MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA HISTORICKÝ ÚSTAV

MAGISTERSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE

2013 Bc. Hana Sedláčková MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA HISTORICKÝ ÚSTAV

Bc. Hana Sedláčková

SPRÁVA NASAVRCKÉHO VELKOSTATKU FRANTIŠKA JOSEFA KNÍŽETE AUERSPERGA (1856-1938). „Gottes Segen lag in meinen Leuten, die zu mir unerschütterlich gestanden sind in Treue in Sturm u. Drang, deren ich deshalb gedenke bis an mein Lebensende.“ Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: prof. PhDr. Jiří Malíř, CSc.

2013

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. Bc. Hana Sedláčková

Na tomto místě bych ráda poděkovala všem, kteří mi byli nápomocni při bádání v archivech a psaní mé diplomové práce.

OBSAH: strana 1. ÚVOD 1 1. 1. Archivní fondy a literatura 3 1. 2. Velkostatek jako správní jednotka 9 2. ČÁST PRVNÍ: MLADŠÍ LINIE KNÍŽECÍ RODINY AUERSPERG 11 2. 1. Historie rodu Auersperg se zaměřením na mladší linii sídlící na zámku Žleby a Slatiňany 12 2. 2. Kníže František Josef Auersperg 18 3. ČÁST DRUHÁ: ZAMĚSTNANCI VE SPRÁVĚ NASAVRCKÉHO VELKOSTATKU 25 3. 1. Ředitelství velkostatku ve Slatiňanech 28 3. 2. Důchodní úřad Slatiňany 30 3. 3. Knížecí dvory 31

3. 3. 1. Slatiňany 33

3. 3. 2. Nasavrky 33

3. 3. 3. Zaječice 35

3. 3. 4. Střibřich (Třibřichy) 36

3. 3. 5. Nabočany 39

3. 3. 6. Žumberk 39 3. 4. Lesní správa 40

3. 4. 1. Personál lesní správy – řídící zaměstnanci 45

3. 4. 2. Revír Libáň 51

3. 4. 3. Revír Kuchánovice 52

3. 4. 4. Revír Petrkov 53

3. 4. 5. Revír Rohozná 55

3. 4. 6. Revír Proseč 57

3. 4. 7. Revír Slavice 58

3. 4. 8. Revír Vorel (Orel) 60

3. 4. 9. Revír Smrček 60

3. 4. 10. Revír Střítež 61

3. 4. 11. Revír Zubří 62

3. 4. 12. Revír Seč 62

3. 4. 13. Revír Střibřich (Třibřichy) 63

3. 4. 14. Pila v Libáni 63 3. 5. Cukrovar Slatiňany 64 3. 6. Doly a továrna v Lukavici, chemická továrna ve Slatiňanech 70 3. 7. Pivovar Nasavrky, pivovar Slatiňany 73 4. ZÁVĚR 75 5. PŘEHLED ARCHIVNÍCH PRAMENŮ A LITERATURY 81 5. 1. Archivní fondy 81 5. 2. Periodika 81 5. 3. Prameny tištěné 82 5. 4. Literatura 83 5. 5. Internetové zdroje 86 6. SEZNAM PŘÍLOH 87

1. ÚVOD. „Gottes Segen lag in meinen Leuten, die zu mir unerschütterlich gestanden sind in Treue in Sturm u. Drang, deren ich deshalb gedenke bis an mein Lebensende.“ Boží požehnání bylo v mých lidech, kteří při mně stáli neotřesitelně, věrně v bouři života, na které proto budu vzpomínat až do konce svých dnů.

Větu, kterou jsem si vypůjčila jako motto své práce, napsal na sklonku svého života, 10. dubna roku 1938, kníže František Josef Auersperg. Nachází se na titulní straně Alba zaměstnanců, které kníže Auersperg dostal darem od svých podřízených v roce 1936 u příležitosti jeho osmdesátých narozenin. Album je, podle mého názoru, jedním z dokladů o vřelém vztahu mezi knížetem Auerspergem a jeho zaměstnanci, o vztahu, který byl založen na vzájemném respektu a úctě. Album lze považovat za jedinečný pramen, jenž pomáhá utvářet obraz struktury správy velkostatku tím, že poskytuje základní informace o pracovním zařazení knížecích zaměstnanců. Kdo byli oni lidé, kterým kníže Auersperg věnoval své srdečné díky? Rozklíčování fungování správy velkostatku přinese nové poznatky v oblasti badání, dosud nepříliš reflektované v současné odborné literatuře. Na základě památného Alba jsem se rozhodla sestavit obraz zmíněné správy knížecího velkostatku Nasavrky (Nassaberg) za knížete Františka Josefa Auersperga, tedy ve druhé polovině 19. století a v první polovině 20. století. Zároveň bude mojí snahou správní systém „zalidnit“. Někteří zaměstnanci nastoupili do knížecí služby již v první polovině 19. století a jejich pánem byl Františkův otec kníže Vincenz Karl Auersperg, ti zažili knížete Františka Josefa Auersperga jako majorátního pána auersperských velkostatků jen po několik málo let. Jiní zaměstnanci naopak sloužili knížeti Františku Josefovi celý svůj život. Další zaměstnanci přicházeli v době, kdy už žil starý kníže František Josef Auersperg sám, po smrti své manželky, nejstaršího syna i jedné z jeho dcer. Někteří z nich přicházeli do knížecí služby jako poddaní na auersperském panství, někteří už byli zaměstnanci auersperského velkostatku. Mnoho zaměstnanců zažilo monarchii císaře Františka Josefa I. a zároveň i léta první republiky s prezidentem Tomášem G. Masarykem. Všechny zaměstnance spojuje zmíněné Album, do kterého se nechali zvěčnit na památku svému pánovi, svému zaměstnavateli. Tito zaměstnanci buď pocházeli z východních Čech, nebo na velkostatek přicházeli z nejrůznějších částí zemí Koruny české. Při zkoumání onomastického materiálu se ukázala shoda se současnými příjmeními, která se vyskytují ve

- 1 - sledované oblasti. Proto se domnívám, že práce může přispět i k bádání o vlastních předcích tamějších obyvatel. Zaměstnanci vybraní do Alba jsou vhodným vzorkem pro rekonstrukci fungování velkostatku. Na srovnání jejich kariér můžeme pozorovat jak kariérní růst, tak finanční ohodnocení, praxi, služební dobu i odchod na penzi. Díky poměrně dlouhému majorátu knížete Františka Josefa Auersperga lze sledovat zvyšování nároků na vzdělání zaměstnanců. Výběr personálu, jenž Album utváří, zahrnuje zaměstnance, kteří ať svým postavením, zásluhami či dlouhodobému pracovnímu poměru formovali charakter velkostatku. Kníže František Josef Auersperg vlastnil v Čechách tři velkostatky, další pak v Dolním Rakousku. Jelikož Album zahrnuje zaměstnance ze všech Františkových statků, vybrala jsem do své práce pouze zaměstnance východočeského velkostatku Nasavrky. Jedním z důvodů je okolnost, že kníže Auersperg prožil většinu svého života právě ve východních Čechách. Hlavním auersperským sídlem na nasavrckém velkostatku byl zámek Slatiňany. Manželka knížete Františka Josefa Auersperga Vilemína z Kinských pocházela ze sousedního heřmanoměsteckého panství. Na zámku ve Slatiňanech se knížecím manželům narodily tři z jejich pěti dětí. Ze zámku řídil kníže František Josef Auersperg správu svého velkostatku a nakonec zde 19. listopadu 1938 zemřel. Díky úzké vazbě na nasavrcké panství lze dobře sledovat vlastní správu, tudíž ji můžeme považovat za vzorovou a postupy, které se zde uplatňovaly, lze aplikovat i na ostatní knížecí velkostatky. Dalším důvodem mé vlastní selekce zaměstnanců byl jejich značný počet a zpracování všech biogramů by vedlo spíše k zahlcení informacemi než k upřesnění. K užšímu výběru zaměstnanců jsem přistoupila také z důvodu práce s archivním fondem Velkostatek Nasavrky, který ale sám svým rozsahem zasluhuje podrobnější prozkoumání, než mi nabízí rozsah magisterské diplomové práce. Existuje i skupina zaměstnanců spojená s velkostatkem Nasavrky, kterou v předkládané práci nenajdeme. Jedná se o zámecký personál. Tito lidé nejenže náplní své práce více nepřiblíží strukturu správy, ale zároveň se domnívám, že zasluhují samostatné zpracování. Práci tvoří dvě stěžejní části. První je věnována mladší linii knížecí rodiny Auersperg a představení majitelů velkostatku. Podrobněji se zaměřuji na klíčovou osobu předkládané práce Františka Josefa knížete Auersperga za doby jeho majorátu na auersperských velkostatcích. Druhá část přináší biogramy mapující původ, vzdělání, kariérní postup a někdy i platové podmínky zaměstnanců. Dílčím, avšak ze systematického hlediska primárním cílem,

- 2 - bylo představit oblasti činnosti administrace (centrální kancelář, lesní úřad, důchodní úřad atp.) a podniků. Cílem mé práce je rozkrýt řízení velkostatku skrze zpracování profilů jednotlivých zaměstnanců a zároveň přinést nová fakta o dosud nepříliš probádané historii mladší linie knížecí rodiny Auersperg reprezentované Františkem Josefem knížetem Auerspergem.

1. 1. ARCHIVNÍ FONDY A LITERATURA. Během mého bádání v archivech se ukázalo, že Státní oblastní archiv v Zámrsku (SOA Zámrsk) bude pro moji práci klíčový. Je zde uloženo několik fondů, do kterých jsem měla možnost nahlédnout, ale které mnoho informací ještě ukrývají a pravděpodobně se jejich dalším výzkumem mnohé věci osvětlí a mezery doplní, možná bude třeba i některé závěry mé práce přehodnotit. Moje práce je limitována skutečností, že existují dosud nezpracované a nezpřístupněné fondy, které s jistotou rozšíří výzkum správy velkostatku. Nicméně doufám, že se práce stane základem pro další výzkum fungování velkostatku a bude se nejen informačně prohlubovat, nýbrž i rozšiřovat na další velkostatky. Protože je povědomí o knížecí rodině Auersperg v soudobé literatuře nedostatečné, zasvětila jsem první část práce výkladu o genealogii rodu Auersperg se zaměřením na mladší linii usazenou na Žlebech a ve Slatiňanech. Stěžejním se jevil fond uložený v SOA Zámrsk Rodinný archiv Auersperg Žleby (RA Auersperg Žleby). V době mého bádání byl ovšem veřejnosti nepřístupný z důvodu pořádání fondu. Díky ochotě zaměstnanců archivu jsem mohla do pořádajícího se archivu nahlédnout. Bohužel jsem neobjevila archiválie, které by pomohly výrazně doplnit genealogickou část mé práce. Nicméně právě v Rodinném archivu Auerspergů je uloženo Album zaměstnanců1 z roku 1936. Druhá a stěžejní část předkládané práce se zabývá správou velkostatku Nasavrky. SOA Zámrsk nabízí bohatý fond Velkostatek Nasavrky (VS Nasavrky), ze kterého jsem pro svou práci čerpala především. Jsou zde uloženy dokumenty vzniklé z činnosti administrace

1 V Albu nejsou zahrnuti všichni zaměstnanci velkostatku, neboť je jejich množství nedovolilo zaznamenat. Vybráni byli zaměstnanci, kteří se v roce 1936 přímo podíleli na správě velkostatku, nebo se stali zasloužilými zaměstnanci. Jednotliví lidé jsou v Albu roztříděni do dvanácti skupin. První skupina „Zentrale“ zahrnuje zaměstnance z Centrální auersperské kanceláře, následuje skupina „Zentral Rechnungs Revision“, obsáhlá je třetí skupina, kterou také ve své práci představuji „Forstwesen Nassaberg“, stejně tak čtvrtou a pátou „Bräuhaus Nassaberg“ a „Oekonomie Nassaberg“. Další čtyři skupiny se zabývají ostatními velkostatky, je to „Oekonomie Žleb“, „Forstwesen Žleb“, „Forstwesen Unter Kralovic und Bräuhaus“ a „Gutsverwaltung Nieder Fladnitz“. Předposlední dvě skupiny opět zahrnují zaměstnance nasavrckého velkostatku „Zuckerfabriken“ a „Chemische Fabrik Slatinan“. Konečně poslední skupinu tvoří „Fürstliches Hauspersonale“. Celkem Album představuje 318 zaměstnanců. - 3 - velkostatku a podniků k němu přináležejících. Zajímaly mě různé typy seznamů zaměstnanců,2 některé pořizovala centrální auersperská kancelář, jiné Lesní úřad v Libáni. Seznamy evidovaly knížecí personál a zaznamenávaly s různou mírou podrobnosti osobní informace. Lze tak vysledovat datum a místo narození, dosažené vzdělání, kariéru (v některých případech byla zaznamenaná i ta část služby, která se neodbývala u knížete Auersperga), platové podmínky, datum odchodu do penze a úmrtí. Informačně přínosné jsou Instrukce, které vymezují pracovní práva a povinnosti zaměstnanců. Zajímavě se jevil fond Ústřední správa auersperských velkostatků uložený rovněž v SOA Zámrsk. Jedná se o zhruba 200 běžných metrů archiválií. V padesátých letech 20. století byly snahy o zpracování tohoto fondu, nicméně v současné době inventární čísla neodpovídají obsahu fondu, proto je celý vedený jako nepřístupný. Ze staré archivní pomůcky bylo patrné, že by fond mohl obsahovat například korespondenci s ředitelstvími panství a podniků. Se souhlasem vedení SOA Zámrsk jsem do fondu nahlédla. Zjistila jsem, že se jedná o desítky tisíc knih, balíků a kartonů ze všech auersperských velkostatků. Část knih, do kterých jsem měla možnost přímo nahlédnout, zaznamenávaly pouze účetní materiál jednotlivých podniků. Jelikož jsem nenarazila na nic, co by bylo pro moji práci zásadní, po několika dnech jsem bádání v tomto fondu ukončila. Podobný charakter má také fond Cukrovar Slatiňany uložený v SOA Zámrsk. Fond pochází z šedesátých let 20. století a archiváři ho pojímali jako dílčí fond, který v budoucnu doplní archiválie týkající se auersperských statků. Tento fond zahrnuje pouze účetní materiál. Dále jsem využila Státní okresní archiv v Chrudimi, zajímaly mě zde především archiválie statistické povahy jako sčítání obyvatelstva nebo seznam majitelů domů ve Slatiňanech. Národní archiv v Praze nabízí především fondy spojené se starší Auersperskou knížecí linií usazenou na zámku Vlašim. Ovšem fond Peněžní auersperský fideikomis obsahuje šest kartonů, které se z části vztahují k mladší žlebské linii. Peněžní fideikomis totiž založila Marie

2 Nejčastěji jsem používala informace z německy vedené knihy Personal Stand, která evidovala všechny zaměstnance od června 1871, poté proběhly ještě dvě revize, jedna v roce 1899 a druhá v roce 1932. Stejný typ pramene se zachoval i pro předcházející období. Některé knihy zaznamenávaly pouze lesní personál. Například německy psaný Dienst Conduits Tabelle des Forstpersonales z roku 1880 poskytuje seznam zaměstnanců lesů ze všech knížecích velkostatků. Před vznikem ČSR vznikaly zvláštní seznamy hajných, jako například německý Dienst Tabelle der Heger z roku 1899. Pramenem zachycujícím stav zaměstnanců, který pochází z doby první republiky a je pořízený již v českém jazyce, je Katastr zaměstnanců pro roky 1924-1945. Vznikl z činnosti Lesního úřadu a zachycuje veškerý lesní personál. Zvláštní kniha evidující ekonomický personál je například německy psaný Oekonomie Beamten Personal Status z roku 1907. - 4 -

Katharina hraběnka ze Schönfeldu provdaná za knížete Johanna Adama Auersperga, prvního knížete Auersperga ve Slatiňanech a na Žlebech. Peněžní fideikomis byl ve správě vlašimské linie, ovšem dědictvím se dostal až do správy knížete Františka Josefa Auersperga. K mému překvapení jsem právě v tomto fondu objevila úmrtní list Františkova syna Vincenze, jeho smrt nebyla v současné literatuře úplně jasnou záležitostí. Ve fondu byl uložen jako doklad o úmrtí Františkova nejstaršího syna a převedení dědictví na mladšího prince Ferdinanda Auersperga. V Národním archivu jsou též uloženy starší zemské desky, které ujasnily posloupnost Auerspergů na Nasavrckém panství. Pro doklady o převodu majetku z doby úmrtí knížete Františka Josefa jsem se musela obrátit na Katastrální úřad v Praze, kde jsou uloženy zemské desky mladšího data, ze kterých jsem získala výpis. Pokud jde o literaturu věnující se šlechtě, dosavadní bádání zahrnuje několik oblastí. Výzkum se zabývá šlechtou jako sociální skupinou, pro kterou bylo nutné ve druhé polovině 19. století vstoupit do politického života monarchie. Z tohoto okruhu bych vyzdvihla publikaci Jiřího Georgieva Až do těch hrdel a statků? Konzervativní myšlení a otázka samosprávy v politických strategiích české státoprávní šlechty po roce 1848. Přístupem šlechty k měnícím se životním podmínkám v oblasti politické i sociální se zabývá nově česky vydaná kniha Eagla Glassheima Urození nacionalisté. Česká šlechta a národností otázka v 1. polovině 20. století. Obecně o šlechtě pojednává svazek z edice Země a kultura ve střední Evropě Šlechta v proměnách věků. Pozornosti neunikla nově nobilitovaná šlechta nebo židovská šlechta. Oběma okruhům se věnuje doc. Jan Županič.3 Životu jednotlivých rodů se věnuje Zdeněk Bezecný ve své knize Příliš uzavřená společnost, kde se zabývá orlickými Schwarzenbergy, nebo Radmila Švaříčková-Slabáková v knize Rodinné strategie šlechty, objektem zájmu byl rod Mensdorff-Pouilly. Nově autorka vydala publikaci zkoumající názory na šlechtu u nás, hlavními body pozornosti zkoumání je mýtus a paměť v souvislosti se šlechtou.4 Je zřejmé, že v posledních letech stoupá zájem o studium šlechty, někteří historikové a badatelé se ale také zaměřují na šlechtický velkostatek a jeho zaměstnance. Příspěvky mají povahu sondy na určitý velkostatek v omezeném období. Obsah příspěvků se liší tím, s jakými archiváliemi badatelé pracovali. Například Marie Macková měla k dispozici

3 Županič, J.: Nová šlechta rakouského císařství. Praha 2006; Županič, J.: Židovská šlechta podunajské monarchie. Praha 2012. 4 Švaříčková-Slabáková, R.: Mýtus šlechty u nás a v nás. Praha 2013. - 5 - služební instrukce pro správní orgány všech statků hraběte Josefa Althana a mohl tak vzniknout příspěvek Soukromé úřednictvo velkostatku Králíky po roce 1850 publikovaný v Scientific Papers of the University of Pardubice v roce 2000. Milan Hlavačka na základě bohaté korespondence Jiřího Kristiána knížete z Lobkowicz se správcem velkostatku Wilhelmem Janigem a z fondu Ústřední správa lobkowických statků sestavil obraz Modernizace velkostatků Jiřího Kristiána knížete Lobkowicze v druhé polovině 19. století. Příspěvek byl česky uveřejněn ve značně přínosném sborníku Šlechtic podnikatelem, podnikatel šlechticem, který vznikl z iniciativy Ostravské univerzity. Konečně zmíním několik počinů zabývajících se knížecí rodinou Auerspergů. Zvláště mladší linie knížecí rodiny není příliš známá. Existují příspěvky k jednotlivým osobnostem rodu Auersperg, například Pavel Motejzík ve Vlastivědném sborníku jižního Plzeňska uveřejnil článek o kněžně Vilemíně Auersperg rozené Colloredo-Mannsfeld. Samostatná publikace je věnována Johannu Weikhardovi knížeti z Auerspergů, žijícímu v polovině 17. století. Tisku se dočkaly i politické brožury a úvahy Vincenze Karla knížete Auersperga. Samozřejmě lze vyhledat heslo Auersperg v Ottově slovníku naučném a šlechtických encyklopediích. Vyzdvihla bych ale tři genealogické syntézy, které považuji za základ bádání o knížecí rodině. Autorem stěžejní práce o rodě Auersperg je slovinský badatel Miha Preinfalk. V knize Auersperg, Geschichte einer europäischen Familie představuje rod Auersperg od bájných počátků po současnost. Výzkumem v archivech po celé Evropě předkládá v současné době nejobsáhlejší a nejpodrobnější dílo věnované všem auersperským liniím. Jeho kniha byla v roce 2006 přeložena do němčiny. Za zapůjčení publikace k dlouhodobému studiu děkuji prof. Jiřímu Malířovi. Mnohem skromnější je počin Rolanda Nohela Auerspergové v Čechách z roku 1997, který přináší základní genealogii Auerspergů usazených na území Českého království. Nakonec existují ještě dějiny rodu Ein Jahrthausend Auersperg`scher Chronik sepsané profesorem a emeritním vychovatelem princů Vincenze a Ferdinanda Auersperg Rudolfem Baumgartnerem, vydané ve Vídni roku 1936 u příležitosti 80. narozenin knížete Františka Josefa Auersperga. Na tomto místě ještě doplním, že informačně bohaté jsou články v časopise Wiener Salonblatt, který je nově přístupný v digitální podobě na stránkách Österreichische National Bibliothek. Wiener Salonblatt je zajímavé periodikum věnované šlechtickému životu, jeho odběratelem byla i rodina Auersperg. V pamětním albu uloženém v rodinném archivu Auerspergů v Zámrsku lze mezi jiným nalézt i výstřižky článků z Wiener Salonblatt.

- 6 -

Základní informace o podobě velkostatků podávají schematismy. Politicko- topografické popisy panství vznikaly od druhé poloviny 18. století.5 V 19. století lze narazit na schematismy vzniklé jak z německé, tak i z české provenience. Prvním stavebním kamenem mi byl Titlův Schematismus velkostatků v království českém z roku 1894.6 Autor v předmluvě uvádí účel sestavení komplexního díla. Vyhověl požadavkům doby a vedle dosud vyšlých německých schematismů se objevil jeden česky psaný. Zaznamenal v něm všechny typy velkostatků, jejich majitele, seznam statků, hospodářských a průmyslových úředníků, lesních úředníků a nájemců. Z dalších používaných schematismů zmíním ještě Schematismus velkostatků v Čechách zpracovaný lesmistrem Rudolfem Lustigem a JUDr. Františkem Světničkou v Praze roku 1933. Jmenovaný schematismus zachytil podobu velkostatků po pozemkové reformě, případně bylo upozorněno na statky, kde nebyla pozemková reforma dosud ukončena. Doplňující informace poskytla především regionální literatura a periodika uložená v Knihovně muzea Chrudim. Přínosné informace poskytuje série publikací z počátku dvacátého století s názvem Chrudimsko a Nasavrcko, na jehož vzniku se podíleli chrudimští pedagogové. Pro moji práci byl nejzajímavější druhý díl s podtitulem Poměry zemědělské a národohospodářské z roku 1909. Předsedou redakčního sboru byl bývalý okresní školní inspektor P. Vepřek. Nověji se některými tématy zabývají články vycházející v Chrudimských vlastivědných listech. Pokud jde o regionální periodika, několik reakcí na dění v knížecí rodině a v knížecím velkostatku poskytuje Český východ založený roku 1877. Redaktoři Českého východu si dali za cíl sledovat všechny oblasti lidského života. Přinášeli články z politického dění, literatury i kultury, věnovali se otázkám společenským, národohospodářským, tiskli zprávy ze zahraničí a vedle vážných zpráv se snažili své čtenáře také pobavit. A navíc: „Staročeský Český východ byl oddaný nejen národu, ale i dynastii.“7 V regionálních novinách jsem rovněž hledala nekrology Františka Josefa knížete Auersperga. Přestože hlavní pozornost periodik na podzim roku 1938 poutala politická situace, některé tiskoviny zprávu o úmrtí knížete přinesly. Jednalo se o Chrudimské noviny,

5 Cerman, I.: Česká šlechta v době osvícenství. In: Knoz, T. – Dvořák, J. (edd.): Šlechta v proměnách věků. Brno 2011. 6 V české verzi je pod schematismem podepsán jako J. Titla, v německé verzi pak Ignaz Tittel. 7 Šulc, I.: Úvod do problematiky chrudimských politických periodik druhé poloviny 19. století, s. 158. In: Chrudimský vlastivědný sborník, 1. Chrudim 1996, s. 151-172. - 7 -

Zpravodaj Chrudimska nebo Chrudimský kraj. Vybrané novinové články, které jsem použila v práci, nechávám v původním znění a podobě, nepřizpůsobovala jsem je aktuálním pravidlům českého pravopisu. Na závěr je nutno ještě věnovat pár slov formě psaní jmen. V období, kterému se ve své práci věnuji, se střetává němčina s češtinou a je proto problematické držet se tvaru jména užívaného v dobových pramenech, jelikož se použití liší. Veškeré německy psané archivní prameny, také periodika a literatura používají „Fürst Franz Josef von Auersperg“.8 Naopak v českých textech bývá používána česká verze jména „František Josef z Auerspergů“.9 Po zralé úvaze jsem zvolila takové psaní jmen, jaké je uvedeno na česky psaném sčítacím listě obyvatelstva z roku 1880. Zde je použito „František Josef kníže Auersperg“, jeho manželka „Vilemína rozená z Kinských“, matka „Vilemína rozená hraběnka Colloredo - Mannsfeld“10, děti „princ Vincenz“, „princezna Christiana“.11 Pokud jde o starší příslušníky rodu Auersperg, budu používat německý tvar jména. Lze namítnout, pokud se budeme držet dobového pojmenování, že si kníže Vincenz Karl Auersperg, zcela pohlcen romantismem, nechával říkat česky „Čeněk z Auerspergů“ a rovněž tak vyřizoval i korespondenci. Nicméně o jeho osobě převažují německy psané materiály, tedy se v textu bude objevovat jako „Vincenz Karl von Auersperg“. Další výtka by mohla být ta, že existovaly i domácí tvary jmen. Kníže Auersperg byl familiárně označován „Franzi“, kněžna Vilemína „Willy“, například dceři Charlottě doma říkali „Lotty“.12 Vzhledem k úzkému domácímu použití jsem takové tvary jmen v práci nepoužívala. Pro úplnost bych měla uvést, že jsem v jednom případě narazila i na latinskou podobu jmen, tedy „Franciscus Iosephus Princeps Auersperg“ a „Guielma Principissa Auersperg-Kinsky“.13 Pokud jde o druhou část práce a jména zaměstnanců, respektovala jsem formu uvedenou v Albu zaměstnanců.

8 Tak se kníže podepsal pod věnování v Albu zaměstnanců (1938), stejně ho nazývají německy psané schematismy a periodika (např. Wiener Zeitung, 1878, Bohemia, 1885, Wiener Salonblatt, 1909) rovněž literatura (Baumgartner, 1936, Preinfalk, 2006). S podobnou formou jména se můžeme setkat i v česky psané publikaci Encyklopedie knížecích rodů (2001), kde se objevuje německé „Franz Joseph“, což ale nepovažuji za ideální, vzhledem k dobovému použití. 9 Česká verze jména se objevuje v periodiku Český východ (1890), Chrudimské noviny (1938) a v literatuře (Hendrych, 1890, Nohel, 1997). 10 Nejedná se o přesnou citaci, v originále „Vilemína kněžna z Auerspergů rozená hrab. Colloredo-Mannsfeld“. Viz SOkA Chrudim, fond Obecní úřad Slatiňany, Sčítání obyvatelstva 1880, kart. 27. 11 SOkA Chrudim, fond Obecní úřad Slatiňany, Sčítání obyvatelstva 1880, kart. 27. 12 Taková jména lze najít na popiscích fotografií a rovněž vyrytá na okenních tabulkách slatiňanského zámku. 13 Latinská jména byla použita na pamětní minci vydané u příležitosti stříbrné svatby Františka Josefa a Vilemíny z Auerspergů. - 8 -

1. 2. VELKOSTATEK JAKO SPRÁVNÍ JEDNOTKA. Na úvod bych se věnovala definici pojmu velkostatek. Pokud bychom hledali heslo velkostatek ve slovníku, zjistíme, že se jedná o ustálený soubor zemědělských či lesnických pozemků. Majitel velkostatku zpravidla fyzicky nepracuje, zabývá se pouze řízením a dohledem nad správou, v lepším případě vedení velkostatku svěří pověřené osobě a užívá důchodu.14 Vedle šlechtických svěřeneckých a nesvěřeneckých statků existovaly také statky státní, zemské a obecní, kněžské a nadační. Rok 1848 rozběhl řadu změn ve společnosti habsburské monarchie. Šlechtici přišli o svou vrchnostenskou správu. Patentem o „prozatímním obecním zřízení“, který byl oktrojován roku 1849, se místní obce staly vykonavatelem politické správy. Země byla rozdělena na katastrální obce. Z pohledu šlechtice to znamenalo, že jeho někdejší poddaní nyní jako zástupci státní moci v obecním výboru, rozhodují o politickém, hospodářském a společenském dění v jim svěřeném obvodu. A jelikož území někdejších panství bývalo značně rozsáhlé, rozkládalo se na území několika katastrálních obcí a šlechtic se tak mohl potýkat i s několika obecními výbory, což znesnadňovalo praktické fungování velkostatku. Někteří představitelé šlechty, jako Jindřich J. Clam-Martinic, proti tomuto pořádku protestovali. Pravdou ale zůstává, že se velkostatkáři katastrálním obcím nepřizpůsobovali a velkostatky fungovaly jako samostatná hospodářská správní jednotka. Tento stav potvrdil císařský patent z roku 1859, který ponechával šlechtě právo hospodářské správy na vlastních statcích. Jelikož velkostatek, jak už bylo řečeno, náležel k několika katastrálním obcím, měl velkostatkář v těchto obcích, jakožto zpravidla největší plátce daně, virilní hlas v obecních orgánech. Tak to zaznamenal obecní zákon z roku 1864, který platil až do konce monarchie.15 Pokud jde konkrétně o nasavrcký velkostatek, patrimoniální úřad sídlící v Nasavrkách po roce 1848 zanikl a hospodářská správa velkostatku byla přenesena do Slatiňan.16 Závěrem několik statistických čísel. Fideikomisních a alodních statků bylo v Čechách k roku 1894 celkem 731 s celkovou výměrou přes 1,3 milionu hektarů.17 František Josef kníže Auersperg vlastnil v Čechách dohromady tři alodní velkostatky s výměrou přes 20 tisíc hektarů, byl to velkostatek Dolní Kralovice (5,7 tisíc hektarů), Žleby (výměra 5,8 tisíc hektarů)

14 Chalupný, E. – Krejčí, D. a kol.: Slovník národohospodářský, sociální a politický. Díl III. Praha 1933, s. 620. 15 Hlavačka, M.: Zlatý věk české samosprávy. Praha 2006; Hledíková, Z. – Janák, J. – Dobeš, J.: Dějiny správy v českých zemích. Praha 2007. 16 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, archivní pomůcka. 17 Titl, J.: Schematismus velkostatků v království českém. Praha 1894, s. 32-38. - 9 - a Nasavrky, z čehož nejrozsáhlejší byl velkostatek Nasavrky s výměrou 8 860, 25 ha.18 Pro srovnání velkostatek Zelená hora, patřící matce knížete Františka Josefa, Vilemíně hraběnce Auersperg rozené Colloredo – Mannsfeld, a později jejímu synovi Engelbertu Ferdinandovi, mělo úhrnem necelé tři tisíce hektarů. Velkostatek Heřmanův Městec, odkud pocházela Františkova manželka Vilemína kněžna Auersperg rozená z Kinských, měl rozlohu 4, 4 tisíce hektarů.19 Po první světové válce se nasavrckému velkostatku nevyhnula pozemková reforma, zasáhla přes tři tisíce hektarů půdy. Na počátku třicátých let, kdy ale ještě pozemková reforma nebyla zcela dokončena, měl nasavrcký velkostatek rozlohu již jen 5,2 tisíce hektarů, žlebský velkostatek měl 2,3 tisíce hektarů a výměra Dolních Kralovic byla 2,6 tisíce hektarů půdy. Podle Titlova schematismu roční výnos z nasavrckého velkostatku byl téměř 90 tisíc zlatých, výnos ze žlebského velkostatku byl asi 143 tisíc zlatých a z velkostatku Dolní Královice plynulo necelých 28 tisíc zlatých.20

18 Titl, J.: Schematismus velkostatků v království českém. Praha 1894, s. 32-38. 19 Titl, J.: Schematismus velkostatků v království českém. Praha 1894, s. 32-38. 20 Titl, J.: Schematismus velkostatků v království českém. Praha 1894, s. 32-38. - 10 -

2. ČÁST PRVNÍ: MLADŠÍ LINIE KNÍŽECÍ RODINY AUERSPERG. František Josef kníže Auersperg (1856-1938) patřil k jedné z nejstarobylejších šlechtických rodin habsburské monarchie, tituly a funkce mu zajišťovaly postavení na samém vrcholu rakouské aristokracie. Přestože se svou manželkou kněžnou Vilemínou rozenou Kinskou trávil zimní měsíce ve Vídni u dvora a na plesech, jak bylo ostatně u šlechty zvykem, většinu roku pobýval na svých panstvích ve východních a středních Čechách. S nasavrckým panstvím byl úzce spjatý od svého dětství. Z českých auerspergských držav bylo to nasavrcké největší a také zde stál zámek ve Slatiňanech, ze kterého se v průběhu 19. století stávalo velmi komfortní a moderně vybavené sídlo. Na slatiňanském zámku se narodily tři z Františkových pěti dětí, zemřela zde jeho manželka a nakonec i on sám. František Josef se po celý život věnoval správě zděděných velkostatků, zřizování nových podniků,21 dbal o kostely,22 přispíval spolkové činnosti,23 daroval peněžní částky při přírodních pohromách.24 Vlastními zaměstnanci i lidmi na jeho velkostatcích byl vnímaný jako mecenáš25 a lidumil.26 V roce 1910 založil dvě nadace, oba fondy byly zřízeny pro obyvatele nasavrckého a žlebského velkostatku a fungovaly do konce monarchie. Nadace princezny „Charlotty von Auersperg“ podporovala chudé nevěsty a nadace kněžny „Wilhelmine von Auersperg-Kinsky“ byla zřízena pro chudé ženy v šestinedělí.27 Na následujících stránkách chci představit knížecí rod Auersperg a zasadit tak postavu knížete Františka Josefa Auersperga na místo, které mu v habsburské monarchii náleželo. Zároveň bych ráda ukázala, že pro knížete Františka Josefa Auersperga bylo rodové heslo Meritis augentur honores životním krédem. Rakouská vysoká šlechta byla vnitřně přísně hierarchizovaná, na vrcholu společnosti samozřejmě stály rodiny náležející k panující dynastii. Aristokracie, tedy první společnost,

21 Spravoval a modernizoval v rámci Nasavrckého panství např. cihelnu ve Slatiňanech, cukrovar ve Slatiňanech, pivovar v Nasavrkách, lihovar ve Slatiňanech, parní pilu v Libáni, chemickou továrnu ve Slatiňanech. 22 Nechal opravit řadu kostelů (např. Žumberk, Bítovany, kostel sv. Marka u Žlebů). Investoval i do jejich vybavení v podobě varhan, křížových cest, vitrážových oken nebo koberců. 23 Mimo jiné daroval slatiňanským Sokolům pozemek pro stavbu tělocvičny. 24 Například při povodních v roce 1890 daroval postiženým, stejně jako jeho tchán kníže Ferdinand Kinský, částku 5 000 zlatých. Viz Český Východ, 1890, XIII, č. 28, s. 3. 25 František Josef podporoval také umělce, prostředky ke studiu poskytl např. krajináři Gustavu Poršovi. (Podle sdělení Ing. Jaroslava Bušty, kastelána SZ Slatiňany, je G. Porš autorem jediného známého obrazu knížecí hrobky v Markovicích.) Viz Zpravodaj Chrudimska, 1938, XVI, č. 48, s. 3. 26 Výstižný popis morálních kvalit Františka Josefa poskytuje úryvek jeho nekrologu v Chrudimském kraji: „Život tohoto opravdového šlechtice ducha i srdce bohatě oplýval skutky ryzí lidumilnosti, hlubokého soucitu a jemného porozumění pro širší potřeby sociální i hmotnou nebo mravní bídu jednotlivcovu.“ Chrudimský kraj, 1938, XXVII, č. 24, s. 2. 27 Obě nadace byly vedeny v knize, která je uložena na zámku ve Slatiňanech. Ev. č. SN 17900. - 11 - potom rozlišovala podle ustanovení císaře Ferdinanda I. z roku 1837 tři stupně nepanujících knížat. Nejvýše stály mediatizované knížecí rody uvedené na lavici knížat v říšském sněmu Svaté říše římské, jejich pořadí se řídilo rokem uvedení hlavy rodu na říšský sněm. K nejprestižnější společnosti náležely následující rodiny, jimž také příslušel predikát Jasnost (Durchlaucht): Aremberg, Lobkowitz, Salm-Salm, Salm-Kyrburg, Auersperg,28 Fürstenberg, Schwarzenberg, Thurn und Taxis.29 Dále se rozlišovala knížata, která nebyla uvedena na říšský sněm. Do této skupiny náležely například rodiny Trautson, Colloredo-Mannsfeld, Kinsky a další. Třetí skupinou pak byla neříšská knížata.

2. 1. HISTORIE RODU AUERSPERG SE ZAMĚŘENÍM NA MLADŠÍ LINII SÍDLÍCÍ NA ZÁMKU ŽLEBY A SLATIŇANY. Historie rodu Auersperg sahá jistě do dvanáctého století, prameny dokládají Engelberta žijícího v polovině dvanáctého věku. Nicméně někteří autoři zmiňují příslušníky rodu Auersperg žijící již ve století desátém.30 Podle rodinné kroniky bylo desáté století pro předky Auerspergů klíčové. Z lovců zubrů ve Švábsku se stali obránci německé říše.31 Podle rodinného podání byl praotcem rodu Odoricus, žijící na přelomu desátého a jedenáctého století. Odoricus měl působit ve službách císaře Jindřicha II. Současná literatura32 píše o Odorikově bratru Adolphovi, který je ale někdy považován za Odorikova syna.33 Adolf se usadil na území Kraňska a vybudoval zde rodinné sídlo, dnešní hrad Turjak, zemřel kolem roku 1060.34 V průběhu středověku a raného novověku se rodina značně rozvětvila. Na přelomu 15. a 16. století se oddělila tzv. rakouská linie, jedním z jejich nejvýznačnějších příslušníků byl Johann Weikhard (1615-1677), zakladatel knížecí linie. Johann Weikhard působil ve službách císaře Ferdinanda III. jako vyslanec u evropských

28 Do kolegia říšských knížat na sněmu Svaté říše římské byl povýšen Johann Wiekhard Auersperg roku 1654, na knížete byl povýšen o rok dříve. Viz. Leupold, Karl F. B.: Allgemeines Adels-Archiv der österreichischen monarchie. Wien 1789. 29 ÖStA, AVA, Adelsarchiv, Rang liste. Za materiály děkuji doc. Janu Županičovi. 30 Preinfalk, M.: Auersperg. Graz 2006, s. 580. 31 Baumgartner, R.: Ein Jahrtausend Auersperg´scher Chronik. Wien 1936, s. 12. 32 Srov. Preinfank, M.: Auersperg. Graz 2006; Baumgartner, R.: Ein Jahrtausend Auersperg´scher Chronik. Wien 1936. 33 Například Wissgrill, F. K.: Schauplatz des landsässigen Nieder-Oesterreichischen Adels vom Herren-und Ritterstande. Wien 1794. Lze ovšem najít i zmínky, kdy je Odoricus považován za mladšího Adolphova bratra. 34 Wissgrill, F. K.: Schauplatz des landsässigen Nieder-Oesterreichischen Adels vom Herren und Ritterstande. Wien 1794. - 12 - dvorů. Stal se císařským skutečným tajným radou,35 rytířem Řádu Zlatého rouna. Byla mu svěřena výchova císařova syna a nástupce Ferdinanda IV. V době, kdy byl Ferdinand IV. římským králem, působil Johann Weikhard jako jeho nejvyšší hofmistr. Vrcholem jeho státnické kariéry bylo 17. září 1653, kdy byl Johann Weikhard povýšen do stavu říšského knížete. Povýšení získal pro sebe a své mužské potomky podle pravidla prvorozeného. V roce 1654 následovalo uvedení na lavici knížat v říšské radě Svaté říše římské.36 V témže roce také získal lénem slezské vévodství Münsterberg a hrabství Frankenstein.37 Když po bratrovi zdědil panství Gotschee, připojil k němu své statky a nechal zřídit fideikomis. Po smrti císařů Ferdinanda III. a Ferdinanda IV. působil i ve službách císaře Leopolda.38 Vnuk Johanna Weikharda, kníže Heinrich Johann Josef (1696-1783) nosil titul vévoda münsterberský a frankensteinský, kníže z Auerspergů etc. Byl jmenován skutečným tajným radou, stal se rytířem řádu Zlatého rouna a nositelem velkokříže řádu sv. Štěpána. Do roku 1765 zastával úřad nejvyššího maršálka, poté byl jmenován nejvyšším komořím.39 Ze dvou manželství měl sedm dětí, z toho dva syny z prvního svazku uzavřeného 21. května 1719 s Marií Dominicou princeznou z Liechtensteinů. Marie Dominica se narodila roku 1698, zemřela v nedožitých 26 letech 2. června 1724 na zámku Červený Hrádek (Rottenhaus).40 Jejich starší syn kníže Karel Josef Anton (1720-1800) se oženil s dědičkou trautsonského vlašimského panství Marií Josefou hraběnkou z Trautsonu. Po otci převzal majorát a od pruského krále přijal svá slezská vévodství v léno. Ovšem roku 1791 vévodství Münsterberg a Frankenstein nacházející se na Slezském území postoupil pruskému králi Friedrichu Vilémovi. Císař Leopold II. odškodnil Karla Josefa Antona povýšením jeho panství Gotschee na vévodství, zároveň udělil titul knížete, dosud náležející hlavě rodiny, všem Karlovým potomkům.41

35 „Skutečný tajný rada“ je titul, jehož nositel reálně zastává post císařova poradce. Od počátku 17. století se tak odlišuje od „titulárního“ tajného rady. Císař Josef II. uděloval na konci 18. století už jen tituly „skutečného tajného rady“. Viz. Županič, J.: Nová šlechta rakouského císařství. Praha 2006, s. 29. 36 Leupold, Karl F. B.: Allgemeines Adels-Archiv der österreichischen monarchie. Wien 1789, s. 43. 37 Baumgartner, R.: Ein Jahrtausend Auersperg´scher Chronik. Wien 1936, s. 29. 38Leupold, Karl F. B.: Allgemeines Adels-Archiv der österreichischen monarchie. Wien 1789, s. 43. Životním osudům Johanna Weikharda se věnuje kniha Mecenselfy, G.: Im Dienste dreier Habsburger. Leben und Wirken des Fürsten Johann Weikhard Auersperg (1615-1677). Wien-Leipzig 1938. 39Leupold, Karl F. B.: Allgemeines Adels-Archiv der österreichischen monarchie. Wien 1789, s. 44. 40Honsatko, Anton, F. M.: Das Vaterland, oder, Böhmens historischer Kalender über jene wichtige und interessante Begebenheiten. Prag 1833, s. 19-20. 41Županič, J. – Fiala, M. – Stellner, F.: Encyklopedie knížecích rodů zemí koruny české. Praha 2001, s. 22. - 13 -

Karlův mladší bratr, kníže Johann Adam Josef Auersperg (27. 8. 1721- 11. 11. 1795), byl dědičný maršálek a dědičný zemský komoří ve vévodství Krajinském a ve Vindické Marce.42 Byl skutečným tajným radou a komořím. Od císaře získal 14. srpna 1746 knížecí titul pro sebe a své prvorozené mužské potomky.43 Stal se nositelem Velkokříže řádu sv. Štěpána a v roce 1791 obdržel od Neapolského krále Ferdinanda IV. královský sicilský řád sv. Januaria.44 První manželka Johanna Adama Marie Katharina hraběnka ze Schönfeldu (1728- 1753) byla dvorní dámou a dámou řádu Hvězdového kříže. Dědictvím po Marii Katharině získal Johann Adam panství ve východních Čechách. Jednalo se o panství Nasavrky, které Johann Adam zdědil 10. září 1764.45 Panství Nasavrky zahrnovalo statky Nasavrky, Seč, Žumberk, Slatiňany, Vorel, Lipka, Zubří, Zaječice. Zároveň mu připadla správa panství Žleby, které sestávalo ze Žlebů, Tupadel, Pochohrad, Přestavlk, Modletína a Rousínova. Vlastnil také statky Nechoslavice a Pilleg.46 Ze čtyř dětí, které měl Johann Adam s Marií Kateřinou, se dospělosti dožil pouze prvorozený Josef Heinrich Johann (1749-1772). Josef Heinrich dědictví po otci nepřevzal, zemřel ve třiadvaceti letech při souboji u Červeného Hrádku (Rothenhaus).47 Druhé manželství Johanna Adama Auersperga s Marií Vilemínou hraběnkou z Neippergu, rovněž dámou Hvězdového kříže, zůstalo bezdětné. Johann Adam stanovil svým dědicem synovce Karla knížete Auersperga (1750-1822), třetího syna Karla Josefa Antonína. Karel měl titul dědičného maršálka v okněžněném hrabství Tyrolském, byl rytířem řádu Zlatého rouna, Řádu Marie Terezie a bavorského řádu sv. Huberta. Zastával post královského komořího a tajného rady, byl nejvyšším komořím a později nejvyšším lovčím.48 Karl Auersperg se především věnoval vojenské kariéře, vyznamenal se v tureckých válkách v letech 1788-1790, později se dokonce na dva roky dostal do francouzského zajetí. Roku 1805 velel jako podmaršálek záloze u Vídně. Kvůli

42 Vindická Marka je historické území na hranicích Kraňska a Chorvatska. Dnes je součástí Slovinska. 43Gatterer, Johann Ch.: Forgesetzer Wappen. Calender auf das Jahr 1764. Nürnberg 1764, s. 92. Od 21. ledna 1747 platil titul knížete i v českých a dědičných zemích. Viz Wissgrill, F. K.: Schauplatz des landsässigen Nieder- Oesterreichischen Adels vom Herren-und Ritterstande. Wien 1794. 44Wissgrill, F. K.: Schauplatz des landsässigen Nieder-Oesterreichischen Adels vom Herren-und Ritterstande. Wien 1794. Sicilský řád sv. Januaria je obdobou řádu Zlatého rouna, je omezen na šedesát rytířů. 45 NA, Zemské desky, kn. 179. 46 Baumgartner, R.: Ein Jahrtausend Auersperg´scher Chronik. Wien 1936, s. 32. 47 Klaus, A. – kol.: Chrudimsko a Nasavrcko. Díl IV. Prehistorie a historie obcí na Chrudimsku. Chrudim 1926, s. 441. Srov.: Domín, F.: Statisticko-topografický popis knížecího Auersperského panství v Čechách. Praha 1875, s. 1. Červený Hrádek prodal kníže Johann Adam Auersperg v roce 1776. Viz NUSEK, J.: Podblanicko a české lokality v trautsonsko-auersperském archivu v Innsbrucku. In: Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, 49-2. Benešov 2009. 48 Preinfalk, M.: Auersperg. Graz 2006, s. 502. - 14 - osudové chybě, díky které Francouzi dobyli dělostřelecký park, byl vojenským soudem odsouzen ke ztrátě řádů a k uvěznění. Císař František však Karlovi udělil milost, Karl byl později rehabilitován a nakonec jmenován nejvyšším lovčím.49 Jeho manželství s Marií Josefou princeznou z Lobkowicz zůstalo také bezdětné. Karel tedy hledal svého dědice v auersperské vlašimské linii, volba padla na jeho synovce prince Vincenze Nepomuka Columbana (1790-1812).50 Mladý Vincenz ale zemřel náhle ve Vídni v únoru roku 1812, teprve pět měsíců po svém sňatku s princeznou Marií Gabrielou z Lobkowicz. 15. července 1812 přišel na svět jeho syn, pohrobek Vincenz Karel Josef Gabriel Heinrich Posthumus51 kníže z Auerspergů. Vincenz Karl se místo svého otce stal Karlovým dědicem auersperského jmění. Po smrti Karla Auersperga v roce 1822 převzala správu panství za nezletilého Vincenze Karla jeho matka Marie Gabriela princezna z Lobkowicz. Tedy až po dosažení plnoletosti se stal Vincenz Karl osmým knížetem a majitelem rozsáhlého jmění: „Den 9 März 1831 intabuliert zu Folge k. k. Landesgerichte und Gesuch den Vinzenz fürst Auerspergschen Vormundschaft, die in den 14ten Testaments § des Herrn Karl fürsten zu Auersperg angeordneten Substitution.“52 Vincenz Karl Josef Gabriel Heinrich Posthumus Auersperg byl knížetem na svých statcích Nasavrky a Žleby, Nieder Fladnitz v Dolních Rakousích, Sprechenstein a Matrei v Tyrolsku. Zdědil také palác a domy v Josephstadt ve Vídni.53 Byl dědičným nejvyšším maršálkem v okněžněném hrabství Tyrolském. Byl císařským a královským tajným radou a nejvyšším komořím.54 Stal se nositelem řádu Zlatého rouna, nejprestižnějšího habsburského rytířského řádu, vyhrazeného pro nejurozenější katolickou šlechtu, a řádu Železné koruny I. třídy.55 Dne 18. dubna 1861 byl kníže Vincenz Karl Auersperg povolán do

49 Ottův slovník naučný. Díl druhý. Praha 1996, s. 1021. 50 Preinfalk, M.: Auersperg. Graz 2006, s. 288. 51 Osobní jméno Posthumus obdrželo dítě narozené po smrti svého otce. 52 NA, Zemské desky, kn. 179. Volně přeloženo: „Na základě rozhodnutí c. k. zemského soudu a žádosti poručníků Vincenze knížete Auersperga, a jak je nařízeno v testamentu Karla knížete Auersperga, ustaven dne 9. března 1831 Vincenz Karl kníže Auersperg majorátním pánem.“ 53 Domín, F.: Statisticko-topografický popis knížecího Auersperského panství Nasavrky v Čechách. Praha 1895, s. 4. 54 Post nejvyššího komořího byl jedním ze čtyř nejvyšších dvorských úřadů. Tzv. „oberstkämmerer“ měl na starosti správu habsbursko-lotrinského rodového pokladu, což znamenalo například správu klenotnice, uměleckohistorických sbírek, knihoven atd. Podle hierarchie dvorských hodnostářů stáli nejvýše tajní radové. Pro Vincenze Karla Auersperga to znamenalo nejvyšší hodnost u dvora, oslovení excelence a zvláštní uniformu. Dále musel být přítomen při dvorních slavnostech a státnických aktech. Viz. Županič, Jan: Nová šlechta rakouského císařství. Praha 2006, s. 28-29. 55 Preinfalk, M.: Auersperg. Graz 2006, s. 538. - 15 - panské sněmovny říšské rady jako její doživotní člen.56 Jako takový měl právo na imunitu ve všech ohledech, právo na diety nebo bezplatné cestování vlaky I. třídy.57 Stal se také poslancem českého sněmu za velkostatkářskou kurii. Byl zapsán mezi zastupiteli „jiných statků, vložených do desk zemských“,58 tedy statků, které nebyly vedené jako fideikomisní. Kníže Vincenz Karl Auersperg se zabýval politickou situací monarchie a vydal množství brožur.59 Vincenz Karl také zdědil zámek Karlslust v Dolním Rakousku, který vystavěl Karl Auersperg. Díky podnikatelským aktivitám se dařilo auersperské majetky ještě více rozšiřovat. Jako Vincenzův poručník zakoupila v roce 1830 jeho matka Gabriela rozená z Lobkowicz statky Čechtice a Dolní Kralovice ve středních Čechách nedaleko Vlašimi. Roku 1832 přibyly Žáky a zámek Vrdy, které se staly součástí žlebského panství. V majetku Vincenze Karla se rovněž nacházely Uzovské Pekľany v Horních Uhrách a panství Mayerhofen v Tyrolsku. Vincenz Karel také rozšířil majetky o hornický závod Weissgrünn.60 Po zrušení poddanství získal Vincenz Karel za ztrátu feudálních příjmů velké odškodnění, které využil k modernizaci svého majetku, dokázal se dokonale přizpůsobit novým podmínkám a proměnil svá panství na podnikatelské hospodářství, jehož jediným cílem bylo profitovat.61 Byl zakladatelem mnoha továren a průmyslových podniků. Právě Vincenzovy podnikatelské zájmy a úspěchy se staly vzorem jeho synovi Františku Josefovi, který v otcových stopách pokračoval. Vincenz Karl se 29. března 1845 oženil s Vilemínou hraběnkou Colloredo-Mannsfeld v katedrále sv. Víta v Praze. Vilemína hraběnka Colloredo-Mannsfeld rodině Auersperg přinesla věnem panství Zelená hora u Plzně. Vincenz Karl své ženě Vilemíně daroval zámek Weitwörth u Salzburku, který zakoupil čtyři roky před svou smrtí.62 Manželka Vincenze Karla Vilemína Colloredo-Mannsfeld (16. 7. 1826 - 19. 12. 1898) byla jedinou dcerou knížete Franze von Colloredo-Mannsfeld a kněžny Christiany rozené

56 Pražské noviny, 1861, 24. 4., s. 1-2. 57 Županič, Jan: Nová šlechta rakouského císařství. Praha 2006, s. 248. 58 Poslanci sněmu českého, moravského a slezského roku 1864, Praha 1864. 59 Preinfalk, M.: Auersperg. Graz 2006, s. 313-314. Některé jeho spisy nechal vytisknout František Josef Auersperg: Errinerungen an meinen Vater Vincenz Karl fürst von Auersperg. Wien 1906. 60 Domín, F.: Statisticko-topografický popis knížecího Auersperského panství Nasavrky v Čechách. Praha 1895, s. 4. 61 Preinfalk, M.: Auersperg. Graz 2006, s. 313-314. 62 Preinfalk, M.: Auersperg. Graz 2006, s. 313. - 16 -

Clam-Gallas. Stala se palácovou dámou, dámou ženského řádu Hvězdového kříže63 a dokonce čestnou dámou maltézského řádu.64 Vilemína hraběnka Colloredo-Mannsfeld byla ve své době považována za jednu z nejkrásnějších dam a přezdívalo se jí proto Zelenohorská perla. Ačkoli strávila své dětství ve Vídni u dvora, hovořila plynně česky. K českému jazyku přilnula díky své tetě Vilemíně, provdané za Rudolfa Kinského, zakladatele Matice České.65 Vincenz Karl Auersperg a Vilemína Colloredo-Mannsfeld měli šest dětí, prvorozený syn Karl zemřel v pouhých dvou letech (1851-1853). Následovala dcera Gabriela (1855-1933), provdaná Windisch-Graetz. Statky po Vincenzi Karlovi měl dědit až třetí potomek František Josef (1856-1938). Jeho mladší bratr Engelbert Ferdinand (1859-1942) zdědil po matce panství Zelená hora a stal se tak zakladatelem zelenohorské větve rodu. Nejmladší z bratrů Eduard Severin (1863-1956) se usadil na panstvích v Rakousku, od něho pokračuje linie Weitwörth. Posledním dítětem byla Christiana (1866-1943), provdaná rovněž Windisch- Graetz.66 Ze svých ratolestí se Vincenz Karl dlouho netěšil. Podzim roku 1866 trávil na zámku Weitwörth u Salzburgu. Jeho zdraví zde podlomilo nachlazení, které mu přivodilo neobvykle nepříznivé počasí. Když v květnu roku 1867 vyšel Almanach Říšské rady na sezonu 1867, kde byl mezi doživotními členy Říšské rady uveden kníže Vincenz Karl Auersperg, neopomněl autor medailonku knížete Vincenze upozornit čtenáře, že knížete v poslední době trápila vážná nemoc, „…doch hat sein Befinden sich bereits wieder gebessert.“67 Avšak praktický Vincenz Karl, již oslabený vleklou nemocí, pořádal v té době svoji pozůstalost. Od května roku 1866 pobýval v Schönnbrunu, kde mu prostory za účelem ozdravného pobytu poskytl samotný císař František Josef I. „V této vile přijal (Vincenz Karl)… poslední návštěvu svého milovaného pána a císaře a přijal od něho rozloučení – na vždy.“68 Kníže Vincenz Karl Auersperg zemřel 7. července 1867.

63 Řád Hvězdového kříže byl jakousi ženskou obdobou hodnosti komořích. Byl vyhrazen šlechtičnám, které prokázaly dostatečné množství šlechtických předků a jejich manželé (pokud byly dámy provdané) mohli aspirovat na úřad komořího (nebo ho zastávali). Viz Županič, Jan: Nová šlechta rakouského císařství. Praha 2006, s. 241-245. 64 Wiener Salonblatt, 1898, XXIX, č. 52, s. 9. 65 Motejzík, P.: Zelenohorská perla. In: Pod Zelenou Horou: vlastivědný sborník jižního Plzeňska, V, č. 3. Přeštice-Nepomuk-Měčín 2002, s. 4. 66 Preinfank, M.: Auersperg. Graz 2006, s. 605. 67 Hahn, S.: Reichsrat Almanach für die Session 1867. Prag 1867, s. 28-29. „...však se jeho zdravotní stav opět zlepší.“ 68 Tak rekonstruuje poslední dny Vincenze Karla Auersperga Die Debatte, 1867, IV, č. 186, s. 2. - 17 -

Když kníže Vincenz Karl zemřel, přineslo zprávu o úmrtí mnoho deníků rakouské i české provenience. Jako první, už 8. července hlásily smutnou novinu Neues Fremden-Blatt a Vaterland. Nejobsáhlejší nekrolog pak poskytly v úterý 9. července noviny Die Debatte: „Skon přišel ve chvíli svěžího ducha a pracovního nasazení. Kníže Auersperg uskutečnil ještě předevčírem odpoledne v doprovodu své manželky vyjížďku… o půl osmé večer se vrátil z projížďky, byl uložen na lenošku, kde v kruhu své rodiny zůstal bdělý do jedenácté hodiny. V tomto čase se odebrala kněžna do blízkosti nemocničního pokoje spícího knížete. Krátce před dvanáctou hodinou slyšela kněžna vycházet z pokoje knížete těžké vzdychání, kněžna spěchala okamžitě do komnaty manžela, kde ještě zachytila jeho poslední pohled, nějakých dvacet těžkých vydechnutí a bezbolestně zemřel. Zpráva o smrti knížete vyvolala značnou soustrast, kníže Auersperg byl všeobecně milovaný a vážený kavalír v nejlepším slova smyslu.“69 Rozloučení s knížetem Vincenzem Karlem Auerspergem probíhalo ve Vídni, přítomni byli například císař František Josef I., arcivévoda Albrecht (synovec císaře Františka I.), jeho bratr arcivévoda Vilém a arcivévoda Leopold (syn arcivévody Rainera Josefa), ministr zahraničí Friedrich F. von Beust, viceadmirál Wilhelm von Tegetthoff, Anton von Schmerling a mnoho dalších.70 Slavnostní procesí doprovodilo ostatky knížete na vídeňské nádraží, odkud byly převezeny na zámek Žleby, kde byly nakonec uloženy v rodinné hrobce v kapli Sv. Kříže.

2. 2. KNÍŽE FRANTIŠEK JOSEF AUERSPERG. František Josef Maria Emanuel kníže Auersperg se narodil Vincenzi Karlu a Vilemíně 20. října 1856 ve Vídni. Byl dědičným členem panské sněmovny, c.k. komořím71 a tajným radou, c.k. rakouským říšským radou, c.k. plukovníkem v činné službě, později podplukovníkem v záloze Československé armády. Byl nejvyšší zemský dědičný maršálek v Tyrolích, nositel Řádu Německých rytířů, od roku 1907 rytíř Řádu Zlatého rouna.72 Ve svých třiceti čtyřech letech se stal prvním čestným občanem Slatiňan.73 Čestné občanství mu

69 Die Debatte, 1867, IV, č. 185, s. 2. 70 Die Debatte, 1867, IV, č. 187, s. 2. 71 František Josef byl jmenován spolu se svým bratrem Engelbertem na počátku roku 1881. Viz Český Východ, 1881, č. 4, s. 2. 72 Nohel, R.: Auerspergové v Čechách. Kutná Hora 1997, s. 28. 73 Čestným občanem Slatiňan ho zvolilo obecní zastupitelstvo dne 16. dubna 1890. Viz Chrudimské vlastivědné listy, 2000, 9, č. 3, s. 8. - 18 - udělila i Čáslav.74 František Josef byl majitelem velkostatku Nasavrky, Žleby a Dolní Kralovice. V Rakousku vlastnil Dolní Flánice (Nieder Fladnitz), v tyrolsku Matrei a Sprechenstein.75 V neděli 30. září 1877 se na zámku v Heřmanově Městci patřícímu rodině Kinských ujednalo zasnoubení hraběnky Vilemíny Kinské a Františka Josefa knížete Auersperga.76 Vilemína byla dcerou Ferdinanda knížete Kinského a Marie princezny z Liechtensteina,77 narodila se 5. dubna 1857 ve Vídni. Byla palácovou dámou a nositelkou řádu Hvězdového kříže. Na 4. října 1877 se naplánovala na zámku v Heřmanově Městci slavnost u příležitosti zasnoubení Františka Josefa a Vilemíny, při této oslavě se konala projížďka městem a následně se v osvětleném zámeckém parku odehrály živé obrazy.78 Podobná slavnost se konala i 18. října na zámku ve Slatiňanech, kde se kromě živých obrazů představil i „statečný sbor střelecký“.79 „Odpůldne vyšel mimo četné jiné účastníky i střelecký sbor chrudimský do Slatiňan, kdež na nádvoří zámeckém očekával v šiku seřaděn mladého knížete. Když týž přišel, vzdána mu čest a setník p. Rozvoda oslovil jej přiměřeným spůsobem, předal mu blahopřání sboru a vyslovil jmenem sboru prosbu, aby mladý kníže jako v Pánu zesnulý jeho otec přijati ráčil protektorát80 sboru.“81 V zámeckém parku byl také instalován světelný

74 Při této příležitosti daroval František Josef ve prospěch městského sirotčince formou úpisů celkem 2000 zlatých. Viz Český Východ, 1889, XII, č. 16, s. 2. 75 Vepřek, P. – kol.: Chrudimsko a Nasavrcko. Díl II. Poměry zemědělské a národohospodářské. Chrudim 1909, s. 219. 76 Posel z Východních Čech, 1877, VI, č. 19, s. 2. 77 František Josef Auersperg a Vilemína Kinská měli společného pradědečka Hieronyma Karla Colloredo- Mannsfelda. Hieronymus měl syna Franze de Paula Gundakar Colloredo-Mannsfelda a dceru Vilemínu Alžbětu. Franz de Paula byl otcem Vilemíny Colloredo-Mannsfeld, provdané Auersperg. Vilemína Alžběta Colloredo Mannsfeld se provdala za Rudolfa knížete Kinského a jejich syn Ferdinand Bonaventura Kinský byl otcem Vilemíny, manželky Františka Josefa. Vilemína Alžběta Colloredo-Mannsfeld provdaná Kinská tak byla tetou Vilemíny Colloredo-Mannsfeld provdané Auersperg a zároveň babičkou Vilemíny Kinské provdané za F. J. Auersperga. 78 Český Východ, 1877, 1, č. 5, s. 3. 79 Český Východ, 1877, 1, č. 6, s. 3. 80 Od roku 1836 byla kmotrou praporu chrudimského střeleckého sboru babička Františka Josefa Gabriela z Auerspergů, rozená Lobkowicz. K její cti byl také střelecký sbor pojmenován „Gabriela“. Po její smrti pak protektorát převzal kníže Vincenz Karl Auersperg. Střelecký sbor také doprovázel roku 1867 Vincenzovu rakev do rodinné hrobky ve Žlebech. Viz Český Východ, 1877, 1, č. 6, s. 3. František Josef na zámecké slavnosti ústně přijal protektorát sboru, 27. října 1877 pak zaslal představitelům sboru písemný dík a oficiální přijetí. Viz Český Východ, 1877, 1, č. 9, s. 2. Kníže František Josef Auersperg přijal rovněž 25. prosince 1893 protektorát nad chrudimským sborem vojenských vysloužilců. Doklad o přijetí protektorátu je uložen na SZ Slatiňany pod evidenčním číslem SN 17899. 81 Český Východ, 1877, 1, č. 7, s. 2. - 19 - transparent s písmeny A a W, nad písmeny zářila červenozelená koruna a blahopřejný nápis v němčině, což samozřejmě české novináře značně popudilo.82 Svatba Františka Josefa Marii Emanuela devátého knížete z Auerspergů a Vilemíny hraběnky Kinské z Vchynic a Tetova se konala ve Vídni dne 10. ledna 1878.83 Svatebnímu obřadu přihlíželo mnoho zajímavých hostů, například arcivévoda Ludvík Viktor (bratr císaře Františka Josefa I.), nejvyšší hofmistr princ zu Hohenlohe s chotí, nejvyšší maršálek princ zu Thurn und Taxis, z řad ministrů se dostavil princ Adolf Auersperg, byli přítomni zástupci vysoké šlechty Arenbergové, Schwarzenbergové, Lobkowitzové, Metternichové, Windisch- Graetzové a mnoho dalších.84 K tomuto dni byla Františku Josefovi svěřena správa panství Nasavrky: „…Auf Grund des Einantwortungsurkunden dato Wien am 27. November 1877 Z. 107163 wird das Eigenthumsrecht auf die Herrschaft Nassaberg samt inkorporierten Enzien: Setsch, Worel, Zagetschits, Bittowan, Zumberg, Libanitz, Nabotschan, Slatinan, Strzibrzy, Zubrzy und Kamenitz dem Lipka Güt für Franz Josef fürsten Auersperg als Erben nach Vincenz Carl fürsten Auersperg einverleibt.“85 Zároveň přešlo pod jeho správu panství Žleby a Dolní Kralovice. V roce 1869 se po smrti svého prastrýce Romana Karla Auersperga stal majitelem auerspergsko-schönfeldského peněžního fideikomisu.86 Za týden po uzavření sňatku se pro novomanžele konal slavnostní ples na zámku Žleby.87 Na titulní stranu německého Wiener Salonblatt a několika dalších periodik se knížecí rodina Auersperg dostala u příležitosti 25. výročí svatby Františka Josefa knížete Auersperga a kněžny Vilemíny Kinské. Chrudimský deník Český Východ přináší i podrobnější zprávu o oslavách, které se konaly na zámku Žleby ve dnech 9. a 10. 1. 1903. Kromě gratulantů z řad duchovenstva a místní správy se dostavili i knížecí zaměstnanci v počtu asi osmdesáti osob, aby slavnostně předali uměleckou adresu a manželky zaměstnanců přidaly květinové aranžmá.88 Ke stříbrnému výročí svatby dorazilo Františkovi a Vilemíně z Auerspergů přes

82 Český Východ, 1877, 1, č. 7, s. 2. „Co se týče blahopřejného nápisu na transparentu, chtěli jsme jen to podotknouti, že týž byl německy, a byla by šetrnost k ryze českému obyvatelstvu, bez něhož všeliká slavnost byla by se stala ilusorní, vyžadovala zajisté něco jiného.“ 83 Baumgartner, R.: Ein Jahrtausend Auersperg´scher Chronik. Wien 1936, s. 35. 84 Wiener Zeitung, 1878, 11. 1., č. 9, s. 4. 85 Zemské desky, kn. 191. „… Na základě odevzdací listiny z 27. listopadu 1877 bude vlastnické právo na panství Nasavrky včetně začleněných statků: Seč, Vorel, Zaječice, Bítovany, Žumberk, Libánice, Nabočany, Slatiňany, Střibřich, Zubří a Lipka; Františku Josefovi knížeti Auersperg, jako dědici Vincenze Karla knížete Auersperg, svěřeno.“ 86 Nohel, R.: Auerspergové v Čechách. Kutná Hora 1997, s. 28. 87 Český Východ, 1878, II, č. 21, s. 3. 88 Český Východ, 1903, XXVI, č. 3, s. 1. - 20 -

670 blahopřejných telegramů, mj. od císaře Františka Josefa I. nebo od holandské královny, jelikož rodina Auersperg jezdila do holandských lázní na rekreaci. Zúčastněným gratulantům věnovali knížecí manželé stříbrné pamětní mince.89 Podle sčítání obyvatelstva z roku 1880 se František Josef kníže Auersperg hlásil k české státní příslušnosti s domovským právem na zámku ve Slatiňanech a po vzniku Československé republiky přijal československé státní občanství.90 „Kníže i paní kněžna jsou mocni jazyka českého, rovněž i dítky a rádi česky hovoří.“91 Auersperské děti se ovšem češtinu začaly učit až v pozdějším věku, kdy přibyly i světové jazyky. K zajímavým situacím docházelo, když na návštěvu zavítala rodina Windisch-Graetz, kam se provdaly obě Františkovy sestry. Kněžna Gabriela a kníže Alfréd Windisch-Graetz totiž vychovávali své děti od malička v češtině, a tak si mnohdy bratranci a sestřenice nerozuměli, „což vyvolalo prý na zámku v Slatinanech častokráte veselost.“92 Kromě Slatiňanského zámku využíval kníže k pobytu i zámek Žleby, na zimu jezdila šlechta obvykle do svých paláců ve Vídni.93 František Josef a celá jeho rodina patřil k tradiční katolické šlechtě loajální dynastii. František Josef a Vilemína měli pět dětí. Nejstarším dítětem byla princezna Christina Marie Vilemína, narozená 24. listopadu 1878 na zámku ve Slatiňanech.94 Christina se stala dvorní dámou a členkou Řádu Hvězdové kříže. Na konci ledna roku 1903 se ve Vídni provdala za prince Klemense de Croy, o pět let staršího c.k. komořího a rytmistra. Zemřela na zámku Karlslust 16. května 1945. O dva roky mladší než Kristýna byla dvojčata princ Vincenz a princezna Marie, která se narodila 15. ledna 1880 ve Vídni.95 Marie Vilemína Františka se stejně jako její starší sestra stala dvorní dámou a členkou Řádu Hvězdového kříže. Vdávala se 2. května roku 1905 ve Vídni za Karla hraběte von und zu Trautmannsdorf-Weinsberg, který byl o osm let starší než Marie. Byl c.k. komořím a později dědicem auersperského jmění po knížeti Ferdinandovi. Marie zemřela 6. května 1960 ve Vídni. Její dvojče Vincenz měl titul c. k. komořího a rytmistra hulánského pluku č. 5. Vincenz jako nejstarší syn měl být dědicem otcových majetků, zemřel ale svobodný ve svých třiceti devíti letech 10. července roku 1919,

89 Český Východ, 1903, XXVI, č. 3, s. 2. 90 NA Praha, Auerspersko-schönfeldský peněžní fideikomis, karton 628, sign. F49. 91 Český Východ, 1903, XXVI, č. 2, s. 2. 92 Národní politika, 1893, 11, č. 322, s. 2. 93 Vídeňský palác, který rodina Auerspergů obývala, zakoupil v roce 1777 Johann Adam kníže Auersperg. Viz. Preinfank, M.: Auersperg. Graz 2006, s. 280. 94 U příležitosti narození Christiny přispěl kníže František Josef 100 zl. na vánoční stromek pro chudé děti, kněžna Vilemína slíbila ošacení pro tři chudé žáky a tři žákyně a slíbila v budoucnu pomoc chudým dětem. Viz Český Východ, 1878, 1, č. 65, s. 3. 95 SOkA Chrudim, fond Obecní úřad Slatiňany, Sčítání obyvatelstva 1880, kart. 27. - 21 - oficiálně podle úmrtního listu na nádor v játrech, plicích a na mozku („Neubilng mit Aussaat in der Leber, Lungen u. zulezt in Gehirn“).96 Nejmladší dcerou Vilemíny a Františka byla Charlotta narozená 27. června 1885 ve Slatiňanech, zemřela v pouhých dvaadvaceti letech po nešťastném pádu z koně, kdy si poranila páteř. Posledním a nejmladším dítětem byl princ Ferdinand Maria Auersperg narozený 18. dubna 1887 na zámku ve Slatiňanech. Stal se c. k. komořím a rytmistrem dragounského pluku č. 6. Po smrti svého staršího bratra Vincenze se stal budoucím dědicem Auersperských velkostatků. Před Vánocemi roku 1898 zemřela Františkova matka Vilemína rozená Colloredo- Mannsfeld po více jak dvouleté těžké nemoci. Jako dědictví po ní přešel na knížete Františka Josefa Auersperga palác v Praze. Rozloučení s váženou a populární kněžnou proběhlo ve Vídni, kde se opět sešla špička rakouské aristokracie. Po požehnání byla dopravena na vídeňské nádraží, a jako její manžel Vincenz Karel před více než třiceti lety, odvezena na zámek Žleby, kde byla uložena do rodinné hrobky pod kaplí Sv. Kříže.97 Tragédií, která těžce postihla rodinu Františka Josefa knížete Auersperga, byla smrt princezny Charlotty v roce 1907. Nešťastná událost zhoršila zdravotní stav její matky kněžny Vilemíny Kinské, která ztrátu svého dítěte nikdy nepřekonala. Vilemína se dlouhodobě léčila s těžkou nemocí, které nakonec podlehla v říjnu roku 1909. Předchozí zimu trávila Vilemína zdravotním pobytem v Egyptě. V květnu přinesla znepokojující zprávu Bohemia: „Fürstin Wilhelmine ... hat sich im Jänner nach Aegypten begeben und weilt seit 3 Wochen in Abazzia, woselbst sich ihr Zustand bedentlich verschlimmert hat.“98 Do Opatie, v dnešním Chorvatsku, se sjeli její nejbližší příbuzní. Kněžna Vilemína zemřela ve svých třiapadesáti letech doma na zámku ve Slatiňanech a byla pohřbena do nové rodinné hrobky u Sv. Anny ve Žlebech.99 Kníže František Josef Auersperg přežil svoji manželku o téměř třicet let. Zemřel 19. listopadu 1938 ve svých dvaaosmdesáti letech na zámku ve Slatiňanech na následky srdeční zástavy. 24. listopadu provedl farář kropení zesnulého a ostatky byly převezeny do rodinné hrobky u Sv. Anny ve Žlebech, kde byly 25. listopadu uloženy.100 Přestože František Josef zemřel v pohnuté době, kdy se pozornost periodik soustředila na vážnou politickou situaci, některé deníky si všimly smrti knížete a přinesly

96 NA Praha, Auerspersko-schönfeldský peněžní fideikomis, karton 628, sign. F49. 97 Wiener Salonblatt, 1898, XXIX, č. 52, s. 9. 98 Bohemia, 1909, 82, č. 135, s. 2. „Kněžna Vilemína se v lednu odebrala do Egypta a nyní pobývá již tři týdny v Opatii, kde se její zdravotní stav povážlivě zhoršil.“ 99 Wiener Salonblatt, 1909, 40, č. 41, s. 13. 100 Chrudimské noviny, 1938, I. č. 48, s. 2. - 22 -

čtenářům tklivé nekrology plné vděčnosti za Františkovy šlechetné skutky. „V naší demokratické době nebudívá podobná událost zvláštního rozruchu – v tomto případě děje se však výjimka.“101 „Zesnulý byl opravdu ctěn a vážen svými slatiňanskými sousedy. Byl to opravdu mecenáš celého kraje…. O vysloužilé úřednictvo se též staral dobře. Užívali svých práv tak, jako by byli ještě v činné službě.“102 Jinde: „Zesnulý byl nejen dobrým vůdcem všem těm mnohým, kterým dával zaměstnání a obživu, ale i těm, kteří v dobách nejkrutějších, tj. v dobách nouze na něho se s důvěrou o pomoc obraceli…. Že jejich prosba o pomoc nebyla nikdy oslyšána, o tom nejlépe vědí ti mnozí, kteří dnes upřímně želí svého šlechetného dobrodince.“103 A nakonec redaktoři Chrudimských novin doplňují: „Není krásnějšího nekrologu po smrti vynikajícího člověka, než když v něm není jediného slova o tom, co imponuje bláhové mysli samolibého čtenářstva, ale je v něm místo toho vyjádřena teskná vzpomínka a nehynoucí vděčnost těch, jimž prospěl svým ušlechtilým životem.“104 U příležitosti pohřbu knížete Františka Josefa byl vypracován „Program smutečních slavností a služby pro knížecí úředníky a zřízence při pohřbu Jeho Jasnosti Frant. Josefa knížete z Auerspergů.“105 Čestná stráž u Františkovy rakve byla zahájena lesními hajnými ve středu 23. listopadu v šest hodin večer. Druhý den ráno nastoupili lesní úředníci v přesně předepsaném smutečním oděvu, dokud nebyla rakev přenesena do Slatiňanského kostela. Čestnou stráž v kostele drželi lesní hajní, úředníci centrální kanceláře, zaměstnanci cukrovaru, chemické továrny a správci hospodářství. Všichni v černém oděvu. Nasavrcký personál odpoledne vystřídali kolegové ze žlebského a kralovického velkostatku. Program rozloučení s knížetem a přesun ostatků do hrobky ve Žlebech řídil lesmistr Reich a knížecí tajemník David. „Ve čtvrtek odpoledne a v pátek mají všichni zaměstnanci volno.“106 Mimořádné volno navíc dostali ti zaměstnanci, kteří se účastnili pohřbu knížete. Při rozloučení s Františkem Josefem promluvil starosta Slatiňan Steklý a místní farář Pivoňka. „Za hrobového ticha a hlubokého pohnutí tisíců účastníků dal se pak vůz s rakví v pohyb

101 Chrudimský kraj, 1938, XXVII, č. 24, s. 2. 102 Zpravodaj Chrudimska, 1938, XVI, č. 47, s. 2. 103 Východ, 1938, XXI, č. 46, s. 3. 104 Chrudimský kraj, 1938, XXVII, č. 24, s. 2. 105 Album sestávající z programu, nekrologů a fotografií je uloženo v SOA Zámrsk, rodinný archiv Auersperg Žleby. 106 SOA Zámrsk, RA Auersperg Žleby. - 23 - a pomalu odjížděl starý zámecký pán ze Slatiňan navždy.“107 Konečně byl František Josef 25. listopadu uložen v kapli sv. Anny v Markovicích u Žlebů. Ferdinand Auersperg ovšem svého otce Františka Josefa přežil o pouhé čtyři roky, zemřel 13. listopadu 1942 ve Vídni.108 Přitom teprve 10. února roku 1942 padlo usnesení okresního Chrudimského soudu o předání vlastnického práva auerspergských statků na Ferdinanda.109 Kníže Ferdinand sňatek neuzavřel, přímého dědice nezanechal, ani žádného neurčil. Podle dědického řízení a usnesení městského soudu v Pardubicích bylo dědictví v roce 1943 přiřknuto Marii Auersperg, provdané za hraběte Trautmannsdorf-Weinsberg. V zemských deskách už následuje jen zápis: „Podle dekretu presidenta republiky ze dne 19. května 1945 § 15 poznamenává se národní správa.“110

107 Zpravodaj Chrudimska, 1938, XVI, č. 48, s. 2. 108 Dle ústního sdělení hraběte Mathiase Trauttmandorff-Weinsberga zemřel jeho prastrýc na trombózu. 109 Katastrální úřad Praha, výpis ze Zemských desk. 110 Katastrální úřad Praha, výpis ze Zemských desk. - 24 -

3. ČÁST DRUHÁ: ZAMĚSTNANCI VE SPRÁVĚ NASAVRCKÉHO VELKOSTATKU.

Kníže František Josef byl lidmi ve svém okolí vnímán jako lidumil, redaktoři chrudimským novin Český východ neopomněli v článku o knížecí rodině vydaného u příležitosti stříbrné svatby Františka Josefa a Vilemíny z Auerspergů vyzdvihnout kladný vztah knížete ke svým svěřeným statkům a zaměstnancům: „Že jest Jeho Jasnost též vzorným hospodářem, toho dokladem jsou všechny výtečně spravované statky, většinou ve vlastní režii a úřednictvo má ve svém knížeti pánu v pravdě otcovského přítele, vynikajícího zvláštní srdečnou vlídností i k tomu nejnižšímu služebnictvu. Jest tedy dnešní rodinný svátek vznešených knížecích manželů svátkem všech těch set rodin, které vděčí svému dobrému knížecímu pánu, šlechtici nejen rodem ale i srdcem, svůj spokojený blahobyt.“111 V následujícím čísle byl otištěn přípitek pronesený knížecím vrchním lesmistrem Janem Freygangem: „Jest všeobecně známo, že veškeré knížecí úřednictvo příchylností, věrností a oddaností k vysokému knížecímu domu lne, v slastech i strastech nejvřelejší podíl s jasným domem berouc, váže se takřka a do jisté míry za člena vysokého domu se pokládá. Tato oddanost, spojená s láskou ku službě jest pouze přirozeným následkem známé velkodušnosti a neobyčejné dobrotivosti našeho Jasného chlebodárce oproti svému úřednictvu, jest následkem uznání věrných služeb a otcovské péče o nás i naše rodiny, jevíc se jako nepomíjející vděčnost úřednictva ve svědomitém plnění povinností naších proti jasnému domu knížecímu, který Bůh po všechny časy ochraňovati ráčiž!“112 Další zmínka o Františkově smyslu pro povinnost je zaznamenána v jeho nekrologu v Chrudimských novinách. „Když byla v Čechách roku 1938 vyhlášená všeobecná mobilizace, starý pan kníže tou dobou pobýval na svých statcích v okupovaném Rakousku. Služebnictvo, které měl s sebou, poslal přes Jugoslávii zpět do republiky, aby mohli nastoupit do vojenské služby. Manželkám zaměstnanců, kteří budou povoláni, měla být nadále vyplácena část mzdy a manželky úředníků měly dostávat služné.“113

Na úvod této kapitoly považuji za vhodné lokalizovat panství Nasavrky, kterému se budu v práci věnovat. Město Nasavrky se nachází asi 15km jihozápadně od Chrudimi ve východních Čechách. Auerspergský nasavrcký alodní velkostatek zahrnoval, jak je zapsáno

111 Český Východ, 1903, 26, č. 2, s. 2. 112 Český Východ, 1903, 26, č. 3, s. 1. 113 Chrudimské noviny, 1938, I, č. 47, s. 1. - 25 - v zemských deskách, statky Nasavrky, Seč, Zubří, Lipku, Žumberk, Slatiňany, Vorel (Orel), Zaječice, Libánice, Nabočany, Stříbřich (Třibřichy), Pochobrod a Bítovany. Vincenz Karl Auersperg se snažil přikupováním jednotlivých statků své nasavrcké panství zaokrouhlit a zcelit, samozřejmě také rozšířit. Jako dobrý hospodář a podnikatel dbal na to, aby podniky, které byly založeny na panství již dříve, zmodernizoval, rozšířil a také zřídil nové. Kromě dolů v Lukavici a přilehlé chemické továrny, která byla za Vincenze Karla modernizována, byl například založen cukrovar ve Slatiňanech nebo parní pila v Libáni.114 Na tomto místě poznamenám, že roku 1870 byl v Nasavrkách založen na počest zemřelému knížeti Vincenzi Karlu Auerspergovi „Čeňkův špitál“, který byl určen lidem z knížecích dvorů.115 Na konci 19. století k nasavrckému panství náležel parostrojní pivovar v Nasavrkách, lihovar ve Slatiňanech, továrna na umělá hnojiva a cihelna ve Slatiňanech, doly na sirník železitý v Lukavici s továrnou na výrobu kyseliny sírové a přípravu umělých hnojiv a opukové lomy ve Škrovádu.116 Pokud jde o půdu velkostatku, pak bývalo pravidlem, že ne všechny hospodářské plochy a budovy na velkostatku spravovala knížecí kancelář. Některé pozemky například s méně kvalitní půdou nebo nevhodně lokalizované se pronajímaly.117 Na nasavrckém panství se nepronajímaly jen pozemky (dvory), přestože se jednalo o nejčastější případy. V roce 1894 byl pronajat mlýn v Nasavrkách a dokonce také parní pila v Libáni.118

Nasavrcké panství spravovala Centrální kancelář sídlící ve Slatiňanech (Central-Kanzlei in Slatinan), která podléhala Centrální kanceláři všech auersperských velkostatků ve Vídni. Finanční situaci knížecích statků kontrolovala Účetní revize v Tupadlech (Rechnungsrevision in Tupadl). Stavby měl na starosti Stavební úřad ve Žlebech (Bauamt in Žleb). Pro nasavrcké panství fungoval Důchodní úřad se sídlem ve Slatiňench. Lesy spadaly pod Lesní úřad v Libáni, kde sídlil také lesní důchodní úřad.119 Nicméně lesní správa byla podřízena Centrální slatiňanské kanceláři. Správci a adjunkti jednotlivých dvorů, tedy polních hospodářství,

114 Domín, F.: Statisticko-topografický popis knížecího Auersperského panství Nasavrky v Čechách. Praha 1875, s. 5. 115 Vepřek, P.: Chrudimsko a Nasavrcko. Díl II. Poměry zemědělské a národohospodářské. Chrudim 1909, s. 32. 116 Kotyška, V.: Úplný místopisný slovník království českého. Praha 1895, s. 773, 881, 1309. 117 Srov.: Hlavačka, M.: Modernizace velkostatků Jiřího Kristiána knížete Lobkowicze v druhé polovině 19. století. In: Šlechtic podnikatelem podnikatel šlechticem. Ostrava 2008. 118 Titl, J.: Schematismus velkostatků v království českém. Praha 1894, s. 34. 119 Procházka, J. F.: Topografisch-statistischer Schematismus des Grossgrundbesitzes im Königreiche Böhmen. Prag 1880, s. 21. - 26 - zahrad atd. podléhali oblastnímu ředitelství ve Slatiňanech. Dále byly na panství podniky jako pivovary, lihovar (ve Slatiňanech č. domu 205, po roce 1945 byl lihovar znárodněn) nebo cihelna (Slatiňany, číslo domu 74), jejichž zřízením a výrobou se především pokrývaly potřeby velkostatku.120 Cihelna ve Slatiňanech byl menší podnik, který vyráběl cihly, tašky, dlaždice, trubky a prejzy pro potřeby velkostatku, přebytečný materiál se prodával.121

Správa panství sídlila ve slatiňanském zámeckém areálu, který býval rozdělen do sektorů „a-g“. Označení 1a měl přímo zámek. 1b bývala konírna s bytem knížecího podkoního Angličana Waltera Earla, bydlel zde i knížecí komorník František Procházka s rodinou.122 Konírna byla ovšem později stržena. V čísle popisném 1c byl důchodní úřad. V areálu 1d mělo sídlo ředitelství velkostatku, které se později přestěhovalo do domu č. 30. V úseku 1e přebýval zahradník pečující o zámecký park. 1g byl dům v zámeckém parku určený pro penzisty. Tento dům byl zbořen v roce 1930. Na jeho místě je dnes jedna z budov hřebčína. Celý areál s číslem popisným 1 byl po roce 1945 přidělen Státnímu hipologickému muzeu.123 Lze považovat za obecně platné pravidlo, že knížecí výnosy (rezoluce) nabývaly na velkostatku formu nejvyššího ustanovení.124 Jednotlivá nařízení se po velkostatku rozšiřovala formou oběžníků. Pokyny a návody na zajištění chodu správy udělovali také nejvyšší úředníci při inspekčních cestách. K nižším zaměstnancům, jako byli třeba hajní, u kterých je poznamenáno, že uměli pouze číst a psát, se dostávaly pokyny skrze jejich přímého nadřízeného, jež byl povinen takovým zaměstnancům ústně vyložit instrukce a nařízení. Agenda velkostatku vzniklá před rokem 1918 byla vedena v německém jazyce. „Výnosem č. 369 ze dne 11. listopadu 1918 zavádí se pro vnější i vnitřní styk všech auergsperských úřadů česká úřední řeč.“125 Archivní materiály vzniklé za Protektorátu Čechy a Morava se vrátily opět k německému jazyku.

120 Pro srovnání podobnou situaci evidovala také Macková, M.: Soukromé úřednictvo velkostatku Králíky po roce 1850. In: Scientific Pepers of the University of Pardubice. Series C 6/2000. Pardubice 2000. s. 171-184. Na králickém velkostatku pivovary, palírny a cihelny zajišťovaly podporu samostatnosti velkostatku. 121 Vepřek, P.: Chrudimsko a Nasavrcko. Díl II. Poměry zemědělské a národohospodářské. Chrudim 1909, s. 281. 122 SOkA Chrudim, Obecní úřad Slatiňany, Sčítání obyvatelstva 1880, inv. č. 301, kart. 27. 123 SOkA Chrudim, Archiv městyse Slatiňany, Seznam majitelů domů, inv. č. 317, č. kn. 192. 124 Srov.: Hlavačka, M.: Modernizace velkostatků Jiřího Kristiána knížete Lobkowicze v druhé polovině 19. století. In: Brňovják, J. – Zářický, A. (edd.): Šlechtic podnikatelem podnikatel šlechticem. Ostrava 2008, s. 121- 128. Profesor Hlavačka píše, že knížecí rezoluce byly „hlavním instrumentem k prosazení knížecí vůle.“ 125 Kronika velkostatku Nasavrky. - 27 -

3. 1. ŘEDITELSTVÍ VELKOSTATKU VE SLATIŇANECH (DOMÄNE DIREKZION IN SLATINAN). „Od 1. července 1878 byla zřízena v Slatiňanech ústřední kancelář pro veškeré auerspergské statky pod vedením hosp. rady Václava Liedla… Ústřední kancelář auerspergských velkostatků byla přeložena do Vídně a centrálním ředitelem jmenován od 1. února 1884 Theofil rytíř z Arbterů.“126 Po roce 1918 byla vídeňská centrální kancelář přesunuta do Prahy. Ve Slatiňanech zůstalo ředitelství velkostatku Nasavrky a důchodní úřad, které dozoroval Václav Liedl. Měl k dispozici dva adjunkty Ludvíka Nováka a Heřmana Schenka.127 Mezi povinnosti ředitele velkostatku patřilo řízení kanceláře a dohled nad vedením agendy. Ředitel musel kontrolovat jednotlivé dvory, úředníky a účty. Ředitelství velkostatku rovněž podléhala lesní správa.128 Nejvýše postavenými úředníky byli ředitelé panství, které představím v chronologickém sledu. Vincenz Köhl (1831-?) absolvoval pražskou techniku a složil státní zkoušku z praktického hospodářství. Do knížecí auersperské služby nastoupil v roce 1858 jako kancelista k ředitelství na Žlebech. V roce 1863 se stal prozatímním kontrolorem hlavní kasy ve Vídni. O rok později byl ve funkci potvrzen a zastával ji až do roku 1869. Ze zdravotních důvodů byl toho roku propuštěn na odpočinek.129 Album zaměstnanců Vinzencze Köhla eviduje jako hospodářského radu (Wirtschaftsrat). Oblastním ředitelem (Domänedirektor) byl k roku 1880 Johann Pavlík (1832-1888). V jeho záznamech je napsáno, že absolvoval rétoriku. V roce 1851 byl přijat do knížecí služby jako hospodářský praktikant130 v Koudelově. O dva roky později se stal prozatímním adjunktem u důchodního úřadu ve Žlebech, ještě téhož roku byl ve funkci potvrzen. V roce 1856 byl na několik měsíců jmenován adjunktem na žlebském ředitelství statků. Poté se stal hospodářským adjunktem II. třídy, o několik let později byl jmenován adjunktem I. třídy a kancelistou, do roku 1867 zůstal na žlebském velkostatku. V roce 1868 byl jmenován důchodním kontrolorem v Dolních Kralovicích. Ještě téhož roku se vrátil na Žleby, kde byl jmenován hospodářským čekatelem. V roce 1875 se stal prozatímním hospodářským

126 Kronika velkostatku Nasavrky. 127 Procházka, J. F.: Topografisch-statistischer Schematismus des Grossgrundbesitzes im Königreiche Böhmen. Prag 1880, s. 21. 128 Černý, V.: Hospodářské instrukce. Praha 1930. 129 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand, kn. 180. 130 Praktikant obvykle nabýval v daném místě praxi, která nebyla hrazená (v některých případech bylo praktikantovi přiznáno adjutum) a období praxe se nezapočítávalo do celkové služební doby. - 28 - správcem ve Žlebech. Vrcholem jeho kariéry bylo 1. září 1878, kdy byl jmenován oblastním ředitelem ve Slatiňanech. Funkci ředitele vykonával až do své smrti 15. srpna 1888.131 Nástupcem Pavlíka v úřadu ředitele velkostatku se stal Leopold Heřmanovský (1840- 1917). Absolvoval nižší gymnázium v Hradci Králové a poté hospodářský ústav v Děčíně- Libverdě. V roce 1856 byl přijat jako hospodářský praktikant ve Střibřichu. V roce 1860 se stal řádným zaměstnancem, byl jmenován hospodářským adjunktem II. třídy v Bratčicích na žlebském velkostatku. V roce 1862 byl za stejných podmínek přeložen do Slatiňan k důchodnímu úřadu. O dva roky později se stal adjunktem oblastního ředitelství na Zelené Hoře. Později se stal na dva roky adjunktem v centrální kanceláři ve Vídni. V roce 1870 se vrátil do Čech jako důchodní v Lukavici. Od roku 1872 byl hospodářským čekatelem v Nabočanech, později ve Střibřichu a ve Žlebech. V roce 1887 se stal hospodářským správcem v Koudelově. Od listopadu roku 1888 vykonával funkci oblastního ředitele ve Slatiňanech. V roce 1907 byl penzionován s ročním platem 6000 Korun. Ve službě knížete Auersperga strávil přes padesát let. Zemřel v červenci 1917.132 Ředitelem velkostatku se stal také Wenzel Hruška (1863-1931). Absolvoval německou nižší reálku v Táboře a vyšší hospodářkou školu. Roku 1885 byl Hruška přijat jako praktikant v Koudelově. Od roku 1886 dostával adjutum 240 zlatých ročně. Od března 1887 byl hospodářským adjunktem III. třídy v Koudelově. Do konce prosince 1898 zůstal v Koudelově, kde povýšil až na adjunkta I. třídy. Později se stal na několik měsíců pivovarským kontrolorem v Tupadlech. V roce 1899 byl jako hospodářský správce III. třídy přeložen na velkostatek Nieder Fladnitz. O dva roky později byl hospodářským správcem na žlebském velkostatku. Od ledna roku 1907 byl vrchním správcem ve Slatiňanech a jeho roční plat byl ve výši 4800 Korun. V roce 1913 ho čekalo platové povýšení na 5000 Korun a od roku 1914 byl oblastním ředitelem ve Slatiňanech s roční odměnou 6000 Korun. V lednu 1927 odešel na penzi se 17000 Korunami a penzijním pojištěním. Od července 1929 řídil likvidaci oblastního ředitelství za roční paušál 8000 Korun. Zemřel v červenci 1931.133 Sekretářem ředitelství velkostatku byl Moritz Elbel (1812-?). Narodil se v Humpolci, absolvoval šest let gymnaziálních studií a později rok filozofie na pražské univerzitě. V roce 1831 byl přijat na žlebské panství jako ekonomický praktikant. V roce 1835 byl jmenován

131 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand, kn. 180. 132 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand, kn. 180. 133 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand, kn. 180. - 29 - kancelářským písařem na panství Nieder Fladnitz. Ještě téhož roku se stal písařem na žlebském velkostatku, kde vystřídal řadu postů. V roce 1846 se dostal na nasavrcké panství jako písař u vrchního úřadu. V roce 1850 byl jmenován adjunktem na slatiňanském ředitelství. Od roku 1856 byl hospodářským čekatelem ve Slatiňanech. V roce 1860 se stal úředním adjunktem ve Slatiňanech. Při ředitelství velkostatku působil až do roku 1885, kdy odešel na penzi s ročním platem 800 zlatých, ještě téhož roku byla penze navýšena na 1000 zlatých.134 Domovské právo měl ve Slatiňanech, bydlel v čísle popisném 1g, tedy v areálu zámku. Vyznání byl římsko-katolického a jeho jazykem čeština.135 Johann Neumann (1901-?), absolvent hospodářské střední školy v Chrudimi, byl v roce 1919 jmenován hospodářským adjunktem III. třídy ve Střibřichu.136 Z Alba zaměstnanců vyplývá, že se později stal adjunktem na ředitelství velkostatku a pravděpodobně v důsledku rušení kanceláře v roce 1927 vystoupil ze zaměstnaneckého poměru.137

3. 2. DŮCHODNÍ ÚŘAD SLATIŇANY (RENTAMT IN SLATINAN). Důchodní úřad vedl důchodní (Rentmeister), který řídil účetnictví velkostatku, přijímal důchody z celého velkostatku, vyplácel mzdy zaměstnancům.138 Mezi jeho vedoucí pracovníky patřili: Josef Červenka (1808-1889) absolvoval hlavní školu. Svoji kariéru začínal na panství Dolní Kralovice, kde byl písařem. Později pracoval na velkostatku zelenohorském. Až v roce 1862 se dostal na nasavrcké panství, stal se důchodním ve Slatiňanech. Jako důchodní byl zaměstnán až do roku 1879, kdy odešel do penze po necelých třiceti sedmi letech služby. Zemřel v září roku 1889.139 Josef Vodička (1829-1890) pocházel z Německého Brodu, absolvoval gymnaziální studia. V roce 1846 byl přijat jako hospodářský praktikant do Střibřichu. V roce 1850 se stal provizorním hospodářským adjunktem v Seči. O rok později byl prozatímním adjunktem na žumberském hospodářství. V roce 1858 byl jmenován adjunktem u Horního úřadu v Lukavici. V roce 1873 se stal důchodním Horního úřadu v Lukavici. Od dubna roku 1879 byl

134 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand, kn. 180. 135 SOkA Chrudim, Obecní úřad Slatiňany, Sčítání obyvatelstva 1880, inv. č. 301, kart. 27. 136 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand, kn. 180. 137 SOA Zámrsk, RA Auersperg Žleby, Album zaměstnanců. 138 Černý, V.: Hospodářské instrukce. Praha 1930. 139 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand, kn. 180. - 30 - důchodním ve Slatiňanech. Funkci zastával až do své smrti v únoru roku 1890.140 Josef Vodička zemřel ve věku 61 let na srdeční mrtvici. „… zesnulý byl velmi svědomitý úředník a pro svou milou, tichou povahu a vůbec ryzí charakter těšil se všeobecné vážnosti od svých pp. kollegů i přízni pána svého, knížete Frant. Josefa z Auerspergů i všech, kdož přišli s ním v bližší styk.“141 Josef Vodička měl katolické vyznání a jeho obcovacím jazykem byla čeština. Byt měl v areálu zámku v čísle 1c.142 Anton Groišl (1852-1933) absolvoval tři roky reálky a později dva ročníky na střední hospodářské škole v Hracholuskách. Kariéru začínal jako praktikant na velkostatku Dolní Kralovice. V roce 1874 se stal hospodářským adjunktem III. třídy na žlebském velkostatku. Za stejných podmínek byl přemístěn k důchodnímu úřadu ve Slatiňanech v roce 1875. V roce 1885 byl jako důchodní adjunkt přidělen na velkostatek Žleby. V roce 1890 byl jmenován důchodním ve Slatiňanech. Od roku 1914 dostával osobní příplatek 600 Korun, který byl navýšen na 1200 Korun v roce 1919. Anton Groišl obdržel titul vrchní důchodní (Oberrentmeister). V dubnu 1926 odešel do penze po více jak padesátileté službě. Ve věku 81 let zemřel v listopadu 1933.143 Josef Machač (1901-?) absolvoval hospodářskou školu v Chrudimi. Od roku 1920 byl hospodářským adjunktem v Nabočanech a od roku 1922 V Zaječicích.144 Z Alba zaměstnanců víme, že také pracoval jako důchodní ve Slatiňanech.145

3. 3. KNÍŽECÍ DVORY (WIRTSCHAFTSVERWALTERUNG). Část hospodářství velkostatku sestávala z polního hospodářství, pěstovaní ovoce a zeleniny a chovu dobytka. Takové hospodářství zajišťovaly dvory. Na nasavrckém panství bylo k roku 1894 deset dvorů, tedy menších hospodářských jednotek, které se nacházely ve správě knížecího velkostatku, devět dalších se pronajímalo. Knížecí dvory byly zpravidla rozlehlejší, většina měla přes 150 hektarů. Naopak rozloha pronajímaných dvorů byla menší.146

140 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand, kn. 180. 141 Český Východ, 1890, XIII, č. 6, s. 3. 142 SOkA Chrudim, Obecní úřad Slatiňany, Sčítání obyvatelstva 1880, inv. č. 301, kart. 27. 143 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand, kn. 180. 144 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand, kn. 180. 145 SOA Zámrsk, RA Auersperg Žleby, Album zaměstnanců. 146 Dvory ve správě knížete Františka Josefa Auersperga byly Bítovany (153, 35ha), Libánice (170, 20ha), Nabočany (157, 14ha), Nasavrky (154, 39ha), Pochobrady (128, 57ha), Slatiňany (219, 88ha), Slavice (139, - 31 -

Pozemková reforma z 20. let 20. století se citelně dotkla auersperských pozemků. Na nasavrckém velkostatku byly zabaveny dvory Lipka, Seč, Oustupek a Travný, tedy dvory, které se pronajímaly. Dvory Smrček (pronajímaný), Zaječice, Bítovany, Vorel, Nabočany, Libánice, Střibřichy, Pachorady, Nasavrky, Žumberk a Havlovice (pronajímané) byly zabrány do 50% jejich celkové výměry.147 Pozemková reforma probíhala postupně a ještě ve třicátých letech nebyla reorganizace půdy dokončena. Schematismus velkostatků z roku 1933 sděluje, že v knížecí režii nakonec zůstal pouze dvůr Slatiňany o výměře 144 hektarů. Z několika ostatních dvorů vznikly zbytkové statky s novými majiteli, jednalo se o dvory Havlovice, Libanice, Lipka, Nabočany, Pouchobrady, Seč, Třibřichy a Žumberk. „Bývalé dvory Bítovany, Nasavrky, Orel, Smrček, Travná, Ústupky, Vyškov, Zaječice byly rozparcelovány celé.“148 V dobových pramenech se nachází různá pojmenování pro pracovní pozici, která se zabývala řízením hospodářského dvora. V Albu zaměstnanců z roku 1936 je pozice hospodářského správce zaznamenána jako „Wirtschaftsverwalter“, Oekonomie Beamten Personal Status z konce roku 1907 píše o „Oekonomie Verwalter“ a konečně Personal Stand z roku 1871 se o stejném zaměstnání zmiňuje jako o „Antheils-Verwalter“ (což je specifičtější, jelikož zde je řečeno, že dotyčná osoba spravovala celý podíl, kde bylo více dvorů). Rozhodla jsem se používat jednotně termín hospodářský správce. Hospodářský správce, v dobových periodikách označovaný jako pojezdný, zodpovídal za chod dvora, dohlížel na práci šafáře, na účty. Hospodářští správci podléhali řediteli velkostatku. Ve schematismech lze dohledat jednotlivé hospodářské správce. Například Procházkův schematismus (k roku 1880) i Titlův (1894) uvádí správce dvorů Zaječice, Střibřich, Nabočany a Nasavrky s tím, že všichni podléhají přímo centrální kanceláři ve Slatiňanech, která také spravovala svůj slatiňanský dvůr. S ohledem na Album zaměstnanců uvádím vybrané hospodářské správce, jedná se o vedení dvorů ve Slatiňanech, Nasavrkách, Nabočanech a Střibřichu.149 Jeden zástupce je i ze dvora Žumberk, který ovšem býval pronajímaný. Na následujících stránkách představím jednotlivé dvory nasavrckého velkostatku a jejich zástupce uvedené v Albu zaměstnanců.

55ha), Střibřich (319, 22ha), Vorel (158, 56ha), Zaječice (229, 65ha). Viz Titl, J.: Schematismus velkostatků v království českém. Praha 1894, s. 32. 147 Národní listy, 1921, 61, č. 157, s. 4. 148 Lustig, R. – Světnička, F.: Schematismus velkostatků v Čechách. Praha 1933, s. 198. 149 Seznam hospodářských správců v různých obdobích lze najít například ve schematismech. - 32 -

3. 3. 1. Slatiňany. Hospodářským správcem (Wirtschaftsverwalter) dvora Slatiňany byl Karl Heřmanovský (1877-1937). Karl Heřmanovský vystudoval střední hospodářskou školu v Chrudimi. Nastoupil jako hospodářský praktikant v Zaječicích v říjnu roku 1898 a nakrátko působil jako praktikant v Žumberku. Již v červnu roku 1899 byl jmenován hospodářským adjunktem V. třídy v Zaječicích. Do roku 1905 se stal adjunktem I. třídy s ročním platem 1600 Korun. Od roku 1907 byl přeložen do Slatiňan, kde se od roku 1909 podílel na hospodářské správě, měl titul „Anteils-verwalter“ III. třídy. Postup se odrazil i na finanční odměně, jeho roční plat byl nyní 2800 Korun. Do roku 1919 se stal správcem I. třídy. V Personal Standu byla na závěr dopsána poznámka: „Zufolge Enteigung des grösseren Teiles vom Meierhof Slatinan dem Bodenamte zur Disposition gestellt.“150 Album zaměstnanců uvádí, že Karel Heřmanovský vystoupil z pracovního poměru v roce 1923, Personal Stand zaznamenal rok 1925. Na penzi obdržel statek v blízkosti Chrasti. Zemřel v červenci roku 1937.151 Vlastimil Slavíček (1898-?) byl od roku 1918 praktikantem v Žakách. Na žlebském velkostatku působil až do roku 1928, tehdy se stal adjunktem ve Slatiňanech a v roce 1932 byl jmenován na oddělení ekonomické správy ve Slatiňanech.152

3. 3. 2. Nasavrky. „Město Nasavrky jest pověstné pěstováním jedlých kaštanů, jež při dvoře pod městem na panství nasavrckém ve staré době vysázeny byly. Svah od městečka ke dvoru byl před dávnými lety, snad za knížete Adama z Auersperku, posázen jedlými kaštany a dosud Kaštankou sluje.“153 Nasavrcké hospodářství spravovali: Ludwig Heřmanovský (1835-1891) absolvoval gymnaziální studia. V roce 1854 se stal hospodářským praktikantem. Od roku 1856 byl hospodářským adjunktem III. třídy v Bratčicích. Na Žlebském velkostatku se vypracoval na adjunkta I. třídy a působil také u žlebského důchodního úřadu. V roce 1872 odešel na téměř dva roky do Lukavice, kde pracoval jako vedoucí účetní. V roce 1874 se dostal do Nasavrk jako „Wirtschaftsbereiter“

150 Na základě vyvlastnění velké části dvora Slatiňany byl Heřmanovský předán k dispozici pozemkovému úřadu. Viz SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand, kn. 180. 151 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand, kn. 180. 152 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand, kn. 180. 153 Chrudimsko a Nasavrcko. Díl II. Poměry zemědělské a národohospodářské. Chrudim 1909, s. 11. - 33 -

(hospodářský čekatel) a o pět let byl jmenován hospodářským správcem. V Nasavrkách zůstal až do své smrti v prosinci roku 1891. Rudolf Ždímal (1844-1920) vystudoval nižší reálku a poté navštěvoval německou hospodářskou školu v Děčíně - Libverdě (Tetschen - Libverd). Od roku 1860 byl hospodářským praktikantem. V roce 1866 byl jmenován hospodářským adjunktem II. třídy při slatiňanském důchodním úřadě. O rok později se dostal do slatiňanského cukrovaru jako pomocný ekonomický pracovník. Od roku 1868 do prosince 1873 působil na žlebském velkostatku. V roce 1874 byl jmenován hospodářským adjunktem I. třídy a byl přeložen na velkostatek Dolní Kralovice. V roce 1879 se vrátil na Nasavrcké panství, dostal se do Lukavice, kde pracoval jako kontrolor, funkci zastával do roku 1885. Tehdy se stal vedoucím účetním v Lukavici. V roce 1892 nastoupil jako hospodářský správce II. třídy v Nasavrkách, jeho plat byl 1500 zlatých. V roce 1899 byl jmenován hospodářským správcem I. třídy, s čímž souviselo platové povýšení, ročně pobíral 1600 zlatých. Od roku 1910 byl penzionován. Zemřel v říjnu roku 1920.154 Franz Koudelka (1858-1931) absolvoval hospodářskou školu v Děčíně - Libverdě. Od dubna 1885 byl jmenován hospodářským adjunktem na žlebském velkostatku. V roce 1888 se stal hospodářským adjunktem III. třídy na dvoře ve Střibřichu. Do roku 1895 byl povýšen na hospodářského adjunkta I. třídy. Tehdy odešel opět na žlebský velkostatek, kde pracoval jako pivovarnický kontrolor v Tupadlech. V roce 1899 se vrátil na nasavrcký velkostatek, stal se hospodářským správcem III. třídy ve Slatiňanech. O půl roku později byl přeložen do Nabočan a v roce 1902 povýšen do II. třídy. Od roku 1910 byl hospodářským správcem I. třídy v Nasavrkách.155 Do penze odešel v únoru roku 1926. Zemřel v březnu 1931.156 Adolf Tomsa (1875-?) začínal jako hospodářský praktikant dvora Slatiňany. O rok později byl za svou práci placen, dostával ročně 240 zlatých a později byl přeložen do Zaječic. V roce 1899 se stal hospodářským adjunktem V. třídy s působností v Žumberku, zde byl také povýšen. V roce 1901 se dočkal dalšího povýšení, na adjunkta III. třídy, a dostal se do Nabočan. O dva roky později přišlo další povýšení a přeložení zpět na Žumberk. Konečně v roce 1909 se stal adjunktem I. třídy. V roce 1912 byl přemístěn do Nasavrk a obdržel titul hospodářského správce a správce pivovaru. K roční odměně 2000 Korun dostával příplatek

154 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand, kn. 180. 155 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand, kn. 180. 156 SOA Zámrsk, RA Auersperg Žleby, Album zaměstnanců. - 34 - na ubytování 200 Korun ročně.157 V důsledku pozemkové reformy vystoupil ze zaměstnání v říjnu roku 1927.158

3. 3. 3. Zaječice. Josef Jeckl (1808-1891) do knížecí auersperské služby nastoupil v roce 1834 jako písař. Později pracoval na žlebském velkostatku u tamních úřadů jako zapisovatel. Od roku 1852 byl hospodářským čekatelem (Wirtschaftsbereiter) v Lipce, později také v Seči, Nabočanech a v Tupadlech. V roce 1864 se stal obročním (Kastner), měl na starosti obilní zásoby. V roce 1867 byl jmenován purkrabím159 v Zaječicích. Penzionován byl k 1. dubnu 1879. Zemřel v červenci 1891.160 Johann Čermák (1845-1903) vystudoval vyšší reálku v Brně a poté hospodářský ústav v Děčíně - Libverdě. Od roku 1860 byl hospodářským praktikantem. O sedm let později byl jmenován hospodářským adjunktem II. třídy u Nasavrckého důchodního úřadu. V roce 1870 byl přeložen do Zaječic, jako hospodářský adjunkt zde působil pět let. Poté se dostal do Slatiňan, kde byl také povýšen na adjunkta I. třídy. V roce 1879 se vrátil do Zaječic, jako hospodářský správce II. třídy s roční odměnou 1500 zlatých. Od roku 1897 byl hospodářským správcem I. třídy a jako takový dostával o sto zlatých ročně navíc. Zemřel v září roku 1903.161 Johann Čihák (1839-1914) absolvoval dva roky nižší reálky. Od roku 1855 byl hospodářským praktikantem na nasavrckém panství. Od září roku 1862 byl hospodářským adjunktem ve Střibřichu, o čtyři roky později byl přeložen do Koudelova na žlebském velkostatku, do roku 1874 byl povýšen mezi adjunkty I. třídy. V roce 1879 se stal hospodářským správcem v Tupadlech II. třídy a zůstal na žlebském velkostatku do října roku 1888. Od listopadu pracoval jako hospodářský správce ve Střibřichu do roku 1896 byl povýšen na hospodářského správce I. třídy. Od listopadu 1903 byl hospodářským správcem v Zaječicích. Od ledna roku 1909 byl penzionován s roční penzí 3200 Korun. Zemřel v září roku 1914.162

157 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand, kn. 180. 158 SOA Zámrsk, RA Auersperg Žleby, Album zaměstnanců. 159 Stal se tak jedním z nejvyšších úředníků, podléhal přímo řediteli velkostatku. Měl zodpovědnost za hospodaření na statcích, opravy cest atp. Viz Černý, V.: Hospodářské instrukce. Praha 1930. 160 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand, kn. 180. 161 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand, kn. 180. 162 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand, kn. 180. - 35 -

Adalbert Stoupa (1869-1927) studoval na zemské hospodářské střední škole v Táboře. Po studiích se věnoval čtyři roky samostatnému hospodaření na dvoře v Mladoticích. Do knížecí služby nastoupil v roce 1895, stal se prozatímním hospodářským adjunktem V. třídy v Nabočanech. Ještě téhož roku byl přesunut na dvůr Střibřich a v roce 1896 čekalo Stoupu první povýšení na adjunkta IV. třídy. Do roku 1902 zůstal ve Střibřichu, kde byl povýšen až na adjunkta I. třídy. V roce 1903 byl jmenován adjunktem ředitelství ve Slatiňanech. O dva roky později byl jmenován „Wirtschafts-Bereiter“ (pojezdným) ve Slatiňanech s ročním příjmem 2000 Korun. V roce 1907 se stal hospodářským správcem III. třídy v Žumberku, o dva roky později hospodářským správcem II. třídy v Zaječicích a od roku 1913 byl správcem I. třídy.163 Zemřel v říjnu roku 1927.164 Rudolf Švestka (1866-1939) vystudoval gymnázium a zemský vzdělávací ústav v Táboře. Od srpna 1890 byl ekonomickým praktikantem v Nabočanech, kde mu bylo přiznáno adjutum 300 zlatých ročně. O rok později byl v Nabočanech jmenován hospodářským adjunktem V. třídy. V roce 1893 byl přeložen do Zaječic. Do roku 1899 zde byl povýšen na adjunkta II. třídy. Tehdy byl za nezměněných podmínek přesunut do Slatiňan a o rok později zde povýšil do I. třídy. V roce 1902 odešel na velkostatek Nieder Fladnitz, kde se později stal ekonomickým a účetním správcem. V roce 1912 dosáhl na první platovou třídu, tedy jeho roční plat se navýšil na 3200 Korun. V roce 1920 se vrátil do Čech, stal se hospodářským správcem v Žumberku a o tři roky později v Zaječicích. V důsledku pozemkové reformy byl poslednímu lednu 1926 propuštěn. Zemřel v dubnu 1939.165

3. 3. 4. Střibřich (Třibřichy). Wilhelm Křečan (1870-?) absolvoval akademii v Halle an der Saale. V roce 1891 nastoupil na praxi do Zaječic a jako praktikant byl přemístěn do Nabočan. Od roku 1892 dostával adjutum ve výši 300 zlatých. Od června 1893 byl hospodářským adjunktem V. třídy v Nabočanech a později byl přeložen na Žumberk. V roce 1895 byl povýšen do IV. třídy a jako účetní adjunkt se dostal do Slatiňan. Zde byl povýšen až do II. třídy a také přeložen k oblastnímu ředitelství. Do roku 1900 se vypracoval na adjunkta I. třídy. V roce 1903 se stal hospodářským správcem Slatiňanského dvora. Později byl jmenován hospodářským

163 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand, kn. 180. 164 SOA Zámrsk, RA Auersperg Žleby, Album zaměstnanců. 165 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand, kn. 180. - 36 - správcem Střibřichu III. třídy. V roce 1906 byl povýšen do II. třídy a v roce 1913 do třídy první.166 V důsledku pozemkové reformy vystoupil z pracovního poměru v září 1923.167 Johann Čermák (1881-?), jako jeho kolegové, vystudoval hospodářskou střední školu v Chrudimi. Svá studia pokračoval na univerzitě ve Vratislavi, kde strávil tři semestry studiem hospodářství. V roce 1900 začínal jako hospodářský praktikant, o půl roku později mu bylo přiznáno adjutum 600 Korun. Od června 1902 byl hospodářským adjunktem III. třídy na žlebském velkostatku. V roce 1906 byl povýšen do II. třídy a od ledna následujícího roku byl přemístěn do Zaječic. V roce 1909 byl zařazen do I. platové třídy adjunktů, jeho plat byl ve výši 1600 Korun ročně. Od roku 1912 působil opět na žlebském velkostatku. Z jeho profilu v Personal Standu víme, že se později dostal na pachtovní dvůr „Filipshof“, kde se stal hospodářským správcem.168 Podle dalších dochovaných dokumentů zjistíme, že se ve dvacátých letech stal hospodářským správcem Střibřichu.169 Díky laskavému svolení s nahlédnutím do soukromého archivu paní JUDr. Hany Mikanové můžeme rekonstruovat, jaký měla pozemková reforma reálný dopad na někdejšího správce dvora. V soukromém archivu se dochovala část korespondence Johanna Čermáka, kterou adresoval knížecí kanceláři, ale také poslaneckému klubu. Korespondence pochází z let 1927 – 1928. Nejstarším dopisem je list z 11. května roku 1927, který se dochoval ve formě opisu centrální auersperské kanceláře:

Ctěnému ředitelství velkostatku v Slatiňanech! Oznamujeme, že jsme právě dali jako přespočetné po letošním převzetí zemědělské půdy tyto úředníky st. pozemkovému úřadu k diposici s podotčením, že je hodláme zaměstnavati až do skončení letošní sklizně zemědělských plodin: hospodářského správce pana Jana Čermáka v Třibřichách, hospodářského úředníka pana Adolfa Tomsu v Nasavrkách, a hospodářského příručího pana Jos. Hrušku v Slatiňanech. Buďtež o tom všichni zpraveni ihned. V Praze 11. května 1927 Ústřední kancelář

166 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand, kn. 180. 167 SOA Zámrsk, RA Auersperg Žleby, Album zaměstnanců. 168 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand, kn. 180. 169 SOA Zámrsk, RA Auersperg Žleby, Album zaměstnanců. - 37 -

Následuje koncept dopisu, který chtěl Jan Čermák adresovat knížeti Auerspergovi. Na dopise přímo adresát uvedený není, nicméně smysl dopisu se téměř v úplnosti shoduje s německy psaným listem z 19. června 1927, jehož obsah byl určen Františku Josefovi knížeti z Auerspergů.

Letošního roku ukončuje se pozemková reforma na panství Nasavrky a Žleby patřícímu panu Frt. Jos. Auerspergovi. Dle rezoluce naší centrální kanceláře se dne 11. května t. r. s poukázáním na čl. VI dohody se st. pozemk. úřadem ze dne 11. března 1927 čís. 21831/27 – IV byl jsem dán k dispozici st. p. úř. Jsem správcem na velkostatku Třibřichy, narozen 1881, ženat, sloužím u majitele panství od roku 1901. Vzhledem k tomu, že dle předchozího zákona zaměstnanci mají přednost před jinými uchazeči na příděl a mimo toho rodina jak moje, tak mojí ženy již ca 250 let službu úřednickou na panství auersperském vykonává, nač prosím by byl zvláště brán zřetel, žádám tímto, by mi byl přidělen do vlastnictví zbytkový statek ve výměře ca 50 ha buď Třibřichy na panství Nasavrky nebo Zehuby popřípadě Horka (Karlov) na panství Žleby.

Své požadavky Čermák adresoval i do Prahy příslušným poslancům. Od Aloise Hajna obdržel v červnu 1927 dopis, ve smyslu, že dvůr Třibřichy byl ze záboru propuštěn a dvůr Horka má jiného vážného kandidáta. Proto bylo Janu Čermákovi doporučeno poohlédnout se po vhodnějším dvoře. V takovém případě přislíbil agrárník Adolf Prokůpek svoji přímluvu. Hajn byl Čermákovi podporou: „Snad se ještě najde nějaká cesta, jak dostati se z této nepříjemné situace.“ Mlhavý příslib dostal Jan Čermák od poslance Ferdinanda Práška: „Vážený pane správče, velmi rád bych Vám pomohl, ale dnes již to nejde, neboť zbytkových statků je málo. Sám nemám tušení, kde jaké jsou, ježto se o to příliš nestarám. Bylo by snad dobře, jest-li víte o nějakém, nebo se informujte u Státního poz. úřadu – a já bych pak pomohl tlačiti.“ Dopis je datovaný 24. června 1927. Jan Čermák své úsilí nevzdal, bohužel se mu nedařilo uspět. Zachoval se dopis ze září roku 1927 odeslaný z kanceláře Adolfa Prokůpka: „Jak jsem již jednou sdělil, dvůr Třibřichy jest propuštěn ... ze záboru a majitel přirozeně může si s ním nakládati jak za dobré uzná. ... Snad byste se musil s majitelem dohodnouti cestou dobrovolné dohody a žádati ho, aby Vám dvůr odprodal.“ Poslední dochovaný dopis je ze září roku 1928. Z poslaneckého klubu agrárníků dostal Jan Čermák ujištění: „Jednání s Auersperkem vázne a bude to trvat ještě dlouho než se dojde k nějakému výsledku. Buďte ubezpečen, že musí být na Vás vzat zřetel a že musí být o Vás jakýmkoli způsobem postaráno.“

- 38 -

Bohužel, z pramenů, které jsem měla prozatím k dispozici, se nedozvíme, jaké byly další osudy Jana Čermáka.

3. 3. 5. Nabočany. Následující výběr uvádí hospodářské správce dvora Nabočany. Karl Patzelt (1875-1938) vystudoval nižší gymnázium v Čáslavi a zemský střední vzdělávací ústav. Od roku 1894 byl hospodářským praktikantem na dvoře v Koudelově. V říjnu 1895 dobrovolně narukoval do armády. Po roce se vrátil na místo hospodářského praktikanta v Koudelově. Zde byl povýšen na adjunkta V. třídy a IV. třídy. V roce 1901 se dostal jako adjunkt III. třídy na ředitelství velkostatku. Ještě téhož roku byl přeložen k centrální kanceláři ve Vídni jako adjunkt II. třídy. O dva roky později odešel na velkostatek Dolní Kralovice jako adjunkt správce dvora. Od roku 1909 byl pivovarnickým správcem v Tupadlech, tehdy se jeho plat vyšplhal na 2800 Korun ročně. Rok nato se stal hospodářským správcem III. třídy v Nabočanech, v roce 1913 byl povýšen do II. třídy. „V důsledku zabrání obou dvorů v podílu Nabočanském byl s posledním březnem roku 1925 propuštěn.“170 K odpočinku mu byl přidělen dvůr Libánice. Zemřel ve svých třiašedesáti letech v lednu roku 1938.171

3. 3. 6. Žumberk. V Albu lze najít jediného hospodářského správce Žumberku. Friedrich Kolář (1867-1919) vystudoval osmileté gymnázium a později hospodářskou školu v Děčíně - Libverdě. Začínal v roce 1889 jako hospodářský praktikant v Koudelově. Od roku 1890 pobíral adjutum 300 zlatých ročně, a to až do roku 1892. Na žlebském velkostatku se stal adjunktem V. třídy a v roce 1897 se dostal do Nabočan jako hospodářský správce III. třídy. Na nasavrckém panství zůstal jen krátce, od října následujícího roku byl přeložen na velkostatek Dolní Kralovice jako účetní adjunkt II. třídy, zde byl také povýšen na účetního adjunkta I. třídy. V roce 1903 se vrátil na žlebský velkostatek, kde se stal správcem pivovaru. Od roku 1909 byl hospodářským správcem II. třídy v Žumberku a od roku 1913 byl povýšen do první platové třídy. Zemřel v Žumberku v září 1919.172

170 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand, kn. 180. 171 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand, kn. 180. 172 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand, kn. 180. - 39 -

3. 4. LESNÍ SPRÁVA. V průběhu raného novověku docházelo k postupné systematizaci lesní správy, specifikování povinností a kompetencí jednotlivých zaměstnanců pomocí lesních instrukcí. Správními změnami se mělo docílit efektivnějšího hospodaření a větších výnosů z lesního porostu. Náplň lesních instrukcí a jejich platnost se lišila na každém panství.173 Pro Nasavrcké panství se dochovaly Služební instrukce revírníka (Dienstinstrukzion für Revierförster in Nassaberg) z roku 1868 signované ještě poručníky Františka Josefa z Auerspergů, tedy jeho matkou Vilemínou z Auerspergů a Karlem knížetem Lobkowitzem. Služební instrukce specifikovaly vztahy mezi jednotlivými lesními zaměstnanci a charakterizovaly náplň práce lesního personálu. Instrukce upřesňovaly lhůty, kdy mohou zaměstnanci na dovolenou, kdy se musí obstarat náhrada za práce neschopného zaměstnance, do kdy se mají na příslušná místa hlásit zjištěné nedostatky atp. Revírník byl správce příslušného revíru, řídil několik dalších zaměstnanců a podléhal lesní správě se sídlem v Libáni. První bod instrukcí revírníka přesně specifikuje, komu je podřízený. Přímým nadřízeným revírníka byl nadlesní (Oberförster) a také lesní inspekce (Forstinspekzion). Služební povinnosti revírní správy spočívaly v pečlivé a zodpovědné péči o dřevo, správném výběru dřeva při těžbě, mýcení a čištění lesa. Musel se také starat o zalesňování pasek a holin. Kromě toho měli správci revíru, ale také jejich podřízení myslivci a hajní, zajišťovat ochranu lesa, aby svěřený panský majetek co nejlépe hájili. Lesní zaměstnanci museli důkladně znát rakouský myslivecký zákon a revírníci měli své podřízené, kteří většinou uměli jen číst a psát, v tomto směru náležitě poučit. Instrukce zakazují, aby revírníci nebo lesní personál vykazovali svoji činnost v jiných lesích, tedy v lesích obecních, nebo na cizích panstvích, s jedinou výjimkou, a to byly lesy patronátních kostelů a far. Revírníkům, hajným a dalším zaměstnancům se odvíjel plat od určených tabulek a pouze dekretem nebo knížecím výnosem mohli dostat mimořádnou odměnu. „Unter keinem Vorwande ist ihm gestattet, für dienstliche Verrichtungen Geschenke oder Erkenntlichkeiten, sie mögen in welcher immer Art und Weise angeboten werden anzunehmen.“174 V případě, že revírník nebyl schopen

173 Novotný, G.: Lesník. Příklad Vincence Hlavy. In: Fasora, L. – Hanuš, J. – Malíř, J. (edd.): Člověk na Moravě v 19. století. Brno 2008, s. 240. 174 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Služební instrukce revírníka, kn. 177. „Pod žádnou záminkou mu není dovoleno přijímat za služební výkon dary nebo vyjádření vděčnosti, ať jsou v jakékoliv podobě jakýmkoliv způsobem nabízeny.“ - 40 - vykonávat své pracovní povinnosti, svěřila se správa revíru přidělenému lesnímu adjunktovi. Delší, více jak třídenní, nepřítomnost na pracovišti se musela hlásit lesnímu úřadu. Pokud došlo k mimořádným událostem, nesměl jakýkoliv lesník opustit pracoviště na více jak 24 hodin. Rozdělování pracovních úkonů většinou probíhalo ústně a stejně hlášení lesníků svému nadřízenému. Obvykle také revírník dostával ústně rozkazy od nadlesního, u příležitosti návštěvy revíru. Revírníkům bylo zapovězeno zadávat jiné úkoly nebo využívat své podřízené k mimořádným činnostem. Revírnici, adjunkti i hajní musí „dokonalou mravní hodnotou oplývati“ a mimo své pracoviště dbát na udržování úcty, respektu a vážnosti. Za každých okolností se museli chovat slušně a zdvořile.175 Nařízení instrukcí se týká i specifikace ochrany lesa. Lesníci museli udržovat hranice lesa, pravidelně je obcházet, zachovávat pořádek, dbát na vymezení hranic lesa hraničními kameny, prosekávat lesní porost, dbát na to, aby lesní půda nebyla podemílána a odplavována. Lesní měli povinnost starat se o lesní zvěř a poskytovat jí dostatečné množství potravy. Další pokyny se k zaměstnancům dostávaly skrze oběžníky. Oběžníky vystavoval Lesní úřad v Libáni a většinou reagovaly na aktuální problém:

„Oběžník knížecím správám polesí. Jasný pán je tak milostivý, že povolil pánům správcům držeti si osobní automobil, když jej o to poprosili. Tato okolnost svádí pány správce k častému opouštění jejich služebního místa. Poněvadž v posledním čase se opakují případy, že pan správce odjede z polesí, aniž by to ohlásil lesnímu úřadu, připomínáme, že tento nešvar nemůže býti trpěn. Nikdo nemá práva opustiti polesí bez předchozího ohlášení lesnímu úřadu i když jde jen o půl dne. Podotýkáme výslovně, že každý takový případ příště ohlásíme knížecí ústřední kanceláři. Doufáme, že toto upozornění postačí, aby se podobné případy neopakovaly. Oběžník tento podepište a pošlete dále, poslední jej vrátí lesnímu úřadu. V Libáni dne 21. srpna 1936.“176

Oběžníky musely dostat oficiální razítko příslušného revíru, které bylo doplněné vlastnoručním podpisem revírníka, případně osob, kterých se oběžník týkal. Podepsaný oběžník se vracel zpět na Lesní úřad v Libáni.

175 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Služební instrukce revírníka, kn. 177. 176 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, kart. 290. - 41 -

Franz Domín ještě zaznamenal, že kontrolu lesů museli provádět revírní správci. V revírech, které měly vyšší nadmořskou výšku, a tedy se vedly jako revíry horské, prováděl kontroly lovčí správce z Rohozné. Nížinné lesy měl na starosti polesný z Kuchanovic. Tito správci měli k dispozici deset lesníků, čtyři lesní adjunkty a 29 hajných, kteří zajišťovali ochranu lesa. Navíc byli zaměstnáni ještě dva revírníci pro honbu a tři hlídači zvěře.177 Nasavrcké panství se do podoby, jakou mělo za knížete Františka Josefa z Auerspergů, formovalo od poloviny 18. století, kdy Josef František hrabě Schönfeld začal skupovat jednotlivé statky v okolí jeho dosavadních držav.178 Dědičkou majetku byla Schönfeldova dcera Katharina provdaná za Johanna Adama z Auerspergů. Značné úpravy ve formě dokupování statků za účelem zaokrouhlení hranic panství, prováděl kníže Vincenz Karel z Auerspergů v polovině 19. století. V průběhu majorátu Františka Josefa knížete z Auerspergů se lesy stále proměňovaly. Na území nasavrckého velkostatku bylo za Františka Josefa z Auerspergů celkem 5 277,22 ha lesů.179 Na počátku třicátých let, po pozemkové reformě, byla rozloha lesního porostu 4,5 tisíce hektarů.180 Naprostou většinu lesů spravoval lesní úřad v Libáni. Některé lesní pozemky byly ve správě polního hospodářství, týkalo se to bývalých bažantnic u Střibřichu (Třibichu) a Vorle (Orle), z nichž se stala pole. Některé zalesněné plochy spadaly i pod správu knížecího horního úřadu v Lukavici. Část lesní plochy byla určena k honbě, na nasavrckém panství to bylo přes 22 ha.181 Pro účely honby se chovala vysoká zvěř v oboře ve Slavicích a v Polomu byla zřízena srnčí obora, odkud byla vysoká zvěř dodávána k proslulým pardubickým štvanicím. „Nová obůrka byla založena (1912 – pozn. HS) pod myslivnou v Slavicích ve výměře 4,516 ha. Do obůrky byla postupně zasílána zvěř z lesů kníž. Fr. Auersperga, kníž. K. Kinského, kníž. Alfr. Windischgrätze, kníž. Fr. Fűrstenbergra a hrab. Clean Gallasa. Nejvyšší stav byl 40 kusů vysoké zvěře. Zvěř byla v létě i v zimě dobře krmena, což obstarával hajný za zvláštní odměnu. Jeleni byli vesměs kastrováni. Podle potřeby přijížděl z Pardubic pro živou zvěř zvláštní uzavřený vůz, který nemocné a uštvané kusy zase zpět přivážel. Zde narození

177 Domín, F.: Statisticko-topografický popis knížecího Auersperského panství Nasavrky v Čechách. Praha 1875, s. 33. 178 Sommer, J. G.: Das Königreich Böhmen. Prag 1833. 179 Rozlohou byly nasavrcké lesy dvakrát větší než lesy na žlebském velkostatku Františka Josefa Auersperga. Žlebské lesy byly rozděleny pouze do čtyř revírů. Srov.: Holešovský, J.: Le Domaine du Prince Francois Joseph Auersperg à Žleb. Wien 1900. 180 Lustig, R. – Světnička, F.: Schematismus velkostatků v Čechách. Praha 1933, s. 198. 181 Vepřek, P.: Chrudimsko a Nasavrcko. Díl II. Poměry zemědělské a národohospodářské. Chrudim 1909, s. 219. - 42 - koloušci byli odstřelováni. Tato obůrka zanikla v roce 1917, kdy při nastalé nouzi o maso, musela být všechna tato zvěř z příkazu úřadů vystřílena.“182 Podnikavý kníže Vincenz Karel Auersperg také zkoušel pěstovat divoké husy a kachny, ovšem po jeho smrti bylo od chovu upuštěno.183

Systém lesního hospodaření, který probíhal na panství v první polovině 19. století, se zdál Vincenzi Karlu Auerspergovi neefektivní a k roku 1861 rozhodl o zavedení nového systému lesního hospodaření. Jednalo se o lepší rozdělení lesní plochy s ohledem na dobu kácení lesního porostu, doplněné o soustavu průseků a cest. „Roku 1863 bylo započato s hospodařením podle nového lesního hospodářského plánu, na kterém pracovali Lesmistři Leopold Reich a Jan Fibich184. Plán tento sestavený dle methody staťové byl přezkoušen a potvrzen Lesním inspektorem Schmiedlem.“185 Takové rozdělení se dodržovalo až do roku 1868. V letech 1868 a 1870 zasáhly nasavrcké panství silné vichry, které zapříčinily velké škody na lesním porostu, takže bez ohledu na dříve systematizované kácení, se v těchto letech musely nutně vymýtit zasažené plochy. Lesní správa však vydala nařízení, aby „… nedobrovolné přespočetné vymýtění lesů… utvořením dostatečných záloh vyrovnati se hledělo.“186 Tehdy nejvíce pracovala nová parní pila v Libáni, která rychle a snadno zpracovávala dřevo polámané vichry.187 Obchodování se dřevem nebylo v první polovině 19. století nijak výnosné, jedinými odběrateli dřeva byly minerální doly v Lukavici a vápenka v Podole. Spotřebu paliva pro město Chrudim a okolí vesměs kryly obecní lesy. Těžká byla také doprava dřeva z nasavrckých lesů, kvůli nedostatku sjízdných cest se využívala k přepravě dřeva řeka Chrudimka, ovšem za cenu velkých ztrát dřeva. Teprve v polovině 19. století, ještě za Vincenze Karla Auersperga, vzrostl zájem o knížecí dřevo a vystavěly se nové silnice.

182 Kronika velkostatku Nasavrky. Dodám, že nová obůrka byla založena v době, kdy kníže František Josef Auersperg mastroval pardubické parforsní společnosti. 183 Domín, F.: Statisticko-topografický popis knížecího Auersperského panství Nasavrky v Čechách. Praha 1875, s. 29-32. 184 Jan Fibich se v albu zaměstnanců z 30. let 20. století neobjevil. Přesto považuji za zajímavé podotknout, že lesmistr Jan Fibich byl otcem známého hudebního skladatele Zdeňka Fibicha. 185 Kronika velkostatku Nasavrky. 186 Domín, F.: Statisticko-topografický popis knížecího Auersperského panství Nasavrky v Čechách. Praha 1875, s. 25. 187 Knížecí parní pila v Libáni byla nejstarším parním zařízením svého druhu v Nasavrckém okresu. Byla založena v roce 1889. Pila byla vybavená dvěma rámovými pilami o průměru 60 a 80 centimetrů a dvěma cirkulárkami. Byla připravená zpracovávat až 8000 m3 klád. Viz Vepřek, P.: Chrudimsko a Nasavrcko. Díl II. Poměry zemědělské a národohospodářské. Chrudim 1909, s 337. - 43 -

Zanedlouho se ale v Lukavici začalo topit uhlím a odbyt paliva začal váznout. Naštěstí byla v obci Bradlo vystavěna soukromá sklárna, která se stala novým velkým odběratelem knížecího paliva.188 Denní mzda nádeníků se pohybovala od 25 krejcarů po 60 krejcarů. Mzda dřevařů se odvíjela od typu a množství dřeva, se kterým pracovali. Dřevař si mohl vydělat až 1 zlatý a 70 krejarů.189 Než se správy panství ujal mladý František Josef, bylo rozhodnuto o zvelebení lesů. Znamenalo to, že vznikly dvě nové myslivny, ostatní byly přestavěny nebo upraveny. Pro hajné byly vystavěny nové domky. Ve Slatiňanské oboře se ze starých pastvin vytvořily nové louky a kromě toho také vodní nádrže a odvodňovací strouha. Rovněž se rozhodlo o výstavbě několika nových silnic. Také byly zavedeny nové míry: „Rok 1876. Od prvního ledna 1876 zavádí se metrový systém, nová závaží a nádoby na měření. Zavedena délka polen, dříví 80 cm.“190 Lesy na Nasavrcku se dělily do několika revírů, jejich počet se v průběhu 19. století a první poloviny 20. století lišil, docházelo k jejich sloučení, zasáhla pozemková reforma. K roku 1837 byly nasavrcké lesy rozděleny do 12 revírů: Rohozná, Petrkov, Strkov, Střítež, Proseč, Chlum, Seč, Rabštýn, Kuchanovice, Slavice, Libáň a Smrček.191 Kvůli nesouvislosti lesního porostu bylo potřeba zaměstnávat větší počet lesních úředníků a dozorců. Skladba revírů byla však většinou úmyslně zachovávána, aby se na panství udržel stávající personál.192 „Podle výnosu z 22. října 1868 bylo nařízeno, aby dvůr Slavice byl zalesněn, a sice nejprve pastviny, pak pole a konečně louky. Po skončeném zalesnění měly být příslušné budovy demolovány.“193 K roku 1875 se na nasavrckém panství evidovalo 13 revírů. Revíry se 100letým mýcením byly Rohozná, Petrkov, Zubří, Střítež, Proseč, Seč a Chlum. V revírech Kuchanovice, Slatiňany a Slavice bylo určeno 80leté mýcení a lesy s 60letým mýcením se nacházely v Libáňi, Deblově a Smrčkách.194 V roce 1880 byla skladba revírů opět pozměněna. Procházka ve schematismu z roku 1880 vypočítává třináct revírů, ovšem chybí Deblov

188 Domín, F.: Statisticko-topografický popis knížecího Auersperského panství Nasavrky v Čechách. Praha 1875, s. 27-28. 189 Domín, F.: Statisticko-topografický popis knížecího Auersperského panství Nasavrky v Čechách. Praha 1875, s. 29. 190 Kronika velkostatku Nasavrky. 191 Vepřek, P.: Chrudimsko a Nasavrcko. Díl II. Poměry zemědělské a národohospodářské. Chrudim 1909, s. 219. 192 Domín, F.: Statisticko-topografický popis knížecího Auersperského panství Nasavrky v Čechách. Praha 1875, s. 24. 193 Kronika velkostatku Nasavrky. 194 Domín, F.: Statisticko-topografický popis knížecího Auersperského panství Nasavrky v Čechách. Praha 1875, s. 24. - 44 - a Libáň. „Dne 1. ledna 1895 byl až dosud od lesního úřadu spravovaný revír Libáň připojen k revíru Slavice. Od 1. ledna 1902 byl vyloučen dvůr Slavice z katastru hospodářské rubriky a přidělen trvale k lesnímu hospodářství.195 Navíc je zde revír Lhota a Vorel. Titlův schematismus z roku 1894 eviduje už pouze deset revírníků v následujících revírech: Petrkov, Proseč, Vorel, Rohozná, Smrčky, Slavice, Střítež, Zubří, Chlum, Kuchánovice. „V uplynulém roce (1930/31 – pozn. HS) zasáhla velmi tíživě pozemková lesní reforma do majetku zdejšího velkostatku a to hlavně polesí Libáň, které ztrácí 40% své celkové výměry a kde byly vyvlastněny nejen isolované lesní oddíly, ale odtrženy i značné plochy od arondovaných celků. Tento úbytek vyrovná se zčásti rozšířením slavického polesí (hájenství Trpišov).“196 Na tomto místě bych doplnila informaci ze schematismu z roku 1933, který jmenuje polesí Kuchánovice, Proseč, Rohoznou, Slavice, Smrček a Střítež ve správě knížete Auersperga.197

3. 4. 1. Personál lesní správy - řídící zaměstnanci. Od konce 18. století do počátku 20. století fungovala lesní správa v českých zemích na několika úrovních. Nejvyšší lesní úředník byl vrchní lesní rada (Oberforstrat), řídícími úředníky byli dále lesní radové (Forstrat), vrchní lesmistři (Oberforstmeister), lesmistři (Forstmeister) a nadlesní (Oberförster). Na nižším stupni lesní správy stáli revírníci (Förster) a jim přidělení lesní příručí (Forstadjunkt). Revírníkům byla svěřena správa jednotlivých polesí (revírů). Jim byli podřízeni strážní a pomocní lesníci a hajní.198 Taková hierarchie však tvoří pouze rámec správy, v praxi lze najít zaměstnance s titulem „Oberförster“ na úrovni správce revíru. Povýšení na nadlesního bylo titulární ocenění zaměstnance a nesouviselo s platovým povýšením. „Dnem 1. ledna 1890 byla zavedena pro lesní úředníky nová úprava a zřízeny nové kategorie lesního úřednictva. Hodnosti: vrchní lesmistr, lesmistr jako chef, lesmistr, nadlesní jako chef, nadlesní, lesní kontrolor, lesní inženýr, revizní lesní I. tř., revizní lesní II. tř., revizní lesní III. tř., lesní sekretář, bažantník, podlesní, adjunkt lesního úřadu, inženýr - adjunkt, lesní adjunkt I tř., lesní adjunkt II tř., lesní adjunkt III tř. Všem úředníkům příspěvek na uniformu 30 zlatých ročně… [Byla] přijata nová služební smlouva zaměstnanců

195 Kronika velkostatku Nasavrky. 196 Kronika velkostatku Nasavrky. 197 Lustig, R. – Světnička, F.: Schematismus velkostatků v Čechách. Praha 1933. 198 Chadt-Ševětínský, J. E.: Dějiny lesů v Čechách. Písek 1895, s. 139. - 45 - na rok 1920, podle které byli lesní úředníci zařazeni dle kategorií a hodnostních tříd analogicky jako ve službě státní s automatickým postupem.199 Ve třicátých letech došlo ke změně označení, dosavadní „revírní správa“ byla změněna ve „správu polesí“ a „revírní správce“ byl nyní „správcem polesí“.200 Franz Domín v brožurce z roku 1875 o nasavrckém panství, kterou sepsal za účelem vycházky lesnické jednoty, naznačil, jak vypadala správa lesů knížete Františka Josefa z Auerspergů. Správu všech revírů a chod parní pily řídil nadlesní, nejvyšší úředník Lesního úřadu v Libáni, jenž zde měl k dispozici také byt. Jemu byli přiděleni jeden lesnický účetní pokladník, jeden lesní inženýr a jeden revírní adjunkt. Kontrolu lesů obstarávali dva podřízení úředníci, správce Rohozné a polesný z Kuchánovic, dále bylo zaměstnáno deset lesníků, kteří spravovali přidělené revíry, čtyři adjunkti a dvacet devět hajných. Pro honbu byli zaměstnáni dva revírnici a tři hlídači zvěře.201 Procházkův schematismus z roku 1880 tomuto modelu do jisté míry odpovídá. Podle Procházky byl na Lesním úřadě v Libáni lesmistr (Forstmeister), v té době Franz Domín, jeden lesní adjunkt (Forstadjunkt) Wenzel Šolar a adjunkt lesního úřadu (Forstamtadjunkt) Wilhelm Domín. Jako lesnický účetní pokladník (Waldrentmeister) v Libáni působil Johann Kemlik (Kemling). Podřízený lesní personál tvořilo třináct správců jednotlivých revírů v čele s lesmistrem Emanuelem Zeidlerem, správcem Rohozné.202

V době kdy přebíral správu velkostatků František Josef z Auerspergu, řídil Libáňský lesní úřad Franz Domín. Franz Domín (1821-1888) pocházel z Táborska, nejvyšším dosaženým vzděláním byly čtyři třídy reálky. Již v roce 1836 nastoupil do služby na Rohanském panství Lomnice jako adjunkt u lesního úřadu. Od června 1844 do listopadu roku 1845 podnikl jako doprovod barona Aehrenthala cestu po Evropě. Ve službách Aerenthala zůstal až do roku 1868. Pracoval jako lesník, staral se o honbu a nakonec byl lesním hlídačem na Hrubé Skále (z německého Grosskal, což do češtiny lze přeložit jako Hrubá Skála, kterou od r. 1831 vlastnili Aehrenthalové). Do Auerspergské knížecí služby nastoupil v červnu roku 1868, byl jmenován nadlesním v Libáni. Od roku 1871 působil jako inspektor knížecích

199 Kronika velkostatku Nasavrky upřesňuje, že od 1. ledna 1900 byla zavedena korunová měna. Korunová měna byla zavedena v Rakousko-Uhersku v srpnu roku 1892. Na její zavedení bylo určeno poměrně dlouhé přechodné období, kdy obíhala koruna souběžně se zlatkou. Toto období končilo k 1. lednu 1900. Viz Vondra, R.: Peníze v moderních českých dějinách. Praha 2012. 200 Kronika velkostatku Nasavrky. 201 Domín, F.: Statisticko-topografický popis knížecího Auersperského panství Nasavrky v Čechách. Praha 1875. 202 Procházka, J. F.: Topografisch-statistischer Schematismus des Grossgrundbesitzes im Königreiche Böhmen. Prag 1880. - 46 - panství. V roce 1877 přinesl Český Východ zprávu: „Purkmistrem v Nasavrkách zvolen byl všeobecně vážený kníž. Auersperský lesmistr a náměstek okr. starosty p. Fr. Domín z Libáně.“203 Císařským dekretem z července 1880 byl Domín za zásluhy vyznamenán zlatým Záslužným křížem s korunou. Od roku 1885 měl titul lesního rady (Forstrat). Zemřel v srpnu roku 1888.204 Od roku 1888 zastával úřad vrchního nadlesního a inspektora knížecích panství Johann Freygang (1835-1912). Johann Freygang pocházel z Budějovicka, vystudoval hlavní školu v Praze, potom absolvoval přednášky z chemie, hospodářství a národní ekonomie na Polytechnickém institutu. Udělal zkoušku pro pomocný lesní personál a posléze roku 1866 v Praze získal státní zkouškou oprávnění stát se lesníkem. V roce 1884 obdržel císařské vyznamenání Záslužným křížem s korunou, měl také Rytířský kříž řádu Františka Josefa a Armádní jubilejní medaili. Freygangova kariéra začala v roce 1853, když získal post lesního adjunkta u knížete Adolfa Schwarzenberga. Do knížecí služby k Auerspergům přišel až po čtrnácti letech. Stal se nadlesním a správcem statku Nieder Fladnitz v Dolním Rakousku. V roce 1888 byl jmenován vrchním lesmistrem a přeložen do Libáně. V srpnu téhož roku mu byla svěřena funkce inspektora knížecích statků.205 Úřad vrchního lesmistra v Libáni zastával rovněž Johann Sommer (1861-1930). Pocházel z jiného Auerspergského panství, z Dolních Kralovic. Absolvoval tři třídy reálky a měl zkoušku na pozici lesního strážce. V knížecí službě začínal v roce 1877 jako praktikant v Tupadlech, do šesti let prošel revíry Petrkov a Střítež. V roce 1883 povýšil z praktikanta na příručího II. třídy a působil v Rohozné, později v Zálesí. V roce 1886 byl z rozhodnutí lesní správy ve Žlebech povýšen mezi adjunkty lesní správy, byl zařazen do první platové třídy a přeložen do Kuchánovic.206 V devadesátých letech působil jako lesní inženýr na Libáni.207 Tehdy významně přispěl k dobrým sousedským vztahům, jak si všimly dobové noviny, když se Lesní úřad uvolil vypracovat nový hospodářský plán pro revír spadající pod špitální správu v Chrudimi. Právě Johann Sommer hospodářský plán vypracoval a získal si uznání místních novinářů.208 Nakonec se stal lesmistrem v Libáni. Úřad lesmistra v Libáni skončil v roce 1923. „V prosinci t. r. odebral se na odpočinek pan vrchní lesmistr Jan Sommer. Po něm převzal

203 Český Východ, 1877, I, č. 6, s. 3. 204 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand, kn. 179. 205 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand, kn. 179. 206 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand, kn. 179. 207 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Dienst Conduits Tabelle des Forstpersonales 1880, kn. 183. 208 Český Východ, 1890, XIII, č. 36 – příloha, s. 3. - 47 - lesní úřad 23. 12. v. lesmistr Frt. Reich ze Zelené Hory.“209 Johann Sommer zemřel v Praze 15. května 1930.210 Dalším řídícím úředníkem, lesmistrem a od roku 1929 „administrátorem velkostatku“ byl Franz Reich (1875-?). Reich pocházel z obce Tupadly a pro svou profesi lesníka úspěšně složil státní zkoušku. V roce 1890 začínal jako praktikant v Zálesí, působil na nižších postech v Bračicích a Rohozné a na jeden rok odešel dobrovolně k armádě. V roce 1897 povýšil na lesního adjunkta v Rohozné, stejnou funkci vykonával i v Zálesí. V roce 1909 se stal lesním kontrolorem na velkostatku Dolní Kralovice. V roce 1912 působil u knížete Engelberta z Auerspergu, Františkova bratra, na Zelené Hoře jako nadlesní a administrátor velkostatku. Po první světové válce tam pracoval jako lesmistr. Svoji kariéru ukončil zpátky na velkostatku Nasavrky na postu libáňského lesmistra. Funkci vykonával od prosince 1923 do dubna 1940. V důsledku vládního nařízení byl v roce 1940 penzionován.211

Na podzim roku 1933 otiskl Zpravodaj Chrudimska krátký nekrolog Josefa Pilaře, osobnosti výrazně se na Nasavrcku angažující v obecní samosprávě, spolkové činnosti i politice. Autorem nekrologu byl pan František Borovec, inspektor státních drah a dlouholetý přítel Josefa Pilaře. Zdánlivě nevinný článek vyvolal rozruch v auersperské centrální kanceláři. Spor zažehla následující pasáž nekrologu z 12. října 1933: „Musím ale též vzpomenouti doby předválečné, kdy Nasavrcko vypadalo trochu jinak než dnes. Tehdy byla moc a síla auersperských úředníků (snad bez vědomí majitele) tak velká, že diktovala nejen v obcích, ale často i pro celý okres. Předchůdce Pilařův, Hájek, poslouchal – ale př. Pilař se již tomuto tlaku bránil a také ubránil. Velmi časté srážky mezi Pilařem a vrch. lesmistrem Somrem nebyly žádnou zvláštností. Ano, Pilař byl první člověk, který se na Nasavrcku vzepřel vrchnosti!“212 Centrální auersperská kancelář považovala za vhodné ohradit se proti netaktnímu nekrologu a pověřila Sommerova nástupce lesmistra Reicha vyřízením celé záležitosti. 24. října odeslal Reich hned tři dopisy. Jeden Karlu Sommerovi, synovi zesnulého lesmistra, aby byl o situaci informován a mohl případně zakročit. Druhý dopis byl adresován Borovcovi: „...Zesnulý vrch. lesmistr Sommer byl čestným občanem obce Ochoz a dokazoval byste asi ztěžka, vážený pane inspektore, že jeho zásluhy o okres, ať je získal způsobem jakýmkoli, byly malé a že “tlak”, jemuž se – ovšem podle Vašeho názoru – zesnulý p. Pilař musel “bránit”, byl kdy vyzněl v neprospěch okresu. Proto také musím odmítnout Váš způsob psaní o úřednictvu velkostatku, přezírající výsledky dávného a dlouholetého jeho působení za poměrů

209 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Revírní kronika Petrkova, kn. 1. 210 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Dienst Conduits Tabelle des Forstpersonales 1880, kn. 183. 211 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Katastr zaměstnanců, kn. 186. 212 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, karton 290. - 48 -

nesnadnějších nynějších. Vzpomínám jen jednoho z mnoha, Václava Liedla, hospodářského rady ve Slatiňanech, jenž byl okresním starostou v Chrudimi. Doufám, že bez diktatury!…“213 Současně Reich konzultoval svůj postup s centrální auersperskou kanceláří. Lesmistr Reich požadoval otištění veřejné omluvy na stránkách Zpravodaje Chrudimska, ovšem redakce otištění omluvného článku odmítla. František Borovec pouze zaslal lesmistru Reichovi omluvný dopis s tím, že nemínil slova v článku jako urážky, nicméně tón dopisu vyzněl značně útočně. Reichova reakce byla následující: „K Vašemu ct. ... dopisu sdělujeme, že bohužel nemůžeme se spokojiti s tímto Vaším prohlášením a musíme ... požadovati zadostiučinění způsobem takovým, že račte v nejbližším čísle ‘Zpravodaje Chrudimska’ uveřejniti upřímný a jasný projev politování...“214 Protože se tak nestalo, ukončila auersperská centrální kancelář kontakty s administrací redakce Zpravodaje Chrudimska a lesmistr Reich uveřejnil v konkurenčním časopise Chrudimský kraj vlastní vyjádření k celé kauze a odřekl odebírání Zpravodaje Chrudimska. Zaměstnancům velkostatku doporučil: „Je jistě v zájmu kolegiality a cti knížecího úřednictva, když Vám dáváme na uváženou, nemělili byste i Vy tak učiniti s poukazem na zmíněný nepřátelský článek.“215 Aféra byla pečlivě archivována lesním úřadem v Libáni.

Dále na lesní správě pracoval lesnický důchodní (Waldrentmeister), Johann Kemling (Kemlik),(1821-?) absolvoval gymnázium v Hradci Králové a dva roky techniky. Kariéru začal na panství Dolní Královice jako úřední zapisovatel. V roce 1846 se stal úředním zapisovatelem na Žumberku. Od roku 1851 byl zapisovatelem u horního úřadu v Lukavici. V roce 1857 byl na čtyři roky přeložen na velkostatek Dolní Královice. V roce 1861 se vrátil na Nasavrcké panství jako lesní účetní. Od srpna roku 1862 vedl v Nasavrkách peněžní a naturální účty. V roce 1868 byl přeložen do Libáně na pilu, kde se věnoval lesním účtům. O deset let později se stal lesnickým důchodním s platem 850 zlatých a 120 zlatých na pracovní výlohy. V roce 1886 byl penzionován s důchodem 1000 zlatých ročně.216 Stejnou funkci vykonával Johann Kölln (1855-1928). Johann Kölln pocházel z moravských Židlochovic. Do knížecí služby nastoupil v roce 1886 jako naturální účetní při horním úřadě v Lukavici. Od roku 1892 byl peněžním účetním v hornickém závodě Weissgrünn. Od roku 1907 byl peněžním účetním cukrovaru Slatiňany a o dva roky později začal pracovat jako lesní důchodní na Libáni.217 Jako lesní kontrolor na Libáni působil Wenzel Schulz (1832-?), pocházel z Trhové Kamenice. Absolvoval reálku v Praze, pokračoval na pražské technice studiem ekonomie

213 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, karton 290. 214 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, karton 290. 215 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, karton 290. 216 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand, kn. 179. 217 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Katastr zaměstnanců, kn. 186. - 49 - a správy. Měl zkoušky na pozici lesního hlídače a pomocného technického personál, rovněž mohl působit jako lovčí. Mimo to navštěvoval na pražské univerzitě přednášky polského jazyka a litertaury. Ke knížeti Auerpergovi nastoupil v roce 1855 jako lesní praktikant na panství Nasavrky.218 Ve službě začal jako praktikant u revírníka Bubáka na Proseči. Od roku 1855 byl adjunktem u lesního úřadu na panství Zelená Hora, kde zůstal tři roky. Následně se vrátil do Nasavrk, kde působil jako zapisovatel a příručí do konce června 1859. Nato odešel do Zálesí, kde pracoval jako adjunkt II. třídy. Od roku 1868 byl na pozici adjunkta v Bračicích. V březnu následujícího roku byl přeložen jako příručí na parní pilu do Libáně, kde se později stal manipulantem. V roce 1873 byl povýšen revírníka na II. třídy s působištěm v Petrkově. V říjnu 1886 byl jmenován vedoucím lesní pokladny úřadu v Libáni.219 Zastával také úřad lesního kontrolora. Byl oceněn čestnou medailí za čtyřicet let služby u knížete Auersperga.220 Jako libáňský nadlesní pracoval Karel Wollmann (1877-1936), který vystudoval Vyšší lesní ústav v Bělé pod Bezdězem a poté rok působil na moravském velkostatku Paarů. Od listopadu 1898 byl lesním adjunktem III. třídy v Rohozné. Do roku 1906 se vypracoval na pozici lesníka III. třídy a byl přeložen do Smrčku. Později se stal revírníkem II. třídy a působiště přenesl do Rohozné, kde byl o tři roky později jmenován revírníkem I. třídy.221 V roce 1929 se stal lesním kontrolorem na Libáni, kde nakonec také v roce 1931 obdržel titul nadlesního. Zemřel v nemocnici v Pardubicích na srdeční slabost.222

Sekretářem lesního úřadu v Libáni se stal Wilhelm Domín (1858-1890). V roce 1874 začínal jako praktikant na rohanském panství Řepín. Od roku 1877 pracoval pro Auersperskou knížecí rodinu, nejprve jako adjunkt na panství Dolní Kralovice, později zastupoval ve Slavickém revíru na Nasavrckém panství lesmistra Kocyho, který odjel na dovolenou. Na přelomu roku 1878/1879 odsloužil šest měsíců u císařského královského vojska a účastnil se obléhání Hercegoviny. Po svém návratu byl zaměstnán jako adjunkt u lesního úřadu v Libáni. Téměř tři roky pak působil jako adjunkt u parní pily v Rosicích.

218 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand, kn. 179. 219 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand, kn. 179. 220 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Dienst Conduits Tabelle des Forstpersonales 1880, kn. 183. 221 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. 222 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Katastr zaměstnanců, kn. 186. - 50 -

V roce 1885 se vrátil na lesní úřad na pozici tajemníka lesního úřadu, zde zůstal až do své smrti.223 Engelbert Dřevíkovský (1891-?) byl lesním adjunktem v Libáni. Nastoupil v roce 1912, o deset let později byl propuštěn 1922. Roku 1915 byla správa revíru Petrkova kvůli nemoci správce W. Wagnera, svěřena lesnímu adjunktovi Engelbertu Dřevíkovskému. V roce 1917 byl povolán k vojenské službě a do jeho návratu v roce 1918 spravoval Petrkov revírní správce Karel Wollmann. Engelbert Dřevíkovský řídil polesí Petrkov až do 1. května roku 1921, po něm správu převzal František Procházka.224 Úřad lesního naturálního účetního v Libáni spravoval Franz Sommer (1898-?). Franz Sommer vystudoval Vyšší lesní ústav a s dobrým prospěchem složil státní zkoušku z lesního hospodářství. Na počátku války začínal praxí jako lesní praktikant v Podmole. V roce 1923 se stal lesním adjunktem v Dobrovítově na žlebském velkostatku a později na Libáni. V roce 1933 byl jmenován naturálním účetním u libáňského Lesního úřadu. Na této pozici zůstal až do konce listopadu 1937. Od prosince toho roku byl jmenován správcem polesí v Děkanovicích na velkostatku Dolní Královice. O rok později se dostal zpět na Nasavrcký velkostatek, stal se správcem polesí Smrček.225 Mezi Františkovými zaměstnanci se za první republiky objevily také ženy. Bohumila Jankovcová (1906-?) nastoupila na místo pomocné úřednice na Lesním úřadu v Libáni v roce 1925. Pocházela ze Švihova na nasavrckém panství. Od roku 1940 pracovala jako pokladní.226

3. 4. 2. Revír Libáň. Libáňským revírníkem (Förster) byl Alois Procházka (1871-1911). Čtyři roky navštěvoval jihlavskou reálku a poté nastoupil na Vyšší lesnický ústav do Bělé pod Bezdězem. Do knížecí služby nastoupil v roce 1888 s působištěm v Zálesí. V roce 1892 byl přeřazen do rakouského Karlslustu. O sedm let později se vrátil do Čech, byl zařazen jako lesní adjunkt I. třídy do Libáně a od roku 1901 byl lesním adjunktem při Lesním úřadu v Libáni. Od roku 1906 byl libáňským lesníkem. Zemřel v lednu roku 1911.227

223 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. 224 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Revírní kronika Petrkova, kn. 1. 225 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Katastr zaměstnanců, kn. 186. 226 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Katastr zaměstnanců, kn. 186. 227 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. - 51 -

Jediným hajným (Waldheger) z Libáně je v albu Jaroslav Dušek (1904-?). Jaroslav Dušek byl od roku 1926 sluhou u Lesního úřadu v Libáni. V roce 1931 byl jmenován lesním hajným na Libáni, zde zůstal až do roku 1938. Potom byl přeložen do revíru Rohozná.228

3. 4. 3. Revír Kuchánovice. Lesmistrem (Waldmeister) v Kuchánovicích byl Johann Němec (1813-1880). Absolvoval hlavní školu. U knížecí rodiny pracoval od roku 1833 jako lesní adjunkt na žlebském panství. V roce 1851 se stal lesníkem ve Smrčku a pracoval zde až do roku 1862. Poté odešel na šest let do Karlslustu v Rakousku, kde byl také povýšen na nadlesního (Oberförster). V roce 1868 se vrátil na nasavrcké panství do Kuchánovic, zde obdržel osobní titul „Waldmeister“. Na konci roku 1877 odešel do penze po čtyřiceti pěti letech služby.229 Nástupcem Johanna Němce a vrchním lesmistrem (Oberförster) kuchánovického revíru se stal Alfred Zeidler (1847-1918). Nejvyšším dosaženým vzděláním byly tři třídy nižší reálky. Pracoval u Auerspergů od roku 1865, avšak již v roce 1861 se stal lesním praktikantem. Pocházel z velkostatku Dolní Královice, absolvoval nižší reálku v Chrudimi a posléze lesnickou školu. Svoji kariéru začínal jako lesní adjunkt, od roku 1865 na nasavrckém panství v revíru Lhota. Byl adjunktem II. třídy, nicméně po reorganizaci v roce 1868 se stal adjunktem III. třídy, nicméně povýšil na II. třídu ještě téhož roku. V roce 1872 byl povýšen na adjunkta I. třídy. Tři roky pak pracoval jako lovčí, pak se stal lesníkem v Kuchánovicích v roce 1878 a nakonec i nadlesním, na kterého byl povýšen v roce 1886.230 Roku 1906 byl penzionován a v penzi užíval 2 600 Korun ročně.231 Kuchánovickým lesníkem byl také Rudolf Stoupa (1864-1937). Vystudoval Vyšší lesní ústav v Bělé pod Bezdězem. Od roku 1882 na nasavrckém panství pracoval jako praktikant v Zálesí. O rok později se stal prozatímním lesním adjunktem ve Stříteži. Album uvádí, že do služby nastoupil až v roce 1885, tehdy se stal řádným lesním adjunktem v Dobrovítově a pak v Kuchánovicích. Od roku 1893 pracoval jako sekretář u lesního úřadu v Libáni. V roce 1895 byl jmenován revírním III. třídy ve Slavicích, odkud byl za stejných podmínek přesunut do Kuchánovic, zde setrval od roku 1906 až do roku 1935. V roce 1931 obdržel titul „Oberförster“, tedy nadlesní. Titul byl udělen ad personam a nesouvisel s platovým

228 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Katastr zaměstnanců, kn. 186. 229 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. 230 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Dienst Conduits Tabelle des Forstpersonales 1880, kn. 183. 231 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. - 52 - povýšením.232 V říjnu roku 1935 odešel do výslužby a po dvou letech v penzi zemřel.233 Za svou práci lesníka dostával dvě stě zlatých a dalších dvě stě čtyřicet na stravu, k tomu dřevo na topení.234

3. 4. 4. Revír Petrkov. Revírníkem (Förster) Petrkova byl Wenzel Netušil (1843-1891) úspěšně ukončil nižší reálku a po studiích se stal lesním praktikantem ve Stříteži, v Petrkově a také v Chlumu. V roce 1866 musel nastoupit k c. k. pěchotě, po vojenské službě byl přijat zpět do knížecí služby. V roce 1871 se stal prozatímním lesním adjunktem, o rok později mu byla funkce lesního adjunkta III. třídy potvrzena a za další dva roky povýšil na lesního adjunkta II. třídy. Stejně jako většina zaměstnanců i Wenzel Netušil vystřídal řadu revírů, dostal se až na velkostatek Zelená hora. Od roku 1883 byl opět na nasavrckém velkostatku v revíru Lhota, kde působil pouze tři měsíce jako mladší revírník (Jungförster), potom byl přeložen do Libáně. O dva roky později byl v Libáni jmenován revírníkem II. třídy. V roce 1886 odešel na revír Petrkov, zde byl také v roce 1890 povýšen na revírníka I. třídy. Zemřel v srpnu 1891.235 Jeho plat dosahoval 850 zlatých, navíc pobíral deputáty, využíval bydlení a dostával 100 zlatých jako osobní ohodnocení.236 Tutéž funkci zastával Adolf Wagner (1854-1920), který pocházel přímo z Petrkova. Wagner absolvoval tři roky nižší reálky a složil zkoušku lesního hlídače a měl i kvalifikaci na technického pomocného pracovníka. Nastoupil v roce 1871 jako lesní praktikant. Od roku 1872 byl lesním adjunktem III. třídy. Vystřídal několik působišť, od října roku 1873 byl v revíru Kuchánovice. Zde se dočkal povýšení na adjunkta II. třídy, které přišlo v srpnu roku 1877. Jeho kariéra stoupala, stal se lesníkem III. třídy, později lesníkem II. třídy, byl přeložen do Proseče. Zpět do Petrkova se jako revírník dostal až v roce 1901. Zemřel v prosinci roku 1920, po téměř padesátileté službě u knížecí rodiny Auersperg.237 Jeho nástupcem se stal Franz Procházka (1869-1925), ovšem s titulem revírního správce (Revierverwalter). Pocházel ze Slatiňan, absolvoval nižší reálku ve Vídni a poté Vyšší lesní ústav v Bělé. Služby lesního adjunkta III. třídy ve Smrčku se ujal roku 1891, nicméně již

232 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. 233 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Katastr zaměstnanců, kn. 186. 234 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Dienst Conduits Tabelle des Forstpersonales 1880, kn. 183. 235 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. 236 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Dienst Conduits Tabelle des Forstpersonales 1880, kn. 183. 237 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. - 53 - rok před tím působil u lesního úřadu v Zálesí. Od roku 1893 byl lesním adjunktem v Proseči, později v Kuchánovicích. Od roku 1906 byl revírníkem na panství Nieder Fladnitz v Dolním Rakousku v revíru Kaja, kde také povýšil z revírníka III. třídy až na revírníka I. třídy. Od 1. března roku 1921 byl revírním správcem v Petrkově.238

V archivu velkostatku Nasavrky se zachovala kronika revíru Petrkova pro roky 1911 až 1932, je zřejmé, že byla sepsána o několik let později, patrně revírním správcem Procházkou. Správu revíru převzal František Procházka v roce 1921, dříve byl revírním správcem v Kaji na panství Nieder Fladnitz v Dolním Rakousku. Procházka zaznamenal: „Při převzetí polesí bylo obytné stavení (myslivna) ve velmi zanedbaném stavu nalezeno. Střecha, šindelem kryta úplně shnilá, podlahy uvnitř též. Chlévky úplně zbořené, nepotřebné. Zahrada ovocná poškozená od dobytka a stromky ohlodané od drobného dobytka. Během roku se kryla střecha taškami a ostatní se k obývání upravilo. Při nastoupení mém jsem pozoroval, že se děly dosti citelné krádeže v revíru, obzláště v hájenství Vranovském. Po přísném zakročení a trestání škůdců byl zjednán vbrzku pořádek tak, že teď jsou krádeže nepatrné.“ 239 Následujícího roku si František Procházka všiml úbytku krádeží dřeva a připsal skutečnost tomu, že dělníci z tamních žulových lomů a tkalcovny mají dostatečně velké platy, a tudíž si mohou dřevo na otop zakoupit. Františku Procházkovi byli přiděleni tři hajní, a to hajný Doležal v Krupíně, Bohumil Hudec ve Vranově a Alois Červinka v Petrkově. Úřad správce revíru zastával Procházka pouhé čtyři roky. V září 1925 náhle zemřel po krátké nemoci. Dočasně převzal správu Petrkova revírní správce Karel Wollmann z Rohozné. V listopadu byl jmenován na Procházkovo místo lesní adjunkt Václav Vašák ze Stříteže. Knížecím výnosem z roku 1928 se Petrkovský revír sloučil s revírem Rohozná, kde byl revírním správcem Čenský. Petrkovskou myslivnu, dva pokoje, kuchyň, chlév, stodolu, kurníky a další příslušenství, dostal do užívání hajný Alois Červinka, nicméně už o rok později byl přeložen do hájovny Javorná v revíru Rohozná. Na jeho místo byl přeložen hajný Em. Šťastný z prosečského revíru. Šťastný v Petrkově dlouho nepobyl, už v roce 1930 nahrazoval suspendovaného hajného Josefa Kučeru v zádušním lese Sv. Mikuláše, „kterýž při zpracování vývratů dopustil se krádeže v ceně Kč 660.- a byl odsouzen k náhradě škody a 2 měsíce vězení.“240 Krádež v ceně 660 Kč nebyla nic nezanedbatelného, vždyť hajný Šťastný dostával roční odměnu 800 Kč. V říjnu roku 1930 Petrkovský revír téměř zničil sněhový polom, „takže z bývalého krásného polesí Petrkov, zbývají jen jednotlivé skupiny, které při nejbližším větru zmizí.“241 Polámané dřevo zpracovávali nejen domácí, ale i cizí dělníci, kterým byly v lesích vystavěny domky, asi pět set dělníků zpracovávalo polom osm měsíců. O necelý rok později hasili Petrkově požár vzniklý odhozením nedopalku. „Hlavní zásluhu, že oheň tento byl rychle localisován, má pan hostinský Karel Solnička z Vranova, který bez vyzvání na motoru okolní obce objel

238 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. 239 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Revírní kronika Petrkova, kn. 1. 240 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Revírní kronika Petrkova, kn. 1. 241 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Revírní kronika Petrkova, kn. 1. - 54 -

a lidi k hašení rychle povolal.“242 V dubnu 1931 se odehrály další personální změny. Hajný Bohumil Hudec z Vranova byl přeložen na polesí Obora, na jeho místo se dostal František Doležal z Krupína. Do Krupína pak nastoupil hajný Josef Krejčí ze Slavic. Vedení Petrkovské kroniky skončilo po sloučení revíru Petrkova s Rohoznou, jak v Rohozné zaznamenal Čenský 30. června 1932.243

Album zaměstnanců zahrnuje i hajné,244 a přestože v době vzniku alba petrkovský revír již neexistoval, připomínají se čtyři hajní. Emanuel Šťastný (1900-?) zahájil kariéru v roce 1925 jako výpomocný hajný v Rohozné, stal se úřednickým sluhou v Libáni, později byl lesním hajným v Seči a nakonec v Petrkově od dubna 1929. Franz Doležal (1878-?) začínal jako kancelářský sluha v Libáni, později se stal lesním hajným v Krupíně, Petrkově a nakonec ve Vranově, přičemž v Pertkově byl od roku 1912 do roku 1931. V roce 1943 byl penzionován. Josef Krejčí (1888-?) nastoupil jako výpomocný hajný. Album uvádí rok 1926, tehdy byl v revíru Rváče, nicméně jiný pramen zaznamenal Krejčího jako výpomocného hajného již v roce 1922 v Proseči, později se stal lesním hajným ve Slavicích a Krupíně. Jeho další kariéra se od roku 1932 již neodvíjela na velkostatku Nasavrky. Katastr zaměstnanců poznamenal: „Při vyvlastnění Křečova a Ryšavé, předán od 1. listopadu 1932 okresu Chrudim.“245 Vincenz Šťastný (1870-?) je v Albu uveden jako petrkovský hajný, nicméně Katastr zaměstnanců uvádí jeho činnost v revírech Rohozná, Javorná a Nová ves a od roku 1926 byl přeložen do revíru Kuchánovice.246

3. 4. 5. Revír Rohozná. Revírník Josef Seemann (1857-1893) absolvoval nižší reálku v Jihlavě a složil zkoušku lesního hlídače. Nastoupil roku 1874 jako lesní praktikant, o dva roky později byl povýšen k adjunktům III. třídy a dostal se do Stříteže. Absolvoval vojenskou službu, po níž se vrátil do auersperské služby. V roce 1882 byl povýšen k adjunktům II. třídy a byl přeložen do Rohozné. Působil také jako lovčí knížete Auersperga. Dostal se do několika dalších revírů, v roce 1890 byl jmenován prozatímním revírníkem II. třídy v Zubří, o rok později byl revírníkem II. třídy

242 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Revírní kronika Petrkova, kn. 1. 243 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Revírní kronika Petrkova, kn. 1. 244 Další hajné evidují i jiné seznamy, např. Dienst Tabelle der Heger, kde je zachycen stav hajných k roku 1899. 245 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Katastr zaměstnanců, kn. 186. 246 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Katastr zaměstnanců, kn. 186. - 55 - v Chlumu. Po dvou letech odešel jako revírník II. třídy do Rohozné, kde po necelých dvou měsících služby zemřel.247 Emanuel Dřevíkovský (1848-1908) absolvoval nižší reálku, složil zkoušku na lesního hlídače a pomocného technického zřízence. V roce 1864 začínal jako lesní praktikant v Rohozné. Po čtyřech letech byl zařazen k adjunktům III. třídy a přestoupil do revíru Smrček. Později byl přeložen do Proseče, samozřejmě ho také čekalo povýšení k lesním adjunktům II. třídy v roce 1875. Na počátku 80. let působil jako adjunkt u lesního úřadu na Zelené hoře. V roce 1885 byl povýšen na lesníka II. třídy a svou službu měl vykonávat na panství Weitwörth, kde byl také povýšen na lesníka I. třídy. Po smrti Josefa Seemanna v roce 1893 přebral funkci lesníka v Rohozné. U rodiny Auersperg strávil ve službě čtyřicet let a deset měsíců.248 Na postu revírního správce stál Ferdinand Čenský (1888-?), který v mládí prošel lesnickým vzděláním, absolvoval Revírní školu v Písku. Nastoupil již v roce 1906 (podle Alba 1908) jako prozatímní lesní revident, pracoval za 40 korun měsíčně, později dostal příplatek 20 korun měsíčně. V roce 1908 nastoupil jako lesní adjunkt III. třídy v Proseči. Od roku 1912 byl adjunktem II. třídy a později i I. třídy v Proseči. V roce 1917 byl jmenován lesníkem III. třídy a přeložen do Chlumu.249 V roce 1924 byl jmenován revírním správcem ve Stříteži a od roku 1929 byl revírním správcem v Rohozné, k čemuž je poznamenáno, že datum sloučení Petrkova s Rohoznou bylo 1. ledna 1929.250

Hajní v revíru Rohozná zaznamenaní v Albu jsou Alois Červinka (1873-?), jako výpomocný hajný byl v Petrkově od roku 1894. Až v roce 1900 se stal řádným lesním hajným, v Petrkově zůstal až do zrušení revíru v roce 1929, tehdy byl přeložen do revíru Rohozná.251 Penzionován byl v roce 1934 (a jak se uvádí na jiném místě v Katastru zaměstnanců, bylo to na vlastní žádost).252 Heinrich Pelikán (1886-?) nastoupil v roce 1912 jako sluha u lesního úřadu. Později se stal výpomocným lesním hajným v Libáni, lesním hajným ve Stříteži, v Zubří, od roku 1936 byl přeložen do Javorné nacházející se v revíru Rohozná. V Rohozné

247 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. 248 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. 249 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. 250 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Katastr zaměstnanců, kn. 186. 251 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Katastr zaměstnanců, kn. 186. 252 SOA Zámrsk, RA Auersperg Žleby, Album zaměstnanců. - 56 - působil také Anton Jeníček (1884-?) a Anton Jeníček ml. (1912-?).253 Anton Jeníček byl 15 let „jezdčíkem v zámku“ ve Slatiňanech, od roku 1913 do roku 1926 byl lesním hajným v Javorné, tedy na revíru Rohozná. V roce 1926 byl přeložen do Nové Vsi ve stejném revíru. Anton Jeníček ml. nastoupil do auersperské služby v roce 1934 jak výpomocný lesní hlídač. O rok později se stal lesním hajným v Javorné a v roce 1936 byl přeložen do Slavic.254

3. 4. 6. Revír Proseč. Revírníkem v Proseči byl Franz Žaak (Žák), 1819-1902. U knížecí rodiny sloužil od roku 1839. Pocházel z Jihlavska, studoval hlavní školu v Telči, část studií absolvoval soukromě. Než nastoupil do knížecí služby, pracoval jako lesní adjunkt v Dačicích. Lesního adjunkta dělal v Petrkově a Tupadlech od roku 1839 do konce března 1844. Potom byl přeložen na panství Nieder Fladnitz, kde zastával post lesního adjunkta, od roku 1864 byl lesníkem II. třídy. V roce 1871 byl přeložen na Nasavrcké panství do revírů Seč a Proseč a roku 1877 povýšen na lesníka I. třídy.255 V Proseči zůstal do roku 1891, tehdy odešel po dvaapadesáti letech a osmi měsících ve službě u rodiny Auersperg na odpočinek. Zemřel v červenci 1902.256 Stejný post, ale s názvem revírní správce zastával v Proseči i Rudolf Fibich (1866- 1935), který absolvoval reálku v Jihlavě a dva roky Vyššího lesního ústavu v Bělé. Nastoupil v roce 1887 jako prozatímní lesní adjunkt III. třídy, o dva roky později byl ve funkci potvrzen. Zanedlouho povýšil na adjunkta II. třídy a byl přeložen k lesnímu úřadu do Šebořic. V roce 1894 se stal adjunktem I. třídy a ještě téhož roku byl jmenován na lesní úřad do Libáně, kde strávil následujících pět let. Následovalo jmenování lesníkem III. třídy v revíru Chválovice, v roce 1903 se stal lesníkem II. třídy a nakonec o rok později byl jmenován prosečským lesníkem a konečně v roce 1905 dosáhl na lesníka I. třídy.257 V roce 1930 byl přeložen zpět do Chválovic, odkud o rok později odešel do penze. Zemřel v červnu roku 1935.258 Wenzel Vašák (1891-?) byl správcem polesí Proseč. Jeho nejvyšším dosaženým vzděláním byla Vyšší lesnická škola v Písku. Nastoupil v roce 1914 jako lesní adjunkt do Stříteže, od roku 1925 byl revírním správcem v Petrkově, o tři roky později ve Stříteži a od roku 1930 byl revírním správcem v Proseči (později byla funkce revírního správce tužkou

253 Dodám, že jsou v Albu zaměstnanců uvedeni se stejným datem narození. 254 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Katastr zaměstnanců, kn. 186. 255 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand, kn. 179. 256 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. 257 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. 258 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Katastr zaměstnanců, kn. 186. - 57 - upravena na správce polesí). V Proseči zůstal až do roku 1940. „Od 1. 1. 1941 odešel na vlastní žádost do výslužby.“259 Mezi hajnými připomenutými v albu byl Eduard Dušek (1912-?), který vystudoval hájenskou školu v Domažlicích. Od roku 1934 pracoval jako výpomocný lesní hlídač. Od května 1935 byl jmenován lesním hajným a byl přeložen do Proseče. 260 Dalším hajným byl Anton Novák (1898-?). Do služby nastoupil v roce 1921 jako výpomocný lesní hlídač. O pět let později se stal lesním hajným nejprve v Přemilově, v Proseči, pak v Oustupku. V roce 1940 byl sesazen opět na post výpomocného lesního hlídače a přeložen do Vršova, v Katastru zaměstnanců je poznamenáno „z trestu!“. O rok později se vrátil na pozici lesního hajného.261 Karl Pilař (1912-?) stejně jako Eduard Dušek studoval hájenskou školu v Domažlicích. Začínal v roce 1933 jako výpomocný lesní hlídač v Přemilově, o čtyři roky později se stal tamním lesním hajným. A konečně prosečské hajné reprezentoval i Franz Mazuch (1906-?). Franz Mazuch vystudoval hájenskou školu v Jemnici a od roku 1927 byl na praxi v kuchánovickém revíru a půl roku 1931 strávil jako výpomocný hajný v Oustupku, načež v roce 1932 úspěšně složil nižší státní zkoušku. Tou dobou již několik měsíců zastával post lesního hajného v Přemilově. Od roku 1934 byl lesním hajným v Chlumu, za několik let ho nacházíme v prosečském revíru.262

3. 4. 7. Revír Slavice. Revírníkem ve Slavicích byl Wenzel Rudolf (1792-1869). Wenzel Rudolf absolvoval triviální školu. Jako lesní adjunkt a později lesník působil na panství Dolní Královice do roku 1841. Od roku 1845 byl lesníkem ve Slavicích.263 „Dne 19. ledna 1869 zemřel ve Slavicích lesní Václav Rudolf a byl pohřben 22. ledna v Licibořicích. Dle vyprávění účastníků pohřbu, byl tento den takový mráz, že padali zmrzlí ptáci ze stromů a muzikantům přimrzaly trubky ke rtům, takže měli ústa plná krve a nemohli hrát.“264 Také Wenzel Šolar (1842-1894), datum narození z personálních seznamů není jasné, ročník narození se uvádí 1842 i 1844, byl lesníkem ve Slavicích. Navštěvoval nižší reálku a později dokončil reálku v Písku. Od počátku šedesátých let pracoval u lesního úřadu na

259 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Katastr zaměstnanců, kn. 186. 260 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Katastr zaměstnanců, kn. 186. 261 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Katastr zaměstnanců, kn. 186. 262 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Katastr zaměstnanců, kn. 186. 263 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand, kn. 179. 264 Kronika velkostatku Nasavrky. - 58 -

Zelené hoře. O deset let později se dostal na žlebský velkostatek jako lesní adjunkt II. třídy. V roce 1877 byl přeložen do libáňského revíru a rok nato povýšen na adjunkta I. třídy. V roce 1882 byl ustanoven podlesním (Jungförster). V roce 1883 byl přeložen do Slavic a o dva roky později byl jmenován lesníkem II. třídy.265 Nadlesním ve Slavicích byl Eduard Rudolf (1880-1956), který pocházel z Vorle. Vystudoval lesnický ústav v Bělé. Uvádí se, že ještě před rokem 1900 působil jako lesní praktikant v Kaji (revír na velkostatku Nieder Fladnitz). Nastoupil v roce 1900 a dva roky byl veden jako čekatel na titul lesníka (Forstcandidat). V roce 1903 byl jmenován lesním adjunktem III. třídy v Rohozné. V roce 1904 byl nakrátko jmenován výpomocným adjunktem lesního úřadu v Libáni. V roce 1906 se stal lesním adjunktem II. třídy ve Slavicích, o tři roky později byl revírníkem III. třídy.266 „Dne 27. července (1914 – pozn. HS) dopoledne odevzdal revírní lesní Eduard Rudolf za asistence vrchního lesmistra Sommera revír Slavice - Libáň a dvůr Slavice Janu Wagnerovi, lesnímu adjunktu v Kochánovicích. Téhož dne odpoledne odjel lesní Eduard Rudolf do války a vrátil se až za 4 roky a 3 měsíce do Slavic.“267 Do roku 1931 muselo následovat ještě povýšení na revírníka I. třídy, neboť v roce 1931 získal Eduard Rudolf titul nadlesního udělený ad personam. Uvádí se, že ve Slavicích strávil E. Rudolf celých čtyřicet let, tedy do výslužby musel odejít v roce 1946. Nadlesní Eduard Rudolf zemřel na penzi v květnu roku 1956, po čtyřiceti pěti letech služby u knížete Auersperga.268 Hajní se ve slavickém revíru připomínají čtyři. Josef Vašák (1848-1930) navštěvoval Lidovou školu ve Svídnici. Než se stal hajným, pracoval pět a půl roku jako kočí u lesmistra J. Němce v Kuchánovicích.269 Josef Strouhal (1896-?) pracoval jako výpomocný lesní hajný od roku 1921 ve Slavicích, později byl přeložen do Mezisvětí. V roce 1925 byl jmenován lesním hajným ve Slavicích. V roce 1936 byl přeložen do Trpišova. O Josefu Duškovi (1870-?) víme zatím jen tolik, že do služby nastoupil roku 1903 jako lesní hajný a v roce 1938 odešel do výslužby. Josef Horník (1903-?) byl od roku 1929 výpomocným lesním hajným v Zubří, kde byl v roce 1931 povýšen na lesního hajného a ještě téhož roku byl přeložen do Slavic, zde působil do konce září 1936.270

265 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand, kn. 179. 266 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. 267 Kronika velkostatku Nasavrky. 268 Kronika velkostatku Nasavrky. 269 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Dienst Tabelle der Heger 1899, kn. 184. 270 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Katastr zaměstnanců, kn. 186. - 59 -

3. 4. 8. Revír Vorel (Orel). Lesníkem a také jediným zástupcem revíru ve Vorli byl Johann Rudolf (1828-1906). Do služby nastoupil v roce 1850. Pocházel z obce Krčma v Čechách, nejvyšším dosaženým vzděláním byly čtyři třídy hlavní školy. Dvacet let byl lesním adjunktem v Nasavrkách a pak od roku 1871 až do svého penzionování v roce 1900 působil jako lesník ve Vorli.271 Jako lesník bral 950 zlatých ročně. Za čtyřicet let služby byl oceněn čestnou medailí.272

3. 4. 9. Revír Smrček. Lesníkem ve Smrčku byl Adolf Tomsa (1829-1895). Absolvoval čtyři třídy hlavní školy. Adolf Tomsa nastoupil do knížecí auersperské služby jako lesní adjunkt v dubnu roku 1848. Zpočátku působil na žlebském velkostatku, v roce 1859 byl za stejných podmínek přeložen do Libáně, kde zůstal až do roku 1867. Téměř po dvaceti letech se stal lesníkem a tento post zastával v Zubří, v Proseči a nejdéle pak ve Smrčku. Lesníkem ve Smrčku se stal v roce 1874. K roku 1888 dostával plat v 950 zlatých v hotovosti ročně.273 Ve Smrčku zůstal až do své smrti v říjnu 1895.274 Revírním správcem se stal Anton Zimmermann (1875-1925). V roce 1900 přišel jako lesní kandidát do Proseče. O rok později zde byl jmenován lesním adjunktem III. třídy. V roce 1906 povýšil na lesního adjunkta II. třídy a přeložen byl do Kuchánovic. O tři roky později byl jmenován lesníkem III. třídy s působností v Chlumu, zde byl také později povýšen na lesníka II. třídy. V roce 1917 byl přeložen do Smrčku a od ledna 1918 byl zařazen do první platové třídy. 275 Stejný post zastával Heinrich Dřevíkovský (1877-1938), který byl absolventem Vysoké školy zemědělské ve Vídni. Od roku 1901 byl lesním adjunktem III. třídy ve Stříteži, od roku 1906 byl lesním adjunktem při lesním úřadu v Libáni. V roce 1909 se stal revírním správcem ve Stříteži a od roku 1924 působil jako revírní správce ve Smrčku. Zde zůstal do července roku 1938. Zemřel v červenci toho roku v pardubické nemocnici na mrtvici z důvodu zkornatění tepen.276

271 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. 272 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Dienst Conduits Tabelle des Forstpersonales 1880, kn. 183. 273 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Dienst Conduits Tabelle des Forstpersonales 1880, kn. 183. 274 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. 275 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. 276 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Katastr zaměstnanců, kn. 186. - 60 -

Mezi hajnými ve Smrčku je připomenutý Vincenz Urban (1875-?). Urban v roce 1907 začínal jako výpomocný hajný ve Stříteži, o deset let později se stal lesním hajným v Proseči. Od roku 1926 byl hajným v Rohozné a za tři roky byl přeložen zpět do Proseče. Od května roku 1935 byl přeložen do Smrčku, zde působil až do roku 1941. Adolf Lindenthal (1872-?) pocházel z Dolního Rakouska. Na počátku 20. století byl kočím u lesního úřadu v Libáni. V roce 1902 se stal hajným v Libáni a na své pozici setrval až do konce března 1918. Od dubna byl přeložen do Smrčku. „V důsledku vlád. nař. II čís. 15 z 27. 1. 1939 od 1. září 1939 penzionován.“277 Jaroslav Půhoný (1905-?) k práci v lese přišel až v roce 1933, tehdy se stal výpomocným lesním hlídačem v Zubří. Od roku 1934 byl lesním hajným ve Studené Vodě, která spadala pod Smrček.278

3. 4. 10. Revír Střítež. Revírníkem ve Stříteži byl Anton Stoupa (1822-1903), nastoupil 1830. Pocházel z Mladotic v Čechách. Prvně pracoval na žlebském panství jako lesní adjunkt, tutéž funkci zastával i na Nasavrckém panství. Osm let strávil ve službách knížete Auersperga jako lovčí. V roce 1858 se stal revírníkem ve Švihově a nakonec v roce 1867 byl přeložen do Stříteže. V roce 1889 oslavil 50 let ve službě Jeho Jasnosti knížete Auersperga.279 Ve službě zůstal ještě rok, práci u knížete Auersperga ukončil s posledním prosincem roku 1890. Zemřel v červenci roku 1903.280 Revírním správcem ve Stříteži byl i Heinrich Reich (1898-1941). Reich vystudoval lesnickou školu v Písku. Nastoupil v roce 1922 jako lesní adjunkt. Od roku 1929 byl revírním správcem v revíru Chlum na žlebském velkostatku. V roce 1930 byl přeložen do Stříteže. Zemřel v nemocnici v Hradci Králové v červnu roku 1941.281 Album uvádí ještě tři zástupce revíru Střítež na pozici hajných. Karl Řezníček (1886-?) byl zaměstnán u hraběte Wilczeka, ke knížeti Auerspergovi nastoupil až v roce 1926, kdy se stal lesním hajným v Oustupku. Od roku 1931 působil v revíru Smrček, odkud byl o dva roky později přeložen do Stříteže. Je zaznamenáno, že ze Stříteže odešel v roce 1937 a až do roku 1944 působil v Polomu, toho roku těžce onemocněl a pravděpodobně službu ukončil.

277 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Katastr zaměstnanců, kn. 186. 278 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Katastr zaměstnanců, kn. 186. 279 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Dienst Conduits Tabelle des Forstpersonales 1880, kn. 183. 280 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. 281 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. - 61 -

Jaroslav Pospíšil je uveden jako výpomocný hajný ve Stříteži, nicméně v jediném pramenu, který zahrnuje období první republiky a všechen lesní personál, se objevuje jistý Ladislav Pospíšil. Oba mají shodné datum narození i datum nástupu do zaměstnání, ovšem v Katastru zaměstnanců není zaznamenáno, že by dotyčný působil ve Stříteži. Zaznamenáno je Zubří a Lipka. Jedna teorie by byla taková, že je v albu chyba ve jménu a Střítež je uvedena proto, že pod ní Zubří spadalo. Není to zatím nijak potvrzené. Hajný Bohumi Hrubý (1867-?) začal v roce 1899 jako výpomocný strážce, později pracoval na pile. Od roku 1902 byl hajným v Seči a odcházel odtamtud až v roce 1926. Potom byl do roku 1937 hajným v Polomu, což spadá pod revír Střítež. V roce 1937 byl penzionován.282

3. 4. 11. Revír Zubří. Zuberský revír v Albu zaměstnanců zastupuje lesní hlídač (Forstwart) Josef Zelenka (1844-1890), který do služby nastoupil jako praktikant ve Slavicích. V roce 1864 se stal řádným zaměstnancem, získal místo lesního adjunkta II. třídy ve Smrčku. V roce 1866 se stal lesním adjunktem v Petrkově a později ve Stříteži, působil i v Proseči, pak se opět vrátil do Smrčku. Mezitím se v roce 1868 změnila organizace a kvůli novému uspořádání poměrů se Josef Zelenka ocitl opět mezi adjunkty III. třídy. Na pozici adjunkta II. třídy byl povýšen v roce 1877. Na počátku 80. let byl Zelenka přeložen mimo nasavrcký velkostatek, zpět se vrátil až v roce 1885 jako lesní hlídač v Zubří. Zůstal zde až do své smrti v květnu roku 1890.283

3. 4. 12. Revír Seč. Jediným zástupcem revíru Seč je v albu lesník Josef Jeřábek (1825-1887). Jeřábek navštěvoval hlavní školu. Než přišel k Auerspergům, pracoval čtyři roky na panství Lipnice. Od roku 1852 byl lesním adjunktem ve Stříteži. Od roku 1858 pak stejnou pozici zastával ve Smrčku. V roce 1859 byl jmenován lesním adjunktem II. třídy. Od roku 1863 byl adjunktem v Proseči, později se dostal opět na žlebský velkostatek, kde byl také povýšen na adjunkta I. třídy. V roce 1871 se stal prozatímním lesníkem v Chlumu a později byl ve funkci potvrzen. Od dubna 1883 pracoval v Seči. Zemřel v říjnu roku 1887.284

282 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Katastr zaměstnanců, kn. 186. 283 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. 284 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand, kn. 179. - 62 -

3. 4. 13. Revír Střibřich (Třibřichy). Jediného zástupce Třibřichu uvádí album lesníka Franze Kotzyho. Nicméně došlo opět k chybě a datum narození a úmrtí uvedené v Albu je jiného Franze Kotzyho (1854-1904), totiž naturálního účetního v žlebském cukrovaru. Náš Franz Kotzy, lesník, se narodil v roce 1812. Absolvoval tři třídy hlavní školy. Svoji kariéru začínal v Rakousku. V roce 1833 pak přišel na panství Nieder Fladnitz, zde se stal lesním adjunktem. V roce 1840 byl přeložen na panství Žleby jako lesní adjunkt. Od roku 1850 byl lesníkem v Chlumu, působil zde dalších osm let. Potom byl přeložen do Tupadel, kde působil přes dvanáct let jako lesník. V roce 1871 byl přeložen do Střibřichu, kde zůstal až do svého penzionování roku 1877.285

Na závěr připojím jedno jubilejní ocenění. V květnu roku 1889 oslavili pánové Anton Stoupa (Střítež) a František Žaak (Proseč) jubilejní padesáté výročí ve službách knížecí rodiny Auersperg. Oběma pánům kolegové i nadřízení darovali album svých fotografií. „Každý, kdož blíže zná přímou, bodrou, pravou českou lesnickou povahu obou jmenovaných poctivých mužů, ve hvozdech českých a věrných službách Jasné knížecí rodiny sestárlých, přeje jim ze srdce, aby jim zdravý lesní vzduch prodloužil žití o drahnou ještě řadu let.“286 Lesníci Antonín Stoupa a František Žák projevili svou vděčnost veřejnou cestou, když v novinách Český východ nechali otisknout poděkování. „Vřelé, srdečné díky“ patřilo všem gratulantům a především nadřízenému vrchnímu lesmistrovi Janu Freygangovi.287

3. 4. 14. Pila v Libáni. „Rok 1864. V tomto roce byla skončena stavba parní pily na Libáni. Vedením pily pověřen lesní Jan Ulrich z Prahy pod dozorem lesmistra Jana Fibicha a kontrolou lesního účetního Jana Kemlika.“288 Pilu v Libáni obstarával zvláštní zřízenec, který měl na starosti rovněž účetnictví a stál na pozici lesního. Emil Bouška (1863-1916) absolvoval horní školu v Příbrami. Do knížecí služby nastoupil v roce 1890. Od roku 1893 byl účetním adjunktem. Jeho kariéra se odbývala až do

285 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. 286 Český východ, 1889, XII, č. 19, s. 3. 287 Český východ, 1889, XII, č. 19, s. 4. 288 Kronika velkostatku Nasavrky. - 63 - roku 1909 v hornických závodech v Lukavici a Weissgrünu. V roce 1909 byl jmenován vedoucím účetním na libáňské pile.289

3. 5. CUKROVAR SLATIŇANY. Stavbu cukrovaru ve Slatiňanech zadal kníže Vincenz Karel Auersperg, základy byly položeny v roce 1857, cukrovar byl dostavěn o rok později. Stavbu cukrovaru řídil architekt Benedikt Škvor ve spolupráci s Františkem Schmoranzem.290 Zpracování řepy a výroba bílého cukru byla zahájena v listopadu 1859. Slatiňanský knížecí cukrovar se stal prvním podnikem svého druhu v okolí. Teprve v roce 1867 byl založen akciový cukrovar v Chrudimi, v roce 1869 založil kníže Kinský cukrovar na sousedním rosickém panství a roku 1871 byl založen Společenský rolnický cukrovar v Hrochově Týnci.291 Nicméně nebyl to první cukrovar založený knížetem Vincenzem Karlem. Na svém středočeském žlebském panství nechal postavit cukrovar již v roce 1851 a do provozu ho uvedl v roce 1852.292 Dlužno dodat, že knížecí cukrovar ve Slatiňanech jako jediný v okolí vyráběl bílé zboží určené pro prodej do domácností a pro export. Chrudimský akciový cukrovar se zabýval také výrobou cukru, nicméně kvůli finančním potížím této aktivity zanechal r. 1885. Zmíněné okolní cukrovary tedy zpracovávaly řepu a vyhotovovaly surový cukr. Slatiňanský cukrovar pak surový cukr odebíral a dále zpracovával. Kromě toho využíval i vlastní zdroje. Slatiňanský cukrovar byl také jako první elektrifikován. Elektrické osvětlení bylo zavedeno už v roce 1886. Slatiňanský cukrovar vyráběl stolní cukrové homole, cukrové kostky, krystalový cukr a „melispilé“ (bílý cukr ve formě malých kousků) a „concassé“ (drcený bílý cukr) určené pro export, vyváželo se převážně do Orientu.293 Roku 1865 byla u slatiňanského cukrovaru zřízena olejna na výrobu řepkového oleje, avšak již v roce 1874 ukončila provoz a prostory olejny se přeměnily na skladiště cukru.

Na konci listopadu 1890 došlo v cukrovaru k tragické nehodě, zprávu přinesl opět Český Východ. „As k půlnoci bylo slyšeti v kotlovně zmíněného cukrovaru dosti prudkou ránu, jíž následoval zvláštní sykot a rázem shasla všecka elektrická světla i veškeré stroje přestaly pracovati. V prvním okamžiku nastalo

289 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. 290 Vepřek, P.: Chrudimsko a Nasavrcko. Díl II. Poměry zemědělské a národohospodářské. Chrudim 1909, s. 312. 291 Vepřek, P.: Chrudimsko a Nasavrcko. Díl II. Poměry zemědělské a národohospodářské. Chrudim 1909, s. 307- 312. 292 Holešovský, J.: Le Domaine du Prince Francois Joseph Auersperg à Žleb. Wien 1900, s. 47. 293 Vepřek, P.: Chrudimsko a Nasavrcko. Díl II. Poměry zemědělské a národohospodářské. Chrudim 1909, s. 307- 314. - 64 -

všeobecné zděšení, než záhy dostavila se opět duchapřítomnosť. Vrchní topič Sýkora v domnění, že prasklo některé sklo vodoznaku na parních kotlích, chtěje sklo toto novým zaměniti, byl, když po schodech k vodoznaku stoupal, náhle překvapen dalším silným výbuchem a mocným výronem páry k zemi poražen; v okamžiku byl parou tak obklíčen, že bylo mu těžko východu nalézti. Kotlovna všecka zahalila se parou strašlivě hučící a vše dusící, a tak prchali rychle i ostatní dělníci na venek dvojími dveřmi a otvorem pro skládání uhlí. Jediný topič Němec, nemoha v nastalé temnotě východu nelézti a jsa bezpochyby zaražen stále valícím se proudem páry, klesl, a pozbyv pádem nejspíše vědomí, po té zadušen jest.“294 K ošetření zaměstnanců byl ihned přivolán lékař. Příčinou výbuchu parního potrubí bylo pravděpodobně selhání materiálu, nebylo zjištěno cizí zavinění. Naštěstí nedošlo k větším ztrátám na životech, v kotlárně totiž obvykle přenocovaly tovární dělnice z okolních obcí, po výplatě toho dne však odešly domů.295

V roce 1891 se slatiňanský cukrovar, stejně jako žlebský, účastnil jubilejní zemské výstavy cukrovarnického průmyslu konané v Praze. Pavilony měly oba cukrovary ve středu výstavního areálu a návštěvníkům prezentovaly produkty určené nejen k domácí spotřebě, nýbrž také produkty určené k vývozu.296 K roku 1909 byla hodnota cukrovaru odhadována na 1 500 000 korun.297 Roku 1915 zasáhl cukrovar požár, který zničil výrobní haly včetně strojního vybavení. Kníže František Josef Auersperg rozhodl o následné rekonstrukci a rozšíření cukrovarnického areálu, s opětovným provozem se začalo v roce 1917.298 Po roce 1945 se z knížecího cukrovaru stal státní podnik. Správa cukrovaru podléhala centrální kanceláři nasavrckého velkostatku. Nejvyšším úředníkem cukrovaru byl tedy jeho správce (Zuckerfabriks Verwalter), tím se stal Johann Kubín (1829-1898). Narodil se v obci Liblice (okres Mělník). Vystudoval gymnázium a pokračoval ve studiích na Technickém vzdělávacím ústavu v Praze obor zemědělství a chemické technologie. Do knížecí služby nastoupil v roce 1856, tehdy byl adjunktem u žlebského cukrovaru až do roku 1861. Potom se stal na třináct let cukrovarnickým kontrolorem. Od roku 1874 působil jako cukrovarnický správce ve Slatiňanech až do 31. srpna 1891. K prvnímu září téhož roku byl penzionován.299 Za zmínku stojí fakt, že v roce 1869 byl založen Spolek cukrovarníků východních Čech. Spolek se zabýval především řešením

294 Český Východ, 1890, XIII, č. 35, s. 4. 295 Český Východ, 1890, XIII, č. 35, s. 4. 296 Neumann, K. C.: Průvodce kolektivní výstavou průmyslu cukrovarnického v Čechách na všeobecné zemské jubilejní výstavě 1891 v Praze. Praha 1891. 297 Vepřek, P.: Chrudimsko a Nasavrcko. Díl II. Poměry zemědělské a národohospodářské. Chrudim 1909, s. 314. 298 Chrudimské vlastivědné listy, 1999, č. 1, s. 13-14. Dále Chrudimské vlastivědné listy, 1999, č. 2, s. 11-13. 299 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. - 65 - otázek hospodářských, technických nebo zákonodárných. Tento spolek se ale významně zabýval také literární činností a z jeho podnětu bylo vydáno několik česky psaných spisů o cukrovarnictví. Místopředsedou spolku se stal Johann Kubín.300 Podle sčítání obyvatelstva z roku 1880 víme, že domovské právo měl v obci Horka. Hlásil se k římským katolíkům a jeho obcovací řečí byla čeština. Sčítání obyvatel prozradilo, že se Johann Kubín nikdy neoženil. Bydlel ve Slatiňanech na č. p. 98.301 Na jeho místo nastoupil Franz Fischer (1852-1907). Franz Fischer se narodil v Praze a v letech 1869-1872 úspěšně studoval na české technice chemický obor. Do roku 1880 sbíral zkušenosti v cukrovarech ve Smolinovsi, Opočně a v Lisé. V roce 1880 nastoupil ke knížeti Auerspergovi jako technický adjunkt cukrovaru Žleby. V roce 1888 byl jmenován cukrovarnickým mistrem a roku 1891 převzal správu cukrovaru ve Slatiňanech. V roce 1904 odešel na penzi.302 V roce 1907 byl do čela Slatiňanského cukrovaru jmenován Martin Köcher (1859- 1934). Martin Köcher absolvoval chemicko-technická studia na Vídeňské technice. Praxi nabýval od roku 1882 ve Slatiňanském cukrovaru. V roce 1888 se dostal na post cukrovarnického chemika, načež v roce 1889 získal funkci technického adjunkta III. třídy a ještě téhož roku odešel do Žlebského cukrovaru, kde se vypracoval na adjunkta I. třídy a zůstal zde až do roku 1897. Tehdy se vrátil do slatiňanského cukrovaru a o rok později se stal cukrovarnickým mistrem. Mezi lety 1904 a 1907 byl správcem cukrovaru ve Žlebech, a jak už bylo řečeno, v roce 1907 převzal správu cukrovaru Slatiňany s titulem ředitele cukrovaru (Zuckerfabriks Direktor). Zemřel v době, kdy ještě aktivně zastával svoji funkci, v listopadu 1934, po padesáti a dvou letech služby u knížete Františka Josefa Auersperga.303 Po smrti Martina Köchera vedl Slatiňanský cukrovar Franz Killinger (1865-1942).304 Absolvoval německou reálku a studia chemie v Praze. Po studiích působil jako technický asistent cukrovaru „Philipshof“. Od roku 1889 pracoval jako pomocný úředník slatiňanského cukrovaru. Od října 1890 do září 1891 byl cukrovarnickým asistentem. Potom odešel do cukrovaru ve Žlebech, kde byl povýšen na adjunkta II. třídy. S tímto postem se zakrátko vrátil do cukrovaru ve Slatiňanech. V roce 1898 byl jmenován technickým adjunktem I. třídy. Od

300 Neumann, K. C.: Průvodce kolektivní výstavou průmyslu cukrovarnického v Čechách na všeobecné zemské jubilejní výstavě 1891 v Praze. Praha 1891, odd. III, s. 3. 301 SOkA Chrudim, Obecní úřad Slatiňany, Sčítání obyvatelstva 1880, inv. č. 301, kart. 27. 302 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. 303 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. 304 Personal Stand uvádí rok narození 1864, zatímco Album zaměstnanců datum 6. května 1865. - 66 - srpna roku 1900 pracoval jako cukrovarnický kontrolor. Od roku 1919 byl cukrovarnickým mistrem a nakonec od roku 1935 technickým ředitelem cukrovaru (Zuckerfabriks Technische Director). Funkci zastával dva roky, potom byl penzionován. Zemřel v srpnu 1942 ve Slatiňanech.305 Bohumil Rohlík (1875-?) vystudoval obchodní akademii. Roku 1899 nastoupil jako pomocný úředník ve Slatiňanském cukrovaru a ještě téhož roku byl jmenován asistentem na administračním oddělení. V roce 1904 byl přidělen k důchodnímu, po šesti letech dosáhl navýšení platu, a to z 1 800 korun ročně na 2 200 korun ročně. Další platové povýšení ho čekalo v roce 1914, tehdy dostával 2 600 korun, poslední zápis v jeho přehledu služby říká, že od 1. ledna 1919 se jeho plat vyšplhal na 3 400 korun.306 O práci Bohumila Rohlíka nám Personal Stand víc neříká, nicméně pod jeho fotografií v Albu zaměstnanců je uvedeno, že působil jako ředitel administrativního oddělení slatiňanského cukrovaru (Zuckerfabriks Administration Director), tento údaj se vztahuje k roku 1936.307 Ernst Girowitz (1842-1924) vystudoval nižší gymnázium v Praze. Do knížecí služby v roce 1859 nastoupil již s pracovními zkušenostmi z vlašimského panství. Začínal ještě za knížete Vincenze Karla Auersperga jako hospodářský praktikant v Žumberku, později v Zaječicích. V roce 1864 povýšil na adjunkta II. třídy a byl přidělen k důchodnímu úřadu ve Žlebech. Na žlebském velkostatku pracoval do roku 1873, tehdy se dostal jako adjunkt I. třídy k hospodářskému ředitelství ve Slatiňanech. Zůstal zde však pouhý jeden rok a vrátil se zpět na Žleby. V roce 1879 se stal vedoucím účetním u horního úřadu v Lukavici, úřad vykonával dalších šest let. V roce 1885 získal post vedoucího účetního ve slatiňanském cukrovaru, od roku 1900 s platem 400 korun ročně. V roce 1914 dostal osobní příplatek a jeho výplata se zvedla na 600 korun ročně. V roce 1919 získal titul administrativního správce. 1. července roku 1922 byl penzionován a dostal důchod 12 000 korun. U knížete Auersperga pracoval šedesát tři let. Zemřel v roce 1924.308 Jako cukrovarnický mistr působil Wenzel Horáček (1849-1927). Vystudoval reálku a od roku 1869 byl elévem ve Slatiňanském a Žlebském cukrovaru. V roce 1880 se stal asistentem v cukrovaru Slatiňany, v roce 1890 byl povýšen mezi adjunkty II. třídy. O deset let později se stal cukrovarnickým kontrolorem. Jeho plat v roce 1914 činil 2 800 korun. V roce

305 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. 306 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. 307 SOA Zámrsk, RA Auersperg Žleby, Album zaměstnanců. 308 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. - 67 -

1919 se stal cukrovarnickým mistrem (Zuckermeister) s ročním platem 3 600 korun. V roce 1923 byl penzionován, na důchod dostal 8000 korun. Zemřel v lednu roku 1927.309

Následující zaměstnanci cukrovaru jsou uvedeni v Albu zaměstnanců, ale v jediném seznamu všeho personálu, v knize Personal Stand, který se začal psát v roce 1871 a jeho poslední revize proběhla v roce 1932, jim již není věnována taková pozornost, jako výše uvedeným vedoucím pracovníkům. Karl Infeld (1875-?) nastoupil ke knížeti roku 1893. V roce 1904 pracoval jako technický kontrolor (Zuckerfabriks Technische Controlor) za 1 200 korun ročně. O dva roky později byl povýšen k adjunktům II. třídy a plat se vylepšil o čtyři sta korun, roku 1914 bylo zaznamenáno další platové povýšení na 1 800 a poslední záznam uvádí 2 400 korun od ledna 1919.310 Ing. Vladimír Novák (1877-?) svá studia absolvoval v Praze. V roce 1909 nastoupil jako technický asistent za 1 600 korun ročně. V roce 1913 povýšil na technického adjunkta s platem 2 000 korun a v roce 1919 pobíral 2 400 korun.311 Album prozrazuje, že nakonec pracoval jako technický kontrolor. Ing. Wenzel Kinšt (1892-?) vystudoval českou techniku v Praze. Od roku 1919 pracoval jako chemik v cukrovaru, v Albu zaměstnanců je uvedeno, že pracoval (k roku 1936) jako technický adjunkt.312 Pouze v Albu zaměstnanců je jmenován Ing. Wilhelm Fáber (1895-?). Víme jen, že ke knížeti Auerspergovi nastoupil v roce 1923 a ve třicátých letech pracoval jako technický adjunkt. Jaroslav Foršt (1885-?) vystudoval obchodní akademii v Chrudimi, roku 1904 přišel jako dobrovolník do slatiňanského cukrovaru. V roce 1908 se stal asistentem administrativy a od roku 1919 povýšil na adjunkta administrativy, přičemž pobíral plat 2 000 korun ročně.313 Podle Alba víme, že nakonec působil jako administrativní správce (Zuckerfabriks Administration Verwalter). Georg Pešek (1895-?) vystudoval obchodní akademii. V roce 1913 nastoupil do kanceláře cukrovaru jako praktikant s ročním platem 960 korun. V roce 1915 narukoval do války. Od roku 1919 pracoval jako asistent administrativy.314 Bohumil Černý (1888-?) vystudoval reálku v Pardubicích, kde také složil maturitu a absolvoval kurzy obchodnictví v Praze. V roce 1914 nastoupil jako pomocný úředník za 1 320 korun ročně.

309 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. 310 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. 311 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. 312 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. 313 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. 314 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. - 68 -

V roce 1917 narukoval do války, ovšem cukrovarnické kampaně v letech 1917/1918 se již účastnil a od roku 1919 pracoval jako asistent administrativy za 1 600 korun ročně.315 Následující pánové jsou známi pouze z Alba zaměstnanců. Ladislav Rohlík (1906-?) nastoupil v roce 1934 a působil jako úředník administrativy. Jaroslav Mareš (1901-?) nastoupil do služby v roce 1924. Album ho eviduje také jako administrativního úředníka. Stejně tak pracoval v administrativě Wenzel Kořínek (1907-1934), který nastoupil v roce 1925.316 Anton Fridrich (1860-?), do knížecí služby nastoupil roku 1887. V roce 1908 pracoval jako cukrovarnický manipulant (Zuckerfabriks Manipulant) za 1 440 korun ročně, v roce 1919 platově povýšil na 1 600 korun.317 V roce 1934 odešel do penze. Franz Bílek (1878-?), Alois Štovíček (1893-?), Josef Vařečka (1884-?), Josef Bílek (1885-?) a Josef Špinka (1897-?) pracovali na postu cukrovarnického vařiče (Zuckerfabriks Kocher). Franz Nosek (1895-?) pracoval jako filtrant (Zuckerfabriks Filtrant). Franz Tlapák (1870-?) nastoupil do služby v roce 1896. K roku 1910 byl evidovaný jako cukrovarnický strojník (Zuckerfabriks Maschinist) s platem 1 600 korun ročně. Od roku 1919 pobíral ročně částku 2 000 korun.318 Franz Musílek (1896-?) pracoval v cukrovaru jako sedlář (Zuckerfabriks-Sattler). Anton Podrazil (1886-?) pracoval jako „Maschinenführer“. Julius Kroupa (1890-?) byl cukrovarnickým elektroinstalatérem (Zuckerfabirks-Elektromonteur). Adalbert Malina (1881-?) a Josef Bleha (1873-?) působili v cukrovaru jako dozorci (Zuckerfabriks-Aufseher). Stejně tak Benjamin Šimáně (1871-?). Pánům Josefu Strouhalovi (1896-?) a Wenzelovi Hrdému (1882-?) byla svěřena funkce vrchního kotelníka (Zuckerfabriks Oberheizer). Ferdinand Steklý (1870-?) byl cukrovarnickým domovníkem (Zuckerfabriks Hausmeister). Johann Švrňák (1865-?) pracoval ve slatiňanském cukrovaru jako portýr (Zuckerfabriks Portier). Karl Steklý (1899-?) pracoval jako šofér cukrovaru (Zuckerfabriks Chauffeur).319 Ferdinand Luška (1862-?), podle Alba nastoupil do knížecí služby roku 1885. V roce 1899 měl funkci „Wagmeister“. Po několika platových povýšeních pobíral v roce 1919 2 000 korun.320 V roce 1926 odešel do penze. Zaměstnancem cukrovaru byl i Josef Jelínek (1891-?). Zatím bohužel nevíme, jaký post v cukrovaru zastával.

315 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. 316 SOA Zámrsk, RA Auersperg Žleby, Album zaměstnanců. 317 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. 318 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. 319 SOA Zámrsk, RA Auersperg Žleby, Album zaměstnanců. 320 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. - 69 -

V žádném případě se nejedná o úplný výčet zaměstnanců cukrovaru, soustředila jsem se pouze na ten personál, který je uvedený v Albu zaměstnanců, jež jsem si vzala za základ své práce. Při prohlížení například Procházkova díla Topografisch-statistischer Schematismus des Grossgrundbesitzes im Königreiche Böhmen vydaného v Praze roku 1880 narazíme na starší zaměstnance slatiňanského cukrovaru.

3. 6. DOLY A TOVÁRNA V LUKAVICI, CHEMICKÁ TOVÁRNA VE SLATIŇANECH. „Nejstarší chemickou továrnou v Čechách beze sporu byla chemická továrna knížat Auerspergů ve Velké Lukavici u Chrudimě“.321 Z počátku 17. století existuje patrně nejstarší písemný doklad o dolování pyritu v Lukavici na Chrudimsku.322 V polovině 18. století se doly dostaly do majetku rodiny Auersperg.323 Johann Adam Auersperg pověřil Alexia de Addu, vrchního horního správce v Příbrami, a Ferdinanda Lönharda, královského hutního mistra v Jáchymově, průzkumem dolů a posouzením zásob těžebního materiálu. Zároveň usiloval o zdokonalení procesů chemické výroby. Těžil se zde pyrit, z něhož se vyráběla síra a zelená skalice. Od r. 1778 se v Lukavici vyráběla kyselina sírová (H2SO4) a zejména pak dýmavá 324 kyselina sírová H2S2O7 tak zvané Oleum. Také se v Lukavici vyráběla kyselina dusičná, „moučka hnojivá“ a barviva.325 Kníže Karl Auersperg se po ztrátě postavení u vídeňského dvora intenzivně zabýval podnikáním v dolech. Na počátku 19. století se však potýkal s nedostatkem těžařů, z toho důvodu zrušil lukavický dvůr a své pozemky levně pronajímal zaměstnancům dolů.326 Za Vincenze Karla Auersperga dolehly na doly a továrnu v Lukavici ekonomické potíže. Náklady nutné na výrobu kyseliny sírové byly mnohem vyšší než cena, za kterou se zboží prodávalo. Nutně proto muselo dojít k výrobním změnám a modernizaci celého areálu. Roku 1868 byla v lukavických závodech instalovaná nová pec, díky které značně stoupla výroba kyseliny sírové a bylo započato s výrobou umělých hnojiv, především superfosfátu. Kníže František Josef Auersperg udržoval těžbu v dolech až do roku 1892, tehdy byly doly opuštěny, důvodem byla patrně nerentabilita dolů a podle Dr. Jaroslava Bílka také

321 Chemický obzor, 1942, XVII, č. 10, s. 177-182. 322 Rambousek, P. – Pošmourný, K.: Nové důležité poznatky o dolování v Lukavici a jejich možné využití pro ochranu života v obci. In: Chrudimský vlastivědný sborník 12. Chrudim 2008, s. 81. 323 Pro zajímavost roku 1767 se dělo v dolech následující: „… pro nedostatek horního lidu byli zde zaměstnáni od patrimoniálního soudu odsouzení zloději a podobní přestupníci zákona s odměnou 4 kr. za jednu šichtu.“ Viz. Vepřek, P.: Chrudimsko a Nasavrcko. Díl II. Poměry zemědělské a národohospodářské. Chrudim 1909, s. 288. 324 Bílek, J.: K historii dolování v Lukavici u Chrudimě. Kutná Hora 1953, s. 9. 325 Vepřek, P.: Chrudimsko a Nasavrcko. Díl II. Poměry zemědělské a národohospodářské. Chrudim 1909, s. 285. 326 Vepřek, P.: Chrudimsko a Nasavrcko. Díl II. Poměry zemědělské a národohospodářské. Chrudim 1909, s. 288. - 70 - osamostatnění chemické továrny, která přestávala být závislá na těžbě samotné.327 Suroviny ke zpracování v chemické továrně se nadále dovážely. Kníže František Josef chtěl dolování v Lukavici opět obnovit, a proto na počátku 20. století nechal v okolí starých dolů vrtat průzkumné sondy. V roce 1905 skončila činnost chemická továrna v Lukavici a výroba byla přenesena do továrny na umělá hnojiva ve Slatiňanech, která byla založena roku 1873 v bezprostřední blízkosti slatiňanského nádraží, číslo domu 120. Provoz dolů a továrny v Lukavici řídil Horní úřad v Lukavici, který též spravoval továrnu ve Slatiňanech.328 K roku 1909 byla hodnota slatiňanské továrny odhadována na 380 000 korun.329 Po roce 1945 převzal slatiňanskou továrnu národní podnik Synthesia.330 Představiteli Horního úřadu v Lukavici byli: Theodor Woat (1833-1902) pocházel z Lukavice. Absolvoval gymnázium a studium filozofie. Později studoval horní akademii. Svou kariéru začínal ve Vídni. Ke knížeti Vincenzi Karlu Auerspergovi nastoupil v roce 1858 jako horní inženýr a na svém postu zůstal dvanáct let. V roce 1870 se stal prozatímním správcem Horního úřadu v Lukavici, v této funkci byl potvrzen roku 1874 a vykonával ji do roku 1886. V tomto roce byl jmenován horním radou. Theodor Woat zaslouží hlubší studium, protože jako jediný ze zaměstnanců, které jsem zahrnula do své práce, byl své služby zbaven v roce 1899.331 V dobových periodikách lze najít zmínky o zvláštní praxi horního závodu v Lukavici pod jeho vedením:

„Min. sobotu dne 28. července [1883] okolo 10. hodiny bylo obyvatelstvo dolejších částí našeho města [Chrudimi] k velikému leknutí svému překvapeno přítokem zžíravých tekutin z báňského závodu lukavického v řece Chrudimce, kterými voda řeky otrávena jest tak, že ryby polekaly a kůže i prádlo v řece namočené se zkazily a teprvé odpoledne ve dvě hodiny téhož dne ... došla k obecnímu úřadu zdejšímu zpráva báňského úřadu z Lukavic, že tam téhož dne ráno praskla olověná nádržka obsahující 150 centýřů [český centýř = 61, 728 kg] 50% kyseliny sirkové, poněvadž se jeden z hlavních trámů zlomil. Obecní úřad podal o tom ihned druhého dne zprávu c. k. okresnímu hejtmanství a žádal odvolávaje se k bezpočetným případům dřívějším za pomoc proti těmto občas se vracejícím výtokům…“332

327 Bílek, J.: K historii dolování v Lukavici u Chrudimě. Kutná Hora 1953, s. 23-24. 328 Vepřek, P.: Chrudimsko a Nasavrcko. Díl II. Poměry zemědělské a národohospodářské. Chrudim 1909, s. 290. 329 Vepřek, P.: Chrudimsko a Nasavrcko. Díl II. Poměry zemědělské a národohospodářské. Chrudim 1909, s. 347. 330 SOkrA Chrudim, Archiv městyse Slatiňany, Seznam majitelů domů, inv. č. 317, č. kn. 192. 331 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. 332 Posel z východních Čech, 1883, XI, č. 15, s. 3. - 71 -

Také nekrolog Theodora Woata v roce 1902 zaznamenal: „S obcí chrudimskou, rybářským spolkem, koželuha a hospodyňkami a tím i s knížetem pánem… míval mrzutostí, když vypustil někdy lukavickou vodu, jako ředitel býv. kníž. horního závodu v Lukavici, bez předchozího ohlášení, která dělávala mnoho škod.“333

Robert Kuttner (1859-?) vystudoval reálku a vyšší reálku v Kutné Hoře a vyšší hospodářskou školu v Táboře. Do služby ke knížeti Auerspergovi nastoupil roku 1878 jako praktikant na žlebském velkostatku. Jako pomocný úředník zde působil do roku 1882. Tehdy dostal místo obchodního zástupce u Horního úřadu v Lukavici, funkci zastával do roku 1886, pak byl jmenován asistentem. V roce 1899 mu byla přidělena pozice obchodního inspektora a o rok později se stal správcem Horního úřadu v Lukavici. V roce 1905 byl penzionován.334 Josef Duchek (1845-1901) absolvoval základní školu a později vojenskou školu v Kutné Hoře. Do služby nastoupil roku 1870 jako „Sudmeister“ a funkci zastával skoro osmnáct let. Potom byl přeložen k úřednictvu továrny jako správce statků. V roce 1899 se stal asistentem úřadu v Lukavici. Zemřel o dva roky později.335 Johann Duchek (1880-1931) nastoupil roku 1901 jako pomocný úředník u Horního úřadu v Lukavici. Od roku 1903 byl obchodním zástupcem a od roku 1907 asistentem u Horního úřadu, k roku 1914 pobíral 1 800 korun. V roce 1919 se jeho plat vyšplhal na 2 200 korun ročně a stal se vedoucím účetním u Horního úřadu v Lukavici.336 Josef Valenta (1868-?) studoval českou techniku v Praze. V roce 1905 nastoupil do služby a stal se ředitelem chemické továrny při Horním úřadě v Lukavici. Jako ředitel továrny bral 4 800 korun ročně. V roce 1914 se dočkal platového povýšení na 6 000 korun ročně.337 Ing. Miloš Brabínek (1883-?) pocházel z Lomnice nad Popelkou. V roce 1908 nastoupil jako technický adjunkt za 1 800 ročně, Personal Stand neuvádí místo, kde pracoval, nicméně v Albu zaměstnanců je uvedeno „Slatinan“, domnívám se tedy, že všechny pracovní záznamy se vztahují k chemické továrně ve Slatiňanech. Další záznam se týká platového povýšení, v roce 1909 měl Brabínek výplatu 2 200 korun ročně. V roce 1912 se stal kontrolorem bez

333 Český Východ, 1902, XXV, č. 16 – příloha, s. 2. 334SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. 335 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. 336 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. 337 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. - 72 - změny na mzdě, ta byla povýšena na 2 600 korun až k roku 1914. V roce 1919 se plat dostal na 3 000 korun ročně.338 Ing. Jaroslav Slejška (1900-?) nastoupil roku 1927 jako úředník administrativy v Lukavici.339 Aloisia Kolář (1900-?) nastoupila v roce 1918, zatím jediné, co o Aloisii víme je, že pracovala jako pomocná úřednice chemické továrny ve Slatiňanech.340

3. 7. PIVOVAR NASAVRKY, PIVOVAR SLATIŇANY. Pivovar v Nasavrkách zpracovával vlastní slad, ječmen se pro potřeby pivovaru pěstoval na knížecích dvorech ve Slatiňanech, Nabočanech, Třibichách, Bitovanech, Vorli a Zaječicích. Pivovar ročně vyrobil 16 tisíc hektolitrů piva, vyrábělo se pivo deseti a jedenácti stupňové a také černé patnácti stupňové. Kromě knížecího pivovaru v Nasavrkách existovaly v okolí další pivovary, například v Chrudimi byla akciová sladovna a městský pivovar.341 Správu nasavrckého pivovaru měli na starosti tamní hospodářští správci. Takový záznam najdeme v Albu zaměstnanců u Rudolfa Ždímala a Franze Koudelky.342 Kníže Auersperg měl pivovar také ve Slatiňanech. Podle Seznamu majitelů domů to byl dům číslo 16, který byl později přestavěn na byty pro zaměstnance velkostatku. Z tohoto pramene však není možné zjistit dataci přestavby. V roce 1930 byl dům č. 16 zbořen.343 Nicméně Titlův schematismus uvádí, že pivovar a rovněž lihovar ve Slatiňanech k roku 1894 již nebyli v činnosti.344 Otto Bartošek (1871-1944) byl v roce 1903 jmenován prozatímním vedoucím pivovaru ve Slatiňanech a později se stal pivovarským správcem (Bräuhaus-Verwalter) ve Slatiňanech. Funkci správce pivovaru zastával až do své smrti v květnu 1944.345 Johann Kuděj (1878-) do knížecí služby nastoupil v roce 1910 jako pivovarský kontrolor na velkostatku Dolní Královice. Jeho plat v roce 1914 dosahoval výše 2400

338 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. 339 SOA Zámrsk, RA Auersperg Žleby, Album zaměstnanců. 340 SOA Zámrsk, RA Auersperg Žleby, Album zaměstnanců. 341 Vepřek, P.: Chrudimsko a Nasavrcko. Díl II. Poměry zemědělské a národohospodářské. Chrudim 1909, s. 334. 342 SOA Zámrsk, RA Auersperg Žleby, Album zaměstnanců. 343 SOkrA Chrudim, Archiv městyse Slatiňany, Seznam majitelů domů, inv. č. 317, č. kn. 192. 344 Titla, J.: Schematismus velkostatků v království českém. Praha 1894, s. 32. 345 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. - 73 -

Korun.346 Album zaměstnanců zaznamenalo, že se Johann Kuděj stal správcem pivovaru v Nasavrkách.347 Johann Šebesta (1845-1905) absolvoval normální školu. V roce 1874 byl přijat do Nasavrk, kde byl o rok později jmenován prozatímním sládkem, ve funkci vydržel do roku 1896, kdy byl penzionován.348 Franz Zahálka (1865-?) ke knížeti Auerspergovi nastoupil v květnu 1896 jako prozatímní sládek, v roce 1898 byl definitivně potvrzen ve funkci sládka (Bräuer).349 První světovou válku strávil na frontě u pěchoty (Landstürmmann). Po válce se vrátil do knížecích služeb, z nichž byl propuštěn v roce 1931, kdy odešel na penzi.350 Pouze z Alba zaměstnanců víme, že nasavrckým sládkem byl také Jaroslav Borecký (1874-?), který do služby ke knížeti nastoupil v roce 1931.351 Josef Kučera (1871-?) byl dalším zaměstnancem pivovaru. Do služby nastoupil roku 1893, zaměstnán byl jako nižší sládek (Unter-Bräuer). Do penze odešel v roce 1936.352 Franz Horáček (1867-?) nastoupil do služby v roce 1904. Je uvedeno, že působil jako pivovarský strojník. Do penze odešel v roce 1934.353 Kromě uvedených zaměstnanců byli v pivovaru zaměstnáni i další lidé manuálně pracující, ti však v Albu zaměstnanců zachyceni nejsou.

346 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. 347 SOA Zámrsk, RA Auersperg Žleby, Album zaměstnanců. 348 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. 349 SOA Zámrsk, VS Nasavrky, Personal Stand 1871-1899, kn. 180. 350 SOA Zámrsk, RA Auersperg Žleby, Album zaměstnanců. 351 SOA Zámrsk, RA Auersperg Žleby, Album zaměstnanců. 352 SOA Zámrsk, RA Auersperg Žleby, Album zaměstnanců. 353 SOA Zámrsk, RA Auersperg Žleby, Album zaměstnanců. - 74 -

4. ZÁVĚR. Zvýšený zájem o studium šlechty, který se vzmáhá v posledních desetiletích, nabízí již značnou řadu studií ohledně postavení šlechty na sklonku monarchie a v první polovině dvacátého století, výzkum se zabývá zapojením velkostatkářů do politiky, jejich postoji k nacionalizaci společnosti a v neposlední řadě i soukromým životem. Pokud jde o rodinu Auersperg, jak jsem již dříve podotkla, badatelskému zájmu dosud mladší linie, usazená na zámku Žleby a Slatiňany, uniká. Ve své práci jsem se proto nejprve zabývala genealogií mladší linie rodiny Auersperg. Stručně jsem představila osudy členů rodiny, nicméně zůstává mnoho témat ke studiu. Mojí snahou bylo nastínit život Františka Josefa knížete Auersperga, náležejícího k nejprestižnější společnosti v habsburské monarchii, s tituly a funkcemi, které mu zajišťovaly skvělé postavení u dvora, přesto se politické kariéře nevěnoval. Svůj život zasvětil péči o svěřené statky a jejich obyvatelstvo. Větší zájem Františka Josefa knížete Auersperga o své vlastní statky, než o působení v politice, je jednou z příčin absence soudobé literatury, která by popisovala dějiny knížecího rodu, jehož původ byl prestižnější než například knížecích rodů Fürstenbergů či Schwarzenbergů. Jak dokazují archivní materiály, rod Auersperg byl uveden na lavici říšských knížat již v roce 1654.354 Členové rodiny Auersperg zastávali významné funkce ve veřejném životě, u armády i u dvora již od doby raného novověku. Avšak v polovině 19. století se mladší linie rodiny Auersperg stáhla z politického života. V důsledku této skutečnosti mladší linie uniká zájmu soudobé literatury věnující se moderním dějinám. Zájmy a postoje členů mladší linie nacházíme v odborné literatuře jen v náznacích, z kterých nelze vysledovat, jak velké úctě se ve své době rodina těšila. V této souvislosti zmíním poslední dny Vincenze Karla knížete Auersperga (1812-1867), jemuž císař František Josef poskytl k dožití vídeňské rodinné sídlo Habsburků zámek Schönbrunn. Sám císař František Josef nakonec poctil zesnulého knížete Vincenze Karla Auersperga svou účastí na rozloučení ve Vídni v roce 1867. Dosud nebyla zcela jasná některá fakta, jako osud Vincenzova vnuka prince Vincenze Auersperga (1880-1919). Díky bádání v Národním archivu jsem ujasnila do této chvíle spornou dobu a příčinu úmrtí dědice auersperského jmění. Rovněž jsem spolehlivě doložila, že členové mladší linie knížecí rodiny Auersperg přijali po vzniku Československa české státní občanství. Bohužel zatím nevíme, jakým způsobem se s novou republikou vyrovnávali. Za

354 Knížecí rod Fürstenberg byl uveden na lavici říšských knížat roku 1667, knížecí rod Schwarzenberg roku 1674. Viz ÖStA, AVA, Adelsarchiv, Rang liste. - 75 - zmínku stojí ale fakt, že při signování deklarace české šlechty v roce 1938 podpis Auersperg chybí. Druhá část práce se věnovala již samotné správě nasavrckého panství. Zajisté bude třeba oblast správy detailněji probádat s využitím dosud nepřístupných pramenů. Nicméně mojí snahou bylo zkonstruovat jakýsi základní rámec fungování správy a tento rámec vyplnit zaměstnanci. Hlavní slovo měl samozřejmě majitel velkostatku kníže Auersperg. Nejvyšším úřadem pak byla ústřední kancelář se sídlem zpočátku ve Slatiňanech, později přesídlila do Vídně a po vzniku Československa do Prahy, na konci dvacátých let se ústřední kancelář přestěhovala zpět do Slatiňan. Ústřední kancelář byla nadřízena všem auersperským správám na jednotlivých panstvích. Velkostatek Nasavrky řídilo ředitelství velkostatku se sídlem ve Slatiňanech. Zvláštní postavení měl důchodní úřad, který spravoval finanční záležitosti. Správa knížecích hospodářských dvorů byla podřízena přímo ředitelství velkostatku a samotnému ředitelství bývala svěřena správa jednoho hospodářského dvora. Lesy spravoval Lesní úřad se sídlem v Libáni. Libáňský lesmistr byl jedním z nejvyšších knížecích úředníků a představoval obecně váženou autoritu. Na nasavrckém velkostatku se nacházely další podniky, které jsem zahrnula do své práce, jelikož jejich zaměstnanci, účetní a ředitelé byli zasloužilými úředníky, kteří byli zvěčněni v Albu zaměstnanců. Jedná se o prosperující knížecí cukrovar ve Slatiňanech, doly v Lukavici a přilehlou továrnu, chemickou továrnu ve Slatiňanech, pivovar v Nasavrkách a ve Slatiňanech. Nejsou to zajisté všechny podniky, které na nasavrckém velkostatku fungovaly. Byla zde také cihelna v Bítovanech, lihovar ve Slatiňanech, mlýn a jiné. Na druhou stranu i v Albu zůstali zaměstnanci, kteří se v mé práci neobjevili, přestože působili přímo na zámku ve Slatiňanech a jeho bezprostředním okolí. Jedná se o zámecký personál, komorníky, kočí, hlídače, zahradníky a pracovníky hřebčína, včetně slavného trenéra Waltera Earla. Majorát Františka Josefa knížete Auersprga zahrnoval poměrně dlouhé období plné sociálních, hospodářských a politických změn. Za zmínku jistě stojí výzva knížecím zaměstnancům v roce 1919 otištěná ve Východu: „Úředníkům panství J. J. Auersperga ve Žlebech, Slatiňanech, Dol. Kralovicích atd. Vybízíme vás kolegové, abyste nepodlehli diktátu svého zaměstnavatele J. J. Auersperga a nepodepisovali žádný revers vám vnucený a upravující vaše služební poměry jednostranně. Vyčkejte úpravy platové a služebního řádu dle návrhu vládou připravovaného. Setrvejte na půdě práva a plňte povinnost k republice a k národu. Obraťte se na organisaci, která k ochraně vašich zájmů učiní, co potřebného

- 76 - jest.“355 Postoje knížecích úředníků k realitě nové doby neznáme. Přesto můžeme konstatovat, že přes určité správní změny se personální zastoupení na velkostatku neměnilo. Důvodem byl jistě seriózní přístup knížete Auersperga ke svým zaměstnancům, finanční zajištění nebo již několik let uzavírané nemocenské pojištění lesních a hospodářských zaměstnanců u okresní nemocenské pokladny v Chrudimi. Vyšší úředníci měli pojištění u nemocenské pokladny soukromých úředníků a zřízenců v Praze. Předpokládám, že to byly především vyjmenované důvody, které zaručovaly loajalitu zaměstnanců a vedly k vytvoření památného Alba zaměstnanců. Na předchozích stránkách jsem představila sto třicet pět zaměstnanců Františka Josefa knížete Auersperga. Z uvedených medailonků, které se mi podařilo sestavit, lze vyčíst několik faktů o služebních poměrech: od zaměstnanců na všech stupních správního systému se vyžadovala naprostá loajalita vůči zaměstnavateli a striktní dodržování pracovních povinností. Zaměstnanci si pak mohli být jisti stálým příjmem a dalšími výhodami plynoucími z knížecí služby (deputáty, ubytování, ocenění). Ve zkoumaném období druhé poloviny 19. století nebylo na nasavrckém velkostatku běžné propouštění zaměstnanců, ti ve svých úřadech zůstávali po celý život.356 Narazila jsem na jedinou výjimku a tou byl horní rada Theodor Woat. Knížecí zaměstnanci často střídali působiště, nejen v rámci jednoho velkostatku, ale byli přesouváni i na ostatní auersperské velkostatky, a to nejen na území českých zemí. Knížecí personál byl posílán k ústřední kanceláři do Vídně nebo na velkostatek Nieder Fladnitz v Dolním Rakousku. Časté střídání pracoviště se dělo záměrně především u nově přijatých, aby nedocházelo ke korupci a nevznikaly lokální zájmové skupiny.357 Zasloužilým a dlouholetým zaměstnancům byla projevena důvěra a své pracoviště již tak často neměnili.358 V důsledku této zaměstnanecké politiky se mnozí Češi dostávali do rakouských zemí a není divu, že tamním Němcům se český personál nezamlouval a kníže Auersperg byl obviňován z přílišného čechofilství.359 Pokud jde o vzdělání, většina vyšších úředníků absolvovala alespoň gymnázium nebo střední odbornou školu (např. střední hospodářskou školu v Chrudimi nebo Hracholuskách)

355 Východ, 1919, č. 26, s. 6. 356 Srov. Winkelhoferová, M.: Viribus Unitis. Císař a jeho dvůr. Praha 2008. 357 Srov. Hlavačka, M.: Modernizace velkostatků Jiřího Kristiána knížete Lobkowicze v druhé polovině 19. století. In: Brňovják, J. – Zářický, A. (edd.): Šlechtic podnikatelem podnikatel šlechticem. Ostrava 2008, s. 121-128. 358 Taková důvěra se někdy nemusela vyplatit (příklad Theodora Woata). 359 Viz Preinfalk, M.: Auersperg. Geschichte einer europäischen Familie. Graz 2006, s. 318. - 77 - a pokračovala vyšší odbornou školou. U profesí týkajících se hospodářství se často objevují absolventi hospodářského ústavu v Děčíně – Libverdě. Lesmistři a lesníci navštěvovali Vyšší lesní ústav v Bělé pod Bezdězem. Někteří zaměstnanci měli vídeňské školy nebo studovali v Německu. Například ředitel cukrovaru Martin Köcher absolvoval vídeňskou techniku, Wilhelm Křečan byl absolventem akademie v Halle an der Saale. Závěrem lze konstatovat, že pozice vyšších úředníků zastávali kvalifikovaní odborníci s příslušnými zkouškami pro vykonávání funkce, přesto snad více ceněná než vzdělání byla dlouholetá praxe a nabyté zkušenosti. Na druhou stranu v období majorátu Františkova otce Vincenze Karla přicházeli do služby zaměstnanci narození na počátku 19. století. Někteří neuměli ani číst, ani psát. Na takové případy jsem narazila u hajných. Z uvedených medailonků můžeme sestavit hrubý model kariérního postupu. Ne všichni zaměstnanci absolvovali stejnou profesní cestu k dosažení téhož úřadu. Jednotlivé pozice byly odstupňovány třídami, takové dělení se ale v průběhu 19. století měnilo. Několikrát jsem narazila také na případy, kdy byl zaměstnanec povýšen hned o dvě třídy. Vždy ale záleželo na rozhodnutí knížete, jak bude zaměstnanec povýšen, jaký dostane titul a jakým způsobem se povýšení dotkne jeho platu a deputátů. Většina zaměstnanců byla přijímána na pozici praktikanta (hospodářského, lesního). Praktikanti si odbývali zkušební dobu, která mohla trvat několik měsíců i několik let, a čekali, až budou zařazeni mezi řádné zaměstnance. Praktikanti obvykle nedostávali mzdu, ale mohlo jim být přiznáno adjutum (přídavek). Z praktikantů se stávali adjunkti. Někdy se objevuje přívlastek „prozatímní“, což znamenalo, že zaměstnanec ještě nebyl ve funkci potvrzen. Adjunkti mohli zastávat i vedení vyššího úřadu v případě přechodného období, než byl jmenován vyšší úředník. Z pozice adjunkta mohl zaměstnanec aspirovat na zařazení na vyšší pozici. Rekrutovali se z nich hospodářští správci či správci revírů. Adjunkti mohli být jmenováni přímo do kanceláře panství nebo na důchodní úřad. Z nich se obvykle stávali nejvyšší úředníci velkostatku. Přestože lze vysledovat základní postupovou a mzdovou linii, každý zaměstnanec byl svým dosaženým vzděláním, kariérním postupem a praxí jedinečný. V současné literatuře lze nalézt výpočet průměrné mzdy, například se uvádí, že hospodářský správce si kolem roku 1910 vydělal 150 Korun měsíčně, kancelista (podle praxe) od 90 – 150 Korun měsíčně.360 Pro srovnání uvádím několik příkladů z nasavrckého velkostatku. Adolf Tomsa byl v roce 1912 přeložen do Nasavrk, kde byl jmenován

360 Vondra, R.: Peníze v moderních českých dějinách. Praha 2012, s. 47-54. - 78 - hospodářským správcem a správcem pivovaru. Jeho plat tehdy dosahoval 2000 Korun ročně, což znamená asi 166 Korun měsíčně, navíc dostával příplatek na ubytování 200 Korun ročně. Obvyklé bylo též pobírání deputátů (např. palivového dříví, naturální dávky). Hospodářský správce Zaječic Rudolf Švestka se v roce 1912 dostal do první platové třídy, jeho plat byl ve výši 3200 Korun ročně, tedy asi 266 Korun měsíčně. Za povšimnutí stojí zaječický hospodářský správce Johann Čihák, který k roku 1909 odešel do penze. Jeho důchod mu byl vyměřen na 3200 Korun ročně (asi 266 Korun měsíčně). V knížecí službě pracoval od roku 1855 jako praktikant, řádným zaměstnancem se stal v roce 1862. Ve Františkově nekrologu z roku 1938 Zpravodaj Chrudimska uvedl: „O své četné zaměstnance pečoval opravdu otcovsky. Nikdo z nich si nemohl naříkati, že by s ním bylo zacházeno špatně. O vysloužilé úřednictvo se též staral dobře. Užívali svých práv tak, jako by byli ještě v činné službě.“361 Evidentně loajalita zaměstnanců k majiteli panství byla podpořena vědomím solidního ekonomického zajištění, které se pohybovalo nad výše zmíněným průměrem. V neposlední řadě stojí za zmínku, že mnozí zaměstnanci byli členové jedné rodiny, která působila v knížecí službě po celé generace.362 Dalším postřehem je publikační činnost vysoce postavených zaměstnanců. V textu několikrát cituji z publikace vydané „za příčinou vycházky české lesnické jednoty“ roku 1875, jejímž autorem byl nadlesní Franz Domín.363 Jiným takovým počinem je francouzsko- německá publikace z pera ředitele velkostatku Žleby Josefa Holešovského.364 Prof. Rudolf Baumgartner, emeritní vychovatel princů Vincenze a Ferdinanda Auersperg, sepsal genealogii rodu Auersperg, kterou jsem ke své práci rovněž hojně využívala.365 Za zmínku v této souvislosti stojí i dílo Josefa Schmoranze Hrad Žleby.366 Na závěr bych ráda vyjádřila přesvědčení, že se předložená práce stane impulsem pro další výzkum a shromažďování materiálu o mladší linii knížecí rodiny Auersperg a o jejích zaměstnancích nejen na auersperských velkostatcích. Věřím, že mnoho životopisů lze doplnit a v budoucnu poznáme další osudy lidí, ať už ředitelů velkostatků, tak zahradníků nebo

361 Zpravodaj Chrudimska, 1938, XVI, č. 47, s. 2. 362 Například jak píše Johann Čermák, v knížecích službách působily například po generace rodiny Fibichů, Rudolfů, Sommerů, Dřevíkovských aj. 363 Domín, F.: Statisticko-topografický popis knížecího Auersperského panství Nasavrky v Čechách. Praha 1875. 364 Holešovský, J.: Le Domaine du Prince Francois Joseph Auersperg à Žleb. Wien 1900. 365 Baumgartner, R.: Ein Jahrtausend Auersperg´scher Chronik. Wien 1936. 366 Schmoranz, J.: Hrad Žleby u Čáslavě. Popis uměleckých věcí chovaných na hradě. Žleby 1921. Josef Schmoranz byl správcem sbírek a knihovny na zámku Žleby. Viz. Šulc, I.: Rod Schmoranzů ze Slatiňan. Slatiňany 2002. - 79 - domácího služebnictva. Současně doufám, že se dalším bádáním dozvíme více o jednotlivých podnicích, jejich úspěších na výstavách, ekonomické rentabilitě atp. Prostoru pro výzkum zbývá ještě mnoho.

- 80 -

5. PŘEHLED ARCHIVNÍCH PRAMENŮ A LITERATURY.

5. 1. Archivní fondy. Österreichisches Staatsarchiv Wien, Allgemeines Verwaltungsarchiv, Adelsarchiv. Národní archiv Praha, Zemské desky. Národní archiv Praha, Auerspersko-schönfeldský peněžní fideikomis. Státní oblastní archiv Zámrsk, fond Rodinný archiv Auersperg Žleby. Státní oblastní archiv Zámrsk, fond Velkostatek Nasavrky. Státní oblastní archiv Zámrsk, fond Cukrovar Slatiňany. Státní oblastní archiv Zámrsk, fond Ústřední správa auersperských statků (Čechy a Rakousko) 1609-1947. Státní okresní archiv Chrudim, fond Archiv městyse Slatiňany. Státní okresní archiv Chrudim, fond Obecní úřad Slatiňany. Regionální muzeum Chrudim, podsbírka historie, Písemnosti a tisky.

Další prameny. Státní zámek Slatiňany. Katastrální úřad Praha, Zemské desky. Soukromý archiv JUDr. Hany Mikanové.

5. 2. Periodika. Bohemia 1909 Český Východ, 1877, 1878, 1881, 1889, 1890, 1902, 1903 Die Debatte, 1867 Die Presse, 1867 Chemický obzor, 1942 Chrudimské noviny, 1938, Chrudimské vlastivědné listy, 1999, 2000 Chrudimský kraj, 1938 Národní listy, 1921 Národní politika, 1893 Neue Freie Presse, 1867

- 81 -

Neues Fremden Blatt, 1867 Posel z Východních Čech, 1877, 1883 Pražské noviny, 1861 Vaterland, 1867 Východ, 1919, 1938 Wiener Salonblatt, 1898, 1909 Wiener Zeitung, 1772, 1867, 1878 Zpravodaj Chrudimska, 1938

5. 3. Prameny tištěné. AUERSPERG, František Josef: Errinerungen an meinen Vater Vincenz Karl fürst von Auersperg. Wien 1906. BAUMGARTNER, Rudolf: Ein Jahrtausend Auersperg´scher Chronik. Wien 1936. DOMÍN, František: Statisticko-topografický popis knížecího Auersperského panství v Čechách. Praha 1895. GATTERER, Johann Christoph: Fortgesetzer Wappen. Calender auf das Jahr 1764. Nürnberg 1764. Gothaischer genealogischer Hof-Kalender auf das Jahr 1841. Gotha 1841. HAHN, Sigmund: Reichsrat Almanach für die Session 1867. Prag 1867. HENDRYCH, Jan: Hrad Žleby ve východních Čechách. Jeho majitele, děje a památnosti. Čáslav 1890. HOLEŠOVSKÝ, Josef: Le Domaine du Prince Francois Joseph Auersperg à Žleb. Wien 1900. HONSATKO, Anton F. M.: Das Vaterland, oder, Böhmens historischer Kalender über jene wichtige und interessante Begebenheiten. Prag 1833. CHADT-ŠEVĚTÍNSKÝ, Jan Evangelista: Dějiny lesů v Čechách. Písek 1895. LEUPOLD, Karl Fridrich Benjamin: Allgemeines Adels-Archiv der österreichischen monarchie. Wien 1789. NEUMANN, Karel Cyril: Průvodce kolektivní výstavou průmyslu cukrovarnického v Čechách na všeobecné zemské jubilejní výstavě 1891 v Praze. Praha 1891. PROCHÁZKA, Johann F.: Topografisch-statistischer Schematismus des Grossgrundbesitzes im Königreiche Böhmen. Prag 1880.

- 82 -

SCHMORANZ, Josef: Hrad Žleby u Čáslavě. Popis uměleckých věcí chovaných na hradě. Žleby 1921. SOMMER, Johann Gottfried: Das Königreich Böhmen. Prag 1833. TITL, J.: Schematismus velkostatků v království českém. Praha 1894. TITTEL, Ignaz: Statistik und Beamten-Schematismus den Grossgrundbesitzes im Königreiche Böhmen. Prag 1881. WISSGRILL, Franz Karl: Schauplatz des landsässigen Nieder-Oesterreichischen Adels vom Herren-und Ritterstande. Wien 1794.

5. 4. Literatura. ADÁMEK, Jiří: Rakouský centralismus a snahy o autonomní velkostatek v letech 1848-1863. In: SAP 24/1972, s. 42-66. BEZECNÝ, Zdeněk: Příliš uzavřená společnost: orličtí Schwarzenbergové a šlechtická společnost v Čechách v druhé polovině 19. a na počátku 20. století. České Budějovice 2005. BÍLEK, Jaroslav: K historii dolování v Lukavici u Chrudimě. Kutná Hora 1953. BRŇOVJÁK, Jiří – ZÁŘICKÝ, Aleš (edd.): Šlechtic podnikatelem, podnikatel šlechticem. Šlechta a podnikání v českých zemích v 18. – 19. století. Ostrava 2008. CERMAN, Ivo – VELEK, Luboš (edd.): Adel und Wirtschaft. Lebensunterhalt der Adeligen in der Moderne. München 2009. CERMAN, Ivo: Česká šlechta v době osvícenství. In: Knoz, Tomáš – Dvořák, Jan (edd.): Šlechta v proměnách věků. Brno 2011, s. 122-151. ČERNÝ, Václav: Hospodářské instrukce. Praha 1930. EBEL, Martin – SVOBODA, Ladislav: Zámek Slatiňany. Stavebně historický průzkum. Pardubice 1996. GEORGIEV, Jiří: Až do těch hrdel a statků? Konzervativní myšlení a otázka samosprávy v politických strategiích české státoprávní šlechty po roce 1848. Praha 2011. GLASSHEIM, Eagle: Urození nacionalisté. Česká šlechta a národnostní otázka v 1. pol. 20. století. Praha 2012. GODSEY, William D.: Quarterings and Kinship: The Social Composition of the Habsburg Aristocracy in the Dualist Era. In: The Journal of Modern History, 71, č. 1. Chicago 1999.

- 83 -

GOLLER, František Václav: O našich cukrovarech. In: Sborník hospodářský, III, č. 1. Praha 1878, s. 130-163. HAMANNOVÁ, Brigitte: Habsburkové: životopisná encyklopedie. Praha 1996. HLAVAČKA, Milan: Modernizace velkostatků Jiřího Kristiána knížete Lobkowicze v druhé polovině 19. století. In: Brňovják, Jiří – Zářický, Aleš (edd.): Šlechtic podnikatelem podnikatel šlechticem. Ostrava 2008. HLAVAČKA, Milan: Zlatý věk české samosprávy. Praha 2006. HLEDÍKOVÁ, Zdeňka – Janák, Jan – Dobeš, Jan: Dějiny správy v českých zemích. Praha 2007. HOFMANN, Gustav: Metrologická příručka pro Čechy, Moravu a Slezsko do zavedení metrické soustavy. Plzeň – Sušice 1984. CHALUPNÝ, E. – Krejčí, Dobroslav: Slovník národohospodářský, sociální a politický. Díl III. Praha 1933. CHALUPNÝ, Emanuel: Slovník národohospodářský, sociální a politický. Díl I. Praha 1929. CHALUPNÝ, Emanuel: Slovník národohospodářský, sociální a politický. Díl II. Praha 1931. JAKUBEC, Ivan – EFMERTOVÁ, Marcela – SZOBI, Pavel – ŠTEMBERK, Jan: Hospodářský vývoj českých zemí v období 1848-1992. Praha 2008. KÁRNÍK, Zdeněk: České země v éře první republiky (1918-1938). Díl první. Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918-1929). Praha 2003. KLAUS, Alois – kol.: Chrudimsko a Nasavrcko. Díl IV. Prehistorie a historie obcí na Chrudimsku. Chrudim 1926. KNOZ, Tomáš – DVOŘÁK, Jan (edd.): Šlechta v proměnách věků. Brno 2011. KOTYŠKA, Václav: Úplný místopisný slovník království českého. Praha 1895. KŘÍŽOVÁ, Květa: Šlechtický interiér 19. století. Praha 1993. KUTHAN, Jiří: Aristokratická sídla období romantismu a historismu. Praha 2001. LENDEROVÁ, Milena – BEZECNÝ, Zdeněk – KUBEŠ, Jiří (edd.): Proměny elit v moderní době. Sborník k narozeninám docenta Roberta Saka. České Budějovice 2003. LUSTIG, Rudolf – SVĚTNIČKA, František: Schematismus velkostatků v Čechách. Praha 1933. MACKOVÁ, Marie: Soukromé úřednictvo velkostatku Králíky po roce 1850. In: Scientific Pepers of the University of Pardubice. Series C 6/2000. Pardubice 2000. MAŠEK, Petr: Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Od Bílé hory do současnosti. Díl I. Praha 2008.

- 84 -

MECENSELFY, Grete: Im Dienste dreier Habsburger. Leben und Wirken des Fürsten Johann Weikhard Auersperg (1615-1677). Wien-Leipzig 1938. MIKOVEC, Ferdinand Břetislav: Malerisch-historische Skizzen aus Böhmen. Wien - Olmütz 1864. MOTEJZÍK, Pavel: Zelenohorská perla. In: Pod Zelenou Horou: vlastivědný sborník jižního Plzeňska, V, č. 3. Přeštice-Nepomuk-Měčín 2002, s. 4-8. NOHEL, Roland: Auerspergové v Čechách. Kutná Hora 1997. NOVOTNÝ, Gustav: Lesník. Příklad Vincence Hlavy. In: Fasora, L. – Hanuš, J. – Malíř, J. (edd.): Člověk na Moravě v 19. století. Brno 2008. NUSEK, Jindřich: Podblanicko a české lokality v trautsonsko-auersperském archivu v Innsbrucku. In: Sborník vlastivědných prací z Podblanicka, 49-2. Benešov 2009, s. 133-151. Ottův slovník naučný. Díl druhý. Praha 1996. PAVLÍČEK, Josef – SCHÖN, Jan: Mincování šlechtických rodů. Zlín 2008. Poslanci sněmu českého, moravského a slezského roku 1864. Praha 1864. PREINFALK, Miha: Auersperg. Geschichte einer europäischen Familie. Graz 2006. PREISLEROVÁ, Ivana: Vlašim nejen ve 20. století. Vlašim 2010. RAMBOUSEK, Petr – Pošmourný, Karel: Nové důležité poznatky o dolování v Lukavici a jejich možné využití pro ochranu života v obci. In: Chrudimský vlastivědný sborník 12. Chrudim 2008. SLABÁKOVÁ, Radmila (ed.): O exilu, šlechtě, Jihoslovanech a jiných otázkách dějin moderní doby. Olomouc 2004. SVOBODA, Jan – MOUDRÝ, Josef: Vlašim. Po stopách předků. Praha 2006. ŠULC, Ivo: Rod Schmoranzů ze Slatiňan. Slatiňany 2002. ŠULC, Ivo: Úvod do problematiky chrudimských politických periodik druhé poloviny 19. století. In: Chrudimský vlastivědný sborník, 1. Chrudim 1996 s. 151-172. ŠVAŘÍČKOVÁ – SLABÁKOVÁ, Radmila: Rodinné strategie šlechty. Praha 2007. ŠVAŘÍČKOVÁ – SLABÁKOVÁ, Radmila: Mýtus šlechty u nás a v nás. Praha 2013. VEPŘEK, Petr – kol.: Chrudimsko a Nasavrcko. Díl II. Poměry zemědělské a národohospodářské. Chrudim 1909. VONDRA, Roman: Peníze v moderních českých dějinách. Praha 2012. WINKELHOFEROVÁ, Martina: Viribus Unitis. Císař a jeho dvůr. Nový pohled na Františka Josefa. Praha 2008.

- 85 -

ZÁŘICKÝ, Aleš – kol.: Milan Myška. Z díla hospodářského historika. Ostrava 2010. ZIEHR, Wilhelm: Evropské šlechtické rody. Praha 1996. ŽUPANIČ, Jan – FIALA, Michal – STELLNER, František: Encyklopedie knížecích rodů zemí koruny české. Praha 2001. ŽUPANIČ, Jan: Nová šlechta rakouského císařství. Praha 2006. ŽUPANIČ, Jan: Židovská šlechta podunajské monarchie. Praha 2012.

5. 5. Internetové zdroje. Výpis z kroniky velkostatku Nasavrky je dostupný: 367

367 Na internetových stránkách obce Lukavice je k dispozici výpis z Kroniky velkostatku Nasavrky, jejíž originál v současné době zatím není dohledatelný. - 86 -

6. SEZNAM PŘÍLOH.

1. Přehled rodové linie mladší větve knížecí rodiny Auersperg.

2. Věnování v Albu zaměstnanců. (SOA Zámrsk, RA Auersperg Žleby, Album zaměstnanců. (Foto Hana Sedláčková).

3. František Josef kníže Auersperg a Vilemína kněžna Auersperg v roce 1878. (Wiener Salonblatt, 1878).

4. František Josef kníže Auersperg s dcerou Charlottou v roce 1903. (SZ Slatiňany, foto Hana Sedláčková).

5. František Josef kníže Auersperg s rodinou. (Wiener Salonblatt 1903).

6. Fotografie u příležitosti osmdesátých narozenin Františka Josefa knížete Auersperga v roce 1936 se zaměstnanci na nádvoří slatiňanského zámku. (SZ Slatiňany, foto Hana Sedláčková)

7. Vybraní zaměstnanci z Alba. (SOA Zámrsk, RA Auersperg Žleby, Album zaměstnanců).

8. Mapa panství Nasavrky 1862 autor Karel Reich. (SOA Zámrsk, VS Nasavrky, inv. č. 829, č. mapy 1).

9. Mapa dvora Slavice a dvora Nasavrky. Zpracoval Johann Zeidler, s. d. (SOA Zámrsk, VS Nasavrky, inv. č. 953, č. mapy 33-47).

10. Mapa dvora Třibřichy a Pochobrad. Zpracoval Johann Zeidler, s. d. (SOA Zámrsk, VS Nasavrky, inv. č. 953, č. mapy 33-47).

11. Plány nového bytu pro hospodářského správce. J. Schmoranz, Slatiňany, 1890. (SOA Zámrsk, VS Nasavrky, inv. č. 1165, č. mapy 612-613).

12. Slatiňanský cukrovar. (RM Chrudim, inv. č. fot 2206).

13. Knížecí lučební továrna ve Slatiňanech. (RM Chrudim, inv. č. fot 1039).

14. Důlní haldy v Lukavici. (RM Chrudim, inv. č. fot 1024).

15. Lukavický zámeček – sídlo horního úřadu. (RM Chrudim, inv. č. FN 22357).

- 87 -

1. Přehled rodové linie mladší větve knížecí rodiny Auersperg.

Marie Dominika von Heinrich Josef Johann ∞ und zu Liechtenstein Auersperg (1697-1783) (1698–1724)

Katharina von Schönfeld ∞ (1728-1753) Karl Josef Anton Johann Adam Auersperg Auersperg (1720-1800) (1721-1795) ∞ Marie Vilemína von Neipperg (1738-1773)

Wilhelm Auersperg Karl Auersperg – Trautson Marie Josefa von (1749-1822) (1750 - 1822) ∞ Lobkowicz (1756-1823)

Vincenz Nepomuk Columban Marie Gabrielle von Auersperg (1790-1812) ∞ Lobkowicz (1793-1863)

Vilemína von Colloredo– Vincenz Karl Auersperg ∞ Mannsfeld (1826-1898) (1812-1867)

Franz Josef Auersperg Vilemína Kinsky (1856 -1938) ∞ (1857-1909)

Christina (1878- Vincenz Auersperg Marie (1880-1960) Charlotta Ferdinand Auersperg 1945) prov. von (1880-1919) prov. von und zu Auersperg (1885- (1887-1942) Croy Trautmannsdorf - 1907) Weinsberg

- 88 -

2. Věnování v Albu zaměstnanců.

- 89 -

3. František Josef kníže Auersperg a Vilemína kněžna Auersperg v roce 1878.

- 90 -

4. František Josef kníže Auersperg s dcerou Charlottou v roce 1903.

- 91 -

5. František Josef kníže Auersperg s rodinou v roce 1903.

- 92 -

6. Fotografie u příležitosti osmdesátých narozenin Františka Josefa knížete Auersperga v roce 1936. Se zaměstnanci na nádvoří slatiňanského zámku.

- 93 -

7. Vybraní zaměstnanci z Alba.

- 94 -

- 95 -

8. Mapa panství Nasavrky 1862 autor Karel Reich.

- 96 -

9. Mapa dvora Slavice a dvora Nasavrky. Zpracoval Johann Zeidler, s. d.

- 97 -

10. Mapa dvora Třibřichy a Pochobrad. Zpracoval Johann Zeidler, s. d.

- 98 -

11. Plány nového bytu pro hospodářského správce. J. Schmoranz, Slatiňany, 1890.

- 99 -

12. Slatiňanský cukrovar.

- 100 -

13. Knížecí lučební továrna ve Slatiňanech.

- 101 -

14. Důlní haldy v Lukavici.

- 102 -

15. Lukavický zámeček – sídlo horního úřadu.

- 103 -