Poděkování: Ráda bych poděkovala PhDr. Luborovi Kysučanovi PhD. za spolupráci a odborné vedení při zpracovávání mé diplomové práce. Dále děkuji Ing. Josefovi Smetanovi a Ing. Jiřímu Semmelbauerovi ze s.p. DIAMO, SUL Příbram za poskytnutí cenných rad a literatury.
2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s použitím uvedené odborné literatury a informačních zdrojů. ...... podpis
3 OBSAH Úvod...... 7 I. Vymezení území z hlediska přírodních podmínek a historického vývoje osídlení a hornictví ...... 9 1 Charakteristika přírodních podmínek Příbramska ...... 9 1.1 Obecná charakteristika oblasti ...... 9 1.2 Geologické vymezení území...... 9 1.2.1 Příbramské žilní ložisko...... 10 1.3 Klimatické poměry...... 12 1.4 Geomorfologické poměry ...... 12 1.5 Pedologické poměry...... 13 1.6 Hydrologické a hydrogeografické poměry...... 14 1.7 Geobotanické poměry ...... 15 1.8 Přírodní zdroje...... 16 1.9 Využití krajiny ...... 16 2 Dějiny příbramského dolování ...... 17 2.1 Historie příbramského osídlení ...... 17 2.1.1 Středověk a doba předhusitská...... 18 2.1.2 Husitská reformace a třicetiletá válka...... 18 2.1.3 Příbram v 19. století ...... 19 2.1.3.1 Vysoká škola báňská...... 20 2.1.4 Příbram od 1. světové války do současnosti...... 21 2.2 Počátky příbramského dolování...... 22 2.3 Rudné hornictví v předindustriální éře...... 23 2.4 Rudné hornictví v industriální éře...... 24 2.4.1 Jan Antonín Alis...... 25 2.5 Dolování v 19. a na počátku 20. století...... 26 2.6 Situace ve válečném období...... 27 2.7 Rudné hornictví po roce 1945...... 28 2.7.1 Politicko – hospodářská situace státu...... 28 2.7.2 Ekonomická kritéria těžby rud...... 29
4 2.8 Závěrečná fáze rudného hornictví...... 30 3 Těžba uranu v České republice...... 32 3.1 Uran jako strategická surovina...... 32 3.2 Fáze rozvoje uranového hornictví...... 33 3.3 Těžba uranu v příbramském rudním revíru...... 34 3.3.1 Geologický průzkum a počátky těžby...... 35 3.3.2 Tábor nucených prací pro politické vězně ...... 36 3.3.3 Uranový průmysl v 50. a 60.letech ...... 38 3.3.4 Útlum uranového hornictví ...... 39 3.4 Ekonomická bilance těžby uranu ...... 40 II. ENVIRONMENTÁLNÍ ASPEKTY HORNICTVÍ A JEJICH VLIV NA ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ PŘÍBRAMSKA...... 43 1 Environmentální aspekty rudného a uranového hornictví ...... 43 1.1 Charakteristika dopadů hornické činnosti na životní prostředí...... 43 1.1.1 Vliv těžby na horninové prostředí...... 45 1.1.2 Vliv těžby na půdu ...... 45 1.1.3 Vliv těžby na ekosystémy, faunu a flóru...... 47 1.1.4 Vliv těžby na povrchové a podzemní vody...... 47 1.1.5 Vliv těžby na ovzduší a klima...... 48 1.1.6 Vliv těžby na obyvatelstvo...... 49 1.1.7 Vliv těžby na krajinu, kulturní památky a hmotný majetek...... 50 2 Dopad hornictví na životní prostředí Příbramska...... 51 2.1 Charakteristika pozůstatků po těžbě...... 51 2.2 Rozsah poškození půd...... 51 2.2.1 Eroze jako důsledek těžby...... 53 2.2.2 Kontaminace půd ...... 53 2.3 Rozsah poškození ovzduší ...... 55 2.3.1 Atmosférický spad prvků ...... 55 2.3.2 Hlavní zdroje emisí ...... 57 2.3.3 Vliv jednotlivých činitelů na depozici prvků...... 58
5 2.4 Rozsah poškození vod...... 59 2.4.1 Kontaminace povrchových vod...... 59 2.4.2 Radionuklidy ve vodních tocích ...... 60 2.5 Radiační zátěž životního prostředí na Příbramsku...... 61 2.5.1 Určení kritické skupiny obyvatel ...... 62 2.5.2 Katalog zdrojů emisí radonu ...... 62 3 Analýza rizik při sanaci příbramského ložiska...... 64 3.1 Odstraňování následků těžby ...... 64 3.2 Základní pojmy v oblasti rekultivací...... 65 3.3 Způsob provedení likvidace na příbramském ložisku...... 66 3.3.1 Sanace jam a objektů hornických provozů...... 67 3.3.2 Sanace odkališť ...... 68 3.3.3 Rekultivace odvalů...... 69 3.3.4 Nakládání s důlními vodami ...... 70 3.3.5 Zatopení uranového ložiska ...... 71 3.4 Zhodnocení současného stavu životního prostředí ...... 72 Závěr ...... 74 Anotace...... 76 Seznam pramenů a literatury ...... 77 Jmenný index...... 82 Seznam příloh...... 83 Přílohy
6 Úvod Rozvoj lidské společnosti úzce souvisí s využíváním nerostných surovin, zajišťujících rozvoj jednotlivých průmyslových odvětví. Potřeba vyhledávat, otvírat a dobývat ložiska nerostných surovin byla impulzem pro vznik hornictví. Hlavní náplní tohoto průmyslového odvětví je exploatace ložisek nerostných surovin a jejich úprava, avšak neméně důležitou součástí hornické činnosti je následné zahlazování negativních účinků důlní činnosti na životní prostředí. Z historického vývoje hornictví v regionech s intenzivní těžbou a zpracováním nerostných surovin vyplývá jeho pozitivní dopad na rozvoj místních řemesel, školství, stavebnictví, dopravy a služeb. Zároveň se však projevuje jeho negativní aspekt, který spočívá ve výrazném ovlivnění krajiny a jednotlivých složek přírodního prostředí. Historie města Příbrami a jeho okolí je neoddělitelně spjata s hornictvím a na něj navazujícím hutnictvím stříbra a olova, ke kterému se v polovině 20. století přidala těžba a zpracování uranové rudy. Prosperita města byla vždy přímo závislá na rozvoji nebo úpadku důlní činnosti, poněvadž Příbram nedisponovala dostatečně silnou průmyslovou základnou, jež by byla schopná zaměstnat pracovní síly uvolňované z hornických provozů v dobách jejich úpadku. Hornictví je tedy fenomén, který kromě rázu krajiny a stavu životního prostředí významně ovlivňuje také sociální a ekonomickou sféru společnosti. Tato diplomová práce si klade za cíl zdokumentovat a zhodnotit historii hornické činnosti v příbramském regionu od jejích prvopočátků až do současnosti. Zvláštní důraz je kladen na období 19. a 20. století, kdy těžební aktivity v regionu dosáhly největšího objemu a zároveň způsobovaly nejsilnější zatížení životního prostředí. Předmětem mého výzkumu je popsání a zhodnocení environmentálních dopadů hornictví na jednotlivé složky životního prostředí Příbramska. Kromě podání přehledu environmentální historie regionu by tato diplomová práce měla přispět k pozitivnímu vnímání Příbramska jako regionu, který sice v minulosti prošel výraznou devastací životního prostředí, ale jehož stav se v závislosti na řadě ekonomických a environmentálních změn postupně zlepšuje. Diplomová práce je rozdělena do dvou částí. V první teoretické části je podána zevrubná charakteristika přírodních podmínek Příbramska, na kterou
7 navazuje popis vývoje osídlení regionu a přehled historie těžby nerostných surovin na Příbramsku od jejích počátků do současnosti. V závislosti na časovém vymezení této diplomové práce je však největší prostor věnován 19. a 20. století. Bylo to právě 20. století, které přineslo prudký rozvoj uranového průmyslu. Příbramské uranové ložisko se díky bohatým zásobám uranové rudy stalo místem těžby a zpracovávání největšího objemu této nerostné suroviny v bývalém Československu, což bylo spojeno s nebývalým rozvojem města Příbrami, které se mohutně rozrůstalo v architektonickém a urbanistickém stylu socialistického realismu. Problematiku uranového průmyslu považuji pro rozvoj příbramského regionu natolik zásadní, že je jí v diplomové práci věnována samostatná kapitola, ve které jsou podrobně popsány jednotlivé fáze rozvoje uranového průmyslu, jeho politické pozadí a ekonomická kritéria těžby. Druhá část diplomové práce vychází z konkrétního průzkumu mapované lokality. Jejím úkolem se spojit obecnou charakteristiku hlavních vlivů rudného a uranového hornictví na životní prostředí s konkrétními příklady environmentálních dopadů hornické činnosti na životní prostředí Příbramska. Při sledování negativních vlivů hornictví na Příbramsku je hlavní pozornost věnována ekologickému zatížení půd, ovzduší a vod, což jsou složky životního prostředí, jež jsou hornickou činností poškozované nejsilněji. Rudné i uranové doly prošly na konci 20. století obdobím výrazného útlumu těžby a následného uzavírání a likvidace hlubinných dolů. Závěrečným tématem druhé části je proto problém zahlazování následků těžby ve zkoumané oblasti a analýza rizik, jež sanaci ložiska doprovázejí. V závěru diplomové práce je problematika vlivu hornické činnosti na životní prostředí zhodnocena a uvedeny jsou též problémy, které budou muset být v budoucnu ještě vyřešeny. Poukázáno je na zjištění postupné konsolidace dříve neutěšeného stavu životního prostředí v příbramském regionu. Diplomová práce má charakter přehledové práce. Předpokladem jejího vzniku bylo vyhledání a zpracování velkého množství podkladů. Jednalo se zejména o dobovou literaturu pojednávající o historii těžby a o informace o stavu životního prostředí od 19. století do současnosti. Dalším významným pramenem bylo studium archivních materiálů a odborných časopisů.
8 I. VYMEZENÍ ÚZEMÍ Z HLEDISKA PŘÍRODNÍCH PODMÍNEK A HISTORICKÉHO VÝVOJE OSÍDLENÍ A HORNICTVÍ 1 Charakteristika přírodních podmínek příbramského regionu 1.1 Obecná charakteristika oblasti Zkoumané území se nachází ve středočeském kraji, v okrese Příbram. Fytogeograficky je součástí mezofytika sosiekoregionu Brdské vrchoviny a náleží k samostatné biochoře mírně teplé Březnické pahorkatiny. Díky značnému zornění zemědělských půd má Příbramsko poměrně vysoký koeficient ekologické stability. Ráz krajiny je zde silně narušen činnostmi souvisejícími s dlouhodobou těžbou rud a uranu, jejichž připomínkou dodnes jsou na Příbramsku rozsáhlé odvaly hlušiny. Mapované území lze charakterizovat jako mírně členitou pahorkatinu s dominantním lesním komplexem na jihovýchodě, který představuje významný krajinný prvek. Značně zdevastovaná krajina následkem intenzivní hornické činnosti se nachází zejména na severu příbramského regionu. (Analýza rizik při sanaci ložiska Příbram, 2000) 1.2 Geologické vymezení území Území České republiky spadá do dvou základních geologických soustav Českého masivu a západních Karpat. Zatímco Český masiv zabírá většinu rozlohy Čech, západní Moravy, Slezska a přesahuje do Německa, Polska a Rakouska, Karpatská soustava území České republiky zasahuje jen svou západní částí a z hlediska rudného a uranového hornictví nemá velký význam. (Majer, 2004) Český masiv tvoří v geologické stavbě střední Evropy tektonicky omezenou kru, která byla několikrát vyzvednuta nad své okolí a vystavena hluboké denudaci. Typické je pro něj velké množství ložisek, která mají navzájem rozdílný původ a látkové složení. Zároveň obsahují poměrně malé zásoby jednotlivých surovin. To však neplatí o uranu, jehož ložiska v Českem masivu
9 jsou ve srovnání s celým euroasijským kontinentem abnormálně bohatá. Uranové zrudnění je v Českém masivu zastoupené jak endogenními, tak exogenními ložisky. 1 (Tomíček, 2000) Na Český masiv lze nahlížet jako na konsolidovaný blok zemské kůry, který má velice složitou stavbu. Jsou v něm zachovány zbytky horninových komplexů, které hrály důležitou roli v rozmanitých horninových procesech, jež s přestávkami probíhaly od prekambria v prvohorách až do čtvrtohor. Ložiska rud v jednotlivých geologických jednotkách přitom vznikala prakticky ve všech etapách vývoje a jsou genetickým obrazem komplikovaného vývoje. 2 (Kolektiv autorů, 2003) Český masiv bývá rozdělován na pět základních strukturních zón: sasko durynskou, barrandiensko železnorudskou, sudetskou, moldanubickou, a oblast povariských platformních pokryvů s charakteristickými ložisky. (Lepka, 2003) Příbramský rudní revír patřil mezi nejvýznamnější součásti moldanubické zóny, nejstarší části Českého masivu zahrnující horniny Šumavy, jižních Čech, Českomoravské vysočiny a jihozápadní Moravy. Příbramský okrsek se vyznačoval pestrou paragenezí s převahou stříbra, olova, manganu a žil s uranovým zarudněním. (Kolektiv autorů, 2003) 1.2.1 Příbramské žilné ložisko Příbramský rudní rajon je geologicky situován ve středočeském plutonickém komplexu. Žíly v této oblasti procházejí dvěma útvary: proterozoikem a kambriem. Proterozoické pásmo hornin je tvořeno hlavně břidlicemi, diabasy, tufy a lávami. Kambrické pásmo hornin, ve kterém se koncentruje nejvíce žil, je tvořeno převážně drobami, pískovci a slepenci. Oba
1 Zatímco starší endogenní ložika, mezi která se řadí příbramská ložiska uranu, jsou vázána na granitoidní masívy a krystalické série, mladší exogenní ložiska se pojí s útvary permkarbonu, křídy a teriéru. (Michálek Holéczy, 2004) 2 Jako první se vyvinula ložiska kyzových, manganových a niklových rud. Poté vznikala většina polymetalických ložisek, ložiska zlata, uranu a cínowolframových rud. Celý proces byl ukončen během třetihor a čtvrtohor mineralizací spojenou s projevy koncentrace železa, uranu a částečně i niklu. (Kolektiv autorů, 2003)
10 útvary jsou odděleny tzv. jílovou rozsedlinou, která reprezentuje vrásový přesmyk proterozoika před kambrium. (Kolektiv autorů, 2003) Revír bývá dělen na 3 menší celky. Nejznámější a současně největší je březohorské ložisko 3, které se nachází v kambrické části revíru v samém centru Březových Hor. Mezi nejvýznamnější místní šachty se řadí Vojtěch, Anna, Marie, Drkolnov a Ševčín. (Velfl, 2003) Severně až severozápadně od Březových Hor se v pásmu proterozoických hornin nachází černojamské ložisko s šachtami Ferdinand, Jarošova nebo Lill. Třetí ložisko se nachází jihozápadně od Březových hor poblíž obce Bohutín. V této kambrické části revíru se rudné žíly těžily např. na šachtách Řimbaba, Rudolf nebo Štěpán. (tamtéž) Rozdělení rudného revíru na jednotlivá ložiska je dáno historickými a technickými podmínkami, po geologické stránce však představují jeden celek. V Bohutínské části revíru se vyskytují početné diabasové žíly o mocnosti až několika desítek metrů, které v mnoha případech sledují rudní žíly, přičemž místy vystupují po stejných puklinách. 4 Tyto žíly mají hlavně SZ – JV směr a z rudních minerálů obsahují zejména pyrit, galenit a sfalerit. U povrchu se rudní žíly rozdělují na řadu menších žilek, které se do hloubky buď spojují nebo mizejí. Ve větších hloubkách se nachází už jen několik hlavních žil, z nichž nejvýznamnější byla Vojtěšská hlavní žíla s mocností 1 2 m. Tato žíla byla v rudném revíru vůbec nejdelší a měla největší akumulaci kovů. (Kolektiv autorů, 2003) Význam Příbramského rudního revíru spočíval zejména v obsahu uranové rudy. Větší akumulace uranu jsou ve středních Čechách vázány na středočeský pluton, přičemž rudné pole Příbram přestavovalo vůbec nejrozsáhlejší uranové zrudnění žilného typu v Českém masivu. Uranové zrudnění se v tomto regionu táhne podél okraje Středočeského žulového plutonu v pásu 1 2 km širokém a 25 km širokém. V lokalitě bylo objeveno celkem 35 rudních žil, které byly vesměs krátké s mocností od 10 do 50cm. (Lepka, 2003) „ Nejproduktivnější uranové žíly probíhají ve směru SZ – JV a S – J směrem, horizontální i vertikální rozsah kolísá od 500 m do 1 000 m při mocnosti 0,5 m až do extrémních 12,0 m. Průměrná produktivita žil se pohybovala okolo 2,54 kg na 1 m 2 žilné plochy“. (tamtéž: 43)
3 Viz příloha č. 3. 4 Viz příloha č. 4.
11 Na nejbohatší žílu geologové narazili u příbramského Bytízu. Rudné žíly byly v tomto regionu bohaté na minerály, zejména na kalcit, koffinit, uraninit, galenit, sfalerit, antraxolit, pyrit a ryzí stříbro. Na ložisku bylo za celou dobu jeho využívání otevřeno více než 20 žilných uzlů v rámci 9 úseků, které byly otvírány systémem překopů a dobývány selektivně. Většina uranového zrudnění se nacházelo v 11 km dlouhé střední části ložiska s nejbohatšími žilnými uzly. (Kolektiv autorů, 2003) Kromě uranových rud zde byly dobývány rudy polymetalické s obsahem stříbra, zinku a olova. 1.3 Klimatické poměry Příbramsko se z hlediska širších územních vztahů a z klimatického hlediska nachází v mírné klimatické oblasti. Řadí se do okrsku B 5, který je mírně teplý, mírně vlhký, vrchovinný. (Smejtek in Vlastivědný sborník Podbrdska, 1987) Nadmořská výška regionu se pohybuje od 420 do zhruba 600 m.n.m. Roční průměrná teplota dosahuje 7 8 °C, ve vegetačním období se obvykle pohybuje mezi 13 a 14°C. Teplotně se tato podnební oblast víceméně blíží celorepublikovému průměru. Nejchladnějším měsícem je leden s – 2,4°C, zatímco teplotní i srážková maxima jsou dosahována v měsíci červenci, kdy průměrná teplota činí 17°C. Podle hydrometeorologické stanice Březové Hory spadne na Příbramsku ročně průměrně 611 mm srážek. Nejvydatnějším měsícem je červenec s 73 mm, nejméně srážek spadne v únoru a březnu (36 mm). V oblasti jsou příznivé podmínky pro pěstování zemědělských plodin. (Analýza rizik při sanaci ložiska Příbram, 2000) 1.4 Geomorfologické poměry Z hlediska geomorfologie lze na Příbramsku rozlišit dva základní útvary: pahorkatiny a vrchoviny. Pahorkatiny se nacházejí ve střední části popisované oblasti a patří mezi ně pahorkatina Středního Povltaví, Dobříšsko štěchovická a Příbramská. Na jejich západním i východním okraji se zvedají vrchoviny –
12 Hřebeny, Brdy, vrchovina Krásnohorská a Milevská. Oblast vrchovin je silně zalesněná a orná půda se tu vyskytuje pouze podél okrajových partií lesů, většinou na mírných svazích orientovaných jihovýchodním směrem. Východní části Příbramska dominuje pahorkatina Středního Povltaví, jejíž osu tvoří řeka Vltava. Krajina je zde výrazně členitá, mezi jednotlivými svahy jsou značné výškové rozdíly. Zemědělsky využívaná půda se nachází v průměrné nadmořské výšce 360 – 450 m. Jihozápadním směrem od pahorkatiny Středního Povltaví se v nepravidelném pruhu táhne vrchovina Březnická a Mirovická, pro které je charakteristická mírná až střední svažitost s dlouhými svahy různých orientací. (Smejtek in Vlastivědný sborník Podbrdska, 1987) 1.5 Pedologické poměry Pedologická skladba Příbramska je poměrně pestrá. Z celkového množství zemědělské půdy zabírají největší rozlohu hnědé půdy (77,9%). Dále se zde uplatňují půdy glejové (10,9%), oglejené (8,6%), illimerizované (3,8%), nevyvinuté (2,75%), hnědozemě (1,46%), nivní půdy (1,4%), rendziny (0,14%) a rašeliništní půdy (0,02%). (Smejtek in Vlastivědný sborník Podbrdska, 1987) Převažující hnědé půdy se vytvořily ve všech oblastech pahorkatin a vrchovin v mírně teplém a mírně vlhkém klimatickém okrsku. Druhé nejrozšířenější glejové půdy vznikly na kyselém materiálu a nevápnitých nivních uloženinách. Fyzikální poměry těchto půd nejsou příznivé, protože obsahují málo vzduchu a jsou přesycené vodou. Navíc obsahují sloučeniny dvoumocného železa, jsou proto pro rostliny toxické. Na glejových půdách tedy většinou roste méně hodnotný luční porost s převahou mokřadních bylin.
13 1.6 Hydrologické a hydrogeografické poměry Podle hydrogeologického plánu se zájmové území řadí do hydrogeologického rajónu R52. Místní hydrogeologické poměry mají úzkou souvislost s hydrologickými poměry příbramského uranového ložiska. Z hydrogeografického hlediska náleží celé území ložiskové oblasti do povodí Střední Vltavy. Hlavním tokem, který oblast s tímto povodím spojuje, je řeka Kocába. Mezi další toky, jež odvodňují zejména jihovýchodní část ložiska, se řadí řeka Berounka a Litavka. (Smejtek in Vlastivědný sborník Podbrdska, 1987) Příbramsko má poměrně významné zastoupení vodních ploch. Nejradikálnější zásah do regionální vodní sítě znamenalo vybudování tří velkých nádrží – Orlík, Slapy a Kamýk nad Vltavou. Nádrže jsou součástí vltavské kaskády a tvoří osu celé oblasti. Vltava má na území okresu celou řadu přítoků. Mezi pravobřežní patří Kamenice, Hrachovka, Mlýnský potok, Brzina, Mastník a Musík. Levobřežními přítoky jsou Líšnický potok, Jindrovský potok, Hubenovský potok, Radíč, Meredský potok, Sladovařský potok a Kocába. Významným tokem je také Skalice, která patří do povodí Lomnice, a jejíž přítoky tvoří Nový potok, Bezděkovský potok, Nesvačilský potok, Hradecký a Mlýnský potok. Část okresu zasahuje také řeka Litavka s přítoky Obecnickým, Pilským, Příbramským, Drahlínským, Hlubičským a Ohrazenickým potokem. (tamtéž) Co se týká oblasti, ve které se rozkládá příbramské uranové ložisko, nachází se pod místně erozivní bázi. Územím ložiska se táhne hranice povodí řeky Kocáby a Příbramského potoka. V oblasti ložiska se nenacházejí žádné významné zdroje pitných nebo minerálních vod, horniny ložiska jsou málo propustné, přičemž propustnost směrem do hloubky klesá a převažuje propustnost puklinová. Podzemní vody se podle způsobu cirkulace na Příbramsku člení do tří typů jejich oběhu. Pro aluviální a deluviální pokryv jsou charakteristické průlinové podzemní vody, zatímco podzemní vody puklinové jsou typické pro pásma, ve kterých dochází k povrchovému rozpojení puklin. Tyto dva typy podzemních vod jsou navzájem propojeny a dohromady vytvářejí zónu mělkého oběhu. Třetí typ, puklinové vody hlubšího oběhu, jsou vázané na tektonické linie rudních nebo nerudních žil. (Analýza rizik při sanaci ložiska Příbram, 2000)
14 1.7 Geobotanické poměry Území okresu Příbram patří do biogeografické provincie středoevropských listnatých lesů a podprovincie hercynské. Jsou zde rozlišovány čtyři biogeografické regiony: Blatenský, Brdský, Slapský a Votický. (Analýza rizik při sanaci ložiska Příbram) Podle mapy přirozené vegetace pokrývají oblast Příbramska následující jednotky: květnaté a bikové bučiny, acidofilní, habrové a subxerofilní doubravy, skalní lesostepi a ostrůvky reliktních borů, acidofilní horské bučiny, suťové lesy, podmáčené smrčiny, luhy a olšiny. (tamtéž) Lesní porosty na Příbramsku vytvářejí několik velkých komplexů, z nichž nejrozsáhlejší je téměř souvislý komplex Brd a Hřebenů. Další lesní komplexy se nacházejí v širším okolí vodní nádrže Slapy a Orlík a v pásu mezi obcemi Dubenec a Milín. V ostatních částech území tvoří lesy izolované celky, které jsou odděleny poli a travními porosty. Výjimečná je oblast Vojenského újezdu Brdy, kde se nachází 22,5 tis. ha lesů, což je 31% plochy okresu. Oproti tomu se na Příbramsku vyskytují také téměř bezlesé prostory. Jedná se o širší okolí Březnice mezi Příbramí a Dobříší a oblast SZ od Sedlčan. V těchto katastrech převažuje orná půda. (tamtéž) Současný ekosystém je výsledkem antropologické činnosti probíhající po několik století. Významnějšího poškození byly ušetřeny pouze obtížně dostupné partie hřebenů Brd a také lesní komplex ve Vojenském újezdu. Vlivem působení člověka na krajinu došlo k pozměnění druhové skladby lesních porostů. V současné době převažuje labilní smrk a borovice na úkor jedle, snížení výskytu dubu a buku napomohlo přemnožení divoké zvěře. V některých oblastech byly zachovány porosty původních jedlobučin, autochtonní smrky rostou v roklích kaňonů řek. Přirozeným porostům se také blíží porosty olší a zbytků lužního lesa, které se nacházejí na mokrých podmáčených stanovištích a v údolních nivách. (tamtéž)
15 1.8 Přírodní zdroje Popisované území se nachází v chráněném ložiskovém území vyhrazených radioaktivních nerostů. Přestože těžební činnost byla v této oblasti na základě vládního rozhodnutí v roce 1991 zastavena, ložisko radioaktivních nerostů nebylo zcela vytěženo. Zbylé zásoby ložiska byly označeny za hospodářsky neúčelné, a proto jsou vyjmuty z evidence zásob nerostných surovin. Chráněné ložiskové území a dobývací prostor Bytíz však zůstaly zachovány, zrušeny by měly být po odepsání zbylých zásob uranových surovin do roku 2015. (Analýza rizik při sanaci uranového ložiska Příbram, 2000) S realizací nových dolů na těžbu nerostných surovin se však v územním plánu nepočítá. 1.9 Využití krajiny Využití krajiny, které je dáno zastoupením a prostorovým uspořádáním krajinných struktur, charakterizuje fyziognomii krajiny a základní ekologické vztahy. Základními krajinnými strukturami na Příbramsku jsou lesní porosty (44,3% z celkové výměry zájmového území), orná půda (31,1%), trvalé travní porosty (8,0%), vodní plochy (2,6%), sady a zahrady (0,7%) a zastavěné plochy (1,1%). (Analýza rizik při sanaci ložiska Příbram, 2000) Na Příbramsku zabírá 42,5% plně antropologizovaná krajina, pro kterou je typické vysoké využití území s narušením krajiny, přírodních struktur a ekologických vztahů. Zbývající plocha spadá do kategorie s převahou přírodních nebo přírodně blízkých struktur s funkčními ekologickými vztahy (18%) nebo do kategorie harmonické krajiny (39,5%). V části okresu s převahou pahorkatin je charakteristické střídání kulturních lesních porostů, luk, pastvin, polí, rybníků a ostatních vodních ploch. Na Příbramsku je krajina dlouhodobě využívána, proto v ní jsou poměrně málo zastoupeny přírodovědecky hodnotnější segmenty přírodního charakteru. Z hlediska ochrany přírody a krajiny jsou nejhodnotnějšími částmi okresu Brdy a kaňonovité údolí Vltavy. (tamtéž)
16 2 Dějiny příbramského dolování
Hornictví se vždy řadilo mezi nejvýznamnější faktory určující společenský a ekonomický rozvoje v Českých zemích. Těžba nerostných surovin napomáhala rychlejšímu osidlování jednotlivých oblastí a zpracovávané rudy poskytovaly dostatek materiálu pro výrobní účely. Rozvoj báňských věd přinášelo technické podněty i ostatním výrobním odvětvím.
2.1 Historie příbramského osídlení
Nálezy štípané kamenné industrie dokládají osídlení příbramského okresu již ve starší a střední době kamenné (250 000 let – 6.tis. př. n. l.). Terén byl však hustě zalesněný a panovaly zde nepříznivé klimatické podmínky, proto oblast příliš nelákala ke kolonizaci a hustota osídlení v následujícím období spíše klesala. (Velfl, 2003) Situace se změnila v mladší době bronzové na přelomu 2. a 1. tisíciletí př. n. l., když se na Příbramsku začali usazovat lidé knovízské kultury, jejichž pobyt je zde doložen pozůstatky jejich osad a četnými popelnicovými pohřebišti. Pro proces osídlování příbramského regionu byl velmi důležitý příchod Keltů v mladší době železné (4. 1. stol. př. n. l.). Keltové v této lokalitě rozvíjeli nejen zemědělství a pastevectví, ale zpracovávali také kovy a věnovali se uměleckým řemeslům, k čemuž využívali ložiska stříbra, mědi, zlata a železa. Přestože chybí přímý archeologický nález dokládající keltskou těžbu, mnozí badatelé došli k závěru, že se Keltové mohli na Příbramsku těžbou nerostných surovin zabývat. 5 (Vurm Kunický in Podbrdsko, 2004) Z římské doby a z období stěhování národů se nedochovaly žádné hmotné prameny. Je však doloženo, že Slované tento kraj kolonizovali v 7. 9. století a osídlení českými kmeny zde pokračovalo až do středověku. Do 10. století patřila oblast Příbramska k panství Slavníkovců, později se dostala do sféry vlivu Přemyslovců. (Velfl, 2003) 5 Velmi reálné je např.rýžování stříbra na Březových horách podél řeky Litavky nebo jeho dobývání z výchozů rudných žil u Bohutína.
17 2.1.1 Středověk a doba předhusitská Prvním písemným pramenem dokládajícím existenci města Příbrami je listina podepsaná 20. června 1216. 6 (Velfl, 2003) Jedná se o smlouvu o prodeji statku Příbram 7, který koupil pražský biskup Ondřej od premonstrátského kláštera v Teplé. S ohledem na umístění osady na tzv. Zlaté stezce 8 lze předpokládat, že původní slovanské sídlo zde bylo založeno již před rokem 1216. Po biskupovi Ondřejovi, který z Příbrami vytvořil správní a hospodářské centrum jednoho ze svých panství, se v čele města vystřídalo několik dalších církevních majitelů. Díky kolonizaci se město postupně rozrůstalo až na konci 13. století pod jeho správu spadalo třináct vesnic. Koncem 13. století se rozvoj města výrazně zpomalil. V zemi vypukly silné nepokoje spojené s komplikacemi ohledně obsazení následnického místa panovníka po smrti Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli roku 1278. Králem byl zvolen Václav II., nicméně situaci v zemi to neuklidnilo. Hospodářského růstu a prosperity jako důsledku stabilizace feudální moci lucemburské dynastie ve střední Evropě se Příbram dočkala na sklonku 14. a 15.století. Ve městě také často pobýval první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, který si zde nechal postavit kamenný hrádek a pomohl zřídit nemocnici s kostelem sv. Jana. (tamtéž) 2.1.2 Husitská reformace a třicetiletá válka Husitská reformace získala v Příbrami řadu stoupenců. Následkem válečných rozbrojů v tomto období Příbram chudla a měšťané se proto důvodně obávali, aby neztratila status města s tržním právem. Snažili se tudíž o rozvoj těžby stříbra, jejíž objem následkem toho od 16. století rychle vzrůstal. V souvislosti s rozvojem těžby se zvyšoval počet obyvatel stěhujících se do města za prací, mezi nimiž byla také velká skupina německých horníků z Krušných hor.
6 Viz příloha č. 5. 7 Název Příbram je původně staroslovanské jméno, které pravděpodobně patřilo zakladateli osady. 8 Historická severojižní komunikace, která vedla z Bavorska do Prahy.
18 Zaměstnanci dolů se usazovali hlavně na Březových Horách, kde vznikla hornická osada, která byla sice od počátku spravovaná hormistrem a byla tak nezávislá na městě, formálně však byla považovaná za příbramské předměstí. V roce 1525 bylo v Příbrami zavedeno jáchymovské horní právo s němčinou jako úředním jazykem, horním městem se však Příbram stala až v roce 1579. (Vlastivědný sborník Podbrdska, 1977) V čele města stanul královský úředník, tzv. mincmistr a byla zrušena robota. Pro Příbram tím začalo období prosperity, zatímco postupně se počešťující obec Březové Hory zůstala malou osadou. 9 Příbram přesto po celé 16. století zůstávala malým městečkem, které se nikdy nezmohlo na zděné hradby, atribut skutečného města. Obyvatelstvo se živilo převážně zemědělstvím a řemesly, přičemž základ příjmů tvořil chov dobytka a vaření piva. Hluboký zásah do fungování města znamenala třicetiletá válka v letech 1618 1648, během které byla Příbram několikrát zpustošena vojsky obou soupeřících stran. Město sice zpočátku v bojích podporovalo české protestantské stavy, ale nakonec se samo stalo obětí drancování Mansfeldova českého vojska. (Velfl, 2003) Výsledek války znamenal pro dosud převážně utrakvistické Čechy násilnou rekatolizaci. V Příbrami proběhl náboženský převrat velmi rychle. Velkým dílem k tomu přispěla mariánská kaple na Svaté Hoře, která se stala jedním z nejnavštěvovanějších poutních míst v Čechách. Město se z následků třicetileté války vzpamatovávalo jen velmi pomalu. Kromě zisku z poutnického ruchu napomáhaly rozvoji města peníze, které plynuly z úspěšné těžby železa. Těžba v dolech na stříbro sice také pokračovala, ale nepřinášela vysoký výnos. (tamtéž) 2.1.3 Příbram v 19. století Jak postupně přibývalo stálých obyvatel města, Příbram se rozrůstala. Nové stavby ale nebyly nikterak honosné, jednalo se spíše o chudé hornické domky. Protože se Příbram řadila mezi města s nejvyššími výnosy z těžby stříbra
9 Počet nově příchozích německých horníků nebyl dostatečně vysoký, aby změnil ráz města. Němečtí horníci, kteří se po opadnutí největšího rozvoje dolování v městě usadili natrvalo, se naopak počeštili.
19 v Rakousku Uhersku, stala se sídlem centrálních báňských institucí a také báňské akademie. Město však kvůli malému hornímu podílu z těžby stříbra výrazně nebohatlo, protože většina zisků plynula do Vídně. Přesto Příbram vzkvétala nejen po stránce ekonomické, ale i kulturně společenské. Dokládá to např. otevření Horní školy v roce 1851, nebo založení učitelského ústavu a gymnázia koncem 19. století. (Velfl, 2003) Vrcholná éra příbramského hornictví trvala zhruba sto let, počátkem 80. let 19. století pak začalo dolování stagnovat a postupně upadat. Báňské podniky musely začít propouštět své zaměstnance a v závislosti na tom se město začalo vylidňovat. Avšak i přes ekonomický a populační pokles panoval v Příbrami čilý kulturní život. Na základě vysoké úrovně školství a masového rozmachu spolkové činnosti na přelomu 19. a 20. století začala být Příbram označována jako Podbrdské Athény (Bejček in Vlastivědný sborník Podbrdska, 1981). Vznikla zde celá řada spolků, z nichž nejvýznamnější byl spolek slovanských posluchačů Vysoké školy báňské Prokop. 10 (tamtéž) 2.1.3.1 Vysoká škola báňská V Příbrami bylo neobyčejně rozvinuté zejména školství, které zde bylo zastoupeno všemi typy škol, včetně Vysoké školy báňské. Zvyšování objemu těžby a zpracování nerostných surovin totiž kladlo rostoucí nároky na množství a úroveň báňských pracovníků, takže se vznik hornických škol ukázal jako nezbytný. V Příbrami bylo v roce 1849 založeno montánní učiliště, a protože se škola úspěšně rozvíjela, roku 1865 se proměnila v báňskou akademii. Nejvyššího statutu dosáhla v roce 1904, kdy byla založena Vysoká škola báňská. 11 (Kolektiv autorů, 2003) Právě tato vysoká škola se stala jedním z hlavních ohnisek napětí, které na počátku 20. století gradovalo mezi českým a německým obyvatelstvem města. Němečtí profesoři a studenti se začali obávat počeštění vysoké školy, a proto požadovali její přeložení do některého z německých měst. Národnostní 10 Mezi další spolky patřil Spolek posluchačů horního inženýrství, Kroužek Ostravan, Kroužek Moravan, kroužek Carbonie, slovenský Spolek Baník nebo německý spolek Grube. (Majer in Podbrdsko, 2004). 11 Dále VŠB.
20 srážky se odehrávaly i mimo akademickou půdu a vyvrcholily s počátkem 1.světové války. Po vzniku Československé republiky se začalo hovořit o přesídlení VŠB do Prahy. Přesto byl zájem o studium hornictví a hutnictví, dvou hlavních oborů na VŠB, vysoký a v prvních poválečných letech dosahoval počet studentů svého maxima. 12 V meziválečných letech VŠB získávala na věhlasu, protože zde působila řada výrazných vědeckých osobností. Mezi nejvýznamnější pedagogy – montanisty patřil např. Fr. X. Zippe, K. Hajrovský, J. Diviš, F. Čechura, J. Grimm, A. Beer, J. Theurer nebo B. Stočes. (Velfl, 2003) Rozvoj vysoké školy však násilně přerušily politické události v Československu následující po nastolení mnichovského diktátu v roce 1938. Stejně jako ostatní vzdělávací instituce byla VŠB v roce 1939 uzavřena a nedlouho poté vyhlásila ukončení své činnosti. Obnovení činnosti se dočkala v roce 1945, její sídlo však bylo přeneseno do Ostravy. (Kolektiv autorů, 2003) 2.1.4 Příbram od 1. světové války do současnosti Válečné útrapy 1. světové války na město těžce dolehly a zvýšily jeho chudobu. Objem těžebních aktivit i přes modernizaci hutí a stavbu nové flotační úpravny prudce poklesl, průmysl zůstal omezen jen na několik menších továren. Prosperitu si udržel pouze místní obchod. Z Příbrami se stalo maloměsto se zhruba 10 000 obyvateli a menší rozlohou, protože v roce 1924 město navrátilo okrajové části okolním obcím. (Vlastivědný sborník Podbrdska, 1977) Ekonomické problémy města dovršila na počátku 30.let 20.století hospodářská krize. Během 2. světové války byla Příbram sice ušetřena bombardování, přesto válka zanechala hluboké stopy v životě města. Řada obyvatel zemřela na bojišti či v koncentračních táborech, téměř všichni židovští obyvatelé byli vyvražděni. Z prvních poválečných voleb vyšla vítězně komunistická strana a po únorových událostech roku 1948 došlo k zásadní proměně veřejného života. Řada podniků byla znárodněna, z místních živností a stavebních podniků byly vytvořeny
12 Celkový počet studentů v těchto letech přesahoval 500 zapsaných posluchačů. (Kolektiv autorů, 2003)
21 Komunální služby města Příbram, sloučení se dočkaly také tělovýchovné a kulturní spolky. (Velfl, 2003) Zásadní zvrat v dějinách Příbrami přinesla polovina 20. století, kdy zahájení těžby a úpravy uranové rudy odstartovalo novou epochu místního dolování. Následoval rychlý rozvoj těžby této suroviny, jenž se stal hybnou pákou rozvoje celého města. V krátkém časovém horizontu bylo na Příbramsku založeno několik desítek šachet, moderní úpravna rudy a řada stavebních závodů. Ekonomický zisk ale ani tentokrát neplynul městu, nýbrž do Sovětského svazu, který si prosazením Dohody o rozšíření těžby rud a koncentrátů v ČSR obsahujících rádium a jiné radioaktivní prvky a o jejich dodávkách do SSSR tuto surovinu přivlastnil. (Lepka, 2003) Možnost mimořádných výdělků zapříčinila další velkou vlnu přistěhovalectví do tohoto regionu, na kterou město muselo zareagovat rozsáhlou výstavbou. Vliv Sovětského svazu se odrazil i v tzv. stalinistické architektuře, která dominovala u nově budovaných staveb. Změna politického režimu v listopadu 1989 zastihla Příbram opět na prahu nové epochy. Charakteristický je pro ni zánik velkých báňských podniků i dolů na uranovou rudu. Čtyřicetitisícové město již není městem hornickým, zůstává však památníkem bohatých hornických tradic. Příbram se stává střediskem vědeckého bádání o uranovém průmyslu, ať už se jedná o jeho dějiny, nebo o škody, které těžba uranu způsobila na životním prostředí. 2.2 Počátky příbramského dolování
Celá historie Příbramska je neoddělitelně spjata s dolováním. Historické prameny jsou sice poměrně skoupé na přímé doklady existence hornické činnosti v Příbrami, lze však s jistotou tvrdit, že huť na zpracování stříbra zde byla provozována již v době vlády přemyslovských knížat. (Velfl, 2003) A to i přesto, že oblast Brd byla známá spíše zpracováváním železa. Nejstarší listinou dokládající hutní činnost na Příbramsku je dokument z 21.dubna 1311. 13 Pražská městská rada a pražský rychtář Wolfin v ní stvrzovali, 13 Viz příloha č. 6.
22 že příbramská huť byla jejím vlastníkem Konrádem z Příbrami předána pražskému biskupovi Janu IV. z Dražic. (Vurm Kunický in Podbrdsko, 2004) Pro následujících 200 let však pro fungování hutě existují jen nepřímé důkazy. Ze skromných dokladů vyplývá, že se těžba na Příbramsku rychle rozvíjela a město z ní profitovalo. V březohorské rudní oblasti se kromě stříbrných rud rýžovalo zlato a na Rožmitálsku se začalo s těžbou a zpracováním železných rud. Tempo hospodářského vývoje se však na konci 14. století začalo zpomalovat. Výrazným podílem tomu přispěla devalvace měny, způsobená snižováním jakosti stříbrných mincí a svou roli sehrál též prudký nárůst obyvatel, který nekorespondoval s pomalým růstem ekonomiky. Hlavním hospodářským odvětvím zůstávalo zemědělství, zatímco řemesla se rozvíjela jen pomalu. Těžební činnost začala stagnovat, přičemž její rozvoj byl nakonec zcela přerušen husitskými válkami.
2.3 Rudné hornictví v předindustriální éře
K opětovnému hospodářskému vzestupu českých zemí došlo v 16. století. Nová vlna kolonizace se v oblastech s ložisky rud projevila vznikem řady nových horních měst. V Příbrami byla důlní činnost znovu zahájena ve 20. letech 16.století obnovením prací na ložisku u Bohutína a na stříbrných žilách v Březových Horách. Na počátku 50. let 16. století bylo v příbramském revíru v provozu okolo 40 dolů. (Majer, 2004) Největším z nich byla jáma Matky Boží, nacházející se na stejnojmenné žíle, jež byla bez přerušení dobývána až do ukončení těžební činnosti v březohorském revíru roku 1978. (Velfl, 2003) Průběh důlní činnosti v této době určovalo dobývání žil jen do malých hloubek. Březohorské ložisko tak bylo poměrně rychle vytěženo a důlní práce se přesunuly do širšího okolí Příbrami. Mezi nejvýnosnější oblasti se pak zařadily Vrančice, Milín, Třebsko nebo Obecnice. (Majer, 2004) Protože Příbram začala opět prosperovat, připoutala pozornost císaře Rudolfa II., který hledal nové zdroje příjmů pro královskou pokladnu. Císař vzal město pod svou správu a podstoupil ho pánům Pešíkům z Komárova. Jindřich Peštík z Komárova udělil městu horní svobodu a těžařům horní řád. Peštíkové
23 navíc do Příbrami přivedli větší množství německých havířů z Krušných Hor, což významně přispělo k vyvrcholení těžby na Příbramsku. „Dne 20. listopadu 1579 císař Rudolf II. Příbram povýšil na královské horní město.“ (Velfl, 2003: 33) Tato událost znamenala dosažení vrcholu období rozkvětu těžby stříbra na Příbramsku. Městu byl udělen status svobodného horního města a propůjčena řada privilegií. Bylo jistým paradoxem, že následkem této změny nastal úpadek dolování. Město bylo totiž nuceno investovat ušetřené prostředky z daní do těžby a rozvoje báňské činnosti. Navíc v tomto období došlo k vyčerpání vrchních sfér ložiska a dobývání rudy z větších hloubek provázely technické problémy. A když v roce 1583 propukla v Příbrami morová epidemie, nešlo již hlubokému úpadku dolování zabránit. Krize to byla hluboká a dlouhodobá v důsledku třicetileté války trvala až do konce 17.století. 14 Válečné období narušilo tradiční obchodní svazky se zahraničím a i domácí obchod trpěl hospodářskou nejistotou. Úroveň ekonomiky prudce klesala, nastalo období hospodářské recese. (tamtéž)
2.4 Rudné hornictví v industriální éře
Nové snahy o obnovu dolování v Příbrami se objevily počátkem 18.století. V té době se v závislosti na rozvoji výroby zbraní začala prudce zvyšovat poptávka po železných rudách. Město se proto rozhodlo využít železo, které bylo nejen původním minerálem příbramských olovnato zinkových žil, ale tvořilo i samostatnou žilovinu. Aby mohly být železné rudy zpracovávány přímo na místě, přikročilo se k výstavbě vysoké pece a na řece Litavce bylo postaveno několik hamrů. Výroba železa se zde však dlouho neudržela, protože okolní lesy nebyly schopné poskytnout dostatek dřeva pro provoz hutě. V roce 1761 se město rozhodlo huť zlikvidovat, přičemž pozornost měla být znovu obrácena na těžbu stříbra. (Velfl, 2003) Třicetiletá válka způsobila celkový úpadek, ze kterého se hospodářství vzpamatovávalo jen velmi pomalu. České země, které byly součástí Habsburské
14 Úpadek báňské činnosti byl tak velký, že např. od roku 1607 byl v Příbrami v provozu pouze jeden důl a to ještě jen proto, aby si město udrželo status královského města. (Velfl, 2003)
24 monarchie, patřily mezi státy agrárního charakteru se zaostalou výrobou. S nástupem Marie Terezie na trůn v roce 1740 však došlo k reorganizaci státní správy, zákonodárství, daňového systému, školství a bylo zrušeno nevolnictví. To vše přispělo k zastavení hospodářského úpadku a výroba se opět začala rozvíjet, mimo jiné také díky tomu, že se stát zaměřil na získávání surovin z domácích zdrojů. Financoval průzkum a dobývání ložisek, staral se o vzdělávání báňských odborníků. (tamtéž)
2.4.1 Jan Antonín Alis Zásadní změna v historii hornictví a hutnictví v Příbrami souvisela s příchodem Jana Antonína Alise v roce 1772. (Majer, 2004) Tento huťmistr, který předtím působil v dolech v Kutné Hoře, se zasadil o změnu řady technických a organizačních postupů. Stříbro se v 18. století v březohorském revíru vyskytovalo už jen ve větších hloubkách, proto Alis rozhodl ukončit otevírání velkého množství malých šachet a přistoupilo se k dobývání v hlubších partiích na ložiskách Březové Hory a Bohutín. Aby byla zvýšena efektivita těžby, začalo se dbát na lepší využití energetických zdrojů, účinnější odvodňování a kvalitnější zpracování vytěžené rudy. V centru předpokládaných nejbohatších ložisek byly založeny hlubinné doly, které se staly jádrem báňského podniku na těžbu stříbra a olova světového významu. První důl, který byl pod Alisovým vedením vyhlouben, byla Vojtěšská štola, založená v roce 1779 jako zkušební šachta pro zakládání ostatních dolů v okolí. Tato štola byla v provozu 96 let a jako první důl na světě dosáhla v roce 1875 svislé hloubky 1000 m. (Bambas, 2000) Konečná hloubka Vojtěšské štoly činila 1249 m, čímž se stala 4. nejhlubším dolem březohorského a bohutínského revíru. 15 Mezi důležitá nově otevřená ložiska na Březových horách patřila jáma Císaře Františka Josefa (otevřená v roce 1813), jáma Jarošovka (1814), Ferdinand (1820), Marie (1822), Prokop (1832) a Drkolnov (1836). Zájem se obrátil také na 15 Nejhlubším se stal důl Prokop s 1579 m svislé hloubky, důl Anna byl hluboký 1449 m a šachta 25. únor dosáhla 1348 m. (Velfl, 2003)
25 ložisko v Bohumíně, kde vznikla jáma Štěpán (1827), jáma Božího požehnání a jáma František (obě 1834). (Velfl, 2003) Jak počet dolů rychle narůstal, existující huť nemohla stačit tomuto vysokému tempu. Alis proto prosadil výstavbu nové huti, ve které by bylo možné zpracovávat rudu nejen z celého příbramského revíru, ale také z Jáchymovska nebo Budějovicka. 16 Do popředí zájmu se však začalo dostávat také zpracování olova, proto bylo postaveno osm vysokých olovářských pecí a v Příbrami se v roce 1886 rozběhla výroba olova. (tamtéž)
2.5 Dolování v 19. a na počátku 20.století
Prudký rozvoj příbramského hornictví ve 2. polovině 19.století umožnily změny v oblasti montánní vědy a techniky. V dolech se začaly využívat parní stroje pro těžení rud a čerpání důlních vod, k rozpojování materiálů byl v roce 1870 poprvé použit dynamit. Začalo se také se strojním vrtáním stlačeným vzduchem, později se zavedly vrtačky na hydraulický pohon. Primát držela šachta Marie, ve které byl v roce 1849 v rámci Rakouska Uherska poprvé použit stoupací stroj k přepravě mužstva. V dopravě byla nejprve koncem 40. let 19.století dokončena síť zpevněných silnic, opravdový rozvoj dopravy však přineslo vybudování železnice. (Bambas, 2000) Dobývání polymetalických rud s obsahem stříbra zůstalo v 2. polovině 19.století omezeno v podstatě jen na příbramský rudní revír. 17 Stávající jámy začaly dosahovat do hloubek přesahujících 1000 m. „ Jáma Vojtěch byla prohloubena na svislou hloubku 1 000 m v květnu 1875, roku 1897 dospěla do 1 117,4 m, konečné hloubky 1 262,9 dosáhla roku 1935. Jáma Anna byla do konce století prohloubena do 1 012 m a do roku 1941 do největší hloubky 1464,3 m.“ (Kolektiv autorů, 2003: 93) Současně byly jak na březohorském, tak na bohutínském ložisku zakládány nové šachty. Aby mohl být hornický provoz 16 Nová huť byla vybudována v místech dřívější středověké tavicí pece a po mnoha rekonstrukcích dodnes slouží hutní výrobě podniku Kovohutě Příbram a.s. 17 Významnou osobností, která zde v tomto období působila, byl A. Lill. Napomohl zlepšování technického vybavení hutí a zvyšování rozsahu důlních děl. (Majer, 2004)
26 rozšiřován, byly v okolí Příbrami provedeny rozsáhlé průzkumné práce, nicméně s veskrze negativním výsledkem. Rozkvět Příbrami zpomalila v 90. letech 19. století hospodářská krize, do které se hornictví dostalo kvůli poklesu ceny stříbra a dalších drahých kovů na světových trzích. Další ztráty, materiální i lidské, zapříčinila důlní katastrofa, ke kterých došlo 31.5.1892 v dolech na Březových Horách. (Velfl, 2003) Největší důlní požár té doby vznikl pravděpodobně závažným porušením bezpečnosti práce. Oheň, který vznikl na dole Marie, se rychle rozšířil do okolních šachet, kde zahynulo celkem 319 horníků. Důlní činnost byla sice záhy obnovena, ale počet horníků pracujících v dolech od té doby kolísal. 18 (tamtéž)
2.6 Situace ve válečném období
Rozpoutání 1. světové války se silně odrazilo ve všech průmyslových odvětvích, která byla pro válku důležitá. Příbramské doly a huť se dostaly pod vojenskou správu a musely dodávat suroviny zbrojařskému průmyslu. Podnik byl řízen důstojníky rakousko uherské armády, jejichž znalosti o výrobě nebyly dostačující, nicméně díky zvýšené poptávce ceny olova a stříbra na světových trzích rostly, takže příbramský báňský podnik vykazoval zisk. (Kolektiv autorů, 2003) Během válečných let byla při práci v dolech produktivita nahrazena intenzitou. Velké problémy způsobovalo, že řada kvalifikovaných zaměstnanců byla odvedena na frontu a na jejich místa nastoupili nezkušení dělníci. Provoz hutě také omezovaly nepravidelné a nedostatečné dodávky materiálu, jež byly pro těžbu a výrobu nezbytné. 19 Za účelem maximalizace zisku byly zastaveny veškeré průzkumné práce a těžena byla hlavně nejbohatší ložiska rudných žil, která měla zajistit co největší množství surovin pro válečné účely. Jiné rudy byly zpracovávány pouze okrajově. Vojenská správa nařídila tavení staré mědi a mosazi, akumulátorových desek, případně i kostelních zvonů. 20 Hutě proto musely 18 Zatímco v roce 1890 měly příbramské doly 5477 zaměstnanců, v roce 1918 jejich počet poklesl na 2109 horníků. (Velfl, 2003) 19 Olej, koks, uhlí, trhaviny, stavební materiál apod. 20 V roce 1917 byl násilně sejmut a roztaven zvon příbramského kostela sv. Jakuba. (Velfl, 2003)
27 často měnit používané technologie a provoz byl ztrátový. (Velfl, 2003) Po skončení 1. světové války a vzniku Československé republiky zůstaly příbramské doly nejvýznamnějším podnikem v regionu. Přetrvávající trend poklesu cen stříbra a olova v souvislosti s nárůstem těžebních nákladů však negativně ovlivňoval jejich provoz. Proto bylo nutné zavést racionalizační opatření. Velký důraz začal být kladen na zvyšování kovnatosti těžených rud, neproduktivní činnosti byly omezovány. Postupně se zlepšovaly hutnické postupy a podniky byl elektrifikovány. Ani modernizace ale nemohla zabránit přetrvávající krizi. České země byly vždy jednou z průmyslově nejrozvinutějších částí Rakouska Uherska. Na jejich území byla soustředěna podstatná část celkové průmyslové kapacity rakousko uherské monarchie. Příbram díky své surovinové základně a hornickému průmyslu vždy patřila mezi nejbohatší části země. V poválečném období se ale město začalo zadlužovat. Československá republika sice poměrně rychle překonala hospodářskou krizi a koncem 20. let 20. století patřila mezi deset hospodářsky nejvyspělejších států světa, avšak ekonomická situace v Příbrami tomu neodpovídala. (tamtéž)
2.7 Rudné hornictví po roce 1945
V období okupace Československa Německem v letech 1939 1945 došlo v hornictví k výraznému zintenzivnění těžby rud. Využívána byla jak stávající ložiska, tak ložiska nová, u kterých však nebyl prováděn důkladný těžební průzkum. Proto se často stávalo, že ložiska byla krátce po svém otevření opuštěna, poněvadž se prokázalo, že nedisponují dostatečnou zásobou rud.
2.7.1 Politicko hospodářská situace státu S osvobozením Československa v roce 1945 nastala nová etapa československého rudného hornictví. Hospodářství vyžadovalo rozsáhlou rekonstrukci a k tomu bylo nutné maximálně využít domácí surovinovou
28 základnu. V letech 1945 – 1948 proběhlo na základě prezidentského dekretu znárodnění všech dolů a mezivládní dohoda mezi Československem a Sovětským svazem o vyhledávání, těžbě a dodávkách radioaktivních surovin dala vzniknout samostatnému uranovému hornictví, které řídil přímo stát. (Tomíček, 2000) Když v závislosti na únorových událostech v roce 1948 došlo v Československu k politicko mocenské změně, dostala se pod státní správu těžba a zpracování veškerých nerostných surovin v zemi. V rámci znárodňovacího procesu bylo do rezortu Ministerstva průmyslu začleněno celkem 25 národních podniků uhelného, rudného a uranového hornictví, které byly řízeny generálním ředitelstvím Československých dolů se sídlem v Praze. V roce 1951 pak vzniklo samostatné Ministerstvo hutního průmyslu a dolů. (Kolektiv autorů, 2003) V případě příbramských dolů převedl v roce 1946 stát jejich majetek na nově zřízené Jáchymovské doly a Ministerstvo průmyslu současně přeměnilo dřívější Státní doly na stříbro a olova na Příbramské rudné doly, n.p. Příbram. (Velfl, 2003)
2.7.2 Ekonomická kritéria těžby rud
Pro období po roce 1948 byl charakteristický prudký rozvoj těžkého průmyslu s důrazem na hutnictví železa a na něj navazující těžké strojírenství, což s sebou přinášelo zvýšené nároky na těžbu rud. V hornictví tudíž probíhal intenzivní geologický průzkum a vznikaly nové těžební a úpravárenské provozy. Celý proces rychlého rozvoje hornictví v této fázi však prakticky nezohledňoval jeho ekonomické výsledky. Nové ekonomické přístupy se začaly objevovat až v 70. letech 20. století, kdy se s ohledem na neefektivnost důlních provozů v některých lokalitách přistoupilo k jejich postupnému uzavírání. Přesto až do roku 1990 zůstala těžba velice intenzivní. (Kolektiv autorů, 2003) Ekonomický vývoj příbramských Rudných dolů v poválečných letech probíhal v několika fázích. „ V letech 1951 1965 se zvýšila těžba až na roční průměr 155 000 tun. Současně však klesala kovnatost těžených rud, takže výroba stříbra i olova byla nižší než předválečná produkce.“ (Velfl, 2003: 121) Ekonomickou bilanci zhoršovala skutečnost, že Rudné doly musely samy financovat veškeré průzkumné práce a také přetrvávající nízké ceny kovů na
29 tuzemských trzích. Dalším negativním dopadem na ekonomické výsledky podniku bylo oddělení hutě od samotných dolů. Přestože byla huť vždy součástí báňského podniku, v roce 1951 byl založen samostatný provoz Kovohutě Příbram. (tamtéž) Po celá 60. léta se pak na nepříznivé ekonomické situaci podepisovala skutečnost, že československé velkoobchodní ceny všech kovů byly násilně drženy na stálé úrovni, zatímco světové ceny rostly. Poválečný útlum rudného hornictví trval v podstatě až do roku 1980. Protože vysoká neefektivnost rudného hornictví neunikla pozornosti a byla podrobována kritice, vláda byla nucena stanovit limitní náklady pro hlavní druhy železných rud, neželených kovů v koncentrátech a některé nerudné suroviny. 21 Zavedené limitní náklady však jen napomohly zpřísnění režimu hospodaření v hornických provozech. (Kolektiv autorů, 2003) Zhodnocení efektivnosti rudného hornictví do roku 1989 ukazuje, že v něm nebyla téměř celých 40 let uplatňována objektivní ekonomická kritéria, takže resort nemohl dosáhnout rentabilní výroby.
2.8 Závěrečná fáze rudného hornictví
Po skončení období určitého politického i hospodářského uvolnění v letech 1968 69 došlo k opětovnému návratu k přísnému centrálnímu plánování. Vláda se sice snažila konsolidovat neutěšený stav hospodářství, avšak její programy nerespektovaly ekonomické zákony a odporovaly tržnímu hospodářství. A tak přestože jich až do roku 1989 proběhla celá řada, žádný z nich nepřinesl úspěch. Uměle vyvolávaný rozvoj národního hospodářství a potažmo i rudného hornictví nebylo možné investicemi ze státního rozpočtu dlouho udržet. Nakonec propukla krize a totální likvidace rudného hornictví se ukázala jako nezbytná. V příbramském rudním rajónu se jako první ukončení těžby dotklo březohorského a bohutínského ložiska polymetalických rud. Protože produkce olova a stříbra klesala v závislosti na snižující se kovnatosti těžených zásob,
21 Limity byly uplatňovány nejprve v letech 1970 až 1975 a stanovovaly maximální výši nákladů na získání jednotlivých kovů, do kterých byly započítávány jak náklady na jejich těžbu, tak na jejich využívání. (Kolektiv autorů, 2003)
30 docházelo k výrazným ekonomickým ztrátám. O zastavení těžby bylo rozhodnuto v roce 1971 a skutečně se tak stalo 30.6. 1978 na ložisku na Březových Horách a o rok později v Bohutíně. (Lepka, 2003)
31 3 Těžba uranu v České republice 3.1 Uran jako strategická surovina Český masiv je velmi bohatý na výskyt uranu. Těžba uranové rudy 22 byla na území naší republiky zahájena v polovině 19. století v Jáchymově. V přírodní podobě je uran stříbřitě bílý kov 23 , tvořený směsí tří radioaktivních izotopů. 24 Využití uranu bylo až do konce 19. století velmi omezené. Uplatňoval se ve sklářském a keramickém průmyslu, v malé míře také v lékařství a lázeňství. S objevem jeho radioaktivity se však situace změnila. Zejména po 2. světové válce se uran stal velmi žádanou strategickou surovinou pro světové mocnosti, které odstartovaly závod o nukleární nadvládu. Z vlastních zdrojů si dostatečné množství štěpných materiálů pro jaderný výzkum mohly bez větších problémů zajistit jen Spojené státy americké. V Sovětském svazu byla v té době známa pouze ložiska uranu v Tádžikistánu, kde byl průzkum a těžba zahájena až na podzim roku 1945, takže sovětský nukleární program značně zaostával za americkým. Pozornost SSSR se proto obrátila na země, které spadaly do sféry jeho vlivu a ve kterých těžba uranu již probíhala. (Lepka, 2003) Československo bylo po Bulharsku druhou zemí sovětského bloku, kde byla uranová ruda těžena téměř výhradně pro potřeby Sovětského svazu. Na území Československé republiky se zpočátku nacházelo jediné otevřené ložisko ve sféře sovětského vlivu v Jáchymově, později byla těžba zahájena v Horním Slavkově. Jejich bohatá ložiska byla však rychle vytěžena, proto byl zájem obrácen na Příbramský rudní rajón, u kterého průzkum prokázal jedny z největších žilných ložisek v Evropě. 25 Místní ložisko náleží do Středočeské uranové rudní oblasti, Příbramské skupiny uranových ložisek a jednotlivá ložiska se nacházejí v Kamenné, Lešeticích, Brodu, Jeruzalému, Bytízu, Mníšku, Předbořicích, Ustaleči a Daměticích. (Tomíček, 2000)
22 Dříve označována jako smolinec. 23 Viz příloha č. 11. 24 238 U, 235 U a 234 U 25 Celkově se na Příbramsku v letech 1948 1992 vytěžilo 48 000 tun uranu, což je osmkrát více než v Jáchymově. (Lepka, 2003)
32 3.2 Fáze rozvoje uranového hornictví Rozvoj československého uranového hornictví lze rozčlenit do čtyř základních období: První období od roku 1946 do počátku 50. let bylo obdobím rozvoje těžby na třech již existujících důlních provozech v Jáchymově a zahájení radiometrického průzkumu okolí známých ložisek uranové rudy. Vyhledávácí průzkum byl úspěšný, takže již v roce 1946 bylo nalezeno ložisko v Horním Slavkově a o rok později v Příbrami. Přesto v této počáteční fázi zůstal největším producentem uranové rudy Jáchymovský revír, který byl důležitý zejména v oblasti vytváření surovinové základny československého uranového průmyslu. Rychle se také rozvíjelo studium geologie a mineralogie uranových rud, takže mohly být zpracovány základní metodiky vyhledávání a průzkumu žilných uranových ložisek. (Lepka, 2003) Druhé období je datováno od 50. let do počátku 60.let. Průzkumné a těžební práce pokračovaly, přičemž z dosažených poznatků již mohly být vytvořeny prognózní metalogenetické mapy, které vyznačovaly oblasti, kde by mohlo být zahájení těžby uranových rud perspektivní. K důležitým ložiskům zónového typu, na kterých byla v tomto období zahájena těžba, patřil např. Zadní Chodov nebo Dolní Rožínka. Přesto hlavní objem těžby probíhal na ložiskách žilného typu, ze kterých se nejdynamičtěji rozvíjelo ložisko v Příbrami. Nové poznatky, které přinášel geologický průzkum, umožnily upřesnění metodiky vyhledávácích prací a zavedení nových geofyzikálních metod. (tamtéž) Třetí období trvalo od 60. let do poloviny 70. let. Charakteristické pro něj byl přesun hlavního centra těžby na hydrogenní ložiska, situovaná v pískovcích v severočeské křídě. Těžba však intenzivně pokračovala i na ostatních ložiskách. Intenzifikaci těžebních prací způsobilo zvýšení cen uranu na světových trzích. Současně se začal projevovat zvýšený zájem o ochranu životního prostředí, přičemž pozornost se soustředila zejména na hydrogeologické a geomechanické problémy při těžbě uranu. Významné bylo zejména zahájení sledování složení
33 důlních vod a jejich následná dekontaminace. Postupné pronikání těžby do stále větších hloubek na ložiskách v Příbrami a Zadním Chodově stupňovalo nároky na techniku těžebních prací a zejména na úpravu důlního ovzduší. (tamtéž) Čtvrté období začalo v polovině 80. let a trvá dosud. Během tohoto dlouhého období došlo k řadě významných změn nejen v uranovém průmyslu, ale i v politické sféře. Obrovské množství uranu, které bylo v předešlém období dodáno na světový trh, způsobilo jeho destabilizaci. Svůj vliv na tom mělo zpomalování tempa budování jaderných elektráren a postupný a dlouhodobý pokles cen uranu. Těžba a zpracování uranu se po ekonomické stránce stávalo čím dál více neefektivní, takže počátkem devadesátých let začalo být uranové hornictví utlumováno. Úplné ukončení těžby odstartovalo fázi likvidace dolů a realizaci programů zaměřených na odstraňování následků, které uranové hornictví zanechalo na životním prostředí. (tamtéž) 3.3 Těžba uranu v příbramském rudním revíru Přítomnost ložisek uranových rud v okolí Příbrami dokládala řada historických dokumentů, nicméně k průzkumným pracím se přistoupilo až po podepsání dohody mezi Československem a Sovětským svazem o vyhledávání, těžbě a dodávkách radioaktivních surovin do SSSR z 23.listopadu 1945. 26 (Lepka, 2003) Politicky motivovaná smlouva, kterou na základě zplnomocnění vládou podepsal ministr zahraničního obchodu ČSR Hubert Ripka a náměstek ministra zahraničního obchodu SSSR Ivan Bakulin, byla pro Československo po ekonomické stránce značně nevýhodná. (Pluskal, 1998) Přestože se nepodařilo prosadit původní sovětskou představu o společné československo sovětské akciové společnosti, dohoda poskytovala Sovětskému svazu možnosti k ovládnutí československého uranového průmyslu, protože v podstatě uznávala sovětský monopol na odběr uranové rudy, který měl pokračovat i pokud by to bylo pro československou stranu vzhledem k pohybu cen uranu na světových trzích
26 Viz příloha č. 13.
34 ztrátové. V Československu zůstával jen zlomek vytěžené uranové rudy pro nutné hospodářské a vědecké potřeby, ostatní ruda byla zpracovávána v Sovětském svazu, přičemž polovina získaného radia se měla vrátit zpět do Československa. Dohoda byla podepsána na dobu dvaceti let a ustanovovala mj. založení společné československo sovětské komise, jež byla nástrojem, prostřednictvím kterého sovětští funkcionáři řídili československý uranový průmysl. (Lepka, 2003) 3.3.1 Geologický průzkum a počátky těžby První etapa intenzivního průzkumu uranového zrudnění byla na Příbramsku zahájena v roce 1946. (Velfl, 2003) Průzkumné práce řídil tzv. jáchymovský kolektiv sovětských odborníků, jenž měl podle mezivládní dohody mandát na posuzování těžby radioaktivních surovin ve všech oblastech Československé republiky. Příbramský rudní rajon byl vyhodnocen jako samostatná lokalita, ve které se vyskytuje velké množství uranu, vhodného pro průmyslové využití. S rozvojem těžby byly Státní doly na stříbro a olovo v Příbrami v roce 1946 přeorganizovány na Příbramské rudní doly, národní podnik Příbram. 27 (tamtéž) Jakmile byl geologický průzkum dokončen, začaly se zakládat jednotlivé šachty. První dvě průzkumné šachtice o hloubce zhruba 50 metrů vznikly u obce Vrančice. Oblast však byla zanedlouho opuštěna, protože množství uranové rudy tu nebylo tak velké, jak se předpokládalo. Největší ložiska uranu byla objevena poblíž vrchu Vojna, 5 kilometrů jižně od Příbrami. Zejména v počátečních letech bylo tempo průzkumných a těžebních prací velice vysoké. Dokládá to počet vyhloubených šachet – do roku 1965 zde vzniklo 25 hlavních jam a řada jam slepých, zajišťující průzkum. (Kolektiv autorů, 2003) Dobývání v příbramském rudním rajonu do velké míry ovlivňoval charakter uranového ložiska, které dosahovalo do hloubky až 1450 m. (Velfl, 2003) Jako základní postup dobývání se zde uplatnilo výstupkové dobývání, které
27 O rok později se název změnil na Rudné a tuhové doly, n.p. Příbram, které byly v roce 1949 rozděleny, přičemž v Příbrami zůstal podnik Středočeské rudné doly. Všechny báňské podniky v Čechách byly nakonec v roce 1958 sloučeny do podniku Rudné doly, n.p. Příbram. (Velfl, 2003)
35 bylo později doplněno dobýváním mezipatrovým a s rozvojem úpravárenských kapacit také dobýváním valovým. Charakteristickým rysem dobývacího procesu bylo rychlé pronikání do velkých hloubek, kde se projevovaly anomální geomechanické jevy, z nichž nejčastější byly otřesy horninového masivu. Otřesová aktivita byla zaznamenávána při dosažení hloubky pod 950 m a celkem bylo zaevidováno zhruba 600 důlních otřesů. (Kolektiv autorů., 2003) Většina z nich byla hodně silná, provázená rozsáhlými destrukcemi hornického masivu a těžkými i smrtelnými úrazy horníků. 28 3.3.2 Tábor nucených prací pro politické vězně Protože v počátečních fázích probíhala těžba uranové rudy značně primitivním způsobem a prakticky bez využití důlní mechanizace, 29 produktivita práce byla nízká. Sovětský svaz se sice zavázal k technické pomoci a vyslání svých odborníků do Československa, nicméně po 2. světové válce byl vyčerpanou zemí bez dostatku kvalitní báňské techniky. Aby mohly být plněny podmínky mezivládní dohody, ve které se Československo zavázalo k maximální exploataci všech svých nalezišť uranové rudy, bylo nutné zajistit větší příliv pracovních sil. Na návrh sovětské strany byla do příbramských dolů vyslána skupina německých zajatců, kteří byli v poválečném období zadržováni původně v Sovětském svazu a poté posláni na práci do jáchymovských dolů. (Velfl, 2003) Nasazování zajatců na nucené práce však bylo v rozporu s mezinárodními humanitárními dohodami, proto musela být pozornost obrácena na domácí zdroje. Do různých průmyslových podniků byl vyslán požadavek, aby začaly uvolňovat své zaměstnance na dlouhodobé brigády do dolů. Díky příspěvkům sovětské strany mohly být brigádníkům nabízeny poměrně vysoké platy a mnoho dalších výhod, jako např. nízké ceny ubytování a stravování, nebo mimořádné příděly
28 Příčina důlních otřesů spočívá ve schopnosti hornin kumulovat pružnou deformační energii a následně ji tříštivě uvolňovat. Svou roli zde hrají také zvolené metody dobývání a velikost již vydobyté plochy. (Číž Rudajev Živor in Hornická Příbram ve vědě a technice, 2000) 29 Zpočátku se na odkrývkách běžně těžilo ručně, s pomocí špičáku a kladiva. Hygienické a bezpečnostní předpisy nebyly příliš dodržovány, v potaz nebylo příliš bráno ani nebezpečí radioaktivního ozáření.
36 potravin a alkoholu. Prudký nárůst nezkušených pracovníků a jejich rychlá obměna s sebou však přinesly vysoký nárůst pracovní úrazovosti. Když v roce 1947 přestali s těžbou vypomáhat němečtí zajatci, byl jihovýchodně od Příbrami, na rozhraní katastrů obcí Laszko, Lešetice a Zavržice založen tábor nucených prací Vojna 30 , do kterého byli podle zákona č. 247/48 Sb. internováni odpůrci komunistického režimu. 31 (Majer in Podbrdsko, 2004) Po dvou letech existence se tábor nucených prací transformoval v Nápravně pracovní tábor, vězeňské zařízení pro nejnebezpečnější zločince. Řada vězňů sem byla umístěna z politických důvodů, většinou na základě zákona č. 231/ 48 Sb. za údajnou protistátní činnost. Byli mezi nimi známí politici (např. JUDr. Antonín Sum, sekretář ministra zahraničí Jana Masaryka a zároveň starosta čs. Junáka), hrdinové protifašistického odboje, duchovní, umělci nebo sportovci. (Velfl, 2003) Zadržovaní, kteří ve vězení Vojna žili v nelidských podmínkách, byli nasazováni na těžké důlní práce a pomáhali také při výstavbě města, které se v tomto období díky přílivu pracovních sil rychle rozšiřovalo. Počet zadržovaných ve vězeňském zařízení rostl, takže se z něj postupem času stal největší tábor nucených prací v oblasti těžby uranu v Československu. „Z údajů Centrálního archivu Vězeňské služby ČR v Praze vyplývá, že k 1. 9.1952 bylo umístěno v osmi vězeňských barácích 719 lidí a o půl roku později, k 1.3.1953, pak 964.“ (Velfl, 2003: 125) V roce 1953 vznikl nedaleko osady Bytíz u šachty č.11 další velký tábor, který nesl označení Z. „V obou těchto lágrech počet politických vězňů dosahoval až 60%, přinucených k manuálním pracím v uranových dolech či na povrchu.“ (Majer in Podbrdsko, 2004: 209) Vězeňské zařízení Vojna fungovalo do roku 1961. Poté bylo v závislosti na úbytku vězňů po amnestii v roce 1960 zrušeno a areál získala pro své použití armáda. Existence tábora nucených prací a vězení Vojna patří k temným kapitolám v dějinách příbramského regionu. Utrpení lidí, kteří byli v tomto zařízení z komunistické zvůle uvězněni, dnes připomíná Památník Vojna, o jehož zřízení v roce 1999 rozhodla na návrh Konfederace politických vězňů vláda České republiky. Od roku 2001 je areál kulturní památkou, spravovanou Hornickým muzeem Příbram. (tamtéž)
30 Umístěn byl v zalesněném prostoru na svahu výšiny stejného jména. 31 Viz příloha č. 14.
37 3.3.3 Uranový průmysl v 50. a 60. letech Aby mohl být objem prací v dolech neustále zvyšován, bylo nutné zavádět moderní techniku a zdokonalovat pracovní postupy. Od druhé poloviny 50. let 20.století se velké modernizace dočkala zejména technika hloubení jam, technologie ražby a vyztužování. Díky tomu byly dosaženy výborné výsledky v hloubení šachet a Uranové doly Příbram se zapsaly do dějin hornictví. „Nejprve se podařilo v roce 1971 proniknout do největší hloubky ve střední Evropě na úroveň 1681,1 m slepou jámou 17 S a v roce 1975 byl tento evropský primát překonán svislou hloubkou 1838,4 m v šachtě č. 16.“ (Velfl, 2003: 128) Rychlý postup průzkumných a těžebních aktivit šel ale ruku v ruce s devastací okolní přírody. Ochrana životního prostředí tehdy spadala pod kompetence Báňského úřadu, jehož prioritou bylo udržení extenzivní těžby uranové rudy bez ohledu na škody, která tato činnost působila přírodě. Mimořádný rozmach uranového průmyslu ve druhé polovině 20. století přispěl k velkému rozvoji města Příbrami, do kterého se za finančně velmi dobře ohodnocenou prací v Uranových dolech a kvůli sociálním výhodám stěhovalo velké množství lidí. Jak počet obyvatel rostl, bylo nutné rozšiřovat městskou zástavbu. Pro potřeby sovětských odborníků, dosazených do vedení Uranových dolů bylo vystavěno několik budov, kolem kterých později vznikla celá čtvrť, pojmenovaná Stalingrad. Na počátku 50. let bylo též zahájeno budování sídliště, které mělo sloužit pracovníkům uranového průmyslu. K největšímu nárůstu počtu obyvatel v Příbrami došlo v letech 1950 – 1960. V tomto desetiletí se migrační index zdvojnásobil z hodnoty 12 445 na 25 687 obyvatel. (tamtéž) Pro uranový průmysl byly velmi důležité změny konce 50. let 20. století. Uran byl v té době stále strategickou surovinou, ale význam vytváření jeho zásob se podstatně snížil. Odborníci v Československu sice předpovídali, že by pokles zájmu o uran mohlo zpomalit budování jaderných elektráren, ne však dříve než za 10 15 let. Na světových trzích převýšila nabídka uranu poptávku po této surovině, a proto začala těžba uranových rud a výroba koncentrátu zákonitě klesat. 32 (Pluskal, 1998)
32 V roce 1965 se produkce uranu snížila o 55% v porovnání s rokem 1959. (Pluskal, 1998)
38 Sovětský svaz do konce 50. let nashromáždil dostatečné množství uranu, jeho zájem o další těžbu v Československu tudíž upadal. Sovětská strana proto navrhla řadu změn, včetně toho, aby ČSR začala plně hradit náklady na geologický průzkum a přestala od SSSR čerpat úvěr na investice. V perspektivním plánu těžby uranu se proto objevil požadavek výrazného omezení těžby a vývozu od roku 1970. Dodávky uranu do SSSR se postupně snižovaly, nicméně až do konce 80. let 20. století nemohla ČSR kvůli smlouvě se Sovětským svazem se svým uranem volně obchodovat. (Lepka, 2003) 3.3.4 Útlum uranového hornictví Velké změny do uranového průmyslu přinesly události tzv. pražského jara v roce 1968. V závislosti na demokratizaci všech sfér československé společnosti zasáhlo reformní hnutí i uranový průmysl. Vedení Československého uranového průmyslu 33 , organizace zřízené v roce 1967 v Příbrami, se v tomto období začalo snažit prodávat uran i na západních trzích, nicméně příznivý vývoj rezortu ukončil vstup sovětských vojsk na území Československa 21. srpna 1968. Hlavní pozornost okupantů byla zaměřena na správní a průmyslová centra, mezi které se řadilo i Příbramsko. Bylo strategickou lokalitou nejen pro své nerostné bohatství, ale sídlilo zde také velitelství Západního vojenského okruhu a u obce Míšov v nedalekých Brdech se nacházel Vojenský výcvikový prostor s předsunutými sklady jaderných hlavic. 34 (Velfl, 2003) V následném období tzv. normalizace byla celá společnost podřízena komunistické ideologii. Vůdčí osobnosti reformního hnutí a postkomunistické opozice byly tvrdě pronásledovány. V příbramských Uranových dolech sice v 70. a 80. letech pracoval rekordní počet zaměstnanců, množství vytěžené uranové rudy však postupně klesalo, zatímco náklady na těžbu rostly. Dotace, které uranový průmysl získával ze státního rozpočtu, byly kvůli špatné ekonomické situaci v 80. letech 20. století značně omezeny. Nepříznivá ekonomická situace a
33 Dále ČSUP. 34 Vybudován byl v letech 1960 64, přičemž okupační vojenská posádka zde sídlila až do odsunu sovětských vojsk z našeho území v roce 1990. (Velfl, 2003)
39 změněné podmínky odbytu produkce musely být řešeny útlumovými programy. Základem koncepce první fáze útlumu těžby a zpracování uranu byla analýza technických řešení co nejrychlejšího uzavření dolů s příliš vysokými náklady na těžbu. (Kolektiv autorů, 2003) Druhá etapa omezování rozvoje uranového průmyslu byla zahájena v roce 1989, když československá vláda schválila útlumový program těžby uranové rudy a souvisejících činností. „Požadavek utlumit těžbu uranu v ČSSR byl definován v usnesení předsednictva vlády č. 164 z 21.12.1988 a č. 47 z 11.5.1989.“ (tamtéž: 445) Základ koncepce útlumu těžby a úpravy uranu spočíval v analýze technických řešení co nejrychlejšího uzavření těch dolů, které vykazovaly nejvyšší náklady na výrobu uranu. Koncepce také zohledňovala omezení geologicko průzkumných prací, technické provedení likvidace dolů a zajištění náhradních výrobních programů pro propuštěné zaměstnance. Velká pozornost byla věnována ekonomickému zhodnocení zásob uranových rud a odbourání státních dotací do výroby uranu. Mezi lety 1991 1995 měla být utlumena a nakonec zastavena těžba na všech ložiskách v jižních a západních Čechách, v Dolní Rožínce a Příbrami. (tamtéž) Zásoby uranu se měly postupně snižovat a investiční činnost se měla týkat výhradně staveb ekologického zaměření, jako např. čističek odpadních a důlních vod. Uzavření se dočkala řada dolů, přičemž podnik Uranové doly ukončil dobývání v roce 1991. Ředitelství koncernového podniku ČSUP se pak z Příbrami přestěhovalo do Stráže pod Ralskem a změnilo název na DIAMO, státní podnik. (Velfl, 2003) 3.4 Ekonomická bilance těžby uranu V Československu, které bylo poměrně chudé na nerostné suroviny, patřila uranová ruda mezi hlavní nerostné bohatství. Když začalo po 2. světové válce stoupat napětí mezi sovětským blokem a západními mocnostmi, zvýšil se zájem o československá ložiska uranu, která se mohla stát významným zdrojem národního bohatství. Podepsání československo sovětské smlouvy v roce 1945 však
40 předurčilo, že československý uran bude sloužit výhradně vojenským cílům Sovětského svazu. Zjistit úplnou bilanci těžby a zpracování uranové rudy v Československu je poměrně složitý úkol, protože mnohé údaje chybějí nebo jsou nepřehledné. Navíc se problematika týká dlouhého časového úseku, během kterého byla provedena řada reorganizací. Přísně utajované informace o nakládání s radioaktivním materiálem zveřejněné po roce 1989 však poukazují na zřejmou nerentabilitu uranového průmyslu. Hlavní příčinu vysoké ztrátovosti uranového průmyslu je nutné hledat v direktivním plánování československé ekonomiky, která nebyla schopná konkurovat tržnímu hospodářství. Velké problémy působila počáteční špatná technická vybavenost a nízká produktivita práce, typická pro 50. a 60. léta 20.století. V uranovém průmyslu byly většinou využívány stroje sovětské výroby, které měly nejen nízkou technickou úroveň, ale zejména krátkou životnost. Náklady na těžbu dále zvyšovalo pro Československo typické těžení uranu z velkých hloubek 35 a postupné snižování obsah kovu v uranové rudě. Negativním faktorem byla též nesystematičnost geologického průzkumu, jehož následkem byly šachty často zakládány na místech s nedostatečnými zásobami uranových rud. Těžbu prodražoval také velký počet krátkodobě provozovaných šachet. Na nepříznivých ekonomických výsledcích se v neposlední řadě podepisovala nadměrná zaměstnanost, která československý uranový průmysl provázela již od jeho počátků. (Kolektiv autorů, 2003) Za těchto podmínek mohl být chod uranového průmyslu udržen pouze prostřednictvím vysokých dotací ze státního rozpočtu. Statistiky ukazují, že v letech 1965 1999 bylo ze státního rozpočtu pro potřeby uranového hornictví vydáno 38,5 miliard Kč. (Lepka, 2003) Přes zřejmou ztrátovost byl uranový průmysl neustále rozšiřován a plynuly do něj vysoké dotace na úkor jiných průmyslových odvětví. Velmi spornou otázkou byla cena uranové rudy, za kterou byla dodávána do Sovětského svazu. Z popudu sovětské strany vznikl dodatkový protokol ke smlouvě z roku 1945, v jehož páté části bylo uvedeno, že se ceny za uranovou
35 Ve světě se uran těží maximálně do hloubky 500m, dolování z větší hloubky je považováno za ekonomicky nevýhodné.
41 rudu a koncentráty budou stanovovat na základě souhlasu obou vlád. Nejednalo se tedy o standardní obchodní smlouvu upravující dodávky zboží mezi dvěma státy, protože odběrateli umožňovala dosáhnout co nejvýhodnější cenová ujednání po celou dobu dvacetileté platnosti dokumentu. (Pluskal, 1998) Uran se sice po druhé světové válce stal velmi žádanou strategickou surovinou, ale nedostatkovým byl pouze v letech 1945 1958. Během tohoto období jednotlivé mocnosti nahromadily dostatečné zásoby uranu, takže poptávka po něm klesala. Od roku 1968 začal SSSR omezovat dovoz československého uranu, až byl nakonec zcela ukončen. (Kolektiv autorů, 2003) V současné době je ve světě známa celá řada ložisek uranových rud, ale dumpingové ceny, za které uran nabízejí země bývalého SSSR, způsobují neochotu otvírat nové těžební lokality.
42 II. ENVIRONMENTÁLNÍ ASPEKTY HORNICTVÍ A JEJICH VLIV NA ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ PŘÍBRAMSKA
1 Environmentální aspekty rudného a uranového hornictví
České rudné a uranové hornictví vstoupilo s příchodem 21. století do fáze útlumu a zahlazování následků, které během své dlouholeté existence napáchalo na životním prostředí. S přijetím České republiky do Evropské unie a v souladu se státní politikou postupného zlepšování kvality životního prostředí se česká vláda zavázala ke společnému postupu a podpoře odstraňování následků vyhledávání, těžby a zpracování uranu a rud, na kterém se stát finančně podílí. Rozvoj technik tvorby a ochrany životního prostředí a vývoj environmentálních právních předpisů vyústil ve skutečnost, že je dnes posuzování vlivu na životní prostředí stanoveno zákonem. Do posuzování jsou zahrnuty jak přímé, tak nepřímé vlivy hornické činnosti a jejich důsledky na obyvatelstvo, sociálně ekonomické vlivy na životní prostředí, negativní dopady na ekosystémy, rostliny a živočichy, půdu, vodu, ovzduší, klima, krajinu, přírodní zdroje, hmotný majetek a kulturní památky. Proces posuzování těchto vlivů na životní prostředí 36 je také součástí příprav a provádění procesu ukončování těžby. (Kolektiv autorů, 2003) 1.1 Charakteristika dopadů hornické činnosti na životní prostředí Těžba a zpracování nerostných surovin je činnost, která výrazným způsobem ovlivňuje a mění geologické poměry daného území, životní prostředí i samotného člověka. Spektrum složek životního prostředí dotčených těžební činností je velmi široké, možná nejširší ze všech průmyslových aktivit člověka. Vliv hornické činnosti na životní prostředí je možné chápat v užším a širším slova smyslu. V užším smyslu jsou za vlivy hornické činnosti považovány pouze ty projevy, které mají přímou spojitost s těžbou nerostných surovin. Jako příklad lze uvést 36 Známý jako EIA – Environmental Impact Assessment.
43 rozfárané území, vznik hald, úbytek půdního fondu, likvidace vegetačního krytu nebo poškození rostlinných a živočišných ekosystémů. V širším slova smyslu na životní prostředí v důsledku hornické činnosti neblaze působí projevy spojené s činnostmi, které na těžbu navazují. Jedná se zejména o úpravárenský průmysl, jehož negativní vliv na jednotlivé složky životního prostředí spočívá ve vypouštění emisí, znečišťování vodních toků a lesních porostů, vznikem skládek odpadů atd. (Hudáček – Antal – Zlocha, 2000) Těžební činnost ovlivňuje všechny složky ekosystému a projevuje se jak kvalitativně, tak kvantitativně. Celý proces má dynamický charakter a podléhá změnám v čase a prostoru. Pro zjednodušení lze použít model:
ZDROJ ↔ TRANSPORT ↔ AKUMULACE
Při hodnocení vlivu těžby na životní prostředí je tedy nutné identifikovat zdroj kontaminace, médium umožňující její transport 37 a konečného příjemce znečištění. 38 Celý proces však neprobíhá jen jedním směrem, je ovlivňován řadou podmínek a vztahů. (tamtéž, 2000) Negativní dopady hornické činnosti se nejvíce projevují v bezprostředním okolí těžařských lokalit, nicméně postižení se nevyhýbá ani širšímu okolí. Kontaminace může mít bodový nebo plošný charakter a nabývá následujících podob: • kontaminace půd prašným odnosem z hald a odkališť • kontaminace půd následkem vyluhování kontaminantů do půdy • kontaminace povrchových vod kontaminací odtoku • kontaminace podzemních vod následkem vyluhování kontaminantů do systému podzemních vod • kontaminace sedimentů z dna vodních toků
37 Nejčastěji voda nebo vzduch. 38 Např. půda nebo živé organismy.
44 Na území České republiky má nejrozsáhlejší negativní dopady na okolní přírodu velkoplošná těžba hnědého uhlí v lomech severočeské a sokolovské hnědouhelné pánve a těžba černého uhlí v Ostravsko karvinském revíru. Neméně významná poškození životního prostředí však způsobuje také uranový průmysl. Podle statistik má celková plocha ekologických zátěží způsobených uranovým průmyslem v České republice rozlohu větší než 0,5 mil.ha, z čehož 0,3 mil.ha je výrazně poškozeno. (Lepka, 2003) 1.1.1 Vliv těžby na horninové prostředí Těžební činnost přímo zasahuje a významným způsobem ovlivňuje horninové prostředí. Vlivy je možné rozdělit na dočasné, dlouhodobé anebo trvalé, avšak ne všechny musí nutně mít negativní dopad na životní prostředí. Asi nejtypičtějším průvodním jevem hornické činnosti, negativně působícím na horninové prostředí, jsou nezaplněné vydobyté prostory v podzemí. Nebezpečí představují také stará důlní díla, protože mohou narušovat stabilitu povrchu, poklesové kotliny hrozící otevřenými propady, sekundární seizmické ohrožení či svahové pohyby. Horninové prostředí může být v závislosti na použité těžební technologii kontaminováno různými emisemi, např. loužícími činidly nebo technologickými roztoky. Největším ohrožením pro horninové prostředí je v tomto ohledu vliv chemické těžby uranu. (Kolektiv autorů, 2003) 1.1.2 Vliv těžby na půdu Vliv hornictví na půdu se projevuje v prvé řadě záborem zemědělské a lesní půdy, ke kterému dochází při zpřístupňováním ložiska, zakládáním odvalů a odkališť, nebo výstavbou úpravárenských podniků. U zabrané půdy může následně dojít ke kontaminaci např. následkem průsaků znečištěných povrchových vod z odvalů, případně spadem prachu v okolí odkališť.
45 Významným kontaminantem životního prostředí jsou odvaly uranových dolů. Jsou výrazným zdrojem uranu a radia, do vody a ovzduší z nich uniká radon. Jednou z charakteristických vlastností uranu je, že na rozdíl od jiných kovů netvoří souvislá ložiska, jeho zásoby jsou v horninách rozptýleny. Skutečnou velikost ložiska lze tudíž jen obtížně určit. Uranové rudy obvykle obsahují jen několik málo procent nebo desetin procenta uranu, proto musí na těžbu přímo navazovat zpracování uranu za účelem jeho koncentrování. Pro okolní přírodu je obzvlášť nebezpečné, že haldy obsahují také kaly vznikající při úpravě uranové rudy na výsledný produkt – koncentrát nazývaný „yellow cake“. 39 Měření u pat hald dokazuje, že dávkový ekvivalent ionizujícího záření tu je mnohonásobně vyšší, než v okolním přírodním prostředí. (Sequens – Hlasová, 1999) Hlušina byla navíc mnohde zpracovávána na štěrk nebo cement a využívána při výstavbě silnic nebo železnic. Protože se v Československu až do roku 1991 mohl na stavbu silnic využívat materiál s nízkým obsahem uranu a radonu 40 , rozšířily se tyto radioaktivní látky i do oblastí, kde jejich těžba neprobíhala. (tamtéž) Škodlivé látky, které ohrožují půdu a horninové prostředí, se mohou dostávat do rostlin. Uran a radium se v různých rostlinných druzích ukládají rozdílným způsobem, vždy však téměř výhradně v podzemních částech rostlin. Velikost příjmu závisí na typu a hloubce kořenového systému, na vlastnostech půdy, na chemické formě radionuklidů a jejich fyziologickém chování v rostlině. Mezi rostliny hodně kumulující radionuklidy patří např. stolístek. 41 Jiné rostliny, jako např. třezalka tečkovaná, 42 jsou schopné přijaté radionuklidy transportovat do svých periferních částí, zejména listů. Co se týká dřevin, některé druhy ukládají radionuklidy v čepelích listu (bříza), jiné je zadržují v cévních cestách (vrba). (tamtéž)
39 U 3O6 s nečistotami. 40 Obsah uranu ve stavebních materiálech mohl dosahovat hodnoty 200 g/t, limitní obsah rádia byl 2,22 Bq/g. (Sequens Hlasová, 1999) 41 Myriocrispus. 42 Hypericum punctatum.
46 1.1.3 Vliv těžby na ekosystémy, faunu a flóru K negativnímu ovlivnění ekosystémů docházelo v největší míře hned v počátcích rozvoje hornické činnosti. Pro primární fázi těžby je charakteristické omezení přirozených ekosystémů. Dochází k redukci druhů, které se v dané lokalitě vyskytovaly před zahájením exploatace ložisek a objevování se druhů nových. Původní geobiocenózy kulturní krajiny bývají v těžebních oblastech postupně nahrazovány rumištními biocenózami, které se dokáží pružně přizpůsobit změně podmínek. Historicky měla hornická kolonizace zásadní vliv na ekosystémy zejména ve středověku a raném novověku. Ve vysočinách ovlivňovala do té doby přirozeně diferencované vegetační stupně, kterým dominovaly bučiny a jedle, v horských oblastech zasáhla smíšené lesy tvořené jedlemi, smrky a kleny. Doly a hutě měly v tomto období kritický nedostatek dřeva, proto bylo zavedeno řízené lesní hospodářství, mající za důsledek změnu přirozených lesů v monokultury smrku, modřínu a borovice. (Kolektiv autorů, 2003) 1.1.4 Vliv těžby na povrchové a podzemní vody Voda je jednou z nejzranitelnějších složek životního prostředí, těžba a zpracování nerostných surovin pro ni proto představuje velké ohrožení. Ochrana povrchových a podzemních vod v těžebních oblastech, případně jejich následná dekontaminace je přitom velice náročná. Do povrchových vod mohou škodlivé látky pronikat infiltráty z hald a výsypek, nebo při úpravě nerostných surovin. Povrchové i podzemní vody ohrožuje kontaminace důlními vodami, jež jsou charakteristické značnou kyselostí, mineralizací a vysokým obsahem síry a železa. V případě uranového hornictví navíc obsahují těžké kovy a zejména arzen. Při úpravě je nerostná ruda nejprve rozemleta a následně loužena roztokem kyseliny sírové nebo kyseliny dusičné. (Sequens – Hlasová, 1999) Zbytky z procesu úpravy rudy jsou zpravidla ukládány ve formě kalů do odkalovacích nádrží. V kalu obsažené rádium ( 226 Ra) se průběžně rozkládá na radioaktivní plyn radon ( 222 Rn), který má relativně krátký
47 poločas rozpadu 3,8 dne. Během jeho rozpadu však neustále vzniká další radon, takže z dlouhodobého hlediska je tento plyn velmi nebezpečný. (Analýza rizik při sanaci ložiska Příbram, 2000) V kalech se ovšem vyskytuje také thorium ( 230 Th), jehož radioaktivní poločas rozpadu činí 80 000 let, přičemž kontinuálně produkuje další 222 Ra. Radioaktivita kalů proto zcela odeznívá po zhruba 1 miliónu let. Kal kromě toho obsahuje řadu dalších škodlivin, pocházejících ze zpracované uranové rudy a chemikálie, které byly použity při procesu úpravy rudy. Všechny tyto látky se v deponii kalu dostávají do geochemické nerovnováhy a následné procesy vedou k ohrožení životního prostředí. (Sequens – Hlasová, 1999) Průsaková voda, která se může díky nedostatečné izolaci uvolnit z deponií kalu ohrožuje podzemní i povrchovou vodu. Do pitné vody se tímto způsobem může dostat 226 Ra a další nebezpečné látky. Průsakové vody jsou velkou hrozbou pro životní prostředí také kvůli obsahu minerálního pyritu, 43 který dokáže spustit samovolný přirozený vyluhovací proces a radioaktivní látky jsou pak z deponie kalu uvolňovány po staletí. Za příznivých geochemických podmínek mohou být škodliviny vázány v přirozeném podloží. Často je však podloží tvořeno rozpukanými horninami a pak průniku škodlivin do podzemních vod nic nebrání. (tamtéž) Škodlivé látky se mohou do povrchových vod dostávat také z vod půdních, které obsahují radionuklidy a musí být proto před vypouštěním do povrchových vod důkladně čištěny. Vážně ohroženy jsou v místě těžby nerostných surovin zdroje minerálních vod a často zde také dochází k vysychání původních zdrojů vody. 1.1.5 Vliv těžby na ovzduší a klima Ke znečištění ovzduší rudným a uranovým průmyslem dochází v souvislosti s uvolňováním prachu, který je prouděním vzduchu odnášen z hald nebo se šíří při přepravě rudniny. Do ovzduší se dostávají prachové částice, které svým složením odpovídají složení haldy. Jejich rozptylem se proto do okolí dostávají nejen těžké kovy, ale také radioaktivní látky, z nichž největší pozornost 43 FeS 2.
48 poutá radon. 44 Množství uvolněného radonu závisí na vzdálenosti materiálu od povrchu haldy nebo na tom, jak průchodný je materiál uložený v kalojemu pro tento plyn.. Radon ohrožuje jednak zdraví horníků přímo v dolech, postiženi jsou však i obyvatelé v jejich okolí. „Ve venkovním prostředí se obvykle koncentrace pohybují od 3,7 do 18,5 Bq/m 3, průměr ČR je udáván okolo 5,5 Bq/m 3. V uzavřených prostorách – budovách, jeskyních, dolech jsou zjištěny koncentrace až o několik řádů vyšší“. (Analýza rizik při sanaci uranového ložiska Příbram, 2000: 159) Do obytných domů nadlimitní koncentrace radonu pronikají podlahami a stěnami zapuštěnými do půdního podkladu. 45 Pro radonové zatížení je specifické, že nezmizí v okamžiku zastavení těžby, protože v rámci útlumových prací je nutné štoly provětrávat a tak se radon a prachové částice kontinuálně uvolňují do ovzduší. Z hlediska ovlivnění klimatu těžba nerostných surovin prokazatelně zapříčiňuje změny proudění vzduch a přispívá ke změnám mikroklimatu. Při změnách lokálního klimatu, tedy teploty, vlhkosti, proudění větrů a odparu, hraje klíčovou roli způsob umístění odkaliště v krajině a jeho rozměry. 1.1.6 Vliv těžby na obyvatelstvo Těžba nerostných surovin ovlivňuje obyvatelstvo přímo i nepřímo, přičemž jednotlivé vlivy pro člověka znamenají různou úroveň rizika. Základní riziko pro lidi žijící poblíž těžařských lokalit představuje hluk, stres, exhalace a kontaminace přírodního prostředí. Hluková zátěž pramenící z hornické činnosti je značná, přesto je tento faktor z hlediska zdravotního stavu obyvatel často opomíjen. Pokud však má trvalý charakter, může hluk způsobit negativní fyziologické změny v lidském organismu. (Kolektiv autorů, 2003) Velmi výrazně se těžba dotýká zdravotního stavu horníků. Kromě nebezpečí úrazu např. při pádu horniny nebo při trhacích pracích jsou horníci v dolech vystaveni působení řady škodlivých látek – plísní, hub, prachu a hlavně 44 Radon je nejtěžším plynem ze skupiny inertních plynů, je bezbarvý, bez zápachu, přirozeně radioaktivní a má krátký poločas rozpadu. (Analýza rizik při sanaci ložiska Příbram, 2000) 45 V České republice je výskyt radonu v obytných domech nejčastěji zjišťován v okresech Příbram, Strakonice, Třebíč, Liberec, Jablonec nad Nisou a Karlovy Vary. (tamtéž)
49 radioaktivnímu záření, jehož zdrojem jsou tzv. přírodní zářiče. 46 Nejvíce obávaný je již výše uvedený radioaktivní plyn radon. Při své přeměně z radia vysílá do okolí radioaktivní záření alfa, které ale nemá dostatečnou prostupnost, aby pronikl ochrannými oděvy horníků. Pokud však dojde k jeho vdechnutí, může se v plicích rozpadat na hmotné částice, vyvolávající změny v plicním tkanivu. Částice se mohou dýcháním dostat do krevního oběhu a následně škodit kdekoliv v těle. Při dlouhodobém vystavení ionizujícímu záření dochází v lidském těle k mutacím a vzniku nádorů. 47 (Sequens – Hlasová, 1999) 1.1.7 Vliv na krajinu, kulturní památky a hmotný majetek Krajina je součást zemského povrchu, která kombinuje přírodní a kulturní prvky. Původní přirozená krajina byla zejména lidskou činností již téměř úplně přeměněna na krajinu kulturní. Rudné a uranové hornictví svým rozvojem výrazně přispělo k přeměně jednotlivých složek krajiny, tedy reliéfu, vodstva, klimatu, půdy, vegetačního pokryvu, fauny a v neposlední řadě člověka. (Kolektiv autorů, 2003) Hornická činnost měla ráz krajiny dvojí vliv. Na jedné straně napomáhala rozvoji obcí měst, ve kterých se např. zlepšoval stav infrastruktury a která se rozrůstala s tím, jak lidé přicházeli za prací. Současně však způsobovala nezvratné změny v krajině, která se rychle měnila v krajinu industriální. Návrat k přírodnímu diverzifikovanému ekologickému systému může zajistit citlivě provedená revitalizace území nebo rekultivace pro zemědělské, hospodářské či rekreační účely.
46 Uran, radium a thorium. 47 Jedním z nejčastěji diagnostikovaných nádorových onemocnění u horníků je rakovina plic, nazývaná jáchymovská nemoc.
50 2 DOPAD HORNICTVÍ NA ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ PŘÍBRAMSKA 2.1 Charakteristika pozůstatků po těžbě Rudné a uranové hornictví bylo na Příbramsku provozováno po dobu několika století. Místní ložisko patřilo mezi nejvýznamnější dodavatele uranové rudy v bývalém Československu,48 proto jsou pozůstatky po těžbě patrné ještě dnes, kdy od ukončení těžby uplynula řada let. „Ložisko bylo otevřeno 29 jamami, je zde evidováno 39 průzkumných šurfů a 4 štoly. Kromě toho je stabilita povrchu ohrožována 283 komíny, proráženými na povrch nebo se mu přibližujícími na vzdálenost menší než 50 m, a 77 dobývkami.“ (Kolektiv autorů, 2003: 477) Na mnoha místech v bezprostředním okolí Příbrami jsou evidovány propady, přičemž nejrozsáhlejší poklesy půdy se vyskytují v propadovém pásmu u osady Bytíz. Co do objemu vytěžených materiálů, zůstaly na Příbramsku vůbec největší odvaly, jaké v České republice těžební činnost zanechala. 49 Celkově byl v podzemí vydobytý prostor o objemu 44,5 milionů m³ a na 26 odvalech je dnes uloženo zhruba 30 milionů hlušiny. (tamtéž) Těžní jámy byly po ukončení těžby ve většině případů uzavřeny zásypem na betonovou desku, jež byla umístěna v pevných horninách. Ložisko nacházející se na Březových Horách bylo zatopeno tak, aby voda dosahovala na úroveň Dědičné štoly, která tvoří spojnici mezi všemi doly v revíru. Dále byla stanovena ochranná pásma se stavební uzávěrou na území, kde by mohlo dojít k propadům poddolovaného povrchu. 50 (tamtéž) 2.2 Rozsah poškození půd Hlavním subsystémem životního prostředí, který byl na Příbramsku postižen těžbou a hutněním, je půda. V okolí města na ploše zhruba 150 km 2 žije 48 Viz příloha č. 15. 49 Viz příloha č. 16. 50 Jedním z míst nejvíce ohrožených propady je silnice č. 18 mezi Příbramí a Rožmitálem pod Třemšínem.
51 přibližně 50 tisíc obyvatel, přičemž asi na polovině této plochy probíhá intenzivní zemědělská výroba. (Kolektiv autorů, 2003) Od 70. let 20. století, kdy začala být sledována kontaminace půd a rostlin, byly v půdě zjišťovány vysoké obsahy arzenu a olova, které dosahovaly až do vzdálenosti 1 2 km od provozů příbramských kovohutí. Z toho důvodu byly v oblasti nejvyšších výskytů obsahů těchto prvků v půdě vyhlášeny stavební uzávěry a začala zde platit zvláštní hygienická opatření. (tamtéž) Další opatření, provedená v širším okolí Příbrami, měla zajistit snížení kontaminace potravinového řetězce, vedoucího až k člověku. Jako hlavní zdroj znečištění, který negativně ovlivňuje toto území o rozloze 9 km 2, byl označen podnik Kovohutě Příbram, a.s. Ve vztahu k úrovni obsahu sledované skupiny prvků byla v jeho okolí vymezena tři pásma: 1) vnitřní pásmo kontaminace Pro tuto oblast je charakteristická vysoká kontaminace půdy. Na množství arzenu, kadmia a olova v půdě zde mají dominantní vliv kovohutě. Nejvyšších hodnot kontaminace dosahuje půda ve vzdálenosti 0,5 – 1,5 km od komína kovohutí. 2) zóna vysokých obsahů kontaminantů Navazuje na kontaminovaný lem v okolí komína kovohutí. Tato oblast vykazuje variabilní, nicméně značně vysoké obsahy prvků v prostorách hald, dolů a odkališť březohorského revíru. Olovo a kadmium je v půdě obsaženo v podobném množství jako v okolí kovohutí, avšak arzen se zde vyskytuje v menší míře. 3) střední pásmo kontaminace Toto pásmo tvoří zhruba 1 km široký okruh kolem vnitřního pásma, dosahuje do vzdálenosti až 2 km od komínu kovohutí, přičemž na jihovýchodě pokračuje do prostoru městské zástavby. Obsahy kontaminantů zde v závislosti na hloubce klesají. (tamtéž)
52 2.2.1 Eroze jako důsledek těžby Předpokladem pro rozvoj těžby a zpracování rud byla přítomnost dostatečně velkého energetického zdroje. Historicky se v největší míře využívalo dřevo, přímým důsledkem těžby v rudních oblastech proto bylo rozsáhlé odlesnění, které v souvislosti s úhorovým systémem hospodaření způsobovalo erozi kontaminanty znečištěných půd. V příbramské rudní oblasti, kterou mapuje tato diplomová práce, se to projevilo vysokými obsahy kovů zjištěných v bahnech místních rybníků a v sedimentech řeky Litavky. (Analýza rizik při sanaci ložiska Příbram, 2000) Když v 18. století došlo k diferenciaci znečištěných půd v kulturních biotopech následkem změny systému hospodaření v zemědělství a vzniku monokulturních hospodářských lesů, eroze kontaminovaných půd na polích a na lesních půdách monokultur pokračovala. Na Příbramsku se vyskytuje několik velkých lesních komplexů, jejichž půdy jsou erozí ohrožovány jen v menší míře. Obsahy kontaminujících kovů v půdě zde zůstávají dlouhodobě relativně vysoké, protože na lesních půdách se kontaminanty stávají součástí biologického koloběhu. Kovy se tak ukládají do obnovitelných orgánů – jehličí, listů, kůry. U jehličnatých monokultur navíc uchovávání kovů v půdě napomáhá vývoj podzolových půd, u kterých vrstva organické hmoty zpomaluje možné vyplavovaní kontaminantů do podzemních i povrchových vod. Také v lučních půdách bývají obsahy těžkých kovů a zejména pak arzenu dlouhodobě zadržovány. Pro luční půdy je totiž typický vysoký obsah organické hmoty, která těžké kovy koncentruje. 2.2.2 Kontaminace půd Půdy na Příbramsku vykazují zvýšený obsah rizikových prvků, zejména olova (Pb) 51 , kadmia (Cd) 52 a arzenu (As). 53 (Analýza rizik při sanaci ložiska
51 Olovo do organismu nejčastěji proniká inhalační cestou a zažívacím traktem. Z krevního oběhu je distribuováno do měkkých částí organismu – do svalů, kůže, ledvin, mozku a dlouhodobě se ukládá v kostech. (Analýza rizik při sanaci ložiska Příbram, 2000)
53 Příbram, 2000) Hlavní příčinou je vyšší pozadí těchto kontaminantů v horninovém prostředí a těžba barevných kovů, které byly v této oblasti hutnicky zpracovávány. Situace je kritická zejména v okolí Kovohutí Příbram, kde koncentrace Pb a Cd výrazně překračují povolené limity. 54 (tamtéž) Krajina v okolí Kovohutí je využívána průmyslově, lesnicky a zemědělsky, přičemž zemědělské využití mělo dříve velkovýrobní charakter. Další oblast, kde je půda kontaminována As a Pb, se nachází jihozápadně od Příbrami v lesním komplexu mezi Hutěmi pod Třemšínem a Vacíkovem na Rožmitálsku. Vysoké anomálie As se vyskytují zejména v pruhu území, jenž se táhne od obce Strýčkovy severovýchodním směrem k obci Třebsko. (tamtéž) „Na Příbramsku se vyskytuje řada dílčích ploch o rozměrech i nad 10 km 2 s obsahy arzenu v půdách nad 200 ppm.“ (Kolektiv autorů, 2003: 466) Anomálie arzenu byla zjištěna v lesních komplexech v okolí Rožmitálu pod Třemšínem, odkud pravděpodobně pokračuje do oblastí se zemědělsky využívanou půdou. Celková plocha půdy kontaminované arzenem ve středních Čechách je odhadována na 1300 – 1500 km², přičemž dvě třetiny z toho jsou využívány pro zemědělskou výrobu. (tamtéž) Hlavními kontaminanty, jejichž distribuce v půdách v okolí příbramské kovohutě je sledována od roku 1993, je Cd a Pb. Jejich obsahy v půdě lze sledovat do vzdálenosti zhruba 0,5 – 1,5 km od Kovohutě v závislosti na biocenóze, rozloze struskových hald a pravděpodobně také díky převládajícím severozápadním větrům. (Analýza rizik při sanaci ložiska Příbram, 2000) Kromě tohoto území je silně intoxikovaná půda také v anomálii Kloučeského hřbetu. Obsahy Pb ve svrchním horizontu půdy zde překračují 1 000 mg/kg, jedná se tedy o velmi silnou kontaminaci. (tamtéž) V obou oblastech se proto nedoporučuje zemědělská výroba potravin, ani sběr plodů. Uvažuje se, že toto území bude zatravněno a povoleno bude pouze pěstování technických plodin. 52 Nadbytek kadmia v lidském těle způsobuje těžké bolesti svalů, lámání kostí, poškození plic a ledvin, sterilitu a také rakovinu jater. V největší míře se kadmium shromažďuje v játrech a ledvinách, částečně také v krvi. (Analýza rizik při sanaci ložiska Příbram, 2000) 53 Toxicita arzenu spočívá ve fyzikálních a chemických vlastnostech jeho sloučenin. Ve vodě rozpustné sloučeniny jsou absorbovány zažívacím traktem a plícemi, transportují se do jater, ledvin, sleziny a kůže. (tamtéž) 54 U Pb, jehož limit je 70 mg/kg, bylo naměřeno 400 – 1 000 mg/kg, limit u Cd činí 0,4 mg/kg, naměřeno bylo 0,8 mg/kg. (Kolektiv autorů., 2003)
54 2.3 Rozsah poškození ovzduší Ovzduší je další složkou životního prostředí, která byla hornickou činností a provozem hutě výrazně ohrožena. Do ovzduší se dostávaly vysoké koncentrace olova (Pb) a oxidu siřičitého (SO 2). Statistiky ukazují, že z 60 metrového komínu kovohutí unikalo nejvíce emisí v 60. letech 20. století. Roční průměrný únik tehdy
činil 500 625 tun u Pb a 2500 2800 tun u SO 2. (Sucharová Suchara in Ochrana ovzduší, 2003) Trvale se zhoršující stav ovzduší bylo nutné řešit, proto byl komín hutě zvýšen. „Po zvýšení komínu na 160 m a zavedení odlučovačů byly roční emise v 80. letech minulého století sníženy u Pb na 20 30 t a u SO 2 na 200 300 t.“ (tamtéž: 13) Na ještě mnohem příznivější hodnoty se roční průměr emisí dostal na konci 90.let 20.století. U Pb klesl díky novým technologickým opatřením odpovídajícím podmínkám EN ISO 14001 na 1 1,3 tun a u SO 2 na 100 tun. (tamtéž) Kromě emisí z komínu kovohutí se škodlivé látky do okolního přírodního prostředí dostávaly prostřednictvím vodní a větrné eroze materiálu nahromaděného na haldách, které měly struskopískový charakter. V největším množství v nich byly obsaženy vápenoželezité silikáty, olovářský kamínek, síran a chlorid olovnatý. Rudní odvaly pak vykazovaly zejména vysoký podíl sulfidů olova. (tamtéž) 2.3.1 Atmosférický spad prvků Negativní dopady rudného a uranového průmyslu postihovaly poměrně široké okolí Příbrami. Za účelem zjištění rozsahu poškození životního prostředí byl na Příbramsku v roce 1999 proveden biomonitoring atmosférického spadu prvků. Pro jeho účely byla vymezena zájmová oblast o rozloze 710 km 2. Nejvýše položenou část této oblasti tvoří pohoří Brdy a Hřebeny, zhruba 45% plochy pokrývá zemědělsky využívaná půda, 35 40% je zalesněno. (Sucharová Suchara in Hornická Příbram ve vědě a technice, 2003) Právě poměrně vysoká zalesněnost terénu umožnila, aby při monitorování úrovně spadu prvků byly jako jeden z bioindikátorů použity některé druhy lesních
55 mechů. Pro měření aktuálních úrovní spadu jsou vhodné, protože nemají kořeny a nemohou tak přijímat prvky z půdních pokryvů a obsah prvků v mechu proto koreluje s úrovní atmosférického spadu. Živé části mechu mohou být nejvýše tříleté, z jeho lodyžek je tedy možné určovat průměrné jedno, dvou nebo tříleté úrovně spadu. K určení relativního množství dlouhodobě ukládaného spadu byl využit druhý bioindikátor, humus z borosmrkových lesů. Vzorky mechu 55 a lesního nadložního humusu byly podrobeny chemické analýze, která na Příbramsku prokázala výskyt chalkofilních 56 a litogenních 57 prvků. (tamtéž) Vysoké nahromadění prvků v humusu indikuje, že tyto emisní zdroje na území působí již delší dobu. Aktuální a dlouhodobě akumulované depozice prvků na Příbramsku lze rozdělit do 5 základních skupin: 1) prvky akumulované ve vysokých koncentracích v mechu na severozápadu Příbrami poblíž kovohutě (Ag, Cd, In, Pb, Sb, Se, Zn) 2) prvky silně akumulované v mechu ve východní části Příbrami u silnice I/4 (Ce, La, Nd, Pr, Y) 3) prvky, které měly 2 ohniska vysoké akumulace v mechu na výše uvedených stanovištích (As, Ba, Cr, Ni) 4) prvky vyskytující se v mechu na 2 3 menších stanovištích v Brdech a jihovýchodně od Příbrami (Ce, Cs, La, Nd, Pr, Sc, Y) 5) velmi vysoký obsah prvku molybden zjištěný v mechu na území 14 km severně od Příbrami (Suchara, Sucharová in Ochrana ovzduší, 2003) Ze získaných poznatků byly vytvořeny mapy rozložení dlouhodobě hromaděného obsahu škodlivých látek, ze kterých lze odvodit aktuální výši depoziční zátěže území.58 Porovnáním koncentrací škodlivých látek v humusu a
55 Výhradně Pleurozium schreberi. 56 Ag, Cd, Cu, In, Pb, Sb, Se, Zn 57 Al, Ce, Fe, Ga, La, Nd, Pr, Y 58 Viz příloha č. 17.
56 v mechu bylo zjištěno, že ohniska nejvyšší kontaminace jednotlivých škodlivých látek se v obou těchto prostředích kryjí. Co se ale týká rozlohy, území s velmi vysokými obsahy prvků v humusu byla rozsáhlejší. 2.3.2 Hlavní zdroje emisí V rámci průzkumu bylo také zjišťováno, které emisní zdroje znečištění životního prostředí v okolí Příbrami způsobují. Prostřednictvím faktorové analýzy byly identifikovány 4 hlavní zdroje emisí, které kontrolují distribuci spadu prvků na Příbramsku. Za hlavní zdroj znečištění, který ovlivňuje distribuci prvků Al, Be, Ce, C, Cr a Fe, byla označena manipulace s haldami a rozmělňování kamení na výrobu štěrku z rudních odvalů mezi šachtou č. 16 a č. 21 bývalých uranových dolů. (Sucharová Suchara in Hornická Příbram ve vědě a technice, 2003) Druhým největším znečišťovatelem ovzduší na Příbramsku je kovohuť, která se nalézá na severozápadním okraji města. Její provoz je odpovědný za zvýšenou míru spadu prvků Ag, Cd, Cu, In, Pb, Sb, Se, Zn, která byla zjištěna v mechu právě v okolí kovohutě. (tamtéž) Do třetí skupiny prvků znečišťujících ovzduší v okolí města Příbrami náležejí Cs, Rb, Tl, detekované zejména v mechu. Nepříliš rozsáhlá lokální ohniska těchto prvků byla zjištěna západně a jižně od Příbrami. (tamtéž) Jejich výskyt je spojován s antropogenní činností. Jako pravděpodobná se jeví teze, že by se tyto emise mohly do ovzduší dostávat při rozvozu a používání materiálu z rudných odvalů v krajině, případně by mohly vznikat následkem aktivit ve vojenském výcvikovém prostoru. Posledním faktorem negativně ovlivňujícím místní ovzduší je závod vyrábějící výrobky z tepelně odolné molybdenové oceli v Komárově, tedy na severu monitorovaného území. Jeho činností se do ovzduší dostává zvýšené množství molybdenu, což prokazuje uložení tohoto prvku v mechu. (tamtéž)
57 2.3.3 Vliv jednotlivých činitelů na depozici prvků Rozložení úrovní spadů v okolí zdrojů emisí nebylo na sledovaném území rovnoměrné, protože zde na atmosférickou depozici působí řada faktorů. Asi nejdůležitějším faktorem je vzdálenost od emisních zdrojů. Snižování koncentrace určitého prvku v bioindikátoru tedy přímo závisí na vzdálenosti od zdroje. Tvar tzv. hot spotů s nevyššími koncentracemi jednotlivých prvků aktuálních i dlouhodobých spadů prvků vypouštěných do ovzduší kovohutí je většinou v závislosti na místní geomorfologii protažen k severu do údolí mezi Brdy a Hřebeny a k severovýchodu podél jižního úpatí Hřebenů, zatímco Brdy a návětrná strana na západě šíření emisí spíše brání. 59 (Sucharová Suchara in Ochrana ovzduší, 2003) Pokud platí předpoklad, že veškerý zkoumaný humus má stejné stáří a průměrné vlastnosti, je možné odhadnout hodnoty sledovaných prvků kolem kovohutě za posledních 75 let. Průměrné roční spady zjišťovaných prvků jsou dvakrát až sedmkrát vyšší, než jaké jsou indikovány v mechu. (tamtéž) Je však potřeba vzít v potaz, že v minulosti byly emise prvků nesrovnatelně vyšší. Mezi další faktory ovlivňující obsah prvků v mechu a lesním humusu na Příbramsku patří např. tvar mezoreliéfu, nadmořská výška, geologické podloží odběrových ploch vzorků, návětrný a závětrný sektor krajiny vzhledem k poloze zdroje. Koncentrace jednotlivých prvků od rovin, přes svahy a vyvýšené vrcholy postupně narůstaly. Zcela největší koncentrace většiny prvků byly nahromaděny v mechu v nadmořských výškách v rozmezí 450–850 m.n.m., pravděpodobně díky zvýšenému obsahu mokré depozice. U prvků, za jejichž šíření je odpovědná kovohuť, obsahy v mechu s nadmořskou výškou buď mírně nebo výrazněji klesaly. Překvapivě nebyla zjištěna závislost obsahu těchto prvků v přírodním prostředí na jejich poloze na návětrné či závětrné straně území kolem kovohutě. Zároveň nebyla prokázána významnější závislost obsahu prvků v mechu a humusu na typu geologického podloží. (tamtéž)
59 Např. obsah olova a humusu na Příbramsku je dosahován na návětrné straně do vzdálenosti 23 km, zatímco na protilehlé závětrné straně zasahuje až do vzdálenosti 35 km od kovohutě. (Sucharová Suchara, 2003)
58 2.4 Rozsah poškození vod Pro těžbu a zhutňování stříbrných a olověných rud na Příbramsku byla zejména v minulosti nutná přítomnost dostatečně bohatého vodního zdroje. Pro provoz stříbrné hutě severozápadně od Buhutína měl význam Pilský potok, který je přítokem řeky Litavky. Na samém počátku rozvoje hutnictví byla voda využívána k pohonu, zvlhčování prašných materiálů, ochlazování strusky, případně i pecí. S rozvojem technického vybavení se v huti začalo v 16.století využívat vodního kola na vodní pohon, ale protože průtok vody v řece Litavce byl často nedostatečný, v provozu zůstal také koňský žentour. (Vurm in Studie z dějin hornictví, 2003) Jiným způsobem začala být voda v příbramské huti využívána od poloviny 20. století. Rafinaci olova oxidačním tavením v plamenných pecích nahradila modernější Harrisova technologie oxidace alkalickým způsobem, jejíž součástí bylo hydrometalurgické oddělení. Při tomto procesu byla využívána voda, která se na konci rafinace z roztoků hydroxidu sodného odpařila. Proces byl uzavřen tak, aby z něj nemohly unikat žádné škodliviny. (tamtéž) Omezení výroby olova v 80. letech 20. století sice znamenalo zmenšení negativních dopadů tohoto průmyslového odvětví na vodní zdroje, do té doby však bylo velmi významné. Další výrazné zatížení regionálních lokálních vodních toků přineslo zahájení těžby a zpracování uranové rudy. Vliv uranové činnosti se projevil zejména na Příbramském potoce, ve kterém koncentrace uranu postupně slábnou směrem k ústí do řeky Litavky. Protože uran ze životního prostředí nemizí, dochází k jeho sorpci na říční a rybniční sedimenty. (Kolektiv autorů, 2003) 2.4.1 Kontaminace povrchových vod Vodní toky v regionu jsou monitorovány z hlediska jejich chemického a makrobiologického složení a z hlediska kyslíkového režimu. V této podkapitole
59 uvádím hodnocení vodních toků, které protékají okolím příbramského rudního ložiska. Vltava je podle ukazatelů kyslíkového režimu ve III. třídě na celém území Příbramska, kritické hodnoty však dosahuje rozpuštěný kyslík. Z hlediska chemického a makrobiologického složení je Vltava zařazena také do III. třídy. (Analýza rizik při sanaci ložiska Příbram, 2000) Kvalita vody v řece Litavce se výrazně zhoršuje po soutoku s Příbramským potokem. U kyslíkového režimu patří tok do IV. třídy a u chemického složení je situace ještě horší, pod soutokem kvalita vody poklesla až na V. třídu. Makrobiologicky se řeka nachází ve IV. třídě a voda je také zatížena některými kovy. 60 (tamtéž) Také kvalita vody v Příbramském potoce se mění v závislosti na místě, kterým protéká. Zatímco nad městem Příbramí je tok zařazen do II. třídy v ukazatelích kyslíkového režimu, pod městem dosahuje V. třídy. Stejně je tomu u mikrobiologických ukazatelů. Voda navíc obsahuje zvýšené množství zinku. Relativně nejlépe je na tom řeka Kocába, která je po celé délce svého toku zařazena do II. třídy čistoty. (tamtéž) 2.4.2 Radionuklidy ve vodních tocích Také obsah radionuklidů ve vodních tocích je bedlivě sledován. V České republice má dlouholetou tradici sledování radioaktivních látek v říčních dnových sedimentech. V 60. letech 20. století bylo zahájeno komplexní sledování vlivu vypouštění důlních vod z těžby a úpravy uranové rudy na hydrosféru a v roce 1999 byl Českým hydrometeorologickým ústavem zaveden soustavný monitoring dnových říčních sedimentů a plavenin s cílem určit rozsah antropogenního vlivu na obsah radionuklidů v říčních sedimentech. (Hanslík, 2004) Hlavní pozornost je přitom soustředěna na obsah radia ( 226 Ra) a uranu. Roční průměrné hodnoty radonu v říčních dnových sedimentech všech profilů, které byly sledovány v oblastech zatížených těžbou uranových rud včetně 60 Zejména olovem a zinkem.
60 Příbramska, činila 70 Bq/kg. (tamtéž) Měření ukázalo, že v plaveninách je obsah radonu zhruba dvakrát vyšší než obsah v sedimentech. Příčinu toho je možné hledat ve specifickém povrchu plavenin, díky kterému jsou schopné absorbovat radionuklidy ve větší míře než sedimenty. Kromě izotopu 226 Ra byly v říčních plaveninách a sedimentech zjišťovány také obsahy izotopu 228 Ra. Naměřené hodnoty odpovídají přírodnímu výskytu tohoto prvku ve vodních tocích. Radon se do vodního prostředí téměř nemůže dostat antropogenní cestou, protože thoriové rudy se ve zkoumané oblasti a v České republice vůbec netěží. Dále bylo prokázáno, že sedimenty jsou vhodným indikátorem radioaktivního znečištění hydrosféry, a to zejména pří zjišťování vlivu starých zátěží a důsledků dřívější těžby. Plaveniny oproti tomu slouží jako indikátor změn znečištění, např. při útlumu těžby uranu a následných sanačních pracích. (tamtéž) 2.5 Radiační zátěž životního prostředí na Příbramsku Radiační zátěž životního prostředí ve zkoumané oblasti zůstává i po ukončení těžebních a úpravárenských aktivit výrazná. Hlavním zdrojem, ze kterého se na Příbramsku do životního prostředí uvolňují radionuklidy, jsou odvaly. Tvoří 51,5% místních zdrojů emisí radonu a jsou původcem veškeré efektivní dávky vnějším ozářením v sídelních útvarech. (Analýza rizik při sanaci uranového ložiska Příbram, 2000) Tyto objekty jsou proto v popředí zájmu sanačních opatření, neboť kromě radiační zátěže představují významný a dlouhodobý zásah do krajiny. Dosažení toho, aby odvaly splynuly s okolní krajinou, bude možné až v řádu několika generací. Ač byly původní prognózy odlišné, příbramské ložisko ovlivňuje radiační zátěž v sídleních útvarech ve velké vzdálenosti za hranicemi bývalého dobývacího prostoru a to téměř výhradně vzdušnou cestou. (tamtéž) Nebezpečí možnosti vnějšího ozáření je oproti tomu omezeno na poměrně malou oblast v bezprostředním okolí odvalů. Ovlivnění vodní cestou je nejvýraznější u sídelních útvarů podél Příbramského potoka od obce Lešetice, podél Kocáby a
61 podél Lazského potoka. (tamtéž) Zatímco tedy vzdušnou cestou ovlivňuje radiační zátěž relativně široké okolí, ostatní dvě cesty expozice se uplatňuje striktně v nejbližším okolí od zdrojů radiační zátěže. Zcela nejvyšší příspěvek celkové efektivní dávky radiační zátěže ve zkoumané oblasti představuje expozice vzdušnou cestou, další v pořadí je vodní cesta a v nejmenší míře se uplatňuje vnější ozáření. 2.5.1 Určení kritické skupiny obyvatel Kritickou skupinu obyvatel lze definovat jako modelovou skupinu lidí, která je z hlediska možnosti ozáření z určitého zdroje ionizujícího záření homogenní. (Analýza rizik pří sanaci ložiska Příbram, 2000) Kritickou skupinu obyvatel, jež je ohrožena ozářením radionuklidy uvolňujícími se do povodí Příbramského potoka, tvoří obyvatelé obce Brod. Povodí Lazského potoka představuje riziko pro obyvatele obce Kamenná a povodí řeky Kocáby ohrožuje obyvatele obce Dubenec. Jako kritická skupina pro expozici radionuklidy, které se uvolňují do ovzduší, byli určeni obyvatelé obce Bytíz. (tamtéž) 2.5.2 Katalog zdrojů emisí radonu Na základě podrobného měření hodnot emisí radonu odvalů a areálů, ve kterých probíhala hornická činnost, byl sestaven následující katalog zdrojů radonu, podílejících se na emisi tohoto plynu na Příbramsku.
62 podíl na zdrojích uranu emise radonu (MBq/s) odvaly 30,5% 2,506011 areály jam 10% 0,817519 zásypy jam 0,041% 0,003325 komíny 0,035% 0,002857 štoly šurfy 0,031% 0,002578 odkaliště I. 3,78% 0,309808 odkaliště II. 1,86% 0,152791 propadová jáma 2,52% 0,207145 výduchy radonu – jáma č.13 20,3% 1,668 úpravna 7,2% 0,591293 Dubenecký potok 0,044% 0,0036 ostatní 3,3% 0,273766 (Analýza rizik při sanaci uranového ložiska Příbram, 2000: 187)
63 3 ANALÝZA RIZIK PŘI SANACI PŘÍBRAMSKÉHO LOŽISKA Na počátku útlumu rudného i uranového hornictví na Příbramsku stála ekonomická nerentabilita těžby. Zatímco útlumový program těžby rud na březohorském a bohutínském rudním ložisku byl zahájen již v roce 1978, respektive 1979, koncepce útlumu uranového hornictví byla vládou ČSFR schválena v roce 1990. (Kolektiv autorů, 2003) Útlum uranového hornictví byl vyvolán řadou společenských změn. Na jeho počátku stálo usnesení vlády č. 356 z 19. prosince 1990, řešící možné způsoby realizace útlumového programu tohoto průmyslového odvětví. Ukončení dobývání uranu na příbramském ložisku stanovilo usnesení vlády ČSFR č.894 ze dne 17. prosince 1990, ze kterého vyplynulo ukončení těžebních prací v Příbrami k 1. říjnu 1991. (Šanda, 2006) Důvodem k uzavření ložiska bylo zejména vyčerpání ekonomicky rentabilních zásob nerostných surovin, jehož důsledkem byl vzrůst nákladů na těžbu, které přesáhly tržní cenu výsledného produktu. 3.1 Odstraňování následků těžby „Likvidace hlubinných uranových dolů a odstraňování následků těžby spočívá v likvidaci a zabezpečení důlních děl, případně volných prostor po dobývání v podzemí, ve vytvoření nového vodního režimu důlních vod, odstranění nebo nalezení nového využití povrchových objektů, rekultivaci odvalů, poklesových kotlin a propadů, a zejména sanaci a rekultivaci odkališť chemických úpraven“. (Michálek Holéczy, 2006: 105) Likvidace uranových provozů a zahlazování veškerých následků hornické činnosti je proces náročný po stránce technické, časové a v neposlední řadě také finanční. Tato činnost je v České republice prováděna zejména státním podnikem DIAMO, který sídlí ve Stráži pod Ralskem v oblastech postižených hornickou činností má odštěpné závody. Časovou aktuálnost likvidačních prací s ohledem na
64 možné ohrožení životního prostředí a zdraví lidí přitom schvaluje Ministerstvo průmyslu a obchodu. 61 Likvidace se týká všech starých ekologických zátěží, které vznikly v hornickém průmyslu od roku 1945. Na území České republiky je v současné době evidováno 3 768 starých zátěží uranového průmyslu, přičemž v 2 523 případech jde o hlavní důlní díla, která je nezbytné pravidelně sledovat. (Kolektiv autorů, 2003) Starými zátěžemi uranového průmyslu jsou označovány negativní vlivy již zlikvidované těžební nebo navazující úpravárenské činnosti na životní prostředí. Podle toho, jak se negativní vlivy projevují, hovoříme o zátěži báňské a zátěži ekologické. Většina starých zátěží pochází ze 60. let 20. století, kdy byla důlní díla s ohledem na tehdejší znalosti nedostatečně likvidována. Tehdy provedené sanace a rekultivace proto nebyly definitivní a musí se v nich nadále pokračovat. Některé oblasti těžby a zpracování uranu však vykazují takovou míru poškození životního prostředí, že lze jen těžko vyčíslit, kolik finančních prostředků si likvidace následků hornické činnosti vyžádá. 3.2 Základní pojmy v oblasti rekultivací Ve smyslu zákona č.44/1988 Sb. o ochraně a využití nerostného bohatství představují rekultivace a sanace všechny práce, které je organizace povinna učinit k nápravě škod na krajině. (Knápková Stalmachová, 2003) Děje se tak komplexní úpravou území a územních struktur vzniklých v důsledku těžební činnosti. Jako sanace jsou označovány úpravy, jež vytvářejí předpoklady pro budoucí rekultivace, popř. jiné využití území po ukončení hornické činnosti, resp. doznění jejich vlivů. (tamtéž) Rekultivací je označena obnova a funkční začlenění hornickou činností zatížených pozemků zpět do krajiny. Tvoří ji soubor technických a biotechnických opatření k odstraňování negativních vlivů těžby, přičemž celý proces je rozdělen do 2 částí – rekultivace technické a biologické. (tamtéž) Rekultivace území poškozeného těžbou nerostných surovin a ni navazujícími
61 Při posuzování musí zohledňovat také reálné možnosti státního rozpočtu, ze kterého plynou veškeré finanční prostředky potřebné pro odstraňování následků těžby.
65 činnostmi představuje zahlazení následků, jež těžba zanechala na zemědělské nebo lesní půdě, případně vodních plochách a tocích. Zemědělské a lesní kultury a vodní plochy jsou při provádění rekultivací ošetřovány v souladu s koncepcí ekologicky vyvážené krajiny a životního prostředí. Základním cílem rekultivace je tvorba krajiny, která by měla být ekologicky a ekonomicky vyvážená, hygienicky vhodná a esteticky působivá. V neposlední řadě by krajina měla být též rekreačně hodnotným životním prostředím. Rekultivace a sanace jsou nedílnou součástí exploatace nerostné suroviny, ale hlavně interdisciplinární činností, která je úspěšně řešena pouze v součinnosti biologických, geografických, technických a společenských věd. Měla by být řešena integrovaně, v souladu se všemi ekologickými i sociálními podmínkami, které charakterizují stav a vývoj v řešené části krajiny. (tamtéž) Počáteční fáze rekultivací v 50. a 60.letech 20.století byly převážně extenzivní, charakterizovala je snaha ozelenit zdevastované oblasti pionýrskými druhy. Od 70. let se začala uplatňovat tendence zlepšit stav poškozených stanovišť technickou rekultivací a následně aplikovat i náročnou vegetaci. V posledních dvou desetiletích je rekultivace stále častěji koncipována jako tvorba ekosystémů. (Kolektiv autorů, 2003) 3.3 Způsob provedení likvidace na příbramském ložisku Rudné doly Příbram ukončily všechny aktivity v podzemí 5. 10. 1995. (Kolektiv autorů, 2003) Původní koncepce likvidace dolů zahrnovala úplné vyplenění materiálu, který byl pro potřeby hornického průmyslu v podzemí zabudován a vyvezení veškerých strojů a zařízení na povrch. Poté měl být důl zatopen a zasypány všechny šachty, které ústí na povrch. Z ekonomických důvodů však bylo rozhodnuto, že na povrch se musí vyvézt pouze ta elektrická a strojní zařízení, která obsahují ropné produkty nebo chemikálie. Jednalo se zejména o čerpadla, vrtné soupravy, důlní vozy a lokomotivy. Plán likvidace podle usnesení vlády o útlumu rudného hornictví předpokládal ukončení likvidace na ložisku v Bohutíně do konce roku 1994 a na Březových Horách do konce roku 1995.
66 Zatímco likvidační práce na Bohutíně se zpozdily pouze o jeden rok, březohorské ložisko bylo zcela uzavřeno až v prosinci roku 1999. Celkem se náklady na likvidaci obou ložisek vyšplhaly na 219 mil. Kč. (tamtéž) 3.3.1 Sanace jam a objektů hornických provozů Nejčastější důlní díla ústící na povrch jsou svislé jámy a komíny, které lze likvidovat několika způsoby. Ve většině případů se používají železobetonové uzávěry, umístěné v určité hloubce pod povrchem, které jsou pak zasypány až na úroveň terénu. Tímto způsobem byly zasypány jámy na ložisku v Březových Horách a podobně byla likvidována též horizontální otvírková díla. Protože dobývání mělo negativní dopad na stabilitu povrchu, bylo občas nutné vydobyté prostory zaplnit, aby nedocházelo k nechtěným poklesům půdy. K rozsáhlým propadům povrchu docházelo zejména nad žílou Bt 4 v oblasti Bytízu, proto bylo nařízeno, že tato oblast musí být vyklizena. Jakmile však bylo obnoveno vypouštění základek, propadání povrchu pokračovalo. Nejrozsáhlejší poklesy byly sice zavezeny, v terénu jsou nicméně doposud patrné. 62 Stabilizace propadových pásem je možná až v dlouhém časovém horizontu, nyní představují ztrátu v krajině a trvalou důlní škodu. Likvidace povrchových objektů hornických provozů spočívala v hledání možností jejich dalšího využití. Budovy, které nesly typickou architekturu průmyslových objektů své doby, byly z velké části zachovány a bylo v nich zřízeno hornické muzeum, které využívá areál Anenské, Vojtěšské a Ševčínské jámy. 63 O řadu jiných objektů projevily zájem mnohé společnosti či podnikatelé a využívají je ke své činnosti. Areál jámy č. 4 v Lešeticích tak např. převzala Univerzita Karlova a zřídila v něm depozitář, v areálu jámy č. 3 v Lazsku si své sídlo založil Státní ústav jaderné, chemické a biologické ochrany.64 (Analýza rizik při sanaci ložiska Příbram, 2000)
62 Viz příloha č. 18. 63 Přehled všech kulturních památek Rudných dolů je uveden v příloze č. 19. 64 Raritou je využití jámy č. 25 v Dalekých Dušníkách, do které Státní banka přes uzamykatelný poklop v železobetonové desce shazovala vyřazené a znehodnocené bankovky.
67 U povrchových objektů, pro které nebyla nalezena žádná možnost jiného využití, byla nařízena demolice, což se týkalo zejména těžních věží. 65 Dodnes se na Příbramsku dochovaly pouze tři těžní věže 66 , které působí jako památka na rozsáhlou důlní činnost. Likvidace příbramského ložiska byla zahájena v podstatě již v 60. letech 20. století, protože jednotlivá křídla ložiska byla po vytěžení zásob uranových rud postupně uzavírána a podzemí mohlo být vypleněno za provozu. Tímto způsobem se vytěžené části odpojovaly od centrální části ložiska. Technicky to umožňovaly tlakové vodní nádrže, pomocí kterých bylo možné oddělovat jednotlivé těžní jámy a následně tyto prostory zatopovat. Jakmile došlo k vyhlášení programu útlumu těžby uranových rud v České republice, v příbramském rudním revíru byly postupně uzavřeny i zbývající části ložiska. Výjimkou byly pouze jámy č.11A, 13 a 16, ve kterých byl v letech 1989 1998 vybudován podzemní zásobník plynu. 67 Jámy č. 2 a č. 9 byly uzavřeny se zpožděním v letech 1995 a 1996, poněvadž z nich musely být nejprve vyčerpány důlní vody. (Analýza rizik při sanaci ložiska Příbram, 2000) 3.3.2 Sanace odkališť
Odkaliště, která vznikala sedimentací odpadních kalů, jsou posuzována jako vodohospodářská díla a bezpečnost nad nimi zajišťuje příslušný vodohospodářský orgán. (Novotný, 2001) Sanace odkališť je jedním z nejobtížnějších problémů sanace v hornictví. Je velmi náročná časově i co do objemu dopravovaných materiálů, z čehož vyplývá i náročnost finanční. Ukládané zbytky rudniny jsou z hlediska mechaniky zemin roztříděné jako písek a hlinitý písek. Kromě zbytků rudniny jsou do sedimentačního prostoru odkaliště uloženy neutralizační kaly.68 Vnější plášť odkališť tvoří hrubší sedimenty, zatímco jemnozrnné části se ukládají uprostřed odkaliště. Oba typy sedimentů odděluje 65 Viz příloha č. 21. 66 Jedna důlní věž se dochovala nad jámou č. 15 v Brodě, kde byl zřízen ústřední archiv s.p. DIAMO, další důlní věže stojí nad jámou č. 11 A a č. 16. 67 Viz příloha č. 28. 68 Vznikají při neutralizaci roztoku kyseliny sírové a louhu sodného na samém konci technologického procesu.
68 přechodové pásmo, obsahující jemné i hrubé sedimenty. Při rekultivaci odkališť je v prvé řadě omezena hmotnostní aktivita 226 Ra na povrchu odkaliště a odcloněno jeho záření, což je dosaženo budováním technických bariér. (tamtéž) Při sanaci je důležité zajistit, aby povrch odkališť nebyl prašný a radioaktivní prach se tak nemohl šířit do okolí. V neposlední řadě je dbáno na to, aby do tělesa odkaliště nevnikala srážková voda a výluhové odkalištní vody neunikaly do vod podzemních. Musí být také zajištěna stabilita tělesa a jeho začlenění do okolní krajiny. Na Příbramsku činí celková plocha rudných odkališť 28,5 ha. „ Byly zde v letech 1953 – 1977 ukládány odpady v celkovém množství 5047 kt.“ (Kolektiv autorů, 2000: 248) S dvěmi největšími uranovými odkališti bylo po ukončení hornické činnosti naloženo tak, že odkaliště č.I bylo využito jako úložiště kontaminovaných materiálů pocházejících z likvidačních prací, odkaliště č.II prošlo technickou rekultivací a přípravou na rekultivaci biologickou. (Analýza rizik při rekultivaci ložiska Příbram, 2000)
3.3.3 Rekultivace odvalů
S odvaly, kterých na Příbramsku zůstalo po hornické činnosti velké množství, bylo naloženo různým způsobem. Rudné odvaly byly většinou zpracovávány v úpravnách již při doznívání těžby, takže v době likvidace důlních provozů byl jejich problém vyřešen. Materiál uložený na hlušinových haldách byl průběžně využíván např. v zemědělských družstvech. Při zahájení prací na zahlazování následků hornické činnosti byl materiál z odvalů využíván pro zásyp důlních děl nebo jím byly zaváženy různé propadliny povrchu. Zbylé uranové haldy bylo nutné rekultivovat, protože představovaly hrozbu pro okolní přírodní prostředí. 69 Rekultivační práce se zaměřily hlavně na úpravu svahů hald a navážení vhodné zeminy, která byla buď zatravněna, nebo na ní byly vysazeny 69 Měření u pat hald prokazovalo zvýšený dávkový ekvivalent ionizujícího záření, negativně se též projevovala zvýšená prašnost v jejich okolí nebo průsakové vody mizející v podzemních vodách. (Sequens Hlasová, 1999)
69 křoviny a dřeviny. U menších odvalů se přistoupilo k sanaci lesní výstavbou, odvaly jam č.7, 21, 23 byly odtěženy a odvaly jam č. 3, 24, 25 si vzaly do užívání cizí organizace. Odval jámy č.9 byl v roce 1994 pokusně ozeleněn, k čemuž byly využity čistírenské kaly. (Analýza rizik při sanaci ložiska Příbram, 2000)
3.3.4 Nakládání s důlními vodami Problém nakládání s důlními vodami 70 provází hornickou činnost obecně, obzvlášť pak uranové hornictví. Problémy vznikají nejen v období těžební a úpravárenské činnosti, ale také při zahlazování následků hornických aktivit. Pro důlní vody je charakteristické znečištění železem a manganem, jež je doprovázeno celou řadou dalších složek, proto je nelze volně vypouštět do veřejných vodotečí. (Lusk, 2006) Musejí být odváděny štolami, případně čerpány na povrch, aby mohly být na dekontaminačních stanicích nebezpečných látek zbaveny. Ložisko Březové Hory je zajímavé tím, že pro jeho odvodňování jsou používány jak nové, také i steré historické odvodňovací štoly. Jednotlivá důlní díla propojuje Dědičná štola, která je odvodňuje u Trhových Dušník do řeky Litavky. Po úplném zatopení ložiska je štola využívána pro kontrolu odtoků důlních vod z celého rudního revíru. (Kolektiv autorů, 2003) „Na Příbramsku byly v době těžby přítoky vod do ložiska okolo 70 l.s 1, čemuž odpovídalo cca 2,2 mil. m 3 čerpaných a čištěných vod za rok.“ (tamtéž., 2003: 453) Objem čištěných vod začal klesat poté, co bylo v souvislosti s likvidačními pracemi zahájeno zatápění jednotlivých ložisek a jakmile byl dostaven zásobník plynu v jámě č.16, čerpání vod bylo zastaveno úplně. Následkem toho se snížil průtok v Příbramském a Dubeneckém potoce 71 a na jejich horních tocích se v suchých obdobích snížila kvalita vody. Celkem byly v době těžby na ložisku v provozu 4 dekontaminační stanice důlních vod. Jejich 70 Nakládání s důlními vodami podléhá povolovací pravomoci vodohospodářských úřadů. Vodní zákon v případě důlních vod odkazuje na zvláštní předpisy, konkrétně na zákon č. 44/1998 Sb. o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon). Ten oddělil samotné vypouštění důlních vod od ustanovení způsobu a podmínek tohoto vypouštění, které patří mezi pravomoci orgánů státní správy. O způsobu a podmínkách vypouštění důlních vod tedy rozhoduje vodohospodářský orgán, v tomto případě okresní úřad. 71 Jejich vodnatost musela být doplňována důlní vodou z vrtu u jámy č. 15.
70 úkolem bylo odstraňovat ve vodě rozpuštěný uran a zabezpečování dodržování stanovených limitů obsahu jednotlivých prvků v důlních vodách. 3.3.5 Zatopení uranového ložiska Po ukončení těžby na uranovém ložisku Příbram v roce 1991 bylo rozhodnuto, že jeho likvidace proběhne zatopením celého podzemí vodou. Zatápění ložiska, ke kterému docházelo jednak samovolně průsakovou srážkovou vodou v místech narušení celistvosti horninového masivu nad důlními díly a pak také umělými dotacemi důlních vod přepouštěním vod z odkaliště do důlních prostor vrtem u jámy č. 11 A, bylo zahájeno v červnu roku 1998, přičemž počáteční prognózy předpokládaly úplné zatopení v roce 2012. V roce 2002 byla ale oblast zasažena prudkými přívalovými dešti, které způsobily nadměrný nárůst hladiny důlních vod, takže termín úplného zatopení byl stanoven na začátek roku 2006. 72 (Lusk, 2006) V souvislosti se zatápěním podzemí byla na jámě č.19 vybudována čistící a dekontaminační stanice důlních vod. 73 Optimální kóta hladiny podzemních vod byla dosažena již v listopadu 2005, ČDV tedy mohla být uvedena do zkušebního provozu. (tamtéž) Hlavním úkolem ČDV je odstraňovat z důlní vody zejména uran a radium, aby vyčištěné vody mohly být vypouštěny do veřejné vodoteče. Dosavadní zkušební provoz ČDV prokázal, že musí být dořešeny některé problémy, jako např. to, že při stanovování podmínek vypouštění důlní vody nebyla brána v potaz teplota vypouštěné vody. Důlní voda vstupuje do technologického procesu čištění s teplotou zhruba 18°C, přičemž během čištění se ještě o 2 2,5°C ohřeje. Do veřejné vodoteče se tak dostává voda, jejíž teplota ani v zimním období neklesne pod 20°C. (Analýza rizik sanace uranového ložiska Příbram, 2000) Problémy to působí zejména v chovném rybníku Červený, do kterého se Kocába vlévá. 74
72 Rychlost zatápění ložiska a velikost přítoků do ložiska od ukončení důlních prací jsou uvedeny v příloze č. 27. 73 Dále ČDV. 74 Rybník následkem toho v zimě nezamrzá, což způsobuje problémy nasazené rybí obsádce, která je následně likvidována kormorány.
71 Zavodňování důlních děl je častým způsobem naložení s doly po ukončení dobývacích prací. Průnik vody do horninového masivu však může zapříčinit změnu kontaktních podmínek na existujících dislokacích. Jednou z těchto změn bývá pokles rozsahu tření, které mívá za následek vznik důlních otřesů. (Číž Rudajev Živor in Hornická Příbram ve vědě a technice, 2000) Zvýšený výskyt důlních otřesů po ukončení důlních prací byl v Příbrami zaznamenán již na začátku 80. let na Březových Horách. Místní doly byly již několik let zavřené, nicméně zde docházelo k silným otřesům, jež byly makroseismicky pocítěny i na povrchu. 75 V pozdější době byla otřesová činnost po ukončení těžby 76 zjištěna v oblasti uranového dolu č. 16 u Hájů. (tamtéž) Otřesové děje se v čase vyskytují nahodile a jejich počet klesá, jejich seismická energie však zůstává poměrně vysoká. Příbramské ložisko je svým způsobem unikátní, protože splňuje všechny podmínky pro studium dynamiky důlních vod po ukončení těžby. Prostřednictvím hloubkově orientovaného vzorkování a kartonážního měření v maximálních hloubkách ložiska lze prognózovat kvalitu vod, které přitékají do ČDV. Odběry důlních vod v maximálních hloubkách ložiska napomáhají pochopení hydrochemických a hydrogeologických zákonitostí v uzavřených a zatopených důlních prostorech. Poznatky z ložiska Příbram tak lze uplatnit i na ložiscích zatápěných nebo již zatopených. 3.4 Zhodnocení současného stavu životního prostředí Všechny podstatné složky životního prostředí včetně parametrů radiační ochrany jsou na Příbramsku dlouhodobě a systematicky sledovány. Získaná data dokazují, že stav životního prostředí, který zde nebyl v době intenzivní důlní činnosti uspokojivý, se postupně zlepšuje. Začíná se projevovat pozitivní efekt sanačních a rekultivačních opatření, které byly provedeny v rámci útlumových
75 V případě březohorského ložiska lze velké seismické účinky zdůvodnit pohybem po velkých plochách dislokací a relativně mělkými ohnisky otřesů. 76 tzv. post otřesová činnost
72 programů hornictví a odstraňování starých ekologických zátěží. Ve sledované oblasti se také prokazatelně projevil efekt přirozené atenuace, tedy skutečnost, že v poměrně velkém rozsahu probíhá přirozená degradace znečištění. Tento fakt významně napomáhá urychlení procesu zahlazování následků hornické a hutnické činnosti na životní prostředí na Příbramsku. (Analýza rizik při sanaci ložiska Příbram, 2000) Sledování podléhá samozřejmě také možná kontaminace půdy a biologického materiálu. Jeho výsledky indikují, že v této oblasti panuje dlouhodobě konsolidovaný stav. Povrch areálů bývalých hornických provozů je z převážné části dekontaminován, případně sanován inertním materiálem a jeho stav je monitorován. S výjimkou odvalu u jámy č.16 je radiometrická situace v oblasti bývalého ložiska uspokojivá. (tamtéž) Kontaminace biologického materiálu je sledována zpravidla v nejzatíženějších oblastech, mezi které na Příbramsku patří např. záplavová oblast Dubeneckého potoka, která odvodňuje bývalou těžební oblast Bytíz. Nebezpečí kumulace radionuklidů v životním prostředí při dlouhodobém vypouštění škodlivin do ovzduší a vod sleduje monitoring potravního řetězce. Analýza obsahu radionuklidů v kostech a mase ryb a v kulturních plodinách pěstovaných na zemědělské půdě neprokázala jejich kumulaci v míře, která by měla negativní vliv na kritickou skupinu obyvatel v okolí příbramského ložiska. Přenos kontaminace do biologických vzorků je tedy nevýznamný. (tamtéž) Při sanačních a rekultivačních pracích nebyly v areálech, které jsou pod správou o.z. SUL Příbram, zjištěny kromě přírodních radionuklidů jiné významné zdroje, které by způsobovaly větší kontaminaci složek životního prostředí. V areálech bývalých hornických provozů sice byly na několika místech detekovány plochy znečištěné ropnými látkami, avšak jejich výskyt byl jen bodový, nepředstavují tedy větší riziko. (tamtéž) Jako hlavní úkol se kromě nutnosti vyřešení radiační zátěže na území v okolí ložiska, která i přes ukončenou důlní činnosti zůstává významná, ukazuje potřeba řešení problematiky stavu vzniklého po zatopení ložiska. Existuje totiž např. riziko, že výrazně vzroste koncentrace kovů v důlní vodě. Proto je nutné pečlivě sledovat odvod a čištění důlních vod, respektive technologie jejich dekontaminace.
73 Závěr Tato diplomová práce mapuje na základě studia soudobých i archivních materiálů environmentální dopady rudného a uranového hornictví na životní prostředí Příbramska v 19. a 20. století. Hlavním cílem bylo zdokumentování a zhodnocení vlivů hornické činnosti na jednotlivé složky životního prostředí příbramského regionu. V první teoretické části je podána charakteristika přírodních podmínek zkoumaného regionu, stručný přehled historie příbramského osídlení a dějiny místních hornických aktivit. Tento úvodní obecný přehled je předpokladem pro detailní pochopení všech historických, ekonomických a sociálních souvislostí hornické činnosti, jež byla pro charakter a rozvoj příbramského regionu určující. První doklady o dolování na Příbramsku pocházejí z počátku 14. století, k většímu rozkvětu těžby však došlo až o dvě století později. Díky svým bohatým ložiskům stříbra se Příbram během krátké doby stala jedním z hlavních českých center těžících a zpracovávajících tuto nerostnou surovinu. Kromě stříbrných rud se v příbramské rudní oblasti těžily železné rudy, v pozdější době i polymetalické rudy s obsahem sulfidů olova a zinku. Ve druhé polovině 16. století v Příbrami začal úpadek dolování stříbra a hornictví zde živořilo až do konce 19. století. Novodobá historie dolování v Příbrami začala těsně po 2. světové válce s prudkým rozvojem těžby a zpracování uranové rudy. Díky obrovským ložiskům měla tato rudní oblast největší podíl na celkové produkci uranu v České republice, což se však velmi negativně projevilo na stavu životního prostředí. Druhá část diplomové práce vychází z konkrétního průzkumu mapované lokality. Po uvedení obecného přehledu hlavních negativních vlivů hornické činnosti na životní prostředí je pozornost upřena na konkrétní případy environmentálního zatížení jednotlivých složek životního prostředí Příbramska. Zdokumentován je rozsah poškození půd, ovzduší a vod, tedy složek životního prostředí, které jsou hornictvím ovlivňovány v největší míře. Hornická činnost byla na Příbramsku sice v 90. letech 20. století ukončena, nicméně životní prostředí je i nadále vystaveno silné zátěži. Vypracovaná analýza rizik spojených se sanací a rekultivací příbramského ložiska, jež vychází z dostupných údajů a kvalifikovaných odborných odhadů včetně prognóz budoucího vývoje, podává
74 obraz toho, jakým způsobem proběhla likvidace hornických provozů a jaké poměry v regionu panují v současné době. Z hodnocení je patrné, že se již začal projevovat pozitivní efekt sanačních a rekultivačních opatření a dříve neutěšený stav životního prostředí se začíná zlepšovat. Významné je zjištění, že se ve sledované oblasti prokazatelně projevil efekt přirozené atenuace. Jedná se o nastartování procesu přirozené degradace znečištění, který znamená výrazné zrychlení procesu zahlazování následků hornické a hutnické činnosti na životní prostředí Příbramska. Přesto některé problémy přetrvávají. V budoucnosti bude nutné vyřešit zejména radiační zátěž na území v bezprostředním okolí příbramského ložiska a také problémy, které se objevily po úplném zatopení ložiska. Závěrem lze konstatovat, že těžba a zpracování nerostných surovin v příbramském regionu výrazným způsobem změnily geologické poměry oblasti, ovlivnily stav životního prostředí i samotného člověka. Výrazným změnám se nevyhnula žádná ze složek životního prostředí. Proto zde důležitým úkolem zůstává ochrana životního prostředí při trvale udržitelném rozvoji, který zachová současným i budoucím generacím možnost uspokojovat základní životní potřeby a nesníží rozmanitost přírody.
75 Anotace Diplomová práce studuje dopady rudného a uranového hornictví na životní prostředí Příbramska v 19. a 20. století. Cílem práce bylo zdokumentovat rozsah škod na životním prostředí způsobených hornickou činností a popsat způsob jejich likvidace. Práce je rozdělena do dvou základních částí. První teoretická část podává charakteristiku příbramského regionu z hlediska přírodních podmínek a historického vývoje regionu, na který navazuje přehled vývoje těžby nerostných surovin na Příbramsku. V druhé části, která vychází z výzkumu lokality, jsou popsány konkrétní příklady environmentálních dopadů hornické činnosti na životní prostředí zkoumaného regionu. V závěru práce je zhodnocena míra zatížení regionu hornickou činností. Práce vychází zejména ze sekundární odborné literatury. Počet slov diplomové práce: 19 290 Abstract This Diploma work studies the impact of mining of ore and uranium raw materials on the environment of the Pribram region in the 19th and 20th century. The goal of the work was to document the extent of damages to the evnironment caused by mining and to describe the way of their liquidation. The Diploma Work is divided into two main parts. The first theoretical part gives a general characteristics of the investigated region from the point of view of its natural conditions and history of its settlement followed by the outline of the development of mining activities in the Pribram region. In the second part, which is based on a research of the region, there are described concerete examples of environmental effects of mining in the investigated area. In the conclusion, a rate of damages to the environment caused by mining in the Pribram region is evaluated. The Diploma work mainly results from the secondary scientific literature. Word count: 19 290
76 Seznam pramenů a literatury Prameny Státní okresní archiv Příbram, fond Archiv města Březových Hor. Archiv města Příbramě. Hornické muzeum Příbram, fond Sbírka dokumentace, Závěrečná zpráva ložiska Příbram, DIAMO s.p., o.z. Správa uranových ložisek Příbram, 1995, část IX. Závěrečná zpráva n.p. Rudné doly Příbram, 1985, karton č. I. XII. Odborné publikace Analýza rizik při sanaci uranového ložiska Příbram, SOM, s. r. o., Mníšek pod Brdy červenec 2000. BAMBAS, J. Březohorský rudní revír. 1.vyd. Příbram: Komitét sympozia Hornická Příbram ve vědě a technice, 1992. 200 s. BEJČEK, E. Carbonia, spolek báňských akademiků v Příbrami. In Studie z dějin hornictví 11. 1.vyd. Praha: Národně technické muzeum, 1981. s. 256 276. BEJČEK, E. Hornická tradice na Příbramsku (historicko profesionální fenomén). In Vlastivědný sborník Podbrdska , svazek 38 39. Příbram: Okresní muzeum a Okresní archiv v Příbrami, 1987, s.173 200. CÍLEK, V. Krajina vnitřní a vnější. 2.vyd. Praha: Dokořán, 2005. 21 s. ISBN 80 7363 042 7. ČÍŽ, R. RUDAJEV, V. ŽIVOR, R., Vliv otřesové činnosti na povrch po ukončení exploatace ložisek nerostných surovin. In Hornická Příbram ve vědě a technice. 1.vyd. Příbram: Sekretariát sympózia HPVT, 2000, s. 1 13. DIRNER. V. a kol.. Ochrana životního prostředí. Základy, technologie, plánování, ekonomika, právo a management . 1.vyd. Praha: MŽP, 1997. 333 s. ISBN 80 7078 490 3. DIVIŠ, J. Státní doly na stříbro a olovo v Příbrami. 1.vyd. Příbram: Prometheus, 1926. 303 s. HÁLA, J. Radioaktivita, ionizující záření, jaderné energie. 1.vyd. Brno: Konvoj, 1998. 310 s. ISBN 80 85615 56 8.
77 HANSLÍK, E. a kol. Radioaktivní látky v říčních dnových sedimentech a plaveninách v ČR za období 1999 2003. In Radionuklidy a ionizující záření ve vodním hospodářství . Sborník XVIII.konference, 10. 11.5.2004 České Budějovice, Česká vědeckotechnická vodohospodářská společnost, 2004, s. 95 102. HUDÁČEK, M. ANTAL, B. ZLOCHA, M. Hodnotenie vplyvov banskej činnosti na životné prostredie. In Mineral raw materials and mining activity in the 21st century . Part II. Ostrava: Vysoká škola báňská, 2000. s.655 657. KOLEKTIV AUTORŮ Rudné a uranové hornictví v ČR . 1.vyd. Ostrava: Anagram, 2003. 647 s . ISBN: 80 86331 67 9. KOŘAN, J.: K dějinám příbramského dolování v 16. a 18.století. In Vlastivědný sborník Podbrdska , svazek 5, Příbram 1971, s.107 126. LEPKA, F. Český uran, 1945 2002 . 1.vyd., Liberec: Knihy 555, 2003. 101 s. ISBN: 80 86660 05 2. LOŽEK,V. CÍLEK, V. KUBÍKOVÁ, J. a kol.: Střední Čechy. Příroda, člověk, krajina . 1.vyd. Praha: Dokořán, 2003. 127 s. ISBN 80 86569 40 3. MAJER, J.: Rudné hornictví v Čechách, na Moravě a ve Slezsku . Obrazy z dějin těžby a zpracování . 1.vyd. Praha: Libri, 2004. 255 s. ISBN 80 7277 222 8. MAJER, J. Hornictví za vlády prvních Lucemburků v Čechách. In Studie z dějin hornictví 11. 1.vyd. Praha: Národně technické muzeum, 1981. s.55 70. MAJER, J. Muzejní expozice „Třetí odboj a komunistická perzekuce 1948 – 1968“ v Památníku Vojna na Příbramsku. In Podbrdsko , svazek XI. Příbram: Hornické muzeum, 2004. s. 209 215. MARHOUL, M. Nástin sociálně ekonomického vývoje města Příbrami v letech 1869 – 1970. In Vlastivědný sborník Podbrdska , svazek 14. 1.vyd. Příbram: Okresní muzeum a Okresní archiv v Příbrami, 1978, s.81 – 110. PLUSKAL, O.: Poválečná historie jáchymovského uranu . 1.vyd. Praha: Český geologický ústav, 1998. 48 s. ISBN 80 7075 261 0. RYCHLÍKOVÁ, B. Průmysl a životní prostředí . 1.vyd. Ostrava: PF Ostravská univerzita, 1994. 133 s. ISBN 80 7042 076 6.
SEQUENS, E. KOUTECKÝ, V. Uran ve snu viděti. Sedmá generace, 2001, roč. 10., č. 10, s.8 9. ISSN 1212 – 0499.
SMEJTEK, L. Vývoj osídlení Příbramska v mladším pravěku a jeho vztah k přírodnímu prostředí. In Vlastivědný sborník Podbrdska , svazek 38 39. 1.vyd. Příbram: Okresní muzeum a Okresní archiv v Příbrami, 1987, s.38 39.
78 SUCHAROVÁ, I. SUCHARA, J.: Možnosti využití bioindikátorů k určení aktuálních a starých atmosférických depozičních zátěží krajiny vybranými prvky z důlní činnosti. In Hornická Příbram ve vědě a technice. Příbram, Sekretariát sympózia HPVT, 2003, s. 1 7. SUCHAROVÁ, J. SUCHARA, I. Biomonitoring atmosférického spadu prvků v podrobnějším mapovém měřítku. Vybrané příklady výsledky z Příbramska. Ochrana ovzduší . 2003, roč. 15, č. 2, s. 13 18. ISSN 1211 0337 SUK, M. Geologické faktory ochrany životního prostředí . 1.vyd. Brno: Moravské zemské muzeum, 1999. 189 s. ISBN 80 7028 100 6. ŠTÝS, S. Ochrana životního prostředí: Rekultivace území postižených těžbou nerostných surovin. 1.vyd. Praha, Státní nakladatelství technické literatury, 1981. 678 s. TOMÍČEK, R.: Těžba uranu v Horním Slavkově . 1.vyd. Sokolov: Okresní muzeum Sokolov, 2000. 294 s. VELFL, J. Příbram v průběhu staletí . 2.vyd., Příbram: Městský úřad, 2003. 166 s. ISBN 80 239 1174 0. VELFL, J. Hornické muzeum Příbram: historie, architektura, příroda, společnost, osobnosti, tradice, zajímavosti, informace. 1.vyd. Plzeň: Fraus, 2004. 14 s. ISBN 80 7238 334 5. Vlastivědný sborník Podbrdska, svazek 11 12. Privilegia města Příbramě. Příbram: Okresní archiv a Okresní muzeum Příbram, 1977. VURM, K. Dějiny příbramské hutě (1311 2000). 2.vyd. Příbram: Kovohutě, 2001. 200 s. VURM, K.: Voda v historii příbramského hornictví a hutnictví. In: Studie z dějin hornictví 32 . 1.vyd., Praha: Národně technické muzeum, 2003. s.57 62. VURM, K. KUNICKÝ, Z. Pokračování v tradicích výroby stříbra na Příbramsku. In Podbrdsko, svazek XI. Příbram: Hornické muzeum, 2004, s. 201 208. Elektronické zdroje BAMBAS, J. Dějiny dolování polymetalických rud v Březových Horách a Bohutíně . [online] Srpen 2000 [cit. 12. prosince 2006]. Dostupné na World Wide Web:
79 DIAMO. Informace o výsledcích monitoringu a stavu složek životního prostředí s.p. DIAMO za rok 2004 . [online]. Květen 2004 [cit. 4. dubna 2005]. Dostupné na World Wide Web:
80 SEQUENS, E. – HLASOVÁ, E. Ekonomické a ekologické důsledky těžby uranu v České republice. [online]. Listopad 1999 [cit. 3. března 2006]. Dostupné na World Wide Web: < http://www.jihoceskematky.cz/old/informations/uran.htm> STALMACHOVÁ, B. FRNKA, T. Řízená sukcese – principy obnovy hornické krajiny. [online] Září 2003 [cit. 2.prosince 2006]. Dostupné na World Wide Web:
81 Jmenný index Alis, J. A. 25 Arnošt z Pardubic 18 Bakulin, I. 34 Beer, A. 21 Čechura, F. 21 Diviš, J. 21 Grimm, J. 21 Hajrovský, K. 21 Jan IV. z Dražic 23 Masaryk, J. 37 Ondřej (biskup) 18 Peštík, J. 23 Přemysl Otakar II. 18 Ripka, H. 34 Rudolf II. 23 Stočes, B. 21 Sum, A. 37 Theurer, J. 21 Václav II. 18 Zippe, F. X. 21 Wolfin 22
82 Seznam příloh Příloha č. 1: Mapa středočeského kraje. Příloha č. 2: Mapa příbramské rudní oblasti. Příloha č. 3: Geologická mapa ložiska Březové Hory. Příloha č. 4: Geologická mapa ložiska Bohutín. Příloha č. 5: Listina o prodeji statku Příbram z roku 1216. Příloha č. 6: Listina o prodeji huti z roku 1311. Příloha č. 7: Památník obětem důlního neštěstí, Příbram – Březové Hory. Příloha č. 8: Mariánská štola: a) portál b) pohled do štoly. Příloha č. 9: Důl Marie, Příbram – Březové Hory. Příloha č. 10: Šachta Prokop, Příbram – Březové Hory. Příloha č. 11: Ukázka uranové rudy. Příloha č. 12: Mapa uranových ložisek České republiky. Příloha č. 13: Plné znění československo sovětské dohody o dodávkách uranu. (Lepka, 2003) Příloha č. 14: Tábor nucených prací Vojna: a) lokalizace b) vstupní brána. Příloha č. 15: Podíl těžebních oblastí na celkové produkci uranu v ČR. (Kolektiv autorů, 2003) Příloha č. 16: Přehled objemu odvalů v ČR. (Kolektiv autorů, 2003) Příloha č. 17: Mapa rozložení obsahu U v mechu: a) Česká republika b) Příbram. (Sucharová Suchara, 2003) Příloha č. 18: Propady půdy: a) v oblasti Bytízu b) nad žílou Bt. Příloha č. 19: Přehled kulturních památek Rudných dolů Příbram. (Kolektiv autorů, 2003) Příloha č. 20: Hornické muzeum Příbram: a) Ševčínský důl b) plán areálu muzea. Příloha č. 21: Likvidace těžní věže jámy č. 19 v Příbrami. Příloha č. 22: Těžní věž jámy č. 11 A, Příbram – Bytíz. Příloha č. 23: Těžní věž jámy č. 15, Příbram – Brod. Příloha č. 24: Rekultivační práce u huťského odkaliště, Příbram: a) situace v roce 1994 b) situace v roce 2006. Příloha č. 25: Rekultivační práce na vojtěšském odvalu, Příbram. Příloha č. 26: Odvaly na Příbramsku.
83 Příloha č. 27: Rychlost zatápění ložiska a velikost přítoků do ložiska od ukončení důlních prací. (Lusk, 2006) Příloha č. 28: Podzemní zásobník plynu v jámě č.16, Příbram. Příloha č. 29: Čistící a dekontaminační stanice důlních vod, Příbram.
84 Příloha č. 1
Příloha č. 2
85 Příloha č. 3
86 Příloha č. 4
87 Příloha č. 5
Příloha č. 6
88 Příloha č. 7
89 Příloha č. 8 a
Příloha č. 8 b
90 Příloha č. 9
Příloha č. 10
91 Příloha č. 11
Příloha č. 12
92 Příloha č. 13 Plné znění československo sovětské dohody o dodávkách uranu Přísně důvěrné D O H O D A mezi vládou Svazu Sovětských Socialistických Republik a vládou Československé republiky o rozšíření těžby rud a koncentrátů v Československu, obsahujících radium a jiné radioaktivní prvky, jakož i o jejich dodávkách Svazu Sovětských Socialistických Republik. Vláda Svazu Sovětských Socialistických Republik a vláda Československé republiky dohodly se jak následuje: Část 1. Československá vláda organizuje státní podnik pro výzkum a exploataci všech nalezišť, obsahujících radium a radioaktivní prvky, které náleží Československému státu. Část 2. Československá vláda učiní vše k maximálnímu zvýšení těžby rudy a koncentrátů, obsahujících radium a jiné radioaktivní prvky v obvodu města Jáchymova. Část 3. Vláda Sovětského svazu poskytne všestrannou technickou pomoc pro výzkum a exploataci výše uvedených nalezišť. Tato pomoc bude pozůstávati jednak ve vyslání odborníků pro organizaci vyhledávání a průmyslového výzkumu nalezišť i pro nutné práce na těžbě rudy a koncentrátů, a též v dodávce nutného zařízení a materiálu. Část 4. Obě vlády utvoří stálou československo sovětskou komisi se sídlem v Praze, sestávající se ze 4 členů (po dvou z každé vlády). Tato komise má tyto úkoly: a) vypracování směrnic za účelem rozšíření geologicko výzkumných prací a zvýšení těžby rudy a koncentrátů. b) Propracování plánů těžby rudy a koncentrátů, při čemž základní plány musí být sestaveny zavčas na dobu nejméně 5 ti let s postupným zvyšováním plánu v případě, že výsledky geologického výzkumu dají pro to podklad. c) Řešení všech otázek, které vznikají v rámci plnění smlouvy o technické pomoci a dodávkách. d) Určení cen za rudy a koncentráty a za radium v souhlase s paragrafem 5. této úmluvy na podkladě svéstojných nákladů s připočtením normálního procentu zisku.
93 Komise provádí svoji činnosti podle statutu, který si zřídí. Rozhodnutí komise jsou právoplatná při souhlasu obou stran. V případě, že českoslovenští a sovětští členové komise se nedohodnou, vše bude řešeno přímo oběma vládami. Část 5. Československo sovětská komise rozhodne ve smyslu § 4, která která část vytěžené rudy a koncentrátů zůstane v Československu pro jeho nutné hospodářské a vědecké potřeby. Všechna ostatní vytěžená ruda i koncentráty, obsahující rádium a jiné radioaktivní prvky, budou se odevzdávat Svazu Sovětských Socialistických Republik, přičemž 50% rádia bude se vracet Československu, pokud bude vytěženo z rud a koncentrátů poskytovaných z Československa na zpracování v SSSR. Vzájemné vyúčtování, vyplývající z postoupení rudy a koncentrátů na zpracování do SSSR a z navracení rádia do Československa, bude se prováděti na základě cen za rudu a koncentráty i cen za rádium, ustanovených za souhlasu obou vlád, s uhrazením vzniknuvších rozdílů buď v dodávkách zboží, aneb ve valutě dle dohody stran. Část 6. Ze sovětské strany souhlasí že s tím, aby byli vysláni do Československa mezi odborníky jeden odborník v hodnosti technického ředitele, jeden odborník v hodnosti vrchního inženýra a jeden odborník v hodnosti přednosty technické kontroly Jáchymovského závodu.
Část 7. Obě strany jsou zajedno v tom, že budou si vyměňovati vědecké poznatky, týkající se využití rud a koncentrátů, obsahujících rádium a jiné radioaktivní prvky.
Část 8. Tato dohoda nabývá okamžitě platnosti po jejím podepsání a je platná na dobu 20 ti let. Sepsáno v Praze 23. listopadu 1945 ve dvou autentických exemplářích, každý v českém a ruském jazyce, při čemž oba texty mají stejnou platnost. Na základě zplnomocnění vládou Československé republiky /H. RIPKA/ Na základě zplnomocnění vládou Svazu Sovětských Socialistických Republik /I. BAKULIN/ P R O T O K O L k dohodě mezi vládou Československé republiky a vládou Svazu Sovětských Socialistických Republik o rozšíření těžby rud a koncentrátů v Československu, obsahujícím radium a jiné radioaktivní prvky, jakož i o jejich dodávkách Svazu Sovětských Socialistických Republik.
V souvislosti s dnešním podepsáním dohody v Praze mezi vládou Československé republiky a vládou Svazu Sovětských Socialistických Republik o rozšíření těžby rud a koncentrátů v Československu obsahujících rádium a jiné radioaktivní prvky, jakož i o jejich dodávkách Svazu Sovětských Socialistických Republik, byla uzavřena dohoda:
94 1. Z celkového množství těžených rud a koncentrátů, obsahujících rádium a jiné radioaktivní prvky, po dobu prvních 5 roků platnosti citované dohody zůstane v Československu pro jeho hospodářské a vědecké potřeby množství do 10% těchto rud a koncentrátů.
2. Vláda Československé republiky přenechá podle potřeby sovětských členů československo sovětské komise vhodné místnosti v Jáchymově a v Praze.
3. Za účelem zabezpečení důvěrnosti těžby rud a koncentrátů, obsahujících rádium a jiné radioaktivní prvky, a jejich dodávek Svazu Sovětských Socialistických Republik československo sovětská komise ustanoví odpovídající řád v Jáchymovských a jiných možných podnicích v Československu.
4. Shora uvedená dohoda mezi vládou Československé republiky a vládou Svazu Sovětských Socialistických Republik je přísně důvěrná.
Sepsáno v Praze 23. listopadu 1945 ve dvou autentických exemplářích, každý v českém a ruském jazyce, při čemž oba texty mají stejnou platnost.
Na základě zplnomocnění vládou Československé republiky /H. RIPKA/ Na základě zplnomocnění vládou Svazu Sovětských Socialistických Republik /I. BAKULIN/
95 Příloha č. 14 a
Příloha č. 14 b
96 Příloha č. 15
Podíl těžebních oblastí na celkové produkci uranu v ČR
2% 9%
Příbram 38% 18% Jáchymov Severočeská křída Hamr Severočeská křída Stráž průzkum Rožná 1% Západní Čechy Horní Slavkov 15% 6% 11%
Příloha č. 16
Přehled odvalů (objem uloženého materiálu v tis. m 3 )
7468
2127 Příbram Dolní Rožínka Stráž pod Ralskem Jáchymov + Horní Slavkov Západní Čechy 7660 27672 ostatní v ČR
1054 2964
97 Příloha č. 17 a ČESKÁ REPUBLIKA atmosférická depozice MECHY URAN Biomonitoring 2000
12° 13° 14° 15° 16° 17° 18° 19°
51° 51° > 0.12 0.11 0.12 0.10 0.11 0.09 0.10 0.08 0.09 0.07 0.08 0.06 0.07 0.05 0.06 0.04 0.05 0.03 0.04 < 0.03 50° 50°
49° 49°
100 km Pleurozium schreberi µ Pseudoscleropodium purum g/g (ppm) U Eurhynchium angustirete max = 0.161 Brachythecium rutabulum min = 0.0089 VÚKOZ Průhonice n = 250 13° 14° 15° 16° 17° 18° 19° Příloha č. 17 b Zbiroh PŘÍBRAMSKO
Lochovice Kytín Cerhovice Hořovice Biomonitoring atmosférické depozice 1999
Lhotka Újezd Velký Chlumec 49°50´00´´ Rpety Kařez Hostomice URAN Cekov Malý Chlumec Podluhy Voznice Felbabka Mech (Pleurozium schreberi) Komárov Běštín Kařízek Dobříš Jivina Chaloupky 49°47´30´´ Jince Stará Huť Olešná Cheznovice Čenkov Koncentrační třídy Zaječov
Rosovice Buková Rybníky > 0,12 Těně Hluboš 0,11 0,12 49°45´00´´ Pičín Smolárna Drhovy 0,10 0,11 Kotenčice Strašice Drahlín Sádek 0,09 0,10 Daleké Dušníky Suchdol Dlouhá Lhota 0,08 0,09 Ouběnice Skalice 0,07 0,08 Obecnice Trhové Dušníky 0,06 0,07 Višňová 49°42´30´´ Drásov 0,05 0,06 Nečín Dubno Dubenec 0,04 0,05 0,03 0,04 Obory < 0,03 Lazec Kozičín Příbram 49°40´00´´ Jablonná Luhy Dolní Hbity Bohutín Láz Horní Hbity Káciň Stěžov Nepomuk Narysov Radětice Zduchovice Vysoká Milín
Belina Třebsko 49°37´30´´ Sedlice Vranovice Smolotely Modřovice Solenice Věšín Strýčkovy Rožmitál Ostrov Životice Nesvačily Bohostice Těchařovice Pečice Tochovice Cetyně Podmoky Hutě Voltuš Zbenice Pňovice Hořejany Milešov Horčápsko 49°35´00´´ Klenovice Bezděkov P. Poříčí Star. Hrádek Svojšice Chraštičky Vševily Březnice Hlubyně Nestrašovice Kozárovice Klučenice µ g/g (ppm) U Roželov Volenice max = 0,482 49°32´30´´ min = 0,024 n = 56 10 km VÚOZ Průhonice 13°45´ 13°48´ 13°51´ 13°54´ 13°57´ 14°00´ 14°03´ 14°06´ 14°09´ 14°12´ 14°15´
98 Příloha č. 18 a
Příloha č. 18 b
99 Příloha č. 19 Název kulturní Datum Katastrální Poznámka památky zápisu KP území Důl Drkolnov, 1.1.1973 Příbram KP zahrnuje areál bývalého dolu vodní štola Drkolnov včetně vodního kola. Mariánská štola, 1.1.1973 Březové KP představuje pouze vstupní vstupní areál Hory portál. Průjezdní štola 28.2.1973 Březové KP představuje pouze vstupní Hory portál. Dědičná štola 1.1.1973 Trhové KP představuje úsek štoly od císaře Josefa II. Dušníky Ševčínského dolu k ústí Budova 1.1.1973 Březové V současné době slouží jako projekce Hory archiv s.p. Rudné doly Příbram. Rudných dolů Květenská štola, 28.2.1973 Trhové KP představuje pouze vstupní vstupní areál Dušníky portál. Báňské 1.1.1965 Příbram Budova ředitelství s.p. Rudné ředitelství, doly Příbram. budova č.p. 121/I. Hřbitov, 1.1.1965 Příbram Ve správě Rudných dolů je 21 náhrobků a pouze litinový náhrobek urnový háj připomínající důlní katastrofu z roku 1982.
100 Příloha č. 20 a
Příloha č. 20 b
101 Příloha č. 21 a
Příloha č. 21 b
102 Příloha č. 21 c
Příloha č. 21 d
103 Příloha č. 22
Příloha č. 23
104 Příloha č. 24 a
Příloha č. 24 b
105 Příloha č. 25
Příloha č. 26
106 Příloha č. 27 Celkový Datum objem dosažení Počet Objem Zatopeno Hloubková důlních úrovně dnů Rychlost zatopených mezi úroveň prostor do hladinou zatápění zatápění důlních intervaly hloubk ové důlních intervalu prostor úrovně vod M n.m. m3 m3 dd.mm.rrrr m3.den l.s 1 % 419 675000 325000 25.10.2005 71 4577,46 53 97 400 1000000 1330000 15.8.2005 272 4889,71 57 96 300 2330000 1970000 16.11.2004 360 5472,22 63 90 200 4300000 1866000 22.11.2003 311 6000,00 69 81 100 6166000 2374000 15.1.2003 320 7418,75 86 73 0 8540000 2130000 1.3.2002 340 6264,71 73 62 100 10670000 2880000 26.3.2001 390 7384,62 85 53 200 13550000 1850000 1.3.2000 291 6357,39 74 40 300 15400000 2150000 15.5.1999 291 7388,32 86 32 460,7 17550000 28.7.1998 Celkem 22593349
107 Příloha č. 28
Příloha č. 29
108