Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav germanistiky, nordistiky a nederlandistiky

Skandinávská studia

Bc. Lucie Podhorná

Fattiga riddare och stora svenskar: komentovaný překlad první kapitoly románu Klase Östergrena

Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Ondřej Vimr, Ph.D. 2016

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

…………………………………………

Ráda bych poděkovala Mgr. Ondřeji Vimrovi, Ph.D. za vedení práce, trpělivost a cennou pomoc, PhDr. Zbyňku Černíkovi za ochotu a přínosné komentáře a své rodině za podporu po celou dobu studia.

Obsah Úvod ...... 3 1. Překlad uměleckého textu ...... 5 1.1. Překlad umělecký a odborný ...... 5 1.2 Tlak originálu na překladatele ...... 6 1.3 Vliv překladatele na překlad ...... 7 2. Švédská próza od 50. do 80. let 20. století ...... 9 2.1 Poválečná literatura 50. a 60. let ...... 9 2.2 Politizace švédské literatury na přelomu 60. a 70. let ...... 10 2.3 Od kolektivu k jedinci – próza 70. let ...... 11 2.4 Příchod postmoderny a magického realismu v 80. letech ...... 12 3. Klas Östergren – dosavadní život a dílo ...... 14 3.1 Literární začátky ...... 14 3.2 Průlom – román Gentlemani ...... 16 3.3 Tvorba do konce tisíciletí...... 17 3.4 Tvorba současného tisíciletí ...... 19 4. Překlady prózy Klase Östergrena do cizích jazyků ...... 22 5. Chudí rytíři a velcí Švédi ...... 24 5.1 Stručný děj románu ...... 24 5.2 Autorská perspektiva ...... 25 5.3 Styl ...... 26 5.4 Čas vyprávění ...... 27 5.5 Prostor ...... 28 5.6 Postavy ...... 29 6. Předmluva k překladu ...... 31 6.1 Postup při překladu ...... 31 7. Překlad ...... 34 8. Komentář k vybraným okruhům překladu ...... 46 8.1 Úroveň jazyka – jazyk originálu ...... 46 8.2 Frazeologismy ...... 50 8.3 Cizojazyčné prvky ...... 53 8.4 Archaismy a nářeční prvky ...... 56 8.5 Kulturní a historický kontext ...... 58 8.6 Vlastní jména a názvy ...... 60 8.7 Titul ...... 63 9. Závěr ...... 64 10. Sammanfattning ...... 66

1

11. Summary ...... 67 12. Seznam použité literatury ...... 68 12.1 Primární zdroje ...... 68 12.2 Sekundární zdroje ...... 68 12.2.1 Odborná literatura ...... 68 12.2.2 Slovníky ...... 70 12.3 Internetové zdroje ...... 70 12.3.1 Články ...... 70 12.3.2 Slovníky, encyklopedie ...... 71 13. Přílohy ...... 73 13.1 Originál textu ...... 73 13.2 Posudek PhDr. Zbyňka Černíka ...... 85

2

Úvod

Diplomová práce se věnuje komentovanému překladu první kapitoly románu švédského spisovatele Klase Östergrena. Klas Östergren je významný švédský spisovatel, nositel mnoha cen a člen Švédské Akademie, žádné z jeho děl však nebylo dodnes přeloženo do češtiny, pouze dva jeho nejvýznamnější romány přeložila do slovenštiny Mária Bratová. Český čtenář měl tudíž zatím možnost seznámit se s jeho dílem v pouze omezené míře.

Klas Östergren jakožto autor přitom rozhodně není zanedbatelný – píše osobitým, bohatým jazykem a jeho příběhy jsou mistrnými fabulacemi, ve kterých se mísí realita s fikcí. Mezi jeho knihami najdeme objemné romány, sociálně kritická díla, sbírky povídek i dystopii. Nejúspěšnější dílo Gentlemani, kterému se dostalo i filmové verze v režii Mikaela Marcimaina, bylo přeloženo do 15 jazyků. Román Chudí rytíři a velcí Švédi, kterému se věnuji ve své diplomové práci, představuje zakončení období Östergrenovy postmodernistické tvorby a do této škatulky spadá jak velmi květnatý básnický jazyk, tak fantastické zápletky knihy. Tento jeho způsob psaní v Chudých rytířích jaksi „vyvrcholil“, načež se poté autor ve svém stylu vydal jazykově umírněnějším směrem. Pro Östergrenovu tvorbu je též charakteristické propojení se Stockholmem, kde se narodil a odehrávají se v něm téměř všechny jeho romány.

Téma diplomové práce vzniklo vlastně shodou náhod. V roce 2014 jsem se rozhodla zúčastnit se Překladatelské soutěže Jiřího Levého, kterou každoročně pořádá Obec překladatelů. Jako soutěžní příspěvek jsem si vybrala právě první kapitolu Chudých rytířů a věnovala se jí intenzivně následující čtyři měsíce. Ve výstupu soutěže jsem obdržela posudek od PhDr. Zbyňka Černíka, což mi vnuklo nápad věnovat se překladatelství a tomuto úryvku i dále ve své diplomové práci.

Práce je rozdělena klasickým způsobem na teoretickou a praktickou část. V teoretické části představuji pojem uměleckého překladu, druhy textů, se kterými se umělecký překladatel může setkat, podle kategorizace Reissové a krátce uvádím nástrahy, jež na překladatele při práci na uměleckém textu čekají. Dále uvádím kontext švédské literatury mezi 50. a 80. lety 20. století, následně dosavadní život a dílo autora, překlady jeho děl do cizích jazyků a představuji též děj a základní charakteristiku překládaného románu pro správné pochopení kontextu díla.

Praktická část je uvedena předmluvou k překladu, kde popisuji svou práci s překládaným textem a zdroje, jež jsem při překladu využívala. Následuje samotný překlad a posléze komentáře k němu, jež jsou rozděleny do tematických okruhů, 3 ilustrovány příklady z textu a složitější příklady jsou podrobně okomentovány.

V závěru práce uvádím získané poznatky, resumé ve švédském a anglickém jazyce a seznam použité literatury včetně slovníků a encyklopedií. V příloze je uveden originál překládaného textu a posudek PhDr. Zbyňka Černíka.

Cílem práce je vytvořit analýzu a komentáře k překladu úryvku, který by měl zachovat specifičnost autorova stylu jak z hlediska jazyka, tak z hlediska reálií a zmapovat nástrahy, které na překladatele při práci na díle Klase Östergrena čekají. Též chci českému čtenáři představit autorovu tvorbu, která je rozsáhlá, bohatá a velmi pestrá, proto této části včetně historických a literárních okolností věnuji značnou pozornost. Östergren sice debutoval až v 70. letech, ale jeho dílo nelze vytrhnout z kontextu, jelikož právě na dobovou společnost a atmosféru Östergren reaguje.

Klas Östergren je jedním z nejlepších současných švédských spisovatelů a jeho tvorba je u nás neprávem opomíjena. Proto doufám, že má diplomová práce představí tohoto pozoruhodného autora českému čtenářstvu a jeho potenciálnímu překladateli pomůže jeho díla pochopit a nespadnout do žádné z četných jazykových nástrah.

4

1. Překlad uměleckého textu

Pod pojmem umělecký překlad si představujeme překlad literárního textu. Nejde o pouhou transformaci slova za slovem ze zdrojového jazyka do jazyka cílového, nýbrž o střet dvou odlišných světů a jejich kulturních a estetických hodnot, což musí mít překladatel na paměti. Umělecký překlad je tudíž komplexní a náročná činnost a jeho výsledkem by měl být nový text v cílovém jazyce, odpovídající kvalitám zdrojového textu. V následující kapitole krátce popíši typologii překladu podle K. Reissové a představím dva hlavní faktory ovlivňující výslednou podobu textu – zdrojový text a překladatel, přičemž na začátku uvedu náhled Z. Kufnerové a J. Levého na „věčné dilema překladatele“ – zda překládat věrně, či volně.

1.1. Překlad umělecký a odborný

Překlady textů se dají dělit do kategorií podle různých hledisek. Jedním z nejklasičtějších je třídění podle žánru nebo též typu textu. Tomu odpovídají dva základní druhy překladu, a to překlad umělecký a odborný (či technický). Tyto dva druhy překladu jsou podloženy vzájemně odlišnými teoriemi a často jsou stavěny do opozice. Umělecký překlad lze dále rozdělit na překlad dramatu, poezie a prózy, do odborného překladu se řadí veškerá odborná literatura, oficiální dokumenty atd.1

Pro účely této práce považuji za vhodné zmínit systém kategorizace textů, jež navrhla K. Reissová. Toto dělení neslouží pouze ke třídění textů do dvou základních, výše zmíněných kategorií, ale v počáteční fázi překladatelské práce, čili porozumění textu, pomáhá překladateli ujasnit si, na co se v textu zaměřit, co je pro něj primární. Na základě toho, zda je v originále jazykově zdůrazněna forma, obsah či výzva, lze podle poměru těchto tří faktorů přiřadit originál k textům expresivním, informativním či apelativním.2 Dělení není sice dokonalé, jelikož všechny texty nelze zařadit do jedné bezvýhradně kategorie, avšak všeobecné rozdělení podle tohoto jednoduchého měřítka může překladateli pomoci při porozumění a následném zpracování výchozího textu.

Zde se věnuji románu, který spadá do kategorie prózy, tím pádem jde o umělecký překlad. Přenos informací ze zdrojového do cílového textu je samozřejmě nezbytný, avšak prosté podání informací čtenáři není primárním účelem textu. Jeho hlavním

1 KUFNEROVÁ, Zlata aj. Překládání a čeština. Praha: Nakladatelství H&H, 2003. ISBN 80-85787-14-8.

2 Tamtéž. 5 rysem je estetická forma a specifické hodnoty textu, na jejichž reprodukci jsem se vedle předání informací zaměřila. Tato forma díla se projevuje právě v jeho jazykové stránce, např. použitím tzv. básnického jazyka a i v překladu posléze vzniká text expresivní.

1.2 Tlak originálu na překladatele

Při práci na uměleckém textu je překladatel vystaven tlaku mnoha faktorů. Působí na něj jazyk originálu, kulturní prostředí originálu nebo normy či vkus společnosti a doby, ve které překladatel žije.3 Úkolem překladatele je těmto tlakům nepodlehnout a odolat tím pádem možnostem deformace překladu. Tlak originálu na překladatele se ve svém důsledku projevuje kolísáním mezi tzv. věrným a volným překladem. Otázka reprodukční věrnosti originálu je v uměleckém překladu jedním ze stěžejních překladatelských problémů, který vychází ze dvou činitelů: tlak originálu na překladatele a vliv překladatele na překlad. Překladatel musí být schopný nenechat se originálem zotročit a vymanit se z formy, kterou mu originál diktuje. Pokud se orientuje výhradně na výchozí text, vede to k doslovnému překladu a odpoutání se od předlohy, pokud se orientuje výhradně na čtenáře, vede to k překladu volnému a nezřídka deformovanému. Překladatel tudíž většinou osciluje mezi dvěma hraničními hodnotami, a to překladem věrným a volným. Ve své extrémní podobě je věrný překlad spoutaný výchozím textem a usiluje o mechanickou reprodukci předlohy bez ohledu na odlišnou strukturu výchozího a cílového jazyka. Volný překlad stojí vůči věrnému překladu v opozici, snaží se o tvůrčí reprodukci originálu a jeho nebezpečí tkví v tom, že v něm může neúměrně dominovat překladatelova vlastní tvořivost. Překladatel by měl při své práci vzít v úvahu obě hraniční hodnoty a pokusit se je i přes vzájemný rozpor přiblížit ideálnímu kompromisu.4 Jako kompromis se podle Kufnerové a Hrdličky nabízí překlad adekvátní (M. Hrdlička jej nazývá „optimální aproximací originálu“), ve kterém by měly být činnosti reprodukční a tvůrčí v takovém poměru, aby se dalo mluvit o tvůrčí reprodukci, jenž by v překladu nezkresleně ztvárnila hodnoty původního díla. Překladatel usiluje o propojení respektu k originálu s ohledem na nového čtenáře. Reprodukční i tvůrčí

3 HRDLIČKA, Milan. Literární překlad a komunikace. Praha: Nakladatelství ISV, 2003. ISBN 80-86642- 13-5.

4 HRDLIČKA, Milan. Překladatelské miniatury. Praha: Karolinum, 2014. ISBN 978-80-246-2501-0.

6 aktivity překladatele by se měly vyvažovat a doplňovat natolik, aby do cílového textu přenesly hodnoty zdrojového textu.5 Při usilování o adekvátní překlad však hrozí riziko přílišné orientace na čtenáře, kdy se překladatel pokouší dílo až příliš přizpůsobit cílové kultuře, často usiluje též o nevhodné zjednodušování. Z tohoto pohledu vhodnější přístup nabízí Jiří Levý, který razí pojem realistického překladu a tvrdí, že pokud je cílem překladatele realistické vystižení díla, musí jak postup, tak umělecký výsledek vycházet z ideových a estetických hodnot obsažených v díle. Překladatel nemůže do překladu promítat svůj subjektivní pohled, ale může různými prostředky (zejména stylistickými) nějaký aspekt díla zdůraznit.7 Překladatel by tedy měl být věrný hodnotám, estetice a idejím originálu a i při možném subjektivním jazykovém a stylistickém ovlivnění díla by se měl stále pohybovat v těchto vytyčených hranicích.

Orientace na čtenáře, kterou jsem zmínila již výše jako problematickou součást adekvátního překladu, je další faktor ovlivňující výsledný text. Přílišná snaha zjednodušit a uhladit originál natolik, aby byl pro čtenáře jasně pochopitelný, může být u některých děl pomýlený, např. tehdy, kdy autor záměrně vytvořil text nejednoznačný, symbolický a obtížně uchopitelný.8 To je do jisté míry i případ Chudých rytířů a velkých Švédů – originální text sice není symbolický, avšak bohatá stylistika a množství aluzí může méně sečtělým čtenářům působit problémy. Jak plyne z výše nastíněného, upravovat překlad v zájmu jednoduchosti by nebylo žádoucí.

1.3 Vliv překladatele na překlad

Stejně jako originál vyvíjí při práci tlak na překladatele, tak překladatel ovlivňuje výsledný text. Překladatel může mít na dílo vliv vědomý, kdy např. do textu doplňuje chybějící informace pro lepší pochopení čtenáře a vliv nevědomý, kdy text ovlivňuje překladatelův osobní vkus, jeho kulturní zázemí apod. Pokud odhlédneme od vědomých zásahů do díla z neznalosti či snahy „opravit“ autora, diskutuje se zejména o vhodné míře překladatelovy kreativity. Při

5 Tamtéž.

7 LEVÝ, Jiří. Umění překladu. 4., upr. vyd. Praha: Apostrof, 2012. ISBN 978-808- 7561-157.

8 Tamtéž.

7 překladu vždy zákonitě dochází k určitým významovým posunům, což je nutným výsledkem napětí mezi jazykem a kulturou originálu a překladu. Činnost překladatele jeho vlastní tvořivost nevylučuje, avšak, jak jsem zmínila výše, ideové a estetické hodnoty originálu by pro něj měly být závazné.9 Jejich nerespektováním může dojít k např. stylistické nivelizaci – zploštění a ochuzení výrazových prostředků či stylistickému zesilování, kdy překladatel nemístně zesiluje výrazové prvky originálu (expresivnost, patos),10 což je příklad jevů, kterých by se překladatel měl vědomě snažit vyvarovat.

Vedle vědomého vlivu překladatele na výsledné dílo ovlivňuje překlad i překladatelova osobnost, jeho doba, jeho kultura – již výše zmíněný nevědomý vliv. Jelikož překladatel vnímá dílo, stejně jako čtenář, hlavně jako text, je jeho vnímání díla subjektivní a ovlivněno spoustou faktorů. Tento subjektivismus je jedním z hlavních úskalí, neboť svádí k nevhodným lokalizacím či aktualizacím, kdy do textu překladatel promítá své bydliště a dobu.11

Překlad uměleckého textu je komplexní činností, v průběhu které jsou na překladatele kladeny velmi vysoké nároky. Na překladatele působí velké množství vlivů, jejichž tlak musí umět zpracovat, aby nevytvořil deformovaný text. Při usilování o adekvátní překlad uměleckého textu, který by ideově a esteticky odpovídal originálu, jsou překladateli neustále kladeny do cesty různé překladatelské problémy, jako např. jak řešit aluze, toponyma, archaismy či dialekt. Pro komentování jsem se tedy snažila vybrat takové okruhy a příklady z textu, na kterých by nejlépe šla demonstrovat problematika překladu konkrétního Östergrenova díla a její řešení.

9 Tamtéž.

10 Tamtéž.

11 Tamtéž. 8

2. Švédská próza od 50. do 80. let 20. století

2.1 Poválečná literatura 50. a 60. let

Pro pochopení švédské prózy 70. a 80. let 20. století se musíme vrátit o několik desetiletí hlouběji do minulosti. Druhá světová válka představuje v téměř všech národních literaturách významný předěl, na který navazují postupně se ovlivňující literatury dalších desetiletí. Nejinak tomu bylo ve Švédsku, kde literatura nejbližších poválečných let zrcadlí vyčerpání a morální deziluzi z války. Švédská literatura 50. let je vážná, těžká a symbolická. Autoři unikají před racionalitou a nejsou ochotni věnovat se aktuálním problémům.12 Jako příklady děl můžeme jmenovat Harryho Martinssona a jeho Cestu do Klockrike (Vägen till Klockrike) či Saru Lidman a její průlomové dílo Palírna dehtu (Tjärdalen). Dosud nezpolitizovaná literatura, která odvrhla metafyzické otázky předcházející generace 40. let (tzv. 40-talisterna), je silně neklidná, úzkostlivá, neustále hledá něco lepšího, co nenachází. Tato generace spisovatelů 50. let (tzv. 50-talisterna) je často označována za zapomenutou generaci,13 jelikož byla příliš mladá na to, aby se účastnila společenské revoluce na konci 60. let a zároveň už příliš stará na novou protestní literární vlnu v 70. letech.14

V druhé polovině 60. let dochází ve švédské literatuře k radikálnímu obratu. Pro autory je příznačná radost ze života a svobody, radost a údiv. V západní Evropě rozkvétá lingvistický strukturalismus a ovlivňuje i švédské autory, kteří se pod jeho vlivem pouští do experimentů s jazykem, jako např. Lars Gyllensten v knize Kainovy memoáry (Kains memoarer). Odvrhnutí starých postupů a jazykové experimenty vedly ve svém důsledku také k odmytizování a odromantizování literatury, kde nyní autor ví tolik, co čtenář, neprokazuje se zázračným viděním do budoucnosti a mimo realitu. Nový náhled na jazyk jako pouhý systém znaků vedl k novému pohledu na lidskou identitu – namísto antropocentrismu se objevuje přesvědčení, že člověk je neustále ovlivňován společensky danými jazykovými kódy, ať už dobrovolně či nedobrovolně, ale nikdy se skrze ně nemůže svobodně a zcela individuálně vyjádřit. Člověk tím pádem

12 HARTLOVÁ, Dagmar, HEGER, Ladislav a KEJZLAR, Radko. Švédská literatura. In: HARTLOVÁ, Dagmar a kol. Slovník severských spisovatelů. Praha: Libri, 1998. ISBN 80-85983-21-4.

13 den bortglömda generationen

14 50-talist javisst. In: Expressen [online]. Anders Mildner, publikováno 8. 7. 2007, aktualizováno 9. 7. 2007 [cit. 2016-02-27]. Dostupné z: http://www.expressen.se/kultur/50-talist-javisst/

9 není schopný najít a identifikovat svou vlastní identitu. Zatímco předchozí generace autorů by tento úkaz brala jako tragický, pro tuto generaci to představuje výzvu a znak svobody.15

Vedle jazykových experimentů ovládly literaturu tohoto období dokumenty a reportáže, díky kterým se švédští spisovatelé začali zabývat problémy třetího světa. Na autory se též začínají klást nároky ohledně politické angažovanosti jejich tvorby.16 Důležitým literárním pojmem tohoto období je dokumentarismus. Dokumentarismus byl uplatňovaný hlavně v próze a znamená využití historických dokumentů v literární fikci, ať už přímo, či nepřímo. Metoda se rozšířila po roce 1965 a byla významná i v 70. letech, využil ji např. P. O. Enquist u svých raných románů.17

2.2 Politizace švédské literatury na přelomu 60. a 70. let

Od poloviny 60. do poloviny 70. let probíhala ve Švédsku politizace literatury na pozadí několika důležitých faktorů. Stále se zlepšující finanční situace mladých lidí a rozvoj technologií umožňují cestování a srovnávání životních podmínek v místě bydliště a ve světě. USA a západní Evropa začínají kritizovat konzumní způsob života a sobecké prosazování západních zájmů. To, co bylo na konci 50. let pouhou vzpourou životního stylu, se v 60. letech stává vzpourou politickou – levicovou. V roce 1965 vstupují USA do války ve Vietnamu, čímž spoustě mladých lidí potvrdí, že jsou opravdu ztělesněním všeho, co je na západě kritizováno. Mladí lidé se účastní protestních pochodů proti válce ve Vietnamu, zbrojení a roli, kterou v konfliktu hraje NATO (scéna z besedy o válce ve Vietnamu se objevuje v Östergrenově románu Attila a v knize Östergren o Östergrenovi18 o této scéně sám autor mluví). Na univerzitách a v kulturních kruzích probíhají debaty o souvislosti politiky s ekonomikou západních zemí, které nadchnou velké množství lidí. Mladá generace se houfně přiklání k levicovým ideologiím, kritizuje kapitalismus, žádá reformy státních institucí, poukazuje na porušování lidských

15 HUMPÁL, Martin et al., Moderní skandinávské literatury 1870–2000. Praha: Karolinum, 2013. ISBN 9788024623955.

16 Tamtéž

17 HUMPÁL, Martin et al., Moderní skandinávské literatury 1870–2000. Praha: Karolinum, 2013. ISBN 9788024623955.

18 FARRAN-LEE, Stephen. Östergren om Östergren. Stockholm: Albert Bonniers förlag, 2007. ISBN 9789100111052.

10 práv a Marx, Lenin a Mao Ce-tung se pro ni stávají novými modlami. Na konci 60. let došlo ke známým studentským bouřím, které vedly k rozsáhlým reformám školního systému. Politická angažovanost zanechala trvalé stopy především v oblasti školství, emancipace a péče o životní prostředí. V literatuře se objevuje především žánr tzv. rapportböcker – knih reportáží založených na interview, jež proslavil hlavně Jan Myrdal a jeho průlomová kniha Reportáž z čínské vesnice (En rapport från kinesisk by).19 Další silnou stoupající vlnou je feministická literatura.

2.3 Od kolektivu k jedinci – próza 70. let

Rok 1972 vyhlásila OSN jako „mezinárodní rok knihy“. Ve Švédsku se jen v řetězci Pressbyrån prodalo v průměru 17 000 knih v kapesním formátu denně, ale literatura klasického formátu se potýkala s velkými problémy. Všude v médiích se tím pádem neustále mluvilo o krizi literatury a špatném období pro nakladatelství. Vlivný nakladatel Per I. Gedin tehdy promluvil o smrti tradičního románu, přičemž tato mince měla přinejmenším dvě strany – jednak se neprodávalo dostatečné množství švédské krásné literatury na to, aby se vyplatilo tyto knihy vydávat, a jednak levicoví kritici považovali fikci za lež, hrozbu a zavrhovali ji. V průběhu následujícího desetiletí se tohoto problému ujala vláda v čele s Olofem Palme a v roce 1975 bylo rozhodnuto o udělování finanční podpory spisovatelům.20 V druhé polovině 70. let přichází do švédské společnosti vystřízlivění z levicové utopie. Nemalou měrou k němu přispěla i ekonomická deprese vzniklá v souvislosti s energetickou krizí roku 1973. Pomalu se rozpadá folkhemmet21, na dosud neohrozitelnou pozici vládnoucí sociální demokracie si dělají zálusk strany středu a pravice.

Oproti nastupující krizi ekonomické naopak ustupuje krize vyprávění a můžeme pozorovat návrat k tradičnímu realistickému vyprávění. Obzvláště populární se stalo psaní historických románů, z nichž můžeme jmenovat např. Saru Lidman – Váš sluha

19 HUMPÁL, Martin et al. Moderní skandinávské literatury 1870–2000. Praha: Karolinum, 2013. ISBN 9788024623955.

20 LÖNNROTH, Lars. Den svenska litteraturen III. Från modernism till massmedial marknad 1920-1995. Ljubljana: Albert Bonniers Förlag, 1999. ISBN 91-0-056775-2.

21 Švédský model sociálního státu – „domov pro všechny“, za otce je označován Per Albin Hansson.

11 poslouchá (Din tjänare hör), Svena Delblanca – Kamenný ptáček (Stenfågel) či tetralogii Čarodějné kruhy (Häxringarna) od Kerstin Ekman.

Stále ještě přetrvává trend reportážní literatury (např. Jan Myrdal a jeho kniha o guerillových bojovnících za války ve Vietnamu Podzim v Kampučii roku 1979 (Kampuchea hösten 1979)) a dokumentarismu (ten se promítl např. i v detektivních knihách autorské dvojice Maj Sjöwall a Per Wahlöö).22 Plnou silnou udeřila také feministická literatura. Literární vědkyně Ebba Witt-Brattström ve své knize Stát bok po boku (Stå i bredd) považuje za hlavní hybatele feministické literatury 70. let Reportáž z kýblu (Rapport från en skurhink) od Maji Ekelöf, uklízečky z města Karlskoga.

Estetika 70. let vycházela z představy, že každý jedinec včetně žen je nositelem svého vlastního, jedinečného příběhu a všichni lidé mají stejnou hodnotu.23 Vymezit spisovatele prózy 70. let je však těžké, a to z toho důvodu, že ti, kteří v tomto období debutovali, se volně pohybují mezi charakterovými vymezeními desetiletí a tvorba autorů tohoto desetiletí jej časově přesahuje. V roce 1971 debutuje Jacques Werup, v roce 1975 Klas Östergren, v roce 1979 Ernst Brunner. Díla těchto tří mají společný pomalý přerod z radostných a „věřících“ 60. let do „bezvěreckých a politických“ let 70.24

2.4 Příchod postmoderny a magického realismu v 80. letech

Spisovatelé 80. let se houfně odvraceli od literatury předchozího desetiletí s odůvodněním, že šlo o díla černobílá, prostá a plná nenávisti ke kapitalismu. Cílem nové doby bylo literaturu proměnit, depolitizovat a obnovit jakožto elitní a estetickou záležitost.25 Důsledkem byl odklon od současných světových a společenských problémů

22 HUMPÁL, Martin et al. Moderní skandinávské literatury 1870–2000. Praha: Karolinum, 2013. ISBN 9788024623955.

23 WITT-BRATTSTRÖM, Ebba. Stå i bredd: 70-talets kvinnor, män och litteratur. Stockholm: Norsteds, 2014. ISBN 978-91-1-305925-9.

24 LÖNNROTH, Lars. Den svenska litteraturen III. Från modernism till massmedial marknad 1920-1995. Ljubljana: Albert Bonniers Förlag, 1999. ISBN 91-0-056775-2.

25 WITT-BRATTSTRÖM, Ebba. Stå i bredd: 70-talets kvinnor, män och litteratur. Stockholm: Norsteds, 2014. ISBN 978-91-1-305925-9.

12 a podle Humpála soustředění energie do tří oblastí: historie, fantastično a textovost.26 Vyrojila se spousta biografií historických osobností, jazykově experimentálních děl, fantastická próza či magický realismus, jehož hlavním zástupcem se stalo Vánoční oratorium (Juloratoriet) od Görana Tunströma. V rámci návratu k textovosti vstupuje do literatury též postmodernismus. V 80. letech se proslavili kromě Klasa Östregrena s románem Gentlemani (Gentlemen) také Torgny Lindgren s románem Cesty hada na skále (Ormens väg på hälleberget). Stig Larsson a Åke Sangren začali vydávat časopis Kris, který znamenal příchod postmoderny na švédskou literární scénu.

26 HUMPÁL, Martin et al. Moderní skandinávské literatury 1870–2000. Praha: Karolinum, 2013. ISBN 9788024623955. 13

3. Klas Östergren – dosavadní život a dílo

Klas Östergren se narodil roku 1955 ve Stockholmu do dělnické rodiny jako nejmladší ze čtyř dětí. V průběhu života obdržel množství švédských významných literárních cen, mj. Eyvind Johnsonpriset (Cena Eyvinda Johnsona) v roce 1989 či Stiftelsen Selma Lagerlöfs litteraturpris (Literární cena k památce Selmy Lagerlöfové) v roce 2012. V letech 1980-1982 pobýval ve Francii, posléze dva roky ve Stockholmu a v současnosti žije ve Skåne. 27. února 2014 byl zvolen členem Švédské Akademie, má židli číslo 11.27

3.1 Literární začátky

Östergren studoval na stockholmském gymnáziu Södra Latin, kde se začal věnovat kreslení, psaní, recitaci a divadlu. V té době ho z literárního světa inspirovali zejména Lars Norén (početné narážky na Norénův styl najdeme v románu Attila), Göran Tunström a Jack Kerouac (např. zážitek satori v románu Ismael). Gymnázium Södra Latin navštěvovali i Tomas Tranströmer či Stig Dagerman. Na Östergrena působila místní umělecká atmosféra velmi stimulačně. Publikoval ve školním časopisu LOKE, ve kterém debutoval také Tomas Tranströmer. Když se uvolnilo místo vedoucího školního literárního kroužku, bylo nasnadě, že Östergren je ta správná volba. Skladatel a jeho přítel Thomas Jennefelt prohlásil, že svého náctiletého přítele vnímal již tehdy jako hotového spisovatele.29 Roku 1972 poslal Östergren svůj první rukopis, sbírku básní, do nakladatelství Albert Bonniers Förlag, v odpověď mu však přišlo zdvořilé odmítnutí.30 Na podzim roku 1974 započala jeho dráha spisovatele, kdy v těsném sledu vydal tři autobiograficky zabarvené romány za sebou, z nichž první byl román Attila (Attila, Stockholm 1974) o mladíkovi, který navštěvuje gymnázium Södra Latin. Následovaly romány Ismael a Fantomové. Rozepíši zde děj Attily, který je jakožto autorův první román důležitý pro pochopení jeho literárního vývoje.

Hlavní hrdina románu Attila, jehož jméno se nedozvíme, navštěvuje poslední ročník gymnázia. Studium probíhá hlavně formou prací ve skupině a diskuzí o vývoji

27 ARNALD, Jan. Stol nr 11 – Klas Östergren. Svenska Akademien [online]. [cit. 2015-07-02]. Dostupné z: http://www.svenskaakademien.se/akademien/de_aderton/klas_%C3%B6stergren

29 FARRAN-LEE, Stephen. Östergren om Östergren. Stockholm: Albert Bonniers Förlag, 2007. ISBN 9789100111052.

30 Tamtéž.

14 války ve Vietnamu na ranních shromážděních. Na oslavě Nového roku potká hlavní hrdina starší dívku jménem Aspudden a po několika pokusech spolu navážou vztah, který se na první pohled zdá být běžnou láskou náctiletých. Když místo společně strávené noci 30. dubna31 ve Visby oslavuje Aspudden se svými starými přáteli, hrdina vztah ukončí. Aspudden mu posléze řekne, že tu noc byla s jiným, což u hrdiny spustí silnou depresi. Nějak se mu podaří zvládnout maturitu a Aspudden mu poté volá, že ten druhý vztah sice ukončila, ale Visby neopustí. Román končí lakonickým „byla prostě taková“. Spojitost s historickou postavou Attily je ta, že hlavní hrdina si koupí v antikvariátu „knihu o hrdinovi“, kterým je Attila. Osm stran prožívá čtenář spolu s hrdinou Attilův příběh až do jeho svatební noci, kdy je svou novomanželkou zavražděn.32

Román Attila je stejně jako Ismael a Fantomové napsán v ich-formě. Popisuje obyčejný příběh neobyčejným způsobem. Östergren je zde sice ještě začínající autor, ale už se objevují typické rysy jeho děl – má vytříbenou schopnost naslouchat běžným rozhovorům a v psané formě je schopen je podat tak, že v jejich všednosti vynikne jejich neobyčejnost, je jemně ironický, vytváří neobyčejné popisy, snové sekvence a metafory. Attila byl kritikou povětšinou pozitivně přijat, což Östergrena velmi povzbudilo. Attila se stejně jako autorův další román Ismael (Ismael, Stockholm 1977, pokračování Attily) vymezuje proti akademickému snobismu, lidem oddaným politice a hluboce věřícím. V jeho podání by člověk neměl svou minulost jen přijímat, ale také ji kriticky zkoumat a celý život usilovat o vědomé žití. Člověk by měl svůj život vytvářet, ne pouze pasivně pozorovat.

Třetí z románů s autobiografickými prvky o bolestném dospívání je román Fantomové (Fantomerna, Stockholm 1978), ve kterém žije zahořklý a vykořeněný vypravěč jménem Claudius ve Francii, trpí záchvaty panické úzkosti, schází se s dívkou z Bretagne a jejími přáteli-separatisty, píše román, politicky se angažuje a všude ho provází vzpomínky na lidi-fantomy jeho dětství, kteří ho v 60. letech formovali: dívku z vyšší společnosti, idol všech jeho přátel jménem Sandi a otce, kterého velmi obdivoval. Impulzem k napsání Fantomů byla autorova snaha vyrovnat se se smrtí otce. Sám Östergren o Fantomech prohlásil, že to je kniha, u které objevil své vypravěčské já a

31 Významný švédský svátek Valborg.

32 ÖSTERGREN, Klas. Attila / Ismael. Stockholm: Bonnier Pocket, 2009. ISBN 978-9174290257.

15 tento román je ze všech dosavadních tří nejspíše nejvíce autobiografický.33

3.2 Průlom – román Gentlemani

V roce 1980 vydalo nakladatelství Albert Bonniers Förlag román Gentlemani (Gentlemen, Stockholm 1980). Následný úspěch byl obrovský a pětadvacetiletého autora vymrštil mezi nejslavnější švédské spisovatele. Román je napsaný v ich-formě z pohledu mladého spisovatele Klase Östergrena, kterému vykradou byt a ponechají v něm jen dva psací stroje a několik drobností. Spisovatel je zdrcen, a když mu jeho nový známý Henry Morgan nabídne, ať jde bydlet k němu na ulici Hornsgatan, s vděkem přijme. Dobře stavěný Henry Morgan vede život světáka a milovníka jazzu, žil ve velkých světových metropolích a ve Stockholmu našel posléze svou femme fatale, kvůli které se nestal světovým šampionem v boxu. Klas mu připomíná jeho bratra Lea a chce se ho ujmout. V bytě na Hornsgatan, kam k sobě Klase vzal, „je noc neustálou možností“34 a spisovatel se zabydlí v pokoji s postelí, které Henry říká Göringova postel. V novém bytě pracuje na zakázce moderního pastiše Červeného pokoje pro nakladatele Frazéna, chodí s Henrym boxovat, pít, demonstrovat. Po nějaké době se ve dveřích bytu objeví Leo Morgan, Henryho bratr, kdysi geniální dítě, nyní zničený, ničím emočně nedotknutelný alkoholik. Henry o něm tvrdil, že pobývá v Americe, ale ve skutečnosti byl zavřený v blázinci. Bratři Morganovi jsou v mnohém svými přesnými opaky. Leo Morgan byl oproti němu vždycky slabý a neduživý, dříve dítě, které si zakládalo na pečlivém systému ve svém herbáři, a když se Švédskem přehnala vlna Beatles, propadl alkoholu a svět pro něj ztratil smysl. Po příchodu Lea se z vyprávění stane vyprávění retrospektivní, spisovatel popisuje na přeskáčku jednotlivé etapy životů bratrů Henryho a Lea Morganových a na konci jejich záhadné zmizení, po kterém zůstane spisovatel v bytě sám a snaží se sám sebe přesvědčit, že se mu to všechno jen nezdálo. Spálí svůj pastiš Červeného pokoje, zabarikáduje se v bytě a pustí se do psaní Gentlemanů – knihy o bratrech Morganových.

V románu se objevují důležité politické a kulturní události 60. let, kolem kterých se točilo veřejné dění a do kterých se spisovatel s bratry Morgany porůznu zapojoval.

33 ARNALD, Jan. Stol nr 11 – Klas Östergren. Svenska Akademien [online]. [cit. 2015-07-02]. Dostupné z: http://www.svenskaakademien.se/akademien/de_aderton/klas_%C3%B6stergren.

34 Natten finns som en ständig möjlighet.

16

Román má velmi silné cítění pro čas a prostor, jsou v něm detailně líčeny atmosféry a nálady společného bytu, stockholmských ulic a demonstrací, počasí i dlouhé, depresivní zimy. Postava spisovatele Klase Östergrena zde již nehraje tak důležitou roli jako v předchozích románech, kde byla hlavní postavou – zde se jako hlavní, jednající aktér projevuje pouze na začátku a na konci, při popisu osudů bratří Morganových je pouze pozorovatelem.

Kritika byla románem Gentlemani nadšená. Přišel jako jasný předěl mezi politickou a ideologickou literaturou 70. let a teprve pučící literaturou let 80., která chtěla zdůrazňovat právo spisovatelů psát skvělá díla a dělat to co nejobratněji. Pojmy historie, fantastično a textovost, jak díla tohoto období charakterizuje Humpál, zde našly svého typického zástupce. Mats Gellerfelt, nejvýznamnější kritik počátku 80. let (recenzuje i pozdější Östergrenovy knihy) napsal, že Östergrenova síla je v „prosté radosti z používání jazyka a vytváření života“.35 Podle Svenska Akademien jde o jeden z mála švédských generačních románů a Klasi Östergrenovi se skvěle podařilo zachytit přerod švédské společnosti mezi 70. a 80. lety.36 Östergren sám byl však rozpačitý z přijetí čtenářů, kteří mu děkovali za velmi zábavnou knihu. Jeho mladší čtenáři se začali dokonce oblékat podle Henryho vzoru jako dandyové. Podle vnímání autora byl román pokusem o žánr noir se smutným a temným příběhem, který se dotýkal závažných otázek 80. let, což čtenáři začali chápat až po přečtení knihy Gangsteři, která na Gentlemany navazuje.37

3.3 Tvorba do konce tisíciletí

Po úspěchu románu Gentlemani odchází Östergren žít do Paříže, začíná překládat, psát scénáře a pracovat na pokračování Gentlemanů. 1981 vydává melancholickou novelu Zeď obrů (Giganternas brunn, Stockholm 1981), původně psanou jako divadelní hru, skrze kterou kritizuje neutrální pasivitu Švédska v historických událostech.38 Hlavními

35 FARRAN-LEE, Stephen. Östergren om Östergren. Stockholm: Albert Bonniers Förlag, 2007. ISBN 9789100111052.

36 ARNALD, Jan. Stol nr 11 – Klas Östergren. Svenska Akademien [online]. [cit. 2015-07-02]. Dostupné z: http://www.svenskaakademien.se/akademien/de_aderton/klas_%C3%B6stergren

37 WENNÖ, Nicholas. Mot gentlemännens förlorade värld. Dagens Nyheter. [online] 13. 1. 2011 [cit. 2015-09-04] Dostupné z: http://www.dn.se/kultur-noje/film-tv/mot-gentlemannens-forlorade-varld/

38 ARNALD, Jan. Stol nr 11 – Klas Östergren. Svenska Akademien [online]. [cit. 2015-07-02]. Dostupné z: http://www.svenskaakademien.se/akademien/de_aderton/klas_%C3%B6stergren 17 postavami jsou tři muži domobrany, kteří se sejdou v roce 1957 v chatě na ostrově Gotland. Později se k nim přidá cizinec, který tvrdí, že pracoval jako osobní řidič Raola Wallenberga. Novela je zcela odlišná od Gentlemanů a kritiku údajně zklamala39 – autor píše stroze, používá pouze dialogy a monology, což stojí v ostrém kontrastu s barvitými líčeními Gentlemanů. Jde však o Östergrenovu nejpolitičtější knihu, zobrazující kolektivní odmítnutí uvidět cizí neštěstí (motiv opakující se v Zářijovém zázraku). V jednání hlavních postav zrcadlí autor švédskou národní povahu. V roce 1983 vychází román Chudí rytíři a velcí Švédi (Fattiga riddare och stora svenskar, Stockholm 1983), kterému se budeme věnovat podrobně později, zmíním pouze, že stylem se tento román znovu vrátil k bohatému vyprávění a fabulacím a sám Östergren ho nazval „scénografickou orgií“.40

V roce 1986 vychází román Náplast (Plåster, Stockholm 1986), ve kterém se autor opět uchýlil k prostému, nemelancholickému stylu. Hlavní postavou je noční portýr Roland, který leží v nemocnici a uvažuje nad svým životem. Pohádal se s manželkou Monou, která ho v rámci trestu za Rolandovu údajnou nevěru podvedla. Když totiž Roland chystal kuřecí salát na slavnostní večeři, řízl se do prstu a ránu zalepil náplastí. Ta mu sklouzla do salátu a Roland ji v míse nedokázal najít. Manželce řekl, že hledá papír s telefonním číslem, načež si ona domyslela, že číslo patří jiné ženě. Později lékaři Rolandovi zjistí srdeční onemocnění a nařídí mu pobyt v nemocnici. Roland cítí, že každé jeho slovo může být poslední a je nejspíš i pozdě na to, dát do pořádku vlastní život. Östergren znovu píše krátké, melodické věty ve stylu, který již použil ve Zdi obrů a který posléze využívá i v tzv. Österlentrilogi a sbírce novel Tři portréty. V roce 1988 se Klas Östergren stěhuje do Skåne a místní prostředí (zejména oblast Österlen) využívá v dalších dílech.

Takzvanou Österlentrilogi, do které patří Kotva (Ankare, Stockholm 1988), Obchodníci a partyzáni (Handelsmän och partisaner, Stockholm 1991) a Zářijový zázrak (Under i september, Stockholm 1994) a jež se odehrává ve skånském Österlenu, se ve své diplomové práci podrobně zabývala Maria Blomquistová na univerzitě v Uppsale, kde zkoumala hlavní postavy knih této trilogie. Podle Blomquistové mají Wulff, Holten a Brandy tolik společných rysů, až se někdy zdá, že jde o jednu a tu samou osobu – všichni tři mají problém s ženami a alkoholem, následují podobné

39 FARRAN-LEE, Stephen. Östergren om Östergren. Stockholm: Albert Bonniers Förlag, 2007. ISBN 9789100111052.

40 Tamtéž. 18 vzorce chování, jsou rozervaní, neví, co vlastně chtějí a nechávají okolnosti nakládat s nimi dle libosti.41 Tyto rysy mají společné s Östergrenem onoho období, zobrazují jeho tehdejší osobní krizi. Postavy se kromě okamžiku v závěru poslední knihy nepotkají, avšak vedlejší postavy a různé objekty se prolínají všemi třemi příběhy, např. loď Lalla. Dalším společným rysem postav je mj. to, že každá z nich dostane v příběhu určitý úkol, který musí splnit.

V roce 1997 vydává Östergren sbírku povídek Vestoje a další příběhy (Med stövlarna på och andra berättelser, Stockholm 1997). Tvoří ji pět již dříve napsaných povídek, z nichž dvě byly později zfilmovány. Jejich styl dává čtenáři pocit, že vypravěč je stále ta jedna a samá osoba, která se volně pohybuje mezi Paříží 70. a Stockholmem 90. let, jde tudíž znovu o formu fiktivní autobiografie. V povídkách se opět objevují motivy z dřívějších knih (zesnulý otec, satori, fiktivní umělecká díla), ale vyzrálejším způsobem. Östergren již prošel svým osobním „infernem“ a zrodil se jako nový spisovatel. Po této sbírce se přestává na několik let věnovat próze a zaměřuje se mimo překladatelství na filmovou a televizní tvorbu.

3.4 Tvorba současného tisíciletí

V roce 2002 vychází kniha Tři portréty (Tre porträtt, Falun 2002), obsahující tři novely: Žena v silném světle (Kvinna i starkt ljus), Kamarád v modré uniformě (Kamrat i blå uniform) a Kolega se žlutou mísou (Kollega med gul skål). Autor použil stejnou vypravěčskou perspektivu jako v Gentlemanech, kdy vypravěč není vševědoucí, ale odhaluje jen tu část příběhu, kterou sám zažil či se o ní doslechl. V každé ze tří novel je vypravěč spisovatelem a ani jednou nestojí v centru zápletky, ale svým cynickým pohledem pozoruje zpovzdálí své přátele (ženu, kamaráda a kolegu). Portréty propojuje silná návaznost na výtvarné umění, autor jakoby si hrál s různými výtvarnými technikami. Stephen Farran-Lee to popisuje následovně: „Žena v silném světle je znázorněna dlouhými, táhlými liniemi, Kamarád v modré uniformě je expresionistický a Kolega se žlutou mísou je jako malba od Hoppera.“42 I samotné názvy novel tuto

41 BLOMQUIST, Maria. Wulff Hansen, Holten och Brandy. Om karaktärer och manlighet i Klas Östergrens trilogi. Uppsala 1999. 29 stran. Diplomová práce. Uppsala Universitet, vedoucí Lena Kårelandová.

42 FARRAN-LEE, Stephen. Östergren om Östergren. Stockholm: Albert Bonniers Förlag, 2007. ISBN 19 vizualizační asociaci vzbuzují. V roce 2005 vychází Gangsteři, pokračování Gentlemanů. Autorova metoda je stejná jako v Gentlemanech – vzít realistické prostředí i s detaily a pustit uzdu fantazii. Děj začíná tam, kde Gentlemani skončili a následně rychle přeskakuje mezi několika časovými liniemi. V současnosti se nachází spisovatel Klas, vypravěč příběhu, ve Skåne a vypráví, co se dál dělo s hlavními postavami z Gentlemanů. Čas hraje v románu primární roli, z tohoto pohledu vytvořil Östergren fascinující a obtížné dílo, které si však udrželo plynulost a konzistentnost. Henry Morgan zde není tak kladnou postavou, jak byl představen v Gentlemanech, ale má přinejmenším pochybný charakter. Naopak jeho bratr, Leo Morgan, nikdy neexistoval, byl pouhým aspektem Henryho osobnosti, autor však Henryho za účelem rozvinutí zápletky rozdělil na dvě osoby. Na konci příběhu, když umírá Henryho femme fatale Maud a Klas ji jde do nemocnice navštívit, vidí Maud Henryho. Tím se nastoluje další otázka, a to, zda i Henry vůbec kdy existoval, nebo šlo v konečném důsledku jen o autorovu osobnost, rozdělenou do tří postav.

Klas Östergren se díky Gangsterům znovu připomenul čtenářské veřejnosti. Jako další vychází v roce 2007 Strana orkánu (Orkanpartyt, Stockholm 2007), dystopický a post-apokalyptický román o městě na Severu, ve kterém se znovu odehraje příběh starého eddického mýtu Lokkiho posměšná řeč (Lokasenna, Edda). Román se pozoruhodně vymyká dosavadní Östergretově tvorbě, byl totiž napsán na objednávku jako příspěvek do Canongate Myth Series43 a byl prvním skandinávským příspěvkem.44 Spojení mýtu a dystopie působí vypravěčsky silně, Östergren využil ve Straně orkánu některé prvky a postavy z dřívějších románů, které do celkového konceptu velmi dobře zapadají.

Poslední cigareta (Den sista cigaretten, Stockholm 2009) analyzuje Stockholm a švédskou společnost 80. let. Vypravěč a spisovatel Claes sedí v Opelu a poslouchá mix písní, což je rudá nit, vinoucí se celým příběhem. Vzpomíná na uplynulých 25 let, kdy ekonomii ovládali yuppies a umění postmodernisté – vše pravé či originální byla pouze jazyková struktura a hra, vše bylo ve své podstatě pastiš, parodie a citát. Ceny umění se šplhaly do závratné výše, ale byla to jen spekulační bublina, cena nebylo ekonomická,

9789100111052.

43 Projekt zorganizoval Jamie Byng, majitel skotského nakladatelství Canongate Books.

44 ARNALD, Jan. Stol nr 11 – Klas Östergren. Svenska Akademien [online]. [cit. 2015-09-13]. Dostupné z: http://www.svenskaakademien.se/akademien/de_aderton/klas_%C3%B6stergren 20

šlo o ideologii. Östergren skvěle zaznamenal tehdejší dobu, její kouzlo a význam a též její protivníky: novou ekonomii, zbohatlíky, postmoderní jazykové novotvary, nedostatek ideálu a populární myšlenku umění jako parazita.

Zatím poslední vydanou knihou Klase Östergrena je Twist (Twist, Stockholm 2014), o němž bylo napsáno mnoho recenzí a od všech významných švédských deníků (Svenska Dagbladet, Expressen, Aftobladet, Dagens Nyheter) vyšly samé vysoce pochvalné. Podle Matse Gellerfelta jde o „virtuózně zkomponované, vynikající dílo“45, podle Claesa Wahlina je román „zábavný a dobře ušitý“46 a Cecilia Nelson píše, že v Twistu najde čtenář „charakteristický jazyk (…) a pesimistický humor, který je v kombinaci s kousavou satirou velkoryse zábavný“.47 20. prosince 2014 vstoupil Klas Östergren jako člen do Svenska Akademien, kde obdržel židli s číslem 11.48

45 GELLERFELT, Mats. Östergrens „Twist“ - thriller med själsdjup. Svenska Dagbladet. [online]. 02. 10. 2014 [cit. 2015-13-09] Dostupné z: http://www.svd.se/ostergrens-twist-thriller-med-sjalsdjup

46 WAHLIN, Claes. Östergren bjuder upp. Aftonbladet. [online]. 01. 10. 2014 [cit. 2015-13-09] Dostupné z: http://www.aftonbladet.se/kultur/bokrecensioner/article19627922.ab

47 NELSON, Cecilia. Klas Östergren, Twist. Göteborgs-Posten. [online]. 02. 10. 2014 [cit. 2015-13-09] Dostupné z: http://www.gp.se/kulturnoje/recensioner/bocker/1.2505742-klas-ostergren-twist

48 ARNALD, Jan. Stol nr 11 – Klas Östergren. Svenska Akademien [online]. [cit. 2015-09-13]. Dostupné z: http://www.svenskaakademien.se/akademien/de_aderton/klas_%C3%B6stergren 21

4. Překlady prózy Klase Östergrena do cizích jazyků

Prozaická díla Klase Östergrena byla přeložena do mnoha jazyků, avšak z českých překladatelů se jich zatím nikdo neujal. Jazykově nejbližšími verzemi, pro českého čtenáře dobře čitelnými, jsou překlady Gentlemanů a Gangsterů do slovenštiny od Márii Bratové. V následující tabulce jsou uvedena a chronologicky seřazena pouze ta Östergrenova díla, která byla přeložena do jiných jazyků. Ve sloupci vpravo jsou vypsány jazyky, do kterých bylo dílo přeloženo a v kterém roce došlo k prvnímu vydání.49

Norsky (1982), německy (1990), dánsky (2006), finsky (2006), holandsky (2007), anglicky (2007), slovensky (2007), Gentlemen (1980) maďarsky (2008), portugalsky (2008), francouzsky (2009), litevsky (2009), lotyšsky (2009), španělsky (2009), polsky (2010), rusky (2010) Plåster (1986) Německy (1988), norsky (1989) Ankare (1988) Německy (1990), norsky (1990), francouzsky (1991) Handelsmän och partysaner (1991) Německy (1994) Under i september (1994) Německy (1996), dánsky (2000) Tre porträtt (2002) Dánsky (2005), německy (2015), Dánsky (2006), norsky (2006), holandsky (2007), německy (2007), finsky (2007), Gangsters (2005) lotyšsky (2008), slovensky (2008), francouzsky (2010), litevsky (2010), polsky (2010), maďarsky (2010), rusky (2010) Orkanpartyt (2007) Dánsky (2008), anglicky (2009), srbsky (2010) Den sista cigaretten (2009) Dánsky (2010), polsky (2012)

Z tabulky můžeme vyčíst, že soudě podle počtu jazyků, do nichž bylo překládáno, slavilo největší mezinárodní úspěch Östergenovo průlomové dílo Gentlemani (15 jazyků), v těsném závěsu stojí Gangsteři (13 jazyků) jakožto jeho pokračování. Na třetím místě jsou díla Kotva a Strana orkánu (3 jazyky). Náplast, Zářijový zázrak, Tři portréty a Poslední cigareta byly přeloženy do 2 jazyků a Obchodníci a partyzáni pouze do jednoho jazyka. Nejnovější kniha Twist ještě není přeložená do žádného cizího

49 Zdroj http://libris.kb.se/ - Kungliga Biblioteket. 22 jazyka, ale vzhledem k tomu, že byla vydána v roce 2014, dá se předpokládat, že její překlady ještě přijdou. Ostatní díla přeložena nebyla.

Na mezinárodní knižní trh se Östergren dostal až začátkem 21. století, kdy byl v návaznosti na vydání Gangsterů v roce 2005 znovu vydán i román Gentlemani. Většina překladů těchto dvou knih vyšla následně v těsném sledu za sebou, často i ve stejném roce. Dánsky (2005) a německy (2015) poté vyšly ještě starší Tři portréty z roku 2002.

Kromě Strany orkánu byla všechna díla z tabulky přeložena do němčiny, která je tím pádem nejčastějším jazykem, do kterého je Östergren překládán (8 děl). Druhým nejčastějším jazykem je dánština (6 děl), dále norština (4 díla) a francouzština (3 díla). Angličtina, holandština, litevština, finština, polština, maďarština, slovenština, ruština a lotyština mají shodný počet překladů (2 díla), stejně tak portugalština a srbština (1 dílo). Počet jazyků, do kterých byli přeloženi Gangsteři, je oproti Gentlemanům o 2 nižší kvůli angličtině a portugalštině, do angličtiny byla naproti tomu přeložena Strana orkánu. Celkem bylo Östergrenovo dílo zatím přeloženo do 15 jazyků.

Na výše uvedeném můžeme zřetelně pozorovat vstup Klase Östergrena na mezinárodní scénu a průběh jeho působení na ni. Dvěma hlavním románům se dostalo, co se týče počtu přeložených jazyků, nejvíce pozornosti, žádný z nich však nebyl přeložený do angličtiny, „hlavního“ mezinárodního jazyka, kvůli čemuž se možná Östergren dosud neprosadil celosvětově. Zbylé dílo nebylo přeloženo buď do žádného, nebo jen několika málo cizích jazyků. Byť je Östergrenova próza originální, kvalitní a autor je ve Švédsku považovaný za jednoho z nejvýznamnějších současných spisovatelů, na svůj světový okamžik buď ještě čeká, nebo se ho, což je též možné, nedočká. Avšak ani co se překladů do evropských jazyků týče, nenaplnil Östergren zcela svůj potenciál. Překlad v této diplomové práci je prvním představením jeho díla českým čtenářům.

23

5. Chudí rytíři a velcí Švédi

Román Chudí rytíři a velcí Švédi vydalo nakladatelství Bonniers Förlag v roce 1983.

5.1 Stručný děj románu

Chudí rytíři a velcí Švédi je historický román odehrávající se na konci 30. let 20. století, kdy Švédsko procházelo velkými společenskými změnami. Ve Skandinávii se prosazoval sociální stát, byla podepsána Saltsjöbadská dohoda50, rostla dělnická třída a do kin vstoupil zvukový film.51 Román zobrazuje ostrý kontrast mezi světem chudých a bohatých, kteří se navzdory Velké depresi stále vytříbeně oblékají, jsou obklopeni luxusem a zavírají oči před existencí „těch druhých“. Jako červená nit se v příběhu vynořuje chudý rytíř, archetyp člověka, který jako bájný rytíř bojuje za spravedlivý svět a práva bezbranných. Alkoholik a ztracená existence Florian Kroull dostane od sicilské mafie působící ve Stockholmu úkol. Má se nechat zaměstnat u filmového magnáta Ruperta D. Bolina a jeho rodiny (sestávající z manželky La-Verne, slepého homosexuálního syna Ulricha a služebné) a Bolina pak po nějaké době zavraždit. Bolin se znelíbil mafii svým filmem Velcí Švédi, kde popisoval, jak se díky spojení sociálních demokratů a Ivara Kreugera52 dostala sicilská mafie do vlivných stockholmských kruhů. Film sice zakázala cenzura, ale i tak stihl vytvořit Bolinovi mocné nepřátele. Bolin má strach o svůj život a ještě předtím, než ho stihne zavraždit mafie, vyhodí svůj dům i se sebou a manželkou do vzduchu. Florian zvládne těsně před výbuchem uprchnout i s Ulrichem, a jelikož mají dojem, že je veřejnost obviňuje z vraždy Bolinových, společně se ukrývají a utápí v alkoholu. Když náhodou vyhrají na dostizích velký obnos peněz a znovu se odváží objevit se na veřejnosti, stane se z Floriana díky nedorozumění nový mafiánský boss. Všichni ho znají jako Pana K, připisují mu až zázračné schopnosti a obdivují jej. On své nové pozice využívá k tomu, aby přitáhl pozornost Viktorie Koriandrové, krásné dcery místního podivína a provozovatele antikvariátu Korianders Kuriosa, Haralda M. Koriandera. Když Viktoria zjistí, že čeká dítě, Florian se rozhodne stáhnout se z veřejného života. Večer po odchodu z oblíbené kavárny jej začne pronásledovat Pope,

50 Saltsjöbadsavtalet, úprava pracovních podmínek občanů.

51 Min barndoms sommar: Det hände på 30-talet. Dagens Nyheter. [online] Publikováno 2001-06-26 [cit. 2015-10-13] Dostupné z: http://www.dn.se/livsstil/det-hande-pa-30-talet/

52 Významný podnikatel, zbohatl díky obchodu se stroji a zápalkami, občas nazývaný zápalkový král. 24 kulturní kritik se vzezřením bezdomovce a chce po něm kopii filmu Velcí Švédi, ke kterému napsal scénář, jinak hrozí, že veřejnosti odhalí Florianův skutečný, mafiánský příběh. Florian kopii filmu nemá, ale Pope jej natolik vyděsí a zmate, že spadne do šachty, která ústí v kotli, ve kterém sochař Kjellén taví bronz na Bolinovu sochu. Několik měsíců po Florianovi umírá Viktoria při porodu a o dítě se stará Harald M. Koriander, který ve vnukovi najde svůj nový smysl života.

5.2 Autorská perspektiva

Autorská perspektiva je rozhodující pro kompozici literárního díla, jelikož autor je zdrojem díla a vytvořil konkrétní syžet. V některých textech může autor splývat s vypravěčem, někdy se naopak autor může snažit své dílo co nejvíce odosobnit, je však třeba poznamenat, že dílo není nikdy zcela objektivní – autor se vždy ke ztvárněné látce staví buď kladně, nebo záporně. Samotný příběh poté literárně zprostředkovává vypravěč. Autor jakožto vypravěč se může ke svým postavám postavit třemi způsoby: může stát nad nimi (být tzv. vševědoucí), za nimi (dívá se na postavy jako svědek, nevidí však do jejich nitra) či uprostřed nich (autor se sám účastní děje). Autorský postoj se promítá i do dalších prvků díla a ovlivňuje je, je tudíž zásadní pro výslednou podobu literárního díla. Autor může svůj text či postavy hodnotit kladně (schvalovat) či záporně (odsuzovat) a své hodnocení může vyjadřovat explicitně či implicitně.53 Pokud by autor např. místo kladného postoje zaujal k popisované příhodě postoj záporný, promítlo by se to do volby jazykových prostředků a změnilo vyznění díla. Klas Östergren se jako vypravěč nevtěluje do žádné z postav románu. Na základě výše uvedených možností vidíme, že Östergrenův vypravěč stojí nad svými postavami a popisuje jak jejich činy, tak myšlenky. Jedinou výjimečnou situaci v celém románu představuje právě první kapitola, kde vypravěčovu roli na čas přebírá konferenciér a sám se tak na pár okamžiků stává oním vševědoucím aktérem vyprávění. Z volby jazykových prostředků autora lze snadno určit, jaký postoj má k jednotlivým postavám a jakou emoci se tím pádem snaží vyvolat u čtenáře – obdiv k Bolinovi, pohrdání pokryteckým obecenstvem či pousmání nad ráznou služebnou. Tento autorův záměr by se měl projevit i v překladu skrze výběr vhodného lexika a stylistických prostředků.

53 HRABÁK, Josef. Poetika. Praha: Československý spisovatel, 1973. ISBN neuvedeno. 25

5.3 Styl

Definic stylu existuje mnoho, jelikož styl je vlastní každé oblasti lidské činnosti. Podílí se na stavbě a vzhledu textu a zejména u uměleckých děl má poté funkci estetickou. U nás vžitou definici jazykového stylu uvádí Havránkova – Jedličkova Stručná mluvnice česká, kdy styl znamená způsob výběru jazykových prostředků a jejich užití a uspořádání v jazykovém projevu. Jazykové prostředky mohou být stylově neutrální, nebo stylově příznakové. Styly se dají zkoumat na různé úrovni obecnosti, od stylu singulárního (styl jednotlivých jazykových projevů) po styl dobový či generační. Ke stylu autorskému dospějeme skrze zobecnění rysů projevů autora.54 Hrabák upozorňuje na to, že při charakterizaci autorského stylu není důležitý pouze výběr jazykových prostředků, ale i výběr informací, které autor v díle použil a výběr informací je ve srovnání s výběrem jazykových prostředků prvotní.55 Östergren označil tento svůj román za postmoderní dílo. Při pokusu zjistit definici postmoderního stylu narazíme na značnou nesourodost, před kterou sami autoři děl o postmoderně varují. Podle Čechové, Krčmové a Minařové směřuje postmoderní styl k tomu, že se v rámci jednoho projevu promíchávají nejednotně i cíleně různé prvky různých stylových typů a sfér, podle Welsche je zásadní pluralismus jazyků, modelů a postupů, který odmítá hegemonii a to nejen v různých dílech, ale i v rámci jednoho projevu.56 Román Chudí rytíři a velcí Švédi je sice ze stylové stránky jednotný, je však zároveň charakteristický až nadmíru bohatým jazykem a zřetelným potěšením ze stylu a formy, jak definuje postmoderní styl Hauer.57 Styl románu Chudí rytíři a velcí Švédi je typický svým květnatým, až básnickým slohem, kterým se snaží výrazně odlišit od stylu hovorového jazyka a vtáhnout čtenáře do atmosféry děje, a dále množstvím komplikovaných zápletek. Je to historický román, který Hrabák definuje tak, že spisovateli jde o „pravdivost celkového ovzduší a

54 ČECHOVÁ, Marie, Marie KRČMOVÁ a Eva MINÁŘOVÁ. Současná stylistika. Praha: Lidové noviny, 2008. ISBN 978-80-7106-961-4.

55 HRABÁK, Josef. Poetika. Praha: Československý spisovatel, 1973. ISBN neuvedeno.

56 WELSCH, Wolfgang. Naše postmoderní moderna. Praha: Zvon, 1994. ISBN 80-7113-104-0.

57 HAUER, Tomáš. S/krze postmoderní teorie. Praha: Karolinum, 2002. ISBN 80-246-0545-7.

26 fiktivnost události“.58 Faktograficky je (kromě hlavní dějové linie) však tento román velmi podrobný a přesný, autor měl očividně pečlivě nastudované místní a dobové reálie. Stylově navazuje Östergren do určité míry na Gentlemany, ale s jazykem a fabulacemi si hraje v daleko vyšší intenzitě. Jak se píše v článku Švédské Akademie o Östergrenovi: „pokud byli Gentlemani proudem vyprávění, Chudí rytíři a velcí Švédi jsou klubkem zápletek“.59 Znovu zde rozpoznáváme tři Humpálovy prvky charakterizující toto období: historie, fantastično a textovost.60

5.4 Čas vyprávění

Čas vyprávění je většinou odlišný od času příběhu. Čas vyprávění je skrze lineární postavení znaků jazyka vždy jednosměrný, neodpovídá tudíž multilinearitě času příběhu.61 Do několika vět vyprávění je tím pádem možné vměstnat roky děje a naopak. Autor má na výběr několik možných přístupů k času vyprávění. Následné vyprávění je klasický případ vyprávění gramatickou formou minulého času. Při současném vyprávění vypráví v přítomném čase a jednání probíhá simultánně. Při vloženém vyprávění se příběh a vyprávění navzájem prolínají.62 Dalším hlediskem, podle kterého lze zjistit a kategorizovat čas vyprávění, je časová posloupnost. Čas příběhu může být chronologický, kdy autor popisuje události v odpovídajícím časovém sledu. Při použití retrospektivního času autor toto pravidlo porušuje a přeskakuje mezi časovými liniemi. Objektivní čas si čtenář v textu ztotožňuje s realitou, neboť události probíhají v souladu s běžným plynutím času. Subjektivní čas naproti tomu vyprávění velmi výrazně zpomaluje a dramatizuje, čtenář vnímá děj z úhlu pohledu postavy, která prožívá nějaký silný okamžik.63 Při vyprávění v Chudých rytířích a velkých Švédech používá vypravěč minulý čas,

58 HRABÁK, Josef. Poetika. Praha: Československý spisovatel, 1973. ISBN neuvedeno.

59 ARNALD, Jan. Stol nr 11 – Klas Östergren. Svenska Akademien [online]. [cit. 2015-09-13]. Dostupné z: http://www.svenskaakademien.se/akademien/de_aderton/klas_%C3%B6stergren

60 HUMPÁL, Martin et al. Moderní skandinávské literatury 1870–2000. Praha: Karolinum, 2013. ISBN 9788024623955.

61 RIMMONOVÁ-KENANOVÁ, Shlomith. Poetika vyprávění. Brno: Host, 2011. ISBN 80-7294-004-X.

62 KUBÍČEK, Tomáš. Vypravěč: kategorie narativní analýzy. 1. vydání. Brno: Host, 2007. ISBN 978-80- 7294-215-2.

63 PAVERA, Libor a VŠETIČKA, František. Lexikon literárních pojmů. 1. vydání. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. ISBN 80-718-2124-1.

27 jde tudíž o klasický příklad použití následného vyprávění, které jsem popsala výše. Čas vyprávění je až na drobné výjimky (např. popis Bolinovy režisérské kariéry v překladu) chronologický, neboť děj začíná říjnového večera roku 1937, kdy má v biografu Colosseum proběhnout premiéra nového Bolinova filmu a končí v roce 1938 pohledem na Haralda M. Koriandera s vnukem. Děj tedy odpovídá časovému úseku několika měsíců, nelze to však určit přesně, protože pevně danými body časové osy vyprávění jsou pouze začátek a „krvavá koupel třináctého64“, masakr stockholmských mafiánských bosů uprostřed románu, který se odehraje 13. prosince. Můžeme si být jistí pouze tím, že od Florianovy nové výsadní pozice v hierarchii stockholmské mafie po Viktoriino úmrtí při porodu uplyne čas v řádu měsíců, což nám ohraničuje děj románu na necelé dva roky.

5.5 Prostor

Prostor je místo, v němž se literární dílo odehrává. Jde o širší pojem než čas, jelikož spojuje jednotlivá místa děje a představuje většinou jejich znásobený vztah. Prostor může mít v literárním díle několik podob. Konstantní prostor odpovídá zásadě jednoty místa, kdy se děj odehrává v jednom ohraničeném prostoru. Kontrastní prostor je postaven na základě kontrastu dvou míst (klasicky město – venkov). Migrační prostor představuje opak konstantního prostoru, neboť děj se zde stěhuje z místa na místo.65 Prostorové určení je zde poněkud jednodušší než určení časové. Celý děj se odehrává ve Stockholmu 30. let, který autor popisuje precizně a s historickou přesností. Obzvláště důkladný je popis Stockholmu z ptačí perspektivy v první kapitole. Hlavní události se odehrávají na několika místech:

 na ulici Kungsgatan, kde se nachází biograf Colosseum a Bolinova kancelář,  ve vile Villa Romana, kde bydlí Bolinovi,  v kavárně Tropicana, kde si Florian založí své mafiánské sídlo,  v obchodě Korianders Kuriosa, kde bydlí Harald M. Koriander a Viktoria.

V těchto místech se setkávají postavy a odehrávají se zde také podstatné události. Naprostá většina děje tedy může být lokalizována v těchto místech s výjimkou několika

64 Trettondagsblodet.

65 PAVERA, Libor a VŠETIČKA, František. Lexikon literárních pojmů. 1. vydání. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. ISBN 80-718-2124-1.

28 dnů, kdy se Florian s Ulrichem schovávají po Bolinově úmrtí. Prostor díla je tedy rámcově konstantní, avšak v tomto rámci dochází i k určité migraci. Autor nevěnoval tolik místa popisu prostoru jen proto, aby se postavy měly kde pohybovat – dalo by se říci, že Stockholm zde žije, má vlastní osobnost a je další hlavní postavou románu.

5.6 Postavy

Hlavní postavou románu je Florian Kroull, jehož jméno a charakter jsou ironickou narážkou na Felixe Krulla, hlavní postavu románu Zpověď hochštaplera Felixe Krulla od Thomase Manna. Zatímco Felix Krull je výjimečně okouzlující, nevypočitatelný, inteligentní a nadaný v šizení lidí a svůj talent chce hlavně zneužít ve svůj prospěch, Florian Kroull je ze začátku neúspěšný mafián a nájemný vrah, který začne stoupat na společenském žebříčku jen díky spojení omylu a náhody. Je to svým způsobem hodný člověk, nemá nijak hluboký a komplikovaný charakter a jeho hlavním rysem je tichost. Není však potichu proto, že by se zaobíral důležitými myšlenkami, jak si o něm okolí začne myslet, ale proto, že naopak nemyslí a nemá co říct. Většinou někde postává a mlčí. Lidé si to ovšem vykládají jako důkaz jeho všeznalosti a hlubokomyslnosti. Florian se v překladu nevyskytuje, poprvé se objeví až v druhé kapitole. Hlavní postavou překladu je Rupert D. Bolin, úspěšný filmový magnát, který je ochotný v zájmu odhalování spiknutí mocných obětovat svůj život, je tudíž jedním z chudých rytířů románu. Kariéru zahájil jako režisér němých filmů, nějakou dobu žil v USA a zpět do Švédska s sebou přivezl film zvukový. Po natočení filmu Velcí Švédi pošle stockholmská mafie Floriana do jeho domu jako nového sluhu, aby jej ve vhodný čas zavraždil. Bolin se však začne o svůj život bát natolik, že jeden večer pošlou s manželkou všechny obyvatele vily pryč a sami se v domě vyhodí do povětří. Předlohou pro Bolina byl režisér švédsko-finského původu a objevitel Grety Garbo, Mauritz Stiller. Bolinova manželka La-Verne Bolinová se v rodinné vile schovává před světem, je očividně nespokojená se svým životem a zklamaná a bezradná ze svého syna. Slepý homosexuální syn Ulrich Bolin je naopak veselý mladík, který si ze svého postižení nic nedělá. Po výbuchu rodinné vily uprchne s Florianem a protlouká se s ním stockholmským podsvětím. Posléze řídí jeho obchodní transakce až do svého zatčení, po kterém začne nový život jako žena policejního důstojníka.

29

Harald M. Koriander je majitel obchodu se starožitnostmi Korianders Kuriosa a jeho největším pokladem je kromě sbírky medailí pohledná dcera Viktoria Koriander, na kterou se velmi upnul a kterou pečlivě hlídá. Viktoria je krásná, hodná, cudná a dobrá a svého otce ctí a poslouchá. Florianovi učaruje, ještě když on slouží u Bolina a nemohou na sebe přestat myslet. Viktoria zažívá těžké morální dilema, ale nakonec se s Florianem začne scházet. Na vrcholu Florianovy kariéry spolu bez otcova vědomí navážou vztah a Viktoria otěhotní. Po Florianově smrti umírá Viktoria při porodu a o sirotka se začne starat Harald M. Koriander. Viktoria a Harald M. jsou zobrazeni podle předlohy Agnes Wickfieldové a právníka Wickfielda z Davida Copperfielda od Charlese Dickense.66 Kulturní kritik Pope by z určitého pohledu mohl též figurovat jako hlavní postava románu, jelikož napsal scénář k filmu Velcí Švédi a přišel s ním za Bolinem, což uvedlo do pohybu celou mašinérii, na jejímž konci Bolin zemřel a Florian se stal novým mafiánským bossem. Pope zapáchá, vypadá jako žebrák a nikdo by v něm nehledal hlavního kritika umění, který diktuje vkus celého Stockholmu. Stojí také za Florianovou smrtí, kdy ho při snaze získat originální pásku svého filmu vyděsí a Florian spadne do šachty, ve které se v kotli taví bronz na Bolinovu sochu. Je druhým chudým rytířem románu, bojuje stejně jako Bolin za objektivitu a dostupnost informací pro širokou veřejnost. V románu dále figuruje množství vedlejších postav, které však již pro děj nejsou nijak zásadní a proto se jimi nebudu zabývat.

66 FARRAN-LEE, Stephen. Östergren om Östergren. Stockholm: Albert Bonniers Förlag, 2007. ISBN 9789100111052. 30

6. Předmluva k překladu

Práce na překladu o rozsahu 17,4 normostran probíhala od září do prosince 2014. Text před odesláním do soutěže prošel pouze autokorekturou, v diplomové práci je použita později přepracovaná verze. Text neprošel korekturou redakce ani vyučujícího. Během práce na překladu jsem si nevystačila jen s papírovým slovníkem: Švédsko-český a česko-švédský kapesní slovník67, byť ten byl hlavním zdrojem. Z internetových slovníků jsem používala ještě Tyda (http://tyda.se), online verzi Svenska Akademiens Ordbok (http://g3.spraakdata.gu.se/saob) a Svenska Akademiens Ordlista (http://spraakdata.gu.se/saolhist/). Autor zhusta popisuje místní geografii Stockholmu, historická místa a někdy využívá zastaralých výrazů. Pro vyhledávání historických reálií a geografických údajů jsem využívala Stockholmskällan, webovou stránku, kterou společně vytvořily instituce Stadsarkivet, Stadsmuseet, Medeltidsmuseet, Stadsbiblioteket a Utbildningsförvaltningen ve Stockholmu (www.stockholmskallan.se) a dále SO-rummet, webovou stránku s články o švédské historii, náboženství, geografii a společnosti psanými učiteli švédských gymnázií (www.so-rummet.se). Pro vyhledávání archaismů jsem používala již zmíněný Svenska Akademiens Ordbok a také online verzi Svensk etymologisk ordbok (http://runeberg.org/svetym/). Ohledně starého stockholmského slangu mi posloužila publikace Stockholms förbrytarspråk och lägre slang. Na neznámé a nedohledatelné výrazy a lexikalizované metafory jsem se ptala na facebookové stránce Språkrådet, kde pracovníci Institutet för språk och folkminnen odpovídají na dotazy ohledně švédského jazyka (www.facebook.com/Sprakradet). Správnost některých českých výrazů jsem ověřovala v Internetové jazykové příručce (http://prirucka.ujc.cas.cz), cizí slova jsem dohledávala v Akademickém slovníku cizích slov.

6.1 Postup při překladu

Ještě před započetím práce bylo, byť měla být přeložená pouze první kapitola, nutné přečíst celou knihu, a to z důvodu možných narážek či konotací, které jsou v první kapitole pouze zmíněné, avšak bez důkladnější znalosti celého textu by byly špatně

67 HLAVIČKOVÁ, Zuzana, SVATOŠOVÁ, Jana a ČERVENKA, Miloslav. Švédsko-český a česko- švédský kapesní slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1999. ISBN 80-7235-086-2.

31 zpracovatelné či nepřeložitelné. Při překladu jsem postupovala podle publikací Překládání a čeština od Zlaty Kufnerové aj., Umění překladu od Jiřího Levého a A textbook of translation od Petera Newmarka. Kufnerová rozděluje postup překladatele do dvou stádií. První stádium seznámení se s textem označuje za tzv. interpretační, kdy si překladatel přečte celé dílo, aby se seznámil s charakterem celého textu, což mu zabrání v mylné interpretaci některých pasáží, a aby dále zaregistroval obrysy problémů, se kterými se bude při práci potýkat.68 Ve fází porozumění textu může překladatel využít i kategorizaci textů podle Reissové, již jsem zmínila výše. Druhé stádium označuje Kufnerová za tzv. ekvivalentové, kdy překladatel vytváří první verzi překladu jakožto sekundárního textu k originálu tím, že k jednotlivým výrazům z originálního textu hledá postupně ekvivalenty v cílovém jazyce. Při této fázi většinou překladatel kombinuje tři možné modely práce: 1. dosazuje přímé a jednoznačné ekvivalenty na základě paměti či slovníku, 2. vybírá vhodný ekvivalent z více možností, používaný postup např. u slovních spojení, frazeologismů apod., 3. nepoužívá „hotové“ jednotky, ale využívá tzv. kompenzaci, kdy přeskupuje lexikální jednotky, aby výsledek odpovídal jak významu originálu, tak charakteru cílového jazyka.

Jiří Levý rozděluje postup při překladu do tří následujících fází, kdy oproti Kufnerové zmiňuje ještě nutnost přestylizování textu tak, aby získal uměleckou hodnotu, a to zejména jazykovou stylizací: 1. pochopení předlohy 2. interpretace předlohy 3. přestylizování předlohy69

Jedním z hlavních činitelů ovlivňujících podobu výsledného textu je nutnost výběru jazykových prostředků (u Kufnerové zahrnuto do druhé fáze, u Levého se promítá do druhé i třetí fáze). Podle Levého je překladatel nucen volit mezi několika možnostmi

68 KUFNEROVÁ, Zlata aj. Překládání a čeština. Praha: Nakladatelství H&H, 2003. ISBN 80-85787-14- 8.

69 LEVÝ, Jiří. Umění překladu. 4., upr. vyd. Praha: Apostrof, 2012. ISBN 978-808- 7561-157.

32 neustále, V. Straková však namítá, že závažnost výběru není ve všech příkladech stejná.70 P. Newmark navrhuje postup, který je možno aplikovat pří každé situaci výběru jazykových prostředků a podle kterého by měl překladatel postupovat při jakémkoliv abstraktním vyjádření v primárním textu: musí se ptát, co se vlastně v textu odehrává, proč, za jakým účelem a z jakého popudu.71 Překladatel by měl posléze vybírat taková lexika a stylistické prostředky, která budou mít na čtenáře stejný účinek jako četba originálu na čtenáře, který má jazyk originálu jako mateřský, což bylo při práci také mým záměrem.

70 STRAKOVÁ, Vlasta. Lingvistický pohled na problematiku překládání. In: KUFNEROVÁ, Zlata aj. Překládání a čeština. Praha: Nakladatelství H&H, 2003. ISBN 80-85787-14-8.

71 NEWMARK, Peter. A textbook of translation. New York: Prentke Hall International, 1988. ISBN 0-13- 912593-0

33

7. Překlad

Lidé se třepotají, jako žhavá láva probleskují skrze přítmí vlhké uličky, dočasně a překvapivě jako lesklé bodnutí u popelnice, jako stříbrně se třpytící oblouk nad nebeskou klenbou, se smutnou historií padající hvězda na špinavém dvorku; z temnoty se vynořují tváře, náhle ozářené, ale vůbec ne jako pouhý odraz semaforu na mokrém asfaltu, záblesk neonových vláken na chodníku ani jako záře cigarety v koutku úst – vše svítí svou vlastní silou ze zdroje hluboko v nepřístupných hlubinách, kde se vášně jako prehistorická zvířata převalují a krouží stokou, jejíž proud poklidně protéká pod ulicí; tváře prosvítají známou beznadějí, navzdory veškerému povědomí o tom, kudy vede cesta; vynořují se obrysy, letí okolo zdroje začouzené temnoty a choulí se před deštěm, jako by všechny pod kabátem nesly novorozené dítě či ukradený obraz, naději jako brnění těsně na břiše, slib nebo obraz jakési důstojnosti, který nosíme u srdce, který při napadení vytasíme jako zbraň, jako zrcadlo na upíra, nebo prostou modlu, kterou obměkčíme Smrtku, nebo možná plavidlo, kterého se můžeme chytit, když konečně začne přetékat kanalizace a řeka s sebou smete bez rozdílu každou živoucí bytost do neznáma, do cizoty daleko za hranicemi města i života…

Déšť byl tohoto večera nicméně tichý a opatrný, a když se k poledni spustil, nikoho to nepřekvapilo, déšť k podzimu patří a následující den se v novinách bude psát: „Včera večer na diváky při premiéře na ulici Kungsgatan vytrvale pršelo, ale koho by v takový večer trápilo počasí?", což byl naprosto správný postřeh, následovaný zcela rozumnou otázkou; nepochybně šlo o významný večer, a ať už pršelo jemně a důkladně, či nedbale a brutálně, zapsal se ten večer do historie, neboť to byl slavnostní večer ve Stockholmu v měsíci říjnu roku 1937.

Reportéři a fotografové z celé země, zvědavá veřejnost a lovci autogramů zblízka i zdáli by vzrušeně konstatovali, že tam, jak se říká, byli všichni. Objevil se tam každý člověk, co kdy zazpíval kuplet, zapózoval na pódiu nebo se omylem ocitnul před kamerou; stála tam právě objevená subreta a nechávala si lichotit od ostříleného divadelního režiséra, celebrity ze světa zábavy se strkaly s příjemnými příslušníky šedé eminence a vlády, jeden komediant si klidně flirtoval se ženou úspěšného finančníka a sám královský dvůr přispěl maršálem, známým pro své požitkářství. Venku v dešti si vskutku dala dostaveníčko velká zvířata.

Ale i v tomhle zářivém zástupu čiré výjimečnosti byla dnes večer vlastně jen jedna hlavní role – byť by se někteří vskutku snažili tvrdit opak – a ta nepřipadla žádné 34 filmové celebritě, ani žádnému ministrovi z vlády; hvězdou dnešního večera zářící nad vším byl muž v pozadí toho všeho, muž, jehož jméno nestálo na plakátu, ale zato rozhodně viselo všem na rtech; již legendární filmový producent Rupert D. Bolin.

„Na mých premiérách vždycky prší,“ řekl dříve toho dne své sekretářce. „To bývá dobré znamení…“ V té chvíli se díval panoramatickým oknem ven ze své kanceláře, která se nacházela v prostorech filmové společnosti na Kungsgatan, v budově, v níž sídlil také biograf Colosseum, kde se měla odehrát premiéra. Nad oběma mrakodrapy Kungstornen viselo těžké, šedé nebe a celkem silně foukal vítr, takže prapory a vlajky na průčelích budov vlály jako špatně vytažené plachty. Rupert D. Bolin stál zcela v klidný a nedotčený a s cigaretou v koutku úst přehlížel ulici. Jeho sekretářka ho užasle sledovala. Navzdory létům práce v Bolinově bezprostřední blízkosti nebyla stále o nic moudřejší. Zdálo se, že tento muž nikdy neztrácí svůj klid a rozvahu, byť se k tomu v životě filmového producenta objevují každý den a každou hodinu nejrůznější důvody. Emoce projevoval jediným způsobem, a to tak, že si zapaloval jednu cigaretu za druhou. Stál tam u okna, kouřil cigaretu a jako generál nad bitevním polem přemítal, jistý si svým vítězstvím. Stejně jako každý veliký válečník věděl, že v bitvě na mokrém bojišti mají vždy výhodu rychlonozí. Ta myšlenka se mu zalíbila, na rtech mu zahrál nadřazený úsměv, který se pramálo hodil pro tak závažnou situaci. Nikdo by nedokázal zcela uvěřit tomu, že tento elegantní, vyrovnaný a ještě docela mladý muž uvede během několika hodin premiéru zatím nejdražšího filmu, jaký kdy byl ve Švédsku natočen. Stál více než dva miliony korun a i ti nejodvážnější účetní by od takového projektu bývali dali ruce pryč. Což se také stalo, ale Rupert D. Bolin byl ve své profesi známý tím, že si vždy prosadil svou. Roky příprav, finančních propočtů a uměleckých zvažování nyní dosáhl bodu, ze kterého nebylo návratu. Film bude mít premiéru. A jako by to snad ještě bylo málo, společnost Kungsfilm slavila desetileté výročí. Rupert D. Bolin dohlédl na to, aby toto jubileum podtrhlo jeho výjimečné postavení ve švédském kulturním životě; byl parchant se jménem vyrytým na zlatém štítku. Jako zbohatlík bez původu nebyl ani zdaleka tím největším finančníkem, ale zato byl tím nejsmělejším. Odvážnému štěstí přeje.

Jak tam teď stál a kouřil z dlouhé špičky Broadway Blend, přemítal dlouze nad stockholmským nebem, sám pro sebe se usmíval a očividně dospěl k rozhodnutí. Na jeho největší životní premiéře bude pršet, na představení, které má korunovat jeho kariéru. Rupert D. Bolin musí využít síly počasí ve svůj prospěch. „Vytočte číslo do studia,“ rozkázal sekretářce. „Řekněte jim, ať sem pošlou všechny, kteří jsou ve studiu k

35 dispozici, ne, víte co, neříkejte k dispozici… To s tím nemá nic společného. Ať sem přijedou všichni. Dva náklaďáky. S obvyklým vybavením. Rychle!“

Sekretářka ihned vyběhla splnit jeho rozkaz a během půlhodiny se před hlavní kanceláří a majestátným kinem Colosseum na Kungsgatan objevila skupina několika tuctů mužů z Ateliéru Bolin ze severní části ostrova Djurgården. Sám režisér Bolin sešel dolů do foajé s prostým papírem v ruce, s kresbou, kterou sám jen tak z paměti vlastnoručně načrtl. Vyměnil pár slov s tesařským mistrem a začali se přít. Spor mezi tesařem a režisérem se odehrával před rozhrnutou oponou u pokladny kina, před publikem sestávajícím z nelegálních prodavačů lístků, pobudů a vybraných částí veřejnosti, která stála frontu na vrácené lístky. Rozhovor se brzy stal předmětem klepů a mýtů, ostatně jako vše, čeho se Rupert D. Bolin účastnil. Podle anekdoty, která se brzo rozšířila celým městem, měl mistr švédských tesařů a italského mramoru ohledně oné kresby protestovat a prohlásit: „Tohle není možné vyrobit, pane režisére. Policie nám to nepovolí…“ Načež Bolin se svou charakteristickou sebejistotou odvětil: „Klid chlapci, hlavně klid. Jejich šéf má místo v první řadě,“ což byla pravda, která mluvila sama za sebe. „A konec debaty. Všichni muži do práce.“ Těsně před tím, než na ulici Kungsgatan dopadly první dešťové kapky, vztyčili zruční řemeslníci přístřešek proti dešti, který se jen tak nevidí. V náhlé inspiraci mu Bolin dal tvar miniaturní repliky starobylého chrámu v klasickém benátském duchu. Dílo bylo architektonickou narážkou na italského šlechtice, podle nějž se jmenoval večerní film, nikoho menšího než Dona Giovanniho.

Stavba k sobě přitáhla patřičnou pozornost a díky pobudům z parku Humlegården získala konstrukce brzy příslušně ošuntělý vzhled. Když začalo pršet, tlačilo se na chodníku před kinem Colosseum několik set lidí. Doprava na Kungsgatan proudila pomalu, auta, autobusy, tramvaje a drožky se kodrcaly v dlouhých řadách, zatímco dav se nahrnul do vozovky. Slavnost měla začít v sedm hodin, ale již okolo poledne vypadala událost spíš jako povstání. Přesně tak to filmový magnát Bolin chtěl.

Stál sám ve své kanceláři, vysoko nad ruchem ulice. Zaměstnanci odešli domů a Bolin se převlékl do bílého smokingu, nalil si whiskey a za záclonou pozoroval budoucí bojiště. Všechno šlo přesně podle výpočtů. Vůbec ho nepřekvapilo, když skupina mladých mužů začala v davu rozdávat letáky. Přišli v hloučku směrem z ostrova Östermalm a vpochodovali neohroženě přímo do davu. Rupert D. Bolin neviděl, co jsou zač, ale měl svá podezření.

Odvrátil se od okna a usedl k psacímu stolu pod křiklavou malbu od Dardela, aby 36 zavolal domů. Zvedla to služebná Britta a jako vždy se náležitě ohlásila. „Rodina Bolinova!“ zakřičela žena, která se dosud s telefonickým přístrojem zcela nesžila. Když si pochopila, že na druhém konci je pán domu, využila příležitosti, aby si postěžovala, kolik má práce. „Natekly mi nohy,“ bědovala. Bolin se zasmál a poznamenal, že pro takové téma si nejspíš nevybrala nejvhodnější příležitost. Slíbil, že jí zařídí někoho na výpomoc. Teď však chtěl mluvit se svou ženou. Britta na chvilku zmizela, ale ihned se vrátila se slovy: „Paní vzkazuje, že leží ve vaně…“ „Dobrá, co dál?“ zeptal se Bolin, aniž by čekal na odpověď. „Co Ulrich?“ Britta znovu zmizela a Bolin tentokrát hodnou chvíli čekal. „Ten darebák sedí ve sklepě“, řekla Britta napřímo, „a tam bude sedět ještě dlouho, jestli pán rozumí…“ „Rozumím,“ odvětil Bolin. „Přijde tedy sama Britta?“ zajímal se. „Pcha!“ vyprskla služebná. „Na premiéru se takové strašidlo jako já nehodí. I když musím říct, že scénář se mi líbil. Já budu mít dnes obyčejný večer.“

Bolin zavěsil. Položil sluchátko do vidlice a zapálil si další cigaretu. Vrátil se k panoramatickému oknu s výhledem na Kungsgatan a viděl, jak se velké houfy lidí sbíhají ze všech stran k biografu. Na místě už byla první policejní hlídka. Teď začala letáky rozdávat nová skupinka na druhé straně ulice, přímo před podnikem jménem Tropicana Club. Rozrušení dosáhlo vrcholu.

Režisér zatelefonoval dolů do foajé a poprosil vrátného, aby přišel nahoru s několika různými letáky, které se šířily dole na ulici. Chtěl vědět, co na nich stojí. Vrátný se již zásobil a poslal nahoru ihned poslíčka.

Těsně před tím, než Rupert D. Bolin do večera vstoupil, dorazila mu nahoru ochutnávka zmíněných letáků. „ZASTAVTE BOLINŮV DEKADENTNÍ FILM“, žádala na svém letáku skupina organizovaných národních socialistů. „BOJ PROTI NADČLOVĚKU“ žádala zase skupina, která si říkala nezávislí filozofové. „Už to začíná,“ prohlásil Bolin ve své samotě, „už to začíná…“

Na mokrém asfaltu Kungsgatan se leskly blesky fotografů a míchaly se s odrazy pestrobarevných neonových vláken a osvětlených vitrín. Před biografem Colosseum zastavovala jedna drožka za druhou a primadony a potentáti si razili cestu davem. Někteří z přivolaných policistů se dav marně pokoušeli zadržet, ale ani v nejmenším ničeho nedosáhli. Lovci autogramů a amatérští fotografové se na sebe mačkali, strkali se vpřed, tlačili do všech a všeho, co jim přišlo do cesty. Bylo jich už mnoho tisíc, a když kameramanům ze společnosti Švédský filmový průmysl převrhli a porozbíjeli

37 stativy, vypukla vřava. Policie obdržela posilu ostřílených vojáků, kteří se připojili na ulici Götgatan. Měli podezření na provokatéry v davu a jedno komando rozehnalo skupinu nacistické mládeže spolu s odpovídajícím množstvím svobodných filozofů, ale bez většího úspěchu. Protože i když dav už nebyl pod jejich nadvládou, tisíce lidských těl se na sebe s divokou silou tiskly ve zmítajících se vlnách, někdo s bezmocným výkřikem upadl a byl podupán lidmi, kteří ho zkrvaveného zašlapávali do ulice. Když se kolem nesla smetánka, publikum tleskalo, hvízdalo a pokřikovalo. Chtěli se dotknout hvězd, sáhnout si na ně a usilovali být tak blízko, až skoro přetrhli řetěz hřmotných policistů, kteří se shlukli ve dvou řadách směrem k biografu. Speciálně pozvaní hosté utíkali jako o závod před davem, který vypadal, že by se na ně nejraději vrhnul jako hladovějící na kus chleba. Ale byla to divadelní hra a jako taková byla zrežírovaná do nejmenšího detailu. Jediné, co nikdo nepředvídal, bylo, že na přístřešku před vchodem, onom starověkém chrámu, ještě nestihne oschnout pečlivě provedené mramorování. Lidé, kteří se tlačili na pilíře, si barvou potřísnili a zničili šaty. Někdo se prý dokonce přilepil na lepkavý povrch a musel odejít bez kabátu, který zůstal viset na sloupu.

Přede dveřmi postával Rupert D. Bolin, zdánlivě nedotčen vším tím rozruchem. Vítal své hosty a líbal krásné herečky na tvář. Všechny mu chválily skvostný chrám. „Geniální!“ řekla jedna. „Překrásný!“ zvolala druhá. „To jsi celý ty…“ sdělila mu důvěrně třetí. Většina tváří byla bulvárním plátkům dobře známá, zatímco hostiteli byly předváděny některé nové, mezi kterými budil pozornost společník amerického velvyslance díky své pozoruhodné podobě s Douglasem Fairbanksem. Muž byl představen jako „náš americký auditor“, což záhy vzbudilo ve foajé lehké pobavení.

Venku na ulici panoval ohlušující ruch. Někteří zklamaní, na které se ve frontě už nedostalo lístků, začali křičet „Fůj!“ a „Podvod!“, ale zasahující policisté je umlčeli. Hosté ve foajé byli, vzhledem k okolnostem, relativně klidní a střízliví. Duchapřítomný návštěvník si mohl bez problémů povšimnout několika tuctů statných mužů, kteří nikdy dříve nebyli ani ve smokingu, ani v sále biografu. Byla to Bolinem speciálně pro tento večer najatá jednotka ochranky, rozmístěná strategicky tu a tam v davu, aby co nejdiskrétněji udržovala ten cirkus pod kontrolou. I když se mu náhodou oficiálně vzdával hold, neodvážil se Bolin spoléhat na policii. Věděl, že je persona non grata a ve vyostřené situaci by úřady v žádném případě nepřevzaly svou plnou zodpovědnost.

V sedm hodin byl sál obsazený do posledního místa. Představení mělo začít. Hlučný dav venku na ulici rozehnal policejní sbor, který měl v té chvíli ve sboru asi padesát mužů, povolaných ze všech obvodů centra města. Veřejnost dostala to, po čem 38 toužila, zahlédla z dálky kousek krásného světa a pravděpodobně odtamtud odešla docela potěšená. Několik osob bylo nutno ošetřit v nemocnici Serafimer a pár opilců převezli na nejbližší záchytku. Nicméně se předpokládalo, že většina lidí byla spokojená. Rupertovi D. Bolinovi se to znovu podařilo. Dal lidem podívanou jako nikdo jiný.

Program premiéry samozřejmě sliboval velké senzace a začal přesně na čas filmovým týdeníkem. Avšak hrozivý vnější svět měl dnes večer ustoupit do pozadí před posvátným uměním filmu. Filmový týdeník hodlal tento slavnostní večer věnovat vzdání holdu Rupertu D. Bolinovi, jehož úspěch ve švédském filmu neměl obdoby. Slavnostní jízda měla i tak ukazovat okamžiky ze života, který byl pro tuto epochu určitým způsobem typický. Rupert D. Bolin byl opravdu rozkošným dítětem své doby.

„Máme rok 1927,“ zaburácel do jazzové melodie silný hlas konferenciéra. „Nekorunovaný mistr švédského filmového umění Stiller se navrací z Ameriky, marnotratný syn, který přijíždí domů, aby položil věnec na hrob němého filmu… Ale počkat! Kdo je ten mladý muž po jeho boku? Ano, vskutku, vidíte zcela dobře! Je to mladý Rupert D. Bolin, který kráčel ve stopách svého mistra na druhé straně Atlantiku. Zavazadlo, jak vidíte, má plné nápadů. Vypadá těžce…“

Zcela nezáměrně, ale přesto zřetelně zachycuje snímek dvě různé generace, kde Rupert D. Bolin představuje mladého ambiciózního lva, zatímco mistr byl už zlomený muž, kterému zbýval sotva rok života. Nedokázal se ani usmát na kameru.

„Over there, jak říkají tam v Americe, se odehrává revoluce ve filmovém umění! Světlo světa spatřilo něco zcela nového, starý němý film sklidil své poslední triumfy a po dlouhé a věrné službě míří přímo na odpočinek. Nový technologický zázrak nám přinesl film se zvukem a Rupert D. Bolin si pospíšil, aby znalosti z Hollywoodu využil. Po několika nejistých pokusech hraje v jednom z našich prvních zvukových snímků. Zde vidíme sladkou Columbii Modinovou zpívat kuplet z Letních nocí na nahrávce z roku 1919.“

Tohoto premiérového večera o mnoho let později se publikum na film, který předčasně zestárl, shovívavě usmívalo, někteří si vybavili svou radost z novosti prvních filmů se zvukem a skutečně staří pardálové pocítili bodnutí nostalgie. Rupert D. Bolin věděl, jak si získat srdce všech. Konferenciér neúnavně pokračoval.

„Úspěch se stal skutečností. Malá společnost se záhy usadila ve vhodných 39 prostorech na Kungsgatan uprostřed Stockholmu – společnost Kungsfilm spatřila světlo světa a Bolin je na burze brzo jako jediný schopný vykazovat zisk… Publikum má možnost se seznamovat s jednou filmovou hvězdou za druhou. Zde vidíme producenta, režiséra, a pokud mi prominete ten výraz, znalce žen Ruperta D. Bolina, jak osobně zkoumá svou skupinku naivek, které všechny neúnavně čekají na velkou roli…”

Po krátkém úvodním záběru se kamera obrátila na svěží jarní ostrov Djurgården, do zahrady před velikou vilou. Konferenciér ihned podal vysvětlení.

„Ale v žádném případě si nemyslete, že Bolin, tento pracovitý mraveneček, zanedbává příjemné večery v náruči rodiny. Tam, v rezidenci Villa Romana na královském ostrově Djurgården, našel svůj ráj na zemi. Zde panuje jako vládce, obklopen svými nejbližšími a svým čilým služebnictvem. Zdá se, že paní domu La- Verne chce sdělit něco důležitého synovi Ulrichovi, který se při této příležitosti oblékl jako Napoleon. Nebo je to snad doktor Caligari? Pána domu ale i tak žertík pobavil, zdá se.“

Šlo o celkem jedinečný rodinný obrázek. V záběru byl ve skutečnosti zcela unikátní interiér domu jinak neprostupně uzavřeného, a to nejen pro slídíci čmuchaly z bulváru, ale dokonce i soukromé osoby, které se nějakým způsobem považovaly za známé filmového magnáta. Nikdo z tohoto početného davu ještě nepřekročil práh sídla Villa Romana. Dům byl proto obklopen aurou přinejmenším stejně senzační a rozlehlou jako jeho zahrady. Přesto se světem nesly pověsti o psychických onemocněních, neustále se šuškalo o automobilových nehodách, které měly znetvořit tvář paní domu. Zášť pomlouvačů neznala hranic a všichni, co se považovali za zasvěcené, se chlubili svými vlastními názory, i když ve většině se shodli, že to byla nějaká velká tragédie, která navždy uzavřela dveře tohoto domova cizím lidem. Lidé už dávno opustili myšlenku na obyčejný alkoholismus. Ani filmový týdeník v dané záležitosti moc jasno neudělal. La-Verne Bolinová, magnátova manželka, vypadala stejně elegantně jako dámy z lepší společnosti a byla krásná, až to bralo dech. Jen syn Ulrich možná vypadal trochu podivně při svém neustálém klopýtání a škobrtání, jak se motal mezi stoly v altánu. Navzdory těmto námitkám posloužil film svému účelu. Rupert D. Bolin nadzvednutím závoje tajemství zeširoka popřel všechny zhoubné pomluvy.

Filmový týdeník vtom opustil idylu na ostrově Djurgården, aby osvěžil divákům paměť přehlídkou největších trháků společnosti Kungsfilm. Objevily se známé scény z komedií jako Říkej tomu láska, Na cestách s Lillan a Fúrie na rozcestí, několika frašek, které propojily lidovou zábavu s určitou uměleckou rafinovaností, což si široké 40 publikum vskutku oblíbilo. Následovaly scény z napínavých dramat jako Odpuštění hříchů, Vloupání do nebe a Rozzlobení andělé, jejichž napínavé intriky byly okořeněné psychologickými a morálními konflikty, což bylo pokročilejším a vybíravějším divákům velmi po chuti. Nakonec přišlo pár záběrů z v každém ohledu pozoruhodných filmů Finanční nuance a nuanční finance, Poslední výměna a Homeopat, trio filmů kritických vůči společnosti, o nichž se mluvilo daleko za hranicemi země. Nemluvě o obsazení Columbie Modinové, díky níž získal Bolin přístup do výšin Garbo a Bergmana. Poslední jmenovaný film dosáhl neobvyklého úspěchu, neboť šlo o první film svého druhu, který zobrazoval každodenní realitu v podobě zromantizované americkým způsobem. Film Homeopat líčil zločinné řádění gangu Salaligan u městečka Sala a cenzurou prošel až po nesčetných vráceních, ta si totiž stěžovala, že se ve filmu patřičně nezdůrazňovala morálka. Sugestivní scéna, ve které je žena ve vesnici Västerfärnebo nanejvýš krutě zavražděna výfukovými plyny, které proudí do místnosti otvorem ve zdi, byla vyhodnocena jako společensky závadná. Bolin však boj se Státní filmovou kanceláří vyhrál a zajistil si tím přední místo v historii filmu.

Pod vedením Ruperta D. Bolina našla společnost Kungsfilm ten správný recept na přitáhnutí velkého publika, něco, co nejčastěji vede ke konfliktům s tvůrcem, který má požadavky na určitou uměleckou kvalitu díla. Díky své šikovnosti Bolin tyto rozpory ustál a dosáhl opačného výsledku – nejpřednější současní režiséři se k němu slétávali jako můry ke světlu. Stěžovali si hlavně ti, co seděli na cenzurním úřadě nebo v kancelářích konkurentů; s pohrdáním si mysleli, že se Bolin pokusil udělat průmysl z něčeho, s čím se po všechny časy musí zacházet jako s uměním. Konkurence mu na tomu však dala právo. Jako všichni lidé s právem na své straně mohl také počítat se spoustou nepřátel.

Nakonec v této oslavné kinematografické ódě na život a dílo Ruperta D. Bolina konečně došlo na senzaci slíbenou v programu. Konferenciér nešetřil chválou:

„Rupert D. Bolin, kometa švédského filmu a financí, je původem obyčejný kluk z chudinské čtvrti Sibirien, dítě ulice, které zná své město jako málokdo… a kdo jiný vykreslil Stockholm tak ostrým zrakem jako on? Jako senzaci u příležitosti exkluzivního desátého výročí může společnost Kungsfilm nabídnout publiku takový pohled na hlavní město, jaký ještě nikdo předtím nespatřil! V našich vzletných časech sice vzducholodě rychle vyšly z módy, avšak zde u bývalého vojenského prostoru Ladugårdsgärde zvedá kotvy snad úplně nejnovější vzducholoď Gustaf. Na její palubě je hvězdný kameraman Henning, který se tak ocitl ve svém živlu. Milé dámy a pánové, 41 sledujte a užívejte si Benátky severu seshora. Držte si klobouky, protože právě odlétáme!“

Publikum se vydalo na závratnou odyseu, úchvatnou cestu nebesy nad hlavním městem Švédska, kde se jezero Mälaren setkává s Baltským mořem. Vzducholoď Gustaf stoupala k nebi u prostranství Ladugårdsgärde jasným, třpytivým podzimním ránem a lyrické komentáře konferenciéra se rozvinuly ve vášnivější vyznání lásky, překypující vším kromě nezaujatosti. Otrlé publikum by nejspíš k banálnímu pohledu z ptačí perspektivy zůstalo zcela chladné, nebýt tohoto nadšení. Publikum kapitulovalo a odevzdalo se tomu, co později filmoví nadšenci označovali za „vášnivé panorama“. Rupert D. Bolin rozezněl tón, který, byť falešný, vzbudil ohlas.

Cesta zamířila nejprve k severu, s rozšafnou otočkou nad přístavem Värtahamnen, kde už stáli přístavní dělníci a třásli se venku před obchodem při čekání, až budou moci vyložit náklad ovoce z jižních zemí. Pár mužů stálo okolo ohně v sudu a hřálo si nad ním ruce. „Můžeme přivážet fíky z jižního ráje lodí,“ ozval se konferenciér, „ale teplo si musíme zařídit sami…“ Cesta se ubírala na severozápad a vydala se oklikou přes les Liljansskogen. „Zde se rozprostírá Stockholmský Sherwood. Svěží listnaté lesy, bohaté houštiny a bujná flóra – ráj pro každého nadšeného sběratele hub a lesních plodů, lesní spíž prakticky uprostřed města… Ale vzápětí měníme kurz a hladce přelétáme nad čtvrtí Östermalm. Zde se kvůli nedostatku vzduchu a světla strhlo hodně budov. Rozlehlé bulváry a třídy nyní poskytuji široké chodníky a tak si ranní ptáčata Östermalmu mohou užívat krásné pěší zóny. Komorné, služebnictvo a pouliční prodavači novin si u vchodů do domů vyměňují zdvořilosti, zatímco hrabata, baroni a důstojníci ve výslužbě se na balkonech věnují ranní rozhlasové rozcvičce se slavným sportovcem Ugglou. Zdá se, že bude krásný den…“ Vzducholoď se brzy stočila k brakickému jezeru Brunnsviken a plula dál na západ ke čtvrti Vasastaden se skromnou zástavbou. „Zde to opravdu žije a proudí!“ zvolal konferenciér. „V davu pod námi je den již mnoho hodin v plném proudu. Kavárny již přestaly servírovat snídaně, kočí, poslíčci a kurýři ukončili své návštěvy a číšníci si mohou oddechnout. Vynáší na chodník stolky, kdo ví, možná to je letos naposledy… Prodavači novin stojí na rozích ulic a vykřikují titulky z ustaraného světa. Když si vyčistíte uši, můžete zaslechnout nejnovější zprávy v jazycích celého světa. Co dnes vymyslel Mussolini? Jak to jde ve Španělsku? Zeptejte se chlapce s novinami – zná všechny odpovědi. Unavený pekařský tovaryš posílá vzdušný polibek jižanské krásce na ranní obchůzce stánků. Někteří gentlemani v žaketech vypadají, že se na plošině tramvaje, která se probojovává hemžením na ulici Odensgatan, necítí zrovna

42 pohodlně. A ejhle, ta trhovnice se nejspíš chce nechat tramvají přimáčknout. Hopla, koníku, volá kočí a spěchá do kopce na staré herce…“ Vzducholoď opsala ladnou piruetu a od čtvrti Lärkstaden s růžemi, kamennými schodišti a anglickými ploty v zahradách cihlových vilek se obrátila k mírumilovnému parku Observatorielunden se starou observatoří, přes park Vasaparken s hrajícími si dětmi dolů k náměstí sv. Erika, kde se automobily strkají s plně naloženými autobusy, tramvajemi a vozíky s ovocem, mířícími do uliček obchodníků ve čtvrti Birkastaden. Služky sundávaly prádlo ze šnůr natažených přes ulici, pár kominíků se nahýbalo ze střech a ze stanice Karlberg odjížděl vlak na sever. Cesta pokračovala přes most sv. Erika a nad moderní komplexy funkčních budov podél kypící a vřící ulice sv. Erika, kde na rohu ulice Fleminggatan postávaly početné davy nezaměstnaných a vykládaly si, někteří pozvedli zrak k nebi, aby se podívali na vzducholoď, která klouzala nad střechami a krátila si cestu přes ostrov Kungsholmen dolů k chatrčím a polorozpadlým domkům za Královskou mincovnou u severního pobřeží jezera Mälaren. Konferenciér znovu nasadil lyrický tón: „Hrdá věž stockholmské Radnice se třemi korunkami stojí v přísném pozoru před lesklým pláštěm zálivu Riddarfjärden jako důstojný památník demokratického uspořádání hlavního města. Několika mílovými kroky sem přišla moc přímou linkou z královského paláce přes palác Riddarhuset k místu, kde stával parní mlýn Eldkvarn. Může to vypadat jako krátká procházka, ale je, běda, tak důležitá. Dole spěchá přes nádvoří rychlými kroky městský komisař, je na cestě k důležitému rozhodnutí, možná se bude stavět nějaký nový most? A v dálce se na západě rozprostírá v celé své kráse naše ohromné, dva roky staré dítě – most Västerbron! Jeden ještě ne úplně probuzený cyklista se škrábe do kopce směrem od čtvrti Marieberg, ale počkejme si, brzy si to pofrčí dolů! Sledujeme ho na jeho cestě, sviští dolů ke křižovatce Hornstull, kde se obratně proplétá v zástupu těžkých vozidel, bez ohledu na děti v dopravě. Pozor na tramvajové koleje! Jedno ranní ptáče, tulák, se kymácí u sloupu pouličního osvětlení. Možná se probral někde v přístavu, kde našel místo, kam složit hlavu. Pár holobrádků se na cestě do obecné školy schází za plotem okolo ukradené cigarety, no styďte se, chlapci! Ani študáci na ulici Hornsgatan nepředstavují zrovna zářný příklad, když si po cestě za dnešním středoškolským studiem vykuřují jako fabriky z dýmky i doutníku. To je ta mládež nové doby, kterou jazzová nákaza zcela pohltila…“ Po ponoření se do zeleně ostrova s městskou věznicí pokračovala cesta na jih k zátoce Årstaviken a zahrádkářským koloniím u čtvrtí Tanto a Eriksdal. „Venkovská idyla!“ zvolal konferenciér. Dole u stanice metra Skanstull se znovu objevil život a pohyb. Dělníci na cestě do továren u jezera Hammarby čekali na autobus, přecházeli přes most nebo projížděli na 43 mopedech křižovatku, kde silničáři vařili asfalt a znovu jím vyplňovali díru na cestě. Z nádraží Södra station odjížděl vlak a náměstí Adolfa Fredrika se hemžilo drobotinou. Nad vrcholkem kopce Skinnarviksberget plavidlo zastavilo a stanulo před velkolepým výhledem na město a jeho majestátnými průčelími podél pláží a zátok, podobným kulisám před spletí tajemných zákoutí a rohů, která skrývá dokonce vlastní kostely, jejichž věže se zoufale tyčí k nebi ve zmatené snaze se připomenout, zatímco tovární komíny u čtvrti Liljeholmen, jezera Klara, severního nádraží Norra station, jezera Hammarby a zálivu Danviken vypouštěly svůj kouř se zcela odlišnou sebedůvěrou.

Až doposud sedělo vymóděné publikum klidně na svých židlích a hltalo „vášnivé panorama“ filmu, díla, které mohla klidně vyrobit i Švédský svaz turistů nebo Státní exportní rada. Bez jakéhokoliv varování však konferenciér znenadání změnil tón. Série snímků, které vyvrátily vše, co bylo dříve řečeno, očernila a znesvětila jako rána pěstí do obličeje diváků ono tak dovedně vytvořené pozlátko. Jakoby mrknutím oka se změnila také povaha komentářů ze vznešeného lyrična na sociálně kritickou reportáž. „Ach ano, von oben může velké město vypadat svůdně, ale dole na zemi se podobá přinejlepším džungli, obvykle spíše bažině…“

Kameraman se náhle ocitl na zemi a příjemný odstup perspektivy ptáka se změnil na úzkostnou intimitu žáby. Pár hubených dětí se pralo u popelnice na dvorku v Sibirien. Muži s prázdnými pohledy stáli v dlouhých frontách k úřadům práce na ostrově Södermalm, do sázkových kanceláří u kostela Klara a u vývařoven Armády Spásy úplně kdekoliv. Utahané ženy postávaly u rohů ulic a nabízely svá těla náhodným kolemjdoucím. Všude bída a utrpení, špína a zoufalství. Stejná země, stejné město jako předtím, ale byl to obraz odvrácené strany mince.

Premiérovému publiku byly snímky cpány násilím do krku jako nepříjemná připomenutí. Pánové v přízemí oblečení ve smokinzích se ošívali a dámy si zíraly do klína. Ale když se začínalo zdát, že tato kavalkáda bídy bude pokračovat do nekonečna, pozdvihly se hlasy v protestu proti něčemu, co se zdálo být příliš předpojatým vyobrazením. „Fuj!“ zavolal někdo. „To není pravda!“ vykřikl jiný. „Lži a pomluvy!“ skandoval třetí.

Atmosféra v salónu se změnila v napjatou a nervózní. Zodpovědní pánové, kteří vyjádřili svou nespokojenost s hommage à sociální realismus vytvořenou společností Kungsfilm, se zjevně domnívali, že to vše není vhodné, ne zcela comme-il-faut. Toto byl nespravedlivý popis jejich hrdého města. „Zastavte film!“ ozývalo se v salónu. „Přiveďte Casanovu!“ požadoval někdo, kdo si špatně přečetl plakát. 44

V první řadě však mlčky seděl policejní ředitel. Pozorně studoval snímky a jeho mlčení se dalo klidně vyložit jako tichý souhlas. Kritika byla možná vlastně oprávněná. Ale jako obvykle to byli mluvčí dobrého vkusu, jejichž hlasy byly slyšet.

Přesně ve správné chvíli se kameraman vrátil k „vášnivému panorama“. Díky tomu působil bolestný a surový dojem z těchto ostrých střihů téměř snově, jako by to, co lidé obvykle viděli, bylo pouhé zdání, závoj přes něco krutého, hrozného a nechutného.

Ale když filmový týdeník skončil krásným záběrem na náměstí Mosebacke Torg z klasické ptačí perspektivy, snesl se na salón lesk smíru. Konferenciér znovu spustil chvalozpěv na uličky, obyvatele, hluk a kopce Starého Města, na všechny ty kouzelné zvláštnůstky, bez kterých by Stockholm nikdy nebyl Stockholmem. Od ulice Skeppsbron vedli šťastní řezníci pár kravek na setkání s nejistou budoucností, ale takový je už holt život. Tlačily se tam lodě se svým nákladem ze stockholmského souostroví a lesní plody, houby, dřevo a ovoce od pana Östermana tu čekaly na zpracování. Pár vdaných žen smažilo na náměstí Munkbro palačinky a jejich obchody byly v plném proudu. Život vře a zpívá.

„Staré Město je v každém případě srdcem Stockholmu“, zajásal konferenciér. „Město mezi mosty, které vedou ven jako tepny ze srdce, které je sice možná staré, ale stále tepe svými klidnými údery. Zde v bludišti středověkých chatrčí spočívá dědictví naší slavné minulosti, to dědictví, o které naši poslanci vedle na vládním ostrůvku Helgeandsholmen tak dobře starají…“

Radostné pochopení se skrze souhlasná přikývnutí a vřelé úsměvy šířilo salónem. Nastal okamžik hlavního čísla slavnostního večera.

45

8. Komentář k vybraným okruhům překladu

V této části se pokusím rozebrat dílčí aspekty překladu, které představovaly při práci určitý „problém“ či byly svým způsobem zajímavé. Ke každé problematice uvádím konkrétní příklady z textu, na kterých ilustruji a zdůvodňuji svá překladatelská řešení.

Peter Newmark uvádí okruhy jevů, na které se doporučuje zaměřit při vypracovávání kritiky překladu se zaměřením na hodnocení konkrétních řešení překladatele. Tato část kritiky překladu se zaměřuje na diskuzi o vyvstalých problémech, čímž se zabývá i komentovaný překlad, proto se z těchto okruhů dá vycházet i při vytváření komentovaného překladu: „překladatelština“ (stylisticky neobratná řešení), neologismy, struktura, úroveň jazyka, přenesené významy, metafory, kulturní slova, vlastní jména, nepřeložitelná slova, dvojsmyslná slova a název.72 Výběr je třeba dále zúžit z toho důvodu, že prostor k diskuzi nabízí každé místo překladu, které se od originálu odlišuje gramaticky či lexikálně. Z výše uvedených okruhů jsem následně vybrala ty relevantní, tj. obsahující jevy, které se v textu vyskytují. Toto měřítko vyloučilo okruhy struktura (členění do odstavců apod.), dvojsmyslná slova, neologismy a stylisticky neobratná řešení, jelikož ta nejsem z pozice tvůrce překladu schopná posoudit. Přenesené významy a metafory jsem sloučila pod frazeologii a jako samostatnou podkapitolu jsem přidala ještě cizojazyčné prvky, archaismy a nářečí.

8.1 Úroveň jazyka – jazyk originálu

Jazyk díla je, stejně jako styl díla, pro autora příznačný. Jazyk díla má vztah ke struktuře jazyka, k útvarům národního jazyka, slovní zásobě, tendenci větné stavby atd.73 Při zkoumání autorského slohu je důležité především zjistit, jak bohatá je spisovatelova synonymika. Vedle synonymiky je pro charakteristiku autorova stylu důležitá jeho slovní zásoba.74 Z hlediska výstavby uměleckého díla je v beletrii kladen

72 NEWMARK, Peter. A textbook of translation. New York: Prentke Hall International, 1988. ISBN 0-13- 912593-0.

73 ČECHOVÁ, Marie, Marie KRČMOVÁ a Eva MINÁŘOVÁ. Současná stylistika. Praha: Lidové noviny, 2008. ISBN 978-80-7106-961-4.

74 HRABÁK, Josef. Poetika. Praha: Československý spisovatel, 1973. ISBN neuvedeno.

46 důraz na ikoničnost (zaměření na vyjádření či zobrazení) a zážitkovost (snaha o vyvolání emotivní odezvy).75 Jak bylo zmíněno v teoretické části, texty se dají kategorizovat podle tří hledisek, a to zdůraznění formy, obsahu či výzvy. Tato kategorizace pomáhá překladateli jak při porozumění textu, tak při výběru toho, na co se má při překládání soustředit. Pokud pomineme přenos informací, jež považuji za nezbytný, je v textu zdůrazněna hlavně jeho forma. Ráda bych zde uvedla hlavní rysy textu týkající se formy a jazyka originálu, a to jeho stylistiku a autorovu volbu jazykových prostředků.

První kapitola je napsaná stejným jazykem jako zbytek knihy, dílo má integrovaný styl, po přečtení překladu má tudíž čtenář dobrou představu o stylistice celého díla. Autor používá spisovný, květnatý, někdy až příliš komplikovaný jazyk a dlouhá souvětí, což se tedy dá souhrnně považovat za jazyk díla, který se ve své komplikovanosti nejvýrazněji projevuje v popisných pasážích a básnických obratech.

Vyznat se ve složité větné stavbě může být pro čtenáře někdy obtížné. Problémy často představují gramatika a série slov závislých na slovesech a podstatných jménech. Překladatel se může pokusit větu zjednodušit (změnou slovosledu, větných členů atd.).76 Formální ztvárnění obsahu je zde však bezpochyby nezbytnou součástí originálního textu, překladatel má tedy v těchto případech podle Kufnerové za úkol nesetřít specifickou stylistiku díla a využít maximální funkční počet jevů, které originální text ozvláštňují. Proto jsem v překladu dlouhé větné celky ponechala zároveň s co nejvyšším možným zachováním autorovy stylistiky.

Příklady dlouhých souvětí z textu: ansikten strålar genom känd förtvivlan, i trots mot all vetskap om vart vägen leder; profiler träder fram, ilande förbi en fond av sotig svärta, hopkurade mot regnet, som bure de alla ett nyfött barn eller en stulen tavla under rocken, hoppet som ett pansar närmast livet, ett löfte om eller en bild av något slags värdighet att bära intill hjärtat, att slita fram som ett vapen vid ett överfall, som en spegel mot en vampyr, eller ett

75 ČECHOVÁ, Marie, Marie KRČMOVÁ a Eva MINÁŘOVÁ. Současná stylistika. Praha: Lidové noviny, 2008. ISBN 978-80-7106-961-4.

76 NEWMARK, Peter. A textbook of translation. New York: Prentke Hall International, 1988. ISBN 0-13- 912593-0.

47 enkelt beläte för att beveka liemannen, eller kanske som ett flytetyg att klamra fast vid när avloppen slutligen svämmar över och floden utan urskillning sveper varje levande väsen med sig mot det okända, det obekanta långt bortom stadens och livets gränser… tváře prosvítají známou beznadějí, navzdory veškerému povědomí o tom, kudy vede cesta; vynořují se obrysy, letí okolo pozadí začouzené temnoty a choulí se před deštěm, jako by všechny pod kabátem nesly novorozené dítě či ukradený obraz, naději jako brnění těsně na břiše, slib nebo obraz jakési důstojnosti, který nosíme u srdce, který při napadení vytasíme jako zbraň, jako zrcadlo na upíra, nebo prostou modlu, kterou obměkčíme Smrtku, nebo možná plavidlo, kterého se můžeme chytit, když konečně začne přetékat kanalizace a řeka s sebou smete bez rozdílu každou živoucí bytost do neznáma, do cizoty daleko za hranicemi města i života…

Zeppelinaren beskrev en behaglig piruett från Lärkstadens tegelvillor med rosor i trädgårdarna, blöta stentrappor och engelska staket, till den fridfulla Observatorielunden, över Vasaparkens lekande barn ner till S:t Eriksplan där bilarna trängdes med fullastade bussar, spårvagnar och dragkärror med frukt till affärsgatorna i Birkastaden.

Vzducholoď opsala ladnou piruetu a od čtvrti Lärkstaden s růžemi, kamennými schodišti a anglickými ploty v zahradách cihlových vilek se obrátila k mírumilovnému parku Observatorielunden se starou observatoří, přes park Vasaparken s hrajícími si dětmi dolů k náměstí Svatého Erika, kde se automobily strkají s plně naloženými autobusy, tramvajemi a vozíky s ovocem, mířícími do uliček obchodníků ve čtvrti Birkastaden.

Na výše uvedených případech jsou vidět zástupci dvou druhů situací, ve kterých Östergren v originále používá dlouhé větné celky. V prvním příkladu jde o jakýsi nepřerušený plynulý impresionistický proud vědomí. V druhém příkladu nejde o proud vědomí, nýbrž o popis (v tomto případě scenérie, jak je viděna ze vzdušného balónu), který čtenáři navozuje dojem, že sám zrakem tato místa přejíždí.

Volba jazykových prostředků se v uměleckém textu projevuje v básnickém jazyce, jehož

48

účelem je tzv. poetizace díla, tj. tvorba textu, jež má hodnotu sdělnou i estetickou77 (důraz na obsah a formu, expresivní text). Jak bylo zmíněno v teoretické části, estetické a ideové hodnoty originálu by pro překladatele měly být závazné, i mým záměrem tudíž bylo vytvořit adekvátní překlad, kde bych nezkresleně ztvárnila hodnoty originálu.

Příklady básnických obratů z textu:

Regnet var dock stillsamt och försiktigt Déšť byl tohoto večera nicméně tichý a opatrný och vare sig det regnat fint och noggrant eller slarvigt och brutalt a ať už pršelo jemně a důkladně, či nedbale a brutálně

V prvním výše uvedeném příkladu jsem výraz zachovala v původní podobě, neboť je funkční, opatrný déšť si čtenář dokáže snadno představit. V druhém případě navrhl PhDr. Zbyněk Černík následující řešení: ať už mrholilo, nebo lilo. To podle mého názoru sice vyjadřuje, co svými přirovnáními autor myslel, ale vzhledem k uměleckému charakteru textu mi dodržení původní autorovy volby slov přijde vhodnější. ilande förbi en fond av sotig svärta letí okolo zdroje začouzené temnoty

I myllret under oss har dagen redan pågått i många timmar. V davu pod námi je den již mnoho hodin v plném proudu.

Zatímco v originále den již mnoho hodin probíhá / trvá, v práci jsem se uchýlila k volnému překladu, který podle mě lépe zapadá do kontextu vznosného letu nad městem, z jehož nadhledu pozoruje čtenář pouliční cvrkot. inte blott för snokande murvlar från skandalpressen a to nejen pro slídící čmuchaly z bulváru

77 ČECHOVÁ, Marie, Marie KRČMOVÁ a Eva MINÁŘOVÁ. Současná stylistika. Praha: Lidové noviny, 2008. ISBN 978-80-7106-961-4.

49

Murvel je hovorové, negativní označení pro novináře, murvlar från skandalpressen jsou tudíž bulvární novináři, což je však neutrální označení, jež by nevystihlo expresivnost textu.

Likt ett knytnävsslag i åskådarens ansikte svärtades och skändades den så skickligt anlagda skönmålningen av en series bilder som vederlade allt det tidigare sagda. Série snímků, které vyvrátily vše, co bylo dříve řečeno, očernila a znesvětila jako rána pěstí do obličeje diváků ono tak dovedně vytvořené pozlátko.

Men tro för all del inte att arbetsmyran Bolin försummar sköna kvällar Ale v žádném případě si nemyslete, že Bolin, tento pracovitý mraveneček, zanedbává příjemné večery fågelperspektivets angenäma distans var förbytt till grodans ängsliga intimitet příjemný odstup perspektivy ptáka se změnil na úzkostnou intimitu žáby

Som varje stor krigare visste han också att en batalj i blöta trakter alltid gynnar det lätta gardet. Stejně jako každý veliký válečník věděl, že v bitvě na mokrém bojišti mají vždy výhodu rychlonozí.

Det lätta gardet je v přeneseném významu označení pro prostitutky. Frazeologismus vychází ze slova lättfotad čili rychlý a původně označoval rychlé, svižné jednotky ve válečném poli.78 Zde však přenesený význam fráze do kontextu bitevního pole nezapadá, proto jsem sáhla po jejím původním významu a nezařadila ji tím pádem ani mezi frazeologismy.

8.2 Frazeologismy

Frazeologismy jsou jedním z významných kritérií při hodnocení překladu, jelikož není možné je překládat podle jednotlivých komponentů, nýbrž je třeba nahradit celý frazeologický celek. Frazeologie totiž neužívá k pojmenování jednotlivá slova, nýbrž označení víceslovná a navíc subjektivní, která dodávají textu expresivnost a ozvláštňují

78 BERGMAN, Olle. Krigiska ord. Lund: Historiska Media, 2013. ISBN 9789187263460

50 ho. Frazeologismy nejsou tudíž jednoduše převoditelné z jednoho jazyka do druhého a překladatel musí často sahat po opisu či kompenzaci.79 U všech frazeologismů jsem se snažila najít odpovídající výraz v češtině. Pokud se mi takový výraz najít nepodařilo, vytvořila jsem pomocí opisu či kompenzace výraz nový. Komplikovanější příklady frazeologismů jsou okomentované.

Příklady frazeologismů z textu: ger härliga promenadstråk åt den östra malmens morgonpigga invånare tak si ranní ptáčata Östermalmu mohou užívat krásné pěší zóny mannen vars namn icke stod på affischen, men förvisso låg på allas läppar muž, jehož jméno nestálo na plakátu, ale zato rozhodně viselo všem na rtech när noblessen passerade revy když se kolem nesla smetánka

Dispyten mellan hantverkaren och direktören hade ägt rum inför öppen ridå vid biografens biljettkassa Spor mezi tesařem a režisérem se odehrával před rozhrnutou oponou u pokladny kina folksamlingen som helst av allt tycktes vilja kasta sig över dem som hungrade över en bit bröd. davem, který vypadal, že by se na ně nejraději vrhnul jako hladovějící na kus chleba.

Något alldeles nytt har sett dagen Světlo světa spatřilo něco zcela nového som föll den mer avancerade och kräsna publiken på läppen. což bylo pokročilejším a vybíravějším divákům velmi po chuti. men det var en bild av medaljens baksida

79 STRAKOVÁ, Vlasta. Lingvistický pohled na problematiku překládání. In: KUFNEROVÁ, Zlata aj. Překládání a čeština. Praha: Nakladatelství H&H, 2003. ISBN 80-85787-14-8.

51 ale byl to obraz odvrácené strany mince

Det är den nya tidens ungdom som jazzbacillen slukat med hull och hår… To je ta mládež nové doby, kterou jazzová nákaza zcela pohltila…

De stora elefanterna var sannerligen ute på dans i regnet. Venku v dešti si vskutku dala dostaveníčko velká zvířata.

Podle Ingrid Olsson ze švédské instituce Språkrådet pochází metafora se elefanterna dansa i regnet z Knihy džunglí, kdy malý chlapec Túmé vidí tajný tanec slonů, zvířat, která zbožňuje a nesmí se k jejich tanci přidat. Metafora tedy vyjadřuje situaci, kdy se významní, obdivuhodní lidé věnují své záležitosti, která není běžným lidem přístupná. Z hlediska funkčnosti metafory bylo tedy nutné zachovat jak tento obraz, tak pojem deště, který v textu hraje nezanedbatelnou roli. Nechtěla jsem použít slony, jelikož označení osoby za slona působí pejorativně. Místo slonů se nabízí velké zvíře či velká ryba, to druhé však nepovažuji za nejvhodnější, protože spíše než někoho, ke komu vzhlížíme s úctou a obdivem, označuje ryba člověka se značnou mocí a ne zcela čistým trestním rejstříkem. Po online diskuzi s profesionálními překladateli nakonec vyvstala dvě možná řešení: originálu více odpovídající venku v dešti si vskutku dala dostaveníčko velká zvířata a poetičtější venku v dešti vskutku tančily hvězdy. Jelikož první řešení lépe vyjadřuje situaci popisovanou v metafoře, rozhodla jsem se pro něj.

Modet var morgondagens enda dygd. Odvážnému štěstí přeje.

Zde jsem nahradila celou větu lexikalizovaným latinským úslovím. Autor přišel s vlastní parafrází na toto rčení, doslova odvaha byla jedinou ctností zítřka. Úsloví navazuje na popis životního postoje Ruperta B. Bolina: byl parchant se jménem vyrytým na zlatém štítku. Jako zbohatlík bez původu nebyl ani zdaleka tím největším finančníkem, ale zato byl tím nejsmělejším. Původní autorova metafora mi přišla nejednoznačná, proto jsem zvolila nahradit ji v češtině zaužívaným úslovím.

Rupert D. Bolin var känd i branschen för att alltid gränsla de högsta hästarna. Rupert D. Bolin byl ve své profesi známý tím, že vždy si vždy prosadil svou.

52

Výraz gränsla de högsta hästarna (doslova osedlat ty nejvyšší koně) znázorňuje člověka, jenž své názory považuje za natolik důležité a správné, že na nich trvá a žádným jiným není ochoten naslouchat. Jelikož se mi odpovídající český výraz nepovedlo najít, vyšla jsem z významu frazeologismu a použila jeho lexikalizovaný funkční ekvivalent. de riktigt gamla rävarna kände ett styng av nostalgi. skutečně staří pardálové pocítili bodnutí nostalgie.

Gamla rävarna, doslova staří lišáci, mají v hovorové švédštině zhruba stejný význam jako český hovorový frazeologismus staří pardálové. Lišák totiž v češtině evokuje mazaného člověka, avšak gamla rävarna tuto konotaci neobsahují. Proto jsem se uchýlila k výše uvedené substituci.

8.3 Cizojazyčné prvky

V umělecké próze jsou cizojazyčné prvky často využívány, a to za účelem navození jakési cizokrajnosti doby či prostředí. Výrazně charakterizují národnost či původ postav a mohou zvýšit autenticitu textu. Důležitým faktorem je však srozumitelnost, tj. aby byl čtenář stále schopen text bez problémů chápat a rozumět mu.80

Příklady cizojazyčných prvků z textu:

Over there, som det heter över där, håller filmkonsten på att revolutioneras! Over there, jak říkají tam v Americe, se odehrává revoluce ve filmovém umění!

Tento problém je komplikovanější. Nejen že jde o výskyt cizojazyčného prvku, ale autor zde usiloval i o rým skrze dva jazyky, tj. there – där. V češtině však slovo, které by v rýmu vhodně doplňovalo there, neexistuje, bylo tudíž možné buď zachovat cizojazyčný prvek, nebo rým. Rozhodla jsem se pro první variantu, přičemž druhou polovinu rýmu jsem substituovala formou opisu. V následujících případech jsem cizí

80 HRDLIČKA, Milan. Překladatelské miniatury. Praha: Karolinum, 2014. ISBN 978-80-246-2501-0. 53 slova ponechala v původním tvaru.

Ja, von oben kan storstaden se ack så förförisk ut Ach ano, von oben může velké město vypadat svůdně att den inte var på sin plats, inte helt comme-il-faut. že to vše není vhodné, ne zcela comme-il-faut. som vädrat sitt missnöje över Kungsfilms hommage à socialrealismen kteří vyjádřili svou nespokojenost s hommage à sociální realismus vytvořenou společností Kungsfilm

Han visste att han var persona non grata Věděl, že je persona non grata

Výjimky jsem učinila u slov přejatých do švédštiny z jiných jazyků, kde by ponechání původního významu nebylo vhodné.

”Året är 1927…” smattrade speakerns ettriga stämma till jazziga tongångar.

„Máme rok 1927,“ zaburácel do jazzové melodie silný hlas konferenciéra.

Hittills hade den fashionabla publiken suttit tryggt i sina stolar Až doposud sedělo vymóděné publikum klidně na svých židlích

Foajén var ganska stilla och sober. efter omständigheterna Hosté ve foajé byli, vzhledem k okolnostem, relativně klidní a střízliví för kvällen särskilt anlitade kommando av bodyguards speciálně pro tento večer najatá jednotka ochranky

Prvním případem je změna označení speakera za konferenciéra. Speaker je slovo přejaté do švédštiny z angličtiny ve stejné lexikální podobě a se stejným významem, tj. „moderátor“, „komentátor“, „konferenciér“ apod. Vzhledem k času a místu příběhu by na českého čtenáře moderní označení speaker, spíkr či moderátor působila rušivě,

54 zvolila jsem tedy poněkud archaický výraz konferenciér. Dalšími slovy přejatými do švédštiny jsou fashionabel z anglického fashionable čili módní, módně oblečený, sober čili střízlivý a bodyguards čili ochranka. ty det handlade om en galasoiré i Stockholm, i oktober månad 1937. neboť to byl slavnostní večer ve Stockholmu v měsíci říjnu roku 1937.

Výše uvedený příklad je podobný. Soirée, francouzsky večer, v počeštěné formě soaré ve významu večírek a gala ve významu slavnostní nebylo možné ponechat v originální podobě. Galasoiré je běžné, byť formální švédské slovo, zatímco v češtině se nevyskytuje.

Obtížnější bylo rozhodování u označování osob a objektů z oblasti umění, zejména divadelního. Pro vzdělané čtenáře nebudou následující pojmy představovat sebemenší problém, čtenář, který se v umění nepohybuje, by jim však nerozuměl. där stod den senaste subretten stála tam právě objevená subreta

Když jsem pojmy prozkoumala z Newmarkova hlediska, tj. co se vlastně v textu odehrává, proč, za jakým účelem a z jakého popudu, zjistila jsem, že autor použil cizí slova záměrně, a to z důvodu exotizace textu. Subreta vyvolává u čtenáře textu v jak zdrojovém, tak cílovém jazyce zcela jiný pocit než zpěvačka – zpěvačka je běžné slovo, oproti subretě obecnější a jeho použitím by došlo k uměleckému ochuzení textu.81 en pajazzo flirtade fritt med frun till en framgångsrik finansiär jeden bajazzo si klidně flirtoval se ženou úspěšného finančníka

Bajazzo je komická postava z italského divadelního prostředí.82 Na tento problém se dá stejně jako v předchozím případě dívat z pohledu autorovy úmyslné exotizace textu. Bajazzo je již téměř neznámý divadelní pojem jak v českém, tak švédském jazykovém

81 LEVÝ, Jiří. Umění překladu. 4., upr. vyd. Praha: Apostrof, 2012. ISBN 978-808- 7561-157.

82 PETRÁČKOVÁ, Věra, KRAUS, Jiří. Akademický slovník cizích slov A – Ž. Vyd. 1. Praha: Academia, 1998. ISBN 8020009825.

55 prostředí, plní tudíž stejnou funkci a jeho nahrazením např. komikem by došlo k nežádoucímu zjednodušení textu v zájmu čtenáře. primadonnor och potentater banade sin väg genom folkvimlet primadony a potentáti si razili cestu davem själv inspektera sitt stall av ingenyer osobně zkoumá svou skupinku naivek

Naivka je, stejně jako výše uvedené pojmy, divadelní pojem, tj. představitelka rolí mladých dívek83. Znovu bychom zde mohli uvažovat nad nahrazením např. mladou herečkou, ale znovu bychom tím dospěli k nežádoucímu zjednodušování textu, jelikož autor usiloval o použití méně známých výrazů.

8.4 Archaismy a nářeční prvky

Text románu není archaizovaný v žádné rozsáhlejší míře, avšak na několika místech použil autor švédské stockholmské nářečí ze 40. let 20. století. U každého jevu jsem nejprve zjistila, zda má výraz nějakou charakterizační hodnotu a posléze ho vyhledala ve slovníku SAOB či v publikaci Stockholm förbrytarspråk och lägre slang. Pokud totiž místní nářečí není funkční, doporučuje ho Kufnerová překládat spisovnou češtinou, v opačném případě je třeba hledat odpovídající české řešení, a to ve formě vyššího stupně stylizace či jen pouhých náznaků nářečí.84

Příklady archaismů a nářečních prvků z textu:

Han hade växlat några ord med förmannen och de hade råkat i delo. Vyměnil pár slov s tesařským mistrem a začali se přít.

Råka i delo je knižní výraz pro počátek hádky či konfliktu, sáhla jsem tedy po odpovídajícím českém výrazu.

83 Tamtéž.

84 KUFNEROVÁ, Zlata. Jak překládat nářečí. In: KUFNEROVÁ, Zlata aj. Překládání a čeština. Praha: Nakladatelství H&H, 2003. ISBN 80-85787-14-8.

56

inför en publik bestående av svartabörshajar, busgrabbar před publikem sestávajícím z nelegálních prodavačů lístků, pobudů

Hoppsan då, där höll visst en torgmadam på att hamna i kläm. A ejhle, ta trhovnice se nejspíš chce nechat tramvají přimáčknout

Malisen visste ingen gräns för fantasi Zášť pomlouvačů neznala hranic

Příklady stockholmských výrazů z textu:

En och annan morgontidig koling står och vinglar vid en lyktstolpe. Jedno ranní ptáče, tulák, se kymácí u sloupu pouličního osvětlení.

Kissedoggarna längs Hornsgatan utgör som synes heller inget lysande föredöme Ani študáci na ulici Hornsgatan nepředstavují zrovna zářný příklad

Där gick några lyckliga lajdare från Skeppsbron med ett par kossor en oviss framtid till mötes Od ulice Skeppsbron vedli šťastní řezníci pár kravek na setkání s nejistou budoucností

Vyskytly se zde tři bezekvivalentní archaické stockholmské výrazy: koling, kissedoggarna a lajdare. Koling byl stockholmský výraz pro člověka bez domova, slovo kissedoggarna označovalo syny ze zámožnějších rodin, jež si mohly dovolit poslat své děti na studia. Lajdare představují dnes již neexistující stockholmské řemeslo. Prací těchto řemeslníků bylo vyzvedávat v přístavu zvířata určená k porážce (nejčastěji skot domácí) a odvádět je na jatka.85 Ze starých českých řemesel zabývajících se prací se zvířaty se zde tudíž nabízel buď kravař – obchodník s hovězím dobytkem, nebo řezník. Kravařské řemeslo dnes již známé není, zato řezníka si čtenář ihned správně spojí s tím, co lajdare dělali (odvádění na jatka).

85 THESLEFF, Arthur. Stockholms förbrytarspråk och lägre slang. Stockholm: Albert Bonniers Förlag, 1912. ISBN neuvedeno.

57

8.5 Kulturní a historický kontext

Peter Newmark definuje kulturu jako „způsob života a jeho projev typický pro komunitu, která používá k jeho vyjádření specifický jazyk“. Kultura se projevuje jak v gramatické, tak lexikální stránce jazyka. Výrazy spojené s danou kulturou nelze překládat doslova, je třeba nalézt jeho vhodný funkční ekvivalent.86 Aluze neboli kulturní narážky je vhodné čtenáři dovysvětlit tam, kde by čtenáři překladu uniklo něco, co je čtenáři originálu známo, není však vhodné vysvětlovat aluze, které jsou napolo zatajeny i čtenářům originálu. V uměleckém textu je nevhodné používat poznámky pod čarou, vysvětlení by mělo být dovedně skryto v samotném textu.87

Příklady aluzí na kulturní a historický kontext z textu:

Han drog sig undan från fönstret och slog sig ner vid skrivbordet under en gräll Dardel för att telefonera till hemmet. Odvrátil se od okna a usedl k psacímu stolu pod křiklavou malbu od Dardela, aby zavolal domů.

V tomto případě jsem považovala za nutné doplnit slovo malbu, jelikož usedl pod křiklavého Dardela by českému čtenáři, jenž nezná tvorbu švédského malíře Nilse Dardela, nic neřeklo. Nepřicházelo ani v úvahu nahradit Dardela jiným malířem – autor sice přímo nevyjádřil, o který obraz jde, ale nejznámějším Dardelovým dílem je Umírající dandy. Östregren využívá ve svých dílech postavu dandyů často, proto se domnívám, že aluze na Dardelovu tvorbu zde je důležitá.

Ute i Villa Romana på Kungliga Djurgården har han funnit sitt paradis på jorden Tam, v rezidenci Villa Romana na královském ostrově Djurgården, našel svůj ráj na zemi.

Historický pozemek Kungliga Djurgården (nyní toto jméno nese národní park) patří králi v rámci tzv. kungliga dispositionsrätten.88 Toto pojmenování označuje dnešní

86 NEWMARK, Peter. A textbook of translation. New York: Prentke Hall International, 1988. ISBN 0-13- 912593-0.

87 LEVÝ, Jiří. Umění překladu. 4., upr. vyd. Praha: Apostrof, 2012. ISBN 978-808- 7561-157.

88 Královské vlastnické právo 58

Norra a Södra Djurgården a vždy bylo symbolem přírodního, relaxačního prostředí uprostřed velkoměsta.

Homeopaten skildrade Sala-ligans framfart och hade först efter ett otal turer passerat censuren, Film Homeopat líčil zločinné řádění gangu Salaligan u městečka Sala a cenzurou prošel až po nesčetných vráceních.

V překladu jsem ponechala název zločinecké skupiny ve tvaru Salaligan. En liga znamená gang, dalo by se tedy uvažovat nad formou gang Sala, český čtenář však neví, že Sala je město. Ve formě zločinné řádění gangu Sala u městečka Sala by zase došlo ke zbytečnému opakování. från början en enkel grabb från Sibirien původem obyčejný kluk z chudinské čtvrti Sibirien pensionerade kommendörkaptener idkar morgongymnastik till Uggla på balkongerna důstojníci ve výslužbě se na balkonech věnují ranní rozhlasové rozcvičce se slavným sportovcem Ugglou i rak linje från Slotten över Riddarhuset till Eldkvarns gamla tomt přímou linkou z královského paláce přes palác Riddarhuset k místu, kde stával parní mlýn Eldkvarn

Na místě shořelého parního mlýna Eldkvarn stojí nyní stockholmská Radnice. Požár mlýna v roce 1878 byl pro obyvatele Stockholmu velmi tragickou a intenzivní událostí, která v jejich paměti žije dodnes stejně jako starý mlýn Eldkvarn.89

Några gentlemän i citydress tycks inte riktigt finna sig tillrätta på spårvagnens veranda där den segar sig fram längs Odengatans myllrande språk. Někteří gentlemani v žaketech vypadají, že se na plošině tramvaje, která se probojovává hemžením na ulici Odensgatan, necítí zrovna pohodlně.

89 LINDBERG, Johan. Förvandlingen – Eldkvarn stod här före Stadshuset. Svenska Dagbladet [online]. 4. 12. 2013 [cit. 2016-06-03] Dostupné z: http://www.svd.se/mitt-stockholm-stadshusplatsens-forvandling

59

Citydress byl druh švédského mužského společenského obleku, který se dnes už nenosí. Sestával z černého saka, bílé košile, černé vesty a šedé kravaty, kalhoty byly černé s tenkým světlým proužkem.90 Problematika názvů druhů mužských společenských obleků je rozsáhlá, často bez českých ekvivalentních pojmenování. Mohla jsem zvolit buď běžné slovo oblek, nebo vybrat konkrétnější, avšak nepřesné pojmenování. Abych zachovala obraz noblesně oblečených gentlemanů ze starých časů a dodržela autorův záměr, použila jsem nakonec pojmenování žaket.

8.6 Vlastní jména a názvy

Při řešení překladu pojmenování osob a míst je třeba podle Kufnerové sledovat tři faktory: grafické systémy daných jazyků, stupeň frekvence jména a jeho osvojení a dobové zvyklosti.91

Grafické systémy češtiny a švédštiny jsou si natolik blízké, že grafickou podobu švédských vlastních jmen v češtině není třeba řešit

Příklady vlastních jmen z textu:

La-Verne Bolin, magnatens hustru, såg lika parant ut som någonsin societetens damer La-Verne Bolinová, magnátova manželka, vypadala stejně elegantně jako dámy z lepší společnosti

Mohli bychom se zastavit u nekonečné debaty nad problematikou přechylování ženských příjmení, jež jsem v textu použila (La-Verne Bolin – La-Verne Bolinová). Švédská vlastní jména osvojená též nejsou, proto je pouze přepisuji, tj. ponechávám v původním tvaru (kromě výše zmíněného), čímž udržují kontinuitu a „cizokrajnost“ díla a čtenáři připomínají, že čte dílo, jež bylo původně napsáno v cizím jazyce.92

90 DANIELSSON, Matt. Klädsel – vad var Citydress för män? [online]. Er Man AB, 2013 [cit. 2016-03- 15] Dostupné z: http://blogg.vett-och-etikett.com/kladsel-vad-var-citydress-for-man/

91 STRAKOVÁ, Vlasta. Překládání a vlastní jména. In: KUFNEROVÁ, Zlata aj. Překládání a čeština. Praha: Nakladatelství H&H, 2003. ISBN 80-85787-14-8.

92 Tamtéž. 60

Velkou výzvu představují při překladu Östergrenových děl toponyma. Autor popisuje známá i neznámá zákoutí Stockholmu, ulice, náměstí, kopce, kostely atd. Žádný místní název v překladu není do češtiny natolik osvojený, aby ho bylo možné buď nedoprovodit vysvětlivkou, či nepřeložit. Rozhodla jsem se je až na výjimky ponechat v původním tvaru, přičemž při pouze prvním výskytu toponyma specifikuji, o jaký geografický, či člověkem vytvořený objekt jde.

Příklady toponym z textu:

över premiärpubliken på Kungsgatan při premiéře na ulici Kungsgatan

Himlen hade hängt tung och grå över Kungstornen Nad oběma mrakodrapy Kungstornen viselo těžké, šedé nebe lätta ankar vid Ladugårds gärde u bývalého vojenského prostoru Ladugårdsgärde zvedá kotvy gjorde en tur över Liljansskogen vydala se oklikou přes les Liljansskogen sneddar galant över Östermalm hladce přelétáme nad čtvrtí Östermalm

Zeppelinaren beskrev en behaglig piruett från Lärkstadens tegelvillor Vzducholoď opsala ladnou piruetu a od čtvrti Lärkstaden s růžemi ner till hubblen och ruckel bakom Kungliga Myntverket vid Norr Mälarstrand dolů k chatrčím a polorozpadlým domkům za Královskou mincovnou u severního pobřeží jezera Mälaren

Ett tåg skånkade ut från Södra station och Adolf Fredriks Torg myllrade av småbarn Z nádraží Södra station odjížděl vlak a náměstí Adolfa Fredrika se hemžilo drobotinou

61

Efter en djupdykning över stadsfängelsets gröna ö gick färden söderut till Årstaviken och kolonilotterna vid Tanto och Eriksdal. Po ponoření se do zeleně ostrova s městskou věznicí pokračovala cesta na jih k zátoce Årstaviken a zahrádkářským koloniím u čtvrtí Tanto a Eriksdal medan fabriksskorstenarna vid Liljeholmen, Klara sjö, Norra station, Hammarby och Danviken zatímco tovární komíny u čtvrti Liljeholmen, jezera Klara, severního nádraží Norra station, jezera Hammarby a zálivu Danviken

Vlastními jmény, která jsem beze zbytku překládala, byly názvy fiktivních Bolinových filmů. Byť nejde o skutečné filmy, jejich názvy mají v textu tento dojem vzbuzovat a tato jejich funkce byla při překladu primární.

Příklady názvů filmů z textu:

Där kom bekanta scener ur komedier som Kalla det kärlek, På kryss med Lillan och Huskorset vid vägkorset Objevily se známé scény z komedií jako Říkej tomu láska, Na cestách s Lillan a Fúrie na rozcestí

Där kom scener ur spännande dramer som Syndernas förlåtelse, Inbrott i Himmelen och Ilska änglar Následovaly scény z napínavých dramat jako Odpuštění hříchů, Vloupání do nebe a Rozzlobení andělé

Där kom slutligen ett par scener ur de på alla sätt och vis märkvärdiga filmerna Fina nyanser och nya finanser, Sista växeln samt Homeopaten Nakonec přišlo pár záběrů z v každém ohledu pozoruhodných filmů Finanční nuance a nuanční finance, Poslední výměna a Homeopat

Vyskytlo se zde i několik názvů institucí. Podle Newmarka je doslovný překlad vhodný, pokud je jméno instituce transparentní, tj. složeno z mezinárodně srozumitelných či

62 snadno přeložitelných morfémů93, což je náš případ.

Příklady názvů institucí z textu: ett verk som kunde ha producerats av Svenska Turistföreningen eller Statens Exportråd díla, které mohla klidně vyrobit i Švédský svaz turistů nebo Státní exportní rada när journalfilmarna från SF fick sina kamerastativ omkullvräkta och sönderslagna když kameramanům ze společnosti Švédský filmový průmysl převrhli a porozbíjeli stativy

8.7 Titul

Překladu názvu literárního díla je vždy věnována obzvláštní péče. Titul by měl čtenáře upoutat, nalákat ke koupi a čtení a zároveň by měl dodržovat zásady funkční ekvivalence. Pokud tomu nebrání závažné důvody, název titulu by měl být přesným překladem originálního názvu.94

Fattiga riddare představuje dvousmyslné slovní spojení. Chudí rytíři označují ve švédském i českém jazyce druh pokrmu a bez přečtení celé knihy by se tak překladatel mohl snadno dopustit přešlapu. Jen na tří místech celé knihy totiž autor v náznaku zmiňuje, že označením fattiga riddare myslí typ člověka, který bojuje za pravdu a vyšší ideály, sám v pozadí a zneuznaný. Stora svenskar je název jednoho z Bolinových filmů o korupci a lobbismu, což jsem do češtiny převedla doslovně jako velcí Švédi, ovšem (stejně jako v originále) s malým počátečním písmenem. Čtenář by mohl být při prvním zamyšlení zmaten – proč, když je Velcí Švédi názvem filmu, v textu dokonce několikrát zmiňovaným, je tento název v titulu knihy s počátečním malým písmenem? Vysvětlení je nabíledni: z filmu Velcí Švédi, který popisuje nekalé praktiky konkrétních lidí, se v názvu díla stalo všeobecné pojmenování skupiny důležitých lidí, tj. velcí Švédi. Celek Chudí rytíři a velcí Švédi symbolizuje souboj dobra a zla, střet nenápadných bojovníků za právo na přístup k informacím a mocných lidí, jichž se běžná pravidla netýkají.

93 NEWMARK, Peter. A textbook of translation. New York: Prentke Hall International, 1988. ISBN 0-13- 912593-0.

94 KUFNEROVÁ, Zlata. Co s titulem literárního díla. In: KUFNEROVÁ, Zlata aj. Překládání a čeština. Praha: Nakladatelství H&H, 2003. ISBN 80-85787-14-8. 63

9. Závěr

Cílem magisterské práce bylo vytvoření překladu první kapitoly románu Chudí rytíři a velcí Švédi od Klase Östergrena, okomentování vybraných překladatelských problémů a v neposlední řadě představení Östergrena a jeho tvorby českému čtenáři. Úvodem teoretické části jsem krátce pojednala o základním třídění překladu na překlad umělecký a technický a kategorizaci textů podle K. Reissové, jež může překladateli pomoci v tzv. interpretační fázi porozumění textu. Dále jsem se zabývala jen překladem uměleckým, přičemž jsem nastínila postoje, které překladatel může k textu zaujmout a faktory, jež ovlivňují cílový text. Překladatel i text na sebe navzájem neustále působí a výsledný překlad je součtem jak vědomých i nevědomých akcí ze strany překladatele, tak vlivu originálního textu. Velkou pozornost jsem věnovala spisovatelské dráze Klase Östergrena a proměnám jeho tvůrčího přístupu. Tato kapitola navazuje na popis vývoje švédské literatury od poválečného období do 80. let, jež Östergrena jako spisovatele své doby přirozeně ovlivňuje. Klas Östergren ve své dosavadní tvorbě prošel několika obdobími charakterizovanými jeho zacházením s jazykem. Toto postupné autorské dozrávání jsem ilustrovala na jednotlivých Östergrenových dílech. Ve formě okomentované tabulky jsem sestavila přehled jazyků, v nichž byla dosud konkrétní autorova díla vydána. Jelikož je z románu Chudí rytíři a velcí Švédi přeložena a v diplomové práci použita pouze první kapitola, bylo nutné uvést čtenáře do kontextu celého díla spolu s objasněním jeho základních teoretických aspektů, tj. perspektivy a stylu autora, času, prostoru a postav díla. U každé podkapitoly jsem nejprve stanovila výchozí teoretický základ, na němž jsem dále popisovala konkrétní rysy románu. Praktickou část jsem uvedla předmluvou k překladu, v níž jsem stanovila postup a hlavní teoretické, slovníkové a encyklopedické zdroje, jež jsem při překládání používala. Jedním z důležitých vodítek v průběhu práce byly též poznámky k překladu od PhDr. Zbyňka Černíka, jež jsou spolu s originálem textu k práci přiloženy v příloze. Podstatou praktické části jsou okruhy překladatelských problémů, jež se v průběhu práce vyskytly a jejich komentáře. Jednotlivé překážky jsem rozdělila do sedmi okruhů. V okruzích uvádím konkrétní problémy, na které jsem narazila a konečná řešení, u složitějších případů doplněná o své úvahy ohledně možných řešení. Svá řešení jsem podložila příslušnými teoretickými zdroji. Nepovažovala jsem na nutné komentovat takto každý jednotlivý jev, detailní vysvětlení proto čtenář nalezne jen u komplikovanějších jevů, avšak 64 teoretický úvod jsem zahrnula do každé podkapitoly. Každý jeden okruh představoval samozřejmě sám o sobě výzvu, avšak tou největší pro mě jako pro tehdy začínající překladatelku bylo nenechat se zotročit obtížným textem v původním jazyce a dokázat vytvořit adekvátní překlad do češtiny po stylistické, syntaktické i lexikální stránce. Práce na překladu a jeho následný rozbor byly sice náročné, ale velmi užitečné. Kromě přínosu pro mou profesní dráhu může tato diplomová práce obohatit i český knižní trh. Věřím, že toto podrobné pojednání o Klasu Östergrenovi v češtině včetně výkladu překladatelských nástrah by mohlo autora představit našim literárním kruhům a za předpokladu kvalitního překladu zaujmout vedle čtenářů ve Švédsku, Německu, Dánsku a jinde ve světě i čtenáře české.

65

10. Sammanfattning

Magisteruppsatsen heter Fattiga riddare och stora svenskar: en kommenterad översättning av första kapitlet i Klas Östergrens roman. Syftet med uppsatsen är att presentera Klas Östergren som författare till den tjeckiska publiken, sätta hans verk i sammanhang av övrig svensk litteratur, översätta första kapitlet av hans roman Fattiga riddare och stora svenskar och kommentera intressanta problem som översättare står inför gällande detta Östergrens verk. Den teoretiska delen är uppdelad i fem huvudkapitlen. Det första kapitlet går ut på översättningsteori – hur utskiljer man mellan teknisk och litterär översättning, hur kan man kategorisera texter enligt K. Reiss och vad är det som påverkar den slutliga texten. Båda den ursprungliga texten och översättare spelar en stor roll under hela processen. För att förstå Klas Östergrens verk är det viktigt att inse sammanhanget, därför är syftet med nästa kapitel att presentera svenska litteraturens utveckling från 1950- till 1980-talet. Östergren skriver Fattiga riddare och stora svenskar på 1980-talet men han är naturligtvis präglad av epoken före denna tid också. Efter svenska litteraturens utveckling finns det ett omfattande kapitel om Östergrens liv och verk med flera detailjerade skildringar av hans stil och berättelser. Ett kort kapitel ägnar sig åt översättningar av hans böcker till andra språk och visar dem tydligt genom en tabell med utgivningsår av alla Östergrens böcker i främmande språk och en kommentar. I uppsatsen kan man läsa bara det första kapitlet på tjeckiska som det är början och en del av boken. Därför finns det ett kapitel om romanen där skildrar jag hela historien, tid, plats, stil, berättarsperspektiv och gestalter i romanen. Den praktiska delen börjar med introduktionskapitlet om själva översättningen. Det skrivs om vilka böcker, ordböcker och encyklopedier arbetade jag med, både tryckta och på nätet. Efter själva översättningen presenterar jag sju huvudämne som jag kommenterar sedan. Den praktiska delen ställer två huvudfrågor: vad är det för problem översättare måste lösa när han/hon översätter den här boken och hur kan han/hon lösa dem på det bästa sättet? Jag visar olika översättningsproblem, mina praktiska lösningar och den teoretiska bakgrunden jag använde under översättningen. Inga av Klas Östergrens böcker har översätts till tjeckiska än. Jag tycker att det är synd för att hans verk verkligen är värt att läsa. Genom uppsatsen kan tjeckiska läsare få veta om en ny svensk författare som kan vara intressant för dem att läsa. Uppsatsen kan också hjälpa Östergrens framtida översättare med översättningsproblem han/hon kan möta under processen. 66

11. Summary

The thesis is focused on presenting Klas Östergren, his life and literary works in the context of the Swedish literary world to the Czech readers, translating the first chapter of his novel Fattiga Riddare och stora svenskar and commenting the translation. The aim of the thesis is to introduce and comment translation issues a translator comes across when working on the Östergren’s novel. The thesis is divided into two parts, the theoretical and the practical one. In the theoretical part I briefly discuss literary translation and what factors can possibly affect the final translation. Then I introduce Swedish literature between 1950s and 1980s because even though Östergren published his first novel in 1970s, he is affected by the previous development. Introduction of the author himself, his literary works and translations into foreign languages. Since only the first chapter is translated into Czech here, it is important to describe the whole novel so that the reader can understand the context, so the introduction to the whole novel follows. . The practical part is opened by the introduction to the translation itself. I describe the glossaries and dictionaries I use, both printed out and online. After the translation there are several main topics of the comments, illustrated by examples from the text and some of them commented widely. Klas Östergren is a succesful Swedish author who has been publishing for over 30 years now and he is a member of the Swedish Academy. However none of his novels has been translated into Czech yet even though his literary works is worth our attention. I’d like to present the author to the Czech audience and possibly help his future translator with some of the main issues regarding translation of Östergren’s novels.

67

12. Seznam použité literatury

12.1 Primární zdroje

ÖSTERGREN, Klas. Fattiga riddare och stora svenskar. Stockholm: Albert Bonniers, 1983, 453 s. ISBN 91-0-045604-7

12.2 Sekundární zdroje

12.2.1 Odborná literatura

BLOMQUIST, Maria. Wulff Hansen, Holten och Brandy. Om karaktärer och manlighet i Klas Östergrens trilogi. Uppsala 1999, 29 s. Diplomová práce, Uppsala Universitet, vedoucí Lena Kåreland.

ČECHOVÁ, Marie, Marie KRČMOVÁ a Eva MINÁŘOVÁ. Současná stylistika. Praha: Lidové noviny, 2008, 381 s. ISBN 978-80-7106-961-4.

FARRAN-LEE, Stephen. Östergren om Östergren: i samtal med Stephen Farran-Lee. Stockholm: Albert Bonniers förlag, 2007, 359 s. ISBN 9789100111052.

HARTLOVÁ, Dagmar a kol. Slovník severských spisovatelů. Praha: Libri, 1998, 538 s. ISBN 80-85983-21-4.

HAUER, Tomáš. S/krze postmoderní teorie. Praha: Karolinum, 2002, 227 s. ISBN 80- 246-0545-7.

HRABÁK, Josef. Poetika. Praha: Československý spisovatel, 1973, 340 s. ISBN neuvedeno.

HRDLIČKA, Milan. Literární překlad a komunikace. Praha: ISV, 2003, 152 s. ISBN 80-86642-13-5.

HRDLIČKA, Milan. Překladatelské miniatury. Praha: Karolinum, 2014, 114 s. ISBN

68

978-80-246-2501-0.

HUMPÁL, Martin et al., Moderní skandinávské literatury 1870–2000. Praha: Karolinum, 2013, 472 s. ISBN 9788024623955.

KUBÍČEK, Tomáš. Vypravěč: kategorie narativní analýzy. 1. vydání. Brno: Host, 2007, 240 s. ISBN 978-80-7294-215-2.

KUFNEROVÁ, Zlata aj. Překládání a čeština. Praha: Nakladatelství H&H, 2003, 268 s. ISBN 80-85787-14-8

LEVÝ, Jiří. Umění překladu. 4., upr. vyd. Praha: Apostrof, 2012, 367 s. ISBN 978-808- 7561-157.

LÖNNROTH, Lars. Den svenska litteraturen III. Från modernism till massmedial marknad 1920-1995. Ljubljana: Albert Bonniers Förlag, 1999, 792 s. ISBN 91-0- 056775-2.

NEWMARK, Peter. A textbook of translation. New York: Prentke Hall International, 1988, 304 s. ISBN 0-13-912593-0

ÖSTERGREN, Klas. Attila / Ismael. Stockholm: Bonnier Pocket, 2009, 396 s. ISBN 978-9174290257.

PAVERA, Libor a VŠETIČKA, František. Lexikon literárních pojmů. 1. vydání. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, 422 s. ISBN 80-718-2124-1.

RIMMONOVÁ-KENANOVÁ, Shlomith. Poetika vyprávění. Brno: Host, 2011, 176 s. ISBN 80-7294-004-X.

THESLEFF, Arthur. Stockholms förbrytarspråk och lägre slang. Stockholm: Albert Bonniers Förlag, 1912, 120 s. ISBN neuvedeno.

WELSCH, Wolfgang. Naše postmoderní moderna. Praha: Zvon, 1994, 200 s. ISBN 80- 7113-104-0. 69

WITT-BRATTSTRÖM, Ebba. Stå i bredd: 70-talets kvinnor, män och litteratur. Stockholm: Norsteds, 2014, 280 s. ISBN 978-91-1-305925-9.

12.2.2 Slovníky

BERGMAN, Olle. Krigiska ord. Lund: Historiska Media, 2013, 126 s. ISBN 9789187263460.

HLAVIČKOVÁ, Zuzana, SVATOŠOVÁ, Jana a ČERVENKA, Miloslav. Švédsko-český a česko-švédský kapesní slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1999, 809 s. ISBN 80-7235-086-2

PETRÁČKOVÁ, Věra, KRAUS, Jiří. Akademický slovník cizích slov A – Ž. Vyd. 1. Praha: Academia, 1998, 834 s. ISBN 8020009825.

12.3 Internetové zdroje

12.3.1 Články

50-talist javisst. In: Expressen [online]. Anders Mildner, publikováno 8. 7. 2007, aktualizováno 9. 7. 2007 [cit. 2016-02-27]. Dostupné z: http://www.expressen.se/kultur/50-talist-javisst/

ARNALD, Jan. Stol nr 11 – Klas Östergren. Svenska Akademien [online]. [cit. 2015- 07-02]. Dostupné z: http://www.svenskaakademien.se/akademien/de_aderton/klas_%C3%B6stergren

DANIELSSON, Matt. Klädsel – vad var Citydress för män? [online]. Er Man AB, 2013 [cit. 2016-03-15] Dostupné z: http://blogg.vett-och-etikett.com/kladsel-vad-var- citydress-for-man/

GELLERFELT, Mats. Östergrens „Twist“ - thriller med själsdjup. Svenska Dagbladet. [online]. 02. 10. 2014 [cit. 2015-13-09] Dostupné z: http://www.svd.se/ostergrens-twist- 70 thriller-med-sjalsdjup

LINDBERG, Johan. Förvandlingen – Eldkvarn stod här före Stadshuset. Svenska Dagbladet [online]. 4. 12. 2013 [cit. 2016-06-03] Dostupné z: http://www.svd.se/mitt- stockholm-stadshusplatsens-forvandling

Min barndoms sommar: Det hände på 30-talet. Dagens Nyheter. [online] Publikováno 2001-06-26 [cit. 2015-10-13] Dostupné z: http://www.dn.se/livsstil/det-hande-pa-30- talet/

NELSON, Cecilia. Klas Östergren, Twist. Göteborgs-Posten. [online]. 02. 10. 2014 [cit. 2015-13-09] Dostupné z: http://www.gp.se/kulturnoje/recensioner/bocker/1.2505742- klas-ostergren-twist

WAHLIN, Claes. Östergren bjuder upp. Aftonbladet. [online]. 01. 10. 2014 [cit. 2015- 13-09] Dostupné z: http://www.aftonbladet.se/kultur/bokrecensioner/article19627922.ab

WENNÖ, Nicholas. Mot gentlemännens förlorade värld. Dagens Nyheter. [online] 13. 1. 2011 [cit. 2015-09-04] Dostupné z: http://www.dn.se/kultur-noje/film-tv/mot- gentlemannens-forlorade-varld/

12.3.2 Slovníky, encyklopedie

Internetová jazyková příručka [online]. [cit. 2016-11-03]. Dostupné z: http://prirucka.ujc.cas.cz.

SO-rummet [online]. [cit. 2016-17-01]. Dostupné z: www.so-rummet.se.

Språkrådet [online]. [cit. 2016-11-03]. Dostupné z: www.facebook.com/Sprakradet.

Stockholmskällan [online]. [cit. 2016-17-01]. Dostupné z: www.stockholmskallan.se.

Svensk etymologisk ordbok [online]. [cit. 2016-01-03]. Dostupné z: http://runeberg.org/svetym.

71

Svenska Akademiens Ordbok [online]. [cit. 2016-11-03]. Dostupné z: http://g3.spraakdata.gu.se/saob.

Svenska Akademiens Ordlista [online]. [cit. 2016-11-03]. Dostupné z: http://spraakdata.gu.se/saolhist.

Tyda [online]. [cit. 2016-11-03]. Dostupné z: tyda.se.

72

13. Přílohy

13.1 Originál textu

Människor glimmar till, som glödande lava genom dunklet i en fuktig gränd, tillfälligt och överraskande som en glänsande dolkstöt vid en soptunna, som en silverblänkande båge över hilmavalvet, ett stjärnfall med en sorglig bakgrund på en smutsig bakgård; anleten träder fram ur mörkret, plötsligt illuminerade, men icke alls som något återsken från trafikljus i blöt asfalt, eller som neonslingornas reflex i trottoaren, ej heller som cigarettens glöd i mungipan – de lyser av en egen kraft, med sin källa långt ner i de oåtkomliga djup där passionerna rör sig kring som urtidsdjur i kloakernas sävliga ström under gatan; ansikten strålar genom känd förtvivlan, i trots mot all vetskap om vart vägen leder; profiler träder fram, ilande förbi en fond av sotig svärta, hopkurade mot regnet, som bure de alla ett nyfött barn eller en stulen tavla under rocken, hoppet som ett pansar närmast livet, ett löfte om eller en bild av något slags värdighet att bära intill hjärtat, att slita fram som ett vapen vid ett överfall, som en spegel mot en vampyr, eller ett enkelt beläte för att beveka liemannen, eller kanske som ett flytetyg att klamra fast vid när avloppen slutligen svämmar över och floden utan urskillning sveper varje levande väsen med sig mot det okända, det obekanta långt bortom stadens och livets gränser… Regnet var dock stillsamt och försiktigt den här kvällen, och när det brutit ut vid middagen hade det inte kommit som någon överraskning, det hör till hösten och i tidningen dagen efter skulle det heta att ”Ett mycket noggrant regn föll igår afton över premiärpubliken på Kungsgatan, men vem bryr sig väl om vädrets makter en kväll som denna?” vilket var en helt korrekt iakttagelse följd av en fullt rimlig fråga; det var tvivelsutan en stor kväll och vare sig det regnat fint och noggrant eller slarvigt och brutalt så hade aftonen likväl gått till hävderna som minnersvärd, ty det handlade om en galasoiré i Stockholm, i oktober månad 1937. Reportrar och fotografer från hela landet, nyfiken allmänhet och autografjägare från när och fjärran skulle lystet få konstatera att, som det heter, alla vär där. Varenda person som förknippades med branschen, som någon gång sjungit en kuplett, gjort en figur på en revyscen eller råkat hamna framför en kamera av misstag, hade infunnit sig; där stod den senaste subretten och lät sig komplimenteras av den garvade teaterdirektören, celebriteter från nöjesvärlden trängdes med rara exemplar av grå eminens och notabiliteter ur rikets ministär, en pajazzo flirtade fritt med frun till en 73 framgångsrik finansiär och själva hovet bidrog med en marskalk, känd för sin nöjeslystnad. De stora elefanterna var sannerligen ute på dans i regnet. Men i detta glittrande uppbåd av idel prominentia fanns egentiglen bara en enda huvudroll den här kvällen – hur väl somliga än ansträngde sig för att påstå motsatsen – och det innehades varken av någon vedett från filmen eller av någon minister från regeringen; kvällens alltöverglänsande stjärna var mannen bakom det hela, mannen vars namn icke stod på affischen, men förvisso låg på allas läppar, den redan legendariske filmproducenten Rupert D. Bolin. ”Det regnar alltid på mina premiärer”, hade han sagt till sin sekretare tidigare på dagen. ”Det brukar båda gott…” Han hade då stått och tittat ut genom panoramafönstret i sitt direktionsrum på filmbolagets kontor på Kungsgatan, i den fastighet som också inrymde premiärbiografen Colosseum. Himlen hade hängt tung och grå över Kungstornen, det hade blåst ganska kraftigt så att vimplar och flaggor på fasaderna fladdrat som illa skotade segel. Rupert D. Bolin hade stått där aldelles lugn och oberörd och kikat ut över gatan med en cigarrett i munstycket. Hans sekretare iakttog honom i förundran, många års arbete i hans omedelbara närhet hade icke gjort henne klokare. Mannen tycktes aldrig förlora sitt lugn eller tappa fattningen, trots att skäl därtill föreligger så gott som dagligen och stundligen i en filmproducents tillvaro. Hans enda sätt att röja någon form av affekt var att ge fyr åt den ena cigarretten efter den andra. Han hade stått där vid fönstret, rökt en cigarrett och begrundat slagfältet som en segerviss fältherre. Som varje stor krigare visste han också att en batalj i blöta trakter alltid gynnar det lätta gardet. Tanken tilltalade honom, han hade ett överlägset smil över läpparna som föga lämpade sig för stundens allvar. Ingen kunde rimligen tro att den där elegante, samlade och ännu ganska unge mannen inom några timmar skulle ha premiär för den dittills allra dyraste film som någonsin gjorts i Sverige. Mer är två miljoner riksdaler var i rullning och även den mest äventyrlige revisor skulle ha tagit sina händer från projekter. Så hade också skett, men Rupert D. Bolin var känd i branschen för att alltid gränsla de högsta hästarna. Nu hade år av förberedelser, ekonomiska kalkyler och artistiska överväganden nått den punkt från vilken ingen återvändo finns. Filmen skulle ha premiär. Som om icke det skulle vara nog, fyllde bolaget Kungsfilm tio år. Rupert D. Bolin hade sett till att detta jubileum skulle få markera hans särställning i det svenska kulturlivet; han var en bastard med namnskylt i guld. Som parveny utan påbrå var han långt ifrån den störste bland finansiärer, men väl den djärvaste. Modet var morgondagens enda dygd. Nu hade han stått där och rökt en Broadway Blend i det långa munstycken, han 74 hade länge begrundat himlen över Stockholm med sitt inåtvända leende och tydligen fattat ett beslut. Det skulle regna över hans livs största premiär, den föreställning som skulle kröna hans karriär. Rupert D. Bolin måste vända vädrets makter till sin fördel. ”Ring upp ateljén…” sade han till sin sekretare. ”Säg åt dem att skicka hit alla gubbar som finns tillgängliga i studion, nej förresten, använd inte ordet tillgängliga… Det har inte med saken att göra. Alla ska komma hit. Två lastbilar. Med den vanliga utrustningen. Fort!” Sekretaren hade störtat ut för att genast verkställa sin order och inom en halvtimme hade en styrka på något dussin karlar från Ateljé Bolin på norra Djurgården slutit upp framför huvudkontoret och den väldiga biografen Colosseum på Kungsgatan. Direktör Bolin hade själv gått ner i foajén med ett enkelt papper i näven, en ritning som som han totat ihop på egen hand, fritt ur minnet. Han hade växlat några ord med förmannen och de hade råkat i delo. Dispyten mellan hantverkaren och direktören hade ägt rum inför öppen ridå vid biografens biljettkassa, inför en publik bestående av svartabörshajar, busgrabbar och valda delar av den allmänhet som köade för återlämnade biljetter. Dialogen blev snart, liksom allt Rupert D. Bolin tog sig an, föremål för skvaller och mytbildning. Enligt den snart över hela staden spridda anekdoten skulle förmannen för de svenska timmermännen och de italienska marmorerarna ha protesterat inför ritningen och utbrusit: ”Det här är omöjligt att utföra, direktörn. Polisen kommer inte att ge oss tillstånda…” Varpå Bolin med karaktäristisk självtillit sagt: ”Lugn, bara lugn gubbar. Polischefen har plats på första parkett”, vilket var en sanning som talade för sig. ”Basta, därmed. Alle man till verket.” Strax innan den första regndroppen fallit över Kungsgatan hade de skickliga kulissmakarna åstadkommit ett regnskydd av sällan skådat slag. I stundens ingivelse hade Bolin gett det formen av en replik i miniatyr på ett antikt tempel, i klassisk venetiansk anda. Verket var en arkitektonisk anspelning på den italienske ädling som gett namnet åt kvällens film, ingen mindre än Don Giovanni. Arrangemanget hade tilldragit sig vederbörlig uppmärksamhet och det givna pådraget av busgrabbar från Humlegården hade snart fått förstärkning av äldre element. När regnet kom var de flera hundra som trängdes på trottoaren framför Colosseum. Trafiken på Kungsgatan gick trögt, bilar, bussar, spårvagnar och droskor hoppades i långa köer medan folkmassan vällde ut i körbanorna. Den stora galan skulle börja klockan sju, men redan kring middagen såg evenemanget ut som ett upplopp. Det var så han ville ha det, filmmagnaten Bolin. Han stod ensam på sitt kontor, långt ovan larmet på gatan. Personalen hade gått 75 hem och Bolin hade klätt om till vit smoking, slagit upp en whisky och bevakade nu det kommande slagfältet bakom gardinen. Allt gick precis enligt beräkningarna. Han blev inte alls förvånad då en grupp unga män begynde sprida flygblad i folkmassan. De kom i samlad trupp från Östermalmshållet och marscherade oförväget rätt in i hopen. Rupert D. Bolin kunde inte se vilka de var, men han hade sina aningar. Han drog sig undan från fönstret och slog sig ner vid skrivbordet under en gräll Dardel för att telefonera till hemmet. Det var Britta, familjens trotjänarinna, som svarade, alltid lika korrekt. ”Familjen Bolin!” röp kvinnan, som hade hon ännu icke riktigt förlikats med telefonapparaten. När hon förstod att husbonden var på tråden tog hon tillfället i akt att beklaga sig över sin arbetsbörda. ”Det har gått vatten i benen…” ojade hon sig. Bolin skrattade åt henne och anmärkte att tillfället kanske inte var så väl valt att dryfta just detta ämne. Han skulle laga så att hon fick hjälp, det lovade han. Men nu ville han tala med sin hustru. Brita försvann ett slag, men återkom strax med orden: ”Frun hälsar att hon ligger i badet…” ”Ja, vad annars?” sporde Bolin utan att vänta sig något svar. ”Ulrich då?” Brita försvann på nytt och Bolin fick vänta en god stund. ”Den kanaljen sitter i källaren”, sade Brita rättframt. ”Och där lär han bli sittandes, om herrn förstår…” ”Jag förstår”, sade Bolin. ”Kommer Brita själv då?” undrade han. ”Äsch!” sade huskorset. ”Premiärer är inget för spöken som jag? Fast jag måste säga att jag tyckte om manuskriptet. Så jag går nog en vanlig kväll jag!” Bolin ringde av. Han hängde luren i dess klyka och tände en ny cigarrett. Han återvände till panoramafönstret mot Kungsgatan och såg att folk strömmade till biografen i stora skaror från alla håll. Den första polispiketen fanns på plats. Nu hade också en ny grupp börjat dela ut flygblad, på andra sidan gatan, ungefär mitt framför ett ställe som hette Tropicana Club. Uppståndelsen var total. Direktören telefonerade ner till foajén och bad en vaktmästare komma upp med några exemplar av de olika flugblad som spriddes på gatan utanför. Han ville veta vad som stod på dem. Vaktmästaren hade redan försett sig och skulle skicka upp en springsjas på momangen. Strax innan Rupert D. Bolin skulle göra sin entré för aftonen fick han upp ett smakprov på respektive trycksak. ”STOPPA BOLINS DEKADENTA FILM” uppmanade en grup organiserade nationalsocialister på sitt flygblad. ”FRONT MOT ÖVERMÄNNISKAN” manade i sin tur en grupp som kallade sig oberoende filosofer. ”Det börjar dra ihop sig”, sade Bolin i all sin ensamhet. ”Det börjar dra ihop sig…”

76

Fotorafernas blixtljus blänkte i den blöta asfalten över Kungsgatan, blandades med reflexer från färgglada neonslingor och upplysta vitriner. Den ena droskan efter den andra bromsade in framför Colosseum och primadonnor och potentater banade sin väg genom folkvimlet. Några utkommenterade polismän försökte förgäves hålla folkmassan tillbaka, men rönte ingen framgång alls. Autografjägare och amatörfotografer trängde sig på, knuffade sig fram, tryckte ner vem och vad som än kom i deras väg. De var nu många tusen och när journalfilmarna från SF fick sina kamerastativ omkullvräkta och sönderslagna bröt kalabaliken lös. Polisen fick förstärkning av luttrade kämpar som varit med på Götgatan. Man misstänkte provokatörer i folkhopen och ett komando jagade bort en grupp nazistiska ungdomar och en motsvarande mängd fria filosofer, utan att något vidare lugn uppstod för den skull. Nu var folkmassan utom deras kontroll. Tusentals människokroppar tryckte på i böljande vågrörelser med våldsam kraft, någån föll omkull med ett vanmäktigt skrik, blev nedtrampad och slogs blodig mot gatan. Publiken applåderade, visslade och skrek när noblessen passerade revy. De ville beröra stjärnorna, ta på dem och höll så när på att spränga kedjan av grova konstaplar som grupperat sig i två led in mot biografen. De särskilt inbjudna gästerna fick springa som i ett gatlopp framför folksamlingen som helst av allt tycktes vilja kasta sig över dem som hungrade över en bit bröd. Men detta var skådespel och som sådant regisserat in i minsta detalj. Det enda som inte förutsetts var att regnskyddet över ingången, det antika templet, ännu inte hunnit torka i den så sorgfälligt anlagda marmoreringen. Folk som pressade mot pelarna fick sina kläder förstörda, nersmetade med färg. Någon sade sig även ha fastnat i den klibbiga ytan och fått lämna överrocken hängandes kvar på pelaren. Innaför dörrarna höll Rupert D. Bolin hov, till synes helt oberörd av uppståndelsen. Han hälsade sina gäster välkomna och kysste sköna aktriser på kinden. De gav honom alla komplimanger för det utsökta templet. ”Genialt!” sade den ena. ”Utsökt!” sade den andra. ”Så typiskt dig…” sade den tredje förtroligt. Där var mest för skvallerpressen välbekanta anleten, medan värden föreställdes några nya nunor, varibland den amerikanske ambassadörens sällskap väckte uppmärksamhet genom sin påfallande likhet med Douglas Fairbanks. Mannen presenterades dock som ”vår amerikanske revisor”, vilket snart väckte viss munterhet i foajén. Larmet var öronbedövande ute på gatan. Några besvikna från kön som inte fått biljetter började ropa ”Bu!” och ”Bluff!” men tystades ner av frenetiskt arbetande konstaplar. Foajén var ganska stilla och sober, efter omständigheterna. En besökare med 77 sinnesnärvaro kunde utan svårighet sålla ut något dussin kraftiga män som varken befunnit sig i smoking eller i en biosalong förut. Det var Bolins för kvällen särskilt anlitade kommando av bodyguards, strategiskt utplacerade lite varstans i vimlet för att så diskret som möjligt hålla cirkusen under kontroll. Även om han råkade vara föremål för oficiella hyllningar, vågade Bolin icke sätta sin lit till polisen. Han visste att han var persona non grata och i en tillspetsad situation skulle myndigheterna ingalunda ta sitt fulla ansvar. Klockan sju var salongen besatt till sista plats. Föreställningen skulle börja. Den högljudda massan på gatan utanför skingrades av en poliskår som vid det här laget uppgick till något femtiotal mannar, tillkallade från innerstadens samtliga distrikt. Menigheten hade fått full utdelning, de hade fått sig en glimt av den fina världen till livs och gick förmodligen ganska belåtna därifrån. Ett fåtal personer behövde plåstras om på Serafimerlasarettet och några berusade fördes till närmaste finka. De flesta antogs dock ha blivit nöjda. Rupert D. Bolin hade återigen lyckats. Han gav folket skådespel som ingen annan.

Premiärprogrammet utlovade givetvis stora sensationer och öppnade i vederbörlig ordning med journalsfilm. Den hotfulla omvärlden fick dock stå tillbaka denna kväll, till filmkonstens fromma. Journalen skulle denna jubileumsafton ägnas åt en hyllning till Rupert D. Bolin vars gärning inom den svenska filmen saknade motstycke. Icke desto mindre skulle kavalkaden ge glimtar ur ett liv som på sätt och vis var typiskt för epoken. Rupert D. Bolin var sannerligen ett bedårande barn av sin tid. ”Året är 1927…” smattrade speakerns ettriga stämma till jazziga tongångar. ”Den svenska filmkonstens okrönte mästare Stiller återvänder hem från Amerika, den förlörade sonen som kommer hem för att lägga en krans vid den stumma filmens grav… Men stopp! Vem är den unge mannen vid hans sida? Jo minsann, ni ser alldeles rätt! Det är den unge Rupert D. Bolin som följt sin mästare i fotspåren på andra sida Atlanten. Bagaget är som synes fullt av idéer. Det ser tungt ut…” Helt oavsiktligt, men ändå med all önskvärd tydlighet, sklidrade bilden två skilda generationer där Rupert D. Bolin föreställde det unga äregiriga lejonet, medan mästaren redan var en bruten man med knappt ett år kvar av sitt liv. Han orkade inte ens le mot kameran. ”Over there, som det heter över där, håller filmkonsten på att revolutioneras! Något alldeles nytt har sett dagen, den gamla stumfilmen har skördat sina sista triumfer 78 och skall strax på i pension efter lång och trogen tjänst… Den nya teknikens underverk har frambringat film som låter och Rupert D. Bolin är inte sen att tillämpa sina lärdomar från Hollywood. Efter några trevande försök spelar han i en av våra första filmer med ljud. Här ser vi den näpna Columbia Modin framföra en kuplett ur Sommarnätter i 1919 års tappning.” Publiken denna premiärkväll så många år senare log lite överseende åt den film som åldrats i förtid, några erinrade sig nyhetens behag i de första ljudfilmerna och de riktigt gamla rävarna kände ett styng av nostalgi. Rupert D. Bolin visste hur man skulle knipa hjärtat hos alla och envar. Speakern förtsatte outtröttligt: ”Succén var ett faktum. Det lilla bolaget installerar sig snart i ståndsmässiga lokaler på Kungsgatan mitt i Stockholm – Kungsfilm har sett dagen och på Börsen är Bolin snart den ende som kan redovisa vinst… Publiken får bekanta sig med den ena filmstjärnan efter den andra. Här ser vi producenten, regissören och, om uttrycket ursäktas, kvinnokänaren Rupert D. Bolin själv inspektera sitt stall av ingenyer, alla i trägen väntan på den stora rolen…” Efter ett raskt klipp från denna mönstring var kameran förflyttad till ett vårligt och förföriskt Djurgården, till en trädgård framför en stor villa. Speakern kom strax med en förklaring: ”Men tro för all del inte att arbetsmyran Bolin försummar sköna kvällar i familjens hägn. Ute i Villa Romana på Kungliga Djurgården har han funnit sitt paradis på jorden. Här tronar patriarken omgiven av sina närmaste och sitt pigga tjänstefolk. Hustru La-Verne tycks ha något viktigt att framföra till sonen Ulrich, för tillfället utklädd till Napoleon. Eller är det möjligen Dr. Caligari? Husfar tycks ha roligt åt upptåget i alla fall…” Som familjebild betraktar var det en ganska egendomlig sådan. I själva verket var det en alldeles unik interiör från ett hem som eljest befanns hermetiskt tillslutet, inte blott för snokande murvlar från skandalpressen, utan även för de privatpersoner som på något sätt ansåg sig vara bekanta med filmmagnaten. Ingen i denna talrika skara hade någonsin satt sin fot i Villa Romana. Huset omgavs därför av en rytkesflora minst lika yppig och omfångsrik som dess trädgård. Än tisslades det om sinnesjukdomar, än tasslades det om bilolyckor som skulle ha vanställt hustruns ansikte. Malisen visste ingen gräns för fantasi och alla som ansåg sig insatta stoltserade med en alldeles egen uppfattning, ehuru de flesta var ense om att det var någon stor tragedi som för alltid slutit hemmets portar för utomstående. Den banala alkoholismen hade man sedan länge övergivit. Journalfilm gjorde inte saken lättare. La-Verne Bolin, magnatens hustru, såg 79 lika parant ut som någonsin societetens damer och var rent av slående vacker. Möjligen kunde sonen Ulrich förefalla lite besynnerlig i sina städiga snubblingar och kullerbyttor där han trevade runt bland borden i bersån. Trots dessa invändningar tjänade filmen sitt syfte. När Rupert D. Bolin lättade på förlåten lät han det bli en storslagen dementi av alla elakartade rykten. Journalfilmen lämnade raskt Djurgårdens idyll för att friska upp publikens minne med en kavalkad av Kungsfilms allra största succéer. Där kom bekanta scener ur komedier som Kalla det kärlek, På kryss med Lillan och Huskorset vid vägkorset, några farser som förenade en fokligt must med ett visst artistiskt raffinemang som den breda publiken minsann förstod att gilla. Där kom scener ur spännande dramer som Syndernas förlåtelse, Inbrott i Himmelen och Ilska änglar, vilkas thrillerartader intriger kryddades med psykologiska och moraliska konflikter som föll den mer avancerade och kräsna publiken på läppen. Där kom slutligen ett par scener ur de på alla sätt och vis märkvärdiga filmerna Fina nyanser och nya finanser, Sista växeln samt Homeopaten, en trio samhällskritiska filmer som låtit höra tala om sig långt utanför landets gränser. Inte minst genom Columbia Modins medverkan, då Bolin i denna vedett haft en tillgång av Garbos och Bergmans rang. Den sistnämnda filmen hade rönt en speciell framgång då det var den första i sitt slag som tog upp den dagsaktuella verkligheten i romantiserad form, på amerikanskt manér. Homeopaten skildrade Sala-ligans framfart och hade först efter ett otal turer passerat censuren, som anfört klagomål då dess moral icke framstått med tillbörligt eftertryck. Den suggestiva scenen då kvinnan i Västerfärnebo mördas med utstuderad grymhet genom att gasas ihjäl av en bil, inlåst i ett rum med hål för avgasröret, ansågs skadlig för allmänheten. Bolin hade dock vunnit striden med Statens Biografbyrå och därmed försäkrat sig om en framskjuten plats i filmens historia. Kungsfilm under Rupert D. Bolin hade hittat det rätta receptet att locka den stora publiken till sig, något som oftast brukar leda till konflikter med kreatören med anspråk på viss konstnärlig halt i produkterna. Genom stor skicklighet hade Bolin klarat sig undan dessa kontroverser och i stället haft en motsatt verkan – tidens allra främsta regissörer drogs till honom som malarna till ljuset. De som klagade satt antingen på statliga censurorgan eller på kontor hos konkurrenterna; föraktfullt ansåg man att han försökte göra industri av det som för all tid måsta behandlas som konst. Konkurrensen gav honom emellertid rätt. Liksom alla människor med rätten på sin sida kunde han också räkna sig en hel del fiender. Sist i denna cinematografiska panegyrik över Rupert D. Bolins liv och verk var man äntligen framme vid den sensation som utlovats i programmet. Speakern sparade 80 icke på superlativen: ”Rupert D. Bolin, en komet inom svensk film och finans, är från början en enkel grabb från Sibirien, en rännstensunge som kan sin stad som få… och vem har väl skildrat Stockholm med så skarpa ögon som han? Som en sensation till detta exklusiva tioårsjubileum kan Kungsfilm erbjuda publiken en bild av huvudstaden som aldrig tidigare skådats! I våra flygburna tider har luftskeppen snart tjänat ut sin roll, men här ses den kanske allra sista zeppelinaren Gustaf lätta ankar vid Ladugårds gärde. Ombord på luftskeppet finns stjärnfotografen Henning som således hamnat i sitt rätta element. Mina damer och herrar, passa på och njut av Nordens Venedig från ovan. Håll i er, för nu bär det av!” Publiken togs med på en svindlande odyssé, en hisnande himlafärd över Sveriges huvudstad vid Mälarens möte med Östersjön. Zeppelinaren Gustaf steg mot skyn vid Ladugårds gärde en alldeles klar och skimrande höstmorgon och speakerns lyriska kommentarer utvecklades till en kärleksförklaring av det mer passionerade slaget, präglad av allt annat än klarsyn. Den garvade publiken hade antagligen hållit sig ganska kallsinnig gentemot detta banala fågelperspektiv, om det inte varit för just denna hängivenhet. Publiken kapitulerade och föll till föga för vad kinofantasterna senare skulle kalla ”det passionerade panoramat”. Rupert D. Bolin slog an en ton som väckte gehör, även om den var falsk. Färden gick först norrut, med en svepande gir över Värtahamnen där sjåarna redan stod och huttrade utanför ett magasin i väntan på att få lossa frakt med frukt från södern. Några män stod och värmde händerna över en brasa i ett tomfat. ”Nog kan man importera fikon från Söderns paradis per båt,” inflikade speakern, ”men värmen får vi allt hålla med själva…” Färden gick mot nordväst och gjorde en tur över Liljansskogen. ”Stockholms Sherwood breder ut sig med lummig lövskog, täta snår och en yppig flora – ett eldorado för varje dyrkare av svamp och bär, ett skogens skafferi praktiskt taget mitt inne i staden… Men vi gör strax en kursändring och sneddar galant över Östermalm. Här har minsann rivits för att ge luft och ljus. De breda boulevarderna och avenyerna är dragna med breda linjaler och ger härliga promenadstråk åt den östra malmens morgonpigga invånare. Pigor, tjänstefolk och tidningsbud växlar artigheter i portuppgångarna medan grevar, baroner och pensionerade kommendörkaptener idkar morgongymnastik till Uggla på balkongerna. Dagen ser ut att bli fin…” Luftskepper girade snart vid Brunnsviken och seglade vidare västerut mot Vasastadens med modesta byggnation. ”Här var minsann liv och rörelse!” utbrast speakern. ”I myllret under oss har dagen redan pågått i många timmar. Kaféernas frukostservering är över, kuskar, bud 81 och springsjasar har redan avlagt sina visiter och servitörerna får andrum. De ställer ut sina bord på trottoaren, vem vet, det kanske blir sista gången för året… Tidningsbuden står i gathörnen och ropar ut sina rubriker från en orolig värld. Den som tvättar sina öron kan höra senaste nytt på all världens tungomål. Vad har Mussolini hittat på idag? Hur går det i Spanien? Fråga tidningspojken – han vet alla svar. Och där kastar den trötte bagaregesällen en slängkyss till en sydländsk skönhet på morgonrunda bland salustånden. Några gentlemän i citydress tycks inte riktigt finna sig tillrätta på spårvagnens veranda där den segar sig fram längs Odengatans myllrande språk. Hoppsan då, där höll visst en torgmadam på att hamna i kläm. Hoppla Pålle, hojtar kusken och skyndar på den gamla kampen i backen…” Zeppelinaren beskrev en behaglig piruett från Lärkstadens tegelvillor med rosor i trädgårdarna, blöta stentrappor och engelska staket, till den fridfulla Observatorielunden, över Vasaparkens lekande barn ner till S:t Eriksplan där bilarna trängdes med fullastade bussar, spårvagnar och dragkärror med frukt till affärsgatorna i Birkastaden. Husmödrar halade in tvätt från strecken tvärs över gatan, några sotare vikade från taken och ett tåg avgick norrut från Karlbergs station. Seglatsen gick vidare över S:t Eriksbron och de moderna funktionskomplexen längs den jäsande och sjudande S:t Eriksgatan där stora hopar av arbetslösa stöd och skanckade vid hörnet till Fleminggatan, några höjde blicken mot skyn för att titta på luftskeppet som strök över taken, skar en bana tvärs över Kungsholmen ner till hubblen och ruckel bakom Kungliga Myntverket vid Norr Mälarstrand. Speakern blev återigen lyrisk i tonen: ”Det stolta Stadshusets torn med de tre kronorna står i stram givakt inför Riddarfjärdens blanka mantel, ett värdigt monument över huvudstadens demokratiska ordning. Hit har makten kommit med några jättekliv i rak linje från Slotten över Riddarhuset till Eldkvarns gamla tomt. En kort promenad kan tyckas, men ack så viktig. Där nere jäktar ett borgarråd med raska steg över borggården, på väg till något viktigt beslut, någon ny bro som skall klubbas, kanske? Och där borta i väst sträcker vår väldiga tvååring ut sig i sin fulla prakt – Västerbron! En morgontrött cyklist kämpar i uppförsbacken från Marieberg, men pass på, snart bär det utför! Vi följer honom i hans väg där han susar ner mot Hornstull för att skickligt navigera i vimlet av tunga fordon utan pardon för de små i trafiken. Se upp för spårvagnsspåren! En och annan morgontidig koling står och vinglar vid en lyktstolpe, kanske purrad i någon port där han funnit sitt kvarter för natten. Några gossar på väg till folkskolan samsas kring en stulen cigarrett bakom planket, fy skäms pojkar! Kissedoggarna längs Hornsgatan utgör som synes heller inget lysande föredöme där de på väg till dagens studies vid läroverket bolmar som borstbindare på såväl pipa som 82 cigarr. Det är den nya tidens ungdom som jazzbacillen slukat med hull och hår…” Efter en djupdykning över stadsfängelsets gröna ö gick färden söderut till Årstaviken och kolonilotterna vid Tanto och Eriksdal. ”En lantlig idyll!” skrek speakern. Nere vid Skanstull blev det åter liv och rörelse. Arbetare på väg till industrierna kring Hammarby sjö stod och väntade på bussen, vandrade över bron eller slirade med mopederna i korsningen där gatuarbetarna kokade asfalt och fyllde igen en grop. Ett tåg skånkade ut från Södra station och Adolf Fredriks Togr myllrade av småbarn. Ovanför Skinnarviksberget gjorde farkosten halt och stannade upp inför stadens majestätiska anblick, dess ståtliga fasader längs stränder och kajer, likt kulisser framför ett gytter av hemlighetsfulla skrymslen och vrår, till och med skylandes sina egna kyrkor vars torn stack upp i skyn med ett slags desperation i ett förtvivlat försök att göra sig påminda, medan fabriksskorstenarna vid Liljeholmen, Klara sjö, Norra station, Hammarby och Danviken sköt ut sin rök med en helt annan självtillit. Hittills hade den fashionabla publiken suttit tryggt i sina stolar och gett sig hän åt filmens ”passionerade panorama”, ett verk som kunde ha producerats av Svenska Turistföreningen eller Statens Exportråd. Men plötsligt och helt utan förvarning ändrade speakern ton. Likt ett knytnävsslag i åskådarens ansikte svärtades och skändades den så skickligt anlagda skönmålningen av en series bilder som vederlade allt det tidigare sagda. Som i en handvändning växlade kommentarerna karaktär från högstämd lyrik till kritisk samhällsreportage. ”Ja, von oben kan storstaden se ack så förförisk ut, men där nere på marken liknar den i bästa fall en djungel, i vanliga fall ett träsk…” Fotografen befann sig med ens på marken och fågelperspektivets angenäma distans var förbytt till grodans ängsliga intimitet. Några magra barn slogs kring en soptunna på en bakgård i Sibirien. Hålögda män stod i långa köer till arbetsförmedlingar på Söder, vadhållningsbyråer i Klara och Frälsningsarméns soppkök var som helst. Utslitna kvinnor hängde i gathörn och bjöd ut sina kroppar till den som råkade passera. Överallt misär och elände, smuts och förtvivlan. Detta var samma land, samma stad som förut, men det var en bild av medaljens baksida. Premiärpubliken fick bilderna nedkörda i halsen, som en obehaglig påminnelse. Smokingklädda herrar skruvade sig på parketten och damerna glodde ner i knät. Men då denna kavalkad av elände tycktes fortsätta i det oändliga, stämde man upp rösten i prostest mot något som föreföll vara en alltför tendentiös skildring. ”Bu!” ropade någon. ”Det här är inte sant!” hojtade en annan. ”Lögn och förtal!” skanderade en tredje. Stämningen i salongen blev spänd och nervös. De ansvarskännande herrar som 83 vädrat sitt missnöje över Kungsfilms hommage à socialrealismen ansåg uppenbarligen att den inte var på sin plats, inte helt comme-il-faut. Detta var en orättvis sklidring av deras stolta stad. ”Stoppa filmen!” härdes det i salongen. ”In med Casanova!” krävde någon som läst fel på affischen. På första parkett satt dock chefen för polismakten och teg. Han studerade bilderna uppmärksamt och hans tystnad lät sig gärna tolkas som ett stilla medgivande. Kritiken var kanske rent av befogad. Men som vanligt var det talesmän för den goda smaken som gjorde sina stämmor hörda. Precis i rättan tid var fotografen tillbaka till det ”passionerade panoramat”. Publiken hade fått vad den tålde och den brutala effekten av dessa tvära kast blev nästintill drömlik, som vore det man vanligen såg blott ett sken, en slöja över något grymt och hemskt och motbjudande. Men ett försoningens skimmer vilade över premiärsalongen då journalen ändade med en vacker bild från Mosebacke torg, det klassiska fågelperspektivet. Speakern stämde åter upp en panegyrik över Gamla Stans gubbar och gränder, bråk och brinkar, alla dessa charmfulla krumelurer utan vilka Stockholm aldrig vore Stockholm. Där gick några lyckliga lajdare från Skeppsbron med ett par kossor en oviss framtid till mötes, men sånt är livet. Båtarna trängdes med sin last från Skärgården, här vaknas bär och svamp, ved och frukt från Österman på skäret. Några envisa Munkbromadammer har gräddat pannkakor och har full fart på kommersen. Livet sjuder och sjunger. ”Stadens hjärta är i alla fall Gamla Stan”, jublade speakern. ”Staden mellan de broar som leder ut som pulsådror från ett hjärta som måhända är gammalt men som ännu slår sina trygga slag. Här i myllret av medeltida kåkar vilar arvet från vårt ärorika förflutna, det arv som våra riksdagsmän nästgårds på Helgeandsholmen så gott förvaltar…” Samförståndets gemyt spred sig i salongen, genom instämmande nickar och varma leenden. Det blev dags för galakvällens huvudnummer.

84

13.2 Posudek PhDr. Zbyňka Černíka

85

86

87