Hana Krajícová Studijní Obor: Historie Ro Čník: 3 2009

JIHO ČESKÁ UNIVERZITA V ČESKÝCH BUD ĚJOVICÍCH FILOZOFICKÁ FAKULTA HISTORICKÝ ÚSTAV

BAKALÁ ŘSKÁ PRÁCE

K ÚLOZE BAVOR Ů ZE STRAKONIC A RYTÍ ŘSKÉHO ŘÁDU JOHANIT Ů VE VÝTVARNÉM UM ĚNÍ STRAKONICKA VRCHOLNÉHO ST ŘEDOV ĚKU

Vedoucí práce: PhDr. Petr Hlavá ček, Ph.D.

Autorka: Hana Krajícová Studijní obor: Historie Ro čník: 3 2009

- 1 -

Prohlašuji, že svoji bakalá řskou práci jsem vypracovala samostatn ě pouze s použitím pramen ů a literatury uvedených v seznamu citované literatury.

Prohlašuji, že v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb., v platném zn ění, souhlasím se zve řejn ěním své bakalá řské práce, a to v nezkrácené podob ě elektronickou cestou ve ve řejn ě p řístupné části databáze STAG provozované Jiho českou univerzitou v Českých Bud ějovicích na jejích internetových stránkách.

České Bud ějovice, 30. 7. 2009

- 2 - Anotace

- 3 - Annotation

Subject of interest submitted bachelor works under the headline The influence of Bavarians from Strakonice and a knight order of johanit on visual atrs in Strakonice region during the peak of The Middle Ages is to examine a mutual relationship of the noble family of Bavar from Strakonice and johanit order from Strakonice and their relevance in visual arts of the middle Pootaví from the 13. to the first half of the 14. century. Written records, individual art works and architecture, above all wall paintings, baptisteries and ecclesiastical and lord buildings point out to initiators of those works.

- 4 - OBSAH

Obsah ...... 5 I. Úvod ...... 6 II. Ve znamení st řely a dvorské kultury ...... 12 II. 1. Bavorové ze Strakonic ...... 12 II. 2. Bavorové ze Strakonic v dvorské kultu ře ...... 20 III. Ve znamení johanitského k říže ...... 28 III. 1. Johanitský řád v českých zemích a vývoj strakonické komendy...... 28 III. 2. Role johanit ů v duchovní správ ě, školství a špitálnictví ...... 34 IV. Architektura a socha řství ...... 40 IV. 1. Johanitská strakonická hu ť a sféra její vlivu ...... 40 IV. 2. Zakladatelská činnost člen ů bavorovského rodu ...... 44 IV. 3. Křtitelnice a socha Madony Strakonické ...... 49 V. Strakonická malí řská dílna v 1. polovin ě 14. století ...... 52 V. 1. Uspo řádání maleb ve strakonické komend ě ...... 52 V. 2. Rozbor jednotlivých aspekt ů strakonických maleb ...... 58 V. 3. Nást ěnné malby v Pi čín ě a Čkyni ...... 68 VI. Záv ěr ...... 73 VII. Seznam použitých pramen ů a literatury ...... 76 VIII. Obrazová p říloha ...... 82 IX. Seznam vyobrazení ...... 99

- 5 - I. ÚVOD

Předm ětem zájmu p ředkládané bakalá řské práce na téma K úloze Bavor ů ze Strakonic a rytí řského řádu johanit ů ve výtvarném um ění Strakonicka vrcholného st ředov ěku je zkoumání vzájemných vztah ů šlechtického rodu Bavor ů ze Strakonic a johanitského řádu ve Strakonicích a jejich významu pro výtvarné um ění Strakonicka ve 13. a v první polovin ě 14. století. Cílem práce je objasnit okolnosti vzniku vybraných um ěleckých a architektonických d ěl, nacházející se p ředevším na území Strakonicka, ale i v jiných oblastech, kde vlastnili své majetky bu ď Bavorové ze Strakonic nebo johanité ze strakonické komendy. Dále zjistit, kdo z nich mohl být jejich donátorem. Bavorové ze Strakonic pat řili k nejd ůležit ějším st ředov ěkým rod ům na našem území. P ůsobili v jiho českém regionu od 13. století až do po čátku století patnáctého a byli to práv ě oni, kdo p řivedl johanitský řád ve 13. století do oblasti jižních Čech. Darovali johanit ům polovinu svého hradu ve Strakonicích, ve které Bavorové založili komendu. Tak nevzniklo jen neobvyklé spojení sv ětského a církevního sídla, ale především dlouhodobý vztah t ěchto p ředstavitel ů, kte ří vyznávali spole čné hodnoty. Z vybraných um ěleckých d ěl svým rozsahem i významem vystupuje do pop ředí christologický cyklus nást ěnných maleb z první poloviny 14. století, nacházející se v johanitské komend ě ve Strakonicích. Další nást ěnné malby ze strakonické malí řské dílny se nalézají v Pi čín ě a Čkyni. Důležitý hmotný pramen p ředstavují kamenné křtitelnice v Radomyšli a Horaž ďovicích. Jsou zajímavé obzvlášt ě svými heraldickými a ikonografickými vyobrazeními. Tomu všemu p ředcházela socha Madony Strakonické přibližn ě z konce 13. století. Jedná se o ojedin ělý výtvor na pom ěry tehdejší domácí socha řské tvorby. Nejen písemné prameny, ale i díla um ělecká a architektonická, stejn ě tak heraldické, ikonografické či epigrafické prvky, které tyto hmotné prameny zdobí, tvo ří d ůležitou složku p ři objas ňování vzniku jednotlivých d ěl. Pod pojmem Strakonicko jsem zahrnula oblast, odpovídající dnes svým rozsahem strakonickému okresu. K tomu jsem navíc p řipojila pouze Horaž ďovice, náležící sice nyní ke klatovskému okresu, ale dříve byly osudy tohoto m ěsta zna čně spojené s osudy Strakonic. Strakonicko a Horaž ďovicko vytvá ří p řibližn ě oblast st ředního Pootaví. Majetky výše uvedeného rodu a komendy existovaly i mimo tuto oblast, ale většinou, až na n ěkolik výjimek, se objevovaly jejich majetky sou časn ě na stejných místech. Tato skute čnost je zp ůsobena tím, že Bavorové jim mnohokrát v ěnovali své statky, n ěkdy úpln ě celé. Proto spat řujeme johanity i na místech daleko od Strakonic, a to až v Pi čín ě

- 6 - na P říbramsku či Zdíkovci na Prachaticku. Jinak si mimo t ěchto dvou lokalit strakonická komenda budovala svou majetkovou základnu hlavn ě na Strakonicku. O vztahu johanit ů a Bavor ů ze Strakonic a jejich významu pro výtvarné um ění Strakonicka zatím nebylo souvisle pojednáno. Doposud se objevily pouze práce, které zkoumaly n ěkteré části tohoto tématu. Ve druhé kapitole své práce pojednávám nejprve o genealogii a historii rodu Bavor ů ze Strakonic v kontextu politického vývoje v Českém království ve 13. až 14. století. V druhé části tohoto oddílu jsem se zam ěř ila na vztah tohoto rodu k dvorské kultu ře a na její projevy v život ě t ěchto velmož ů. Historii Bavor ů ze Strakonic nebyla pom ěrn ě dlouhou dobu v ěnována pozornost. Ve starší i v nov ější literatu ře se o nich objevily jen nepatrné zmínky většinou v souvislosti s jednotlivými českými panovníky nebo v pracích zabývající se českými či regionálními d ějinami.1 Důležitým krokem v tomto ohledu byla práce B. Lifky. Věnoval se d ějinám m ěste čka Radomyšl, které bylo nejd říve v majetku tohoto šlechtického rodu a poté pat řilo strakonickým johanit ům. P ři své práci vyhledal v ětšinu písemných pramen ů vztahujících se k tomuto rodu a na jejich základ ě pojednal o historii Bavor ů ze Strakonic. 2 Názory k problematické genealogii a sporné otázce sp řízn ěnosti strakonických Bavor ů s moravskými se částe čně v ěnoval A. Sedlá ček, A. Birnbaumová, J. Kuthan a okrajov ě V. Mencl a D. Meclová. Monografii o osudech Bavor ů ze Strakonic nazvanou Bavorové erbu st řely napsala až S. Kotlárová. Shrnula také poznatky o architektu ře a pe četích Bavor ů. Pe čet ěmi se již zabýval K. Maráz 3

1 August SEDLÁ ČEK, Hrady, zámky a tvrze království českého XI, Praha 1997 2; TÝŽ, Dějiny královského krajského m ěsta Písku nad Otavou III, Písek 1913; Václav NOVOTNÝ, České d ějiny I, III – IV, Praha 1928; Ji ří KUTHAN, Přemysl Otakar II. Král železný a zlatý. Král zakladatel a mecenáš , Vimperk 1993; Kateřina CHARVÁTOVÁ, Václav II. Král český a polský , Praha 2007; Ji ří SP ĚVÁ ČEK, Jan Lucemburský a jeho doba 1296-1346 , Praha 1995; Josef ŽEMLI ČKA, Čechy v dob ě knížecí , Praha 2007, TÝŽ, Po čátky Čech královských 1198 – 1253. Prom ěna státu a spole čnosti , Praha 2002; TÝŽ, Století posledních P řemyslovc ů, Praha 1998; Josef ŠUSTA, Dv ě knihy českých d ějin. Poslední Přemyslovci a jejich d ědictví , Praha 1917; TÝŽ, České d ějiny II, část I, Soumrak P řemyslovc ů a jejich dědictví , Praha 1935; TÝŽ, České d ějiny II, část IV, Karel IV. Za císa řskou korunou , Praha 1948; Vratislav VANÍ ČEK, Velké d ějiny zemí koruny české II – III, Praha – Litomyšl 2000 – 2003. 2 Bohumír LIFKA, Radomyšl. D ějiny jiho českého m ěste čka a jeho okolí , Radomyšl 1993; O vztahu Bavor ů ze Strakonic k Radomyšli pojednal také Bo řivoj NECHVÁTAL, Radomyšl – ran ě st ředov ěké poh řebišt ě, Praha 1999; TÝŽ, Donace Bolemily, manželky Bavora ze Strakonic a nejstarší zprávy o Radomyšli , Výb ěr. Časopis pro historii a vlastiv ědu jižních Čech 31, 1994, č. 2, s. 77-88. 3 A. SEDLÁ ČEK, Hrady ; Alžb ěta BIRNBAUMOVÁ, Město Strakonice , Praha 1947; Ji ří KUTHAN, St ředov ěká architektura v jižních Čechách do poloviny 13. století , České Bud ějovice 1977; TÝŽ, Johanitská komenda ve Strakonicích v raném st ředov ěku , JSH 36, 1967, č. 3, s. 117-129, 165-173; Václav MENCL, Vývoj st ředov ěkého portálu v českých zemích , ZPP XX, 1960, s. 9-26; Dana MENCLOVÁ, České hrady I, Praha 1972; Simona KOTLÁROVÁ, Bavorové erbu st řely , České Bud ějovice 2004; Karel MARÁZ, Výtvarná stránka pe četí Bavorovic ů. Nad prací Františka Beneše – pe četi sv ětských feudál ů ze Strakonic , 1996. Uloženo v SOkA Strakonice.

- 7 - Následující kapitola je zam ěř ena na hospodá řský vývoj strakonické komendy s ohledem na d ějinný vývoj johanitského řádu v českých zemích a hlavního centra tohoto řádu ve 13. a 14. století. Poté jsem se zabývala rolí johanit ů v duchovní správ ě Strakonicka, jejich špitální činností či zakládáním dalších řádových dom ů komendou ve Strakonicích. Zmínila jsem se také o řádové škole p ři kostele sv. Vojt ěcha, kterou vedli johanité. Strakonická komenda a v ůbec d ějiny johanitského řádu se staly častým zájmem mnoha badatel ů. K nejstarším pracím v českém prost ředí pat ří dílo A. Č. Ludikara. Ten dokonce uvádí první zmínku o existenci Strakonic v roce 1228, což ovšem nelze nikterak potvrdit. 4 Hospodá řskou stránku komendy či postavení a správu patronátních kostel ů johanitského řádu zpracoval již M. Svoboda. P ři zjiš ťování správy t ěchto kostel ů byly d ůležitým pramenem konfirmační a erek ční knihy, poskytující informace o patronátních právech a o instalacích jednotlivých duchovních správc ů. Komend ě ve Strakonicích se také v ěnoval J. Mitá ček a další. Johanité v Radomyšli se stali předm ětem zájmu B. Lifky.5 Mnohé o stavu strakonické komendy vypovídají vizita ční zprávy z roku 1373.6 Třetí část je v ěnována architektu ře a socha řství, zejména strakonické stavební huti johanit ů, p ůsobící v jiho českém regionu hlavn ě ve 13. století. O podob ě a vývoji této stavební huti publikoval zatím nejobsáhleji již n ěkolikrát v 60. a 70. letech J. Kuthan. Před ním se tomuto tématu v ěnoval částe čně V. Mencl v rámci západo české architektury či D. Menclová. Ta ovšem ve svých dílech podstat ě p řevzala záv ěry V. Mencla. 7 Velkého zájmu se také do čkal strakonický hrad, který spolu s venkovskými

4 A. Č. LUDIKAR, O řádu maltánském se zvláštním z řetelem na Čechy, Klatovy 1878; Berthold WALDSTEIN – WARTENBERG, Řád johanit ů ve st ředov ěku. Kulturní d ějiny řádu , Praha 2008; TÝŽ, Die Vasallen Christi. Kulturgeschichte des Johanniterordens im Mittlealter , Wien-Köln-Graz 1988; Ji ří PO ŘÍZKA, Řád maltézských rytí řů . Z Palestiny na Via Condotti , Praha 1997; František SK ŘIVÁNEK, Rytí ři svatého Jana Jerusalémského u nás , Praha 1998 2 a mnoho dalších. 5 Miroslav SVOBODA, Hospoda ření strakonické komendy johanit ů do poloviny 15. století , ČNM 170, 2001, č. 1-2, s. 1-21; TÝŽ, Postavení a správa patronátních kostel ů johanitského řádu v předhusitských Čechách , ČNM 174, 2005, č. 1-2, s. 1-21; Lukáš PEŠKA – Miroslav SVOBODA, Přísp ěvek k problematice pe četí johanitských generálních p řevor ů ve 14. a 15. století , SPFFBU(C) 46, 2001, s. 41-46; Ji ří MITÁ ČEK, Strakonice ve struktu ře české provincie řádu johanit ů za vlády Lucemburk ů (1310 – 1419) , JSH 75, 2006, s. 40-59 a další; Josef EMLER – František Antonín TINGEL (edd.), Libri Confirmaciorum ad beneficia ecclesiastica Pragensem I - X, Praha 1868 – 1889; Libri erectionum arcidiecesi Pragensi I - VI, Praha 1873 – 1927; B. LIFKA, c. d; Ond řej FIBICH, Rytí ři svatého Jana. Aneb duše jiho české krajiny kolem Radomyšle , Písek 2004. 6 Václav NOVOTNÝ (ed.), Inquisitio domorum hosp. S. Joh. Hierosolimitani 1373 , Praha 1900. 7 Ji ří KUTHAN, Gotická architektura v jižních Čechách , Praha 1975; TÝŽ, St ředov ěká architektura ; TÝŽ, Johanitská komenda ; TÝŽ, Architektura jižních Čech v prvé polovin ě 13. století , JSH 39, 1970, č. 3-4, s. 145-153, 201-209; TÝŽ, Architektura strakonické huti a sféra jejího vlivu v období 1220-1240 ,

- 8 - kostelíky náleží k nejd ůležit ějším díl ům strakonické huti. Krom ě již níže zmín ěných prací J. Kuthana se zabývala podobou hradu hlavn ě A. Birnbaumová a mnozí další. 8 Poté jsem ješt ě poukázala na zakladatelskou činnost u člen ů rodu Bavor ů ze Strakonic. Socha řství reprezentuje mimo řádn ě zajímavá socha Madony Strakonické. Pochází přibližn ě z konce 13. století a svým charakterem vybo čuje z rámce domácí tvorby. Sou částí této kapitoly je pojednání o gotických k řtitelnicích v Radomyšli a Horaž ďovicích. Jsou zdobené symbolickými a heraldickými znaky ve štítkách. Radomyšlské k řtitelnici byla zatím v ěnována v ětší pozornost než horaž ďovické. F. Sk řivánek k řtitelnici v Radomyšli klade do poslední čtvrtiny 14. století na základ ě především dvou znak ů, st řely a hv ězdy. St řela se podle n ěj váže k Vilémovi ze Strakonic (†1359) a hv ězda náleží jeho manželce, Markét ě ze Šternberka (asi † 1375), která byla rezidentkou v Radomyšli. 9 Nabízí se otázka, zda se nejedná o p řepis. Autor měl z řejm ě na mysli p ředposlední čtvrtinu 13. století, vzhledem k důvod ům, jenž uvedl. Pojednání o této k řtitelnici p řipravoval také již zem řelý R. Nový, který nesta čil práci publikovat. Práv ě R. Novému v ěnoval B. Nechvátal svou práci o této k řtitelnici. Upozornil, že p ři ur čování znak ů by mohly více napov ědět heraldické znaky umíst ěné na svornících radomyšlského kostela, vzniklé b ěhem druhé gotické p řestavby kostela v letech 1372 až 1388. A práv ě do této doby za řadil i vznik k řtitelnice. Obsah práce B. Nechvátala p řevzala S. Kotlárová. 10 Je nutné podotknout, že všichni tito badatelé m ěli k dispozici pouze dvanáct štítk ů se znaky, zbylá část k řtitelnice totiž byla tehdy zazd ěná. Až v roce 2003 O. Fibich odkryl dosud neznámé čty ři znaky. Bádání O. Fibicha je dosud tak nejrozsáhlejší. Ten ozna čuje k řtitelnici za dar Viléma ze Strakonic, kterou nechal zhotovit krátce p řed svou smrtí v roce 1359. Autor také považuje tento p ředm ět za projev mariánské úcty a p řišel s domn ěnkou, že jednotlivé znaky umíst ěné proti sob ě tvo ří komunika ční dvojice, které tak dokáží až dodnes vypráv ět příb ěhy. 11

JSH 38, 1969, č. 3, s. 121-129; V. MENCL, Po čátky ; D. MENCLOVÁ, České hrady I; TÁŽ, Blatná: státní hrad, m ěsto a památky v okolí , Praha 1964. 8 J. KUTHAN, viz pozn. 8; Alžb ěta BIRNBAUMOVÁ, Strakonický hrad , Praha 1947; TÁŽ, Stavební vývoj hradu a m ěsta Strakonice , in: Strakonice propagace a adresá ř, Strakonice 1933, s. 141-155; Ferdinand J. LEHNER, Hrad Strakonice s klášterem sv. Vojt ěcha , Method 29, 1903, s. 21-28; Emanuel POCHE, Strakonický hrad a jeho malí řská výzdoba , Ro čenka d ějin um ění na rok 1932, Praha 1933, s. 30- 46; TÝŽ a kol., Um ělecké památky Čech III, Praha 1980, s. 430-437; Anežka MERHAUTOVÁ – Dobroslav LÍBAL - Milada VILÍMKOVÁ, Strakonický hrad. SÚRUMO , Praha 1967. 9 F. SK ŘIVÁNEK, Rytí ři, s. 45. 10 B. NECHVÁTAL, St ředov ěká k řtitelnice , s. 253-257; S. KOTLÁROVÁ, s. 134-135. 11 F. SK ŘIVÁNEK, Rytí ři, s. 43, 45; Bo řivoj NECHVÁTAL, St ředov ěká k řtitelnice v Radomyšli u Strakonic. Památce Rostislava Nového (1932 – 1996) , Výb ěr 34, 1997, č. 34, s. 253-257; S. KOTLÁROVÁ, c. d., s. 134-135, O. FIBICH, Rytí ři, s. 200-207.

- 9 - Čtvrtá kapitola pojednává o nejvýznamn ějším z vybraných um ěleckých d ěl. Jedná se o nást ěnné malby pokrývající prostory johanitské komendy - kapitulní sí ň, ambit a západní ze ď kostela sv. Prokopa. Vn ější st ěny ambitu zdobí rozsáhlý christologický cyklus, popisující ve řejnou činnost Krista, jeho zázraky a podobenství až do období jeho utrpení. Na východní st ěně ambitu se p ůvodn ě nacházela další část cyklu, která lí čila Kristovo mládí. Sou částí výmalby je také monumentální obraz Panny Marie Ochranitelky a obraz řady apoštol ů. Tento strakonický christologický cyklus představuje významné dílo st ředoevropského malí řství ve 14. století. Navíc i v hradní kapli Bavor ů ze Strakonic se dochoval zlomek malby tzv. kola Štěst ěny. Výzdoba strakonického hradu probíhala v letech 1310/1320 až 1350. Dokonce na vnit řní st ěně ambitu se nachází zlomek postavy biskupa, jenž zřejm ě vznikl již v poslední čtvrtin ě 13. století. V pr ůběhu první poloviny 14. století se ve Strakonicích vytvo řilo nové malí řské centrum. Strakonická malí řská dílna p ůsobila rovn ěž na dalších državách Bavor ů ze Strakonic ve Čkyni a Pi čín ě. Práce této malí řské dílny ovlivnila podobu i jiných významných d ěl jiho českého regionu ve 14. století. První snahy o rozbor a interpretaci nást ěnných maleb v johanitské komend ě se objevily již ve starší literatu ře na po čátku století dvacátého. První zmínku p řinesl už Sv ětozor v letech 1867 až 1868. Stru čně se o nich zmi ňuje A. Sedlá ček. Ikonografický rozbor provedl až E. Poche, který poukázal na souvislost cyklu s biblemi chudých a s domácí knižní malbou, ale také na p říbuznost s italskou i francouzskou malbou. Vznik cyklu kladl do konce první poloviny 14. století. V roce 1937 byly napsány další dv ě práce, jednak V. Wagnera a J. Plaché-Gollerové. J. Plachá-Gollerová podstat ě navázala na názory E. Pocheho. Po čátek padesátých let 20. století p řinesl objev obrazu Panny Marie Ochranitelky v ambitu a postav sv. Jakuba Menšího a sv. Filipa v kapitulní síni. Shrnutí t ěchto objev ů a celkový ikonografický rozbor strakonických nást ěnných maleb, jejich zasazení do rámce evropského malí řství 14. století a pátrání po možných předlohách p řinesly V. Dvo řáková a A. Merhautová-Livorová. Poté byly jejich záv ěry publikovány v komplexní práci Gotická nást ěnná malba v českých zemích I (1300 – 1350) .12 Strakonické malby jsou zmi ňované ješt ě v dalších pracích souhrnného

12 Sv ětozor I, 1867, s. 15-17, 24, 37, 57-58; TAMTÉŽ II, 1868, s. 210; A. SEDLÁ ČEK, Hrady XI; V. WAGNER, Fresky kláštera ve Strakonicích , Život XV, 1936 - 1937, s. 169-173; E. POCHE, Strakonický hrad a jeho malí řská výzdoba , Ro čenka d ějin um ění na rok 1932, Praha 1933, s. 30-46; Jitka PLACHÁ- GOLLEROVÁ, Nást ěnné malby strakonické , Strakonicko II, 1936, s. 70-77; Vlasta DVO ŘÁKOVÁ, Nový objev nást ěnných maleb ran ě gotických maleb ve strakonickém ambitu , ZPP 1955, s. 20-24; Vlasta DVO ŘÁKOVÁ – Anežka MERHAUTOVÁ-LIVOROVÁ, Nást ěnné malby johanitské komendy ve

- 10 - charakteru. D ůležitou událostí bylo uskute čnění mezinárodního kolokvia St ředov ěké nást ěnné malby 14. až po čátku 15. století v jižních Čechách a v Horním Rakousku , které se konalo v roce 1992 ve Strakonicích. Ke strakonickým malbách zde uvedli své články P. Kalina, K. Stejskal, G. Schmidt či Z. Všete čková. 13 Tato autorka se také v ěnovala malbám v Pi čín ě. O malbách ve Čkyni nebylo dosud p říliš publikováno. 14 Velice t ěsné vztahy strakonických johanit ů s pány Bavory ze Strakonic, kte ří drželi zakladatelská práva ke komend ě, zp ůsobují, že je mnohdy obtížné rozlišit jejich podíl na z řizování zmín ěných um ěleckých a architektonických d ěl.

Strakonicích , Um ění 1956, č. 4, s. 274-334; Jaroslav P ĚŠINA a kol., Gotická nást ěnná malba v zemích českých I, Praha 1958, 126-149. 13 Ji ří KRÁSA a kol., Dějiny českého výtvarného umění I/1, Praha 1984, s. 298-299; Jan ROYT, St ředov ěké malí řství v Čechách , Praha 2002, s. 30; Karel STEJSKAL, Um ění na dvo ře Karla IV. , Praha 1978; Pavel KALINA, Beweinung Christi aus dem christologischen Zyklus im Ambit der Strakonitzer Johanniterkommende, Um ění XLI, 1993, č. 3-4, s. 161-167; Gerhard SCHMIDT, Die Fresken von Strakonice und der Krumauer Bildercodex , Um ění XLI, 1993, č. 3-4, s. 145-152; Karel STEJSKAL, Die Wandmalereien in Strakonic und ihre Beziehung zur höfischen Kunst Böhmens , Um ění XLI, 1993, č. 3-4, s. 153-160; Zuzana VŠETE ČKOVÁ, Bemerkungen zu den Wandmalereien in Südböhmen , Um ění XLI, 1993, č. 3-4, s. 179-188. 14 Miroslav KORECKÝ, Nov ě objevené nást ěnné malby v Pi čín ě, ZPP 1941, s. 86-89; Zuzana VŠETE ČKOVÁ, Die Wandmalereien in der Maria-Geburts-Kirche in Pičín , in: King John of Luxembourg (1296 – 1346) and the Art of His Era, Praha 1998, s. 320-331; J. P ĚŠINA, Gotická nást ěnná malba, s. 263-265; J. KRÁSA, Dějiny I/1, s. 299, 303; J. VÍTKOVSKÝ, Nást ěnné malby ve Čkyni , Památky a p říroda 3, 1977, s. 150-152.

- 11 - II. Ve znamení st řely a dvorské kultury

II. 1. Bavorové ze Strakonic Bavorové ze Strakonic náleželi ve 13. a na za čátku druhé poloviny 14. století mezi p řední domácí vyšší šlechtu. Dokázali si v silné konkurenci jiných rod ů vydobýt své místo na královském dvo ře, dlouhodob ě si naklonit p říze ň českých král ů, získat důležité dvorské funkce a vybudovat rozsáhlé panství v jižních Čechách. Toto elitní postavení jim umožnilo také uzavírat manželské svazky s nejvýznamn ějšími rody. Sp řízn ěni byli s Lichtenburky, Rožmberky, Šternberky, ale také s pány z Kuenringu či s pány z Dubé. Ovšem to nejprestižn ější p říbuzenské pouto je pojilo přímo s přemyslovským rodem. O p ůvodu tohoto šlechtického rodu, jenž úzce spojil sv ůj osud s johanitským řádem, existuje řada nejasností a otázek. D. Menclová jim na základ ě jejich jména přisuzuje bavorský p ůvod,15 ovšem B. Lifka a A. Sedlá ček nacházejí ko řeny pán ů ze Strakonic na Morav ě.16 Poprvé se jméno Bavor objevuje v listin ě (1146 až 1148) českého knížete Vladislava II., kde je uveden bez jakékoliv funkce mezi sv ědky navrácení hradu Podivína olomouckému biskupství.17 B. Lifka se domnívá, že roku 1167 tentýž Bavor daruje ves Ivanovice, snad Vejvanovice na Chrudimsku, a jiné statky na Morav ě litomyšlskému klášteru, až na jednu jedinou ves, kterou odkázal svému vnukovi Dlugomilovi.18 Ten je ztotož ňován s knížecím číšníkem Dlugomilem z let 1115 a 1117.19 O darování vsi Ivanovice, jenž je roku 1183 nepochybn ě situována na Moravu „villam Ivvanouiz super Honam fluvium in Morauia ,“ se dozvídáme z listiny knížete Bed řicha. Tato listina potvrzovala všechny donace ve prosp ěch řádu sv. Jana Jeruzalémského. Ves Ivanovice tehdy řádu v ěnovali synové Dlugomila „Trojanus et fratres sui, filii Dlugomili .“ 20 Pokud by se opravdu jednalo o p ředky pán ů ze Strakonic, byla by tak tato listina dokladem prvního setkání Bavor ů a johanitského řádu. Za syny Dlugomila jsou považováni i „Troianus, Clusna, Bawor, Dlugomil“ na listin ě z roku

15 D. MENCLOVÁ, České hrady I, s. 82. 16 B. LIFKA, c. d., s. 42; A. SEDLÁ ČEK, Hrady, s. 130. Naposledy se p ůvodu pán ů ze Strakonic věnovala S. KOTLÁROVÁ, c. d., s. 13-22. 17 CDB I, č. 157, s. 163. 18 B. LIFKA, c. d., s. 43; CDB I, č. 399 (falzum), s. 413. Editor G. Friedrich považuje Ivanovice za Vejvanovice na Chrudimsku, ovšem není zcela vylou čeno, že se jedná o Ivanovice na Hané. 19 CDB I, č. 278, s. 244; č. 279, s. 246. 20 RBM I, č. 376, s. 168.

- 12 - 1187.21 Další zmínka o synovi Dlugomila Bavorovi „Bauaro filio Dlugomili“ existuje v dokumentu z roku 1211 22 a ješt ě p ředtím roku 1193 je Bavor mezi sv ědky v ěnování statk ů Anežkou z Potvora klášteru v Plasích. Znovu ve stejném roce sv ědčí i se svým bratrem „Clvsene cum fratre suo Baviar“ 23 a naposledy snad roku 1222 v Praze „Bawaro filio Dilgomili.“ 24 Do p říbuzenského vztahu s Bavory ze Strakonic bývá dáván i olomoucký biskup Jan Bavor setrvávající ve svém ú řadu v letech 1199 až 1201 nebo také Bavor, komorník olomouckého biskupství, objevující se v této funkci v letech 1200 až 1224. P řevážn ě se s ním setkáváme na Morav ě a n ěkolikrát sv ědčí i v p řítomnosti Přemysla Otakara I. 25 V písemných pramenech se objevuje řada osob s tímto jménem, ale vzhledem k nedostatku dalších konkrétn ějších údaj ů nám jméno jako vodítko k ur čení genealogických vztah ů zcela jist ě nesta čí. Stejn ě tak ani nem ůžeme bez pochybností přijmout myšlenku o sp řízněnosti strakonických Bavor ů s moravskými. Kdo ale byl prvním Bavorem ze Strakonic, který položil základy pro vznik bavorovského dominia v jižních Čechách? Poprvé narážíme na Bavora s p řídomkem „ze Strakonic“ až ve dvou listinách z roku 1235. Nejprve 17. února v Plzni jej nacházíme mezi sv ědky darování vsí Václavem I. chot ěšovskému klášteru, kde je na druhém míst ě uveden jako „Bavarus de Sraconic“ a hned za ním následuje snad jeho p říbuzný Vyšemír z Blatné. Krátce nato 18. b řezna jej op ět vidíme s tímto přídomkem ve sv ěde čné řad ě.26 Ovšem už p ředtím v roce 1225 král P řemysl Otakar I. potvrzuje Bolemile, manželce Bavora, její donaci n ěkolika statk ů na Strakonicku johanitskému řádu.27 Zde se sice tento p řídomek nenachází přímo v textu, nýbrž byl vepsán až do tergu listiny koncem 13. století nebo ve století čtrnáctém, v němž stojí: „Confirmacio Ottakariis, alias Przemiesl, regis Bohemorum super aliqua bonna ad Straconicz pertinentia.“ 28 A. Sedlá ček považuje za zakladatele rodu pán ů ze Strakonic Bavora, syna Dlugomila, z listiny vydané v roce 1211, který dle jeho názoru m ěl být i v letech 1208

21 CDB I, č. 406 (falzum), s. 440. 22 TAMTÉŽ II, č. 90, s. 88. 23 TAMTÉŽ I, č. 342, s. 309; č. 344, s. 311. 24 TAMTÉŽ II, č. 229, s. 218; RBM I, č. 652, s. 304. Zde uveden jako syn Dlugomila. 25 B. LIFKA, c. d., s. 43-44. Srov. S. KOTLÁROVÁ, c. d., s. 19-21. 26 RBM I, č. 870, s. 410; č. 871, s. 411. 27 CDB IV, č. 270, s. 263-264. Lokalizace vesnic z donace Bolemily je velmi problematická. B. Lifka na základ ě topografického rozboru umis ťuje tyto vesnice do okolí Radomyšle. B. LIFKA, c. d., s. 44-46; B. Lifka rozvedl názor A. Č. LUDIKARA, O řádu , s. 255; P řehled starších názor ů a literatury B. NECHVÁTAL, Donace , s. 77-86. 28 S. KOTLÁROVÁ, c. d., s. 32.

- 13 - až 1224 olomouckým komorníkem a pozd ěji správcem práche ňského kraje.29 A. Birnbaumová ozna čuje za Bavora I. sice také Bavora, syna Dlugomila, ale pouze z let 1193, 1211 až 1224. Domnívala se, že byl také manželem Bolemily a že se tedy objevoval v pramenech až do roku 1260. Avšak tuto hypotézu vzhledem k pr ůměrné délce lidského života v tehdejší dob ě vylou čil již J. Kuthan. Ten se naopak p řiklání k tomu, že Bavor zmi ňovaný v letech 1187 a 1193 by mohl být spíše otcem manžela Bolemily a teprve až jeho syna (z let 1221 až 1224, 1225 až 1260) považuje za dědi čného pána ze Strakonic.30 Mimoto i komorník olomouckého biskupství zastávající sv ůj ú řad v letech 1200 až 1224 m ěl syna Bavora, jak dokazuje listina sepsaná v Opav ě roku 1222 „Bawarus cum filio Bawaro, provinciae Olomucensis camerarius .“31 Kandidát ů na Bavora I. ze Strakonic je opravdu hodně, ale bez dalších d ůkaz ů nelze doložit, který z nich jím ve skute čnosti byl, stejn ě tak bezprost řední souvislost mezi moravskými a strakonickými Bavory. A čkoliv n ěkte ří badatelé spat řují za možný d ůkaz záznam o kontaktu Dlugomilových syn ů v roce 1183 s johanitským řádem, jimž darovali ves Ivanovice.32 Johanité poté v Ivanovicích na Hané založili komendu koncem 12. století. V. Mencl se domníval, že moravští Bavorové, poté co odevzdali johanitskému řádu své majetky na Morav ě, že se již v druhé polovin ě 12. století usídlili v jižních Čechách. Ovšem s Bavory a s jejich dalšími statky se na Morav ě setkáváme i v první polovin ě 13. století. 33 Bližší zprávy o dění ve Strakonicích máme z roku 1243, když Bavor daroval strakonický kostel, d ům s věnem, krom ě svého domu, a 8 vesnic v blízkosti Strakonic (Lom, Ptakovice, Milo ňovice, Radošovice, Sousedovice, Lib ětice, Mut ěnice, Krty se vším p říslušenstvím) řádu sv. Jana Jeruzalémského a spolu s ním tak u činila i Bavorova manželka Bohuslava, která k této donaci p řipojila také vesnice Kozlov, Makarov a Mnichov.34 Tento akt si nechal pán ze Strakonic potvrdit ještě v témže roce panovníkem Václavem I. v Písku. Ovšem je zvláštní, že zde není uvád ěna jako Bavorova manželka Bohuslava, nýbrž Dobroslava v ěnující johanit ům ves „Lusiz“ . Kozlov, Makarov a Mnichov tu jsou opomenuty a k osmi p ředchozím darovaným vesnicím p řipojil Bavor

29 A. SEDLÁ ČEK, Hrady XI, s. 130. 30 J. KUTHAN, Johanitská komenda , s. 124, 126; TÝŽ, St ředov ěká architektura , s. 80. 31 RBM I, č. 653, s. 304. 32 J. KUTHAN, Johanitská komenda , s. 124. 33 F. SK ŘIVÁNEK, Rytí ři, s. 37; V. MENCL, Po čátky , s. 138; J. KUTHAN, St ředov ěká architektura , s. 78. 34 CDB IV, č. 35, s. 115-116.

- 14 - ješt ě osadu Horku a d ům s věnem je tady ozna čován již jako špitál.35 V roce 1251 v Netolicích P řemysl Otakar II. potvrzuje p ředchozí darování u čin ěné Bavorem a jeho ženou Dobroslavou a navíc ješt ě johanité získávají i Horaž ďovice. Ves Makarov ale tehdy řádu věnoval sám moravský markrab ě.36 Nejasnosti ve jménech a po čtu manželek lze vysv ětlit chybou písa ře, jenž namísto Bolemily zapsal Bohuslavu, tudíž by tak m ěl Bavor pouze dv ě manželky Bolemilu a pozd ěji Dobroslavu. S. Kotlárová se domnívá, že Bolemila nebyla chotí Bavora ze Strakonic, nýbrž jeho matkou, nebo ť v listin ě z roku 1225 u činila donaci johanitskému řádu i p řes odpor svých syn ů, kte ří by tak již museli být v dosp ělém v ěku.37 Práv ě z těchto konfirma čních listin datovaných do let 1243 a 1251 se dozvídáme o existenci johanitské komendy ve Strakonicích a o v ěnování části panského sídla Bavora I. johanit ům. Ovšem o skute čnosti, že byl i zakladatel této komendy, víme až o mnoho let pozd ěji, a to z dokumentu vydaného 5. listopadu 1318 Bavorovým vnukem Vilémem ze Strakonic. Ten se zmi ňuje o svém p ředkovi jasn ě jako o „Bawari, primi fundatoris claustri Strakonicensis.“38 Výstavba musela probíhat přibližn ě od první čtvrtiny 13. století nebo od třicátých let tohoto století. Vytvo ření celého hradního komplexu trvalo bezpochyby velmi dlouho, zhruba do doby, kdy písemné prameny z let 1243 a 1251 hovo ří o existenci domu Bavora I. a johanitských rytí řů . Vzhledem k uspo řádání strakonického hradu, kdy šlechtický palác a prostory komendy - kapitulní sí ň, ambit a kostel - se nacházejí v jedné ose sm ěř ující od západu k východu, což je typické práv ě pro architekturu rytí řských řád ů, se nabízí myšlenka, že od po čátku bylo po čítáno se založením johanitské komendy a že se této výstavby zú častnili i samotní johanité. Této domn ěnce by neodporovala ani listina z let 1225 dokládající kontakt Bavor ů s tímto řádem, stejn ě tak když v roce 1235 Bavor poprvé s uvedením svého p řídomku „ze Strakonic“ ur čil své p ůsobišt ě.39 Tak rozsáhlá šlechtická donace církevnímu řádu sv ědčí o vysokém postavení a majetkovém zázemí Bavora ze Strakonic. Musel mít jist ě blízko ke králi, když získal povolení ke stavb ě hradu.40

35 TAMTÉŽ IV, č. 34, s. 114-115 36 TAMTÉŽ IV, č. 225, s. 390-391. 37 S. KOTLÁROVÁ, c. d., s. 42, 33. Stejného názoru i B. LIFKA, c. d., s. 49. 38 RBM III, č. 471, s. 194. 39 J. KUTHAN, St ředov ěká architektura , s. 81-89. 40 T. Durdík vyslovil domn ěnku, že spojení šlechtického a církevního sídla mohlo vyplynout i ze snahy obejít výlu čné panovnické právo na stavbu hrad ů. Tomáš DURDÍK, Encyklopedie českých hrad ů, Praha 1995, s. 63; TÝŽ, Die Kommenden und Burgen der Ritterorden in Böhmen , Castrum Bene 5, 1996, s. 43-45.

- 15 - V roce 1238 se s ním setkáváme ve funkci nejvyššího královského šenka a znovu také roku 1241, kdy se zú častnil vyjednávání o uzav ření významného s ňatku mezi Gertrudou Babenberskou a Vladislavem, synem českého krále Václava I.41 V dob ě odboje moravského markrab ěte P řemysla Otakara II. proti svému otci stál Bavor pravd ěpodobn ě na P řemyslov ě stran ě, jelikož jej nacházíme roku 1249 ve smír čí listin ě mezi P řemyslovými sv ědky.42 Dalším d ůkazem m ůže být i skute čnost, že P řemysl z titulu moravského markraběte roku 1251 stvrdil Bavorovi jeho obdarování johanitskému řádu.43 V roce 1253 po smrti svého otce se P řemysl Otakar II. ujal českého tr ůnu a hned v onom roce na panovníkov ě listin ě nalézáme mezi sv ědky Bavora ze Strakonic nov ě ve funkci zvíkovského purkrabího 44 a v následujícím roce získal dokonce ú řad komorníka českého království, který pravd ěpodobn ě zastával až do své smrti v roce 1260.45 Při vykonávání takovéto funkce se nelze divit, že byl velice vytížen a musel se neustále pohybovat v blízkosti krále než na svém strakonickém sídle. Ješt ě p řed svou smrtí v roce 1260, byť byl již stár, se zú častnil bitvy u Kressenbrunnu, nebo ť se objevuje mezi sv ědky darování hrabství Raabs P řemyslem Otakarem II. Vokovi I. z Rožmberka. Toto obdarování prob ěhlo ve vojenském ležení u řeky Moravy.46 Ve vysoké politice po Bavorovi I. pokra čoval i jeho syn téhož jména a poprvé se s ním setkáváme v roce 1260 na velice významné listin ě, v níž P řemysl Otakar II. uznal za legitimního svého syna Mikuláše I. Opavského. Bavor II. se nachází mezi sv ědky na prvním míst ě, hned po n ěm následuje Old řich z Drnholce, manžel jedné z králových nemanželských dcer. I Bavor II. byl manželem levobočné dcery P řemysla Otakara II. a Anežky z Kuenringu.47 Bavor II. m ěl se svou ženou Anežkou syna Bavora III., Viléma a Mikuláše 48 a dceru Anežku, od roku 1301 snacha uherského palatina Št ěpána Ákose,

41 CDB III, č. 104, s. 124; CDB IV, č. 13, s. 15. 42 TAMTÉŽ IV, č. 176, s. 290. Blíže k odboji mladého kralevice J. ŽEMLI ČKA, Století , s. 95-98; TÝŽ, Odboj kralevice P řemysla v letech 1248 – 1249 a jeho sociální zázemí , ČsČH 38, 1985, s. 564-586. 43 CDB IV, č. 225, s. 391. 44 TAMTÉŽ IV, č. 3, s. 36. 45 RBM II, č. 41, s. 18; S. KOTLÁROVÁ, c. d., s. 38. 46 CDB V, č. 231, s. 360. 47 S. KOTLÁROVÁ, c. d., s. 45. O s ňatcích nemanželských dcer se dozvídáme od P řibíka Pulkavy z Radenína: „Krom ě toho s ní [P řemysl Otakar II.] zplodil t ři dcery, z nichž jednu dal panu ze Strakonic, druhou panu z Vartemberka a z Dürnholce, t řetí kone čně dal panu Vackovi z Kravá ř“. Přemysl Otakar II. měl z řejm ě pouze dv ě dcery, jednak Anežku, manželku Bavora II. a jednak Elišku, provdanou za Veikarta z Polné. Marie BLÁHOVÁ, Kroniky doby Karla IV. , Praha 1986, s. 361, 368, 426-427. 48 RBM III., č. 240, s. 98.

- 16 - snad také Jitku, benediktinka v klášte ře sv. Ji ří na Hrad čanech,49 a nakonec Markétu, manželka Hynka Hlavá če z Dubé, o níž máme zprávy až od roku 1348.50 V letech 1260 až 1274 jej velice často nacházíme na listinách panovníka, nap říklad se ú častnil v roce 1263 královské fundace kláštera ve Zlaté Korun ě nebo v roce 1271 tzv. Bratislavského míru, uzav řený mezi uherským králem Št ěpánem V. a Přemyslem Otakarem II. Bavor II. se tudíž musel stále zdržovat na blízku králi, a tak stejn ě jako jeho otec málo pobýval na svém panství. Tomu více pé če dop řává až v polovin ě 70. let, kdy se na čas odml čel od d ění na královském dvo ře a v ěnoval se přestavb ě a fortifikaci svého sídla.51 Op ět se v přítomnosti krále objevil až v roce 1277, to už ovšem zastával ú řad královského maršálka. Příbuznost s českým vládcem jist ě přisp ěla k jeho postupu ve dvorských ú řadech, ale snad m ěli být Bavorové i oporou krále v jižních Čechách v ůč i mocným Vítkovc ům, vystupující v této dob ě proti panovníkovi.52 Nakonec páni v erbu r ůže proti P řemyslu Otakarovi II. povstali. Následn ě v roce 1278 Přemysl Otakar II. prohrál bitvu na Moravském poli s Rudolfem Habsburským. Na bojišti našel český král i svou smrt. Jeho v ěrný služebník jej o mnoho let nep řežil, poslední zpráva o Bavoru II. jako o živém pochází ze 16. října 1279, kdy ješt ě stále zastával ú řad královského maršálka. Tehdy dal johanit ům p ět m ěstiš ť v Horaž ďovicích, které m ěly být náhradou za od ňaté pozemky p ři z řizování m ěstských hradeb.53 Bavor III. vstoupil do politiky v dob ě vlády svého p říbuzného Václava II., a to v roce 1289 ve funkci zvíkovského purkrabího. 54 Od n ěj Bavor v roce 1293 získal zvláštní výsadu pro m ěsto Horaž ďovice, které obdrželo taková práva jakých požívaly města královská a bylo také vyjmuto z jurisdikce provin čních soud ů.55 Znovu se s ním v souvislosti s děním v českém království setkáváme ve vyhrocených letech 1306 až 1307, kdy po vym ření P řemyslovc ů nastalo dvojvládí Jind řicha Korutanského a Rudolfa I. Habsburského. Bavor III. a Vilém Zajíc z Valdeka se p řiklonili na stranu korutanského vládce. Brzy poté vytáhl král Rudolf proti Bavorovi a oblehl jej u

49 S. KOTLÁROVÁ, c. d., s. 45-46; Codex diplomaticus Hungarie Andegavensis I, č. 47. Zde Št ěpán Ákos dokonce ozna čil svou snahu jako dceru bavorského knížete „filiam domini Bavarini ducis Bavarie“ ; J. ŠUSTA, České d ějiny II, část I, Soumrak ,, s. 591. 50 MV I, č. 961, s. 549; MV III, č. 471, s. 273; NA Praha, fond ŘM, inv. č. 2419, sign. Jo XLIX. 51 S. KOTLÁROVÁ, c. d., s. 46-48. 52 TAMTÉŽ, s. 48-49. 53 RBM II, č. 2801, s. 1228. 54 TAMTÉŽ, č. 1466, s. 630. 55 TAMTÉŽ, č. 1618, s. 694; S. KOTLÁROVÁ, c. d., s. 54.

- 17 - Horaž ďovic.56 Po čátkem července roku 1307 král náhle um řel na úplavici. Avšak tato skute čnost byla Bavorovi zaml čena a on se tak p řišel podrobit králov ě mrtvole nadarmo.57 Rudolf Habsburský sv ěř il vedení výpravy proti strakonickému pánu Jind řichu z Rožmberka, za což mu král p řislíbil Zvíkov jako náhradu za hrabství Raaabs. Dne 4. července 1307, den po smrti krále, Rudolfova kancelář vyhotovila listinu p ředávající hrad Zvíkov do držby Rožmberka. 58 Co z řejm ě Bavora muselo ješt ě více zklamat než ztráta zvíkovského ú řadu, bylo jednání znovuzvoleného Jind řicha Korutanského, jemuž zachoval v ěrnost i ve chvíli kralování jeho habsburského protivníka. Jind řich se mu za to odvd ěč il tím, že 13. zá ří 1307 potvrdil Jind řichu z Rožmberka držení Zvíkova.59 Manželkou Bavora III. byla Markéta, dcera Jind řicha z Rožmberka. Sňatek byl možná uzav řen práv ě po roce 1307. Jeho prost řednictvím snad mělo dojít k usmíření t ěchto rod ů.60 Znovu pak Bavor zakouší vysokou politiku až s nástupem Jana Lucemburského na český tr ůn. Proti králi se v roce 1315 vytvá řel odboj v čele s Jind řichem z Lipé. Opozicí v ůč i tomuto odboji se stalo seskupení okolo Viléma Zajíce z Valdeka, na jehož stran ě se nacházel op ět i Bavor III. Poté, co byl Jind řich z Lipé králem intervenován na hrad ě Tý řov, dostal Bavor za svou v ěrnost od krále 25. listopadu 1315 horu Práche ň s vesnicemi a povolení si zde vystavit hrad. 61 Jenže v roce 1317 se Jan Lucemburský objevil v zemi rovnou se žoldné řským vojskem, a tak následující rok řada význa čných šlechtic ů odjelo do Vídn ě uzav řít s římským králem Friedrichem Habsburský dohodu proti českému panovníkovi. Mezi t ěmito šlechtici byl i Bavor III., nespokojený s jednáním Jana Lucemburského.62 Někdy mezi lety 1312 a 1315 přerozd ělil Bavor III. d ědictví po otci mezi sebe a své bratry. Bavor III. se za čal od této doby psát Bavor „z Bavorova“, Vilémovi připadlo

56 J. ŽEMLI ČKA, Století , s. 369-370. 57 M. BLÁHOVÁ (ed.), Kroniky , s. 76, 181, 393-394. Srov. Zbraslavská kronika , Praha 1976, s. 441. Srov. Marie BLÁHOVÁ (ed.), K ronika tzv. Dalimila , Praha 1977, s. 168. 58 J. ŠUSTA, Dv ě knihy , s. 484; TÝŽ, České d ějiny II, část I, Soumrak , s. 715-717; RBM II, č. 2133, s. 919. 59 RBM II, č. 2145, s. 924. 60 Bavorové a Rožmberkové dostali do konfliktu znovu. Jednalo se o spor kv ůli m ěstu Bavorov, který byl vdovským sídlem Markéty z Rožmberka. Ta sice odkázala Bavorov svému bratru Petru I. z Rožmberka, ale tento akt napadl její bývalý švagr Vilém ze Strakonic. M ěsto bylo roku 1334 zapsáno do deset zemských jako majetek Petra I. z Rožmberku. Spor m ěl být ukon čen s ňatkem Viléma ze Strakonic s Markétou ze Šternberka, nete ří Petra II. Rožmberka, v roce 1344. Město po dlouholetém sporu bylo nakonec potvrzeno i Karlem IV. jako majetek Petra II., syna Petra I. z Rožmberka, s tím rozdílem, že Rožmberk musí Vilémovi zaplatit 1000 kop. RBM IV, č. 11, s. 4/Josef EMLER (ed.), Reliquiae tabularum terrae I, Praha 1970, s. 405; MV I, č. 295, s. 177; č. 296, s. 177-178; RBM V, fasc. 3, č. 1041, 1042, s. 513-515. 61 J. SP ĚVÁ ČEK, Jan Lucemburský , s. 226-227; RBM III, č. 285, s. 114-115. 62 J. SP ĚVÁ ČEK, Jan Lucemburský , s. 558; RBM III, č. 408, s. 164.

- 18 - rodové sídlo ve Strakonicích i s Horaž ďovicemi a nejmladší bratr Mikuláš se stal pánem na Blatné. V roce 1312 máme totiž poslední písemný záznam, kdy se ješt ě Bavor III. píše „ze Strakonic“ 63 a listina dokládající dar Bavora z Bavorova zlatokorunskému klášteru z 2. února 1315 již zachycuje stav rodinných majetk ů rozd ělených mezi tyto t ři dědice.64 Protože Bavor III. tušil, že zem ře bezd ětný snažil se vymanit ze spravování majetk ů ležících daleko od hlavního rodového dominia, a tak roku 1312 prodal svému purkrabímu na Po řešín ě vesnice na Českokrumlovsku, o t ři roky pozd ěji daroval vesnice klášteru ve Zlaté Korun ě a získal tak právo zde mít svou hrobku. Ve stejné dob ě také vym ěnil své po řešínské panství se svými p říbuznými za jejich vit ějovické panství, které posléze Bavor III. p řipojil k bavorovskému panství.65 V prosinci 1317 krátce po návratu z Vídn ě zem řel a v lednu následujícího roku byl poh řben ve zlatokorunském klášte ře. Ješt ě p ředtím své manželce Markét ě zanechal Bavorov jako vdovské sídlo.66 Posledním p ředstavitelem strakonické v ětve byl Vilém, jehož jméno se již neobjevuje v souvislosti s významnými akty českých vlada řů , jako tomu bylo d říve u jeho p ředch ůdc ů. Jednou z příčin tohoto obratu byla zm ěna povahy královského dvora s příchodem Lucemburk ů, obzvláš ť za vlády Karla IV. Roku 1319 Vilém zajal rytí ře Alberta ze Schonsteinu a propustil ho pod podmínkou, že mu bude sloužit na šesti výpravách s ozbrojenci a dv ěma prakovníky, snad se tedy Vilém zú čast ňoval zemských tažení ve služb ě krále Jana Lucemburského.67 Rovn ěž zasedal v letech 1337 až 1356 u zemského soudu.68 Vilém velice často projevoval svou p říze ň johanitské komend ě ve Strakonicích v podob ě velkorysých donací. Pokračoval nepochybn ě v rodinné tradici, ale také on sám byl velkým obdivovatelem a mecenášem tohoto řádu. Za jeho života vznikl ve strakonickém klášte ře rozsáhlý christologický cyklus. Ovšem tyto sympatie postupn ě zmenšily velikost rodového majetku. Vilém snad takto činil, protože v ěděl, že nejspíše zem ře bezd ětný a necht ěl celý sv ůj majetek ponechat jako odúmr ť králi. Ale p řece se Vilém ve vyšším v ěku nakonec oženil, a to v roce 1344 s Markétou ze Šternberka, která

63 RBM III, č. 64, s. 27. 64 TAMTÉŽ, č. 240, s. 98. V listin ě se píše: „Bawarus tertius de Bawarow donat monasterio S. Coronae quasdam villas. Post diuisionem paternarum possessionum factam, inter nos et fratres nostros d. Nycolaum de Blatna et d. Wilhelmum de Strakonitz, donacione libera et sollempni de parte hereditatum, ...“ 65 TAMTÉŽ, č. 64, s. 27; NA Praha, fond Zrušené kláštery, inv. č. 999, sign. ŘC Zl. Koruna – 7. 66 S. KOTLÁROVÁ, c. d., s. 67 67 NA Praha, fond ŘM, inv. č. 2699, sign. Jo LV Extr. 11; S. KOTLÁROVÁ, c. d., s. 69. 68 J. EMLER, Reliquiae I, s. 67-68, 408, 410, 419.

- 19 - byla sp řízn ěna také rožmberským rodem.69 S ňatek m ěl odstranit nep řátelství, jenž zavládlo mezi Vilémem a Petrem I. z Rožmberka kv ůli sporům o majetky Markéty z Rožmberka, vdov ě po Bavoru III. Roku 1357 získal Vilém souhlas Karla IV. k odkázání svého majetku synovci Baškovi z Blatné a o dva roky pozd ěji Vilém zem řel a jím vym řela i strakonická v ětev.70 Vláda nad Strakonicemi se poté dostala do rukou blatenské v ětve. Novým pánem se stal Bavor IV., řečený Bašek, v letech 1359 až 1380, který narozdíl od svých předch ůdc ů nebyl p říznivcem johanitského řádu. Naopak se johanité se svým novým pánem často dostávali do konfliktu. Na p řelomu 14. a 15. století mizí z písemných pramen ů jakékoliv zmínky o B řeňkovi a Janovi, synech Baška a zárove ň posledních členech tohoto rodu, kte ří tak i uzav řeli osudy Bavor ů ze Strakonic. V roce 1402 koupil strakonické zboží Viké ř z Jenišovic a od n ěj johanitský velkop řevor Jind řich z Hradce. Johanité se tak stali pánem nad dominiem svých mecenáš ů a držitel ů zakladatelských práv. 71

II. 2. Bavorové ze Strakonic v dvorské kultu ře V Českém království se mravy urozených b ěhem t řináctého století postupn ě zjem ňovaly v d ůsledku ší ření dvorské kultury celou k řes ťanskou Evropou z francouzského prost ředí. K nám se ovšem dostala prost řednictvím n ěmeckého kulturního okruhu se zna čným zpožd ěním. Chování p řemyslovských panovník ů, a tudíž i dvora, se za čalo prom ěň ovat pod vlivem p řejímání nových dvorských prvk ů. Sou částí jejich života se stával zvyšující se zájem o hudbu a zp ěv, literaturu, lov, rytí řské turnaje, dvo řané byli najednou více spoutáni ceremoniemi a ob řady. Sou časn ě s tím se objevil ideál udatného rytí ře-dvo řana, oddan ě sloužící Bohu, lennímu pánu a vyvolené dám ě svého srdce. Vyzna čoval se vytříbeným vkusem a jemným chováním, stejn ě tak měl oplývat št ědrostí k církevním řád ům nebo um ělc ům. 72 První sympatie k novým oby čej ům projevil Václav I., na jehož dvo ře se ve třicátých letech 13. století setkáváme s prvními německými minnesängery. Mezi nimi byl také básník Reinmar von Zweter, oslavující českého krále ve svých básních jako

69 MV I, č. 295, s. 177; č. 296, s. 177-178. 70 S. KOTLÁROVÁ, c. d., s. 72-74. 71 TAMTÉŽ, s. 84-93. 72 Martin NODL - František ŠMAHEL (edd.), Člov ěk českého st ředov ěku , Praha 2002, s. 44-45. Srov. Wojciech IWANCZAK, Po stopách rytí řských p říb ěhů: rytí řský ideál v českém písemnictví 14. století , Praha 2001, s. 178-179, 220-221

- 20 - dvorného ctitele žen a podporovatele um ění. Do období jeho vlády spadal i po čátek budování šlechtických kamenných hrad ů nesoucí módní n ěmecká jména. Nejprve většinou podle rodového znamení, nap říklad Šternberk, Rožmberk, Švamberk. 73 Nakonec se ale nepoda řilo, aby se u nás dvorská kultura naplno zabydlela ješt ě za Václava I. K plnému rozvinutí došlo až za panování P řemysla Otakara II., který si díky svým ctnostem a úsp ěch ům na bitevních polích vydobyl pov ěst krále-rytíře zt ěles ňující rytí řský ideál a dokázal využít této kultury k reprezentaci své osoby a dvora.74 Zbraslavská kronika uvádí, že P řemysl „p řikázal syn ům svých pán ů cvi čit se v za čátcích služby rytí řské... v turnajích, rytí řských hrách se za čala rozr ůstat tehdy sláva národa toho .“75 V letech 1254 až 1255 se P řemysl Otakar II. vydal na svou první k řížovou výpravu do Prus na pomoc řádu n ěmeckých rytí řů spolu s Brunem ze Schauenburka, Ottou z Hardegga, Alberem z Kuenringu, Vítkem z Hradce, Vokem z Rožmberka, Smilem z Lichtenburka a dalšími.76 Mohl mezi nimi být snad i Bavor I. nebo jeho syn Bavor II.? Bavor I. se na panovnickém dvo ře prokazateln ě objevuje za vlády Václava I., avšak jeho nejv ětší vzestup v karié ře nastává až s nástupem P řemysla na královský tr ůn. Svou d ůvěru mu král projevil v roce 1253, když jej u činil zvíkovských purkrabím a následující rok byl odm ěněn ú řadem nejvyššího komorníka,77 a to ve stejném roce, v němž se P řemysl vydal do Prus. Měl tedy Bavor spíše chránit královy zájmy v království v dob ě jeho nep řítomnosti? Na druhé stran ě byl již v pokro čilém v ěku – jeho smrt je kladena do roku 1260 – a jeho ú čast po boku mladého energetického krále by pro n ěj byla z řejm ě dost náro čná. M ěl ho snad na k řížové výprav ě zastoupit jeho syn Bavor II.? Jediným písemným pramenem spojující pány ze Strakonic s prvním pruským tažením je záv ěť Voka I. z Rožmberka z roku 1262, kde se píše, že má být vyplaceno 50 zlatých h řiven chlapc ům pana Bavora II., za v ědomí pana Beneše, švagra pana Bavora a

73 Václav BOK – Jind řich POKORNÝ (edd.), Moravo, Čechy, radujte se! (N ěme čtí a rakouští básníci v českých zemích za posledních P řemyslovc ů), Praha 1998, s. 10-11. Srov. I. W. IWANCZAK, Po stopách , s. 220-221. 74 M. NODL – F. ŠMAHEL (edd.), Člov ěk, s. 45; Podrobn ěji k rozvíjení n ěmecké literatury na přemyslovském dvo ře V. BOK – J. POKORNÝ (edd.), Moravo ; K vlada řské propagand ě, ideologii, reprezentaci a dvorskému um ění na dvo ře P řemysla Otakara II. se v ěnoval J. KUTHAN, Přemysl Otakar II. , s. 24-42, 293-313. 75 Kronika zbraslavská , s. 28. 76 J. KUTHAN, Přemysl Otakar II. , s. 271; CDB V/1, č. 3, s. 36. 77 CDB IV, č. 3, s. 36; č. 225, s. 391.

- 21 - pana P ředoty, a ostatním, kte ří se s Vokem pro spásu svých duší vydali k Prus ům, má být vyplaceno po 30 st říbrných. 78 Je velmi nepravd ěpodobné, že by on ěmi „chlapci“ měli být synové Bavora II, obzvláš ť v p řípad ě Viléma, jenž zem řel v roce 1359, a zrovna tak nejmladšího bratra Mikuláše narozeného ješt ě pozd ěji, nemohli být vzhledem ke svému v ěku na sv ětě.79 Mnohem více se nabízí možnost, že se jednalo o osoby z družiny Bavora II. Záv ěť byla sepsána sedm let po návratu z tažení, a p řesto Vok nezapomn ěl na své spolubojovníky. Bavor I. se s Vokem z Rožmberka setkal roku 1260 ve vojenském tažení p ředve čer bitvy u Kressenbrunnu, kdy pán ze Strakonic je mezi sv ědky darování hrabství Raabs tomuto Rožmberkovi. Nebo se Bavor II. spíše zú častnil druhé výpravy do Prus v letech 1266 až 1267? Je zajímavé, že patrn ě někdy v šedesátých letech pojal za manželku Anežku, nemanželskou dceru P řemysla Otakara II. a Anežky z Kuenringu. Zazá řil na výprav ě natolik, že mu král dal za ženu i svou dceru? Ne nadarmo získal Bavor II. p řízvisko „Veliký“. Traduje se pov ěst, že kupci putující po Zlaté stezce v místech okolo Bavorova byli sužováni útoky loupežníka Úskoka, a tak dlouho netrvalo a P řemysl Otakar II. pov ěř il Bavorova I., aby Úskoka zajal a zahubil. Strakonický pán přenechal dopadení loupežníka svému synovy, vynikající silou nad ostatními, který brzy lupi če dopadl a poslal na popravišt ě. Když se král doslechl o Bavorov ě síle a state čnosti, pasoval jej na rytí ře, dal mu svou dceru i Bavorov. 80 Při funkcích jaké oba dva Bavorové na panovnickém dvoře zastávali, bylo nezbytn ě nutné být neustále v centru d ění, a tak m ěli jist ě možnost být mnohokrát sv ědky vystoupení n ěmeckých minnesängerů, trubadúr ů, tanc ů a zp ěvů nebo rytí řských klání na královském dvo ře. Na druhé stran ě do styku s dvorskou lyrikou a epikou přicházeli i na dvorech vysoké šlechty, kam se zájem o st ředohornon ěmeckou literaturu ší řil z po čátku šedesátých a sedmdesátých let 13. století, vrcholil kolem roku 1300 a dozníval ješt ě dlouho ve 14. století. Takových šlechtických center bylo n ěkolik v jižních, severních a severovýchodních Čechách a z řejm ě i na Morav ě. D ůležitou roli p ři vytvá ření jejich literárního zájmu hrál kontakt s jinými centry, rovn ěž tak blízkost jazykové hranice p řinášela sebou kulturní vazby a p říbuzenské svazky s n ěmeckou,

78 RBM II, č. 371, s. 144. Kde se píše: „Et quinque marce auri soluantur inde pueris d. Bawari secundum conscientiam d. Benissii sororii d. Bawari et d. Predote iam predicti. Et triginta marce argenti dentur inde homini, qui pro anima mea uadat ad Pruthenos.“ 79 K možnosti, že se jedná o syny Bavora II. se p řiklání S. KOTLÁROVÁ, c. d., s. 46. A také B. LIFKA, c. d., s. 51. 80 František DOMORÁZEK, Dějiny m ěsta Bavorova a hradu Helfenburka na Práche ňsku , Bavorov 1905, s. 5.

- 22 - resp. rakouskou šlechtou. Manželky velmož ů, pocházející práv ě z t ěchto jazykových oblastí, byly velice často onou hybnou silou, která napomáhala k rozvíjení um ění dvorské kultury na dvorech svých manžel ů, anebo dokonce byly p římo zadavatelky literárních děl. 81 Do rodiny Bavor ů ze Strakonic pat řila Anežka, pocházející z rodu rakouských Kuenring ů, jejímž otcem byl P řemysl Otakar II. Nejvýznamn ějším st řediskem v jižních Čechách na p řelomu 13. a 14. století se stal vítkovský Jind řich ův Hradec náležící Old řichu I. z Hradce (doložený v letech 1254 až 1288), jehož manželkou byla Marie z dolnorakouského rodu Playen-Hardegg. O manželích a svém pobytu v Jind řichov ě Hradci se zmínil anonymní autor n ěmeckého eposu Křížová výprava durynského lantkrab ěte Ludvíka Zbožného . Ten byl sepsán ve Slezsku kolem roku 1300. 82 Nejpozd ěji v roce 1305 Friedrich, snad klerik z okruhu hradeckého dvora, upravil v Jind řichov ě Hradci Alexandreidu Ulricha von Etzenbachu tím, že p ředevším zam ěnil jméno českého krále Václava II. za jméno svého pána, Old řicha II. z Hradce. 83 Hostem Old řicha byl také Ulrich von Lichtenstein. 84 Druhé centrum na jihu Čech se mohlo vytvo řit i okolo nám již známého Voka I. z Rožmberka, jehož manželka Hedvika, z rodu hornorakouských Schauenberk ů, možná zadala vypracování veršovaných legend Märterbuch anonymnímu básníku v poslední t řetin ě třináctého století. 85 Mnohem zajímav ějším centrem v souvislosti s Bavory ze Strakonic byl dv ůr pán ů z Lichtenburka ve východních Čechách. Bavor I. a pozd ěji i jeho syna velice často spat řujeme v kontaktu se Smilem z Lichtenburka, zakladatelem lichtenburského rodu. Ve sv ěde čních řadách královských zlistin ění se Smil objevoval už za vlády Václava I. Ve své dob ě byl významným rytí řem a podporovatelem cisterciáckého kláštera ve Ždáru a i německých rytí řů. Prokázal svou oddanost P řemyslovi Otakarovi II. ú častí prakticky na všech jeho vále čných taženích i na tažení do pohanských Prus v prvních deseti letech královi vlády. 86 Proto není divu, že ve víde ňské kronice Janse Enikela je vylí čen jako dokonalý rytí ř znalý dvorských ideál ů.87 Smilovou nevlastní matkou a

81 V. BOK – J. POKORNÝ (edd.), Moravo , s. 131-132, 134. Srov. W. IWANCZAK, Po stopách , s. 141-142. 82 TAMTÉŽ, s. 82-83, 133-136. 83 TAMTÉŽ, s. 136-137. 84 W. IWANCZAK, Po stopách , s. 145. 85 V. BOK – J. POKORNÝ (edd.), Moravo , s. 132-133. 86 Pavel B. ELBL, Smil z Lichtenburka, rytí ř, velmož a zakladatel , T řebí č 2007, s. 49-60; J. KUTHAN, Přemysl Otakar II. , s. 254. Blíže k historii pán ů z Lichtenburka Jan URBAN, Lichtenburkové. Vzestupy a pády jednoho panského rodu , Praha 2003. 87 V. BOK – J. POKORNÝ (edd.), Moravo , s. 140; P. B. ELBL, Smil z Lichtenburka , s. 41.

- 23 - zárove ň tchýni byla Sibyla z K řižanova, pocházející ze sicilsko-německého kulturního prost ředí. P řišla do Čech jako členka družiny královny Kunhuty Štaufské, manželky Václava I. Stala se ši řitelkou n ěmeckých kulturních a duchovních vliv ů v rodin ě Lichtenburk ů.88 Právě v této dob ě se do rodiny provdala také dcera Bavora I., Domaslava, poté co byl 26. prosince 1256 papežským dispenzem schválen její s ňatek se Smilovým nejstarším synem Jind řichem. 89 Zálibu v n ěmecké dvorské poezii našel i nejmladší bratr Jind řicha z Lichtenburka, Reimund, pro n ěhož v poslední čtvrtin ě 13. století dokon čil Tristana Gottfrieda von Strassburga básník Heinrich von Freiberg. Následn ě tentýž básník vytvo řil skladbu „Ritterfahrt Johanns von Michelsberg .“ Ta oslavovala turnajové vít ězství Jana z Michalovic v Pa říži.90 Jeho chotí byla Johanna z Rožmberka, sestra manželky Bavora III. 91 Bavor III., významný mecenáš johanitského řádu, byl jediným ze svého rodu, jenž se mohl pyšnit vlastnictvím hned dvou jezdeckých pečetí. První typ pe četi užil v letech 1308 a 1312.92 V jejich poli se nachází kůň v trysku vlevo obrácený v dlouhé řasnaté čabrace. Na n ěm sedí rytí ř v kroužkové zbroji, jehož pravá ruka je v náp řahu s taseným me čem. Pravou rukou drží p řed t ělem štít se znamením st řely s nepom ěrn ě velkým hrotem. Na hlav ě má hrncový helm s mohutným k řídlem v klenotu o dvou řadách per.93 Druhý typ je více propracovan ější a použil ho v letech 1315 a 1316.94 Hlavním rozdílem je p ředevším demaskování pe četního pole, které je navíc vypln ěno t řemi rozk řídlenými ptáky, z nichž jeden je mezi rukou jezdce a ohonem kon ě a druhý s t řetím nad hlavou a proti nozdrám kon ě. Další rozdílnosti lze spat řit také v zobrazení st řely v štítech umístěných na čabrace hrudi a pozadí kon ě.95 Během svého života používal nejmén ě sedmi typá řů , což je situace u českého šlechtice na p řelomu 13. a 14. století nevídá a je důkazem jeho moci, bohatství a sebev ědomí. 96

88 P. B. ELBL, Smil z Lichtenburka , s. 9, 37-38. 89 RBM II, č. 121, s. 47. Jind řich z Lichtenburka v letech 1263 – 1267 zastával funkci nejvyššího maršálka. Po smrti svého otce v roce 1269 p řebírá správu nad rodinným majetkem. Roku 1296 umírá i on a je pochován v lichtenburské rodinné hrobce ve ž ďárském klášte ře, kde je pravd ěpodobn ě pochovaná i Domaslava ze Strakonic. P. B. ELBL, Smil z Lichtenburka , s. 72-74. 90 V. BOK – J. POKORNÝ (edd.), Moravo , s. 142-143. Srov. W. IWANCZAK, Po stopách , s. 221-222; Blíže k osud ům Reimunda z Lichtenburka P. B. ELBL, Smil z Lichtenburka , s. 75-77. 91 Anna KUBÍKOVÁ, Rožmberské kroniky. Krátký a sumovní výtah od Václava B řežana , České Bud ějovice 2005, s. 106. 92 NA Praha, fond ŘM, inv. č. 2411, sign. XLIX; SOA T řebo ň, fond Cizí statky T řebo ň II, inv. č. 693, sign. II 395 1. 93 S. KOTLÁROVÁ, c. d., s. 146-147. 94 NA Praha, fond Listiny zrušených klášter ů, sign. LIV – ŘC Zlatá Koruna – 7; TAMTÉŽ, fond ŘM, inv. č. 2135, sign. XLIII Hor 3a. 95 S. KOTLÁROVÁ, c. d., s. 147. 96 K. MARÁZ, Výtvarná stránka , s. 12.

- 24 - O vojenských schopnostech Bavora III. si m ůžeme ud ělat p ředstavu díky jeho st řetu s českým králem Rudolfem Habsburský v roce 1307. Bavor tehdy zastával ú řad zvíkovského purkrabího a spolu Vilémem Zajícem z Valdeka odmítli slíbit v ěrnost a poslušnost novému králi a nadále z ůstali v ěrni Jind řichu Korutanskému.97 O této události se zmínilo hned n ěkolik kroniká řů . Nejprve František Pražský: „Mezi mnohými zly, která [Rudolf] u činil, se s velikým vojskem utábo řil u Horaž ďovic, m ěsta pana Bavora ze Strakonic, a cht ěl je dobýt. Avšak z božího dopušt ění byl vysílen úplavicí a sešel z tohoto sv ěta. Někte ří urození pak p řivedli řečeného pana Bavora k temnému stanu, kde leželo t ělo již mrtvého krále a on, dohnán strachem se vzdal hradu Zvíkova. Toho se záhy ujal pan Jind řich z Rožmberka a až dodnes ho vlastní a drží jeho syn Petr z Rožmberka.“ 98 Podle Beneše z Weitmile se králi Horaž ďovice p řece jen poda řilo dobýt: „Léta Pán ě 1307 Rudolf, (...), oblehl m ěsto Horaž ďovice a mocí je dobyl proti panu Bavorovi, protože pan Bavor se stavil proti jeho volb ě. Když tam prodléval, hle, oslaben p řílišným pr ůjmem, odešel dne 3. července, (...), z tohoto sv ěta...“. 99 Dále se o události dovídáme od P řibíka Pulkavy z Radenína, z Zbraslavské kroniky 100 a také z Kroniky tzv. Dalimila, který uvedl: „...potom Rudolt, český kníže, na Bavora sv ůj me č zved a vydechl v boji blíže Ohražd ěvic naposled. Pro č pro n ěho plakat, Češi?“ 101 Poslední člen strakonické v ětve Vilém vynikal svou náklonností johanitskému řádu a zbožností. Obklopoval se vzd ělanými osobami, m ěl svého u čitele i notá ře.102 Roku 1319 Vilém zajal rytí ře Alberta ze Schonsteinu a propustil ho pod podmínkou, že mu bude sloužit na šesti výpravách s ozbrojenci a dv ěma prakovníky, snad se tedy Vilém zú čast ňoval zemských tažení ve služb ě Jana Lucemburského. 103 V roce 1354 císa ř Karel IV. se vydal v roce 1354 na svou římskou jízdu. K jeho družin ě se m ěl připojit i Vilém s n ěkolika dalšími českými šlechtici. Jenže když putovali oblastí u Pordenone, byli tito šlechtici zajati Konrádem z Aufensteinu. Bylo zapot řebí složitého vyjednávání, než byli propušt ěni. 104 Velice problematickým výkladem je význam nást ěnného cyklu svatoji řské legendy doprovázeného erbovními znameními v jind řichohradecké hradní síni z roku

97 J. ŽEMLI ČKA, Století , s. 369-370; J. ŠUSTA, České d ějiny II, část I, Soumrak , s. 715-717. 98 M. BLÁHOVÁ (ed.), Kroniky , s. 76. 99 TAMTÉŽ, s. 181. 100 TAMTÉŽ, s. 393-394; Zbraslavská kronika , s. 441. 101 M. BLÁHOVÁ, Kronika , s. 168. 102 RBM III, č. 611, s. 257; č. 1252, s. 487; S. KOTLÁROVÁ, c. d., s. 71. 103 NA Praha, fond ŘM, inv. č. 2699, sign. Jo LV Extr. 11. 104 Josef ŠUSTA, České d ějiny II, část IV, Karel IV. , s. 364.

- 25 - 1338, kde se nalézá i znak pán ů ze Strakonic. Jednou z možností m ůže být, že se jedná o erby šlechtic ů, kte ří se zú častnili s Janem Lucemburským k řížové výpravy do Litvy a Pruska v roce 1337 pomoci řádu n ěmeckých rytí řů . Tomu by nasv ědčoval i fakt, že na rouchu sv. Ji ří v jind řichohradecké legend ě se objevuje znak tohoto řádu. 105 Starším tvrzením je, že cyklus zachycuje p říbuzné rody pán ů z Hradce.106 Ale o jejich sp řízn ěnosti s Bavory ze Strakonic nehovo ří žádné prameny. Nabízí se také možnost, že erbovní znamení náleží šlechtic ům, kte ří byli v k řižáckém tažení proti valdenským na panství Old řicha III. z Hradce. Pronásledování valdenských se za čalo vyhrocovat v roce 1338, tedy v dob ě, kdy z popudu Old řicha vznikl nást ěnný cyklus v hradní síni. Roku 1340 jej papež ův list vyzýval, aby se postavil do čela k řižácké výpravy proti Valdenským. 107 Podle nejnov ějšího bádání se svatoji řský cyklus vztahuje k zemskému sn ěmu v Domažlicích, konaný na sv. Ji ří v roce 1318. Na n ěm došlo k usmí ření Jana Lucemburského s nespokojenou českou šlechtou. Římský král Ludvík Janovi ud ělil rytí řskou hodnost. Sám český král pak povýšil n ěkteré p říslušníky české a moravské šlechty na rytí ře a ud ělil jim dvorské a zemské hodnosti, aby si tak zajistil jejich věrnost. Jan Lucemburský se snažil o rozvíjení svatoji řského kultu, 108 dokonce cht ěl po roce 1319 založit rytí řský řád zasv ěcený sv. Ji ří. Ale bezpe čně existenci takového řádu nemáme doloženou. Tento kult v českém prost ředí ranné doby lucemburské mimo to dokládá i zobrazení zápasu sv. Ji ří s drakem v kostele sv. Má ří Magdalény ve Čkyni kolem roku 1330, práv ě dob ě, kdy ji vlastnil Vilém ze Strakonic. 109 State čnost a bojovnost Bavor ů ze Strakonic symbolizuje i jejich erb – modrá st řela s pe řím ve zlatém štít ě pokosem.110 Tento erb m ěl podle tradované p říb ěhu obdržet Bavor I. za svou ú čast v boji o Akkon ve k řížové výprav ě vedené Leopoldem VI. Na po čest svého návratu vybudoval johanitskému řádu, s nímž se setkal ve Svaté zemi, komendu ve Strakonicích.111 O založení strakonického kláštera Bavorem I. vypraví

105 Rostislav NOVÝ, Jind řichohradecká znaková galerie z roku 1338 , AUC, PH – His, č. 3 – 4, Praha 1971, s. 196. Srov. V. BOK – J. POKORNÝ (edd.), Moravo , s. 137-138. 106 J. P ĚŠINA a kol., Gotická nást ěnná malba , s. 235-236. 107 Amedeo MOLNÁR, Valdenští. Evropský rozm ěr jejich vzdoru , Praha 1991, s. 134-135. 108 O oblib ě kultu sv. Ji ří, patrona rytí řů , na našem území sv ědčí řada výtvarných i literárních d ěl z 1. poloviny 14. století. W. IWANCZAK, Po stopách , s. 207-208. 109 Jan P. V. HÁJÍ ČEK, Heraldická výzdoba jind řichohradeckého hradu z doby lucemburské , HaG, 32, 1999, č. 1-2, s. 5-7. Srov. W. IWANCZAK, Po stopách , s. 176-177. 110 August SEDLÁ ČEK, Českomoravská heraldika II, Praha 1925, s. 34. 111 Mathias FEYFAR, Aus dem Pantheon der Geschichte des Johanitterordens , Nikolsburg 1882, s. 65; O. Fibich vztahuje legendu na stejnojmenného otce Bavora I. Ten se m ěl zú častnit k řížové výpravy po boku knížete D ěpolda v roce 1190. O. FIBICH, Rytí ři, s. 106-108, 111. Srov. A. Č. LUDIKAR, O řádu, , s. 256. Své tvrzení opírá i o pozdn ě gotický oltá ř v kostele sv. Prokopa ve Strakonicích, na jehož postranních k řídlech je možná vy řezán p říb ěh vypráv ějící o založení strakonické komendy Bavorem.

- 26 - podle starších tradic i pozdn ě gotický skládací oltá ř sv. Anny Samot řetí nacházející se v řádovém kostele sv. Prokopa ve Strakonicích. Ve st ředu oltá ře je reliéf Panny Marie se sv. Annou a Ježíškem. Na postranních k řídlech oltá ře jsou čty ři řezby, na nichž má být údajn ě zobrazen p říb ěh založení strakonické komendy Bavorem I. První reliéf zobrazuje and ěla p řinášejícího listinu a kle čící postavu muže ve skalnaté krajin ě. Snad Bavor p řed svým odchodem na k řížovou výpravu činí slib Bohu. Slibuje, že pokud se vrátí a narodí se mu d ědic, bohat ě obdaruje řád. Na následujícím reliéfu se nachází postava muže a ženy v objetí. To je vykládáno jako lou čení Bavora a jeho ženy, která má o čekávat narození dít ěte. P ředposlední řezba možná p ředstavuje návrat Bavora ze Svaté zem ě a narození d ědice. Na posledním reliéfu je zachyceno ob ětování beránka v chrám ě, což podle starších tradic znamená ob ětování a obdarování johanitského řádu Bavorem I. Bohužel reliéfy oltá ře byly p ři jeho restaurování v 19. století p řeřezány. P ůvodní význam je tak dnes nerozluštitelný, tudíž starší výklad nemusí být správný. 112 Bavorové pat řili mezi oblíbence českých král ů, tedy patrn ě až na Rudolfa I. Habsburského, zastávali d ůležité dvorské ú řady. Museli být jist ě hodn ě ovlivn ěni dvorskou kulturou. Přicházeli do kontaktu s touto kulturou i na dvorech jiných jiho českých šlechtic ů nebo svých p říbuzných, u nichž se vytvo řily centra rozvíjející německou dvorskou literaturu. Bavorové bezpochyby vynikali št ědrostí k církevním řád ům. Jejich ohromná podpora johanitského řádu mluví za vše. Samotné rytí řské řády byly ši řiteli ideálu rytí ře. Je p řekvapující, že nemáme zprávy o žádném literárním díle, které by bylo vytvo řeno v souvislosti s Bavory ze Strakonic, vzhledem k jejich příbuzenským vztah ům s přemyslovským rodem i s rakouským prost ředím, silnému vlivu johanitského řádu nebo bohatství tohoto rodu. Účast Bavora na k řížové výprav ě by ur čit ě byla vhodnou látkou k takovému zpracování. Kdo ví, možná, že tradovaný příb ěh o Bavoru ve Svaté zemi má své ko řeny n ěkde ve druhé polovin ě 13. století, kdy se zájem o dvorskou literaturu ší řil i na sídla p ředních domácích šlechtic ů. Práv ě v této dob ě Bavorové dosáhli na nejd ůležit ější dvorské ú řady. Bohužel účast některé člena tohoto rodu na k řížových výpravách ve Svaté zemi nebo na pruských tažení, jak za panování P řemysla Otakara II., tak za Jana Lucemburského, nelze ani v jednom p řípad ě s jistotou doložit. Vysoké sebev ědomí Bavor ů dokládají jezdecké pe čet ě vysoké úrovn ě, náležející Bavoru III. O náklonnosti tohoto rodu k um ění sv ědčí vznik malí řské dílny ve Strakonicích za Viléma ze Strakonic.

112 Ji ří KUPKA, Sakrální architektura v Strakonicích , in: Strakonice. Vlastiv ědný sborník I, Strakonice 2002, s. 155-156; A. BIRNBAUMOVÁ, Strakonický hrad , s. 26.

- 27 - III. Ve znamení johanitského k říže III. 1. Johanitský řád v českých zemích a vývoj strakonické komendy Johanité se považovali za rytí ře a leníky Krista, za ochránce Božího hrobu v Jeruzalém ě a poutník ů, sm ěř ujících do Svaté zem ě. Velmi rychle k jejich úkol ům přibyla také povinnost pe čovat o nemocné, chudé a bezbranné či ubytovat poutníky, nebo ť nemocní a slabí byli podle st ředov ěkého názoru zvlášt ě blízcí Kristu, a proto jim každý rytí ř se ctí sloužil.113 Johanitský řád, neboli špitální brat ři Svatého Jana Křtitele, byl oficiáln ě schválen v roce 1113 bulou papeže Paschala II. 114 Předch ůdcem řádu bylo jeruzalémské obchodní bratrstvo z Amalfi založené v polovin ě 11. století, jemuž pat řil malý špitál p ři kostele sv. Jana nedaleko Božího hrobu. Prvotním úkolem Amalfijc ů byla pé če o nemocné a podpora jeruzalémských obyvatel, kte ří se vydali za svými obchody do ciziny. Po dobytí Jeruzaléma k řižáckými vojsky v roce 1099 se z mnoha Norman ů a Frank ů stávali členové tohoto bratrstva a posléze byli i t ěmi, kte ří stáli za p řem ěnou bratrstva v budoucí řád johanit ů. Původním patronem bratrstva z Amalfi byl Jan Almužník, alexandrijský patriarcha pe čující o chudé a nemocné. Ovšem pro latinskou církev byl tento sv ětec málo známý, a proto došlo za čátkem 12. století k jeho nahrazení Janem K řtitelem. 115 Znamením řádu se stal bílý osmihrotý k říž. Od 12. století johanité za čali zakládat komendy v k řes ťanské Evrop ě. Snažili se tak získat nové p říznivce a rozší řit sv ůj řád o další členy, ale také získat finance na pln ění řádových úkol ů. Nicmén ě johanitští kn ěží se krom ě své špitálnické činnosti prosadili v r ůzných evropských lokalitách i jako duchovní pastý ři a u čitelé. Často byli povoláváni p ři zakládání m ěst, kde jim byla sv ěř ena duchovní pé če a farní právo nového založení, což byl p říklad p ředevším koloniza ční oblasti Slezska. 116 Příchodu johanit ů do Čech p ředcházela ú čast českého knížete Vladislava II. v letech 1147 až 1148 na II. křížové výprav ě. Vladislav I. nikdy nedosáhl Jeruzaléma, ale při svém pobytu v Konstantinopoli se možná setkal s johanitským velmistrem Raymondem de Puy. Ten českému knížeti snad daroval klí č od johanitského hradu Crak des Chevalliers. O n ěkolik let pozd ěji spojení mezi českým knížetem a johanity vyústilo v založení první johanitské komendy v českých zemích. 117

113 B. WALDSTEIN – WARTENBERG, Řád , s. 99-100, 111. 114 J. PO ŘÍZKA, Řád , s. 20-21. 115 B. WALDSTEIN – WARTENBERG, Řád , s. 31, 99, 110-113. Srov. J. PO ŘÍZKA, Řád , s. 18-20. 116 TAMTÉŽ, s. 37, 39; J. MITÁ ČEK, Strakonice , s. 50-51 117 J. PO ŘÍZKA, Řád , 24-32. Srov. F. SK ŘIVÁNEK, Rytí ři, s. 7-8.

- 28 - Při datování p říchodu johanit ů do Prahy panují ur čité nejasnosti. Na základ ě písemných pramen ů a historických událostí lze vztahovat p říchod johanit ů do rozmezí let 1158 až 1169. V nedatované listin ě král Vladislav I. obdaroval pozemkem na Malé Stran ě v blízkosti Juditina mostu kongregaci zbožných mužů spole čného života. Takové obecné ozna čení nazna čuje, že listina nemusela být v ůbec ur čena johanit ům. Hovo ří se v ní také o úmyslu králova kanclé ře Gervasia a jeho synovce či vnuka Martina podkomo řího, založit chrám zasv ěcený Pann ě Marii a špitál. N ěkdy v letech 1158 až 1169 vznikla u Juditina mostu johanitská komenda s kostelem Panny Marie, který byl potvrzen listinou papeže Lucia III. v roce 1182. 118 Komenda díky místu, kde se nacházela, získala zvláštní název „Matky Boží pod řet ězem“. Ješt ě do konce 12. století se majetek pražského řádového domu rozrostl o další dary od p říslušník ů p řemyslovského rodu, od kterých obdržel majetek v okolí Prahy, Litom ěř icka a Plze ňska. V roce 1169 byla z pražského domu založena komenda v Man ětín ě s p řičin ěním královského kanclé ře Gervasia a podkomo řího Martina. Martin se stal johanitským preceptorem pro Čechy, Uhry a sousední zem ě. Na p řelomu 12. a 13. století se ustanovil n ěmecký velkopreceptorát zahrnující n ěmecká a rakouská území, Štýrsko, České země, Polsko a Dánsko až do roku 1317, kdy byla p ůsobnost velkopreceptorátu ukon čena. Kolem roku 1183/1186 vznikla komenda v Kadani a pozd ěji také ve St říb ře a Ploskovicích. V Ivanovicích na Morav ě se nacházela od roku 1183 komenda spravující řádový hrad Orlov. Jinak náležela jižní Morava spíše pod vliv řádového domu v rakouském Mailbergu (1146). 119 K nár ůstu nových komend na území velkop řevorství Čech, Moravy, Slezska a Rakouska dochází ve 13. století vlastním p řičin ěním řádu, ale i díky zna čným donacím domácí šlechty a slezských knížat. V severovýchodních Čechách zásluhou šlechtického rodu Markvartic ů vznikla komenda v Mladé Boleslavi (1255), Českém Dubu (1250) a Žitav ě (1291). V jižních Čechách se pod záštitou Bavor ů ze Strakonic zrodila komenda strakonická (p řed rokem 1243) p římo v sídle t ěchto velmož ů. Na Morav ě byly založeny řádové domy ve Znojmě (1200), Brn ě (1243), Krom ěř íži (1238) a Horní Kounici (1235). Pro oblast slezských území se stala hlavní komenda v Hrobníkách (1218). 120 Někte ří z p ředstavitel ů johanit ů se zapojili do politiky českého státu. Mezi takové pat řil Herman z Hohenlohe, p řevor pro Čechy, Moravu a Polsko v letech 1282 až 1293,

118 Michael SKOPAL, Založení komendy johanit ů na Malé Stran ě. P řísp ěvek k otázce p říchodu řádu do Čech , PSH 26, 1993, s. 7-37. 119 F. SK ŘIVÁNEK, Rytí ři, s. 14-21, 24, 34-55. 120 F. SK ŘIVÁNEK, Rytí ři, s. 24, 34-55.

- 29 - který v roce 1287 dojednával p říchod Guty Habsburské, manželky Václava II., do Čech. Krátce nato byl Herman kv ůli svému nemanželskému p ůvodu zbaven p řevorského úřadu. Ale ani poté, co zastával ú řad komtura v Mohu či, neztratil kontakt s Václavem II. 121 Významným rádcem českého krále Jana Lucemburského byl hrab ě Bertold VII. z Hennebergu, který podle J. Sp ěvá čka byl českým generálním p řevorem. Ovšem ú řad generálního p řevora zastával jiný Berthold z Hennebergu, který byl z řejm ě příbuzný tohoto rádce. 122 První desetiletí 14. století znamená pro johanitský řád velké zm ěny, nebo ť byl vytla čen ze Svaté zem ě a od roku 1309 se ustanovilo hlavní centrum johanit ů na ostrov ě Rhodos. Krom toho získali v roce 1312 majetek zrušeného templá řského řádu a v důsledku toho došlo také v letech 1315 až 1330 k novému uspo řádání velkop řevorství. České velkop řevorství tak sice p řišlo o Pomo řansko na úkor braniborské bailie, ale pod svou pravomoc získalo rakouské zem ě.123 Došlo k upevn ění významu a prestiže johanitského řádu v pov ědomí domácí šlechty a m ěšťanstva za p řevora Havla z Lemberka (1337 až 1366) a k rozvoji jednotlivých komend. P řední řádové ú řady náležely mezi významné církevní hodnosti, do kterých byli v ětšinou obsazováni představitelé nejd ůležit ějších domácích šlechtických a slezských knížecích rod ů.124 Třinácté století p řineslo řádu n ěkolik opravdu významných donací u čin ěných domácí šlechtou a darování Bavor ů ze Strakonic mezi n ě bezpochyby náleží. Právě z podn ětu Bavor ů ze Strakonic, kte ří byli zakladateli strakonické komendy a nevšední přízní zahrnovali tento řád, p řišli johanité do jižních Čech. První majetek v jižních Čechách získali johanité roku 1225, kdy jim Bolemila manželka Bavora darovala vesnice a lesy v okolí Radomyšle. 125 Potvrzovací listiny z let 1243 a 1251 dokládají rozsáhlou donaci Bavora ze Strakonic a jeho manželky, nejprve Bohuslavy a poté Dobroslavy. Johanité obdrželi strakonický kostel a část Bavorova hradu, vesnice Lom, Ptakovice, Milo ňovice, Radošovice, Sousedovice, Lib ětice,

121 Libor JAN, Hodnostá ři rytí řských duchovních řád ů na dvorech posledních P řemyslovc ů, HaG 32, 1999, č. 1-2, s. 50-52; TÝŽ, Hermann z Hohenlohe, rádce a vyslanec českého krále Václava II. , in: SPFFBU(C) 43, 1996, s. 17-35. 122 J. SP ĚVÁ ČEK, Jan Lucemburský , s. 252. Srov. L. PEŠKA – M. SVOBODA, Přísp ěvek , s. 43-44. L. Peška a M. Svoboda se domnívají, že nelze považovat za stejnou osobu Bertolda VII. z Hennebergu, rádce Jana Lucemburského, a Bertolda z Hennebergu, českého generálního p řevora v letech 1313-1319. Své tvrzení opírají o rozbor jejich pe četí. 123 B. WALDSTEIN – WARTENBERG, Řád ,s. 318-328. 124 J. MITÁ ČEK, Strakonice , s. 42. 125 CDB IV, č. 270, s. 263-264; Lokalizace vesnic z donace Bolemily je velmi problematická. B. Lifka na základ ě topografického rozboru umis ťuje tyto vesnice do okolí Radomyšle. B. LIFKA, c. d., s. 44-46; B. Lifka navázal na názor A. Č. LUDIKARA, O řádu , s. 255; P řehled starších názor ů a literatury B. NECHVÁTAL, Donace , s. 77-86.

- 30 - Mut ěnice, Krty a od Bohuslavy ješt ě Kozlov, Makarov a Mnichov. Tomto samém roce přibyla ješt ě osada Horka a „Lusiz“ a roku 1251 navíc dostali i Horaž ďovice, kde vznikl další řádový d ům.126 Ačkoliv písemné prameny hovo ří o existenci komendy až od čty řicátých let 13. století, podle uspo řádání strakonického hradu, jak už bylo d říve řečeno, se lze domnívat, že se johanité od po čátku podíleli na stavb ě strakonického hradu. Potom by bylo možné její založení datovat p řibližn ě do konce první čtvrtiny 13. století nebo t řicátých let tohoto století.127 Johanitský řád, aby mohl co nejlépe plnit své poslání, si vybíral pro svá sídla, skládající se ze špitálu, kostela a ochranné pevnosti, strategická, velmi frekventovaná a dob ře přístupná místa, nacházející se nej čast ěji v blízkosti brod ů, most ů, obchodních cest a k řižovatek. 128 Johanitským zp ůsob ům odpovídalo místo, na kterém vznikla komenda ve Strakonicích. Ta byla založena na nevysokém ostrohu mezi soutokem řek Voly ňky a Otavy v blízkosti hned dvou dálkových cest. Jednak to byla vimperská v ětev Zlaté stezky vedoucí p řes Horaž ďovice, Strakonice, Blatnou až do Prahy a jednak tzv. cesta b řeznická, n ěkdy ozna čovaná také jako Vintí řova, sm ěř ující z Rakous do Plzn ě.129 V roce 1318 Vilém ze Strakonic potvrdil převoru Mikuláši a všem brat řím klášterního domu strakonického a horaž ďovického všechen jejich dosavadní majetek. Z této listiny je patrné, že johanit ům náležela st řední část strakonického hradu s klášterem a kostelem sv. Vojt ěcha. Tato jejich část se rozprostírala od brány vedle panské kuchyn ě, až k brán ě do m ěsta proti most ům. Krom toho jim pat řil špitál u mostu a dva strakonické mlýny. Dále kostel a ves Lom, vsi Bezd ěkov, Hajská, Radošovice, Zadní Ptákovice, Lhotu darovanou rytí řem Dalevojem, Zborovice koupené strakonickým převorem Theodorikem. Poté ješt ě Sousedovice, Lib ětice, Úlehle, Drachkov, Makarov, Kozlov, Pracejovice, Únice, Mnichov, Krty, Mut ěnice, Zdíkov, Zdíkovec a Branišov. Kostelu horaž ďovickému pat řila ves Babín a n ěkteré dvory a mlýny v okolí. 130 Podobu pozemkové držby lze vy číst z listiny vydané Karlem IV. v roce 1358, kterou potvrdil strakonické komend ě její majetek. Oproti roku 1318 vlastnili johanité dvory v Zádvo ří, Černíkov ě, Droužeticích a ves Ku řimany, vše z nadání Viléma ze Strakonic, několik poddaných v Milo ňovicích, Pivkovicích, Drahonicích a patronátní

126 CDB IV, č. 35, s. 115-116; č. 34, s. 114-115; č. 225, s. 390-391. 127 J. KUTHAN, St ředov ěká architektura , s. 81-85, 89. 128 F. SK ŘIVÁNEK, Rytí ři, s. 5. 129 B. NECHVÁTAL, Donace, s. 78. 130 RBM III, č. 471, s. 194-195; B. LIFKA, c. d., s. 56-57. Zde i český p řeklad listiny.

- 31 - právo ke kostel ům v Radomyšli a Pi čín ě.131 Krátce po polovin ě 14. století si strakonická komenda stála po hospodá řské stránce velice dob ře. Koupí rozši řovala svou pozemkovou základnu, disponovala hotovostí, mohla si dovolit kolonizovat menší území, zvyšovat po čet svých hospodá řských dvor ů a to vše ve shod ě s pozemkovou vrchností komendy - Vilémem ze Strakonic. Po smrti Viléma v roce 1359 se majetku strakonické v ětve ujal Bavor IV., pán na Blatné. P řestože se johanité se svým novým pánem dostávali do konflikt ů, znamenalo následující desetiletí pro komendu nejv ětší hospodá řský rozmach v předhusitské dob ě.132 V roce 1365 se dokonce Bavor IV. neúsp ěšn ě pokusil dosadit do ú řadu strakonického komtura Protivu ze Št ěkn ě, na místo tehdejšího p ředstaveného strakonické komendy, p řevora He řmana. Protiva ze Št ěkn ě byl pravd ěpodobn ě členem vedlejší linie Bavor ů, páni ze Št ěkn ě totiž m ěli také ve znaku st řelu. 133 Johanité v roce 1373 obvinili Bavora IV. z toho, že odvedl jejich stádo koní a vol ů. Byl kv ůli tomu předvolán i před pražskou konzisto ř, kde prohlásil, že ono stádo je majetkem krále a že bez jeho souhlasu nechce a ani není nucen odpovídat. 134 Ve vizita čních zprávách z téhož roku si strakonický komtur Jan Písa ř a další st ěžují, že klášter musí pánovi půjčovat kon ě a vozy, což je pro řádový d ům finan čně nákladné.135 Tyto spory pravd ěpodobn ě trvaly až do smrti Bavora IV. kolem roku 1380. Zhoršující se hospodá řská situace komendy trvala zhruba do poloviny osmdesátých let 14. století, než s p řičin ěním strakonického komtura Markolda z Vrutice došlo k osvobození komendy ode všech dávek a povinností v roce 1386. N ěkdy kolem roku 1398 B řen ěk, poslední strakonický pán z rodu Bavor ů, prodal strakonické panství nep říliš významnému šlechtici Vyké ři z Jenišovic. V roce 1402 generální p řevor Jind řich z Hradce (1401 až 1421, p ředtím v letech 1397 až 1401 komtur strakonický), aby tak komendu zbavil nepohodlného sousedství, koupil od Vyké ře strakonické panství i s hradem. Tato transakce zatížila celý p řevorát, a proto musel Jind řich z Hradce nejprve získat hotovost prost řednictvím dalších transakcí několika johanitských komend. 136

131 RBM VI, s. 531-533. 132 M. SVOBODA, Hospoda ření , s. 4. 133 J. MITÁ ČEK, Strakonice , s. 44. 134 Ferdinand TADRA (ed.), Soudní akta konsisto ře pražské I, Praha 1893, s. 15. 135 Václav NOVOTNÝ (ed.), Inquisitio domorum hosp. S. Joh. Hierosolimitani 1373 , Praha 1900, s. 45, 47, 50. 136 M. SVOBODA, Hospoda ření , s. 4; Blíže k prodeji B. LIFKA, c. d., s. 75-76.

- 32 - Bavorové ze Strakonic vlastnili zakladatelská práva ke strakonické komend ě. Bavor I. byl ozna čen v listin ě jako „ primi fundatoris claustri Strakonicensis.“ Komendu někdy ozna čovali také „clastrum nostrum“ a sami sebe „fundatores et benefactores“ . Vilém ze Strakonic v jedné z listin napsal: „všecky ty statky, které nyní vlastní a vlastnil onen d ům strakonický, ovšem i horaž ďovický právem d ědi čným, zamýšleli jsme našimi listinami úpln ě posíliti toužebn ě si žadajíc dom ům Pán ě neškoditi anebo je potla čovati, ale spíše jim prospívati.“ Johanité museli nástupci zakladatele kláštera platit poplatky a v den zakladatelova úmrtí nachystat pro chudé ve špitále zvláštní pohošt ění. Není jasné, zda zakladatelská práva p řešla i na Vyké ře z Jenišovic a poté na Jind řicha z Hradce. Pozd ější prameny nazna čují, že johanité drželi i tato zakladatelská práva. Situace, že by klášter koupil od svého zakladatele jeho panství, je v Čechách ojedin ělá. 137 Postupn ě řád johanit ů získával na oblib ě. Dar ů se mu nedostávalo pouze od Bavorů ze Strakonic, nýbrž své příznivce m ěl i mezi nižší šlechtou a m ěšťany. Nap říklad paní Afra jim darovala 50 kop groš ů a johanité se jí zavázali po dobu jejího života vyplácet na sv. Ji ří a Havla 3,5 kopy groš ů, poh řbít ji jako sestru řádu a konat za její duši výro ční pobožnost.138 Dobroditelkou řádu z řejm ě byla i P řibka ze Čkyn ě.139 Od rytí ře Dalevoje získali ves Lhotu. P řed rokem 1330 horaž ďovický m ěšťan Theodorik, řečený Gladiator, postavil kapli zasv ěcenou sv. Michaelovi archand ělovi, která byla filiální ke kostelu sv. Petra a Pavla v Horaž ďovicích. Od Theodorika horaž ďovický kostel dostal také pole v Babín ě a dv ě další polnosti. 140 Na st ěnách ambitu strakonického kláštera se dochovala malba zobrazující Krista Trpitele s dvojicí kle čících manžel ů. Nad hlavami manžel ů jsou napsána jména „Mathias“ a „Adlica“ Nást ěnné malby v prostorách strakonické komendy vznikaly v letech 1320 až 1350. 141 V roce 1332 se jedna z listin zmi ňuje o existenci domu jisté paní Adlicce ve Strakonicích a roce 1337 se uvádí v ú řadu strakonického p řevora Matias. 142 Největší pravd ěpodobností jsou zde vyobrazeni p říslušníci n ěkterého šlechtického rodu nebo ť sebev ědomí m ěšťan ů v první polovin ě 14. století nebylo tak vysoké a p řevo ři byli kn ěžími a nesm ěli uzavírat s ňatek. Ke komu se obraz donátor ů vztahuje, se z řejm ě nikdy nedozvíme.

137 RBM II, č. 2818, s. 1234; RBM III, č. 471, s. 194, č. 570, s. 237; Inquisitio , s. 45; M. SVOBODA, Hospoda ření , s. 5-6. 138 RBM IV, č. 402, s. 162-163. 139 František TEPLÝ, Město Čkyn ě na Šumav ě, Čkyn ě 1937, s. 9; RBM VII/2, č. 464, s. 298. 140 RBM IV, č. 135, s. 52-53. 141 V. DVO ŘÁKOVÁ – A. MERHAUTOVÁ-LIVOROVÁ, Nást ěnné malby , s. 291. 142 RBM III, č. 1902, s. 739; RBM IV, č. 402, s. 162-163.

- 33 - Pozitivní vývoj strakonické komendy byl zap říčin ěn nejprve p řísunem nových majetk ů v podob ě dar ů ze strany Bavor ů ze Strakonic, nižších šlechtic ů, m ěšťan ů či řádových brat ří, ale také drobnými prodeji a koup ěmi vytvá řené samotnými johanity. V rozmezí let 1358 až 1368 strakonická komenda zažívala sv ůj nejv ětší hospodá řský rozmach v p ředhusitské dob ě, a čkoliv už nezískávala tak velké donace a zhoršily se její vztahy s pozemkovou vrchností, s Bavorem IV. Jeho johanité považovali za p říčinu zhoršující se hospodá řské situace kláštera, která trvala zhruba do poloviny osmdesátých let 14. století. Vše nakonec vy řešila koup ě strakonického panství generálním p řevorem Jind řichem z Hradce v roce 1402, což rozhodn ě nebylo b ěžné řešení. Husitské války ve dvacátých a t řicátých letech 15. století znamenaly rozvrat hospodá řského zázemí johanitského řádu v Čechách a na Morav ě a zánik mnoha komend. Husitská tažení se ovšem tém ěř nedotkly majetkové základny strakonické komendy, která se v d ůsledku toho po n ějaký čas stala hlavním sídlem generálních p řevor ů.

III. 2. Role johanit ů v duchovní správ ě, školství a špitálnictví S rostoucím majetkem, který řád získal nejen darováním od svých příznivc ů, ale i svým vlastním p řičin ěním, se rozši řovala i duchovní správa johanit ů. Komenda a k ní příslušející kostel sv. Vojt ěcha (pozd ěji sv. Prokopa) zaujímaly významné místo v českém převorátu. Pé če o kostel náležela řádovému kn ězi, který byl navrhován tém ěř vždy generálním p řevorem, pouze ve dvou p řípadech komturem. Pod její p římou správu pat řil kostel sv. Václava v Lomu (dnes sou část Strakonic), kde pravd ěpodobn ě provád ěl duchovní správu kn ěz pov ěř ený ze strakonického kláštera, zřejm ě proto nedocházelo k jeho prezentacím.143 Ze Strakonic byl v padesátých letech 13. století založen také d ům v Horaž ďovicích p ři farním kostele sv. Petra a Pavla. Z horaž ďovickému domu se zachoval pouze zbytek válcovitého donjonu skrytý ve zdivu barokní kaple kostela.144 Farnost spravoval řádový kn ěz navržený p římo generálním p řevorem, p řesto je horaž ďovický d ům vždy považován za filiální ke strakonické komend ě. Spolu

143 M. SVOBODA, Postavení a správa , s. 7-8; Kostel v Lomu založil Bavor III. a v majetku johanit ů je poprvé zmi ňován až v roce 1318. Vesnice existovala již v roce 1243. CDB IV, č. 34, s. 114-115; č. 35, s. 115-116; RBM III, č. 471, s. 194. 144 F. SK ŘIVÁNEK, Rytí ři, s. 43.

- 34 - s plebánem na fa ře žilo ješt ě p ět jeho řádových spolubratr ů, tak tomu alespo ň bylo v sedmdesátých letech 14. století.145 V majetku johanit ů se nacházela i řádová tvrz v Radomyšli. Dne 3. zá ří 1320 johanité od Viléma ze Strakonic získali v tomto m ěste čku do stálého vlastnictví kostel a faru se vším p říslušenstvím, který m ěl osazovat strakonický p řevor jako oprávn ěný pán a patron.146 V srpnu roku 1359 Vilém ze Strakonic spole čně se svou ženou Markétou ze Šternberka darovali řádu celou vesnici Radomyšl, d říve nazývanou m ěstem. Johanité se ale museli zavázat, že budou platit 6 kop ro čně dominikánském konventu v Klatovech, Českých Bud ějovicích a v Písku.147 Duchovní pé či vykonával řádový kn ěz jmenovaný strakonickým p řevorem, pouze v letech 1359 až 1372 p ůsobil v kostele oby čejný klerik Drslav z Hod ějova.148 K dalším založením pat řila také komenda ve vesnici Pi čín. Nejprve v březnu 1320 obdrželi johanité od Viléma ze Strakonic d ědi čně patronátní právo ke kostelu Narození Panny Marie i s dvory a statky k n ěmu náležící a v zá ří tohoto roku se stali i vlastníky kostela, fary se vším p říslušenstvím.149 Roku 1261 je v listin ě uveden fará ř Václav z Pi čína, je tedy možné, že Bavorové ze Strakonic osazovali pi čínský kostel johanitskými kn ěžími mnohem d říve.150 Sv ůj zvláštní charakter komenda získala kv ůli své poloze na trase mezi Strakonicemi a Prahou, tudíž bylo jejím hlavním úkolem zajiš ťovat ubytování cestujícím, p řestože ji to finan čně velice zat ěžovalo.151 Hosté byli ubytováni na pi čínské tvrzi, o níž se johanité dělili s vladyky, mezi kterými přecházelo právo na držení tvrze bez nárok ů ke kostelu. Jako první se uvád ějí Bed řich z Koso ře (1336), poté také Stojmír, Hostand, K řista, Jan, Pavlík a Albert z Pičína. Johanité se tak museli po vzoru strakonické komendy dělit o prostory se svými sv ětskými sousedy.152 V roce 1373 zde žil komtur Jakub, fará ř Jakeš a kn ěz Václav. Ačkoliv se plebán dosazený generálním p řevorem honosil titulem komtura, nelze hovo řit o komend ě ve vlastním slova smyslu, nebo ť ve skute čnosti byla farním domem a vždy byla vnímána

145 M. SVOBODA, Postavení a správa , s. 8; Inquisitio , s. 45, 48; LC III-IV, s. 148; LC V/2, s. 97, LC VI, s. 105; LC VIII-X, s. 104, 209. 146 RBM III, č. 611, s. 257. 147 Anton SCHUBERT (ed.), Urkunden-Regesten aus den ehemaligen Archiven der von Kaiser Joseph II. aufgehobenen Klöster Böhmen , Innsbruck 1901, č. 1387, s. 186; B. LIFKA, c. d., s. 62-63. Zde je překlad listiny. 148 M. SVOBODA, Postavení a správa , s. 8; LC I/1, s. 90; LC II, s. 71; LC VI, s. 16. 149 RBM III, č. 570, s. 277; č. 611, s. 257. 150 TAMTÉŽ, č. 333, s. 128. 151 B. WALDSTEIN – WARTENBERG, Řád , s. 110. 152 F. SK ŘIVÁNEK, Rytí ři, s. 48-49.

- 35 - jako filiální kostel strakonické komendy.153 Nakonec je farnost v roce 1392 inkorporována strakonickým klášterem, p říčinou mohl být dlouhodobý spor o obro čí pi čínského kostela v sedmdesátých a osmdesátých letech 14. století.154 Další farností je Zdíkovec se Zdíkovem a Branišovem získaný n ěkdy p řed rokem 1318, nebo ť v tomto roce Vilém ze Strakonic potvrzuje všechen majetek strakonickému a horaž ďovickému domu. V této listin ě jsou poprvé ve vlastnictví johanit ů zmi ňovány i tyto osady.155 Zdíkov a Zdíkovec pravd ěpodobn ě založil koncem 13. století Zdík z Janovic majitel nedalekého vimperského panství. Jakým zp ůsobem se Bavorové dostali v Pošumaví k tomuto majetku bohužel nevíme, stejn ě tak kdy darovali tyto osady johanit ům. Řád johanit ů se snad podílel na kolonizaci této oblasti. Duchovní správu nikdy nem ěl na starosti řádový kn ěz, vždy jen oby čejný klerik dosazovaný strakonickým komturem.156 Lze p ředpokládat, že Bavorové ze Strakonic pravd ěpodobn ě obsazovali johanitskými kn ěžími i jiné své kostely, a čkoliv o této skute čnosti mnohdy písemné prameny ml čí. Bavor III. byl možná zakladatelem kostela Nanebevzetí Panny Marie v Blatné a stejného zasv ěcení byl i kostel v Bavorov ě, kde si pozd ěji vystav ěl své sídlo. Mohl také osazovat johanitské něží v přilehlém kostele sv. Jiljí v Blanici. Roku 1358 je uvád ěn jako držitel patronátních práv ke kostelu sv. Jakuba Většího v Sedlici Vilém ze Strakonic, stejn ě jako o rok pozd ěji v Nové Lhot ě (dnes Dlouhá Lhota), kdy ustanovil po Mikuláši z Radomyšle plebánem Martina ze řádu svatého Jana Jeruzalémského ve Strakonicích.157 Vilém v letech 1330 až 1359 držel vimperské panství se Čkyní, snad i zde mohli johanité p ůsobit. Po roce 1342 má Vilém spor s Bohu ňkem z Mlad ějovic o patronátní právo ke kostelu v Jinín ě158 . V n ěkterých p řípadech i nižší šlechtici prezentovali ve svých kostelech strakonické kleriky či presbytery. Nap říklad Harant ze Sedlíkovic, patron kostela jinínského, jmenoval Havla, klerika ze Strakonic, novým plebánem v roce 1371. V kostele Řepici p ůsobil až do své rezignace v letech 1359 až 1364 presbyter Dominik na žádost bratr ů Ctibora a P ředoty nebo presbyter Velislav ze Strakonic prezentovaný

153 Inquisitio , s. 63 – 65; LC II, s. 50; LC III-IV, s. 153; LC VII, s. 38; M. SVOBODA, Postavení a správa , s. 8-9. 154 LE IV, s. 373; M. SVOBODA, Postavení a správa , s. 8-9; Blíže ke sporu o obro čí J. MITÁ ČEK, Strakonice , s. 52-53. 155 TAMTÉŽ III, č. 471, s. 195. 156 M. SVOBODA, Postavení a správa , s. 8; LC II, s. 35; LC VII, s. 11, 222, 276. 157 LC I/1, s. 36, 87. 158 A. SEDLÁ ČEK, Hrady , s. 242.

- 36 - Buškem z Chanovic. Také klerik Jan ve Vod ňanech v roce 1374 159 či presbyter Jan ze Strakonic potvrzený ve funkci plebána ve Strašín ě Potonem ze Skály. 160 Řádové statky se rozprostíraly na území arcid ěkanství bechy ňského, pouze Pi čín (d ěkanát kostelecký) už náležel do hradeckého. Mezi d ěkanství bechy ňského arcid ěkanství, ve kterých p ůsobili nebo mohli p ůsobit johanitští kn ěží a laici, pat řil voly ňský (Bavorov s Blanicí, Jinín, Zdíkovec, Čkyn ě), boznenský (Blatná, Radomyšl, Sedlice) a d ěkanství práche ňské (Horaž ďovice, Lom, Práche ň, Strakonice). 161 Co do významu po strakonické komend ě následoval d ům horaž ďovický a pi čínský, však také generální p řevo ři sami jmenovali řádové kn ěze. Dále to byla farnost Lom a Radomyšl, o ob ě dv ě pe čoval řádový kn ěz dosazovaný strakonickými komtury, a pon ěkud mén ě zajímavá byla fara ve Zdíkovci spravovaná vždy laikem. Dva domy a t ři farnosti strakonické komendy se nacházely na panství pán ů ze Strakonic a je nutné podotknout, že všechny pocházely z dobrozdání tohoto šlechtického rodu. Neodmyslitelnou činností johanit ů bylo špitálnictví, ale vysoké úrovn ě dosáhla také jimi budovaná sí ť nižšího školství. Práv ě prost řednictvím takových činností mohl řád hloub ěji p ůsobit na duchovní život obyvatel Strakonic a jeho okolí. Pro rodiny strakonických m ěšťan ů a šlechty z blízkého okolí p ředstavovala johanitská řádová škola při klášterním kostele sv. Vojt ěcha zřejm ě jednu z mála možností, jak získat vzd ělání. Mnozí synové z rodin drobných šlechtic ů a m ěšťan ů rozší řili řady johanitské řádu. Mezi takové pat řili také brat ři z Kladrubce. Ti učinili nadání strakonické komend ě a vstoupili do řádu, kde zastávali p řední ú řady. Jan byl komturem v řádovém dom ě v Hlub čicích (1369) a Man ětín ě (1387), druhý bratr Zdimír byl komturem v P řibicích (1348) a Mut ěnicích (1349). 162 Žáky strakonické školy pravd ěpodobn ě byli Jan a P ředvoj, synové Čadka ze Sudom ěř e, nejednou se objevující jako sv ědek na listinách Viléma ze Strakonic. Jan ze Sudom ěř e byl nejprve fará řem v Para čov ě, pozd ěji kanovníkem na Vyšehrad ě a Vratislavi a jeho bratr P ředvoj se stal od roku 1342 rovn ěž kanovníkem ve

159 LC II, s. 45; LC I/1, s. 107; s. 140; LC III, s. 5. 160 F. Sk řivánek považuje Strašín za další farnost strakonické komendy, kde m ěla osazovat kn ěží od roku 1254. Podkladem mu je listina v RBM II, č. 16. s. 7 editovaná J. Emler, který špatn ě lokalizoval „Strahen“ jako Strašín v okr. Klatovy. Karel Beránek a V ěra Uhlí řová pokládají místo za Stroheim blízko Mailbergu, kde byla také johanitská komenda. D ůvodem proto je i uvedení jména Jana ze Švamberka v listin ě, který ale byl p řevorem v letech 1467-1511. P řestože strakonická komenda vesnici Strašín koupila v roce 1274 od Vítka z Krumlova, nenacházíme nikdy zmínku o tom, že by vlastnili i zdejší kostel. Stejn ě tak tato vesnice už nikdy poté nefiguruje v majetku komendy, a to ani v roce 1318, kdy si johanité všechny své statky nechali potvrdit Vilémem ze Strakonic. F. Sk řivánek, Rytí ři, s. 36, 46; Karel BERÁNEK - V ěra UHLÍ ŘOVÁ, Archiv českého velkop řevorství maltského řádu, Inventá ř SÚA , Díl I. - Listiny 1128 - 1880 , sv. 1 - 4, Praha 1966; RBM II, č. 2798, s. 1226-1227; RBM III, č. 471, s. 194. 161 Václav Vladivoj TOMEK (ed.), Registra decimarum papalium , Praha 1873, s. 62-64, 67-68, 97. 162 J. MITÁ ČEK, Strakonice , s. 55.

- 37 - Vratislavi a v roce 1346 d ěkanem pražským. 163 Blažeje ze Št ěkn ě nalézáme jako pintanciá ře johanitského domu Panny Marie pod řet ězem v Praze. 164 O kvalit ě školy může vypovídat osobnost možného absolventa Tomáše ze Strakonic, autora předhusitské postily, kterého J. Mitá ček ztotož ňuje se stejnojmenným pražským převorem z let 1404 až 1405. 165 Již v řádové řeholi, kterou vydal mistr Raimund z Puy (1120/25 – 1158),166 je nahlíženo na pé či o nemocné a chudé jako na jeden z nejd ůležit ějších úkol ů řádu a jeho členové se zavazují ve slavnostních slibech sloužit pán ům nemocným „dominis infirmis“ . Johanitský velmistr se honosil titulem ochránce chudých Krista „pauperum Christi custos,“ s nímž souvisel i rituál omývání nohou chudým. 167 St ředov ěký člov ěk nemoc považoval bu ď za boží trest, anebo za projev boží milosti, zkoušky či vyznamenání. Johanité se ale blíží ideálu pohostinnosti a milosrdenství „hospitalitas et misericordia,“ nebo ť jejich povinností podle řádové řehole bylo sloužit nemocným a chudým jako svému pánu. Tato služba vyplývala z vazalské povinnosti Kristu, který řekl: „Co jste u činili nejmenšímu mezi mými bratry, u činili jste mn ě.“ Nejnižšími se rozumí chudí a nemocní a podle st ředov ěkého názoru práv ě oni budou povýšeni na vyšší stupe ň v Království nebeském. Proto pro každého člena johanitského řádu tato služba představovala velikou čest, jakoby sloužili samotnému Kristu.168 První písemná zmínka o existenci strakonického špitálu pochází až z roku 1318 v listin ě, kde je uvedené i jeho místo – u mostu či p římo na n ěm. 169 To znamená, že nespl ňoval tradi ční schéma, jelikož nenavazoval p římo na prostory komendy, aby se tak nemocní mohli zú čast ňovat liturgických ob řad ů, proto musel být sou částí špitálu u mostu menší kostelík nebo oltá ř.170 Byl d ůvodem takového řešení omezený rozsah hradu se dv ěma uživateli, který dlouhodob ě nebo v ůbec neumož ňoval umíst ění špitálu

163 MV I, č. 126, 128, s. 71-2; č. 575, 576, s. 348-349; č. 689, 690, s. 409-410; č. 1082, s. 599-600; č. 1305, 1306, s. 689-690. 164 Inquisitio , s. 24-25, 28; Funkcí pitanciá ře v johanitském řádu se zabýval Ji ří MITÁ ČEK, Funkce pitanciá ře v život ě johanitských komend , in: Ji ří Mitá ček (ed.), Ad sealem laborem. PhDr. Slavomíru Brodesserovi k šedesátým pátým narozeninám, Brno 2005, s. 31-39. 165 J. MITÁ ČEK, Strakonice , 2006, s. 56. Dále k ztotožn ění Tomáše ze Strakonic s p řevorem František BARTOŠ, Z naší st ředov ěké literatury latinské , Listy filologické 64, 1937, s. 131-132; TÝŽ, Předhusitský kazatel johanita Tomášek , JSH 16, 1947, s. 42-44. 166 B. WALDSTEIN-WARTENBERG, Řád , s. 22, 111. 167 J. MITÁ ČEK, Strakonice , s. 56. 168 TAMTÉŽ, s. 57; B. WALDSTEIN-VARTENBERG, Řád , s. 111. 169 RBM III, č. 471, s. 194. 170 Blíže B. WALDSTEIN-VARTENBERG, Řád , s. 131-132. Po vzoru jeruzalémského špitálu se n ěkdy setkáváme s johanitskými špitálními kostely s n ěkolika otvory v podlaží, aby se mohli nemocní ú častnit liturgických úkon ů a života konventu v prostoru kostela. To, ale v komend ě ve Strakonicích nelze prokázat.

- 38 - přímo do klášterní části? Na druhé stran ě zvolené místo v p římé blízkosti řeky, z řejm ě mnohem lépe vyhovovalo požadavk ům tehdejšího špitálního provozu a umož ňovalo lepší kontakt s okolím než za branami strakonického hradu. Pomoc u johanit ů nehledali pouze nemocní či chudí. Nap říklad vizitace z roku 1373 uvád ějí čtrnáct chudých, ale také staré lidi, sirotky nebo si zde n ěkte ří zajistili místo d řív ějším št ědrým darem.171 Pozd ější zprávy hovo ří, že kostel sv. Markéty, postavený v roce 1583, vznikl poblíž špitálu sv. Markéty. Stavebn ě historický pr ůzkum dokazuje, že sou částí „nového“ kostela jsou i obvodové konstrukce a štíty starší pozdn ě gotické stavby. Za převora Jošta z Rožmberka v roce 1454 byl špitál u mostu znovu obdarován a znovu zřízen, nebo ť p ůvodní byl zni čen požárem v roce 1442. To vede k myšlence, že nejpozd ěji ve druhé polovin ě 15. století došlo k radikální p řestavb ě starého špitálu. Po postavení nového m ěstského kostela sv. Markéty, byl špitál p řesunut do nového menšího objektu za kostelem. 172

171 J. MITÁ ČEK, Strakonice , s. 57-58; Inquisitio , s. 45; Obecn ě o špitálnictví johanit ů Libor JAN, Účet starobrn ěnského špitálu z roku 1367 , Forum brunense 1993, s. 16-17; Bohumil ROU ČKA, Špitály, jejich majetek, správa a postavení v da ňovém systému českého feudalismu , PHS 12, 1966, s. 41-90. 172 A. BIRNBAUMOVÁ, Město , s. 6; František KAŠI ČKA, Kostel sv. Markéty ve Strakonicích , Pr ůzkumy památek II, 1996, s. 65, 69-71. P ři pr ůzkumu se objevila rozlehlá nemocni ční budova obsahující odd ělenou kapli nebo jen oltá ř sv. Markéty a další pot řebná p říslušenství špitálu.

- 39 - IV. Architektura a socha řství IV. 1. Johanitská strakonická hu ť ve 13. století a sféra její vlivu Stavební činnost johanitské strakonické huti v oblasti jižních Čech zapo čala zhruba na p řelomu první a druhé čtvrtiny 13. století a z části navázala na p ředchozí činnost milevské huti, jejíž odkaz dále rozvíjela. Nejvýznamn ějším a nejrozsáhlejším dílem johanitské huti je strakonický hrad, avšak její p ůsobení utvá řelo podobu mnoha venkovských kostel ů ve st ředním Pootaví i mimo jeho rámec. Od 11. století až do t řetí čtvrtiny 13. století byla stavební činnost v jižních Čechách pod vlivem románského slohu. V tomto časovém období lze vysledovat t ři vlny pronikání církevních řád ů do této oblasti. Obvod tohoto jiho českého regionu z hlediska církevní správy, tvo řilo sedm děkanát ů – práche ňský, bozenský, voly ňský, doudlebský, bechy ňský, vltavský a chýnovský. Tyto d ěkanáty pak náležely do bechy ňského arcid ěkanátu. První vlna je spojená s koloniza ční činností benediktinského řádu ve století jedenáctém. Své majetky zde m ěl benediktinský klášter ostrovský, b řevnovský a želivský, který se nalézal již na pomezí jiho české oblasti. Klášteru b řevnovskému pat řil nezamyslický újezd na Práche ňsku. Správu nad tímto újezdem posléze vykonávali Bavorové ze Strakonic. Benediktini pronikali na území kolem povodí řek Otavy a Blanice a také na Blatensko. Tedy na místa, kde se pozd ěji setkáváme s johanitským řádem a s rodem Bavor ů. P ůsobení benediktinského řádu nelze p řece ňovat. Jednalo se spíše o drobnou kolonizaci, ze které se nedochovala žádná do této doby datovatelná architektura. Mimo kláštery se v jižních Čechách prosazovaly i jiné církevní instituce, jako byla vyšehradská kapitula (Prachatice), pražské biskupství (oslovský újezd, Týn nad Vltavou a Pelh řimovsko) nebo kapitula sv. Víta (újezd voly ňský).173 Pro druhou koloniza ční vlnu, trvající od poloviny 12. století až do první poloviny století následujícího, bylo p řízna čné p ůsobení premonstrátského a johanitského řádu a vytvá ření velkých feudálních dominií. Důležitou úlohu p ři formování podoby architektury jižních Čech sehrál milevský klášter premonstrát ů, založený Ji řím z Milevska v letech 1184 až 1187. Klášterní milevská hu ť postavila řadu drobných venkovských kostel ů. N ěkteré pozemky v jižních Čechách získali také premonstráti z rakouského kláštera Schlägel – Drkolná. Zna čný význam m ěly rakouské cisterciácké

173 J. KUTHAN, Johanitská komenda , s. 119-120; TÝŽ, St ředov ěká architektura , s. 12, 14-15; Nezamyslický újezd byl v držení b řevnovského kláštera již roku 1045. K újezdu náležely vesnice Nezamyslice, Domoraz, Žichovice, Hejná, Velké a Malé Hyd čice, Podmokly, Sdraníkov a Volešovice. MHB VI, č. 94, s. 72-73.

- 40 - kláštery jako Zwettl, který byl založen pány z Kuenringu, Heiligenkreuz a krátce nato i západo český Nepomuk. Nejv ětší postavení mezi feudály zaujali Vítkovci, jejichž rod se rozrostl do n ěkolika v ětví. Na Sušicku zakotvili bavorští páni z Bogenu a jejich klášter ve Windbergu.174 V jejich sousedství se na Strakonicku usadili Bavorové ze Strakonic zhruba na po čátku 13. století. 175 Za čátkem druhé poloviny 13. století za čala poslední koloniza ční vlna, která se vyzna čovala vznikem nových cisterciáckých klášter ů a zakladatelskou činností českého krále P řemysla Otakara II. B ěhem své vlády v jižních Čechách založil nebo rozší řil královská m ěsta (České Bud ějovice, Písek) a hrady (Zvíkov, Orlík, Hluboká, Písek), ale také z řídil cisterciácký klášter ve Zlaté Korun ě (1263), aby tak čelil rostoucí moci feudál ů, p ředevším Vítkovc ů. Rožmberkové, nejmocn ější z Vítkovc ů, o n ěkolik let českého panovníka předb ěhli a založili na svém panství cisterciácký klášter ve Vyšším Brod ě (1259). Pro toto období je charakteristická již ran ě gotická architektura v mnoha sm ěrech ovliv ňována architekturou cisterciáckého řádu. P řibližn ě od druhé poloviny tohoto století m ěl zna čný vliv na jiho českou architekturu cisterciácký klášter v Nepomuku, založený kolem roku 1240. Ten stál blízko u západních hranic práche ňského kraje. 176 Strakonický hrad je ojedin ělým p říkladem spojení feudálního sídla s církevním sídlem – johanitskou komendou. 177 Pat ří k nejstarším soukromým hrad ům v jižních Čechách. Charakteristickým rysem je osová dispozice celého areálu, kdy jsou jeho jednotlivé části se řazené do jedné osy, sm ěř ující od západu na východ v souladu s architekturou rytí řských řád ů. K johanitské komend ě náležela západn ě položená kapitulní sí ň, k níž se východním sm ěrem váže o n ěco mladší ambit a na n ěj plynule navazuje kostel sv. Prokopa.178

174 J. KUTHAN, Johanitská komenda , s. 119, 121; TÝŽ, St ředov ěká architektura , s. 15-17, 32-66. Srov. V. MENCL, Po čátky , s. 133-138. 175 Na p řelomu 12. a 13. století v jižních Čechách docházelo k velkému majetkovému d ělení, kterého se zú častnili p ředevším Vítkovci, páni z Bogenu, klášter milevský a Bavorové ze Strakonic. Kdyby Bavorové p řišli pozd ěji, z řejm ě by se v této oblasti podle J. Kuthana už tak snadno neuchytili. Naproti tomu V. Mencl datuje n ěkteré části strakonického hradu k roku 1170. Tento názor převzala také D. Menclová. Vodítkem mu jsou venkovské kostely v Pootaví, které nesou rysy strakonické huti a jejichž dobu založení ur čil p řed rokem 1200. Avšak tyto kostely J. Kuthan datoval do 1. poloviny 13. století, stejn ě jako stavbu strakonického hradu. J. KUTHAN, Johanitská komenda , s. 122; TÝŽ, Architektura jižních Čech , s. 145-209. Srov. V. MENCL, Po čátky , s. 137-141; D. MENCLOVÁ, České hrady I, s. 82- 85. 176 J. KUTHAN, Johanitská komenda , s. 119; TÝŽ, St ředov ěká architektura , s. 17-18, 109-112. 177 Toto zvláštní řešení mohlo vyplynout i ze snahy obejít výlu čné panovnické právo na stavbu hrad ů. T. DURDÍK, Encyklopedie , s. 63; TÝŽ, Die Kommenden und Burgen , s. 43-45. 178 J. KUTHAN, Johanitská komenda , s. 117-174; TÝŽ, St ředov ěká architektura , s. 81-83.

- 41 - Nejstarší částí johanitského kláštera je kapitulní sí ň. Ta vznikla p řibližn ě kolem roku 1230. Nese ješt ě pozdn ě románské znaky – velmi silné lomové zdivo, pe člivá technika zd ění či zazd ěné románské okno p ůlkruhového tvaru. Jedná se o místnost obdélníkového p ůdorysu zaklenutou čty řmi poli k řížové klenby bez žeber s p řízna čnými stopami po šalování. Nad vstupním vchodem sín ě v severní stran ě je umíst ěna mohutná granitová bohat ě člen ěná rozeta zdobená velkými bobulemi. 179 Tento bobulovitý motiv má sv ůj p ůvod ve francouzské architektu ře, odkud se k nám patrn ě dostal z podunajské oblasti. 180 Portálem, vsazeným do východní st ěny sín ě, se vchází do ambitu. Tento portál podobně jako rozeta byly z řejm ě do sín ě vloženy dodate čně v ran ě st ředov ěkém období. Navíc se portál, datovaný do po čátku třetího desetiletí 13. století, stal častou předlohou pro portály mnoha okolních venkovských kostel ů vystav ěných nebo ovlivn ěných strakonickou johanitskou hutí. 181 St ěny ambitu a západní st ěna kostela jsou pokryty gotickými nást ěnnými malbami. Dodate čné zaklenutí ambitu pochází zhruba kolem roku 1280. Původn ě byla gotická k řížová klenba člen ěna na dvanáct polí, v rozích čtvercového a po stranách v obdélníkovém tvaru, avšak přibližn ě kolem roku 1700 došlo v jižním k řídle ambitu k jejímu nahrazení klenbou valenou. Gotická žebra k řížové klenby vybíhají z konzol a v nárožích ze svazkových přípor, které jsou ozdobené naturalistickým listovým dekorem. Svazkové p řípory jsou ukon čeny různými terakotovými svorníky. 182 Východní cíp komendy tvo ří kostel sv. Prokopa navazující přímo na ambit. V zadní části kostela je mohutná tribuna spo čívající na šesti pilí řích. Hlavní lo ď, doprovázená úzkou jižní bo ční lodí s fortifika čními prvky, je na východ ě uzav řena čtvercovým chórem, nad kterým se zvedá již ran ě gotická hranolová v ěž se sdruženými úzkými okny. K čtvercovému chóru p řiléhá na jižní stran ě obranná bašta, která dnes slouží jako sakristie. Kostel je pak ukon čen polygonálním presbyteriem, nesoucí již gotické rysy. Zhruba kolem roku 1240 byl do západní stěny kostela umíst ěn portál na tribunu s raně gotickou lomenou archivoltou a sloupky s talí řovými prstenci. 183

179 TÝŽ, Johanitská komenda , s. 127-128, 165. 180 TAMTÉŽ, s. 166-170. Bobule se krom ě kostela v Červené nad Vltavou vyskytovaly v jižních Čechách většinou na kostelech strakonické huti datovaných do 2. čtvrtiny 13. století – Bukovník u Sušice, Volenice, Chel čice, částe čně v B ělčicích nebo na zbo řeném kostele ve Vacov ě. 181 TAMTÉŽ, s. 170-172. Srov. Václav MENCL, Vývoj st ředov ěkého portálu v českých zemích , ZPP XX, 1960, s. 12-13, 22. 182 E. POCHE a kol., Um ělecké památky III, s. 432; F. J. LEHNER, Hrad , s. 27-28. 183 J. KUTHAN, Johanitská komenda , s. 128-129, 165-166. V jižních Čechách nalézáme celou řadu replik strakonického portálu z roku 1240 – Újezdci u Blatné, Bezd ěkov, Mirovice, Zbynice, Bud ětice, Velká Blanice, Strunkovice, Řepice, Lašovice, Řesanice, Svojšice. S umíst ěním čtvercového chóru s v ěží mezi lodí a kn ěžišt ěm se setkáváme v Mou řenci na Sušicku, Stropnici a v Černici na Českokrumlovsku.

- 42 - Bavorovský románský palác, zmín ěný v listin ě z roku 1243, se nacházel západn ě od komendy. Dochovaly se z n ěho tři sklepní místnosti. Ty d říve tvo řily přízemí. Zachovaný velký pilí řový sál je sklenut čty řmi klenebními poli na st řední hranolový pilí ř ukon čený jednoduchou římskou. Nad t ěmito místnostmi bylo patro (dnes p řízemí) a nad ním bylo vystav ěno další (dnes 1. patro) kolem roku 1270. V tomto posledním podlaží se dochoval ran ě gotický portál s trojlistem, který se objevuje také na Zvíkov ě a v Písku. Portálem se vstupovalo do soukromé kaple strakonických pán ů. Nelze s jistotou ur čit, zda byl od za čátku palác feudál ů spojen s johanitskou komendou, nebo ť pozd ější goticko-renesan ční p řestavba paláce překryla p ůvodní zástavbu. 184 Někdy ve t řetí čtvrtin ě 13. století nechal zvíkovský purkrabí Bavor II. postavit po vzoru zvíkovské v ěže Hlásky válcovou v ěž s b řitem, zvanou Rumpál. Narozdíl od ostatních v ěží tohoto typu byl b řit strakonické v ěže se říznutím zeslaben až na 155 cm, čímž paradoxn ě došlo ke snížení její obranné funkce. Sou časn ě došlo k p řestavb ě bavorovského paláce. Tu zřejm ě realizovala písecko-zvíkovská hu ť. N ěkteré shodné znaky se strakonickou hutí lze vysledovat i na vimperském hrad ě, jehož majitelem byl zvíkovský purkrabí Pukart z Janovic. Vimperský hrad se podobá pozdn ě románskému paláci Bavor ů.185 Shodné prvky s románským palácem Bavor ů existují i na hrad ě v Blatné. Blatenský hrad byl p řed rokem 1400 p řestav ěn na zámek. V roce 1235, kdy je poprvé v pramenech zmín ěna Blatná, se objevuje Vyšemír z Blatné. Byl z řejm ě sp řízn ěný s Bavory ze Strakonic. Z p ůvodního panského sídla se zachoval fragment románské kaple. První patro kaple bylo vybudováno jako hranol se čty řmi apsidami. P řízemí m ělo čtvercový p ůdorys a bylo zaklenuto čty řmi poli klenby na st řední pilí ř. Podobné řešení známe v jiho české oblasti pouze z bavorovského paláce. Činnost strakonické johanitské huti se projevila na mnoha venkovských kostelech. Jejich vznik je kladen na základ ě stavebního vývoje strakonického hradu do první poloviny 13. století. Venkovské kostely nesou typické rysy, které odrážejí jednotlivé vývojové fáze strakonického hradu. Takovým rysem je v ěž v koutu kostelní lodi, články zdobené bobulemi, kvadratický chór, nad nímž je hranolová v ěž, a další. Písemné prameny ukazují, že vlastníci t ěchto kostel ů byli často v kontaktu s Bavory ze Strakonic nebo se strakonickými johanity. Vliv architektury johanitské strakonické huti se ze

První zmínka o Černici pochází z roku 1315, kdy tuto vesnici Bavor III. daroval zlatokorunskému klášteru. NA Praha, fond Zrušené kláštery, inv. č. 999, sign. ŘC Zl. Koruna – 7. 184 J. KUTHAN, Johanitská komenda , s. 166. Srov. D. MENCLOVÁ, České hrady I, s. 307-308. 185 TÝŽ, Gotická architektura , s. 107-109. Srov. TAMTÉŽ, s. 305-308.

- 43 - Strakonic ší řil západním sm ěrem podél b řeh ů zlatonosné Otavy až do šumavských hvozd ů za Sušicí. V tomto prostoru bylo postaveno mnoho kostel ů se znaky strakonické huti. Sm ěr severní se ubíral p řes Blatensko až k Nepomuku. Východn ě od Strakonic to byla oblast sev řená řekou Otavou a Blanicí a jižní sm ěr se táhl až do šumavského podh ůř í kolem Vimperska. 186 S kostely, mající hranolovou v ěž v koutu lodi, se setkáváme pom ěrn ě malé vzdálenosti od Strakonic. Mezi takové pat ří kostel sv. Má ří Magdalény v Malém Boru a sv. Jana K řtitele v Česticích. Také se v nich opakuje pilí řová tribuna, jakou známe ze sklonku 12. století z Radomyšle, a podvojná románská okénka ve v ěži. Vlastníky t ěchto kostel ů nacházíme v kontaktu s Bavory a strakonickými johanity. 187 Do skupiny staveb s články zdobenými bobulemi pat ří kostel v Bukovníku, Volenicích, Vacov ě a v Chel čicích. Zdobení architektonických článk ů bobulemi se na jihu Čech poprvé objevilo na rozet ě strakonické kapitulní sín ě. Ve zmíněných venkovských kostelech jsou bobule na portálech. Navíc kostel ve Vacov ě m ěl i v ěž v koutu lodi. Mezi pozdn ě románská díla strakonické huti je řazen i kostel sv. Petra a Pavla v B ělčicích u Blatné. 188 Stavební činnost v jižních Čechách do poloviny století t řináctého nejvíce ovlivnila klášterní milevská hu ť, činná na sklonku 12. a po čátku 13. století, a pozdn ě románská strakonická johanitská hu ť spjatá s Bavory ze Strakonic, která svou tvorbou navázala na milevskou. Jiho český prostor byl pak ve druhé polovin ě tohoto století formován ran ě gotickou architekturou, vycházející z architektury cisterciáckého řádu. Strakonická hu ť do sebe za čala postupn ě vst řebávat ran ě gotické prvky z řejm ě prost řednictvím písecko- zvíkovské královské huti. Mezi projevy strakonické architektury nepat ří jen strakonický hrad, ale i celá škála venkovských kostel ů v jižních Čechách. Svou tvorbou tyto klášterní hut ě vytvo řily osobitý ráz jiho české architektury.

IV. 2. Zakladatelská činnost člen ů bavorovského rodu Nejv ětším fundátorským po činem Bavor ů, p řesn ěji Bavora I., bylo založení strakonické johanitské komendy. Krom ě sakrálních staveb, vybudovali na svých panství i n ěkolik hrad ů. Dochovaly se nám zprávy i o zakladatelské činnosti jejich manželek. Krom ě strakonického a blatenského hradu byl v majetku Bavor ů hrad Práche ň. Dříve zde stálo p řemyslovské správní hradišt ě plnící svou funkci až do poloviny 13.

186 J. KUTHAN, St ředov ěká architektura , s. 89-100. 187 TAMTÉŽ, s. 90-92; CDB IV, č. 34, 35, 225, s. 115-116, 391; RBM II, č. 2798, 2799, s. 1227. 188 J. KUTHAN, St ředov ěká architektura , s. 92-100; Šlechtici z B ělčic sv ědčili na listin ě Bavor ů v roce 1243. CDB IV, č. 225, s. 391.

- 44 - století. V roce 1315 obdržel Bavor III. horu Prácheň a povolení od Jana Lucemburského znovu zde vystav ět hrad. Práche ňský hrad s trojdílnou dispozicí, v jehož st ředu se vypínal okrouhlý bergrif, pat řil mezi typ hrad ů s flankovacími v ěžemi, ale svou podobou se stále ješt ě hlásil ke královským hrad ům s obvodovou zástavbou ze 13. století. Trojdílnou dispozici m ěl i hrad Po řešín nedaleko Kaplice. Byl o n ěco starší než Práche ň, vznikl koncem 13. nebo za čátkem 14. století. To znamená, že jeho zakladatelem byl s nejv ětší pravd ěpodobností také Bavor III. Hrad byl poprvé zmín ěn v roce 1312 a o t ři roky pozd ěji tento Bavor vym ěnil po řešínský hrad se svými příbuznými Verné řem, Rackem a P řibíkem z Vit ějovic za jejich vit ějovický. Po řešín je klasickým p říkladem hradu s pláš ťovou hradbou. Vit ějovický hrad, nacházející se mezi Prachaticemi a Bavorovem, byl založen zřejm ě Přemyslem Otakarem II. za ú čelem ochrany Zlaté stezky, ale nebyl zcela dokon čen. Je možné, že ješt ě za držení Bavora III. byl rozbo řen, aby tak nemohlo dojít k jeho zneužití. Mohl být pobo řen ovšem až v roce 1344, kdy se jeho vlastníky stali Rožmberkové. 189 V letech 1312 až 1315 rozd ělil Bavor rodinný majetek mezi sebe a své bratry. Z řejm ě už v této dob ě tušil, že zem ře bezd ětný, a proto Strakonice a Horaž ďovice, nejd ůležit ější z bavorovských držav, p řenechal mladšímu Vilémovi. Jako své nové sídlo si Bavor III. zvolil Bavorov, kde si vystav ěl dřev ěný hrad, p řesn ě vym ěř il tržišt ě, ulice a obehnal m ěste čko d řev ěnými hradbami. 190 Bavorové dbali na ochranu svých m ěst. Sv ědčí o tom částe čně dochované hradby v Horaž ďovicích postavené v roce 1279 Bavorem II. Ten po smrti svého tchána Přemysla Otakara II. využil bezvládí a obehnal m ěsto hradbami. Dob ře se zachovala ran ě gotická brána s v ěží, ozna čována jako Pražská či Červená. Částe čně se dochovala i Dolní brána. V m ěst ě se nacházela p ůvodn ě tvrz ze 13. století, která byla p řestav ěna na renesan ční zámek. 191 V t ěsné blízkosti Strakonic stojí ješt ě hrad St řela. Podle názvu by se dalo usuzovat, že jeho zakladateli byli Bavorové ze Strakonic, majitelé erbu st řely. Prvn ě se připomíná Martin ze St řely v roce 1242 a po n ěm Zden ěk, mající ve znaku oslí hlavu. První bezpe čný doklad o existenci hradu se vztahuje až k roku 1318, kdy je jako majitel

189 D. MENCLOVÁ, České hrady I, s. 320-321, 368-369; T. DURDÍK, Encyklopedie , s. 221, 223-224, 311; TÝŽ, Zříceniny hrad ů, tvrzí a zámk ů. Jižní Čechy , Praha 2002, s. 93-97, 134-137; RBM III, č. 285, s. 114-115; č. 64, s. 27. 190 Jan OLEJNÍK, Bavorov, kapitoly z minulosti a sou časnosti m ěsta , Písek 2006, s. 71. 191 E. POCHE a kol., Um ělecké památky I, s. 398-400; RBM II, č. 2801, s. 1228.

- 45 - uveden Bleh ze St řely. Hrad nebyl dosud dostate čně prozkoumán, proto nelze potvrdit představy o jeho založení ve 13. století. 192 Bavor III. byl také zakladatel dvou kostel ů a n ěkolik dalších mu je p řisuzováno. On nebo jeho otec Bavor II. nechal zaklenout ambit. Bavor III. dokon čil stavbu řádového kostela sv. Prokopa ve Strakonicích. Jeho zásluhy p řipomíná monumentální nápis nad západním pr ůč elím kostelní v ěže (dnes je patrný pouze z p ůdy). Jeho vznik byl d říve myln ě kladen do jagellonské doby, avšak nápis pochází ze druhého desetiletí 14. století. 193 V listin ě z roku 1318 je nazýván jako zakladatel kostela v Horaž ďovicích a v Lomu. 194 Horaž ďovický kostel sv. Petra a Pavla se poprvé v pramenech objevuje v roce 1298, ale předcházel mu starší kostel, postavený za Bavora prvního a druhého. V této listin ě Bavor III. uvedl, že kostel byl vystav ěn ku cti sv. Petra skrze jeho p ředky. Jedná se o ran ě gotickou stavbu, datovanou do t řetí čtvrtiny 13. století a dokon čenou v první čtvrtin ě století následujícího. Mohutná kostelní kruchta je obdobn ě řešena jako ve strakonickém kostele sv. Prokopa. 195 Farní kostel sv. Václava v Lomu, jenž je poz ůstatkem stejnojmenné vesnice v t ěsné blízkosti Strakonic, založil Bavor III. na přelomu 13. a 14. století. Duchovní správu v n ěm od po čátku vykonávali johanitští kn ěží ze strakonické komendy. V severozápadním koutu kostela byla postavena v ěž. Takové uspo řádání je typické pro johanitskou strakonickou hu ť.196 Bavor III. by mohl být i zakladatelem kostela v Blatné. Ten je zasv ěcen Nanebevzetí Panny Marie a datován do rozmezí let 1290 až 1300. V pozdn ě románské sakristii je na zdi umíst ěn erb st řely. P řed rokem 1315 se stal pánem na Blatné Mikuláš. Tento úd ěl mu p řisoudil jeho bratr Bavor III., který p řerozd ělil d ědictví po jejich otci. To znamená, že Blatná se stala sou částí strakonického majetku p řed tímto rokem. Jak

192 T. DURDÍK, Zříceniny , s. 109-112. 193 S. KOTLÁROVÁ, c. d., s. 127; A. BIRNBAUMOVÁ, Strakonický hrad , s. 25; J. KUPKA, Sakrální architektura , s. 151, 153-154. Autor uvádí možnou rekonstrukci nápisu, která zní: ANNO DOMINI ∗ MUNDI MCCCXI REGNANTE JOHANNE REGE BOEHEMIE BAWARUS DE BAWOROW ∗ ( event. XVII ) – Léta Pán ě 1311 (1317) za panování českého krále Jana. Bavor z Bavorova. Pokud je rekonstrukce správná, lze na základ ě uvedeného predikátu „z Bavorova“ vylou čit rok 1311. Bavor III. se za čal tituloval „z Bavorova“ mezi lety 1312 - 1315 a od roku 1315 až do své smrti v lednu 1318 už jiného než tohoto predikátu nepoužil. 194 RBM III, č. 471, s. 194. „..Bauari tertii, fundatoreis ecclesie Horouicensis et Lomensis...“ 195 TAMTÉŽ II, č. 2811, s. 1231-1232. „Bawarus de Straconicz dat ecclesiae s. Petri in Horazdeyowic quae per progenitores nostros in honore s. Petri apostoli est constructa, amplioribus vitae necessariis fratribus, qui in eadem deo deserviunt,....“; Ferdinan J. LEHNER, Farní kostel sv. Petra v Horaž ďovicích , Method 29, 1903, s. 41-46. Srov. E. POCHE a kol., Um ělecké památky I, s. 398-400. 196 J. KUPKA, Sakrální architektura , s. 165-170.

- 46 - tomu p řesn ě došlo nevíme. 197 Stejné zasv ěcení jako kostel v Blatné měl i kostel v Bavorov ě. Bavor ze Strakonic žádal Tobiáše z Bechyn ě, pražského biskupa, hned dvakrát o p říslušné na řízení pro bechy ňského d ěkana, aby tak mohl založit kostel ke cti Panny Marie ve svém m ěst ě Bavorov ě. Nakonec se p řece jen Bavorovi, sice po dlouhodob ějším snažení, poda řilo získat od pražského biskupa svolení. 198 Všechny t ři listiny bohužel neobsahují dataci. Na základ ě jiných p řijatých a vydaných listin kancelá ří Tobiáše z Bechyn ě se p ředpokládá vznik listin mezi lety 1279 až 1290. Oním Bavorem by sice mohl být Bavor III., ale nelze vyloučit ani možnost, že se jednalo o jeho otce, který žil ješt ě v roce 1279. Některý z Bavor ů nechal nedaleko Pi čína z řídit kostel sv. Jana Evangelisty v Nové Lhot ě (dnes Dlouhá Lhota), též nazývaná dříve Bavorova. Kostel je gotický a pochází ze 14. století. 199 V roce 1289 je jako patron ran ě gotického kostela Panny Marie v Pi čín ě uvád ěn Bavor III. Na triumfálním oblouku kostela je namalována st řela. 200 Vdova po Bavoru III., Markéta z Rožmberka, založila v píseckém klášte ře dominikán ů kapli Božího t ěla n ěkdy p řed rokem 1357. Její synovci Petr, Jošt, Old řich a Jan z Rožmberka darovali klášteru 1 kopu pražských groš ů na zádušní mši Markéty v den její smrti, 18. června 1357. Markétin švagr Vilém ze Strakonic a jeho manželka Markéta ze Šternberka se zaváli, že strakoni čtí johanité budou dávat 6 kop na almužnu v píseckém klášte ře. Dominikáni byli oblíbení i u okolních šlechtic ů. Ti mnohdy byli v úzkém kontaktu s Vilémem ze Strakonic. Tak tomu bylo nap říklad v p řípad ě Alberta z Dobeve, jenž velice často sv ědčil na listinách Viléma. Ten obdaroval písecký klášter v roce 1342 a za to si vymínil být poh řeben v kapli Všech svatých, kde již odpo čívali

197 E. POCHE a kol., Um ělecké památky I, s. 83. 198 Jan B. NOVÁK (ed.), Formulá ř biskupa Tobiáše z Bechyn ě (1279 – 1296), Praha 1903, č. 168, s. 134. „...Intendentes pro honore beate Marie virginis gloriose ecclesiam construere in nostra [Bavor ze Strakonic] civitate [Bavorov] , ad vestram paternitatem [Tobiáš z Bechyn ě]] confugimus deposcentes, quatenus decano provincie Bechinensis iniungere dignemini per vestras literas et mandare, ut ad fundacionem ipsius ecclesie se debeat adaptare, quam non in preiudicium alterius ecclesie edificare intendimus, sed pro honore sancte matris ecclesie ac beate virginis prius dicte, ut desiderium mentis nostre, quod diu optavimus, vestro annuente presidio possimus perducere ad effectum.“ . Obdobn ě formulovanou žádost obsahuje i druhá listina. TAMTÉŽ, č. 241, s. 183; Pov ěř ení bechy ňského d ěkana k založení kostela. TAMTÉŽ, č. 169, s. 134. 199 E. POCHE a kol., Um ělecké památky I, s. 262; LC I/1, s. 87-88; Dlouhá Lhota byla jednou z vesnic, které Markéta z Rožmberka, vdova po Bavoru III., m ěla v zástav ě. Tyto vesnice (d ědiny v Pi čín ě, Buková u P říbramy, Líha, Dlouhá Lhota, Holušice) pak darovala svému synovi Mat ěji, proboštu v sadském klášte ře. Mat ěj zem řel ješt ě n ěkdy p řed rokem 1336. NA Praha, fond ŘKř, inv. č. 198; Markéta z Rožmberka je uvád ěna jako p říklad zbožné a ob ětavé urozené dámy, která svými almužnami podporovala chudé a nemocné. M. NODL – F. ŠMAHEL (edd.), Člov ěk, s. 82. 200 E. POCHE a kol., Um ělecké památky III, s. 49; RBM II, č. 1486, s. 641.

- 47 - mnozí jeho p ředkové. 201 V kostele sv. Martina v Radomyšli se v jižní a severní lodi objevují na svornících heraldické znaky. Ty by mohly více napov ědět, kdo stál za druhou gotickou přestavbou kostela. V jižní bo ční lodi od západu k východu je na prvním svorníku zobrazena šternberská šesticípá hv ězda, dále následuje johanitský k říž a kruhová poklice vypadající jako kotou č. Takový znak ve svém erbu nosili majitelé Záluží (zaniklá vesnice u Radomyšle).202 V severní lodi se nalézají nejprve dva prázdné svorníky a poté štítek se st řelou, jenž je umíst ěný na čestném míst ě v blízkosti kn ěžišt ě, aby tak bylo zd ůrazn ěno postavení Bavor ů ze Strakonic jako prvních historicky známých sv ětských majitel ů Radomyšle. Markéta ze Šternberka 203 po smrti svého manžela Viléma ze Strakonic m ěla v Radomyšli vdovské sídlo, kde až do své smrti, kolem roku 1375, pobírala výnosy ze svých b ělčických majetk ů. O deset let d říve Karel IV. potvrdil Albertovi ze Šternberka, litomyšlskému biskupovi a pozd ěji magdeburskému arcibiskupovi, m ěste čko a tvrz B ělčice, ves Lhotu a tvrz Kozlov, které mu do zástavy nechala zapsat jeho sestra Markéta ze Strakonic. V roce 1372 došlo k prezentaci nového radomyšlského fará ře Benedikta, nazývaného také Beneš. Byl klerikem z Benešova, strakonickým p řevorem a Markétou z B ělčic. 204 V roce 1388 Jan z Jenštejna, arcibiskup pražský, ud ělil 40 dn ů odpustk ů všem v ěř ícím, kte ří se pomodlí v ur čitých svátcích v kostele v Radomyšli. Mimo to bylo v listin ě uvedeno, že fará ř Benedikt vlastním nákladem kostel nově p řestav ěl a vyzdobil mnoha ozdobami, a tudíž je kladena druhá gotická p řestavba do let 1372 až 1388, kdy zde p ůsobil Benedikt. Je možné, že se nějakým zp ůsobem na p řestavb ě kostela podílela i Markéta ze Šternberka, a proto nalézáme na svorníku její znak.205 Z činnosti Bavor ů lze zejména vyzdvihnout Bavora III, uvád ěného v pramenech od roku 1289 až 1317. S ur čitostí byl zakladatelem kostela v Lomu. Dokon čil stavbu hlavního johanitského řádového kostela zřejm ě n ěkdy mezi lety 1311 až 1315 a své

201 A. SCHUBERT (ed.), Urkunden-Regesten , č. 1386, 1387, s. 186; RBM IV, č. 1160, s. 462; A. SEDLÁ ČEK, Dějiny , s. 98-100; Jan ADÁMEK – Jan SOMMER, Kostel dominikán ů v Písku, jeho gotické poz ůstatky a barokní prom ěna , Pr ůzkumy památek I, 1997, s. 44-45; J. KUTHAN, Gotická architektura , s. 67. 202 NA Praha, fond ŘM, inv. č. 2168, Jo XLIV Rad 11. Listina vydána dne 6. února 1429. 203 Markéta ze Šternberka byla dcerou Št ěpána ze Šternberka. V pramenech je uvád ěna z r ůzným predikátem (ze Šternberka, ze Strakonic a z B ělčic). Po roce 1359 po smrti svého manžela Viléma ze Strakonic ovdov ěla. V roce 1364 papež ud ělil dispens Markét ě ze Šternberka, dce ři Št ěpána ze Šternberka, a Čeňkovi z Potštejna. Zda se jednalo o stejnou Markétu není jisté. MV III, č. 331, s. 199. 204 LC II, s. 71; B. NECHVÁTAL, St ředov ěká k řtitelnice, s. 254-256; B. LIFKA, c. d., s. 79-80. 205 NA Praha, fond ŘM, inv. č. 2161, Jo XLIV Rad 5. „...ecclesiam de novo construxit ac multis ornamentis decoravit....“ ; B. NECHVÁTAL, St ředov ěká k řtitelnice , s. 256; B. LIFKA, c. d., s. 80.

- 48 - zásluhy zde nechal zv ěč nit monumentálním nápisem. Ješt ě p řed za čátkem 13. století dostav ěl také kostel v Horaž ďovicích a dva další kostely mu jsou p řipisovány, a čkoliv jeho podíl na založení nelze bezpe čně prokázat. V roce 1315 zahájil stavbu práche ňského hradu, jehož dokon čení se již nedožil. Je možné, že koncem 13. století nebo krátce poté práv ě on nechal vystav ět hrad Po řešín. Zachovala se nám i písemná zpráva o zakladatelské činnosti jeho manželky, Markéty z Rožmberka. Podobn ě i Markéta ze Šternberka možná byla v této oblasti také činná. Pokud se tedy angažovala také Markéta, manželka Viléma, znamenalo by to, že ob ě se angažovaly v této oblasti, až po smrti svých bavorovských manžel ů, což je pom ěrn ě zajímavé.

IV. 3. Křtitelnice a socha Madony Strakonické Je zajímavé, že v práv ě v oblasti Strakonicka a Prachaticka se dochoval velký po čet st ředov ěkých kamenných k řtitelnic. Je pravda, že ani oblast Prachaticka nez ůstala bez povšimnutí johanitské komendy ve Strakonicích. Ta m ěla svou farnost ve Zdíkovci. Ke strakonickým johanit ům a Bavor ům ze Strakonic se vážou k řtitelnice v Radomyšli a Horaž ďovicích, do nichž jsou vytesány štítky se znaky a symboly. Pon ěkud sporná je křtitelnice v Blanici, zdobená geometrickým ornamentem. Její vznik je kladen do konce 13. století nebo až do 14. století. Mohla tedy být zhotovena ješt ě za Bavora III. nebo až za Rožmberk ů.206 Dále se na Strakonicku dochovaly křtitelnicemi také ve Volenicích, Strašín ě, Malém Boru u Horaž ďovic nebo v kostele sv. Klimenta u z říceniny hradu Práche ň.207 Koncem 13. století nebo okolo roku 1300 vznikla monumentální socha Madony Strakonické. Ješt ě v roce 1742 byla socha Madony umíst ěna v johanitské kapitulní síni ve Strakonicích. N ěkdy poté byla p řemíst ěna do severního k řídla ambitu, kde z ůstala nepovšimnuta a pomalována až do svého znovuobjevení na po čátku 20. století. Socha má obrovské rozm ěry, m ěř í 184 cm. Madona na své levém p ředloktí nese Ježíška, který ji tikne pravou ruku k její brad ě a ve druhé drží jablko. Tvá ř Marie p ůsobí nehybn ě a je oživena jemným dotykem Ježíškovi ruky na brad ě své Matky. Její postava z řejm ě původn ě držela žezlo v pravé ruce a její hlavu snad zdobila kovová koruna. Nejnápadn ější jsou bohaté, dlouhé a hluboce za říznuté drapérie po celé délce Mariina šatu.

206 NPÚ, České Bud ějovice. 207 E. POCHE a kol., Um ělecké památky I, s. 81, 400; TAMTÉŽ II, s. 347; TAMTÉŽ III, s. 156, 205; TAMTÉŽ IV, s. 259.

- 49 - Ko řeny této sochy se vztahují ješt ě ke gotickému socha řství 13. století. Madona odpovídá částe čně n ěmecké plastice kolem roku 1330, avšak svým provedením se hlásí k monumentální plastice 13. století a nese stopy francouzského vlivu. Nejblíže má Madona ke sv ětici s knihou na levém západním portálu katedrály v Remeši, která vznikla p řibližn ě kolem poloviny 13. století. Ur čitý vztah k Madon ě ze Strakonic má o něco mladší madona z kostela v Rouchovanech. Tento kostel v roce 1325 darovala královna Eliška P řemyslovna zbraslavskému klášteru. Strakonická Madona je p říliš výjime čným dílem na tehdejší pom ěry domácí tvorby. Nedostatek jiných Madon z tohoto období zp ůsobuje, že nemáme v našem prost ředí bližšího srovnání. Socha Madony patrn ě p říliš nezaostávala za západoevropskou tvorbou, lze tedy datovat její vznik spíše už ke konci 13. století. Vysoká úrove ň jejího provedení prozrazuje socha ře vyšších kvalit. Možná pocházel z dvorského prost ředí 208 Polygonální žulová k řtitelnice v Radomyšli, o ší řce 88 cm a délce 51 cm, je datována do 14. století.209 Je ozdobena šestnácti znaky, vytesanými do štítk ů na bo čních stranách. Mezi tyto znaky pat ří: 1.st řela, orientovaná hrotem vzh ůru, 2. helm s rohy a s latinským k řížem na čele, 3. p ěticípá hv ězda, 4. čty ři tři pruhy pokosem, 5. čtvrcený štít, 6. šachovnice pokosem, 7. čty řlistá rozeta, 8. rohy, 9. b řevno a johanitský k říž, 10. oslí hlava, 11. t řílistá gotická rozeta, 12. dv ě zk řížené ostrve, 13. johanitský k říž, 14. pětilistá r ůže, 15. latinský k říž, 16. kotva. P ůvodní místo, kde byla v interiéru radomyšlského kostela k řtitelnice umíst ěna, nelze ur čit. Dnes se nachází v jižní p ředsíni tohoto kostela. Křtitelnicí se již zabýval F. Sk řivánek. Ten na základ ě p ředevším dvou znak ů, st řely a hv ězdy, klade její vznik do poslední čtvrtiny 14. století. St řela se podle n ěj váže k Vilémovi ze Strakonic (†1359) a hv ězda náleží jeho manželce, Markét ě ze Šternberka (asi † 1375), která byla rezidentkou v Radomyšli.210 B. Nechvátal dev ět znak ů p řiřadil okolní šlecht ě, z nichž n ěkte ří m ěli p ůsobit spolu s johanitským komturem p ři prezentaci duchovních správc ů radomyšlského kostela. Upozornil, že p ři ur čování znak ů by mohly více napov ědět heraldické znaky umíst ěné na svornících kostela. O gotické p řestavb ě a těchto heraldických znacích, jenž zahrnují šesticípou šternberskou hv ězdu, johanitských k říž, kruhovou poklici a st řelu Bavor ů, bylo již pojednáno v předchozí kapitole. B. Nechvátal uvedl názor, že do období této p řestavby za fará ře

208 Vincenc KRAMÁ Ř, Strakonická gotická Madona , Praha 1935; J. KRÁSA a kol., Dějiny I/1, s. 220- 221; K. STEJSKAL, Die Wandmalereien , s. 153-154. 209 Dle sd ělení NPÚ, České Bud ějovice. 210 F. SK ŘIVÁNEK, Rytí ři, s. 45.

- 50 - Benedikta v letech 1372 až 1388 spadá i vznik kamenné k řtitelnice. Vzhledem pravd ěpodobné ú časti Markéty ze Šternberka na p řestavb ě p ředpokládá i její možnou účast na po řízení k řtitelnice.211 Je nutné podotknout, že všichni tito badatelé m ěli dispozici pouze dvanáct štítk ů se znaky ( č. 9 – 14). O. Fibich, který m ěl k dispozici všechny štítky, k řtitelnici považuje za dar Viléma ze Strakonic strakonickým johanit ům. Z řejm ě tušil, že se blíží jeho smrt, a tak cht ěl naposledy obdarovat johanitský řád. Podle O. Fibicha nezachycuje k řtitelnice pouze Vilém ův vztah k johanit ům, ale jeho sociální sí ť vztah ů a kontakty okolní šlechty s johanitským řádem. Ve hv ězd ě nevidí znak Šternberk ů, ale tzv. „hv ězdu jit řní/mo řskou“ symbol Panny Marie. Navíc na jedné z Vilémových pečetí se nalézá „W“ a „M“ nad sebou, což jsou jednak po čáte ční písmena jeho jména, ale zárove ň se W odráží v M, což je i symbol Panny Marie. Od poloviny 14. století se mariánský kult v českých zemích zna čně rozvíjí. Domnívá se, že jednotlivé znaky nejsou proti sob ě umíst ěné náhodn ě, ale že přes st řed k řtitelnice vytvá ří komunika ční dvojice. Autor se tak na kamenné dílo dívá spíše jako na k řtitelnici plnou symboliky, která dokáže vypráv ět i jednotlivé příb ěhy. 212 Dvanáctiboká křtitelnice ve tvaru kalicha, nacházející se v johanitském kostele sv. Petra a Pavla v Horaž ďovicích, je mladší než radomyšlská. Ve štítcích se nachází: 1. st řela, orientovaná hrotem dol ů, 2. šesticípá hv ězda, 3. m ěsíc, 4. šesticípá hv ězda, 5. johanitský k říž, 6. pruh ve st ředu znaku, 7. p ěticípá r ůže, 8. šesticípá hv ězda, 9. johanitský k říž, 10. r ůže, 11. neur čený typ k říže a 12. kolmo p ůlený štít, v levé polovin ě vypln ěný. K řtitelnicí se zatím v ěnoval pouze F. Sk řivánek. Ten podobn ě jako v případ ě radomyšlské p řipisuje hv ězdu a st řelu Bavor ům a Šternberk ům, dvakrát se opakující růži dává do souvislosti s johanitským velkop řevorem Jind řichem z Hradce (1401 až 1421) nebo až se strakonickým komturem Joštem z Rožmberka (1451 až 1467). 213

211 B. NECHVÁTAL, St ředov ěká k řtitelnice , s. 253-257. 212 O. FIBICH, Rytí ři, s. 200-207; W. IWANCZAK, Po stopách , s. 172. 213 F. SK ŘIVÁNEK, Rytí ři, s. 43.

- 51 - V. Strakonická malí řská dílna v 1. polovin ě 14. století V. 1. Uspo řádání maleb ve strakonické komend ě Nást ěnné malby v bývalé johanitské komend ě ve Strakonicích zaujímají svým rozsahem i um ěleckým provedením významné místo ve st ředoevropském malí řství první poloviny 14. století. 214 Malby, které pocházejí ze čty ř časových obdobích, zdobí st ěny kapitulní sín ě, ambitu a západní ze ď dnešní kruchty v kostele sv. Prokopa. Osamocená malba, tzv. kolo Št ěst ěny, se ale nalézá i v hradní kapli, která p ůvodn ě pat řila Bavor ům ze Strakonic. Nejstarší malba je umíst ěná na jižní vnit řní st ěně ambitu. Jedná se o fragment postavy biskupa, pocházející z poslední čtvrtiny 13. století. Postava byla z řejm ě sou částí rozsáhlejší výzdoby ambitu, jak dokazuje zlomek románského nápisu na vnit řní jižní zdi. Kolem roku 1310 nebo 1320 vnikl částe čně dochovaný obraz kola Št ěst ěny v hradní kapli. 215 Přibližn ě okolo roku 1320 probíhala první etapa výzdoby kapitulní sín ě. Z této doby se zde zachovala postava sv. Jakuba Menšího a sv. Filipa na východní st ěně a také ornamentální výzdoba na všech t řech klenebních pásech kapitulní sín ě. Svého vrcholu strakonická malí řská dílna dosáhla až vznikem rozsáhlého christologického cyklu na vn ějších st ěnách ambitu. Je datován do let 1330 až 1340. Cyklus lí čí život Krista, jeho veřejnou činnost, jeho zázraky, podobenství, pašije až do okamžiku, kdy se naposledy zjevil apoštol ům. Období Kristova mládí se nalézalo na východní zdi ambitu. Avšak malby na této st ěně zanikly v d ůsledku úpravy východního k řídla. Druhé pole christologického cyklu na jižní st ěně bylo p řemalováno monumentální malbou Panny Marie Ochranitelky kolem roku 1340. Sou časn ě s výmalbou ambitu probíhala druhá etapa výzdoby kapitulní sín ě. Někdy kolem roku 1340 vznikly postavy apoštol ů na západní zdi kostela sv. Prokopa a také obraz Krista Trpitele s prosebníky na západní st ěně ambitu. K nejmladší vrstv ě maleb z první poloviny 14. století se hlásí výjevy na vnit řních st ěnách ambitu, p řibližn ě z let 1340 až 1350. Poslední období výzdoby je tvo řeno pozdn ě gotickými malbami p řevážn ě na st ěnách kapitulní sín ě.216 V první polovin ě 14. století byla nást ěnnými malby vyzdobena kapitulní sí ň. Postavy sv. Filipa a sv. Jakuba Menšího jsou zachycené tém ěř v nadživotní velikosti. Dolní polovinu t ěla sv. Jakuba překryla mladší malba. Postava druhého sv ětce se uchovala od hlavy až ke kolen ům. Nimby kolem jejich hlav obsahují gotickou

214 J. ROYT, St ředov ěké malí řství , s. 30. 215 TAMTÉŽ, s. 21; K. STEJSKAL, Die Wandmalereien , s. 159. 216 V. DVO ŘÁKOVÁ – A. MERHAUTOVÁ-LIVOROVÁ, Nást ěnné malby , s. 274-278, 289-291.

- 52 - majuskulí napsaná jména. Strnulá postava sv. Jakuba se obrací celým t ělem k druhému apoštolovi, v pravé ruce, zcela ukryté pod jeho plášt ěm, drží knihu, které se lehce dotýká druhou rukou. Sv. Filip drží knihu v levé ruce a pravou obrací ke sv. Jakubovi. Toto gesto ruky doprovází i nato čení hlavy. Jejich t ěla jsou štíhlá, krk je silný, hlava úzká a protáhlá. Oba apoštolé mají ustrnulý výraz, pom ěrn ě nízké, široké čelo, o či protáhlého tvaru, hluboko posazené blízko ko řene štíhlého nosu. Obli čeje lemují dlouhé zvln ěné vlasy a vous, záměrn ě ornamentáln ě stylizované. Toto pojetí jejich hlav připomíná spíše ješt ě typy byzantské. Postavy jsou oble čeny do spodního roucha s hladkými širokými rukávy a do plášt ě, který hladce splývá p řes ramena a který je od pasu dol ů řasený do hlubokých, p říčně položených záhyb ů pod pasem, nebo utvá řen do podoby trychtý ře. Zvln ění plášt ě je vyzna čeno tmavšími odstíny, jenž jsou vyjád řeny širokými tahy št ětce. P řechody mezi stínem a sv ětlem jsou modelací spíše ješt ě románskou, zatímco kompozice záhyb ů roucha je již gotická. 217 Do stejné doby, kdy vznikly postavy apoštol ů, je kladena i ornamentální výzdoba na všech t řech klenebních pásech kapitulní sín ě. Kompozici pás ů tvo ří vinoucí se rostlinný motiv dopln ěný místy o figurální prvky. Mezi takové figurální prvky pat ří hlava staršího kn ěze, dívky, muže a ženy, mladého mnicha a jeptišky nebo dvojice hlav manželského páru, dvojice sm ějících se lebek, ryba, dvojice ryb, letící či sedící pták. Rostlinný motiv p ředstavují polopalmety, p ěticípé listy, p řipomínající javor. Také jsou zde p ětilisté r ůže, dubové listy se žaludy, černé bobule na stonku a další. Na patkách kleneb jsou zbytky malované architektury – cimbu ří, arkády, hradby s okénky.218 Mimo postav apoštol ů, ornamentální výzdoby a také pozdn ě gotických maleb se v kapitulní síni ješt ě nachází malby z druhé etapy její výzdoby. Mezi takové náleží fragment sv ětecké legendy, umíst ěný vpravo od portálu na východní zdi. Z fragmentu se zachovala pouze část nimbu a ruce, z nichž jedna je pozvednuta k žehnání a druhá svírá h ůl. K ní se obrací se vztaženýma a sepjatýma rukama postavy židů. M ůže se jednat o Kázání sv. Jana K řtitele. Zpodobn ění hlavního johanitského sv ětce nemohlo v komend ě jist ě chyb ět. Tuto st ěnu dopl ňuje z v ětší části doposud zakrytý výjev, znázor ňující možná Assumptu neboli Nanebevzetí Panny. Z tohoto výjevu se zachoval fragment ženské postavy s nimbem, k níž p řilétají dva and ělé. Je možné, že tito and ělé ji

217 J. P ĚŠINA a kol., Gotická nást ěnná malba I, s. 128. Srov. V. DVO ŘÁKOVÁ – A. MERHAUTOVÁ- LIVOROVÁ, Nást ěnné malby , s. 274-276 218 TAMTÉŽ, s. 129. Srov. TAMTÉŽ, s. 276-278.

- 53 - kladou na ramena pláš ť. Díky špatnému stavu to nelze s jistotou prokázat.219 Nalevo od výše zmín ěného portálu je další zlomek malby, zachycující čty ři postavy a neúplný obrys pramice. Jedná se o část legendy o sv. Ismerii, velice oblíbeného p říb ěhu u johanit ů.220 Nalevo od této legendy je v triptychu vyobrazen světec a dv ě sv ětice. Postava biskupa vlevo a krajní sv ětice drží v ruce nápisové pásky, jejichž obsah je dnes již nez řetelný. Bi čování, Uk řižování a Olivetská hora, výjevy zobrazené na špaletách oken západní st ěny, pat ří do druhé etapy výzdoby sín ě, ale nemají vysokou úrove ň.221 Christologický cyklus pokrývá jižní, západní a severní vn ější ze ď ambitu. Celý cyklus je rozd ělen do t ří horizontálních pás ů, dole p ůvodn ě doprovázených malovanou řasenou drapérií. Horní a dolní pás má červenou barvu, st řední modrou. Jednotlivé scény jsou vloženy do polí r ůzné ší ře. Ty jsou oddělené svislými příčkami nebo jsou zobrazeny po celé ší ři pásu. Jelikož st ěny jsou rozd ělené na čty ři části v d ůsledku vybíhajících přípor gotických žeber k řížové klenby, má cyklus na každé stran ě čty ři pole. Dnes za číná cyklus v jihovýchodním koutu ambitu ve vrcholné scén ě prvního jižního pole, pak pokra čuje v jednotlivých pásech vždy zleva doprava p řes západní st ěnu až k severní, kde cyklus kon čí. 222 Vrcholná scéna prvního jižního pole zobrazuje, jak Kristus u čí zástupy. V druhém pásu následuje Uzdravení chromého a Vyvolení dvanácti apoštol ů. Ve t řetím pásu je v první scén ě zachycen zlomek Kristovy postavy, výjev Kristus a Samaritánka a poslední scénou tohoto pole je Uzdravení malomocného. Christologický cyklus pokra čoval i v druhém v jižním poli, byl ale dodate čně zhruba po roce 1340 překryt monumentální kompozicí Panny Marie Ochranitelky. Dokonce i tato mladší malba byla p řemalována a na jejím míst ě se nacházela pozdn ě gotická malba Korunovace Panny Marie. Obraz Panny Marie Ochranitelky z části přerušuje patka barokní klenby. Bohorodi čka na svém pravém p ředloktí nese Ježíška. Její široce rozev řený červený pláš ť, který jí na bo čních stranách p řidržuje vždy jeden and ěl, chrání dv ě skupiny prosebník ů. Prosebníci jsou po obou stranách Mariiny

219 V. DVO ŘÁKOVÁ – A. MERHAUTOVÁ-LIVOROVÁ, Nást ěnné malby , s. 289-290. Srov. J. P ĚŠINA a kol., Gotická nást ěnná malba I, s. 128-129, 137; Jan ROYT, Slovník biblické ikonografie , Praha 2006, s. 208. 220 V. DVO ŘÁKOVÁ – A. MERHAUTOVÁ-LIVOROVÁ, Nást ěnné malby , s. 289-290; Ismerie byla dcerou egyptského sultána, který zajal t ři francouzské rytí ře. Sultán rytí ře cht ěl obrátit na islám a pov ěř il svou dceru, aby s nimi vedla rozhovory o náboženství. Avšak zajatc ům se poda řilo obrátit Ismerii na křes ťanskou víru. Princezna jim pomohla k út ěku z v ězení a poté spole čně prchali do Francie. Když cht ěli překro čit Nil, našli bárku řízenou mladíkem, který je p řevezl a poté zmizel. B. WALDSTEIN – WARTENBERG, Řád , s. 389. 221 J. P ĚŠINA a kol., Gotická nást ěnná malba I, 129, 137. 222 TAMTÉŽ, s. 130.

- 54 - postavy. Na hlavu s kulatým obli čejem, protáhlýma o čima a drobnými ústy, obklopenou nimbem a lemovanou dlouhým zvln ěným vlasem, jí kladou dva p řilétající and ělé liliovou korunu. Její hlava je nato čena k Ježíškovi, opásaného rouškou, jehož pohled zprost ředkovává spojení mezi jeho Matkou a zástupy prosebník ů. Mezi t ěmito zástupy po Mariin ě pravici nacházíme p říslušníky kléru, po její levici sv ětské panstvo, muže i ženy, kte ří mají odlišné pokrývky hlav jako korunu, čapku a další nebo jsou jen prostovlasí. 223 Horní pás t řetího jižního pole vypl ňuje příb ěh ženy, trpící nemocí od dvanácti let, která poklekla p řed Kristem a dotkla se jeho roucha ve ví ře, že ji uzdraví. Druhý pás za číná scénou Kristus v dom ě Šimona. Poté je zde z řejm ě zobrazen okamžik, kdy chce otec odnést lože a odvést mládence napadeného zlým duchem ke Kristu. P ředposlední výjev vyjad řuje bu ď Setkání sv. Jana K řtitele s Kristem v jeskyni na poušti, doprovázeného zástupem apoštol ů, nebo Setkání sv. Jana K řtitele s Kristem ve v ězení. Tato scéna se nejspíše opírá o apokryfní text životopisu sv. Jana K řtitele, provenience východní, avšak známý byl i na Západ ě. Poslední dv ě scény tohoto pásu se váží k Uzdravení slepého. Dolní pás zachycuje Nasycení p ěti tisíc, Krista a cizoložnou ženu a Návrat ztraceného syna. 224 Vrcholná scéna posledního pole na této zdi se dochovala fragmentárn ě. Vodítkem pro ur čení je jedin ě nepatrný zlomek lodi, který nazna čuje, že by mohlo jít o Zázra čný rybolov, Kázání na jeze ře či Bou ři na moři. St řední pás tvo ří výjev Prom ěnění Krista, Vyhnání zlého ducha, Kristus uzdravující slepého mládence pomazáním blátem a Uzdravený mladík je vyslýchán farizeji. Nejprve se objevuje na dolním pásu scéna Kristus odevzdává klí če Petrovi, pak výjev Kristus rozesílá apoštoly, i když mohlo by se jednat i o scénu Nechte mali čkých. Následuje obraz Uzdravení vodnatelného a jako poslední je možná vyobrazen Peníz dan ě.225 Zna čná část prvního pole západní st ěny je špatn ě čitelná. Hned horní pás je zcela sed řený. První scéna druhého pásu se váže k okamžiku, kdy Marie a Marta p řichází oznámit Kristu, že je Lazar nemocný. Druhá vyjad řuje Setkání Krista s Má ří Magdalenou a t řetí Krista u Lazarova hrobu, který ho má v úmyslu vzk řísit p řed zástupem žid ů. Dolní pás byl také dost poškozen. Lze ur čit druhý výjev jako

223 TAMTÉŽ, s. 278, 287-289; Obrazu Panny Marie Ochranitelky se v ěnovala Z. Všete čková. Upozornila na to, že johanité, usazení v Konstantinopoli, mohli rovn ěž uctívat relikvii plášt ě Panny Marie. Z. VŠETE ČKOVÁ, Bemerkungen , s. 179-181. 224 V. DVO ŘÁKOVÁ – A. MERHAUTOVÁ-LIVOROVÁ, Nást ěnné malby , s. 278. 225 TAMTÉŽ, s. 278-279.

- 55 - Podobenství o fíkovém stromu a poslední by mohl p ředstavovat Vzk říšení mrtvého mládence z Naimu. Místo, kde by u takové scény m ěla stát p ředpokládaná nosítka, bylo zni čeno. Vrcholnou scénu druhého pole se v d ůsledku poškození nepoda řilo ur čit. Výjevy st ředního pásu tvo ří Podobenství o bohatci a Lazarovi, Smrt Lazara a třetí odpovídá lí čení, jak ďáblové vyšli z posedlého člov ěka do vep řů . Poslední pás je vypln ěn jedinou scénou. Ta nejspíše vypravuje o ženách posluhujících Kristu ze svých statk ů, aby mu tak projevily vd ěč nost, že je uzdravil. 226 Třetí pole se nachází v míst ě, kde je umíst ěn portál spojující ambit a kapitulní sí ň, a tak se rozvržení pásové výzdoby muselo přizp ůsobit. Štítová scéna, stejn ě tak scéna prvního dolního pásu, nebyla ur čena. Na prost ředním se snad nachází Vzk říšení dcery Jairovy, která pak radostnou zprávu sd ělila skupin ě postav ve vedlejším poli. Tento pás pak ukon čuje výjev z řejm ě znázor ňující Uzdravení ženy. Poslední scéna dolního pásu, umístěná napravo od portálu, zachycuje stopy polopostav u stolu uvnit ř místnosti. S nejv ětší pravd ěpodobností se jedná o Poslední ve čeři s Kristem uprost řed, která by christologickém cyklu rozhodn ě nemohla chyb ět. Poslední pole západní zdi lí čí Kristovy pašije. Horní polovina pole byla poškozena renesan ční malbou sv. Anny Samot řetí. Ve vrcholové scén ě lze podle obrysu pahrbku p ředpokládat obraz Olivetské hory. Druhý pás za číná výjevem Jidáš ův polibek a poslední pás vytvá ří scény Petr utíná ucho Malchovi, Kristus veden k Annášovi, Kristus p řed Annášem a Polí čkování Krista. 227 Do vrcholného pásu prvního pole severní st ěny je vložen obraz Zrada Petrova, ve st ředním pásu následuje výjev Petr zapírá Krista, Velerada s Kaifášem a ve t řetím pásu se nachází Kristus p řed Pilátem, Posmívání Krista a Kristus p řed Herodem. St řed druhého pole severní st ěny byl zni čen dodate čně vloženou renesan ční deskou a v levé horní t řetin ě tmelem. Scéna štítového pole zobrazuje Svlékání roucha. Ze st ředního pásu lze ur čit pouze dv ě scény po pravé stran ě renesan ční desky, jedná se o setkání Veroniky s Kristem a ve druhé nabízí pomoc Ježíši Šimon Cyrenský. Poslední pás p ředstavuje výjev Nesení k říže, P řibíjení na k říž a Uk řižování. 228

226 TAMTÉŽ, s. 279-280. 227 TAMTÉŽ, s. 279-280. 228 TAMTÉŽ, s. 281.

- 56 - Štít t řetího pole lí čí okamžik, kdy Šimon prosí Piláta o t ělo Kristovo a výjev Oplakávání Krista. 229 Následující pás vypl ňuje obraz Kladení do hrobu, Kristus v předpeklí, Zmrtvýchvstání a t ři Marie u hrobu. Do dolního pásu je vložena scéna Kristus-zahradník, Noli me tangere, Kristus se zjevuje jednomu z apoštol ů a ostatní popisují Setkání Krista s u čedníky na cest ě do Emauz a jeho ve čeři s nimi v emauzském ve čeřadle. Vrcholnou scénu posledního pole severní zdi představuje Kristus ve st ředu apoštol ů, kterým ukazuje rány na svých rukou. Druhý pás zachycuje, jak Kristus rozesílá apoštoly do sv ěta a výjev Kristus a nev ěř ící Tomáš. Ve t řetím pásu je nejprve obraz P ředání klí čů Petrovi a celý cyklus pak zakon čuje moment, kdy je Kristus naposled mezi apoštoly p řed svým Nanebevstoupením. 230 Nást ěnné malby pokrývají také všechny čty ři vnit řní st ěny ambitu. V ost ění okna jižní vnit řní zdi se nalézá fragment postavy biskupa, zachovaný pouze v černé obrysové kresb ě. Jedná se o nejstarší zachovalou malbu ve strakonické komend ě, která je kladena do poslední čtvrtiny 13. století. Tato malba je snad poz ůstatkem p ůvodní rozsáhlejší výzdoby. N ěkdy okolo roku 1280 byl ambit zaklenut a z řejm ě brzy poté byl opat řen výzdobou. Frontální pojetí postavy, strnulý výraz tvá ře či provedení roucha je románské, ale malba biskupa nese již jemné náznaky gotického cít ění. 231 Sou částí této nejstarší výmalby byl také nalezený fragment nápisu „Hodislaus abbas obiit“ pod postavou proroka p ři jihovýchodním okn ě. Nápis je napsaný románskou majuskulí. Mimo tohoto obrazu se na jižní a také severní st ěně objevuje dvojice prorok ů, kte ří drží v rukou invoka ční pásky, jejichž nápisy již vybledly. Tyto postavy náleží k nejmladší vrstv ě maleb ambitu z první poloviny 14. století. Je možné, že podobné dvojice prorok ů pokrývala i jižní část západní vnit řní st ěny. Na této st ěně se nachází obraz Krista Trpitele s prosebníky. Kristus se natáčí k dvojici manžel ů, kle čících po jeho pravé stran ě. Nad hlavami manžel ů je nápis Mathias a Adlicca. Na severní zdi je zobrazen výjev Ob ěť Abrahámova, na východní frontáln ě pojatá figura. Ta podle představuje podle řádového roucha sv ětce s tonsurou, možná sv. Benedikta. Na východní st ěně je také umíst ěn obraz Smrti Panny Marie. Špalety oken v jižní a východní st ěny jsou ozdobené motivem p ěticípých žlutých javorových list ů. Pouze na

229 Blíže se Oplakáváním Krista zabýval P. KALINA, Beweinung , s. 161-162. 230 V. DVO ŘÁKOVÁ – A. MERHAUTOVÁ-LIVOROVÁ, Nást ěnné malby , s. 281-282. 231 TAMTÉŽ, s. 274; Postavu biskupa ve strakonickém ambitu se pokusila Z. Všete čková, na základ ě maleb v kostele sv. Bartolom ěje v Kyjích, ur čit jako Tobiáše z Bechyn ě, biskupa pražského. Z. VŠETE ČKOVÁ, Bemerkungen , s. 179, Dalibor PRIX – Zuzana VŠETE ČKOVÁ, St ředov ěký kostel sv. Bartolom ěje v Praze 9-Kyjích do po čátku husitských válek , Um ění XLI, 1993, č. 3-4, s. 251-252.

- 57 - jižní zdi se dochoval zlomek malované drapérie. Ta byla z řejm ě namalována ve spodních částech všech zdí pod christologickým cyklem. 232 Nást ěnná malba zdobí také západní ze ď kruchty kostela sv. Prokopa. Zachovaly se zde čty ři postavy apoštol ů a torza dvou dalších figur v m ěř ítku skute čné postavy. Apoštolé, od ění do spodního roucha a plášt ě, jsou rozestav ěni do jedné řady. Jejich pohledy sm ěř ují doleva, mají polodlouhé, výrazné tvá ře, jejichž typ je obm ěň ován pouze v detailech nebo délce vousu. Z první figury se zachovala jen hlava a část ruky, držící medailon, do n ěhož je vkreslena postava beránka a praporec. Tyto atributy náležely sv. Janu K řtiteli. Další čty ři apoštolé drží v ruce knihu. Z poslední postavy napravo zůstal pouze zlomek drapérie. 233 Je nutné p řipomenout, že vzhledem ke špatnému stavu strakonických maleb nemusí být dosavadní výklad jednotlivých scén zcela správný a n ěkteré další výjevy se mohou skrývat pod vrstvami maleb pozdn ě gotických. Pod obrazem Panny Marie Ochranitelky z ůstávají rovn ěž ukryté scény christologického cyklu. Zřejm ě proto zde chybí řada závažných scén, jako je Pokušení Krista, Vjezd do Jeruzaléma nebo pro johanity tak d ůležitá scéna Mytí nohou a jiné. Navíc všechny výjevy Kristova mládí, pokrývající východní st ěnu, zanikly při barokní p řestavb ě.

V. 2. Rozbor jednotlivých aspekt ů strakonických maleb Nejstarším výjevem na st ěnách johanitské komendy je postava biskupa a majuskulní nápis „Hodislaus abbas obiit“ na jižní zdi. Nápis je umíst ěny pod dvojicí prorok ů a postava biskupa v ost ění okna. K jakému opatu se nápis vztahuje je nejasné, snad k některému klášteru v okolí Strakonic. Postava biskupa je kladena do poslední čtvrtiny 13. století. Z. Všete čková upozor ňuje na možnost, že by se mohlo jednat o pražského biskupa Tobiáše z Bechyn ě. Srovnání nabízí postava Tobiáše z Bechyn ě namalována n ěkdy v devadesátých letech 13. století v kostele v Kyjích. Ú řad pražského biskupa zastával v letech 1278 až 1296. 234 Biskup Tobiáš spolu s Pukartem z Janovic stáli v čele šlechtic ů, kte ří vyjednali návrat Václava II. z braniborského zajetí v roce 1283. Ze svého úsp ěchu se dlouho net ěšili, brzy je totiž o jejich pozici Václavových rádc ů p řipravil Záviš z Falkenštejna. V roce 1283 mezi t ěmito tábory za čala tzv. „nová válka“, ale již v následujícím roce byla

232 V. DVO ŘÁKOVÁ – A. MERHAUTOVÁ-LIVOROVÁ, Nást ěnné malby , s. 290-291. 233 TAMTÉŽ, s. 290; J. ROYT, Slovník , s. 93-94. 234 Z. VŠETE ČKOVÁ, Bemerkungen , s. 179, D. PRIX – Z. VŠETE ČKOVÁ, St ředov ěký kostel , s. 251- 252.

- 58 - přerušena čty řletým mírem. Na jaké stran ě stáli tehdy Bavorové ze Strakonic se prameny nezmi ňují. Bohužel v letech 1280 až 1288 nemáme o Bavorech žádné písemné zprávy. Majetek Tobiáše a pražského biskupství byl v roce 1289 sužován pustošivými nájezdy Závišových spojenc ů. Tehdy dokonce Vítek z Krumlova, Záviš ův bratr, zajal Tobiášova bratra Čeňka z Kamenice. 235 Tobiáš z Bechyn ě získal zp ět svou pozici až po smrti Záviše z Falkenštejna v roce 1290. P řed hradem Hluboká byl Záviš popraven Mikulášem Opavským, který byl bratrem Anežky, matky Bavora III. ze Strakonic. Krátce p řed smrtí Záviše se Václav II. za čal obklopovat šlechtici z tábora Purkata z Janovic a Tobiáše. Mezi nimi byl také Bavor III., jenž od roku 1289 zastával funkci zvíkovského purkrabího. 236 Malba biskupa ve strakonickém ambitu by se mohla vztahovat k roku 1289. Je možné, že Bavorové Tobiáši poskytli do časné úto čišt ě. V listopadu téhož roku pe četil Bavor III. spolu s pražským biskupem listinu, v níž pi čínský plebán p řijal ves od pražského probošta. Také n ěkdy v letech 1279 až 1290 získali Bavorové od Tobiáše povolení založit kostel v Bavorov ě.237 Na druhé stran ě poz ůstatky starší výmalby v ambitu, pocházející ze 13. století, jsou p říliš malé, aby nám toho mohly více napov ědět. Názory na neúplný obraz kola Št ěst ěny v hradní kapli se liší. Jednak m ůže pocházet z roku 1310, jednak z roku 1320. V tomto druhém p řípad ě jej K. Stejskal přisuzuje malí ři, jenž je autorem apoštol ů sv. Filipa a sv. Jakuba v kapitulní síni. Kolo Št ěst ěny z řejm ě p ředstavuje vratkost lidského osudu či politických záležitostí.238 Vznik kolem roku 1310 by se mohl vázat k vym ření p řemyslovské dynastie a následným událostem v zemi, které v roce 1307 přinesly Bavorovi III. ztrátu ú řadu zvíkovského purkrabího a zklamání z vysoké politiky. Bavorové také m ěli v dobré pam ěti smrt Přemysla Otakara II. na Moravském poli a nep říliš dobré časy regentské vlády braniborského vévody. Zdá se, že oba P řemyslovi vnuci, Bavor III. a Vilém ze Strakonic, kladli d ůraz na tento příbuzenský vztah. Jejich matka Anežka totiž byla nemanželskou dcerou P řemysla Otakara II. a Anežky z Kuenringu. 239 V roce 1315 si

235 J. B. NOVÁK (ed.), Formulá řová sbírka , č. 187 – 193, 235, s. 147-153, 178. Tehdy Tobiáš z Bechyn ě čelil p ředevším nájezd ům Hroznaty z Husic, Zbislava z Třeboun ě, Vítka z Krumlova, Hynek ml. z Lichtenburka a další. 236 K. CHARVÁTOVÁ, Václav II. , s. 66-113; RBM II, č. 1466, s. 630. 237 RBM II, č. 1486, s. 641; J. B. NOVÁK (ed.), Formulá řová sbírka , č. 168-169, 241, s. 134, 183. 238 J. ROYT, St ředov ěké malí řství , s. 21; K. STEJSKAL, Die Wandmalereien , s. 159. 239 M. BLÁHOVÁ (ed.), Kroniky , s. s. 361, 368, 426-427.

- 59 - Bavor III. prost řednictvím svého daru vymínil z řízení hrobky ve zlatokorunském klášte ře, založeném P řemyslem Otakarem II.240 Postavy sv. Jakuba a sv. Filipa (kolem roku 1320) v kapitulní síni jsou dílem malí ře, jenž se při své práci opíral především o sklomalbu rakouskou, zejména z okruhu klosterneuburgského kláštera nedaleko Vídn ě. Přes oblast rakouské sklomalby p řejaly postavy apoštol ů znaky západoevropské malby na skle i malby knižní. Strakonické figury se ale od nich odlišují jiným pojetím hlav, p řipomínající trochu ješt ě typy byzantské. Toto byzantské pojetí hlav z řejm ě zp ůsobil vliv italské knižní nebo nást ěnné malby. V rámci domácí malí řské tvorby první poloviny 14. století jsou tito apoštolé po slohové stránce isolovaným projevem. 241 Ornamentální výzdobu na klenbách kapitulní sín ě nevytvo řil kolem roku 1320 výše uvedený malí ř apoštol ů, ale již jiný malí ř, který čerpal obzvlášt ě z domácí knižní malby. Ornamentika z kapitulní sín ě se vztahuje k rukopis ům královny Elišky Rej čky. Tento vztah se projevil jak ve volb ě a podob ě motiv ů, tak i ve zvláštním zp ůsobu šrafování pozadí či modelace kv ětinových ter čů a v užití figurálních motiv ů, lidských hlav, vložených rovn ěž do vlnovky. Na patkách kleneb se nacházejí také zbytky malované architektury – cimbu ří, arkády, hradby s okénky, které souvisí s knižními miniaturami. Mezi figurálními prvky se objevil netradi ční motiv lebek jako p řipomínka pomíjivosti všeho živého. Srovnání lze nalézt na mozaice kostela v Torcellu ze 13. století. Nejen tedy v postavách apoštol ů se ozývají jihoitalské vlivy, ale i v ornamentálních pásech kapitulní sín ě. P říčinu nacházíme v trvalém kontaktu johanitského řádu s jihoevropskou oblastí. 242 Převážná část miniatur z rukopis ů královny Rej čky se hlásí k tzv. naturalistickému sm ěru. Ten se ší řil z benediktinských iluminátorských dílen ve východní Anglii a na území dnešní Belgie. Je možné, že p ři vnit řních kontaktech benediktinského řádu se rukopisy tohoto typu dostaly do knihovny b řevnovského kláštera a byly pak použity iluminátory královny Rej čky jako vzor. Královna také nechala v klášte ře b řevnovském roku 1307 zhotovit poh řební korunu pro svého manžela Rudolfa I. Habsburského. Opat tohoto kláštera, Bavor z Ne čtin, v n ěm nechal na p řelomu 13. a 14. století z řídit rozsáhlé

240 NA Praha, fond Zrušené kláštery, inv. č. 999, sign. ŘC Zl. Koruna – 7; František MAREŠ, Soupis památek historických a um ěleckých v politickém okresu Krumlovském , Praha 1918, s. 170-171, 193-195. 241 V. DVO ŘÁKOVÁ – A. MERHAUTOVÁ-LIVOROVÁ, Nást ěnné malby , s. 274-276. 242 TAMTÉŽ, s. 276-277; Velký soubor iluminovaných rukopis ů královny Elišky Rej čky vznikl v 1. čtvrtin ě 14. století. J. ROYT, St ředov ěké malí řství , s. 28-29.

- 60 - um ělecké dílny. 243 V dob ě, kdy zastával tento ú řad zhruba v letech 1294 až 1334, nechal klášter přestav ět. Rod Bened ů z Ne čtin, ze kterého opat pocházel, je na základ ě stejného znaku dáván do p říbuzenského vztahu s Bavory ze Strakonic. 244 Pán ům ze Strakonic náležela po dlouhou dobu správa nezamyslického újezdu, jehož vlastníkem byl klášter v Břevnov ě.245 Možná i malí ř ornamentální výzdoby v kapitulní síni používal p ři své práci břevnovské rukopisy, ale taktéž mohl již čerpat i z dokon čených iluminovaných rukopis ů královny Rej čky. Mohl tedy být v užším vztahu k benediktinskému klášteru v Břevnov ě nebo k iluminátor ům královny Rej čky. Svého vrcholu strakonická dílna dosáhla až malbami christologického cyklu v ambitu. Ten vznikal v letech 1330 až 1340 a je dílem dvou malí řských mistr ů. První mistr je autorem první části. Ta zahrnuje scény z celé jižní st ěny a první t ři pole na západní zdi. Postavy v této části jsou štíhlé, protáhlé. Mají pom ěrn ě malé hlavy a štíhlé kon četiny. Drapérie jejich od ěvů je bohat ě řasena. Za to postavy druhého mistra, jenž pracoval na druhé části cyklu popisující Kristovy pašije, jsou postavy kratší, robustn ější a objem jejich t ěl není drapérií tak zakrýván. Také kompozi ční rozvrh jednotlivých pas ů cyklu byl dvojí. První část je d ůsledn ě odd ělována bílými d ělícími čáry. V pašijové části jsou vázány scény po celé délce pásu a jen ojedin ěle d ěleny čárou. I to sv ědčí o ú časti druhého mistra. 246 Cyklus p řekvapuje bohatostí scén, p ředevším v první části, která zobrazuje ve řejnou činnost, zázraky a podobenství Krista. Nap říklad část v ěnující se Kristov ě ve řejné činnosti nemá srovnání v českém ani st ředoevropském či západoevropském malí řství. Nám ěty i kompozice pro výjevy první části cyklu lze nalézt v um ění jižní a západní Evropy v dob ě daleko starší, než je první polovina 14. století. Příklady zpodobn ění Kristových zázrak ů a podobenství existují v trevírské miniatu ře Egbert ův evangelistá ř, v Evangelistá ři Otty III a v dalších. Všechny uvedené p říklady jsou z doby kolem roku 1000. Více shodných nám ětů a kompozic strakonického cyklu lze najít až na jihoitalských památkách ze 6. století, pat řící do provenience byzantského um ění. Je to práv ě byzantské um ění, které se nejvíce zam ěř uje na období Kristova ve řejného života. Objevují se v n ěm n ěkteré scény, jenž západ nezná nebo dosud nezná. Tak nap říklad ve 12. století v Kappadokii, byzantské provincii, jsou výjevy z Kristova života rozvedeny v celé posloupnosti a obsahují i takové nám ěty, jaké Západ poznal až o dv ě

243 J. KRÁSA a kol., Dějiny I/1, s. 286, 296. 244 S. KOTLÁROVÁ, c. d., s. 15. 245 MHB VI, č. 94, s. 72-73. 246 V. DVO ŘÁKOVÁ – A. MERHAUTOVÁ-LIVOROVÁ, Nást ěnné malby , s. 292-293.

- 61 - st ě let pozd ěji. K prolínání východního i západního um ění došlo v miniaturách řecko- latinského žaltá ře a breviá ře ze 13. století. Tyto rukopisy daleko více rozvíjí Kristovy zázraky než jiné p říb ěhy z jeho života. Co je ovšem zajímavé, rukopisy byly iluminovány na Kypru v dob ě, kdy zde sídlil johanitský řád. V oblasti jižní a také jihovýchodní Evropy, na památkách a rukopisech byzantského p ůvodu, lze kone čně najít vzory pro nám ěty a n ěkteré kompozice strakonického cyklu. 247 Pokud jde o druhou část cyklu, Kristovy pašije, je zkomponována ze scén vesm ěs již v první polovin ě 14. století b ěžn ě tradovaných. Ale jsou mezi nimi i obrazy ne tak často zobrazované. Mezi takové pat ří výjev Polí čkování Krista. Ten se v domácí tvorb ě krom ě Strakonic a Starého Plzence neobjevuje. Scénu Šimona, jak nabízí pomoc Kristovy nelze doložit, podob ě jako výjev Šimon prosí Piláta o t ělo Kristovo, který je zcela ojedin ělý. Obraz Oplakávání Krista byl oblíbeným nám ětem italských primitiv ů.248 U t ěchto um ělc ů nalézáme nám ět i pro tém ěř celý druhý a t řetí pás t řetího pole severní st ěny. Pouze poslední scénu dolního pásu lze srovnávat s Egbertovým evangelistá řem. Výjevy Kristus veden k Annášovi a Kristus p řed Annášem sice není častý, ale jedná se o obm ěnu b ěžné kompozice Kristus p řed Pilátem. Vrcholný obraz posledního pole, kdy se Kristus zjevuje apoštol ům či Kristus a nev ěř ící Tomáš mají svou analogii v italském um ění. Kristovy pašije jsou v ůbec častým nám ětem v západním um ění. 249 Po slohové stránce vykazuje cyklus souvislost s biblemi chudých, s Liber depictus, Pasionálem abatyše Kunhuty, Velislavovou biblí a s dalšími. Čerpat mohli strakoni čtí malí ři z ilustrací rukopisu Cursus sancte Mariae, který vznikl kolem roku 1215 v klášte ře Louka u Znojma. Pasionál iluminoval v letech 1313 až 1321 svatoji řský kanovník Beneš. Strakonický cyklus se shoduje v podobném názoru na prostor a figury v n ěm usazené, ale také v pojetí drapérie.250 Více obdob nacházíme v rukopise Liber depictus neboli Krumlovském kodexu (p řed rokem 1350). Jeho první část je klasickou

247 TAMTÉŽ, s. 284-285. 248 TAMTÉŽ, s. 282-283; P. Kalina odvozuje kompozici Oplakávání Krista od Giottovy verze tohoto tématu v horním kostele v Assisi. Uvažuje o zprost ředkování tohoto obrazu toskánskou deskovou malbou v 1. t řetin ě 14. století. Upozor ňuje na medita ční charakter obrazu, zp ůsobený p ředevším dosti ojedin ělou nahotou Kristova t ěla a dále tradi čním motivem p řitišt ění Mariiny tvá ře na tvá ř Krista. P. KALINA, Beweinung , s. 161-162. 249 V. DVO ŘÁKOVÁ – A. MERHAUTOVÁ-LIVOROVÁ, Nást ěnné malby , s. 282-284. 250 TAMTÉŽ, s. 291; K. Stejskal upozornil na spole čné znaky drapérie postav apoštol ů na západní st ěně kostela sv. Prokopa ve Strakonicích s Pasionálem abatyše Kunhuty. Za slohový p ředstupe ň um ění obou mistr ů christologického cyklu považuje díla pražského dvorského um ělce Mistra Guttina náhrobníku, dcery Václava II., a náhrobník opata Vojslava z ostrovského kláštera benediktin ů. Karel STEJSKAL, Die Wandmalereien , s. 153-156, 158-159.

- 62 - biblí chudých, další části se v ěnují sv ěteckým cykl ům. Jedním z nich je také svatováclavský cyklus, v n ěmž se objevuje nejvíce spole čných znak ů s christologickým cyklem. Podobnost sahá místy tak daleko, že se tém ěř opakují n ěkteré figury rukopisu v první části strakonického cyklu i s dobovými detaily jejich od ěvů nebo detaily architektury. Liber depictus je d ělený do t ří pás ů, v n ěmž jsou scény stejn ě jako v druhé části cyklu voln ě vázané.251 První kreslí ř Liber depictus byl vyškolen v díln ě strakonických mistr ů. Odtud si odnesl celý soubor kompozi čních princip ů, figurálních typ ů a záhybových motiv ů strakonických maleb. Ty pak p ředal i svému žáku, druhému kreslí ři rukopisu. Tak se objevuje v Liber depictus kup říkladu hlava sv. Filipa z kapitulní sín ě nebo také hlava třetího apoštola zleva v kostele sv. Prokopa ve Strakonicích. V roce 1358 synové Petra I. z Rožmberka založili minoritský klášter v Českém Krumlov ě, jemuž darovali tento rukopis. 252 Manželka Viléma ze Strakonic, Markéta ze Šternberka, byla nete ří Petra I. a jeho sestry Markéty z Rožmberka, jenž byla d říve manželkou Vilémova bratra. Je možné, že tento p říbuzenský vztah, který vznikl v roce 1344, 253 by mohl vysv ětlovat, jakým zp ůsobem se k rukopisu Liber depictus dostal malí ř, vyškolený u strakonických mistr ů. Mistru první části christologického cyklu jsou p řipisovány také fragmenty dvou legendárních scén - Kázání sv. Jana K řtitele a Legenda o sv. Ismerii, na východní st ěně kapitulní sín ě. Existuje p ředpoklad, že i tyto výjevy byly sou částí obrazové řady, dělené podobn ě jako cyklus do pás ů. Výjevy v síni díky v ětšímu m ěř ítku mohou lépe vyniknout než na st ěnách ambitu. 254 Obraz Panny Marie Ochranitelky ve druhém poli jižní st ěny svou podobou taktéž odpovídá první části cyklu. Liší se pouze svým monumentálním m ěř ítkem, a proto ho lze p řipsat prvnímu strakonickému mistru. Původn ě se v tomto poli nalézalo další pokračování christologického cyklu, ale bylo přibližn ě kolem roku 1340 nahrazeno obrazem Panny Marie. D ůvodem mohla být pot řeba zaktualizovat výzdobu o velmi oblíbený výjev tehdejší doby. Práv ě od konce 13. století se za čal velice rozši řovat typ Panny Marie Ochranitelky s Kristem či bez Krista. Tento nám ět se nap říklad vyskytuje

251 V. DVO ŘÁKOVÁ – A. MERHAUTOVÁ-LIVOROVÁ, Nást ěnné malby , s. 293; J. ROYT, St ředov ěké malí řství , s. 30-31; 252 J. KRÁSA a kol., Dějiny I/1, s. 302; Analogií kreseb v Liber depictus k nást ěnným malbám ve Strakonicích se v ěnoval G. SCHMIDT, Die Fresken , s. 145-151. 253 MV I, č. 295, s. 177. 254 V. DVO ŘÁKOVÁ – A. MERHAUTOVÁ-LIVOROVÁ, Nást ěnné malby , s. 296; J. Royt i K. Stejskal ovšem legendární scény v kapitulní síni p řipisují žák ům strakonických mistr ů. J. ROYT, St ředov ěké malí řství , s. 30; J. KRÁSA a kol., Dějiny I/1, s. 300.

- 63 - v první čtvrtin ě 14. století v Dalešicích a sou časně se Strakonicemi v Kob ěř icích u Slavkova. Kompozice strakonického obrazu je pyramidální, ve st ředu se nachází postava Marie s Ježíškem a po obou stranách její postavy zástup prosebník ů. Tvá ř prosebník ů zcela chybí a nelze vylou čit, že tomu tak bylo schváln ě. Je možné, že tímto detailem se nechal strakonický malí ř inspirovat ve Wilhemov ě kodexu (z roku 1334). Hlava Marie souvisí s hlavou Davida z Liber depictus. I kresba obli čejových detail ů a koruna je totožná. V tomto rukopisu se objevují analogie v drapériích nebo v postav ě Panny Marie Ochranitelky, podobající se figu ře ženy sluncem od ěné. 255 V roce 1163 existoval johanitský špitál p ři kostele sv. Jana K řtitele v Konstantinopoli. V tomto m ěst ě se nacházely relikvie – Svatý k říž, h řebík, bederní rouška a také pláš ť Panny Marie, které sem p řinesla císa řovna Helena. Johanité usazení v Konstantinopoli mohli uctívat relikvii plášt ě Panny Marie uchovávanou v kostele v Blachernách. Cisterciácký řád a žebravé řády po dobytí Konstantinopole v roce 1204 propagovaly myšlenku ochrany plášt ě spojenou se slávou relikvie plášt ě Panny Marie. Práv ě tyto řády z řejm ě vytvo řily p ředpoklady pro vznik obrazu Panny Marie Ochranitelky. Tento typ navazoval na d řív ější byzantský typ Panny Marie Platytery. Jedná se o zobrazení stojící bohorodi čky s rozpraženýma rukama a na jejích prsou se nachází medailon s postavou dvanáctiletého Krista. Typ Platytera byl vlivem benátské deskové malby rozší řen do Evropy. Také byl tehdy dopln ěn o nové motivy – Panny Marie je oble čena do bohatého plášt ě a korunována dv ěma and ěly. Poté se v západním um ění postupn ě vyvinul typ Panny Marie Ochranitelky se zástupy prosebník ů, jaký se objevuje ve Strakonicích. Ochranný pláš ť m ůže být také symbolem milosrdenství, jak uvádí sv. Brigita: „M ůj široký pláš ť je moje milosrdenství, p řij ď tedy moje dcero a skryj se pod m ůj pláš ť.“ Johanité tak mohli být i ši řiteli myšlenky milosrdenství. 256 Malba apoštol ů, na západní st ěně strakonického kostela, dovršuje úsilí strakonické dílny o dosažení formální dokonalosti kresebného stylu. Postavy svým projevem navazují na práci prvního strakonického mistra. Narozdíl od malého m ěř ítka christologického cyklu, se mohly postavy apoštol ů pln ě rozvinout v životní velikosti. Malí ř dokázal dokonale svázat figury nejen mezi sebou, ale i ve vztahu k ploše,

255 V. DVO ŘÁKOVÁ – A. MERHAUTOVÁ-LIVOROVÁ, Nást ěnné malby , s. 296; J. ROYT, Zahrada mariánská. Mariánská úcta ve výtvarném um ění od st ředov ěku do 20. století , Sušice 2002, s. 12. 256 Z. VŠETE ČKOVÁ, Bemerkungen , s. 179-181; J. ROYT, Zahrada , s. 12; TÝŽ, Slovník, s. 193-194, 202-203.

- 64 - podobn ě jako na obraze Panny Marie Ochranitelky v ambitu. Postavy v kostele sv. Prokopa byly vytvo řeny zřejm ě sou časn ě s tímto obrazem Panny Marie.257 Západoevropská tradice se projevila na výzdob ě vnit řních st ěn ambitu (1340 až 1350). Výzdobu z tohoto období tvo ří figury prorok ů, obraz Ob ěť Abrahámova a Smrt Panny Marie, v jejíž blízkosti je umíst ěna postava z řejm ě sv. Benedikta. Smrt Panny Marie je již projevem místní tradice a spolu s postavou sv. Benedikta byla namalována pomocným malí řem. Ostatní výjevy z této doby, zobrazené na vnit řních st ěnách, mají blíže k druhé části christologického cyklu. Vznikly krátce po n ěm, patrn ě rukou jiného malí ře. Nadživotní provedení prorok ů a Ob ěti Abrahámovi vytvá ří spolu s cyklem spojitost Starého a Nového zákona. Hlava jednoho z prorok ů na západní zdi se podobá hlav ě proroka Izajáše v Liber depictus. Obraz Krista Trpitele s kle čícími prosebníky na západní zdi zcela vybo čuje z kompozice vnit řní výzdoby ambitu. Nad prosebníky, kte ří představují donátory vkomponované do role poutník ů, stojí nápisy „Mathias“ a „Adlicca“ . Jedná se nejspíše o p říslušníky n ěkterého šlechtického rodu, sebev ědomí měšťan ů nebylo v první polovin ě ješt ě tak veliké. Provedení obrazu je daleko hrubší, chudší a zna čně neobratné, ale p řesto vznik tohoto obrazu lze umístit do doby, kdy vznikala první část cyklu. Zcela ur čit ě je jeho autorem pomocný malí ř. 258 V letech 1320 až 1350, kdy probíhala malí řská výzdoba johanitské komendy, náležela druhá polovina strakonického hradu velkému p říznivci johanitskému řádu, Vilémovi ze Strakonic. Panství po svém bratru Bavoru III. převzal Vilém v roce 1318. Bavorové pat řili ve své dob ě k těm nejvýznamn ějším rod ům v Českém království a trvale hájili p řemyslovské zájmy. S P řemyslovci byli úzce sp řízn ěni. Vztahy Bavor ů k dvorskému um ění jsou patrné, jak v architektu ře strakonického hradu, která obsahuje některé prvky královské písecko-zvíkovské huti, tak také v soše Madony Strakonické, pocházející p řibližn ě z p řelomu 13. a 14. století. Vilém tak mohl plynule navázat na předchozí kontakty svého otce a bratra a zvolit pro výzdobu komendy um ělce práv ě z takového domácího prost ředí. 259 Je dosti nepravd ěpodobné, že by strakoni čtí malí ři byli povoláni z ciziny. Jejich práce na christologickém cyklu a ostatních obrazech dob ře zapadá do rámce českého malí řství v první polovin ě 14. století. Založení malí řského cechu v roce 1348 sv ědčí o rozvinutosti domácího malí řství. 260

257 V. DVO ŘÁKOVÁ – A. MERHAUTOVÁ-LIVOROVÁ, Nást ěnné malby , s. 298-299. 258 TAMTÉŽ, s. 291, 296-298. 259 K. STEJSKAL, Die Wandmalereien , s. 153-159, zejm. 154; J. KRÁSA a kol., Dějiny I/1, s. 298; J. ROYT, St ředov ěké malí řství , s. 30. 260 V. DVO ŘÁKOVÁ – A. MERHAUTOVÁ-LIVOROVÁ, Nást ěnné malby , s. 302.

- 65 - Jak již bylo d říve řečeno v dílech obou mistr ů, ale i u malí řů z první výzdoby kapitulní sín ě, se objevily silné vlivy jihoevropského um ění. P ředlohy pro kompozice a nám ěty první části christologického cyklu musíme nejpravd ěpodobn ěji hledat v byzantském prost ředí, které narozdíl od západního pln ě rozvíjelo období Kristovy ve řejné činnosti, jeho zázrak ů či podobenství. Je otázkou, zda malí ři m ěli k dispozici předlohy italsko-byzantského charakteru, které vyjád řili slohovými zp ůsoby západního um ění, nebo čerpali již z p ředlohy obojího zam ěř ení. P ři tak úzkém kontaktu johanitského řádu s východní oblastí se nabízí první možnost. Povinností generálních převor ů v evropských zemích byla ú čast na generálních synodách. S řádovým centrem na Rhodu museli být v neustálém kontaktu. Řádová pravidla také p ředepisovaly povinné lh ůty pobytu pro nastávající generální p řevory a komtury. Touto cestou se tyto předlohy z řejm ě dostaly do českých zemích. Vedle toho i rytí ři a kn ěží pobývali na Rhodu mnohdy n ěkolik let. 261 V první polovin ě 14. století byl v ú řadu generálního převora Berthold z Hennenbergu (1313 až 1325). Ten m ěl zna čný kulturní rozhled i kontakty. Byl z řejm ě sp řízn ěn s Bertholdem VII. z Hennenbergu, jenž byl p ředním rádcem českého krále Jana Lucemburského. Z domácího prost ředí pocházel Michael z Týnce (1325 až 1335), generální p řevor pro Čechy, Moravu, Polsko a rakouské zem ě. Po n ěm následoval Havel z Lemberka (1337 až 1366). 262 Zřejm ě prost řednictvím některého z prvních dvou p řevor ů se dostaly p ředlohy na území českých zemí. Nelze vylou čit ani podíl n ěkterého strakonického komtura, jenž také n ěkdy v minulosti mohl pobývat na Rhodu. Johanité se považovali za Kristovy rytí ře a následovali jeho vzor. Christologický cyklus, popisující Kristovo mládí, jeho ve řejnou činnost, zázraky, podobenství a jeho utrpení, ukazoval člen ům johanitského řádu, jak následovat p říkladu Ježíše Krista. Malby také zprost ředkovávaly ostatním v ěř ícím život Ježíše Krista. Strakoni čtí mist ři museli téma uchopit tak, aby co nejvíce vyhovovalo p ředstavám johanitského řádu, zam ěř eného na špitální činnost. N ěkterý johanita nejspíše provedl výb ěr jednotlivých scén. Oba mist ři se museli vyrovnat i s nám ěty (nap ř. legenda o sv. Ismerii či sv. Janu Křtiteli), pro n ěž z řejm ě západoevropské um ění nep ředepisovalo vzory. To sv ědčí o tv ůrčí vynalézavosti obou malí řů .263 Když pomineme postavu biskupa v ambitu z poslední čtvrtiny 13. století, probíhaly jednotlivé etapy malí řské výzdoby komendy v

261 TAMTÉŽ, s. 273, 283-286; B. WALDSTEIN-WARTENBERG, Řád , s. 229-230. 262 B. LIFKA, c. d., s. 86. 263 V. DVO ŘÁKOVÁ – A. MERHAUTOVÁ-LIVOROVÁ, Nást ěnné malby , s. 302.

- 66 - rychlém sledu po sob ě, v letech 1320 až 1350. Na vzniku maleb se podílelo hned několik malí řů . Postavy apoštol ů a ornamentální výzdoby jsou projevem dvou odlišných um ělc ů. Nejvíce maleb je p řipisováno mistru první části christologického cyklu. Ten je snad autorem i monumentálního obrazu Panny Marie Ochranitelky, postav apoštol ů a legendárních scén o sv. Ismerii a sv. Janu K řtiteli. Období Kristových pašijí je dílem druhého mistra strakonického cyklu. O n ěco mladší malby na vnit řních st ěnách ambitu vyzdobil bu ď druhý mistr nebo již odlišný malí ř. Na strakonických malbách jsou patrné vlivy západoevropské sklomalby, zejména rakouské, a knižní malby. Jednalo se o knižní malbu pocházející jednak z italsko-byzantského prost ředí a jednak z prost ředí západního, ze kterého p ředevším čerpala domácí knižní malba. Vilém ze Strakonic v roce 1327 odkázal sv ůj majetek jako odúmr ť Janu Lucemburskému. 264 Nem ěl žádného potomka a možná tehdy ani neuvažoval, že by se v budoucnu oženil. Svou roli patrn ě mohla sehrát jeho velká zbožnost. Vilém po celý sv ůj život hojn ě obdarovával johanitský řád. Možná, že práv ě finan ční podpora realizace nást ěnných maleb ve strakonické komend ě, měla být jeho nejv ětším donátorským darem ve prosp ěch řádu. Christologický cyklus za čal vznikat práv ě krátce po roce 1327. Někdy ve t řicátých nebo čty řicátých letech 14. století malí ři ze strakonické dílny taktéž zhotovili výzdobu v kostele ve Čkyni, jejíž majitelem byl Vilém ze Strakonic. Z prost ředí strakonické dílny vzešel malí ř Mikuláš. Ten n ěkdy p řed rokem 1336 vyzdobil jižní kapli chóru dominikánského kláštera v Opav ě výjevy z cykl ů legendy sv. Jana Křtitele a sv. Št ěpána. Mimo to zde zanechal i sv ůj vlastní autoportrét s nápisem „Nicolaus pictor“ . Malí ř pracoval pro podporovatele dominikánského řádu knížete Mikuláše II. Opavského,265 jenž byl bratrancem Viléma ze Strakonic. V roce 1340 se v jedné listin ě Mikuláš II. Opavský zmi ňuje o m ěstu Baworow a vesnicích Sulcow, Cziruencow a Dzengilov, ležících na území opavského knížectví, jako o majetku Bavor ů ze Strakonic. 266 Kolem roku 1342 strakonická dílna dokon čila malby v pi čínském kostele. Patronátní právo k tomuto kostelu náleželo od roku 1320 strakonické komend ě. Ani tady nelze podíl Viléma zcela vylou čit, ješt ě totiž v roc 1336 a snad i pozd ěji Pi čín vlastnil.267

264 RBM III, č. 1252, s. 487. 265 J. KRÁSA a kol., Dějiny I/1, s. 299; J. ROYT, St ředov ěké malí řství , s. 30. 266 RBM IV, č. 814, s. 319. Anežka, matka Viléma, byla sestrou Mikuláše I. Opavského. 267 NA Praha, fond ŘKř, inv. č. 198; RBM III, č. 570, s. 277; č. 611, s. 257.

- 67 - Ze spojení Bavor ů ze Strakonic a johanitského řádu vzniklo ojedin ělé jiho české dílo, jemuž náleží významné místo ve st ředoevropském malí řství 14. století. Strakonický christologický cyklus v oblasti nást ěnné malby na sever od Itálie nemá obdoby. V první polovin ě 14. století se tak Strakonice staly centrem rozsáhlé malí řské dílny, v níž získával své v ědomosti um ělec dalšího významného jiho českého díla, Liber depictus.

V. 3. Nást ěnné malby v Pi čín ě a Čkyni Malí ři ze strakonické dílny vyhotovili malby v kostele Panny Marie v Pi čín ě a také v kostele sv. Má ří Magdalény ve Čkyni. Malby na obou dvou místech se dochovaly jen v malých zlomcích. Malby v pi čínském kostele byly objeveny v roce 1941. P ůvodn ě pokrývaly všechny st ěny i klenbu kn ěžišt ě a vnit řní stranu vít ězného oblouku. Bohužel p řevážná část byla zakryta omítkou a z p ůvodní výzdoby se tak dochovaly pouze dva fragmenty scén na jižní st ěně kněžišt ě a medailony na vít ězném oblouku. 268 Tyto dv ě scény na jižní st ěně presbytá ře jsou zobrazené nad sebou v pásech, odd ělených proužkem, stejn ě jako v první části christologického cyklu ve Strakonicích. Horní scéna zobrazuje Bi čování Krista. Z tohoto výjevu se zachovala postava Krista, přivázaného ke sloupu a postavy dvou žid ů, kte ří z řejm ě drželi v ruce metlu. Pod touto scénou se nachází výjev Pekla. Ten je z pi čínských maleb nejzajímav ější. Peklo je zde zachyceno obvyklým zp ůsobem – hlavou Leviathana s otev řenou tlamou, avšak pro zp ůsob, jakým zde byl rozvinut motiv h říšník ů zatracovaných peklem v pravé a st řední části výjevu, nemáme jiného p říkladu. Takové pojetí Pekla je vzácností, jak v domácím prost ředí, tak i mimo n ěj. V pravé části obrazu letící čert p řidržuje hlavu postavy oble čené do červeného zdobeného roucha. Druhý čert se snaží odstr čit její hlavu od sudu, p řed kterým tato postava kle čí a natahuje k n ěmu své ruce. Na sudu sedí šklebící se čert a pobízí postavu gestem své ruky, aby si p řičichla k zátce od sudu. Podle roucha by se dalo usuzovat, že se jedná o kn ěze. Tato část výjevu se vztahuje k jednomu z hřích ů, nest řídmosti. Ve st řední části je vyobrazen nejv ětší čert. Na svých zádech nese dalšího h říšníka, z řejm ě mnicha, oble čeného do šat ů s dlouhými rukávy a kapucí. Tento čert p řed sebou tla čí bránícího se rytí ře, jedoucího na červeném koni nebo na nějakém

268 M. KORECKÝ, Nov ě objevené nást ěnné malby , s. 86-87.

- 68 - jiném pekelném zví řeti. Čert rytí ře tla čí p římo do tlamy Leviathana, do které se chystá hodit i h říšníka na svých zádech. Z řejm ě jde o zobrazení dalšího h říchu - pýchy. 269 V malí řov ě podání poslední trest h říšník ů p ůsobí skrze veselí legra čních postav pekelník ů místy tém ěř groteskn ě. Vážnou scénu tak spíše odleh čuje. Peklo v jeho pojetí nevzbuzuje v divákovi p říliš hr ůzy. Neomezil se také na zobrazení pekelník ů v jedné podob ě. Malí ř se odvážil pojmout tento výjev zp ůsobem, který se úpln ě neslu čuje s církevními stanovy. Pon ěkud jízlivé je zobrazení p říslušníka kn ěžského stavu u sudu s vínem, jenž z řejm ě odráží b ěžný stav tehdejší doby. Um ělec ukazuje, že nav ěky zatracenými se mohou stát také p říslušníci privilegované vrstvy. Jeho podání čert ů bylo patrn ě ovlivn ěno pohledem lidové tvorby nebo staro české satiry či liturgických her. 270 Z liturgických her nejv ětší roli sehrály pašijové hry. Ty byly malí ři jist ě dob ře známy, hrály se totiž v kostelech a klášterech. K. Stejskal interpretuje pi čínské znázorn ění jako ilustraci jednoho st ředov ěkého divadelního provedení podsv ětí. Malí ř čerpal z řejm ě i z Nikodémova apokryfu, kde je popis Kristovy cesty z podsv ětí. Scéna vyvedení z podsv ětí byla pravd ěpodobn ě namalována na levé stran ě od výjevu Pekla a možná uzavírala pašijoví cyklus. 271 Triumfální oblouk byl p ůvodn ě ozdoben devíti medailony prorok ů, avšak jeden a část druhého se na severní stran ě nedochovaly. Na červeném pozadí jsou rozprost řené tyto medailony. Jsou vypln ěny polopostavy prorok ů s nápisy. Podle p ůvodních nápis ů lze ur čit Jeremiáše, Davida, Šalamouna. Kdo je zobrazen na ostatních medailónech není jasné. Ve vrcholném medailonu je umíst ěna st řela v bílém štít ě, jenž se vztahuje k Bavor ům ze Strakonic. Medailony s poprsími prorok ů pat ří k oblíbené výzdob ě po celou první polovinu 14. století. 272 Od kdy se Pi čín nalézá v majetku Bavor ů ze Strakonic není známo. Poprvé je Pi čín v souvislosti s tímto rodem zmín ěn v roce 1289, kdy je Bavor III. uveden jako patron kostela. V roce 1320 strakoni čtí johanité dostali od Viléma ze Strakonic patronátní právo k pi čínskému kostelu a v zá ří tohoto roku se stali i vlastníky kostela a fary se vším příslušenstvím. 273 Johanité zde m ěli d ůležitou komendu. Po n ějaký čas byl Pi čín s p řilehlými vesnicemi zastaven Markét ě z Rožmberka, která pak tyto statky darovala svému synovi Mat ěji, proboštu kláštera v Sadské. V roce 1336 se znovu Pi čín

269 J. P ĚŠINA a kol., Gotická nást ěnná malba I/1, s. 264. 270 TAMTÉŽ, s. 94-95, 265. 271 Z. VŠETE ČKOVÁ, Die Wandmalereien , s. 321-323, 327. 272 J. P ĚŠINA a kol., Gotická nást ěnná malba I/1, s. 264. 273 RBM II, č. 1486, s. 641; RBM III, č. 570, s. 277; č. 611, s. 257.

- 69 - s ostatními vesnicemi stal majetkem Viléma ze Strakonic. 274 V jeho majetku z řejm ě zůstal až do jeho smrti v roce 1359. Ve stejném roce, kdy zem řel, ješt ě totiž sta čil ustanovit nového fará ře v Dlouhé vsi, která náležela k pi čínským statk ům. 275 B ěhem doby, kdy držel Vilém ze Strakonic Pi čín, byla podle letopo čtu nad vít ězným obloukem v roce 1342 dokon čena výzdoba kostela. Vzhledem k vyobrazení st řely v kostele, lze uvažovat o Vilémovi jako o možném donátorovi malí řské výzdoby. 276 Avšak jeho podíl na vzniku maleb nelze s jistotou prokázat. Johanitský znak zde sice není, ale mohl být nap říklad na n ěkterém ze zni čených medailon ů. Ve Čkyni se dochovaly gotické malby ze dvou období. Nejstarší vznikly kolem roku 1330 nebo krátce poté. Mladší jsou až z 15. století. Výzdoba d říve pokrývala všechny st ěny čtvercového presbytá ře. Dnes jsou dob ře patrné jen malby na jižní a částe čně na východní st ěně, klenb ě kn ěžišt ě a na vn ější i vnit řní stran ě triumfálního oblouku. První zmínka o Čkyni pochází z roku 1243, kdy se p řipomíná Bed řich ze Čkyn ě jako jeden ze sv ědk ů na listin ě Bavora ze Strakonic, která se vztahovala k obdarování strakonické komendy. 277 N ěkdy kolem roku 1330 získal do svého vlastnictví Čkyni i Vimperk Vilém ze Strakonic. Jan Lucemburský tehdy odebral Vimperk z nejasných důvod ů pán ům z Janovic, jeho p ůvodním majitel ům. Avšak v roce 1341 jim Vimperk znovu vrátil. Je možné, že toto navrácení bylo zatím jen formální a až v roce 1359 bylo opravdu uskute čněno. Tehdy bylo Janovic ům listinou potvrzeno držení vimperského panství. Listina z roku 1359 v majetku zmi ňovala Čkyni. 278 Práv ě v tomto roce zem řel Vilém ze Strakonic. Mimo Viléma m ěl majetky v t ěsné blízkosti Čkyn ě Albert z Dobeve a jeho potomci. Jednalo se o vesnici Malenice, k níž m ěli patronátní právo zcela ur čit ě v roce 1359 a 1377. Albert z Dobeve pat řil do blízkého okruhu Viléma ze Strakonic zhruba v letech 1318 až 1342. 279 Podobn ě jako otec a syn Haberk z Doubravice. Mladší Haberk v roce 1329 prodal johanit ům část louky za johanitskou vsí Lhotkou, která sousedila Haberkovými pozemky. 280 Zájem johanitského řádu v této oblasti nelze nechat bez povšimnutí. Čkyn ě nebyla p říliš vzdálená od johanitské farnosti ve Zdíkovci. Vzhledem k tomu, že Bavorové ze Strakonic pov ětšinou správou svých

274 NA Praha, fond ŘKř, inv. č. 198. 275 LC I/1, s. 87-88. 276 J. P ĚŠINA a kol., Gotická nást ěnná malba I/1, s. 264. 277 CDB IV, č. 34, s. 115. „Fridricus cum filiis de Skin.“ 278 A. SEDLÁ ČEK, Hrady XI, s. 141; TÝŽ, Dějiny , s. 73. Josef ŠUSTA, České d ějiny II, část III, Karel IV. Otec a syn 1333 – 1346 , Praha 1946, s. 258. 279 LC I/1, s. 103; LC II, s. 69. 280 RBM III, č. 1580, s. 620.

- 70 - kostel ů pov ěř ovali duchovní z johanitského řádu, se lze domnívat, že i zde mohli johanité p ůsobit. Nejstarší malby na jižní st ěně jsou rozd ěleny do t ří pás ů. Horní pás umíst ěný do štítového pole vypl ňuje výjev Zápas sv. Ji ří s drakem. T ělo draka se ty čí na levé stran ě a na druhé stran ě je sv. Ji ří na koni. Malby ve st ředu druhého pásu byly pozd ěji zni čeny vsazením okna. V levé části je zobrazen výjev Nanebevzetí sv. Má ří Magdalény, okolo jejíž postavy jsou nepatrné zbytky čty ř and ělů. Sv ětice má sepjaté ruce. Celá její postava je zahalena do dlouhých vlas ů ve form ě šat ů, které kon čí nad bosými chodidly. V pravé časti je polovina postavy, držící v levé ruce rošt, náleží sv. Vav řinci. Hned vedle n ěj je postava s nimbem. Pravé ruce má palmetu a v druhé drží knihu, která zakrývá celou jeho hru ď. Jedná se z řejm ě o postavu sv. Jana Evangelisty. 281 Spodní pás je odd ělen ozdobným pruhem a vypln ěn řasenou drapérií. Na východní st ěně jsou vymalovány t ři voln ě stojící postavy ve v ětším m ěř ítku. V levé části je figura sv ětice. Držela v pravé ruce dnes set řený atribut a levou rukou na n ěj ukazovala. Vedle této postavy stojí Panna Marie s korunou a krásn ě řaseným rouchem. V levé ruce držela Ježíška, z n ěhož se zachovalo jen chodidlo a jeho pravá ruka položená na Mariino rameno. Postava v pravé časti náleží snad další sv ětici. Její hlavu zdobí nimbus, obli čej je již nez řetelný. Ob ě ruce má ukryté po svým rouchem, ale jednou rukou si p ředržuje knihu položenou na levém p ředloktí. Po jejím levém boku stála ješt ě jedna figura. Z té se ale pouze zachoval fragment suknice. Na vnit řní stran ě triumfálního oblouku se nacházejí medailony s polopostavy and ělů. Medailony jsou kolem ozdobené rostlinným ornamentem, trojlistem. Klenba čtvercového presbytá ře je zdobena atributy evangelist ů – orel, lev, býk a and ěl. 282 Kvalitní provedení maleb sv ědčí o tom, že malí ř byl zvyklý řešit daleko závažn ější úkoly než byla výzdoba venkovských farních kostel ů. Sou časné bádání připisuje výzdobu kostela ve Čkyni strakonické díln ě. Obrysovou kresbou a bohatstvím záhyb ů na rouchách se malby nejvíce blíží k druhému mistru christologického cyklu ve Strakonicích. Také rostlinný motiv na triumfálním oblouku se podobá ornamentálním pás ům v kapitulní síni. Symboly evangelist ů jsou rozvedené po celé ploše, ohrani čené žebrováním klenby. Navíc se objevil názor, že auto ři maleb ve Čkyni možná pracovali i pro královnu Elišku P řemyslovnu v nedaleké Volyni. Vyobrazení symbol ů evangelist ů ve Čkyni neodpovídá obvyklému provedení, které dávalo ve 14. století p řednost

281 J. VÍTKOVSKÝ, Nást ěnné malby , s. 150-151; J. KRÁSA a kol., Dějiny I/1, s. 299. 282 J. VÍTKOVSKÝ, Nást ěnné malby , s. 150-151.

- 71 - umis ťování symbol ů do medailon ů. Malí ř namaloval tyto symboly spíše jako pohádkové bytosti. Kompozice Nanebevzetí sv. Má ří Magdalény je nestarší nebo jedna z nejstarších na našem území. 283 Výzdoba strakonické malí řské dílny v Pi čín ě a ve Čkyni op ět p řekvapuje, podobn ě jako ve Strakonicích, výb ěrem výjev ů, které nejsou v domácím prost ředí v první polovin ě 14. století příliš tradované. Nap říklad Nanebevzetí sv. Má ří Magdalény ve Čkyni. Také malí ři dokáží rozvíjet obvyklé schéma o nové prvky. O tom sv ědčí pozoruhodný výjev Pekla v pi čínském kostele, jenž zaujímá výjime čné místo v domácí i cizí malí řské tvorb ě. Malí ř p ři ztvárn ění Pekla prokázal zna čnou invenci. Donátorem maleb ve Čkyni, a možná i v Pi čín ě, byl Vilém ze Strakonic. Hospodá řská situace strakonických johanit ů nebyla ve t řicátých a čty řicátých letech zatím natolik silná, aby sami mohli financovat tak rozsáhlé výzdoby. Malby v kostele ve Čkyni a v Pi čín ě probíhaly zárove ň s výzdobou strakonické komendy, což sv ědčí i o velikosti strakonické malí řské dílny. Ta se tak v první polovin ě 14. století za řadila mezi významná um ělecká centra v oblasti jižních Čech.

283 J. VÍTKOVSKÝ, Nást ěnné malby , s. 151-152; J. KRÁSA a kol., Dějiny I/1, s. 299.

- 72 - VI. Záv ěr Ve své práci jsem se pokusila objasnit vztahy Bavorů ze Strakonic a johanit ů z komendy ve Strakonicích. Dále zjistit jaký podíl m ěl tento šlechtický rod a rytí řský řád na vytvá ření um ěleckých a architektonických d ěl Strakonicka ve 13. a v první polovin ě 14. století a pokusit se identifikovat donátory t ěchto d ěl, pokud to dostupný pramenný materiál dovolil. Jejich vztah zejména vyplýval ze zakladatelských práv Bavor ů ke strakonické komend ě. Tímto fundátorským činem se trvale zavázali podporovat a ochra ňovat johanitský řád. Bavorové krom ě Strakonic uvedli johanity i na své další majetky, kde jim sv ěř ovali duchovní správu svých kostel ů. Tím podstat ě ovlivnili následný vývoj struktury strakonické komendy, která v t ěchto lokalitách budovala své nové řádové domy. Na oplátku p řinášel johanitský řád poddaným strakonických pánů, ale i Bavor ům samotným, nové kulturní a duchovní podn ěty. Prost řednictvím své špitální činnosti a budováním sít ě nižšího školství mohl řád hloub ěji p ůsobit i na duchovní život obyvatel Strakonicka. Mnozí synové z rodin drobných šlechticů a m ěšťan ů rozší řili řady johanitského řádu. P ři tak provázaném vztahu lze p ředpokládat, že Bavorové mohli zastávat n ěkteré řádové funkce nebo být alespo ň čestnými členy. Spole čně s Bavory ze Strakonic m ěnili johanité podobu Strakonicka. Bavorové podn ěcovali další osidlování v oblasti st ředního Pootaví, kde založili i své další významné m ěsto Horaž ďovice. Dokonce samotní johanité provád ěli drobnou kolonizaci. Strakonická johanitská stavební hu ť ovliv ňovala podobu pozdn ě románské architektury v jiho českém regionu. Navázala p řibližn ě na p řelomu první a druhé čtvrtiny 13. století na p ředchozí činnost milevské klášterní huti. Nejvýznamn ějším dokladem této johanitské huti je sám strakonický hrad, pat řící k nejstarším soukromým hrad ům v jižních Čechách. Tato hu ť vybudovala sí ť venkovských kostelík ů, zejména v oblasti st ředního Pootaví. Jejím charakteristickým rysem je v ěž v koutu kostelní lodi, články zdobené bobulemi, kvadratický chór, nad nímž bývá hranolová v ěž, a další. Písemné prameny ukazují, že vlastníci t ěchto malých kostel ů byli v kontaktu bu ď s Bavory ze Strakonic nebo se strakonickými johanity. Ze strakonického um ěleckého okruhu pochází také výjime čná socha Madony Strakonické zhruba z konce 13. století či pozoruhodná k řtitelnice v Radomyšli ze století čtrnáctého. Ani v jednom z těchto dvou p řípad ů není znám jejich objednavatel. U

- 73 - křtitelnice v Radomyšli p řipadá v úvahu jako objednavatel Vilém ze Strakonic. Ten ji snad mohl nechat zhotovit kolem roku 1359. Možná, že tato k řtitelnice byla i posledním projevem Vilémovi p řízn ě johanitskému řádu p řed jeho smrtí. Je možné, že křtitelnice vznikla až b ěhem druhé gotické p řestavby radomyšlského kostela v letech 1372 až 1388 a že se na jejím vzniku mohla podílet Markéta ze Šternberka, manželka Viléma ze Strakonic, spolu s johanitským fará řem Benediktem, jemuž je p řičítána tato gotická přestavba kostela. Vzájemná integrace tohoto řádu a šlechtického rodu dala rovn ěž vzniknout velkolepému christologickému cyklu, který nemá ve st ředoevropském malí řství 14. století obdoby. Jeho výjime čnost zp ůsobil johanitský řád. St ěny strakonického ambitu popisují Kristovy zázraky, jeho ve řejnou činnost a podobenství, jenž vykonal. Povinností johanitského řádu bylo sloužit nemocným a chudým. Tato služba vyplývala z vazalské povinnosti ke Kristu, jenž byl jejich nejvyšším pánem. Pro každého člena johanitského řádu tato služba chudým a nemocným představovala velikou čest, jakoby sloužili samotnému Kristu. Z iniciativy johanitského řádu tak vzešla myšlenka vytvo ření tohoto cyklu. Díky kontakt ům johanitského řádu s východní oblastí nebylo příliš velkým problémem opat řit p ředlohu byzantského p ůvodu. Práv ě byzantské um ění narozdíl od Západu znalo vzory pro vyobrazení Kristova života z období jeho mladí a ve řejné činnosti. Malby byly z řejm ě financovány Vilémem ze Strakonic, který se role mecenáše tohoto řádu chopil více než dob ře. Tuto domn ěnku opírám p ředevším o hospodá řskou situaci komendy. Ta si zatím nestála tak dob ře, aby mohla financovat tak rozsáhlou výzdobu sama. A také to považuji za vhodnou p říležitost pro držitele zakladatelský práv, jak dostát svému slibu podpory řádu. Vilém nechal strakonickou malí řskou dílnou zhotovit výzdobu v kostele ve Čkyni. Do jaké míry se podílel na výzdob ě johanitského kostela v Pi čín ě, není zcela jasné. V první polovin ě 14. století se Strakonice staly významným uměleckým centrem jižních Čech, v němž získával své v ědomosti i um ělec jiného významného jiho českého díla, Liber depictus. Na cyklus m ůže být nahlíženo také jako na prost ředek reprezentace johanitského řádu. Je symbolem johanitské a Vilémovi zbožnosti. Taktéž dokládá sebev ědomí a bohatství tohoto velmože. Třebaže se může zdát, že johanité nevystupovali sami jako donátoři um ěleckých děl, nemusí být tento záv ěr v ůbec správný. Je nutné podotknout, že uvedená um ělecká díla jsou spíše zlomkem než uceleným souborem. Tak kup říkladu inventá ře kostel ů byly často obm ěň ovány nejen z důvod ů častých požár ů, vlivem času, ale p ředevším také

- 74 - z pot řeby aktualizovat daný stav o prvky nových um ěleckých kvalit. Samotný p řístup člov ěka byl mnohdy k těmto díl ům p říliš necitlivý, proto je pom ěrn ě úsp ěch, že se christologický cyklus dochoval ješt ě v takovém stavu. To zřejm ě bylo zp ůsobeno i tím, že johanité obývali strakonický hrad až do po čátku 20. století. Přítomnost Bavor ů ze Strakonic a obzvlášt ě johanitského řádu se nesmazateln ě vepsala do d ějin Strakonicka. Johanitský k říž se stal sou částí m ěstského znaku Strakonic. Ironií osudu je, že na n ěm není st řela Bavor ů, ale r ůže Vítkovc ů, kte ří byli nejv ětšími konkurenty Bavor ů v jiho českém regionu. Spole čné p ůsobení johanitského řádu a bavorovského rodu odráží řada cenných um ěleckých a architektonických památek Strakonicka. Bylo by zajímavé porovnat, jak v roli donátor ů um ěleckých d ěl vystupovali johanité v pozdním st ředov ěku, kdy se stali novými a jedinými pány Strakonic po Bavorech ze Strakonic. Doufám, že tato práce p ředstavuje ur čitý p řínos pro další poznání kulturních d ějin jižních Čech.

- 75 -

VII. SEZNAM POUŽITÝCH PRAMEN Ů A LITERATURY SEZNAM ZKRATEK AUC, PH – His - Acta Universitatis Carolinae. Philosophica et Historica CDB – Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae ČNM – Časopis národního muzea ČsČH – Československý časopis historický HaG – Heraldika a genealogie JSH – Jiho český sborník historický LC – Libri confirmaciorum ad beneficia ecclesiastica Pragensem LE – Libri erectionum MHB – Monumenta historica Bohemiae nusquam edita MV – Monumenta Vaticana PSH – Pražský sborník historický RBM – Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemia et Moraviae SPFFBU(C) – Sborník prací filozofické fakulty brn ěnské univerzity. Řada historická ZPP – Zprávy památkové pé če

NEVYDANÉ PRAMENY Národní archiv Praha, fond Řád maltézský. Národní archiv Praha, fond Zrušené kláštery. Národní archiv Praha, fond Řád k řížovník ů Státní oblastní archiv Třebo ň, fond Cizí statky – listiny. Státní oblastní archiv Třebo ň, fond Cizí statky T řebo ň II.

VYDANÉ PRAMENY BLÁHOVÁ, Marie (ed.), Kronika tzv. Dalimila , Praha 1977. BLÁHOVÁ, Marie (ed.), Kroniky doby Karla IV. , Praha 1986. BRODSKÝ, Kliment (ed.), Libri erectionum arcidiecesi Pragensi IV, Praha 1883. Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae I – V, Praha 1907 – 1993. DOBNER, Gelasius, Monumenta historica Bohemiae nusquam edita VI., Praha 1785. EMLER, Josef – TINGEL, František Antonín (edd.), Libri Confirmaciorum ad beneficia ecclesiastica Pragensem I - X, Praha 1868 – 1889. EMLER, Josef (ed.), Reliquiae tabularum terrae I, Praha 1970. Monumenta Vaticana I – III, Praha 1903 – 1944.

- 76 - NOVOTNÝ, Václav (ed.), Inquisitio domorum hosp. S. Joh. Hierosolimitani 1373 , Praha 1900. NOVÁK, Jan B. (ed.), Formulá ř biskupa Tobiáše z Bechyn ě (1279 – 1296), Praha 1903. Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemia et Moraviae I –V/3, VII/2, Praha. SCHUBERT, Anton (ed.), Urkunden-Regesten aus den ehemaligen Archiven der von Kaiser Joseph II. aufgehobenen Klöster Böhmen , Innsbruck 1901. TADRA, Ferdinand, Soudní akta konsisto ře pražské I, Praha 1893. TOMEK, Václav Vladivoj (ed.), Registra decimarum papalium , Praha 1873. Zbraslavská kronika (Chronicon aulae regiae) , Praha 1976.

LITERATURA ADÁMEK, Jan – SOMMER, Jan, Kostel dominikán ů v Písku, jeho gotické poz ůstatky a barokní prom ěna , Pr ůzkumy památek I, 1997, s. 43-62. BIRNBAUMOVÁ, Alžb ěta, Město Strakonice, Praha 1947. BIRNBAUMOVÁ, Alžb ěta, Strakonický hrad , Praha 1947. BOK, Václav – POKORNÝ, Jind řich (edd.), Moravo, Čechy, radujte se! (N ěme čtí a rakouští básníci v českých zemích za posledních P řemyslovc ů), Praha 1998. DOMORÁZEK, František, Dějiny m ěsta Bavorova a hradu Helfenburka na Práche ňsku , Bavorov 1905. DURDÍK, Tomáš, Die Kommenden und Burgen der Ritterorden in Böhmen, Castrum Bene 5, 1996, s. 39-60. DURDÍK, Tomáš, Encyklopedie českých hrad ů, Praha 1995. DURDÍK, Tomáš, Zříceniny hrad ů, tvrzí a zámk ů. Jižní Čechy , Praha 2002. DVO ŘÁKOVÁ, Vlasta - MERHAUTOVÁ-LIVOROVÁ, Anežka, Nást ěnné malby johanitské komendy ve Strakonicích , Um ění 1956, č. 4, s. 273-334. ELBL, Pavel B., Smil z Lichtenburka, rytí ř, velmož a zakladatel , T řebí č 2007. FEYFAR, Mathias, Aus dem Pantheon der Geschichte des Johanitterordens , Nikolsburg 1882. FIBICH, Ond řej, Rytí ři svatého Jana. Aneb duše jiho české krajiny kolem Radomyšle , Písek 2004. HÁJÍ ČEK, Jan P. V., Heraldická výzdoba jind řichohradeckého hradu z doby lucemburské , HaG, 32, 1999, č. 1-2, s. 5-18. CHARVÁTOVÁ, Kate řina, Václav II. Král český a polský , Praha 2007. IWANCZAK, Wojciech, Po stopách rytí řských p říb ěhů: rytí řský ideál v českém písemnictví 14. století , Praha 2001. JAN, Libor, Hodnostá ři rytí řských duchovních řád ů na dvorech posledních Přemyslovc ů, HaG 32, 1999, č. 1-2, s. 39-58. KALINA, Pavel, Beweinung Christi aus dem christologischen Zyklus im Ambit der Strakonitzer Johanniterkommende , Um ění XLI, 1993, č. 3-4, s. 161-167.

- 77 - KAŠI ČKA, František, Kostel sv. Markéty ve Strakonicích , Pr ůzkumy památek II, 1996, s. 65-72. KORECKÝ, Miroslav, Nov ě objevené nást ěnné malby v Pi čín ě, ZPP 1941, s. 86-89. KOTLÁROVÁ, Simona, Bavorové v erbu st řely , České Bud ějovice 2004. KRAMÁ Ř, Vincenc, Strakonická gotická Madona , Praha 1935. KRÁSA a kol., Ji ří, Dějiny českého výtvarného um ění I/1, Praha 1984. KUBÍKOVÁ, Anna, Rožmberské kroniky. Krátký a sumovní výtah od Václava B řežana , České Bud ějovice 2005. KUPKA, Ji ří, Sakrální architektura v Strakonicích , in: Strakonice. Vlastiv ědný sborník I, Strakonice 2002, s. 149-193. KUTHAN, Ji ří, Architektura jižních Čech v prvé polovin ě 13. století , JSH 39, 1970, č. 3-4, s. 145-153, 201-209. KUTHAN, Ji ří, Johanitská komenda ve Strakonicích v raném st ředov ěku , JSH 36, 1967, č. 3, s. 117-129, 165-173. KUTHAN, Ji ří, St ředov ěká architektura v jižních Čechách do poloviny t řináctého století , České Bud ějovice 1977. KUTHAN, Ji ří, Přemysl Otakar II. Král železný a zlatý. Král zakladatel a mecenáš , Vimperk 1993. LEHNER, Ferdinand J., Farní kostel sv. Petra v Horaž ďovicích , Method 29, 1903, s. 41-46. LEHNER, Ferdinand J., Hrad Strakonice s klášterem sv. Vojt ěcha , Method 29, 1903, s. 21-28. LIFKA, Bohumír, Radomyšl. D ějiny jiho českého m ěstečka a jeho okolí , Radomyšl 1993. LUDIKAR, A. Č., O Řádu maltánském, se zvláštním z řetelem na Čechy , Klatovy 1878. 1996. MARÁZ, Karel, Výtvarná stránka pe četí Bavorovic ů. Nad prací Františka Beneše – pe četi sv ětských feudál ů ze Strakonic , 1996. Uloženo v SOkA Strakonice. MAREŠ, František, Soupis památek historických a um ěleckých v politickém okresu Krumlovském , Praha 1918. MENCL, Václav, Po čátky st ředov ěké architektury v jihozápadních Čechách , ZPP XVIII, 1958, s. 133-147. MENCL, Václav, Vývoj st ředov ěkého portálu v českých zemích , ZPP XX, 1960, s. 9-26. MENCLOVÁ, Dana, České hrady I, Praha 1972. MITÁ ČEK, Ji ří, Strakonice ve struktu ře české provincie řádu johanit ů za vlády Lucemburk ů (1310 – 1419) , JSH 75, 2006, s. 40-59. MOLNÁR, Amedeo, Valdenští. Evropský rozm ěr jejich vzdoru , Praha 1991. NECHVÁTAL, Bo řivoj, Donace Bolemily, manželky Bavora ze Strakonic a nejstarší zprávy o Radomyšli , Výb ěr. Časopis pro historii a vlastiv ědu jižních Čech 31, 1994, č. 2, s. 77-88.

- 78 - NECHVÁTAL, Bo řivoj, St ředov ěká k řtitelnice v Radomyšli u Strakonic. Památce Rostislava Nového (1932 – 1996) , Výb ěr 34, 1997, č. 34, s. 253-257. NODL, Martin - ŠMAHEL, František (edd.), Člov ěk českého st ředov ěku , Praha 2002. OLEJNÍK, Jan, Bavorov, kapitoly z minulosti a sou časnosti m ěsta , Písek 2006. PĚŠINA a kol., Jaroslav, Gotická nást ěnná malba v zemích českých I, Praha 1958. PEŠKA, Lukáš – SVOBODA, Miroslav, Přísp ěvek k problematice pe četí johanitských generálních p řevor ů ve 14. a 15. století , in: SPFFBU(C) 46, 2001, s. 41-66. POCHE a kol., Emanuel, Um ělecké památky Čech I - IV, Praha 1977 - 1982. PO ŘÍZKA, Ji ří, Řád maltézských rytí řů . Z Palestiny na Via Condotti , Praha 1997. PRIX, Dalibor – VŠETE ČKOVÁ, Zuzana, St ředov ěký kostel sv. Bartolom ěje v Praze 9- Kyjích do po čátku husitských válek , Um ění XLI, 1993, č. 3-4, s. 231-261. ROYT, Jan, Slovník biblické ikonografie , Praha 2006. ROYT, Jan, St ředov ěké malí řství v Čechách , Praha 2002. ROYT, Jan, Zahrada mariánská. Mariánská úcta ve výtvarném um ění od st ředov ěku do 20. století , Sušice 2002. SEDLÁ ČEK, August, Českomoravská heraldika II, Praha 1925. SEDLÁ ČEK, August, Dějiny královského krajského m ěsta Písku nad Otavou III, Písek 1913. SEDLÁ ČEK August, Hrady, zámky a tvrze království českého XI, Praha 1997 2. SCHMIDT, Gerhard, Die Fresken von Strakonice und der Krumauer Bildercodex , Um ění XLI, 1993, č. 3-4, s. 145-152. SKOPAL, Michael, Založení komendy johanit ů na Malé Stran ě. P řísp ěvek k otázce příchodu řádu do Čech , PSH 26, 1993, s. 7-35. SK ŘIVÁNEK, František, Rytí ři svatého Jana Jerusalémského u nás , Praha 1998 2. SOUKUP, Josef, Soupis památek historických a um ěleckých v okresu píseckém , Praha 1910. SP ĚVÁ ČEK, Ji ří, Jan Lucemburský a jeho doba 1296-1346 , Praha 1995. STEJSKAL, Karel, Die Wandmalereien in Strakonic und ihre Beziehung zur höfischen Kunst Böhmens , Um ění XLI, 1993, č. 3-4, s. 153-160. SVOBODA, Miroslav, Hospoda ření strakonické komendy johanit ů do poloviny 15. století , ČNM 170, 2001, č. 1-2, s. 1-21. SVOBODA, Miroslav, Postavení a správa patronátních kostel ů johanitského řádu v předhusitských Čechách , ČNM 174, 2005, č. 1-2, s. 1-21. ŠUSTA Josef, České d ějiny II, část I, Soumrak P řemyslovc ů a jejich d ědictví , Praha 1935. ŠUSTA, Josef, České d ějiny II, část IV, Karel IV. Za císa řskou korunou , Praha 1948. ŠUSTA, Josef, České d ějiny II, část III, Karel IV. Otec a syn 1333 – 1346 , Praha 1946. ŠUSTA Josef, Dv ě knihy českých d ějin. Poslední P řemyslovci a jejich d ědictví , Praha 1917.

- 79 - TEPLÝ, František, Město Čkyn ě na Šumav ě, Čkyn ě 1937. URBAN, Jan, Lichtenburkové. Vzestupy a pády jednoho panského rodu , Praha 2003. VÍTKOVSKÝ, J., Nást ěnné malby ve Čkyni , Památky a p říroda 3, 1977, s. 150-152. VŠETE ČKOVÁ, Zuzana, Bemerkungen zu den Wandmalereien in Südböhmen , Um ění XLI, 1993, č. 3-4, s. 179-188. VŠETE ČKOVÁ, Zuzana, Die Wandmalereien in der Maria-Geburts-Kirche in Pičín , in: King John of Luxembourg (1296 – 1346) and the Art of His Era, Praha 1998, s. 320-331. WALDSTEIN – WARTENBERG, Berthold, Řád johanit ů ve st ředov ěku. Kulturní dějiny řádu , Praha 2008. ŽEMLI ČKA Josef, Století posledních P řemyslovc ů. Český stát a spole čnost ve 13. století. Praha 1998.

- 80 - VIII. Obrazová p říloha

Obr. 1. Znak Bavor ů ze Strakonic. Obr. 2. Pe čeť strakonických komtur ů a p řevor ů. Reliéf hlavy sv. Jana K ř.

Obr. 3. Pe čeť Bavora III. ze Strakonic Obr. 4. Pe čeť Bavora z Bavorova (1315). (1308).

Obr. 5. Pe čeť velkop řevora Jind řicha Obr. 6. Menší pe čeť p řevora Jind řicha z Hradce (1405). z Hradce (1408).

- 81 - 1 2 3

Obr. 7. Strakonický hrad. 1. Kostel sv. Prokopa (d říve sv. Vojt ěcha) s v ěží, 2. ambit, 3. kapitulní sí ň, 4. palác Bavor ů, 5. v ěž Rumpál.

Obr. 8. Portál ve východní st ěně Obr. 9. Portál na tribunu kostela sv. Prokopa kapitulní sín ě (kolem roku 1230). ve Strakonicích (kolem roku 1240).

→ Obr. 10. Rozeta zdobená bobulemi nad vchodem do kapitulní sín ě (kolem 2. čtvrt. 13.století).

- 82 -

Obr. 11. Pozdn ě gotický oltá ř sv. Anny Samot řetí z kostela sv. Prokopa ve Strakonicích. Čty ři řezby na postranních křídlech oltá ře se možná vztahují k založení strakonické komendy Bavorem ze Strakonic.

↑ Obr. 12. Socha Madony Strakonické (p řibližn ě z konce 13. století).

Obr. 13. Gotická k řtitelnice v kostele sv. Martina v Radomyšli (14. století).

- 83 -

Obr. 14. Znázorn ění všech znak ů a symbol ů na štítkách k řtitelnice v Radomyšli.

Obr. 15. Gotická k řtitelnice v kostele sv. Pavla a Petra v Horaž ďovicích (14.-15. století)

Obr. 16. Gotická k řtitelnice v Blanici. Obr. 17. Nákres k řtitelnice v Blanici. (konec 13. století nebo 14. století). Zdobená geometrickým ornamentem .

- 84 -

Obr. 18. Zleva postava sv. Jakuba Menšího a sv. Filipa na východní st ěně kapitulní sín ě (kolem roku 1320).

Obr. 19 – 20. Sv. Jakub Menší a sv. Filip. Detaily p ředchozího obrázku.

- 85 -

Obr. 21 - 24. Ornamentální výzdoba na klenebních pásech kapitulní sín ě. Ukázky rostlinných motiv ů (kolem roku 1320).

- 86 -

Obr. 25 - 28. Ornamentální výzdoba na klenebních pásech kapitulní sín ě. Ukázky rostlinných motiv ů s figurálními prvky (kolem roku 1320).

- 87 -

Obr. 29. Fragment legendy o sv. Ismerii na východní st ěně kapitulní sín ě (z roku 1330 až 1340).

← Obr. 30. Dvojice prorok ů na jižní vnit řní zdi ambitu (koncem 1. poloviny 14. století).

↓ Obr. 31. Kolo Št ěst ěny na severní zdi hradní kaple Bavor ů ze Strakonic (kolem roku 1310/1320).

- 88 -

Obr. 32. Christologický cyklus v 1. poli jižního k řídla ambitu (kolem roku 1330 až 1340).

Obr. 33. Kristus u čí zástupy. Detail p ředchozího obrázku.

- 89 -

Obr. 34. Monumentální obraz Panny Marie Ochranitelky ve 2. poli jižního k řídla ambitu (kolem roku 1340).

Obr. 35. Panna Marie Ochranitelka s Ježíškem. Detail p ředchozího obrázku.

- 90 -

Obr. 36. Christologický cyklus ve 3. poli jižního k řídla ambitu (kolem roku 1330 až 1340).

- 91 -

Obr. 37. Christologický cyklus ve 4. poli jižního k řídla ambitu (kolem roku 1330 až 1340).

- 92 -

Obr. 38. Christologický cyklus v 2. poli západního k řídla ambitu (kolem roku 1330 až 1340).

- 93 -

Obr. 39. Christologický cyklus ve 3. poli severního k řídla ambitu (kolem roku 1330 až 1340).

Obr. 40. Obraz Oplakávání Krista. Detail p ředchozího obrázku.

- 94 -

Obr. 41. Postava biskupa v ost ění Obr. 42. Postava pražského biskupa jihozápadního okna na jižní vnit řní Tobiáše z Bechyn ě v kostele sv. Bartolom ěje zdi ambitu (poslední čtvrt. 13. století). (90. léta 13. století).

Obr. 43. Postavy apoštol ů na západní st ěně kruchty kostela sv. Prokopa ve Strakonicích (kolem roku 1340). Nalevo zlomek postavy sv. Jana K řtitele s medailónem.

- 95 -

Obr. 44. Tři postavy apoštol ů. Detail p ředchozího obrázku.

Obr. 45 - 46. Ukázky z rukopisu Liber depictus neboli Krumlovského kodexu (p řed rokem 1350). Nápadná podoba t ěchto mužských postav s apoštolem na levém kraji na obr. 44, taktéž s prorokem na obr. č. 30 a s apoštolem sv. Filipem na obr. 20.

- 96 -

Obr. 47. Malby prorok ů v medailónech a znak Bavor ů ze Strakonic na triumfálním oblouku v kostele v Pi čín ě (kolem roku 1342).

Obr. 48. Výjev Pekla na jižní stran ě presbytá ře kostela Panny Marie v Pi čín ě (p řed rokem 1342).

- 97 -

Obr. 49. Malby na jižní st ěně presbytá ře kostela sv. Má ři Magdalény ve Čkyni (po roce1330).

- 98 - IX. Seznam vyobrazení

1. Znak Bavor ů ze Strakonic. [http://www.strakonice.net/] 2. Pe čeť strakonických komtur ů a p řevor ů. Reliéf hlavy sv. Jana K řtitele na míse. [NA Praha, fond Listiny zrušených klášter ů, inv. č. 1180.] 3. Pe čeť Bavora III. ze Strakonic (1308). [NA Praha, fond ŘM, inv. č. 2411, sing. Jo XLIX.] 4. Pe čeť Bavora z Bavorova (1315). [NA Praha, fond Listiny zrušených klášter ů, sign. LIV – ŘC Zlatá Koruna – 7.] 5. Pe čeť velkop řevora Jind řicha z Hradce (1405). [NA Praha, fond ŘM, inv. č. 2295.] 6. Menší pe čeť p řevora Jind řicha z Hradce (1408). [NA Praha, fond ŘM, ivn. č. 2463.] 7. Strakonický hrad. [http://www.strakonice.net/] 8. Portál ve východní st ěně kapitulní sín ě (kolem roku 1230). [Emanuel POCHE a spol., Um ělecké památky Čech III, Praha 1977 – 1982.] 9. Portál na tribunu kostela sv. Prokopa ve Strakonicích (kolem roku 1240). [Emanuel POCHE a spol., Um ělecké památky Čech III, Praha 1977 – 1982.] 10. Rozeta zdobená bobulemi nad vchodem do kapitulní sín ě (kolem 2. čtvrtina 13. století). [Foto: Hana Krajícová] 11. Pozdn ě gotický oltá ř sv. Anny Samot řetí z kostela sv. Prokopa ve Strakonicích. [Alžb ěta BIRNBAUMOVÁ, Strakonický hrad , Strakonice 1947.] 12. Socha Madony Strakonické (p řibližn ě z konce 13. století). [Vincenc KRAMÁ Ř, Strakonická gotická Madona , Praha 1935.] 13. Gotická k řtitelnice v kostele sv. Martina v Radomyšli (14. století). [NPÚ, České Bud ějovice.] 14. Znázorn ění všech znak ů na štítkách k řtitelnice v Radomyšli. [Ond řej FIFBICH, Rytí ři svatého Jana . Aneb duše jiho české krajiny kolem Radomyšle , Písek 2004.] 15. Gotická k řtitelnice v Horaž ďovicích se dvanácti heraldickými znaky (14. století nebo 15. století). [František SK ŘIVÁNEK, Rytí ři svatého Jana Jerusalémského u nás , Praha 1998 2.] 16. Gotická k řtitelnice v Blanici (konec 13. století nebo 14. století). [NPÚ, České Bud ějovice.] 17. Nákres k řtitelnice v Blanici. [Josef SOUKUP, Soupis památek historických a um ěleckých v okresu píseckém , Praha 1910.] 18. Postava sv. Jakuba Menšího a sv. Filipa na východní st ěně kapitulní sín ě (kolem roku 1320). [Foto: Hana Krajícová]

- 99 - 19 – 20. Sv. Jakub Menší a sv. Filip. Detaily p ředchozího obrázku. 21 – 24. Ornamentální výzdoba na klenebních pásech kapitulní sín ě. Ukázky rostlinných motiv ů (kolem roku 1320). [Foto: Hana Krajícová] 25 – 28. Ornamentální výzdoba na klenebních pásech kapitulní sín ě. Ukázky figurálních motiv ů (kolem roku 1320).

29. Fragment legendy o sv. Ismerii na východní zdi kapitulní sín ě (z roku 1330 až 1340). [Jaroslav P ĚŠINA, Gotická nást ěnná malba v zemích českých I, Praha 1958.] 30. Dvojice prorok ů na jižní vnit řní zdi ambitu (koncem 1. poloviny 14. století). [Foto: Hana Krajícová] 31. Kolo Št ěst ěny na severní zdi hradní kaple Bavor ů ze Strakonic (kolem roku 1310/1320). [Jan ROYT, St ředov ěké malí řství v Čechách , Praha 2002.] 32. Christologický cyklus v 1. poli jižního k řídla ambitu (kolem roku 1330 až 1340). [Foto: Hana Krajícová] 33. Kristus u čí zástupy. Detail p ředchozího obrázku. 34. Monumentální obraz Panny Marie Ochranitelky ve 2. poli jižního k řídla ambitu (kolem roku 1340). [Foto: Hana Krajícová] 35. Panna Marie Ochranitelka s Ježíškem. Detail p ředchozího obrázku. 36. Christologický cyklus ve 3. poli jižního k řídla ambitu (kolem roku 1330 až 1340). [Foto: Hana Krajícová] 37. Christologický cyklus ve 4. poli jižního k řídla ambitu (kolem roku 1330 až 1340). [Foto: Hana Krajícová] 38. Christologický cyklus v 2. poli západního k řídla ambitu (kolem roku 1330 až 1340). [Foto: Hana Krajícová] 39. Christologický cyklus ve 3. poli severního k řídla ambitu (kolem roku 1330 až 1340). [Foto: Hana Krajícová] 40. Obraz Oplakávání Krista. Detail p ředchozího obrázku. 41. Postava biskupa v ost ění jihozápadního okna na jižních vnit řní zdi ambitu ve Strakonicích (poslední čtvrtina 13. století). [Foto: Hana Krajícová] 42. Postava pražského biskupa Tobiáše z Bechyn ě v kostele sv. Bartolom ěje v Kyjích (90. léta 13. století). [Dalibor PRIX – Zuzana VŠETE ČKOVÁ, St ředov ěký kostel sv. Bartolom ěje v Praze 9-Kyjích do po čátku husitských válek , Um ění XLI, 1993, č. 3-4, s. 231-261.] 43. Postavy apoštol ů na západní st ěně kruchty kostela sv. Prokopa ve Strakonicích (kolem roku 1340). [Jaroslav P ĚŠINA, Gotická nást ěnná malba v zemích českých I, Praha 1958.]

- 100 - 44. Tři postavy apoštol ů. Detail p ředchozího obrázku.

45. – 46. Ukázky z rukopisu Liber depictus neboli Krumlovského kodexu (p řed rokem 1350). [Gerhard SCHMIDT, Die Fresken von Strakonice und der Krumauer Bildercodex, Um ění XLI, 1993, č. 3-4, s. 145-152.]

47. Malby prorok ů v medailónech a znak Bavor ů ze Strakonic na triumfálním oblouku v kostele v Pi čín ě (kolem roku 1342). [Miroslav KORECKÝ, Nov ě objevené nást ěnné malby v Pi čín ě, ZPP 1941, s. 86-89.] 48. Výjev Pekla na jižní stran ě presbytá ře kostela Panny Marie v Pi čín ě (p řed rokem 1342). [Miroslav KORECKÝ, Nov ě objevené nást ěnné malby v Pi čín ě, ZPP 1941, s. 86-89.] 49. Malby na jižní st ěně presbytá ře kostela sv. Má ří Magdalény ve Čkyni (po roce 1330). [NPÚ, České Bud ějovice.]

- 101 -