Univerzita Karlova v Praze PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra d ějin a didaktiky d ějepisu

BAKALÁ ŘSKÁ PRÁCE

Vývoj obce Martinice v Krkonoších po roce 1850

Evolution of Martinice v Krkonoších after 1850

Autor: Simona ZAPLATÍLKOVÁ Vedoucí bakalá řské práce: PhDr. Bohdan ZILYNSKYJ Rok: 2011

Prohlášení

Tímto prohlašuji, že jsem tuto bakalá řskou práci vypracovala samostatn ě pod vedením PhDr. Bohdana Zilynského a uvedla v seznamu literatury veškerou použitou literaturu a další informační zdroje.

V Praze dne 13. 4. 2011

…………………………………….……………. Simona Zaplatílková

Pod ěkování

Ráda bych pod ěkovala panu PhDr. Bohdanovi Zilynskému za vedení mé bakalá řské práce. Dále bych ráda pod ěkovala pracovník ům okresního archivu v Semilech, a panu kroniká ři Josefu Ullrichovi. V neposlední řad ě také d ěkuji své rodin ě, bez jejíž podpory bych t ěžko zvládla práci napsat.

Obsah

Úvod ...... 6 1. Historie obce p řed rokem 1848 ...... 8 1. 1. Vznik m ěste čka Jilemnice ...... 8 1. 2. Nepodložené pov ěsti o vzniku vsi Martinice ...... 9 1. 3. První písemná zmínka o vsi ...... 9 1. 4. Náboženské pom ěry ...... 11 1. 5. Jak se vyvíjela obec Martinice v nejstarších dobách ...... 12 2. Martinice v letech 1848 - 1918 ...... 13 2. 1. Život obyvatel a vznik mechanické tkalcovny ...... 16 2. 2. Události, které p řisp ěly v 2. polovin ě 19. století k rozvoji obce ...... 18 2. 2. 1. Vznik železni čního spojení v Krkonoších ...... 19 2. 2. 2. Vznik trati Martinice v Krkonoších – Rokytnice nad Jizerou ...... 20 2. 3. Martinice v letech první sv ětové války ...... 22 3. Martinice v letech 1918 - 1938 ...... 27 3. 1. Situace na Jilemnicku po vzniku ČSR ...... 27 3. 2. Martinice v období po první sv ětové válce do roku 1938 ...... 28 3. 2. 1. Významné události, které se udály v obci v dob ě první republiky ...... 30 4. Martinice v letech 1938 - 1948 ...... 32 4. 1. Vývoj obce v povále čných letech do roku 1948 ...... 38 5. Spolkový život v Martinicích ...... 42 5. 1. Spolek divadelních ochotník ů „Klicpera“ ...... 43 5. 1. 1. Ochotnický spolek Klicpera v letech 1919 - 1938 ...... 44 5. 1. 2. Spolek po roce 1938 ...... 47 5. 2. TJ Sokol ...... 49 6. Z historie školství v obci v letech 1848 - 1948 ...... 54 6. 1. Martinická škola od po čátku výuky do roku 1918 ...... 54 6. 2. Martinická škola 1918 - 1938 ...... 61 6. 3. Martinická škola 1938 - 1948 ...... 68 Záv ěr...... 72 Seznam použitých pramen ů a literatury ...... 74

Prameny ...... 74 Periodika ...... 74 Literatura ...... 74 Beletrie ...... 76 Internetové zdroje ...... 76 Přílohy ...... 77 Seznam tabulek ...... 77 Seznam obrázk ů ...... 77 Anotace...... 84 Annotation ...... 84 Klí čová slova ...... 85 Key words ...... 85

Úvod Tématem mé bakalá řské práce jsou d ějiny obce Martinice (dnes Martinice v Krkonoších) v letech 1848 – 1948. Obec Martinice v Krkonoších se nachází v severovýchodních Čechách v nadmo řské výšce 482,9 metr ů a spadá do kraje Libereckého. Podle posledního vyhodnoceného s čítání lidu v roce 2001 žilo v obci 574 obyvatel, což je v ůbec nejnižší po čet obyvatel od roku 1869. Obec je rozd ělena železni ční tratí na dv ě poloviny na tzv. „Ho ření konec“ a „Dolení konec“.

Práce je rozd ělena na dva okruhy, z nichž první se zabývá obecnými dějinami obce v letech 1848 – 1948 a je roz člen ěn na čty ři časová období, tedy na čty ři kapitoly. V prvé řad ě bych ráda popsala stru čně d ějiny obce p řed rokem 1848, tedy v období zhruba 350 let, protože první písemná zmínka o vzniku obce pochází 1492. A v následujících t řech kapitolách sleduji obec Martinice od roku 1848 do 1918, dále období první republiky, tedy léta 1918 – 1938 a kone čně období let 1938 - 1948.

Druhý okruh tvo ří t ři kapitoly, ve kterých se budu podrobn ěji zam ěř ovat na kulturní život obce související se vznikem místních spolk ů a na d ějiny školy od první dochované zmínky o výuce v obci do roku 1948, které bude v ěnována podstatná část práce.

Cílem této práce bylo souhrnné zmapování jednoho století vývoje obce a zjišt ění, která z díl čích etap v jeho rámci byla pro obec nejd ůležit ější z hlediska jejího rozvoje. V neposlední řad ě jsem se v souvislosti s rozvojem obce zam ěř ila na dějiny školství.

V práci bylo čerpáno p ředevším z pam ětní knihy obce, která se za čala psát v roce 1925. D řív ější d ějiny byly sepsány zp ětn ě, z řejm ě nejvýznamn ějším kroniká řem panem Josefem Šonským. Tato pam ětní kniha však není uložena v okresním archivu v Semilech, nýbrž u nyn ějšího kroniká ře obce pana Josefa Ullricha. Záznamy ze sch ůzí obecního zastupitelstva v okresním archivu zcela chybí. Další informace byly čerpány z pam ětní knihy martinické školy, z protokol ů o sch ůzích místní školní rady v Martinicích 1920 – 1938 a v letech 1938 – 1948 a zápis ů ze sch ůzí u čitelského sboru obecné školy v Martinicích 1940 – 1948. Vzácné

6 informace také poskytly pam ětní knihy divadelního spolku Klicpera a pam ětní kniha T ělocvi čné jednoty Sokol Martinice. Důležitými pom ůckami k vytvo ření této práce byly publikace vydaná k 500. výro čí založení obce, pam ětní spis vydaný ke 110. výro čí založení Sboru dobrovolných hasi čů nebo pam ětní spis 100 let Tělocvi čné jednoty Sokol Martinice. Všechny knižn ě uvedené práce a archivní prameny jsou p řesn ě citovány v záv ěre čné bibliografii.

7

1. Historie obce před rokem 1848

1. 1. Vznik městečka Jilemnice

S d ějinami obce Martinice v Krkonoších jsou úzce spojeny d ějiny Jilemnicka, a proto je ve své práci nemohu opomenout. V této oblasti docházelo ke dv ěma vlnám kolonizace. V té první sem přicházelo zejména slovanské obyvatelstvo a v druhé německé. Na Jilemnicku se stal nejvýznamn ějším kolonizátorem šlechtický rod erbu lva. Tento rod se jmenuje rod Markvartic ů.1, Své jméno dostal podle p ředka Markvarta, který m ěl být dvo řanem knížete a krále Vladislava II. Markvartovi pravnuci si rozd ělili „ dědictví velkého východu Čech“. 2 Mladší syn Jaroslav byl zakladatelem rodu pán ů z Valdštejna. P říslušníci tohoto rodu jako jediní z ůstali v ěrni starému erbovnímu znamení, a to rodovému lvu, d říve lvici. Jaroslav ův vnuk Jan z Valdštejna získal Jilemnicko. Tento Jan dal vybudovat po čátkem 14. století pohrani ční gotický hrad Št ěpanice .3 Hrad byl vybudován jako jeho sídlo. Vzhledem k tomu, že toto panství pot řebovalo hospodá řské a tržní centrum, bylo snad kolem roku 1325 založeno měste čko Jilemnice. Toto m ěste čko nebylo založeno v podhradí, jak tomu ve st ředov ěku bývalo, ale p řibližn ě 3 km jižn ěji. Jak píše pan PaedDr. Jan Luštinec ve své knize „nejstarší zmínka o obci se váže k roku 1350, kdy je p řipomenut kn ěz Bohun ěk P ředslav ův z Jilemnice, jenž jako „familiaris domesticus“ sloužil biskupu Quidonovi z Portna a téhož roku byl vyslán jako diplomat do Uher. V roce 1352 se Jilemnice objevuje znovu, tentokrát v registrech papežských desátk ů, podle nichž zdejší fara platí čtvrt kopy groš ů, tedy nejv ětší částku z celého panství“ 4 To nás p řesv ědčuje o tom, že Jilemnice byla již tehdy nejp ředn ější obcí panství, z čehož nám plyne, že musela být založena ješt ě před tímto rokem. Pro tuto práci je však d ůležitý až rok 1492, kdy byla u čin ěna první písemná zmínka o obci Martinice. A tato obec je tématem této práce.

1 Krkonoše, Jilemnice díl I. - vý ňatky z d ějin. , J. Ambrož, ro čník 1939, svazek II. S. 84 2 Tamtéž. 3 Tamtéž. 4 LUŠTINEC, Jan. Jilemnice . 1. vyd. Praha, Litomyšl: Paseka, 2007. S. 3 8

1. 2. Nepodložené pověsti o vzniku vsi Martinice

O vzniku vsi Martinice se do dnešní doby zachovaly pouze historicky nepodložené pov ěsti, které se udržují mezi martinickým lidem. Nejznám ější z pov ěstí vypravuje, že se v okolí dolní části vsi usadilo prvních devatenáct slovanských obyvatel, mezi nimiž vynikal jistý muž jménem Martinicz . „Vrchnosti vykonával jako rychlý a odvážný jezdec na koni oddané služby, hlavn ě když hrozilo vále čné nep řátelské tažení na hrad pán ů z Valdštejnu.“ 5 Díky své oblíbenosti byl ustanoven v ůdcem martinických p řist ěhovalc ů. Podle n ěho se vsi za čalo říkat „ Martiniczova samota “, pozd ěji „ Wes Martinicze “. Jak tomu bylo, se už asi nikdy nedozvíme. Místní obyvatelstvo však vzalo tuto pov ěst jako nejpravd ěpodobn ější, což dokládá i znak místní obce, na kterém se v modrém poli nachází zlatý k ůň v běhu, který by m ěl být p řipomínkou v ěrného Martinicze.

Obr. č. 1 - Znak obce

1. 3. První písemná zmínka o vsi

V roce 1492 došlo k rozd ělení št ěpanického panství na část št ěpanickou a část jilemnickou mezi potomky pán ů z Valdštejna, Heníka a jeho strýce Hynka. P ři této p říležitosti byla u čin ěna první písemná zmínka o existenci vsi Martinice. Heník, syn zesnulého majitele št ěpanického panství Jind řicha z Valdštejna, získal tzv. št ěpanickou část. Do této části se po čítá „dolní polovina Jilemnice se starým kostelem svatého Vav řince, Jilem, Poniklá, Víchová, K řížlice, Št ěpanice, hrad

5 Pam ětní kniha obce Martinice (1925 – 1956), s. 18 9

št ěpanický, Lhota Št ěpanická, Mrklov, Valte řice, Branná, Javorek, Lhotka, Rabné, Borovnice, Zadní Ždírnice a Slemeno“ .6 Hynek získal jilemnickou část, která zahrnovala vsi „Jablonec nad Jizerou, Vojt ěšice, Roprachtice, Sytová, Jest řabí, Hraba čov, horní polovina Jilemnice s tvrzí, Jilem, Martinice , Roztoky, Purklín, Kruh, M říčná, Kundratice, Čistá, P řední Ždírnice a Kun čice“ .7 Panství bylo sice rozd ěleno mezi potomky stejného rodu, to se však smrtí Hynka a Heníka zm ěnilo. Touto událostí vymírá mužská v ětev tzv. Valdštejn ů ze Št ěpanic. Št ěpanická část sice p řechází na další Valdštejny, ale již z jiné v ětve, která si ji podržela až do roku 1606. Tehdy ji Adam mladší z Valdštejna prodal Václavu Zárubovi z Hustí řan .8 Št ěpanickou část koupil v roce 1628 Albrecht z Valdštejna za asi pětinu odhadní ceny. Po smrti Václava Záruby z Hustí řan, který mohl sv ůj statek užívat až do své smrti, mu panství p řipadlo d ědi čně. V tom samém roce je prodal Ottovi Bed řichovi , hrab ěti z Harrachu , který byl jeho švagrem 9. Druhá část panství byla prodána Hynkem z Valdštejna roku 1522 Arnoštovi z Újezdce a Kounic. Po n ěm následoval Záviš Jilemnický z Újezdce a Kounic. Poté co v roce 1577 zem řel, p řipadlo panství Závišov ě sest ře Ann ě, manželce Viléma Křineckého z Ronova . Annin druhý syn Albrecht Bohumír p řenechal správu panství žen ě Kate řin ě, pocházející z rodu Mi řkovských z Trop čic , a dcerám Ann ě Růžen ě, Barbo ře, Alžb ětě a Alen ě Eustachii. 10 Albrecht také získal druhou část panství od Kate řiny Křinecké z Ronova. Ta mu prodala svou část pod nátlakem, Albrecht však dohodnutou částku nikdy nezaplatil, a tak po jeho smrti v roce 1634 bylo panství vráceno K řineckým. 2. 5. 1637 koupil za 64 000 kop míše ňských panství manžel Barbory K řinecké, Jan Vilém Harant z Polžic a Bezdružic, syn Kryštofa Haranta, jednoho z českých pán ů popravených 21. června 1621 na Starom ěstském nám ěstí v Praze. Jan Vilém Harant z Polžic a Bezdružic zde hospoda řil po dobu 7 let a poté ve stejném roce jako jeho žena Barbora umírá. Zanechali po sob ě dva syny, kte ří poté spravovali panství jilemnické, Kryštofa Bohumíra Haranta a Adolfa Viléma Haranta.

6 Pam ětní kniha obce Martinice (1925 – 1956), s. 16 7 PEKA Ř, Karel. Adresá ř okresu jilemnického , Jilemnice 1913. S. 8 8 Krkonoše, Jilemnice díl I. - vý ňatky z d ějin ., J. Ambrož, ro čník 1941, svazek II. str. 90 9 Tamtéž. 10 Tamtéž. 10

Adolf Vilém Harant získal jilemnický zámek se čtvrtinou m ěste čka, Hraba čov, Smi řično, Kundratice, Sytovou, Roprachtice, Kruh, Svojek, Jest řábí, Rokytnici. Umírá roku 1675 a zanechává po sob ě nezletilé d ěti Františka Pavla, Lucii a Konstancii, v četn ě manželky Anny ze Schönfeldu. Kryštof Bohumír Harant získal část Jilemnice, Martinice , Karlov, Jablonec, Jilem, Rovná čov, Roztoky, Zásadku a Purklín. V roce 1670 umírá a svou část zanechává své manželce Eleono ře z rodu Valdštejn ů. Zlomovým rokem pro d ějiny Jilemnicka byl rok 1701, kdy syn Otty Bed řicha, hrab ěte z Harrachu, Ferdinand Bonaventura z Harrachu, koupil od Františka Pavla Haranta z Polžic a Bezdružic jilemnickou část panství. Tímto krokem došlo k op ětovnému spojení po více než dv ě st ě letech rozd ěleného panství v rukou jednoho majitele. Dominium v té dob ě m ělo rozlohu 289 km 2, pat řilo do n ěj 26 vesnic a m ěste čko Jilemnice .11 Harrachové poté vlastnili toto panství až do roku 1945.

1. 4. Náboženské poměry

Brzy po bitv ě na Bílé ho ře za čala probíhat rekatolizace, ta ovšem po dobu třicetileté války nep řinášela o čekávané výsledky. Až po skon čení války roku 1648 za Ferdinanda III. za čala intenzivn ější pronikavá práce církevních a sv ětských vrchností. V místním kraji byl velký odpor ke katolické ví ře a siln ě tu vzkvétal protestantismus. Obyvatelé se odsud snadno rozutíkali k sousedním evangelickým kazatel ům, od kterých se jim dostávalo duchovní posily. S rekatolizací na Jilemnicku je spojeno jméno kardinála a pražského arcibiskupa Arnošta Vojt ěcha z Harrachu. Ten m ěl v držení správu majetku za neplnoletého syna zesnulého Otty Bed řicha, hrab ěte z Harrachu. „ Kardinál Harrach byl ve svém nitru odp ůrcem násilných metod a tvrdší nátlak na poddané vyvíjel spíše pod tíhou vn ějších okolností“ .12 Poddaní byli v tomto sm ěru neústupní, dokonce vyhrožovali, že si vezmou své v ěci a ute čou do hor, odkud se budou bránit, jak jen to p ůjde. 13 „V roce 1651 se

11 LUŠTINEC, Jan. Jilemnice . 1. vyd. Praha, Litomyšl: Paseka, 2007. S. 15 12 Tamtéž, s. 13 13 Krkonoše, Z d ějin náboženských v horách Krkonošských., Dr. J.V. Šimák, ro čník 1937-38, svazek 11 v poddanských seznamech horní části m ěste čka hlásilo ke katolické ví ře pouze 33 osob, z toho 20 p římo z jilemnického zámku, tedy z okruhu, který byl rekatolizací zasažen nejd říve “. 14 Ke zm ěně docházelo mezi léty 1652-1653 díky misiím, které zde m ěly dobré výsledky.

1. 5. Jak se vyvíjela obec Martinice v nejstarších dobách

Jak se obec Martinice do I. poloviny 17. století vyvíjela, není známo. Cenné záznamy p řináší až doba po roce 1650. Nap říklad soupis pozemk ů vyhotovený po ukon čení t řicetileté války v letech 1652-54 říká o vsi Martinice: „Roly prost řední ourody, rolník ů s potahem 9, bez potah ů rolník ů a zahradník ů 16 vcelku usedlejch. Mimo to čty ři stavení rozbo řený a pustý. Řemeslník není žádnej.“ 15 Za vlády Marie Terezie prob ěhlo první s čítání lidí a dom ů. 16. 2. 1754 bylo vydáno na řízení k provedení soupisu obyvatelstva a číslování dom ů. V Martinicích prob ěhlo ozna čení dom ů číslem až v roce 1770. Do té doby byly domy, nebo spíše chalupy, ozna čeny podle jmen vlastník ů, nebo jinými p řívlastky jsou známy chalupy „ Na rycht ě, U rybníka nebo U zvonku “16 a jiné. Tehdy bylo o číslováno 57 dom ů, za čalo se číslem jedna u rychtá ře a kon čilo číslem 57 u mlyná ře. Martinice podle Josefínského katastru z roku 1789 pat řily ke kraji bydžovskému, k panství jilemnickému a branskému 17 .

I. S. 146 14 LUŠTINEC, Jan. Jilemnice . 1. vyd. Praha, Litomyšl: Paseka, 2007. S 13 15 Pam ětní kniha obce Martinice (1925 – 1956), s. 28 16 Tamtéž, s. 45 17 V pr ůběhu let nahradila Št ěpanický hrad nov ě vybudovaná hornobranská tvrz, na jejím míst ě vznikl v 16. století renesan ční zámek, ta se nov ě stala centrem panství, št ěpanický hrad upadal. 12

2. Martinice v letech 1848 1918 Jak již bylo uvedeno na konci minulé kapitoly, v roce 1701 došlo ke spojení více jak 200 let rozd ěleného št ěpanického panství do vlastnictví jediného majitele Ferdinanda Bonaventury hrab ěte z Harrachu. Harrachové zde poté p ůsobili až do roku 1945. Tehdy jim byl majetek, na základ ě dekret ů prezidenta republiky, zkonfiskován. V roce 1848 vlastnil panství František Arnošt z Harrachu. Revolu ční rok přinesl mnohé zm ěny, byla vyhlášena konstituce, odstran ěno poddanství, robota i pozemkové vrchnosti. Zásadní zm ěnou byla zm ěna správní struktury. Po zrušení patrimonia (vrchnosti) p řešla soudní a politická moc z rukou vrchnosti na ú řady zem ěpanské (státní), tedy na okresní soudy a okresní hejtmanství. Měste čko Jilemnice bylo velmi ambiciózní a žádalo o možnost stát se centrem okresní správy. Vzhledem k nedostatku vhodných prostor nebylo tohoto cíle zprvu dosaženo a sídlil zde pouze okresní soud. Tento stav trval až do roku 1855, kdy došlo k novému uspo řádání politických ú řad ů a Jilemnice se stala centrem jak politického, tak soudního okresu. 18 Politický okres jilemnický se v té dob ě skládal z 25 obcí, jimiž byly „Benecko, Horní Branná, Dolní Branná, Hraba čov, Jest řábí, Jilemnice, K řížlice, Kruh, Kundratice, Lhota Zalesní, M říčná, Mrklov, Martinice , Pe řimov, Poniklá, Roudnice, Roztoky, Horní Sytová, Dolní Št ěpanice, Horní Št ěpanice, Studenec, Valte řice, Víchová, Víchovská Lhota a Vítkovice“ 19 . V roce 1855 m ěl jilemnický okres 28 879 obyvatel a zabíral plochu 82, 8 km 2. V roce 1868 došlo k novému politickému rozd ělení, kdy vzniklo 89 okresních hejtmanství pro Čechy, 30 pro Moravu a 7 pro Slezsko. Politický okres jilemnický se od té doby skládal ze soudního okresu jilemnického a soudního okresu rokytnického (Rokytnice nad Jizerou). V celém politickém okresu žilo 47 881 obyvatel, rozkládal se na území o rozloze 137, 3 km2 a byl tvo řen 33 obcemi. 20 K obcím jilemnického soudního okresu p řibyly obce ze soudního okresu rokytnického: „Horní Dušnice, Harrachov, Jablonec nad Jizerou, Paseky,

18 PEKA Ř, Karel. Adresá ř okresu jilemnického , Jilemnice 1913, s. 20 19 SOkA Semily, OÚ Jilemnice 1855 - 1942 . Inventá ř s. 1 20 Tamtéž, s. 2 13

Rokytnice, Sklena řice, T říč a Vysoké.“ 21 1. ledna 1878 vzniká nový soudní okres vysocký (Vysoké nad Jizerou), 22 který byl vzáp ětí rovn ěž p řiřazen pod jilemnický politický okres. V roce 1902 jilemnický politický okres zabíral 237 km 2 a žilo v něm 50 042 obyvatel. Tvo řen byl z 24 obcí jilemnického soudního okresu, 16 obcí soudního okresu Vysoké nad Jizerou a z 3 obcí soudního okresu Rokytnice. 23 Z církevního hlediska náležely soudní okres jilemnický a rokytnický katolické k diecézi královéhradecké a soudní okres vysocký k diecézi litom ěř ické. Obec Martinice spadala od roku 1855 spolu s dalšími obcemi do jilemnického politického a soudního okresu. Svojí polohou spadala do královéhradecké diecéze, kam se řadí i dnes. Již od roku 1738 pat řila k farnímu úřadu v Roztokách, který spadal pod vikariát ve Vrchlabí. 24 V obci bylo v roce 1843 evidováno 80 dom ů a 747 obyvatel. V dalších letech se po čet dom ů a obyvatel neustále, i když ne prudce, zv ětšoval. V roce 1869 zde bylo 92 dom ů a 764 obyvatel, k roku 1880 stoupá po čet na 97 dom ů a 790 obyvatel, v roce 1890 bylo napo čítáno 102 dom ů a 852 obyvatel. Domnívám se, že tento vzr ůst po čtu obyvatel v martinické obci m ůže být vysv ětlen z řízením severozápadní železni ční dráhy Trutnov – Stará Paka a zejména založením místní dráhy vedoucí z Martinic do Rokytnice nad Jizerou v 90. letech 19. století. Dalším sčítacím rokem byl rok 1900, kdy bylo v Martinicích evidováno 115 dom ů a 938 obyvatel. Pro obec z ůstane památným a mimo řádným rok 1910, kdy v obci žilo 1009 obyvatel, což p ředstavovalo nejvyšší po čet zjišt ěný v době s čítání obyvatel. Publikace 500 let obce Martinice v Krkonoších uvádí ješt ě jeden rok a to rok 1913, kdy po čet obyvatel byl 1069. 25 Od této doby po čet obyvatel tuto pomyslnou hranici 1000 již nep řekro čil. Ucelený p řehled o po čtu obyvatel a dom ů v letech 1869 až 1950 zobrazuje graf č. 1. 26

21 SOkA Semily, OÚ Jilemnice 1855 - 1942 . Inventá ř s. 2 22 SOkA Semily, OŠV Jilemnice (1829) 1870 - 1942 . Inventá ř s. 11 23 KUDRNÁ Č, Václav. Adresá ř politického okresu jilemnického, Turnov 1902, s. 9 - 10 24 Předtím spadaly k farnosti v Horní Branné a po z řízení jilemnické farnosti v roce 1721 k Jilemnici. 25 JI ŘIČKA, Bohuslav a kolektiv autor ů, 500 let obce Martinice v Krkonoších . S. 20 26 Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 . P říprava vydání Balcar, Vladimír; Havel, Radek; K řídlo, Josef; Pavlíková, Marie; R ůžková, Ji řina; Šanda, Robert; Škrabal, Josef. Svazek 1. Praha: Český statistický ú řad, 2006. 14

Graf. č. 1 - Po čet obyvatel a dom ů v letech 1869 – 1950

Od roku 1848 do roku 1918 p ůsobili v Martinicích starostové, uvedení v tabulce č. 1. 27 Složení zastupitelstva nebylo možné zjistit pro nedostatek materiál ů.

Rychtá ři a starostové obce Funk ční období

František Buchar 1844 - 1862

Jan Řeho ř 1862 - 1865

Jan Horá ček 1865 - 1870

Josef Vondrák 1870 - 1875

František Horá ček 1875 - 1879

Jan Horá ček 1879 - 1899

Josef Ott 1899 - 1900

Jan Holec 1900 - 1912

Josef Horá ček 1912 - 1913

Hynek Hašek 1913 - 1919

Tabulka č. 1 - Přehled starost ů obce v letech 1848 - 1918

27 SOkA Semily, Archiv obce Martinice 1883 – 1945 (1948) . Inventá ř s. 7 15

2. 1. Život obyvatel a vznik mechanické tkalcovny

Obyvatelé Martinic se v 19. století živili často jako cihlá ři, seká či (ti chodili kosit panské louky) a d řevorubci, ale jejich nejv ětší obživou byla ru ční tkalcovina. Dalo by se říci, že v ětšina cihlá řů , seká čů , d řevorubc ů p ůsobila hlavn ě jako tkalci. Ti pracovali u svých stav ů od časného rána do hluboké noci, n ěkdy i po celou noc. Byla to velmi tvrdá práce, protože ani oni sami nevěděli, zda se jim poda ří vyrobené režné plátno, sypkoviny a slabé ln ěné plátno prodat. Konec 19. století ru ční tkalcovin ě nep řál. V martinické obci na tom m ěla zna čnou zásluhu nov ě vzniklá parní mechanická tkalcovna, tovární výroba však byla pro obec velmi p řínosná, hlavn ě pro obyvatele, kte ří za svoji práci dostávali peníze, a m ěli stanovenou pracovní dobu. To se s podmínkami u domácího stavu nedalo srovnávat, a tak postupn ě tovární výroba nahradila domácí tkalcovinu. „Ru ční tkalcovina postupn ě upadala a možno sm ěle říci, že v Martinicích po první sv ětové válce ru čně tkalcovalo jen n ěkolik posledních mohykán ů. T ěmi byli brat ři Udatní a zedník František Kr ůfa. Jejich úmrtím bylo u nás ru ční tkalcovin ě odzvon ěno na dobro.“ 28 Myšlenka na stavbu mechanické parní tkalcovny se za čala realizovat v 90. letech 19. století, kdy Jan Horá ček prodal panu Josefu Št ěpánkovi, notá ři z Jilemnice a Antonínu Dufkovi pozemky. Oba zmín ění na nich na své vlastní náklady postavili tkalcovnu a šlichtovnu. Právo vlastnické získali v roce 1890 manželka pana Št ěpánka Anna a Antonín Dufek. 29 Stavba nové továrny byla velmi rychle ukon čena a to již za necelý rok, v červnu 1891. 30 V tkalcovn ě bylo zam ěstnáno mnoho žen a muž ů z Martinic, kte ří pracovali asi 11 hodin denn ě, což se s domácí prací nedalo srovnávat. Na nových strojích je zau čovali kolegové z vedlejší obce Zálesní Lhoty, kte ří nové stroje používali již p ři práci v nedalekém Vrchlabí. Po dvou letech činnosti byla p řistav ěna část p řízemí a ho ření patro. „ První poschodí bylo ur čeno pro tkalcovnu, p řízemí pro snovárnu a šlichtovnu, suterén pro sklady“. 31 Dále byla rozší řena kotelna, což umožnilo nainstalovat druhý kotel. „ V r.

28 Pam ětní kniha obce Martinice (1925 – 1956), s. 125 29 Pam ětní kniha obce Martinice (1925 – 1956), s. 124 30 Tamtéž. 31 JI ŘIČKA, Bohuslav a kolektiv autor ů, 500 let obce Martinice v Krkonoších . S. 35 16

1895 byla pak vybudována strojovna s parním strojem. “32 Provoz továrny však s sebou nesl i možná rizika v podob ě stávek . Lidé, kte ří zde byli zam ěstnaní, se postupn ě za čali sdružovat a diskutovat o sociáln ě- politické problematice. Z tohoto d ůvodu vzniká v roce 1905 první odborová organizace, která je odbo čkou „ Svazu textilního d ělnictva v Náchod ě“. 33 Zam ěstnanci v továrn ě častokrát museli platit za v ěci, které nezavinili, což v nich vyvolávalo pochopitelnou a oprávn ěnou nevoli. Následkem toho se v lét ě 1906 postavili na odpor. Ze svých řad si vybrali zástupce, které za n ě vznášeli požadavky k majitel ům podniku, Jana Kobrleho, Josefa Pacholíka a Marii Lizrovou - Mazá čovou .34 Továrníci nejprve necht ěli o požadavcích vyjednava čů jednat, což vedlo k pozastavení práce v továrn ě. Práce byla op ět obnovena až po jednání s majiteli podniku, p ři kterém došlo k vyslyšení požadavk ů zam ěstnanc ů. Stávka nakonec trvala pouhý jeden týden. V roce 1909 došlo ke zm ěně spoluvlastníka továrny, kterým se stal Čen ěk Mencl. Jeho p říchod a postupná realizace jeho nových zám ěrů vyvolaly další nevoli a následn ě stávku, p ři které šlo zejména o pracovní dobu. Lidé v továrn ě pracovali od šesti hodin ráno do šesti hodin ve čer. N ěkteré ženy, však byly nuceny chodit do práce se zpožd ěním, protože vypravovaly d ěti do školy. 35 Proto se majitelé továrny rozhodli posunout za čátek pracovní doby na sedmou hodinu ráno a konec na sedmou hodinu ve čer. To se lidem nelíbilo a za čali požadovat zkrácení pracovní doby na 10 hodin a také desetiprocentní zvýšení platu. Tyto požadavky nebyly přijaty a tak se práce op ět zastavila na kone čných osm týdn ů. Stávka nakonec skon čila polovi čním úsp ěchem – došlo ke zkrácení pracovní doby na 10 hodin, ale nikoli ke zvýšení platu. V roce 1910 prodal Josef Št ěpánek mladší svoji polovinu továrny Františku Horá čkovi a jeho synovi, kte ří byli z Martinic. Tak se továrna dostala poprvé, i když jen z poloviny, do rukou martinických ob čan ů. Tento stav se zm ěnil poté, co se pan Čen ěk Mencl dostal do finan čních potíží, tehdy koupil František Horá ček i druhou polovinu. A tak rokem 1912 p řechází tkalcovna pln ě do majetku rodiny

32 JI ŘIČKA, Bohuslav a kolektiv autor ů, 500 let obce Martinice v Krkonoších . S. 35 33 Pam ětní kniha obce Martinice (1925 – 1956), s. 125 34 Tamtéž. 35 Pam ětní kniha obce Martinice (1925 – 1956), s. 126 17

Horá čkových a v jejich majetku z ůstává až do roku 1940. P říznivý vývoj byl narušen první sv ětovou válkou, „ kdy závod musel být v r. 1915 pro nedostatek surovin zastaven a uzav řen .“ 36 Po válce p řešla tkalcovna do rukou Františka Horá čka mladšího, protože jeho otec František Horá ček starší zem řel 7. listopadu 1917. 37

2. 2. Události, které přispěly v 2. polovině 19. století k rozvoji obce

První d ůležitou událostí, která významn ě zasáhla do života místního obyvatelstva byla stavba Rakouské severozápadní dráhy Trutnov – Stará Paka v letech 1870 – 1871. P ři této stavb ě bylo v obci „ vyvlastn ěno 8ha 25ar ů 75m 2 pozemkové plochy a rozbo řeny domy s čísly 16, 17, 18, 48, 51, 52, 53, 54 a 58. “38 Po dobudování hlavních železni čních tratí se za čalo hovo řit o vzniku tratí lokálních. Jedna z t ěchto místních tratí vznikla také v úseku z Martinic do Rokytnice nad Jizerou, a to v roce 1899. Tím se z Martinic stalo místo, kam se sjíždí velké množství lidí, kte ří dále cestují za sportem (zejména lyža řů ), či jen za krkonošskou přírodou. Vznik železni čního spojení byl jednou z nejvýznamn ějších událostí, které ovlivnily rozvoj obce, a proto podrobn ější informace uvádím na konci této podkapitoly.

Rozvoj obce Martinice významn ě pozdvihlo z řízení farmy živé zv ěř e Františkem Horá čkem v roce 1884. 39 Farma byla n ěkolikrát rozší řena a dosáhla sv ětového v ěhlasu. Na farm ě se chovala r ůzná zv ěř jako nap říklad koroptve, nutrie, ondatry, čápy, hlemýždi. Farma byla v roce 1948 znárodn ěna a po roce 1950 úpln ě zrušena. 40 Další významnou událostí bylo postavení už d říve popsané mechanické tkalcovny v roce 1891.

36 JI ŘIČKA, Bohuslav a kolektiv autor ů, 500 let obce Martinice v Krkonoších . S. 36 37 SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 - 1953 . Pam ětní kniha (1786) 1874 – 1940, s. 154 38 Pam ětní kniha obce Martinice (1925 – 1956), s. 45 39 JI ŘIČKA, Bohuslav a kolektiv autor ů, 500 let obce Martinice v Krkonoších . S. 34 40 Tamtéž.; Pam ětní kniha obce Martinice (1925 – 1956), s. 170 18

O tom, že se obec rozvíjela, sv ědčí i zvyšující se po čet obyvatel a tím samoz řejm ě i d ětí. Místní jednot řídní škola se stala v roce 1878 školou dvout řídní. Vzhledem k tomuto faktu bylo zapot řebí pro výuku postavit novou budovu školy, protože dosavadní byla nedosta čující. A tak vznikla, za p ůsobení obecního starosty Jana Horá čka, v roce 1884 první kamenná budova školy. Škola byla vystav ěna na náklady obce za 13 730 zlatých a 15 krejcar ů.41 Dějinám školy je v ěnována samostatná kapitola. Život v Martinicích ovlivnilo i zakládání spolk ů. Spolková činnost se zde za čala rozvíjet v 90. letech 19. století. Jako první vznikl Sbor dobrovolných hasi čů a to z na řízení c. k. okresního hejtmanství v Jilemnici v roce 1889. Dále v roce 1895 vznikl Spolek c. k. vojenských vysloužilc ů, který velmi podporoval majitel jilemnického panství hrab ě Jan z Harrachu. Tento spolek však svoji činnost ukon čil již v roce 1909, kdy se rozešel. 42 Místní jednota jednoho z nejvýznamn ějších spolk ů v Čechách, Sokol, byla založena v roce 1897. 43 V roce 1896 vzniklo Družstvo divadelních ochotník ů, jež se v roce 1900 stalo Spolkem divadelních ochotník ů „Klicpera“. „Dalšími spolky v obci byly: Český klub velocipedist ů (1900-1925), odbor Zemské jednoty z řízenc ů drah, vzniklý 1906 a roku 1925 p řejmenovaný na odbo čku Jednoty zam ěstnanc ů československých státních drah, odbor Národní jednoty Severo české pro Martinice a okolí (1910-1925), Úst řední sdružení d ělnictva textilního v Náchod ě-Odbo čka pro Martinice u Jilemnice (1909-1938).“ 44

2. 2. 1. Vznik železničního spojení v Krkonoších Vznik dopravních komunikací byl pro oblast západních Krkonoš velmi náro čný, a to zejména díky členitému terénu. Avšak i zde se postupem času utvá řely obchodní cesty, stezky a od 18. století také první silnice a v neposlední řad ě od 19. století i železnice. První železnice v Podkrkonoší vznikaly p ředevším z ekonomických důvod ů. V tomto období zde vznikají první továrny, které cht ějí mít spolehlivý přísun surovin a odvoz výrobk ů. Měste čko Jilemnice a okolní obce v této dob ě poci ťovaly nedostate čné spojení s okolním sv ětem. Prvním zlomem v této situaci bylo otev ření Jihoseveron ěmecké spojovací

41 Pam ětní kronika T ělocvi čné jednoty „Sokol“ v Martinicích. S. 4 42 Pam ětní kniha obce Martinice (1925 – 1956), s. 129 43 Viz samostatná kapitola 5. 2. TJ Sokol 44 SOkA Semily, Archiv obce Martinice 1883 – 1945 (1948). Inventá ř s. 4 19 dráhy, která spojovala Pardubice s Libercem. Tato dráha vedla i nedalekou obcí Horka u Staré Paky. Pro místní ob čany nebylo již zdaleka tak náro čné se na nádraží Horka u Staré Paky dopravit. Avšak ani tato situace ob čan ům pln ě nevyhovovala. Další významnou zm ěnu, pro martinické ob čany, p řineslo otev ření dnešní dráhy Chlumec nad Cidlinou – Trutnov v roce 1871. 45 Povolení k výstavb ě této trati získala v roce 1868 Rakouská severozápadní dráha. 46 V dalších letech byly otev řeny úseky z Velkého Oseka do Ostrom ěř e a z Trutnova-Po říčí do Kun čic nad Labem. K celé trati byly postupn ě p řipojeny i krátké trati, nap ř. z Kun čic nad Labem do Vrchlabí, z Ostrom ěř e do Ji čína nebo z Martinic do Rokytnice nad Jizerou. Vznik této dráhy byl d ůležitý pro naši obec, nebo ť Nádraží Jilemnice, kterým procházela tra ť, bylo postaveno t ři kilometry od m ěsta a leželo již na katastru obce Martinice. Toto nádraží bylo po n ěkolika letech p řejmenováno na Jilemnice-Martinice. „Na žádost jilemnických ob čan ů byl i tento název zm ěněn a od 1. června 1921 se stanice jmenuje Martinice.“ 47 Po dokon čení hlavních tratí na západ ě Krkonoš se rodily myšlenky na vybudování vedlejších, tzv. lokálních tratí. Hlavní dohady se vázaly na dnešní tra ť Martinice v Krkonoších – Rokytnice nad Jizerou. Vznikalo i mnoho sm ělých plán ů na výstavbu železnic, ke kterým nikdy nedošlo, pro ilustraci uvádím nap ř. dráhu z Vrchlabí do Špindlerova Mlýna, a jak v sou časnosti říká doktor Luštinec „v Krkonoších chybí hromadná ekologická doprava “. 48

2. 2. 2. Vznik trati Martinice v Krkonoších – Rokytnice nad Jizerou O této trati se vedlo mnoho diskuzí, ale k realizaci plán ů nedocházelo. Zm ěna nastala až na konci 19. století, kdy: „Roku 1897 obdrželi povolení k přípravným pracím spolu s hrab ětem Janem 49 , okresní starosta v Jilemnici Jan Zubatý, starosta m ěsta Jilemnice František X. Jerie, okresní starosta J. Vodse ďálek z Vysokého nad Jizerou, továrníci Theodor Hübner a Johann Haney z Jablonce nad

45 Původn ě tra ť Velký Osek - Stará Paka - Trutnov – Po říčí. LUŠTINEC, Jan. Historie místní dráhy Martinice v Krkonoších – Jilemnice – Rokytnice nad Jizerou. 1. vyd. Praha 2004. S. 13 46 Tamtéž. 47 LUŠTINEC, Jan. Historie místní dráhy Martinice v Krkonoších – Jilemnice – Rokytnice nad Jizerou. 1. vyd. Praha 2004. S. 91 48 LUŠTINEC, Jan. Historie místní dráhy Martinice v Krkonoších – Jilemnice – Rokytnice nad Jizerou. 1. vyd. Praha 2004. S. 17 49 Hrab ě Jan z Harrachu 20

Jizerou. “50 V roce 1898, přesn ěji 29. srpna, obdrželi výše uvedení pánové koncesi pro místní dráhu ze stanice Jilemnice do Rokytnice nad Jizerou. 51 Podle podmínek koncese musela být dráha uvedena do provozu b ěhem dvou a p ůl let a udržována v provozu po dobu 90 let. 52 Nebýt jejich iniciativy, byla by dráha postavena možná až o n ěkolik let pozd ěji. Stát výstavbu nijak finan čně nepodporoval, ta byla vystav ěna pouze ze soukromých prost ředk ů. Náklady na stavbu činily 4 880 000 K.53 Vznik této místní dráhy byl zajisté velmi užite čný, ale nem ůžeme se divit, že někte ří ob čané té doby to vid ěli jinak. Zejména díky vyvlast ňování pozemk ů, chaloupek a domk ů. Tohoto vyvlast ňovacího řízení se ujal Dr. Friedrich Thieben, advokát z Jablonce nad Nisou, a stavební práce byly sv ěř eny firm ě Gross & company ve Vídni. 54 Práce na stavb ě, i když by se asi neo čekávalo vzhledem k obtížnému terénu, pokra čovaly velmi dob ře. Již v roce 1899 byly pokládány první koleje. Provoz na trati byl slavnostn ě zahájen 7. prosince 1899. 55 V románu spisovatele Jaroslava Havlí čka Petrolejové lampy se píše: „První vlak! Od zít řka vstoupí v platnost pravidelný jízdní řád. Ješt ě dnes, naposled, se v plné sláv ě zaleskly ko čáry a dostavníky, když odvážely pány a dámy k zahájení jízdy do Martinic. Gründl si na své zrzavé pa česy nasadil poma čkanou bu řinku, Kalaš si oblekl do blýskaného černého kabátu. Možná, že ješt ě ve čer zapijí sv ůj žal „U Koní čků“ nebo u Semjána, snad si dokonce vynadají nebo se porvou. Koho te ď budou vozit jejich vychrtlé herky?…“ Tento úryvek velmi dob ře charakterizuje situaci, která po otev ření místní dráhy nastala, avšak nemá historickou hodnotu. Každá „novinka“ s sebou p řináší své klady, ale i své zápory. A tak následkem výstavby železnice zanikají n ěkteré

50 LUŠTINEC, Jan. Historie místní dráhy Martinice v Krkonoších – Jilemnice – Rokytnice nad Jizerou. 1. vyd. Praha 2004. S. 19 51 Tamtéž., s. 24 52 tj. po dobu trvání koncese 53 ŠIMURDA, Josef. Historie železni čního provozu na trati Martinice v Krkonoších – Jilemnice – Rokytnice nad Jizerou 1899 – 1989 . Turnov: Severografia, 1989. S. 13 54 LUŠTINEC, Jan. Historie místní dráhy Martinice v Krkonoších – Jilemnice – Rokytnice nad Jizerou. 1. vyd. Praha 2004. S. 28 55 LUŠTINEC, Jan. Historie místní dráhy Martinice v Krkonoších – Jilemnice – Rokytnice nad Jizerou. 1. vyd. Praha 2004. S. 37 21

živnosti, které nemohly konkurovat levn ější a výkonn ější železni ční doprav ě, zejména povoznictví. Od roku 1899, tedy od zahájení provozu, jezdily na trati 3 páry smíšených vlak ů denn ě, to znamená vlak ů složených z nákladních i osobních vagón ů. Období první sv ětové války velmi komplikovalo provoz na místní dráze. Chyb ělo uhlí, vlaky na hlavních tratích nemohly dodržovat jízdní řád. Našt ěstí ve dvacátých letech byly tyto nedostatky odstran ěny a po čet osob p řepravovaných železnicí stoupal. Došlo ke zvýšení po čtu vlak ů. Tento rozvoj však ustal po roce 1938. Po událostech v Mnichov ě muselo Československo podstoupit svá pohrani ční území N ěmecku. To se také dotklo místní dráhy, ihned v roce 1938 byla Rokytnice nad Jizerou zabrána a s ní i další české vesnice. Pomnichovská státní hranice p řetnula dráhu v km 10,4, celní kontroly byly zřízeny ve stanicích Sytová a Poniklá. 56 Železni ční doprava se poté stala jakýmsi pojítkem mezi obyvateli na obou stranách vynucených hranic.

2. 3. Martinice v letech první světové války

To, že je válka nevyhnutelná, bylo jasné už dlouho p ředem a hledala se jen nějaká záminka pro její rozpoutání. V Sarajevu byl 28. 6. 1914 spáchán atentát na následníka rakousko-uherského tr ůnu Františka Ferdinanda d´Este a jeho ženu vévodkyni z Hohenbergu. Málo kdo si patrn ě tehdy uv ědomoval, že tato situace zap říčiní vznik kruté, p ět let trvající války, která se postupn ě zm ění ve válku celosv ětovou. První sv ětová válka zasáhla také do pom ěrn ě klidného života obyvatel v Martinicích. Mobilizace zde byla p řijímána s rozpaky a s velkými obavami. Již v prvních chvílích války byli odvedeni z jilemnického okresu muži do 37let a v srpnu 1914 muži do 42let. 57 Nakonec na vále čné fronty odešli muži ve v ěku od 18 do 50 let. Zárove ň byl také na řízen odvod koní a povoz ů. Rolníci sice za odvedené kon ě získávali peníze, nicmén ě jejich ztráta znamenala omezení prací na polích, což zap říčinilo snížení velikosti sklizn ě. Rolník ům v tomto roce nep řálo ani po časí, podzim byl velmi deštivý a tím pádem úroda ješt ě horší.

56 LUŠTINEC, Jan. Historie místní dráhy Martinice v Krkonoších – Jilemnice – Rokytnice nad Jizerou. 1. vyd. Praha 2004. S. 57 57 Pam ětní kronika T ělocvi čné jednoty „Sokol“ v Martinicích. S. 35 22

Za čátkem října 1914 p řijel do Martinic vlak, který vezl uprchlíky z Bukoviny a Hali če - hlavn ě Poláky a Rusíny. Na nádraží v Martinicích na n ě čekali starostové obcí, aby je ubytovali ve svých vesnicích. Vlak dorazil do stanice ve ve černích hodinách a tak n ěkte ří uprchlíci, kterým byla p řid ělena časov ě t ěžce dostupná vesnice, museli v Martinicích p řespat. Byli podarováni polévkou a hned zrána rozvezeni do vesnic, které jim byli p řid ěleny. „Jednotlivým obcím byli p řikázáni tito Poláci: Branné 20, Hraba čovu 56, Lhot ě Zalesní 45, Jilemnici 20, Lhot ě Víchovské 5, Kruhu 32, M říčné 25, Poniklé 25, Roztokám 43, Studenci 76, Dolním Št ěpanicím 32, Víchové 6. Úhrnem bylo 385 polských uprchlík ů. Rusín ů bylo p řid ěleno obcím: Hraba čovu 9, Jilemnici 4, Lhot ě Vích. 9, M říčné 13, Studenci 6, Dolním Št ěpanícím 5, Víchové 21. Úhrnem bylo 89 Rusín ů. Všech, uprchlík ů 474. Byli ponejvíce z okolí Lvova a Krakova.“ 58 S válkou také klesaly možnosti nalezení práce a tak stoupal po čet nezam ěstnaných osob. V zá ří 1914 bylo v Martinicích zjišt ěno 72 nezam ěstnaných muž ů a žen. 59 V roce 1915 se snížil po čet nezam ěstnaných. Tento fakt m ůžeme přisoudit náboru žen a muž ů, kte ří byli zprošt ěni vojenské služby, do muni čních továren v Dolních Rakousích. Ženy vícemén ě nem ěly na vybranou a tuto práci za 25 K týdn ě musely p řijmout. V případ ě, že by tak neud ělaly, byla by jim odebrána podpora. 60 Není divu, že ve vále čných dobách zásobování obyvatel potravinami zna čně „pokulhávalo“. Toto vyvrcholilo 22. 4. 1915, kdy se m ěstská rada usnesla na vydávání tzv. chlebových lístk ů. Za tento lístek dostala osoba chléb o hmotnosti 1,4 kg, který ji m ěl vysta čit po dobu jednoho týdne. Lístky však byly vydávány nejen na chléb. Někte ří martini čtí obyvatelé proto jezdili vlakem do jiných kraj ů, hlavn ě k Bydžovu a Chlumci, aby zde za vým ěnu nebo za peníze získali mouku či obilí. Tyto t ěžce získané potraviny jim však byly v ětšinou p ři kontrolách ve stanici Stará Paka zabaveny. Stejn ě tak byly zabavovány nadlimitní zásoby. „Zabavovalo se obilí, dobytek, zv ěř , dále pak kovy, a to nejen kostelní zvony, ale i zlacené hroty hromosvod ů a jejich m ěděné svody, domácí hmoždí ře, žehli čky, formy na pe čivo,

58 HORÁ ČEK, Jaromír. Jilemnicko sv ětová válka – převrat, Jilemnice, 1938. S . 29 59 Tamtéž., s. 34 60 Pam ětní kniha obce Martinice (1925 – 1956), s. 139 23 ostnaté dráty atd. Výsledky rekvizic kov ů však nebyly nijak valné, nebo ť řada ob čan ů své p ředm ěty rad ěji dob ře uschovala a za čala je používat až v povále čném období.“ 61 V roce 1915 se u zví řat v kraji objevily r ůzné nemoci. V srpnu 1915 byla u koní zjišt ěna prašivina 62 a následkem toho byla vydána p řísná desinfek ční na řízení. Prašivina nebyla jedinou nemocí, se kterou se museli lidé potýkat, dále se velmi rozší řila vzteklina u ps ů, což vedlo nakonec k zna čnému omezení chovu ps ů. A u dobytka se objevila slintavka a kulhavka. V p řípad ě obyvatel našt ěstí vážné nemoci nevypukly, a to p řesto, že trp ěli nedostatek potravin a základních pot řeb. Během vále čných let si všichni obyvatelé obce snažili vzájemn ě pomáhat, jak jen to šlo. Zárove ň poskytovali pomoc i voják ům na vále čných frontách. Do této pomoci se zapojilo i žactvo pod vedením u čitelského sboru. Již koncem listopadu 1914 vyrobily zdejší žákyn ě „ 35 pár ů vln ěných nátepni ček a 2 páry vln ěných ponožek pro vojáky “63 . V pr ůběhu vále čných let žáci sbírali peníze pro sirotky, shán ěli r ůzné kovy pro vále čné pot řeby a každoro čně sbírali a sušili ostružinové listí na čaj. V říjnu 1917 se v obci konalo hned n ěkolik sbírek. Jako první se sbíralo listí ostružiníku, maliníku a jahodníku. Ve dnech od 17. do 31. října se konala sbírka prádla pro vále čné ú čely - bylo ho získáno asi 13kg a p ředáno starostovi obce Hynku Haškovi, aby je poslal, kam bylo pot řeba. 64 Během války se Rakousko- Uhersko dostávalo do zna čné finan ční tísn ě a žádalo obyvatelstvo, „aby veškeré úspory p ůjčilo státu k dalšímu vedení války, a slibuje vysoký úrok a jiné výhody. S hnusem a odporem odvádí ob čan vše, co mu rakousko-uherská vláda na řizuje: jm ění, krev a život.“ 65 Zpráva o ukon čení války a o p řevratu 28. října 1918 se v Jilemnici roznesla již b ěhem dopoledne. 66 Oslav, které se následn ě konaly, se zú častnili také ob čané z okolních vesnic v četn ě Martinic. První sv ětová válka jako všechny války byla strašná a vyžádala si mnoho

61 LUŠTINEC, Jan. Jilemnice. 1. vyd. Praha, Litomyšl: Paseka, 2007. S. 20 62 Prašivina - zákožka svrabová napadá často místa s krátkou srstí, nap ř. nohy kon ě. 63 SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 - 1953 . Pam ětní kniha (1786) 1874 – 1940, s. 129 - 130 64 SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 - 1953 . Pam ětní kniha (1786) 1874 – 1940, s. 154 65 Pam ětní kronika T ělocvi čné jednoty „Sokol“ v Martinicích, s. 42 66 HORÁ ČEK, Jaromír. Jilemnice za první sv ětové války – převrat . Jilemnice, 1938. S. 198 24

život ů. Z martinických ob čan ů položilo život ve válce 21 muž ů.67 Na jejich po čest a na p řipomínku vále čných dob byl postaven pomník padlých, který se v dnešní dob ě nachází na novém h řbitov ě vybudovaném v roce 1930. Ob čané byli jist ě pot ěšeni, že válka kone čně skon čila a p řinesla s sebou získání samostatnosti jejich zem ě. Nikdo si asi tehdy neum ěl p ředstavit, že by se tato hr ůzná válka mohla ješt ě n ěkdy zopakovat v ješt ě horší podob ě. V pr ůběhu t ěchto sedmdesáti let došlo ke zna čnému rozvoji obce, který byl zap říčin ěn hned n ěkolika faktory, jako nap říklad vznikem železni čního spojení nebo vznikem parní mechanické tkalcovny. K tomuto rozvoji zna čně p řisp ěla osobnost Františka Horá čka, který v 70. letech 19. století zastával ú řad starosty obce. V roce 1884 založil farmu živé zv ěř e a v neposlední řad ě se stal vlastníkem místní továrny.

67 viz tabulka č. 2; Pam ětní kniha obce Martinice (1925 – 1956), s. 135 - 137 25

Jméno Narození Řemeslo Úmrtí

Jan Bedrník 1875 truhlář podlehl vále čným útrapám v nemocnici ve Vídni, v říjnu 1918

František Bor ůvka 1892 tov. výprav čí padl za ruské ofenzivy 9. 5. 1917 u Krakova

Josef Buchar 1880 zedník padl na italské front ě, zasáhla ho d ělová rána, poh řben 15. 6. 1918

Antonín Bu ďárek 1887 záme čník zran ěn na ruské front ě, tomuto zran ění podlehl v červnu 1915 v nemocnici v HK

Josef Bukovský 1882 zedník padl na ruské front ě v Bukovin ě 11. 2. 1916

Václav Čejka 1885 tkadlec padl na ruské front ě 15. 5. 1915

Josef Dittrich 1896 tov. tkadlec zem řel následkem vále čných útrap

Jaroslav Hampl 1894 tovární zran ěn na ruské front ě, zem řel v Trnav ě 10. 7. výprav čí 1916

Jan Jebavý 1892 strojník padl u Komárova v Polsku, 30. 8. 1914

František Jebavý 1894 rolník padl u Lubkovského pr ůsmyku v Bukovin ě, 8. 2. 1915

František Jebavý 1898 zedník zem řel jako vojín československé armády na Slovensku 7. 10 1919

Ludvík Jebavý 1897 dělník vojín československé armády, 22. 11. 1919

Pavel Jech 1896 cihlá ř padl u Gorice na italské front ě, 13. 10. 1916

Josef Jirsa 1892 zedník padl na italské front ě 29. 6. 1918

František Kracík 1878 cihlá ř zem řel v Uhrách 6. 2. 1918

Jan Müller 1881 dělník nezv ěstný ze srbské fronty od roku 1914

František Ott 1881 dřeva ř padl 8. 12. 1917 v Itálii

František Pospíšil 1892 zedník padl 12. 5. 1917 v Itálii

Řeho ř Rudolf 1888 lesní d ělník ran ěn 22. 10 1914 na ruské front ě, zem řel ve Vídni v lazaret ě 12. 11. 1914

František Šoustal 1887 tkadlec zem řel v Ruském Polsku 22. 8. 1918

Jan Vítek 1874 dělník zem řel v nemocnici v Ji čín ě 29. 9. 1918

Tabulka č. 2 - Oběti první sv ětové války

26

3. Martinice v letech 1918 1938

3. 1. Situace na Jilemnicku po vzniku ČSR

První okamžiky po vzniku samostatného Československého státu se na Jilemnicku nesly v duchu radosti a velkých slavností. Lidé vyv ěšovali z oken národní prapory a zbavovali se všeho co jim p řipomínalo dobu minulou. Avšak po čáte ční radost s osvobození a vzniku ČSR vyst řídaly na n ěkterých místech bou ře lidu. Zem ě se potýkala se zásadním, ba až katastrofálním nedostatkem potravin, který se stal jedním z hlavních d ůvod ů t ěchto povále čných bou ří. Lidé m ěli nedostatek všeho – nejen potravin, ale i paliva. Uhlí, petrolej, sví čky byly neustále na p říd ěl, a to ve velmi malém množství. Ceny za tyto v ěci, které za války vylet ěly do horentních výšek, neklesaly, ba dokonce dále stoupaly. Vzhledem k tomuto stavu se po místním kraji rozr ůstala zlo činnost a pašeráctví. To se nevyhnulo ani obci martinické, kde se nacházel mezi ob čany jistý pašerák, pan Josef Straník, který ješt ě za Rakouska-Uherska pašoval cukerín. Za první sv ětové války a po ní za čal krom ě cukerínu pašovat i tabák, který byl také velmi nedostatkovým zbožím. Dalším problémem, který se po vzniku republiky za čal objevovat, byla otázka náboženská. A tak se k boj ům sociálním p řidaly ješt ě boje náboženské. „Od katolické se odšt ěpila církev Československá, která zavedla do svých ob řad ů krom ě jiných reforem národní jazyk a zrušila celibát.“ 68 Spojením evangelík ů augsburského a helvetského vyznání vznikla církev Českobratrská evangelická. Nebylo výjimkou, že na Jilemnicku z katolické církve vystoupila celá vesnice, týkalo se to hlavn ě vysockého soudního okresu. Rapidn ě také vzrostl po čet osob, které vystoupily z církve a z ůstávaly bez vyznání. O náboženském vývoji v jilemnickém soudním okrese velmi zna čně promluvily výsledky s čítání lidu z roku 1921, o čemž dob ře vypovídá tabulka č. 3. 69

68 HORÁ ČEK, Jaromír. Jilemnice za první sv ětové války – převrat . Jilemnice, 1938. S. 235 69 Tamtéž. 27

rok vyznání pom ěr rok vyznání pom ěr

1900 katolík ů 88,91% 1921 katolík ů 64,89%

1900 evangelík ů 10,85% 1921 evangelík ů 11,53%

1900 českoslov. 0,00% 1921 českoslov. 9,38% vyznání vyznání

1900 bez vyznání 0,24% 1921 bez vyznání 14,08%

Tabulka č. 3 - Náboženská situace v jilemnickém soudním okrese

S t ěmito problémy se muselo nov ě vzniklé Československo vyrovnat. Již „10. prosince 1918 došlo zákonem 61/1918 Sb .“ 70 ke zrušení šlechtictví, řád ů a titul ů (mimo akademické). Dále byla uzákon ěna osmihodinová pracovní doba, a to již na konci roku 1918. Avšak nejd ůležit ější reformou byla reforma pozemková, po které lid volal a která zna čně zasáhla do majetkových pom ěrů. Již v dubnu 1919 byl sestaven základní zákon o pozemkové reform ě, tzv. záborový. Na tento zákon navazoval tzv. p říd ělový zákon z ledna 1920 a náhradový zákon z dubna 1920. Na základ ě záborového zákona se zabírala zem ědělská p ůda nad 150 ha (pole, louky, zahrady a podobn ě) a veškerá p ůda nad 250 ha, nap říklad lesy. Majitel ům byla přiznána za jejich ztrátu jistá finan ční náhrada.

3. 2. Martinice v období po první světové válce do roku 1938

V dob ě první sv ětové války a v prvních m ěsících Československé republiky vedl obec jako starosta pan Hynek Hašek. Ten byl však v červnu 1919, na základ ě voleb, vyst řídán Františkem Bedrníkem, který se stává starostou na dlouhých 25 let, tedy až do kv ětna 1945. Martinice i nadále spadaly pod jilemnický okres. Poté co se krajem rozší řila tzv. špan ělská ch řipka, která se projevila i zde, byl jilemnický okres rozd ělen na 4 zdravotní obvody, a to 24. února 1919. 71 Martinice spolu s Kruhem, Roztokami, Studencem, Zálesní Lhotou pat řily do prvního zdravotního obvodu s léka řem v Roztokách.

70 http://www.nobilitas.sk/HTML%20Nobilitas/Legislativa%20sk/02%20Slachtictvo/61_1918%20s k.pdf [citováno 8. dubna 2011] 71 HORÁ ČEK, Jaromír. Jilemnice za první sv ětové války – převrat . Jilemnice, 1938. S. 218 28

Podle s čítání lidu z roku 1921 žilo v obci 893 obyvatel, což je o 116 osob mén ě než podle s čítání lidu z roku 1910. Tento pokles byl zap říčin ěn st ěhováním obyvatel Martinic z jejich chudého kraje, kdy jejich dosavadní hlavní obživa - ru ční tkalcovina - ztratila na významu. Nesmíme samoz řejm ě zapomenout ani na ob ěti sv ětové války. K roku 1921 bylo v obci 136 dom ů. Náboženská situace zde byla velmi podobná jako v celém okrese. Zna čně klesl po čet obyvatel katolického vyznání, kte ří se často p řihlásili k církvi Československé, a také zna čně p řibylo osob bez vyznání. Tento fakt také velmi dob ře dokládají školní statistiky, ve kterých je uveden po čet d ětí, jejich národnost a vyznání. Pozemková reforma zasáhla i do zdejší obce. Na základ ě „ zákona č. 318/1919 Sb. Národního shromážd ění o zajišt ění p ůdy drobným pachtý řů m“72 bylo připsáno do vlastnictví martinických ob čan ů „6 ha 15 a a 26 m 2 půdy za celkovou částku 11 596 K č.“ 73 Dále byly místním ob čan ům dány do vlastnictví louky, které se nacházely na míst ě starého rybníka, zcela vypušt ěného v roce 1882 a přem ěněného na uvedené louky. Rybník byl do té doby ve vlastnictví hrab ěte z Harrachu a m ěl rozlohu 13 ha a 63 a. 74 K dalším pozemk ům p řišla obec na základ ě rozhodnutí státního pozemkového ú řadu v Praze dne 20. února 1929, kdy byly od jilemnického panství odepsány pozemkové parcely, které byly zapsány do katastru obce Martinice. 75 V t ěchto letech také dochází v obci ke stavb ě nových rodinných dom ů. Důvodem se stala skute čnost, že se místní obecní zastupitelstvo rozhodlo rozparcelovat a následn ě prodat obecní pozemky, na kterých mohly být tyto nové domy postaveny. Celková vým ěra t ěchto pozemk ů byla 5 ha 11 a 43 m 2. Obec si prodejem t ěchto pozemk ů p řišla na zhruba 38 000, když m 2 prodávala za 75 halé řů .76 A tak již v roce 1930 žilo v obci 932 obyvatel a stálo v ní kolem dvaceti nových dom ů. Tyto nové rodinné domy však z ůstaly, jak uvádí publikace 500 let obce Martinice, až do 60. let neomítnuty.

72 http://spcp.prf.cuni.cz/lex/318-19.htm [citováno 8. dubna 2011] 73 Pam ětní kniha obce Martinice (1925 – 1956), s. 61 74 Pam ětní kniha obce Martinice (1925 – 1956), s. 128 75 Pam ětní kniha obce Martinice (1925 – 1956), s. 62 76 Pam ětní kniha obce Martinice (1925 – 1956), s. 46 29

3. 2. 1. Významné události, které se udály v obci v době první republiky V roce 1921 uspo řádaly místní spolky slavnost p ři odhalení pomníku padlých za první sv ětové války. Tato slavnost byla opravdu nevídaná, plná úcty a pokory k místním padlým spoluob čan ům. Slavnost byla zahájena v odpoledních hodinách pr ůvodem obcí. Tento pr ůvod se za čal u místní továrny a pokra čoval skrz obec. Celá slavnost byla doprovázena vojenskou hudbou z Vrchlabí. Jako prostor vhodný k umíst ění pomníku bylo vybráno místo na k řižovatce pod továrnou. V pr ůběhu let se ukázalo, že tento výb ěr nebyl nejlepším řešením, protože pomník byl často poškozován. Z tohoto d ůvodu bylo rozhodnuto, že bude přemíst ěn jinam. Za vhodný náhradní prostor bylo uznáno místo na nov ě vzniklém hřbitov ě, což i dle mého názoru vede k v ětší úct ě k lidem, kte ří položili život za svou vlast. Nedokáži si p ředstavit, že by pomník z ůstal do dnešní doby na svém původním míst ě, pon ěvadž to se nachází p římo u silnice, která nyní nabyla velmi rušného charakteru. Při uvedené slavnosti byly také u pomníku vysazeny dvě lípy a to „lípa svobody“ a „lípa Masarykova“. V té dob ě byl pomník odevzdán k opatrování a pod ochranu ve řejnosti, který nyní i pro budoucí v ěky hlásiti má: „Zastav kroku, vedle jdoucí a v ěnuj nám vd ěč nou vzpomínku.“ Po p řevezení pomníku na nový h řbitov, se na jeho p ůvodním míst ě uvolnilo místo. V roce 1932 zde byl umíst ěn pomník Karla Havlí čka Borovského. Pro č byl zvolen zrovna pomník vzpomínající této osobnosti, nebylo zjišt ěno, a místní obyvatelé na to mají rozdílné názory. Pomník K. H. Borovského však na tomto míst ě stojí dodnes. Ve druhé kapitole této práce bylo psáno, že místní obyvatelé Martinic se v 19. století živili nejvíce jako cihlá ři, seká či, d řevorubci a tkalci. N ěkterá z t ěchto zam ěstnání po válce úpln ě zanikla. V Martinicích si udrželo tradici d řevorubectví. Místní d řevorubce však v letech 1921 - 23 potkala katastrofa v podob ě bekyn ě mnišky. Ta napadla zdejší lesy a zp ůsobila rozsáhlé škody. Úklid lesa po takové katastrof ě byl velmi náro čný, a tak do místní oblasti p řijeli pomoci d řevorubci ze Slovenska a Podkarpatské Rusi. V martinické kronice se uvádí, že celé polesí, které se rozprostíralo kolem obce i v okolí, bylo pry č. Dále se zde doslova píše, že „ všude

30 se řezalo a nakládalo a po celé t ři roky byla v Martinicích práce, peníze a veselo, naše lesy to zaplatily .“ 77 S elektrifikací na našem území se za čalo na konci 19. století a v první polovin ě 20. století. Do Martinic byla elekt řina zavedena v roce 1927. Je však známo, že k elektrifikaci obce mohlo dojít již po čátkem dvacátých let 20. století. Tato nová vymoženost se však u místního obyvatelstva nesetkala v onu dobu s pochopením s od ůvodn ěním, „že bez elektriky to šlo do dnes, m ůže to jíti tak dál, že je to jen loncování pen ěz s kapes poplatník ů.“ 78 Tím se využití uvedené novinky v obci opozdilo o plných sedm let. Až 26. července 1927 bylo z řízeno družstvo pro rozvod elektrické energie, na jehož fond vložila obec 80 000 K č79 , a s prací se mohlo za čít. „Takže v podzimních m ěsících r. 1927 p řestaly u nás blikat petrolejové lampy, na penzi se vyst ěhovaly selské žertouny. Z našich chaloupek zazá řilo p ěkné, ostré elektrické sv ětlo a ve stodolách našich rolník ů poprvé zahu čely elektrické motory .“ 80 Vzhledem k absenci dostate čného množství materiál ů nemohlo být v této práci napsáno více o obecní správ ě. Za zmínku stojí volby do obecního zastupitelstva z 6. kv ětna 1927. T ěchto voleb se poprvé zú častnila i místní organizace KS Č. K volbám p řišlo 570 volitel ů, což byla velmi dobrá ú čast přesahující 50% všech ob čan ů zdejší obce, p řičemž ve skupin ě nevolících převažovaly d ěti. Výsledky voleb dokládá p řipojená tabulka.

Národní socialisté 176 Národní demokracie 79 Lidová strana 69 Komunisté 61 Ob čanská skupina 59 Živnostníci 51 Republikánská strana 46 Národní sdružení Rovná čov 29 Tabulka č. 4 - Výsledky voleb do obecního zastupitelstva z 6. kv ětna 1927

77 Pam ětní kniha obce Martinice (1925 – 1956), s. 143 78 Pam ětní kniha obce Martinice (1925 – 1956), s. 144 79 Tamtéž. 80 Pam ětní kniha obce Martinice (1925 – 1956), s. 145 31

4. Martinice v letech 1938 1948 Rok 1938 byl rokem politické a mezinárodní nejistoty, který p řinesl mnoho smutku. Po p řijetí Mnichovské dohody muselo být pohrani ční území podstoupeno Německu. Obsazování pohrani čního pásma oddíly wehrmachtu za čalo 1. října 1938 a bylo provedeno v několika etapách. Po dokon čení obsazování pohrani čního území 21. října 1938 p řišlo Československo o zna čnou část území. A to nejen o území s převahou německého obyvatelstva jako nap říklad Chebsko, Liberecko a jiné, ale i o části zem ě, kde by se N ěmec hledal jen zt ěžka. Mezi takové oblasti pat řilo i Jilemnicko. „Z jilemnického politického okresu bylo zabráno 26 obcí. Zabrán byl celý soudní okres Rokytnice s obcemi Harrachov, Rokytnice nad Jizerou a Vítkovice, ze soudního okresu Jilemnice obce Benecko, Dolní Št ěpanice, Horní Št ěpanice, Jest řábí, K řížlice, Mrklov, Poniklá, Roudnice, Stromkovice, Valte řice, Víchová nad Jizerou, Víchovská Lhota a Zálesní Lhota. Ze soudního okresu Vysoké nad Jizerou byly zabrány obce Bratrouchov, Bu řany, Horní Dušnice, Jablonec nad Jizerou, Paseky nad Jizerou, P řívlaka, Sklena řice, T říč, Zlatá Olešnice a ze samotného Vysokého místní části Hradsko a Voják ův Mlýn.“ 81 Jilemnický okres p řišel o v ětšinu svých obcí a to byl po čátek jeho konce. Z tohoto důvodu byl na Jilemnicku po čase „zrušen okresní ú řad a z ůstala už jen tzv. „pobo čka k likvidaci“, pat řící už pod semilský okres.“ 82 Stalo se tak p řesto, že za ztracené obce získal kompenzaci v podob ě obcí „ ze zrušeného okresu Nová Paka, jako byla Bukovina, Horka, Čistá u Horek, Slemeno a Ždírnice .“ 83 Následn ě byl okresní ú řad v Jilemnici resp. „pobo čka k likvidaci“ z na řízení ministra vnitra 84 v roce 1942 zrušen a území p řičlen ěno k okresnímu ú řadu v Semilech.

Německá okupace a zábor pohrani čí p řinesl zm ěnu do života martinického obyvatelstva, nebo ť z jejich obce se rázem stala obec hrani ční. Následkem toho se do obce za čala st ěhovat celá řada nových ob čan ů. Byli to zejména členové „ místní

81 SOkA Semily, OÚ Jilemnice 1855 - 1942 . Inventá ř s. 3 - 4 82 RYDVAL, Old řich. Semilsko v boji za svobodu 1938–1945. 1. vyd. Semily: Okresní výbor Českého svazu protifašistických bojovník ů, 1985, s. 28 83 Tamtéž. 84 Tamtéž. 32

četnické stanice, celního ú řadu a členové pohrani ční finan ční dozor čí služby. “85 V martinické obci byly postaveny hrani ční závory, a to na cest ě vedoucí od vlakového nádraží k Zálesní Lhot ě a na silnici sm ěrem k Vrchlabí za osadou Rovná čov. Martinické nádraží se také stalo konečnou stanicí, kam dojížd ěly jen vlaky ze Staré Paky. 86 Obyvatelé byli touto situací velmi znechucení, m ěli strach a nev ěděli, co bude dál. Našli se mezi nimi i tací, kte ří m ěli odvahu vzep řít se a vyjád řit sv ůj nesouhlas s nastalou zm ěnou. Z tohoto d ůvodu vznikaly odbojové skupiny. Jedna z nich vznikla i v Jilemnici a byla vedena MUDr. Ladislavem Nebeským. 87 Do této odbojové organizace pat řily „ všechny sousední obce, kde byli vedoucími v ětšinou záložní d ůstojníci z řad u čitel ů.“ 88 Ke člen ům tohoto odbojového hnutí se p řipojili i martini čtí ob čané Antonín Bedrník a František Janata. 89 Dále zde byli aktivn ě zapojeni i železni čáři pracující na trati Martinice - Rokytnice nad Jizerou, kte ří se stali d ůležitou spojkou mezi obyvatelstvem na obou stranách hranic, které na této trase procházely obcí Poniklá. 90 Obec v období druhé sv ětové války řídil pan František Bedrník. Jako starosta obce p ůsobil již p řed druhou sv ětovou válkou, a to v letech 1919 až do kv ětna 1945, kdy byl vyst řídán Miloslavem Jezdinským, který p ůsobil ve funkci předsedy místního národního výboru. 91 Do roku 1942 spadala obec pod jilemnický okres a po jeho zrušení do roku 1945 pod okres semilský. Již b ěhem roku 1940 bylo zat čeno gestapem mnoho ob čan ů martinické obce včetn ě bývalého učitele obecné školy Františka Janaty. Není divu, že mezi lidmi panoval strach z války a o blízké, kte ří museli odejít na vále čné fronty. Jeden z nejv ětších postrach ů však byli sami sousedé - člov ěk nemohl v ědět, zda ho za nějaké to sloví čko n ěkdo neudá. Udava čství bylo velmi populární a nevyhnulo se ani martinické obci. Nicmén ě n ěkte ří lidé v sob ě našli dost odvahy a nebáli se vyjád řit své názory a své postoje. N ěkte ří ob čané místní obce podporovali ruské

85 Kronika spolku divadelních ochotník ů „Klicpera“ Martinice (1932 - 1946), s. 42 86 Pam ětní kniha obce Martinice (1925 – 1956), s. 151 87 RYDVAL, Old řich. Semilsko v boji za svobodu 1938–1945. 1. vyd. Semily: Okresní výbor Českého svazu protifašistických bojovník ů, 1985 , s. 33 88 Tamtéž, s. 34 89 Pam ětní kniha obce Martinice (1925 – 1956), s. 152 90 RYDVAL, Old řich. Semilsko v boji za svobodu 1938 – 1945, s. 34 91 Pam ětní kniha obce Martinice (1925 – 1956), s. 164 33 zajatce, kte ří byli drženi v zajateckém pracovním tábo ře ve Vrchlabí. Zajatc ům shán ěli n ějaké prádlo, a další v ěci, které mohli alespo ň trochu postrádat.92 Sebrané věci poté skladovali v domech dvou rodin, Jech ů čp. 65 a Nepolských čp. 92. 93 Na mysl se kladla jen otázka, jak tyto sebrané v ěci dopravit do Vrchlabí k zajatc ům. Nakonec byly p ředány prost řednictvím zedník ů a tesa řů ze Staré Paky, kte ří ve Vrchlabí pracovali. 94 Tato nelegální činnost byla za čátkem r. 1944 prozrazena a zásah gestapa se mohl čekat každou chvíli. Nejprve došlo k zat čení pracovník ů ze Staré Paky, kte ří tyto v ěci do Vrchlabí dováželi, „a pro podporu nep řátel říše byli 11. února 1944 zat čeni manželé Marie a Josef Nepolští i Marta a Pavel Jechovi.“ 95 Marie Nepolská toto zat čení p řežila jen krátce, protože se nebála dát najevo své protifašistické smýšlení. Za n ěkolik dní po zat čení byla gestapem ve v ěznici ubita. 96 Podle pam ětní knihy obce prý p ři svém zat čení ú ředníkem gestapa řekla: „ Kdybych věděla, že ste gestapák, v tu ránu bych vás zabila “. 97 Rok 1944 nev ěstil pro N ěmce nic dobrého, protože na všech frontách za čali prohrávat. Rudá armáda se postupn ě za čala p řibližovat do míst zabraných N ěmci, ti se naopak snažili p řed postupující armádou uprchnout. Docházelo k tzv. první fázi n ěmeckého odsunu, kdy se N ěmci snažili od po čátku dubna z pohrani čí uprchnout. N ěkteré transporty n ěmeckých vyst ěhovalc ů také koncem r. 1944 a po čátkem r. 1945 projížd ěly p řes Martinice. „ V kruté zim ě, s povozy p řikrytými všelijak zaplátovanými plachtami, v ětšinou bez brzd, tažené ko ňmi a voly. Vozy naloženy vším možným, hlavn ě potravinami, pe řinami a tím nejpot řebn ějším. “98 Tito n ěme čtí uprchlíci nev ěděli, kam jedou a co je čeká. „Od místa k místu táhly tyto n ěmecké kolony, lidí bez domova, bez st řechy nad hlavou, sn ějících ješt ě nedávno o tom, že se stanou pány sv ěta. Za čínal chaos, v německé vále čné mašinérii to za čalo povážliv ě praskat.“ 99 Mimo jiné také docházelo k transportu vále čných zajatc ů. P řes martinickou obec také takový transport projížděl. Místní ob čané v ěděli, že zajatci jsou ve

92 Pam ětní kniha obce Martinice (1925 – 1956), s. 151 93 Tamtéž. 94 Pam ětní kniha obce Martinice (1925 – 1956), s. 151 - 152 95 Tamtéž. 96 JI ŘIČKA, Bohuslav a kolektiv autor ů. 500 let obce Martinice v Krkonoších . S. 23 97 Pam ětní kniha obce Martinice (1925 – 1956), s. 152 98 Tamtéž. 99 Tamtéž. 34 zbída čeném stavu, „ hladoví, špatn ě ošacení a špatn ě obutí “. 100 Proto pro n ě uspo řádali „ sbírku potravin, hlavn ě chleba. 101 V obci se tyto potraviny shromaž ďovaly „ na nádvo ří statku Jana Valše v čp. 47, kde k tomuto účelu byl připraven povoz. “102 Tyto potraviny byly poté naloženy na „ nákladní auto pana Františka Jecha, autodopravce z Hraba čova ,“ 103 který je zdarma odvezl na Kumburský Újezd, kde se nacházelo asi 1 500 vále čných zajatc ů, p řevážn ě Rus ů, kte ří byli ubytováni v tamních stodolách. 104 Za pomoci bývalé paní u čitelky místní obecné školy, Cecílie Krausové, byly tyto potraviny zajatc ům rozdány. 105 Další možnost pomoci se martinickým ob čan ům naskytla v polovin ě dubna, kdy obcí projížd ěl vlak p řevážející židy z koncentra čních tábor ů.106 Další pomocná akce se konala 22. dubna. Tehdy nahlásili železni čáři ze Staré Paky martinickým železni čářů m vlak, který p řevážel vyhladov ělé d ělníky. Tato neplánovaná akce dopadla nad o čekávání dob ře. I když ob čané m ěli na p řípravu pouhý p ůl den, přinesli vše, co doma m ěli, a tyto d ělníky podarovali. 107 Po čátkem dubna 1945 slyšeli obyvatelé místních obcí d ělost řeleckou palbu za Krkonošemi a uv ědomovali si, že Rudá armáda postupovala na Berlín. 108 „Všichni jsme si byli jisti, že válka se blíží ku konci. “109 Na Jilemnicku a Semilsku vypuklo protinacistické povstání již 3. kv ětna 1945. V Jilemnici byl obsazen SS lazaret, který byl stále symbolem této kruté doby. Z SS lazaretu bylo sebráno několik pušek a samopal ů. „Další úsilí se pak soust řeďovalo na zabezpe čení nejnutn ějšího zásobování obyvatelstva, řádného spojení, chodu četnictva, policie a povolávání záložník ů. Mezi nacisty vzr ůstal zmatek.“ 110 V Martinicích vzniká ve vrátnici místní továrny strážnice, a to z popudu bývalých čsl. d ůstojník ů Miloslava Jezdinského a Antonína Spanilého. 111 Jejím hlavním úkolem bylo sledovat situaci a reakci N ěmc ů na nastalé zm ěny, proto byly

100JI ŘIČKA, Bohuslav a kolektiv autor ů. 500 let obce Martinice v Krkonoších . S. 24 101Pam ětní kniha obce Martinice (1925 – 1956), s. 152 102JI ŘIČKA, Bohuslav a kolektiv autor ů. 500 let obce Martinice v Krkonoších . S. 24 103Tamtéž. 104Tamtéž. 105Tamtéž. 106Pam ětní kniha obce Martinice (1925 – 1956), s. 160 107Tamtéž, s. 161 108Tamtéž, s. 155 109Tamtéž. 110Tamtéž. 111Tamtéž. 35 ze strážnice vysílány pravidelné hlídky, které o tomto stavu informovaly. 112 Postupn ě byla situace pro N ěmce již neudržitelná, když se ob čané postarali o zatarasení místní lhotecké silnice, na kterou po řezali stromy, aby byla znemožn ěna doprava na této silnici. „ Dynamitem byla mezi brenskými lesy vyhozena železni ční tra ť, čímž bylo p řerušeno železni ční spojení s n ěmeckými Kun čicemi, podobn ě byla zatarasena i doprava po státní silnici.“ 113 Na Jilemnici však za čaly postupovat útvary vrchlabského Volkssturmu a v noci z 3. na 4. kv ětna slyšeli místní ob čané z Jilemnice st řelbu. 114 Němci postupovali od Hraba čova a 4. kv ětna ráno se místní ob čané dozv ěděli, že další oddíl postupuje od Horek do Studence a u studeneckého kostela tento ozbrojený oddíl st řílí. 115 Ob čan ům Martinic bylo více než jasné, že nastalou situaci nemohou nijak zvládnout, protože nemají žádné zbran ě. Z t ěchto d ůvod ů odstranili p řekážky na státní silnici, po které za krátký čas projel n ěmecký obrn ěný v ůz. 116 V Jilemnici následn ě došlo k vyjednávání mezi n ěmeckou a českou stranou. Za této situace musely být odevzdány všechny zbran ě, které byly sebrány v SS lazaretu. Železni ční zam ěstnanci museli uvést do po řádku železni ční tra ť, po které mohla být op ětovn ě zahájena doprava. 117 Následn ě se nad Martinicemi za čaly objevovat letáky, které shazoval německý letoun. Tyto letáky vyzývaly místní a okolní obyvatelstvo k zachování klidu a k vrácení se ke každodenním činnostem. 118 Situace byla velmi napjatá, lidem bylo jasné, že se už n ěco musí stát a musí dojít ke zm ěně, ale nikdo z nich se neodvážil ani hádat, zda to bude zítra, za týden nebo za m ěsíc. Obyvatelé žili ve strachu, schovávali si nejnutn ější v ěci a p řipravovali se pro p řípad út ěku, protože nev ěděli, zda prchající n ěmecká armáda bude mít ješt ě dost sil na plen ění okolí. V Martinicích byla postavena silni ční zábrana, která umož ňovala projetí pouze jednoho automobilu. „ V noci 8. kv ětna zarazili místní obyvatelé první německý vojenský oddíl a p řinutili ho složit zbran ě.“ 119

112Pam ětní kniha obce Martinice (1925 – 1956), s. 155 113Tamtéž. 114Pam ětní kniha obce Martinice (1925 – 1956), s. 156 115Tamtéž. 116Tamtéž. 117Tamtéž. 118Pam ětní kniha obce Martinice (1925 – 1956), s. 156 119JI ŘIČKA, Bohuslav a kolektiv autor ů. 500 let obce Martinice v Krkonoších . S. 26 36

Odzbrojování transport ů zde probíhalo klidn ě a v žádném p řípad ě zde nebylo aktivn ě použito zbraní. Jak je napsáno v kronice, měli martini čtí velitelé možnost zbran ě použít. P ři jedné prohlídce jim N ěmci řekli, že již všechny zbran ě odevzdali, ale p ři d ůkladné prohlídce vozu jich bylo nalezeno ješt ě hodn ě. V tomto případ ě m ělo dojít k zast řelení velitele n ěmeckého oddílu. V Martinicích k tomu nedošlo, velitel dostal pouze n ěkolik pohlavk ů a zbytek jeho oddílu p řišel o veškeré zásoby cigaret. 120 Takto odzbrojení vojáci byli shromaž ďováni na louce pod továrnou a poté odvedeni do Roztok. 121 „I vysocí n ěme čtí d ůstojníci, samé zlato a st říbro na límcích, v čera ješt ě páni nad životem a smrtí tisíc ů, vystoupili ze svého auta a vyprosili si jen v ětší, dosti t ěžké krabice potravin. Když pak vid ěli, že musí s ostatními cupat p ěšky a t ěžké krabice jim budou velkou p řít ěží (byli p ěkn ě kulatí) rozdali potraviny svým kamarád ům a snad možná za dlouhou dobu poprvé zú častnili se pochodového cvi čení, pochodu do zajetí.“ 122 10. kv ětna dorazila do místní obce zpráva, že od Jilemnice k Horkám projede oddíl Rudé armády. Na k řižovatce umístili místní ob čané transparent s nápisem „Vítáme Rudou armádu!“. 123 Situace ale nebyla zdaleka tak optimistická, to dokazuje úryvek z kroniky místního divadelního spolku Klicpera. „ Nastalo zabírání Sudet a celkový stav se v ob čanstvu jevil tak, že „pravé svobody“ nikdo necítil. To nebylo to pravé nadšení z roku „1918“. Každý byl jako zak řiknutý, každý se zavíral a nejš ťastn ější ten, kdo nemusel v ůbec jíti ven.“ 124 V druhé sv ětové válce položilo život za svou vlast 5 ob čan ů martinické obce, jejich jména byla p řipsána na pomník padlých k 21 jmén ům osob padlých za doby první sv ětové války. Jména padlých shrnuje tabulka č. 5.125

120Pam ětní kniha obce Martinice (1925 – 1956), s. 159 121Tamtéž. 122Tamtéž. 123Pam ětní kniha obce Martinice (1925 – 1956), s. 160 124Kronika spolku divadelních ochotník ů „Klicpera“ Martinice (1932 - 1946), s. 78 125Pam ětní kniha obce Martinice (1925 – 1956), s. 163-164 37

Jméno Datum narození úmrtí Antonín Bedrník 1907 V roce 1940 odveden gestapem a po t říletém pobytu v káznici v Gollnov ě zem řel Hynek Jirouš 1897 7. 12. 1941 zat čen gestapem a již 13. 12. 1941 pochován na h řbitov ě ve Studenci, p říčina smrti neznámá Jan Horá ček 1922 1939 odchod do SSSR, Svobodova armáda, padl dne 30. 12. 1943 u Bílé Cerkve Old řich Novotný 1913 Padl jako p říslušník nov ě vytvo řené finan ční stráže, kdy byl 5. 4. 1946 záke řně zast řelen z německé strany Josef Jebavý 1885 20. 11. 1940 byl zat čen a po m ěsíci a p ůl p řišla zpráva o jeho smrti Marie Nepolská 1900 zat čena 7. 2. 1944. Po zat čení ubita Tabulka č. 5 - Oběti druhé sv ětové války

4. 1. Vývoj obce v poválečných letech do roku 1948

Po revoluci 1945 se správy obce ujal místní národní výbor, který p řevzal pravomoci předchozího obecního zastupitelstva. Prvním p ředsedou místního národního výboru v Martinicích byl Miloslav Jezdinský, který byl v dob ě okupace politickým v ězn ěm a ve v ězení strávil t ři roky života .126 Správu obce řídily státem povolené politické strany komunistická, sociáln ě demokratická, národn ě socialistická a lidová. Obec po válce op ět spadala pod obnovený jilemnický okres. Po skon čení druhé sv ětové války došlo v Martinicích k poklesu obyvatel. Hlavním d ůvodem tohoto poklesu byl odsun N ěmc ů z pohrani čního území, které zůstalo neobydlené. Mnoho obyvatel proto odcházelo ze zdejší obce, aby opušt ěné pohraničí op ět osídlili a možná získali lepší „životní podmínky v továrnách, úřadech, obchodech a hospodá řských usedlostech odsunutých N ěmc ů.“ 127 Podle údaj ů z kroniky odešlo z obce p řibližn ě 300 obyvatel. Na základ ě „ Velkého retribu čního dekretu č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zlo činc ů, zrádc ů a jejich pomaha čů “128 došlo po válce k zatýkání osob, které nějakým zp ůsobem spolupracovaly s N ěmci. V Martinicích byli za spolupráci s N ěmci zat čeni „ Jan Pech, obvin ěný z udava čství, Josef Jasanský, obvin ěný za

126Pam ětní kniha obce Martinice (1925 – 1956), s. 164 127Pam ětní kniha obce Martinice (1925 – 1956), s. 165 128Kol. autor ů. Kronika českých zemí 1939 – 1967: Protektorát, budování nového státu, nástup komunismu. 3. vyd. Praha: Fortuna Libri, 2008. S. 732 38 podporu Hitlerova režimu a Václav Horá ček, “129 . Jan Pech a Josef Jasanský si vzali sv ůj život sami ve vazební v ěznici. Václav Horá ček byl na základ ě malého retribu čního dekretu potrestán ke t řem m ěsíc ům v ězení. 130 Předseda místního národního výboru Miloslav Jezdinský se k 31. 8. 1945 vzdal svého úřadu, který po n ěm p řevzal Gustav Čivrný, člen národn ě socialistické strany. 131 26. kv ětna 1946 se konaly první povále čné parlamentní volby, v kterých získala p řevahu komunistická strana a stala se tak nejsiln ější stranou v Československu. Tyto volby byly na dlouhou dobu poslední, jichž se ú častnilo více politických stran. Místní národní výbor se za čal postupn ě b ěhem roku 1946 rozd ělovat na dva tábory: na jedné stran ě stáli komunisté a spolu s nimi strana sociáln ě demokratická a na druhé stran ě zástupci strany národn ě socialistické a strany lidové. 132 Volby z 26. kv ětna dopadly v martinické obci lépe pro stranu Československou národn ě socialistickou, která vyhrála nad komunisty, ale pouze o 20 hlas ů. Jak se volilo v martinické obci, je uvedeno v tabulce č. 6.133

Kandidátka Po čet hlas ů

Komunistická strana Československa 194

Československá strana lidová 112

Československá sociáln ě demokratická strana 60

Československá strana národn ě socialistická 214

Tabulka č. 6 - Volební výsledky z roku 1946

Rok 1947 byl rokem plným sm ělých a bohužel nenapln ěných plán ů, které měly být pro obec velmi užite čné. „Jednáno o rekonstrukci místní školní budovy, která nacházela se v zchátralém stavu, o z řízení družstevní prádelny, o stavb ě rybníka a velmi hodn ě se mluvilo o z řízení obecního vodovodu, což bylo ob čanstvem zvláš ť v řele vítáno. Z technických p říčin nespat řil však sv ětlo sv ěta ani jeden z t ěch

129Pam ětní kniha obce Martinice (1925 – 1956), s. 165 130Tamtéž. 131Tamtéž. 132Pam ětní kniha obce Martinice (1925 – 1956), s. 166 133Tamtéž. 39 návrh ů, a také proto že nebylo již té opravdové spolupráce mezi dv ěma tábory, stranou komunistickou a národn ě socialistickou.“ 134 Po únoru 1948 postupn ě politická moc p řešla do rukou jediné politické strany, a to strany komunistické. A tak i v Martinicích bylo nutné sesadit stávajícího předsedu národního výboru Gustava Čivrného, který byl členem strany národn ě socialistické, a na jeho místo dosadit člov ěka ze strany komunistické. První jméno, které v tomto smyslu zazn ělo, bylo Josef Jech, ten však toto místo nep řijal s od ůvodn ěním, že není správný člov ěk pro kancelá řskou práci. 135 Proto byl zvolen František Buchar, původním zam ěstnáním cukrá ř, který jako p ředseda národního výboru p ůsobil do 19. 11. 1948. 136 Komunistická strana tehdy p řevzala politickou moc a stala se hlavní hybnou silou v obci. Ke komunistické stran ě se p řidávali i někte ří členové jiných stran, kte ří nebyli spokojeni s jejich vedením. Po únoru 1948 došlo také ke znárodn ění místní továrny, kterou v této dob ě vlastnil Karel Krecl. „P řestala být zdrojem p říjm ů jednotlivce a stala se sou částí Pojizerských bavlná řských závod ů. Národním správcem jmenován Josef Buchar, strojník.“ 137 Následn ě prob ěhly v Československu první „socialistické volby“, které však nem ěly s demokracií již nic spole čného. Byla stanovena jen jedna kandidátní listina Národní fronty a na ní byla uvedena jména poslanc ů, kte ří m ěli být zvoleni. Výsledky voleb z 30. kv ětna 1948 uvádí tabulka č. 7.138

Dle volebních seznam ů bylo k volb ě oprávn ěno 573 voli čů

V jiných obcích vykonalo volební povinnost 26

Volební právo odep řeno 11

Pro kandidátku národní fronty hlasovalo 442

Bílých lístk ů, záporných odevzdáno 31

Neplatných hlas ů 63

Tabulka č. 7 - Výsledky voleb z 30. kv ětna 1948

134Pam ětní kniha obce Martinice (1925 – 1956), s. 168 135Pam ětní kniha obce Martinice (1925 – 1956), s. 170 136Tamtéž. 137Tamtéž. 138Tamtéž. 40

Jako neplatné hlasy byly po čítány ty, kdy ob čané, kte ří byli nespokojení s novým režimem, vložili do obálky kandidátky dv ě nebo dali do obálky výst řižek z novin s fotografií prezidenta Beneše nebo Masaryka. V Martinicích dalo 83% obyvatel hlas jednotné kandidátce a 17% obyvatel místní obce se oficiáln ě postavilo proti novému režimu. 139 Po odstoupení Františka Buchara z ú řadu p ředsedy místního národního výboru, byl 20. 11. 1948 zvolen novým p ředsedou ředitel národní školy Jaroslav Pavlí ček, který ve svém ú řadu setrval až do roku 1958. 140

139Pam ětní kniha obce Martinice (1925 – 1956), s. 171 140Tamtéž. 41

5. Spolkový život v Martinicích Život ve spole čnosti ovliv ňovalo v druhé polovin ě 19. století zakládání spolk ů. V záv ěru tohoto období tomu nebylo jinak ani v Martinicích. Jak již bylo napsáno d říve, spolková činnost se zde za čala rozvíjet v 90. letech 19. století. Nejvýznamn ějšími spolky, které v obci vznikly, byly Spolek divadelních ochotník ů „Klicpera“, T ělocvi čná jednota Sokol a samoz řejm ě Sbor dobrovolných hasi čů . Ten byl založen v roce 1889. „Dne 17. února 1889 byla svolána sch ůze ob čan ů, na níž promluvil řídící u čitel p. Florian Nykl o d ůležitosti hasi čských sbor ů. Na této sch ůzi se ujala dob ře mín ěná snaha a zastupitelstvo se usneslo z řídit Sbor dobrovolných hasi čů .“ 141 Dne 24. b řezna 1889 se rozhodlo o po řízení požární bezmotorové st říka čky a dále se rozhodlo o vybudování požární zbrojnice, jejíž dokon čení trvalo dva roky. 142 Pr ůměrný po čet dobrovolných hasi čů , po vzniku sboru, se pohyboval 143 kolem 40 aktivních člen ů. „ Do roku 1929 se sbor ú častnil hašení 17 požár ů.“ Jako p ředseda sboru byl v dob ě založení zvolen pan Jan Valeš. „ Od za čátku své činnosti se sbor v ěnoval nácviku hasební techniky a požárnického sportu v kategoriích muž ů, žen i žák ů.“144 Dále po řádal r ůzné požárnické plesy, organizoval spole čenské oslavy atd. Sbor dobrovolných hasi čů ovliv ňoval a stále ovliv ňuje život v obci. Je d ůležitou sou částí obce a vždy její pomocnou silou. Další spolky, které v obci vznikaly od založení Sboru dobrovolných hasi čů do roku 1948, byly: Spolek c. k. vojenských vysloužilc ů (1895-1909), Český klub velocipedist ů (1900-1925), odbor Zemské jednoty z řízenc ů drah, vzniklý 1906 a roku 1925 p řejmenovaný na odbo čku Jednoty zam ěstnanc ů československých státních drah, odbor Národní jednoty Severo české pro Martinice a okolí (1910- 1925), Úst řední sdružení d ělnictva textilního v Náchod ě-Odbo čka pro Martinice u Jilemnice (1909-1938), odbor Československého svazu d ělnictva textilního v Martinicích (1920-1925), Místní domovina domká řů a malorolník ů (1923-1943), odbo čka Jednoty stavebního a kamenického d ělnictva (1932-1940) a Sportovní

141Pam ětní spis ke 110. výro čí založení Sboru dobrovolných hasi čů Martinice v Krkonoších (1889- 1999), s. 3 142Tamtéž, s. 7 143Tamtéž, s. 14 144JI ŘIČKA, Bohuslav a kolektiv autor ů. 500 let obce Martinice v Krkonoších . S. 57 42 kroužek (1934-1948).“ 145

5. 1. Spolek divadelních ochotníků „Klicpera“

V roce 1896 bylo založeno divadelní družstvo, z kterého se v roce 1900 stal Spolek divadelních ochotník ů „Klicpera“. 146 Ředitelem spolku byl zvolen Josef Volech. První hru, kterou tento spolek hrál, byla hra s názvem „ Dráta ři“. 147 Do konce první sv ětové války spolek odehrál 60 r ůzných p ředstavení a uspo řádal 6 ochotnických ples ů. První z nich byl uspo řádán již 25. ledna 1902. 148 V prosinci 1902 sehrál Klicpera svou osmou hru s názvem „ Za svobodu “. 149 Tato hra se stala v historii spolku první reprízovanou hrou, avšak druhé p ředstavení bylo velmi ztrátové. Po sehrání této hry se spolek dostal do zna čných finan čních problém ů, které se snažil vy řešit pomocí konání II. ochotnického plesu. Tento ples se konal 7. února 1903 a ztráta z p ředchozí divadelní hry byla uhrazena. Nicmén ě spolek se v prvních letech p ůsobení potýkal neustále s finan čními potížemi, jedna hra byla dobrá, druhá naopak ztrátová. Nebylo ojedin ělé, když sami činovníci dopláceli chyb ějící částky ze svých vlastních finan čních zdroj ů. „Kulturní podpory od nikud nebylo“ 150 Vzhledem k tomuto faktu prožíval spolek v letech 1906 – 1908 zna čný útlum. Nap říklad v roce 1908 sehrál pouze jednu hru s názvem „Pali čova dcera “. 151 Své divadelní hry většinou p ředvád ěl na jevišti, které si sám vyrobil v hostinci Josefa Haška. Díky p ěknému po časí se však mohla 22. srpna 1905 uskute čnit první venkovní hra „ Národní svatba“ .152 Rok 1913 byl v historii spolku významný a to nejen z d ůvodu, že 6. ledna 1913 přivítal poprvé na svém jevišti hostující spolek z Bukoviny u Čisté, který zahrál hru „ Bulharsko vít ězící “. 153 Ale také proto, že poprvé v historii jel hrát mimo obec. Na scén ě Čtená řsko-ochotnického spolku v Karlov ě zahrál Klicpera divadelní hru od brat ří Mrštík ů „ Maryša “. V dnešní dob ě bychom řekli, že tato hra byla

145SOkA Semily, Archiv obce Martinice 1883 – 1945 (1948) . Inventá ř s. 4 146JI ŘIČKA, Bohuslav a kolektiv autor ů. 500 let obce Martinice v Krkonoších . S. 49 147Kronika spolku divadelních ochotník ů „Klicpera“ Martinice, (1900 – 1932), s. 5 148Tamtéž, s. 8 149Tamtéž, s. 10 150Tamtéž, s. 18 151Tamtéž, s. 21 152Tamtéž, s. 15 153Tamtéž, s. 24 43

„propadákem“. D ůvodem bylo dobré pití, malé jevišt ě a noví herci. V dob ě první sv ětové války se spolek dostal na pokraj zániku, kronika spolku uvádí, že veškeré písemnosti z té doby jsou ztraceny a p řičítá to nedbalosti činovník ů, ale samoz řejm ě i t ěžké dob ě, která se necht ěla nikomu zaznamenávat. V roce 1914 i v roce 1915 se sehrály 3 divadelní hry. „Druhý rok I. sv ětové války uplynul tak v dosti čilém divadelním ruchu a č celá řada člen ů byla na frontách a stále a stále noví odcházeli, jak jednotlivé ro čníky byly povolávány.“ 154 V zá ří 1917 hrál divadelní spolek svoji poslední hru p řed skon čením války s názvem „ Milá ček št ěst ěny “. 155 Hlavním d ůvodem bylo to, že v obci už nebyli skoro žádní muži, nekonali se žádné sch ůze, ani valné hromady a činnost spolku ustala. Výt ěžky z her byly v prvních letech fungování Klicpery dávány sirotk ům nebo na splacení dluh ů spolku. V dob ě války to bylo na sirotky po padlých vojínech nebo na rakouský Červený k říž.

5. 1. 1. Ochotnický spolek Klicpera v letech 1919 1938 V roce 1919 byla činnost spolku op ět obnovena a již v březnu tohoto roku sehrál spolek svoji 61. hru „ Lešetínský ková ř“. 156 Na první řádné valné hromad ě od konce války, která se konala 23. kv ětna 1920, byl ředitelem spolku zvolen pan „Josef Hašek, místo ředitelem pan František Jebavý, pokladníkem Josef Jebavý, jednatelem Josef Václavík .“ 157 V období od roku 1921 až 1938 p ůsobily ve vedení spolku osoby uvedené v tabulce č. 8.

154Kronika spolku divadelních ochotník ů „Klicpera“ Martinice, (1900 – 1932), s. 34 155Tamtéž., s. 37 156Tamtéž., s. 39 157Tamtéž., s. 42 44

Konání valné Zvoleni do vedení spolku jako: hromady a ředitel místo ředitel jednatel pokladník volby

6. 3. 1921 Josef Jebavý František Bedrník Josef Václav ů Old řich Bu ďárek

5. 2. 1922 František Josef Jebavý František Old řich Bu ďárek Bedrník Bedrník

6. 1. 1923 Fr. Bedrník Petr Lukeš František Old řich Bu ďárek Bukovský

1. 1. 1924 Fr. Bedrník Petr Lukeš Fr. Bukovský Old řich Bu ďárek

1. 3. 1925 Fr. Bedrník František Holubec Josef Volech Old řich Bu ďárek

10. 1. 1926 Fr. Bukovský Jan Jebavý František Josef Horá ček Václav ů

20. 2. 1927 Jan Jebavý Old řich Bu ďárek Fr. Václav ů Antonie Krausová

22. 1. 1928 Jan Jebavý Josef Duchá ček Cecílie Krausová A. Krausová

3. 1. 1929 Jan Jebavý Josef Duchá ček C. Krausová A. Krausová

12. 1. 1930 Jan Jebavý Josef Duchá ček František Fišera A. Krausová

11. 1. 1931 Josef Jan Jebavý Fr. Fišera A. Krausová Duchá ček

24. 1. 1932 J. Duchá ček Jan Jebavý Fr. Fišera A. Krausová

15. 1. 1933 J. Duchá ček Jan Jebavý Fr. Fišera A. Krausová

21. 1. 1934 František Jan Jebavý Fr. Fišera A. Krausová Bukovský

10. 2. 1935 J. Duchá ček Jan Jebavý Fr. Fišera Josef Hovorka

2. 2. 1936 J. Duchá ček Jan Jebavý Fr. Fišera Josef Hovorka

17. 1. 1937 J. Duchá ček Jan Jebavý Fr. Fišera Josef Hovorka

9. 1. 1938 J. Duchá ček Jan Jebavý Fr. Fišera Gustav Čivrný

Tabulka č. 8 - Vedení spolku Klicpera v letech 1918 - 1938

45

Po první sv ětové válce v ětšina spolk ů nejen martinických, ale i z okolních vesnic, shán ěla peníze na pomník padlým. Za tímto ú čelem byla 27. února 1921 sehrána hra „V tichém hnízde čku“ čistý zisk z ní byl kolem 174 korun, k tomuto zisku n ěco p řidáno na pomník padlých v ěnováno“ .158 Další hra, která byla sehrána pro peníze na z řízení pomníku padlých, byla hra „Ji říkovo vid ění“ od Josefa Kajetána Tyla z 10. července 1921 .159 Toto p ředstavení bylo sehráno v přírod ě, celá hra p řinesla 10 000 korun čistého zisku, což byla velmi vysoká částka, a pomník na po čest místních padlých spoluob čan ů mohl být objednán. 160 V dalších 20 letech svého p ůsobení divadelní spolek Klicpera hrál dvakrát mimo své p ůsobišt ě. A to již v roce 1922, kdy sehrál hru „ Na polském zámku “161 , která byla druhá v historii, se kterou vyrazil na jevišt ě jiného spolku. Tehdy to byl spolek „Jarost“ v Mříčné. Dále vystoupil na p ůdě studeneckého spolku „Lidumil“ 24. dubna 1938 s hrou „ Bludi čka “162. Ani martinické jevišt ě nez ůstávalo v tomto období bez hostujících spolk ů. V listopadu 1922 navštívil místní spolek s vystoupením „Dorostový odbor Ú řadu sociální pé če v Jilemnici, který hrál ve prosp ěch sirotk ů okresu jilemnického hru „Sle čna prokuristka“ .163 11. zá ří 1927 zde byla sehrána hra „ Románek sle čny Toni čky “ od spolku „Jarost“ z M říčné. 164 12. kv ětna 1929 vystoupilo v Martinicích sdružení Volné myšlenky z Roztok s hrou „Na horské fa ře“. 165 4. června 1933 ú činkovala na místní scén ě Jednota mládeže církve Československé z Jilemnice a hrála hru „ Zavadilka vdává dceru “. 166 V roce 1938 na zdejších prknech vystoupila Osv ětová komise Kun čice nad Labem spolu se Sokolem Kun čice nad Labem a sehrála zde hru „ Kolébka “. 167 Toto jsou všechny hostující spolky, které v této dob ě ú činkovaly na prknech zdejšího jevišt ě. „V roce 1924 prodal p. Josef Hašek majitel spolkové místnosti a jevišt ě celý hostinec panu Antonínu Vejnarovi ze Stromkovic.“ 168 Jak je poznamenáno v kronice, činovníci byli s novým majitelem velmi spokojeni „spolek nemohl na říkati na

158Kronika spolku divadelních ochotník ů „Klicpera“ Martinice, (1900 – 1932), s. 44 159Tamtéž, s. 45 160Tamtéž, s. 43 - 45 161Tamtéž, s. 46 162Kronika spolku divadelních ochotník ů „Klicpera“ Martinice (1932 - 1946), s. 32 163Kronika spolku divadelních ochotník ů „Klicpera“ Martinice, (1900 – 1932), s. 53 164Tamtéž, s. 67 165Kronika spolku divadelních ochotník ů „Klicpera“ Martinice (1900 - 1932), s. 76 166Kronika spolku divadelních ochotník ů „Klicpera“ Martinice (1932 - 1946), s. 9 167Tamtéž, s. 32 168Kronika spolku divadelních ochotník ů „Klicpera“ Martinice, (1900 – 1932), s. 60 46 nepochopení se strany majitele místnosti. Ba možno říci naopak.“ 169 28. 10. 1928 se v obci konaly velkolepé slavnosti k 10. výro čí vzniku Československé republiky. O kulturní vyžití se postaral ochotnický spolek Klicpera sehráním divadelní hry „ Žaluji “. 170 V pr ůběhu t ěchto let sehrál na 80 divadelních her, n ěkteré z nich i n ěkolikrát zopakoval. Divadelní p ředstavení se pravideln ě konala p ři d ůležitých slavnostech, jako byl vznik Československé republiky, narozeniny prezidenta Osvoboditele T. G. Masaryka, dále na památku Mistra Jana Husa a byla sehrána i hra na oslavu 100. narozenin Karla Havlí čka Borovského s názvem „ Mu čedník brixenský “. Ke konci roku 1934 sehrál hry „ Na manželské front ě klid “ a „ Na manželské front ě stávka “. Po sehrání t ěchto na sebe navazujících her se na spolek strhla velká kritika, což se stalo poprvé v historii. Zejména z toho d ůvodu, že hry byly nemorální, „byla to sn ůška sprostých vtip ů a herci tyto ješt ě nadnesli.“ 171 A tak činnost spolku na n ějaký čas ustala, a to až do října 1935, kdy Klicpera v den výro čí vzniku Československé republiky hrál hru „ Láska vít ězí “. 172

5. 1. 2. Spolek po roce 1938 Politická situace roku 1938 p řinesla ned ůvěru a zklamání z jednání západních velmocí. Po Mnichovské dohod ě bylo rozhodnuto o vydání pohrani čního území N ěmecku. Byla to t ěžká doba. „Žádné jiné vánoce, ani ty ve válce, nebyly tak smutné, jako vánoce v roce 1938. Všechny p říští byly lepší, nebo ť o nich se už z emigrace ozývalo volání nad ěje a slova prezidenta Dr. Edvarda Beneše sílila mysl lidu. „Volá Londýn“ sílilo denn ě všechny dobré Čechy a neslo nad ěji, že snad pozd ěji, že jist ě, p řijde jednou den, který osvobodí.“ 173 Tato citace je z kroniky, která byla psána zp ětn ě v 50. letech. Zabrání pohrani čního území a situace, která následovala, donutila místního dlouholetého řídícího u čitele a patrona snad všech spolk ů v obci Josefa Horáka k před časnému odchodu do penze. Na jeho po čest a na rozlou čenou byla dne 5.

169Kronika spolku divadelních ochotník ů „Klicpera“ Martinice, (1900 – 1932), s. 60 170Tamtéž, s. 71 171Kronika spolku divadelních ochotník ů „Klicpera“ Martinice (1932 - 1946), s. 15 172Tamtéž, s. 18 173Kronika spolku divadelních ochotník ů „Klicpera“ Martinice, (1900 – 1932), s. 60 47

února 1939 místními spolky sehrána hra „ Není doktor, jako doktor .“ 174 O osob ě Josefa Horáka více uvádím v kapitole o historii školství v obci. Klicpera ješt ě p řed vznikem Protektorátu dne 12. b řezna 1939 sehrál svoji poslední hru „ Lidé v Zeleném“ 175 v oklešt ěné československé republice. „ Malé, ale naši“ jak se tehdy říkávalo a psalo.“176 O vánocích roku 1939 m ěl místní spolek hrát hru „ Děde čkovy housle “, ale nedostal povolení, protože nem ěl vhodný německý p řeklad. První hru, kterou mohl hrát, protože m ěla správný p řeklad, byla hra „ Manželství na úv ěr“, kterou spolek sehrál 3. b řezna 1940. 177 Během roku 1940 bylo sehráno 6 her, protože ředitel místního spolku Gustav Čivrný razil heslo „ Hrajme, dokud nás N ěmci nechají hráti .“ 178 V pr ůběhu války za čali mít lidé stále v ětší strach a omezili svoji spole čenskou aktivitu. N ěkte ří členové spolku byli postupně zat čeni a pro zbylé zůstávaly sch ůze „Klicpery“ jedinou možností jak si pohovo řit. „ V této dob ě stávají se sch ůze „Klicpery“ i chvíli, kdy si pohovo říme d ůvěrn ě mezi sebou. N ěkdy mají ráz, kdy B ůh chra ň, museli by zav říti všechny. Známe se a zrádce mezi sebe nepustíme.“ 179 Poslední sch ůze spolku se konala 13. dubna 1941 protože „ stoupající politická persekuce národa a všech spolk ů znemožnila do konce roku jakoukoliv činnost “. 180 Podle na řízení se m ěly hrát pouze n ěmecké hry. „Ředitel spolku Gustav Čivrný se rozhodl na svou zodpov ědnost v ůbec nehráti, než p řipustiti znesv ěcení našich prken kusem n ěmeckým, neb proti českým a proti duchu národa.“ 181 Další hra byla tedy sehrána až 5. dubna 1942 a jmenovala se „ Česká maminka “. Dále v kv ětnu sehrál hru „ Celá ves se sm ěje “ a další hra byla naplánována na konec kv ětna, k ní už však nedošlo. Po atentátu na R. Heydricha následovalo vyhlášení stanného práva a v červnu vyhlazení Lidic a Ležák ů. To byla doba, kdy nikdo nem ěl chu ť hrát a ani n ěco nacvi čovat. Činnost byla částe čně obnovena 28. b řezna 1943, kdy byla sehrána hra

174Kronika spolku divadelních ochotník ů „Klicpera“ Martinice (1932 - 1946), s. 37 175Tamtéž, s. 40 176Tamtéž. 177Tamtéž, s. 52 178Tamtéž, s. 58 179Tamtéž, s. 62 180Tamtéž, s. 66 181Tamtéž. 48

„Prokletý statek “, dále „ Po našem “, „ Na Marijánce “, „ Maryna z mlýna “, „ Před posledním soudem “, toto byly poslední hry, které se za doby Protektorátu hrály, další práce byla okresním ú řadem v Semilech úpln ě znemožn ěna. 182 Činnost spolku byla obnovena až po skon čení války. První hru, kterou spolek sehrál, byla hra „Synové sedláka Hory “ 24. 12. 1945. 183 Po válce nadále p ůsobil jako ředitel spolku Gustav Čivrný. Jeho činnost však postupn ě ustávala.

5. 2. TJ Sokol

Sokolské myšlenky se v Martinicích ozývaly již p řed rokem 1897, ale až v tomto roce zesílily. Za této situace došlo ke svolání první řádné sch ůze, na které se ustanovilo t říčlenné p ředstavenstvo p řípravného výboru. 184 Sch ůze byla zahájena 4. dubna 1897 v hostinci u Josefa Haška. Podmínky pro vznik T ělocvi čné jednoty Sokol Martinice byly spln ěny dne 2. července 1897, kdy se op ět v hostinci Josefa Haška sešlo 21 člen ů, kte ří složili slib v ěrnosti. Následn ě byly stanovy jednoty 16. prosince 1897 c. k. místodržitelstvím v Praze schváleny. „ Nato prob ěhla 6. února 1898 op ět v hostinci pana Haška první valná hromada, na které bylo zvoleno dvanácti členné p ředstavenstvo v čele se starostou Josefem Haškem, hostinským čp. 103.“ 185 Dne 13. b řezna 1898 byl TJ Sokol p řijat do svazu župy Krkonošské, která byla založena v roce 1885. 186 Tělocvi čná jednota Sokol se v dob ě založení a v dob ě prvního p ůsobení v obci net ěšila velké oblib ě. „Říkalo se o nás, že jsme komedianti, tatrmanti a červení čerti. My však pracujeme dále a odstra ňujeme p řekážky, povznášíme cit národní a myšlenky sokolské, konáme p řednášky, zábavy 187 , přátelské sch ůze a pou čujeme členy o vzorném chování ve spole čenském život ě.188 Již v prvním roce své existence se ú častnila slavnosti v obci Lomnice nad Popelkou, p ři této slavnosti si poprvé členové oblékli vlastní sokolský kroj. Dále se postarala o založení vlastní knihovny, která svoji činnost zahájila „20. listopadu

182 Kronika spolku divadelních ochotník ů „Klicpera“ Martinice (1932 - 1946), s. 71 183Tamtéž, s. 75 184TJ Sokol Martinice v Krkonoších, 100 let (1897 – 1997), s. 2 185Tamtéž., s. 2 186Pam ětní kronika T ělocvi čné jednoty „Sokol“ v Martinicích (1897 - 1926), s.13 187První sokolský ples probíhal již 19. února 1898. 188Pam ětní kronika T ělocvi čné jednoty „Sokol“ v Martinicích (1897 - 1926), s.13 49

1898.“189 V roce 1914 došlo ke slou čení knihoven místních spolk ů, a to na základ ě návrhu T ělocvi čné jednoty Sokol z roku 1912. Knihovna v dob ě slou čení obsahovala „500 svazk ů pou čných i zábavných a tato odevzdána pod správu odboru Národní Jednoty Severo české.“ 190 Martinická jednota Sokol se ú častnila b ěhem prvních dvou let svého působení r ůzných slavností, z nichž žádná se nekonala v Martinicích. Ke zm ěně došlo až 28. června 1902. 191 Tehdy se konalo první okresní cvi čení v obci, kterého se zú častnily jednoty z jilemnického a novopackého okresu. Martinice zastupovalo 18 člen ů. „Za zvuk ů hudby ubíral se pr ůvod obcí. V čele obecní zastupitelstvo, sbor dobrovolných hasi čů , spolek divadelních ochotník ů „Klicpera“, dále sokolské jednoty a ob čanstvo. Obec okrášlena četn ě prapory a nápisy.“ 192 Tato první slavnost zap ůsobila na místní obyvatelstvo velmi kladn ě a, jak se říká, prolomila mezi jednotou a ob čany ledy. V srpnu 1908 byla založena také ženská cvi čební skupina, do které se ihned zapsaly „Františka Horá čková, Antonie Horá čková, Marie Hamplová, Marie Tejnická, Emilie Tejnická, Marie Hamplová, Viléma Mikásková, Pavlína Bedrníková, Barbora Novotná, Anna Mejsnarová“ 193 , dcera řídícího u čitele na místní škole. V srpnu 1913 se konalo první cvi čení žák ů místní školy. Tohoto cvi čení se zú častnilo „ 18 žák ů, 6 žáky ň a 10 dorost ů obecenstvo p řihlíželo s pot ěšením na přesné výkony našich d ětí, od ěných v červené košilky a plát ěné kalhotky a odm ěň ovalo je potleskem a pochvalou.“ 194 Koncem července 1914 m ěla obec sokolská 52 člen ů a členek. 195 O část z nich měla však brzy p řijít, nebo ť 28. června 1914 byl v Sarajevu spáchán atentát na následníka rakousko-uherského tr ůnu Františka Ferdinanda ´d Este a jeho ženu vévodkyni z Hohenbergu. Po vyhlášení války Srbsku došlo 31. července k všeobecné mobilizaci. 196 „Nastává den smutku. Dne 1. srpna 1914 p řipravují se

189Pam ětní kronika T ělocvi čné jednoty „Sokol“ v Martinicích (1897 - 1926), s. 14 190Tamtéž, s. 34 191Tamtéž, s. 19 192Tamtéž. 193Tamtéž, s. 25 - 26 194Tamtéž, s. 32 195Tamtéž, s. 35 196Předcházela ji částe čná mobilizace z 26. července 1914. 50 naši brat ři a ob čané opustiti vše, co jim nejdražší. Dojmy jsou bolestné. Lou čí se manžel s manželkou, otec s d ětmi, sestra s bratrem, rodi če se synem. Plá č a ná řek nelze popsati. Nádražní dvory jsou p řepln ěny. Dojemn ě lou číme se i my s našemi bratry členy, p řejíce jim i ostatním druh ům brzkého š ťastného návratu. Ješt ě okamžik, poslední ruky stisk, poslední obejmutí, políbení a poslední „Na zdar“, „S Bohem“ a již vlak unáší prvé ob ěti války.“ 197 Zdejší Sokol p řišel o 25 svých člen ů, kte ří byli mobilizování, a pozd ěji, kdy byly odvody na řízeny muž ům do 50. let věku, přišel ješt ě o dalších 13 člen ů. Roku 1915 došlo k omezení činnosti jednoty, a to nejen ze strany ú řad ů, ale hlavn ě kv ůli odvod ům muž ů do armády. „Následkem sv ětové války činnost spolková úpln ě zaniká, nebo ť skoro všichni členové byli povoláni do služby vojenské.“ 198 Činnost úpln ě nezanikla, jen se zna čně omezila, a to zejména na ochranu majetku spolku a „ udržení sokolského ducha “199 . Po skon čení války se činnost Sokola v obci pln ě obnovila a již 8. listopadu uspo řádala manifesta ční pr ůvod obcí. Tento pochod byl v ěnovaný oslavám osvobozené zem ě, ke kterému se s nadšením p řidala celé obec. „Veškeré ob čanstvo p řipojuje se do řad, aby s námi sdílelo radost z osvobozené vlasti. “200 V roce 1919 místní T ělocvi čná jednota Sokol založila fond na stavbu t ělocvi čny, po čáte ční vklad činil 900 Kč, tato částka byla získána z plesu a z jiných dobrovolných p řísp ěvk ů, které na fond ukládali mnozí z ob čan ů obce. K postavení t ělocvi čny však nedošlo, protože „fond byl p řed zastavením činnosti Sokola v dubnu 1941 dle zápisu z valné hromady 28. ledna 1940 darován obci.“ 201 V dob ě povále čné se jednota op ět vzchopila a již v roce 1919 se nachází v úplné činnosti, m ěla 58 mužských a 17 ženských člen ů. V roce 1922 získala vlastní pozemek, a to od Otto Harracha, majitele panství jilemnického, který prodal TJ Sokol Martinice „les ve vým ěř e 5ha 48a a 8m 2 za 25 000 K č.“ 202 Jednota v následujících 20 letech po řádala r ůzné akce nap ř. p ři výro čí úmrtí Mistra Jana Husa, slavnost na po čest narozenin prezidenta T. G. Masaryka, oslavy

197Pam ětní kronika T ělocvi čné jednoty „Sokol“ v Martinicích (1897 - 1926), s. 36 198Tamtéž, s. 40 199TJ Sokol Martinice v Krkonoších, 100 let (1897 – 1997), s. 6 200Pam ětní kronika T ělocvi čné jednoty „Sokol“ v Martinicích (1897 - 1926), s. 56 201TJ Sokol Martinice v Krkonoších, 100 let (1897 – 1997), s. 6 202Tamtéž, s. 8 51 státního svátku, po řádala sokolské plesy, mikulášské a silvestrovské zábavy. Dále po řádala lyža řské závody, z nichž ty první se konaly 25. února 1923 na zdejším kopci „H ůra“. Pravideln ě se cvi čilo „ což dokazuje ú čast člen ů jednoty na okrskových a župních sletech žactva, dorostu i muž ů a žen s vyvrcholením nácviku prostných a ú častí na IX. a X. Všesokolském sletu v Praze v letech 1932 a 1938 .“ 203 Sokol se nezabýval pouze prostnými cviky, ale i lehkou atletikou, odbíjenou a cvi čením na ná řadí. Za tuto dobu sehrál na 10 divadelních p ředstavení, jak je vid ět z tabulky č. 8 a 9, nebylo t ěžké sehrát divadelní p ředstavení, nebo ť v ětšina člen ů Sokola byla i členy divadelního spolku Klicpera a zárove ň členy Sboru dobrovolných hasi čů . V mezivále čných letech p ůsobili ve funkci starosty místní t ělocvi čné jednoty Sokol pánové uvedení v tabulce č. 9.204

Starostové Sokola Působnost v letech František Jebavý 12. 1. 1919 – 4. 1. 1920

František Jebavý 4. 1. 1920 – 18. 1. 1922

František Horá ček 18. 1. 1922 – 25. 5. 1924

František Jebavý 25. 5. 1924 – 4. 1. 1925

František Horá ček 4. 1. 1925 – 10. 2. 1930

František Janoušek 10. 2. 1930 – 29. 1. 1933

František Bedrník 29. 1. 1933 – 24. 1. 1936

Josef Duchá č 24. 1. 1936 – 24. 1. 1937

Old řich Bu ďárek 24. 1. 1937 – do zastavení činnosti

Tabulka č. 9 - Starostové Sokola

Činnost Sokola byla zastavena v dubnu 1941, „majetek jednoty byl zajišt ěn, tělovýchovné za řízení a ná řadí, pokud nebylo dáno do užívání místní škole, bylo zape čet ěno v nevyhovující místnosti hostince čp. 108.“ 205 Obnova činnosti nastala

203TJ Sokol Martinice v Krkonoších, 100 let (1897 – 1997), s. 11 204TJ Sokol Martinice v Krkonoších, 100 let (1897 – 1997), s. 6 - 7 205Tamtéž, s. 12 52 ihned, jak to bylo možné. A to již v červnu 1945, kdy se sešla valná hromada v čele se starostou Old řichem Bu ďárkem.

I když je obec Martinice pom ěrn ě malou obcí, v první polovin ě 20. století měla zna čné kulturní vyžití, které zajiš ťovaly místní spolky. Spolková činnost pro obec byla a je stále velmi d ůležitá, protože pozvedá morálku.

53

6. Z historie školství v obci v letech 1848 1948 V úvodu této kapitoly bych ráda zmínila několik základních informací, které se týkají pam ětní knihy martinické školy. Školní kronika byla založena 1. 5. 1828. Avšak pravidelné zápisy se vedly až od školního roku 1882 – 1883. Do této doby byly zápisy vedeny pouze jako souhrn událostí, které se staly, po čínaje rokem 1786. Nachází se v ní záznamy do roku 1940, tímto rokem zápisy v kronice kon čí. Nová pam ětní kniha, která se dochovala, pochází až z roku 1958. Pam ětní kniha z let 1940 až 1958 je ztracena. 206

6. 1. Martinická škola od počátku výuky do roku 1918

S výukou v obci se za čalo již ve zmín ěném roce 1786. 207 Z tohoto roku pocházejí první záznamy o výuce. V prvních letech se však vyu čovalo p řevážn ě po domech. Prvním u čitelem, který vyu čoval ve svém domku, byl Ji ří Potenský. 208 Ten byl však brzy nahrazen panem Františkem Duškem. Dnes již není možné zjistit, které stavení ke své výuce tento rodák z Jilemnice využíval. Za p ůsobení Františka Duška v Martinicích byla roku 1789 na náklady hrab ěte z Harrachu vystav ěna škola. Od roku „ 1796 zde u čil Josef Lieser, od 1797 Jan Šafá ř a od roku 1807 Jan Šlechta .“ 209 Stísn ěné podmínky a nar ůstající po čet d ětí vedly ke stavb ě nové školy. S tou se za čalo v roce 1814 op ět z prost ředk ů hrab ěte Harracha. Tato škola byla dostav ěna roku 1815, ale již v roce 1835 se za čalo drolit zdivo, pon ěvadž tyto školy byly dřev ěné. 210 Od této doby se zde vyst řídali u čitelé „Josef Vraštil, Jan Procházka, Ignác Jerie a od 19. 3. 1852 Josef Lieser.“ 211 V roce 1869 byla prodloužena doba navšt ěvování školy o dva roky 212 , a tím

206SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 – 1953. Inventá ř, s. 2 207SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 - 1953 . Pam ětní kniha (1786) 1874 – 1940, s. 1 208Tamtéž. 209SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 – 1953. Inventá ř, s. 2 210SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 - 1953 . Pam ětní kniha (1786) 1874 – 1940, s. 2 211SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 – 1953. Inventá ř, s. 2 212Zákony z 26. 3. 1869 č. 40 ř. z. a z 14. 5. 1869 č. 62 ř. z. upravovaly systemizaci služebních míst u okresních školních rad a stanovily hlavní zásady pro vyu čování na obecných školách. Povinná 54 došlo i k zv ětšení po čtu studujících žák ů na škole v Martinicích, který díky tomuto opat ření dosahoval v pr ůměru p řibližn ě 150 d ětí. Podle zákona ze 14. kv ětna 1869 museli být na škole o tomto po čtu žák ů minimáln ě dva u čitelé. S p řihlédnutím k této výchozí situaci svolila c. k. zemská školní rada v roce 1878 rozší řit dosavadní jednot řídní martinickou školu na dvout řídní. Nevyhovující a zhoršující se technický stav školní budovy a pot řeba učebních prostor ů pro druhou t řídu donutily místní školní radu a obec k po řízení nových prostor. Z t ěchto d ůvod ů 16. prosince 1883 obec Martinice zakoupila od pana Josefa Jirouše d ům č. 68 s pozemkem pro stavbu nové školy. 213 Zakoupený d ům byl již v únoru následujícího roku rozbo řen. Na nov ě vzniklém volném míst ě byl 24. června 1884 položen základní kámen k nové budov ě školy. 214 V tento den se konala velká slavnost, na které se sešli d ěti, u čitelé, obecní zastupitelstvo, místní školní rada, okresní školní inspektor Antonín Regal, aby tuto událost spole čně oslavili. Slavnostní pr ůvod se odebral nejprve na mši svatou do nedalekých Roztok. Poté v čele s roztockým panem fará řem se všichni vrátili zp ět na místo, kde byl položen základní kámen. Slavnost to byla na místní pom ěry nevídaná. Již z dáli byl slavnostní pr ůvod vítán st řelbou a zvon ěním. Po doražení na místo se ujal slova nejprve pan fará ř, který pronesl modlitby a posv ěcení. Poté následovalo p řečtení pam ětní listiny správcem školy. Ta byla vložena do urny pod základní kámen. Tehdy vznikla první kamenná škola v obci. „Nová dvout řídní škola byla 6. zá ří 1885 vysv ěcena a odevzdána svému ú čelu. Dle vyjád ření c. k. Okresního soudu v Jilemnici ze dne 1. 7. 1888 vkládá se škole Martinické právo vlastnické.“ 215 K této události došlo za p ůsobení správce školy a od roku 1885 řídícího učitele Floriana Nykla, který se narodil 4. dubna 1845 ve Valte řicích a do Martinic přišel v dubnu 1883. 216 Působil zde s krátkými pauzami do roku 1904, kdy odešel na odpo činek. Vyu čovalo se p řevážn ě náboženství, čtení, psaní, po čty, základy slohu, dále byla výuka rozší řena o p řírodopis, zem ěpis, d ějepis a od roku 1883 o ženské ru ční práce, které byly zavedeny ješt ě za p ůsobení předch ůdce Floriana

školní docházka byla prodloužena do 14 let. 213 JI ŘIČKA, Bohuslav a kolektiv autor ů, 500 let obce Martinice v Krkonoších . s. 45 214 SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 - 1953 . Pam ětní kniha (1786) 1874 – 1940, s. 25 215 JI ŘIČKA, Bohuslav a kolektiv autor ů, 500 let obce Martinice v Krkonoších . s. 45 216 SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 - 1953 . Pam ětní kniha (1786) 1874 – 1940, s. 22 55

Nykla, Antonína Pochopa. Po odchodu Floriana Nykla na odpo činek se novým řídícím u čitelem stal, op ět rodák z Valte řic u Jilemnice, František Mejsnar, který do své funkce nastoupil 1. zá ří 1905. 217 Za čal vyu čovat v I. t říd ě, II. t řídu vyu čoval pan Josef He řman, který zde p ůsobil již za řídícího u čitele Nykla. V dobách jeho nep řítomnosti byl vždy zvolen jeho dosavadním zástupcem. Krom výše zmín ěných pán ů u čitel ů na škole dále p ůsobili P. Bohumír Tomí ček, kaplan z Roztok, který vyu čoval katolické náboženství, již v příštím roce byl nahrazen Josefem Soukupem. Hodiny evangelického vyznání vyu čoval d ůstojný pán Alois Trojan a ženské ru ční práce vedla sle čna Františka Ku čerová. V lét ě roku 1906 prob ěhly první opravy školní budovy. A tak nový školní rok 1906 - 1907 mohl za čít v nov ě vymalovaných t řídách a zvn ějšku opravené budov ě. V tomto školním roce musela být výuka ve dnech 17. prosince až 24. prosince pozastavena z d ůvod ů rozší ření záškrtu mezi d ětmi. V dalším školním roce došlo op ět k pozastavení vyu čovaní, a to hned dvakrát. Prvn ě to bylo mezi 18. prosincem až 24. prosincem 1907 a podruhé od 15. února do 15. b řezna 1908. Důvodem byla onemocn ění syn ů pana u čitele Josefa He řmana, nejprve na záškrt a poté na spálu. Ve školním roce 1908 - 1909 po řídila místní školní rada: „nové t ělocvi čné ná řadí, po řídila 12 nových záclon do obou t říd, dala z říditi trubkový odtok ze žumpy a o p ředešlých prázdninách dala spraviti zadní část školní budovy a sklep.“ 218 Uvnit ř budovy nechala „ nat říti tabule a lavice v obou t řídách.“ 219 S úpravami se pokra čovalo i o prázdninách, kdy školní rada nechala nat řít okna a hlavní dve ře. Mimo to nechala ješt ě svázat na 50 knih do žákovské knihovny. Nový školní rok krom ě oprav školy p řinesl i zm ěny v učitelském sboru. U čitele II. t řídy Josefa He řmana v pr ůběhu roku nahradil zatímní u čitel Arnošt Zelinka. Již v říjnu odešla sle čna Františka Ku čerová a na její místo byla dosazena Anna Mejsnarová, dcera zdejšího řídícího u čitele. Zm ěna se dotkla i vyu čování katolického náboženství, které p řevzal Josef Šumšal, kaplan z Roztok. U čitel Arnošt Zelinka byl

217 SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 - 1953 . Pam ětní kniha (1786) 1874 – 1940, s. 89 218 Tamtéž., s. 99 219 Tamtéž. 56 v dalším roce ustanoven prozatímním u čitelem v Horních Št ěpanicích, a tak zdejší školu opustil. Na jeho místo byl dosazen Otakar Kabelák. Na základ ě usnesení c. k. zemské školní rady ze dne 4. 11 1911 byla škola rozší řena o t řetí postupnou t řídu. 220 Z tohoto d ůvodu nechala místní školní rada před za čátkem nového školního roku zřídit místnost pro t řetí t řídu. Jako prostory pro novou t řídu byl použit byt mladšího u čitele a kabinet. Do nové t řídy byl nechán vyroben nábytek: „14 lavic, sk říň, kathedru, dv ě židle, dv ě tabule v rámci, podium, kamna, 5 v ěšáku.“ 221 Vzhledem k tomuto stavu bylo z řízeno i místo jednoho definitivního u čitele. Do školy byl p řijat jako u čitel III. t řídy Josef Farský. Koncem února 1912 se odst ěhoval P. Josef Šumšal do Nechanic a na jeho místo nastoupil kaplan Alois Sigl. Josef Farský na zdejší škole nepobyl moc dlouho, hned v dubnu 1912 odešel jako definitivní u čitel do Pasek, jeho místo zaujal Otakar Holub, který předtím p ůsobil na obecné škole v Jilemnici. Další zm ěna v učitelském sboru p řišla hned následujícího roku, kdy odešla sle čna Anna Mejsnarová, ženské ru ční práce od té doby za čala u čit sle čna Lidmila Kittlerová z Jilemnice. Na základ ě dekretu c. k. zemské školní rady ze dne 9. 7. 1913 byl ustanoven místo dosavadního u čitele I. t řídy Otakara Kabeláka u čitelem I. t řídy Kamil Kavan. Narodil se 9. b řezna 1888 ve Velkých Svato ňovicích. Na místní škole p ůsobil od 1. 9. 1913. V tomto školním roce navšt ěvovalo školu 148 d ětí národností české a 1 dít ě národnosti n ěmecké. B ěhem roku se stav dětí zm ěnil na kone čných 146. 222 V lednu 1914 nastoupil jako zastupující u čitel Emanuel Hlavá ček na místo nemocného Františka Mejsnara, který se vrátil k 1. kv ětnu 1914. Školní rok byl ukon čen 15. července 1914. 223 Nový školní rok 1914 - 1915 za čal již v dob ě války. Pan učitel Kamil Kavan musel nastoupit vojenskou službu „jako náhradní záložník u 11. zem ěbraneckého pluku“ 224 a díky tomu také došlo ke zm ěně ve výuce. V první a druhé t říd ě byla zavedena pouze polodenní výuka, pro t řetí t řídu z ůstala celodenní výuka. Krom ě

220 SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 - 1953 . Pam ětní kniha (1786) 1874 – 1940, s. 108 221Tamtéž. 222Tamtéž, s. 124 223Tamtéž, s. 119 - 124 224SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 - 1953 . Pam ětní kniha (1786) 1874 – 1940, s. 125 57 učitele Kamila Kavana z ůstalo složení u čitelského sboru stejné jako v roce předchozím. 15. října opustil školu pan u čitel Otakar Holub, byl ustanoven c. k. okresní školní radou dne 10. října. 1914 zatímním u čitelem v Jilemnici. Jeho místo zaujal Bohumil Šalek z Veselé. Pod vedením u čitelského sboru se zdejší žáci a žákyn ě ú častnili akcí na pomoc voják ům a sirotk ům. V tomto školním roce navšt ěvovalo školu 161 d ětí, na konci roku jich však zbylo 137. Národností byli pouze české, vyznání katolického, pouze dv ě děti vyznání evangelického. Po desetiletém p ůsobení na místní škole odešel k 31. srpnu 1915 dosavadní řídící u čitel František Mejsnar na trvalý odpo činek. A to na základ ě usnesení c. k. zemské školní rady z 15. 4. 1915. 225 Na místo řídícího u čitele Františka Mejsnara byl do časn ě povolán pan Emanuel Zelinka. Nový školní rok s sebou p řinesl op ět zm ěny v učitelském sboru. Bohumil Šalek byl ustanoven schopným nastoupit vojenskou službu. Do školy byla dosazena nová posila v osob ě nové zastupující u čitelky Vlasty Kittlerové. Vzhledem k faktu, že na škole byli pouze dva u čitelé, bylo zavedeno polodenní vyu čování i ve III. t říd ě. V tomto školním roce navšt ěvovalo školu 160 d ětí, zbylo jich pouze 136. Národnosti pouze české, vyznání katolického, pouze t ři d ěti vyznání evangelického. 226 Školní rok 1916 - 1917 byl již t řetím vále čným rokem v řad ě. Na škole vyu čují pan Emanuel Zelinka, nová prozatímní u čitelka Marie Svatá, která zde působí na místo Vlasty Kittlerové. Ženské ru ční práce vede Lidmila Kittlerová. Vyu čuje se polodenn ě. V tomto školním roce došlo k události, která ot řásla celou říší, k smrti císa ře Františka Josefa I. Pam ětní kniha tuto událost popisuje takto: „Uprost řed nejv ětších bou ří vále čných, jaké kdy let ěly Evropou a z části i jinými zem ědíly, roznesla se bleskurychle v úterý dne 21. listopadu 1916 v noci Vídní a Prahou a druhého dne časn ě ráno po vlasti naší a celé říši rakousko-uherské i za jejími hranicemi t ěžce zarmucující zv ěst, která hluboce se dotkla srcí všech národ ů rakouských: Jeho Veli čenstvo císa ř a král František Josef I. zesnul klidn ě v Pánu 21. listopadu o 9. hodin ě ve čer v zámku schönbrunském. Jeho Veli čenstvo zem řel v požehnaném věku 86 let, říd ě osudy poddaných národ ů k jejich blahu a prosp ěchu

225Tamtéž, s. 125 - 131 226Tamtéž., s. 132 - 138 58

68 rok ů.“ 227 Žáci a celý u čitelský sbor se 30. listopadu, v den poh řbu císa ře, zú častnili smute ční mše svaté v Roztokách. Martinická škola musela b ěhem války p řesn ě 15. zá ří 1917 odevzdat školní zvonek k vále čným ú čel ům. Ten byl však vrácen již 7. 1. 1918. 228 Na základ ě usnesení c. k. zemské školní rady ze dne 12. 4. 1917 byl prozatímní řídící u čitel Emanuel Zelinka ustanoven definitivním u čitelem II. t řídy v Roztokách. Na jeho místo byl zvolen Jan Holubec, který se narodil 4. kv ětna 1860 v Poniklé, jako u čitel p ůsobil od roku 1883. Výuka v tomto roce probíhala následovn ě - řídící u čitel Jan Holubec vyu čoval dv ě t řídy polodenn ě, t řetí dopoledne a druhou odpoledne. Prozatímní u čitelka Marie Svatá vyu čovala v první tříd ě dopoledne i odpoledne. Dále vyu čovala vlastiv ědu, zp ěv, sloh, kreslení a psaní ve druhé t říd ě ve st ředu a v sobotu odpoledne. Místní školní rada nechala vym ěnit pumpu, což velmi pomohlo, protože stará pumpa byla zreziv ělá a voda z ní se nemohla používat. Ale to bylo jediné, co se v této smutné dob ě poda řilo opravit, a školní budova zůstávala i nadále ve velmi chatrném stavu s d ěravou st řechou a okny, která net ěsnila. Školní rok 1918 - 1919 za čal bez zatímní u čitelky paní Marie Svaté, protože onemocn ěla špan ělskou ch řipkou. Po dobu její nep řítomnosti na škole ji zastoupila sle čna M. Škrabálková. V tomto školním roce také dochází k vým ěně u čitel ů náboženství. Z po čátku roku vede výuku katolického náboženství stále kaplan Alois Sigl, který byl v pr ůběhu roku nahrazen kaplanem Antonínem Markem. Špan ělská ch řipka, která se ší řila Evropou, zp ůsobila mnoho úmrtí. Tato nemoc se v měsíci zá ří dostala do okolí obce Martinice a v pr ůběhu října p římo do obce. Díky této nemoci musela být výuka na zdejší škole od 11. 10. 1918 do 5. 11. 1918 úpln ě zrušena. 229 Nemoc se nevyhnula ani řídícímu u čiteli a zastupující sle čně učitelce. V dob ě t ěchto „prázdnin“ dala školní rada opravit st řechu a část oken. Již v zápisech z minulého školního roku bylo psáno, že škola je ve velmi chatrném stavu, a to se týká i p řilehlé zahrady a t ělocvi čného ná řadí. Tento školní rok p řinesl pro u čitele, žáky a ob čany nejen naší zem ě úlevu,

227SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 - 1953 . Pam ětní kniha (1786) 1874 – 1940, s. 142 228JI ŘIČKA, Bohuslav a kolektiv autor ů, 500 let obce Martinice v Krkonoších . s. 46 229SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 - 1953 . Pam ětní kniha (1786) 1874 – 1940, s. 164 59 válka skon čila. „Dne 28. 10. 1918 udál se v historii národa Česko-slovenského obrovský, nedozírn ě významný p řevrat, jaký pat ří skute čně jen k ojedin ělým zjev ům v dějinách sv ěta. Po bezmála t řistaleté porob ě, datující se do 8. listopadu 1620, stali jsme se nezávislým, samostatným, svobodným státem Československým!“ 230 Toto je jen krátký úryvek, který oslavuje události, které nastaly po konci války. Na 5. listopad p řipadly velkolepé oslavy, které se zopakovaly ješt ě 8. listopadu. 7. prosince 1918 byl na mimo řádné okresní u čitelské porad ě složen „Slib“ Československé republice. Od této doby se staly náboženské úkony, které byly do této chvíle povinné, volitelnými. Dohlížení u čitelského sboru na náboženské úkony bylo nepovinné. Na místo u čitele Kamila Kavana byl jmenován jako prozatímní u čitel pan František Okrouhlický, který nastoupil k 1. 1. 1919. K témuž dni se vrátila i paní Marie Svatá. Mezi 2. až 4. lednem 1919 bylo na návrh školní rady ud ěleno mimo řádné volno, a to kv ůli nedostatku uhlí. Pan František Okrouhlický v pr ůběhu roku onemocn ěl špan ělskou ch řipkou, po které dostal ješt ě zápal plic a nakonec tuberkulózu, které podlehl. V tomto školním roce byl n ěkolikrát obm ěněn u čitelský sbor. Sle čna Marie Svatá, která se po nemoci vrátila do školy, byla povolána na dív čí školu do Jilemnice. K zastupování byla vybrána sle čna M. Rydvalová. V kv ětnu byl na výpomoc zdejší škole poslán Alois Frýba. „Dne 28. dubna 1919 došlo na řízení pod č. 1081, jímž zrušeny dosavadní prázdné dny a oznámeno zavedení p říštích všeobecných svátk ů školních a feriálních a sice: Den Svobody dne 28. 10. a den 1. Máje prohlašují se za všeobecné národní svátky s celodenní prázninou. V den Komenského (28. 3.) a v den Hus ův (6. 7.) konány mají býti prvé dv ě hodiny vyu čovaní vhodné školní slavnosti, v ěnované památce těchto velikých muž ů.“ 231 Letošní školní rok byl ukon čen dne 28. června. V dob ě prázdnin byly ve škole provedeny nejnutn ější opravy, a to: „ vybílení místnosti 1. t řídy, částe čnou nutnou opravu omítky zední po stranách hlavního vchodu, ve t řídách, v chodbách,

230SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 - 1953 . Pam ětní kniha (1786) 1874 – 1940, s. 164 231Tamtéž, s. 174 60 ve schodišti i v záchodech, spravení a zasklení 7 oken, spravení zadních dve ří, jejich spodní část byla zna čně prohnilá .“ 232

6. 2. Martinická škola 1918 1938

Ve školním roce 1919 - 1920 k u čitelskému sboru p řibyli jako zastupující učitelé pan Jaroslav Šír a sle čna Cecílie Krausová. Na konci m ěsíce října a za čátkem listopadu onemocn ělo velké množství d ětí p říušnicemi. Nakonec chyb ělo ve škole p řes 50% žactva. 233 Z tohoto d ůvodu došlo mezi 18. listopadem a posledním dnem tohoto m ěsíce k p řerušení vyu čování. Příušnice nebyly jedinou věcí, se kterou se na místní škole museli žáci a u čitelský sbor vyrovnávat. K 5. listopadu se nervov ě zhroutil řídící u čitel a na základ ě doporu čení léka ře musel nějaký čas z ůstat doma v klidu. Z t ěchto d ůvod ů byly na škole p řijaty nutné zm ěny ve vyu čování. V I. a II. t říd ě se vyu čovalo polodenn ě a ve III. t říd ě celodenn ě. K návratu k celodennímu vyu čování ve všech t řídách došlo až po návratu řídícího učitele Jana Holubce 9. prosince. 234 I když se po listopadové pauze za čalo k 1. prosinci op ět vyu čovat, docházka stále nebyla obvyklá a na 30% žák ů stále chyb ělo. K p říušnicím se však v pr ůběhu prosince p řidaly ješt ě osypky a neštovice, a tak okresní školní rada p řerušila vyu čování od 17. prosince na dalších14 dní. 235 Dne 6. a 7. b řezna 1920 uspo řádali d ěti pod vedením u čitelského sboru dětskou divadelní hru „Pro tatí čka Presidenta“, na oslavu prezidentových 70. narozenin. 236 V pr ůběhu školního roku odešel dosavadní dlouholetý u čitel evangelického náboženství pan Alois Trojan, který se odstěhoval na Slovensko. Jeho místo p řevzal pan Josef Votruba, fará ř z Valte řic. Školu pro tento rok navšt ěvovalo 168 d ětí národnosti české a 4 d ěti národnosti n ěmecké. P řed za čátkem nového školního roku došlo k opravám školy, byla nat řena okna, opravena st řecha v četn ě hromosvodu, také bylo vyrobeno nové t ělocvi čné ná řadí.

232SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 - 1953 . Pam ětní kniha (1786) 1874 – 1940, s. 176 233Tamtéž, s. 179 234Tamtéž, s. 180 235Tamtéž. 236Tamtéž, s. 181 61

„Ministerstvo školství a národní osv ěty ustanovilo výnosem z 16. 2. 1920, čís. 3687, aby školní rok 1920-21, zapo čal dnem 1. zá ří 1920. “237 Pro tento rok zde působí řídící u čitel Jan Holubec, sle čna Cecílie Krausová, místo Jaroslava Šíra působí Alois Rozséva č, ru ční práce má op ět na starosti sle čna Lidmila Kittlerová a výuku náboženství u čí stejní u čitelé jako v roce minulém. Tento rok vyšlo na 15. listopad 250 leté výro čí úmrtí Jana Ámose Komenského. P ři této školsky významné p říležitosti se na místní škole konala slavnost na oslavu jeho osobnosti, p ůsobení a jeho p řínosu jako u čitele. Mezi 27. listopadem až 4. prosincem došlo v I. a III. t říd ě k nahrazení celodenního vyu čování polodenním z d ůvodu nemoci řídícího u čitele Jana Holubce. K tomuto stavu došlo ješt ě mezi 13. až 17. lednem. Dále bylo nutno ud ělat zm ěny ve vyu čování mezi 1. b řeznem a 16. kv ětnem. V této dob ě se však polodenn ě vyu čovalo v I. a II. t říd ě. K celodennímu vyu čování se vrátilo 17. kv ětna poté, co byl na zdejší školu jako výpomocný u čitel do časn ě na dobu šesti ned ěl dosazen František Koudelka z M říčné. 238 V tomto roce školu navšt ěvovalo 163 d ětí, 3 německé národnosti a 1 dít ě evangelického vyznání. 239 Nový školní rok 1921 - 1922 se nesl op ět ve znamení vým ěny u čitelského sboru, tentokrát se to dotklo sle čny Cecílie Krausové, na jejíž místo nastoupila její setra Ludmila Krausová, která zde však setrvala pouze do konce školního roku. A poté byla nahrazena výpomocným u čitelem Janem Šorfou, rodákem ze Studence. Dne 18. zá ří 1922 zem řel dosavadní řídící u čitel Jan Holubec, který byl za velkého procesí p řenesen a poh řben ve svém rodišti v Poniklé, kde také po dlouhá léta konal u čitelskou službu. Z tohoto d ůvodu se po čátek nového školního roku nesl ve znamení smutku. Jeho místo do časn ě zaujal Josef He řman, který na zdejší škole působil v letech 1896 – 1910. Josef He řman byl již v této dob ě dva roky v penzi. Smutné události minulého školního roku zap říčinily velké zm ěny učitelského sboru v novém školním roce 1923 – 1924. Na místo řídícího u čitele byl dosazen Vilém Nykl, řídící u čitel ze Sklena řic. Vilém Nykl se narodil 1. b řezna

237SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 - 1953 . Pam ětní kniha (1786) 1874 – 1940, s. 185 238SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 – 1953. Protokoly o sch ůzích místní školní rady v Martinicích 1920 – 1938, s. 6 239SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 - 1953 . Pam ětní kniha (1786) 1874 – 1940, s. 185 - 189 62

1865 v Jest řábí, u čitelské vzd ělání získal na u čitelském ústavu v Kutné Ho ře. 240 Další zm ěna se dotkla dosavadního zatímního u čitele Aloise Rozséva če, který byl nahrazen sle čnou Cecílií Krausovou, která již na zdejší škole u čila v letech 1919 - 1921. U čitelský sbor tedy tvo řili „ řídící u čitel Vilém Nykl, u čitelka Cecílie Krausová, zastupující u čitel Jan Šorfa, u čitelka ru čních prací Ludmila Kittlerová “241 , která byla v pr ůběhu roku nahrazena sle čnou Františkou Ku čerovou ze Studence. Sle čna Ku čerová na této škole v dřív ější dob ě již také p ůsobila v letech 1902 - 1904. Ve sboru dále p ůsobili u čitelé Antonín Marek jakožto u čitel katolického náboženství, Alois Trojan, který se vrátil ze Slovenska, vedl hodiny evangelického náboženství a u čitel československého náboženství, pan František Holman. S dalším školním rokem p řišly op ět velké zm ěny v učitelském sboru. Zastupující u čitel Jan Šorfa byl p řeložen do Studence a nahrazen panem Václavem Štrobachem. Paní u čitelku C. Krausovou nahradila u čitelka Božena Machová, která doposud p ůsobila ve Víchové. Novou paní u čitelku dostali žáci i na ru ční práce, a to paní Bartošovou z Křížlic. Dále byli jinam p řeloženi u čitel katolického náboženství páter Antonín Marek, který nov ě zaujal místo administrátora v Chlebech u Nymburka a pan František Holman, u čitel československého náboženství z Jilemnice, do Mladé Boleslavi. Katolické náboženství bylo nov ě vedeno fará řem Františkem Říbem ze Studence a československé náboženství se do časn ě nevyu čovalo do doby ustanovení nového kn ěze. Žáci, kte ří cht ěli na tyto hodiny docházet, mohli provizorn ě chodit do hodin evangelického náboženství vedené Aloisem Trojanem. P řes všechny tyto zm ěny hned m ěsíc po zahájení školního roku došlo op ět na zm ěny ve složení u čitelského sboru. A to následovn ě: sle čna Bartošová, jakožto starší, p řenechala své místo na zdejší škole sle čně Ann ě Mejsnarové ze Zlaté Olešnice, kde p řevzala její místo. Ta však na zdejší škole působila pouze dva m ěsíce, protože si podala žádost o místo na škole v Liberci, které bylo vyhov ěno. Na její místo byla dosazena Emilie Elišáková. Zatímní u čitel Štrobach byl k 1. říjnu také p řeložen, a to na obecnou školu v Jablonci nad Jizerou. Jeho místo zaujala, jako zastupující u čitelka, sle čna Marie Hrubá, která se narodila

240SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 - 1953 . Pam ětní kniha (1786) 1874 – 1940, s. 201 241Tamtéž., s. 202 63

4. července 1901 v Jilemnici. 242 V tomto školním roce řešila místní škola problém s nekatolickými rodi či, kte ří si st ěžovali, že zdejší paní u čitelka ru čních prací se s jejich dětmi p řed hodinou modlí. Což je hodn ě pobu řovalo a požadovali okamžitou nápravu. Místní školní rada na to paní u čitelku upozornila a slíbila, že k tomu již nedojde. 243 Řídící u čitel Vilém Nykl oslavil v březnu roku 1925 své šedesáté narozeniny, již v lednu dovršil čty řicet let své p řínosné služby ve školství, což ho vedlo k podání žádosti o odchod do penze. Zemská školní rada mu rozhodnutím ze dne 21. dubna 1925 vyhov ěla. 244 Vilém Nykl odešel k 1. zá ří 1925 a zem řel ve v ěku nedožitých šedesáti osmi let dne 23. srpna 1932 v Jilemnici. 245 Od nového školního roku se zápis d ětí do školy provád ěl na konci června. Bylo to dáno hlavn ě tím, aby se ješt ě p řed zahájením nového školního roku zjistilo, kolik žák ů bude navšt ěvovat školu, a mohlo se dle toho za řídit. V martinické škole v posledních letech docházelo k úbytku po čtu d ětí. Pro nový školní rok bylo na školu p řihlášeno pouze 88 d ětí. A tak bylo na základ ě výnosu školní rady ze dne 19. srpna 1925 rozhodnuto zm ěnit po čet tříd sm ěrem dol ů. Podle tohoto výnosem se však neruší III. t řída, ale pouze dochází ke spojení II. a III. t řídy. 246 Z toho plyne, že v této spojené t říd ě bude moci vyu čovat pouze jeden u čitel. Tento stav má platit pouze do té doby, dokud nedojde k op ětovnému zvýšení docházkou povinných d ětí. Jak již bylo řečeno výše, ze školy trojt řídní se stává pro nový školní rok 1925 - 1926 pouze škola dvout řídní. Řídícího u čitele Viléma Nykla prozatím nahradila vracející se sle čna Cecílie Krausová a zaujímá tuto pozici jako první žena v historii martinické školy. Ve sboru nadále z ůstala Božena Machová a ženské ru ční práce vedla Emilie Elišáková. Místní školní rada však nebyla spokojená se stavem učitelstva, protože na škole p ůsobí pouze ženy. Již v srpnu byla podána žádost předsedovi okresního školního výboru, aby na místo jedné sle čny u čitelky byl

242SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 - 1953 . Pam ětní kniha (1786) 1874 – 1940, s. 210 243SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 – 1953. Protokoly o sch ůzích místní školní rady v Martinicích 1920 – 1938, s. 30 244SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 - 1953 . Pam ětní kniha (1786) 1874 – 1940, s. 217 245SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 – 1953. Protokoly o sch ůzích místní školní rady v Martinicích 1920 – 1938, s. 40 246Tamtéž. 64 dosazen u čitel. 247 Ke zm ěně tohoto stavu došlo až po volb ě nového řídícího u čitele. V tomto školním roce se znovu za čalo vyu čovat československému náboženství, které vedl duchovní z Jilemnice Bohumil Karafiát. Ve školním roce 1926 - 1927 se paní u čitelka Božena Machová provdala a spolu s mužem odešla na školu do Poniklé. Na její místo nastoupila Emilie Kosová, která však krátce po nástupu t ěžce onemocn ěla a následn ě zažádala o možnost odejít ze školství. 248 Této žádosti bylo brzy vyhov ěno. Její místo zaujala sle čna Zde ňka Dobiášová. Pro tento rok z ůstala op ět ve funkci řídícího u čitele do časn ě Cecílie Krausová. Bylo však zapot řebí vybrat n ěkoho na místo stálého řídícího učitele. O tento post se ucházeli hned t ři lidé. Byli to „Josef Horák definitivní u čitel v Jablonci nad Jizerou, Josef Pavl ů správce školy v Bukovin ě a Cecílie Krausová definitivní u čitelka v Martinicích“ .249 Zemská školní rada ustanovila novým řídícím učitelem Josefa Horáka, který byl navržen místní školní radou. Josef Horák se ujímá svého místa od nového školního roku 1927 – 1928. Narodil se v Rož ďalovicích, kde také navšt ěvoval šest let obecnou školu, pozd ěji také školu m ěšťanskou, kterou dostudoval v Liberci. V roce 1903 maturoval na škole v Ji čín ě. Jeho u čitelská dráha se za čala v roce 1903, kdy nastoupil do školy v Jablonci nad Jizerou. Zde však dlouho nepobyl a již za m ěsíc se odebral na školu do vesnice Kruh. Zde p ůsobil po dobu p ěti let. V roce 1909 se vrátil do svého prvního p ůsobišt ě, do školy v Jablonci nad Jizerou. Když mezi léty 1921 - 1922 obdržel dovolenou, p ůsobil ve výchovn ě pro chlapce v Dob řichovicích. A odtud se op ět po skon čení dovolené vrátil do školy v Jablonci nad Jizerou. Za dobu svého učitelského p ůsobení se dále vzd ělával, dod ělal si zkoušku z n ěmčiny na úrovni výuky pro školy obecné a m ěšťanské. Také splnil zkoušku ze hry na klavír pro školy m ěšťanské. A v neposlední řad ě podstoupil kurz pro výuku d ětí zanedbaných. V roce 1927 nastoupil profesní dráhu na místní škole, kde p ůsobil až do svého odchodu do penze v roce 1939. 250

247SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 – 1953. Protokoly o sch ůzích místní školní rady v Martinicích 1920 – 1938, s. 43 248SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 - 1953 . Pam ětní kniha (1786) 1874 – 1940, s. 222 249SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 – 1953. Protokoly o sch ůzích místní školní rady v Martinicích 1920 – 1938, s. 43 250SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 - 1953 . Pam ětní kniha (1786) 1874 – 1940, s. 312 65

Nový řídící u čitel Josef Horák p řevzal budovu školy v chatrném stavu, i když z vnit řku byly zdi vymalované, z vn ějšku opadávala omítka a z pumpy u studny se nemohlo pít, ba dokonce ani umývat nádobí. Pan řídící byl p řesv ědčen, že se stav školy postupn ě zm ění. První zm ěna p řišla, když místní školní rada koupila vršek pumpy a z řídila nový odtok z cementových struh. Tím se zlepšila kvalita vody, protože i voda deš ťová m ěla kam odtékat. V tomto školním roce z ůstal jinak učitelský sbor skoro bez obm ěny, až na u čitele československého náboženství, kterým se stal pan František Rydval z Jilemnice. Pan řídící na sch ůzi místní školní rady konané 28. zá ří 1927 navrhl uspo řádání besídky pro rodi če žák ů, a to zejména z toho d ůvodu, aby došlo k utužení p řátelství mezi školou a rodi či. Tento zám ěr se povedl a z nového řídícího u čitele se stal nejoblíben ější u čitel v místní obci, na kterého kdekdo ješt ě dnes vzpomíná. V novém školním roce 1928 – 1929 byl dosazen za dosavadního u čitele katolického náboženství Říba pan J. Žídek ze Studence. Po krátké pauze, kdy se na zdejší škole nevyu čovalo evangelické náboženství, protože nebylo d ětí, které by tyto hodiny navšt ěvovali, se s novým rokem výuka op ět obnovila, hodiny vedl Václav Matoulek z K řížlic. Zima v roce 1929 byla velmi krutá, teplom ěr ukazoval místy až 38°C pod nulou. Protože chyb ělo uhlí a d ěti byly nemocné, bylo vyu čování na zdejší škole i školách okolních pozastaveno a to od 18. února až do konce února. Po 11 letech p ůsobení se s místní školou v novém školním roce 1930 - 1931 rozlou čila Cecílie Krausová. Na její místo m ěl být dosazen Adolf Mrva, ten však tento post nep řijal a místo nakonec získala Jarmila Nýdrlová z Jilemnice. 251 Ta tu však jako v ětšina u čitel ů dlouho nez ůstala, již v dalším roce ji nahradila Št ěpánka Kubátová z Pe řimova. Ženské ru ční práce za čala u čit Slavomíra Holubová, která nahradila Emilii Elišákovou. Na místo definitivního u čitele nastoupila s novým školním rokem Hedvika Bukovská – Sturmová. U čitelská dráha, této roda čky z Hostinného, za čala v roce 1926 ve Studenci. Školní rok 1932 – 1933 p řinesl i jiné zm ěny než jen u čitelského sboru. Došlo k rozpojení do této chvíle spojené II. a III. t řídy. Na místní školu byl jmenován jako výpomocný u čitel Josef Hanuš z Jilemnice. B ěhem prázdnin a

251Tamtéž, s. 253 66 za čátkem nového školního roku prob ěhlo n ěkolik opravných prací, v místnosti pro první t řídu byla vym ěněna podlaha, t řídy byly nov ě vymalovány, byl opraven byt řídícího u čitele, kde prob ěhla hlavn ě oprava isolace. Byla nat řena okna a venkovní dve ře. Paní u čitelka Slavomíra Holubová, jenž vedla ženské ru ční práce, za čátkem školního roku onemocn ěla a na základ ě dekretu ze dne 24. 10. 1932 byla jmenována výpomocnou u čitelkou Emilie Čapková. 252 Sle čna Holubová se vrátila k 1. dubnu 1933. V tomto školním roce se místní žák první t řídy Ji ří Jasanský zú častnil sjezdu legioná řů v Praze, se svým otcem legioná řem z roty „Nazdar“. P ři této p říležitosti odevzdal spisovateli a legioná ři Rudolfu Medkovi pozdravný dopis svých spolužák ů. Na tento dopis jim spisovatel písemn ě odpov ěděl, t ěmito slovy: „ Milý pane řídící, drahé d ěti! Pot ěšily jste mne velice svou milou vzpomínkou, kterou mi odevzdal Váš spolužák Ji ří Jasanský. Myslíte-li Vy každého 28. října na ty, kdož měli št ěstí bojovat za naši svobodu, tedy já, jeden z t ěch š ťastných, neustávám myslet snad denn ě na naši mládež a na její budoucnost ve svobod ě. Vždy ť mám sám dva chlapce, Ivana a Mikulku, a vím, jako bývalý u čitel, co znamená pro ni výchova v duchu národním, vlasteneckém. Vy tam v pohrani čí víte to také sami nejlépe, proto milujte svoji českou školu i své u čitele, nebo ť práce jejich není lehkou. Up římn ě Vás všecky pozdravuje Rudolf Medek, spisovatel a generál čsl. armády.“ 253 Po čátek nového roku se nesl v nep řív ětivé nálad ě. D ůvodem byl rozhodnutí zemské školní rady, aby se martinická škola op ět vedla jako dvout řídní. Místní školní rada však proti tomuto rozhodnutí podala protest, nakonec k uzav ření třetí třídy nedošlo. Hedvika Sturmová nastoupila na mate řskou dovolenou a byla do časn ě nahrazena Miladou Cimrovou. Již ve školním roce 1934 – 1935 se z rodinných důvodů vzdala místa na zdejší škole a na její místo nastoupila Helena Janatová. Josef Hanuš byl p řeřazen a do Martinic byl povolán Old řich Rydval. Anna Vodi čková byla novou posilou u čitelského sboru a vedla ženské ru ční práce. S dalším školním rokem získala škola dv ě nové posily v osobách Františky Adámkové-Ma řasové a Josefa Zelinky, který ale školu již v dalším roce opustil a jeho místo získala Ji řina Zelinková. Výuku ženských domácích prací již druhým

252SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 - 1953 . Pam ětní kniha (1786) 1874 – 1940, s. 262 253Tamtéž, s. 264 67 rokem vedla Anna Vodi čková, která však byla v březnu 1937 p řeřazena do Roztok. Její místo zaujala Zde ňka Techníková. Ve školním roce 1937-38 školu opustilo hned n ěkolik vyu čujících. Ji řina Zelinková, Zde ňka T ěchníková a u čitelé náboženství římskokatolického a evangelického páni fará ři Josef Žídek, Václav Urban. Jejich místa zaujali František Šalda, který byl na místní školu p řeřazen na základ ě své vlastní žádosti. Slavomíra Holubová, která již na této škole ženské ru ční práce u čila, římskokatolické náboženství vede Zde ňka K řížková a evangelické pan fará ř Josef Hornych. Od 1. října nastoupila Alžb ěta Hladíková, p ůsobila jako výpomocná u čitelka ženských prací, protože paní Slavomíra Holubová byla p řeřazena na školu do Roztok. Od vzniku republiky byly na zdejší škole každoro čně slaveny dny, jako nap říklad vznik Československé republiky, narozeniny prezidenta T. G. Masaryka. Každým rokem byla na škole provád ěna inspekce okresním školním inspektorem, který dohlížel na činnost místní školní rady a radil u čitelskému sboru, co má být p ři vyu čování zlepšeno. V t ěchto dvaceti letech p ůsobili jako okresní školní inspekto ři „František Bažant, Antonín Vorreith, Josef Liska a Antonín Schwarzinger“. 254

6. 3. Martinická škola 1938 1948

Nový školní rok za čal v dob ě politické a mezinárodní nejistoty a p řinesl mnoho smutku. Po p řijetí Mnichovské dohody muselo být pohrani ční území podstoupeno N ěmecku. Po tomto záboru přišel jilemnický okres o 26 obcí, které byly mnohdy bez jediného n ěmeckého obyvatele. „ Školní okres p řišel o 52 t řídy, 1499 žák ů a 66 u čitel ů. Smutné 20. výro čí československé samostatnosti. “255 V d ůsledku t ěchto okolností se rozhodl řídící u čitel Josef Horák 1. 11. 1938 256 požádat o penzi a postoupil své místo koleg ům, kte ří prchali ze zabraných území. Této žádosti bylo kladn ě vyhov ěno. Pan řídící byl zprošt ěn služby ve školství k 1. únoru. 1939. 257 Po 11 a p ůl letech se se školou v Martinicích rozlou čil. Po jeho odchodu se ujal správy školy do časn ě František Šalda. 3. b řezna

254SOkA Semily, OŠV Jilemnice (1829) 1870 - 1942 . Inventá ř s. 11 255SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 - 1953 . Pam ětní kniha (1786) 1874 – 1940, s. 312 256Tamtéž, s. 313 257SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 - 1953 . Pam ětní kniha (1786) 1874 – 1940, s. 318 68

1939 tuto funkci p ředal novému řídícímu u čiteli Augustinu Vosolsob ě. Augustin Vosolsob ě navšt ěvoval obecnou školu v Martinicích v letech 1890 – 1895. Své místo na zdejší škole opustil již 30. zá ří 1939, protože dovršil v ěku 55 let, a odešel do výslužby. 258 Nahrazen byl Františkem Ma řasem, který byl posledním řídícím učitelem, jenž do této kroniky zapisoval. Během prázdnin bylo vydáno vládní na řízení, které upravovalo po čet d ětí na jednu třídu, kde od této chvíle mohlo být pouze 45 d ětí. Ty t řídy, které p řevyšovaly tento po čet, musely být rozd ěleny. Z tohoto d ůvodu vzniká pro rok 1939 p ři martinické škole pobo čka p ři t řetí t říd ě.259 Škola dostala za úkol získat vhodné prostory pro novou t řídu. Vzhledem k tomu, že v místní škole nebylo místo, muselo se hledat jinde. Nakonec prop ůjčila místnost ve svém domku paní Jind říšková, nejdéle do 30. června 1940. Z tohoto d ůvodu byl na místní školu jmenován pan František Janata, rodák z Martinic. Dále byli členy u čitelského sboru František Šalda, Františka Adámková-Ma řasová a Vlasta Dlabalová, která v minulém roce nahradila sle čnu Alžb ětu Hladíkovou. „ Koncem školního roku 1939 – 1940 pozbývá platnost pobo čná t řída, takže podle zápisu budou p říštím rokem t ři normální třídy. “260 Vzhledem ke zrušení pobo čné t řetí t řídy p řišel u čitelský sbor v novém školním roce 1940 – 1941 o definitivního u čitele Františka Janatu, který byl přeložen na obecnou školu do Roztok. 11. zá ří požádal železni ční ú řad o místnost pro výuku n ěmeckého jazyka pro své zam ěstnance. Za tímto ú čelem jim byla prop ůjčena místnost druhé t řídy. Tyto kurzy n ěmeckého jazyka se v místní škole konaly čty řikrát týdn ě po dobu jednoho roku. Do kurz ů n ěmeckého jazyka se museli p řihlásit také členové místního učitelského sboru. Paní Františka Adámková-Ma řasová a Vlasta Dlabalová navšt ěvovaly kurzy v Jilemnici a u čitelé Ma řas a Šalda kurzy v Martinicích. V tomto školním roce došlo jen krátce k polodennímu vyu čování, a to z důvodu nemoci paní u čitelky Františky Adámkové, kdy bylo ve dnech 10. - 11. února vyu čováno polodenn ě st řídav ě v I. a II. t říd ě řídícím u čitelem Františkem

258Tamtéž. 259SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 – 1953. Protokoly o sch ůzích místní školní rady v Martinicích 1938 – 1948, s. 94 260Tamtéž, s. 100 69

Ma řasem. Jinak bylo vyu čováno celodenn ě. K 1. zá ří 1941 byla na zdejší školu p řid ělena jako výpomocná u čitelka Marie Suchardová. 261 Ta zde nastoupila na místo Františky Adámkové, která si požádala o dovolenou a o ud ělení místa v Jilemnici. Paní Vlastimila Dlabalová, u čitelka ženských ru čních prací, byla p řeložena na m ěšťanskou školu do Horní Branné. Odtud však každé úterý docházela na výuku do Martinic. U čilo se tedy následovn ě „I. t řídu vedl řídící u čitel František Ma řas, ve II. t říd ě u čila paní u čitelka Marie Suchardová a III. t řídu vyu čoval František Šalda“ 262 . Ženské ru ční práce vedla paní Vlastimila Dlabalová. Vzhledem k nedostatku uhlí na škole musely být prodlouženy váno ční prázdniny. Výuka byla zahájena až 4. b řezna 1942. 263 Zásoba uhlí byla opravdu velmi malá, a tak bylo zavedeno polodenní vyu čování. Vytáp ěla se pouze jedna t řída. V novém školním roce 1942 – 1943 byla paní u čitelka Suchardová propušt ěna z u čitelské služby, protože na místní škole byla zrušena jedna t řída. Martinická škola je od této doby až do roku 1948 vedena pouze jako t řída dvout řídní. Školy trp ěly nedostatkem uhlí, a tak muselo být vyu čování pozastavováno nebo p řípadn ě poupravováno. To znamená, že se u čilo st řídav ě polodenn ě. Nov ě do u čitelského sboru p řibyla sle čna Helena Šoustalová, která na zdejší škole u čila n ěmecký jazyk. V únoru ji na krátko vyst řídala Jarmila Čížková- Bedrníková. Hned po skon čení války 19. 5. 1945 nastoupil u čitel František Šalda vojenskou službu v Jilemnici, z tohoto d ůvodu se muselo vyu čovat polodenn ě. Aby mohlo být obnoveno celodenní vyu čování, byl na místní školu jako výpomocný učitel dosazen Jan Schul. Nový školní rok 1945 - 1946 byl zahájen 3. zá ří 1945, byl to po šesti letech první za čátek školního roku ve svobodné zemi. Uskute čnil se ve slavnostní atmosfé ře, žáci místní školy na za čátku zazpívali státní hymnu. Nový rok s sebou přinesl i zm ěny v učitelském sboru. Řídící u čitel František Ma řas musel odejít do Stromkovic, na místní školu p řišly nové posily v osob ě Heleny Janatové a

261SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 – 1953. Zápisy ze sch ůzí u čitelského sboru obecné školy v Martinicích 1940 – 1948, s. 25 262Tamtéž. 263SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 – 1953. Protokoly o sch ůzích místní školní rady v Martinicích 1938 – 1948, s. 108 70 výpomocného u čitele Jaromíra Novotného. U čitelka Janatová vedla i správu školy. Ženské ru ční práce již od lo ňského roku vedla paní u čitelka Mí čová ze Studence, ta byla v pr ůběhu roku nahrazena Zde ňkou Šimkovou – Těchníkovou z Jilemnice. Poprvé po šesti letech se konaly oslavy 28. října v osvobozené zemi. Na místní škole byly slaveny již 27. října. Dne 15. prosince 1945 se vrátil z mimo řádné vojenské služby u čitel František Šalda. Jako služebn ě starší získal dne 1. 1. 1946 správu místní školy od dosavadní řídící u čitelky Heleny Janatové. 264 Vzhledem k návratu učitele Šaldy byl výpomocný u čitel Jaromír Novotný zprošt ěn služby na místní škole. U čitelský sbor byl s učením žák ů spokojen až na menší problémy s českým jazykem, což bylo zavin ěno dlouhou n ěmeckou okupací. Bylo zavedeno pětidenní vyu čování. V roce 1946 došlo k rozší ření místní školy o školu mate řskou. Jako nová u čitelka mate řské školy nastoupila dne 8. 10. 1946 Libuše Krej čová. 265 V novém školním roce 1947 – 1948 bylo složení u čitelského sboru následující „řídící u čitel František Šalda, definitivní u čitelka Helena Janatová, učitelka ru čních prací Lydie Ž ďárská z Roztok, náboženství římskokatolické vedl katecheta z Roztok Josef Kubelka, náboženství českobratrské-evangelické fará ř Josef Veselý z Jilemnice a československé náboženství u čila výpomocná u čitelka Lidmila Antošová z Jilemnice“. 266

264SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 – 1953. Zápisy ze sch ůzí u čitelského sboru obecné školy v Martinicích 1940 – 1948, s. 129 265SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 – 1953. Protokoly o sch ůzích místní školní rady v Martinicích 1938 – 1948, s. 129 266SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 – 1953. Zápisy ze sch ůzí u čitelského sboru obecné školy v Martinicích 1940 – 1948, s. 140 71

Závěr Název mé bakalá řské práce je „Vývoj obce Martinice v Krkonoších po roce 1850“. Vzhledem k příliš velkému časovému rozsahu byl záv ěre čný časový mezník po dohod ě s vedoucím práce stanoven k roku 1948. V práci jsem se tedy snažila nastínit historický vývoj obce v pr ůběhu jednoho století, tedy v letech 1848 – 1948. V úvodní části jsem se stru čně zabývala nejstaršími d ějinami obce, jejichž přehled pokládám za podstatný pro vytvo ření celistvého pohledu na její historii. Dějiny obce v období, které bylo bezprost ředním objektem mého zájmu, jsem rozd ělila na t ři časové etapy, po jejichž charakteristice jsem p řistoupila k popisu kulturního a spolkového života obyvatel i vývoje místní školy. Cílem práce bylo popsat obecné a kulturní d ějiny obce v daném časovém rozmezí a zjistit jaké z těchto období bylo pro obec nejvýznamn ější. Po vyhodnocení všech informací, které jsem p ři psaní bakalá řské práce získala, usuzuji, že o nejv ětšímu rozkv ětu obce lze hovo řit v druhé polovin ě 19. století a po čátkem 20. století. V těchto letech zde došlo hned k několika událostem, které se zasloužily o rozvoj obce. Jako první uve ďme stavbu Rakouské severozápadní dráhy, která poskytla obci železni ční spojení s okolním sv ětem. Tento trend ješt ě více prohloubila stavba lokální dráhy vedoucí z Martinic do Rokytnice nad Jizerou v roce 1899. Další významnou událostí, která zna čně zasáhla do života zdejších obyvatel, byla stavba mechanické tkalcovny na konci 19. století, díky které byla vytvo řena nová pracovní místa pro místní ob čany. V tomto období také postupn ě došlo k založení n ěkolika místních spolk ů, které p řisp ěly k obohacení kulturního života v obci. Po první sv ětové válce registrujeme na základ ě výsledk ů prvního povále čného s čítání lidu z roku 1921 pokles po čtu obyvatel zhruba o 100 osob. V dalších letech se prosadil op ětný nár ůst, který však nebyl nijak velký. Rozsah části zabývající se obdobím první republiky byl limitován nedostatkem materiál ů dochovaných v okresním archivu v Semilech. V obecní kronice nalezneme k tomuto období bohužel jen útržkovité informace. Nedostatek materiál ů ilustrujících rozvoj obecní samosprávy se projevoval po celou dobu psaní práce. Teoreticky by tato část

72 mohla být rozší řena nap říklad o zápisy ze sch ůzí obecního zastupitelstva, ty se však nedochovaly. Oproti tomu spole čenský život obce lze velmi dob ře sledovat díky textu kronik místních spolk ů, jejichž záznamy vypovídají o velmi čilém spole čenském život ě místního obyvatelstva. To p řekonalo po čáte ční ned ůvěru, která pozd ěji doprovázela i snahy o zavedení elekt řiny, a využilo ve vrchovaté mí ře možností, které spolková činnost nabízela. Dostatek materiál ů mi umožnil podrobn ěji se zabývat také historií školy, které jsem v ěnovala velkou část práce. První kamenná budova byla pro školu postavena v roce 1884, kdy byla dvout řídní. Poté, co docházelo k zvyšování po čtu obyvatel v obci a tím i žák ů, byla zdejší dvout řídní škola v roce 1911 rozší řena o další t řídu, k jejímuž zrušení došlo až za druhé sv ětové války. S místní školou jsou pro zdejší kraj spojena dv ě významná jména - Antonín Pochop a Josef Horák. Antonín Pochop byl pohádká řem, který svou tvorbu zasazoval do rodného kraje. Pocházel z Dolních Št ěpanic a na místní škole p ůsobil po čátkem 80. let 19. století. Ješt ě významn ější osobností místní školy se stal Josef Horák. Tento jist ě velmi charismatický člov ěk byl v Martinicích jedenáct let řídícím učitelem, ale stal se také zakladatelem a sbormistrem P ěveckého sdružení u čitel ů krkonošských. Zabýval se mj. sbíráním lidových koled, které vyšly v roce 1939 pod názvem „Krkonošské koledy“. Druhá sv ětová válka p řinesla do života obyvatel mnoho starostí, protože po obsazení Sudet se z Martinic stala hrani ční obec a nacistické represe se jí nemohly vyhnout. Z materiál ů obsahujících informace o letech 1945 až 1948 pak je znát, že rozvoj obce již v minulosti dosáhl svého vrcholu, a naopak čilý kulturní život, který je charakteristický pro první čtvrtinu 20. století, pomalu upadal. Vývoj obce Martinice by jist ě zasluhoval srovnání s jinými obcemi regionu, to se však v rámci psaní této práce už vymykalo mým časovým možnostem.

73

Seznam použitých pramenů a literatury

Prameny

• Pam ětní kniha obce Martinice 1925 – 1956 , u obecního kroniká ře Josefa Ullricha, Martinice. • SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 - 1953 . Pam ětní kniha (1786) 1874 – 1940, inv. č. 1. • SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 – 1953. Protokoly o sch ůzích místní školní rady v Martinicích 1920 – 1938. • SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 – 1953. Protokoly o sch ůzích místní školní rady v Martinicích 1938 – 1948, inv. č. 2. • SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 – 1953. Zápisy ze sch ůzí u čitelského sboru obecné školy v Martinicích 1940 – 1948, inv. č. 3. • SOkA Semily, OÚ Jilemnice 1855 - 1942 . Inventá ř. • SOkA Semily, OŠV Jilemnice (1829) 1870 - 1942 . Inventá ř. • SOkA Semily, Archiv obce Martinice 1883 – 1945 (1948) . Inventá ř. • Kronika spolku divadelních ochotník ů „Klicpera“ Martinice 1900 – 1932 , u obecního kroniká ře Josefa Ullricha, Martinice. • Kronika spolku divadelních ochotník ů „Klicpera“ Martinice 1932 – 1946 , u obecního kroniká ře Josefa Ullricha, Martinice. • Pam ětní kronika T ělocvi čné jednoty „Sokol“ v Martinicích 1897 - 1926 , u obecního kroniká ře Josefa Ullricha, Martinice.

Periodika

• Krkonoše: Vlastiv ědný sborník českého podho ří, ro č. 1937- 1938 (Národní knihovna ČR, 54F 13995) • Krkonoše: Vlastiv ědný sborník českého podho ří, ro č. 1938- 1939 (Národní knihovna ČR, 54F 13995)

Literatura

• BĚLINA, Pavel, KAŠE, Ji ří, KU ČERA Jan. České zem ě v evropských 74

dějinách, díl III. Praha: Paseka 2006. ISBN 80-7185-793-9 • Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 . P říprava vydání Balcar, Vladimír; Havel, Radek; K řídlo, Josef; Pavlíková, Marie; R ůžková, Ji řina; Šanda, Robert; Škrabal, Josef. Svazek 1. Praha: Český statistický ú řad, 2006. • HLAVA ČKA, Milan. Zlatý v ěk české samosprávy. 1. vyd. Praha: Libri 2006. ISBN 80-7277-297-X • HORÁ ČEK, Jaromír. Jilemnicko. Sv ětová válka – převrat. Jilemnice: nakladatel neuveden, 1938. • JAN Ů, Otakar. Rok 1848 v Podkrkonoší. Turnov: nakladatel neuveden, 1948. • JI ŘIČKA, Bohuslav a kol. 500 let obce Martinice v Krkonoších. Místo a rok vydání neuvedeny. • Kol. autor ů. Dějiny zemí Koruny české II. Praha: Paseka 1995. ISBN 80- 7185-006-3 • Kol. autor ů. Kronika českých zemí 1939 – 1967: Protektorát, budování nového státu, nástup komunismu. 3. vyd. Praha: Fortuna Libri, 2008. ISBN 978-80-7321-406-7 • KUDRNÁ Č, Václav. Adresá ř politického okresu Jilemnického. Turnov: nakladatel neuveden, 1902. • LUŠTINEC, Jan. Historie místní dráhy Martinice v Krkonoších – Jilemnice – Rokytnice nad Jizerou . 1. vyd. Praha: Pro Herkules KHKD vydalo nakl. Růžolící chrochtík, 2004. ISBN 80-903346-2-8 • LUŠTINEC, Jan. Jilemnice. 1. vyd. Praha, Litomyšl: Paseka, 2007. ISBN 978-80-7185-824-9 • MALÝ, Karel a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. p řeprac. vyd. Praha: Linde, 2003. ISBN 80-7201-433-1 • Pam ětní spis vydaný ke 110. výro čí založení Sboru dobrovolných hasi čů Martinice v Krkonoších, 1889-1999 . Místo a rok vydání neuvedeny. • PAVLÍ ČEK, Stanislav. Naše lokálky: místní dráhy v Čechách, na Morav ě a ve Slezsku. Praha: Doko řán, 2002. ISBN 80-86569-13-6 • PEKA Ř, Karel. Adresá ř okresu jilemnického. Jilemnice: nakladatel 75

neuveden, 1913. • Retrospektivní lexikon obcí Československé socialistické republiky 1850 – 1970: po čet obyvatel ů a dom ů podle obcí a částí obcí podle správního člen ění k 1. lednu 1972 a abecední p řehled obcí a částí obcí v letech 1850 – 1970 . Praha: Statistické a eviden ční vydavatelství tiskopis ů, 1978 • RYDVAL, Old řich. Semilsko v boji za svobodu 1938–1945. 1. vyd. Semily: Okresní výbor Českého svazu protifašistických bojovník ů, 1985. 246 s. • ŠIMURDA, Josef. Historie železni čního provozu na trati Martinice v Krkonoších – Jilemnice – Rokytnice nad Jizerou 1899 – 1989 . Turnov: Severografia, 1989. • TJ Sokol Martinice v Krkonoších – 100 let 1897 – 1997. Martinice v Krkonoších 1997. Místo a rok vydání neuvedeny.

Beletrie

• HAVLÍ ČEK, Jaroslav. Petrolejové lampy . 7. vyd. Praha: Odeon, 1983.

Internetové zdroje

• http://www.nobilitas.sk/HTML%20Nobilitas/Legislativ %20sk/02%20Slachtictvo/61_1918%20sk.pdf [citováno 8. dubna 2011]

• http://spcp.prf.cuni.cz/lex/318-19.htm [citováno 8. dubna 2011]

76

Přílohy

Seznam tabulek

Tabulka č. 1 - Přehled starost ů obce v letech 1848 - 1918 ...... 15 Tabulka č. 2 - Ob ěti první sv ětové války ...... 26 Tabulka č. 3 - Náboženská situace v jilemnickém soudním okrese ...... 28 Tabulka č. 4 - Výsledky voleb do obecního zastupitelstva z 6. kv ětna 1927 ...... 31 Tabulka č. 5 - Ob ěti druhé sv ětové války ...... 38 Tabulka č. 6 - Volební výsledky z roku 1946 ...... 39 Tabulka č. 7 - Výsledky voleb z 30. kv ětna 1948 ...... 40 Tabulka č. 8 - Vedení spolku Klicpera v letech 1918 - 1938 ...... 45 Tabulka č. 9 - Starostové Sokola ...... 52

Seznam obrázků

Obr. č. 1 - Znak obce ...... 9 Graf. č. 1 - Po čet obyvatel a dom ů v letech 1869 – 1950 ...... 15 Obr. č. 2 - Josef Horák, řídící učitel v letech (1927 – 1939) ...... 78 Obr. č. 3 - Martinická škola ...... 79 Obr. č. 4 - Pomník padlým – „Pla čící vlast“ ...... 80 Obr. č. 5 - Josef Šonský, kroniká ř ...... 81 Obr. č. 6 - Překreslená katastrální mapa z roku 1911 ...... 82 Obr. č. 7 - Jan Horá ček, padl za druhé sv ětové války ...... 83

77

Obr. č. 2 - Josef Horák, řídící učitel v letech (1927 – 1939) 267

267SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 - 1953 . Pam ětní kniha (1786) 1874 – 1940, s. 228 78

Obr. č. 3 - Martinická škola 268

268SOkA Semily, Národní škola Martinice (1786) 1820 - 1953 . Pam ětní kniha (1786) 1874 – 1940, s. 230 79

Obr. č. 4 - Pomník padlým – „Pla čící vlast“ 269

269Fotografie ze dne 9. 4. 2011 80

Obr. č. 5 - Josef Šonský, kroniká ř270

270Pam ětní kniha obce Martinice (1925 – 1956), s. 11 81

Obr. č. 6 - Překreslená katastrální mapa z roku 1911 271

271Pam ětní kniha obce Martinice (1925 – 1956), s. 13 82

Obr. č. 7 - Jan Horá ček, padl za druhé sv ětové války 272

272RYDVAL, Old řich. Semilsko v boji za svobodu 1938–1945. 1. vyd. Semily: Okresní výbor Českého svazu protifašistických bojovník ů, 1985. S. 175 83

Anotace

Bakalá řská práce nás seznamuje s historickým vývojem obce Martinice v Krkonoších v letech 1848 – 1948. Cílem práce bylo souhrnné zmapování stoleté historie obce. Práce je člen ěna na šest kapitol, které se jednotliv ě zam ěř ují na danou problematiku. První kapitola nás seznamuje s nejstarší historií obce. Další kapitoly se v ěnují vývoji obce v letech 1848 – 1918, 1918 – 1938, 1938 – 1948. Poslední dv ě kapitoly se hloub ěji zam ěř ují na vznik spolk ů v obci a na historii místní školy.

Annotation

The bachelor thesis makes us familiar with historical evolution of village Martinice v Krkonoších between the years 1848 and 1948. The goal of this thesis is the overall tracking of 100 years in village’s history. The thesis is divided into six chapters which focus on the problematic separately. The first chapter makes us familiar with the oldest history of the village. Next chapters pursue the evolution of the village among years 1848 – 1918, 1918 – 1938 and 1938 – 1948. The last two chapters are deeply focused on the formation of clubs in village and on history of the local school.

84

Klíčová slova Podkrkonoší, Martinice v letech 1848 – 1948, regionální historie, spolkový život v obci, škola v obci

Key words

Giant mountains foothills, Martinice v Krkonoších in years 1848 – 1948, regional history, cultural life in the village, local elementary school

85