Okres Prachatice Po Roce 1945

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav

Název magisterské práce:

Okres Prachatice po roce 1945

Vypracovala: Vladislava Lehečková

Vedoucí magisterské práce: PhDr. Libor Vykoupil

P r o h l á š e n í

Prohlašuji, že magisterskou diplomovou práci na téma : „Okres Prachatice po roce 1945“ jsem vypracovala samostatně. Použitou literaturu a prameny uvádím v přiloženém seznamu.

Vladislava Lehečková

A n o t a c e

Předkládaná diplomová práce se snaží postihnout relativně krátkou historickou etapu jednoho z jihočeských pohraničních okresů. Předmětem jejího výzkumu je historický vývoj v okrese Prachatice po roce 1945, včetně událostí bezprostředně předcházejících. Historický úsek let 1938 - 1948 je v evropských i československých, potažmo českých dějinách 20. století přelomový. Po obsazení Rakouska, Mnichovské dohodě a likvidaci Česko-Slovenské republiky se Evropou přehnala válečná bouře dosud nevídaných rozměrů a v krátké době několikrát změnila politickou mapu i poměr sil mezi velmocemi. Prožitek války poznamenal pak několik generací, jejich myšlení, hodnotovou stupnici a zanechal v nich trauma, jež potom ovlivňovalo jejich další politické postoje a jednání. Druhá světová válka a kapitulace Německa změnily od základu politickou situaci jak ve světě, tak v poválečném Československu a determinovaly další historický vývoj. Během let 1938 - 1948 se okres Prachatice stával často součástí důležitých historických událostí této doby. Jedním z dalších důvodů, proč jsem si zvolila právě toto téma, je vedle této nesporné historické přitažlivosti i fakt, že mnohé úseky období od Mnichovské konference do procesu dosídlování pohraničí nejsou dosud na regionální úrovni komplexně zpracovány a prozkoumány nebo dostaly během posledních 50 let poněkud zkreslenou podobu. Protože jsem se narodila a bydlím ve Vimperku, je pro mě toto téma navíc přínosem v poznávání dějin mého rodného regionu.

ANNOTATION

The submitted thesis tries to depict relatively short historical period of one of the South Bohemian frontier districts. The object of its research is the historical development in Pracha- tice district after the year 1945 including immediately proceding events. The epoch-making events of the years 1938 – 1948 meant a turning point in European, Czechoslovakian and Czech history of the 20th century. After the occupation of Austria, the Munich Agreement and disposal of the Czech - Slovak Republic a war storm of such enormous proportions, which could not have been seen before, blew over Europe and changed political maps so as the power balance among Great Powers. Living through the war scared several next generations , their way of thinking, value scale, and left a trauma that later influenced their further political attitudes and actions. The Second World War and German capitulation basically changed political situation both in the world and postwar Czecho slovakia and determined further historical development. During the period 1938 – 1948 the Prachatice district often became a part of important historical events of that time. Another reason I chose just this topic is, next to its indisputable historical attractivity, the fact that many segments in the period from the Munich Conference to the process of repopulation of the border region have not been described and looked into as a whole, or they have taken distorted shape during the last decades. Because I was born and have lived in Vimperk, the topic is for me also a contribution to getting to know my native region.

P o d ě k o v á n í

Děkuji vedoucímu diplomové magisterské práce PhDr. Liboru Vykoupilovi za odborné vedení při jejím zpracování.

1. ÚVOD ...... 8 2. OBECNÁ CHARAKTERISTIKA...... 10 2.1 PŘÍRODNÍ A KLIMATICKÉ PODMÍNKY ...... 10 2.2 OBYVATELSTVO ...... 11 2.3 NÁRODNOSTNÍ SLOŽENÍ ...... 13 2.4 PRŮMYSL A ZEMĚDĚLSTVÍ NA OKRESE PRACHATICE ...... 15 3. OKRES PRACHATICE V OBDOBÍ 1. REPUBLIKY...... 17 3.1 OKRES PRACHATICE VE 20. LETECH ...... 17 3.2 HOSPODÁŘSKÁ KRIZE A VÝVOJ NEZAMĚSTNANOSTI VE 30. LETECH ...... 18 3.3 PRACHATICKÝ OKRES OD KVĚTNOVÝCH VOLEB 1935 DO ROKU 1938 ...... 19 3.4 BUDOVÁNÍ PEVNOSTNÍHO SYSTÉMU NA PRACHATICKU ...... 22 3.5 PROJEVY ŠOVINISMU V LETECH 1937 A 1938 NA PRACHATICKU (ODRAZ V REGIONÁLNÍM TISKU )...... 23 3.6 UDÁLOSTI ROKU 1938...... 25 3.7 DŮSLEDKY MNICHOVSKÉ DOHODY PRO OKRES PRACHATICE ...... 28 4. OKRES PRACHATICE JAKO SOUČÁST HITLEROVSKÉHO NĚMECKA ...... 30 4.1 OBSAZENÍ POHRANIČÍ OKRESU PRACHATICE A OBDOBÍ VOJENSKÉ SPRÁVY ...... 30 4.2 VÝVOJ POLITICKÉ , SOUDNÍ A FINANČNÍ SPRÁVY V LETECH 1938 - 1945 ...... 32 4.2.1 Politická správa...... 32 4.3 OKRES PRACHATICE DO ZAČÁTKU 2. SVĚTOVÉ VÁLKY ...... 33 4.4 OKRES PRACHATICE V DOBĚ 2. SVĚTOVÉ VÁLKY ...... 34 4.5 UDÁLOSTI NA SKLONKU VÁLKY ...... 36 4.6 OSVOBOZENÍ OKRESU ...... 39 4.7 POCHOD SMRTI ...... 43 5. OKRES PRACHATICE OD KVĚTNA 1945 DO KONCE ROKU 1946...... 45 5.1 UDÁLOSTI ROKU 1945 OD OSVOBOZENÍ ...... 45 5.2 ODSUN SUDETSKÝCH NĚMCŮ Z PRACHATICKA ...... 50 5.3 SBĚRNÁ STŘEDISKA ...... 50 5.3.1 Prachatice ...... 50 5.3.2 Vimperk ...... 51 5.3.3 Volary...... 52 5.4 PROPOUŠTĚNÍ NĚMCŮ Z INTERNAČNÍ VAZBY A KOMPLETOVÁNÍ RODIN ...... 52 5.5 OSOBY NĚMECKÉ NÁRODNOSTI VYJMUTÉ Z ODSUNU ...... 54 5.5.1 Smíšená manželství ...... 54 5.5.2 Antifašisté...... 54 5.5.3 Specialisté...... 55 5.6 DOBROVOLNÉ ODSUNY ...... 56 5.7 TRANSPORT ...... 57 5.7.1 Přehled transportů...... 58 5.7.2 Ilegální přechody hranic ...... 60 6. ODSUN A POSTAVENÍ NĚMECKÉHO OBYVATELSTVA PO ROCE 1946...... 63 6.1 DOKONČOVÁNÍ TRANSFERU V ROCE 1947...... 63 6.2 POSTAVENÍ NĚMECKÉHO OBYVATELSTVA ...... 64 6.3 OKRES PRACHATICE V PRVNÍ ETAPĚ OSÍDLOVÁNÍ ...... 68 7

6.4 VOLBY 1946 ...... 71 6.5 PRACHATICKO V POSLEDNÍ ETAPĚ DOSÍDLOVÁNÍ ...... 72 6.6 SOCIODEMOGRAFICKÁ CHARAKTERISTIKA OBYVATEL DNEŠNÍHO OKRESU ...... 74 7. VIMPERK ...... 78 7.1 VIMPERK 1945 ...... 78 7.2 VIMPERK 1946 ...... 82 7.3 VIMPERK 1947 ...... 83 8. ZÁVĚR ...... 84 SEZNAM LITERATURY A PRAMENŮ ...... 86 LITERATURA ...... 86 PRAMENY VYDANÉ ...... 88 PRAMENY ARCHÍVNÍ ...... 88 PERIODIKA ...... 89 8

1. Úvod

Magisterská diplomová práce je rozdělena do osmi oddílů. První patří úvodu, druhý z nich charakterizuje okres obecně, tj. jeho přírodní, národnostní a demografické podmínky, vývoj průmyslové a zemědělské výroby. Má představit okres Prachatice v základní dimenzi, proto je tato kapitola laděna spíše vlastivědně. Třetí oddíl se zabývá důležitými událostmi, které se na Prachaticku odehrály v období první republiky. Obě tyto části mnohdy přesahují svým věcným obsahem i časovým rozsahem vymezené téma. Pro pochopení kauzality dané problematiky jsou nastínění širší kontinuity a znalost přírodních, demografických a hospodářských podmínek regionu, podle mého názoru, ovšem nezbytné. Ve čtvrté kapitole se objevuje okres Prachatice jako součást hitlerovského Německa - od jeho začlenění do Bavorské východní marky do osvobození okresu americkou armádou. Odsun obyvatelstva německé národnosti, následné dosídlování Prachaticka a jeho výsledky jsou hlavními tématy pátého a šestého oddílu. Sedmá část je věnována vývoji města Vimperka v letech 1945 – 1947 a závěrečná osmá závěrečnému shrnutí. Zatímco dějiny po roce 1933, rok 1938, odsun Němců a dosídlování pohraničí v letech 1945 - 1948 jsou v obecné i regionální literatuře zpracovány celkem uspokojivě, je období 1938 - 1945 v historii jihočeského pohraničí věnována, a to na české i německé straně, z celého období 1933 - 1948 nejmenší pozornost. Když už existuje pro tuto tématiku nějaká literatura či studie, zabývá se většinou jen Sudetskou župou. Lepšímu zpracování válečných dějin okresu Prachatice brání v prvé řadě omezená pramenná základna, protože mnohá významná písemná svědectví byla vědomě na konci války zničena. Byla zlikvidována největší část registratury landrátu v Prachaticích a k dalším ztrátám došlo po válce. K dispozici jsou tedy jen prameny druhotného významu a jiné náhodně zachovalé písemnosti. Ve sledování časových i problémových úseků v rámci daného období (rok 1938, odsun Němců, doba války, osvobození, dosídlování) je možné také registrovat v dostupné literatuře značnou nerovnoměrnost, což znemožňuje často překonat příliš statický obraz těchto let v osudech okresu. 9

Diplomová práce Okres Prachatice po roce 1945 se opírá o dobový místní tisk, archívní materiál okresního archívu v Prachaticích, některé pamětní knihy obcí Prachaticka a jednotlivé studie uváděné v regionálních historických sbornících.

2. Obecná charakteristika

2.1 Přírodní a klimatické podmínky

Okres Prachatice se rozkládá v jihozápadní části Jihočeského kraje. Jeho západní část sousedí s okresem Klatovy, severní část s okresem Strakonice, východní hraničí s okresem České Budějovice a jižní s okresem Český Krumlov. Jihozápadní hranice probíhá po státní hranici se Spolkovou republikou Německo – Bavorskem. Prachatický okres zabírá podstatnou část Šumavy především na jihozápadě. Lesní porost tvoří především monokultura smrku. Směrem do vnitrozemí přechází hlavní hřeben do zvlněné krajiny podhůří, tvořené Vimperskou, Prachatickou vrchovinou a Želnavskou hornatinou. Velká část okresu se nachází v nadmořské výšce 600 - 800 m. Nejnižší nadmořská výška je v oblasti Netolicka (410 - 450 m), nejvýše položená místa jsou pak na Vimpersku, kde se většina obcí nachází v nadmořské výšce nad 700 metrů nad mořem. Nejvýše položenou obcí je Kvilda (1 062 m), nejníže Podeřiště (410 m). Nejvyšším bodem okresu je vrchol Plechého (1 378 m). Po hranicích okresu s Bavorskem vede evropské rozvodí mezi Černým a Severním mořem. Do Severního moře odvádí šumavské vody Teplá Vltava pramenící na české straně hranic pod Černou horou ve výšce 1 172 metrů nad mořem. Pod Mrtvým luhem se spojuje se Studenou Vltavou, pramenící v Bavorsku. U Nové Pece, kde okres opouští, se rozlévá v Lipenskou přehradu. Druhou významnější řekou okresu je Blanice, která jím protéká 1 směrem od jihozápadu k severovýchodu. Klimatické podmínky okresu jsou silně ovlivněny nadmořskou výškou a velkou členitostí terénu, jsou tudíž značně rozdílné. V nadmořské výšce nad 800 m je podnebí ve svém souhrnu mírně chladné až chladné, v oblasti pod 800 m až mírně teplé. Průměrná teplota tak dosahuje v Husinci 7 °C, na Kvildě však pouze 3,7 °C. V horských oblastech okresu je podle dlouhodobého měření v průměru více než 130 dnů se sněhovou pokrývkou. Průměrné roční srážky se pohybují od 500 mm v nižších 2 polohách až po 1 100 mm v horských oblastech, na hřebenech hor až 1 500 mm.

1 2 Prachaticko. ONV Prachatice. Prachatice 1979. Sčítání lidu..., c. d., s. 8. 11

2.2 Obyvatelstvo

Okres Prachatice dosáhl největšího rozvoje v 2. polovině 19. století, kdy na území okresu začala pronikat vlna industrializace. Kulminačního bodu v osídlení bylo dosaženo 3 v roce 1880, kdy na území okresu žilo téměř 93 000 obyvatel. Na přelomu 19. a 20. století začalo obyvatelstva pozvolna ubývat s ohledem na omezené možnosti většího zprůmyslnění kraje a jeho především horský ráz. Před 1. světovou válkou (1910) žilo na území okresu již 4 pouze 75 000 obyvatel. V roce 1930, při posledním předválečném sčítání lidu, se snížil počet obyvatel okresu 5 Prachatice na 69 722. Po Mnichovské dohodě došlo k první větší změně v počtu obyvatelstva, kdy 6 na zabrané části okresu zůstalo asi 32 000 Němců a 3 722 Čechů. Během 2. světové války se celkově změnila struktura obyvatelstva. Docházelo k úbytku obyvatelstva díky válečným odvodům a obětem války vůbec. Zároveň se na Prachaticko přesunul větší počet Němců z Besarábie a na konci války zde nalezlo krátkodobé útočiště několik tisíc uprchlíků hlavně ze Slezska a Východního Pruska. Počet obyvatel se z předválečného stavu cca. 70 000 osob snížil téměř o polovinu po odsunu Němců v roce 1946, který znamenal razantní zásah do počtu obyvatelstva okresu Prachatice. Dosídlení neproběhlo v plné míře, neboť zdejší krajina poskytovala především pracovní příležitosti v zemědělství a nebylo rozvinutého průmyslu, takže v roce 1947 žilo 7 v okrese Prachatice už jen 38 315 obyvatel (o 54,9 % méně ve srovnání s rokem 1930). O rok 8 9 později to bylo 40 000 a v roce 1950 bylo zaznamenáno 47 000 obyvatel. Ještě v roce 1970 10 stagnoval počet obyvatelstva na stavu 48 000.

Ze čtyř soudních okresů (Netolice, Prachatice, Vimperk, Volary) byl v období první republiky početně nejsilnější soudní okres Vimperk. Při sčítání lidu v roce 1930 zde žilo

3 4 tamtéž, s. 20. 5 Honner, J.: Obsazení území na Prachaticku. In: Zlatá stezka. r. 12. č. 4. s. 64. 6Lang, O.: Die Schneedörfer und Orte der Umgebung im Böhmerwald. Ellwangen 1988. s. 10. 7 Honner, J.: Obsazení území na Prachaticku. In: Zlatá stezka. r. 12. č. 4. s. 64. Statistisches Gemeindelexikon des Landes Böhmens auf Grund der Volkszählungsergebnisse vom 1. Dezember

81930. sv. I. Land Böhmen. Praha 1935. s. 279 - 282. 9 Osídlení Prachaticka. In: Zlatá stezka. r. 17. č. 7. s. 87. 10 Sčítání lidu..., c. d., s. 20. tamtéž, s.13. 12

27 371 obyvatel. Soudní okres Prachatice zaujímal s 20 665 obyvateli druhé místo. V soudním okrese Netolice žilo v roce 1930 13 754 osob. Početně nejslabším byl okres 11 Volary s 7 998 obyvateli. Největším městem nynějšího okresu byl od konce 1. poloviny 19. století Vimperk. 12 Počet obyvatel Vimperka vzrůstal z 3 520 v roce 1869 až na 5 253 v roce 1910. Pak začal 13 počet obyvatel ovšem mírně klesat, takže v roce 1930 měl Vimperk 4 939 obyvatel. Přesto však byl stále o 200 obyvatel větší než Prachatice. V Prachaticích žilo na počátku l. republiky (1921) 4 309 obyvatel. Do roku 1930 stoupl počet obyvatel okresního města cca.o 400, tj. 14 na 4 745. Volary měly po roce 1900 přes 4 tisíce obyvatel. Jejich počet se zvýšil do roku 15 1930 na 4 473. Volary dosáhly v tuto dobu téměř velikosti střediska správního okresu. Město Netolice, které dosáhlo svého vrcholu v roce 1880 s počtem 3 508 obyvatel, ztrácelo 16 postupně na významu, obyvatelstva ubývalo, takže v roce 1930 zde žilo již jen 2 787 osob.

Počet obyvatel ve střediscích soudních okresů (1921, 1930 a 1950)

5 000 4 000 3 000 1921 2 000 1930 1 000 1950 0 Vimperk Volary Netolice Prachatice

Pouze Prachatice dosáhly po odsunu sudetských Němců původního stavu obyvatelstva (r. 1950) a Vimperk (r. 1961). Volary, kde žilo před válkou 95 % obyvatelstva německé národnosti, dosáhly v poválečném období do roku 1970 dvou třetin původního 17 stavu. Ostatní obce v pohraničí zdaleka již nedosáhly stavu obyvatelstva, které měly před válkou. Řada obcí v bývalém pohraničním pásmu zanikla v důsledku odsunu německého obyvatelstva a po pozdějším zřízení vojenského pásma na Šumavě (např. Bučina, Silnice, Horní Sněžná, Světlé hory, Knížecí pláně).

11 12 Retrospektivní lexikon obcí ČSSR 1850 -1970. Díl I. Praha 1978. s. 286 - 295. 13 Sčítání lidu..., c. d., s.19. 14 kol. aut.: Vimperk, město pod Boubínem. České Budějovice 1979. s. 243. 15 Lang, c. d., s. 10. 16 Sčítání lidu..., c. d., s. 20. 17 Pamětní kniha města Netolic II. 1918 - 1938. SOkA Prachatice. s. 25. Sčítání lidu..., c. d., s. 20. 13

2.3 Národnostní složení

V době husitské došlo k proniknutí českého živlu do značné hloubky k hranicím. Staré zápisy uvádějí, že mnohé obce na Vimpersku a Prachaticku, jako Horní Vltavice, Ktiš, Nový 18 Svět, Záblatí, a samozřejmě Prachatice a Vimperk, byly do doby pobělohorské české. Po třicetileté válce doznala tato oblast úpadku, řada měst, vesnic byla vypálena, panství prodána, darována či zastavena cizincům. Nové složení feudálních vlastníků půdy ovlivnilo národností složení Šumavy, poněvadž přineslo příliv kolonistů z Rakouska (Tyrol a Štýrska) a Bavorska a změnilo strukturu obyvatelstva. Toto dokazují dochované dřevěné domy alpského typu ve Volarech. V důsledku doosídlování se v této době vytvořil protiklad mezi českou podhorskou oblastí a jazykově německým horským pásmem. Národnostní poměry se příliš nelišily od pozdějšího stavu v 1. polovině 20. století. Kolonizace pohraničního hvozdu vyvrcholila v 18. století. Hlavním podnětem byl rozvoj sklářství a s tím související těžba dřeva. Po úpadku sklářské výroby na přelomu 18. a 19. století se tyto končiny nevylidnily, protože pokračující těžba spolu s chovem dobytka umožňovala obživu 19 relativně velkému počtu obyvatel.

Německé etnikum obývalo do odsunu po 2. světové válce celé Volarsko, většinu Vimperska a jižní polovinu Prachaticka. Jazyková hranice procházela na Vimpersku po linii Stachy - Rábice - Modlenice - Buk - Včelná, na Prachaticku pak pokračovala přes Kratušín, 19 Vosek, Staré Prachatice, Prachatice, Jelemek, Frantoly, Leptáč do Záhoří. Německý poloostrov na Netolicku byl tvořený obcemi Babice, Chrášťany 20 a Chvalovice a byl spojen úzkým pruhem pozemků s ostatním německým územím.

Politický okres Prachatice byl svou rozlohou 10 944 ha jedním z nejrozsáhlejších 21 okresů v Čechách. Skládal se ze čtyř soudních okresů (Prachatice, Vimperk, Netolice a Volary) a celkem měl 125 politických obcí. Toto správní uspořádání bylo v platnosti po dobu trvání první republiky a po válce až do nového správního rozdělení, které vyšlo 22 v platnost 1. 2. 1947. V národnostně smíšeném soudním okrese Prachatice bylo 45

18 19 Mašek, J.: Paměti o školách a učitelích na Prachaticku. Prachatice 1969. s. 137. 20 Řezníčková, Zdeňka: Kronika Šumavy. 2003, s. 357 21 tamtéž, s. 133. tamtéž, s. 137.

22 Honner..., c. d., s. 64. V období 1939 - 1945 byla německá část okresu Prachatice - Landkreis Prachatitz - přičleněna k východobavorské marce (70 % původní rozlohy - viz dále). 14 politických obcí. V roce 1930 zde žilo 45,2 % Němců, a to převážně v jižní části okresu, kde se nacházelo i 14 ryze německých obcí (Sviňovice – 100 %, Skříněřov – 100 %, Křišťanovice - 98,8 %). Sedm obcí bylo národnostně smíšených, s převahou německého obyvatelstva (Volovice – 89 %, Řepešín - 89,8 %, Prachatice - 49,9 %). Ryze českých bylo 24 obcí. 2 23 Hustota osídlení soudního okresu činila 72 obyvatel na km . Soudní okresy Netolice a Volary byly národnostně jednotné. Ve 42 politických obcí 2 Netolicka (64 obyv./ km ) žilo v roce 1930 jen 3,2 % obyvatelstva německé národnosti. Pouze 4 obce byly národnostně smíšené - Chvalovice (56 % německého obyvatelstva), Horní 24 Chrášťany (35,1 %), Babice (16,7 %) a Újezdec (14,6 %). 2 Všech 5 obcí soudního okresu Volary (57 obyv./km ) bylo čistě německých. Jen ve Volarech a v Lenoře můžeme registrovat ve sledovaném období menší kolonii Čechů. Byli to hlavně úředníci, státní zaměstnanci a pracovníci drah. Soudní okres Vimperk se skládal z 33 obcí, z nichž 13 bylo zcela německých (Korkusova Huť – 100 %, Bučina - 98,3 %, Nový Svět - 98,7 %, Horní Světlé Hory - 96,5 % německého obyvatelstva). Národnostní hranice se na Vimpersku táhla tak, že nebylo téměř smíšených obcí. Výjimku tvořil Vimperk, faktické středisko okresu, město s čilým kulturním a spolkovým životem, s hlavním průmyslovým potenciálem okresu. Zde mezi 4 939 obyvateli v roce 1930 bylo zaznamenáno 1 185 Čechů, tj. 24,4 %. Českých obcí bylo na Vimpersku 14. Celkově byl tedy soudní okres Vimperk národnostně smíšený, přičemž německé obyvatelstvo 25 bylo zastoupeno 55,3 %. Tento stav rozložení české a německé národnosti platil v jednotlivých soudních okresech s výjimkou změn vzniklých odchodem českého obyvatelstva na začátku října 1938 z německých oblastí (hlavně však z Prachatic a Vimperka), až do vysídlení Němců v letech 1945 -1947. Poté se stal okres Prachatice jako celek i většina obcí poměrně homogenní oblastí s převahou obyvatel české národnosti. V některých pohraničních obcích se projevuje jako důsledek dosídlovacího procesu velký počet obyvatelstva slovenské národnosti (Libínské Sedlo, Zbytiny, Ktiš, Kvilda, Lenora).

23 Honner, J.: Obsazení území..., s. 64.

24 Statistisches Gemeindelexikon..., c. d., s. 279 - 282. 25 tamtéž Statistisches Gemeindelexikon..., c. d., s. 279 - 282. de Angelis, G.: Winterberg im Böhmerwald , Sozialstruktur und Volksleben - Tradition und. neue Wege. Marburburg 1990. s. 263. 15

Národnostní složení soudních okresů v roce 1930:

OBCE OBCE OBCE CELKEM PODÍL SMÍŠENÉ NĚMECK ČESKÉ NĚMECKÉHO OBYVATELSTVA

soudní okres 7 14 24 45 45,2 % Prachatice soudní okres Vimperk 1 13 19 33 55,5 % soudní okres Netolice 4 0 38 42 3,2 % soudní okres Volary 0 5 0 5 94,9 % celkem 12 32 81 123 47,1 %

2.4 Průmysl a zemědělství na okrese Prachatice

Zeměpisná poloha a přírodní členitost ovlivňovaly hospodářské podmínky okresu Prachatice. Převažovala zde hlavně zemědělská a lesní výroba, dřevozpracující a sklářský 26 průmysl. Nejstarším průmyslovým odvětvím bylo na Prachaticku právě sklářství. Nejvíce hutí se nacházelo v okolí Vimperka, Volar a na území křišťanovického katastru. Větší sklárny byly například v Arnoštově, Adolfově, Nové Huti a Lenoře. Jedna z nejstarších skláren na křišťálové sklo, Adolfov ve Vimperku, sice v posledních letech 1. republiky udržovala v činnosti jen brusírnu, ale od roku 1918 se rychle rozvíjela továrna na prádlo Joss & Löwenstein, která zaměstnávala asi 500 zaměstnanců a byla 27 největším podnikem toho druhu v republice. Všeobecně byla známa Steinbrennerova tiskárna, která vyráběla kalendáře, modlitební knížky, alba. Továrna ještě v roce 1938 zaměstnávala 350 lidí. Ve městě byly 2 pivovary, měšťanský a schwarzenberský, dvě cihelny,

26 Ještě v období 1. republiky vidělo mnoho drobných zemědělců a řemeslníků východisko z nepříznivých hospodářských podmínek a příležitostí Prachaticka ve „světáctví“, jak v jiných krajích ČSR, tak v cizině. Nejčastěji si jezdili přilepšit „do světa“ zedníci, tesaři, truhláři, dělníci a cirkusoví hudebníci . V roce 1922

27odešlo například z prachatického okresu za tímto druhem práce 152 osob. (Jindrová, c. d., s. 8) Honner, J.: Řemesla, živnosti a průmysl na Prachaticku. In: Zlatá stezka. r. 12. č. 1. 1938. s. 7 - 9. 16 válcový mlýn, parní pila, továrna na výrobu ovocných šťáv a vín a továrna na obrábění 28 slonové kosti. Ve Volarech poskytoval lidem obživu kromě zemědělské výroby zejména dřevozpracující průmysl. Bylo zde 62 menších dílen na zpracování dřeva a 40 truhláren (výroba dřeváků, hrábí, řezbářských výrobků, nábytku). Několik málo lidí nacházelo pracovní uplatnění ve zdejší mlékárně, továrničce na součástky do jízdních kol, třech pilách, dvou 29 cihelnách a pivovaře. Obecně lze říci, že po 1. světové válce nastal na Prachaticku mírný rozvoj řemesel, živností a průmyslu. Hospodářská krize ve 30. letech způsobila, jako jinde, citelné oslabení. V době 2. světové války došlo k dalšímu poklesu řemeslné a živnostenské výroby, přesto bylo v okrese Prachatice v roce 1945 zaregistrováno celkem ještě 610 řemeslných 30 a 136 obchodních živností. Po roce 1945 došlo ke konfiskaci živností Němců a kolaborantů, čímž se živnostenská a řemeslná výroba na Prachaticku téměř zhroutila. K většímu zprůmyslnění okresu došlo až v 60. a 70. letech, většinou přestavbou a modernizací dřívějších německých továren (Šumavan, Jitona, Dřevostroj). Do roku 1948 bylo na prachatickém okrese elektrizováno pouhých 70 obcí. Vzhledem k tomu, že se značná část okresu, jak již bylo uvedeno, nachází v podhorské a horské oblasti, nejsou půdní podmínky pro zemědělskou výrobu příliš příznivé.

28 Průmyslovému charakteru Vimperka odpovídá i složení obyvatel podle zaměstnání. K roku 1930 pracovalo v zemědělství a lesnictví 5,28 % obyvatel, v průmyslu a řemeslech 59,22 %, v obchodě dopravě a peněžnictví 13,24 % a ve službách 12,93 % obyvatel Vimperka (ostatní 9,31 %). In: Pimmer, F.: Winterberg im Böhmerwald. Rentlingen 1977. s. 15. Nutno ještě dodat, že 57 % všech pracovníků v průmyslu tvořili zaměstnanci zdejších skláren.(de Angelis, c. d.,

29s. 82.) 30 Lang, c. d., s. 40. 20 let budování okresu..., c. d., s. 21. 17

3. Okres Prachatice v období 1. republiky 3.1 Okres Prachatice ve 20. letech

Vznikem republiky všichni v okrese Prachatice nadšeni nebyli. V obcích s českou převahou obyvatel bylo prohlášení samostatnosti přijímáno s nadšením, ve městech s německou převahou vyvolaly události 28. října vlnu odporu a nespokojenosti Vyvrcholením německých aktivit bylo 3. listopadu vyhlášení provincie Böhmerwaldgau na schůzi sudetoněmeckých politiků v Prachaticích. Tato provincie měla zahrnovat území v oblasti Českého lesa a Šumavy. Přirozenými středisky se stala města Č. Krumlov a Vimperk. Protože provincie neměla předpoklady k samostatné existenci, 31 počítalo se s jejím připojením k Horním Rakousům. Tyto snahy zastavil až příjezd československého vojenského praporu z Plzně, který 32 obsadil Vimperk a německé vojsko odtáhlo zpět do Bavorska směrem na Haidmühle. V německé části okresu Prachatice byl vnímán vznik ČSR jako počátek vlny počešťování, omezování práv zdejších Němců a pronikání českého živlu do výhradně německých oblastí Šumavy. Obavy ze ztráty vlivu se skrývaly později i za protesty proti pozemkové reformě (vyvlastnění a zestátnění schwarzenberského panství), prováděné údajně na účet Němců a katolické církve. 33 Sudetoněmecké strany DNP a DNSAP, komunisté a čeští fašisté si drželi ve 2. polovině 20. let na okrese Prachatice silné pozice, což dokazují výsledky voleb z roků 1925, 1929 a později, už však v době hospodářské krize, volby obecní v roce 1931. Patrné to bylo ve Vimperku a Prachaticích, kde strany DNP, DNSAP a komunisté získávali množství volebních hlasů a umisťovali se na předních pozicích. Na Netolicku se oproti tomu 34 prosazovala poměrně úspěšně česká krajně pravicová strana NOF.

31 32 Toms, J.: Přehled dějin Československa 1918 - 1938. Plzeň 1997. s. 15. 33 Starý, V.: Rok 1918.., s. 22. DNP - Deutsche Nationalpartei (Německá nacionální strana) Krajně nacionalistická německá strana v Československu. V prvních letech ČSR byla DNP určující silou sudetoněmecké opoziční politiky a její předáci nositeli extrémistických stanovisek. Členstvo DNP tvořili němečtí podnikatelé, inteligence, státní a veřejní zaměstnanci. Vzestup nacistického hnutí v Německu posílil v DNP nacionalistický radikalismus. Pro protistátní činnost zastavila čs. vláda v říjnu 1933 její činnost. DNSAP - Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei (Německá nacionálně socialistická strana dělnická - hakenkrajcleři) Od počátku jejího vzniku v r. 1919 fašistická strana s trvale negativistickým vztahem k ČSR. Požadovala úplnou autonomii sudetských Němců. Ideologicky ovládal stranu antisemitismus a antikomunismus. V roce 1933 je strana34 zakázána, její členstvo vyzváno k vstupu do SdP. NOF - Národní obec fašistická 18

V obecních volbách r. 1931 porazila ve Vimperku DCV německou sociální demokracii, v Prachaticích v rámci německé volební skupiny získala nejvíce hlasů DNSAP, v Netolicích zvítězili živnostníci a ve Volarech tradičně BdL. Ve Vimperku, Volarech a Prachaticích získaly křeslo starosty německé strany, v Netolicích strana česká. V jednotlivých soudních okresech lze zaregistrovat nárůst počtu voličů DNP, DNSAP, komunistů a českých fašistů.

3.2 Hospodářská krize a vývoj nezaměstnanosti ve 30. letech

Byla-li v roce 1928 zaměstnanost na československém trhu práce přibližně vyrovnaná, v letech 1932 - 1938 dosáhla nezaměstnanost mezi německým obyvatelstvem míry daleko vyšší než v Německu a v poměru k československému obyvatelstvu byla zhruba třikrát 35 vyšší. Této skutečnosti využila nacionálně orientovaná politická propaganda v zemi, aby československou vládu obvinila z jednostranné hospodářské politiky. Celý tento vývoj byl vzhledem k hospodářskému vzestupu v Německu od Hitlerova příchodu k moci v r. 1933 ještě silněji pociťován jako záměrné národnostní znevýhodňování. V letech 1933 - 1934 docházelo na jihu Čech k značným výkyvům v počtu nezaměstnaných. I když jinde ve světě překonala hospodářská krize svůj horizont často už v druhé polovině 30. let, měly v Československu její důsledky dlouhodobější charakter. Ještě 9. června 1935 bylo celkem v prachatickém okrese jen 866 osob nezaměstnaných (např. Nová Huť 69, Zdíkov 131, Masákova Lhota 33, Č. Žleby 56, Vimperk 116, Prachatice 36 171, Kvilda 92, Volary 127). V roce 1936 se však už okres potýkal s dosud rekordní nezaměstnaností. Na počátku tohoto roku, tedy ještě v kritickém zimním období, zde bylo registrováno 2 887 lidí bez zaměstnání. V okrese Nové Hrady bylo v tuto dobu 2 882, 37 v okrese Kaplice 3 437 a v okrese Český Krumlov 2 035 nezaměstnaných.

Strana vznikla v r. 1926 sloučením několika fašistických proudů. Při založení měla asi 5 000 členů. Od r. 1927 stál v čele gen. Gajda. Ideologicky se NOF opírala o italský fašismus. Požadovala ustanovení fašistického státu, zřízení fašistických gard, novou orientaci zahraniční politiky a postavení KSČ mimo zákon. V členstvu strany

35převažovaly střední obchodnické, živnostenské a rolnické vrstvy. 36 kol. aut.: Konfliktní společenství, katastrofa, uvolnění. Praha 1996. s. 17. 37 SOkA Prachatice, sign. 10/3. Südböhmische Vokszeitung (29. 3. 1936). V říjnu 1936 evidoval Okresní ústav práce v Prachaticích celkem 403 nezaměstnaných podle gentského systému, z toho bylo 119 osob z průmyslu a živností, 44 ze zemědělství, 226 z kategorie sezónní dělnictvo a 14 ostatní. Ve zprávě se dále uvádí: “Pracovní trh změnil se proti očekávání k dobru podporovaných. Stav podporovaných dle gentského systému poklesl silně, a to o 50 osob. Celkový stav nezaměstnaných nepatrně sestoupil, a to u osob 19

K závodům, které omezily výrobu, patřila Schichtova továrnička v Bohumilicích (r.1932). Výrobu musely v době krize omezit velká Kralikova sklárna v Lenoře a sklárna na křišťálové sklo Adolfov ve Vimperku. Sklárna Adolfov musela být potom v roce 1938 uzavřena úplně. Zatímco brusírna skla ve Volarech svůj provoz udržela, v Husinci se výroba 38 ve zdejší brusírně skla pro bižuterii musela ukončit. Pro vývoj nezaměstnanosti ve Vimperku bylo důležité, že se firmám Steinbrenner a Joss & Löwenstein po celá 30. léta 39 podařilo udržet poměrně vysokou zaměstnanost. Nezaměstnanost figurovala jako exponent vystěhovalectví, porodnosti, úmrtnosti, koupěschopnosti i mnoha dalších úkazů, samozřejmě včetně ovlivnění nálad a politického smýšlení obyvatelstva.

3.3 Prachatický okres od květnových voleb 1935 do roku 1938

Když v polovině 30. let nezaměstnanost v neztenčené míře pokračovala a tíživé životní podmínky se nelepšily, začalo se vzmáhat sudetoněmecké sjednocovací nacionální hnutí „Sudetendeutsche Heimatsfront“ (SHF: Sudetoněmecká vlastenecká fronta) pod vedením Konráda Henleina. Hnutí, přejmenovanému na „Sudetendeutsche Partei“ (SdP: 40 Sudetoněmecká strana) , se pak v parlamentních volbách v květnu 1935 podařilo získat 64 % všech německých hlasů. Celkem získala SdP 44 poslaneckých mandátů a stala se druhou nejsilnější stranou po agrárnících. Jako politická strana s největším počtem hlasů se SdP, jak ve svých záměrech, tak ve svém politickém vyjadřování a struktuře, začala od r. 1935 pozvolna přichylovat k linii 41 sudetoněmecké DNSAP, zakázané v roce 1933. Nakonec se od podzimu 1937 SdP stala filiální stranou Adolfa Hitlera, podobně jako nacisté v Rakousku. Bez existence SdP a její aktivní pomoci by Hitler, který už v létě 1938 usiloval o rozpoutání války, nemohl vyvinout

vůbec nepodporovaných. Na nouzové a investiční práce bylo umístěno 46 dělníků , do soukromého podnikání zařazeno 10 osob. Vzestup nezaměstnanosti je patrný v oborech živností stavebních. (SOkA Prachatice. Podpory

38v nezaměstnanosti 1924 - 1938. Sign. 10/3, č. k. 333 - 336.) 39 Honner, J.: Řemesla, živnosti..., s. 7 - 9. 40 tamtéž Přejmenování SHF na SdP bylo vlastně vynuceno čs. úřady. Straně totiž hrozilo zakázání činnosti, které

41prosazoval zejména Edvard Beneš. kol. aut.: Konfliktní společenství, katastrofa, uvolnění. Praha 1996. s. 19. Nutno ovšem podotknout, že ve straně trvale existovaly rozpory mezi bývalými nacistickými předáky a Henleinem. (viz dále). 20 onen mezinárodní tlak, jenž v důsledku anglické, francouzské a rovněž italské ochoty k jednání vyústil v září 1938 v Mnichovskou dohodu. Do termínu voleb do poslanecké sněmovny 19. května 1935 byla SdP i v pohraničí 42 jižních Čech dobře zorganizována a připravena. Již v prvních měsících volebního roku 1935 se v okrese Prachatice začal projevovat vzrůstající vliv a popularita SHF. Po již existujících místních organizacích SHF v Prachaticích, Vimperku, Volarech a jiných větších obcích, se dotvořila síť „poboček“ strany i v ostatních menších německých obcích Šumavy. Zakládající schůze se konaly například 2. 2. v Knížecích Pláních (50 členů), 20. 2. v Nových Hutích, 3. 3. v Horní Sněžné, Horní Vltavici, Leptáči, Chrobolech, 10. 3. v Borových Ladech 43 (24 členů), 17. 3. v Kvildě (22 členů). V samotných volbách 19. května zvítězila SdP, tak jako v celém pohraničí, i v pohraničí jižních Čech. V pěti soudních okresech - Volary, Český Krumlov, Horní Planá, Nová Bystřice a Chvalšiny - dosáhla nadpoloviční většiny. Sudetoněmecká strana se tak stala 44 nejsilnější stranou v jihočeském pohraničí. Před volbami navštívil okres Prachatice v rámci své agitační cesty po pohraničí osobně Konrád Henlein. Se svým projevem vystoupil 25. 4. na předvolební schůzi ve Vimperku. V tomto městě bylo potom pro jeho stranu odevzdáno také nejvíce hlasů - celkem 1 380 (46,2 %). Celkem získala SdP v soudním okrese Vimperk 35,5 % hlasů. V soudním okrese Volary to bylo již 55,8 %. V některých šumavských obcích byl úspěch SdP drtivý (Pumperle 67,3 %, Kunžvart 80,2 %, Horní Světlé Hory 88,1 %, České Žleby 67,1 %).V Prachaticích získala SdP 3 110 hlasů, zatímco druhým agrárníkům bylo odevzdáno 1 482 hlasů. V Netolicích zvítězili ve volbách národní socialisté poměrně těsně před Národním 45 sjednocením. Ve volbách do senátu Národní sjednocení dokonce s 219 hlasy zvítězilo. Volby do okresního zastupitelstva v Prachaticích, konané 26. května 1935, vyhrála opět SdP (11 228 hlasů) před agrárníky (5 704 hlasů). České i německé strany obdržely dohromady po osmi mandátech. Po krátkém období Malypetrovy vlády byl jmenován prezidentem Benešem předsedou vlády v prosinci 1935 Milan Hodža. Hodža se pokoušel k posílení mezinárodního postavení

42 Mezi přední činitele SdP v jižních Čechách patřil českobudějovický továrník Westen, bývalý sociální demokrat Sandner, továrníci Stegmann a Steinbrenner (Vimperk), ředitel budějovické továrny “Moldavia“ David, advokát Jarolim, velkostatkář Buquoy a evangelický farář z Českých Budějovic Johann Twarzik, který

43také řídil předvolební kampaň SdP v jižních Čechách. 44 Südböhmische Volkszeitung (24. 3., 17. 3., 10. 3., 23. 2. 1935) 45 Sak, R.: Hnědá kolona dosud čeká. České Budějovice 1962. s. 72. Volební výsledky do Poslanecké sněmovny. In: Zájmy Pošumaví. r. 8. č. 13. ( 31. 5. 1935) 21

46 ČSR o aktivizaci Malé dohody i o vyřešení či spíše zmírnění národnostního napětí v ČSR. Výsledkem jednání vlády s německými aktivisty (Jaksch, Hacker, Schütz) bylo usnesení o národnostním vyrovnání z února 1937. Pohraničním oblastem měla být poskytnuta hospodářská pomoc, zlepšena sociální situace nezaměstnaných a podle národnostního klíče mělo být upraveno složení státního aparátu. SdP však toto řešení odmítla a dala přednost 47 přímým kontaktům s Hitlerem. V roce 1936 vrcholí v SdP roztržka mezi bývalými příslušníky Kamaradschaftsbundu (spannisty) a bývalými členy DNSAP (mladí nacisté kolem časopisu „Der Aufbruch“, např. Haider, Kasper, Kreissl), kteří usilovali o rychlejší pronikání nacistických myšlenek do strany. V jižních Čechách se proti Henleinovi staví krajský vedoucí SdP v Č. Krumlově. Henlein se snažil situaci ve straně zkonsolidovat i propagační jízdou do pohraničí v září 48 1936, která má být manifestací jednoty ve straně. Na Šumavě začíná ve Volarech, kde se na 49 jeho projevu shromáždilo asi 2 000 lidí. Komisař okresního úřadu k celé akci podotkl: „...všem řečníkům se jednalo o to, aby opět obnovili jednotu ve straně SdP v jihočeském kraji.“ Že rozkol strany v tomto kraji nastal, vychází najevo již ze skutečnosti, že se projevu 50 nezúčastnili poslanci kraje Wagner a Jobst. Z Volar odjíždí Henlein do Prachatic a dále do Nových Hradů. Už v roce 1936 se objevují důkazy o stycích a spolupráci SdP a jejích přívrženců v jižních Čechách s hitlerovským Německem. Objevuje se německá propagační literatura a tiskoviny, množí se zprávy o špionážní aktivitě sudetoněmeckého obyvatelstva, zesílené později v souvislosti s budováním šumavských opevnění. Na počátku června 1936 například získala četnická stanice v Českých Budějovicích informace o šíření protistátní brožury: „Jak bylo zjištěno, jsou mezi příslušníky strany rozšiřovány tajně, a to způsobem „z kapsy do kapsy“ v různých zdejších kavárnách a při různých příležitostech protistátní brožury...Tyto brožury dopravují se tajně do ČSR, a to 51 udánlivě buď přes Vimperk neb Třístoličník.“

46 47 Hodžův plán pro Podunají však narazil nejen na odpor Itálie a Německa, ale i ostatních velmocí a Jugoslávie. 48 kol. aut.: Dějiny zemí Koruny české. Praha 1993. s. 185. Nakonec se situace v SdP vyřešila, když Henlein přestal podporovat představitele opozičníků ve straně Branda, který nakonec rezignoval a obklopil se většinou nacisty. Henlein se však úplně se spannismem nerozešel. Kammaradschaftsbund se pokoušel preferovat ještě jako gauleiter Sudetské župy.

49(více Gebel, R.: „Heim ins Reich.“ K. Henlein in der Reichsgau Sudetenland 1938 - 1945. Mnichov 1999.) 50 Sak, c. d., s. 82. 51 tamtéž, s. 83. tamtéž, s. 94. 22

27. července 1940 vydává úřadovna mnichovského gestapa potvrzení Hansi Storchovi 52 -Hagerovi z Nového Údolí, lesnímu správci Adolfa Schwarzenberga, že „v době od r. 1934 do 1. října 1938 poskytl velmi cenné služby v opatřování zpráv, jak ve vojenském, tak 53 i politickém oboru“.

3.4 Budování pevnostního systému na Prachaticku

Odhodlání zvýšit obranyschopnost státu vyvolala politika Německa, především obsazení Porýní a vypovězení „Locarna“. V dubnu 1936 přijal parlament Zákon na obranu státu a v květnu téhož roku Zákon o půjčce na obranu státu. Pohraniční opevnění se mělo stát mimořádně významným prvkem proti hrozící agresi. Budovalo se od roku 1936. V roce 1937 se i v horských masívech Šumavy začínají stavět železobetonová stálá opevnění. Kvalita cest na Šumavě byla vhodná většinou jen pro zemědělské potahy a nikoliv pro tanky a nákladní kolony. Horských přechodů, vhodných pro vpád, nebylo mnoho, a tento fakt spolu s hustým zalesněním odsunoval jihozápadní hranici v rámci programu opevňování ČSR na druhořadé místo. Proto zde také byly budovány méně 54 masivní pevnůstky - tzv. lehká opevnění LO vzor 37. V březnu 1937 se ve výpisu z rozkazů zemského vojenského velitelství v Praze uvádí, že v roce 1937 mají být zajištěny rovněž Prachatice, Vimperk a Sušice, a to na čáře všeobecně hlavním štábem určené. Celkem bylo rozhodnuto o vybudování linií obrany. Šlo o úseky H - 41 Vimperk, H - 33 Prachatice, H - 42 Prachatice a úseky 191 Horní Vltavice a 195 55 Volary. Po Mnichovské dohodě se opevnění v prostoru Šumavy ocitlo na území zabraném Německem (celkově 257 pevnůstek ze 420 vybetonovaných). Linie záboru nebyla mnohdy určována z národnostního pohledu, ale tak, aby co nejvíce ochromila komunikační síť a obranyschopnost okleštěné ČSR. Klasickým příkladem je zábor území s opevněním před Prachaticemi. Němci zde zabrali opevněný úsek po obou stranách kóty Libín s důležitými

52 Nové Údolí byla malá obec na okraji krumlovského okresu, železniční hraniční přechod do Bavorska. V roce

193853 byla s dalšími obcemi Stožecka začleněna do okresu Prachatice. Na základě tohoto potvrzení a dalšího dokladu o své činnosti tlumočníka a poradce u německé divize od 25. 9.

54do 1. 10. 1938, byl Storch-Hager po osvobození za velezradu popraven.(Sak, c. d., s. 95.) Hřídel, K.: Hranice od Sušice po Prachatice přes Vimperk chránila linie opevnění. In: Listy Prachaticka. (3. 2.

551996) tamtéž 23 komunikacemi, přičemž východní křídlo opevnění u osady Jelemek (bez středu sestavy strategicky bezvýznamné) ponechali na území druhé republiky. Veškeré čs. meziválečné opevnění, které zůstalo na území okleštěné ČSR, bylo v prvních měsících okupace (během června 1939) zničeno. Zachovaly se pouze objekty v blízkosti obytných budov nebo v místech, kde by trhací práce mohly způsobit jiné závažné škody (komunikace, elektrické vedení). Tyto pevnůstky byly však znehodnoceny zabetonováním. V poválečných letech provedla čs. armáda evidenci zachovalých objektů a při vzrůstajícím napětí mezi mocenskými bloky na konci padesátých let se přistoupilo k aktivaci opevnění na jižní a jihozápadní hranici. Aktivované pevnůstky byly až do roku 1990 armádou pečlivě udržované, byly obnovovány vnitřní nátěry, veškeré kovové prvky byly konzervovány a uvnitř objektů bylo stálé veškeré vybavení, tj. lafetace, ventilátory a periskopy.

3.5 Projevy šovinismu v letech 1937 a 1938 na Prachaticku (odraz v regionálním tisku)

Obyvatelstvo horských částí Šumavy tvořili hlavně prostí dřevaři a drobní zemědělci, kterým na politikaření příliš času a chuti nezbývalo. Nejostřejší spory se tedy odehrávaly na jazykové hranici v podhůří a soudních střediscích ležících na ní, zejména v Prachaticích a Vimperku. Vystupovaly proti sobě nejrůznější zájmové, kulturní a sportovní spolky, spolky hájící práva obou národností na Šumavě - Národní jednota Pošumavská, Svaz Němců a Německý kulturní svaz, samozřejmě politické strany a místní tisk Zájmy Pošumaví a Südböhmische Volkszeitung. Věčným tématem sporů byly státní menšinové školy, především jejich různá kvalita, jejich nespravedlivé subvencování ze strany státu, či nesmyslnost jejich vzniku a existence vůbec. Vášnivé debaty se konaly na stránkách tisku o národnostní příslušnosti té či oné významné osobnosti, o výkladu jistých historických etap, o to, zda se určité obce jmenovaly dřív německy či česky, jestli v nich žili dříve Němci nebo Češi. Stranou diskusí nezůstal např. ani počet svazků knih v místních národních knihovnách a četnost jejich navštěvování. S velkým zájmem byla sledována účast na manifestacích, předvolebních mítincích, sportovních či kulturních akcích obou národností. Množily se přestupky proti zákonům, 24 fyzická napadení, protistátní činnost, výtržnosti. Tato etapa vyvrcholila pak v zářijových událostech 1938. Na ukázku projevu šovinismu v okrese ukazují zprávy a články z novin Zájmy Pošumaví („Nezávislý týdeník hájící kulturní, hospodářské, sociální a národní zájmy Čechů 56 na Šumavě a Pošumaví“) a Südböhmische Volkszeitung („Nezávislý týdeník pro národnostní a hospodářská práva Němců v jižních Čechách“): Zájmy Pošumaví (dále ZP) z 22. 1. 1937: Zmínka o „německém“ pohřbu „českého“ kameníka Františka Kavky: „...hlásil se k Čechům, odebíral české noviny. Přesto si dovolil německý řečník pronést nad jeho hrobem, že bude pochován „in seiner deutschen Muttererde“ (do jeho německé mateřské půdy). Südböhmische Volkzeitung (dále SV) z 12. 12. 1937: „Česká škola v Záblatí se stále potýká s nedostatkem žáků. Čeští učitelé si musí namáhavě obstarávat žáky z německých míst, až dvě hodiny vzdálených. Žákům se slibuje volný byt, veškeré zaopatření, školní potřeby, šaty a snad i místo ve státní správě.“ ZP z 18. 3. 1938: -„SZ udýchaně reagoval na náš článek o českých jménech německých vedoucích činitelů a uvádí celou řadu českých lidí s německými jmény...“ -„Nápadně stoupla kuráž našich místních führerů po událostech v Rakousku. Ačkoliv jindy pospávají a po deváté hodině teprve lezou ven, v sobotu už zrána dupali ve svých holinkách hezky uprostřed ulice...Nad tímto „vichtig machrovstvím“ se kolemjdoucí Češi i Němci útrpně usmívali a zejména odrostlejší mládež z toho měla zábavu. Zejména sebevědomě si počínal českého táty, penzionovaného listonoše, syn Švejda, jenž v průvodu dvou dupajících Grimhild si přál viděti „die tschechischen Gsichter“, jak prý se asi tváří, když vidí, co se stalo v Rakousku.“ ZP z 22. 4. 1938: „23. 4. přijedou do Prachatic Písečtí, aby znovu ukázali, jak věrnými a oddanými přáteli Prachatic jsou. Život a utrpení české menšiny jsou jim dostatečně známy.“ ZP z 29. 4. 1938: -ZP komentují protesty Němců ohledně dlažebních prací na náměstí a budování kanalizace: „...dlažba se začala prý nejdříve dělat u Národního domu (zdejší český svatostánek, pozn. aut.), zatímco kanalizace v Gymnaziální ulici se dělá po pravé straně, kde bydlí hlavně Němci.“ - „Voják Hudler z Petrovic, henleinovec, zbil občana Siegla, protože je organizován

56 Tento týdeník byl v létě a hlavně v září 1938 několikrát zcenzurován. 25 v české agrární straně...a přičinil se o to, aby byl opatřen pozemek pro českou školu. Hudler ho přepadl na lesní cestě a zbil holí.“ ZP z 7. 5. 1938: „...penzionovaný listonoš Sweyda se zhroutil, když musel smeknout před státní vlajkou, a nechal se převést do nemocnice.“ ZP z 20. 5. 1938: Zpráva o schůzi SdP: „Pechtl hovořil proti českému 1. máji... Češi měli prý výpomoc z Písku a ze Strakonic.“ ZP z 24. 6. 1938: „Holič z Chrobol, člen SdP, byl přistižen v opevněném pásmu, přičemž se choval velmi drze...“ -Snaha o vtipný komentář schůze SdP ve Volarech: „..znělo heslo „Wir wollen Autonomie“. Němci houby rozumí co to znamená a tak křičeli „Wir wollen Automobil“. Henlein prý totiž dostal z Německa auto a členové SdP ho chtějí také.“ SZ z 14. 8. 1938: „Prachatické vojenské velitelství zakázalo vojsku zdejší posádky navštěvovat německé hostince Säumerglocke, Schwarzes Kreuz a Grüne Ast.“ ZP z 16. 9. 1938: „V Záblatí po projevu A. Hitlera jeden pokojný český občan se díval z okna a byl zraněn kamenem..“

3.6 Události roku 1938

Vývoj v Československu se od března do konce září 1938 stal prvořadým mezinárodním problémem. Otázka existence ČSR se stala odrazem světového mocenského poměru. Po připojení Rakouska se zaměřila německá zahraniční politika na zničení Československa jako suverénního státu. Hitler použil SdP k tomu, aby vytvořil vhodnou příležitost pro německou diplomatickou a vojenskou intervenci. Hitler sám převzal řízení sudetoněmecké politiky a SdP měla nadále klást takové požadavky, které byly pro čs. vládu nepřijatelné. 26

Dne 24.4.1938 se uskutečnil sjezd SdP v Karlových Varech, kde se SdP mimo jiné již 57 oficiálně přihlásila k ideologii NSDAP. Podle pokynů z Berlína odmítala SdP postupně až do počátku září veškeré návrhy čs. vlády na řešení národnostní situace v Československu. Druhá polovina září 1938 byla vyplněna horečným diplomatickým jednáním mezi Německem, Velkou Británií a Francií o osudu ČSR, které nakonec vyústilo v Mnichovskou dohodu a odtržení pohraničních oblastí od Československa. Politický vývoj na Prachaticku probíhal v roce 1938 podobně jako v ostatních oblastech Sudet. Až do připojení Rakouska k Německu byl na Prachaticku celkem klid. Strana SdP nadále pracovala na budování své organizace a získávání půdy mezi německým obyvatelstvem. Jedinou větší aktivitou henleinovců bylo propagování hospodářského bojkotu 58 českých obchodníků a živnostníků. Úspěšný anšlus Rakouska 13.března 1938 měl vliv na zvýšené sebevědomí německých občanů Prachaticka. Začalo okázalé a provokativní zvedání rukou, módními se staly bílé punčochy. Přesvědčení příznivci SdP získali náhle na odvaze, zatím nerozhodní měli možnost pozorovat oslnivý úspěch Hitlerovy riskantní zahraniční politiky. Henlein podnikl na začátku června propagační jízdu po prachatickém okrese. 59 Navštívil Volary, Kunžvart, Vimperk a Horní Planou. Během léta přecházeli ilegálně hranice do Německa hlavně mladí sudetští Němci. Zde byli formováni a cvičeni v oddílech Freikorpsu. Červenec, srpen a hlavně září byly ve znamení boje čs. vlády o zachování celistvosti a nezávislosti státu. SdP v tomto období odmítala postupně všechny vládní návrhy na vyřešení národnostní situace v Československu. 27. června SdP odmítla národnostní statut, kterým vláda slibovala sudetským Němcům rozsáhlejší zastoupení ve státní správě, větší podíly ze státního rozpočtu pohraničním oblastem a širší kulturní autonomii. Vláda odmítla autonomii teritoriální. V červenci SdP přerušila podle pokynů Hitlera rozhovory s čs. vládou.

57 Karlovarské požadavky obsahovaly uznání úplné rovnoprávnosti německé národní skupiny s českým národem, vytvoření uzavřeného německého národního území s německou samosprávou a úplnou svobodu přiznání se

58k německému národu a k německému světovému názoru. Poslanec SdP Nickerl nabádá 24. 2. na schůzi SdP v prachatické Turnhalle své soukmenovce: “Deutschen,

59kauft nur bei den Deutschen!“ (Němci, nakupujte jenom u Němců!). ZP. r. 12. č.17. (22. 4. 1938) Zájmy Pošumaví již zcela nekriticky informují o účasti německého obyvatelstva: “...ve Vimperku bylo 150 - 200 Němců, v Kunžvartu skoro nic, v Horní Plané bylo sehnáno 300 ordnerů a ve Volarech přišlo jen 250 civilních osob.“ (ZP. r. 11. č. 28. - 15. 7. 1938) 27

Dne 3. srpna přijel do Prahy lord Runciman. Cílem jeho mise bylo donutit čs. vládu přijmout Karlovarské požadavky SdP. Sudetoněmecká otázka se stala prvořadým mezinárodním problémem. Čs. vláda po měsíčním bezvýsledném jednání Runcimanovy mise, soustředěném tlaku z mnoha stran a z obav před zářijovým sjezdem NSDAP předložila 29. srpna 1938 návrh na dohodu s SdP v podobě tzv. 3. plánu. Ten označil Runciman stále za nedostačující a SdP ho odmítla 2. září. Dne 5. září vláda pod obrovským tlakem vnějších i vnitřních okolností přijala tzv. 4. plán řešení sudetoněmecké otázky. Ten v podstatě akceptoval Karlovarské požadavky. Dne 11. září pořádala SdP v Prachaticích na Lázních sv. Markéty slavnost dožínek, na kterých pronesl projev poslanec Jobst z Krumlova. Před touto slavností byla provedena velká agitace. Dostavilo se množství německého obyvatelstva z města i okolí. Dva až tři tisíce účastníků pochodovaly ulicemi města a křičeli Sieg Heil. Československé úřady proti nim 60 nezakročily. Během sjezdu NSDAP v Norimberku došlo k dohodě předáků SdP Henleina a Franka s Hitlerem o ukončení taktiky jednání s čs. vládou a o provedení protistátního puče s cílem odrhnout pohraničí od ČSR. Puč se měl uskutečnit po závěrečném projevu Hitlera na sjezdu v noci z 12. na 13. září. I na Prachaticku byl s velkou pozorností sledován průběh sjezdu v Norimberku. Na mnohých místech pak byl organizován hromadný poslech Hitlerova závěrečného projevu. Po jeho skončení následovaly německé provokace. V noci byly v řadě obcí Prachaticka zamalovány české nápisy a na silničních směrovkách a tabulkách byly ponechány pouze názvy německé. Stalo se tak ve Žlebech, Kunžvartu, Volarech. Vimperku, Pumperli, Horní 61 Vltavici, Lenoře a jinde. Na základě sudetoněmeckého protistátního puče vyhlásila čs. vláda už 13. září v nejvíce postižených okresech stanné právo, na vůdce SdP vydala zatykač a rozpustila polovojenské oddíly SdP „Freiwilliger Schutzdienst“. Přední místní funkcionáři SdP utekli do Německa, kde se souhlasem německé vlády byly utvářeny oddíly Freikorpsu, které prováděly různé teroristické a provokativní akce. Do konce září měly v pohraničí na svědomí smrt 110 čs. vojáků, četníků a celníků. Do Německa bylo odvlečeno 2 000 čs. občanů. 16. září čs. vláda zakázala činnost SdP.

60 Starý, V.: Radost z toho, že Prachatice zůstanou české, neměla dlouhého trvání, město Němci zabrali 8. října

611938. In: Listy Prachaticka. (8. 10. 1998) ZP. r. 11. č. 38. (16. 9. 1938) 28

Po vyhlášení mobilizace 23. září uprchala do říše před plněním vojenské povinnosti další vlna německých mužů. Na rozdíl od západočeských okresů, kde si puč a řádění oddílů Freikorpsu vyžádaly v září 1938 mnoho lidských životů, nebyl průběh protistátního povstání na Prachaticku tak tragický a obešel se vcelku bez větších násilností. O mnoho horší následky měl puč 62 v sousedním okrese Český Krumlov a v okrese Kaplice. Rychlou likvidací puče se zhroutila úloha SdP v zahraniční politice Německa proti ČSR. Německo se od této chvíle orientovalo na rozbití Československa diplomatickou 63 cestou jednáním s britským premiérem Chamberlainem 15. září v Berchtesgadenu a 22. září v Godesbergu o odstoupení čs. pohraničí. Odpor Československa byl definitivně zlomen až 30. září výsledkem konference evropských mocností v Mnichově z 29. na 30. září. Před polednem 30. 9. 1938 na poradě Beneše s ministerskou radou bylo rozhodnuto kapitulovat a územní požadavky Německa přijmout. Na základě mnichovsk é dohody byla ČSR povinna předat Německu od 1. do 20. října pohraniční území podle přiložené mapy v pěti časových pásmech.

3.7 Důsledky Mnichovské dohody pro okres Prachatice

Podle Mnichovské dohody se obsazování pohraničí českých zemí nacistickým Německem mělo dít po etapách, ovšem pouze v rozmezí od 1. do 10. října 1938. Přímo v Mnichově byly přesně stanoveny jen 4 etapy a okupační pásma, o všech dalších nárocích měl rozhodovat mezinárodní výbor. První pásmo v jižních Čechách bylo okupováno 1. – 2. října a jeho hranice probíhala na čáře jihovýchodně od Železné Rudy směrem k Českému Krumlovu.a za ním k jihu až po státní hranice. Jako 2 pásmo byl 2. - 3. října obsazen jen rumburský a frýdlantský výběžek v severních Čechách. 3. pásmo v západních Čechách bylo vymezeno na mapě rovnou čarou od severního okraje Chodska a severovýchod k Bezdružicím a dále přes Kadaň až ke státní

62 Na Kaplicko a Českokrumlovsko směřovaly veškeré útoky „jihočeského“ Freikorpsu. Vyžádaly si zde několik obětí českých vojáků a příslušníků finanční stráže. Stalo se tak například v Kaplických Chalupách, v Rychnově na Vyšebrodsku, Předním Mýtě, Fuchsově Huti na Šumavě, Vyšším Brodě, Dolním Dvořišti. V Českém Krumlově byl rozpoután pravidelný boj. (více Štěpán, F.: Protistátní puč henleinovců v září 1938. In: SAP. r. 12. Praha 1962. str. 65./ Sak, R.: Hnědá kolona dosud čeká. str. 165./ Hřídel, Lášek : Opevnění z let 1936 - 1938 na

63Šumavě. Praha 1996. str. 14.) Pravděpodobně k nevoli A. Hitlera, jehož náruživost pro vojenskou operaci je dostatečně známa, stejně tak jako jeho nelichotivý komentář k oslavujícím Mnichovanům po zažehnání válečného konfliktu na konci září 1938. 29 hranici (ještě mimo Mostecka, Duchcovska a Chomutovska). 4. pásmo se týkalo území 64 severní Moravy a Slezska. U prvních čtyř pásem šlo o území s jednoznačnou převahou německého obyvatelstva. Problém byl však v tom, že berlínský mezinárodní výbor měl určit ještě „zbývající území převážně německého charakteru“, které mělo být zabráno také do 10. října a které vešlo do historie jako 5. okupační pásmo. Šlo již o území se značným počtem českého obyvatelstva a o hranice pro ČSR strategicky, vojensky, hospodářsky i dopravně zcela nevýhodné. Po úporných jednáních rozhodl 5. října mezinárodní výbor o 5. pásmu. Výbor především odmítl čs. návrh, aby do pátého pásma byly začleněny ty oblasti, kde mělo německé obyvatelstvo tří čtvrtinovou nebo alespoň dvou třetinovou většinu, a to podle posledního sčítání v roce 1930. Francie i Anglie ustoupily a bylo stanoveno, že půjde o oblasti s nadpoloviční většinou německého obyvatelstva, ovšem podle stavu v roce 1911, kdy sčítacím kritériem nebyla mateřská, ale obcovací řeč. Protože nebylo určeno, zda pro procentuální podíl je rozhodující obec, soudní nebo politický okres, dostaly se do záboru i takové politické okresy, kde nebyl dosažen limit poloviny počtu Němců ani před rokem 1918, jak tomu bylo jen v Čechách ve 13 okresech, mimo jiné i v okrese Prachatice. V těchto okresech, v Čechách i na Moravě, byl národnostní poměr podle sčítání lidu z roku 1930: Čechů 275 184, Němců 74 655, podle sčítání z roku 1910 pak zde bylo 269 792 Čechů 65 a 87 914 Němců. Z těchto čísel jasně vyplývá majorita ve prospěch Československa při plebiscitu, s nímž až do poslední chvíle počítalo ministerstvo spravedlnosti a činilo tlak na vládu, aby od něho neustupovala. Upozorňovalo přitom na skutečnost, že tak může být pro ČSR zpět 66 získáno 11 soudních okresů (v jižních Čechách okres Vimperk a Český Krumlov).

64 65 tamtéž, s. 6, 7. 66 Radvanovský, Z.: Historie okupovaného pohraničí 1938 - 1945. Ústí nad Labem 1998. s. 80, 81. tamtéž, s. 81. 30

4. Okres Prachatice jako součást hitlerovského Německa 4.1 Obsazení pohraničí okresu Prachatice a období vojenské správy

Vojenské obsazení odstupovaného území proběhlo ve dnech 1. až 10. října 1938. Ve dnech 1. až 7. října byla obsazena tzv. nesporná území a ve dnech 8. až 10. října 5. pásmo, podle schválení delimitační komise okupovaného území, která měla být základem příští definitivní hranice a u níž se připouštěly pouze v určitých výjimečných případech menší odchylky od přísně etnografického stanovení pásem, jež musí být převedena bez lidového hlasování, přičemž případy porušení tohoto principu byly velmi časté. 2 K Bavorsku bylo připojeno celkem 1 696 km a 90 332 obyvatel, k Rakousku, resp. 2 k župám Horní a Dolní Dunaj, 4 322 km a 321 242 obyvatel. Dne 1. října překročila německá armáda hranice prachatického okresu s Bavorskem 67 u obce Knížecí Pláně. Týž den byly v rámci I. pásma obsazeny Brentenberg, Cudrovice, Křišťanovice, Milešice a Zbytiny v soudním okrese Prachatice (dále SO PT) a v soudním okrese Vimperk (dále SO VIM) Bučina, Horní Světlé Hory, Horní Vltavice, Klášterec, Knížecí Pláně, Korkusova Huť, Kunžvart, Kvilda, Nová Huť, Nový Svět a Silnice. V soudním okrese Volary obsadila německá armáda všech 6 obcí - České Žleby, Guthausen, Horní Sněžnou, Chlum, Pumperle a Volary. 68 V záboru pohraničí Prachaticka byly obsazeny bez plebiscitu tyto obce: Fefry, Frantoly, Chroboly, Jáma, Mičovice, Ovesné, Řepešín, Vadkov, Skříněřov, Záblatí, Záhoří, 69 Zbytiny (vše SO PT), Masákova Lhota a Vimperk (obě SO VIM). Samotné středisko okresu - Prachatice - bylo zatím sporné. Čekalo se na příjezd mezinárodní komise. Ta přijela 6. října dopoledne. Členové komise si prohlédli město a okolí a pokračovali v další cestě po Šumavě. Ve 12:10 hod. vzkázali důstojníci z velitelství, že podle zprávy armádního velení jsou Prachatice české. Na náměstí, které od vyhlášení

67 Starý, V.: Radost z toho, že Prachatice zůstanou české, neměla dlouhého trvání, město Němci zabrali 8. října

681938. In: Listy Prachaticka. (8. 10. 1998) Události obsazování pohraničního území v rámci V. pásma způsobily nejistotu v mnohých obcích, které byly přímo na demarkační čáře a byla i dočasně obsazeny a posléze ze záboru propuštěny. Původní demarkační linie prodělávala změny na mnoha úsecích. K posuvům došlo kupř. v prostoru obcí Pravětín - Boubská - Trhonín, dále v prostoru Buk - Včelná, Kratušín - Chlístov - Trpín - Chválov, Oseky - Podolí - Kahov, Jelemek - Kralovice -

69Mičovice - Jáma - Vadkov. (Mašek, c. d., s. 163.) Honner, J.: Na útěku. In: Zlatá stezka. r. 12. č. 2. s. 21 - 24. 31 mobilizace bylo po celý den až dlouho do noci shromaždištěm Čechů, se lidé “začali objímat a plakat radostí“. Bohužel jejich radost trvala jen krátce. Ve 12:30 hod. došla na okresní úřad zpráva z ministerstva vnitra, že Prachatice byly přiřčeny Německu. V 16:30 hod. bylo toto 70 rozhodnutí okresním úřadem potvrzeno. Prachatice měly být obsazeny Němci 8. října ve 71 14:00 hodin. 72 Následující dny byly ve znamení spěšné evakuace města českým obyvatelstvem. Evakuační komise okresního úřadu měla připraveny 3 vagóny pro stěhování úředních spisů. Železničáři pak sehnali narychlo ještě 30 dalších vagónů pro majetek uprchlíků. Pro tři a půl tisíce Čechů to bylo ovšem málo. Protože většina aut a koní byla zrekvírována, muselo mnoho rodin v Prachaticích část majetku nechat. V sobotu 8. října v šest hodin ráno odjížděl poslední 73 vlak směrem na Bavorov a Vodňany. Vimperk začalo opouštět české obyvatelstvo a československé úřady 5. října. O dva dny později, 7. října, opustila město zdejší vojenská posádka a 8. října vpochodovala do Vimperka německá armáda bouřlivě vítána davy Němců. Od půl třetí do páté hodiny odpoledne pochodovali vimperskými ulicemi němečtí vojáci a další projížděli na autech, obrněných transportérech a tancích. Celkem asi 4 000 mužů. V Masarykově ulici se konala improvizovaná vojenská přehlídka. Další den večer byl uspořádán na náměstí velký pochodňový průvod, na kterém pronesl projev vojenský velitel města plukovník Rudolf Sintzenich (velitel bavorského pěšího pluku č. 91).

70 71 Mašek, c. d., s. 164. Starý, V.: Radost z toho, že Prachatice zůstanou české, neměla dlouhého trvání, město Němci zabrali 8. října 721938. In: Listy Prachaticka. (8. 10. 1998) „...Od 16.00 hod. v pátek do sobotní noci po 30 hodin hrčely prachatickými ulicemi vozíčky, vozíky a vozy s nábytkem, peřinami a prádlem Před nádražím nebylo k hnutí. Dlouhé řady nákladních vagónů plnily se stěhovacími svršky. Lidé odjížděli i se svým majetečkem....Tisíc lidí se vystěhovalo - Tisíc lidí se ještě vystěhuje - Tisíc lidí se nám poněmčí - Sbohem, české Prachatice.“ Takto dokresluje školní inspektor Honner

73urychlenou evakuaci Čechů z Prachatic (Honner, J.: Na útěku. In: Zlatá stezka. r. 12. č. 2. s. 21 - 24.) Právě Vodňany byly zcela zahrnuty přívalem českého uprchlého obyvatelstva. Lidé bydleli zprvu po stodolách, kůlnách a komůrkách. 32

4.2 Vývoj politické, soudní a finanční správy v letech 1938 - 1945

4.2.1 Politická správa

Mnichovská dohoda, která způsobila odtržení pohraničních částí Československa, určila nový správní vývoj těchto oblastí. Základní ustanovení o organizaci vojenské správy byla obsažena již v Hitlerově výnosu z 1. října 1938. Podle tohoto dokumentu byly odtržené pohraniční oblasti Čech a Moravy souhrnně označeny jako sudetoněmecká území, nad nimiž německá říše vyhlásila svou suverenitu. Dočasně, než byla vydána další ustanovení, zůstalo na obsazeném území v platnosti veškeré dosavadní právo, pokud nebylo v rozporu s převzetím pod správu nacistického Německa. Do čela správy odtrženého území byl postaven říšský komisař pro sudetoněmecká 74 75 území, který se měl ujmout řízení správy poté, jakmile dojde k zrušení plné moci armády. Vojenské správa Sudet skončila výnosem vrchního velitele z 20. 10. 1938. Ještě týž den vydal říšský komisař provolání, v němž oznámil, že přebírá správu celého území. Od tohoto dne začalo rozdělení sudetoněmeckého území na 2 části. Vlastní část, z které se později vyvinula říšská župa Sudety, a zbylou část, zahrnující jižní Moravu a Čechy. Hranicí 76 těmito územními celky byla spojnice Domažlice - Furth im Wald. Na všech zmíněných území, až do 15 . 6. 1939, kdy tento zákon vešel v platnost, platilo dosavadní československé právo a nově zaváděné právo říšské. Po přechodném období, a to teprve od 1. 7. 1939, na všech územích vstoupily v platnost tytéž říšské právní 77 normy, jakými se řídila správa území, k nimž byla tato připojena. Zabrané území bylo tedy zpočátku spravováno jako celek velitelstvím civilní správy při vojenské skupině. V jižních Čechách byly správa území soustředěna do 4 okresních hejtmanství se sídlem v Kaplici, Českém Krumlově, Prachaticích a Nové Bystřici.

74 Tím byl jmenován K. Henlein. Úřad říšského komisaře byl nejvyšším politickým úřadem v odtrženém území. Byl postaven na úroveň vyššího správního úřadu a zemského policejního úřadu. Říšský komisař podléhal přímo vůdci a říšskému kancléři, jehož nařízeními se měl řídit při počátečním organizování politického života v župě.(Vrbata, J.: Přehled vývoje veřejné správy v odtržených českých oblastech v letech 1938 - 1945. In: SAP.

75Praha 1962. r. 12. s. 51.) 76 Vrbata, c. d., s. 50 Adámek, J.: Přehled vývoje politické správy na odtrženém území jižních Čech v letech 1938 - 1945. In:

77Jihočeský sborník historický. Č. Budějovice 1982. r. 51. č. 2. s. 15. Vrbata, c. d., s. 50. 33

Od 21. 10. 1938 bylo okresní hejtmanství v Prachaticích a Kašperských Horách 78 podřízeno vládě v Dolním Bavorsku a Horní Falci se sídlem v Řezně. K župě Bavorská východní marka přešla tak území ze soudních okresů Domažlice, Kdyně, 79 Nýrsko, Hartmanice, Sušice, Kašperské Hory, Vimperk, Volary a Prachatice.

4.3 Okres Prachatice do začátku 2. světové války

Po ukončení období vojenské správy a přechodném období byl tedy nový okres (Landkreis) správně včleněn k vládnímu okresu Řezno, politicky župě Bayerische Ostmark, a střediska soudních okresů - Prachatice, Volary a Vimperk - se tímto dostala do rukou 80 nacistické civilní správy. Do konce října se městské rady v Prachaticích a Vimperku (31. 10.) rozhodly přejmenovat náměstí a ulice podle významných představitelů německého fašistického hnutí. Náměstí obou měst od nynějška nesla jméno A. Hitlera. Již od října se hromadně hlásili zájemci o vstup do SA (jen v Prachaticích to bylo za měsíc přes 200 mužů). Mnoho mladých Němců také dobrovolně narukovalo do wehrmachtu 81 (v Prachaticích se přihlásilo do 20. října 125 mužů) Dne 9. listopadu byly Sudety slavnostně spojeny s říší. Oslavy se konaly ve všech soudních střediscích okresu. Hned o den později, 10. listopadu, vimperští fašisté vypálili v reakci na protižidovský pogrom v celém Německu, tzv. “křišťálovou noc“, zdejší 82 synagogu. Období od obsazení okresu až po začátek 2. světové války vnímala většina sudetských Němců, i přes zjevné problémy s přičleňováním k říši, veskrze pozitivně. Zpočátku si však převážná většina Němců ve své euforii pramálo uvědomovala, že za odtržení od ČSR zaplatila ztrátou demokracie a svébytnosti a že záhy bude muset přinést další těžké oběti Hitlerově

78 Zbývající zmíněná jihočeská hejtmanství byla přičleněna zemskému hornodunajskému hejtmanství v Linci (Kaplice a Č. Krumlov) a zemskému hejtmanství dolnodunajskému v Křemži, s dočasným sídlem ve Vídni (SO

79N. Bystřice a části Třeboňska a Jindřichohradecka) I po přičlenění sudetoněmeckých území jižní Moravy a Čech k župám Horní, Dolní Rakousko a Bavorské východní marce se však projevoval vliv říšského komisaře v různých nařízeních, závazných nejen pro vládní prezidenty v Řezně a Opolí, ale i pro zemské hejtmany ve Vídni a Linci. Tento dvojaký stav trval až do dubna

1939,80 kdy byl v souvislosti s definitivním rozdělením území odstraněn. Poslední volený starosta Vimperka Aschenbrenner byl brzy po připojení k Německu odvolán a nahrazen Ludwigem Iglerem. Toho po jeho narukování nahradil poslední německý starosta Franz Thema. (Pimmer, F.: Winterberg im Böhmerwald. Rentlingen 1977. s. 19.) V Prachaticích se sešli místní funkcionáři strany SdP a radní v hostinci Säumerglocke a zvolili komisariárním

81starostou France Watzlawicka a městským sekretářem Franze Kreipla. 82 Ostwacht (20. 10. 1938) Vimperk, město pod Boubínem..., c. d., s. 269. 34 válce. Až na několik výjimek setrvali sudetoněmečtí politici stejně jako většina obyvatelstva v podpoře nacistického režimu, ač trvale vzrůstala nespokojenost především se situací v zásobování. V předvečer vyhlášení protektorátu a obsazení zbylého území Čech přijely 14. března do Prachatic motorizované jednotky a posílily zdejší 1. prapor IR85. Ještě večer téhož dne byli k těmto jednotkám přiřazeni muži, kteří mluvili česky a měli základní vojenské znalosti. 19. března, brzy ráno překročil tento prapor hranice u Husince a přes Vodňany a Protivín 83 vpochodoval do vnitrozemí Čech. Své tažení pak ukončil v Táboře. . Do poloviny roku 1939 byl celý okres včleněn do říše jak politicky, tak správně. Mladí Němci vykonávali brannou službu u wehrmachtu, daně byly placeny do říšské pokladny, přičemž sazby byly vyšší než v ČSR, byly položeny základy stranických organizací, zavedeno říšské právo, změněna správní organizace. Údobí relativní stability a klidu od poloviny roku 1939 mělo mít však jen krátkého trvání. Hitler se už totiž chystá na největší válku v dějinách lidstva, která si za šest let vyžádá 55 milionů obětí a nepředstavitelné materiální škody. Sudetští Němci nebudou přinášet válečné mašinérii o nic menší oběti než Němci říšští, ba v jejích důsledcích pak budou postiženi daleko více.

4.4 Okres Prachatice v době 2. světové války

Pramenná základna pro období let 1939 - 1944 je značně chudá. Vypuknutím 2. světové války nastala pro sudetské Němce na Prachaticku těžká historická etapa, končící de facto až jejich odsunem z Československa v roce 1946. Poté, co se Sudety staly součástí nacistického Německa, doufali Němci, že se konečně budou moci nadechnout „svobodného vzduchu“ a věřili, že se dočkají hospodářského vzestupu, podobně jako tomu bylo ve 30. letech v Německu. Vypuknutím války všechny tyto naděje definitivně ztroskotaly. Už po obsazení sudetoněmeckého území a nastolení nacistické správy došlo k razantnímu potlačení všech demokratických principů, běžných v ČSR, počínaje zářím 1939 nemůže být pak o „svobodném vzduchu“ ani řeči. Veškerý spolkový a veřejný život byl rázem silně organizován a glajchšaltován. Opakovaná nepřítomnost na nějaké schůzi či shromáždění, nedostatečná angažovanost, aktivita a nadšení, natož pochyby o nacistickém režimu, neporazitelnosti wehrmachtu či protesty proti nedostatečnému

83 tamtéž 35

84 zásobování, zavdávaly okamžitě příčinu k podezření ze zrady národa (Volksverrat). A tak, aby se člověk vyhnul hrozbě „přeškolení či převýchovy“ (Umschulung, Umerziehung) v Dachau, nezbývalo nic jiného než se začlenit do nepříjemných zákonitostí soukolí nacistického politického režimu. Vedle dusivé přítomnosti totalitní moci zasahovala do každodenního života sama válka. Záhy po napadení Polska byl zaveden přídělový systém na potraviny a další spotřební zboží. V dalších válečných letech byly příděly postupně omezovány, v důsledku čehož se výrazně snižovala životní úroveň. Během válečných let se lidé museli vyrovnávat i s nárazy krutých skutečností, prožívali dny plné strachu a úzkosti. Celé ročníky mužů byly od počátku 85 války nasazovány na frontu, odkud se mnozí již nikdy nevrátili. I když šumavské oblasti Sudet ležely až do konce války v hlubokém zázemí front, jejich města, zvlášť pokud ležela na dopravní spojnici či byl-li zde nějaký průmyslový podnik, byla potenciálním cílem britských a posléze amerických náletů. Součástí každodenní životní reality se staly služby v civilní protiletecké obraně, poplachy, napětí a strach. Hlavně pak na konci války, v r. 1944 a začátku roku 1945, byly i týdny, kdy denně nad okresem přeletělo několik svazů spojeneckých letadel. Po přeletu byly hned nakomandovány děti z Hiterjugend, aby sesbíraly shozené letáky či potravinové lístky, nebo byl uspořádán velký hon volkssturmu na domnělé spojenecké výsadkáře. I ve stínu války však lidé žili všedními starostmi, sháněli potraviny, chodili do zaměstnání, do školy, ale také do divadla, biografu, na koncerty. Nutno ale dodat, že se jednalo většinou o tendenční divadelní představení, německé propagační filmy a přednášky NSDAP o „vítězství německých zbraní“. Vzhledem k tomu, že téměř všichni schopní muži 86 byli na frontě, udivuje četnost nejrůznějších sportovních klání, a to po celou dobu války. V místních novinách se množí zprávy o fotbalových zápasech, různých sportovních dnech a oblíbených lyžařských zápasech. Velmi častá byla samozřejmě branná cvičení SA. Ač začátek války byl doprovázen výrazným nadšením a euforií, postupně tyto pocity vyprchaly. Většina obyvatelstva byla už značně unavena neustálým utahováním opasků, stereotypními schůzemi, přednáškami a projevy, vyděračskými uličními peněžními sbírkami pro NSRK (Červený kříž) a WHW (zimní pomoc), všemi těmi „radostmi z povinnosti“,

84 „...Soukmenovci byli povinni schůzí a apelů takových se zúčastniti a účast jejich byla přesně kontrolována.

Zameškaná85 pracovní doba musela být doháněna třeba i v noci.“ (Pamětní kniha města Vimperk II. Rok 1944.) Například ve Vimperku bylo na konci války 216 nezvěstných a padlých, v Lenoře se z fronty nevrátilo 50 mužů, ve Volarech 160. ( Lang, c. d., s. 31. / Hudler, c. d., s. 180. / Praxl, P.: Wallern und Wallerer. Hannstetten

861972. s. 180 ) Ještě 18. 2. 1945 se konají například velké lyžařské závody místního kraje v alpinistické kombinaci v Kubově Huti.(Pamětní kniha města Vimperk II. Rok 1945.) 36 nucenou solidaritou s „národními hosty“, každodenní dřinou a odříkáním. Značný obecný úpadek lze zaznamenat podle kronikáře na každém kroku: „Ve Vimperku je plno špíny a nečistoty, byty, hlavně sociálně slabých, jsou nehygienické, tmavé, chodníky jsou provalené, silnice nedlážděné a stále zablácené. Staré barabizny slouží za obydlí početným rodinám... Německé děvčata a manželky na frontách bojujících Němců oddávají se tajně prostituci a 87 zanedbávají své děti.“

88 4.5 Události na sklonku války

Na začátku roku 1945 se podařilo Rudé armádě rozbít německou frontu v Polsku, v lednu postoupila od Visly až k Odře. Během ledna zlikvidovali spojenci také německou protiofenzívu v Ardenách z prosince minulého roku. Německé jednotky ustupovaly na všech frontách. Porážka nacistického Německa byla nezadržitelná. Závěrečnou fázi války zahájila americko-britská vojska překročením Rýna, Rusové vyrazili k Berlínu. Koncem dubna se obě armády setkaly na Labi. Němci bojovali fanaticky až do konce. Ve dnech porážky spáchalo mnoho nacistů sebevraždu. Tak skončil Hitler, Himmler, Goebbels, Henlein a mnoho dalších. Dne 8. srpna 1945 Německo bezpodmínečně kapitulovalo. Jižní Čechy byly válečným děním bezprostředně zasaženy až od jara 1945. Ještě předtím se staly křižovatkou německých satelitních jednotek, tzv. „národních hostů“, zavlečených dělníků, válečných zajatců mnoha národností i pověstných transportů smrti. Již v lednu 1945 se na Prachaticku hlásil konec války. Celý okres byl přeplněn uprchlíky z Německa i z východu, raněnými německými vojáky a ustupujícími vojenskými jednotkami, které se měly stát osou jakési šumavské pevnosti (Böhmerwaldfestung). Ve skutečnosti prchaly do Bavorska před postupující Rudou armádou. 16. ledna přijel do Vimperka zvláštní vlak s 30 těžce raněnými muži ze západní fronty. Dne 29. ledna dopravil vlak do Prachatic 300 těžce raněných vojáků. V Prachaticích v této době funguje již 5 lazaretů. Na začátku března projíždí Vimperkem asi 1 100 uprchlíků, hlavně ze Slezska. Značné zneklidnění ve Vimperku vzbudil příjezd dalších 500 utečenců z Mannheimu (21. 3.) K 18. dubnu bylo ve Vimperku a okolí 1 364 uprchlíků. Nejvíce ze Slezska (745), z Vídně (102), protektorátu (63), Sudet (61), Hamburku (46), Východního

87 88 Pamětní kniha města Vimperk II. Rok 1945. Celé období konce války od počátku roku 1945 je velmi podrobně popsáno v Pamětních knihách měst Vimperk a Prachatic, z kterých jsem také vycházela. Bohužel, jak už je to pro celou etapu války běžné, není možné většinou uvedené informace ověřit v jiných pramenech. Navíc obě knihy se vztahují většinou maximálně na území SO Vimperk a SO Prachatice. 37

Pruska (39), Sárska (31), Berlína (28) a mnoha dalších měst a zemí od Lucemburska po Rumunsko, od Korutan po Litvu. 5. dubna projel Prachaticemi zvláštní vlak se slovenskými železničáři, který vezl kolaboranty ze Slovenska do Bavorska. Ve večerních hodinách projelo městem 5 velkých nákladních aut s lidmi a zavazadly. Údajně se jednalo o vedoucí partajníky z Vídně. Po Prachaticích chodili četní maďarští důstojníci, kteří sem přijeli i s rodinami. Dne 7. dubna dopoledne projela městem kolona asi 30 nákladních aut s důstojníky SS, o 3 dny později obdobná kolona 27 nákladních aut a vlak s maďarskými důstojníky generálního štábu. Dne 21. dubna v sobotu dorazily od Číčenic 2 další vlaky ustupujícího vojska. Vimperkem projížděly celé kolony maskovaných vojenských nákladních i osobních aut z protektorátu směrem na Pasov. Dne 25. dubna Prachaticemi neustále projíždělo prchající vojsko směrem na Volary a do města přijížděly stále nové kolony uprchlíků. Za neustálého přívalu ustupujícího vojska a uprchlíků přestávala správa postupně úřadovat, vlaky jezdily nepřesně nebo se stále větším zpožděním. Pošta téměř nefungovala, ve 89 školách se už nevyučovalo, nedostávalo se uhlí, pohonných hmot, potravin. Protože ještě v lednu 1945 spojenecké letectvo koncentrovalo své síly pro chystanou operaci „Úder hromu“ a plnilo úkoly vyvstalé protiútokem v Ardenách, zapojilo se aktivně do operací nad šumavskými okresy až v únoru, a to ještě až v druhém plánu. Nápadný vzestup zaznamenáváme až v březnu a dubnu, spojenecká letadla začala napadat vlaky, nádraží, 90 vojenské a hospodářské objekty systematicky. Kvůli čím dál tím častějším náletům jezdily od konce března vlaky na trati Prachatice - Volary s doprovodem pancéřovaných vozů s protiletadlovými děly. Dne 23. března američtí letci napadli prachatické nádraží a zničili 1 lokomotivu , dne 2. dubna provedli sovětští hloubkaři útok na nákladní vlak jedoucí z Volar do Vimperka u Zátoně. Při náletu zahynul jeden člověk, několik lidí bylo zraněno. 11. dubna v 10 hodin dopoledne zaútočily sovětské stíhačky na 2 lokomotivy na vimperském nádraží a silně je poškodily. Jeden voják zahynul.

89 90 15. dubna bylo ve Vimperku také naposled čepováno pivo. Zasažené cíle a ojedinělé akce už v roce 1944 a v lednu 1945 nelze vždy považovat za výsledek skutečné bojové činnosti. 38

Dne 29. dubna v 9:00 hod. se snesly nad Prachatice americké bombardéry. Bylo zničeno skladiště zboží u nádraží a kolejiště. 7 bomb dopadlo na pozemky v okolí nádraží. Při náletu zahynuli 2 Rumuni. Květnovým postupem pozemních vojsk na demarkační linii bojová činnost letectva skončila a těžiště operací se přesunulo na jednotky pozemní. Dne 3. března byl z prachatické školy u nemocnice narychlo vystěhován celý lazaret 91 a budovu obsadilo župní vedení (Gauleitung), přestěhované sem z Bavorska. Všude je plno vojska, SS-manů, všechny ulice jsou přecpány tanky a vozidly. Už počátkem dubna utvořilo několik prachatických Čechů tajný „Revoluční národní výbor“ (RNV), v čele s Václavem Pilátem, Františkem Soumarem ml. a Janem Sosnou. 26. dubna byla prostřednictvím děkana Hoffmana sjednána tajná schůzka výboru s landrátem Ehehaltem v jeho soukromém bytě o možném předání města do českých rukou. Bylo dohodnuto, že město bude předáno americké či jiné správě neporušené. Během jednání byl landrát velmi ochoten plnit všechny požadavky. O 3 dny později vzkázal Ehehalt výboru, že by rád projednal okamžité předání města. Na poradě RNV bylo usneseno veřejně zatím nevystupovat, protože spolehlivých Čechů bylo ve městě málo, zato je v Prachaticích plno německého vojska a jednotek SS. Ač výsledek války musel být již na začátku roku 1945 každému zcela jasný, bylo ještě v dubnu několik okresních a místních funkcionářů odhodláno se bránit. Dne 5. dubna v noci rozvážel Graf písemné rozkazy do pohraničních obcí, vztahující se k obranné akci, nařízené NSDAP. Od 8. dubna příslušníci prachatického volkssturmu budovali kulometná hnízda a kopali kolem města zákopy. O velikonocích se ve Vimperku započalo se zřizováním silničních závěrů. Dne 17. dubna se na všech příjezdových cestách k Prachaticím vyztužovaly záseky kamením. Téhož dne se dostal do konfliktu starosta Prachatic Watzlawick s krajským vedoucím, který požadoval, aby bylo město opevněno k obraně a nehodlal město vydat bez boje, “kdyby se mělo celé rozstřílet.“ Dne 25. dubna byli narychlo svoláni členové volkssturmu k hlídání barikád a ve Vimperku vyzbrojený místní vokssturm byl poslán „bránit“ město.

91 19. dubna byl gauleiter Wächtler odsouzen vůdcem pro zbabělost k smrti a exekuce byla ihned vykonána. Nástupcem se stal Ruckdeschel. (Lang, O., c. d., s. 218.) 39

4.6 Osvobození okresu

Po neúspěšném pokusu vyjednat s Rusy posunutí demarkační čáry na linii Vltavy a Labe a „očistit“ od německých vojsk levý břeh těchto řek, dal Eisenhower 4. května rozkaz k útoku do Československa s tím, že se jeho jednotky zastaví na dříve stanovené linii České Budějovice - Plzeň - Karlovy Vary. První aktivity amerických vojsk začaly však již mnohem dříve. Byly to vesměs průzkumné akce, které zajišťovaly postup hlavních sil podél našich hranic, ale zároveň i pozice pro útok do Československa. Dne 15. dubna překročila poprvé naše předmnichovské hranice u Aše průzkumná četa 358. pluku 90. pěší divize XII. sboru Pattonovy armády, která tvořila boční zajištění hlavního postupu do Bavorska a Rakouska. Do konce dubna překročili 92 pak Američané hranice na několika dalších místech. Dne 1. května vstoupili Američané poprvé na území okresu Prachatice. Do obce Strážný přijel americký tank. Vystoupil z něho voják, který chtěl pravděpodobně vyjednávat, 93 ale byl těžce zraněn. Tank pak odjel zpět. Obsazování západních a jižních Čech od Aše po Český Krumlov zahájila americká vojska v odpoledních hodinách 5. května a 3. americká armáda byla k tomuto účelu posílena 94 5. sborem 1. armády o síle 3 divizí. Američané zahájili operaci silami 5. a 12. sboru. Na celém úseku fronty, dlouhém 350 95 km, stálo na počátku 5 divizí. Ty postoupily první den 10 - 15 km do československého vnitrozemí. Jeden proud 5. sboru směřoval z prostoru Aš - Cheb na Karlovy Vary, jiný ve směru Bor u Tachova - Plzeň. V linii Poběžovice - Železná Ruda postupovala 2. pěší divize, dva její proudy směřovaly do Plzně. Jihovýchodně pak už postupovaly jednotky 12. sboru. Hranice mezi 5. a 12. sborem tvořila spojnice Klatovy - Rokycany. V prostoru Sušicka, Vimperska, Prachaticka, Strakonicka a Písecka působila 5. pěší divize genmjr. Browna (zpočátku zajišťovala horské průsmyky) a 4. obrněná divize genmjr. Hogeho, která zahájila útok 6. května v 6 hodin ráno. Rozmoklé cesty, déšť a mlha však bránily v rychlém postupu, který směřoval na Vimperk, Volyni a Strakonice, kam Američané dorazili ve 14 hodin. Následující

92 Bělohlávek, M.: Jihozápadní Čechy v letech 1945 - 1948. In: Minulostí Západočeského kraje. r. 18. Plzeň

931982. s. 152. 94 tamtéž, s. 154. Proti západní frontě stála 7. německá armáda podřízená v té době Schörnerovi a jeho skupině armád Mitte. Podle tehdejších odhadů mělo americkým vojskům v západních a jižních Čechách vzdorovat asi 40 000 německých95 vojáků. Jejich odpor se však projevil jen místně. Na konci akce osvobození měla 3. armáda v západních a jižních Čechách 10 divizí. (Laškovka, L.: Plzeň v boji proti fašizmu. Plzeň 1975. s. 132.) 40 den pak rozšířili své předmostí a zastavili se na čáře Písek - Sedlice. Druhý proud této divize postupoval zároveň po trase Sušice - Horažďovice - Blatná. Jeden proud 12. sboru pronikal volarskou cestou a povodím Blanice, další pak z Bad Leonfeldenu v Rakousku směrem na 96 Studánky. První den postupovala vojska 12. sboru (genmjr. Irwin) pomalu, s obezřetným průzkumem a všestranným zajištěním. Tento postup se neobešel však bez bojových střetnutí. K přestřelkám došlo v okrese Prachatice u Soumarského mostu a u obce Strážný. V blízkosti Kubovy Hutě zastavila jedna předzvědná skupina 4. obrněné divize. Američané odtud vypálili 4 dělostřelecké granáty na Vimperk. Dva nevybuchly, zbylé poškodily několik domů. Místní oddíl volkssturmu zaujal obranné postavení na volarské silnici, ke střetnutí ovšem nedošlo. Majitel vimperské tiskárny Jan Steinbrenner odjel ještě téhož dne do Kubovy Huti, aby oznámil americkému veliteli, že se Vimperk vzdává. Američané zastavili palbu, ale do města přijeli až 6. 5. po 9 hodině ranní. Nechali zde jen část svých jednotek. Hlavní proud pak směřoval dále na Strakonice. Američané obsadili důležité úřady, poštu, nádraží, radnici a průmyslové podniky. Vlaková doprava byla zastavena. U hotelu Zlatá hvězda americké 97 hlídky kontrolovaly osobní doklady. Brzy po překročení hranic dorazili Američané k Volarům a ostřelovali ze směru od Českých Žlebů blízké okolí města, v kterém se hodlaly bránit německé jednotky. Na město samotné, ve kterém bylo v tuto dobu 3 000 uprchlíků, mnoho válečných zajatců a zraněných, dopadly jen 3 granáty, které naštěstí nezpůsobily větší škody. Okolo poledne 5. května předal město Američanům starosta Anton Praxl. Ti pak celé město a okolí až k Prachaticím 98 obsadili. Dne 5. května se ozývala americká dělostřelba také ze směru Volary - Libínské Sedlo. Večer téhož dne jednal opět RNV v Prachaticích s landrátem o vydání města. Celý kraj byl v tu dobu přeplněn vojsky wehrmachtu, která se stahovala z oblastí Písecka a Českých Budějovic přes Vodňany a Bavorov do Prachatic. Dne 6. května byla situace stále napjatější. K večeru přijel do Prachatic na motorce velitel partyzánů Sucharda se svým synem, aby jednal o kapitulaci. V sídle gauleitera byli však oba zatčeni a okamžitě svolaným stanným soudem odsouzeni k smrti. Ráno měli být zastřeleni na dvoře školy. Během noci na 7. května vyrazily americké tanky z Volar k Prachaticícm a cestou zneškodnily 2 tanky německé. Chaosu, který poté v Prachaticích

96 97 Bělohlávek, c. d., s. 155. Pecka, J.: Postup americké armády na linii Č. Budějovice - Plzeň - Karlovy Vary v květnu 1945. Jihočeský

98sborník historický. r. 64. 1995. s. 51. Kubitschek, R.: Wallern und Wallerer. Hannstetten 1972. s. 119. 41 nastal, využil gauleiter a s celým svým štábem opustil město. Prchal přes Chroboly na Linec, kudy vedla poslední volná cesta z obklíčení. Bylo to několikakilometrové pásmo, jež mělo tvořit rozhranní mezi americkou a sovětskou armádou. Při útěku němečtí důstojníci Suchardu 99 kolem 11. hodiny večer propustili. Když došly zprávy o bezpodmínečné kapitulaci Německa, podepsané v Remeši, zastavili Američané na celém úseku dočasně bojovou činnost. V pásmu 12. sboru 7. května 100 pouze upevňovali získané pozice na Prachaticku a Českokrumlovsku. Dne 8. května se nepřehledná situace v Prachaticích stupňovala. Po útěku vedení byli 101 Němci úplně bezradní. Cesty byly ucpány vojskem a uprchlíky. Všichni hlavní představitelé NSDAP utekli. RNV vystupuje již veřejně a v přízemí u Soumarů ve Vodňanské ulici je dočasně zřízena kancelář RNV. Ve městě se objevily první československé vlajky. V obavě před možným krveprolitím při avizovaném příchodu partyzánů RNV v Prachaticích požádal americké velení v tehdy již obsazeném Vimperku o pomoc. Ještě 8. května proto přijel do Prachatic americký předsunutý oddíl, odzbrojil německé jednotky a dojednal 102 kapitulaci. Následující noci německá posádka město opustila a odtáhla k Volarům. Dne 8. května byly osvobozeny vojsky 26. pěší divize genmjr. W. S. Paula také 103 Netolice. Dne 9. května již prachatičtí Češi očekávali příchod Suchardy a jeho partyzánské 104 skupiny. Při postupu na Prachatice musel Sucharda zvolit kvůli zcela ucpané silnici z Husince na Prachatice cestu přes Kahov. Při přiblížení k Prachaticím byl předvoj skupiny ostřelován v prostoru pivovaru. Předvoj postupně pronikl městem a obsadil Lázně sv. Markéty. Hlavní část skupiny pak obsadila významné budovy a úřady. V 15 hodin odešel Sucharda se členy RNV na landrát a Václav Pilát převzal správu Prachatic. Byl předvolán i starosta Watzlawick a na místě byl zatčen.

99 100 Pamětní kniha města Prachatice II. s. 3 - 17. 101 Bělohlávek, c. d., s. 156. 102 Autor zápisů v prachatické kronice odhaduje počet uprchlíků v Prachaticích a okolí dokonce až na 50 000. 103 Kubů, F.: Když přijela americká armáda. In: Listy Prachaticka. (9. 5. 1996) 104 Bělohlávek, c. d., s.159. Suchardova partyzánská skupina Šumava II působila na konci války na Vodňansku. Během května a června zadržela skupina Šumava II a Niva (Strakonicko) celkem 1 350 příslušníků wehrmachtu a SS. Zastřeleno bylo 41 nacistů, kteří se při vyčišťovacích operacích nebo zatýkání údajně postavili na odpor. Zadrženo bylo 5 členů gestapa, 4 funkcionáři zvláštního soudu v Brně, jeden strážný z koncentračního tábora v Mauthausenu. Partyzáni odzbrojili 2 950 osob, které se dobrovolně vzdaly. Ze zpráv čs. vojenské mise u V. sboru americké armády také víme, že se národní výbory v místě působení zejména Šumavy II cítily činností partyzánů, stejně jako Američané, často poškozeny. (Biman, S.: Poslední mrtví, poslední živí. Most 1989. s. 273.) 42

Americká armáda přišla do města až o 4 dny později, 12. května. S Prachaticemi obsadila dále území až do Bavorova. Mezi Bavorovem a Vodňany bylo zřízeno neutrální 105 pásmo. Ve středu 9. května odpoledne zadrželi Američané kolonu Němců a Maďarů na křižovatce z Netolic do Prachatic a z Vitějovic do Strunkovic. V tomto prostoru pak vznikl zajatecký tábor, v němž vykonávali strážní službu dobrovolníci z okolních vesnic. Dne 13. května ve večerních hodinách přijeli do tábora sovětští vojáci. Tábor převzali 106 a zajatce odvedli pěšky do Netolic. Na obyvatelstvo americká armáda silně zapůsobila svou úplnou motorizovaností, pohyblivostí, perfektní organizací týlového zabezpečení, nevídanými stroji i nezvykle demokratickou atmosférou svého vnitřního života. Tyto rysy zvláště vynikaly ve srovnání s armádou sovětskou, která se zpožděním několika dní dorazila od východu na území okresu. Šlo o jednotky 46. armády 2. ukrajinského frontu. V Netolicích a ve Vodňanech se američtí a sovětští zástupci dohodli na průběhu demarkační linie mezi oběma armádami. Americká armáda zůstala na Prachaticku necelých 7 měsíců. Jednotky, které okres osvobodily, patřily k 26. divizi 3. americké armády generála Pattona. Této divizi velel na jaře 1945 generál Hartness. Velitelem Prachatic a okolí se stal plukovník Condreen. Styčným důstojníkem 107 za československou stranu tu byl major Lang-Tajanovský. 108 Vojenská správa poskytla v oblasti svého působení významnou pomoc československému hospodářství. Zapůjčila vozový park pro žňové práce a dopravu paliv, věnovala československé vládě téměř 1 000 nákladních aut, pohonné hmoty a jiné technické prostředky. Podílela se na obnově mostů, komunikací a spojů. Zároveň však často 109 československá veřejnost přijímala s roztrpčením některé zásahy amgotů do výkonu civilní správy v pohraničních oblastech, kde někdy ponechávali řídící funkce „narychlo přebarveným nacistům a kolaborantům.“ Četné stížnosti přicházely zemským a vládním orgánům

105 106 Pamětní kniha města Prachatic II. 107 Křižovatka cest a historie. In: Listy Prachaticka. (7. 5. 1994) 108 Kubů, c. d. Podle pokynů, které vydal gen. Eisenhower 12. skupině armád, měla americká vojska respektovat, že území, které v Československu obsadí, náleží spojeneckému státu, jehož nedílnou součástí je i sudetská oblast s německým osídlením. Jako hlavní úkol stanovila Eisenhowerova směrnice likvidaci nacistického režimu. K otázce správy obsazeného území výslovně uvedla, že se má československým úřadům umožnit, aby obnovily svou činnost, ale americké vojenské správě ponechala právo vydávat rozkazy podle okolností a vlastního

109uvážení.(Pecka, c. d., s. 65) V americké zóně existovala vedle národních výborů a správních komisí ještě síť tzv. amgotů - vojenských správ obsazeného území. 43 od správních úřadů a národních výborů z Českého Krumlova, Sušice, Lokte, Teplé a také 110 z Prachatic. Později v červenci 1945 byla 26. divize vystřídána 94. divizí, které velel generál Barnett. Za jejího pobytu navštívili Prachatice dva vysocí důstojníci americké armády. Na prachatickém náměstí 22. srpna provedl přehlídku posádky velitel 22. sboru armády USA generál Harmon a 16. října tamtéž místní divize představila generála Pattona ve velení 3. armády generálu Truscottovi. Na sklonku listopadu 1945 americká armáda Prachaticko 111 opustila a přesunula se do americké okupační zóny v Německu.

4.7 Pochod smrti

Ke konci druhé světové války byli postupně přemisťováni jednotliví příslušníci různých koncentračních a pracovních táborů před postupujícími armádami. Došlo k organizování hromadného nuceného odchodu a dalšího pochodu, který byl později nazván Pochodem smrti. Trasy těchto pochodů byly vroubeny hroby zastřelených a zemřelých obětí. Počátkem ledna 1945 bylo do v bavorského Helmbrechtsu, pobočního tábora Flossenbürg, přemístěno ze Slezska z Grünbergu asi 1 500 žen. Dne 13. dubna (dva dny před příchodem Američanů) muselo asi 650 vězeňkyň tento tábor opustit a po několikadenním pochodu došlo do Svatavy. Dále pochod pokračoval přes Aš, Cheb, Mariánské Lázně, Tachov, Domažlice, Klatovy. Na území okresu Prachatice, do obce Kvilda, dorazil pochod 1. května. Přes Horní Vltavici a Lenoru se dostal 4. května do Volar. Účastnice pochodu byly ubytovány v továrně Oskara Knöbla a na Pinskerově pile. Druhého dne hnaly stráže zbytek transportu dále směrem na Prachatice. Ženy, které nebyly dalšího transportu schopny, byly naloženy na vlečený vůz tažený traktorem. U osady Bierbruck před Blažejovicemi byl pochod náhle přepaden hloubkovým americkým letadlem. Střelami byl zasažen i vlečný vůz, na kterém se vezly i příslušnice SS. Jedna byla zabita, další dvě zraněny. Při útěku vězenkyň jich bylo 17 esesáky zastřeleno. Účastnice pochodu pak pokračovaly směrem na Prachatice, kam došlo už jen 100 žen. Zde byly zahnány do místní cihelny. Ženy neschopné dalšího pochodu byly ponechány svému osudu v cihelně, zbytek transportu pokračoval ve 4 hod. ráno

110 Z Prachatic přišla stížnost, že americké Civil Aiffers zabraňovalo v činnosti české policii. (Cífka, S.: K problematice jižních Čech v letech 1945 - 1948. Č. Budějovice 1968. s. 15.) / Ve Vimperku odmítl místní americký velitel vzít na vědomí českou správní komisi (NV vytvořený Čechy) a ustanovil tam přes české

111protesty německého starostu. (Biman, c. d., s. 83.) Kubů, c. d. 44

(6. května) dál ve směru na Husinec. Nedošel však daleko. V blízkosti přehrady na Blanici 112 opustili esesáci transport a sami uprchli. Po příchodu americké armády do Volar byly zde a na různých místech v okolí nalezeny první oběti Pochodu smrti. Ve dnech 7. - 9. května byly zemřelé ženy exhumovány 113 v Kvildě, Polce, Cudrovicích, Bierbrucku a v Blanickém mlýně. Celkem 73 těl. Ženy z Pochodu smrti, převážně židovského původu, byly po osvobození ubytovány ve vojenském lazaretu, který byl umístěn v dřevařské škole ve Volarech. Zde zemřelo v době od 8. do 13. května 9 žen a od 15. do 17. května ještě dalších 11 žen. Těla mrtvých žen byla 114 pietně pochována na volarském hřbitově.

112 113 A žijí dál...Sborník dokumentů a vzpomínek. Prachatice 1975. s. 75 - 79. 114 Starý, V.: Na Pochod smrti se nezapomíná. In: Listy Prachaticka. (7. 5. 1994). tamtéž 45

5. Okres Prachatice od května 1945 do konce roku 1946 5.1 Události roku 1945 od osvobození

Obraz českého pohraničí v prvních mírových hodinách a dnech května 1945 se už na první pohled neporovnatelně lišil od dění ve vnitrozemí. Zatímco na ostatních místech republiky vlály československé a spojenecké vlajky, oslavovalo se vítězství a osvobození, v pohraničí visely z oken úředních budov i obytných domů bílé prapory. Právě ukončená, nacistickou říší až k hořkému konci absolutní porážky dovedená válka a šestileté odtržení od vnitrozemí zde byly přítomny v mnohovrstevnaté podobě - v lidech, institucích i prostředí. Vše hned od počátku nasvědčovalo tomu, že opětné začlenění mnichovskými událostmi odtrženého území do obnoveného Československa bude stát mnoho politického, hospodářského a organizačního úsilí a že to bude otázka velmi složitá a dlouhodobá. První čtyři svobodné měsíce Československa roku 1945 - od května do srpna - tvoří ucelenou etapu pohraničního vývoje, etapu velmi podstatnou, výchozí, v mnoha směrech tak či onak ovlivňující vše, co potom přišlo. Kladly se tehdy základy nového osidlování a rozhodl se i klíčový problém pohraničí - odsun německého obyvatelstva. Navzdory oficiálně deklarované právní kontinuitě s první republikou nabývalo poválečné Československo velice rychle zcela nových a v mnoha případech pro demokratický vývoj neblahých rysů. Zákonodárná moc byla v prvních měsících nahrazována prezidentskými dekrety, které zásadním způsobem měnily podobu státu. Velice nepříznivě se vyvíjela situace v oblasti lidských a občanských práv. Revoluční spravedlnost, podložená prezidentskými dekrety „o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech“ (tzv. velký retribuční dekret) a „o trestání některých provinění proti národní cti“ (tzv. malý retribuční dekret), naráz odsuzovala k tvrdým trestům 115 skutečné i domnělé kolaboranty.

115 V plné míře se revoluční bezpráví projevilo ve vztahu k národnostním menšinám. Stabilita poválečného Československa měla být zajištěna nejen zjednodušením jeho politické scény, ale také jeho národnostním složením. Prakticky se souhlasem celé naší politické reprezentace bylo rozhodnuto zbavit se neslovanských menšin. Němci a Maďaři se dostali v Československu do postavení bezprávné skupiny obyvatel. Jejich majetek byl zabaven, byla jim konfiskována zemědělská půda. Byli zbaveni státního občanství a tím i jakéhokoli právní ochrany. Vlna poválečného nacionalismu plodila za této situace množství krutostí a nelidských aktů odvety. 46

Brzy po příchodu Američanů se objevilo v řadě obcí Prachaticka v neidentifikovatelných uniformách i několik skupin Čechů, kteří zde hodlali provádět „revoluční spravedlnost“ a nezřídka se také při tom obohatit. Pokud byli v obci Američané, 116 většinou jim v tom stačili včas zabránit. V období přítomnosti Američanů nelze tudíž mluvit o nějakých zvláštních událostech dotýkajících se zdejšího obyvatelstva. Úspěšně zde vykonávali některé kontrolní funkce a podařilo se jim tlumit a smiřovat střety německých obyvatel s českou ozbrojenou mocí. Postupným stahováním amerických jednotek se uvolňoval prostor pro řádění nejrůznějších „zlatokopeckých“ skupin, ale i některých 117 vojenských jednotek a národních výborů. K „hrůzovládě“ (Schreckenherrschaft) došlo údajně v Prachaticích po příchodu 118 Suchardových partyzánů. Vliv místních Čechů, od kterých by se dalo očekávat korektní a objektivní jednání, byl hned utlumen. Partyzáni hned po příchodu zatkli a uvěznili ve vězení 119 okresního soudu 30 obyvatel města. Z vězení dopravovali Němce na různé práce. Brzy po 120 partyzánech přijel do Prachatic „soudce doktor“ Hibschmann, který řídil „zatýkací akce“ 121 a prováděl násilné výslechy. Vedl také vyšetřování událostí z 26. dubna 1945, kdy 18 členů

116 Baier, H.: Společná naděje a budoucnost obyvatel Čech i Německa se jmenuje Evropa. In Listy Prachaticka.

117(15. 10. 1997) Ze vzpomínek Hanse Baiera: „...Zle bylo až koncem června, když do vesnice (Bučina) dorazil oddíl vojáků z vnitrozemí Čech, kteří ihned zabrali zdejší hotel. Protože vesničané vojákům nerozuměli, jeden důstojník na ně křičel: „Nemůžete mluvit česky, vy německý svině.“ ...Jednoho dne byli všichni muži z vesnice od 16 do 55 let soustředěni v hotelu pod dohledem českých vojáků. Už příští ráno byl k výslechu zavolán můj otec a já přišel po něm. Uprostřed místnosti za velkým stolem seděl důstojník, který prováděl výslech. Při vstupu jsem byl uvítán ranami do hlavy, zad, hýždí i nohou. Stalo se tak dřevěnými nebo gumovými obušky...Zatímco jsem mu vše vylíčil, rozčileně na mě pokřikoval, že nám německým sviním ukáže, kdo že je nyní v této zemi pánem. Jeho příští otázka zněla, kdo byl „Führer velkoněmecké říše?“ Já jsem ta dvě slova ještě nevyslovil a již ze všech stran na mě padaly rány.... Nejdříve jsem musel předpažit dlaněmi vzhůru. Holemi a gumovými obušky mě ruce a prsty rozmlátili do krve...Ačkoliv jsem se po tomto trestajícím výslechu cestou zpět po schodech sotva vlekl, byl jsem znova zmlácen pažbou pušky a potom zůstal ležet v naprosté tmě někde ve sklepě... Odpoledne nás vyvedli vojáci ven. Na druhé straně hotelu stála velká kolna. Tam jsme museli po dvou řezat dříví a při každém zatahání pily jsme museli zavolat „Heil Hitler“.../ „...Dva mladí muži, kteří bydleli v jedné bavorské vsi nedaleko hranice, si vyšli na houby. Na bavorském území je zastavili čeští vojáci, kteří tenkrát dost často hranici překračovali. Zajaté muže, kteří se české hlídce prokázali propouštěcími listy ze zajateckého tábora, vojáci potom hnali až k Borovým Ladám. Nedaleko vsi je v lese přivázali ke stromům a dlouho je zde noži a obrácenými puškami mučili, až oba vykrváceli. Obě mrtvoly později odvezli v bedně na Nový Svět na hřbitov, s tím, že se jedná o sebevrahy... Jeden z otců se poté obrátil na velitelství amerických okupačních jednotek ve Freyungu s prosbou o prošetření případu... Američané těla vykopali a potvrdilo se, že muži nespáchali sebevraždu, ale byli surově zavražděni, přičemž hlava jednoho z nich

118byla jen krvavá hmota a druhý měl rozbodán obličej a otevřená prsa.“ (Baier, c. d.) Sucharda vykonával do listopadu 1945 funkci předsedy ONV. (SOkA Prachatice. Pamětní kniha města

119Prachatic II. rkp. vzpomínek plk. Suchardy - příl.) Zatčen a do krve zmlácen byl Franz Kouba, který měl v říjnu 1938 podříznout lípu, kterou v roce 1918 zasadily u kasáren Češi jako strom osvobození. Sucharda nad ním vynesl rozsudek: „Odsuzuji Koubu jako zrádce k trestu smrti a ráno přijde na řadu Watzlawick.“ Kouba si poté podřezal žíly a byl na poslední chvíli

120převezen do nemocnice. Na přímluvu místních Čechů byl rozsudek nad oběma muži zrušen. 121 Hibschmann měl být sám později stíhán v Praze za spolupráci s gestapem. Seděli jsme v cele č. 2 s třásli se, když v sousední cele č. 1 Hibschmann mučil mladého Duru k přiznání. Ten sloužil u SS jako dozorčí služba v jednom koncentračním táboře. Hibschmann ho obvinil z několika vražd, mučil 47 volkssturmu z Prachatic bylo odvedeno k ochraně Soumarského mostu a cestě do Volar. Po průvodních výsleších v Prachaticích bylo 21 mužů posláno k dalšímu řízení do Budějovic, kde si vytrpěli další kolo obdobné vyšetřovací procedury. Na začátku roku 1946 proběhla na okrese 2. vlna zatýkání, vztahující se i na německé ženy. V březnu 1946 byla většina zatčených dopravena k lidovému soudu do Písku, kam se po další anabázi dostali také někteří 122 prachatičtí „volkssturmáci“, a odsouzena k poměrně těžkým trestům. Ale i německé obyvatelstvo, které nebylo přímo obviněno a nedostalo se před lidové soudy a do vězení, muselo prožít po konci války mnoho příkoří. Němci byli kolektivně prohlášeni za státně nespolehlivé a zbaveni de facto všech práv. Museli nosit na paži 5 cm širokou žlutou pásku s písmenem D, popř. N. Všichni byli povinni odevzdat veškeré cenné věci - radioaparáty, motocykly, kola, cenné obrazy, fotoaparáty, hudební nástroje, šicí stroje ap. Potravinové příděly dostávali na speciální žluté potravinové lístky (tzv. židovské karty). Příděly mouky, masa, vajec, mléka a ovoce byly pro Němce tabu. Účty v bankách a spořitelnách byly zablokovány, německé školy zavřeny. „Aby byly napraveny různé křivdy 123 spáchané na českém lidu,“ byly Němcům podle dekretu č. 5/45 Sb. zkonfiskovány továrny , řemeslné i obchodní živnosti a zemědělské usedlosti. „Národní“ majetek zajišťovaly MNV 124 a ONV a ustanovovaly na něm národní správce. Celé konfiskační a přídělové řízení řídil Národní pozemkový fond (NPF) a Fond národní obnovy. Vrchním orgánem těchto fondů byl Osídlovací úřad v Praze. Na prachatickém okrese bylo zkonfiskováno v poválečných letech celkem 215 živností určených k přídělu. K 29. 12. 1947, kdy končila lhůta pro podání žádosti o přidělení živnosti, 125 bylo ještě 45 živností volných. Nástup národních správců do pohraničí se v českých zemích uskutečňoval od června 1945, na většině jihočeského pohraničí pak převážně o něco později, což souviselo zejména s přítomností amerických jednotek v pohraničním pásmu Šumavy a v jižní části horního ho, přivazoval řetězem za kruhy a nechal ho týdny v pozici, vyvolávající bolestivé křeče. Denně ho nechával při

122výsleších mlátit, až se Dura přiznal postupně až k 50 vraždám. Lidovým soudem byly vyneseny následující rozsudky: Biedermann 1,5 roku, Dolejsch 8 let, Fabian 5 let, Farner a jeho žena po 5 letech, Fink Hans a Julie po 2 letech, Forst 5 let, Harberda 8 let, Hankowetz 11 let, Klein 25 let, Anna Kreiplová 5 let, Kreipl 8 let, Krieger 25 let, Langl 5 let, Mani na doživotí, Scharff 11 let a Watzlawick 5 let. K tomu bylo odsouzeno několik dalších Němců z Volarska a Vimperska. Ještě před soudem

123zemřeli ve vězení okresní soudce Dr. Wimbersky a Zwerschina. Vimperské Stienbrennerovy tiskárny přešly do národní správy 15. 6. 1945. Tato prozatímní národní správa byla po měsíci vystřídána jmenovanými národními správci Malým, Springlem a později Jílovským, kteří svůj úřad opustil ještě před Únorem 1948. (Krýdl, M., Vlček, J.: Odbory na jihu Čech v období národní a

124demokratické revoluce 1945 - 1948. České Budějovice 1988. s . 130.) „Měli jsme malé zemědělství s 2 kravami a 2 prasaty. Jednoho dne k nám byl dosazen český správce. Moje žena musela zastat veškerou práci a dostala za to 1 litr mléka za den. K tomu jsme museli ještě platit za svůj

125vlastní dům nájemné. (Grenzstadt Prachatitz..., c. d., s. 135.) Krýdl, M., Vlček, J., c. d., s. 129. 48

126 Povltaví. Zatímco v sovětské zóně se okamžitě po osvobození uplatňovala československá státní svrchovanost a moci se ujímaly revoluční národní výbory, v zóně americké československá státní suverenita zprvu uznána vždy nebyla. Do sovětské zóny jihočeského pohraničí se mohli čeští obyvatelé stěhovat okamžitě, do americké, jež zabírala jeho převážnou část, to vždy možné nebylo. K předání tohoto území do pravomoci čs. státu 127 docházelo definitivně až od poloviny r. 1945. Na okres Prachatice přišlo do podzimu 1945 celkem jen 143 národních správců 128 a i v ostatních jihočeských pohraničních okresech byly počty národních správců velmi 129 nízké (o. Kaplice 86, o. Sušice 78). Hlavním důvodem byla celkově nižší přitažlivost pošumavských okresů a také vysoká koncentrace německého obyvatelstva na tomto území, včetně válečných uprchlíků. Příliv národních správců do jihočeského pohraničí po první vlně v létě 1945 postupně ustával a k 1. 10. byl celostátně zastaven. Na pořad dne se dostal úkol přešetřit činnost všech národních správců hospodařících na německých usedlostech. Revize byla ukončena na počátku roku 1946. 130 K 15. 2. 1946 byl v okrese Prachatice následující stav národních správců: celkový počet správců prověření neprověření neprověřených (%) 143 128 15 10,5

Často se vyskytující případy neschopných a nepoctivých národních správců v českém pohraničí, se staly již od léta 1945 podnětem k šíření zpráv o „zlatokopech v pohraničí“:

„Pomluvy o obohacování se z německého majetku se musí svalovat na hlavy těch „zlatokopů“, kteří jeden den přijedou a po uspokojení svých egoistických přání odjíždějí, zanechávajíce po sobě hrozný dojem a špínu, která nemá nic společného s poctivým českým 131 hraničářem.“ Celkově se v první etapě dosídlování od konce léta 1945 do začátku roku 1946 přemístilo z okresu Prachatice, podle údajů k 15. 2. 1946, 378 osídleneckých rodin. Na jaře

126 Pešek, J.: Nástup k osídlování jihočeského pohraničí (jaro 1945 - léto 1946). In: Jihočeský sborník historický.

127č. 1. r. 55. Č. Budějovice 1986. s. 26. 128 Pešek, c. d., s. 25. Obvody pohraničních správních okresů byly na základě dekretu č. 17/45 Sb. po osvobození obnoveny

129v předmnichovské podobě. 130 Pešek, c. d., s. 26. 131 Koťátko, J.: Zemědělská osidlovací politika v pohraničí. Praha 1946. s. 40. Jihočeská pravda. (26. 9. 1945) 49

1946 začaly na okres přicházet i první skupiny slovenských reemigrantů. Dne 17. 4. přijelo 132 do Prachatic 50 slovenských rodin z Rumunska v počtu 250 osob. Váleční uprchlíci byli pokud možno co nejrychleji evakuováni do Rakouska a Bavorska, zatímco dříve zde usedlí Němci vysídlováni v roce 1945 ještě nebyli. Mnohé oblasti pohraničí si tak nadále zachovávaly německý ráz a počty obyvatel české národnosti 133 zde byly minimální. Ve Vimperku bylo v květnu 1945 asi 250 Čechů a 10 000 Němců, 134 včetně uprchlíků. V Prachaticích bylo v tomtéž měsíci asi 6 - 7 000 Němců a 250 - 300 135 Čechů. Pro odsun uprchlíků z Prachatic, kterých se zde v táborech nacházelo 3 928, byl 136 v poválečných dnech zřízen speciální táborový objekt v místních kasárnách. Tábor začal fungovat koncem července stažením uprchlíků, usazených během okupace v oblasti prachaticko-volarské. Jejich pobyt v táboře byl poměrně krátký. Pokud měli domov v části Německa, obsazené západními spojenci, trval 3 - 10 dní. U osob, pocházejících z oblastí obsazených Polskem, trval pobyt v táboře až 6 měsíců. Jedna tato skupina (174 osob) byla předána ve dvou transportech do sběrného tábora v Plzni (16. 10. a 5. 11. 1945), 697 osob pak bylo odesláno 4. 11. do zvláštního tábora v Praze. Druhou skupinou byli uprchlíci z Rakouska (celkem 921). Přímé transporty byly vypraveny do Vídně 20. a 28. 8. a do Lince 24. 9. 1945. Třetí skupinu tvořili cizozemci - tzv. “Fremdländer“ - osoby odvlečené do Německa na nucené práce nebo jako zajatci. Bylo to celkem 1 047 lidí. Poslední lidé z této kategorie 137 odešli 4. 1. 1946.

132 133 Pešek, c. d., s. 28. Protože zpravidla čeští přistěhovalci zatím osidlovali jen ty usedlosti, které Němci sami opustili a odešli za hranice, popř. již byli soustředěni ve sběrných táborech, omezovala zde tudíž přítomnost usedlých Němců

134možnost národní správy. 135 Jihočech. r. 44 .č. 20. s. 5. První registrovaný stav z 15. 12. 1945 vykazuje 4 552 Němců, z toho 3 034 jich bydlelo ve městě a 1 518 jich bylo136 ve sběrném táboře.(Pamětní kniha města Prachatic II.) 137 Cífka, S.: K problematice jižních Čech v letech 1945 - 1948. Č. Budějovice 1968. s. 18. Ťoupalík, J.: Odsun Němců z Prachaticka. In: Výběr ´66. České Budějovice 1966. s. 28 - 30. 50

5.2 Odsun sudetských Němců z Prachaticka

Podíváme-li se na konkrétní případ odsunu německé menšiny z okresu Prachatice, zjistíme, že po jeho provedení se celé pohraniční oblasti vylidnily a dostaly obrovský morální, kulturní zásah, z něhož se jen pomalu dodnes vzpamatovávají. Vznik „železné opony“ jen prohloubil problémy ve složení nového obyvatelstva a rozvoji oblasti.

Do roku 1946 byl okres Prachatice národnostně smíšený a podíl německého obyvatelstva tvořil zhruba 47 %. Z politických obcí okresu celkového počtu 123 bylo 81 českých, 32 německých a 12 smíšených. Největší podíl německých obcí měl soudní okres 138 Volary 94,6 %, dále Vimperk 55,5 %, Prachatice 45,2 % a nejmenší Netolice 3,2 %. Jazyková hranice okresu probíhala na Vimpersku po linii Stachy-Rábice-Modlenice-Buk- Včelná, na Prachaticku Kratušín-Oseky-Staré Prachatice-Prachatice-Jelemek-Frantoly- Leptáč-Zahoří. V roce 1939 žilo v zemském okresu (Landkreis Prachatitz), začleněném do Bavorské východní marky, dle sčítání lidu 38 214 říšškých příslušníků, z nichž 37 388 bylo německé a 823 české národnosti.

5.3 Sběrná střediska

Již v závěru roku 1945 byla část dosavadních soustřeďovacích zařízení pro Němce přeměněna na sběrná střediska, která měla sloužit k postupnému a plynulému soustředění osob určených k odsunu. ONV se měl starat o ubytování a stravování. Kapacita zařízení měla odpovídat počtu osob určených na jeden transport, tj. 1 200 osob. Délka pobytu měla odpovídat asi jednomu až dvěma týdnům. V okrese Prachatice byla zřízena 3 sběrná střediska – Prachatice, Volary, Vimperk.

5.3.1 Prachatice

Nová kasárna postavená v 1941 bývalou německou vojenskou správou na pozemcích Špinkovy nadace na výměře cca 6 ha se na konci války stala vojenským lazaretem a v létě 1945 zde Američané soustřeďovali německé uprchlíky. Od října 1945 tuto úlohu přebírají

138 .Honner,J.: Obsazení území na Prachaticku, Zlatá stezka, roč. 12, č. 4, s. 64. 51

české úřady. Po umístění uprchlíků buď za hranice nebo do jiného sběrného tábora sem od února 1946 začaly proudit skupiny sudetských Němců určených k odsunu. Tábor plnil i funkci internačního střediska pro odsouzené Němce dle retribučních dekretů. Jednalo se o 50 až 130 osob z Prachaticka.

Tábor se potýkal s personálním obsazením, neboť se projevoval nedostatek vhodných českých sil pro kancelářské a pomocné práce, pro tyto činnosti bylo tedy využito práce 7 slezských uprchlíků. Velitelem tábora byl od 1. 10. 1945 až do skončení činnosti střediska 16. 8. 1946 nadporučík partyzánů Josef Vaněk. Oddíl SNB Prachatice vykonával strážní službu v počtu 3 - 4 mužů. Zdravotní služba byla zajišťována z řad německých uprchlíků 2 lékaři a 2 ošetřovatelkami. Stravování probíhalo prostřednictvím odběrových listů, za které velitelství odbíralo od obchodníků zboží dle potřeby, rovněž si Němci, čekající na odsun, mohli sami vzít s sebou nějaké jídlo. Svou kapacitou 1 600 – 2 000 osob patřilo sběrné středisko v Prachaticích k největším v Čechách. V 11 odsunech prošlo táborem 13 440 osob. Činnost skončila 16. 8. 1946 předáním objektu vojenské správě.

5.3.2 Vimperk

Zpočátku sloužily jako provizorní prostory k odbavení vimperských Němců dopravovaných do Prachatic, sál u Wiesnerů a u Sternů. U 1. transportu z Vimperka sloužil k těmto účelům Hotel Centrál a k uskladňování majetku prostory Schwarzenberského pivovaru. Sběrné středisko byla ustanoveno až k 27. 5. 1946 přechodně v obchodní škole, později v továrních prostorách tiskařské firmy Steinbrener v tzv. sv. Janu s kapacitou 400 lidí. Druhým objektem byla opět budova v té době největší firmy ve Vimperku, tiskárny Steinbrener, tzv. sv. Anny (dnešní hotel Anna). Celkem prošlo nuznými prostory 7 114 osob. Hygienické podmínky byly zoufalé, neboť nebyly zřízeny umývárny a k provedení základní očisty sloužil vodní náhon na dvoře obou továrních objektů. Vojenská posádka zapůjčila 3 vojenské kuchyně k vaření. Zdravotní službu obstarávali 2 lékaři a 1 ošetřovatelka. Praporčík SNB Rudolf Steinhäusl působil ve funkci velitele tábora. Strážní službu zabezpečovali vojáci místní posádky, později místní SNB a hlídky utvořené z civilního obyvatelstva. Tábor končí svou činnost k 10. 10. 1946.

5.3.3 Volary

Sběrné středisko pro odsun sudetoněmeckého obyvatelstva bylo zřízeno v barákovém táboře RAD, který byl postaven v roce 1942 asi 1 km severně od města. V 10 barákových objektech byla z části do svého odchodu ubytována americká posádka a z části uprchlíci. V polovině února 1946 byl tábor určen styčným důstojníkem z Prachatic za sběrné středisko, jehož kapacita byla až 800 osob. Odsun probíhal kombinovanou formou, kdy část osob 139 směřovala vlakem do Prachatic a část do Vimperka. Ve vedení tábora se vystřídali od 1. 10. 1945 Vojtěch Riss, od 28. 5. 1946 strážmistr SNB Zdeněk Šmída. Riss i nadále zůstal v táboře jako zaměstnanec, staral se o stravování a odsun Němců ze střediska. Šmída měl v kompetenci řádný přísun Němců z vesnic do tábora a jejich umisťování. Zbylí uprchlíci v počtu 10 osob tvořili pomocný a kancelářský personál. Tábor ve Volarech fungoval ze všech tří středisek nejdéle, až do 16. 12. 1946, kdy byl předán vojenské správě.

5.4 Propouštění Němců z internační vazby a kompletování rodin

Před samotným odsunem bylo nutné „zkompletovat rodiny“, neboť základní odsuvnou jednotkou byla rodina. Příslušníci některých rodin byly často rozptýleni po různých částech republiky, nebo se nacházeli v internační vazbě, odkud byli v zájmu republiky propouštěni a zařazeni do odsunu, jemuž byla dána přednost před trestním stíháním a vězněním v případech tzv. hromadných válečných zločinců. Tito se provinili pouze členstvím v NSDAP či jejích složkách a útvarech, vše dle dekretu 16/1946 Sbírky. Směrnice ministerstva vnitra z 28. června upozorňovaly, že za účelem odsunu mohou být také propouštěny osoby, které měly přijít před mimořádné lidové soudy, a u nichž se předpokládalo uložení nižších trestů. K propouštění osob ke slučování rodin příslušných do okresu Prachatice docházelo z internačního tábora v Cerhonicích, v Písku, z posádkové věznice v Protivíně a z okresní věznice ve Vodňanech. Mnoho rodin bylo odsunuto nekompletních, neboť jejich příslušníci měli vyšší tresty. Zcelování podléhali i Němci nasazení ve vnitrozemí většinou na práci v zemědělství. Němci raději preferovali zařazení do odsunu než dále pracovat ve vnitrozemí, čímž vznikaly zemědělcům nemalé problémy se sklizní.

139 Volary leží na železničním uzlu tratí Číčenice – Prachatice – Volary, Strakonice – Vimperk – Volary, České Budějovice – Kájov – Volary a Nové Údolí – Černý Kříž – Volary. 53

Na velkostatek v Bohumilicích-Skalici byla přiřazena rodina od 14. 7. 1946, která si ve stížnosti zaslané Zemskému národnímu výboru v Praze stěžuje: „ Jmenovaný zaměstnavatel stále píše, telefonuje a jedná s úřady, že jsme nepostradatelní, aby nás neodsunuli, ale jinak se nestará, abychom u něj měli klid a mohli se najíst. Přitom musíme zde prožívat duševní muka neb dva zdejší čeští deputátníci V. K. a jeho manželka, J. S. a manželka, neustále nám dělají všechny možné těžkosti a stále nadávají do němčourů a kurev, sviní a kanců, že by nás bylo třeba pobít a jiné. Prosíme Vás snažně jménem celé rodiny, byste dali rozkaz, bychom 140 přišli do nejbližšího transportu k zařazení a tím naše utrpení zkrátili.

Dvě žádosti o ponechání těchto přidělených Němců se skutečně dochovaly, jedna z 5. 3. 1946 a druhá z 29. 4. 1946, obě byly adresované ONV Prachatice. V první se žádá, aby 10 Němců bylo odsunuto, až za ně bude poskytnuta náhrada. Ve druhé požaduje statkář, aby pokud se někdo přihlásí do odsunu, nebyl brán zřetel na jeho žádost. Podobně se domáhal 141 ponechání 19 Němců ze Záblatí i statkář Sýkora z Chluman u Vlachova Březí.

Odsunem vznikal velký nedostatek pracovních sil, který postihoval především horská pastvinářská družstva. Například pastvinářská družstva Sedlčany se sídlem ve Volarech a Prachatice žádala na konci srpna o odklad odsunu Němců alespoň do 15. 9. 1946. Po odsunu Němců z Kunžvartu (dnešní hraniční obec Strážný) zdejší družstvo situaci naprosto nezvládalo, vypomáhali i členové SNB Kunžvart. Ve svém hlášení uvádějí: „…jsou případy, kdy jedna žena obsluhuje 30 kusů nebo 1 rodina 60 kusů hovězího dobytka. Následky jsou hrozné. Dobytek není krmen, napájen ani dojen. Není ojedinělým případem, že krávy jsou vydojovány na zem, jen aby se předešlo zánětu vemen. Se senosečí nebylo dosud započato 142 a není naděje, že bude úspěšně provedena.

Na konci roku 1946 se žádanou posilou pro pastvinářská družstva stali někteří propuštění retribuční Němci. Družstvu v Kunžvartu bylo přiděleno asi 20 Němců, propuštěných trestanců ze sběrného střediska v Českém Krumlově. K systematičtějšímu zaměstnávání Němců určených k odsunu nedocházelo, neboť lidé trávili v táborech přibližně 7 dní, pouze výjimečně došlo využití pracovní síly na 2 dny k senoseči na hranicích.

140 141 SOkAP. ONVP, Prezidiální spisy 1946, kart. 5. 142 SOkAP. ONVP, Policejní záležitosti, kart. 35. SOkAP.ONVP, Pohyb obyvatelstva, kart. 81. 54

5.5 Osoby německé národnosti vyjmuté z odsunu

5.5.1 Smíšená manželství

Smíšená manželství tvořila určitou výjimku v postavení odsunovaných rodin. Byla vyjmuta z odsunu a dostalo se jim zrušení osobních omezení platných pro Němce, pokud sňatek českých žen s Němci stále trval a byl uzavřen před 21. 5. 1938, oba manželé byli před okupací čs. občany a česká manželka nesměla být považována za osobu německé národnosti, poté měly české ženy a jejich děti úlevy jako němečtí specialisté a odborníci. Pokud se jednalo o německé manželky státně spolehlivých Čechů, bylo jim umožněno žádat o vrácení čs. občanství do 10. 2. 1946 a nepostupovalo se proti nim příliš tvrdě. Ve Vimperku evidoval MNV 207 osob ze smíšených manželství k 25. 9. 1946 a k 15. 2. 1947 31 Němců této kategorie. Jako příklad lze uvést případ smíšeného manželství pana Klečky a jeho německé manželky Elfriedy, kteří odešli do odsunu na vlastní žádost a zbytek života strávili ve 40 km od Vimperka vzdáleném Freyungu. Za svého života vykonali několik návštěv rodného města paní Elfriedy a trpce nesli stav, který zde byl nastolen po roce 1948.

5.5.2 Antifašisté

Mezi antifašisty byli zařazováni především členové sociální demokracie a komunisté, příslušníci stran, na které se zaměřovalo pronásledování nacistů. Organizace sociálních demokratů a KSČ měly hlavní slovo při sestavování seznamů antifašistů. Podmínky k odchodu určovalo vládní usnesení z 15. 2. 1946, povoleno měli vyvést až 1 000 říšškých marek, vzít si potřebné věci v hmotnosti 120 kg na osobu a nábytek. Nesměly se vyvážet peníze nad stanovenou sumu, cennosti, vkladní knížky, některé nástroje a přístroje. Veřejné mínění nebylo německým antifašistům příliš nakloněno, a proto měly státní orgány a KSČ zájem na jejich rychlém odchodu z republiky.

Ve Vimperku si zažádalo v květnu 1946 o čsl. státní příslušnost celkem 76 antifašistů, rakouských příslušníků. Antifašistický transport byl vypraven 4. 10. 1946 z Volar. Bývalí komunisté (96 osob) odjeli ve 4:10 hod., sociální demokraté v 19:30 hod. ve směru na Pasov. 55

V obou transportech z Volar bylo 332 osob. Bohužel u dalších transportu není znám buď datum nebo místo odjezdu. Nelze s jistotou říci, zda se jedná o různé transporty, nebo jen součásti jednoho společného. Znám je vlakový transport 97 rodin bývalých sociálních demokratů (celkem 334 rodin) z Vimperka, transport antifašistů do americké okupační zóny z 13. 6. 1946 nebo vysídlení bývalých sociálních demokratů z Volar ( 81 rodin – 300 osob z Volar, Českých Žlebů, Chlumu, Dobré a Prachatic) a transportu ze Zbytin/Spálence, ve které bylo 306 osob – 40 rodin ze Spálence, Mlynářovic, Milešic, Bierbrucku, Arnoštova, Ovesné. V polovině února 1946 zbylo ve Vimperku 10 antifašistů – sociálních demokratů 143 a komunistů , kteří byli na základě vlastní žádosti ze 14. 6. 1948 odsunuti. Zřejmě je k tomuto kroku vedly poúnorové poměry v republice.

5.5.3 Specialisté

Oběžníky ministerstva vnitra z 18. října a 31. prosince obsahovaly pokyny k zabránění odlivu odborníků, specialistů a nepostradatelných zaměstnanců s příslušníky rodin. Bylo tak činěno z obav, že bez těchto osob by již tak ochromené hospodářství došlo ke kolapsu. Jejich postavení upravovaly jednotné předpisy z května až června 1946. Koncem roku 1945 přistoupili zaměstnavatelé, inspektoráty práce a správní orgány k vyhotovování a prověřování seznamů těchto osob, které byly opatřeny ochrannými legitimacemi. Byly vydávány až po prověření chování za okupace a bezprostředně po ní. Kromě vyjmutí z odsunu zajišťovaly několik dalších výhod. V okrese Prachatice se jako životně důležité pracovní síly jevili především specialisté v průmyslových podnicích ve Vimperku – tiskárny Steinbrener (pozdější tiskárny Stráž) 71 pracovníků, sklárna Meyer - huť Adolfov (později sklárna Bohemia) 88 pracovníků, grafický umělecký ústav L. Czech, továrna na prádlo Konopra 144 (pozdější Šumavan) a u firmy J. A. Jícha. K 24. 6. 1946 bylo ve Vimperku 260 nepostradatelných pracovníků.

Napjatá situace vznikla koncem roku 1946 a v průběhu 1947 v Lenoře. Pro chod sklárny zde zůstávala 136 lidí velká skupina specialistů či osob nepostradatelných pro činnost továrny, což se nezamlouvalo české menšině. Reakci dokladuje podiv předsedy MNV Horní Vltavice: „…kdo se přičinil o to, aby ve vojenském pásmu posetém bunkry zůstalo 270 nácíků,

143 144 SOkAP. AMNV Vimperk, kart. 68. tiskárny Stráž, sklárna Bohemia, Šumavan přežily komunistické vlády, ne však privatizaci a v současné době není v provozu ani jeden závod. Poslední byla majitelem uzavřena tiskárna na konci roku 2003. 56 kteří nadto chtějí do Německa.“ Celá kauza se několikrát dostala na stránky místního tisku Šumavského hraničáře, posílaly se petice, otevřené dopisy poslancům, psaly se nejrůznější stížnosti. Odsunutí Němci byli pravděpodobně často v kontaktu s lenorskými skláři. Hlášení SNB v Lenoře z listopadu 1946 dokonce tvrdí, že skláře nabádají, aby v jarních měsících 1947 uprchli do Německa, kde jsou pro ně budovány nové továrny. Celý problém byl nakonec 145 řešen hlavně přesuny zdejších sklářů do vnitrozemí.

Správa státních lesů Boubín ve Vimperku na jaře 1947 potýkala s velkou kalamitou kůrovce a pociťovala nedostatek pracovních sil, proto se snažila udržet zbývajících 88 německých dělníků a zařadit je jako specialisty.

Tyto dva případy dokladují jednak afektované vztahy k Němcům panující po válce a vedoucí k ponižování a určité morální mstě, jednak stav hospodářství, jež bylo odsunem drasticky postiženo.

5.6 Dobrovolné odsuny

V prvním čtvrtletí 1946 se uskutečňovaly tzv. dobrovolné odsuny. Není možné zjistit, kolik osob takto opustilo republiku. Oficiální povolení k individuálnímu vystěhování dostávaly zejména skupiny uprchlíků, říšští Němci a antifašisté. Není zcela jasné, zda se toto vysídlení týkalo i některých místních Němců. Z celého okresu byly svážení ke státní hranici opatření povoleními, potvrzeními nebo cestovními doklady, vystavenými ONV v Prachaticích, kde bylo uvedeno, že Němci mají být na hranici celně odbaveni. Zastavení dobrovolných odsunů nařídilo ministerstvo vnitra již 26. 1. 1946. Avšak Finační stráž tyto skupiny přijímala až do konce března. Rovněž docházelo k překročení hranic bez souhlasu celních úřadů. Znám je případ z obce Bučina, kdy za úplatu předsedovi MSK Kvilda dostalo povolení k přechodu hranic v době od 23. 1. – 18. 3. 1946 31 rodin i s celým majetkem. Uvážíme-li, že obec Bučina ležela přímo na hranicích s Německem, nebyl problém dostat celý majetek za hranice.

145 SOkAP. Prezidiální spisy 1946, 1947 kart. 5, 7. 57

5.7 Transport

Provedením odsunu byl pověřen ONV za spolupráce MNV, MSK, úřadoven práce a SNB. Každá obec měla mít připravený plán a postup, aby odsun proběhl slušným a organizovaným způsobem. Z Oblastní osídlovací úřadovny v Prachaticích byl zaslán návrh na postup prací ve sběrných střediscích a nakládání transportu:

Do každého transportu je nutno zařadit maximálně 1 200 lidí, po 30 - 40 vagónech. Vagóny nesmí být překládány větším počtem osob. Do vagónu budou naložena zavazadla osazenstva. Pro doprovodní četu, asistenci a zdravotnický personál, pro potraviny apod. budou připojeny zvlášť 3 vagóny. Celá souprava by měla mít 43 vozů.

1. Sběr osob k transportu je třeba rozdělit do 2 - 3 dnů, aby práce nebyly ztěžovány přílišným návalem. Dopoledne se má provést sběr ve městě sběrného střediska nebo nejbližších obcích. Odpoledne z obcí vzdálenějších. Nutná je určitá rezerva do odjezdu na administrativní, dezinfikační a jiná opatření. Dopravu do sběrných středisek zařizují obce (auty, povozy). Obce dopravují do sběrných středisek osoby náležitě oblečené, obuté, zdravé, nezavšivené. V obcích má fungovat lékař, aby vyloučil osoby transportu nezpůsobilé.

2. Osoby dopravené do sběrného střediska musí být ihned zaprášeny DDT a poté vzaty do evidence. Hned se doporučuje psát jmenný seznam Němců. Na základě toho pak bude sestaven šestkrát definitivní jmenný seznam a příslušné transportní lístky pro každou osobu. Z přicházejících osob sestavujte hned skupiny po 30 do vagónů. Každá osoba dostane lístek s číslem vagónu, kterou bude viditelně nosit. Z těchto 30 osob budou vybráni nejschopnější muži pro funkci vedoucího vagónu. Vybraný muž bude označen zvláštní páskou a bude mít na starost celý vagón až do provedení odsunu. V každém baráku bude z Němců vybrán vedoucí baráku a ze všech vedoucích samospráva transportu.

3. K nakládání transportu je třeba, aby se odchod na nákladiště odehrál rychle, spořádaně a hladce. Pro dopravu neschopných budou zajištěna auta či povozy. Nakládání se má provádět brzy ráno tak, aby bylo dopoledne hotové. Do vagónů budou naložena nejdříve zavazadla. Vojenská asistence střeží soupravu, aby bylo zabráněno přístupu osob nepovolaných a příp. útěku osob odsunovaných. 58

4. Po naložení transportu se provádí kontrola osob za přítomnosti vojenského velitele transportu a přepravovaným osobám se odevzdají transportní lístky. Velitel transportu převezme 3 přesné jmenné soupisy a prohlášení úředního lékaře o zdravotní nezávadnosti transportu.

5. Stravování ve sběrných střediscích náleží ONV podle dávek pro Němce. Pro transport mají být připraveny potraviny na 3 dni podle dávek pro zajatce.

6. Ve sběrných střediscích funguje velitel tábora s přiměřeným stavem strážního personálu, správce a administrativní personál, hospodářský úředník, kuchyňský personál a lékařská 146 služba.

Tyto zásady byly v zásadě dodržovány a za jejich provedení byla ONV Prachatice

udělena pochvala Američanů.

5.7.1 Přehled transportů

Datum Stanice odjezdu a cílová stanice osoby odjezdu

1. 3. 3. Prachatice – Augsburg 1 210

2. 19. 3. Prachatice – Hanau/Rüdesheim 1 239

3. 12. 4. Prachatice – Marburg 1 205

4. 3. 5. Prachatice – Dachau 1 210

5. 13. 5. Prachatice – Giessen 1 214

6. 24. 5. Prachatice – Augsburg 1 218

7. 2. 6. Vimperk – Mnichov – Allach 1 202

8. 3. 6. Prachatice – Mnichov – Allach 1 209

146 SOkAP, ONVP, Odsun Němců, kart. 110. 59

9. 10. 6. Prachatice – Ulm 1 224

10. 11. 6. Vimperk – Leonberg 1 218

11. 17. 6. Prachatice – Augsburg 1 218

12. 19. 6. Vimperk – Heidelberg 1 221

13. 24. 6. Prachatice – Řezno 1 202

14. 27. 6. Vimperk – Řezno 1 228

15. 4. 7. Vimperk – Řezno 1 212

16. 5. 7. Prachatice – Řezno 1 208

17. 16. 7. Vimperk – Augsburg 1 214

18. 26. 7. Vimperk – Řezno 1 212

19. 19. 9. Vimperk – Heidelberg 1 210

20. 25. 9. Vimperk – Dachau 1 210

21. 10. 10. Vimperk – Řezno 1 216

Pro první transport z okresu Prachatice bylo plánováno 1 235 osob z 14 obcí, převážně okolí Prachatice. Soustřeďování Němců do sběrných táborů bylo ztíženo 70 cm sněhu, které na Šumavě ještě ležely. Majetek odsunovaných měly na starost zajišťovací komise, obce hlídaly vojenské hlídky. Přesun obyvatel německé národnosti do sběrného tábora v Prachaticích probíhal od 21. 2. – 1. 3. 1946, od 28. 2. již stála vlaková souprava v Prachaticích na nádraží. Dne 3. 3. 1946 proběhlo naložení 1 210 osob bez komplikací, transport převzali příslušníci armády. Z prachatického nádraží vyjela vlaková souprava v 11:15 hod. a do Domažlic dorazila 4. března 1946 ve 02.37 hod.

První transport z Vimperka byl vypraven 8. 3. 1946 do Prachatic, kde proběhlo soustředění osob pro 2. transfer určený na den 19. března 1946.

Celkem bylo vypraveno z okresu Prachatice 21 transportů, 11 z Prachatic, 10 z Volar a Vimperka. Přesný počet je velmi těžké zjistit, je udáván přibližný počet 25 693 odsunutých Němců. Většina transportů směřovala do Bavorska do měst Regensburg, Augsburg, Dachau, Mnichov a Hanau. Důslednost odsunu lze ukázat na malém sanitárním transportu a transportu 60 duchovních osob. Ty byly vysídleny na počátku června 1946. Ani osoby odkázané na pomoc ostatních nebyly ušetřeny (například chovanci kláštera v Prachaticích – Neumannea, kam byli dopraveni i postižení lidé z Vimperka). Transport odjel z Prachatic 4. 11. 1946 s 55 osobami do ústavu pro choromyslné v Kosmonosech.

5.7.2 Ilegální přechody hranic

Před samotným soustřeďováním Němců do sběrných táborů bylo nutné vyhotovit v každé obci rámcový plán osob určených pro danou etapu. Soupisy těchto osob zhotovovaly příslušné MNV a MSK. V plánu bylo vedle počtu osob také uvedeno shromaždiště vybraných Němců – nejčastěji náves (Cudrovice, Mlynářovice), škola (Korkusova Huť, Chlum), místní hostinec či hotel (České Žleby, Bučina), tělocvična (Kvilda), způsob dopravy a cílové sběrné středisko.

V některých obcích nebyly často žádné soupisy k dispozici anebo se seznamy musely upravovat, neboť náhlým zadržením specialistů a útěky Němců do Bavorska se počty německého obyvatelstva měnily. Z obcí v blízkosti státních hranic lze uvést například České Žleby, Nové Hutě, Silnice, Bučina, Knížecí Pláně a Světlé hory. V těchto místech, kde byl počet českých příslušníků státní správy a bezpečnostních sil velmi nízký, se tyto přechody staly masivními. Pro srovnání lze uvést několik čísel o ilegálních přesunech za hranice: z Volar odešlo ilegálně 1 313 osob, z Prachatic 1 881, z Vimperka 1 714, ze Záblatí 291, z Kvildy 272, z Kubovy Huti jen 6 osob, z Korkusovy Huti 19 osob atd. Lze tedy nabýt 147 dojmu, že sběrnými tábory mohlo projít asi jen 50 % obyvatel určených k odsunu. Jiný pramen uvádí počet odsunutých osob z obce Bučina 21 z 320, Nový Svět 1 z 344, Hliniště 5 z 176, České Žleby 86 z 964, Horní Sněžné 109 z 259, Silnice 37 z 246, Kunžvartu 162 z 913, 148 Horního Casova 1 z 155, Horních Světlých Hor 48 z 542, Houžné 20 z 320 apod. Určitou 149 pochybnost vzbuzuje i údaj MNV Vimperk o počtu 3 012 odsunutých Němců z Vimperka. Mnozí tedy nečekali, pobrali majetek, dobytek a přešli hranice nelegálně, znalost terénu a drsných podmínek Šumavy jim byla nápomocna. Na rozdíl od většiny přistěhovalců z vnitrozemí, kteří zde chtěli vykonávat právo a pořádek.

Předpokládáme-li, že před začátkem odsunu mohlo žít na území okresu Prachatice kolem 38 000 Němců, odsunuto bylo cca 26 000 a asi 2 000 Němců na okrese zůstalo

147 148 Toupalík, J.: Odsun Němců z Prachaticka, In, Výběr České Budějovice 1966, č. 3. 149 Vačkář, c. d. SOkAP. Vimperk, kart. 68. 61 po přerušení transportů na konci roku 1946, výsledný rozdíl připadá na Němce, kteří opustili okres jinak než v transportu. Ilegálně mohlo přejít hranice odhadem 25 – 30 % obyvatelstva německé národnosti určeného k odsunu.

Strach o vlastní osud a pocit křivdy vedl často tyto lidi k ukrývání svých cenných věcí, aby se později mohli případně pro ně vrátit a přepravit je přes hranice včetně dobytka. Nechápali, proč mají opustit svá horská pole, která slibovala jen dřinu a malé výnosy, svůj dobytek, domy, to, co před nimi dlouhá léta budovali jejich předci v krutých zapomenutých krajích Šumavy.

Občas se stávalo, že byl někdo při přesunu majetku za hranice chycen, například 31. 8. 1946 byl zatčen a obviněn Jan Kölbl, jelikož odvedl přes hranici 3 krávy do Bavorska a ze svého domu v Českých Žlebech odvezl nábytek a zemědělské nářadí. ONV Prachatice získalo na začátku března informaci, že Jan Kroneisl z Prachatic se chce s rodinou ilegálně odsunout za hranice a následně vyzval SNB v Prachaticích k provedení domovní prohlídky 150 a k zabezpečení hlavně stříbra, skvostů vůbec, peněz a vkladních knížek.

Přenášení majetků Němců za hranice se stalo velmi výnosným obchodem. SNB ve Vimperku zadržel německého pašeráka Kurta Plicku, bývalého občana Vimperka, který uprchl před zatčením do Bavorska již v září 1945. Plicka si nechal platit od Němců až 500 Kč za přenášení věcí přes hranice. Byl zatčen ve Vimperku se společníkem F. Mondelem ze Sklářů, který utekl do Německa na jaře 1946 a rovněž se po celou dobu živil pašeráctvím. Plicka doznal, že překročil hranice asi třicetkrát.

Ignaz Harwalik z Vimperka byl jedním z těch, kteří se často přes hranice ilegálně vraceli do svých bývalých domovů: „V tmavých nocích jsem přecházel hranici a lesními cestami chodil do mého rodného města. Nezřídka jsem potkával naše lidi ve velkých houfech, jak naložení zavazadly zachraňovali po nocích alespoň malou část z toho, co se ještě zachraňovat dalo. Viděl jsem na cestě celé vesnice, jak vlekly svůj majetek nocí, sněhem a divočinou. Hraničáři, vojáci, partyzáni i pocestní lupiči, ale také vojáci okupačních velmocí, když už se člověk cítil v bezpečí na bavorské straně, hlídkovali na mostech a cestách a brali nejchudším, co se s námahou snažili zachránit. A ti mohli být ještě rádi, že je nezavřeli.“

Němci dokonce přecházeli hranice, aby sklidili svou úrodu. V srpnu 1946 to dokladují okresní noviny Šumavský hraničář: „Ve vazbě okresního soudu ve Vimperku je 5 Němců, byli

150 SOkAP. ONVP, Presidiální spisy 1946, kart. 5, 33. 62 zatčeni pro přestupek nepovoleného přechodu hranic. Jedná se hlavně o již odsunuté ženy, které si, jak samy doznaly, chtěly nakopat brambory.

1. 10. 1946 byly hlídkou pohotovostního pluku SNB zatčeny a předány zdejší stanici SNB v Kunžvartu 3 již odsunutí Němci, když překročili státní hranice za účelem sklizně sena. Na celním úřadě v Silnici předložili pohraniční propustky vydané americkými okupačními úřady a se svolením celního úřadu odešli kosit seno na louku. Zmíněný případ souvisí pravděpodobně s kauzou, kdy v bavorském pohraničí byla mezi odsunutými Němci rozšířena zpráva, že mezi československou vládou a americkou okupační správou v Německu byla uzavřena dohoda, podle niž budou sudetští Němci oprávnění provést v pásmu 5 km podél hranic na svých pozemcích senoseče a sklizeň obilí, aby bylo zabráněno zkáze těchto produktů. Tento názor byl dle hlášení SNB v Českých Žlebech, mezi Němci v Bavorsku 151 všeobecný.

Protože hospodářská situace v Německu byla po válce více než svízelná, nedostávalo se spotřebitelského zboží, pašování se stalo velmi rozšířeným zdrojem obživy především na české straně. Šumavský hraničář z 11. 7. 1947 o tom informuje: „ Přecházení hranice na Šumavě se proti roku 1945 a 1946 silně ztenčilo. Přesto se stále objevují jednotlivci a skupiny podloudníků, kteří opouštějí svá doupata na bavorské straně a snaží se tajně od nás přenášet do Bavorska různé potraviny a potřeby, které jim v Bavorsku schází a se kterými je možno u nich na černém trhu vydělávat. V noci z 7. na 8. července byla zadržena hlídkou finanční stráže z Knížecích Plání 3členná skupina. Bylo přitom zabaveno: celé kolekce šicích jehel, součástky k šicím strojům, umělé sladidlo, dámské střevíce, rýžové kartáče, nitě, asi 20 000 kusů cigaretových papírků, hřebeny, prádlové gumy, koření, citrony, čokoládové bonbóny, cukroví…“

151 SOkAP. ONVP, Presidiální spisy 1946, kart. 5. 63

6. Odsun a postavení německého obyvatelstva po roce 1946

6.1 Dokončování transferu v roce 1947

Dne 14. října schválila vláda ČSR usnesení, podle kterého se měl organizovaný odsun do sovětské zóny ukončit do 27. října a do americké do 29. října 1946. O dalších přesunech a zakončení transferu se jednalo s Američany na začátku listopadu, kdy se definitivně rozhodlo o přerušení transferu na dobu od 1. prosince 1946 do dubna 1947.

Počet osob německé národnosti, které zůstaly na konci roku 1946 na okrese Prachatice, činil 2 000. V prosinci 1946 ve zprávě přednostovi ONV zmiňuje referent pro odsun 1 704 Němců, z nichž bylo 796 uznáno antifašisty a 623 osob spadalo do kategorie 152 smíšených manželství. V tisku se objevují na začátku roku 1947 poněkud jiné údaje. 31. 1. 1947 konstatuje Šumavský hraničář, že odsun byl na konci roku 194 6 v podstatě skončen, a že v okrese zbývá jen 1 904 odborných dělníků, z nichž 796 bylo uznáno antifašisty. V polovině března ten samý zdroj píše o 2 090 zbývajících Němcích, z nichž mělo podléhat odsunu 397 osob (kromě lesních dělníků a specialistů, hlavně sklářů z Lenory a průmyslových dělníků ve Vimperku). Ve Vimperku bylo v prosinci 1946 například ještě 350 osob německé národnosti. Z nich bylo 37 sociálních demokratů antifašistů, 39 komunistů antifašistů a 26 nemocných osob. Ostatní měli přiznané rakouské občanství. Jinak byl odsun z Vimperka již ukončen. Se zbytkem se počítalo na jarní měsíce.

Nad dokončením hromadného transferu německého obyvatelstva do západních pásem se však na začátku roku 1947 vznášel otazník. Američané s odvoláním na vnitřní problémy ve své zóně začali více než dříve bránit dalšímu příjímání Němců z ČSR. Československá vláda musela od jara 1947 počítat s alternativou, že v republice zůstane ještě větší počet Němců, k jejichž integraci bude třeba najít odpovídající přístup.

I přes přerušení organizovaného transferu německého obyvatelstva z čs. území odcházeli do Německa dále především rodinní příslušníci vysídlených osob.

152 SOkAP. ONVP, Policejní záležitosti, kart. 35. 64

První z malých transferů v roce 1947 z okresu Prachatice je znám z 24. února, kdy bylo odesláno vlakem od odsuvného střediska v Domažlicích 16 osob. Třináct jich bylo propuštěno z trestní vazby. Byli dovybaveni 500 markami a 70 kg nejnutnějších osobních potřeb. Další přesuny Němců z Prachatic do Domažlic v rámci zcelování rodin se uskutečnily 3. 3. 1947 v počtu (5 osob), 5. 3. (16), a 17. 6. (22 osob). Velmi názorný je osud foukače skla Tomeschka z Lenory, zachycený v jenom z nařízení bezpečnostního referenta ONV Prachatice. Tento Němec byl odsouzen k 5 letům těžkého žaláře. Trest započal již 2. 6. 1945. Manželka a děti byly odsunuty 24. 6. 1946. 29 listopadu 1946 byl Tomeschko propuštěn z vězení a zaměstnán ve sklárně v Lenoře. 17. 6. 1947 byl odsunut.

Tlak na co nejrychlejší vystěhování zbývajících Němců pocházel hlavně od novoosídlenců pohraničí. Jedním z posledních míst v prachatickém okrese, kde ještě na roku 1947 pracovala početná skupina německého obyvatelstva, která byla trnem v oku místním menšinovým Čechům, byla Lenora. Nahrazování zdejších německých kvalifikovaných sklářů českými dělníky postupovalo pomalu. K 1. 1. 1947 zde byl poměr Čechů a Němců 12:250. 10. ledna 1947 svolalo MNV Horní Vltavice schůzi všech Čechů z Lenory. Bylo zde konstatováno, že společné soužití Čechů a Němců v Lenoře není možné. Němci se nechtějí učit česky, přechovávají Němce, kteří ilegálně překročili hranice, nakupují životní potřeby a tyto ilegálně přepravují do Německa. Následovala rezoluce s požadavkem očistit Lenoru od Němců, kterou podepsalo 62 lidí, byla odeslána ministru vnitra. Této rezoluci bylo de facto vyhověno na podzim 1947, kdy do vnitrozemských skláren odjely transporty zdejších německých sklářů. K 1. 10. 1947 pracovalo v místní sklárně 153 Čechů a 97 Němců. V listopadu téhož roku zde v úzkém pásmu u bavorských hranic žilo ještě 342 Němců. Deník Jihočeská pravda německou menšinu v Lenoře již označuje jako „zvláštnost pohraničí“. 6.2 Postavení německého obyvatelstva

Zajímavým dokumentem, odrážejícím postavení zbylých Němců a postavení Němců již odsunutých, jsou materiály referátu národní bezpečnosti ONV v Prachaticích a hlášení jednotlivých stanic SNB. Tyto na základě výnosu ministerstva vnitra č. Z-I-3240-5/2-46 ze dne 4. 3. 1946 o poštovním styku Němců zavádějí cenzurní opatření korespondence sudetských Němců. Tímto byla prováděna cenzura. SNB ve Volarech za měsíc červen 1947 zcenzuroval 623 dopisů. V dopisech ze zahraničí se především projevuje touha po rodné vlasti, ze strany bavorských Němců stížnosti na nedostatečné zásobování. Návratu 65 se domáhali antifašisté z ruské okupační zóny (prostor Waren), kteří se obracejí na české osoby, aby pro ně sepsaly v češtině žádost o vrácení. Za červenec zkontroloval SNB Volary 522 dopisů, z nichž byly 2 závadné. Němci v Čechách si stěžovali, že nebyly povoleny žádné německé školy a děti se nemohou patřičně vzdělávat, a proto by bylo jejich přáním, aby byli z Československa odsunuti. V srpnové korespondenci (410 dopisů) se objevuje zmínka o neutěšených poměrech v Německu. Někteří odsunutí Němci doufají v možnost konfliktu mezi velmocemi. Za září zcenzuroval SNB Volary 332 dopisů. Společným rysem je obava Němců, jak zajistit potraviny a palivo na zimu. Většina odsunutých věří v návrat. Slibují, že zbylým Němcům budou pomáhat se žněmi. V prosinci 1947 bylo zcenzurováno 509 dopisů. Většina odsunutých Němců byla v tu dobu zaměstnána porůznu u místních sedláků a jen zámožnější měli již zařízené dílny, obchody a jiné výdělečné podniky. Značná část byla stále v uprchlických táborech. Hospodářskou a zásobovací situaci v Německu vnímali jako tíživou. Objevují se zmínky o zavedení nové měny v západní zóně (s platností od 1. 1. 1948) Zůstanuvší vyjadřují obavu z dalšího vývoje. Věří, že na jaře 1948 půjdou z pohraničí, někteří by radši do Německa. V květnu někteří „naši“ Němci píší, že se mají poměrně dobře, jsou však přetěžováni prací.

V dopisech cenzurovaných SNB Lenora se objevují časté zmínky o zřizování vojenského pásma v okolí Arnoštova (pozdější vojenský výcvikový prostor Boletice) a následném přesídlování místních Němců. Marie Stoklasová z Arnoštova o tom píše dne 13. 5. 1947: „ Teď se budeme muset z Arnoštova všichni vystěhovat do Křišťanova a Vlčích Jam. Bude zde totiž vojenské cvičiště!“ Paní R. Galla z Křišťanova popisuje vzniklou situaci ve svém dopise z 21. 4. 1947 těmito slovy: „ Lidé, kteří ještě bydlí v Arnoštově, se budou muset přestěhovat sem k nám, protože je tam vojenské pásmo, no a jim (Čechům) se nehodí, aby bylo v domech tolik špíny …(zuviel Dreck in den Häusern)“.

Do rukou cenzorů se dostal ale například i dopis bývalého starosty Prachatic, oběti nacistické perzekuce Otto Chadraby, adresovaný 6. 2. 1946 příteli a kolegovi J. Steinerovi z Prachatic. Chadraba Steinerovi poskytl několik obecných informací o chystaném odsunu a přímluvou u přednosty ONV Prachatice chtěl tomuto Němci pomoci, aby nebyl odsunut z ČSR. Na základě tohoto dopisu doporučil Úřad národní bezpečnosti na konci května bezpečnostnímu referentovi ONV Prachatice zařazení učitele Steinera do odsunu. Následky 153 pro Otto Chadrabu nejsou známy.

153 SOkAP. ONVP, Presidiální spisy 1947, kart. 6, 35. 66

Časem Němci poznali, že je do jejich korespondence nahlíženo a začali být opatrnějšími při líčení své situace, pocitů. Cenzura probíhala v řadě obcí okresu, např. Čkyně, Borová Lada, Husinec, Kunžvart, Kvilda, Lhenice, Netolice, Šumavské Hoštice, Vimperk, Vitějovice, Vlachovo Březí, Zbytiny, Prachatice a Horní Vltavice.

Rovněž v roce 1948 pokračovalo vystěhovávání z republiky, šlo především o slučování rodin a dobrovolné vystěhování na základě platných cestovních dokladů. Koncem roku bylo přesídlování z ČSR na Západ omezeno, ale přes čs.-bavorskou hranici přešly ještě početné skupiny osob, většinou ilegálně.

Vládní usnesení z 21. 10. 1947 a výnos ministerstva vnitra z 4. a 26. 11. 1947 o přesunu z pohraničních okresů vytvořilo právní podmínky pro rozsáhlejší přesídlování německého obyvatelstva z pohraničí do vnitrozemí. Hlavním důvodem bylo rozptýlit Němce v jinonárodním prostředí, urychlit jejich asimilaci a tím omezit „ stálé ohrožení státní bezpečnosti“ , zároveň zamezit nebezpečí ilegálního styku s odsunutými Němci v Bavorsku. Záminkou byl nedostatek pracovní síly hlavně v oborech vyžadujících namáhavější fyzickou práci.

V dubnu 1948 se setkáváme s první zprávou o přesídlení Němců z příhraniční oblasti okresu Prachatice. Na okres Milevsko bylo přesídleno 67 osob, všechny byly přiděleny do zemědělství. Vidina opuštění domova a nuceného přesunu do vnitrozemí Čech nebyla lákavá. Mnozí ještě využili dobré průchodnosti státní hranice a utekli do Německa. V rámci okresu docházelo k přesídlení např. z Volar do Netolic, z Volar do Budkova, Žitné, z Chlumu do Vlachova Březí. Němci si mohli s sebou vzít zavazadla a vybavení jako pro odsun do Německa. Další osoby byly přesunuty do Písku – z Lenory 15 osob, Kamenice nad Lipou - 22 osob z Vimperka, Jáchymova – jako pracovní síly pro uranové doly.

Někteří Němci byli tohoto počínání kvůli jejich nepostradatelnosti ušetřeni. 29. 7. 1948 svolilo ministerstvo vnitra, aby němečtí zaměstnanci vimperské firmy Meyer nebyli přesunováni do vnitrozemí a byli zatím ponecháni v dosavadním zaměstnání. Jednalo se o 24 154 německých pracovníků.

Postavení zůstavších Němců po únorových událostech roku 1948 nebylo jednoduché. Vzrůstal tlak na jejich asimilaci do společenského života a budování socialistického Československa. Proto se mnozí nesnažili získat československé státní občanství, ale povolení k vystěhování do Německa.

154 SOkAP. AMNV Vimperk, kart. 69. 67

Podle administrativního uspořádání z roku 1949 bylo začátkem 50. let v celém Českobudějovickém kraji 5 134 Němců. Jedna z evidencí Němců zaměstnaných v okrese Prachatice z 17. 9. 1951 uvádí úhrnem 157 osob. Většina pracovala u silnic – ve Volarech 58, ve Vimperku 21 osob, ve sklárně v Lenoře 53, v menší míře u lesní správy, stavebních závodů či v nemocnici v Prachaticích. Dle sčítání lidu v roce 1961 žilo v okrese Prachatice je 770 Němců. V 60. letech došlo k další emigraci a předběžné výsledky sčítání lidu v roce 2001 zaznamenaly 238 obyvatel hlásících se k německé národnosti. Prachatice 37, Lenora 45, Vimperk 58, Volary 25, Strážný 8, apod. Nutno podotknout, že děti pocházející ze smíšených manželství většinou v průběhu let 1948 – 1989 uváděly národnost českou. Teprve po pádu železné opony začaly uvádět většinou německou národnost. Otázkou zůstává, zda-li tak učinili z uvědomění k německému národu či z ekonomických důvodů, kdy jim německá příslušnost pomohla k zisku občanství Spolkové republiky Německo a pracovnímu povolení.

Počet obyvatelstva okresu Prachatice se ve srovnání s předválečným stavem snížil téměř o polovinu. Protože zdejší pohraničí nebylo příliš průmyslové, převažovalo zemědělství s pastevectvím v obtížných podmínkách a vzhledem k vzniku železné opony nedošlo k takovému dosídlení jako v severočeském pohraničí. V roce 1955 žilo na okrese 38 315 obyvatel, o 55 % méně než v roce 1930. V roce 1950 bylo zaznamenáno 47 785 obyvatel, 155 v roce 1970 48 000.

Původního stavu obyvatelstva dosáhly jen Prachatice v roce 1950 a Vimperk v roce 1961. Značnou část nově příchozích obyvatel tvořily rodiny vojáků bránících západní hranici před nepřítelem. Volary, kde žilo před válkou 95 % německého obyvatelstva, dosáhly v roce 1970 dvou třetin původního stavu.

Ostatní obce buď nedosáhly původních stavu anebo zcela zanikly v důsledku vzniku pohraničního střeženého pásma. Např. Bučina, Knížecí Pláně, Silnice. Byly zbourány, ponechány byly pouze na Bučině zřícenina hotelu Alpská vyhlídka, v Knížecích Pláních dva domy a zbytek hřbitova. Němými svědky drsného života lidí v těchto osadách jsou jejich pole ohraničená kamennými valy, ovocné stromy mezi nálety divoce rostoucích stromů, které přečkaly bývalý komunistický režim, aby nám dodnes připomínaly osud jejich majitelů.

Opuštěné objekty po odsunu německé menšiny byly z velké části vyrabovány, nebo osídleny pouze na krátkou dobu a poté opuštěny. Zpustlé objekty byly zbourány, nebo prodány jako rekreační objekty.

155 Osídlení Prachaticka, Zlatá stezka, roč. 17, č. 7. 68

6.3 Okres Prachatice v první etapě osídlování

Odsun německého obyvatelstva a dosídlování českého pohraničí představoval hluboké sociální a hospodářské změny v poválečné republice. Obě části tohoto procesu se časově i věcně překrývaly, vzájemně podmiňovaly a ovlivňovaly. Jejich výsledkem byla republika s radikálně pozměněnou sociálně ekonomickou skladbou a zjednodušenou národnostní strukturou. Zemědělské dosídlování pohraničí se realizovalo postupně, v několika vlnách a nestejně rychle v různých časových úsecích a v různých oblastech. Tempo, rozsah a kvalita 156 byly ovlivněny řadou skutečností uvnitř země i mezinárodních vztazích. Odsun obyvatel německé národnosti nesl s sebou nutnost okamžitého dosídlení i v jihočeském pohraničí. Proto hned 1. ledna 1946 svolává Oblastní osidlovací úřadovna v Českých Budějovicích první poradu všech osidlovacích referentů. Postup práce byl dán plánem osidlovacího úřadu ministerstva zemědělství, podle něhož měly být dosídleny nejdřív zemědělské usedlosti s výměrou 8 - 10 ha orné půdy, a to ve třech etapách: 1. osídlení 157 jednotlivých rodin, 2. družstevní osídlení, 3. vytváření státních statků. Příchod nových osídlenců do jihočeského pohraničí nebyl zdaleka tak intenzivní jako v jiných oblastech. Příčiny spatřoval regionální stranický tisk v malé přitažlivosti zemědělské a průmyslové výroby v pohraničí, v blízkosti státní hranice, kde byla přísněji provedena restrikce průmyslových podniků, a v tom, že odsunem Němců byla rozrušena struktura těchto oblastí a odpadla obvyklá doplňková domácí výroba. Celkově zde žili lidé na nižší životní 158 úrovni, zatímco osídlenci z vnitrozemí měli vyšší nároky. Na jaře 1946 se přistoupilo k zřizování velkých pastvinářských hospodářství, tzv. horských pastevních družstev, a to v oblastech, které se za stávající situace nehodily pro dosídlení. Na území jihočeského pohraničí se to týkalo regionů okresů Prachatice, Kaplice a Český Krumlov. Pastvinářská družstva byla zvláštní formou kolektivního podnikání. Byla to zapsaná společenstva s ručením omezeným, jež zřizovaly některé pohraniční i vnitrozemské

156 Etapovost zemědělského osidlování můžeme posuzovat z několika pohledů. Z hlediska časové posloupnosti můžeme obsazování německé půdy v pohraničí rozdělit do tří hlavních etap: 1/ duben - říjen 1945 → instituce národních správ na zkonfiskovaném majetku, uzákoněné obecně dekretem č.5/45 Sb. 2/ říjen 1945 - léto 1946 → již organizovaný osidlovací proces, zakotvený v dekretech č.12 a 28. 3/ léto 1946 - 1947 → dokončení osídlování a dosažení potřebné konsolidace. (Slezák, L.: Zemědělské osídlování pohraničí českých zemí po druhé světové válce. Brno 1978. s. 54) Asi za nejdůležitější faktor, který ovlivňoval úspěšnost dosídlení, můžeme považovat obecnou hospodářskou vyspělost a dobré předpoklady pro zemědělskou výrobu toho kterého

157regionu. 158 Cífka, c. d., s. 20. tamtéž 69 okresy, popř. velká města. Družstva se nestala majitelem půdy, hospodářských budov a zařízení, nýbrž jen nájemci. Značně improvizovaně a s velkým shonem vzniklo v jihočeském 159 pohraničí 20 těchto družstev. Na území prachatického okresu vznikla pastvinářská družstva okresu Strakonice (katastry obcí Horní Vltavice, Lenora, Houžná, Kubova Huť, Zátoň), Písek (Kunžvart, Hliniště, Dolní Casov), Příbram (Nový Svět, Nová Huť) a Prachatice (Řásnice, část Houžné, 160 Horní Casov, Vlčí Jámy). Družstva trpěla od počátku velkým nedostatkem pracovních sil a nevyjasněností jejich právního postavení. Z počátku se v nich počítalo s využitím Němců, kteří měli být odsunuti až po žních, nakonec však k jejich vysídlení došlo právě v době žní a velmi omezený počet českých pracovníků na zvládnutí úkolů nestačil. Počet Čechů byl nízký i proto, že se s nimi počítalo více méně jako s dozorci nad Němci. Takovéto strážní oddíly potom mnohdy odmítaly jakoukoliv práci, žádaly koně, uniformy a zbraně, popř. si je samy opatřovaly. Zejména z počátku se do služeb těchto oddílů hlásili i takoví lidé, kteří šli do pohraničí za 161 dobrodružstvím, mezi nimi pověstní „zlatokopové“. Pro zlepšení kritického stavu v pohraničí v létě 1946 doporučovalo ministerstvo zemědělství organizovat ve všech okresech brigády na výpomoc zvláště při špičkových pracích, povolit zemědělským brancům největší úlevy, válečné zajatce a domácí trestance dát 162 v tomto směru především zemědělské výrobě. Na Prachaticku tak bylo uspořádáno během léta 1946 několik brigád: „Denně vyjížděla z Prachatic brigáda na dokončení sklizně v Blažejovicích, Volovicích, Křišťanovicích a Sviňovicích. Všechny tyto obce jsou 163 liduprázdné...“ „V červenci vyjela spousta brigád tvořených studenty a dělníky do okolních míst... 5. 9. odjela z nařízení ONV pracovní brigáda 100 osob z Netolic na Šumavu do obce 164 Gudhausen. Podobné povinné brigády se pak konaly ještě 8., 11. a 15. září.“ Významnou a přitom relativně samostatnou stránku zemědělského dosídlování pohraničí představuje příchod reemigrantů. Prolíná se celým obdobím, i když má své těžiště v roce 1947. Do konce roku 1946 se vrátilo do vlasti 54 306 osob a v roce 1947 jich bylo 52 165 142, tedy celkem 106 448. Nejpočetnější skupinu zahraničních krajanů, kteří přišli

159 160 Pešek, c. d., s. 31. 161 SOkA Prachatice. Fond ONV Prachatice - Odsun Němců. č. k. 109. 162 Pešek, c. d., s. 31. 163 Slezák, c. d., s. 36. 164 Pamětní kniha města Prachatic II. 165 Pamětní kniha města Netolic II. Slezák, c. d., s. 127. 70 do pohraničí, tvořili volyňští Češi (26 908 osob). Další skupiny přišly z Polska, Francie, 166 Bulharska, Maďarska, Jugoslávie, Rumunska, Belgie, Itálie a USA. První transport Slováků přijel do Prachatic 17. 4. 1946. V květnu osídlilo obec Fefry 40 slovenských rodin. 4. června přijal prachatický osidlovací úřad 1. transport rumunských reemigrantů a po něm následovaly „další a další“ transporty Slováků z Maďarska, Rumunska a Čechů z Volyňska. 25. října přijíždí do Prachatic Slováci z Maďarska ve 27 vozech. Do konce roku 1946 bylo na Prachaticku osídleno 767 usedlostí s rozlohou cca. 5 000 167 ha. 168 Vývoj počtu obyvatelstva v okrese Prachatice podle národnostního složení v roce 1946: K datu Úhrn civilního České a neněmecké Německé Antifašisté a obyvatelstva obyvatelstvo obyvatelstvo specialisté 28. 1. 70 363 34 412 35 951 718 22. 4. 61 513 34 122 27 391 950 17. 6. 56 917 34 730 22 187 1 352 2. 12. 38 866 37 023 1 843 1 156

Na jaře 1946 byly instituce národní správy zrušeny a usedlosti, které osídlenci spravovali jako správci, jim měly být předány formou právně nepodložených dekretů 169 do vlastnictví. Na Prachaticku a Vimpersku byly předávány dekrety o vlastnictví půdy dne 18. 5. 1946 za účasti zástupce ministerstva zemědělství a předsedy NPF Josefa 170 Smrkovského. Němci opuštěné usedlosti s veškerým vybavením lákaly od jara 1946 do pohraničí další vlnu „zlatokopů“. Rovněž na Prachaticko přišla řada lidí s úmyslem se rychle a bez námahy obohatit. Z tohoto důvodu vydal v srpnu 1946 ONV v Prachaticích vyhlášku o zákazu vstupu do řady opuštěných obcí - do Cudrovic, Křišťanovic, Milešic, Ovesné, Skříněřova, Svinovic, Bučiny, Horních Světlých Hor, Klášterce, Knížecích Plání, Korkusovy 171 Huti, Kvildy a Silnic.

166 167 Kastner, Q.: Osidlování českého pohraničí od května 1945. Praha 1996. s. 15. 168 Pamětní kniha města Prachatic II. 169 Pešek, c. d., s. 30. Tyto dekrety nebyly ovšem pro nikoho závazné, nezakládaly vlastnické právo k přidělené půdě, kterého bylo možno nabýt pouze zápisem do pozemkových knih. V dekretech nebyla vlastně uvedena ani výměra ani plocha půdy. Posláním dekretů mělo tedy být podle komunistů „zajištění vlastnického práva ještě před tím, než bude

170zaknihováno“. Ve skutečnosti bylo udělování dekretů spojeno s promyšlenou předvolební komunistickou agitací. 171 Hlasy Prácheňska. r. 2. č. 20. 1946. Pamětní kniha města Prachatic II. 71

Další problém představoval fakt, že mnozí osídlenci si často svůj úmysl hospodařit na získané usedlosti rozmysleli a odjeli zpět do vnitrozemí či na Slovensko (samozřejmě ne s prázdnou). V listopadu 1946 zapsal prachatický kronikář: „Některým osídlencům Slovákům se u nás nelíbí. Jedinci i celé rodiny opouští usedlosti a vrací se zpět na Slovensko. Odjíždějí 172 ze Zbytin, Skříněřova, Řepešína a odjinud.“

6.4 Volby 1946

Provizórium, představované prozatímním Národním shromážděním a vládou vzešlou z dohod politických stran, mělo být v roce 1946 nahrazeno řádnými orgány, sestavenými na základě voleb. Komunistům, kteří volby vyhráli, se podařilo využít celoevropského příklonu k politické levici, obecnou popularitu Sovětského svazu a jeho Rudé armády. Klíčovou roli sehrála také skutečnost, že komunisté ovládli rozhodující místa ve vztahu k pohraničí. Přisvojili si roli rozdavače půdy bezzemkům z NPF, který vznikl z konfiskované půdy. V předvečer voleb byly v pohraničí rozdávány dekrety o půdě, které sice neměly žádnou právní platnost, nicméně působily velkoryse. Oblibu získávali komunisté také okázale zdůrazňovaným nacionalismem, snahou interpretovat prováděné změny jako radikalismus národní, nikoli sociální. V celorepublikovém měřítku bylo vítězství komunistů přesvědčivé. Hlas jim dalo 38,12 % voličů a v novém parlamentu získali 114 poslaneckých mandátů. Jestliže v českých zemích získali komunisté ve volbách 40,17 % všech platných hlasů, bylo ve všech jihočeských pohraničních okresech jejich vítězství ještě výraznější. V okrese Kaplice získali 55,55 %, v okrese Český Krumlov 42,83 % a v okrese Prachatice 44,13 % hlasů.

173 Výsledky voleb do ÚNS v roce 1946 v okrese Prachatice: Celkem hlasů KSČ (%) ČSL (%) Soc. dem.(%) Nár. soc. (%) prázdné lístky 21 514 9 493 (44,13) 6 404 (29,77) 2 264 (10,52) 3 286 (15,27) 67 (0,31 %)

172 173 tamtéž Pešek, c. d., s. 33. 72

174 Výsledky voleb v Prachaticích, Vimperku, Volarech a Netolicích: KSČ ČSL Soc. dem. Nár. soc. Prachatice 512 393 256 226 Netolice 689 300 143 378 Vimperk 495 135 160 226 Volary 561 42 93 105

6.5 Prachaticko v poslední etapě dosídlování

Poslední etapa dosídlovacího procesu měla urychleně dokončit ty problémy, které se nepodařilo vyřešit v předcházejících etapách. I když se zemědělské dosídlování chýlilo ve svém celku ke konci, bylo nerovnoměrné a existovala řada okresů, kde stále zůstávala velká část usedlostí volná. Jen v okresech Aš, Cheb, Prachatice a Kaplice se odhadoval počet 175 volných zemědělských usedlostí na 2 000. 176 Volné usedlosti v okrese Prachatice ke květnu 1948: Obce Dosud Obyvatelných Možnost Možnost pro Nadmořská s volnými obydlených usedlostí po pro zemědělské výška usedlostmi usedlostí opravě samostatné a lesní dělníky zemědělce 27 1 012 1 493 149 590 600 – 1 100

Na jaře 1947 přišla do jihočeského pohraničí další vlna osídlenců, jejichž množství ovlivnil zákon č. 250 z 30. 12. 1946 o jednorázovém osidlovacím příspěvku na úhradu 177 mimořádných stěhovacích a zařizovacích výloh.

174 175 Cífka, c. d., s. 45. 176 Slezák, c. d., s. 118. 177 tamtéž, s. 181. Výše příspěvku u jedinců, kteří ke dni podání přihlášky nedosáhli věku 16 let, byla 1 200 Kčs, u starších 2 400 Kčs. K osídlovacímu příspěvku náležel příplatek v částce 1 200 Kčs na manželku a příspěvek v částce 800 Kčs na každého nezaopatřeného člena rodiny.( Cífka, c. d., s. 74.) 73

Koncem roku 1947 se poměry na Šumavě oproti létům předcházejícím poněkud zlepšily. Opadla vlna „zlatokopů“ a na neosídlená místa přicházeli lidé většinou po zralejší 178 úvaze. Na řídce osídlená nebo pustá místa nastupovala pastvinářská družstva. Přesto, že dosídlování pohraničí skončilo v hlavních rysech na podzim 1947, zbývalo provést ještě dosídlení tak, aby počet obyvatelstva v pohraničí odpovídal ve všech místech také všem místním potřebám. Ač se celkový počet obyvatel blížil předpokladu 2,5 milionu, nebylo rozložení stejnoměrné. Osídlovací úřad a Fond národní obnovy vypracoval proto podrobný předpoklad dosídlení českých zemí k 31. 12. 1948. 179 Plánované minimální dosídlení okresu Prachatice k 31. 12. 1948: Rozloha Počet Počet Počet obyvatel Obyvatelstvo Předpoklad obcí obyvatel k 1. 1. 1947 výdělečně činné osídlení v roce 1930 1 094 127 68 788 39 170 14 384 45 200

Z plánovaného počtu 45 200 obyvatel mělo být činných v zemědělství 12 000, 180 v průmyslu 2 400, v řemeslech 2 400 a v obchodě 1 900 (ostatní 5 100). V souvislostí s dosídlováním pohraničí docházelo k velkým přesunům obyvatelstva z vnitrozemí. K jednomu z největších úbytků došlo na Prachaticku v okolí Husince, odkud 181 lidé odcházeli nejvíce do oblasti Volarska a Českokrumlovska. Mnoho lidí se také stěhovalo do pohraničí okresu z Netolic, kde došlo k poměrně velkému poklesu obyvatel. Zatímco v roce 1945 zde žilo cca. 2 800 lidí, k 30. 4. 1947 měly Netolice jen 2 078 182 obyvatel. 183 Celkový úbytek obyvatelstva okresu Prachatice: Počet obyvatel Počet obyvatel Úbytek Úbytek v % Hustota obyv. Hustota obyv. - 1930 - 1946/47 obyvatel abs. - 1930 - 1946/47 69 788 39 170 - 30 618 - 43,87 64 36

Odsun Němců a následná migrace obyvatelstva ovlivnily i provozuschopnost průmyslu a živností. Na růstu počtu závodů se už částečně podílely některé podniky, které

178 179 Cífka, c. d., s. 77. Plánované minimální osídlení našich okresů podle vládního programu a dvouletého plánu k 31.12. 1948. In:

180Zlatá stezka. r. 16. č. 5/6. s. 133. 181 Cífka, c. d., s. 76/77. 182 Hlas lidu. (26. 2. 1947) 183 Pamětní kniha města Netolic II. Slezák, c. d., s. 182. 74 byly na Prachaticko přeneseny v průběhu roku 1947. Více jich bylo ale v jednání a na převoz zařízení čekaly až do roku 1948 s vědomím, že mnohé provoz zahájí ještě později. Postupně se jednalo o přenesení podniku Beneš a spol. z Hradce Králové, Weissbrodovy továrny na stávkové zboží z Aše, Geitnerovy továrny na prýmkařské zboží a do Čkyně se měl přenést rukavičkářský průmysl. Ve všech případech zůstalo však jen u jednání. Vedle přesunu celých podniků se od počátku dvouletky počítalo s modernizací tuhového dolu ve Chvalovicích a úpravny tuhy v Netolicích. Obdobné záměry měla národohospodářská komise i se sklárnou v Lenoře. Počítala rovněž s větší koncentrací dřevozpracujícího průmyslu, když za centra byly 184 zvoleny Volary, Prachatice a Vimperk. Převážná většina závodů na Prachaticku se potýkala s nedostatkem pracovních sil a udržení výroby vůbec. Potíže s výrobou kromě netolické cihelny a vimperské Konopry (bývalá Seidenstickerova továrna) měla i Jungbauerova továrna v Prachaticích a podnik 185 Tonak.

6.6 Sociodemografická186 charakteristika obyvatel dnešního okresu

Procesy konstituování nového obyvatelstva v pohraničních regionech po odsunu Němců v poválečných letech 1945 - 1947 byly velmi složité. Ovlivnila je řada vnitro i mezinárodně politických událostí, především pak vytvoření nepřátelských vojensko- politických bloků, které vznikly jako kompromis mocenských zájmů vítězných mocností. Vznik „železné opony“ znamenal na dlouhou dobu nejen praktické znemožnění přirozeného pohybu obyvatelstva mezi státy, ale měl také mnoho negativních územních a sociálně politických důsledků (například vytváření vojenských prostorů, zvláštní pásma, silná mocensko administrativní kontrola občanského soužití). Integrační procesy nového obyvatelstva, které přicházelo do vysídlených oblastí, byly významně ovlivněny nástupem socialistického politického systému (socializace zemědělství, rušení soukromého podnikání a zřizování státního a komunálního hospodářství, silná administrativní kontrola většiny aktivit obyvatelstva apod.). Socializační opatření po roce 1948 výrazně posílila migrační procesy v pohraničí. Pro většinu obyvatel v nových domovech

184 185 Krýdl, M., Vlček. J., c. d., s. 125, 126. 186 tamtéž Údaje z této kapitoly pochází ze sociologické studie Františka Zicha: Sociodemografická charakteristika obyvatel pohraničí (In: Kdo žije v pohraničí. Ústí nad Labem 1996. s. 49 - 73.), která zachycuje demografické poměry v 14 pohraničních okresech sousedících s Německem v první polovině 90. let. 75 byl dosud neustálený systém občanského soužití znejistěn a narušen. V důsledku toho nastal poměrně značný odliv usedlíků zpět do vnitrozemí.

1. Národnostní složení okresu (r. 1991) :

Odsun Němců jako důsledek porážky německého fašismu znamenal pro značnou část okresu téměř úplnou změnu obyvatelstva. V rámci celkového poválečného přesunu lidí v Evropě byla vysídlená i neobsazená území v ČSR nejčastěji předmětem zájmu Čechů a Slováků, ale i příslušníků řady dalších národů a etnik. Je proto logické, že národnostní skladba pohraničí bude pestřejší než v tradičních vnitrozemských regionech. Národnostní složení okresu: (údaje v %) Češi Slováci Němci Romové Poláci Maďaři nezjištění Středoč. kraj 96,9 2,1 0,01 0,26 0,01 0,23 0,49 Prachatice 94,7 4,0 0,6 0,25 0,09 0,16 0,74

Okres Prachatice, stejně jako ostatní šumavské okresy, je ve srovnání například s okresy západočeskými národnostně homogenní. Nutno také podotknout, že jeho významná část území je tradičně osídlena českým obyvatelstvem. Pokud jde o zastoupení dalších národů, nejsilnější skupinou jsou Slováci, dále pak Němci a Romové. 2. Vzdělanostní a kvalifikační struktura obyvatelstva (r. 1991) Vzdělání a kvalifikace obyvatel pohraničí ve svém celku odpovídá situaci v celé republice. Rozdíly ve vzdělanostní struktuře mezi pohraničím a vnitrozemím nejsou natolik významné, aby opravňovaly k hodnocení pohraniční populace jako málo kvalifikované, či dokonce zaostalé. Tyto rozdíly jsou zčásti dány mladší věkovou strukturou obyvatelstva pohraničních regionů. Vzdělanostní struktura obyvatel okresu Prachatice: (údaje v %) Základní vyučen střední vysokoškolské vzdělání vzdělání vzdělání Středočeský kraj 35,0 37,6 21,5 5,1 Prachatice 37,0 36,0 20,7 5,0

3. Náboženská orientace obyvatelstva (r. 1991) Struktura náboženské orientace obyvatel pohraničí je zajímavá z několika důvodů. Noví obyvatelé pohraničí po odsunu Němců přicházeli z různých částí republiky i ze zahraničí a z různého sociálního i kulturního prostředí. S ohledem na historické tradice českých zemí a Slovenska bylo nejvíce nositelů římskokatolického vyznání. Důsledkem mocenského, administrativního i ideologického potlačování náboženského vyznání v dalších letech je výrazná sekularizace obyvatelstva v rámci celé ČR a pohraničí zvlášť. Nejméně osob bez vyznání je v pošumavských okresech, které mají ze značné části tradiční obyvatelstvo. Náboženské, především římskokatolické vyznání, zde zřejmě tvoří součást kulturního odkazu a hodnotové struktury obyvatelstva. Struktura obyvatel okresu Prachatice podle náboženského vyznání: (v %) Bez Katolické Českobratrské. a nezjištěno vyznání evangelické Česká republika 39,6 39,2 1,8 15,3 o. Prachatice 31,5 49,2 0,5 17,4 o. Karlovy Vary 51,4 26,8 2,1 16,5 Sociální systém české části česko-německého pohraničí, který se začal konstituovat po vysídlení Němců po roce 1945, se v současné době jeví jako stabilní a normálně strukturovaný celek. Názory směřující k tomu, že jde o nedostatečně homogenní konglomerát obyvatel, nejsou oprávněné. Ve srovnání s vnitrozemím sice vykazuje obyvatelstvo tohoto území v řadě ukazatelů jistá specifika, například ve vzdělanostní struktuře, avšak tyto rozdíly nejsou podstatné. V letech 1938 - 1948 prodělal okres Prachatice řadu významných proměn. Během těchto 10 let se razantně měnila jeho národnostní a demografická podoba, obraz průmyslové a zemědělské výroby, jeho správní uspořádání, územní rozloha i vlastnické vztahy. Dvakrát změnili obyvatelé okresu státní příslušnost. Několikrát se Prachaticko stalo součástí důležitých československých a vlastně i evropských dějin. Nejmarkantněji bylo zdejší obyvatelstvo zasaženo událostmi roku 1938, důsledky Mnichovské dohody, průběhem a zejména koncem války, odsunem obyvatelstva německé národnosti a následujícím dlouhodobým a obtížným osidlováním „poloprázdného“ okresu. V posledních letech první republiky bylo Prachaticko silně stiženo důsledky hospodářské krize, poměrně vysokou nezaměstnaností a problémy spojené s jeho přírodním 77 charakterem. I když zde před válkou dobře fungovalo několik továren a celá řada řemeslných a obchodních živností, měl okres převážně zemědělský charakter. Průběh války, poválečný odsun Němců, konfiskace, znárodnění a problémové osidlování měly na hospodářský obraz okresu značně negativní vliv. Síť malých živností se téměř rozpadla, většina průmyslových podniků se potýkala s existenčními problémy, mnoho zemědělských usedlostí v pohraničí zůstalo neosídleno. Ač se události roku 1938 vyvíjely na okrese Prachatice značně exponovaně, s výraznými projevy nacionalismu na české i německé straně, nedosáhly takových tragických rysů jako v západních Čechách či sousedních pohraničních okresech. Výsledky Mnichovské konference představovaly pro Prachaticko výrazné územní a národnostní změny. Zatímco české části soudních okresů Vimperk a Prachatice a celý soudní okres Netolice přešly do okresů Písek a Strakonice, stalo se od konce r. 1938 jádro okresu, jako Landkreis Prachatitz, i se soudními středisky Prachaticemi, Vimperkem a Volary součástí Bavorské východní marky. Vypuknutí války znamenalo pro německé obyvatelstvo okresu počátek těžké historické etapy, končí vlastně až jejich vysídlením v roce 1946. Vedle války samotné a všemi jejími důsledky zasahovala do každodenního života i dusivá přítomnost totalitní moci, do jejíhož soukolí se část Němců z Prachaticka také aktivně zapojila. Snad nejvýraznější změnou v počtu a složení obyvatelstva v dějinách prachatického regionu představoval odsun zdejších Němců v roce 1946. Po jejich vysídlení pozbyl okres (ve srovnání s rokem 1930) téměř polovinu svých obyvatel a stal se i po následném dosídlení národnostně téměř homogenním. Vysídlením Němců na dlouhou dobu zanikla tradice, spjatost s domovem, neformální lidské vztahy a osvojené mravní a kulturní hodnoty. V pohraničí se vytvořila „země nikoho,“ v níž se nedbalost v tom širším a hlubším stala zvykem a odkud se spoušť rozšířila po celé zemi. Dosídlování okresu, které navazovalo na odsun německého obyvatelstva, probíhalo se značnými problémy. Jedním z důvodů, proč o Prachaticko mezi osídlenci nebyl zájem, byla výrazná přírodní členitost pohraničních oblastí okresu, blízkost německé hranice a celková hospodářská zaostalost regionu. Pokud se zde někdo usídlil, měl talent a dobrý úmysl v pohraničí hospodařit, vzaly mu brzy vyhlídky kolektivizace chuť a často odcházel. Nic ho nepoutalo. Kolektivizace v pohraničí okresu pak probíhala hladce. Pro novopečené hospodáře, kteří si nevěděli rady, byla mnohdy i východiskem.

7. Vimperk

7.1 Vimperk 1945

V rámci česko–německých vztahů je zajímavá situace ve městě Vimperku v letech 1945 – 1947, především předávání místní správy a následná národnostní výměna obyvatelstva, působení amerického vojska. Město bylo počtem Němců považováno za německé.

Počet českých obyvatel dosahoval v květnu 1945 160 osob. Osvobození, až na pár incidentů kolem železniční tratě, proběhlo celkem klidně, bez výraznějších lidských a hmotných ztrát a 6. května 1945 vstoupila do města americká armáda pod vedením plukovníka Conella. Nastala situace, kdy česká menšina téhož dne ustanovila Národní výbor, jako protiklad německé městské radě. Dvojvládí trvalo do 23. 5. 1945, kdy bylo americkou armádou povoleno rozpustit bývalou německou městskou radu, 4 německé radní a zároveň bylo propuštěno 5 německých strážníků. Národní stráž dorazila dne 30. 5. 1945. Úřednická místa byla obsazována Čechy. Počala plná a placená činnost Městského národního výboru. Předsedou byl zvolen zdejší obchodník a pekař Josef Černík, jednatelem spolkař a ředitel záložny Ladislav Bergman, členy sokolský činitel Václav Staněk, obchodník Josef Petsch, Stanislav Talián, Jiří Moravec a Jan Potužník. Všichni místní usedlíci. Zpočátku se zabývali především sběrem zbraní a od civilního obyvatelstva, vyplácením podpor, soupisy potravin, textilií a samozřejmě spolupracovali s místní posádkou americké armády.

Americké okupační směrnice byly rámcově stanoveny ve Washingtonu a pro podmínky v Evropě byly upraveny na velitelství generála Eisenhowera ve Frankfurtu nad Mohanem. Odtud byly zaslány na velitelství 3. armády generála Pattona v Bavorsku a poté na velitelství XXII. sboru do Plzně veliteli generálmajoru Ernestu N. Harmonovi. Náhlá změna režimu, uvolnění po válce bylo často provázeno různými útoky a represemi proti civilnímu německému obyvatelstvu. Pozice amerických vojáků byla velmi těžká, neboť na jedné straně stálo civilní sudetoněmecké obyvatelstvo – poražený národ, který způsobil světu tolik utrpení, na druhé straně touha českého obyvatelstva po odplatě. 79

187 O smýšlení německých obyvatel u nás svědčí úryvek z dopisu Stanley B. Winterse , který sloužil při okupaci Čech u 8. obrněné a posléze 94. pěší divize. 24. července napsal z Prachatic své rodině do Brooklynu: „ Tito lidé jsou dokonce ještě zatvrzelejší než Němci v Porůří. Viděli málo ze skutečné válečné destrukce. Těšili se z plodů, jež jim spadly do klína, když bylo Československo ponecháno napospas. Nyní je pobuřuje myšlenka, že musejí opustit zemi. Nenesou přece žádnou odpovědnost za to, co se stalo, dokonce ani nechápou, jak moc bylo Německo sraženo na kolena.“

Problémem pro americké vojáky bylo rozlišovat mezi sudetskými Němci, kteří profitovali na český účet, a Čechy, kteří se dopouštěli násilí na německých civilistech ve snaze připravit je o majetek a vykonat poms tu. Často se dopouštěli přehmatů. Ve Vimperku jim české obyvatelstvo vyčítalo stranění Němcům a přímo je vinilo z nezajištění a následného útěku do Bavor rodiny majitele tiskárny Steinbrener a dalších členů spolku 188 Volkssturm. V polovině května 1945 pomáhala americká posádka ve Vimperku stěhovat 189 německý vojenský lazaret z budovy bývalé české obecné školy TGM , kde pobývali vojáci s nevyléčitelnými chorobami.

Z prokazatelné spolupráce s nacisty byl obviněn a zajištěn bezpečnostními orgány zeměměřičský správce Josef Bradatsch. Jeho další osud se nepodařilo zachytit.

Během května 1945 nastaly potíže s nově příchozím českým obyvatelstvem, hlavně s jejich ubytováním, jednalo se především o soudní personál, četnictvo a jiné veřejné činitele. Množily se výhružky německým zemědělcům, protože odmítali dodávat své produkty, hlavně mléko.

Na základě prezidentských dekretů počalo dosazování národních správců do místních továrem, například do továrny na prádlo firmy Seidensticker Walter, tiskárny Steinbrener, sklárny Meyer. Pod vedením pověřenců ing. Václava Zumra a JUDr. Jana Adamce z Českých Budějovic byl převzat do národní správy majetek šlechtické rodiny Schwarzenberků (hlubocká větev), jenž se skládal ze zámku, velkostatku, pivovaru a lesního majetku sahajícího až ke státní hranici.

187 Winters, Stanley, B,: Americkýma očima, Dějiny a současnost, 6/2003. Autor je emeritním profesorem

188historie na New Yersey Institute of Technology v Newarku. 189 SOkAP. Prachatice, Pamětní kniha města Vimperka, 1945 – 1950. Činnost školy byla opět obnovena a trvá dodnes. 80

Přísun českého obyvatelstva ve větší míře neprobíhal, většinou šlo o návrat osob, které zde bydlely před Mnichovskou dohodou a válku přečkaly v blízkém okolí. Takže v červnu 1945 bylo možno ve Vimperku slyšet více němčinu a angličtinu než češtinu.

Živnosti byly přednostně přidělovány dle dekretu 5/45 Čechům bydlícím ve městě před rokem 1945, poté okolním, další přednost měli bojovníci na pražských barikádách, partyzáni a občané perzekuovaní okupanty. V poslední řadě občané ze vzdálenějších míst.

Zajištění německých peněžních ústavů ve městě zabezpečil dne 1. 6. 1945 pan Václav Čéška z Prahy. I místní hotely dostaly své národní správce. Hotel U města Pasova spravoval Jan Batík z Boubské, hotel byl přejmenován na Vltavu, hotel Zlatá Hvězda spravoval František Antoš ze Soběslavi, restauraci u Wiesnerů František Liška, číšník zde již dříve působící. Restaurace Na Sklepích byla přidělena hostinskému z Vyšovatky, Na vrátnici na zámku Karlu Friemanovi z Protivína, který ji měl v pronájmu již před válkou.

V měsíci červnu doznalo město změn ve firemních a jiných štítech, jelikož německé nápisy byly nahrazeny českými.

Zajímavému případu v přebírání německého majetku a vztazích mezi Čechy a Němci došlo u místních pivovarů. Zámecký pivovar byl zabaven s majetkem rodiny Schwarzenberků, Městský pivovar a s ním i Městské právo várečné patřilo německým podílníkům. Z ekonomických důvodů bylo rozhodnuto Zámecký pivovar zrušit a Městský přesunout do větších prostor Zámeckého pivovaru. Němečtí podílníci obdrželi prozatímní knihovní urovnání, než rozhodne Fond národní obnovy.

Na konci června řešil místní MNV žádosti místních rakouských občanů o vystěhování do Rakouska. Bylo jim vyhověno, podmínkou bylo 30 kg zavazadlo. Někteří z nich byli fašističtí Němci, většina z nich předtím rozprodala svůj majetek.

Obsazování některých postů Čechy se nedařilo, takže bylo nadále využíváno služeb německého obyvatelstva. Například dosavadní německý zvěrolékař Richard Lang byl ponechán ve své funkci městského zvěrolékaře. Ani nemocnice se neobešla bez německého personálu. K výměně došlo 1. 1. 1946, kdy byl německý personál propuštěn včetně lékaře Petera. Jeho místo zaujal MUDr. Gustav Rücker, který se přistěhoval z Orlických hor.

Němcům bylo nařízeno 15. 7. 1945 nosit bílou nebo žlutou pásku s písmenem N. Přistupovali k tomuto nařízení laxně, neboť nebylo těch, kdo by je důsledně kontrovali. Američtí vojáci nerozeznali sudetského Němce od Čecha a české bezpečností složky byly málo početné a vytížené jinými úkoly. 81

Dne 28. 8. 1945 se konalo zasedání MNV, na kterém předložil šéf civilní správy americké armády major Brewster z rozkazu generálmajora Harmona z 23. 8. 1946 výsledky Postupimské koference o přesídlení Němců. Zároveň vyjádřil obavy z konfliktů, ničení a rabování majetku. Rovněž uvedl stav německých uprchlíků, kteří dleli ve městě – 1 500 osob. Byli to především hnanci z Besarábie, východního Pruska a Slezska. Z této situace vyplývaly pro MNV dva nejdůležitější úkoly: připravit odsun Němců a zabezpečit jejich majetek proti rozkrádání a rabování, provést konfiskaci německé půdy.

V září se členové MNV usnesly nevydávat nadále Němcům domovské listy. Rovněž požádali biskupskou konzistoř v Českých Budějovicích o výměnu německého duchovenstva za české. Žádosti byl zčásti vyhověno v listopadu, kdy se byl MNV představit kněz P. Wolfgang Jileček, ale protože byl jediným českým duchovním v okolí Vimperka, nemohl se plně věnovat duchovním záležitostem města. Protože zde stále ještě působil německý děkan, byla znovu požádána biskupská konzistoř, aby P. Wolfang Jileček byl jmenován administrátorem.

Nejistá situace a postavení sudetoněmeckého obyvatelstva, zprávy o „divokých odsunech“ a perzekucích nepřispívaly ke vztahu místních Čechů a Němců. Nevraživost byla patrná v každodenním životě. Češi by rádi, aby Němci již byli odsunuti pryč, Němci stále nechápali, proč mají opustit své město, zanechat zde vše, co léta budovali. Napětí vyvrcholilo v říjnu, kdy nastaly problémy s pracovní povinností a Němci svou nechuť budovat něco, co mají brzy opustit, vyjadřovali tak, že se vyhýbali a nebo předstírali nemoc, aby se nemusili účastnit dláždění městských ulic. Pro mnohé to byla podřadná a potupná práce. I další problémy vyvstávaly z chaosu poválečného života. Zatímco Němci se snažili ze svého majetku zachránit co nejvíce, i za cenu porušení zákonů (šmelina s masem, mlékem, přesuny majetku přes hranice, rozprodávání majetku apod.), Češi toto počínání chápali jako okrádání státu, jemuž měl zabavení majetek připadnout – to v lepším případě. V horším sledovali především svůj vlastní zájem a chtíč přijít snadno ke hmotným statkům. A tím dokonat svou osobní pomstu za válečné ponížení.

Pokus MNV odsunout 700 německých uprchlíků z východního Pruska ztroskotal. Po zákroku amerických vojenských úřadů byli vráceni zpět do Vimperka a etablováni do okolních vsí do doby konečného rozhodnutí.

V průběhu listopadu proběhlo odstranění germánských a fašistických znaků z místního hřbitova. Množí se nesrovnalosti mezi usedlými Němci a nově příchozími Čechy. Zejména 82 bytová otázka spory vyostřovala. Pro nové přistěhovalce nebyly byty, a proto docházelo k stěhování německých rodin do menších horších bytů či k jejich sestěhování.

Dohoda z 31. 10. 1945 mezi americkým prezidentem Harry S. Trumanem a generalissimem Josifem V. Stalinem stanovila současný odchod vojsk obou velmocí k 30. 11. 1945. Vimperská americká posádka odešla 25. 11. 1945. Před svým odchodem upořádala rozlučkový večer pro místní obyvatele bez rozdílu národnosti.

7.2 Vimperk 1946

Rok 1946 začal ve znamení příprav na organizovaný odsun sudetských Němců, o kterém již bylo výše zmíněno (v rámci odsunu v okrese Prachatice).

K 1. 1. 1946 byly propuštěny všechny německé kancelářské síly až na pány Bradatsche a Nowaka, jednalo se o 14 úřednic. Osvědčení pro Němce vydaná ve Vimperku od května do října 1945 byla znovu prozkoumána a neoprávněná odebrána. Při domovních prohlídkách u zbývajících Němců byly nalezeny letáky podněcující činnost proti obnovené ČSR.

Skandálem lze nazvat náhodné nalezení cenných písemností, včetně majestátů a městských privilegií ze XIV. až XVII. století v kůlně poblíž nemocnice. Byly přichystány k přesunu za hranice. Měly opustit město společně se svými obyvateli a připomínat jim v cizině rodiště.

Pokračovalo zajišťování opuštěného německého majetku proti rabování, ne vždy bylo toto počínání úspěšné. Podle Šumavského hraničáře z 7. 6. 1946 MNV byly několikráte 190 násilně otevírány byty opuštěné Němci. Svobodné slovo kritizuje 3. 10. 1946 poměry na Vimpersku, kde „ po odsunu Němců, když domy a okna uzavřou, netrvá nikdy dlouho a někde ani ne několik hodin po odchodu posledního Němce a jsou okna rozbitá, dveře 191 otevřeny a nábytek a cenné předměty pryč. Němci často museli na své cestě do sběrných táborů vidět vyrabované domy a byty svých soukmenovců.

190 191 Šumavský hraničář, 7. 6. 1946. Svobodné slovo, 3. 10. 1946. 83

7.3 Vimperk 1947

Ve městě již zůstala jen malá část německého obyvatelstva a město jen pomalu zacelovalo rány po jejich odchodu.

K 13. 8. 1947 zůstalo ještě 47 zkonfiskovaných domů neobydlených. Ze členů stran Národní fronty byla vytvořena komise pro přidělování movitých věcí po Němcích. Po přidělení jim musel Fond Národní obnovy udělit právo vlastnické, tomu samozřejmě předcházelo odhadnutí ceny věcí, zaplacení kupní ceny zboží v hotovosti či ve vázaných vkladech.

Zákonem 143/47 byl definitivně převeden Schwarzenberský majetek do vlastnictví československého státu. Posledním majitelem vimperského panství byl Dr. Adolf Schwarzenberg.

Hospodářské problémy způsobil odsun německých lesních dělníků. K tomu se přidala kůrovcová kalamita (dodnes ožehavé téma), proto byl proveden nábor mezi krajany v Rumunsku s nabídkou práce a ubytování.

8. Závěr

V letech 1938 - 1948 prodělal okres Prachatice řadu významných proměn. Během těchto 10 let se razantně měnila jeho národnostní a demografická podoba, obraz průmyslové a zemědělské výroby, jeho správní uspořádání, územní rozloha i vlastnické vztahy. Dvakrát změnili obyvatelé okresu státní příslušnost. Několikrát se Prachaticko stalo součástí důležitých československých a vlastně i evropských dějin. Nejmarkantněji bylo zdejší obyvatelstvo zasaženo událostmi roku 1938, důsledky Mnichovské dohody, průběhem a zejména koncem války, odsunem obyvatelstva německé národnosti a následujícím dlouhodobým a obtížným osídlováním „poloprázdného“ okresu. V posledních letech první republiky bylo Prachaticko silně stiženo důsledky hospodářské krize, poměrně vysokou nezaměstnaností a problémy spojené s jeho přírodním charakterem. I když zde před válkou dobře fungovalo několik továren a celá řada řemeslných a obchodních živností, měl okres převážně zemědělský charakter. Průběh války, poválečný odsun Němců, konfiskace, znárodnění a problémové osidlování měly na hospodářský obraz okresu značně negativní vliv. Síť malých živností se téměř rozpadla, většina průmyslových podniků se potýkala s existenčními problémy, mnoho zemědělských usedlostí v pohraničí zůstalo neosídleno. Ač se události roku 1938 vyvíjely na okrese Prachatice značně exponovaně, s výraznými projevy nacionalismu na české i německé straně, nedosáhly takových tragických rysů jako v západních Čechách či sousedních pohraničních okresech. Výsledky Mnichovské konference představovaly pro Prachaticko výrazné územní a národnostní změny. Zatímco české části soudních okresů Vimperk a Prachatice a celý soudní okres Netolice přešly do okresů Písek a Strakonice, stalo se od konce r. 1938 jádro okresu, jako Landkreis Prachatitz, i se soudními středisky Prachaticemi, Vimperkem a Volary součástí Bavorské východní marky. Vypuknutí války znamenalo pro německé obyvatelstvo okresu počátek těžké historické etapy, končí vlastně až jejich vysídlením v roce 1946. Vedle války samotné a všemi jejími důsledky, zasahovala do každodenního života i dusivá přítomnost totalitní moci, do jejíhož soukolí se část Němců z Prachaticka také aktivně zapojila. Snad nejvýraznější změnou v počtu a složení obyvatelstva v dějinách prachatického regionu představoval odsun zdejších Němců v roce 1946. Po jejich vysídlení pozbyl okres (ve 85 srovnání s rokem 1930) téměř poloviny svých obyvatel a stal se i po následném dosídlení národnostně téměř homogenním. Vysídlením Němců na dlouhou dobu zanikla tradice, spjatost s domovem, neformální lidské vztahy a osvojené mravní a kulturní hodnoty. V pohraničí se vytvořila „země nikoho,“ v níž se nedbalost v tom širším a hlubším stala zvykem a odkud se spoušť rozšířila po celé zemi. Dosídlování okresu, které navazovalo na odsun německého obyvatelstva, probíhalo se značnými problémy. Jedním z důvodů, proč o Prachaticko mezi osídlenci nebyl zájem, byla výrazná přírodní členitost pohraničních oblastí okresu, blízkost německé hranice a celková hospodářská zaostalost regionu. Pokud se zde někdo usídlil, měl talent a dobrý úmysl v pohraničí hospodařit, vzaly mu brzy vyhlídky kolektivizace chuť a často odcházel. Nic ho nepoutalo. Kolektivizace v pohraničí okresu pak probíhala hladce. Pro novopečené hospodáře, kteří si nevěděli rady, byla mnohdy i východiskem. Ve své diplomové práci jsem se snažila podat ucelený obraz historie okresu Prachatice v období po roce 1945, vysvětlit kauzalitu a důsledky sledované problematiky. Výzvou k podrobnějšímu prozkoumání zůstávají v dějinách okresu Prachatice léta 1940 - 1943. K lepšímu zpracování této etapy je nutno další, dlouhodobější badatelské práce. Je třeba pečlivě prozkoumat jiné možné archívní fondy jak u nás, tak v Německu, najít nové prameny. Doufám, že jedním z přínosů mé práce je také celkem uspokojivý bibliografický seznam umožňující další historický výzkum novodobých dějin Prachaticka.

Seznam literatury a pramenů

Literatura

20 let budování okresu Prachatice v okresu Prachatice. Prachatice 1968. Biman, S.: Poslední mrtví, poslední živí. Most 1989. de Angelis, G.: Winterberg im Böhmerwald. Sozialstruktur und Volksleben. Tradition und neue Wege. Marburg 1990. Gebel, R.: „Heim ins Reich.“ K. Henlein in der Reichsgau Sudetenland 1938 - 1945. Mnichov 1999. Hahnová, E.: Sudetoněmecký problém: Obtížné loučení s minulostí. Praha 1996. Houžvička, V.: Reflexe sudetoněmecké otázky. Ústí nad Labem 1997. Hřídel, K., Lášek, R.: Opevnění z let 1936 - 1938 na Šumavě. Praha 1996. Hudler, F.: Eleonorenheim. Grafenau 1989. Jedermann, F.: Ztracené dějiny. Köln 1985. Jindrová, V.: K některým otázkám postavení dělnictva na jihu Čech v buržoazním Československu. České Budějovice 1977. Kastner, Q.: Osidlování českého pohraničí od května roku 1945. Praha 1996. kol. aut.: Konfliktní společenství, katastrofa, uvolnění. Praha 1996. kol. aut.: Kaltenbach - Heimat im Böhmerwald. Kreutzwertheim 1980. kol. aut.: Dějiny zemí Koruny české II. Praha 1993. kol. aut.: Grenzstadt Prachatitz im Böhmerwald. Amberg 1986. kol. aut.: Vimperk, město pod Boubínem. České Budějovice 1979. Koťátko, J.: Zemědělská osidlovací politika v pohraničí. Praha 1946. Krýdl, M., Vlček, J.: Odbory na jihu Čech v období národní a demokratické revoluce 1945 -1948. České Budějovice 1988. Kural, V.: Konflikt místo společenství? Češi a Němci v Československém státě (1918 - 1938). Praha 1993.) Lang, O.: Die Schneedörfer und Orte der Umgebung im Böhmerwald. Aalen/Ellwangen 1988. Lang, O.: Heimatkreis Prachatitz im Böhmerwald. Aalen 1970. Laškovka, L.: Plzeň v boji proti fašismu. Plzeň 1975. Mašek, J.: Paměti o školách a učitelích na Prachaticku. Prachatice 1969. 87

Pimmer, F.: Winterberg im Böhmerwald. Reuntligen 1977. Prachaticko. ONV Prachatice 1979. Praxl, P.: Wallern und Wallerer. Augsburg/Hannstetten 1972. Radvanovský, Z.: Historie okupovaného pohraničí 1938 - 1945. Díl I. Ústí nad Labem 1998. Sak, R.: Hnědá kolona dosud čeká. České Budějovice 1962. Slezák, L.: Zemědělské osidlování pohraničí českých zemí po druhé světové válce. Brno 1978. Staněk, T.: Odsun Němců z Československa 1945 - 1947. Praha 1991. Stanley B. Winters: Americkýma očima, Dějiny a současnost, roč. XXV. 6/2003 Toms, J.: Přehled dějin Československa 1918 - 1938. Plzeň 1997. Zelený, K.: Vyhnání Čechů z pohraničí v roce 1938. Vzpomínky. Praha 1996. A žijí dál...Sborník dokumentů a vzpomínek. Prachatice 1975. Archívní časopis. r. 28. Praha 1978. Archivum Trebonensis. České Budějovice 1975. Jihočeský sborník historický. r. 51. České Budějovice 1982. Jihočeský sborník historický. r. 55. České Budějovice 1986. Jihočeský sborník historický. r. 64. České Budějovice 1995. Kdo žije v pohraničí. Ústí nad Labem 1996. Minulostí Západočeského kraje. r.18. Plzeň 1982. Sborník archívních prací. r.12. Praha 1962. Sborník archívních prací. r. 8. Praha 1963. Výběr 1966. Z prací členů historického kroužku při jihočeském muzeu. České Budějovice 1966. Výběr 1968. České Budějovice 1968. Výběr 1975. České Budějovice 1975. Za války a po válce. Praha 1995.

Prameny vydané

Bayerische Gemeinde- und Kreisstatistik. Mnichov 1942. Populační, ekonomický a národnostní vývoj pohraničních okresů ČSR od roku 1930 do roku 2010. Praha 1989. Retrospektivní lexikon obcí ČSSR 1850 - 1970. Díl I. Praha 1978. Sčítání lidu, domů a bytů. Okresní odd. ČSÚ v Prachaticích. Prachatice 1970. Seznam obcí a okresů republiky Česko-Slovenské, které byly připojeny k Německu, Maďarsku a Polsku. SÚS Praha 1938. Statistisches Gemeindelexikon des Landes Böhmens auf Grund der Volkszählungsergebnisse vom 1. Dezember 1930. Sv. I. Land Böhmen. Praha 1935.

Prameny archívní

Pamětní kniha města Netolic II. (Dep. SOkA Prachatice) Pamětní kniha města Prachatic II. (Dep. SOkA Prachatice) Pamětní kniha města Vimperka II. (Dep. SOkA Prachatice) Podpory v nezaměstnanosti 1924 - 1938. (Dep. SOkA Prachatice) SOkAP. AMNV Vimperk, kart. 68, 69. SOkAP. ONVP, Odsun Němců, kart. 110, 115.

SOkAP. ONVP, Prezidiální spisy 1946, kart. 5.

SOkAP. ONVP, Prezidiální spisy 1947, kart. 6, 35.

SOkAP. ONVP, Policejní záležitosti, kart. 5, 7, 33, 35.

SOkAP. ONVP, Pohyb obyvatelstva, kart. 81.

SOkAP. Pamětní kniha města Vimperka, 1945 –1950.

Periodika

Bayerische Ostmark - 1940, 1941. Hlas lidu (26. 2. 1947) Hlasy Prácheňska r. 2, č. 20. Hraničář (28. 2., 6. 3. 1992) Jihočech. r. 44. č. 20. Jihočeská pravda (26. 9. 1945 / 9. 10. 1947) Jihočeská pravda (9. 10. 1947) Listy Prachaticka (7. 5. 1994 // 6. 5., 11. 5., 13. 5. 1995 // 7. 5., 9. 5., 16. 12. 1996) Ostwacht - 1938, 1939. Südböhmische Volkszeitung (23. 2., 10., 17., 24. 3. 1935 // 29. 3. 1936 // 12. 12. 1937 // 14. 8. 1938) Šumavský hraničář. r. 3. č. 4, 5. Wald - Zeitung - 1942, 1943, 1944. Zlatá stezka. r. 11. č. 4, 8, 9. Zlatá stezka. r. 12. č. 1, 2, 3, 4, 5, 7, 8. Zlatá stezka. r. 16. č. 5, 6.