ci čeledi není příliš dlouhý a silný, připa - Pavel Konečný, Tomáš Mazuch dá asi 25 % této délky. Podobně jako u vět - šiny ostatních malých druhů gekončíků jsou samci menší než samice. Lukáš Kra - tochvíl a Daniel Frynta (2002) uvádějí hod - notu SSD indexu 0,93 na základě měření Tajemní východoafričtí gekončíci více než 60 jedinců od každého pohlaví (Sexual Size Dimorphism index vyjadřu - je poměr délky těla samců k délce těla rodu Holodactylus samic). Základní zbarvení tohoto gekončíka je světle šedohnědé s tmavšími hnědými skvrnami, které tvoří nevýrazné příčné pruhy. Někdy jsou skvrny nepravidelné a budí dojem hnědého, nejasně mramoro - vaného zbarvení. Od temene hlavy k oca - su se táhne více či méně výrazný světlý Gekončíkovití ( ) jsou skupinou ještěrů patřících do infrařádu pruh (obr. 3). Břišní strana je světlá, beze Gekkota . Od tzv. pravých gekonů ( Gekkonidae v širším pojetí) se již na první skvrn. Šupiny má velmi jemné, což pod - pohled odlišují přítomností pohyblivých očních víček. Tato skutečnost se odrá - trhuje dojem křehkosti tohoto druhu. ží i v německém pojmenování gekončíků Lidgecko nebo anglickém Eyelash O biologii H. africanus v přirozeném . Dalším charakteristickým znakem těchto plazů je poměrně krátký sil ný prostředí není mnoho informací. Na způ - ocas, který slouží k ukládání tuku pro přečkání nepříznivého období. Veřejnost sob života lze usuzovat především podle chování v teráriu, kde se však objevuje zná především asijského gekončíka nočního ( Eublepharis macularius ), který vzácně. Většinu času tráví v norách, které iunás patří k nejčastěji chovaným terarijním zvířatům. Gekončíci jsou vesměs je schopen si sám vyhrabat, nebo v duti - terestricky žijící ještěři, vyskytují se v subtropických a tropických oblas tech se- nách pod většími kameny. Aktivní bývají verní polokoule. V Severní a Střední Americe žije rod Coleonyx (čítá 7 druhů), tato zvířata pouze za soumraku a v noci, z Asie byly popsány rody Eublepharis (nejméně pět druhů), Goniurosaurus kdy vylézají na povrch. Všem gekončíkům (v současnosti 13 známých druhů) a Aeluroscalabotes (jeden druh). V Africe chybějí přísavné lamely na prstech konče - jsou zastoupeni dvěma rody. Hemitheconyx zahrnuje často chovaného H. cau di - tin a nejinak je tomu u tohoto rodu. Žijí proto terestrickým způsobem života a ne - cinctus ze západní Afriky a méně známého H. taylori , který je endemitem najdeme je lézt ve výšce na kamenech, Africké ho rohu. Holodactylus obývá rovněž území Afrického rohu, tedy oblast skalách nebo stromech. Předpokládá se, že zoogeograficky velmi zajímavou, ale pro výzkum z politického a bezpečnostní- H. africanus se živí především termity, ho hlediska bohužel nepříliš dostupnou. protože v teráriu přijímá jiný hmyz nepří - liš ochotně a v přírodě jsou tito gekončíci nacházeni na lokalitách s častými termi - Rod Holodactylus má dva druhy: H. afri - s H. africanus . Biotopem těchto gekončíků tišti. Rovněž jedinec pozorovaný v příro - canus popsal v r. 1893 německý zoolog jsou převážně polopouštní křovinaté sava - dě (obr. 2) byl nalezen v noci mezi 20. a 21. Oskar Boettger. Druhým zástupcem je H. ny typu Acacia – Commiphora s písčitou hodinou, když lezl po zemi asi 10 m od cornii , kterého objevil italský herpetolog nebo písčito-kamenitou půdou (obr. 1). termitiště. Šlo o ojedinělý exemplář na Giuseppe Scortecci v r. 1931. Areál rozší - Všechny jejich známé lokality leží v nad - lokalitě v nadmořské výšce 1 320 m. ření tohoto rodu je na severu a jihovýcho - mořské výšce do 1 400 m. Tento zajímavý plaz není mezi herpe - dě omezen hranicí afrického kontinentu, tology a teraristy zcela neznámý. Příleži - na západě a severozápadě pak dosahuje Holodactylus africanus tostně se dováží, zpravidla z Tanzanie. k oblasti Východoafrické příkopové pro - H. africanus (s nímž byl synonymizován Vzhledem k vysoké úmrtnosti dovezených padliny (riftu). Druh H. cornii dosud zná - i H. aculeatus Calabresi, 1915) patří mezi jedinců však není v chovech rozšířen, také me pouze z nevelkého území na východě drobné druhy gekončíků. Celková délka odchov v zajetí je stále raritou. Za zmín - Somálska, takže na většině výše zmíněné - těla zpravidla nepřesahuje 11 cm, přičemž ku proto stojí úspěch pražské zoologické ho areálu (obr. 4) se můžeme setkat pouze na ocas, který ve srovnání s jinými zástup - zahrady, kde se tito gekončíci pravidelně rozmnožují.

Holodactylus cornii O druhém zástupci rodu – H. cornii – exis - tuje minimum znalostí. Je pravděpodobné, že žije obdobně skrytým způsobem jako H. africanus . Pozorování navíc velice kom - plikuje složitá politická situace v oblasti výskytu, který je podle současných po - znatků omezen pouze na severovýchod Somálska (s výjimkou jedné lokality leží - cí několik kilometrů severovýchodně od Mogadiša – 10 km od města Uarsciek v již - ním Somálsku). Podrobnější informace o areálu rozšíření ale bohužel zcela chy - bějí. Tato zvířata je možné vidět vlastně pouze v muzejních sbírkách, není nám známo, že by byl dovezen živý jedinec do terária. Rozdíly v morfologii obou druhů jsme studovali v přírodovědném muzeu La Specola v italské Florencii – za zpří -

1 Suchá keřovitá savana – příklad typického biotopu gekončíka 1 Holodactylus africanus v okolí města Sheikh (Somaliland). Foto T. Mazuch živa 3/2012 135 ziva.avcr.cz 2 3

10 mm 10 mm

detail ošupení hlavy

detail kůže

0 300 600 km Tt Terra typica (typová lokalita) Holodactylus cornii Holodactylus africanus 4 5

Tab. 1 Rozdílné počty šupin na hlavě gekončíků odlišují druhy Holodactylus afri - 2 Samec východoafrického gekončíka canus a H. cornii . Podle: G. Scortecci (1931), upraveno H. africanus v přírodě asi 16 km jihovýchodně od města Sheikh v pohoří H. africanus H. cornii Goolis. Foto T. Mazuch Počet šupin mezi nozdrami 3 H. africanus v teráriu. Foto P. Konečný (internasalia) 3–5 8–14 4 Schematická mapa rozšíření Počet šupin mezi rostrale gekončíků rodu Holodactylus . (výraznou šupinou na špičce tlamy) 1–3 5–7 Orig. P. Konečný a T. Mazuch podle dat a nozdrou z muzea La Specola ve Florencii, muzea Akade mie věd v San Franciscu Počet šupin na horním rtu a publikovaných údajů různých autorů (supralabialia) 9–11 13 –18 5 Rozdíly v počtu a tvaru šupin – Počet šupin na dolním rtu vlevo H. africanus , vpravo H. cornii . (infralabialia) 10 –13 15 –18 Snímky: P. Konečný a T. Mazuch stupnění sbírek zde proto patří poděková - Podle morfologie a rozšíření se H. cornii hughesi ). O chování druhu H. cornii v te- ní Annamarii Nistri. jeví jako mladší forma odvozená od H. afri - ráriu nebo dokonce v přirozeném prostře - Zbarvení mají oba druhy velice podob né. canus , což ve své práci zmiňuje např. L. Lee dí žádné údaje neexistují. Morfologické odlišnosti jsou proto zřejmé Grismer (1988). Oblast, kde se H. cornii Je zřejmé, že znalostí o gekončících až při podrobném porovnání (obr. 5). Druh vy skytuje, je bohatá i na další druhy nebo rodu Holodactylus máme stále velice málo, H. cornii má protáhlejší tvar hlavy a ploš - poddruhy plazů a obojživelníků, kteří žijí a to i přes dlouhodobý zájem odborné ší temeno. Ocas i nohy jsou delší než u H. pouze zde a nejsou odjinud ze Somálska či i laické veřejnosti o čeleď Eublepharidae . africanus a gekončík tak působí celkově Somalilandu (severní separatistická část Omezené možnosti jejich pozorování v pří - štíhlejším dojmem a může dorůstat i větší Somálska) popsáni (např. gekon Hemidac - rodě a poměrně obtížný chov mají za ná - velikosti (až 14 cm). Mezi dalšími znaky tylus megalops , trnorep Uromastyx prin - sledek skutečnost, že východoafričtí ge - odlišujícími oba druhy uvádí G. Scorte cci ceps , užovky Platyceps messanai a Spalero- končíci tohoto rodu skrývají stále mnohá (1931) rozdíly v počtech šupin (tab. 1). sophis josephscorteccii nebo zmije Echis tajemství. ziva.avcr.cz 136 živa 3/2012