Charakteristika Lokalit a Respondentů 67 III

MASARYKOVA UNIVERZITA

Filozofická fakulta

Ústav českého jazyka

Jana Nová

BĚŢNÁ MLUVA NEJMLADŠÍ GENERACE V ZÁPADOČESKÉM POHRANIČÍ

Disertační práce

Školitelka: PhDr. Stanislava Kloferová, CSc.

2016

Prohlašuji, ţe jsem disertační práci zpracovala samostatně s přihlédnutím k doporučením školitelky a s vyuţitím uvedených pramenů a literatury.

V Brně 31. 8. 2016, Jana Nová

Poděkování

Ráda bych poděkovala své školitelce PhDr. Stanislavě Kloferové, CSc., za ukázání cesty do pohraničí a za mnoho dobrých rad, nápadů a vlídných slov během celého doktorského studia. Především její neutuchající důvěře, ţe se tuto práci podaří dokončit, vděčím za to, ţe se to skutečně podařilo.

Práce o mluvě mládeţe by nemohla vzniknout bez 353 mladých obyvatel západočeského pohraničí, kteří v jazykovém výzkumu poskytli vzorky svého projevu a patří jim za to velký dík. Za vstřícné umoţnění výzkumu ve školách jsem zavázána panu řediteli Petru Machovi a paní učitelce Eretové (Aš), paní ředitelce Mileně Halčinské a paní zástupkyni Daně Humlové (Březová), panu řediteli Pavlu Tomášovi (Cheb), paní ředitelce Ivě Šípkové (Chodov), panu řediteli Josefu Vlčkovi (Kraslice), paní ředitelce Haně Pelikánové a paní učitelce Sedlákové (Lázně Kynţvart), paní ředitelce Janě Vrbové (Luby), panu řediteli Igoru Guličovi a panu učiteli Janu Tóthovi (Nejdek), panu řediteli Martinu Fousovi (Ostrov), paní ředitelce Blance Říhové (Planá), paní ředitelce Aleně Vaňousové a paní učitelce Pavle Novákové (Stráţ), panu řediteli Karlu Muţíkovi, paní učitelce Marcele Kordíkové a panu řediteli Václavu Peteříkovi (Stříbro), paní ředitelce Jaroslavě Metličkové (Tachov), panu řediteli Oldřichu Tesařovi a paní učitelce Marcele Ţiţkové (Teplá), paní učitelce Petře Janouškovcové (Ţlutice) a dalším.

Za autorizaci licence k programu Canoco děkuji jeho spoluautorovi doc. RNDr. Petru Šmilauerovi, PhD.

V závěrečné fázi mi s textovými úpravami pomohly kolegyně z oddělení současné lexikologie a lexikografie Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., mgr. Jindra Světlá, PhD., mgr. Zuzana Děngeová a mgr. Helena Pernicová. Všem spolupracovníkům děkuji za podporu, shovívavost a trpělivost během psaní této práce.

A konečně mé rodině: děkuji, ţe jste se mnou.

Anotace

Práce se zabývá hláskoslovnými, tvaroslovnými a lexikálními jevy v běţné mluvě mládeţe v západočeském pohraničí. Popis je zaloţen na jazykovém materiálu získaném vlastním výzkumem v 16 pohraničních městech s vyuţitím písemných dotazníků a nahrávek mluvených projevů. Jednotlivé jazykové prvky jsou charakterizovány s ohledem na jejich příslušnost k spisovné češtině, dialektům češtiny, popř. nestrukturním útvarům (slangy, argoty). Výskyt vybraných hláskoslovných a tvaroslovných prvků je srovnáván s dřívějšími popisy mluvy mládeţe v různých českých regionech. Popis lexika je doplněn slovníkem vybraných lexikálních prvků. Pro poznání struktury dat a vlivu vybraných mimojazykových faktorů na mluvu mládeţe je pouţita gradientová analýza.

Klíčová slova běţná mluva, dialektologie, gradientová analýza, hláskosloví, jihozápadočeská nářeční podskupina, lexikon, mluva mládeţe, nářečí, obecná čeština, tvarosloví, západočeské pohraničí

Annotation

The aim of this paper is to describe phonological, morphological and lexical features in the common speech of young people in the border zone of western Bohemia. The description is based on a language survey carried out in 16 towns in the border zone; a written questionnaire and recording of speech was used in the survey. Language features are characterised as belonging to Standard Czech, dialects of Czech or other language varieties (e. g. slang). Results of our survey are compared to results of previous studies from Czech regions. A dictionary of selected lexical items used by young people is included. Gradient analysis has been used to reveal the data structure and the impact of some extralingual factors on the speech of young people.

Key words border zone of western Bohemia, Common Czech, common speech, dialect, dialectology, gradient analysis, lexicon, morphology, phonology, southwest-Bohemian dialects, speech of young generation

Obsah

I. Úvod 9 I.1 Výzkum v pohraničí: dosavadní výsledky 10 I.2 Cíle naší práce 13 II. Východiska 15 1. Útvary češtiny a běţná mluva: vymezení pojmů 15 1.1 Strukturní útvary českého národního jazyka 15 1.1.1 Spisovná čeština a její hovorová vrstva 15 1.1.2 Obecná čeština 20 1.1.3 Tradiční teritoriální dialekty 27 1.2 Nestrukturní útvary 30 1.2.1 Slang a profesní mluva 30 1.2.2 Argot a periferní mluva 32 1.3 Běţná mluva, městská mluva 33 1.4 Mluva mládeţe 37 2. Historický a jazykový vývoj západočeského pohraničí 43 2.1 Vývoj do roku 1945 43 2.2 Obyvatelstvo po roce 1945 45 2.3 Jazykový vývoj po roce 1945 50 3. Materiál a metodika 63 3.1 Metodika výzkumu 63 3.2 Charakteristika lokalit a respondentů 67 III. Charakteristika mluvy mládeţe v západočeském pohraničí 80 4. Hláskosloví 82 4.1 Vokály 82 4.1.1 Střídání á s jinými vokály 83 4.1.2 Střídání é s jinými vokály 84 4.1.3 Střídání i s í 86 4.1.4 Střídání í s jinými vokály 87 4.1.5 Vokál ó 91 4.1.6 Střídání ú a u 91

4.2 Konsonanty 92 4.2.1 Protetické v 92 4.2.2 Elize náslovného j 94 4.2.3 Konsonantické alternace ve slově „čtyři“ a jeho derivátech 94 4.2.4 Zjednodušování výslovnosti konsonantických skupin 95 4.2.5 Zjednodušování výslovnosti vokalicko-konsonantických skupin 97 4.2.6 Další jednotlivé konsonantické alternace 99 5. Tvarosloví 100 5.1 Substantiva 100 5.2 Adjektiva 107 5.2.1 Adjektiva měkké deklinace 107 5.2.2 Adjektiva tvrdé deklinace 108 5.2.3 Posesivní adjektiva a posesivní genitiv 112 5.2.4 Rodinná jména 115 5.3 Zájmena 117 5.3.1 Zájmena skloňovaná podle tvrdé adjektivní deklinace 117 5.3.2 Osobní zájmena 119 5.3.3 Zájmeno „ten“ 120 5.3.4 Posesivní zájmena 121 5.3.5 Zájmena „co“ a „všechen“ 123 5.4 Číslovky 124 5.4.1 Základní číslovky 124 5.4.2 Řadové číslovky 125 5.4.3 Násobné číslovky 126 5.5 Slovesa 126 5.5.1 Indikativ prézentu 127 5.5.1.1 1. os. sg. 127 5.5.1.2 1. os. pl. 128 5.5.1.3 3. os. sg. 129 5.5.1.4 3. os. pl. 129 5.5.2 Imperativ 131 5.5.2.1 2. os. sg. 131 5.5.2.2 2. os. pl. 133 5.5.3 Infinitiv 133

5.5.4 Příčestí minulé 135 5.5.5 Sloveso „být“ 138 5.5.5.1 Indikativ prézentu 138 5.5.5.2 Kondicionál přítomný 138 5.5.5.3 Indikativ minulý 139 5.6 Adverbia 140 6. Hláskosloví a tvarosloví v souhrnu a srovnání s dalšími výzkumy 141 7. Slovní zásoba 153 7.1 Vybrané aspekty slovní zásoby mládeţe v západočeském pohraničí 153 7.1.1 Jazyková ekonomie 153 7.1.2 Vybrané denotáty a jejich lexikální realizace 155 7.1.2.1 Rodina 155 7.1.2.2 Ţivot ve městě 159 7.1.2.3 Škola 163 7.1.2.4 Volný čas a interakce mezi mladými lidmi 167 7.1.2.5 Další lexémy 173 7.1.3 Vybrané komunikační cíle a jejich lexikální realizace 176 7.1.3.1 Navázání a udrţení kontaktu 176 7.1.3.2 Souhlas 177 7.1.3.3 Nesouhlas 178 7.1.3.4 Pozitivní hodnocení 179 7.1.3.5 Negativní hodnocení 179 7.1.3.6 Zdůraznění 181 7.1.3.7 Údiv 182 7.1.3.8 Nejistota, přibliţnost, vyjádření názoru 182 7.1.3.9 Reprodukce cizí výpovědi 183 7.1.3.10 Ukončení výpovědi 183 7.1.4 Lexikální pestrost a výplňková slova 184 7.1.5 Aktualizace výpovědi, jazyková hra 188 7.1.6 Přejímky 188 7.2 Slovník vybraných lexikálních prostředků 191 7.2.1 Jednoslovná apelativa 193 7.2.2 Toponyma a obyvatelská jména 204 7.2.3 Sousloví 204

7.2.4 Frazémy 205 7.3 Shrnutí a zhodnocení lexikálních prostředků v běţné mluvě mládeţe 208 8. Gradientová analýza 211 8.1 Metodika 212 8.1.1 Úprava dat pro analýzu 212 8.1.2 Analýza dat 215 8.2 Výsledky 216 8.2.1 Výsledky metody PCA – struktura v datech 216 8.2.2 Význam socio-demografických proměnných pro strukturu v datech 223 8.3 Zhodnocení výsledků 234 8.3.1 Rozdíly v projevu respondentů mezi lokalitami 234 8.3.2 Socio-demografické údaje 236 8.3.3 Hlavní zdroje variability v datech 237 IV. Závěr 239 IV.1 Charakteristika běţné mluvy mládeţe v západočeském pohraničí 239 IV.2 Diference v projevu mluvčích 241 IV.3 Srovnání stavu s předchozími výzkumy 242 Summary 244 Seznam literatury 249 Seznam zkratek 269

Seznam příloh 270 Příloha A – Frekvence vybraných hláskoslovných a tvaroslovných prvků v písemných dotaznících podle lokalit 271 Příloha B – Písemné dotazníky pouţité při výzkumu 292 Příloha C – Ukázky mluvených projevů respondentů 297 Příloha D – Mapa studovaného území 303 Příloha E – Tabulky vstupních dat pro gradientovou analýzu (v elektronické verzi práce) Příloha F – Vyplněné dotazníky (v elektronické verzi práce)

I. Úvod

Mluvu velkých průmyslových měst bychom mohli označit za laboratoř vývoje jazyka. Jsou to místa, kde se setkávají lidé různého regionálního i sociálního původu, kaţdý z nich přináší ve svém jazykovém projevu určitý soubor prvků různých jazykových rovin a ve vzájemném setkávání, míšení a konkurenci se ukazuje, které jazykové rysy se prosadí do všeobecného úzu a které naopak vymizí. Hledání trendů jazykového vývoje, progresivních a naopak ustupujících prvků ve všech sloţkách jazyka od hláskosloví po syntax – ať uţ se o ně zajímáme z touhy po poznání nebo z praktičtějších důvodů budoucí jazykové kodifikace a jazykové výuky ve školách – by proto mělo začít důkladným poznáním situace právě v takových ohniscích vývoje. Tragické historické události 30. a 40. let 20. století vytvořily v naší zemi ještě další a větší jazykový tavicí kotlík. Rozsáhlé území podél západní a severní hranice nynější České republiky bylo v důsledku druhé světové války a organizovaných migračních vln téměř úplně zbaveno původního obyvatelstva, ustálený jazykový úzus zmizel a začal se utvářet zcela nově z mluv nových osídlenců, kteří přicházeli nejen z českého a moravského vnitrozemí, ale ve velkém počtu i ze Slovenska a dalších zemí. Během dvou aţ tří desetiletí se situace relativně ustálila, skupiny imigrantů z různých regionů se promísily a s nástupem generací, které se uţ na nově osídleném území narodily, dospěly a získaly tam své jazykové povědomí, je legitimní poloţit otázku: jak se teď v pohraničí mluví? Potřebu jazykového výzkumu v pohraničí zdůrazňovali čeští lingvisté od 60. let 20. století (srov. Bělič 1962, Utěšený 1970, Jančák 1992 aj.). Podobně jako v mluvě měst se v pohraničí očekávaly nivelizační, unifikační tendence: zánik specifických, nápadně vybočujících prvků z původního nářečí imigrantů, prosazení prvků, které byly různým nářečím společné, a do určité míry přetrvání některých dialektismů, které se od ustalujícího se průměru příliš nápadně neodlišovaly. Proces stabilizace úzu v pohraničí měl napovědět, jak asi bude pokračovat nivelizace tradičních nářečí ve vnitrozemí. Zkušenost s výzkumem u skupin českých emigrantů v zahraničí ukázala, ţe při míšení různých nářečí nepřevládlo automaticky to nejpočetnější, ale jednotlivé prvky se do nového úzu prosadily podle své ţivotnosti a průbojnosti a velký vliv mělo i nářečí sousedících oblastí (Jančák 1992, s. 105). Podobný vývoj se očekával i v českém pohraničí. Počítalo se také s významným vlivem spisovné češtiny; Bělič a Utěšený předpokládali, ţe vývoj mluvního úzu v pohraničí bude směřovat právě k mluvené formě spisovné češtiny.

Zatímco při výzkumu tradičních teritoriálních dialektů na venkově jsou ideálními respondenty nejstarší obyvatelé, ve městech a v pohraničí se výzkum zaměřuje na mládeţ ve starším školním věku. Jazykový projev mladých lidí reprezentuje dva aspekty jazykové situace: 1) Stav v daném čase v dané lokalitě. Úzus lokality je mateřštinou mladého člověka, který tam proţil svůj dosavadní ţivot a jeho idiolekt zatím nebyl výrazněji ovlivněn studijními či pracovními pobyty mimo domov (srov. Kloferová 2000, s. 13n). Přizpůsobivost dětí a snaha dospívající mládeţe o konformitu k normě vrstevnické skupiny navíc zvyšuje pravděpodobnost, ţe v jejich mluvě budou zachyceny skutečně většinové prvky místní mluvy spíše neţ zvláštnosti jednotlivců (srov. Bělič 1962, s. 571; Utěšený 1970, s. 53, aj.). 2) Vývojová perspektiva. Lingvisté se shodují v názoru opřeném o četná pozorování, ţe právě v mluvě mladé generace, zejména kolem 15. roku věku (Karastojčeva 1989, s. 100), se nejdříve objevují jazykové inovace; přítomnost či absence určitých prvků z úzu starších mluvčích (zejména dialektismů) v mluvě mládeţe současně nejlépe ukazuje, zda se tyto prvky v území udrţí i do budoucna (srov. Valíková 1971, s. 4; Krčmová 1981, s. 16; Dejmek 1987, s. 4; Jaklová 1989, s. 15; Jančák 1992, s. 106, aj.). Vývojové tendence by ještě lépe mohlo zachytit srovnání mluvy mladé a starší generace v téţe lokalitě nebo opakování výzkumu u mládeţe po několika letech; oba přístupy pouţil ve svých studiích Jančák (1992, viz kap. 2.).

I.1 Výzkum v pohraničí: dosavadní výsledky Jazykové údaje ze všech částí novoosídleného pohraničí českých zemí přináší především Český jazykový atlas (Balhar a kol. 1992–2011, dále citujeme jako ČJA). Zachycuje situaci v mluvě mládeţe ve 20 vybraných pohraničních městech v první polovině 70. let 20. století. ČJA přesvědčivě ukazuje, ţe v pohraničí se nevytvořil nový, od vnitrozemí radikálně odlišný jazykový útvar, ale prozatím ani uniformní útvar na bázi spisovné nebo obecné češtiny. Mluva v pohraničí je nadále regionálně diferencovaná a tamní sestava jazykových prvků většinou plynule navazuje na situaci v přilehlých vnitrozemských oblastech s tradičním dialektem. Přispěla k tomu jednak skutečnost, ţe většina osídlenců do pohraničí přicházela ze sousedících vnitrozemských regionů, a dále přirozené kontakty s obyvatelstvem vnitrozemí, spádovost pohraničních regionů k vnitrozemským centrům atd. (srov. Utěšený 1970, s. 51–52; 1973, s. 17–18). V mnoha případech tak bylo moţno izoglosy známé z vnitrozemí pouze prodlouţit aţ ke státní hranici. Týká se to ovšem jen nářečních prvků, které ve vnitrozemí byly stabilní a rozšířené na velkém území; dialektismy, které uţ i ve vnitrozemí výrazně

10 ustoupily nebo se vyskytovaly jen v malým areálech, do mluvy v pohraničí nepronikaly. Úzus pohraničních měst byl také proti vnitrozemí variabilnější, velmi časté byly dublety; vedle dialektismů vlastních bezprostředně sousedícím vnitrozemským oblastem se někdy vyskytovaly prvky charakteristické pro další blízký vnitrozemský region (na Karlovarsku prvky středočeské, na Mostecku naopak západočeské) a často byla jednou z variant nebo i jedinou realizací podoba shodná se spisovnou češtinou. Údaje ČJA mají nedocenitelnou hodnotu a budou trvalým východiskem i srovnávacím materiálem pro další bádání nejen v dialektologii. Kromě výzkumu s časovým odstupem, který by zachytil vývojové změny, je uţitečné studovat jednotlivé pohraniční regiony také detailněji, s hustší sítí lokalit, která by k linii výzkumných bodů v ČJA přidala druhý rozměr vzdálenosti od vnitrozemí k hranici. Dílčí sondy Utěšeného (1972, 1973) totiţ naznačily, ţe mluva v lokalitách blízkých k oblasti tradičního osídlení je nářečně příznakovější a s rostoucí vzdáleností zastoupení nářečních prvků klesá. Severomoravskému pohraničí se dostalo monografického zpracování zásluhou Stanislavy Kloferové (1987, 1990, 1997, 2000) na základě materiálu sebraného v 80. letech 20. století. Jazykový amalgám v tomto území se utvářel z komplikovaných základů, protoţe v jednotlivých obcích se setkávali imigranti z nářeční skupiny středomoravské, východomoravské, slezské i české v uţším smyslu a dále i přistěhovalci mluvící slovensky, polsky, řecky, německojazyční starousedlíci aj. V této situaci mluvčí usilovali o to, aby jejich projev na veřejnosti nebyl nápadný odlišnostmi, příznakový. Pro mladou generaci se tak jednotícím kódem stala převáţně spisovná čeština s některými nářečními rysy; více se uplatňovaly prvky středomoravského interdialektu, kdeţto v obcích blízko území slezských nářečí se interdialektický mezistupeň nevytvářel a vývoj směřoval od nářečí přímo k spisovné češtině, coţ je podle Kloferové ve shodě s vývojem na území slezské nářeční skupiny. Autorka také potvrdila zjištění Utěšeného, ţe zastoupení nářečních prvků klesá s rostoucí vzdáleností od nářečního centra, a tento faktor se ukázal jako silnější neţ původ osídlenců. Z původního dialektu si mluvčí nejvíce uchovávali jednak ty prvky, které se shodovaly se spisovnou češtinou, a dále výslovnostní rysy, které si neuvědomovali, takţe se jim nemohli aktivně vyhýbat; zejména regresivní asimilaci typu zhodit se přizpůsobili i mluvčí původem z Čech. Naopak velmi málo se vyskytovalo protetické v, přestoţe patřilo k původnímu dialektu českých i středomoravských osídlenců, a navzdory původu části imigrantů z Čech se v severomoravském pohraničí neprosadily ani jiné prvky obecné češtiny, Kloferová však očekávala v budoucnu jejich přibývání v důsledku působení jazyka médií a kultury.

Severozápadočeskému pohraničí se věnovalo více autorů v dílčích studiích. Břetislav Koudela (1958, 1960, 1964, 1966, 1971) zkoumal situaci na Chomutovsku, Děčínsku a Litomeřicku. Spíše neţ na ustalující se společný úzus se zaměřil na mluvu jednotlivých skupin obyvatelstva (předválečných starousedlíků, přesídlenců z Moravy, přesídlenců z Čech), protoţe jeho materiál pochází z raných fází vývoje nového osídlení, kdy byla situace ještě velmi roztříštěná. Přesto zjistil určité tendence: v souhlase se sousedstvím středočeské nářeční podskupiny a převaţujícím původem nových osadníků z této oblasti se v mluvě pohraničí nejvíce prosazovaly prvky středočeských nářečí a ojedinělé jihozápadočeské dialektismy, kdeţto specifické rysy severovýchodočeské a různých moravských dialektů se mimo skupiny autochtonních mluvčích nešířily (podrobněji v kap. 2.). Mladší fázi vývoje mluvy v území na západ od Koudelova teritoria studoval Pavel Jančák (1980, 1992, 1997b). V několika výzkumných sondách, které provedl se spolupracovníky v letech 1964 a 1971–1974 (výzkum pro ČJA), zachytil nejvýznamnější rysy mluvy mládeţe na Tachovsku, Chebsku, Sokolovsku a Karlovarsku; poslední výzkum z r. 1995 pokrývá pás pohraničí od Kynšperka nad Ohří po Liberec. Jančák konstatoval převahu prvků společných českým nářečím v uţším smyslu (prvků interdialektické obecné češtiny), k nimţ se zvláště v nejzápadnější části (Tachovsko, Chebsko) přidávaly jihozápadočeské tvaroslovné dialektismy a na Karlovarsku zase prvky specificky středočeské – opět v souladu s převaţujícím původem osídlenců a sousedstvím vnitrozemských nářečních podskupin; zastoupení regionálně diferenčních prvků však uţ během 60. a 70. let rychle klesalo (podrobněji v kap. 2.). Velkým kladem Jančákových prací je uvádění frekvencí u studovaných jazykových prvků, které můţeme s výhodou vyuţít při srovnání s dnešním materiálem a případně i s údaji z jiných regionů. Výběr lokalit je poměrně omezený: kromě ankety z r. 1964, která se uskutečnila v 18 městech v celém území (statistické údaje však autor uvádí jen pro Ostrov na Karlovarsku), cílily další výzkumy na Tachov, Cheb a Karlovy Vary – z téhoţ materiálu vycházejí i údaje v ČJA. Nemáme tedy zatím informace z Ašska (o komplikované situaci při osídlování ašského výběţku srov. Utěšený 1970, s. 51), z Krušných hor a na druhé straně z Touţimska či Ţluticka blíţe k západočeskému vnitrozemí. Ve výsledcích výzkumů ze 60.– 70. let a z r. 1995 se objevuje i jistý nesoulad. Starší výzkumy ukazovaly podstatně menší zastoupení jihozápadočeských nářečních prvků v Karlových Varech ve srovnání s Tachovem a Chebem; naproti tomu ve výzkumu z r. 1995, který v západočeské části zahrnul lokality Kynšperk nad Ohří (můţe zastupovat Cheb), Chodov a Ostrov (můţe zastupovat Karlovy Vary), se ukázala u většiny dotazníkových poloţek situace přesně opačná a u ostatních

12 kolísající. Hustší a pravidelnější síť výzkumných bodů by tedy mohla také ukázat, zda se v západočeském pohraničí skutečně projevuje západo-východní zeměpisný gradient, nebo zda rozdíly mezi lokalitami souvisejí spíše s jinými faktory. Pro úplnost dodejme, ţe jazykovému vývoji při setkávání obyvatelstva různého nářečního původu v důsledku migračních vln po 2. světové válce se věnuje i zahraniční lingvistika. Německý badatel Werner F. Leopold (1959) zjistil, ţe rozptýlení německých vysídlenců z východní Evropy mezi starousedlíky nevedlo v Německu k míšení nářečí, nýbrţ k radikálnímu nárůstu uţívání spisovné němčiny v běţné mluvě u obou skupin; zejména původní dialekty příchozích z východu se uţ mimo komunikaci v rodinách nebo krajanských spolcích neuţívaly vůbec. Situaci v Polsku studovali např. Edward Homa (1997), ve více pracích Gabriela Augustyniak-Żmuda (2015 aj.) a zachycuje ji i Mały atlas gwar polskich (1957–1970).

I.2 Cíle naší práce Materiál pro naši studii byl získán jazykovým výzkumem (kombinací písemného dotazníku, ústní lexikální ankety a nahrávek semispontánních mluvených projevů) v 16 městech okresů Tachov, Cheb, Sokolov a Karlovy Vary v letech 2011–2013; respondenty byli ţáci 9. ročníku základní školy, tedy mladí lidé ve věku 14–16 let. Kladli jsme si zejména tyto otázky: 1) Jak v současnosti vypadá běţná mluva mládeţe v této oblasti? Z kterých útvarů a poloútvarů češtiny (spisovné češtiny, tradičních teritoriálních dialektů, slangů aj.) pocházejí prvky, které se v mluvě mládeţe uplatňují? Jaký je vzájemný poměr případných variant? 2) Je mluva mládeţe v celé studované oblasti uniformní, nebo se v ní projevují diference? Jde o rozdíly vázané geograficky, nebo určované jinými faktory, a jakými? 3) Jak se obraz běţné mluvy mládeţe změnil ve srovnání s údaji ze starších výzkumů? V úvodních kapitolách naší práce představujeme útvarovou stratifikaci českého národního jazyka a pojem běţné mluvy ve vztahu k současné běţné mluvě mládeţe (kap. 1.). Vymezujeme zkoumané území, stručně shrnujeme jeho dějiny se zaměřením na jazykový vývoj a parafrázujeme dosavadní poznatky o běţné mluvě v této oblasti (kap. 2.). Dále popisujeme metodiku našeho výzkumu a jednotlivé lokality výzkumné sítě (kap. 3.). Za stěţejní část předkládané práce povaţujeme popis jazykového materiálu, který jsme při výzkumu nasbírali. Charakterizujeme hláskosloví a tvarosloví v běţné mluvě mládeţe (kap. 4., 5.) a její slovní zásobu také za pomoci slovníku vybraných lexikálních prvků (kap. 7.). Výsledky našeho výzkumu srovnáváme s daty jiných autorů (kap. 6.).

Méně tradiční, ale moţná více objektivní pohled na mluvu mládeţe přináší gradientová analýza dat z písemných dotazníků (kap. 8.). Pomocí této numerické počítačové metody se snaţíme přehledně uchopit strukturu v datovém souboru a zjistit, jaký vliv na rozdíly mezi projevy jednotlivých respondentů má příslušnost k určité lokalitě, původ rodiny, pohlaví a způsob trávení volného času. V závěru shrnujeme nejvýznamnější výsledky našeho výzkumu (kap. IV.). Metodika našeho výzkumu a jeho dílčí výsledky byly publikovány (Nová 2011, 2012/2013, 2015a, b, 2016).

Studie, kterou předkládáme, je svým zaměřením regionální. Doufáme však, ţe by mohla zapadnout jako dílek do mozaiky obrazu mluveného jazyka v naší zemi – základní kameny k tomuto společnému dílu uţ poloţily podobně zaměřené materiálové práce o Havířově (Valíková 1971), Brandýse nad Labem (Brabcová 1973), Brně (Krčmová 1981), jiţních Čechách (Jaklová 1984), Přelouči a Hradci Králové (Dejmek 1976, 1987) a severomoravském pohraničí (Kloferová 2000) – a tím přispět k obecnějšímu poznání. Z tohoto důvodu také v příloze elektronické verze práce, která bude veřejně dostupná prostřednictvím internetu, dáváme k dispozici všechny vyplněné dotazníky z výzkumu. Tato data mohou být v budoucnu znovu analyzována jinými metodami a vyuţita ke srovnání v jinými datovými soubory. V materiálovém zachycení mluvy na určitém území v určitém čase spatřujeme trvalou hodnotu naší práce.

II. Východiska

1. Útvary češtiny a běţná mluva: vymezení pojmů

V této kapitole vymezujeme předmět našeho zkoumání a pojmy, které pouţíváme v dalších částech práce, se zaměřením na předmět našeho výzkumu, tedy běţně mluvenou komunikaci mládeţe. Současně shrnujeme dosavadní stav zkoumání běţné mluvy a mluvy mládeţe.

1.1 Strukturní útvary českého národního jazyka Útvary1 českého národního jazyka chápeme jako ucelené a vnitřně soudrţné soubory jazykových prostředků všech jazykových rovin (od roviny fonetické a fonologické po syntax), vymezené svými funkcemi a dále oblastmi či skupinami uţivatelů (teritoriálně, sociálně, profesně). Strukturní jsou ty útvary, které naplňují vlastními prostředky celou jazykovou strukturu, kaţdou z jazykových rovin. Na území Čech (české nářeční skupiny v uţším smyslu, srov. Bělič 1972a, s. 12) je to spisovná čeština, obecná čeština (český interdialekt) a tradiční teritoriální dialekty. Na území Moravy a Slezska je situace sloţitější, mezi spisovnou češtinou a dialekty se tam v různé míře uplatňují interdialekty a pozice obecné češtiny, ať uţ její aktivní uţívání nebo pasivní recepce a názory na ni, je předmětem stálých diskusí; vzhledem k zaměření naší práce se dále budeme věnovat pouze situaci v Čechách. Vzájemné vymezení útvarů češtiny není ostré, jsou mezi nimi přechody a navzájem se ovlivňují, a to jak pronikáním některých prvků nespisovných útvarů do spisovné češtiny, tak ústupem některých nespisovných prvků z úzu ve prospěch prvků spisovných.

1.1.1 Spisovná čeština a její hovorová vrstva Spisovná čeština2 je prestiţní celonárodní jazykový útvar uţívaný v psané i mluvené komunikaci (byť charakteristiky „prestiţní“, „celonárodní“ i „v mluvené komunikaci“ byly v odborných diskusích různou měrou zpochybněny – vyjádříme se k nim dále). Jako jediný ze strukturních útvarů češtiny má psanou kodifikaci včetně ortografických pravidel. Je polyfunkční, ve srovnání s ostatními útvary má obecně nejbohatší vyjadřovací moţnosti3

1 Termínu útvar dáváme přednost před nověji uţívaným termínem varieta (srov. J. Svobodová in Svobodová a kol. 2011, s. 7; Dovalil 2001, s. 178; Nekvapil in Karlík a kol. 2002, s. 519). 2 Srov. Jedlička 1974, s. 45nn; Chloupek 1988, s. 12; Chloupek in Čechová a kol. 2003, s. 45nn. Chloupkova definice spisovné češtiny (in Čechová a kol. 2003, s. 48): „[J]ediný kodifikovaný útvar národního jazyka, útvar, který má vedle jiných funkcí téţ funkci národně a společensky reprezentativní“ a který se „vyznačuje bohatou variabilitou výrazových prostředků, která se zakládá na celé kulturní tradici českého národního ţivota a vyvíjí se v souladu s potřebami naší společnosti na celospolečenské úrovni.“ 3 Ve vyjadřování expresivity jsou však úkonnější nespisovné útvary (srov. Havránek 1963, s. 20; Daneš 1988, s. 26; Krčmová 1997, s. 162) a v určitých pojmových okruzích bychom za nejúkonnější mohli označit dialekty 15 a mezi jeho důleţité funkce patří také funkce národně sjednocující a národně reprezentativní, akcentovaná v historii zejména v situacích ohroţení národa (srov. Uličný 2004, s. 188).4 Regionální varianty ve spisovné češtině se omezují na několik málo jevů (např. v hláskosloví česká asimilace typu sch vedle moravského a slezského typu zh,5 v tvarosloví rozdíly v mluvnickém rodě sršeň f. – sršeň m., brambora – brambor,6 v lexiku česko- moravské synonymní dvojice vesnice – dědina, truhlář – stolař), které povaţujeme za marginální a nijak nebránící tomu, aby spisovná čeština byla srozumitelná všem mluvčím českého národního jazyka. Jinou otázkou je, do jaké míry se čeští mluvčí se spisovnou češtinou setkávají a zda ji ovládají aktivně. Spisovná čeština nemá rodilé mluvčí (Daneš 1988, s. 25).7 V běţné komunikaci v rodinném prostředí, v němţ se dítě učí mluvit, převládají prvky nespisovných útvarů, a tak bývá uváděno, ţe se spisovnou češtinou se Češi setkávají teprve ve škole, takřka jako s cizím jazykem (např. Bogoczová in Svobodová a kol. 2011, s. 75). To podle našeho názoru není docela pravda, pokud rodiče dítěti čtou: pohádkám i příběhové próze pro nejmenší dominuje spisovná čeština (v případě klasických sbírek Němcové a Erbena jde dokonce o jazyk vůči současné spisovné normě archaický), takţe dítě přichází se spisovnou češtinou do kontaktu pasivně, a pokud pohádky společně s rodiči převypravuje, uţívá ji i aktivně (srov. Hauser 2004, s. 47). Na druhé straně ani škola není výspou spisovnosti (a bohemisté na to upozorňovali uţ před desetiletími: srov. Daneš in Daneš 2009, s. 130, poprvé publikováno 1968). Z učitelů mluví spisovně spíše jen vyučující českého jazyka a spíše jen při výkladu

(např. krajové pokrmy, lidové zvyky, součásti kroje ap. – de facto lidová terminologie, která nemá ve spisovné češtině úplné ekvivalenty), případně slangy a profesní mluvy (pojmenování souborů reálií výlučných pro daný obor či oblast – srov. Krčmová 1989, s. 83). Na druhou stranu pro mnoho pojmů z běţného ţivota nemají jednotlivé útvary a poloútvary češtiny vlastní specifická pojmenování a přebírají toto lexikum ze spisovné češtiny, a ještě více to platí pro odbornou slovní zásobu. 4 Český národ – naštěstí – uţ několik desetiletí ohroţení nepociťuje, s čímţ můţe také souviset často diskutovaný odklon od spisovné češtiny ve veřejném prostoru. Na jiném místě (s. 51) citujeme zjištění Břetislava Koudely, ţe čeští starousedlíci na Chomutovsku, kteří před 2. světovou válkou ţili obklopeni německy mluvící většinou a navštěvovali české menšinové školy, povaţovali za prestiţní a vlastenecké mluvit kvalitní spisovnou češtinou a uchovali si její rysy i po řadě let, kdy uţ v jejich okolí převládala nespisovná čeština nových osídlenců. 5 V této kapitole zapisujeme příklady hláskoslovných a tvaroslovných jevů zjednodušeným fonetickým přepisem, lexikální příklady píšeme v souladu se spisovnou ortografií. Při citování z literatury uţíváme stejný způsob zápisu příkladů jako v citované práci. 6 Ale např. varianta okurek vedle okurka jako spisovná uznávána není – problematice se věnuje Kloferová (1996) a ukazuje mj., ţe rodové dublety byly častěji kodifikovány jako spisovné, pokud se obě vyskytují ve středních Čechách, kdeţto necentrální varianty, a to nejen moravské, do kodifikace nebyly přijaty v podstatě arbitrárním rozhodnutím (srov. také Šipková 2004, s. 148). Poloţka ,sršeň‘ figurovala i v našem výzkumu v západočeském vnitrozemí, srov. s. 175. 7 Jak podotýká Bělič (1978, s. 20), spisovná čeština jako celek se nekryje s ţádným teritoriálním dialektem a má dokonce rysy, které v nářečích češtiny vůbec nenajdeme; jde tak vlastně o útvar neţivý a to můţe být příčinou, proč mají mluvčí češtiny zábrany v jeho uţívání. Podobná situace je ale i v jiných jazycích (Jandová in Svobodová a kol. 2011, s. 64, uvádí konkrétně angličtinu, němčinu, slovenštinu a italštinu; podobně Daneš 1995, s. 91). 16 učiva; od ţáků se spisovná mluva vyţaduje také jen při hodinách českého jazyka, ale spíše proklamativně, učitelé je při odchylkách od spisovného vyjadřování neopravují (srov. Krčmová 1997, s. 168; Svobodová 2004, s. 373; Svobodová a kol. 2011, s. 122–123, aj.). Ani současné rámcové vzdělávací programy nepředpokládají, ţe ţáci budou mluvit spisovně (srov. Holasová 2004, s. 369; Sojka 2013, s. 47). Důsledně se spisovná čeština ve škole uplatňuje pouze v psaných textech, které ţáci recipují (učebnicích, školních administrativních dokumentech); v textech produkovaných ţáky, např. písemných pracích, se kromě předmětu český jazyk spisovnost projevu nehodnotí. Kontakt mladých mluvčích češtiny se spisovným jazykem ve škole je tedy podle našeho názoru převáţně pasivní a nesoustavný.8 Ve veřejných mluvených komunikátech se spisovná čeština uplatňuje zejména v těch, které jsou předem písemně připravené: v přednáškách, proslovech, promluvách při církevních a civilních obřadech, v televizním a rozhlasovém zpravodajství, ale i do těchto typů komunikátů stále více pronikají nespisovné prvky (Kvítková 2004, Grygerková a Lašťovičková 2004, Hoffmannová in Hoffmannová a kol. 2016, s. 78, aj.). V nepřipravených veřejných a poloveřejných mluvených komunikátech, od rozhovorů při nakupování po dialogické pořady v médiích, nespisovná čeština převaţuje9 – ať uţ proto, ţe se mluvčí spisovně vyjadřovat nedovedou, nepovaţují to v dané situaci za podstatné nebo jde o záměrnou stylizaci (srov. Krčmová 2005, s. 3). V soukromé mluvené komunikaci běţných mluvčích češtiny v Čechách povaţujeme uţívání spisovné češtiny za velmi nepravděpodobné, byť někteří lingvisté uvaţují o takové moţnosti u vzdělaných osob (Hronek 1972, s. 17).10 Daneš (1988, s. 23) vůbec zpochybňuje uplatnění ústní formy spisovné češtiny mimo předčítané projevy (podobně Zimová 2004 včetně přehledu literatury). Z psaných komunikátů bývají důsledně spisovné texty odborné a administrativní, s nimiţ se běţný mluvčí češtiny setkává jednak spíše jen jako recipient a jednak, ve srovnání s jinými psanými texty, méně často. Více jsou recipovány texty publicistické, do nichţ ve stále větší míře pronikají nespisovné prvky, např. do interview (Müllerová 2004, Hoffmannová 2004);

8 JN má z vlastního učitelského působení na základní i střední škole obdobnou zkušenost. Naproti tomu Krčmová (1981, s. 26) při popisu jazykové situace v Brně na přelomu 60.–70. let 20. století pokládá působení spisovné češtiny na mluvu dětí prostřednictvím školy za významné, podobně Valíková (1971, s. 17) pro Havířov. V tomto ohledu je pravděpodobně situace na Moravě a ve Slezsku opět poněkud odlišná od Čech. 9 Bělič (1978, s. 16) podotýká, ţe uţívání nespisovných (obecněčeských) prvků v méně oficiálních veřejných promluvách je zvlášť časté v oblasti českých nářečí v uţším smyslu. Jde o jeden z důkazů vyšší prestiţe obecné češtiny ve srovnání s dialekty. 10 Jedlička (1974, s. 101) uvádí, ţe mluvčí aktivně ovládající spisovnou češtinu uţívají „v běţném hovoru denního ţivota“ její hovorovou formu. Naproti tomu o dnešní situaci píše s jemnou ironií Bermel (2010, s. 12, pozn. 13): „Hovořívá se o pohádkových bytostech (většinou to mají být učitelé nebo profesoři), které mluvily celý ţivot SČ [spisovnou češtinou] i doma s rodinou. Za 21 let občasných pobytů v Čechách jsem ale ţádnou takovou bytost nepotkal a velice pochybuji o tom, ţe by jich bylo nějak mnoho.“ 17

časopisy pro dospívající mládeţ uţívají nespisovnou češtinu systematicky, aby se přiblíţily svým čtenářům, a zpětně ovlivňují jejich mluvu např. šířením módních lexikálních prvků. V umělecké literatuře je uţ od konce 19. století nespisovná čeština běţná v pásmu postav a přibliţně od poloviny 20. století i v pásmu autorském.11 V současné době bezprecedentně narůstá objem a význam nových typů psaných komunikátů, které mluvčí češtiny sami produkují a které mají spíše rysy mluvené komunikace včetně běţného nebo i dominantního uţívání nespisovné češtiny (k stírání tradiční distinkce psanost – mluvenost např. Mareš in Hoffmannová a kol. 2016, s. 21): SMS, příspěvky na internetových diskusních fórech, chatech a sociálních sítích,12 blogy, e-maily,13 do značné míry to platí i pro tradiční soukromou korespondenci.14 V případě komunikátů, které recipuje a produkuje mládeţ, je zvlášť výrazné zastoupení takových, v nichţ se spisovná čeština nevyţaduje nebo působí přímo nepatřičně. Působení spisovné češtiny na mluvu mládeţe tedy povaţujeme v podstatě za okrajové. Při studiu běţné mluvy mládeţe v západočeském pohraničí nás zajímá případná přítomnost úzce spisovných prvků (výrazně odlišných od předpokládané obecněčeské báze, viz dále, nebo dokonce kniţních), variantnost v rámci prvků společných spisovné češtině a nespisovným útvarům češtiny (některé tvaroslovné dublety) a konečně prvky společné spisovné češtině a některým dialektům. Za spisovné označujeme jazykové prvky v souladu se současnými referenčními příručkami spisovné češtiny: obecná morfologická paradigmata srovnáváme zejména s Akademickou gramatikou spisovné češtiny (Štícha a kol. 2013), formy konkrétních slov s Internetovou jazykovou příručkou (dále citována jako IJP),15 lexikum se SSČ ve vydání z roku 2003, ale přihlíţíme samozřejmě i k jiným kompendiím.

11 Důkladný rozbor podal Hausenblas (1969); k starší beletrii srov. také Daneš (2004) s přehledem starších prací, k polistopadové tvorbě např. Maglione (2001), Mareš (2004). 12 Jandová (in Jandová a kol. 2006, s. 33, 34) píše, ţe v internetových diskusních fórech pisatelé usilují o spisovné vyjadřování, pravděpodobně proto, ţe tento typ komunikátu vnímají jako veřejný a uvědomují si, ţe jejich příspěvky budou po určitou dobu veřejně dostupné. Naproti tomu chat vnímají jako komunikaci soukromou, mluvenou (angl. chat ,popovídat si‘) a v čase pomíjivou. V chatových příspěvcích se často vyskytovaly obecněčeské prvky, v chatové místnosti BRNO také moravské morfologické rysy (tamtéţ, s. 87, s. 95). 13 Čmejrková (1997, s. 230) uvádí, ţe sami uţivatelé elektronické pošty charakterizují e-mailové komunikáty jako mluvené. Styl různých typů elektronických psaných komunikátů včetně prvků spisovnosti a nespisovnosti nejnověji charakterizuje Jílková (in Hoffmannová a kol. 2016, s. 105nn). 14 Hladká (1998, s. 47) zjistila, ţe v souboru soukromých dopisů (nikoli e-mailů) psaných mladými pisateli pro mladé adresáty se běţně vyskytovaly prvky obecné češtiny, moravských interdialektů a slangů, zejména studentského/ţákovského slangu. Autorka se problematice věnuje komplexně, dále srov. zejm. práce Hladká 2001, Hladká a kol. 2005. 15 Jsme si vědomi, ţe Akademická gramatika současné češtiny i IJP jsou svými tvůrci označovány za „deskriptivní“ a „doporučující“, nikoli kodifikační. Jde ovšem o příručky jednak nejnovější, tedy nejlépe zachycující aktuální stav jazyka (k soustavnému opoţďování kodifikace za jazykovým vývojem např. Mlejnecká a kol. 2004, s. 131), a jednak podle našeho názoru autoritativní a zpětně ovlivňující úzus, coţ zejména platí o IJP, ke které se při jazykových pochybnostech obracejí běţní i profesionální uţivatelé češtiny. 18

Přestoţe jsme konstatovali, ţe běţný, neprofesionální mluvčí v českém prostředí neuţívá spisovnou češtinu příliš často, je spisovná čeština širokou veřejností – včetně školní mládeţe – oceňována, povaţována za prestiţní a hodnou ochrany. Uvedeme několik významných zjištění z výzkumu kolektivu ostravských autorek, který studoval postoje ke spisovné češtině u reprezentativního vzorku respondentů z celé České republiky (Svobodová a kol. 2011, zejm. s. 115nn). Respondenti vesměs hodnotili spisovnou češtinu pozitivně. Pokud jde o profese, jejichţ zástupci by měli ovládat spisovné vyjadřování, u dospělých respondentů byli na 1. místě učitelé základních a středních škol, u školní mládeţe však aţ na 5. místě; autorky poznamenávají, ţe mládeţ na základě bezprostřední zkušenosti hodnotí vyjadřování svých učitelů realističtěji. Mládeţ se zato více neţ dospělí přikláněla k názoru, ţe oficiální mluvené projevy by měly být spisovné.16 Tento názor zastávaly ve větší míře ţeny a dívky, které ve srovnání s muţi a chlapci také častěji odpovídaly, ţe jim vadí, kdyţ se samy nedovedou vyjadřovat spisovně. Zajímavé je pro nás zjištění, ţe mládeţ z Plzeňského a Karlovarského kraje se stavěla k spisovnému vyjadřování zdrţenlivěji neţ mladí respondenti z většiny ostatních krajů, preferovala v jedné z anketních otázek střední moţnost: „Občas ocením kvalitní psané spisovné texty, například knihy. V mluvené řeči se u veřejných osob tolik nesoustředím na spisovnou podobu projevu, ale spíš na jeho obsah. K vyjadřovacím vzorům mám neutrální vztah.“ Z konkrétních jazykových jevů, jejichţ vhodnost ve spisovném vyjadřování měli posoudit, respondenti nejvíce negativně hodnotili protetické v.

Koncepce hovorové češtiny jako strukturního útvaru na přechodu mezi obecnou češtinou a spisovnou češtinou byla v české lingvistice přehodnocena (zejm. Daneš 1968 [2009], 1988)17 a spíše je přijímána existence hovorové vrstvy v rámci spisovné češtiny jako funkčního souboru prostředků18 (tvaroslovných, lexikálních), které jsou akceptovány převáţně v mluvených spisovných projevech méně oficiálního charakteru. Varianty hovorových prostředků upřednostňované v psaných komunikátech mohou být neutrálně spisovné (hovor. kupuju, kupujou – neutr. kupuji, kupují), někdy však aţ kniţní (hovor. bisme,19 múţu, múţou – kniţ. bichom, mohu, mohou) a upozorňuje se na skutečnost, ţe čeština

16 Kladný postoj mládeţe ke spisovné češtině zjištěný ve výzkumu Svobodové a kol. na první pohled kontrastuje s odporem mládeţe ke spisovnému vyjadřování tradovaným v literatuře, např. Daneš (in Daneš 2009, s. 126, poprvé publikováno 1968): „U mnohých mladých lidí je totiţ bohuţel spisovnost asociována s neuznávanými konvencemi a s neupřímností dospělých.“ Chloupek (in Čechová a kol. 2003, s. 28) konstatuje u české veřejnosti všeobecně odpor k oficióznosti, Bogoczová (in Svobodová a kol. 2011, s. 74) pokles vědomí o závaznosti norem a obecnou nechuť k normám. Paradoxem tedy je, ţe mluvčí češtiny (nejen mladí) spisovnou mluvu oceňují nebo přímo vyţadují, ale sami se spisovně většinou nevyjadřují, vyjadřovat neumějí nebo nechtějí. 17 Havránkovu ideu hovorové češtiny rozpracoval a prosazoval především Bělič, o jasně vymezený samostatný útvar ale mělo jít spíše v čase budoucím: očekával, ţe ze střetání spisovné češtiny s nespisovnými útvary, zejména s obecnou češtinou, se hovorová čeština postupně vyvine a stabilizuje (srov. např. Bělič 1962, s. 572; Jedlička 1974, s. 47nn, s. 101nn). Uţ v téţe době je však útvarová koncepce hovorové češtiny zpochybňována: Daneš (in Daneš 2009, s. 126, poprvé publikováno 1968) označuje hovorovou češtinu za stylově příznakovou vrstvu spisovné češtiny a v práci z r. 1988, s. 24, znovu zdůrazňuje existenci hovorové vrstvy prostředků spisovné češtiny, ale hovorová čeština jako strukturní útvar je podle jeho názoru „chiméra či zboţné přání“. Chloupek (in Čechová a kol. 2003, s. 48) pádně připomíná, ţe nikdy nevznikla mluvnice hovorové češtiny; podobně Krčmová 1981, s. 18–19. O hovorové češtině jako svébytnějším a stabilizovanějším útvaru uvaţuje Davidová (1997b, s. 7) pro oblast severovýchodní Moravy a Slezska, má totiţ pochybnosti o existenci lašského interdialektu. Uţ Balhar (1974) konstatoval, ţe vývoj mluvy v Opavě nesměřuje k interdialektu, ale spíše k hovorové spisovné češtině bez tohoto mezistadia. 18 Tak např. Krčmová 1981, s. 10; Chloupek in Čechová a kol. 2003, s. 48; J. Svobodová in Svobodová a kol. 2011, s. 10. Popř. se hovoří o stylovém útvaru – např. Brabcová 1987, s. 11. 19 Tvar bisme je za hovorový často označován v lingvistických studiích, ale IJP ani Akademická gramatika současné češtiny (Vondráček in Štícha a kol. 2013, s. 435) jej neuvádějí ani jako variantu. Akademická příručka 19 v těchto případech neutrální spisovný prostředek nemá (srov. Styblík 1997/1998, s. 195; Hronek a Sgall 1999, s. 184). Vzhledem k opoţďování kodifikace za vývojem spisovné normy je ale přechod mezi hovorovou spisovnou češtinou a nespisovnými útvary, zvláště obecnou češtinou, plynulý a objevuje se dokonce názor, ţe rozlišování spisovné a obecné češtiny jako útvarů by mělo být opuštěno, protoţe většina prvků obecné češtiny se vyskytuje jako stylově příznakové prvky i v mluvených spisovných projevech (Hronek a Sgall 1999).20

V naší práci nebudeme pracovat s termínem standard. Tento pojem se nověji uţívá vedle pojmu spisovný jazyk a v kontrastu k němu (srov. Chloupek in Čechová a kol. 2003, s. 48; J. Svobodová in Svobodová a kol. 2011, s. 13) jako označení pro celonárodní útvar s vyšší komunikační funkcí, avšak obsahující prvky spisovné i nespisovné, tolerantnější k dosud nekodifikovaným vývojovým novinkám (Svobodová je nazývá „nosné chyby“). Naopak Davidová (1997a) při charakterizaci jazykové situace ve Slezsku jako standard označuje „regionální dorozumívací kód“, v němţ se uplatňují prvky spisovné i nespisovné, ve Slezsku tedy regionálně slezské. Vymezení standardu podle našeho názoru není dostatečně jasné, abychom jej mohli uplatnit při popisu jazykové situace v západočeském pohraničí.

1.1.2 Obecná čeština Obecná čeština je nespisovný jazykový útvar, původem interdialekt na území českých nářečí v uţším smyslu.21 Je povaţována za prestiţnější neţ tradiční teritoriální dialekty (Bělič 1958, s. 430), ve srovnání s interdialekty (dále s. 29) plní i vyšší komunikační funkce (Chloupek in Čechová a kol. 2003, s. 51) a uplatňuje se zejména v neoficiální mluvené komunikaci, ale i v různých typech psaných projevů. Má specifické postavení v umělecké literatuře a v mluvené dramatické tvorbě, kde je velmi často uţívána jako reprezentant ţivého mluveného jazyka v pásmu postav, případně i v pásmu autorském.22

českého jazyka (Prošek in Pravdová a Svobodová 2014, s. 404) píše: „Tvar bysme patří pouze do neformálních mluvených projevů.“ 20 K tomuto pojetí se nepřikláníme. Hronkem a Sgallem uváděné příklady obecněčeských prvků ve veřejném projevu jsou podle našeho názoru buď neúmyslné chyby z nezkušenosti mluvčího (v promluvě politika ty volná místa), nebo mluvčí o spisovné vyjadřování ani neusilovali (v rozhovoru dvou spisovatelů dyţ vo tom přemejšlíš – vo tom nepřemejšlim). 21 Utěšený (1962a, s. 577) hovoří o „interdialektu sui generis“. Hronek (1972, s. 98), stejně tak Sgall a Králíková (1982, s. 116–117) zpochybňují pojetí obecné češtiny jako interdialektu, protoţe interdialekt by měl existovat paralelně s tradičními teritoriálními dialekty (v tom se opírají o tezi Havránka, 1932, s. 42), jenţe v Čechách uţ podle názoru těchto autorů dialekty jako ucelené útvary v podstatě zanikly. 22 Obecná čeština bez regionálně příznakových prvků reprezentuje mluvený jazyk např. i v dílech jihočeských autorů (Junková 1994). Olomoučtí lingvisté Kala a Benešová (1976, s. 115) uţívání obecné češtiny v literatuře 20

Specifické postavení obecné češtiny v rámci českého národního jazyka je dáno více důvody (srov. Bělič 1958, s. 431; Utěšený 1962a, s. 576; Krčmová 1981, s. 10; Rusínová 2000, s. 80, aj.): velkým rozsahem jejího autochtonního českého teritoria ve srovnání s menším a roztříštěnějším územím moravských a slezských dialektů a interdialektů, historicky jednotnějším vývojem v Čechách neţ na Moravě a ve Slezsku, a (coţ bychom pro dnešní dobu zdůraznili) spojením obecná čeština – Praha a střední Čechy jako hospodářské a kulturní centrum českého státu a sídlo většiny celostátních médií, skrze jejichţ produkci se s obecnou češtinou pasivně setkávají i mluvčí češtiny v ostatních regionech. Koexistence spisovné češtiny jako útvaru (téměř jen?) psaného a obecné češtiny jako progresivního útvaru (nejen) mluveného je někdy označována za diglosii (srov. Daneš 1988, s. 24; otázku detailně rozebírá Bermel 2010 a dochází k závěru, ţe spíše neţ o diglosii jde o hybridní kombinaci).23 O obecné češtině, zejména o jejím vztahu k spisovné češtině a uţívání v komunikaci, vedli čeští lingvisté plamennou diskusi v 60. letech 20. století (přehledně shrnuje Cvrček 2006, s. 35–49), debaty na toto téma pokračují i v současnosti a názory jednotlivých bohemistů jsou často protikladné. S velkým zjednodušením můţeme říci, ţe zejména Petr Sgall a někteří další praţští lingvisté povaţují obecnou češtinu za progresivní v českém národním jazyce jak horizontálně (do oblasti moravských a slezských nářečí), tak vertikálně (vůči spisovné češtině i vůči dialektům) a navrhují přijetí některých prvků obecné češtiny do spisovné kodifikace; naproti tomu zejména moravští lingvisté a dialektologové pokládají obecnou češtinu za útvar omezený na českou oblast v uţším smyslu, mimo ni vnímaný velmi příznakově.24 K pluralitě „obecných češtin“ se vrátíme dále, s. 24.

pro mládeţ kritizují, neboť jejich slovy tuto tvorbu „zdaleka nečtou jen děti středočeské a na ostatním českém a moravském území je tento jazyk pociťován cize nebo minimálně jako projev výstřednosti.“ 23 Townsend (1990, s. 15) podotýká, ţe situace obecné češtiny coby nekodifikovaného, ale všeobecně rozšířeného mluveného jazykového útvaru (a přitom tak odlišného od spisovného jazyka, ţe studující češtiny jako cizího jazyka pak v praktické komunikaci Čechům někdy nerozumějí) je mezi jazyky málo obvyklá. (Srov. odlišnou situaci ve slovenštině: Horecký 1979, 1988 aj.) Argument, ţe cizinec vybavený znalostí pouze spisovné češtiny se v Čechách nedomluví, se v odborné i neodborné literatuře ozývá častěji. Polemizuje s ním Bogoczová (in Svobodová a kol. 2011, s. 78) konstatováním, ţe totéţ se můţe stát kdekoli v cizině; JN dodává, ţe se to můţe stát i na českém území, představme si mluvčího z Čech na východě Slezska. Společnou komunikační platformou pak bude nejspíše spisovná čeština (resp. upřímná snaha o spisovnou mluvu, nakolik jí účastníci komunikace budou schopni; to ostatně poznamenává i Townsend při zmínce o komunikaci Praţanů s cizinci, kteří neumějí dokonale česky), nikoli obecná čeština. 24 Početná literatura uvádí, ţe obecná čeština (nebo některé její rysy) je na Moravě a ve Slezsku vnímána jako prvek cizí, „praţský“, popř. aţ vulgární (v tomto duchu např. Bělič 1958, s. 430). Avšak – i v týchţ pracích (Bělič 1958, s. 431) – se konstatuje, ţe obecná čeština proniká zejména do mluvy moravských a slezských měst, průmyslových center. Jak ovšem upozorňují Rusínová (2000, s. 81), Šipková (2004, s. 148) a další autoři, jako šíření obecné češtiny na Moravu jsou často mylně vykládány jevy, které jsou ve skutečnosti ve středomoravských dialektech původní, např. alternace é/í. Vliv obecné češtiny na mluvu mládeţe v Brně potvrdila Krčmová (1981, s. 183), naproti tomu v severomoravském pohraničí se ani v mluvě mládeţe prvky obecné češtiny výrazněji neprosazují (Kloferová 2000, s. 101–102). Podle Krčmové (1981, s. 10) je negativní postoj k obecné češtině výraznější ve východnějších částech Moravy. 21

Často se uvádí, ţe obecná čeština se vyvinula ze středočeských dialektů a praţské městské mluvy (Horecký 1988, s. 17; Davidová 1997b, s. 5, aj.). Dominantními rysy tohoto útvaru jsou jazykové znaky společné českým nářečím v uţším smyslu. Z diferencí vůči spisovné češtině jde především o hláskové alternace ý, í / ej (dlouhej tejden, vozejk) a é/í (dobrí mlíko); alternace ú/ou v náslovné pozici uţ ale, mimo expresivní uţití (ouřad), v současném úzu není (konstatují uţ Hronek 1972, s. 27; Utěšený 1978b, s. 32, aj.) a protetické v (von, vokno) pravděpodobně ustupuje (uţ Utěšený 1962a, s. 582; Hronek a Sgall 1999, s. 185, aj.).25 K dalším hláskoslovným znakům patří různá zjednodušení souhláskových skupin, změny vokalické kvantity ap. – důkladný přehled přináší Hronek (1972, s. 29nn) –, ale prvky z této skupiny jsou podle našeho názoru značně variantní, a to jak uvnitř samotného materiálu (vázanost na jednotlivá slova, např. diţ, dibi, ale gdo, gde), tak teritoriálně a i mezi jednotlivými mluvčími. V tvarosloví jsou v celých Čechách rozšířeny zejména tyto znaky: unifikace koncovek instr. pl. -ma (fšema třema klukama, holkama), unifikace tvarů nom. pl. adjektiv a zájmen všech rodů podle původních tvarů muţských neţivotných (spolu s alternací é/í: ti velkí kluci, holki, auta),26 vypouštění formantu -l v minulém příčestí sloves 1. a 2. tř. s kmenem zakončeným souhláskou (nes, pek, řek), vypouštění koncového -e v slovesných tvarech 1. os. pl. ind. préz. 1., 2. a 3. tř. (nesem, ťisknem, kupujem),27 tvary my bisme a ty seš;28 Krčmová (1997, s. 165) zmiňuje i další tendence k tvarové unifikaci a přechodům sloves mezi třídami, např. uplatňování tvarů minulého příčestí s formantem -nu- u sloves 2. tř. typu „tiskne“ (přisednul). V některých případech v obecné češtině převládl prvek, který není původem středočeský: tvary 3. os. pl. ind. préz. sloves 4. tř. prosej, trpjej, sázej a 5. tř. ďelaj byly původní v dialektech severovýchodních Čech a prosadily na celém českém území v uţším smyslu na rozdíl od středočeského typu proseji, sázeji, ďelaji.29

25 Janečková (1994, s. 7) ještě zaznamenala novější pronikání tohoto prvku do mluvy nejstarších obyvatel Doudlebska (narozených v letech 1901–1929), tedy nářečního úseku, kde se protetické v tradičně nevyskytovalo. Naopak Krčmová (1981, s. 75–77) konstatuje výrazný ústup protetického v v mluvě Brna, kde tento prvek byl součástí tradičního dialektu, a Brabcová (1973, s. 38) při srovnání mluvy starší a mladší generace v Brandýse nad Labem zjistila pokles zastoupení protetického v z 50,5 % na 35 %. Viz dále s. 141. 26 Výjimkou je pravděpodobně adjektivum „rád“, které se vyskytuje jen v jmenném tvaru: kluci, holki, ďeťi bili ráďi. Srov. Janečková 1997, s. 195; Jančák 1997b, tab. 1 na s. 248. 27 Jedlička (1974, s. 106n) je řadí do hovorové češtiny; za nekodifikované hovorové varianty povaţuje dále unifikované koncovky instr. pl. -ma, tvary bysme, jablka padaly, nes, řek ap., které ani v současné době příručky spisovné češtiny neuvádějí. 28 Hronek (1972) uvádí řadu dalších znaků, které by měly platit pro celé Čechy, ale které bychom my takto nehodnotili, např. určité tvary v deklinaci substantiv s krátkým vokálem (gen. pl. hadu, muţu atd., lok. pl. muţich, strojich, nom. sg. staveni). Zde se podle našeho názoru projevuje omezení vyplývající z toho, ţe Hronkův materiál byl především středočeský, přestoţe uţ, soudě podle citací v knize, měl k dispozici také rukopis Běličova Nástinu dialektologie (1972a). 29 Zatímco dřívější popisy obecné češtiny (Hronek 1972, Sgall a Hronek 1992 aj.) zdůrazňovaly v tomto slovesném tvaru nejednotnost na českém území a přetrvávání původních severovýchodočeských, středočeských 22

S ohledem na značnou variantnost a dynamickou proměnlivost obecné češtiny je podle našeho názoru diskutabilní, jestli obecná čeština má (většinovou) normu – srov. Danešovu charakteristiku (2004, s. 29): „Já sám chápu obecnou češtinu jako fuzzy mnoţinu specifických (zjednodušených) morfologických paradigmat a jistých hláskových alternant, přičemţ její norma není jednotná ani stabilní.“ To ostatně konstatuje i Hronek (1972, s. 98): „[N]orma obecné češtiny není natolik jednotná jako norma spisovného jazyka, a není vůbec jasné, kam klást hranici mezi místní varianty obecné češtiny (středočeskou, východočeskou, jihozápadní, popř. i její varianty moravské) a mezi nářeční útvary spojující určitou oblast, kde nářečí dosud ţijí (interdialekty)“; autor při svém výčtu znaků obecné češtiny uţívá k jejich klasifikaci kombinace dvou škál, podle rozšíření (od prvků celoúzemních – včetně Moravy – po výše citované regionální varianty v Čechách) a podle funkce (od projevů oficiálních po familiární; Hronek 1972, s. 19nn). Právě regionální variabilita v návaznosti na původní dialekty je podle našeho názoru největším problémem v koncepci obecné češtiny. Dosavadní popisy obecné češtiny jsou totiţ opřeny převáţně o mluvu ve středních Čechách (Hronek 1972) nebo přímo v Praze (Vey 1946, Townsend 199030). Není nám znám ţádný výzkum obecné češtiny, který by reprezentativně pokrýval celé území českých nářečí v uţším smyslu,31 a korpusy mluvené češtiny v tomto směru také dosud nejsou dostatečně reprezentativní.32 Jazykovědci se pak převáţně shodnou na prvcích definujících obecnou češtinu v celých Čechách (prvcích společných českým nářečím v uţším smyslu, jejichţ výčet jsme podali výše), ale uţ ne na tom, jak by měly vypadat regionální varianty obecné češtiny. Utěšený (1978a, s. 45) povaţuje variabilitu obecné češtiny v Čechách za „nepatrnou“,33 u Dejmka (1976, s. 10; 1987, s. 81) se setkáme s terminologickým souslovím „obecná čeština oblastně modifikovaná“, jeţ bychom povaţovali za příhodnější neţ termín „varianta obecné češtiny“, který podle našeho názoru příliš asociuje ucelenost a ohraničenost. Regionálními rysy obecné češtiny v jihozápadních

a jihozápadočeských typů koncovek, v novějších pracích (Bermel 2010, s. 14) uţ je jednoznačně uváděna koncovka -ej, -aj. 30 Townsend popisuje útvar mluvené češtiny, který nazývá Spoken Prague Czech – běţně mluvená praţština (Townsend 1990, s. 13) a který chápe jako (z více důvodů nejvýznamnější) příklad Standard Spoken Czech – obecné češtiny. Odmítá nazývat takový útvar Colloquial Czech, coţ by obecnou češtinu zařazovalo v hierarchii jazykových útvarů níţe, neţ jí náleţí. 31 Nejdůkladnější a nejkomplexnější informace o regionální distribuci jazykových prostředků na tomto území na základě přímého jazykového výzkumu přináší ČJA, jeho zaměření je ovšem jiné – dialektologické – a z tohoto důvodu mj. nezpracovává jazykové jevy, jejichţ realizace v sebraném jazykovém materiálu nevykázala výraznější regionální rozdíly. 32 Srov. kritiku Cvrčkovy Mluvnice současné češtiny (2010) v práci Svobodová a kol. 2011, s. 87. 33 Soudíme, ţe jednotliví lingvisté aplikují své zkušenosti, tudíţ vynikající znalec nejzachovalejších podob tradičních dialektů na celém českém území, jakým Slavomír Utěšený byl, povaţuje za nepatrné takové diference, které jiným badatelům a při pohledu na pozdější stadium nivelizace nářečí připadají výrazné. 23

Čechách jsou podle Hronka tvary typu oni prosí, umí a posesiva typu tátovo (Hronek 1972, s. 111; Utěšený 1970, s. 52, připojuje tvar Novákojc); naproti tomu Bělič (1958, s. 429) výslovně odmítá zahrnovat typ tátovo do obecné češtiny. Výše (s. 16) jsme konstatovali, ţe ve spisovné češtině je regionálních variant jen málo; nespisovných diferencí mezi českými regiony je podle našeho názoru naopak velké mnoţství,34 a to nejen na úrovni nářečních podskupin, ale i menších areálů uvnitř nich. Jak píše Krčmová (1997, s. 166), u obecné češtiny jde „z hlediska vztahu k nářečím o jistou abstrakci.“ Náš přístup v této práci vychází z pozic dialektologických, proto při rozboru jazykového materiálu ze západočeského pohraničí komentujeme všechny regionálně variantní jazykové prvky v souvislostech jejich územní provenience a povaţujeme je za prvky nářeční, byť uţ v projevu mluvčích netvoří ucelený systém a nejde o nářečí jako útvar. O poloţení hranice mezi dialekt a oblastní variantu obecné češtiny se nepokoušíme, byť to Sgall (2004, s. 34) právě od dialektologů očekává.

Vedle regionálních variant obecné češtiny se debatuje o vertikální stratifikaci tohoto útvaru. Podle Běliče (1958, s. 431) vedle „obecné češtiny regionálně české“ vzniká „nová, vyšší vrstva interdialektu, nadřazená všem interdialektům oblastním (i obecné češtině regionální) a projevující tendenci stát se celonárodním jazykovým útvarem nespisovným, obecnou češtinou celonárodní“; k této koncepci se hlásí také Hronek (1972, s. 12). Utěšený (1978a, s. 43, 46) píše o „nenářečním substandardním úzu“ či „obecné češtině vyššího stupně“. Opakovaně se touto problematikou zabývá Krčmová (1981, s. 10; 1965, s. 1965 nn; 2005), nejpodrobnější členění představuje v práci z r. 2000. Jde o tato strata: 1) „obecná čeština I“ jako variabilní český interdialekt uţívaný v soukromé komunikaci; 2) „obecná čeština II“ jako kód uţívaný zejména v médiích při nápodobě ţivé mluvené řeči, mající stabilní, regionálně nepříznakovou normu;35 právě pro tuto vrstvu je podle autorky termín „obecná čeština“ nejvhodnější;36 3) „obecná čeština III“ jako stylizace mluvené řeči v beletrii, odlišující se od ţivého mluveného jazyka především syntakticky; 4) slovní zásoba uţívaná

34 Coţ je opět věc názoru, Sgall (2004, s. 36) píše naopak o „poměrně malém počtu oblastních variantních jevů“; domníváme se, ţe k této otázce se budou dialektologové, kteří se územní variabilitou detailně zabývají, stavět odlišně neţ lingvisté jiných specializací. 35 Přesto Krčmová na tomtéţ místě upozorňuje, ţe v regionálních médiích (např. brněnských komerčních rozhlasových stanicích) jsou ve stejné funkci uţívány regionální jazykové prvky (Krčmová 2000, s. 68). 36 V hesle Čeština obecná v Encyklopedickém slovníku češtiny (Karlík a kol. 2002, s. 81–82) Krčmová pojednává strata I a II jako jeden celek. 24 méně vzdělanými mluvčími češtiny, tradičně označovaná jako „obecná“ (ještě i v nejnovější verzi SSČ) a z různých důvodů nepřijatá do spisovné kodifikace.37 Rozlišení těchto vrstev obecné češtiny je podle našeho názoru zatím málo konkretizováno. Podle Hronka (1972, s. 12) by do „vyšší“ obecné češtiny neměly pronikat prvky výrazně odlišné od moravských interdialektů, ţádné příklady však neuvádí. Krčmová (1997, s. 167) výslovně zmiňuje protetické v; Utěšený (1962a, s. 577; 1978a, s. 46) přidává alternaci ý/ej v předponě vý-, náslovné ou a genitiv typu uhlího. Ve stylizaci syntaxe při vyuţití obecné češtiny v psaných textech je rozdíl zřejmý: pokud by dialogy v současném románu vypadaly např. tak, jak představujeme úryvky z ţivé mluvy mládeţe v příloze C této práce, čtenář by je velmi těţko recipoval. Povaţovali bychom však za potřebné důkladněji prozkoumat, v čem se liší ţivý kaţdodenní dialog v kterékoli obci v Čechách (přesněji: v různých regionech Čech) od mluveného dialogu v televizní nebo rozhlasové debatě, od dialogu v soudobém dramatu (tím můţe být např. televizní seriál) a od psaného dialogu v soudobém románu na úrovni hláskosloví, tvarosloví a lexika, ať uţ půjde o kvalitativní odlišnosti v přítomnosti a nepřítomnosti určitých prvků nebo pouze o frekvenční rozdíly. Jak upozorňuje kromě Krčmové i Rusínová (2000, s. 80) a jiní, lingvisté často uţívají pojmenování obecná čeština bez vymezení náplně tohoto pojmu, zejména bez ohledu na naznačenou vertikální stratifikaci, a pak vlastně různí autoři píší o různých obecných češtinách. Při výzkumu běţné mluvy je podle našeho názoru základní obecná čeština jako interdialekt Čech, tedy regionálně česká obecná čeština sensu Bělič, „obecná čeština I“ sensu Krčmová, avšak s omezením na ty prvky, které jsou skutečně společné českému území v uţším smyslu a nevykazují výraznou regionální variabilitu. Dále zdůrazňujeme lexikální vrstvu, tedy nespisovnou, ale regionálně nepříznakovou slovní zásobu, z velké části pravděpodobně společnou Čechám, Moravě i Slezsku, celonárodní (srov. také Bělič 1958, s. 432–433; Bělič 1964; J. Svobodová in Svobodová a kol. 2011, s. 1038). Často jde o slova německého původu: furt, fest, just, holt, flek, flaška, futra, parchant, vercajk, fušovat, kšeftovat, rozfofrovat ap. (srov. Hronek 1972, s. 89; Janečková 1995a, 1999a, Kloferová 1994 aj.) – část z nich postupně zastarává a vychází z úzu (Hoffmannová in Hoffmannová a kol. 2016, s. 34), ale některá povaţujeme za velmi persistentní. Ze slov domácích jsou jako obecněčeské označovány především univerbizáty, které jsou naopak postupně přijímány spisovnou kodifikací: z Běličových příkladů z r. 1958 jsou v SSČ ve vydání z r. 2004 výrazy plenárka

37 V pozdější práci (Krčmová 2004, s. 115) uţívá autorka pro tuto lexikální vrstvu terminologické spojení obecný slang. 38 Na jiném místě citované práce (J. Svobodová in Svobodová a kol. 2011, s. 16) však Svobodová navrhuje, aby celoúzemní nespisovné prvky byly spíše uznány jako spisovné varianty neţ prvky obecněčeské. 25 a pošťák označeny jako hovorové, výrazy lokálka, nástěnka a ţelezničář jako neutrálně spisovné.39 Příklady obecněčeských lexémů neuniverbizačního původu vybíráme z Townsendovy práce (1990, s. 110nn): blbý, brácha, čumět, chlastat, kecat, kytka, makat, naštvat se, podfuk, pusa, prošvihnout, sirka, smrad, sranda, ukecat, zdrhnout, zvorat; je zřejmé, ţe jde většinou o expresiva, často s negativním příznakem, a některá uţ jsou také akceptována jako hovorová nebo dokonce neutrálně spisovná.40 Dejmek (1989, s. 55) podotýká, ţe velká pohyblivost a proměnlivost je důvodem, proč slovní zásoba obecné češtiny dosud není lexikograficky zachycena.

Ve vztahu k tradičním teritoriálním dialektům v Čechách je obecná čeština hodnocena jednoznačně jako progresivní, vytlačující nářečí z jejich dosavadních komunikačních funkcí úplně nebo přinejmenším působící ústup těch nářečních prvků, které se od obecné češtiny (a současně i od spisovné češtiny) nápadně odlišují (Hronek 1972, s. 112nn). Ve vztahu k spisovné češtině se předpokládalo působení především spisovné češtiny na obecnou češtinu a postupné přibliţování mluvy na celém českém území spisovné češtině (Bělič 1958, s. 433; 1962, s. 571; Utěšený 1962a, s. 577, aj). Hronek (1972, s. 122) počítá spíše s oboustranným ovlivňováním a sbliţováním mezi spisovnou a obecnou češtinou. V současné komunikační situaci v Čechách je obecná čeština progresivní i vůči spisovné češtině v tom smyslu, ţe ji vytlačuje z různých typů komunikátů (srov. výše s. 17nn). Na rozdíl od diskutovaných regionálních variant se ze sociálního hlediska obecná čeština ukazuje jako indiferentní – není ani sociálně diferencována, ani vázána na určitou sociální skupinu – a přebírá jak komunikační funkce dialektů a spisovné češtiny, tak uţivatelské skupiny těchto útvarů češtiny. Jak podotýká Krčmová (1988, s. 131; 1997, s. 171), sociální příznakovost jazykových variet se v českém prostředí stírá všeobecně a v Čechách obzvláště; výjimkou částečně zůstávají slangy a argoty (1.2.2). Na druhou stranu některé tradiční prvky obecné češtiny (náslovné ou, protetické v) z úzu ustupují ve prospěch forem spisovných, coţ svědčí pro skutečně oboustranné sbliţování těchto útvarů. Domníváme se, ţe velká část komunikátů recipovaných mládeţí a prakticky všechny komunikáty mládeţí produkované jsou zaloţeny právě na obecné češtině. Při prezentaci

39 Jde vesměs o pojmenování, k nimţ neutrální spisovná čeština nemá jednoslovnou alternativu, proto je z důvodu komunikační potřeby akceptuje. Ke germanismům naproti tomu zpravidla existují neutrálně spisovná česká synonyma, germanismy plní často funkci expresivní a tlak na jejich posun do spisovné slovní zásoby není. Totéţ platí pro většinu z českých expresiv, jejichţ příklady uvádíme dále podle Townsenda. 40 SSČ hodnotí uvedené příklady takto: blbý, chlastat, kecat jaké slova zhrubělá, čumět jako obecné expresivní, kytka ve významu ,kytice‘ jako hovorové a ve významu ,květina‘ jako oblastně české, makat jako obecné, podfuk jako hovorové expresivní, pusa ve významu ,ústa‘ jako hovorové a ve významu ,polibek‘ jako neutrální, sirka jako neutrální, smrad jako hovorové. Ostatní v SSČ uvedeny nejsou. 26 výsledků našeho výzkumu mluvy mládeţe však termíny obecná čeština, obecněčeský aţ na výjimky nepouţíváme41 s ohledem na výše nastíněné problémy při vymezení tohoto útvaru a kvůli absenci konsensuálního popisu interdialektické obecné češtiny, s nímţ bychom mohli naše data srovnávat (jak jsme výše zmínili, dosavadní popisy obecné češtiny zevšeobecňovaly některé prvky, které jsou ve skutečnosti jen středočeské). Při charakterizaci jazykových prvků v mluvě mládeţe se proto drţíme dialektologické klasifikace.

Kromě názorů veřejnosti na spisovnou češtinu (citovali jsme výše, s. 19) byly studovány i postoje mluvčích češtiny k obecné češtině. Vybíral (2004) zjistil mj. toto: respondenti povaţují obecnou češtinu za prestiţnější neţ nářečí; respondenti z Čech se domnívají, ţe pro Moravany a Slezany je obecná čeština srozumitelná, ale ţe oni sami by moravským a slezským dialektům nerozuměli. Respondenti jsou přesvědčeni, ţe umějí mluvit spisovně, ale kdyţ se měli spisovně vyjádřit, činilo jim to potíţe. Přesto si nepřejí, aby se obecná čeština vyučovala ve škole. Znovu je tak potvrzen určitý paradox mezi proklamovanou prestiţí spisovné češtiny a odlišnou praxí mluvené komunikace.

1.1.3 Tradiční teritoriální dialekty Tradiční teritoriální dialekty, pro něţ budeme dále uţívat synonymně termíny dialekty a nářečí, jsou regionálně vázané útvary češtiny mající striktní normu, neprestiţní, uţívané především v neoficiální mluvené komunikaci (srov. Krčmová 1997, s. 163n).42 Jako umělecký prostředek se stylizované prvky dialektů objevují i v literatuře a v dramatické tvorbě.43 Vznik dialektů a jejich udrţování byly způsobeny vzájemnou izolací jednotlivých oblastí a jejich obyvatel překáţkami přírodními (některé svazky izoglos kopírují např. tok řek Vltavy a Sázavy), administrativními (bývalá zemská česko-moravská hranice je v podstatě i hranicí mezi českými a moravskými dialekty, podobně se uplatnily hranice některých historických krajů, církevněsprávních oblastí, panství ap. – srov. Kloferová 2003 a ČJA 5, s. 608nn) a omezenými moţnostmi dopravy a komunikace vůbec v historické době. Nárůst mobility obyvatelstva v souvislosti se zrušením poddanství a rozvojem průmyslu, vliv spisovné češtiny

41 Při citacích z jiných lingvistických prací tyto termíny pouţíváme, pokud je pouţívá autor citované práce; jestliţe pojem obecná čeština není v dané studii blíţe definován, předpokládáme, ţe autor má na mysli regionálně českou interdialektickou obecnou češtinu. 42 Chloupek (in Čechová a kol. 2003, s. 49) zdůrazňuje privátnost, intimitu a společenskou solidaritu při komunikaci v dialektu – to je rys podobný slangům. 43 Přehled autorů 19. století, kteří uţívali nářeční prvky pro vykreslení prostředí svých děl, např. v práci Junková 1994. Pro zajímavost zmiňme některá současná díla recipovaná také nebo především mládeţí: Slezské dialektické prvky jsou charakteristické pro blog Denik Ostravaka (wwwA23), jehoţ některé texty vyšly také kniţně (Ostravak Ostravski: Denik Ostravaka, 2005 aj.) a připravuje se jejich filmové zpracování. Stylizované moravské a slezské dialekty byly v r. 2004 vyuţity namísto jazyků různých ras ve Středozemi v díle Pár Pařmenů (wwwA24), coţ je parodická česká dabingová verze filmu Pán Prstenů: Společenstvo Prstenu podle knih J. R. R. Tolkiena. Prvky valašských dialektů v kontrastu s „praţskou“ obecnou češtinou zaznívají v animovaném večerníčkovém seriálu Krysáci z r. 2008 (wwwA25). Podobné vyuţití prvků českých dialektů v uţším smyslu je vzhledem k jejich málo výraznému charakteru omezené, ale s jednotlivými západočeskými dialektismy se lze setkat např. v písňových textech Jaroslava Samsona Lenka (nar. 1956 v Plzni), a přímo během výzkumu v západočeském pohraničí jsme ve Františkových Lázních pozorovali v malé místní pekárně upoutávku na „Honzovo buchty“. 27 prostřednictvím škol a posléze vliv celostátních masmédií44 (v době internetu přímo nadnárodních) tuto izolaci zrušily, od 19. století tedy dochází k výraznější nivelizaci dialektů. Bělič (1958, 1978) v této souvislosti zdůrazňoval vliv spisovné češtiny a předpokládal, ţe mluvený jazyk na celém českém národním území se postupně přiblíţí právě spisovné (či hovorové) češtině; náznaky takové tendence zjistili někteří autoři při výzkumu mluvy na Moravě a ve Slezsku (Balhar 1974, Davidová 1997b aj.), ale v Čechách se v běţné komunikaci místo dřívějšího nářečí prosadila dosti jednoznačně interdialektická obecná čeština (srov. Dejmek 1976, 1981, 1987 pro pomezí středo-severovýchodočeské, Jaklová 1984 a Janečková 1995b, 1997 pro jiţní Čechy aj.). Na začátku 21. století můţeme říci, ţe nivelizace dialektů neprobíhala tak rychle, jak se dříve soudilo; Chloupek (in Čechová a kol. 2003, s. 49) podotýká, ţe proti dialektům není vyvíjen ţádný společenský tlak. Na území českých nářečí v uţším smyslu se s dialektem jako s uceleným útvarem lze setkat zřejmě nanejvýš v mluvě nejstarších venkovských obyvatel na okrajích jihozápadočeské oblasti (Chodsko, Doudlebsko) a severovýchodočeské oblasti (Podkrkonoší), nicméně v celých Čechách se dosud hojně vyskytují jednotlivé prvky navazující na systém původního dialektu45 (srov. také Kloferová 2004, s. 97). Hláskoslovné a tvaroslovné zákonitosti původních dialektů jsou aplikovány i na nová slova, v západních Čechách např. tvary esembácí,46 terorisťí s charakteristickým dlouhým koncovým í. Za nositele dialektu se obvykle povaţují starší mluvčí, ovšem, jak podotýká Krčmová (1988, s. 130), nářeční prvky se mohou ve zvýšené míře vyskytnout i v mluvě dětí (zvláště předškolního věku), které si je osvojí v kontaktu s prarodiči. V západočeském pohraničí očekáváme výskyt dialektismů v mluvě mládeţe jednak v návaznosti na rodinný úzus (tak by snad mohly být, byť ojediněle, zastiţeny i prvky moravských nářečí), jednak a spíše v souvislostech geografických, tedy ve větší míře prvky jihozápadočeské nářeční podskupiny, zvláště západočeského úseku, a v menší míře prvky specificky středočeské. Nářeční prvky označujeme v charakteristice běţné mluvy mládeţe pro zjednodušení jako západočeské jak tehdy, pokud je jejich areál omezen jen na západočeský nářeční úsek nebo jeho část, tak tehdy, pokud jsou rozšířeny i v úseku jihočeském (při prvním uvedení u dialektismů zpravidla podrobněji popisujeme jejich jazykovězeměpisné rozšíření na základě ČJA).

44 J. Svobodová (in Svobodová a kol. 2011, s. 16) tento vliv povaţuje v současné době za významnější neţ fyzický pohyb obyvatelstva, kdeţto podle Balhara (1974) se vliv médií přeceňuje a větší význam mají jazykové kontakty se spoluobčany. 45 Podle zkušenosti JN to platí i pro mládeţ v nejméně příznakové středočeské oblasti: součástí mluvy dvacetileté dívky z Kutnohorska je např. lexém piják (,klíště‘) nebo krátké vokály ve slovech knedlik, polifka. 46 Jaklová (1997a, s. 69) dokládá tento tvar z Chodska. 28

Dialekty byly zkoumány převáţně na venkově, byť uţ od konce 19. století jednotliví autoři upozorňovali, ţe mluvený jazyk ve městech se od okolního venkova v určitých rysech liší47 – Běličovými slovy (1972b, s. 7) „se jevila městská mluva jako „zkaţená“, nejednotná, rozkolísaná, nehodná pozornosti dialektologa“. Odlišnosti vůči venkovské mluvě spočívaly v tom, co z výrazných nářečních znaků venkova v mluvě města chybělo,48 a pouze výjimečně se v mluvě města vytvořily jazykové prvky zcela specifické, nepřítomné v některém (ne nutně místním49) dialektu nebo vyšším strukturním útvaru: Bělič (1972b, s. 11) připomíná slovesné tvary typu majou, volajou v moravských městech. Mluva ve městech kromě toho neměla ustálenou normu, kolísala i v projevu týchţ mluvčích.50 Studovat mluvu konkrétního města (nebo měst v určité oblasti?) jako jazykový útvar na úrovni dialektu tedy nemělo velký význam. Bělič právem volal po výzkumu městské mluvy v její komplexnosti a dynamice, včetně prvků nenářečních; v takovém pojetí není městská mluva útvarem češtiny, ale podmnoţinou běţné mluvy (viz dále s. 35).

Záměrně nepopisujeme jako samostatný útvar interdialekt, srov. definici M. Šipkové (in Karlík a kol. 2002, s. 183): „Nestabilizovaná varieta (útvar) národního jaz[yka], představující poslední vývojové stadium tradičních teritoriálních dialektů.“ V Čechách podle našeho názoru nemá význam uvaţovat o dalších výrazněji ohraničených útvarech tohoto typu, které by leţely mezi obecnou češtinou a tradičními teritoriálními dialekty, a situací na Moravě a ve Slezsku se zde nezabýváme.

47 Poprvé pravděpodobně F. Bartoš v Dialektologii moravské vydané r. 1886; starší literaturu shrnuje Bělič (1962). Krčmová (1988, s. 128) označuje mluvu malých měst za „městský dialekt“ blízký dialektu jejich venkovského okolí. 48 Dejmek (1981, s. 13) poznamenává, ţe tato odlišnost můţe být spíše kvantitativní neţ kvalitativní, tedy spíše niţší frekvence neţ úplná absence některých prvků. 49 V některých moravských městech byly uţ na konci 19. století (F. Bartoš v Dialektologii moravské, 1886) nalezeny jazykové prvky, které se neshodovaly s nářečím jejich venkovského okolí, ale s některým vzdálenějším dialektem, např. české prvky v uţším smyslu v Třebíči nebo slezské prvky v Přerově. K vysvětlení jejich výskytu by bylo třeba historické studium osídlení dané městské lokality, a v dalším vývoji měly spíše tendenci ustupovat a být nahrazeny prvky regionálně příslušnými (Bělič 1972b, s. 10). 50 Rozkolísanost byla tím výraznější, čím větší město s větším zastoupením průmyslu a přílivem jazykově různorodého obyvatelstva bylo na zřeteli. U některých menších měst, např. předindustriálního Zlína, by se dalo hovořit o „relativně kompaktních městských nářečích“ (Bělič 1972b, s. 10) – autor však zdůrazňuje, ţe městské nářečí by proti venkovskému okolí bylo vymezeno pouze negativně, tudíţ nebyla potřeba je studovat. 29

1.2 Nestrukturní útvary Nestrukturní útvary nebo poloútvary češtiny mají na rozdíl od strukturních útvarů specifické prostředky převáţně jen v lexikální vrstvě (včetně frazeologie), kdeţto hláskosloví a gramatiku přebírají ze spisovné češtiny nebo z interdialektu, popř. i z dialektu.51 Na rozdíl od dialektů vymezených geograficky jsou nestrukturní útvary češtiny vymezeny sociálně, skupinami uţivatelů, které mají nějaký společný zájem, profesi, styl ţivota ap. (i v rámci takto vymezené skupiny mluvčích a jejího lexika ovšem bezpochyby můţe docházet k další regionální diferenciaci). Za nejvýstiţnější souhrnný název pro takto definované útvary povaţujeme termín sociolekty (Hubáček in Karlík a kol. 2002, s. 405), někteří autoři uţívají téţ pojmenování sociální dialekty, sociální nářečí (např. Bělič 1962, s. 570).

1.2.1 Slang a profesní mluva Slangy v širším smyslu jsou útvary uţívané skupinami mluvčích spjatých společnou zájmovou nebo profesní činností.52 Uţívání slangů v komunikaci je motivováno jednak potřebou výstiţnějšího a zpravidla i úspornějšího vyjádření ve srovnání s ekvivalentním spisovným pojmenováním, jednak manifestuje a posiluje skupinovou solidaritu (srov. Chloupek 1988, s. 13; Krčmová 1989, s. 89). Slangy v širším smyslu lze detailněji členit na slangy zájmové (dále pouze slangy) a profesní mluvy, jejichţ uţivatelé mají společné povolání. Obě kategorie jsou kromě skupin uţivatelů vymezovány specifiky svých souborů pojmenování: pro slangy je typická jazyková hra, metaforičnost a synonymické řady, expresivita, dynamická proměnlivost; profesní mluvy spíše charakterizuje potřeba úsporného, jednoznačného vyjádření, nocionálnost, stereotypnost, automatizovanost, stabilita (srov. Hubáček 1987, Dejmek 1989 aj.). Ve slovotvorbě se typicky uplatňuje univerbizace (srov. Hubáček 1978, s. 11). Rozlišení obou typů sociolektů ovšem není jednoznačné ani není všemi lingvisty přijímáno.53 Jako slang jsou někdy označovány nespisovné a expresivní lexikální prostředky vůbec (mj. Janečková 1995b, s. 16; toto pojetí zmiňuje i Utěšený 1982, s. 102, coby „obecný kolokviální

51 Bečka (1978, s. 6) však zdůrazňuje, ţe slang má specifické prostředky i v syntaxi, intonaci a dalších plánech. 52 Srov. Hubáčkovu definici slangu (in Karlík a kol. 2002, s. 405): „Svébytná součást národního jaz[yka], jeţ má podobu nespis[ovné] n. hovorové vrstvy speciálních pojmenování (jednoslovných i frazémů), realizované v běţném, nejčastěji polooficiálním a neoficiálním jaz[ykovém] styku lidí vázaných stejným pracovním prostředím n. stejnou sférou zájmů a slouţící jednak specifickým potřebám jaz[ykové] komunikace, jednak jako prostředek vyjádření příslušnosti k prostředí či k zájmové sféře.“ Pro přehled starší literatury srov. zejm. Klimeš 1997, teorie slangu v českém prostředí zejm. Hubáček 1981. 53 Srov. Chloupek in Čechová a kol. 2003, s. 53nn. Bečka (1987) upozorňuje na expresivitu téţ u profesních mluv (v autorově terminologii slangy profesionální, pracovní) a vymezuje zájmové slangy jako útvary uţívané mimo vlastní pracovní činnost, v níţ nositelé těchto slangů musejí mluvit spisovně (jako příklady uvádí slang vojenský a studentský). 30 slang“54, podobně Krčmová 2004, s. 115); můţe to být částečně pod vlivem anglické terminologie, v níţ je výraz „slang“ uţíván značně široce (srov. Bečka 1987, s. 6).55 Souhlasíme s názorem J. V. Bečky, ţe expresivní slovní zásobu a slang nelze automaticky ztotoţňovat. Řada slangových slov ovšem bezpochyby proniká i mimo oblast svého původu, do běţné komunikace a posléze do obecné nebo i spisovné češtiny (srov. Minářová 1998).56 V literatuře se opakovaně objevuje termín „slang mládeţe“ nebo „mládeţnický slang“ (Kala a Benešová 1976, s. 26; Krištof 1978, s. 43; Davidová 1997b, s. 44; srov. také Hladká 1998, s. 47)57 pro souhrn lexikálních prostředků uţívaných mládeţí, jejichţ společným znakem je zejména expresivita. Bečka (1978, s. 2; 1987, s. 7–8) zdůrazňuje, ţe toto pojetí není správné, přestoţe mluva mládeţe má některé rysy slangu; mladé lidi nespojuje společné prostředí a činnost, ale generační postoj. V naší práci spojení „slang mládeţe“ také uţívat nebudeme. Útvarem, který je ve vztahu k mluvě mládeţe důleţitý a někdy se směšuje se „slangem mládeţe“, je ţákovský/studentský slang,58 kladený do pomezí mezi kategoriemi zájmových slangů a profesních mluv (Štěpán 1989, s. 146; Jaklová 1993/1994b, s. 117). Jeho postavení ve srovnání s ostatními slangy a profesními mluvami je specifické v tom, ţe se s ním přinejmenším pasivně, ale spíše aktivně setkal kaţdý mluvčí češtiny během vlastní školní docházky a většina z nich později znovu jako rodiče školou povinných dětí. Nespisovné lexikum spojené se školním prostředím je tedy široce rozšířené i mimo toto prostředí a podle našeho názoru patří výrazy jako úča, áčák, matika, třídnice uţ spíše do celonárodní nespisovné slovní zásoby (tedy potenciálně do lexikální vrstvy obecné češtiny), kdeţto za pravý ţákovský/studentský slang bychom označili spíše pojmenování specifická pro určitou školu nebo taková, která se mimo současnou generaci ţáků/studentů (a jejich učitelů)

54 Podobně Hochel (1982) při popisu situace ve slovenštině definuje slang jako „nespisovné jazykové prostriedky rozlíčnej provenience (teritoriálno-nárečovej, argotickej, ţargonickej, sociolektickej), ktoré sú všeobecne pouţívané alebo všeobecne zrozumiteľné a ktoré celkom alebo do značnej miery stratili príznak svojho pôvodu.“ 55 Kopečný (1982) uvádí, ţe v angličtině slovo slang původně označovalo řeč ţebráků. 56 Chloupek (in Čechová a kol. 2003, s. 56) označuje lexikální prvky šířící se ze slangů do běţné mluvy jako interslang v návaznosti na Hubáčkovo pojetí. Jodas (1998, s. 26) s tím nesouhlasí: jako interslang by se podle něho měly označovat pouze výrazy uţívané paralelně ve více slanzích, ale nepřecházející do běţné mluvy – pokud se daný lexém rozšíří obecně, měl by uţ být povaţován za prvek obecné češtiny. 57 Pojetí „slangu mládeţe“ se vyskytuje i u zahraničních lingvistů, srov. Karastojčeva (1989) pro situaci v Bulharsku. 58 Studentskému a ţákovskému slangu se věnovali např. Klimeš (1964) na materiálu z Plzně, Josef Hubáček (1965) v Hradci Králové, Jaroslav Hubáček (1966) v Ostravě, Suchá (1987, 1989) na Uherskohradišťsku aj.; na Slovensku ve více pracích Štefan Krištof (např. 1978). Komentovaný přehled prací zabývajících se studentským slangem a mluvou mládeţe i v zahraničí před rokem 1988 přináší Jaklová (1989) se zdůrazněním, ţe mnozí autoři mezi studentským slangem a mluvou mládeţe nerozlišovali. Jaklová (1984, s. 64) uvádí, ţe slang středoškoláků je proměnlivější a expresivnější, slang vysokoškolský naopak vynalézavější a vtipnější. Mnoţství slangových slov v mluvě dosahuje vrcholu v době adolescence a po 22. roce věku opět klesá (Jaklová 1993/1994, s. 55–56). 31 skutečně neuţívají.59 Z důvodu těchto pochybností nebudeme v lexikální části naší práce lexémy spojené se školním prostředím označovat jako slangové, přestoţe se jim věnujeme poměrně detailně.

1.2.2 Argot a periferní mluva Argoty jsou útvary uţívané skupinami ţijícími na okraji společnosti, často takovými, které provozují nezákonnou činnost nebo jsou zaměřeny proti hodnotám většinové společnosti. Kromě rysů společných se slangy a profesními mluvami – potřeba specifických pojmenování pro činnost skupiny, projev sounáleţitosti se skupinou – se u argotů zdůrazňuje kryptická funkce, snaha učinit komunikaci uvnitř skupiny nesrozumitelnou pro nezasvěcené (Bečka 1989b), ta je však v literatuře opakovaně zpochybňována (Krčmová 1987, s. 116; Chloupek in Čechová a kol. 2003, s. 56; Jaklová 1999 s přehledem starší literatury). Argoty jsou pak přičleňovány ke slangům a pro jednotlivé sociolekty tohoto typu se uţívají oba termíny, např. vězeňský argot/slang, narkomanský argot/slang60 (např. Bartůňková 1989, Bečka 1989a). Na druhé straně se utajovací funkce někdy přičítá i zájmovým slangům, např. ţákovskému/studentskému (Cuřín 1978, s. 9)61 nebo se hovoří i o „ţákovském argotu“, resp. se jako „argotické“ označují prvky v jiném útvaru (slangu, úzu určité skupiny), jejichţ účelem je nesrozumitelnost pro nezasvěcené (Krištof 1978, s. 47). Konstatuje se pronikání jazykových prvků z argotů do slangů a vůbec do běţné mluvy (nebo dokonce aţ do spisovné češtiny – Chloupek 1988, s. 13); Mališ (1989, s. 424) zavádí pojem „deargotizace“ argotismů. Jodas (1998, s. 25) uvádí, ţe aţ 8 % lexémů z Ripplova argotického slovníku Zum Wortschaft des tschechischen Rotwelsch, vydaného r. 1926, je uţ součástí běţné mluvy, současně ale vyjadřuje u řady tradovaných argotismů pochybnost, zda skutečně dříve do argotu patřily nebo vznikly spíše v prostředí velkoměstské mluvy. Argoty jsou stejně jako slangy a profesní mluvy dále diferencovány podle „oborů“, ale vzhledem k jejich proměnlivosti a obtíţné zkoumatelnosti se ve všeobecné lexikografii obvykle hovoří zjednodušeně o argotu obecně jako souhrnu všech takových útvarů. Takto

59 Situace ţákovského/studentského slangu je podobná Bečkově charakteristice slangu motoristického (1987, s. 9–10): kromě automechaniků a řidičů z povolání uţívají některé lexikální prvky tohoto útvaru i fanoušci motoristického sportu a lidé, kteří vlastní auto, v jejich případě uţ se ale podle autora o slang jako ucelený útvar nejedná. – Ţákovský/studentský slang pochopitelně podléhá vývoji: Štěpán (1989) zmiňuje řadu lexémů, které během dvou desítek let z úzu studentů vymizely nebo se nově objevily, ale upozorňuje i na stabilní lexikální část tohoto slangu, např. slova koule, sardel, matika; srov. také Jaklová 1993/1994 a 5. díl ČJA, např. poloţky čeština (ČJA 5, mapa 443), školník (mapa 444). 60 Kamiš (1989) označuje mluvu narkomanů za „argotický sociolekt“. 61 Bečka (1989b, s. 351) zdůrazňuje, ţe nesrozumitelnost slangu pro nezúčastněné osoby není záměrem nositelů slangu, ale vyplývá z neznalosti prostředí; obdobně ovšem Krčmová (1987, s. 116) píše o argotu. 32 budeme termín argot uţívat i v naší práci při komentování původu některých lexémů zachycených v mluvě mládeţe, i v těch případech, kdy dané výrazy přímo v argotu nevznikly, ale byly do něj přejaty z jiných jazyků (zejména němčiny, romštiny, jidiš) a argot jejich rozšíření do běţné mluvy v českém prostředí pouze zprostředkoval.

Do blízkosti argotu klademe periferní mluvu.62 Podle Bečky (1978, 1982, 1987; nazývá tento útvar „periferní řeč“, „periferní městská řeč“) šlo o soubor prostředků uţívaných v prostředí dělnických čtvrtí velkých měst, především některých částí Prahy, který v důsledku tvrdých ţivotních podmínek těchto komunit nesl „rysy drsnosti a tvrdosti, jdoucí někdy aţ k vulgárnosti“. Utěšený (1989) hovoří o „spodních vrstvách lidové brněnštiny“ jako o „idiomu nasyceném argotismy“ – srov. výše Jodasovu poznámku o nejisté diferenci mezi argotismy a prvky velkoměstské mluvy. V důsledku změněných společenských podmínek po roce 1948 se předpokládal zánik periferní mluvy, ale některé lexikální prostředky pocházející z tohoto prostředí, které bychom neoznačovali přímo jako argotické, se mohou dosud vyskytovat v běţné mluvě.

1.3 Běţná mluva, městská mluva Běţná mluva nebo běţně mluvený jazyk, méně často nazývaná „běţně mluvená čeština“, „běţně mluvená řeč“ aj.,63 je jazyková entita, kterou lingvisté pojímali a pojímají různě. Jedlička (1974, s. 38nn) i další (Utěšený 1962a, 1978b; Barnet 1977; Brabcová 1987 aj.) popisovali běţnou mluvu jako nespisovný strukturní útvar leţící mezi spisovnou češtinou (popř. pod úrovní hovorové češtiny) a interdialekty, regionálně diferencovaný. Utěšený kladl rovnítko mezi běţně mluvený jazyk a „vyšší“, celonárodní obecnou češtinu; také podle názoru Horeckého (1988, s. 17) běţně mluvená čeština splývá s obecnou češtinou v jednu stratifikační vrstvu. Přes zdůrazňování regionální diferenciace hovoří citovaní autoři vţdy o „běţné mluvě“ („běţně mluvené češtině“ atd.) v singuláru, nikoli o „běţných mluvách“, jak bychom povaţovali za náleţité, pokud by mělo jít o jazykový útvar podobné kategorie jako dialekty a interdialekty. Druhé významné pojetí (Krčmová 1981, 1988, 1997; Dejmek 1987; Chloupek in Čechová a kol. 2003, s. 52, aj.) nepovaţuje běţnou mluvu za jazykový útvar, ale za entitu jiného typu: funkční soubor jazykových prostředků z různých útvarů češtiny, uţívaný v běţně mluvených

62 Chloupek (in Čechová a kol. 2003, s. 49) uţívá spojení „pokleslý městský úzus“. 63 Bečka uţívá i spojení „mluvená řeč kolokviální“ (1982, s. 5) a „řeč lidová“ (1978, s. 7). 33 komunikátech.64 Daneš uţ r. 1968 podává takovouto definici běţně mluveného jazyka: „repertoár všech různých (různorodých) jazykových prostředků (nespisovných, ale zčásti i spisovných, resp. společných), kterých se uţívá v situacích, v nichţ se nepředpokládá závazné uţívání spisovného jazyka“, a zdůrazňuje diferenciaci regionální, sociální a situační (in Daneš 2009, s. 121). Toto pojetí je podle našeho názoru oprávněné a budeme se jej drţet v naší práci. Běţná mluva na rozdíl od útvarů češtiny nemá vnitřní systém a pravděpodobně nemá ani specifické jazykové prostředky, které by se v jiné podmnoţině českého národního jazyka nevyskytovaly65 – její náplň tvoří prostředky spisovných i nespisovných útvarů češtiny, v Čechách tedy především prvky obecněčeské a méně prvky jednotlivých českých nářečí v uţším smyslu, na Moravě a ve Slezsku prvky tamních dialektů a interdialektů. Přesto lze podle Krčmové (1997, s. 169) uvaţovat o ustalování normy běţné mluvy, přinejmenším v negativním smyslu, co do běţné mluvy nepatří (např. prostředky úzce spisovné a kniţní),66 tato norma je však variantní místně, generačně a sociálně (diskusi k tématu včetně přehledu další literatury přináší Hoffmannová in Hoffmannová a kol. 2016, s. 36nn).67 Terminologická spojení běţná mluva, běţně mluvený jazyk, běţně mluvená čeština atd. chápeme jako synonyma. V dalším textu budeme přednostně uţívat termín běţná mluva, který pro nás lépe vystihuje skutečnost, ţe nejde o „jazyk“ ve smyslu uceleného kódu (jakým jsou strukturní útvary češtiny, tedy spisovná čeština, obecná čeština a dialekty), ale v podstatě o volný soubor jazykových prostředků převáţně v mluvených projevech. Obdobně uţíváme spojení městská mluva, nikoli *městský jazyk, a mluva mládeţe, nikoli *jazyk mládeţe (viz dále).

64 Řada autorů v pojetí běţné mluvy kolísá mezi oběma nastíněnými koncepty. Bečka (1987) pracuje ve svém článku s pojetím běţně mluvené řeči jako souhrnu prostředků v nepřipravených neveřejných mluvených komunikátech (tedy v neútvarovém smyslu), ale zároveň definuje varianty běţně mluvené řeči, mezi které počítá slang, argot aj. (tedy útvary). J. Svobodová (in Svobodová a kol. 2011, s. 14nn) píše, ţe běţná mluva „stojí zdánlivě mimo útvary národního jazyka“, dále ji charakterizuje slovy „funkčně vymezená podoba národního jazyka“ a zdůrazňuje, ţe běţná mluva obsahuje prostředky různých útvarů (i kdyţ můţe téměř splývat např. s obecnou češtinou), ale v závěru znovu uvádí, ţe regionální diferencovanost běţné mluvy není překáţkou povaţovat ji za jazykový útvar; podobně Krčmová 2005, s. 2. Müllerová (1994, s. 9–10) pojem „běţná mluva“ zpochybňuje s tím, ţe v kaţdodenním hovoru běţně nastávají situace, které jako běţně mluvené označit nelze (např. debata o intelektuálních tématech); situace při nakupování, vyučování, rozhovor lékaře s pacientem ap. autorka z kategorie běţně mluvených vyjímá coby stylizované. 65 „Teoreticky by bylo moţno uvaţovat i o vzniku prostředků specifických, zatím však nebylo nic takového zaznamenáno.“ (Krčmová 1981, s. 13) 66 Tyto prvky se v běţné mluvě vyskytují jako aktulizace (srov. Müllerová a kol. 1992, s. 47; Hoffmannová in Hoffmannová a kol. 2016, s. 33), tedy záměrné porušení normy. 67 Diference jsou samozřejmě i individuální: velmi zajímavý obraz toho, jak různá pojmenování pro drobné prvky kaţdodenní reality si lidé přinášejí do manţelství z původní rodiny, představuje Štěpán (1982). Z jeho materiálu chceme upozornit na slovo vyţulit se ve významu ,vykoupat se‘, které zaznamenal v okolí Nymburka pouze v mluvě mladé generace: jde tedy o teritoriálně a generačně omezený jazykový prvek, který nenavazuje na původní nářečí. 34

Výzkum nenářeční běţné mluvy v českém prostředí začal kolem poloviny 20. století. Marc Vey se v knize Morphologie du tchèque parlé (1946) věnoval tvarosloví mluvené češtiny především na základě materiálu z Prahy z 20. let. Práce Kučery (1955) a Kravčišinové a Bednářové (1968) se zaměřují na frekvenci vybraných hláskoslovných a tvaroslovných jevů obecné češtiny,68 nezabývají se tedy běţnou mluvou komplexně. V oblasti syntaxe běţné mluvy je průkopnická Hausenblasova studie (1962). Vybraným aspektům mluvených komunikátů, především syntaxi a stylistice, se dlouhodobě věnují Hoffmannová a Müllerová s dalšími spolupracovníky (Müllerová a kol. 1992 a řada dalších prací). Obecnou charakteristiku a přehled vývojových tendencí v běţné mluvě na českém území podala zejména Krčmová (1997) a Hoffmannová (in Hoffmannová a kol. 2016, s. 22–78). Nejčastěji byla běţná mluva studována jako městská mluva jednotlivých měst, viz dále. K pracím s větším územním záběrem patří zvláště Mluvená čeština na Moravě (Davidová 1997b) a Tváře češtiny (Bogoczová a kol. 2000).

Za podmnoţinu běţné mluvy povaţujeme městskou mluvu: soubor jazykových prostředků uţívaný ve městech, do něhoţ se promítá nářeční zázemí z venkovského okolí města, vlivy pohybu obyvatel, vliv spisovné češtiny skrze vzdělanostní a kulturní sféru a další faktory.69 Podobně jako v případě běţné mluvy bývá také městská mluva chápána v bohemistické literatuře různě. Pokud není uvaţována přímo jako strukturní útvar na úrovni dialektu (viz výše),70 upozorňuje se oprávněně na rozdíl mezi situací v českých městech, na jejichţ mluvě se podstatně podílí obecná čeština, a ve městech moravských a slezských, kde se uplatňují regionální interdialekty a větší vliv zde má i spisovná čeština (Bělič 1962, s. 571; 1972, s. 14nn). Tuto charakteristiku můţeme vztáhnout na běţnou mluvu vůbec, a právě na příkladě mluvy ve městech byla běţná mluva nejtypičtěji studována. Studium takto definované městské mluvy by mělo být komplexní. Bělič (1962, s. 573) zdůrazňuje potřebu zjistit, ke kterým útvarům češtiny jednotlivé prvky městské mluvy patří, zejména v konfrontaci se spisovnou češtinou; z tohoto principu vychází náš popis mluvy mládeţe v pohraničí v dalších částech práce. Krčmová (1981, s. 16) upozorňuje, ţe na rozdíl

68 Někteří autoři také neuvádějí regionální původ studovaného jazykového materiálu, coţ bychom povaţovali za velmi důleţité – Kravčišinová a Bednářová pracovaly jednak s rozhlasovými nahrávkami besed s občany, jejichţ původ se z pochopitelných důvodů dal těţko zjistit, a dále s magnetofonovými záznamy pořízenými „v různých částech Čech“, výsledky analýzy tohoto souboru jsou prezentovány bez další diferenciace. 69 Krčmová (1997, s. 170) podotýká, ţe mluva v nově osídlených pohraničních oblastech je v tomto ohledu analogická městské mluvě. 70 Srov. také Dejmkovu definici městské mluvy jako „soubor interdialektů uvnitř běţně mluveného jazyka“ (Dejmek 1981, s. 11); chápe tedy městskou mluvu jako soubor mluv jednotlivých měst. 35 od venkova, kde se téměř ve všech komunikačních situacích uţíval dialekt, se ve městě jazykově rozlišuje komunikace v rodině a na veřejnosti. Rozdíl mezi městskou mluvou obsahující méně teritoriálně příznakových prvků a mluvou venkova realizovanou tradičním dialektem se u mladších generací stírá. Janečková (1995b) u jihočeských venkovských mluvčích narozených v letech 1938–1958 nalezla pouze minimum tvaroslovných prvků původního dialektu a téměř ţádné hláskoslovné dialektismy, převaţovaly prvky shodné s nářečími středočeskými, popř. prvky obecné češtiny jiného neţ středočeského původu (slovesné tvary typu oni vidrţej, maj). Také Krčmová (1981, s. 181– 182) konstatuje, ţe v mluvě brněnských dětí se ryze fonetické lokální rysy nivelizují, kdeţto morfologické a morfologizované prvky přetrvávají častěji; obdobně Jančák (1980) pro západočeská města. Jiní autoři soudí, ţe z původního dialektu se nejvytrvaleji uchovávají hláskoslovné znaky (Bělič 1958, s. 430; Jaklová 1997a, s. 67; Bachmannová 1997a, s. 188, aj.).

Jazyk ve městech byl nejdříve studován společně s nářečím v jejich venkovském okolí – Hodurovo Nářečí litomyšlské (1904), Svěrákovo Boskovické nářečí (1941) aj. (citováno podle Bělič 1962). Práce zaměřené přímo na městskou mluvu se objevují od poloviny 20. století a soustavněji pokrývají východní část českého jazykového území. Konečná (1961) se zabývala vybranými morfologickými rysy v mluvě Kyjova. Více badatelů přineslo jazykové údaje z Brna, publikované např. ve sborníku Brno v minulosti a dnes IV (1962), monograficky zpracoval mluvu Brna a jeho předměstí Svěrák (1971). Krčmová v dílčích studiích (1967, 1974a, 1974b) a v souhrnné práci Běţně mluvený jazyk v Brně (1981) studovala situaci na přelomu 60. a 70. let 20. století, opírala se o stav v mluvě nejstarších obyvatel a srovnávala jej se skladbou běţné mluvy dětí ve starším školním věku. Další práce z moravského a slezského prostředí se věnovaly Ostravě (Křístek 1948, Skulina 1979), Hranicím a Lipníku nad Bečvou (Skulina 1957), Olomouci (Kovalčík 1964 aj.), Uherskému Brodu (Chloupek 1965), Havířovu (Valíková 1966 a další práce věnované především mluvě nejmladší generace, viz i dále), Zlínu (Kolařík 1967 aj.), Opavě (Balhar 1974), Napajedlům (Kolařík 1998) aj. Městskou mluvu na pomezí středočeské a severovýchodočeské nářeční podskupiny zkoumal Dejmek v pracích věnovaných Přelouči (1971, 1976) a Hradci Králové, kde studoval mluvu nejstarší generace (1981) a nejmladší generace (1987; viz dále s. 41). Mluvu v Brandýse nad Labem v průřezu generacemi popsala Brabcová (1973). Mluvou nejstarší generace Jindřichova Hradce se zabývala Ireinová (2002, 2004).

Výzkum městské mluvy pro Český jazykový atlas proběhl v letech 1973–1976 (srov. Utěšený 1970; Jančák 1977; ČJA 1, s. 17nn). Podchytil situaci v 57 českých, moravských a slezských městech, z toho 37 ve vnitrozemí, kde byla studována mluva nejstarší i mladé generace, a 20 v pohraničí, kde se zkoumalo právě jen v městských lokalitách a pouze mluva nejmladší generace. Vybírána byla především města střední velikosti s předpokladem stability obyvatelstva, ale i všechna krajská města včetně hlavního města Prahy; z měst v naší zájmové oblasti západočeského pohraničí byl do výzkumné sítě zahrnut Tachov, Cheb a Karlovy Vary. Základní výzkumnou metodou byl dotazník odvozený od dotazníku pro výzkum nářečí na venkově, s mladými mluvčími byly pořizovány i nahrávky souvislých mluvených projevů. Výsledky přináší 5 svazků ČJA a jde o nejkomplexnější údaje o mluvě měst na českém jazykovém území, které máme k dispozici.

1.4 Mluva mládeţe Mluva mládeţe je podmnoţinou běţné mluvy,71 podobně jako městská mluva, a tyto dvě podmnoţiny se do velké míry překrývají: i mládeţ bydlící trvale na venkově dnes většinou ţije „městským“ způsobem ţivota72 a přichází rovněţ do častého osobního kontaktu s prostředím měst a jejich mluvou. Vymezení mládeţe jako demografické skupiny se zpravidla odvíjelo od rozdělení období lidského ţivota na věk předproduktivní, produktivní a postproduktivní a od vývojových etap dítěte a souvisejících etap školního vzdělávání (srov. např. Machová 2005, s. 179nn), tj. od zahájení základní školní docházky v 6 letech do ukončení vysokoškolského studia a vstupu do zaměstnání před 25. rokem (ale uţ Jaklová v práci z r. 1984 uvádí jako horní hranici 30 let). Horní věková hranice se v současnosti zvyšuje, protoţe stále více mladých lidí studuje i po 25. roce ţivota, věk zakládání rodiny se posunuje v průměru k 30. roku i výše73 a podstatně se

71 Jaklová (1989, s. 23; 1993/1994, s. 55) uvaţuje i o moţnosti chápat mluvu mládeţe jako útvar ve stratifikaci národního jazyka, tento názor je však ojedinělý. V práci o mluvě jihočeské mládeţe (Jaklová 1984, s. 2) autorka definuje mluvu mládeţe jako „specifické jazykové prostředky…“ [zvýrazněno JN] – na rozdíl od tohoto pojetí se domníváme, ţe jako mluva mládeţe by neměly být označovány a popisovány jen prostředky pro mládeţ specifické a v jiné podmnoţině češtiny nepřítomné (pokud takové vůbec existují, je jich podle našeho názoru velmi málo), ale celý soubor prostředků, jichţ mládeţ v mluvě uţívá. 72 Myslíme tím malé zapojení do zemědělských prací a souvisejících činností, které dříve určovaly ráz venkova, ale v dnešní době se jim věnuje jen minimum venkovských obyvatel; a na druhé straně recipování produktů městské kultury (obsah sdělovacích prostředků, internet, mobilní telefony a další technologie, populární hudba, výkonnostní sport, móda atd.) stejným způsobem jako u obyvatel měst. Jaklová (1984, s. 8) uvádí, ţe na venkově mládeţ tráví volný čas převáţně pospolu, kdeţto ve městě má mnohem více různorodých moţností zábavy – tyto rozdíly se podle našeho názoru uţ vyrovnaly. Kala a Benešová (1976, s. 17) nezjistili rozdíl v projevu dětí z městských a venkovských škol. 73 Zatímco před rokem 1998 se nejvíce dětí rodilo 20–24letým matkám, v následujícím desetiletí došlo k velkému posunu a od roku 2008 do současnosti se nejvíce dětí rodí matkám ve věku 30–34 let (Demografická příručka 2014, www1). 37 tak prodluţuje doba, kterou člověk proţívá jako svobodný, bez závazků, se stejným mnoţstvím a moţnostmi trávení volného času jako např. středoškoláci. Někdy se poukazuje také na to, ţe dnešní mladí lidé ve věku např. 25 let jsou méně psychosociálně zralí neţ lidé téhoţ věku v nedávné minulosti a podobají se náctiletým adolescentům jak svým stylem ţivota, tak svým způsobem uvaţování. Komerčními tlaky prosazovaný kult mládí vede i mnoho dospělých ke snaze stylizovat se svým vzhledem, chováním a v neposlední řadě mluvou do role mladších lidí; srov. i tendenci k infantilizaci běţné mluvy, jeţ se projevuje nadměrným uţíváním zdrobnělin (Hoffmannová in Hoffmannová a kol. 2016, s. 48–49). Můţeme důvodně předpokládat, ţe mluva mládeţe s typickými rysy, které se dále pokusíme charakterizovat, v dnešní době nezřídka zaznívá z úst třicátníků i starších mluvčích češtiny. Studium mluvy mládeţe se ovšem zaměřuje na věkovou skupinu staršího školního věku (2. stupně základní školy), popř. středoškoláků, a to nejen z praktických důvodů (výzkum ve školách), ale zejména proto, ţe právě v období puberty se odehrávají nejpřekotnější tělesné a duševní proměny, odráţející se i v jazykovém projevu mladého člověka (srov. Kala a Benešová 1976, s. 33nn; Jaklová 1993/1994, s. 56). Kdyţ tedy v dalších částech naší práce hovoříme o mládeţi, máme na mysli mluvčí češtiny ve věku cca 15 let. Mluvu mládeţe – především její lexikální stránku – charakterizuje výstiţně Bečka (1987, s. 8): mladí lidé vystupují kriticky a opozičně proti rodičovské generaci a proti autoritám vůbec, chtějí se odlišovat, v jejich projevu je výrazně přítomná nadsázka. Jako výraz revolty mládeţ záměrně uţívá „i některé prvky vrstev deklasovaných, prvky argotické a periferní mluvy“; argot jako mluva skupin, které stály v opozici proti společnosti a vysmívaly se jejím předsudkům, byl pro jednotlivé generace mládeţe atraktivní od meziválečné doby (Bečka 1989b, s. 352n).74 Přestoţe jsme výše odmítli zařazovat mluvu mládeţe mezi slangy, se slangem má tato entita společný rys skupinové sounáleţitosti a jazykové konformity ve skupině vymezené nejen generačně, ale také hojnými vzájemnými sociálními kontakty (srov. Skácel 1973, s. 12; Dejmek 1987, s. 7; Höflerová 1999, s. 132, aj.). Mládeţ usiluje o vyjadřování leţérní, nekonvenční, aktualizované a emotivní (Hladká 1998, s. 47), přitom vyuţívá originálního tvoření nových pojmenování a záměrně se odchyluje od jazykových strukturních zákonitostí (Krištof 1978, s. 44nn). Je přítomna ironie, vtip. Expresivita a aktualizace je navozena i kontextově, uţíváním prostředků různých útvarů češtiny vedle sebe (Jaklová 1984, s. 6–7; 1993/1994, s. 56).

74 Argotické prvky v mluvě mládeţe povaţuje Kolařík (1989, s. 374) za jeden z prostředků skupinové solidarity i za výraz snahy o originalitu vyjadřování, Hoffmann (1989, maďarská situace) zdůrazňuje utajovací funkci. 38

Jaký vliv strukturních a nestrukturních útvarů češtiny, jak jsme je představili dříve v této kapitole, můţeme očekávat v mluvě mládeţe v západočeském pohraničí? Z repertoáru spisovné češtiny nepředpokládáme výskyt takových prvků (zejména hláskoslovných a tvaroslovných), které by současně nebyly vlastní nespisovným útvarům. Výše (s. 17) jsme konstatovali, ţe mládeţ přichází do kontaktu se spisovnou češtinou spíše omezeně, a to i ve škole, o volném čase nemluvě;75 navíc se mladí lidé mohou spisovné češtině vyhýbat záměrně jakoţto atributu dospělých, proti kterým se chtějí vymezovat (srov. Daneš in Daneš 2009, s. 130, poprvé publikováno 1968). Výrazně spisovné, dokonce i kniţní prvky se mohou v mluvě mládeţe vyskytnout jako prostředek ironie, parodie. Většinu gramatické (hláskoslovné, tvaroslovné, slovotvorné) stavby mluvy mládeţe budou patrně naplňovat ty prvky interdialektické obecné češtiny, které jsou společné českým nářečím v uţším smyslu. Z prvků regionálně diferencovaných očekáváme vzhledem ke geografické poloze výskyt západočeských dialektismů, spíše méně často středočeských dialektismů, a to zejména těch s velkými původními areály a současně takových, které nejsou příliš nápadné, příliš odlišné od obecné češtiny; lze předpokládat, ţe výskyt prvků dialektu bude celkově nízký, variabilní mezi jednotlivci a dubletní s prvky bez regionálního příznaku. Nemůţeme ovšem vyloučit, ţe ve snaze o originalitu mládeţ adoptuje do své mluvy i některé nápadnější nářeční prvky. S ohledem na historii osídlování pohraničí se mohou vyskytnout i prvky některých moravských a slezských dialektů, popř. slovenštiny a dalších rodných jazyků osídlenců, ale spíše jen u jednotlivců, kteří je uţívají v rodině – opět za předpokladu, ţe se některý geograficky vzdálený dialektismus nestane pro svou odlišnost módním, coţ můţe být zprostředkováno nejen původem rodiny a osobními kontakty mladých mluvčích, ale i médii. Ve slovní zásobě mládeţe budou mít pravděpodobně velké zastoupení nespisovná slova a expresiva bez regionálního příznaku. Očekáváme řadu prvků spojených se školním prostředím (ale většinou ne tak specifických, abychom je označili přímo za ţákovský/studentský slang), popř. i prvky dalších slangů podle zálib mládeţe (sport, počítače, hudba). Spíše ojediněle se mohou vyskytnout prvky argotu, a to takové, které jsou běţné v mluvě na celém českém území a argotický příznak uţ ztratily.

Česká lingvistika začala věnovat pozornost mluvě mládeţe od 60. let 20. století, srov. Jirsová a kol. 1964. Současně přišly první materiálové studie z jednotlivých regionů, podobně jako v případě městské mluvy nejprve z východní části českého jazykového území: Těšínsko

75 K struktuře četby mladých lidí se vyjadřuje např. Höflerová (1999, s. 132). Sojka (2013, s. 67) podotýká, ţe děti mají spíše nespisovné mluvní vzory. 39

(Téma 1963, 1965), Zlín (Kolařík 1972), severomoravské pohraničí (Utěšený 1973, 1974).76 Konkrétní údaje o mluvě mládeţe v Praze a středních Čechách přináší ve více pracích Brabcová (1981, 1987). Vybrané hláskoslovné prvky v mluvě mládeţe v Praze zkoumaly Suchánková (1984) a Štěrbová (1990), uţíváním spisovných a nespisovných prvků v mluvě dětí ze středočeského regionu se zabýval Sojka (2013); Jančákovy práce o mluvě mládeţe v Praze (1974, 1997a) zmíníme dále podrobněji. Zeman (2013 aj.) studuje vybrané aspekty mluvené komunikace mládeţe, např. intonaci, humor, konverzační opravy a intertextualitu. Valíková (1971) ukázala, ţe na mluvu nejmladší generace v nově zaloţeném Havířově působil regionální původ osídlenců, kteří byli především z lašské oblasti a jejich nejvýraznějším hláskoslovným rysům (vokalická krátkost, přízvuk na penultimě) se přizpůsobovaly i děti přistěhovalců z jiných regionů, ale celkově vývoj směřoval k hovorové spisovné češtině. Mluvu mládeţe v Brně na přelomu 60. a 70. let detailně zkoumala Krčmová (1981); zjistila různé zastoupení prvků středomoravského interdialektu (především takových, které se od obecné nebo spisovné češtiny příliš nápadně neodlišují), prvků obecněčeských (více u dětí vysokoškolsky vzdělaných rodičů) a prvků spisovných. Při zopakování dotazníkového výzkumu v rozmezí 5 let se ukázalo, ţe u většiny zkoumaných jevů poklesl podíl tradičních regionálních variant a stoupl podíl obecněčeských nebo spisovných variant, tedy útvarů hodnocených jako prestiţní. Kloferová (2000) se při výzkumu běţné mluvy v severomoravském pohraničí v 80. letech také soustředila na nejmladší generaci; jak uţ jsme shrnuli na s. 11, podle autorčina zjištění se v tamní komplikované jazykové situaci, vzniklé míšením osídlenců ze všech českých nářečních oblastí, českých a slovenských reemigrantů i imigrantů z cizích zemí, mladí lidé snaţili vyjadřovat bezpříznakově a tendovali k prvkům shodným se spisovnou češtinou. Nejvíce to platilo o potomcích přistěhovalců ze slezské nářeční skupiny, naopak nejvíce rysů původního dialektu si uchovávala mládeţ

76 Kolařík (1972) připomíná také nepublikovanou kvalifikační práci K. Zavrtálkové Mluva dětí na 8. ZŠ v Gottwaldově-Malenovicích, 1972. Další nepublikované kvalifikační práce z moravského prostředí cituje Krčmová (1988, s. 132): věnují se Rakvicím (J. Kleiberová, Jazyk mladé generace v obci se zachovalým tradičním nářečím, 1981), východomoravské oblasti (A. Polášková, Jazyk mladé generace v obci se zachovaným tradičním nářečím, 1981), Brnu (L. Richterová, Idiolekt mladého Brňana, 1985), Ivančicím (H. Svobodová, Idiolekt mladého muţe, 1984) a Ostravě (F. Vrána, Mluva mládeţe v Ostravě, 1983). Podobně Bělič (1962, s. 570) zmiňuje nepublikované práce L. Blaţkové o mluvě v Klatovech a R. Jarešové o mluvě v Uherském Hradišti. Prací tohoto typu vznikla řada, zvláště na pedagogických fakultách ve všech regionech – nejdůkladnější soupis obsahuje bibliografie v Dodatcích ČJA, s. 566–573 – a je velká škoda, ţe většina z nich nebyla nikdy publikována (byť alespoň jako stručný výtah), takţe širší lingvistická veřejnost o nich vůbec neví. Pak se nemůţeme divit steskům, ţe chybějí regionální materiálové studie a mnoho prací o nejrůznějších aspektech češtiny vychází materiálově pouze z mluvy Prahy a okolí nebo z korpusů psaných textů. JN musí sebekriticky uvést, ţe ani z její práce o nářečí Tymákova na Plzeňsku (Nová 2006) zatím nevznikla ţádná publikace. Bylo by patrně vhodné, aby vysokoškolští učitelé usilovněji povzbuzovali diplomanty k veřejné prezentaci svých výsledků na konferencích nebo v regionálním či internetovém odborném tisku; začínající lingvisté někdy o těchto moţnostech vůbec nevědí nebo se ostýchají jich vyuţít. 40 východomoravského původu; mladí mluvčí s nářečním zázemím českých dialektů v uţším smyslu poměrně ochotně přijímali moravské interdialektické prvky (rukavica, rukavicu, jsu, chodijou, tiskl) a prvky obecné češtiny se uplatňovaly velmi málo. Dejmek (1987) se zaměřil na hláskosloví a tvarosloví u mladé generace v Hradci Králové: ze severovýchodočeských nářečních prvků se nejfrekventovaněji vyskytly typy ulicej, bratroj, Horákom, ve srovnání se starou generací obyvatel téhoţ města však byl ústup dialektismů velmi výrazný a úzus běţné mluvy se posunul k obecné češtině. Bachmannová (1997a, b) studovala projev dětí staršího školního věku na Ţeleznobrodsku; kromě prvků obecné češtiny zachytila u mládeţe poměrně běţně i regionálně příznakové rysy hláskové (takowej, vopraṷdu, jennou, rozholli) a tvaroslovné (pod lavicej, tátoj). Jančák (1974, 1997a) zkoumal mluvu dětí v Praze. Autor upozorňuje na polohu Prahy v oblasti vyznívání prvků severovýchodočeských dialektů, z opačné strany prvků jihozápadočeských dialektů a také specifik severozápadní a naproti tomu jihovýchodní části středočeské nářeční podskupiny, coţ se v minulosti projevovalo rozdíly v mluvě i u obyvatel jednotlivých čtvrtí Velké Prahy. V 70. letech byly tyto diference ještě zachyceny i u tehdejší mladé generace – např. severovýchodočeské prvky péro, zélí, akuzativ maj sví kamaráďi vedle jihozápadočeských prvků vo čom, f tej Sláviji a prvku severozápadu středních Čech strejdovej barák –, ale v 90. letech uţ v podstatě vymizely jak tyto dialektismy přesahující z regionů, tak původní specificky středočeské prvky (slovesné tvary misleji, dávaji) a mluva mladé praţské generace směřovala k bezpříznakové interdialektické obecné češtině. Jaklová (1984) se zabývala mluvou středoškoláků a vysokoškoláků v jiţních Čechách; po gramatické stránce šlo převáţně o obecnou češtinu pouze s ojedinělými prvky jihozápadočeských dialektů (tátovo, akuz. mi a dat. ťe), ve slovní zásobě mládeţe autorka nalezla velké mnoţství expresiv, prvky studentského slangu (k němuţ Jaklová řadí také okazionální multiverbizáty jako Rifliho kalhoty parodující terminologické sousloví Torricelliho trubice; s. 59), sportovního slangu, ale ţádné nářeční výrazy se nevyskytly. Janečková (1997) v mluvě mladé generace v doudlebském úseku jiţních Čech zachytila jiţ jen ve zbytcích nářeční hláskoslovné znaky (výslovnost mje), ale dosud frekventované tvaroslovné dialektismy: Milanovo sešit, rozdíl v tvarech gen. a dat., lok. f. tvrdé adjektivní deklinace, slovesné tvary oni nosí, bolí, ví, imperativ noš, neporaţ; autorka ovšem konstatuje pronikání středočeských a severovýchodočeských prvků do mluvy mládeţe (vokalickou krátkost ve slovech paňi, bidlim, rohlik a naopak délku v kořeni níst, slovesné tvary oni nosej, bolej, říkaj). Výzkumy mluvy mládeţe v pohraničí západních a severozápadních Čech (Jančák 1992, 1997b) podrobně rozebíráme v kap. 2.3.

Mluvě mládeţe se věnovaly i úţeji zaměřené studie. Utěšený (1972) zkoumal u ţáků základních škol na Klatovsku a Sušicku znalost západočeských lexikálních dialektismů; zjistil, ţe v pohraničních obcích respondenti znali celkově méně nářečních výrazů neţ v blízkém vnitrozemí, ale repertoár se v jednotlivých lokalitách lišil. O popis jazykových prvků, které se uplatňují v současné běţné mluvě mládeţe v západočeském pohraničí, budeme usilovat v dalších částech této práce.

2. Historický a jazykový vývoj západočeského pohraničí

2.1 Vývoj do roku 194577 Severozápadní pohraničí patřilo v rané historii českého státu k málo osídleným regionům. Ve srovnání s centrálními oblastmi Čech je zdejší klima chladnější a vlhčí, krajina hornatá a půdy méně úrodné, proto toto území nebylo vyhledáváno zemědělci; čeští panovníci navíc z obranných důvodů záměrně udrţovali v pohraničních horách neprostupné lesy. Systematickou kolonizaci podnikaly v pohraničí zejména klášterní vrchnosti (Kladruby,78 Plasy,79 Teplá,80 Waldsassen81). Hospodářský význam území vzrostl v souvislosti s těţbou kovových rud, která se odrazila i v názvech některých sídel (Stříbro, Oloví). Důlní odborníci i zemědělští kolonisté přicházeli především z německy mluvících zemí, čímţ byl poloţen základ přítomnosti německého etnika a německého jazyka v pohraničním regionu. Chebsko k českým zemím historicky nepatřilo, jako původně říšské léno je k českému království připojil král Jan Lucemburský r. 1322 a i poté si uchovalo jak značnou autonomii a samosprávu, tak německojazyčné obyvatelstvo. Zatímco Tachovsko zůstalo řídce osídlenou periferií, severní část západočeského pohraničí prodělala prudký rozvoj. V 16. století se v Jáchymově intenzivně těţilo stříbro a později se v Krušných horách rozvíjelo ţelezářství a výroba papíru. V pohraničí se výrazně prosadila luteránská reformace a v první polovině 17. století se stalo jedním z bojišť třicetileté války. Po poráţce protestantských stavů byl jejich majetek v této oblasti zkonfiskován, královská města Stříbro a Tachov přišla o privilegia i o majetek a nové vrchnosti utuţovaly poddanství. Západní Čechy ztratily v důsledku války asi třetinu obyvatelstva a populační pokles byl nahrazován imigrací opět především z Německa. Koncem 17. století tak uţ v pohraničí převládala němčina. Příliv protestantských imigrantů z Německa dále zesílil po vydání tolerančního patentu Josefa II. na konci 18. století. V oblasti od Aše po Karlovarsko se od 19. století rozvíjela textilní výroba, na Karlovarsku výroba porcelánu a skla. Hnědé uhlí se na Sokolovsku těţilo uţ od 18. století a povrchové

77 Zpracováno podle: Voráč a Mazlová 1950; Koudela 1964; Häufler 1973; Moravcová a kol. 1990; Město Sokolov 2004; Jílek 2010a, b; León a Gröpel 2011; Gröpel a kol. 2013. 78 Benediktinský klášter v Kladrubech byl zaloţen r. 1108 kníţetem Svatoplukem a patřilo k němu aţ 90 osad na Stříbrsku a Plzeňsku. Samotné jméno tohoto kláštera je typicky kolonizační, upomíná na rubání klád – mýcení pohraničního hvozdu. 79 Cisterciácký klášter v Plasech byl zaloţen r. 1144 kníţetem Vladislavem II. a patřilo mu 50 vesnic v okolí. 80 Premonstrátský klášter v Teplé byl zaloţen r. 1193 blahoslaveným Hroznatou a patřilo k němu aţ 84 osad. 81 Cisterciácký klášter ve Waldsassenu (nyní Spolková republika Německo) byl zaloţen r. 1133 bavorským markrabím Děpoltem z Vohburgu. Přestoţe leţel na německém území, vyvíjel kolonizační aktivity i v českém pohraničí, především na Chebsku a v Krušných horách. 43 doly postupně spolykaly dřívější podkrušnohorské chmelnice. Kromě velkých továren se aţ do 20. století udrţovaly i domácké manufaktury. Rostl význam západočeských lázní, do nichţ se sjíţděla klientela z celé Evropy včetně panovnických rodin a předních kulturních osobností. Naprostá většina obyvatel pohraničí byla v té době německy mluvící, etničtí Češi tvořili větší skupiny pouze v některých obcích, např. ve Svatavě nebo v Oloví na Sokolovsku. České osídlení se udrţovalo také v okolí Stříbra. Na konci 19. století sílil německý nacionalismus v oblasti a objevily se poţadavky na odtrţení pohraničí od Rakousko-Uherska a jeho připojení k německému císařství. Česky mluvící osídlenci z vnitrozemí začali do pohraničí znovu přicházet v 19. století spolu s rozvojem těţby uhlí a průmyslu v Podkrušnohoří. Po vzniku Československé republiky r. 1918 byli do oblasti vysíláni česky mluvící úředníci, učitelé, lékaři ap., ale existovaly i spolky – např. Národní jednota pošumavská působící v okolí Stříbra – které v obcích záměrně usazovaly Čechy a finančně podporovaly docházku dětí z chudých německých rodin do českých škol, aby se posilovalo češství v pohraničí. Většina obyvatelstva však zůstávala německojazyčná a k novému státu, v němţ se stali národnostní menšinou, nepociťovali příliš velkou loajalitu. Na podzim 1918 se Němci v pohraničí pokusili o odtrţení tohoto území od nového československého státu, jenţ musel oblast obsadit vojensky. Při sčítání lidu r. 1930 se v jednotlivých obcích a okresech západočeského pohraničí hlásily k československé národnosti nanejvýš jednotky procent obyvatel.82 Drtivá převaha etnických Němců v oblasti od Tachovska po Karlovarsko zvlášť vyniká ve srovnání se sousedním Chomutovskem a pohraničními regiony dále na východ, kde měli Češi v některých lokalitách i většinu. Smíšená manţelství byla nicméně běţná, děti z těchto rodin mluvily plynule oběma jazyky a národnostní třenice mezi obyvateli ani nevraţivost vůči Ţidům se neobjevovaly, dokud do toho, jak vzpomínají pamětníci, „nezačali šťourat henleinovci“ (Sudetoněmecká strana pod vedením Konrada Henleina83). Oblast Karlovarska a Chebska patřila k centrům sudetoněmeckého hnutí, které získávalo sílu z frustrace obyvatelstva způsobené světovou hospodářskou krizí, jeţ na pohraniční průmyslový region dopadla zvlášť tíţivě, a sousední hitlerovské Německo s pevným reţimem a státními investicemi do výroby bylo přitaţlivým vzorem. Od jara 1938 henleinovci stupňovali své poţadavky na československou vládu, jejichţ skutečným cílem bylo odtrţení pohraničí od Československa.

82 V okresech Tachov, Cheb, Sokolov a Karlovy Vary tvořili Češi v roce 1930 méně neţ 5 % obyvatel – podobně nízká koncentrace českého obyvatelstva byla tehdy pouze v severomoravském okrese Šumperk (Häufler 1973, s. 46). Konkrétní údaje o obyvatelstvu pro jednotlivé lokality našeho výzkumu uvádíme v kap. 3.2. 83 Konrad Henlein ţil v Aši; další přední nacista K. H. Frank se narodil a aţ do dospělosti ţil v Karlových Varech. 44

Okres Aš byl obsazen nacistickou armádou uţ několik dní před podepsáním mnichovské dohody. Na základě mnichovské dohody velmocí z 29. 9. 1938 bylo rozsáhlé pohraničí českých zemí 1. 10. 1938 připojeno k německé říši a naše zájmová oblast se na jaře 1939 stala součástí říšské ţupy Sudetenland. Většina česky mluvících obyvatel po německém záboru z tohoto území odešla nebo byla vyhnána do vnitrozemí; uprchla i řada německých antifašistů. České školy v Sudetech byly zrušeny a zbývající české děti musely chodit do škol s německým vyučovacím jazykem. Ke konci druhé světové války v západočeské části Sudet dočasně pobývali němečtí uprchlíci z Pobaltí, Slezska ap., ale tato migrační vlna se územím převalila poměrně rychle a stopy v jeho jazyce nezanechala. Vzápětí po osvobození území od nacistů americkými a sovětskými vojsky84 na přelomu dubna a května 1945 začalo spontánní vyhánění Němců z oblasti,85 následované organizovaným odsunem naprosté většiny německy mluvícího obyvatelstva. Do pohraničí se poté vraceli někteří z předválečných česky mluvících obyvatel, většinu příchozích však tvořili noví osídlenci. Předchozí staletý kontinuální jazykový vývoj v pohraničí byl těmito masovými přesuny lidí radikálně přetrţen a nový jazykový úzus oblasti se začal vytvářet téměř „na zelené louce“ a jako produkt setkávání různorodých jazykových prvků, které s sebou přinesli nově příchozí osídlenci.

2.2 Obyvatelstvo po roce 194586 Krátce po skončení druhé světové války proběhl odsun Němců, v západních Čechách hlavně od jara do podzimu 1946. Celkem bylo z Československa odsunuto asi 3 000 000 Němců, asi 200 000 jich v zemi zůstalo. Kromě tzv. antifašistů to byli členové národnostně smíšených manţelství (řada smíšených rodin však dobrovolně volila odchod do Německa) a techničtí specialisté, které obnovený československý stát nezbytně potřeboval v dolech a v průmyslu a z tohoto důvodu jim vystěhování často nepovoloval, i kdyţ o ně sami měli zájem. Okamţitě po konci války byly také zrušeny německé školy. Situace zbývajících

84 Demarkační čára procházela Karlovarským krajem po linii Kraslice – Jindřichovice – Slavkov – Útvina – Bečov nad Teplou, kdeţto Tachovsko leţelo celé na západ od ní. Tachovsko, Chebsko a většinu Sokolovska tedy osvobodili Američané, Karlovarsko Sověti. Na poválečné dosídlování a jazykový vývoj nemělo toto rozdělení pravděpodobně ţádný vliv. 85 Mnozí Němci ovšem odešli sami ještě před odsunem, aby si mohli (při nelegálním přechodu hranice) vzít s sebou více majetku a cenností. V odsunu bylo mnoţství zavazadel omezeno obvykle na 25–30 kg na jednu osobu a vysídlenci s sebou nesměli vzít ţádné cennosti kromě snubních prstenů. 86 Zpracováno podle: Häufler 1973; Heroldová a Matějová 1990; Jílek 2010b; León a Gröpel 2011; Gröpel a kol. 2013; wwwA26. 45 německy mluvících obyvatel v Čechách nebyla příznivá, státní nařízení je perzekuovala podobným způsobem, jakému za vlády nacismu byli vystaveni Ţidé (povinné označení na oděvu, zákaz vstupu na určitá místa, menší příděly potravin ap.). Většina z nich odešla do Německa v další vystěhovalecké vlně v 60. letech: r. 1961 ţilo na Sokolovsku ještě 25,3 % německého obyvatelstva, na Karlovarsku 8,7 % a v některých vesnicích těchto okresů tvořili Němci dokonce většinu, ale do r. 1970 poklesl podíl Němců i na Sokolovsku pod 10 %; stále to však byla největší koncentrace této národnosti v tehdejším Československu. I přes přetrvávající německojazyčnou menšinu můţeme říci, ţe pohraničnímu území od konce 40. let 20. století aţ do současnosti dominuje český jazyk. Osídlování začalo ihned po skončení války, často ještě před odsunem Němců z osídlovaných lokalit, a nově příchozí rodiny tak přechodně ţily v domech společně s původními německými vlastníky. Z vnitrozemí přicházeli především chudší lidé, někdejší chalupníci a podruzi na statcích. Pamětníci vzpomínají, ţe tito přistěhovalci na nově obsazených statcích často neuměli řádně hospodařit87 a ţe mezi nimi a předválečnými starousedlíky nepanovaly dobré vztahy. Největší podíl předválečných českých starousedlíků byl na Sokolovsku v okolí hnědouhelných dolů. Migrace z vnitrozemí byla organizovaná a lidé z jedné vesnice se často stěhovali společně, coţ mělo samozřejmě vliv i na import nářečních znaků z vnitrozemí do pohraničí. Ne všechny části pohraničí byly pro osídlence stejně atraktivní: Stříbrsko, přiléhající k Plzni, bylo osídleno rychle, naopak na Chebsko a Sokolovsko a do Krušných hor se hlásilo málo osídlenců. Na Stříbrsko přišli především osídlenci ze západních Čech, západní části jiţních Čech a také z Příbramska; na Plánsko lidé ze Strakonicka na pomezí západních a jiţních Čech, ale také z Chodska; na Tachovsko lidé z jihočeských okresů (Strakonice, Milevsko, Písek, Třeboň) a z okolí Ledče nad Sázavou. Do tehdejších okresů Karlovy Vary, Sokolov a Mariánské Lázně byli určeni osadníci z jiţní části středních Čech z okolí Benešova a Votic; do okresu Ţlutice z jihočeského Písku; do okresu Teplá z Pelhřimovska. Na Chebsku bylo osídlování mimořádně sloţité, za prvé tam totiţ zůstávalo větší mnoţství Němců (počítalo se s nimi na nucené práce ve vnitrozemí) a za druhé tam bylo mnoho velkostatků, o které rodiny imigrantů neměly zájem. Postupně se tam usadili např. osadníci z Táborska. Ašsko nemělo české osídlení ještě na jaře 1946 a zemědělské práce tam zajišťovali vojáci a studenti vyslaní na dlouhodobé brigády.

87 Nezkušenost nových osadníků s hospodařením na vlastním statku podporovala jejich ochotu ke kolektivizaci, protoţe organizace práce v JZD jim výrazně usnadňovala ţivot (Gröpel a kol. 2013, s. 44). Celkově byla v pohraničí silnější podpora komunistické strany neţ ve vnitrozemí. 46

Kromě českého vnitrozemí přicházeli také osídlenci ze zahraničí. Přistěhovalci z východního Slovenska se usazovali na Chebsku, Ašsku a Tachovsku. Heroldová a Matějová (1990, s. 270) poznamenávají, ţe tito lidé byli velmi chudí, proti české společnosti kulturně méně vyspělí, a proto se snaţili v novém prostředí rychle asimilovat včetně mluvy. Menší mnoţství imigrantů přišlo ze středního a západního Slovenska, usazovali se na Chebsku, Tachovsku a Sokolovsku; tito lidé byli národně uvědomělejší a snaţili se udrţovat slovenský jazyk i slovenskou kulturu, řada z nich se však později stěhovala do severních Čech nebo zpět na Slovensko. Další skupinu osídlenců tvořili Ukrajinci, částečně usídlení v jiţních Čechách jiţ za první republiky, částečně nově příchozí, zejména příslušníci československého armádního sboru (ti se usadili zvláště na Chebsku), a Rusíni z bývalé Podkarpatské Rusi a východního Slovenska, kteří se v kompaktních skupinách usídlili na Tachovsku, Chebsku a Sokolovsku. Jako zvláštní skupina jsou v literatuře zmiňováni Romové, přicházející nejvíce ze Slovenska, ale i z Maďarska, Rumunska, Bulharska a dalších zemí. Usazovali se zpočátku hlavně v Chebu, posléze v Sokolově a do společnosti se integrovali obtíţně. Specifickou skupinu tvořili čeští a slovenští reemigranti ze zahraničních enkláv. Reemigranti z polského Slezska, často německy mluvící, přišli na Tachovsko a Karlovarsko. Volyňští Češi se nejvíce usazovali na Stříbrsku, Tachovsku, Plánsku, Karlovarsku, Mariánskolázeňsku a v okolí Ţlutic. Češi z Rumunska osídlovali Chebsko, Sokolovsko a okolí Kraslic. Na Karlovarsku a Mariánskolázeňsku se usazovali Češi z Vídně, profesí většinou řemeslníci; Češi do pohraničí přicházeli i z Německa, západoevropských zemí, Jugoslávie a Argentiny. Do západního pohraničí se přistěhovali také Slováci z Maďarska a Rumunska a skupina Rusínů z Rumunska. Reemigranty stát do pohraničí cíleně lákal a posílal v organizovaných osídlovacích akcích, z nichţ největší proběhla v roce 1947. Tito osídlenci se zpravidla usazovali společně ve větších komunitách, udrţovali kulturní zvyky bývalé vlasti a jejich vztahy s Čechy původem z vnitrozemí nebyly vţdy dobré, coţ zpomalovalo integraci do majoritní společnosti. Nejzápadnější část Tachovska a Chebska, pás podél hranice s americkou okupační zónou v Německu, zůstala záměrně neosídlená, tamní vesnice byly zbourány a z oblasti vzniklo přísně střeţené hraniční pásmo. Oblast Doupovských hor východně od Karlových Varů byla přeměněna na vojenský výcvikový prostor a také tam bez náhrady zaniklo původní osídlení včetně dřívějšího okresního města Doupova. V 50. letech proběhla v pohraničí stejně jako v celém Československu kolektivizace zemědělství, znárodňování ţivností a urbanizace venkova. Na Tachovsku byla v 60. letech všechna JZD experimentálně převedena na státní statky a zemědělská výroba byla cíleně

47 industrializována. Na Sokolovsku se nadále rozvíjela těţba hnědého uhlí; v Jáchymově na Karlovarsku začala těţba uranu, na níţ se značně podíleli političtí vězni. Reorganizace krajské a okresní správy v roce 1960 a soustředění škol do střediskových obcí přispěly k intenzivnějším kontaktům obyvatel z různých obcí, a tím i k jazykovému promíchávání. Vnitřní migrace probíhala z vesnic do měst, kde byly pracovní příleţitosti v průmyslu; venkov se znovu vylidňoval a jeho populace stárla. První velké vlny osídlování nepokryly personální potřeby rozvíjejícího se průmyslu v severní části západočeského pohraničí, a tak se průběţně aţ do 80. let konaly cílené nábory pracovních sil, zejména mezi Romy na Slovensku. Romská populace rostla zvláště na Sokolovsku, kde v roce 1970 Romové činili více neţ 20 % všeho obyvatelstva (v okresech Tachov, Cheb a Karlovy Vary to bylo 10–20 %). Starší etnografická literatura (Häufler 1973, s. 86; Heroldová a Matějová 1990, s. 286) dosti otevřeně popisuje, ţe tato etnická skupina byla problematická, děti nechodily do škol, páchaly trestnou činnost aj. Velikost romské menšiny je obtíţné zjistit, protoţe ve sčítáních lidu se Romové většinou hlásí k české nebo slovenské národnosti; Evropské centrum pro práva Romů odhadovalo kolem r. 2010 počet Romů v celé ČR aţ na 300 000 osob. Od 80. let se v oblasti zintenzivňovala přítomnost Vietnamců. Občané Vietnamu přijíţděli do Československa s podporou komunistických vlád obou států uţ od 50. let na vzdělávací stáţe zvláště v technických oborech a jako dělníci v průmyslu. Stát je opět směroval tam, kde pracovní síly nejvíc potřeboval, tedy do severozápadního pohraničí. Po pádu komunistického reţimu v Československu se zde mnoho Vietnamců rozhodlo zůstat, začali intenzivně podnikat zvláště v obchodu a zakládat rodiny, plynule však pokračovala a do současnosti pokračuje i imigrace z Vietnamu nebo z vietnamských komunit v jiných evropských státech. Kolem roku 2010 ţilo podle oficiálních údajů v celé ČR asi 60 000 Vietnamců,88 ale jejich skutečný počet se odhadoval ještě o desetitisíce vyšší. Vietnamci, kteří přišli do Česka uţ jako dospělí, zpravidla ţili dosti uzavřeně uvnitř svých komunit, s Čechy se kromě obchodování stýkali málo a neusilovali o zvládnutí českého jazyka, ale svým dětem často najímali české chůvy a dbali o jejich dobré vzdělání v českých školách. Generace Vietnamců, kteří do Česka přišli jako děti nebo se zde narodili, uţ také ve větší míře přijímá zdejší styl ţivota a více se mísí s českou populací. Po roce 1991 začal masový příliv Ukrajinců do českých zemí, nejprve muţů, kteří nacházeli práci v dělnických profesích, posléze i jejich rodin. V roce 2013 ţilo v celé ČR asi

88 Statistické údaje zde a dále podle Českého statistického úřadu: Statistiky – Cizinci (www8). 48

105 000 Ukrajinců a tvořili aţ jednu třetinu všech cizinců v zemi. Imigrace Slováků plynule pokračovala v celé 2. polovině 20. století a po roce 2000 opět výrazněji zesílila: mezi lety 2004 a 2013 se počet Slováků v ČR zdvojnásobil na 90 000 (jde o cizince bez českého státního občanství, tedy české občany slovenské národnosti v to nepočítaje) a mnozí z nich mířili k příbuzným do západního pohraničí. Poslední a vývojově nejmladší velkou národnostní menšinou, o které se v souvislosti se západočeským pohraničím zmíníme, jsou Rusové: jejich počet v ČR skokově stoupl především v letech 2005–2009, v roce 2013 bylo evidováno více neţ 33 000 ruských občanů a jejich nejoblíbenější destinací vedle Prahy jsou Karlovy Vary a okolí.

V době našeho výzkumu měl Karlovarský kraj největší podíl obyvatel jiné neţ české národnosti ze všech českých krajů: 2,4 % obyvatel tvořili Slováci (v okrese Sokolov 2,8 %), 1,5 % Němci (v okrese Sokolov 2,3 %), 1,2 % Vietnamci (v okrese Cheb 2,4 % – největší podíl obyvatel vietnamské národnosti v ČR) a 0,4 % Rusové (druhá nejpočetnější ruská komunita po Praze). Okres Tachov měl celkem 8,4 % obyvatelstva jiné neţ české národnosti.89 K roku 2013 uvádí Český statistický úřad o Karlovarském kraji tyto demografické údaje:90 Počet obyvatel je 300 309 a od r. 2007 trvale klesá jak přirozeným úbytkem (porodnost je niţší neţ úmrtnost), tak migračním úbytkem. 60 % dětí se rodí mimo manţelství (nejvíce z ČR), rozvodovost je třetí nejvyšší v ČR. Míra nezaměstnanosti je s 10,21 % nejvyšší z krajů ČR a průměrná měsíční mzda je s 21 435 Kč dlouhodobě nejniţší v ČR, průměrné hrubé mzdy meziročně reálně poklesly. Pesimistická čísla odpovídají našemu pesimistickému dojmu během samotného výzkumu. Ve všech obcích, které jsme navštívili nebo jimi projíţděli, bylo mnoho domů zjevně prázdných a chátrajících nebo nabízených k prodeji. Obchodníci a poskytovatelé sluţeb se, soudě podle cizojazyčných upoutávek, zaměřovali na německou klientelu, v Karlových Varech pak na zákazníky ruské. Respondenti našeho výzkumu mluvili o firmách i kulturních institucích, které v jejich obci v poslední době zanikly, a na přímý dotaz většina z nich odpovídala, ţe by se v dospělosti chtěli z rodného kraje odstěhovat jinam, často do Prahy nebo do zahraničí. Ţivotní perspektivy pro mladé lidi se v západočeském pohraničí nejeví příliš nadějně.

89 Zdroj: Národnostní struktura obyvatel 2011 (www9). 90 Základní tendence demografického, sociálního a ekonomického vývoje Karlovarského kraje v roce 2013 (www10). 49

2.3 Jazykový vývoj po roce 1945 O běţně mluveném úzu českojazyčných obyvatel pohraničí z doby před 2. světovou válkou máme informace díky Břetislavu Koudelovi, který zkoumal mluvu předválečných starousedlíků v oblasti Chomutovska, Děčínska a Litoměřicka (Koudela 1964), tedy východně od námi studovaného území. Podle Koudelova zjištění se v úzu starousedlíků projevovaly především rysy sousedících nářečí středočeských, resp. rysy společné českým nářečím v uţším smyslu: - ej místo pův. ý v koncovkách adjektiv, zájmen a číslovek i v základu slov, ej místo pův. í po sykavkách (takovej vejtaha, bejt, cejťit); - í místo pův. é v koncovkách adjektiv, zájmen a číslovek (mího muţe, bilo to ťeškí); - ou místo pův. náslovného ú (ouplňek, ouţlabina); - krátké vokály na místě dlouhých v nejrůznějších pozicích: ďelňik, f kaţdi ti tříďe, pohraňiči aj.; včetně specifických morfologických typů: učitelu, roďičum; nam, naš; nemam; Rusove; přinest, provest; f kerim, f Krásnim Březňe; nevim aj.;91 - protetické v, které se podle Koudelových poznatků mezi roky 1950–1962 v úzu obyvatel pohraničí včetně starousedlíků výrazně rozšířilo, ale nadále se i v projevu téhoţ mluvčího střídají slova s protezí a bez proteze (votpusťit, opušťenej); - progresivní asimilace ve skupině sh (scháňet, schoďit);92 - instr. pl. všech rodů se zakončením -ma (takovejma pjeknejma klukama);93 - rodinná jména ve tvaru Novákovi – Konečnejch, v dalších pádech pak se sloţeným (adjektivním) skloněním (s Novákovejma, ke Konečnejm); - přivlastňovací adjektiva tvořená příponami -úv, -ova, -ovo / -in, -ina, -ino, v dalších pádech se sloţeným skloněním (taťínkovího, babičinímu); - tvarové sjednocení nom. pl. m. ţiv. adjektiv, zájmen a číslovek s neţivotnými tvary (ňekterí otcové, oseckí četňící, ti naše muţi); - ukazovací zájmena ve tvarech tech, tem, tema;

91 Pouze některé z těchto příkladů uvádí Koudela jako zástupce morfologických typů, většinu nerozlišuje. Ve starší práci (Koudela 1958, s. 7) povaţoval krácení vokálů za moţný důsledek vlivu němčiny – za pravděpodobnější pokládáme souvislost s vývojem v českých nářečích, kde došlo k týmţ případům krácení. 92 A další výslovnostní prvky: výslovnost s rázem, který je však „v jazyku starousedlíků méně častý neţ v běţně mluveném jazyku nových osídlenců z oblasti českých nářečí v uţším smyslu“ (Koudela 1964, s. 21); splývání stejných souhlásek na mezislovním předělu (be(s)sebe, vo(t)tí dobi). 93 „Zajímavý je typ, mimochodem v jazyku starousedlíků i nových osídlenců nijak výjimečný (předpokládám, ţe se s ním setkáme i jinde), kde koncovku -mi má aţ poslední slovo celého spojení /…/ je to fšecko zastavjení samejma visokejma budovami atd.“ (Koudela 1964, s. 22) Podotýkáme, ţe s takovými spojeními jsme se během našeho výzkumu v pohraničí nesetkali, ani jinak je z mluvy na českém území neznáme. 50

- ve 3. slovesné třídě 1. os. sg. ind. préz. se zakončením -u, 3. os. pl. se zakončením -ou (maluju, kupujou); - ve 4. slovesné třídě 3. os. pl. ind. préz. se zakončením -eji (museji, trpjeji, chváleji); - příčestí minulé bez koncového -l po souhlásce (odemk, natáh);94 - časté vypouštění pomocného slovesa „být“ v tvarech minulého času, je-li podmětem zájmeno (já tam bil, mi to vjeďeli); - zakončení -c v infinitivech sloves píc („péci“), tíc, vlíc aj.95 Mezi typickými rysy mluvy starousedlíků zmiňuje Koudela i prvky, které jsou rozšířeny spíše v jihozápadočeských nářečích a do středních Čech přesahují: - dlouhé koncové í v nom. sg. m. ţiv. (chlapcí, zajatcí); - akuz. zájmena „já“ ve tvaru mi, např. páč mi ňic nebavilo, a dat. zájmena „ty“ ve tvaru ťe: to ťe řeknu; - lok. některých zájmen se zakončením -om (po ňom, o čom, v našom domovje); Severovýchodočeské dialektismy se naopak na mluvě starousedlíků v pohraničí významněji nepodílely, Koudela uvádí pouze uţití tvaru nom. pl. m. ţiv. v akuzativu, např. viďela tam kluci, a to „jen zcela ojediněle“.96 Oblast od Tachovska po Karlovarsko, kterou jsme studovali v našem výzkumu, leţí západněji a v přímé návaznosti na území západočeských dialektů, proto bychom v mluvě tamních předválečných starousedlíků očekávali větší zastoupení západočeských dialektismů. Ve srovnání s Koudelovým přehledem by to mohly být zejména prvky, jimiţ se západočeská nářečí od středočeských odlišují: rodinná jména v ustrnulém tvaru typu Novákojc, přivlastňovací adjektiva v ustrnulých tvarech typu taťínkovo/babičíno, 3. os. pl. sloves 4. tř. se zakončením -í (trpí, chválí), infinitivy sloves pect, tect, vlect. Při studiu mluvy starousedlíků Koudela zjistil, ţe ti, kteří chodili do českých menšinových škol ve většinově německém prostředí, si vytvořili velmi uvědomělý vztah ke spisovné češtině, povaţované za symbol češství a vlastenecký atribut. V důsledku toho byl jejich mluvený projev spisovnější neţ u ostatních starousedlíků – neobsahoval např. ej za ý a í za é v koncovkách adjektiv ani protetické v. Povaţujeme za pravděpodobné, ţe taková situace panovala v pohraničí obecně, tedy i v západní části.

94 K výskytu formantu -nu- se Koudela výslovně nevyjadřuje, mezi jeho příklady jsou oba typy: vedle odemk, natáh, scípli také zapomenul, slíknul. 95 Dlouhé í v kořeni těchto sloves Koudela nekomentuje, jde o rys části středních a severovýchodních Čech proti spisovnému typu péci a západočeskému pect. 96 Areál tohoto jevu zasahuje i velkou část středočeské oblasti a přímo sousedí s regionem, jehoţ mluvu Koudela studoval; v západních Čechách se izolovaně vyskytuje na Stříbrsku a Horšovskotýnsku (srov. ČJA 4, mapy 166, 167, 168), ale v pohraničí bychom jej spíše neočekávali. 51

Protoţe dominantním jazykem v pohraničí byla v předválečném období němčina, diskutuje Koudela její vliv na mluvu českojazyčných obyvatel. Nachází některé drobné fonetické znaky (viz Koudela 1964, s. 24), především však kalky větných konstrukcí97 podle německých vzorů a germanismy ve slovní zásobě. Podotýká ovšem, ţe germanismy jsou v mluvě běţné na celém českém území (srov. např. Šrámek 1963, Janečková 1995a, 1999a, Kloferová 1994),98 a dochází k závěru, ţe u starousedlíků v pohraničí se ţádné specifické německé lexikální prvky nevyskytují, významná je spíše jejich větší frekvence. Lexémů jako špárkasa (,spořitelna‘) a tašntuch (,kapesník‘) se „starousedlíci po roce 1945 záměrně zbavovali ze snahy splynout urychleně s novým českým ţivlem“.99 Nemáme důvod se domnívat, ţe by v západní části pohraničí byla situace odlišná. Mluvu starousedlíků na stříbrském jazykovém ostrůvku studovali Jaroslav Voráč a Věra Mazlová (1950). Kromě rysů společných západočeským dialektům zastihli v mluvě tehdejší staré generace, narozené kolem r. 1880, i některé archaické prvky, typické také pro další okrajové západočeské úseky Chodsko a Manětínsko: nadměrnou vokalickou délku vedoucí k diftongizaci v příkladech jako douha, houba („duha, huba“) a naopak zúţenou výslovnost diftongu ou jako u, ú (chałupka, kúsek chleba), výslovnost mje (mi sme mjeli pole, v zimje), dokonce i tvrdé ł (chałupka) a zadní y (my, syn) aj. Specifikem stříbrského úseku byla intonace odlišná od zbylého území západočeských dialektů, projevující se zvýšením melodie na předposlední slabice promluvového úseku. Německé sousedství zanechalo stopy v lexiku a frazeologii stříbrských Čechů. Autoři poznamenávají, ţe větší skupiny českých starousedlíků se udrţely pouze ve třech vesnicích (Sulislav, Vranov a Svinná) a většina území byla po odsunu Němců osídlena novými příchozími z vnitrozemí. Lze předpokládat, ţe jazykový vývoj poté probíhal spíše přizpůsobením potomků starousedlíků k většinové normě

97 Na totéţ upozorňuje také Pokorný (1948/1949, s. 7) u starousedlíků na Ţatecku. – Pokud jde o působení cizích jazyků přistěhovalců na vývoj mluvy v pohraničí, Pokorný uvádí, ţe slovenština na češtinu patrně nijak nepůsobí, očekává ale vliv mluvy volyňských Čechů, která podle jeho pozorování ve všech jazykových rovinách obsahuje prvky ruské, ukrajinské nebo polské (vzhledem k tomuto výčtu jazyků měl autor moţná na mysli české a slovenské reemigranty z východní Evropy vůbec). Pokud můţeme soudit, v dalším vývoji se tento Pokorného předpoklad nepotvrdil. 98 Na území v bezprostředním sousedství severozápadního pohraničí, totiţ v okrajovém úseku lounsko- litoměřickém, zaznamenala větší mnoţství germanismů v místním dialektu Racková (1999), v 90. letech uţ ale v úzu mládeţe přetrvávaly jen jednotlivé výpůjčky z němčiny a spíše šlo o slova široce rozšířená (koštovat, šmakovat, plac, hic ap. – tamtéţ, s. 210) neţ výrazy specifické pro místní dialekt. Potvrzuje se tím celkový postupný ústup germanismů z nespisovných útvarů češtiny, patrně v důsledku oslabení někdejších kontaktů s němčinou. 99 Koudela 1964, s. 27. Studie obsahuje slovníček 34 nejběţnějších germanismů v pohraniční mluvě, u většiny z nich ovšem sám autor poznamenává, ţe se vyskytují i jinde na českém území (např. akorát, furt, kíbl, lavór, nemlich, šraňki, vipucovat, zrichtovat), a k dalším (cimra, imrvére) bychom toto konstatování mohli doplnit na základě našeho povědomí ze západočeského vnitrozemí. 52 nově příchozího obyvatelstva neţ naopak, takţe archaické nářeční prvky se pravděpodobně v mluvě dalších generací neudrţely.

Mnohem podstatnější vliv na nově vznikající úzus mluvy v pohraničí neţ tento substrát reprezentovaný starousedlíky však měla mluva nových osídlenců, přinášející jazykové prvky regionů, z nichţ se tito lidé do pohraničí přistěhovali. Koudela se podrobně zabýval původem a mluvou osídlenců v části okresu Chomutov (Koudela 1958, 1966, 1971). Nejvíce nových obyvatel, i více neţ 50 %, se přistěhovalo z oblasti nářečí středočeských, druhá nejpočetnější skupina přišla z východomoravské oblasti a třetí z jihozápadočeské oblasti. Byli zastoupeni i přistěhovalci ze střední Moravy, jen málo mluvčích bylo severovýchodočeského a českomoravského původu, a z oblasti slezských nářečí nepřišli na Chomutovsko téměř ţádní lidé. Další skupiny tvořili reemigranti české národnosti ze Sovětského svazu, Slováci, Romové,100 Maďaři, Bulhaři a Italové. V pohraničí nadále ţili i etničtí Němci. Mluvu příslušníků jiného neţ českého jazyka Koudela nestudoval a s výjimkou jiţ zmíněných vlivů němčiny nepřináší ţádné poznatky o tom, ţe by některý další z nečeských jazyků působil na běţně mluvenou češtinu v pohraničí.101 U skupin přistěhovalců z českých a moravských regionů Koudela sledoval, jak se jejich mluva přizpůsobuje mluvnímu úzu pohraničí. Došel k závěru, ţe vývoj směřuje převáţně k vyrovnání se situací ve středočeských dialektech a ţe na mluvu nově vytvořeného společenství silně působí i spisovná čeština. Osídlenci se nejrychleji zbavovali nejnápadnějších znaků svého původního dialektu, mezi jednotlivými skupinami v tom však byly rozdíly – podle Koudelova zjištění se nejvíce asimilovali přistěhovalci z východomoravské oblasti,102 naopak nejvíce původních nářečních znaků si zachovali přistěhovalci z jihozápadočeské oblasti. Prvky původních nářečí se vyskytovaly především v mluvě starších lidí, u mladších obyvatel spíše jen v komunikaci uvnitř rodiny; u obyvatel narozených jiţ v pohraničí konstatoval Koudela téměř úplnou ztrátu nářečních znaků z oblasti původu jejich rodičů. Pokud jde o sociální zařazení osídlenců, Koudela opakovaně zmiňuje skupinu „inteligence“ (nedefinuje ji, ale patrně má na mysli příslušníky nedělnických profesí) a uvádí,

100 „Místy početní.“ (Koudela 1958, s. 6) Autor to výslovně neuvádí, ale šlo o Romy ze Slovenska, hovořící s největší pravděpodobností částečně romsky a částečně některým ze slovenských dialektů. 101 „Stejně jako občané německé národnosti nemají ani Slováci a příslušníci ostatních národností zjistitelný vliv na utváření lidového jazyka v pohraničí. Naopak se zdá, pokud jde o Slováky, ţe se poddávají ve velké míře tlaku prostředí a jazykově se přizpůsobují.“ (Koudela 1958, s. 11) 102 Kloferová (1997, s. 255) ovšem zjistila v severomoravském pohraničí opak: mluvčí z východomoravské skupiny si nejvíce ze všech uchovávali prvky původních dialektů. 53

ţe příslušníci této skupiny – zejména ti, kteří přišli ze středních Čech, ale i inteligence původem z východní a střední Moravy – přijímají do své mluvy více obecněčeských prvků (v kontrastu k prvkům spisovné češtiny) neţ ostatní osídlenci: „Tuto zdánlivě paradoxní skutečnost vysvětluje dnes módní nechuť k spisovnému vyjadřování.“ (Koudela 1966, s. 93) Podobný trend, totiţ větší zastoupení obecněčeských prvků, zjistila také Krčmová (1981) v Brně u dětí vysokoškolsky vzdělaných rodičů. Mluva osídlenců z oblasti českých nářečí v uţším smyslu (Koudela 1966) měla většinu znaků shodných s těmi, které Koudela dříve zjistil u starousedlíků (viz výše). Navíc zmiňuje prvky, které bychom velmi pravděpodobně očekávali u starousedlíků také: výslovnostní zjednodušování skupin souhlásek (dešňík, depak, eletrika, japko, řbet, řbitof, třevíce, tříkat aj.), elizi náslovného j v případech sem, du, ešťe, tvary podmiňovacího způsobu já bich, mi bisme aj. Autor podotýká, ţe náslovné ou namísto ú z úzu mírně ustupovalo, naopak protetické v se šířilo i do mluvy některých přistěhovalců z Moravy, v jejichţ původním dialektu tento prvek nebyl. Na rozdíl od starousedlíků přistěhovalci z Čech většinově uţívali tvary uhlího, dřívího a minulé příčestí sloves vzoru „tiskne“ u nich převáţně obsahovalo formant -nu-. Ve slovotvorbě se hojně uplatňovaly sufixy -ák, -ačka, -ička, podle autora „typické pro obecnou češtinu“. Vedle těchto společných prvků se u jednotlivých skupin osídlenců uchovávaly některé znaky jejich původního nářečí, ale mladší generace uţ tyto dialektismy uţívala méně a do mluvy osídlenců z jiných regionů nepronikaly. Pro středočeské přistěhovalce (zejména z Prahy, Kladenska, Rakovnicka a oblasti mezi Louny a Roudnicí) to byl tvar zájmena mi v akuzativu (nepoznal mi) a ťe v dativu (to ťe řeknu) společně se záměnou si a se (vi ste se fšimla). Uţ výše jsme konstatovali, ţe areál tohoto jevu je především západočeský (srov. ČJA 4, mapa 230, 231) – Koudela jej ovšem v souvislosti s přistěhovalci z oblasti jihozápadočeských dialektů neuvádí vůbec, pravděpodobně proto, ţe se v rámci této skupiny zaměřil na mluvu příchozích z okrajového Příbramska, kde se zmíněné odlišnosti v distribuci tvarů zájmen nevyskytovaly. Uţ jen pro starší generaci osídlenců ze severozápadní části středních Čech byla typická bezpředloţková spojení typu jít holiči, koláče povidlama; i mladší uţívali dlouho ve významu ,pozdě‘, neţ ve významu ,pouze‘ (chci neš polífku)103 a jak ve významu ,neţ‘ (víc šťesťí jak rozumu). Přivlastňovací adjektiva měla sloţené tvary typu taťínkovej, maminčiná v celém paradigmatu. Ve 3. os. pl. ind. préz. sloves 4. tř. byly nejčastější tvary boleji [původně středočeský, pozn. JN] a bolej [původně

103 Také tyto jazykové prvky jsou typické rovněţ (dlouho) nebo především (neţ) pro jihozápadočeské dialekty. 54 severovýchodočeský, pozn. JN]. Právě typ bolej je podle Koudely „silně rezistentní a zasahuje i nejmladší generaci“ (Koudela 1966, s. 100), „proniká i k ostatním osídlencům (s výjimkou nových osídlenců z jádra nářeční oblasti jihozápadní)“ (Koudela 1964, s. 23) – zde můţeme pozorovat počátek šíření tohoto prvku v nespisovném úzu celých Čech, které se posléze jasně projevilo v materiálu ČJA. Osídlenců z ostatních českých regionů bylo podstatně méně neţ Středočechů. Mezi přistěhovalci z oblasti jihozápadočeské se Koudela soustředil na příchozí z Příbramska, u nichţ zastihl některé hláskoslovné dialektismy (třísla se, zíblo ho; babijce, bej sebe, bujť, chojte; noš, poproš, nejeţďi; častěji uţ jen variantně tyto prvky: cíťit i cejťit, nest, pect i níst, píct) i specifika tvaroslovná (nom. pl.m. ţiv. chlapcí, gen. pl. četňíkúch, rukouch), rodinná jména typu Novákojc jako ustupující ve prospěch typu Novákovic a ustrnulá přivlastňovací adjektiva typu bratrovo, ţeňino, u mladé generace také uţ jen variantní, „zároveň s typem ohebným104“. V 4. slovesné třídě byl častější typ musí neţ musejí, v 5. třídě pouze typ ďelají. – Osídlenců z nářeční skupiny severovýchodočeské přišlo do severozápadního pohraničí málo a značná část z nich byli „příslušníci inteligence, kteří se (na rozdíl od inteligence středočeské) snaţí mluvit spisovně“ (Koudela 1966, s. 104); v jejich mluvě se uchovaly např. tyto dialektismy: ícen, inej, ikernáč; dáuno, ďiunej; ulicej, slepicej; bratroj, otcoj (tvary sloves, které by nás z hlediska dalšího vývoje mluvy v pohraničí zajímaly, autor nezmiňuje). Skupinu českomoravskou reprezentovali rovněţ málo početní přistěhovalci z Pelhřimovska a Humpolecka, v jejichţ mluvě se kromě některých znaků společných s jihozápadočeskými dialekty vyskytovala např. deklinace hošú, klucú a moravská krátkost ve slovech jako blato, mucha. V mluvě osídlenců z Moravy (Koudela 1971) se všeobecně výrazně uplatňovala znělá asimilace typu na zhledanou, alternace šť/šč (ščastní), elize náslovného j (inej, ináč), neprovedení přehlásky ’a > e (beraňica, do blázinca) a ’u > i (dušu, itrňicu), rozlišení ţivotných tvarů v nom. pl. m. (ťi dlouzí, hescí). – Mluva přistěhovalců z oblasti východomoravských nářečí zůstávala i v pohraničí nápadně shodná se spisovným jazykem (vlivem nepřítomnosti alternací ý/ej, é/í, ú/ou v této nářeční skupině). Ochotně přijímali protetické v, na rozdíl od Středomoravanů, a jednotnou koncovku instr. pl. -ma, kdeţto u osídlenců ze střední Moravy se vyskytovaly paralelně tvary oknama/okni ap. Východomoravané uţívali tvary ukazovacích zájmen tech, tem, tema a tvary číslovek dvá, štirí, tedy prvky domácí i v českých regionech, stejně jako tvary sloves kupuju, kupujou. Naopak jejich slovesné tvary typů leţíjú, leţá aj. byly českému systému konjugace cizí, východomoravská inteligence však dávala přednost tvarům typu prosejí, umňejí. – Charakteristický středomoravský vokalismus zůstal zachován pouze u starších osídlenců mimo skupinu inteligence v příkladech jako lêdi, bôdô, přinesô, nosijồ, kdeţto inteligence uţívala vokály ve shodě se spisovnou češtinou (mouka, úloha, hloupí, mlín, vozík) nebo i s českými nářečími v uţším smyslu (hloupej) a slovesné tvary typu prosí, prosejí. – Zmíněné hláskoslovné a tvaroslovné moravismy na úzus mluvy v pohraničí neměly vliv, snad s výjimkou slovesných tvarů su, chcu, chcou: „Tyto tvary jsou frekventované zvláště u inteligence původem z Brna, a to nezřídka i v projevech jinak spisovných. Poměrně ochotně je přejímají i osídlenci z oblasti západní skupiny českých nářečí [tj. oblast českých nářečí v uţším smyslu – pozn. JN].“ (Koudela 1971, s. 15) – V lexikální vrstvě se moravští osídlenci většinou

104 Předpokládáme, ţe „typem ohebným“ Koudela míní typ se sloţenou deklinací v celém paradigmatu (taťínkovej, maminčiná), který v pohraničí dokládá u starousedlíků a přistěhovalců ze středních Čech, nikoli smíšenou deklinaci typickou pro spisovnou češtinu. 55 vzdali nápadných dialektismů, alespoň v komunikaci mimo domácí prostředí. O přistěhovalcích z východní Moravy Koudela poznamenává, ţe v jejich projevu byly četné germanismy (v důsledku kontaktů jihovýchodní Moravy s prostředím Vídně), tedy znak, který v severozápadním pohraničí nijak nevyčníval.

Jazykové údaje z oblasti Tachovska, Chebska, Sokolovska a Karlovarska z období 60.– 70. let 20. století přináší Pavel Jančák (1992). Postupně tři výzkumy105 se zaměřily na mládeţ, která se uţ v pohraničí narodila a reprezentovala stabilizující se úzus oblasti. Uţ během jednoho desetiletí Jančák zaznamenal výrazný posun směrem k nivelizaci mluvy ve prospěch interdialektických prvků obecněčeských nebo i spisovných, kdeţto z jihozápadočeských dialektismů, v prvním výzkumu ještě alespoň ojediněle přítomných po celém studovaném území, část vymizela z úzu mládeţe úplně a další se vyskytovaly uţ jen dubletně, obvykle jako minoritní varianty. V mluvě mládeţe byly zastoupeny i středočeské prvky, a to ve větší míře na Karlovarsku neţ v západnější části území. Při srovnání výskytu obecněčeských prvků s údaji z Prahy Jančák zjistil, ţe v pohraničí je větší zastoupení spisovných tvarů, především u respondentů, kteří měli alespoň jednoho rodiče z Moravy, Slovenska nebo ze zahraničí, a přičítá to tlaku spisovného jazyka na mluvu v pohraničí. K některým údajům z výzkumů ze 60. a 70. let autor připojil své poznámky o rozšíření daných prvků v době vydání souhrnné práce na začátku 90. let. Ve výzkumech byly zachyceny následující jihozápadočeské dialektismy: - dlouhé koncové í v nom. pl. m. ţiv. typu klucí – v 60. letech u starší a střední generace osídlenců z jihozápadočesk. oblasti dubletní výskyt (v Chodově ještě nářeční podoby převaţovaly), u mládeţe uţ jen zřídka a spíše ve dvojslabičných slovech. V 70. letech v Chebu a Tachově řídce, v Karlových Varech ojediněle; - dat. pl. se zakončením -om typu Novákom – v 60. letech ojediněle jen u staré generace osídlenců. V 70. letech v Chebu uţ nedoloţeno; - zakončení -ť u f. typu kosť a tvary pl. typu kosťe – v 60. letech u staré generace jako řídké dublety, u mládeţe ojediněle v jednoslabičných slovech. V 70. letech v Chebu uţ nedoloţeno; - tvary f. pl. typu zďe, noce – v 60. letech řídce i u mládeţe; - dat. a lok. f. adjektiv a zájmen typu tej dobrej – v 60. letech v celé oblasti i u mládeţe. V 70. letech v Chebu a Tachově se stejnou frekvencí jako tí dobrí, v Karlových Varech jako minoritní varianta;

105 Šlo o tyto výzkumy: 1) (1964) anketa zadávaná učiteli místních škol, v níţ se sledoval výskyt 22 jihozápadočeských dialektismů v rodinách přistěhovalců ze západočeského vnitrozemí, zahrnula 5 lokalit v okrese Karlovy Vary, 7 v okrese Sokolov, 4 v okrese Cheb, 2 v okrese Tachov a 1 v okrese Domaţlice; 2) (1971) Jančákův výzkum u studentů gymnázia v Chebu, narozených 1953–1954, s vyuţitím připravovaného dotazníku pro ČJA a nahrávek mluvených projevů vybraných respondentů; 3) (1974) Jančákův a Voráčův výzkum ţáků 9. tříd (ročníky narození 1958–1959) v Ţelezné Rudě, Tachově, Chebu a Karlových Varech v rámci výzkumu městské sítě pro ČJA. 56

- ustrnulá posesivní adjektiva typu taťínkovo, sestřino/-íno – v 60. letech frekventované v celé oblasti (překvapivě kromě Stříbra) i u mládeţe a včetně typu -ino/-íno, paralelně uţ také genitivní formy taťínka bratr, sestri kluk. V 70. letech v Chebu přetrvával typ -ovo, kdeţto typ -ino byl úplně nahrazen genitivem, ojediněle byl ještě doloţen v Tachově. Zejména v Karlových Varech pronikaly tvary spisovné (g bráchovu kolu, mámin kabát), tvary sloţené deklinace v celém paradigmatu (g bráchovímu kolu) a posesivní genitiv i pro muţský posesor (bráchi kolo); - tvary rodinných jmen typu Novákojc – v 60. letech na Tachovsku převaţovaly, v severní části byly řídké vedle častější středočeské varianty Novákovic a šířící se varianty Novákú, původem jihočeské. V 70. letech v Chebu byl typ -ojc zcela ojedinělý a v Tachově řídký, v Karlových Varech uţ nedoloţen; všude výrazně převaţoval typ Novákovi a nadále se šířil typ Novákú; - tvary ukazovacích zájmen ťich, ťim, ťima – v 60. letech řídce i u mládeţe, v 70. letech uţ nedoloţeno; - akuz. mi a dat. ťe – v 60. letech v celé oblasti, výskyt v mluvě mládeţe kolísavý. V 70. letech jen jako řídké dublety, ale i u mluvčích středočeského původu; - zájmeno tuten – v dotaznících nezahrnuto, ale v 70. letech zjištěno běţně v Tachově a řídce i v Karlových Varech. Na začátku 90. let bylo podle Jančáka (1992, s. 110) v pohraničí prokazatelně přítomné; - lok. zájmen se zakončením -om typu vo čom – v dotaznících nezahrnuto, v 70. letech v pohraničí řídké; - zájmena a příslovce s postfixem -pa typu copa – v 60. letech v celé oblasti jako řídké dublety. V 70. letech v Chebu uţ nedoloţeno. Na začátku 90. let uţ tento prvek podle Jančáka vymizel; - tvary sloves 3. os. pl. ind. préz. 4. tř. se zakončením -í typu prosí, sází – v 60. letech převaţovaly v západnějších částech území, kdeţto na Karlovarsku byly výrazněji zastoupeny i typy -ejí, -eji a -ej v nepravidelné směsici. V 70. letech se uţ i v Chebu všechny čtyři typy promísily a vyskytovaly se jako varianty i v mluvě téhoţ respondenta. Na začátku 90. let šlo podle Jančáka stále o jeden z nejvýraznějších západočeských rysů v mluvě pohraničí; - tvary imperativu typu napí se, zabí – v 60. letech frekventované na Chebsku a Tachovsku, kdeţto na Sokolovsku a Karlovarsku převaţoval spisovný typ zabij,106 dále se tam vyskytovala severovýchodočeská forma zabi a středočeský tvar zab. V 70. letech byl typ

106 Jančák (1992, s. 110) označuje typ zabij jako středočeský, ČJA (4, mapa 328) to ovšem nepotvrzuje. 57 zabí dubletní a převaţoval typ zabij, typ zabi se vyskytoval řídce v Chebu a Karlových Varech; - tvary imperativu typu noš, nošte – v 60. letech roztroušeně. V 70. letech v Chebu dubletně. Na začátku 90. let uţ se podle Jančáka jen ojediněle vyskytovaly v Chebu; - sloveso „být“ jako sponové a pomocné v 2. os. sg. ve tvaru (ty) si – v 70. letech v pohraničí převaţovalo, v Karlových Varech vyrovnaný výskyt s východními tvary tis, ti seš. Na začátku 90. let šlo podle Jančáka o trvalý znak západočeské pohraniční mluvy; - krátký vokál v infinitivech nest, pect aj. – v 60. letech běţně v celé oblasti, převaţovaly však spisovné tvary nést, péct a místy i středočeské tvary níst, píct. V 70. letech byl typ nest, pect dubletní, převaţoval typ spisovný a v Karlových Varech se více udrţoval i typ níst, píct. Na počátku 90. let podle Jančáka západočeské formy z úzu ustupovaly; - krátký vokál v koncovce tvarů sloves 1. os. sg. ind. préz. 5. tř. typu ďelam – v 60. letech běţně v celé oblasti, ale jen u přistěhovalců ze západočeského vnitrozemí, u mládeţe uţ řídce. V 70. letech u chebských gymnazistů jen dubletně, ale i u mluvčích středočeského původu; u ţáků základních škol uţ jen ojediněle. Na začátku 90. let podle Jančáka tento jev značně ustoupil; - komparativ adverbií typu teplejš – v 60. letech v celém území řídce, častější byly středočeské tvary typu teplejc (kromě Chodova, Plané a některých dalších lokalit). V 70. letech byly tvary s -ejš u chebských gymnazistů jen dubletní, ale i u mluvčích středočeského původu; u ţáků základních škol to byl nejčastější tvar, pouze v Karlových Varech převaţoval typ -ejc a velmi řídce se vyskytovaly také tvary se zakončením -ej a -eji; - epentetické j mezi zubnicemi ve slovech ajť, tejť aj. a disimilace ve tvarech typu bujte, zaplajte – v 60. letech jen ojediněle u nejstarší generace, do mluvy mládeţe tyto znaky nepronikly. V 70. letech v Chebu uţ nedoloţeno; - lexikalizované hláskoslovné znaky a zbytky nářečního lexika – v 70. letech byl v Tachově zaznamenán lexém sršáň, v Chebu puklička. V celé oblasti byly ještě zachyceny lexémy mňechačka (,vařečka‘), vokusek (,ohryzek ovoce‘), kropáč (,kropicí konev‘), chvátat (,pospíchat‘) aj.; uţ v pouze v Tachově černá jahoda (,borůvka‘). Tvary 3. os. pl. ind. préz. sloves 5. tř., které mají v západočeských dialektech shodné zakončení -ají se spisovnou češtinou, byly v 70. letech minoritní vedle severovýchodočeského typu -aj, v Karlových Varech a Chebu se řídce vyskytoval i středočeský typ -aji. Prvky specificky středočeské, odlišné od prvků společných českým nářečím v uţším smyslu, byly většinou zmíněny výše jako dublety vedle prvků jihozápadočeských; v 70. letech

Jančák u mládeţe v Karlových Varech řídce zaznamenal i vokalickou krátkost ve slovech popelňik, špendlik, polifka aj. Z prvků společných českým nářečím v uţším smyslu Jančák uvádí tyto: - minulé příčestí 3. os. sg. sloves bez -l (ves, proved, nemoch); - progresivní asimilace ve skupině sh (schoří, scháňet); - unifikace tvarů pl. adjektiv a zájmen k typu m. neţ. (dobrí motorisťi, ti kamna); - tvary minulého času s osobním zájmenem a bez pomocného slovesa „být“ (mi přišli), v Chebu v r. 1971 i u mluvčích moravského původu. Ojediněle byly zaznamenány prvky moravské v návaznosti na rodinný úzus (ňekteří kluci, nemohl, aj, dom aj.), některé z nich zvýhodněné shodou s tvary spisovnými. Celkově mluvu mládeţe v 60. a 70. letech charakterizovala velká variantnost i v úzu jednoho mluvčího. O promísení importovaných regionálních prvků svědčilo i to, ţe jihozápadočeské prvky se objevovaly v mluvě potomků přistěhovalců ze středočeské oblasti a naopak. V dílčí studii Jančák srovnal výskyt vybraných západočeských dialektismů v mluvě mládeţe v Tachově s vnitrozemskými městy Plzní a Klatovy (Jančák 1980);107 celkově se nářeční prvky nejpevněji udrţovaly v Klatovech a nejvíce ustoupily v Tachově, přesto i v této pohraniční lokalitě byl západočeský ráz mluvy natolik výrazný, ţe to autor označuje za pozoruhodné. Z Tachova, Chebu, Karlových Varů a v několika případech také z Ostrova máme díky Jančákovi frekvenční údaje o zastoupení jednotlivých jazykových jevů, které můţeme srovnat s našimi výsledky (viz kap. 6.).

Dosud nejnovější údaje z pohraničí přinesl dotazníkový výzkum mluvy mládeţe v r. 1995, jehoţ výsledky shrnuje Pavel Jančák ve svém příspěvku do kompendia Český jazyk na přelomu tisíciletí (1997b). Výzkum, prováděný studenty pedagogické fakulty v nejvyšších třídách základních škol a na středních školách, se konal s pouţitím jednotného dotazníku na značně dlouhém transektu od Kynšperka nad Ohří (okres Sokolov) po Liberec.108 V naší zájmové oblasti jde o lokality Kynšperk nad Ohří, Chodov a Ostrov, druhá a třetí z nich figurují i v našem výzkumu a můţeme tedy výsledky porovnat (viz kap. 6.). Na celé studované linii měly v dotaznících většinové zastoupení interdialektické prvky obecné češtiny:

107 Citovaná práce čerpala z výzkumu pro ČJA, tedy ze stejného materiálu, který je v Jančákově souhrnné studii z r. 1992 srovnáván se situací v Chebu a Karlových Varech a který jsme představili v předchozích odstavcích. 108 Výčet všech studovaných lokalit od západu: Kynšperk nad Ohří, Chodov, Ostrov, Postoloprty, Obrnice, Bílina, Teplice, Ústí nad Labem, Děčín, Mimoň, Liberec. 59

- střídání í/é (mlíko, malýho)109 kolem 90 %; - střídání ej/ý – více neţ 80 % v kořeni bejt a v koncovce v absolutním konci slova malej, asi 70 % v nekoncové pozici malejma a pouze 25 % v předponě vejlet; - protetické v – 75 % u zájmena von, ale pouze 33 % ve slově vosum; - unifikace tvarů nom. pl. adjektiv k typu muţskému neţivotnému (kluci sou dobrý 93 %), popř. ţivotnému (holky sou ráďi 86 %110); - unifikace tvarů instr. pl. šatama 86 %; - vypouštění -l v minulém příčestí 3. os. sg. on unes, spad více neţ 75 %. Z prvků společných středočeským a severovýchodočeským nářečím a často téţ hodnocených jako obecněčeské byly ve všech lokalitách velmi frekventované tyto: - dat. f. adjektiv a zájmen tý velký (proti jihozápadočeskému tej velkej) – průměrně 94,6 %; Kynšperk nad Ohří 100 %, Chodov 95,8 %, Ostrov 94,7 %; - krátkost v koncovce před -m cejtim – průměrně 77,9 %, jednotlivé lokality neuvedeny; - střídání ej/í po sykavkách – cejtit průměrně 77,9 % (jednotlivé lokality neuvedeny), zejtra průměrně 83,1 % (Kynšperk nad Ohří 73,3 %, Chodov 79,2 %, Ostrov 84,2 %), vozejk průměrně 68,8 % (Kynšperk nad Ohří 73,3 %, Chodov 54,2 %, Ostrov pouze 15,8 %); - délka v koncovce akuz. f. zájmen jí, naší – průměrně 83,3 % (jednotlivé lokality neuvedeny). V zakončení tvarů 3. os. pl. ind. préz. sloves 4. a 5. třídy činil severovýchodočeský typ -ej, -aj průměrně 68 %, ale v jednotlivých lokalitách hodnoty výrazně kolísaly: - bolej Kynšperk nad Ohří 73,3 %, Chodov 37,5 %, Ostrov 47,4 %; - choděj Kynšperk nad Ohří 86,7 %, Chodov 41,7 %, Ostrov 47,4 %; - řikaj Kynšperk nad Ohří 100 %,111 Chodov 70,8 %, Ostrov 31,6 %. Prvky specificky jihozápadočeské, středočeské a severovýchodočeské byly v celkovém souboru dotazníků zastoupeny minoritně (z nejfrekventovanějších: dlouhá kvantita ve slovech péro 24 %, včéra, pívo 12 %; krátká kvantita ve slovech rohlik, knedlik kolem 20 % – údaje pro jednotlivé lokality nejsou uvedeny; ostatní sledované jevy většinou jen v jednotkách procent nebo méně neţ 1 %). Nepřekvapí, ţe severovýchodočeské prvky se více vyskytovaly v Děčíně a Liberci a středočeské měly největší zastoupení v Mostě a Bílině, tedy přibliţně

109 Příklady přepisujeme tak, jak jsou zapisovány v citované Jančákově práci. 110 Toto adjektivum, vyskytující se jen v jmenném tvaru, je patrně jedinou výjimkou, kde se v běţné mluvě v západní části Čech prosadil tvar ţivotný – srov. také Janečková 1997, s. 195, z jihočeského materiálu. 111 Vysoké hodnoty z Kynšperka nad Ohří jsou pro nás poněkud překvapivé, mohlo se jednat o náhodný místní výkyv. Úplná absence tvarů typu Milanovo sešit v Kynšperku (viz dále) je pak vysloveně podezřelá; Jančák bohuţel neuvádí, jaký způsob vyjádření posesivity tamní respondenti pouţili místo tohoto západočeského dialektismu. 60 v souladu s geografickou blízkostí příslušných vnitrozemských nářečních podskupin. Mezi jihozápadočeskými prvky, pro které Jančák uvádí frekvence v konkrétních lokalitách, je situace zajímavější: - imperativ napí se – Kynšperk nad Ohří 13,3 %, Chodov 16,7 %, Ostrov 31,6 %, ale také Obrnice na Mostecku 21,1 %; - ukazovací zájmeno tuten – Kynšperk nad Ohří 33,3 %, Chodov 4,2 %, v Ostrově nezkoumáno, více neţ 5 % ještě v Bílině a Ústí nad Labem; - tvar 3. os. pl. ind. préz. (oni) ví – Kynšperk nad Ohří 20 %, Chodov 75 %, Ostrov 47,4 %, dále Obrnice 31,6 %, Bílina 40,0 %, Teplice 18,2 % a Ústí nad Labem 21,1 %; - posesivní adjektiva v nominativu: Milanovo sešit – Kynšperk nad Ohří 0 % (?), Chodov 83,3 %, Ostrov 94,7 %, ovšem také Obrnice, Bílina a Teplice vţdy více neţ 90 %, Ústí nad Labem 15 %, Mimoň a Liberec více neţ 10 %. Tento jihozápadočeský dialektismus se tedy v pohraničí rozšířil daleko na východ od svého původního areálu. Jančák závěrem hodnotí mluvu mládeţe v pohraničí jako v podstatě bezpříznakovou interdialektickou obecnou češtinu s minimem regionálních rysů; ovšem i v práci z r. 1977 označoval mluvu v západočeských městech, obsahující pestrou škálu dialektismů, za jihozápadočeskou variantu obecné češtiny. Podle naší intepretace představených statistických hodnot je zastoupení regionálních prvků v pohraničí poměrně výrazné a mezi lokalitami se ukazují rozdíly, které někdy mohly být způsobeny spíše náhodou nebo různorodostí metodiky (v kaţdé lokalitě zadával dotazník jiný explorátor), ale pro část z nich se nabízí dobré jazykovězeměpisné zdůvodnění.

Mluvu imigrantů a jejich potomků na přelomu 80. a 90. let 20. století stručně komentují etnoloţky Heroldová a Matějová (1990, s. 287nn). V té době ještě ţili nejstarší němečtí starousedlíci a přistěhovalci např. z Ukrajiny, Rumunska a Bulharska nebo čeští reemigranti, kteří se nenaučili česky a mluvili pouze svým rodným jazykem. Střední generace uţ vesměs mluvila česky, ale s výskytem jednotlivých prvků jazyka jejich rodičů, který uţívala doma v komunikaci se staršími rodinnými příslušníky. Z nejmladší generace se vymykaly romské děti, které podle autorek byly stoprocentně bilingvní, kromě češtiny ovládaly romštinu a někdy i slovenštinu nebo maďarštinu podle rodinného úzu.112 U potomků osídlenců z jiţních Čech konstatují Heroldová a Matějová „výrazné znaky jihočeského dialektu“, ale neuvádějí ţádné konkrétní prvky.

112 Naproti tomu Häufler (1973, s. 85) uvádí, ţe kolem r. 1970 uţ romsky mluvila pouze starší generace Romů. 61

Pro úplnost dodejme, ţe dílčí jazykové údaje ze západočeského pohraničí se objevují i v šířeji orientovaných jazykovědných pracích. Utěšený (1978b, s. 28–30) uvádí příklady lexikálních expresiv z výzkumu mládeţe v Teplé ve srovnání s jinými lokalitami mimo naši zájmovou oblast: šlo o výrazy samoška ,samoobsluha‘, mycák ,mycí stůl‘, magič/magneťák ,magnetofon‘ a synonymní řady pro význam ,noha‘ (hnáta, fajfka, haksna, špachtle) a ,ruka‘ (pracka, packa, pazoura, ploutev). Ţádný z těchto lexémů jsme při našem výzkumu v pohraničí nezachytili, vesměs je známe pasivně a nepovaţujeme je za specifické pro tento region, nýbrţ obecně rozšířené. Poznámky k jazykové situaci německých starousedlíků v Nejdku po roce 1945 přináší Hašová (1994). Pokud spolu mluvili německy na veřejnosti, čeští novousedlíci to vnímali negativně; teprve po roce 1989 se toto stigma uvolnilo. Starší německojazyční obyvatelé uţívali krušnohorský dialekt němčiny, ale pro jejich potomky, kteří uţ navštěvovali české školy, se jazykem běţné komunikace stala čeština.

3. Materiál a metodika

3.1 Metodika výzkumu Výzkum běţné mluvy mládeţe, jehoţ výsledky v této práci přinášíme, se uskutečnil v letech 2011–2013. Respondenty výzkumu byli ţáci 9. ročníku základní školy, tedy dospívající ve věku 14–16 let,113 představující 3. generaci narozenou jiţ v pohraničí od doby odsunu německojazyčného obyvatelstva v letech 1945–1948. Předpokládá se, ţe v tomto věku jiţ děti mají dostatečně rozvinuté a stabilizované jazykové povědomí, aby mohly být reprezentanty jazykového úzu své domovské lokality (srov. ČJA 1, s. 20–22; Kloferová 2000, s. 14). Studium mluvy mladých lidí na konci základní školní docházky je současně poslední příleţitostí k zachycení co nejvíce reprezentativního vzorku populace pohromadě, předtím, neţ se daná věková kohorta diferencuje podle oborů středoškolského studia, s nímţ je často spojeno dojíţdění do jiného města nebo i pobyt v něm, a mluva mladého člověka je pak ovlivněna územ jiné lokality.114

Oblast našeho výzkumu byla určena rozsahem pohraničního pásu, který byl na základě mnichovské dohody odstoupen r. 1938 německé říši a r. 1945 po skončení 2. světové války připojen zpět k Československu (srov. mapu v příloze D); v západních Čechách jde o celé území nynějšího Karlovarského kraje (okresy Cheb, Sokolov, Karlovy Vary), okresu Tachov a části okresů Plzeň-sever a Domaţlice v Plzeňském kraji. Mluvu mládeţe jsme pro usnadnění studovali přímo ve školách, v úvahu tedy připadaly obce, ve kterých sídlí úplná základní škola; tu ovšem navštěvují i děti z okolních obcí, kde škola není, proto se v našem výzkumném vzorku vţdy objevili i reprezentanti mluvy v širším okolí vybrané lokality.115 Zaměřovali jsme se na menší, venkovská města, v nichţ jsme očekávali relativně stabilní populaci, a tedy stabilizovaný jazykový úzus. Z tohoto důvodu jsme nezařadili průmyslové město Sokolov ani lázeňská města Mariánské Lázně a Františkovy Lázně, v nichţ lze

113 Přesný věk jsme u respondentů nezjišťovali. Vzhledem k parametrům českého vzdělávacího systému dovršuje většina mládeţe během 9. ročníku základní školní docházky patnáctý rok svého věku, ale mj. z vlastní učitelské zkušenosti víme, ţe 10–20 % dětí nastupuje do první třídy s odkladem aţ v sedmi letech a další jednotlivci kvůli neprospěchu opakují ročník, proto v devátých třídách počítáme i s malou částí šestnáctiletých respondentů. 114 Jsme si vědomi, ţe v současné době je demografická reprezentativnost na 2. stupni běţné ZŠ jiţ relativní, protoţe velká část nadaných dětí je segregována jiţ od 6. ročníku přechodem na osmiletá gymnázia, případně i dříve volbou základní školy se speciálním zaměřením (to se týká zejm. sportovně nadaných dětí), a na druhé straně nejen děti s mentálním handicapem, ale i některé sociokulturně znevýhodněné děti (často z romských rodin) navštěvují zvláštní školy. Tyto skupiny tedy v našem výzkumu nejsou zastoupeny. 115 V některých lokalitách dojíţdějící ţáci převaţovali nad místními, viz dále v části 3.2. 63 očekávat velký pohyb obyvatel; okresní města Tachov, Cheb a Karlovy Vary jsme však pominout nechtěli, protoţe z těchto lokalit jsou k dispozici dřívější jazyková data v ČJA i v dalších dílčích studiích (Jančák 1992), která můţeme srovnat s našimi výsledky. Dalším faktorem při výběru lokalit byla snaha pokrýt zkoumané území rovnoměrně, a nezbytnou podmínkou byl souhlas škol s provedením výzkumu. Naprostá většina ředitelek a ředitelů vytipovaných škol nám vyšla vstříc velice ochotně, za coţ jim na tomto místě znovu vřele děkujeme. Výslednou výzkumnou síť tvoří 16 městských lokalit s okolím, v abecedním pořadí: Aš, Březová, Cheb, Chodov, Karlovy Vary, Kraslice, Lázně Kynţvart, Luby, Nejdek, Ostrov, Planá, Stráţ, Stříbro, Tachov, Teplá, Ţlutice; podrobnější údaje o těchto lokalitách viz dále v části 3.2.

Pro získání jazykového materiálu jsme zvolili kombinaci písemného dotazníku, ústní lexikální ankety a záznamu semispontánních mluvených projevů. Zkoumáme běţnou mluvu, kterou by měl nejlépe reprezentovat právě mluvený projev; v něm se však některé vzácnější jazykové jevy nemusí vyskytnout s dostatečnou frekvencí, případně nejsou v nahraných vzorcích promluv zastoupeny vůbec (srov. Krčmová 1981, s. 27). Navíc je pořízení a zpracování dostatečně rozsáhlého vzorku mluvených projevů časově náročné. Dotazník umoţňuje zaměřit se na konkrétní jazykové jevy a získat rychle a efektivně velký, statisticky vyhodnotitelný soubor dat. Nevýhodou dotazníkové metody je přílišné soustředění pozornosti respondentů na jazykovou formu a rozmýšlení nad odpovědí (Kloferová 2000, s. 15), jehoţ důsledkem můţe být váhání, rozkolísanost projevu (Dejmek 1976, s. 22) nebo neţádoucí stylizace odpovědí. V případě výzkumu u mládeţe ve školách byla opakovaně pozorována nadměrná spisovnost odpovědí (srov. Utěšený 1978b, s. 27; Dejmek 1987, s. 12–13; Jančák 1997b, s. 241); ve výzkumu Krčmové (1981, s. 29) činilo přecenění spisovných forem asi 10 %, Jančák (1992, s. 124) uvádí aţ 20 %. Prostředí školní třídy a písemná forma odpovědí vůbec svádí ke spisovnosti; Bogoczová (in Svobodová a kol. 2011, s. 75) podotýká, ţe schopnost psát člověk získává skrze spisovný jazyk a pojmy psanost a spisovnost si poté trvale spojuje. Písemná forma dotazníku je z těchto důvodů málo spolehlivá pro studium hláskosloví, např. vokalické kvantity a konsonantických asimilací – respondenti jsou silně ovlivněni ortografií spisovné češtiny – a vůbec neumoţňuje zachytit případné diferenční rysy v přízvuku, intonaci a dalších zvukových charakteristikách mluvy (srov. Kloferová 2000,

64 s. 16). Obě výzkumné metody tedy mají své výhody i nevýhody, proto jsme se rozhodli je kombinovat a srovnávat.116 Písemný dotazník byl sestaven s přihlédnutím k dotazníku pro výzkum českých nářečí v projektu Českého jazykového atlasu (ČJA Dodatky, s. 41–177). Zařadili jsme především tvaroslovné a hláskoslovné jevy, které jsou v západočeských dialektech realizovány odlišně od dialektů středočeských, tj. zajímalo nás, zda se v pohraničí vyskytnou formy typické pro tyto sousedící vnitrozemské regiony. Ve snaze omezit vliv náhody při váhání respondentů nad odpovědí byla části studovaných jevů věnována více neţ jedna dotazníková poloţka. Pouze okrajově byly do dotazníku zahrnuty poloţky lexikální. Před samotným výzkumem byla práce s dotazníkem ověřována na dvou základních školách ve vnitrozemí. Zvaţovali a testovali jsme dva způsoby zadání: tzv. řízený kolektivní rozhovor, při němţ explorátor klade dotazy ústně a kaţdý respondent samostatně odpovídá písemně (srov. Krčmová 1981, s. 28; Dejmek 1987, s. 10; Jančák 1992, s. 124; tato metoda byla pouţita při výzkumu pro ČJA a také ve studii Kloferové, 2000), a zadávání v písemné formě, doplňováním vynechaných slov nebo částí slov do předtištěných návodných vět (tato metoda se více osvědčila Bachmannové, 1997a). Ústní kladení dotazů se v našem předvýzkumu ukázalo jako komplikované: ve třídě vznikal chaos, respondenti stihli zodpovědět celkově méně poloţek a některé poloţky, zejména tvary zájmen, nebylo moţno takto zkoumat. Proto jsme se přiklonili k písemné formě zadání. Po zahájení výzkumu v pohraničí se ukázalo, ţe – na rozdíl od účastníků předvýzkumu – značná část respondentů nestíhala vyplnit během vyučovací hodiny celý dotazník. Připravili jsme tedy druhou, kratší verzi dotazníku a v další fází výzkumu pouţívali kratší i delší verzi. Obě verze dotazníku jsou uvedeny v příloze B. Ve snaze motivovat respondenty k co nejpřirozenějším odpovědím, které by odpovídaly mluvenému projevu, jsme v návodných větách v dotazníku uţívali prvky obecné češtiny (důvodně jsme předpokládali, ţe mluvený úzus mládeţe v pohraničí se nejvíce blíţí právě tomuto útvaru českého jazyka; srov. také Dejmek 1987, s. 10–11) a při zadání dotazníku jsme respondenty ţádali, aby odpovídali nespisovně, tak, jak mluví s kamarády nebo doma s rodiči (srov. Kloferová 1987, s. 243). Přesto byl výskyt nerealisticky spisovných odpovědí vysoký (u některých poloţek i více neţ 50 %), coţ se ukázalo zejména v konfrontaci s nahrávkami mluveného projevu. Při rozboru výsledků v kap. 4., 5., 6. proto důsledně odlišujeme data

116 Obdobně postupoval tým explorátorů Českého jazykového atlasu (srov. ČJA 1, s. 20–22) i Kloferová při výzkumu mluvy mládeţe v severomoravském pohraničí (Kloferová 2000, s. 14–16). 65 získaná oběma metodami a za věrohodnější vţdy povaţujeme stav zjištěný v mluvených projevech. Kromě hlavní jazykové části obsahoval dotazník poloţky zaměřené na socio- demografickou charakteristiku respondentů. V první řadě šlo o jazykovězeměpisné ukotvení úzu respondentů: jejich bydliště v době výzkumu (obec), zda pobývali během ţivota v jiné lokalitě (a kde), odkud pocházejí jejich rodiče a prarodiče. Odpovědi na tuto otázku měly různou formu: někteří respondenti detailně vypsali názvy měst, odkud pocházejí otec, matka a jednotliví prarodiče, případně i vzdálenější předkové, jiní naopak uvedli pouze zeměpisný údaj bez rozlišení, ke kterému rodinnému příslušníkovi se vztahuje; při vyhodnocování jsme proto pracovali zjednodušeně pouze se zeměpisným údajem o původu rodiny bez ohledu na to, zda bylo známo, o kterou generaci jde. Údaje o původu rodin respondentů viz v části 3.2 u jednotlivých lokalit. Další dotazy sledovaly charakteristiky respondentů, které by mohly mít vliv na jejich jazykový projev: způsob trávení volného času, oblíbená četba, oblíbený televizní pořad. Odpovědi byly ve všech lokalitách velmi podobné: K nejčastějším volnočasovým aktivitám patřilo „jsem venku s kamarády“, sport, počítač (počítačové hry, internetové sociální sítě) a hudba (hra na hudební nástroj, poslech hudby). Nejoblíbenější četba byla z ţánrů fantasy (především s upírskou tematikou) a dívčích a ţenských románů. Z televizních pořadů jednoznačně vedly seriály, zejména americké sitcomy – respondenti opakovaně uváděli jejich názvy i v angličtině, domníváme se tedy, ţe nemálo ţáků 9. ročníku si tyto pořady stahuje z internetu a sleduje je na počítači v angličtině. Příklady odpovědí respondentů na tuto skupinu dotazů viz v kap. 8.1.1. Ústní lexikální anketu jsme zařadili, pokud byla v dané lokalitě část respondentů hotová s vyplňováním písemného dotazníku dříve neţ ostatní. Jednotlivé poloţky byly vybrány z doplňkového dotazníku ČJA pro výzkum městské mluvy (ČJA Dodatky, s. 211–217). Ptali jsme se celé skupiny respondentů najednou, jak se daná reálie nazývá v jejich mluvě, a zaznamenali jsme všechny odpovědi, které mluvčí uvedli. Výsledky jsou zahrnuty do kapitoly 7. Slovní zásoba. Nahrávky mluveného projevu probíhaly po vyplnění dotazníků s vybranou skupinou zpravidla 4–5 respondentů. Téma hovoru nebylo pro naše účely podstatné, snaţili jsme se neupozorňovat na fakt, ţe zaměření výzkumu je jazykové. Většinou jsme rozhovor zahájili dotazem, na jakou střední školu se respondenti hlásí, jaké zvyky se dodrţují v jejich škole, jak budou trávit prázdniny ap., snahou ale bylo, aby se skupina postupně začala přirozeně bavit mezi sebou (srov. např. Dejmek 1987, s. 13). To se v některých lokalitách příliš nepodařilo,

66 konverzaci musela udrţovat explorátorka dalšími dotazy a získaný jazykový materiál je poměrně útrţkovitý; domníváme se však, ţe i v těchto případech byl mluvený projev respondentů nestylizovaný a výskyt prvků jednotlivých jazykových rovin odpovídal stavu v reálné běţné mluvě v neformálních situacích. Rozhovory jsme nahrávali na diktafon, umístěný tak, aby nepoutal pozornost, coţ vedlo k poněkud horší technické kvalitě záznamů. Všichni respondenti ovšem o nahrávání věděli, většinou byl předem vyţádán písemný souhlas jejich rodičů s účastí dětí ve výzkumu. Nahrávání neproběhlo v Plané, kde jsme příslušný souhlas neměli; v Lázních Kynţvart se nahrávku nepodařilo pořídit kvůli technickým problémům a v Nejdku kvůli špatné spolupráci respondentů. Ze záznamů mluvených projevů jsme posléze excerpovali vybrané hláskové, gramatické a lexikální prvky, které jsou společně s výsledky dotazníkového výzkumu prezentovány v kapitolách 4., 5., 6. a 7. Na základě nahrávek byl sestaven téţ výběrový slovník (kap. 7.2). Vybrané ukázky promluv jsou zařazeny v příloze C.

3.2 Charakteristika lokalit a respondentů117

Okres Tachov

Planá Lokalita: Město Planá (německy Plan) se nachází asi 50 km západoseverozápadně od Plzně na rozhraní Českého lesa, Slavkovského lesa a Tepelské vrchoviny. V písemných pramenech je poprvé doloţeno r. 1251. Patřilo postupně několika šlechtickým rodům. V roce 1930 mělo 4 561 obyvatel, z toho 249 československé národnosti. Po druhé světové válce přišli na Plánsko noví osadníci mj. z Ukrajiny a Polska (čeští reemigranti), z českého vnitrozemí pak podle rozhodnutí úřadů především lidé ze Strakonicka. V roce 2013 měla Planá 5 485 obyvatel a 11 osad, dvě mateřské školy, dvě základní školy a střední odborné učiliště,

117 Údaje o počtu obyvatel pro všechny lokality jsou z těchto zdrojů: Historický lexikon obcí České republiky (www3); Databáze demografických údajů za obce ČR (www2). Další pouţité zdroje: Heroldová a Matějová 1990; Vylita a kol. 2001; Zeman a kol. 2001; Boháč a Strádal 2003; Vlasák 2004; Tvrdková 2006; León a Gröpel 2011; Gröpel a kol. 2013; Stránky města Planá (wwwA1); Městský úřad Planá (wwwA2); Stránky obce Stráţ (wwwA3); Městský úřad Stříbro (wwwA4); Historie města Stříbra (wwwA5); Stránky města Tachov (wwwA6); Městský úřad Aš (wwwA7); Historie města Chebu (wwwA8); Historie města Lázně Kynţvart (wwwA9); Město Luby (wwwA10); Historie města Teplá (wwwA11); Klášter Teplá (wwwA12); Městský úřad Březová (wwwA13); Město Chodov (wwwA14); Stránky města Kraslice (wwwA15); Město Karlovy Vary (wwwA16); Historie Karlových Varů (wwwA17); Stránky města Nejdek (wwwA18); Historie města Ostrova (wwwA19); Stránky města Ostrova (wwwA20); Stránky města Ţlutice (wwwA21). 67 polikliniku a nemocnici následné péče. Více neţ 50 % obyvatel bylo zaměstnáno v průmyslu, především v průmyslové zóně u blízké dálnice D5. Respondenti: 22 ţáků 9. ročníku. 15 v době výzkumu bydlelo přímo v Plané, po dvou v Chodové Plané, Chodském Újezdu a Zadním Chodově, jeden v Týnci. 5 respondentů se v minulosti stěhovalo, z toho 4 v rámci pohraničí, 1 se přistěhoval z vnitrozemí západních Čech. Rodiče a předkové respondentů pocházeli většinou ze západočeského pohraničí; 4 respondenti uvedli původ předků ze západočeského vnitrozemí, po 1 z oblasti jihočeské, severovýchodočeské a středomoravské, 2 respondenti měli předky ze Slovenska a 2 z Vietnamu.

Stráţ Lokalita: Městys Stráţ (německy Neustadt) leţí asi 45 km západně od Plzně na úpatí Českého lesa. V písemných pramenech je poprvé doloţen r. 1331 a název ukazuje na funkci pohraniční obce (v blízkosti leţí i stráţní hrad Přimda). Toto původně komorní městečko přešlo v 15. století do drţení šlechtického rodu Švamberků. V roce 1930 ţilo ve stráţi 987 obyvatel, z toho 31 Ţidů a 19 Čechů, většinu tvořili Němci. V roce 2013 měla Stráţ 1 112 obyvatel, 10 osad, základní a mateřskou školu a poštu; ve městě v té době působila restaurace a několik spolků. Zaměstnání obyvatelům poskytovalo několik malých průmyslových, řemeslných a zemědělských podniků. Respondenti: 14 ţáků 8. a 9. ročníku. 5 z nich bydlelo přímo ve Stráţi, 3 ve Starém Sedle, po 1 v Sycheráku, Racově, Borku, Jadruţi, Muckově a Dubci. 3 respondenti se v minulosti stěhovali, z toho 2 v rámci pohraničí, 1 se přistěhoval ze severovýchodočeské oblasti. Rodiče a předkové respondentů většinou pocházeli ze západočeského pohraničí; vţdy ve 2 případech byla jako oblast původu předků uvedena oblast západočeská (vnitrozemí), severovýchodočeská a severočeské pohraničí, po 1 ze střední Moravy a Slovenska. Třídní učitelka při výzkumu upozornila, ţe ve studované skupině je několik dětí s poruchami učení typu dyslexie.

Stříbro Lokalita: Město Stříbro (německy Mies) leţí asi 28 km západně od Plzně v údolí řeky Mţe. První písemná zmínka je z roku 1183; zdrojem bohatství královského města byla kromě dolů na stříbrnou a olověnou rudu v okolí i výhodná poloha na obchodní cestě do Německa. V roce 1930 mělo město 5 349 obyvatel, z toho 581 Čechů, většinu tvořili Němci. Po 2. světové válce byl o osídlení Stříbrska velký zájem; přes 40 % osídlenců přišlo z Plzeňského kraje,

17 % z okresu Strakonice, další za západní části jiţních Čech a z Příbramska. Mezi osadníky byli i volyňští Češi. V roce 2013 mělo město 7 830 obyvatel, 6 osad, mateřskou školu, tři základní a dvě střední školy a polikliniku. Zaměstnání obyvatelům poskytovali především ţivnostníci a menší průmyslové podniky ve městě. Respondenti: 60 ţáků 9. ročníku. 43 bydlelo přímo ve Stříbře, 3 v Erpuţicích, po 2 v Holostřevech a Slavicích, po 1 v Otročíně, Sytně, Únehli, Svojšíně, Konstantinových Lázních, Záchlumí, Sulislavi, Lomu u Stříbra a Cebivi, 1 bydliště neuvedl. 15 respondentů se v minulosti stěhovalo, z toho 11 v rámci západočeského pohraničí, jednotlivci se přistěhovali ze západočeského vnitrozemí a středních Čech, 1 uvedl jako dřívější bydliště Německo a 1 Slovensko. Rodiče a předkové pocházeli většinou také z oblasti západočeského pohraničí; 8 respondentů uvedlo původ předků ze západočeského vnitrozemí, po 3 ze středních Čech a slezské oblasti, 2 ze středomoravské oblasti, po 1 ze severočeského pohraničí a jihočeské oblasti; 5 respondentů mělo nejméně jednoho předka ze Slovenska, po 1 z Německa, Maďarska, Bulharska a Ruska.

Tachov Lokalita: Okresní město Tachov (německy Tachau) leţí asi 53 km západně od Plzně v údolí řeky Mţe. V písemných pramenech je poprvé doloţeno jako osada při obchodní stezce do Německa počátkem 12. století, král Přemysl Otakar II. zde zaloţil hrad a Tachov se stal královským městem. Od 17. století byl v drţbě šlechty. Roku 1930 mělo město 6 825 obyvatel, z toho 451 československé národnosti, zbývající byli Němci. Odsun Němců z města proběhl především od března do října 1946, z Tachovska bylo odsunuto více neţ 23 000 osob převáţně do Bavorska a Horní Falce. Jako noví osídlenci přišli na Tachovsko mj. Slováci, volyňští Češi a reemigranti z Rumunska. Západně od Tachova bylo podél hranice se Spolkovou republikou Německo zřízeno pohraniční pásmo a město se stalo sídlem velké vojenské posádky. Rozvíjel se zde také průmysl a v okolí města se těţil uran. V roce 2013 měl Tachov 12 595 obyvatel, pět mateřských škol a jesle, čtyři základní a dvě střední školy, dětský domov, polikliniku, městskou hromadnou dopravu zajišťovanou autobusy, kino a řadu sportovišť, na okraji města se rozvíjela průmyslová zóna. K městu patřilo 8 okolních osad. Respondenti: 15 ţáků 9. ročníku. 8 bydlelo přímo v Tachově, 2 ve Velkém Rapotíně, po 1 v Oldřichově, Halţi, Dlouhém Újezdě, Studánce a Milířích. 7 respondentů se v minulosti stěhovalo, z toho 4 v rámci západočeského pohraničí, 1 se přistěhoval ze západočeského vnitrozemí a 2 ze Slovenska. Rodiče nebo prarodiče respondentů pocházeli ve 3 případech ze

69 západočeského vnitrozemí, po 1 ze severních Čech, Prahy a východní Moravy, 2 ze Slovenska, 1 z Maďarska a 1 z Vietnamu.

Okres Cheb

Aš Lokalita: Město Aš118 (německy Asch) leţí asi 47 km západně od Karlových Varů v Ašském výběţku, v pohoří Smrčiny. První písemná zmínka o Aši je z r. 1270, město patřilo římskému králi a posléze přešlo do drţby německých šlechtických rodů. Po skončení třicetileté války zůstalo Ašsko jediným územím v rámci českého království, kde nebyla provedena rekatolizace a jediným povoleným náboţenstvím zůstalo luteránství. Od 18. století se ve městě rozvíjel textilní průmysl. V roce 1930 ţilo v Aši 22 930 osob, z nichţ se pouze 290 hlásilo k československé národnosti. Aš byla v té době významným a vyspělým regionálním centrem s čilým kulturním ţivotem. Po poválečném odsunu Němců město prodělalo úpadek. Kromě dosídlenců z vnitrozemí přicházeli i Slováci (na konci 40. let tvořili aţ 12,7 % obyvatelstva ašského okresu), reemigranti z Rumunska, Maďarska a Ukrajiny, avšak imigraci omezoval zvláštní reţim hraničního pásma v Ašském výběţku vzhledem k blízkosti hranic s Německem, a tak na začátku 50. let poklesl počet obyvatel pod 10 000. Mnoho domů zůstalo neobydlených a postupně bylo aţ 60 % původní ašské zástavby, včetně některých historických částí, zbořeno. Po roce 1989 postupně ukončily výrobu všechny textilní továrny v Aši. Částečně je nahradily menší průmyslové podniky jiného zaměření a město se stalo především oblíbeným cílem nákupních výletů pro obyvatele německého pohraničí. V roce 2013 měla Aš 13 076 obyvatel a 8 městských částí (osad), pět mateřských a tři základní školy, střední školu, několik zdravotních středisek, léčebnu dlouhodobě nemocných a domov důchodců, dva dětské domovy a azylový dům pro matky s dětmi. Obyvatelům byla v té době k dispozici autobusová hromadná doprava, různá sportoviště a kulturní aktivity. Respondenti: 21 ţáků 9. ročníku. 18 z nich bydlelo přímo v Aši, 2 v Krásné a 1 v Mokřinách. 7 respondentů se v minulosti stěhovalo, všichni v rámci západočeského pohraničí. Rodiče dvou respondentů pocházeli z Moravskoslezského kraje, další uvedli původ předků ze zahraničí: 2 ze Slovenska, 2 z Vietnamu, po 1 z Maďarska, Polska, Běloruska a Bulharska.

118 Jazykovou zajímavostí je, ţe aţ do 2. světové války převládalo uţívání toponyma Aš v muţském rodě, teprve v mluvě nových poválečných osídlenců se rozšířilo femininum (srov. Sedláček 1977). 70

Cheb Lokalita: Okresní město Cheb (německy Eger) leţí asi 40 km západojihozápadně od Karlových Varů v údolí řeky Ohře. První písemná zmínka o něm je z r. 1061. Území Chebska v té době patřilo k německé říši, k českému království bylo připojeno r. 1322. V 15. století měl Cheb uţ 7 300 obyvatel a patřil mezi největší a nejbohatší česká města. Za třicetileté války však byl těţce poničen a svého dřívějšího významu uţ nedosáhl. Na přelomu 18. a 19. století byly v blízkosti Chebu zaloţeny Františkovy Lázně, které si rychle získaly mezinárodní oblibu a do Chebu přijíţděla společenská smetánka z celé Evropy. Na konci 19. století zde vznikl významný ţelezniční uzel v dopravě mezi Čechami a Německem a ve městě se začaly rozvíjet různé průmyslové podniky. V roce 1930 měl Cheb 31 893 obyvatel, z toho 3 493 Čechů, většinu tvořili Němci. Po odsunu Němců přicházeli noví osídlenci zvláště ze středních a jiţních Čech, z Moravy, čeští reemigranti, Slováci a Romové; na konci 20. století v Chebu vznikla početná vietnamská komunita. V roce 2013 ţilo v Chebu 32 823 obyvatel, město mělo 18 osad, šest mateřských škol a jesle, šest základních a čtyři střední školy, pobočku vysoké školy (ekonomické fakulty Západočeské univerzity v Plzni), domov pro osoby se zdravotním postiţením, nemocnici, autobusovou hromadnou dopravu, divadlo, kino, obchodní centra, četná sportoviště a pestrý kulturní a společenský ţivot. Respondenti: 18 ţáků 9. ročníku. 15 z nich bydlelo v Chebu, po jednom ve Skalné, Nebanicích a Komorním Dvoře. 5 se v minulosti stěhovalo v rámci západočeského pohraničí, 1 se přistěhoval ze západočeského vnitrozemí. Rodiče a prarodiče respondentů pocházeli ve dvou případech z Moravskoslezského kraje, po jednom ze severních Čech, západočeského vnitrozemí, Prahy, jiţní Moravy, Slovenska, Vietnamu a Rumunska.

Lázně Kynţvart Lokalita: Město Lázně Kynţvart (německy Bad Königswart) leţí asi 30 km jihozápadně od Karlových Varů na okraji Slavkovského lesa. Hrad Kynţvart byl zaloţen na konci 13. století, osada v podhradí se rozvíjela a za vlády Karla IV. se stala městem. V dalších stoletích se v okolí těţilo zlato, stříbro a cín, na rozdíl od Stříbra se však Kynţvart nikdy nestal horním městem. Místo zbořeného hradu vznikl na opačné straně města renesanční zámek, v němţ aţ do r. 1945 sídlil rod Metternichů. Zdejší minerální prameny se začaly lázeňsky vyuţívat v 19. století a Kynţvart příleţitostně navštěvovali lázeňští hosté z blízkých a věhlasnějších Mariánských Lázní. Ve městě vznikla také sklárna. V roce 1930 měl Kynţvart 1 858 obyvatel. Ve 30. letech 20. století v Kynţvartu sílil vliv přívrţenců nacismu, české a ţidovské rodiny se z města stěhovaly pryč. Místní historik poznamenává, ţe kdyţ v květnu 1945 po

71 osvobození Američany přišel do Kynţvartu pověřený vládní komisař, uvítali ho dva Češi, víc jich ve městě nebylo. Odsun Němců z Kynţvartu proběhl v letech 1946–1947. Od 50. let se Kynţvart stal dětskými klimatickými lázněmi, zaměřenými na léčbu dýchacích a koţních nemocí. V roce 2013 mělo město 1 463 obyvatel. Respondenti: 13 ţáků 9. ročníku. 7 z nich bydlelo v Lázních Kynţvart, 4 ve Staré Vodě a 2 v Mariánských Lázních. 4 respondenti se dříve stěhovali, z toho 3 v rámci západočeského pohraničí a 1 se přistěhoval z Nizozemska. Rodiče a prarodiče čtyř respondentů pocházeli ze Slovenska, po jednom případu ze severních Čech, západočeského vnitrozemí, jiţních Čech, Maďarska, Nizozemska a Německa.

Luby Lokalita: Město Luby leţí asi 33 km západně od Karlových Varů, v údolí mezi Krušnými horami a Smrčinami. Osada jménem Schönbach byla na tomto místě zaloţena pravděpodobně ve 12. století během kolonizace z německého kláštera Waldsassen, r. 1319 byla povýšena na město. V okolí se od středověku aţ do 17. století těţila rtuť, posléze město proslulo výrobou hudebních nástrojů, zvláště houslí, která se zde v omezené míře udrţela aţ do 21. století. V roce 1930 mělo město 5 036 obyvatel. Po roce 1945 byly z města odsunuty více neţ 4 000 Němců a obec dostala nové české jméno Luby, inspirované zdejší houslařskou tradicí. Nových osídlenců bylo méně neţ odsunutých a mnoho neobydlených domů bylo postupně zbouráno. Po roce 1989 zaniklo ve městě několik průmyslových výroben, nové příleţitosti k obţivě však poskytlo otevření hraničního přechodu do Německa. V roce 2013 měly Luby 2 216 obyvatel, působila zde mateřská a základní škola a ordinace praktického lékaře. Respondenti: 13 ţáků 9. ročníku. 9 z nich bydlelo přímo v Lubech, po 2 v Novém Kostele a Kopanině. Dva se v minulosti stěhovali v rámci západočeského pohraničí. Pokud jde o původ předků, skupina byla ve srovnání s ostatními lokalitami nadprůměrně „místní“; prarodiče dvou respondentů pocházeli z Německa, další jednotlivci uvedli původ rodiny ze západočeského vnitrozemí, severovýchodních Čech, Slovenska a Rumunska (čeští reemigranti).

Teplá Lokalita: Město Teplá (německy Tepl) leţí asi 28 km jiţně od Karlových Varů v údolí řeky Teplé. Vznik obce je spojen se zaloţením kláštera Teplá r. 1193, na město byla povýšena ve 14. století. Německé obyvatelstvo ve městě převládalo od 16. století. Od r. 1850 byla Teplá sídlem soudního a správního okresu. Většina obyvatelstva se ţivila zemědělstvím a drobnými

ţivnostmi, město mělo příjmy i z nově zaloţených lázní v Mariánských Lázních. V roce 1930 mělo město 2 474 obyvatel. Vztahy mezi německými a českými obyvateli Teplé se po vyhlášení samostatného Československa zhoršovaly a v roce 1938 bylo ve městě pouze 82 Čechů. Hlavní fáze poválečného odsunu Němců proběhla v březnu aţ září 1946. Noví osídlenci přicházeli zejména z Pelhřimovska ve východní části jiţních Čech, dále také ze Slovenska, čeští reemigranti ze SSSR, Polska, Maďarska a Rumunska, dokonce i Bulhaři. V roce 1950 byl zrušen tepelský klášter, znovu obnoven byl po roce 1989. Průmysl byl ve městě zastoupen výrobou čalouněného nábytku. V roce 2013 měla Teplá 3 052 obyvatel, mateřskou a základní školu a několik lékařských ordinací, ve městě působila i řada spolků. Respondenti: 22 ţáků 9. ročníku. 17 z nich bydlelo přímo v Teplé, 2 v Mrázově, po 1 v Úterý, Křepkovicích a Klášteře. 6 respondentů se v minulosti stěhovalo, z toho 4 v rámci západočeského pohraničí, 1 se přistěhoval z jiţních Čech a 1 ze Slovenska. Rodiče a předkové respondentů pocházeli – kromě západočeského pohraničí – také ze střední Moravy (3) a Slezska (1); neobvykle vysoký je počet uvedených předků ze zahraničí: u 7 respondentů ze Slovenska, 3 z Německa, 2 z Maďarska, po 1 z Polska a Ruska.

Okres Sokolov

Březová Lokalita: Město Březová (německy Prösau) leţí asi 18 km západojihozápadně od Karlových Varů na úpatí Slavkovského lesa. První písemná zmínka o osadě je z r. 1353 a aţ do poloviny 20. století šlo o převáţně zemědělskou vesnici: ještě v roce 1930 měla pouze 127 obyvatel. Rozvoj nastal po otevření hnědouhelného dolu nedaleko Březové ve 30. letech 20. století. Z poválečného odsunu Němců bylo vyjmuto šest rodin místních starousedlíků. V roce 1952 uţ měla Březová více neţ 700 obyvatel, z toho 450 Čechů, 130 Slováků, 30 Maďarů a 120 Němců. Aţ v roce 1954 byla v obci zřízena základní škola a r. 1960 se Březová stala městem. V roce 2013 měla Březová 2 728 obyvatel a 7 osad, dvě mateřské a jednu základní školu, zdravotní středisko a kulturní dům. Respondenti: 12 ţáků 9. ročníku. 8 z nich bydlelo v Březové, 2 v Rudolci, po 1 v Kamenici a Sokolově. 5 se v minulosti stěhovalo, z toho 4 v rámci západočeského pohraničí a 1 pobýval na Slovensku. Rodiče nebo prarodiče respondentů pocházeli ze západočeského vnitrozemí (2), jiţních Čech (1), Slovenska (2) a Německa (2).

Chodov Lokalita: Město Chodov (německy Chodau) se nachází asi 8 km západně od Karlových Varů v podhůří Krušných hor. V písemných pramenech se poprvé připomíná kolem r. 1196, kdy byla obec v majetku kláštera ve Waldsassenu. Ve 14. století přešla do drţení šlechty a poté byla několik století rozdělena na Horní a Dolní Chodov. Na město byl Chodov povýšen aţ r. 1894, ale uţ od počátku 19. století se zde rozvíjela výroba kameniny, posléze porcelánu, těţba hnědého uhlí, cihlářství, strojírenství a další průmyslová odvětví. V roce 1930 měl Chodov 6 710 obyvatel, z toho 184 Čechů, zbytek Němců. Na konci roku 1945 zde bylo ještě 5 383 obyvatel, ale o rok později uţ jen 2 603, z toho 633 Němců. Většina Němců byla odsunuta v transportech od března do října 1946, dalších několik stovek se jich vystěhovalo do Německa v 60. a 70. letech. Mezi novými osadníky tvořili velkou skupinu mj. čeští reemigranti z polského Slezska; populační propad se podařilo překonat aţ v 60. letech. Pokračoval rozvoj průmyslu, především chemického, strojírenského a energetického (palivový kombinát s tepelnou elektrárnou v sousední Vřesové), a s tím související příliv obyvatel. Po roce 1989 ovšem řada průmyslových podniků ve městě činnost ukončila nebo utlumila. V roce 2013 měl Chodov 14 027 obyvatel – stále asi 9 % z nich tvořili Slováci a 2 % Němci –, mateřskou školu, čtyři základní a jednu střední školu, polikliniku, dům s pečovatelskou sluţbou a denní stacionář pro osoby s mentálním postiţením, působila zde řada sportovních a kulturních organizací a spolků. Respondenti: 19 ţáků 9. ročníku. 17 bydlelo v době výzkumu přímo v Chodově, 2 ve Vintířově. 4 respondenti se v minulosti stěhovali, z toho 2 pouze v rámci západočeského pohraničí, 1 se přistěhoval z jihomoravského pohraničí a 1 změnil bydliště opakovaně, kromě jiného města v západočeském pohraničí pobýval také v Německu. Rodiče a předkové respondentů pocházeli většinou z oblasti západočeského pohraničí, dále byla uvedena (vţdy u jednoho respondenta) oblast středočeská, jihočeská, českomoravská, severočeské pohraničí a jihomoravské pohraničí, 2 respondenti měli předky ze Slovenska a vţdy 1 z Německa a Maďarska.

Kraslice Lokalita: Město Kraslice (německy Graslitz) leţí asi 25 km severozápadně od Karlových Varů v krušnohorském údolí vytvořeném řekou Svatavou. Obec vznikla asi ve 13. století v podhradí stráţního hradu Neues Haus a patřila klášteru ve Waldsassenu. Roku 1370 ji Karel IV. povýšil na královské město, od 15. století však přešlo do rukou šlechty. Hlavní obţivou obyvatel byla ve středověku těţba rud stříbra, olova a cínu v okolí. Po jejím úpadku se

74 přeorientovali na krajkářství, výrobu hraček, hudebních nástrojů a textilnictví; poslední dva obory se ve městě udrţely aţ do 21. století. V roce 1930 měly Kraslice 13 524 obyvatel a patřily k regionálně významným sídlům, po druhé světové válce ale nastal radikální úpadek, protoţe o obec v horách neměli noví osídlenci příliš velký zájem. V roce 2013 ţilo ve městě 6 932 obyvatel, byly zde čtyři mateřské školy, dvě základní školy a střední škola, poliklinika. Město udrţovalo úzkou spolupráci se sousedním německým Klingenthalem. Respondenti: 30 ţáků 9. třídy. 24 z nich bydlelo přímo v Kraslicích, 3 v Rotavě, po 1 v Krásné a Jindřichovicích, 1 bydliště neuvedl. 6 respondentů v minulosti změnilo bydliště, z toho 3 pouze v rámci západočeského pohraničí, 1 se přistěhoval ze Slezska, 1 ze střední Moravy, 1 pobýval v jiném městě v západočeském pohraničí a v Německu. Rodiče a předkové pocházeli ve 2 případech ze střední Moravy, po 1 ze západočeského vnitrozemí, jihočeské oblasti a Slezska. Počet uvedených předků ze zahraničí byl v Kraslicích vůbec nejvyšší ze všech studovaných lokalit a vykazoval také velký rozptyl: Německo (7 respondentů), Slovensko (2), Maďarsko (2) a po 1 případu Vietnam, Polsko, Francie, Rumunsko a Chorvatsko.

Okres Karlovy Vary

Karlovy Vary Lokalita: Krajské město Karlovy Vary (německy Karlsbad) se nachází asi 66 km severoseverozápadně od Plzně na soutoku řek Ohře, Teplé a Rolavy. Město zaloţil král Karel IV. po polovině 14. století u horkého minerálního pramene, kde se sám opakovaně léčil. Později přijíţděli na léčení hosté z celé Evropy včetně panovníků a na začátku 20. století byly Karlovy Vary největšími lázněmi Evropy; vedle toho město proslulo i výrobou Becherova ţaludečního likéru, porcelánu a skla. Od r. 1929 mělo vlastní letiště. V roce 1930 ţilo v Karlových Varech 23 901 obyvatel (dohromady s přidruţenými osadami 63 506 obyvatel), z toho 1 446 Čechů a 2 120 Ţidů, většinu tvořili Němci. Během druhé světové války slouţily lázně do značné míry jako lazaret pro německé vojáky. Město bylo postiţeno spojeneckými nálety a další budovy i v lázeňském centru byly zbourány po válce. Po nástupu komunistického reţimu a uzavření hranic se západem Karlovy Vary ztratily dosavadní mezinárodní charakter, zahraniční lázeňští hosté napříště přijíţděli převáţně ze Sovětského svazu. V předměstích rostla panelová sídliště, do centra města zasáhla moderní architektura rozporuplně vnímaným hotelem Thermal. Kulturní ţivot města oţivil mezinárodní filmový festival pořádaný od r. 1946. V roce 2013 měla karlovarská aglomerace 50 127 obyvatel, 15

75 městských částí a veškerou občanskou vybavenost regionálního centra. Karlovarské lázně byly i v této době oblíbené především u ruských klientů a v samotném městě ţila významná ruskojazyčná komunita, ještě početnější však byla vietnamská a německá menšina a celkově měly Karlovy Vary více neţ 7 % obyvatel jiné neţ české národnosti (po Praze druhý nejvyšší podíl mezi městy ČR). Respondenti: 19 ţáků 9. ročníku. Pouze 5 z nich bydlelo přímo v Karlových Varech, ostatní uvedli bydliště v okolních vesnicích: 2 v Sedlečku a po 1 v Javorné, Rybničné, Děpoltovicích, Dvorech, Jenišově, Útvině, Boru, Kolové, Ţalmanově, Březové, Andělské Hoře a Tepličce. 9 respondentů se v minulosti stěhovalo, z toho 6 v rámci západočeského pohraničí, 1 se přistěhoval ze středních Čech, 1 z Ukrajiny a 1 z Ruska. Rodiče dvou respondentů pocházeli z Ruska (jeden mluvčí ruské národnosti se zúčastnil i nahrávky mluveného projevu), po jednom uvedlo původ rodiny z Ukrajiny, Maďarska, Vietnamu, západočeského vnitrozemí, Moravskoslezského kraje a jiţních Čech.

Nejdek Lokalita: Město Nejdek (německy Neudek) leţí asi 13 km severoseverozápadně od Karlových Varů v Krušných horách, v údolí řeky Rolavy. Bylo zaloţeno jako hornická osada při rýţování cínu asi v 13. století, první písemná zmínka je z r. 1340. Později se v okolí těţila a zpracovávala i ţelezná ruda. Po úpadku hornictví se obyvatelé ţivili paličkováním krajek, od 19. století ve městě působila přádelna a válcovny plechu. V roce 1930 zde ţilo 9 042 obyvatel. Obecní historik poznamenává, ţe poválečné osídlování města a okolí bylo pomalé a komplikované, protoţe do hor se osídlencům nechtělo. V roce 2013 měl Nejdek 8 221 obyvatel a 9 městských částí, čtyři mateřské a dvě základní školy, střední odborné učiliště a polikliniku. Město se zaměřovalo na podporu cestovního ruchu, největším zaměstnavatelem byl německý výrobce zámků do automobilů. Respondenti: 27 ţáků 9. třídy. 17 z nich bydlelo v době výzkumu v Nejdku, po 2 v Nových Hamrech a Bernově, po 1 v Hroznětíně, Vysoké Peci, Rájci a Tatrovicích, 1 uvedl jako přechodné bydliště hlavní město Prahu; další na dotaz neodpověděli. 6 respondentů se v minulosti stěhovalo, z toho 5 v rámci západočeského pohraničí a 1 přibyl ze střední Moravy. Jako místa původu rodičů a předků uvedla většina respondentů lokality v západočeském pohraničí, jednotlivci pak středočeskou, severovýchodočeskou, jihočeskou a středomoravskou oblast; ze zahraničních zemí 2 Slovensko, po 1 Německo, Vietnam, Maďarsko a Rusko.

Ostrov Lokalita: Město Ostrov (německy Schlackenwerth) leţí asi 10 km severoseverovýchodně od Karlových Varů nad soutokem řek Ohře a Bystřice. Osada byla zaloţena asi na začátku 13. století a aţ do 15. století patřil Ostrov mezi komorní města, poté přešel do drţení šlechty. V okolí se těţilo stříbro, od 19. století zde působila huť a porcelánka, posléze továrna na lepenku. V roce 1930 mělo město 3 032 obyvatel, z toho pouze 191 Čechů, kteří byli v postavení utiskované menšiny (město např. odmítalo vyřizovat úřední podání v češtině a veřejné nápisy byly jen v němčině). Během druhé světové války byl v ostrovském zámku krátkou dobu umístěn koncentrační tábor, ve městě a v okolí další zajatecké a pracovní tábory. Ihned po osvobození města v květnu 1945 bylo odsunuto asi 1 500 Němců (z větší části nikoli místních, ale „národních hostů“ – uprchlíků z východu), další odcházeli dobrovolně. Od března do října 1946 bylo organizovaně odsunuto asi 1 700 osob. Současně začalo nové osídlování, a na konci roku 1947 měl Ostrov 2 461 obyvatel české národnosti, dále 302 Slováků, 264 Němců a menší počet osob národnosti polské, ruské, bulharské, jugoslávské aj. V dalších letech nastal překotný stavební rozvoj, protoţe ve městě byli ubytováni zaměstnanci uranových dolů v sousedním Jáchymově, kde pro tak velkou bytovou výstavbu nebylo místo. Během několika let se počet obyvatel zpateronásobil, k bytům však chyběla navazující občanská vybavenost a ve školách se dokonce vyučovalo na směny. Na konci 50. let byla jáchymovská těţba utlumena, a aby Ostrov nepřišel o obyvatelstvo, byly v něm cíleně umístěny nové průmyslové podniky, zejména výroba trolejbusů. Po roce 1989 však postupně nastal útlum velkého průmyslu a nahradily jej menší soukromé podniky. V roce 2013 měl Ostrov 17 235 obyvatel, 11 městských částí, čtyři mateřské, tři základní a dvě střední školy, nemocnici, domov pro seniory a centrum pro zdravotně postiţené, autobusovou linku veřejné dopravy a pestré moţnosti sportovního a kulturního vyţití. Respondenti: 23 ţáků 9. ročníku. 10 z nich bydlelo přímo v Ostrově, 5 v Jáchymově, 3 ve Velichově, 2 v Horním Ţďáru, po 1 ve Stráni, Kfelech a Hroznětíně. 6 respondentů se v minulosti stěhovalo, z toho 5 v rámci západočeského pohraničí, jeden se přistěhoval ze severočeské oblasti. Původ předků byl poměrně pestrý: v 5 případech Slovensko, v 4 případech Německo, ve 3 případech Ukrajina, po jednom Bosna a Hercegovina, severní Čechy a severovýchodní Čechy.

Ţlutice Lokalita: Město Ţlutice (německy Luditz) leţí asi 25 km jihovýchodně od Karlových Varů na řece Střele, pod hrází vodní nádrţe Ţlutice postavené v 60. letech 20. století a pod kopcem

Vladař, který byl osídlen uţ v pravěku. V písemných pramenech se Ţlutice poprvé objevily r. 1186 ve vlastnictví poměrně vzdáleného kladrubského kláštera, později přešly do majetku šlechty. Aţ do třicetileté války bylo město převáţně české, poté se postupně poněmčilo. V letech 1850–1948 bylo sídlem politického a soudního okresu. V roce 1930 měly samotné Ţlutice 2 139 obyvatel, z celkových 27 499 obyvatel ţlutického politického okresu se pouze 1 303 hlásilo k československé národnosti. Po druhé světové válce přišli noví osadníci zejména z jihočeského Písecka. V roce 2013 měly Ţlutice 2 521 obyvatel, jednu mateřskou, jednu základní a jednu střední školu, výchovný ústav pro děti a mládeţ a dům s pečovatelskou sluţbou. Ve městě ani okolí nebyly větší průmyslové podniky. Respondenti: 23 ţáků 9. ročníku. 12 bydlelo v době výzkumu přímo ve Ţluticích, po 2 v Protivci, Čichalově, Hradišti Albeřice a Novosedlech, po 1 ve Štědré, Karlových Varech a Zbraslavi. 10 respondentů v minulosti změnilo bydliště, z toho 5 pouze v rámci západočeského pohraničí, 3 se přistěhovali ze zč. vnitrozemí, 1 ze středočeské oblasti a 1 pobýval v jiném městě západočeského pohraničí a v severovýchodočeské oblasti. Jako původ rodičů a dalších předků byla kromě západočeského pohraničí uvedena 4× středočeská oblast, 2× západočeské vnitrozemí a střední Morava, jednou severovýchodočeská oblast, ve 3 případech Německo, ve 2 případech Slovensko, v 1 případě Polsko a Maďarsko.

Celkem jsme studovali projev 353 respondentů trvale bydlících v 98 různých lokalitách 4 okresů. Porovnáme-li tento počet s absolutním počtem obyvatel území v daném ročníku – okres Tachov: 112 z 522 (21,6 %); okres Cheb: 87 z 818 (10,6 %); okres Sokolov: 61 z 985 (6,2 %); okres Karlovy Vary: 93 z 1 068 (8,7 %); celkem: 353 z 3 393 (10,4 %)119 – povaţujeme studovaný vzorek mladé populace západočeského pohraničí za dostatečně reprezentativní. 159 respondentů (44,9 %) uvedlo původ alespoň jednoho z rodičů, prarodičů, popř. vzdálenějších předků z jiné oblasti neţ západočeského pohraničí.120 Z českých regionů bylo nejvíce zastoupeno západočeské vnitrozemí (zvláště v lokalitách na Tachovsku, které s touto oblastí přímo sousedí), vţdy po několika případech pak všechny ostatní kraje ČR včetně moravských. V 93 případech byl uveden původ rodiny z cizích států: nejčastěji podle

119 Počet obyvatel jednotlivých okresů v dané věkové skupině podle Českého statistického úřadu (www4, www5, www6, www7). 120 Pravděpodobně je takových respondentů v našem souboru ještě více, protoţe řada z nich uvedla u původu předků pouze obecně „ČR“, „Česko“ (takové odpovědi jsme pro účely další analýzy řadili do stejné kategorie jako původ ze západočeského pohraničí), někteří výslovně napsali, ţe nevědí, odkud rodina pochází, a někteří neodpověděli. Mnoho respondentů popsalo různorodý původ svých předků, v krajním případě kaţdý ze čtyř prarodičů pocházel z jiné lokality a běţný byl i původ jednotlivých prarodičů (někdy i rodičů) z více různých cizích států. 78 očekávání Slovensko a Německo, ale také Maďarsko, Bulharsko, Polsko, Bosna a Hercegovina, Francie či Nizozemsko.121 Celkem 9 respondentů bylo vietnamského původu (z toho 1 ze smíšeného česko-vietnamského páru), 4 uvedli původ obou rodičů ze Slovenska a dokonce 5 respondentů na Slovensku v minulosti ţilo, 1 respondent byl z rodiny repatriovaných Čechů z rumunského Banátu, 1 byl ruské a 1 ukrajinské národnosti. K tomu, aby náš soubor mladých mluvčích reprezentoval dějiny dosídlování pohraničí a jeho nynější národnostní strukturu v úplnosti, chybí zástupci Romů. To, ţe se ve školních třídách, s nimiţ jsme pracovali, ţádný Rom nevyskytl, nás vzhledem k početnosti této skupiny v pohraničí značně překvapilo; sami respondenti na dotaz odpovídali, ţe Romové ve městě ţijí, ale chodí do zvláštní školy, případně jen shodou okolností právě v jejich třídě ţádný není.122 Mobilita obyvatelstva v západočeském pohraničí je vysoká i v současnosti: 101 z našich respondentů (28,5 %) se uţ během svého ţivota nejméně jednou stěhovalo (většinou v rámci pohraniční oblasti). Dáváme to do souvislosti s vysokou nezaměstnaností v pohraničí a nutností rodin stěhovat se za prací.

121 Pro srovnání Jančákovy údaje z Chebu z r. 1971 (Jančák 1992, s. 113): ze 30 studentů mělo 17 oba rodiče z Čech (převáţně z jihozápadočeské oblasti, dále 7 z oblasti středočeské a 4 z oblasti severovýchodočeské), 6 studentů alespoň jednoho z rodičů z Moravy, 3 ze Slovenska a 4 z Polska nebo Ukrajiny (autor neuvádí, zda šlo podle národní a jazykové příslušnosti o Poláky a Ukrajince, nebo české reemigranty, coţ bychom pokládali za pravděpodobné v případě Ukrajiny). 122 Jeden respondent z Kraslic k původu rodičů uvedl: „Otec - čestný slovenský Rom, matka Češka“; s ohledem na původ matky se domníváme, ţe mateřským jazykem tohoto respondenta byla čeština, za zástupce Romů ho tedy nepovaţujeme. 79

III. Charakteristika běţné mluvy mládeţe v západočeském pohraničí

Při popisu hláskosloví a tvarosloví běţné mluvy mládeţe se zaměřujeme na jevy odlišné od spisovné češtiny, případně takové, v jejichţ realizaci si konkuruje více spisovných variant. Charakterizujeme přitom mluvu v celé studované oblasti souhrnně. Odpovědi v dotaznících totiţ byly ve všech lokalitách velmi podobné, resp. v kaţdé lokalitě existovali respondenti, kteří uţívali ve větší míře např. tvary typické pro západočeská nářečí, a na druhé straně i respondenti, jejichţ projev byl regionálně téměř nepříznakový nebo vysloveně spisovný; srov. výsledky gradientové analýzy (kap. 8.2) a značné promíchání vzorků z jednotlivých lokalit na obr. 1. V textu kapitol 4. Hláskosloví a 5. Tvarosloví zmiňujeme konkrétní lokality pouze u vybraných prvků, především vzácných, nebo v případech, kdy se určitá lokalita z celkového obrazu vymykala. Tabulka frekvencí nejvýznamnějších hláskoslovných a tvaroslovných prvků v jednotlivých lokalitách je pro úplnost uvedena v příloze A. Uţ při popisu metodiky výzkumu (kap. 3.) jsme zmínili, ţe v písemných dotaznících se projevovala silná tendence respondentů ke spisovnému vyjadřování, kdeţto v mluveném projevu se ve srovnatelných pozicích realizace shodné se spisovnou češtinou neobjevovaly téměř vůbec. I v případech, kdy pro určitý jev sledovaný písemným dotazníkem nemáme moţnost korekce, protoţe v mluvených projevech se daný jev nevyskytl vůbec nebo jen s malou četností, povaţujeme vyhraněně spisovné písemné odpovědi většinou za nedůvěryhodné. Při popisu hláskosloví a tvarosloví důsledně rozlišujeme údaje získané oběma metodami. V tabulkách je vţdy na prvním místě uvedena frekvence z mluvených projevů (sloupec MLUV); procentní podíl neuvádíme, pokud byl daný prvek nedubletní (nevyskytovaly se ţádné jiné varianty) nebo se vyskytl pouze jednou a ostatní varianty zaznamenané v písemných dotaznících nebyly v mluvě doloţeny. Na druhém místě je uvedena frekvence z písemných dotazníků (sloupec PÍS); 0 znamená, ţe daný tvar neuvedl ţádný respondent, a znak - uvádíme, pokud dotazník neobsahoval ţádnou poloţku sledující příslušný jev. Všechny příklady v textu i v tabulkách jsou vyznačeny kurzívou a zapsány zjednodušeným fonetickým pravopisem; nereflektujeme fakultativní změny znělosti konsonantů na mezislovním předělu, které se ve spisovné češtině a v českých nářečích v uţším smyslu realizují shodně a nejsou předmětem našeho výzkumu (např. „on vytáh“ – [on vitách] zapisujeme jako vitáh). Usilujeme o jednotnou formu zápisu pro doklady z mluvených projevů i z písemných dotazníků (tedy bez ohledu na způsob zápisu zvolený respondenty; srov. Krčmová 1981, s. 40), aby data z obou zdrojů byla lépe porovnatelná. V případě

80 dokladů z psaného projevu je tedy rekonstrukce výslovnosti naší interpretací, často na základě několika různých grafických variant, a nemusí být vţdy přesná. Slova nebo části slov slouţící jako typ pro zkoumaný jev píšeme v souladu se spisovnou ortografií a podtrţeně.

4. Hláskosloví

U jednotlivých hlásek a hláskových skupin, které jsou v běţné mluvě mládeţe realizovány odlišně od spisovné češtiny, uvádíme vţdy nejprve střídnice pravidelné, často vázané na konkrétní morfologickou pozici, a poté nepravidelné výslovnostní odchylky.

4.1 Vokály

V běţné mluvě mládeţe v západočeském pohraničí se vyskytují stejné řady vokálů jako ve spisovné češtině a v českých nářečích v uţším smyslu, tedy a - e - i - o - u, á - é - í - ó (jen ve specifických případech, viz níţe 4.1.5) - ú a diftongy au (jen ve slovech cizího původu a v citoslovcích au, auvajs ap.) - ou - ej.

Poznámka k vokalické kvantitě Krátký vokál v pozici, kde má spisovná čeština vokál dlouhý, je v běţné mluvě velice častým jevem. Často je výskyt krátké kvantity pravidelný v určité morfologické pozici, někdy jde o lexikalizaci podoby s krátkým vokálem pro konkrétní slovo, avšak mnoho případů nepravidelného výskytu krátkých vokálů na místě spisovných dlouhých vokálů lze nejspíše vysvětlit úsporností při rychlém tempu mluvy a nedbalé výslovnosti, jeţ jsou pro běţnou mluvu typické. Opačná situace, nadměrná vokalická délka oproti stavu ve spisovné češtině, je výrazně řidší. Pro výzkum vokalické kvantity se písemný dotazník ukázal obzvlášť málo spolehlivý. Z písma některých respondentů bylo obtíţné rozpoznat, zda nad písmenem je, nebo není diakritické znaménko, především rozdíl mezi tečkou a čárkou nad i často splýval; jiní respondenti uţívali diakritiku v celém písemném projevu nahodile, případně ji nevyznačovali vůbec. Navíc na rozdíl od kvalitativních střídnic typu ý/ej si kvantitativní změny mluvčí sami méně uvědomují, vokalická kvantita má v mluvě často spíše charakter polodélky neţ binární opozice krátký-dlouhý vokál a při pochybnostech, co uvést při písemné odpovědi na otázku, je tlak spisovné ortografie bezpochyby silný. Dotazníkové poloţky zaměřené na délku vokálů tak zpravidla vycházely ještě „spisovnější“ neţ ostatní hláskoslovné a tvaroslovné poloţky a neukazovaly realistický obraz skutečného podílu variantních forem daného jevu v běţně mluveném projevu. Údaje o vokalické kvantitě pro lexémy nebo morfologické pozice, které pocházejí pouze z písemných dotazníků a nebyly současně zachyceny v nahrávkách

82 mluveného projevu, tedy povaţujeme za doklad (moţného) výskytu dané formy v západočeském pohraničí, ale nelze se vyjádřit k její frekvenci.

4.1.1 Střídání á s jinými vokály Spisovné dlouhé á především v koncovkách dosti často alternuje s krátkým a. V jednotlivých lexémech (resp. jejich tvarech) se mohou místo á uplatnit i jiné vokály.

Tab. 1 Střídání á/a MLUV PÍS v kořenech slov -táh- 12 (100 %) 204 (91,1 %) -tah- 0 20 (8,9 %) v koncovkách -ách, -ám 52 (28,1 %) 997 (86,8 %) -ach, -am 133 (71,9 %) 152 (13,2%)

V kořenech slov se krátké a v západočeských dialektech na rozdíl od spisovné češtiny vyskytuje u sloves „sáhnout“, „táhnout“ (Nová 2008, s. 57). Písemný dotazník obsahoval poloţku vytáhnout, odpověď vitahnout byla zaznamenána jen řídce (viz tab. 1). V mluvených projevech byla slovesa s kořenem -táh- zachycena jen s dlouhým á: vitáh, vitáhne, stáhne, natáhli aj.; skutečný výskyt regionálně příznakové formy s krátkým vokálem je tedy pravděpodobně řídký, jak naznačují údaje z dotazníku. V podobné pozici a jen ojediněle se v písemném dotazníku vyskytlo krátké a ve slově ukrást – ukract (podle ČJA 4, mapa 345, je tato forma typická pro střední Čechy), převaţovaly varianty s dlouhým á (viz dále s. 135). Písemný dotazník dále sledoval pasivní participia tvořená od slovesa „ohřát“. V kořeni převaţovalo dlouhé á, zřídka se vyskytlo krátké a, ojediněle došlo ke kvalitativní alternaci s í a i. V kořeni nedokonavého slovesa „ohřívat“, sledovaného v minulém aktivním tvaru ohříval, majoritní (a spisovná) forma ohříval také alternovala s ohřával, alternace í/á byla dokonce častější neţ í/ej; ojediněle se vyskytl tvar ohřéval (nejspíš hyperkorekce za domněle „nespisovné“ í). V koncovkách se pravidelně vyskytuje krátké a na místě á před koncovým -ch a -m (srov. níţe situaci v koncovkové skupině -ím, s. 89n), u jednotlivých případů se zastoupení forem s krátkou a dlouhou kvantitou výrazně liší: - lok. pl. m. a n. substantiv zakončených -ách (ve spisovné i nespisovné češtině): v písemném dotazníku v poloţce o klucích byla běţná odpověď klukách a ojedinělá klukach (nejčastěji ve shodě se spisovnou češtinou klucích, coţ bychom v mluveném úzu neočekávali vůbec), v poloţce v oknech se vedle dominantního oknech vyskytlo opakovaně i oknách a jednou oknach. V mluvených nahrávkách byly zaznamenány výhradně formy s krátkým a: šuplíkach, drobákach, auťíčkach.

- pl. f. substantiv typu ţena, -ám v dativu a -ách v lokálu: v písemných dotaznících v obou případech výrazně převaţovalo dlouhé á. V mluvených projevech jsme zaznamenali doklady pro dativ vţdy s dlouhou kvantitou (učitelkám, Ňemkám, osmičkám), a v lokálu byl poměr á:a takřka vyrovnaný, obě varianty se vyskytovaly i ve stejných lexémech – prázňinách i prázňinach, Čechách i Čechach, školách i školach. Krácení v těchto koncovkách je typické pro západočeské dialekty (srov. ČJA 4, mapa 159, 178). - dat. zájmen nám, vám: v mluvených projevech převaţovala realizace s dlouhým á, viz níţe s. 120; - 1. os. sg. ind. préz. sloves 5. tř. typu dělá: v mluvených projevech výrazně převaţovalo krátké zakončení -am, v písemných dotaznících byla situace opačná, a tedy mluvu nereflektující, srov. s. 128. Pokud m není koncové, např. ve tvaru ďeláme, zůstává vţdy dlouhé á. Tabulka 1 zachycuje souhrnný stav, jednotlivým morfologickým typům se podrobněji věnujeme v kap. 5. Tvarosloví. Jako aktuální výslovnostní odchylku vykládáme nepravidelné případy výskytu a místo á v jednotlivých slovech, zaznamenané v mluvených projevech, zpravidla vedle výrazně frekventovanějších variant s dlouhým á: panvička, kamoš; ja, naš, vaš, u nas, u vas; pravje. Krátkost v číslovkových kompozitech s formantem -krát štiřikrat, šestkrat můţe být projevem vlivu západočeských dialektů (viz níţe 5.4.3).

4.1.2 Střídání é s jinými vokály Spisovné dlouhé é se v běţné mluvě mládeţe velmi často střídá s í (zejména v koncovkách, méně v kořenech slov – srov. tab. 2), někdy s krátkým e a příleţitostně s krátkým i nebo s diftongem ej.

Tab. 2 Střídání é s jinými vokály MLUV PÍS v kořenech slov -péc- 0 223 (69,0 %) -píc- 0 89 (27,6 %) -pec- 0 11 (3,4 %) v koncovkách -é koncové 3 (0,7 %) 1819 (37,4 %) -í koncové 404 (99,3 %) 3169 (62,6 %) -é- nekoncové 2 (4,9 %) 817 (52,3 %) -í- nekoncové 39 (95,1 % 744 (47,7 %)

V kořenech slov je střídání é/í typickým prvkem českých nářečí v uţším smyslu. V našem jazykovém materiálu se realizace liší pro jednotlivé lexémy, které byly v mluvených

84 projevech většinou zaznamenány pouze s í (mlíko, polífka, vokínko, zavíst123) nebo pouze s é (délka, vinalézaví).124 Některé lexémy byly realizovány oběma způsoby: míň i nejméňe, vlíst125 i vlést (srov. téţ níţe vilejzat). Vedle převaţujícího léto se vyskytlo i v leťe s krátkým e, v tomto případě mohlo jít jen o výslovnostní odchylku. S krátkým e bylo zaznamenáno také hypokoristikum Peťa, podle našich zkušeností bývá varianta s é nebo s e vázána na konkrétní osobu, jíţ jméno náleţí. Spisovné é zůstává vţdy zachováno v přejatých slovech: bazén, dizajnérka, fér, konstruktér, portrét, problém, šéf, Švécko, téma; dále v iniciálových zkratkách a jejich apelativizovaných podobách: bé, čé vé ú té, ká ef cé,126 cédéčko, ikspéčka,127 zettépko. Na místě é jsme ve dvou případech zaznamenali diftong ej: vilejzat, zapejkat. Předpokládáme historický hláskový vývoj vilézat > vilízat > vilejzat, zapékat > zapíkat > zapejkat. U druhého slovesa jde o význam ,pod předstíranou záminkou být nepřítomen vyučování, ulejvat se‘, ej v kořeni podporuje expresivitu slova a tato hlásková podoba je pro daný význam podle našich zkušeností lexikalizována. U výchozího významu slovesa „zapékat“ – ,pečením upravovat; rychle opékat‘ ap., ve výzkumu nezachyceného, bychom očekávali spíše hláskovou podobu zapíkat. V písemném dotazníku byla pozice é v kořeni slova sledována na slově upéci. Varianty s dlouhým é (upéct, upéci, upéc) převaţovaly, méně byly zastoupeny varianty s í (upíct, upíc) a zřídka varianty s krátkým e (upect, upec); viz tab. 2, srov. níţe s. 134. Varianta s e je typická pro západočeské dialekty (srov. ČJA 4, mapa 341). V mluveném projevu bychom očekávali větší podíl variant s í. V koncovkách adjektiv, zájmen a číslovek tvrdé deklinace je střídání é/í opět typické pro česká nářečí v uţším smyslu. V mluveném projevu mládeţe je í v této pozici téměř výhradní, v nominativu i v ostatních pádech, jak v pozici koncové: špatní známki, takoví nudní kňíški, ňákí ponoški, do tí Anglije, ze šestí lavice; tak i v pozici nekoncové: do minulího roku, ňeco takovího, třicátího, do druhího dne; stejně tak v propriích: ve Svatím Kříţi, do Mladí

123 V západočeských dialektech se místo středo-severovýchodočeského víst vyskytuje forma s krátkým vokálem: vest/vect (ČJA 5, s. 250–252). 124 Brabcová (1973, s. 21) na základě středočeského materiálu vyvozuje, ţe v kořenech slov je é podporováno vlivem spisovné češtiny, kdeţto v koncovkách adjektiv, jeţ jsou v mluvě frekventovanější, se více prosazuje í ve shodě s českými nářečími v uţším smyslu. 125 V západočeských dialektech se místo středo-severovýchodočeského vlíst vyskytuje forma s krátkým vokálem vlest, analogická k formám vest, pect, kvect aj. (srov. ČJA 4, mapy 341, 344; ČJA 5, s. 250–252). 126 Zkratka řetězce s rychlým občerstvením KFC byla zaznamenána pouze u jedné mluvčí v Chebu a vţdy vyslovována česky [káefcé], podobně název módního obchodu C&A byl vyslovován [céáčko]. Potenciálně moţná výslovnost vycházející z angličtiny [kejefsí], [síendej] nebyla ve výzkumu zachycena, ani nám není známa z mluvy západočeské mládeţe. 127 Zkratka operačního systému Windows XP se podle našich zkušeností vţdy vyslovuje [ikspéčka], nikoli [ikspíčka]. Naproti tomu zkratku PC (personal computer, ,osobní počítač‘), kterou jsme v našem výzkumu nezachytili, známe z mluvených projevů mládeţe v západních Čechách v obou variantách, [pécéčko] i [písíčko] s vyuţitím názvů hlásek p, c v angličtině. 85

Boleslavi; i v odbornějším vyjadřování: úloţišťe jaderního otpadu, vjetrní elektrárni škoďí lickímu sluchu. Dlouhé é shodné se spisovnou češtinou bylo zaznamenáno např. v citátovém terminologickém spojení: ot české školňí inspekce; v propriu: s Krásného Údolí; a jako záměr v ironii: ešťe ňáké otáski?, tedy v situacích z hlediska běţné mluvy příznakových (obdobně Dejmek 1987, s. 21; Jančák 1992, s. 114). V písemném dotazníku byla převaha í nad é v koncovkách jen mírně nadpoloviční, v nekoncové pozici dokonce převaţovalo é. Mluvenému projevu taková situace neodpovídá. Viz tab. 2. V koncovce nom. pl. m. ţiv. typu pánové můţe docházet ke střídání é/e. V mluvených projevech jsme varianty s -e (Rusove) zaznamenali méně často neţ varianty s -é, v písemných dotaznících byla varianta s krátkou kvantitou zastiţena jen ojediněle (ve Stříbře: sinove); viz níţe s. 102. V koncové pozici v příslovci také je -é nahrazováno krátkým -i, forma taki je lexikalizovaná a v mluvených projevech byla výhradní (frekvenci neuvádíme).

4.1.3 Střídání i s í Pro západočeské dialekty je typické dlouhé í v koncovce nom. pl. m. ţiv. typu páni, zájmen a číslovek měkké deklinace (srov. ČJA 4, mapy 90, 91, 92, 95, 256, 267, 278), kde ostatní české dialekty v uţším smyslu a spisovná čeština mají krátké i. Jde o morfologickou změnu – jednotlivé typy podrobněji popíšeme dále (s. 101, 116, 123, 125), zde je uvedeno pouze celkové shrnutí (tab. 3). Formy s krátkým i v koncovce výrazně převládaly v mluvených projevech i v písemném dotazníku, varianty s dlouhým í se opakovaně vyskytly ve Stříbře a v Plané.

Tab. 3 Střídání i/í MLUV PÍS v koncovkách kluci, fšichňi tři 73 (89,0 %) 2504 (98,6 %) klucí, fšichňí tří 9 (11,0 %) 36 (1,4 %)

V západočeských dialektech dochází k dlouţení také v označení pro otce taťí (srov. ČJA 1, mapa 5a) – v mluvených projevech tato forma zaznamenána nebyla, vyskytla se ale ojediněle v písemných dotaznících ve Stříbře a v Březové (s. 158). V písemném dotazníku bylo ojediněle zaznamenáno expresivní uţití dlouhého í ve slově pívo, podobně v mluveném projevu ďívadlo. Lexém „zabijačka“ byl zaznamenán s krátkým i i s dlouhým í; PSJČ i SSJČ uvádějí obě varianty bez územního příznaku, v SSJČ je forma zabíjačka označena pouze jako řidší.

4.1.4 Střídání í s jinými vokály Spisovné í se v českých nářečích v uţším smyslu často střídá s diftongem ej, zejména na místě původního ý, které v českých dialektech v uţším smyslu splynulo s í. Další běţnou střídnicí za í (jak původní přední í, tak původní zadní ý) je krátké i, zejména v pozici před koncovým -m a v kořenech a v koncovkách některých sloves. V dat. pl. adjektiv, zájmen a číslovek tvrdé deklinace se mohou vyskytovat všechny tři varianty. Alternace í s á je ojedinělá v konkrétních lexémech, viz výše v části 4.1.1 případ ohřívat/ohřávat.

Tab. 4 Střídání í s jinými vokály MLUV PÍS v kořenech -í- z pův. ý, typ týden 15 (25,0 %) - -ej-, typ tejden 45 (75,0 %) - zítra 0 248 (77,0 %) zejtra 1 74 (33,0 %) cíťit 0 365 (63,0 %) cejťit 0 214 (37,0 %) cícha 0 26 (19,5 %) cejcha 0 107 (80,5 %) říkat 19 (17,9 %) - řikat 87 (82,1 %) - poďívat 7 (87,5 %) 480 (99,0 %) poďivat 1 (12,5 %) 5 (1,0 %) v koncovkách -í z pův. ý koncové, typ dobrý 11 (4,6 %) 617 (47,5 %) -ej koncové, typ dobrej 230 (95,4 %) 675 (52,5 %) -í- z pův. ý nekoncové, typ dobrýma 14 (50,0 %) 972 (82,5 %) -ej- nekoncové, typ dobrejma 14 (50,0 %) 206 (17,5 %) -ím, typ dobrým, jarním 6 (2,4 %) 1062 (75,1 %) -im, typ dobrim, jarnim 239 (97,6 %) 352 (24,9 %) dat. pl. -ejm, typ dobrejm 3 18 v předponě ví- z pův. vý, typ výlet 28 (82,4 %) - vej-, typ vejlet 6 (17,6 %) -

V kořenech slov jsme v mluveném projevu mládeţe zaznamenali převahu ej, viz tab. 4 (např. bejvalej, brejle, rejţe, videjchaní, vejška ve významu ,vysoká škola‘), í z původního ý zůstalo zachováno ve slovech dímovňice, kíchnout, tíkat se, vohínek, zbívat, víška ve významu ,vlastnost toho, kdo je vysoký‘ a v citaci názvu filmu Habrmanúv mlín. Další lexémy kolísaly: tejden - tíden (forma s ej převaţovala), přemejšlet - přemíšlet, bejvat - bívat. Sloveso „být“ se v mluvených projevech nejčastěji vyskytovalo s diftongem, ale ne výhradně, např. v Chebu 2× bejt : 1× bít, v Ostrově 1× bejt : 2× bít. Písemný dotazník neobsahoval poloţky specificky zaměřené na alternaci í (z pův. ý) / ej v kořeni slova; v lexikálních poloţkách se 3× vyskytlo sloveso hejbnout, vţdy s diftongem. České dialekty v uţším smyslu mají ej za spisovné í také ve slabikách cí, sí, zí, kde nejde o historické ý. Stav v západočeských dialektech se v tomto případě shoduje se spisovnou češtinou, í zpravidla není diftongizováno. Ve výzkumu jsme sledovali lexémy „zítra“, „cítit“

87 a „cícha“ (viz tab. 4). V lexému zítra navazuje ej na historický vývoj tohoto slova (zajtra), kořenné í ve spisovné češtině je tedy sekundární. V mluvených projevech bylo slovo zachyceno pouze jednou, a to s diftongem: zejtra (Stráţ). V písemném dotazníku v odpovědi na tuto poloţku výrazně převaţovala varianta zítra nad zejtra. Převahu odpovědí zítra povaţujeme spíše za vliv spisovné češtiny neţ dialektu a v běţně mluveném projevu bychom očekávali větší zastoupení varianty zejtra. Realizace lexémů cícha a cítit byla sledována v písemném dotazníku, a výsledky obou poloţek jsou protichůdné. V lexému cítit celkově převaţovala varianta cí nad cej, v Lubech však byl poměr obrácený (10:14) a v dalších dvou lokalitách téměř vyrovnaný (Kraslice 24:25, Nejdek 17:19). V mluvených projevech se ţádný případ nevyskytl, ale očekávali bychom přinejmenším vyrovnané zastoupení obou variant nebo převahu formy cejťit. V lexému cícha výrazně převaţovala varianta cej (ve Ţluticích však byla častější forma cícha). Domníváme se, ţe u tohoto méně běţného slova by se i v písemném projevu mohl dosti věrně odrazit rodinný úzus respondentů, pokud ovšem slovo mají ve své slovní zásobě: v 7 ze 16 lokalit většina respondentů lexém neznala. Realizace slabik cí, zí v projevu mládeţe se na základě těchto údajů nejeví jako homogenní, úzus se liší pro jednotlivé lexémy i u jednotlivých mluvčích. Krátké i na místě dlouhého í se pravidelně vyskytuje v kořeni slovesa říkat – varianta řikat převaţovala v mluveném projevu ve všech lokalitách, většinou se vedle ní řidčeji vyskytovala i varianta říkat shodná se spisovnou češtinou (viz tab. 4). Písemný dotazník tuto poloţku neobsahoval. Jak v mluvených projevech, tak v písemných dotaznících jsme zaznamenali krátké i v kořeni slovesa podívat – varianta poďivat, typická pro střední a severovýchodní Čechy a většinu Moravy (srov. ČJA 5, mapa 330), byla v písemném dotazníku ojedinělá, vyskytla se však jednou i v mluvených projevech. Krátké i bylo příleţitostně zaznamenáno v jednotlivých slovech v nahrávkách mluveného projevu: v citoslovci jeţiš, jeţiši, kde tenduje k lexikalizaci při ztrátě povědomí o původní sémantice slova (ale doloţeno i jeţíšmarjá), a ve spojení sem v piči (ale také ďi do píči) – podle našich dalších poznatků je slovo píča v západních Čechách vyslovováno zpravidla s dlouhým kořenným vokálem, jehoţ náhrada krátkým i můţe být inspirována výslovností moravskou a zejména slezskou (i jako záměrná aktualizace). V koncovkách adjektiv, zájmen a číslovek tvrdé deklinace se zastoupení í (z pův. ý) a ej liší podle toho, zda jde o absolutní konec slova, nebo ještě následují další hlásky. V koncové pozici, tedy v tvarech nom. sg. m., v mluvených projevech naprosto převaţovalo ej – např. hroznej problém, minulej rok, novej opchod, kaţdej den, ňákej mafiján, druhej gimpl (viz tab. 4; srov. 5.2.2, 5.2.4). Koncové í zůstalo zachováno např. v citátovém spojení víchovní

88 poratce, ironickém ňákí malí človjek, pozdravu dobrí den, formulaci odborného výkladu ňákí určití počet, tedy převáţně v situacích z hlediska běţné mluvy příznakových (obdobně Dejmek 1987, s. 23). Ve spojení „čtenářský deník“ se v Aši vyskytly varianty čtenářskí i čtenářskej, příjmení „Jánský“ bylo také zaznamenáno v obou formách: Jánskí128 i Jánskej. Koncové ej je lexikalizováno také v částici prej, kde spisovné í nepochází z původního ý; spisovná forma prí nebyla zaznamenána (frekvenci neuvádíme). V písemných dotaznících byl poměr koncového í a ej vyrovnaný, coţ mluvenému úzu neodpovídá. V nekoncové pozici byl poměr í a ej v mluvených projevech v tvarech plurálu vyrovnaný – např. některejm lidem, kaţdejch deset metrú, deseťiminutovejch přestávkach, v ňákejch okrajovejch čásťích, a na druhé straně rúzních takovích blbosťí, osum deseťiních čísel, sto padesát trojskích koňí, ňákích čtiricet hoďin (viz s. 111). Tvar „neomluvených“ byl v projevu jednoho a téhoţ mluvčího (ruského původu) v Karlových Varech realizován dubletně: neomluveních i neomluvenejch. V písemných dotaznících výrazně převaţovalo í nad ej, coţ ve srovnání s údaji z mluvených projevů opět hodnotíme jako vliv spisovné češtiny na písemný projev (viz tab. 4). Při srovnání relací mezi koncovou a nekoncovou pozicí í/ej a mluveným a psaným projevem však lze sumarizovat, ţe jestliţe nekoncové ej respondentům „vychází z úst“ řidčeji neţ koncové, ještě tím méně jim „vychází z pera“: tvary s ej v nekoncové pozici jsou zřetelně pociťovány jako méně vhodné. Předně vyslovované í za historické ý má spisovná čeština také v instr. sg. m. a n. (s) mladým. V tomto tvaru a v lok. sg. m. a n. (o) mladým, kde je ve většině českých nářečí v uţším smyslu í za spisovné é, se dlouhé í ocitá v pozici před koncovým -m a není v běţné mluvě mládeţe nahrazováno diftongem ej, nýbrţ krátkým i: v mluvených projevech např. na ňákim kamenu, na druhim počítači, v tom velkim sále, s kulatim nesmislem, se svim klukem. Dlouhé í bylo zaznamenáno řidčeji: názorním příkladem, s malím ďíťetem. V písemném dotazníku, který tento jev sledoval na více poloţkách, převaţovaly varianty s í pouze mírně (viz dále s. 109, 112, 122, 125). Krátké i na místě dlouhého í se můţe podle našich zkušeností vyskytovat i v dat. pl. všech rodů typu mladým, kde je í také před koncovým -m, ale v tomto tvaru na rozdíl od tvarů singulárových dochází i k náhradě í diftongem ej. V nahrávkách mluveného projevu mládeţe z pohraničí jsme zaznamenali nejčastěji formu s ej: ňekterejm lidem, ňákejm videjím, méně často formu s původním í: ňekterím lidem, forma s krátkým i v mluveném projevu zaznamenána nebyla (vyskytla se 1× v písemném dotazníku: k Novákovim, viz 5.2.4). Také

128 Podle našich zkušeností realizace proprií deklinačního typu mladý (Nový, Jánský), resp. otcův/matčin (v Karlových Varech) v západočeském vnitrozemí skutečně kolísá, vyskytují se formy s ý i s ej. 89 v písemných dotaznících se varianta s -ejm vyskytla ojediněle (tab. 4). Pokud po -ím- následuje další vokál, zůstává í dlouhé – jediný doklad z mluveného projevu s krátkou kvantitou v této pozici mimu kamošovi hodnotíme jako výslovnostní odchylku v proudu řeči. Přední í před koncovým -m je pravidelně a převáţně, ne však důsledně střídáno krátkým i v těchto pozicích (tab. 4 uvádí souhrn všech tvarů): - v koncovce instr. sg. neuter typu stavení: před zvoňeňim, s dovoleňim (ale s prominuťím, fotka s vjenováňím; viz s. 101). - v koncovkách lok. a instr. adjektiv, zájmen a číslovek měkké deklinace: to je ťim, se fšim, s ňim, čim, ve třeťim roce, s našim třídňim (ale na prvňím stupňi, čím dál), a v zakončení příslovcí vzniklých ustrnutím tvarů instr. zájmena „ten“: přetťim, zaťim. V mluvených projevech se vyskytovaly téměř důsledně tvary s krátkým i, v písemném dotazníku naopak převaţovalo dlouhé í, coţ situaci v mluvě neodpovídá (viz níţe 5.2.1, 5.3.2). V tvaru instr. sg. zájmena „její“ není výskyt krátkého i typický, doklady z mluveného projevu s jejim klukem, pod jejim stolem hodnotíme jako výslovnostní odchylku v proudu řeči. - v koncovce 1. os. sg. préz. sloves 4. třídy: mislim, rozumim, umim aj. (ale bidlím, přemíšlím, musím); v mluveném projevu naprosto převaţovalo krátké i, v písemných dotaznících mírně převaţovalo dlouhé í (viz dále s. 127). Pouze s dlouhou kvantitou, tedy ve shodě se spisovnou češtinou, byl v mluveném projevu zaznamenán tvar dat. pl. m. ţiv. koňím. Písemný dotazník obsahoval poloţky dat. pl. f. Pardubicím a slepicím. Zakončení s dlouhou kvantitou -ím naprosto převaţovalo, v mluveném projevu bychom však očekávali větší zastoupení krátkého -im. Kromě toho se vyskytly i případy zařazení těchto slov k jiným deklinačním typům a zakončení -úm/-um, -ám a -om (viz dále s. 103). V koncovkách tvarů sloves se krátké i na místě dlouhého í pravidelně vyskytuje v 3. os. sg. záporu slovesa „být“ – neňi bylo v mluvených projevech jedinou zaznamenanou formou, v písemném dotazníku převaţovalo (nerealisticky) neňí (viz dále s. 138). Další případy morfologicky pravidelného krácení se vyskytly ojediněle: v 3. os. pl. préz. 4. tř. typu sázejí bylo v písemných dotaznících řídce zaznamenáno zakončení -eji, v mluvě se nevyskytlo (převaţuje jiný morfologický typ, sází); v 3. os. pl. préz. 5. tř. typu dělají se zakončení -aji vyskytlo ojediněle v mluveném i psaném projevu, převaţuje opět jiný typ dělaj. Zakončení s krátkým koncovým vokálem ve skupině -eji je typické pro středočeskou nářeční podskupinu (srov. ČJA 4, mapy 316-319), ve skupině -aji také pro jiţní Čechy a některé moravské úseky (srov. ČJA 4, mapa 320). V západočeském pohraničí jsme větší zastoupení těchto variant neočekávali; viz dále 5.5.1.4.

Ojediněle bylo krátké i v koncových částech slov zaznamenáno v mluveném projevu ještě v tvaru 2. os. sg. viďiš a v příponě slova buzik, kde má expresivní příznak. Zcela výjimečně byly v mluvených projevech zachyceny případy redukce í po n, ň: jasnə (Stříbro), fšichňə (Cheb). Jde o západočeský dialektismus, v západočeském vnitrozemí poměrně běţný (srov. ČJA 5, mapa 76). V předponě vý- je í (z pův. ý) jen zřídka nahrazováno diftongem ej (tab. 4). Podoba vej- byla v mluvených projevech zaznamenána ve slově vejplata, výhradně s í byly realizovány lexémy víbava, víbjer, víklad, víuka, víhodňejší, vístava, víropce, víhradi, vívar, víkřik, víslovnost; v obou variantách se vyskytoval vílet i vejlet.129 Písemný dotazník neobsahoval ţádnou poloţku tohoto typu.

4.1.5 Vokál ó Dlouhé ó se, stejně jako ve spisovné češtině, vyskytovalo primárně jen ve slovech cizího původu: nervózňí, pješí zóna, chlór, balón, próza aj. Sekundárně bylo vyslovováno na místě krátkého o v českých slovech jako projev expresivity: pomóc, ale blbóst; běţně v částicích jó, nó pro zdůraznění souhlasu nebo kdyţ se mluvčí rozmýšlel, jak ve výpovědi pokračovat. Všechny doklady pocházejí z mluvených projevů.

4.1.6 Střídání ú a u Ve slově „úplně“ převaţovala v mluvených projevech forma s krátkým počátečním u v poměru 24:7. Výhradně s krátkým vokálem byly realizovány maskulinní tvary zájmen muj, tvuj, svuj (viz níţe 5.3.4). Další případy výskytu krátkého u hodnotíme jako výslovnostní odchylku: tvary slovesa „moci“ nemuţu, muţem (v písemných dotaznících v poloţce nemůţu se odpověď nemuţu vyskytla ojediněle, frekvenci neuvádíme), jednotlivé lexémy ukol, zustane, vubec, kuň, dolu – zpravidla se současně vyskytovala forma s dlouhým vokálem. Nahrazování ú krátkým u v koncovkách před terminálním m (srov. výše situaci ve skupinách -ám, -ím, s. 83, 89) je řídké. V mluvených projevech jsme zaznamenali pouze tvary s dlouhým ú (Slovákúm, učitelúm, doktorúm; viz dále s. 104). V písemných dotaznících se varianty s krátkým vokálem vyskytly řídce ve většině lokalit. Nadměrná délka v pozici, kde má spisovná čeština krátké u, se objevila jako expresivní prvek u citoslovce „fuj“, kromě výslovnosti s dlouhou kvantitou fúj bylo zaznamenáno i zdvojení kořenného vokálu na fuuj.

129 Dejmek (1987, s. 22) zaznamenal s diftongem pouze slova vejtah, vejlet, vejprask, vejprava, v ostatních případech zůstalo í v předponě vý- zachováno. Také Jančák (1992, s. 115) uvádí pouze vejtah a vejlet. 91

4.2 Konsonanty

Inventář konsonantů v mluvě mládeţe v západočeském pohraničí se shoduje se situací ve spisovné češtině a v českých dialektech v uţším smyslu, k dílčím odchylkám dochází pouze při jejich distribuci.

4.2.1 Protetické v Obraz výskytu protetického v před o v běţné mluvě mládeţe v pohraničí je extrémně rozkolísaný. Distribuce protetického konsonantu se lišila mezi různými typy lexémů, výrazně i mezi jednotlivými lokalitami a jednotlivými mluvčími. Frekvence shrnuje tab. 5.

Tab. 5 Protetické v MLUV PÍS objed, otevřít okno 773 (90,6 %) vobjed, votevřít vokno 80 (9,4 %) on 139 (45,4 %) von 167 (54,6 %) o 19 (70,4 %) vo 8 (29,6 %) od 18 (60,0 %) vod 12 (40,0 %) předpona o- 100 (69,4 %) předpona vo- 44 (30,6 %) o- zbývající, typ okno 53 (81,5 %) vo- zbývající, typ vokno 12 (18,5 %)

Nejtypičtějším nositelem protetického v byla v mluvených projevech osobní zájmena „on“, „ona“, „ono“, „oni“. Jde o krátká, ale přízvučná slova s poměrně vysokou frekvencí v mluvených komunikátech. Tab. 5 ukazuje celkovou mírnou převahu realizace těchto zájmen s protezí, coţ ale nevypovídá o situaci v jednotlivých lokalitách: naprostá převaha typu von v Ostrově (18:1) a ve Stříbře (17:2), vyrovnaný poměr v Chebu, Karlových Varech a Tachově, a výrazná převaha on v Aši (12:20) a v Lubech (20:46). Ani u takto výrazných rozdílů však nelze usuzovat na úzus lokality, spíše vybraných mluvčích. Předloţky a prefixy o, ob, od, o-, ob-, od- celkově častěji zůstávaly bez proteze. Mnohé prefigované lexémy byly zaznamenány s protetickým v i bez něj: vochutnat - ochutnat, vomáčka - omáčka, vopravit - opravovat, vopčas - opčas, voblečeňí - oblečeňí, votevřít - otevřít, votpoledne - otpoledne, vodejít - odejít. Pouze bez proteze jsme zachytili odbornější spojení otřes mosku, opchoďňí akademije (i univerbizát opchotka). Náslovné o uvnitř slova po jiném prefixu bylo realizováno vţdy bez proteze: neodbočovat, neomluvení, neodevzdat, zaopatřit. Proteze u předponových slov převaţovala jen ve Stříbře (15:5).

Pouze bez proteze byly zaznamenány lexémy cizího původu operovat, orijentačňí smisl, olimpijáda.130 U proprií bylo protetické v doloţeno jednou ve formě Volomouc, tj. u názvu lokality velmi vzdálené od místa výzkumu, kdeţto místní toponyma Ostrov, Okruţňí ulice, Ohře zůstala bez proteze. Víceslabičná plnovýznamová apelativa domácího původu byla většinou zachycena pouze bez proteze, s vyšší frekvencí zejména lexém „osm“ a jeho deriváty (osmička, osmdesát aj. – zcela výjimečně zastiţeno vosmák vedle osmák); pouze s protezí je zřejmě lexikalizováno slovo vopruz. Obě formy byly zaznamenány např. u lexémů (v)okno, (v)oko, (v)ostruţini. Ve většině lokalit byly doloţeny výpovědi jednoho a téhoţ mluvčího, v nichţ se vyskytovaly formy s protetickým v i bez něj – např. a voňi, a to on tam bil pan XX jako od nás učitel (Cheb); votevřeli okno; vona mňe ignoruje, vono to je hrozní, ona mňe nezdraví (Karlovy Vary); oňi holki kecali a von za mojí mámou přibjeh (Luby); vopčas u nás ve vesňici, tak opčas (Tachov) – podobně Jančák 1992, s. 116. V písemných dotaznících byl jev zkoumán na slovech oběd a spojení otevřít okno. Odpovědi s protezí se vyskytly jen zřídka, coţ je pro víceslabičná autosémantika relativně v souladu se situací v mluvených projevech. Za upozornění stojí, ţe ve spojení otevřít okno se objevily častěji varianty otevřít vokno (23×) a votevřít okno (9×) neţ votevřít vokno (3×); tvar s protezí dvakrát bezprostředně za sebou zřejmě většina respondentů povaţovala za příliš nápadný a nevhodný.131 Někteří respondenti dokonce iniciativně škrtali protetické v u jiných poloţek v návodných větách v předtištěném dotazníku coby „chybu“. Údaje z mluvených projevů i z písemných dotazníků ukazují, ţe mladí mluvčí pociťují protetické v jako příznakový a spíše neţádoucí prvek. V projevu téhoţ mluvčího se běţně vyskytovaly tvary s protezí i bez proteze společně, i bezprostředně za sebou a i u stejného lexému. Úzus výrazně kolísal i u osobních zájmen, kde proteze zatím celkově převaţovala. Protetické v z běţné mluvy mládeţe zřetelně ustupuje; Jančák (1992, s. 116) podotýká, ţe v pohraničí je ústup výraznější neţ ve vnitrozemí. Protetickým v se nejnověji zevrubně zabývá Chromý. Analýzou promluv mladých dospělých Praţanů (Chromý 2015) dospěl k závěrům, které se převáţně shodují s naším zjištěním: protetické v se pojí spíše s kratšími slovy a s prefixy, méně často se vyskytuje u substantiv a adjektiv, uvnitř slova a u cizích slov.

130 Dejmek (1987, s. 26) ovšem dokládá volimpijáda, Svěrák (1971, s. 31) vedle starších přejímek voltář, vopat také vordinární. 131 Srov. zjištění Svobodové a kol. (2011, s. 130), ţe dospělí i mladí respondenti povaţovali z nabídnutých nespisovných prvků za nejvíce nevhodné právě protetické v. 93

4.2.2 Elize náslovného j V protikladu k protezi stojí zánik iniciálního konsonantu, v materiálu ze západočeského pohraničí pravidelně pozorovaný na j před e. Jev jsme sledovali na frekventovaných slovech „ještě“ a „jestli“ (tab. 6).

Tab. 6 Elize náslovného j MLUV MLUV ješťe 12 (10,0 %) jestli, jesli, jesi 23 (95,8 %) ešťe 108 (90,0 %) esi 1 (4,2 %)

Lexém ještě byl v mluvených projevech realizován převáţně v elidované formě ešťe. Výslovnost ješťe byla zachycena ve třech lokalitách: v Chebu a Karlových Varech ojediněle a okrajově vedle dominantního ešťe; v Tachově (překvapivě) to byla jediná varianta (9×), zjištění přičítáme spíše výběrovému efektu a nedomníváme se, ţe by šlo o úzus lokality. Písemný dotazník neobsahoval ţádný dotaz zaměřený na tento jev, slovo „ještě“ se však objevilo v několika návodných větách, zapsané jako „eště“, a někteří respondenti povaţovali za potřebné počáteční j doplnit. Písemná podoba s elizí je tedy mladými mluvčími dosud pociťována jako výrazně příznaková, přestoţe podle dat z mluveného projevu tato forma zjevně směřuje k lexikalizaci. U lexému jestli byla pouze jednou zaznamenána výslovnost esi (Ţlutice), v ostatních případech bylo iniciální j zachováno (k dalším hláskovým změnám v tomto slově viz dále, s. 96).

4.2.3 Konsonantické alternace ve slově „čtyři“ a jeho derivátech Číslovka „čtyři“ a její deriváty se v mluvených projevech vyskytovaly poměrně často, dotaz na slovo čtyři obsahoval i písemný dotazník. Oproti spisovné hláskové formaci čtiři dochází v běţně mluveném projevu často k odchylné výslovnosti náslovné skupiny čt a střídání ř/r.

Tab. 7 Konsonantické alternace ve slově „čtyři“ a jeho derivátech MLUV PÍS čt- 16 (36,4 %) 266 (95,0 %) št- 28 (63,6 %) 14 (5,0 %) -ř- 5 (20,8 %) 256 (91,4 %) -r- 19 (79,2 %) 24 (8,6 %)

Skupina čt byla v mluvených projevech mírně častěji vyslovována št, a to ve skupinách čty (štiřicet, štirikrat, štirka × ze čtir stránek, čtiricet, čtiřikrát), čtvr (štvrt hoďini, v štvrtí tříďe, štvrtek × ve čtvrtí tříďe), čtr (štrnác × *čtr- nezachyceno) i uvnitř sloţeného slova

(třištvrťe); viz tab. 7. Pouze s výslovností čt byla zaznamenána skupina čtver (čtvereček). V písemných dotaznících zcela převaţoval zápis čt, zřejmě pod vlivem spisovné grafiky, a mluvenému úzu tento stav neodpovídá. Neplatí uţ ale ani stav zachycený při výzkumu pro ČJA, jehoţ autoři uvádějí (ČJA 4, s. 404), ţe „skupina čt- proniká jen ojediněle (vlivem spis. jazyka), poněkud častěji do městského jazyka“, a proto ji mapově nezachycují – výskyt čt v mluvě západočeské mládeţe je nyní běţný, a moţná jde dokonce o progresivní jev.132 Konsonant ř jsme v mluvených projevech zachytili s minoritním zastoupením, převaţovalo r. Ve slovech „čtyři“, „čtyřicet“ bylo zaznamenáno r i ř, u dalších derivátů se v nahrávkách objevily pouze formy štirka a štiřikrát. Převaha konsonantu r zejména ve slově „čtyři“ souvisí i s příklonem k neţivotné formě nom. pl. u ţivotných maskulin, viz dále s. 111. V písemných dotaznících zcela převaţovaly varianty s ř, jeho nadhodnocení proti mluvenému úzu povaţujeme za vliv spisovné češtiny. V ČJA (4, mapa 278) pro tvar nom. m. ţiv. čtyři je r vedle převaţujícího ř pravidelně mapováno v severovýchodočeské oblasti, kdeţto ve středních, jiţních a západních Čechách spíše zřídka; v pohraničních městech byly zachyceny obě varianty. Na základě našich dat z mluvených projevů západočeské mládeţe předpokládáme, ţe r je proti ř progresivní. Pokud jde o kombinování náslovného čt/št a ř/r uprostřed slova, byly jak v mluveném, tak v písemném projevu mladých mluvčích zaznamenány všechny čtyři moţné kombinace: štir-, čtir-, štiř- i čtiř-. Zápisy štyry a čtyry, které nejtypičtěji odpovídají mluvenému úzu oblasti, svědčí o uvědomělosti respondentů při vyplňování dotazníku, případně o nedostatečné znalosti spisovné kodifikace (ku prospěchu výzkumu).

4.2.4 Zjednodušování výslovnosti konsonantických skupin133 Skupiny dvou a více konsonantů jsou v mluveném projevu často zjednodušovány pro usnadnění výslovnosti. Protoţe se jedná převáţně o výslovnostní jev, písemný dotazník se na něj nezaměřoval, s výjimkou skupiny ct v zakončení infinitivů sloves, kde je elize koncového t regionálně vázaná. Skupina kd ve slovech „kdyţ“, „kdyby“ byla celkově mírně častěji realizována noremně s asimilací znělosti jako gd neţ s elizí iniciálního konsonantu jako d (viz tab. 8). V některých

132 Brabcová (1987, s. 46) povaţuje výslovnost [čtiri] v mluvě dětí v Praze a středních Čechách téměř za „noremní prvek“; výslovnost s náslovným š překvapivě neuvádí, přestoţe v dřívějším výzkumu v Brandýse nad Labem (Brabcová 1973, s. 66) naopak zaznamenala pouze výslovnost [štiri]. 133 K výskytu výslovnostního zjednodušování ve středních Čechách srov. Brabcová 1987, s. 46. Formy dyby, dycky, dyš, kerý, prazňiny zaznamenala i Valíková (1971, s. 24–25) v Havířově a hodnotí je jako přítomné „v běţné neoficiální mluvě na celém území“ (potvrzuje Svěrák 1971, s. 27nn, v brněnském materiálu). Výslovnostní zjednodušování je tedy typické pro běţnou mluvu všeobecně, nejen pro mluvu v Čechách; srov. i Hoffmannová in Hoffmannová a kol. 2016, s. 48. 95 lokalitách jsme však zaznamenali výraznou převahu první nebo druhé varianty (povaţujeme to za náhodný jev) a obě varianty se mohly i střídat v projevu téhoţ mluvčího: ale diš, hlavňe gdiš je třeba zima (Cheb). V jednoslabičných slovech zakončených vokálem „kdy“, „kde“, „kdo“ k výslovnostnímu zjednodušování nedocházelo. Skupina vžd ve slovech „vţdycky“, „vţdyť“ byla s noremní výslovností vţd zaznamenána ojediněle v různých lokalitách, a na základě dřívějších poznatků jsme výskyt této varianty neočekávali vůbec. Nejtypičtějším výsledkem výslovnostní asimilace v této skupině je osamocené d – dicki, diť; vyskytovaly se i dvojsouhláskové kombinace ţd a vd. Podíl jednotlivých variant v tabulce 8 je jen hrubě orientační, protoţe výslovnost i u jednotlivých mluvčích kolísala a mnohdy šlo o mezní případy.

Tab. 8 Souhláskové skupiny MLUV MLUV kdyţ, gd- 87 (54,7 %) jestli -stl- 0 kdyby d- 72 (45,3 %) -sl- 5 (21,0 %) vţdycky, vţd- 5 (5,2 %) -s- 19 (79,0 %) vţdyť ţd- 16 (16,7 %) vlastně -stň- 3 (11,0 %) vd- 2 (2,1 %) -sň- 24 (89,0 %) d- 73 (76,0 %) takhle -ghl- 3 (6,5 %) který, -kt- 8 (62,0 %) -kl- 36 (78,3 %) některý -k- 5 (38,0 %) -gl- 7 (15,2 %)

Skupina kt ve slovech „který“, „některý“ zůstávala častěji zachována, méně často bylo t elidováno za vzniku forem kerí, ňekerí (viz tab. 8). Skupina stl ve slově „jestli“ nebyla ani v jednom případě zachycena v noremní tříčlenné podobě. Respondenti vypouštěli t za vzniku formy jesli, a nejčastěji byla trojice souhlásek redukována jen na s: jesi, esi (viz tab. 8). K elizi náslovného j- viz výše s. 94. Skupina stň ve slově „vlastně“ byla jen zřídka zachycena v noremní podobě, převaţovala elize t s výsledným vlasňe (viz tab. 8). Skupina khl ve slově „takhle“ byla jen ojediněle vyslovena noremně s asimilací znělosti jako taghle. Převládala forma s elizí znělého h a výslednou neznělou výslovností takle. Opakovaně jsme zaznamenali i formu s vypuštěným h a znělou výslovností tagle (viz tab. 8). Skupina ct byla vyslovována bez koncového t v zakončení infinitivu některých sloves („říct“, „ject“, „moct“ – viz 5.5.3): říc, jec, moc; a v zakončení číslovek s formantem -náct: třinác, štrnác, patnác. K elizi t docházelo nepravidelně, souběţně se vyskytovala i výslovnost se zachovanou kombinací ct, např. utlouct. Písemný dotazník obsahoval některé slovesné infinitivy, které by mohly být realizovány bez koncového t. U slovesa jet se tvar jec mezi odpověďmi neobjevil ani jednou. U slovesa upéci byly tvary upéc, upec, upíc doloţeny

96 jednotlivě ve většině lokalit, u slovesa ukrást byl zcela ojediněle zaznamenán tvar ukrác. Přestoţe v mluvených projevech se tvary s elizí koncového t vyskytovaly minoritně, někteří respondenti si jejich existenci ve svém úzu uvědomovali (nebo naopak neuvědomovali) natolik, ţe je zachytili i písemně. Další jednotlivé případy zjednodušování souhláskových skupin ve výslovnosti jsme zaznamenali v mluveném projevu respondentů: „průvodčí“ - prúvočí, „jablko“ - japko, „navštěvovat“ - našťevovat, „babičce“ - babice, „městský“ - mňeskej, „dneska“ - neska, „polštář“ - poštář, „vzpomenout“ - spomenout, „myslím“ - misim, „finanční“ - finačňí. Lexém „prázdniny“ byl pravidelně vyslovován prázňini. Tendence k zjednodušování výslovnosti souhláskových skupin je v mluvě mládeţe výrazná, souvisí s celkově nepečlivou výslovností i rychlým mluvním tempem. Takřka u kaţdé ze sledovaných skupin se však vyskytuje více variant, a to i v projevu jednoho mluvčího. Některé podoby tendují k ustálení, zejména takle, jesi a vlasňe; u dalších lexémů jde spíše o aktuální výslovnostní kolísání.

4.2.5 Zjednodušování výslovnosti vokalicko-konsonantických skupin Běţné je oslabování výslovnosti některých konsonantů v pozici mezi vokály, vedoucí aţ k zániku slabiky. Jev jsme speciálně sledovali na lexémech, které se v zaznamenaných mluvených projevech vyskytly s vyšší frekvencí a ve více lokalitách.

Tab. 9 Skupiny vokálů a konsonantů MLUV PÍS nějak ňejak 5 (3,1 %) - ňák 157 (96,9 %) - protoţe protoţe 1 (8,3 %) - prodţe 3 (25,0 %) - proţe 7 (58,3 %) - pře 1 (8,3 %) - tady tadi 35 (77,8 %) - taji 9 (22,2 %) - tedy teda 23 (92,0 %) - tea 2 (8,0 %) - slabičné m osm 2 (40,0 %) - osum 3 (60,0 %) - sedm 2 (100,0 %) - sahat sahat 0 195 (63,7 %) šahat 1 111 (36,3 %) otevřít (v)ote- 14 (93,3 %) 330 (97,3 %) (v)ode- 1 (6,7 %) 9 (2,7 %)

Ve slovech nějak, nějaký byla dvouslabičná výslovnost ňejak, shodná se spisovnou češtinou, zachycena jen ojediněle, zřejmě jako výjimečný osobní úzus (viz tab. 9). Ve všech

97 lokalitách zcela převaţovala kontrahovaná forma ňák, v českých nářečích v uţším smyslu ustálená (srov. ČJA 5, mapa 396). Nezastihli jsme ţádné přechodné výslovnostní formy mezi ňejak a ňák, na rozdíl od Dejmka (1976, s. 104), který v Přelouči zaznamenal varianty ňeakej, ňeákej ap. Spojka protoţe byla se zřetelnou spisovnou tříslabičnou výslovností zaznamenána pouze jednou (viz tab. 9). V ostatních případech docházelo k redukci druhé slabiky s výsledným prodţe aţ proţe, a jednou bylo vysloveno jen nezřetelné pře. V příslovci tady jsme opakovaně zaznamenali oslabenou výslovnost intervokalického d aţ na taji (viz tab. 9). K oslabování d docházelo řídce i ve slově teda, v obou případech však převaţovalo plně vyslovené intervokalické d: tadi, teda (viz tab. 9). Výslovnost d mezi samohláskami byla nepravidelně oslabená i ve slovech „budu“, „bude“ ap. (Stráţ, Stříbro, Cheb). V této souvislosti poznamenejme, ţe jedním ze západočeských dialektismů je konsonantická změna d > r mezi vokály např. ve slovech bude > bure, ďedeček > ďereček (srov. ČJA 5, s. 451), kterou lze dosud slyšet v projevu nejstarších mluvčích v západočeském vnitrozemí,134 ale u mládeţe v pohraničí jsme ji nezachytili, ani jsme to neočekávali. Ve slově třeba docházelo většinou k různé míře oslabování výslovnosti intervokalického b i sousedících vokálů za vzniku tvarů jako třea, třa, třá, tře. Jednotlivé podoby byly audiálně velmi těţko rozlišitelné, proto neuvádíme jejich frekvence. I v projevu jednoho mluvčího kolísaly a nezdá se, ţe by některá z těchto forem směřovala k lexikalizaci. Tvary budoucího času slovesa jít: „půjdu“, „půjde“ ap. byly téměř pravidelně vyslovovány s elizí j a krátkým u: pudu, pudeš, pude; ojediněle pokračovalo oslabování výslovnosti aţ k redukci takto vzniklého intervokalického d: „půjde“ - pue (Cheb). U tvarů sloves „přijít“, „vyjít“ skupina ij splynula v dlouhé í: přídu, vídu atd. (frekvence neuvádíme). Slabičné m ve skupinách sm („osm“) a dm („sedm“) bylo v mluvených projevech zaznamenáno s opěrným vokálem u i bez něho (tab. 9); dokladů je celkově málo pro vyhodnocení úzu v mluvě mládeţe. K dalším, opakovaně se vyskytujícím příkladům zjednodušené výslovnosti patří „úplně“ - upe, „takový“ - takí, „prosím tě“ - prosinťe, „dělat“ - ďeat; jednotlivě jsme zaznamenali kontrakce jako „potřeboval“ - potřəval, „nevím“ - nem, „tadyhle“ - tajhle,135 „přijímačky“ - přímački. Tímto způsobem mohlo splynout i více krátkých slov za sebou, typicky „to je“ - tje aţ tje (zaznamenáno opakovaně ve více lokalitách). Artikulace slabik a jednotlivých hlásek mohla

134 Jaklová (1997a, s. 70) zachytila v chodském Postřekově formy bure, storola uţ pouze u tehdejší nejstarší generace. Z Plzeňska známe např. lexikalizovanou formu paresát. 135 Srov. ČJA 5, s. 512, 514 – zjednodušená artikulace taji-, taj- je běţná ve většině českých nářečí v uţším smyslu. 98 při nepečlivé výslovnosti splývat aţ do neurčitého uskupení zvuků, zvláště u frekventovaných výplňkových slov jako „normálně“. Uvedené podoby s redukovanou výslovností se vyskytovaly vţdy vedle podob s výslovností noremní, varianty kolísaly i v projevu jednoho mluvčího. Podoby paňíčelka a pančelka/paňčelka vzniklé zjednodušenou výslovností spojení „paní učitelka“ lze hodnotit jako lexikalizované a vyskytly se ve většině lokalit. Zjednodušování výslovnosti této frekventované lexikální jednotky ovšem můţe různými cestami vést aţ např. k podobě paňíčeka nebo pučelka. Podobně jako v případě souhláskových skupin, také oslabenou výslovnost vokalicko- konsonantických skupin hodnotíme většinou jako jev probíhající aktuálně v konkrétní promluvě, související s rychlostí promluvy a tím i s celkově nedbalou výslovností.

4.2.6 Další jednotlivé konsonantické alternace - s/š ve slově šahat. V mluveném projevu byl lexém zaznamenán pouze jednou ve formě šahat (Karlovy Vary, mluvčí ruské národnosti). Poloţku sahat obsahoval také písemný dotazník (viz tab. 9). Mezi odpověďmi celkově převaţovala forma sahat, zastoupení varianty šahat však bylo rovněţ významné (v Nejdku a Lázních Kynţvart dokonce většinové), a protoţe i u této poloţky důvodně předpokládáme nerealistické nadhodnocení spisovné varianty sahat v písemném projevu, lze očekávat, ţe v mluveném úzu by forma šahat měla ještě vyšší zastoupení.136 - ote-/ode- v prefixu „otevřít“ – v mluvených projevech pouze jednou doloţeno vodevřít (viz tab. 9). Poloţku otevřít obsahoval také písemný dotazník a výsledky získané oběma metodami jsou mimořádně ve shodě, prefix v podobě (v)ode- se vyskytl jen ojediněle, i kdyţ ve většině lokalit. ČJA (5, mapa 294) uvádí v celých západních Čechách (ne však v pohraničních městech) tvar odevřít nedubletně, úzus mládeţe v pohraničí se tedy od stavu ve vnitrozemí zřejmě odchyluje a tenduje k formě shodné se spisovnou češtinou.

136 Geografické rozšíření varianty šahat přesněji neznáme, SSJČ ji označuje jako obecnou. 99

5. Tvarosloví

Velká část rozdílů v deklinaci a konjugaci mezi spisovnou češtinou a mluvou mládeţe v pohraničí má povahu hláskoslovných odlišností (především vokalických) vázaných na určitou morfematickou pozici, o nichţ jsme pojednali v kap. 4. Na některé z nich zde pouze odkáţeme, jiné rozebereme podrobněji. V tabulkách označujeme čistě hláskoslovné alternace znakem #.

5.1 Substantiva

V akuz. sg. m. neţ. se v mluvených projevech příleţitostně vyskytlo ţivotné sklonění: chci noudbuka, aňi mobila mít nemúţem, resetli kompa. Vesměs se jedná o názvy moderní výpočetní techniky a ţivotná deklinace naznačuje neformální vztah mládeţe k těmto předmětům.137 Srov. také frazeologická spojení dát si spicha (s. 169), dostat búra (,známku pětku‘, s. 165).

V lok. sg. m. neţ. typu hrad a n. typu město je ve spisovné češtině přípustná koncovka -e i -u, distribuci ke konkrétnímu lexému ovlivňuje více faktorů138 a v projevech našich respondentů jsme také zaznamenali oba typy koncovek. Pro typ hrad jsme měli k dispozici poměrně velký vzorek dokladů z mluvených projevů (srov. tab. 10). Koncovka -u celkově převaţovala (v souladu s poznatkem o větším zastoupení -u v Čechách a -e na Moravě),139 distribuce koncovek se částečně lišila podle zakončení. Zadní vokál u výhradně následoval po k (na učňáku, v pořátku, po písku, v paneláku aj.), h (v prúbjehu, na rohu), n (v plánu) a r (ve Špáru, na intru), kde by koncovka -e vyţadovala palatalizaci předchozího konsonantu.140 Pouze -u bylo dále zaznamenáno po b (v Chebu), m (v konzumu, na telegramu), s a z (na noťasu, na srazu). Výhradně -e následovalo po v v toponymech zakončených na -ov141 (v Chomutovje, v Tachovje × předpokládáme spíše *v chovu, *na lovu ap.). K dalším konsonantům byly přidělovány obě koncovky: l (v areálu,

137 Dejmek (1976, s. 110) popisuje tento jev „u názvů blízkých, milých předmětů, hraček apod.“ a „u jmen souvisejících se zájmovou činností mluvčího“. Jako rys běţně mluvené komunikace jej uvádí Hoffmannová in Hoffmannová a kol. 2016, s. 48. 138 Pro podrobný rozbor situace ve spisovné češtině viz Svobodová in Pravdová a Svobodová 2014, s. 259nn, 297nn; situaci v dialektech češtiny charakterizuje Kloferová in ČJA 4, s. 130–132, 142. 139 Srov. Kloferová in ČJA 4, s. 130; Svobodová in Pravdová a Svobodová 2014, s. 259, s. 297. 140 „Běţně mluvený jazyk, jak se zdá, se těmto alternacím spíše vyhýbá.“ (Dejmek 1976, s. 114) 141 Srov. Svobodová in Pravdová a Svobodová 2014, s. 260. 100 v mobilu × v sále), i s nutností palatalizace konsonantu: t (při testu, v tekstu, na netu, v parlamentu × v sešiťe, na víleťe, o ţivoťe). Po d bylo zaznamenáno pouze -u (v klidu × předpokládáme *po objeďe). Některá z uvedených slov byla zaznamenána opakovaně i v různých lokalitách, koncovka lok. sg. však pro ţádné z nich nevariovala. Docházíme k závěru, ţe pro konkrétní lexém je v mluvě mládeţe ustálena jedna z obou moţných koncovek a část rozdílů lze vysvětlit pravidlem, podle něhoţ (nověji142) přejatým slovům je přidělována spíše koncovka -u. U typu město se v mluvených projevech vţdy vyskytovalo zakončení -u po k (v Tesku, na Chocku, v áčku), v ostatních případech pouze -e (na kole) i s nutností palatalizace předchozího konsonantu (v kiňe, ve Stříbře, na mísťe, ve mňesťe, v létě). V písemném dotazníku byl sledován lokál slova maso. Varianta v mase převaţovala nad variantou v masu, coţ je ve shodě se zjištěním ČJA pro Čechy (ČJA 4, mapa 83); srov. tab. 10.

Tab. 10 Lok. sg. m., n. MLUV PÍS hrad -u 34 (82,9 %) - -e 7 (17,1 %) - město -u 3 (33,3 %) 104 (30,1 %) -e 6 (66,7 %) 241 (69,9 %)

V instr. sg. n. typu stavení někdy dochází k hláskoslovné alternaci í/i před koncovým m (viz s. 90): s prominuťím, s vjenováňím – před zvoňeňim, z dovoleňim, poměr obou variant v mluvených projevech byl 2:2.

V nom. pl. m. ţiv. typu páni, muţi je pro západočeské dialekty charakteristický dlouhý vokál í v koncovce, v severní části západočeského pohraničí (Karlovarsko, Chebsko) je však předpokládáno spíše krátké i ve shodě se spisovnou češtinou (srov. ČJA 4, mapa 90). Údaje z nahrávek mluveného projevu potvrzují, ţe dlouhé í je v tomto typu řídké (viz tab. 11). Bylo zaznamenáno v lexémech Slovácí, Ostravácí, Ukrajincí a Vjetnamcí; tato slova byla současně zaznamenána i s krátkou kvantitou, někdy i v projevu téhoţ mluvčího. Skutečnost, ţe všechny doklady s dlouhým í jsou propria, povaţujeme spíše za náhodu při nízkém celkovém počtu dokladů, nelze však vyloučit ani vliv expresivity. Krátké i naprosto převaţovalo; nejfrekventovanější byly v materiálu tvary s -c- v nom. pl. (prvňáci, sedmáci, osmáci, áčáci, kluci, Rusáci, Turci, Plzeňáci, Moraváci), ale vyskytly se i tvary s jiným konsonantem (policajťi, cikáňi, čerťi, bezdomáči, áčkaři, papaláši, moderátoři, idijoťi), které by podle našich zkušeností také mohly být – v západočeském vnitrozemí běţně jsou – realizovány

142 K tomu Svobodová in Pravdová a Svobodová 2014, s. 297. Sál je rovněţ slovo přejaté, ale uţ před delší dobou a v češtině více zdomácnělé neţ areál, mobil; také IJP uvádí tvar lok. sg. sále na prvním místě. 101 s dlouhou kvantitou v koncovce. Ani skutečnost, ţe jde o poměrně nově přejatý lexém (moderátor), by přidělení dlouhého koncového í bránit neměla. Alternativní tvary typu pánové byly v mluvených projevech doloţeny pouze pro antroponyma,143 a to častěji s koncovým dlouhým é ve shodě se spisovnou češtinou (Rusové, Čipmankové, Romové), nebo s koncovým krátkým e (Rusove, Romove, Turkove), coţ je varianta pravidelná pro většinu území českých nářečí v uţším smyslu (srov. ČJA 4, mapa 92, pro jiné deklinační typy s týmţ výsledkem i mapy 93, 94). Z příkladů je zřejmé, ţe jednotlivé lexémy v zakončení kolísají (srov. také výše doklad Turci z téţe lokality jako Turkove). Nom. pl. slova učitel byl vţdy realizován jako učitelé (ČJA 4, mapa 93, jej dokládá pro severní část pohraničí spolu s hláskovou variantou učitele, pro Tachov a západočeské vnitrozemí uvádí jako převaţující učitelove). Pro deklinační typ předseda jsme v mluvených projevech zaznamenali pouze jeden doklad hokejisťi (jde o podtyp policista144), také zde by byla moţná dlouhá kvantita v koncovce. V písemném dotazníku jsme tvary nom. pl. m. ţiv. sledovali u lexémů kluk, Novák, soused, syn a kuchař. V tabulce 11 jsou uvedeny jednak všechny poloţky samostatně kromě poloţky Novák (viz 5.2.4), jednak souhrnná frekvence zakončení -i/-í (kluci/í, Nováci/í, souseďi/í, siňi/í) a -ové/-ove (Novákové, sinové/e). Tvary s dlouhým í byly zastiţeny ojediněle, v různých lokalitách, coţ je v souladu s údaji z mluveného projevu. U koncovky -ové ve variantě s krátkým koncovým vokálem -ove bychom naopak vzhledem k relacím z nahrávek očekávali vyšší frekvenci. U lexému soused respondenti výrazně upřednostňovali nespisovné i-ové zakončení před spisovným é-ovým (v souladu s územ na většině českého území, srov. ČJA 4, mapa 91) – koncovka é je přece jen příliš „nápadně spisovná“, srov. 4.1.2. U lexému syn platil celkový poměr koncovek -ové/-ove : -i/-í 2:1 zhruba i pro jednotlivé lokality. Je pozoruhodné, ţe ČJA (4, mapa 92) uvádí typ syni z pohraničních měst pouze v Tachově, v západočeské nářeční podskupině mapuje typ syní (dubletně s synove), a typ syni s krátkým koncovým i se pak vyskytuje v podstatě aţ na Moravě, kdeţto v našem výzkumu se v pohraničí ukázal jako druhý nejčastější, navíc moţná co do absolutní frekvence podhodnocený, protoţe variantu sinové favorizovala shoda se spisovnou češtinou (srov. i hyperkorektní odpovědi siné). K lexémům Novák, kuchař byla koncovka -ové přiřazována zcela okrajově.

143 Srov. Fic in ČJA 4, s. 152: koncovka -ové je prostředkem vyjádření personálnosti, především u neodvozených substantiv a osobních vlastních jmen, jeţ mají značkový charakter. Distribuci koncovek -i, -é, -ové u deklinačního vzoru pán a jeho podtypů pedagog, občan, konšel a student podrobně rozebírá Vondráček in Štícha a kol. 2013 (s. 318nn) a dochází k závěru, ţe zde spolupůsobí mnoho faktorů a i jednotlivé lexémy se liší v tom, zda je pro ně pevně ustálena jedna z uvedených koncovek, nebo kolísají. 144 Pro spisovnou češtinu se připouštějí koncovky -é i -i (Vondráček in Štícha a kol. 2013, s. 327). 102

Dotazník dále obsahoval poloţku nom. pl. m. neţiv. dny; naprostá většina respondentů zvolila tvar dni, jen ojediněle se objevila varianta dňi145 (srov. ČJA 4, mapa 101) – tab. 11. V mluvených projevech byl zachycen pouze tvar dni pro nom. a akuz. U poloţky nom. pl. f. noci zcela převaţoval tvar noci; minoritní variantu noce (srov. ČJA 4, mapa 116) nepřipouští IJP jako spisovnou.

Tab. 11 Substantiva, nom. pl. MLUV PÍS MLUV PÍS pán -i 38 (74,5 %) 1237 (85,6 %) syn sinové 0 184 (65,3 %) -í 2 (3,9 %) 17 (1,1 %) sinove 0 4 (1,4 %) -ové 7 (13,7 %) 187 (12,9 %) siňi 0 91 (32,3 %) -ove 4 (7,8 %) 4 (0,3 %) siňí 0 1 (0,4 %) muţ -i 13 (86,7 %) - siné 0 2 (0,7 %) -í 2 (13,3 %) - kuchař kuchaři 0 316 (97,8 %) učitelé 6 - kuchaří 0 3 (0,9 %) předseda hokejisťi 1 - kuchařové 0 4 (1,2 %) soused souseďi 0 241 (70,3 %) den dni 3 (100,0 %) 320 (97,0 %) souseďí 0 5 (1,5 %) dňi 0 10 (3,0 %) sousedé 0 97 (28,3 %) noc noci 0 330 (98,5 %) kluk kluci 0 641 (98,9 %) noce 0 5 (1,5 %) klucí 0 7 (1,1 %)

V dat. pl. je repertoár koncovek v češtině pestrý (srov. ČJA 4, s. 224), promítají se do něj rozdíly morfologického i hláskoslovného původu, a v projevu mládeţe ve studované oblasti jsme zachytili větší část tohoto spektra, srov. tab. 12.

Tab. 12 Substantiva, dat. pl. MLUV PÍS PÍS pán / kluk -úm # 8 (88,9 %) 287 (89,1 %) slepice slepicím # 292 (93,6 %) -um # 0 30 (9,3 %) slepicim # 12 (3,8 %) -om 1 (11,1 %) 1 (0,3 %) slepicom 1 (0,3 %) klucím 0 2 (0,6 %) slepicem 2 (0,6 %) klucim 0 1 (0,3 %) slepicám 3 (1,0 %) klukám 0 1 (0,3 %) slepicúm 1 (0,3 %) stromek stromkúm # 0 313 (93,7 %) slepicejm 1 (0,3 %) stromkum # 0 6 (1,8 %) kuře kuřatúm 290 (92,1 %) stromkom 0 1 (0,3 %) kuřatum 21 (6,7 %) stromkám 0 14 (4,2 %) kuřatom 2 (0,6 %) kůň koňím 2 (100,0 %) - kuřatám 2 (0,6 %) ţena -ám # 3 (100,0 %) 316 (96,6 %) Pardubice Pardubicím # 304 (95,9 %) -am # 0 11 (3,4 %) Pardubicim # 6 (1,9 %) Pardubicúm # 5 (1,6 %) Pardubicum # 1 (0,3 %) Pardubicom 1 (0,3 %) lidé lidem 176 (90,7 %) liďím 17 (8,8 %) lidom 1 (0,5 %)

145 SSJČ i IJP uvádí tvar dni na prvním místě. 103

V mluvených projevech byly zaznamenány převáţně koncovky shodné se spisovnou češtinou: -úm s dlouhým vokálem (m. ţiv.: klukúm, cikánúm, doktorúm, učitelúm; pomn.: Vánocúm – srov. ČJA 4, mapa 150: koncovka -um s krátkým vokálem je na českém území územně nejrozšířenější a byla zachycena také ve všech pohraničních městech); -ím pouze s dlouhým vokálem (m. ţiv.: koňím; s.: videjím146); -ám s dlouhým vokálem (ţ.: učitelkám, Ňemkám, osmičkám). Ke krácení vokálů před m v koncovce dat. pl. viz výše s. 83nn. Tvar s koncovkou -om, typickou pro západočeská nářečí, byl doloţen ve Stříbře: Slovákom. V písemných dotaznících byl sledován dat. pl. u slov stromky, Pardubice (v 2. verzi dotazníku Kraslice), kluci, Novákovi (zde komentujeme pouze jmenné sklonění, tj. vlastně tvary od základu Nováci; frekvence viz v kap. 5.2.4), lidé, slepice, kuřata. Tabulka 12 zachycuje kaţdou poloţku zvlášť a dále souhrn pro jednotlivé koncovky. Nejfrekventovanější koncovka -úm/-um byla preferována v tvarech stromkúm, klukúm, kuřatúm (kde je varianta s dlouhým ú spisovná a varianta s krátkým u široce rozšířená ve středních, jiţních a severovýchodních Čechách a na západě Moravy, srov. ČJA 4, mapa 150, 151, 157, srov. také výše krácení ú před m, s. 91) i Novákúm (srov. ČJA 4, mapa 224: souvislé areály tvarů Novákúm, Novákum leţí od naší zájmové oblasti poměrně daleko, ale v pohraničních městech tyto varianty byly zaznamenány, zřejmě jako výsledek působení spisovné češtiny, a také v našem výzkumu byla varianta Novákúm patrně nadhodnocena pod vlivem spisovné češtiny). Jen ojedinělí respondenti naproti tomu uvedli tvary Pardubicúm, Pardubicum a pro název města „Kraslice“ nebyla u-ová koncovka v našem výzkumu zastiţena ani jednou, přestoţe podle ČJA (4, mapa 164) je rozšíření koncovky -um obdobné jako u tvarů stromkum, klukum a je mapována i v Chebu a v Tachově. Tvar slepicúm, který uvedl jeden respondent ze Stříbra, hodnotíme nejspíše jako momentální váhání nad dotazníkem (srov. ČJA 4, mapa 161 pro poloţku nohavicím – tvary s -um se vyskytují souvisle ve východní části severovýchodočeské podskupiny a roztroušeně v jednotlivých českých lokalitách). Koncovka -ám/-am byla jako jediná uváděna pro dat. slova holky. Řídce se vyskytl i tvar stromkám (v různých lokalitách, opakovaně v Nejdku) a ojediněle klukám, kuřatám, slepicám a Novákam. Unifikovaná koncovka dat. pl. -am má areál na severozápadě středočeské podskupiny téměř v sousedství studované pohraniční oblasti, takţe je moţné, ţe některé odpovědi se zakončením -ám v našem materiálu (dlouhé á pod vlivem spisovné ortografie) zastupují právě tento typ.

146 IJP uvádí na prvním místě pro dat. pl. tvar videům. 104

Koncovka -ím/-im byla v souladu se spisovnou češtinou nejtypičtější pro slova Pardubice (historicky jde o maskulinum) a slepice. V několika lokalitách jsme zaznamenali i tvar liďím (v ČJA 4, mapa 154, je to málo rozšířená varianta, zastoupená v jiţních Čechách a na jihozápadě Moravy). Jen ojediněle se vyskytly tvary klucím, klucim (ČJA 4, mapa 150, uvádí klucim pouze v jedné lokalitě na Náchodsku). Tyto varianty povaţujeme spíše za výsledek váhání respondentů, jak utvořit poţadovaný tvar – hyperkorekci, a jejich výskyt v pravidelném mluveném úzu studované oblasti nepředpokládáme. Koncovka -om je v západočeských dialektech unifikovaná pro dat. pl. všech rodů, ale v současném úzu i ve vnitrozemí podle našich poznatků velmi ustupuje. V dotazníku byla zastiţena jednotlivě pro všechny sledované lexémy (pouze tvar *holkom se nevyskytl, ale není vyloučen, srov. ČJA 4, mapa 159 a západočeské husom), a to v Nejdku, Plané a opakovaně ve Stříbře. Koncovka -em u tvaru lidem je v souladu se spisovnou češtinou. Tvar slepicem (Tachov, Lázně Kynţvart) by mohl souviset s tvaroslovím západočeských dialektů (ČJA 4, mapa 161 dokládá z několika západočeských lokalit tvar nohavicem), vzhledem k ojedinělému výskytu však tyto odpovědi hodnotíme spíše jako náhodnou odchylku.

V akuz. pl. m. ţiv. bylo zcela ojediněle – ve Stříbře – zaznamenáno v mluveném projevu uţití tvaru nominativu: lupeni pro králíci. Tento jev se v rámci českého jazykového území vyskytuje především v severovýchodočeské podskupině a přilehlých oblastech, ale právě i na Stříbrsku (srov. ČJA 4, mapy 166, 167, 168).

V lok. pl. všech rodů (tab. 13) byly v mluvených projevech koncovky distribuovány převáţně v souladu se spisovnou češtinou: -ách (školách, dekách, Čechách, prázňinách aj.), -ech (víkendech, filmech, letech, Varech, Lubech), -ích (lavicích, počítačích, Domaţlicích, Ribářích aj.). Nekoncové í v této koncovce nikdy nebylo střídáno krátkým i ani diftongem ej, kdeţto á v koncovce -ách běţně alternovalo s krátkým a (viz výše s. 83). Slova rodu muţského neţivotného, pro něţ spisovná kodifikace připouští variantně koncovky -(c)ích nebo -(k)ách, byla zaznamenána pouze v druhé formě a s krátkým a: šuplíkach, drobákach. Tvary typu *šuplících jsou pro běţný úzus znevýhodněny střídnicí k/c (srov. téţ níţe klucích). Doklad čásťích dokazuje kolísání tohoto lexému mezi vzory kost a píseň. V písemném dotazníku byl tvar lok. pl. sledován pro lexémy holky, kluci, nohavice a okna. Tvar klukách (prakticky celočeský – ČJA 4, mapa 169) zatím spisovná kodifikace nepřipouští, ale spisovnost tvaru klucích je natolik nápadná, ţe jej na rozdíl od některých

105 jiných poloţek uvedla jen menšina respondentů. U ojediněle doloţených tvarů nohavicách, nohavicach nemůţeme kromě analogie vyloučit ani vliv dialektu, a to geograficky blízkého areálu na severozápadě středočeské podskupiny (ČJA 4, mapa 180); tvar nohavicech, v ČJA hojně dokládaný v západočeském vnitrozemí, se v našem materiálu neobjevil. Tvary oknách, oknach uvedli respondenti z většiny lokalit, tvar s koncovkou -ách je rozšířen na většině českého území a tvar s koncovým -ach má velký areál na západě a severozápadě Čech (ČJA 4, mapa 176).

Tab. 13 Substantiva, lok. pl. PÍS MLUV PÍS kluk klukách 89 (65,4 %) okno oknech 0 173 (90,6 %) klukach 4 (2,9 %) oknách 0 17 (8,9 %) klucích 43 (31,6 %) oknach 0 1 (0,5 %) holka holkách 303 (98,7 %) souhrn koncovek -ách (f.) 11 412 holkach 4 (1,3 %) (nejsou vţdy -ach (f.) 8 10 nohavice nohavicích 313 (98,7 %) vzájemně variantní, -ach (m.) 3 nohavicách 3 (0,9 %) proto neuvádíme %) -ích 10 356 nohavicach 1 (0,3 %) -ech 15 173

V instr. pl. (tab. 14) byly v mluvených projevech koncovky všech rodů převáţně unifikovány na -ma, coţ je v souladu se stavem v nářečí většiny Čech:147 např. kamarádama, osmákama, dúchotcema, příbuznejma, lidma; rukama, holkama; oknama, ďetma. Ojediněle byl doloţen spisovný tvar, v obou případech pro m. ţiv.: s kamarádi (Karlovy Vary, mluvčí ruského původu), s učiteli (Aš).148 V písemném dotazníku měli respondenti utvořit instrumentál ke slovům poslanci, kuchaři, Novákovi (zde hodnotíme pouze jmenné tvary typu Nováki, Novákama ap.; k sloţeným tvarům Novákovími ap. se vrátíme dále, kap. 5.2.4), koně a vejce. V tabulce 14 uvádíme kaţdou poloţku zvlášť a souhrn pro jednotlivé koncovky. Ve všech případech kromě rodinného jména byly výrazně preferovány tvary shodné se spisovnou češtinou (poslanci, kuchaři, koňmi/koňi,149 vejci), které bychom v mluveném projevu povaţovali za spíše nepravděpodobné, nelze však úplně vyloučit vliv dialektu, protoţe v jihozápadočeské nářeční podskupině se tyto tvary skutečně historicky vyskytují (srov. zejm. ČJA 4, mapy 184, 191 a v západočeském úseku běţné tvary sousedi, vejci). U jména Novákovi převaţovala varianta

147 A nejen Čech: Svěrák (1971, s. 46nn) dokládá tyto tvary v Brně jako všeobecné. 148 Kravčišinová a Bednářová (1968, s. 312–313) zjistily, ţe mluvčí ochotněji uţívali spisovné tvary slov, jestliţe by unifikovaný nespisovný tvar byl o slabiku delší (páni, domi × pánama, domama). Oba spisovné doklady z našeho mluveného materiálu (kamarádi, učiteli) jsou také tohoto typu, na druhé straně v případech osmákama, dúchotcema, oknama máme doloţeny pouze „dlouhé“ tvary. K rozhodnutí, zda je úspornost vyjádření silnější faktor neţ jednotná nespisovná koncovka, bychom potřebovali větší vzorek. 149 SSJČ i IJP uvádí tvar inst. pl. koni dokonce na 1. místě. 106

Novákama realistická i pro ţivou mluvu. U dalších tvarů bylo zakončení -ma vţdy frekventovanější neţ zdánlivě spisovné -mi, tedy v souladu s mluveným územ. Pozornost zasluhuje i diference ve vokálu před -ma/-mi. V areálu na severozápadě středočeské nářeční podskupiny se vyskytuje unifikovaná koncovka -ama pro různé deklinační typy (srov. ČJA 4, mapy 185, 186, 187, 191, 195), a s tímto dialektismem můţe tedy souviset ojedinělý výskyt tvarů poslancama, kuchařama, vejcama v dotazníku. V instr. slova koně je nepřítomnost vokálu charakteristická pro většinu Čech, tvar koňema byl výzkumem pro ČJA zaznamenán v některých českých městech, ne však v západočeském pohraničí (ČJA 4, mapa 187). Slovo vejce se účastníkům výzkumu pravděpodobně skloňovalo obtíţně, jeden z nich si šalamounsky pomohl tvarem vajíčkama.150 Odpovědi vejcma a vejcima hodnotíme jako výsledek této nejistoty. Tvary s kořenem vajc- (historicky původním, recentně východomoravským a slezským – ČJA 4, mapa 191, ČJA 3, mapa 232) se sice vyskytly u respondentů, kteří uvedli rodinný původ z Moravy, ale pravděpodobnějším vysvětlením je kontaminace s lexémem vajíčko.

Tab. 14 Substantiva, instr. pl. PÍS MLUV PÍS poslanec poslanci 246 (74,6 %) vejce vejc- 0 317 (99,1 %) poslancema 73 (22,1 %) vajc- 0 3 (0,9 %) poslancama 1 (0,3 %) -cem- 0 88 (91,7 %) poslancemi 9 (2,7 %) -cam- 0 6 (6,25 %) poslancami 1 (0,3 %) -cim- 0 1 (1,0 %) kuchař kuchaři 153 (54,6 %) -cm- 0 1 (1,0 %) kuchařema 113 (40,4 %) -ma 0 84 (86,6 %) kuchařama 13 (4,6 %) -mi 0 13 (13,4 %) kuchařima 1 (0,4 %) vajíčkama 0 1 kůň koňma 85 (25,2 %) souhrn -ma 34 (94,4 %) 490 (35,4 %) koňmi 191 (56,5 %) koncovek -mi 0 224 (16,2 %) koňema 19 (5,6 %) -i 2 (5,6 %) 669 (48,4 %) koňemi 7 (2,1 %) koňi 36 (10,7 %)

5.2 Adjektiva

5.2.1 Adjektiva měkké deklinace U adjektiv typu jarní mohou v západočeském pohraničí nastávat odchylky, které nejsou specifické pro tuto kategorii: unifikace koncovek tvarů instr. pl. všech rodů na -ma (srov. výše s. 106 a také dále s. 112) a krácení í před m v koncovce -ím lok. a instr. sg. m. a n. (s. 90).

150 Pro drůbeţí vejce je v západních Čechách běţnější lexém vajíčko neţ vejce – v nahrávkách mluveného projevu bylo zachyceno pouze slovo vajíčko (ve Stříbře při popisu receptu na bramborák), srov. také ČJA 3, mapa 232. 107

Z těchto tvarů byl v našem výzkumu zaznamenán pouze instr. sg. zpodstatnělého adjektiva tříďňim (učitelem). Písemný dotazník sledoval adjektivum cizí (tvar nom. sg. m. ţiv. v pozici jmenného přísudku ve spojení on je tady cizí). Tvar cizej podle tvrdé adjektivní deklinace byl zaznamenán zřídka, v různých lokalitách; ČJA 5, mapa 30 jej dokládá jako dubletní v části západních Čech a ve všech pohraničních městech. V mluveném projevu jsme zastihli pouze tvar cizí, viz tab. 15.

Tab. 15 Měkká adjektiva, nom. sg. MLUV PÍS cizí cizí 2 (100,0 %) 296 (96,7 %) cizej 0 10 (3,3 %

5.2.2 Adjektiva tvrdé deklinace V singuláru adjektiv rodu muţského a středního se na odlišnostech od spisovné normy podílejí především vokalické střídnice (viz výše s. 85, 88) - tab. 16:

Tab. 16 Tvrdá adjektiva, sg. MLUV PÍS m. nom. + akuz. -ej, typ dobrej 124 (93,9 %) 675 (52,2 %) neţiv. -í, typ dobrý 8 (6,1 %) 617 (47,8 %) m. gen. + akuz. ţiv. -ího, typ dobrýho 6 (100,0 %) - m. dat. -ímu, typ dobrýmu 2 (100,0 %) - m. lok. -ím, typ dobrým # 1 (33,3 %) 134 (39,5 %) -im, typ dobrym # 2 (66,6 %) 98 (28,9 %) -ém, typ dobrém 0 107 (31,6 % m. instr. -ím, typ dobrým # 1 (25,0 %) - -im, typ dobrym # 3 (75,0 %) - n. nom. + akuz. -í, typ dobrý 135 (99,3 %) 536 (58,5 %) -é, typ dobré 1 (0,7 %) 381 (41,5 %) n. gen. -ího, typ dobrýho 4 (80,0 %) - -ého, typ dobrého 1 (20,0 %) - n. dat. -ímu, typ dobrýmu 0 191 (58.6 %) -ému, typ dobrému 0 135 (41,4 %) n. lok. -ím, typ dobrým # 0 101 (32,9 %) -im, typ dobrym # 0 84 (27,4 %) -ém, typ dobrém 0 120 (39,1 %) -em, typ dobrem 0 2 (0,7 % n. instr. -ím, typ dobrým 1 - f. gen. -í, typ dobrý 4 (80,0 %) 538 (59,6 %) -é, typ dobré 1 (20,0 %) 357 (39,5 %) -ej, typ dobrej 0 8 (0,9 %) f. dat. -í, typ dobrý 6 (100,0 %) - f. lok. -í, typ dobrý 11 (100,0 %) 546 (61,8 %) -é, typ dobré 0 321 (36,3 %) -ej, typ dobrej 0 17 (1,9 %)

V nom. m. ţiv. i neţiv. a akuz. m. neţiv. alternuje í (z pův. ý) / ej (dobrej kámoš, Fanda je ďivnej, fšeobecnej gimpl, zelenej barák, test bil červeňe viplňenej, mňeli namletej mák, 108 uďelali novej opchod). Varianty s diftongem v mluveném projevu zcela převaţovaly bez ohledu na to, zda šlo o přívlastkové nebo přísudkové postavení adjektiva. Většina dokladů tvarů s í shodných se spisovnou češtinou byla příznaková (ustálená citátová spojení: víchovní poratce, čtenářskí deňík, dobrí den; odborný výklad: určití počet; ironie: malí človjek). V písemném dotazníku převaţovaly tvary s ej pouze mírně, vysoké zastoupení tvarů s í reálné běţné mluvě mládeţe neodpovídá. V nom. a akuz. n. alternuje é/í (strašní vedro, posvátní zvíře, to je trapní, to nebilo moţní). Většina adjektiv středního rodu se vyskytovala jako jmenná část přísudku. Jediný doklad tvaru se spisovnou koncovkou é v zaznamenaných mluvených projevech (špatné visvječeňí) byl vysloven spíše s neurčitým koncovým vokálem. Převaha tvarů s koncovým í v písemném dotazníku byla v tomto případě výrazná. V gen., dat., lok. m. a n. a v akuz. m. ţiv. alternuje nekoncové é/í (úloţišťe jaderního otpadu, lickímu sluchu, ve Svatím Kříţi, ňeco pjekního). Spisovné é bylo v mluvených projevech doloţeno pouze jednou v gen. tvaru toponyma z Krásného Údolí (ale do Králofskího Poříčí). Nekoncové í v lokálu můţe alternovat ještě s i, viz níţe. Písemný dotazník sledoval tvary dat., lok. n. a lok. m. neţ., pro kaţdou z uvedených morfologických situací byly výsledky poněkud odlišné. V dat. n. a lok. m. převaţovaly tvary s í. V lok. n. nejvíce respondentů volilo koncovku -ém, tento výsledek však při porovnání s dalšími poloţkami hodnotíme jako nepřiměřeně spisovný a mluvenému úzu neodpovídající. Tvar lokálu je kromě úţení nekoncového vokálu ovlivněn také přichýlením k tvaru instrumentálu, kde má spisovná čeština koncovku -ím (z pův. -ým). V lokálu se v písemném dotazníku ojediněle vyskytlo zakončení -em, jehoţ výskyt v úzu je v západočeském pohraničí nepravděpodobný (srov. ČJA 4, mapa 202) a spíše je povaţujeme za písařskou chybu. Tvar na bráchovom počítači, který uvedl jeden respondent ze Stříbra (v tabulce neuvádíme), je v kontextu západočeského ustrnulého bratrovo a středočeského areálu s koncovým -om (srov. ČJA 4, mapa 214) poněkud důvěryhodnější. V instr. a (sekundárně) v lok. alternuje nekoncové í/i před m (viz s. 89), v mluvených projevech doloţeno pouze pro rod muţský (v dokumentovim formátu, ve velkim sále, s kulatim nesmislem, se zlomenim prstem). Doklady pro -ím v instr., tedy tvar shodný se spisovnou češtinou, byly v mluvených projevech minoritní (názorním příkladem, s malím ďíťetem). Písemný dotazník obsahoval dotaz na maskulinum i neutrum v lokálu, v obou případech bylo zastoupení tvarů s koncovým -im výrazné a poměrně vyrovnané s variantami -ím, -ém, přestoţe víme, ţe na vyznačování kvantity v písemném projevu respondentů nemůţeme příliš spoléhat.

109

V lok. a instr. sg. m. a n. si tedy v mluvě mládeţe v pohraničí reálně konkurují koncovky -ím a -im. Máme bohuţel málo přímých dokladů z mluveného projevu, podíl obou variant v úzu je ale pravděpodobně vyrovnaný. Písemný dotazník sledoval také diferenci sloţeného a jmenného tvaru adjektiva „ochotný“ v postavení jmenné části přísudku. Frekvence jmenného tvaru byla překvapivě vysoká a v běţné mluvě bychom jeho výskyt nepředpokládali, přestoţe ve formálním spojení „byl bys ochoten“ můţe být jmenný tvar vnímán jako ustálený. V nahrávkách mluveného projevu nebylo zachyceno ţádné adjektivum muţského rodu v jmenném tvaru, několik dokladů patří k rodu střednímu (dostali sme vinadáno, mňeli sme volno, maj plno, dostávaj dobře zaplaceno).

V tvarosloví femininních adjektiv (viz tab. 16) se uplatňuje jednak hláskoslovné střídání é/í, jednak výrazný jihozápadočeský dialektický prvek, jímţ je pokračování historického rozlišování tvarů genitivu na jedné straně a dativu a lokálu na straně druhé151 – na rozdíl od většiny ostatních strukturních útvarů češtiny, kde došlo k tvarovému sjednocení s přejetím genitivní koncovky -é/-í i pro dat. a lok. (spisovná čeština, středočeské dialekty, západní část severovýchodočeských dialektů a obecná čeština) nebo naopak přejetí koncovky dativu/lokálu -ej i pro genitiv (východní část severovýchodočeských nářečí, středomoravská a východomoravská nářečí a část slezských nářečí – srov. ČJA 4, mapy 205a, 205b). Zatímco hláskoslovná alternace é/í se v běţné mluvě mládeţe v pohraničí uplatňuje téměř stoprocentně, odlišování tvarů dativu a lokálu jsme zaznamenali jen ojediněle. V mluveném projevu jsme zachytili tvary s koncovým í v genitivu (do rodní vesňički, do Ţelezní Rudi), dativu (řekl to Senkoví) i lokálu (v počítačoví učebňe, po celí Evropje, na visokí škole, v Českí republice). Jediný doklad s koncovým é měl charakter citátového spojení (od české školňí inspekce). Tvar s koncovkou -ej jsme pro adjektiva nezaznamenali, máme jej však doloţený pro zájmena a číslovky (viz níţe 5.3.1, 5.4.2). Také v písemných dotaznících výrazně převaţovaly odpovědi s koncovým -í pro gen. a lok. (dativ nebyl zkoumán); zastoupení odpovědí s -é je v porovnání s údaji z mluvených projevů nerealisticky vysoké. Lokálový tvar s koncovým -ej volili nejčastěji respondenti ve Stříbře, opakovaně se vyskytl i v Teplé, Lázních Kynţvart a Březové, ale celkově bylo jeho zastoupení řídké. V běţné mluvě

151 V jiţních Čechách bylo toto tvarové rozlišování zaznamenáno jako převaţující v mluvě generace narozené 1901–1929 (Janečková 1994, s. 9), avšak v západních Čechách u téţe generace pozorovala Janečková převáţně sjednocení k původním tvarům genitivu (tamtéţ, s. 11). To se méně výrazně projevovalo v mluvě jihočeské střední generace (nar. 1938–1958; Janečková 1995b, s. 16), kde dosud také převaţovalo tvarové rozlišování genitivu a dativu/lokálu. Šlo o jeden z nejvytrvalejších rysů jihozápadočeských dialektů, které autorka ve svém výzkumu zaznamenala. 110 pohraniční oblasti tento západočeský dialektismus zřejmě nemá perspektivní budoucnost, přestoţe v západočeském vnitrozemí je dosud běţný. Několikrát se vyskytl genitiv s koncovým -ej, tj. tvar, který do západních Čech „nepatří“. U dvou respondentů z Teplé, kteří takto odpověděli, by přicházel v úvahu jazykový vliv regionu, kde se tento tvar skutečně vyskytuje (otec jednoho z nich pochází z Moravy, druhého ze Slovenska), ale vzhledem k neustálenosti uţití genitivu s -ej i v projevu jednotlivých respondentů (dotazníky obsahovaly více poloţek zaměřených na genitiv a odpovědi v témţ dotazníku variovaly) je vykládáme spíše jako okazionální tvoření při nejistotě, jak odpovědět, a nepředpokládáme, ţe by se skutečně uplatnily v mluveném úzu západočeského pohraničí.

V plurálu mají tvary adjektiv všech rodů včetně ţivotných maskulin v nom. a akuz. zpravidla jednotnou koncovku -í, vzniklou úţením z původní koncovky -é pro m. neţ. a f. (viz výše s. 88; srov. ČJA 4, mapa 206) – tab. 17. V mluvených projevech byly zaznamenány výhradně adjektivní tvary s koncovým í bez případné palatalizace předcházejícího konsonantu – v pozicích, kde spisovná čeština má palatalizující -í (sou chitrí, pjekní, kamarátskí) nebo -á (širokí ramena, podobní slova, rúţoví trička), došlo tedy k přiklonění původních tvarů muţských ţivotných a tvarů středního rodu k tvarům muţským neţivotným. Rozlišení tvaru m. ţiv. zůstalo pouze ve vok. substantivizovaného váţeňí, uţitého jako ironický citát (v tabulce neuvádíme). Také v písemném dotazníku většina respondentů volila pro m. neţ. a f. tvary zakončené í; tvary s koncovým é, shodné se spisovnou češtinou, mluvenému projevu neodpovídají.

Tab. 17 Tvrdá adjektiva, pl. MLUV PÍS m. + f. nom. + -í, typ dobrý 80 (100,0 %) 341 (61,3 %) akuz. -é, typ dobré 0 215 (38,7 %) n. nom. + akuz. -í, typ dobrý 11 (100,0 %) - gen. + lok. -ích, typ dobrých 10 (62,5 %) 817 (86,2 %) -ejch, typ dobrejch 6 (37,5 %) 131 (13,8 %) dat. -ím, typ dobrým # 1 64 (76,2 %) -im, typ dobrym # 0 2 (2,4 %) -ejm, typ dobrejm 0 18 (21,4 %) instr. -íma + -ími, typ dobrýma, dobrými 2 (100,0 %) 444 (88,6 %) -ejma, typ dobrejma 0 57 (11,4 %)

V gen. a lok. pl. tvrdých adjektiv dochází k alternaci í/ej, viz 4.1.4; vedle tvarů s koncovkou -ejch (o deseťiminutovejch přestáfkach, má čtiricet hoďin zameškanejch) se uplatňují i tvary zakončené -ích ve shodě se spisovnou češtinou (patnác malích harantú, vod polskích hraňic), v nekoncové pozici se -ej- uplatňuje méně často neţ v absolutním konci

111 slova. Také dativní koncovka -ejm byla ve srovnání s variantou -ím výrazně minoritní (srov. ČJA 4, mapa 207) a v instrumentálu respondenti upřednostňovali zakončení -ejma před -íma (srov. ČJA 4, mapa 208). V dat. pl. můţe být nekoncové í střídáno téţ krátkým i, coţ je ještě řidší varianta neţ diftong ej (krácení í před koncovým m, viz výše s. 89).152 V instr. pl. je stejně jako u substantiv (viz výše s. 106) dominantní koncové -ma.

5.2.3 Posesivní adjektiva a posesivní genitiv Tvarosloví přídavných jmen přivlastňovacích je ve spisovné češtině a v českých dialektech poměrně komplikované (srov. ČJA 4, mapy 209–219), v nářečí západních Čech a západní části jiţních Čech naopak mimořádně jednoduché: posesivní adjektiva zde v historickém vývoji ustrnula a mají pouze dva sufixy, -ovo pro muţský posesor a -íno/-ino pro ţenský posesor. Dalším prostředkem vyjadřování posesivity, který jsme v projevu mládeţe v západočeském pohraničí důvodně očekávali, je posesivní genitiv. Z dat shromáţděných dotazníkovým výzkumem pro ČJA (viz Nová 2016) vyplývá, ţe jednoduché genitivní konstrukce typu bratra syn / syn bratra se vyskytují mozaikovitě na většině českého jazykového území (chybějí jen ve Slezsku, na severu středomoravské a severovýchodočeské oblasti) a rozvité konstrukce typu mého bratra syn / syn mého bratra obsazují české země prakticky v úplnosti, protoţe posesivními adjektivy stejný obsah v soudobé češtině vyjádřit nelze, a to ani v dialektech – právě s výjimkou západočeských nářečí, v jejichţ systému jsou s vyuţitím ustrnulých posesivních adjektiv bez problémů tvořena spojení jako Pepíkovo bratrovo ţena, naší mámíno sestra, vod našeho ďetkovo pluku.153 U konstrukcí s posesivním genitivem hraje roli i slovosled: antepozice ((mého) bratra syn) je územně mnohem rozšířenější neţ postpozice (syn (mého) bratra). Naše dřívější studium mluvy v západočeském vnitrozemí (Nová 2008, s. 56; Nová 2011, s. 75) ukázalo, ţe zatímco pro muţský posesor jsou dosud v projevu staré i mladé generace dominantním prostředkem ustrnulá posesivní adjektiva se zakončením -ovo, pro ţenský posesor se ustrnulé adjektivní tvary s -íno/-ino přímým výzkumem doloţit nepodařilo (známe je z projevu nejstarší generace venkovských obyvatel)154 a nahradila je právě konstrukce

152 Brabcová (1987, s. 53) uvádí v mluvě dětí v Praze a středních Čechách stejné spektrum tvarů jako my, nezaznamenala pouze tvar dat. pl. typu dobrim. 153 Data z archivu Dialektologického oddělení ÚJČ AV ČR, v. v. i., v Brně. 154 K novější situaci na území s tradičním nářečním osídlením: v jihočeské i v západočeské oblasti u staré generace (nar. 1901–1929) zastihla Janečková (1994, s. 8, s. 11) doklady typu dochtorovo ţena, ze sousedovo zahradi, Mílovo brácha běţně a výslovně je označuje za nejtypičtější tvaroslovný dialektismus jiţních Čech; ţádný příklad s -ino/-íno z mluvy nejstarších mluvčích neuvádí. Takový příklad najdeme v jejím materiálu z mluvy jihočeské střední generace (nar. 1938–1958): teťino muţ (Janečková 1995b, s. 16). Autorka uvádí, ţe 112 s genitivem. Obdobnou situaci jsme zastihli i v západočeském pohraničí. V mluvených projevech byl doloţen jeden případ přivlastňování muţskému objektu realizovaný ustrnulým posesivním adjektivem s koncovkou -ovo (podle Kosťovo vzoru) a několik případů přivlastňování ţenskému objektu, realizovaných vesměs genitivem. Jednoduchý genitiv se nacházel vţdy v antepozici (ségri taška, kámoški brácha, maminki maminka), rozvitá genitivní konstrukce byla vůči řídícímu jménu v postpozici (brácha naší učitelki).

Tab. 18 Posesivní adjektiva a posesivní genitiv MLUV PÍS bratrův bratrův 0 582 (36,9 %) bratrovo 1 910 (57,7 %) bratra 0 55 (3,5 %) bratrovej 0 31 (2,0 %) sestřin sestřin 0 433 (32,8 %) sestřino 0 12 (0,9 %) sestry 6 (100,0 %) 873 (66,2 %) sestřinej 0 1 (0,1 %)

V písemném dotazníku byly posesivní konstrukce s muţským posesorem sledovány na spojeních nom. sg. bráchův počítač, Milanovo kolo (údaje z druhé poloţky do tabulky 18 nezapočítáváme, protoţe tvar spisovné češtiny a západočeský nářeční tvar se zde shodují), Karlova holka a v nepřímých pádech dat. sg. Milanovu kolu, akuz. sg. Karlovu holku a lok. sg. na bráchově počítači. Celkově zřetelně převaţovaly tvary ustrnulých posesivních adjektiv s koncovým -ovo; jedná se o nejvýraznější západočeský dialektismus, který jsme v projevu mládeţe v západočeském pohraničí zaznamenali, a zřejmě se v úzu i nadále udrţí. Jednotná koncovka pro celé paradigma je uţivatelsky pohodlná, tvarově se shoduje s rovněţ ustrnulým zájmenem jeho a na rozdíl od koncovky -íno/-ino pro ţenský posesor nevyţaduje alternaci předchozího konsonantu. Jako druhá nejčastější varianta se objevila posesivní adjektiva skloňovaná smíšeným způsobem jako ve spisovné češtině, tj. bráchúv počítač, Karlova holka, Milanovu/Milanovje155 kolu, Karlovu holku, na bráchovu/bráchovje počítači. Stejně jako u dalších dotazníkových poloţek předpokládáme, ţe podíl tvarů shodných se spisovnou češtinou je výrazně vyšší, neţ by odpovídalo mluvenému projevu respondentů. Posesivní genitiv na bráchi počítači, Karla holka ap. se vyskytl jen zřídka, coţ povaţujeme za tvary s -ovo/-ino se u střední generace dochovaly v menší míře neţ u staré generace. Jančák (1992, s. 109) uvádí, ţe v západočeském vnitrozemí ustupuje typ -ino/-íno výrazně více neţ typ -ovo. 155 Dativní tvar typu bratrově není jinak v českých dialektech vůbec doloţen (ČJA 4, mapa 212) a spisovná kodifikace jej také nepřipouští (Štícha in Štícha a kol. 2013, s. 388). Situaci rozebírá Adam (2005) a dochází k závěru, ţe původně lokálová koncovka -ově se do dativu šíří v důsledku tendence k vyrovnání paradigmatu a bylo by vhodné ji uznat jako spisovnou. Jsme přesvědčeni, ţe také doklady tohoto typu v našem materiálu jsou projevem snahy respondentů o spisovné vyjádření, proto je hodnotíme jako spisovné i v rozporu s aktuální kodifikací. 113 realistické i pro mluvený projev. Pozice posesoru byla v návodných větách vţdy před posesem a respondentům nebyla výslovně nabídnuta moţnost měnit slovosled, ale vzhledem k celoúzemní převaze anteponovaného posesivního genitivu a při porovnání s údaji z nahrávek mluvených projevů pro ţenský posesor se nedomníváme, ţe by takto formulované dotazníkové poloţky respondenty limitovaly, a významnější výskyt konstrukcí s postpozicí jako *počítač bráchi, *holka Karla nepovaţujeme za pravděpodobný. K nejméně frekventovaným odpovědím typu bratrový se vrátíme níţe. Vyjádření ţenského posesoru sledovaly dotazníkové poloţky nom. sg. Katčina bunda, instr. sg. s Katčinou bundou, nom. pl. Lenčiny lyţe a gen. pl. bez Lenčiných lyţí. Mezi odpověďmi výrazně dominoval genitiv (Katki bunda, bez Lenki liţí atd.). Preference tohoto způsobu vyjádření posesivity mohla být posílena i tím, ţe připojení posesivní přípony -in- ke jménům zakončeným -ka vyţaduje palatalizaci k/č, genitiv se tedy mluvčím tvoří snáz, a pokud bychom do návodných vět zařadili jména zakončená např. labiálními konsonanty, mohly by výsledky být odlišné. Podíl odpovědí shodných se spisovnou smíšenou deklinací (Katčina bunda, s Katčinou bundou, Lenčini liţe, bez Lenčiních156 liţí) přesto povaţujeme za nepřiměřeně vysoký a nereflektující skutečný mluvený úzus, v němţ jsme zachytili pouze přivlastňování genitivem. Ustrnulé posesivum Katčino bylo zaznamenáno pouze jednou v nominativu (Lázně Kynţvart) a dosti vzácně v instrumentálu (Stříbro, Tachov, Planá, Teplá, Aš, Kraslice, Karlovy Vary, Ţlutice, vţdy pouze s krátkým i). Nářeční tvar tedy uvedli pouze jednotlivci, ale ve větším počtu lokalit napříč celým studovaným územím. Je to poměrně překvapivé, ačkoli u takto ojedinělých výskytů musíme počítat s moţností písařské chyby. Na závěr pojednání o posesivních adjektivech ale ukáţeme ještě jeden nepochybný a zajímavý doklad ustrnulého femininního tvaru. Tvar Lenčiné liţe (Kraslice) a doklady na bráchovím počítači, Milanovímu kolu, Karlovou holku (jednotlivé případy téměř ve všech lokalitách) ukazují, ţe se v západočeském pohraničí alespoň občas vyskytuje ještě čtvrtý způsob vyjadřování posesivity, a to pomocí přivlastňovacích přídavných jmen se sloţenými tvary v celém deklinačním paradigmatu. Jde o nářeční rys charakteristický pro severozápad středočeské nářeční podskupiny (srov. ČJA 4, mapy 209–219) – velikost areálu se různí pro jednotlivé tvary a zejména u ţenského posesoru zasahuje i sever námi studované oblasti. Přítomnost těchto tvarů v projevu mládeţe je tedy dobře vysvětlitelná, a zejména pro ţenský posesor bychom očekávali jejich větší uplatnění a konkurenci s posesivním genitivem. Odpovědi v dotaznících s Katčinou bundou, bez

156 Varianta *Lenčinejch se nevyskytla ani jednou. Tento údaj potvrzuje výše zmíněné zjištění, ţe nekoncové í alternuje s diftongem ej mnohem řidčeji neţ í koncové. 114

Lenčiních liţí mohou patřit k tomuto typu deklinace, ale současně se shodují se spisovným smíšeným paradigmatem pro posesivní adjektiva, a pro rozhodnutí, o který typ deklinace se jedná, bychom potřebovali studovat jiný pád neţ genitiv a instrumentál. Tyto dotazníkové poloţky jsme tedy bohuţel nezformulovali příliš vhodně. Shrnutí: Vyjadřování posesivity se v západočeském pohraničí liší podle rodu posesoru. Pro muţský posesor výrazně převaţují ustrnulé nářeční tvary posesivních adjektiv se zakončením -ovo, kdeţto posesivní genitiv je zastoupen zcela minoritně (a dokladům pro smíšenou deklinaci posesivních adjektiv nedůvěřujeme). Pro ţenský posesor je nejčastější anteponovaný posesivní genitiv, dokladům pro smíšenou deklinaci posesivních adjektiv opět nedůvěřujeme a domníváme se, ţe v reálném úzu by se více uplatnilo sloţené sklonění posesivních adjektiv v celém paradigmatu, které je řídce uţíváno také pro muţský posesor. A nyní malá třešnička na závěr. Posesivní adjektiva se v písemných dotaznících náhodně objevila i na místech jiných neţ k tomu určených, totiţ v otázkách, jimiţ jsme zjišťovali rodinný původ respondentů (srov. kap. 2. Materiál a metodika a kap. 8. Gradientová analýza). V odpovědích na tyto otevřené otázky neměli respondenti ţádný důvod se stylizovat nebo váhat mezi různými moţnými tvary, mohli napsat cokoli. Dialektolog se tedy přímo zaraduje, kdyţ se dočte u jednoho respondenta v Ostrově, ţe (zvýrazněno JN) „půlka příbuzných z tátovo strany je z Německa“, a u jedné respondentky z Tachova: „tátovo máma Zlín, mámino máma Praha, mámino táta Maďarsko“ (západočeské nářeční tvary uvádí dívka, která má tři ze čtyř prarodičů z jiné neţ západočeské oblasti!).157 Doklady ze spontánních písemných projevů ukazují, ţe se v ţivém úzu mládeţe v západočeském pohraničí můţeme setkat nejen s tvary typu bratrovo, ale stále, byť zřejmě jen u jednotlivců, i s tvary typu sestřino.

5.2.4 Rodinná jména V písemném dotazníku jsme v několika poloţkách sledovali tvoření a deklinaci plurálu rodinných jmen typu Novákovi (viz tab. 19); v mluvených projevech se rodinná jména v plurálu nevyskytla. Kromě hláskoslovných a tvaroslovných diferencí nás zajímala motivace tvoření rodinných jmen, přestoţe mluvčí si ji synchronně pravděpodobně neuvědomují:

157 V dotazníkových poloţkách, které se posesivním adjektivům věnovaly, tato respondentka z Tachova volila jiné tvary: Katki bunda, s Katčinou bundou, bráchúv počítač, na bráchovje počítači; a celkově inklinovala spíše ke spisovným tvarům nejen v jazykové části dotazníku (v otázce zjišťující trávení volného času uvedla: „chodím ven za kamarády“). Tím spíše jsme přesvědčeni, ţe spontánně uvedená nářeční posesiva jsou skutečně součástí jejího aktivního úzu, a můţeme mírně korigovat závěr z naší stati věnované této problematice (Nová 2016), kde jsme ještě před zpracováním celého materiálového souboru ze západočeského pohraničí vyslovili názor, ţe femininní ustrnulá posesiva typu sestřino se uţ u mládeţe ve studované oblasti nevyskytují vůbec. 115 příslušnost jedinců k rodině (typ Novákovi, Novákových ap., formálně přivlastňovací adjektivum)158 nebo jedinci jako individuality (typ Nováci, formálně substantivum), protoţe se uvádí, ţe v souvislosti se společenským vývojem a rozvolňováním rodinných vazeb první typ z úzu ustupuje (srov. Jančák 1992, s. 110). V našem materiálu převaţoval typ posesivněadjektivní; individualizační substantivní typ se výrazněji uplatnil v instrumentálu, ale stále v méně neţ polovině případů.

Tab. 19 Rodinná jména nom. pl. PÍS dat. pl. PÍS instr. pl. PÍS Novákovi 219 (68,0 %) Novákúm 200 (66,5 %) Novákovími 19 (7,1 %) Novákoví 3 (0,9 %) Novákum 10 (3,3 %) Novákovíma 68 (25,6 %) Novákovích 5 (1,6 %) Novákom 2 (0,7 %) Novákovejma 57 (21,4 %) Novákú 40 (12,4 %) Novákam 1 (0,3 %) Novákovích 1 (0,4 %) Novákovic 10 (3,1 %) Novákojc 3 (1,0 %) Novákojc 5 (1,9 %) vod Novákovic 1 (0,3 %) Novákovím 64 (21,3 %) Novákojcma 2 (0,8 %) Novákojc 13 (4,0 %) Novákovim 2 (0,7 %) Nováki 10 (3,8 %) Novákofci 9 (2,8 %) Novákovejm 18 (6,0 %) Novákama 101 (38,0 %) Novákové 3 (0,9 %) Novákovúm 1 (0,3 %) Novákami 3 (1,1 %) Nováci 18 (5,6 %) Novácí 1 (0,3 %)

V nominativu tvořil více neţ dvě třetiny odpovědí tvar Novákovi, shodný se spisovnou češtinou a na českém území rozšířený na východ od Prahy i na větší části Moravy a ve všech pohraničních městech (ČJA 4, mapa 222); varianta Novákoví, ČJA dokládaná ze střední Moravy, můţe být v západních Čechách ovlivněna nářečním typem nom. pl. m. ţiv. s dlouhým koncovým -í (srov. s. 101). Posesivněadjektivní typ dále zastupuje tvar Novákovích (ČJA: jen ojediněle na jiţní Moravě) a dosti hojný tvar Novákú (ČJA: širší okolí Českých Budějovic).159 Původ ve formě synovských jmen má tvar Novákovic (ČJA: západ středočeské podskupiny, také Tachov a Cheb), jednou zachycený i v předloţkové vazbě vod Novákovic, která dojem příslušnosti k rodině ještě posiluje, a jeho západočeská hláskoslovná obměna Novákojc. Ve více lokalitách se vyskytla podoba Novákofci, ČJA dokládaná vzácně v okolí Kyjova a navazující na slovenská nářečí – domníváme se, ţe její uţití v projevu mládeţe můţe být aktualizační a inspirováno právě slovenštinou. Pestrý přehled realizací rodinného jména uzavírají tvary Novákové (ČJA vůbec neuvádí), Nováci (ČJA: východomoravská a slezská nářečí) a varianta předchozího Novácí s dlouhým západočeským koncovým -í.

158 Problematikou se zřejmě poprvé speciálně zabýval Zubatý (1921), avšak bez zřetele k nářečním podobám rodinných jmen. 159 Přestoţe geograficky je nevelký jihočeský areál tohoto tvaru od západočeského pohraničí dosti vzdálený, v mluvě mládeţe jde pravděpodobně o progresivní typ, zaznamenaný v pohraničí hojně uţ v 60. letech 20. století (Jančák 1992, s. 109). 116

V dativu převaţovala substantivní forma Novákúm, která je spisovná, v dialektech češtiny však doloţená jen roztroušeně, spíše ve městech (v západočeském pohraničí v Chebu; ČJA 4, mapa 224). Její varianta s krátkým u - Novákum zaujímá východ jiţních Čech a část střední Moravy, v pohraničí ji ČJA dokládá v Chebu a Karlových Varech. Varianta Novákom je typická pro západní Čechy a dále se táhne v pruhu přes severní a východní Čechy do východní části Moravy. Tvar Novákam hodnotíme spíše jako okazionální tvoření, i kdyţ nelze vyloučit vliv unifikované koncovky -am z oblasti na severozápadě středočeské podskupiny (srov. s. 104). Ojediněle zaznamenané odpovědi Novákojc dokládají, ţe tento západočeský nářeční tvar můţe být zcela nesklonný, přestoţe ČJA jej v dativu neuvádí. Další odpovědi jsou adjektivního typu: velmi hojný tvar Novákovím, ČJA dokládaný roztroušeně zvláště ve městech (včetně Chebu a Karlových Varů) a téţ spisovný, a jeho hláskoslovné varianty Novákovim, Novákovejm (srov. s. 89). Tvar Novákovúm mapuje ČJA jen ojediněle v jiţních Čechách, je také spisovný. V instrumentálu představovaly více neţ polovinu odpovědí tvary analogické k nominativu Novákovi a zaujímající také obdobný východočesko-západomoravský areál (srov. ČJA 4, mapa 225); ve shodě s deklinací ostatních tvrdých adjektiv (5.2.2) převaţovaly formy Novákovíma, Novákovejma a jen zřídka se vyskytl plně spisovný tvar Novákovími. Jeden respondent ponechal tvar Novákovích nesklonný. Ojediněle byly zastoupeny západočeské nářeční tvary Novákojc, Novákojcma. Výrazně více neţ v nominativu se uplatnil individualizační substantivní typ, především ve variantě Novákama (ve shodě s tvaroslovím maskulin, srov. s. 106nn; v dialektech češtiny je tento typ u rodinných jmen rozšířený na Moravě). Tvar Nováki, mající malý východomoravský areál, hodnotíme v západočeském kontextu jako snahu o spisovné vyjádření, a tvar Novákami je hyperkorektní.

5.3 Zájmena

5.3.1 Zájmena skloňovaná podle tvrdé adjektivní deklinace Zájmena „nějaký“, „který“, „takový“ ap. byla v nahrávkách mluvených projevů frekventovaná, v písemném dotazníku jsme sledovali spojení v ţádném případě, po takové silnici a v takové chalupě. Spektrum a proporce zaznamenaných tvarů se shodují se situací zjištěnou u tvrdých adjektiv (5.2.2), tab. 20. Odlišnosti tvarů singuláru od tvarů ve spisovné češtině jsou většinou hláskoslovné povahy (viz výše s. 88nn): í (z pův. ý) / ej (ňákej kluk, takovej hlas); é/í (takoví písmo; ňákí disko; do ňákího obalu; slovo, kerímu nerozumim); í/i před koncovým m (na ňákim kamenu, v kaţdim sále).

117

V sg. f. zájmen tohoto deklinačního typu a zejména zájmena ten převaţovala tvarová unifikace dativu (búhvíkterí učitelce, tí bude tak šedesát) a lokálu (v ňákí audiňe, v tí Praze, na tí Moravje) k původnímu genitivnímu tvaru (do tí flaški). V mluveném projevu byly zaznamenány pouze tvary s koncovým í, proto nepovaţujeme za věrohodné tvary s koncovým é z písemných dotazníků. V lokálu byl jen ojediněle zachycen tvar s koncovým -ej, jak v mluveném projevu (v tej ulici, Cheb), tak i v písemných dotaznících. Podobně jako u adjektiv volili někteří respondenti koncovku -ej pro genitiv, nejspíše z nejistoty.

Tab. 20 Zájmena tvrdé deklinace sg. MLUV PÍS m. nom. + akuz. -ej, typ takovej 73 (96,0 %) - neţiv. -í, typ takový 3 (4,0 %) - m. gen. -ího, typ takovýho 4 - m. lok. -ím, typ takovým # 0 179 (27,9 %) -im, typ takovym # 5 (100,0 %) 172 (26,8 %) -ém, typ takovém 0 291 (45,3 %) n. nom. + akuz. -í, typ takový 67 (98,5 %) - -é, typ takové 1 (1,5 %) - n. gen. -ího, typ takovýho 12 - n. dat. -ímu, typ takovýmu 1 - f. gen. -í, typ takový 17 (100,0 %) 318 (61,3 %) -é, typ takové 0 189 (36,4 %) -ej, typ takovej 0 12 (2,3 %) f. dat. -í, typ takový 5 - f. lok. -í, typ takový 23 (95,8 %) 909 (62,7 %) -é, typ takové 0 505 (34,9 %) -ej, typ takovej 1 (4,2 %) 35 (2,4 %) pl. m. nom. kterí 10 (71,4 %) - kteří 4 (28,6 %) - m.+ f. nom. + -í, typ takový 58 (98,3 %) - akuz. -é, typ takové 1 (1,7 %) - n. nom. + akuz. -í, typ takový 12 - gen. + lok. -ích, typ takových 5 (62,5 %) - -ejch, typ takovejch 3 (37,5 %) - dat. -ím, typ takovým 1 (25,0 %) - -ejm, typ takovejm 3 (75,0 %) -

V plurálu se stejně jako u adjektiv vyskytuje v nom. a akuz. převáţně jednotná koncovka -í pro všechny rody: ňákí testi, takoví ti krabice, ňekterí slova sou trošku takoví jiní. Výjimečně byl v mluvených projevech zachycen tvar s koncovým é: ešťe ňáké otáski? (ironické uţití). Na rozdíl od adjektiv zůstává alespoň řídce zachováno odlišení tvarů m. ţiv.: kteří, ňekteří (tvar kterí ale převaţoval); zájmeno „všechen“ bylo pro m. ţiv. pl. doloţeno pouze ve tvaru fšichňi/fšichňí (viz níţe 5.3.5). V nepřímých pádech plurálu byly zaznamenány tvary s í před souhláskou (na ňekterích školách, ňekterím sem jede autobus, ňákích čtiricet stupňú) i ej (v ňákejch čásťích, takovejch

118 dvacet kilometrú), viz s. 89n. V instr. pl. se uţívá jednotná koncovka -ma stejně jako u adjektiv, dalších typů zájmen a číslovek.

5.3.2 Osobní zájmena U zájmena já je pro spisovnou češtinu i většinu českých dialektů v dativu typický tvar mňe v pozici přízvučné, mi v pozici nepřízvučné. Údaje z mluveného projevu mládeţe toto rozlišení potvrdily, řídce se však vyskytlo i nepřízvučné mňe a pozoruhodně přízvučné mi: mi stačili dva tejdni, mi nalili vodu – jev jinak typický pro Slezsko (srov. ČJA 4, mapa 228) – viz tab. 21. Domníváme se, ţe mi se do přízvučné pozice dostalo náhodně tehdy, kdyţ mluvčí v proudu řeči vynechali původně zamýšlenou předcházející část výpovědi (např. *na to mi stačili dva tejdni, *voňi mi nalili vodu), a nejedná se o běţný jev v úzu západočeského pohraničí. V písemném dotazníku se nepřízvučné mi také zřídka vyskytlo, tyto odpovědi však povaţujeme spíše za omyl neţ reflexi skutečného úzu pisatelů; taktéţ i ojedinělou odpověď mne v přízvučném postavení dativu.

Tab. 21 Osobní zájmena já MLUV PÍS my, vy MLUV dat. mňe přízvučné 20 (87,0 %) 308 (95,1 %) dat. nám, vám 31 (62,0 %) mi přízvučné 3 (13,0 %) 15 (4,6 %) nam, vam 19 (38,0 %) mne přízvučné 0 1 (0,3 %) instr. -mi 1 (33,3 %) mňe nepřízvučné 2 (8,0 %) - -ma 2 (66,6 %) mi nepřízvučné 23 (92,0 %) - akuz. mňe 42 (93,3 %) 1105 (90,2 %) mi 3 (6,7 %) 116 (9,5 %) mne 0 4 (0,3 %) museli mňe vitáhnout 279 (80,9 %) museli mi vitáhnout 66 (19,1 %) ty, dat. ťi 10 (100,0 %) 517 (99,2 %) ťe 0 4 (0,8 %) on gen. + akuz. ňej 3 (100,0 %) 150 (80,6 %) ňeho 0 36 (19,4 %) lok. v ňem 1 321 (92,8 %) v ňom 0 25 (7,2 %) instr. s ňim 10 -

V akuzativu převaţoval v mluvených projevech tvar mňe, vyskytla se však i varianta mi (Luby, Tachov), která je významným západočeským dialektismem (srov. ČJA 4, mapa 230). V písemných dotaznících se odpovědi mi také vyskytovaly poměrně běţně a ve všech lokalitách, obzvlášť často při doplnění věty museli mě vytáhnout ven, proto odpovědi pro tuto poloţku uvádíme v tab. 21 zvlášť. Ojedinělé odpovědi mne jsou zjevně hyperkorektní, v mluvených projevech bychom tento tvar neočekávali.

119

Z tvarů zájmena ty je potenciálně zajímavý dativ, v němţ se v západočeském úseku s přesahy do sousedních nářečních oblastí vyskytuje tvar ťe převzatý z akuzativu (srov. ČJA 4, mapa 231). V mluvených projevech jsme jej nezastihli, v písemných dotaznících pouze ojediněle, a tak na rozdíl od akuz. mi tento prvek v úzu mládeţe v pohraničí zřejmě není. V genitivu a akuzativu zájmena on byl v mluvených projevech zachycen pouze tvar ňej, v písemných dotaznících se však ve většině lokalit objevoval i tvar ňeho, uváděný ČJA ze západu západočeské oblasti (srov. ČJA 4, mapa 235, 237). V lokálu byla v písemných dotaznících spíše ojediněle, ale ve většině lokalit zastiţena varianta v ňom. Těmto odpovědím důvěřujeme, a opět se jedná o dialektismus západní části Čech, tvarové vyrovnání s lok. zájmena ten – tom (srov. ČJA 4, mapa 239). V instrumentálu jsme v mluvených projevech zachytili pouze tvar s ňim s krátkým i před koncovým m (viz s. 90). U zájmen my, vy je v dativu á před koncovým m běţně nahrazováno krátkým a, coţ pravděpodobně souvisí s dalšími případy západočeského krácení v koncovkách (srov. s. 83, s. 104). Kvantitativně však v mluvených projevech převládala varianta s dlouhým vokálem, shodná se spisovnou češtinou. V instr. pl. osobních zájmen byla zaznamenána jak unifikovaná koncovka -ma společná českým nářečím v uţším smyslu, tak i spisovná -mi.

5.3.3 Zájmeno „ten“ Zájmeno „ten“ je v mluvených projevech extrémně frekventované jako tzv. výplňkové slovo, srov. s. 186. O tvarech sg. f. jsme pojednali výše společně se zájmeny tvrdé deklinace (5.3.1).

Tab. 22 Zájmeno „ten“, pl. MLUV PÍS MLUV PÍS m. ţiv. nom. ťi 1 (2,5 %) 137 (45,5 %) dat. ťem 3 - ti 39 (97,5 %) 164 (54,5 %) instr. s ťe- 8 (72,7 %) 737 (94,7 %) gen. + lok. ťech 18 (81,8 %) 647 (91,6 %) s te- 0 15 (1,9 %) ťich 2 (9,1 %) 32 (4,5 %) s ťi- 3 (27,3 %) 26 (3,3 %) tech 0 22 (3,11 %) -ma 11 (100,0 %) 444 (57,1 %) tich 2 (9,1 %) 5 (0,7 %) -mi 0 334 (42,9 %)

V nom. pl. m. ţiv. pozorujeme tvarové přichýlení k neţivotnému sklonění, v mluvených projevech téměř absolutní (ti kamaráďi, papaláši, Ostraváci…), kdeţto v písemných dotaznících se skoro polovina respondentů nechala ovlivnit spisovným tvarem (viz tab. 22). Nerozlišování ţivotné a neţivotné deklinace je typické pro česká nářečí v uţším smyslu (srov. ČJA 4, mapa 263). V gen. (a lok.) pl. je situace na kontaktních územích západočeského pohraničí velice pestrá (ČJA 4, mapa 264) a v našem materiálu se tak také projevila: z tvarů mapovaných ČJA

120 jsme nezaznamenali pouze severočeské tejch. Vedle tvaru ťech shodného se spisovnou češtinou, který v mluveném i psaném projevu převaţoval, jsme v dotaznících i v mluvených projevech zachytili varianty ťich (počet ťich úloh, počet ťich bitkojnú)160 a tich (na tich špagetách, vo tich rači mluvit nebudu), v písemném dotazníku i tech. Obdobná variantnost existuje v dalších pádech, které ČJA nemapuje. Pro dativ máme z mluvených projevů přímo doloţen jen tvar ťem shodný se spisovnou češtinou, ale podle našich dalších poznatků se v oblasti vyskytují i formy ťim a tim a analogicky s dalšími pády lze předpokládat tvar tem. Podobně v instrumentálu lze vedle nejběţnějšího spisovného s ťema potkat i s tema, s ťima a v našem výzkumu přímo nedoloţené s tima; koncovka je v mluvě jednoznačně unifikována na -ma. Jednotlivé hláskově odlišné tvary variují i v projevu jednoho mluvčího, srov. z nahrávky pořízené v Chebu doklady s ťima Ňemcema, s ťema Ňemkama. Výrazným západočeským dialektismem je ukazovací zájmeno tuten s významem ,tento‘ (Voráč 1992, s. 81–82).161 U mládeţe v pohraničí jsme je zaznamenali ojediněle v mluvených projevech (Stříbro: tuti ďeťi, muj táta dělá tuto; Tachov: tuta roďina), i v písemném dotazníku:162 v tutí/tuté bundě (Planá, Stříbro), vesměs tedy v lokalitách blíţe k západočeskému vnitrozemí. Zájmeno tuten a obdobně tvořená zájmena tamten, taditen mohou být skloňována v rozloţené podobě, s předloţkou vloţenou mezi obě sloţky kompozita (Jančák 1992, s. 126 dokládá z pohraničí konstrukce tu vod toho baráku, tu s ťim číslem). Tento způsob skloňování jsme v pohraničí zaznamenali u zájmena tamten (tam z tí školi, tam z tí strani – Karlovy Vary, druhý příklad v mluvě respondenta ruské národnosti) a taditen (tadi s tou zemí – Ostrov).

5.3.4 Posesivní zájmena Zájmena můj, tvůj, svůj v nom. (a akuz. m. neţ.) se v mluvených projevech vyskytovala výhradně s krátkým u jako muj, tvuj, svuj (viz tab. 23). V ţenském rodě a dalších pádech muţského rodu si obecně konkurují formy nestaţené typu moje a formy staţené typu má, které v západních Čechách a v dialektech češtiny vůbec převládají (srov. ČJA 4, mapy 250, 251, 252, 253). V mluveném projevu mládeţe v západočeském pohraničí jsme zaznamenali převahu nestaţených tvarů v nom. sg. f. (moje máma, moje ségra) a akuz. sg. f., stejně tak pouze tvar svoje v akuz. pl. (má svoje teorije).

160 Palatalizované formy typu ťich pitlú, s ťima bramborama uvádí Janečková jako typické pro mluvu staré generace (nar. 1901–1929) v západních Čechách (Janečková 1994, s. 11). 161 Přestoţe je tento západočeský dialektismus dosti nápadný (dokonce se mluví o „plzeňském tůtání“ – např. wwwA23), jiná dialektologická literatura kromě citované Voráčovy práce se o něm bohuţel vůbec nezmiňuje a neznáme ani jeho přesnější geografické rozšíření – Voráč pouze uvádí, ţe je v západních Čechách všeobecný. 162 Respondenti uvedli tvary zájmena tuten z vlastní iniciativy, otázky se na tento jev nezaměřovaly. 121

V písemném dotazníku ve spojení sahat na moje věci také výrazně převaţoval tvar moje. Obdobné spojení akuz. pl. hrát ty tvoje hry bylo realizováno se srovnatelnou četností variantami tvoje nebo tví/tvé. V sg. m. spojeních k mému počítači a na mém počítači naprosto dominovaly staţené tvary, nestaţené se vyskytovaly jen ojediněle. Tvary hláskově shodné se spisovným jazykem k mému, na mém, na mé, ti tvé povaţujeme vzhledem k mluvenému projevu za nerealistické. Stejně jako u tvarů jiných zájmen, adjektiv a číslovek podle tvrdé adjektivní deklinace zde v mluvě dochází téměř stoprocentně k alternaci é/í, v lok. sg. před koncovým m s výsledným i (viz výše s. 89).

Tab. 23 Přivlastňovací zájmena MLUV PÍS „můj“ nom. sg. m. muj 16 - „tvůj“ nom. sg. m. tvuj 1 - „svůj“ nom. sg. m. svuj 2 - „moje“ nom. sg. f. moje 6 (85,7 %) - má 1 (14,3 %) - dat. + instr. sg. f. mojí 3 - lok. sg. f. mí 1 - gen. sg. m. mího 3 - dat. sg. m. mému 0 161 (48,6 %) mímu 0 159 (48,0 %) mimu 1 0 mejmu 0 3 (0,9 %) mojemu 0 8 (2,4 %) lok. sg. m. na mém 0 130 (41,7 %) na mím # 0 89 (28,5 %) na mim # 2 (100,0 %) 85 (27,2 %) na mojem 0 4 (1,3 %) na mojim 0 4 (1,3 %) akuz. pl. na mé 0 35 (11,3 %) na mí 0 36 (11,7 %) na moje 3 238 (77,0 %) tvé 0 23 (7,1 %) tví 0 125 (38,7 %) tvoje 0 175 (54,2 %) „náš“ instr. sg. m. s našim 2 (100,0 %) - nom. pl. m. ţiv. naši 0 173 (85,2 %) naše 0 30 (14,8 %)

Zájmeno náš bylo v písemném dotazníku sledováno ve spojení nom. pl. naši psi. Minoritně se mezi odpověďmi vyskytoval tvar naše, tedy přichýlení k neţivotné deklinaci podobně jako u zájmena „ten“ a adjektiv (5.2.2), zájmen (5.3.1) a číslovek tvrdé deklinace (5.4.2). Podle ČJA 4, mapa 256, je tento tvar typický pro většinu českých nářečí v uţším smyslu, v západních Čechách se ovšem vyskytují také formy náše a naší, v našem výzkumu

122 nezachycené, a v Chebu a v Tachově je mapován pouze spisovný tvar naši, který v našem výzkumu převaţoval. Tvar instr. sg. jsme v mluvených projevech zachytili pouze s krátkým nekoncovým i: s našim tříďňim. V instr. pl. dochází u přivlastňovacích zájmen stejně jako u jiných typů k unifikaci koncovky na -ma (s našima staršíma sourozencema, frekvenci neuvádíme).

5.3.5 Zájmena „co“ a „všechen“ V dativu zájmen „co“ a „všechen“ se stejně jako u zájmena „on“ (viz výše s. 120) vyskytuje v západních Čechách tvar s hláskovou alternací e/o; tvary o čom, o fšom byly ojediněle zachyceny v písemných dotaznících v různých lokalitách (srov. ČJA 4, mapa 266) – tab. 24. V nom. pl. m. ţiv. zájmena „všechen“ byly jak v mluveném projevu, tak v písemných dotaznících minoritně zaznamenány tvary s dlouhým koncovým í podobně jako u ţivotných substantiv (s. 101) a číslovky „tři“, „čtyři“ (s. 125; srov. ČJA 4, mapa 267) – tab. 24. Na rozdíl od tvrdých adjektiv a zájmena ten nedochází k tvarové unifikaci směrem k neţivotné deklinaci, pro m. ţiv. tedy nebyly zaznamenány tvary *fšechni, *fšecki ap. Tvar všechno byl výrazně frekventovanější neţ všecko (srov. ČJA 4, mapa 266). V promluvě respondentky v Chebu zaznělo typicky západočeské tázací copa (< copak; srov. ČJA 5, mapa 410), v písemných dotaznících se tento tvar vyskytl ve Stříbře a v Tachově, ale respondenti v Chodově během rozhovoru povaţovali tento prvek za cizorodý pro svou mluvu a charakteristický pro Plzeň.

Tab. 24 Zájmena „co“, „všechen“ MLUV PÍS „co“ co 50 (98,0 %) 329 (96,5 %) copak 0 9 (2,7 %) copa 1 (2,0 %) 3 (0,9 %) lok. o čem 2 (100,0 %) 314 (97,5 %) o čom 0 8 (2,5 %) „všechen“ fšechno 30 (90,9 %) - fšecko 3 (9,1 %) - lok. sg. o fšem 0 340 (99,1 %) o fšom 0 3 (0,9 %) nom. pl. m. ţiv. fšichňi 20 (87,0 %) 298 (98,7 %) fšichňí 3 (13,0 %) 4 (1,3 %)

123

5.4 Číslovky

5.4.1 Základní číslovky Písemný dotazník sledoval tvar instr. sg. číslovky jeden. Vedle převaţujících odpovědí podle měkké adjektivní deklinace, shodných se spisovnou češtinou, jedňím, popř. jedňim s krácením í před m (víz s. 90), byly zcela ojediněle zachyceny i odpovědi zapsané s y a indikující nepalatalizovanou výslovnost: jedním, jednim – tab. 25. Tento tvar by měl být autochtonní v nářečí severní části západních a středních Čech včetně pohraničí (ČJA 4, mapa 273), v pohraničních městech však výzkum pro ČJA zachytil nedubletně jen spisovnou variantu. Vzhledem k naprosto sporadickému výskytu odpovědí s nepalatalizovaným n povaţujeme za pravděpodobnější vysvětlení písařskou chybu. V ţenském rodě se jedna skloňuje jako tvrdá adjektiva včetně odpovídajících vokalických alternací (5.2.2).

Tab. 25 Základní číslovky mluv pís „jeden“ instr. jeďňím # 0 146 (71,9 %) jeďňim # 0 54 (26,6 %) jedním # 0 2 (1,0 %) jednim # 0 1 (0,5 %) „dva“ gen., lok. dvou, obou 0 919 (87,6 %) dvouch, obouch 0 128 (12,2 %) dvjech, objech 0 2 (0,2 %) dat. dvoum 1 - instr. s dvou- 1 185 (28,3 %) s dvje- 1 468 (71,7 %) -ma 2 (100,0 %) 576 (87,9 %) -mi 0 79 (12,1 %)) „tři“ nom. pl. m. ţiv. tři 2 (66,6 %) 338 (98,3 %) tří 1 (33,3,%) 6 (1,7 %) instr. třema 1 123 (37,6 %) třemi 0 204 (62,4 %) „čtyři“ nom. pl. m. -i 0 273 (97,5 %) ţiv. -í 0 7 (2,5 %) gen. čtir 2 - lok. čtirech 1 - dvakrát -krát 10 (83,3 %) - -krat 2 (16,7 %) -

U číslovky dva máme přímá data pro celé paradigma. V nom. m. byl jak v mluvených projevech, tak v písemných dotaznících zaznamenán výhradně tvar dva shodný se spisovnou češtinou, nevyskytla se tedy varianta *dvá převládající v českých dialektech (ČJA 4, mapa 273; frekvenci neuvádíme). Tvary gen. a lok. m. jsme sledovali písemným dotazníkem. Vedle spisovných tvarů dvou, obou byly méně časté, ale stále běţné odpovědi dvouch, obouch (časté zejména ve Stříbře); srov. ČJA 4, mapa 274 a komentář „forma dvou… výrazně převládá

124 u mladé generace v městské mluvě“. Ojediněle doloţené tvary dvjech, objech povaţujeme spíše za okazionálně utvořené neţ reálně se vyskytující v úzu (ČJA je mapuje na jihu východomoravské oblasti jen pro rod ţenský). Pro dativ máme jediný doklad z mluveného projevu dvoum, coţ je ve shodě se zjištěním ČJA pro Čechy (ČJA 4, mapa 275), a spisovný tvar *dvjema bychom v mluvě mládeţe neočekávali. V instrumentálu si konkurují formy dvjema a dvouma, v mluveném projevu byly zastiţeny obě (v témţe rozhovoru ve Stříbře: vibrat si mezi dvouma chodama, mezi dvjema chodama – přestoţe druhý mluvčí opakoval výpověď prvního, uţil jiný tvar číslovky), v písemných dotaznících převaţovala první z nich, coţ povaţujeme za nadsazené pod vlivem spisovné češtiny a v reálném úzu předpokládáme vyrovnaný poměr obou forem. Koncovka -ma je pro původní duálový tvar shodná se spisovnou češtinou a v mluvených projevech se vyskytovala jako jediná varianta, v písemném dotazníku ovšem část respondentů uvedla hyperkorektně -mi. U číslovek tři a čtyři alternuje v jihozápadočeských a středočeských dialektech koncové i/í podobně jako u ţivotných substantiv typu páni (srov. s. 101), srov. ČJA 4, mapa 278). Tvary tří, (č/š)tiří a (č/š)tirí163 jsme skutečně zaznamenali, byť jen ojediněle, v písemných dotaznících a tvar tří i v mluveném projevu (fšichňí tří, Stříbro). V dotaznících byl dále sledován instr. ve spojení třemi koňmi – přestoţe se většina respondentů přiklonila ke spisovné variantě třemi, v mluveném projevu byla podle očekávání přítomna pouze unifikovaná koncovka -ma. Pro genitiv lexému čtyři se v mluvených projevech vyskytl pouze tvar čtir (ČJA 4, mapa 279, mapovaný ve všech pohraničních městech a hojně i ve vnitrozemí západočeské oblasti). Tvar čtirech,164 podle ČJA v genitivu v Čechách nejvíce rozšířený, jsme zaznamenali pouze v lokálu. Pro označení počtu vyššího neţ 20 jsme v mluveném projevu mládeţe zastihli pouze víceslovná spojení: dvacet jedna korun, dvacet pjet minut, dvje sťe štiricet pjet neomluvenejch hoďin, já chci ďíťe ve dvaceťi pjeťi; kompozitum typu *jed(e)nadvacet se nevyskytlo vůbec. Pouze číslo 1 500 bylo vyjádřeno slovem patnácet. Lexém pro číslo 50 byl opakovaně zkracován: pade, stopade.

5.4.2 Řadové číslovky U číslovek skloňovaných podle tvrdé adjektivní deklinace jsme zaznamenali obdobnou škálu tvarů jako u adjektiv a zájmen s týmţ typem skloňování (srov. 5.2.2, 5.3.1), tedy v nom. sg. m. zakončení -ej (ten druhej gimpl), v nom. a akuz. sg. n. -í (na druhí okno), v gen. sg. m.

163 Pro hláskové alternace v lexému „čtyři“ a jeho derivátech viz 4.2.3. 164 Podle IJP „podoba čtyřech ve 2. pádě je hovorová“; Vondráček in Štícha a kol. 2013, s. 420, pravděpodobně omylem uvádí pro lokál jako základní tvar čtyř. 125

-ího (do druhího dne), v dat. sg. m. -ímu (k druhímu doktorovi) atd.; koncovky hláskoslovně shodné se spisovnou češtinou se u těchto číslovek v mluvených projevech nevyskytly; srov. tab. 26. Tvar lok. sg. byl zachycen s krátkým i před m (na druhim noťasu). U číslovek skloňovaných podle měkké adjektivní deklinace jsme zaznamenali tvar lokálu s koncovkou -im (ve třeťim) i -ím ve shodě se spisovnou češtinou (na prvňím stupňi). V sg. f. číslovek s tvrdou adjektivní deklinací je genitivní zakončení -í (z pátí třídi, do púl druhí) distribuováno převáţně i k lokálu (v šestí tříďe, v druhí učebňe; téţ u číslovky jeden: v jední učebňe), opět shodně jako u adjektiv a zájmen. Jediný doklad na rozlišení tvaru lok. sg. v souladu se západočeskými dialekty v sedmej tříďe byl zaznamenán v Karlových Varech v promluvě chlapce ruského původu. Při vyjadřování pořadí s vyšší hodnotou neţ 20 mluvčí uţívali souslovnou podobu: třicátího prvňího, nikoli *jed(e)natřicátího.

Tab. 26 Řadové číslovky MLUV MLUV m. sg. nom. -ej, typ druhej 8 n. sg. nom. -í, typ druhý 1 m. sg. gen. -ího, typ druhýho 1 n. sg. gen. -ího, typ druhýho 2 m. sg. dat. -ímu, typ druhýmu 1 f. sg. gen. -í, typ druhý 8 m. sg. instr. -im, typ druhym 3 f. sg. lok. -í, typ druhý 20 (95,2 %) -ej, typ druhej 1 (4,8 %)

5.4.3 Násobné číslovky Kompozita s druhou sloţkou -krát byla v mluvených projevech převáţně zaznamenána s dlouhým á ve shodě se spisovnou češtinou (třikrát, pjetkrát, kolikrát, hoďňekrát), vyskytla se však i varianta s krátkým a: štiřikrat nebo šestkrat (v projevu téţe mluvčí v Aši; viz tab. 25). Kromě okazionálního krácení v proudu řeči nemůţeme vyloučit ani uzualizaci tohoto tvaru, který ČJA mapuje zejména v západní části západočeského nářečního úseku s předpokládaným pokračováním areálu do pohraničí, ačkoli v pohraničních městech tvar pjetkrat zaznamenán nebyl (ČJA 4, mapa 285).

5.5 Slovesa Diferenční slovesné tvary jsou řazeny podle morfologických kategorií (indikativ prézentu: 1. os. sg., 1. os. pl., 3. os. sg., 3. os. pl.; imperativ: 2. os. sg., 2. os. pl.; infinitiv; příčestí minulé), uvnitř nich podle tříd prézentního kmene. Nepravidelná slovesa kromě slovesa „být“ probíráme společně s typem, jehoţ morfologické vlastnosti v daném tvaru mají. Sloveso „být“ je zařazeno na konec přehledu společně s tvary minulého času, jichţ se účastní jako pomocné sloveso, a s kondicionálem.

126

5.5.1 Indikativ prézentu 5.5.1.1 1. os. sg. U slovesa 1. tř. „moci“ se v mluvených projevech podle očekávání vyskytl pouze tvar múţu, který výrazně převaţoval i v písemných dotaznících (tab. 27). V písemném projevu se objevily i formy s alternací kořenného vokálu: nemuţu, zcela ojediněle nemoţu (Aš, nejspíše okazionální uţití). Podle ČJA (4, mapa 293) je tvar múţu takřka výhradní pro většinu území jihozápadočeské nářeční podskupiny, ve středočeské a severovýchodočeské oblasti většinou koexistují tvary múţu a muţu a v pohraničních městech byly také zaznamenány oba. Tvar nemohu, v IJP dosud uváděný na 1. místě (tvar múţu je také spisovný), ale v jazykové praxi uţ spíše kniţní, je pro mluvu mládeţe jednoznačně nerealistický.

Tab. 27 Ind. préz., 1. os. sg. MLUV PÍS „moci“ (ne)múţu 12 (100,0 %) 287 (95,0 %) (ne)muţu 0 7 (2,3 %) (ne)moţu 0 1 (0,3 %) (ne)mohu 0 7 (2,3 %) 3. tř. -ju, typ kupuju 26 - 4. tř. -ím, typ prosím 4 (2,1 %) 321 (53,4 %) -im, typ prosim 187 (97,9 %) 280 (46,6 %) 5. tř. -ám, typ dělám 7 (6,2 %) 514 (78,6 %) -am, typ dělam 106 (93,8 %) 140 (21,4 %)

Ve 3. tř. jsme podle očekávání zaznamenali pouze tvary zakončené -ju (např. miluju, pamatuju, potřebuju, telefonuju, ţiju); písemný dotazník tento jev nesledoval. Také aktuální mluvnické příručky připouštějí koncovku -ju jako spisovnou;165 na prvním místě se stále uvádějí tvary s -ji, v mluvené češtině zaznamenávané naprosto ojediněle (ČJA 4, mapa 289); srov. tvary 3. os. pl. na s. 130. Tvary 1. os. sg. 4. tř. jsou jedním z případů převaţujícího výskytu krátkého i před koncovým -m v českých dialektech na místě, kde spisovná čeština má koncovku -ím (srov. s. 90). V mluvě mládeţe v našem výzkumu tvary s krátkou kvantitou jednoznačně převládaly; obzvlášť frekventované byly tvary (ne)vim, mislim, dále např. rozumim, choďim, seďim, prosim, jezďim, z nepravidelných sloves nebojim se, jim, sňim. Dlouhou kvantitu v koncovce mělo sloveso nevidrţím a dále bidlím (vedle bidlim), musím (vedle musim), přemíšlím (vedle přemejšlim), tj. většinou dubletně s tvarem s -im, někdy i v promluvě téhoţ respondenta; v českých dialektech se tento typ vyskytuje častěji na území severovýchodočeské podskupiny

165 Prošek in Pravdová a Svobodová 2014, s. 392–393, označuje zakončení -ju jako hovorové; Kolářová in Štícha a kol. 2013, s. 479nn, je charakterizuje jako prosazující se a u některých sloves uţ převaţující i v písemném projevu. 127 a pravidelně (jako archaismus) také na okrajích jihozápadočeské podskupiny (ČJA 4, mapy 291, 292). Písemný dotazník sledoval příslušný tvar sloves vrazit a cítit, tvary s -ím mírně převaţovaly, proti situaci v mluveném projevu je tedy jejich podíl nadhodnocený. Rozdíl krátký – dlouhý vokál se projevuje i v 1. os. sg. 5. tř. Srovnání dat z mluvených projevů mládeţe s písemnými dotazníky můţe být v tomto případě ilustrací, jak málo spolehlivě druhá metoda poslouţila pro zachycení rozdílů v kvantitě: zatímco v písemném projevu u sloves mít, zavolat respondenti výrazně upřednostňovali tvary s dlouhým vokálem nemám, zavolám, v ţivé mluvě tomu bylo přesně naopak. Více neţ polovina dokladů pro koncovku -am patřila tvarům mam, nemam (vedle ojedinělého mám), k frekventovaným patřilo i řikam/říkam (vedle říkám), poznam, koukam, dam (vedle dám). Aţ na doklad nevipínám (jediný výskyt tohoto slovesa) byl v mluvených projevech pro kaţdé sloveso zachycen tvar s krátkým vokálem v koncovce. Tvary 1. os. sg. 5. tř. s koncovým -am můţeme označit za jeden z velmi charakteristických západočeských nářečních prvků v mluvě pohraniční oblasti (ČJA 4, mapa 290: západočeské vnitrozemí i pohraničí s malými přesahy na východ). Jančákovo pozorování, ţe tento typ v pohraniční mluvě výrazně ustoupil (Jančák 1992, s. 127), tedy nepotvrzujeme.

5.5.1.2 1. os. pl.

Tab. 28 Ind. préz., 1. os. pl. MLUV 1. tř. -eme, typ neseme 36 (54,5 %) -em, typ nesem 30 (45,5 %) 2. tř. -neme, typ tiskneme 6 (50,0 %) -nem, typ tisknem 6 (50,0 %) 3. tř. -jeme, typ kupujeme 4 (50,0 %) -jem, typ kupujem 4 (50,0 %)

U sloves 1., 2. a 3. třídy alternují v češtině tvary zakončené -eme (spisovné) a -em (hovorové), obdobně se chovají některá nepravidelná slovesa. V mluvených projevech ze západočeského pohraničí se obě formy vyskytovaly s vyrovnanou frekvencí (viz tab. 28). Pro část sloves byly doloţeny oba tvary, někdy i u téhoţ mluvčího, např. čteme – čtem, deme – dem, jedeme – jedem, múţeme – múţem, dostaneme – dostanem, začneme – začnem; pouze zakončení -eme měla např. slovesa chceme, vedeme, doţeneme, mrzneme, plánujeme; naopak pouze s koncovkou -em jsme zastihli např. tvary skáčem, dokáţem, řeknem, převlíknem, potřebujem (jednotlivé lexémy byly nejčastěji doloţeny právě jednou). Domníváme se, ţe mluvčí nedávali ţádnému z tvarů přednost a distribuce obou koncovek ke slovesům se nejvíce řídila náhodou. V písemném dotazníku nebyl tento jev sledován.

128

5.5.1.3 3. os. sg. Kolísání sloves mezi 1. a 5. tř. bylo v písemném dotazníku sledováno na lexémech oloupat a stonat. Velkou většinou převaţovaly tvary oloupe podle 1. tř. a stoná podle 5. tř. (viz tab. 29). U sloves, jejichţ konjugace takto kolísá, jsou většinou tvary podle 1. tř. typičtější pro východ českého území, resp. pro okrajová území, a tvary podle 5. tř. pro západ (srov. ČJA 4, mapy 296–309); v případě slovesa loupat se ovšem v době výzkumu pro ČJA vyskytovaly v západní části Čech tvary loupá a loupe téměř všude dubletně (ČJA 4, mapa 304) a tvar stoná byl hodnocen jako neologismus, přítomný převáţně v městské mluvě (ČJA 4, mapa 305). V našem výzkumu poměrně velká část respondentů pravděpodobně lexém stonat neznala, objevovaly se tvary sténá a další irelevantní odpovědi, a pak při znalosti minulého příčestí – návodná věta zněla „Lenka stonala a uţ zase st***“ – bylo nasnadě volit tvar bez hláskové alternace v kořeni. V mluvených projevech se ţádný doklad tohoto typu nevyskytl. Na tomto místě zmíníme ještě hláskovou alternaci v kořeni slovesa 3. tř. lít, která se projevuje ve všech tvarech ind. préz. (navazuje na stav ve staré češtině, v níţ paralelně figurovala slovesa líti a léti s úplnými deklinačními paradigmaty – Vokabulář webový) a v písemném dotazníku byla sledována na tvaru 3. os. sg. Tvar lije je podle ČJA typický pro okrajové části jiţních a západních Čech s předpokladem pokračování areálu na sever západočeského pohraničí, respondenti našeho výzkumu však mírně častěji volili tvar leje, převaţující v centrální části českého jazykového území. Oba tvary jsou hodnoceny jako spisovné.166

Tab. 29 Ind. préz., 3. os. sg. PÍS oloupat oloupe 264 (88.6 %) oloupá 34 (11,4 %) stonat stúňe 39 (16,9 %) stoná 192 (83,1 %) lít lije 99 (37,6 %) leje 164 (62,4 %)

5.5.1.4 3. os. pl. V 1. tř. se v češtině u některých sloves vzoru maţe uplatňují koncovky -í a -ou, první z nich je však hodnocena jako kniţní a v mluvených projevech mládeţe v pohraničí se podle očekávání nevyskytla (jediný doklad píšou). Podobná situace panuje ve 3. tř., kde tvary zakončené -jou vedle tvarů s -jí sice zatím nejsou povaţovány za plně spisovné,167 ale

166 IJP uvádí na prvním místě tvar leje, SSJČ lije. 167 Srov. Kolářová in Štícha a kol. 2013, s. 481, s. 484: výskyt variant s -ou v psaných textech je zanedbatelný. 129 v mluvě mladé generace se uplatňují jako jediná varianta (např. hrajou, machrujou, milujou, šijou, provokujou); srov. také výše tvary 1. os. sg., s. 127. U slovesa moci jsme rovněţ zaznamenali pouze (původně hovorové) tvary nemúţou, nikoli (kniţní) nemohou. Písemný dotazník tyto tvary nesledoval.

Tab. 30 Ind. préz., 3. os. pl. MLUV PÍS 4. tř. -í, typ prosí 80 (94,1 %) 1655 (87,0 %) -ejí, typ prosejí 1 (1,2 %) 91 (4,8 %) -eji, typ proseji 0 3 (0,2 %) -ej, typ prosej 4 (4,7 %) 153 (8,0 %) háţou 2 19 5. tř. -ají, typ dělají 26 (22,4 %) 94 (52,8 %) -aji, typ dělaji 2 (1,7 %) 4 (2,3 %) -aj, typ dělaj 88 (75,9 %) 80 (44,9 %) chtít chťejí 0 142 (54,0 %) chťej 4 (100,0 %) 113 (43,0 %) chťeji 0 5 (1,9 %) chťí 0 1 (0,4 %) chcou 0 2 (0,8 %) vědět neví 1 293 (93,3 %) nevjeďí 0 15 (4,8 %) nevjeďejí 0 1 (0,3 %) nevjeďej 0 5 (1,6 %)

Ve 4. a 5. tř. je situace zajímavější, koncovky 3. os. pl. jsou jedním z nejvýraznějších distinktivních rysů mezi podskupinami českých nářečí v uţším smyslu (srov. Utěšený 1962a, s. 580). Pro 4. tř. se setkáváme s variantami -í (západní Čechy, část jiţních Čech a větší část českomoravské podskupiny), -eji (střední Čechy a část jiţních Čech), -ej (severovýchodní Čechy); pro 5. tř. obdobně platí varianty -ají/-aji/-aj; srov. ČJA 4, mapy 316–320.168 Západočeské koncovky se shodují se spisovnou češtinou.169 Původem severovýchodočeské nářeční zakončení -ej/-aj se nověji výrazně rozšířilo a bývá povaţováno za charakteristický znak obecné češtiny (srov. Brabcová 1987, s. 54, 55).170 Jak dokládá situace ve městech zachycená na uvedených mapách 4. dílu ČJA, expanze tohoto typu začala v 60. letech 20. století. Naše data (tab. 30) ukazují, ţe v mluvě mládeţe ze západočeského pohraničí se tato

168 Janečková (1994, s. 11, s. 13) v mluvě staré generace (nar. 1901–1929) v západních Čechách zastihla alochtonní tvary typu nedaji a poškádlej, nemaj „mnohem častěji neţ v jč. okruhu“ (u střední jihočeské generace uţ tvary s -ej/-aj také převaţovaly – Janečková 1995b, s. 16); toto zjištění je pro nás překvapivé, naše poznatky ze západočeského vnitrozemí ukazují spíše na přetrvávání zdejších původních nářečních tvarů typu prosí, sází, ďelají. 169 Tvar sází – na druhém místě za sázejí – uţ jako spisovný připouští i IJP a Kolářová in Štícha a kol. 2013, s. 485. 170 Sgall a Hronek (2014 [1992], s. 50) se takto přímo nevyjadřují; za obecněčeský prostředek označují tvary typu prosejí, trpějí, sázejí, „ovšem zase s krácením a ve východní i centrální variantě většinou úplně bez koncového -í“. To podle našeho názoru není zcela výstiţné pro popis situace, v níţ se tvary typu prosej, trpěj, sázej územně šíří jako hotové paradigma, nikoli jako tendence ke krácení koncového formantu -ejí (v tom případě bychom očekávali větší rozšíření středočeského typu -eji); obzvlášť ne v západočeských dialektech, kde zakončení -ejí není a nemůţe se v něm tedy krátit. 130 tendence projevila u sloves 5. tř., u nichţ v mluvených projevech převládlo zakončení -aj (oni zabíraj, nechaj, uťíkaj, koukaj, kecaj aj.; mírná převaha koncovky -ají v písemných dotaznících je projevem tendence ke spisovnosti); u sloves 4. tř. nadále výrazně dominuje původní západočeské zakončení -í (oni bidlí, kouří, předváďí, smí, skouší aj.). Domníváme se, ţe koncovka 5. tř. -aj je v západočeském regionu lépe přijímána, protoţe se od zdejšího původního zakončení -ají neliší tak markantně jako -ej od -í ve 4. tř. Další typy koncovek jsme zaznamenali jen ojediněle: středočeské zakončení -eji (házeji: Stříbro, Kraslice), -aji (volaji: Kraslice, Teplá; nechovaji: Stříbro; v mluvených projevech maji: Luby, Stříbro) a spisovný typ -ejí v 4. tř. (házejí; v mluvených projevech přijíţďejí: Luby – ale v Karlových Varech u slovesa s týmţ základem: dojíţďí). U slovesa házet se navíc vyskytoval tvar háţou podle 1. tř. – v písemných dotaznících jako minoritní vedle častějšího hází a házejí, v mluvených projevech jsme zastihli pouze tvar háţou (u jedné mluvčí v Chebu).171 Variantní realizace téhoţ slovesa byla v mluvených projevech spíše vzácná (choďí – choďej, musí – musej; ďelaj – ďelají, maj – mají – maji, říkaj/řikaj – říkají). Nepravidelné sloveso chtít bylo v písemném dotazníku realizováno pestře. Nejčastější byly tvary chťejí (západní část západočeské oblasti a spisovná čeština; srov. ČJA 4, mapa 322) a chťej (severovýchodní a severní Čechy aţ po Kadaň, a obdobně jako u sloves 4. tř. je zakončení -ej perspektivní v obecné češtině), ojediněle se vyskytl středočeský tvar chťeji, dále tvar chcou typický zejména pro Moravu, ale i pro část jiţních Čech (v dotazníku uveden v Chodově a Kraslicích172), a tvar chťí příznačný pro východní část západních Čech (uveden ve Stříbře). V mluvených projevech byl zaznamenán pouze tvar chťej, který můţeme povaţovat za progresivní. U slovesa vědět, v dotazníku formulovaného v záporu, výrazně převaţoval tvar neví (většina jihozápadočeské podskupiny; srov. ČJA 4, mapa 321), dále se vyskytly varianty nevjeďí (střední a severovýchodní Čechy a spisovná čeština), ojediněle nevjeďej (ČJA uvádí roztroušeně v Čechách, zejména ve městech) a jednou nevjeďejí (uvedl respondent z Kraslic), tvar utvořený nejspíše ve snaze o co největší spisovnost. V mluvených projevech bylo sloveso doloţeno pouze jednou, a to ve tvaru neví.

5.5.2 Imperativ 5.5.2.1 2. os. sg. Všechny doklady pocházejí z písemného dotazníku, v mluvených projevech se tento jev neobjevil.

171 Kolísání slovesa házet mezi 4. a 1. třídou dokumentuje také tvar imperativu, s. 133. Jančák (1992, s. 110) zachytil v 60. letech tvar háţou v Ostrově, Karlových Varech, Kraslicích a Chebu a hodnotí jej jako moravský. 172 V Kraslicích jej zachytil také Jančák (1992, s. 110). 131

Rozkazovací způsob slovesa pomoci je v západních Čechách podle ČJA (4, mapa 325) realizován třemi variantami: pomoz ve shodě se spisovnou češtinou, pomoţ (malý areál na Klatovsku) a pomoc (především severní část). Všechny tři tvary byly zaznamenány v pohraničních městech, a zachytil je i náš výzkum (tab. 31) – nejméně frekventovaný byl v písemném dotazníku tvar pomoţ.

Tab. 31 Imperativ, 2. os. sg. PÍS PÍS pomoci pomoz 102 (37,5 %) nosit nos 148 (94,9 %) pomoc 112 (41,2 %) noš 8 (5,1 %) pomoţ 58 (21,3 %) neporazit neporaz 72 (36,9 %) nasypat nasip 220 (71,2 %) neporaţ 123 (63,1 %) nasipej 89 (28,8 %) házet házej 233 (92,1 %) zabít zabij 165 (51,9 %) haţ 20 (7,9 %) zab 81 (25,5 %) schovat schovej 299 (98,0 %) zabí 55 (17,3 %) schov 6 (2,0 %) zabi 14 (4,4 %) zabíj 3 (0,9 %)

Sloveso (na)sypat má v imperativu tvary sip, sipej – v tomto pořadí je uvádí IJP i SSJČ, oba jsou spisovné. Mladí respondenti ze západočeského pohraničí v písemném dotazníku výrazně upřednostňovali kratší tvar. Pro sloveso zabít jsme nejčastěji zachytili formu zabij shodnou se spisovnou češtinou, v mluveném projevu bychom však očekávali výslovnost blíţící se spíše nářečnímu tvaru zabí, který měl v datech také nezanedbatelné zastoupení (ČJA 4, mapa 328: jihozápadočeský tvar). Tvar zab je především středočeský, tvar zabi je typický pro severovýchodní Čechy a střední Moravu. Ve Stříbře a Aši se ojediněle vyskytla ještě odpověď zabíj, ČJA doloţená pouze ve východomoravské oblasti; v západočeském pohraničí ji spíše vykládáme jako kontaminaci variant zabí a zabij. Imperativ noš slovesa nosit je často uváděn jako jihozápadočeský dialektismus, jeho areál je však především jihočeský (ČJA 4, mapa 323) a větší část západočeských dialektů má ve shodě se spisovnou češtinou tvar nos, který volila také většina respondentů našeho dotazníku. Tvar noš se objevil ojediněle v různých lokalitách. U slovesa porazit se jako spisovný připouští pouze tvar poraz, mládeţ v západočeském pohraničí však preferovala tvar poraţ. Sloveso házet v imperativu v úzu kolísá mezi vzory sází a maţe. Tvar haţ, který jsme zachytili zřídka v různých lokalitách, mapuje ČJA (4, mapa 332) v části jiţních Čech a na Moravě, také v pohraničí v Tachově a v Karlových Varech; není uznáván jako spisovný (IJP). U slovesa schovat byl tvar schov (ČJA uváděný roztroušeně v jiţních Čechách, na západě středomoravské oblasti a v moravských městech – ČJA 4, mapa 331) volen respondenty jen

132 ojediněle a v různých lokalitách; většina respondentů uvedla tvar schovej shodný se spisovnou češtinou. Konsonantickou alternaci schovat/skovat jsme nezjišťovali.

5.5.2.2 2. os. pl. U některých sloves 1. tř.173 a ve 2. tř. u sloves vzoru tiskne má část západočeských dialektů imperativ 2. os. pl. se zakončením -ite, vzniklý analogicky podle tvaru 2. os. sg. – shodně s některými částmi Moravy (ČJA 4, mapy 337–339). Písemný dotazník obsahoval sloveso otevřít a pro 2. třídu slovesa sednout, blbnout (tab. 32). Většina respondentů uvedla tvary zakončené -ete, shodné se spisovným jazykem, středočeskými a jihočeskými dialekty. Tvar otevřite se vyskytl ojediněle, ale v různých lokalitách, tvary seďňite, neblbňite se vyskytovaly pravidelně. Pro sloveso otevřít byl poměrně frekventovaný ještě tvar otevřte, podle ČJA rozšířený především v severovýchodočeské oblasti a zaznamenaný také v Chebu a v Karlových Varech. V mluvených projevech byla příslušná kategorie zaznamenána pouze jednou, a to se zakončením -ete.

Tab. 32 Imperativ, 2. os. pl. MLUV PÍS PÍS otevřít otevřete 1 252 (78,8 %) 2. tř. -ete 591 (92,9 %) otevřite 0 7 (2,2 %) -ite 45 (7,1 %) otevřte 0 61 (19,1 %)

5.5.3 Infinitiv Realizace infinitivu slovesa zábst v písemných dotaznících byla velice pestrá (tab. 33), coţ si vysvětlujeme nejspíše tím, ţe někteří respondenti lexém neznali a vynechaný kořenný vokál doplňovali odhadem. U poměrně frekventovaných variant zépst a zepst, které se přitom v českých nářečích vůbec nevyskytují (ČJA 4, mapa 363), ovšem připouštíme i moţnost, ţe je respondenti volili jako domněle „spisovnou“ podobu západočeského nářečního zípst; forma s kořenným -í- se vyskytla s malou celkovou četností, ale ve všech lokalitách (coţ je překvapivé např. ve srovnání s výzkumem Jaklové – 1997a, s. 70 –, která na Chodsku tento tvar uţ nedoloţila). Nejfrekventovanější byla podoba zápst shodná se spisovnou češtinou a většinou českých nářečí v uţším smyslu. Další doloţená forma zebat je ČJA uváděna z různých moravských a slezských lokalit, především městských; protoţe pro uvedení tohoto

173 Jde o slovesa, jejichţ prézentní kmen je zakončen dvojicí konsonantů: všechna slovesa vzoru tře, část sloves vzoru bere (např. „cpát“, „rvát“, „štvát“, „zvát“), slovesa „poslat“, „kašlat“ a jejich deriváty; dále také nepravidelná slovesa „jít“ a „spát“. Podle jazykového povědomí JN coby autochtonní mluvčí ze západočeského vnitrozemí je u všech těchto sloves imperativ 2. os. pl. se zakončením -ite potenciálně moţný, nezkoumali jsme však, zda je u všech doloţený v úzu. 133 tvaru museli respondenti porušit návodné slovo „z*bst“, lze se domnívat, ţe šlo o vědomou a ne náhodnou volbu. Totéţ platí pro odpověď zábnout, doloţenou v Kraslicích.174

Tab. 33 Infinitiv MLUV PÍS MLUV PÍS zábst zápst 0 167 (57,4 %) upéci upéct 0 211 (65,3 %) zapst 0 2 (0,7 %) upéc 0 10 (3,1 %) zépst 0 57 (19,6 %) upíct 0 87 (26,9 %) zepst 0 25 (8,6 %) upíc 0 2 (0,6 %) zebat 0 12 (4,1 %) upect 0 10 (3,1 %) zípst 0 27 (9,3 %) upec 0 1 (0,3 %) zábnout 0 1 (0,3 %) upéci 0 2 (0,6 %) jet jet 2 (18,0 %) 581 (89,4 %) ukrást ukrást 1 158 (51,8 %) ject 3 (27,0 %) 67 (10,3 %) ukráct 0 62 (20,3 %) jec 6 (55,0 %) 0 ukract 0 3 (1,0 %) jét 0 2 (0,3 %) ukrác 0 4 (1,3 %) ukradnout 0 78 (25,6 %)

U slovesa jet dávali respondenti v písemném dotazníku přednost tvaru jet shodnému se spisovným jazykem, v mluvených projevech však měl větší zastoupení dialektismus ject (potom bich chťel ject na púl roku do Číni; ČJA 4, mapa 340: jihozápadočeské dialekty a většina středočeských dialektů) a zejména jeho varianta jec (múţe jec na nákup; nemohla sem jec na školňí vílet), ČJA dokládaná jen ze dvou lokalit na Litoměřicku. V písemném dotazníku se vyskytla ještě forma jét s dlouhým kořenným vokálem, kterou hodnotíme nejspíše jako okazionalismus, v nářečích češtiny se nevyskytuje. U slovesa (u)péci má západní varianta pect mírně menší areál neţ tvar ject a východněji ji střídá varianta píct, která byla zaznamenána i v západočeských pohraničních městech společně s tvarem péct, jinak východomoravským (ČJA 4, mapa 341). Mezi odpověďmi v našem dotazníku dominoval právě tvar upéct – dlouhé é v kořeni je podle našeho názoru u části respondentů produktem snahy o „spisovnou“ alternativu k tvarům upíct a upect, které by se v mluvě zřejmě vyskytly častěji, neţ se ukázalo v psaném materiálu. Ke všem třem uvedeným tvarům byly doloţeny i varianty bez koncového -t (upéc, upíc, upec), analogické s tvarem jec, který byl v mluvených projevech nejfrekventovanější, a proto bychom i v případě slovesa (u)péci očekávali v ţivé mluvě výskyt tvarů bez koncového -t. Naproti tomu původní spisovný tvar upéci je dnes uţ kniţní a pro mluvu mládeţe nerealistický. V infinitivu slovesa ukrást variuje v českých nářečích délka kořenného vokálu, c nebo s v zakončení a přítomnost nebo nepřítomnost koncového -t. Z pěti variant zaznamenaných

174 Balhar (ČJA 4, s. 512) uvádí jako komentář ke stavu zachycenému SSJČ: „Spis. jazyk kodifikuje tvary zábst, zábnout.174 Je pozoruhodné, ţe se druhý z nich v našem nář. materiálu dokládá jen z jediné venkovské lokality.“ Je to lokalita č. 325 Přílepy u Rakovníka. 134

ČJA (4, mapa 345) uvedli respondenti ze západočeského pohraničí v písemném dotazníku čtyři. Nejčastější byla forma ukrást, shodná se spisovnou češtinou a východočeskými dialekty, a forma ukráct, jejíţ areál se téměř kryje s územím dialektů jihozápadočeských; středočeské ukract bylo ojedinělé stejně jako varianta ukrác, kterou výzkum pro ČJA zjistil pouze ve třech jihozápadočeských lokalitách – v našem výzkumu se vyskytla ve Stříbře, Plané a Teplé, a jako analog tvarů jec, upíc/upéc/upec povaţujeme její přítomnost v projevu mládeţe v pohraničí za věrohodnou. Čtvrtina respondentů dala přednost slovotvorně odlišnému infinitivu ukradnout, který se více shoduje s finitními tvary daného slovesa, je rovněţ hodnocen jako spisovný a na českém jazykovém území se podle ČJA vyskytuje především v jihozápadočeské a severovýchodočeské oblasti. V mluvených projevech byl infinitiv tohoto slovesa zaznamenán pouze jednou ve formě ukrást.

5.5.4 Příčestí minulé U sloves 1. a 2. tř. s minulým kmenem končícím souhláskou se k našemu značnému překvapení vyskytly v ţivých mluvených projevech mládeţe nejen tvary sg. m. zakončené tímto konsonantem (rostáh, zvlád, prolít, moh), jak by odpovídalo stavu v českých nářečích v uţším smyslu (srov. ČJA 4, mapy 384–390, 392, 393), ale hojně i tvary zakončené formantem -l, které jsou typické pro moravské dialekty a shodné se spisovnou češtinou: bonzl, práskl, přivezl, vilezl, rupl, sekl. Některá slovesa byla realizována obojím způsobem, někdy i v téţe lokalitě u téhoţ mluvčího: spad – padl, přines – přinesl, řek – řekl (frekvence v tab. 34). Tvary l-ového participia těchto sloves se zachovaným formantem -l jsou jediným nápadně spisovným prvkem,175 jenţ se v mluvených projevech respondentů našeho výzkumu objevoval běţně a bez příznaku záměrné aktualizace ap., který jsme výše (s. 89) konstatovali u řídkých dokladů tvrdých adjektiv s é, í v koncovce. Tvary bez formantu -l byly ovšem v mluvených projevech vţdy častější, a převaha tvarů s tímto formantem v písemných dotaznících je proto nerealisticky velká. Ve 2. tř. je zajímavá také přítomnost či nepřítomnost formantu -nu- v tvarech příčestí minulého. Charakteristickým rysem západočeských dialektů je totiţ preference tvarů bez -nu- (srov. ČJA 4, mapy 392, 393, 396, 397, 398, 401 – velikost areálu se pro jednotlivá slovesa různí),176 případně uţívání tvaru s formantem -nou- (ČJA 4, mapa 382: minoul; mapa 394: pohnoula; mapa 395: usnoula), který vznikl z původního -nu- zdlouţením vokálu a následnou

175 Máme na mysli: v rámci jazykových jevů, které jsou ve spisovné češtině realizovány jinak neţ v českých nářečích v uţším smyslu – jevy, v nichţ se spisovná čeština s dialekty shoduje, pochopitelně neuvaţujeme. 176 Tento typ byl nejfrekventovanější i v materiálu Brabcové (1987, s. 55) z Prahy a středních Čech a autorka jej povaţuje za základní pro běţně mluvený jazyk. Naopak Bachmannová (1997, s. 187a) zjistila, ţe v mluvě mládeţe na Ţeleznobrodsku převaţovaly tvary typu sednul, a hodnotí je „jako šířící se jev obecněčeský“. 135 diftongizací; podle našich poznatků ze západočeského vnitrozemí se však podoby s -nou- v současnosti vyskytují uţ jen vzácně u nejstarší generace. V pohraničí jsme je tedy podle očekávání nezaznamenali vůbec; jak v mluvených projevech, tak v písemných dotaznících výrazně převaţovaly tvary bez -nu- nad tvary s -nu-. U slovesa usnout se v písemných dotaznících (zjišťovali jsme je v záporu) neobjevil tvar neus (ČJA tuto poloţku nemapuje, v komentáři uvádí, ţe forma us byla zapsána „na okrajích Čech“ – ČJA 4, s. 558) a tvar neusnul byl častější neţ neusl (při výzkumu pro ČJA byla forma usl doloţena „na Moravě především ve městech“); je to jediný případ v našem výzkumu, kdy tvar s -nu- byl frekventovanější neţ naopak. Femininní a plurálové tvary neusla, nepohla, vipli, sťihli převaţovaly nad variantami s -nu- tak jako u jiných sloves, v mluvených projevech nebyly tvary s -nu- zaznamenány vůbec. Podle ČJA (4, mapa 395) má zejména forma usla na českém jazykovém území malé a disjunktní rozšíření, v pohraničních městech se objevuje bez územní souvislosti s dílčími vnitrozemskými areály a autoři ČJA tuto situaci komentují jako „překvapující výraznou tendenci formy usla stát se součástí mluvy ve městech“ (ČJA 4, s. 558). V západočeských pohraničních městech taková tendence podle našeho názoru není překvapením, nýbrţ potvrzením vývoje v západočeských dialektech směrem k vypouštění formantu -nu- z příčestí minulého sloves 2. tř., i těch, která měla dříve nářeční tvar s -nou-. Další slovesa zkoumaná písemným dotazníkem měla pestřejší spektrum tvarů. Slovesa „chytit“ – „chytnout“ mají paralelní paradigma v 4. a 2. třídě. Sledovali jsme tvar sg. m. v záporu: nejčastější byla varianta nechitl, kterou můţeme společně s nechit hodnotit jako jeden typ (v mluveném projevu bychom očekávali převahu tvarů bez koncového -l), s mírným odstupem následovala forma nechiťil a jen zřídka se vyskytl tvar nechitnul.177 V mluvených projevech jsme zaznamenali tvary feminina a plurálu, vţdy morfologicky odpovídající protějšky tvaru chit(l): já bich si chitla ten autobus; to je dobře, ţe je nechitli. V českých nářečích je následující situace (ČJA, mapa 391): tvar 4. tř. chytil v celých Čechách a ve Slezsku, tvary 2. tř. chytl na většině Moravy, chyt mozaikovitě ve většině Čech včetně západních a chytnul roztroušeně zvláště v jiţních Čechách, Polabí, západočeských pohraničních městech a Slezsku. Jako spisovné jsou hodnoceny tvary chytil pro inf. chytit a chytl pro inf. chytnout.178

177 Přestoţe daný tvar u konkrétního slovesa není v souladu s platnou spisovnou kodifikací, je analogický tvarům jiných sloves, které kodifikovány jsou, a mluvčí jej tedy mohou vnímat jako spisovný (srov. Michálková 1979, s. 176), proto i za dotazníkovými odpověďmi nechitnul můţeme vidět snahu respondentů o spisovnou stylizaci. 178 V komentáři IJP uvádí: „[P]odobu příčestí činného chytnul (vedle chytl) je moţné podle SSČ pouţít jen ve významu ‚být postiţen‘ (např. chytnul chřipku) a ve významu ‚cele ovládnout‘ (např. chytnul ho vztek).“ 136

Tab. 34 Příčestí minulé MLUV PÍS 1. tř. -0, typ nes 5 (62,5 %) - -l, typ nesl 3 (37,5 %) - 2. tř., sg. m. -0, typ tisk 31 (55,4 %) 98 (8,2 %) -l, typ tiskl 18 (32,1 %) 804 (67,4 %) -nul, typ tisknul 7 (12,5 %) 291 (24,4 %) 2. tř., sg. f., pl. -la, -li, typ tiskla 19 (100,0 %) 304 (68,5 %) -nula, -nuli, typ tisknula 0 140 (31,5 %) usnout neusnul 0 109 (76,7 %) neusl 0 33 (23,3 %) neusnula 0 157 (42,3 %) neusla 0 214 (57,7 %) pohnout se nepohnula 0 84 (40,2 %) nepohla 0 125 (59,8 %) chytit nechitl 0 135 (43,8 %) nechit 0 30 (9,7 %) nechiťil 0 128 (41,6 %) nechitnul 0 15 (4,9 %) chitla, chitli 3 (100,0 %) - odpočinout si neotpočinul 0 127 (85,8 %) neotpočal 0 14 (9,5 %) neotpočnul 0 7 (4,7 %) neotpočinula 0 132 (85,2 %) neotpočala 0 10 (6,9 %) neotpočnula 0 5 (3,2 %) neotpočla 0 8 (5,2 %) začít začali, začala 7 (70,0 %) 177 (60,0 %) začli, začla 2 (20,0 %) 114 (38,6 %) začeli 1 (10,0 %) 3 (1,0 %) začnuli 0 1 (0,3 %) začal 5 -

U slovesa odpočinout si volili respondenti zdaleka nejčastěji tvary neotpočinul, neotpočinula (podle ČJA 4, mapa 396 především střední a jiţní Čechy), dále neotpočal, neotpočala (zejména severovýchodní Čechy a také všechna západočeská pohraniční města) a nejméně často neotpočnul, neotpočnula (souvisle jen Slezsko, dále v moravských i českých městech, téţ v Chebu); jako spisovné jsou hodnoceny formy odpočinul a odpočal (IJP i SSJČ). Západočeská nářeční forma otpoč (ani v podobě otpočl, kterou by snad některý respondent mohl vytvořit jako domněle spisovnou) se nevyskytla, v pěti různých lokalitách však respondenti uvedli její femininní protějšek neotpočla. Sloveso začít jsme v písemném dotazníku sledovali v plurálu. Mezi písemnými odpověďmi i v mluvených projevech mládeţe převaţovaly tvary začali, začala, které převládají na většině českého jazykového území (ČJA 4, mapa 400) a jsou téţ spisovné. Frekventovaný byl i tvar začli, mapovaný ČJA zvláště hojně ve Slezsku a západních Čechách včetně pohraničních měst, mozaikovitě i jinde v Čechách; tvary tohoto typu se vyskytly také

137 v mluvených projevech: vona s ťim začla Eva.179 Jihozápadočeský dialektismus začeli byl v písemných dotaznících doloţen ojediněle (Stříbro, Teplá, Tachov), zazněl však i v ţivém projevu dívky z Lubů: fšichňi učitelé začeli křičet, a je tedy zjevné, ţe se s ním v pohraničí skutečně lze příleţitostně setkat. Naopak tvar začnuli se v písemném dotazníku vyskytl jen u jednoho respondenta v Březové a jeho výskyt v úzu mluvy v pohraničí nepředpokládáme, nebyl v této oblasti doloţen ani výzkumem pro ČJA. Pro maskulinum máme z mluvených projevů potvrzen pouze tvar začal. Přehled tvarů minulého příčestí sloves 2. třídy můţeme uzavřít shrnutím, ţe mládeţ v západočeském pohraničí dává přednost tvarům bez formantu -nu-, v čemţ se shoduje se současným stavem ve vnitrozemí západočeské nářeční oblasti.

5.5.5 Sloveso „být“ 5.5.5.1 Indikativ prézentu Ve 2. os. sg. si konkurují tvary ti si (ČJA 4, mapa 426: západ českého území, část Moravy a Slezska) a ti seš (zejména severovýchodočeská oblast a část středomoravské oblasti, také ve všech pohraničních městech). Data z mluvených projevů mládeţe v pohraničí ukázala vyrovnanější poměr obou forem (ti si dicki hned takovej; ti si taková hodná holka; si fťipná vúči ňemu – ti seš tak hodná; ti seš holka, Zuzanko; ti seš debil) neţ písemné dotazníky, kde výrazně převládalo západní si (srov. tab. 35). Mohlo by to být způsobeno příklonem ke spisovnosti v psaném projevu; za spisovné jsou uznávány tvary ty jsi a tys (IJP), druhý z nich jsme u našich respondentů v prézentu nezachytili. Ve 3. os. sg. se v mluvených projevech objevoval výhradně tvar neňi s krátkým koncovým -i, převaha dlouhého vokálu v koncovce v písemném dotazníku je nerealistická pod vlivem spisovné češtiny.

5.5.5.2 Kondicionál přítomný První osoba sg. byla v mluvených projevech velmi hojná a realizovaná výhradně tvarem já bich. V písemném dotazníku se sice zřídka, ale ve většině lokalit objevil tvar bisem, podle ČJA (4, mapa 421) v jihozápadních Čechách frekventovaný, a jeden respondent ze Stříbra zvolil odpověď bichsem – obě uvedené formy jsou nám známy ze západočeského vnitrozemí.

179 V projevu téţe mluvčí v Lubech se vzápětí objevil tvar začala, coţ je dokladem kolísajícího úzu. 138

Tab. 35 Sloveso „být“ MLUV PÍS 2. os. sg., ti si 6 (54,5 %) 261 (84,7 %) ind. préz. ti seš 5 (48,5 %) 47 (15,3 %) 3. os. sg., neňí 0 154 (75,5 %) ind. préz. neňi 32 (100,0 %) 50 (24,5 %) kondicionál, bich 86 (100,0 %) 286 (95,7 %) 1. os. sg. bisem 0 12 (4,0 %) bichsem 0 1 (0,3 %) 2. os. sg. ti bisi 2 (50,0 %) 159 (54,3 %( ti bis 2 (50,0 %) 134 (45,7 %) ti bises 1 (33,3 %) - ti bisi se 2 (66,7 %) - ti bisis 1 - 1. os. pl. bisme 47 (100,0 %) 221 (65,4 %) bichom 0 117 (34,6 %) ind. min., příčestí + sem 384 (89,5 %) - 1. os. sg. já + příčestí 21 (4,9 %) - sem + příčestí 24 (5,6 %) - 2. os. sg. ti si + příčestí 12 (42,9 % 948 (86,4 %) tis + příčestí 16 (57,1 %) 149 (13,6 %) zájmeno + ´s 7 110 částice, spojka + ´s 2 - příčestí + ´s 7 39 poďíval ses 0 213 (75,3 %) poďíval si se 0 70 (24,7 %) ti ses zblázňil 0 154 (50,7 %) ti si se zblázňil 0 150 (49,4 %)

V 2. os. sg. respondenti v písemném dotazníku mírně upřednostňovali západní variantu bisi (často s rozloţeným zápisem „by jsi“) před východní a spisovnou variantou bis (ČJA 4, mapa 422); z mluvených projevů máme po dvou dokladech pro kaţdou z variant (jesi bisi přeţil; co bisi chťel × gdibis viďel ten novej koncert; mňela bis dávat pozor). V ţivé mluvě se vyskytly i konstrukce se zvratným zájmenem, které písemný dotazník neobsahoval (abisi se uplaťňil; abisi se dostal k tomu × ţe bises dostal; bisis uřízl palec). Dokladů je celkově málo, předpokládáme však, ţe v úzu mládeţe v pohraničí převaţují formy bisi se, bisi si. V 1. os. pl. se v mluvených projevech vyskytoval pouze tvar mi bisme, coţ je v souladu se situací v českých dialektech v uţším smyslu (ČJA 4, mapa 423). Tvar bichom, který uvedla asi třetina respondentů v písemném dotazníku – jediný přípustný pro spisovnou češtinu, avšak de facto kniţní –, je pro mluvu mládeţe zcela nerealistický.

5.5.5.3 Indikativ minulý Ve tvarech minulého času figuruje „být“ jako pomocné sloveso. V mluvených projevech mládeţe v 1. os. sg. výrazně převaţoval typ šel jsem, který ČJA (4, mapa 418) mapuje na

139

Moravě, v komentáři však podotýká: „Je třeba dodat, ţe typ šel jsem je dnes běţný v celých Čechách, charakterizuje však spíš mluvu mladší generace.“ Typ já šel, původní v českých dialektech v uţším smyslu, byl méně častý. Běţně se vyskytoval i typ s sem v inciální pozici, bez osobního zájmena: sem se ptala, sem se neučil, sem poznal fšechno tadi aj. Obdobně i pro 1. os. pl.: sme dicki šli, sme tam leţeli na dece, sme to řikali; srov. tab. 35. Písemný dotazník tento jev nesledoval. V 2. os. sg. je pro západní část Čech charakteristický plný tvar pomocného si (ČJA 4, mapa 419) a údaje z písemných dotazníků v našem výzkumu jsou s touto situací v souladu, v mluvených projevech však mírně převaţoval staţený tvar ´s, typický pro východní část českého území. Připojoval se vţdy na první přízvučné slovo v promluvovém celku: na zájmeno (tis mňel otřes mosku; tos nemusela), na minulé příčestí slovesa (nebils třea tadi; visvjetlilas jim to?) nebo na částici či spojku (diťs řikal, ţe jí nebilo patnác). V písemném dotazníku jsme sledovali také dvě konstrukce se zvratným zájmenem. Výsledky se lišily podle slovosledu: v pozici za příčestím slovesa respondenti výrazně upřednostňovali tvar ses, v pozici před slovesem byl podíl tvarů ti ses a ti si se téměř shodný. Doklady z mluveného projevu bohuţel nemáme, předpokládáme však, ţe by u obou typů slovosledu převaţovala varianta si se.

5.6 Adverbia

V písemném dotazníku jsme sledovali realizaci komparativu adverbia tepleji (tab. 36). Forma shodná se spisovnou češtinou byla nejčastější, více neţ třetinu odpovědí dále tvořil tvar teplejš, typický pro západočeské dialekty s přesahem na severozápad středočeské oblasti a část jihočeských dialektů (ČJA 2, mapa 168). Tvar teplejc, který zaujímá největší část české nářeční skupiny v uţším smyslu, se vyskytl překvapivě málo, přestoţe jej ČJA uvádí ve všech západočeských pohraničních městech. Ve čtyřech lokalitách byl ojediněle doloţen ještě tvar teplej, příznačný pro část severovýchodočeských dialektů. Jediný doklad z mluvených projevů máme pro typ teplejc. Výskyt spisovné varianty tepleji v písemných dotaznících je pravděpodobně nadhodnocený, v mluvě bychom očekávali tvary teplejc a teplejš.

Tab. 36 Komparativ adverbií MLUV PÍS tepleji 0 194 (57,4 %) teplejc 1 16 (4,7 %) teplejš 0 124 (36,7 %) teplej 0 4 (1,2 %)

140

6. Hláskosloví a tvarosloví v souhrnu a srovnání s dalšími výzkumy

V hláskoslovném a tvaroslovném plánu se v mluvě mládeţe v západočeském pohraničí setkáváme převáţně s prvky společnými pro české dialekty v uţším smyslu, patrný je i vliv spisovné češtiny. Z regionálně příznakových prvků jsme podle očekávání zaznamenali některé rysy západočeských dialektů, zvláště v morfologii, a zřídka prvky specificky středočeské. V hláskosloví jsou pravidelné odlišnosti od stavu ve spisovné češtině zpravidla vázány na konkrétní slova, určité morfémy nebo určité morfologické typy. Z prvků, které se nejčastěji uvádějí jako charakteristické pro českou nářeční skupinu v uţším smyslu a diferenční proti ostatním skupinám nářečí češtiny, jsme vůbec nezaznamenali náslovné ou, ani jsme to neočekávali. Protetické v mírně převaţuje u osobního zájmena on, ale i v projevu téhoţ mluvčího se formy on a von mohou vyskytovat společně a ostatní slova začínající na o- (včetně předloţek o, od) jsou v mluveném projevu častější bez proteze; v písemných dotaznících se protetické v vyskytlo méně neţ v 10 % případů. Naše výsledky svědčí pro vnímání protetického v jako výrazně příznakového nespisovného prvku a jeho ústup z běţné mluvy, který je jednoznačně patrný při srovnání s výsledky výzkumů od 70. let 20. století (tab 37): podíl tvarů s protezí klesl u všech typů lexémů o desítky procent. Všechny citované studie také potvrzují, ţe protetické v se nejvíce připojuje k zájmenu on a nejméně k neprefigovaným autosémantikům.

Tab. 37 Protetické v v mluvených projevech mládeţe Hradec jiţní západočeské Praha a střední Čechy Cheb Králové Čechy pohraničí 1987 1984 1987 1990 2013 1984 1971 2013 ZŠ: 67,7 % A: 35,3 % v- celkem - 93,0 % - SŠ: 70,6 % 82,7 % - 42,5 % B: 39,3 % VŠ: 49,5 % A: 58,4 % von 99,4 % 99,8 % 92,6 % 91,6 % - 83,3 % 54,6 % B: 63,5 % předloţky vo, vo- 98,8 % - 100,0 % - - - 35,1 % vo, vod A: 30,4 % B: 29,8 % předpony vod, vod- 76,9 % - 100,0 % - - 56,0 % 30,6 % vo-, vod- A: 44,4 % B: 37,5 % ostatní v- 51,0 % - 63,1 % - - - 35,3 % 18,5 %

Ve srovnávacích tabulkách 37–40 jsou zahrnuty práce z oblasti českých nářečí v uţším smyslu, které přinášejí relativní frekvence vybraných prvků v mluvených projevech mládeţe. V záhlaví tabulky vţdy uvádíme město nebo oblast výzkumu a rok publikace (pro údaje z Chebu a z našeho výzkumu uvádíme rok výzkumu). Jde o tyto studie: Hradec Králové 1987 – Dejmek 1987, respondenti ve starším školním věku narození v 70. letech; Praha a střední Čechy 1984 – Suchánková 1984, respondenty byli studenti čtyřletého gymnázia; Praha a střední Čechy 1987 – Brabcová 1987, respondenti narození v letech 1972–1980; Praha a střední Čechy 1990 – Štěrbová

141

1990, respondenty byli ţáci základní školy (skupina ZŠ), studenti střední školy (skupina SŠ) a studenti vysoké školy (skupina VŠ), celkem 20 osob; Praha a střední Čechy 2013 – Sojka 2013, údaje charakterizují mluvu dětí narozených kolem roku 2000, a to mluvu ţáků základních škol a niţších tříd osmiletých gymnázií ve vyučovacích hodinách (skupina A) a mluvu dětí v rozhlasových besedách (skupina B); jiţní Čechy 1984 – Jaklová 1984, respondenty byli studenti středních a vysokých škol narození v 60.–70. letech, data byla získána na přelomu 70. a 80. let; Cheb 1971 – Jančák 1992, respondenty byli studenti čtyřletého gymnázia narození v letech 1953–1954; západočeské pohraničí 2013 – naše data z mluvených projevů pro celou studovanou oblast společně, podrobnosti o jejich původu viz v kap. 3. Všechny údaje jsme zaokrouhlili na jedno desetinné místo; znak - uţíváme, pokud daná kategorie není v citované práci konkrétně uvedena.

Alternace é/í je v našem materiálu v kořenech domácích slov lexikalizována pro konkrétní případy a nikdy se nevyskytuje u slov přejatých. V koncovkách adjektiv, zájmen a číslovek tvrdé deklinace se í uplatňuje téměř výhradně, a to jak v absolutním konci slova (takoví nudní kňíški), tak před konsonanty (do ňákího obalu, lickímu sluchu). Z prvků uváděných jako charakteristické rysy obecné češtiny (srov. s. 22) je nejpevnější součástí mluvy mládeţe ve zkoumané oblasti právě í v koncovkách proti spisovnému é. Tab. 38 ukazuje shodnou situaci také v dalších výzkumech mluvy mládeţe s výjimkou dvou středočeských prací, které zaznamenaly o 20–30 % niţší podíl í v koncovkách. Sojka (2013, s. 102) vysvětluje relativně vyšší zastoupení tvarů shodných se spisovnou češtinou ve vzorku A, který obsahoval promluvy mládeţe ve vyučovacích hodinách, citátovými spojeními (respondenti doslova opakovali repliky učitele nebo uţívali odborné termíny). Za pozoruhodný povaţujeme výrazně větší podíl í v nepřímých pádech v těchto dvou středočeských studiích, kdeţto u alternace í/ej je ve většině prací poměr opačný, viz dále tab. 39.

Tab. 38 Alternace é/í v koncovkách v mluvených projevech mládeţe Hradec jiţní západočeské Praha a střední Čechy Cheb Králové Čechy pohraničí 1987 1984 1990 2013 1984 1971 2013 ZŠ: 74,7 % dobrý A: 75.6 % 99,7 % SŠ: 75,2 % 94,6 % 98,5 % 99,3 % (mlíko) B: 86,3 % VŠ: 66,8 % 99,6 % ZŠ: 76,3 % dobrýho, A: 70,2 % 98,5 % SŠ: 76,1 % 88,9 % - 95,1 % dobrýmu B: 86,2 % VŠ: 72,2 %

U střídnice í (z pův. ý) / ej je situace sloţitější neţ v předchozím případě. Diftong ej se v mluvě mládeţe v západočeském pohraničí uplatňuje téměř výhradně v koncovkách v koncové pozici (minulej rok, kaţdej den), ale v nekoncové pozici před konsonantem je poměr í/ej vyrovnaný (v ňákejch okrajovejch čásťích i rúzních takovích blbosťí). V kořenech se situace liší u jednotlivých lexémů; v našem materiálu celkově převaţovalo ej, ale někdy se vyskytovaly společně podoby tíden - tejden, bít - bejt ap. Také v předponě vý- jsme zjistili různý stav pro různá slova, ve většině lexémů bylo uţito í. Ve skupinách cí, zí, kde nejde o střídnici za historické ý, výskyt forem cí/cej a zí/zej výrazně kolísal u konkrétních lexémů i

142 mezi jednotlivými respondenty a lokalitami. V tomto případě můţe být výskyt forem cí, zí podpořen původním stavem v západočeských dialektech, ale významnější je pravděpodobně vliv spisovné češtiny. Srovnání s údaji v dalších výzkumech mluvy mládeţe přináší tab. 39. Zjištění ostatních autorů o podílu ej v absolutním konci slova se velmi podobají našim výsledkům, opět s výjimkou dvou středočeských výzkumů, které nalezly výrazně niţší zastoupení ej, a v případě výzkumu z r. 2013 a vzorku mluvy A z vyučovacích hodin je frekvence opět ovlivněna spisovnými terminologickými spojeními (Sojka 2013, s. 97). Námi zjištěný podíl ej v koncovkách před konsonantem je v tomto srovnání mimořádně nízký; uţ Jančák (1992) v Chebu ovšem zaznamenal relativně nízký podíl nekoncového ej, a v této souvislosti můţeme uvaţovat o větší tendenci ke spisovnosti v pohraniční mluvě. Menší zastoupení ej v nekoncové pozici neţ v absolutním konci slova ukazují všechny srovnávané práce kromě studie Štěrbové z r. 1990, kde je poměr ve všech skupinách obrácený – mohlo by se jednat o náhodnou výchylku při malém počtu respondentů. U vokálů v kořenech i u předpony vý- zjistil Jančák v Chebu ještě menší podíl ej, neţ se ukázalo v našem materiálu; zvláště v kořenech je výsledek podle našeho názoru velmi ovlivněn konkrétními lexémy, jichţ respondenti uţili. Ze sedmi studií s kolísajícími frekvencemi nelze dělat absolutní závěry. Přece jen se však zdá, ţe ej v koncové pozici koncovek si udrţuje velmi vysokou frekvenci a můţeme je prohlásit za stabilní rys obecné češtiny v celých Čechách, kdeţto v ostatních studovaných pozicích se jednak v novějších středočeských výzkumech (a zvláště se zvyšujícím se vzděláním respondentů), jednak ve výzkumech z pohraničí ukazuje pokles zastoupení ej ve prospěch podob shodných se spisovnou češtinou, a proto se domníváme, ţe další vývoj v běţné mluvě v Čechách bude směřovat k ústupu tohoto prvku, jak uţ se stalo u protetického v a náslovného ou.

Tab. 39 Alternace í/ej v mluvených projevech mládeţe Hradec jiţní západočeské Praha a střední Čechy Cheb Králové Čechy pohraničí 1987 1984 1990 2013 1984 1971 2013 ZŠ: 70,0 % A: 53,3 % dobrej 98,9 % SŠ: 71,3 % 95,3 % 95,8 % 95,4 % B: 80,9 % VŠ: 65,4 % 97,2 % ZŠ: 92,2 % dobrejch, A: 47,1 % 98,2 % SŠ: 83,1 % 82,7 % 72,3 % 50,0 % dobrejm B: 71,4 % VŠ: 67,7 % bejt tejden, ZŠ: 81,6 % 89,7 % A: 75,9 % 60,4 % 75,0 % bejt 92,3 % SŠ: 79,9 % 91,6 % B: 56,4 % VŠ: 74,8 % vej- 26,5 % - 6,7 % 17,6 %

143

Na místě spisovného dlouhého vokálu se v běţné mluvě mládeţe v západočeském pohraničí někdy uplatňuje krátký vokál, zvláště v případě í v konci slova před m (před zvoňeňim, na druhim počítači, s ňim, prosim), u á jde o rys západočeských dialektů (holkam, ďelam). Výhradně krátký vokál jsme na rozdíl od spisovné češtiny zaznamenali v tvarech zájmen muj, tvuj, svuj a slovesném tvaru neňi, dále krátké i převaţovalo v kořeni slovesa řikat a v zakončení typu prosim, v dalších případech situace kolísala a častější byl dlouhý vokál v souladu se spisovnou češtinou. Výjimečně byla zaznamenána redukce í po n, ň v dokladech jasnə, fšichňə. K dalším jednotlivým případům krácení vokálů dochází v proudu řeči Konsonantické alternace proti stavu ve spisovné češtině jsou méně běţné. Lexém „čtyři“ se nejčastěji vyslovuje s náslovným št, koexistují formy sahat a šahat, ešťe je v mluvě mnohem častější neţ ješťe. Skupiny více konsonantů nebo vokálů a konsonantů jsou ve výslovnosti velmi často zjednodušovány, pravidelně se vyskytují zejména formy diţ, dicki, jesi, ňák, přídu, pudu, takle, vlasňe.

V tvarosloví se setkáváme s některými odlišnostmi deklinačních a konjugačních paradigmat od spisovné češtiny; stejně jako u hláskoslovných alternací je úzus často kolísavý a koexistuje více variant určitého jevu. Substantiva mají většinu singulárových tvarů shodných se spisovnou češtinou. V lok. sg. m. neţ. je častější typ hradu neţ hradě, zvláště po konsonantech, které by před koncovým e byly palatalizovány. V nom. pl. m. ţiv. jsme pouze vzácně zaznamenali západočeské nářeční tvary s dlouhým koncovým í (Slovácí; totéţ u zájmen a číslovek měkké deklinace: fšichňí tří) a typ Rusove s krátkým koncovým e je méně častý neţ spisovná varianta. V dat. pl. je nejčastější typ klukům, stromkům ve shodě se spisovnou češtinou, pouze řídce se vyskytují tvary s krátkým u před m (klukum, kuřatum) a ojediněle západočeský nářeční tvar Slovákom. V lok. pl. v písemných dotaznících převaţovaly tvary holkách, nohavicích, oknech, které jsou téţ spisovné, ale v mluvených projevech se srovnatelně často jako tvary holkách, klukách vyskytovaly i tvary zakončené -ach ve shodě se západočeskými dialekty. V instr. pl. se téměř výhradně uplatňuje unifikovaná koncovka -ma – totéţ platí pro příslušné tvary adjektiv, zájmen a číslovek. Jde o další z prvků, jimiţ bývá definována obecná čeština (srov. s. 22). Tvary adjektiv, zájmen a číslovek skloňovaných podle tvrdé adjektivní deklinace jsou nejvíce ovlivněny výše zmíněnými vokalickými alternacemi é/í a í/ej; zopakujme, ţe v nekoncové pozici se ej místo í uplatňuje méně často a tvary typu o dobrých, s dobrýma jsou frekventovanější neţ typ o dobrejch, s dobrejma. V lok. a instr. sg. m. a n. jsou vedle tvarů jako s malím ďíťetem běţné rovněţ tvary s krátkým i před koncovým m (ve velkim sále,

144 s našim tříďňim), zvláště u zájmen. Západočeský nářeční prvek spočívající v rozlišování tvarů gen. sg. f. (tý dobrý) a dat. a lok. sg. f. (tej dobrej) jsme zaznamenali jen zřídka, převaţuje unifikace k tvarům genitivu ve shodě se středočeskými dialekty. V nom. pl. převládá unifikace tvarů všech rodů k typu muţskému neţivotnému (sou chitrí, širokí ramena), pouze ojediněle jsme zachytili rozlišení muţských ţivotných tvarů ťi, kteří; pro zájmeno všechen jsou však důsledně rozlišovány tvary fšichňi(fšichňí)/fšechni. Vztah posesivity je nejčastěji vyjadřován pro muţský posesor ustrnulými tvary typu bratrovo (nejpevněji etablovaný západočeský dialektismus, který jsme v projevech mládeţe v pohraničí zaznamenali) a pro ţenský posesor genitivem typu sestry, překvapivě však byly doloţeny i tvary Katčino, mámino; dále se vyskytují také tvary sloţené deklinace typu bratrovej, sestřinej, tedy prvek příznačný pro areál na severozápadě středočeské nářeční podskupiny. Z tvarů rodinných jmen je nejfrekventovanější sestava Novákovi/Novákú pro nom., Novákúm/Novákovím pro dat. a Novákama/Novákovíma/Novákovejma pro instr.; ve všech pádech respondenti zřídka uvedli i západočeský nářeční tvar Novákojc. V tvarech zájmen převládá v dat. přízvučné mňe a nepřízvučné mi, ale doloţeny jsou i druhé varianty. Západočeský nářeční tvar mi v akuz. jsme nalezli zřídka a tvar ťe v dat. se vyskytl jen zcela ojediněle v písemných dotaznících. V gen. zájmena „on“ převaţuje tvar ňej, forma ňeho nebyla v mluvených projevech doloţena vůbec; v lok. se v dotaznících zřídka objevily západočeské nářeční varianty v ňom, o čom, o fšom. V plurálových tvarech zájmena „ten“ variuje vokál v kořeni: základní je sestava ťech – ťem – ťema, ale v mluvených projevech se vyskytly i tvary ťich, tich a v dotaznících také tech. V mluvených projevech i písemných dotaznících byly doloţeny nářeční tvary typu tuten, zvláště na Tachovsku. V deklinaci zájmen „můj“, „tvůj“ (v mluvě vţdy jen muj, tvuj) převaţovaly v dat. sg. m. a lok. sg. m. kratší tvary mému, mímu, na mém, na mím ap., v tvarech ţenského rodu a v pl. naopak delší tvary s mojí, na moje ap. Při deklinaci číslovek jsme v písemných dotaznících vedle častějších genitivních tvarů dvou, obou zachytili i tvary dvouch, obouch; v dat. je v mluvených projevech pouze tvar dvoum, v instr. dvouma i dvjema. Počet vyšší neţ 20 nebyl nikdy vyjádřen jednoslovným výrazem typu jed(e)nadvacet, vţdy pouze souslovím. V konjugaci sloves se v tvarech 1. os. sg. ind. préz. 3. tř. uplatňují pouze tvary typu kupuju a obdobně múţu (stejně tak v 3. os. pl. kupujou, múţou), ve 4. tř. je velmi charakteristická krátkost v koncovce typu prosim (společný znak českých nářečí v uţším smyslu) a dělam (znak západočeský). V tvarech 1. os. pl. se plně spisovné zakončení -eme a hovorová varianta -em vyskytují stejně často. Zvláštní pozornost věnujeme tvarům 3. os. pl.

145

4. a 5. tř., tradičně diferencujícím podskupiny českých dialektů v uţším smyslu. Ve 4. tř. jsme jako výrazně převaţující zachytili původní západočeské (a téţ spisovné) tvary typu prosí; šířící se typ prosej tvořil méně neţ 10 % dokladů, typ prosejí méně neţ 5 % a typ proseji se vyskytl zcela ojediněle. V 5. tř. naopak měl v mluvených projevech velkou většinu typ dělaj (tvarově shodný s původním severovýchodočeským typem), v písemných dotaznících ovšem mírně převaţoval západočeský a spisovný typ dělají, a středočeský typ dělaji byl opět jen ojedinělý. Srovnat můţeme s Dejmkovou (1987) a Sojkovou (2013) prací, viz tab. 40:180 zastoupení typu dělaj je na tomto východo-západním průřezu Čechami velmi podobné a lze jej označit za stabilní prvek obecné češtiny, kdeţto u typu prosej je rozdíl mezi jeho převahou ve východních a středních Čechách a velmi nízkým zastoupením v našem materiálu markantní.

Tab. 40 Tvary sloves 3. os. pl. ind. préz. 4. a 5. tř. v mluvených projevech mládeţe Hradec Králové Praha a střední Čechy západočeské pohraničí 1987 2013 2013 prosej, trpěj A: 71,4 %; B: 61,2 % prosej 84,8 % 4,7 % sázej A: 75,0 %; B: 69,6 % dělaj 79,3 % A: 75,7 %; B: 84,1 % 75,9 %

V imperativu se úzus v západočeském pohraničí liší pro jednotlivá slovesa, obecně převládají regionálně nepříznakové tvary. Poměrně běţně byl doloţen západočeský tvar zabí, ale méně často neţ tvary zabij a zab; nářeční tvar noš byl vedle varianty nos ojedinělý, tvar poraţ byl naopak častější neţ varianta poraz. V imperativu 2. os. pl. byly západočeské nářeční tvary se zakončením -ite zachyceny jen zřídka v písemném dotazníku. Při zkoumání infinitivů nás překvapilo poměrně běţné zachycení západočeské nářeční formy zípst. Dosti frekventovaně byl doloţen další západočeský tvar ject, v mluvených projevech respondenti nejčastěji vyslovovali jec; vedle tvaru upéct byla běţná i středočeská varianta upíct. V tvarech 3. os. sg. min. se v ţivých mluvených projevech naprosto běţně vyskytovalo zakončení -l po konsonantu ve shodě se spisovnou češtinou (přivezl, přinesl, řekl, rupl, padl), coţ nás značně překvapilo; tvary bez koncového -l mají ovšem větší podíl. Ve 2. tř. jsou upřednostňovány tvary bez formantu -nu-. V dotaznících i v mluvených projevech se jako rarita vyskytl západočeský nářeční tvar začeli. U slovesa „být“ se v mluvených projevech vyskytovaly tvary typu ty jsi, ty bysi, ty jsi šel se srovnatelnou četností jako typ ty jseš, ty bys, tys šel, typický pro východní část českého

180 Dejmek ani Sojka bohuţel neuvádějí frekvence pro ostatní typy koncovek u tohoto slovesného tvaru, resp. nerozlišují mezi tvary se zakončením -ji a -jí. Ostatní práce, s nimiţ jsme srovnávali naše výsledky v tab. 37–39, tvary sloves nekvantifikují vůbec. 146 jazykového území a pravděpodobně progresivní. Pro 1. osobu jsou takřka výhradní tvary (já) bich a (my) bisme, v písemném dotazníku se jen ojediněle objevily tvary bisem a bichsem. V tvarech minulého času převaţuje typ šel jsem, pouze zřídka v mluvených projevech zazněly konstrukce typu já šel, dále i spojení s pomocným slovesem v iniciální pozici jsem šel, která jsou běţná na celém českém jazykovém území (ČJA nemapuje). Komparativ adverbií měl v písemných dotaznících vedle spisovného tvaru tepleji nejčastěji podobu teplejš, shodnou se západočeskými dialekty; tvar teplejc byl zastoupen překvapivě málo.

Výsledky z písemných dotazníků můţeme porovnat s daty, která stejnou metodou získal v západočeském pohraničí Jančák se spolupracovníky. V tabulce 41 jde o údaje z r. 1974 (Jančák 1992, s. 135–136). Citujeme pouze ty poloţky z Jančákovy práce, jejichţ ekvivalenty byly obsaţeny i v našem dotazníku. Zkoumané poloţky zapisujeme v tabulce i v následujícím komentáři v souladu se spisovnou ortografií a řadíme je stejným způsobem jako v Jančákově práci.

Tab. 41 1/2 Vybrané poloţky z písemných dotazníků – Tachov, Cheb, Karlovy Vary 1974 2013 Tachov Cheb Karlovy Vary Tachov Cheb Karlovy Vary chytrýho 86,8 % 90,9 % 85,7 % 55,8 % 55,2 % 42,5 % chytrého 13,2 % 9,1 % 14,3 % 44,2 % 44,8 % 57,5 % chytrej 95,9 % 96,4 % 90,0 % 58,7 % 53,7 % 34,5 % chytrý 4,1 % 3,6 % 10,0 % 41,3 % 46,3 % 65,5 % v novejch 64,2 % 64,3 % 80,0 % 6,3 % 11,4 % 5,3 % v nových 35,8 % 35,7 % 20,0 % 93,8 % 88,6 % 94,7 % zejtra 92,4 % 89,3 % 96,0 % 20,0 % 5,9 % 23,5 % zítra 7,6 % 10,7 % 4,0 % 80,0 % 94,1 % 76,5 % cejtit 77,4 % 85,4 % 80,0 % 31,0 % 33,3 % 35,3 % cítit 26,6 % 14,6 % 20,0 % 69,0 % 66,7 % 64,7 % vokno 61,2 % 63,6 % 68,0 % 6,9 % 0,0 % 16,9 % okno 38,8 % 36,4 % 32,0 % 93,3 % 100,0 % 83,3 % ty kluci 69,6 % 68,6 % 65,9 % 42,9 % 25,0 % 29,4 % ti kluci 30,4 % 31,4 % 34,1 % 57,1 % 75,0 % 70,6 % s nima 96,2 % 87,0 % 94,1 % 60,0 % 32,4 % 33,8 % s nimi 3,8 % 13,0 % 5,9 % 40,0 % 67,6 % 66,2 % (on) spad 23,9 % 31,6 % 26,1 % 10,0 % 12,8 % 1,4 % (on) spadnul 58,7 % 45,6 % 52,2 % 26,7 % 15,4 % 26,4 % (on) spadl 17,4 % 22,8 % 21,7 % 63,3 % 71,8 % 72,2 % klucí 13,0 % 2,0 % 2,4 % 0,0 % 1,8 % 0,0 % kluci 87,0 % 98,0 % 97,6 % 100,0 % 98,2 % 100,0 % do tý roztrhaný 81,1 % 61,4 % 64,0 % 48,7 % 58,5 % 41,5 % do tej roztrhanej 17,0 % 28,1 % 20,0 % 5,1 % 4,9 % 0,0 % do té roztrhané 1,9 % 10,5 % 16,0 % 46,2 % 36,6 % 58,5 %

147

Tab. 41 2/2 Vybrané poloţky z písemných dotazníků – Tachov, Cheb, Karlovy Vary 1974 2013 Tachov Cheb Karlovy Vary Tachov Cheb Karlovy Vary po tej starej 59,6 % 54,5 % 26,1 % 0,0 % 2,1 % 0,0 % po tý starý 38,5 % 40,0 % 56,5 % 53,9 % 62,8 % 46,7 % po té staré 1,9 % 5,5 % 17,4 % 46,1 % 35,1 % 53,3 % Milanovo (sešit) 67,9 % 70,9 % 26,5 % 51,7 % 50,0 % 44,1 % Milana (sešit) 15,1 % 5,5 % 26,5 % 3,4 % 5,6 % 5,9 % Milanovej (sešit) 0,0 % 0,0 % 4,1 % 0,0 % 0,0 % 2,9 % Milanův (sešit) 17,0 % 23,6 % 42,9 % 44,8 % 44,4 % 47,1 % do Milanovo (sešitu) 73,6 % 58,2 % 30,0 % 77,8 % 70,6 % 56,3 % do Milanovýho (sešitu) 3,8 % 5,5 % 10,0 % 0,0 % 0,0 % 3,1 % do Milanova (sešitu) 22,6 % 36,3 % 60,0 % 18,5 % 29,4 % 40,6 % do Milana (sešitu) 0,0 % 0,0 % 0,0 % 3,7 % 0,0 % 0,0 % Novákojc 15,4 % 5,4 % 6,1 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % Novákovic 17,3 % 16,1 % 4,1 % 15,4 % 0,0 % 0,0 % Nováků 7,7 % 3,6 % 4,1 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % Novákovi 53,8 % 67,7 % 75,6 % 76,9 % 80,0 % 100,0 % jiné 5,8 % 7,2 % 10,1 % 7,7 % 20,0 % 0,0 % na ňom 28,3 % 22,2 % 8,5 % 0,0 % 1,9 % 3,8 % na něm 71,7 % 77,8 % 91,5 % 100,0 % 98,1 % 96,2 % (oni) chodí 36,3 % 29,3 % 28,6 % 86,6 % 92,0 % 96,0 % (oni) choděj 47,3 % 63,8 % 62,5 % 10,4 % 4,0 % 2,7 % (oni) choději 5,5 % 0,0 % 0,0 % 3,0 % 4,0 % 1,3 % (oni) chodějí 10,9 % 6,9 % 8,9 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % (oni) ví 53,0 % 46,7 % 44,0 % 92,9 % 87,5 % 94,1 % (oni) věděj 18,4 % 20,7 % 22,0 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % (oni) vědějí 4,1 % 0,0 % 8,0 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % (oni) vědí 24,5 % 32,6 % 26,0 % 7,1 % 12,5 % 5,9 % (oni) hledaj 56,0 % 62,9 % 67,3 % 44,4 % 50,0 % 22,2 % (oni) hledaji 4,0 % 3,7 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % 11,1 % (oni) hledají 40,0 % 31,5 % 32,7 % 55,6 % 50,0 % 66,7 % (oni) hledaju 0,0 % 1,9 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % 0,0 % ty (j)si 63,0 % 52,5 % 60,0 % 100,0 % 70,6 % 88,9 % ty seš 37,0 % 47,5 % 40,0 % 0,0 % 29,4 % 11,1 % dal (j)si 61,5 % 49,1 % 40,0 % 84,0 % 94,2 % 86,3 % dals 38,5 % 50,9 % 60,0 % 16,0 % 5,8 % 13,7 % lek (j)si se 52,8 % 44,2 % 15,7 % 21,4 % 35,5 % 47,1 % lek ses 47,2 % 55,8 % 84,3 % 78,6 % 64,5 % 52,9 % teplejš 38,2 % 26,6 % 40,4 % 42,9 % 27,8 % 35,3 % teplejc 23,6 % 39,1 % 27,7 % 7,1 % 5,6 % 11,8 % teplej 1,8 % 3,1 % 8,5 % 0,0 % 5,6 % 0,0 % tepleji 36,4 % 31,2 % 23,4 % 50,0 % 61,1 % 52,9 %

Před srovnáním stavu ve třech pohraničních lokalitách v rozmezí 39 let musíme zopakovat, ţe naše frekvence z r. 2013 jsou nerealisticky posunuté směrem ke spisovnosti – zvlášť výrazně se to ukazuje u poloţek chytrého, chytrý, v nových, zítra, cítit a okno. Zkušení terénní výzkumníci Pavel Jančák a Jaroslav Voráč zjevně dokázali mladé respondenty účinně motivovat k zapisování odpovědí skutečně vystihujících jejich mluvený úzus, coţ se nám bohuţel do takové míry nepodařilo. Část zkoumaných jevů můţeme korigovat srovnáním s frekvencemi z ţivé mluvy (srov. výše tab. 37–40 a tabulky v předchozích kapitolách). Z toho vyplývá, ţe zastoupení typů v novejch a vokno v mluvě mládeţe se skutečně sníţilo, i

148 kdyţ ne tak prudce, jak by se zdálo z tabulky 41. U poloţek zítra/zejtra a cítit/cejtit podíly obou variant značně kolísaly i mezi jednotlivými lokalitami v našem výzkumu (srov. tab. A v příloze) a pravděpodobně došlo k obecnějšímu posunu ve prospěch variant zítra, cítit, opět ve skutečnosti ne tak velkému, jak ukazují čísla v tabulce, a motivovanému spíše shodou se spisovnou češtinou neţ stavem v západočeských dialektech. Poloţka kluci/klucí a všechny následující byly v Jančákově a Voráčově výzkumu zaměřeny na sledování výskytu západočeských dialektismů. U části poloţek je patrný ústup nářečních variant: téměř nebo úplně vymizely ty, které uţ v r. 1974 byly řídké (klucí, Novákojc, na ňom), i typ po tej starej, který byl před 39 lety v Tachově a Chebu ještě většinový. Naopak pevně se udrţuje západočeský typ Milanovo: nízké hodnoty pro nominativ, v němţ mnozí z našich respondentů uvedli nerealistické tvary typu Milanův, korigujeme zjištěním pro nepřímé pády, v nichţ jsme ve všech lokalitách zaznamenali dokonce vyšší podíl tvarů typu Milanovo, neţ tomu bylo v r. 1974. Zastoupení typu do Milanovýho sešitu (nářeční prvek severozápadní části středočeských dialektů) se sníţilo, coţ lze vysvětlovat jako nivelizaci a ústup minoritního prvku, ale překvapivě jsme niţší hodnoty zachytili i u přivlastňování genitivem (Milana sešit), jeţ je pro ţenský posesor naopak výrazně progresivní – pozoruhodný případ, kdy se situace v pohraniční mluvě stabilizovala ve prospěch regionálního prvku (a dokonce velmi nápadného) na úkor prvku společného širší české oblasti (srov. mapy na základě materiálu z výzkumu pro ČJA v článku Nová 2016). Další dialektismus teplejš má také stabilní (byť niţší) podíl; povšimněme si poklesu frekvence tvaru teplejc, ačkoli část odpovědí tohoto typu v našem výzkumu pravděpodobně odčerpal spisovný typ tepleji, který je podle našeho názoru pro mluvené projevy nerealistický. Situace u sloves je diskutabilnější. Podíl tvaru on spadnul z r. 1974 povaţujeme za překvapivě vysoký, ale relace ve všech třech lokalitách jsou podobné a o náhodný místní výkyv tedy nejde. V našem materiálu je ovšem zastoupení tvarů s formantem -nu- nízké jak v psaných, tak v mluvených projevech (srov. 5.5.4) a v souladu se stavem v západočeských dialektech, kdeţto formy s -nu- jsou někdy hodnoceny jako obecněčeské a progresivní (Bachmannová 1997a, s. 187). Mohli bychom uvaţovat o vázanosti tvaru na konkrétní sloveso spadnout v Jančákově dotazníku (naše data představují souhrn poloţek nevšimnul, nepohnul, plivnul a zapnul), ale ani takové vysvětlení nepovaţujeme za příliš přesvědčivé. Podotkněme ještě, ţe podíl tvarů typu spadl shodných se spisovnými je sice v našich datech z písemných dotazníků aţ příliš vysoký, ale i v mluvených projevech dosahoval 32 %, tj. více neţ v datech z r. 1974 z psaných projevů, a v pohraniční mluvě tedy pravděpodobně došlo k posunu ve prospěch spisovných tvarů l-ového příčestí. Další obtíţně vysvětlitelný rozpor

149 mezi výsledky z r. 1974 a našimi daty nacházíme u tvarů typu oni choděj, které jsme zaznamenali velmi zřídka, a tvaru oni věděj, který jsme ve srovnávaných lokalitách nezastihli vůbec (uţili jej jednotlivci v jiných pěti lokalitách, srov. tab. A v příloze); nízký podíl tvarů s koncovým -ej jsme zjistili i v mluvených projevech, srov. výše tab. 40. Je těţko představitelné, ţe by tvary zakončené -ej, shodné s původními severovýchodočeskými nářečními tvary a nově se šířící v obecné češtině, dosáhly v západočeském pohraničí maxima v 70. letech 20. století a poté jejich frekvence klesala (srov. níţe tab. 42, údaje pro Chodov a Ostrov z r. 1995) a úzus se obracel zpět ve prospěch západočeských tvarů s koncovým -í, byť podpořených shodou se spisovnou češtinou (jeţ samozřejmě nenastává u tvarů ví/vědí). Musíme konstatovat, ţe v zastoupení různých tvarů 3. os. pl. ind. préz. sloves 4. tř. byly v západočeském pohraničí dřívějšími výzkumy zachyceny zvláštní hodnoty a vysvětlení pro to nemáme. V 5. tř. je naopak situace konzistentní: tvar oni hledaj, který uţ r. 1974 v písemných dotaznících převaţoval, také v současnosti dominuje v mluvených projevech (srov. výše tab. 40) a naše data z písemných dotazníků jsou pravděpodobně ve prospěch tvaru oni hledají zkreslena tendencí ke spisovnosti. S Jančákovými zjištěními jsme v souladu, pokud jde o středočeské tvary se zakončením -eji, -aji, v písemných dotaznících i v našem materiálu z mluvených projevů zaznamenávané zcela sporadicky. U tvarů slovesa „být“ v 2. os. sg. jsou naše výsledky z psaných projevů opět zkreslené směrem ke spisovnosti (resp. domnělé spisovnosti, u poloţky dal jsi / dals jsou spisovné obě moţnosti); údaje z mluvených projevů (srov. s. 140) ukazují vyrovnaný poměr západních forem ty jsi, dal jsi, lek jsi se a jejich východních variant, tedy v podstatě stejný stav, jaký zachytil Jančák v r. 1974 (kromě poloţky lek jsi se / lek ses v Karlových Varech), a situace u tohoto typu se jeví jako dlouhodobě stabilní. Jančák interpretoval výsledky výzkumu z r. 1974 jako zřetelný úbytek západočeských nářečních forem ve směru Tachov – Cheb – Karlovy Vary (Jančák 1992, s. 131). To platí zejména pro poloţky po tej starej, do Milanovo sešitu, po ňom, oni chodí, oni ví, dal jsi a lek jsi se, ale u dalších poloţek takto jednoznačný trend ani v datech z r. 1974 nepozorujeme a tvar teplejš byl dokonce v Karlových Varech zastiţen nejčastěji ze všech tří lokalit. Také v našich datech z r. 2013 jsou poměry variant ve všech třech lokalitách velmi podobné nebo spíše kolísající; nejvýraznější pokles v Karlových Varech oproti Tachovu a Chebu pozorujeme u tvaru do Milanovo sešitu, ale tvary na ňom, oni chodí, oni ví a lek jsi se byly naopak v Karlových Varech relativně nejhojnější. Otázce, zda mezi studovanými lokalitami existuje trend úbytku západočeských nářečních variant od západu k východu, se dále věnujeme v kapitole 8. Gradientová analýza.

150

V tabulce 42 srovnáváme s našimi daty údaje z Ostrova z r. 1964 (Jančák 1992) a z Ostrova a z Chodova z r. 1995 (Jančák 1997b)181 – v tomto novějším výzkumu byl u kaţdého jevu uveden jen vybraný příznakový tvar, nikoli celá škála odpovědí napsaných respondenty. Opět uvádíme jen poloţky, které byly součástí našeho výzkumu, a zapisujeme je v souladu se spisovnou ortografií.

Tab. 42 Vybrané poloţky z písemných dotazníků – Chodov, Ostrov 1964 1995 2013 Ostrov Chodov Ostrov Chodov Ostrov poznámky Novákovi 79,8 % - - 79,0 % 71,4 % Novákovic 9,6 % 0,0 % 0,0 % 5,3 % 0,0 % Novákojc 6,4 % - - 0,0 % 0,0 % Chodov jiné: Nováci, Novákovci Nováků 4,3 % - - 0,0 % 14,3 % Ostrov jiné: Nováci, Novákové, jiné 0,0 % - - 15,7 % 14,3 % vod Novákovic zabij 64,9 % - - 62,5 % 45,0 % zabí 35,1 % - - 18,8 % 20,0 % zabi 0,0 % - - 6,3 % 0,0 % zab 0,0 % - - 12,5 % 35,0 % dělám 92,6 % - - 84,2 % 84,1 % dělam 7,4 % - - 15,8 % 15,9 % dat. tý velký - 95,8 % 94,7 % 60,2 % 50,0 % tej velkej Chodov 0, Ostrov 0 oni bolej - 37,5 % 47,4 % Chodov -ejí 1,2 %, -í 90,4 % 8,4 % 10,9 % oni choděj - 41,7 % 47,4 % Ostrov -ejí 2,0 %, -í 87,1 % oni ví - 75,0 % 47,4 % 94,4 % 95,5 % oni řikaj - 70,8 % 31,6 % 37,5 % 41,7 % zejtra - 79,2 % 84,2 % 15,8 % 9,5 % Milanovo sešit - 83,3 % 94,7 % 55,6 % 65,2 % z Milanovo sešitu - 70,8 % 68,4 % 73,7 % 81,0 %

U prvních tří poloţek jsou relace v Ostrově v rozmezí 49 let aţ překvapivě podobné. Dialektismus Novákojc v r. 2013 uţ doloţen nebyl, zastoupení tvaru zabí pokleslo, ale u typu dělam se naopak zvýšilo, a navíc víme, ţe naše data jsou systematicky zkreslena častějším uváděním odpovědí shodných se spisovnými. Zdá se tedy, ţe tvary typu dělam se během vývoje prosadily i na Karlovarsku poněkud více, neţ tomu bylo v 60. letech (Ostrov je druhá nejvýchodnější lokalita v naší výzkumné síti; srov. frekvence pro další lokality v příloze A). Další poloţky ukazují srovnání stavu v Chodově a Ostrově po 18 letech. Ovlivnění našich dat nadměrnou tendencí ke spisovnosti je nejvíce patrné u poloţky dat. tý velký, kde v materiálu z r. 1995 pravděpodobně tvořily dopočet do 100 % západočeské nářeční tvary tej velkej, kdeţto v našem materiálu to byly spisovné podoby typu té velké a příslušný dialektismus se v těchto dvou lokalitách nevyskytl. Výskyt tvarů oni bolej/choděj v r. 1995 je proti našemu výzkumu překvapivě vysoký a v případě varianty oni ví zejména v Ostrově

181 Neuvádíme zde frekvence z Kynšperka nad Ohří, který v našem výzkumu nefiguroval a některé údaje z této lokality jsme uţ dříve označili jako dosti zvláštní (s. 60). 151 překvapivě nízký; k podobnému závěru jsme došli při pozorování starších dat z Tachova, Chebu a Karlových Varů, srov. výše tab. 41 a komentář k ní. V našem výzkumu jsme získali ve všech lokalitách podobné výsledky (pro formy s -ej 2,3–12,4 %, oni neví 80–100 %, srov. v příloze A) a nízké zastoupení tvarů s -ej máme potvrzeno i v mluvených projevech (srov. výše tab. 40), takţe můţeme pouze zopakovat, ţe údaje starších výzkumů pro tento slovesný tvar jsou zvláštní. Nečekaně velký rozdíl mezi frekvencí v Chodově a Ostrově u poloţek oni ví, oni řikaj v r. 1995 ukazuje moţná na vliv metodiky výzkumu v konkrétní lokalitě (dotazník zadávali různí explorátoři). U poloţky zejtra se zřejmě v našich datech opět mohutně projevila tendence ke spisovnosti a naše výsledky také výrazněji kolísaly mezi lokalitami, srov. výše v tab. 41 a v příloze A. Zkreslení nerealistickými odpověďmi typu Milanův sešit je v našem materiálu jednoznačné u předposlední poloţky tab. 42; protoţe v nepřímých pádech jsme nářeční tvary typu Milanovo zastihli výrazně častěji a navzdory tendenci ke spisovnosti dokonce s větším podílem neţ ve výzkumu z r. 1995, máme za to, ţe u posesivních adjektiv je stav v pohraničí v podstatě stejný jako před 18 lety.

Závěrem můţeme říci, ţe při srovnání frekvencí variant jazykových prvků ve výzkumech z r. 1974, 1995 a v našem materiálu se ukazuje pokles zastoupení některých západočeských dialektismů (zejména těch, které uţ ve starších výzkumech byly doloţeny jako výrazně minoritní), ale celkově se nám situace jeví jako spíše stabilní a ve srovnávaných datech jsme nezpozorovali ani jednoznačný trend úbytku západočeských rysů směrem k východu. Specificky středočeské dialektismy se ve srovnávaných projevech mládeţe vyskytovaly jen okrajově jak v minulosti, tak v současnosti; zastoupení prvků nověji se v Čechách šířících (přivlastňování genitivem, tvary 3. os. pl. ind. préz. 4. tř. se zakončením -ej) bylo dříve v západočeském pohraničí paradoxně vyšší neţ v našem materiálu ze současnosti. Výskyt protetického v v běţné mluvě nejen v západočeském pohraničí jednoznačně klesá a podobný trend můţeme očekávat pro alternaci í/ej v jiných pozicích neţ v absolutním konci slova. V těchto případech jde velmi pravděpodobně o vliv spisovné češtiny, který jsme konstatovali také u zvyšujícího se zastoupení tvarů 3. os. sg. ind. min. se zakončením -l po souhlásce.

152

7. Slovní zásoba

V první části této kapitoly pojednáváme o vybraných aspektech lexikální stránky běţné mluvy mládeţe, v druhé části přinášíme slovník vybraných lexikálních prostředků z mluvených projevů respondentů. Ve slovní zásobě je hodnocení spisovnosti a nespisovnosti problematičtější neţ v hláskoslovné a tvaroslovné rovině jazyka, kodifikační příručky nikdy nemohou být vyčerpávající (srov. Krčmová 1997, s. 166). Při popisu lexika mládeţe se zaměřujeme na prvky, které povaţujeme za typické pro běţnou mluvu mladých lidí a současně ne plně spisovné (s přihlédnutím ke slovníkům češtiny), ale v částech věnovaných uceleným pojmovým okruhům (pojmenování členů rodiny, peněz, školních známek aj., viz dále 7.1.2) uvádíme pro úplnost i čistě spisovná pojmenování, jichţ naši respondenti uţili. Materiál pro tuto kapitolu pochází z větší části z nahrávek mluvených projevů mládeţe, dále z ústní lexikální ankety a z lexikálních poloţek v písemném dotazníku (viz kap. 3.). Příklady ze všech tří zdrojů zapisujeme jednotně kurzívou a podle zásad spisovné ortografie; vokalickou kvantitu zapisujeme tak, jak byla zachycena. V tabulkách uvádíme, ve kterých lokalitách byl daný lexém zaznamenán, s pouţitím těchto zkratek: As – Aš; Br – Březová; Che – Cheb; Cho – Chodov; KV – Karlovy Vary; Kr – Kraslice; LK – Lázně Kynţvart; Lu – Luby; Ne – Nejdek; Os – Ostrov; Pl – Planá; S – Stříbro; St – Stráţ; Ta – Tachov; Te – Teplá; Zl – Ţlutice.

7.1 Vybrané aspekty slovní zásoby mládeţe v západočeském pohraničí

7.1.1 Jazyková ekonomie Jedním z rysů běţné mluvy mládeţe je snaha o úspornější, rychlejší vyjádření. Můţeme jej dávat do souvislosti s obecně rychlým tempem ţivota mládeţe, velkým mnoţstvím různorodých podnětů, které mladí lidé přijímají a zpracovávají, ale také s negativními jevy, na které upozorňují učitelé a rodiče: roztěkaností, nesoustředěností a zvýšeným mnoţstvím poruch učení a chování u současné mladé generace. Podle Hoffmannové (in Hoffmannová a kol. 2016, s. 48) je abreviace a univerbizace obecným rysem běţně mluvené komunikace. Delší slova jsou nahrazována kratšími ekvivalenty, nejčastěji utvořenými kombinací abreviace a poté sufixální derivace: dějepis → děják, koupaliště → koupák, bezdomovec → bezdomáč, notebook → noťas aj. Čistou abreviaci jsme zaznamenali spíše u slov cizího původu, kompozit, při jejichţ zkrácení došlo k znovurozdělení slovotvorného švu: basketbal

153

→ basket, skateboard → skejt, internet → net. Mechanické zkrácení je spíše výjimečné, např. u slova komp z computer a u lexému bezva z domácího základu bezvadný, bezvadně. Velice frekventovaným jevem v mluvě mládeţe je univerbizace. Z hlediska slovotvorných postupů jde častěji o sufixální derivaci prvního slova v sousloví (adjektiva) a vzniká substantivum, jehoţ rod se většinou shoduje s řídícím substantivem v původním sousloví: zdravotnická škola → zdrávka, sportovní hry → sportovky, lyţařský výcvikový kurz → lyţák, pracovní sešit → pracák, pepřový sprej → pepřák, třídní kniha → třídnice, recitační soutěţ → recitačka aj. Spíše blendingu se blíţí výslovnostní splývání sousloví paní učitelka v jednoslovné útvary paníčelka, pančelka ap. (s. 99). Univerbizát můţe podlehnout dalšímu zkracování: průmyslová škola → průmyslovka → průmka. Méně častým způsobem univerbizace je substantivizace prvního adjektiva (popř. číslovky) v sousloví: vysoká škola → vysoká, třídní učitel → třídní, třetí třída → třetí. Sousloví můţe být také metonymicky nahrazeno synonymním jednoslovným výrazem: vyučovací předmět český jazyk → čeština, sešit na německý jazyk → němčina, lyţařský výcvikový kurz → lyţe. Obzvlášť často jsou takto uţívány názvy číslic pojmenovávající denotáty, které jsou danou číslicí označeny: učebna č. 26 → dvacetšestka, osmá třída → osmička, první základní škola → jednička, operační systém Windows 7 → sedmičky, nebo které nějak souvisejí s daným počtem: patnáctiletá dívka → patnáctka. Stejné postupy se uplatňují i u víceslovných toponym: Mariánské Lázně → Mariánky, Václavské náměstí → Václavák, Dolní nádraţí → Dolňák, Karlovy Vary → Vary.182 Univerbizát toponyma se můţe přenést i na pojmenování instituce, která v dané lokalitě sídlí: základní škola v Kamenné ulici → Kamenka. Některé pojmy byly v zaznamenané komunikaci pojmenovány pouze slovním spojením, univerbizovaná forma se nevyskytla. Šlo o spojení terminologická: pěší zóna, česká školní inspekce, pedagogická rada, čtenářský deník, otřes mozku, úřad práce, i běţná: školní výlet, sportovní den. V dalších případech jsme zaznamenali paralelně slovní spojení i univerbizát: obchodní akademie i obchodka, vysoká škola i vysoká, vejška. Ekonomizace a potřeba vytvořit familiární, neoficiální pojmenování se spojuje při tvorbě hypokoristik, např. Michaela → Míša, Helena → Helča, Jaroslav → Jarda, Konstantin → Kosťa.183 Zaznamenali jsme však i deminutivní hypokoristika: Anička, Zuzanka, Lukášek (poslední dvě uţitá ironicky), a některá rodná jména jen v oficiální delší podobě: Růţena,

182 Zkrácené pojmenování Vary (podobně jako [České] Budějovice, Hradec [Králové]) je díky známosti města běţné na celém českém území. Naproti tomu název města Ţelezná Ruda jsme v projevu karlovarských mluvčích zaznamenali pouze v oficiální dvoučlenné podobě, protoţe z jejich hlediska jde o poměrně vzdálenou a méně známou lokalitu; v jiţní části západních Čech se běţně říká pouze Ruda. 183 Jde o chlapce ruské národnosti a jeho čeští spoluţáci evidentně přijali do své mluvy ruskou domáckou podobu jeho jména. 154

Kamila, Veronika aj. Zajímavostí je hypokoristikum Švecík utvořené od rodinného jména Švec; v západočeských dialektech se příponou -ík dosud běţně tvoří stylově neutrální pojmenování chlapců od příjmení jejich otců (srov. Bělič 1972a, s. 209; Němec 1981, s. 76; Nová 2008, s. 59–60), u citovaného dokladu z Lubů ovšem vzhledem ke kontextu předpokládáme spíše mírně pejorativní význam. V mluvených projevech mládeţe zazněly zkratky [čé vé ú té] (ČVUT, České vysoké učení technické) a [ká ef cé] (KFC, Kentucky Fried Chicken). Další zkratky byly morfologicky adaptovány na zkratková slova: cédéčko (CD, compact disc), céáčko (C&A, název módního řetězce), zettépko (ZTP, zvlášť těţké postiţení), ikspéčka (počítačový operační systém Windows XP), wifina (wi-fi, wire free – ,bezdrátový [internet]‘). Nezachytili jsme ţádný případ multiverbizace, kterou uvádí Jaklová (1984, s. 59) jako prvek jazykové hry v mluvě jihočeské mládeţe.

7.1.2 Vybrané denotáty a jejich lexikální realizace Písemný dotazník obsahoval několik lexikálních poloţek, především takových, u kterých jsme očekávali výskyt západočeských dialektismů v odpovědích. Další soubor lexikálně zaměřených dotazů vycházel z doplňkového dotazníku pro výzkum městských reálií (viz ČJA 5, s. 574–608; ČJA Dodatky, s. 211–217) a odpovědi na ně jsme zjišťovali ústně, pokud zbýval čas po vyplnění písemného dotazníku. V těchto případech tedy máme k dispozici ucelené soubory pojmenování pro určité denotáty, které můţeme detailněji analyzovat. Lexikální materiál získaný přímým dotazováním není zahrnut do slovníku. Ve velké většině se jedná o slova uţ zachycená v českých slovnících, především slangových, nebo v ČJA, komentujeme tedy spíše případy, kdy se lexém v literatuře najít nepodařilo. Do tematických okruhů jsme začlenili i některé související lexémy, které se vyskytly ve volných mluvených projevech respondentů (upozorníme na to v textu na příslušných místech).

7.1.2.1 Rodina Pro pojmenování matky se v západních Čechách uţívají celočeské lexémy maminka, máma a oblastní dialektismus mami; v pohraničních i vnitrozemských městech byly výzkumem pro ČJA u mladší generace zachyceny také výrazy mamka, mamina a máti (ČJA 1, mapa 5B). V našem výzkumu mladí respondenti z pohraničí uváděli v písemném dotazníku nejčastěji odpovědi máma a mamka, tato dvě pojmenování zazněla i ve spontánních mluvených projevech; srov. tab. 43. Forma mamka je pravděpodobně progresivní; variantu

155

Tab. 43 Rodina, písemný dotazník PÍS LOKALITY PÍS LOKALITY MLUV matka máma 155 (44,8 %) všechny As, Che, Kr, Lu, Os, S, Zl mamka 150 (43,4 %) všechny KV, Lu, St, Ta mamča 6 (1,7 %) As, Kr, S, Te, Zl maminka 15 (4,3 %) As, Che, KV, Lu, Os, S, St, Te, Zl KV mamina 3 (0,9 %) Lu, S, Te Br matka 15 (4,3 %) As, Kr, KV, Ne, Pl, S, Ta, Te, Zl matinka 2 (0,6 %) LK, Os oslovení mami 306 (90,0 %) všechny matky mamí 1 (0,3 %) Br mámo 14 (4,1 %) Kr, LK, Ne, Pl, S, St, Ta, Zl mamko 6 (1,8 %) Cho, Ne, S, Te, Zl mamčo 5 (1,5 %) Cho, Lu, Os, Ta maminko 4 (1,2 %) As, KV, Os, St matko 1 (0,3 %) Zl máti 3 (0,9 %) KV, LK, Os otec táta 227 (65,4 %) všechny As, Che, KV, Lu, Os, S, Zl taťka 99 (28,6 %) všechny tatínek 13 (3,8 %) As, KV, Lu, Os, S, St, Te, Zl KV tatí 1 (0,3 %) S tati 1 (0,3 %) Ta tatín 1 (0,3 %) S taťulda 2 (0,6 %) LK, Zl otec 3 (0,9 %) KV oslovení tati 296 (88,6 %) všechny otce tatí 2 (0,6 %) Br, S tatíne 1 (0,3 %) S As, Br, Che, Cho, Kr, LK, Lu, Ne, Pl, táto 23 (6,9 %) S, St, Ta, Zl taťko 7 (2,1 %) Ne, Cho, S, Ta, Te, Zl tatínku 4 (1,2 %) As, KV, Os, St otče 1 (0,3 %) Zl babička babi 80 (22,9 %) všechny kromě Ne babička 231 (66,2 %) všechny As, Che, Kr, KV, Os, Ta, Zl bába 5 (1,4 %) Cho, LK, Ne, S baba 5 (1,4 %) As, Che, KV, Te Br, Kr, KV, LK, Lu, Ne, Os, S, St, babča 15 (4,3 %) Ta, Zl babka 8 (2,3 %) Cho, Kr, LK, Ne, Pl, S, Ta, Zl bábina 3 (0,9 %) Kr, S, Ta bábule 1 (0,3 %) Ne babica 1 (0,3 %) Te dědeček děda 262 (75,9 %) všechny Che, KV, Os, S dědeček 71 (20,6 %) všechny kromě Br dědek 11 (3,2 %) KV, LK, Ne, Pl, S, Ta, Te, Zl děd 1 (0,3 %) Ne mamina jsme zachytili jen ojediněle, zazněla však i v mluveném projevu v Březové, v dotazníku ovšem dotyčný respondent uvedl jinou odpověď (máma nebo mamka), a proto se domníváme, ţe ve skutečném mluveném úzu je zastoupení lexému mamina větší, neţ naznačuje výsledek písemného dotazníku. Zajímavá je forma mamča, pravděpodobně

156 slovotvorný neologismus poslední doby, protoţe ČJA ji ještě vůbec nezmiňuje.184 Ojediněle zachycený tvar mátinka uvádí jiţ ČJA z Karlových Varů, povaţujeme jej spíše za okazionalismus. Základní spisovnou podobu matka ČJA nemapuje a její výskyt ve skutečném mluveném úzu mládeţe v pohraničí bychom v neutrálních projevech neočekávali. Její uvedení v písemném dotazníku mohlo být u některých respondentů motivováno „oficiálností“ situace v modelové větě („představuješ rodiče kamarádovi“), u jiných mohlo jít o vzdorovité gesto pubertálního věku, neochotu projevit citový vztah k rodičům eufemickým pojmenováním (jak připomíná mj. Krištof 1978, s. 43, v mluvě mládeţe se projevuje „plané hrdinstvo a pocit velikášstva“). Takto interpretujeme zejména oslovení matko i odpovědi otec, otče v další poloţce; povaţujeme za moţné, ţe mladí lidé uţijí dané lexémy v rozhovoru mezi sebou jako expresiva spíše s negativním příznakem, ale pravděpodobně ne přímo při komunikaci s rodiči.185 Podle našich zkušeností uţívají někteří lidé jiná pojmenování v komunikaci uvnitř rodiny (eufemičtější) neţ v komunikaci navenek a v nepřítomnosti rodičů (neutrálnější), proto se domníváme, ţe lexém maminka, který se v dotaznících objevil jen zřídka, zaznívá ve skutečnosti v domácnostech našich respondentů hojněji. Dialektismus mami, který je v západočeském vnitrozemí dosud i u mladých lidí běţný, jsme v pohraničí nezaznamenali. Vyskytl se pouze jako tvar vokativu, v němţ výrazně dominoval (ČJA vokativy tati, mami nemapuje, v komentáři uvádí: „v tradičních nářečích se vyskytují především v jz. Čechách a na záp. polovině Moravy, jinde bývají typické pro mladou generaci.“ – ČJA 1, s. 74). Je pozoruhodné, ţe vokativ mamčo uvedli vţdy jiní respondenti neţ ti, kteří napsali nominativ mamča, proto předpokládáme, ţe tato varianta je v úzu běţnější, neţ ukazují naše data. Pro otce uvádí ČJA (1, mapa 5A) v západních Čechách obecně rozšířená pojmenování tatínek, táta, tatík a dialektismus tatí, v pohraničních městech také taťka. Pouze varianta tatík se v našem výzkumu nevyskytla. V písemných dotaznících i v mluvených projevech výrazně

184 Tvoření hypokoristik příponou -ča nám není ze západočeského vnitrozemí známo; v pohraničí jsme jej kromě lexémů mamča, babča zaznamenali také u hypokoristik Barča, Helča. JN se s tímto typem často setkávala v letech 2003–2009 v Brně (srov. Svěrák 1971, s. 40, a příklady hypokoristik Hanča, Pepča), avšak vzhledem k uvedeným dokladům ze západočeského pohraničí se domníváme, ţe se nejedná o prostředek územně vázaný, ale spíše nověji rozšířený. Příruční mluvnice češtiny ani Akademická gramatika spisovné češtiny příponu -ča neuvádějí, ale zmiňuje ji Hoffmannová (in Hoffmannová a kol. 2016, s. 48) jako „hojně vyuţív[anou] u hypokoristik“ bez územního příznaku. Jaklová (1984, s. 66nn) zastihla příponu -ča v jiţních Čechách pouze ve slově zdrávča (,zdravotnická škola‘), tedy mimo skupinu názvů osob; Janečková (2004) z jihočeského materiálu tuto příponu neuvádí. 185 Kolařík (1989, s. 375) při výzkumu mluvy mládeţe v dětských domovech a učňovských internátech zjistil, ţe pojmenování rodičů jsou často negativně zabarvená, uvádí i vyslovené vulgarismy, kdeţto pro pojmenování prarodičů byla pejorativa řídká. Zejména u dětí v dětských domovech, které byly často vlastními rodiči opuštěny nebo byly odebrány z nefunkční rodiny, negativní postoj k rodičům nepřekvapuje. 157 převaţovala varianta táta; varianta taťka byla také běţná ve všech lokalitách a podobně jako forma mamka je u mladých mluvčích zřejmě progresivní. Pro pojmenování taťulda předpokládáme inspiraci v hrách o Spejblovi a Hurvínkovi, ve vokativu se nevyskytlo. Na rozdíl od pojmenování matky jsme pro pojmenování otce ojediněle (ve Stříbře, Tachově a Březové) zaznamenali dialektismus tatí s variantami tati a tatín – poslední z nich známe také ze západočeského vnitrozemí (ČJA ji však neuvádí). Jak ukazuje vokativ tatíne, zakončení zavřenou slabikou umoţňuje deklinaci podle vzoru pán, jinak se tatí skloňuje jako jarní (pro úplnost dodejme, ţe tvarově analogická pojmenování mami, babi jsou v západočeských dialektech nesklonná). Ve vokativu volila většina respondentů odpověď tati bez ohledu na tvar nominativu. Hladká a Povolná v ČJA (1, s. 74) poznamenávají: „Je pozoruhodné, ţe se pro otce volí častěji méně citově zabarvené označení neţ pro matku.“ To se potvrdilo i v našem výzkumu, pojmenování mamka, maminka byla frekventovanější neţ taťka, tatínek. Vidíme pro to dva důvody: jednak bývá otec tradičně vnímán jako ten přísnější z rodičů a matka jako ta mírnější (srov. Kala a Benešová 1976, s. 23), jednak v dnešní době v důsledku vysoké rozvodovosti mnoho dětí ţije pouze s matkou a s otcem se vídají zřídka – někteří z našich respondentů se o tom zmiňovali v rozhovorech –, takţe si k němu nevytvoří tak blízký citový vztah. Z pojmenování babičky uvádí ČJA (1, mapa 7) v západních Čechách lexémy babička, bába a babi – druhý a třetí se roztroušeně vyskytují i jinde v Čechách, bába téţ na Moravě, ale jejich výskyt v západních Čechách je nejkoncentrovanější. Výraz babi je mapován i v západočeských pohraničních městech. V našem výzkumu se v mluvených projevech vyskytl jen lexém babička a převládal i v písemných dotaznících, v nichţ byl ovšem běţný také dialektismus babi, ve Stříbře dokonce častější neţ babička. Předpokládáme, ţe kromě historicky většího areálu neţ u výrazů mami, tatí je frekvence lexému babi podpořena i jeho uţitím pro označení příslušnice starší generace a pojmenování se přizpůsobuje mluvnímu úzu starších osob, které mohou aktivně uţívat více dialektismů neţ generace našich respondentů a generace jejich rodičů. Lexém bábina, ČJA mapovaný místy na Moravě, povaţujeme v západočeském pohraničí spíše za tvarový analog pojmenování mamina. Výrazy bábule a babica jsou zjevné okazionalismy, druhý z nich inspirovaný příjmením Jiřího Babici, jehoţ televizní pořad o vaření byl v době našeho výzkumu populární. Výraz babča, v našem materiálu běţnější neţ stejně tvořený lexém mamča, ČJA registruje, ale nemapuje a označuje jej za slangový (ČJA 1,

158 s. 78). Lexém bába má sice oporu v dialektu,186 v našem výzkumu jej však spolu s variantami baba, babka intepretujeme spíše jako negativně zabarvené expresivum. Pro dědečka se v západních Čechách podle ČJA (1, mapa 6) uţívají lexémy dědek, dědeček a děda (spíše u mladé generace), případně s hláskoslovnou obměnou v základu děr-. V současné době je podle našich poznatků ve vnitrozemí základní neutrální podoba děda. Tu jsme zaznamenali i v pohraničí jako nejčastější v písemných dotaznících a jako jedinou v mluvených projevech, méně častá byla v písemných odpovědích forma dědeček. U lexémů dědek, děd (druhou z nich ČJA uvádí ze dvou severovýchodočeských lokalit) opět povaţujeme za pravděpodobnější negativní citové zabarvení neţ návaznost na západočeské dialekty. V pojmenování sourozenců je nejfrekventovanější dvojice pojmenování brácha, ségra (ČJA 5, mapa 445, uvádí formu ségra jako celočeskou s tím, ţe v jihozápadních Čechách je běţnější varianta segra s krátkým vokálem – tu jsme v pohraničí nezaznamenali; srov. tab. 44). Dále jsme zachytili deminutivum bráška, kdeţto výraz ségra se nezdrobňuje a v případě potřeby se deminutivum tvoří od jiného základu, sestřička. Vedle neutrálních podob bratr, sestra shodných se spisovnou češtinou jsme cíleným dotazováním získali ještě odpověď švestra, tedy adaptovanou přejímku z němčiny, zachycenou také ve Šmírbuchu jazyka českého (s. 268). Pojmenování dalších rodinných příslušníků zazněla jednotlivě v rozhovorech s respondenty. Sourozenci rodičů nebo jejich manţelé se nazývají teta a strejda, jejich děti bratránek a sestřenka (neutrální spisovné lexémy bratranec, sestřenice zaznamenány nebyly). Výčet členů rodiny uzavírají prababička a dcera.

Tab. 44 Rodina, ústní anketa LOKALITY ANKETA LOKALITY MLUV bratr bratr Ne, Os, Ta brácha As, Br, Che, Cho, Kr, KV, Lu, Ne, Os, Ta, Te, Zl As, Che, Cho, Kr, Lu, St bráška Te sestra sestra KV, Os, Ta sestřička Ne ségra As, Br, Che, Cho, Kr, KV, Lu, Ne, Os, Ta Te, Zl As, Cho, Kr, Lu švestra Te

7.1.2.2 Ţivot ve městě Respondentů jsme se ústně ptali na některé z lexikálních poloţek, které byly při výzkumu pro ČJA zjišťovány pomocí doplňkového dotazníku pro výzkum mluvy ve městech (ČJA

186 Jaklová (1997b, s. 116) z výzkumu na Chodsku uvádí, ţe lexém bába „v Postřekově má význam „babička“, ale uţ v Domaţlicích je slovem hanlivým, nadávkou.“ 159

Dodatky, s. 211–219). U těch, které jsou v 5. díle ČJA také mapově zpracovány, můţeme srovnat naše zjištění se situací v 70. letech 20. století. Lexémy a lokality, v nichţ byly zaznamenány, shrnuje tab. 45.

Tab. 45 Ţivot ve městě, ústní anketa (lokality v závorce) průvodčí vlaku průvodčí (As, Br, Che, Cho, Kr, Lu, Ne, Os, Ta, Te, Zl); revizor (Cho, KV, Ta, Zl); štíplístek (Kr) kotoučová pila cirkulárka, cirgulárka (Br, Cho, Kr, KV, Lu, Ne, Os, Ta Te, Zl); cirkule (Aš); pila (Br, Che, Kr) skříň na potraviny komora (Ta, Te); skříň (Aš); spíţ (Zl, KV); špajz (As, Br, Che, Kr, KV, Ne, Os, Ta Te, Zl); špajzka (As, Br, Che, Cho, Kr, Lu, Ne, Os) místnost k uchování komora (Cho); kumbál (Lu); sklad (Lu, Zl); spíţ (Br, Che); spiţírna (Cho, potravin Lu, Os); špajz (As, Br, KV, Ne, Os, Ta, Te); špajzka (Br, Cho, Kr, Ta, Zl) napínáček napínáček (Che, Cho, KV, Ne); připínáček (As, Che, Cho, KV, Lu, Ne, Os, Ta); připínák (Br, Zl); připínaci špendlík (Kr); spínací špendlík (Kr); špendlík (As, Ta); pichátko (As) zavírací špendlík zavírací špendlík (Te); špendlík (Br, Che, Lu, Os, Ta); připínací špendlík (Che); připínáček (Ta); připínák (Br); připínatka (Zl); spínací špendlík (As, Che, Cho, Lu, Kr, KV, Ne, Te, Zl); spínáček (KV); špínáček (As); spínák (Zl); sicherhajcka (Te); šichrhajcka (As); sichrhajska (Os); sichhajcka (Ne); sichna (Zl) peníze peníze (As, Br, Che, Cho, Kr, Os, Ta, Te); prachy (As, Br, Che, Cho, Kr, KV, Lu, Ne, Zl); many (As, Br, Cho, Lu, Ne, Os, Ta, Te); děngy (Os); love (As, Br, Che, Cho, Kr, KV, Lu, Ne, Os, Ta, Te, Zl); lováky (Cho, Zl); keš (Che); keše (Br, KV, Ne, Ta, Te, Zl); kešáky (Br); chechtáky (Ta, Te) nemám peníze nemam (As, Br, Cho, Kr, KV, Te); nemam ani vindru (Ne); nemam keš (Ta); došly (Kr); sorry (As, Br, Kr, Ta); jsem na dně (Br); jsem na mizině (As, Lu, Ne, Zl); jsem na suchu (Che, Ne); jsem v mínusu (Os); jsem švorc (Br, Che, Lu, Ne, Te, Zl); jsem socka (As, Os) koruna koruna (As, Che, Lu, Os, Ta); koňura (Che); kačka (As, Che, Lu, Os, Ta); kajda (Ta); kachle (Ta) pětikoruna pětikoruna (As, Che, Kr, Ta); pětikačka (As, Br, Lu, Ne, Os); pětikable, pětikáble (Kr, Os); pětička (KV); pětka (Br, Ne, Zl); búr (KV, Lu, Os, Ta, Te, Zl); búra (As, Br, Che, Cho, Kr, Lu, Ne, Os, Ta, Te) desetikoruna desetikoruna (As, Br, Kr); desetikačka (As, Kr ); deset (Ta); deska (As, Br, Che, Cho, Lu, Ta, Te, Zl); decka (Br); pětka (Br, Che, Cho, Kr, KV, Lu, Ne, Os, Ta, Te, Zl) dvacetikoruna dvacka (As, Br, Che, Cho, Kr, KV, Lu, Ne, Os, Ta, Te, Zl); dvě pětky (As, Br, Cho, Kr, Os, Zl) padesátikoruna pajcka (Che, Kr, KV); pajska (Che, Lu, Ne, Os, Te, Zl); pajda (As, Cho); pade (As, Br, Che, Cho, Kr, KV, Lu, Ne, Os, Ta, Te, Zl); pádlo (Kr, Lu); pět pětek (Cho, Ta, Zl) stokoruna stovka (As, Br, Che, Cho, Kr, KV, Lu, Ne, Te, Os); kilo (As, Br, Che, Cho, Kr, KV, Lu, Ne, Os, Ta, Te, Zl); kilčo (Br, Ne); kilíčko (Ne); kilovka (Che); litr (Cho, Kr, Zl); čento (Che) tisícikoruna tác (Br, Che, Ne); talíř (As, Ne, Te); hadr (Che, Ne); litr (As, Br, Che, Cho, Kr, KV, Lu, Ne, Os, Ta, Te, Zl); drobný (Ta) 160

Průvodčí vlaku – nejčastější je neutrální výraz průvodčí. Uvedení lexému revizor pramení spíše z nepochopení otázky a smíšení pojmů.187 Lexém štiplístek registruje Šmírbuch (s. 346) a SNČ s poznámkou, ţe jde o ţelezničářský slang. Kotoučová pila – nejběţnější lexém cirkulárka je vyslovován jak s -k-, tak i s -g-. Zkrácený derivát cirkule neuvádí ţádný z excerpovaných slovníků, ale na Moravě jsou tvary cirkula, cirgula běţné (Kloferová, ústní sdělení). Pro skříň na potraviny i místnost k uchování potravin jsou nejběţnější lexémy špajz, špajzka, řídké spíţ a spiţírna, vnímané pravděpodobně jako příliš spisovné nebo i zastaralé. Výrazy komora (překvapivě uveden i pro skříň na potraviny), kumbál, sklad se vztahují spíše k místnosti určené ke skladování nejen potravin, ale různých dočasně nepotřebných věcí vůbec. Na tuto dvojici otázek respondenti reagovali s ohledem na vlastní bytové poměry, např. v Chodově uváděli, ţe všichni bydlí v bytových domech a mají doma pouze skříň na potraviny, takţe pojmenování pro spíţ-místnost byla v jejich podání spíše fabulací. V odpovědích na poloţky napínáček a zavírací špendlík část respondentů zaměňovala oba denotáty, ojedinělé odpovědi obsahující sloţku špendlík pro napínáček a na druhé straně výrazy připínáček, připínák, připínatka pro zavírací špendlík tedy hodnotíme spíše jako omyly (excerpované slovníky, pokud lexém obsahují, u něj tento význam neuvádějí). K pojmenování napínáčku uvádí ČJA (5, mapa 429), ţe pro západ Čech jsou typičtější lexémy napínáček, napínák, pro východní Čechy a severozápad Moravy lexémy připínáček, připínák – v našem výzkumu byl však připínáček doloţen ve více lokalitách neţ napínáček. Pro zavírací špendlík jsme nejčastěji zachytili pojmenování spínací špendlík, jednoslovné špendlík a dále několik hláskových a slovotvorných obměn přejímky sichrhajcka (uvádí jiţ SSJČ) z německého Sicherheitsnadel.

Sémantický okruh „peníze“ Peníze – vedle neutrálně spisovného lexému peníze byla běţně zachycena pojmenování, která do běţné mluvy přešla z argotu: love (původem z romštiny),188 lováky, prachy, chechtáky. Dále se uţívají přejímky z angličtiny, obě uţ z doby před r. 1989: many (angl.

187 Je pozoruhodné, ţe lexém revizor s významem ,kontrolor jízdenek ve veřejné dopravě‘ uvádí teprve SSoučČ, kdeţto v akademických slovnících je uveden pouze obecný význam ,kdo provádí revizi‘ s dokladem revizor účtů. 188 SNČ uvádí vznik z adjektiva lovej ,bohatý‘, patrně mylně – Mališ (1989, s. 425) popisuje opačný směr slovotvorby a uvádí, ţe slovo love se vyskytuje v mnoha evropských jazycích jako jeden z nejrozšířenějších romských výrazů. 161 money),189 keš (angl. cash)190 a deriváty tohoto slova keše, kešáky; a ojediněle zachycený výraz ruského původu děngy.191 U slov lováky, kešáky je pravděpodobná slovotvorná inspirace starším českým argotismem chechtáky. Kromě lexému keš (pravděpodobně m. neţ.) jde vesměs o pluralia tantum ve shodě s tvarem neutrálního výrazu peníze. Nemám peníze – obecná pojmenování nemam, došly, sorry (angl. ,promiň‘)192 implikují uţití v kontextu předchozího hovoru o penězích. Ve spojeních nemam ani vindru, nemam keš jsou obsaţena některá z nespisovných pojmenování pro peníze, přičemţ lexém vindra se mimo tento frazém zřejmě vůbec nevyskytuje. Spojení jsem na dně, jsem na mizině, jsem na suchu, jsem švorc uvádí jiţ PSJČ, i kdyţ ne všechna přímo ve významu ,nemám peníze‘: být na dně, být na suchu můţe označovat nedostatek základní ţivotní potřeby vůbec. Obdobně je motivováno spojení jsem v mínusu.193 Za nejnovější ze zachycených pojmenování povaţujeme sousloví jsem socka – lexém socka194 vytvořený na základě spojení „sociální případ“ a s významem ,nemajetný člověk‘, popř. ,člověk, který nemá, nepředvádí drahé módní oblečení, elektroniku ap.‘ je v mluvě mládeţe velmi módní a rozšířený podle našeho povědomí cca od roku 2000. Dále jsme zkoumali pojmenování jednotlivých platidel: Koruna – vedle výrazu koruna je nejběţnější lexém kačka, vzniklý za první republiky ze zkratky KČ ,koruna česká‘. Také pojmenování kajda a kachle, produkty jazykové asociace k téţe zkratce, jsou jistě poměrně stará.195 ČJA (5, mapa 441) registruje pojmenování kajda v jedné severovýchodočeské a jedné středomoravské lokalitě, kachle a káchle ve více českých i moravských lokalitách, také v Karlových Varech; slovo kačka je rozšířeno na většině českého jazykového území. Výraz koňura je ukázkou jazykové hry, výzkumem pro ČJA byl zachycen v Českých Budějovicích a v Českém Těšíně. Pětikoruna – zjištěná pojmenování lze rozdělit na dvě skupiny. První tvoří kompozita a deriváty obsahující komponent pět: pětikoruna, pětikačka, pětikable,196 pětička, pětka –

189 Výraz many dokládá Kolařík (1989, s. 377) v mluvě mládeţe v dětských domovech a učňovských internátech na Moravě. Lexémy many a love pro peníze se vyskytovaly i v mluvě maďarských dětí staršího školního věku (Hoffmann 1989). 190 Slovo keš ve sledovaném významu poprvé uvádí aţ SNČ, ale uţ Šmírbuch, s. 216, registruje výraz kešeň ve významu ,peněţenka‘. 191 Slovo děngy dokládá Kolařík z Moravy (1989, s. 377). 192 Navzdory běţnosti přejímky v českém prostředí (ČNK SYN cca 2000 výskytů převáţně v publicistice) neuvádí tento lexém dosud ani SSoučČ a překvapivě ţádný z excerpovaných slangových slovníků, je zachycen pouze v neologické databázi Neomat, poprvé r. 1997. 193 Neomat poprvé 1993, SSoučČ uvádí spojení skončit v minusu. 194 Poprvé registruje SNČ. 195 Slovo kachle uvádí Šmírbuch, s. 219; kajda překvapivě v ţádném z excerpovaných slovníků není. 196 Výraz káble pro korunu zachytil výzkum pro ČJA ve většině českých měst včetně všech lokalit v západočeském pohraničí (ČJA 5, mapa 441). 162 poslední z těchto lexémů je běţnější ve významu „desetikoruna“ (srov. další odstavec). Do druhé patří lexémy búr a búra,197 které ČJA mapuje mozaikovitě ve všech městech v Čechách (ČJA 5, mapa 442). Srov. také uţití slova búra pro známku pětku, viz s. 165. Desetikoruna – nejfrekventovanější lexém pětka reflektuje dobu předchodu ze zlatkové měny na korunovou v r. 1892 (deset korun platilo jako pět zlatých) a je příkladem pojmenování, které nepřestalo být pro mladé mluvčí atraktivní ani po více neţ století a nepochybné ztrátě povědomí o jeho etymologii. Ostatní pojmenování vycházejí ze slovního základu deset: deset, desetikoruna, desetikačka, deska, decka.198 Pro dvacetikorunu a padesátikorunu se pouţívají jednak opisná pojmenování dvě pětky, pět pětek vycházející z obecného názvu desetikoruny, jednak deriváty základů výchozích kompozit: dvacka, pajcka/pajska, pajda;199 mechanická zkrácenina: pade; a zvukově podobné slovo: pádlo.200 Stokoruna – vedle derivátu slovního základu sto – stovka byl nejčastěji uveden starý argotismus kilo a jeho odvozeniny: kilčo, kilíčko, kilovka. Slovo litr se častěji pouţívá pro tisícikorunu, viz další odstavec, a české slovníky u tohoto lexému význam ,sto korun‘ neuvádějí, stejně tak neregistrují výraz čento přejatý z italštiny. Tisícikoruna – na rozdíl od všech předchozích hodnot mincí a bankovek nebylo pro tisícikorunu zaznamenáno ţádné pojmenování přímo odvozené od základu tisíc. Lexémy tác a talíř na něj upomínají jen počáteční souhláskou a jinak lze v motivaci pojmenování vidět velikost tisícové sumy, podobně hadr naznačuje, ţe jde o velkou bankovku. Výraz drobný je z tohoto pohledu ironický a moţná jde jen o okazionální aktualizaci, slovníky jej nezaznamenávají. S převahou nejčastěji se pro tisícikorunu pouţívá slovo litr původem z argotu.

7.1.2.3 Škola Pojmenování několika denotátů z tohoto sémantického okruhu jsme zjišťovali ústním dotazováním. Mnoho dalších se pak objevilo v rozhovorech s respondenty, které se z velké části týkaly tématu školy; tyto doklady uvádíme vţdy v druhé části odstavce za pomlčkou. Základním vybavením školáka je školní zavazadlo, v němţ si nosí pomůcky. V prvních třídách je to aktovka nebo taška (zejména druhé z těchto pojmenování můţe označovat nejen

197 Jde o argotismy z německého substantiva Bargeld; poprvé registruje SSJČ, k původu srov. SNČ. 198 Lexém decka slovníky češtiny nezaznamenávají, můţe jít jen o okazionální obměnu běţného deska; ţádný z excerpovaných slovníků však neuvádí ani slovo desetikačka (patrně proto, ţe číslovková kompozita byla do heslářů zařazována jen ve velmi omezeném výběru). 199 Ţádný z excerpovaných slovníků lexém pajda ve sledovaném významu neuvádí. 200 Uvádí SNČ. 163 pevnou hranatou brašnu, ale jakékoli zavazadlo nošené na zádech nebo přes rameno), starší ţáci nosí častěji batoh a jeho obměny či odvozeniny baťoh, batůţek, bágl, v úzu je stále i germanismus ruksak (tab. 46). – V rozhovorech respondenti zmínili některé předměty, které aktovka můţe obsahovat: pracák (,pracovní sešit s předtištěnými úlohami určenými k vyplnění‘), němčinu (,sešit na německý jazyk‘)201 a dokonce i tahák (,nelegální pomůcka ke zkoušení‘).

Tab. 46 Škola, ústní anketa (lokality v závorce) školní zavazadlo aktovka (As, Br, Cho, Kr, KV, Lu, Ne, Te, Zl); taška (As, Br, Che, Cho, Kr, KV, Lu, Ne, Os, Ta, Te, Zl Br, Ne, Ta); batoh (Kr, KV, Ta, Zl ); baťoh (As, Br, Che, Cho, KV, Lu, Os, Te); baťůţek (Zl); bágl (As, Br, Che, Cho, Kr, Lu, Ne, Os, Ta, Te); ruksak (Che, Kr) přepilný ţák šprt (Br, Che, Cho, Kr, KV, Lu, Ne, Os, Ta, Te, Zl); šprták (As); šprtna (Cho); vlezdoprdelka (Cho, Zl); vlezdopr (Cho); [kdo] podlejzá (Cho) intenzivně se učit se (Che, Lu, Ta); šprtat (As, Che, Cho, Kr, KV, Lu, Ne, Os, Ta, Zl); našprtat učit (Ne, Te); šrotat (Ta); šrotit (Br, Os, Ta); drtit (KV, Os); biflovat (Te); biflit (Ne) neprospět propadnout (As, Br, Che, Cho, Kr, KV, Lu, Ne, Os, Te); prolítnout (As, Che, KV, Lu, Ne, Te); rupnout (Br, Che, Cho, Kr, KV, Lu, Ne, Te) pětka pětka (As, Che, Lu, Ne, Os); za pět (Kr); plnej počet (Cho, Kr, Ne, Ta, Te); búra (As, Che, Cho, Lu, Ne, Os, Ta Te); fajfka (Ta); ruská jednička (KV, Ne); koule (As, Cho, Kr, KV, Ne, Ta, Te); kule (As, Kr, Lu); bajle (Kr); bačka (Che); bomba (Ta); sardel (Cho, Che) jednička jednička (As, Br, Che, Cho, Kr, KV, Lu, Ne, Os, Ta); jednotka (Che); za jedna (Br, Cho, Te); ruská pětka (Kr, Ta, Te)

Bez taháku se bezpochyby obejde přepilný ţák, nazývaný nejčastěji šprt, téţ šprták či šprtna.202 Spíše snahu vlichotit se učiteli neţ příliš horlivé učení reflektují pojmenování vlezdoprdelka, vlezdopr a sloveso vyjadřující tuto činnost podlejzá (tab. 46). – Takový jedinec je hodnocen jednoznačně negativně, zvlášť pokud ještě navíc na spoluţáky něco práskne nebo bonzne (,udá‘): například ţe při vyučování kecají místo sledování učiva, nebo dokonce ani nejsou vyučování přítomni, protoţe pod smyšlenou záminkou zapejkají.203 Ţádného ţáka občas nemine nutnost intenzivně se učit, zpravidla šprtat,204 na konkrétní zkoušku se našprtat. Rychlost a intenzitu osvojování učiva naznačují lexémy drtit a šrotit, výraz šrotat je patrně kontaminát mezi lexémy šrotit a šprtat a slovníky jej neregistrují. Slovo

201 Lexémy pracák ani němčina zatím nejsou ve slovnících češtiny v daných významech uvedeny. 202 Lexém šprtna excerpované slovníky neregistrují, ale přidání ţenské koncovky posiluje pejorativní příznak daného pojmenování. 203 Lexém zapejkat uvádí SNČ bez územního příznaku, známe jej také z Plzeňska. Ve středních Čechách se podle našich dalších poznatků pouţívá pro záměrnou absenci výraz zatahovat. 204 Podle Rejzka (2015, s. 700) je slovo šprtat expresivně-onomatopoického původu, ve starší češtině znamenalo ,napadat na jednu nohu‘, nářečně téţ ,hrabat‘ nebo ,cvrnkat‘. 164 biflovat je germanismus,205 zaznamenali jsme je i ve variantě biflit ve 4. slovesné třídě, kterou slovníky zatím neuvádějí (tab. 46). – Cílem intenzivního učení můţe být písemka, ale i některá ze zájmových činností v rámci vyučování: olympiáda z některého předmětu nebo recitačka (,recitační soutěţ‘). Úspěšné sloţení zkoušky oznamuje ţák slovy dal jsem to (doklad z mluveného projevu). Odměnou je jednička, řidčeji jednotka nebo za jedna. Trochu záhadný je pro nás původ pojmenování ruská pětka a analogicky pro pětku ruská jednička v celkem pěti lokalitách (v ruském školství je pětka nejlepší a jednička nejhorší známkou; ţádný z excerpovaných slovníků tato spojení neuvádí), protoţe respondenti uvedli, ţe rusky se ve škole neučí – ruské reálie by mohli znát snad od rodičů nebo učitelů, kteří ještě prošli povinnou výukou ruštiny, případně v Karlových Varech přímo od ruskojazyčných obyvatel (tab. 46). Celkově nízký počet zaznamenaných lexémů pro jedničku a jejich neexpresivita ukazuje, ţe nejlepší známka u mládeţe nevzbuzuje mnoho emocí.206 Zcela jiné reakce vyvolává pětka, nazývaná také za pět, plnej počet, búra (přeneseno z označení pětikoruny, viz výše s. 163), ruská jednička, fajfka (pravděpodobně z angl. five, uvádí uţ Šmírbuch, s. 358, a Jaklová 1984, s. 80), koule, kule, bajle (lexémy motivované kulatým tvarem číslice 5),207 bačka,208 bomba nebo sardel (tab. 46). V takovém případě ţák neprospěje, čili propadne, prolítne nebo rupne (tab. 46); zachycená pojmenování neprospěchu asociují pád do niţšího patra nebo zlomení jako způsob zkázy. – Od nutnosti opakovat ročník mohou ţáka zachránit opravky (,opravné zkoušky‘). Není-li na vysvědčení pětka, ţák úspěšně prolezl do dalšího ročníku. V dalších odstavcích uvádíme doklady z mluvených projevů. Časovou jednotkou školního vyučování je rok, který ţák stráví v určité třídě, nazývané zpodstatnělou řadovou číslovkou (první, třetí, sedmá, osmá ap.) nebo pojmenováním číslice (šestka, sedmička, osmička, devítka).209 Ten, kdo do určité třídy chodí, je prvňák, druhák, sedmák, osmák i vosmák ap., v přechýlené podobě šesťačka, sedmačka ap. Pokud je v ročníku více paralelních tříd, rozlišují se písmeny, jde pak o např. o áčko a jeho ţák je áčák nebo áčkař.210

205 Podle SNČ vzniklo z německého Büffel ,buvol‘ ve významu ,hlupák‘. 206 Štěpán (1989, s. 153–154) ovšem ve svém výzkumu zjistil mnohem pestřejší repertoár názvů známek, a to 17 synonym pro jedničku a 23 pro pětku. 207 Jaklová (1984, s. 78nn) u lexémů kule, koule, bomba uvádí jako motivaci boj. Také v jejím materiálu bylo ze všech známek nejvíce slangových pojmenování pro pětku. 208 Tento lexém ţádný z excerpovaných slovníků neuvádí. Štěpán (1989, s. 154) zaznamenal podobný lexém bačule. 209 Zatímco zpodstatnělé číslovky se uţívají pro pojmenování všech ročníků od prvního po devátý, označení ročníků názvy číslic jsme zaznamenali pouze pro ročník šestý a vyšší, ani jinak nám pojmenování ročníků slovy jednička, dvojka, trojka nejsou známa – moţným důvodem je podle našeho názoru homonymie s názvy známek. 210 České slovníky takto tvořený název příslušníka školní třídy neuvádějí, lexém áčkar je však uveden v SSSJ. 165

Výuka je rozdělena do předmětů, které se nazývají angličtina čili ájina (ze zkratky AJ), němčina, čeština,211 informatika, matika, děják, zemák, tělák i tělocvik, pracovky (,pracovní činnosti‘), sportovky (,sportovní hry‘), výtvarka a vaření.212 Hodiny výtvarky se odehrávají rovněţ ve výtvarce (metonymické přenesení názvu předmětu na název učebny), poslech nahrávek v cizích jazycích se uskutečňuje v poslechovce, a některé učebny jsou známy pod číslem dveří, např. dvacetšestka. Výuku zajišťují učitelé, nazývaní učitel nebo pan učitel – poměrně uctivé pojmenování vyučujícího se v neformálním projevu vyskytovalo dosti často – a jde-li o ţenu, je to paní učitelka, paníčelka, pančelka ap. (srov. s. 99), řidčeji úča. Jednotlivé předměty učí jazykář, ruštinářka nebo tělocvikář. Třídě se speciálně věnuje její třídní (muţského i ţenského pohlaví), vyzbrojený třídnicí (,třídní knihou‘), a nade všemi bdí říďa (,ředitel‘ – zachyceno v maskulinu). Mladí lidé se vzdělávají nejen na základní škole, ale také ve svém volném čase v hudebce či v jazykovce. Během školního roku se koná řada akcí: v zimě lyţařský výcvik, nazývaný lyţák nebo lyţe, dále představení pro spoluţáky nebo i mimoškolní veřejnost nazývané akademie (na stříbrských školách se speciálním názvem Den deváťáků), a jako rozloučení ţáků posledního ročníku se školou poslední zvonění, při němţ podle popisu respondentů deváťáci honí mladší spoluţáky, polévají je, malují jim na ruce ap.213 Ţáci deváté třídy tou dobou uţ mají za sebou přijímačky, jejichţ výsledky rozhodnou, na kterou střední je vzali. Paleta středních škol, na které se naši respondenti podle svých slov hlásili, je pestrá: gympl, ekonomka, obchodka, průmka čili průmyslovka, hotelovka, sportovka, zdrávka, pajda neboli pajdák (,střední škola pedagogická‘),214 případně alespoň učňák. Studium se často odehrává v jiném městě, kde je nutno bydlet na intru. V posledním ročníku střední školy se koná maturitní ples zvaný maturák a studium je zakončeno maturitou. Po ní můţe následovat nástavba na vyšší odborné škole, a někteří z našich respondentů uţ ve svých patnácti letech seriózně plánovali studium na vysoké neboli vejšce, například na [čé vé ú té] (Českém vysokém učení technickém v Praze).

211 ČJA (5, s. 604–606, mapa 443) uvádí lexém čeština jako celočeský a v severozápadní části Čech mapuje pojmenování čedina, které jsme v našem výzkumu nezaznamenali. 212 Minářová a Müllerová (1989) zastihly lexémy děják, tělák, výtvarka, hudebka, matika, občanka také ve slangu praţských i brněnských studentů pedagogických fakult. Jaklová (1984, s. 66nn, materiál z jiţních Čech) uvádí z námi zachycených pojmenování pro předměty matika, zemák, děják, tělák; z dalších výrazů ze školního prostředí ve shodě s naším materiálem gympl, průmyslovka, ekonomka, zdrávka, říďa, úča, šprt, šprtat, šprtit, šrotit, biflovat, drtit, tahák. 213 Tato recesistická akce je nám známa ze středoškolského prostředí, na základní školy se přenesla pravděpodobně aţ po roce 2000. 214 Pojmenování hotelovka, pajda, pajdák ap. zachycují české slovníky často jen ve významu vysoké školy, vysokoškolské fakulty s příslušným zaměřením. 166

7.1.2.4 Volný čas a interakce mezi mladými lidmi Pro pojmenování dívek a chlapců (tab. 47) se v písemném dotazníku nejčastěji vyskytly lexémy holky (ČJA 1, mapa 2: celá česká nářeční skupina v uţším smyslu) a kluci (ČJA 1, mapa 1: většina českého území), které také jako jediné zazněly v mluvených projevech respondentů. Výrazy dívky, děvčata, chlapci, hoši, jejichţ výskyt je územně diferencován, nepovaţujeme v písemném projevu mládeţe za nářeční prvky, ale spíše za projev snahy o spisovné vyjádření. Ústně jsme zjišťovali, jak mladí lidé nazývají přitaţlivé jedince opačného pohlaví, tedy chlapci hezkou dívku a dívky hezkého, správného kluka (tab. 48). Odpovědi byly velmi pestré a expresivní, coţ konstatuje i Fic o výzkumu pro ČJA (ČJA 5, s. 608). Frekvenčně výrazně dominovaly výrazy kunda pro dívku a kunďák pro chlapce. Pro lexém kunda215 uvádějí slangové slovníky jak význam ,ţenské pohlavní ústrojí‘, tak ,ţena‘, spíše s hanlivým příznakem, kdeţto v mluvě mládeţe je toto pojmenování neutrální nebo i s pozitivní expresivitou. Kunďák je jeden z expresivních výrazů pro ,muţský pohlavní úd‘ (srov. Šmírbuch, s. 232), v mluvě mládeţe jej však ve významu ,hezký kluk‘ povaţujeme spíše za přímou přechýleninu od výrazu kunda pro dívku. Také další pojmenování hezké dívky kundička, kundice, pipinka, prcina, prcinka, prdel, prdelka a zřejmě i štěrba (z štěrbina) asociují ţenské přirození.216 Na starší lexikum z periferní městské mluvy navazují pojmenování roštěnka, kost, pěkná kost, která pomyslně spojují přitaţlivou dívku s masitým jídlem. Poslední skupinu tvoří pojmenování inspirovaná názvy zvířat: kočka a čičina sugerují pěkný vzhled a mazlivost, ale i divokost,217 která je jednoznačným rysem výrazu dračice. Z motivace uvedených pojmenování lze usuzovat, ţe chlapci u dívek oceňují aktivní, ţivý projev a sexuální náruţivost, ačkoli v pubertálním věku je to spíše nadsazený projev erotických představ neţ reflexe skutečných záţitků (fantazii jako rys mluvy mládeţe zdůrazňuje Krištof, 1978, s. 43). Motivace pojmenování, která uţívají dívky pro přitaţlivé chlapce, je obdobná. Uţití výrazu pojmenovávajícího primárně muţské přirození jsme u nich nezaznamenali,218 opakovaně se však vyskytla slova odvozená od základu sex: sexouš,

215 Přejetí z latinského cunnus ,lůno‘ přes němčinu – srov. Rejzek 2015, s. 355. 216 Z výrazů zachycených v ČJA (5, mapa 446) lze o podobné motivaci uvaţovat pouze u pojmenování buchta, rozšířeného v některých českých městech; pro lexém buchta je však význam ,ţenské přirození‘ jen jedním z více sekundárních významů a podle našeho názoru nejde o příliš prominentní význam tohoto polysémantu, kdeţto pojmenování zachycená v našem výzkumu povaţujeme za výrazně explicitnější. Ve městech v naší zájmové oblasti mapuje ČJA pouze lexém ţíně; slova buchta ani ţíně jsme v našem výzkumu nezaznamenali. 217 Kromě toho se výrazy kočka a číča pouţívají také pro ţenské přirození, je u nich tedy moţná i spojitost se skupinou pojmenování kolem kunda. – ČJA (5, s. 608) uvádí pojmenování kočka, kotě mezi nemapovanými, územně nediferencovanými. Z pojmenování motivovaných názvy zvířat je v moravských a slezských městech mapován námi nezachycený výraz koňa. 218 Ani bychom to neočekávali, lexémy čurák ap. mají při pojmenování osob jednoznačně negativní příznak. 167

Tab. 47 Volný čas, písemný dotazník (lexémy doloţené 1× uvedeny společně) PÍS LOKALITY PÍS dívky holky 300 (93,5 %) všechny dívky 14 (4,4 %) As, Kr, KV, Lu, Os, Ne, Ta, S děvčata 7 (2,2 %) As, Br, Che, Ta, Te chlapci kluci, klucí 307 (95,3 %) všechny chlapci 13 (4,0 %) As, Che, Ne, Os, Ta, Te hoši 2 (0,6 %) LK pivo pivo 146 (78,5 %) všechny pívo 9 (4,8 %) LK, Pl, S, St pivko 30 (16,1 %) Cho, LK, Pl, S, Ta, Te, Zl pivčo 1 (0,5 %) St míč na míč 299 (95,8 %) všechny házení mičuda 4 (1,3 %) Kr, LK, S, St balón 9 (2,9 %) Br, Cho, Os, Pl, S, Zl uhodit se bouchnout se 178 (59,1 %) všechny praštit se 78 (25,9 %) všechny uhodit se 5 (1,7 %) Pl, S, St, Te fláknout se 5 (1,7 %) Lu, Os, Pl, S třísknout se 4 (1,3 %) Che, Ne, St, Te jebnout se 7 (2,3 %) As, Kr, LK,Ne, Te mrdnout se 7 (2,3 %) As, Kr, LK, Ne, Te rozsekat se 9 (3,0 %) Br, LK, Os, Pl, S, St, Zl narazit se 3 (1,0 %) Kr, S, Zl 1×: přerazit se (S), vymáznout se (S), vysekat se (Che), majznout se (Te), švihnout se (Te) zhubnout dok.: zhubnout 294 (83,1 %) všechny shodit 52 (14,7 %) Br, Che, Kr, KV, Lu, Os, Ne, Pl, S, St, Ta, Te, Zl ubrat 3 (0,9 %) LK, Te 1×: srazit (S), sundat (Kr), ned. dát dolu (Cho), hubnout se (Cho) přibrat přibrat 256 (82,8 %) všechny nabrat 13 (4,2 %) Br, Che, Kr, KV, LK, Ne, Os, S, Te ztloustnout 39 (12,6 %) Br, Che, Cho, Kr, KV, Lu, Os, Ne, Pl, Ta, S, St, Te, Zl spravit se 1 (0,3 %) Kr spěchat ned.: spěchat 12 (3,8 %) As, Br, Cho, KV, LK, Os, Pl, Te, Zl pospíchat 12 (3,8 %) As, Cho, Kr, KV, Os, Pl, S, Te chvátat 3 (1,0 %) Pl, S dělat 8 (2,5 %) Lu, Ne, S, Ta, Te, Zl makat 7 (2,2 %) Che, Ne, Pl, S, Zl dok.: pospíšit si 53 (16,7 %) všechny chvátnout 2 (0,6 %) S přidat 54 (17,0 %) všechny kromě As zrychlit 52 (16,4 %) všechny kromě LK máknout, máknout si 18 (5,7 %) Br, Che, KV, LK, Lu, Ne, S, St, Te zabrat 2 (0,6 %) Os, Te pohnout 39 (12,3 %) As, Br, Che, Kr, KV, LK, Lu, Ne, Os, Pl, S, Te, Zl hnout zadkem 2 (0,6 %) Kr, S 1×: zamakat (S), pohnout kostrou (Ta), pohnout prdelí (S), hnout sebou (S), hejbnout (Ne), hejbnout kostrou (Kr), hejbnout prdelí (Zl), mrsknout sebou (Ne) rychle 9 (2,8 %) As, Cho, S, Ta, Te, Zl běţet, jít 36 (11,4 %) As, Br, Che, Cho, Kr, Lu, Os, Ne, LK, S, St, Ta, Te, Zl

168 sexoun.219 Výrazy kus a masíčko mají obdobné sémantické rysy jako roštěnka a kost.220 Poslední skupinu tvoří pojmenování méně expresivní, reflektující příjemný vzhled a kladné povahové vlastnosti: klučík, hezoun, sympaťák. Ţádný výraz motivovaný názvem zvířete dívky neuvedly.221 Ve srovnání se stavem v 70. letech 20. století zachyceným v ČJA se vzájemné pojmenovávání mezi chlapci a dívkami posunulo explicitněji do oblasti sexuality. Závěrem k této poloţce poznamenáme, ţe ve většině lokalit chlapci na otázku reagovali velmi spontánně a ochotně uváděli vulgární lexémy pro pojmenování hezké dívky, kdeţto dívky se projevovaly zprvu rozpačitě a stydlivě, ale nakonec lexém kunďák přece jen zazněl. Pro schůzku chlapce s dívkou (tab. 48) se nejvíce uţívá lexém rande, který ČJA jako celoúzemní nemapuje (ČJA 5, s. 598). Další výrazy sraz, spich/spicha, schůzka byly současně uváděny i pro schůzku s rodiči, kamarádem; spich je v ČJA (5, mapa 435) mapován především ve městech na severozápadě Čech (srov. také Švestková 1978). V druhém významu jsme zaznamenali také lexém babinec, míněný pravděpodobně jako přátelské setkání ţen.222 Oblíbenou volnočasovou aktivitou je večerní zábava s přáteli (tab. 48). Pojmenování takové zábavy zjištěná ústním dotazováním jsou u mládeţe v západočeském pohraničí pestrá. První skupina zaznamenaných lexémů je obecnější: k jejich motivacím patří konání něčeho významného (akce223), doba konání (večírek), přítomnost skupiny lidí (sešlost) spolu s faktem, ţe tam bude zábava (párty, hauspárty, mejdan, mejdlo).224 Další pojmenování

219 Sufix -ouš označuje Utěšený (1989, s. 366) za českou variantu moravského -oš; Akademická gramatika spisovné češtiny (Štícha in Štícha a kol. 2013, s. 125) a Příruční mluvnice češtiny (Šlosar in Karlík a kol. 2003, s. 134) u přípony -ouš komentují pouze expresivitu, o regionální příznakovosti se nezmiňují. Přípona -oun je označována za velmi produktivní pro expresivní okazionalismy (Štícha in Štícha a kol. 2013, s. 124). U výrazů sexoun a sexouš nelze vyloučit, ţe byly skutečně vytvořeny v západočeském pohraničí – odjinud je neznáme a korpus ČNK SYN (k 31. 8. 2016) tvary sexouš ani sexoun neobsahuje. 220 Šmírbuch registruje oba tyto lexémy jako pojmenování ţeny ze strany muţe (s. 392, 395); pro slovo kus uvádí také význam ,muţský pohlavní úd‘ (s. 233), který ale vzhledem k mnohosti významů tohoto dosti obecného lexému nepovaţujeme za pravděpodobnou motivaci jeho uţití při pojmenování chlapce. Můţeme usuzovat, ţe dívky přebírají do svého slovníku výrazy s erotickým podtextem, kterých dříve uţívali spíše muţi. 221 ČJA (5, mapa 447) mapuje na Moravě a ve Slezsku pojmenování kos, kosan, která ze západočeského regionu neznáme. Mezi nemapovanými výrazy (s. 608) je uveden kocour a námi zachycená pojmenování hezoun a sympaťák. 222 V tomto významu jej registruje SSSJ. Česká lexikografie (SNČ) uvádí pouze význam ,místo, kde je mnoho ţen‘. 223 Ve sledovaném významu poprvé zaznamenává SSoučČ, toto uţití obecného lexému akce je tedy poměrně nové. 224 Rys seskupení lidí nacházíme i v pozadí přejímky z angličtiny party (,skupina lidí‘) a výrazu mejdan majícího kořeny v perštině (s významem ,trh‘; Rejzek 2015, s. 409; Chloupek in Čechová a kol. 2003, s. 56, označuje slovo mejdan za původem argotické), pro současnou mládeţ je však druhý z těchto lexémů určitě sémanticky neprůhledný. Lexém party dokládají aţ porevoluční slovníky (poprvé CSN, Neomat má první doklad k r. 1991), jde tedy o novější přejímku a v mluvě současné mládeţe je velmi módní, výraz je frekventovaný také 169 poukazují na typickou náplň této večerní zábavy, a to konzumaci alkoholu: flám,225 pařba, kalba, smaţka a zcela nepokrytě chlastačka. ČJA (5, mapa 436) uvádí z námi zachycených výrazů pouze mejdan, a to ve východních částech českého jazykového území. Verbální vyjádření bavit se večer s přáteli jsou odvozena od druhé skupiny pojmenování pro večerní zábavu. Výrazy pařit,226 kalit, téţ v dokonavé formě zapařit, zakalit původně označovaly výslovně konzumaci alkoholu, ale mohou být šíře uţity pro veselou zábavu vůbec, např. nevázaný tanec. K sémantickému posunu došlo u slova smaţit, které Šmírbuch (s. 58) a neologické slovníky uvádějí pouze s významem ,brát drogy‘. Jednoznačný je lexém chlastat a výslovně opíjení vystihují výrazy zkalit se, zdunit se, zřejmě i čunit se227 – v tabulce je ponecháváme společně s ostatními pojmenováními pro význam ,bavit se večer s přáteli‘. Přehled lokalit ukazuje, ţe zvlášť pestré lexikum v této oblasti uţívá mládeţ ve Ţluticích. Na večírku se často konzumuje pivo (tab. 47). Vedle spisovné podoby se v písemném dotazníku několikrát objevila varianta pívo (ČJA 5, mapa 118: především severovýchodní Čechy, ale také Cheb a Karlovy Vary) a slovotvorné obměny pivčo, pivko; v Teplé byla varianta pivko uvedena jako nejčastější. Mládeţ se věnuje i sportu. Písemný dotazník obsahoval poloţku míč v kontextu házení s míčem (tab. 47). Kromě slova míč uvedli respondenti ojediněle také mičuda (ČJA 1, mapa 32: střední a severovýchodní Čechy) a balón (střední a severovýchodní Čechy, Morava a Slezsko). Ústně jsme se ptali na fotbalový míč (tab. 48). Nejčastější byl opět lexém míč, běţně mičuda a balón; dále se často vyskytl výraz kopačák, tj. univerbizát za kopací míč, jednou překvapivě a zřejmě jako aktualizace hadrák,228 a konečně opisné expresivní pojmenování kulatej nesmysl.229 Po sportovním výkonu přijde k chuti dílek čokolády. ČJA (5, mapa 438) ukazuje výraznou územní diferenci mezi jihozápadočeským lexémem kostička a východním lexémem čtvereček, coţ podíl obou odpovědí v našem materiálu potvrzuje. Dále jsme zachytili lexémy dílek a ojediněle kousek (tab. 48), které jsou obecné a nemusejí znamenat dílek vylisovaný na tabulce čokolády, proto je ČJA nemapuje.

v časopisech pro mládeţ. Slovo hauspárty pochází z angl. houseparty, tj. ,domácí večírek‘. K výrazu mejdan, uváděnému poprvé SSJČ, byla obměna mejdlo dotvořena podle zvukově podobného domácího slova. 225 Rejzek (2015, s. 190) uvádí, ţe od něm. pojmenování obyvatel Vlámska Flame, Flamänder bylo nejprve odvozeno sloveso flámovat a z něho zpětně substantivum flám. 226 Uvádí také Jaklová (1984, s. 56) z jiţních Čech ve významu ,slavit‘. 227 Poslední z nich nebyl v ţádném z excerpovaných slovníků nalezen. 228 ČJA (1, s. 114) uvádí výrazy kopačák a hadrák mezi nemapovanými. 229 Ţádný z excerpovaných slovníků toto sousloví dosud nezachycuje, v korpusu ČNK SYN je první doklad v publicistice z r. 1992. 170

Tab. 48 Volný čas, ústní anketa (lokality v závorce) hezká dívka kunda (As, Br, Che, Cho, Kr, KV, Lu, Ne, Os, Ta, Te); kundička (Zl); kundice (As); pipinka (Br); prcina (Br, Cho); prcinka (Kr); prdel (Kr); prdelka (Br); štěrba (Ta); roštěnka (Cho, Lu, Zl); kost (Che, Lu, Ne, Ta); pěkná kost (Zl); kočka (Ne, Ta); čičina (Cho); dračice (Te) hezký, správný kluk kunďák (As, Br, Che, Cho, Kr, KV, Lu, Os, Zl); sexouš (Br, Che, Lu, Os); sexoun (Br); kus (Br, Cho, Ne, Zl); masíčko (KV); klučík (Ta); hezoun (Br, Te); sympaťák (Ne) schůzka chlapce sraz (Lu, Ta); spicha (Cho, Kr, KV, Ne, Os, Ta, Zl); spich (Che); schůzka (Lu, s dívkou Te, Zl); rande (As, Br, Che, Cho, Kr, KV, Lu, Ne, Os, Ta, Te, Zl) schůzka s rodiči, sraz (As, Br, Che, Cho, KV, Lu, Ne, Os, Ta); spicha (As, Br, Kr, KV, Lu, Ne, Os, kamarádem Ta, Zl); schůzka (KV, Ta, Te); sejít se (Cho, Ta, Zl); babinec (Te) večerní zábava akce (Ta); večírek (Cho); párty (As, Br, Che, Cho, Kr, KV, Lu, Ta, Te, Zl); s přáteli hauspárty (Kr, Ne); sešlost (Ne); mejdan (Cho, KV, Te, Zl); mejdlo (Br, Cho, Kr, KV, Ne, Ta, Te); flám (KV); pařba (As, Br, Cho, Lu, Ne, Os Te, Zl); kalba (As, Br, Che, Cho, Kr, Lu, Os, Ta, Zl); smaţka (Br); chlastačka (As) bavit se večer pařit (Br, Cho, Kr, Ne, Os, Zl); kalit (Br, Che, Kr, Ne, Os, Ta, Zl); smaţit (Zl); s přáteli chlastat (Kr, Os, Ta); čunit se (Zl) zakalit (Zl); zkalit se (Zl); zapařit (Zl); zdunit se (Zl) fotbalový míč míč (As, Br, Che, Cho, Kr, KV, Lu, Ne, Os, Ta, Te, Zl); mičuda (Ne, Os, Ta); balón (Cho, Kr, Ne, Zl); kopačák (As, Br, Che, Kr, KV, Ta, Te, Zl); hadrák (Te); kulatej nesmysl (Cho, Zl) dílek čokolády kostička (As, Br, Che, Cho, Kr, KV, Lu, Ne, Ta, Te, Zl); čtvereček, štvereček (KV, Te, Zl); kousek (As, Br, Che, Cho, KV, Lu, Ne, Os, Ta, Te); dílek (KV) uhni, překáţíš uhni (As, Br, Che, Cho, Kr, KV, Lu, Ne, Os, Ta, Te, Zl); ustup (Te); odstup (Cho); padej (Br, Che); vypadni (Br, As, Cho, Lu, Ta, Zl); vodpadni (Zl); vypal (Che); vodpal (Cho, KV); vodprejskni (Ne); vyhul (KV); vykuř (Zl); vysmaţ (Te); vystřel (Lu); švihni (Te); táhni (Ta); zmiz (As, Zl); zmizni (Ta); zacláníš (Ne); bacha (As, Lu, Os, Ta, Te); ára (Kr, Ne) dej pokoj, neotravuj dej pokoj (KV); dej mi svátek (KV); nech mě bejt (Che); nedolejzej (Ta); nevtírej se (Br, Kr, Ta); neotravuj (Zl); neoxiduj (Lu); nepruď (Te); jdi pryč (As); běţ pryč (KV); jdi do píči, píče (As, Che, Zl); střihej (Ne); táhni (Br, Kr, Lu, Ne); táhni do pekla (Os); vodpadni (Te); vodpal (As, Cho); vyčahni (Zl); vyfič (Cho); vyhul (Zl); vypadni (Br, Kr, Ne, Zl); vypal (Te); vysmahni (Lu, Ne); vysmaţ (Te); zalez (Lu); zmiz (As, Ne, Zl); chcípni (Te); dělej (Os)

Tuto část uzavíráme přehledem lexikální realizace několika sloves. Poloţku uhodit se (tab. 47) jsme do písemného dotazníku zařadili v očekávání, zda se v západočeském pohraničí vyskytne západočeský dialektismus štochnout se (ČJA 1, mapa 67) – nestalo se tak, ale odpovědi respondentů byly velmi pestré. Nejfrekventovanější byly lexémy bouchnout se (ČJA: celé Čechy a jihozápad Moravy) a praštit se (celé Čechy), dále uhodit se (většina Čech). Větší intenzitu úderu zřejmě označují slova fláknout se (ČJA 1, s. 170 uvádí jako nemapované ve 2 lokalitách), třísknout se, majznout se, švihnout se. Slova jebnout se a mrdnout se mají původ ve výrazech pro pohlavní styk, expresivně přenášených na další

171 denotáty. Odpovědi narazit se, vymáznout se jsou poněkud specifičtější neţ obecný úder a výrazy přerazit se, rozsekat se, vysekat se asociují tvrdou sráţku s následným pádem a zraněním. Pro význam zhubnout (tab. 47) většina respondentů pouţila neutrální lexém zhubnout běţný v celých Čechách (ČJA 1, mapa 72), v Chodově se jednou objevil v nedokonavé podobě západočeský dialektismus hubnout se (jihozápadočeské spadnout se, ned. spadávat se ţádný respondent neuvedl). Ostatní zaznamenané výrazy jsou motivovány odkládáním, odhazováním přebytečných kilogramů: běţné shodit, ojedinělé srazit, sundat, ubrat, dát dolu. Sloveso opačného významu přibrat ČJA nezpracovává. Nejčastější byla odpověď přibrat, dále stejně motivované nabrat, tj. motivační antonyma k shodit, sundat ap. z předchozí poloţky. Slovo ztloustnout je výrazně méně frekventované neţ jeho motivační antonymum zhubnout. Ojediněle zaznamenaný výraz spravit se (srov. PSJČ aj.) reflektuje staré pozitivní hodnocení tělesné tloušťky jako projevu blahobytu. Pojem spěchat (tab. 47) vyjadřovali respondenti velmi diverzifikovaně, ţádná odpověď v materiálu nepřevládala. Slovo spěchat uvádí ČJA (1, mapa 61) převáţně z východních Čech a pospíchat z oblasti na sever od Prahy, v našem materiálu byla ještě častější dokonavá forma pospíšit si. Jihozápadočeský lexém chvátat, dok. chvátnout uvedli jen ojedinělí respondenti ve Stříbře a Plané. Vůbec nejčastější odpověď přidat a dále lexémy zrychlit, rychle jsou motivovány zvýšením rychlosti. Další skupina lexémů vyjadřuje zvýšení úsilí: dělat, makat, dok. zamakat, máknout, máknout si, zabrat. Jinou ucelenou skupinu tvoří výrazy a spojení výslovně obsahující pohyb, vesměs dokonavé: pohnout, hnout, hejbnout (sebou/kostrou/zadkem/prdelí)230 – v dovětcích, čeho se má pohyb týkat, zastupují sebou a kostrou celé tělo, zadek a prdel tu část těla, která je těţká a na níţ se sedí (tedy protiklad ţádaného rychlého pohybu). Pruţný, mrštný pohyb očekává spojení mrsknout sebou. Část respondentů vztáhla spěch úţeji k pěšímu přesunu: nedok. běţet, jít (tab. 47). Ústním dotazováním jsme zjišťovali vyjádření výzev vrstevníkovi uhni z cesty, překáţíš a dej pokoj, neotravuj (tab. 48). Významově jsou blízké a odpovědi na obě otázky se částečně překrývaly, většinou šlo o dokonavá slovesa. Uhni je nejfrekventovanější, podle našeho názoru také nejneutrálnější prostředek vyjadřující výzvu k uvolnění cesty. Výrazy ustup a odstup231 patří k vyšší vrstvě spisovného lexika, v běţné mluvě je povaţujeme za aktualizační prostředek. Další lexémy vyjadřující (důrazně) rozkaz, aby druhý opustil místo,

230 Zaznamenali jsme pouze některé kombinace slovesa a objektu, ale předpokládáme, ţe moţné jsou všechny kombinace. 231 Pro lexém odstup předpokládáme motivaci křesťanskou formulí „odstup, satane“ – srov. Nový zákon, Marek 8, 33. 172 na němţ se právě nachází, pocházejí naopak z niţších vrstev jazyka. Kromě padej jde zejména o slovesa s předponami vy- a od-, značícími směr pryč od mluvčího: vypadni, vodpadni, vodprejskni, vyhul,232 vykuř;233 některá zdůrazňují rychlost ţádaného pohybu pryč, srovnávají jej se střelbou: vypal, vodpal, vystřel, se stříháním: nedok. střihej, s rychlostí větru: vyfič; nejasné je vyčahni.234 Rychlá reakce je rysem sloves ned. dělej235 a dok. švihni,236 pohyb pryč pro sloveso táhni a spojení jdi pryč, běţ pryč. Můţe být specifikováno místo, kam by se adresát měl přesunout: jdi do píči/píče, táhni do pekla (tj. ,jdi třeba i na tak nepřijatelné místo, hlavně nebuď zde‘, popř. i ,přestaň existovat‘, viz dále), zalez (,do úkrytu‘). Společným sémantickým rysem dalších pojmenování je ukončení existence na daném místě: zmiz, zmizni, vysmaţ, vysmahni,237 smrt: chcípni.238 Výzva ,dej pokoj, neotravuj‘ je specifičtěji vyjádřena rozkazem, co by adresát měl udělat: dej pokoj, dej mi svátek, nech mě bejt (společným sémantickým rysem těchto spojení je ,umoţni mi klidnou, nerušenou existenci‘); nebo rozkazem v negaci, co by adresát dělat neměl: nedolejzej, nevtírej se (zakazuje příliš aktivní snahu o kontakt), neotravuj, neoxiduj, nepruď (zakazuje rušivou aktivitu). Dosud uvedené lexikální realizace poţadavků měly formu rozkazu, další tři odpovědi se z tohoto schématu vymykají. Sloveso zacláníš v indikativu adresáta pouze informuje, ţe překáţí – adresát si má sám domyslet, ţe by se měl zachovat tak, aby nepřekáţel. Obecný rys upozornění nesou citoslovce bacha a ára (z romštiny), adresát musí z kontextu situace pochopit, čeho se upozornění týká.

7.1.2.5 Další lexémy Zbývající lexikální poloţky byly zkoumány pomocí písemného dotazníku a jsou věnovány reáliím běţného ţivota; výsledky shrnuje tab. 49. Celer – ve většině lokalit se jednotlivě vyskytla odpověď cerel s metatezí v druhé slabice. V západních Čechách je tato varianta podle našich poznatků běţná, zachytil ji také Dejmek v Přelouči (1976, s. 104); ucelenější údaje o jejím územním rozšíření nemáme.239

232 Sgall a Králíková (1982, s. 121) uvádějí sloveso vyhulit ve významu ,odejít‘ z vojenského slangu v jiţních Čechách. 233 Původní motivace ,vykouřit někoho odněkud‘, sekundárně předpokládáme i sexuální motivaci (vulgární pojmenování orálního styku). 234 Základ slova není průhledný. SNČ uvádí podobné, rovněţ sémanticky nejasné slovo vyčáchnout. 235 Srov. výše odpovědi dělat, makat u poloţky spěchat. 236 Slovníky – SNČ, Šmírbuch – registrují pouze nedokonavou variantu švihat. 237 Tj. ,smaţit aţ k vypotřebování, zániku‘. Lexém vysmahnout uvádí SNČ, slovo vysmaţit excerpované slovníky nezachycují. 238 Jaklová (1984, s. 56) zachytila v jiţních Čechách lexémy vypadni, vodprejskni, nevopruzuj (mimo jiné). 239 Excerpované slovníky ani ČJA ji nezachycují, Čermák (1994) ji nazývá „lidovou“. 173

Tab. 49 Další lexémy, písemný dotazník PÍS LOKALITY PÍS celer celer 181 (94,3 %) všechny cerel 11 (5,7 %) Che, Cho, LK, Pl, S, St, Ta, Te, Zl listy kedlubnu listy 109 (67,3 %) všechny listí 15 (9,3 %) Che, LK, Lu, Ne, Pl, S, Ta lupeny 11 (6,8 %) Pl, S, St lupena 3 (1,9 %) S, Zl lupení 20 (12,3 %) As, S, Zl zelený 2 (1,2 %) S nať 2 (1,2 %) Kr, Pl listí stromu listí 291 (92,1 %) všechny listy 25 (7,9 %) As, Che, Cho, Kr, KV, Lu, LK, Ne, Os, S, Ta, Te, Zl sršeň sršeň 224 (75,9 %) všechny sršen 12 (4,1 %) As, Che, Cho, Kr, KV, LK, S, sršejň 1 (0,3 %) S sršán 10 (3,4 %) Cho, Pl, S, St sršáň 39 (13,2 %) Che, Kr, KV, LK, Lu, Ne, Os, Pl, S, Ta, Te, Zl sršaň 10 (3,4 %) As, LK, Lu, S, Zl mţí mrholí 133 (53,2 %) všechny mţí 8 (3,2 %) KV, Lu, Ne, S, St mlţí 2 (0,8 %) Lu, St poprchává 43 (17,2 %) As, Br, Che, Cho, Kr, KV, Lu, Ne, Os, Pl, S, St, Ta, Zl krápe 4 (1,6 %) KV, Ne, S kape 4 (1,6 %) Kr, KV, Ne, Te plískanice 1 (0,4 %) St je sychravý 4 (1,6 %) As, Che, Ne, Os podlejzá 3 (1,2 %) Cho, KV, S dolejzá 2 (0,8 %) S, Ta otravuje 2 (0,8 %) S, Te prší, chčije 44 (17,6 %) As, Br, Che, Cho, KV, LK, Ne, Os, Ta, S, St, Te, Zl příkop příkop 192 (66,4 %) všechny u silnice pangejt 76 (26,3 %) Br, Che, Cho, Kr, KV, LK, Lu, Ne, Pl, S, St, Ta, Te, Zl pankejt 2 (0,7 %) S, Te škarpa 18 (6,2 %) Cho, Kr, KV, Lu, Ne, Os, Pl, S, St, Te, Zl rigol 1 (0,4 %) Ne sekera sekera 148 (75,5 %) všechny sekyra 48 (24,5 %) všechny kromě St kolík kolík 287 (93,2 %) všechny kulík 21 (6,8 %) Br, Kr, Pl, S, St, Zl poklička na poklice 121 (43,1 %) všechny hrnec poklička 151 (53,7 %) všechny puklice 6 (2,1 %) Pl, S, St, Te, Zl puklička 3 (1,1 %) S, St, Zl rozsviť rozsviť 299 (97,1 %) všechny rouţni 2 (0,7 %) As, Pl roţni 7 (2,3 %) Che, Kr, Ne, S

Listy kedlubnu – většina respondentů volila lexémy se základem list: listy, listí. Celkem necelou pětinu odpovědí tvořily lexémy se základem lupen: lupeny, lupena, lupení, opakovaně se vyskytly zejména ve Stříbře, a ve Ţluticích byla varianta lupení nejčastější ze všech uvedených. Podle ČJA (2, mapa 17, poloţka lístek, lísteček) je lexém lupen (na mapě lupínek, lupínko) příznačný pro jihozápadočeskou oblast, v západních Čechách nejvíce ve středním rodě jako lupínko, čemuţ v našem materiálu odpovídá pl. lupena. Zbývající

174 pojmenování zaznamenaná v písemném dotazníku jsou motivována odlišně: nať a zelený. – Pro (opadané) listí stromu uvedli naši respondenti pouze výrazy listí a listy, v západočeském vnitrozemí běţné lupení jsme v pohraničí nezachytili. Sršeň – převládala varianta sršeň shodná se spisovnou češtinou. Formulace otázky neumoţňovala stanovit u odpovědi mluvnický rod, ale s ohledem na uţívání tohoto lexému v západočeském vnitrozemí a ve srovnání s dalšími odpověďmi povaţujeme za pravděpodobnější rod muţský, tak byl také ve všech pohraničních městech zaznamenán v ČJA (2, mapa 51). Varianta sršen můţe být produktem písařské chyby, ale v ČJA je také uvedena, a to ve dvou lokalitách jiţně od Jihlavy. Ojediněle zachycenou podobu sršejň ČJA neuvádí. Jihozápadočeská nářeční varianta sršán se vyskytla především v jiţnějších lokalitách (Stráţ, Stříbro, Planá). Často byla zastiţena podoba sršáň (ČJA ji uvádí ojediněle, roztroušeně: v Tachově a Karlových Varech, ve dvou jihočeských lokalitách a dále např. ve Slezsku) a v několika lokalitách ještě sršaň (ČJA uvádí v Třebíči), tyto varianty pravděpodobně vznikly kontaminací mezi formami sršeň a sršán. Respondenti doplňovali slovo s předtištěnými prvními dvěma písmeny „sr***“, coţ jim mohlo zabránit v uvedení odpovědí šišňár a hornajzl uváděných ČJA ojediněle v obcích na severozápadním Plzeňsku, nepovaţujeme však za příliš pravděpodobné, ţe by se tyto lexémy v pohraničí vyskytovaly. Mţí – nejčastější byla odpověď mrholí (ČJA 2, mapa 156: celočeský lexém), od stejného základu souvisejícího s mlhou jsou i výrazy mţí (větší část českého území) a mlţí (roztroušeně hlavně na Moravě). Další skupina lexémů, z nichţ ČJA ţádný nemapuje, obsahuje sémantický rys mírného deště, kapek: poprchává, krápe, kape. Plískanice charakterizuje trochu jiný typ počasí (PSJČ, SSJČ: ,déšť se sněhem‘). Rys nepříjemnosti, otravnosti obsahují pojmenování je sychravý,240 podlejzá, dolejzá, otravuje – tato tři slovesa jsou pro označení drobného deště poněkud zvláštní a moţná byla uţita z rozpaků, jak poloţku vyplnit, ale protoţe je uvedli respondenti ve více lokalitách, v přehledu odpovědí je pro úplnost ponecháváme. Velká část respondentů neuţívá pro drobné dešťové sráţky ţádné specifické pojmenování: více neţ čtyři desítky z nich uvedly obecné výrazy prší, chčije a řada dalších na otázku neodpověděla. Příkop u silnice – dvě třetiny respondentů uţily neutrálního lexému příkop, v českých nářečích rozšířeného především v severovýchodočeské podskupině a zaznamenaného i ve všech západočeských pohraničních městech (ČJA 2, mapa 146). Frekventovaný, ve Stráţi vůbec nejčastější byl západočeský dialektismus pangejt241 s obměnou pankejt, v ČJA uváděnou v několika navzájem izolovaných lokalitách napříč Čechami. Škarpa je především

240 Není vyloučena souvislost s dialektismem sychrá, doloţeným ČJA ve třech lokalitách na Rakovnicku. 241 Z francouzského banket, ve významu ,okraj silnice‘ uvádí uţ PSJČ. 175 středočeský výraz, ve výzkumu pro ČJA nalezený i v Tachově a Karlových Varech, a rigol ČJA dokládá na Rakovnicku a v některých dalších lokalitách. Sekera – varianta s -e- byla výrazně častější neţ slovo sekyra, coţ je forma sice podle ČJA v jihozápadních Čechách nejvíce rozšířená, ale ve městech včetně pohraničí často dubletní s formou sekera.242 Kolík – variantu s -o- uvedla velká většina respondentů, západočeský dialektismus kulík se vyskytl jen v několika lokalitách. Poklička na hrnec – naprostá většina respondentů volila varianty s -o- poklice, poklička, které jsou spisovné a v českých nářečích typické pro střední a severovýchodní Čechy (ČJA 1, mapa 145). Jihozápadočeské formy puklice, puklička se objevily jen ojediněle. Rozsviť – téměř všichni respondenti volili lexém rozsviť shodný se spisovnou češtinou. Ve zbývající malé skupince odpovědí se častěji neţ jihozápadočeský lexém rouţni vyskytl moravismus roţni; nedokáţeme se vyjádřit k tomu, zda jde spíše o písařskou chybu, popř. individuální deformaci z dialektismu rouţnout, nebo zda jde skutečně o návaznost na moravskou jazykovou situaci.243

7.1.3 Vybrané komunikační cíle a jejich lexikální realizace V tomto oddíle se zaměřujeme na některé lexikální prostředky, které nemají pojmenovací funkci, ale plní v komunikaci další důleţité úkoly: navázání a udrţení kontaktu s ostatními účastníky komunikace, sebevyjádření, reakce na vyjádření partnera aj. Jak budeme konstatovat dále (s. 187), tyto sloţky jsou v běţné komunikaci mezi mladými mluvčími často důleţitější neţ předávání informací. Uvádíme pouze lexémy přímo zachycené v nahrávkách mluveného projevu respondentů. V dokladových kontextech jsou na rozdíl od slovníkové exemplifikace (viz 7.2) co nejautentičtěji zachovány všechny lexémy, příznakový slovosled, odchylky od syntaktických pravidel ap.

7.1.3.1 Navázání a udrţení kontaktu Zvořilostním projevem a prostředkem navázání kontaktu při setkání je uvítací pozdrav: mezi mladými lidmi ahoj, čau, vůči učiteli dobrý den. Explicitní zahájení výpovědi je v běţně mluvené komunikaci vzácné: no já začnu. Běţně však výpověď – na samém začátku rozhovoru nebo v jeho průběhu, kdyţ se mluvčí střídají – začíná některým z bezobsaţných

242 Spisovné jsou obě hláskové varianty, IJP uvádí na 1. místě sekera. 243 Druhá moţnost je pravděpodobná u respondenta ze Stříbra, jehoţ matka a její rodina pocházejí z Bruntálska, a u respondenta z Chebu, který uvedl původ rodiny obecně z Moravy. 176 tzv. parazitických nebo výplňkových slov (7.1.4): no máme tady počítačovou učebnu; no my jsme chtěli jet do ňákýho zábavního parku; jako my uţ máme domluvenou řeku; tak já měla ze školy zlomenej prst; tak jako Adam to furt zjišťuje.244 Uvozovací částice je intonována výše neţ následující vlastní začátek výpovědi, jejím prostřednictvím mluvčí ţádá komunikační partnery o pozornost. Ještě výrazněji adresáta aktivizuje oslovení: víte, ono se říká o naší škole, ţe strašně dobře připraví; vemte si, ţe…. Oslovení a otázka (i řečnická) udrţují kontakt s komunikačními partnery také v dalším průběhu rozhovoru. Kontaktová částice viď je původně ustrnulý tvar slovesa:245 jsem divná, viď; ta ti to furt řiká, viď; máma pere, kdyţ přijede z práce, viď; obdobně slouţí indikativní slovesné tvary víš, víte: kdyţ jsem přijela domů, tak jsem eště neměla doma počítač, víš; je to strašně drzost, víš co; víš, jak je hrozný ráno čekat na ten autobus? Pozice na konci výpovědního celku byla častěji neţ lexémem viď obsazována další částicí ne: to úplně koukali, ne; jak jsme tam byli s osmákama, ne; tam se mluví trošku jinak, ne?; takový špíny cikánský, to by nikdo nenabral snad, ne?; zřídka se uplatňovalo ţejo:246 já mam trošku jiný návyky, žejo; bramboráku se eště řiká čmunda, žejo? Koncová částice je intována níţe neţ předchozí část výpovědi a formálně mění oznamovací větu na zjišťovací otázku, vyţaduje od komunikačního partnera odpověď – souhlas s tvrzením, které první mluvčí přednesl. Dalším prostředkem zapojení partnera do komunikace je výzva, aby projevil zájem o informaci, kterou mu mluvčí můţe poskytnout: jsou tady, chcete říct, kde? Ţádost o zdrţení rozhovoru a vytrvání pozornosti komunikačního partnera, zatímco se mluvčí rozmýšlí, vyjadřuje počkej: počkej, já si nemůţu vzpomenout; Kam jedete na výlet? – Počkat, Konstantinovy Lázně. Adresáta je také moţné poměrně důrazně vyzvat, aby aktivní roli v komunikaci převzal on: řekni to ty, dělej, řekni to.

7.1.3.2 Souhlas Základní částicí pro vyjádření souhlasu je jo, posílené duplikací: jo jo. Pro potvrzení pravdivosti výpovědi partnera v komunikaci se uţívá i polyfunkční lexém no: Ty jsi čet Stmívání? – No. Výraz ano je formální a poměrně řídký: ano, je to pravda.247

244 Obdobný repertoár uvozovacích částic – tak, jó, no – nalezla ve svém materiálu Janečková (1999b, s. 76); dále srov. např. Uher 1984; Müllerová 1994, s. 60; Zeman 2013, s. 55–56. 245 Obdobně Brabcová 1987, s. 97, s. 103; autorka zdůrazňuje kontaktovou funkci rozkazovacích tvarů: počkej, podívej, poťte („pojďte“), helejte aj. Srov. i Grepl 1962, s. 343. 246 Nejvíce u mluvčích ve Stříbře – podobně jako u dalších částic a citoslovcí bývá uţívání konkrétního lexému vázáno na idiolekt. 247 Srov. Brabcová (1987, s. 96) – v mluvě dětí autorka jako prostředky souhlasu zaznamenala lexémy jo, jasný, tak jo, jistě, určitě; ano se vyskytlo pouze v mluvě dospělé vedoucí turistického oddílu. 177

K přitakání dále slouţí částice příslovečného původu přesně, určitě, jasně, kaţdopádně, jak v kombinaci s jo a no: Co je má co zajímat, co děláš odpoledne, kdyţ máš omluvenku. – Jo, přesně., tak samostatně: Já jsem brečela, ţe nechci domů – Přesně, já taky. Částice vlastně vyjadřuje změnu názoru mluvčího a souhlas s výpovědí, se kterou původně nesouhlasil, resp. skutečnost, ţe si vzpomněl, jak to bylo doopravdy: No asi v štvrtý třídě v zoo v Chomutově. – Ne, v šestý. – Vlastně jo.; Počkej, on měl někdy vlasy? Já myslel… – Ne, on měl dlouhý vlasy. – No jó vlastně. Souhlas nemusí být zcela ochotný, uznává pravdivost výpovědi, kdyţ ji není moţné popřít: No tak ty se směješ na všechno. – To je pravda. Někdy si mluvčí vzápětí po souhlasu vyhrazuje námitku, protiargument: no to jo, ale…; no tak jasně, ale… Neochotné uznání skutečnosti vyjadřuje také dvojí zápor: já neřikam, ţe jsme to nedělali taky. Některá víceslovná spojení vyjadřující souhlas mají zdůrazňující příznak: ba právě, to si piš, to je fakt. Souhlas a úlevné hodnocení informace, jejíţ pravdivost mluvčí osvědčuje, vyjadřuje ustrnulé spojení bohudík: Poslední dobou uţ ti to neříká. – Jo, bohudík. Pravdivost vlastní výpovědi mluvčí znovu potvrzuje spojením dyť řikam, nebo potvrzovací částicí fakt: Nosí aktovku? – Nosí, fakt.

7.1.3.3 Nesouhlas Základním prostředkem vyjádření nesouhlasu je částice ne. Důraznější nesouhlas mohou signalizovat její hláskové varianty né, ne-e nebo duplikace nene: nene, v osmičce jsme nikde nebyli. Zaznamenáno bylo i v písmu zpravidla nerealizované laryngální ə-ə. Nesouhlas zdůrazňuje kombinace s dalšími výrazy: ne, vůbec; rozhodně ne. Lexém vůbec často plní funkci záporky samostatně:248 ne kaţdej je takovej, třeba muj strejda vůbec; kdyţ jsem byla malá, tak jsem večer byla hodně venku, a teď vůbec. Důrazný nesouhlas vyjadřuje spojení ani náhodou. Naopak méně důrazný nesouhlas značí spojení to bych neřek, to ani ne – mluvčí si není jistý, zvaţuje, jestli tvrzení komunikačního partnera přece jen nemůţe být správné. Záměr zpochybnit výpověď partnera v komunikaci a přesvědčit ho o jiné skutečnosti lze vyjádřit částicí prosímtě: Mně to tam příde moc drahý, šedesát korun. – Dvacet korun, prosimtě. Zpochybnění pravdivosti výpovědi vyjadřuje i spojení jó ne nebo lexikální prostředek s významem ,leţ‘: ale blbost, dyť…; nebude jí patnáct, kecá.

248 Podle Daneše (in Daneš 2009, poprvé publikováno 2005) je to neologismus v mluvě mládeţe. 178

7.1.3.4 Pozitivní hodnocení Kladný postoj ke skutečnosti vyjadřuje nejobecněji adjektivum dobrý, aplikovatelné na nejrůznější typy denotátů:249 oni mají dobrou školu; čeština je dobrá; jedna učitelka je tak dobrá, ţe nám to řekne; obdobně příslovce dobře: vypadá to tam dobře; naše škola strašně dobře připraví; dostávají docela dobře zaplaceno. Dobré je zejména to, co je chutné: čokoláda je dobrá; maj dobrej kebab; nejlepší jsou buchtičky se šodó; dobře tady vaří. Zábavná situace je charakterizována slovy to bylo dobrý. Další hodnotící výrazy se pojí s omezenějším okruhem denotátů: maj hezký školy; tam maj krásný voblečení. Také vzhled člověka je hezký nebo pěkný: jsou hezký; voni jsou pěkný chlapi, se mi líbí. Pozitivně hodnocené chování je slušné: Turci jsou slušný; nebo fér: některý Cikáni jsou fér. Oceňovaný, uznávaný člověk – zde konkrétně prezidentský kandidát – je borec; oceňovaný romský spoluobčan je úplně skvělej člověk, i svědomitej. Ti, kdo jsou v pohodě, se k mluvčímu chovají přátelsky, benevolentně: třídní je v pohodě, nás pustí všude. Ke kladným povahovým vlastnostem spoluţačky patří oblíbená, zručnost ukrajinských stavebních dělníků byla vyjádřena slovy oni jsou hrozně šikovný. Ţáci se dělí podle nadání, učitelé podle schopností: oni jsou rozdělený na jazyky na chytrý a blbý, ty chytrý maj lepší paničelku. Pozitivně je hodnocena činnost, která je príma nebo která baví: fakt hrozně mě to venku bavilo. Potraviny byly specificky oceněny jako kvalitnější a chutnější; chutné jídlo někdo miluje, jiný se po něm můţe utlouct, a celkově je ňam. Pokud mladé mluvčí něco potěší, jsou moc rádi nebo to je dobře. Adjektivum hustý označuje něco pozitivního a současně velmi zajímavého, hodného větší pozornosti neţ to, co je dobré. Význam ,dobré a zajímavé‘ lze vyjádřit také slovy to je mazec. Vysmátý je ten, kdo se nenechá ničím znepokojit, můţe si dovolit mít dobrou náladu bez ohledu na situaci: uţ byl přijatej na střední školu, byl vysmátej a nemusel nadále brát ohled na školní známky. V podstatě pozitivně vyznívá formulace zmírnění negativního hodnocení: autobusem to neni zas tak hrozný; no to eště neni tak zlý. Spíše pozitivní neţ zcela neutrální je i hodnocení ,nevadí‘: já s tim problém nemam.

7.1.3.5 Negativní hodnocení Záporně je hodnoceno to, co je hrozné a strašné: taková ta hrozná kaše; neţ si zlomila tu ruku, to bylo hrozný; ta učitelka je hrozná; moje angličtina je úplně strašná; negativně

249 Srov. Höflerová 1999, s. 133. 179 zdůrazňovací je uţití ve spojení nám bylo strašný vedro. Uvedená adjektiva mají výhradně negativní konotace.250 Adverbia od nich odvozená také hodnotí negativně, pokud stojí samostatně: chovaj se tady hrozně; většinou ale v kombinaci s dalším adjektivem nebo adverbiem vyjadřují obecnou intenzifikaci, s kladnou i zápornou polaritou (viz níţe 7.1.3.6). Obecně negativně hodnotí i adjektiva špatný, blbý: Máte špatnej orientační smysl. – No v kuchyni blbej.; špatnej voběd; blbej dabing filmu. Blbý, případně tupý je ten, kdo je hloupý: jsou rozdělený na chytrý a blbý. Adverbia špatně a blbě se uţívají výhradně k zápornému hodnocení, nikoli ke zdůraznění: píše špatně; hodiny jdou špatně, blbě; okolo školy se blbě parkuje; tady se blbě shání brigáda. Adverbium špatně bylo zaznamenáno i jako záporka: Jak by se vám líbilo, kdybysme mluvili německy? – Špatně. Ze srovnání distribuce adjektiv hrozný, strašný, špatný, blbý se nezdá, ţe by se navzájem lišila intenzitou, mladí mluvčí je uţívají většinou jako synonyma. To, co vzbuzuje smyslovou nelibost, je nejčastěji hnusné: málo úhledné podtrţení slova, místo, kam chodí bezdomovci, olizování vařečky při vaření – to je i nechutné a fuuj (duplikace vokálu zdůrazňuje expresivitu). Jídlo, které nechutná, je rovněţ hnusné, v extrémním případě jsou to blitky. Debilní akce mluvčí otravovala, byla pro ně zbytečná. Podprůměrná kvalita je nic moc: ten tablet neni nic moc. Pokud je něco ještě horší, je to k ničemu: česká politika je k ničemu; případně to nestojí za nic. Nekvalitní zboţí jsou šupy, špatně fungující přístroj je pičus. Negativní hodnocení se často týká lidí. Ve škole se mohou vyskytnout zlobiví klucí a zlá vychovatelka, malé zlobivé dítě je harant. Příslušníci ruskojazyčné minority byli označeni jako strašně namyšlený, prostě arogantní, Romové jako drzí. Z nadávek zazněly výrazy hovado (motivace názvem zvířete), debil, idiot, magor (odkaz na duševní postiţení), teploušek, buzik (homosexualita). Při popisu fyzického vzhledu ţeny byly uţity výrazy tlustá a prdelatá, zřejmě však spíše neutrálně, čistě popisně neţ s hanlivým zabarvením. Přestoţe mladí mluvčí sami uţívají řadu vulgarismů, vadí jim, pokud někdo jiný říká kraviny nebo sprosťárny. K vyjádření nelibosti jsou ironicky uţívány hodnotící výrazy s opačnou polaritou, v mluveném projevu odlišené intonačně: to bylo úplně úžasný, úplně jsem se z nich mohla zbláznit radostí; to bylo super, fakt; mam poznámku, tak jako dobrý; a nejlepší je na tom, ţe potom to svádí na nás; nejlepší, kdyţ vona potká někoho, kterej zrovna nebyl ten den ve škole, a hned telefonuje třídnímu. Ani oslovení ty chytráku! není pochvala.

250 Avšak Höflerová (1999, s. 135) zaznamenala adjektivum hrozné i v pozitivním významu ,velmi veselé‘. 180

Potřebu mládeţe vyjadřovat hodnocení zdůrazňují Kala a Benešová (1976, s. 38). Při negativním hodnocení jsme mnohem častěji neţ při pozitivním hodnocení zaznamenali hyperboličnost (srov. Jaklová 1993/1994b, s. 118), coţ zřejmě souvisí s celkovou kritičností mladých lidí k okolnímu světu.

7.1.3.6 Zdůraznění Pozitivní i negativní hodnocení je spíše v menším počtu případů realizováno jen hodnotícím adjektivem nebo adverbiem, častěji mluvčí pociťuje potřebu svůj postoj zdůraznit. K tomu slouţí kombinace s příslovcem či částicí: gympl je hodně dobrej; hodně jsou bohatý; to bylo úplně úţasný; začal úplně křičet; naprosto v pohodě. V této funkci jsou obzvlášť frekventované lexémy strašně a hrozně:251 naše škola strašně dobře připraví; to bylo strašně vtipný; mně se tam strašně líbí; jsem strašně ráda s kamarádama; oni jsou hrozně šikovný; on nosí hrozně silný brejle. Pojí se srovnatelně často s pozitivním i s negativním hodnocením: strašně špatný známky; jsou strašně rozmazlený; bazén je hrozně špinavej; jí to hrozně vadí. Naopak slovo pěkně bylo zaznamenáno spolu s negativním hodnocením: tady je kino, ale uţ pěkně dlouho nehráli. Ke zdůraznění obsahu výpovědi, k upozornění adresáta, ţe informace je věcně nebo emocionálně závaţná, slouţí další lexikálně vyprázdněné částice a částicová spojení – jako jo: já měla ze školy zlomenej prst, taky jsem čekala do druhýho dne, jako jo (= ,uvědomte si hrůzu té situace‘), a především normálně: normálně tam chodí bezdomáči; ukradli mi kolo dvakrát normálně; daj krávu, daj normálně ţenu, pak to zapálí (= ,vůbec to není normální‘). Částice je vyslovena s důrazem a soustředí pozornost na následující slovo: máma řekla, ať jí to normálně řeknu uţ. Intenzifikaci vyjadřuje i polyfunkční částice fakt, zachycená převáţně spolu s negativním hodnocením: to je fakt hrozný; dostali jsme fakt hodně úkolů; já fakt nevim; fakt průser; s pozitivním hodnocením jen vzácně: fakt hrozně mě to venku bavilo. Jednoznačnost zdůrazňuje lexém vyloţeně: měli jsme spoluţačku, která byla vyloženě z Německa. Velkou míru vyjadřuje expresivní spojení jak blázen; nahromadění několika negativních skutečností, vystupňování negativního dojmu je zdůrazněno spojením ještě ke všemu: foukalo jak blázen a to jsme proti tomu větru běhali a eště ke všemu jsem měla vodřenou nohu.

251 Srov. práci Kravčišinové a Bednářové (1968, s. 317); autorky uvádějí také lexémy úţasný a děsný, které jsme my v této funkci nezaznamenali; srov. také Z dopisů jazykové poradně (2016) a výrazy lehce, těţce. Hoffmannová (in Hoffmannová a kol. 2016, s. 49) je označuje jako intenzifikátory a uvádí podobný repertoár (děsný/děsně, hrozný/hrozně, strašný/strašně, úţasný/úţasně). Kala a Benešová (1976, s. 87) hodnotí spojení tohoto typu jako oxymoron. 181

K silnému zdůraznění emocionality situace slouţí hyperbola s odkazem na násilí, smrt: to bylo strašně vtipný, já myslela, ţe se zabiju; my jsme tam s kámoškou chcípali smíchy.

7.1.3.7 Údiv Částice fakt, jo252 s intonací zjišťovací otázky vyjadřuje, ţe mluvčí je překvapen informací od partnera v komunikaci a ţádá opětné ujištění o pravdivosti jeho výpovědi, případně ji povaţuje za nedůvěryhodnou: Ňákej kluk bonzl učitelce, ţe to víme. – Fakt?; fakt? To nevim; Tys měl otřes mozku taky. – Jo?; tolik jsem vypotřebovala, jo? Pokud mluvčí sám podává informaci, kterou povaţuje za udivující, signalizuje to mj. zdůrazňovací částicí normálně: ona si psala normálně učitelka s jejím klukem přes Skype. Překvapení dále vyjadřují citoslovce: specificky aha, další skupina je polyfunkční: tyjo, ty vole (výslovnostně zjednodušované jako tyve), jeţíšikriste, jeţiš, boţe (původně náboţenská tabu) a slouţí jako prostředek k projevení expresivity vůbec: měl ňákých čtyrycet neomluvených hodin, tyjo; celý dva litry, to jako fakt? Ježiš; má rád děti, jenom samý šesťačky, ty vole; oni si furt mysleli, ţe chci Kríška, furt jo: chodí s Kríškem, bože. Uţívání jednotlivých lexémů bývá charakteristické pro idiolekt mluvčího – v našem výzkumu jedna z dívek v Chebu a její vrstevnice z Karlových Varů opakovaně uţívaly tyjo, kdeţto dívka z Aše a chlapec z Ostrova ve stejných pozicích říkali ty vole. Naopak skutečnost, ţe není čemu se divit, vyjadřuje frazém no a co?

7.1.3.8 Nejistota, přibliţnost, vyjádření názoru253 Mluvčí si často není jist přesností podávané informace, zejména konkrétního údaje (čísla, jména), ale i správného průběhu převypravovaného děje ap. V takové situaci je korektní upozornit komunikačního partnera, ţe informace moţná není zcela správná. Nejfrekventovanějším prostředkem relativizace je částice ňák (< nějak): já jedu ňák třicátýho prvního; pak eště se ňák soudili; vona ho ňák nepozdravila. Podobnou funkci plní neurčité zájmeno něco: on říkal něco, ţe myje auta; sloveso myslím:254 ňáký nářečí, myslim; von je Chorvat, myslim; to bude v pohodě, si myslim – mluvčí tím vlastně říká, ţe neprezentuje objektivní fakta, ale svůj názor.

252 Hausenblas (1962, s. 320) nazývá tyto výrazy společně s dalšími uţ zmíněnými (viď, víte) přívětné konstrukce a přičítá jim souhrnně většinu z komunikačních funkcí, které v této kapitole popisujeme. 253 Srov. např. Kolářová 1999. 254 Sloveso myslím v konkrétním tvaru 1. os. sg. préz. ind. (a v západočeském regionu s krátkým i v koncovce) směřuje k ustrnutí ve funkci částice, podobně jako další původně slovesné tvary viď, víš, víte aj. 182

K vyjádření názoru slouţí řada dalších formulací: kvalitnější to tam je, podle mě; mně se zdá, ţe jo; bych řek, ţe je to velkej rozdíl. Naopak ,nemám názor‘ lze říci např. slovy mně je to jedno, to je úplně jedno a já nevim. Lexém asi vyjadřuje přibliţnou hodnotu: kolik vás tam bylo, šest asi; asi štyry svatby; i nejistotu vůbec: babičky babička byla asi Ruska; asi pojedu k tetě; asi budu na intru. Podobně slouţí výraz moţná: na prázdniny možná pojedu na hory. Relativizují i lexémy tak, takový: tak za dva za tři roky; jedou vţdycky tak dvě třídy; to je takovejch dvacet kilometrů; on je Bulhar nebo něco takovýho (srov. i Utěšený 1962b, s. 396). Neurčitý místní údaj vyjadřuje spojení všude moţně.

7.1.3.9 Reprodukce cizí výpovědi Citaci či častěji parafrázi výpovědi jiného mluvčího uvozuje ţe, prej: táta řiká, že je to výhodnější; vona za nima běhala, prej: holky, vraťte mi to; i jejich kombinace ţe prej, prej ţe: že prej co tady děláte; prej že tady funguje mafie; prej že máme tu paní učitelku (srov. Zeman 2013, s. 71; Hoffmannová in Hoffmannová a kol. 2016, s. 44). Uvozovací lexém můţe chybět: ona řekne: holky, vyberte si něco; to bylo: máš úkol?

7.1.3.10 Ukončení výpovědi Speciální typ zakončení výpovědi má znovu obrátit pozornost adresáta k obsahu dříve řečeného, naznačit, ţe výpověď by mohla ve stejném duchu pokračovat (a adresát si má toto pokračování sám domyslet). Funkci plní důsledková spojka takţe, vystupující samostatně a s polokadencí, tj. vlastně rysem neukončenosti (srov. Müllerová a kol. 1992, s. 29): u nás se eště tak třikrát změní termín, takže…; to je povinně volitelnej předmět, takže…, případně ve spojení takţe asi tak. Moţné pokračování výčtu dalšími podobnými poloţkami naznačuje nebo tak: já moc nerozumim Slovákům nebo tak; velmi často uţívané a tak (,a tak dále‘, ,a tak podobně‘), a takhle: tam jsou programy, psaní všema deseti a tak; propadají z informatiky a tak; minulej rok o nich říkali, jak jsou tupí a takhle; prostě jsem na to ňák neměla čas a takhle; třeba jsou agresivní a takhle; případně ukazovací zájmeno: kruhy a všechno tohle. Ukončení výpovědi, jímţ by končila celá konverzace, ani pozdrav na rozloučenou jsme během výzkumu v západočeském pohraničí nezaznamenali.

183

7.1.4 Lexikální pestrost a výplňková slova Se snahou o úsporné vyjádření (viz 7.1.1) kontrastuje vysoká frekvence lexémů, které nenesou lexikální význam. Jejich výskyt je typický pro nepřipravené mluvené komunikáty, signalizuje rozmýšlení mluvčího, hledání vhodného výrazu. Jsou to i slova s vágním lexikálním významem nahrazující přesnější vyjádření, na které mluvčí právě nemůţe připadnout nebo je vůbec nemá ve své aktivní slovní zásobě. V odborné literatuře se nazývají různě, např. výplňková slova (Hausenblas 1962, s. 322; Hoffmannová in Hoffmannová a kol. 2016, s. 50), parazitní slova (Kala a Benešová 1976, s. 86), nadbytečná slova (Kravčišinová a Bednářová 1968, s. 315), redundantní výrazy (Jaklová 1984, s. 38). Zde je budeme označovat jako výplňková slova. Typickými výplňkovými lexémy v našem materiálu jsou slova jako, teda, prostě, tak, no, třeba, zvlášť často ukazovací zájmeno ten.255 Tato slova se běţně spojují do početnějších skupin (srov. Müllerová a kol. 1992, s. 29; Hoffmannová in Hoffmannová a kol. 2016, s. 50):256 někdo tak jako prostě hodil míč; tak jako třeba většina rodičů veze jako tim autem ty děti; to je taky takovej ten jako zelený; často třeba jedeme i takhle no jako jenom na den; já se tam spíš chodim i spíš jakože domlouvat jakože; ty učební obory ale ty jsou stejně jako [kdo chce] tu lepší práci jako že tak to prostě musí mít maturitu; bitkojny? To je nějaká jakoby dyž se to vezme hackerská měna; ostatní třídy taky nám udělaj takový taky jako to prostě akademii pro nás. Ukazovací zájmeno ten někdy nahrazuje pojmenování, na které si mluvčí aktuálně nemůţe vzpomenout: uţ umíme tó, česky. V této funkci je zájmeno zvlášť často duplikováno: měla hodně těch těch; nahoře na tý tý, já nevim, jak se tomu řiká; mobil takovej ten s těma těma; on ten, víš, ten ten doktor, ten blonďák. Ukazovací zájmeno se můţe pojit s předponou a nahrazovat sloveso: ty tu němčinu neto (,neumíš‘); jak jste se tam přeto, ne? (,převrhli‘). Bezobsaţným slovem je výpověď často uvozena, viz výše 7.1.3.1.

255 Nejfrekventovanějšími slovy tohoto typu v materiálu Brabcové (1987) byly: ten, tam, nojo, no, tak, a tak, pak; Jaklová (1984, s. 42) zmiňuje: no, nojo, fakt, jo, a vůbec; Hasičková (2013, s. 31nn) uvádí: ten, vlastně, prostě, takţe, jakoţe, jakoby, nějaký, tam, pak, potom, a pak, a potom. Určité parazitní slovo můţe být typické pro idiolekt mluvčího. Srov. také Hubáček 1998/1999 a Hoffmannová in Hoffmannová a kol. 2016, s. 51: za módní slovo označuje výraz jakoţe. 256 V tomto odstavci v autentických dokladech z nahrávek mluveného projevu záměrně nevyznačujeme interpunkci, protoţe mluvčí intonační předěly v podstatě nevyuţívali. 184

Pro exaktní určení lexikální bohatosti jsme analyzovali vzorky textů o cca 1000257 slovech ze sedmi lokalit, z nichţ jsme měli k dispozici dostatečně dlouhé a souvislé mluvené projevy. Výsledky shrnuje tab. 50. Metodika analýzy: V ucelených úsecích přepsaných nahrávek promluv jsme ručně spočítali počet slovních tvarů, kaţdý z nich jsme přiřadili k lemmatu a slovnímu druhu. Sloveso být bylo započítáváno pouze jako plnovýznamové, nikoli jako pomocné; ke stejnému lemmatu jsme přiřazovali komparativy a superlativy adjektiv a adverbií (tj. lepší, nejlepší zahrnuto pod dobrý) a tvary zájmen variující v rodu a čísle (pod zájmeno ten jsou zahrnuta i slova ta, to, pl. ti, ty, ale jako zvláštní lexém jsme počítali slovotvorně odchylné formy tohle, tuto aj.). Slovní druh jsme přiřazovali nejčastěji v souladu se SSJČ; některá slova, která tento slovník řadí mezi příslovce, jsme počítali mezi částice, často v souladu s přehodnocením slovnědruhové platnosti v SSČ. Některá slova byla ve výpovědích nedokončená a nebylo moţné pro ně určit lemma ani slovní druh. Nebylo vţdy moţné určit jednoznačně hranice slov a zejména rozhodnout, který lexém budeme povaţovat za slovo přejaté, výsledné hodnoty jsou tedy pouze orientační. Jako statistický ukazatel lexikální bohatosti jsme pouţili type-token ratio (srov. např. Richards 1987), tedy podíl mezi počtem různých slov (lemmat, typů) v textu a celkovým počtem slov (slovních tvarů, tokenů) v textu. Čím je výsledná hodnota vyšší, tím více různých slov text obsahuje, tedy je lexikálně bohatší. Ve všech zkoumaných lokalitách se hodnota type-token ratio pohybovala mezi 0,3 a 0,38, tedy v hypotetickém průměru by se kaţdé lemma 2× aţ 3× opakovalo; ve skutečnosti se některá slova opakovala řádově častěji (viz seznam nejfrekventovanějších slov na konci tabulky) a na druhé straně se cca 20 % slov v kaţdém analyzovaném vzorku promluvy vyskytlo přesně jednou, bez opakování. Lexikálně nejbohatší byl vzorek z Ostrova, skupina respondentů z tohoto města pouţila skoro o 20 % více různých slov neţ skupina z Tachova, jejíţ projev byl lexikálně nejchudší. Také počet unikátních slov v promluvě byl v Ostrově nejvyšší a v Tachově nejniţší. Pro srovnání můţeme uvést údaje Brabcové (1987, s. 72): v mluvě ţáků 8. ročníku ZŠ se lexikální bohatost pohybovala od 0,41 (1 330 slovních tvarů / 542 lemmat) po 0,643 (244 slovních tvarů / 157 lemmat).258 Ve srovnání s naším materiálem šlo o projevy monologické, v nichţ lze počítat s menším zastoupením opakujících se výplňkových slov a celkově pestřejším repertoárem lexika (srov. také Kala a Benešová 1976, s. 52). Dále jsme zkoumali zastoupení jednotlivých slovních druhů. Ve všech lokalitách byla nejfrekventovanější slovesa s podílem 17–20 %, na druhém místě zájmena s podílem 15–

257 Poţadavek na přesně stejnou délku vzorků ze všech lokalit by v některých případech vedl k mechanickému ukončení výběru bez ohledu na kontext, před čímţ jsme se rozhodli upřednostnit zachycení ucelených výpovědí. Odchylka mezi nejkratším a nejdelším vzorkem činí 1,5 %, coţ pro analýzu zastoupení jednotlivých slovních druhů ap. povaţujeme za zanedbatelné a na výpočet statistické hodnoty type-token ratio nemá tento rozdíl vliv. 258 Výpočet jsme provedli my, Brabcová pouţívá ve své práci opačnou formuli (poměr lemmat ku počtu slovních tvarů), nazývanou index opakování slov. 185

18 % (v Karlových Varech byl počet sloves a zájmen stejný) a na třetím místě podstatná jména nebo částice.259 Počet různých podstatných jmen byl aţ o 90 % vyšší neţ počet různých sloves. Na celkovém počtu sloves se vţdy výrazně podílela často opakovaná slovesa být, mít, v některých lokalitách i vědět, chtít, jet,260 kdeţto substantiva se opakovala velmi málo: nejčastější byly lexémy třída (11×, Luby), rok (10×, Luby), hodina (9×, Karlovy Vary) a Plzeň (8×, Stříbro). Nejméně byly v promluvách zastoupeny citoslovce a číslovky. Poloţka tabulky „plnovýznamové celkem“ je součtem celkových počtů podstatných jmen, přídavných jmen, číslovek, sloves a citoslovcí. Příslovce jsme v této analýze za plnovýznamový slovní druh nepovaţovali, protoţe řada z nich se v projevech uplatňovala jako výplňková slova (tam, tady, hodně, taky, potom, pak aj.). Podíl plnovýznamových slovních druhů na počtu slovních tvarů v promluvě se pohyboval mezi 38–44 %, tj. více neţ 50 % mluveného projevu v kaţdé lokalitě tvořily lexémy bez lexikálního významu. Přibliţně 4 % promluvy v kaţdé lokalitě tvořila slova přejatá, převáţně substantiva, v menší míře od nich odvozená adjektiva a adverbia, jen ojediněle slovesa. V závěru tab. 50 jsou uvedeny údaje o slovech, která se v promluvách zvlášť často opakovala. Rekordní bylo v tomto směru ukazovací zájmeno ten (ve variacích rodu a čísla): ve všech lokalitách bylo nejfrekventovanějším slovem a v Karlových Varech samo zaujímalo skoro 10 % celého vzorku. Z dalších výplňkových slov mezi deseti nejčastějšími lexémy téměř vţdy figurovala částice no, opakovaně jako a tak. Druhým nejčastějším slovem bylo vţdy sloveso být, často se opakovalo také mít. Skladbu nejvíce se opakujících lexémů doplňuje osobní zájmeno já (v Lubech místo něho figuruje my – skupina mluvčích se v hovoru prezentovala více jako soudrţný kolektiv), polyfunkční částice jo, ne (částečně také výplňkové), některé předloţky a spojky. Srov. s 10 nejfrekventovanějšími slovy v materiálu Brabcové (1987, s. 73): a, ten, být, on, tak, mít, na, no, já, tam; Kala a Benešová (1976, s. 51): být, a, na, ten, on, v, do, s, ţe, z. V materiálu Kaly a Benešové vytvářelo těchto 10 slov 24,5 % textů; v našem materiálu to bylo více, 31–33 %, coţ opět souvisí s rozdílem mezi monologem a dialogem, v němţ se bezobsaţná slova více opakují.

259 Podíl slovních druhů v materiálu Brabcové (1987, s. 78): slovesa 25,7 %, substantiva 17,4 %, adverbia 13,9 %, adjektiva 3,9 %. V materiálu Kaly a Benešové (1976, s. 55): substantiva 42,5 %, slovesa 36,9 %, adjektiva 14,5 %, adverbia 3,4 %, spojky 0,6 %, zájmena 0,3 %, předloţky 0,3 %. Citovaní autoři studovali monologické projevy, v nichţ je zastoupení kontaktových slov (zájmen, částic) výrazně menší neţ v námi studovaných dialozích. 260 Srov. 5 nejfrekventovanějších sloves v materiálu jiných autorů: Brabcová (1987, s. 75) – být, mít, jít, vědět, dát; Kala a Benešová (1976, s. 54) – být, mít, jet, jít, chodit. 186

Tab. 50 Počet slov v mluvených projevech lokalita As Che KV Lu Os S Ta celkový počet slov 1005 1013 1013 998 1012 1003 1012 (tokeny) počet různých lexémů 355 322 332 339 383 356 307 (typy) lexémy s 1 výskytem 220 206 199 206 254 228 179 index type-token ratio 0,353 0,318 0,328 0,340 0,378 0,355 0,303 substantiva 154 132 159 172 158 168 146 substantiva – různé 118 103 109 104 120 117 98 lexémy adjektiva 56 42 38 56 55 54 33 zájmena 167 166 172 174 181 177 152 číslovky 26 9 25 30 23 22 9 slovesa 197 187 172 180 184 181 190 slovesa – různé lexémy 64 66 64 64 76 75 59 adverbia 97 121 100 101 98 82 101 předloţky 58 60 116 71 69 60 92 spojky 98 112 101 92 66 90 119 částice 141 177 125 111 171 153 163 citoslovce 5 4 5 2 2 12 1 neurčitelné 6 3 0 9 5 4 6 plnovýznamové celkem 438 374 399 440 422 437 379 přejatá slova 40 38 45 40 53 35 43 10 nejfrekventovanějších ten 63 ten 57 ten 94 ten 79 ten 67 ten 74 ten 60 lexémů být 53 být 52 být 41 být 51 být 54 být 50 být 46 mít 35 a 32 a 34 a 39 jo 34 já 31 a 43 a 29 on 32 na 34 na 27 no 30 a 27 já 34 já 27 tam 32 no 29 my 24 a 24 no 27 tak 24 jo 26 já 25 já 25 mít 21 ne 24 na 22 na 23 no 25 no 25 v 24 no 21 já 22 tak 22 do 22 ale 21 jako 23 jo 21 jo 19 tam 19 ne 21 jo 22 ne 21 ţe 22 ţe 18 tam 19 v 19 ţe 18 on 19 jako 19 jo, ale 19 tak, mít 17 jako 17 on, mít 17 jako 16 v 19

Jak výsledky analýzy interpretovat? Řečeno s velkou nadsázkou, promluvy mladých mluvčích bychom mohli zkrátit o polovinu bez újmy na jejich informačním obsahu. Tím by však byla hrubě poškozena fatická funkce, která v námi studovaných mluvených projevech byla ve skutečnosti důleţitější neţ funkce informační. Realizují ji mj. frekventovaná zájmena (identifikace subjektů a objektů komunikace, sebeprosazení pomocí já, můj, vyjádření příslušnosti ke skupině pomocí my, náš, kontakt s komunikačním partnerem pomocí ty ap.) a částice (souhlas – nesouhlas, pochybnost, zdůraznění ap.). Další funkcí výplňkových slov je retardace – mluvčímu poskytují čas na rozmyšlenou, jak v promluvě pokračovat, a recipientovi moţnost polevit v pozornosti, odpočinout si mezi obsahově záváţnějšími částmi promluvy (srov. Hausenblas 1962, s. 319; Müllerová a kol. 1992, s. 29; Müllerová 1994, s. 93, aj.). Hlavním účelem námi studovaných komunikátů mládeţe nebylo předání informací, ale komunikace sama, udrţující vzájemný kontakt v sociální skupině, přispívající ke klidné, pozitivní atmosféře a dobrým sociálním vztahům. Müllerová a kol. (1992, s. 41)

187 definují konverzaci takto: „rozhovor do značné míry samoúčelný, zaměřený především na udrţování společenského styku, společenského kontaktu: sdělovací dunkce, funkce informovat někoho o něčem tu ustupuje do pozadí“; srov. také Zeman 2013, s. 138. Tento typ komunikace je ţádoucí udrţovat, i kdyţ věcně není o čem mluvit, a i výplňková, „parazitická“ slova, která rozhovor odlehčují a prodluţují, jsou tedy vysoce funkční.

7.1.5 Aktualizace výpovědi, jazyková hra Jedním z aktualizačních prostředků jsou okazionální cizojačné prvky v mluvě, vzniká pak vlastně makaronská výpověď: slovenské prečo, při imitaci ruskojazyčných spoluobčanů panimáješ, při charakteristice mluvčích z Ostravska řikaj kratce. Mluvčí si hrají i s polysémií slova cizího původu, při popisu učebny: My máme okna, windowsy windowsovský. Windows čtyry. – angl. window ,okno‘ a Windows jako název počítačového operačního systému, který vyuţívá grafické prvky nazývané okna. K názvu sociální sítě Facebook (angl. doslova ,kniha tváří‘) je ţertovně vytvořen facelist (,seznam tváří‘).261 Uvědomění si etymologie slov umoţňuje jazykovou hru: dáme si spicha, my se pícháme. Mluvčí ukazují znalost původního významu citoslovce: Jeţišikriste. – Ano? (tj. ,já jsem Jeţíš Kristus, reaguji na oslovení‘). Ţertovně jsou aktualizovány i frazémy: Tady chcíp pes. – I kočka.

7.1.6 Přejímky Přejatá slova, jejich deriváty a slova s přejatými komponenty jsou běţnou součástí kaţdého běţně mluveného projevu mládeţe (srov. tab. 50). Brabcová (1987, s. 71) povaţuje rostoucí mnoţství cizích slov v mluvě dětí za vliv sdělovacích prostředků. Nejčastěji jde o konkrétní substantiva, zjednodušeně řečeno pojmenování přicházející do českého prostředí společně s novými denotáty, které pojmenovávají. Většinou nemají český ekvivalent, takţe mluvčí nic jiného neţ slovo cizího původu uţít nemůţe: autobus, trolejbus, traktor, programátor, konstruktér; dţudo, atletika, gymnastika, florbal, hokejista; prezident, petice, próza, gymnázium aj. Často jde o recentní přejímky zejména z angličtiny, z oblasti moderních technologií: notebook [noudbuk]262, procesor, cédéčko, mobil, kredit, megabajty, hackerský [hekerský], přeinstalovat; a ze sféry volnočasových aktivit a ţivotního stylu: skejt, hiphop, zorbing, piercing [pírsink], travesti show. Přejatá pojmenování tohoto typu se rychle ustalují, a pokud nedošlo k záměrnému vytvoření a propagaci českého pojmenování hned při uvedení

261 Srov. Jaklová 1993/1994b, s. 118. 262 Výslovnost zapisujeme tak, jak slovo zaznělo ve studovaných mluvených projevech. 188 nové reálie do českého prostředí (coţ se podařilo např. pro rozhlas a počítač, ale uţ ne pro televizi a tablet), je málo pravděpodobné, ţe domácí ekvivalent vznikne a obecně se rozšíří později. Také při popisu cizích reálií je uţití cizojazyčného lexému někdy jedinou moţností: pokrm německé kuchyně eintopf [ajntopf], původně turecký pokrm kebab, původně italský pokrm pizza, zahraniční měna eura, centy, dolary. Bylo zaznamenáno i záměrné uţití cizího slova pro vystiţení prostředí, v němţ se daný jazyk pouţívá: Němci mají všechno v přesném pořádku, pünktlich [pintlich]. Do mluvy mládeţe ve velké míře pronikají chrématonyma cizího původu, názvy populárních globálních značek: Facebook, MySpace, Skype, ICQ, Google, Google Chrome (internetové vyhledávací, komunikační aj. programy), New Yorker (obchod s módním oblečením), Siemens, Nokia, Samsung (značky mobilních telefonů) – tyto přejaté lexémy si uchovávají výslovnost v původním jazyce, adaptovanou na českou výslovnostní bázi. V dalších případech české synonymum existuje, ale uţívá se málo nebo vůbec ne. Někdy je domácí pojmenování vysloveně zastaralé: matika × *počty; nebo zastarávající: fotbal × kopaná, volejbal × odbíjená, basket × košíková, bazén × plovárna, kalkulačka × počítačka, kulturní centrum × středisko; mluvčí v takových případech dávají přednost obecně rozšířenému internacionalismu či jeho derivátu. Přejaté slovo můţe být oproti českému ekvivalentu atraktivnější, působí „světově“ nebo dodává mluvčímu punc vzdělanosti: tobogán × skluzavka, problém × potíţ, párty × večírek, speciálně × obzvlášť, nelegální × nedovolený, privilegia × výhody. Slova velmi rozšířená a záměrně propagovaná ve sdělovacích prostředcích jsou někdy uţita aktualizačně: recyklovat odpad → recyklovat třídní knihu (ukrást a zničit). Objevuje se záměrné uţívání anglicismů, které jsou vnímány jako atraktivní, prestiţní, odkazující na angloamerické prostředí coby autoritativní zdroj globálních módních trendů (srov. Hoffmannová in Hoffmannová a kol. 2016, s. 34): fail [fejl] (,chyba‘), fake [fejk] (,podvrh‘), just for fun [dţast for fan] (,jen tak pro zábavu‘), good assassin [gut esesin] (ve významu ,příliš drzý, šokující‘). V mluvě mládeţe se objevují i starší přejímky, často původně z němčiny, které jsou stabilní součástí obecněčeské slovní zásoby a ve spisovné češtině mají domácí synonymum: akorát (jen), furt (stále), šuplík (zásuvka), flaška (láhev), flek (skvrna), sichrhajcka (zavírací špendlík), ruksak (batoh). Naprosto dominantním jazykem, z něhoţ do mluvy mládeţe přicházejí přejímky, je angličtina. Germanismy byly zaznamenány jen zřídka a vesměs jde o slova etablovaná v nespisovné češtině dlouhodobě. Lexémy pocházející z jiných jazyků jsme zachytili

189 ojediněle. Slovo mejdan perského původu, bazén a pangejt z francouzštiny ap. jsou opět slova přejatá uţ před delší dobou a mladí mluvčí u nich příznak cizosti pravděpodobně nepociťují. Romské love přišlo do mluvy mládeţe určitě prostřednictvím argotu, ára můţe být i recentní přejímka od romsky mluvících spoluobčanů. Ruské děngy a italské čento byly zaznamenány vţdy jen v jediném případě, uţívají se zřejmě jen okazionálně a součástí idiolektu daného mluvčího se mohly stát při kontaktu s cizojazyčným prostředím např. na dovolené v Itálii.

190

7.2 Slovník vybraných lexikálních prostředků

Slovník obsahuje vybrané lexémy pouze z nahrávek mluveného projevu respondentů. Zařazeny jsou především lexémy hovorové a nespisovné, lexémy z hlediska neutrální vrstvy spisovné češtiny expresivní263 a všechny frazémy. Pozornost byla věnována i lexiku spojenému se školním prostředím, v němţ výzkum probíhal. Z velkého mnoţství chrématonym cizího původu, která v mluvených projevech mládeţe zazněla, zařazujeme do slovníku pouze ta, která se v běţné mluvě oproti neutrální výchozí formě výrazněji proměnila, např. mek, ikspéčka, ne však výrazy adaptované pouze výslovnostně (Facebook, Windows ap.). U polysémních hesel jsou uvedeny pouze vybrané významy zajímavé z hlediska výzkumu běţné (nespisovné) mluvy, není tedy např. propracována sémantická struktura sloves dát, jet ap.

Struktura hesel: Lemma – rekonstruujeme pravopisnou podobu. U přejímek, které jsou v mluvě mládeţe adaptovány pouze výslovnostně, uvádíme pravopis v původním jazyce (srov. pünktlich, good assassin). Koncovky adjektiv zapisujeme v souladu se spisovnou češtinou. [Výslovnost] – uvádíme pouze u slov přejatých, a to tak, jak byla zachycena v nahrávkách. Uţíváme grafém y pro i po nepalatálních konsonantech. Slovnědruhové zařazení – uvádíme u slovních druhů kromě substantiv a sloves, pouţíváme české zkratky. U substantiv zapisujeme přímo gramatický rod a ţivotnost. U lexémů, které jsme zaznamenali pouze v plurálu a předpokládáme u nich výskyt převáţně, ale ne výhradně v plurálu, uvádíme mn.; u plurálií tantum uvádíme pomn. U sloves uvádíme vid dok. nebo ned. Podle potřeby jsou v této části zařazeny další gramatické informace. Stylová platnost – výjimečně uvádíme expr. u lexémů uţívaných záměrně expresivně, dále hanl., iron., popř. další informaci (černý: vodácký slang; vošouch: západočeský nářeční výraz aj.). U lexémů, které povaţujeme za vytvořené ad hoc v konkrétním rozhovoru, uvádíme okaz. Valence – u sloves zapisujeme levou a pravou valenci, u dalších slovních druhů v opodstatněných případech pravou valenci. Vazebnost uvádíme vţdy pouze tak, jak byla zachycena v mluvených projevech respondentů a jak je doloţena v exemplifikaci.

263 V rámci běţné mluvy mládeţe mají však tyto lexémy většinou jen mírnou expresivitu (srov. ţrát) nebo jsou zcela neutrální (srov. mekáč), proto expresivitu vyznačujeme jen výjimečně u těch lexémů, které podle našeho názoru mladí mluvčí uţívají jako expresivní prostředky záměrně (srov. tyjo). K hodnocení expresivity se cítíme oprávněni na základě našich autochtonních jazykových znalostí (Plzeňsko) a zkušeností s vyjadřováním mládeţe získaných mj. během víceletého učitelského působení na školách v západočeském regionu. 191

Výklad významu – usilujeme o výstiţné a srozumitelné vystiţení významu lexému tak, jak byl v nahrávkách zachycen. Cílem slovníku je především dokumentovat nasbíraný lexikální materiál, neklademe si ambici přinést metodicky propracované výkladové definice (to by vzhledem k omezenému materiálu ani nebylo moţné: pro mnohé poloţky máme jen jeden doklad). V některých případech uţíváme výklad synonymem. Exemplifikace – pro kaţdou poloţku slovníku uvádíme jeden nebo více dokladových kontextů, převáţně větných. Většina dokladů je upravena ve snaze o srozumitelnost bez rozsáhlejšího kontextu: vypustili jsme většinu parazitických slov, v některých případech jsme sloučili do jednoho dokladu repliky více respondentů, doplnili jsme slovo vypuštěné v kontextu promluvy ap. Doklady tedy nejsou plně autentické, proto je neuvádíme ve fonetickém přepisu. Grafémy i, y, diakritiku a interpunkci uţíváme v souladu se spisovnou češtinou, nevyznačujeme pravidelné asimilace znělosti, vypisujeme hlásky pravidelně vypouštěné i ve spisovné výslovnosti (jsem, jdu ap.). Vyznačujeme naopak výslovnostní odchylky příznačné pro běţnou mluvu mládeţe (dycky, eště ap.) a vokalickou kvantitu zapisujeme tak, jak byla mluvčími uţita. Dosavadní lexikografické zpracování – uvádíme české, popř. slovenské slovníky, které registrují příslušný lexém ve stejném významu. Excerpovány byly tyto práce: Nový akademický slovník cizích slov (ASCS), Co v slovnících nenajdete (CSN), Příruční slovník jazyka českého (PSJČ), Slovník české frazeologie a idiomatiky (SČFI), Slovník neologizmů 1 (SN1), Slovník neologizmů 2 (SN2), Slovník nespisovné češtiny (SNČ), Slovník současné češtiny (SSoučČ), Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (SSČ), Slovník spisovného jazyka českého (SSJČ), Slovník súčasného slovenského jazyka (SSSJ), Šmírbuch jazyka českého (Šmírbuch) – pokud je lexém v příslušném významu uveden ve více dílech, uvádíme nejstarší z nich a „aj.“; dále Český jazykový atlas (ČJA) – uvádíme vţdy, pokud je v něm daný lexém zachycen; a neologická databáze Neomat – uvádíme spolu s rokem nejstaršího záznamu, pokud lexém nezpracovává ţádná z dříve zmíněných prací. V závěru slovníku jsou ve zvláštních seznamech uvedena toponyma a obyvatelská jména, sousloví a frazémy.

192

7.2.1 Jednoslovná apelativa

áčák m. ţiv. – ţák, který chodí do třídy označené písmenem A: V soutěţi na nás áčáci neměli. áčkař m. ţiv. – ţák, který chodí do třídy označené písmenem A: Áčkaři měli hodinu před náma. Srov. SSSJ. áčko s. – třída označená písmenem A: jedna holka z áčka Srov. SSJČ aj. ájina ţ. – vyučovací předmět anglický jazyk: Já mam jenom ájinu, naše třída má jenom jeden cizí jazyk. akademie [akademije] ţ. – školní představení sloţené z několika výstupů, v němţ účinkují ţáci pro rodiče, známé ap.: Nacvičujeme na akademii. Akademie je tady jednou za rok. Srov. PSJČ aj. akorát část. – jen, pouze: Na Ohři je to dobrý, akorát okolo Lokte to neteče vůbec. Srov. SSoučČ. akorátţe spoj. – jenţe: Čmunda jsou normálně bramboráky, akorátţe jsou trošku tlustší. angličtina ţ. – vyučovací předmět anglický jazyk: Máme němčinu a angličtinu. Půlka třídy má němčinu a půlka angličtinu. Srov. SSSJ. asie [ázije] ţ. – obchod provozovaný Asiaty (zprav. Vietnamci), zprav. s levným textilem: Vietnamců je tady hodně na náměstí, asie jsou tady. audina [audyna] ţ. – automobil značky Audi: Nekoukám, jestli nejede ňákej mafián v ňáký audině. Srov. SNČ. barák m. neţ. 1. obytný dům zprav. pro jednu rodinu, rodinný dům: My bydlíme v bytě, on má barák. Nám to postavili za barákem. Babička se zná s tima lidma, co bydleli v jejich baráku. 2. obytný dům s více byty: To je cikánskej barák. Srov. PSJČ aj. baseballka [bejzbolka] ţ. – dřevěná pálka pro hru baseball, uţívaná někdy i jako zbraň, baseballová pálka: Já tam eště bydlim mezi cikánama, jdu domů s baseballkou. Srov. SSSJ. basket m. neţ. – míčová hra hraná dvěma druţstvy, jejichţ cílem je vhodit míč do soupeřova koše, košíková, basketbal: Basket se tady hraje. Srov. SNČ aj. bezdomáč m. ţiv. – člověk ţijící bez domova, bezdomovec: Je to tam hnusný a chodí do toho bezdomáči. bezdomačka ţ. – ţena ţijící bez domova, bezdomovkyně: Předvčerejškem jsem potkala dvě bezdomačky, jak se tam stěhovaly. bezva příd. – bezvadný: Tam je to bezva, my tam chodíme. Srov. CSN aj. běţky mn. – lyţe s vázáním ponechávajícím volnou patu a určené k běhu, běţecké lyţe: Půlka byla hodně metrů za náma, někteří to šli bez běţek. Srov. SSJČ aj. bistro s. – restaurace s rychlým občerstvením: Vietnamci mají obchody a bistra. Srov. SSJČ aj. bitcoin [bitkojn] m. neţ. – virtuální měna uţívaná na internetu: Teďkon vystoupala ta internetová měna bitcoiny na sto dvacet pět dolarů za jeden. blbost ţ. 1. nepravdivá informace, nesmysl: Prej to byla šikana. – To je blbost. Srov. PSJČ aj. 2. nepotřebná, neuţitečná věc, zbytečnost: továrna na vyrábění různých blbostí; V Liberci jsme programovali ňáký blbosti. Srov. SSJČ aj. blitky pomn., hanl. – nechutné jídlo: Ta kaše, takový blitky, to mi vůbec nechutná. bonznout dok., kdo || co komu – oznámit někomu, co mu mělo zůstat utajeno a jiného to poškodí, udat: Ňákej kluk bonzl učitelce, ţe to heslo na wifinu víme. Srov. SNČ aj. bordel m. neţ. 1. dům, v němţ se provozuje prostituce, nevěstinec: jet do bordelu; Tam je bejvalej bordel. Srov. PSJČ aj. 2. velký, neţádoucí neklid a hluk působený skupinou: My jsme totiţ dělali bordel, coţ je nám podobný. Srov. SSoučČ. borec m. ţiv. – vynikající, obdivuhodný jedinec: Ten kandidát je borec. Srov. SSJČ aj. 193 brigáda ţ. – příleţitostné zaměstnání: Tady se blbě shání brigáda v Lubech. Srov. SSoučČ. brigoška ţ. – příleţitostné zaměstnání, brigáda: Kdyţ se vydaří, půjdu na brigošku. buzik m. ţiv. – buzerant (nadávka): Řikaj mu debile, teploušku, buziku. Srov. Šmírbuch, s. 87. cédéčko s. – kompaktní disk, disk CD: vypálený cédéčko Srov. CSN. cigánština ţ. – romský jazyk, romština: v cigánštině na telegramu Srov. PSJČ aj., „cikánština“. K záměně g, k srov. ČJA 5, s. 318. cpát se ned., kdo || kde – hltavě nebo nadměrně jíst: Osmáci, plnej stůl hambáčů, a ty se tam cpali, jak kdyby tejden neţrali. Srov. PSJČ aj. černo s. – mnoho lidí tmavé pleti: Po takový druhý hodině na náměstí, tam je černo. černý příd., vodácký slang – (o jezu) mimořádně, smrtelně nebezpečný: Ten jez je černej, my to přenášíme. čeština ţ. 1. vyučovací předmět český jazyk: Já jsem dneska prospal celou matiku, i při češtině. Dělá se test z matiky, z češtiny. Srov. SSČ aj. 2. český národní jazyk, jeho podoba: Jako myslíte čeština ţe je tady jiná? No tak to je hodně. Ostraváci, ty třeba mluví strašně rychle. Srov. PSJČ aj.; ČJA 5, s. 604. čumět ned., kdo || na co; ~ – udiveně se na něco dívat, zírat: Holky hned šly do New Yorkru, tak jsem na to čuměl. Voni za náma přiběhnou: no nečum. Srov. PSJČ aj. dát dok., kdo || co – úspěšně splnit úkol, sloţit zkoušku: Dala jsem to, tu chemii. Srov. SNČ. debil m. ţiv., hanl. – hloupý člověk, hlupák (nadávka): Ty jseš debil. Srov. ASCS. debilní příd., hanl. – hloupý, zbytečný, neuţitečný: Basket, ten jsme cvičili na tu debilní akci. Srov. ASCS. děják m. neţ. – vyučovací předmět dějepis: Byla exkurze z dějáku. Já nedávam pozor při dějáku. Srov. SSJČ aj. deváťák m. ţiv. – ţák devátého ročníku základní školy: Čerti tady chodí kaţdej rok, dycky deváťáci. Deváťáci si vyberou ňáký téma a rozloučí se s tou školou. Srov. SNČ. devítka ţ. – kolektiv ţáků deváté třídy: Minule devítky sepsaly petici, ţe z angličtiny nic neumíme. Srov. SSJČ aj. v obecném významu ,co je označeno číslicí devět‘. disko [dysko] s. neskl. – taneční zábava s moderní hudbou, diskotéka: Uděláme ňáký disko. Srov. SSČ aj. dokumentový příd., okaz. – jsoucí v počítačovém formátu dokument, pro zobrazení v textovém editoru: Vyjel mi celej test v tom dokumentovym tom. dostat dok., co || koho – zaskočit, překvapit: Nejvíc mě dostalo, kdyţ nám pančelka na zemáku ukazovala tu Gangu, jak tam háţou ty mrtvoly do vody. Srov. PSJČ aj. dotykáč m. neţ. – mobilní telefon s dotykovým displejem, ovládaný dotyky a pohybem prstů po displeji: Brácha má dotykáč Samsung Galaxy. Srov. SSoučČ. dotykový příd. – ovládaný dotyky a pohybem prstů po displeji: Brácha je ve třetí a má dotykovej mobil. Srov. SN2. dramaťák m. neţ. – krouţek dramatické výchovy: Tady byl dramaťák, to uţ taky neni. Srov. Neomat 1996. drobení s. – drobivá směs z mouky, másla a cukru k posypání koláče před pečením, drobenka: Byl tam tvaroh, ňáká marmeláda a taky takový to drobení. Srov. ČJA 1, s. 278. druhák m. ţiv. – ţák druhého ročníku základní školy: Tady je hodně krouţků pro prvňáky, pro druháky. Srov. SNČ. dvacetšestka ţ. – učebna číslo 26: Dole jenom ve dvacet šestce, v jedný učebně, máme sedmičky a v druhý teda ikspéčka a tam se nam nechce chodit. Srov. PSJČ aj. šestka ,co je označeno číslem 6‘. dvojka ţ. – lyţařské druţstvo číslo 2: Druţstva na lyţáku byly jednička, dvojka, trojka. Srov. PSJČ aj. dýl přísl. komparativ – později: Já jedu dýl. Srov. SSSČ, komparativ déle u hesla „dlouho“; ČJA 5, s. 534.

194 ekonomka ţ. – střední ekonomická škola: Půjdu na hotelovku nebo na ekonomku. Srov. SNČ aj. esemeska ţ. – krátká textová zpráva posílaná zprav. z mobilního telefonu, SMS: Napsala jsem esemesku z netu. Srov. SN2. fail [fejl] m. neţ. – humorná chyba: Největší fail byl ten, ţe áčkaři měli hodinu před náma, tak jsme si vţdycky otevřeli jejich projekty a uţ jsme to měli hotový. Angl. ,chyba, selhání‘. fake [fejk] m. neţ. – falešný účet na internetové sociální síti, vydávající se za někoho jiného: Kuba uţ nemá Facebook, buď je to fake anebo shoda jmen. Angl. ,falešný, předstíraný‘. fakt část. 1. zdůraznění výpovědi, ujištění: Já si fakt dneska ňák nemůţu vzpomenout. Srov. Šmírbuch, s. 210. 2. údiv, ţádost o potvrzení neuvěřitelné informace: Bonzl učitelce, ţe to víme. – Fakt? – Jo. fejs m. neţ. – internetová sociální síť Facebook: Byli jsme skoro celý dvě hodiny na fejsu. Srov. Neomat 2011. fér příd. neskl. – férový, spravedlivý: Některý Cikáni jsou fér. Srov. SSJČ aj. flákat ned., kdo || co – přistupovat k něčemu liknavě, nedbat o to: Ztrestali mě, ţe to flákam. Srov. SSJČ aj. flaška ţ. – skleněná nebo plastová nádoba s úzkým hrdlem a víčkem určená na tekutiny, láhev: Třeba do tý flašky, jak máš Bonaqu. Srov. PSJČ aj. flek m. neţ. – skvrna: Je černá a má bílý fleky. Srov. PSJČ aj. fotka ţ. – obraz vzniklý fotografickou technikou, fotografie: fotka s věnováním; Přemlouvá jí, aby dala fotky na Facebook. Srov. PSJČ aj. furt přísl. 1. (v časovém významu) bez ustání, stále: Tam to zůstane na vodě, furt to tam plave. On mi to furt vyčítá. 2. (v prostorovém významu) nadále: Pudete po pěší zóně a furt dolů. Srov. PSJČ aj. gympl m. neţ. – střední škola se všeobecným vzděláním připravující zejm. k vysokoškolskému studiu, gymnázium: Ve Varech je sportovní gympl. Oni šli většinou na gympl. Srov. PSJČ aj. hackerský [hekerský] příd. – vytvořený, uţívaný počítačovými hackery (osobami nelegálně prolamujícími ochranu internetových stránek): Bitcoiny? To je nějaká hackerská měna. Srov. SN1. hambáč m. neţ. – pokrm tvořený zprav. plátkem opečeného mletého masa a dalšími přísadami v rozkrojené bulce, hamburger: Osmáci měli plnej stůl hambáčů, ty se tam cpali. Srov. SNČ. harant m. neţ. – (zlobivé) dítě: patnáct malých harantů Srov. PSJČ aj. hejno čísl. neurčitá, koho – mnoho: David bude mít hejno dětí. Srov. PSJČ aj.; ČJA 3, s. 526. horda čísl. neurčitá, koho – velké mnoţství, spousta: horda lidí Srov. SSSJ. hotelovka ţ. – střední hotelová škola: Půjdu na hotelovku nebo na ekonomku. Srov. SNČ. hovado s., hanl. – hrubý, nevhodně se chovající člověk (nadávka): Vietnamci nejsou normální, jsou hovada. Srov. PSJČ aj. hrabat ned., kdo || ~ – odhrnovat sníh: Vono to vţdycky napadne, dokonce ţe autobus nam nejede, oni ve štyry ráno třeba jedou hrabat. Srov. PSJČ aj. v obecném významu. hradba ţ., západočeský nářeční výraz – vysoké ohrazení pozemku, plot: Hradba spíš je do zahrady. Srov. PSJČ aj.; ČJA 3, s. 89. hudebka ţ. – hudební obor základní umělecké školy: Chodim do hudebky. Srov. SNČ. hustý příd., expr. – kladně hodnocený, zajímavý, působivý: Já jsem to nevěděl a to je hustý. Srov. Šmírbuch, s. 52, aj. chlap m. ţiv. – muţ: Turkové jsou pěkný chlapi, se mi líbí. Srov. PSJČ aj. ; ČJA 1, s. 70.

195 idiot [idyjot] m. ţiv., hanl. – obzvlášť hloupý, nechápavý člověk (nadávka): Vietnamci jsou chytrý. – Jak kteří, my tu máme třeba ve třídě idiota. Výrobci jsou idioti, musíš rozebrat celej počítač, abysi se dostal k tomu spodnímu plastu. Srov. PSJČ aj. igelitní příd., okaz. – vyrobený z igelitu, igelitový: sportovní igelitní taška ikspéčka pomn. – počítačový operační systém Windows XP: Na jednom noťasu mam eště ikspéčka. Dole jenom ve dvacetšestce, v jedný učebně, máme sedmičky a v druhý teda ikspéčka a tam se nam nechce chodit. informatika [informatyka] ţ. – vyučovací předmět zaměřený na práci s počítačem: Ne, informatiku nemáme, měli jsme v osmičce. Srov. SSSJ. intr m. neţ. – ubytovna pro studenty nemající bydliště v sídle školy, internát: Jdu na správní činnost v Kralovicích, tam budu na intru, kdyţ mě teda vezmou. Srov. SNČ aj. jazykář m. ţiv. – učitel cizího jazyka: Teď je na ně naštvanej náš jazykář. Srov. SSSJ. jazykovka ţ. – škola vyučující cizím jazykům zprav. mimo běţnou školní docházku, jazyková škola: chodit na jazykovku Srov. SSSJ. jednička ţ. 1. lyţařské druţstvo číslo 1: Druţstva na lyţáku byly jednička, dvojka, trojka. Srov. PSJČ aj. v obecném významu ,co je označeno číslem 1‘. 2. nejlepší známka ve školním hodnocení: Já mam jedničku z angličtiny. Srov. PSJČ aj. 3. první základní škola: Na jedničce je malej bazén. jelikoţ spoj., kniţ., aktualizační uţití – protoţe: A jelikoţ jsme měli svoje sloţky, tak jsme si je otevřeli. Jelikoţ je přímo před nim, tak si tam strčí ten sešit. Srov. PSJČ aj. jet ned., kdo || co 1. vodácky splouvat řeku: My jsme jeli Ohři. 2. pouštět si na přístroji mediální obsah: V mekáči dvě holky a jely tam Facebook. kamarádit se ned., kdo || ~ – chovat se k někomu přátelsky: Vietnamci jsou dobrý, ty se kamarádí. Srov. PSJČ aj. kamarádský příd. – chovající se přátelsky, přátelský: Vietnamci jsou kamarádský. Srov. PSJČ aj. kámo m. ţiv. – (v oslovení) kamaráde: Teďkon vystoupala ta internetová měna bitcoiny, kámo, na sto dvacet pět dolarů za jeden. Srov. CSN aj. kámoš m. ţiv. – duchovně a citově blízký člověk, kamarád: To řikal muj dobrej kámoš. Já mam kámoše a to je Chorvat. Srov. SSJČ aj. kámoška ţ. – duchovně a citově blízká dívka nebo ţena, kamarádka: Šly jsme s kámoškou koupit tepláky. Jednou jsem si sedla do druhý lavice, protoţe tam kámoška nebyla. Srov. SNČ aj. kdyţtak přísl. – příleţitostně, podle okolností: Kdyţtak bych si udělala nástavbu. kebab n. kebap m. neţ. – turecký pokrm z kousků grilovaného masa, zprav. v chlebové placce: Jeden Vietnamec prodává na náměstí kebaby. Srov. SSoučČ. kecat dok., kdo || ~ – povídat si při vyučování se spoluţáky namísto sledování výuky, a tím vyrušovat: David a Míša seděli v první lavici a furt kecali a učitel je furt napomínal. Holky za ní kecaly a von za mojí mámou přiběh a začal jí mlátit kníţkou po hlavě. Srov. PSJČ aj. v obecném významu. kecy mn. – řeči, připomínky, zejm. hloupé: Jsou nasraný, maj kecy. Srov. PSJČ aj. kilák m. neţ. – vzdálenost 1000 metrů, kilometr: Já k tátovi jezdim dvě stě kiláků. Srov. SNČ. klidně přísl. – ochotně, bez odporu: Buřt nebo špekáček, to klidně snim, ale jitrnice ne. Srov. PSJČ aj. komp m. neţ. (i ţivotné sklonění) – osobní počítač: Resetli kompa, pak přeinstalovali Windows. Srov. SNČ.

196 kompl m. neţ. – osobní počítač: Na to potřebuješ kompl jak svině. Srov. SNČ konzum m. neţ. – menší obchod, zprav. s potravinami a smíšeným zboţím: Do Německa jezdíme nakupovat, tady v tom konzumu nic neni. Srov. ASCS aj. koprovka ţ. – smetanová omáčka ochucená koprem, koprová omáčka: V jídelně je koprovka. Srov. SSJČ aj. koupák m. neţ. – upravené nezastřešené místo ke koupání, koupaliště: Ta jejich Rolava nestojí za nic, koupák jako. Srov. SNČ. kousek přísl. – v malé vzdálenosti, nedaleko: To je tam kousek vod polských hranic. Dyť to mají kousek, proč by to nemohli dojít. Srov. SSJČ aj. krachnout dok., kdo || ~ – utrpět finanční úpadek, zkrachovat: Ta firma teďka krachla. Srov. PSJČ aj. kraviny mn., hanl. – nepravdivé nebo hloupé informace, nesmysly: Von furt říká kraviny. Kraviny, vůbec jsem jim nerozuměl. Srov. SSJČ aj. kredit [kredyt] m. neţ. – předplacená částka pro pouţívání mobilního telefonu: Já mu píšu dycky z netu, šetřim kredit. Srov. SSoučČ. kreditka [kredytka] ţ. – bankovní platební karta, jíţ provedené transakce drţitel platí dodatečně, kreditní karta: Voňi strhávají z těch kreditek dvacet jedna korun za správu účtu. Srov. SN2 aj. lupen m. neţ. – list rostliny: lupen jako ze salátu Srov. PSJČ aj.; ČJA 2, s. 78. lyţák m. neţ. – sportovní kurz v rámci školní výuky zaměřený na výuku lyţování, lyţařský výcvikový kurz: Na lyţáku si zlomila ruku. Na vodu se jezdí, a na lyţák. Srov. SSoučČ. lyţe pomn. – sportovní kurz v rámci školní výuky zaměřený na výuku lyţování, lyţařský výcvikový kurz: Máme prázdniny a po nich se jede na lyţe. Srov. SSJČ aj. machrovat ned., kdo || ~; na koho – předstírat sebejistotu, chovat se k někomu povýšeně: Ona tak jako machruje a nikdy nic neudělá. Prvňáci na vás machrujou, oni z nás nemaj vůbec ţádnej respekt. Srov. SSoučČ. matika [matyka] ţ. – vyučovací předmět matematika: Dělá se test z matiky, z češtiny. Srov. PSJČ aj. maturák m. neţ. – slavnostní ples pořádaný třídou v maturitním ročníku střední školy, maturitní ples: Teď se hodně chodí na maturáky. Srov. SNČ. maturita ţ. – zkouška k zakončení studia na střední škole, maturitní zkouška: Rodiče přemýšlí, ţe by mě do Ameriky poslali po maturitě. Jdu na kosmetičku s maturitou. Srov. PSJČ aj. maximálně přísl. – nanejvýš: Ve škole máš bejt maximálně do půl druhý. Srov. SSČ aj. megavideo s. – počítačový soubor obsahující video o velikosti několik megabytů nebo vůbec o mimořádně velké velikosti: Přeinstalovali Windows, to bylo kvůli ňákejm megavideím. mek m. neţ., 2. j. meka – restaurace McDonalds: Byli jsme u meka. Srov. SN2. mekáč m. neţ. – restaurace McDonalds: Já jsem nikdy nejedla v mekáči. Dvě malý holky řvaly přes celej mekáč. Srov. SN2 aj. město s., typicky ve spojení ve městě, do města – centrum města: Je tu kino ve městě. Srov. SSJČ aj. minimum [minymum] čísl., koho – velmi malé mnoţství: Romů je tu minimum. Srov. PSJČ aj. v odb. významu. mobil m. neţ. – mobilní telefon: On ten mobil ztratil před třema dnama. Ani mobila ve škole mít nemůţem. Máme zakázaný mobily. Srov. SN1 aj. moravsky přísl. – způsobem příznačným pro Moravu: Za mnou přijela kamarádka z Moravy a vona mluví moravsky. Srov. PSJČ aj.

197 moravština ţ. – některý z dialektů nebo interdialektů českého národního jazyka na Moravě: Kamarádka řikala, ţe to je z moravštiny. Srov. PSJČ aj. nabít dok., kdo || co kam – připevnit hřebíky pomocí kladiva, přibít: Jak je ta deska, tak si tam nabil eště jednu vysouvací desku. Srov. SSJČ. nabrat dok., kdo || koho – naloţit, pozvat k přisednutí do auta: Takový špíny cikánský, to by snad nikdo nenabral. Srov. SSoučČ. nafurt přísl. – navţdy: Sešit na poznámky se ztratí nafurt. Srov. SNČ. nakráčet dok., kdo || kam – přijít, vstoupit někam a upoutat tím pozornost: Deset minut před koncem nám Kuba nakráčel, zazvonilo a vodešel, to byla jeho docházka ve škole. Srov. Šmírbuch, s. 260 aj. nasraný příd. – rozzlobený: Jsou nasraný, maj kecy. Srov. CSN aj. nástavba ţ. – pomaturitní studium na vyšší odborné škole, jehoţ absolventi získávají titul diplomovaný specialista: Pak si udělam nástavbu na záchrannou sluţbu. Srov. SSČ. natvrdo přísl. – (o ovládání počítače) nešetrným způsobem, zásahem do hardwaru namísto pouţití správného softwarového příkazu: Resetli kompa, pak přeinstalovali Windows, kdyţ ho vypli natvrdo. Srov. SN1. ne, né část. 1. kontaktový výraz, ţádost o potvrzení výpovědi druhým: Tam se mluví trošku jinak, ne? Máš jednu pětku, né? 2. kontaktový výraz, upoutání pozornosti druhého: Jak jsme tam byli s vosmákama, ne, tak ty kluci osmáci měli plnej stůl hambáčů. Srov. SSJČ aj. němčina ţ. 1. sešit se zápisky z předmětu německý jazyk: Píše test tak, ţe má celou němčinu, si listuje tím sešitem. 2. vyučovací předmět německý jazyk: Máme němčinu a angličtinu. Půlka třídy má němčinu a půlka angličtinu. Srov. SSJČ aj. neřešit ned., kdo || co – nepřikládat něčemu důleţitost, nezabývat se tím: To jsme neřešili, co je k jídlu, jsme měli fakt hlad. To je v pohodě, takhle se to neřeší. Srov. SNČ aj. „řešit“. net m. neţ. – celosvětová počítačová síť internet: Napsala jsem esemesku z netu. Najde si na netu ňáký poznámky a prostě to stáhne. Srov. SN2 aj. no část. – souhlas, potvrzení výpovědi druhého: Já chci jet někam do zahraničí. – No. Rusové co by za to dali. – No. Srov. PSJČ aj. nonstop I m. neţ. – podnik (bar, herna ap.) s nepřetrţitou otevírací dobou: Jdeme do nonstopu na kulečník. Srov. SSoučČ. nonstop II přísl. – neustále, nepřetrţitě: Já jsem na Facebooku nonstop. Srov. SSJČ aj. normálně část. – údiv, zdůraznění pravdivosti neuvěřitelné informace: Voni tam pohřbívaj, dycky daj krávu, daj normálně ţenu, pak to zapálí. Srov. SNČ. noťas m. neţ. – přenosný rozevírací počítač, notebook: Bylo by lepší, kdybysme kaţdej měli noťas nebo tablet. Na jednom noťasu mam eště ikspéčka. Srov. SNČ. notebook [noudbuk] m. neţ. – přenosný rozevírací počítač: Na někerých školách mají notebooky k výuce. Srov. CSN. noţička ţ. – třeň houby: Houby měly noţičky. Srov. PSJČ aj. obchodka ţ. – střední škola s obchodním zaměřením, obchodní akademie: Jdu do Stříbra na obchodku. Srov. SNČ. odbarvený příd., na co – mající nabarvené vlasy jinou barvou: On je odbarvenej na černo. opravky mn. – přezkoušení ţáka, který neprospěl v některém předmětu, opravné zkoušky: Propad, má opravky. osmá ţ. zpodst. – osmý ročník základní školy, osmá třída: Na lyţích jsme byli v osmý, v sedmý.

198 osmák, vosmák m. ţiv. – ţák osmého ročníku základní školy: My jedem na lyţe, jako osmáci. Jak jsme tam byli s vosmákama, ne, tak ty kluci osmáci měli plnej stůl hambáčů. Srov. SNČ aj. osmička ţ. – osmý ročník základní školy: Ne, informatiku nemáme, měli jsme v osmičce. Náš poslední školní výlet byl v sedmý třídě, osmička se vynechala. Srov. PSJČ aj., obecný význam. osmičky pomn. – počítačový operační systém Windows 8: Osmičky, na to je slabej procesor. otevřít dok., kdo || co v čem – zobrazit, zpřístupnit počítačový mediální obsah prostřednictvím nějakého programu: To si dejte do textovýho řádku, to si otevřete v Googlechromu. Srov. SN1. oţenit se dok., okaz., kdo || s kým – (o ţeně) uzavřít manţelský sňatek: Ona se s ním oţenila. pajdák m. neţ. – střední pedagogická škola: Chci na pajdák, jako do školky. panelák m. neţ. – bytový dům postavený z panelů, panelový dům: My jsme bydleli eště v paneláku. Srov. SSJČ aj. papaláš m. ţiv. – významný, vysoce postavený místní představitel, politik ap.: Přišli tam ňáký ty papaláši z toho Vilsecku, starosta, ředitel, takhle. Srov. Šmírbuch, s. 45, aj. párty ţ. neskl. – večerní společenská zábava mládeţe často spojená s pitím alkoholu, hudbou aj., večírek: Chodí se na párty a takhle. Srov. SSČ aj. patnáctka ţ. – patnáctiletá dívka: Patnáctka hledá muţe. Srov. SNČ aj. pepřák m. neţ. – obranný pepřový sprej: Já u sebe nosím dva pepřáky. Srov. SNČ. pičus m. neţ., hanl. – něco nekvalitního, poruchového: Co to máš za pičus? piercing [pírsink] m. neţ. – ozdobné propíchnutí kůţe s vloţeným kovovým šperkem: Dneska si musim udělat piercing. Srov. SN2. píchnout dok., kdo || co na co – připojit přístroj k síti: Píchnu si noťas na wifinu. pinčes m. neţ. – hra hraná dvěma hráči s pálkami a malým míčkem na speciálním stole, stolní tenis, ping-pong: Z tělocviku jsme chodili na závody, na pinčes. Srov. SNČ. písemka ţ. – písemná zkouška k ověření znalosti učiva, písemná práce: My jsme měli psát písemku. Srov. PSJČ aj. podělat se dok., hanl., kdo || ~ – velmi se rozzlobit, dostat se do nepříčetnosti, pominout se: Potom ten sešit někdy omylem ztratí, a to se můţe podělat. Srov. SNČ. poflakovat se ned., kdo || kde – potulovat se, trávit čas bez uţitečné činnosti: Teďka přes zimu toho moc nebylo, to jsme se většinou tak poflakovali po Tachově. Srov. SSJČ aj. pochytit dok., kdo || co od koho – naučit se a přijmout za své: My jsme to pochytili od Plzeňáků. Srov. PSJČ aj. policajt m. ţiv. – příslušník policie, policista: Kdyţ přijdou policajti, tak Vietnamec dělá, ţe neumí česky. Srov. PSJČ aj. pomlácený příd. – potlučený: Pan učitel byl pomlácenej. Srov. PSJČ aj., „pomlátit“. poslechovka ţ. – učebna vybavená k poslechu nahrávek při výuce cizích jazyků, poslechová učebna: Jsme byli v poslechovce. potetovaný příd. – mající na těle tetování, zejména na velké ploše: Byl mi sympatickej, takovej potetovanej. Srov. SSoučČ. pracák m. neţ. – sešit s předtištěnými úkoly k vyplňování, pracovní sešit: Našla jsem si odpovědi k pracáku. pracovky pomn. – vyučovací předmět pracovní činnosti: Takţe jsme neměli pracovky. prásknout dok., kdo || co – udat: Ona to práskla. – Vona to praskne vţdycky na konci a kaţdá rodinka to musí uklidit. Srov. SSJČ aj. prdelačka ţ. – polévka z vepřové krve, připravovaná při zabijačce: My jsme dělali hodně prdelačku, to bylo strašně hnusný. Srov. SNČ.

199 prdelatý příd. – mající velký, tučný zadek: Taková ta prdelatá, já mam její telefonní číslo. Srov. PSJČ aj. príma příd. neskl. – velmi dobré, velmi příjemné: iron. Loni jsme to tahali asi štyry kilometry po tý vodě, to bylo príma. Srov. PSJČ aj. prolézt dok., kdo || ~ – prospět a postoupit do vyššího ročníku (s obtíţemi, s úsilím): Kdybysme se na všechno měli učit, tak bysme asi neprolezli. Srov. PSJČ aj. propadat ned., kdo || z čeho – mít (průběţně) nedostatečný prospěch: Všichni, co šli na střední školy, tak propadají z informatiky. Srov. PSJČ aj. propadnout dok., kdo || ~ – mít nedostatečný prospěch a nepostoupit do dalšího ročníku: Propad, má opravky. Jeden kluk od nás ze třídy, on propad minulej rok. Srov. PSJČ aj. propiska ţ. – psací náčiní s vyměnitelnou inkoustovou náplní s kuličkovým hrotem, propisovací tuţka: Dají se jim za odměnu propisky. Srov. SNČ aj.. průmka ţ. – střední průmyslová škola: Jdu na průmku do Ostrova. Srov. SNČ. průmyslovka ţ. – střední škola se zaměřením na průmyslové obory, střední průmyslová škola: strojní průmyslovka; My tam jdem všichní tří do Plzně, dopravní průmyslovka, logistika. Srov. PSJČ aj. prvňák m. ţiv. – ţák prvního ročníku základní školy: Tady je hodně krouţků pro prvňáky, pro druháky. Srov. PSJČ aj. první ţ. zpodst. – první ročník základní školy, první třída: Mě tam do školy dali v první. předvčerejškem přísl. – v den předcházející včerejšku, předvčírem: Předvčerejškem jsem potkala dvě bezdomačky. Srov. ČJA 5, s. 542. přeinstalovat dok., kdo || co – znovu nainstalovat program do počítače, obnovit původní instalaci: Resetli kompa, pak přeinstalovali Windows. Srov. SN2. překopat dok., kdo || co – zcela změnit původní uspořádání, přepracovat, přeorganizovat něco: Spíš my si vybíráme, učitelka dycky řekne jména a dycky si to překopem. Srov. SNČ. přesně část. – souhlas s výrokem druhého: Jo, přesně, to bylo hrozný. přijímačky mn. – zkoušky, jejichţ úspěšné sloţení je podmínkou k přijetí ke studiu, přijímací zkoušky: Teď furt byly ňáký testy, abysme se připravili na ty přijímačky. Někdo jde na střední do Plzně a tam nemáte přijímačky. Srov. CSN. přijít dok., co || komu jaký; komu – jevit se nějakým: Mně to v mekáči přijde moc drahý. Na Moravě mluví trošku jinak, přijde mi to. To mi přijde divný. Srov. PSJČ aj. pünktlich [pintlich] přísl. – přesně a důkladně, do detailů: Maj to všechno v pořádku, takový pünktlich. Srov. SNČ. rande s. neskl. – smluvená schůzka milenců: Já jdu na rande. Kočí byl s klukem na rande. Srov. PSJČ aj.; ČJA 5, s. 598. recitačka ţ. – recitační soutěţ: Ona chce na tu recitačku. resetnout dok., kdo || co – vypnout a znovu zapnout, obnovit do výchozího nastavení, resetovat: Resetli kompa, pak přeinstalovali Windows. Srov. SN1 „resetovat“. rok m. neţ. – školní rok: Na konci roku se tady dělá poslední zvonění. rozposlat dok., okaz., kdo || co – poslat více nebo všem adresátům, rozeslat: Našla jsem si odpovědi k pracáku a pak jsem to rozposlala. ruštinářka ţ. – učitelka ruského jazyka: Paníčelka ***ová, ta je ruštinářka. Srov. SSČ. říďa m. ţiv. – ředitel školy: Říďa mojí mámu mlátil kníţkou. Srov. PSJČ aj. řvát ned., kdo || na koho – hlasitě a velmi rozzlobeně někoho kárat: Naši moje poznámky ani nevidí, uţ se smířili a někdy uţ na mě ani neřvou. Srov. PSJČ aj. sedmá ţ. zpodst. – sedmý ročník základní školy, sedmá třída: Na lyţích jsme byli v osmý, v sedmý.

200 sedmačka ţ. – ţákyně sedmého ročníku základní školy: Sedmačky uţ mají dva jazyky povinný. sedmák m. ţiv. – ţák sedmého ročníku základní školy: Sedmáci kouří, pijou. Srov. SNČ aj. sedmička ţ. – sedmý ročník základní školy: Na lyţáku jsme byli předminulej rok, v sedmičce. S Růţenou chodil v sedmičce. Srov. PSJČ aj. sedmičky pomn. – počítačový operační systém Windows 7: Dole jenom ve dvacet šestce, v jedný učebně, máme sedmičky a v druhý teda ikspéčka a tam se nam nechce chodit. seţrat dok., kdo || co – sníst: Rozlámat čokoládu na řádky. – Anebo na nic, seţere to sám. Srov. SSJČ aj. sjezdovky pomn. – sportovní disciplína sjezdové lyţování: Jeli jsme na sjezdovky. skejt m. neţ. – náčiní v podobě desky na kolečkách uţívané k jízdě vstoje po tvrdém hladkém povrchu, skateboard: Na mě letěl skejt. Srov. SN1 aj. skončit dok., co || kde – mít nějaký osud po vyřazení z činnosti: Muj poslední stolní počítač? Ani nevim, kde skončil, měl sto padesát trojských koní. Srov. PSJČ aj. slza ţ. – velmi malé mnoţství tekutiny: Tolik jsem vypotřebovala, jo? Jednu slzu. Srov. SSJČ aj. smrdět ned., co || kde – vydávat nepříjemný pach, zapáchat: Smrdí to tady. Srov. PSJČ aj. sportovka ţ. – škola (základní i střední) se sportovním zaměřením: Z pátý třídy odcházeli na sportovku. sportovky pomn. – vyučovací předmět sportovní hry: Měli jsme si vybrat buď sportovky, zemák nebo vaření. sranda ţ. – situace vyvolávající veselí, legrace: Tam je větší sranda. Jeden kluk měl zaţívací problémy, k Vánocům jsme udělali srandu, jsme ho tady přebalovali. Srov. PSJČ aj. sraz m. neţ. – výroční setkání bývalých spoluţáků: Já nebudu mít děti. – Povíme si na srazu. Srov. PSJČ aj. v obecném významu. stáhnout dok., kdo || co – uloţit z internetu na disk počítače: Vyjel mi celej test, tak jsem si to stáhl. Najde si na netu ňáký poznámky a prostě to stáhne. Stáhnem si ICQ. Srov. SSoučČ. stahovat ned., kdo || co – ukládat z internetu na disk počítače: Muj brácha je ve třetí a má tablet. – A k čemu mu je, aby stahoval Teletubbies. Srov. SSoučČ. stavební ţ. zpodst. – střední průmyslová škola stavební: Já jdu do Varů na stavební. stejnak část. – tak jako tak, v kaţdém případě, stejně: My jdem stejnak dolů, takţe máme čas. Srov. SNČ. stránka ţ. – forma uloţení a zobrazení mediálního obsahu na internetu: Učíme se vytvářet stránky. Srov. SN1. strašně přísl. – v neobvykle velké míře, velmi: To bylo strašně vtipný. Rusové jsou strašně namyšlený. Do Číny nechtěj, tam je strašně moc lidí. Srov. PSJČ aj. střední ţ. zpodst. – škola s určitou specializací poskytující vzdělání absolventům základní školy, střední škola: Tady je Rom, tady na střední jich je hodně. střílečka ţ. – počítačová hra, ve které hráč střílí po protivnících: Furt hraje ty střílečky. Srov. SN2 aj. superstár ţ. – pěvecká soutěţ inspirovaná televizním pořadem Česko hledá superstar: Teď bude superstár, jako ta na Nově. šesťačka ţ. – ţákyně šestého ročníku základní školy: Nejstarší holka byla z osmičky a potom jenom samý šesťačky. šestka ţ. – šestý ročník základní školy: Já jsem sem přestoupil v půlce šestky. Chodí do šestky. Srov. SSoučČ. šlapka ţ. – ţena poskytující sex za úplatu, prostitutka: Máme tady drogový dealery a šlapky. Srov. SSČ aj.

201

špína ţ., hanl. – špinavá a opovrţeníhodná osoba: Takový špíny cikánský, to by snad nikdo nenabral. šťochy mn. – bramboráky: My děláme šťochy. šupy mn. – nekvalitní zboţí, šunt: Tady v tom konzumu nic neni, tam jsou takový šupy. tablet m. neţ. – přenosný počítač skládající se pouze z dotykového monitoru bez klávesnice: Tablet se hodí do školy. Bylo by lepší, kdybysme kaţdej měli noťas nebo tablet. Srov. SSoučČ. tahák m. neţ. – psaný výtah z probíraného učiva pouţívaný při zkoušce jako nedovolená pomůcka: Ţáci si dělaj taháky. Pan učitel řiká, ţe kdyţ jsem tam měl tahák, tak to znamená, ţe jsme se učili. Srov. PSJČ aj. takhle přísl. – (spolu s gestem ukazujícím rozměr) takové mnoţství, tolik: Tam bylo takhle vody. Srov. SSJČ aj. tělák m. neţ. – vyučovací předmět tělesná výchova: přijímačky z těláku Srov. PSJČ aj. tělocvik m. neţ. – vyučovací předmět tělesná výchova: My jsme měli tělocvik a my jsme se tak ňák protahovali. Srov. SSoučČ. tělocvikář m. ţiv. – učitel tělesné výchovy: Byl tam od nás učitel, tělocvikář. Srov. PSJČ aj. teploušek m. ţiv. – homosexuál (nadávka): Řikaj mu debile, teploušku, buziku. Srov. SSJČ aj. „teplouš“. teplý příd. – sexuálně orientovaný na jedince téhoţ pohlaví, homosexuální: Nadává na Biebra, ţe je teplej. Srov. PSJČ aj. tiket [tyket] m. neţ., okaz. – papírová nálepka s textem na láhvi, etiketa: Do tý flašky, do toho tiketu si píšou taháky. tipovačka [typovačka] ţ. – soutěţ, jejímţ cílem je uhodnout, tipnout správnou odpověď, tipovací soutěţ: Vyberte, co je největší, tipovačka. tlustý příd. – (o jídle) hustý: Muj táta vţdycky vyjí jenom tu tlustou polívku bez těch dršek. trefit ned., ~ || koho – (o člověku) být postiţen náhlým smrtelným záchvatem: Uštípla jsem si tu kost v tý noze, to třídního málem trefilo, kdyţ jsem mu to řekla. Srov. PSJČ aj. „trefil ho šlak“. trojka ţ. – lyţařské druţstvo číslo 3: Druţstva na lyţáku byly jednička, dvojka, trojka. třetí ţ. zpodst. – třetí ročník základní školy, třetí třída: Muj brácha je ve třetí. Němčinu jsme měli ve třetí. třičtvrtěhodinový příd. – takový, jehoţ jízda trvá tři čtvrtě hodiny: Já bych si chytla za ten třištvrtěhodinovej autobus. Srov. SSČ aj. třídní m. ţiv. i ţ. zpodst. – učitel(ka), který (která) má hlavní zodpovědnost za třídu, třídní učitel(ka): Náš třídní nám nic neříká. U nás ten sešit dělá třídní. Srov. PSJČ aj. třídnice ţ. – kniha určená k záznamům o průběhu vyučování ve třídě, třídní kniha: My jsme měli fotku Schwarzenberka ve třídnici. Srov. PSJČ aj. tuhle přísl. – v neurčeném nedávném čase, onehdy: Ten se mě tuhle ptal, jak dorazí někam. Srov. PSJČ aj. tupý příd. – pomalu a špatně přemýšlející, hloupý: Minulej rok o nich řikali, jak jsou tupí, a jsou skoro všichni na středních školách. Srov. PSJČ aj. tuten, tuta, tuto zájm. ukaz., západočeský nářeční výraz – tento, tato, toto: Muj táta dělá tuto. Tuta rodina je v klidu. Srov. PSJČ aj. tyjo část., expr. – zdůraznění emocionality výpovědi: To je úplně úţasný, tyjo. Tahali jsme to asi tyjo štyry kilometry. učňák m. neţ. – střední škola připravující ţáky v učebních oborech, střední odborné učiliště: Budu opravovat traktory na učňáku. Srov. SNČ. umělka ţ. – umělý povrch hřiště připomínající vzhledem trávník, umělá tráva: Tady je to dobrý pro sporty, tady máme umělku a zimák. Srov. SNČ. určo část. – určitě: Určo se ho zeptam. Srov. SNČ.

202 vejška ţ. – škola vzdělávající absolventy středních škol, jejíţ absolventi dostávají akademický titul, vysoká škola: Vybranou vejšku nemáme, ale já asi směřuju do Brna. Já chci eště studovat potom vejšku. Srov. SNČ aj. viď část. – ţádost o přitakání: Jsem divná, viď. Srov. PSJČ aj. víte část. – kontaktová částice: Víte, ono se říká o naší škole, ţe my máme strašně špatný známky, ale jsme strašně chytrý. Srov. PSJČ aj., „vědět“. vošouch m. neţ., západočeský nářeční výraz – bramborák: My tomu řikáme vošouch. vůbec část. – vůbec ne, zdůrazněný zápor: Je to tam těţší neţ tady? – Vůbec. vybika ţ. – míčová hra, jejímţ cílem je zasáhnout soupeře míčem a tím ho vyřadit ze hry (vybít), vybíjená: Ve škole při vybice mi Lauďa zlomil prst. Srov. SNČ. vydařit se dok., ~ || ~ – uskutečnit se díky příznivým okolnostem, zadařit se: Kdyţ to vyjde, kdyţ se vydaří, tak půjdu na brigošku. Srov. SSJČ. vychytávka ţ. – šikovná pomůcka, která ušetří práci: Němci mají takový vychytávky, namletej mák rovnou uvařenej v pytlíku. Srov. SN2. vyjet dok., co || kde komu – objevit se na monitoru počítače jako výsledek vyhledávání: Just for fun jsem si první otázku opsal do Googlu a vyjel mi tam celej test. vyjít dok., co || koho na kolik – mít nějakou hodnotu, vyţadovat zaplacení nějaké částky: Koupila si tepláky, myslim, ţe jí to vyšlo ňák na litr. Srov. PSJČ aj. vyloţeně část. – přímo, jednoznačně: Měli jsme spoluţačku, která byla vyloţeně z Německa. Srov. PSJČ aj. vypálený příd. – vytvořený v počítačové mechanice laserovým paprskem: vypálený cédéčko Srov. SN2. vysmátý příd. – nenechající se ničím znepokojit, nad věcí: Byl přijatej, to byl vysmátej. Srov. SN2 aj. výtvarka ţ. 1. učebna výtvarné výchovy: Zlomili toho panáka, co je ve výtvarce. 2. vyučovací předmět výtvarná výchova: To bylo na výtvarce. Srov. SNČ aj. vyţrat dok., kdo || co – být postiţen nepříznivými důsledky: Jeden kluk od nás ze třídy to vyţral, měl zaţívací problémy. Srov. SSJČ aj. vzít dok., ~ || koho, koho kam – přijmout ke studiu: Já bych šel na zdrávku, pokuď mě vemou. Podle toho, kam nás vemou. Srov. PSJČ aj. wifina [vifina] ţ. – bezdrátová síť pro připojení k internetu, wi-fi: Píchnu si noťas na wifinu. Srov. SSoučČ. zabitý příd., čím – (o časovém úseku) vyplněný jinou neţ ţádoucí činností, buď méně nepříjemnou, nebo naopak nudnou a neuţitečnou: Učili jsme se vytvářet sloţky, prostě zabitý dvě hodiny tejdně Facebookem. zandat dok., kdo || co – vrátit do obalu, do skříně ap., uklidit: Přines bych si noťas, vytáh bych ho, pak bych ho zase zandal. Srov. PSJČ aj. zapadnout dok., kdo || ~ – začlenit se do kolektivu: Hraje si na hloupýho, aby zapadl. Srov. PSJČ aj. zapejkat dok., kdo || ~ – pod předstíranou záminkou být nepřítomen ve vyučování, ulejvat se: Zapejká, má šestnáct neomluvených hodin. Srov. SNČ. zasekávat ned., okaz., kdo || ~ – vyslovovat všechny samohlásky krátce: Oni jako zasekávaj, ţe řikaj krátce všechno. zátěţovky mn. – testy prověřující tělesnou zdatnost ţáků, zátěţové testy: Volejbal hrajem, atletiku, zátěţovky testy. zdrávka ţ. – střední škola se zdravotnickým zaměřením, střední zdravotnická škola: Je tady gympl a eště zdrávka a sportovka. Já bych šel na zdrávku, pokuď mě vezmou. Srov. SNČ. zemák m. neţ. – vyučovací předmět zeměpis: Pančelka na zemáku nam ukazovala tu Gangu, jak tam háţou ty mrtvoly. Srov. PSJČ aj.

203 zettépko s. – vyučovací předmět tělesná výchova pro ţáky se zdravotním omezením, zdravotní tělesná výchova: Nemáme ani zettépko tělocvik. zimák m. neţ. – hala s umělou ledovou plochou pro bruslení, zimní stadion: Tady je to dobrý pro sporty, tady máme umělku a zimák. Srov. SNČ. zlehčovat ned., kdo || co komu – činit snazším, usnadňovat: Tahle učitelka se snaţí, i kdyţ jí to nezlehčovali. Srov. PSJČ aj. ztratit se dok., kdo || kam – uniknout, ukrýt se před pronásledovateli: Tak se někam ztrať. Srov. PSJČ aj. ţenit se ned., okaz., kdo || ~ – (o ţeně) uzavírat manţelský sňatek: Ona se ţenila. ţrát ned., kdo || ~ – jíst: Ty se tam cpali, jak kdyby tejden neţrali. Srov. PSJČ aj.

7.2.2 Toponyma a obyvatelská jména

Amerika – stát Spojené státy americké: Chtěla bych na univerzitu do Ameriky. Srov. SSJČ aj. Boţák – lyţařské středisko Boţí Dar: Jezdíme na Boţák. Dolňák – ţelezniční stanice Karlovy Vary dolní nádraţí: My chodíme tim druhym přechodem, protoţe to máme blíţ k Dolňáku. Chebák – Chebská ulice v Karlových Varech: Jeden kluk přebíhal přes Chebák a tam ho srazilo auto. Kamenka – základní škola v Kamenné ulici v Aši: Na Kamence maj svoje skříňky [místo šatny]. Mariánky – město Mariánské Lázně: Oni sem jezdí do lázní, hlavně do Mariánek. Plzeňák m. ţiv. – obyvatel Plzně nebo Plzeňska: To říkáme my Plzeňáci. My jsme to pochytili od Plzeňáků. Rusák m. ţiv. – příslušník ruského národa, Rus: Je tu hodně Turků a Rusáci. Srov. SSJČ aj. Václavák – Václavské náměstí v Praze: Na Václaváku byl dvě hodiny rozchod. Varák m. ţiv. – obyvatel Karlových Varů: V létě Varáci jezdí sem. Vary – město Karlovy Vary: Ve Varech, tam je Rusů poţehnaně. Já jdu do Varů na stavební průmyslovku.

7.2.3 Sousloví bobřík odvahy – zkouška vlastních schopností, jejíţ účastník má prokázat odvahu, např. výpravou za tmy na neznámé místo: Dobrý byly [na výletě] ty večery, ty bobříky odvahy. Srov. SSoučČ. drogový dealer [dýler] – prodejce nelegálních drog: Na Okruţní máme drogový dealery a šlapky. Srov. SN1. jak kdy ve funkci adverbia – podle okolností někdy ano a jindy ne, někdy jedna moţnost a jindy druhá moţnost: Říkáme bramborák i vošouch, obojí, jak kdy. V jídelně vaří dobře. – No jak kdy. Srov. SČFI 4, s. 338. od nás ve funkci zájmena – patřící k nám, náš: Byl tam pan ***, od nás učitel, tělocvikář. poslední zvonění – oslava posledního dne školní docházky ţáků posledního ročníku, zprav. recesistická: Kaţdej rok je poslední zvonění. Na konci roku se tady dělá poslední zvonění. Srov. SSoučČ, uvádí pouze význam ,před maturitou‘. psaní všemi deseti – technika psaní na klávesnici psacího stroje nebo počítače, při níţ kaţdý z deseti prstů na obou rukou ovládá určité klávesy: Tam jsou programy, tam je psaní všema deseti a tak. Srov. Srov. SČFI 2, s. 68. sem tam ve funkci adverbia – občas: To sem tam někdo řekne. Kdyţ jsme bili prvňáci, tak deváťáky ani nechtěli sem tam pouštět do třídy [při posledním zvonění]. Srov. SČFI 3, s. 10.

204 sportovní den – den v rámci školního vyučování vyplněný sportovními soutěţemi: Často jedeme do Německa na sportovní den. to samé – totéţ, stejný objekt: Naběračka a sběračka, to je to samý. Srov. SSJČ aj. trojský kůň – škodlivý počítačový software, který se skrytě nainstaluje do počítače a můţe jej poškodit, druh počítačového viru: Muj poslední stolní počítač? Ani nevim, kde skončil, měl sto padesát trojských koní. uţ aby ve funkci částice – přání uskutečnění něčeho, kéţ by: To lyţování bylo takový, uţ aby to skončilo. Srov. SČFI 2, s. 544. všude moţně ve funkci adverbia – na mnoha různých, blíţe neurčených místech: Spoluţáci dojíţdí, bydlí všude moţně. Srov. SSoučČ.

7.2.4 Frazémy ale prosímtě fraz. – nesouhlas, zpochybnění výpovědi druhého: Ale prosimtě, to je aţ moc. Srov. SČFI 4, s. 728. být k ničemu fraz. 1. mít velmi špatnou kvalitu: Česká politika je úplně k ničemu. 2. nebýt nijak uţitečný: Změnili heslo na wifinu, ale jedna učitelka nám to řekne, aţ to zjistí, takţe jim to bude stejně k ničemu. Srov. SČFI 3, s. 70 být na něco fraz. – mít něco v oblibě, s radostí se něčemu věnovat: My moc na ty běţky nejsme. Srov. SČFI 3, s. 1223. být pod stanem fraz. – přespávat při táboření ve stanu: Byli jsme pod stanem štyry dny. Srov. SSoučČ „jezdit pod stan, spát pod stanem“. být v klidu fraz. – chovat se přiměřeně, nepůsobit problémy: Tuta rodina je v klidu. být v piči fraz. – být ve špatné situaci, mít velké problémy: Jsem v piči. Srov. Šmírbuch s. 169, „bejt v píče“. být v pohodě, být v poho fraz. 1. (kdo) chovat se přátelsky, tolerantně, nepůsobit problémy: Náš třídní je jinak v pohodě, nás pustí všude. Já znam jednu rodinu Romů a ty jsou v pohodě. 2. (co) vydařit se, proběhnout bez potíţí: To bude v pohodě, pančelka si to myslí. Tam se čeká štvrt hodiny, takţe to je v poho. Srov. SČFI 3, s. 572. být zticha fraz. – mlčet: Museli jsme na chodbu a musela jsem bejt zticha. Srov. SČFI 3, s. 70. co by za to dali fraz. – obzvlášť by ocenili něco, čeho my si příliš neváţíme: My tady brečíme zimou v mínus deseti a Rusové co by za to dali. Srov. SČFI 4, s. 187. co bys chtěl fraz. – buď spokojený s daným stavem, těţko bys mohl získat něco lepšího: Mobil za korunu, co bysi chtěl. Srov. SČFI 4, s. 552, „Co bys (eště) nechtěl?“. dávat pozor fraz. – sledovat průběh výuky, výklad učitele: Já nedávam pozor při dějáku. Učitel bouchá o stůl, kdyţ nedáváme pozor. Srov. PSJČ aj. dostat přes drţku fraz. – být fyzicky napaden, zbit (zprav. do obličeje): Spoluţák má s cikánama špatnou zkušenost, ten dostal přes drţku. Srov. Šmírbuch 378 „dát přes drţku“ aj. drţet něco pod pokličkou fraz. – uchovávat něco skrytě, tajně: Všechny poznámky zapisujou do sešitu, u nás ho drţí pod pokličkou Eva. Srov. PSJČ aj. good assassin [gut esesin] fraz. – přehnaný, příliš drzý, hustý, cool: To by bylo trošku good assassin, kdybych boural zadní lištu počítače. Angl. assassin ,atentátník‘, v angličtině jako idiom nenalezeno, volný překlad ,zdařilý atentát‘. chcípat smíchy fraz. – velmi se smát: Holky na sebe řvaly přes celej mekáč, my jsme tam s kámoškou chcípali smíchy. Srov. SČFI 4, s. 824 „já umřu smíchy“. jak blázen fraz. – velmi (a nepříjemně): Foukalo jak blázen a to jsme proti tomu větru běhali. Srov. SSJČ aj.

205 jak svině fraz. 1. (ve funkci adjektiva) velmi silný, výkonný: Na to potřebuješ kompl jak svině. 2. (ve funkci adverbia) velmi, příliš: Počítač normálně hřeje jak svině. Srov. SSoučČ „bolí to jako svině“. Šmírbuch registruje více spojení s „jak(o) svině“ v negativně zdůrazňovacím významu, pozitivní nikoli. jak to šlo fraz. – jakkoli bylo moţné, všemi prostředky: Ukazovali prstama, rukama, jak to šlo. jet, jezdit na vodu, být na vodě fraz. – turisticky splouvat řeku, být vodákem: Já jedu na vodu. Eště na vodu se jezdí. My jsme byli třikrát po sobě na výletě na vodě. just for fun [dţast for fan] fraz. – jen tak pro zábavu: Just for fun jsem si první otázku opsal do Googlu a vyjel mi tam celej test. Anglické slovníky neregistrují jako frazém, pouze jako volné spojení. kaţdou chvíli fraz. – velmi často: On měl hlídat kameny a on si nevzal brejle, tak kaţdou chvíli byl na ňákym kamenu. Pak jsme museli kaţdou chvíli vylejzat a tlačit. Srov. PSJČ aj. mít cenu fraz. – být úměrný vynaloţenému úsilí, vyplatit se: Neţ se noťas zapne, to je tak deset minut, to nemá cenu. Srov. SČFI 3, s. 78. mít na někoho fraz. – být stejně dobrý jako někdo (nebo lepší), moci se někomu rovnat: Devátá bé je ţdycky první, na nás áčáci neměli. Srov. SČFI 3, s. 385. mít něco v plánu fraz. – chtít něco udělat a připravovat se na to: Já mam v plánu potom si udělat vejšku. Srov. PSJČ aj. mít s něčím problém fraz. – spatřovat v něčem překáţku, něco někomu vadí: Byl potetovanej, já s tim problém nemam. Srov. SČFI 3, s. 619. mít z někoho respekt fraz. – uznávat někoho jako autoritu, chovat se k někomu s úctou: Prvňáci na vás machrujou, oni z nás nemaj vůbec ţádnej respekt. Srov. PSJČ aj. mluv za sebe fraz. – nezevšeobecňuj příliš svůj názor; to, co říkáš, nevystihuje názor všech: My to moc neřešíme. – Mluv za sebe. Srov. SČFI 3, s. 390. moci se po něčem utlouct fraz. – mít mimořádně rád nějaké jídlo: Mýmu kámošovi prdelačka strašně chutná, ten se po ní můţe utlouct. Srov. PSJČ aj. nebýt nic moc fraz. – nemít příliš dobrou kvalitu, být podprůměrný: Ten tablet neni nic moc. SČFI 2, s. 210. něco není sranda fraz. – situace je závaţná, špatná: Já tam eště bydlím mezi Cikánama, moc velká sranda to neni. Srov. PSJČ aj. něco se počítá fraz. – něco má význam, je uznáno jako platné, hodnotné: S tou chodil v šestce, ale to se taky počítá. Srov. PSJČ aj. někomu se musí nechat fraz. – někomu je třeba přiznat zásluhu: Paníčelce bude tak šedesát, ale vono se jí musí nechat, ţe naučí. Srov. SČFI 4, s. 505. neříkám, ţe ne fraz. – uznávám platnost něčeho (byť nerad): Já taky jsem hodně na počítači, to zase neříkám, ţe ne. nestát za nic fraz. – mít velmi špatnou kvalitu: V létě Varáci jezdí sem, ta jejich Rolava nestojí za nic. Srov. SČFI 3, s. 449. no a co? fraz. – nic zvláštního se neděje, není důvod věnovat něčemu pozornost: My do hospody nemůţem, nám je patnáct. – No a co? Srov. SČFI 4, s. 607. to bych si nedovolil fraz., iron. – zdůrazněné ohrazení se proti obvinění od někoho jiného: Nekoukej na mě! – Na tebe nekoukam, to bych si nedovolil. Srov. PSJČ aj. to bylo na někoho fraz. – určité prohlášení, posunek ap. bylo určeno nějaké osobě: To nebylo na vás, to bylo na Daňka. to chci vidět fraz. – pochybuji o tom, nevěřím tomu: Jí to řekni do očí, nebude uţ tolik veselá. – To chci vidět, kdo bude. Srov. SČFI 4, s. 326.

206 to je její věc fraz. – o této věci ať si rozhoduje ona, ať se do toho nikdo jiný nevměšuje: To je její věc, co má na sobě. Srov. SČFI 4, s. 942. to je nám podobné fraz. – to je pro nás typické: My jsme totiţ dělali bordel, coţ je nám podobný. Srov. PSJČ aj. to si piš fraz. – souhlas: To bylo príma. – No to si piš. Srov. SSJČ aj. udělat si něco s něčím fraz. – poranit si nějakou část těla: Peťa a eště jedna holka si udělaly něco s nohou. Srov. SČFI 3, s. 836. udělat si z něčeho srandu fraz. – vtipkovat o něčem: Někdy si z toho uděláme srandu, ţe Vietnamci třeba chodí na psy. Srov. SSJČ aj. v pohodě fraz. – nic se nestalo, to nevadí (reakce na omluvu): Nevadí, v pohodě. Srov. SČFI 2, s. 256. v ţivotě ne fraz. – nikdy: Já jsem na lyţích v ţivotě nestála. Srov. SČFI 3, s. 970. vyhnout se někomu obloukem fraz. – záměrně se někomu vyhnout: Oni na vás machrujou, lepší je se jim vyhnout obloukem. Srov. SČFI 3, s. 478.

207

7.3 Shrnutí a zhodnocení lexikálních prostředků v běţné mluvě mládeţe

Slovní zásoba mládeţe v západočeském pohraničí je pestrá, při zjišťování pojmenování z určitých sémantických okruhů (zvláště názvy rodinných příslušníků, peněz, dívek a chlapců z pohledu druhého pohlaví, výzvy ,uhni‘ a ,neotravuj‘) jsme zaznamenali početné synonymní řady. Jedním z nápadných rysů bylo uţití vulgarismů, především výrazů ze sexuální oblasti při odpovědi na anketní otázky ,hezká dívka‘ a ,hezký, správný kluk‘. Lexémy kunda, kunďák ap. by dospělému pozorovateli mohly připadat hanlivé a jejich uţití v uvedených významech paradoxní, ale v mluvě mladých lidí jde zjevně o neutrální prostředky. V literatuře se dříve tradovalo, ţe vulgarismy uţívají spíše muţi a chlapci, kdeţto mluva ţen a dívek je jemnější a slušnější (Krištof 1978, s. 48; Jaklová 1984, s. 8; pro německé prostředí Bergmann 1989), ale při rozboru novějšího materiálu ze soukromé korespondence konstatuje Hladká (1998, s. 48), ţe vulgarismy se většinou objevují v dopisech ţen ţenám. Také podle našeho pozorování nebyl mezi chlapci a dívkami v tomto ohledu rozdíl, např. spojení ty vole ve funci částice či citoslovce zaznívalo v rozhovorech od respondentů obojího pohlaví. Vulgarismy byly součástí mluvy mládeţe vţdy jako jeden z prostředků vyjádření generačního odporu proti autoritám (srov. Bečka 1987, s. 8; Kolařík 1989, s. 373–374; pro maďarské prostředí Hoffmann 1989).264 Od 90. let 20. století pravděpodobně dochází k určitému posunu jednak ve větší veřejné expozici sexu a s ním spojeného lexika, jednak v oslabování pocitu závaznosti norem – v kap. 1., s. 17nn jsme se věnovali ústupu spisovné češtiny z veřejné a poloveřejné komunikace, a do téţe kategorie změn vnímání hodnot podle našeho názoru patří i to, ţe někteří mladí lidé bez zábran uţívají tabuové výrazy na veřejnosti a v přítomnosti dospělých, např. i ve vyučovací hodině v přítomnosti učitele (konstatujeme stav, neodsuzujeme). Na druhou stranu mj. Daneš (2002) a Hoffmannová (in Hoffmannová a kol. 2016, s. 39) pádně připomínají, ţe dosud kaţdá generace dospělých povaţovala mluvu mládeţe za vulgárnější neţ v předchozím období a ţe toto hodnocení je velmi relativní. Některé výrazy hodnocené dnes jako vulgarismy tohoto příznaku zřejmě postupně pozbudou (a tím také ztratí atraktivitu „zakázaného ovoce“ a budou nahrazeny novými neotřelými vulgarismy – srov. Nejedlý 2015). Významnou sloţkou lexika mládeţe jsou přejatá slova a jejich deriváty. Zvláště časté jsou anglicismy související s moderními technologiemi a ţivotním stylem (notebook/noťas, tablet, kredit, piercing) a rovněţ anglická chrématonyma globálních značek (Google,

264 Jazykové stránce vulgarismů se u nás zřejmě nejnověji věnoval Nejedlý (2015). 208

Facebook, ikspéčka, mek/mekáč). Udrţují se i starší germanismy z celonárodní nespisovné slovní zásoby (furt, flaška, flek), které bychom mohli označit za slova obecněčeská. Přejímky z dalších jazyků, např. z romštiny (love, ára), jsou ojedinělé a některé z nich se do mluvy mládeţe dostaly prostřednictvím argotu. Rysem dialogických komunikátů, v nichţ jsme slovní zásobu zkoumali především, je jednak snaha o úspornost a jednak velké mnoţství slov bez lexikálního významu (kombinace poněkud protichůdná, coţ konstatuje i Hoffmannová in Hoffmannová a kol. 2016, s. 50). Ekonomizace je dosahováno nahrazováním delších slov kratšími deriváty (bezdomáč, děják), abreviaturami (skejt, net) a zejména univerbizací sousloví (zdrávka, pepřák, vysoká, lyţe, osmička, Mariánky, Vary). Zkracování i úsilí o neformální vyjádření se uplatňuje při nahrazování rodných jmen hypokoristiky. Synsémantika (včetně příslovcí) tvořila i více neţ 50 % analyzovaných dialogů, vysoce frekventované lexémy ten (více neţ 5 % v kaţdém dialogu), jo, no, tak, jako ap. slouţily často pouze jako výplňková slova. Jejich uţívání pramení z nepřipravenosti mluveného projevu a v psaném nebo oficiálním mluveném komunikátu by bylo hodnoceno jako stylistická chyba. V neformálním rozhovoru mezi přáteli, který je nejtypičtějším a nejfrekventovanějším typem komunikátu v běţné mluvě mládeţe, ovšem není hlavním cílem předat a získat informace, ale jde o komunikaci samotnou, která navozuje, udrţuje a posiluje kontakt mezi sociálními partnery. Srov. vymezení funkcí kaţdodenních mluvených dialogů podle Hoffmannové (in Hoffmannová 2016, s. 30), mezi nimiţ funkce „(e) navázat s někým kontakt, navázené kontakty udrţovat, rozvíjet“ můţe být funkcí nejdůleţitější; k tomu i Krčmová (1997, s. 162). K této funkci, totiţ udrţování komunikace, lexikálně prázdná slova přispívají. Při rozboru hláskosloví a tvarosloví v běţné mluvě mládeţe jsme konstatovali, ţe většinou jde o prostředky regionálně nepříznakové (společné českým nářečím v uţším smyslu), a o lexiku to platí ještě více. Výskyt některých západočeských dialektismů jsme zjišťovali v písemném dotazníku. Nejfrekventovanější byl lexém babi (,babička‘), který však není omezen jen na západočeskou oblast, a specifičtěji západočeská slova sršán, sršáň, sršaň (,sršeň‘) a pangejt (,příkop u silnice‘). Pouze ojediněle se vyskytly lexémy tatí (,otec‘), hubnout se (,hubnout‘), puklice, puklička (,poklice na hrnec‘), kulík (,kolík‘), rouţnout (,rozsvítit‘), tedy převáţně varianty pouze drobně formálně odlišné od celonárodní spisovné podoby; západočeské dialektismy byly nejčastěji doloţeny ve Stříbře. V ţivých mluvených projevech zazněla pouze nářeční slova vošouch (,bramborák‘) a hradba (,plot‘), obě ve Stříbře.

209

Naprostou většinu zaznamenaných lexémů můţeme hodnotit jako sice nespisovné, ale nikoli specifické pro studovaný region; tato slova jsou zpravidla zachycena ve slovnících češtiny, mnohdy uţ v PSJČ, coţ ukazuje na určitou stabilitu lexikální sloţky běţné mluvy, ale zaznamenali jsme i módní lexikální jednotky z poslední doby (např. být socka ,nemít peníze‘). Pouze s několika lexémy jsme se při výzkumu běţné mluvy mládeţe v pohraničí setkali poprvé, byly to např. výrazy sexoun, sexouš, kunďák (,pěkný, správný kluk‘), bezdomáč, bezdomačka (,bezdomovec, bezdomovkyně‘), brigoška (,brigáda‘), poslechovka (,učebna určená k poslechu cizojazyčných nahrávek‘), šupy (,nekvalitní zboţí‘). Nově rozšířeným prostředkem je zřejmě hypokoristická přípona -ča ve slovech mamča, babča, Barča aj. V ţádném z těchto případů však pravděpodobně nejde o prvek omezený pouze na západočeské pohraničí. Příkladem okazionální slovotvorby jsou slova igelitní (,igelitový‘) a rozposlat (,rozeslat‘), v posunutém významu byly uţity např. lexémy oţenit se (o ţeně, tj. ,vdát se‘), tiket (,etiketa na lahvi‘) a odbarvený (o vlasech ve spojení odbarvený na černo, tj. ,obarvený, přebarvený‘). Mládeţ aktualizačně čerpá i ze slovní zásoby vyššího stylu, jde např. o lexémy jelikoţ, ustup, odstup. Velké mnoţství zaznamenaných lexémů souviselo se školou, ale naprostou většinu z nich povaţujeme za známé a rozšířené i mimo školní prostředí, takţe je neoznačujeme za ţákovský slang. Specificky slangovým prvkem školního prostředí by podle našeho názoru mohlo být slovo zapejkat (,pod předstíranou záminkou být nepřítomen vyučování‘), které je podle našeho povědomí vázáno na západočeský region, a dále výraz zettépko (ze zkratky ZTP ,zvlášť těţce postiţený‘) uţívaný pro zdravotní tělesnou výchovu moţná jen na základní škole v Lubech. Zaznamenali jsme jedno slovo z vodáckého slangu, a to výraz černý (o jezu, ,smrtelně nebezpečný‘). Lexémy původem z argotu se vyskytly zvláště při pojmenování peněz (love, chechtáky, búra, kilo, litr), v mluvě mládeţe však uţ argotický příznak bezpochyby nemají. Původ v mluvě narkomanů mají výrazy smaţit, smaţka uţívané mládeţí přeneseně pro konzumaci alkoholu. Nezachytili jsme ţádné výrazy charakteru „skupinových argotismů“, tedy slov uţívaných pouze uvnitř určité skupiny a záměrně nesrozumitelných pro nezasvěcené, to se však ani nedalo očekávat, protoţe intimita komunikace mezi mladými mluvčími byla přece jen narušena přítomností explorátorky a nahráváním rozhovoru.

210

8. Gradientová analýza

Gradientová analýza (téţ ordinační analýza; ter Braak a Prentice 1988) je soubor numerických metod pracujících s mnohorozměrnými daty, vzorky obsahujícími mnoho proměnných různého druhu. Analýza umoţňuje uspořádat a přehledně graficky zobrazit data tak, aby vzájemná vzdálenost vzorků vystihovala míru jejich podobnosti, dále vyhledat hlavní směry variability v datech (gradienty) a testovat vliv konkrétních zvolených proměnných na strukturu dat. Gradient je myšlený směr v imaginárním datovém prostoru, podél něhoţ se mění (jedním směrem zvyšuje, opačným směrem sniţuje) hodnota určité veličiny. Příkladem z reálného světa můţe být gradient nadmořské výšky od níţin do hor, podél něhoţ soustavně klesá průměrná roční teplota vzduchu. V jazykovědě si snadno představíme např. klesající zastoupení nářečních prvků v mluvě, čím dále od centra nářeční oblasti mluvčí ţijí, ale pravděpodobně i s rostoucím vzděláním mluvčích, i kdyţ u tohoto faktoru zřejmě shoda mezi růstem vzdělání a poklesem nářeční příznakovosti projevu nebude v souboru mluvčích zcela přímočará. Gradientová analýza nabízí vhled do struktury dat, o níţ nemáme předem příliš určitou představu (nemůţeme např. jednoznačně vymezit skupiny vzorků, které bychom vzájemně srovnávali), a na druhé straně můţeme zjišťovat, jestli určitý faktor, u něhoţ předpokládáme vliv na strukturu v datech, je s jejich rozvrstvením skutečně v souladu (korelaci) nebo ne. Pokud znovu uţijeme příklad s nářečními prvky v mluvě, bude nás zajímat, jestli faktor rostoucí geografické vzdálenosti nebo rostoucího vzdělání souhlasí (koreluje) s klesající nářeční příznakovostí. Musíme však zdůraznit, ţe ani velmi výrazná korelace dvou faktorů, dokonce i statisticky významná po provedení některého statistického testu, není důkazem jejich kauzality, tj. toho, ţe by jeden faktor přímo ovlivňoval vývoj druhého faktoru, ale můţe jít pouze o jejich náhodnou shodu (koincidenci) nebo zprostředkování jiným společným faktorem.265 Všechny výsledky statistických analýz je proto třeba interpretovat opatrně. Metody gradientové analýzy jsou rutinně pouţívány v ekologii rostlinných a ţivočišných společenstev (Lepš a Šmilauer 2000), typicky pro analýzu souborů vzorků, které obsahují jednak údaje o zaznamenaných druzích organismů a jejich početnosti ve vzorku, jednak

265 Při analýze mluvy souboru mluvčích z celé České republiky bychom například mohli zjistit, ţe mluvčí uţívají tím méně nářečních prvků, čím častěji jezdí metrem. Korelace by se ukázala jako silná, statisticky významná, a tak bychom vyvodili závěr, ţe cestování metrem vede k ústupu nářečí z mluvy (příklad je záměrně absurdní). Zjevně musíme hledat jiné vysvětlení: metro je v České republice pouze v Praze, takţe jím nejčastěji cestují Praţané, a zjištění malého zastoupení nářečních prvků v mluvě Praţanů je správné, ale metro za to opravdu nemůţe – jde o koincidenci. 211 proměnné prostředí pro kaţdý vzorek. Data z našeho dotazníkového výzkumu mluvy mládeţe mají podobný charakter: kaţdý vyplněný dotazník vystupuje jako vzorek, dotazníkové poloţky jako druhy a socio-demografické údaje o původci vzorku (pohlaví, bydliště, původ rodiny, záliby) jako proměnné prostředí. Proto jsme se rozhodli analyzovat tato data ordinačními metodami. Jsme si vědomi, ţe v lingvistice není uţití této analýzy zcela běţné, proto se snaţíme v textu průběţně vysvětlovat jednotlivé kroky analýzy a způsob interpretace výsledků. Od analýzy jsme očekávali odpověď na následující otázky: 1) Liší se projev respondentů z jednotlivých lokalit, nebo se vzorky projeví jako homogenně promíchané bez ohledu na lokalitu? 2) Mají další zjišťované údaje o respondentech vliv na variabilitu v datech? Jsou tedy údaje, které jsme o respondentech zjišťovali, uţitečné pro charakteristiku jejich projevu? 3) Které ze studovaných jazykových prvků se nejvíce podílejí na variabilitě v datech a s kterými ze socio-demografických proměnných korelují? Je moţné např. říci, ţe respondenti, kteří se věnují četbě, uţívají více prvků shodných se spisovnou češtinou?

8.1 Metodika

8.1.1 Úprava dat pro analýzu Data o jazykových prvcích z dotazníku (odpovědi respondentů na jednotlivé poloţky) jsme přepsali do tabulky v programu Microsoft Excel. Jednotlivé odpovědi byly numericky kódovány jako 1, pokud odpověď v daném dotazníku byla přítomna, nebo 0, pokud přítomna nebyla. Byly zahrnuty pouze odpovědi relevantní pro analýzu, např. u poloţky „dej na hrnec p…“, která sledovala hláskoslovné a slovotvorné odlišnosti v lexému poklice, byly relevantní odpovědi poklici, puklici, pokličku, pukličku, nikoli však polívku, pánev, pozor aj. Některé dotazníkové poloţky jsme během tohoto zpracování vyloučili, např. „aţ převlečeš postele, tak ty c… naházej do pračky“, kde se relevantní odpovědi cíchy, cejchy vyskytly jen u menšiny respondentů, protoţe většina z nich lexém neznala. Byly vyloučeny i celé dotazníky, které obsahovaly velké mnoţství poloţek nevyplněných nebo vyplněných nerelevantně, a tudíţ by analýzu zkreslily. V dalším kroku jsme sloučili (sečetli) odpovědi, které reprezentovaly stejnou realizaci určitého jazykového jevu: např. všechny odpovědi s protetickým v, všechny tvary instr. pl. zakončené -mi nebo zakončené -ma, všechny tvary posesivních adjektiv s muţským posesorem typu bráchovo nebo bráchův nebo bráchovej nebo bráchy, všechny tvary slovesa

212 cítit s í nebo s ej v kořeni atd. Tímto způsobem byl původní počet 775 různých relevantních odpovědí v dotaznících zredukován na 432 jazykových prvků. Hned při prvních prohlídkách dat bylo zřejmé, ţe respondenti v písemném dotazníku uţívali velmi často prvky shodné se spisovnou češtinou a takové odpovědi jednak nevystihují jejich reálný projev, jednak by nadměrně ovlivňovaly analýzu. Proto jsme připravili druhou verzi datové tabulky se záměrem očistit data od tohoto vlivu. Všechny odpovědi, které byly ve srovnání s mluveným projevem respondentů vyhodnoceny jako nerealisticky spisovné (všechny tvary tvrdých adjektiv a zájmen s koncovým é v pozici, kde v mluvených projevech bylo téměř výhradně í, např. „v té nové bundě“, a s koncovým ý v pozici, kde v mluvených projevech bylo téměř výhradně ej, např. „koberec je celý politý“; tvary instr. pl. s koncovým -mi; nom. pl. sousedé a instr. pl. s poslanci; tvar akuz. mne; slovesné tvary my bychom, oni nevědí ap.), byly z tabulky vyloučeny a jejich součet byl místo toho zařazen jako jedna z poloţek mezi doplňkové proměnné spolu se socio-demografickými údaji o respondentech. V dalším textu budeme tyto jazykové prvky pracovně označovat jako „striktně spisovné“. Obě verze datové tabulky obsahuje elektronická příloha E. Ve skupině socio-demografických údajů jsme vytvořili samostatnou poloţku z kaţdého údaje o lokalitě (obci, kde respondent navštěvuje školu a kde probíhal výzkum). Údaj o bydlišti (obci, kde respondent ţije) byl převeden na počet obyvatel dané obce k 1. 1. 2013 (Databáze demografických údajů za obce ČR, www2); pokud respondent uvedl jako bydliště nesamostatnou část obce, přiřadili jsme paušálně údaj 100.266 Proměnná nabývala hodnoty od 100 (části obcí) do 50 172 (Karlovy Vary), proto byla pro účely numerické analýzy transformována odmocninovou a logaritmickou transformací, aby se extrémní rozptyl nivelizoval; výsledky analýzy však byly při pouţití všech variant této proměnné velmi podobné. Původně zvaţovanou klasifikaci respondentů podle bydliště jsme nakonec nevyuţili, protoţe většina respondentů uvedla bydliště ve stejném městě, kde navštěvují školu (tj. nastávala shoda s proměnnou lokalita), a ostatní obce byly zastoupeny nejčastěji jen jedním respondentem, takţe další smysluplné shluky nevznikaly. Údaje o stěhování, původu rodiny, trávení volného času, četbě a sledování televize jsme seskupili do následujících kategorií: Stěhování – podle uvedené obce, popř. regionu, státu: (1) západočeské pohraničí; (2) západní Čechy (tj. západočeské vnitrozemí); (3) střední Čechy; (4) severní Čechy; (5) severovýchodní Čechy; (6) jiţní Čechy; (A)

266 Šlo o tyto lokality: Bernov, Bor u Karlových Varů, Borek, Holostřevy, Horní Ţďár, Hradiště Albeřice, Javorná Zámek, Jadruţ, Kamenice, Kfely, Klášter, Komorní Dvůr u Chebu, Kopanina, Křepkovice, Lom u Stříbra, Mrázov, Novosedly, Oldřichov, Protivec, Racov, Rájec, Rudolec, Rybničná, Sedlečko, Slavice, Sycherák, Týnec, Velký Rapotín, Zbraslav, Ţalmanov. 213

Čechy – kterákoli z kategorií 1–6; (7) severní Morava a Slezsko; (8) střední Morava; (9) jiţní Morava; (B) Morava – kterákoli z kategorií 7–9; (10) Německo; (11) Slovensko; (12) Nizozemsko; (13) Ukrajina. Původ rodiny – podle uvedené obce, popř. regionu, státu: (1) západočeské pohraničí; (2) západní Čechy (tj. západočeské vnitrozemí); (3) střední Čechy; (4) severní Čechy; (5) severovýchodní Čechy; (6) jiţní Čechy; (A) Čechy – kterákoli z kategorií 1–6; (7) severní Morava a Slezsko (v ordinačním diagramu označena jako „Slezsko“); (8) střední Morava; (9) jiţní Morava; (B) Morava – kterákoli z kategorií 7–9; (10) Slovensko; (11) Polsko; (12) Ukrajina; (13) Bělorusko; (14) Rusko; (15) Chorvatsko; (16) Bosna a Hercegovina; (17) Bulharsko; (18) Rumunsko – Banát; (C) slovanské země – kterákoli z kategorií 10–18; (19) Německo; (20) Nizozemsko; (21) Francie; (22) Maďarsko; (23) Vietnam. Trávení volného času (ordinační diagram označen jako Koníčky) (1) sport, s dílčími kategoriemi: (1a) závodní individuální sport (např. tenis, atletika, krasobruslení); (1b) závodní kolektivní sport (např. fotbal, florbal, basketbal); (1c) rekreační sport (např. kolečkové brusle, aerobik, zumba); (1d) silový a agresivní sport (např. judo, posilování, airsoft – v ordinačních diagramech označeno jako „silový sport“); (1e) pohyb v přírodě (např. chození do lesa, rybaření). Jedna odpověď respondenta mohla být zatříděna do více kategorií současně, např. zápas řecko-římský a judo jako (1a) závodní individuální sport + (1d) silový a agresivní sport. (2) pasivní koníčky, s dílčími kategoriemi: (2a) kino; (2b) televize; (2c) poslech hudby; (2d) počítač, s dílčími kategoriemi: (2da) počítačové hry; (2db) internet (Facebook, YouTube, chat); (2dc) programování. (3) spánek, odpočinek, včetně odpovědí „jen tak se poflakuju“ ap. (4) aktivity v kolektivu, s dílčími kategoriemi: (4a) chození ven (typická odpověď „chodím ven s kamarádama“); (4b) večírky, diskotéky ap.; (4c) trávení času s partnerem/partnerkou. (5) tvořivá činnost, s dílčími kategoriemi: (5a) psaní (básní, blogu ap.); (5b) skládání písní; (5c) výtvarná činnost (např. malování, keramika, fotografování); (5d) vaření; (5e) opravování motorek, práce v dílně (v ordinačních diagramech označena jako „opravování“). (6) četba (7) hudba, s dílčími kategoriemi: (7a) hra na hudební nástroj, zpěv; (7b) skládání písní, hraní s kapelou; (7c) tanec. (8) vzdělávání (studium cizích jazyků, zájem o historii) (9) zájem o zvířata (v ordinačních diagramech označena jako „zvířata“), s dílčími kategoriemi: (9a) koně; (9b) pes; (9c) rybaření. Jedna odpověď respondenta mohla být zatříděna do více kategorií současně, např. „procházky se psem“ jako pohyb v přírodě (1e) + pes (9b). Poloţky (2b) televize a (6) četba byly vyplněny, pokud respondent uvedl tuto aktivitu jako svůj způsob trávení volného času, tj. nezávisle na tom, zda a jak odpověděl na další otázky specializované na četbu a sledování televize. Četba – (1) fantasy (např. Harry Potter, Pán Prstenů, Zaklínač, Letopisy Narnie, Stmívání a mnoho jednotlivých titulů s upírskou tematikou); (2) dívčí, ţenská (např. knihy Ivony Březinové a Jany Kawulokové, časopisy Top dívky, Yellow); (3) detektivky a thrillery (např. knihy Agathy Christie, Předtuchy, Smrtící polibek); (4) ţivotní příběhy (např. My děti ze stanice Zoo, Deník Anny Frankové, Bez dcerky neodejdu); (5) dobrodruţná (např. Bílý tesák, Robinson Crusoe, Dědictví rodu Trnhoffů); (6) klasická (např. F. L. Věk, Othello, Mistr a Markétka); (7) bulvár (např. noviny a časopisy Aha, Blesk, TV Magazín); (8) dětská příběhová (např. knihy Jaroslava Foglara, Děti z Bullerbynu, Deník malého poseroutky); (9) komiks (Snoopy, manga komiks japonského typu); (10) duchařská a hororová (knihy Stephena Kinga, Mediátor, Totál Detox); (11) humoristická (Ranč U Zelené sedmy, Vejce a já); (12) naučná (např. Děsivé dějiny, SS – Hitlerův nástroj teroru, encyklopedie); (13) časopisy technické a počítačové (např. ABC, Level, Score); (14) časopisy muţské (Playboy, Maxim); (15) časopisy zájmové (Rybářství, World Poker Series); (16) sport (např. časopisy Gól, Hattrick, Eurofotbal); (17) časopisy motoristické (např. Tunning Magazine, Svět motorů); (A) četba – kterákoli z kategorií 1–17; (18) nečte nic. Tato poloţka byla vyplněna, pokud respondent výslovně uvedl „nečtu“, „čtení mě nebaví“ ap., nikoli, kdyţ nenapsal ţádnou odpověď; poloţky (A) četba a (18) nečte nic tedy nejsou navzájem doplňkové. Televize (1) seriály, s dílčími kategoriemi: (1a) romantické a vztahové (např. Ordinace v růţové zahradě, Tisíc a jedna noc, Vyprávěj); (1b) komediální a sitcomy (např. Teorie velkého třesku, Přátelé, Simpsonovi, Okresní přebor, Comeback); (1c) lékařské (Dr. House, Doktoři); (1d) kriminální (např. Kriminálka Miami, Mentalista, Námořní vyšetřovací sluţba); (1e) sci-fi a fantasy (např. Star Trek, Hra o trůny, Lovci duchů, Ţiví mrtví). (2) reality show (např. Ano, šéfe; Kdo přeţije; Poslední bojovník), s dílčími kategoriemi: (2a) talentové show (např. Česko hledá Superstar, Lets dance, Amerika hledá topmodelku); (2b) vědomostní soutěţe. (3) talkshow (např. Partička, Show Jana Krause, Nikdo není dokonalý) (4) magazíny (např. Top Gear, GamePage, MenZONE) (5) filmy (např. Vřískot, Casino Royale, Resident Evil) (6) dokumenty a kanál Discovery Channel (7) sport (sportovní přenosy, sportovní magazíny)

214

(8) hudba (hudební kanály MTV, Music Channel, Óčko) (A) televize – kterákoli z kategorií 1–8 a odpovědi jinam nezatřiditelné (např. kanál Nova, porno) (9) nedívá se na televizi. Tato poloţka byla vyplněna, pokud respondent výslovně uvedl „na televizi moc nekoukám“, „nemáme televizi“ ap., nikoli, kdyţ nenapsal ţádnou odpověď; poloţky (A) televize a (9) nedívá se na televizi tedy nejsou navzájem doplňkové. Další proměnnou bylo pohlaví respondenta. Poslední doplňkovou proměnnou tvořil údaj o počtu „striktně spisovných“ jazykových prvků v jazykové části dotazníku, u jednotlivých respondentů nabýval hodnot od 1 do 47. Tabulku doplňkových proměnných obsahuje elektronická příloha E. Proměnné lokalita a pohlaví byly posléze v analytickém programu převedeny na kategoriální, protoţe kaţdý vzorek v nich patřil právě do jedné z navzájem doplňkových a rovnocenných kategorií (např. buď „dívka“, nebo „chlapec“, nikdy obě kategorie současně, nikdy bez odpovědi na tuto poloţku, kategorie „dívka“ má stejnou hodnotu jako kategorie „chlapec“). Tyto proměnné jsou v ordinačních diagramech zobrazovány jako symboly (body v matematickém prostoru). Ostatní proměnné byly analyzovány jako numerické a v ordinačních diagramech jsou zobrazovány šipkami (vektory).

8.1.2 Analýza dat Pro gradientovou analýzu jsme pouţili program Canoco 5 (ter Braak a Šmilauer 2012). Analýza byla opakována několikrát různými výpočetními algoritmy a s různým nastavením parametrů, coţ je standardní postup; během něho jsme vyloučili dva další vzorky (dotazníky od jednotlivých respondentů – SM27 ze Stříbra a NE11 z Nejdku), které se projevily jako odlehlé a zkreslovaly výsledky. Po tomto kroku a vhodné transformaci dat se datový soubor ukazoval jako dosti homogenní a výsledky analýz různými metodami byly velmi podobné. Vzhledem k homogenitě dat a předpokladu, ţe našemu datovému souboru více odpovídá lineární neţ unimodální model, jsme jako nejvhodnější metody pro definitivní analýzu zvolili lineární metody: PCA (analýza hlavních komponent) a RDA (analýza redundance; Legendre a Legendre 1998). PCA je nepřímá ordinační metoda. Redukuje mnohorozměrný prostor tvořený vstupními daty na menší počet rozměrů, uspořádává data tak, aby vzdálenost mezi vzorky vystihovala míru jejich podobnosti, a hledá hlavní směry variability v datech (gradienty, ordinační osy) bez uvaţování doplňkových proměnných. Zjednodušeně si můţeme představit, ţe metoda se snaţí poskládat vyplněné dotazníky (body v matematickém prostoru) tak, aby ty, které jsou si na základě obsaţených jazykových prvků nejvíce podobné, byly blízko u sebe, a ty, které jsou si nejméně podobné, byly daleko od sebe, a přitom zjišťuje, podle jakých směrů (gradientů, ordinačních os) je datový soubor nejvíce protaţený. Lineární model předpokládá, ţe hodnoty

215 přímo ordinovaných proměnných (jazykových prvků) se vzhledem k vnějším faktorům mění lineárně, tedy pouze narůstají nebo pouze klesají. Algoritmem výpočtu je mnohonásobná lineární regrese s euklidovskou mírou vzdálenosti mezi vzorky (Hebák a kol. 2005). V naší studii do výpočtu přímo vstupovaly pouze proměnné tvořené jazykovými prvky v dotaznících; doplňkové proměnné (lokalita, pohlaví, záliby ap.) zůstaly pasivní a do grafického znázornění výsledků byly programem promítnuty dodatečně. Data o četnosti jednotlivých jazykových prvků byla logaritmicky transformována pro sníţení vlivu proměnných, které vznikly součtem několika původních dotazníkových poloţek. RDA je metoda přímé ordinace. Zjišťuje, jaký podíl variability v datech je vysvětlitelný vlivem vybraných doplňkových proměnných, označovaných jako vysvětlující proměnné, a uspořádává data podle vztahu k vysvětlujícím proměnným; na rozdíl od výše popsané metody PCA tedy nehledá ideální uspořádání datového souboru nezávisle, ale vzhledem k určenému faktoru (blízko u sebe se ocitnou vzorky, které jsou si podobné v tomto faktoru). Vysvětlující proměnné vybírá uţivatel, program Canoco nabízí moţnost předběţné analýzy statistické významnosti jednotlivých uvaţovaných proměnných. Algoritmus je opět zaloţen na mnohonásobné lineární regresi s euklidovskou mírou vzdálenosti mezi vzorky. Tuto metodu jsme pouţili pro testování vlivu jednotlivých doplňkových proměnných na variabilitu dat o jazykových prvcích. Proměnné byly testovány postupným výběrem s Monte-Carlo permutačním testem (999 permutací) a korekcí false discovery rate (Benjamini a Hochberg, 1995); účelem této korekce je zabránit tomu, aby se při velkém mnoţství testovaných proměnných projevil vysvětlující vliv některé z nich jako statisticky významný čistě náhodně. Do modelu jsme zahrnuli ty doplňkové proměnné, jejichţ vysvětlující vliv byl statisticky významný s p < 0,1.

8.2 Výsledky

8.2.1 Výsledky metody PCA – struktura v datech Výsledky numerické analýzy PCA, které budeme dále prezentovat v grafické podobě, shrnuje tab. 51:

Tab. 51 Analýza PCA 1, vstupní data bez „striktně spisovných“ jazykových prvků. 1. osa 2. osa 3. osa 4. osa vlastní číslo osy 0,1072 0,0331 0,0289 0,0274 zachycená variabilita 10,72 % 3,31 % 2,89 % 2,27 % kumulativní variabilita 14,02 % 16,91 % 19,66 %

216

Uvádíme hodnoty pro první (nejvýznamnější) čtyři ordinační osy. Vlastní číslo osy je statistická charakteristika; v případě analýzy PCA se tato hodnota numericky shoduje s podílem z celkové variability datového souboru, který daná ordinační osa zachycuje (zachycená variabilita). Nejvýznamnější směr variability v datech reprezentuje 1. ordinační osa, 2. ordinační osa reprezentuje druhý nejvýznamnější směr variability, který je na prvním nezávislý (v matematickém prostoru je k němu kolmý), atd. Celkový počet ordinačních os je teoreticky o 1 menší neţ počet vzorků v analýze a všechny společně zachycují 100 % variability, ale v praxi se většinou uvádějí hodnoty pro první čtyři ordinační osy (podíl variability na dalších osách uţ je velmi nízký) a k interpretaci postačují první dvě nebo první tři z nich. V této fázi intepretace ještě nemůţeme říci, ţe by se určitá ordinační osa shodovala s distribucí určitého jazykového prvku, vývojem určité mimojazykové proměnné ap. V nepřímé gradientové analýze jsou jednotlivé ordinační osy zpravidla kombinací více faktorů. V tabulce 51 vidíme, ţe 2. ordinační osa zachycuje přibliţně 3× menší podíl variability v datech neţ 1. ordinační osa, na 3. a 4. ordinační ose pak podíl variability klesá pozvolněji. První čtyři ordinační osy společně zachycují necelých 20 % celkové variability v datech, coţ ukazuje na dosti homogenní data bez obzvlášť výrazného gradientu. V tab. 52 jsou uvedeny výsledky analýzy PCA na datovém souboru, z něhoţ nebyly odstraněny „striktně spisovné“ jazykové prvky:

Tab. 52 Analýza PCA 2, vstupní data včetně „striktně spisovných“ jazykových prvků. 1. osa 2. osa 3. osa 4. osa vlastní číslo osy 0,1542 0,0339 0,0267 0,0255 zachycená variabilita 15,42 % 3,39 % 2,67 % 2,55 % kumulativní variabilita 18,81 % 21,48 % 24,03 %

Variabilita zachycená 1. ordinační osou je asi o 5 % vyšší neţ v tab. 51, hodnoty ostatních ordinačních os se téměř nezměnily. Tuto situaci interpretujeme tak, ţe jazykové prvky zahrnuté do skupiny „striktně spisovných“ ovlivnily převáţně gradient na 1. ordinační ose (jejich odebráním z analýzy se tento gradient zkrátil). Můţeme se domnívat, ţe na směru hlavní variability v datech se výrazně podílí zastoupení spisovných a nespisovných jazykových prvků, které respondenti v dotaznících uváděli. Tento předpoklad se pokusíme potvrdit nebo vyvrátit interpretací grafických výsledků analýzy.

217

Obr. 1 Ordinační diagram PCA 1, 1. a 2. ordinační osa. Vstupní data bez „striktně spisovných“ jazykových prvků. Měřítko v jednotkách směrodatné odchylky. Symboly značí jednotlivé vzorky (vyplněné dotazníky). Rozlišení symbolů je podle lokalit, legendu viz na pravém okraji diagramu.

První ordinační diagram (obr. 1) je výstupem analýzy PCA 1, bez „striktně spisovných“ jazykových prvků. Ukazuje rozloţení vzorků (dotazníků) v matematickém prostoru vytvořeném daty o jazykových prvcích; kaţdý vzorek je v matematickém prostoru reprezentován jako bod. Symboly vzorků jsou v tomto diagramu rozlišeny podle lokalit. První ordinační osa je vodorovná a reprezentuje směr nejvýznamnější variability v datech (nejsilnější gradient procházející daty), 2. ordinační osa je svislá a zastupuje druhý nejsilnější gradient nezávislý na prvním (na něj kolmý). Hodnoty v tab. 51 ukázaly, ţe variabilita reprezentovaná 1. ordinační osou je několikanásobně větší neţ variabilita reprezentovaná 2. ordinační osou, přestoţe oblak vzorků se v tomto grafickém zobrazení jeví více protaţený podél 2. ordinační osy. Měřítko na osách je v jednotkách směrodatné odchylky souboru. Střed souřadnic je umístěn do těţiště datového souboru, objekty nacházející se v jeho blízkosti reprezentují průměrné hodnoty celého souboru. Kladné a záporné znaménko u souřadnic nemá v této analýze ţádný význam (diagram by mohl být i zrcadlově převrácený a pro

218 intepretaci by se nic nezměnilo). Pro popis směrů budeme pouţívat výrazy „nahoře – dole“, „vpravo – vlevo“. Kaţdý symbol v diagramu reprezentuje jeden vzorek. Vzorky z různých lokalit jsou většinou promíchány, neoddělují se do samostatných shluků, takţe rozdíly v projevu mluvčích z jednotlivých lokalit nejsou příliš velké. Neukazuje se ani ţádný shluk tvořený vzorky z různých lokalit, který by se výrazněji odděloval od ostatních. Určité uspořádání ve vztahu k lokalitám v diagramu přece jen pozorujeme: pravý horní kvadrant obsazují především vzorky ze Stříbra, vzorky ze Stráţe a Lázní Kynţvart se nacházejí převáţně v horní části diagramu, vzorky z Karlových Varů a Kraslic naopak převáţně v dolní části; uvnitř skupin vzorků z těchto lokalit tedy existuje určitá podobnost v zastoupení jazykových prvků, tyto skupiny se „drţí více spolu“. Vzorky z Tachova, Chodova a Ostrova jsou naopak rozmístěny po celém diagramu, variabilita uvnitř skupin vzorků z těchto lokalit je obdobná jako variabilita v celém datovém souboru, neprojevují se jako soudrţné skupiny. Nyní budeme usilovat o interpretaci ordinačních os, tj. které faktory jsou zodpovědné za nejvýznamnější gradienty v datovém souboru. Uţ jsme zmínili, ţe ztotoţnění jednoho konkrétního faktoru s ordinační osou je málo pravděpodobné, spíše můţeme uvaţovat o kombinaci vlivů. Ordinační diagram na obr. 2 zobrazuje výsledek analýzy PCA 2 (tab. 52), v níţ byly ponechány „striktně spisovné“ prvky (v grafu vyznačeny oranţově). Nejprve vysvětlíme význam symbolů v grafu. Měřítko a polohy ordinačních os jsou stejné jako na obr. 1; vodorovná 1. ordinační osa nyní skutečně vystihuje hlavní směr protaţení datového souboru. Šipky znázorňují vektory jednotlivých jazykových prvků. Zjednodušeně můţeme říci, ţe dlouhá šipka zastupuje jazykový prvek, který je v datovém souboru hojný a výrazně jej strukturuje: mluvčí, kteří uţili tento jazykový prvek, mají společné ještě další charakteristiky (další jazykové prvky), symboly jejich dotazníků se nacházejí v určité části ordinačního diagramu a vektory jazykových prvků pro ně typických směřují do této oblasti diagramu. Kratší šipky zastupují jednak prvky málo frekventované, jednak prvky sice frekventované, ale pro strukturu v datech málo podstatné, uţívané rovnoměrně větší částí mluvčích ap. Čím více se vektor určitého jazykového prvku blíţí vektoru jiného prvku nebo ordinační ose (v krajním případě se překrývají), tím silněji spolu tyto faktory korelují. Pokud jsou směry dvou vektorů přesně opačné, jde o negativní korelaci, navzájem se vylučují: u mluvčích se vyskytoval právě jeden z těchto prvků a druhý nikoli. Pokud jsou směry dvou vektorů navzájem kolmé, jsou tyto faktory navzájem nezávislé, nekorelují spolu. Opakujeme, ţe tento „návod ke čtení ordinačních diagramů“ je poněkud zjednodušený, ale pro naši interpretaci postačí.

219

0.6 Katky bunda

v tý bundě (on) celý s poslanci z tý silnice zítra v žádným instr. pl. -mi cítit my bysme nových já cítím oni se nechovají bráchovo já nemám on bouchl (ono) nový tepleji sousedé upéct (ono) ohřátý (ono) snědené oni házejí sousedi já nemam on ohřejval teplejš v žádném já cítim (ono) nové (ono) sněděný byl jsi oni házej já nemohu on bouch upíct v žádnym my bychom protetické v ochoten bráchův v té bundě oni se nechovaj oni nevědí ty jseš zejtra cejtit z té silnice Katčiná bunda (on) celej

2. osa PCA novejch

(ono) ohřáté Katčina bunda instr. pl. -ma -0.6 -1.0 1. osa PCA 1.0

Obr. 2 Ordinační diagram PCA 2, 1. a 2. ordinační osa. Vstupní data včetně „striktně spisovných“ jazykových prvků. Měřítko v jednotkách směrodatné odchylky. Fialové šipky a popisky: jazykové prvky korelující s 1. ordinační osou ve směru „spisovnost“. Oranţové šipky a popisky, bezpatkové písmo: jazykové prvky korelující s 1. ordinační osou, „striktně spisovné“. Černé šipky a popisky: jazykové prvky korelující s 1. ordinační osou ve směru „nespisovnost“. Tmavě modré šipky: ostatní jazykové prvky, jejichţ korelace s 1. ordinační osou je slabá.

Barvy a typy písma jednotlivých prvků v ordinačním diagramu jsou určené námi pro zvýraznění charakteristik, na které chceme upozornit. Aby byl diagram čitelný, posunuli jsme popisky významných jazykových prvků s dlouhými vektory ke krajům grafu; popisky prvků s krátkými vektory, jichţ je většina, koncentrují se blízko středu souřadnic a ke strukturaci dat přispívají málo, jsme odstranili. Na obr. 2 pro přehlednost zobrazujeme pouze popisky těch jazykových prvků, které výrazněji korelují s 1. (vodorovnou) ordinační osou. Předběţně jsme předpokládali, ţe faktorem, který bude mít na strukturu dat velký vliv, je zastoupení prvků shodných se spisovnou češtinou. Vidíme, ţe v levé části diagramu se nacházejí převáţně prvky shodné se spisovnou češtinou, v pravé části prvky společné českým nářečím v uţším smyslu nebo západočeské dialektismy (bráchovo, já nemam), které nejsou shodné se spisovnou češtinou. „Striktně spisovné“ prvky označené oranţově se objevují pouze vlevo a většinou mají dlouhé, významné vektory. První ordinační osu tedy interpretujeme jako gradient mezi spisovností (vlevo) a nespisovností (vpravo). Další ordinační diagram (obr. 3) zobrazuje výsledky analýzy, z níţ byly „striktně spisovné“ jazykové prvky odstraněny (PCA 1, tab. 51). Součtová proměnná spisovnost do výpočtu

220 nevstupovala a byla posléze do ordinačního diagramu pasivně promítnuta. Popisky zobrazujeme u všech jazykových prvků s delšími vektory. Uspořádání jazykových prvků je převáţně shodné s předchozí analýzou na obr. 2.

akuz. mi 1.0 tich stromkum s dvouma tech vytahnout ukráct máma bráchy sednite! babi on ohřával upect pomoc! holkam puklice klucí podivej! sršán pangejt Novákojc hubnout se ukract zabí! z tý silnice Katky bunda v tý bundě cítit on bouch (ono) nový já nemam v žádným lije teplejš zítra dědeček protetické v ty jsi se zbláznil my bysme uhodit se ty jsi oni se nechovaj děvčata upíct chlapci on ohřejval spisovnost ty ses zbláznil s poslancema bráchovo já cítim oni házejí sahá maminka šahá v žádnym tatínek (ono) ohřátý oni se nechovají on oloupe novejch oni házej já nemám pospíšit si pomož! snědeno sousedi (ono) snědený zhubnout on bouchl noš! instr. pl. -ma oni hází nechytil zejtra ony začaly já nemůžu (on) celej on ohříval o dvou leje byl by jsi pomoz! snězený čtyry on neodpočinul podíval ses podíval jsi se Pardubicím zábst ty jseš Katčiná bunda házej! babička příkop cejtit ohřátý já bych byl jsi sršeň čtyři synové v nohavicích nos! ukrást nasypej! zabij!

2. osa PCA 2. osa sedněte! moje Novákovi on bouchnul podívej! kolíky s dvěma holkám

stromkům těch akuz. mě -1.0 -1.0 1. osa PCA 1.0

Obr. 3 Ordinační diagram PCA 1, 1. a 2. ordinační osa. Vstupní data bez „striktně spisovných“ jazykových prvků. Měřítko v jednotkách směrodatné odchylky. Fialové šipky a popisky: jazykové prvky korelující s 1. ordinační osou ve směru „spisovnost“. Černé šipky a popisky: jazykové prvky korelující s 1. ordinační osou ve směru „nespisovnost“. Červené šipky a popisky, bezpatkové písmo: jazykové prvky charakteristické pro západočeské dialekty. Tmavomodré šipky a popisky: ostatní jazykové prvky. Šedá šipka a popisek: pasivně promítnutá proměnná spisovnost (počet „striktně spisovných“ prvků v dotazníku).

V levé části diagramu a v blízkosti 1. (vodorovné) ordinační osy se nacházejí převáţně tvaroslovné a hláskoslovné jazykové prvky shodné se spisovnou češtinou, které však na rozdíl od „striktně spisovných“ byly běţně zaznamenávány v mluvených projevech mládeţe v pohraničí (někdy k našemu překvapení, zejména minulé příčestí typu bouchl; srov. kap. 5.)

221 nebo se vyskytují v západočeských dialektech a jejich výskyt v projevu mládeţe ze sousedící oblasti není nepravděpodobný. Z lexikálních prvků se zde nacházejí výrazy chlapci, děvčata a maminka, tatínek, dědeček, jejichţ uţití hodnotíme jako projev kultivovaného vyjadřování. Jazykové prvky seskupené na opačném pólu, v pravé části diagramu a rovněţ v silné korelaci s 1. ordinační osou, můţeme v převáţné většině označit jako nespisovné (ve spisovné češtině k nim existují odlišné varianty) a společné českým nářečím v uţším smyslu, někdy spíše jejich východní části (ty jseš, oni házej), ale jsou zde i západočeské dialektismy jako teplejš, bráchovo. I po odstranění „striktně spisovných“ prvků z analýzy vystihuje 1. ordinační osa gradient spisovnost – nespisovnost. Vektor doplňkové proměnné spisovnost se s 1. ordinační osou nekryje úplně, ale výrazně se jí blíţí. O 2. (svislé) ordinační ose víme z tabulky 51, ţe je asi třikrát slabší neţ 1. ordinační osa, takţe polarizuje soubor jazykových prvků méně výrazně. V horní části diagramu se v blízkosti této osy nachází větší koncentrace jazykových prvků charakteristických pro západočeské dialekty: hláskoslovných (vytahnout, holkam), tvaroslovných (akuzativ mi, imperativ sednite) i lexikálních (sršán, puklice). Západočeské dialektismy jsou v diagramu označeny červeně a mimo horní pól 2. ordinační osy je nacházíme i v jiných částech ordinačního diagramu. Týká se to především slovesných tvarů (ty jsi se zbláznil, ty jsi), které nejsou pro západočeskou oblast zcela specifické a vyskytují se na širším území západní části Čech, současně je lze hodnotit i jako spisovné (oni se nechovají, oni hází) a někteří respondenti je mohli uţít záměrně ve snaze o spisovné vyjádření – nacházejí se v levé, „spisovné“ části diagramu. Imperativ noš je typický pro jihovýchodní část západočeských dialektů a více pro dialekty jihočeské, kdeţto na území přiléhajícím k námi studované pohraniční oblasti byl v ČJA mapován tvar nos, který je současně spisovný a v analýze neměl na strukturu dat velký vliv (patří mu některá z krátkých šipek blízko středu souřadnic, jejichţ popisky pro přehlednost nejsou v diagramu zobrazeny). Velmi charakteristické západočeské dialektismy bráchovo, teplejš se v diagramu nacházejí vpravo v silné korelaci s 1. ordinační osou a ve společnosti jazykových prvků, které jsme výše označili jako nespisovné; tvary typu bráchovo, teplejš měly v dotaznících celkově vysokou frekvenci a uţívali jich i respondenti, kteří jiné typicky západočeské jazykové prvky nevolili. Lexém chlapci hodnotíme, jak uţ zmíněno výše, spíše jako projev snahy o kultivované vyjadřování neţ jako západočeský dialektismus. Pro prvky, které výrazně korelují s 2. ordinační osou v dolní části diagramu, těţko hledáme jasnou společnou charakteristiku. Velká část z nich je shodná se spisovnou češtinou, ale nejsou „striktně spisovné“, v mluveném projevu mládeţe ve studované oblasti se běţně vyskytují nebo bychom je tam očekávali; a mnohdy jsou to tvary nebo lexikální prvky

222 společné většině českých nářečí v uţším smyslu. Druhou ordinační osu interpretujeme s velkým zjednodušením jako gradient mezi západočeskými dialektismy (nahoře) a prvky nářečně indiferentními (dole). V ordinačním diagramu na obr. 4 jsou symboly vzorků rozlišeny podle toho, kolik „striktně spisovných“ prvků příslušný dotazník obsahoval (opět jde o výsledek analýzy, z níţ byly „striktně spisovné“ prvky odstraněny). Zastoupení jazykových prvků shodných se spisovnou češtinou se v tomto zobrazení názorně ukazuje jako zásadní faktor, který strukturuje datový soubor podél 1. ordinační osy: zprava doleva pozorujeme jasnou stupňovitost od nejméně „spisovných“ k nejvíce „spisovným“ dotazníkům.

Obr. 4 Ordinační diagram PCA 1, 1. a 2. ordinační osa. Vstupní data bez „striktně spisovných“ jazykových prvků. Měřítko v jednotkách směrodatné odchylky. Šedá šipka: pasivně promítnutá proměnná spisovnost (počet „striktně spisovných“ prvků v dotazníku). Symboly vzorků (dotazníků) jsou rozlišeny podle počtu „striktně spisovných“ prvků, které příslušný dotazník obsahoval; legenda na pravém okraji diagramu

8.2.2 Význam socio-demografických proměnných pro strukturu v datech Pro určení vlivu doplňkových proměnných na variabilitu v datech jsme pouţili přímou gradientovou analýzu RDA. V prvním kroku šlo o výběr, které z celkových 133 dostupných proměnných zařadit do modelu pro analýzu. Program pro kaţdou z nich předběţně vypočítal vysvětlující vliv na variabilitu v datech a statistické ukazatele. V tabulce 53 jsou shrnuty proměnné, jejichţ vliv byl v tomto kroku vyhodnocen jako statisticky významný.

223

Tab. 53 Analýza RDA, vstupní data bez „striktně spisovných“ jazykových prvků. Statistická charakteristika doplňkových proměnných před provedením přímé gradientové analýzy.

p (korekce: false proměnná vysvětlená variabilita v % F-statistika discovery rate) spisovnost 19,1 30,7 0,02 lokalita Stříbro 3,0 4,4 0,02 televize_sum 1,9 2,8 0,02 četba_sum 1,8 2,6 0,02 četba (koníček) 1,7 2,5 0,02 původ Rusko 1,4 2,0 0,03 pasivní koníčky 1,3 1,9 0,06 lokalita Stráţ 1,3 1,9 0,02 počítač (koníček) 1,3 1,9 0,03 pohlaví 1,3 1,9 0,05 původ slovanské země 1,2 1,8 0,07 televize seriály 1,2 1,8 0,06 lokalita Karlovy Vary 1,2 1,7 0,06 lokalita Planá 1,1 1,7 0,06 sport (koníček) 1,1 1,6 0,08

Zbývající doplňkové proměnné nebyly na hladině p < 0,1 statisticky významné. Kromě proměnné spisovnost je předpokládaný přínos jednotlivých proměnných k vysvětlení variability datového souboru velmi malý. Proměnná spisovnost nebyla měřena nezávisle, nýbrţ vypočítána z přímo ordinovaných dat (jazykových prvků), proto by její pouţití v modelu pro přímou ordinaci bylo matematicky nesprávné (analýza kruhem). Dále nemohly být zahrnuty proměnné počítač (koníček) (jiţ obsaţena v proměnné pasivní koníčky), původ slovanské země (proměnná původ Rusko je v ní obsaţena; proměnné původ Rusko jsme dali přednost jako statisticky silnější) a televize seriály (jiţ obsaţena v proměnné televize_sum). Ostatních 11 proměnných jsme zahrnuli do modelu pro analýzu RDA. Její výsledky shrnuje tabulka 54:

Tab. 54 Analýza RDA, vstupní data bez „striktně spisovných“ jazykových prvků. 1. – 11. ordinační osa jsou kanonické, ostatní ordinační osy jsou nekanonické (vysvětlení v textu). 1. osa 11. osa 12. osa 13. osa 14. osa vlastní číslo osy 0,0210 0,0017 0,0930 0,0287 0,0272 vysvětlená variabilita 2,10 % 0,17 % zachycená variabilita 9,30 % 2,87 % 2,72 % kumulativní variabilita 6,47 % 15,77 % 18,64 % 21,36 %

Na základě 11 přímo ordinovaných proměnných program vypočítal 11 tzv. kanonických (téţ omezených) ordinačních os, strukturujících datový soubor podle vlivu těchto přímých proměnných. Neznamená to, ţe by konkrétní ordinační osy přímo vystihovaly vliv konkrétních proměnných (to by platilo, pouze pokud by proměnné navzájem nebyly vůbec 224 korelované), ale 1. ordinační osa vyjadřuje nejsilnější gradient zachycený všemi přímými proměnnými společně, 2. ordinační osa druhý nejsilnější gradient nezávislý na prvním atd. V tabulce jsou zobrazeny hodnoty pro 1. a 11. ordinační osu (poslední, která je ještě kanonická). Hodnota kumulativní variability pro 11. osu ukazuje, ţe model vytvořený na základě 11 vybraných doplňkových proměnných vysvětlil 6,47 % variability v datovém souboru. Dvanáctá ordinační osa a všechny další jsou tzv. nekanonické (téţ neomezené): vystihují nejvýznamnější směry variability, která v datech zůstává po odečtení vlivu přímých proměnných. Variabilita zachycená 12. (první nekanonickou) osou je 9,3 %, tedy větší neţ variabilita vysvětlená všemi přímými proměnnými společně. Znamená to, ţe analyzované přímé proměnné jsou pro vystiţení variability v datech velmi slabé: na strukturu našich dat mají větší vliv jiné faktory neţ ty, které jsme zjišťovali a testovali v této analýze. Srovnání 12., 13. a 14. ordinační osy RDA s 1., 2. a 3. ordinační osou PCA (viz výše tabulku 51) ukazuje podobný poměr. Předpokládáme, ţe na nejsilnějším gradientu (v analýze RDA 12. ordinační osa) se opět výrazně podílí míra spisovnosti v dotaznících vyplněných respondenty. Ordinační diagram na obr. 5 ukazuje rozloţení doplňkových proměnných v datovém prostoru. Pro přehlednost jsou popisky uvedeny pouze u proměnných s delšími vektory a u všech lokalit; proměnné, jejichţ vliv se v analýze RDA ukázal jako statisticky významný (viz tab. 53), jsou tučně fialově zvýrazněné. Měřítko je stejné jako na předchozích obrázcích a pro srovnání byly v diagramu ponechány vektory přímo ordinovaných proměnných, jazykových prvků (modré přerušované šipky). Kategoriální proměnné vyznačené symboly – lokality a pohlaví – jsou v prostoru tvořeném našimi daty rozmístěny poměrně výrazně, a to včetně těch, které se v přímé gradientové analýze neukázaly jako statisticky významné; k jejich interpretaci se vrátíme níţe. Numerické proměnné vyznačené šipkami mají kromě proměnné spisovnost velmi krátké vektory, coţ stejně jako numerické výsledky analýzy RDA ukazuje, ţe jejich vliv na variabilitu v datech je malý.

225

1.0 Stráž Obr. 5 Ordinační diagram PCA 1, 1. a 2. ordinační osa. Lázně Kynžvart Vstupní data bez „striktně časopisy technické, počítačové spisovných“ jazykových prv- časopisy zájmové Stříbro ků. Měřítko v jednotkách Planá původ Nizozemsko směrodatné odchylky. Plné skládání písní, hraní s kapelou rybaření šipky: numerické doplňkové původ západní Čechy s partnerem talentové show četba detektivky, thrillery proměnné, pasivně promítnu- původ Slovensko Žlutice původ Čechy té. Barevné symboly: katego- chlapci riální doplňkové proměnné,

Teplá Chodov pasivně promítnuté. Fialově původ slovanské země Cheb a tučně: proměnné se stati- nedívá se na televizi Tachov sticky významným vlivem v analýze RDA (viz tab. 53 spisovnost původ Rusko a komentář v textu). Modré dívky původ Bosna a Hercegovina přerušované šipky: vektory Ostrov Březová původ jižní Morava jazykových prvků. četba (koníček) Aš původ Německo tvořivá činnost počítač (koníček) výtvarná činnost televize (koníček) komediální seriály seriály pasivní koníčky Nejdek sport (koníček) četba fantasy četba_sum Kraslice hra na hudební nástroj, zpěv televize_sum hudba Luby

Karlovy Vary 2. osa PCA 2. osa

-1.0 -1.0 1. osa PCA 1.0

Popsaná analýza ukázala, ţe socio-demografické údaje, které jsme o respondentech zjišťovali, nebyly v našem výzkumu příliš dobrými prediktory pro charakteristiku projevu mladých mluvčích. Ordinační diagramy zachycující jednotlivé skupiny zjišťovaných údajů tedy zařazujeme a komentujeme pouze pro ilustraci, rozhodně z nich nelze vyvozovat obecně platné závěry. Aby bylo rozmístění prvků s velmi krátkými gradienty v ordinačním diagramu zřetelné, je na dalších obrázcích pouţito detailnější měřítko, viz čísla u os. Ţádná z proměnných v kategorii Stěhování neměla statisticky významný vliv na variabilitu v datech a jejich vektory byly velmi krátké, proto se této skupině proměnných zvlášť nevěnujeme.

226

západní Čechy Obr. 6 Ordinační diagram PCA 0.15 Původ rodiny 1, 1. a 2. ordinační osa. Vstupní Nizozemsko data bez „striktně spisovných“ jazykových prvků. Měřítko v jednotkách směrodatné odchylky. Šipky zachycují vektory Slovensko Čechy doplňkových proměnných a Vietnam severní Čechy jsou pasivně promítnuté. Pro- Bulharsko měnné slovanské země, Čechy, slovanské země severovýchodní Čechy Morava (tučné barevné šipky) západočeské pohraničí jsou součtem více proměnných. Bělorusko jižní Čechy Rusko Polsko severní Morava, Slezsko Rumunsko (Banát) střední Čechy Ukrajina Bosna a Hercegovina střední Morava

Maďarsko Chorvatsko Francie Morava

jižní Morava

2. osa PCA

Německo -0.15 -0.20 1. osa PCA 0.15

Původ rodiny (obr. 6). Původ rodiny ze slovanských zemí (mimo ČR) koreluje s 1. ordinační osou ve směru „spisovnost“. Pokud některý z rodičů nebo prarodičů respondenta pochází z jiné slovanské země a hovoří jiným neţ českým jazykem, ale přitom jde o jazyk pro českého mluvčího srozumitelný, je moţné, ţe v rodině probíhá vícejazyčná kaţdodenní komunikace – tuto situaci předpokládáme zejména pro slovenštinu. Nebo, coţ bychom povaţovali za pravděpodobné pro východoslovanské a jihoslovanské jazyky, se „jinojazyčný“ rodinný příslušník snaţí mluvit česky, ale pouţívá přitom některé gramatické a lexikální prvky ze svého rodného jazyka. Je-li v domácnosti taková jazyková situace, jazykové povědomí našeho mladého respondenta můţe být nejisté a spisovná čeština s pevnými pravidly pro něj můţe být oporou, k níţ se uchyluje podvědomě, ale moţná i záměrně jako k „lingua franca“ – srov. zjištění Kloferové (2000, s. 99), ţe v severomoravském pohraničí se při míšení osídlenců různého nářečního původu prosadila v běţné komunikaci právě spisovná čeština. Pokud rodič nebo prarodič pochází z jiné cizí země a mluví neslovanským jazykem (německy, nizozemsky, francouzsky, vietnamsky), je odlišnost od češtiny natolik velká, ţe na projev dítěte v češtině interferenční vliv patrně nemá. Pokud jsou cizinci oba rodiče (v případě

227 této analýzy 1 respondent z ruské rodiny a 2 respondenti z vietnamských rodin267), v domácnosti se pravděpodobně nemluví česky vůbec a čeština tohoto dítěte je nejvíce ovlivněna mluvou jeho vrstevníků, s nimiţ komunikuje česky, proto bychom u takového respondenta příklon ke spisovnému vyjadřování nepředpokládali.268 Kloferová (1997, s. 252) však v severomoravském pohraničí zjistila, ţe děti z rodin polského, německého, romského a řeckého jazykového původu se silně přikláněly ke spisovnému vyjadřování. Musíme znovu zdůraznit, ţe původ některého rodinného příslušníka z cizí země uvedla v našem výzkumu jen menšina respondentů, často bez upřesnění, zda jde o matku, otce, prarodiče nebo ještě vzdálenější předky – proto v analýze nebyla pouţita jemnější kategorizace – a vektory všech proměnných z kategorie „původ rodiny“ jsou velmi krátké, proto má naše interpretace spíše charakter úvahy. Vektor proměnné západočeské pohraničí koreluje s 1. ordinační osou ve směru „nespisovnost“. Srovnání s obr. 3 ukazuje, ţe v této části ordinačního diagramu se soustředily jazykové prvky nejvíce charakteristické pro mluvený projev mládeţe v pohraničí: nespisovné, ale většinou ne západočeské dialektismy, spíše prvky společné českým nářečím v uţším smyslu. Proměnná západní Čechy směřuje do pravého horního kvadrantu diagramu, kde se koncentrovaly především vzorky ze Stříbra (srov. obr. 1 a níţe obr. 10), a v horní části diagramu byly více zastoupeny západočeské dialektismy, takţe tento gradient je dobře vysvětlitelný. Proměnná Morava koreluje s 2. ordinační osou ve směru „nářečně indiferentní jazykové prvky“, coţ je také očekávatelné v situaci, kdy opačný pól osy obsazují prvky charakteristicky západočeské. Moravismy se v datech objevily jen výjimečně (vajce, roţnout) a neměly na strukturaci dat větší vliv.

Trávení volného času (obr. 7). Vektory proměnných četba, psaní a vzdělávání (druhá a třetí z uvedených mají obzvlášť krátké vektory) směřují do levé, „spisovné“ části ordinačního diagramu a současně do oblasti nářečně indiferentních jazykových prvků. Vliv těchto zájmů na kultivaci jazykového projevu mladých mluvčích a jeho oproštění od příznakových dialektismů by byl nasnadě. Intepretaci však musíme relativizovat opět poukazem na velmi slabý vliv těchto proměnných na strukturu dat – přestoţe proměnná koníček četba byla mezi statisticky významnými v analýze RDA – a srovnáním s dalšími

267 Dále šlo o jednoho respondenta ze smíšeného česko-vietnamského páru. Dotazníky vyplněné ostatními respondenty vietnamského původu byly z analýzy vyřazeny pro neúplné vyplnění. 268 Takovou zkušenost má JN se svými středoškolskými spoluţáky vietnamské národnosti, kteří se česky naučili ve věku 8–10 let a jejichţ běţná mluva se v hláskosloví a tvarosloví nijak nepřichylovala ke spisovné češtině, nýbrţ pouţívali stejné prostředky jako jejich spoluţáci – rodilí Češi. 228 pozitivně korelovanými proměnnými: není zřejmé, proč by sklon ke spisovnému projevu měl být posilován hraním počítačových her, zálibou ve večírcích a silových sportech. Sledování televize a trávení času na internetu směřují nevýrazně do nespisovné oblasti ordinačního diagramu. Proměnné vyjadřující trávení volného času nejvíce korelují s 2. ordinační osou ve směru „dolů – nářečně indiferentní jazykové prvky“; bylo by to vysvětlitelné pro činnosti spíše individuální (hraní na hudební nástroj, výtvarná činnost, počítač, sledování televize), při kterých mluvčí nekomunikuje s jinými lidmi a oblastní jazykový úzus nemůţe působit na jeho projev – tímto směrem jsou však obráceny i vektory kolektivních činností (kolektivní sport, chození ven s kamarády). Vektory proměnných korelujících se směry „západočeské dialektismy“ (horní část diagramu) a „nespisovnost“ (pravá část diagramu) jsou obzvlášť krátké a ţádnou interpretaci nenabízejí.

0.1 skládání písní, hraní s kapelou rybaření Koníčky s partnerem Obr. 7 Ordinační diagram PCA 1, 1. a 2. ordinační osa. Vstupní data bez „striktně spisovných“ jazykových prv- kino pohyb v přírodě ků. Měřítko v jednotkách směrodatné odchylky. Šipky zachycují vektory zvířata doplňkových proměnných a jsou opravování pasivně promítnuté. Proměnné sport, programování vaření pes počítačové hry pasivní koníčky, počítač, tvořivá psaní závodní individuální sport činnost, aktivity v kolektivu, hudba večírky koně silový sport závodní kolektivní sport a zvířata (tučné barevné šipky) jsou spánek, odpočinek vzdělávání poslech hudby součtem více proměnných. internet sport chození ven aktivity v kolektivu rekreační sport tanec

četba tvořivá činnost výtvarná činnost televize počítač pasivní koníčky hra na hudební nástroj, zpěv

2. osa PCA 2. osa hudba

-0.3 -0.25 1. osa PCA 0.10

Četba (obr. 8). Proměnná četba_sum byla přiřazena všem respondentům (vzorkům tvořeným jimi vyplněnými dotazníky), kteří uvedli alespoň jeden oblíbený kniţní nebo časopisecký titul. Její vektor směřuje mírně do levé, „spisovné“ části ordinačního diagramu, více však koreluje s 2. ordinační osou ve směru „dolů – nářečně indiferentní jazykové prvky“. To bychom mohli očekávat u všech proměnných vztahujících se k četbě, protoţe současná literatura hojně vyuţívá prvků obecné češtiny a lze se setkat i s díly stylizovanými do určitého

229

(inter)dialektu, např. slezského, rozhodně však není běţné uţívání západočeských dialektismů v typech literatury, kterou naši respondenti uváděli (upírské a dívčí romány). Korelace proměnných klasická a naučná četba se směrem „spisovnost“ by byla logická, spíše neţ přímo o vlivu jazyka klasické literatury a encyklopedií na mluvu čtenářů bychom uvaţovali o tom, ţe takovou četbu si vybírají mladí lidé s vyššími sociokulturními standardy a inklinací ke kultivovanému vyjadřování; jako vůbec „nejspisovnější“ typ četby se ovšem v tomto diagramu jeví komiks, coţ naznačenou interpretaci relativizuje. Můţeme tedy opět pouze konstatovat, ţe vektory proměnných vyjadřujících jednotlivé druhy četby i vektor proměnné nečte nic jsou velice krátké, v přímé gradientové analýze ţádná z nich nebyla statisticky významná, a jejich vztah k projevu respondentů lze jen těţko smysluplně interpretovat.

0.2 Obr. 8 Ordinační diagram PCA 1, 1. a 2. ordinační Četba osa. Vstupní data bez „striktně spisovných“ jazykových prvků. Měřítko v jednotkách směrodatné odchylky. Šipky zachycují vektory doplňkových časopisy zájmové proměnných a jsou pasivně promítnuté. Proměnná časopisy technické, počítačové četba_sum (tučná zelená šipka) je součtem více proměnných. detektivky, thrillery bulvár

duchařská, horor časopisy mužské

humoristická Televize (obr. 9). Podobně jako u četby klasická nečte nic komiks sport nás nepřekvapuje, ţe vektory většiny naučná dětská příběhová dívčí, ženská dobrodružná proměnných vztahujících se ke sledování životní příběhy

motorismus televize směřují do dolní části ordinačního diagramu, kterou jsme interpretovali jako „nářečně indiferentní“ – v televizi se často hovoří nespisovně, ne však západočeskými

fantasy dialekty. Úzus mluvy v televizních pořadech 2. osa PCA 2.

četba_sum podle našeho názoru můţe ovlivnit mluvu

-0.3 mládeţe více neţ četba právě proto, ţe jde -0.15 1. osa PCA 0.15 o jazyk mluvený, mladí lidé s oblibou citují „hlášky“ z populárních pořadů, napodobují způsob mluvy osobností známých z televize ap. Vektor proměnné televize_sum zastupující všechny respondenty, kteří uvedli nějaký oblíbený televizní pořad, má velmi podobný průběh jako vektor proměnné četba_sum na předchozím ordinačním diagramu, koreluje více s 2. ordinační osou a je jen mírně ukloněn směrem „vlevo

230

– spisovnost“ – připomeňme, ţe na obr. 7 věnovaném koníčkům směřovala proměnná televize spíše mírně k nespisovnosti.

0.1 Obr. 9 Ordinační diagram PCA 1, 1. a 2. ordinační osa. Vstupní data bez „striktně spisovných“ talentové show jazykových prvků. Měřítko v jednotkách směrodatné filmy odchylky. Šipky zachycují vektory doplňkových reality show proměnných a jsou pasivně promítnuté. Proměnné televize_sum, seriály a reality show (tučné barevné kriminální seriály šipky) jsou součtem více proměnných. romantické, vztahové seriály vědomostní soutěže sport magazíny nedívá se na televizi Korelace proměnné vědomostní soutěţe s 1. ordinační osou ve směru „nespisovnost“ nás dokumenty hudba talkshow překvapila, očekávali bychom opak (vektor je sci-fi, fantasy seriály však krátký). Korelace proměnné nedívá se na televizi se směrem „spisovnost“ je komediální seriály lékařské seriály pozoruhodná. Při pohledu na předchozí

seriály ordinační diagramy bychom mohli spekulovat, ţe tito respondenti dávají ve svém volném čase

2. osa PCA 2. před televizí přednost četbě (klasické a naučné Televize

televize_sum literatury, ale téţ komiksů – obr. 8), vlastní -0.3

-0.15 1. osa PCA 0.10 literární tvorbě, ale téţ hraní počítačových her (obr. 7) nebo konverzaci se svými předky ze slovanských zemí (obr. 6) ve spisovné češtině. Toto tvrzení je záměrně poněkud neváţné, podobně jako smyšlený příklad s nářečními prvky a metrem na s. 211, a chce názorně ukázat, ţe mezi proměnnými, jejichţ vliv v analýze se ukázal být velmi slabý, lze těţko hledat smysluplné vzájemné vztahy a větší roli zřejmě hraje náhoda.

Lokalita a počet obyvatel (obr. 10). Vektor proměnné počet obyvatel je mimořádně krátký, coţ ukazuje, ţe v našem výzkumném vzorku nemá smysl hledat společné charakteristiky projevu mluvčích z menších osad či velkých měst. Naproti tomu rozmístění symbolů pro jednotlivé lokality určitý smysl dává, coţ se ukazovalo uţ na obr. 1 zachycujícím pozici všech analyzovaných vzorků s grafickým rozlišením podle lokalit – symboly na obr. 10 představují těţiště takto definovaných skupin vzorků. Symboly lokalit jsou rozmístěny především podél 2. ordinační osy, kterou jsme interpretovali jako gradient „západočeské dialektismy – nářečně indiferentní jazykové prvky“. V horní, „západočeské“ části ordinačního diagramu se nacházejí lokality Stříbro, Stráţ, Planá, Lázně Kynţvart a Ţlutice, které

231 jsou geograficky situovány v jiţní části naší zájmové oblasti, blízko západočeského vnitrozemí s kontinuitou nářečního vývoje. Zvlášť chceme upozornit na Ţlutice, které leţí ze všech studovaných lokalit nejvíce na východ, přesto se projev tamních respondentů jeví jako více „západočeský“ neţ např. v Chebu nebo i v Tachově. Naše výsledky se zřejmě shodují se zjištěním Utěšeného (1973) a Kloferové (1997, s. 255; 2000, s. 104) ze severní Moravy, ţe výskyt dialektismů je nejvyšší v lokalitách blízko vnitrozemí a s rostoucí vzdáleností klesá. Především respondenti ze Stříbra častěji uváděli původ rodičů nebo prarodičů ze západočeského vnitrozemí (srov. obr. 6), a je tudíţ pravděpodobné, ţe v jejich domácnostech jsou některé západočeské dialektismy uţívány i z tohoto důvodu. V kapitolách 4., 5. a 7. podávajících charakteristiku mluvy mládeţe ve zkoumané oblasti jsme opakovaně upozorňovali na výskyt západočeských dialektismů právě u respondentů ze Stříbra, podobně ve Stráţi – srov. také frekvenční tabulku v příloze A. Relativně „západočeský“ charakter projevu respondentů z jiţněji poloţených lokalit ve srovnání s průměrem celého datového souboru je dobře vysvětlitelný. Proměnné Stříbro, Stráţ a Planá byly v přímé gradientové analýze RDA statisticky významné; předpokládáme, ţe společně vysvětlují část variability zachycené 2. (svislou) ordinační osou nepřímé gradientové analýzy PCA.

Obr. 10 Ordinační diagram PCA 1, 1. a 2. 1.0 Stráž ordinační osa. Vstupní data bez „striktně spisovných“ jazykových prvků. Měřítko v jednotkách směrodatné odchylky. Šipka Lázně Kynžvart zachycuje vektor numerické doplňkové proměnné počet obyvatel a je pasivně promítnutá. Barevné Stříbro Planá symboly zachycují pozici kategoriálních proměnných lokalita a pohlaví a jsou pasivně promítnuté.

Žlutice Další lokality z jiţní části výzkumné chlapci oblasti, Tachov a Teplá, jsou v diagramu Teplá Chodov Cheb situovány v blízkosti středu souřadnic, Tachov tedy z hlediska polarity „západočeské počet obyvatel dívky Ostrov dialektismy – nářečně indiferentní Březová Aš jazykové prvky“ v neutrální zóně. Podobnou pozici mají lokality Cheb Nejdek Kraslice a Chodov. Tachov a Cheb jsou okresní

Luby města, v nichţ lze předpokládat větší míru 2. osa PCA 2. Karlovy Vary migrace a další nivelizační tlaky na mluvu

-1.0 obyvatel. Na obr. 1 jsme navíc viděli, ţe

-0.6 1. osa PCA 0.6

232 vzorky z Teplé, Tachova a Chodova byly v podstatě rovnoměrně rozloţené po celé ploše diagramu a na rozdíl např. od Stříbra netvořily příliš soudrţný shluk, takţe na obr. 10 jde o průměry z dat s velkým rozptylem a moţnost jejich intepretace je omezená. Zbývající lokality ze severní části zkoumaného území jsou v diagramu situovány v dolní, „nářečně indiferentní“ části. Poloha Kraslic, Lubů a Nejdku téměř na státní hranici s Německem a poloha jejich symbolů v dolní části diagramu jsou v dobré shodě. K „nářečně indiferentnímu“ pólu 2. ordinační osy se nejvíce blíţí Karlovy Vary – také tato proměnná byla v přímé gradientové analýze (tab. 53) statisticky významná. Jde o nejlidnatější město ve výzkumu, krajské centrum průmyslu i sluţeb a ještě navíc město lázeňské, tedy s velkým pohybem obyvatel, a s početnými národnostními menšinami (znovu připomeňme, ţe podíl nečeského obyvatelstva je v Karlových Varech druhý nejvyšší po Praze – srov. s. 75). Předpokládáme, ţe všechny tyto faktory se podílejí na nivelizaci mluvy tamních obyvatel směrem k nářeční bezpříznakovosti,269 ale moţná i ke spisovnosti: k levému „spisovnému“ pólu diagramu se nejvíce blíţí symboly obou lázeňských lokalit Karlových Varů a Lázní Kynţvart (strukturace lokalit podél 1. ordinační osy je ovšem mnohem méně výrazná neţ podél 2. ordinační osy). Další lázeňská města v oblasti nebyla do výzkumu zahrnuta právě kvůli předpokladu menší stability jejich osídlení; domníváme se, ţe například jazykový obraz Mariánských Lázní by se více blíţil Karlovým Varům neţ geograficky bliţší Plané. Ukazuje se, ţe rozdělení vzorků podle lokalit má v analýze smysl, přestoţe to při prvním pohledu na vyplněné dotazníky tak nevypadalo. S určitým zjednodušením můţeme říci, ţe respondenti z lokalit v blízkosti západočeského vnitrozemí pouţívají i v psaném projevu více západočeských dialektismů neţ respondenti z lokalit vzdálenějších; gradient jih – sever je přitom zřejmě významnější neţ gradient západ – východ.

Pohlaví (obr. 10). Symboly chlapci a dívky v ordinačním diagramu vyznačují, stejně jako v případě lokalit, těţiště takto definovaných skupin vzorků v datovém prostoru. Oba se nacházejí blízko středu souřadnic, diference v projevu podle pohlaví tedy nejsou příliš velké (v přímé gradientové analýze však proměnná pohlaví figurovala jako statisticky významná). Korelace s 2. ordinační osou je silnější neţ s 1. ordinační osou, projev chlapců se z tohoto pohledu jeví jako více „západočeský“. Mohli bychom uvaţovat o tom, ţe chlapci k vyplnění dotazníku přistupovali spontánněji a jejich odpovědi více reflektovaly skutečný úzus jejich

269 Bezpříznakovost je relativní vzhledem k našemu výzkumnému vzorku. Právě v Karlových Varech se např. u dvou respondentů v dotazníku vyskytl nářeční tvar s Katčino bundou, jinak v materiálu velice vzácný (srov. frekvenční tabulku v příloze A). 233 mluvy, kdeţto dívky více dbaly na sebeprezentaci a vyhýbaly se příznakovým dialektismům, které pociťovaly jako neprestiţní; podobně pro německou jazykovou situaci Bergmann 1989, také Dejmek (1987, s. 76) v Hradci Králové nalezl některé oblastní jevy častěji v projevu chlapců, ale zdůraznil, ţe v tom nevidí reálné opodstatnění. Někteří lingvisté ve svých výzkumech zjistili, ţe v projevu chlapců se vyskytuje více nespisovných prvků neţ v projevu dívek (Sojka 2013, s. 148) a ţe ţeny preferují prestiţnější spisovné vyjadřování více neţ muţi (Svobodová a kol. 2011, s. 117; Chromý 2015 o uţívání protetického v aj.); v naší analýze se rozdíl v míře spisovnosti mezi oběma skupinami jeví jako zanedbatelný.

8.3 Zhodnocení výsledků Gradientová analýza údajů z jazykových dotazníků přinesla podle našeho názoru zajímavé výsledky. Především se ukázalo, ţe v datech, která se nám při pročítání vyplněných dotazníků jevila jako amorfní a náhodně promíchaná, přesto existuje interpretovatelná struktura. V ordinačních diagramech se vytvořily shluky jazykových prvků definovatelné podle určitých kritérií, zejména jazykové prvky shodné se spisovnou češtinou a jazykové prvky výrazně nespisovné se od sebe zřetelně oddělovaly a polarizovaly datový soubor ve shodě s nejvýznamnějším směrem variability, který se ukázal jako výsledek výpočtového algoritmu. Existence struktury v datech znamená, ţe i odpovědi respondentů v dotaznících byly strukturované. Respondenti se sklony ke spisovnějšímu vyjadřování volili tvary shodné se spisovnou češtinou opakovaně, pro různá zkoumaná slova, různé slovní druhy ap., a naopak; chaotický výběr prvků z různých jazykových útvarů nebyl běţnou strategií při vyplňování dotazníkových poloţek. V úvodu této kapitoly jsme poloţili tři otázky, na které se nyní pokusíme odpovědět.

8.3.1 Rozdíly v projevu respondentů mezi lokalitami Rozdíly mezi lokalitami se v ordinačních diagramech projevily. Nejsou tak výrazné, ţe by bylo moţné určovat jazykové prvky specifické pro určitou lokalitu a vymezit na mapě pohraničí izoglosy, jde spíše o mírné posuny v rámci kontinua. Jeden z krajních pólů tohoto kontinua reprezentují lokality Stříbro, Stráţ, Planá a Lázně Kynţvart, tedy lokality z jihozápadní části studované oblasti, blíţe k západočeskému vnitrozemí; druhý pól obsazují Karlovy Vary, Kraslice, Nejdek a Luby, lokality ze severní části území. Jako nejkompaktnější se projevila skupina vzorků ze Stříbra. Pokud hovoříme o rozdílech mezi lokalitami, platí to pro většinu nebo průměr vzorků od respondentů z dané lokality: při pohledu na obr. 1 je zřejmé, ţe v oblasti středu souřadnic (průměru celého souboru dotazníků) se setkávají

234 zástupci všech lokalit, a na druhou stranu např. v oblasti koncentrace vzorků ze Stříbra lze najít i ojedinělé zástupce Kraslic či Ostrova (tedy zástupce z hlediska většiny jejich lokality netypické) a naopak. Gradient, podél nějţ jsou lokality rozmístěny, jsme ztotoţnili s 2. (svislou) ordinační osou a tu jsme na základě rozloţení vektorů jazykových prvků interpretovali jako gradient mezi větším zastoupením západočeských dialektismů (horní část diagramu, lokality z jihozápadní části studovaného území) a projevem nářečně indiferentním (dolní část diagramu, severní lokality). Větší zastoupení nářečních prvků v lokalitách blíţe k vnitrozemí zjistili také Kloferová (1997, 2000) a Utěšený (1973) na severní Moravě. Není to zjištění překvapivé, ale není ani triviální. V západočeském pohraničí byla jazyková situace od počátku osídlování homogennější neţ na severní Moravě; většinu osadníků tvořili lidé z oblasti dialektů jihozápadočeských, případně středočeských (s. 46), mezi nimiţ uţ tehdy byly mnohem menší rozdíly neţ mezi skupinami moravských a slezských dialektů. Během několika desetiletí, která dělí dobu výzkumů v severomoravském pohraničí od našeho výzkumu, nivelizace regionálních rozdílů pokročila a dále pokračuje. Mladí lidé z celé studované oblasti čtou stejné knihy, sledují stejné televizní seriály a mají podobné koníčky, v čemţ se velmi pravděpodobně neliší od svých vrstevníků z jiných částí České republiky: recipují to, co je právě v módě. Mládeţ z různých částí pohraničí přichází navzájem i do přímého kontaktu – účastní se meziškolních soutěţí, jezdí za nákupy a zábavou do krajských měst,270 komunikuje spolu prostřednictvím internetu. Údaje o stěhování našich respondentů a původu jejich rodičů (viz kap. 3.2) ukázaly, ţe v pohraničí je i v současné době významná migrace. Za těchto okolností bychom nemohli být překvapeni, pokud by se v mluvě respondentů z jednotlivých lokalit neukázaly vůbec ţádné rozdíly. To, ţe určité rozdíly existují, ze všech sledovaných ukazatelů jsou nejvíce vázány právě na lokalitu (spádovou oblast školy) a navíc na geografické vztahy mezi lokalitami a jejich polohu vůči vnitrozemí, povaţujeme tedy za výsledek hodný pozornosti. Pokud jde o gradient spisovnosti – nespisovnosti (1. ordinační osu), jsou rozdíly mezi lokalitami mnohem menší. Při pohledu na ordinační diagram na obr. 1 jsou vzorky z jednotlivých lokalit převáţně rozprostřeny podél celé 1. ordinační osy. Ke spisovnému pólu se nejvíce blíţí těţiště skupin vzorků z Karlových Varů a Lázní Kynţvart, kde bychom mohli uvaţovat o větším počtu cizinců, o fluktuacích v souvislosti s lázeňským provozem a o preferenci spisovného vyjadřování v takové situaci. Spíše však dospíváme k závěru, ţe

270 Tyto skutečnosti byly potvrzeny v rozhovorech s respondenty. 235 z hlediska spisovnosti a nespisovnosti nejsou mezi lokalitami v západočeském pohraničí významné rozdíly a nevidíme ani ţádný zásadní důvod, proč by měly být.

8.3.2 Socio-demografické údaje Údaje, které jsme zjišťovali o respondentech, se v analýze neukázaly jako podstatné pro charakteristiku jejich projevu. Především faktory související s ţivotním stylem – trávení volného času, četba, sledování televize –, které si mladí lidé sami vybírají, se do diferencí v projevu jednotlivých respondentů promítly velice málo. Konstatovali jsme, ţe v této oblasti byly odpovědi většiny respondentů z různých lokalit velmi podobné. Mírně větší přínos pro analýzu měly charakteristiky, které respondenti sami ovlivnit nemohli: bydliště (resp. spádový obvod školy) a původ rodiny. Proměnná lokalita byla pro vysvětlení struktury dat vůbec nejpřínosnější ze všech údajů nezávisle zjišťovaných o respondentech; velikost bydliště podle počtu obyvatel naopak roli nehrála, přestoţe bychom mohli předpokládat, ţe jazykový projev respondentů z větších měst bude nivelizovanější a v malých obcích se vyskytne více lokálně specifických jazykových prvků. Proměnné vyjadřující původ rodin respondentů měly celkově malý vliv na variabilitu v datech. Jako statisticky významné se projevily kategorie původu slovanské země a Rusko, navzájem silně korelované a korelující s 1. ordinační osou ve směru spisovnost (srov. obr. 6); intepretaci této situace, o kterou jsme se pokusili v komentáři k příslušnému ordinačnímu diagramu, však nepovaţujeme za uspokojivou. Naproti tomu korelace původu rodiny ze západočeského vnitrozemí s lokalitami blízkými k vnitrozemí a s větším výskytem západočeských dialektismů a na druhé straně původ rodiny z Moravy v korelaci s nářečně indiferentním projevem jsou v dobré shodě, ţádná z těchto proměnných ale nebyla statisticky významná. Podle Bachmannové (1997b, s. 191) byla pro míru zastoupení nářečních prvků v projevu mládeţe v Podkrkonoší rozhodující dlouhodobá zakotvenost rodiny v místním prostředí a přímý jazykový vliv prarodičů-nositelů zachovalejší formy dialektu. Pokud bychom u některé skupiny respondentů vymezené podle původu očekávali výrazněji odlišný projev od ostatních, byli by to vzhledem k velké jazykové, částečně i kulturní odlišnosti respondenti vietnamského původu. V analýze se však proměnná původu Vietnam projevila jako jedna z nejslabších. Částečně můţe jít o artefakt analýzy: z původně větší skupiny respondentů vietnamského původu zůstaly v analýze pouze tři dotazníky (dva z těchto respondentů uvedli vietnamský původ obou rodičů, jeden pocházel ze smíšeného česko-vietnamského svazku), ostatní byly během úpravy dat vyloučeny pro neúplné nebo výrazně irelevantní vyplnění dotazníku. U původců vyloučených dotazníků lze alespoň

236 v některých případech předpokládat, ţe příčinou špatného vyplnění byla jejich nedostatečná znalost češtiny.271 Na základě výsledků gradientové analýzy dospíváme k závěru, ţe pokud mladí obyvatelé západočeského pohraničí z vietnamských rodin zvládli češtinu natolik dobře, aby dokázali předloţený dotazník úplně a relevantně vyplnit, je jejich běţně mluvený projev – přinejmenším v písemné formě, která nezachytí případné diference ve zvukových charakteristikách řeči – od rodilých Čechů neodlišitelný. Utěšený (1970, s. 50) uvaţuje o tom, ţe oblastní jazykovou normu mohou nejlépe odráţet právě cizinci, kteří se česky naučili in situ. Z faktorů, které jsme u respondentů nezjišťovali, je v literatuře diskutován zejména vliv vzdělání (Kravčišinová a Bednářová 1968, s. 309; Brabcová 1973, s. 16; Dejmek 1976, s. 195; 1981, s. 111; Krčmová 1981, s. 88; Kloferová 1997, s. 253),272 v případě mladých mluvčích pak vzdělání jejich rodičů. Krčmová (1981, s. 183) zjistila, ţe v projevu brněnských dětí z rodin inteligence se vyskytovalo více obecněčeských prvků, u dětí z dělnických rodin bylo významnější zastoupení tradičních nářečních prvků a prvky vyhraněně spisovné se vyskytovaly u obou skupin ve stejné míře; Dejmek (1987, s. 76) u mládeţe v Hradci Králové jednoznačný vztah mezi charakteristikami jejich projevu a vzděláním jejich rodičů nenašel. Domníváme se, ţe v našem případě by faktor vzdělání rodičů, resp. kulturního klimatu v rodině mohla částečně odráţet volba četby, televizních pořadů a koníčků našimi mladými respondenty. Některé záliby, které bychom mohli označit jako intelektuální – speciální obliba četby, tvůrčí psaní, vzdělávací aktivity (obr. 7), četba klasické a naučné literatury (obr. 8) –, mírně korelovaly se směry ke spisovnosti a menší nářeční příznakovosti, ale jejich vliv v analýze byl mimořádně slabý. Uzavíráme tedy konstatováním, ţe vliv intelektuálnosti rodiny na mluvu mládeţe jsme neprokázali.

8.3.3 Hlavní zdroje variability v datech Hlavním zdrojem variability byla podle naší interpretace polarita spisovnost – nespisovnost. Z jednotlivých jazykových prvků se na tomto gradientu nejvíce podílely koncovky adjektiv a zájmen s -é v pozici, kde česká nářečí v uţším smyslu mají -í, a aţ kniţní tvary já nemohu, my bychom ap., které se v nahrávkách mluveného projevu mládeţe vůbec

271 Respondenti v některých lokalitách v rozhovorech sami uváděli, ţe jejich vietnamský spoluţák umí česky špatně (nahrávání rozhovorů se ţádný respondent vietnamské národnosti nezúčastnil). S dotazníky vyplněnými jen částečně nebo plnými irelevantních odpovědí jsme se však setkávali – a ne zřídka – i u respondentů české národnosti, o jejichţ dobré znalosti mateřštiny nepochybujeme. Bez ohledu na příčinu špatného vyplnění tyto dotazníky v analýze zůstat nemohly, protoţe by celý výsledek negativně ovlivnily. Je to škoda, protoţe v případě vietnamských respondentů by nás jejich pozice v datovém prostoru obzvlášť zajímala. 272 Srov. také Koudelovy poznámky o nespisovnosti v mluvě inteligence (s. 54). 237 nevyskytovaly (obr. 2). Po odstranění těchto „striktně spisovných“ prvků z analýzy vystihovaly hlavní gradient nejvýrazněji tvary cítit, zítra, já nemám na „spisovné“ straně a cejtit, zejtra, já nemam na straně opačné (obr. 3). Druhý nejvýznamnější gradient v datech byl výrazně slabší neţ první, nejvíce k němu přispívaly tvary akuz. mi, stromkum, s dvouma na horním pólu proti akuz. mě, stromkům, s dvěma na dolním pólu. Proměnné tvořené socio-demografickými údaji o respondentech korelovaly více s 2. neţ s 1. ordinační osou (aţ na některé proměnné z kategorie původ rodiny) a jejich vliv v analýze byl všeobecně velmi slabý, jak uţ jsme opakovaně konstatovali. Zatímco v souvislosti s gradientem „západočeské dialektismy – nářečně indiferentní jazykové prvky“ dává dobrý smysl rozdělení vzorků podle lokalit a částečně i faktor původu rodiny, pro gradient spisovnosti se obdobně související charakteristiku v našich datech najít nepodařilo. Tím se znovu vracíme k druhé z otázek, jeţ jsme si v úvodu této kapitoly poloţili: nakolik jsou uţitečné údaje, které jsme o respondentech zjišťovali? K vysvětlení hlavního gradientu v datech bohuţel podstatněji nepřispěly ani jednotlivě, ani všechny společně. Při hledání faktoru zodpovědného za sklon ke spisovnosti či nespisovnosti (psaného) projevu bychom mohli uvaţovat o postoji samotných respondentů ke spisovné normě, o jejich hodnotové orientaci (srov. také Kala a Benešová 1976, s. 20); z měřitelných a do anketních otázek zformulovatelných údajů by to mohla být míra obliby jazykových školních předmětů a prospěch v těchto předmětech, představa mladých lidí o dalším vlastním vzdělávání, zaměstnání, zapojení do veřejného ţivota ap. Po zkušenosti s výsledky analýzy údajů, které jsme měli k dispozici, se však spíše domníváme, ţe ani další charakteristiky respondentů by k vysvětlení variability v jazykových datech významněji nepřispěly. Za převaţující volbou jazykových prostředků shodných se spisovnou češtinou či jejich nespisovných variant nejspíše stojí faktory, které takto jednoduše postihnout nedokáţeme.

238

IV. Závěr

V předloţené práci jsme studovali běţnou mluvu mládeţe ve starším školním věku v oblasti západočeského pohraničí. Jde o území, odkud v souvislosti s 2. světovou válkou odešlo téměř veškeré původní obyvatelstvo, hovořící převáţně německy, a po roce 1945 během osídlování oblasti novými příchozími z českého vnitrozemí, ale i z cizích zemí se zde začala vyvíjet nová jazyková situace za odlišných podmínek neţ v českém vnitrozemí s tradičními teritoriálními dialekty. V proměnlivém jazykovém společenství s velkým pohybem osob, jakým novoosídlené pohraničí je, jsou za nejvhodnější reprezentanty úzu běţné mluvy povaţováni právě mladí lidé na konci základní školní docházky. Našimi respondenty byli 14–16letí mluvčí češtiny navštěvující 9. ročník základní školy v 16 městech: Plané, Stráţi, Stříbře a Tachově (okres Tachov), Aši, Chebu, Lázních Kynţvart, Lubech a Teplé (okres Cheb), Březové, Chodově a Kraslicích (okres Sokolov) a Karlových Varech, Nejdku, Ostrově a Ţluticích (okres Karlovy Vary); výzkumná síť pokrývala pohraniční oblast rovnoměrně a výzkumu se zúčastnilo 353 respondentů, coţ činí asi 10 % osob v daném populačním ročníku ve zvolené oblasti. Jejich běţně mluvený projev jsme studovali za pomoci písemného dotazníku, ústní lexikální ankety a nahrávek semispontánních mluvených projevů; k analýze dat jsme vyuţili také počítačové numerické metody. Usilovali jsme o následující cíle: 1) charakteristiku typických prvků běţné mluvy mládeţe v hláskoslovné, tvaroslovné a lexikální rovině jazyka se zaměřením na příslušnost těchto prvků k útvarům a poloútvarům češtiny; 2) postiţení moţných diferencí mezi projevem jednotlivých mluvčích v souvislosti s geografickými a sociodemografickými faktory; 3) srovnání zjištěného stavu s údaji v dosavadní literatuře. V následujících odstavcích shrneme výsledky, k nimţ jsme dospěli. Doklady z jazykového materiálu zapisujeme kurzívou a zjednodušeným fonetickým pravopisem (lexikální doklady ve shodě se spisovné ortografií), hláskoslovné a morfologické typy jsou zapsány ve shodě se spisovnou ortografií a podtrţené.

IV.1 Charakteristika běţné mluvy mládeţe v západočeském pohraničí V hláskoslovné, tvaroslovné a lexikální rovině se vedle prvků společných spisovné češtině a nářečím češtiny nejvíce uplatňují prvky odlišné od spisovné češtiny, ale společné českým nářečím v uţším smyslu. V hláskosloví jde zejména o: a) alternaci é/í v koncovkách adjektiv, zájmen a číslovek tvrdé deklinace, a to jak v absolutním konci slova (takoví nudní kňíški), tak v nekoncové

239 pozici před souhláskou (do ňákího obalu), a dále v kořenech některých slov domácího původu (mlíko); b) alternaci í (často za historické ý) / ej v koncovkách adjektiv, zájmen a číslovek tvrdé deklinace, a to téměř výhradně v absolutním konci slova (minulej rok), ale jen fakultativně v nekoncové pozici před souhláskou (v ňákejch okrajovejch čásťích), dále v kořenech některých slov (tejden, zejtra) a zřídka v předponě vý- (vejlet); c) alternaci í/i před koncovým m zvláště v určitých morfologických typech (s ňim, na druhim počítači, prosim), dále v kořeni slovesa řikat a v koncovce tvaru neňi. d) Protetické v mírně převaţuje u osobních zájmen typu von, minoritně se uplatňuje u předloţek vo, vod i delších autosémantik (vokno, ale pouze osum) a celkově jeho uţití velmi kolísá i u jednotlivých mluvčích. e) Zpravidla v konkrétních slovech dochází ke konsonantickým alternacím (např. čtiři/čtiri/štiři/štiri) a výslovnostnímu zjednodušování skupin hlásek (pravidelně dicki, jesi, ňák, takle aj.). V tvarosloví se projevují uvedené hláskoslovné alternace. K dalším typickým rysům patří: a) unifikovaná koncovka -ma pro instr. pl. všech rodů substantiv, adjektiv, zájmen a číslovek (s našima staršíma sourozencema); b) unifikace tvarů nom. pl. adjektiv, zájmen a číslovek k typu muţskému neţivotnému (Vjetnamci sou chitrí, širokí ramena); c) přivlastňování genitivem pro ţenský posesor (ségri taška); d) ve 3. slovesné třídě tvary se zakončením -uju, -ujou (pamatuju, milujou; e) v 5. slovesné třídě tvary typu dělaj; f) v minulém příčestí sloves s kmenem zakončeným souhláskou tvary bez koncového -l (on řek, přines), ale v mluvených projevech mají asi třetinový podíl tvary s koncovým -l (on řekl, přinesl) ve shodě se spisovnou češtinou. Repertoár západočeských nářečních prvků, popř. prvků společných západočeským dialektům a spisovné češtině, je omezený, ale některé z nich v realizaci daného jevu v mluvě mládeţe převaţují. Jde zejména o: a) alternaci á/a v tvarech lok. pl. některých substantiv (holkach) a ve slovesných tvarech typu dělam; b) ustrnulé posesivum typu bratrovo pro muţský posesor; c) ve 4. slovesné třídě tvary typu oni prosí, sází, shodné téţ se spisovnou češtinou; d) tvary infinitivu ject, jec; e) v příčestí minulém sloves 2. třídy převaha tvarů bez formantu -nu- (bonzl, resetli) převáţně ve shodě se spisovnou češtinou; f) u slovesa „být“ tvary typu ty jsi, ty bysi srovnatelně často jako typ ty jseš, ty bys, který je typičtější pro východní část českého území; g) komparativ adverbií typu teplejš. Další západočeské dialektismy se vyskytují ojediněle, překvapivé bylo např. zachycení posesivní konstrukce mámino táta. Specificky středočeské nářeční prvky jsou jen ojedinělé u jednotlivých mluvčích (slovesný tvar oňi maji, posesivum typu bratrovej).

240

Ve slovní zásobě mládeţe je nespisovná nebo ne plně spisovná sloţka také převáţně regionálně nepříznaková; ze západočeských dialektismů se s vyšší frekvencí vyskytují nářeční realizace pojmů ,sršeň‘ (sršán, sršáň ap.) a ,příkop u silnice‘ (pangejt). K charakteristickým prvkům lexika mládeţe patří: a) zkrácené deriváty delších slov a univerbizáty sousloví (děják ,dějepis‘, basket ,basketbal‘, zdrávka ,zdravotnická škola‘, Mariánky ,Mariánské Lázně‘); b) vulgární pojmenování, v mluvě mládeţe vnímaná neutrálně; c) přejímky, zvláště z angličtiny (tablet, piercing). Většina lexémů, které mládeţ v západočeském pohraničí uţívá, je zachycena ve slovnících češtiny; k zajímavým neologismům patří např. slova bezdomáč (,bezdomovec‘) a sexoun, sexouš (,hezký, správný kluk‘), uplatňuje se i okazionální slovotvorba a posouvání významů slov oproti spisovné češtině (oţenit se o ţeně, tj. ,vdát se‘). Lexémy související se školním prostředím hodnotíme spíše jako součást celonárodní nespisovné slovní zásoby neţ ţákovský slang; některé výrazy se do mluvy mládeţe dostaly z argotu (love ,peníze‘, kilo ,stokoruna‘). Charakteristickým rysem nepřipravených dialogických mluvených projevů je vysoký podíl a časté opakování lexikálně prázdných slov (ten, no, jako), jeţ však v neformální komunikaci mezi mládeţí přispívají k plnění jiných neţ čistě informačních funkcí, zejména udrţování sociálního kontaktu.

IV.2 Diference v projevu mluvčích Mluva mládeţe v celé studované oblasti je poměrně homogenní, různé varianty téhoţ jazykového jevu jsou vázány spíše na idiolekt neţ na lokalitu a i úzus jednoho mluvčího často kolísá. Prvky západočeských nářečí se častěji vyskytují na Tachovsku (zejména ve Stříbře a Stráţi), coţ vysvětlujeme jednak geografickou blízkostí k území s tradičními dialekty, jednak převaţujícím původem osídlenců ze západočeského vnitrozemí. Gradientová analýza dat z písemných dotazníků ukázala, ţe geografická poloha studovaných lokalit má na strukturu v datech významný vliv; směr jih – sever se přitom projevil jako významnější neţ směr západ – východ, takţe např. matematicky průměrný projev respondentů v Aši (nejzápadnější lokalita) byl velmi podobný matematicky průměrnému projevu respondentů v Ostrově (druhá nejvýchodnější lokalita), ale v obou případech s menším zastoupením západočeských nářečních prvků neţ v matematicky průměrném projevu respondentů ve Ţluticích, tedy lokalitě situované z celé zkoumané oblasti nejvíce na východ, zato však v severojiţním směru blízké k západočeskému vnitrozemí. Můţeme potvrdit zjištění S. Utěšeného a S. Kloferové ze severomoravského pohraničí, ţe pro míru zastoupení nářečních prvků je podstatným faktorem blízkost k území s tradičním osídlením.

241

Rozdíly mezi lokalitami jsou však celkově velmi malé, jde jen o mírné posuny v rámci kontinua a nenašli jsme ţádné prvky specifické pro konkrétní lokalitu. Z dalších zkoumaných faktorů se jako významný ukázal rodinný původ respondentů – původ rodičů nebo prarodičů ze západočeského vnitrozemí byl v souladu s geografickou blízkostí k západočeskému vnitrozemí. Velikost lokality, pohlaví respondentů ani typ jejich preferovaných volnočasových aktivit, četby a oblíbených televizních pořadů se ve struktuře dat neprojevily. Nejpodstatnější vliv na podobnost a rozdílnost projevů jednotlivých mluvčích měla jejich tendence uţívat v písemném dotazníku úzce spisovné tvary (pro mluvený projev nerealistické) nebo naopak prvky nespisovné a společné českým nářečím v uţším smyslu, např. celí polití koberec, mi bichom proti celej politej koberec, mi bisme. Takto vymezený gradient spisovnosti – nespisovnosti byl nezávislý na příslušnosti respondentů k lokalitám a nepodařilo se jej smysluplně spojit ani s ţádnou jinou charakteristikou respondentů.

IV.3 Srovnání stavu s předchozími výzkumy Pro západočeské pohraničí můţeme potvrdit zjištění, které učinili B. Dejmek v Hradci Králové, A. Jaklová v jiţních Čechách, P. Jančák v Chebu a několik badatelů v Praze a středních Čechách: ve všech částech Čech je v mluvě mládeţe v koncovkách tvrdé adjektivní deklinace vysoce dominantní í proti é a ej proti í (to však pouze v absolutním konci slova). Naopak zastoupení protetického v v mluvě postupem času klesá u všech typů lexémů. Slovesné tvary typu oni dělaj mají většinové zastoupení ve východních, středních i západních Čechách, kdeţto na rozdíl od typu oni prosej, který je ve východních Čechách původní a ve středních Čechách ve vývoji převáţil, se v západočeském pohraničí nejčastěji uţívá západočeský a současně spisovný typ oni prosí – v tomto bodě se naše výsledky rozcházejí s dřívějšími zjištěními P. Jančáka a jeho spolupracovníků. Ve srovnání s dřívějšími výzkumy ze západočeského pohraničí se v oblasti v současnosti uţ nevyskytují některé západočeské dialektismy, zejména ty, které uţ dříve měly minoritní zastoupení. Z nářečních prvků, které ještě v 70. letech byly v pohraničí hojné, téměř vymizelo rozlišování tvarů gen. a dat., lok. f. tvrdé adjektivní deklinace typu do tý starý – po tej starej ve prospěch vyrovnání ke tvarům genitivu jako na většině území českých nářečí v uţším smyslu. Další západočeské dialektismy jsou stabilně hojné, zejména posesivní typ bratrovo, a některé západočeské prvky (slovesné tvary typu já dělam, uţ zmíněný typ oni prosí) jsme v celé oblasti zaznamenali dokonce častěji, neţ bylo uváděno dříve. Vysvětlením můţe být náhodný výběrový efekt. Jančákem popisovaná tendence k menšímu zastoupení

242 západočeských dialektismů a naopak většímu zastoupení středočeských prvků na Karlovarsku se v našem výzkumu neprojevila.

Běţnou mluvu mládeţe v západočeském pohraničí konstituují především nespisovné prvky společné českým nářečím v uţším smyslu. Významnou sloţkou jsou však i rysy charakteristické pro západočeský region – na Tachovsku a v lokalitách přiléhajících k vnitrozemí zastoupené poněkud frekventovaněji neţ na severním pomezí oblasti – a podíl některých z nich v mluvě je uţ po několik desetiletí stabilní, nepodléhající nivelizaci. Můţeme očekávat, ţe i v budoucnu bude mluva obyvatel tohoto území rozpoznatelná jako regionálně západočeská.

243

Summary

We studied common speech of young people living in the border zone of western Bohemia. It is an area that lost almost all native inhabitants – most of them German speaking people – due to the Second World War and the consequent population transfer; after 1945, new inhabitants were coming mostly from the inland of Bohemia but also from foreign countries. A new language situation, different from the inland where traditional dialects are still used, has developed since then. In the varied speech community with a long-term high level of migration, children at the age when they complete their elementary school attendance are considered the best representatives of common language usage. Our field research was carried out in 16 towns throughout the border zone: Planá, Stráţ, Stříbro and Tachov (district Tachov); Aš, Cheb, Lázně Kynţvart, Luby and Teplá (district Cheb); Březová, Chodov and Kraslice (district Sokolov); Karlovy Vary, Nejdek, Ostrov and Ţlutice (district Karlovy Vary). The total of 353 children at the age of 14–16 took part in the research; this sample represents approximately 10 % of the population year in the area. We used a written questionnaire, an oral lexical survey and recording of semispontanneous spoken utterances to gather the language material. For its analysing numerical computer methods were used. In the study we specify the following goals: 1) to describe typical features of the common speech of the young generation, regarding phonology, morphology and lexicon, with a focus on stating which variety of Czech national language the features may belong to; 2) to find possible differences in the speech based on geographical or socio-demographical factors; 3) to compare our findings to the findings of other authors. We present our results in the following text. We write down examples from our language material using simplified phonetical notation (but lexical examples are written down using standard orthography); phonological and morphological types are written down in standard orthography and underlined.

1. The description of the common speech of the young generation in the border zone of Western Bohemia The common speech comprises many phonological, morphological and lexical features that are present both in Standard Czech and dialects of Czech, or features that are different from Standard Czech but are common in all dialects in the historical territory of Bohemia, in

244 contrast to traditional dialects of Moravia and Silesia (we call them Bohemian dialects in the following text). The main features in phonology are: a) alternation of é/í in endings of adjectives, pronouns and numerals with adjective declension with hard endings, both in the terminal position (takoví nudní kňíški) and in the subterminal position (do ňákího obalu), also in roots of selected words (mlíko); b) alternation of í (mostly replacing historical ý) / ej in endings of adjectives, pronouns and numerals with adjective declension with hard endings, most frequently in the terminal position (minulej rok) and only facultatively in the subterminal position (v ňákejch okrajovejch čásťích), also in roots of selected words (tejden, zejtra) and only seldom in prefixes vý- (vejlet); c) alternation of í/i before the terminal m in selected morphological types (s ňim, na druhim počítači, prosim), also in the root of the verb řikat and in the ending of the form neňi. d) Prothetic v has slightly major occurrence in personal pronouns like von but minor occurrence in prepositions vo, vod and other types of words (vokno but strictly osum) and its usage is mostly variable in the speech of a single person. e) Other consonant alternations are found in several words (e. g. čtiři/čtiri/štiři/štiri) and some groups of phonemes are simplified in pronunciation (most regularly dicki, jesi, ňák, takle among others). In morphology phonological alternations are applied as mentioned above. Other distinct features are: a) unified ending -ma in instr. pl. of all genera of nouns, adjectives, pronouns and numerals (s našima staršíma sourozencema); b) unified forms of nom. pl. of adjectives, pronouns and numerals following the inanimate masculine type (Vjetnamci sou chitrí, širokí ramena); c) using of possessive genitive for feminine possessors (ségri taška); d) verb forms such as já pamatuju, oni milujou; e) verb forms such as oni dělaj; f) past tense forms of selected verbs without the ending -l (on řek, přines), nevertheless in spoken utterances many items with ending -l were found (on řekl, přinesl) which is a feature of Standard Czech. As for the features of west-Bohemian dialects (including the features which occur in Standard Czech too), not many types of them were found but some of them were frequent in spoken utterances. Those types are: a) alternation of á/a in loc. pl. of selected nouns (holkach) and in verb forms such as já dělam; b) an invariable possessive type bratrovo for masculine possessors; c) verb forms such as oni prosí, sází which occur in Standard Czech too; d) infinitive verb forms ject, jec; e) past tense forms of selected verbs without a -nu- subterminal part (bonzl, resetli) which mostly occur in Standard Czech too; f) forms of the verb „být“ (,to be‘) such as ty jsi, ty bysi with the frequency similar to forms like ty jseš, ty bys that are common in the eastern part of the Czech language territory; g) adverbial comparative

245 form teplejš. Other west-Bohemian dialectal features were found rarely; for example, surprisingly we found the possessive form mámino táta. The features of central-Bohemian dialects were very rare (verb form oňi maji, possessive form bratrovej). The lexicon consists mostly of substandard words that are not specific for any particular region. From west-Bohemian dialectal words, expressions for ,sršeň‘ (hornet) – sršán, sršáň etc. and pangejt (ditch) are the most frequent. Typical features of the lexicon used by young people are: a) shorter word forms produced by derivation and univerbisation (děják ,history‘, basket ,basketball‘, zdrávka ,medical school‘, Mariánky ,Mariánské Lázně‘); b) vulgarisms, used as neutral words by young speakers; c) loanwords, mostly from English (tablet, piercing). Most of the lexical units used by young people in the border zone are recorded in dictionaries of Czech, still we found several neologisms such as bezdomáč (,homeless person‘) and sexoun, sexouš (,nice boy‘); occasional word-formation is also used and some words are used with a different meaning. We found plenty of words related to school and education but we see them rather as part of common substandard words than as features of school slang. Young speakers also use some argotic words (love ,money‘, kilo ,hundred- crown banknote‘). In unprepared spoken dialogic utterances, many words without lexical meaning appear (ten, no, jako) yet we regard them as functional because an important goal of communication among young people is to keep social contact and not just to inform.

2. Differences in the speech Common speech of young people in the whole analysed area seems quite homogenous; variant features are more typical for a single speaker than for a locality and individual usage varies a lot too. West-Bohemian dialectal features occur most often in the Tachov district (esp. Stříbro and Stráţ), which can be explained both by spatial proximity to the west- Bohemian inland with traditional dialects and by the origin of most immigrants from the west- Bohemian inland as well. We carried out a gradient analysis on our data from written questionnaires; it turned out that geographical location of studied localities had a significant influence on the data structure. The direction south – north appeared to be more important than the direction west – east; for example, the average utterance from Aš (which was the most western locality for us) was very similar to the average utterance in Ostrov (which was the second most eastern locality) while more west-Bohemian dialectal features were found in Ţlutice which was the most eastern locality in our survey but not far north from the west- Bohemian inland. We proved the results of S. Utěšený and S. Kloferová who after a research in north-Moravian border area concluded that for the occurence of dialectal features, the

246 proximity to the area with traditional dialects is the most important factor. However, differences between localities seem to be small and we found no specific features for particular localities. Among other studied variables, the family background (origin) appeared to be significant – the origin of our respondents’ families from the west-Bohemian inland was in agreement with geographical proximity to the inland. Neither the size of the locality, gender, hobbies, favourite literature nor favourite television programme of our respondents influenced the data structure. The factor that appeared to be most important for similarity and dissimilarity of single utterances was each person’s tendency to use strictly standard forms in the questionnaire, such as celí polití koberec, mi bichom, or substandard forms of Bohemian dialects, such as celej politej koberec, mi bisme. This gradient between the standard and substandard was independent on respondents’ affiliation to localities and we found no other variable to correlate with it either.

3. Comparison with previous studies We compared our results to the findings of other linguists who studied common speech of young people (B. Dejmek in Hradec Králové, A. Jaklová in southern Bohemia, P. Jančák in Cheb, several researchers in Prague and in central Bohemia). Throughout Bohemia, a highly dominant share of í against é and ej against í (in the end position) in adjective endings was found. On the other hand, the frequency of prothetic v is constantly decreasing. Verb forms such as oni dělaj are also common, whereas verb forms like oni prosej are dominant only in eastern and central Bohemia while forms like oni prosí are the most frequent in west- Bohemian border zone; our results differ from the findings of P. Jančák at this point. Comparing our data from west-Bohemian border zone to those collected in the same area in previous decades, we found out that some west-Bohemian dialectal features have disappeared, most of them being unfrequent in the past already. Among the dialectisms that were still frequent in 1970’ there, distinguishing between feminine adjective forms of gen. (do tý starý) and dat., loc. (po tej starej) have almost vanished and the paradigm has been unified to the genitive type that is common in Bohemian dialects. Some other west-Bohemian dialectal features have been frequent constantly, in the first place the possessive type bratrovo; we found several dialectisms (verb forms such as já dělam and oni prosí) even more often now than other authors did in the past. It might be caused by the selection effect. In the past, there was described a trend in the Karlovy Vary district of smaller amount of west-

247

Bohemian dialectisms and a bigger amount of central-Bohemian dialectisms, however this did not occur in our survey.

To sum up, common speech of the young generation in the border zone of western Bohemia consists mostly of substandard language features common for all Bohemian dialects. Features of west-Bohemian dialects are also remarkable (slightly more frequent in the Tachov district and in localities near to the inland) and the share of some of them has been constant for several decades. We can expect that common speech of this region shall be recognisable as west-Bohemian in the future too.

248

Seznam literatury

Adam, R. (2005): Máte něco proti mámině sezení v tátovu křesle? (Dativ a lokál singuláru maskulina a neutra přídavných jmen přivlastňovacích). Naše řeč 88, 2005, s. 67–70. Augustyniak-Żmuda, G. (2015): Badania terenowe w regionie lubuskim. Mowa przesiedleńców z dawnych wschodnich województw II Rzeczypospolitej. Studia Wschodniosłowiańskie 15, 2015, s. 169–186. Bachmannová, J. (1997a): Mluva mládeţe v Podkrkonoší. Naše řeč 80, 1997, s. 184–189. Bachmannová, J. (1997b): Tradiční dialekt a mluva mládeţe na Ţeleznobrodsku. In: Daneš, F. (ed.): Český jazyk na přelomu tisíciletí. Academia, Praha, 1997, s. 183–192. Balhar, J. (1974): Formování městské mluvy v Opavě. Naše řeč 57, 1974, s. 13–18. Barnet, V. (1977): Vztah komunikativní sféry a různotvaru jazyka v slovanských jazycích. Slavia 46, 1977, s. 337–347. Bartůňková, J. (1989): Slang a argot v umělecké literatuře. In: Klimeš, L. (ed.): Sborník přednášek z IV. konference o slangu a argotu v Plzni 9.–12. února 1988. Pedagogická fakulta v Plzni, Plzeň, 1989, s. 305–321. Bečka, J. V. (1978): Slangy, podmínky jejich vzniku a vývoje. In: Klimeš, L. (ed.): Sborník přednášek z konference o slangu a argotu v Plzni v září 1977. Pedagogická fakulta v Plzni, Plzeň, 1978, s. 2–7. Bečka, J. V. (1982): Co je slang a co není slang. In: Klimeš, L. (ed.): Sborník přednášek z II. konference o slangu a argotu v Plzni 23.–26. září 1980. Pedagogická fakulta v Plzni, Plzeň, 1982, s. 5–8. Bečka, J. V. (1987): Slang a diferenciace v běţně mluvené řeči. In: Klimeš, L. (ed.): Sborník přednášek z III. konference o slangu a argotu v Plzni 24.–27. ledna 1984. Pedagogická fakulta v Plzni, Plzeň, 1987, s. 4–11. Bečka, J. V. (1989a): K metodologii zkoumání slangů. In: Klimeš, L. (ed.): Sborník přednášek ze IV. konference o slangu a argotu v Plzni 9.–12. února 1988. Pedagogická fakulta v Plzni, Plzeň, 1989, s. 5–13. Bečka, J. V. (1989b): Slang, argot a expresívnost v běţně mluvené řeči. In: Klimeš, L. (ed.): Sborník přednášek z IV. konference o slangu a argotu v Plzni 9.–12. února 1988. Pedagogická fakulta v Plzni, Plzeň, 1989, s. 351–354. Bělič, J. (1958): K otázce obecné češtiny. In: Studie ze slovanské jazykovědy. Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1958, s. 429–434.

249

Bělič, J. (1962): Ke zkoumání městské mluvy. Acta Universitatis Carolinae – Philologica, Slavica Pragensia IV, 1962, s. 569–575. Bělič, J. (1964): Celonárodní slovní zásoba ne plně spisovná a nespisovná. Slovo a slovesnost 25, 1964, s. 11–26. Bělič, J. (1972a): Nástin české dialektologie. Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1972. Bělič, J. (1972b): Některé výtěţky zkoumání městské mluvy v oblasti českého jazyka. In: Přednášky v XV. běhu Letní školy slovanských studií v roce 1971. Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1972, s. 7–23. Bělič, J. (1978): Současná vývojová dynamika uvnitř českého jazykového celku. In: Československé přednášky pro VIII. mezinárodní sjezd slavistů (Záhřeb 1978). Academia, Praha, 1978, s. 15–25. Benjamini, Y. – Hochberg, Y. (1995): Controlling the false discovery rate: a practical and powerful approach to multiple testing. Journal of the Royal Statistical Society, Series B 57, 1995 (1): 289–300. Bergmann, Ch. (1989): Zur Gruppenspreche des weiblichen Geslechts. In: Klimeš, L. (ed.): Sborník přednášek ze IV. konference o slangu a argotu v Plzni 9.–12. února 1988. Pedagogická fakulta v Plzni, Plzeň, 1989, s. 59–68. Bermel, N. (2010): O tzv. české diglosii v současném světě. Slovo a slovesnost 71, 2010, s. 5–30. Bogoczová, I. – Fic, K. – Chloupek, J. – Jandová, E. – Krčmová, M. – Müllerová, O. (2000): Tváře češtiny. Ostravská univerzita v Ostravě, Ostrava, 2000. Boháč, J. – Strádal, J. (2003): Cheb v zrcadle času. Město Cheb, Cheb, 2003. Brabcová, R. (1973): Městská mluva v Brandýse nad Labem. Univerzita Karlova, Praha, 1973. Brabcová, R. (1981): Vztah spisovné češtiny a nespisovných útvarů národního jazyka ve školní praxi Středočeského kraje. Filologické studie XI, Praha 1981, s. 7–62. Brabcová, R. (1987): Mluvený jazyk v teorii a praxi. Univerzita Karlova, Praha, 1987. Brno v minulosti a dnes IV. Krajské nakladatelství v Brně, Brno, 1962. Cuřín, F. (1978): Několik poznámek k argotu a slangu. In: Klimeš, L. (ed.): Sborník přednášek z konference o slangu a argotu v Plzni v září 1977. Pedagogická fakulta v Plzni, Plzeň, 1978, s. 8–9. Cvrček, V. (2006): Teorie jazykové kultury po roce 1945. Nakladatelství Karolinum, Praha, 2006. Cvrček, V. a kol. (2010): Mluvnice současné češtiny. Karolinum, Praha 2010.

250

Čechová, M. – Chloupek, J. – Krčmová, M. – Minářová, E. (2003): Současná česká stylistika. ISV nakladatelství, Praha, 2003. Čermák, F. (1994): Jazyk a jazykověda (Přehled). Praţská imaginace, Praha, 1994. Čmejrková, S. (1997): Čeština v síti: Psanost či mluvenost? (O stylu e-mailového dialogu) I. Naše řeč 80, 1997, s. 225–234. Daneš, F. (1988): Pojem „spisovného jazyka“ v dnešních společenských podmínkách. In: Štícha, F. – Brabcová, R. (eds.): Dynamika současné češtiny z hlediska lingvistické teorie a školské praxe. Univerzita Karlova, Praha, 1988, s. 21–28. Daneš, F. (1995): Situace češtiny: perspektiva i retrospektiva. In: Jančáková, J. – Komárek, M. – Uličný, O. (eds.): Spisovná čeština a jazyková kultura 1993. Univerzita Karlova, Praha, 1995, s. 23–31. Daneš, F. (2002): Obhroublost v jazyce a řeči. In: Koudelková, E. – Marková, M. (eds.): Sborník 2002. Sborník k významnému ţivotnímu jubileu doc. PhDr. Milana Ţemličky. Technická univerzita, Liberec, 2002, s. 111–117. Daneš, F. (2004): Nespisovné prvky v dílech J. Haška, F. Langra a E. Vachka. In: Minářová, E. – Ondrášková, K. (eds.): Spisovnost a nespisovnost. Zdroje, proměny a perspektivy. Masarykova univerzita v Brně, Brno, 2004, s. 28–33. Daneš, F. (2009a): Kultura mluvených projevů (poprvé publikováno 1968). In: Daneš, F.: Kultura a struktura českého jazyka. Karolinum, Praha, 2009, s. 116–131. Daneš, F. (2009b): Věříš tomu? – Vůbec (ne) (poprvé publikováno 2005). In: Daneš, F.: Kultura a struktura českého jazyka. Karolinum, Praha, 2009, s. 214–222. Davidová, D. (1997a): Jazykový kód neoficiálních projevů na území českého Slezska. Naše řeč 80, 1997, s. 135–141. Davidová, D. (1997b): Mluvená čeština na Moravě. Tilia, Ostrava, 1997. Dejmek, B. (1971): Frekvence typických hláskových jevů běţně mluveného jazyka v městě Přelouči. Sborník Pedagogické fakulty v Hradci Králové XIII, Praha, 1971, s. 51–66. Dejmek, B. (1976): Běţně mluvený jazyk (městská mluva) města Přelouče. Pedagogická fakulta v Hradci Králové, Hradec Králové, 1976. Dejmek, B. (1981): Mluva nejstarší generace Hradce Králové. Nakladatelství Pedagogické fakulty v Hradci Králové, Hradec Králové, 1981. Dejmek, B. (1987): Běţně mluvený jazyk nejmladší generace Hradce Králové: hláskosloví a morfologie. Pedagogická fakulta v Hradci králové, Hradec Králové, 1987.

251

Dejmek, B. (1989): Diferenciace slangu a jeho postavení v běţně mluveném jazyce. In: Klimeš, L. (ed.): Sborník přednášek ze IV. konference o slangu a argotu v Plzni 9.–12. února 1988. Pedagogická fakulta v Plzni, Plzeň, 1989, s. 49–58. Dovalil, V. (2001): K souvislostem mezi jazykovou normou a varietou. Slovo a slovesnost 62, 2001, s. 176–184. Grepl, M. (1962): K podstatě a k povaze rozdílů mezi projevy mluvenými a psanými. In: Otázky slovanské syntaxe. Praha, 1962, s. 342–345. Gröpel, S. – Svoboda, T. – León, D. (2013): Příběhy Sudet. Centrum pro komunitní práci západní Čechy, Plzeň, 2013. Grygerková, M. – Lašťovičková, M. (2004): Kněţí jako nositelé spisovnosti? (O oficiálních mluvených projevech kněţí). In: Minářová, E. – Ondrášková, K.: Spisovnost a nespisovnost. Zdroje, proměny a perspektivy. Masarykova univerzita v Brně, Brno, 2004, s. 234–237. Hasičková, D. (2013): Jazyková redundance v mluveném projevu. Funkční a nefunkční uţívání zájmen, příslovcí, spojovacích výrazů a částic. Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity v Brně, Brno, 2013 [rukopis bakalářské diplomové práce]. Hašová, L. (1994): Nejdek, červenec 1994. Z výzkumu etnické a jazykové situace v českém pohraničí. Čeština doma a ve světě 2, 1994, s. 133–135. Häufler, V. (1973): The Ethnographic Map of the Czech Lands 1880–1970. Academia, Praha, 1973. Hausenblas, K. (1962): O studiu syntaxe běţně mluvených projevů. In: Otázky slovanské syntaxe. Praha, 1962, s. 313–323. Hausenblas, K. (1969): Čeština v dílech slovesného umění. Naše řeč 52, 1969, s. 127–140. Hauser, P. (2004): Spisovný jazyk a nářečí v české škole. In: Minářová, E. – Ondrášková, K.: Spisovnost a nespisovnost. Zdroje, proměny a perspektivy. Masarykova univerzita v Brně, Brno, 2004, s. 46–49. Havránek, B. (1932): Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura. In: Havránek, B. – Weingart, M. (eds.): Spisovná čeština a jazyková kultura. Praha, 1932, s. 32–84. Havránek, B. (1963): Studie o spisovném jazyce. Nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1963. Hebák, P. – Hustopecký, J. – Pedáková, I. – Průša, M. – Řezanková, H. – Vlach, P. – Svobodová, A. (2005): Vícerozměrné statistické metody 3. Informatorium, Praha, 2005. Heroldová, I. – Matějová, V. (1990): Novoosídlenecké pohraničí. In: Jílek, T. a kol. (eds.): Zápa- dočeská vlastivěda – Národopis. Západočeské nakladatelství, Plzeň, 1990, s. 263–290.

252

Hladká, Z. (1998): Substandardní lexikální prostředky v soukromé korespondenci mládeţe. In: Klimeš, L. (ed.): Sborník přednášek z VI. konference o slangu a argotu v Plzni 15.–16. září 1998. Pedagogická fakulta Západočeské univerzity v Plzni, Plzeň, 1998, s. 47–53. Hladká, Z. (2001): Spisovnost a nespisovnost v jazyce soukromé korespondence (se zřetelem k teritoriální příslušnosti pisatelů). Naše řeč 84, 2001, s. 225–234. Hladká, Z. a kol. (2005): Čeština v současné soukromé korespondenci. Dopisy, e-maily, SMS. Masarykova univerzita, Brno, 2005. Hoffmann, O. (1989): Zu einigen Merkmalen im Slang der Schüler im Alter von 10–14 Jahren. In: Klimeš, L. (ed.): Sborník přednášek ze IV. konference o slangu a argotu v Plzni 9.–12. února 1988. Pedagogická fakulta v Plzni, Plzeň, 1989, s. 121–138. Hoffmannová, J. – Homoláč, J. – Chvalovská, E. – Jílková, L. – Kaderka, P. – Mareš, P. – Mrázková, K. (2016): Stylistika mluvené a psané češtiny. Academia, Praha, 2016. Hoffmannová, J. (2004): Profilace ţánru interview (v novinách a časopisech) z hlediska spisovnosti a nespisovnosti. In: Minářová, E. – Ondrášková, K.: Spisovnost a nespisovnost. Zdroje, proměny a perspektivy. Masarykova univerzita v Brně, Brno, 2004, s. 204–209. Höflerová, E. (1999): Vyjadřování hodnotících postojů v dětské řeči. In: Odaloš P. (ed.): Retrospektívne a perspektívne pohľady na jazykovú komunikáciu I. Univerzita Mateja Bela, Banská Bystrica, 1999, s. 131–136. Hochel, B. (1982): Čo je slang. Slang a iné nespisovné vrstvy jazyka. In: Klimeš, L. (ed.): Sborník přednášek z II. konference o slangu a argotu v Plzni 23.–26. září 1980. Pedagogická fakulta v Plzni, Plzeň, 1982, s. 9–27. Holasová, T. (2004): Spisovnost a nespisovnost ve vzdělávacích dokumentech. In: Minářová, E. – Ondrášková, K.: Spisovnost a nespisovnost. Zdroje, proměny a perspektivy. Masarykova univerzita v Brně, Brno, 2004, s. 366–369. Homa, E. (1997): Główne kierunki badań dialektologicznych na ziemiach zachodnich i północnych po II wojnie światowej. In: Tradycja badań dialektologicznych w Polsce: księga referatów z sesji językoznawczej w Olsztynie. Olsztyn, 1997, s. 63–71. Horecký, J. (1979): Vymedzenie štandardnej formy slovenčiny. Slovenská reč 44, 1979, s. 221–224. Horecký, J. (1988): Stratifikácia národného jazyka ako dôsledok dynamických procesov. In: Štícha, F. – Brabcová, R. (eds.): Dynamika současné češtiny z hlediska lingvistické teorie a školské praxe. Univerzita Karlova, Praha, 1988, s. 15–19.

253

Hronek, J. – Sgall, P. (1999): Sbliţování spisovné a obecné češtiny. Naše řeč 82, 1999, s. 184–191. Hronek, J. (1972): Obecná čeština. Univerzita Karlova, Praha, 1972. Hubáček, Jar. (1966): K otázce slangu ostravských studentů. Slezský sborník 64, 1966, s. 552–555. Hubáček, Jar. (1978): Aspekty slangu. In: Klimeš, L. (ed.): Sborník přednášek z konference o slangu a argotu v Plzni v září 1977. Pedagogická fakulta v Plzni, Plzeň, 1978, s. 10–14. Hubáček, Jar. (1981): O českých slanzích. 2. přepracované a doplněné vydání, Profil, Ostrava, 1981. Hubáček, Jar. (1987): K vnitřní diferenciaci slangu. In: Klimeš, L. (ed.): Sborník přednášek z III. konference o slangu a argotu v Plzni 24.–27. ledna 1984. Pedagogická fakulta v Plzni, Plzeň, 1987, s. 12–19. Hubáček, Jar. (1998/1999): Nefunkční opakování slov v jazykovém projevu ţáků. Komenský 123, 1998/99, s. 68–69. Hubáček, Jos. (1965): K dnešnímu stavu studentského slangu. Naše řeč 48, 1965, s. 86–90. Chloupek, J. (1965): Městská mluva v Uherském Brodě. Slovo a slovesnost 26, 1965, s. 150–161. Chloupek, J. (1988): Dynamika jazykových útvarů. In: Štícha, F. – Brabcová, R. (eds.): Dynamika současné češtiny z hlediska lingvistické teorie a školské praxe. Univerzita Karlova, Praha, 1988, s. 9–13. Chromý, J. (2015): Vliv jazykových faktorů na uţívání protetického v- v praţské mluvě. Slovo a slovesnost 76, 2015, s. 21–38. Ireinová, M. (2002): Běţně mluvený jazyk nejstarší generace Jindřichova Hradce. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno, 2002 [rukopis doktorské práce]. Ireinová, M. (2004): Běţně mluvený jazyk v Jindřichově Hradci a v dalších českých městech. In: Minářová, E. – Ondrášková, K.: Spisovnost a nespisovnost. Zdroje, proměny a perspektivy. Masarykova univerzita v Brně, Brno, 2004, s. 81–85. Jaklová, A. (1984): Mluva mládeţe v jiţních Čechách. Pedagogická fakulta v Českých Budějovicích, České Budějovice, 1984. Jaklová, A. (1989): Moţnosti analýzy mluvy mládeţe. In: Klimeš, L. (ed.): Sborník přednášek ze IV. konference o slangu a argotu v Plzni 9.–12. února 1988. Pedagogická fakulta v Plzni, Plzeň, 1989, s. 15–32. Jaklová, A. (1993/94a): Existuje mluva mládeţe? Český jazyk a literatura 44, 1993/94, s. 54–57. Jaklová, A. (1993/94b): Mění se studentský slang? Český jazyk a literatura 44, 1993/94, s. 117–121.

254

Jaklová, A. (1997a): K současnému stavu chodského nářečí z hlediska sociolingvistického. Naše řeč 80, 1997, s. 64–72. Jaklová, A. (1997b): K současnému stavu chodského nářečí z hlediska sociolingvistického II. Naše řeč 80, 1997, s. 116–122. Jaklová, A. (1999): Budeme argot nově definovat? Slovo a slovesnost 60, 1999, s. 293–300. Jančák, P. (1974): Frekvence hlavních hláskoslovných znaků v mluvě praţské mládeţe. Naše řeč 57, 1974, s. 191–200. Jančák, P. (1977): K ukončení výzkumu městské mluvy pro Český jazykový atlas. Naše řeč 60, 1977, s. 227–237. Jančák, P. (1980): K interdialektickému vývoji mluvy západočeských měst. Naše řeč 63, 1980, s. 169–174. Jančák, P. (1992): Mluva v západočeském pohraničí. In: Klimeš, L. (ed.): Západočeská vlastivěda 2 – Jazyk. Západočeské nakladatelství, Plzeň, 1992, s. 105–137. Jančák, P. (1997a): Běţná mluva v Praze a její nářeční zázemí. In: Daneš, F. (ed.): Český jazyk na přelomu tisíciletí. Academia, Praha, 1997, s. 200–211. Jančák, P. (1997b): Mluva v severozápadočeském pohraničí. In: Daneš, F. (ed.): Český jazyk na přelomu tisíciletí. Academia, Praha, 1997, s. 239–249. Jandová, E. – David, J. – Hoffmannová, J. – Müllerová, O. – Svobodová, D. (2006): Čeština na www chatu. Ostravská univerzita v Ostravě, Ostrava, 2006. Janečková, M. (1994): Ještě k nářečním jevům jihočeské oblasti, srovnání s oblastí západočeskou. Jazyk a řeč jihočeského regionu III. Sborník Katedry českého jazyka Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, České Budějovice, 1994, s. 6–19. Janečková, M. (1995a): Německé přejímky v jihozápadočeské nářeční oblasti. Jazyk a řeč jihočeského regionu IV. Sborník Katedry českého jazyka Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, České Budějovice, 1995, s. 18–23. Janečková, M. (1995b): Nespisovné prvky v mluvě střední generace jiţních Čech. Jazyk a řeč jihočeského regionu IV. Sborník Katedry českého jazyka Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, České Budějovice, 1995, s. 13–17. Janečková, M. (1997): Vývoj nářečních jevů v jihočeském regionu. In: Daneš, F. (ed.): Český jazyk na přelomu tisíciletí. Academia, Praha, 1997, s. 193–199. Janečková, M. (1999a): K výskytu germanismů v jihočeské nářeční oblasti. In: Čechová, M. – Moldanová, D. (eds.): Jinakost, cizost v jazyce a v literatuře. Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, Ústí nad Labem, 1999, s. 221–225.

255

Janečková, M. (1999b): Začátky běţně mluvených projevů monologických a dialogických. In: Odaloš P. (ed.): Retrospektívne a perspektívne pohľady na jazykovú komunikáciu II. Univerzita Mateja Bela, Banská Bystrica, 1999, s. 75–79. Janečková, M. (2004): Slovotvorná stránka substantiv jiţní části jihozápadočeského nářečí. In: Minářová, E. – Ondrášková, K.: Spisovnost a nespisovnost. Zdroje, proměny a perspektivy. Masarykova univerzita v Brně, Brno, 2004, s. 60–65. Jedlička, A. (1974): Spisovný jazyk v současné komunikaci. Univerzita Karlova, Praha, 1974. Jílek, T. (2010a): Kapitoly z historie západních Čech od pravěku do současnosti. Západočeská univerzita v Plzni, Plzeň, 2010. Jílek, T. (2010b): Kapitoly z historie západních Čech 20. století. Západočeská univerzita v Plzni, Plzeň, 2010. Jirsová, A. – Prouzová, H. – Svozilová, N. (1964): Poznámky k mluvě mládeţe. Naše řeč 47, 1964, s. 193–199. Jodas, J. (1998): Výrazy a obraty argotického a slangového původu v současném běţně mluveném jazyce. In: Klimeš, L. (ed.): Sborník přednášek z VI. konference o slangu a argotu v Plzni 15.–16. září 1998. Pedagogická fakulta Západočeské univerzity v Plzni, Plzeň, 1998, s. 25–27. Junková, B. (1994): Vyuţití nespisovných jazykových prostředků v dílech současných jihočeských autorů. Jazyk a řeč jihočeského regionu III. Sborník Katedry českého jazyka Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, České Budějovice, 1995, s. 82–104. Kala, M. – Benešová, M. (1976): Jak mluví vaše dítě? Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Olomouc, 1976. Kamiš, K. (1989): Argotický sociolekt abuzorů na pozadí drogové scény. In: Klimeš, L. (ed.): Sborník přednášek ze IV. konference o slangu a argotu v Plzni 9.–12. února 1988. Pedagogická fakulta v Plzni, Plzeň, 1989, s. 407–421. Karastojčeva, C. (1989): K dynamice bulharského slangu mládeţe. In: Klimeš, L. (ed.): Sborník přednášek ze IV. konference o slangu a argotu v Plzni 9.–12. února 1988. Pedagogická fakulta v Plzni, Plzeň, 1989, s. 93–105. Karlík, P. – Nekula, M. – Pleskalová, J. (eds.) (2002): Encyklopedický slovník češtiny. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2002. Karlík, P. – Nekula, M. – Rusínová, Z. (eds.) (2003): Příruční mluvnice češtiny. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2003.

256

Klimeš, L. (1964): Slang plzeňských studentů. In: Sborník Pedagogického institutu v Plzni, Jazyk a literatura 5. Praha, 1964, s. 71–118. Klimeš, L. (1997): Komentovaný přehled výzkumu slangu v Československu, v České republice a ve Slovenské republice v létech 1920–1996. Západočeská univerzita, Plzeň, 1997. Kloferová, S. (1987): O mluvě mladé generace v nově osídleném severomoravském pohraničí. Naše řeč 70, 1987, s. 237–248. Kloferová, S. (1990): O vývoji dialektismů v severomoravském pohraničí. Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity, A 37–38, 1990, s. 141–148. Kloferová, S. (1994): K německým výpůjčkám v nářečích. Slovo a slovesnost 55, 1994, s. 202–207. Kloferová, S. (1996): Ta, či ten sršeň? (K rodovým dubletám v češtině). Naše řeč 79, 1996, s. 187–191. Kloferová, S. (1997): Mluva v severomoravském pohraničí. In: Daneš, F. (ed.): Český jazyk na přelomu tisíciletí. Academia, Praha, 1997, s. 250–257. Kloferová, S. (2000): Mluva v severomoravském pohraničí. Masarykova univerzita v Brně, Brno, 2000. Kloferová, S. (2003): Nad svazky izoglos v Českém jazykovém atlase. Naše řeč 86, 2003, s. 5–18. Kloferová, S. (2004): Překáţet, nebo zavazet? K nářečním jevům v soudobé češtině. In: Přednášky a besedy ze XLVII. ročníku LŠSS. Masarykova univerzita, Brno, 2004, s. 97–103. Kolařík, J. (1967): Poznámky k vokalickému systému současné gottwaldovské mluvy. Sborník prací Pedagogické fakulty v Olomouci, Jazyk a literatura, 1967, s. 17–24. Kolařík, J. (1972): Mluva mládeţe a studentů v Gottwaldově. Oblastní vlastivědné muzeum v Gottwaldově, Gottwaldov, 1972. Kolařík, J. (1989): Argotické prvky v mluvě mládeţe. In: Klimeš, L. (ed.): Sborník přednášek z IV. konference o slangu a argotu v Plzni 9.–12. února 1988. Pedagogická fakulta v Plzni, Plzeň, 1989, s. 371–382. Kolařík, J. (1998): Současná běţná mluva obyvatel v Napajedlích. Univerzita Palackého, Olomouc, 1998. Kolářová, I. (1999): Jazykové prostředky distance mluvčího od sdělovaných informací. In: Čechová, M. – Moldanová, D. (eds.): Jinakost, cizost v jazyce a v literatuře. Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, Ústí nad Labem, 1999, s. 61–65. Konečná, D. (1961): K jazykové situaci v malém východomoravském městě. Acta Universitatis Carolinae – Philologica 3, Slavica Pragensia 3, 1961, s. 119–126.

257

Kopečný, F. (1982): Etymologické poznámky k termínům slang, ţargón a argot. In: Klimeš, L. (ed.): Sborník přednášek z II. konference o slangu a argotu v Plzni 23.–26. září 1980. Pedagogická fakulta v Plzni, Plzeň, 1982, s. 28–30. Koudela, B. (1958): K vývoji lidového jazyka v českém pohraničí severozápadním. Sborník Vyšší pedagogické školy v Ústí nad Labem, řada filologická. Praha, 1958, s. 5–12. Koudela, B. (1960): Potřeba výzkumu jazykového vývoje v tzv. pohraničí. Naše řeč 43, 1960, s. 206–210. Koudela, B. (1964): Jazyk starousedlíků v českém pohraničí severozápadním. Sborník Pedagogického institutu v Ústí nad Labem, Praha, 1964, s. 17–33. Koudela, B. (1966): Běţně mluvený jazyk přesídlenců z ostatních Čech v českém pohraničí severozápadním. Sborník Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem, řada regionální. Praha, 1966, s. 93–109. Koudela, B. (1971): Běţně mluvený jazyk osídlenců z Moravy v českém pohraničí severozápadním. Okresní archiv v Ústí nad Labem, Ústí nad Labem, 1971. Kovalčík, Z. (1964): K otázce hláskové variability v olomoucké městské mluvě. Sborník prací Pedagogického institutu v Olomouci, řada A, 1964, s. 127–136. Kravčišinová, K. – Bednářová, B. (1968): Z výzkumu běţně mluvené češtiny. Acta Universitatis Carolinae – Philologica 1–3, Slavica Pragensia X, 1968, s. 305–319. Krčmová, M. (1967): Vokalická soustava brněnské mluvy. Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity, A 15, 1967, s. 85–96. Krčmová, M. (1974a): K teritoriálně podmíněné diferenciaci městské mluvy. Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity, A 22/23, 1974–1975, s. 59–69. Krčmová, M. (1974b): Protetické v v brněnské městské mluvě. Naše řeč 57, 1974, s. 243–249. Krčmová, M. (1981): Běţně mluvený jazyk v Brně. Univerzita J. E. Purkyně v Brně, Brno, 1981. Krčmová, M. (1987): Argot jako prostředek umělecké stylizace. In: Klimeš, L. (ed.): Sborník přednášek z III. konference o slangu a argotu v Plzni 24.–27. ledna 1984. Pedagogická fakulta v Plzni, Plzeň, 1987, s. 106–117. Krčmová, M. (1988): K variabilitě běţně mluvené češtiny. In: Štícha, F. – Brabcová, R. (eds.): Dynamika současné češtiny z hlediska lingvistické teorie a školské praxe. Univerzita Karlova, Praha, 1988, s. 127–133. Krčmová, M. (1989): Funkce slangu. In: Klimeš, L. (ed.): Sborník přednášek ze IV. konference o slangu a argotu v Plzni 9.–12. února 1988. Pedagogická fakulta v Plzni, Plzeň, 1989, s. 79–91.

258

Krčmová, M. (1997): Současná běţná mluva v českých zemích. In: Daneš, F. (ed.): Český jazyk na přelomu tisíciletí. Academia, Praha, 1997, s. 160–172. Krčmová, M. (2000): Termín obecná čeština a různost jeho chápání. In: Hladká, Z. – Karlík, P. (eds.): Čeština – univerzália a specifika 2. Masarykova univerzita, Brno, 2000, s. 63–77. Krčmová, M. (2004): Čeština jako národní jazyk. In: Přednášky a besedy ze XLVII. ročníku LŠSS. Masarykova univerzita, Brno, 2004, s. 113–115. Krčmová, M. (2005): Stratifikace současné češtiny. Linguistica ONLINE, 2005. [http://www.phil.muni.cz/linguistica/art/krcmova/krc-012.pdf, cit. 1. 8. 2016] Krištof, Š. (1978): Mládeţnícky slang a jeho diferenciácia. In: Klimeš, L. (ed.): Sborník přednášek z konference o slangu a argotu v Plzni v září 1977. Pedagogická fakulta v Plzni, Plzeň, 1978, s. 43–49. Křístek, V. (1948): K otázce ostravského hovorového jazyka. In: Pocta Františku Trávníčkovi a Franku Wollmanovi. Brno, 1948, s. 276–285. Kučera, H. (1955): Phonemic variations of spoken Czech. Slavic Word 11, 1955, s. 575–602. Kvítková, N. (2004): Spisovnost a nespisovnost v současné homiletice. In: Minářová, E. – Ondrášková, K.: Spisovnost a nespisovnost. Zdroje, proměny a perspektivy. Masarykova univerzita v Brně, Brno, 2004, s. 230–233. Legendre, P. – Legendre, L. (1998): Numerical Ecology. 2. vydání. Elsevier, Amsterdam, 1998. León, D. – Gröpel, S. (eds.) (2011): Ţivé paměti Sudet: ţivotní příběhy pamětníků ze západních Čech. Centrum pro komunitní práci, Plzeň, 2011. Leopold, W. F. (1959): The Decline of German Dialects. Word 15, 1959, s. 130–153. Lepš, J. – Šmilauer, P. (2000): Mnohorozměrná analýza ekologických dat. Biologická fakulta Jihočeské univerzity, České Budějovice, 2000. Maglione, C. (2001): Nové uplatnění obecné češtiny v literatuře. Naše řeč 84, 2001, s. 74–80. Machová, J. (2005): Biologie člověka pro učitele. Nakladatelství Karolinum, Praha, 2005. Mališ, O. (1989): Cikánská slova v současné češtině. In: Klimeš, L. (ed.): Sborník přednášek ze IV. konference o slangu a argotu v Plzni 9.–12. února 1988. Pedagogická fakulta v Plzni, Plzeň, 1989, s. 423–428. Mareš, P. (2004): Podoby nespisovnosti v současné české próze. In: Minářová, E. – Ondrášková, K.: Spisovnost a nespisovnost. Zdroje, proměny a perspektivy. Masarykova univerzita v Brně, Brno, 2004, s. 341–344. Město Sokolov, historie města. Městský úřad Sokolov, Sokolov, 2004.

259

Michálková, V. (1979): Vývojový pohyb v české tvaroslovné kodifikaci. In: Kuchař, J. (ed.): Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti. Academia, Praha, 1979, s. 173–179. Minářová, E. – Müllerová, E. (1989): Studentský slang českého a moravského jazykového prostředí. In: Klimeš, L. (ed.): Sborník přednášek ze IV. konference o slangu a argotu v Plzni 9.–12. února 1988. Pedagogická fakulta v Plzni, Plzeň, 1989, s. 157–171. Minářová, E. (1998): Pronikání slangu do oficiálních projevů. In: Klimeš, L. (ed.): Sborník přednášek z VI. konference o slangu a argotu v Plzni 15.–16. září 1998. Pedagogická fakulta Západočeské univerzity v Plzni, Plzeň, 1998, s. 21–24. Mlejnecká, J. – Pravdová, M. – Prošek, M. – Smejkalová, K. – Svobodová, I. – Uhlířová, L. (2004): Praţská jazyková poradna dnes a zítra. In: Minářová, E. – Ondrášková, K.: Spisovnost a nespisovnost. Zdroje, proměny a perspektivy. Masarykova univerzita v Brně, Brno, 2004, s. 130–136. Moravcová, M. – Bělohlávek, M. – Janusová, J. – Klevetová, V. – Procházka, L. – Svobodová, J. – Todorovová, J. – Turková, M. (1990): Podíl dělnictva na utváření národopisného obrazu kraje. In: Jílek, T. a kol. (eds.): Západočeská vlastivěda – Národopis. Západočeské nakladatelství, Plzeň, 1990, s. 217–262. Müllerová, O. – Hoffmannová, J. – Schneiderová, E. (1992): Mluvená čeština v autentických textech. H&H, Jinočany, 1992. Müllerová, O. (1994): Mluvený text a jeho syntaktická výstavba. Academia, Praha, 1994. Müllerová, O. (2004): Ke spisovnosti a nespisovnosti v současné psané publicistice. In: Minářová, E. – Ondrášková, K.: Spisovnost a nespisovnost. Zdroje, proměny a perspektivy. Masarykova univerzita v Brně, Brno, 2004, s. 198–203. Nejedlý, P. (2015): Vulgarismy v lexikálním systému i v komunikaci. Český jazyk a literatura 66, 2015, s. 5–13. Němec, M. (1981): Jmenný typ Škala-Škalík-Škalíček ve Chválenicích. Zpravodaj místopisné komise ČSAV 22, 1981, s. 76–81. Nová, J. (2006): Nářeční jevy v mluvenostních projevech v obci Tymákov. [rukopis bakalářské diplomové práce, dostupný online] Brno: Ústav českého jazyka FF MU. Cit. 2016-08- 23. Nová, J. (2008): Nářečí ve vybraných obcích na jihovýchodním Plzeňsku. [rukopis magisterské diplomové práce, dostupný online] Brno: Ústav českého jazyka FF MU. Cit. 2015-05-31. .

260

Nová, J. (2011): Současný stav nářečí na jihovýchodním Plzeňsku a připravovaný výzkum mluvy mládeţe v západočeském pohraničí. In: Holub, Z. – Sukač, R. (eds.): Dialektologie a geolingvistika v současné střední Evropě. Kleinwächter, Frýdek- Místek a Slezská univerzita v Opavě, Opava, 2011, s. 70–77. Nová, J. (2012/2013): Mění se lexikum mládeţe? Český jazyk a literatura 63, 2012/2013, s. 166–171. Nová, J. (2015a): Selected morphological features in the common speech of the young generation in the border zone of west Bohemia. In: Holub, Z. – Chýlová, H. – Chýla, J. (eds.): Dialektologie a geolingvistika v současné střední Evropě II. Slezská univerzita v Opavě, Opava, 2015, s. 87–99. Nová, J. (2015b): Výhonky jihozápadočeského nářečí stále zelené: prvky tradičních dialektů v mluvě nejmladších obyvatel západočeského pohraničí. In: Krejča, F. – Chýlová, H. (eds.): Genius loci českého jihozápadu 2006, 2012. Jihočeské muzeum v Českých Budějo- vicích a Západočeská univerzita v Plzni, České Budějovice a Plzeň, 2015, s. 163–171. Nová, J. (2016): K vyjadřování posesivity v dialektech češtiny a v běţném úzu mládeţe z oblasti západočeského pohraničí. Naše řeč 99, 2016, s. 132–146. Ostravak Ostravski (2005): Denik Ostravaka. Repronis, Ostrava, 2005. Pokorný, J. (1948/1949): Prvky nového nářečí severozápadního. Krajem Lučanů, vlastivědný sborník severozápadních Čech 15, 1948/1949, s. 7–8. Pravdová, M. – Svobodová, I. (eds.) (2014): Akademická příručka českého jazyka. Academia, Praha, 2014. Racková, M. (1999): Lexikální přejetí z němčiny v dialektu na někdejší jazykové hranici. In: Čechová, M. – Moldanová, D. (eds.): Jinakost, cizost v jazyce a v literatuře. Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, Ústí nad Labem, 1999, s. 206–211. Richards, B. (1987): Type/Token Ratios: what do they really tell us? Journal of Child Language 14, 1987, s. 201–209. Rusínová, Z. (2000): Jak je to s obecností obecné češtiny. In: Hladká, Z. – Karlík, P. (eds.): Čeština – univerzália a specifika 2. Masarykova univerzita, Brno, 2000, s. 79–83. Sedláček, M. (1977): Ten Aš, nebo ta Aš? Naše řeč 60, 1977, s. 267–269. Sgall, P. – Hronek, J.: Čeština bez příkras. 1. vydání 1992, 2. nezměněné vydání Karolinum, Praha, 2014. Sgall, P. – Králíková, K. (1982): Obecná čeština a slang, zejména vojenský. In: Klimeš, L. (ed.): Sborník přednášek z II. konference o slangu a argotu v Plzni 23.–26. září 1980. Pedagogická fakulta v Plzni, Plzeň, 1982, s. 116–125.

261

Sgall, P. (2004): K vývoji výzkumu obecné češtiny. In: Minářová, E. – Ondrášková, K.: Spisovnost a nespisovnost. Zdroje, proměny a perspektivy. Masarykova univerzita v Brně, Brno, 2004, s. 34–39. Skácel, J. (1973): Funkce jazyka ve společnosti z hlediska sociolingvistiky. Pedagogická fakulta v Ostravě, Ostrava, 1973. Skulina, J. (1957): K vývoji městské mluvy na severovýchodní Moravě. Slovo a slovesnost 18, 1957, s. 1–10. Skulina, J. (1979): Ostravská mluva. Profil, Ostrava, 1979. Sojka, P. (2013): Morfologická variantnost v mluvených a psaných komunikátech ţáků II. stupně základních škol ve středočeské nářeční oblasti. Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2013 [rukopis disertační práce]. Styblík, V. (1997/1998): Několik vzpomínek a poznámek ke kultuře mluvených projevů. Český jazyk a literatura 48, 1997/98, s. 1973–198. Suchá, P. (1987): Příspěvek k geografické diferenciaci ţákovského slangu. Jazykové aktuality 24, 1987, s. 46–57. Suchá, P. (1989): Ke geografickému rozrůznění slangu ţáků 8. tř. ZŠ. In: Klimeš, L. (ed.): Sborník přednášek ze IV. konference o slangu a argotu v Plzni 9.–12. února 1988. Pedagogická fakulta v Plzni, Plzeň, 1989, s. 173–175. Suchánková, O. (1984): Frekvence hlavních hláskoslovných jevů v mluvě mládeţe z jihovýchodu Prahy. Jazykovědné aktuality 21, 1984, s. 150–173. Svěrák, F. (1971): Brněnská mluva. Univerzita J. E. Purkyně v Brně, Brno, 1971. Svobodová, J. – Adámková, I. – Bogoczová, I. – Jandová, E. – Metelková Svobodová, R. – Svobodová, D. (2011): Fenomén spisovnosti v současné české jazykové situaci. Pedagogická fakulta Ostravské univerzity, Ostrava, 2011. Svobodová, J. (2004): Spisovnost a mluvní vzory mládeţe. In: Minářová, E. – Ondrášková, K.: Spisovnost a nespisovnost. Zdroje, proměny a perspektivy. Masarykova univerzita v Brně, Brno, 2004, s. 370–377. Šipková, M. (2004): Dynamika a kodifikace. In: Minářová, E. – Ondrášková, K.: Spisovnost a nespisovnost. Zdroje, proměny a perspektivy. Masarykova univerzita v Brně, Brno, 2004, s. 147–151. Šrámek, R. (1963): Působení neslovanského jazyka na české (lašské) nářečí. Slezský sborník 61, 1963, s. 146–165.

262

Štěpán, J. (1982): Lexikální diference v manţelství a jejich společenská základna. In: Klimeš, L. (ed.): Sborník přednášek z II. konference o slangu a argotu v Plzni 23.–26. září 1980. Pedagogická fakulta v Plzni, Plzeň, 1982, s. 144–153. Štěpán, J. (1989): K dynamice současného studentského slangu. In: Klimeš, L. (ed.): Sborník přednášek ze IV. konference o slangu a argotu v Plzni 9.–12. února 1988. Pedagogická fakulta v Plzni, Plzeň, 1989, s. 149–156. Štěrbová, L. (1990): Kolísání hláskoslovných jevů v mluvě praţské mládeţe. Filologické studie 18, 1990, s. 91–97. Štícha, F. – Vondráček, M. – Kolářová, I. – Hoffmannová, J. – Bílková, J. – Svobodová, I. (2013): Akademická gramatika spisovné češtiny. Academia, Praha, 2013. Švestková, L. (1978): Máte spicha? Naše řeč 61, 1978, s. 111–112. Téma, B. (1963): Vliv místního nářečí na spisovnou češtinu ţáků na Těšínsku. Slezský sborník 61, 1963, s. 24–45. Téma, B. (1965): Mluva studentů východního Těšínska. Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1965. ter Braak, C. J. F. – Šmilauer, P. (2012): Canoco reference manual and user's guide: software for ordination, version 5.0. Microcomputer Power, Ithaca, USA, 2012. ter Braak, C.J.F. – Prentice, I. C. (1988): A theory of gradient analysis. Advances in Ecological Research 18, 1988, s. 271–313. Townsend, Ch. E. (1990): A description of Spoken Prague Czech. Slavia Publishers, Columbus, 1990. Tvrdková, L. (2006): Ţlutice za první republiky. [rukopis bakalářské práce, dostupný online] Brno: Historický ústav FF MU. Cit. 2016-08-09. Uher, F. (1984): Iniciační a finální část replik středoškolských studentů a hledisko jazykové kultury. In: Škola – jazyk – literatura. Sborník prací Pedagogické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Brně, řada jazyková a literární č. 16, Brno 1984, s. 21–42. Uličný, O. (2004): K pojetí spisovné češtiny jako funkčního jazyka. In: Minářová, E. – Ondrášková, K.: Spisovnost a nespisovnost. Zdroje, proměny a perspektivy. Masarykova univerzita v Brně, Brno, 2004, s.188–190. Utěšený, S. (1962a): O územním rozrůznění běţně mluvené češtiny na Moravě. Acta Universitatis Carolinae – Philologica, Slavica Pragensia IV, 1962, s. 577–585. Utěšený, S. (1962b): O výsledcích korespondenčního výzkumu syntaktických jevů. In: Otázky slovanské syntaxe. Praha, 1962, s. 394–397.

263

Utěšený, S. (1970): K jazykovému vývoji v pohraničí českých zemí. Slovo a slovesnost 31, 1970, s. 44–57. Utěšený, S. (1972): Tradiční nářeční slova v jihozápadočeském pohraničí. Naše řeč 55, 1972, s. 243–249. Utěšený, S. (1973): Moravská čeština na dnešním Šumpersku. Severní Morava 25, 1973, s. 17–22. Utěšený, S. (1974): Několik slovníkových a slovotvorných inovací v mluvě severomoravské mládeţe. Naše řeč 57 (1974), s. 8–13. Utěšený, S. (1978a): Areálové studium českých interdialektů a městské mluvy. In: Československé přednášky pro VIII. mezinárodní sjezd slavistů (Záhřeb 1978). Academia, Praha, 1978, s. 43–49. Utěšený, S. (1978b): Dialektologické poznámky k funkčnímu rozvrstvení jazyka a k mluvě mládeţe. Sborník přednášek z konference o slangu a argotu v Plzni v září 1977. Pedagogická fakulta v Plzni, Plzeň, 1978, s. 23–34. Utěšený, S. (1982): Ke kolokviálnímu slangu a slangovosti pracovní mluvy u nás. In: Klimeš, L. (ed.): Sborník přednášek z II. konference o slangu a argotu v Plzni 23.–26. září 1980. Pedagogická fakulta v Plzni, Plzeň, 1982, s.102–115. Utěšený, S. (1989): Od plotny k hantecu: Arealogické poznámky k vývoji podloţí brněnské lidové mluvy. In: Klimeš, L. (ed.): Sborník přednášek ze IV. konference o slangu a argotu v Plzni 9.–12. února 1988. Pedagogická fakulta v Plzni, Plzeň, 1989, s. 355–370. Valíková, D. (1966): Nástin jazykové problematiky nově zaloţeného města Havířova. Sborník prací pedagogické fakulty v Ostravě, Jazyk, literatura, umění, řada D1, 2, 1966, s. 3–16. Valíková, D. (1971): Běţně mluvený jazyk nejmladší generace města Havířova. Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1971. Vey, M. (1946): Morphologie du tchèque parlé. Librarie C. Klincksieck, Paris, 1946. Vlasák, V. (2004): Dějiny Chodova. In: Chodov. Město Chodov, Chodov, 2004. Voráč, J. – Mazlová, V. (1950): O dnešním stavu nářečí na bývalém menšinovém ostrůvku stříbrském. Naše řeč 34, 1950, s. 13–19. Voráč, J. (1992): Nářečí. In: Klimeš, L. (ed.): Západočeská vlastivěda – Jazyk. Západočeské nakladatelství, Plzeň, 1992, s. 67–103. Vybíral, P. (2004): Obecná čeština nejen na Moravě. In: Minářová, E. – Ondrášková, K.: Spisovnost a nespisovnost. Zdroje, proměny a perspektivy. Masarykova univerzita v Brně, Brno, 2004, s. 87–92.

264

Vylita, B. – Klsák, J. – Burachovič, S. – Dolina, J. (2001): Karlovy Vary na přelomu tisíciletí. Magistrát města Karlovy Vary, Karlovy Vary, 2001. Z dopisů jazykové poradně. Naše řeč 99, 2016, s. 168. Zeman, J. (2013): Verbální a neverbální prostředky v komunikaci mládeţe. Gaudeamus, Hradec Králové, 2013. Zeman, L. a kol. (2001): Dějiny města Ostrova. Triality a Město Ostrov, Ostrov, 2001. Zimová, L. (2004): Skladba mluvených projevů z hlediska spisovnosti. In: Minářová, E. – Ondrášková, K.: Spisovnost a nespisovnost. Zdroje, proměny a perspektivy. Masarykova univerzita v Brně, Brno, 2004, s. 156–161. Zubatý, J. (1921): Novákovic, u Nováků atd. Naše řeč 5, 1921, s. 257–270.

Slovníky, jazykové atlasy, databáze a korpusy

Balhar, J. a kol.: Český jazykový atlas 1, 2, 3, 4, 5, Dodatky. Academia, Praha, 1992–2011. Buzássyová, K. – Jarošová, A. (eds.): Slovník súčasného slovenského jazyka. 1. diel A–G, 2. diel H–L. VEDA, Bratislava, 2006–2011. Čermák, F. a kol. (2009): Slovník české frazeologie a idiomatiky I–IV. 2. přepracované a doplněné vydání, LEDA, Praha, 2009. Český národní korpus – Korpus SYN, verze 3 z 27. 1. 2014 [on-line]. Ústav Českého národního korpusu FF UK, Praha 2014. Dostupný na . [cit. 2016-08-26] Databáze excerpčního materiálu Neomat [online]. Verze 3.0. Praha: odd. současné lexikologie a lexikografie Ústavu pro jazyk český AV ČR 2015. Dostupná na . [cit. 2016-08-26] Hugo, J. (ed.) (2006): Slovník nespisovné češtiny. 2. rozšířené vydání, Maxdorf, Praha, 2006. Internetová jazyková příručka. [on-line]. Oddělení jazykové kultury Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Dostupná na . [cit. 14. 8. 2016] Mały atlas gwar polskich. Wydawnictwo Polskiej akademii nauk, Wroclaw – Kraków, 1957–1970. Martincová, O. a kol. (1998): Nová slova v češtině. Slovník neologizmů 1. Academia, Praha, 1998. Martincová, O. a kol. (2004): Nová slova v češtině. Slovník neologizmů 2. Academia, Praha, 2004. Nový akademický slovník cizích slov. Academia, Praha, 2005.

265

Ouředník, P. (2005): Šmírbuch jazyka českého. Slovník nekonvenční češtiny 1945–1989. 3. opravené a doplněné vydání, Paseka, Praha a Litomyšl, 2005. Příruční slovník jazyka českého. Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1937–1957. Rejzek, J. (2015): Český etymologický slovník. 2. přepracované a rozšířené vydání, LEDA, Praha, 2015. Slovník současné češtiny [on-line]. Lingea s. r. o. Dostupný na . [cit. 14. 8. 2016] Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. 3. opravené vydání, Academia, Praha, 2003. Slovník spisovného jazyka českého. 2. vydání, Academia, Praha, 1989. Sochová, Z. – Poštolková, B. (1994): Co v slovnících nenajdete. Portál, Praha, 1994. Vokabulář webový. [on-line]. Verze 1.1.1. Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Dostupný na . [cit. 14. 8. 2016]

Další elektronické zdroje www1 – Demografická příručka 2014, Český statistický úřad. https://www.czso.cz/csu/czso/demograficka-prirucka-2014 [cit. 30. 7. 2016] www2 – Databáze demografických údajů za obce ČR, Český statistický úřad. https://www.czso.cz/csu/czso/databaze-demografickych-udaju-za-obce-cr [cit. 30. 7. 2016] www3 – Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005, I. díl. Ed. Růţková, J. – Škrabal, J., Český statistický úřad. https://www.czso.cz/csu/czso/historicky-lexikon- obci-ceske-republiky-2001-877ljn6lu9; [cit. 30. 7. 2016] www4 – Obyvatelstvo podle pohlaví a věku – Cheb, Český statistický úřad. www.notes2.czso.cz/xk/redakce.nsf/i/obyvatelstvo_podle_pohlavi_a_veku_cheb [cit. 30. 7. 2016] www5 – Obyvatelstvo podle pohlaví a věku – Karlovy Vary, Český statistický úřad. www.notes2.czso.cz/xk/redakce.nsf/i/obyvatelstvo_podle_pohlavi_a_veku_kv [cit. 30. 7. 2016] www6 – Obyvatelstvo podle pohlaví a věku – Sokolov, Český statistický úřad. www.notes2.czso.cz/xk/redakce.nsf/i/obyvatelstvo_podle_pohlavi_a_veku_so [cit. 30. 7. 2016] www7 – Obyvatelstvo okresu Tachov, Český statistický úřad. www.notes2.czso.cz/xp/redakce.nsf/i/4103_02_3207.pdf [cit. 30. 7. 2016]

266 www8 – Statistiky – Cizinci, Český statistický úřad. https://vdb.czso.cz/vdbvo2/faces/cs/index.jsf?page=statistiky#katalog=31032 [cit. 30. 7. 2016] www9 – Národnostní struktura obyvatel 2011, Český statistický úřad. https://www.czso.cz/csu/czso/narodnostni-struktura-obyvatel-2011-aqkd3cosup [cit. 30. 7. 2016] www10 – Základní tendence demografického, sociálního a ekonomického vývoje Karlovarského kraje v roce 2013, Český statistický úřad. https:// www.czso.cz [cit. 30. 7. 2016] wwwA1 – Stránky města Planá. http://www.plana.cz/informace-o-meste/historie/ [cit. 30. 7. 2016] wwwA2 – Městský úřad Planá. http://www.muplana.cz/muplana_soubory/prumzona.htm [cit. 30. 7. 2016] wwwA3 – Stránky obce Stráţ. http://www.obecstraz.cz/index.php/o-strai/historie [cit. 30. 7. 2016] wwwA4 – Městský úřad Stříbro. http://www.mustribro.cz/ [cit. 30. 7. 2016] wwwA5 – Historie města Stříbra. http://www.stribro.cz/historie-mesta-stribra.php [cit. 30. 7. 2016] wwwA6 – Stránky města Tachov. http://www.tachov-mesto.cz/historie-mesta-tachov.html [cit. 30. 7. 2016] wwwA7 – Městský úřad Aš. http://www.muas.cz [cit. 30. 7. 2016] wwwA8 – Historie města Chebu. http://tic.cheb.cz/historie%2Dmesta/d-150211/p1=26918 [cit. 30. 7. 2016] wwwA9 – Historie města Lázně Kynţvart. http://www.laznekynzvart.cz/historie-mesta/v- datech/ [cit. 30. 7. 2016] wwwA10 – Město Luby. http://www.mestoluby.cz/mesto/informace-o-meste/historie/ [cit. 30. 7. 2016] wwwA11 – Historie města Teplá. http://www.tepla.cz/infocentrum/podrobna-historie-mesta/ [cit. 30. 7. 2016] wwwA12 – Klášter Teplá. http://www.klastertepla.cz/klaster/historie-klastera.html?start=2 [cit. 30. 7. 2016] wwwA13 – Městský úřad Březová. http://www.mu-brezova.cz/?section_id=6148 [cit. 30. 7. 2016] wwwA14 – Město Chodov. http://www.mestochodov.cz [cit. 30. 7. 2016]

267 wwwA15 – Stránky města Kraslice. http://www.kraslice.cz/obcan/mesto-kraslice/historie- mesta/?more=147#msg147 [cit. 30. 7. 2016] wwwA16 – Město Karlovy Vary. http://www.karlovy-vary.cz/cz/o-karlovych-varech/historie- a-soucasnost [cit. 30. 7. 2016] wwwA17 – Historie Karlových Varů. https://www.karlovyvary.cz/cs/historie-karlovych-varu [cit. 30. 7. 2016] wwwA18 – Stránky města Nejdek. http://www.nejdek.cz [cit. 30. 7. 2016] wwwA19 – Historie města Ostrova. http://www.iostrov.cz/historie-mesta/ [cit. 30. 7. 2016] wwwA20 – Stránky města Ostrova. http://www.ostrov.cz/historie%2Dmesta/ms- 7458/p1=7458 [cit. 30. 7. 2016] wwwA21 – Stránky města Ţlutice. http://www.zlutice.cz/obcan/historie-a-zajimavosti.htm [cit. 30. 7. 2016] wwwA22 – Plzeňákovo slovníček pojmů. https://plzenskybarcamp.cz/plzenakovo-slovnicek- pojmu [cit. 10. 8. 2016] wwwA23 – Denik Ostravaka. http://denik.ostravaka.cz/ [cit. 30. 7. 2016] wwwA24 – Pár Pařmenů. http://www.bandatrotlu.com/parparmenu/ [cit. 30. 7. 2016] wwwA25 – Krysáci. http://www.krysaci.cz/vecernicek/ [cit. 30. 7. 2016] wwwA26 – Vietnamská menšina. http://www.vlada.cz/cz/ppov/rnm/mensiny/vietnamska- mensina-108870/ [cit. 30. 7. 2016]

268

Seznam zkratek aj. – a jiné obr. – obrázek akuz. – akuzativ odb. – odborný, odborně angl. – anglický, anglicky okaz. – okazionální, okazionálně ap. – a podobně os. – osoba ASCS – Nový akademický slovník cizích p – hladina statistické významnosti slov PCA – analýza hlavních komponent atd. – a tak dále (metoda gradientové analýzy) CSN – Co v slovnících nenajdete PÍS – písemný dotazník část. – částice pl. – plurál čísl. – číslovka pomn. – pomnoţné jméno ČJA – Český jazykový atlas popř. – popřípadě ČNK SYN – Český národní korpus, dílčí préz. – prézens korpus SYN příd. – přídavné jméno dat. – dativ přísl. – příslovce dok. – dokonavý PSJČ – Příruční slovník jazyka českého ed., eds. – editor, editoři pův. – původní expr. – expresivní, expresivně r. – rok f. – femininum RDA – analýza redundance (metoda gen. – genitiv gradientové analýzy) hanl. – hanlivý, hanlivě resp. – respektive hovor. – hovorový, hovorově s. – strana IJP – Internetová jazyková příručka SČFI – Slovník české frazeologie ind. – indikativ a idiomatiky instr. – instrumentál sg. – singulár iron. – ironický, ironicky SN1 – Slovník neologizmů 1 kap. – kapitola SN2 – Slovník neologizmů 2 kniţ. – kniţní, kniţně SNČ – Slovník nespisovné češtiny kol. – kolektiv spoj. – spojka lok. – lokál srov. – srovnej m. – maskulinum SSČ – Slovník spisovné češtiny pro školu min. – minulý a veřejnost mj. – mimo jiné SSJČ – Slovník spisovného jazyka českého MLUV – mluvený projev SSoučČ – Slovník současné češtiny mn. – mnoţné číslo SSSJ – Slovník súčasného slovenského n, nn – následující strana, následující jazyka strany Šmírbuch – Šmírbuch jazyka českého n. – neutrum tab. – tabulka např. – například tj. – to jest ned. – nedokonavý tř. – třída něm. – německý, německy vok. – vokativ neskl. – nesklonný zejm. – zejména neutr. – neutrální, neutrálně zpodst. – zpodstatnělý neţ. – neţivotný ţ. – rod ţenský nom. – nominativ ţiv. – ţivotný

269