Univerzita Karlova v Praze
Filozofická fakulta
Ústav pro klasickou archeologii
DIPLOMOVÁ PRÁCE
Michal Dyčka
Římské okupace Skotska
Roman Occupations of Scotland
Praha 2012 Vedoucí práce: Doc. PhDr. Jiří Musil, PhD.
Děkuji Doc. PhDr. Ji římu Musilovi, Ph.D za korekturu, odbornou pomoc a doporu čení literatury b ěhem celého magisterského studia a vypracovávání této práce.
Prohlašuji, že jsem diplomovu práci vypracoval samostatně, že jsem řádně citoval všechny použité prameny a literaturu a že práce nebyla využita v rámci jiného vysokoškolského studia či k získání jiného nebo stejného titulu.
V Praze dne 30. 8. 2012 …………………………………. Jméno autora
Abstrakt Obsahem této práce je bližší zkoumání římských okupací Skotska, jmenovitě flávijské, antoninské a severovské. Tyto fáze jsou hodnoceny na základě pramenů jak historických, tak především archeologických, se zvláštním důrazem na lokality, kde je možné doložit přítomnost římských vojsk ve výše zmíněných obdobích. Práce je zasazena do historického, politického i vojenského kontextu římských vojenských operací na území dnešního Skotska a jejím cílem je spojení již dostupných informací a závěrů bádání do ucelenějšího pohledu na způsob obsazení a správy nově nabytých území v době vlády Flavijské dynastie, Antonina Pia a dynastie Severovců.
Klíčová slova Římské Skotsko
Limes Romanus
Vojenská okupace
Abstract This work is dealing with individual phases of Roman occupations of Scotland, namely with the Flavian, Antonine and Severan ones. The assessment of these occupations is based on both historical and especially archeological sources and particular attention is paid to those sites, where the presence of Roman occupation forces can be proved in above mentioned periods. The content of the dissertation is put into historical, political and military context of Roman presence on territory of nowadays Scotland. The goal of this study is linking up of already available information and researches into coherent view of patterns of Roman occupation and administration in Flavian, Antonine and Severan periods of government.
Keywords Roman Scotland
Limes Romanus
Military occupation
Obsah Abstrakt...... 4
Klí čová slova ...... 4
Abstract...... 5
Keywords...... 5
Obsah ...... 6
Úvod...... 8
1. Historický podtext římských okupací Skotska ...... 11
1.1 Prameny a jejich kritika ...... 11
1.2 Historický podtext římských okupací Skotska ...... 14
1.2.1 Po čátky provincie a flávijské období...... 14
1.2.2 Británie za Trajána a Hadriána ...... 24
1.2.3 Od Antonina Pia po Clodia Albina, kontext antoninské okupace Sktoska...... 29
1.2.4 Severovská expanze...... 34
1.2.5 Další osudy provincie až do zániku Západo římské říše ...... 37
2. Flávijská okupace Skotska...... 41
2.1 Jižn ě od řeky Forth, území obsazené 78 po Kr. – 82 po Kr...... 41
2.2 Severn ě od řeky Forth, území obsazené po roce 82 po Kr...... 45
2.2.1 Glen Forts (n ěkdy též Glen-blocking Forts, Highland Line Forts)...... 46
2.2.2 Gask Ridge (n ěkdy též linie Forth-Tay) ...... 47
2.3 Další prvky flávijské okupace (charakteristické pro celou okupaci)...... 51
2.4 Významné lokality v rámci flávijské okupace Skotska...... 53
2.4.1 Newstead...... 53
2.4.2 Ardoch ...... 55
2.4.3 Inchtuthil...... 58
2.5 Konec flávijské okupace Skotska ...... 63
3. Antoninská okupace Skotska...... 66
3.1 Skotsko jižn ě od Antoninova valu...... 67
3.2 Antonin ův val ...... 70
3.2.1 Výstavba valu, technická stránka monumentu, modifikace b ěhem užití...... 70
3.2.2 První fáze výstavby Antoninova valu...... 70
3.2.3 Druhá fáze výstavby ...... 78
3.2.4 Ú čel, funkce a využití Antoninova valu ...... 81
3.2.5 Tv ůrci a osádka valu...... 83
3.2.6 Civilní osídlení a místní obyvatelstvo ...... 87
3.3 Významné lokality v rámci antoninské okupace Skotska ...... 88
3.3.1 Bar Hill ...... 89
3.3.2 Rough Castle...... 91
3.3.3 Newstead...... 93
3.3.4 Ardoch ...... 94
3.4 Zánik Antoninova valu, konec antoninské okupace Skotska ...... 96
4. Severovská okupace Skotska...... 99
4.1 Severovská okupace Skotska – pochodové a do časné tábory...... 100
4.2 Významné lokality v rámci severovské okupace Skotska...... 103
4.2.1 Carpow...... 103
4.2.2 South Shields ...... 105
4.2.3 Cramond...... 107
4.3 Konec severovské okupace Skotska ...... 112
Záv ěr ...... 114
Seznam použité literatury ...... 121
Přílohy: Tabulky ...... 129
Přílohy: Obrázky a mapy ...... 143
Úvod Tato práce se zabývá římskými okupacemi Skotska, události a popsané archeologické nálezy tedy pochází z období mezi 1. stol. po Kr. a 3. stol. po Kr.. Vzhledem k tomu, že Římská říše uskute čnila celkem t ři rozsáhlé pokusy o obsazení této části dnešního Spojeného království, je i tato práce rozd ělena do kapitol podle jednotlivých invazí – okupací: flávijské, antoninské a severovské. Samotné okupace jsou pro pot řeby této práce ozna čeny podle dynastií či konkrétních císa řů , b ěhem jejichž vlády byly uskute čněny.
Jednotlivé římské okupace ale neexistovaly v historickém vzduchoprázdnu, všechny byly pokra čováním římské politiky v jižních částech Británie a p řenesen ě se v nich odrážely i události, ke kterým došlo ve zbytku říše. Z těchto d ůvod ů je jako úpln ě první uveden historický podtext římských okupací Skotska, který lze také chápat jako d ějiny římské Británie s bližším p řihlédnutím k událostem ve Skotsku.
Pramen ům pro římské okupace Skotska z děl antických historik ů je v ěnována samostatná podkapitola dále, je však nutné na chvíli se zastavit u druhého d ůležitého zdroje poznání pro dané téma, pramen ů archeologických. Ty jsou spolu s ur čitými znalostmi o fungování římské armády a vojenské správy ( čerpaných dílem z antických a dílem z archeologických pramen ů) a komparativními daty hlavním zdrojem informací pro římské okupace Skotska.
Jednou z nejzásadn ějších otázek, na kterou jsou archeologické prameny schopny odpov ědět, je datace událostí. Období či datum vzniku, p řestavby či zánik daných objekt ů lze ur čit, je-li ve stejné p ůdní vrstv ě nalezen p řesn ěji datovatelný p ředm ět. Skupin dob ře datovatelných p ředm ětů pro území římského Skotska je n ěkolik. V ůbec nejlepší jsou římské mince. Na základ ě legendy či vyobrazení na dané minci je schopen zkušený numizmatik za řadit minci t řeba i do konkrétního roku vlády císa ře (mince často zmi ňují okolnost ražby či význa čnou událost, ke které se svou emisí vztahují), který je na minci vyobrazen a dal popud k jejímu vydání. Samy události vojenských tažení na území Skotska se též do čkaly vyobrazení na mincích.
Druhým velmi dobrým souborem p ředm ětů pro dataci jsou nápisy. Pro oblast římské Británie existuje databáze t ěchto epigrafických doklad ů, ozna čovaná v odborné literatu ře nej čast ěji zkratkou RIB (Roman Inscriptions of Britiain). Přír ůstky do této databáze jsou podle místa a data nalezení pr ůběžn ě za řazovány do p řipravovaných sborník ů. V této práci
8 budou p řípadné nápisy pro jednoduchost ozna čeny jenom tímto katalogovým ozna čení RIB -- --, podle kterého je pak lze snadno dohledat ve zmín ěných sbornících, jejichž plná citace se nachází v seznamu literatury.
Třetím typem p ředm ětů, který již ale neslouží k tak p řesné dataci, jsou úlomky ( či celé nádoby) římské masov ě vyráb ěné luxusní keramiky, ozna čované nej čast ěji jako terra sigillata (ve starší literatu ře též jako tzv. samské zboží – Samian Ware). Vzhledem k tomu, že úlomky této keramiky se nachází na v ětšin ě lokalit s alespo ň krátkodobou římskou p řítomností, je terra sigillata cenným zdrojem informací o dataci. Bohužel i když užití jednotlivých typ ů nádob a zm ěny jejich výzdoby v čase jsou dnes již celkem obstojn ě datovány, tato datace nikdy není tak úzká jako v případ ě mincí či nápis ů, podle kterých lze ur čit dataci v rámci jednotlivých let. V případ ě keramiky je období o jeden řád širší.
Pro terru sigillatu existuje celá řada typologií, sestavených významnými odborníky (Knorr, Curle, Hermet), v této práci se ale vychází výhradn ě z typologie n ěmeckého archeologa jménem Hans Dragendorff (jednotlivé typy ozna čovány jako Dr.--). Sborník, ve kterém jsou všechny typy této klasifikace p ředstaveny a vyobrazeny je op ět uveden v seznamu literatury.
Mezi další p ředm ěty použitelné k bližšímu ur čení datace pat ří nejr ůzn ější p říklady militárií ( části zbroje, zbraní a obecn ě vojenské výbavy), dochované organické materiály jako nap říklad d řevo (pro dendrochronologiii) či p říklady římského šperku nebo skulptury. Všechny jsou v kontextu římských okupací Skotska ale nacházeny spíše výjime čně (v četn ě militárií) na rozdíl od hojn ě zastoupených mincí, st řep ů a nápis ů.
Obecn ě se v této práci vychází z předpokladu, že je-li z ur čité lokality doložen pochodový či do časný tábor, který lze identifikovat jako římský (na základ ě nález ů či jiných charakteristických stavebních prvk ů), lze o čekávat, že na tomto území pobývala římská armáda v období jednoho z tažení na území Skotska. Je-li tento tábor v relativní blízkosti stavby fortifika čního charakteru (pevnosti, pevn ůstky), mohl zárove ň sloužit jako sídlo pro vojáky tuto fortifikaci stavící.
V případ ě doložení pevnosti na ur čité lokalit ě se v této práci vychází z toho, že na dané lokalit ě se římská vojska usídlila na delší než p řechodnou dobu. Na základ ě konkrétních doklad ů o p řestavbách a modifikacích pak lze hovo řit o delším období, ale jsou to práv ě pevnosti a jejich menší ekvivalenty, které jsou brány jako jeden z mála skute čně hmatatelných projev ů p řípadné okupace. Z dispozice fortifikací v krajin ě pak již lze usuzovat na celou řadu 9 dalších záv ěrů – jaký byl ak ční rádius jednotek usídlených v pevnostech, co bylo povinností těchto jednotek a kterým sm ěrem mohly sm ěř ovat patroly, či jaký m ělo strategický význam umíst ění pevnosti práv ě na tom konkrétním míst ě.
Především je však centrem pozornosti pro tuto práci daný systém či smysl, jaký mohly římské vojenské stavby na území Skotska dávat. Sled od sebe pravideln ě odd ělených a podobn ě velkých tábor ů, které se poda ří tak či jinak datovat, dává sm ěr tažení. Sled trvalejších prvk ů jako pevností, pevn ůstek a v ěží, celý spojený t řeba cestou nebo valem, pak poskytuje p ředstavu o samotném vzorci celé okupace. Čeho cht ěli římští stavitelé dosáhnout umíst ěním jednotek do trvalých posádek na t ěchto místech? Jak mohli kontrolovat pohyb v krajin ě a snažili se o to v ůbec? V jakých po čtech muž ů musel ten a ten systém být obsazen, aby fungoval podle p řání jeho tv ůrc ů? A byly takto vzniklé systémy okupace skute čně účinné? Pro č se vzorce jednotlivých okupací a dispozice pevností v krajin ě v jednotlivých obdobích lišily? To jsou otázky, kterými se chce zabývat tato práce.
10
1. Historický podtext římských okupací Skotska
1.1 Prameny a jejich kritika Hlavní prameny k problematice římských okupací Skotska jsou archeologického charakteru, jde p ředevším o poz ůstatky jednotlivých vojenských a správních staveb a infrastruktury. Vzhledem k tomu, že se však nejednalo o nahodilý sled událostí a že tato výstavba byla sou částí promyšleného systému, je velmi d ůležité znát kontext jejího vzniku.
K vybudování jednotlivých prvk ů – jedná se p ředevším o pevnosti, tábory, systém cest, p řístavy a v ěže – došlo ve všech p řípadech p ředevším po skon čení vlastních vojenských operací, i když již b ěhem vojenské kampan ě nepochybn ě docházelo ke konsolidaci dobytých území a byly stav ěny nejr ůzn ější, v ětšinou ale pouze do časné a proto h ůř e archeologicky doložitelné, vojenské objekty.
Jde tedy o kontext jejich vzniku, o to, co p ředcházelo jednotlivým okupacím. A práv ě pro pr ůběh vojenských operací jsou historické prameny daleko použiteln ější než ty archeologické a naopak mohou ješt ě jako p řidanou hodnotu poskytnout informace o tom, jak a pro č kampa ň probíhala, což pozitivn ě ovliv ňuje úhel pohledu na to, co vlastn ě bylo od celého systému vojenské p řítomnosti ve Skotsku o čekáváno.
Nejlépe je zdokumentována první římská okupace Skotska z období flávisjké dynastie. Hlavním pramenem je Tacitova prvotina De vita et moribus Iulii Agricolae , ve které je popsán pr ůběh guvernérství autorova tchána Agricoly v Británii mezi léty 77 až 84 po Kr. (n ěkdy celá datace o rok posunuta – 78 Kr. – 85 po Kr.) s tím, že nejvíce prostoru je pochopiteln ě v ěnováno samotnému vojenskému tažení na území Skotska.
Přestože byl Tacitus beze sporu jedním z nejlepších historik ů nejen své doby, ale dost možná i celé antiky, je t řeba k jeho záznamu a výkladu tažení p řistupovat s opatrností. Krom zjevného faktu, že se snaží ve velmi pozitivním sv ětle vylí čit svého (v dob ě vzniku díla za podivných okolností nedávno zem řelého 1) p říbuzného, je t řeba mít také na pam ěti politický podtext díla a dobu jeho vzniku 2. Tacitus nap říklad p řisuzuje svému tchánu hlavní podíl na civilizaci a romanizaci provincie 3, p řestože archeologicky je celkem obstojn ě doloženo, že
1 Tacitus, Život Iulia Agricoly, 42 2 Salway 2001, str.: 102 3 Tacitus, Život Iulia Agricoly, 21 11 k takovémuto rozvoji došlo p řinejmenším již za Agricolova p ředch ůdce Trebillia Maxima 1, kterého ale Tacitus zmi ňuje jen okrajov ě a spíše negativn ě2.
Autor je krajn ě zaujatý i proti císa ři Domitianovi, v díle naopak n ěkolikrát zd ůraz ňuje prosp ěšnost vlády nového císa ře Trajána. To samo o sob ě p říliš nesráží hodnotu díla, ale autorovo zd ůraz ňování úsp ěch ů svého tchána v kontrastu s neúsp ěchy císa ře v Germánii je již třeba brát jako jistou formu propagandy, p ředevším kv ůli vlastnímu významu obou hranic. Tacitus rovn ěž klade Domitianovi za vinu finální neúsp ěch snahy udržet území Skotska pod imperiální nadvládou, což je rovn ěž pon ěkud p řehnané 3. Tacitovo dílo lze také vnímat jako prost ředek pro nastartování jeho vlastní kariéry – ve řejné odsouzení režimu minulého a aktivní loajalita k tomu novému.
Kapitolou samou o sob ě jsou rovn ěž po čty padlých v bitv ě u Mons Graupius. Tacitus uvádí jako celkový po čet Calgacova vojska p řed osudnou bitvou p řes 30 000 muž ů. Kvalifikované odhady ohledn ě populace celého území Skotska po čítají se 27 000 muži, ženami a d ětmi na po čátku st ředov ěku (jiné odhady hovo ří až o 45 000) 4. Sám po čet ztrát popsaný Tacitem na 10 000 muž ů5 na stran ě kaledonských vále čník ů by tedy spolehliv ě vylidnil tehdejší sever Británie na desetiletí. Jako maximum sil, které mohly místní kmeny proti Agricolovým muž ům postavit, se jeví práv ě po čet 10 000 s tím, že přibližn ě stejné vojsko nasadil do bitvy i Agricola 6.
I p řes zmín ěné nedostatky je ale Tacitus jako zdroj nedocenitelný, p ředevším proto, že bez jeho zpráv by byl pr ůběh celé kampan ě, p ředevším pak její samotný záv ěr, dnešnímu bádání úpln ě skryt. Velmi dobře lze hodnotu Tacitova sv ědectví ukázat na porovnání s informacemi o druhé římské okupaci Skotska – antoninské. Tu shrnuje Historia Augusta jedinou v ětou: (Antoninus Pius) Vedl mnoho válek, ale všechny skrze své legáty, p řičemž Lollius Urbicus pro n ěj porazil Brittany a postavil druhý val, tentokrát drnový, poté co zahnal barbary na út ěk7.
Veškeré další informace jsou prakticky výhradn ě z archeologických pramen ů a tudíž rozsah kampan ě p řed samotnou okupací lze odhadovat jen podle dispozice pochodových
1 Salway 2001, str.: 92 2 Tacitus, Život Iulia Agricoly, 16 3 Fraser 2005, str.: 118 4 Fraser 2005, str.: 84 5 Tacitus, Život Iulia Agricoly, 37 6 Fraser 2005, str.: 85 7 Historia Augusta, Antoninus Pius, 5.4 12 tábor ů. O samotných vojenských akcích není doloženo zhola nic a v ěta poté co zahnal barbary na út ěk m ůže být jak popisem urputných boj ů, tak um ěleckou nadsázkou.
Pro p řípad t řetí římské okupace Skotska je situace zase o n ěco lepší. Severovská invaze, pravd ěpodobn ě proto, že se jí ú častnil panovník s většinou své rodiny, je již zaznamenána podrobn ěji, by ť spíše se zam ěř ením na jednotlivé aktéry a rodinné vztahy než dané události.
Popisy Cassia Diona 1 a Herodiana 2 lze brát jako autentické, celá řada autor ů z nich pak voln ě vychází či je nep římo cituje 3. O pr ůběhu kampan ě vskutku není mnoho zpráv, oba auto ři se p ředevším snaží vylí čit vztah Septimia Severa k jeho syn ům, vojenské tažení má být mimo jiné sou částí snahy starého císa ře odvést své syny ze zkaženého Říma4. Zatímco Getovi není v dílech v ěnovaná p řílišná pozornost, Caracalla je vylí čen jako vysloven ě démonická osobnost a oba auto ři jsou k němu (snad i právem) zaujatí.
Herodianus je obecn ě z obou autor ů vnímán jako mén ě v ěrohodný pro jeho schopnost fabulovat n ěkteré b ěžn ě známé informace – protagonist ům svých d ěl vkládá do úst informace ve chvíli vy řč ení i p ět let staré a vydává je za novinku 5. Cassius Dio je beze sporu lepším zdrojem, ale jeho dílo je zase bohužel dochováno pouze v nekompletním opisu Joannese Xiphilina z 11. století.
Oba auto ři podávají na úvod samotné kampan ě popis Británie a jejích neromanizovaných obyvatel. Toto sv ědectví je velmi cenné p ředevším proto, že se neodchyluje od popisu Tacitova 6, spíše ho potvrzuje, jak v povaze podnebí, tak vále čných taktik místních kmen ů. Je sice možné, že z Tacita oba auto ři vycházeli, ale p řinejmenším Cassius Dio pat řil v dob ě severovské okupace Skotska mezi politickou elitu tehdejší spole čnosti (v dob ě smrti Septimia Severa byl guvernérem ve Smyrn ě) a ur čitě m ěl možnost vycházet z autentických sv ědectví ú častník ů. Za autentický lze rovn ěž považovat jeho vztah ke Caracallovi – tak řka čirou nenávist – zatímco mladší Herodianus dokáže zmínit i pozitivní znaky jeho povahy 7.
1 Dio, Římské d ějiny, 76 - 77 2 Herodiános, Řím po Marcu Aureliovi, 3.13-15 3 Nap ř. Aurelius Victor, Caes. 20. 18, 25-7, Eutropius 8. 19. 1-2, Orosius – Historiae Adversum Paganos 17.7 4 Herodiános, Řím po Marcu Aureliovi, 3.14.1 5 Birely, 1988, str.: 172 6 Tacitus, Život Iulia Agricoly, 10 - 12 7 Herodiános, Řím po Marcu Aureliovi, 4.7.4-7 13
1.2 Historický podtext římských okupací Skotska
1.2.1 Počátky provincie a flávijské období
První římský výboj na území dnešního Skotska byl vlastn ě p římým pokra čováním pr ůběžného rozši řování římské moci na ostrov ě již od dob invaze za císa ře Claudia. Zpo čátku byla imperiální nadvláda nad jednotlivými územími politicky rozdrobeného ostrova zajiš ťována spojeneckými smlouvami a ustavováním nejr ůzn ějších protektorát ů a loutkových království, jako bylo nap říklad to Prasutagovo či u Tacita zmi ňované Cogidubnovo 1.
Tento stav ale nebyl udržitelný navždy. Císa řství nem ělo prost ředky držet celou provincii vojensky v šachu a Britannové se uchylovali pod k řídla říše p ředevším kv ůli rozbroj ům mezi sebou, kterých první správci province umn ě využívali 2. Ale nad výhodami za čaly postupn ě převažovat ústrky. Tacitus v Análech p řipomíná, že po smrti již zmín ěného icenského klientského krále Prasutaga na za čátku 60. let 1. stol po Kr. došlo ze strany římské správy k porušení záv ěti zesnulého krále, který ur čil Řím jen jako ‚spoluvládce‘ své říše 3. Nicmén ě prokurátor Decianus Catus si v jeho království po čínal spíše jako na dobytém území 4, vdova po králi m ěla být zbi čována a její dcery znásiln ěny 5.
Je nasnad ě, že toto chování vyvolalo rozsáhlé pobou ření a bylo následováno rozsáhlou vzpourou p řinejmenším n ěkolika kmen ů, která v důsledku p řivedla římského správce provincie Gaia Suetonia Paulina tak řka ke ztrát ě provincie. Z pohledu této práce je d ůležité, že na potla čení revolty se podíleli jak budoucí císa ř Titus 6, který v tu dobu m ěl v Británii sloužit 7, tak budoucí guvernér této provincie Quintus Petilius Cerialis Caesius Rufus jako Legatus IX. legie Hispania a jako Tribun Laticlavus u téže legie i sám Gneus Julius Agricola 8, který tak byl i sv ědkem drtivé porážky v ětšiny IX. legie u Camuloduna (dnešního Colchesteru).
1 Salway 2001, str.: 82 2 Aulus Platius (43-47 po Kr.) b ěhem invaze navázal řadu spojenectví a i v ětšina poražených král ů byla p řijata do statut vazalství v ůč i Římu. V jeho politice pokra čovali s různými díl čími obm ěnami i jeho nástupci, jedinou význa čnější hrozbu p ředstavoval Catuvellaunský král Caratacus, který byl nakonec jedním ze spojenc ů Říma, Brigantskou královnou Cartimanduou, vydán guvernéru Scapulovi (47-52 po Kr.). Viz Braund 1996, str.: 91 - 147 3 Tacitus, Anály 14.31 4 Salway 2001, str.: 84 5 Tacitus, Anály 14.31 6 Suetonius, Životopisy dvanácti císa řů , Božský Titus 8. 4. 7 Salway 2001, str.: 88 8 Fraser 2005, str.: 22 14
Revolta byla nakonec poražena, ale zdá se, že římská správa si z ní vzala lekci. Petronius Turpilianus (guvernér 62-63 po Kr.) m ěl dle Tacita p ředevším stabilizovat situaci a dále nedráždit Britony 1. Tato politika m ěla nést další ovoce a p ředevším rozvázat správ ě provincie ruce pro rozši řování své moci na ostrov ě. Pro období 60. a 70. let 1. stol. po Kr. (guvernérem v letech 63-69 po Kr. byl Marcus Trebellius Maximus – viz. Tabulka 1 - Seznam guvernér ů nerozd ělené provincie Britannia) je charakteristicky významný rozvoj budoucích městských center vlastní Anglie 2.
Jak již bylo zmín ěno v kapitole výše, je to p ředevším toto období, kdy dochází k rozvoji a romanizaci provincie. Vojenské kampan ě jednotlivých guvernér ů se soust ředily především na území dnešního Walesu. Rozsáhlé boje roku čty ř císa řů Británii nijak zásadn ě nezasáhly, by ť n ěkteré jednotky z Británie se do nich zapojily 3.
Daleko zásadn ější byl v kontextu této práce rozpad římské politiky na severu Anglie. V této oblasti m ěl dominantní postavení kmen Brigant ů, jejichž královna Cartimandua byla aktivním spojencem říše již od 50. let 1. stol po Kr. 4. Ale Guvernér Vettius Bolanus musel pravd ěpodobn ě již v roce 69 či 70 po Kr. řešit rozkol v klientském státu a by ť se mu poda řilo zachránit královnu, království ovládly Římu nep řátelské síly 5 (jistý Venutius) a situace byla dlouhodob ě neudržitelná. Na kontinent ě probíhala ob čanská válka a situace v Británii se nadále nevyvíjela dob ře, za což Tacitus pon ěkud ú čelov ě viní Bolana a staví jeho výkony do kontrastu s následujícími úsp ěchy jeho tchána 6. Nejpozd ěji v roce 70 po Kr. je Gneus Julius Agricola jmenován legátem XX. legie a v roce 71 po Kr. nahrazuje Bolana na pozici guvernéra Quintus Petilius Cerialis Caesius Rufus 7.
Dvojice Cerialis-Agricola postupovala pom ěrn ě úsp ěšn ě skrze území Brigant ů, z tohoto období je doložena celá řada fortifikací v této oblasti 8, mimo jiné z řízení castra legionis na území dnešního Yorku (Eburacum) 9, který se stává pozd ějším výchozím bodem pro všechny následující invaze na sever na území dnešního Skotska. I Tacitus hodnotí po čínání Cerialise na území Brigant ů jako úsp ěšné, podobn ě se staví k akcím jeho nástupce Sexta Julia Frontina, který si m ěl obdobn ě zdárn ě po čínat v bojích s kmenem Silur ů na území
1 Tacitus, Život Iulia Agricoly, 16 2 Salway 2001, str.: 91 3 Salway 2001, str.: 23 4 Salway 2001, str.: 97 5 Birley 2005, str.: 61 6 Birley 2005, str.: 61 7 Birley 2005, str.: 62 8 Salway 2001, str.: 99 9 Birley 2005, str.: 67 15
Walesu 1. Do období p ůsobení Frontina je také datován vznik dalších castra legionis práv ě ve Walesu, známé pod názvem Deva (dnešní Chester) 2.
Po t ěchto úsp ěších se do Británie dostává již jako guvernér sám Gneus Julius Agricola (77. po Kr.) 3. Jeho tažení je stru čně ale výstižn ě popsáno v rámci díla již zmín ěného v předchozí kapitole, v knize De vita et moribus Iulii Agricolae . P řestože je namíst ě jistá opatrnost v práci s tímto textem, jeho nedocenitelnou hodnotou z ůstává p ředevším to, že bez informací o krajin ě, podnebí a lidu Británie bychom dnes o flávijské expanzi do Kaledonie věděli jen to, že se odehrála.
Agricola za čal své guvernérství v provincii velmi rázn ě, jak zmi ňuje Tacitus: Nedlouho p řed Agricolovým p říchodem Ordovikové rozdrtili římský jezdecký oddíl …. Agricola se rozhodl jít vst říc hrozícímu nebezpe čí. …. Tém ěř celý kmen byl zni čen 4. Krom těchto úsp ěch ů dobyl ješt ě ostrova Mony (Anglesey), o což se neúsp ěšn ě pokoušel už Suetonius Paulinus – a to vše se mu poda řilo na sklonku léta, hned po p říjezdu do provincie 5. Za čátek jeho kampan ě se tedy odehrál v severním Walesu (zde sídlili i Ordovikové) a je nasnad ě, že Tacit ův tchán se snažil p ředevším rozvázat si ruce pro další operace na severu, k čemuž pot řeboval mít zabezpe čený týl. Tvrdé potla čení vzdoru od relativn ě malého kmene tedy zapadá do tohoto konceptu.
Vzhledem k Tacitem zmi ňovaným nep říznivým klimatickým podmínkám Británie 6 se aktivní posuny v tažení mohly podnikat pouze v lét ě. Nabízí se tedy rozd ělit Agricolovo tažení do jednotlivých letních sezón (viz. Tabulka 2 - Flávijská okupace Skotska). Jeho příchod je datován do roku 77 po Kr., druhá sezóna začíná s létem roku 78 po Kr.. Tacitus říká: Mezitím nepop řával protivníku nikde klidu, nýbrž náhlými p řepady pustošil jeho zemi 7.
Tažení probíhalo dle rekonstrukcí severní Anglií s tím, že dle dispozic pochodových tábor ů rozd ělil Agricola své vojsko na dva oddíly tak, aby jeden šel skrze dnešní Corbridge přes řeky Tyne a Tweed a zastavil se u zálivu Forth u lokality Inveresk. Druhý oddíl sm ěř oval ke stejnému cíli p řes dnešní Carlisle a Crawford 8. Flavisjké pevnosti na lokalitách Corbridge (na východ ě, u řeky Tyne) a Carlisle (na západ ě, postaveno XX. legií) jsou datovány práv ě do
1 Tacitus, Život Iulia Agricoly, 17 2 Birley 2005, str.: 70 3 Birley 2005, str.: 71 4 Tacitus, Život Iulia Agricoly, 18 5 Birley 2005, str.: 79 6 Tacitus, Život Iulia Agricoly, 12 7 Tacitus, Život Iulia Agricoly, 20 8 Salway 2001, str.: 106 16 této části tažení a i Tacitus upozor ňuje na vznik t ěchto pevností: Agricola si je (nov ě dobyté území) zajistil posádkami a tvrzemi 1 (viz. Obr. 1).
Během další sezóny tažení, v lét ě roku 79 po Kr., zastihuje Agricolu pravd ěpodobn ě uprost řed operací zpráva o smrti císa ře Vespasiana a nástupu Tita na uvoln ěný tr ůn2. Vzhledem k faktu, že guverné ři jednotlivých provincií byli jmenováni na t ři roky 3 ( či dvojnásobnou dobu, ale ani jedno není obecn ě dodržovaným pravidlem), snažil se Agricola ve své t řetí sezón ě smyslupln ě konsolidovat své dosavadní úsp ěchy. Tacitovo sv ědectví cenn ě dopl ňuje, že Nep řátelé se ze strachu neodvážili zaúto čit na římské vojsko, i když muselo zápasit se špatným po časím… a zárove ň sám autor nazna čuje, že došlo k jisté konsolidaci … přece však ješt ě zbýval čas na zakládání tvrzí 4.
Ješt ě d ůležit ější je informace, že byla vyplen ěna území kmen ů až po zátoku, která se nazývá Tanaus .5 Tato zátoka je všeobecn ě ztotož ňovaná s dnešní zálivem Tay na východním pob řeží Skotska. Agricola se tím dostává k příhodné geografické pozici, které náležit ě využije v dalším roce.
Jak již bylo zmín ěno, v rámci letní kampan ě roku 80. po Kr. dochází k napln ění standardního guvernérského t říletého cyklu a Agricola sám musel po čítat se skon čením své mise. Proto se i dle Tacitova díla v ěnoval vojenskému zajišt ění území, jímž d říve jen rychle prošel . Z Tacita také vyplívá, že cílem tažení bylo zajišt ění nové hranice na p říhodné linii řek Forth (Bodotoria) – Clyde (Clota) 6. Jedná se o stejnou linii, kterou římští plánova či zvolili o 60 let pozd ěji pod vedení Quinta Lollia Urbica pro Antonin ův val. Krom ě této linie pravd ěpodobn ě spadá do tohoto roku i vznik alespo ň části systému Gask Ridge, který by bez zajišt ění linie Forth – Clyde nemohl být efektivní a zdá se být na tuto linii i navázán 7. Beze sporu se zde tedy jedná o vyty čení jisté ‚hranice‘ a tím i první hmatatelný a archeologicky doložitelný p říklad nejen systému strážení hranice ve Skotsku, ale i ucelené formy okupace Skotska (více viz. kapitola Flávijská okupace Skotska).
Během další sezóny v lét ě roku 81 po Kr. Agricola op ět ned ělá žádný zásadní postup, podobn ě jako v rámci sezóny p ředchozí. Tato jistá nevyrovnanost v pr ůběhu tažení je vysv ětlitelná spíše povahou samotné Římské říše než t řeba regionálními podmínkami (jako je
1 Tacitus, Život Iulia Agricoly, 20 2 Fraser 2005, str.: 51 3 Keppie 2004, str.: 7 4 Tacitus, Život Iulia Agricoly, 22 5 Tacitus, Život Iulia Agricoly, 22 6 Tacitus, Život Iulia Agricoly, 23 7 Birley 2005, str.: 84 17 po časí či odpor místních kmen ů). Zm ěna hranic říše a p řípadné výboje byly pln ě v gesci císa ře – bu ďto je činil sám, nebo se odehrávaly na jeho p říkaz. Guverné ři samoz řejm ě m ěli jistou autonomii v oblasti samotné realizace (nebo nap říklad obrany), ale bylo císa řským rozhodnutím, kdy jít do otev řené agresivní války a kdy ne 1.
Snad mohlo být p řáním krátce vládnoucího Tita obsazení Irska (Hibernia), Agricolovy akce by tomu alespo ň nasv ědčovaly. Tacitus praví o pr ůběhu této sezóny: Tu část Británie, která leží proti Hibernii, obsadil vojskem, spíše s ohledem na budoucnost než ze strachu… a dále je celkem pr ůhledn ě zmín ěno, že Agricola podnikl i diplomatické p řípravy k invazi do Irska, když poskytl azyl v ůdci jednoho kmene, který byl nucen uprchnout, pod rouškou přátelství ho držel u sebe pro vhodnou p říležitost 2. Ale Titus umírá v zá ří roku 81 po Kr., a jestliže byly podniknuty n ějaké p řípravy na invazi do Irska, byly v další sezón ě opušt ěny. Tato jistá nekoncep čnost souvisí patrn ě práv ě s císa řským rozhodnutím nastupujícího Domitiana 3, protože obsazení západního pob řeží Skotska neposkytuje z pohledu dalšího vývoje kampan ě žádné strategické výhody – tažení dalšího léta se op ět odehrávalo na východním pob řeží.
Šestá sezóna Agricolova tažení byla ve znamení op ětovného postupu. Sled pochodových tábor ů, který nejlépe m ůže vypov ědět o geografickém rozsahu tažení, sahá až k ústí řeky Spey v severním Skotsku. Tacitus informuje i o tom, pro č byl postup tak efektivní: Tehdy poprvé bylo lo ďstvo, kterého Agricola použil k výprav ě, jednou složkou celého vojska… 4. Britonové, v této oblasti již spíše ale p říslušníci kaledonských kmen ů, nem ěli na tuto akci efektivní odpov ěď , protože je pohled na lo ďstvo doslova uvád ěl v úžas 5.
Agricola velmi pravd ěpodobn ě použil svou flotilu k plen ění pob řeží a zárove ň zásobování vlastních jednotek p ři cest ě po východních b řezích Skotska sm ěrem k řece Spey 6. Tato taktika m ěla v kontextu blížícího se záv ěru kampan ě jasný cíl – vyprovokovat doposud schovávajícího se nep řítele k přímé a rozhodují konfrontaci.
Nyní je na čase zmínit se alespo ň v základech o Agricolových protivnících. Tacitus je velmi obecn ě popisuje jako Britanny 7 nebo kmeny sídlící v Kaledonii 8. O n ěco podrobn ější je
1 Breeze 2007, str.: 35 2 Tacitus, Život Iulia Agricoly, 24 3 Breeze 2007, str.: 35 4 Tacitus, Život Iulia Agricoly, 25 5 Tacitus, Život Iulia Agricoly, 25 6 Fraser 2005, str.: 58 7 Tacitus, Život Iulia Agricoly, 12 8 Tacitus, Život Iulia Agricoly, 25 18
Claudios Ptolemaios, který na území Skotska identifikuje kmeny pod jmény Selgovae, Novantae, (V) Otadini, Damnoni, Epidii, Venicones, Taezali (Taexali) , Caledoni, Vacomagii, Decantae, Creones, Carnonacae, Caereni, Smertae, Lugi a Cornavi 1 ( řazeno od jihu na sever, viz. Obr. 2). U Claudia Ptolemaia je ale nutné vzít v potaz jak to, že jeho dílo je datováno až do roku 150 po Kr., tak fakt, že dané území nikdy nenavštívil a vycházel p ředevším z dat jiných geograf ů, jako byl nap říklad Marinos z Týru (nap říklad po čet m ěst na území dnešního Skotska stanovil na p ětadvacet).
Jako daleko lepší materiál pro pochopení povahy flávisjkého Skotska se jeví komparativní data. Velmi dobrým materiálem mohou být záznamy irských Mytologických cykl ů, které ve své podstat ě popisují tu samou spole čnost, se kterou se setkal Agricola. I sám Tacitus v komentá ři k Irsku zmi ňuje, že Půda, podnebí, povaha lidí a zp ůsob jejich života se mnoho neliší od Británie 2. Z irských pramen ů je také známá řevnivost mezi jednotlivými kmeny či královstvími 3. Tacitus podotýká, že (Britann ům) kdysi vládli králové, nyní je r ůzní vůdcové ženou do rozkolu a stran ění 4. Což velmi dob ře odpovídá další paralele jak u Ir ů, tak u Velšan ů, kde jsou v rámci mytologie také doložení dávní králové, kte ří m ěli tvo řit spojující prvek jednotlivých nyní již rozdrobených královstvíček 5.
V případ ě Skotska 1. stol. po Kr. se tedy mohla pom ěrn ě rychle m ěnit politická mapa, kdy jeden kmen vládl druhému, či t řetí náhle vytla čil první. Tyto jemné nuance ale nejsou nikde hodnov ěrn ě zaznamenány. Z Tacita se zdá být z řejmé, že dominantním kmenem oblasti byly v dob ě flávijské expanze práv ě Kaledonští 6, celá zem ě je po nich n ěkolikrát pojmenována.
Krom vyslání lo ďstva se Agricola v této sezón ě (rok 82 po Kr.) uchyluje k dalším zm ěnám ve své kampani. Jak popisuje Tacitus: rozd ělil (Agricola) vojsko ve t ři proudy 7. Tento čin m ěl být reakcí na to, že nep řátelé mají v úmyslu podniknout útok z několika stran, a
1 Ptolemaios, Geographia, 2. 2. 2 Tacitus, Život Iulia Agricoly, 24 3 Jako nejlepší p říklad slouží tzv. Ulsterský cyklus, který se ale nevyplatí p říliš historizovat – jedná se po řád o mytologické vypráv ění plné kouzel a kulturních zkratek pln ě pochopitelných pouze pro p říslušníky dané kultury. 4 Tacitus, Život Iulia Agricoly, 12 5 V Irsku Ard Rí na hÉireann , velekrál Irska vládnoucí v Ta ře v centru ostrova, ve Walesu pak princové Dyfedu či mén ě pravd ěpodobn ě král Artuš. Jedná se vždy o p ředobrazy v rovin ě mytologicko-náboženské, pouze n ěkdy historizovatelné. Podstatné je, že vytvá ří jisté pov ědomí jednotné kulturní identity, která pak umož ňuje daným kmen ům a rod ům navázat spojenectví, a ť už za ú čelem obrany spole čných zájm ů či v pozdní antice za ú čelem nájezd ů na římské území. P řesn ě k tomu došlo v reakci na Agricolovy operace na území Skotska. 6 Birley 2005, str.: 92 7 Tacitus, Život Iulia Agricoly, 25 19 proto Agricola vojsko rozd ělil, aby nebyl zasko čen jejich po četní p řevahou a jejich znalostí krajiny 1.
Zde je op ět pot řeba u činit jistou odbo čku – popsat samotný styl vedení války ze strany kmen ů žijících na území denšního Skotska. Tacitus říká, že síla Britann ů se zakládá na p ěším vojsku. N ěkteré kmeny bojují také na vozech. Vozataj je zvlášt ě vážený, členové družiny jej v boji chrání 2. Použití voz ů v 1. stol po Kr. samo o sob ě sv ědčí o jisté archai čnosti vedení války v Británii v této dob ě, tak řka 1000 let poté, co vozy p řestaly být hlavní zbraní ve zbytku Evropy. Použití vále čných voz ů je ale vlastní celé Británii doby železné, zmi ňuje je už mimo jiné Caesar 3.
Styl boje, jaký zaujaly kaledonské kmeny proti Agricolovi v lét ě roku 82 po Kr., bývá autory zabývající se danou problematikou obecn ě ztotož ňován s tzv. guerillovou válkou 4 – vyhýbání se p římé konfrontaci s jinak siln ějším protivníkem. Vysv ětlení užití této taktiky se může op ět skrývat v rámci komparativních dat. První složkou kaledonských vojsk byly jakési ekvivalenty irských band či tlup, zvaných Fiannna (sg. Fían). Tyto skupiny se v rann ě st ředov ěkém Irsku skládaly z mladých muž ů na pokraji dosp ělosti, kte ří se na ur čitou dobu stávali členy t ěchto volných sdružení mladých bojovník ů5. Druhou složku tvo řili svobodní muži, sdružení pod místním v ůdcem, p řičemž významn ější v ůdce se sám mohl obklopovat skupinou profesionálních bojovník ů – Teulu či Penteulu , jak to činila nap říklad rann ě velšská šlechta 6.
Zmín ěné složení armády a fakt, že místní malé oddíly (a ť už ekvivalenty fíany či teulu, nemívaly více jak 100 muž ů) dob ře znaly svoje okolí, hovo ří pro užití decentralizované guerillové taktiky, která snad z pohledu kaledonských kmen ů m ěla úto čící Římany spíše odradit od dalšího tažení než je definitivn ě porazit.
Tato taktika slavila jisté úsp ěchy, krátce poté co nep řátelé zjistili (Agricolovo rozd ělení armády) , zm ěnili náhle sv ůj vále čný plán a v noci s celým vojskem napadli devátou legii jako nejslabší, pobili stráže a využívající rozespalosti a zmatku vnikli do tábora 7. Tacitus sice dále popisuje p řesv ědčivé Agricolovo vít ězství, ale fakt, že n ěkteré pevnosti (nap říklad ta
1 Tacitus, Život Iulia Agricoly, 25 2 Tacitus, Život Iulia Agricoly, 12 3 Caesar, Commentarii de bello Gallico, 4.33 4 Hit and run tactic – Breeze 2008, str.: 50; Tribes proved an elusive quarry, adept all the while at falling upon his extended communications lines – Keppie 2004, str.: 7 5 Fraser 2005, str.: 41 6 Fraser 2005, str.: 43 7 Tacitus, Život Iulia Agricoly, 26 20 na lokalit ě Ardoch) z nov ě vzniklého systému Gask Ridge ukazují n ěkolik fází destrukcí a oprav, zpochyb ňuje nejen Tacitovo tvrzení, že Ani jedna tvrz, kterou Agricola založil, nebyla od nep řátel dobyta silou zbraní 1, ale také hladký pr ůběh kampan ě.
Agricola na sklonku roku 82 po Kr. pot řeboval rozhodné vít ězství. Jeho guvernérství nemohlo být dost dob ře prodlužováno donekone čna a bojovat tak říkajíc s ‚duchy‘, kte ří na jednom míst ě zaúto čí a vzáp ětí zmizí, je dlouhodob ě namáhavé. Proto patrn ě nechával flotilu rozsáhle pustošit pob řeží a sám s vojskem vytáhl až daleko na sever k řece Spey – aby sjednotil rozdrobené kmeny doposud nepodrobené Skotské vyso činy a vyprovokoval je k rozhodujícímu st řetu 2.
K tomu došlo v rámci finální sezóny Agricolovy kampan ě v roce 83 po Kr.. K pr ůběhu tažení tohoto léta nedává Tacitus žádné podrobné informace 3, pln ě se soust ředí na rozhodující okamžik tažení. Lze ale celkem logicky rekonstruovat, že jeho taktika plen ění rozsáhlých území p řinesla ovoce. Britannové sehnali dohromady vále čné síly všech kmen ů4. Jejich v ůdcem m ěl být jistý Calgacos, jehož identifikace je ale velmi obtížná. Samo jméno Calgacos by v galo-britonských ná řečích mohlo znamenat cosi jako šermí ř či nositel me če5 a je tedy dost dob ře možné, že to byl spíše titul jako latinský dux , než vlastní jméno. Rozhodn ě se nejednalo o žádného panovníka, z Tacitovy zmínky, že mezi ostatními v ůdci vynikal state čností a urozeným rodem 6 lze vy číst, že se jednalo o do časn ě zvoleného ná čelníka, ke kterému se ostatní p řidali patrn ě pouze pro tuto p říležitost - postavit se Agricolovi.
Jakmile Agricola dostal zprávu o srocení kaledonských kmen ů, okamžit ě se jim vydal v ústrety. Na dodnes ne úpln ě p řesn ě známém míst ě, zmi ňovaném u Tacita jako Mons Graupius 7, se odehrála bitva, která rozhodla o výsledku celé kampan ě. V sou časné dob ě se jako nejžhav ější kandidát na toto místo jeví lokalita nedaleko do časného tábora Dunning, poblíž systému Gask Ridge 8. Identifikovat samotné bojišt ě je archeologicky tak řka nemožné, ale Tacitus v popisu bitvy zmi ňuje, že legie zaujaly postavení p řed táborovým náspem 9. Bylo obecným zvykem stav ět p řed vlastním bojem dostate čně velký tábor, do kterého by se
1 Tacitus, Život Iulia Agricoly, 22 2 Fraser 2005, str.: 62 3 Birley 2005, str.: 88 4 Tacitus, Život Iulia Agricoly, 29 5 Fraser 2005, str.: 37 6 Tacitus, Život Iulia Agricoly, 29 7 Tacitus, Život Iulia Agricoly, 29 8 Fraser 2005, str.: 73 9 Tacitus, Život Iulia Agricoly, 35 21 v případ ě porážky mohlo římské vojsko stáhnout, aby nebylo prchající zmasakrováno v otev řené krajin ě.
Sám tábor na lokalit ě Dunning má rozlohu 47 ha 1, tedy dostate čné rozm ěry pro ubytování celé Agricolovy p ředpokládané armády o po čtu pod 20 000 muž ů2. Legioná ři, jak je výše nazna čeno, do boje nasazeni nebyli a Tacitus říká, že bitvy se zú častnilo 8 000 p ěších z auxiliárních jednotek jako st řed vojska a na k řídlech operovalo 3 000 jezdc ů. P řestože jsou odhady po čtu sil na obou stranách pochybné a Tacitus v tomto sm ěru, jak už bylo řečeno v úvodu, p říliš spolehlivý není, je nutno brát potaz také fakt, že Agricola nemohl do boje zdaleka nasadit celou svoji sílu. Řada oddíl ů byla nepochybn ě rozmíst ěna po celém systému Gask Ridge ve form ě nejr ůzn ějších vexillationes , stejn ě jako musela být vojensky nadále držena oblast jižního Skotska. Výše zmín ěných 10 000 se jeví jako maximum za p ředpokladu, že po dlouhé kampani měly jednotky jisté podstavy mužstva a zárove ň řada voják ů sloužila jako posádky pevností v rámci jižního Skotska (viz. kapitola Flávijská okupace Skotska).
Vlastní bitva je nejen vrcholem Tacitova díla o svém tchánu, ale i vyvrcholením Agricolovy kampan ě. Je d ůležité vzít v potaz, že nebýt Tacita, není dnes o celé bitv ě jediného záznamu, zatímco o vlastní okupaci jsou p řesv ědčivé d ůkazy (pevnosti, cesty, v ěže, flávijská keramika a mince), stejn ě jako pro vlastní vojenské tažení (pochodové tábory). P řestože tedy některá čísla a fakta mohou být v záznamu o bitv ě nadnesená, je dobré mít na pam ěti (pro celé Tacitovo dílo v souvislosti Agricolou) skute čnost, že v dob ě, kdy historik dílo sepsal – 98 po Kr. – nadále žilo nejen v Řím ě dost p římých pam ětník ů událostí, kv ůli kterým si nemohl dovolit otev řen ě fabulovat.
Bitva skon čila p řesv ědčivým vít ězstvím Agricolových sil. Nakolik bylo významné pro římskou říši jako celek je dodnes p ředm ětem debat, vývoj následujících let význam tohoto úsp ěchu spíše snižuje, což p ůsobí velmi kontrastn ě s Tacitovým popisem. Historik ve svém díle říká, že den po bitv ě byly vyslány (hlídky) na všechny strany, ale zjistily jen nejisté stopy po út ěku a to, že se nep řátelé nikde neshlukují . Tacitus doslova říká, že všude, kam se hlídky podívaly, vládlo mrtvé ticho 3. Agricola pak m ěl odvést své vojsko na sklonku léta do zem ě Borest ů4, od kterých přijal rukojmí 5, což m ůže být d ůležité z hlediska plánované správy
1 http://www.roman-britain.org/places/dunning.htm 2 Fraser 2005, str.: 85 3 Tacitus, Život Iulia Agricoly, 38 4 Pravd ěpodobn ě na území dnešních Lowlands - http://www.romanscotland.org.uk/pages/campaigns/mons_graupius/06_4_TheBoresti.asp 5 Tacitus, Život Iulia Agricoly, 38 22
(nazna čuje z řízení jistého klientského či pod řízeného státu) a následné okupace a bude podrobn ěji rozebráno dále.
Jako prakticky poslední čin Agricolova guvernérství zmi ňuje Tacitus rozkaz nejmenovanému veliteli lo ďstva, aby obeplul Británii 1. K tomu m ěl zmín ěný velitel dostat dostatek muž ů, aby lo ďstvo předcházel strach , p řičemž sám Agricola přivedl p ěší vojsko a jízdu do zimního tábora pomalým pochodem, aby zastrašil nov ě podrobené kmeny delší dobou pr ůchodu 2. Samotný rozkaz k obeplutí Británie mohl být jak snahou o výraz absolutní dominance po rozhodující bitv ě, tak pokusem o p řesné zmapování ostrova. N ěkte ří badatelé se snaží práv ě tuto cestu spojit se získáním podrobných informací o ostrov ě, které pak sloužili jako podklad pro práci Claudia Ptolemaia 3, sama plavba je zmi ňována i u Cassia Diona 4.
Poslední Tacitova zmínka o Agricolovi v souvislosti s Británií je: odevzdal Agricola svému nástupci provincii, klidnou a bezpe čnou 5. To se událo pravd ěpodobn ě na p řelomu let 83 a 84 po Kr., pro následující období až do roku 96 po Kr. historické prameny pro Británii prakticky ml čí a veškerý další vývoj až do nástupu císa ře Trájána lze odhadovat pouze z nep římých – archeologických informací. Jedna z mála zpráv, která pomáhá badateli se v tomto období orientovat, je zmínka u Suetonia, že Domitian nechal popravit Sallustia Luculla, legáta v Británii 6. Doba jeho ú řadování se odhaduje od roku 84 po Kr. do 87 po Kr. 7
Pro další období je charakteristické, že Británie mizí z hledá čku historik ů a jsou o ní až do nástupu císa ře Hadriána pouze kusé zmínky. Zasazeno do kontextu d ění v celé říši to dává hlubší smysl, než se na první pohled zdá: na Domitiana bylo uvaleno Damnatio memoriae , takže řada záznam ů z jeho vlády byla nenávratn ě ztracena p ři pozd ějším vymazávání jeho jména z historie. Ale už za jeho vlády a mnohem více za císa ře Trajána se klí čové dění p řesouvá p ředevším na hranici p ři Dunaji.
Tacitovo konstatování, že Británie byla poko řena a hned zase opušt ěna 8, je pon ěkud patetické, a jak bude popsáno v další kapitole, situace byla více komplikovaná. Faktem ale zůstává, že došlo ke stažení v ětšiny vojsk z území dnešního Skotska, p řičemž hranice římské moci se stabilizovala p řibližn ě na linii řek Tyne a Solway, kde již existovala starší linie
1 Tacitus, Život Iulia Agricoly, 38 2 Tacitus, Život Iulia Agricoly, 38 3 Nap ř. na základ ě interpretace zmínek u Plutarcha (Plutarchos, Moralia, 18.1) – Breeze 2007, str.: 37 4 Dio, Římské d ějiny, 39. 50. 4 5 Tacitus, Život Iulia Agricoly, 40 6 Suetonius, Životopisy dvanácti císa řů , Domitianus 8. 10. 7 Birley 2005, str.: 99 8 Tacitus, D ějiny I., 2 23 pevností v čele s výše zmín ěnou Corbridge a Carlisle 1. Odhaduje se, že opušt ění jižního Skotska se datuje do roku 105 po Kr., do této doby alespo ň spadá zánik nejv ětší pevnosti této oblasti na lokalit ě Newstead 2.
1.2.2 Británie za Trajána a Hadriána
O Británii v období mezi Domitianem a Trajánem lze říci p ředevším to, že i p řes ústup ze severní hranice se jedná o klidn ější období. Jsou zakládány kolonie osídlené bývalými legioná ři3, dochází k rozvoji venkovských usedlostí, mezi kterými vyniká nap říklad palác na lokalit ě Fishbourne 4. Rozsáhlá stavební aktivita na území dnešního Londýna je také datována přibližn ě do tohoto období 5.
Do ranného období vlády císa ře Trajána také spadá p řestavba řady pevností ze d řeva do kamene. Týká se to jak legioná řských pevností 6, tak tábor ů auxilií 7. Z hlediska této práce je to významný a hmatateln ě zaznamenaný mezník. Tím, že jsou d řev ěné struktury v rámci pevností nahrazovány kamennými, se armáda usazuje na jednom míst ě. Nastává zm ěna oproti prvnímu století po Kr., kdy se vícemén ě ofenzívy st řídaly s konsolidací území, ale z celého po čínání římských vojsk na ostrov ě byl patrný cíl rozši řovat podrobené území – expandovat 8.
Tato zm ěna politiky, nejd říve manifestovaná práv ě zm ěnou materiálu, je pozd ěji dokonána politikou císa ře Hadriána. Nejedná se pochopiteln ě o definitivní konec expanzivní politiky, ale tak řka neustálý postup prvního století prost ě kon čí. Samy p řestavby jsou z hlediska únavy materiálu vcelku logické: pro řadu pevností platí, že vznik jejich d řev ěných fází se datuje do období guvernér ů Frontina a Agricoly, a proto musely být tak řka po 40 letech užívání opraveny či projít generální rekonstrukcí 9. P řesto práv ě volba materiálu ukazuje nejlépe zm ěnu politiky.
1 Breeze 2007, str.: 36 2 Salway 2001, str.: 125 3 Snad ješt ě za Domitiana, ale nesou tituly Nerviana , patrn ě kv ůli damnatio memoriae . Lokality Lincoln a Gloucester – Salway 2001, str.: 114 4 Black 1994, str.: 99 5 Salway 2001, str.: 117 6 Isca Silurum cca 100 po Kr. - http://www.roman-britain.org/places/isca_silurum.htm Eburacum cca 107 – 108 po Kr. - http://www.roman-britain.org/places/eburacum.htm 7 Salway 2001, str.: 121 Nap říklad Corbridge kolem roku 105 po Kr. - http://www.roman-britain.org/places/corstopitum.htm 8 Salway 2001, str.: 121 9 Salway 2001, str.: 121 24
Na po čátku vlády císa ře Hadriána se situace v Británii asi za čínala pon ěkud m ěnit. Guvernér Quintus Pompeius Falco (v ú řadu 118 – 122 po Kr.) zde musel řešit rozsáhlé problémy, sestávající se pravd ěpodobn ě jak z nájezd ů mimo provincii, tak povstání již porobených kmen ů uvnit ř provincie 1. Císa ř Hadrián, známý svými cestami po celé říši, si všiml problém ů v Británii a v roce 122 po Kr. p řijel do provincie osobn ě je řešit. Jak praví Historia Augusta: Napravil (Hadrián) mnoho v ěcí a byl první, kdo nechal postavit val od mo ře k mo ři, aby odd ělil Římany od barbar ů2. Tímto jednoduchým sd ělením shrnuje dílo z období raného dominátu vznik a vlastn ě celou existenci Hadriánova valu.
Pro bližší pochopení dalších hrani čních systém ů v Británii je pot řeba se u tohoto monumentu na chvíli zastavit a p řiblížit jak okolnosti a d ůvody jeho vzniku, tak samo technické provedení. Zajímavým geografickým rysem prvního jasn ě vyty čeného limitu na území římské Británie je, že nevede nejkratší možnou cestou nap říč ostrovem, od pob řeží k pob řeží. Naopak využívá krajinného rázu, když sm ěř uje p řes h řeben severn ě od řeky Tyne na východ ě do kraje Cumbria, kde op ět sleduje h řeben (i když nižší) 3 a celkov ě tak b ěží údolími řek Tyne, Irthing a Eden 4 (viz. Obr. 3) Je t řeba zd ůraznit, že Hadrián ův val byl jedním z prvních pokus ů o vyty čení zdánliv ě striktn ě odd ělující lineární hranice, tedy že byl jistým zp ůsobem experimentem 5. Nikdy předtím se Římská říše nevymezovala v ůč i svému okolí valem (samoz řejm ě s výjimkou opevn ění m ěst). Do konce 1. stol po Kr. bylo spíše b ěžné hranice dále posouvat než bránit. Hadrián ův val se tedy vzhledem k tomu, že nem ěl žádný konkrétní nebo takto komplexní předobraz postupn ě m ěnil a je možno rozeznat n ěkolik stavebních fází. Lze také o čekávat, že dohlížením nad samotnými stavebními pracemi byl pověř en Aulus Platorius Nepos (ve funkci guvernéra Británie 122 – 125 po Kr.), který do provincie p řijel patrn ě jako sou část Hadriánovy družiny 6. Val nebyl postaven najednou, což je nejlépe vid ět na použití materiál ů: zatímco 48 km západní části bylo postaveno z drn ů, od řeky Irthing na východ bylo 49 km z kamene 7. Drnová část byla posléze p řestav ěna do kamene 8, nicmén ě profesor Breeze 9 k původnímu
1 Salway 2001, str.: 131 2 Historia Augusta, Hadrián, 11.2 3 Breeze 2007, str.: 37 4 Salway 2001, str.: 133 5 Breeze 2007, str.: 37-8 6 Salway 2001, str.: 131 7 Salway 2001, str.: 133 8 P řestavba je oproti ostatním datována až do guvernérství Publia Mummia Sisenna (po roce 133 po Kr.) – Salway 2001, str.: 141 9 Breeze 2007, str.: 39 25 rozd ělení p řidává vysv ětlení, že v míst ě s dostatkem kvalitní p ůdy se val postavil z drn ů, kde drny chyb ěly, byl použit místní kámen, p řičemž k ob ěma t ěmto materiál ům stavitelé přistoupili z důvodu nedostatku kvalitního d řeva díky masivní deforestaci Britských ostrov ů v této dob ě1. Obdobná linie v rámci typov ě podobného území v dnešním N ěmecku – tzv. Odenwaldský limes – je řešena systémem palisády, což je vcelku logické pro zalesn ěnou Germánii 2. Originální schéma pro val bylo následující: nejsevern ěji p říkop, pak bariéra z kamene či drn ů. Kamenný val byl 3 m široký a 4,5m vysoký, zatímco drnová konstrukce byla 6m široká a asi stejn ě vysoká. P říkop mohl být asi 9 m široký a 3 m hluboký 3. Každou římskou míli (1,48 km) byla umíst ěna brána, chrán ěná pevn ůstkou. Mezi branami stála kamenná v ěž, v drnovém i kamenném úseku, zatímco pevn ůstky byly v drnovém úseku d řevo-hlin ěné a v kamenném kamenné. Fortifikace na Hadriánov ě valu jsou zvláštní p ředevším svou velikostí. Zatímco normální pevn ůstka byla schopna pojmout jednu centurii (tedy kolem 80 muž ů), pevn ůstky na Hadriánov ě valu mohly pojmout maximáln ě 8 muž ů, tedy jednu contubernii 4. Lze usuzovat, že vzhledem k tomu, že z této první fáze neznáme žádné pevnosti p řipojené k valu, byly zde nejspíše umíst ěny jednotky z jižních pevností jako stráže, které se na svých postech st řídaly 5. Velkou otázkou, p řes všechny technické stránky valu, z ůstává jeho primární funkce. Byla to defenzivní stavba? Pevné vyty čení hranice Římské říše? Nebo p ředstavoval snahu kontrolovat vstup a odchod z území Římské říše? Byla za samotnou existencí takto vyty čené linie snaha o efektivn ější vybírání daní? Profesor David J. Breeze zastává názor, že šlo p ředevším o kontrolu 6. Zárove ň se tím mohlo manifestovat již zmín ěné odd ělení barbar ů od Říman ů proklamované samotným Hadriánem 7, i když ve skute čnosti nebyla romanizace severní Anglie na takové úrovni, aby se dalo mluvit o n ěč em jiném než o odd ělení ‚barbar ů‘ od ‚barbar ů‘8. P řesto práv ě toto odd ělení přisp ělo v kone čném d ůsledku k významnému rozvoji civilního osídlení v hrabstvích
1 Breeze 2007, str.: 37 2 Thiel, 2009, str.: 136 3 Salway 2001, str.: 133 4 Usuzuje se tak z toho, že v každé pevn ůstce se nacházela malá budova, p řipomínající rozm ěry contuberiální blok v kasárnách ve v ětších pevnostech. V jednom takovémto bloku bývalo ubytováno 8-9 muž ů - Breeze 2007, str.: 41 5 Breeze 2007, str.: 41 6 Breeze 2007, str.: 42 7 Historia Augusta, Hadrián, 11.2 8 Salway 2001, str.: 141 26
Cumbria a Northumberland, které nadále ekonomicky prosperovalo na t ěsném sepjetí s armádou 1. Val také pomáhal armád ě bránit se proti náhlým nájezd ům z opa čné strany hranice 2, především proti rychlým vpád ům jízdy, pro kterou byl na rozdíl od p ěchoty nep řekro čitelný. Z limitu v Germánii víme, že lidem žijícím za valem bylo dovoleno vstoupit na území provincií jen na ur čených místech, nesm ěli si s sebou brát zbran ě a byli nuceni zaplatit poplatek 3. Je d ůležité brát také v potaz fakt, že val p řesn ě nevymezoval hranice provincie, byl veden po nejp říhodn ější geografické linii, která se nemusela shodovat s hranicemi impéria. Ostatn ě v západní části Hadriánova valu byly nalezeny poz ůstatky pevností, které s nejv ětší pravd ěpodobností chránily civilní osídlení na sever od valu 4. Analogická situace je známa i z Antoninova valu, konkrétn ě z oblasti u východního pob řeží severn ě od n ěj. Přes dodnes dochovanou impozantnost nebyl Hadrián ův val postaven ani plánován jako výrazná defenzivní složka. Znemož ňoval sice volný pohyb v krajin ě, ale pro v ětší vojenskou sílu, odhodlanou val p řekonat, by nebyl p říliš t ěžkou p řekážkou a to i p řípad ě, že by byly jednotky v pevn ůstkách a v ěžích posíleny. Obrana provincie spo čívala na jednotkách usídlených v pevnostech severní Británie, které dávaly p řednost boji v otev řeném poli, kde lépe mohly využít svých p ředností – disciplíny a schopnosti velmi dob ře koordinovat manévry. Také t ěžká legioná řská výzbroj byla spíše uzp ůsobena boji v otev řené krajin ě než obran ě ochoz ů na valech a hradbách. Oproti výše popsanému p ůvodnímu plánu došlo možná ješt ě p řed úplným dokon čením ke t řem velkým zm ěnám v plánu Hadriánova valu. K valu byly p řidány pevnosti jakoby obkro čmo (pod nimi jsou doloženy zasypané p říkopy), což je zp ůsob p řidání pevností bez paralely ve zbytku říše 5. Pozd ější pevnosti p řidané k valu jsou již položené jižn ě, sdílejí tedy s valem severní ze ď. Pevnosti byly od sebe vzdáleny v pravidelných intervalech po 12 km a do období jejich vzniku se datuje zánik n ěkolika fortifikací na linii cesty Stanegate jižn ě od Hadriánova valu, která sloužila v období vlády císaře Trajána jako cosi na zp ůsob opevn ěné hranice 6. Druhou novinkou bylo zbudování obraného náspu zvaného Vallum (název pochází od benediktinského mnicha Bedy Ctihodného – Beda Venerabilis –, který v jednom ze svých d ěl
1 Salway 2001, str.: 142 2 Breeze 2007, str.: 42 3 Breeze 2007, str.: 41 4 Salway 2001, str.: 132 5 Breeze 2007, str.: 45 6 Salway 2001, str.: 134 27 tuto část valu myln ě považoval za val p ředcházející tomu Hadriánovu 1). Vallum m ělo podobu centrálního p říkopu s vyvýšenými náspy na obou stranách. Neposkytoval tudíž žádnou taktickou výhodu bránící stran ě. Jednalo se o římskou obdobu ostnatého drátu 2 – pouze znemož ňovalo volný pohyb, pr ůchody byly pouze v pevn ůstkách a pevnostech 3. Vzhledem k faktu, že vallum na mnoha místech pevnosti obkružuje, místo aby zahnulo mnohem d říve a vedlo tak p řím ější cestou, je nasnad ě úsudek, že bylo postaveno až pozd ěji, tedy po p řístavb ě pevností 4 a jen kopírovalo linii vlastního Hadriánova valu. Třetí zm ěnou bylo zúžení Hadriánova valu 5. Na n ěkolika místech také lze pozorovat zhoršení kvality kamenické práce a obecn ě se usuzuje, že obojí je spojeno se snahou o brzké dokon čení stavby. N ěkdy ke konci Hadriánovy vlády (konec 30. let 2. stol po Kr.) se datuje přestavba hlin ěné části na kamennou. Val sám o sob ě byl postaven legioná ři, u Hadriánova se po čítá se t řemi legiemi: II. Augusta (Vznešená), VI.Victrix (Vít ězná) a XX. Valeria Victrix (Valeriova Vít ězná - stejné legie postavily pozd ěji i val Antonin ův6). Legie VI. Victrix je poprvé v Británii zmi ňována práv ě v kontextu Hadriánova valu a nejspíš nahradila IX. legii Hispania, jejíž další osudy jsou nejisté 7. Profesor David J. Breeze odhaduje, že sama konstrukce valu nebyla t ěžkým úkolem – v ěže, pevnosti a pevn ůstky, stejn ě jako vallum, byly prvky v zásad ě armád ě známé již dlouho a legioná ři byli zkušení stavitelé. Přesto ješt ě v pr ůběhu prvního stavebního roku – 122 po Kr. 8 – byl p ůvodní plán přehodnocen a byly p řidány výše zmín ěné nové prvky. Sama stavba valu patrn ě netrvala dlouho, ale jednotlivé zm ěny na n ěm probíhaly po mnoho let prakticky nep řetržit ě. Zdaleka ne všechny výše zmín ěné zm ěny prob ěhly za guvernérství Platoria Nepota. Zdá se, že ani konstrukce nákladného valu patrn ě úpln ě nevy řešila bezpe čností situaci v provincii. Jmenování Sexta Julia Severa guvernérem v roce 131 po Kr. nazna čuje, že události v provincii si vyžadovaly vojensky zdatného správce. V rámci jeho jmenování guvernérem provincie Judey se Cassius Dio zmi ňuje, že Hadrián poslal své nejlepší generály. Prvním z nich byl Julius Severus, p řevelený z Británie, kdy byl guvernérem 9. O p řesném
1 Breeze 2007, str.: 46 2 Breeze 2007, str.: 46 3 Salway 2001, str.: 139 4 Breeze 2007, str.: 46 5 Salway 2001, str.: 134 6 Breeze 2007, str.: 71 7 Salway 2001, str.: 132 8 Breeze 2007, str.: 49 9 Dio, Římské d ějiny, 69. 13. 2 28 pr ůběhu p řípadných vojenských akcí na ostrov ě ale nejsou zprávy ani v antických pramenech, ani žádné p řesv ědčivé archeologické doklady. Pro období Hadriánovy vlády, podobn ě jako ve zbytku říše, jsou ale z Británie známy především doklady o civilním rozvoji. Po rozmachu m ěstských aglomerací v období flávijsko-trajánském dochází k romanizaci venkova, která je doložena p ředevším v bohatém zastoupení vil 1.
1.2.3 Od Antonina Pia po Clodia Albina, kontext antoninské okupace Sktoska
V lét ě roku 138 nastoupil po smrti Hadriána na jeho místo Antoninus Pius. Historia Augusta shrnuje Antoninovo po čínaní v Británii, potažmo Skotsku takto: … Vedl mnoho válek, ale všechny skrze své legáty, p řičemž Lollius Urbicus pro n ěj porazil Brittany a postavil druhý val, tentokrát drnový, poté co zahnal barbary na út ěk2. Zatímco v popisu flávisjké expanze do Skotska nebylo v této práci v ěnováno p říliš prostoru motiv ům pro její podniknutí (rozši řování hranic Římské říše bylo v tomto období ješt ě na denním po řádku a tažení jako to Agricolovo nebyla výjimkou), u antoninské expanze je to již namíst ě. Antoninus Pius, jeden z nejlépe hodnocených císa řů Římské říše, m ěl pom ěrn ě nezávid ěníhodnou startovní pozici ve své jinak úsp ěšné karié ře. Nastoupil na tr ůn po v senátu velmi neoblíbeném Hadriánovi a bez p ředchozích vojenských zkušeností, což ho ve vedení státu, který byl formou vojenské diktatury, velmi znevýhod ňovalo 3. Byl vlastn ě v podobné situaci jako císa ř Claudius o 100 let p řed ním 4. Rozsahem omezená vojenská kampa ň v Británii (na území, které již d říve spadalo pod římskou vládu) byla pro Antonina ideálním zp ůsobem, jak získat pot řebnou vojenskou prestiž 5 a titul Imperator 6. V porovnání s detailním popisem Agricolovy kampan ě jsou antické dokumenty tristn ě stru čné, co se tý če druhé římské expanze a okupace Skotska. Nejsou doloženy žádné zprávy o tom, jak tažení probíhalo a jaké síly se ho zú častnily 7. O samotném guvernérovi je známo, že před Británií spravoval Germanii Inferior 8 a ú častnil se potla čení židovské rebelie za císa ře
1 Salway 2001, str.: 144 2 Historia Augusta, Antoninus Pius, 5.4 3 Breeze 2007, str.: 53 4 Salway 2001, str.: 152 5 Breeze 2008, str.: 13 6 Breeze 2006, str.: 50 7 Keppie 2004, str.: 69 8 Salway 2001, str.: 149 29
Hadriána 1. Invazi patrn ě podnikl z pevnosti na lokalit ě Corbridge2, čímž do zna čné míry zopakoval Agricol ův postup. Mince z přelomu let 142/143 po Kr. již hlásají císa řovo vít ězství v Británii, takže k samotnému tažení muselo dojít mezi léty 140-142 po Kr.. Antoninovu valu a celému systému antoninské okupace je v této práci v ěnovaná samostatná kapitola, proto zde bude zmín ěn jen letmo. Sám val byl situován v úžin ě mezi ústím řeky Forth na západ ě a ústím řeky Clyde na východ ě. Je d ůležité si povšimnout, že úžina Froth-Clyde je vojensky i strategicky velmi výhodná, svou polohou a délkou daleko výhodn ější než Hadriánova linie – Antonin ův val je dlouhý 63 km, zatímco ten Hadrián ův má 117 km délky ke strážení. Jinak byl monument vcelku podobný Hadriánovu valu ve form ě pojetí strážení hranice, asi nevýznamn ějším rozdílem se jeví jeho vlastní zhotovení čist ě z drn ů a fakt, že zcela postrádá v ěže 3. D ůležitá je také absence obraného náspu zvaného Vallum 4. Zárove ň byly na šíjí Forth-Clyde již v dob ě flávijské okupace umíst ěny instalace strážního charakteru 5 a i řada pevností v rámci severn ě ležícího systému Gask Ridge má jak flávisjký, tak antoninský horizont. I když tedy konkrétní zprávy o pr ůběhu tažení a celé okupaci chybí, je jasné, že ani Antonin ův val nevymezoval p římo hranici římského pole působnosti, podobn ě jako tak ne činil val Hadrián ův. Sám Urbicus byl s nejv ětší pravd ěpodobností odvolán z funkce guvernéra krátce po dosažení vít ězství 6. Ur čit ě nebyl sv ědkem dokon čení Antoninova valu, podle špatn ě dochovaného nápisu byl jeho nástupcem v roli guvernéra pravd ěpodobn ě Gnaeus Papirius Aelianus 7. Ohledn ě ústupu z Antoninova valu panují velké nejasnosti. Žádný antický autor neinformuje o datu jeho opušt ění 8. Ve zkratce (ší ře pojato v rámci kapitoly Antoninská okupace Skotska) nejpravd ěpodobn ější varianta je spjata s guvernérem Gneem Juliem Verem (v ú řadu do roku 158 po Kr. 9). Nápis z lokality Newcastle informuje, že práv ě tento guvernér měl p řivést do provincie posily pro všechny legie na území Británie 10 . S touto podporou m ěl
1 Doloženo na základ ě epigrafického materiálu z ager Cirtensis v oblasti Numidie, odkud Lollius Urbicus pocházel – Birley 2005, str.: 137-138 2 Jeho p řítomnost zde doložena na základ ě dedikace císa ři datované do roku 140 po Kr. - http://www.roman- britain.org/places/corstopitum.htm - RIB 1148 3 Breeze 2008, str.: 86 4 Salway 2001, str.: 150 5 Breeze 2008, str.: 63 6 P řinejmenším část valu ale za n ěj již musela být postavena, jak napovídá jeho jméno v rámci nápisu na lokalit ě Balmuildy (RIB 2192) 7 Salway 2001, str.: 149; RIB 2401 8 Breeze 2007, str.: 62 9 Birley 2005, str.: 145 10 RIB 2110 30 podle jedné možné varianty po potla čení povstání kmene Brigant ů dohlížet na odchod římských vojsk z jižního Skotska a návrat na linii Tyne-Solway – Hadrián ův val. 1 Na sklonku vlády Antonina Pia byl jeho eponymní val z řejm ě na krátko znovu obsazen, pravd ěpodobn ě kolem roku 160 po Kr 2. Veškeré tyto události jsou rekonstruovány tém ěř pouze na základ ě interpretace archeologických pramen ů, a proto se v pr ůběhu let m ůže měnit jejich datace. Kone čný římský ústup ze Skotska byl pravd ěpodobn ě spojený s nepokoji po smrti Antonina Pia – životopis Marca Aurelia pro rok 161 po Kr. říká, že v Británii hrozila bezprost řední válka a tak císa ř vyslal Calpurnia Agricolu, aby Britony porazil 3. Nepokoje pokra čovaly v Británi i v roce 175 po Kr., dokonce musely být do provincie vyslány posily v podob ě 5500 Sarmat ů4, i když v tomto p řípad ě se mohlo jednat jen o b ěžný transfer v rámci římského vojska. Na druhou stranu jsou již od roku 158 po Kr. doloženy opravy d říve opušt ěného Hadriánova valu 5. Je velmi pravd ěpodobné, že po úsp ěšném tažení Lollia Urbica a postavení valu byly jednotky z Británie spíše stahovány – na konci vlády Antonina Pia římská vojska bojovala v Germánii a je nasnad ě, že se tohoto tažení ú častnily i jednotky z Británie 6. P řesto je na řad ě lokalit v jižním Skotsku ješt ě doložená p řítomnost římských vojsk až do 80. let 2. stol po Kr. 7. Jako celek byla okupace jižního Skotska opušt ěna nepochybn ě z rozhodnutí nového císa ře Marca Aurelia a práv ě pod vedením guvernéra Calpurnia Agricoly jsou doloženy četné opravy a p řestavby v rámci Hadriánova valu celé severní Anglie8. Británie je op ět zmi ňována až v období vlády císa ře Commoda, kdy m ěla být napadena velkým množství barbar ů s tím, že jistý generál (s nejv ětší pravd ěpodobností samotný guvernér 9) m ěl být zabit 10 . Do provincie byl vyslán Ulpius Marcellus s úkolem nastalou situaci vy řešit. Mimo jiné je do této doby datována destrukce n ěkterých částí Hadriánova valu, v četn ě poškození klí čové Corbridge 11 . Ulpius Marcellus pravd ěpodobn ě velmi rychle konsolidoval situaci a zdá se, že podnikl i trestnou výpravu na sever na území Skotska. Tomu nasv ědčují i známky re-okupace n ěkterých lokalit jako jsou Birrens,
1 Salway 2001, str.: 153-4 2 Salway 2001, str.: 159 3 Historia Augusta, Marcus Aurelius, 8.8 4 Dio, Římské d ějiny, 72.16.2 5 Breeze 2007, str.: 62 6 Breeze 2008, str.: 169, table 8 7 Nap ř. Newstead – Salway 2001, str.: 159 8 Salway 2001, str.: 160 9 Birley 2005, str.: 166 10 Dio, Římské d ějiny, 73.8 11 Birley 2005, str.: 167 31
Newstead, Risingham a High Rochester na území jižního Skotska 1. Dio Cassius popisuje události v Británii stru čně, ale i jeho zmínka, že nejv ětší boje Commodovy vlády se odehrály práv ě v Británii, dává tušit, že šlo na svou dobu o velké tažení 2. V této práci mu ale nebude věnováno mnoho prostoru – jednalo se čist ě trestnou výpravu, evidentn ě bez cíle o rozší ření území provincie. By ť je o t ěchto událostech známo jen velmi málo, m ěly dalekosáhlé d ůsledky. Z dlouhodobého hlediska za číná být v tuto dobu z řejmé, že situace v Británii bude vyžadovat jakési „koncep ční řešení“, ne jen jednorázovou trestnou výpravu. Problémem nebyla jen hrozba kmen ů ze severu, ale i samotná armáda na ostrov ě. Vojáci si m ěli kv ůli tvrdým metodám Ulpia Marcella zvolit ze svého středu nového císa ře – jakéhosi Prisca, legáta nejmenované legie, který však výzvu našt ěstí pro Commoda odmítl 3. Nebylo to ale zdaleka naposledy, co si vojska v Británii zvolila svého vzdorocísa ře a o 10 let pozd ěji již Clodius Albinus nebyl tak ostýchavý. Zárove ň je do této doby (80. léta 1. stol. po Kr.) datován po čátek opev ňování městských center v celé provincii 4. Situace na ostrov ě se z řejm ě neuklid ňovala, Commodus vyslal do odbojné provincie muže jménem Publius Helvius Pertinax. Jeho činnost v Británii je zaznamenána v Historii August ě, protože byl nakrátko provolán císa řem práv ě po smrti Commoda. Evidentn ě nejv ětší výzvou bylo zkrotit neposlušné legie. 5 Pertinax byl snad v tomto úkolu krátkodob ě úsp ěšný, ale jakmile se rozší řila zpráva o Commodov ě smrti na sklonku roku 192 po Kr., tém ěř okamžit ě si zvolily legie v Británii svého vlastního císa ře, toho času guvernéra Clodia Albina. Podobn ě jako Pertinaxovi je i Clodiu Albinovi v ěnována samostatná část Historie Augusty, ale v ětšina jeho životopisu zde tak, jak je zaznamenán, je spíše fikcí 6. Lepším zdrojem se jeví zmínky Cassia Diona a Herodiana. Během roku p ěti císa řů (193 po Kr.) se po sob ě v Řím ě rychle vyst řídali Pertinax a Didinus Julianus, aby po smrti obou z nich následovala regulérní ob čanská válka. Zatímco Clodius Albinus byl uznán v přibližn ě severozápadní části říše, Septimius Severus v podunajských provincích a Pescennius Niger v Sýrii 7.
1 Salway 2001, str.: 162 2 Dio, Římské d ějiny, 73.8.1 3 Dio, Římské d ějiny, 73.9.2a 4 Salway 2001, str.: 163 5 Historia Augusta, Pertinax, 3.5 6 Birley 2005, str.: 176 7 Dio, Římské d ějiny, 74.14.3 32
Ob čanská válka zu řila naplno nejd říve mezi Nigerem a Severem, Albinus byl garantováním postu Caesara Severem získán na jeho stranu a do konfliktu nezasahoval 1. Poté, co se Severus zbavil jednoho konkurenta, za čal zbrojit proti druhému. Po neúsp ěšné úkladné vražd ě byl konflikt neodvratný 2, vojska obou císa řů se st řetla u Lugduna (197 po Kr.) a Albinus byl poražen. V zájmu zvýšení prestiže Septimia Severa Cassius Dio nepochybn ě nadhodnotil celkové po čty vojsk, která se st řetla v bitv ě, p ředevším pak vojsko Clodia Albina 3. Je však jisté, že Clodius Albinus si s sebou odvedl z ostrova skoro celou jeho vojenskou sílu. P řestože historické záznamy se tomuto tématu nijak nev ěnují, je tém ěř jisté, že vojenské vylidn ění p řitáhlo jak loupeživé kmeny ze severu ostrova, tak povzbudilo dosud zdaleka ne romanizované obyvatele severní Británie ke starým zp ůsob ům – loupení a přepad ům4. Z období bezprost ředn ě po porážce uzurpátora jsou známy řady oprav jak na Hadriánov ě valu, tak v celé severní Anglii. Není zdaleka bez d ůvodu se domnívat, že mnoho škod v provincii zp ůsobila i vít ězná vojska Septimia Severa, která se nepochybn ě musela pomstít epicentru Albinovy rebelie 5. Muž pov ěř ený úkolem pacifikace odbojné provincie byl Virius Lupus (guvernérem 197 – 201 po Kr.). Vzhledem k faktu, že celá armáda provincie Brittania bojovala na stran ě Clodia Albina, nem ěl nový guvernér z řejm ě k dispozici mnoho sil k účinné správ ě provincie 6. Zkrácen ě řečeno: v ětšina vojska byla bu ď mrtvá, nebo za posledních dvacet let proslula především neposlušností. Lupus tedy řešil vn ější bezpe čnost provincie úplatkem, dle Dia Cassia vyplatil velké prost ředky pro odvrácení hrozby ze strany kmenu Maetae 7, který m ůže být identifikován jako Protopiktové 8. Toto výpalné m ělo z řejm ě koupit čas na reorganizaci správy ostrova, Herodianus podává sv ědectví, že krátce po vít ězství v ob čanské válce nechal Severus rozd ělit provincii na dv ě části (Britannia Superior a Britannia Inferior) 9, snad proto, aby na ostrov ě nedisponoval jeden muž p říliš velkou vojenskou silou 10 . Není jasné, zda-li k tomu došlo hned po vít ězství nad Albinem nebo až po Severov ě p říjezdu do provincie. Čast ější jsou ale názory, že
1 Herodiános, Řím po Marcu Aureliovi, 2.15.3 2 Herodiános, Řím po Marcu Aureliovi, 3.5.6-8 3 Salway 2001, str.: 168 4 Salway 2001, str.: 170 5 Salway 2001, str.: 171 6 Birley 2005, str.: 185 7 Dio, Římské d ějiny, 76.5 8 Birley 1988, str.: 186 9 Herodiános, Řím po Marcu Aureliovi, 3.8.2 10 Scullard 1979, str.: 65 33 k rozd ělení provincie došlo až na popud Caracally po Severov ě smrti 1 - nasv ědčuje tomu i fakt, že u žádného z guvernér ů do období vlády Caracally není nikde explicitn ě vyjád řena Britannia jako Inferior nebo Superior 2. I p řes zmínku u Diona, že Severus t ěžce nesl, že zatímco jeho pod řízení dosahovali vít ězství v Británii, on neúsp ěšn ě bojuje se zbojníky v Itálii 3, situace na ostrov ě asi nebyla stabilní. Práv ě naopak, Septimius Severus se po úsp ěších ve válce s Parthy a v severní Africe rozhodl v roce 208 po Kr. napravit stav v ěcí v nejsevern ější a dosud stále neklidné provincii.
1.2.4 Severovská expanze
Rozsáhlé vojenské operace Septimia Severa v oblasti dnešního Skotska jsou obecn ě pokládány za jeden z posledních expanzivních výboj ů Římské říše. Stojí p ředevším v přímém kontrastu s chaosem zbytku 3. stol po Kr.. O to zajímav ější je, že anti čtí historici zd ůraz ňují osobní, nikoli imperiální nebo ší ře politickou-vojenskou motivaci pro její uskute čnění. Cílem sice m ělo být dobýt celý ostrov 4, zárove ň však Herodianus zd ůraz ňuje Severovu osobní pohnutku. Císa ř byl rozho řč en takový (rozma řilým) životem svých syn ů a jejich ned ůstojnou zálibou ve ve řejných hrách, když tu mu sd ěloval v dopise správce Británie, že se tamní barba ři bou ří, podnikají nájezdy na římské území, berou ko řist a pustoší v ětšinu území 5. Že situace byla vážná, nasv ědčují i četné doklady stavební aktivity guvernéra Senecia (ve funkci asi 205 - 207 po Kr. 6) v oblasti severní Británie 7. Ta mohla být spojena s bezprost ředními p řípravami na samotné vojenské tažení nebo také s opravami budov poni čených nep řátelskými nájezdy. Nejvýznamn ějším dokladem p říprav pro následnou kampa ň je lokalita South Shields (viz. kapitola Severovská okupace Skotska) 8. Cassius Dio zmi ňuje, že Severus s sebou vzal nesmírné množství pen ěz9. Celá kampa ň měla být tedy velmi grandiózn ě pojata, císa ř sám m ěl díky četným znamením v ědět, že se
1 Birley 1988, str.: 191 2 Birley 2005, str.: 181 3 Dio, Římské d ějiny, 76.10.6 4 Dio, Římské d ějiny, 77.13.1 5 Herodiános, Řím po Marcu Aureliovi, 3.14.1 6 Birley 2005, str.: 188 7 Práv ě guvernér Senecio je spojován i se zmínkou o pod řízených dosahujících vít ězství (Dio, Římské d ějiny, 76.10.6). Do období jeho pozice v úřadu guvernéra je alespo ň datován oltá ř d ěkující za vít ězství legáta II. Legie z lokality Corbridge ( RIB 1138) podobn ě lad ěný oltá ř p římo jmenující guvernéra Senecia je doložen i z lokality Benwel ( RIB 1337) viz. Birley 1988, str.: 173 8 Birley 1988, str.: 173 9 Dio, Římské d ějiny, 77.11.2 34 z této výpravy již nevrátí 1 a toto tvrzení nemuselo být vzhledem k jeho v ěku a pokro čilé artritid ě jen um ěleckou fabulací 2. I na základ ě numizmatické evidence lze po čátek kampan ě v Británii stanovit do roku 208 po Kr., mince tehdy ražené zobrazují císa ře na koni, jak odjíždí do války 3, by ť Herodianus uvádí na pravou míru, že císa řů v stav už mu dovoloval cestovat pouze v nosítkách 4. Že cílem operací m ělo být dobytí celého ostrova je z řejmé i z toho, že p řestože barba ři měli Severovi nabízet mír a svojí pod řízenost, císa ř je odmítl 5. Pak dle popisu Cassia Diona měla následovat namáhavá kampa ň, ve které nem ěli být nejv ětším nep řítelem samotní obyvatelé Skotska, ale rozmary p řírody 6. To je popis velmi p řipomínající t řetí sezónu Agricolovy kampan ě a lze z toho usuzovat, že to byl obvyklý zp ůsob reakce kaledonských kmen ů na p řítomnost vojensky je p řevyšujícího soupe ře. První část Severovy kampan ě se tedy nesla ve znamení obsazování vylidn ěné zem ě a stavby infrastruktury. Pro to op ět sv ědčí i numizmatické doklady – severovské mince z této doby zobrazují mosty a i Herodianus říká, že císa ř se snažil p ředevším vybudovat mosty na mo čálovitých místech, aby je vojáci snadno p řeb ěhli po bezpe čných cestách a mohli bojovat na pevné p ůdě7. Podobný popis poskytuje i Cassius Dio s tím, že se barba ři vyhýbali konfrontaci a úto čili ze zálohy 8, což je stejná taktika, jakou popisoval Tacitus. Ani rozsáhlé ztráty ale nem ěly Severa odradit od pokra čování kampan ě, postupoval dál až dokud nedorazil do nejzazšího konce ostrova 9, odkud se pak vrátil zp ět na římské území. To m ěla být první část Severovy kampan ě a podobn ě jako ta Agricolova, je i tato přibližn ě archeologicky doložitelná. První, již popsaná část, se odehrála v roce 209 po Kr. a dokumentuje ji sled pochodových tábor ů. Ty nejjižn ější jsou nejv ětší – rozloha až 67 ha 10 (nap říklad poblíž n ěkolikrát okupované lokality Newstead, tábory tvo ří v podstat ě linii podél východního pob řeží v pravidelných vzdálenostech až k lokalit ě Inveresk). Výchozím bodem pro kampa ň se zdá být op ět Corbridge, u lokality Inveresk pravd ěpodobn ě došlo k rozd ělení velkého vojska na menší nebo část armády postupovala po mo ři na lodích 11 .
1 Dio, Římské d ějiny, 77.11.2 2 Birley 1988, str.: 177 3 Birley 1988, str.: 177 4 Herodiános, Řím po Marcu Aureliovi, 3.14.3 5 Herodiános, Řím po Marcu Aureliovi, 3.14.4 6 Dio, Římské d ějiny, 77.13.1 7 Herodiános, Řím po Marcu Aureliovi, 3.14.5 8 Dio, Římské d ějiny, 77.13.2 9 Dio, Římské d ějiny, 77.13.3 10 Birley 1988, str.: 180 11 Birley 1988, str.: 181 35
Po čínaje lokalitou Ardoch lze op ět sledovat pochod zmenšené části armády – severovské tábory jsou už jen 44 ha velké (nejsevern ější ze série je na lokalit ě Muiryfold 1). Více viz. kapitola Severovská okupace Skotska. Nejvýznamn ější je ten na lokalit ě Ardoch, nebo ť datuje celý sled tábor ů do doby po tažení Lollia Urbica – tábor částe čně p řekrývá flávijskou v ěž a menší antoninskou pevn ůstku a nemohl s nimi tedy být sou časný. Podle dispozice obou sérií tábor ů lze rekonstruovat i taktiku tažení. Byla stejná jako ta Agricolova, který, když nemohl donutit kaledonské vále čníky k boji, plundroval jejich zemi tak dlouho, dokud se mu nepostavili 2. Sled menších tábor ů (23 ha) patrn ě také pat ří do tohoto období, možná až do roku 210 po Kr.. I severovské tábory p řesn ě kopírují nejúrodn ější oblasti jihovýchodn ě od Highlands – nejv ětší koncentrace poslední skupiny tábor ů o vým ěř e 23 ha je práv ě tam. Samostatnou kapitolou je zásobování jednotek b ěhem této náro čné kampan ě. Využití Classis Britannica (posílené o Classes Germanica, Panonica a Moesica 3) je celkem dob ře doložitelné i na základ ě p řístavních lokalit, které ale budou samostatn ě rozebrány v rámci kapitoly o samotné severovské okupaci – tvo řily páte ř celého tažení. Po úsp ěšných operacích v lét ě 209 po Kr. se Severova armáda vrátila na jih. K zásadnímu st řetu s barbary asi nedošlo, římské akce na jejich území je z řejm ě donutily k rozsáhlým ústupk ům, Dio Cassius doslova zmi ňuje, že Severus je donutil vzdát se velké části jejich území 4. Nemocný císa ř se pak s nejv ětší pravd ěpodobností uchýlil do Eburaca (York), kde p řečkal zimu. Mír nevydržel dlouho, jako první m ěli povstat Maetae a k nim se pak p řidali i Kaledonští 5. Cassius Dio dává Severovi do úst Agamemnonova slova: Proto a ť nikdo z nich neujde záhub ě rychlé, našim rukám - ni d ěcko, jež matka chová v svém l ůně, uniknout nesmí, ni to! 6 Kampa ň roku 210 po Kr. byla pravd ěpodobn ě již vedena pouze Caracallou, který se ale prý p říliš nestaral o vedení války, snažil se spíše p řesv ědčit vojsko, aby ho podpo řilo proti Getovi. Když se ke vzpou ře p řidali i Kaledonští, cht ěl se Severus znovu do konfliktu vložit – ale zdraví už mu to asi nedovolovalo 7. O p řesném pr ůběhu kampan ě v roce 210 po Kr. panují pochyby. Beze sporu se jednalo spíše o trestnou výpravu. V únoru 211 po Kr. Severus umírá a spole čnými císa ři se stávají
1 http://www.roman-britain.org/places/muiryfold.htm 2 Birley 1988, str.: 182 3 Birley 1988, str.: 175 4 Dio, Římské d ějiny, 77.13.4 5 Dio, Římské d ějiny, 77.15.2 6 Homér, Ilias, 6.57-60 , Dio, Římské d ějiny, 77.15.1 7 Herodiános, Řím po Marcu Aureliovi, 3.15.1 36
Caracalla s Getou. Ani jeden z citovaných historik ů nev ěnuje p říliš pozornosti dalším vojenským operacím. Císa ř byl promptn ě zpopelněn, nejspíše v Eburacu 1. Caracalla se m ěl snažit p řesv ědčit vojsko, aby byl prohlášen za císa ře jen on, když se mu to však neda řilo, učinil celkem logické rozhodnutí, že k upevn ění své pozice se musí co nejd říve dostat do centra říše, Říma. Cassius Dio další pr ůběh komentuje jen tak, že Caracalla uzav řel mír s nep řítelem a stáhl se z jeho území a opustil pevnosti na n ěm postavené 2.
1.2.5 Další osudy provincie až do zániku Západořímské říše
Po Caracallov ě odjezdu je dlouhou dobu ticho o d ění na severní hranici říše. Británie, nyní již jist ě rozd ělená na dv ě provincie, si užívala po v ětšinu 3. stol. po Kr. relativního míru. Zatímco m ěsta na jihu ostrova prosperovala 3, o vojenských operacích na znovu-obsazeném Hadriánov ě valu zprávy nejsou 4. Systém strážení severní hranice je mírn ě a postupn ě modifikován – pro 3. stol. po Kr. je typická jakási racionalizace, kdy jsou opušt ěny n ěkteré věže na valu a naopak jsou znovu-obsazeny n ěkteré pevnosti severn ě od valu 5. Z vývoje opevn ění v rámci hrani čních oblastí římské sféry vlivu vyplývá, že především v období po severovské invazi do Skotska se t ěžišt ě obrany provincie p řesouvá ze severní Anglie na pob řežní oblasti. Nep řítelem číslo jedna se tedy od 3. stol. po Kr. stávají nájezdníci na lodích – piráti. Ohrožení evidentn ě panovalo jak na jihu, kde podnikali nájezdy Sasové a Frankové, tak na severozápadním a západním pob řeží, kde operovali obyvatelé Irska 6. Systém, který vznikl na obranu pob řeží, je znám p ředevším z jihovýchodní části Británie jako tzv. Saské pob řeží ( litus Saxonicum )7. Jednalo se o sérii pevností, smyslem jejihž umíst ění bylo aby jejich osádky mohly rychle zasáhnout proti nájezdník ům, kte ří se vylodili na pob řeží nebo v ústích řek. Pevnosti byly umíst ěny p ředevším v zátokách (lokality Reculver, Brancester, Cisterby-Yarmouth) poblíž m ěst a v ětších center 8. Ke konci 3. stol. po Kr. se Římská říše nacházela na pokraji rozpadu, ale Británie vzhledem ke své izolovanosti Lamanšským kanálem a polohou na dalekém severu byla do zna čné míry zmatk ů 3. stol po Kr. ušet řena, i když se na víc jak 30 let odtrhla od centrální vlády. Charakteristickými prvky jsou jak rozvoj m ěst i venkova a p ředevším civilních osídlení
1 Birley 1988, str.: 188 2 Dio, Římské d ějiny, 78.1.1 3 Scullard 1979, str.: 66 4 Salway 2001, str.: 181 5 Salway 2001, str.: 184 6 Salway 2001, str.: 180 7 Salway 2001, str.: 189 8 Salway 2001, str.: 191 37 přidružených k armádním základnám a pevnostem ( vici ), tak v ětší množství mincovních depot ů, datovaných do této doby 1. Tyto indicie dávají pon ěkud ambivalentní informace o vývoji v provincii – na jednu stranu stabilita ve form ě civilního rozvoje (nap ř. stavby kamenných hradeb ve v ětšin ě m ěst na ostrov ě2), na druhou stranu mincovní depoty, nej četn ější práv ě v období krizí. V letech 260 po Kr. až 268 po Kr. byla Británie součástí tzv. Galského císa řství, uzurpátorského státu zcela nezávislého na centrální vlád ě (toho času centrální vládu představoval císa ř Gallienus), vedeného vzdoro-císa řem Postumem. Po smrti Postuma (268 po Kr.) uzurpoval moc v Británii Carausius, který byl pov ěř en císa řem Maximianem, aby vy čistil Lamanšský pr ůliv od pirát ů, ale padlo na n ěj podez ření, že si lup pirát ů nechával pro sebe a upadl v nemilost, na čež se sám prohlásil císa řem 3. Caurasiova vláda je obecn ě vnímána jako pro Británii prosp ěšná – nechal opravit mezery v Hadriánov ě valu a dále opev ňoval pob řeží proti pirát ům a podporoval ekonomiku rozsáhlou ražbou svých mincí 4. Když byl roku 293 po Kr. Caurasius zavražd ěn svým ministrem financí Allectem, konec odtržení Británie od zbytku říše se blížil. Roku 296 po Kr. byl Allectus poražen Constantiem I. Chlorem, který ostrov op ět p řipojil k říši. Constantius se po obsazení ostrova pravd ěpodobn ě vypo řádal s novým nep řítelem – Pikty, kte ří jsou poprvé zmi ňováni roku 297 po Kr. 5. Británie byla rozd ělena ze dvou provincií na čty ři – Flavia Caesariensis, Maxima Caesariensis, Britannia Prima, Britannia Secunda 6. Další kampa ň proti Pikt ům byla podniknuta roku 306 po Kr. 7 op ět Constantiem I. Chlorem, který bezprost ředn ě po ní zem řel v Yorku, kde byl armádou vzáp ětí provolán císa řem jeho syn Flavius Valerius Constantinus, známý též jako Konstantin I. Veliký 8. O kampani proti Pikt ům op ět mnoho zpráv není, lze ale usuzovat, že šlo vícemén ě o odvetnou akci (archeologicky není p řítomnost římských vojsk ve Skotsku nijak doložena), která ale měla podobný efekt jako rozsáhlé severovské operace o sto let d říve. Vzhledem k tomu, že se ale podobn ě jako v případ ě tažení Ulpia Marcella jednalo čist ě o trestnou akci, není ani tato expanze za řazena v rámci této práce mezi vojenské okupace Skotska.
1 Salway 2001, str.: 182 2 Salway 2001, str.: 195 3 Scullard 1979, str.: 68 4 Scullard 1979, str.: 68 5 Keppie 2004, str.: 18 6 Scullard 1979, str.: 171 7 Keppie 2004, str.: 18 8 Scullard 1979, str.: 69 38
Prosperita, která následovala do poloviny 4. stol. po Kr., je spojována jak s Diokleciánovými reformami (pro Británii p ředevším d ůležité odd ělení vojenské moci od civilní), tak práv ě s vojenskými akcemi podniknutými Constantiem I. Chlorem a jeho synem. Po n ěkolik desetiletí nemáme tak řka žádné zprávy o d ění v Británii, což tradi čně nasv ědčuje tomu, že zatímco jiné části říše prožívaly bou řlivé období, v Británii byl klid nebo se zde ned ělo nic, co by bylo hodno pozornosti v kontextu událostí v tehdejší říši 1. Notitia Dignitatum informuje, že vojska na ostrov ě nebyla pod jedním velitelem, ale hned t řemi 2. Vznik tohoto byrokratického soupisu je sice datován až kolem roku 395 po Kr., ale post Dux Britanniarum 3 (m ěl na starost p ředevším severní hranici) lze datovat snad už s Diokleciánovými reformami 4, zatímco pozice Comes Litoris Saxonici je poprvé zmín ěna až roku 367 po Kr., ale m ůže jít nazp ět až ke Konstantinovi či ješt ě dále. T řetí zmi ňovaná pozice – Comes Britanniarum byla asi jen do časná 5. Až kolem roku 343. po Kr. se v provincii op ět za čaly objevovat potíže ze strany Pikt ů. Situace se z řejm ě vyost řila natolik, že byla vyžadována p řítomnost samotného císa ře, Constanse I., který byl zárove ň posledním římským císa řem, který Británii navštívil. Constans I. upevnil pozici vojsk na valu, ale existují doklady, že v této dob ě byly napadeny n ěkteré základny severn ě od Hadriánova valu 6. V roce 350 po Kr. nechává Magnentius, d ůstojník s britskými p ředky, zabít Constanse I. a sám se vyhlašuje císa řem. Když dochází k válce s východo římským Constantinem II., odvádí Magnentius řadu jednotek na kontinent pro podporu své kampan ě7. Oslabení jednotek v Británii, stejn ě jako v celé říši, jen povzbudilo kmeny žijící za hranicemi k hore čné aktivit ě. Již v roce 360 po Kr. je nový císa ř Julián nucen vyslat do Británie vojska pod vedením jistého Lupicina s úkolem stabilizovat pozici vojsk kolem Hadriánova valu 8. Skute čná bou ře ale propuká až roku 367 po Kr., kdy je Británie napadena tzv. „spiknutím“ armád Skot ů, Pikt ů a Ir ů ze severu a Sasy a Franky po mo ři z jihovýchodu (angl. Barbarian Conspiracy – vpád řady národ ů do provincií na ostrov ě9). Následující katastrofa byla o to horší, že nejspíše došlo i ke zrad ě mezi římskými zv ědy, umíst ěnými za valem. Dux
1 Scullard 1979, str.: 172 2 Scullard 1979, str.: 171 3 Notitia Dignaitatum, XL. 4 Scullard 1979, str.: 171 5 Scullard 1979, str.: 171-2 6 Scullard 1979, str.: 172 7 Scullard 1979, str.: 173 8 Scullard 1979, str.: 173 9 Scullard 1979, str.: 173 39
Britanniarum (Fullofaudes) byl poražen a Comes Litoris Saxonici zabit, armáda jako taková na ostrovech zkolabovala a mnoho voják ů dezertovalo 1. Císa ř Valentinián vyslal na pomoc Flavia Theodosia, kterému se dle Ammiana Marcellina b ěhem dvou let poda řilo v ětšinu barbar ů vyhnat a nastolit v provinciích po řádek 2. Theodosius také nechal postavit mnoho pevností ve Walesu, který byl čím dál více napadán nájezdníky z Irska a rovn ěž jsou doloženy opravy Hadriánova valu, i když úto čníci ho spíše „obepluli“ než vzali zte čí3. Další barbarský nájezd je doložen až z roku 382 po Kr., který se tentokrát poda řilo odrazit, ale historie se po n ěkolikáté opakovala a vít ězný Dux Britanniarum Magnus Maximus byl roku 383 po Kr. svými jednotkami provolán císa řem. Uzurpátor spolu s sebou odvedl z ostrova zna čnou část jednotek, které mu pomáhaly p ři uplat ňování jeho nároku na tr ůn na kontinent ě. D říve bylo usuzováno, že tohoto roku byl definitivn ě opušt ěn Hadrián ův val, ale řídké nálezy mincí dosv ědčují vojenskou okupaci ješt ě n ěkolik let poté 4. Vojenské síly v Británii byly hrub ě oslabeny a Irové a Skotové za čali ve velkém pronikat na území čty ř provincií na ostrov ě. Vandalský generál Stilicho, vládnoucí za nezletilého císa ře Honoria, sice ješt ě v letech 396-8 po Kr. vyslal expedi ční sbory do Británie 5, aby si poradily s rostoucím pirátstvím a nájezdy, ale mezi léty 401-10 po Kr. postupn ě pronikal vizigótský panovník Alarich do Itálie a Stilicho ve snaze zastavit tento postup byl nucen naopak stáhnout další jednotky z Británie 6. Británie byla takto ponechána na holi čkách, na čež se na ostrov ě objevili t ři po sob ě jdoucí uzurpáto ři, z nichž ten poslední (Konstantin III.) sebral roku 407 po Kr. veškerá vojska, která na ostrov ě zbývala, a p řekro čil s nimi kanál do Galie, ale v Hispánii se vojska vzbou řila 7. Roku 410 po Kr. ješt ě obyvatelé Británie prosili císa ře Honoria o pomoc proti nájezd ům Sas ů, ale říše již byla v takovém stupni rozkladu, že císa ř nemohl pro vzdálenou provincii nic ud ělat. Tím byla zp řetrhána poslední oficiální pouta se západo římskou říší, která v té dob ě již rychle sp ěla k zániku.
1 Scullard 1979, str.: 173 2 Amianus Marcellinus, D ějiny Říma, 27. 7. 3 3 Scullard 1979, str.: 173 4 Scullard 1979, str.: 174 5 Scullard 1979, str.: 175 6 Scullard 1979, str.: 175 7 Scullard 1979, str.: 175 40
2. Flávijská okupace Skotska
2.1 Jižně od řeky Forth, území obsazené 78 po Kr. – 82 po Kr.
Za po čátek flávijské okupace Skotska lze považovat v jistém smyslu již Agricolovu kampa ň, popsanou v předcházející kapitole (viz. též Obr. 1). Samotné vojenské operace se samoz řejm ě zabývaly p ředevším neutralizováním konkrétních hrozeb (a ť už se jednalo o guerillové útoky na menší římské oddíly či sjednocenou opozici v podob ě Calgacova vojska). Z Tacita lze ale vy číst, že Agricolovy operace probíhaly v jakýchsi nárazech – v rámci jedné sezóny kampan ě bylo obsazeno pom ěrn ě velké území (2. a 6. sezóna kampan ě), další rok až dva pak trvala jeho konsolidace 1.
Během 2. sezóny (78 po Kr.) obsadil Agricola rozsáhlá území severní Anglie a jižního Skotska. V další sezón ě se již dostává pouze k řece Tay a to ješt ě jen na východním pob řeží 2, v roce 80 po Kr. se kampa ň zastavuje úpln ě. Posuny roku 81 po Kr. lze vykládat v kontextu příprav na invazi Irska, ale jak bylo detailn ěji popsáno výše, k žádnému zásadnímu posunu nedochází.
Vzhledem k těmto fakt ům i Tacitovu sv ědectví, že ve t řetí sezón ě tažení zbýval čas na zakládání tvrzí 3, lze celkem bezpe čně stanovit po čátky vojenské okupace a vlastní konsolidace území práv ě do období let 79 – 80 po Kr. (s p řihlédnutím k faktu, že v roce 81 po Kr. již Agricola chystal další posun hranic dobytého území, k čemuž pot řeboval zajišt ěný týl – viz. Tabulka 2 - Flávijská okupace Skotska).
Jak tedy vlastní okupace probíhala? Bylo by velmi mylné domnívat se, že základem okupace byly nov ě založené pevnosti. Byly jist ě její sou částí, ale byly-li by pln ě obsazeny, nezbylo by vojev ůdci mnoho muž ů na samotné vojenské kampan ě4 – jednalo se tedy především o tzv. castra hiberna, zimní tábory 5. Jejich dispozice v krajin ě jim umož ňovala i kontrolu strategických bod ů.
1 Tacitus, Život Iulia Agricoly, 20, 25 2 Breeze 2006, str.: 34 3 Tacitus, Život Iulia Agricoly, 22 4 Breeze 1993 (2), str.: 277 5 Dobson 1993, str.: 266 41
K umíst ění pevností a tábor ů se ale římská armáda uchylovala ve v ětší mí ře p ředevším v řídce osídlených oblastech, hust ěji osídlené oblasti spravoval zpravidla jeden v ětší tábor, zatímco řid čeji osídlená krajina byla vojensky okupována hust ěji (viz. Obr. 4). D ůvodem k tomuto vzorci byl římský systém braní rukojmí 1. Skrze ty se zajiš ťovala loajalita místních elit, které pak samy ru čily a zodpovídaly za po řádek na svém území. O tomto systému informuje i Tacitus, když tak řka na konci díla o svém tchánovi říká, že v samém záv ěru guvernérství Agricolova odvedl vojsko do zem ě Borest ů. Od nich p řijal rukojmí 2.
Vlastní význam pevností pro okupaci lze vnímat jako op ěrné body, ze kterých římská vojska operovala, p ředevším v zim ě, kdy nebyla jako celek aktivní v rámci jednoho armády v ofenziv ě. Agriciola využíval zimního období k četným výpad ům3, což m ělo mít demoralizující dopad na jinak blíže nespecifikovanou místní opozici.
V kontextu této práce je velmi d ůležitá samotná situace t ěchto prvních pevností v jižním Skotsku – kde byly postaveny. Zdá se, že cílem (podobn ě jako u pozd ějších systém ů ve Skotsku) byla kontrola pohybu v krajin ě. Zp ůsob této kontroly, zvolený Agricolou v rámci jeho tažení, je hustší rozd ělení malých pevností do mén ě obydlených oblastí a n ěkolik velkých fortifikací na více osídlených místech (tento systém správy ale rozhodn ě není univerzálním nejen v rámci Římské říše, ale ani v rámci Británie nebo jen flávisjkého období – jiní vojev ůdci i na tomto území v pozd ějších obdobích postupovali jinak 4).
Konkrétním p říkladem tohoto schématu m ůže být t řeba práv ě vojenská okupace poho ří Peninnes (viz Obr. 4, nep říliš obydlená oblast zhruba mezi lokalitami Carlisle, Ribchester a York), kde byl uplatn ěn tento systém. Jako p říklad lze uvést pevnosti na lokalitách Slack (Outlane, 0,6 ha 5), Brough by Bainbridge (0,8 ha 6) nebo Brough-on-Noe (0,91 ha 7). Jedná se o menší fortifikace ve vnitrozemí, pravd ěpodobn ě daleko od hlavních cest – tepen mezi severem a jihem ostrova. Sama okupace Peninnes je datována do roku 78 po Kr., výstavba ale mohla probíhat i v několika letech následujících.
Pevnosti v ětší velikosti, schopné pojmout jednu celou auxiliární jednotku, jsou charakteristické pro území, obsazené v rámci t řetího roku Agricolova guvernérství 79 po Kr.. Významné (v n ěkterých p řípadech pozd ěji re-okupované) pevnosti jsou situovány v rámci
1 Breeze 2007, str.: 33 2 Tacitus, Život Iulia Agricoly, 38 3 Tacitus, Život Iulia Agricoly, 22 4 Breeze 1993 (2), str.: 277 5 http://www.roman-britain.org/places/cambodunum.htm 6 http://www.roman-britain.org/places/virosidum.htm 7 http://www.roman-britain.org/places/navio.htm 42 předpokládaných popula čních center tehdejšího Skotska – v blízkosti řek 1. Newstead (4,3 ha) v údolí Tweedale 2, Milton (2,79 ha) v údolí Ananndale 3, Dalswinton (Dalswinton Bankfoot II – 3,7 ha) v údolí Nithsdale 4 a Camelon (2,4 ha) v údolí řeky Forth 5 (Obr. 5). Lze tak řka s jistotou usuzovat, že pevnosti byly umíst ěny práv ě v místech brod ů – tudy procházelo nejvíce cest vzhledem k tomu, že řeky tvo řily těžko p řekro čitelnou bariéru práv ě mimo brody.
Do tohoto vzorce ješt ě chybí pevnost na lokalit ě Castledykes poblíž řeky Clyde 6, která ale nebyla doposud podrobn ě zkoumána. I tak ale z ůstávají dv ě oblasti prakticky neobsazené – Galloway a East Lothain (viz. Obr. 5). Zatímco první zmín ěná oblast mohla být prost ě vynechána či obejita 7, v případ ě druhé se patrn ě jednalo o jiné d ůvody. V této oblasti je doloženo hradišt ě na lokalit ě Traprain Law, které je shodou okolností jediným doposud známým p říkladem hradišt ě z doby železné, které je kontinuáln ě osídleno po dobu římských okupací Skotska 8. I když Tacitus explicitn ě nezmi ňuje římské spojence na území Skotska, není d ůvod domnívat se, že by nebyli. V kontextu 1. stol po Kr. v Británii bylo uvedeno v kapitole Historický podtext římských okupací Skotska n ěkolik takovýchto p říklad ů a četné nálezy římského zboží z lokality hovo ří spíše pro p řátelský než vazalský vztah obyvatel tohoto hradišt ě k Římské říši 9.
Lze tedy brát jako fakt, že pro vznik pevností v severní Británii (Pennines a okolí, přibližn ě území kmene Brigant ů) se po čítá s obdobím po druhé sezón ě a b ěhem ní. Vznik pevností a tábor ů typu Stracathro (viz. dále) v jižním Skotsku lze datovat do období t řetí sezóny tažení a pozd ěji a v rámci čtvrté sezóny došlo k opevn ění linie Forth – Clyde 10 (viz Tabulka 2 - Flávijská okupace Skotska).
Výstavba pevností na linii Forth – Clyde byla velmi dlouho brána jako fakt a zárove ň pro ni neexistovaly p řesv ědčivé archeologické d ůkazy. P řitom Tacitus p římo říká, že v rámci
1 Breeze Roman officers and frontiers 22 2 Keppie 2004, str.: 117 3 Keppie 2004, str.: 88 4 http://www.roman-britain.org/places/dalswinton.htm 5 http://www.roman-britain.org/places/camelon.htm 6 S tím, že lokalita se dnes nenachází bezprost ředn ě u řeky, ale v její záplavové oblasti – tok se patrn ě od antiky zm ěnil – Keppie 2004, str.: 99 7 Breeze 1993 (2), str.: 278 8 Breeze 2006, str.: 123 9 Breeze 2008, str.: 130 - 131 10 Breeze 1993 (2), str.: 276 43
čtvrté sezóny byla (úžina Forth – Clyde) zajišt ěna op ěrnými body, celý výb ěžek z této strany byl obsazen a nep řátelé byli vytla čeni jakoby na jiný ostrov .1
Dosavadní neúsp ěšnost v prokázání flávisjké p řítomnosti na území úžiny Forth Clyde je patrn ě dána tím, že:
a) Řada lokalit patrn ě nesla jak horizont flávijský, tak pozd ěji antoninský a v ojedin ělých p řípadech i severovský. Flávijské prvky tedy mohly být na několika lokalitách úpln ě p řekryty a ztraceny v rámci výstavby datované do pozd ějších okupací. Lokality, kde se poda řilo archeologicky prokázat jak okupaci v dob ě flávijské, tak antoninské, jsou Castlecary 2, Bar Hill 3, Croy Hill 4, Old Kilpatrick, Balmuildy, Cadder a Mumrills 5. Tyto se ale skládají hlavn ě z nález ů skla, keramiky a mincí datovaných do prvního století. b) Území na úžin ě Forth – Clyde bylo strategické nejen v období antiky – řada lokalit byla patrn ě zni čena v novov ěku stavbou kanálu spojujícího práv ě dva zmín ěné zálivy 6. Podobnou da ň si patrn ě vybrala i výstavba železnice, která b ěží s kanálem tak řka paraleln ě. Východní a západní konec předpokládaného řet ězu pevností a v ěží pak leží na území dnešních m ěst Edinburgh a Glasgow, které se již od st ředov ěku rozvíjely práv ě na místech bývalých římských vojenských instalací. c) Vystav ěné fortifika ční prvky nemusely být masivní a doklady o nich se mohly skládat t řeba jen z několika k ůlových jamek, p říkop ů a násp ů, které jsou p ři nedostatku p řesného data čního materiálu snadno za řaditelné do jakéhokoli období římské okupace Skotska (viz. lokalita Bar Hill a Obr. 45). Zárove ň n ěkteré z těchto jemných nuancí nemusely být u lokalit zkoumaných na konci devatenáctého a za čátku dvacátého století v ůbec rozpoznány.
1 Tacitus, Život Iulia Agricoly, 23 2 http://www.roman-britain.org/places/castlecary.htm 3 Keppie 2004, str.: 144 4 Collingwood 1932, str.: 200 5 Fields 2005, str.: 8 6 Breeze 2008, str.: 177 - 8 44
2.2 Severně od řeky Forth, území obsazené po roce 82 po Kr.
Jak již bylo zmín ěno v historickém úvodu, d ůvody k upev ňování a konsolidování postupu na linii Forth – Clyde byly politické, nikoli vojenské. Další vojenské akce v roce 82 po Kr. a 83 po Kr. se odehrávaly severn ě od řeky Forth. Agricol ův postup dosáhl již v roce 79 po Kr. řeky Tay, ale nakolik jsou okupa ční prvky zde postavené sou částí výstavby z let 80 po Kr. a 81 po Kr. je p ředm ětem sporu. Vzhledem k tomu, že samy archeologické doklady mohou jen st ěží ukázat na absolutní dataci 1, je t řeba vycházet z předchozího pr ůběhu tažení.
Prvním ze t ří hlavních prvk ů flávijské okupace severn ě od řeky Forth jsou tzv. Glen Forts (n ěkdy též Glen-blocking Forts, Highland Line Forts) 2. Jejich vznik je datován od období po rozhodující bitv ě u Mons Graupius 3. Druhý významný prvek, systém Gask Ridge, je rovn ěž datován až do období po skon čení vojenských operací (tedy po rozhodující bitv ě)4. Je ale možné, vzhledem k jeho poloze a faktu, že se sestával z věží, pevností, cest a pevn ůstek, že n ěkteré jeho části byly vybudovány ješt ě b ěhem vojenských operací, nejpravd ěpodobn ěji v dob ě, kdy na takovéto akce byl čas – tedy na sklonku roku 82 po Kr. – 6. sezóny Agricolova tažení 5.
Třetím prvkem pak je castra legionis na lokalit ě Inchtuthil, která nebyla nikdy úpln ě dokon čena. Po čátek výstavby kolísá mezi léty 82 po Kr. a 83 po Kr. 6. Všechny tyto pokusy o absolutní datování jsou svým zp ůsobem nep řesné a v budoucnu mohou být jediným nálezem vyvráceny. Lze však vycházet jak z Tacitova sv ědectví, tak z logických p ředpoklad ů, že probíhaly-li náro čné vojenské operace (Tacitus, Agricola 25., 26., 27.), armáda kontrolovala území p ředevším svojí p řítomností a až když bylo tzv. „dobojováno“, za čala stavba pevností 7.
Druhý d ůležitý p ředpoklad pro zkoumání fortifika čních prvk ů severn ě od řeky Forth lze vyvodit z lokality Inchtuthil – tedy z toho, že sama pevnost nebyla v ůbec dokon čena 8. Velmi pravd ěpodobn ě lze to samé říci o celém systému okupace severn ě od řeky Forth. Dochovaný stav tedy m ůže svád ět ke špatné či scestné interpretaci, protože mnohé jeho prvky
1 Breeze 1993, str.: 53 2 Breeze 1993, str.: 51 3 Fraser 2005, str.: 116 4 Fry 1984, str.: 86 5 Breeze 1993, str.: 53 6 Pitts 1985, str.: 265 7 Breeze 1993, str.: 34 8 Maxwell 1989, str.: 104 - 105 45 chybí nejen kv ůli nedostate čnému dochování či chybám v archeologické dokumentaci, ale prost ě proto, že nebyly nikdy postaveny.
2.2.1 Glen Forts (někdy též Glen-blocking Forts, Highland Line Forts)
Glen Forts (n ěkdy též Glen-blocking Forts, Highland Line Forts) jsou podobn ě jako systém Gask Ridge p ředm ětem spor ů ohledn ě jejich strategického významu. Velikostí vesm ěs odpovídají rozloze schopné pojmout jednu auxiliární jednotku (viz. Tabulka 3 - Glen Forts). Jejich poloha jasn ě ukazuje vztah práv ě k ústí Glen ů (viz. Obr. 5), otázkou z ůstává: byly zde umíst ěny, aby bránily či p řesn ěji monitorovaly p řípadné nájezdy z území Highlands nebo zde byly postaveny jako odrazový m ůstek práv ě pro invazi do nitra skotské vyso činy?
Odpov ědí na tuto otázku pravd ěpodobn ě nejsou samy Glen Forts. Pro bližší pochopení by mohla spíše posloužit poloha pevnosti na lokalitě Inchtuthil. Kdyby měla za úkol být st ředobodem nov ě dobytého území, byla by velmi pravděpodobn ě umíst ěna východn ěji na území dnešních správních oblastí Fife či Angus – v antice mnohem hust ěji osídlených než Highlands. Místo toho byla postavena na samém okraji území ovládaného římskými vojsky. Zárove ň neexistují doklady pro římskou okupaci tohoto území 1.
Pevnost na lokalit ě Inchtuthil pat ří svým umíst ěním do pásu pevností Glen Forts, ale jinak je ve všech sm ěrech natolik výjime čná v rámci všech římských okupací Skotska, že bude v této práci rozebrána zvláš ť. Podstatné je, že svou polohu v přímém sousedství vojensky neobsazeného území by m ěla být logicky op ěrným bodem pro jeho obsazení. Ostatn ě nap říklad i castra legionis na lokalit ě York (Eburacum) byla v dob ě existence Hadriánova valu umíst ěna daleko jižn ě od linie Tyne – Solway, po které byl monument veden. Byla tedy v relativním zázemí, p římo na hranici byly i v jiných p říkladech v rámci římské říše umíst ěny v ětšinou pevnosti s osádkou auxilií. Lze tedy shrnout, že smysl umíst ění Highland-line Forts práv ě v ústí glen ů, podobn ě jako pevnosti na lokalit ě Inchtuthil byl spíše ofenzivní. Jednalo se o výchozí body pro p řípadnou (a nikdy neuskute čněnou) invazi ne území Highlands 2.
Glen Forts byly pevnosti standardní velikosti od 1,5 ha do 3 ha. Jediná dostate čně zkoumaná se nachází na lokalit ě Fendoch, u ostatních nebyla bu ď v ůbec, anebo jen velmi
1 Breeze 1993 (3), str.: 283 2 Breeze 1993 (3), str.: 283 46 sporadicky zjišt ěna vnit řní zástavba. Jedinými informacemi o nich jsou tedy pouze p ůdorysy na základ ě náspu a v ětšinou dvojitého p říkopu kolem samotné pevnosti.
Pevnost na lokalit ě Fendoch (Obr. 6) zapadá do kontextu flávijské okupace všemi stavebními prvky – zdi postaveny z drn ů, brány a prakticky veškerá vnit řní zástavba provedena ze d řeva. Samotný stavební materiál musel být dovezen z ur čité vzdálenosti, protože vzorky zpracované pylovou analýzou opakovaně neprokázaly pro zmín ěné období přítomnost žádných d řevin dor ůstajících dostate čné velikosti v této oblasti 1.
Dřevo muselo být v rámci Skotska pro římskou armádu cennou komoditou. Když došlo na opušt ění lokality Fendoch, byly jednotlivé d řev ěné části rozmontovány (charakteristické poškození jedné strany p říkop ů a kulových jamek zp ůsobené částe čným pá čením k ůlu ven) a d řevo bylo patrn ě použito jinde, zatímco hrázd ěné zdivo a ostatní nep řenosné prvky byly spáleny, což vytvo řilo charakteristickou tmav ě červenou vrstvu, d říve myln ě interpretovanou jako horizont násilné destrukce 2 (více viz. Pevnost na lokalit ě Inchtuthil).
Poblíž lokality Fendoch, p řibližn ě 1 km severozápadn ě od pevnosti, byly nalezeny poz ůstatky v ěže na vyvýšeném míst ě, ze kterého bylo obzvlášt ě dobrý výhled na Sma‘ glen 3. Osádku pevnosti tvo řil podle po čtu kasárenských blok ů auxiliární oddíl o cca 800 mužích 4.
2.2.2 Gask Ridge (někdy též linie Forth-Tay)
Systém Gask Ridge je na první pohled o poznání komplikovan ější a komplexn ější než předsunuté Glen Forts. Jako jeho sou část se dnes po čítá 18 v ěží, 3 pevn ůstky a 3 pevnosti s tím, že další lokality ješt ě čekají na své objevení nebo jsou již nenávratn ě ztraceny. Páte ří systému a hlavním d ůvodem pro jeho existenci byla římská cesta, jakési pokra čování Dere Street na sever od řeky Forth.
Pravd ěpodobn ě práv ě u této řeky systém za čínal, cesta vedla od lokality Camelon na sever, ale dalším známým bodem je až pevnost na lokalit ě Doune, která do systému Gask Ridge n ěkdy ani po čítána není. Dere Street se pak vine stále na sever podél Allan Water, p řes
1 Crawford 1949, str.: 46 2 Maxwell 1989, str.: 97 – 98 3 Maxwell 1989, str.: 97 4 Keppie 2004, str.: 173 – viz. Obr. 6, dohromady 10 contuberniálních blok ů 47
řeku Earn až k soutoku řek Almond a Tay, kde se nachází pevnost na lokalit ě Bertha, která je považována za konec soustavy (viz. Obr. 10).
Systém Gask Ridge bývá často ozna čován za jeden z prvních pokus ů římské moci o vyty čení lineární bariéry v krajin ě, m ěl by být jedním z nejran ějších p říklad ů limitu v ůbec 1. Toto tvrzení je sice pon ěkud odvážné, ale lze p řinejmenším p řiznat, že na rozdíl od Glen Forts je jeho smysl p ředevším defenzivní či p řesn ěji kontroln ě-správní.
Vzhledem k jeho dispozici (v rámci sou časného dochování) podél cesty je návaznost jednotlivých lokalit na dopravní tepnu evidentní. Někte ří badatelé se pokoušeli systém v ěží identifikovat jako provázaný systém signálních stanic 2, ale jakkoli se zdá být tato identifikace lákavá, není pravd ěpodobn ě pravdivá, jak ve svém článku dokázal G. H. Donaldson 3. D ůvody pro toto odmítnutí signální teorie jsou jak na stran ě podnebí vlastního Skotska ( časté mlhy by bránily v teoretické signální komunikaci nap říklad i pomocí oh ňů , natožpak vlajek), tak samé povaze římské armády (specialisté vycvi čení k signální komunikaci podle n ějakého kódovacího sytému – nap ř. polybiovského, by nejspíše byli za řazeni a tudíž i zmín ěni mezi Immunes , což nejsou 4).
Hlavním argumentem proti je ale sama povaha systému Gask Ridge – v rámci systému se poda řilo identifikovat dv ě tzv. hluchá místa, kde terén nedovoluje mezi jednotlivými lokalitami vzájemnou viditelnost. Jedná se o lokality Kaims Castle (která je celkov ě velmi špatn ě dostupná) a p ředevším pak od sebe pouhých 900 m vzdálené v ěže Midgate a Westmuir (viz. Obr. 11).
Poloha v ěže na lokalit ě Midgate je v ůbec nejv ětší problém pro identifikaci v ěží v rámci systému Gask Ridge jako signálních. V ěž je totiž postavena pod vrcholem na západní stran ě, takže v ůbec nemá v zorném poli východní sousedy jako práv ě Westmuir nebo zakon čení celého systému – pevnost na lokalit ě Bertha. V rámci jiných sporných bod ů tohoto systému by snad šlo argumentovat, že budou-li nalezeny další poz ůstatky v ěží, systém se zkompletuje a bude možno ho jako signální řet ězec rekonstruovat, ale aby byl funk ční, musela by být na lokalit ě Midgate v ěž posunuta o cca 200 m na východ, na vrchol h řebenu.
Z Tabulky 4 - Gask Ridge lze vy číst informace o vzdálenostech – b ěžná vzdálenost jednotlivých v ěží od sebe byla mezi polovinou až celou římskou mílí (pr ůměrn ě kolem 0,8
1 Fields 2005, str.: 20 2 Woolliscroft 1993, str.: 291-314 3 Donaldson 1988, str.: 349 – 356 4 Corpus Juris Civilis, Digesta, 50.6.7 - Tarruntenus Peternus libro primo militarium 48 km) což je zbyte čně blízko pro signální ú čely 1 (ale i tak málo, když padne mlha). Zárove ň je z tabulky patrné, že rozsáhlé části systému dosud nebyly zdokumentovány, a ť už z důvodu špatného dochování či neschopnosti archeolog ů je najít – daleko pravd ěpodobn ější ale m ůže být, že podobn ě jako celý systém flávijské okupace Skotska, ani systém Gask Ridge nebyl nikdy dokon čen a na úsecích Greenloaning – Ardoch nebo Westerton – Strageath prost ě nebyly v ěže, pevnosti či pevn ůstky nikdy postaveny 2.
Pokud rozmíst ění nej četn ějších instalací v rámci systému Gask Ridge, v ěží, nehovo ří pro signální komunikaci, pak pro co? Z jejich polohy (10 jižn ě od cesty, 8 severn ě) a faktu, že nejsou umíst ěny tak, aby na sebe mohly vzájemn ě vid ět, lze ur čit, že tém ěř jist ě sloužily pouze jako v ěže pozorovací 3. Spolu s pevnostmi a pevn ůstkami m ěly patrn ě jediný úkol – hlídat po řádek na cest ě a p řístup k ní. Vzhledem k topografii oblasti je možné, že jejich posádky m ěly na starosti také pozorování a dohled nad d ěním na úpatí Highhlands (nap říklad již zmín ěná v ěž na lokalit ě Midgate m ěla ze své pozice velmi dobrý výhled na Highlands práv ě na úkor zorného pole severním sm ěrem), pokud v dob ě vzniku systému již nebyly obsazeny Glen Forts 4.
Smyslem systému Gask Ridge tedy byla p ředevším ochrana a kontrola klí čové cesty, která byla nepochybn ě nejen komunika čním kanálem, ale i jakousi dopravní tepnou a spojnicí se zbytkem Británie pro v ětší pevnosti v oblastech Perth and Kinross a Angus (Inchtuthil, Cardean, Stracathro).
Podobn ě jako v řad ě pozd ějších římských vojenských systém ů byla i v rámci Gask Ridge nalezena jistá konstanta či pravidelnost v rozmíst ění jeho jednotlivých částí. Nap říklad vzájemná vzdálenost dvou pevn ůstek na lokalitách Glenbank a Kaims Castle činí tém ěř přesn ě 6 římských mil (8,9 km) 5. Vzdálenost mezi severní bránou flávijské fáze pevnosti na lokalit ě Ardoch a první pevn ůstkou Kaims Castle severn ě od zmín ěné pevnosti je p řesn ě 2,4 římské míle, p řičemž v ěže na lokalitách Blackhill Wood, Shielhill South a Shielhill North jsou od sebe vzdáleny vždy 0,6 římské míle, stejn ě jako je v ěž na lokalit ě Shielhill North vzdálena od pevn ůstky na lokalit ě Kaims Castle 0,6 římské míle.
1 Breeze 2006, str.: 59 2 Výjimku asi tvo ří t řetí úsek s rozsáhlými mezerami Westmuir – Bertha, v rámci kterého byly nalezeny pouze dv ě v ěže na lokalitách Peel a Huntingtower. Ty zde patrn ě nestály osamoceny a na další objevy v této oblasti se tedy asi teprve čeká. 3 Donaldson 1988, str.: 59 4 Maxwell 1989, str.: 123 5 http://www.roman-britain.org/places/glenbank.htm, 5,83 po sou čtu zaokrouhlených vzdáleností v tabulce 49
Krom jistého standardu ve vzdálenostech jednotlivých instalací byly nepochybn ě i jednotlivé prvky systému Gask Ridge jako pevnosti, v ěže a pevn ůstky podobné jiným stavbám tohoto typu v rámci flávijského období. Bohužel u v ětšiny lokalit je doloženo pouze poskrovnu archeologického materiálu, nálezy materiální kultury jako st řepy skla či keramiky sice sv ědčí pro flávijskou dataci 1, ale je jich jen velmi málo aby poskytly podrobn ější vhled třeba na délku užívání jednotlivých prvk ů tohoto systému.
Z vnit řní zástavby pevn ůstek se nedochovalo prakticky nic, v ěže jsou ve v ětšin ě případ ů doloženy jen (n ěkdy dodnes viditelnými) poz ůstatky obvodového p říkopu a k ůlovými jamkami (nap říklad v ěže na lokalitách Shielhill South, Shielhill North a Kirkhill – pouze příkop a případn ě 4 k ůlové jamky - viz Obr. 12-14).
Mezi ojedin ěle lépe dochované p říklady pat ří v ěže na lokalit ě Blackhill Wood, Gask House a Parkneuk. Na základ ě doklad ů z těchto lokalit lze rekonstruovat p řibližnou podobu těchto v ěží. Jednalo se o stavby d řevené konstrukce, které po sob ě zanechaly charakteristické poz ůstatky v podob ě 4 k ůlových jamek v rozích p ůvodní stavby. Délka jedné strany kolísala kolem 4 – 5 m. Lze již pouze rekonstruovat, že v ěže byly vysoké 2 – 3 patra 2. Vlastní st ěny byly nejspíše bu ďto z lehkého d řeva nebo n ějaké formy zdiva hrázd ěného, což dosv ědčují nálezy spáleného materiálu z lokalit Shielhill North a Shielhill South 3 (Obr. 14a).
Věže byly obklopeny bu ď jedním nebo dv ěma p říkopy, p řičemž materiál vykopaný p ři stavb ě t ěchto p říkop ů byl použit na stavbu náspu uvnit ř příkopem ohrani čeného prostoru Samotné p říkopy sloužily hlavn ě odvod ňování – zabra ňovaly podmá čení staveb. Pevnosti v rámci systému Gask Ridge byly nepochybn ě základnami pro patroly hlídkující po Dere Street. Osádky v ěží byly asi také ubytovány v pevnostech, nebo spíše v bližších pevn ůstkách, ale beze sporu se jednalo o vojáky z jednotek v pevnostech sídlících 4. Pro jednu v ěž se po čítá s osádkou osmi muž ů – jednoho contubernia.
Pevnosti na lokalit ě Ardoch bude v ěnována samostatná podkapitola, pevnost na lokalit ě Strageath je menší a její zvláštností je, že obsahuje stopy pro částe čné opušt ění a znovu-obsazení v rámci flávisjké okupace (znovu-obsazena patrn ě po opušt ění Glen Forts). Z této lokality je d ůležitý nález prakticky neopot řebeného bronzového asu z přelomu let
1 Části mortárií z lokalit Gask House a Westerton, fragment sklen ěné nádoby z přelomu 1. a 2. stol po Kr. z lokality Shielhill South. Více materiálu bylo nalezeno v suti p řekrývající jednotlivé lokality, ale tyto nálezy byly datovatelné pouze na lokalitách Raith a Greenloaning – jinde byly prost ě p říliš poškozeny. Veškerý dostupný materiál ale hovo ří pro flávijskou dataci - B. D. Glendinning, … , 2000, str.: 288 2 Keppie 2004, str.: 168 3 B. D. Glendinning, … , 2000, str.: 286 4 Maxwell 1989, str.: 212 50
86/7 1. Tato ražba byla nalezena na více lokalitách severn ě od řeky Forth a je velmi d ůležitá pro dataci ústupu římských vojsk ze Skotska po polovin ě 80. let 1. stol po Kr..
Poslední pevností v rámci systému Gask Ridge je ta na lokalit ě Bertha. Svojí velikostí tak řka 4 ha se řadí mezi nejv ětší flávisjké pevnosti v celém Skotsku a d ůvod je pom ěrn ě jasný – stráž strategické brodu řek Tay a Almond 2. Bohužel na lokalit ě zatím prob ěhly spíše zjiš ťovací než komplexní výzkumy a tak jediné užite čné informace jsou nálezy jihogalské sigilaty datující lokalitu práv ě do flávisjkého období 3.
2.3 Další prvky flávijské okupace (charakteristické pro celou okupaci)
Jedním z nejlépe rozlišitelných prvk ů po čátk ů vlastní vojenské flávisjké okupace jsou pochodové tábor typu Stracathro. Tyto tábory jsou bezpe čně datovány do období flávijské expanze do Skotska a jsou n ěkdy myln ě p řipisovány samotnému Agricolovi jako jeho inovace 4 na základ ě interpretace zmínek v Tacitov ě díle, že žádný jiný vojev ůdce nevolil přízniv ě položená místa prozírav ěji. Ani jedna tvrz, kterou založil Agricola, nebyla od nep řátel dobyta silou zbraní, ani vydána kapitulací nebo út ěkem 5. Jde však spíš o panegyrickou nadsázku, protože Agricola nemohl být všude najednou a volba položení a opevn ění tábora byla úkolem pro profesionální vojáky – v tomto p řípad ě je nasnad ě, že jí byl pov ěř en praefectus castrorum 6.
Tábory typu Stracathro jsou charakteristické svým řešením bran, které jsou chrán ěny dvojitými claviculae (viz. Obr 15 - 17)7. By ť prvky bran nejsou u všech tábor ů p řipisovaných k tomuto typu pln ě doloženy (jen u čty ř tábor ů jsou doloženy vnit řní i vn ější claviculae), očekává se, že kdyby byly v dob ě výzkumu tyto prvky na daných lokalitách hledány, byly by patrn ě nalezeny 8. Samo řešení bran dvojitými claviculae je pom ěrn ě jednoduchý defenzivní prvek, používaný místo fyzických bran, které pochopiteln ě nebyly u tábor ů na jednu či jen několik nocí konstruovány. Smyslem umíst ění claviculae bylo donutit p řípadného úto čníka,
1 http://www.roman-britain.org/places/strageath.htm, viz. stracathro 2 Keppie 2004, str.: 175 3 Dr. 15/1, Dr. 18 - http://www.roman-britain.org/places/bertha.htm 4 Breeze 1993 (2), str.: 275 5 Tacitus, Život Iulia Agricoly, 22 6 Breeze 1993 (2), str.: 274 7 Maxwell 1989, str.: 50-51 8 Breeze 1993 (2), str.: 275 51 aby p řistupoval k brán ě pravým bokem vystaven k náspu a tudíž se nemohl krýt štítem, obvykle nošeným v levé ruce 1.
Do kategorie tábor ů typu Stracathro pat ří ty na lokalitách Dalswinton, Beatock, Oakwood, Eshiels, Castledykes, Camelon, Menteith / Malling, Bochastle, Dalginross, Inverquharity, Stracathro, Ythan Wells a Achinhove (viz Tabulka 5 - Tábory typu Stracathro).
Pro jejich ur čení do období flávijské okupace je práv ě systém claviculae klí čový – velikost tábor ů kolísá od 1,5 ha do 25 ha a jako u všech pochodových či do časných tábor ů se při jejich zkoumání našlo velmi poskrovnu datovatelného materiálu. U řady z těchto tábor ů je také doložena pevnost trvalejšího charakteru pro období flávijské okupace (tábory jim tedy bu ď p ředcházely, nebo tvo řily do časnou ubikaci pro jednotky pevnost stavící).
Datace t ěchto tábor ů práv ě do flávijského období byla ur čena na základ ě ojedin ělých nález ů Dr. 15, Dr. 17 a Dr. 18 z tábor ů na eponymní lokalit ě Stracathro, datovaných jako flávijská jihogalská sigilata 2. Dalším d ůkazem m ůže být p říklad lokality Ythan Wells, kde je tábor typu Stracathro částe čně p řekryt pozd ějším pochodovým táborem (s nejv ětší pravd ěpodobností severovským) 3. Vzhledem k tomu, že pro dobu antoninské okupace není znám žádný pochodový tábor takto severn ě, musí mladší severovský pochodový tábor jist ě překrývat starší flávijský (tábor typu Stracathro na lokalit ě Ythan Wells by ješt ě mohl být starší severovské datace, ale jeho tvar ani rozloha nezapadá do typologie severovských tábor ů a všechny severovské tábory, u kterých je rozpoznatelné řešení vstupních prostor, mají prostor brány chrán ěný prvkem titulum ).
Tábor ů typu Stracathro je doloženo pom ěrn ě málo, ostatní pochodové či do časné tábory na území Skotska, datované do období flávijské expanze a okupace mají brány chrán ěné prvkem titulum . Proto se ostatn ě neuvádí inovace s dvojitými claviculae jako čist ě agricolovská, patrn ě se jednalo o postup jednoho praefecti catrorum 4.
Na základ ě dispozice tábor ů typu Stracathro na map ě lze rekonstruovat části Agricolova tažení. Tábory na lokalitách Stracathro, Ethan Wells a Auchinhove byly ur čit ě postaveny jednou jednotkou či spíše sborem táhnoucím až neznámo kam na sever. Bohužel řada tábor ů zde do schématu chybí (viz. Obr 16).
1 Maxwell 1989, str.: 51 2 http://www.roman-britain.org/places/stracathro.htm 3 Breeze 1993 (2), str.: 274 4 Breeze 1993 (2), str.: 275 52
Pochodové tábory jsou d ůležitým prvkem p ředevším p ři mapování severovské expanze do Skotska, samotné tábory typu Stracathro byly jeden čas datovány práv ě do tohoto období 1 (výše prokázáno, že jsou p řece jen flávijské). Proto bude podstatn ě v ětší prostor tábor ům věnován v dalších kapitolách, pro interpretaci flávijské okupace Skotska jsou daleko významn ější lokality v rámci systému pevností v údolích jižního Skotska, systému Gask Ridge a Glen Forts.
2.4 Významné lokality v rámci flávijské okupace Skotska
Výb ěr významných lokalit v rámci flávijské okupace Skotska je velmi obtížný, především proto, že jisté nepochybn ě strategicky významné lokality nebyly doposud prozkoumány či už jsou zni čeny. Klí čovými body nepochybn ě byly lokality Newstead, Camelon, Ardoch, Bertha, Inchtuthil a Stracathro.
Jak bylo zmín ěno výše, pevnost na lokalit ě Bertha zatím nebyla podrobn ěji zkoumána. Plocha, kterou zabírala flávisjká fortifikace na lokalit ě Camelon byla již v ranném novov ěku zastav ěna továrnou 2. Pevnost na lokalit ě Stracathro zase byla prozkoumána jen částe čně v rámci záchranného výzkumu 1969 3.
Zbývají tedy pouze pevnosti na lokalitách Newstead (zástupce 5 výše zmín ěných pevností blokujících brody na řekách v jižním Skotsku), Ardoch (zástupce systému Gask Ridge) a Inchtuthil (sou část Glen Forts, unikátní p říklad jediné opravdové legioná řské pevnosti na území Skotska).
2.4.1 Newstead
Strategická poloha pevnosti na lokalit ě Newstead již byla zmín ěna výše. V tomto sm ěru odpovídá fortifikace římskému standardu pro celé jižní Skotsko. Z archeologického pohledu je ale daleko významn ější jak svým pon ěkud atypickým plánem, tak množstvím
1 Maxwell 1989, str.: 58 2 Keppie 2004, str.: 159 3 Maxwell 1989, str.: 111 53 dostupných informací o jejích p řestavbách. Pevnost bývá podle Geographie Claudia Ptolemaia 1 identifikována s místem zvaným Trimontium 2 na území kmenu Selgovae 3.
Lokalita byla vojensky obsazena jak v období flávijském, antoninském, tak snad i severovském (Obr. 17). O antoninské re-okupaci bude podrobn ěji psáno v dalších kapitolách, přítomnost římských vojsk v období severovské expanze je doložena pouze z nálezu rytiny vyobrazující císa ře Caracallu 4.
S rozlohou více jak 4,6 ha lze o Newstead I. hovo řit jako o druhé nejv ětší římské fortifikaci (nepo čítáme-li pochodové tábory, po legioná řské pevnosti na lokalit ě Inchtuthil) na území Skotska v rámci flávisjké okupace 5. Z rozlohy pevnosti se p ředpokládá, že byla schopna pojmout až dv ě auxiliární jednotky 6, pravd ěpodobn ě jednu jízdní a jednu p ěší – cca přes 2000 muž ů7.
Newstead I. má pom ěrn ě atypický plán. Porta praetoria je orientována k řece Tweed, via principalis sm ěř uje na východ ě k soutoku řeky Tweed s říčkou Leader Water. Atypicky však porta principalis dextra nehledí ke zmín ěnému soutoku, ale je orientována na jih (Obr. 18).
Pevnost byla ješt ě v dob ě flávisjké okupace p řestav ěna a rozší řena (Newstead II.), jako datum této události se odhaduje nejd říve rok 86 po Kr., kdy došlo k opušt ění celé řady severn ě položených lokalit. Z nález ů v rámci p říkop ů, zasypaných po definitivním ústupu římských vojsk z lokality (cca 100 po Kr.) se odhaduje p řítomnost legioná řů , zatímco pro auxilie hovo ří na za čátku 20. století nalezené jezdecké p řilby s velmi kvalitn ě zdobenou obli čejovou částí (Obr. 19). Jako nejpravd ěpodobn ější se tedy jeví spíše posádka složená z jednotlivých vexilací od všech legií na území provincie a přidruženými pomocnými sbory 8.
Pro toto ur čení hovo ří i sporadické nálezy vnit řní zástavby. P řestože se z ní mnoho nedochovalo, v rámci praetentury byl identifikován jeden charakteristicky legioná řský kasárenský blok, zatímco v retentu ře byly doloženy zbytky kasárenského bloku auxilií 9.
1 Ptolemaios, Geographia, 2.2 2 http://www.roman-britain.org/places/trimontium.htm 3 Fry 1984, str.: 512 4 Keppie 2004, str.: 117 5 Keppie 2004, str.: 115 6 Maxwell 1989, str.: 90 7 Kamm 2011, str.: 108 8 http://www.roman-britain.org/places/trimontium.htm 9 Fry 1984, str.: 512 54
V již zmín ěném destruk čním zásypu se našly zbytky poni čených zbraní spolu se sutí a stopami popela, což m ůže být d ůkazem násilného zánikového horizontu, p ři kterém byla pevnost zni čena, snad v okolí žijícím kmenem Selgovae 1. Z nález ů vhodných pro dataci je třeba zmínit 39 st řep ů terry sigilaty Dr. 37 a 14 st řep ů Dr. 29, bezpe čně datovaných jako jiho- galská sigilata charakteristická pro flávijské až flávijsko-trajánské období 2.
Dalším vodítkem k pochopení významu pevnosti na lokalit ě Newstead v rámci římských okupací Skotska je po čet pochodových či do časných tábor ů v bezprost řední blízkosti pevnosti (Obr. 18). Doposud jich bylo doloženo 8 a je možné, že toto číslo ješt ě není kone čné 3. Nejvýznamn ější z nich je dvacetihektarový tábor, ležící bezprost ředn ě východn ě od pevnosti. Byl bezpe čně datován do období flávijské okupace a sloužil bu ď jako pochodová základna pro část Agricolovy armády b ěhem tažení v roce 78 po Kr. nebo byl sídlem pro vojáky stavící trvalou základnu na za čátku 80. let 1. stol po Kr..
Záv ěrem lze shrnout, že pevnost na lokalit ě Newstead je pro archeology významná především z hlediska záv ěru své existence. Její atypický plán zajiš ťoval defenzivní výhodu v podob ě zvýšeného krytí bran, pevnost Newstead II. je zase charakteristická masivním náspem o tlouš ťce 13,5 m (v základn ě)4. Pro ob ě fáze flávijské okupace je tedy akcentována defenzivní úloha pevnosti. Lze hledat souvislost s pravd ěpodobn ě násilným zánikovým horizontem, který se ale archeologicky velmi t ěžko potvrzuje 5. Viníkem pádu pevnosti mohly být snad místní kmeny, lokalita ale nez ůstala dlouho mimo římskou moc, je-li zánikový horizont datován do roku 100 po Kr 6, o necelých 40 let pozd ěji byla op ět obsazena římskými vojsky v rámci antoninské okupace, což jen potvrzuje její strategický význam.
2.4.2 Ardoch
Flávijská pevnost na lokalit ě Ardoch odedávna p řitahovala badatele p ředevším stupn ěm dochování jejích násp ů a p říkop ů. Do dnešního dne ční násep do výšky 2 metr ů nad
1 Fry 1984, str.: 514 2 http://www.roman-britain.org/places/trimontium.htm 3 Keppie 2004, str.: 117 4 Fry 1984, str.: 512 5 Evidence z jiných lokalit (nap ř. Inchtuthil) také p řináší d ůkazy o p říkopech zasypaných sutí a vrstv ě popela. Snad p řítomnost poni čených zbraní v rámci suti m ůže nazna čovat, že nešlo o dobrovolnou demolici, ale t řeba násilné dobytí následované vypálením fortifikace. 6 Maxwell 1989, str.: 91 55
úrovní krajiny, zatímco p říkopy jsou po řád skoro 2 m hluboké 1. Pevnost na lokalit ě Ardoch je v rámci této práce zmi ňována p ředevším pro svou p říslušnost k systému Gask Ridge, ale i stupe ň jejího dochování je významný.
Krom ě dobrého dochování vn ějších obraných prvk ů je pro Ardoch charakteristická i jistá „p ředimenzovanost“ defenzivních prvk ů – p ředevším po čet obraných p říkop ů, k dnešku dochovaných 5 řad na východní a severní stran ě pevnosti (viz. Obr. 20). Ve skute čnosti ale nešlo o výraznou defenzivní funkci, nýbrž úsporu místa. Vn ější p říkopy jsou statigraficky nejstarší, části vnit řních je narušují 2. V rámci flávisjké okupace byla pevnost p řechodn ě opušt ěna a Ardoch II. již byl postaven v menších rozm ěrech, ale na p řesn ě stejném míst ě – redukce prob ěhla p řidáním vnit řních p říkop ů a stavbou náspu uvnit ř p ůvodní pevnosti, čímž se významn ě snížila její rozloha 3. K další redukci pak došlo v rámci krátké antoninské re- okupace 4.
Vnit řní zástavba flávijské pevnosti byla nepochybn ě provedena ze d řeva, jak dokazují stopy k ůlových jamek pod pozd ěji p řidanými vnit řními p říkopy 5. Kamenné prvky jsou datovány až do období antoninské re-okupace. Velkým otazníkem ale stále z ůstává ur čení příslušnosti jednotlivých budov k fázím flávijské okupace. Vzhledem k tomu, že kamenná budova byla zatím doložena jen jediná v rámci celé pevnosti, p ředpokládá se, že i v ětšina antoninské zástavby byla ze d řeva. Avšak rozmíst ění budov v rámci pevnosti by nenechávalo v rámci antoninské re-okupace místo pro intervallum, což je krajn ě neobvyklé 6. Zdá se tedy, že p řinejmenším z poslední fáze okupace se po budovách mnoho stop nedochovalo, což ale samo sob ě není moc logické – m ěly by celkem p řirozen ě p řekrývat p ředcházející vrstvy okupace a v mnoha místech je i narušovat – byla-li vnit řní zástavba kdy dokon čena.
Výjime čné je z hlediska flávijské okupace p ředevším fakt, že u pevnosti na lokalit ě Ardoch m ůžeme dnes alespo ň tušit, která jednotka tvo řila její osádku. Cohors Primae Hispanorum m ěla být jednotkou v dob ě flávijské okupace obývající pevnost na lokalit ě Ardoch, což dosv ědčuje náhrobní deska centuriona této jednotky 7. Kámen byl nalezen v rámci
1 Keppie 2004, str.: 162 2 Keppie 2004, str.: 162 3 Maxwell 1989, str.: 166 – 167 4 Crawford 1949, str.: 35 5 Crawford 1949, str.: 34 6 Crawford 1949, str.: 35 7 RIB 2213 56 předpokládaného flávijského praetoria, které bylo pozd ěji p řekryto stavbou st ředov ěkého kostela, v němž se také dochoval 1.
Jako alternativní identifikace jednotky v této pevnosti slouží tvar kasárenských blok ů, které jsou p říliš dlouhé, aby sloužily auxiliím, a jsou tedy interpretovány na základ ě analogií jako d ůkaz o p řítomnosti legioná řské posádky 2. Nutno ale vzít v potaz jak problém s přiřazením jednotlivých budov k různým obdobím, tak fakt, že doposud byla z celé pevnosti podrobn ě zkoumána jen retentura. Zárove ň je st řed pevnosti narušen stavbou již zmín ěného st ředov ěkého kostela.
Sama pevnost je sice nevýzna čnější strukturou na lokalit ě Ardoch, ale v kontextu systému Gask Ridge je velmi d ůležitá v ěž na lokalit ě Blackhill Wood, ležící necelých 900 m od severní brány flávijské pevnosti (Tabulka 4 - Gask Ridge). V ěž je částe čně narušena náspem tak řka padesátihektarového pochodového tábora, datovaného do období severovské expanze 3 (Obr. 21). Jednalo se vesm ěs o standardní v ěž d řev ěné konstrukce, obehnanou dvojitým p říkopem.
Z věže samotné se mnoho nedochovalo, ale vzhledem k tomu, že byla zkoumána relativn ě nedávno, poda řilo se detailn ě zmapovat to, co by t řeba d říve uniklo – v ěž byla během své existence p řinejmenším jednou opravena 4. Doklady pro to poskytla jedna z kůlových jamek, ve které byly doloženy poz ůstatky rozloženého sloupu, nad nímž byla identifikována charakteristická výpl ň z propálených drn ů a hlíny, kterou se zasypávala jáma po vyjmutém k ůlu v případ ě demolice 5. Část p ředchozího k ůlu v kůlové jám ě z ůstala jako charakteristická černá vrstva se zbytky d řeva. K ůl tedy musel být v zemi dostate čně dlouho, aby zetlel a byl nahrazen, b ěhem procesu vým ěny se ale asi zlomil a jeho část v jám ě z ůstala. Druhý k ůl pak byl v rámci demolice zcela odstran ěn a z ůstala po n ěm jen již zmín ěná charakteristická destruk ční výpl ň (Obr. 22), doložená i z kůlových jamek z lokalit Shielhill South a Shielhill North 6.
Systém Gask Ridge byl tedy i na základ ě t ěchto doklad ů funk ční ur čitou delší dobu, během které docházelo k opravám. Tento fakt je velmi d ůležitý vzhledem k řídkosti materiálních doklad ů z jednotlivých lokalit, které by daleko lépe pomohly celý systém
1 Maxwell 1989, str.: 115 2 Maxwell 1989, str.: 117 3 Keppie 2004, str.: 164 4 B. D. Glendinning, … , 2000, str.: 288 5 B. D. Glendinning, … , 2000, str.: 275 6 B. D. Glendinning, … , 2000, str.: 286 57 datovat. Datace ale op ět není absolutní, lze pouze odhadovat, že v ěž na lokalit ě Blackhill Wood poblíž pevnosti na lokalit ě Ardoch byla v užívání asi n ěkolik let, aby mohlo dojít k zetlení jednoho z kůlů a jeho náhrad ě.
Záv ěrem lze říci, že vztah vnit řních řad p říkop ů a k ůlových jamek jako poz ůstatk ů vnit řní zástavby u pevnosti na lokalit ě Ardoch nazna čuje, že v pozd ějších fázích okupace došlo ke zmenšení rozlohy opevn ěné plochy a že v ětšina d řevené zástavby pat řila do období flávijské okupace 1. Pevnost byla nepochybn ě základnou pro vojáky, kte ří sloužili v rámci systému Gask Ridge v pevn ůstkách a v ěžích jako je práv ě ta na nedaleké lokalit ě Blackhill Wood. Samotná lokalita Blackhill Wood zase pomohla poodhalit dataci systému Gask Ridge.
2.4.3 Inchtuthil
Poloha velké pevnosti na lokalit ě Inchtuthil byla badatel ům známa již v 16. století. Díky svému jedine čnému významu jako jediná legioná řská pevnost na území Skotska je dnes všeobecn ě identifikována s lokalitou Pinnatis v Ravennské Kosmografii 2. U Claudia Ptolemaia je zmín ěna jako Pinnata Castra 3. Samotný výzkum na lokalit ě probíhal v letech 1952 - 1965 4, ale mnoho struktur p řidružených k pevnosti (do časné tábory a do časné skladišt ě, blízké neolitické oppidum) ješt ě na podrobn ější pr ůzkum čeká.
Strategická poloha pevnosti na lokalit ě Inchtuthil byla popsána již výše. Technicky vzato je de facto jednou z pevností v ústí Glen ů, ale kdyby byla dokon čena, nepochybn ě by byla st ředobodem celé flávijské okupace Skotska a centrem římské moci v oblasti, jako byla pevnost na lokalit ě Eburacum pro severní Anglii ve 2. a 3. stol. po Kr..
Lokalita je významná především tím, že byla osídlena římskými vojsky pom ěrn ě krátce a tudíž jsou velmi dob ře dochovány do časné stavby, které vojsku sloužily b ěhem výstavby pevnosti (na jiných lokalitách jsou tyto prvky p řekryty pozd ější zástavbou nebo překryty p řestavbami, civilním osídlením, nebo se prost ě nedochovaly).
Jedním z nejzajímav ějších p říklad ů t ěchto do časných struktur je p říkopem a náspem ohrazená plocha s několika d řevenými budovami, které s nejv ětší pravd ěpodobností sloužily
1 Maxwell 1989, str.: 115 2 http://www.roman-britain.org/ravenna-cosmography.htm 3 Ptolemaios, Geographia, 2.2 4 Maxwell 1989, str.: 102 58 jako ubytování pro vyšší d ůstojníky legie b ěhem stavby pevnosti 1 (Obr. 23). Tyto budovy byly n ěkolikrát p řestav ěny, v kone čné fázi byly dokonce dv ě místnosti vybaveny kamennými základy a hypocaustovým vytáp ěním. Na jednu stranu se to m ůže zdát jako zbyte čný luxus, ale tato identifikace zárove ň dává vysv ětlení, pro č v rámci nedostav ěné pevnosti nebylo ani zapo čato s výstavbou praetoria – velitel legie, pravd ěpodobn ě s několika vyššími d ůstojníky již ubytování m ěl, vn ě pevnosti samé.
Spolu s důstojníky byla v tomto ohrazeném prostoru ubytována nejd říve jedna, pozd ěji dokonce dv ě centurie. V dob ě posílení o druhou centurii byl p říkop zasypán materiálem z náspu a za čalo se v jižním rohu s výstavbou kamenných lázní (které částe čně p řekrývají násep a p říkop) 2.
Druhým zajímavým prvkem jsou vlastní stavební tábory, které sloužily jako ubytování pro mužstvo. Dohromady byly zatím v bezprost ředním v okolí pevnosti doloženy 3. Nejmenší o rozloze necelého jednoho hektaru se nacházel tak řka kilometr od vlastní pevnosti, druhý o rozloze 19,1 ha vypl ňoval prostor mezi samotnou pevností a menším táborem. T řetí tábor (14 ha) vznikl zmenšením p ůvodního devatenáctihektarového 3 (Obr. 23, 24).
Málokdy je zkoumání do časných a pochodových tábor ů v ěnována pé če srovnatelná s podrobnými výzkumy trvalejších pevností. Našt ěstí v rámci lokality Inchtuthil byly do časné tábory zkoumány podrobn ěji než pouhým leteckým snímkováním a n ěkolika zjiš ťovacími sondami. Zajímavé je, že brány do časných tábor ů na lokalit ě Inchtuthil nebyly chrán ěny ani prvkem titulum ani claviculae. Lze sice hovo řit o neúplném dochování všech prvk ů, ale zdá se, že se vojáci stavící pevnost třeba jen neobt ěžovali tyto obranné prvky postavit (ostatní prvky opevn ění do časných tábor ů jsou dodnes dob ře viditelné – viz. Obr. 24).
Důležitým prvkem v rámci zkoumání pom ěrn ě krátkodob ě využitých struktur jako jsou pochodové / pracovní tábory je dispozice k ůlových jamek uvnit ř i vn ě tábora. S. S. Frere identifikoval pravidelné uspo řádání t ěchto jamek vn ě vlastního velkého pochodového jako doklady o lehkých p říst řešcích nevojenských osob následujících legii – tedy jako základy budoucího a nikdy nepostaveného canabae legionis 4. Pro tuto interpretaci ale chybí jakékoli další doklady.
1 Maxwell 1989, str.: 103 2 Maxwell 1989, str.: 103 3 Pitts 1985, str.: 227 4 Pitts 1985, str.: 229 59
Druhá skupina nepravidelných jamek a jam již uvnit ř obou tábor ů m ůže být identifikována jako pece a pícky – jsou situovány vícemén ě paraleln ě s vn ějším p říkopem většího tábora, od kterého jsou pr ůměrn ě vzdáleny 6,7 m, což tedy byla ší řka náspu. Pece a pícky p ředevším v pevnostech trvalejšího charakteru se nacházely podél vnit řní strany náspu, často s pravidelnými rozestupy mezi sebou. Vzhledem k tomu, že pece nejsou p říliš často identifikovány v rámci do časných tábor ů1, o čekává se, že p řítomnost legioná řů -stavitel ů v těchto do časných strukturách byla z řejm ě delší, než bývá obvyklé 2.
Třetí skupina k ůlových jamek se dá voln ě ozna čit jako zbytky vnit řní zástavby. Jak je ukázáno na plánku, skupiny t ěchto jamek v liniích na n ěkolika místech p řibližn ě odpovídají rozmíst ění p ředpokládaných budov podle Hyginova teoretického plánu do časného tábora 3. Tato interpretace op ět svádí k ur čení delšího období existence tohoto do časného tábora – zřejm ě zde bylo postaveno více než jen prosté stany vojáků, se kterými se obvykle po čítá v rámci do časných tábor ů. Je logické, že jestli vojáci byli ubytování na lokalit ě déle než jednu sezónu – tedy déle než jen jedno léto, museli si postavit n ějaké stabiln ější p říst řešky. V tak severních oblastech jako je údolí Strathamore ve správní oblasti Perth and Kinross by šlo jen velmi t ěžko p řečkat zimu pouze v lehkém stanu.
Sama konstruovaná pevnost zabírala plochu více jak 21 ha 4. Vnit řní dispozice zástavby se dochovala velmi dob ře, by ť z ní dnes bohužel již není nic vid ět (Obr. 25). V rámci zástavby daleko nejvíce místa zabíralo 64 kasárenských blok ů5. Pr ůměrné délka jednoho bloku byla 84 m 6, koncová ubikace pro centuriona z toho činila 21 m x 12 m 7. Vše na lokalit ě, s výjimkou lázní, základ ů d ůstojnických ubikací a obvodových val ů, bylo konstruováno ze d řeva (Obr. 62).
Zdá se, že rozmíst ění a po čet budov si odpovídaly tak, aby každá kohorta v pevnosti měla svojí vlastní sýpku, každý vysoký d ůstojník sv ůj vlastní d ům8. Po čet sýpek sice nebyl kompletní – doloženo pouze 6 z 10, ale v rámci pevnosti bylo pro p říslušný po čet dalších sýpek vynecháno místo 9.
1 Otázkou z ůstává, jestli nejsou nalézány p ředevším proto, že jejich p řítomnost zde léta nikdo neo čekával a do časné tábory byly zatím podrobeny mimo leteckého snímkování jen zevrubnému pr ůzkumu. 2 Pitts 1985, str.: 230 3 Pitts 1985, str.: 236 4 Keppie 2004, str.: 178 5 Maxwell 1989, str.: 104 6 Pitts 1985, str.: 155 7 Maxwell 1989, str.: 104 8 Breeze 2002, str.: 40 9 Pitts 1985, str.: 117 60
V pevnosti byly rovn ěž identifikovány jednotlivé domy tribun ů a honosný d ům centuriona I. kohorty. Podél via praetoria a via principalis byly umíst ěny jednotlivé malé skladovací místnosti 1, identifikované jako tabernae . Dohromady jich bylo podél cest 160, uniformn ě o rozm ěrech 8 m x 5,5 m 2. Konstruk čně nejspíš tvo řily portiky podél cest, ale je těžké odhadnout, do jaké míry byly dokon čeny. Mohly sloužit jako skladovací prostory, jiné interpretace hovo ří o stájích pro muly a kon ě nebo místech, kde se skladovaly části artilerie 3. I vzhledem k minimu nález ů z těchto struktur a tém ěř úplné absenci analogií je jejich p řesné užití spíše záhadou (Obr.25).
Dalším pom ěrn ě významným prvkem pevnosti jsou budovy, které jinak v ětšinou především v auxiliárních pevnostech nebývají: fabrica, valetudinarium a basilica exercitatiora. Zatímco u prvních dvou je jejich za řazení a ur čení pom ěrn ě p řesné, t řetí p říklad je spíše identifikací z nouze, protože budova by jen t ěžko mohla sloužit jako cvi čební prostor pro vojáky – je nevhodná jak pro jízdu tak p ěchotu nedostatkem volného prostoru pro manévrování 4.
Jak již bylo řečeno, pevnost nebyla nikdy dokon čena. P ředevším v okolí principie bylo ješt ě vynecháno místo na zmín ěné praetorium a další ubikace pro d ůstojníky a pravd ěpodobn ě ješt ě n ěkolik sýpek. Lokalita Inchtuthil dává díky faktu, že je známo, kdy p řibližn ě se zapo čalo s její stavbou a kdy byla tato výstavba p řerušena, do zna čné míry data ční rámec pro celou flávijskou okupaci Skotska.
S výstavbou pevnosti se ur čit ě neza čalo p řed finálním rozuzlením Agricolovy vojenské kampan ě. Pokud tedy vezeme v potaz dataci bitvy u Mons Graupius na konec léta roku 83 po Kr. 5, mohlo se za čít s výstavbou pevnosti na ja ře roku 84 po Kr., již nejspíš pod dohledem nového guvernéra. Zárove ň je na základ ě numizmatické evidence z lokality Inchtuthil (a jiných zmín ěných níže) stanoveno datum opušt ění rozestav ěné pevnosti do let 86/7 po Kr.. Dokladem je 6 postupn ě nalezených asů císa ře Domitiana v bezvadném stavu, tém ěř zcela bez jakýchkoli znak ů obnošení či od ření b ěžným užíváním 6.
Legenda na t ěchto asech je v naprosté v ětšin ě p řípad ů MONETA AUGUSTI S C (4 ze 6 Domitiánových asů – viz. Tabulka 6 - Ražby MONETA AUGUSTI S C v zánikových
1 Breeze 2002, str.: 41 2 Pitts 1985, str.: 179 3 Pitts 1985, str.: 180 – 182 4 Pitts 1985, str.: 126 – 127 5 Alternativní datace Mons Graupius do roku 84 po Kr. celou sekvenci o rok posouvá. 6 Pitts 1985, str.: 283 – 284 61 horizontech flávijských lokalit na území Skotska, Obr. 26), jedná se o jednu ražbu široce nalézanou po celém Skotsku, v ětšinou v neobnošeném stavu v zánikových horizontech1. Nejinak je tomu na lokalit ě Inchtuthil, kde byly nalezeny p ředevším v suti po spálení b ěžných kasárenských blok ů, které zabíraly v ětšinu plochy pevnosti. Jako interpretaci t ěchto nález ů lze použít vysv ětlení, že se jedná o poz ůstatky poslední výplaty voják ů p ředtím, než opustili pevnosti a p řesunuli se bu ď na jih, nebo úpln ě pry č z provincie (viz. dále).
Z výsledk ů výzkum ů na lokalit ě Inchtuthil je z řejmé, že zmín ěná demolice pevnosti prob ěhla patrn ě v poklidu a s příslove čnou římskou pe člivostí – kamenné obklady pro zpevn ění drnových a d řev ěných zdí byly kámen po kameni rozebrány a volný prostor po nich zasypán. Stejn ě se postupovalo u zdí obvodových (Obr. 62). Vnit řní drenážní žlaby byly také rozebrány a zasypány, keramika byla pe čliv ě rozbita na malé kousky a nasypána do t ěchto žlab ů. Z datovatelné keramiky lze hovo řit p ředevším o st řepech terry sigilaty, p řičemž převažovaly formy Dr. 29, Dr. 30 a Dr. 37 (Obr. 27) jihogalské sigilaty z výrobního centra La Graufesenque 2.
Veškeré d řevené budovy byly spáleny, i když je možné, že stavitelé si n ěkteré kusy dřeva vzali s sebou – na území Skotska se po řád jednalo o cennou stavební komoditu. Zmín ěná taktika spálené zem ě byla dokonána zakopáním velkého množství železných předm ětů v četn ě tém ěř 1 000 000 z větší části nepoužitých železných h řeb ů všech velikostí o váze 0,76 tuny 3.
Záv ěrem lze k pevnosti na lokalit ě Inchtuthil říci, že kdyby byla dokon čena, byla by jist ě základnou pro celou římskou okupaci Skotska. Její pozice na okraji Highlands ji zárove ň předur čovala jako základnu pro p řípadné budoucí operace na tomto území. Výstavbou pevnosti se s nejv ětší pravd ěpodobností zabývali vojáci XX. legie Valeria Victrix 4, snad m ěli tvo řit i její budoucí osádku, ale v roce 86 či 87 po Kr. byli promptn ě staženi do pevnosti na území dnešního Chesteru, kde vyst řídali vojáky II. legie Auditrix, odvelené Domitianem z Británie zp ět do kontinentální Evropy 5.
1 Pitts 1985, str.: 285 2 Pitts 1985, str.: 317 - 322 3 Breeze 2006, str.: 102 4 Breeze 2002, str.: 40 5 http://www.roman-britain.org/military/leg20valeria.htm 62
2.5 Konec flávijské okupace Skotska
Konec flávijské okupace Skotska není nijak zaznamenán historickými prameny s výjimkou Tacitova shrnutí, že Británie byla poko řena a hned zase opušt ěna 1. Pro alespo ň částe čné pochopení jinak nezmín ěného p říb ěhu je tedy pot řeba studovat jak prameny archeologické (zánikové horizonty) tak komparativní historické – hledat z dostupných pramen ů o d ění ve zbytku Římské říše d ůvody k tomu, co se stalo v Británii.
Jedním ze základních vodítek m ůže být za čátek Dáckých válek v roce 86 po Kr. 2. Je všeobecn ě známo, že Domitian byl zpo čátku boj ů velmi neúsp ěšný, porážka Conrelia Fusca stála říši zna čné množství muž ů a jestli cht ěl císa ř pomýšlet na vít ězství, musely být nové jednotky na Dunaj odn ěkud p řeveleny. Výše již bylo zmín ěno, že II. legie Auditrix byla z ostrova natrvalo stažena v roce 87 po Kr. 3 a na místo jejího p ředchozího p ůsobení, do pevnosti na lokalitě Chester, byla p řevelena XX. legie z území Skotska.
Prvním opušt ěným prvkem okupace byly Glen Forts. Pokud m ěly ofenzivní poslání jako výchozí body pro invazi do oblasti Highlands, pozbyly smysl ve chvíli, kdy byla opušt ěna pevnost na lokalit ě Inchtuthil. Teoreticky tedy mohly být opušt ěny již v roce 87 po Kr. a část jednotek, které tvo řily jejich osádku, pak mohla být p řevelena na kontinent spolu s II. legií Auditrix. Pokud byly vnímány římskou správou jako prvek spíše defenzivní, blokující p řístup z glen ů, snad mohly být drženy o n ěco déle, ale všeobecn ě se jako nejzazší datum pro jejich evakuaci bere rok 90 po Kr. 4. Analogická datace hovo ří pro nejlépe zdokumentovanou lokalitu z Glen Forts, Fendoch 5.
Pro dataci flávijského ústupu ze Skotska je charakteristické, že debata se pohybuje v řádu let. Je jisté, že k ní nedošlo p řed rokem 85 po Kr. a je vysoce pravd ěpodobné, že v roce 90 po Kr. již byly tém ěř všechny římské pevnosti, v ěže a pevn ůstky severn ě od řeky Forth opušt ěny. Pro dataci takto úzkého období jsou nálezy keramiky, by ť jinak dob ře datovatelné terry sigillaty, spíše neužite čné.
Daleko lepší jsou v tomto p řípad ě mince. Armáda byla placena státem, který emitoval ve vícemén ě pravidelných intervalech mince, často s císa řovými portréty. Práv ě emise mincí
1 Tacitus, D ějiny I., 2 2 Breeze 2006, str.: 103 3 Maxwell 1989, str.: 122 4 Fields 2005, str.: 25 5 http://www.roman-britain.org/places/fendoch.htm 63 byla jednou z forem, jak p ředevším vojenští císa ři komunikovali s vojskem (byl to Domitian, kdo první od čas ů Augusta zvýšil voják ům plošn ě platy 1) a práv ě p řes vojsko se zárove ň dostávaly nové ražby nej čast ěji do ob ěhu.
Pro území Skotska je klí čová Domitianova ražba s legendou MONETA AUGUSTI S C v reversu, datovaná do roku 86 (alternativn ě 87) po Kr. (viz tabulka 6 - Ražby MONETA AUGUSTI S C v zánikových horizontech flávijských lokalit na území Skotska). Nálezy této mince v prakticky neobnošené form ě v zánikových horizontech celé řady lokalit na území Skotska p ředstavují jakýsi bod zlomu, do kterého je datováno opušt ění v ětšiny území Skotska 2.
Pokud byly opuštěny Glen Forts, jako další musely následovat pevnosti severn ě od řeky Tay (fortifikace na lokalitách Cargill, Cardean, Stracathro). Bez t ěchto pevností pak systém Gask Ridge sám o sob ě postrádal smysl – chránil cestu, která zajiš ťovala spojení práv ě s těmito pevnostmi. Vzhledem k nález ům z lokality Blackhill Wood se ale zdá, že vojenské objekty na linii Forth-Tay, nebo alespo ň stavby na n ěkterých lokalitách, byly funk ční po delší dobu. Doložit to je ale velmi obtížné a jako jediné čist ě hypotetické řešení se jeví ozna čit systém Gask Ridge za starší, než se p ůvodn ě zdálo: snad n ěkteré jeho části byly postaveny již během Agricolových operací – v ěž na lokalit ě Blackhill Wood mohla být p ůvodn ě předsunutou stanicí Agricolovské fáze pevnosti na lokalit ě Ardoch.
Alternativn ě bývá Gask Ridge datován jako nástupce Glen Forts (vysv ětloval by se tak zám ěr stavitel ů poskytnout osádkám dobrý výhled na úpatí Highlands, kteréžto m ělo být práv ě v dob ě výstavby Gask Ridge vyklizeno) 3. V takovém p řípad ě by bu ď z ůstal systém Gask Ridge osamocen v rámci Skotska (krajn ě nelogické v rovin ě zásobování i jen smyslu takového po čínání – udržovat posádku na cest ě odnikud nikam na okraji tehdejšího známého sv ěta) nebo je celá datace římského ústupu ze Skotska postavena na mylné interpretaci mincí v zánikových horizontech.
Názorem autora t ěchto řádk ů je, že d ůležitá je p ředevším logika celé v ěci. Žádný z prvk ů vojenské okupace v zásad ě cizího a nep řátelského území by nemohl stát sám o sob ě. Cílem římské výstavby v rámci flávijské okupace Skotska byla kontrola krajiny a pohybu lidí v ní. V moment ě opušt ění pevnosti na lokalit ě Inchtuthil nedošlo jen ke ztrát ě významného op ěrného bodu, ale ze Skotska odešla celá jedna legie, čímž se významn ě oslabila funk čnost
1 Kamm 2011, str.: 81 2 Maxwell 1989, str.: 124 3 Fry 1984, str.: 86 64 celého systému kontroly krajiny, který byl založen p ředevším na patrolách a obsazení v ěží a menších fortifikací. Pro p řípadnou efektivní obranu proti nájezd ům z území mimo provincii platí to samé – bez dostate čného nasazení muž ů byl sever provincie jen t ěžko bránitelný.
Vzhledem k tomu, že pot řeba říše volala po posílení hranice na Dunaji, je očekávatelné, že stejn ě jako byly staženy n ěkteré jednotky ze Skotska, podobné p řesuny zasáhly i zbytek provincie. Pak z hlediska anonymního guvernéra provincie nezbývalo než s dramatickými podstavy vojska ne čekat na první problémy či nepokoje v provincii, ale opustit nejnov ěji dobytá území, která by na sebe logicky vázala nejvíce sil. Z pragmatického hlediska je rovn ěž nutné podotknout, že chudé Skotsko m ělo ekonomicky říši jen t ěžko co nabídnout 1.
K tomuto schématu je ješt ě pot řeba podotknout, že krom toho, že ústup asi probíhal bez v ětších boj ů, patrn ě se nejednalo o nárazovou akci. Systémy severn ě od řeky Forth stejn ě jako systém pevností na šíji Forth-Clyde byly patrně opušt ěny v relativn ě krátkém sledu, ale jižní Skotsko z ůstalo pod kontrolou zten čené římské posádky v Británii patrn ě až do období kolem roku 105 po Kr.
Hrani ční pásmo tvo řilo území Cheviot Hills, severn ě od linie pozd ějšího Hadriánova valu. Jak již bylo zmín ěno v části v ěnované pevnosti na lokalit ě Newstead, zánik t ěchto pevností se datuje do období kolem roku 100 (alternativn ě až 105) po Kr. 2. Krom ě pevnosti na lokalit ě Newstead lze k těmto fortifikacím za řadit i pevnosti na lokalitách Dalswinton, Oakwood a Mitlon.
A jak již bylo zmín ěno výše, zdá se, že zánikový horizont pevnosti na lokalit ě Newstead byl spíše násilný, na rozdíl od v ětšiny lokalit severn ěji až po Inchtuthil a Stracathro, které všechny vypadají být opušt ěny po poklidné, sv ědomité a hlavn ě plánované demolici. Po opušt ění horského pásu Cheviots se hranice římské moci ustálila na tzv. linii Stanegate po celé období vlády císa ře Trajána a archeologicky je p řítomnost římských vojsk ve Skotsku doložitelná zase až v období vlády Antonina Pia.
1 Breeze 1993 (4) str.: 374 2 Kamm 2011, str.: 88 65
3. Antoninská okupace Skotska
Antoninská okupace Skotska se liší od p ředcházející flávijské v několika zásadních ohledech:
1) Na rozdíl od flávijské pro ni nejsou dostupné žádné hodnov ěrné historické prameny, které by osv ětlovaly její vývoj nebo pr ůběh vojenských operací, které jí p ředcházely. Nejsou dochovány v ůbec žádné zmínky o jejím konci. 2) Cíle okupace byly jiné než v 1. stol po Kr.. Z prostého pohledu na mapu lokalit s antoninskými horizonty okupace (Obr. 30) je jasné, že daleko v ětší pozornost byla v ěnována jižnímu Skotsku a šíji Forth-Clyde, zatímco severní území tém ěř nebyla obsazena. Cílem rozhodn ě nebylo obsadit celé Skotsko a sjednotit tak Británii jako ostrov pod jednou správou. 3) V kontrastu s flávijským pojetím správování dobytých území volí guverné ři v tomto období jiný postup. O konstituování limitu, jasné lineární bariéry v krajin ě, již nem ůže být pochyb. V této práci bude na dalších stránkách věnováno nejvíce místa práv ě Antoninovu valu, který byl v rámci antoninské okupace hlavním a nejlépe dochovaným prvkem pro ovládání území. 4) Na rozdíl od flávijské okupace Skotska zabírá ta antoninská podstatn ě delší časové období. S tím souvisí v ětší množství dochovaných hmotných pramen ů. Po v ětšinu času byly jednotky na okupaci se podílející p řítomny v nějaké pevnosti či pevn ůstce, odkud operovaly ve svém okolí. Uvnit ř a v blízkosti t ěchto pevností je proto mnohem více doklad ů o p řítomnosti jednotlivých jednotek. P ředevším epigrafického materiálu je v ůbec nejvíce v rámci všech římských okupací Skotska. 5) Zatímco flávijská okupace Skotska se dala rozd ělit podle Tacitova záznamu o tažení Gnea Julia Agricoly na n ěkolik sezón, b ěhem kterých byla obsazována nová území a bezprost ředn ě poté na nich vznikaly prvky okupa ční správy, pro antoninskou okupaci žádné doklady o tažení nejsou. Nej čast ější rozd ělení do pod-období vychází z přechodného opušt ění Antoninova valu v padesátých letech 2. stol. po Kr., p řičemž následná re-
66
okupace je v ětšinou v odborné literatu ře ozna čována jako období Antonine II. (analogicky je p ředchozí fáze okupace ozna čována Antonine I.) 1 Pracovn ě lze antoninskou okupaci Skotska rozd ělit na dva geografické celky. První část se bude týkat vlastního vnitrozemí Skotska jižně od Antoninova valu. Druhá bude věnována samotnému valu na šíji Forth-Clyde, jeho topografii, popisu jednotlivých konstruk čních prvk ů a p ředpokládané historii užívání.
3.1 Skotsko jižně od Antoninova valu
Jižní Skotsko muselo být logicky obsazeno římskými vojsky jako první. Historickému podtextu antoninské expanze byla v ěnována kapitola v rámci historického úvodu, dlužno jen připomenout pr ůběh tažení Lollia Urbica, které je čist ě teoreticky rekonstruováno na základ ě archeologických doklad ů.
Dispozice antoninských pochodových tábor ů nazna čuje, že Lollius Ubricus použil podobnou taktiku jako Gneus Julius Agricola a rozd ělil své vojsko na dv ě části 2 (Obr. 28). První část vojska se vydala po tzv. Dere Street, římské cest ě vedoucí skrze celý ostrov jako základní římská spojovací cesta mezi jihem a severem. Antoninské tažení patrn ě prob ěhlo z pevnosti na lokalit ě Corbridge na Hadriánov ě valu p řes lokality budoucích pevností Newstead a Cramond až k ústí řeky Forth. Druhá část vojska se podle dispozice pochodových tábor ů vydala z pevnosti na lokalit ě Carlisle (rovn ěž na Hadriánov ě valu) p řibližn ě západní polovinou Skotska p řes lokality budoucích pevností Birrens, Crawford, Castledykes sm ěrem k zálivu řeky Clyde.
Alternativn ě mohlo dojít spojení obou armád n ěkde poblíž lokality Inveresk, kde byla pozd ěji také postavena pevnost. Výstavba Antoninova valu totiž podle dostupných pramen ů sm ěř ovala od východu na západ 3 a je tudíž logické, že by se v ětšina armády vydala stejným sm ěrem. Na druhou stranu ale n ěkteré pevnosti za čaly být stav ěny ješt ě p ředtím, než se val stavící jednotky se svým dílem dostaly do jejich blízkosti 4. Ze strategického hlediska by bylo jist ě moud řejší nejd říve si krajinu vojensky zajistit ze stran obou záliv ů a pak teprve
1 Salway 2001, str.: 159 2 Breeze 2008, str.: 49 – 50 3 Maxwell 1989, str.: 154 4 Nap říklad nejzápadn ější pevnost na Antoninov ě valu, na lokalit ě Old Kilpatrick – Breeze 2008, str.: 81 67 pokra čovat stavbou lineární bariéry. Nutno ješt ě dodat, že žádný z pochodových tábor ů, přisuzovaných práv ě tomuto tažení, zatím nebyl podrobn ě archeologicky zkoumán 1.
Pro bližší pochopení schématu okupace Skotska v antoninském období je pot řeba zastavit se u cest v tomto vymezeném území. Římské cesty byly zatím na území Spojeného království zkoumány spíše nahodile a ve v ětšin ě p řípad ů šlo badatel ům p ředevším spíše o stanovení topografického plánu než o ur čení eventuálních konstruk čních prvk ů či datace. Konstruk ční prvky byly ostatn ě podle dostupných informací do zna čné míry standardní pro celou říši a budou podrobn ěji popsány v rámci tzv. Military Way. Datace z ůstává vážn ějším problémem.
Datování vzniku systému cest lze stanovit jen na základ ě nep římých d ůkaz ů. Vzhledem k tomu, že flávijská okupace byla p řerušena v dob ě, kdy ješt ě zdaleka nebyly dostav ěny všechny její prvky (a už p řed tímto datem z řejm ě panovaly v armád ě v celé Británii silné podstavy mužstva), lze o čekávat, že systém cest nebyl ani zdaleka dokon čen v původn ě plánovém rozsahu 2. Rozhodn ě byly komunikace v této dob ě budovány a používány, ale pro jejich dataci je d ůležité si povšimnout faktu, že zatím nebyla doložena žádná stopa po jakémkoli systému cest severn ě od řeky Tay, která byla jakousi hranicí pro nejzazší (a velmi krátkodobý) postup římských vojsk v dob ě antoninské okupace Skotska 3.
Jakýkoli poz ůstatek cesty tedy m ůže pocházet z období antoninské okupace, ve kterém se celkem logicky po čítá s tím, že flávijské cesty byly vojskem bu ď opraveny, nebo p řekryty novými (s tím se nap říklad po čítá v případ ě nedochovaných vojenských posádek na šíji Forth- Clyde, které s pravd ěpodobn ě také spojovala cesta, které ale zatím není doložena a snad byla překryta tzv. Vojenskou cestou - Military Way – spojující jednotlivé pevnosti na Antoninov ě valu 4). Je krajn ě nepravd ěpodobné, že by n ějaké v ětší úseky cest spadaly do období severovské okupace Skotska, a ť už kv ůli její povaze jako takové, nebo z d ůvodu pom ěrn ě krátkého časového období, které zabírala 5.
Z principu lze tedy shrnout, že systém římských cest tak, jak se do dnešních dn ů na území Skotska dochoval, p ředstavuje stav v období antoninské okupace (Obr. 30). Rozsah flávijských cest lze alternativn ě identifikovat na základ ě dispozic jednotlivých trvalých pevností do tohoto období datovaných. Ve srovnání s antoninskou okupací je na první pohled
1 Breeze 2008, str.: 50 2 Maxwell 1989, str.: 74 3 Maxwell 1989, str.: 73 4 Maxwell 1989, str.: 76 5 Maxwell 1989, str.: 74 68 jasné, že území Skotska bylo hust ěji obsazeno práv ě ve 2. stol. po Kr.. Zatímco ve flávijském období byly pevnosti situovány v rámci brod ů a k řižovatek p řípadných cest, v antoninském období byly cesty tak řka pravideln ě lemovány pevnostmi a pevn ůstkami.
Naopak tak řka úpln ě neznámé jsou římské pevnosti v rámci p říb řežních oblastí jak na východ ě, tak na západ ě jižního Skotska. V tomto je situace podobná stavu za flávijské okupace, nálezy luxusn ějšího římského zboží jako šperk ů a terry sigililaty z těchto oblastí (území kmen ů Votadini na východ ě a Novantae na západ ě – viz. Obr. 2) nasv ědčují, že obyvatelstvo t ěchto území bylo s Římem spíše ve sp řízn ěném než nep řátelském vztahu 1 (viz. tabulka 7 - Seznam antoninských lokalit na území Skotska jižn ě od Antoninova valu).
Celkov ě trvala antoninská okupace jižního Skotska necelých 25 let, b ěhem kterých však římská p řítomnost (podobn ě jako v období flávijské okupace) nijak zásadn ě neovlivnila styl života místních populací 2, i když k jistým styk ům nepochybn ě docházelo. Koncentraci posádek ve vnitrozemí podél vybudovaných cest lze číst dvojím zp ůsobem:
1) Bu ď byly pob řežní oblasti pro správu provincie nezajímavé a vojsko se soust ředilo čist ě na ochranu cest spojujících jednotky v rámci Antoninova valu se zbytkem provincie, 2) Nebo panovaly mezi kmeny na východ ě a západě jižního Skotska a římskou okupa ční správou p říznivé vztahy, tak jak tomu bylo v období flávijské okupace s nadále p řítomným kmenem Votadini (viz. Traprain Law) Druhá varianta se jeví jako pravd ěpodobn ější i vzhledem k římskému zp ůsobu uvažování – vojenská p řítomnost byla pot řeba p ředevším v oblastech nep řátelských a řídce obydlených. Spojenectví byla zajiš ťována dohodami a vým ěnou rukojmí 3. V předchozí kapitole byl zmín ěn pravd ěpodobný osud pevnosti na lokalit ě Newstead po p ředpokládaném st řetu s místním kmenem Selgovae. Vzhledem k tomu, že celá řada lokalit na území jižního Skotska byla v období antoninské okupace znovu-obsazena a v jejich okolí byla postavena celá řada nových pevností, byla evidentn ě římská p řítomnost pot řeba ve vnitrozemí pro zajišt ění týlu pro Antonin ův val. (Podrobn ěji a p řehledn ěji viz. tabulka 7 - Seznam antoninských lokalit na území Skotska jižn ě od Antoninova valu a Obr. 4 a 30).
1 Kamm 2011, str.: 109 2 Mattingly 2006, str.: 426 3 V rámci flávijské okupace vým ěny rukojmích jako zajišt ění míru - Tacitus, Život Iulia Agricoly, 38 Na sklonku 2 stol. po Kr. jako zp ůsob odvrácení války a zajišt ění loajality – Dio, Římské d ějiny, 67.9.5 69
3.2 Antoninův val
3.2.1 Výstavba valu, technická stránka monumentu, modifikace během užití
Když římští stavitelé plánovali a realizovali výstavbu Hadriánova valu, na šíji Tyne- Solway již existovala cesta propojující řadu pevností (nap ř. pevnosti na lokalitách Corbridge, Carlisle) a byla to velmi pravd ěpodobn ě práv ě tato cesta, co ur čilo v ětšinu trasy budoucího valu 1. Antonin ův val je významný p ředevším tím, že v čase jeho vybudování žádná taková cesta ani sí ť pevností na daleko kratší šíji Forth-Clyde nebyla, monument byl postaven tzv. na zelené louce. Tím se tedy otevírá možnost studovat stavbu římského opevn ění v místech, kde stavitelé nemohli navázat na žádnou p ředcházející obrannou linii nebo jen sí ť posádek (jako tomu bylo práv ě v případ ě valu Hadriánova nebo v ětšiny Germánského limitu, kde římská vojska operovala dlouhá léta p řed vznikem vlastního limitu). Za jistého p ředch ůdce Antoninova valu se sice dá považovat nedochovaný flávijský systém posádek na šíji Forth - Clyde, který byl podrobn ěji rozebrán výše. Samy stavby tohoto proto-limitu ale patrn ě nebyly trvalého charakteru a po jejich opušt ění po nich nezbylo v krajin ě p říliš mnoho stop, na které by šlo navazovat 2. Antonin ův val tedy nenavazoval na tento systém p římo, ale spíše volbou linie obrany, podobn ě jako nap říklad řada částí Maginotovy linie navazovala na opevn ění z první sv ětové války. Antonin ův val sledoval p ředevším p říhodnou linii šíje a fakt, že lokality s flávijskou okupací se často p řekrývají s těmi s antoninskou, je dán p ředevším jejich strategickým významem, jako tomu je nap říklad u klí čového bodu antoninské okupace Skotska – pevnosti na lokalit ě Camelon.
3.2.2 První fáze výstavby Antoninova valu
Historia Augusta shrnuje po čínání Antonina Pia v Británii, potažmo Skotsku takto: …Vedl mnoho válek, ale všechny skrze své legáty, p řičemž Lollius Urbicus pro n ěj porazil Brittany a postavil druhý val, tentokrát drnový, poté co zahnal barbary na út ěk3. Za posledních sto let výzkumy v oblasti Antoninova valu tuto výpov ěď potvrdily a zárove ň rozší řily. Val zajisté nebyl po celé své délce postavený z drn ů, nýbrž na n ěkterých
1 Breeze 2006, str.: 65 2 Breeze 2006, str.: 58 3 Historia Augusta, Antoninus Pius, 5.4 70 místech byl prost ě hlin ěný či jílový 1. Volba materiálu nebyla otázkou dogmatu nebo p řísn ě standardizovaného postupu – jednalo se p ředevším o místní dostupnost. V zalesn ěné Germánii mohli římští stavitelé použít d řeva ke stavb ě palisády 2 (Odenwaldský limes) nebo pozd ěji d řevo-hlin ěné a kamenné konstrukce (Pfahlgraben a Teufelsmauer3), na území Skotska bylo vlastní opus vallum postaveno z drn ů – jednalo se pravd ěpodobn ě o jedinou místn ě dostupnou a masov ě použitelnou surovinu. Val sám stál na kamenném podloží o pr ůměrné ší řce 4,5 m, které m ělo nejen zajistit stabilitu samotné konstrukci, ale také zabezpe čit odtok vody 4. Stavitelé se velmi pravd ěpodobn ě pou čili z přecházející konstrukce valu Hadriánova, kde p ůvodní hlin ěná část, pozd ěji p řestav ěná do kamene, stála jen na udusané zemi a neposkytovala tak dobrý základ ani náležité odvodn ění 5. Tato část valu byla ostatn ě na sklonku vlády císa ře Hadriána postupn ě p řestav ěna do kamene 6, pravd ěpodobn ě i kv ůli rychlému rozkladu nekvalitn ě postaveného drnového p ředch ůdce. Faktor ů pro volbu materiálu lze tedy uvést více, musí se také po čítat s tím, že práce s drny byla mnohem rychlejší než opracovávání kamene, což mohlo také hrát svou roli. Během ranných vykopávek a výzkum ů Antoninova valu v 90. letech 19. stol. bylo učin ěno mnoho řez ů ke zjišt ění profilu valu. Na místech, kde jsou dodnes viditelné poz ůstatky náspu, se val nety čí do nijak zvláš ť úctyhodné výše. To je dáno jak vlivem po časí za uplynulé dva tisíce let, tak tím, že drny samy postupem času tlejí a mocnost jejich vrstev se tím snižuje. Přesto již díky t ěmto ranným vkop ům do profilu valu bylo možno spo čítat po čet vrstev drn ů navršených na sebe a na t řech místech tento po čet dosahoval až devatenácti 7. Samotné drnové „cihly“ či „desky“ m ěly být o rozm ěrech 45 x 30 x 15 cm 8 (na výše zmín ěných úsecích tedy val dosahoval minimáln ě necelých 3 metr ů). Cihly tedy byly tak veliké a t ěžké, že je vojáci museli p ři stavb ě nosit p řehozené p řes rameno, jak je to vid ět na několika částech reliéfu Trajánova sloupu (Obr. 29). Sám val lze na základ ě profil ů jednotlivých řez ů rekonstruovat do výšky, ale je nutno tuto výšku brát pouze jako minimální, protože n ěkteré horní vrstvy byly nepochybn ě časem úpln ě znehodnoceny. V rovin ě dohad ů nadále z ůstává, zda-li byl vrchol valu, jeho h řeben, zakon čen pouhým obraným náspem či nacházel-li se na n ěm ochoz. Řada kresebných rekonstrukcí
1 Breeze 2007, str.: 55 2 Thiel, Andreas, 2009. str.: 136 3 Schönbereger 1969, str.: 174 4 Breeze 2007, str.: 55 5 Breeze 2008, str.: 72 6 Breeze 2007, str.: 47 7 Breeze 2008, str.: 74 8 Breeze 2008, str.: 74 71 s ním po čítá (Obr. 32 a) , ale je daleko pravd ěpodobn ější, že byl postaven jenom na t ěch částech valu, které p římo sousedily s pevnostmi a pevn ůstkami. Na samotném valu mimo pevnosti nebyly doposud archeologicky zjišt ěny žádné d ůkazy pro existenci ochozu v podob ě kůlových jamek či jeho jiných poz ůstatk ů1. Proti ochozu mluví také volba materiálu – kdyby procházely po ochozu pravideln ě patroly, velmi pravd ěpodobn ě by se nezpevn ěná drnová konstrukce za čala po stranách pod vahou voják ů drolit. Zárove ň by bylo namíst ě také jisté zpevn ění vrcholu valu (pro snadn ější pohyb voják ů na n ěm), které ale také není dochováno 2. Přinejmenším stejn ě d ůležitou sou částí valu jako systému byl pom ěrn ě široký a hluboký p říkop, který se nacházel bezprost ředn ě severn ě od samotného drnového náspu. Na několika místech, kde jsou poz ůstatky p říkopu dodnes velmi dob ře dochovány, se zdá být širší než ve skute čnosti byl, což je dáno pozd ější p ůdní erozí. Příkop sám b ěhem svého pr ůběhu od zálivu Forth po ústí řeky Clyde zna čně kolísal v ší ři. Zatímco v centrálním sektoru, p řibližn ě mezi lokalitami Watling Lodge a Bar Hill, se ší ře pohybuje kolem úctyhodných 12 m p ři maximální hloubce 4 m, ve východní části od lokality Falkirk sm ěrem k zálivu Forth je p říkop 6,10 m – 10,70 m široký 3. Západn ě od lokality Bar Hill se ší ře p říkopu obecn ě pohybovala od 6,10 m do 7,60 m, p řičemž ve všech těchto úsecích ší řka často i velmi kolísala (stanovené rozm ěry jsou mediánové). Jedním z důvod ů pro odchylky m ůže být p řílišná kamenitost podloží. Na n ěkolika lokalitách totiž vojáci v ůbec nedokázali p říkop dokon čit – nejlepším p říkladem je lokalita Croy Hill, kde se sice stavitel ům poda řilo na v ětšin ě míst vkopat p říkop p římo do skály, ale i tak za nimi z ůstala místa (nap ř. pár metr ů od pevnosti sm ěrem na východ), se kterými si neporadili. K podobné situaci došlo také v okolí nedaleké lokality Bar Hill a na lokalit ě Carleith 4. Druhým d ůvodem kolísání ší ře p říkopu mohly být i jiné pracovní postupy a plány jednotlivých legií, které val a p říkop stav ěly. Velmi dob ře to dokumentuje p říklad z lokality Hillhead východn ě od pevnosti u Kirkintilloch, kde se na sebe napojují dv ě rozdílné ší řky příkopu, a čkoli geologické podloží bylo v celé oblasti stejné a nenutilo vojáky p říkop náhle zužovat. Lze tedy odhadovat, že r ůzné jednotky m ěly odlišné parametry a postupy na stavbu valu a takzvan ě „sv ůj“ úsek si stav ěly po svém. Práci rozdílných jednotek na valu dob ře dokumentují tzv. mílní kameny, které legie zhotovovaly jako jistý podpis své práce, na n ěmž
1 Shotter 1996, str.: 89 2 Zde je však nutno po čítat s již zmín ěným nedostate čným dochováním nejvyšších vrstev drn ů 3 Breeze 2008, str.: 77 4 Breeze 2008, str.: 77 72 uvád ěly, které části valu postavily. O rozd ělení jednotlivých úsek ů pracovním skupinám viz. podkapitola Tv ůrci valu. Třetí a možná nejd ůležit ější sou částí komplexu valu byla tzv. vojenská cesta (angl. Military Way). Ta je známa již z valu Hadriánova, ale zde tato cesta vlastn ě časov ě předcházela val 1, který byl vícemén ě vybudován po její severní stran ě, zatímco v případ ě Antoninova valu byly cesta a val budovány sou časn ě. Cesta neprobíhala p římo po jižní stran ě valu, ale spíše 15 – 40 m jižn ě od náspu. Byla konstruována ze št ěrku zpevn ěného kameny, opat řena po stranách menšími p říkopy pro odtok vody. Stála na drnovém podloží 2 a její pr ůměrná ší řka byla kolem 5 m. Oproti Hadriánovu valu k valu Antoninov ě nebylo nikdy přistav ěno Vallum. Výpo čty profesora Davida J. Breeze kalkulují s tím, že dále zmín ěné jednotky (vojáci z II., VI. A XX. legie) mohly postavit celý komplex valu – p říkop, drnový val a cestu za 9 měsíc ů, tedy za jednu sezónu 3. K tomuto tvrzení je však nutno p řistupovat s obez řetností. Historia Augusta zmi ňuje, že: „ … Lollius Urbicus pro n ěj (Antonina Pia) porazil Brity a postavil druhý val, tentokrát drnový, poté co zahnal barbary na út ěk. 4“. P řípadné vojenské operace či prosté udržování po řádku v nov ě dobytém území od čerpávaly pracovní sílu nutnou ke konstrukci monumentu. Lze tedy p ředpokládat, že práce na první fázi Antoninova valu vzhledem k boj ům i p řípadné nep řízni po časí (o kterých sice nevíme, ale nelze je vylou čit) mohly protáhnout až na dvě sezóny (léta). Jiné teorie dokonce p řipouští fakt, že Antonin ův val vlastn ě nebyl nikdy dokon čen. Teprve až v polovin ě 50. let 2 . stol po Kr. 5 se zapo čalo s budováním tzv. p řístaveb (viz. dále) a díky p řevelení n ěkterých jednotek do jiných provincií (viz tabulka 8 – Antoninská okupace Skotska, pokus o absolutní chronologii) se po n ějakou dobu stavební práce na valu zastavily. Je pravd ěpodobné, že samotná výstavba valu, p říkopu a vojenské cesty netrvala déle než t ři sezóny, ale pevnosti a pevn ůstky byly postupn ě p řestavovány, vylepšovány a dopl ňovány po celou dobu existence valu. V jistém protikladu proti tomuto tvrzení m ůže stát fakt, že oproti d řív ějším vojenským stavbám se velmi pravd ěpodobn ě na konstrukci Antoninova valu podílely auxilie více, než bylo doposud zvykem. Pam ětní desky na budovách dokazují stavební činnost auxilií v pevnostech na lokalitách Rough Castle, Castlecary a Bar Hill. Pokud se tedy na budování alespo ň n ěkterých pevností podílely auxilie, mohl být stavební proces rychlejší, ale bohužel
1 Breeze 2007, str.: 56 2 Breeze 2008, str.: 78 3 Breeze 2008, str.: 78 4 Historia Augusta, Antoninus Pius, 5.4 5 Breeze 2007, str.: 62 73 neexistuje žádná solidní evidence, že nápisy na budovách výše zmín ěných pevností jsou pam ětní desky vztahující se p římo k výstavb ě a ne t řeba k pozd ější p řestavb ě či oprav ě1. Odhaduje se, že i když Antonin ův val – p říkop, drnový val, vojenská cesta, pevnosti, pevn ůstky a tzv. rozší ření byly budovány relativn ě najednou, jako první se zapo čalo s výstavbou tzv. Vojenské cesty (Military Way) 2, krátce nato se pokra čovalo s budováním ostatních prvk ů valu. Je rovn ěž zdokumentováno n ěkolik do časných tábor ů, které s vysokou pravd ěpodobností sloužily jako základny pro oddíly pracující na výstavb ě valu 3. Velikost p říslušných stavebních tábor ů, ležících v blízkosti Antoninova valu, kolísala mezi 1,4 ha a 3,2 ha plochy obehnané náspem a p říkopem 4. Pro rekonstrukci postupu p ři výstavb ě valu jsou jednozna čně lepší p říklady z východní části celého systému, kde je doloženo daleko více tábor ů. Jako p říklad je ideální nejvýchodn ější úsek mezi lokalitou Bridgeness a místem, kde val p řekra čuje řeku Avon (východní polovina valu – Obr. 31). Úsek je dlouhý p řesn ě 4652 římských stop (skoro 7 km, 1/9 celé délky valu), dle evidence na základ ě mílních kamen ů byl vystav ěn vojáky II. legie 5. Vojáci byli ubytováni dohromady ve 4 do časných – stavebních táborech identifikovaných leteckým snímkováním. Tábory byly rozmíst ěny po párech u obou konc ů daného úseku. Nejlogi čtější interpretace této distribuce tábor ů v krajin ě nazna čuje, že jednotlivé pracovní skupiny za čaly na obou koncích s výstavbou a p řibližovaly se s prací sm ěrem ke st ředu, kde se setkaly. Dva tábory na každé stran ě interpretuje profesor G. S. Maxwell jako poukaz na rozd ělení úloh jednotlivých skupin – jedna skupina stav ěla vlastní val, druhá kopala soub ěžn ě p říkop 6. Podobn ě byly nejspíše distribuovány i mílní kameny – dohromady 4 v rámci každého úseku, po dvojicích na za čátku a konci úseku, jeden umíst ěný v jižní a druhý v severní st ěně valu. Ačkoliv se toto vysv ětlení postupu práce na valu zdá být lákavé, stále zůstává nezodpov ězeno, která ze skupin pak stav ěla cestu jako t řetí d ůležitý prvek lineární bariéry. Autorovi této práce se zdá logi čtější rozd ělení, p ři kterém by jedna skupina pracovala na hloubení p říkopu, b ěhem kterého zárove ň t ěžila ze své pracovní plochy drnové cihly, ze kterých pak stav ěla val. Druhá skupina by se pak v ěnovala technologicky náro čnější výstavb ě
1 Breeze 2007, str.: 59 2 Breeze 2008, str.: 78 3 Breeze 2007, str.: 58 4 Maxwell 1989, str.: 154 5 Maxwell 1989, str.: 155 6 Maxwell 1989, str.: 155 74 cesty. Tato teorie se ale opírá jen o ur čitou logi čnost postupu, mílní kameny ve všech dochovaných p říkladech vždy hovo ří o stavb ě valu a nerozlišují mezi jednotlivými prvky. Jistým dokladem by ale mohl být fakt, že na západním i východním úseku jsou stavební tábory vždy jeden v ětší a druhý menší – na východ ě u lokality Carriden je jeden o rozloze 2,3 ha (lokalita Kinglass Park 1), druhý pak zabírá plochu o velikosti 1,7 ha (lokalita Muirhouses 2). Západní konec u řeky Avon je reprezentován tábory Inveravon I. (3,25 ha) a Inveravon III. (1,7 ha) 3. Toto rozd ělení na v ětší a menší by mohlo odpovídat v ětší skupin ě muž ů, která byla pot řeba na stavbu valu a p říkopu a menší kumpanii, která se starala o výstavbu cesty (tato činnost je sice technologicky náro čnější – viz. výše - , ale zárove ň p ři ní není manipulováno s takovým množstvím materiálu, aby se na ní muselo podílet tolik lidí, kolik jich vyžadovala samotná stavba valu). Vojenská cesta sloužila p ředevším k propojování nejlépe zdokumentovaných prvků Antoninova valu – pevností. Archeologické výzkumy odhalily, že p ůvodní plán výstavby spo číval v umíst ění celkem sedmi pevností po délce valu v intervalech p řibližn ě po 13 km 4 (Obr. 31). Pevností rozumíme fortifikaci o kapacit ě schopné pojmout celou samostatnou jednotku auxilií 5, i když toto kritérium nebylo také vždy úpln ě dodržováno. Dobrým p říkladem prvních pevností na valu je fortifikace na lokalit ě Mumrills, jejíž konstrukce zapo čala ješt ě p ředtím, než se v tomto sektoru za čal stav ět val sám. Vojáci doplnili pevnost ze západu i z východu malými výb ěžky zdí (angl. Wing-walls), které byly pozd ěji, když stavitelé valu dosp ěli k lokalit ě Mumrills, p řipojeny k valu. Obdobná situace platí i u pevností na lokalitách Balmuildy a Castlecary, kde bylo toto napojení navíc ješt ě podtrženo faktem, že zmín ěné pevnosti mají obvodové zdivo z kamene (jako jediné na valu), zatímco násep, na který se napojovaly, byl drnový 6 (Obr. 62). Celkov ě je mezi pevnosti spadající do první fáze výstavby valu řazeno sedm fortifikací na lokalitách Carriden, Mumrills, Castlecary, Auchendavy, Bar Hill, Balmuildy a Old Kilpatrick 7, p řičemž n ěkdy je sem řazena ješt ě pevnost na lokalit ě Camelon, která se však nenacházela bezprost ředn ě na Antoninov ě valu, ale spíše sledovala pr ůběh Dere Street (Obr. 31). Prostor mezi jednotlivými pevnostmi byl vypln ěn tzv. pevn ůstkami (angl. Fortlets či Milefortlets). Z výzkum ů je z řejmé, že všechny z doposud objevených a prozkoumaných
1 http://www.roman-britain.org/places/kinglass_park.htm 2 http://www.roman-britain.org/places/muirhouses.htm 3 http://www.roman-britain.org/places/inveravon.htm 4 Breeze 2007, str.: 56 5 Breeze 2008, str.: 84 6 Breeze 2008, str.: 81 7 Shotter 1996, str.: 89 75 pevn ůstek byly sou částí originálního plánu a že byly postaveny bu ď krátce p řed výstavbou valu (Golden Hill 1), nebo b ěhem ní (Wilderness Plantation 2), žádná však nebyla p řidána až zp ětn ě3. Mílové pevn ůstky m ěly být od sebe vzdáleny p řibližn ě 1 římskou míli. Jednalo se o pom ěrn ě malé objekty o pr ůměrných rozm ěrech 21 x 18 m 4 (0,04 ha), velikostí tedy podobné obdobným za řízením na valu Hadriánov ě (zde v ětšinou uvád ěny pod anglickým názvem Milecastles). Typickou pevn ůstkou procházela cesta od jihu k severu, kde pak prostupovala bránou samotným valem ven (Obr. 32, 32a). Pro pochopení funkce pevn ůstek chybí jedna zásadní v ěc: doposud neexistují pr ůkazné doklady o existenci p řemost ění či vypln ění p říkopu (angl. Causeway) vedoucího p řed valem a tudíž je samotný smysl brány v případ ě pevn ůstek pon ěkud záhadou. Jednou z teorií pokoušejících se objasnit tuto záhadu je, že pr ůchody bránami v pevn ůstkách byly sice sou částí p ůvodního plánu, ale posléze od nich bylo upušt ěno, p říkopy byly znovu prohloubeny a brány vlastn ě nebyly v užití 5. Význam a unikátnost Antoninova valu tkví p ředevším v jeho odlišnosti od jiných částí limitu, by ť k němu relativn ě sou časných. Na Hadriánov ě valu, stejn ě jako na antoninském limitu v Germánii jsou kup říkladu doloženy v ěže – tedy prvek doposud nijak nezachycený na valu Antoninov ě ve Skotsku 6. Tento fakt je o to více zarážející, když vezmeme v úvahu existenci v ěží na valu Hadriánov ě (zde často pod anglickým ozna čením turrets) i v rámci systému Gask Ridge. Doposud se však nepoda řilo s jistotou prokázat existenci žádné v ěže v rámci valu, s výjimkou jediného náznaku v podob ě n ěkolika k ůlových jam na lokalit ě Falkirk 7, které však lze vykládat mnoha zp ůsoby. Naopak se v rámci systému Antoninova valu poda řilo identifikovat n ěkolik prvk ů, které nemají na jiných částech limitu paralely. Jedná se o tzv. „rozší ření“ (angl. Expansion- Obr. 32) a minipevn ůstky (angl. tiny fortlets 8, jinde též ditched enclosures 9 či small enclosures 10 ).
1 Breeze 2008, str.: 85 2 Breeze 2008, str.: 85 3 Breeze 2007, str.: 56-7 4 Breeze 2008, str.: 86 5 Breeze 2008, str.: 86 6 Breeze 2008, str.: 86 7 Breeze 2008, str.: 86-7 8 Breeze 2007, str.: 57 9 Keppie 2004, str.: 149 10 Breeze 2008, str.: 88 76
Tzv. „rozší ření“ se v rámci valu objevují v párech. Jsou doloženy dv ě na západ a dv ě na východ od pevnosti na lokalit ě Rough Castle (viz. níže) a dále na úbo čí západn ě od pevnosti na lokalit ě Croy Hill. Nejlépe zdokumentované rozší ření je tzv. Bonnyside East, západn ě od Rough Castle. Na kamenné podezdívce 5,18 x 5,18 m byla vzty čena drnová nástavba pravd ěpodobn ě do výšky samotného valu, která rozši řovala v daném míst ě val o 5 m na jih. Rozší ření na lokalit ě Rough Castle (Bonnyside East i Bonnyside West – viz Obr. 34) mají kamenné základy položené v jiné výši než je má samotný val (nebyly tedy asi položeny ve stejnou chvíli), drnová konstrukce již byla kladena u rozší ření i u valu ve stejnou dobu. Jiná je situace u rozší ření poblíž lokality Croy Hill, kde nejen základy, ale i drnová nástavba byly evidentn ě položeny až po dokon čení valu jako takového 1. Zůstává otázkou, k čemu vlastn ě rozší ření sloužila. Zpo čátku byla považována za cosi jako „stanovišt ě pro signální ohn ě“ (angl. beacon-platforms, viz Obr. 32), p ředevším díky hojným nález ům uhlík ů a spálené hlíny v okolí lokality Bonnyside East. Tuto teorii by podporoval i fakt, že zatímco na Rough Castle byla tyto rozší ření postavena tak, aby byla dob ře viditelná z pevn ůstek severn ě od valu, rozší ření náležící k lokalit ě Croy Hill byla pro zm ěnu postavena v té části valu, ze které byl dobrý výhled sm ěrem do zázemí na jih k pevnosti na lokalit ě Bothwellhaugh 2. Ovšem proti signálním stanovištím hovo ří řada fakt ů. Když by byl na drnové konstrukci zapálen a úmysln ě živen v ětší ohe ň, samu konstrukci by to pochopiteln ě poškodilo či by za čala rovnou ho řet. Také to nevysv ětluje, pro č stála rozší ření v páru a pro č jsou známa pouze z několika lokalit. Profesor David J. Breeze je rovn ěž skeptický k funkci signálních oh ňů z důvod ů vlhkého skotského klimatu 3. Sama existence takovýchto signálních stanoviš ť pak byla podrobena více či mén ě přesv ědčivé kritice 4 a mnohé d ůvody pro nefunk čnost signálních systém ů nejen na území Skotska již byly řečeny v rámci kapitoly v ěnované systému Gask Ridge. Dlužno ješt ě dodat, že jak již bylo zmín ěno, t ěchto rozší ření je zatím v rámci valu spolehliv ě doloženo tak málo, že nelze mluvit o žádném systému jako v případ ě v ěží v rámci systému Gask Ridge nebo pevností podél Antoninova či Hadriánova valu. Další výzkumy možná odhalí více podrobností o tom, co výstavbou t ěchto struktur vlastn ě tv ůrci valu sledovali. P ři dnešním stavu poznání lze ješt ě jako dodatek doplnit, že možným vysv ětlením p řítomnosti tzv.
1 Breeze 2008, str.: 87 2 Breeze 2007, str.: 57 3 Breeze 2008, str.: 88 4 Nap říklad v článcích: Woolliscroft, 1993, str.: 153-177 ; Donaldson, 1988, str.: 349 – 356 77 rozší ření či tzv. minipevn ůstek by mohlo být, že obé byly jakýmsi experimentem, který, když se v místních podmínkách neuchytil (z důvod ů výše zmíněných), byl opušt ěn.
3.2.3 Druhá fáze výstavby
Do druhé fáze výstavby (neplést s obdobím Antonine II.) se po čítá p ředevším p řidání dalších pevností k valu 1 (viz. Tabulka 8 – Antoninská okupace Skotska, pokus o absolutní chronologii, Obr. 33). Fakt, že n ěkteré pevnosti jsou mladší než sedm p ůvodních, se poda řilo prokázat již v po čátcích výzkum ů2. První takto zdokumentovaná pevnost se nachází na lokalit ě Rough Castle, kde jsou obranné zdi pevnosti o n ěco širší než samotný val a jejich základy jsou výš než základy valu (pevnost tedy byla postavena pozd ěji než val). Dohromady bylo p řidáno deset pevností 3, z nichž v ětšina byla menší než p ůvodních sedm. P řidáním pevností se n ěkteré starší objekty na valu staly nadbyte čnými, či byly t ěmi novými rovnou p řekryty. Pevn ůstky na lokalitách Duntocher, Croy Hill nebo Rough Castle byly nahrazeny regulerními pevnostmi 4. V souvislosti s přístavbou 10 nových pevností došlo zcela jist ě i k posun ům posádek. Proto p ředevším ve starších pevnostech epigrafický materiál často nazna čuje p řítomnost dvou jednotek (nap ř. v pevnostech na lokalitách Mumrills, Castlecary a Bar Hill). Bu ď posádku těchto pevností tvo řili muži ze dvou jednotek, nebo, což zní pravd ěpodobn ěji, došlo v pr ůběhu užití Antoninova valu k transfer ům jednotek mezi pevnostmi a tento transfer byl spojen práv ě s přidáním nových pevností (nebo s posuny spojenými s obdobím Antonine II.). Ješt ě zajímav ějším faktem ale je množství evidence pro p řítomnost legioná řů v malých pevnostech a pevn ůstkách na nejsevern ější hranici Římské říše, pom ěrn ě daleko od jejich mate řských základen ve dnešní Anglii 5. Krom doklad ů o hojné stavební činnosti legioná řů v rámci celého valu byly nalezeny též doklady o jejich dlouhodobé p řítomnosti v menších pevnostech, jako jsou nap říklad fortifikace na lokalitách Croy Hill, Westerwood nebo Cadder (viz. Tabulka 9 - Antonin ův val – lokality a osádka). Nap říklad poblíž lokality Westerwood byl nalezen oltá ř v ěnovaný Silvánovi centurionem VI. legie Victrix Verecundem a jeho ženou 6, i když v tomto p řípad ě n ěkte ří
1 Hanson 1983, str.: 165 2 Breeze 2008, str.: 90 3 Breeze 2007, str.: 60 4 Breeze 2007, str.: 60 5 V období Antoninské okupace Skotska byla sídla legií v Británii v pevnostech na lokalitách Caerleon (II. Legie Augusta), Chester – (XX. Legie Valeria Victrix) a York (VI. Legie Victrix) 6 http://www.roman-britain.org/places/westerwood.htm 78 badatelé usuzují, že centurion zde nevelel posádce složené z muž ů šesté legie, ale spíše blíže neur čené auxilii. Toto rozd ělení se již v mnohém blíží nap říklad paralelám v rámci Odenwaldského limitu v Hesensku, kde také v menších fortifikacích veleli legioná řští důstojníci menším jednotkám, shodou okolností Numerii Britonum 1. Tři pam ětní desky na lokalit ě Croy Hill p řipomínající stavební činnost VI. legie Victrix a k tomu ješt ě reliéfn ě zdobená náhrobní deska s vyobrazením zesnulého legioná ře (Obr. 35), který má po boku další dva vojáky, velmi pravd ěpodobn ě své syny 2, napovídají i kv ůli absenci jiného epigrafického materiálu na dané lokalit ě, že osádku zde po jistou dobu tvo řil pouze oddíl muž ů VI. legie Victrix. Fakt, že osádku t ěchto pom ěrn ě malých fortifikací tvo řili legioná ři, elitní p ěchota Římské říše, je velmi zvláštní. Nebývalo zvykem, aby legioná ři spravovali malé p říhrani ční pevnosti a pevn ůstky, obzvlášt ě když pro v ětší pevnosti na Antoninov ě valu máme bohaté doklady o p řítomnosti auxilií. Jedno z možných vysv ětlení tohoto neobvyklého řešení strážení hranic m ůže být částe čné „p řecen ění vlastních sil“ z pohledu římských vojsk 3, kdy armáda v krátkém čase obsadila zna čné území a zjistila, že se stávajícím po čtem muž ů ho nem ůže účinn ě bránit a spravovat. Pro to by hovo řilo p řesunutí částí jednotek (výše zmín ěných t ří legií) trvale usazených v jižní části ostrova i p řidání deseti nových pevností pro lepší kontrolu oblasti. Problémem pro pochopení p řesného systému okupace hrani čního území Antoninova valu ale z ůstává fakt, že není známo, jak přesn ě ke zmín ěnému p řecen ění sil došlo a co bylo hrozbou, kv ůli které sáhli římští okupanti k posílení pozic na samotném valu. Zárove ň mohly být osádky t ěchto menších fortifikací tvo řeny jinými vojáky než legioná ři, jako práv ě v rámci Odenwaldského limitu, kde p říslušníci legií d ělali v rámci barbarských jednotek d ůstojníky, zatímco oby čejní vojáci byli se vší prav ěpodobností naverbovaní obyvatelé neromanizované Británie. Mohlo se tedy i na Antoninov ě valu jednat o příslušníky sp řátelených místních kmen ů, naverbované ve chvíli nouze a sloužící pod dozorem zkušených d ůstojník ů z legií? V rámci opušt ění Antoninova valu a války s Chatty existují doklady o verbování práv ě mezi kmeny na severu Británie 4 a je tedy možné (by ť velmi t ěžko prokazatelné), že se římská správa provincie odhodlala k podobnému kroku již b ěhem samotné antoninské okupace a tyto jednotky byly pod velením zkušených legioná řů .
1 Nap říklad pevnosti na lokalitách Eulbach a Hesselbach – Campbell 2009, str.: 27 2 Breeze 2008, str.: 93 3 Breeze 2008, str.: 93 4 Speidel 1987, str.: 235 79
Významným prvkem, objevujícím se až u druhé fáze budování valu, jsou tzv. přístavby (angl. Annexe). P řístavby m ěly podobu opevn ěného okrsku, p řipojeného k pevnosti. Většinou nebyly tak mohutn ě opevn ěny jako samotné pevnosti. P řestože jsou pom ěrn ě dlouho známy, nad jejich ú čelem a využitím stále z ůstávají otazníky. Známo je celkem 7 p řístaveb 1, byly doloženy jak u prvotních pevností na lokalitách, Castlecary, Balmuildy a Mumrills (ke kterým byly patrn ě pozd ěji p řipojeny), tak u pevností přidaných v druhé fázi výstavby na lokalitách Rough Kastle (Obr. 59), Bearsden a Duntocher 2. Že p řístavby nebyly sou částí p ůvodního plánu, je dob ře vid ět na p říkladu lokality Mumrills, kde jsou na západní stran ě pevnosti p říkopy sekundárn ě zasypány po p řipojení přístavby. Jinak tomu je u lokalit z druhé fáze výstavby, nap říklad u fortifikace na lokalit ě Bearsden bylo nejd říve velké území ohrani čeno p říkopy a valem, aby pak bylo následn ě rozd ěleno ve dví na pevnost na západ ě a p řístavbu ve východní části pevnosti. Otázkou z ůstává, co vlastn ě p řístavby obsahovaly. Na n ěkolika lokalitách jsou v rámci přístavby doloženy lázn ě (Bearsden, Balmuildy, Rough Castle), ale p řístavby jsou p říliš velké na to, aby obsahovaly jen pom ěrn ě malé lázn ě. Na lokalit ě Mumrills byly nalezeny poz ůstatky řemeslné výroby a lehkých d řev ěných budov 3. Je též možné, že p řístavby sloužily jako do časný tábor pro jednotky na cest ě4. V přístavbách rovn ěž mohly být umíst ěny táborové dílny, stejn ě jako zde mohl být umíst ěn vicus (civilní osídlení), ale n ěkte ří badatelé tuto možnost spíše zavrhují 5. Bohužel pro čist ě nevojenské budovy v rámci p řístaveb máme evidenci pouze na lokalit ě Camelon 6, která nejen že stála mimo val, ale byla celkov ě svým významem i ú čelem ojedin ělá a tudíž evidence z ní nem ůže být p řenášena na jiné lokality. Zatímco v rámci první fáze výstavby Antoninova valu byly pevnosti rozmíst ěny relativn ě pravideln ě po celé délce valu, po dokon čení druhé fáze výstavby byla na první pohled patrná koncentrace v ětších pevností v západní části celého komplexu. Možným vysv ětlením m ůže být již tak dostate čná vojenská p řítomnost v oblasti Dere Street, která zajiš ťovala bezpe čnost v oblasti natolik, že pevnosti ve východní části valu nemusely mít tak silnou osádku. Druhou variantou m ůže být relativní p řátelskost kmen ů v této oblasti 7 - zatímco na západ ě se okupa ční vojska setkala s rezistencí, která vyžadovala v ětší koncentraci
1 Breeze 2007, str.: 60 2 Breeze 2008, str.: 95 3 Breeze 2008, str.: 122 4 Breeze 2008, str.: 95 5 Shotter 1996, str.: 91 6 Breeze 2008, str.: 122 7 Hanson 1983, str.: 169 80 jednotek, na východ ě byly místní kmeny prost ě mén ě odbojné a tak se tam stavy nenavyšovaly. Na záv ěr je nutno říci, že rozhodnutí p řistav ět dalších deset pevností ke stávajícím šesti patrn ě p řišlo ješt ě d říve, než byl celý komplex valu v ůbec dokon čen podle p ůvodního plánu. Stavitelé valu již dokon čovali západní část celého systému, když p řibližn ě v oblasti pevnosti na lokalit ě Castlehill p řišla radikální zm ěna v dělení práce na valu mezi jednotlivými legiemi, což badatelé spojují práv ě se zm ěnou celkového pojetí valu sdruženou s přidáním deseti pevností a celkovým zvýšením osádky na Antoninov ě valu 1 (Obr. 36). Pokud budeme brát Antonin ův val jako celek, tedy jako systém skládající se z příkopu, drnového valu, vojenské cesty, pevností, pevn ůstek, rozší ření a minipevn ůstek, nalezneme mnoho podobností s limitem v jiných částech Římského impéria, nejvíce v samotné Británii. Bezpochyby Antonin ův val p řejal mnohé prvky valu Hadriánova – systém p říkopu, valu a cesty, mílové pevn ůstky atd.. Zárove ň lze nalézt celou řadu paralel v Germánii. Velmi dobrým p říkladem je Odenwaldský limes v Hesensku, který se také vyzna čoval častými nálezy kvalitních stavebních kamen ů a oltá řů , často obsahujících krom ě vlastního nápisu i reliéfní výzdobu 2. Jedna z dalších paralel mezi Odenwaldským limitem a Antoninovým valem je vlastní situování limitu – kterou část hranice p řesn ě stráží. I zde lze najít podobnosti. Severní část Odenwaldského limitu mezi lokalitami Wörth/Seckmauer a Schlossau je tvo řena práv ě výše zmín ěnými malými kastely, zatímco jižní část od Schlossau po Bad Wimpfen je strážena auxiliárními tábory 3. Podobné úseky lze najít i v rámci Antoninova valu, viz. tabulka 10 - Srovnání velikostí vybraných instalací na Antoninově valu (od východu na západ) a Odenwaldském limitu (od severu na jih) – zde uvedeny p ředevším pevnosti v řídce osídlených oblastech, které mají stejnou rozlohu a plnily pravd ěpodobn ě i stejnou funkci – dohlížet na po řádek v nep říliš osídlené a t ěžko dostupné oblasti, k čemuž není zapot řebí masivní koncentrování sil, ale spíše jejich účelné rozprost ření na klí čové body v krajin ě.
3.2.4 Účel, funkce a využití Antoninova valu
Velmi d ůležitým a mnohdy opomíjeným faktem, který pomáhá lépe pochopit funkci valu, je skute čnost, že sám Antonin ův val nemusel vyzna čovat hranici provincie a už v ůbec
1 Breeze 2008, str.: 95 2 Thiel 2009, str.: 138 3 Thiel 2009, str.: 136 81 ne pole p ůsobnosti římských jednotek. Z doby antoninské okupace Skotska jsou známy vojenské i civilní osídlení severn ě od valu, p ředevším podél Dere Street. Val byl postaven na šíji Froth-Clyde zejména kv ůli výhodnosti a strategické významnosti této linie 1. Zárove ň je d ůležité si uv ědomit rozdíl mezi posláním valu a jednotek usídlených v pevnostech p řipojených k valu. Val sám o sob ě p ředevším usnad ňoval kontrolu hranice tím, že zabra ňoval volnému pohybu v krajin ě. Jeho využití s vysokou mírou pravd ěpodobnosti nebylo defenzivní. Pokud n ějaká část celého systému Antoninova valu m ěla defenzivní využití, mohly to být pouze pevnosti – a to jen ty v ětší. Je dobré si povšimnout, že pevnosti byly obehnány n ěkolika liniemi p říkop ů ze všech stran – tedy že už jejich stavitelé nepovažovali val za nep řekonatelný pro v ětší vojenskou sílu a v p řípad ě ohrožení po čítali s útokem z kterékoli strany, ne jen z teoreticky pravd ěpodobného severu. Římská armáda, díky propracovanému systému výcviku a špi čkovému vybavení, byla koncipována p ředevším pro boj v otev řené krajin ě, kde nejlépe dokázala využít své p řednosti v podob ě dobrého manévrování dosaženého perfektní disciplínou a kde mohla nep řítele rychle donutit k boji zblízka ve formaci, ve kterém zvlášt ě legie excelovaly. Brán ění valu by vyžadovalo p ředevším velké množství lukost řeleckých jednotek, stejn ě jako artilerie, zatímco z valu máme doloženu p ředevším bohatou p řítomnost jízdy – pro obranu čehokoli prakticky nevyužitelnou. Val sám m ěl podobnou defenzivní úlohu jako železná opona p ři hranicích sov ětského bloku za studené války. P řestože byla kup říkladu Berlínská ze ď modern ě vybavená a pro oby čejného člov ěka nep řekonatelná, jen t ěžko by odolala útoku by ť jedné roty (cca 190 muž ů). Podobn ě i Antonin ův val, i když by byl vybaven ochozy (což není jisté), by nemohl odrazit cílený útok kmen ů ze severu, p ředevším proto, že v celém římském vojsku v Británii nebylo dost muž ů na jeho účinné obsazení. Zatímco železná opona p ředevším bránila emigraci z východního bloku, Antonin ův val m ěl za cíl bránit p říchodu nezvaných osob na území římské Británie. Z tohoto d ůvodu je nutné brát jednotky usídlené p římo na valu v pevnostech především jako „po řádkové“ či „pomocné“ síly, které hlavn ě monitorovaly d ění na valu a v okolí a p řípadn ě zasahovaly proti menší lokální rezistenci, nepokojům a místním loupeživým bandám. V případ ě v ětších ozbrojených st řet ů či otev řené války byly nepochybn ě povolány legie ze zázemí, podobn ě jako tomu bylo i v jiných provinciích. Auxilie, usazené po celé délce valu, tedy p ředevším kontrolovaly výstup a vstup na území říše a s nimi spojené dan ě a restrikce. Val, spolu s jednotkami na n ěm usazenými, také nepochybn ě znemož ňoval
1 Breeze 2008, str.: 146 82 nejr ůzn ějším lapkům a loupežník ům napadat usedlosti a civilní osídlení bezprost ředn ě jižn ě od valu. Území jižního Skotska ale bylo zajišt ěno svými vlastními jednotkami rozprost řenými podél páte řních komunikací (viz. výše). Římská armáda po čítala s narušiteli po řádku severně i jižn ě od valu. Nejd ůležit ějším úkolem lineární bariéry, jako byl Antonin ův val, byla kontrola pohybu lidí, který byl rámci byrokratického systému nejr ůzn ějšími zp ůsoby regulován a omezován. Cestující sm ěli p řekro čit val a vstoupit na území impéria neozbrojeni, pod vojenským dozorem, pouze na n ěkolika místech a ve dne. Celní poplatky byly nepochybn ě vybírány též přímo na hranici 1. Z tohoto pohledu byl Antonin ův val spíše sou částí byrokratického aparátu než defenzivní stavbou, i když by se na druhou stranu nem ělo zapomínat, že i nebrán ěný val by pro p řípadné úto čníky byl jistou p řekážkou – práv ě ve volném pohybu v krajin ě – by ť jist ě překonatelnou. Antonin ův val tedy nebyl neprostupnou linií, nebyl ani hranicí provincie. Jednalo se spíše o jednu z forem udržování po řádku, kontroly, monitorování a p řípadného omezování volného pohybu v příhrani čí. Zárove ň sloužil jako výchozí místo pro operace jednotek v širokém pásu severn ě i jižn ě od n ěj. Lze o čekávat, že p ředevším jízdní jednotky se zabývaly pravidelným patrolováním v již obsazených územích, zatímco p ěší oddíly hlídaly strategické body. P ěší jednotky jist ě také tvo řily osádky pevn ůstek a mini-pevn ůstek, kam byly detašovány práv ě z větších pevností.
3.2.5 Tvůrci a osádka valu
Antonin ův val byl, podobn ě jako jeho jižn ější p ředch ůdce, postaven vojáky II., VI. a XX. legie (viz. Obr. 31 a 36). Odhaduje se, že zatímco II. legie Augusta se na výstavb ě podílela jako celek, ze zbylých dvou legií byly vyslány jen n ěkteré oddíly 2. Ze všech legií, i z nejpo četn ěji zastoupené II. Augusty, však nebyli p řítomni úpln ě všichni vojáci, vzhledem k tomu, že legie m ěly i jiné povinnosti – patrolování a v ůbec správu jižních území – odhadem lze hovo řit o 8 000 mužích, 4 000 ze II. legie a po 2 000 z každé z legií zbývajících 3. Nejlepším dokladem o stavebních pracích jednotlivých legií jsou tzv. mílní kameny (angl. Distance slabs). Mílní kameny jsou do zna čné míry unikátní v rámci veškeré římské vojenské skulptury. P řestože k nim existují paralely nap říklad v podob ě tzv. centuriálních
1 Breeze 2006, str.: 72 2 Breeze 2008, str.: 63 3 Breeze 2008, str.: 64 83 kamen ů (angl. centurial stones) na Hadriánov ě valu 1 nebo podobných kamen ů v rámci Odenwaldského limitu 2, z ůstávají mílní kameny díky své četnosti i zdobnosti unikáty. Primárním úkolem mílních kamen ů bylo dokumentovat, který úsek byl postaven kterou legií. Ideáln ě, i když v takovém množství pochopiteln ě nejsou kameny dochovány, m ěl být jeden kámen na severní i jižní stran ě valu na za čátku i konci každého budovaného úseku 3. Dohromady se tedy m ělo jednat o 4 mílní kameny k jednomu úseku, p řičemž dlužno dodat, že se doposud poda řilo najít jen 20 mílních kamen ů v kontextu celého Antoninova valu 4. K mílním kamen ům viz. výše p říklad z úseku výstavby valu mezi lokalitou Bridgeness a místem, kde val p řekra čuje řeku Avon. Mezi mílními kameny lze pozorovat pom ěrn ě velké rozdíly. V okolí Antoninova valu máme zdokumentovaný pouze jediný mílní kámen bez jakéhokoli zdobení, v ětšina ostatních je zdobena venkoncem prost ě. Zatímco na n ěkterých jsou vyobrazeny jen symboly jednotek participujících na stavb ě – kanec jako symbol XX. legie (Obr. 37) a kozoroh s Pegasem jako symboly II. legie 5 (Obr. 38), jiné p římo p řipomínají vít ězství daných jednotek nad barbary – často za p řítomnosti bohyn ě Victorie (Obr. 39). V kontextu valu však byly také nalezeny dva mílní kameny, které absolutn ě vynikají mezi ostatními svým zpracováním. První z lokality Bridgeness zobrazuje ve dvou reliéfech po stranách tzv. suovetaurilia napravo (ob ěť býka, berana a prasete – jedna z nejposvátn ějších ob ětí), které vykonává snad samotný velitel II. legie Augusty Aulus Claudius Charax, zatímco v levé části jsou vyobrazeni poražení barba ři, na které doráží vít ězný jezdec 6 (Obr. 40). Uprost řed je text s dedikací císa ři a údajem o stavebních pracích. Druhý z lokality Hutcheson Hill je snad ješt ě lépe proveden. Zobrazuje bohyni Victoriii, jak v ěnčí vav řínem zobák orla na legioná řské standart ě (lat. Aquila) XX. legie, zatímco po stranách kle čí porobení svázaní barba ři (Obr. 41). Zdá se, že všechny mílní kameny byly alespo ň p ůvodn ě barevn ě dekorovány, na jednom se dochovaly zbytky barev dodnes 7. Mílní kameny zpravidla za čínají dedikací císa ři Antoninovi Piovi, pak následují tituly a pocty legie a teprve pak samotná vzdálenost. Díky nim také víme, jak armáda nazývala
1 Breeze 2007, str.: 58 2 Thiel 2009, str.: 138 3 Breeze 2008, str.: 69 4 Breeze 2006, str.: 70 5 Breeze 2008, str.: 69-70 6 Breeze 2008, str.: 70 7 Breeze 2008, str.: 70 84
Antonin ův val – vallum 1. Samotné práce, které mílní kameny p řipomínaly, jsou pak doslova zmín ěny jako opus valli (Obr. 42). Otázkou z ůstává samotný d ůvod snahy jednotlivých legií o tak p řesnou a zdobnou připomínku jejich práce na valu. Obdobné kameny na valu Hadriánov ě nebo i pam ětní nápisy na budovách v rámci pevností na území v ětšiny říše nejsou zdaleka tak zdobné. I když dávají mílní kameny pom ěrn ě p řesnou informaci o tom, který úsek která legie postavila (viz. dále), což mohlo být císa řským byrokratickým aparátem vyžadováno, d ůvod k takto propracované výzdob ě je spíše v rovin ě dohad ů. Lze jej spojovat se samotným ú čelem tažení, které se celé jeví spíše jako propagandistická akce 2 za ú čelem posílení vratké pozice nového císa ře. Přestože mílní kameny zobrazují houfy poražených nep řátel a drtiv ě vít ězící římská vojska, jakékoli informace o významných bitvách chybí. Je tedy jist ě zvláštní, když se armáda pomocí bohat ě zdobených monument ů chlubí vít ězstvím, o kterém žádné podrobné zprávy neexistují. Je možné, že pokud císa ř pot řeboval triumf a titul imperátor, bylo vít ězství jednoduše vyrobeno, zatímco nové území bylo spíše anektováno než dobyto – a aby bylo vít ězství dostate čně prokázáno, muselo být na mnoha místech p řipomínáno. Jedná se ale pouze o jednu z možností, proti které mimo jiné stojí nejasná motivace vojsk vzty čovat takové množství bohat ě zdobených desek na nejsevern ější hranici jedné z neodlehlejších provincií. Vít ězství v Británii m ělo p řinést císa ři prestiž především v Řím ě, ne v odlehlé provincii. Zdá se, že Antonin ův val byl rozd ělen na jednotlivé stavební úseky o délce 4,66 římské míle, 3,66 římské míle a 3 římské míle 3 (1 římské míle = 1,481 km –) p ři celkové délce 40 římských mil (60 km). Zvláštností je, že zatímco st řední a východní část valu byly děleny p řibližn ě podle tohoto systému, západní část dlouhá 4 římské míle (6,5 km) byla evidentn ě rozm ěř ena ve stopách 4 na 6 mnohem menších úsek ů (viz. Obr. 36 a výše). Tento fakt je o to podivuhodn ější, že tento „p řechod“ lze blíže umístit k lokalit ě Castlehill, s jejíž výstavbou nejspíše p řišla i radikální zm ěna v pojetí celého systému formou p řidání dalších 10 pevností k valu. Nejv ětší množství mílních kamen ů pochází práv ě ze západní části valu 5. Někte ří z muž ů sloužících na Antoninov ě valu mohli pocházet nap říklad z Germánie, kde byla po jistou dobu p řítomna nap říklad jednotka Cohors Secundae Tungrorum milliaria equitata 6, která jinak sídlila v pevnosti na lokalit ě Birrens. Tato jednotka provedla b ěhem své
1 Breeze 2008, str.: 71 2 Breeze 2008, str.: 71 3 Breeze 2006, str.: 71 4 Breeze 2006, str.: 71 5 Breeze 2008, str.: 67, fig. 5.6 6 http://www.roman-britain.org/places/blatobulgium.htm 85 přítomnosti v Germánii nábor místních muž ů, kte ří byli pozd ěji spolu s ní p řeveleni zp ět do pevnosti na lokalit ě Birrens, v jejímž okolí vzty čili n ěkolik oltá řů božstv ům patrn ě germánského či východogalského p ůvodu (Viradecthis, Ricagambeda 1). Naprostá v ětšina voják ů ale m ěla sv ůj etnický p ůvod nepochybn ě v oblasti Británie – jednotky by ť s exotickými jmény musely být pravideln ě dopl ňovány novými rekruty a místní nábor potvrzují i jména voják ů na náhrobcích v okolí pevností na Antoninov ě valu (nap ř. Nectovelius – viz. Obr. 43). Zdánliv ě by do jisté míry exoticky mohla p ůsobit jednotka Cohors Primae Hamiorum Saggitariorum, která byla posádkou v pevnosti na lokalit ě Bar Hill. Jak název napovídá, pocházela p ůvodn ě z města Hama v dnešní Sýrii 2. Ovšem je nutno brát v potaz, že tato jednotka se podílela již na claudijské invazi do Británie v roce 43 po Kr. 3, tedy že v dob ě antoninské okupace Skotska byl tento oddíl na ostrov ě již po n ěkolik generací. Proto není nutné p řece ňovat po čet Sy řan ů v rámci této jednotky ve druhém století po Kr. i vzhledem k tomu, že vojáci auxilií se nemohli b ěhem služby legitimně ženit. P řesto zde jisté zastoupení nepochybn ě m ěli, nebo ť neoficiální pom ěry s ženami byly vzhledem k délce služby tolerovány a potomci z těchto svazk ů tvo řili zna čnou část budoucích rekrut ů4. Jednotky na Antoninov ě valu m ěly primárn ě dva úkoly – udržovat po řádek na hranici provincie (po řádková – policejní činnost) a odrážet p řípadné menší útoky či nájezdy z území mimo provincii (vojenská ochrana) 5. Zp ůsob správy okupovaného území byl v rámci římské říše pom ěrn ě rozdílný, ale lze p ředpokládat, že podobn ě jako ve v ětšin ě západních provincií spravovaly okupa ční jednotky nov ě porobené území skrze místní autority, kterým ponechaly většinu p ůvodní moci a pouze je pod řídily svému dozoru. V tomto sm ěru se tedy do zna čné míry opakuje p ředpokládaný Agricol ův postup a paralely lze hledat i v okupaci jižního Skotska. Udržování po řádku provád ěly okupa ční jednotky formou hlídkování a patrol, čemuž nasv ědčuje i četná p řítomnost jízdních jednotek, které se pro tuto práci hodí nejlépe 6. Velmi pravd ěpodobn ě též jednotky poskytovaly ochranu a doprovod obchodník ům a jejich karavanám a to nejen v rámci hranic provincie, ale pravd ěpodobn ě i za ní. Je nasnad ě, že pokud byly římské jednotky p řítomny i na území bezprost ředn ě za hranicí provincie, nepochybn ě se neostýchaly zasahovat do místních záležitostí.
1 http://www.roman-britain.org/places/blatobulgium.htm 2 http://www.roman-britain.org/military/coh1ham.htm 3 Breeze 2008, str.: 191 4 Breeze 2006, str.: 79 5 Breeze 2006, str.: 90 6 Shotter 1996, str.: 92 86
Mezi další povinnosti jednotek na valu pat řilo vybírání daní a to jak vstupních poplatk ů na území říše a nejr ůzn ějších cel, tak daní od provinciál ů1. Vzhledem k relativní krátkosti antoninské okupace Skotska je nasnad ě, že romanizace místního obyvatelstva nedosp ěla tak daleko, aby byly dan ě vybírány v pen ězích. Pro tento fakt hovo ří i řídkost zastoupení římského ob ěživa na lokalitách osídlených p ůvodním obyvatelstvem 2. Dan ě byly velmi pravd ěpodobn ě vybírány jinou formou – v naturáliích či odvodem rekrut ů, k čemuž jsou známy paralely v jiných částech říše 3. Osádka Antoninova valu se b ěžn ě odhaduje na 6 000 – 7 000 muž ů. Podle výpo čtů S. W. Hansona a G. S. Maxwella by takováto vojenská síla ro čně spot řebovala kolem 2 000 – 2 500 tun obilovin 4. K tomuto číslu je nutno p řidat ješt ě vysokou spot řebu této komodity ze strany koní a jiných hospodá řských zví řat, stejn ě jako jistou spot řebu civilního obyvatelstva v sídlištích p řipojených k pevnostem. Z ůstává otázkou, jestli zajišt ění tak velkého množství potravin bylo možné čist ě lokáln ě, ale vzhledem k tomu, že p řípadná p řeprava by cenu t ěchto základních komodity zna čně zvýšila, lze p ředpokládat, že p řítomnost římských vojsk z dlouhodobého hlediska spíše stimulovala místní produkci. B ěhem n ěkolika prvních sezón ale musela být armáda závislá na dovozu i základních potravin z jihu, pravd ěpodobn ě dovážených p ředevším po mo ři5 a distribuovaných z lokalit Cramond a Old Kilpatrick jakožto klí čových p řístav ů do pevností na valu.
3.2.6 Civilní osídlení a místní obyvatelstvo
V problematice zkoumání civilního osídlení v oblasti Antoninova valu se badatelé vždy potýkali s nedostatkem pr ůkazné evidence. Je sice všeobecn ě známo, že v ětšina pevností trvalejšího charakteru v Římské říši m ěla cosi jako p řidružené civilní osídlení, ale vzhledem ke krátkosti okupace Antoninova valu je, na rozdíl t řeba od Germánského nebo Panonského limitu, pramen ů ke zkoumání poskrovnu. Jisté je, že římská vojska jakožto relativn ě dob ře a pravideln ě placené složky přitahovala nejr ůzn ější řemeslníky a obchodníky, jejichž služeb a zboží vojáci rádi využívali. V kontextu pevností auxilií lze hovo řit o osídlení typu vicus 6, ale bohužel i když se badatelé
1 Breeze 2006, str.: 92 2 Breeze 2006, str.: 92 3 Breeze 2006, str.: 92 4 Hanson 1983, str.: 178 5 Hanson 1983, str.: 178 6 Keppie 2004, str.: 132 87 shodují, že nepochybn ě na nejsevern ější hranici říše tato osídlení existovala, d ůkaz ů pro n ě je málo. Je velmi nepravd ěpodobné, že by obyvatelstvem t ěchto k pevnostem p řipojených sídliš ť byli místní zem ědělci. Krom toho, že romanizace ruráln ě žijící spole čnosti by jist ě trvala delší dobu než relativn ě krátká dvacetiletá antoninská okupace Skotska, je t řeba brát v potaz také po čáte ční ned ůvěru mezi místními barbary a okupa čními vojsky. Jako doklad tohoto faktu slouží též absence v ětšího množství římského zboží z lokalit, na kterých máme doloženo zem ědělské osídlení z této doby 1. I když tedy místní obyvatelstvo p řišlo do kontaktu s římským zp ůsobem života, nem ělo žádný zájem se mu p řizp ůsobovat a ti z místních, kdo snad odešli žít do sídliš ť p řipojených k pevnostem, neposílali do svých p ůvodních domov ů mnoho suvenýr ů p řipomínajících jejich nový zp ůsob života. Daleko pravd ěpodobn ější variantou je, že obyvatelé t ěchto sídliš ť se prost ě p řesunuli spolu s jednotkou na severní hranici. Poz ůstatky ohniš ť a pecí byly objeveny v okolí lokality Bar Hill, základy jednoduchých d řev ěných budov zase p řed pevností na lokalit ě Cadder 2. Jihovýchodn ě od Antoninova valu, na lokalit ě Inveresk, byly nalezeny poz ůstatky budov jak ze d řeva, tak z kamene, stejn ě jako poz ůstatky vým ěry polí. Ty byly nalezeny i v okolí pevností na lokalitách Croy Hill, Rough Castle a Carriden (Obr. 44), bohužel na t ěchto lokalitách (s výjimkou lokality Carriden) chybí p řesv ědčivé doklady o budovách civilního osídlení, i když vzhledem k polím zde nepochybn ě n ějaké muselo být.
3.3 Významné lokality v rámci antoninské okupace Skotska
Pro nejlepší znázorn ění antoninské okupace Skotska jsou vybrány 4 r ůzné lokality. Newstead a Ardoch jako p říklady již okupovaných pevností v dob ě flávijské expanze, které byly za Antonina Pia znovu-obsazeny a jako p říklady pevností p římo na Antoninov ě valu, kterému bylo v této kapitole v ěnováno nejvíce pozornosti, lze uvést lokality Bar Hill a Rough Castle.
1 Breeze 2008, str.: 130 2 Breeze 2006, str.: 96 88
3.3.1 Bar Hill
Pevnost na lokalit ě Bar Hill byla známa badatel ům již od poloviny 17. stol., její kompletní exkavace prob ěhla mezi léty 1902 – 1905 1, ale lokalita byla pr ůběžn ě zkoumána po celé další století. Na lokalit ě se nacházela římská pevn ůstka již v období tažení Gnea Julia Agricoly, b ěhem vykopávek byly doloženy její základy a obrysy příkop ů, ale n ěkte ří badatelé se domnívají, že pevn ůstka pat řila do rann ě antoninského období a nem ěla s flávijskou okupací nic spole čného 2. Proto n ěkdy není pevnost na lokalit ě Bar Hill uvád ěna jako jedna ze 7 primárních pevností na valu, i když jinak vše nasv ědčuje tomu, že do této skupiny pat ří. Dnes ale p řevládá názor, že samotná antoninská fortifikace na lokalit ě pat řila k první fázi výstavby valu 3. Svou polohou vůč i valu ale byla pom ěrn ě atypická. Rozkládala se na vým ěř e 1,4 ha a zvláštností je, že nebyla na severu p řipojena k valu, ale stála samostatn ě jižn ě od vojenské cesty (Obr. 45). Tento fakt je o to více zarážející, že zatímco z jihu, východu i západu byla chrán ěna dv ěma p říkopy, na severu ji od vojenské cesty odd ěloval pouze p říkop jediný. Během výzkumu v letech 1979-82 byly detailn ě prozkoumány p ředevším budova principie a lázn ě, jejichž základy pak byly ponechány v in-situ a návšt ěvníci si je dnes mohou prohlédnout (Obr. 46). Nejv ětší část principie tvo řilo nádvo ří (Obr. 47), ve kterém se nacházela 13 m hluboká kamenná studna (Obr. 57), na jejímž dn ě bylo nalezeno množství předm ětů, které sem odcházející vojáci vyhodili, když pevnost opoušt ěli (pravd ěpodobn ě aby nepadly do rukou nep řátel ům, pro vojsko však nem ěly takovou hodnotu, aby si je odnášelo do svého nového p ůsobišt ě). Jednalo se o řadu mincí, hrot ů šíp ů, keramických st řep ů, kamenné brousky, vak plný kovových p ředm ětů ( části skob, pant ů a okenních m říží, h řebíky, závla čky), oltá ř (Obr. 49), sedm kovových obru čí na v ědra spolu s kolem, které sloužilo jako kladka, n ěkolik fragment ů nápis ů a kamenných sloupk ů4. Z částí principie si m ůže návšt ěvník prohlédnout dodnes dochované základy jak již zmi ňovaného zast řešeného nádvo ří se studnou, tak kancelá ře vojenských ú ředník ů a táborové svatyn ě, ve které byla též umíst ěna táborová pokladna. Severozápadn ě od principie jsou dnes obnaženy základy lázní, které se p ůvodn ě nacházely tak řka nalepeny do severozápadního rohu pevnosti (Obr. 46).
1 Keppie 2004, str.: 144 2 Robertson 1975, str.: 6 - 8 3 Breeze 2008, str.: 84, table 4 4 Kovové p ředm ěty - Robertson 1975, str.: 101 – 117, oltá ř – viz obrázek p říloha; nápisy a sloupy tamtéž – str.: 37 - 44 89
Během vykopávek na lokalit ě Bar Hill se poda řilo po celé ploše bývalé pevnosti nalézt širokou škálu kostí skotu, ovcí, jelenů, vep řů i lišek 1. Vzhledem k neporušenosti kostí, jejich množství a druhové četnosti je pravd ěpodobné, že zv ěř zde nebyla lovena pro maso, ale pro kůži. B ěhem komplexních archeologických prací na lokalit ě byly také nalezeny zbytky bot a to jak mužských, tak ženských i d ětských 2, p řičemž tento soubor je pokládán za jeden z důkaz ů pro existenci civilního osídlení, jelikož není pravd ěpodobné, že by všechny tyto boty pat řili veliteli a jeho rodin ě3 (Obr. 48) . Sama pevnost byla postavena vojáky II. a XX. legie4, osádku tvo řili Cohors Primae Baetasiorum civium Romanorum a Cohors Primae Hamiorum Saggitariorum (identifikace na základ ě již zmín ěného oltá ře pro první jmenovanou jednotku – Obr. 49, pro další Obr. 50, oltá ř nalezený nedaleko pevnosti 5). P řítomnost Cohors Primae Hamiorum Saggitariorum je ješt ě doložena díky nálezu jednoho náhrobku v okolí lokality 6. O oddílu Baetasijských máme doklady v podob ě oltá ře nalezeného ve studni principie a zbytk ů pam ětního kamene (Obr. 51), který dokumentoval výstavbu či p řestavbu principie, nalezených tamtéž. Vzhledem k nálezu p ředm ětů spojených s oddílem Baetasijských v rámci studn ě, kam byly sekundárn ě uloženy p ři ústupu jednotky z Antoninova valu je nasnad ě, že na lokalit ě Bar Hill byl nejd říve p řítomen lu čištnický oddíl Hamských, který byl následn ě vyst řídán p ěchotním oddílem Baetasijských. Zatímco n ěkteré části pevností na Antoninov ě valu si byly na v ětšin ě dob ře zdokumentovaných lokalit podobné, jako nap říklad principie či sýpky (Obr. 55), jiné se lokalitu od lokality lišily. Nap říklad praetorium svojí velikostí a výstavností v ětšinou p římo odpovídalo velikosti a významu pevnosti (Obr. 52). Lázn ě, p řestože byly umíst ěny bu ďto v samém rohu pevnosti (Bar Hill – Obr. 46), či hned mimo pevnost v přístavb ě (nap ř. Rough Castle – Obr. 59), se od sebe konstrukcí významn ě nelišily (Obr. 53). Nejv ětší variabilita v rámci budov ve fortifikacích na valu byla ale zaznamenána u ubikací pro samotné vojáky. Principia, praetorium, sýpka i lázn ě m ěly tradi čně alespo ň základy z kamene, zatímco ubikace prostých voják ů byly často postaveny z mén ě trvanlivých materiál ů a jediným dokladem o jejich existenci uvnit ř pevnosti je série k ůlových jamek (Obr. 54). I tak lze ale vysledovat jisté podobnosti. Ubikace voják ů na Antoninov ě valu se držely tradi čního
1 http://www.roman-britain.org/places/bar_hill.htm 2 Robertson 1975, str.: 61 - 91 3 Hanson 1983, str.: 187 4 Robertson 1990, str.: 72 5 Cohors Primae Hamiorum Saggitariorum - RIB 2167; Cohors Primae Baetasiorum civium Romanorum – RIB 2169 6 http://www.roman-britain.org/places/bar_hill.htm 90 schématu, ve kterém byla kasárna stav ěna jako úzký pruh jedenácti místností, v rámci kterého centurion sám obýval první čtvercovou místnost, zatímco vojáci byli ubytováni po 8 – 10 mužích do zbývajících menších sv ětnic. P ředpokládá se, že ubikace voják ů z jízdních oddíl ů byly v ětší než ubikace jednotek skládajících se z pěchoty. Jedny z nejlépe dochovaných poz ůstatk ů ubikací voják ů auxiliárních jednotek se poda řilo prozkoumat práv ě v rámci pevnosti na lokalit ě Bar Hill, kde vojáci m ěli možnost bydlet v pom ěrn ě velkých místnostech. Zatímco centurionovi pat řila místnost o velikosti 9 m x 9m, jedna contubernia obývala sv ětnici o velikosti 7,3 m x 3,4 m, p řičemž je nutno podotknout, že na jiných lokalitách byly prostory ubikace podstatn ě menší 1. Lokalita Bar Hill byla římskými vojsky zvolena hned dvakrát (jedno-sezónn ě v dob ě flávijské a na dobu p řibližn ě 20 let v období antoninském) jako d ůležitý strategický bod, hodný umíst ění pevnosti. P ři bližším zkoumání návšt ěvník i dnes dokáže posoudit strategickou významnost tohoto místa – p ředevším díky dobrému výhledu na údolí řeky Kelvin. I proto je na této lokalit ě zdokumentována nejen opakovaná okupace římskými vojsky, ale též existence menšího opevn ěného hradišt ě z doby železné (angl. Hillfort) na prot ějším vrcholku kopce, které bylo bu ď opušt ěno p řed p říchodem římských vojsk nebo jimi zni čeno.
3.3.2 Rough Castle
Pevnost na lokalit ě Rough Castle pat ří až k druhé fázi výstavby spolu s dalšími sekundárn ě p řidanými pevnostmi k valu. Její poz ůstatky jsou v krajin ě dodnes impozantní, násep se ty čí do výše 1m a pr ůběh Antoninova valu spolu s příkopem jsou jak na lokalit ě, tak v jejím okolí velmi dob ře rozpoznatelné (Obr. 56). Na rozdíl od p ůvodních pevností je ta na lokalit ě Rough Castle pom ěrn ě malá, oproti fortifikaci na lokalit ě Bar Hill polovi ční 2 (vým ěra území, kterou zabírá, je pouhých 0,63 ha). Ve skute čnosti je pevnost na lokalit ě Rough Castle jedna z nejmenších na valu, což bylo patrn ě jedním z důvod ů p řipojení tzv. p řístavby (Annexe) východn ě od samotné pevnosti, která byla tém ěř dvakrát v ětší než samotná pevnost 3 (Obr. 59). Pevnost má jako svojí severní hradbu Antonin ův val, je na n ěj p římo p řipojena. Na rozdíl od lokality Bar Hill nebyly na lokalit ě Rough Castle poz ůstatky jednotlivých
1 Hanson 1983, str.: 175 2 Keppie 2004, str.: 137 3 http://www.roman-britain.org/places/rough_castle.htm 91 zdokumentovaných budov ponechány odkryty, aby si je mohl p řípadný návšt ěvník prohlédnout, ale byly znovu zasypány. B ěhem samotných vykopávek v letech 1902 – 1903 se poda řilo odhalit základy principie, praetoria a táborové sýpky na území samotné pevnosti, zatímco v rámci p řístavby byly nalezeny poz ůstatky lázní. Podobn ě jako u pevnosti na lokalit ě Bar Hill i zde byla po opušt ění pevnosti řada cenných p ředm ětů vhozena do studn ě na nádvo ří principie. Nález fragmentu pam ětního kamene (RIB 2145) z principie je bezesporu nejd ůležit ějším z objev ů na lokalit ě Rough Castle (Obr. 60). A to p ředevším proto, že archeology poprvé informoval o správném názvu velitelství tábora. D říve totiž p řevládal názor, p ředevším díky nedostatku konkrétní epigrafické evidence, že velitelství tábora bylo obecn ě římskými vojsky nazýváno praetorium 1. Praetorium však bylo pouze stanem či domem, kde sídlil velitel a je sice pravdou, že v rámci pochodových tábor ů sloužilo praetorium i jako velitelství, ale v rámci stacionárních fortifikací byla budova principie administrativním a správním centrem pevnosti, zatímco praetorium obvykle stálo vedle ní a plnilo pouze funkci sídla velitele a jeho rodiny. V nápisu dokumentujícím výstavbu principie je uvedena Cohors Sextae Nerviorum jakožto jednotka, která postavila principii (RIB 2145). Jako d ůkaz pro p řítomnost této jednotky slouží i oltá ř zasv ěcený Victorii (RIB 2144), nalezený 200 m jižn ě od samotné pevnosti 2 (Obr. 61), kde je však jako velitel této jednotky uveden Gaius Flavius Betto, centurion XX. legie. Je krajně neobvyklé, že jednotce auxilií velel centurion legie, které byla posádkou v dnešním Chesteru, jak už ale bylo zmín ěno výše, není to ojedin ělý úkaz v rámci Antoninova valu. Zdá se, že bu ď se jednalo o do časné řešení 3, nebo p řítomnost centuriona u jednotky auxilií bylo sou částí jistého systému, ve kterém asi byly i pom ěrn ě malé pevn ůstky u samé hranice provincie v držení malých legioná řských oddíl ů (jako nap říklad fortifikace na lokalitách Croy Hill nebo Westerwood). O tomto systému však zatím není známo p říliš mnoho konkrétního, ani to jestli takto doopravdy fungoval (viz. také výše). Vodítkem v tomto konkrétním p řípad ě by mohla být sama velikost pevnosti. Pokud předpokládáme, že Cohors Sextae Nerviorum byl standardní oddíl auxilií, tedy o síle cca 500 muž ů, nemohla být najednou na tak malé ploše pevnosti ubytována více jak polovina této jednotky 4. Tudíž je možné, že zatímco polovina jednotky spolu s velitelem sloužila jinde 5, na
1 Breeze 2008, str.: 112 2 Breeze 2008, str.: 132 3 http://www.roman-britain.org/places/rough_castle.htm 4 Hanson 1983, str.: 168 5 Shotter 1996, str.: 90 92 lokalit ě Rough Castle byl zbytek této jednotky pod velením centuriona XX. legie. Konkrétní evidence k tomuto uspo řádání ale zatím chybí. Nalevo od severní brány byla archeologicky doložena tzv. lilia (Obr. 59) – jámy s ukrytými d řevenými bodci, p řekryté – maskované v ětvemi a listím 1 (podobné nap říklad jamám Punji z období Vietnamské války 2), popisovaná již Caesarem a doložená i na řad ě jiných lokalit na Antoninov ě valu 3. Všechny defenzivní prvky (lilia, fossa – p říkopy a vallum – valy) sloužily spíše než k odražení útok ů a posílení defenzivní úlohy pevn ůstky více jako zp ůsob, jak usm ěrňovat pohyb osob p řes hranici do okolí pevností. Pevnost na lokalit ě Rough Castle patrn ě nebyla v období svého užití auxiliemi tak významná jako fortifikace na lokalit ě Bar Hill, p ředevším kv ůli její menší rozloze, která napovídá, že osádka zde nebyla tak po četná jako v jiných pevnostech na valu. Paradoxn ě má však dnes pro badatele v ětší význam než v ětšina ostatních pevností na valu a to p ředevším díky velmi dobrému stupni dochování jak obraných prvk ů pevnosti, tak samotného valu v jejím okolí.
3.3.3 Newstead
Pevnost na lokalit ě Newstead je v období antoninské okupace p ředevším významná dlouhou dobou, po kterou byla obsazena. Krom toho, že se pro ni po čítá na základ ě nález ů okupace jak v období Antonine I., tak Antonine II., římské jednotky jí patrn ě držely až do roku 180 po Kr. či déle 4. Bohužel v ětšina datovatelné keramiky spadá do období flávijsko- trajánského 5. O delší okupaci Newstead, bezpochyby nejdelší ze všech lokalit obsazených v období antoninské okupace, lze hovo řit na základ ě identifikace těch hrn čířských kolk ů, které se na žádné jiné vojenské lokalit ě ve Skotsku nevyskytují (protože tyto lokality na území Skotska v dobu jejich vyrobení již nebyly obsazeny) 6. Newstead je tedy beze sporu unikátní dobou, po kterou byla tato pevnost obsazena. Antoninská pevnost na lokalit ě Newstead již byla postavena z větší části z kamene 7, přičemž základy obvodových zdí byly pojaty vskutku masivn ě (Obr. 17, 18). Technicky byly konstruk ční prvky obvodové zdi v antoninském období velmi podobné dalším p říklad ům
1 Shotter 1996, str.: 89 2 http://www.roman-britain.org/military/military_glossary.htm 3 Keppie 2004, str.: 138 4 Keppie 2004, str.: 117 5 Hartley 1972, str.: 9 6 Hartley 1972, str.: 53 7 Maxwell 1989, str.: 179 93 kamenných pevností jako jsou ty na lokalitách Cramond, Balmuildy, Castlecary nebo jak byl konstruk čně řešen samotný Hadrián ův val ve své finální podob ě (Obr. 62). Ostatn ě autorství je p řipisováno voják ům XX. legie, kte ří se podíleli jak na výstavb ě Hadriánova valu, tak nap říklad na stavb ě pevnosti na lokalit ě Cramond. Taktický a strategický význam pevnosti patrn ě z ůstával stejný jako v období flávijské okupace. Zatímco výše zmín ěné fortifikace na lokalitách Bar Hill a Rough Castle byly p římou sou částí Antoninova valu a jejich význam byl tedy jasný – poskytovat zázemí voják ům patrolujícím v oblasti valu a zajiš ťovat pr ůchod p řípadné celní povinnosti na hranici, pevnost na lokalit ě Newstead byla ve své podstat ě v týlu. Jako ostatní pevnosti jižn ě od Antoninova valu byla úzce vázána svojí polohou k cest ě, kterou chránila. Vojáci zde ubytovaní také nepochybn ě vybírali a dan ě a poplatky od místních kmen ů, které svou vojenskou p řítomností také drželi v šachu. Lokalita byla, podobn ě jako ostatní pevnosti v jižním Skotsku, n ěkdy kolem roku 158 po Kr. opušt ěna a pak op ět obsazena v původní rozloze, by ť s jistými p řestavbami (Obr. 17, viz tabulka 7 - Seznam antoninských lokalit na území Skotska jižn ě od Antoninova valu). Okupace po tak dlouhou dobu, které byla nazna čena na za čátku, byla patrn ě umožn ěna veskrze jižním umíst ěním pevnosti. Vzhledem k tomu, že Skotsko patrn ě nebylo na za čátku vlády Marca Aurelia ztraceno v jediné krvavé porážce, ale jednotlivé lokality i celý Antonin ův val byly postupn ě opoušt ěny, je logické, že práv ě jedna z nejjižn ějších pevností byla opušt ěna až jako poslední.
3.3.4 Ardoch
Pevnost na lokalit ě Ardoch musí být v kapitole o antoninské okupaci Skotska zmín ěna především proto, že zatím není v této práci v ěnován žádný prostor římské p řítomnosti severn ě od Antoninova valu v tomto období. Pevnost na lokalit ě Camelon se spíše po čítá k samotnému valu či Dere Street, z dalších opevn ěných lokalit lze zmínit pevnosti na lokalitách Ardoch, Strageath a Bertha. Všechny byly obsazeny již b ěhem flávijské okupace, existují archeologické doklady pro znovuobsazení pevnosti na lokalit ě Strageath 1, lokalita Bertha sice nebyla podrobn ěji zkoumána, ale v její blízkosti byla nalezena deska s děkovným nápisem, bezpe čně datovaná do antoninského období 2.
1 Keppie 2004, str.: 166 2 RIB 3515 94
Odhaduje se, že samotná pevnost na lokalit ě Ardoch spadá do druhé fáze antoninské okupace (Antonine II.) 1 s tím, že d říve se n ěkte ří badatelé snažili ur čit dv ě fáze antoninské okupace 2. Je velmi pravd ěpodobné, že podobná datace bude platit (budou-li v budoucnu podrobn ěji zkoumány) i pro dv ě zbývající lokality. Samotná pevnost byla podrobn ě popsána v kapitole o flávijské okupaci Skotska, sta čí jen p řipomenout, že z mnoha četných násp ů je ten nejvnit řnější tím, který ur čoval hranice a ze ď antoninské pevnosti 3 (Obr. 20, 21). Vnit řní zástavba jako taková je t ěžko p řiřaditelná k jednotlivým obdobím. Důležit ější než jednotlivé podrobnosti o lokalit ě je ale její strategický význam. Pevnost na lokalit ě Ardoch totiž spolu s pevnostmi na lokalitách Strageath a Bertha ležela na území, o kterém se b ěžn ě nep ředpokládalo, že spadalo do oblastí pod p římou římskou kontrolou v antoninském období. I když okupace asi nebyla tak dlouhá jako u ostatních lokalit v tomto období, beze sporu zde byla římská vojska p řítomná po dost dlouho, aby se jim vyplatilo z řídit si zde trvalou pevnost. Jaký byl ale strategický cíl celého tohoto po čínání? Nasnad ě se m ůže jevit paralela s předchozí etapou římské p řítomnosti na území Skotska. Již v období flávijské okupace se římská moc snažila úzkostliv ě bránit p řístup práv ě do oblasti poloostrova Fife, kde však již žádné zásadní římské fortifikace nebyly (nebo zatím nejsou doloženy, samotný p řístup bránil jak systém Gask Ridge – p ředevším pak jeho pevnosti, tak tzv. Glenn Forts). Jako vodítko m ůže posloužit Tacitova zmínka, že po skon čení vojenských operací Agricolova odvedl vojsko do zem ě Borest ů. Od nich p řijal rukojmí 4. Bohužel Borestové (Boresti) nejsou již v žádných jiných historických pramenech zmi ňováni, ale mohlo by se jednat o zkomoleninu slova Horesti , jména keltského kmene, podle kterého pak byla pojmenována legioná řská pevnost Orrea 5 (lokalita Carpow, viz. severovská okupace) z období severovské expanze do Skotska práv ě na území poloostrova Fife 6. Lze-li tedy kmen Borest ů identifikovat s polostrovem Fife, lze také p ředpokládat, že pozitivní vztahy mezi jeho obyvateli a římskou mocí mohly být za antoninské okupace Skotska obnoveny, podobn ě jako tomu došlo nap říklad s kmeny Votadini a Novantae v jižním
1 Maxwell 1989, str.: 165 2 Crawford 1949, str.: 38 3 Crawford 1949, str.: 35 4 Tacitus, Život Iulia Agricoly, 38 5 Ptolemaios, Geographia, 2. 2. 6 Keppie 2004, str.: 172 95
Skotsku. Osádky pevností tedy mohly poskytovat ochranu a zárove ň dohlížet na sp řátelený kmen severn ě od Antoninova valu 1. Tato interpretace zní sice lákav ě, ale podklad ů pro ní, jak bylo ukázáno výše, mnoho není. Vzhledem k faktu, že z období antoninské okupace je ale známo jen n ěkolik lokalit z takto severních oblastí, muselo mít dané území pro římské správce provincie jist ě velký význam, jinak by se nenamáhali nákladn ě vydržovat posádku de facto za nep řátelskými liniemi. Jedním ze zd ůvodn ění římské snahy bránit území polostrovu Fife m ůže být i fakt, že již od antiky se jedná o velmi úrodné území (na skotské pom ěry) a mohlo tedy pro římská vojska znamenat cenný zdroj základních potravin 2. Význam lokality také potvrzuje fakt, že i ve zmenšené verzi oproti flávijské pevnosti (antoninská pevnost zabírala území o vým ěř e 2,3 ha) byla pevnost dostate čně velká, aby mohla pojmout až tisícihlavý jízdní oddíl 3. Sama lokalita bývá n ěkdy identifikována s místem Alauna v Claudiov ě Geographii 4.
3.4 Zánik Antoninova valu, konec antoninské okupace Skotska
Jak již bylo řečeno, antoninskou okupaci Skotska lze rozd ělit na období I. (142 po Kr. – 158 po Kr) a II. (158 po Kr. – 164 po Kr.) 5. Mezníkem je do časné opušt ění, po kterém byl val re-okupován, patrn ě však již po kratší dobu, než jak dlouho byl obsazen v první fázi okupace. Sama datace je velmi p řibližná, založená p ředevším na interpretaci n ěkolika mincí, st řep ů terry sigilaty a nemnoha nápisech (níže). Je nutné tedy zd ůraznit, že stav poznání je po řád na té úrovni, kdy n ěkolik menších nález ů t řeba z lokalit, které ješt ě na prozkoumání čekají, m ůže zm ěnit naše vnímání a dataci konce antoninské okupace Skotska. Rok 158 po Kr. je datován na základ ě dnes již ztraceného nápisu dokumentujícího opravy na Hadriánov ě valu 6. Lze logicky o čekávat, že k opravám p ůvodní hranice, či p řesn ěji řečeno lineární bariéry, nebyl d ůvod, pokud ta nová byla obsazena. Do stejného období je datována i p řestavba pevnosti na lokalit ě Birrens a n ěkolika dalších lokalitách, jak je vid ět v Tabulce 7 (Seznam antoninských lokalit na území Skotska jižn ě od Antoninova valu), některé lokality v jižním Skotsku byly po tomto datu i úpln ě opušt ěny 7. Otázkou z ůstává, co
1 Pitts 1985, str.: 40 2 Mattingly 2006, str.: 152 3 Pitts 1985, str.: 26 4 Ptolemaios, Geographia, 2. 2. 5 Fields 2005, str.: 56 6 Breeze 2006, str.: 105 7 Breeze 2006, str.: 105 96 bylo d ůvodem k těmto p řestavbám a patrnému opušt ění n ěkterých lokalit nadobro či jen krátkodob ě? Na základ ě interpretace výše zmín ěných pramen ů lze rekonstruovat p řibližný sled událostí. Z n ěkolika nápis ů z oblasti Hornogermánského limitu lze usuzovat, že guvernér C. Popilius Carus Pedo (cca 151 po Kr. – 155 po Kr.) měl b ěhem svých operací na této hranici k dispozici nejen vojska vlastní, ale i část jednotek z Británie 1. Situace na této hranici patrn ě musela být vážná, za Marca Aurelia pak Chattové vtrhli do Raetie a zp ůsobily mnoho škod 2. Oslabení provincionální armády v Británii z řejm ě velmi brzo p řineslo d ůsledky. Je nasnad ě, že guvernér provincie se po oslabení své vojenské pozice na severní hranici rozhodl pro p řeskupení svých sil, nebyl-li k tomu donucen okolnostmi. Zde lze hledat d ůvody pro opušt ění Antoninova valu a celé řady lokalit, z nichž n ěkteré jak v jižním Skotsku (Oxton, Wandel, Drumlanrig) tak na samotném Antoninov ě valu (Bearsden) již nikdy nebyly znovu obsazeny. K náprav ě situace a znovu-obsazení v ětšiny již d říve podman ěného Skotska nepochybn ě došlo, otázkou z ůstává kdy? Guvernér Calpurnius Agricola m ěl dle Historie Augusty být vyslán do Británie, aby tam napravil situaci a m ěl být alespo ň dle historických pramen ů úsp ěšný 3. Jeho po čínání je datováno do roku 161 po Kr., znovu-obsazení pak snad již do roku 160 po Kr. 4 či d říve. Je jisté, že v tuto dobu bezprost ředn ě po roce 158 po Kr., se nejenže vracely jednotky p řeložené z Británie do Germánie zp ět5, ale ze samotné Germánie byly p řevalovány jednotky na území Británie, aby posílily místní posádku 6 (doklady mimo jiné na základ ě nápisu RIB 589). Zdá se, že skute čným nep řítelem nebyly kmeny severn ě od valu, ale Brigantové sídlící v severní Británii. Speidel identifikuje práv ě je jako d ůvod opušt ění valu 7 a jeho interpretace dává do zna čné míry logiku, když vezmeme v potaz, že zatímco antoninské pevnosti na valu nejeví známky násilných zánikových horizont ů, n ěkteré jižn ější pevnosti a pevn ůstky ano. První opušt ění Antoninova valu tedy bylo zap říčin ěno taktickými d ůvody, římská vojska nem ěla zajišt ěný týl.
1 legatus . . . pro pr (aetore) Germaniae super (ioris) et exercitus in ea tendentis – z tohoto nápisu Speidel usuzuje, že jednotky pod vedením jmenovaného guvernéra nebyly jen jeho vlastní, ale že m ěl k dispozici i posily. Práv ě mezi Germánií Superior a Británií často docházelo k vým ěně jednotek – Speidel 1987, str.: 236 2 Historia Augusta, Marcus Aurelius, 8.7 3 Historia Augusta, Marcus Aurelius, 8.7 4 Salway 2001, str.: 159 5 Breeze 2008, str.: 166 6 Speidel 1987, str.: 235 7 Speidel 1987, str.: 237 97
Jak již bylo nazna čeno, stabilizace patrn ě netrvala dlouho. Z již zmín ěné citace Historie Augusty je patrné, že problémy s Chatty se nepoda řilo ani zdaleka vy řešit a muselo tak dojít k dalšímu stažení jednotek z Británie stejn ě jako k návratu jednotek p ůvodn ě sídlících v Germanii Superior 1. Logickým dov ětkem m ůže být, že se správce provincie pou čil z předchozích událostí a místo aby narychlo stabilizoval situaci a snažil se s posilami op ět konstituovat hranici na šíji Forth – Clyde, stáhl své síly zpátky k Hadriánovu valu, který nese mnoha četné znaky oprav a p řestaveb, datovaných práv ě do tohoto období 2. Posunul tím mimo jiné t ěžišt ě svých sil ke skute čnému nep říteli, a ť už to byli Brigantové nebo t řeba p říslušníci dříve odbojného kmene Selgovae (viz. flávijská okupace Newstead). Vzhledem k tomu, že se nejednalo o ústup zap říčin ěný porážkou v Británii, je i logické, že ne všechny pevnosti byly opušt ěny hned. Omezené numizmatické a epigrafické doklady, stejn ě jako nálezy terry sigilaty hovo ří pro pon ěkud delší okupaci pevností na lokalitách Old Kilpatrick (mince vyobrazující Lucillu, manželku Lucia Vera) 3, Castlecary (v ůbec nejmladší nálezy terry sigilaty na valu) 4 a Cramond (viz severovská okupace lokality Cramond). Vzhledem k tomu, že ústup ze Skotska byl postupný, tyto klí čové body (první a třetí jako d ůležité p řístavy, prost řední pak jako unikátní pevnost sloužící jako základna tisícihlavé jednotce jízdy) byly drženy nejdéle.
1 Speidel 1987, str.: 237 2 Breeze 2008, str.: 167 3 Breeze 2008, str.: 164 4 Hartley 1972, str.: 18 98
4. Severovská okupace Skotska
Severovská okupace Skotska se v několika zásadních parametrech liší od p ředchozích římských zábor ů tohoto území:
1) na rozdíl od flávijské a antoninské lze z historických pramen ů stanovit pom ěrn ě p řesn ě za čátek a konec této okupace. Na základ ě popisu tažení u Herodiána 1 a Cassia Diona 2 je po čátek vojenských operací stanoven na rok 208 / 209 po Kr., konec pak 212 po Kr., rok po smrti Septimia Severa 3. 2) Ve srovnání s ob ěmi p ředchozími je tedy severovská okupace velmi krátká, někdy dokonce ani nebývá ozna čována jako okupace, ale pouze jako tažení, protože Caracalla okamžit ě po smrti svého otce vyklízí celé dobyté území a hranice se op ět ustaluje v oblasti Hadriánova valu. Archeologické doklady ale nejsou zdaleka tak jednozna čné a jak již bylo zmín ěno v úvodu, oba historici jsou svým pohledem a p řístupem pon ěkud tenden ční. Jako okupace je severovská expanze do Skotska v této práci chápana p ředevším proto, že cílem vojenských operací bylo obsazení celého Skotska permanentn ě ( dobýt celý ostrov 4), čímž se severovské operace na území Skotska významn ě liší od trestných výprav Ulpia Marcella 5 nebo Constantia I. Chlora 6. 3) I vzhledem ke krátkosti okupace jsou pro severovskou epochu archeologické doklady daleko řidší. Ve srovnání s předchozími okupacemi jí také bylo v ěnováno daleko mén ě pozornosti badateli. 4) Na rozdíl od p ředchozích okupací nelze v případ ě té severovské stanovit žádný okupa ční plán nebo vzor, na základ ě kterého byla dobytá území spravována. P řesný rozsah obsazených a spravovaných území není dodnes pln ě znám. 5) Oproti p ředchozím obdobím, ve kterých Římská říše okupovala Skotsko, je doloženo daleko mén ě lokalit s trvalými fortifika čními prvky, zato ty doložené jsou mohutn ější a v ětší než bývaly jejich ekvivalenty
1 Herodiános, Řím po Marcu Aureliovi, 3.14 – 15 2 Dio, Římské d ějiny, 77.11 – 15 3 Breeze Frontier country 29 4 Dio, Římské d ějiny, 77.13.1 5 Salway 2001, str.: 162 6 Keppie 2004, str.: 18 99
v předchozích obdobích. Zárove ň je do tohoto období datováno daleko více pochodových tábor ů. Severovskou okupaci lze rozd ělit pro pot řeby této práce na dv ě části. V první bude pouze letmo popsán pr ůběh tažení, p ředevším na základ ě doklad ů pochodových a do časných tábor ů. Tábor ům již byl v ěnován ur čitý prostor v rámci flávijské okupace, z antoninského období je jich pak doloženo řádov ě mén ě. V rámci severovské okupace ale tvo ří hlavní pramen pro pochopení rozsahu kampan ě a zp ůsobu jejího vedení. Zárove ň je nasnad ě, že tyto do časné tábory byly i vzhledem ke své velikosti jakýmisi základnami pro rozli čné operace římských vojsk po celém Skotsku.
V druhé části bude popsáno podrobn ěji t ěch n ěkolik lokalit, které jsou za řazeny na základ ě dnešních poznatk ů práv ě do období severovské okupace. Jistou výjimkou m ůže být pevnost na lokalit ě South Shields, která se nachází v severní Anglii, ale úzce souvisí s vojenskými operacemi na území Skotska. Krom ě ní jsou d ůležité ješt ě pevnosti na lokalitách Cramond, Carpow a existují i p ředpoklady pro severovskou re-okupaci pevnosti na lokalit ě Newstead – ta však již byla v rámci této práce zmíněna a nebude dále rozebírána.
4.1 Severovská okupace Skotska – pochodové a dočasné tábory
Severovské pochodové a do časné tábory lze rozd ělit do t ří skupin podle velikosti: 23 ha, 44 ha, 60 ha 1 (viz. Tabulka 12 - Seznam severovských pochodových a do časných tábor ů na území Skotska + Obr. 63 – 65). Nejjižn ější a zárove ň nejv ětší tábory jsou od sebe odd ěleny vzdáleností 6,5 – 8 římských mil (10,5 km – 13 km) 2. Prvním z nich je ten na lokalit ě Newstead (Obr. 18), která je obecn ě vnímána jako výchozí bod severovského tažení i vzhledem k tomu, že se zatím nepoda řilo prokázat jakýkoli podobn ě rozlehlý pochodový tábor jižn ě od zmín ěné lokality 3. Lokalita Newstead dává jako shromaž ďovací místo smysl vzhledem ke svému významu v předchozích okupacích i z d ůvodu jejího strategického
1 Jiné rozd ělení u Maxwella (1989) – 23 ha, 55 ha, 67 ha. By ť je toto rozd ělení rámcov ě správné, velikost tábor ů někdy i dost zna čně kolísá a proto je v této práci zvoleno jiné ozna čení (tzv. mediánové, na základ ě prost řední hodnoty). Výjimku tvo ří poslední zmín ěná skupina, kde u Maxwella spl ňuje kritéria názvu jen tábor na lokalit ě St. Leonards, zatímco v přiložené tabulce jsou všechny i o 10 ha menší. Zde pro za řazení slouží p ředevším topografická dispozice a vlastní škatulkování táborů je až podružné. 2 Maxwell 1989, str.: 60 3 Maxwell 1989, str.: 60 100 umíst ění na brodu p řes řeku Tweed (kterou musí p řekro čit každý, kdo se chce vydat východní cestou na sever do vlastního Skotska).
Další tábory této série mí ří podél pr ůběhu Dere Street sm ěrem k zálivu řeky Forth (Obr. 63, 66). Vzhledem k jejich velikosti Maxwell po čítá, že takto velké tábory byly schopny jednorázov ě pojmout uvnit ř opevn ěného prostoru více jak desetitisícihlavé vojsko 1. U lokality Inveresk je doložen další tábor, ale řádov ě menší rozlohy, by ť datovaný do severovského období, spadal patrn ě do pozd ější fáze kampan ě a není dostate čně velký, aby pat řil do této skupiny 2. Další postup armády nepochybn ě sm ěř oval podél zálivu k severovské pevnosti na lokalit ě Cramond, která je jednou z mála trvalých pevností na území Skotska pro období severovské expanze. Bohužel nelze na základ ě tábor ů doložit, kde p řesn ě došlo k rozd ělní na menší oddíly. Takto velké tábory jsou v krajin ě h ůř e identifikovatelné než menší a v celé oblasti dnešního širšího Edinburghu nebyla jejich existence zatím prokázána.
Lze však o čekávat, že Septimius Severus byl nucen po p řekro čení řeky Forth nechat část své armády jako zálohu v oblasti šíje Forth - Clyde 3, další vojáci byly jist ě zam ěstnáni stavbou vlastní pevnosti na lokalit ě Cramond. Zárove ň je t řeba brát v potaz ztráty, by ť tvrzení Cassia Diona o 50 000 mrtvých 4 na stran ě římských vojsk musí být pon ěkud p řehnané.
Další skupinou jsou tábory o velikosti 23 ha, které se až na výjimku tábora na lokalit ě Inveresk nachází severn ě od řeky Forth (tabulka 12 - Seznam severovských pochodových a do časných tábor ů na území Skotska + Obr. 64). Tyto tábory jsou velikostí t řetinové oproti prvn ě zmín ěným a zárove ň jejich poloha na map ě již neur čuje tak jasn ě sm ěr římské expanze. Ve v ětšin ě se nachází na území dnešních správních oblastí Fife, Perth and Kinross a Angus. Tyto tábory jsou mimo jiné identifikovány jako jedna skupina na základ ě podobného pom ěru stran (2:3) a faktu, že všechny mají k sob ě p řipojenou malou p řístavbu o rozloze cca 1 ha (velikost p řístavby lokalitu od lokality kolísá, p řístavba bývá vysv ětlována jako místo, kde byli bu ď drženi v ězni, nebo zde byly usídleny lokáln ě naverbované jednotky – Obr. 67)5.
Interpretace jejich dispozice v rámci mapy Skotska, stejn ě jako fakt, že jsou rozlohou třetinové oproti jižn ějším tábor ům, vede k předpokladu, že císa ř rozd ělil vojsko na dv ě části, z nichž každá postupovala k řížem krážem t ěmito nejúrodn ějšími částmi Skotska. Vzhledem k tomu, že Cassius Dio pro tuto část kampan ě uvádí, že místní kmeny se spíše vyhýbaly p římé
1 Maxwell 1989, str.: 60 2 Maxwell 1989, str.: 61 3 Maxwell 1989, str.: 63 4 Dio, Římské d ějiny, 77. 13. 2 5 Maxwell 1989, str.: 63 101 konfrontaci 1, lze do této doby datovat i zmínku od Herodiána, že císa ř se snažil p ředevším vybudovat mosty na mo čálovitých místech, aby je vojáci snadno p řeb ěhli po bezpe čných cestách a mohli bojovat na pevné p ůdě2. Tyto práce lze situovat práv ě do oblasti podmá čeného poloostrova Fife a jeho okolí. Zde se v této dob ě zapo čalo s výstavbou mohutné legioná řské pevnosti na lokalit ě Carpow 3, p řičemž do blízkosti této lokality je také umís ťován jeden z monument ů, který m ěl být v rámci severovských prací na území Skotska zbudován – pontonový most – umíst ěný v oblasti soutoku řek Earn a Tay 4. Doklady pro jeho existenci se skládají z mincí s legendou Traiectus 5, ale umíst ění je zvoleno čist ě vylu čovací metodou jako to nejpravd ěpodobn ější na základ ě blízkosti pevnosti na lokalit ě Carpow a faktu, že v okolí není prokázaný žádný brod.
Tyto tábory jsou tedy p ředpokládány pro první rok kampan ě (209 po Kr.). V roce 210 po Kr. m ěly dle Cassia Diona kmeny Británie (Caledones, Maetae) povstat proti římské okupaci 6. Severus sám cht ěl proti nim vytáhnout, ale jeho zdraví mu to nedovolovalo a tak velením pov ěř il Caracallu 7. Jako tábory tohoto trestného tažení jsou všeobecně identifikovány ty o velikosti 44 ha 8 (viz. Tabulka 12 - Seznam severovských pochodových a do časných tábor ů na území Skotska + Obr. 65). Jejich velikost napovídá, že tentokrát byla římská vojska koncentrována do jediného sboru a rozsah kampan ě byl mohutn ější než rok p ředtím. Sled tábor ů, by ť n ěkteré ješt ě do kompletního obrazu kampan ě chybí, sahá od lokality Ardoch až k táboru na lokalit ě Muiryfold ve správní oblasti Banffshire.
Tábor na lokalit ě Ardoch je ostatn ě jeden z mála p říklad ů, u kterých byla severovská příslušnost prokázána alespo ň částe čně – na základ ě výzkumu a následného ur čení keramiky 9 (Obr. 21, 65, 67). U ostatních tábor ů se s touto datací vesm ěs vždy po čítá 10 a bylo by velkým překvapením, když by byla v budoucnu vyvrácena. Problémem do časných a pochodových tábor ů ale z ůstává, že se rozkládají na pom ěrn ě velké ploše, ale mohou nabídnout velmi málo jakkoli datovatelného materiálu, pokud v ůbec n ějaký.
1 Dio, Římské d ějiny, 77. 13. 2 2 Herodiános, Řím po Marcu Aureliovi, 3.14.5 3 Keppie 2004, str.: 170 4 Maxwell 1989, str.: 65 5 Kamm 2011, str.: 126 6 Dio, Římské d ějiny, 77. 15. 1 7 Herodiános, Řím po Marcu Aureliovi, 3. 15. 1 8 Maxwell 1989, str.: 66 9 B. D. Glendinning, … , 2000, str.: 287 10 Keppie 2004, str.: 177 102
Dle popisu obou historik ů se v roce 210 po Kr. m ělo jednat o krvavou záležitost. Samotný Sever ův citát Iliady, již zmín ěný v úvodu, nazna čuje velmi tvrdý postup. Zárove ň však Herodiános říká, že sám Caracalla se o vedení války p říliš nestaral a snažil se spíš přesv ědčit vojsko, aby ho dosadilo jako císa ře místo jeho bratra a otce 1. Sled tábor ů ale hovo ří spíše proti tomuto pojetí, protože ukazuje, že Caracalla dotáhl s vojskem prakticky do stejných míst, kam až postoupil p řed více jak sto lety Genus Julius Agricola.
Sám Septimius Severus měl kv ůli špatnému zdraví p řebývat v Eburacu 2, kde m ěl také v roce 211 po Kr. zem řít. Tím zárove ň podle obou historik ů m ěla skon čit severovská okupace Skotska. Žádná další významná skupina tábor ů pro tuto okupaci ve Skotsku doložena zatím není a je tedy pravd ěpodobné, že vlastní vojenské operace na území Skotska vskutku skon čily se smrtí císa ře Septimia Severa, respektive podepsáním mírových smluv jeho nástupcem Caracallou 3. Jak ale bude ukázáno dále, samotná severovská okupace, by ť pouze na n ěkolika lokalitách, patrn ě pokra čovala v jisté form ě i po roce 211 po Kr..
4.2 Významné lokality v rámci severovské okupace Skotska
4.2.1 Carpow
Pevnost na lokalit ě Carpow je co do rozlohy druhou nejv ětší fortifikací trvalého charakteru, která kdy byla římskými vojsky na území Skotska postavena. Celkov ě zabírá plocha obehnaná dv ěma p říkopy prostor o vým ěř e 11 ha 4 (Obr. 68). S jistotou lze říci, že prvky jako brány nebo principie byly konstruovány z kamene, zatímco vlastní násep kolem pevnosti byl z drn ů a jednotlivé kasárenské bloky ze d řeva 5. Další prvek, zachycený b ěhem vykopávek v letech 1974 – 1979, jsou kamenné základy sýpek.
Sama pevnost je všeobecn ě identifikována s fortifikací, zvanou u Claudia Ptolemaia Horrea (lat. sýpka, m ůže mít vztah jak k předpokládané zásobovací funkci, tak m ůže název vycházet ze zkomoleniny n ějakého místního kmene) 6. Lokalita se nachází na strategickém
1 Herodiános, Řím po Marcu Aureliovi, 3. 15. 1 2 Herodiános, Řím po Marcu Aureliovi, 3. 15 3 Herodiános, Řím po Marcu Aureliovi, 3. 15. 6 4 Keppie 2004, str.: 170 5 Breeze 2002, str.: 21 6 Crawford 1949, str.: 58 103 míst ě poblíž soutoku řek Tay a Earn. Odhadem lze hovo řit o osádce v po čtu 3 000 muž ů1 (celá pevnost dosud nebyla zkoumána), pravd ěpodobn ě složené z vexilací jednotlivých legií v Británii. Epigrafické doklady p římo z lokality hovo ří pro p řítomnost voják ů II. legie 2, p řes 200 st řešních tašek a cihel pak nese razítko VI. legie, která touto dobou dostává p řízvisko Pia Fidelis (datováno obojí do roku 210 po Kr.) 3.
Na rozdíl od výše zmín ěných tábor ů je u pevnosti na lokalit ě Carpow již volbou materiálu z řejmé, že se m ělo jednat fortifikaci, ve které budou vojáci ubytováni po více než jednu sezónu. Do jaké míry byl ale zám ěr napln ěn, je p ředm ětem bádání. Vzhledem k řídkosti nález ů a relativní krátkosti celého období okupace by jistou pomocí mohla být interpretace vlastních nápis ů: byl-li na nich zmi ňován Caracalla jako samovládce, jsou jednozna čně mladší než 211 po Kr. a pochází až z období, kdy novope čený císa ř odtáhl do Říma a nechal svého bratra Getu zavraždit. Pokud na nápisech Caracalla jako samovládce zmi ňován není, nápisy nepochybn ě pochází z doby, kdy ješt ě vládli Severovi synové jako spolucísa ři4. Bohužel jediný dostupný kámen z oblasti východní brány je natolik poškozen, že práv ě tuto otázku nezodpovídá 5 a čím více je v tomto sm ěru nejasností, tím více lze vymyslet interpretací.
Podobný problém vyvstává i p ři pokusu identifikovat opušt ění lokality na základ ě keramiky, a ť už luxusní terry sigillaty či hrubé provincionální keramiky. Vždy je specifikované období natolik úzké a nálezy natolik řídké, že kdyby se v nich snad jinou cestou ud ělalo jasno, p řisp ělo by to spíše ke znalostem o datování římské keramiky po čátku 3. stol po Kr. jako celku, než k přesnému ur čení data opušt ění pevnosti na lokalit ě Carpow 6. Jistým vodítkem by mohlo být, že n ěkteré z budov nesou známky p řestaveb či oprav 7 a musely tedy stát dostate čně dlouho, aby k takovýmto zásah ům došlo. Bohužel tyto informace samy o sob ě nesv ědčí o ni čem jiném, než jen že na lokalit ě k těmto opravám došlo.
1 Keppie 2004, str.: 172 2 http://roman-britain.org/places/horrea_classis.htm - RIB 2213.a 3 LEG*VI'VIC*B*P*F ( Leg (io) VI Vic (trix) B(ritannica) P(ia) F(idelis)) – Wright, 1974, str.: 290 4 Wright 1974, str.: 290 - 291 5 Tomlin 2009, str.: 458 6 Wright 1974, str.: 292 7 Breeze 2006, str.: 107 104
4.2.2 South Shields
Pevnost na lokalit ě South Shileds je do vý čtu severovských lokalit na území Skotska přidána v této práci i p řes to, že se nachází v oblasti Hadriánova valu, který je sám o sob ě mimo rámec této práce. D ůvodem p ředstavení této p ůvodn ě hadriánské pevnosti, nejvýchodn ější na Hadriánov ě valu, je její strategický význam pro severovskou okupaci Skotska.
Vznik pevnosti se datuje do roku 129 po Kr. 1, neležela p římo na samotném valu, ale v ústí řeky Tyne. Práv ě tím mohla sloužit jako klí čový bod pro zásobování Severovy kampan ě na území Skotska – jako jakési p řekladišt ě zboží. Tento výklad dává smysl na základ ě dvou přímých d ůkaz ů:
1) Podobn ě jako leží pevnost na lokalit ě South Shields v ústí řeky Tyne, leží i severn ější pevnost na lokalit ě Cramond v ústí řeky Almond a nejsevern ější pevnost na lokalit ě Carpow v ústí řeky Earn. Vzhledem k tomu, že pevnosti na lokalitách Cramond a Carpow jsou jediné severovské fortifikace trvalého charakteru na území Skotska, nem ůže se jednat o náhodu 2. Zdá se, že Septiumius Severus se rozhodl zásobovat zna čnou část své obrovské armády pomocí námo řnictva (Classis Britannica m ěla být pro tento ú čel posílena o Classes Germanica, Panonica a Moesica 3). Císa ř se tak rozhodl nejspíše proto, aby neriskoval technologicky náro čnou p řepravu p řes jižní Skotsko 4, která by si navíc vyžádala zna čnou část jeho sil jako strážní jednotky v rámci jižního Skotska (podobn ě jako tomu bylo v období předchozích okupací). 2) Pevnost byla p řestav ěna práv ě v období severovské expanze do Skotska a její podstata stejn ě jako osádka se naprosto zm ěnily (viz. dále).
Práv ě zm ěny v zástavb ě v severovském období jsou klí čové. Standardní kasárenské bloky byly až na výjimky zcela vybourány a místo nich bylo postaveno 18 sýpek s kamennými základy 5 (n ěkteré odhady hovo ří až o 22 1, na území uvnit ř pevnosti jsou
1 http://roman-britain.org/places/arbeia.htm 2 Kamm 2011, str.: 124 3 Birley 1988, str.: 175 4 Breeze 2006, str.: 94 5 http://roman-britain.org/places/arbeia.htm 105 vynechána volná místa, kde eventuáln ě mohly stát další sýpky, ale doloženy tam nejsou, bu ď kv ůli špatnému dochování, nebo proto, že pevnost nebyla nikdy pln ě dostav ěna – Obr. 69).
V souvislosti s výstavbou sýpek bylo pozm ěněno i uspo řádání vnit řní zástavby jako takové. Byla zdemolována a znovu postavena principie a její pr ůč elí oproti p ředchozí stavb ě bylo oto čeno o 180°. P ůvodní retentura, která se po p řestavb ě principie de facto stala praetenturou, byla prodloužena sm ěrem na jihovýchod o 45 m 2. Z původní rozlohy 1,67 ha se tedy pevnost zv ětšila a zabírala plochu o rozloze 2,1 ha, p řičemž vlastní kasárenské bloky byly postaveny práv ě v nov ě p řistav ěné části. Celá p řestavba je velmi p řesn ě datována do období severovské expanze na základ ě nález ů východogalské terry sigillaty 3 a mincí 4.
Stavební činnost na lokalit ě je epigraficky doložena pro VI. legii 5, ale je t ěžké ur čit, zda šlo o výstavbu pevnosti jako takové, nebo její p řestavbu. P řebudování principie se jeví jako technologicky náro čnější a je tedy možné, že práv ě tu zmín ěné nápisy p řipomínají, ale v samotném epigrafickém materiálu principia explicitn ě zmín ěna není.
Ala Primae Hispanorum Asturum tvo řila osádku pevnosti pravd ěpodobn ě v období hadriánském, pro severovské období se po čítá s Cohors Quintae Gallorum 6. Nepochybn ě zajímavé je, že stejná jednotka m ěla podle nalezeného oltá ře (RIB 2134) sloužit na lokalit ě Cramond, ale odhaduje se, že tam pobývala spíše v antoninském období (podle datace oltá ře, Obr. 73) a jedná se tedy spíše o shodu náhod než koncept. Sama služba Cohors Quintae Gallorum na lokalit ě South Shields je ale datována až do roku 222 po Kr. (respektive oltá ř, na základ ě kterého je jednotka k této pevnosti p řiřazena, je dedikací centuriona zmín ěné jednotky císa ři Severovi Alexandru).
Přesto má p řítomnost dané jednotky jistá úskalí. Vzhledem k po čtu kasárenských blok ů na území pevnosti (5) je jasné, že jednotka zde buď nebyla usídlena celá, nebo trp ěla vážnými podstavy 7 (Obr. 69). Zárove ň je však tém ěř jisté, že zde jednotka byla i b ěhem samotných severovských operací, a ne až od 20. let 3. stol. po Kr., jak nasv ědčuje dedikace pro zm ěnu Julii Domn ě (RIB 1070b).
1 Kamm 2011, str.: 124 2 http://roman-britain.org/places/arbeia.htm 3 Miket 1983, str.: 55 4 Miket 1983, str.: 49 5 RIB 1070a, RIB 1070d, RIB 1070e 6 RIB 1060 7 http://roman-britain.org/places/arbeia.htm 106
Záv ěrem lze říci, že tak to koncipovaná čist ě zásobní pevnost nemá v samotné Británii mnoho paralel. Svým zp ůsobem je jí podobná pravd ěpodobn ě antoninská pevn ůstka na lokalit ě Raeburnfoot, jejíž krajn ě neobvyklá vnit řní zástavba také evokuje skladištní využití 1 (Obr. 70). Souvislost s pevností na lokalit ě South Shields je o to lákav ější, že b ěhem výzkumu na lokalit ě Raeburnfoot se nepoda řilo nalézt žádný p řesv ědčivý (materiální) d ůkaz pro antoninskou identifikaci 2, pevnost byla p řiřazena do tohoto období spíše kv ůli tvaru a poloze. Tím ale spole čné prvky kon čí. Budovy v pevnosti na lokalit ě Raeburnfoot nelze dost dob ře identifikovat jako sýpky, sama lokalita se nachází stranou od obou hlavních severojižních tah ů v jižním Skotsku. Její význam je tedy natolik enigmatický, že dost dob ře nem ůže být zmi ňována jako seriózní paralela k daleko jasn ěji datovatelné a za řaditelné pevnosti na lokalit ě South Shields.
Poslední, co je t řeba v souvislosti s lokalitou South Shields zmínit, je její identifikace s lokalitou Arbeia v Notitii Dignitatum 3. Interpretace vychází z předpokladu, že vlastní název je latinizovaná forma slova Arabus , která pevnosti p řipadla kv ůli p řítomnosti jednotky Numerus Barcariorum Tigrisiensium. Dokladem pro p řítomnost této jednotky práv ě na sklonku antiky, kdy Notitia Dignitatum vznikala, je náhrobek manželky jednoho z voják ů zde sloužících 4.
4.2.3 Cramond
Lokalita Cramond leží poblíž ústí řeky Almond do zálivu Forth (Obr. 71). Sám název původní vesnice napovídá o významu lokality, etymologicky jej lze vyložit jako Caer Amon – pevnost na Almondu. V ětšina plochy římské pevnosti je dnes p řekryta budovami z 18. stol, na území retentury stála v 15. stol strážní v ěž. Všechny stavby na území bývalé pevnosti v sob ě obsahují materiál z římských staveb 5. Nepochybn ě zde stála pevnost jak v období antoninském (kde lze doložit dv ě fáze osídlení, podobn ě jako u v ětšiny antoninských lokalit na území Skotska), tak během
1 Keppie 2004, str.: 86 2 http://www.roman-britain.org/places/raeburnfoot.htm 3 Notitia - IN PARTIBUS OCCIDENTIS - 39. 40 4 RIB 1065 5 Rae, …, 1979, str.: 163 107 severovského tažení, ale evidence pro okupaci b ěhem Agricolova tažení či b ěhem následné flávijské okupace je pouze kusá, sestává se jen z několika mincí 1 a je tudíž nepr ůkazná. Lokalita je velmi významná pro pochopení římských okupací Skotska. Zejména proto, že je jako jediná zcela prokazateln ě re-okupována v období severovské expanze do Skotska (lokalita Carpow byla postavena vícemén ě na zelené louce, u pevnosti na lokalit ě Newstead nejsou doklady pro vojenskou okupaci v severovském období pln ě pr ůkazné 2). Během vykopávek v roce 1975 byly nalezeny poz ůstatky pom ěrn ě rozsáhlých lázní severn ě od pevnosti 3, zatímco četné stopy po p řilehlém civilním osídlení jsou doloženy spíše východn ě od fortifikace. Doklady o civilním osídlení jsou ze všech 4 fází osídlení pevnosti, přičemž práv ě v rámci vicu se našly i flávijské ražby 4. Nejznám ějším nálezem v souvislosti s pevností na lokalit ě Cramond je tzv. ‚Cramondská lvice‘, patrn ě náhrobní monument vysokého římského d ůstojníka (Obr. 72). Epigrafické poz ůstatky jednotek zde p ůsobících jsou velmi pestré, beze sporu zde byla přítomna Cohors Primae Tungrorum, Cohors Primae Cugernorum, Cohors Quintae Gallorum (Obr. 73) a pravd ěpodobn ě se zde na stavebních pracích podílela také II. legie Augusta 5 (viz. Tabulka 11 - Seznam jednotek z provincie Britannia, které se ú častnily okupací Skotska.)
Pro pochopení jednotlivých horizont ů okupace je pot řeba blíže popsat a interpretovat archeologické situace, odkryté výzkumy na p řelomu 50. a 60. let 20. století 6. Pevnost byla okupována jak v období antoninské, tak severovské okupace. Jednotlivé budovy na sebe přímo navazovaly, římské jednotky ve 3. stol. po Kr. velmi pravd ěpodobn ě jen opravily poz ůstatky p ředchozích stavení a na již položené základy postavily nové budovy. Jako velmi dobrý p říklad úprav na za čátku severovské re-okupace m ůže posloužit via principalis, která byla b ěhem výzkum ů detekována jako netypicky široká 12,2 m. Po bližším zkoumání p řišli badatelé na to, že p ůvodní ší ře byla jen 9,2 m s tím, že zpo čátku byla komunikace ješt ě na jižní stran ě opat řena kanálem pro odtok vody a obrubníkem na severu. Tato první verze byla dlážd ěná malými modrými kostkami (cobbles), které byly nalezeny i v jiných částech pevnosti a jsou vždy spojeny s antoninskou okupací 7. Cesta byla v rámci severovské re-okupace rozší řena sm ěrem na sever (p řes obrubník), p řičemž druhá fáze je doložena statigraficky 15 cm nad první. Druhá fáze cesty je datována jako severovská,
1 Keppie 2004, str.: 124 2 Keppie 2004, str.: 117 3 Keppie 2004, str.: 124 4 Rae, …, 1979, str.: 192 - 193 5 http://www.roman-britain.org/places/cramond.htm 6 Keppie 2004, str.: 124 7 Rae, …, 1979, str.: 173 108 protože se v ní našly kousky skla typického pro severovský horizont na více míst lokality 1. Z předcházející fáze cesty je zase doložen st řep terry sigillaty, datovatelný do období 140 po Kr. - 170 po Kr., tedy bezpe čně spojený s antoninskou okupací 2. Pro náležité pochopení vztah ů mezi jednotlivými fázemi okupace jsou ale nejlepším vodítkem p řestavby jednotlivých budov. Všechny budovy na území pevnosti byly postavené z místního kamene, bílého, r ůžového a žlutého pískovce. V období antoninské a severovské okupace byly používány jiné doly, což částe čně pomáhá p ři ur čování datace. Kámen byl nejspíše použit jen na základy a část p řízemí, vyšší partie budov byly vyhotoveny formou hrázd ěného zdiva, po kterém jsou na celém území lokality bohaté doklady díky jeho destrukci ohn ěm3. V centrální části pevnosti z ůstaly všechny budovy, které byly postaveny ve fázi Antonine I. dále neopravovány, až na principii, pro kterou našli pozd ější obyvatelé pevnosti využití i b ěhem období Antonine II.. Principie jako taková si zaslouží bližší pohled, nebo ť její přestavby jsou rozd ělitelné do dvou fází a datují období Antonine II. na této lokalit ě (viz. Tabulka 8 – Antoninská okupace Skotska, pokus o absolutní chronologii). Na prozkoumané části severní zdi (Obr. 74) lze dokázat práv ě dv ě fáze výstavby: 1. fáze: červený pískovec, kvádry jsou položeny p římo na hlin ěný podklad a valouny. Kvádry k sob ě pojeny maltou skládající se z červeného pískovce, typ zdiva je emplekton, jádro červený pískovec a jeho dr ť. 2. fáze: oprava té první, sekundárn ě je využitý pískovec červený nebo žlutý. Větší část stavby zůstává, tam, kde je ze ď p řestav ěna, je nové obložení položeno na kamennou dr ť, nikoli hlin ěný podklad jako d říve. Jako jádro vlastní zdi op ět slouží červený a žlutý pískovec + dr ť. Vzhledem k faktu, že fáze 1. a 2. na sebe navazují bezprost ředn ě, lze dataci s vysokou mírou ur čit na antoninské období I. a II.. Zárove ň jsou jako sou část drti v základech úlomky modrého kamene, typické pro dlažbu via principalis Antonine I. P římo na p ůvodní povrch byla položena cementová podlaha. V drti, ležící nad první podlahou (1. fáze) se nachází úlomky z pískovce z 2. fáze (žlutý psíkovec). Problematická je t řetí podlaha, odlišn ě pojatá než dv ě p ředchozí. Podle n ěkterých odhad ů se dokonce ani nejedná o podlahu v pravém slova smyslu, ale o zatvrdlé naplaveniny mušlí rozpušt ěné v mase pískovce, hlíny a št ěrku 4.
1 Rae, …, 1979, str.: 197 2 Rae, …, 1979, str.: 201 - 202 3 Rae, …, 1979, str.: 175 4 Rae, …, 1979, str.: 176 109
Ješt ě významn ější pro dataci lokality je tzv. blok B v Praetentu ře (Obr. 75). Jeho zdi nesou r ůzné opravy, ale žádná ze zdí není z období Antonine I., všechny jsou mladší. Pro snadn ější p řehled jsou jednotlivé fáze prezentovány jako tabulka: I. fáze: (Obr. 76). Část modré dlažby zasahuje až pod pozd ější jižní ze ď. Do dlažby jsou zapušt ěny 3 schránky (cca 50 cm), ze stran kryté plochými kameny. Dv ě jsou z jedné strany nezakon čené, t řetí je ze všech stran zakon čená, ale nebyla vodot ěsná. Dále v místnosti poz ůstatky ohništ ě a pece, jež ústila do jámy 40 cm hluboké (kolem i uvnit ř úlomky bronzu a olova). Na západním okraji budovy jsou doloženy dv ě nádrže, tvo řené z desek kamen ů, vymazané hlínou a p řikryté deskou se dv ěma otvory. T řetí nádrž je bohužel dochovaná jen fragmentárn ě. Nazna čený odvod ňovací kanál tém ěř jist ě souvisel s třetí nádrží, ale beze sporu nebyl v užití b ěhem III. fáze (již severovská). Podobn ě ani nejvýchodn ější kanály nebyly v užití v dob ě, kdy byly postaveny obvodové zdi – ve III. fázi – totožné s rozší řením via principalis, b ěhem kterého byly pravd ěpodobn ě zni čeny ústí všech kanál ů. Obecn ě I. fáze napovídá, že v tuto dobu byl blok B užíván jako dílna, kde se zpracovával bronz a snad (podle nádrží) i kalila ocel. Vzhledem k faktu, že v rámci dílny nebyly nalezeny žádné zdi (všechny jsou pozd ější), byl okrsek bu ď neobezd ěn (vzhledem ke klimatu nepravd ěpodobné) nebo jen obehnán prostším zp ůsobem – stan či lehké dřevené zdi, jejichž základy a poz ůstatky byly p řekryty kamennými následnicemi. Tato fáze p řísluší k období Antonine I. na základ ě terry sigillaty (Obr. 77), datované do období 125 po Kr. – 150 po Kr. 1. II. fáze: ke stávajícím strukturám postaveny zdi, cca 60 cm silné. Vzhledem k tomu, že zdi stojí místy na zbytcích valoun ů z cesty datované do Antonine I., m ůže se jednat, podobn ě jako u principie, o fázi Antonine II. 2, p řičemž zdi z tohoto období se nikde nedochovaly do více než 15 cm výše. III. fáze: zde dochází k obezd ění již celého okrsku, poz ůstatky p ředchozích fází jsou p řekryty podlahou z hrubých valoun ů a suti. P řestože III. fáze v sob ě nemá žádné vnit řní člen ění, podle 3 vchod ů lze jisté rozd ělení o čekávat. Na základ ě evidence analogií s keramikou na Hadriánov ě valu datovanou do období 190 po Kr. – 220 po Kr. lze pro tuto fázi po čítat s obdobnou
1 Rae, …, 1979, str.: 199 2 Rae, …, 1979, str.: 183 110
datací a je možné ji za řadit jako severovskou 1. Ve vrstvách této fáze nalezena také ražba mince s portrétem císa řovny Julie Domny a další s vyobrazením Septimia Severa 2 (Obr. 78). Nad samotnou podlahou byla detekována spálená vrstva uhlík ů, št ěrku, valoun ů a bahna. Nic po římského nebylo detekováno v ní ani pod ní, ale nad ní byly doloženy nálezy jak římské, tak pozdn ě římské, tak i rann ě st ředov ěké 3. IV. fáze: je doložena budovou B 4 v rámci bloku B, která byla p řistav ěna k severovské fázi bloku B 3 (je tedy mladší, ale časový rozdíl nemusí být velký). Tato konstrukce je velmi zvláštní – tlouš ťka zdí se pohybuje mezi 60 – 90 cm, výpln ě zdiva jsou složeny ze sm ěsi prakticky všeho místn ě dostupného pískovce a samy pískovcové bloky jsou n ěkteré bílé, jiné žluté. Přesto velmi zru čně opracované (sv ědčí pro sekundárn ě použitý materiál). Konstrukce p ůsobí neum ěle – spoj p řekrývá spoj, a p řestože na rozích jsou umíst ěny masivní kameny, jak je tomu u jiných budov na lokalit ě, práv ě v rozích se stavba až o n ěkolik cm propadala (díky nezpevn ěnému podloží). Podlaha je podobná III. fázi, jen ješt ě hrubší. Na ní spálené uhlíky, kousky okenního skla a na mnoho kus ů rozt říšt ěná sklen ěná nádoba 4. Je velmi pravd ěpodobné, že tato poslední p řestavba se dá datovat do sklonku severovské okupace, tém ěř jist ě ješt ě pozd ěji. Znovupoužité kameny (ze III. fáze) na stavbu se nikde jinde v pevnosti neobjevují, původn ě z nich byla postavena III. fáze principie (severovská) a je tedy nasnad ě, že byly použity na konstrukci budovy B 4 ve chvíli, kdy p řestala být principie užívána 5. Je tedy evidentní, že budova byla využívána po oficiálním ústupu římské armády ze Skotska. Zárove ň se ur čit ě nejednalo o tzv. ‚squattery‘ (lidi jen sekundárn ě osídlující vybydlené či opušt ěné budovy za ú čelem krátkodobého p říst řeší), ale lidi obeznámené alespo ň částe čně s římskou stavební technikou a užitím tabulkového skla. V oblasti vicu jsou doloženy nálezy římsko-provincionální keramiky dokonce až z po čátku 4. stol po Kr. a keramika z v ětšiny 3. stol po Kr. je řídce zastoupena i v rámci pevnosti samé 6 (Obr. 79).
1 Rae, …, 1979, str.: 184 2 Rae, …, 1979, str.: 192 3 Rae, …, 1979, str.: 184 4 Rae, …, 1979, str.: 198 5 Rae, …, 1979, str.: 186 6 Rae, …, 1979, str.: 186 111
Jak bylo na konkrétních dokladech ukázáno výše, severovská okupace na lokalit ě Cramond p římo navazovala na prvky vybudované již v období vlády Antonina Pia. Pevnost měla vzhledem ke své poloze strategický význam jako výrazná p řístavní základna. Na základ ě doklad ů z bloku B je jasné, že jednou z náplní činnosti voják ů zde usídlených byla řemeslná práce, což je o to více zarážející, když vezmeme v potaz, že blok B rozhodn ě nep řipomíná budovy k tomuto ú čelu b ěžn ě užívané - fabricae . Velkou otázkou z ůstává interpretace IV. fáze bloku B. Auto ři výzkumu ji kladou do souvislosti s romanizovaným královstvím lidu Gododdin 1, což je ale asi až p říliš odvážná interpretace bez konkrétních doklad ů – o samotném království jsou konkrétní zprávy jen z Velšské mytologické písn ě ze 7. stol. po Kr.. Daleko pravd ěpodobn ější se jeví interpretace, že jisté romanizované či částe čně romanizované obyvatelstvo, velmi pravd ěpodobn ě pocházející práv ě z oblasti vicu této pevnosti, se po odchodu vojska usídlilo i na území vlastní pevnosti. To samo o sob ě nemusí být v rozporu s Herodiánovým tvrzením, že nový císa ř Caracalla se, poté co uzav řel mír s místními kmeny, stáhl z jejich území a opustil pevnosti na něm postavené 2. Znamená to jen, že se civilní obyvatelstvo patrn ě necítilo být tolik vázáno na samotnou armádu a t řeba si zvolilo raději z ůstat na lokalit ě Cramond z důvodu obchodních nebo jiných vazeb.
4.3 Konec severovské okupace Skotska
Konec severovské okupace Skotska je antickými historiky datován pom ěrn ě p řesn ě do období n ěkolika m ěsíc ů, nanejvýše roku po smrti císa ře Septimia Severa 3. Archeologicky je těžko doložitelné, jak tento ústup probíhal, ale lze se domnívat, že poté, co císa ř uzav řel mír s kmeny obývajícími území Skotska, promptn ě odjel sm ěrem do Říma a nechal evakuaci dobytých území na novém guvernérovi, pravd ěpodobn ě Gaiu Juliu Marcovi 4.
Archeologické doklady jsou o n ěco mén ě jednozna čné. Z pevnosti na lokalit ě Carpow jsou doloženy u n ěkterých budov dv ě fáze výstavby 5, p říklad lokality Cramond jako celku je
1 Rae, …, 1979, str.: 186 2 Dio, Římské d ějiny, 78.1.1 3 Herodiános, Řím po Marcu Aureliovi, – 3. 15. 6 ; Dio, Římské d ějiny, 78. 1. 1 4 Na základ ě RIB 977, zmi ňující Gaia Julia Marca jako guvernéra provincie Britannia Interier, datované do roku 213 po Kr. 5 Breeze 2006, str.: 107 112 ješt ě složit ější. Zdokumentovaná římská keramika z pevnosti i vicu na této lokalit ě je datovatelná i do širšího 3 stol. po Kr. 1.
Záv ěrem lze tedy říci, že římská p řítomnost na území Skotska patrn ě neskon čila okamžit ě s odchodem severovské armády z oblasti. Pro p řesnou povahu dalšího osídlení ale chybí podrobn ější komparativní data z dalších lokalit.
Je ostatn ě velkým problémem nejen této práce, že severovská okupace Skotska zatím nebyla p říliš podrobn ě zkoumána. Vzhledem k malému množství lokalit trvalejšího charakteru a malému množství jakéhokoli materiálu z do časných struktur (pochodových a do časných tábor ů) je problematické d ělat jakékoli ucelené záv ěry o této epoše. Veškeré zmín ěné doklady o okupaci na lokalitách Carpow a Cramond tedy ješt ě v budoucnu musí být podep řeny bu ď p říklady z dalších lokalit, nebo podrobn ějším zkoumáním již zmín ěných lokalit, aby bylo možné d ělat záv ěry o severovské okupaci jako celku.
1 Rae, …, 1979, str.: 203, 204, 206, 210 113
Závěr Mluví-li se v této práci o okupaci, je tím mín ěna vojenská kontrola nov ě dobytých území. Sama tato situace byla ale do velké míry provizorní a v případ ě provincie Británie je velmi dob ře zdokumentováno, že vojenská správa vždy postupn ě p řecházela ve správu civilní. V rámci Skotska nikdy nep řesáhla doba p řítomnosti římských vojsk tento horizont, jednalo se tedy vždy o území vojensky okupované, ve kterém se nestihly vyvinout romanizované prvky jako m ěsta nebo vily. Možná civilní osídlení byla vždy n ějakým zp ůsobem spojena s armádou, a ť už se jedná o p ředpokládané canabae legionis v blízkosti pevnosti na lokalit ě Inchtuthil, p řípadná osídlení typu vicus v okolí nebo v ‚rozší řeních‘ pevností na Antoninov ě valu. Ani doklady o civilním a snad i post-severovském osídlení lokality Cramond nelze interpretovat jako postup romanizace.
Tři římské okupace Skotska m ěly mnoho spole čného, ale zárove ň se v mnoha ohledech lišily: cíle byly p řinejmenším pro flávijskou i severovskou expanzi stejné – dobýt celé území Skotska a p řipojit ho k Římské říši. Avšak v období vlády Antonina Pia si římští generálové zvolili podstatn ě menší cíl a spokojili se ‚jen‘ s okupací jižního Skotska. Pro č?
Z uvedených doklad ů a názor ů je patrné, že i když se jednalo vždy o stejné území, motivace byla pokaždé jiná. Flávijské operace ješt ě zapadají do jakoby staršího konceptu vedení války, kdy Řím vlastn ě nemá pevné hranice a je jen otázkou v ůle a síly, kam až bude jeho expanze sahat. Samy operace Gnea Julia Agricoly, které plynule navázaly na rozši řování provincie za jeho p ředch ůdc ů, v tomto snesou srovnání nap říklad s Caesarovou válkou galskou - jsou také barvit ě literárn ě zaznamenány a v těchto záznamech je vylí čena p ředevším genialita samotného vojev ůdce. Avšak doba už se zm ěnila. Zatímco Caesarovi vojenské úsp ěchy p řinesly moc a slávu, Gneus Julius Agricola svým vít ězstvím jen probudil žárlivost císa ře Domitiana. A Skotsko na rozdíl od Galie nebylo k říši p řipojeno, nýbrž pro Řím následn ě ztraceno.
Antoninská okupace Skotska se již odehrávala v jiném prost ředí a z celého jejího konceptu je to i vid ět. Cílem není dobývání území, ale triumphus císa ře v ulicích Říma. Lze zde také hledat jistou racionalizaci, kdy si římská vojska vybírají strategi čtější hranici provincie, která se zdá být lépe kontrolovatelná. V rámci antoninské okupace ale nejspíše došlo k přecen ění vlastních sil. Boje v Germánii spojované se stažením jednotek a pravd ěpodobné povstání místních kmen ů pak dokonaly své. I antoninská okupace Skotska skon čila ústupem. 114
Motivace Římské říše v dob ě sklonku vlády Septimia Severa je už pln ě záležitostí literární interpretace antických historik ů. Na severovské expanzi je velmi dob ře vid ět, jak je celé d ění v Římské říši řízeno malou skupinkou lidí – zatímco císa ř Septimius Severus se spíše z osobních pohnutek rozhodne rozpoutat krvavé tažení kdesi na konci sv ěta, jeho syn okamžit ě po jeho smrti od všech plán ů otce upouští bez ohledu na p ředchozí vynaložené úsilí.
Praktické cíle vojev ůdc ů p římo ve Skotsku byly pochopiteln ě prostší, výše bylo zmín ěno spíše p ředpokládané politické zadání. Z přehledu jednotlivých okupací lze vy číst, že individuální velitelé v jednotlivých obdobích se snažili držet území Skotska pod kontrolou sítí posádek na klí čových místech. Z těchto p řehled ů je také vid ět, které oblasti byly v kterém období prioritní.
Ve všech t řech zmín ěných okupacích byl kladen římskými okupanty velký d ůraz na držení okolí strategické Dere Street. Zde byla vybudována eponymní římská cesta vedoucí do srdce Skotska, zde byly umíst ěny klí čové flávijské fortifikace na místech brod ů, zde byla v období antoninské okupace umíst ěna celá sí ť pevností a pevn ůstek v okolí této cesty. I armáda Septimia Severa si zvolila tuto trasu pro svou invazi do Skotska (Obr. 80).
Další významnou oblastí pro všechny okupace Skotska byl záliv Forth (Firth of Forth). Ve flávijském období zde byla pevnost na lokalit ě Camelon, která byla následn ě re- okupována i v období antoninském. To již poblíž ústí řeky Forth, která v této oblasti tvo ří velký záliv, byla umíst ěna pevnost na lokalit ě Cramond, která zase byla re-okupována v období severovském. Pro antoninskou i severovskou epochu pak platí, že pevnost na lokalit ě Cramond byla výrazná p řístavní základna a v obou p řípadech byla z řejm ě držena i po ur čitou dobu po oficiálním opušt ění Skotska.
Třetí významnou oblastí byla šíje Forth – Clyde. Tu zvolily jako strategickou jak plánova či výstavby Antoninova valu, tak guvernér Agricola, když na ní nechal vystav ět dodnes spíše sporadicky doloženou sí ť posádek.
Poslední oblastí, která zaujímala vysoký význam pro všechny t ři dobyva čné výpravy do Skotska je oblast poloostrova Fife. Pro první dvě okupace zde sice nejsou doloženy žádné stabilní základny, ale jak bylo v práci zmín ěno, z řejm ě obyvatelé tohoto území požívali jistých nadstandardních vztah ů s římskou správou. V období flávijské okupace tuto oblast chránila sí ť vojenských instalací a ť už v podob ě systému Gask Ridge, či předsunutých Glen Forts (by ť to nebyl primární ú čel existence t ěchto systém ů). V severovském období pak byla
115 na tomto poloostrov ě postavena druhá nejv ětší římská fortifikace na území Skotska, pevnost na lokalit ě Carpow.
Naopak jiná území Skotska byla římskými dobyvateli nat řikrát shodn ě ignorována. Nejsou doloženy žádné římské tábory nebo pevnosti z oblasti dnešních Highlands. Rovn ěž západní a východní pob řeží jižního Skotska (Dumfries, Scottish Borders - Northumberland) nikdy nehostily významn ější vojenské posádky (nebo to zatím není doloženo). Toto rozd ělení vícemén ě platí pro všechny okupace, i když jednotlivosti se m ůžou lišit: v antoninském období byl kladen nejv ětší d ůraz na území jižn ě od řeky Forth, zatímco v severovském období se lze orientovat prakticky jen podle pochodových a do časných tábor ů, které ale jinak skoro přesn ě kopírují dané schéma. Vzhledem k pot řebám zásobování byla vždy také významná ústí řek jako uzly, do a ze kterých se distribuovalo dovážené zboží a posily.
Čeho vlastn ě cht ěli římští stavitelé dosáhnout umíst ěním jednotek do trvalých posádek v těchto oblastech? P ředevším z dispozic posádek v období flávijské a antoninské p řítomnosti na území celých skotských Lowlands je jasná snaha o kontrolu pohybu v krajin ě. Ale umíst ění pevností v rámci brod ů p řes řeky v jižním Skotsku a v ústí Glen ů v rámci p ředh ůř í Highlands neukazují jen k tomuto jedinému cíli. Strategická místa byla zárove ň vybírána tak, aby z nich p řípadn ě mohly jednotky efektivn ě operovat jako práv ě v případ ě Glen Forts, u kterých, jak již bylo zmín ěno, se po čítalo spíše s ofenzivní funkcí.
Že byl tento p řípadný opera ční rádius pro římské plánova če d ůležitý, je vid ět zejména v období druhé římské okupace, antoninské. Umíst ění pevností v jižním Skotsku podél cest toto umož ňuje, stejn ě jako provázanost jednotlivých posádek na Antoninově valu. Tento poznatek pak vede k dalšímu záv ěru: i když pevnosti a pevn ůstky z ůstávají hlavním hmatatelným projevem kontroly krajiny, kontrola samotná probíhala spíše aktivn ě pohybem v krajin ě (lze domýšlet pravidelné patroly po cestách) než pasivním držením posádek v pevnostech.
A tím se dostáváme k jedné z posledních otázek, otázce po čtu muž ů nasazených v rámci jednotlivých okupací. Nejjednodušší je zodpov ědět tuto otázku u okupace poslední, severovské. Pevnost na lokalit ě Carpow mohla pojmout až 3 000 muž ů, odhaduje se, že pevnost na lokalit ě Cramond nanejvýše 1 000 muž ů, spíše však jen 500 kv ůli zásobovací funkci av doklad ům řemeslné činnosti v rámci ‚kasárenských‘ blok ů. Hlavním p ředstavitelem severovské okupace Skotska ale byly jednotky v poli a po čet muž ů p řítomných na území Skotska v tomto období lze spo čítat spíše na základ ě pochodových tábor ů. Ty nejstarší
116 z po čátku kampan ě svojí rozlohou mohou nasv ědčovat vskutku masivnímu nasazení muž ů. Odhaduje se, že se jednalo o 10 000 legioná řů (ze 4 – 5 legií, z toho jen 3 byly z armády napevno usazené na území Británie) a zhruba stejný po čet auxiliárních sil, ne-li více 1.
Složit ější již je otázka pro antoninskou okupaci. Z dobových vojenských diplom ů se rekonstruuje celkový po čet římských voják ů v provincii Britannia na necelých 50 000 2. Po čet voják ů podílejících se na stavb ě Antoninova valu a všech jeho prvk ů se odhaduje na 8 000 či mén ě (viz. Tv ůrci a osádka valu). Val stav ěli legioná ři a je pravd ěpodobné, že na n ěm část z nich z ůstala jako osádka. Zde už je ale velmi t ěžké odhadovat konkrétní čísla. B ěhem dvacetileté antoninské okupace Skotska se musel po čet voják ů na ní participujících zna čně měnit. Lze snad říci, že nejv ětší po čet muž ů na území Skotska patrn ě byl v po čátku okupace (b ěhem I. fáze výstavby valu) a na za čátku období Antonine II. (po p říjezdu posil).
Po dostav ění valu byly jednotky z Británie stahovány a podstavy se musely projevovat i ve Skotsku. Kvalifikované odhady pro po čet muž ů na valu jsou mezi 6 000 – 7 000 vojáky 3 v 17 pevnostech po celé délce valu (viz. Tabulka 9. - Antonin ův val – lokality a osádka) s tím, že i na základ ě epigrafického materiálu z jednotlivých lokalit je jasné, že tato čísla se v pr ůběhu okupace mohla i výrazn ě m ěnit.
Nejt ěžší problém ale p ředstavuje alespo ň nějaký odhad pro po čty voják ů participujících na flávijské okupaci Skotska. Samotný po čet lokalit s doloženou vojenskou přítomností v období flávijské okupace zdaleka nemusí poskytovat reálné údaje. Není jasné, po jak dlouhou dobu byly obsazeny pevnosti v rámci jižního Skotska a čím více se badatelovo oko posouvá na sever, tím pochybnosti o délce okupace rostou. Vzhledem k nejasnosti, zda-li byly Glen Forts a systém Gask Ridge obsazeny najednou nebo jeden z těchto prvk ů okupace vznikl až po zániku druhého, je situace komplikovaná. Ješt ě v ětším problémem se pak jeví sí ť posádek na šíji Forth – Clyde, kterou co do po čtu jednotek jí strážících nelze rekonstruovat ani čist ě teoreticky. Rovn ěž Tacitovy odhady o po čtech voják ů participujících na celé kampani se ukazují jako nereálné (viz. Prameny a jejich kritika).
Jako jediný záchytný bod se jeví bitva u Mons Graupius. V té se na základ ě více či mén ě odborných odhad ů po čítá s 20 000 muži v římském vojsku 4 (do boje ale byla nasazeno jen n ěco p řes polovinu tohoto po čtu), mimo jiné na základ ě velikosti tábora na lokalit ě
1 Reed 1976, str.: 97 2 Breeze 2008, str.: 42 3 Breeze 2008, str.: 103 4 Fraser 2005, str.: 85 117
Dunning 1. Je jisté, že po skon čení vlastních vojenských operací tento po čet zna čně klesl a že k dalšímu úbytku došlo v roce 86 po Kr. ( či 87 po Kr.), tentokrát již za blíže nespecifikovanou hranici, pod kterou již nebylo možné Skotsko držet silou v rámci římské říše.
A tímto se kapitola Záv ěr dostává k poslednímu problému, otázce vlastní úspěšnosti římských okupací Skotska. P ři velkém zjednodušení problému na otázku: ‚Byly římské okupace Skotska úsp ěšné?‘ lze podobn ě jednoduše odpov ědět: ‚Ne.‘.
Vlastní systém jednotlivých okupací byl v této práci celkem podrobn ě popsán. Pro pochopení jeho úsp ěšnosti ale chybí (což je zásadní) znalosti o tom, proti komu byl vlastn ě konstruován? Snaha o kontrolu krajiny, velmi pevnou podle rozmíst ění jednotlivých instalací v pr ůběhu jednotlivých okupací, sv ědčí pro to, že problémem byla bezpe čnost jak na hranicích sféry římského vlivu, tak ve vlastním zázemí. Byly to právě nepokoje v zázemí, co údajn ě vedlo k prvnímu opušt ění Antoninova valu (viz.výše). V případ ě flávijské a severovské okupace je ale situace ješt ě tristn ější: k ukon čení okupací došlo ješt ě p ředtím, než byl systém správy dobytého území v ůbec n ějak archeologicky post řehnuteln ě konstituován (i když v 1. stol. po Kr. byly alespo ň n ěkteré prvky dokon čeny).
V období antoninské okupace Skotska nebyl systém správy p říhrani čních oblastí zase evidentn ě od za čátku nastaven zcela správn ě. Ješt ě p řed dokon čením Antoninova valu byly přidány pevnosti (viz. Tabulka 9 - Antonin ův val – lokality a osádka), v pr ůběhu existence pevností byly k těmto fortifikacím p řipojeny tzv. p řístavby a po krátké ztrát ě valu již nebyly některé pevnosti v ůbec obsazeny. Na první pohled se tento postup m ůže zdát jako cosi na zp ůsob ‚kontrolovaného chaosu‘, ale patrn ě jen velení pružn ě reagovalo na situaci v terénu. Z paralel v říši je celkem dob ře vid ět, že nikde nedošlo ke konstituování systému Limes Romanus napoprvé, aniž by pak nemusel být pozd ěji přeorganizován.
Je tedy názorem autora této práce, že vlastní (historicky nepopiratelný) neúsp ěch Římské říše ve snaze o ovládnutí a efektivní spravování Skotska byl dán spíše událostmi mimo Britské ostrovy. Konce flávijské i antoninské okupace jsou poznamenány transfery jednotek z Británie do kontinentální Evropy. Severovská okupace byla zase p řed časn ě ukon čena smrtí Septimia Severa, který byl jejím hlavním iniciátorem.
1 cca 47 ha - http://www.roman-britain.org/places/dunning.htm 118
Otázka vlastního neúsp ěchu po čínání Římské říše na území Skotska p řitahovala vždy mnoho pozornosti a proto je namíst ě p řidat jakýsi výtah z článku profesora D. J. Breeze Why did the Romans fail to Conquer Scotlnad? , by ť n ěkteré ze záv ěrů jsou mírn ě kontroverzní.
1) Obyvatelé Skotska byli p říliš bojovní, než aby bylo možné zemi vojensky udržet . - Tento d ůvod se m ůže zdát pon ěkud nepat řičný, římští historici popisovali jako stejn ě válkychtivé nap říklad i Galy nebo Dáky a s ob ěma národy si římská vojska dokázala ve finále poradit. - Avšak jak Tacitus, tak Cassius Dio popisují, že kmeny na území Skotska používaly do zna čné míry záškodnickou taktiku a útoky ze zálohy. I na základ ě paralel z dnešní doby, stejn ě jako z dřív ějších historických období je z řejmé, jak t ěžké je v takovémto p řípad ě účinn ě vojensky držet ur čité území. 2) Dobytí území skotských Highlands se Říman ům zdálo p říliš náro čné, než aby se o to pokusili - I proti této interpretaci lze mít námitky, p ředevším vezmeme-li v potaz pravd ěpodobnou flávijskou p řípravu na dobytí Highlands v podob ě situování pevnosti na lokalit ě Inchtuthil a síti pevností v předh ůř í Highlands (Glen Forts). - Přesto nikdy nedošlo (nebo to alespo ň není doloženo) k pokusu o dobytí Highlands (snad souvisí s důvodem číslo 3). 3) Nebylo dostate čně ekonomicky výhodné za čle ňovat Skotsko do Římské říše - Ekonomické d ůvody a p ředpoklady byly sice v antice málokdy zmi ňovány jako d ůvod pro vedení války, ale svou roli musely nepochybn ě hrát také. - Práv ě v případ ě Skotska existují doklady o tom, že již v antice si n ěkte ří lidé v Řím ě uv ědomovali ekonomickou bezvýznamnost severu Británie pro Římskou říši 1. 4) Místní infrastruktura na severu Británie nebyla dostate čně urbanizovaná, aby mohla římské armád ě zajistit místní zásobování potravinami - Přestože v této práci nezbylo mnoho prostoru na zhodnocení stylu života a vysp ělosti kmen ů žijících na území Skotska, lze ze zmín ěných odhad ů o celkové populaci vyvodit, že s dostupnými zem ědělskými možnostmi nemohli obyvatelé Skotska ze dne na den za čít živit tak obrovské množství lidí, jaké zde jednorázov ě p řibylo s příchodem římských armád (viz. výše). Vojáci mohli
1 Strabo, Geographia, 2. 5. 8. ; Appianos, D ějiny Říma, 2. 8. 119
být živi b ěhem tažení z toho, co zabrali místním kmen ům, ale ve st ředn ědobém časovém horizontu se musel nejspíše projevovat nedostatek základních potravin, které pak asi dováženy. Dá se ale očekávat, že dlouhodobá přítomnost římských armád naopak místní produkci spíše stimulovala. - Že s místním zásobováním jednotek byl patrn ě problém, lze také vyvozovat z doklad ů pro severovskou expanzi a (alespo ň v tomto období) snahy o zásobování p řevážn ě po mo ři p řes lokality South Shields, Cramond a Carpow. 5) Podstata politického z řízení Římské říše spolu s geografickou izolací a nepokoji v jiných částech impéria zabra ňovaly v permanentní okupaci Skotska viz. výše
120
Seznam použité literatury
Monografie
Baatz, D. Der Römische Limes. Archäologische Ausflüge zwischen Rhein und Donau . 4., völlig neu bearbeitete und erweiterte Auflage. Berlin: Gebr. Mann, 2000
Birley, A. R. The People of Roman Britain . 1st ed. London: Batsford Publisher, 1988
Birley, A. R. The African emperor Septimus Severus . 2nd updated, rewritten, expanded and reillustrated ed. London: Batsford Publisher, 1988
Birley, A. R. The Roman Government of Britain . 1st ed. Oxford : Oxford University Press, 2005
Blair, P H. Roman Britain and early England: 55 B.C. - A.D. 871. 1st ed. London: Nelson Publisher, 1965
Braund, D. Rulling Roman Britain: Kings, Queens, Governors and Emperors from Julius Caesar to Agricola . 1st ed. London: Routledge Publisher, 1996
Breeze, D. J. The Northern Frontiers of Roman Britain . 1st ed. reprinted. Batsford Publisher, 1993
Breeze, D. J. Roman Scotland: Frontier country . 2nd ed. London: B T Batsford/Historic press, 2006.
Breeze, D. J. Roman Forts in Britain . 2nd ed. Princes Risborough: Shire publications LTD, 2002.
Breeze, D. J. The Antonine Wall . 1st ed. Edinburgh: John Donald Publisher, 2008.
Breeze, D. J. Roman Frontiers in Britain . 1st ed. London: Bristol classical press, 2007.
Campbell, D. B. Roman Auxiliary Forts 27 BC-AD 378. 1st ed. Oxford: Osprey Publishing, 2009
Casey, P. J. Roman coinage in Britain (Shire Archeology). 3rd ed. Princes Risborough: Shire publications LTD, 2009.
Clarke, S. The west anexe at Newstead (Trimontium), Roxburghshire . 1st ed. Edinburgh: National Museums of Scotland, 2000 121
Collingwood, R. G., Richmond I. The archaeology of Roman Britain. Edition Entirely Reviewed. London: Methuen Publisher, 1969
Collingwood, R. G. The Roman inscriptions of Britain : Vol.2, Instrumentum domesticum (personal belongings and the like). Fasc.4, Wooden barrels, stilus tablets, miscellaneous objects of wood, leather objects, oculists’ stamps, wallplaster, mosaics, handmills, stone tablets,stone balls, stone pebbles, small stone votives, miscellaneous objects of stone, jet figurine, clay figurines, miscellaneous clay pbjects, antefixes, tile stamps of legion II Augusta, of legion VI Victrix, of legion IX Hispana, of legion XX Valeria Victrix, tile stamps of the auxiliaries (RIB 2442-2480) vol. 2, fasc. 4 . Stroud : Alan Sutton Publishing, 1992
Collingwood R., Vaugh, R. G., Wright H., Pearson R. The Roman Inscriptions of Britain 1, Inscriptions on Stone: Epigraphic Indexes , 1st ed. Oxford: Clarendon Press, 1965
Crawford, O. G. S . Topography of Roman Scotland – North of The Antonine Wall . 1st ed. Edinburgh: Cambridge University Press, 1949
Dark, K., Dark. P. The Landscape of Roman Britain . 1st ed. Sutton: Phoenix Mill, 1997
Dragendorff, H. Terra Sigillata: Ein Beitrag zur Geschichte der griechischen und römischen Keramik , Bonn: Bonner Jahrbücher 96, 1895
Fields, N. Rome's Northern Frontier AD 70-235: Beyond Hadrian's Wall. 1st ed. Oxford: Osprey Publishing, 2005
Fraser J. E. The Roman conquest of Scotland: the Battle of Mons Graupius AD 84 . 1st ed. Stroud: Tempus, 2005
Frere, S. S. Britannia: a History of Roman Britain. 3rd ed. extensively reviewed. London: Routledge & Kegan Paul, 1987
Fry, P. S. Roman Britain: History and Sites. 1st ed. London: Newton Abbot, David & Charles Publisher, 1984
Graham, F. The Stanegate-Corbridge, Vindolanda and Carvoran in the days of the Romans . 1st ed. Newcastle upon Tyne: F. Graham Publisher, 1981
Hanson S. W., Maxwell G. S ., Rome's North West Frontier: The Antonine Wall , 1st ed. Edinburgh: Edinburgh University Press, 1983.
122
Henig, M. The Art of Roman Britain. 1st ed. London: Routledge Publisher, 1995
Hobbs, R., Jackson R. Roman Britain: Life at the Edge of Empire . 1st ed. London: British Museum Press, 2010
Johnson, A . Roman Forts of the 1st and 2nd Centuries AD in Britain and the German Provinces , 1st ed. London: Black Publisher, 1983
Jones, M. E. The end of Roman Britain. 1st ed. New York: Cornell University Press, 1996
Jones, M. J. Roman Fort-Defences to A.D. 117, with Special Reference to Britain . 1st ed. Oxford: British Archaeological Reports, 1975
Kamm, A. The Last Frontier – The Roman Invasions of Scotland. 1st ed. Glasgow: Neil Wilson Publishing Ltd, 2011
Keppie, L. The Legacy of Rome: Scotland‘s Roman Remains . 3rd ed. Edinburgh: John Donald Publisher, 2004.
Laing, J. Art and Society in Roman Britain . 1st ed. Sutton: Phoenix Mill, 1997
MacDonald, G. The Roman Wall in Scotland. 2nd ed. reviewed. Oxford: Clarendon Press, 1934
Mann, J. C. Literary sources for Roman Britain . 2nd ed. reviewed. London: London Association of Classical Teachers, 1990
Mattingly D. An Imperial Possession: Britain in the Roman Empire, 54 B.C. – A.D. 409 . 1st ed. London: Allen Lane / Penguin Books, 2006
Maxwell, G. S. The Romans in Scotland. 1st ed. Edinburgh: James Thin / The Mercat Press, 1989
Richmond, I. A. Roman and Native in North Britain . 1st ed. London: Nelson Publisher, 1958
Richmond, I. A. Roman Britain . 2nd ed. Harmondsworth: Penguin Books Publisher, 1963.
Robertson, A., The Antonine Wall: a handbook to the Roman wall between Forth and Clyde and a guide to its surviving remains , 4th ed.: revised and edited by Lawrence Keppie. Glasgow: Glasgow Archaeological Society Publisher, 1990.
Salway, P. A History of Roman Britain . 2nd ed. Oxford: Oxford University Press , 2001 123
Salway, P. The Frontier People of Roman Britain . 2nd. reprinted ed. Cambridge: Cambridge University Press, 1967
Scullard, H. H. Roman Britain: Outpost of the Roman Empire . 1st ed. London: Thames and Hudson publisher, 1979.
Shotter D., The Roman Frontier in Britain: Hadrian's Wall, the Antonine Wall, and Roman Policy in the North . 1st ed. Preston: Carnegie Publishing, 1996
Tomlin, R. S. O., Wright, R. P., Hassall, M. W. C. Roman Inscriptions of Britain Volume III Inscriptions on Stone (1955-2006) 1st ed. Oxford / Oakville: Oxbow Books, 2009
Wacher, J. A Portrait of Roman Britain. 1st ed. London: Routledge, 2000
Wilson, R. Roman Forts, an Illustrated Introduction to the Garrison Posts of Roman Britain. 1st ed. London: Routledge, 2000
124
Anti čtí auto ři v překladu:
Herodiános, Řím po Marcu Aureliovi . P řeložili Jan Burian a Bohumila Muchová, 1. vydání, Praha: Nakladatelství Svoboda, 1975
Marek V., Kalivoda J. Antické vále čné um ění . 1. vydání. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1977
Suetonius, G. Životopisy dvanácti císa řů . P řeložili Bohumil Ryba a Jana Nechutová, 1. vydání, Praha: Nakladatelství Svoboda, 1974
Tacitus, P. C. Z d ějin císa řského Říma . p řeložily Václav Bahník, Antonín Hartmann, Antonín Mina řík, 1. vydání. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1976
Tacitus, P. C. Dějiny, Život Iulia Agricoly, Germánie, Rozprava o řečnících . P řeložily Antonín Mina řík, Antonín Hartmann a Václav Bahník, 1. vydání. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1976
Internetové zdroje 1: http://roman-britain.org/
- web komplexn ě se zabývající tématikou římské Británie - jednotlivé odkazy uvedené v práci obvykle obsahují zdroj literatury (p ředevším jsou citovány sborníky Britannia , které jsou jinak v ČR nedostupné)
http://www.theromangaskproject.org.uk/
- web zam ěř ený výhradn ě na systém Gask Ridge - jednotlivé odkazy uvedené v práci obvykle obsahují zdroj literatury (p ředevším jsou citovány sborníky Britannia a The Proceedings of the Society of Antiquaries of Scotland , které jsou jinak v ČR nedostupné)
http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/home.html
- web zam ěř ený na antické autory, jejich díla jsou zde on-line dostupná v plném zn ění, většinou v latin ě a angli čtin ě - z tohoto webu p řevzaty n ěkteré nep římo citované informace z Historie Augusty a Římských d ějin Cassia Diona a Geografie Claudia Ptolemaia http://www.rcahms.gov.uk/
- oficiální web Royal Commision on the Ancient and Historical Monuments of Scotland
1 Veškeré p římé citace t ěchto zdroj ů v celé práci v četn ě p říloh jsou ke dni 03. 07. 2012 125
Vybrané články z časopis ů a sborníky:
Britannia:
Black, E. W. Villa-Owners: Romano-British Gentlemen and Officers In Britannia, Vol. 25. London: Society for the Promotion of Roman Studies, 1994, str.: 99-110 Donaldson, G. H. Signalling Communications and the Roman Imperial Army In Britannia Vol. 19. London: Society for the Promotion of Roman Studies, 1988, str.: 349-356
Glendinning, B. D., Dunwell, A. J., Clarke, A., Cressey, M., Thomas, G. D., Woolliscroft, D. J. Excavations of the Gask Frontier Tower and Temporary Camp at Blackhill Wood, Ardoch, Perth & Kinross In Britannia, Vol. 31. London: Society for the Promotion of Roman Studies, 2000. str.: 255-290
Hartley, B. R., The Roman Occupations of Scotland: The Evidence of Samian Ware In Britannia, Vol. 3. London: Society for the Promotion of Roman Studies, 1972, str.: 1-55
Hassal, M. The Building of the Antonine Wall In Britannia, Vol. 14. London: Society for the Promotion of Roman Studies, 1983, str.: 262-264
Keppie, L. The Antonine Wall 1960-1980 In Britannia, Vol. 13. London: Society for the Promotion of Roman Studies, 1982, str.: 91-111
Niblett, R., Manning, W., Saunders, Ch. Verulamium: Excavations within the Roman Town 1986-88 In Britannia, Vol. 37. London: Society for the Promotion of Roman Studies, 2006, str.: 53-188
Rae, V., Rae, A., Robertson, Anne S., Maxwell, G., Hartley, B. R., Clarke, A. S. The Roman Fort at Cramond, Edinburgh Excavations 1954-1966 . In Britannia, Vol. 5. London: Society for the Promotion of Roman Studies, 1974. str.: 163-224
Robertson, A. Roman Finds from Non-Roman Sites in Scotland: More Roman 'Drift' in Caledonia In Britannia, Vol. 1. London: Society for the Promotion of Roman Studies, 1970, str.: 198-226
Speidel, M. P. The Chattan War, the Brigantian Revolt and the Loss of the Antonine Wall In Britannia, vol. 18. London: Society for the Promotion of Roman Studies, 1987. str.: 233-237
Strang, A. Explaining Ptolemy's Roman Britain In Britannia, Vol. 28. London: Society for the Promotion of Roman Studies, 1997, str.: 1-30 126
Webster, G. The Military Situations in Britain between A. D. 43 and 71 In Britannia, Vol. 1. London: Society for the Promotion of Roman Studies, 1970, str.: 179-197
Wright, R. P. Carpow and Caracalla In Britannia, Vol. 5. London: Society for the Promotion of Roman Studies, 1974. str.: 289 - 292
Ostatní:
Breeze, D. J. Agricola the builder In Roman Officers and Frontiers. Stuttgart: Franz Steiner Verlag, 1993 (2), str.: 271 – 282
Breeze, D. J. Agricola in the Highlands . In Roman Officers and Frontiers. Stuttgart: Franz Steiner Verlag, 1993 (3), str.: 282 – 288
Breeze, D. J. Why did the Romans fail to conquer Scotland . In Roman Officers and Frontiers. Stuttgart: Franz Steiner Verlag, 1993 (4), str.: 365-385
Collingwood, R. G., Taylor M. V. Roman Britain in 1931 In The Journal of Roman Studies, Vol. 22, Part 2. London: Society for the Promotion of Roman Studies, 1932. str.: 198-229
Dobson, B. Agricola’s life and career In Roman Officers and Frontiers. Stuttgart: Franz Steiner Verlag, 1993 (5), str.: 258 – 271
Davies, T. P., Birley, E. The First Roman Occupation of Scotland In The Journal of Roman Studies, Vol. 25. London: Society for the Promotion of Roman Studies, 1935, str.: 59-80
Macdonald, G, Notes on the Roman forts at Old Kilpatrick and Croy Hill and a relief of Jupiter Dolichenus In Proceedings of the Society of Antiquaries of Scotland, vol. 66, 1932, str.: 219-42
Masser, P. Cramond Roman Fort: evidence from excavations at Cramond Kirk Hall, 1998 and 2001 In Scottish Archaeological Internet Reports 20. Edinburgh: Society of Antiquaries of Scotland. Available at
Reed, N. The Scottish campaigns of Septimius Severus In Proceedings of the Society of Antiquaries of Scotland, vol. 107. Edinburgh: National Museum of Antiquities of Scotland, 1976, str.: 92-103
127
Richmond, I. A., Steer, K. A., Castellum Veluniate and civilians on a Roman frontier In Journal of the Society for the Promotion of Roman Studies vol. 90, London: Society for the Promotion of Roman Studies, 1959.
Richmond, I. A. The Antonine Frontier in Scotland In The Journal of Roman Studies, Vol. 26, Part 2. London: Society for the Promotion of Roman Studies, 1936, str.: 190-194
Schönberger, Hans. The Roman Frontier in Germany: An Archaeological Survey In The Journal of Roman Studies, Vol. 59, No. ½. London: 1969. str.: 144-197
Steer, K. A. The Nature and Purpose of the Expansions on the Antonine Wall In Proceedings of the Society of Antiquaries of Scotland, Glasgow: Glasgow Archaeological Society, 1957, str.: 161-169
Thiel, A. The Odenwald limes and its realtion to the Antonine Wall In The Army and Frontiers of Rome; papers offered to David J. Breeze on the occasion of his sixty-fifth birthday and his retirement from Historic Scotland, ed. by Hanson, W. S.. Porthsmouth: Journal of Roman Archaeology, 2009. str.: 134-141
Woolliscroft, D. J. Signalling and the Design of the Gask Ridge System In Proceedings of the Society of Antiquaries of Scotland, Edinburgh: Society of Antiquaries of Scotland, 1993, str.: 291-314
Pitts, L. F., Joseph, J. K. St. Inchtuthil: The Roman Legionary Fortress - Excavations 1952- 65 In Briannia Monograph Series no. 6. ed. by Pitts, L. F. London Alan Sutton Publishing Ltd., 1985
Robertson, A., Scott, M., Keppie, L. Bar Hill: A Roman Fort and its Finds In British Archeological Reports 16. ed. by Robertson, A. Oxford: B. A. R., 1975
Miket, R. The Roman Fort at South Shields: Excavation of the Defences 1977–1981 In Tyne and Wear County Councils Museums Journals. ed. by Robertson, A. Newcastle upon Tyne: Tyne and Wear County Councils Museum, 1983
128