Úvod do problematiky Skandinávské země jsou obecně považovány za státy s pevnými, vysoce rozvinutými demokratickými nástroji vlády, stabilní ekonomikou a s propracovaným systémem sociální péče. Známa je rovněž angažovanost Skandinávie na globálních problémech lidstva. Samotný region severní Evropy však z hlediska bezpečnostně-politického žádnou větší pozornost příliš nepřitahoval. Hlavním důvodem poklidného a vesměs přátelského vývoje vztahů mezi státy Severu byla a je široká spolupráce, co do svého rozsahu bez nadsázky jedinečná. Její jedinečnost spočívá v tom, že zasahuje do všech sfér společnosti od parlamentní či vládní kooperace po celou řadu vládních a nevládních organizací reprezentujících prakticky každou lidskou činnost. Tuto bohatou spolupráci dokázali Seveřané realizovat za současného udržení si plné národní suverenity a bez ohledu na odlišnou obrannou koncepci či mnohdy rozdílný vývoj ekonomiky jednotlivých států. Hlavním cílem a smyslem této práce je objektivně popsat fungování instituce, která tvoří pomyslný Pamír výše zmíněného – Severskou radu (Nordiska rådet). V ohnisku pozornosti stanou zvláštnosti, které z pohledu mezinárodního práva potažmo práva mezinárodních organizací Rada vykazuje. V této souvislosti se zaměříme především na nalezení právního důvodu, na jehož základě v roce 1952 Rada vznikla, předpisy upravující postavení organizace od jejích prvních stanov přes Helsinskou smlouvu až po současnost či specifický právní status, jehož se v Radě dostává třem autonomním samosprávným územím. Daná specifika pak budou konfrontována s teorií práva mezinárodních organizací. Aby byl obraz Severské rady co nejucelenější, je ponechán prostor pro seznámení se s politickou stránkou činnosti této organizace, jakož i představení různých konceptů možného vývoje Rady pro futuro. Vedle primárně juristického přístupu k uvedené problematice považuje autor za nezbytné zamyslet se na pozadí stručné reflexe skandinávských 6 dějin nad těmi ideovými a sociokulturními faktory, které daly vzniknout pocitu silné severské sounáležitosti, a jež se nakonec staly myšlenkovým substrátem, na němž byla postavena a odůvodněna existence Severské rady. 7 1. Základní ideové faktory vedoucí k vytvoření Severské rady 1. 1. Vikingská éra – společná historie skandinávských států Geograficko-politické výrazy Skandinávie nebo Sever se vžily pro obecné označení pěti států situovaných v severní Evropě. Tři z těchto států – Dánsko, Norsko a Švédsko – byly od prvopočátku svého vzniku osídleny kmeny germánského původu, které se zde usadily v průběhu tzv. „velkého stěhování národů“ a začaly zde vytvářet první kmenové svazy. Během hlavní epochy vikingské expanze (asi kolem roku 900 n. l.) byly osídleny Faerské ostrovy a posléze také Island. Zhruba o jedno století později dosahují Islanďané jihozápadního pobřeží dnešního Grónska, kde zakládají několik obchodních a rybářských osad. Kolonie na Islandu a Grónsku existovaly v podstatě jako nezávislé quazistátní útvary, a to až do šedesátých let 13. století, kdy se v průběhu dvou let (1261-1262) staly součástí Norské koruny. Postupně byly obě tyto oblasti prohlášeny za nedělitelnou součást Norského království, když se o několik let předtím stalo totéž Faerským ostrovům. Kolem roku 100 n.l. se v oblasti dnešního Pobaltí a Finského zálivu začíná objevovat vcelku početná skupina Finů, etnika s blíže neurčeným původem a se specifickým jazykem, jež postupně v průběhu následujících dvou staletí osídluje oblasti současného jižního a středního Finska. Finové se brzy dostali pod kulturní vliv Švédů žijících na druhé straně Zálivu a již usazených na Ålandských ostrovech ležících mezi Švédskem a Finskem. Vztahy mezi Švédy a Finy se začínají významněji rozvíjet v průběhu tzv. "zlatého vikingského věku" tj. mezi lety 800 - 1000 n. l., kdy švédští Vikingové začínají pronikat přes území jižního Finska a Pobaltí na Ukrajinu a k Černému moři. Podél těchto tras se usazují švédští vojáci a obchodníci, kteří se stávají vysunutým předmostím pro nástup tzv. druhé kolonizace Finska. Usazování Švédů na území vlastního Finska však probíhá teprve od roku 1100. O násilné kolonizaci finského území ovšem není možné dost dobře hovořit. Nově příchozí švédští osadníci se povětšinou usazovali na velmi řídce, mnohdy pak i vůbec neobydlených územích. Proto bývá švédská okupace Finska označována za mírovou, neboť nevedla k vyhánění či vyhlazování 8 původní populace, ba dokonce vztahy mezi oběma národy zůstávaly relativně přátelské1. Švédové byli v této době na vyšší kulturní i organizační úrovni než méně vyspělé finské kmeny. Zatímco struktura a hierarchizace v rámci švédské společnosti již prakticky odpovídaly středověkému řádu, ve finském etniku stále přetrvávaly principy kmenové demokracie. Švédská kolonizace na východě byla proto velmi brzy následována i expanzí švédské státní moci do těchto oblastí, která byla podporována i katolickou církví, protože Finové byli pohani. Znovu je ovšem třeba v této souvislosti opakovaně zdůraznit, že švédské výboje nemohou být ani v nejmenším srovnávány například s okupací Pobaltí či některých slovanských enkláv východně od Labe Řádem německých rytířů, jež byla spojena s násilnou germanizací2. Finským zemědělcům a rolníkům byl ponechán jejich veškerý majetek a výsady. Jedinými povinnostmi, jimž se Finové museli podrobit, bylo dodržování švédského práva, placení daní a přijetí učení katolické církve. O tom, že se finské kmeny relativně snadno uzpůsobily vyspělejší státní moci, svědčí naprostá absence povstání či jiného projevu odporu proti novému pořádku. Od roku 1300 jsou již obecně považovány Švédsko a Finsko jako jedno království. V roce 1362 pak dochází k finsko-švédskému „vyrovnání“, neboť východní region království byl uznán za rovnocenný vůči starší, západní části3. Základními pilíři finsko-švédského soustátí, které z dnešního pohledu zahrnovalo více než 57% Severu, byly osoba panovníka, církev, legislativa a právní systém. Jazyk mezi jednotící prvky patřil pouze částečně, neboť ve Finsku byla znalost švédštiny omezena pouze na vládnoucí vrstvu a městský patricifát. Většina obyvatelstva však hovořila finsky. Není ovšem sporu o tom, že navzdory jazykovým diferencím patří Finové do sociokulturní oblasti Severu. Jejich filosofie a náboženství, právní systém a tradice, politické a společenské hodnoty byly a jsou považovány za severské. Odhlédneme-li ovšem od finštiny a jejího odlišného lingvistického základu, můžeme ve vztahu k celé Skandinávii jazyk za jednotící pouto považovat. Dalším celoskandinávským pojítkem bylo náboženství. Původně pohanské germánské kmeny Vikingů se v 10. a 11. století odklání od tradičního 9 polyteistického vyznání a pozvolna přijímají křesťanství (sv. Olaf). Ve druhé polovině 16. století se však skandinávské státy, do té doby katolické, přiklonily k evangelickému náboženství, přesněji pak k jeho luteránské větvi. Jednomyslný souhlas s reformací projevený oficiálním prohlášením Dánského a Švédského království, jež v té době ovládaly celou severní Evropu, za protestantské státy velmi výrazně přispěl k jednotě Severu i na poli religionálním4. Jiným významným tmelem severské jednoty bylo právo, v němž se zrcadlila ochrana hodnot sdílených skandinávskou pospolitostí. Již právní řády vikingských států vykazovaly vysokou míru shody a lišily se pouze v detailech. Starovikingský právní systém a legislativa jím vytvořená se ukázal být i dostatečně silný na to, aby „odolal“ náporu římskoprávní tradice. Aplikace předpisů římského práva tak pomyslně končila na hranicích skandinávských států5. Na základě výše uvedeného lze konstatovat, že od nejranějších historických epoch byla severská identita provázána především jazykem, právem, náboženstvím a společným historickým původem. Navzdory všem těmto významným prvkům severské jednoty se už v průběhu pouhého jednoho století po vikingské éře začínají vytvářet tři nové státní útvary, jež spolu velmi brzy začnou soupeřit o nadvládu nad regionem severní Evropy. Obrovské území, na němž se Skandinávie rozkládá, dává odpověď na otázku, proč kulturní příbuznost nebyla následována odpovídající politickou jednotou. Oněmi třemi státy, jež se v následujícím období budou více či méně úspěšně snažit o podmanění Severu a jeho sjednocení pod svou nadvládou, byly Dánsko, k němuž náležely i oblasti nacházející se dnes v jižním Švédsku (Skåne), dále Norsko s územími na švédském jihozápadě (Bohuslän), Grónskem, Islandem a Faerskými ostrovy, a Švédsko zahrnující i současné Finsko. 10 1. 2. Epizoda Kalmarské unie Po relativně dlouhé období nebyly mezi třemi hlavními skandinávskými státy navzdory četným menším střetům vážnější spory a jejich hranice tak mohly zůstat neměnné. K poměrné stabilitě vztahů přispívaly i šlechtické rodiny, jež měly často nemovitý majetek ve dvou nebo všech třech těchto zemích. Majetkové vztahy doprovázené sňatkovou politikou pak vedly k tomu, že se dvě či v jednom případě dokonce všechny tři monarchie ocitly ve 14. století pod vládou jednoho panovníka, aniž by to představovalo výraznější komplikaci ve vztazích mezi nimi. Prvním klíčovým momentem, který vedl k dočasnému sjednocení severských zemí, byla personální unie mezi Dánskou a Norskou říší. Tato unie byla založena v roce 1380 nástupem dánského krále Olufa III. Håkonsena na uvolněný norský trůn a trvala bezmála pět století, než se roku 1814 rozpadla. Během této periody se mezi Norskem a Dánskem utvořily velmi těsné vztahy. V roce 1389 došlo k události, která byla základem k přechodnému sjednocení Severu. Na žádost švédské šlechty přebírá dánská královna Margarethe I. vládu nad Švédskem,