Ohrožení Živočichové Ruské Federace

Univerzita Hradec Králové Pedagogická fakulta Katedra slavistiky

Ohrožení živočichové Ruské federace

Bakalářská práce

Autor: Radek Kozel Studijní program: B1501 Biologie Studijní obor: Biologie se zaměřením na vzdělávání Ruský jazyk se zaměřením na vzdělávání Vedoucí práce: Mgr. Miroslav Půža, Ph.D.

Hradec Králové 2016

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a uvedl jsem všechny pou- žité prameny a literaturu.

V Hradci Králové dne 18.4.2016

….….………………………..

Radek Kozel

Poděkování

Rád bych poděkoval svému vedoucímu bakalářské práce Mgr. Miroslavu Půžovi, Ph.D. za trpělivost, pomoc a odborné rady při zpracovávání práce. Děkuji také Vladimíře Krátké za pomoc při gramatické a stylistické kontrole textu. Poděkování patří i rodině a přátelům za podporu v průběhu celého studia.

Anotace

KOZEL, Radek. Ohrožení živočichové Ruské federace. Hradec Králové: Pedagogická fakulta, Univerzita Hradec Králové, 2014/2015.

Cílem bakalářské práce je vytvořit přehled vybraných druhů ohrožených živočichů Ruské federace. Bakalářská práce se zabývá ohroženými druhy živočichů na území Ruské federace. Ohrožené druhy živočichů v Ruské federaci se liší svým stupněm ohro- žení i důvody, které k jejich zařazení na seznam ohrožených živočichů vedly.

Klíčová slova: ohrožené druhy živočichů, Ruská federace, stupeň ohrožení

Annotation

KOZEL, Radek. Endangered Animals of the Russian Federation. Hradec Králové: Fa- culty of Education, University of Hradec Králové, 2014/2015. Bachelor Degree Thesis.

The aim of this work is to create an overview of selected species of the endangered animals of the Russian Federation. The bachelor thesis deals with the endangered species of animals in the area of the Russian Federation. The endangered species of animals in the Russian Federation differ in their degree of protection as well as reasons, which led for their inclusion on the list of endangered species.

Key words: species of endangered animals, Russian Federation, degree of protection

Obsah

Úvod ...... 9

1 Charakteristika Ruské federace ...... 10

1.1 Základní údaje ...... 10

1.2 Základní geografické údaje ...... 10

1.3 Hranice Ruské federace ...... 10

2 Přírodní poměry ...... 11

2.1 Povrch ...... 11

2.2 Podnebí ...... 11

2.3 Podnebné pásy Ruska ...... 12

2.4 Vegetační pásy Ruska ...... 14

3 Ochrana životního prostředí v Ruské federaci ...... 18

3.1 Mezinárodní úmluvy ...... 18

3.2 Ruské ekologické organizace ...... 20

3.3 IUCN – Mezinárodní svaz ochrany přírody ...... 22

3.3.1 Základní charakteristika ...... 22

3.3.2 Červený seznam IUCN ohrožených druhů ...... 22

3.4 Červená kniha Ruska ...... 24

3.4.1 Základní charakteristika ...... 24

3.4.2 Historie tvorby Červené knihy Ruské federace ...... 26

3.4.3 Regionální členění Červených knih Ruské federace ...... 27

4 Vybraní ohrožení živočichové Ruské federace ...... 27

4.1 Federální okruhy Ruské federace ...... 27

4.2 Seznam vybraných ohrožených živočichů Ruské federace ...... 28

4.3 Bělokur rousný (Lagopus lagopus rossicus) ...... 29

4.4 Tchořík skvrnitý (Vormela peregusna peregusna) ...... 32

4.5 Tuleň kroužkovaný (Phoca hispida ladogensis) ...... 35

4.6 Tygr ussurijský (Panthera tigris altaica) ...... 37

4.7 Ovce sněžná (Ovis nivicola borealis) ...... 40

4.8 Bobr uralský (Castor fiber pohlei) ...... 42

4.9 Vychuchol povolžský (Desmana moschata) ...... 45

5.0 Levhart perský (zakavkazský) (Panthera pardus ciscaucasica) ...... 47

5.1 Ouklej krymská (Alburnus mentoides)...... 49

Závěr ...... 51

Seznam zdrojů ...... 52

Seznam použité literatury ...... 52

Seznam použitých internetových zdrojů ...... 52

Úvod

I v dnešní moderní době čelí celá řada živočichů soustavnému snižování počet- ních stavů či přímé hrozbě vyhynutí. Výjimkou nejsou ani živočichové žijící na území Ruské federace. Ti musí odolávat ničení životního prostředí, úbytku kořisti, pytláctví, antropogenním vlivům a jiným přirozeně se vyskytujícím faktorům, jako jsou například povodně. Důležitá tedy není jen přímá ochrana ohrožených druhů, ale i jejich přiroze- ného životního prostředí. Cílem bakalářské práce je vytvořit ucelený seznam vybraných druhů ohrožených živočichů takovým způsobem, aby byl ke každému z devíti federálních okruhů Ruské federace přiřazen právě jeden živočich, který určitému stupni ohrožení podléhá. V rámci vytvořeného seznamu je u vybraných živočichů představena základní charakteristika zvířete a následně jsou jmenovány důvody, které k danému stupni ohrožení vedly, a rovněž i přijatá ochranná opatření. Problematice ohrožených živočichů předchází kapitoly o základní charakteristice Ruské federace, tamních přírodních poměrech a ochraně životního prostředí, které uvádí do následné problematiky ohrožených živočichů. Toto téma jsem si zvolil z důvodů stálé aktuálnosti, naléhavosti a závažnosti snižování populací ohrožených živočichů.

1 Charakteristika Ruské federace

1.1 Základní údaje Ruská federace, s hlavním městem Moskvou, je největším státem světa. Se svou rozlohou 17,1 milionu km2 (2013) je téměř dvakrát větší než Spojené státy americké. Vzhledem k faktu, že drtivá část území však leží v nehostinných a jen stěží obyvatel- ných oblastech, je míra osídlení řídká. Třebaže počet obyvatel byl k roku 2013 stanoven na 142,5 milionu, hustota obyvatelstva činila v roce 2008 pouhých 8,67 obyvatel/km2. Úředním jazykem je ruština a jako zákonné platidlo je používán ruský rubl. S gramotností 99,6% (2003) se Rusové řadí mezi nadprůměrně vzdělané národy.1

1.2 Základní geografické údaje Nejvyšším bodem na území Ruské federace je hora Elbrus (5 633 m n. m.). Na- opak nejnižším bodem je hladina Kaspického moře (-28 m n. m.). Nejdelší řekou je Amur (4 416 km), přičemž mezi veletoky se rovněž řadí Lena (4 400 km), Ob–Katuň (4 320 km) či Jenisej (4 092 km). Největším jezerem je Bajkal, jehož plocha hladiny činí 31 500 km2.2

1.3 Hranice Ruské federace Rusko sousedí na západě s Norskem, Finskem, Estonskem, Lotyšskem a Bělo- ruskem. Dlouhou hranici má na jihu s Ukrajinou, dále Gruzií, Ázerbájdžánem. Nejdelší pak s Kazachstánem, Mongolskem a Čínou, jen několik kilometrů se Severní Koreou. Na severu ho obklopují okrajová moře Severního ledového oceánu – Barentsovo a Kar- ské moře, moře Laptěvů a Východosibiřské moře, na východě pak Tichý oceán s mořem Ochotským a Beringovým a na jihovýchodě moře Japonské. Kratšími úseky má Rusko přístup k Baltskému moři (Finský záliv) na západě, Azovskému a Černému moři na jihozápadě a vnitrozemskému Kaspickému moři na jihu.3

1 ACOSTA, Jojo. Facts and stats about Russia [online]. 2014. [cit. 2016-01-15]. Dostupné z: http://www.nationmaster.com/country-info/profiles/Russia (volný překlad autora) 2 BATEMAN, Graham, EGAN, Victoria (ed.). Encyklopedie Zeměpis světa. Překlad Marta Bušková. Praha: Columbus, 1994. s. 362. ISBN 80–7176–022–6. 3 BATEMAN, Graham, EGAN, Victoria (ed.). Encyklopedie Zeměpis světa. Překlad Marta Bušková. Praha: Columbus, 1994. s. 362. ISBN 80–7176–022–6. [cit. 2016-01-15]. 10

2 Přírodní poměry

2.1 Povrch Pohoří Ural, táhnoucí se podél poledníku 60° východní délky od Severního ledo- vého oceánu po hranice s Kazachstánem, odděluje evropské Rusko od Sibiře. Evropské Rusko, v němž žije většina obyvatelstva a kde se soustřeďuje převážná část průmyslu a zemědělství, zaujímá rozsáhlou úrodnou Východoevropskou rovinu. Zemědělství se omezuje téměř výlučně na jižní část roviny, protože drsné podnebí na severu brání růstu obilí či chovu dobytka. K zemědělské výrobě se využívá méně než desetina rozlohy Ruska. Obilí je nejdůležitější plodinou, třebaže zemědělství pokryje pouze polovinu spotřeby zrna. Zbytek chybějící produkce je dovážen. Také chov zvířat, zvláště skotu a drůbeže, se orientuje především na západní část země. Západosibiřská nížina východně od Uralu je bezlesá a plochá. Centrální Sibiř na východ od Jeniseje tvoří plošiny v nadmořské výšce 450–900 m n. m. Na jihu na hrani- cích s Mongolskem a Čínou se plošiny postupně zvedají do horských pásem vnitřní Asie. Jižně od Beringova moře tvoří poloostrov Kamčatka a souostroví Kurily úsek so- pečného pásma lemující pobřeží Tichého oceánu. V této oblasti s prudkou geotermickou aktivitou se nachází několik desítek aktivních sopek.4

2.2 Podnebí V zásadě převažuje chladné kontinentální klima s velkými teplotními rozdíly. Výjimkou je oblast Severního Kavkazu a krátké pobřeží Černého moře, které mají téměř středomořské klima. Vyjma Antarktidy dosahují na severovýchodní Sibiři v oblasti Verchojanska zimní teploty nejnižších hodnot na Zemi (absolutní maxima - 70°C). Přitom v krátkém létě mohou teploty i zde vystoupit až na 30°C. Srážky na větši- ně území dosahují středních hodnot (400–700 mm) a bývají značně nepravidelné. Téměř 2/3 území pokrývá polovinu roku sníh. Většina řek na Sibiři a Dálném východě alespoň na 6 měsíců v roce zamrzá.5

4 HUDSON, Ray (ed.). Geographica: velký ilustrovaný atlas světa s přehledem zemí. Praha: Slovart, 2006. s. 273. ISBN 80–7209–804–7. 5 BATEMAN, Graham, EGAN, Victoria (ed.). Encyklopedie Zeměpis světa. Překlad Marta Bušková. Praha: Columbus, 1994. s. 363–364. ISBN 80–7176–022–6. 11

2.3 Podnebné pásy Ruska

Arktický pás Arktický typ klimatu je představen na ostrovech Severního ledového oceánu a na severním okraji Sibiře. Kvůli geografické poloze má teritorium velmi málo slunečního záření. V zimě, v podmínkách polární noci, povrch prakticky nepřijímá sluneční teplo a průměrné teploty vzduchu činí -30°C. Nejnižší teploty se vyskytují ve východní části. V letním období Slunce nezachází za horizont, přesto úhel dopadu slunečních paprsků není velký. Při té příležitosti se velká část záření odráží od sněhového povrchu. Kromě toho se teplo spotřebovává na tání sněhu a ledu. Průměrná teplota nejteplejšího měsíce na velké části teritoria je blízká 0°C. Kvůli své nízké teplotě není arktický vzduch schopen zadržovat mnoho vodních par. Proto, navzdory ostrovní a přímořské poloze území, je zde malé množství srážek – 100 až 200 mm ročně.6

Subarktický pás Subarktický typ klimatu je charakteristický pro poloostrovy u pobřeží Severního ledového oceánu. V evropské části Ruska jižní hranice rozšíření tohoto typu klimatu prochází podél severního polárního kruhu, ale v asijské oblasti klesá k jihu až k 60° se- verní šířky. Zimy jsou zde chladné jako v arktickém klimatickém pásu, avšak léta jsou tep- lejší. Střední průměrná teplota v červenci kolísá od 4°C na severu do 12°C na jihu. Ve srovnání s arktickou oblastí se přibližně dvakrát zvětšuje i množství srážek – 200 až 400 mm ročně.7

Mírný pás Umírněné kontinentální klima Umírněné kontinentální klima je charakteristické pro evropskou část ze- mě. Na toto teritorium se pravidelně dostávají vzdušné masy z Atlantického oceánu, který se pomalu ohřívá a pozvolna chladne. V souvislosti s tím zde nejsou zimní teploty tak nízké jako v asijské části.

6 АКУЛОВ, Алексей. Основные климатические пояса России [online]. 14/5/2010. [cit. 2016-01-17]. Dostupné z: http://geographyofrussia.com/osnovnye-klimaticheskie-poyasa-rossii/ (volný překlad autora) 7 Tamtéž 12

Léto je teplé, přičemž průměrné červencové teploty se mění od 12°C na severu do 24°C na jihu. V souladu s tím se ze severu na jih zvyšuje hodnota srážek od 400 do 1 000 mm ročně.8

Kontinentální klima Kontinentální klima mírného pásu je rozšířené v centrální a jižní části Západosibiřské roviny. Působení Atlantického oceánu je zde méně výrazné ve srovnání s evropskou částí. To vede ke zmenšení ročního množství srážek a poklesu zimních teplot.9

Prudce kontinentální klima Prudce kontinentální typ klimatu se vytvořil na velké části východní Sibi- ře. Vnitrokontinentální území tohoto teritoria je podmíněno převahou kontinentálního vzduchu. Průměrné lednové teploty se vyskytují v rozmezí od -28 do -48°C. Jsou tedy niž- ší než na ostrovech Severního ledového oceánu v arktickém pásu. Léto je dostatečně teplé. Průměrné červencové teploty jsou od 16 do 20°C. Roční množství srážek nikde nepřevyšuje 500 mm.10

Monzunové klima Mírný monzunový typ klimatu je charakteristický pro jih Dálného vý- chodu. V zimě sem přichází suchý chladný kontinentální vzduch z východní Sibiře. Průměrné lednové teploty jsou od -20 do -32°C. Zima není pouze chladná, ale také s malým množstvím sněhových srážek. V létě území zachvacuje chladný vlhký vzduch z Tichého oceánu. Prů- měrné červencové teploty jsou od 16 do 20°C. Roční množství srážek je od 600 do 1 000 mm.11

8 АКУЛОВ, Алексей. Основные климатические пояса России [online]. 14/5/2010. [cit. 2016-01-17]. Dostupné z: http://geographyofrussia.com/osnovnye-klimaticheskie-poyasa-rossii/ (volný překlad autora) 9 Tamtéž 10 Tamtéž 11 Tamtéž 13

Subtropický pás Je prezentován na úzkém pásu černomořského pobřeží Kavkazu od Novoros- sijska po Soči. Štíty Kavkazu nepropouští k pobřeží Černého moře chladné vzdušné proudění z Východoevropské roviny. Je to jediné území v Rusku, kde jsou průměrné teploty nejchladnějšího měsíce kladné. Ačkoliv léto není příliš teplé, je dostatečně dlouhé. Celý rok přichází vlažný mořský vzduch, který stoupá po svazích hor a poskytuje srážky, jejichž roční suma pře- vyšuje 1 000 mm.12

2.4 Vegetační pásy Ruska

Polární pustina V této oblasti leží Země Františka Josefa, Nová země, Severní země a Novosi- biřské ostrovy. Je pro ni charakteristické ohromné množství ledu a sněhu během všech ročních období.13 Převládají zde mechy, lišejníky, vodní řasy. Rovněž se zde vyskytuje nemnoho druhů arktických kvetoucích rostlin, například psárka magellanská (Alopecurus alpinus) a lomikámen sněžný (Saxifraga nivalis).14 Přebývají zde lumíci (Lemmus), polární lišky (Alopex lagopus), lední medvědi (Ursus maritimus) a zřídka sobi (Rangifer tarandus). Na skalnatých březích v létě hnízdí kolonie mořských ptáků a tvoří hnízdiště. To se týká například alkouna malého (Alle alle), racka tříprstého (Rissa tridactyla) či racka šedého (Larus hyperboreus).15

Tundra Přírodní zóna subarktického pásu rozprostírající se mezi ledovou zónou na severu a lesotundrou na jihu. Termín tundra je převzat z jazyka Laponců, kteří žijí na Kol- ském poloostrově, a nazývají jí bezlesé vrcholky hor.16

12 Tamtéž 13 БОГОЛЮБОВ, Александр Сергеевич. Природные зоны России: краткая характеристика зон [online]. © 2001-2016. [cit. 2016-01-19]. Dostupné z: http://www.ecosystema.ru/08nature/world/geoussr/ 3-1-2.htm (volný překlad autora) 14 Арктические пустыни [online]. © 2010-2015. [cit. 2016-01-19]. Dostupné z: http://www.geosite.ru/ index.php/2011-01-09-16-50-20/67-2011-01-05-09-18-15/269-arktika-desert.html (volný překlad autora) 15 Tamtéž 16 Тундра России [online]. © 2010-2015. [cit. 2016-01-19]. Dostupné z: http://www.geosite.ru/index.php/ 2011-01-09-16-50-20/68-2011-01-05-09-18-30/560-tyndra-rossia.html (volný překlad autora) 14

Významnou krajinnou zvláštností tundry je bezlesí. Rostlinný pokryv je tvořen mechy, lišejníky, keříčky a zčásti keři. Přitisknuté k půdě zde rostou například medvě- 17 dice alpská (Arctostaphylos alpina) či brusnice borůvka (Vaccinium myrtillus).

Ve srovnání s ledovou zónou je živočišný svět tundry podstatně rozmanitější. Trvale zde přebývají vlk obecný (Canis lupus), bělokur horský (Lagopus mutus) či so- vice sněžní (Nyctea scandiaca).18

Lesotundra Zóna subarktického pásu tvořící přechod mezi tundrou a tajgou. Je charakteris- tická řídkými lesy. Rozměr zóny ze severu na jih je nevelký – od 20 do 200 km. Leso- tundra je rozdělena do více oblastí (lesotundra Kolského poloostrova, Západosibiřské oblasti, Středosibiřské oblasti a Východosibiřské oblasti).19 20 V řídkých lesích Kolské oblasti se vyskytují například smrk sibiřský (Picea obo- vata) a modřín Sukačevův (Larix sucaczewii).21

Lesní krajinu lesotundry obývají sob polární (Rangifer tarandus), los evropský (Alces alces), medvěd hnědý (Ursus arctos) či rosomák sibiřský (Gulo gulo).22

Tajga Přírodní zóna mírného pásu, která je charakteristická chladným, vlhkým klima- tem. Jedná se o největší vegetační zónu Ruské federace. Svůj název zóna získala od sibiřského slova tajga, které označuje jehličnatý les.23

17 Растительность тундры [online]. © 2010-2015. [cit. 2016-01-19]. Dostupné z: http://www.geosite.ru./index.php/2011-01-09-16-50-20/68-2011-01-05-09-18-30/563- tyndrarastitelnost.html (volný překlad autora) 18 Животные тундры [online]. © 2010-2015. [cit. 2016-01-19]. Dostupné z: http://www.geo- site.ru/index.php/2011-01-09-16-50-20/68-2011-01-05-09-18-30/564-tyndra-jivotnie.html (volný překlad autora) 19 Лесотундра: положение, климат, воды [online]. © 2010-2015. [cit. 2016-01-22]. Dostupné z: http://www.geo-site.ru/index.php/2011-01-09-16-50-20/68-2011-01-05-09-18-30/571-lesotyndra.html (volný překlad autora) 20 Лесотундра России. Провинциальные различия [online]. © 2010-2015. [cit. 2016-01-22]. Dostupné z: http://www.geo-site.ru/index.php/2011-01-09-16-50-20/68-2011-01-05-09-18-30/574-lesotyndra- provinsii.html (volný překlad autora) 21 Tamtéž 22 Лесотундра: почвы, растительность, животный мир [online]. © 2010-2015. [cit. 2016-01-22]. Dostupné z: http://www.geo-site.ru/index.php/2011-01-09-16-50-20/68-2011-01-05-09-18-30/572- lesotyndra-rastit.html (volný překlad autora) 23 Тайга России – положение, климат [online]. © 2010-2015. [cit. 2016-01-22]. Dostupné z: http://www.geo-site.ru/index.php/2011-01-09-16-50-20/69-2011-01-05-09-19-00/595-taiga-rossii.html (volný překlad autora) 15

Z dřevin jsou v tajze nejvíce rozšířeny smrky, modříny a borovice. V menší míře se vyskytuje například jedle sibiřská (Abies sibirica). Pod stromovým patrem rostou travnaté rostliny a keříčky, například šťavel kyselý (Oxalis acetosella), zimozel severní (Linnaea borealis) a plavuň pučivá (Lycopodium annotinum).24 Svět zvířat v tajze je značně různorodější, než tomu je v tundře a lesotundře. Mezi typické savce patří los evropský (Alces alces), medvěd hnědý (Ursus arctos), rys ostrovid (Lynx lynx), poletuška slovanská (Pteromys volans), sobol asijský (Martes zi- bellina). Na jihu zóny je známý například srnec obecný (Capreolus capreolus). Charak- teristickými ptáky oblasti jsou tetřev hlušec (Tetrao urogallus) či datlík sibiřský (Picoi- des tridactylus).25

Smíšené a listnaté lesy Zóna smíšených a listnatých lesů se rozkládá na Východoevropské rovině a na Dálném východě. Klima je zde ve srovnání s tajgou značně teplejší a vlhčí. Lesy jsou bohaté na nerostné suroviny, soustřeďují se zde zásoby dřeva a mohutné řeky disponují obrovskými zásobami vody pro vodní energii. Zóny si dávno osvojili lidé a značná část území je využívána zemědělci.26 Lesy jsou tvořeny hlavně duby, javory, lípami, jasany, lískami. Z rostlin se vy- skytují například ženšen pravý (Panax ginseng), mikrobiota křížolistá (Microbiota de- cussata), kotvice plovoucí (Trapa natans). Z živočichů zde přebývají například tygr ussurijský (Panthera tigris altaica), sika (Cervus nippon) či kachnička mandarínská (Aix galericulata).27

Monzunové lesy Lesy Dálného východu rozšířené v širokých údolích řek, v jezerních terasách a v nízkém předhůří Sichote–Aliň. Z jehličnatých stromů se vyskytují borovice korejská (Pinus koraiensis) či smrk ajanský (Picea jezoensis). Z listnatých stromů jsou to napří-

24 Растительность тайги России [online]. © 2010-2015. [cit. 2016-01-22]. Dostupné z: http://www.geo-site.ru/index.php/2011-01-09-16-50-20/69-2011-01-05-09-19-00/591-tayga-rastenia.html (volný překlad autora) 25 Животные тайги [online]. © 2010-2015. [cit. 2016-01-22]. Dostupné z: http://www.geo- site.ru/index.php/2011-01-09-16-50-20/69-2011-01-05-09-19-00/590-jivotnyetaigi.html (volný překlad autora) 26 БОГОЛЮБОВ, Александр Сергеевич. Природные зоны России: краткая характеристика зон [online]. © 2001-2016. [cit. 2016-01-22]. Dostupné z: http://www.ecosystema.ru/08nature/world/geoussr/ 3-1-2.htm (volný překlad autora) 27 Tamtéž 16 klad dub mongolský (Quercus mongolica) a lípa amurská (Tilia amurensis). Z živočichů zde přebývají například charza žlutohrdlá (Martes flavigula) či ketupa rybí (Ketupa zeylonensis).28

Lesostepi Přechodná zóna mezi lesy a stepí. Borovicové a listnaté lesy se střídají s luční stepí na černozemích. Lesostep tvoří nepřerušovaný pás přes Východoevropskou rovinu, jižní Ural a Západosibiřskou rovinu. Setkáváme se s ní izolovaných ostrovech u Krasnojarsku, Kansku, Irkutska a v horských kotlinách Altaje a Sajan. Zimy jsou zde mírné s nízkou intenzitou sněhových srážek. V létě přichází silné deště způsobující půdní eroze.29

V důsledku činnosti člověka se podstatně změnila struktura lesostepních lesů. Kácením byly druhy jako dub, jasan a borovice nahrazeny habry, břízami a osikami. Z bylin jsou charakteristické tužebník obecný (Filipendula vulgaris) či svízel syřišťový (Galium verum).30

V lesostepích přebývají srnec obecný (Capreolus capreolus), tetřívek obecný (Lyrurus tetrix), sysel obecný (Spermophilus citellus) či frček větší (Allactaga major).31

Stepi Zaujímají jižní oblasti Východoevropské roviny a západní Sibiře. Klima step- ních zón je charakteristické teplým létem a chladnou zimou s nevelkým množstvím srá- žek. Typickým znakem je bezlesí. Nejčastějším půdním typem je černozem s obsahem humusu 8 až 10%.32

28 Животный мир муссонных лесов Дальнего Востока [online]. © 2010-2015. [cit. 2016-01-24]. Do- stupné z: http://www.geo-site.ru/index.php/2011-01-09-16-50-20/126-2011-09-23-19-46-04/623- myssoonles-jivotnie.html (volný překlad autora) 29 БОГОЛЮБОВ, Александр Сергеевич. Природные зоны России: краткая характеристика зон [online]. © 2001-2016. [cit. 2016-01-24]. Dostupné z: http://www.ecosystema.ru/08nature/world/geoussr/ 3-1-2.htm (volný překlad autora) 30 Растительность лесостепи [online]. © 2010-2015. [cit. 2016-01-24]. Dostupné z: http://www.geo- site.ru/index.php/2011-01-09-16-50-20/71-2011-01-05-09-19-35/616-lesostep-rastenia.html (volný pře- klad autora) 31 Животный мир лесостепи [online]. © 2010-2015. [cit. 2016-01-24]. Dostupné z: http://www.geo- site.ru/index.php/2011-01-09-16-50-20/71-2011-01-05-09-19-35/613-lesostep-jivotnie.html (volný pře- klad autora) 32 БОГОЛЮБОВ, Александр Сергеевич. Природные зоны России: краткая характеристика зон [online]. © 2001-2016. [cit. 2016-01-24]. Dostupné z: http://www.ecosystema.ru/08nature/world/geoussr/ 3-1-2.htm (volný překlad autora) 17

Travnatý porost stepí tvoří například kavyl vláskovitý (Stipa capillata) či smělek štíhlý (Koeleria gracilis). Mezi charakteristické druhy stepních zvířat patří korsak (Vul- pes corsac), orel stepní (Aquila nipalensis) či moták stepní (Circus macrourus).33

Polopustiny a pustiny Zóna rozprostírající se v Rusku na nevelkém teritoriu na hranicích Přikaspické nížiny. Léta jsou zde teplá, průměrné červencové teploty činí 22 až 25°C. Zimy jsou chladné se slabou sněhovou pokrývkou a průměrnými lednovými teplotami -12 až - 16°C.34

Z rostlin jsou pro polopustiny a pustiny typické kostřava waliská (Festuca vale- siaca) či kavyl vláskovitý (Stipa capillata). Mezi místní živočichy patří mnoho hlodav- ců – tatíkovití (Dipodoidea), sysel obecný (Spermophilus citellus) a pískomilové (Ger- billinae). Z šelem se zde vyskytují jezevec lesní (Meles meles) či vlk obecný (Canis lupus).35

3 Ochrana životního prostředí v Ruské federaci

3.1 Mezinárodní úmluvy Ruská federace přistoupila na celou řadu mezinárodních úmluv, které se týkají ochrany životního prostředí. V níže uvedeném seznamu je vybráno několik nejdůležitěj- ších úmluv, ve kterých Rusko figuruje.

Ramsarská úmluva Úmluva z roku 1971 o mokřadech. Jedná se o mezivládní dohodu vybudovat infrastrukturu pro mezinárodní spolupráci v oblasti ochrany mokřadů. Mnohá z těchto území mají mezinárodní význam, protože se jedná o útočiště zástupců stěhovavých ptá- ků.

33 Раститения и животные степи [online]. © 2010-2015. [cit. 2016-01-24]. Dostupné z: http://www.geo-site.ru/index.php/2011-01-09-16-50-20/125-2011-09-23-19-30-06/635-step-rastenia- animal.html (volný překlad autora) 34 БОГОЛЮБОВ, Александр Сергеевич. Природные зоны России: краткая характеристика зон [online]. © 2001-2016. [cit. 2016-01-24]. Dostupné z: http://www.ecosystema.ru/08nature/world/geoussr/ 3-1-2.htm (volný překlad autora) 35 Tamtéž 18

Úmluva CITES Dohoda o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin přijatá ve Washingtonu v roce 1973. Jedná se o celosvětovou úmluvu, která se netýká pouze činnosti v ochraně přírody, ale i regulace mezinárodních obchodních do- hod.

Bonnská úmluva Dohoda o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů byla přijata v roce 1979. Na základě této dohody by státy měly zajistit přísnou ochranu stěhovavých ohro- žených druhů živočichů v celém jeho rozsahu (oblasti migrace) a jejich stanovišť.

Bernská úmluva Úmluva z roku 1979 o ochraně evropské fauny36 a flóry37 a přírodních stanovišť. Tato celoevropská dohoda si klade za cíl chránit živočichy, planě rostoucí druhy rostlin a jejich přírodní stanoviště. Úmluva rovněž obsahuje ustanovení o loveckých technikách a loveckých zařízeních, které by měly být zakázány.

Vídeňská úmluva Dohoda o ochraně ozonové vrstvy, která byla přijata v roce 1985 a na kterou navázal roku 1987 Montrealský protokol o látkách, které poškozují ozonovou vrstvu. Úmluva byla ratifikována v roce 1992.

Basilejská úmluva Dohoda o kontrole příhraničního pohybu nebezpečného odpadu a jeho odstraně- ní, která byla přijata v roce 1989. Ratifikována byla v roce 1995.

Úmluva o ochraně biodiverzity Dohoda byla přijata v roce 1992 a Ruská federace ji ratifikovala v roce 1995. Jeden z cílů úmluvy uvádí zachování biologické rozmanitosti, udržitelné využívání pří- rodních složek či rozvoj mezinárodní spolupráce v oblasti ochrany životního prostředí.

36 Fauna je soubor živočišných druhů určitého území. 37 Flóra je souhrn rostlinných druhů daného teritoria. 19

Helsinská úmluva Úmluva o ochraně mořských ekosystémů v oblasti Baltského moře, která byla přijata v roce 1992 a vstoupila v platnost 17. ledna 2000. Zvláštním předmětem úmluvy je poskytnout právní základ pro mezinárodní spolupráci v oblasti Baltského moře.

Úmluva o přeshraničních účincích průmyslových havárií Dohoda byla přijata v Helsinkách v roce 1992 a ratifikována byla v roce 1993.

Gdaňská úmluva Dohoda byla vypracována s cílem řešit právní otázky rybolovu v původních ne- utrálních vodách Baltského moře, které bylo od roku 1978 rozděleno do sedmi národ- ních zón. Její nové znění bylo přijato v roce 1994. V současné době cíle úmluvy zahrnu- jí vytvoření celkového přípustného odlovu druhů ryb v Baltském moři.38

3.2 Ruské ekologické organizace

V Ruské federaci působí celá řada mezinárodních a národních organizací zabý- vajících se ekologií39 a ochranou přírody. Mezinárodními organizacemi jsou například Greenpeace40, Světový fond na ochranu přírody (WWF)41 či Bellona42. V níže uvedeném seznamu jsou představeny charakteristiky vybraných ruských organizací.

Vserossijskoje obščestvo ochrany prirody (VOOP) Mezi cíle organizace, která byla založena v roce 1924, patří ochrana životního prostředí, udržování různorodosti fauny a flóry, ochrana a upevnění zdraví obyvatelstva.

38 Электронная экологическая библиотека. Международные соглашения (сохранение природных ресурсов) [online]. [cit. 2016-01-29]. Dostupné z: http://ecology.aonb.ru/Mezhdunarodnye-soglashenija- sohranenie-prirodnyh-resursov.html (volný překlad autora) 39 Ekologie je věda zabývající se vzájemnými vztahy mezi živými organismy navzájem a prostředím v němž žijí. 40 Greenpeace je nezávislá mezinárodní ekologická organizace, jejímž cílem je ochrana životního prostře- dí a upozorňování na jeho poškozování. 41 Světový fond na ochranu přírody (WWF) je nezávislá mezinárodní organizace shromažďující prostřed- ky a realizující projekty na ochranu přírody, trvale udržitelného využívání přírodních zdrojů a ekologické výchovy. 42 Bellona je norská nezávislá nezisková organizace zaměřená na ochranu přírody. 20

Mezi základní činnosti se řadí pomoc státním orgánům v řízení oblasti udržitel- ného rozvoje šetrného k životnímu prostředí; ekologická výchova, osvěta a vzdělávání obyvatelstva; vědeckotechnická a praktická činnost v ochraně přírody; poradenská čin- nost subjektům využívající přírodní zdroje; provádění ekologického monitoringu v teritoriu; zavedení moderních, vysoce přesných technologií s cílem provést účinnou veřejnou kontrolu životního prostředí.

Centr ekologičeskoj politiki Rossii (CEPR) Organizace byla založena roku 1993 jako odborná veřejná ekologická organizace sloužící pro podporu ekologického hnutí a rozvoj doporučení pro zákonodárnou a výkonnou moc.

Rossijskoje ekologičeskoje dviženije "Zeljonyje" Sdružení bylo vytvořeno roku 1994 na základě ekologického hnutí „Cedr“, při- čemž v roce 2009 bylo přeorganizováno. Cílem organizace je změnit postoj státu a spo- lečnosti k ekologickým problémům Ruska.

Něpravitělstvennyj ekologičeskij fond im. V. I. Vernadskogo Fond byl založen roku 1995. Jedná se o jednu z největších neziskových organi- zací podporujících ekologicky orientované vzdělávací projekty. Základními úkoly nada- ce jsou například podpora ekologicky orientovaného sociálně ekonomického rozvoje společnosti, zabezpečení spolupráce v úředních kruzích či podpora ekologických aktivit. Organizace svou činnost soustředí na ekologické vzdělávání a výchovu, rozdě- lování dotací a stipendií jménem V. I. Vernadskogo, provádění národních a mezinárod- ních konferencí či vydávání naučné, populárně vědecké a vzdělávací literatury.

Rossijskij Zeljonyj krest Nevládní organizace založená roku 1994 se zaměřuje na prosazování opatření na ochranu životního prostředí. Dále pak na vzdělávání širokého spektra obyvatel ve schopnosti žít a rozvíjet se v souladu se zákony přírody a její uchování pro potomstvo se stejným potenciálem zdrojů, které má lidstvo dnes. Sloganem organizace je „Kompro- mis namísto konfrontace“.

Dviženije Družin ochrany prirody (DOP) Skupina se zrodila v 60. letech 20. století jako studentské hnutí chránící přírodu. Směr a forma práce skupiny závisí na aktuální situaci a možnostech účastníků. Podsta- tou pro členy organizace je praktická činnost při ochraně přírody.43

3.3 IUCN – Mezinárodní svaz ochrany přírody

3.3.1 Základní charakteristika

Jedná se o nejstarší a největší globální organizaci na světě v oblasti životního prostředí, přičemž Ruská federace s IUCN rovněž výrazně spolupracuje. Organizace se podílí na hledání pragmatických řešení nejnaléhavějších problémů životního prostředí a rozvojových výzev. Práce IUCN je zaměřena na zachování přírody, zajištění účinného a spravedlivého řízení v oblasti jejího využití.44

3.3.2 Červený seznam IUCN ohrožených druhů

Jedná se o světově nejobsáhlejší zdroj informací o globálním stavu zvířat, hub, rostlinných druhů a jejich vazeb na stanoviště. Nejedná se jen o seznam druhů zahrnují- cí informace o jejich stavu, ale tyto údaje vedou i k zajištění ochranných opatření pro zachování biologické rozmanitosti.45

Prostřednictvím Červeného seznamu IUCN je možné vyhledat veškeré aktuální údaje o ohrožených druzích živočichů, včetně zvířat žijících na území Ruské federace. Ohrožení živočichové jsou rozděleni do skupin dle stupně ohrožení. V níže uvedeném seznamu jsou představeny veškeré stupně ohrožení platné od roku 2001. Ke každému stupni ohrožení je navíc vytvořen seznam vybraných živočichů, kteří pobývali nebo stále pobývají na území Ruské federace a do daného stupně ohrože- ní patří.

43 Централизовання библиотечная система г. Батайск. Экологические организации [online]. [cit. 2016-01-31]. Dostupné z: http://www.cbs-bataysk.ru/docs/ekologia/zakon/ekoorg.htm (volný překlad autora) 44 IUCN. What is IUCN? [online]. 30/10/2015. [cit. 2016-02-03]. Dostupné z: http://www.iucn.org/about/ (volný překlad autora) 45 IUCN. The IUCN Red List of Threatened Species [online]. 19/11/2015. [cit. 2016-02-03]. Dostupné z: http://www.iucn.org/about/work/programmes/species/our_work/the_iucn_red_list/ (volný překlad autora) 22

Vyhynulý (EX) Taxon46 je vyhynulý, pokud již není důvodná pochybnost, že poslední jedinec zemřel.  koroun bezzubý (Hydrodamalis gigas), kormorán Stellerův (Phalacrocorax per- spicillatus)

Vyhynulý v přírodě (EW) Taxon je vyhynulý v přírodě, pokud je známo, že několik jedinců přežívá pouze v zajetí.  nelma obecná (Stenodus leucichthys)

Kriticky ohrožený (CR) Taxon je kriticky ohrožený, pokud nejlepší dostupné důkazy nasvědčují tomu, že ohrožené druhy čelí extrémně vysokému riziku vyhynutí v přírodě.  jeseter ruský (Acipenser gueldenstaedtii), polák černohlavý (Aythya baeri), vyza velká (Huso huso), sajga (Saiga tatarica), zmije Orlovova (Vipera orlovi)

Ohrožený (EN) Taxon je ohrožený, pokud nejlepší dostupné důkazy nasvědčují tomu, že ohro- žené druhy čelí velmi vysokému riziku vyhynutí v přírodě.  placka volžská (Alosa volgensis), výr Blakistonův (Bubo blakistoni), kozorožec kavkazský (Capra caucasica), vydra mořská (Enhydra lutris)

Zranitelný (VU) Taxon je zranitelný, pokud nejlepší dostupné důkazy nasvědčují tomu, že dané druhy čelí vysokému riziku vyhubení v přírodě.  buřňák šedohřbetý (Puffinus bulleri), zubr (Bison bonasus), koza bezoárová (Capra aegagrus), goral východní (Naemorhedus caudatus)

Téměř ohrožený (NT) Taxon je téměř ohrožený, pokud na základě hodnotících kriterií nesplňuje krité- ria pro kriticky ohrožené, ohrožené nebo zranitelné, ale nachází se v blízkosti kvalifika- ce nebo je pravděpodobný nárok na ohrožené kategorie v blízké budoucnosti.

46 Taxon je obecné označení pro jedince, který se od jiných jedinců odlišuje určitými znaky a vlastnostmi. 23

 sup hnědý (Aegypius monachus), plch zahradní (Eliomys quercinus), břehouš rudý (Limosa lapponica), sysel perličkovaný (Spermophilus suslicus)

Málo dotčený (LC) Taxon je málo dotčený, pokud na základě hodnotících kritérií nesplňuje kritéria pro kriticky ohrožené, ohrožené, zranitelné nebo téměř ohrožené. Do této kategorie jsou zahrnuty hojně rozšířené taxony.  ouklej dunajská (Alburnus chalcoides), jezevec čínský (Meles leucurus)

Chybí údaje (DD) Taxonu chybí údaje, pokud neexistují dostatečné informace o zařazení do někte- ré z kategorií.  tarbíček drobný (Cardiocranius paradoxus), perlorodka drahurská (Margaritife- ra dahurica)

Nevyhodnocený (NE) Taxon je nevyhodnocený, pokud neexistují dostatečné informace k určení stupně ohrožení.  žádný z živočichů pobývajících na území Ruské federace nefiguruje v tomto stupni ohrožení 47 48

3.4 Červená kniha Ruska

3.4.1 Základní charakteristika

Do Červené knihy Ruska jsou zaneseny vzácné a ohrožené druhy živočichů, rostlin a hub, které trvale či přechodně žijí ve stavu přirozené svobody na území, konti- nentálním šelfu a v námořních ekonomických zónách Ruské federace. Údržba a vydá- vání Červené knihy Ruska podléhá plnění závazků vůči Úmluvě o biologické rozmanitosti, jež byla přijata roku 1992 v Riu de Janeiru.

47 IUCN. 2001 IUCN Red List Categories and Criteria vision 3.1 [online]. 4/2015. [cit. 2016-02-03]. Dostupné z: http://www.iucnredlist.org/technical-documents/categories-and-criteria/2001-categories- criteria (volný překlad autora) 48 IUCN. The IUCN Red List of Threatened Species [online]. 4/2015. [cit. 2016-02-03]. Dostupné z: http://www.iucnredlist.org/search (volný překlad autora) 24

Taxony jsou v Červené knize Ruska rozřazeny do šesti kategorií, které charakte- rizují jejich stupně ohrožení. Jedná se o následující kategorie:

0 – pravděpodobně vyhynulý K pravděpodobně vyhynulým druhům patří takové taxony a populace, které byly z území (včetně vodní plochy) Ruské federace známy dříve, avšak přítomnost těchto taxonů již není v současnosti potvrzena.

1 – ohrožený Kategorie ohrožených druhů sjednocuje taxony a populace, jejichž počet klesl na kritickou úroveň, přičemž v blízké době by mohly čelit hrozbě vyhynutí.

2 – slábnoucí v číslech Do kategorie slábnoucí v číslech patří taxony a populace, jejichž počty se soustavně snižují, přičemž v blízké době by mohly čelit přeřazení do kategorie ohrožený.

3 – vzácný Za vzácné druhy se považují takové taxony a populace, jejichž počet je nízký. Tyto taxony a populace jsou rozšířeny na omezených teritoriích nebo sporadicky rozšířeny na velikých územích.

4 – nejistý stav Do kategorie nejistý stav spadají ty druhy, jejichž taxony a populace vyžadují zvláštní ochranná opatření, avšak o jejich současném stavu není v okamžiku, kdy mají splňovat kritéria pro zařazení do jiné z uvedených kategorií, dostatek informací.

5 – zotavující se a obnovený stav Do kategorie zotavujících se a obnovených druhů patří takové taxony a populace, jejichž počet je pod vlivem přirozených příčin či jako výsledek bezpečnostních opatření zotavován. Taxony a populace, které jsou zahrnuty do této kategorie, jsou již blízko ke stavu, kdy nebude naléhavých ochranných opatření zapotřebí.49

3.4.2 Historie tvorby Červené knihy Ruské federace

Za počátek tvorby Červené knihy SSSR lze považovat sestavení prvního seznamu ptáků a savců, který byl následně použit pro Červenou knihu Mezinárodního svazu ochrany přírody. Koncem 60. let 20. století byl organizován sběr materiálů o vzácných druzích ptáků a savců, přičemž na počátku 70. let byly tyto materiály již aktivně posu- zovány. V roce 1974 bylo Ministerstvem zemědělství vydáno usnesení o vytvoření Čer- vené knihy SSSR, avšak první vydání této publikace následovalo až v roce 1978. Vydá- ní Červené knihy SSSR bylo nesmírně hodnotné, neboť se stalo základem pro právní předpisy, jejichž cílem je ochrana fauny a flóry. Druhé aktualizované vydání bylo publikováno v roce 1984. Obsah knihy zde byl podstatně navýšen a Červená kniha SSSR byla rozdělena do dvou částí nazvaných Čer- vená kniha rostlin a Červená kniha živočichů, přičemž do Červené knihy živočichů byli poprvé zahrnuti bezobratlí živočichové a ryby. Struktura knihy byla v tomto vydání navržena na velmi vysoké úrovni, a proto zůstala až do současnosti nezměněna. Po rozpadu SSSR v roce 1991 vyvstal obrovský ekologický problém. Živoči- chové, kteří byli v době fungování SSSR chráněni, byli na územích nových států loveni pytláky, neboť nově vzniklé státy nebyly vázány Úmluvou o obchodu s volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami (CITES). Na území střední Asie a Kazachstánu se vlivem pytláctví katastroficky snížil počet například dropa obojkového (Chlamydotis undulata). Tudíž logickým krokem, který následoval v roce 1992, bylo podepsání dohody o spolupráci v oblasti ekologie a ochrany životního prostředí se Společenstvím nezávislých států, které bylo tvořeno bývalými svazovými republikami Sovětského svazu.

49 Главная редакционная коллегия. Красная книга России. Животные. Предисловие [online]. 2000. [cit. 2016-02-03]. Dostupné z: http://biodat.ru/db/rb/pre.htm (volný překlad autora) 26

Práce na Červené knize pokračovaly i v dalších letech, což potvrzuje mimo jiné i usnesení vlády Ruské federace z 19. 2. 1996. Zde bylo ujednáno, že Červená kniha Ruské federace je oficiální dokument, který obsahuje informace o vzácných a ohrože- ných druzích živočichů a rostlin, jakož i o nezbytných opatřeních k jejich ochraně a obnově. Poslední aktualizované vydání Červené knihy Ruské federace ohrožených ži- vočichů se datuje k roku 2001.50

3.4.3 Regionální členění Červených knih Ruské federace

O neutuchajícím pracovním nasazení při tvorbě a aktualizacích Červené knihy Ruské federace svědčí i fakt, že byly rovněž sestaveny regionální Červené knihy Ruské federace. Ty se zaměřují na vzácné druhy živočichů a rostlin vážících se na teritoria republik, regionů a autonomních oblastí. Obecně platí, že čím je daná oblast větší, tím je i významnější pro ochranu přírody. Existují však i výjimky, které tvoří relativně malá území, avšak s ojedinělou biologickou rozmanitostí, hojností endemických51 druhů či druhů ohrožených nebo vzácných v rámci celosvětového měřítka. Mezi takové oblasti patří například Kavkaz nebo Altaj jižně od Dálného východu.52

4 Vybraní ohrožení živočichové Ruské federace

4.1 Federální okruhy Ruské federace Seznam vybraných ohrožených živočichů byl zvolen takovým způsobem, aby v každém z federálních okruhů Ruské federace byl popsán jeden z živočichů, jenž v daném federálním okruhu pobývá. Seznam federálních okruhů Ruské federace je spravován dekrety prezidenta Ruské federace. Dekret N 849 ze dne 13. 5. 2000 stanovuje, že mezi federální okruhy Ruské federace patří Centrální federální okruh, Severozá- padní federální okruh, Severokavkazský federální okruh, Povolžský federální okruh, Uralský federální okruh, Sibiřský federální okruh a Dálněvýchodní federální okruh.

50 Главная редакционная коллегия. Красная книга России. Животные. Создание и ведение красных книг – действенная форма сохранения биологического разнообразия [online]. 2000. [cit. 2016-02- 08]. Dostupné z: http://biodat.ru/vart/doc/gef/GEF_A/A11/A1_1_243.html (volný překlad autora) 51 Endemit je takový organismus, jehož vznik a následné rozšíření je vázáno pouze k určitému omezené- mu teritoriu a na žádných jiných teritoriích se nevyskytuje. 52 Главная редакционная коллегия. Красная книга России. Животные. Создание и ведение красных книг – действенная форма сохранения биологического разнообразия [online]. 2000. [cit. 2016-02- 08]. Dostupné z: http://biodat.ru/vart/doc/gef/GEF_A/A11/A1_1_243.html (volný překlad autora) 27

Dekret N 82 ze dne 19. 1. 2010 stanovuje, že k již existujícím federálním okruhům je přiřazen Jižní federální okruh. Dekret N 168 ze dne 21. 3. 2014 stanovuje, že k již exis- tujícím federálním okruhům je přiřazen Krymský federální okruh.53 54 55

4.2 Seznam vybraných ohrožených živočichů Ruské federace

Centrální federální okruh – bělokur rousný (Lagopus lagopus rossicus) Jižní federální okruh – tchořík skvrnitý (Vormela peregusna peregusna Severozápadní federální okruh – tuleň kroužkovaný (Phoca hispida ladogensis) Dálněvýchodní federální okruh – tygr ussurijský (Panthera tigris altaica) Sibiřský federální okruh – ovce sněžná (Ovis nivicola borealis) Uralský federální okruh – bobr uralský (Castor fiber pohlei) Povolžský federální okruh – vychuchol povolžský (Desmana moschata) Severokavkazský federální okruh – levhart perský (zakavkazský) (Panthera pardus ciscaucasica) Krymský federální okruh – ouklej krymská (Alburnus mentoides)

53 Редакция Российской газеты. Указ Президента РФ от 13 мая 2000 г. N 849 “О полномочном представителе Президента Российской Федерации в федеральном округе“ [online]. 14/5/2000. [cit. 2016-02-10]. Dostupné z: http://rg.ru/2000/05/14/okruga-dok-site-dok.html (volný překlad autora) 54 Редакция Российской газеты. Указ Президента Российской Федерации от 19 января 2010 г. N 82 “О внесении изменений в перечень федеральных округов, утвержденный Указом Президента Российской Федерации от 13 мая 2000 г. N 849, и в Указ Президента Российской Федерации от 12 мая 2008 г. N 724“ Вопросы системы и структуры федеральных органов исполнительной власти“ “ [online]. 21/1/2010. [cit. 2016-02-10]. Dostupné z: http://rg.ru/2010/01/21/ukaz-dok.html (volný pře- klad autora) 55 Редакция Российской газеты. Указ Президента Российской Федерации от 21 марта 2014 г. N168 г. Москва“Об образовании Крымского федерального округа“ [online]. 22/3/2014. [cit. 2016- 02-10]. Dostupné z: http://rg.ru/2014/03/22/kfo-site-dok.html (volný překlad autora) 28

4.3 Bělokur rousný (Lagopus lagopus rossicus)

 říše: Animalia – živočichové  kmen: Chordata – strunatci  třída: Aves – ptáci  řád: Galiformes – hrabaví  čeleď: Tetraonidae – tetřevovití  rod: Lagopus – bělokur  druh: Lagopus lagopus – bělokur rousný  poddruh: Lagopus lagopus rossicus

 objevitel: Serebrowsky  objeven roku: 1926

 stupeň ohrožení: kategorie 2 – slábnoucí v číslech

Areál výskytu

V současné době je poddruh rozšířen na severu evropské části Ruska, přičemž jižní hranice výskytu dosahuje hodnoty 55° severní šířky. Areál zahrnuje jižní část Le- ningradské a Vologodské oblasti a část Kirovské a Permské oblasti až do hodnoty 58° severní šířky. V Nižněnovgorodské oblasti zaujímá levý břeh řeky Volhy. Typické exempláře pobývají v regionu Jegorjevsk. Poddruh se vyskytuje ve Vladimirské, Iva- novské, Kostromské, Jaroslavské, Tverské a v částech Smolenské, Pskovské a Novgo- rodské oblasti. Rovněž existují svědectví o setkáních v blízkosti severní hranice Mos- kevské oblasti. V porovnání se začátkem 20. století se jižní hranice areálu výskytu značně přemístila severním směrem. Poddruh bělokura rousného tudíž již přestal být evidován v Mordovinsku, Čuvašsku, Udmurtsku, bývalé Marijské republice, Rjazaňské a Tulské oblasti. Zároveň prakticky vymizel z Moskevské oblasti.

Biotop56 a způsob života

Rozšíření zvířete se odvíjí od přítomnosti velkých náhorních rašelinišť v lesním pásmu, ve kterých hnízdí. Avšak zdaleka ne všechna rašeliniště mohou být tímto poddruhem osídlena. Obývaná rašeliniště musí být oligotrofního57 charakteru a disponovat rostlinnou různorodostí. V době hnízdění je důležitá přítomnost otevřených oblastí, na jejichž hranicích s bažinnými borovými lesy se ptáci zdržují. V těchto bažinných bo- rech, které se vyznačují vysoce semknutými korunami stromů, patří mezi typické rostliny lýkoveček (Chamaedaphne) a pěnišník (Rhododendron). Poddruh bělokura rousného se vyhýbá příliš promočeným plochám rašeliniště s mechy a územím s rákosím. Zvíře dává v létě a na podzim přednost místům s nevysokými rašeliništními bo- rovicemi s příměsí bříz. Rozmístění ptáků v létě a na podzim se odvíjí od rozšíření bo- bulovin, především pak borůvek a brusinek. Důležitou roli hrají rovněž potoky, říčky a jezera, v jejichž blízkosti je pozorován zvýšený výskyt ptáků. S vytvořením sněhové pokrývky je rozšíření tohoto poddruhu závislé na dostatku potravy. V zimním období ptáci obvykle obývají stanoviště na krajích rašelinišť, u kterých vyhledávají suchá mís- ta. Ptáci se zpravidla nenachází na pasekách, mýtinách a v prořezávaných lesích. Zároveň však nevyhledávají nikterak husté lesní porosty, neboť před letem dávají před- nost pohybu po souši. Tito živočichové se nikdy nevzdalují na velké vzdálenosti od svých hnízdišť. Ptáci v letním období netvoří hejna, avšak v zimě se seskupují do hejn po dvou až pěti kusech, pouze sporadicky do početnějších skupin. Poměr samců a samic ve skupině se blíží 1:1. Mláďata pohlavně dospívají po prvním roce života. Samice na- klade čtyři až osm vajec, přičemž následně vyvádí v průměru šest až sedm kuřat. Základ celoroční potravy tvoří například borůvky, brusinky, ostružiník moruška či ostřice, po zmizení sněhové pokrývky pak výhonky zakrslých bříz a vrb.

Početnost

Početní stav poddruhu je nevelký a jeho rozšíření sporadické, nicméně údaje o absolutních číslech k dispozici nejsou. Jedním z nejznámějších stanovišť je Oršinské rašeliniště v Tverské oblasti, kde bylo v polovině 60. let na podzim pozorováno šest snůšek a na jaře bylo zaznamenáno 14 párů na ploše o rozloze 1 km2. Ke konci 80. let

56 Biotop je souhrn všech činitelů, jenž utvářejí životní prostřední daného organismu. 57 Oligotrofní typ rašelinišť je charakteristický vysokým obsahem kyslíku a nízkým obsahem živin. 30 byla početnost na tomto území již čtyřikrát nižší a zmenšovala se i v celém areálu vý- skytu. O neustále se snižujících stavech svědčí například i fakt, že v roce 1957 poddruh bělokura rousného úplně vymizel z jihozápadní části Nižněnovgorodské oblasti.

Příčiny ohrožení

Snižování početních stavů poddruhu bělokura rousného, který byl před 20 000 až 25 000 lety rozšířen na teritoriu téměř celé Evropy, souvisí s globálním oteplováním klimatu. Třebaže globální oteplování je stále aktuální, tento poddruh čelí na území Rus- ké federace ještě vážnější hrozbě, kterou představuje hospodářská činnost. Ta drastic- kým způsobem rozrušuje jeho přirozená stanoviště. Biotopy poddruhu bělokura rousné- ho jsou ovlivňovány vysoušením půdy při zemědělských aktivitách a těžbou rašeliny. Zároveň jsou při hospodářských činnostech ničena zimní krmná stanoviště. V rámci areálu tohoto poddruhu jedna pětina vysoušené půdy připadá právě na bělokurem rous- ným obývaná rašeliniště. V Moskevské oblasti bylo zcela zdevastováno více než 70% rašelinišť, avšak i v dalších oblastech čelí silné devastaci. V Ivanovské oblasti bylo zni- čeno 60%, ve Vladimirské 50% a v dalších oblastech centrálního Ruska 20 až 40% obývaných rašelinišť. Tyto údaje nezahrnují celou řadu rašelinových ložisek, která se aktuálně nacházejí ve stádiu těžby. V Tverské oblasti se jich rozkládá 460 s průměrnou rozlohou kolem 600 hektarů, přičemž více než polovina z nich byla zcela zlikvidována nebo silně zdeformována. Na početní stavy zvířete nemají nikterak zásadní vliv dravci. V zóně lesů se mezi přirozené nepřátele řadí jestřáb lesní, liška, lasice a hranostaj. Zároveň ani odstřel nijak zásadně početní stavy nesnižuje. Tomu dopomáhá i fakt, že v celé řadě oblastí na území evropského Ruska je lov tohoto poddruhu bělokura rousného zakázán. V 60. letech byla snaha navýšit početní stavy řízeným vypouštěním do přírody, přičemž napří- klad v Moskevské, Leningradské, Jaroslavské a Vladimirské oblasti bylo vypuštěno celkem 2 893 jedinců. Nicméně ani tato snaha k výraznějšímu úspěchu nevedla. Ptáci odlišného poddruhu nebyli schopni života v těžkých podmínkách, nezačlenili se do re- produkčního cyklu s tamní populací a postupně vymizeli.

Ochranná opatření

Pro záchranu tohoto poddruhu bělokura rousného je nezbytně nutná ochrana jeho přírodních stanovišť, především pak Oršinského rašeliniště v Tverské oblasti.58

4.4 Tchořík skvrnitý (Vormela peregusna peregusna)

 říše: Animalia – živočichové  kmen: Chordata – strunatci  třída: Mammalia – savci  řád: Carnivora – šelmy  čeleď: Mustelidae – lasicovití  rod: Vormela – tchořík  druh: Vormela peregusna – tchořík skvrnitý  poddruh: Vormela peregusna peregusna

 objevitel: Gueldenstaedt  objeven roku: 1770

 stupeň ohrožení: kategorie 1 – ohrožený

Areál výskytu

Na teritoriu Ruské federace jsou známy dva poddruhy tohoto živočicha, přičemž v Jižním federálním okruhu se vyskytuje jihoruský poddruh Vormela peregusna peregusna. Druhým poddruhem známým ze Semirečenské oblasti je Vormela peregusna pallidor. Přítomnost jihoruského tchoříka skvrnitého byla prokázána ve stepích v oblasti řeky Don. V polovině 60. let však bylo obývané území do značné míry již změněno oproti stavům panujícím před 100 až 200 lety. Hranice rozšíření ustoupila ze západu směrem na východ a ze severu jižním směrem o několik stovek kilometrů, což bylo

58 КОЗЛОВА, М. В., РОМАНОВ, Ю. М. Красная книга России. Животные. Среднерусская белая куропатка. [online]. 2000. [cit. 2016-02-11]. Dostupné z: http://biodat.ru/db/rb/rb.php?src=1&vid=296 (volný překlad autora) 32 s největší pravděpodobností způsobeno orbou stepí. Od této doby se informace o výsky- tu objevují pouze sporadicky a stav o rozšíření nebyl analyzován. V současnosti se jiho- ruský tchořík skvrnitý opět začal objevovat u severní hranice svého historického rozší- ření. Jeho existence byla zaznamenána v Saratovské oblasti na pravém břehu řeky Volhy například u osad Samojlovka (léto 1986) a Čerkaskoje (léto 1986). V roce 1988 bylo jedno zvíře chyceno v oblasti Zavolží u města Dergač a jeden jedinec byl odchycen v létě v roce 1989 u města Aleksandrov Gaj. Na konci 60. let jihoruský tchořík skvrnitý pobýval v Samarské oblasti, což potvrzují dva odchycené exempláře, které jsou uloženy v Samarském muzeu. Šelma byla v květnu 1996 rovněž zaregistrována na jihu Samar- ské oblasti na území tamní přírodní rezervace a v okolních oblastech. Taxonomická struktura jihoruského poddruhu je velice blízká dalším formám, které obývají území východním směrem. Následná setkání těchto živočichů mezi řekami Volha a Ural v Zavolží, Orenburské a Uralské oblasti mohou mít za následek záměny jednotlivých poddruhů mezi sebou. V roce 1991 byla březí samice odchycena v Novobatajské drůbežárně v blízkosti Rostova na Donu. Relativně běžný výskyt jihoruského poddruhu v Rostovské oblasti dokládají i svědectví z března 1996 a července 1998. Roku 1994 byl jihoruský tchořík skvrnitý chycen do železné pasti v Kagalnické oblasti, avšak již v následujícím roce nebyl tento živočich registrován. V letech 1997 a 1998 byla zaznamenána setkání s touto šelmou u měst Gukovo či Zverevo. V Krasnodarském kraji byl v 80. letech vý- skyt jihoruského tchoříka skvrnitého relativně častý, avšak ve zbylých oblastech byl stále vzácný. Na území Dagestánu se početní stavy šelmy snížily v souvislosti s vyhubením syslů a orbou stepí, přičemž na jižní hranici zřejmě jihoruský tchořík skvr- nitý pravděpodobně vyhynul úplně. Tento poddruh byl dříve registrován rovněž v Dněpropetrovské oblasti na území Ukrajiny, leč v současnosti je zde tento poddruh veden jako vyhynulý.

Biotop a způsob života

Mezi stanoviště, která jihoruský tchořík skvrnitý obývá, patří stepní pahorky porostlé křovinami. Bylo zjištěno, že šelma mizí ve všech regionech, které jsou hospo- dářsky využívány. Vzhledem k ubývajícímu přirozenému biotopu se živočich začal čas-

33 těji objevovat na opuštěných územích poblíž měst. Co se počtu mláďat týče, ve vrhu jich obvykle nebývá více než šest.

Početnost

Údaje o početních stavech jihoruského tchoříka skvrnitého prakticky neexistují. V 80. letech byl počet zvířat na území Dagestánu odhadován na 60 až 80 jedinců. Ko- lem roku 1990 byla šelma hojně početná v okolí města Machačkala, především pak směrem na sever.59

Příčiny ohrožení

Hlavní příčinou neustále se snižujícího počtu je orba stepí, v nichž šelma přebý- vá. Tím, jak postupně mizí areál, který by mohla obývat, přirozeně ubývá i její počet- nost. Dalším důvodem je užívání insekticidů, kvůli nimž je otrávena celá řada hlodavců, kteří tvoří přirozenou potravu pro jihoruského tchoříka skvrnitého. Požitím otráveného hlodavce následně umírá i samotná šelma. Několik jedinců je každoročně usmrceno v železných pastech, které jsou používány na stepích pro usmrcování tchořů a syslů.60

Ochranná opatření

Jihoruský tchořík skvrnitý byl zanesen do Červeného seznamu Mezinárodního svazu ochrany přírody v roce 1996. Speciální ochranná opatření však nebyla rozpraco- vána. Kromě toho taxonomická blízkost jihoruského tchoříka skvrnitého s jinými for- mami tchoříka skvrnitého vyvolává řadu otázek a nejasností, což ochranu této šelmy ztěžuje. Na území Dagestánu obývá jihoruský tchořík skvrnitý Dagestánskou přírodní rezervaci, což je jediná přírodní rezervace, v níž je jeho výskyt potvrzen. Pro ochranu šelmy jsou však důležitá i chráněná krajinná území rozkládající se v Saratovské oblasti, ve které živočich rovněž pobývá.61

59 РОЖНОВ, В. В. Красная книга России. Животные. Перевязка [online]. 2000. [cit. 2016-02-23]. Dostupné z: http://biodat.ru/db/rb/rb.php?src=1&vid=385 (volný překlad autora) 60 ПАНИЗНИК, Евгений. Перевязка южнорусская [online]. 1/10/2014. [cit. 2016-02-23]. Dostupné z: http://redbook.url.ph/красная-книга/перевязка-южнорусская/ (volný překlad autora) 61 РОЖНОВ, В. В. Красная книга России. Животные. Перевязка [online]. 2000. [cit. 2016-02-23]. Dostupné z: http://biodat.ru/db/rb/rb.php?src=1&vid=385 (volný překlad autora) 34

4.5 Tuleň kroužkovaný (Phoca hispida ladogensis)

 říše: Animalia – živočichové  kmen: Chordata – strunatci  třída: Mammalia – savci  řád: Carnivora – šelmy  čeleď: Phocidae – tuleňovití  rod: Phoca – tuleň  druh: Phoca hispida – tuleň kroužkovaný  poddruh: Phoca hispida ladogensis

 objevitel: Nordquist  objeven roku: 1899

 stupeň ohrožení: kategorie 3 – vzácný

Areál výskytu

Tento poddruh tuleně kroužkovaného je endemitem Ladožského jezera, avšak kvůli neustále se zvyšující míře osídlování břehů jezera člověkem a znečištění jezerní vody zde čelí velké hrozbě. Šelma obývá celou vodní plochu Ladožského jezera včetně pramene řeky Něvy. Předpokládá se, že ladožský tuleň kroužkovaný podniká přesuny z Ladožského jezera do Finského zálivu a nazpět. Na jaře se zvířata zdržují na plovoucích ledových krách, avšak s příchodem léta se přemisťují k jižním břehům jezera. Koncem léta a na podzim vytváří na březích ostrovů hnízdiště, z nichž jsou významná například ta na ostrovech Vossinansari, Jalajansari, Mekerike či Pargo. S nástupem zimního období se šelmy znovu přesouvají. Během krutých zim se zvířata přemisťují po vodní ploše jezera vcelku rovnoměrně, nicméně jakmile se dostaví začátek jara, většina jedinců se koncentruje v jižní nebo jihovýchodní části jezera.

Biotop a způsob života

Zvířata se zdržují v jen málo osídlených oblastech jezera, kde je dostatek ostrův- ků, balvanů a skalnatých výběžků. Během zim přebývají v mělkých vodách, v nichž je led méně náchylný k narušení a déle se udržuje v jarním období. Samci pohlavně dospívají v šesti až sedmi letech života, samice svá první mlá- ďata rodí nejdříve v pěti letech. K páření dochází v květnu, následná samičí březost trvá kolem 11 měsíců a je naplánována tak, aby samice přivedly na svět svá mláďata v březnu. Ladožští tuleni kroužkovaní se živí především rybami, například síhem malým, mníkem jednovousým či koljuškou tříostnou. Mezi přirozené nepřátele ladožských tu- leňů kroužkovaných se řadí vlci a lišky.

Početnost

Na počátku 30. let byly stavy ladožského tuleně kroužkovaného odhadovány na 20 000 jedinců. Množství šelem se však postupně snižovalo a mezi 50. lety a rokem 1968 byla početnost vyčíslena na 5 000 až 10 000 zvířat. V 70. letech byly početní stavy odhadovány na 5 000 až 20 000 kusů, přičemž při průzkumu v roce 1985 byl počet po- měrně přesně vyčíslen na 11 500 až 12 700 zvířat.

Příčiny ohrožení

Odedávna byli ladožští tuleni kroužkovaní považováni za škůdce, neboť činili velké ztráty místním rybářům, a tak byly tyto šelmy aktivně zabíjeny. V posledním de- setiletí se početní stavy i nadále snižují, což je zapříčiněno silně znečištěným prostře- dím. Zhoršující se kvalita vody je způsobena například vypouštěním odpadních vod, hospodářskou činností, vodní dopravou či masovou turistikou v okolí jezera.

Ochranná opatření

Ladožský tuleň kroužkovaný byl zanesen do Červeného seznamu Mezinárodní- ho svazu ochrany přírody v roce 1996. V roce 1979 byla založena Valaamská a Svirská přírodní rezervace, jejichž území částečně zahrnují i vodní plochy obývané ladožským tuleněm kroužkovaným. Pro záchranu šelmy je doporučeno vytvoření sezónních chrá- něných krajinných území s omezeným přístupem pro lovce, rybáře a turisty, což se týká

36 například ostrovů Palansari, Ptinov či Piljak. Ruští ochránci přírody se také snaží o vy- tvoření několika nových přírodních rezervací v okolí Ladožského jezera. Zároveň je pro ochranu ladožského tuleně kroužkovaného nezbytné zintenzivnit boj s vlky, zakázat rybolov a lodní dopravu v blízkosti tuleních hnízdišť.62

4.6 Tygr ussurijský (Panthera tigris altaica)

 říše: Animalia – živočichové  kmen: Chordata – strunatci  třída: Mammalia – savci  řád: Carnivora – šelmy  čeleď: Felidae – kočkovití  rod: Panthera  druh: Panthera tigris – tygr  poddruh: Panthera tigris altaica – tygr ussurijský

 objevitel: Temminck  objeven roku: 1844

 stupeň ohrožení: kategorie 2 – slábnoucí v číslech

Areál výskytu

Na jihu ruského Dálného východu prochází severní hranice rozšíření tygra ussu- rijského, přičemž jediná životaschopná populace na světě se v současnosti zdržuje v horách Sichote–Aliň. Do konce 19. století byl tento druh šelmy rozšířen na levém břehu řeky Amur. Tento areál byl kvůli antropogenním vlivům postupně zmenšován, především pak v severní oblasti. Rozloha obývaného území se snižovala až do poloviny 50. let, kdy byla přijata ochranná opatření, na základě kterých se územní plocha obývaná tygrem ussurijským začala rozšiřovat.

62 БЫЧКОВ, В. А., СМЕЛОВ, М. Я., СОКОЛОВ, В. Е. Красная книга России. Животные. Кольчатая нерпа, ладожский подвид [online]. 2000. [cit. 2016-02-26]. Dostupné z: http://biodat.ru/db/rb/rb.php?src=1&vid=400 (volný překlad autora) 37

V současné době se areál výskytu skládá ze tří oddělených oblastí. Největším areálem je stanoviště v horách Sichote–Aliň, v němž je soustředěno zhruba 95% tygrů ussurijských. Zbylá dvě stanoviště se rozkládají jihozápadním směrem. Prvním jsou horské hřbety Černých hor a druhým je povodí řeky Komisarovka. Z levého břehu řeky Amur v současné době ussurijští tygři prakticky vymizeli, avšak výjimku tvoří setkání s touto šelmou u ústí řeky Ussuri.

Biotop a způsob života

Nejlepší možný biotop pro tygra ussurijského tvoří smíšené lesy s příměsí cedrů. Většina těchto stanovišť je však v dnešní době protkána sítí dopravních cest a celou řadou vykácených míst. Základní potravou pro tygry ussurijské jsou divoká prasata, mandžuští jeleni a siky. Po většinu roku se šelmy skrývají ve skalních výstupcích nebo na zpustlých mís- tech mezi popadanými stromy. Teritorium připadající na jednoho samce činí 600 až 800 km2 a na samici 300 až 500 km2. V samčím teritoriu se zpravidla vyskytují i samičí území, přičemž poměr pohlaví na těchto územích činí 1:2 nebo 1:4. Doba rozmnožování připadá u ussurijských tygrů na druhou polovinu zimy, při- čemž březost trvá okolo 103 dnů. Samice, které pohlavně dospívají ve třech až čtyřech letech, následně rodí v průměru dvě až tři mláďata, avšak ta poté čelí vysoké hrozbě předčasné smrti, neboť průměrná úmrtnost činí 50%.

Početnost

V 19. století byl tygr ussurijský na jižním území Dálného východu poměrně běžným živočichem. Avšak intenzivní lov těchto predátorů, který byl spojen s ničením jejich přirozeného životního prostředí, vedl k tomu, že na počátku 20. století byly po- četní stavy šelmy podstatně sníženy. Z původních 120 až 150 zvířat klesla početnost na konci 30. let na kritických 20 až 30 jedinců, čímž tygr ussurijský čelil vážné hrozbě vyhynutí. Situace se začala měnit k lepšímu poté, co byla přijata celá řada ochranných opatření. Mezi tato usnesení patřil zákaz lovu tygra ussurijského a odchyt mláďat. Ochranná opatření zaznamenala velký úspěch a již na přelomu 50. a 60. let byl počet jedinců odhadován na 90 až 100 kusů. Počty tygra ussurijského se i nadále zvyšovaly. Na počátku 70. let byly jeho stavy vyčísleny na 150 šelem a v polovině 80. let na 240 až 250 zvířat.

V zimě na přelomu let 1995 a 1996 byl proveden detailní průzkum, který moni- toroval početní stavy tygra ussurijského v Přímořské a Chabarovské oblasti. Celkový počet jedinců byl odhadnut na 415 až 476 kusů.

Příčiny ohrožení

Základním limitujícím faktorem ztěžující navýšení početnosti tygra ussurijského je pytláctví. Pouze v Přímořské oblasti bylo v zimních obdobích v letech 1991 až 1992 a 1992 až 1993 pytláky usmrceno více než 70 jedinců. Pytláci následně pašují tygří kože- šiny, kosti a další části těla například do Číny, Japonska či Thajska. Dalším důvodem, který přispívá ke snížení početních stavů tygra ussurijského, je snižující se počet volně žijících kopytníků jakožto jeho přirozené potravy.

Ochranná opatření

Od roku 1947 existuje zákaz lovu, přičemž v roce 1955 byl zakázán i odchyt tygřích mláďat. Tyto zákazy ochraňují tygry v rezervacích, mezi které patří především rezervace Sichote–Aliňská a Lazovská. V roce 1996 byl rozpracován a publikován dokument „Strategie ochrany ussurijského tygra v Rusku“, který obsahuje podrobnější informace o systému ochrany a přijatých ochranných opatřeních. Tygři ussurijští jsou chováni a dobře se rozmnožují i v celé řadě zoologických zahrad po celém světě. Udr- žení existence tohoto živočicha je tedy v umělých podmínkách na delší dobu zajištěno. Za účelem ochrany zvířat je však nezbytné zvětšit teritoria rezervací Sichote–Aliňské a Lazovské takovým způsobem, aby do nich byly zahrnuty i příhraniční oblasti s vysokým počtem tygrů a volně žijících kopytníků. Cílem je zvýšit rozlohu Sichote– Aliňské rezervace na 7 000 km2, Lazovské rezervace na 3 115 km2 a v přilehlých hra- ničních oblastech zřídit ochranné zóny. Dále je zapotřebí v těchto oblastech přísně ome- zit lov volně žijících kopytníků a výstavbu velkých průmyslových podniků. Rovněž je nezbytné regulovat odstřel volně žijících kopytníků v oblastech mimo ochranné zóny, v nichž tygři loví. Zároveň je nutné provádět systematické sčítání tygrů ussurijských alespoň jedenkrát za 3 až 5 let.63

63 НИКОЛАЕВ, И. Г., ПИКУНОВ, Д. Г. Красная книга России. Животные. Амурский тигр [online]. 2000. [cit. 2016-03-09]. Dostupné z: http://biodat.ru/db/rb/rb.php?src=1&vid=391 (volný překlad autora) 39

4.7 Ovce sněžná (Ovis nivicola borealis)

 říše: Animalia – živočichové  kmen: Chordata – strunatci  třída: Mammalia – savci  řád: Cetartiodactyla – sudokopytníci  čeleď: Bovidae – turovití  rod: Ovis – ovce  druh: Ovis nivicola – ovce sněžná  poddruh: Ovis nivicola borealis – ovce sněžná

 objevitel: Severtzov  objeven roku: 1873

 stupeň ohrožení: kategorie 4 – nejistý v číslech

Areál výskytu

Druh byl poprvé popsán v oblasti horních toků řek Pjasina a Chatanga na Tajmy- ru. V minulosti hojně obýval Putoranské hory a přilehlé kopce. Severní hranici rozšíření tvořil ostrý výběžek Putoranské náhorní plošiny, jižní hranice je pak formována sever- ním polárním kruhem. Západní hranici tvořilo rozvodí řek Pjasina a Chantajka. Vý- chodní hranice žádné specifické ohraničení neměla a táhla se až k 100° východní délky. Tento vyhraničený areál výskytu měl rozlohu asi 200 000 km2. V 60. a 70. letech 20. století se tento areál zmenšil až 2,5krát a ohraničil se na nejvyšší místa plošiny. V centru tohoto území se na teritoriu 20 800 km2 soustředilo hlavní stádo, které čítalo 700 až 750 jedinců. V současné době se areál výskytu rozkládá na 120 000 km2 v centrální části Putoranské náhorní plošiny a má tendenci k dalšímu rozšiřování. Momentálně jsou monitorovány všechny skupiny ovce sněžné, které byly zjiště- ny. Takových stád je celkem 12 a počet jedinců v každé z těchto skupin převyšuje 100 kusů.

Biotop a způsob života

Ovce sněžná obývá horskou tundru v odlehlých oblastech až do výšky 1 700 m n. m., v níž se vyskytují skalní výstupky, které zvířatům slouží jako místa pro úkryt a pastvu. Tato stanoviště bývají porostlá nízkými keři a lišejníky, které tvoří potravu pro zvířata. Ta si v zimním období vybírají stanoviště s nízkým sněhovým pokryvem, pod kterým hledají potravu a rovněž se po něm mohou dobře pohybovat. Období říje64 začí- ná druhou polovinou listopadu a končí v polovině prosince. Mláďata se následně rodí v první polovině června. Mezi přirozené nepřátele ovce sněžné patří vlci a rosomáci.

Početnost

Na základě měření se koncem 70. let 20. století dospělo k závěru, že početnost jedinců ovce sněžné se pohybuje mezi 800 až 850 kusy. Další průzkum z roku 1977 odhadoval početnost jedinců na 1 400. V roce 1986 byla početnost odhadnuta na 3 500 jedinců a v roce 1995 již na 5 500 jedinců. Od tohoto roku však početnost klesala, což bylo způsobeno aktivitou pastevců, kteří se svými sobími stády zabírali sněžným ovcím jejich přirozená zimní stanoviště a vytěsňovali je z Putoranské náhorní plošiny.

Příčiny ohrožení

Teritorium obývané ovcí sněžnou je postupně zmenšováno aktivitou pastevců, kteří si příhodná zimní stanoviště vybírají pro svá sobí stáda. K faktorům, které zapříči- nily daný stupeň ohrožení, patří i nízká produktivnost pastvin a drsné klimatické pod- mínky.

Ochranná opatření

Ovce sněžná byla zanesena do Červeného seznamu Mezinárodního svazu ochrany přírody v roce 1996. Od roku 1984 bylo toto zvíře chráněné v Putoranské přírodní rezervaci. V roce 1988 byla za účelem ochrany tohoto zvířete zvýšena rozloha Putoran- ské přírodní rezervace na pětinásobek.

64 Říje je období, kdy u savců dochází ke zvýšené pohlavní aktivitě. 41

Dále je nutná správná organizace přírodního parku Velká Norilská jezera, který se nachází na hranici Putoranské přírodní rezervace. Rovněž je zapotřebí provedení prů- zkumných prací na hraničních oblastech Putoranské přírodní rezervace. V případě, že v takových teritoriích bude prokázán výskyt ovce sněžné, měly by tyto oblasti být přiřa- zeny k Putoranské přírodní rezervaci.65

4.8 Bobr uralský (Castor fiber pohlei)

 říše: Animalia – živočichové  kmen: Chordata – strunatci  třída: Mammalia – savci  řád: Rodentia – hlodavci  čeleď: Castoridae – bobrovití  rod: Castor – bobr  druh: Castor fiber – bobr evropský  poddruh: Ovis nivicola borealis – bobr evropský uralský

 objevitel: Serebrennikov  objeven roku: 1929

 stupeň ohrožení: kategorie 1 – ohrožený

Areál výskytu

Toto zvíře bylo popsáno u řek Severní Sosva a Leplja v Ťumeňské oblasti. V historickém období byla tímto živočichem osídlena celá část severní Asie s výjimkou Sachalinu a Kamčatky. Prudký pokles bobří populace nastal vlivem nadměrného rozvoje lesního a vodního průmyslu na přelomu 18. a 19. století. Na počátku 20. století se bobří populace zachovaly pouze v Chanty–Mansijské a Sosvinské oblasti. Výzkum z let 1926 až 1928 uvádí, že bobří stanoviště se nacházela pouze na 22 přítocích Malé Sosvy a na 23 přítocích řeky Konda. Povodí řek Malé Sosvy, Kondy a horní tok řeky Tapsuja

65 ПРИСЯЖНЮК, В. Е. Красная книга России. Животные. Снежный баран, путоранский подвид [online]. 2000. [cit. 2016-03-15]. Dostupné z: http://biodat.ru/db/rb/rb.php?src=1&vid=433 (volný pře- klad autora) 42 v Ťumeňské oblasti v dnešní době vyplňuje roli základních stanovišť uralského poddruhu bobra evropského. Početnost živočichů na horním toku řeky Kondy však byla v 70. letech snížena vlivem výstavby železniční tratě Ivdel–Ob. Na počátku 50. let 20. století bylo zaznamenáno spontánní stěhování bobří populace do oblasti povodí řeky Tavdy. V roce 1940 byla prokázána přítomnost tohoto zvířete i v povodí řeky Pelyma ve Sred- lovské oblasti. V letech 1935 až 1937 bylo z Kondososvinské přírodní rezervace vypuš- těno 26 jedinců, kteří osídlili povodí řeky Demjanka. V letech 1979 až 1981 bylo zjiště- no, že potomci právě těchto jedinců obývají střední a horní tok této řeky.

Biotop a způsob života

Uralský poddruh bobra evropského se zachoval v Západosibiřské rovině v povodí řek Konda a Malá Sosva, pro které je typická přítomnost jehličnatých stromů tajgy. Zvířata obývají břehy o hloubce 1,5 až 2,5 m, v jejichž blízkosti se nachází dosta- tečné množství bříz. Zvláště výhodná pak jsou stanoviště březového mokřadu na jedné straně a borového lesa na straně druhé, kam se jedinci uchylují k přezimování. Důleži- tou roli ve stravě hrají břízy, třebaže z nutričního hlediska jsou pro bobry vhodnější osi- ky či vrby. Bylinný zdroj potravy je v těchto oblastech velice chudý. Nerovnoměrné rozmístění potravních zdrojů má za následek, že každá bobří skupina obývá až tři kilo- metry řečiště. Po většinu roku přebývají bobři v norách, hráze tvoří jen zřídkakdy. Zví- řata pohlavně dospívají ve třech letech a rozmnožují se v období od února do dubna. V následném vrhu je jedno až pět mláďat, přičemž průměrnou hodnotu tvoří 1,38 mlá- ďat. Mezi přirozené nepřátele patří medvědi, rosomáci, vlci, rysi či toulaví psi. Pro mláďata mohou být nebezpečné i štiky a vydry.

Početnost

Ve 20. století došlo v početnosti kondososvinské bobří populace k dramatickým změnám, které byly způsobeny převážně antropogenními vlivy. Byla posílena ochrana bobřích stanovišť a v první třetině 20. století byla rovněž vytvořena i přírodní rezervace, která tato přírodní stanoviště zahrnovala. V tomto období byla přijata ochranná opatření v Chanty–Mansijské oblasti, která vedla ke snížení pytláctví. Zatímco před vytvořením přírodní rezervace a přijetím ochranných opatření se početnost uralského poddruhu bobra evropského odhadovala na 300 jedinců, k roku 1940 narostla na 500 kusů. Na počát- ku 50. let jen v povodí řeky Kondy dosahovala populace téměř 1 000 jedinců. Následné

43 zrušení přírodní rezervace a prudké zintenzivnění lidské činnosti v této oblasti však mě- lo za následek pokles kusů zvířat. Rozvoj lesního průmyslu, výstavba dopravních cest a plynovodů, vytvoření nových osad a nárůst obyvatel (téměř padesátinásobný) měly za následek prudké snížení bobřích populací. Na počátku 70. let bylo množství zvířat v povodí řeky Kondy odhadnuto na 300 až 400 jedinců a na Malé Sosvě na 100 až 150 zvířat. V dalších letech početnost zvířat v povodí řeky Kondy i nadále klesala a ustálila se na hodnotě mezi 180 až 200 jedinci. K roku 1978 se na přítocích Malé Sosvy zdržo- valo posledních 10 zvířat. Roku 1950 obývalo povodí řeky Demjanka pět bobřích skupin o celkovém počtu 36 jedinců. Z průzkumu roku 1981 však vyplývá, že bobří populace se zde navýšila až na 200 kusů.

Příčiny ohrožení

Na reprodukci kondososvinské populace má negativní vliv počáteční doba obje- vu mladého porostu rostlin a stromů, především pak v případě táhnoucího se jara. Situa- ci bobrům rovněž znesnadňuje pozdní sníh či jarní a letní záplavy. Životní podmínky v povodí řeky Demjanka nejsou pro bobří populace ideální, neboť v zimních měsících musí zvířata čelit nedostatku potravy. Dále se v řekách bě- hem zimy vytváří ledové kry, které rozrušují bobří útočiště. Během krutých zim promr- zají řeky až na dno, což bobrům situaci rovněž neusnadňuje. Uralský poddruh bobra evropského musí čelit i pytlákům. Všechny tyto faktory způsobují nestabilní stav bob- řích populací. Vážnou překážku při obnově populací uralského poddruhu bobra evropského je i fakt, že v původních stanovištích Západosibiřské roviny se aklimatizoval poddruh bobra evropského z Tomské, Omské, Sverdlovské a Ťumeňské oblasti, jehož početnost dosahovala v 80. letech 20. století 8 500 až 12 000 jedinců. Existuje zde tedy i riziko gene- tického míšení mezi těmito dvěma poddruhy.

Ochranná opatření

Uralský poddruh bobra evropského byl zanesen do Červeného seznamu Meziná- rodního svazu ochrany přírody roku 1996. V Rusku je jeho lov zakázán od roku 1922. V letech 1929 až 1951 se bobří populace nacházely pod ochranou Kondososvinské pří- rodní rezervace. V povodí středního toku Malé Sosvy byla v roce 1976 založena Přírod- ní rezervace Malá Sosva. Vzhledem k tomu, že tato část řeky však nebyla zvířaty kvůli

44 nevyhovujícímu vodnímu režimu příliš využívána a osídlována, neměl tento čin žádný podstatný dopad na vzrůstající početnost. V povodí řeky Demjanka, v nichž se bobří stanoviště nacházela, byla rovněž zřízena chráněná krajinná území.66

4.9 Vychuchol povolžský (Desmana moschata)

 říše: Animalia – živočichové  kmen: Chordata – strunatci  třída: Mammalia – savci  řád: Soricomorpha – rejskové, bodlíni a štětinatci  čeleď: Talpidae – krtkovití  rod: Desmana – vychuchol  druh: Desmana moschata – vychuchol povolžský

 objevitel: Linneus  objeven roku: 1758

 stupeň ohrožení: kategorie 2 – slábnoucí v číslech

Areál výskytu

Vychuchol povolžský byl popsán ve Vladimirské oblasti. Na počátku 20. století byl jeho výskyt běžný v povodích řek Dněpru, Donu, Volhy a Uralu. V současné době se rovněž vyskytuje v povodích těchto řek, avšak značně nerovnoměrně. Díky umělé migraci jsou již známy populace i v povodí řeky Ob. Vypuštění 74 živočichů v Čeljabinské oblasti v roce 1961 mělo za následek nové rozšíření bobřích populací v povodích řek Uj a Tobola v Kurganské oblasti. V dnešní době se největší populace vychuchola povolžského nachází na styku tří oblastí, a sice Čeljabinské, Kurganské a Kustanajské (Kazachstán). V prvním stádiu byla rovněž úspěšná vypuštění 236 zvířat v povodí řeky Tagan v Tomské oblasti roku 1956 a 114 jedinců v povodí řeky Tortas

66 ПРИСЯЖНЮК, В. Е., ВОСТОКОВ, С. В. Красная книга России. Животные. Речной бобр, западносибирский подвид [online]. 2000. [cit. 2016-03-18]. Dostupné z: http://biodat.ru/db/rb/rb.php?src=1&vid=374 (volný překlad autora) 45 v Novosibiřské oblasti roku 1978. Avšak kvůli opakujícím se velkým povodním a an- tropogennímu vlivu žije v dnešní době v těchto oblastech jen velice malá populace.

Biotop a způsob života

V rámci oblasti výskytu se vychuchol povolžský nenachází na všech vodních plochách. Mezi upřednostňovaná stanoviště patří lužní vodní plochy s bohatou mokřad- ní vegetací, s keřovými porosty a lesem poblíž břehu. Zvířata preferují vody o hloubce 1 až 2 m s bohatou faunou, která je tvořena především bezobratlými živočichy. Mezi další stanoviště patří menší řeky s pomalým proudem či zatopené lomy. Pohlavní dospělost u těchto zvířat nastává mezi 10. a 11. měsícem věku a v případě příhodných podmínek je vychuchol povolžský schopen rozmnožit se do věku jednoho roku. Březost trvá 45 až 50 dní a v následném vrhu obvykle je 1 až 5 slepých, neosrstěných mláďat s průměrnou hmotností 15 až 16 g. Již po prvním měsíci věku si mláďata sama obstarávají potravu. Vychuchol povolžský je všežravé zvíře, jehož potravu tvoří především bezobratlí živo- čichové a rostliny.

Početnost

Sčítání populací vychuchola povolžského na velkých teritoriích je vždy velice složité a v posledních letech bylo prakticky přerušeno, tudíž přesnější údaje chybí. Exis- tují pouze útržkovité údaje o sčítání na jednotlivých teritoriích či z chráněných krajin- ných území. Na počátku 80. let byla početnost na území SSSR odhadována na 70 000 jedinců. Začátkem 90. let však průzkumy odhadovaly pouhých 40 000 kusů, přičemž populace 23 000 jedinců žila v povodí řeky Volhy.

Příčiny ohrožení

K přirozeným faktorům, které negativně ovlivňují početnost vychuchola povolž- ského, patří velké záplavy v zimních obdobích. Povodně mnohdy zapříčiní pokles po- četnosti zvířat až o 50% oproti předpovodňovým stavům. Na druhé straně ale zvířata musí čelit i vysychání vodních ploch. Negativní dopad na početnost mají i antropogenní vlivy, jako jsou rybolov za užití rybářských sítí, hospodářské využívání povodí řek, pas- tva dobytka či znečištění vodních ploch.

Ochranná opatření

Vychuchol povolžský byl zanesen do Červeného seznamu Mezinárodního svazu ochrany přírody roku 1996. Lov tohoto zvířete nebyl umožněn od roku 1920 a s malou přestávkou trval až do roku 1946, kdy byl opět povolen. Roku 1956 byl jeho lov opět zakázán, ale pouze na dalších pět let, tedy do roku 1961. Definitivní zákaz přineslo až zanesení zvířete do Červeného seznamu Mezinárodního svazu ochrany přírody roku 1996. Pro ochranu vychuchola povolžského je nezbytné provést celou řadu ochranných opatření v oblastech, v nichž se zvíře zachovalo. Mezi ně by měl patřit zákaz kácení lesů u vodních ploch a omezení pastvy dobytka v oblastech, kde živočich žije, či inten- zivní boj proti pytlákům.67

5.0 Levhart perský (zakavkazský) (Panthera pardus ciscaucasica)

 říše: Animalia – živočichové  kmen: Chordata – strunatci  třída: Mammalia – savci  řád: Carnivora – šelmy  čeleď: Felidae – kočkovití  rod: Panthera  druh: Panthera pardus – levhart  poddruh: Panthera pardus ciscaucasica – levhart perský (zakavkazský)  objevitel: Pocock  objeven roku: 1927

 stupeň ohrožení: kategorie 1 – ohrožený

67 ХАХИН, Г. В., Красная книга России. Животные. Русская выхухоль [online]. 2000. [cit. 2016-03- 22]. Dostupné z: http://biodat.ru/db/rb/rb.php?src=1&vid=362 (volný překlad autora) 47

Areál výskytu

Na území Ruska je druh levhart zastoupen dvěma poddruhy, a to zakavkazským poddruhem Panthera pardus ciscaucasica a dálněvýchodním poddruhem Panthera pardus orientalis. V dnešní době je výskyt zakavkazského poddruhu prokázán na Se- verním Kavkaze na území Dagestánu v Ďultygadském horském masívu a na Bo- gosských horských hřebenech.

Biotop a způsob života

Obývaná stanoviště musí disponovat lesy se členitými horskými pásmy, v nichž bude dostatek strmých svahů a skalních výstupků. Biotopy, které zakavkazský poddruh levharta osídluje, jsou typické přítomností cedrů, dubů a jedlí. Na nesystémové kácení těchto stromů je zvíře velice citlivé a může jím ohrožena jeho existence. Mezi základní složky potravy patří srnci, divoká prasata či zajíci. Zajímavostí je schopnost levhartů šplhat po stromech, čehož využívají v okamžiku, kdy uloví kořist. Tu si následně vyta- hují do větví stromů, aby ji chránili před jinými živočichy a mohli se k ní posléze znovu vrátit.68 Levharti pohlavně dospívají ve dvou letech a březost trvá 90 až 105 dní. V následném vrhu bývá jedno až čtyři koťata. Mláďata se osamostatňují ve věku 12 až 16 měsíců.

Početnost

Dle posledních údajů z roku 1997 byl počet jedinců zakavkazského poddruhu obývající území Ruska vyčíslen na 10 zvířat.

Příčiny ohrožení

Hlavní příčinou kritického stavu počtu jedinců tohoto zvířete byla poptávka po levhartí kožešině, která byla v textilním průmyslu velice ceněná. Zvířata tudíž musela čelit lidskému faktoru, který je přivedl až na hranici vyhubení.69 Důvodem znemožňují- cí vyšší počet živočichů bylo i značné snížení množství kopytníků, kteří by šelmám posloužili jako potrava.

68 MAZÁK, Vratislav. Velké kočky a gepardi. 1. vyd. Praha: Stání zemědělské nakladatelství, 1980. s. 76. 69 MAZÁK, Vratislav. Velké kočky a gepardi. 1. vyd. Praha: Stání zemědělské nakladatelství, 1980. s. 73. 48

Ochranná opatření

Zakavkazský poddruh levharta byl zanesen do Červeného seznamu Mezinárod- ního svazu ochrany přírody roku 1996. Roku 1956 byl zakázán lov těchto zvířat a roku 1966 byl zakázán i jejich odchyt. Na územích, která zakavkazský poddruh levharta obývá, se nachází celá řada chráněných krajinných území Kavkazu. Pro ochranu zvířete bylo nezbytné označit za chráněné krajinné území vysokohorské Bogosské hřbety či Ďultygadský horský masív.70

5.1 Ouklej krymská (Alburnus mentoides)

 říše: Animalia – živočichové  kmen: Chordata – strunatci  třída: Actinopterygii – paprskoploutví  řád: Cypriniformes – máloostní  čeleď: Cyprinidae – kaprovití  rod: Alburnus – ouklej  druh: Alburnus mentoides – ouklej krymská

 objevitel: Kessler  objeven roku: 1859

 stupeň ohrožení: kategorie 2 – slábnoucí v číslech

Areál výskytu

Ouklej krymská je endemickým živočichem Krymského poloostrova. Mezi obý- vaná stanoviště patří řeky Belbek, Salgir a Alma. Dále pak Simferopolská vodní nádrž.

70 ЛУКАРЕВСКИЙ, В. С., Красная книга России. Животные. Леопард [online]. 2000. [cit. 2016-03- 26]. Dostupné z: http://biodat.ru/db/rb/rb.php?src=1&vid=392 (volný překlad autora) 49

Biotop a způsob života

Ouklej krymská jakožto sladkovodní ryba preferuje oblasti s mírně nebo rychle tekoucí čistou vodou. Délka těla této ryby se pohybuje okolo 8 cm. Pohlavní dospělost nastává ve dvou až třech letech života, přičemž doba tření připadá na přelom května a června.

Početnost

Na svých stanovištích je ouklej krymská jen velice málo početná. O tom svědčí i výpovědi rybářů, kteří tento druh ryby nachází ve svých sítích jen zřídkakdy. Po období rozmnožování následuje snůška, která je početná a činí až 5 000 jiker. Výtěr ryb probíhá v mělkých vodách (v hloubce 20 až 70 cm) v místech s čistou, mírně proudící vodou a písčitým dnem, u kterého se teplota vody pohybuje v rozmezí 15 až 20°C. Ouklej krym- ská se živí larvami hmyzu i jeho dospělými jedinci, malými korýši a jikrami jiných dru- hů ryb.

Příčiny ohrožení

Ouklej krymská je ohrožena ničením těch oblastí řek, v nichž probíhá její tření. Dále vlivem zhoršení podmínek napájení řek, což je způsobeno například jejich vysy- cháním, odběrem vody pro zemědělské účely či pro funkci vodohospodářských staveb. Rovněž nelze opominout znečištění vody v řekách a půdě. Dalším důležitým faktorem je nadměrný rybolov v daných oblastech.

Ochranná opatření

Je zapotřebí studovat biologii daného druhu a jeho současné rozšíření ve vodách Krymského poloostrova. Dále je nutné zakázat odlov této ryby a vytvořit chráněné rybí rezervace v místech, kde je výskyt oukleje krymské prokázán.71

71 БОЛТАЧЕВ, А. Р., Красная книга Украины. Животные. Шемая крымская [online]. © 2010-2016. [cit. 2016-03-28]. Dostupné z: http://redbook-ua.org/ru/item/lburnus-mentoides-kessler/ (volný překlad autora) 50

Závěr

Hlavním cílem bakalářské práce bylo vytvoření uceleného seznamu vybraných ohrožených živočichů Ruské federace takovým způsobem, aby byl ke každému z devíti federálních okruhů přiřazen právě jeden živočich podléhající určitému stupni ohrožení. Třebaže jsem měl z počátku obavy, zdali budu ke každému federálnímu okruhu schopen daného živočicha přiřadit, nakonec jsem se potýkal s problémem opačným. Musel jsem totiž vybírat hned z celé řady živočichů, kteří do daného federálního okruhu spadali. Jisté komplikace vyvstaly pouze při výběru ohroženého živočicha pro Krymský fede- rální okruh, kdy byl výběr značně omezen. Na základě dostupných informací a poznatků především z Červené knihy Ruska a Červené knihy Ukrajiny jsem zpracoval obecné charakteristiky týkající se daných ži- vočichů. Rovněž jsem rozebral i příčiny ohrožení a s tím související přijatá ochranná opatření. Příčiny ohrožení se u vybraných živočichů různí, ale přesto existuje jeden spo- lečný faktor, a to činnost člověka, který svými nejrůznějšími aktivitami přispívá ke sni- žování početních stavů zvířat. V práci je však uvedena i celá řada dalších důvodů, které měly svůj podíl na přiřazení živočichů k danému stupni ohrožení. Stejně tak, jako an- tropogenní vliv byl společným faktorem pro příčiny ohrožení, existuje i jeden společný jev ze zavedených ochranných opatření. Tím je vytvoření chráněných oblastí, v nichž se daný živočich vyskytuje. Problematice ohrožených živočichů v bakalářské práci předchází kapitoly o zá- kladní charakteristice Ruské federace, tamních přírodních poměrech a ochraně životní- ho prostředí. Přínos těchto údajů spatřuji v tom, že po jejich prostudování je vytvořeno povědomí o informacích a vztazích, které poslouží pro následné porozumění kapitole vybraných ohrožených živočichů. Jsem si vědom, že některé pasáže, například činnost ruských ekologických organizací, nejsou probrány zcela do hloubky, což je však dáno omezeným rozsahem práce. Práce na tomto tématu mne velmi zaujala a byla pro mě velkým přínosem. Nejenže jsem si vytvořil celkový přehled o přírodních poměrech a ochraně životního prostředí Ruské federace, ale uvědomil jsem si, jak nesmírně složitá a komplikovaná je snaha o ochranu ohrožených živočichů.

Seznam zdrojů

Seznam použité literatury

BATEMAN, Graham, EGAN, Victoria (ed.). Encyklopedie Zeměpis světa. Praha: Co- lumbus, 1994. s. 512. ISBN 80–7176–022–6.

BICANOVÁ, Milena. Česko–ruský botanický slovník. Praha: Státní pedagogické nakla- datelství, 1974. s. 334.

HUDSON, Ray (ed.). Geographica: velký ilustrovaný atlas světa s přehledem zemí. Praha: Slovart, 2006. s. 609. ISBN 80–7209–804–7.

MAZÁK, Vratislav. Velké kočky a gepardi. 1. vyd. Praha: Stání zemědělské nakladatel- ství, 1980. s. 189.

Rusko–český, česko–ruský velký slovník. 1. vyd. Brno: Lingea, 2009. s. 1355. ISBN 978–80–87062–65–4.

VEDRAL, Jiří. Česko–ruský slovník jmen ptáků. 1. vyd. Praha: VJV, 2013. s. 136. ISBN 978–80–7457–228–9.

Seznam použitých internetových zdrojů

ACOSTA, Jojo. Facts and stats about Russia [online]. 2014. [cit. 2016-01-15]. Dostup- né z: http://www.nationmaster.com/country-info/profiles/Russia

АКУЛОВ, Алексей. Основные климатические пояса России [online]. 14/5/2010. [cit. 2016-01-17]. Dostupné z: http://geographyofrussia.com/osnovnye-klimaticheskie- poyasa-rossii/

БЫЧКОВ, В. А., СМЕЛОВ, М. Я., СОКОЛОВ, В. Е. Красная книга России. Животные. Кольчатая нерпа, ладожский подвид [online]. 2000. [cit. 2016-02-26]. Dostupné z: http://biodat.ru/db/rb/rb.php?src=1&vid=400

Централизовання библиотечная система г. Батайск. Экологические организации [online]. [cit. 2016-01-31]. Dostupné z: http://www.cbs- bataysk.ru/docs/ekologia/zakon/ekoorg.htm

Главная редакционная коллегия. Красная книга России. Животные. Предисловие [online]. 2000. [cit. 2016-02-03]. Dostupné z: http://biodat.ru/db/rb/pre.htm

Главная редакционная коллегия. Красная книга России. Животные. Создание и ведение красных книг – действенная форма сохранения биологического разнообразия [online]. 2000. [cit. 2016-02-08]. Dostupné z: http://biodat.ru/vart/doc/gef/GEF_A/A11/A1_1_243.html

ХАХИН, Г. В., Красная книга России. Животные. Русская выхухоль [online]. 2000. [cit. 2016-03-22]. Dostupné z: http://biodat.ru/db/rb/rb.php?src=1&vid=362

IUCN. 2001 IUCN Red List Categories and Criteria vision 3.1 [online]. 4/2015. [cit. 2016-02-03]. Dostupné z: http://www.iucnredlist.org/technical-documents/categories- and-criteria/2001-categories-criteria

IUCN. The IUCN Red List of Threatened Species [online]. 19/11/2015. [cit. 2016-02- 03]. Dostupné z: http://www.iucn.org/about/work/programmes/species/ourwork/theiucn redlist

IUCN. The IUCN Red List of Threatened Species [online]. 4/2015. [cit. 2016-02-03]. Dostupné z: http://www.iucnredlist.org/search

IUCN. What is IUCN? [online]. 30/10/2015. [cit. 2016-02-03]. Dostupné z: http://www.iucn.org/about/

КОЗЛОВА, М. В., РОМАНОВ, Ю. М. Красная книга России. Животные. Среднерусская белая куропатка. [online]. 2000. [cit. 2016-02-11]. Dostupné z: http://biodat.ru/db/rb/rb.php?src=1&vid=296

Лесотундра: почвы, растительность, животный мир [online]. © 2010-2015. [cit. 2016-01-22]. Dostupné z: http://www.geo-site.ru/index.php/2011-01-09-16-50-20/68- 2011-01-05-09-18-30/572-lesotyndra-rastit.html

Лесотундра России. Провинциальные различия [online]. © 2010-2015. [cit. 2016-01- 22]. Dostupné z: http://www.geo-site.ru/index.php/2011-01-09-16-50-20/68-2011-01- 05-09-18-30/574-lesotyndra-provinsii.html

ЛУКАРЕВСКИЙ, В. С., Красная книга России. Животные. Леопард [online]. 2000. [cit. 2016-03-26]. Dostupné z: http://biodat.ru/db/rb/rb.php?src=1&vid=392

НИКОЛАЕВ, И. Г., ПИКУНОВ, Д. Г. Красная книга России. Животные. Амурский тигр [online]. 2000. [cit. 2016-03-09]. Dostupné z: http://biodat.ru/db/rb/rb.php?src=1&vid=391

ПАНИЗНИК, Евгений. Перевязка южнорусская [online]. 1/10/2014. [cit. 2016-02- 23]. Dostupné z: http://redbook.url.ph/красная-книга/перевязка-южнорусская/

ПРИСЯЖНЮК, В. Е. Красная книга России. Животные. Снежный баран, путоранский подвид [online]. 2000. [cit. 2016-03-15]. Dostupné z: http://biodat.ru/db/rb/rb.php?src=1&vid=433

ПРИСЯЖНЮК, В. Е., ВОСТОКОВ, С. В. Красная книга России. Животные. Речной бобр, западносибирский подвид [online]. 2000. [cit. 2016-03-18]. Dostupné z: http://biodat.ru/db/rb/rb.php?src=1&vid=374

Редакция Российской газеты. Указ Президента РФ от 13 мая 2000 г. N 849 “О полномочном представителе Президента Российской Федерации в федеральном округе“ [online]. 14/5/2000. [cit. 2016-02-10]. Dostupné z: http://rg.ru/2000/05/14/okruga-dok-site-dok.html

Редакция Российской газеты. Указ Президента Российской Федерации от 19 января 2010 г. N 82 “О внесении изменений в перечень федеральных округов, утвержденный Указом Президента Российской Федерации от 13 мая 2000 г. N 849, и в Указ Президента Российской Федерации от 12 мая 2008 г. N 724“ Вопросы системы и структуры федеральных органов исполнительной власти“ “ [online]. 21/1/2010. [cit. 2016-02-10]. Dostupné z: http://rg.ru/2010/01/21/ukaz- dok.html

Редакция Российской газеты. Указ Президента Российской Федерации от 21 марта 2014 г. N168 г. Москва“Об образовании Крымского федерального округа“ [online]. 22/3/2014. [cit. 2016-02-10]. Dostupné z: http://rg.ru/2014/03/22/kfo-site- dok.html

РОЖНОВ, В. В. Красная книга России. Животные. Перевязка [online]. 2000. [cit. 2016-02-23]. Dostupné z: http://biodat.ru/db/rb/rb.php?src=1&vid=385

Животный мир муссонных лесов Дальнего Востока [online]. © 2010-2015. [cit. 2016-01-24]. Dostupné z: http://www.geo-site.ru/index.php/2011-01-09-16-50-20/126- 2011-09-23-19-46-04/623-myssoonles-jivotnie.html

Электронная экологическая библиотека. Международные соглашения (сохранение природных ресурсов) [online]. [cit. 2016-01-29]. Dostupné z: http://ecology.aonb.ru/Mezhdunarodnye-soglashenija-sohranenie-prirodnyh- resursov.html