý konflikt? Do jaké míry byly události z 22. září 1938 plánovány a koordinovány? Na tyto otázky nám prameny poskytují toliko kusou odpověď. Podle Václava Černého, který měl během služby v regionu ve 30. letech možnost pozorovat činnost henleinovců, byli hybnými silami ve straně SdP zejména Bruno Peschke, Josef Schlusche a Alois Steffan.32 K zakladatelům strany patřil i pozdější místní vedoucí NSDAP Erwin Knabe.33 Praporčík četnictva Vladislav Solnický, který o liptaňských událostech později referoval především na základě zpráv z druhé ruky, označil za vedoucího skupiny henleinovců v Liptani Franze Seliga.34 Tuto skutečnost potvrzuje i Černého vyšetřování, v jehož rámci byly pravděpodobně excerpovány kartotéky NSDAP v Krnově. Z nich Černý zjistil, že Franz Selig byl od dubna 1935 členem SdP a jejím politickým vedoucím v Liptani. Později po Mnichovu se Selig stal blockleiterem NSDAP a obdržel stranickou pochvalu. Členství Alfreda Seliga v henleinovských či nacistických organizacích prameny nedokládají. Oproti tomu Karl Reichel byl zřejmě již roku 1932 činný v DNSAP a později v SdP, po roce 1938 působil jako vzdělavatel NSDAP. V nezjištěnou dobu do SdP vstoupil Franz Görlich, který se po záboru pohraničí angažoval v celé řadě nacistických sdružení. Některé obžalované Černý pouze označuje za členy SdP bez dat vstupu. K výjimkám patří Alois Steffan, který se stal členem strany až v dubnu 1938, což spíše než o přesvědčení svědčí o jistém pragmatismu. Dollag, Böhm a Schlusche vstoupili do strany již roku 1935, zřejmě v souvislosti s transformací původního sdružení v politickou stranu. Karl Selig byl údajně členem Německé nacionální strany (dále DNP), roku 1937 přešel k SdP.35 Někteří z obžalovaných později za okupace dosáhli významnějších funkcí, např. Schlusche se stal Ortsbauernführerem NSDAP.36 Naopak Alois Steffan tvrdil, že kvůli předválečným dobrým vztahům s četníky čelil obchodnímu bojkotu ze strany nacistů. Zda v obci vznikly struktury Freikorpsu či jiné organizované paramilitární jednotky, se vyšetřováním nepodařilo jednoznačně prokázat.37 Friedrich Kolbe později označil Alfreda Seliga za velitele Freikorpsu,38 Knabe tuto funkci připisoval Reichelovi.39 Ponecháme-li stranou otázku autentičnosti těchto svědectví, není jisté, zda Selig či Reichel skutečně

31 Tamtéž, Ls249/46. 32 Tamtéž, Ls1560/46, Výpověď Václava Černého 30. 10. 1946. 33 Tamtéž, Výslech Karla Batsche 19. 7. 1945. 34 Vrch. stržm. četn. Rudolf Mokrý. Online, cit. 16. 10. 2017, dostupné na: https://www.codyprint.cz/padli/ mor/mor03.html. 35 SOkA Bruntál, fond ČS Liptaň, Pamětní spis. 36 Tamtéž, fond NSDAP – okresní vedení Krnov, spis Franz Selig. 37 ZAO, fond MLS, Ls1560/46, Výpověď Josefa Šimáka 30. 10. 1946. 38 Tamtéž, Výpověď Friedricha Kolbeho 5. 9. 1945. 39 Tamtéž, Výpověď Erwina Knabeho 6. 8. 1945. ČLÁNKY A STUDIE Ondřej Kolář Poválečné vyšetřování tzv. liptaňské tragédie 63 drželi nějakou oficiální funkci, či zda jim byla v autosugesci svědků zpětně přisouzena na základě jejich autority a vůdčí úlohy mezi povstalci. Hlášení stanice SNB v Liptani z 1. září 1945 referovalo o výpovědi jistého Maxe Schreiera z Liptaně č. 242, podle níž se přepadu účastnili pouze organizovaní členové Freiwilliger Schutzdienst (dále FS) vedení Alfredem Seligem či Karlem Reichelem.40 Knabe, který byl jako pozdější vedoucí NSDAP jistě dobře informován, označil za hlavu FS Reichela. Pro zapojení FS hovoří i záznam v personálním spise Franze Seliga, dle něhož byl jmenovaný členem této formace.41 Indicie poukazující na zapojení organizované paramilitární jednotky jsou však nepřímé. Koneckonců i Josef Šimák musel při soudním přelíčení konstatovat, že se účast Freikorpsu nepodařilo potvrdit.42 Mnoho nevíme ani o zbraních použitých při útoku. V polovině září 1938 v oblasti proběhlo odzbrojení německého obyvatelstva.43 Ačkoliv se dá předpokládat, že ne všechny zbraně byly řádně odevzdány, při obsazování četnické stanice patrně došlo k použití zbraní pašovaných z Německa. Josef Schlusche prý při výslechu Šimákovi přiznal, že dostal od Alfreda Seliga německou pušku Mauser vzor 95.44 Tyto značně rozšířené zbraně se z Německa do západní části československého Slezska pašovaly ve velkém množství již po první světové válce, hypoteticky tedy mohlo jít o zbraň z této doby.45 To však rozhodně neplatí o samopalu nezjištěného typu, jímž měl být podle většiny svědků vyzbrojen Alfred Selig. Přítomnost této moderní zbraně poukazuje na ilegální dovoz z Německa. Skutečnost, že A. Selig patrně jako jeden z mála disponoval automatickou zbraní, také dokládá jeho vůdčí roli v celé akci. Podle nespecifikovaných indicií shromážděných Šimákem měli mít automaty oba Seligové i Reichel.46 Dle zprostředkovaných zpráv měly být použity také pistole Walther a Parabellum.47 Bruno Peschke a Steffan měli Šimákovi sdělit, že se zbraně pašovaly z Německa přes Pelhřimovy.48 Zde byl spojkou krejčí Josef Gottschalk. Toho vyšetřovatelé původně zaměnili s jeho bratrem Vilémem, toho času válečným zajatcem v Hradci Králové. Ten však k věci nemohl nic udat.49 Samotný Josef Gottschalk patrně nebyl vypátrán. Dle Šimákova zjištění měli zbraně pašovat také Josef Görlich, Maximilián a Franz Menzelovi, Ernst Greger a bývalý četník Rudolf Atzler, bližší informace však chybějí.50 Podle Václava Černého četnictvo skutečně v srpnu 1938 prověřovalo zprávy o pašování zbraní přes Pelhřimovy, pro další vývoj událostí však vyšetřování nebylo dovedeno k výsledku.51

40 Tamtéž, Hlášení stanice SNB Liptaň 1. 9. 1945. 41 SOkA Bruntál, fond NSDAP – okresní vedení Krnov, spis Franz Selig. 42 ZAO, fond MLS, Ls1560/46, Výpověď Josefa Šimáka 30. 10. 1946. 43 Tamtéž, Výpověď Steffanové, Výpověď Antonína Švába 30. 10. 1946. 44 Tamtéž, Výpověď Josefa Šimáka 7. 12. 1945. 45 Zbraně z Německa na Frývaldovsku, Lidové noviny, 4. 8. 1921. 46 ZAO, fond MLS, Ls1560/46, Výpověď Josefa Šimáka 7. 12. 1945. 47 Vrch. stržm. četn. Rudolf Mokrý. Online, cit. 16. 10. 2017, dostupné na: https://www.codyprint.cz/padli/ mor/mor03.html. 48 ZAO, fond MLS, Ls1560/46, Výpověď Josefa Šimáka 7. 12. 1945. 49 Tamtéž, Výpověď Viléma Gottschalka z 13. 12. 1945. 50 Tamtéž, Hlášení stanice SNB Liptaň 30. 11. 1945. 51 Tamtéž, Výpověď Václava Černého 30. 10. 1946. 64 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1

Průběh incidentu Co přesně se odehrálo onoho 22. září 1938? Než se pokusíme zodpovědět tuto otázku, musíme si nejprve položit jinou: Proč právě tehdy? Zatímco na jiných místech v pohraničí probíhaly ozbrojené střety s henleinovskými povstalci, v Liptani a okolí zatím k násilnostem nedošlo, byť poměry byly napjaté. Anežka Mokrá při návštěvě manžela pár týdnů před incidentem viděla, že ordneři provádějí stále provokace a srocují se.52 Na zostřující se situaci si stěžoval i Vítězslav Hofírek ve svém často citovaném posledním dopise rodině.53 Když liptaňskou stanici den před vraždami navštívil velitel četnického pohotovostního oddílu Václav Černý, tamní osádka se prý netajila obavami z možného ozbrojeného střetu.54 Bezprostředním impulsem k akci liptaňských henleinovců se s největší pravděpodobností stal Hitlerův rozkaz k zahájení druhé vlny povstání v „Sudetech“ vydaný právě 22. září. Primárním cílem operací se měly stát právě výběžky hranic, k nimž patřilo Osoblažsko.55 Odhodlání útočníků jistě posilovaly také zprávy o vývoji diplomatických jednání, jež byly chybně interpretovány jako definitivní rozhodnutí o připojení „Sudet“ k Německu. V této atmosféře, kterou následně ukončilo vyhlášení mobilizace československé branné moci, docházelo na řadě míst v pohraničí k odzbrojování československých jednotek, které v panujícím zmatku někdy skutečně věřily, že je pohraničí odstoupeno. Navíc v kontextu opakovaných instrukcí k zachování klidu se policisté, četníci a „financové“ zpravidla neodvažovali zavdat příčinu k boji, nebyli-li přímo napadeni. O bezprostředních ohlasech politického vývoje nemáme bezpečně doložené zprávy. Cenné je tvrzení Bruna Peschkeho (zaznamenané poprvé až při soudním přelíčení), že se 21. září zúčastnil debaty s Kolbem a jistým Grögerem56 a Weiglerem (či Weidlerem), z níž vzešel návrh, aby místní občané vzhledem k panující „nejistotě“ mezi obyvatelstvem převzali výkon bezpečnostní služby od četnictva. Dvaadvacátého v poledne pak Peschkeho vyhledali Weigler s Alfredem Seligem a rozhodli se ještě téhož dne vyrazit na četnickou stanici jednat o převzetí zbraní.57 Mezitím se situace vyostřila i na dalších místech v okolí, takže Václav Černý musel 22. září vyslat oddíl pod velením praporčíka Vladislava Solnického na pomoc družstvům Stráže obrany státu (dále SOS) ve Městě Albrechticích a Osoblaze. Podle pozdějšího tvrzení Černého byl oddíl ve Městě Albrechticích odzbrojen, aniž dojel na Osoblažsko.58 Tvrzení Solnického (který ovšem u soudu nevypovídal) spíše nasvědčuje tomu, že k odzbrojení došlo až na zpáteční cestě, jelikož kolem poledne prý projížděl Liptaní a mluvil s Mokrým, Svobodou, Leherem a Čechem. Stěžovali si, že situace je velmi napjatá a že nikdo neví, jak

52 Tamtéž, Výpověď Anežky Mokré 9. 11. 1945. 53 Doz. fin. stráže Vítězslav Hofírek. Online, cit. 16. 10. 2017, dostupné na: https://www.codyprint.cz/padli/ mor/mor04.html, ŠOPÁK, Pavel (ed.): Neklidné století : České Slezsko a Ostravsko od první světové války do listopadu ´89. Opava 2015, s. 351. 54 ZAO, MLS, Ls1560/46, Výpověď Václava Černého 30. 10. 1946. 55 Röhr, Werner: Der »Fall Grün« und das Sudetendeutsche Freikorps. Online, cit. 16. 10. 2017, dostupné na: http://www.bohemistik.de/freikorps.pdf. 56 Snad šlo o Pavla Grögera, který byl následujícího dne přítomen při obsazování četnické stanice a zahynul později v průběhu války. ZAO, fond MLS, Ls1560/46, Výpověď Friedricha Kolbeho. 57 Tamtéž, Výpověď Bruna Peschkeho 30. 10. 1946. 58 Tamtéž, Výpověď Václava Černého 30. 10. 1946. ČLÁNKY A STUDIE Ondřej Kolář Poválečné vyšetřování tzv. liptaňské tragédie 65 to všechno skončí.59 Tato informace je z často citované Solnického relace nejrelevantnější, jeho popis následných událostí vychází ze zprostředkovaných informací, zřejmě především z Černého pamětního spisu a v některých detailech patrně i z tradovaného ústního podání. Svědectví se vesměs shodují v tom, že kolem šesté hodiny večerní se u nádraží v Liptani začal srocovat dav, který si předsevzal odzbrojit osádku četnické stanice.60 Solnický na základě neznámých zdrojů hovoří o stovce účastníků, Šimák a Černý na základě vyšetřování odhadovali 150–180 mužů. Na shromaždišti se rozdávaly zbraně, patrně pašované z Německa. Podle Bruna Peschkeho byly zbraně vydávány z domu jistého Breiera nedaleko nádraží.61 Výpovědi obžalovaných a svědků se značně rozcházely v tom, kdo a jak byl ozbrojen. Jediný Josef Schlusche přiznal, že dostal od Alfreda Seliga pušku.62 Podle některých zdrojů prý měli zbraně Seligovi, Reichel, Görlich, Titze, Heinrich, Steffan a Kolbe – tento soupis se však až podezřele shoduje se seznamem obžalovaných, takže nelze vyloučit jistou stylizaci.63 Alois Steffan, který se prý k průvodu připojil až v průběhu akce, měl být vyzbrojen pistolí. V panující tmě však prý údajně neviděl další zbraně a nepoznal většinu přítomných.64 Toto tvrzení lze brát se značnou rezervou, jelikož viditelnost v době incidentu byla patrně ještě relativně dobrá. Obdobně někteří účastníci tvrdili, že o akci předem nevěděli, resp. neznali její účel. Friedricha Kolbeho prý nechal Franz Selig přivolat z pole. Když Kolbe argumentoval, že ze zdravotních důvodů nebyl na vojně a neumí zacházet se zbraní, vzal jej Selig s sebou, že bude třeba snad něco odnést.65 Ernst Heinrich se k průvodu údajně připojil v domnění, že se jedná pouze o manifestaci za připojení „Sudet“ k Říši.66 Dá se předpokládat, že akce skutečně měla do značné míry spontánní charakter a že ne všichni účastníci do ní byli předem zasvěceni. Taktéž není doloženo, že by někdo z účastníků měl ordnerskou, či jinou uniformu. Dá se předpokládat, že dav dorazil k četnické stanici kolem půl osmé. Tomu odpovídají i výpovědi četníků z Třemešné, kteří byli již dříve toho dne odzbrojeni. Zhruba v půl osmé ordneři vyzvali četníka Františka Vidomuse, aby zatelefonoval do Liptaně Mokrému a pokusil se ho přesvědčit k dobrovolné kapitulaci. Dá se tedy usuzovat, že henleinovci z Třemešné mohli mít povědomí o chystané akci v Liptani a že naopak zprávy o úspěšném odzbrojení četníků v Třemešné mohly motivovat liptaňské Němce. Mokrý prý na závěr rozhovoru Vidomusovi sdělil, že se ke stanici blíží skupina mladíků.67 Doložený telefonát je v rozporu s pozdějším tvrzením Solnického, že liptaňští příslušníci SOS nemohli přivolat pomoc, jelikož telefonní vedení bylo přerušeno. Nelze však vyloučit, že henleinovci kabely zničili až během následného jednání o odzbrojení. Do budovy stanice

59 Doz. fin. stráže Vítězslav Hofírek: Online, cit. 16. 10. 2017, dostupné na: https://www.codyprint.cz/padli/ mor/mor03.html. 60 Výjimkou je tvrzení Bruna Peschkeho před soudem, podle něhož byla stanice odzbrojena již ráno. K večeru se však dav vrátil, aby ověřil, zda v budově nezůstaly ukryté další zbraně. Toto tvrzení však nekoresponduje s ostatními svědectvími a je v rozporu s informacemi Solnického, který ještě kolem poledne navštívil stanici. 61 ZAO, fond MLS, Ls1560/46, Výpověď Bruna Peschkeho 30. 10. 1946. 62 Tamtéž, Výpověď Josefa Šimáka 7. 12. 1945. 63 Tamtéž, Vyjádření Josefa Šimáka k pamětníku spisu Václava Černého 27. 3. 1946. 64 Tamtéž, Výpověď Josefa Šimáka 7. 12. 1945. 65 Tamtéž, Výpověď Friedricha Kolbeho. 66 Tamtéž, Výpověď Josefa Šimáka 7. 12. 1945. 67 Tamtéž, Výpověď Františka Vidomuse 30. 10. 1946; výpověď Antonína Švába 30. 10. 1946. 66 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1 patrně vešlo jen několik mužů. Podle Bruna Peschkeho s četníky jednali toliko Menzel, Reichel a jeden z Seligů. Peschke také zmínil důležitý detail, že Karl Selig, jehož rodičům dříve patřila budova četnické stanice, s sebou přinesl klíče od zahrady.68 Steffan prý při Černého vyšetřování přiznal, že byl v chodbě před kanceláří Mokrého.69 Jisté je, že se osádka stanice s oblehateli dohodla na odevzdání zbraní. Mokrý a jeho podřízení měli zprávy o poklidném odzbrojení kolegů v Třemešné, zároveň byli v předcházejících týdnech opakovaně instruováni nezavdat příčinu k incidentu. Pravděpodobně předpokládali, že jim bude umožněn volný odchod, nebo že budou internováni. Na akutní hrozbu krveprolití zřejmě nikdo nepomýšlel, byť podle některých, vesměs zprostředkovaných, tvrzení měl Mokrý během jednání s henleinovci prohlásit: Jsem na smrt připraven.70 Kdyby se osazenstvo stanice cítilo bezprostředně ohroženo na životě, mělo možnost pokusit se o obranu stanice. Podle Černého, který budovu navštívil o den dříve, se zde nacházela přinejmenším jedna bedna granátů. Po odzbrojení příslušníků SOS údajně zasáhl Alois Steffan, který se podle svých slov (a své manželky) teprve krátce předtím vrátil z obchodního jednání z Krnova. Když při večeři viděl z okna dav táhnoucí ke stanici, šel se na místo podívat. Na dvoře stanice prý stáli Karl Reichel a Alfred Selig, jimž se Steffan snažil celou akci rozmluvit. Když mu však Selig pohrozil zastřelením pro jeho dobré vztahy s četníky, raději se vzdálil.71 Odzbrojením a internací osádky stanice by záležitost dost možná skončila, kdyby nezasáhla náhoda v podobě příjezdu motocyklistické hlídky finanční stráže z Fulštejna, kterou tvořili dozorci Vítězslav Hofírek a Inocenc Dostál. Průběh následujících událostí zůstává nejasný a poválečné vyšetřování překvapivě ani neusilovalo o jeho zevrubnější analýzu. Výpovědi se shodují na tom, že po příjezdu motocyklu začala střelba. Zda dav zahájil palbu na finanční strážníky, nebo zda tito sami vyrazili se zbraněmi v rukou na pomoc četnické stanici, není jisté. Víme pouze, že nastala přestřelka, která si vyžádala životy Johanna Kristka (nar. 1896), Aloise Müllera (nar. 1912) a Karla Metzkeho (nar. 1910).72 Podle některých svědků byli dotyční zasaženi chaoticky vedenou palbou svých společníků. Dle Kolbeho právě Metzke či Kristek začali střílet jako první.73 Část svědků se po zahájení palby rozprchla. Ostatní pouze uváděli, že „financové“ sesedli z motocyklu a běželi směrem k četnické stanici.74 Jeden z nich v běhu vrhl granát, který ale nevybuchl.75 Jediný Ernst Heinrich doznal, že během střetu vypálil tři či čtyři rány, údajně do vzduchu.76 Dá se předpokládat, že po vstupu do budovy stanice, již obsazené henleinovci, byli oba muži ozbrojeni, byť to nikdo ze svědků explicitně neuvádí a vyšetřovatelé se na to kupodivu zřejmě ani podrobně nedotazovali. Smrt tří henleinovců rozlítila dav, který

68 Tamtéž, Výpověď Bruna Peschkeho 30. 10. 1946. 69 Tamtéž, Výpověď Václava Černého 30. 10. 1946. 70 Tamtéž, Výpověď Václava Černého 30. 10. 1946. 71 Tamtéž, Výpověď Vilémy Steffanové; výpověď Josefa Šimáka 7. 12. 1945. 72 Müller dle některých zdrojů zemřel až druhý den v nemocnici, matrika však udává datum úmrtí 22. září. Tamtéž, Výpověď Marie Adamové 31. 1. 1946. 73 Tamtéž, Výpověď Friedricha Kolbeho. 74 Tamtéž, Výpověď Friedricha Kolbeho; výpověď Julia Grosseho 14. 9. 1945. 75 Tamtéž, Výpověď Josefa Müllera. Granát byl asi po třech dnech odpálen v polích za obcí. 76 Tamtéž, Výpověď Ernsta Heinricha 30. 10. 1946. ČLÁNKY A STUDIE Ondřej Kolář Poválečné vyšetřování tzv. liptaňské tragédie 67 začal volat po odvetě. Toto volání pravděpodobně vyslyšel Alfred Selig, který samopalem postřílel osazenstvo stanice. Seliga jako jediného střelce označují prakticky všechny výpovědi. Nikdo ze svědků ovšem v té době nebyl (alespoň to nepřiznal) v budově stanice. Víme, že Steffan krátce před střelbou viděl u vchodu do stanice i Karla Reichela. Před budovou měl rovněž hlídkovat Josef Schlusche, byť to sám popíral.77 Uvnitř budovy zřejmě byl i Kolbe, jenž odtud vynášel jakousi bednu.78 Není však jisté, zda se tak stalo již před střelbou, nebo až poté. Materiál z budovy ještě před přestřelkou vynášeli i Metzke a Kristek.79 Kdo z Němců se v domě v okamžiku střelby nacházel kromě Alfreda Seliga, bohužel nevíme. Přesto je nesporné, že pokud v budově bylo v okamžicích předcházejících masakru drženo šest příslušníků SOS, nutně je muselo několik osob hlídat. O tom však prameny mlčí. Ernst Heinrich stojící v době střelby na dvoře stanice vypověděl, že jedna kulka prolétla oknem ven.80 Alfred Selig měl později vzpomínat, že jednoho z četníků (jak souhrnně označoval všechny zavražděné) zastřelil skrz skříň, za kterou se tento snažil skrýt.81 Josefu Müllerovi prý líčil, že se někteří četníci snažili utéct podél stěny.82 Při jiné příležitosti se prý výtkám, proč střílel na bezbranné, bránil tvrzením, že někteří četníci měli v botách ukryté pistole.83 Je známo, že mnozí četníci v pohraničí v měsících před Mnichovem žádali o povolení nosit soukromé zbraně.84 Nelze tedy vyloučit, že někdo z internovaných mohl být skutečně ozbrojen a že se pokusil využít zmatku vyvolaného příjezdem hlídky finanční stráže k likvidaci Seliga či dalších henleinovců potenciálně přítomných na stanici. Nikdo ze svědků ovšem nezpochybnil, že po přestřelce s příslušníky finanční stráže někteří z přítomných volali po umsrcení příslušníků SOS. Z výpovědí také není jasné, zda Selig zajatce postřílel bezprostředně po střetu henleinovců s Hofírkem a Dostálem, či zda ve sledu událostí byla výraznější proluka. Druhé variantě by nasvědčovalo svědectví Josefa Müllera, který prý zhruba půl hodiny po přestřelce vyvolané příjezdem Hofírka s Dostálem slyšel další palbu – tedy Seligovu exekuci na stanici.85 Nad tradiční interpretací visí několik otazníků, jichž si všimli i doboví vyšetřovatelé a soud: Předně se jevilo jako sporné, zda Selig zastřelil i Hofírka s Dostálem. Ač tuto skutečnost sugeruje Černého pamětní spis, finální verdikt soudu ji určil za neprokázanou. O odzbrojení obou mužů se nikdo ze svědků nezmiňuje, takže je možné, že oba „financové“ byli zabiti v boji záhy po vstupu do budovy stanice, o níž zřejmě netušili, že je již obsazena. Podle Emila Batkeho, který následujícího dne navštívil místo činu, vypadala situace následovně: Tam ležely mrtvoly tří českých četníků a dvou finančníků. Četníci leželi v prvé světnici, vrchní strážmistr (silné postavy) ležel naznak uprostřed světnice za psacím stolem, druhý četník ležel (mladý) na pravém boku u skříně a třetí četník ležel mezi postelí a skříní.

77 Tamtéž, Výpověď Josefa Schluscheho 30. 10. 1946. 78 Tamtéž, Výpověď Bruna Peschkeho 30. 10. 1946. 79 Tamtéž, Výpověď Karla Peschkeho 30. 10. 1946. 80 Tamtéž, Výpověď Ernsta Heinricha 30. 10. 1946. 81 SOkA Bruntál, fond ČS Liptaň, Pamětní spis. 82 ZAO, fond MLS, Ls1560/46, Výpověď Josefa Müllera. 83 Tamtéž, Výpověď Josefa Šimáka 7. 12. 1945. 84 Srov. Kolář, Ondřej: Státní pořádkové složky na Chebsku v době první Československé republiky. Praha 2016. 85 ZAO, fond MLS, Ls1560/46, Výpověď Josefa Müllera. 68 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1

Ve druhé místnosti leželi 2 zastřelení finančníci a to uprostřed jeden vedle druhého. Zbraní zavražděných jsem v místnostech kasáren neviděl. Manipulaci s těly dle Batkeho nic nenasvědčovalo.86 Ponechme stranou záměnu v počtech četníků a „financů“ a zaměřme se na polohu těl. Bohužel není jasné, co Batke myslel prvou světnicí, dá se však předpokládat, že šlo o kancelář stanice. Skutečnost, že dva příslušníci finanční stráže leželi v jiné místnosti, by nasvědčovala tomu, že Hofírek s Dostálem byli zastřeleni ihned po vstupu do budovy. Poloha dvou těl v blízkosti skříně koresponduje s výše uvedeným poznatkem Černého. Zásadní je však to, že Batke hovoří pouze o pěti tělech. Zde se dostáváme k otázce, která vyšetřovatele trápila již od počátku pátrání,87 kdy nebyl znám přesný počet obětí, a kterou Šimák později přednesl i před soudem. Dozorce finanční stráže František Čech byl totiž podle zjištění Šimáka a Černého zařazen u SOS v Rudolticích a nebylo jasné, jak a proč se dostal do Liptaně. Existovala dokonce teorie, že k jeho zastřelení došlo až následujícího dne.88 Jak již víme, Solnický retrospektivně uváděl, že několik hodin před vraždou na stanici hovořil mezi jinými i s Čechem, vzhledem k časovému odstupu však nelze vyloučit omyl. Jelikož ovšem nikdo ze svědků nehovoří o dalším ozbrojeném incidentu, lze se přiklonit k tomu, že se Čech v době útoku skutečně nacházel v budově stanice, kam se mohl dostat nejspíše jako spojka nebo tam byl již dříve přeložen, aniž o tom byl dohledán záznam. Později se objevily zprávy o dobíjení raněných bodáky či služebními šavlemi, dokonce o stínání hlav.89 Svědkové, kteří se podíleli na převozu těl, však vesměs hovořili pouze o střelných zraněních. Také Alois Slaný uvedl, že při exhumaci Hofírka byla patrná pouze střelná rána na břiše, ovšem hlava se prý při přenosu pohybovala nezvykle volně, což může nasvědčovat poškození krční páteře.90 Údajný záznam o zohavení těl v dobové německé kronice obce, který bývá zmiňován v literatuře,91 nebyl dohledán a jeho znění se nejeví jako pravděpodobné – kronikář píšící v době nacistického režimu by stěží v oficiálním dokumentu určeném budoucím generacím přiznal tak brutální jednání, dobová henleinovská rétorika by naopak spíše prezentovala násilné akty vůči útvarům SOS jako sebeobranu. Autentičnost údajného kronikářského záznamu zpochybňuje také již citované hlášení liptaňské stanice SNB, podle něhož se v obci nenašly žádné písemnosti dokumentující vyšetřovaný případ.92 Jakým způsobem na krveprolití nahlíželi nacističtí kronikáři, dokládá záznam z kroniky nedalekého Města Albrechtice. Podle tohoto zdroje dvojice „financů“ napadla střelbou hlídku SdP, usmrtila tři muže a ustoupila na četnickou stanici. Proto se místní Němci rozhodli spontánně vykonat pomstu a pronikli na stanici, kde jeden muž zastřelil čtyři „četníky“ a dva členy finanční stráže. O tom, že stanice byla obsazena a osádka odzbrojena již před příjezdem motohlídky, kronika mlčí.93

86 Tamtéž, Zpráva stanice SNB v Liptani 29. 12. 1945 o výslechu Emila Batkeho 22. 12. 1945. U soudu Batke upřesnil, že Mokrý byl střelen do hlavy nad okem. 87 O pěti obětech hovoří výpověď Rudolfa Schmidta z 2. 9. 1945 či hlášení stanice SNB v Liptani ze 17. 11. 1945. 88 ZAO, fond MLS, Ls1560/46, Výpověď Josefa Šimáka 30. 10. 1946; výpověď Václava Černého 3. 10. 1946. 89 Tamtéž, Výpověď Josefa Šimáka 7. 12. 1946, výpověď Ernsta Heinricha 30. 10. 1946. 90 Výpověď Aloise Slaného 12. 8. 1946. 91 Viz např. Lášek, Radan: Jednotka určení SOS, 2. Praha 2007. 92 ZAO, fond MLS, Ls1560/46, Hlášení stanice SNB v Liptani 1. 9. 1945. 93 SOKa Bruntál, fond Archiv města Město Albrechtice, inv. č. 16, pamětní kniha. ČLÁNKY A STUDIE Ondřej Kolář Poválečné vyšetřování tzv. liptaňské tragédie 69

Zametání stop Genezi myšlenky na převoz ostatků obětí do Hlubčic nelze z pramenů vysledovat. Za primární impuls však můžeme označit obavy z odvety, ostatně 23. září ráno již z rozhlasových zpráv o demonstracích na obranu státu a nástupu Syrového vlády začínalo být patrné, že k očekávanému odstoupení „Sudet“ nedojde tak snadno. Jevilo se tedy jako potřebné zahladit stopy po provedené vraždě. Automobilů bylo v okolí Liptaně poskrovnu. Bratři Seligové původně požádali o převoz těl Johanna Böhma z Jindřichova, který odmítl (původně prý chtěl Alfred Selig po Böhmovi, aby odvezl ještě živé odzbrojené příslušníky SOS).94 Jako další byl osloven mlékař Karl Schäffer z Horních Povelic, jehož údajně požádal právě Böhm. Ten svou roli během poválečného šetření popíral, proto byl spolu s Karlem Schäfferem z rozhodnutí Šimáka 27. července 1945 zatčen kvůli rozporům ve výpovědích. Jak již víme, po těchto zatčeních bylo Šimákovo šetření dočasně zastaveno.95 Böhmovu účast původně potvrdil Emil Batke, který byl náhodně přítomen rozhovoru v hostinci Schäfferova otce Josefa.96 V tomto případě však šlo patrně o sugesci způsobenou nešťastně formulovanými otázkami vyslýchajícího, jelikož Batke Böhma dosud osobně neznal. Až při konfrontaci během soudního přelíčení Batke uvedl, že neznámý muž, který přišel 23. září 1938 do Schäfferova hostince žádat o zapůjčení vozu, nebyl totožný s Böhmem.97 Ať už byl oním cizincem kdokoliv, prý Josefu Schafferovi hrozil nepříjemnostmi, pokud odmítne. Jelikož se hostinský zdráhal uposlechnout, jeho syn Karl se nakonec uvolil jet. Na otcovu žádost s sebou přibral i Batkeho. Ten se prý až cestou dozvěděl, že cílem jsou Hlubčice. Občany Liptaně, kteří převoz organizovali, Batke ani Schäffer nedokázali – či nechtěli – identifikovat. Počet obětí s odstupem let také nebyli schopni určit, hovořili o pěti nebo šesti tělech. S ukládáním ostatků v Hlubčicích pomáhal tamní hrobník s manželkou. Ostatky byly uloženy do rakví i s částí výstroje, např. Vítězslav Hofírek byl pohřben v kompletní uniformě i se služební brašnou.98 Karl Schäffer později uvedl, že za převoz těl dostal následně zaplaceno od jistého Potaschika z Osoblahy.99 V průběhu 23. září také došlo k úklidu v budově stanice, který zajistila Marie Adamová.100 Ta ovšem tvrdila, že uklízel její muž, který také domů přinesl pár bot a potraviny nalezené na stanici.101 Věcí ukradených na stanici bylo patrně více, část z nich byla, zřejmě roku 1940, odevzdána na základě výzvy obecního úřadu.102 Minimálně část věcí byla možná odevzdána úřadům již dříve, jelikož Aloisi Slanému údajně již během jednání o exhumaci Hofírka na jaře či v létě 1939 německý úředník ukázal Hofírkovu legitimaci a prsteny, které přislíbil navrátit rodině. K tomu však nedošlo.103

94 ZAO, fond MLS, Ls1560/46, Výpověď Johanna Böhma 30. 10. 1946. 95 Tamtéž, Výpověď Josefa Šimáka 7. 12. 1945. 96 Tamtéž, Výpověď Emila Batkeho 2. 4. 1946. 97 Tamtéž, Výpověď Emila Batkeho 30. 10. 1946. 98 Tamtéž, Výpověď Aloise Slaného 12. 8. 1946. 99 Tamtéž, Výpověď Josefa Šimáka 7. 12. 1945. 100 Tamtéž, Výpověď Friedricha Kolbeho. 101 Tamtéž, Výpověď Marie Adamové 31. 1. 1946. 102 Tamtéž, Hlášení stanice SNB Liptaň 5. 2. 1946. 103 Tamtéž, Výpověď Aloise Slaného 12. 8. 1946. 70 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1

Někteří ze spolupachatelů se po činu rozhodli preventivně utéct do Německa. Patřil k nim i Karl Selig, který v noci z 22. září přespal u své zaměstnankyně Olgy Breierové, načež druhého dne uzamkl budovu své likérky a odjel na několik dní do Hlucholaz, kde jeho firma měla filiálku.104 V pozdějších výpovědích některých svědků se objevuje tvrzení, že většina obyvatel Liptaně vraždy odsuzovala.105 Podle Erwina Knabeho se po záboru pohraničí o pachatelích kriticky vyjadřoval i krnovský Kreisleiter Karl Werner.106 Podle něho bylo krveprolití zbytečné, jelikož československým orgánům by stejně nezbylo, než nakonec ustoupit.107 Podobná svědectví je přirozeně třeba brát s rezervou, nálady v Liptani ve dnech po incidentu prakticky nelze rekonstruovat.

Soudní proces Soudní přelíčení s aktéry liptaňské tragédie proběhlo 30. října 1946 za předsednictví JUDr. Kahánka. Soudci z lidu byli Karel Wolf, Rudolf Rybář, dr. Josef Prusek a Bohumil Gebel. Jako soukromá účastnice byla přítomna matka Vítězslava Hofírka Matylda Manásková. Zápis vyhotovil O. Zdráhal. Na lavici obžalovaných usedli Bruno Peschke, Friedrich Kolbe, Karl Peschke, Alois Steffan, Ernst Heinrich, Josef Schlusche, Ferdinand Dollag, Johann Böhm a Emil Batke, jehož případ, původně řešený samostatně, byl na návrh veřejného žalobce spojen s projednávanou kauzou. Obžalovaní Titze, Batsch a Schäffer, kteří byli oproti slibu propuštěni z vazby k vyšetřování na svobodě, byli ještě před počátkem procesu nedopatřením zařazeni do odsunu a vysídleni. Třináctý obžalovaný, Karl Selig, uprchl společně s Erwinem Knabem. Ten v kauze ani nebyl obviněn, jelikož se v době vražd údajně zdržoval v Hlucholazích.108 Jediný z obžalovaných Ernst Heinrich uvedl, že se cítí částečně vinen, ostatní vinu popřeli. Josef Schlusche připustil, že měl v době incidentu pušku, ta však prý nebyla nabitá.109 Po výpovědích obžalovaných soud předvolal vyšetřovatele Šimáka a Černého. Posledně jmenovaný přečetl své poznámky z šetření prováděného na podzim 1945 v krnovském internačním středisku, podle nichž se obvinění vesměs doznali.110 Šimák zdůraznil, že nad průběhem událostí visí řada otazníků a podíl jednotlivých aktérů nelze jednoznačně doložit: Dalším pátráním nebylo nic podstatného k usvědčení pachatelů zjištěno.111 Na návrh veřejného žalobce následoval výslech četníků sloužících v září 1938 v Třemešné Františka Vidomuse, Jindřicha Reitharta a Antonína Švába. Výpovědi se týkaly zejména Vidomusova telefonického rozhovoru s Mokrým v den vražd. Antonín Šváb, který do 1. září 1938 sloužil

104 Tamtéž, Výpověď Olgy Breierové 1. 10. 1945. 105 Tamtéž, Výpověď Karla Batsche 19. 7. 1945; výpověď Julia Grosseho 14. 9. 1945; výpověď Jindřicha Rejtharta 30. 10. 1946. 106 Narozen 1895 v Jindřichově, zemřel 1943, civilní profesí učitel. BIMAN, Stanislav a kol.: Kdo byl kdo v Říske zupe Sudety : biograficka prirucka A-Z. Litoměřice 2008. 107 ZAO, fond MLS, Ls1560/46, Výpověď Ervína Knabeho 6. 8. 1945. 108 Tamtéž, Výpověď Ervína Knabeho 6. 8. 1945. Proti Knabemu bylo vedeno samostatné soudní řízení pro jeho stranické funkce. ZAO, MLS, Ls1664/46. 109 Tamtéž, Ls1560/46, Výpověď Josefa Schluscheho 30. 10. 1946. 110 Tamtéž, Výpověď Václava Černého 30. 10. 1946. 111 Tamtéž, Výpověď Josefa Šimáka 30. 10. 1946. ČLÁNKY A STUDIE Ondřej Kolář Poválečné vyšetřování tzv. liptaňské tragédie 71 v Liptani a poté si z rodinných důvodů vyměnil místo s Mokrým, bohužel nebyl podrobněji dotazován na poměry v obci a chování obžalovaných. Reithart uvedl, že po záboru pohraničí sloužil v Troubkách se štábním strážmistrem Karlem Čermákem, jehož manželka pocházela z Liptaně. Následně byl předvolán i Čermák, který v letech 1924–1936 sloužil v Liptani a oženil se s tamní Němkou Gielovou. Od jejích rodičů žijících za války v Liptani dostal na přelomu let 1938 a 1939 poštou výtisk německých novin, vydaných zřejmě ve Městě Albrechticích, které popisovaly liptaňský incident z pohledu nacistické propagandy. Z obavy před možnými nepříjemnostmi Čermák list bohužel spálil. Po Čermákovi znovu vypovídal Černý, načež byly čteny výpovědi nepřítomných svědků, mimo jiné Anežky Mokré. Na závěr slyšení obhájce dr. Hrubý navrhl odložení případu do vypátrání ostatních pachatelů, což tribunál zamítl. Soud uznal všechny obžalované vinnými. Kolbe a Heinrich byli odsouzeni na doživotí, Dollag na 25 let žaláře, Karel Peschke a Böhm na 20 let. Bruno Peschke, Josef Schlusche a Alois Steffan si vyslechli verdikt trestu smrti provazem. Výměra trestů se může jevit jako poněkud nahodilá, zvláště s ohledem na citaci z rozsudku: Jakým způsobem a za jakých okolností se tak stalo, nedalo se nyní přesně zjistiti, neboť všichni čeští očití svědkové celé příhody byli usmrceni. Není bez zajímavosti, že soud akceptoval pravděpodobnou vinu Alfreda Seliga na smrti Mokrého, Lehera a Svobody, zdůraznil však, že okolnosti smrti Hofírka, Dostála a Čecha zůstávají nejasné.112 Důvod, proč nejvyšší trest padl právě v případě Bruna Pechkeho, Schluscheho a Steffana, lze nejspíše hledat v citovaném vyjádření Černého, že dotyční patřili k vůdčím exponentům SdP. Schluschemu nesporně přitížil i fakt, že byl během incidentu prokazatelně ozbrojen. Proti Steffanovi zase hovořil fakt, že byl po záboru pohraničí vyznamenán pamětní medailí k osvobození Sudet.113 Exekuce proběhla 31. října 1946 od 20 hodin za přítomnosti dr. Hrubého, lékaře Montaga a kaplana Benedikta Beránka. Popravu provedl kat Bohumil Hejma s pomocníky Jindřichem Kramným a Janem Srokem. Nejprve byl oběšen Peschke, poté Steffan a následně Schlusche. Všichni odsouzení se chovali klidně.114 O osudu dalších odsouzených víme relativně málo. Heinrich již 18. října 1947 zemřel ve Valdicích během výkonu trestu,115 Böhm byl na podzim 1955 vysídlen do Německa.116 Kolbe se dostal na svobodu roku 1955, o rok později pracoval v Předklášterských papírnách v Tišnově.117

Obnovené vyšetřování Do popředí pozornosti policejního aparátu se liptaňská kauza znovu dostala až roku 1967. Podnětem se poněkud kuriózně stal dotaz členů dětského kroužku ODBOJ při krnovské základní škole, kteří v rámci vzdělávací a branné soutěže věnované dějinám regionu začali případ dokumentovat. Na základě jejich podnětu podplukovník Štěpán Hajný ze

112 Tamtéž, Rozsudek. 113 Tamtéž, Výpověď Aloise Steffana 30. 10. 1946. 114 Tamtéž, Zápis o popravě. 115 Tamtéž, Zpráva o úmrtí Ernsta Heinricha. 116 Tamtéž, Rozhodnutí o odsunu Johanna Böhma. 117 Tamtéž, Žádost Friedricha Kolbeho o potvrzení trestu. 72 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1

Správy vyšetřování Státní bezpečnosti 21. srpna 1967 nařídil šetření k dnešnímu pobytu výše jmenovaných osob, zjistit jejich případnou další trestnou činnost a ověřit, zda nebyli trestně stíháni v jiné souvislosti. Jako podklad byl vyšetřovatelům poskytnut výtah ze spisu opavského MLS a exemplář pamětního spisu. Kauzu dostal na starost nadporučík Jaroslav Lavička, který po prostudování materiálů z původního vyšetřování konstatoval, že jediným svědkem žijícím dosud na území republiky je Kolbe. Patrně nepřekvapí, že jeho výslech nepřinesl nic nového. Jako zajímavější se ukázaly výsledky spolupráce s vyšetřovateli v SRN, NDR a Rakousku. Z pátrání vyplynulo, že Reichel zemřel 9. září 1961 v Schorndorfu a že Görich pobýval v Rakousku. Franz Selig koncem 60. let žil v západním Německu. Jeho výslech či zadržení němečtí kriminalisté nedoporučovali – doufali, že je sledování Franze přivede k jeho bratru Alfredovi. To se však patrně nestalo, jelikož StB v prosinci 1970 případ odložila.118

Závěr Rozbor dosud nevyužitého archivního materiálu umožňuje upřesnit či korigovat některá dosud tradovaná tvrzení. Vyvrací například často se objevující informaci, že je Rudolf Mokrý stále pohřben v Hlubčicích. Jako sporné se také ukazuje dosavadní tvrzení, že telefonní spojení s četnickou stanicí bylo přerušeno. Především však drobné rozpory a nejasnosti ve výpovědích vyolávají otázku, zda byli Hofírek, Dostál a Čech skutečně zastřeleni spolu s Mokrým, Leherem a Svobodou ve stejnou dobu a stejným pachatelem. Zda byl skutečně jediným střelcem Alfred Selig, dnes již patrně nelze s určitostí říci. Lze souhlasit se závěrem, že většina obětí byla zavražděna po odzbrojení, na druhou stranu tradované dobíjení či zohavení obětí není primárními prameny doloženo. Důležitou otázkou zůstává identita Šimákova konfidenta. Možná jej lze hledat i mezi obžalovanými a motivaci lze spatřovat ve snaze o dosažení mírnějšího trestu. V takovém případě však nedává smysl, aby Šimák tajil jméno informátora před soudem, kde mohla spolupráce informátora s vyšetřovateli působit jako polehčující okolnost. Spíše šlo o někoho z liptaňských Němců, kteří se odzbrojování a následné přestřelky aktivně neúčastnili. Pokud se takový svědek ještě v době procesu nacházel v internačním středisku či ve vazbě, mohla mu hrozit odveta od příbuzných a přátel obžalovaných. To se jeví jako nejpravděpodobnější důvod pro zatajení konfidentovy identity. Lze pouze spekulovat, zda oním Šimákovým zdrojem nebyl Josef Müller – ostatně právě o něm se Šimák i Černý již dříve vyjádřili, že zřejmě jako jediný z vyslýchaných vypovídal pravdivě a že jej lze považovat za nejdůležitějšího svědka.119 Pozornost na celé kauze ovšem zasluhuje také dosud nejasná role Karla Seliga a skutečnost, že tento patrně nebyl ve vazbě vyslechnut. Zhodnotit práci vyšetřovatelů je vzhledem k torzovitosti informací o průběhu pátrání obtížné. Především musíme mít na paměti, že šetření probíhalo v extrémně složitých podmínkách. Přesto se kriminalistům podařilo shromáždit značné množství informací. V hlavních bodech se Černého a Šimákovy poznatky shodují, přesto u Šimáka můžeme pozorovat větší obezřetnost při formulování závěrů, naopak z Černého textů vysvítá určitá osobní zainteresovanost, daná jistě jeho vlastní zkušeností z předválečné služby v regionu a snad i kariérními ambicemi.

118 ABS, sign. 325-21-3. Na Kolbeho byl státní bezpečností veden samostatný spis, který byl bohužel skartován. StB Kolbeho registrovala jako evidovanou osobu pod kódovým označením Kuba. 119 ZAO, fond MLS, Ls1560/46, Vyjádření Josefa Šimáka k pamětnímu spisu Václava Černého 27. 3. 1946. ČLÁNKY A STUDIE Ondřej Kolář Poválečné vyšetřování tzv. liptaňské tragédie 73

Shromážděním a pokusem o interpretaci výše uvedených poznatků nelze mít liptaňský případ za uzavřený, tyto poznatky naopak vyvolávají důležité otázky pro budoucí bádání. Na podrobnější zmapování stále čekají osudy mnoha aktérů – obětí, pachatelů i svědků – a v neposlední řadě vyšetřovatelů.

Summary The Post-War Investigation of the So-Called Liptaň Tragedy Ondřej Kolář The events in Liptaň on September 22, 1938 could not be properly investigated at the time. The post- -war inquiry was hampered by the chaotic situation in Czech-German borderland and several suspects managed to escape from the country. No Czech witnesses were found and part of German population of Liptaň were transferred to Germany before they could be questioned. Although severe verdicts (including three death sentences) were carried out by Czechoslovak court of justice in October 1946, four men recognized as the main organizers of the bloodshed were missing at the time of the trial. At least two of them were still alive in the late 1960s, living in Austria or Western Germany, but were not interrogated. Testimonies and documents collected by police officers during 1945 and 1946 provide some important details about the events in Liptaň, but it is not possible to verify some information. The identity of the shooter (or shooters) is questionable, although the alleged role of Alfred Selig mentioned by most of the witnesses may be regarded as true. The circumstances of the death of border guard officer František Čech remain unclear, as well as participation of Karl Selig, local factory owner and proprietor of the gendarmerie station. The purported mutilation of the victims cannot be substantiated and the sources mentioning this information seem to be questionable. 74 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1

ČLÁNKY A STUDIE 74-82

Z korespondence Milana Myšky s Františkem Kutnarem

K nedožitým 85. narozeninám prof. PhDr. Milana Myšky, DrSc., dr. h. c.

Lumír Dokoupil (ed.)

Dokoupil, Lumír (ed.): From the Correspondence between Milan Myška and František Kutnar. In Memory of the Late Professor Myška on his 85th Birthday This edition of correspondence contains four letters written by Professor Myška sent to Professor Kutnar, as well as four letters written by Professor Kutnar in response from the years 1971–1981. The letters attest to the difficult positions of people working in the humanities after the defeat of the Prague Spring and the onset of normalisation. At the start of this process, the then Associate Prof. Myška was removed from the Pedagogical Faculty and due to his unemployment, he was forced to make his living by cooperating in research tasks, while Associate Prof. Kutnar was similarly forced into retirement. However, he expressed his faith in the „restoration of values, in the restoration of societal relationships, in which a structured order would once again assume the foremost position“, which he unfortunately did not live to see. Key words Correspondence; Milan Myška; František Kutnar; Historiography; Normalisation Contact Ostravská univerzita, [email protected]

Prof. PhDr. František Kutnar, DrSc. (1903–1983) se setkal s Milanem Myškou (1933–2016) jako se studentem odborné historie po svém příchodu z Univerzity Palackého v Olomouci na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Nadějný student historie se z podnětu oblíbeného vysokoškolského učitele prof. PhDr. Josefa Polišenského, DrSc. (1915–2001) přihlásil do Kutnarova semináře a pod jeho vedením připravil v roce 1956 diplomovou práci Vývoj plátenictví na severní Moravě a v západním Slezsku ve 40. letech 19. století, o jejíž vydání se František Kutnar marně zasazoval. V dalších letech udržovali občasný kontakt hlavně při Myškových návštěvách Prahy. V důsledku normalizačních opatření po roce 1968 byl František Kutnar penzionován a odešel do svého rodiště Mlázovic v Podkrkonoší, postihu neušel ani Milan Myška, který byl v roce 1973 propuštěn z Pedagogické fakulty v Ostravě. Následující kontakt byl tak omezen jen na občasnou korespondenci, zamýšlenou cestu do Mlázovic uskutečnil Milan Myška až po Kutnarově úmrtí. Publikované dopisy časově spadají do závěrečné etapy Kutnarova života. Dopisy Milana Myšky jsou součástí Pozůstalosti Františka Kutnara uložené v Archivu Národního muzea v Praze (kart. 4, inv. č. 274). Soubor obsahuje celkem pět dopisů, sedm pohlednic, převážně přání k Vánocům, svatební oznámení manželů Myškových z roku ČLÁNKY A STUDIE Lumír Dokoupil Z korespondence Milana Myšky s Františkem Kutnarem 75

1958 a Kutnarův opis části dopisu Myškovi z 9. ledna 1981. Všechny dopisy jsou psány na stroji a vlastnoručně podepsány. V pozůstalosti Milana Myšky, uložené zatím na katedře historie Filozofické fakulty Ostravské univerzity, byly nalezeny čtyři Kutnarovy dopisy a jeden pohled. S výjimkou prvního dopisu z 30. března 1971, který je napsán na stroji a vlastnoručně podepsán, jde o rukopisy s typickým Kutnarovým úhledným písmem. Dopisy dokládají složitost postavení pracovníků humanitních oborů po porážce Pražského jara a nástupu normalizace, vyjadřují však i víru učitele v obnovu hodnot, v obnovu společenských vztahů, ve kterých zase vrchu nabude strukturovaný řád, jichž se však již nedožil.1

Dopisy Milana Myšky

1. Vážený pane profesore, dověděl jsem se před časem, že jste trvale přesídlil z Prahy do svého podkrkonošského tuskula, a tak jsem se rozhodl Vám napsat několik řádků. Jistě jste zcela zaneprázdněn, jak tomu bývalo vždycky, ale velice rád bych se příležitostně – až budu mít cestu někam do těch konců Čech, za Vámi zastavil a trochu si pohovořil. Zabral jsem se do studia proměn sociálních struktur v souvislosti s industrializací2 a tak bokem, jak mne k tomu vedou mé pedagogické povinnosti, také trochu do české historiografie. Potřeboval bych některé věci prokonzultovat a poradit. Mám teď dosti krušný život. Na fakultě sice dosud učím, ale stal jsem se terčem různých invektiv a nájezdů, často vyplývajících ze zcela osobních averzí a snad i trochu konkurenční zášti.3 Naštěstí to vše pramení mimo katedru, takže alespoň v onom mikroklimatu bezprostředního pracoviště se dá existovat a také trochu, i když ne s velkou chutí, pracovat. Snad to časem přejde. Někdy závidím těm, kteří mají už tyto klopoty za sebou a mohou sice skromně, ale jako svobodní učenci pracovat v klidu. Byl bych Vám vděčen za každý řádek, případně za informaci, zda případný zájezd k Vám na sever je možné uskutečnit kdykoliv, nebo zda časem býváte také mimo své sídlo.4

Srdečně Vás zdraví Milan Myška

Ostrava, 22. března 1971 Milan Myška, Nedbalova 23/10, Ostrava I

1 V edici byly v souladu se současnou pravopisnou normou upraveny názvy svátků, drobné úpravy byly provedeny v interpunkci. 2 Milan Myška připravoval v návaznosti na úkol státního plánu základního výzkumu studii Dynamika sociální struktury obyvatelstva ostravské průmyslové oblasti ve 2. polovině 19. století (Historicko-statistická studie), která však byla pro zákaz publikační činnosti vyřazena z korektur Sborníku prací Pedagogické fakulty v Ostravě 30, ser. C-7, 1972 a vyšla teprve in: ser. C-26, 1991, č. 125, s. 3–39. 3 Podrobněji MYŠKA, Milan: Vzpomínání aneb „Tri dni ma naháňali, eště ma nědostali…“ Ostrava 2018, s. 71–72. 4 K cestě do Mlázovic ZÁŘICKÝ, Aleš a kol.: Z díla hospodářského historika. Ostrava 2010, s. 47. 76 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1

2. Vážený pane profesore, nechce se ani věřit, že Vaše sedmdesátka je už přede dveřmi. Dovolte mi, abych se připojil k zástupům těch, kteří v těchto dnech přicházejí s gratulací k Vašemu životnímu jubileu. I já bych Vám chtěl popřát hodně zdraví, pracovního elánu a hlavně životní pohody, jíž v tomto podivném světě tak kvapem ubývá. Snad je to i vhodná příležitost k tomu, abych Vám jako svému vysokoškolskému učiteli z nejoblíbenějších a nejváženějších poděkoval za všechno, co jsem od Vás jako člověk i jako historik získal. A nebylo toho rozhodně málo.

Tak ještě jednou Ad multos annos! V Ostravě 4. října 1973 Váš Milan Myška

3. Vážený a milý pane profesore, čas neúprosně spěchá, a tak se zdá, že to bylo teprve před několika týdny, kdy jsme Vám blahopřáli k sedmdesátinám. Nic naplat, pětasedmdesátka je tady: tak tedy přání dobrého zdraví a duševní pohody, které při Vašich osobních vlastnostech budou jistě předpokladem vzniku ještě mnoha prací, jež obohatí českou historickou vědu – obor, který máme oba tak rádi a kterému věnujeme všechny své síly. Velmi mne potěšilo, že přes veškerou nepřízeň a zákulisní pletichy závistivců mohlo vyjít Vaše dějepisectví.5 Je příznačné a těším se z toho, že jedno z největších děl, která vznikla po revoluci 1945, napsal právě vědec, který to neměl nejlehčí a proti němuž se soustředilo tolik zloby, že to snad ani více nešlo.6 Je to také důkaz velké životnosti a činorodosti Vaší metodologické koncepce, která vždycky vzbuzovala můj obdiv v šedi dogmatického marxismu. Nevím, zda se tak přeje pětasedmdesátníkům, ale Vám určitě ad multos annos. Váš Ostrava 10/10 78 Milan Myška

4. Vážený pane profesore, dovolte mi, abych Vám popřál dobrou pohodu k nadcházejícím Vánocům a hodně zdraví, spokojenosti a elánu do života i práce v příštím roce. Hodně a často na Vás vzpomínám a při

5 KUTNAR, František: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, I: Od počátků národní kultury až po vyznění úkolu dějepisectví v druhé polovině 19. století. Praha 1973; Totéž, II: Od počátků pozitivistického dějepisectví na práh historiografie marxistické. Praha 1977. Při vydání nemohlo být uvedeno jméno spoluautora Jaroslava Marka. K okolnostem vydání publikace viz Pohled do života jedné knihy. In: DOKOUPIL, Lumír – MYŠKA, Milan: Listy z časů naděje i zklamání (Z korespondence Františka Kutnara s Jaroslavem Markem). Ostrava 2015, s. 9–32. 6 K životu a dílu Františka Kutnara in: DOKOUPIL, L. – MYŠKA, M.: Listy, s. 161–170. ČLÁNKY A STUDIE Lumír Dokoupil Z korespondence Milana Myšky s Františkem Kutnarem 77 příležitostných cestách do Prahy se pokouším vyzvědět od přátel, jak žijete a co je s Vámi. Chystal jsem se už několikrát, že Vás navštívím v Mlázovicích, ale je to tak dokonale mimo trasy mých zájezdů, že to zatím nikdy nevyšlo. Moje situace se v ničem podstatném nezměnila. Žiju stále asi jako jeden z posledních „svobodných učenců“ v našem oboru. Na živobytí jsem si zatím vydělával externí spoluprací na státním úkolu „Dějiny čsl. hutnictví železa“, ale tento úkol jsme dokončili a na další období již do plánu zařazen není. Také k sepsání syntézy, pro kterou jsem připravil nejpodstatnější část podkladů, mne akademici (Purš, Křížek)7 nepustili. Svěřili její napsání lidem, kteří nemají o předmětu výzkumu ani tu nejmenší představu (s výjimkou Kořana),8 takže rukopis podle toho vypadá. Pro mne to však není podstatné. Rozhodující bylo, že jsem se několik let z práce na tomto úkolu živil, že jsem mohl dělat svou práci a že jsem si při ní podstatně rozšířil své vědní obzory. Co bude dál, je zatím ve hvězdách. Trvá také moje publikační blokáda. Tu a tam mi něco tisknou za hranicemi (hlavně v Polsku, ale pronikl jsem do Past and Present a mám v tisku větší studii v Belgii). Proti vůli zdejších historických monopolistů mne prof. Deyon a Mendels pozvali k přednášce na sekci „Proto-industrializace“ na budapešťském kongresu hospodářských historiků v r. 1982, takže očekávám, s jakými fintami se zase proti mně pražská akademická věrchuška vytasí.9 Začal jsem se nyní privata industria zabývat problematikou geneze, struktury a specifik podnikatelské buržoazie v českých zemích v raných fázích industrializace. Je to nesmírně zajímavé téma. Hodně se o těchto problémech v jiných zemích psalo a píše, zejména v západoevropské a americké historiografii. Zatím jsem dal dohromady drobnou studii o podnikatelstvu v železářském průmyslu v českých zemích a její výsledky jsem v listopadu přednášel v NTM v Praze. Slíbili, že mi ji budou publikovat.10 Na okraji této širší problematiky mi vznikla řada monografických studií o jednotlivých podnikatelích, ať už domácího nebo cizích původu (např. o skotském technikovi a podnikateli Johnu Baildonovi, který působil v pruském Horním Slezsku a byl spolupracovníkem Homoláčů, o pruském podnikateli, působícím také v českých zemích, H. D. Lindheimovi, velice zajímavá studie o belgickém fabrikantovi Jean-Francois Regnierovi, původem z Theux v Belgii, který podnikal ve strojírenství, vlnařství, potravinářském průmyslu ve Fulneku a v Köszegu v Uhrách a jehož potomstvo se spříznilo s řadou významných podnikatelských rodin – Bolzano-Tedesco, Mattauschové, Grohmannové, Etrichové aj.).11 Jinak mám plno osobních starostí: trochu mne zlobí zdraví, hlavně oči, které se při mé myopia gravis snadno unavují. Letos mám problém se starším synem, který maturuje a chce dále studovat na ČVUT v Praze (strojírenskou technologii), v příštím roce mne zase čekají starosti s mladším synem, který končí měšťanku a bude chtít na gymnasium.

7 Prof. ing. PhDr. Jaroslav Purš, DrSc. (1922–1997), ředitel Ústavu čs. a světových dějin ČSAV, profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze; PhDr. Jurij Křížek, DrSc. (1919–2015), zástupce ředitele Ústavu čs. a světových dějin ČSAV a vedoucí redaktor Československého časopisu historického. 8 Prof. Jan Kořan, DrSc. (1905–1986), zaměřen na problematiku hutnictví a hornictví. 9 Podrobněji viz ZÁŘICKÝ, A. a kol.: Z díla, s. 46–48. Pozvání zprostředkoval zřejmě prof. PhDr. Arnošt Klíma, DrSc. (1916–2000) u prezidenta kongresu prof. G. Ránkiho, prof. Pierre Deyon (Univerzita Lille) byl svolavatelem sekce k problematice protoindustrializace, Franklin F. Mendels hlavním referujícím. 10 Studie vyšla v roce 1982, viz bibliografie prací Milana Myšky za léta 1953–2009, srov. ZÁŘICKÝ, A. a kol.: Z díla, s. 487. 11 Studie byly publikovány v letech 1981–1983. Srov. Tamtéž, s. 486–487. 78 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1

Dovedete si představit, že to jsou všechno momenty, kde nositelé moci rádi demonstrují svou neomezenou pouvoir. Leč i v té bídě lze tu a tam narazit na slušného člověka, což mne utěšuje a utvrzuje ve víře, že není vše ztraceno. Co je však šokující, to je fakt, že slušného člověka najdete spíše mezi zcela cizími lidmi, než mezi těmi, kterým jste kdysi důvěřoval nebo jim v něčem pomohl. Ale to by byl zřejmě námět na sociologickou esej. Pěkně Vás zdravím a ještě jednou přeju všeho dobrého Ostrava 11/12 80. Milan Myška M. M., Nedbalova 23/10, 701 00 Ostrava 1

Dopisy Františka Kutnara

1. Vážený příteli, Byl jsem opravdu potěšen Vaším dopisem – to především proto, že jste si vzpomněl, a děkuju Vám za zaslaný separát, který jen dokazuje, že své badatelské záměry rozšiřujete – ale na druhé straně Vaše zprávy o Vaší osobní situaci jsou zase takové, že tuto náladu, kterou Váš dopis vyvolal, ruší. Bohužel, postihuje to Vaši generaci na mnoha místech a většinou vždy ty, od kterých bylo možno si do budoucnosti slibovat nové úspěchy. Mne celý konsolidační proces zastihl, řekl bych jen legálně, když jsem dosáhl těch nově předepsaných let, ale nijak toho ranějšího příchodu pensionování neželím, poněvadž bych v novém fakultním prostředí byl zcela přežitkem a cizincem. Tak jsem hned uvažoval po vydání vysokoškolské novely, rozhodl se pro odchod bez žádosti za krátkodobé časové ponechání, aniž jsem ovšem tušil, že čistka půjde tak daleko. Práce mám opravdu dost – ta mne vždy držela – i když nevím, zda bude možno vše realisovat časopisecky nebo knižně. To je momentálně nedůležité, protože práce je v tomto prostředí remediem. Posílám Vám několik separátků z poslední doby, trápí mne dva problémy, se kterými bych se chtěl ještě v životě vypořádat: nějakou syntézu svých procházek po Bachově absolutismu a pak závěr Josefova absolutismu s restaurací či spíše se závěrem osvícenské éry v době Leopoldově se vším, co to vyvolalo v politickém, sociálním a národním myšlení našeho národa. Abych si k tomu sedl a vše promyslil, odvádí mne ještě nedokončený úkol fakultní, tj. dějiny československého dějepisectví jako pomocná vysokoškolská učebnice. V led(nu) jsem dodělal první část, která jde až po Golla a vyjde pravděpodobně jako první díl Přehledných dějin dějepisectví. Úvodní články o obecném vývoji evropského, resp. světového dějepisectví psal brněnský Jar. Marek.12 Nyní jsme v koncipování druhého dílu, který bude daleko ošemetnější, hlavně když budeme muset nějak se vypořádat s vývojem po r. 1945, resp. s generací, která tehdy nastupovala. A tak zcela i z těchto pracovních důvodů prožívám daleko intenzivněji poslední osudy naší disciplíny. Závidím Seibtovi, oč to měl ve svých zprávách v Hist. Zeitschrift jako nezúčastněný pozorovatel snadnější.13

12 K osobnosti prof. Jaroslava Marka (1926–2011) viz DOKOUPIL, L. – MYŠKA, M.: Listy, s. 171–176. 13 Prof. Ferdinand Seibt, dr. h. c. (1927–2003), specialista na české středověké dějiny a dějiny česko-německých vztahů, vedoucí Collegia Carolina. ČLÁNKY A STUDIE Lumír Dokoupil Z korespondence Milana Myšky s Františkem Kutnarem 79

V této souvislosti mne také zajímá Vaše zpráva, že jste se také zabral do některých problémů české historiografie. Milerád bych s Vámi o tom pohovořil a vůbec Vás rád viděl. Jsem většinou na své chalupě, do Prahy jezdím sice skoro každý měsíc, ale jen na kratší dobu, abych si opatřil nějakou literaturu nebo vyřídil povinnosti ze zbylých funkcí, ale budete‑li mít příležitost podívat se na ten náš severovýchod, raději předem napište, abych byl opravdu doma. Jinak část mého času zabírá práce na chalupě a kolem ní. A je toho dost. Situace mne přece jen trochu zaskočila, že jsem si rodnou chalupu nemohl zrestaurovat a připravit tak, jak jsem ke svému odchodu z aktivity zamýšlel. Ale aspoň uvidíte, jak žije historik procul negotiis.14 Přeji Vám, abyste se z těch dobových svízelů bez závad dostal a mohl zase plně pracovat. S vyhlídkou na opravdové jaro zdravím pěkně, Váš V Mlázovicích 30. března 1971. Fr. Kutnar

2. Milý docente a příteli, potěšilo mne obzvlášť, že k mým sedmdesátinám přišel dopis od Vás – ne proto, že to bylo k tomuto tzv. jubileu, které bych nejraději nějak sprovodil ze světa, ale proto, že opět slyším o Vás a čtu od Vás, když to nemůže být jinak. Vzpomínám často na Vaši generaci a na ten svůj první seminář, který jsem měl na Karlově universitě a do něhož jste přišel jako jeden z nejvyzrálejších posluchačů, který věděl, co chce ve své práci a jak to chce. A já jsem vždy – jak víte, na tu otázku „jak“ kladl specifický důraz, poněvadž nakonec metoda a s ní historické myšlení je, bylo a bude rozhodující. Rozuměli jsme si, jak si má rozumět učitel a žák, nevím, jestli jsem Vám už tenkrát říkal něco o doplňující se jednotě této pracovní a myšlenkové dvojice a přirozené funkci vzájemného dávání a braní hodnot, o tom, že růst vědy tohle vše vyžaduje, podobně jako je její existenční nutností kontinuita generací a to, aby tovaryš byl nad mistra. Ale možná, že to vyplývalo z toho, co jsem často automaticky, často promyšleně dělal. Vím, jak jsem býval nespokojen, když se mně nepodařilo říci to, co jsem chtěl a jak jsem to chtěl, když prostě mezi záměrem a myšlením zela průrva a když slovo za tím vším pokulhávalo. Byl jsem si také vždy vědom toho, že tu je řada činitelů, které vytvářejí a dotvářejí z člověka historika, vědeckého pracovníka, učitele atd., že jen šťastná souhra všech vede ke kladnému výsledku, že tu svou váhu mají poměry i náhoda a že to vše musí být nakonec zaručeno kvalitou a mravním charakterem. Jestliže se toto vytrácí a do vztahů mezi lidmi zasahuje mocenská vůle, zdá se mně, že desintegrační síly nabývají vrchu a ze vztahů mezi lidmi ve všech oblastech společenské práce, i ve vědě, mizí potřebná spolupráce, tolerance a konsensus. Všecky tyto jevy nepopírají kritiku, nevyřazují zápas o lepší nové poznání, naopak to kongeniálně vyžadují. To mne tak všechno napadlo, když píšete o tom podivném dnešním světě, v němž tolik ubývá pracovní pohody. Ovšem pracovní pohodu člověk nedostává darem, nenalézá ji jako nějakou danou společenskou skutečnost, ale vytváří si ji, či bojuje za její vytvoření, ale ať tak, nebo onak, musí tady být určité podmínky, které to všechno dovolují. Když jsem teď psal Přehledné dějiny českého dějepisectví a probíral se tolika historickými generacemi, tato otázka podmínek a poměrů, za kterých tyto generace psaly a nejrůzněji

14 Vzdálen veřejné činnosti. 80 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1 na ně dílem reagovaly a jak v nich tvořily, především na mne doléhala. Uvědomoval jsem si ohromné rozdíly a tu neobyčejnou komplikovanost všeho, co na historika řekl bych zvenčí doléhá a útočí, komplikovanost a intensitu, jakých nebylo před naší přítomností. Přesto nechci být pesimistický, věřím v obnovu hodnot, v obnovu společenských vztahů, ve kterých zase vrchu nabude strukturovaný řád. Vládne ve vesmíru, v celé přírodě, musí ovládnout i myšlení člověka a jeho jednání, vždyť přece i on je součástí tohoto vesmírného řádu. Vezměte to jako vyznání nenapravitelného přírodního panteisty a jako víru historika, který ví, co jsou revoluce a jejich důsledky, ale také co je osvícenost ducha. A závěrem prozaicky: tak bych rád slyšel, co děláte a jak se máte. Přeju Vám hodně zdraví, duševní síly i té životní pohody, kterou si jistě dovedete vytvořit v nejužším kruhu domova jako centru securitatis individua i kolektivu.

Váš V Mlázovicích 25. října 1973. Fr. Kutnar

3. Mlázovice 24. října 1978 Milý příteli, děkuji Vám pěkně za Váš list k mým pětasedmdesátinám. Musím je přijímat jako nevyhnutelnou nutnost plynutí času. Často vzpomínám na Vaši generaci, když jsem se s Vámi poprvé na půdě pražské fakulty setkal. Nemáme si co vyčítat a závidět: ani Vaše generace a speciálně Vy jste to neměli také nejlehčí. Jen nedovedu pochopit, jak se beztrestně ničí mladé talenty a jak se velkopansky mrhá hodnotami, kterými mnoho neoplýváme. Ve své kantorské práci jsem pokládal za výsostný a svatý příkaz starat se o rozvoj mladých lidí, vkládat do nich to nejlepší, vést je tak, aby samostatně tvořili z radosti svého vnitřka a nepřísahali in verba magistri. Přál jsem si, aby tovaryš byl nad mistra a aby v plodné kontradikci a dialogu se oba, učitel a žák, vytvářeli a dotvářeli vzájemným dáváním a braním do vlastní podoby. Nevěřím ani, jakým řízením osudu vyšlo mé dějepisectví. Ale stalo se – a beru to jako jeden z nepředvídaných faktů mého života. Po něm již mnoho toho nebude, ale vracím se k některým svým milým a nepropracovaným tématům. Skizzu jednoho, o zemědělském myšlení v 19. století, Vám posílám jako dík za vzpomínku s přáním všeho dobra a lepších časů. Váš Fr. Kutnar

4. Mlázovice pátek 9. ledna 1981 Milý pane docente a příteli, Odpusťte především, že k odpovědi na Váš předvánoční dopis se dostávám tak pozdě. Loňský nepříznivý podzim s přívalem první zimy přinesl mně nejdřív zánět pohrudnice a o Vánocích takový katar průdušek, že chtě nechtě jsem se musil podrobit lékařské péči. Nebylo to nijak těžké, ale samé prohlídky a domácí vězení. Děkuju Vám za Váš milý list a za přání. Byl jsem opravdu rád, že o Vás opět něco slyším, že jste si vzpomněl na zapadlého ČLÁNKY A STUDIE Lumír Dokoupil Z korespondence Milana Myšky s Františkem Kutnarem 81 podkrkonošského vlastence. Rád jsem četl Vaše zprávy, že můžete aspoň trochu ve svém oboru pracovat i publikovat v cizině, třebaže to všechno je spojeno s obtížemi a také, jak to v životě bývá, s nesnázemi osobními. Znám Vaše schopnosti, pracovitost a organizační smysl, a proto nepřestávám věřit, že se Vám podaří překonat časy, které se člověku někdy zdají bezvýhledné. Nedovedu chápat tu zášť, kterou mnozí z našich „velikánů“ dovedou ze své mocenské pozice tak uplatňovat. Znám dobře oba Vaše „příznivce“ a víte, jak zaordinovali přímo i nepřímo v otázce posudků o Přehledných dějinách dějepisectví. Právě v ten předvánoční čas jsem měl možnost si přečíst referát o práci, který potěšil a překryl ty tísnivé dojmy z Haubeltova pamfletu v ČsČH15 a ze všeho, co s ním bylo spojeno. Byl to referát varšavského historika J. Tomaszewského ve Studiích z dziejów ZSSR i Europy środkowej (XV, 1979): objektivní, seriózní recenze, kritická a dobře informovaná i o pozadí vydání hlavně 2. dílu.16 Nedělám si sbírku zpráv a recenzí o svých pracích, ale při Přehledných dějinách byl jsem nucen udělat výjimku. Nejde o individuální věc, ale celá záležitost je symptomatická pro naše poměry v historické vědě. Vím, že o práci vyšla také recenze ve Slezském sborníku – psal ji Bakala a jsem-li dobře informován, redaktor Sborníku za ni dostal nějakou důtku.17 Do Prahy jezdím teď už poskrovnu, seminární knihovnu na fakultě jsem přestal navštěvovat a jinde jsem příslušné číslo Slez. sborníku nemohl sehnat. Neměl byste možnost nějak mně jeho text opatřit? Kdyby Vám to nedělalo obtíže, byl bych Vám za tuto službu vděčný. Svou vědeckou práci už uzavírám. Je to životní torzo, které může být hodnoceno a měřeno jen v kontextu s dobou, ve které jsem žil a tvořil. Když to tak všechno přehlížím, plány jsem zdaleka nesplnil, všechno zůstalo v rozbězích. Lituju tří věcí: že jsem nemohl napsat vědecky založené dějiny národního obrození s obrazem tří či čtyř absolutismů, tereziánského, josefínského, metternichovského a bachovského, že se mně nepodařilo dát dohromady materiál k době absolutismu Bachova a že jsem ztroskotal na dějinách novodobého českého rolnictva. Utěšuju se jen tím, že jsem nezradil své základní historické myšlení a že jsem udělal, co bylo v silách jednotlivce, na kterého padlo odium, že byl žákem Pekařovým18 a že pocházel z roduvěrného podkrkonošského rolnictva. Je přirozené, že na konci života, procul negotiis a vzdálen vědeckého centra, se zabývám svou minulostí, vědeckou i jinou, sociálně politickou, že vidím její zápory a hledám její klady, že si vzhledem k dnešku a zítřku kladu otázky, zda cesta, započatá myšlenkově před padesáti léty ke konci let dvacátých, měla v sobě poznávací a sociálně politické principy zdravé, kladné a nosné. Nenáleží mně ani dnešku soudit o jejich kvalitě. Mohu jen – jako podklad ke kritice – citovat několik sentencí, které vyplynuly z nezáludného nitra pětadvacetiletého historika, který končil své vysokoškolské studium a vložil své osobní přesvědčení do jakéhosi manifestu své vesnické generace: „Inteligence nesmí vytvářet kastovnictví: jděte a učte! Demokracie se měří mravní a intelektuální hodnotou jednotlivců

15 Československý časopis historický. 16 Viz DOKOUPIL, L. – MYŠKA, M.: Listy, s. 28–30, 127–128, 159. Prof. dr. hab. Jerzy Tomaszewski (1930– 2014) byl pracovníkem Varšavské univerzity. 17 Recenze otištěna in: Slezský sborník 77, 1979, č. 2, s. 146–148. Doc. PhDr. Jaroslav Bakala, CSc. (1931– 2008), pracovník Slezského ústavu ČSAV v Opavě a poté Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. 18 Prof. PhDr. Josef Pekař (1870–1937), Kutnarův vysokoškolský učitel na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, hlavní představitel historické školy Gollovy v meziválečném období, po roce 1948 vystaven ostré kritice marxistů. 82 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1 a především vůdců. Ve veřejném životě nelze abstrahovat od morálky… Poznávat znamená často kriticky a nebojácně říznout, pravdivě a spravedlivě, bez osobních sympatií či antipatií. Padni komu padni! Cítíme, že je třeba obrody, v nás i mimo nás. Městskou kulturu jednostranně intelektuální a zcivilizovanou přílišnou mechanizací a racionalizací povznést a obrodit. Dát splynout kladům města a vesnice, kladům rolníka, dělníka a intelektuála. To jsou tři kladné hodnoty, na nichž bude vždy společnost stavět.“ (Brázda X(I). 1928, str. 1–2) Kam mne to až Váš dopis zaved´! Do listopadu r. 1928. Odpusťte, tonu totiž v té minulosti před půlstoletím a těžko se překonat.

S přáním všeho dobra Vám a Vaší rodině Fr. Kutnar HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1 83

ČLÁNKY A STUDIE 83-99

Z dziejów kontrreformacji na Śląsku Cieszyńskim albo jak Suchankowie z Brzezówki w XVII i XVIII wieku wiarę zmieniali

Michael Morys-Twarowski

Morys-Twarowski, Michael: Tales of Counter-Reformation in Cieszyn Silesia: How the Suchanek Family of Brzezówka Changed Their Denomination in the 17th and 18th Century The starting point of this article is an attempt to answer the following question: why did some peasants in Cieszyn Silesia choose to convert to Catholicism during the Counter-Reformation (1654–1781), while others remained Protestant? This article analyzes the denominational choices of one ordinary peasant family living in Cieszyn Silesia at the time – the Suchanek family, who resided in the village of Brzezówka (now in the Cieszyn district), belonged to the Teschener Kammer (Komora Cieszyńska, Těšínská komora), a princely state owned by the Habsburg family. Contrary to claims made in existing literature, there is no evidence linking an individual’s affluence to their choice of denomination. The decisive factor was in fact the individual’s wife’s denomination – to put it in simple terms, some put emphasis on which church to go to, while others put emphasis on who they go to church with. Key words Cieszyn Silesia; Counter-Reformation; 17th Century; 18th Century; Peasants Contact Polskie Towarzystwo Historyczne Oddział w Cieszynie; [email protected]

I. Historia kontrreformacji w Księstwie Cieszyńskim rozpoczyna się w 1609 roku, kiedy książę Adam Wacław, dotychczas gorliwy protestant, przeszedł na katolicyzm1. Do końca panowania Piastów cieszyńskich nie przybrała ostrej formy. Wpłynęły na to burzliwe wydarzenia wojny trzydziestoletniej (1618–1648), kiedy Księstwo Cieszyńskie było okupowane przez wojska katolickie i protestanckie, wreszcie postawa księżnej Elżbiety Lukrecji, córki Adama Wacława, rządzącej od 1625 roku. Wprawdzie – często pod wpływem nacisków zewnętrznych – wydawała antyprotestanckie rozporządzenia, w praktyce rządziła w duchu tolerancji religijnej2. Sytuacja uległa diametralnej zmianie po jej śmierci

1 Jež, Radim: Kariéra konvertity : Životní osudy knížete Adama Václava Těšínského (1574–1617). In: Brňovják, Jiří – Gojniczek, Wacław – Zářícky, Aleš (eds.): Šlechtic v Horním Slezsku / Szlachcic na Górnym Śląsku : Relacje między regionem i centrum w losach i karierach szlachty na Górnym Śląsku (XV–XX wiek). Katowice – Ostrava 2011, s. 161–164. 2 Panic, Idzi: Śląsk Cieszyński w początkach czasów nowożytnych (1528–1653). Cieszyn 2011, s. 288–296. Zob. też: Spratek, Daniel: Právní poměry v evangelické církvi na Těšínsku v letech 1709–1781 a jejich vliv na uspořádání toleranční církve v Rakousku (1. díl). Revue církevního práva – Church Law Review, 2002, č. 1 (21), s. 20–21; Šmerda, Milan: Kněžna Alžběta Lukrecie a protireformace na Těšínsku (1625–1653). Těšínsko 47, 2004, č. 4, s. 1–10; Tamże 48, 2005, 1, s. 1–7. 84 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1 w 1653 roku, kiedy bezpośrednie rządy w Księstwie Cieszyńskim objęli Habsburgowie. Już w 1654 roku nowi władcy rozpoczęli zdecydowaną akcję kontrreformacyjną. Na początek odebrali protestantom prawie pół setki świątyń (w ich rękach jeszcze przez pewien czas pozostały jedynie dwie kaplice w Pogwizdowie i Pierśćcu), później próbowali zmusić ich do przyjęcia katolicyzmu. Pewną poprawę sytuacji protestantów przyniosła ugoda altransztadzka z 1707 roku, na mocy której dwa lata później mogli wybudować swoją świątynię (Kościół Jezusowy w Cieszynie). W 1781 roku cesarz Józef II wydał Patent Tolerancyjny i chociaż protestanci na pełne równouprawnienie musieli czekać aż do przyjęcia Konstytucji Grudniowej w 1867 roku, okres właściwej kontrreformacji na Śląsku Cieszyńskim zamyka się w latach 1654–1781. Dzieli przy tym się na dwa podokresy, rozgraniczone rokiem 1709, kiedy to powstał Kościół Jezusowy w Cieszynie3. W tym czasie wielu mieszkańców Śląska Cieszyńskiego przeszło z protestantyzmu na katolicyzm. Wiele osób trwało jednak przy wyznaniu ewangelicko-augsburskim, co znalazło nawet odbicie w popularnym przysłowiu twardy jak luterska wiara pod Cieszynem. Ze spisu ludności sporządzonego w 1790 roku wynika, że na Śląsku Cieszyńskim mieszkało 86 108 katolików (70,72 %) i 35 334 protestantów (29,02 %)4. Z racji różnic stanowych, kontrreformacja miała inny przebieg wśród szlachty, inny wśród mieszkańców miast, a jeszcze inny w przypadku chłopów5. O ile większość miast (z wyjątkiem Bielska) uległo niemal całkowitej rekatolizacji, w przypadku wsi – obok takich, gdzie dominowali katolicy, odnajdujemy te, gdzie przeważali protestanci, jak i typowo mieszane, w których proprocje wyznaniowe rozłożyły się mniej więcej po równo. Dlaczego część chłopów ze Śląska Cieszyńskiego w latach 1654–1781 przeszła na katolicyzm, a inni pozostali protestantami? Na pewno ważnym czynnikiem było wyznanie pana feudalnego. W wioskach należących do protestantów, ich poddani-współwyznawcy nie byli poddawani tak mocnym naciskom. W literaturze panuje pogląd, że protestanci częściej wchodzili w posiadanie gruntów i starali się je utrzymać, by mieć silniejszą pozycję

3 Historia wyznaniowa Śląska Cieszyńskiego w latach 1654–1781 doczekała się obszernej literatury. Ze starszych publikacji wskazać należy monografie, poświęcone dziejom protestantyzmu:B iermann, Gottlieb: Geschichte des Protestantismus in Österreichisch-Schlesien. Prag 1897; Michejda, Karol: Dzieje Kościoła ewangelickiego w Księstwie Cieszyńskim (od Reformacji do roku 1909). In: Zieliński, Tadeusz J. (ed.): Z historii Kościoła ewangelickiego na Śląsku Cieszyńskim. Warszawa 1992; Wagner, Oskar: Mutterkirche vieler Länder : Geschichte der Evangelischen Kirche im Herzogtum Teschen 1545–1918/20. Wien – Köln – Graz 1978. Z nowszej literatury zob.: Spratek, D.: Právní poměry, s. 21–50; Balas, Pavel – Pindur, David: Spor o pohřbení apostaty v Puncově roku 1712. Těšínsko 50, 2007, č. 4, s. 10–15; Spyra, Janusz: Kontrreformacja w Cieszynie w latach 1653–1709. In: Czyż, Renata – Gojniczek, Wacław – Spratek, Daniel (ed.): Trzysta lat tolerancji na Śląsku Cieszyńskim : W trzystulecie założenia kościoła Jezusowego w Cieszynie. Cieszyn 2010, s. 66–88; Pindur, David: Stoleti rekatolizace Tesinska. Ke konfesnim promenam – od knizete po poddané (1609–1709). In: Tamże, s. 89–129; idem: Případ „apostaty“ Adama Myšky z Jablunkova. Sborník Státního okresního archivu ve Frýdku-Místku 8, 2007, s. 69–86; idem, Osudy evangelíků v Bystřici v období rekatolizace (1654–1709). Těšínsko 53, 2010, č. 4, s. 1–8; Spyra, Janusz: Śląsk Cieszyński w okresie 1653–1848. Cieszyn 2012. 4 Wadowski, Andělin: Spis ludności na Śląsku Cieszyńskim z roku 1790, Pamiętnik Cieszyński 1, 1961, tabelka po s. 116. 5 oprócz literatury cytowanej w przypisie 3 w przypadku szlachty zob. Gojniczek, Wacław: Z dziejów szlachty w księstwie cieszyńskim ze szczególnym uwzględnieniem protestantów. Szkice archiwalno-historyczne 2, 2000, s. 14–19. ČLÁNKY A STUDIE Michael Morys-Twarowski Z dziejów kontrreformacji na Śląsku Cieszyńskim 85 wobec nacisków o charakterze religijnym6. Trudno zgodzić się z tym twierdzeniem, bowiem można wskazać szereg rodzin katolickich, które także utrzymywały swoje gospodarstwo przez kilka pokoleń7. Idzi Panic w monografii Górek Wielkich i Małych zwrócił uwagę na fakt, że po 1709 roku na katolicyzm częściej przechodzili biedniejsi mieszkańcy wsi. Wynikało to z faktu, że – wobec rozbudowanej sieci parafialnej – katoliccy duchowni nie mieli problemu z prowadzeniem akcji charytatywnych. W latach 1709–1781 protestanci posiadali tylko jeden zbór w Cieszynie, więc siłą rzeczy pastorowie mogli działać skutecznie na tym polu jedynie w najbliższej okolicy (wizyta np. w Górkach Wielkich oznaczałaby potrzebę nocowania w tej miejscowości)8. W niniejszym artykule chciałbym poddać analizie wybory wyznaniowe przedstawicieli rodu Suchanków z Brzezówki. W 1654 roku była to rodzina protestancka, w 1781 roku odnajdujemy wśród nich sporą grupę katolików. Wszyscy mieszkali w tej samej miejscowości, należącej do Komory Cieszyńskiej (dawny kompleks dóbr książęcych, znajdujący się od 1653 roku w rękach Habsburgów). Jednocześnie nie była to miejscowość zbytnio oddalona od Cieszyna (ok. 11 km). Do 1784 r. należała do parafii rzymskokatolickiej pw. św. Marii Magdaleny w Cieszynie, a w skład parafii ewangelicko-augsburskiej w Cieszynie wchodzi po dziś dzień (dokładniej do filiału cieszyńskiej parafii w Hażlachu). Można powiedzieć, że wszyscy przedstawiciele rodu Suchanków, biedniejsi i bogatsi, mieli takie same szanse pozostać protestantami w latach 1654–1781. Co przesądziło o tym, że część z nich zmieniła wyznanie? Suchankowie byli rodziną chłopską, wywodzącą się najpewniej ze Stonawy – wsi położonej na dzisiejszym Zaolziu, w granicach Republiki Czeskiej. Niestety księgi metrykalne parafii rzymskokatolickiej w Karwinie, do której należała wspomniana miejscowość, zachowały się dopiero od 1702 roku. Jednak w tomie metryk za lata 1702– 1717 odnaleźć można aż osiemnaście par małżeńskich Suchanków, które w tym czasie pobrały się lub doczekały potomstwa9. Dodatkowo w źródłach z XVII wieku odnajdujemy szereg informacji o Suchankach ze Stonawy10. W tej miejscowości stwierdzono też nazwę

6 Popiołek, Franciszek: Studia z dziejów Śląska Cieszyńskiego. Katowice 1958, s. 57; Chlebowczyk, Józef: Gospodarka Komory Cieszyńskiej na przełomie XVII–XVIII oraz w pierwszej połowie XVIII w. Wrocław 1966, s. 52–53; Poloczkowa, Barbara: Znaki pieczętne chłopów cieszyńskich. Pamiętnik Cieszyński 4, 1992, s. 90. 7 np. Pszczółkowie z Krasnej; Morys-Twarowski, Michael: Pszczółkowie z Krasnej koło Cieszyna od XVII do początku XX wieku, Zeszyty Naukowe Uniwersytetu Jagiellońskiego : Prace Historyczne 138, 2011, s. 97–108. 8 Panic, Idzi: Dzieje Górek Wielkich i Małych. Górki Wielkie [2005], s. 65–68. Zob. też Machej, Anna: Rola posługi chorym i umierającym w okresie kontrreformacji na Śląsku Cieszyńskim. In: Panic, Idzi (ed.): Ojczyzna wielka i mała : Księga pamiątkowa wydana z okazji 40-lecia Oddziału PTH w Cieszynie. Cieszyn 1996, s. 56–60. 9 zemský archiv v Opavě (dalej ZAO), Sbírka matrik Severomoravského kraje (dalej SMSK), sign. Ka II 1, Metryki parafii rzymskokatolickiej w Karwinie 1702–1717. 10 W metrykach parafii w Cieszynie zachowały się informacje o ślubach kilku Suchanków ze Stonawy: Jana w 1633 roku (Panic, Idzi (ed.): Najstarsze metryki cieszyńskie : Księga Metrykalna Parafii pod wezwaniem Marii Magdaleny w Cieszynie z lat 1628–1641. Cieszyn 2006, s. 160), Adama w 1658 roku (Parafia rzymskokatolicka pw. św. Marii Magdaleny w Cieszynie [dalej PMMC], Metryki ślubów. T. 2, s. 108), Adama w 1673 roku (PMMC, Metryki ślubów. T. 3, s. 137), Szymona w 1674 roku (PMMC, Metryki ślubów. T. 3, s. 141) i wdowca Pawła w 1686 roku (PMMC, Metryki ślubów. T. 4, s. 39). W 1642 roku do prawa miejskiego Cieszyna został przyjęty Adam Suchanek ze Stonawy; Indeks przyjętych do prawa miejskiego Cieszyna w latach 1624–1765 zestawiony przez Hermanna Zebischa (Muzeum Śląska Cieszyńskiego, Dział Historii, sygn. 7158), s. 68. 86 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1 miejscową Suchankowice11. Wszystko przemawia więc za tym, by widzieć Stonawie kolebkę rodu Suchanków. Najprawdopodobniej właśnie stamtąd pochodził Paweł Suchanek, pierwszy znany przedstawiciel rodu osiadły w Brzezówce, który 26 lutego 1653 roku kupił tam grunt zagrodniczy, w późniejszych czasach oznaczony numerem 2512.

II. W interesującym mnie okresie 1654–1781 udało się odnaleźć 81 przedstawicieli rodu Suchanków z Brzezówki. Można wyróżnić dwie linie rodu, które – co ciekawe – nie były ze sobą spokrewnione po mieczu. Dla XVII wieku ze względu na skąpy materiał źródłowy, część powiązań genealogicznych ma charakter hipotetyczny. Dodatkowym problemem może być też labilność nazwisk. W przypadku kilku osób wyznanie jest jedynie prawdopodobne. Są to jednak trudności, z którymi badacz musi się borykać odtwarzając losy większości, jeżeli nie wszystkich, rodzin chłopskich ze Śląska Cieszyńskiego z tego okresu. Spośród 82 przedstawicieli Suchanków z Brzezówki 47 było protestantami, 25 ka- tolikami, a oprócz tego 9 osób przeszło z protestantyzmu na katolicyzm (przy czym jedna konwersja była ewidentnie formalna).

Metryka ślubu Andrzeja Kołdra i Zuzanny z domu Suchanek

III. Pierwszy potwierdzony źródłowo przypadek konwersji z protestantyzmu na katolicyzm w rodzinie Suchanków z Brzezówki pochodzi dopiero z 1696 roku. Wtedy Ewa Suchankówna (I.7), krótko przed ślubem z Błażejem Sojką, wspólnie z narzeczonym przeszła na katolicyzm13. Mąż Ewy Suchankówny był ciekawą postacią. W 1669 roku ożenił się po raz pierwszy. W 1678 roku kupił grunt w Brzezówce, po czym uciekł ze wsi. Trudno powiedzieć, czy zdecydował się na ten krok z przyczyn ekonomicznych, czy religijnych. Pozostawiony przez

11 [Lech]: Nazwy miejscowe Stonawy na Śląsku Cieszyńskim. Zwrot 5, 1953, nr 7, s. 11. 12 Archiwum Państwowe w Katowicach Oddział w Cieszynie (dalej APC), Komora Cieszyńska (dalej KC), sygn. 2330, s. 212. 13 PMMC, Metryki ślubów. T. 4, s. 97. Cyfry w nawiasach przy poszczególnych osobach oznaczają miejsce w tablicy genealogicznej (zob. Aneks). ČLÁNKY A STUDIE Michael Morys-Twarowski Z dziejów kontrreformacji na Śląsku Cieszyńskim 87 niego grunt nabył w 1681 roku Jerzy Sadowski, ale niedługo potem i on dał nogę ze wsi14. Sojka wrócił do Brzezówki najpóźniej w 1696 roku. Kolejna konwersja również dotyczy pary narzeczonych. 23 października 1712 roku Adam Białek vel Suchanek (II.4) wspólnie ze swoją narzeczoną Elżbietą Sysłową, wdową z Brzezówki, przeszedł na katolicyzm; para pobrała się siedem dni później15. Mniej więcej w tym czasie na katolicyzm przeszedł Jan Suchanek (I.6). Jeszcze w czerwcu 1711 roku jego córka została ochrzczona w protestanckim Kościele Jezusowym w Cieszynie. W 1713 roku Jan umarł jako katolik. Warto zaznaczyć, że jego żona Zuzanna pozostała protestantką (tak określona przy okazji drugiego ślubu)16. O konwersji synów wspomnianego Jana, Jana (I.12) i Macieja (I.14) mamy tylko pośrednie informacje. Jan zmarł w 1742 roku jako katolik, z kolei Maciej nazwany został katolikiem przy okazji chrztu swojego jedynego syna w 1741 roku. Ich żony były katoliczkami17. Mateusz Suchanek (I.15), także syn Jana (I.6), przeszedł na katolicyzm w 1732 roku przed ślubem z Anną Pyrchałówną, katoliczką z Gumien18. Jadwiga Suchankówna (I.16), córka Jana (I.6), wyszła za mąż w 1732 roku za Jakuba Banota, katolika. W metryce ślubu brak jednak informacji o konwersji. Na katolicyzm musiała przejść później; około 1752 roku w spisie mieszkańców parafii cieszyńskiej występuje jako katoliczka19. Zuzanna Suchankówna (I.17), również córka Jana (I.6), na katolicyzm przeszła krótko przed ślubem w 1746 roku20. W 1760 roku przed ślubem na katolicyzm przeszła Elżbieta Suchankówna (II.17). Formalnie miała być katoliczką. Jej rodzice, protestanci, musieli oświadczyć, że wychowają ją w wierze katolickiej, jednak nie zamierzali wywiązywać się ze złożonego zobowiązania. Elżbieta Suchankówna, źle wychowana, jako jedyna z rodzeństwa przeszła na katolicyzm. Krótko potem poślubiła Michała Widenkę, wdowca i katolika z Hażlacha21. Najmłodszą konwertytką w rodzinie Suchanków z Brzezówki była bratanica wspomnianej Elżbiety, Maria Suchankówna (II.28). Była córką źle wychowanego i protestantki. Na katolicyzm przeszła 16 grudnia 1770 roku, mając 14 lat. W chwili jej konwersji ojciec już nie żył. Matka, Maria z Piechów Suchankowa, zobowiązała się przejść na katolicyzm 13 kwietnia 1771 roku. Z zobowiązania wywiązała się 10 czerwca 1773 roku22.

14 PMMC, Metryki ślubów. T. 2, s. 133; APC, KC, sygn. 2330, s. 181–186. 15 PMMC, Metryki ślubów. T. 5, s. 22. 16 Biblioteka i Archiwum im. Tschammera w Cieszynie (dalej BiAT), Metryki chrztów. T. 1, s. 38 (wg starej paginacji 36); PMMC, Metryki zgonów. T. 1, s. 160; PMMC, Metryki ślubów. T. 5, s. 90. 17 PMMC, Metryki zgonów. T. 2, s. 456; PMMC, Metryki chrztów. T. 11, s. 229. 18 PMMC, Metryki ślubów. T. 5, s. 288. 19 Tamże, s. 287; PMMC, Spis mieszkańców parafii rzymskokatolickiej pw. św.M arii Magdaleny w Cieszynie z ok. 1752 roku [znajduje się w nieoprawionej, niekompletnej księdze, gdzie zamieszczono również wykaz małżeństw protestanckich i mieszanych wyznaniowo z lat 30. XVIII w. Orientacyjną datę spisu ustalono na podstawie wieku wymienionych w nim osób, jednak kwestia ta wymaga dokładniejszych badań]. 20 PMMC, Metryki ślubów. T. 6, s. 10. 21 Tamże, T. 6, s. 209–210; Parafia rzymskokatolicka pw. św. Michała Archanioła w Kończycach Wielkich (dalej PMAKW), Metryki ślubów. T. 1, s. 82. 22 PMMC, Spis nawróconych z lat 1718–1850, księga niepaginowana. 88 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1

IV. Część przedstawicieli rodu Suchanków pozostała protestantami. Maria Suchankówna (I.13), której trzej bracia i siostra przeszli na katolicyzm, 28 czerwca 1734 roku w Cieszynie poślubiła Wawrzyńca Kawolka. Przed ślubem musiała przejść na katolicyzm. Małżonkowie zobowiązali się też, że w tej wierze wychowają swoje dzieci23. Po ślubie Maria i Wawrzyniec Kawalkowie mieszkali w Brzezówce, gdzie przyszedł na świat ich syn Jan (ochrzczony 9 marca 1735). W metryce chrztu jego rodzice zostali odnotowani jako ewangelicy24. Oznacza to, że zmiana wyznania przez Marię była jedynie formalna. Krótko po 1735 roku rodzina Kawalków najprawdopodobniej opuściła Brzezówkę, jak i teren parafii cieszyńskiej25. Protestantem pozostał także Jerzy Suchanek (II.5). Żeniąc się w 1722 roku z protestantką Anną Hadynówną, nie zmienił wyznania. Małżonkowie musieli się jednak zobowiązać, że swoje dzieci wychowają w wierze katolickiej26. Nie wywiązali się z tego: wszystkie dzieci były luteranami (jedynie córka Elżbieta, II.17, w wieku 22 lat przeszła na katolicyzm). Z synów Jerzego Suchanka, Mateusz (II.10) poślubił Zuzannę Pawliczównę, „źle wychowaną” z Brzezówki, Jerzy (II.13) – Marię Piechównę, protestantkę z Knaju, Maciej (II.15) – Ewę Piwkównę, protestantkę z Hażlacha, a Andrzej (II.19) – Marię Rybównę, protestantkę z Pastwisk. Wiadomo, że Mateusz, Maciej i Andrzej musieli się zobowiązać, że swoje dzieci wychowają w wierze protestanckiej27. Prawdopodobnie podobne oświadczenie musiał złożyć Jerzy, jednak jego metryki ślubu nie udało się odnaleźć28. Dzieci Mateusza i Andrzeja wychowywały się w wierze protestanckiej. Można się domyślać, że podobnie byłoby w przypadku Jerzego i Macieja, jednak – po ich przedwczesnej śmierci – wdowy po nich przeszły na katolicyzm (Ewa, wdowa po Macieju, w 1767 roku przed ślubem z Andrzejem Czudkiem; Maria, wdowa po Jerzym, w 1773 roku)29. Losów dzieci Macieja nie udało się ustalić. Już po wydaniu Patentu Tolerancyjnego Jerzy (I.28), katolik, 2 września 1788 roku poślubił Annę Sojkę, luterankę (29 sierpnia 1788 roku kupił od Tomasza Sojki, ojca Anny, grunt w Brzezówce). Synowie z tego małżeństwa byli ochrzczeni jako katolicy, córki jako ewangeliczki30.

23 PMMC, Metryki ślubów. T. 5, s. 308. 24 PMMC, Metryki chrztów. T. 11, s. 32. 25 W księgach metrykalnych parafii rzymskokatolickiej pw. św.M arii Magdaleny nie znalazłem informacji na ich temat po 1735 r. 26 PMMC, Metryki ślubów. T. 5, s. 179. 27 Tamże. T. 6, s. 73, 422; PMAKW, Metryki ślubów. T. 1, s. 78; Książnica Cieszyńska w Cieszynie (dalej KCC), Zbiór rękopisów Biblioteki dekanatu cieszyńskiego, sygn. 54, Spis protokołów przedmałżeńskich katolików z parafii cieszyńskiej z ewangelikami, nr 19. 28 jego żona pochodziła z Knaju (obecnie przysiółek wsi Drogomyśl), należącego do 1785 roku do parafii rzymskokatolickiej pw. św. Barbary w Strumieniu (później do parafii rzymskokatolickiej pw. św. Anny w Pruchnej). Jednak w strumieńskiej parafii najstarsze udostępnione mi księgi pochodzą z 1785 roku. Pytanie, czy starsze księgi znajdują się na plebanii poza kancelarią parafialną (np. na strychu albo w piwnicy), czy zostały zniszczone w czasach II wojny światowej, pozostaje otwarte. 29 PMMC, Spis nawróconych z lat 1718–1850, księga niepaginowana. 30 APC, KC, sygn. 1942/8, k. 124–124v. Parafia rzymskokatolicka pw. św.J ana Nepomucena w Pogwizdowie (dalej PJNP), Metryki chrztów – Pogwizdów, Brzezówka, Marklowice 1785–1816/1821, Brzezówka, s. 10, 14, 18; BiAT, Metryki chrztów. T. 3, s. 331 (wg starej numeracji 330), 504, 725, 803. ČLÁNKY A STUDIE Michael Morys-Twarowski Z dziejów kontrreformacji na Śląsku Cieszyńskim 89

V. Jak wspomniałem, w literaturze można spotkać się z opinią, że protestanci nabywali grunty, aby skuteczniej bronić się przez zmianą wyznania. Zachowana księga gruntowa Brzezówki pozwala ocenić sytuację majątkową poszczególnych przedstawicieli rodu. W przypadku mężczyzn-konwertytów Jan Suchanek (I.6) w chwili zmiany wyznania był właścicielem gruntu. Adam Białek vel Suchanek (II.4) nie posiadał gruntu, ale po ślubie z Elżbietą Sysłową, który nastąpił tydzień po zmianie wyznania, gospodarował na gruncie, należącym do jej pierwszego męża. W 1716 roku Elżbieta Suchankowa sprzedała grunt swojemu synowi Jerzemu Sysle, a Adam Białek vel Suchanek wykupił gospodarstwo, które wcześniej należało do jego prawdopodobnego ojczyma, Jerzego Białka vel Suchanka. Nie znamy daty konwersji Jana Suchanka (I.12). Wiadomo, że w 1719 roku ożenił się (jeszcze jako protestant) z wdową po Jerzym Hadynie i odkupił od swoich pasierbów grunt w Brzezówce31. Jako właściciel gruntu został odnotowany w urbarzu z 1729 roku32. Na gruncie gospodarował aż do śmierci w 1742 roku33. Brat Jana, Maciej (I.14), 12 września 1733 roku kupił od swojego najstarszego brata Jerzego chałupę w Brzezówce34. Nie wiadomo, czy na katolicyzm przeszedł przed, czy po tej dacie. Brat wspomnianej dwójki, Mateusz (I.15), w chwili przejścia na katolicyzm w 1732 roku nie posiadał gruntu. Dopiero w 1751 roku kupił gospodarstwo, pozostawione przez zbiegłego Jerzego Kaczmarczyka. Kupno potwierdzono 8 listopada 1754 roku na wielkiej gromadzie35. Grunt ten był później oznaczony numerem 10. Mateusz jako Mateusz Suchanek starszy pojawia się w urbarzu z 1770 roku36. 16 września 1772 roku sprzedał grunt swojemu najstarszemu synowi Andrzejowi (I.20)37. Ciekawie przedstawiała się sytuaja wiernego protestantyzmowi Jerzego Suchanka (II.5). 17 listopada 1729 roku kupił grunt w Brzezówce od Macieja Dziadka38, a 26 marca 1753 roku sprzedał go swojemu synowi Maciejowi (II.15)39. Maciej gospodarował na nim do śmierci (zmarł zapewne w 1765 roku). 31 października 1768 roku grunt pozostawiony przez Macieja Suchanka nabył Jan Czudek, co potwierdzono na wielkiej gromadzie 19 listopada tego samego roku. Cztery lata później, 15 września 1772 roku, Jan Czudek sprzedał grunt swojemu synowi Andrzejowi, zapewne identycznemu z Andrzejem Czudkiem, drugim mężem Ewy Suchankowej, wdowy po Macieju40. Nie udało mi się odnaleźć w księdze gruntowej informacji, jak w posiadanie gruntu wszedł Mateusz (II.10). Jako Mateusz Suchanek młodszy, siedlak w Brzezówce nr 14, został

31 APC, KC, sygn. 1942/8, k. 262v. 32 APC, KC, sygn. 2559, k. 213. 33 Według księgi gruntowej 5 marca 1743 roku Jan Fober nabył ów grunt po zmarłym ojcu swojej żony, Janie Suchanku; APC, KC, sygn. 1942/8, k. 263. W rzeczywistości był żonaty z Ewą Hadynówną, pasierbicą Jana Suchanka; PMMC, Metryki ślubów. T. 5, s. 404 (Fober był protestantem, Hadynówna katoliczką). Jan Fober odnotowany jest jeszcze w urbarzu z 1755 roku; APC, KC, sygn. 2561, k. 183. 34 APC, KC, sygn. 1942/8, k. 230–230v. 35 Tamże, k. 146v. 36 APC, KC, sygn. 2597, k. 2; ZAO, Urbariální komise slezská, Opava, inv. č. 1113, sig. 19–28. 37 Tamże, sygn. 1942/8, k. 147. 38 Tamże, k. 189. 39 Tamże, k. 189v. 40 Tamże, k. 190. 90 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1 wymieniony w urbarzu z 1770 r.41 Siedlakiem został nazwany również w metryce ślubu swojej córki z 1781 r.42 Pozostali synowie Jerzego, którzy mieszkali na terenie parafii cieszyńskiej, jak wynika z ksiąg metrykalnych nie posiadali gruntu i należeli do grona komorników, najbiedniejszych mieszkańców wsi, którzy wynajmowali izbę u bogatszych gospodarzy. Jerzy (II.13) mieszkał w Brzezówce, Andrzej (II.19) przez pewien czas żył na przedmieściach Cieszyna, aż wreszcie przeniósł się do Bobrka koło Cieszyna. Dwie córki Mateusza Suchanka (II.10) wyszły bardzo dobrze za mąż za bogatych ewangelickich chłopów. Anna (II.20) poślubiła Jana Zamarskiego, wójta Sibicy43, a Zuzanna (II.22) – Adama Kantora, późniejszego wójta Marklowic44. Ciekawostką jest, że Anna z Suchanków Zamarska (II.20) była prababką Jerzego Harwota (1853–1907), znanego nauczyciela i działacza społecznego45.

Metryka ślubu Jakuba Suchanka i Zuzanny z domu Matloch

VI. Osobnym zagadnieniem jest imigracja chłopów (często na tle wyznaniowym) ze Śląska Cieszyńskiego. W przypadku parafii cieszyńskiej utrudnieniem w badaniach jest fakt, że nie zachowała się księga zgonów z lat 1744–1774. Jeśli chodzi o Suchanków z Brzezówki, za imigrantów można uważać przedstawicieli rodu, o których milczą księgi metrykalne parafii rzymskokatolickiej w Cieszynie, jak i sąsiednich (Cierlicko, Dębowiec, Frysztat, Goleszów, Kończyce Wielkie, Puńców, Trzycież). Rodzinne okolice opuścili zatem

41 zAO, Urbariální komise slezská, Opava, inv. č. 1113, sig. 19–28. 42 BiAT, Metryki ślubów. T. 1, s. 907. 43 jan Zamarski odnotowany jako wójt Sibicy w latach 1782–1784; PMMC, Metryki chrztów. T. 13, s. 1718; PMMC, Metryki chrztów. T. 14 A cz. 1, s. 49. 44 Adam Kantor odnotowany jako wójt Marklowic w latach 1792–1794; BiAT, Metryki chrztów. T. 3, s. 315, 416. 45 najnowszy biogram: Morys-Twarowski, Michael – Piszczek, Stanisław: Harwot Jerzy (1853–1907). In: Rin-Piszczek, Ewa – Pudłocki, Tomasz – Siciak, Anna (eds.): Przemyski Słownik Biograficzny, 3. Przemyśl 2016, s. 76–80. ČLÁNKY A STUDIE Michael Morys-Twarowski Z dziejów kontrreformacji na Śląsku Cieszyńskim 91 najprawdopodobniej następujący mężczyźni z rodu Suchanków: Maciej (I.3), pojawiający się w źródłach jedynie przy okazji przyjmowania kolejnych należnych mu rat za ojcowskie dziedzictwo, Jerzy (I.8), który sprzedał w 1733 roku grunt swojemu najmłodszemu bratu Mateuszowi, i Andrzej (I.9) oraz – z mniejszym prawdopodobieństwem – Jan (I.19) i Jan (II.12), chociaż dwaj ostatni mogli umrzeć w dzieciństwie (należy zaznaczyć, że Jan, I.19, był katolikiem).

VII. Daleki byłbym od ujęć statystycznych, gdyż próba jednej rodziny jest niewątpliwie niewystarczająca. Przykład wyznaniowych wyborów Suchanków z Brzezówki pozwala jednak na wyciągnięcie kilku wniosków. Po 1709 roku, kiedy założono Kościół Jezusowy w Cieszynie, możemy odnotować więcej konwersji z protestantyzmu na katolicyzm, chociaż po części wynikało to z przyczyn obiektywnych. Po prostu w związku ze wzrostem liczby ludności na Śląsku Cieszyńskim istniało większe grono potencjalnych konwertytów. Sytuacja majątkowa nie wpływała na wybory wyznaniowe, przynajmniej w miejscowości należącej do Komory Cieszyńskiej i położonej w niewielkiej odległości od Cieszyna. Możemy wskazać właścicieli gruntów, którzy przeszli na katolicyzm, jak i takich, którzy pozostali protestantami. Podobnie ma się rzecz w gronie osób bezrolnych. Na uwagę zasługują konwersje Marii, wdowy po Jerzym Suchanku, i jej córki- imienniczki. Maria Suchankowa była biedną wdową (jej mąż nie posiadał gospodarstwa), w dodatku raczej nie cieszącą się uznaniem w wiejskim środowisku. Kiedy w czerwcu 1773 roku przechodziła na katolicyzm, była mniej więcej w szóstym miesiącu ciąży z nieślubnym dzieckiem. Również jej nastoletnia córka już po przejściu na katolicyzm doczekała się pozamałżeńskiego potomka. Po wydaniu Patentu Tolerancyjnego w 1781 roku, kiedy pojawiła się możliwość powrotu do protestantyzmu, nie skorzystała z tej możliwości. Świadczyć to może o tym, że zmiana wyznania była samodzielną decyzją wówczas nastoletniej dziewczyny. Patrząc na całość rodziny Suchanków z Brzezówki, po 1781 roku możemy wskazać wyraźnie jedną linię katolicką, wywodzącą się od Mateusza (I.15), i drugą protestancką, wywodzącą się od Jerzego (II.5). Kluczową rolę odegrało wyznanie małżonek. Mateusz ożenił się z katoliczką, jego synowie – wychowani w wierze katolickiej – także wiązali się z katoliczkami. Jerzy ożenił się z protestantką. Jego dzieci z jednym wyjątkiem pozostały protestantami, synowie żenili się z protestantkami (do tego grona zaliczam też źle wychowane – formalne katoliczki, a faktyczne luteranki). Inaczej mówiąc, protestantami w 1781 roku pozostali tylko ci Suchankowie, których przodkowie w czterech poprzednich pokoleniach wiązali się ze współwyznawcami. Katolicy, chcący wychować swoje dzieci w wierze katolickiej, mogli wiązać się bez żadnych konsekwencji z protestantami. Protestanci, którzy pragnęli, aby ich potomstwo było luteranami, musieli ograniczać krąg potencjalnych współmałżonków do grona współwyznawców46. Analiza wyborów wyznaniowych przedstawicieli chłopskiej rodziny Suchanków z Brzezówki pozwala wysunąć hipotezę, że o obliczu wyznaniowym książęcych (kameralnych) wiosek w pobliżu Cieszyna w okresie kontrreformacji decydowali sami mieszkańcy, chociaż poddawani rozmaitym naciskom, aby konwertowali na katolicyzm.

46 zawężanie kręgu potencjalnych partnerów do grona współwyznawców było zjawiskiem, jak się zdaje, dość silnym w religijnych rodzinach protestanckich. Przykładowo Helena Sztwiertniówna (ur. 1911), córka i wnuczka 92 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1

Podsumowując, dla jednych ważne było, do którego kościoła chodzą, dla innych ważniejsze w czyim towarzystwie.

ANEKS Rodowód Suchanków z Brzezówki (XVII–XVIII w.)

Konwertyci na katolicyzm – zaznaczenie podkreśleniem Katolicy – oznaczeni kursywą

I. Linia potomków Pawła Suchanka

1. Paweł *ok. 1610? †przed III 1664 x N.N.47 Dzieci Pawła (1) 2. Wacław *ok. 1635-1640 †przed x 1. przed 1665 Maria †po 1 II 1665 x 2. Zofia (2v. 25 II 1680 Jerzy Białek vel Suchanek, II.1)48 3. Maciej †po 169749 4. Dorota x 30 VII 1662 Jan Broda z Brzezówki50 Dzieci Wacława (2) 5. Anna ch. 1 II 1665, x 18 IX 1690 Andrzej Wenglorz z Brzezówki51 6. Jan *zap. ok. 1667 †16 X 1713 x 13 VII 1692 Zuzanna Okoń z Pogwizdowa (2v. 6 VI 1717 Jakub Kojda vel Kuchejda)52 7. Ewa *zap. ok. 1673 x 29 I 1696 Błażej Sojka z Brzezówki53 Dzieci Jana (6)

wójtów Goleszowa, wspominając lata młodzieńcze, nadmienia, że za katolika bym absolutnie nie wyszła; Szeruda, Helena: Pamiętnik pastorowej. In: Kalendarz Ewangelicki 2016. [Bielsko-Biała 2015], s. 207. 47 APC, KC, sygn. 2330, s. 212–213. 48 Filiacja – APC, KC, sygn. 2330, s. 212–213. Data urodzenia – grunt ojcowski wykupił najpewniej krótko po dojściu do pełnoletniości. Pierwsze małżeństwo – PMMC, Metryki chrztów. T. 4, s. 62. Drugie małżeństwo – brak bezpośredniego potwierdzenia źródłowego. W 1680 roku wdowa Zofia Wacławowa z Brzezówki (zatem wdowa po Wacławie, bo nazwisko takie nie występowało w tym czasie w Brzezówce) poślubiła Jerzego Białka, od 1681 roku występującego pod nazwiskiem Suchanek. 49 ostatnie wystąpienie w źródłach w 1697 – APC, KC, sygn. 2330, s. 213–214. 50 Filiacja jedynie prawdopodobna. Ślub – PMMC, Metryki ślubów. T. 3, s. 21. 51 Filiacja i chrzest – PMMC, Metryki chrztów. T. 4, s. 62. Ślub – PMMC, Metryki ślubów. T. 4, s. 60. 52 na Śląsku Cieszyńskim można zaobserwować pewną prawidłowość, że młode wdowy – obarczone nieletnim potomstwem – wychodziły za mąż za kawalerów, którzy prowadzili gospodarstwo aż do uzyskania pełnoletniości przez pasierbów. Obserwacja tego zwyczaju spadkowego pozwala widzieć w Janie Suchanku syna Wacława, dodatkowo przemawiają za tym przesłanki chronologiczne (Jan był w wieku dzieci Wacława) i geograficzne (obaj mieszkali w Brzezówce). Zgon – PMMC, Metryki zgonów. T. 1, s. 160. Ślub – PMMC, Metryki ślubów. T. 4, s. 71. Żona – PMMC, Metryki ślubów. T. 5, s. 90; PMMC, Spis małżeństw protestanckich i mieszanych wyznaniowo z lat 30. XVIII w. 53 PMMC, Metryki ślubów. T. 4, s. 97. W metryce ślubu opuszczono imię panny młodej. Imię znamy z metryk chrztów dzieci Błażeja Sojki; PMMC, Metryki chrztów. T. 8, s. 65, 146. Ewa Suchankowa jako matka chrzestna występowała w 1693 roku; Tamże. T. 8, s. 21. ČLÁNKY A STUDIE Michael Morys-Twarowski Z dziejów kontrreformacji na Śląsku Cieszyńskim 93

8. Jerzy ch. 8 IV 1693 †po 12 XI 173354 9. Andrzej ch. 24 X 169455 10. Anna ch. 25 IV 169656 11. Zofia ch. 14 V 169757 12. Jan (Suchanek vel Wenglarz) ch. 14 I 1699 †12 XII 1742 x 27 IX 1719 Zuzanna, wdowa po Jerzym Hadynie †1 XII 174258 13. Maria ch. 24 X 1700 x 28 VI 1734 Wawrzyniec Kawolek59 14. Maciej ch. 15 X 1702 †najpóźniej 1754 x przed 1741 Maria N.60 15. Mateusz ch. 10 VI 1704 †19 II 1779 x 26 IV 1732 Anna Pyrchała ch. 1 VII 1708 (Gumna)61 16. Jadwiga ch. 11 III 1708 x 10 II 1732 Jakub Banot62 17. Zuzanna ch. 21 VI 1711 x 9 X 1746 Andrzej Kołder z Sibicy63 Dzieci Jana (12) 18. Maria ch. 3 I 172064 Dzieci Macieja (14) 19. Jan ch. 23 XII 174165 Dzieci Mateusza (15) 20. Anna ch. 18 II 1733 †15 III 173366 21. Andrzej ch. 22 VIII 1734 x 5 V 1760 Ewa Matloch ch. 15 X 1741 (Marklowice)67

54 Filiacja i chrzest – PMMC, Metryki chrztów. T. 8, s. 17. Ostatnie wystąpienie w źródłach – APC, KC, sygn. 1942/8, k. 230–230v. 55 PMMC, Metryki chrztów. T. 8, s. 32. 56 Tamże, s. 45. 57 Tamże, s. 54. 58 Filiacja i chrzest – PMMC, Metryki chrztów. T. 8, s. 70. Podwójne nazwisko – APC, KC, sygn. 1942/8, k. 262v. Zgon – PMMC, Metryki zgonów. T. 2, s. 456. Ślub – PMMC, Metryki ślubów. T. 5, s. 134. Żona – PMMC, Metryki zgonów. T. 2, s. 456. 59 Filiacja i chrzest – PMMC, Metryki chrztów. T. 8, s. 86. Ślub – PMMC, Metryki ślubów. T. 5, s. 308. 60 Filiacja i chrzest – PMMC, Metryki chrztów. T. 8, s. 133. Zgon – w 1754 roku jego żona występuje w źródłach jako wdowa; APC, KC, sygn. 1942/8, k. 230v. O ślubie brak informacji w metrykach parafii rzymskokatolickich w Cieszynie, Puńcowie, Kończycach Wielkich, Cierlicku, Frysztacie, Wędryni i Trzycieżu. 61 Filiacja i chrzest – PMMC, Metryki chrztów. T. 8, s. 133. Zgon – PMMC, Metryki zgonów. T. 4 A, s. 84. Ślub – PMMC, Metryki ślubów. T. 5, s. 288. Żona – PMMC, Metryki chrztów. T. 8, s. 195. 62 Filiacja i chrzest – PMMC, Metryki chrztów. T. 8, s. 189. Ślub – PMMC, Metryki ślubów. T. 5, s. 387 (jako Jadwiga Noga); por. PMMC, Spis mieszkańców parafii rzymskokatolickiej św. Marii Magdaleny w Cieszynie z ok. 1752 r. 63 Filiacja i chrzest – BiAT, Metryki chrztów. T. 1, s. 38 (wg starej paginacji 36). Ślub – PMMC, Metryki ślubów. T. 6, s. 10. 64 PMMC, Metryki chrztów. T. 10, s. 52. 65 Tamże. T. 11, s. 229. 66 Tamże. T. 10, s. 442; PMMC, Metryki zgonów. T. 2, s. 327. 67 Filiacja i chrzest – PMMC, Metryki chrztów. T. 11, s. 18. Ślub – PMMC, Metryki ślubów. T. 6, s. 207. Żona – PMMC, Metryki chrztów. T. 11, s. 226. 94 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1

22. Jerzy ch. 12 I 1736 x 26 I 1762 Katarzyna z domu Bardoń, wd. po Andrzeju Foberze †22 XII 178168 23. Maria *ok. 1738/174069 24. Zuzanna ch. 28 II 1743 †przed 175370 25. Ewa *ok. 1743/1745 x 20 I 1765 Jakub Matloch z Marklowic71 26. Jakub ch. 18 II 1748 †13 V 1815 (Hażlach) x 23 X 1768 Zuzanna Matloch ch. 30 I 1745 (Marklowice) †1 IV 1816 (Hażlach)72 Dzieci Andrzeja (21) 27. Maria ch. 21 VIII 176173 28. Jerzy ch. 13 I 1763 x 2 IX 1788 Anna Sojka74 29. Ewa ch. 15 XII 176975 30. Anna ch. 12 VII 177376 31. Jan ch. 21 IV 177577 (zap. †przed 13 III 1833 [Pogwizdów] x Anna Wenglorz)78 32. Paweł ch. 14 XI 1776 †przed 25 XI 178279 33. Zuzanna ch. 14 X 177980

68 Filiacja i chrzest – PMMC, Metryki chrztów. T. 11, s. 55. Ślub – PMMC, Metryki ślubów. T. 6, s. 250. Żona – PMMC, Metryki ślubów. T. 5, s. 388; PMMC, Metryki zgonów. T. 4 A, s. 125. 69 Filiacja i data urodzenia – PMMC, Spis mieszkańców parafii rzymskokatolickiej pw. św. Marii Magdaleny w Cieszynie z ok. 1752 roku. Ze spisu wynika, że miała 12 lat i była o 2 lata młodsza od Jerzego (ur. 1736), o 4 lata od Andrzeja (ur. 1734), a 8 lat starsza od Jakuba (ur. 1748). 70 PMMC, Metryki chrztów. T. 11, s. 268. Niewymieniona w: PMMC, Spis mieszkańców parafii rzymskokatolickiej pw. św. Marii Magdaleny w Cieszynie z ok. 1752 roku. 71 Filiacja i data urodzenia – PMMC, Spis mieszkańców parafii rzymskokatolickiej pw. św.M arii Magdaleny w Cieszynie z ok. 1752 roku (miała mieć 7 lat, być 3 lata starsza od ur. w 1748 Jakuba i o 7 lat młodsza od ur. w 1736 Jerzego). Filiacja i ślub – PMMC, Metryki ślubów. T. 6, s. 312. 72 Filiacja i chrzest – PMMC, Metryki chrztów, t. 11, s. 399. Zgon – KCC, Metryki zgonów parafii rzymskokatolickiej pw. św. Michała Archanioła w Kończycach Wielkich, t. 2 (1780–1822), Hażlach, s. 67. Ślub – PMMC, Metryki ślubów. T. 6, s. 398. Żona – PMMC, Metryki chrztów. T. 11, s. 321; KCC, Metryki zgonów parafii rzymskokatolickiej pw. św. Michała Archanioła w Kończycach Wielkich, t. 2 (1780–1822), Hażlach, s. 69. 73 PMMC, Metryki chrztów. T. 12, s. 824. Jej rodzicami chrzestnymi byli Ewa Suchankowa, ewangeliczka, i Jerzy Czudek, katolik. 74 Tamże, s. 884. PJNP, Metryki ślubów – Pogwizdów, Brzezówka, Marklowice 1785–1878, Brzezówka, s. 2. 75 PMMC, Metryki chrztów. T. 13, s. 1234. Jej rodzicami chrzestnymi byli Jerzy Czudek i Zuzanna, żona Jakuba Suchanka. 76 Tamże, s. 1386. Jej rodzicami chrzestnymi byli Andrzej Czudek i Maria, żona Jerzego Czudka. 77 Tamże, s. 1452. Jego rodzicami chrzestnymi byli Jerzy Czudek i Ewa, żona Andrzeja Czudka. 78 APC, KC, sygn. 1942/30, Księga gruntowa Pogwizdowa i Błogocic 1764–1879, cz. 2, k. 39v–40v. 79 PMMC, Metryki chrztów. T. 13, s. 1504. Wprawdzie w metryce jako imię matki wpisano Maria, ale jest to zapewne pomyłka wpisującego księdza. Na filiację Pawła wskazuje miejsce urodzenia (Brzezówka nr 10). Sam wpis sprawia wrażenie niedbałego – ksiądz nie wpisał nazwiska panieńskiego (a zamierzał, na co wskazuje wpis Marianna nata). 80 PMMC, Metryki chrztów. T. 13, s. 1602. ČLÁNKY A STUDIE Michael Morys-Twarowski Z dziejów kontrreformacji na Śląsku Cieszyńskim 95

34. Paweł ch. 25 XI 178281 Dzieci Jerzego (22) 35. Jan ch. 24 IV 176382 Dzieci Jakuba (26) 36. Jan ch. 28 IV 176983 37. Maria ch. 20 II 177184 38. Anna ch. 8 I 1773 x 24 XI 1793 Mateusz Szydłowski z Krasnej85 39. Jerzy ch. 3 XI 177586 40. Andrzej ch. 14 IX 1777 †10 XI 1810 (Hażlach) x 12 XI 1805 Ewa Tomiczek ch. 20 VII 1785 (Przykopa, Cieszyn) †3 IV 1840 (Hażlach) (2v. 18 II 1811 Paweł Żyła z Kończyc Wielkich)87 41. Paweł ch. 10 X 1780 †13 IV 1840 (Bobrek) x 19 V 1804 Zuzanna Matloch ch. 23 V 1783 (Brandys) †28 IV 1843 (Bobrek)88 42. Maria ch. 5 I 1784 †przed 1820 x 27 I 1805 Paweł Hes z Brzezówki89 43. Jakub ch. 11 IV 178790

II. Linia potomków Jerzego Białka vel Suchanka

1. Jerzy †krótko przed 3 IV 1696 x 25 II 1680 Zofia, wdowa po Wacławie Suchanku (I.2)91 Dzieci Jerzego (1)

81 Tamże. T. 14 A cz. 1, s. 5. 82 Tamże. T. 12, s. 897. 83 Tamże. T. 13, s. 1204. 84 Tamże, s. 1293. 85 Filiacja i chrzest – PMMC, Metryki chrztów. T. 13, s. 1366. Ślub – PMMC, Metryki ślubów. T. 7 B, Krasna, s. 5. 86 PMMC, Metryki chrztów. T. 13, s. 1470. Jego rodzicami chrzestnymi byli Tomasz Sojka i Anna Wenglorzowa. 87 Filiacja i chrzest – PMMC, Metryki chrztów. T. 13, s. 1531 (w metryce błędnie podano nazwisko panieńskie matki (Barduniowa). Zgon – KCC, Metryki zgonów parafii rzymskokatolickiej pw. św. Michała Archanioła w Kończycach Wielkich, t. 2 (1780–1822), Hażlach, s. 60. Ślub – PMAKW, Metryki ślubów. T. 2, Hażlach, k. 32. Żona – PMMC, Metryki chrztów. T. 14 A cz. 1, s. 101; PMAKW, Metryki ślubów. T. 2, Hażlach, k. 40; KCC, Metryki zgonów parafii rzymskokatolickiej pw. św. Michała Archanioła w Kończycach Wielkich, t. 2 (1780–1822), Hażlach, s. 109. 88 Filiacja i chrzest – PMMC, Metryki chrztów. T. 13, s. 1636. Zgon – PMMC, Metryki zgonów. T. 6 B, Bobrek, s. 13. Ślub – PMMC, Metryki ślubów. T. 7 B, Bobrek, s. 21. Żona – PMMC, Metryki chrztów. T. 14 A, cz. 1, s. 98; PMMC, Metryki zgonów. T. 6 B, Bobrek, s. 23. 89 Filiacja i chrzest – PMMC, Metryki chrztów. T. 14 A cz. 1, s. 45. Ślub – PMAKW, Metryki ślubów. T. 2, Hażlach, k. 31. Zgon – Paweł Hes z kolejnego małżeństwa z Katarzyną miał syna Józefa, który był pełnoletni w 1837 roku; APC, KC, sygn. 1942/271, k. 54v–55. 90 PJNP, Metryki chrztów – Pogwizdów, Brzezówka, Marklowice 1785–1816/1821, Brzezówka, s. 4. 91 zgon – PMMC, Metryki zgonów. T. 1, s. 22 (jako Jerzy Białek; podano datę pogrzebu). Ślub – PMMC, Metryki ślubów. T. 3, s. 185 (jako Jerzy Białek). 96 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1

2. Andrzej ch. 31 VIII 1681 †między IX 1718 a 12 VI 1719 x przed 1714 Ewa N.92 3. Zuzanna ch. 31 VIII 1681 (x 2 VII 1705 Jerzy Siestrzonek?)93 4. Adam *ok. 1685? †6 IV 1734 x 30 X 1712 Elżbieta Sysłowa, wdowa z Brzezówki94 5. Jerzy ch. 9 II 1687 †przed 15 X 1769 x 9 VII 1722 Anna Hadena95 Dzieci Andrzeja (2) 6. Maria ch. 19 III 171496 7. Wawrzyniec *1717 lub 1718 †18 II 172397 8. Ewa ch. 24 IV 1719 x 1. 28 VII 1743 Jan Pszczółka z Krasnej x 2. 27 X 1754 Andrzej Pelar z Boguszowic98 Dzieci Adama (4) 9. Elżbieta ch. 14 IX 171399 Dzieci Jerzego (5) 10. Mateusz ch. 15 VIII 1723 †między IX 1769 a XII 1774 x 1 IX 1750 Zuzanna Pawlicza z Brzezówki †3 XII 1792 (Sibica)100 11. Maria ch. 24 I 1725 x 13 X 1750 Jan Dziadek z Brzezówki101 12. Jan ch. 7 X 1726102 13. Jerzy ch. 20 III 1729 †między 26 VIII 1765 a 15 XII 1770 x przed 1756 Maria Piech *ok. 1731 (Knaj) †1 IV 1781103

92 Filiacja i chrzest – PMMC, Metryki chrztów. T. 7, s. 48. Datę zgonu wyznacza data narodzin pogrobowej córki – PMMC, Metryki chrztów. T. 10, s. 25–26. 93 PMMC, Metryki chrztów. T. 7, s. 48. Ślub – PMMC, Metryki ślubów. T. 4, s. 163 (panna młoda określona jako Zuzanna Białek z Brzezówki). 94 Filiacja i data urodzenia hipotetyczna. Zgon – PMMC, Metryki zgonów. T. 2, s. 333. Ślub – PMMC, Metryki ślubów. T. 5, s. 22. 95 Filiacja i chrzest – PMMC, Metryki chrztów. T. 7, s. 116. Nie żył już 15 X 1769 – PMMC, Metryki ślubów. T. 6, s. 422. Ślub – PMMC, Metryki ślubów. T. 5, s. 179. 96 PMMC, Metryki chrztów. T. 9, s. 154 (tutaj jako Andrzej Białek). 97 Tamże, Metryki zgonów. T. 2, s. 199 (według metryki zgonu, zmarł w wieku ok. 4 lat). 98 Filiacja i chrzest – PMMC, Metryki chrztów. T. 10, s. 25–26. Pierwszy ślub – PMMC, Metryki ślubów. T. 5, s. 417; por. MORYS-TWAROWSKI: Pszczółkowie z Krasnej koło Cieszyna, s. 101 przypis 47. Drugi ślub – PMMC, Metryki ślubów. T. 6, s. 130. 99 PMMC, Metryki chrztów. T. 9, s. 114. 100 Filiacja i chrzest – PMMC, Metryki chrztów. T. 10, s. 147. Data zgonu – termin początkowy wyznacza data chrztu jego syna Jana, gdzie brak informacji o śmierci ojca. Brak wzmianki o śmierci Mateusza w metrykach zgonów parafii rzymskokatolickiej w Cieszynie od 1775 roku, zatem musiał zostać odnotowany w zaginionej księdze doprowadzonej do końca 1774 roku. Ślub – PMMC, Metryki ślubów. T. 6, s. 73. Żona – PMMC, Metryki zgonów. T. 4 A, Sibica, s. 6. 101 Filiacja i chrzest – PMMC, Metryki chrztów. T. 10, s. 200a. Ślub – PMMC, Metryki ślubów. T. 6, s. 75. 102 PMMC, Metryki chrztów. T. 10, s. 253. 103 Filiacja i chrzest – PMMC, Metryki chrztów. T. 10, s. 341. Jako zmarły odnotowany 16 XII 1770 – PMMC, Księga nawróconych z lat 1718-1850, niepaginowana. Żona – PMMC, Księga nawróconych z lat 1718–1850, niepaginowana; PMMC, Metryki zgonów. T. 4 A, s. 115 (według metryki zgonu żyła 50 lat). ČLÁNKY A STUDIE Michael Morys-Twarowski Z dziejów kontrreformacji na Śląsku Cieszyńskim 97

14. Jakub ch. 21 IV 1731 †13 XI 1731104 15. Maciej ch. 27 I 1733 †przed 21 XI 1765 x 23 I 1758 Ewa Piwko z Kończyc Wielkich ch. 14 I 1736 (Hażlach)105 16. Paweł ch. 8 I 1736 †8 V 1737106 17. Elżbieta ch. 3 IV 1738 x 3 VI 1760 Michał Widenka z Hażlacha107. 18. Anna ch. 18 XI 1741108 19. Andrzej ch. 30 IV 1744 x 1. Ewa Janiura †między III 1768 a 15 X 1769 x 2. 15 X 1769 Maria Ryba z Pastwisk ch. 28 IV 1744 (Brandys) †12 VII 1787 (Bobrek)109. Dzieci Mateusza (10) 20. Anna ch. 5 V 1752 x 1. 9 XI 1779 Jana Zamarski z Sibicy x 2. 8 II 1802 Andrzej Grycki z Kamieńca110 21. Maria ch. 23 XII 1753 †7 III 1830 (Krasna) x 29 I 1786 Jerzy Kluz111. 22. Zuzanna ch. 19 I 1756 †po 1794 (Marklowice?) x 20 XI 1781 Adam Kantor z Marklowic112 23. Ewa ch. 20 VIII 1758 (x przed 1794 Jan Majętny z Brzezówki?)113 24. Katarzyna ch. 1 V 1761114 25. Jadwiga ch. 11 VIII 1763 †17 III 1806 (Sibica) x 25 IX 1791 Jan Welszar z Sibicy115 26. Helena ch. 9 IX 1765116

104 PMMC, Metryki chrztów. T. 10, s. 401; PMMC, Metryki zgonów. T. 2, s. 311. 105 Filiacja i chrzest – PMMC, Metryki chrztów. T. 10, s. 440. Ślub – PMAKW, Metryki ślubów. T. 1, s. 78. Jego żona jako wdowa 21 XI 1765 – PMMC, Metryki chrztów. T. 12, s. 1025. Żona – PMAKW, Metryki chrztów. T. 1, księga niepaginowana. 106 PMMC, Metryki chrztów. T. 11, s. 55; PMMC, Metryki zgonów. T. 2, s. 367. 107 Filiacja i chrzest – PMMC, Metryki chrztów. T. 11, s. 111. Ślub – PMMC, Metryki ślubów. T. 6, s. 209–210; PMAKW, Metryki ślubów. T. 1, s. 82. 108 PMMC, Metryki chrztów. T. 11, s. 227. Jej rodzicami chrzestnymi byli Jerzy Herman i Zuzanna Banotowa. 109 Tamże, s. 304. Nazwisko panieńskie pierwszej żony – PMMC, Metryki chrztów. T. 12, s. 1025; T. 13, s. 1155. Drugi ślub – PMMC, Metryki ślubów. T. 6, s. 422. Druga żona – PMMC, Metryki chrztów. T. 11, s. 304; PMMC, Metryki zgonów. T. 4 B, Bobrek, s. 2. 110 Filiacja i chrzest – PMMC, Metryki chrztów. T. 11, s. 525. Pierwszy ślub – PMMC, Metryki ślubów. T. 6, s. 631. Drugi ślub – PMMC, Metryki ślubów, t. 7 A, Sibica, s. 11. 111 Filiacja i chrzest – PMMC, Metryki chrztów. T. 12, s. 570. Ślub – PMMC, Metryki ślubów. T. 7 A, Sibica, s. 1. Zgon – PMMC, Metryki zgonów. T. 5 A, Sibica, s. 17. 112 Filiacja i chrzest – PMMC, Metryki chrztów. T. 12, s. 637. Ślub – BiAT, Metryki ślubów. T. 1, s. 907; PMMC, Metryki ślubów. T. 6, s. 668 (tam data 26 XI 1781). Zgon – ostatnie znane dziecko ochrzczono 11 V 1794; BiAT, Metryki chrztów. T. 3, s. 416. 113 Filiacja i chrzest – PMMC, Metryki chrztów. T. 12, s. 705. Jan Majętny, komornik w Brzezówce, miał z Ewą Suchankówną syna Jerzego, chrzest 28 IX 1794 – BiAT, Metryki chrztów. T. 3, s. 430. 114 PMMC, Metryki chrztów. T. 12, s. 810. 115 Filiacja i chrzest – PMMC, Metryki chrztów. T. 12, s. 908. Ślub – BiAT, Metryki ślubów. T. 1, s. 1045; PMMC, Metryki ślubów. T. 7 A, Sibica, s. 5. Zgon – PMMC, Metryki zgonów. T. 4 A, Sibica, s. 16. 116 PMMC, Metryki chrztów. T. 12, s. 1016. 98 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1

27. Jan ch. 3 IX 1769 †8 IV 1822 (Ligota Alodialna) x 21 X 1793 Ewa Krząszcz †9 IV 1837 (Ligota Alodialna)117 Dzieci Jerzego (13) 28. Maria ch. 29 IV 1756 x 8 VII 1781 Jerzy Tomiczek z Bobrku118 (ich córka Ewa poślubiła Andrzeja Suchanka, I.40) 29. Jerzy 30 I 1764 roku †przed 23 VIII 1765119 30. Ewa ch. 30 I 1764120 31. Jerzy ch. 23 VIII 1765121 N nieślubna córka Marii, wdowy po Jerzym (13) 32. Anna ch. 3 IX 1773 x 24 VI 1796 Paweł Siestrzonek z Ligoty Alodialnej122 Dzieci Macieja (15) 33. Anna ch. 26 I 1759 x 11 VII 1781 Jerzy Dziadek z Brzezówki123. 34. Paweł ch. 31 XII 1760124 Dzieci Andrzeja (19) 35. Andrzej ch. 21 XI 1765 †przed 27 XI 1774125 36. Anna ch. 23 III 1768126 37. Józef ch. 30 I 1771 (Kamieniec) †przed 15 I 1809127 38. Andrzej ch. 27 XI 1774 (Brandys) †11 XI 1776 (Brandys)128 39. Zuzanna ch. 2 II 1779 (Bobrek) x 1. 10 VI 1804 Paweł Rakowski †25 II 1806 (Krasna) x 2. 5 VIII 1806 Jerzy Spratek z Cisownicy129

117 Filiacja i chrzest – PMMC, Metryki chrztów. T. 13, s. 1220. Zgon – PMMC, Metryki zgonów. T. 5 A, Ligota, s. 5. Ślub – PMMC, Metryki ślubów. T. 7 A, Ligota, s. 5. Zgon żony – PMMC, Metryki zgonów. T. 6 B, Ligota, s. 1. 118 Filiacja i chrzest – PMMC, Metryki chrztów. T. 12, s. 646. Ślub – PMMC, Metryki ślubów. T. 6, s. 661. 119 PMMC, Metryki chrztów. T. 12, s. 932. 120 Tamże, s. 932. 121 Data zgonu – APC, KC, sygn. 1942/8, k. 124v–125. Żona – BiAT, Metryki chrztów. T. 3, s. 331 (wg starej numeracji 330), 504, 725, 803. 122 Nieślubna córka Marii, wdowy po Jerzym, i chrzest – PMMC, Metryki chrztów. T. 13, s. 1395. Córka Jerzego i ślub – ZAO, SMSK, sign. Ka VII 14, Metryki ślubów parafii rzymskokatolickiej pw. św. Trójcy w Cierlicku 1784–1827, k. 55. 123 PMMC, Metryki chrztów. T. 12, s. 714; PMMC, Metryki ślubów. T. 6, s. 661. 124 PMMC, Metryki chrztów. T. 12, s. 792. 125 Tamże, s. 1025. 126 Tamże. T. 13, s. 1155. 127 Filiacja i chrzest – PMMC, Metryki chrztów. T. 13, s. 1290. Data zgonu – 15 I 1809 jego młodszy brat został nazwany jedynym synem swojego ojca; BiAT, Metryki ślubów. T. 2, s. 133. 128 Filiacja i chrzest – PMMC, Metryki chrztów. T. 13, s. 1436. Data zgonu – PMMC, Metryki zgonów. T. 4 A, s. 42. 129 Filiacja i chrzest – PMMC, Metryki chrztów. T. 13, s. 1579. Pierwszy ślub – BiAT, Metryki ślubów. T. 2, s. 54; PMMC, Metryki ślubów. T. 7 B, Krasna, s. 9. Data zgonu pierwszego męża – PMMC, Metryki zgonów. T. 4 B, Krasna, s. 14. Drugi ślub – BiAT, Metryki ślubów. T. 2, s. 93. ČLÁNKY A STUDIE Michael Morys-Twarowski Z dziejów kontrreformacji na Śląsku Cieszyńskim 99

40. Jan ch. 22 IX 1782 (Bobrek) x 15 I 1809 Zuzanna, wdowa po Andrzeju Zyderze z Puńcowa130

Summary Tales of Counter-Reformation in Cieszyn Silesia: How the Suchanek Family of Brzezówka Changed Their Denomination in the 17th and 18th Century Michael Morys-Twarowski In 1653, the Habsburgs took direct control of the Duchy of Těšín and in the following year, they launched decisive Counter-Reformation efforts. The Treaty of Altranstädt (1707) brought some relief to the Protestant population. The treaty allowed them to build a church in Cieszyn. But it was not until 1781 that Emperor Joseph II issued the Patent of Toleration, thus putting an end to the Counter-Reformation in the region. This article examines the denominational choices of representatives of the Suchanek family who resided in the village of Brzezówka (now in the Cieszyn district), belonged to the Teschener Kammer (Komora Cieszyńska, Těšínská komora), a princely state under the control of the Habsburg family. The family’s genealogy was reconstructed thanks to parish registries and land registries, and includes 82 persons (not including spouses). At the end of the 17th century, it was a purely Protestant family. The first documented case of conversion took place in 1696. By 1781, a total of 9 people converted to Catholicism. Contrary to existing claims made in literature, research has failed to indicate any relationship between property status (possession of a farm) and the religious choices of the Suchanek family. Choosing a spouse of the same denomination guaranteed raising children in the Protestant faith (even despite signing a document obliging a Catholic to raise their offspring as Catholics). An analysis of the religious choices of the peasant Suchanek family from Brzezówka allows us to hypothesize that the people living in the Cieszyn area during the Counter-Reformation – although subjected to various pressures to convert to Catholicism – defied those pressures and chose to decide their denomination for themselves.

130 Filiacja i chrzest – PMMC, Metryki chrztów. T. 13, s. 1726. Ślub – Parafia rzymskokatolicka pw. św.J erzego w Puńcowie, Metryki ślubów. T. 2, Puńców, s. 16 (jako Jerzy Jan syn Andrzeja); BiAT, Metryki ślubów. T. 2, s. 133 (jako Jerzy, syn Jana). 100 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1

ČLÁNKY A STUDIE 100- 104

Moje školní roky v Ostravě (1957–1962)

Ctibor Nečas (†)

Nečas Ctibor: My school years in Ostrava (1957–1962) This memory-based text presents the recollections of noted Moravian historian Professor Ctibor Nečas (1933–2017) about his early professional career, which was intertwined with Ostrava. The temporal point of focus in the text is the turn of the 1950s and 1960s, when Nečas, then a fresh graduate of teaching studies, came to Ostrava. Here, after a brief career in secondary education, he assumed the position of research assistant in the Pedagogical Institute in Ostrava, where he worked until 1962. This is also the point at which the recollections of Professor Nečas end. Key words Ctibor Nečas; Pedagogical Institute in Ostrava; 20th Century; Teachers; Memories

Po učitelském studiu dějepisu a češtiny na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity jsem déle než čtvrt roku čekal na umístěnku. Došla teprve pár dní před začátkem školního roku, takže jsem se konečně mohl s červeným diplomem v kapse vypravit do průmyslového centra republiky, abych tam zahájil svou pedagogickou kariéru. Ze stejného ročníku brněnské filozofie našli tehdy trvalé uplatnění na ostravském pracovním trhu Jaroslav Müller (ve studiu ČST) a Ladislav Vymazal (v redakci deníku Nová svoboda). Kromě nich působili v televizi rovněž Ivo Možný a Vlastimil Nepeřil, ve školských službách Ivo Imrýšek, Jan Skutil, Jaromír Ševela ad. Na krátký víkend jsme někteří odjížděli do milovaného Brna a v neděli se půlnočním osobním vlakem vracívali zpátky do města, které nám poskytlo tu stálé, tam přechodné zaměstnání. V Ostravě jsem učil na dvou středních školách: prvním rokem na osmileté v Přívoze a další necelá dvě léta na jedenáctileté v Porubě. V rozvrhu jsem měl pokaždé více češtiny než dějepisu, na osmiletce nádavkem též trochu občanské a též tělesné výchovy (v ní jsem byl pro školu kupodivu nejúspěšnější. Podařilo se mi totiž z největších darebů sestavit hokejové mužstvo, které se probojovalo v soutěži ostravských škol až do finále. Kluci je sehráli ve vypůjčených dresech poprvé na zimním stadionu a já jsem ve funkci trenéra ve vytahaném černém svetru stanul poprvé na skutečné střídačce. Ono poprvé bylo také naposled – dostali jsme výprask 4:1. Přívozští žáci pocházeli z pověstného Přednádraží a z malé okrajové osady Oderky, porubští studenti z prvních dvou obvodů (třetí se teprve budoval a měl zatím dostavěnou jen komunikační síť) z novotou zářícího sídliště a z jeho sousedních částí statutárního města, případně z dalších obcí spojených lokálkou ze Svinova do Kyjovic (místní obyvatelé jí neřeknou jinak než Komárek). Žáci, stejně jako studenti, jsou v současnosti letitými dědky a babičkami, přesto si dovedu vybavit většinu jejich příjmení. Prožil jsem totiž s nimi, ode ČLÁNKY A STUDIE Ctibor Nečas Moje školní roky v Ostravě (1957–1962) 101 mne pouze o několik roků mladšími, přemíru zážitků, ve kterých měly rozhodnou převahu radosti nad starostmi. Bydlel jsem v podnájmu na Bachmačské ulici, odkud bylo blízko, co by kamenem dohodil, k impozantní budově Nové radnice. V její levé stavební frontě sídlil tehdy Městský archiv a pravou zabírala Studijní vědecká knihovna (tak aspoň zněl její tehdejší název). Zatímco archiv měl jedinečnou sbírku regionálních dobových periodik, v knihovně to bylo kapku horší, protože nabízela chudobný výběr nejzákladnější odborné literatury a ze společenskovědních časopisů tuším jen Slezský sborník. Oba tyto „chrámy vědy“ jsem za volných odpolední takřka pravidelně navštěvoval. Archivní badatelna zela obvykle prázdnotou (čas od času se tam jen na skok objevil fejetonista a povídkář Josef Filgas), naproti tomu knihovní čítárna se mohla pochlubit daleko větším počtem návštěvníků, i tam se ale dala bez námahy najít nějaká prázdná židle a s ní i žádoucí klid k četbě a studiu. Okruh mých přátel nikdy neoplýval přílišnou šíří ani hustotou. Toto vpravdě maličké stádo či v latinském sousloví posillus grex rozšířili v Ostravě jednak kolegové z porubské jedenáctiletky Milan Palacký a Jaromír Šavrda (vzpomínal jsem na oba při jiné příležitosti), jednak předseda krajské pobočky Vědecko-technické společnosti Hynek Kožušník a dále generační druh Milan Myška. Hynek byl zakládajícím členem KSČ, během čistek roku 1969 exemplárně ze strany vyloučeným. Znal do podrobností konkrétní meziválečnou a poválečnou politickou situaci v Ostravě. Jeho prostřednictvím jsem se seznámil s levicově orientovanými židovskými seniory, jakými byli někdejší právník a publicista Karel Goliath, příslušník Svobodova armádního sboru Ezechiel Pillersdorf anebo parašutista a odbojář Rudolf Peschl. Od nich jsem se dověděl řadu neznámých a netušených reálií z nedávné ostravské minulosti. Goliath mi vyprávěl zejména o své advokátské praxi, o časopisu Turbina a pouze marginálně se zmiňoval o předlouhé internaci ve stalinských koncentrácích. Pillersdorf mne při jedné procházce zavedl k ošuntělému domu na Nádražní ulici, kde bývala kavárna a tu prý za příležitostných cest k přívozským známým s oblibou vyhledávala silná kuřačka Rosa Luxemburgová. Peschl s hořkostí vzpomínal na vykonstruované obvinění ze sionismu, kvůli kterému si odseděl několik poválečných let v žaláři. S Milanem [Myškou, pozn. red.] jsem se poprvé viděl jak jinak než v ostravském archivu. Tam jsme, brněnský docent Zdeněk Konečný spolu se mnou, přistoupili na lákavou nabídku k autorské spolupráci na kolektivní monografii o dějinách Vítkovických železáren. Domluvili jsme hrubou koncepci, periodizační mezníky a jednotlivé autorské podíly. Z velkorysého plánu však nakonec sešlo a zbyla z něj pouhá torza. Iniciátorovi se podařilo publikovat jeho podíl v plném rozsahu, Zdeňkův rukopis se ale nelíbil recenzentům (ti ho vrátili k přepracování a nakonec kdesi zašantročili, takže dnes už o něm nemá nikdo potuchu), já jsem z přiděleného nejnovějšího úseku stačil pokrýt pouze období nacistické okupace (text jsem zveřejnil po vleklém handrkování teprve na prahu normalizace, ta ho však dala stáhnout z distribuce, takže publikace musela s dalšími prohibity nadlouho ležet a zastarávat v trezoru). Od schůzky v ostravském archivu uplynul nějaký čas, než jsem se s Milanem potkal znovu, tentokrát v Porubě. Hledal tam jakousi výstavu nábytku, na kterou ho vypudila manželka Pavla, aby prý byl alespoň trochu nápomocný při zařizování právě přiděleného bytu. Při tomto víceméně náhodném a rychlém setkání, kdy jsem spěchal do vyučování, mi dal echo o sérii chystaných výběrových řízení na Pedagogickém institutu, který tehdy stál těsně před svým přesunem z Opavy do Ostravy. Naznačil mi, že se ohlíží po 102 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1 spolupracovníkovi a že by uvítal, kdybych se přihlásil do konkurzu na vypsané místo pro historika. Ten návrh byl příliš lákavý, než aby šlo ponechávat ho jen tak bez povšimnutí. Případnou jeho realizací bych získal nejenom více prostoru a času k zamýšlené vědeckovýzkumné činnosti, ale posunul bych se na kantorském žebříčku podle známého Plantova rčení Ab asinis ad boves. A tak jsem nejprve požádal profesora Macůrka o zhodnocení mého studia a prvních publikačních pokusů (jeden měl vyjít a zanedlouho také vyšel v Bělehradě); brněnský seminář slovanských dějin poslal konkurzní komisi požadované vyjádření obratem. Když potom posudek s kladnými adjektivy vypracovala stejně bezodkladně rovněž porubská jedenáctiletka, ocitla se moje přihláška ve výběrovém řízení prima loco, kdežto druhá adeptka Vlasta Šupáková byla zařazena až na místo druhé. S platností od 1. září 1960 jsem byl jmenován odborným asistentem na ostravském Pedagogickém institutu a ustanoven tam pro výuku obecných dějin a metodiky dějepisu. Postupně jsem k asistentuře přibíral i různé externí funkce, např. poradce pro inspekční činnost při školském odboru ostravského KNV a nakrátko také prozatímního vedoucího a potom už jen spolupracovníka Kabinetu dějepisu Krajského pedagogického ústavu aj. Pedagogický institut v Ostravě, stejně jako jeho předchůdkyně Vyšší pedagogická škola v Opavě, byl určen ke vzdělávání a výchově kandidátů učitelství na 1. a 2. stupni základních škol. Měl se stát typem vysoké školy, k čemuž mu však v dané chvíli chybělo jak potřebné prostorové a technické vybavení, tak zejména vědecko-pedagogické personální obsazení. Na škole i institutu působil zatím jediný docent obecné pedagogiky, jímž byl tehdejší ředitel Vlastimil Uher, všichni ostatní vyučující byli jen odbornými asistenty. Platilo to i o zástupci ředitele Aloisu Knopovi, který současně vedl katedru českého jazyka a literatury; autonomní součástí této katedry bylo oddělení nebo spíš „odděleníčko“ dějepisu a zeměpisu. Členové katedry měli k dispozici v někdejší budově tzv. Bílé školy na Třídě 30. dubna č. 22 jednu větší a dvě malé pracovny: bohemisté se tísnili v té větší, na historiky a geografy zbývaly obě malé. Všechny tyto, abych tak řekl kutlochy, byly mezi sebou propojeny dveřmi, takže v prostředním, který připadl historikům a z něhož navíc vedl společný východ na chodbu, bylo tak málo místa, že v něm mohl stát pouze psací stůl s židlí a se dvěma křesly (z jednoho vylézaly malé čalounické hřebíčky, takže při prvním posazení jsem si o ně rozškubl nohavici zánovních riflí). Na kmenové češtinářské katedře po boku dvou lingvistů, Knopa a Jaroslava Hubáčka, a jediného literárního historika Jaroslava Pleskota zaujali posty nových vyučujících Naděžda Bayerová, Zdeňka Čermáková, Ladislav Dvořáček, František Krušina, Jana Říhová a Jiří Svoboda, všichni čerstvě vybraní ze včera vypsaných konkurzů byli najednou postaveni před nové pedagogické a výzkumné úkoly. Obdobnou situací se vyznačovalo rovněž sporé dějepisně-zeměpisné oddělení vedené cílevědomým Milanem Myškou, jemuž byl k ruce geograf Radim Prokop. K prvně jmenovanému jsem nyní přibyl ještě já, k druhému Vladimír Svarovský. A stejně jako u bohemistů se jednalo o odborné asistenty, z nichž pouze jeden dokončoval kandidátskou disertaci; ostatní dříve či později teprve začínali uvažovat o předepsaném a očekávaném od nich kvalifikačním růstu. Někteří pracovníci katedry, a spíš více než méně také ostatních pracovišť, setrvávali nadále na úrovni učitelů středních nebo základních škol, takže kvalifikačně stagnovali. Inu, jak stojí v Novém zákoně – Multi sunt vocati, pauci vero electi. ČLÁNKY A STUDIE Ctibor Nečas Moje školní roky v Ostravě (1957–1962) 103

Milan Myška po absolvování jednooborové historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy nastoupil na Vyšší pedagogickou školu v Opavě. Tam působil zprvu jako asistent a záhy jako odborný asistent. O vyučování se dělil s poněkud přemoudřelým, publikačně však v podstatě sterilním Františkem Crkovským. Když se škola transformovala na Pedagogický institut a ten byl umístěn do uvolněných k tomu školních objektů na Třídě 30. dubna a na Českobratrské ulici v centru Ostravy, nemohl Milan po odchodu Crkovského do tehdejšího Státního oblastního archivu v Opavě zastávat celý úvazek sám, a proto při očekávaném nárůstu posluchačů přijal na své oddělení nejprve mne a potom ještě Miloně Dohnala. Oba tito mí kolegové a blízcí přátelé se zabývali hospodářskými a sociálními dějinami a pilně připravovali a postupně předávali do tisku publikace, které se následně staly východiskem dalšího jejich vědecko-pedagogického postupu. Milanovi se v tomto období stala frekventovaným tématem průmyslová revoluce, Miloňovi problematika manufakturního období. Milana favorizovali profesoři [Josef] Polišenský a [František] Kutnar, v jejichž seminářích získal úctu k materiálové bázi včetně metodologických podnětů k heuristice a interpretaci. Měl dokonalý přehled o nejnovější literatuře a zejména o stavu pramenů ke zvolenému tématu, což obojí uplatnil ve svých prvních monografiích: o dějinách Vítkovických železáren a o počátcích moravského železářství. Jako vyučující měl pečlivě připravené přednášky (mohl jsem se o tom prima facie přesvědčit, neboť mi při suplování vždycky půjčil jejich doslovné texty s tabulkovými i s obrazovými přílohami) a byl přísným examinátorem (pokud si dobře vzpomínám, posluchači obávanou byla u něj už dílčí zkouška z Úvodu do studia dějepisu). Udržoval těsné kontakty se svou alma mater, s oběma moravskými univerzitami a postupně i se zahraničními partnery. Díky organizačním dovednostem seskupil kolem sebe tým pracovníků, který si vydobyl renomé a oprávněné uznání ve vědecké komunitě doma i v cizině, takže se začínalo mluvit dokonce o jeho ostravské historické škole, která se specializovala a zajišťovala vědeckou práci v oblasti hospodářských a sociálních dějin novověku. S Milanem, který je ode mne starší pouze o necelý jeden roční kvartál a jsme tedy, jak se u nás na Slovácku říká, rovnici, jsem si velmi dobře rozuměl nejenom po osobní, ale rovněž po pracovní stránce. Vydali jsme spolu několik publikací. Jako autoři jsme na sebe navazovali v první české monografii o minulosti města Ostravy a své podíly jsme do ní napsali natolik spřízněnou rukou, že jsme pak přistoupili k edici populárně naučných přehledů nejenom o historii Ostravy, ale také Ostravsko-karvinského revíru. Ve zpracování dalších podobných prací (o železářství, o dělnických koloniích aj.) nám zabránila normalizace, kdy byl první z autorské dvojice „vědecky zlikvidován“ a druhý podstatně „přibrzděn“. Milan to byl, kdo mne zlákal a převedl z malého, prostorného, či rozměrného středo- školského prostředí na zakládanou a rodící se vysokou školu, kdo mi ponechával volnost při výběru badatelských témat, kdo se stal pracovitostí, tvůrčím zápalem a publikačními aktivitami příkladem hodným následování. Vděčím osudu, že jsme si byli nablízku, byť to trvalo jen po dobu pěti let. K 1. únoru 1962 jsem totiž přešel z ostravského na brněnský institut [Pedagogický institut Brno, pozn. red.]. Tím ale náš blízký vztah nemohl skončit, protože podle listu sv. Jeronýma Amicitia, quae desinere potuit, numquam vera fuit. Přátelství to bylo pravé, a proto dále žilo, ba se prohlubovalo. Zůstávali jsme spolu alespoň v písemném kontaktu a snažili se vzájemně si pomáhat, když jeden ztratil obživu a druhému hrozil podobný osud. Chtěl jsem těžce 104 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1 zkoušenému příteli poskytnout pomoc při hledání zaměstnání v Technickém muzeu v Brně nebo v jihomoravských podnikových archivech. Všude byla však veškerá moje snaha marná. Naposledy jsem se s Milanem setkal za svého posledního lázeňského pobytu. Jakmile se doslechl o mém léčení, rozjel se i se svou ženou Pavlou za mnou do Klimkovic a strávili jsme pak v lázeňské kavárně u sklenky dobrého rulandského jedno kromobyčejně příjemné nedělní odpoledne. Touto radostnou vzpomínkou končím i předložené vzpomínkové vyprávění. HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1 105

LITERATURA 105-114

Recenze a zprávy o literatuře

BERGER, Stefan – FELDNER, Heiko – PASSMO- Jana Čechurová a Jan Randák. První z nich lze pova- RE, Kevin (eds.): Jak se píšou dějiny : Teorie a praxe. žovat za svým způsobem generační manifest opírající Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, se o „kult“ víceznačné a vícevrstevnaté teoretičnosti; 2016, 444 s. ISBN 978-80-7325-398-1. druhá více přihlíží k praktickým výzkumným problé- Je potěšitelné, že historici se stále intenzivněji mům, jež jsou nuceni řešit studenti historie na českých zajímají o nesnadný problém teorie i praxe svého bá- vysokých školách. Uvádím je proto, že právě z nich je dání, jejichž prostřednictvím hledají ten nejvhodnější velmi dobře patrná snaha tomuto zpoždění kvalifiko- způsob, jak vytvořit z minulosti pokud možno vědecký vaně a přitom aktivně čelit.2 obraz dějin. Úkol je to vskutku nelehký, neboť se musí Recenzovaná kniha o tom, jak dnes historici již několik desetiletí vyrovnávat s vlivy postmodernis- („vlastně“) píší dějiny, je rovněž kolektivním dílem. mu, které se do historiografie jakožto humanistické, či Její anglický originál Writing History: Theory and snad lépe, i když poněkud kostrbatěji vyjádřeno „spo- Practice vyšel v letech 2003 a 2010. Český překlad lečenskovědní“ disciplíny začaly intenzivněji promítat se týká posledního vydání, a proto jej lze považovat od 80. let 20. století. Jejich hlavním důsledkem bylo za poměrně aktuální, i když je třeba počítat s tím, že zjištění, že v současnosti neexistuje ani teorie, ani sou- názory některých autorů/autorek tohoto díla prodě- bor metod, které by historiky vedly spolehlivě k tomu, laly v posledních letech svůj vývoj, což zde již nemohu aby byli schopni přinést do té míry objektivní výklad komentovat. Za důležité však považuji to, že spolu se minulosti, jehož pravdivost by „zaručeně“ platila svými kolegy vytvořili společný text o tom, Jak se píšou i mimo konceptualizaci dějin, kterou si pro svůj úkol dějiny, který zahrnuje celkem sedmnáct studií, z nichž zvolili jako výchozí. jen tři napsaly ženy-historičky. Většina členů autor- Pravdivost interpretace minulosti se tak stala ského kolektivu, tj. jedenáct, působí na univerzitách přímo závislou na teorii, kterou si zvolili jako smě- ve Velké Británii, zejména pak ve waleské metropoli rodatnou, a na zodpovědné sebereflexi jejich dialogu Cardiffu, další pak na univerzitách v USA, Německu mezi použitými metodami, badatelskými vzory a více a Francii. K tomu dodávám, že jejich stati jsou průběž- či méně kritickou interpretací historických pramenů. ně číslovány jako zvláštní kapitoly. Stranou přitom ponechávám obrazy dějin, jež jsou založeny na konzumně přitažlivé performativnosti, 2 Srov. mou recenzi in: Historica. Revue pro historii a proto si našly své poměrně hojné publikum, které je a příbuzné vědy 6, 2015, č., s. 219–222) a anglickou ochotno za ně vydat peníze. Jde totiž o ekonomický, so- verzi této recenze in: WISOHIM/ESP 22, 2015, 2, ciální a kulturní fenomén, který by vyžadoval zvláštní s. 94– 100. Dále srov. ČECHUROVÁ, Jana – RANDÁK, analýzu. Můj cíl je daleko skromnější. Vycházím totiž Jan a kol.: Základní problémy studia moderních ze zjištění, že po nástupu nového milénia přibývá pub- a soudobých dějin. Praha 2015. K teoretickým likací, jež se snaží s „postmodernizací“ historiografie otázkám se v ní nejsoustavněji vyjadřují příspěvky kriticky a přitom i zodpovědně vyrovnat.1 Zdeňka Beneše (historiografie v 19. století, moderní Jsem rád, že je tomu tak, byť s jistým zpožděním a soudobé dějiny – jejich výuka a edukace jimi), oproti „západním“ kolegům, i u nás. Z domácích pub- Vítězslava Sommera (marxismus a historiografie), likací, které se vydaly tímto směrem, připomínám Milana Hlavačky (devatenácté století: historiografický alespoň kolektivní monografie, které vznikly pod ve- přehled, kde je spoluautorem Milan Řepa a dále dením Lucie Storchové, a dále pak editorské dvojice pak: medializace a digitalizace dějepisné tvorby, modernizace, byrokratizace a byrokracie, seku- 1 K tomu viz alespoň ELEY, Geoff: A Crooked larizace, místa paměti), Pavla Horáka (tisk jako Line : From Cultural History to the History of Society. historický pramen, dějiny každodennosti), Jany University of Michigan 2005, jehož přístup k věci je Čechurové (elity) a Miroslava Michely (kolektivní stále inspirován Ericem Hobsbawmem a William paměť jako předmět studia moderních dějin). H. Sewell, jr. (Logics of History : Social Theory and Publikace ovšem neobsahuje speciální příspěvky Social Transformation. University of Chicago 2005), k metodologii kulturní antropologie stejně tak jenž využívá dynamické interpretační přístupy jako k lingvistickému, kulturnímu a prostorovému k uchopení obousměrného vztahu mezi jazykem „obratu“, resp. k jejich vlivu na konceptualizaci hi- a lidmi vytvořeným společenským prostředím. storikovy práce. 106 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1

Nemohu se však ubránit dojmu, že recenzovaná inspiračních podnětů. Jeden z nich lze nalézt v druhé publikace kolísá svým pojetím mezi kolektivní mo- polovině 18. století v historickém ústavu, resp. semi- nografií hledající novou relevanci historiografických náři na nově vzniklé univerzitě v Göttingenu (1734). analýz a výkladů minulosti a sborníkem obsahujícím Zdroje historiografické exaktnosti tam byly ovšem též další pohledy na to, jak by historici měli „dnes“ psát shledávány i v jiných podnětech, např. ve statistice, dějiny, aniž by se chtěli zásadně vyrovnávat s tím, jak tj. nejen v ověřených informacích z narativních či tomu bylo dosud. Jednotlivé příspěvky/kapitoly jsou úředních historických pramenů, ale i v kumulovaných rozděleny do tří částí. První z nich (s. 11–76) klade dů- a homogenizovaných číselných údajích.3 raz na intelektuální a institucionální předpoklady pro- Zcela přitom opomíjí intelektuální přínos Hege- fesionalizace moderní historiografie. Druhá se zabývá lovy Fenomenologie ducha (1807) pro evoluční výklad východisky historiografických přístupů (marxismus, dějin, v němž se emancipující lidský duch, dialektic- sociální vědy, škola Annales, poststrukturalismus, ky překonávaje svá dosavadní omezení, pohybuje od psychoanalýza, antropologie a komparatistika), které nižších stádií lidského vědění a organizačních forem o sobě prohlašují, že jsou platné pro všechna období společnosti k vyšším. Ostatně ani vliv antropologic- dějin i další obory historického bádání (s. 79–252). kých podnětů tohoto německého filozofa na mladého Třetí pojednává o vlivu řady teorií na historické bá- Karla Marxe není v této publikaci brán v úvahu. Spí- dání v politických, sociálních, hospodářských a inte- še se v ní zdůrazňuje strukturální pojetí marxismu, lektuálních dějinách. Dále tu jde o dějiny žen, resp. v němž tzv. základna určuje společenské a ideologické genderové dějiny, dějiny rasy a etnické příslušnosti. procesy v tzv. nadstavbě, a jeho překonávání britskými Končí případovou studií spadající do oboru „dějin historiky z okruhu historické revue Past and Present zdola“ (history from below) o etnicky pestrém území (1952). Tento postoj vysvítá ze studie Geoffa Eleye zvaném Butetown, které se nachází se mezi cardiff- Marxistická historiografie (s. 79–102), pro nějž je ským přístavem a středem města (s. 255–427). v tomto směru klíčovou osobností dnes již klasik so- Vzhledem k této tematické skladbě se zde nemohu ciálních dějin Eric Hobsbawm. Nicméně se zdá, že ty zabývat všemi statěmi. Některé z nich totiž více vychá- ze současných konceptů „sociálna“, které v anglosaské zejí ze skutečnosti, že za svého adresáta považují ang- historiografii považují materiální potřeby člověka za losaské, resp. britské studenty historie, jiné zase méně. důležitý, ne však za zcela směrodatný impuls jeho in- Soustředím se proto jen na ty z nich, o nichž soudím, dividuálních i kolektivních aktivit, se k marxistickým že by mohly být vítané nejen jejich českými kolegy, inspiracím nestaví zcela negativisticky.4 nýbrž i mnohými českými historiky stejně jako těmi Dále chci zvlášť upozornit na příspěvek Kevina zájemci o tento obor, které oslovuje způsob, jakým Passmora Postrukturalismus a historie (s. 154–182), vybraní autoři hledají cesty k tomu, aby se pozitivně který obsahuje nejen imponující vstup do obecnějších vyrovnávali s postmoderním relativismem. Z tohoto problémů současného historického bádání, nýbrž hlediska vidím jako důležitou studii Heiko Feldnera i hledání pozitivních východisek z postmoderního Nová vědeckost v dějepisectví kolem r. 1800 (s. 11–25), rozostření významu teorie/teorií, metod a společen- která reaguje na soudní spor z roku 2000, v němž šlo ské role/rolí historického bádání. Příkladný je jeho o to, jak z historického a právního hlediska posuzovat výklad vlivu poststrukturalismu a postmodernismu zpochybňování holocaustu. Známý anglický historik na takové pojetí historiografie, v němž se neklade vý- R. J. Evans v něm zdůvodňoval společenskou zodpo- chozí konceptuální důraz na „realitu“, nýbrž na její vědnost historika tím, že musí v rankeovském duchu reprezentaci v textu historického pramene či následné kriticky pracovat s komplexním souborem kriticky interpretace, které se potom absolutizují jako hlavní, ověřených historických faktů, aby se tak co nejvíce ne-li jediný, objekt historikova zkoumání. Proti post- přiblížil požadavku objektivity. Feldner si na rozdíl od Evanse ovšem klade kompli- kovanější otázku, a to, jak Rankův přístup k historiko- 3 Srov. IGGERS, Georg G.: The University of vě objektivitě (1824) reagoval na osvícenské zpochyb- Göttingen 1760–1800 and the Transformation of nění aristotelského obrazu světa. Domnívá se přitom, Historical Scholarship. Storia della storiograhia – že se pro své následovníky stal přitažlivým vzorem History of Historiography 1, 1982, 2, s. 11–37. proto, že jim ukázal, jak „bezpečně“ verifikovat údaje 4 Pro pochopení filozofických inspirací his- z původních historických pramenů tak, aby si čtenář toriografie je stále užitečná kniha BREISACH, jejich textů mohl spolehlivě ověřit, že historici píší Ernst: Historiography. Ancient, Medieval & Modern. „pravdu“, a to o tom, co se kdysi vlastně stalo. K tomu University of Chicago 1983 (32006). Příliš stručný je dodejme, že Rankův přístup k věci bychom mohli při- v tomto ohledu přehled: IGGERS, Georg G. - WANG, rovnat k práci přírodních vědců s mikroskopem, kte- Edward Q. – MUKHERJEE, Supriya : A Global History rý začali běžně používat od 17. století a s prospěchem of Modern Historiography. Harlow 2008. Profilující jim pro jejich vědecké bádání slouží ve zdokonaleném díla dějin historiografie od starověku do 50. let provedení dosud. Feldner ve své stati ovšem nebere 20. století charakterizuje REINHARDT, Volker (Hg.): v úvahu, že nástup moderní historiografie měl více Hauptwerke der Geschichtsschreibung. Stuttgart 1997. Literatura Recenze a zprávy o literatuře 107 strukturalistickému tvrzení, že lidské „já“ je „jen pro- V Passmorově případě nelze dost dobře poukázat duktem jazyka“ (s. 169), klade důraz na vícevrstevnatý na celou šíři užitečných informací a inspirativních a víceznačný koncept historického aktéra, pro kterého podnětů, které jeho text obsahuje. V nemenší míře je je charakteristické, že žije též mimo jazykový systém, tomu tak v místy brilantní studii, jejíž autorkou je Lau- jenž aktivně utváří svou tematicky pestrou praxí a zá- ra Lee Downsová, Od dějin žen k dějinám genderovým roveň je jím zpětně ovlivňován. Jeho aktivity se proto (s. 347–378), která na toto téma napsala též vlivnou nedají jednosměrně vysvětlit z „vnějšího“ tlaku struk- knihu Writing Gender History (22010). V jejím výkladu tur typu ekonomika, politika, kultura, třída, národ, je pozoruhodná již analýza způsobu, jakým socioložka moc nebo gender. Nicméně se domnívám, že si lze dost Leonora Davidoffová a historička Catherine Hallová dobře představit i to, že tyto i jiné „struktury“ či rámce roku 1987 ovlivnily genderová bádání ve svém průkop- lidského jednání mohou získat nemalý vliv jak na ně, nickém díle o anglických středních vrstvách v letech tak na vědeckou analýzu tím, že se „usadí“ v dobovém 1750–1850. Stejně tak jde o studie Lyndall Roperové jazykovém úzu jako foucaultovský dispozitiv.5 na téma Oidipus and Devil (1994), v nichž analyzuje K tomu dodejme, že z takto vedené Passmorovy roli ženského těla, náboženství a sexuality v soudní argumentace lze rovněž vyvodit názor, že lidskou praxi v Německu po třicetileté válce. společnost je možné chápat jako sociabilitu v její in- Downsová navíc přináší řadu argumentů pro kon- terakci mezi dynamikou a stabilitou lidských aktivit, ceptuální oživení dějin genderu jakožto „avantgard- a to nejen v přítomnosti, ale i v minulosti. Ve svém ního“ přístupu k současnému historickému bádání. pohledu na člověka jakožto aktéra se neopírá o kon- Za zvlášť inspirativní považuji její argumentaci, jejímž cept homo ludens holandského kulturního historika prostřednictvím se snaží vymanit pojetí genderu z bi- Johana Huizingy, nýbrž o názor ruského literárního nární představy o „fatální“ protikladnosti ženského vědce M. M. Bachtina. Za svůj bere jeho názor, že a mužského těla (s. 373). Dává totiž přednost sociál- vytváření významů v jazyce nelze interpretovat jen ní konstrukci, která genderové aktéry vztahuje nejen binárně6, nýbrž je třeba vycházet především z toho, k sobě navzájem. Klade proto důraz na to, že z této že vyvstávají z dialogu mezi lidmi (s. 178). Passmore binarity je třeba vytvořit něco, co bych nazval mul- si tak na Bachtinovi cení toho, že připouští jak lidské tivalenčním konceptem opírajícím se o širokou paletu jednání, tak i jazykovou strukturu, aniž prohlašuje, že témat včetně rasy, nacionalismu, budování impérií, et- jedno nebo druhé je prvotní, aneb o dokonce že jedno nické příslušnosti apod. (371). Do této galerie bychom od druhého lze oddělit (s. 179). Navíc se domnívá, že mohli též přiřadit třídu, stát, dominantní kulturu, vše- dnes je již méně pravděpodobné než dříve, že historici obecné dobro či lidské štěstí a podle zaměření konkrét- budou přemýšlet [o dějinách, pozn. aut.] ve vyhrocených ního historického bádání i další charakteristiky socia- termínech objektivity versus relativismu či struktury bility, jež vstupují do veřejného prostoru i soukromého versus aktérství (s. 180). Pro historiografickou ana- života historických aktérů, mezi něž by ostatně bylo lýzu a výklad minulosti tak po mém soudu otevírá vhodné řadit též děti a seniory. nové perspektivy založené na „bezpředpokladové“ Ambici recenzované publikace post-poststruk- interakci interpretačního realismu s interpretačním turalisticky či post-postmodernisticky promýšlet vý- nominalismem. znam fenoménů konfliktní společnosti, vícevrstevna- tého aktérství a kulturní víceznačnosti pro historické bádání lze rovněž shledat v kapitolách o sociálních 5 Srov. např. VEYN, Paul: Foucault, jeho myšlení, dějinách (Thomas Welskopp) a cardiffských docích jeho osobnost. Praha 2015, s. 24nn., 35nn. (Glenn Jordan); méně patrná je ve studii o intelek- 6 Tj. strukturální a poststrukturální lingvistický tuálních dějinách (Beverley Southgate) a poměrně názor, že význam pojmů v jazyce vzniká jako opozitum málo zřetelná v historiografickém přehledu vlivných k tomu, čím nejsou (Ferdinand de Saussure, Jacques výkladů hospodářských dějin (Pat Hudsonová). Na- Derrida). Abychom použili názorného příkladu značena je ostatně i ve stručné předmluvě editorů z kdysi populárního songu Evy Pilarové Co je láska (s. 5–8). Nicméně však nelze přehlédnout, že jejich (1961); v původní americké verzi šlo o hit Elvise ediční počin neobsahuje žádný závěr. Ponechme při- Presleyho Don´t be Cruel (1956). Nový český text, tom stranou otázku, zda je to koncepční nedostatek či resp. obsah vytvořil s invencí sobě vlastní Jiří Suchý vlastně přednost tohoto díla, jež pracuje s literárním prostřednictvím binárních poetických postupů: /Že konceptem otevřeného konce. V každém případě se kočka není pes, že včera není dnes/…./Že chatrč není domnívám, že český čtenář může jeho soustředěnou hrad, že jistě není snad/…./Že celek není kus, že moped četbou intelektuálně jen získat. Nepochybně mu v tom není vůz/… /To každý zná, to každý ví.../. Nicméně nás pomůže poznámkový aparát jednotlivých kapitol, cen- vtipně upozorňuje na to, že binární princip uživatele né bibliografické údaje a závěrečný jmenný rejstřík. jazyka nemusí vždy dovést k tomu, aby se dobře Na problém „neuzavřenosti“ recenzované pub- orientoval ve světě, v němž žije, jak o tom svědčí refrén likace svým způsobem reaguje stručný slovníček této písně: /Jednu však starost mám,/ zda láska není pojmů, jejž lze chápat též jako závěrečný text repre- klam/ marně se ptám./ zentující svým způsobem autorský kolektiv jako celek 108 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1

(s. 429–430). Právě on však na mě nezapůsobil příliš nepochybně za příliš strukturálně konstruovaný a ani originálním dojmem, viz např. zařazené výrazy typu k pojmu sociabilita jej to příliš „netáhne“. Možná, že hegemonie, ontologie, technologie, univerzalismus a vel- by další diskuzi na toto téma prospělo, kdyby v ní bylo mi stručná vymezení pojmů epistemologie a heuristika. sociálno uchopeno skrze metaforu prostoru, v němž se O poznání lépe je však na tom pojem diskurs a histori- uskutečňují lidské vztahy. Vyjma jazykové metafory smus. Nepochybně tu však chybí termíny, které jsou a metafory lidmi vytvořeného prostředí, by jej bylo pro recenzovanou publikaci klíčové: struktura, jazyk, ještě možno vymezit např. metaforami sociability, text, sémiotika a kultura, abychom připomněli alespoň tj. potřeby či nutnosti lidí se sdružovat a hry, v níž některé z nich. K nim bychom pak mohli přiřadit ještě se historičtí aktéři snaží uskutečňovat své cíle mezi alespoň pojmy koncept/konceptualizace, historické teo- nezbytností, neboť hrát musí každý, komu o něco jde, rie, metody a vzory, historický čas a historický prostor. hravostí, resp. kreativitou, spoluprací a vzájemným Za největší nedostatek považuji, že editoři neuznali za soutěžením. vhodné se v tomto slovníčku vyrovnat s pojmem sociál- Každá kolektivní hra z logiky věci vymezuje své no,7 v němž zejména L. L. Downsová spatřuje vhodnou hřiště stejně tak, jako vytváří, stabilizuje a posléze volbu pro překonávání sémiotického binárního přístu- mění svá pravidla. Dobrým příkladem, resp. metafo- pu jak k jazyku, tak k sociální skutečnosti. Nicméně je rou pro toto tvrzení by mohl být po celém světě rozší- v tomto ohledu poměrně stručná, odvolávajíc se mj. na řený fotbal. V této souvislosti pak jde o to, zda hřiště amerického historika Williama H. Sewella, jr. (s. 371). a pravidla takto pojaté hry budeme považovat za cosi, Podobně jako ona si počíná německý historik co bychom mohli nazvat morální metaforou sociálna Thomas Welskopp. Hobsbawmův „ne-materialistic- nebo jen za její „provozní“ záležitost. Nepochybné ký“ koncept dějin společnosti, jímž chtěl na počátku přitom je, že sociálno je pojmem, jehož metaforický 70. let 20. století nahradit strukturální sociální dějiny, potenciál je vskutku značný. Historici se však k němu jej však již neuspokojuje. Nabízí nám proto své pojetí budou stavět nejen podle toho, jakou explikační ka- obnovených sociálních dějin, které charakterizuje jako pacitu do budoucna prokáže, nýbrž i podle toho, jak si krok za kulturní obrat (s. 297). Vychází přitom z in- zodpoví otázku, o co jim vlastně jde, když mají potřebu terakce mezi sémiotickým chápáním jazyka, symbolů „něco“ psát o dějinách; tedy, proč vlastně píší dějiny? a diskurzů na straně jedné a sociální praxe na straně Tato otázka však není v recenzované publikaci bohužel druhé. K tomu dodejme, že poměrně sofistikovaný pří- otevřena. stup k problematice sociálna rozpracoval již zmíněný W. H. Sewell jr., který v této souvislosti pracuje s inter- Jiří Štaif pretivistickým konceptem metafory. Sociálno vymezuje jako ontologicky neuniknutelný základ pospolitosti, UHEREK, Zdeněk – HONUSKOVÁ, Věra – GÜN- které se zúčastníme jako lidské bytosti. Zároveň míní, TER, Vladislav – OŠŤÁDALOVÁ, Šárka: Migrace že nejlépe mu porozumíme prostřednictvím jazyko- : historie a současnost. Ostrava: Občanské sdružení vé metafory, tj. artikulací sociálna v rozvíjející se síti PANT, 2016, 143 s. ISBN 978-80-905942-9-6. sémiotických praktik. Jinými slovy řečeno, jeho de- Téma migrace a zvláště pak migrantů je v současné skripcí a symbolickou reprezentací v jazyce, který lidé době více než ožehavým a stalo se předmětem mnoha sdílejí. Následně mu jde o metaforu lidmi vytvářeného politických a veřejných debat. Autoři této publikace již prostředí; sociálno podle něj totiž zároveň vytváří fy- v úvodu své knihy jednoznačně avizují, že se nejedná zické rámce, v nichž se formuje a omezuje, resp. co do o text odborný, ale spíše populárně-naučný či řekně- dosažených výsledků problematizuje lidská praxe, bez me osvětový. Jejich ambicí je předložit české veřejnosti níž by jazyk ztratil schopnost o něčem vypovídat. Do- a učitelům středních škol problematiku migrace s po- mnívá se totiž, že kódování jazykových významů, resp. hledem do minulosti a především poukázat na sou- vytváření jejich znaků nemůže záviset jen na vztazích časné problémy i z toho důvodu, že dosud podobná uvnitř jazyka. Tato závislost pro něj platí nepochybně publikace, nabízející ucelený pohled na danou proble- i obráceně, neboť jazyk a sociálno chápe v dynamické a do budoucna otevřené souvztažnosti.8 pracuje Patrick Joyce v knize Democratic Subjects. Self Jistým problém jeho přístupu k věci je to, že pojem and Social in Nineteenth Century England (1995), jenž sociálna vymezuje pro historika – konkrétního bada- ve své studii What is Social in Social History? Past tele o minulosti – poměrně abstraktně. Zjevné je, že se and Present, 2010, 206, 213–248 vztahuje sociálno přitom snaží vyhnout pojmu společnost, jejž považuje především k pojmům kultura, materiální zájmy a moc, a zejména pak stát. Roku 2013 vydal knihu The State of Freedom. A Social History of the British State since 7 Anglicky social ve smysl substantiva; česky to, co 1800, v níž moderní stát analyzuje mj. prostřednictvím je společné, v archaické češtině jest společno. budování poštovního spojení, v němž má téměř každý 8 SEWELL, William H. jr.: Logics of History : člověk svou adresu, využívá dobrodiní této služby ve Social Theory and Social Transformation. University svůj prospěch a zároveň je pod poštovní kontrolou, of Chicago 2005, s. 369. S jiným konceptem sociálna neboť je snadno dohledatelný. Literatura Recenze a zprávy o literatuře 109 matiku nevznikla. Je zde tedy patrná snaha zmírnit ekonomických imigrantů, kdy se již snižuje počet mi- rozjitřené emoce, jež právě diskuze o migraci a imi- moevropských (stoupá pouze počet migrujících žen) grantech provázejí, a poučit českého čtenáře o české a dochází k upevňování vztahů mezi jednotlivými státy minulosti i současnosti přijímání cizího obyvatelstva západní Evropy, přičemž již nejde pouze o jednotlivce, či odchodu vlastního. ale vznikají smíšené sňatky na území přijímajících stá- Problémy migrace nám na sto čtyřiceti stranách tů. Poslední fázi ohraničuje 90. léty 20. století a rokem textu představí etnolog Zdeněk Uherek, který se ve 2013. V tomto období je zásadní rok 1989, přičemž svých pracích zabývá především otázkou migrace, mi- vzrostl v západní Evropě počet pracovních migrantů norit, Romů, teorií etnicity a tzv. urban anthropology, z východní Evropy a zároveň stoupl i počet azylantů ze právničky Šárka Ošťádalová, zajímající se o lidská prá- zemí sužovaných válečným konfliktem, který násled- va, zvláště pak ve vztahu k tzv. Třetímu světu, a Věra ně poukázal na nedostatky azylového práva. Uherek Honusková, jež se soustředí na problematiku migrace, však u této poslední etapy připomíná, že je již velice uprchlictví a azylantů, a etnolog a antropolog Vladi- obtížné určit účel příchodu těchto imigrantů. Celou slav Günter, ředitel Centra pro integraci cizinců. kapitolu uzavírá velmi překvapivým grafem a komen- První kapitola Migrace v moderní historii má po- tářem k současnému stavu (leden 2015) počtu mig- někud zavádějící název, jelikož se zde Zdeněk Uherek rantů v jednotlivých evropských státech vyjádřeného nezabývá pouze dílčími kauzami migrace v průběhu v procentech v poměru k počtu občanů daného státu. 19. a 20. století, ale věnuje se i dalším výraznějším fe- Druhá kapitola – Migrace ve společenských vědách noménům světových dějin souvisejících s pohybem – nastiňuje jednotlivé migrační teorie vznikající od obyvatelstva. Zdeněk Uherek tento výklad nepojal 19. století až po současné vědecké trendy. Je velice chronologicky, ale text spíše koncipoval dle jednotli- pozoruhodné sledovat vývoj těchto teorií, jak se po- vých kauz – témat, tudíž pod téma vnitřní kolonizace stupem času rozvětvují a již se neohlížejí pouze na eko- nezahrnul pouze středověkou fázi, ale i například nomické hledisko migrace, ale věnují pozornost také vnitřní kolonizaci v 18. a 19. století, kterou iniciovala sociálnímu rozměru tohoto fenoménu. Především je rakouská vláda na území tzv. Vojenské hranice s Os- zajímavá snaha odpovědět na otázku proč lidé migrují, manskou říší (území táhnoucí se od Jaderského moře či naopak nemigrují. až po Sedmihradsko), na němž se usídlovali Němci, Třetí kapitola se zabývá problematikou integrace, Slováci, Rusíni, Poláci, Italové, Francouzi i Češi, či přičemž se soustředí na jednotlivé fáze na příkladu vnitřní kolonizaci na území carského Ruska s připo- Spojených států amerických, jejichž migrační saldo mínkou volyňských Čechů. Dále v této kapitole prezen- bylo v průběhu 19. a 20. století vždy vysoké. Jako tuje fenomény jako exodus a exil, vliv válek s Osman- v předchozí kapitole si autor opět všímá vývoje jed- skou říší především na pohyb obyvatelstva na Balkáně notlivých sociologických a antropologických teorií (i s fenoménem asimilace, konverze k islámu, ale také zohledňujících integraci, asimilaci a akulturaci. Tak- při znovudobývání Balkánu vznik enkláv s rusínským, též představuje vznik a překonání idey Melting pot či německým, italským nebo polským obyvatelstvem). problematiku nacionalismu a jeho vlivu na migraci (ať Dále připomíná násilné migrace a vznik evropských už ve spojení s přijímáním migrantů nebo s odchodem diaspor, vystěhovalectví do mimoevropských destina- vlastního obyvatelstva) a také se do jisté míry zabývá cí, fenomén industrializace a migrace lidí z venkova do psychikou migranta (zvláště pak fenoménu života na měst za prací, dokonce i migrace mezi státy, např. děl- kufrech, tedy utkvělé představy migranta, že se jedno- níků z východního Pruska do slezských hutí či na Ost- ho dne vrátí do rodné země, i když má již vlastní rodinu ravsko, nás ledně rozlišuje tři fáze migrace ve 20. sto- v zemi, kam migroval). letí. Léta 1945–1975 charakterizuje ekonomickou Čtvrtá kapitola s názvem Imigrace do Českosloven- migrací, kdy Evropa byla motivována nedostatkem ska a Česka po 2. světové válce se zabývá nejen situací pracovní síly v nekvalifikovaných profesích (Francie, do roku 1989, ale sleduje vývoj až do současnosti. Vší- Německo). Na této etapě shledává zajímavým fakt, má si jisté rozdílnosti mezi imigrací před rokem 1989 že se tato migrace rozdělila na dvě vlny. V první vlně a po událostech tohoto roku. Záhy po druhé světové byly zvány pracovní síly ze sousedních zemí (Francie válce se v Československu objevil nový fenomén tzv. získávala dělníky ze Španělska, Portugalska či Itálie) reemigrantů (krajanů), kterým byl umožněn návrat, ať a následně až ve druhé vlně byla pracovní síla získá- už z již bývalých území Československa (nejmarkant- vána z kolonií a mimoevropských států (Německo si nější skupinou reemigrantů do Československa byli zvalo dělníky z Turecka, Francie zase z Alžírska, Tu- volyňští Češi) nebo ze států celého světa. Reemigra- niska, Maroka či Indočíny). Mimo tento hlavní proud ce byla v tomto období přijímána pozitivně, jak tvrdí klade Uherek situaci v SSSR, kde sice také probíhala Günter, i z oho důvodu, že během druhé světové války migrace, avšak byla přísněji regulována a jelikož SSSR podlehli vyhlazovacím praktikám Třetí říše i čeští Židé měl vysokou spotřebu jakýchkoliv výrobků, migrace a Romové a zároveň byla tato reemigrace doprovázena nebyla přerušena ropnou krizí v 70. letech. Druhou tzv. divokými odsuny Němců. Toto období českých dě- fázi ekonomické migrace Uherek klade do období let jin migrace bylo především motivováno politicky, kdy 1975–1990, přičemž hlavní rozdíl spatřuje v původu tedy docházelo k nedobrovolné emigraci (odsun Něm- 110 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1 ců či vynucená emigrace československých disidentů za použití interpretace chování elit skupiny Tonga), v 70. a 80. letech), ale také k emigraci dobrovolné (útěk tyto teorie ovšem zasahují spíše do pole působnosti před komunistickým režimem, sovětskou okupací). historika, spíše otevírají metodologické možnosti et- Günter věnuje krátký odstavec i vnitřní migraci, kdy nografického výzkumu, ačkoliv i etnografie patří mezi ze Slovenska do Česka proudily migrační vlny, zvláště vědy úzce spolupracující s historií. ze slovenského východu. Daleko více si Günter všímá Tato publikace je určena především široké veřej- imigrace z jiných zemí a tento působivý výčet doplňuje nosti, texty byly vytvářeny dokonce ve spolupráci výpovědí předsedy OS KOVO Škoda Mladá Boleslav se středoškolskými pedagogy, aby byly přístupné Jaroslava Povšíka. Období po roce 1989 rozebírá i středoškolákům, což se samozřejmě odrazilo na v mnohem větší šíři, přičemž se neomezuje pouze na poznámkovém aparátu. Sami autoři upozorňují na statistické údaje a výpovědi, ale všímá si legislativní snahu, aby kapitoly na sebe navazovaly chronologicky stránky azylu, každodennosti azylanta, vztahu s ma- a postupovaly od obecného ke konkrétnímu. Zároveň joritou, nelegální migrace a věnuje se podrobnějšímu zde byla snaha stupňovat náročnost textu. Rozhodně popisu stávajícího složení migrantských skupin na bychom dali přednost podrobnějšímu rozboru vývo- území České republiky. Na závěr kapitoly si klade za- je fenoménu migrace historii, ale vzhledem k tomu, jímavou otázku o pozitivních i negativních dopadech že celá kniha byla koncipována spíše s ohledem na migrace na Českou republiku. současnost a budoucnost, je tento historický exkurz Pod pátou kapitolu se autorsky podepsaly dvě relativně postačující a věříme, že si tato publikace své právničky, Věra Honusková a Šárka Ošťádalová. čtenáře najde. Pokud bychom se chtěli tázat po pří- Kapitola Mezinárodní ochrana si vzala za cíl čtenáře nosu pro historickou obec, musíme konstatovat, že seznámit s minulostí i současností mezinárodního nežli zdrojem informací, je spíše zdrojem inspirace, práva týkajícího se ochrany uprchlíků. Historický směrovkou, která ukazuje možnosti historického vý- exkurz pojednávající o významných osobnostech ne- zkumu v oblasti vývoje migrace. jen českých, ale i světových dějin jako o migrantech či uprchlících a o možné ochraně uprchlíků a migrantů Karolína Šlofarová je přece jen poněkud krátký. Na druhou stranu tato kapitola ani neměla ambice podat podrobnější výklad GAWRECKI, Dan: Jazyk a národnost ve sčítáních o vývoji, naopak se soustředí na celou problematiku lidu na Těšínsku v letech 1880–1930. Český Těšín: mezinárodního práva s ohledem na definici uprchlíka, Muzeum Těšínska, 2017, 286 s. + 16 s. obr. příloh. postavení úřadu vysokého komisaře OSN pro uprch- ISBN 978-80-86696-44-7. líky, vlivu lidských práv a postoj evropského práva. V kontextu globálního politického vývoje se kaž- Podrobně rozpracovává proces udělení azylu či doplň- dodenně v médiích setkáváme s širokou škálou témat kové ochrany ale i proces vyhoštění. Tím dává čtená- zabývajících se etnickými vztahy a etnickými iden- ři možnost zprostředkovaně nahlédnout, co nejspíše titami. V regionálním historickém bádání je tématu prožívá člověk žádající o azyl v některé z evropských po několik desetiletí věnována pozornost ve vztahu zemí. Následně autorky představují statisticky zpraco- k nacionalismu 19. a 20. století, jehož dopad na vývoj vaný přehled vývoje migrace z hlediska podání žádosti evropské společnosti je dobře znám. I když je třeba na o udělení azylu od roku 1998 do roku 2014. Ačkoliv již okraj zmínit jistá pozitiva procesu ve sféře kulturního předchozí texty jednoznačně avizovaly, že během ne- nacionalismu; pěstování jazyka etnických menšin. Ja- dávné ekonomické krize migrace do České republiky zyk se stával kulturním kódem příslušnosti k národ- značně oslabila, až v této kapitole jsou k tomuto tvrzení ní pospolitosti a vztah načrtnutý Andersonem mezi podána relevantní fakta. nacionalismem a kapitalismem tisku je evidentní, V závěrečné šesté kapitole nazvané Konceptuali- avšak je nutné si uvědomit, že zcela jiné konotace daný zace současných migrací se Uherek pokusil nastínit vývoj měl v etnicky uzavřených územích ve srovnání otázku měnících se podmínek k migracím a k mění- s multietnickými společnostmi a na tzv. jazykových cím se profilům migrantů. Mezi zásadní faktory, které hranicích zvláště. Etnická skladba na Těšínsku vyka- v současnosti značně proměnily podobu migrace, řadí zovala vzhledem k tradičněji koncipované česko-ně- mnohem snazší cestování, snadný převod finančních mecké jazykové hranici specifickou dimenzi stýkání prostředků prostřednictvím bank, možnost být per- a potýkání obyvatelstva hovořícího polským, němec- manentně ve spojení s osobami v rodné zemi (s ro- kým a českým jazykem, v sociální praxi utvořeným dinou apod.) za pomoci IT techniky atd. Na druhou jazykovým konglomerátem, tj. ne místním dialektem. stranu však v těchto vybraných faktorech spatřuje Multietnická skladba se křížila s multikonfesijností nebezpečí, migrace se tedy za těchto okolností stáva- obyvatelstva. Region byl v pojednávaném období jí masovějšími a nevypočitatelnými. S tímto následně zasažen modernizačními procesy, jimiž se tradiční souvisí zajímavý oddíl o chování lidí během migrace, agrární společnost transformovala v moderní, v níž který představuje zajímavé teorie (například Bauman- se lidé stěhovali za pracovními příležitostmi do nově novo pojetí postmoderních identit, polemika George se utvářejících průmyslových aglomerací. V sociálním Marcuse s Wallersteinovou teorií světového systému světě obyčejných lidí probíhaly hluboké změny, které Literatura Recenze a zprávy o literatuře 111 ovlivňovaly jejich každodenní bytí v měnícím se světě. a mechanismy jejich aktivit v čase příprav a konání sčí- Za jednu z těchto změn můžeme pokládat roli a funkci tání lidu i po dobu zpracování dat a jejich zveřejnění etnicity v nacionalismem zmítané společnosti. (polemiky v tisku, parlamentní interpelace, konání Předložená práce je unikátním výstupem dlouho- protestních akcí /Orlová 1911/). Text doplňuje popis dobého zájmu autora o problematiku národnosti v re- situace během sčítání lidu ve vybraných lokalitách. gionu; o ucelený pohled na sčítání obcovacího jazyka Kromě úředních statistických šetření je v textu pojed- a národnosti na Těšínsku doplňuje dvousvazkovou ko- náno o tzv. soukromých sčítáních lidu organizovaných lektivní monografiiNárodnost a sčítání lidu v českých svépomocně národními aktivisty. Není opomenuto zemích 1880–1930 (Spory, polemiky, konflikty) z roku specifikum tzv. Šlonzáků a jimi deklarované slezské 2016. V souladu s politickým vývojem je periodizo- identity. Detailně je postižen vývoj česko-polských vána na období do roku 1920 a po roce 1921 do roku vztahů v regionu odehrávající se na úrovni jednání 1930; dané členění plně odpovídá změnám v metodi- a konání národních aktivistů; na povrch vyplývají ce zjišťování etnické skladby obyvatelstva úředními ohniska střetů a vzájemných antagonismů. statistickými šetřeními. Vlastnímu pojednání o mo- Druhá část knihy se věnuje sčítáním lidu uskuteč- derních statistických šetřeních předchází výklad o et- něným v letech 1921 a 1930. Okruhu otázek spojených nické skladbě obyvatelstva, jak je zachytila nejstarší se sčítáním lidu předchází stručný výklad politických etnografická a topografická bádání. Analyzovány jsou poválečných událostí, tj. rozdělení Těšínska arbit- dobové spory a polemiky mezi lingvisty ohledně ve- rážním rozhodnutím. Téma je otevřeno přehlednými dení jazykové hranice v regionu, a to s přesahem do tabulkami, které obsahují pro vybrané lokality data současnosti. Za výrazný mezník v moderních etnic- o skladbě obyvatelstva podle kritéria obcovací řeči kých dějinách v regionu autor oprávněně považuje rok (1910) a dle kritéria národnosti (1921). Výklad pro- 1848, který se nesl ve znamení zintenzivněných akti- blematiky se odvíjí od uvedených dat. Detailně je po- vit polského národního hnutí. Klíčovými sférami se jednáno o méně známém politickém pozadí sčítání stalo školství, vlivu vyučovacího jazyka na formování lidu, tj. o učiněných politických rozhodnutích ohled- identity jedince si byli aktéři národního hnutí vědomi, ně zavedení kategorie Šlonzák s příslušnými atributy. stejně jako důležitosti působení duchovenstva na vě- Z hlediska aktivistů národních pospolitostí mělo sčítá- řící. Pozornost se upřela k tisku jakožto významnému ní lidu 1921 obdobně jako poslední předválečné sčítání médiu spoluutvářejícímu politickou veřejnost. lidu prokázat početní sílu jednotlivých etnik a stejně Vlastní jádro práce tvoří interpretace dění spo- jako předlitavská šetření byla v tisku, vlivem politic- jeného s jednotlivými sčítáními lidu, a to počínaje kých změn tentokrát německém i polském, zpochyb- rokem 1880, kdy bylo poprvé zjišťováno kritérium ňována jeho nestrannost a objektivnost. O atmosféře obcovací řeči. Stěžejní moment nejnovějších prací vě- sčítání lidu a užitých praktikách státní moci dostateč- novaných problematice jazyka a národnosti předsta- ně vypovídá soubor trestních oznámení na nesprávné vuje pramenná báze, která odkrývá motivace aktérů udání národnosti z Frýdku. Obdobně je formou inter- spojené například se sčítáním lidu, spory a polemiky pretace dochovaných trestních spisů, stížností, zpráv vedené v tisku, i mechanismy konání státní správy v tisku rekonstruováno sčítání lidu roku 1930. Text a samospráv, a to včetně postižení interních diskur- doplňuje kapitola o polských snahách směřujících zů odborníků a politických kroků učiněných na půdě k pozměnění výsledků sčítání lidu, tj. k agitaci v tis- parlamentu i v zákulisí. Vše výše uvedené pojednání ku, k politickým proklamacím a manifestaci v Českém o předlitavských sčítáních lidu na Těšínsku obsahuje Těšíně. Stěžejní pasáž knihy tvoří výklad o politickém a tím obraz o etnické skladbě regionu získává na plas- rozhodnutí ministerstva vnitra zachovat diskutabilní ticitě a za strohými čísly udávajícími k daným letům národnostní kategorii Šlonzák a o politických dopa- sčítání lidu etnickou skladbu obyvatelstva vystupují dech učiněného kroku – řešení memoranda polských na povrch žurnalistické spory i dopady konání horli- poslanců a diplomatické roztržky s Varšavou. Kapitolu vých aktivistů na životy obyčejných lidí. Sčítání lidu o meziválečném sčítání lidu uzavírá pojednání o od- se obdobně jako komunální volby nebo zápisy dětí do borné a žurnalistické reflexi sčítání lidu. škol v multietnickém regionu stávaly plebiscitem, kte- Souhlasím s autorem, že v daném tématu podobně rý neuznával v sociální praxi běžnou dvoujazyčnost. jako v jiných nemůžeme být soudci. Samotnou mě při Jak je z textu patrno, přihlášení se k obcovací řeči ne- zpracování této problematiky v rámci výše zmíněného bylo svobodným aktem jedince. Konkrétní případy projektu zaráželo konání národních aktivistů i státní excesů překračující zákonnost sčítání lidu, dostatečně moci, kterým byla potlačována svobodná vůle jedince ilustrují, jak sčítání v praxi probíhalo a do jaké míry vyjádřit vlastní identitu. V jediném si s autorem dovo- data odrážejí etnickou skladbu obyvatelstva regionu. lím nesouhlasit, a to s tvrzením v závěru, že volební Text je doplněn početnými citacemi z dobového tisku právo za kuriálního systému se týkalo především elit a vypovídajícím obrazovým materiálem, který doklá- (s. 237). Z výzkumu modernizačních procesů v zemi dá užívané moderní metody agitace a propagandy. totiž vyplývá probíhající demokratizace společnosti Před čtenářem jsou rozkryty sítě interpersonálních a na sklonku monarchie se okruh voličstva rozšířil i na vztahů mezi čelnými aktéry národních hnutí regionu pracující muže; plátce daně. V reálné politice a konání 112 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1 státní správy se od dat ze sčítání lidu odvíjel např. roz- právněným zasahováním vládnoucích elit. Jednoduše voj školství a další sféry každodenního života společ- řečeno, evropské kolektivní vědomí se podle Simmse nosti. V závěru si dovolím na knize ocenit i mimořádně zrodilo v příslušnosti k latinskému křesťanstvu a křes- bohatý doprovodný obrazový materiál z fondů Muzea ťanství. Současně však načrtává tuto „křesťanstvím Těšínska, který je svědectvím užití moderních nástro- svázanou“ Evropu jako rozervanou vnitřními sváry, jů propagandy v pojednávaném období. v jejímž středu se nacházela oslabená Svatá říše ná- roda německého, která navzdory dějinnému vývoji Andrea Pokludová nepozbyla své imperiální aureoly. A právě idea o univerzální vládě, zhmotněná SIMMS, Brendan: Zápas o evropskou nadvládu : Od v oslabené Říši s jejími nástupnickými státy, se podle pádu Cařihradu po současnost. Praha: Prostor, 2015, Simmse stala v průběhu evropských dějin základním 744 s. IBSN: 978-80-7260-323-7. zdrojem politické legitimity pro každého, kdo chtěl Válka je mír. Svoboda je otroctví. Nevědomost je síla. mluvit jménem celé Evropy. Hlavní političtí protago- Těmito hesly George Orwell definoval ve svém pro- nisté Evropy po staletí usilovali o získání pláště císaře slulém antiutopistickém románu 1984 vládnoucí ideo- Svaté říše římské, aby se mohli ujmout dědictví Karla logii totalitní diktatury v čele s tzv. Velkým Bratrem. Velikého. Chtěl se jej zmocnit Jindřich VIII. stejně jako A v nadneseném významu tato hesla jednoduše vy- Sulejman Nádherný, oděl se jím Habsburk Karel V., stihují obsah monumentální monografie cambridge- usilovali o něj francouzští králové až po Ludvíka XIV., ského historika Brendana Simmse, kterou v roce 2015 Napoleon na něj vážně pomýšlel, Hitlerova „třetí říše“ vydalo nakladatelství Prostor pod názvem Zápas o ev- z něj čerpala svou ideologii a Evropská unie vznikla ropskou nadvládu : Od pádu Cařihradu po současnost v téže oblasti a z téhož ducha, třebaže naplněna zcela (Europe: The Struggle for Supremacy, 1453 to the odlišným obsahem. Simms detailně a s neobyčejným Present). pramenným záběrem objasňuje, že vedoucí evropští Brendan Simms platí za předního odborníka na představitelé, dokonce i ti, kteří sami neměli žádné historii evropské zahraniční politiky, a i jeho poslední imperiální cíle, byli v předcházejících pěti stech pado češtiny přeložená práce se svým obsahem pohybu- desáti letech nezvratně přesvědčeni o tom, že zápas je na pomezí historie a politologie. Na více než šesti o evropskou nadvládu bude rozhodnut v Říši nebo stech stranách se Simms ptá po smyslu evropských v jejích nástupnických státech. Z toho ve své politice dějin a rozplétá peripetie nadčasového snu Evropanů vycházela Alžběta I., věděli to Cromwell, Marlborough o univerzální světové říši, pro jehož uskutečnění ev- i oba Pittové, Bismarck stejně jako spojenecké velení ropské mocnosti v průběhu dějin neváhaly obětovat za první světové války, F. D. Roosevelt, Stalin, Gor- osudy milionů lidí. V osmi kapitolách Simms načrtává bačov a počítají s tím rovněž Rusové, kteří se po pádu velkolepou skicu o touze jedněch dominovat Evropě Berlínské zdi zuřivě brání rozšiřování NATO směrem a snaze druhých jim v tom zabránit prostřednictvím na Východ, i evropské elity, jež se dnes z obav, aby se úsilí o realizaci stabilizačního mechanismu rovnová- Německo nevzdalo svých závazků, snaží udržet po- hy, který v evropské politice zdomácněl dávno před hromadě Evropskou unii. Simms nenechává čtenáře vznikem Společnosti národů. Není proto od věci, když na pochybách o tom, že kdo alespoň nějakou dobu se Simms v úvodu své knihy ptá po ústřední úloze ovládal střed Evropy, současně opanoval celý starý Německa v současné Evropě a budoucím směřování kontinent a každý, kdo ovládne celou Evropu, se na- „Evropanů“ na obou stranách Atlantiku. konec zmocní vlády nad světem. O těchto závěrech by Univerzalita pro Simmse představuje výchozí fe- se dalo vzhledem ke geopolitickým změnám nedávné nomén, který v jeho pojetí opakovaně prostupuje ev- doby jistě polemizovat, nicméně ty nijak nenarušují ropskými dějinami. Dědictví antického impéria Říma- ústřední tezi Simmsovy syntézy – zápas o nadvládu nů, politicky recipované středověkou společností do nad Německem se v průběhu dějin de facto stal hnací Byzance a Svaté říše římské národa německého, podle silou evropské politiky. Všechny hybné jevy a proce- něj tvoří základ společného vědomí evropské identity. sy evropských dějin – objevení Ameriky, soupeření Z tohoto důvodu Simmsovo zamyšlení začíná právě v koloniích, reformaci, otrokářství, industrializaci, rokem 1453 – v době, kdy Osmané dobyli poslední vý- liberalismus, vznik politických ideologií, OSN i rati- spu Byzantské říše, Konstantinopol, a ve Francii padla fikaci Lisabonské smlouvy – lze v tomto duchu cha- říše Plantagenetů. Obě události zasáhly do evropských rakterizovat jako průvodní jev soupeření evropských dějin: dědictví antického impéria převzala katolická velmocí o dominanci na starém kontinentu. církev – duchovní pilíř Svaté říše římské, vnucující od Simmsovo zamyšlení ústí do současnosti: má se vrcholného středověku obyvatelům střední a západní Německo celou svou vahou postavit za pokračující Evropy duchovní autoritu římského papeže, znalost sjednocování Evropy, anebo usilovat o vlastní ekono- římského práva a latiny. Vedle toho Simms definuje mickou hegemonii? Sjednotí se Evropa díky vnitřní i další faktory, které předmoderní Evropany politic- iniciativě, anebo spíše prostřednictvím hrozby vněj- ky programově sjednocovaly – odpor vůči islámu, šího nebezpečí? Stane se tak v konfrontaci s Ruskem herezi, bezvěrectví a obranu vlastních práv před neo- kvůli pobaltským státům a situaci na Ukrajině, anebo Literatura Recenze a zprávy o literatuře 113 díky úsilí čelit vzrůstajícímu vlivu Číny ve světě? Na první počátky rekreačních pobytů. Náležely sem ze- tyto otázky autor pochopitelně neodpovídá, je však jména návštěvy letních bytů, ale i tramping, jenž byl nezvratně přesvědčen, že postoj Německa bude v této koníčkem méně majetných vrstev. Autorka plynule věci opět rozhodující… přechází od těchto začátků přes dobu první republiky do poválečných let, podrobněji se věnuje chalupaření David Sychra od konce 40. let do počátku normalizace a v období normalizace. Ve starším z těchto dvou období se ob- SCHINDLER-WISTEN, Petra: O chalupách a li- jevovaly první generace novodobých chatařů, jedna- dech : Chalupářství v českých zemích v období tzv. lo se zatím spíše o okrajovou skupinu sbírající první normalizace a transformace. Praha: Univerzita Kar- zkušenosti. Mohli volit rekreaci v různých lokalitách, lova – nakladatelství Karolinum, 2017, 210 s. ISBN měli velký výběr stávajících objektů k obývání za nízké 978-80-246-3613-9. ceny. Druhé období již představovalo vrcholnou éru Koncem června letošního roku vyšla v edici Orál- chalupaření, které se pomalu stávalo součástí život- ní historie a soudobé dějiny monografie Petry Schin- ního stylu a stalo se jistým sociálním ukazatelem ve- dler-Wisten O chalupách a lidech, která představuje dle vlastnictví automobilu a televizoru. Odráželo se výsledek dlouhodobého výzkumu autorky. Po milém také v masové kultuře, např. ve filmové produkci,10 od úvodu Petra Schindler-Wisten vymezuje základní konce 60. let vycházel i odborný časopis Chatař. Zís- pojmy chatař a chalupář,9 nastiňuje všeobecné rysy kat v tomto období rekreační nemovitost bylo daleko vývoje tohoto typu rekreace u nás, seznamuje s užitou složitější a dražší, zájem byl přesto veliký. metodologií. Předchozí zkoumání jsou na tomto poli Kapitoly vždy uvádějí čtenáře do dobových souvis- málo četná a v rovině historicko-antropologické, jak lostí, seznamují s životním stylem a možnostmi, které budou pojímána nyní, dosud chyběla. se pro chataření a chalupaření naskýtaly. Ukazují, jak Základem práce bylo 32 rozhovorů učiněných pře- se začalo rozvíjet, dosáhlo velké obliby a dále se udr- vážně s chalupáři během let 2002–2015, tento odstup žovalo. Snaží se mimo jiné zjistit, jakou roli v rozvoji také umožnil srovnání náhledu na sledovaný fenomén tohoto koníčku hrálo politické ovzduší, zda a do jaké v delší časové perspektivě. Rozhovory se mimo jiné za- míry představovalo útěk před komunistickým reži- měřovaly na hlavní charakteristiky chalupaření, jeho mem a jestli vznik demokratického státu a s tím sou- reflexe přímými účastníky, ale i vývoj po roce 1989. visející proměna životního stylu, ekonomiky, možností Autorka si klade za cíl poznat příčiny oblíbenosti „dru- cestování a dalších faktorů vedly k jeho úpadku. Důle- hého bydlení“ a důvod, proč jsou s tímto jevem Češi žitou součástí je proto představení vnitřních důvodů, natolik spjati, přestože se chataření rozvíjelo i v za- osobních pohnutek narátorů k volbě chalupaření, je- hraničí. V souvislosti s tím autorka přibližuje, jak vy- jich dojmy a postoje k němu a reflexe vývoje druhého padalo a vypadá „druhé bydlení“ v jiných evropských bydlení od minulých let do současnosti. zemích ze socialistického i nesocialistického tábora. Poslední chronologická část zpracovává promě- Rozvinuto je zejména ve Skandinávii. ny chalupaření v transformačním období 90. let až Základní kapitoly dále představují chronologický do současnosti. Srovnává objektivní i subjektivní vývoj zkoumané formy rekreace v českých zemích. podmínky a způsob tohoto rekreování v době jeho Kniha začíná druhou polovinou 19. století, kdy došlo rozkvětu a dnes, zachycuje příčiny poklesu zájmu ke zrodu volného času v dnešním pojetí a kam lze řadit o něj i motivy pro jeho další pokračování. Monografie rovněž rozebírá dílčí aspekty spojené 9 Zásadní rozdíl mezi oběma skupinami spočívá s pobytem na chalupě, jako např. svépomocné opravy v tom, že chatař vlastní zpravidla nově postavenou a úpravy a s tím souvisící problémy, odlišnosti v trá- nemovitost menších rozměrů (často v osadě), vení času mužů a žen na chalupách, nebo prozrazuje, přilehlý pozemek je také nevelký. Chata je jednodušší jakými způsoby lidé svá rekreační obydlí využívali, co z hlediska údržby, ale často se dá obývat pouze od jara vše na nich dělali. Závěr nastiňuje i otázku po budouc- do podzimu. Chalupář získal původní venkovskou nosti druhého bydlení. nemovitost, často opuštěnou, která více zapadá do Kniha je napsaná velmi čtivě a přístupně, zahr- okolní krajiny jak vzhledem, tak umístěním. Přináleží nuje všechny podstatné součásti tématu, zařazuje k ní zpravidla větší pozemek, může zahrnovat chalupaření do časového, geografického, sociálního například i les. Majitelé většinou museli chalupu a politického kontextu, nahlíží problematiku i priz- nejprve zrekonstruovat či opravit, aby se dala užívat. matem venkovských obyvatel, vzájemných vztahů. Bývala pak obyvatelná celoročně. Představovaná Dílo ukazuje charakteristický fenomén českého ná- publikace se věnuje právě chalupářům, avšak některé roda skutečně všestranně, zodpovídá vytyčené otázky v knize popisované rysy je možno vztáhnout i na a otevírá prostor i pro další dílčí výzkumy na tomto skupinu chatařů. V recenzi bude občas slov chatař, chataření a chata užito jako ekvivalent ke slovům 10 Do všeobecného povědomí se zapsal především chalupář, chalupaření, chalupa, budou jím myšleny ještě donedávna reprízovaný seriál režiséra Františka obě skupiny. Filipa Chalupáři z roku 1975. 114 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1 poli. V knize např. není zahrnuta situace na Slovensku, ty, uspořádání jednotlivých odborů, úkoly, bohatou neboť zde se chalupaření objevovalo jen ve velmi malé publikační činnost atd. Kniha je opatřena úvodem míře – přesto může být zajímavé například zjištění, a bohatými poznámkami (Pavel Šopák), které pů- proč to tak po celou dobu zůstalo. Stejně tak stojí za vodní text vhodně doplňují o přesné biografické a bib- bližší prozkoumání, jak vnímali rekreanty trvalí oby- liografické údaje. Kniha obsahuje dosud nejrozsáh- vatelé obcí, a jak chataři a chalupáři ovlivnili vyhledá- lejší bibliografii Andělína Grobelného (Pavel a Marta vané lokality oproti oblastem, které zůstaly stranou Šopákovi) včetně zpráv, které velice dobře ukazují na jejich zájmu.11 Grobelného badatelský zájem o polská silesiaca, téma Autorka využívá zejména rozhovorů s narátory, okupace, problematiku 19. století a práce kolegů, s ni- bohatého množství české i zahraniční bibliografie, miž se dlouhodobě znal (např. Josef Chlebowczyk). řady online zdrojů; dále čerpá z dobových výzkumů Alespoň výběrově autoři zařadili také reakce na Gro- veřejného mínění, filmové produkce a tištěných pra- belného texty v odborných periodicích a také odkazy menů. Klasické archivní fondy zde chybí, což je prav- na literaturu o Andělínu Grobelném. děpodobně dáno zaměřením na skupinu chalupářů,12 Grobelný publikoval většinu svých textů ve Slez- antropologickým pojetím tématu i jeho časovým zařa- ském sborníku, Radostné zemi a také v Časopise Slez- zením. Součástí je též tabulková a skromná obrazová ského muzea – sérii B, byl také autorem a spoluautorem příloha. I přesto, že se jedná o odbornou publikaci, mnoha monografií, sborníků, bibliografií (zejména je přístupná a poutavá i pro laické čtenáře ať už z řad polských silesiak) a edic. Pracoval s širokou paletou chalupářů a chatařů, kteří mohou srovnávat informa- archivního materiálu (gruntovnice, urbáře, matriky, ce z knihy s vlastními prožitky, nebo z řad zájemců korespondence) a poměrně často využíval také dobový bez zkušeností, jimž podá ucelený obraz sledované tisk (obraz celé řady otázek na stránkách dobového tis- subkultury. ku). Zabýval se velkým množstvím témat. Za všechny lze jmenovat například národnostní problematiku (ze- Radmila Kaděrová jména česko-polské vztahy), dějiny dělnického hnutí (stávky, vliv ruské revoluce 1905, boj za všeobecné hla- ŠOPÁK, Pavel: Andělín Grobelný : Vzpomínky. sovací právo, dělnické spolky), topografie slezských Opava: Slezské zemské muzeum, 2017, 183 s. ISBN obcí (Mistřovice, Hradiště, Stěbořice, Stonava, Horní 978-80-87789-45-2. Suchá ad.), období nacistické okupace a oblast škol- Kniha přináší ediční zpracování dosud nepubli- ství. Díky vzorné práci editora (Pavel Šopák) najde kovaných pamětí Andělína Grobelného uložených čtenář k těmto tématům bohatou bibliografii. Dodej- ve Slezském zemském muzeu v Opavě. Memoáry me, že touto publikací má vzniknout nová ediční řada zachycují období let 1952−1958 a byly sepsány v roce Osobnosti Slezska, jejíž je kniha prvním svazkem. 1988, tzn. čtyři roky před autorovou smrtí. Pisatel označil výsledný text jako první část. Druhou část Stanislav Knob bohužel nedopsal, nebo se nedochovala. I tak je hodnota textu vysoká. Nespočívá pouze v nastínění cesty mladého vědeckého pracovníka prvními roky badatel- ské činnosti, ale také v pohledu na rodící se vědeckou instituci (Slezský ústav) ve velmi detailním pohledu na personální obsazení, domácí i zahraniční kontak-

11 Problematiku rozvoje cestovního ruchu na vesnici nastínila např. PAVELCOVÁ, Radka: Rekreace v proměnách času v obci Ostravice v letech 1945–2005. Bakalářská práce, Filozofická fakulta Ostravské univerzity, Ostrava 2009; částečně i KADĚROVÁ, Radmila: Každodennost obyvatel Čeladné na pozadí vývoje obce od 60. let 20. století. Diplomová práce, Filozofická fakulta Ostravské univerzity, Ostrava 2017, s. 34–38, 85–90. 12 Archivní prameny podávají především stavebně- technické informace, které jsou důležitější pro skupinu chatařů, jež si v obcích stavěla nové objekty; dále jde o různé vyhlášky a nařízení, zprávy v regionálních periodicích, které však přibližují situaci především ze strany rekreačních sídel, nikoli samotných chalupářů. HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1 115

Kronika 115-120

Říkali jsme mu Bore… Za profesorem Ctiborem ale měl „pozastavený“ kvalifikační růst, habilitace při- Nečasem (26. 7. 1933 – 19. 12. 2017) pravená na rok 1969 se už neuskutečnila. Původně se Těžko říci, zda za to může špatné povětří, či jakási po návratu do Brna vrátil ke svému zájmu o historii divná nálada ve společnosti – bohužel musíme s lítostí Balkánu (např. monografie Balkán a česká politika konstatovat, že během posledních měsíců odešla řada /1972/), v jeho rámci propojoval politické dějiny se vynikajících historiků generace, která to vůbec neměla sférou ekonomickou (zejm. monografie a studie o pro- lehké… Zpráva o úmrtí profesora Nečase v předvánoč- nikání českých bank do zahraničí v meziválečném ním čase nás zaskočila, i když jsme věděli, že jej léta období). Řadu studií k této problematice publikoval trápila těžká nemoc. Byl to však skvělý, silný chlap, i v zahraničí – především v jugoslávských historických nemoc jej omezovala fyzicky, rozhodně však vůbec ne- časopisech. Na přelomu 60. a 70. let však objevil nové měla vliv na jeho nezměrnou pracovitost; prakticky do téma, jež se mu pak stalo „doživotním osudem“. Pro posledních dnů svého života bádal, psal a publikoval. českou historiografii objevil téma, jež dosud zcela Poslední zpráva, kterou jsem od něj obdržela někdy ignorovala – holocaust (původních) českých Romů. na podzim minulého roku, se týkala jeho memoárů. Tento nový obecný název cikánského etnika se v té Zprostředkovala jsem mu na základě této jeho žádosti době začal prosazovat mezinárodně, Nečas jej přejal. publikaci jejich části, jež se týkala působení v Ostravě Postupně pak rozšířil okruh svého zájmu na celou his- – shodou okolností je součástí tohoto čísla časopisu torii tzv. moravských a slezských Romů od doby jejich Historica. příchodu na naše území (konec 17. století) do roku Ctibor Nečas se narodil 26. července 1933 na 1945.1 Jeho přednášky a semináře vzbudily velký zá- Moravském Slovácku, v podlužáckých Rakvicích. jem studentů, vychoval i několik dnes známých romis- Jeho otec, strojvůdce, záhy zahynul při železničním tů (v zahraničí působící Jiří Hanzal, současná ředitelka neštěstí. Matka se starala o dva syny, umožnila jim Muzea romské kultury v Brně Jana Horváthová). V le- středoškolské i vysokoškolské vzdělání. Ctibor absol- tech 1988–1989 mu univerzita umožnila absolvovat voval v roce 1952 klasické gymnázium Dr. J. Kudely v rámci projektu Copernicus postgraduální studium v Brně, poté studoval na Masarykově univerzitě obor na Jagellonské univerzitě v Krakově. Bezprostředně čeština-dějepis. Už jako student se začal zajímat o ději- po sametové revoluci se v roce 1990 habilitoval, v roce ny východních Slovanů a historii balkánských národů. 1992 dosáhl konečně i profesury a titulu doktora his- Po úspěšném dokončení univerzitních studií se jeho torických věd. působištěm stala Ostrava. Dva roky učil na jedenác- Mé první setkání s Borem se uskutečnilo v bada- tiletce v Porubě, v letech 1960–1962 pak působil jako telně brněnského zemského archivu někdy na počátku odborný asistent na ostravském Pedagogickém insti- 90. let, kdy jsem se sama rozhodla věnovat se historii tutu, kde spolu s Milanem Myškou zakládal studijní Romů po roce 1945. Samozřejmě jsme pak nacháze- obor historie. Spolupracoval také s opavským Slez- li množství společných témat, otázek, z jeho strany ským ústavem ČSAV, v té době se zabýval zejména po- také odpovědí. Udivoval mne ohromujícím rozsahem litickými dějinami meziválečného období, publikoval svých znalostí, jež čerpal z nesmírně širokého okruhu také řadu studií s regionální problematikou. Stal se prostudovaných archivních fondů. Byl mým nedosa- spoluzakladatelem pozoruhodné edice populárně žitelným vzorem zejména v tom, jak poctivě a zároveň naučných knížek kapesního formátu, z nichž vyšlo nekompromisně uplatňoval své „historické řemeslo“, tiskem Čtení o Ostravě (1964) a Čtení o revíru (1969), v romské problematice se stal mým „guru“. Dokázal neboť vydávání dalších překazila tzv. normalizace. být velmi kritický, což ostatně osvědčil jak při mé br- V roce 1964 obhájil na brněnské univerzitě kandidát- něnské habilitaci, tak i při pozdějším profesorském skou práci na téma Hnutí ostravské revoluční mládeže, řízení jako oponent. Pokud šlo o historická a další jež později vyšla i knižně. V té době ovšem už působil příbuzná fakta, neznal bratra (ani sestru, pozn. aut.) jako pedagog na katedře obecných dějin Pedagogické a dokázal ostře vytknout každou nepřesnost. Na druhé fakulty UJEP Brno. S ostravskými kolegy však dále straně se ovšem zároveň hned dotázal, zda jsem se ne- spolupracoval na několika kolektivních pracích – byly urazila – a zůstáváme pořád přáteli? Na to jsem mohla to např. první Dějiny Ostravy (1967) či třísvazkové dílo o dějinách Vítkovických železáren (spolu se Z. Koneč- ným a M. Myškou). 1 Rozsáhlý seznam Nečasových doma i v zahraniční S Brnem a jeho univerzitou svázal Nečas zbytek publikovaných textů je obsažen například ve Sborníku svého života, v roce 1981 přešel z fakulty pedagogické prací Filozofické fakulty brněnské univerzity (řada C, na filozofickou. V letech tzv. normalizace sice mohl 45, 1998, s. 7–19) či v lexikonech českých historiků přednášet a publikovat, později i vyjíždět do ciziny, z let1999 (s. 202–203) a 2012 (s. 367–368). 116 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1 kývnout bez váhání, jeho připomínek jsem si naopak zbytných k dosažení nobilitace. Jako další pohovořil velmi vážila a snažila se vyvarovat dalších přehmatů. Županič na téma proměny udílení šlechtických titulů Přesto, že příznaky jeho nemoci se od konce 90. let s akcentem na období po roce 1848. Po počátečním stupňovaly a omezovaly např. možnosti jeho působení kvantitativním zhodnocení udělených nobilitací pou- na veřejnosti, pokračoval ve svých výzkumech, publi- kázal na narušení dosavadní struktury šlechtické obce koval řadu nových studií i monografie, dál prohluboval zejména na příkladu řádového šlechtictví. První blok a rozšiřoval záběr a kombinaci různých typů metodic- pak završil Tomáš Krejčík (OU) analýzou erbovních kých postupů, objevoval nová fakta. Ta pak dokázal a nobilitačních listin, které mohly být svými majiteli neohroženě hájit – obecně známým se stal jeho spor často používány jako vizuální prostředky k upevňo- o fakta o protektorátních cikánských táborech v Le- vání rodové paměti i veřejné reprezentace sociálního tech a Hodoníně; zejména v publikaci Markuse Papeho postavení rodu. (a Američana Paula Polanského) odhalil spoustu ne- Druhý tematický blok nesoucí název Nová šlechta přesností, jež nekriticky, ve snaze po senzacích pub- v rámci socioprofesních skupin a regionů zahájila Ire- likovali bez znalosti relevantních pramenů. Sám dále na Korbelářová (Slezská univerzita v Opavě) svým rozšiřoval svůj Historický kalendář, v němž zachytil pohledem na erbovní a nobilitované měšťany města formou krátkých „letopiseckých“ záznamů všechna Opavy ve druhé polovině 17. století. Na jednotlivých významná fakta z historie Romů na českém území. příkladech ukázala velkou sociální i profesní pest- Stejně pečlivě zaznamenával veškerou publikační rost mezi příjemci těchto privilegií z řad opavských činnost romistů, jichž mezi politology, sociology i his- měšťanů. Slovenský historik Frederik Federmayer toriky rychle přibývalo. Své vlastní publikační výstupy (Univerzita Komenského v Bratislave) představil do- završil v roce 2005 rozsáhlou monografií Romové na savadní trendy slovenské historiografie v oblasti his- Moravě a ve Slezsku (1740–1945). torického bádání o raněnovověké šlechtě v městském Pro Romy, které prohlašoval za lidi sobě rovné, prostředí, které demonstroval především na šlechtě stejně jako pro všechny odborníky, již se věnují proble- usídlené v Bratislavě. Akcent kladl zejména na oblast matice romského etnika, zůstane jeho dílo trvalým zá- pomocných věd historických a upozornil na důležitost kladem poznání. On sám zůstává v paměti nás všech, metody tzv. genealogické topografie, která umožňuje kdo jsme ho mohli blíže poznat, jako skvělý člověk. pochopit důležité vazby mezi dílčími lokalitami a jejich majiteli, resp. obyvateli. Jako další vystoupil Michal Nina Pavelčíková Kubica (Ostravská univerzita) zkoumající motivy ra- kouskoslezských příjemců habsburských privilegií Vznik a proměny šlechtické obce podunajské mo- vedoucí k podání žádosti o panovnické nobilitační narchie 17.–20. století. 11. sjezd českých historiků. či inkolátní privilegium na přelomu 18. a 19. století. 13.–15. září 2017, Olomouc. Poukázal na významnou úlohu vratislavských bisku- V rámci 11. sjezdu českých historiků v Olomou- pů, kteří i přes zjevnou modernizaci rakouskoslezské ci byl na čtvrteční program (14. září) zařazen panel společnosti stále trvali na vazbě šlechtického titulu P80 I: Vznik a proměny šlechtické obce podunajské k výkonu úřadu při biskupském dvoře nebo vládě. Do- monarchie 17.–20. století, který počtem pronesených polední program završil Stanislav Mikule (Regionální příspěvků patřil mezi nejpočetnější během celé akce. muzeum města Žďáru nad Sázavou) a jeho příspěvek Garanty panelu byli Jan Županič (Univerzita Karlova věnovaný šlechtické rodině Šlechtů a její heraldické /UK/) a Jiří Brňovják (Ostravská univerzita /OU/), prezentaci v rámci snahy o uznání jejich domnělého kteří se dlouhodobě zabývají problematikou nobilitací dávného šlechtického původu (Šlechtů ze Všehrd). a tzv. nové šlechty v habsburské monarchii. Odpolední blok nesl název Aristokracie a její spo- Program panelu byl rozdělen do tří bloků. V úvod- lečenské a profesní kariéry a strategie. Na proměny ním příspěvku prvního bloku Nobilitace a stavovství aristokracie v rámci Slezska se zaměřil polský his- – cesty společenského vzestupu představil Marek Starý torik Jarosław Kuczer (Uniwersytet Zielonogórski), (UK) císařské majestáty na panský stav vydané v 16. když osvětlil tvorbu nové slezské aristokratické elity a zejména v prvních dvou desetiletích 17. století. Po- (knížat, svobodných stavovských pánů, držitelů hra- ukázal přitom na proměny vnímání těchto majestátů běcích a baronských titulů) v pobělohorském období. českou stavovskou obcí, také pak na konkrétních pří- Na významné aspekty sebereprezentace u tří vybra- kladech demonstroval jejich roli při vstupu do aristo- ných aristokratů Litoměřicka 17. století působících na kratické společnosti. Na příspěvek Starého následně nejvyšších císařských armádních postech upozornil ve navázal Brňovják, který připomněl základní proměny svém příspěvku Jakub Pátek (Univerzita J. E. Purkyně státoprávního a politického uspořádání šlechtické, v Ústí nad Labem). Poukázal hlavně na rozdílnou míru resp. stavovské společnosti v pobělohorském obdo- jejich reprezentace na vlastněných statcích. Historii bí, větší pozornost poté věnoval změnám v procesu a fungování Tereziánského ústavu šlechtičen v Praze nobilitačního řízení a ve formálních podmínkách ne- přiblížila Michaela Žáková (UK), která představila kronika 117 jeho nejdůležitější dějinné momenty, vnitřní struk- péče. Další vystupující Lukáš Patera (OU) představil turu i společenský význam. Program celého panelu vznik tří báňských dopravních cest ve Spišsko-gemer- zakončila svým příspěvkem Petra Tomsová (UK). Ta ské oblasti a jejich dopady na život místních obyvatel. věnovala svou pozornost sňatkové politice rakouské Další blok začal Jiří Kupka úvahou, zda by některé aristokracie v 19. století na příkladu rodu Stadionů, známé monumentální železniční stavby z minulosti konkrétně se zaměřila na společensky dosti proble- dostaly dnes z hlediska zásahu do krajinného rázu matický sňatek Rudolfa hraběte Stadiona a Gizely povolení k výstavbě. Jan Sapák (VUT v Brně) před- hraběnky Hadíkové z Futaku. stavil hlavní nádraží v Brně a problémy a nedostatky V rámci celého panelu zaznělo mnoho podnětných nedávno provedené architektonické soutěže na jeho a různorodých příspěvků, které svými obecnými i kon- přemístění. Radomíra Sedláková (ČVUT) nastínila krétními tématy podnítily velice plodnou a zajímavou na pražských příkladech problematiku situací, kdy se diskuzi. Za určitá pojítka všech částí panelu lze po- nádraží a plochy v jeho okolí stávají brzdou rozvoje važovat šlechtickou společnost a její stratifikaci, kdy místa. Dopolední přednášky zakončil příspěvek dru- byla představena jak nová šlechta, tak i tradiční aris- hého zahraničního hosta, Franzisky Bollerey, která tokracie. Zvýšené pozornosti se také dostalo sociální na evropských příkladech ukazovala pojetí nádraží a prostorové mobilitě šlechtické společnosti. O roz- ve smyslu brány do veřejného prostoru z historické manitosti a přínosu celého panelu svědčí také řada perspektivy. užitých historických disciplín, prolínání odlišných Po polední přestávce přišel blok s příspěvky z ob- metod a přístupů, ale také např. množství představené lasti Ostravska. Martin Strakoš (NPÚ Ostrava) nejpr- pramenné základny. Ve výsledku se podařilo skloubit ve nastínil stavbu tzv. polanecké spojky2 a její zasazení tradiční metody historické práce s novými metodami do urbanistického prostoru nově vznikajícího obvodu a přístupy, ale také představit deficity a perspektivy Poruba, Jiří Kugl (ČVUT) ukázal současnost stanice bádání do budoucna. Velice také kvituji skutečnost, že Ostrava-Vítkovice a představil možnosti, jimiž by se pronesené příspěvky budou následně vydány formou mohlo do budoucna ubírat její využití. Poslední vy- konferenčního sborníku v anglickém jazyce. stoupila Radmila Kaděrová (OU) s příspěvkem ma- pujícím zkušenosti a každodenní zážitky cestujících Michal Kubica na trase Ostrava – Frenštát pod Radhoštěm. V pořadí čtvrtý blok začala Helena Šimicová popisující začát- Železnice a veřejný prostor – Specifika, výzvy a limity ky a současnost projektu Plzeňská zastávka, Jakub ochrany a nového využití železničního dědictví. Třetí Zajíc představil chátrající železniční budovu v Rad- konference doktorských studijních oborů Trvale udr- licích a její proměnu v místo konání společenských žitelný rozvoj a průmyslové dědictví a Architektura akcí a kurzů a podobné projekty, Petr Lédl (ČVUT) a stavitelství katedry architektury Fakulty stavební se věnoval návrhům a výstavbě zastřešení železniční ČVUT v Praze. 20. října 2017, Praha. výtopny Kořenov, kde je zároveň umístěno muzeum. Podobně jako loni i v tomto akademickém roce Marek Adamov ukázal kulturně-společenské oživení uspořádali studenti Fakulty stavební ČVUT (dále stanice Žilina-Záriečie a související budovu, která ČVUT) doktorandskou konferenci. Oproti minu- vznikla svépomocí poblíž. lému ročníku se k oboru Architektura a stavitelství Poslední blok zahájil příspěvek věnovaný součas- připojili také doktorandi programu Trvale udržitelný ným konverzím železničních budov, který přednesl rozvoj a průmyslové dědictví. Ústředním tématem Karel Hájek (ČVUT). O současném neutěšeném byla železnice, především z pohledu památkové péče, stavu nádraží v Praze-Vyšehradu informoval pracov- její ochrany, ale také z hlediska jejího nového využití. ník pražské pobočky NPÚ Jiří Chmelenský. Dvojice Ačkoliv je konference deklarována jako doktorandská, studentek ČVUT Petra Boudová a Veronika Kastlo- spojovala dohromady studenty, české i zahraniční vá jsou autorkami projektu Industriály 2016. Jejich odborníky a osoby, které k tématu mají co říci ze své příspěvek zahrnoval video s komentáři odborníků na praxe. Oproti loňskému roku se vše odehrávalo v ho- téma konverze průmyslových prostor. Lenka Zelená lešovickém studiu Alta, které je mimo jiné příkladem (ČVUT) představila obnovu a současnou dobrou konverze průmyslového prostoru. funkci Zubrnické museální železnice. Zdeněk Šimo- Konferenci zahájil profesor Tomáš Šenberger ník (ČVUT) ukázal svou elektronickou aplikaci, v níž (ČVUT), ředitelka studia Alta Lucia Kašiarová, akci je možné srovnávat historické mapové a fotografické moderovala doktorka Lenka Popelová. První přednáš- materiály několika pražských nádraží. Závěrečné slo- ku pronesl významný německý odborník Axel Föhl, vo patřilo opět Tomáši Šenbergrovi a Lence Popelové. který představil železniční dopravu v historii a ukázal mnoho zajímavých příkladů konverze drážních areálů 2 Železniční spojka mezi zastávkami Havířov, z celého světa. V prvním bloku pak zazněl příspěvek Ostravou-Kunčicemi, Ostravou-Vítkovicemi Aleny Borovcové (NPÚ Ostrava), jenž ukazoval klíčo- a tehdejší Ostravou-Porubou. Měla zrychlovat spojení vá hlediska, jimiž se v případě železnic řídí památková mezi Slovenskem a Prahou. 118 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1

Konference se zúčastnili zajímaví hosté, cenné sa na veľmi významného člena chorvátskej politic- je především setkávání vystupujících odborníků, kej reprezentácie v revolučných rokoch 1848–1849, studentů a osob z praxe, různorodost prezentova- pričom si ho obľúbil a vážil aj nastupujúci panovník ných témat. Znatelný podíl měli ostravští účastníci. František Jozef. Chorváti si ho veľmi ctia hlavne za Jak bylo řečeno v úvodu, akce se konala v tanečním to, že sa zasadzoval za emancipáciu chorvátčiny ako studiu Alta. Klima a prostor konferenčního sálu bo- národného jazyka, ktorý sa mal používať na území hužel nebyly ideální, avšak místnost, kde se účastníci krajiny aj v oficiálnom, t.j. úradnom styku. registrovali a konaly se přestávky, vše vynahrazovala. O tejto záležitosti ešte bližšie informoval príspevok Příspěvky byly velmi inspirující a rozmanité, pořada- Vlasty Švoger z Chorvátskej akadémie vied. Tá žiaľ pre telé si dali záležet. Přednášející ale často nedodržovali chorobu nemohla pricestovať, avšak jej referát bol od- vymezený čas, proto se příliš nedostalo na diskusní prezentovaný. Švoger spracovala tému Štefan Moyzes dotazy, které se přesunuly do neoficiálních rozhovorů a Oddelenie pre otázky školstva a cirkvi v Bánskej rade o přestávkách. I přes uvedené nedostatky lze konfe- (1848–1850). Dobová chorvátska vláda bola najvyš- renci celkově hodnotit jako povedenou a popřát, aby ším kolektívnym reprezentantom chorvátskeho náro- se vydařila i v letošním roce. da a Moyzes bol tak prvým ministrom školstva. Pred ním stála zásadná modernizácia školského systému, Radmila Kaděrová ktorú spracoval v predložených zákonoch schválených chorvátskym parlamentom – Saborom. Ako kanonik Štefan Moyzes. Medzinárodná vedecká konferencia bol Moyzes aj zástupcom záhrebskej kapituly na sne- pri príležitosti 220. výročia narodenia. 24. október me v rokoch 1847–1848. O tomto období v príspevku 2017, Stredoslovenské múzeum, Banská Bystrica. Štefan Moyzes na poslednom uhorskom stavovskom V živote sa často opakujú záležitosti, s ktorými sme sneme hovoril maďarský historik József Demmel sa v minulosti už stretli a ako zrejeme a posúvame sa, z Výskumného ústavu Slovákov v Maďarsku. Spomí- spravidla sa náš pohľad na ne mení. Nový pohľad a in- naného zasadnutia sa zúčastnil aj Ľudovít Štúr, preto terpretácia boli hlavnými motívmi prečo zorganizovať ako v referáte, tak aj v nasledujúcej diskusii dominovali vedeckú konferenciu o banskobystrickom biskupovi otázky, či sa tieto dve osobnosti stretli, či mali spoloč- a prvom predsedovi Matice slovenskej Štefanovi Moy- né témy a aký mohol byť ich vzájomný vzťah. Pramene zesovi. Hlavní organizátori podujatia sídliaci v Ban- však o ich kontakte prakticky nič nehovoria a (možno skej Bystrici – Stredoslovenské múzeum, Rímskokato- umelá) snaha prepojiť ich vychádza zo slovenskej nad- lícke biskupstvo, Univerzita Mateja Bela a Slovenská interpretácie národných dejín. historická spoločnosť – si vytýčili cieľ, že ak si chcú Konferencia ďalej pokračovala slovenskými 220. výročie narodenia Moyzesa pripomenúť, musí príspevkami, ktoré väčšinou tiež reflektovali nové sa to urobiť zmysluplne. Túto ambíciu nebolo preto témy o živote Moyzesa, a tak posúvali poznanie sku- jednoduché naplniť. Nakoľko sa o Moyzesovi napísalo točne dopredu. Veľmi zaujímavým bol referát Petra niekoľko životopisov, viacero konferencií a zborníkov, Zubka zo Slavistického ústavu Slovenskej akadémie je preto veľmi ťažké jednak prinášať nové témy, ale tiež vied o Organizácii katolíckej cirkvi v habsburskej mo- nanovo interpretovať už takmer vryté tvrdenia a zá- narchii v 19. storočí. Zubko spracoval tému, ktorá je very. Organizátori si svoj cieľ rozhodli naplniť oslo- veľmi zriedkavo reflektovaná medzi odbornou verej- vením všetkých účastníkov a podarilo sa im vytvoriť nosťou. Tým, že Kanonický kódex z roku 1917 zásadne samostatný blok zahraničných prednášateľov, ktorí cirkevný systém zreformoval, súčasníci nezažívajú ani biskupa Moyzesa hodnotili z autentického zahranič- pozostatky organizácie Cirkvi z 19. storočia. Zubko ného pohľadu a v neposlednom rade bez slovenského konkrétne vysvetlil, do akých okolností z cirkevno- (zaužívaného) pátosu. -právneho hľadiska Moyzes do Banskej Bystrice Jednej z najvýznamnejších osobností slovenských prišiel, čo bolo v jeho kompetenciách a aké limity mu dejín sa už niekoľko rokov venuje profesor Alojz Jem- bránili robiť ďalšie kroky. brih zo Záhrebskej univerzity. Keďže Moyzes pôsobil Azda najvýraznejšiu diskusiu vyvolal príspevok takmer dve desaťročia v Záhrebe na rôznych pozíciách, Rastislava Moldu zo Slovenského historického ústavu Jembrihovi učaroval natoľko, že sa mu nielen vedecky Matice slovenskej. Molda sa v príspevku (De)mystifi- venuje, ale predminulý rok o ňom vydal aj samostatnú kácia Štefana Moyzesa ako predsedu Matice sloven- monografiu. Jembrih bližšie predstavil Moyzesov pra- skej kriticky pozrel na hodnotenie prác o Moyzesovi, covný príbeh v Záhrebe (1830–1851), teda v čase kedy ktoré doteraz vyšli. Tie hodnotia banskobystrického sa vypracoval na významného poradcu bána Jelačića. biskupa ako najvýraznejšieho iniciátora a činovníka Slovák začínal ako profesor Kráľovskej akadémie, stal Matice slovenskej. Pramene však hovoria niečo iné, sa vládnym cenzorom vydávaných kníh, bol menovaný pričom Moyzesovo miesto nezmenšujú, len poukazujú za kanonika záhrebskej kapituly a člena Bánskej rady, na to, že Moyzes bol skôr reprezentantom slovenských dobového ekvivalentu chorvátskej vlády. Vypracoval národných snáh, ako jeho iniciátorom a aktivistom. kronika 119

Moldove slová boli postavené na prameňoch, preto dách srbské, americké a britské armády. Návštěvník otvorili diskusiu, ako možno hodnotiť nielen prvého se mohl seznámit s činností domácího odboje za vál- predsedu Matice slovenskej, ale tiež ako pristupovať ky a formou biografických medailonů také s předními k autorom a ich dielam, ktorí v značnej miere nielen politickými a vojenskými osobnostmi doby. Poslední túto osobnosť mýtizujú a subjektivizujú. Na škodu z chronologicky řazených a podle jednotlivých válčišť veci je, že takýto neprofesionálny spôsob maskujú graficky přehledně rozlišených panelů pak byly věno- do národných farieb a pod rúško hrdosti na vlastnú vány bojům o územní integritu mladé republiky na minulosť. Těšínsku a Slovensku. Kunsthistorička Stredoslovenského múzea Erika Vernisáž dne 6. listopadu uvedl přednáškový blok Maliniaková vystúpila v záverečnom bloku konferen- pod názvem Velká válka, v němž zazněly příspěvky cie s referátom Dobové vyobrazenia Štefana Moyzesa dvojice historiků, kteří svým výkladem tematicky (od autentickosti k idealizácii a fikcii). Maliniaková doplnili obsah výstavy. Ondřej Kolář (Slezské zem- zozbierala a analyzovala štyri dobové olejomaľby, tri ské muzeum v Opavě) v přednášce Ostravsko jako litografie, jednu fotografiu a tri xylografie, na ktorých přífrontová oblast 1914–1915 posluchačům nastínil bol Moyzes počas svojho života, resp. pôsobenia na svízelnou situaci v ostravsko-karvinském revíru, banskobystrickom biskupskom stolci zobrazovaný. který se v prvním roce války ocitl v důsledku ofenzivy Autorka veľmi pracne analyzovala pôvod zobrazení, ruských vojsk v tzv. válečném pásmu. Vyhlášení stan- identifikovala autorov, resp. ateliéry, v ktorých vznika- ného práva, které následovalo, s sebou tehdy přineslo li a hľadala spojitosti medzi jednotlivými výsledkami. zavedení tuhé cenzury, omezení občanských práv i po- Viaceré z litografií boli inšpirované staršími prácami, hybu osob. Za jakékoliv projevy neloajality a odporu na druhej strane jedna z nich vznikla pravdepodobne k válce padaly tvrdé tresty, v nejednom případě hrdel- bez akejkoľvek predlohy. V prezentácii boli odhaľova- ní. Taktéž průmysl byl podřízen vojenskému dozoru, né aj idealizácie podobizne matičného predsedu, ako který si pracovní kázeň a výkony vynucoval podobně retušovanie vrások či plnšia tvár, ktorá mala evokovať nevybíravým způsobem. zdravý výzor biskupa. Fenomén zákopové války představil Viktor Gross- Záver konferencie zhodnotil jej odborný garant mann (Extra Publishing). Ve svém výkladu poukázal profesor Dušan Škvarna. Možno iba s ním súhlasiť, že na technický pokrok, který na začátku světového kon- príprava a hlavne celý tucet príspevkov boli skutočne fliktu dalece předstihl válečné doktríny všech evrop- zmysluplné a posunuli aj o takej známej osobnosti, ako ských států. Hustá palba kulometů a ničivé granáty Moyzes je, poznanie dopredu. Zostáva sa len tešiť na stále dokonalejších kanónů válku změnily v poziční pripravovaný zborník z podujatia a azda aj na rozší- boj, jehož nejdůležitějším prvkem se stal zákop. Ob- renie idei organizátorov medzi ďalších, robiť síce aj rovské ztráty při jeho dobývání i obraně vedly ke vzni- známe témy, ale objektívne, odborne a popularizačne, ku propracovaných strategií a zavádění stále nových jednoducho zmysluplne. bojových prostředků – od smrtícího plynu po tanky. Přítomní studenti se během vernisáže seznámili Ján Golian i s posláním ČsOL. Její činnost byla autorem těchto řádků demonstrována na akcích uplynulého roku, Výstava Československé legie 1914–1920 a přednáško- který se nesl ve znamení 100. výročí bitvy u Zborova vý blok na téma Velká válka. 6.–16. listopadu 2017, 2. července 1917. Ta ve své době přinesla českosloven- Filozofická fakulta Ostravské univerzity, Ostrava. skému odboji uznání a širokou podporu dohodových Ve dnech 6. až 16. listopadu 2017 měli studenti Fi- mocností a stala se odrazovým můstkem pro budová- lozofické fakulty OU i široká veřejnost možnost zhléd- ní legií. K připomenutí tohoto významného vítězství nout v prostorách bývalé menzy putovní panelovou ČsOL zorganizovala komentovanou pouť k bojišti, výstavu věnovanou československým legiím a vzniku které se dnes nachází na západní Ukrajině. Díky mo- Československa. Instalaci realizovala na fakultě pů- bilní mapové aplikaci s detailními popisky, množstvím sobící pobočka Sdružení historiků ČR (Historický fotografií a texty vzpomínek účastníků si však můžou klub 1872) ve spolupráci s Československou obcí le- turisté nově projít místa bojů kdykoliv sami. Prezen- gionářskou (dále ČsOL), která 53 vysoce informativ- tace se dočkalo také ve světě zcela unikátní putovní ních a fotografiemi bohatě ilustrovaných panelů k této muzeum ČsOL, které již třetím rokem cestuje za velké- příležitosti zapůjčila. ho zájmu veřejnosti po Česku a Slovensku. Tím je tzv. Výstava návštěvníka provedla poutavou historií Legiovlak – věrná replika jedné z mnoha vlakových legií od jejich vzniku roku 1914 v Rusku a Francii, až souprav používaných legionáři v bojích s bolševiky na po završení anabáze ruských legionářů jejich návra- transsibiřské magistrále. tem do vlasti v roce 1920. Prostor byl věnován nejen Podobně informativní charakter měl i výstup stu- třem nejznámějším legiím, tedy ruské, francouzské denta Vítězslava Uvíry (OU), který svým kolegům a italské, ale také méně známým legionářům v řa- referoval o bezpochyby záslužném projektu Legio- 120 HISTORICA Revue pro historii a příbuzné vědy 2018/1 nářská knihovna, jehož cílem je digitalizace a šíření Na závěr je třeba vyjádřit přání, aby spolupráce legionářské literatury pomocí internetu. Po skončení historiků OU a ČsOL pokračovala i v roce 2018, ať už přednáškového bloku měli posluchači možnost si na formou obdobných panelových výstav, přednášek, či místě některé vzácné tisky z 20. a 30. let 20. století pro- společnou účastí na poznávacích cestách a vzpomín- hlédnout a odnést si různé propagační a upomínkové kových akcích. předměty z provenience ČsOL. Martin Lokaj