Českobudějovičtí Kapitulní Vikáři V Dobách Totalit

Jiho česká univerzita v Českých Bud ějovicích Teologická fakulta Katedra církevních d ějin a patristiky

Diplomová práce

ČESKOBUD ĚJOVI ČTÍ KAPITULNÍ VIKÁ ŘI V DOBÁCH TOTALIT

Vedoucí práce: doc. ThLic. PaedDr. Martin Weis, Th.D.

Autor práce: Pavel Ambrož Studijní obor: U čitel náboženství a etiky, kombinované studium Ro čník: pátý 2008

Prohlašuji, že svoji diplomovou práci s názvem „ Českobud ějovi čtí kapitulní viká ři v dobách totalit“ jsem zpracoval samostatn ě pouze s použitím pramenů a literatury uvedených v seznamu citované literatury. Prohlašuji, že v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb. v platném zn ění, souhlasím se zve řejn ěním své bakalá řské práce, a to v nezkrácené podob ě elektronickou cestou ve ve řejn ě p řístupné části databáze STAG provozované Jiho českou univerzitou v Českých Bud ějovicích na jejích internetových stránkách.

25. června 2008

Pavel Ambrož

Děkuji vedoucímu diplomové práce doc. ThLic. PaedDr. Martinu Weisovi, Th.D. za cenné rady, p řipomínky a metodické vedení p ři zpracovávání tohoto tématu. Taktéž d ěkuji Biskupství českobud ějovickému, penitenciá ři Českobud ějovické kapituly P. Václavu Kulhánkovi a knihovníkovi Biskupství českobud ějovického Ing. Vladimíru Feldmannovi za pomoc a konzultace.

OBSAH

ÚVOD ...... 8

1. STRU ČNÝ VHLED DO HISTORIE ČESKOBUD ĚJOVICKÉ DIECÉZE ...... 14

2. P ŘEHLED ČESKOBUD ĚJOVICKÝCH BISKUP Ů ...... 17 Jan Prokop Schaaffgotsche (1785 – 1813) ...... 17 Arnošt Konstantin Růži čka (1815 – 1845) ...... 18 Josef Ond řej Lindauer (1845 – 1850) ...... 20 Jan Valerián Jirsík (1851– 1883) ...... 20 František de Paula hrab ě Schönborn (1883 – 1885) ...... 21 Martin Josef Říha (1885 – 1907) ...... 22 Josef Antonín H ůlka (1907 – 1920) ...... 23 Šimon Bárta (1920 – 1940) ...... 23 Josef Hlouch (1947 – 1972) ...... 24 Miloslav Vlk (1990 – 1991) ...... 25 Antonín Liška (1991 – 2002) ...... 26 Ji ří Pa ďour (od r. 2002) ...... 27 Pavel Posád (od r. 2008, pomocný biskup) ...... 28

3. KATEDRÁLNÍ KAPITULA SV. MIKULÁŠE V ČESKÝCH BUD ĚJOVICÍCH ...... 29

4. ČESKOBUD ĚJOVICKÁ DIECÉZE OD ROKU 1939 DO KONCE 2. SV ĚTOVÉ VÁLKY ...... 34 4. 1. P ůsobení P. Jana Caise na českobud ějovickém biskupství ...... 34 4. 2. Msgre. Jan Cais kapitulním viká řem ...... 35 4. 3. Katolická církev v období okupace ...... 37 4. 4. Českobud ějovická diecéze v období okupace ...... 41 4. 5. P ůsobení n ěmeckých kn ěží v českobud ějovické diecézi ...... 47 4.6. Vyšebrodský opat Tecelin Jaksch ...... 47 4.7. Kanovník Josef Neubauer ...... 48 4.8. Kapitula po zat čení Msgre Jana Caise ...... 50 Složení Katedrální kapituly sv. Mikuláše za války: ...... 51 4. 9. Ukon čení války – konec správy části diecéze sousedními diecézemi ...... 52

5. ČESKOBUD ĚJOVICKÁ DIECÉZE OD KONCE VÁLKY DO ROKU 1952 ...... 55 5. 1. Českobud ějovická diecéze po 2. sv ětové válce ...... 59 Návrat msgre Jana Caise do ú řadu ...... 59 Za čátky p ůsobení biskupa Josefa Hloucha v Českých Bud ějovicích ...... 60 Kapitula sv. Mikuláše v po čátcích p ůsobení biskupa Hloucha ...... 61 5. 2. Vztah státu a církve po roce 1948 ...... 61

Struktura mocenského aparátu ...... 67 Vztahy státu s Vatikánem ...... 69 Josef Plojhar ...... 69 5. 3. Situace v roce 1949 ...... 72 Katolická akce ...... 72 „Církevní“ zákony ...... 78 5. 4. Českobud ějovická diecéze v roce 1949 ...... 82 Kapitula v roce 1949 ...... 83 5. 5. Situace v roce 1950 ...... 84 „Akce K“ ...... 84 „Akce VŽK“ (vyklizení ženských klášter ů) ...... 86 Procesy s církevními p ředstaviteli ...... 87 Bilance ob ětí proces ů s církevními p ředstaviteli ...... 89 Rušení církevních školních za řízení ...... 89 Pomocné technické prapory (PTP) ...... 90 5. 6. Českobud ějovická diecéze v roce 1950 ...... 91 Nemoc a smrt msgre Jana Caise ...... 92 Okolnosti poh řbu ...... 93 Nástup P. Josefa Buchty do diecéze ...... 94 Internace biskupa Josefa Hloucha...... 99 Vztah státu a církve v padesátých letech ...... 101 5. 7. Českobud ějovická diecéze v roce 1951 ...... 103 5. 8. Českobud ějovická diecéze v roce 1952 ...... 112 Kapitula v roce 1952 ...... 116 Akce „H“ ...... 118 P. Josef Buchta zvolen kapitulním viká řem ...... 120

6. Českob ějovická diecéze v letech 1953 – 1958 ...... 122 6. 1. Situace v roce 1953 ...... 122 6. 2. Českobud ějovická diecéze v roce 1953 ...... 123 6. 3. Situace v roce 1954 ...... 128 6. 4. Českobud ějovická diecéze v roce 1954 ...... 128 Složení kapituly sv. Mikuláše v roce 1954 ...... 129 Situace v roce 1955 ...... 129 6. 5. Českobud ějovická diecéze v roce 1955 ...... 130 Zmírn ění internace biskupa Josefa Hloucha ...... 133 6. 6. Českobud ějovická diecéze v roce 1956 ...... 133 6. 7. Českobud ějovická diecéze v roce 1957 ...... 135 Složení kapituly sv. Mikuláše v roce 1957 ...... 135 6. 8. Českobud ějovická diecéze v roce 1958 ...... 136 Složení kapituly sv. Mikuláše v b řeznu 1958 ...... 139

7. ČESKOBUD ĚJOVICKÁ DIECÉZE V LETECH 1959 – 1963 ...... 140 7. 1. Situace v roce 1959 ...... 140 7. 2. Situace v roce 1960 ...... 140 7. 3. Českobud ějovická diecéze v roce 1960 ...... 141

7. 4. Českobud ějovická diecéze v roce 1961 ...... 142 7. 5. Situace v roce 1962 ...... 142 II. Vatikánský koncil ...... 143 7. 6. Českobud ějovická diecéze v roce 1962 ...... 144 7. 7. Situace v roce 1963 ...... 145 Složení kapituly sv. Mikuláše v roce 1963 ...... 145 8. Českobud ějovická diecéze v letech 1964 – 1968 ...... 146 8. 1. Situace v roce 1964 ...... 146 8. 2. Českobud ějovická diecéze v roce 1964 ...... 146 8. 3. Situace v roce 1965 ...... 147 8. 4. Českobud ějovická diecéze v roce 1965 ...... 149 8. 5. Situace v roce 1966 ...... 150 8. 6. Českobud ějovická diecéze v roce 1966 ...... 151 8. 7. Českobud ějovická diecéze v roce 1967 ...... 151

;9. ČESKOBUD ĚJOVICKÁ DIECÉZE V LETECH ...... 152

9. ČESKOBUD ĚJOVICKÁ DIECÉZE V LETECH ...... 153

1968 – 1972 ...... 153 9. 1. Situace v roce 1968 ...... 153 Období „Pražského jara“ ...... 154 9. 2. Českobud ějovická diecéze v roce 1968 – Návrat biskupa Hloucha do českobud ějovické diecéze ...... 156 9. 3. Českobud ějovická diecéze v roce 1969 ...... 158 Situace v roce 1970 ...... 159 Pacem in terris ...... 160 9. 4. Českobud ějovická diecéze v roce 1970 ...... 161 9. 5. Situace v roce 1971 ...... 161 9. 6. Českobud ějovická diecéze v roce 1971 ...... 162 9. 7. Situace v roce 1972 ...... 162 9. 8. Českobud ějovická diecéze v roce 1972 ...... 164 Nástup P. Miroslava Trdly ...... 165

ZÁV ĚR ...... 167

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJ Ů ...... 169

1. Prameny ...... 169 A. Prameny nevydané ...... 169 B. Prameny vydané ...... 169 C. Dobový tisk ...... 170 C. Sv ědectví pam ětníků ...... 170

2. Literatura ...... 171 A. Monografie ...... 171 B. Studie ...... 174

3. Internetové odkazy ...... 176

SEZNAM ZKRATEK ...... 178

SEZNAM P ŘÍLOH ...... 179

PŘÍLOHY ...... 180 Textové p řílohy ...... 180 Obrazové p řílohy ...... 184

ÚVOD

Cílem této magisterské práce je p řiblížit čtená ři období totality – částe čně nacistické, ale p řevážn ě komunistické tak, jak je prožívali kapitulní viká ři Českobud ějovické diecéze. Cht ěl jsem ve své práci p ředstavit hlavní osoby a události tohoto období a částe čně také vysv ětlit n ěkteré okolnosti a příčiny jejich jednání. Pokusil jsem se demonstrovat život a p ůsobení českobud ějovických kapitulních viká řů na pozadí českých a n ěkdy i sv ětových událostí a d ějin. Svou práci jsem za čal osobou P. Jana Caise, jehož nelehký život a působení na postu kapitulního viká ře poznamenala jak totalita nacistická, tak i pozd ěji komunistická. Práce se samoz řejm ě zabývá také jeho nástupci, P. Josefem Buchtou a P. Aloisem Titmanem. Osob ě mons. Jana Kavaleho se věnuji pouze okrajově, v souvislosti s českobud ějovickou kapitulou, nebo ť jde o osobu žijící a tudíž není možné její objektivní historické posouzení; nehled ě na skute čnost, že archivní materiály tohoto druhu dosud nejsou široké badatelské ve řejnosti dostupné. Bylo by iluzí nep řiznat si, že církev nikdy d říve nepodléhala vn ějším faktor ům; jejich vliv na církev ve 20. století je ale obzvlášt ě markantní. Po prostudování pramen ů m ůžeme sm ěle prohlásit, že církev, resp. její p ředstavitelé, se svou veškerou silou pokoušeli t ěmto vlivům odolávat. Že se to n ěkdy nepoda řilo, je sice smutné, ale zcela pochopitelné, vzhledem ke složitosti tehdejší situace. Dalo by se říci, že extrémní podmínky dovolily lidem vyzrát ve výjime čné osobnosti, nebo ť práv ě v extrémních podmínkách často m ůžeme nejlépe zakusit povahové a osobnostní rysy druhých osob, m ůžeme se v nich často setkat s velkou slabostí, ale i se svatostí. Když jsem prostudoval dostupné prameny, jsem přesv ědčen, že v osob ě P. Jana Caise šlo o v ěrné, spolehlivé pln ění daného úkolu, povolání. Nezalekl se ani hrozby koncentra čního tábora, nehnal se za poctami a uznáním doby, ale konal v ěrn ě a spolehliv ě svou práci, sv ůj úkol, své poslání. Odmítl složit slib v ěrnosti komunistické republice.

Možná v kontrastu, možná nikoli (to ponechávám ve sv ětle fakt ů a dobových zpráv na pozorném čtená ři této práce) m ůžeme spat řovat osobu generálního, pozd ěji kapitulního viká ře P. Josefa Buchty. M ějme ovšem na pam ěti, že žádný lidský osud není černobílý, zcela jednoduchý a p ředur čený pro rychlé soudy a odsouzení; mnoho skute čností (možná všechny) bychom m ěli vnímat v širokém kontextu doby a nesmíme podce ňovat, jak rafinovaným a nemilosrdným dokázal jak fašismus, tak pozd ěji i komunismus, být. Kolik poslušných spolupracovník ů bylo získáno lstí, úskokem a lží! Fundovaný historik by si nem ěl dovolit sklouznout jen k strohé řeči archivních dokument ů, které sice hovo ří jednozna čně, ale z osobní zkušenosti si dovolím říci p říliš jednozna čně. Objektivním historik ům a poctivým zájemc ům by m ělo jít v první řad ě o hodnocení celé, komplexní osobnosti, jak v kontextu doby, tak práv ě i v ší ři jejích čin ů. A k tomuto hodnocení je listinný archiv často jednostranným, m ělkým a nepříliš objektivním pramenem. Sám jsem byl p řekvapen skute čností, že i na vynikající osobnosti m ůžeme mnohdy nalézt „kompromitující materiál“ (tedy „kompromitující“ z hlediska zam ěř ení mé práce). Nesmíme ale zapomenout na to, že se mnohdy mohlo jednat o „úlitbu“ režimu, aby mohlo být vykonáno dílo dobré. Druhá – a možná důležit ější – okolnost je, že své informace a podklady čerpáme ze zpráv státních zam ěstnanců a prorežimních „slouh ů“, kte ří m ěli mnohdy velký zájem na tom, aby byla daná záležitost podána barvit ě a významn ě, aby pisatelé sami byli považováni za d ůležité a nezbytné. V takových p řípadech lze o objektivních informacích hovo řit jen st ěží. Jsem velmi rád, že mi bylo toto téma vedoucím práce p řid ěleno, nebo ť je pro m ě velmi zajímavé. Na českobud ějovickém biskupství totiž pracuji a o zmíněnou dobu se zajímám, protože někte ří zam ěstnanci biskupství prožili mnou zkoumanou dobu na vlastní k ůži a dokonce se setkali s některými kapitulními viká ři, o nichž tato práce pojednává. Díky studiu pramenů, na nichž jsem svou práci založil, jsem tak mohl blíže poznat historii své diecéze a díky tomu i lépe pochopit n ěkteré události a jejich p říčiny. Také jsem mohl snad trochu pe člivěji zkoumat archiv na Biskupství českobud ějovickém a jeho část,

9 deponovanou v Státním okresním archivu v Třeboni, které se ukázaly pro toto bádání jako st ěžejní. Rád bych dále vyzdvihnul fond KNV a jeho části – zápisy krajského a okresního církevního tajemníka. Tito byli povinní o své práci vést písemnou dokumentaci, která je pro nás nyní velmi cenným dobovým dokladem, zejména pro svou komplexnost, systemati čnost a obsáhlost, by ť její pravdivost a spolehlivost je p řinejmenším mírn ě problematická. Písemnosti vzniklé činností J č KNV České Bud ějovice p řevzal státní archiv v Třeboni již roku 1962. Zpracovaný fond J č KNV České Bud ějovice tvo ří 1666 inventárních položek a 1183 eviden čních jednotek, celkem 1054 karton ů spis ů. Církevní problematiky se týkají zejména kartony č. 84 – 97, 363 – 384, 419,690 – 703 1. Narazil jsem také na n ěkolik problém ů, nap ř. s archivními materiály týkající se osoby P. J. Buchty – v třeboňském archivu sice nalezneme dostatek dokument ů, ale podobné št ěstí jsem nem ěl v archivu arcibiskupství olomouckého (kde StB zabavila svazky týkající se 50. let) a v Biskupském archivu v Litom ěř icích, odkud jsem také, krom ě výpisu z kn ěžské matriky, odjel s nepo řízenou. Materiály týkající se osoby P. Buchty v archivu StB v Mladé Boleslavi byly také pozd ěji skartovány. Jak už jsem zmínil, vzhledem k tématu práce bylo nutné pracovat v první řad ě s archivními materiály. Prameny k osobám kapitulních viká řů se nachází v Biskupském archivu českobud ějovického biskupství , který je deponovaný ve Státním oblastním archivu v Třeboni; další prameny jsem dohledal v archivu na českobud ějovickém biskupství . Materiály, které se netýkaly bezprost ředn ě českobud ějovické diecéze, jsem našel také na Úřadu dokumentace a vyšet řování zlo čin ů komunismu v Praze. Fond Biskupský archiv České Bud ějovice , uložený se Státním oblastním archivu v Třeboni, zahrnuje listiny týkající se chodu českobud ějovické diecéze, biskupské konzisto ře, ordinariátu, apod. Obsahuje katalogy kléru, organiza ční a správní záležitosti, mapy a plány, zápisy vizitací, osobní materiály biskupství

1 Srov. Úvod k registra ční pom ůcce fondu KNV v Českých Bud ějovicích a Inventá ř fondu KNV v Českých Bud ějovicích. Třebo ň: Státní oblastní archiv.

10 atd. Tyto prameny byly pro mou práci klí čové. Zam ěř il jsem se p ředevším na karton 953 (papežské dispenze a jiné dokumenty, okružní listy, zprávy o diecézi), karton 954 (zahrnuje listiny týkající se P. Jana Caise v letech 1940 – 1944, 1945 – 1947; n ěkolik dokument ů ohledn ě mons. Karla Bo čka, obsáhlé záležitosti kapituly a katedrálního kostela, záležitosti dignitá řů a kanovník ů); karton 957 (záležitosti konzisto ře z let 1932 – 1945, generální viká ře a jejich jmenování, státní souhlas apod. za období 1921 – 1939, materiály ohledn ě biskupského komisariátu ve Vyšším Brod ě v letech 1938 – 1939; problematiku konzistorní kancelá ře). Co se biskupského archivu tý če – biskupství českobud ějovické deponovalo historicky nejcenn ější dokumenty do archivu v Třeboni, kde se jim dostává náležité pé če a n ěkteré z nich jsou p řístupny široké badatelské ve řejnosti. Na biskupství z ůstala uložena čísla Acta Curiae Episcopalis Bohemo – Budvicensis tém ěř od počátku až do sou časnosti. Dále ve fondu nalézáme dv ě krabice dokument ů týkající se kapituly a kn ěžskou matriku. Další dokumenty jsou nerozt říd ěné, pouze se řazené dle roku, kterého se týkají, a musíme je procházet postupn ě. Sekundárním cílem je p řiblížit celkový obraz diecéze a státu v té dob ě se zvláštním z řetelem na jiho český region. Tomuto tématu se do sou časnosti systematicky v ěnoval prof. Jaroslav Kadlec ve svém spisu o historii českobud ějovické diecéze. Musíme ale konstatovat, že z řejm ě pod vlivem nedostate čné možnosti p řístupu k archivním písemnostem je často jednostranný a zkratkovitý, chudý na prameny, kdy čerpal zejména z díla vyšebrodského řeholníka Mardetschlägera. Také se nejedná o práci, která je zam ěřena na kapitulní viká ře. Kadlecovy d ějiny jsou pom ěrn ě stru čné možná i proto, že v dřív ějších dobách nebylo možno napsat „vše“ a p řitom zůstat nestranným autorem. Tém ěř to samé, myslím, můžeme konstatovat i o díle „Diecéze po t řicetileté válce“ jednoho z nejvýznamn ějších církevních historik ů, prof. Jaroslava Polce. Při hledání pramen ů jsem narazil na dv ě práce z Teologické fakulty v Českých Bud ějovicích, které mi byly velmi nápomocny, a sice na práci Mgr. Ing. Zde ňka Demla „ Omezování církevního života ze strany

československého státu v období 1945 – 1989 se zvláštním z řetelem ke slavení liturgie v jiho českém regionu “ a Mgr. Rudolfa Svobody „ Jan Prokop Schaaffgotsche: život a dílo prvního českobud ějovického biskupa v rámci st ředoevropského duchovního a spole čenského milieu konce osmnáctého a po čátku devatenáctého století.“ Významnými zdroji informací byly p řísp ěvky doc. ThLic. PaedDr. Martina Weise, Th.D., vycházející v časopise „Studia theologica“ a v dalších, i zahrani čních pramenech. Pro ú čely této diplomové práce jsem postupoval p římou metodou, dále bylo postupováno synchronní metodou. Bylo užito osobní sv ědectví pam ětník ů, aby neupadlo v zapomn ění (oral history) – přepisy záznam ů rozhovor ů s biskupským viká řem Mons. Václavem Dvo řákem, s kanovníkem penitenciá řem P. Václavem Kulhánkem, s Ing. Vladimírem Feldmannem, knihovníkem Biskupství českobud ějovického. Cenným pramenem, týkajícím se osobnosti P. J. Buchty, byl i rozhovor s P. Karlem Zemanem (po řízený pro Český rozhlas, redakci náboženského vysílání), který působí v Božejov ě2. Orienta čně mi byly nápomocny i nahrávky s P. Františkem Hobizalem, n ěkdejším d ěkanem v Bavorov ě, který p ůsobil také na poutním míst ě Lomec u Vod ňan. Rád bych zde vyzdvihnul skute čnost, která m ě po celou práci provázela – bylo velmi hezké sledovat soudržnost kn ěží a oddanost církvi v dobách pronásledování. Celá práce je strukturována do osmi kapitol. Po úvodu následuje 1. kapitola , která nasti ňuje historii českobud ějovické diecéze a okolnosti jejího vzniku. 2. kapitola se v ěnuje historickému p řehledu českobud ějovických biskup ů, 3. kapitola pak historii a vzniku českobud ějovické katedrální kapituly. Po t ěchto úvodních kapitolách následuje 4. kapitola, mapující situaci diecéze od roku 1939 do konce války. Tato kapitola se v ěnuje také osob ě prvního kapitulního viká ře mons. Jana Caise. Zna čně rozsáhlá 5. kapitola nazvaná Českobud ějovická diecéze od konce války do roku 1952 zahrnuje první povále čné spory státu a církve, nové zákony p řijaté po roce 1948 a situaci českobudějovické diecéze v jednotlivých

2 Stav k červnu 2008.

12 letech. Diecézi v letech 1953 – 1958 mapuje 6. kapitola , tedy v dob ě p ůsobení P. Antonína Titmana na postu kapitulního viká ře. 7. kapitola , poznamenaná nástupem Jana XXIII. na papežský stolec, zahrnuje roky 1959 – 1963, 8. kapitola , se v ěnuje období 1964 – 1968 a poslední, 9. kapitola , se v ěnuje období 1968 – 1972.

1. STRU ČNÝ VHLED DO HISTORIE ČESKOBUD ĚJOVICKÉ DIECÉZE

Za vlády Marie Terezie a jejího syna Josefa II. dochází k mnoha reformám církevní správy v zemích rakouské monarchie. Ze zásah ů, které lze po čítat k pozitivním, bylo založení n ěkolika biskupství. Za panování Josefa II. vzniká též biskupství českobud ějovické. 3 Děkan a biskupský notá ř Franz Mardetschläger ve své knize píše: „Císa ř Josef II. p ři zavád ění reformy zjistil, že v církvi panuje nenormální stav, kdy hierarchie na jedné stran ě požívá nadbytku, a na stran ě druhé n ěkte ří trpí nedostatkem. Vid ěl, že je pot řebné sjednat rychle nápravu. Každý kn ěz by byl sou částí menšího celku, kde bohatství jednoho bude umenšovat nouzi druhého. (…) Zreformoval množství klášter ů a kostel ů, čímž jim zasadil hluboké rány. Když spat řil následky svých čin ů, rozhodl se tyto rány částe čně zahojit – zabavený majetek neučinil sou částí státního bohatství, ale založil Náboženský a studijní fond, který bude dotovat nov ě vzniklé pastora ční ú řady, u čitelské ústavy a u čitele náboženství, jakožto i kn ěze. Sou časn ě s tím se rozhodl, že založí biskupství Českobud ějovické. D říve totiž byla celá jižní část Čech sou částí Pražské arcidiecéze, která byla díky tomu p říliš rozlehlá, a její nejvyšší pastý ř ob čas m ěl problémy s její správou, což neušlo bd ělému oku monarchovu…“ 4 Původn ě m ěl Josef II. z řejm ě v úmyslu z řídit v Bud ějovicích pouze generální vikariát se sv ětícím biskupem; po smrti pražského arcibiskupa Przichowského od této myšlenky upustil a z řídil rovnou biskupství. 5 Prvním biskupem jmenoval císa ř olomouckého kanovníka Jana Prokopa hrab ěte Schaaffgotscheho, který si m ěl vyžádat schválení papežského stolce 6.

3 Některé prameny ovšem uvád ějí, že myšlenkou na založení českobud ějovického biskupství se zaobíral už víde ňský biskup kard. Melchior Klesel (1598–1630). Srov. ZELENKA, A. Die Wappen der böhmischen und mährischen Bischöfe . Regensburg: Beheym–Verlag, 1979, s. 165. ISBN neuvedeno (dále jen „ Die Wappen“). 4 Srov. MARDETSCHLÄGER, F. Kurz gefasste Geschichte des Bisthums und der Diöcese Budweis . Budweis: Selbstverlag, 1885, s. 1–3 (dále jen „ Kurz gefasste Geschichte“). 5 Srov. ZELENKA, Die Wappen , Regensburg: Beheym–Verlag, 1979, ISBN neuvedeno, s. 165. 6 Srov . Encyklopedie Českých Bud ějovic . České Bud ějovice: Statutární m ěsto České Bud ějovice, 1. vydání, 1998, s. 41–42. ISBN 80–238–3392–8. Druhé vydání této encyklopedie pochází z roku

Pražský arcibiskup v té dob ě se založením tohoto biskupství též souhlasil a podal do Říma žádost o jeho z řízení. Papež Pius VI. bulou „Cunctis ubique“ ze dne 20. 9. 1785 7 nové biskupství zakládá 8 a sou časn ě potvrzuje jmenování Schaaffgotscheho biskupem. Novému biskupovi je ur čen za katedrální chrám farní kostel sv. Mikuláše, při kterém je z řízena katedrální kapitula. Sídlem biskupa se stala bývalá kolej piarist ů. Biskupství vzniklo odn ětím bud ějovického, táborského, práche ňského a klatovského kraje pražskému arcibiskupství 9, což kn ěžím a věř ícím oznámil na Nový rok 1786 biskup pastý řským listem. Do nov ě vzniklé diecéze spadalo 590 711 katolík ů, 60 m ěst, 52 m ěstys ů, 2 778 vesnic, 246 sv ětských kn ěží, 84 místních kaplan ů a řeholníci. 10 Diecéze byla roku 1789 správn ě rozd ělena na p ět arcikn ěžství s celkem 30 vikariáty. 11 Roku 1808 byly k diecézi českobud ějovické p řipojeny Železná Ruda a Grafenried, které do té doby pat řily diecézi řezenské. Po p řipojení Vitorazska k Československu 31. 7. 1920 spravoval tamní čty ři farnosti českobud ějovický biskup jako apoštolský administrátor; do českobud ějovické diecéze byly pln ě za členěny až v r. 1937. Po obsazení pohrani čních oblastí s n ěmeckým obyvatelstvem N ěmeckem na podzim r. 1938 byl pro zabraná území z řízen biskupský komisariát Vyšší Brod. „Zemský ú řad v Praze sd ělil sem výnos ministerstva školství a národní osv ěty ze dne 29. XI. 1938, č. j. 173.106/38–VI/1, že následkem obsazení Nových Hrad ů říší N ěmeckou zanikl v zemi České a Moravskoslezské úpln ě řád Servit ů (Ordo Servorum B. M. Virg.) a výnos téhož ministerstva ze dne 29. XI. 1938,

2006, avšak v citovaných pasážích nedošlo ke zm ěnám, proto se p řidržím vydání prvního. (dále jen „ Encyklopedie Českých Bud ějovic“) 7 Srov. Opis erek ční buly českobud ějovického biskupství z 20. 9. 1785. Srov. SOA T řebo ň, Biskupský archiv ČB, Biskupská konzisto ř, Listiny, č. 3, p ův. sign. 6, karton 1. 8 Srov. MARDETSCHLÄGER, F. Kurz gefasste Geschichte , s. 283–288. 9 Na tyto kraje musel 15. 10. 1784 (na císa řů v p říkaz) rezignovat pražský arcibiskup. Papež Pius VI. obdržel 13. 12. téhož roku arcibiskup ův souhlas a 20. 9. 1785 podepsal zakládající bulu, v níž jmenoval všechny farnosti a lokalie nového biskupství. Srov. ZELENKA, Die Wappen der böhmischen und mährischen Bischöfe, s. 165. 10 Srov. WEIS, M. Nástin vztah ů mezi církví a státem v Českobud ějovické diecézi (1783–1945). Magazín Setkání 2002, ro č. 13, č. 1, s. 5. ISSN: 1212–8074. 11 Srov. Encyklopedie Českých Bud ějovic , s. 58.

č. j. 173.105/38–VI/1o zániku řádu Cisterciák ů v zemi České, Moravskoslezské zabráním Vyššího Brodu a Oseku u Duchcova (diec. Litom ěř ická) k říši Německé.“ 12 S platností od 1. 1. 1940 byl rozd ělen na čty ři části spravované biskupy ze sousedních n ěmeckých diecézí (Linz, St. Pölten, Passau, Regensburg) ve funkci apoštolských administrátor ů13 . Tato jejich funkce zanikla de facto osvobozením r. 1945, de iure až v lednu 1946. 14 Při vzniku plze ňské diecéze r. 1993 byl jí z českobud ějovické diecéze postoupen celý vikariát domažlický, v ětší část nepomuckého vikariátu a polovina vikariátu klatovského – celkem 89 farností o rozloze cca 2 500 km 2 s cca 115 000 obyvateli, kde p ůsobilo 19 kn ěží. Pon ěkud byly tehdy upraveny i hranice s pražskou arcidiecézí (které byla postoupena jedna farnost a od ní p řevzato 7 farností) a královéhradeckou diecézí (od které bylo p řevzato 8 farností a jedna expozitura). 15

12 Srov. Acta curiae episcopalis Bohemo Budvicensis 5/1939, s. 19., vydává Biskupství českobud ějovické (dále jen „ACCEBB“). 13 Srov. ZINNHOBLER, R. Die Bischöfe von Linz. Linz: 1985, ISBN: 3–85214–410–8, s. 279. 14 Srov. Encyklopedie Českých Bud ějovic , s. 42. 15 Srov. ACEBB, 2/1993.

2. P ŘEHLED ČESKOBUD ĚJOVICKÝCH BISKUP Ů

Jan Prokop Schaaffgotsche (1785 – 1813)

Narodil se 23. 5. 1748 v Praze. Po získání doktorátu z filozofie na víde ňské univerzit ě (1769) za čal studovat teologii; na kn ěze byl vysv ěcen kardinálem Migazzim 25. 5. 1771 ve Vídni. Ješt ě p řed kn ěžským sv ěcením byl jmenován domicelářem olomoucké kapituly (1768) a pozd ěji i sídelním kanovníkem v Hradci Králové (1772) 16 , kde byl krátce dokonce generálním viká řem. Pak diecézi opustil a stal se sídelním kanovníkem olomouckým 17 . Císa ř Josef II. ho jmenoval českobud ějovickým biskupem 18. 4. 1784 (potvrzeno papežem Piem VI. 26. 9. 1785), biskupské sv ěcení p řijal v Praze ve svatovítské katedrále 11. 12. 1785 z rukou pražského arcibiskupa Antonína Petra Příchovského 18 . V Českých Bud ějovicích byl intronizován 26. 2. 1786. Po čátky jeho p ůsobení nebyly snadné, všude ješt ě převládal chaos zp ůsobený Josefovými reformami. P řesto se biskupovi poda řilo prosadit mnoho zm ěn, nap ř. rozd ělení diecéze na p ět archipresbyterát ů (s třiceti menšími vikariáty), získání kn ěžského dorostu a založení diecézního seminá ře. Po založení teologického u čilišt ě a filosofického lycea (r. 1803) pomáhal obnovit gymnázia v Jind řichov ě Hradci (r. 1807) a v Klatovech (r. 1812). 19 Za svého p ůsobení také provedl dv ě generální vizitace diecéze 20 . Roku 1801 se jeho jméno objevilo na prvním míst ě z trojice navržených na uprázdn ěný litom ěř ický biskupský stolec s od ůvodn ěním, že českobud ějovický

16 Srov. MARDETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte, s. 7. 17 Srov. HUBER, Dr. Kurt A. Archiv für Kirchengeschichte von Böhmen – Mähren – Schlesien – Festschrift zur zweiten Säkularfeier des Bistums Budweis 1785 – 1985. Königstein/Taunus, 1985, ISBN 3–921344–12–3, s. 58. 18 Podrobn ě se touto postavou zaobírá Mgr. Rudolf Svoboda v diplomové práci nazvané: „ Jan Prokop Schaaffgotsche : život a dílo prvního českobud ějovického biskupa v rámci st ředoevropského duchovního a spole čenského milieu konce osmnáctého a po čátku devatenáctého století.“ České Bud ějovice: TF, 2007, M900. 19 Srov. BUBEN, M. Encyklopedie heraldiky . 4. opravené a dopln ěné vydání. Praha: Libri, 2003, s. 294. ISBN 80–7277–135–3. 20 Srov. HUBER. Der Budweiser bischöfliche Visitationsberischt, s. 68.

17 biskup žije p říkladný život, plní velmi piln ě povinnosti svého pastý řského ú řadu a velmi často káže. 21 Velkou pozornost v ěnoval katedrální kapitule, jejíž členové byli zárove ň zam ěstnanci konzisto ře, mj. jako generální viká ř a oficiál 22 . V roce 1811 p ředává kapitule jednadvaceti stránkový soupis instrukcí pro zajišt ění rámce jejího fungování. 23 Biskup Schaaffgotsche zem řel 8. 5. 1813 „…viel zu früh für seine tief betrübten Diözesanen.“ 24 a byl poh řben do biskupské hrobky na českobud ějovickém hřbitov ě u sv. Prokopa na Starém M ěst ě, kterou nechal sám z řídit. 25

Arnošt Konstantin R ůži čka (1815 – 1845)

Narodil se 21. 12. 1761 v Tloskov ě na Berounsku (pražská arcidiecéze) 26 . Od mládí se t ěšil císa řov ě p řízni; ješt ě b ěhem teologických studií byl jmenován vicerektorem generálního seminá ře ve Lvov ě a provázel panovníka na jeho cestách. Na kn ěze byl vysv ěcen 15. 6. 1785 v Praze, po vysv ěcení nadále p ůsobil jako vicerektor 27 a pozd ěji jako rektor lvovského seminá ře (R ůži čka d ělal císa ři Josefu II. v roce 1787 p ři cest ě na Krym pr ůvodce) 28 . Po jeho zrušení se zdržoval se Vídni a po uprázdn ění místa v českobud ějovické katedrální kapitule byl

21 Srov. ZELENKA, Die Wappen , s. 107–109. 22 Srov. SVOBODA, R. Jan Prokop Schaaffgotsche: život a dílo prvního českobud ějovického biskupa v rámci st ředoevropského duchovního a spole čenského milieu konce osmnáctého a po čátku devatenáctého století. České Bud ějovice: TF, 2007, M900, kapitola 8 – Biskup Schaaffgotsche v druhé polovin ě svého episkopátu. 23 Srov. MARDETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte, s. 14. 24 Tamtéž, s. 15. 25 Srov. KADLEC, J. Českobud ějovická diecéze . České Bud ějovice: Sdružení sv. Jana Neumanna, 1995, s. 113. ISBN 80–901602–3–9. 26 Srov. SOA T řebo ň, BA ČB, Arnošt Konstantin R ůži čka, Doklady k nominaci, konsekraci a instalaci do ú řadu českobud ějovického biskupa, (1794) 1815–1816, sign. II/2/b/4, kart. 13. a SOA T řebo ň, BA ČB, Arnošt Konstantin R ůži čka, Doklady o narození a studiu, 1761– 1785 (1815), sign. II/2/a/1, kart. 13. 27 Srov. SOA T řebo ň, BA ČB, Arnošt Konstantin R ůži čka, Ú řad vicerektora a rektora generálního kn ěžského seminá ře ve Lvov ě, 1785–1792, sign. II/2/b/1, kart. 13. 28 Srov. SVOBODA, R. Jan Prokop Schaaffgotsche : život a dílo prvního českobud ějovického biskupa v rámci st ředoevropského duchovního a spole čenského milieu konce osmnáctého a po čátku devatenáctého století., kapitola 8 – Biskup Schaaffgotsche v druhé polovin ě svého episkopátu. České Bud ějovice, 2007, M900. Diserta ční práce. Jiho česká univerzita v Českých Bud ějovicích. Teologická fakulta. Katedra církevních d ějin. Vedoucí práce M. Weis. Obhájeno 14. 02. 2008.

20. 7. 1794 jmenován kanovníkem, od 12. 10. 1797 pak generálním viká řem a po biskupov ě smrti kapitulním viká řem, takže po dobu sedisvakance řídil diecézi.29 Císa ř František I. ho jmenoval v červnu 1813 sv ětícím biskupem lvovské diecéze; Růži čka ovšem odmítl ze zdravotních d ůvod ů, takže císa ř jmenování odvolal a 15. 6. 1815 ho jmenoval biskupem českobud ějovickým 30 . Po schválení papežem Piem VII. byl 26. 8. 1816 konsekrován v Praze pražským arcibiskupem Václavem Chlum čanským a 22. 9. 1816 intronizován v Českých Bud ějovicích 31 . K jeho charakterovým vlastnostem pat řila tichost a vlídnost, kterou uplat ňoval ke svým kn ěžím i b ěžným v ěř ícím. Již jako generální viká ř často kázal a rád také pomáhal chudým. 32 „Jednou dokonce vzbudil nelibost a podez ření papežského nuncia, že na titulní stran ě diecézního katalogu by uveden pouze s ozna čením ´biskup z Boží milosti“, nikoli také „z milosti Apoštolského stolce´.“ 33 Jaroslav Polc pon ěkud zkratkovitě hodnotí: „R ůži čka byl osobn ě milý a pohostinný, ale také p řesv ědčený febronián, který v ěř il, že jeho biskupský ú řad a jeho vykonávání pochází p římo od Boha nezávisle na Apoštolském stolci. V pastý řském ohledu byl málo podn ětný, takže po jeho smrti v roce 1845 byla bud ějovická diecéze považována za nejzaostalejší vzhledem k disciplín ě duchovních a školství, protože nekonal pravidelné vizitace farností.“ O tom, že byl R ůži čka febronián (že jeho ú řad pochází od Boha bez závislosti na papežství) se zmiňuje i Karel Skalický, který pravd ěpodobn ě z Polcova tvrzení vychází. 34 Zem řel 18. 3. 1845 a byl poh řben na českobud ějovickém h řbitov ě u kostela sv. Prokopa. 35

29 Srov. SOA T řebo ň, BA ČB, Arnošt Konstantin R ůži čka, Doklady k nominaci, konsekraci a instalaci do ú řadu českobud ějovického biskupa, (1794) 1815–1816, sign. II/2/b/4, kart. 13. 30 Tamtéž. 31 Srov. MARDETSCHLÄGER. Kurz gefasste Geschichte, s. 16–19. 32 Srov. BUBEN. Encyklopedie heraldiky, s. 281–282. 33 Srov. KADLEC. Českobud ějovická diecéze , s. 29. 34 Srov. SKALICKÝ. Tradice teologického studia. In. MACHULA (ed.) Deset let , s. 84. 35 Srov. KADLEC, Českobud ějovická diecéze , s. 28–30.

Josef Ond řej Lindauer (1845 – 1850)

Narodil se 29. 11. 1784 v Plzni, na kn ěze byl vysv ěcen 15. 8. 1807 v Praze. Nejprve p ůsobil na Plze ňsku: byl kaplanem v Malešicích, Horšicích, Letinech, pozd ěji d ěkanem v P řešticích a arcid ěkanem v Plzni. V r. 1835 se stal kanovníkem a českým kazatelem metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze. Českobud ějovickým biskupem byl jmenován 22. 9. 1845 (potvrzen papežem Řeho řem XVI. 25. 11. 1845), vysv ěcen byl 18. 1. 1846 v Praze ve svatovítské katedrále pražským arcibiskupem Schrenkem a 2. 2. 1846 intronizován v Českých Bud ějovicích. Zde byl v řele p řivítán, ovšem nadšení netrvalo dlouho, biskup Lindauer byl povahov ě strohý a nep řístupný, ovšem skromný a velmi pilný. Zasloužil se o příchod sester boromejek do m ěstské nemocnice, které odkázal tém ěř celý sv ůj majetek. Zem řel čty ři roky po svém jmenování, 5. 6. 1850 a podle svého p řání byl poh řben na h řbitov ě u sv. Prokopa do prostého hrobu mezi v ěř ící. Po jeho smrti nastala delší doba sedisvakance, protože se o čekávalo z řízení dalšího biskupství, a to v západních Čechách. 36

Jan Valerián Jirsík (1851– 1883)

Narodil se 19. 6. 1798 v Kácov ě (diecéze královéhradecká). Vystudoval gymnázium v Hradci Králové, filozofii v Litomyšli a teologii v Praze. Na kn ěze byl vysv ěcen 28. 12. 1820 a poté p ůsobil na M ělnicku: byl kaplanem v Cítov ě, v Roudnici n. Labem, v Železné Ho ře, fará řem v Minicích. Na všech místech se osv ědčil jako vynikající fará ř a kazatel, dokonce I jako spisovatel populárních náboženských spis ů. Z Minic odešel do Prahy jako kanovník a kazatel svatovítské kapituly (své promluvy vydal jako t řídílný spis s názvem Kázání na všechny ned ěle a svátky .) V roce 1848 se stal redaktorem Časopisu pro katolické duchovenstvo .

36 Srov. KADLEC, Českobud ějovická diecéze , s. 30–31.

Papež Pius IX. Jirsíka jmenoval 5. 9. 1851 českobud ějovickým biskupem; sv ěcení p řijal 19. 10. 1851 v Praze ve svatovítské katedrále a intronizován byl 1. 11. 1851 v Českých Bud ějovicích 37 . Publikoval česky psaná díla: Škola ned ělní, Pro č jsem se stal katolíkem, Bohomil, Populární dogmatika, Dvanáctero list ů k odd ěleným brat řím . Biskup Jirsík vnesl do diecéze sv ěží vítr – v Bud ějovicích založil české gymnázium a nechal vedle postavit kostel sv. Václava, seminá ř pro kn ěžský dorost, uspo řádal n ěkolik diecézních synod, zakládal katolické spolky… Protože měl sociální cít ění, založil Podp ůrný fond sv. Mikuláše pro chudé a nemocné kn ěze a Ústav pro vzd ělání a výchovu hluchon ěmých d ětí. Jeho p ůsobení p řineslo diecézi velký rozkv ět38 . Biskup Jirsík zem řel 23. 2. 1883 ve v ěku 85 let a je poh řben biskupské hrobce na starom ěstském h řbitov ě.39

František de Paula hrab ě Schönborn (1883 – 1885)

Narodil se 24. 1. 1844 v Praze. Studoval nejprve práva a pozd ěji teologii v Innsbrucku a Řím ě, kde r. 1875 získal doktorát teologie. Na kn ěze byl vysv ěcen 12. 8. 1873 40 ; nejprve p ůsobil jako kaplan (1875 – 1879 v Plané u Mariánských Lázní), pozd ěji byl jmenován vicerektorem a rektorem pražského kn ěžského seminá ře. Českobud ějovickým biskupem ho císa ř František Josef I. jmenoval 22. 8. 1883 (potvrzen papežem Lvem XIII. 28. 9. 1883); biskupské sv ěcení p řijal v pražském kostele sv. Salvátora z rukou kardinála Bed řicha Schwanzenberga 18. 11. 1883 a 25. 11. 1883 byl intronizován v Českých Bud ějovicích. Za svého p ůsobení z řídil v bývalém bud ějovickém dominikánském klášte ře kolej redemptorist ů a u činil p řípravy na uvedení servit ů do Nových Hrad ů41 .

37 Srov. MARDETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte, s. 46. 38 Srov. HUBER. Bischofsernennungen für Budweis 1851 – 1885, s. 93. 39 Srov. KADLEC, Českobud ějovická diecéze . 31–35. 40 Srov. MARDETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte, s. 304. 41 Srov. HUBER. Bischofsernennungen für Budweis 1851 – 1885, s. 99.

Už po 2 letech byl ale jmenován pražským arcibiskupem (21. 5. 1885) 42 a po n ěkolika letech i kardinálem (24. 5. 1889) 43 . Zem řel 25. 6. 1899 v Sokolov ě (b ěhem vizitace), poh řben je ve svatovítské katedrále v Praze. 44

Martin Josef Říha (1885 – 1907)

Narodil se 11. 11. 1839 v Oslov ě u Písku – byl prvním rodákem z diecéze, který se pozd ěji stal českobud ějovickým biskupem. Na kn ěze byl vysv ěcen 27. 7. 1862 v Českých Bud ějovicích. Nejprve p ůsobil jako kaplan, ale pozd ěji byl poslán na studia do Vídn ě, kde r. 1869 promoval na univerzit ě na doktora teologie. 45 Po návratu do diecéze p ůsobil v bud ějovickém kostele sv. Anny a vyu čoval morální teologii v diecézním seminá ři. Biskupem byl jmenován 7. 7. 1885 (27. 7. 1885 potvrzen papežem Lvem XIII.), vysv ěcen a intronizován byl 6. 9. 1885 v katedrále v Českých Bud ějovicích arcibiskupem Františkem Schönbornem. Za jeho p ůsobení v diecézi vznikly kongregace Brat ří a Sester Nejsv ětější svátosti; sice snil o stavb ě nové katedrály, zasv ěcené Janu Neumannovi, ovšem nesehnal pro tento zám ěr dostatek hmotných prost ředk ů. Zem řel 7. 2. 1907 a byl poh řben na novém bud ějovickém h řbitov ě sv. Otýlie. 46

42 Srov. HUBER. Bischofsernennungen für Budweis 1851 – 1885, s. 100. 43 Srov. BUBEN, M. Encyklopedie heraldiky . s. 191. 44 Srov. KADLEC, Českobud ějovická diecéze , s. 35. 45 Srov. HUBER. Bischofsernennungen für Budweis 1851 – 1885, s. 101. 46 Srov. KADLEC, Českobud ějovická diecéze , s. 36–37.

Josef Antonín H ůlka (1907 – 1920)

Narodil se 18. 2. 1851 ve Velenovech na Klatovsku. Po gymnaziálních studiích se zapsal na právnickou fakultu, ale rozhodnutí zm ěnil a nastoupil do kn ěžského seminá ře v Českých Bud ějovicích, kde byl 18. 7. 1875 vysv ěcen biskupem Jirsíkem na kn ěze. N ěkolik let p ůsobil jako kaplan na n ěkolika místech; r. 1889 byl jmenován spirituálem kn ěžského seminá ře a pozd ěji konzistorním kanclé řem a kanovníkem. Poslední t ři roky p ůsobení biskupa Říhy vykonával post generálního viká ře. 4. 12. 1907 byl jmenován českobud ějovickým biskupem (potvrzen papežem Piem X. 16. 12. 1907), konsekrován a intronizován 6. 1. 1908. Svolal 4. diecézní synodu (t ři se odehrály za biskupa Jirsíka), provedl restauraci katedrály, kterou také r. 1912 posv ětil. Nechal vystav ět kostel sv. Jana Nepomuckého, do n ěhož uvedl dominikány. Měl hluboké sociální cít ění – podporoval chudé a pot řebné, až do své smrti byl katechetou v sirot činci, podporoval ústav pro hluchon ěmé… Zem řel 10. 2. 1920 a byl poh řben na h řbitov ě u sv. Otýlie vedle svého předch ůdce. 47

Šimon Bárta (1920 – 1940)

Narodil se 27. 10. 1864 v Žimuticích u Týna nad Vltavou. Vystudoval teologii v Řím ě, kde byl také vysv ěcen na kn ěze (16. 3. 1889). Poté byl kaplanem v Sedlici u Blatné, katechetou v Českých Bud ějovicích a v Pelh řimov ě, pozd ěji vyu čoval na gymnáziu op ět v Č. Budějovicích. V ěnoval se také literární činnosti, především otázkám etiky a náboženství, p řekládal homiletické spisy z italštiny. Papež Benedikt XV. ho 16. 12. 1920 jmenoval českobud ějovickým biskupem, konsekrován a intronizován byl 20. 2. 1921 v katedrále v Českých Bud ějovicích pražským arcibiskupem Františkem Korda čem 48 . (B ěhem jeho sv ěcení vtrhli členové československé církve do kostela sv. Anny a zabrali ho.)

47 KADLEC, Českobud ějovická diecéze , s. 37–38. 48 Srov. Catalogus saecularis et regularis cleri dioeceseos Bohemo–Budvicensis pro anno Domini 1942 , s. 7 (dále jen „Catalogus“).

Jeho p ůsobení nebylo lehké – hned zpo čátku opustilo církev 40 kn ěží a skoro 90000 diecezán ů. Biskup se nevzdal a snažil se o rozvoj církevního života. Uspo řádal v Bud ějovicích eucharistický sjezd, který byl mohutn ě navštívený, rozvinul život katolických spolk ů a naplnil kn ěžský seminá ř (jak studenty, tak i profesory). 49 Jeho zdravotní stav se za čal horšit, část jeho úkol ů vykonávali pražští sv ětící biskupové Eltschkner a Remiger. Po mnichovském diktátu byla diecéze na nátlak n ěmeckých ú řad ů rozd ělena a 134 farností s n ěmeckým obyvatelstvem p řešlo do správy rakouských a bavorských biskup ů. Biskup Bárta zem řel 2. 5. 1940, poh řben je na h řbitov ě u sv. Otýlie v Českých Bud ějovicích. 50 Po jeho smrti z ůstala diecéze neobsazená 7 let. 51

Josef Hlouch (1947 – 1972)

Narodil se 26. 3. 1902 v Lipníku u T řebí če (diecéze brn ěnská), na kn ěze byl vysv ěcen 5. 7. 1926 v Olomouci. Vyst řídal n ěkolik farností (Spálov, Jesenec, Brantice…) Svými knihami o odpadu od církve a eventuálním návratu do ní na sebe upozornil profesorský sbor Cyrilometod ějské bohoslovecké fakulty, který jej vyzval k habilitaci ve svém ústavu, což také prob ěhlo (1934); Hlouch zde pak působil jako profesor pastorální teologie. Českobud ějovickým biskupem byl jmenován 28. 6. 1947 52 , konsekrován 15. 8. 1947 apoštolským internunciem Saveriem Ritterem v Olomouci a intronizován 7. 9. 1947 v Českých Bud ějovicích. Svým jednáním si získal sympatie v ěřících i kléru, jeho p ůsobení diecézi velmi prospívalo. Po odsunu německého obyvatelstva došlo k reorganizaci diecéze na jeden m ěstský a dvanáct venkovských vikariát ů (což odpovídalo okres ům státní správy).

49 Srov. WEIS, M., Českobud ějovický biskup Bárta – pilí ř katolické tradice na jihu Čech In Verba Theologica č. XII., ro č. VI. (2007), Košice, ISSN 1336–1635, s. 5–10. 50 Srov. ACEBB 7/1940, s. 33–34. 51 Srov. KADLEC, Českobud ějovická diecéze , s. 38–40. 52 Srov. Catalogus 1942 , s. 14.

Od kv ětna 1950, po slavnosti Božího T ěla, byl biskup Hlouch internován ve své rezidenci, od b řezna 1952 pak mimo diecézi, do které se mohl vrátit až 9. 6. 1968, kdy se ujal svého ú řadu. V letech 1969 – 1971 provedl generální opravu katedrály sv. Mikuláše a zavedl stálou výstavu Nejsv ětější svátosti v kostele Nejsv ětějšího Srdce Pán ě. Zem řel 10. 6. 1972 v Českých Bud ějovicích, poh řben je na h řbitov ě u sv. Otýlie. 53

Miloslav Vlk (1990 – 1991)

Narodil se 17. 5. 1932 v Líšnici (farnost Sepekov). Gymnázium vystudoval v Českých Bud ějovicích, pak absolvoval Filozofickou fakultu UK (obor archivnictví), kde získal doktorát filozofie, a p ůsobil v Českých Bud ějovicích jako archivá ř. V letech 1964 – 1968 studoval na bohoslovecké fakult ě v Litom ěř icích a 23. 6. 1968 byl biskupem Hlouchem vysv ěcen na kn ěze. Zprvu p ůsobil jako sekretá ř biskupa Hloucha, pak jako administrátor farností Lažišt ě (1971 – 1972) a Starý Rožmitál (1972 – 1978). Po odn ětí státního souhlasu 1. 10. 1978 pracoval v Praze v civilních zam ěstnáních (jako umýva č výloh, pozd ěji jako archivá ř banky). Od 1. 1. 1989 mohl op ět p ůsobit v duchovní správ ě na Klatovsku. 14. 2. 1990 byl papežem Janem Pavlem II. jmenován českobud ějovickým biskupem, vysv ěcen (pražským pomocným biskupem Antonínem Liškou) a současn ě intronizován byl 31. 3. 1990 v katedrále sv. Mikuláše v Č. Bud ějovicích. Sílící nedostatek kn ěží Vlka vedl k zapojení laik ů do pastorace – už 14. 7. 1990 vysv ětil první dva ženaté jáhny; zavedl katechetický kurz pro učitele náboženství, z řídil v Českých Bud ějovicích Biskupské gymnázium (23. 10. 1990), založil novou farnost ve Čty řech Dvorech, kam uvedl salesiány. Dal podn ět k založení Spole čnosti J. V. Jirsíka, udržoval čilé kontakty se sousedními rakouskými a n ěmeckými diecézemi.

53 Srov. KADLEC, Českobud ějovická diecéze , s. 40–43.

27. 3. 1991 byl jmenován arcibiskupem pražským a do své intronizace v Praze (1. 6. 1991) spravoval českobud ějovickou diecézi již jen jako administrátor. 26. 11. 1994 byl jmenován kardinálem. 54 ,55

Antonín Liška (1991 – 2002)

Biskupské heslo: Evangelizare pauperibus. (Hlásat evangelium chudým.) Narodil se 17. 9. 1924 v Bohumilicích, studoval na redemptoristickém gymnáziu, vstoupil do této kongregace (sliby složil 15. 8. 1944) a studoval na jejím u čilišti v Obo řišti. Spolu s ostatními řeholníky byl od dubna 1950 internován v Králíkách a na podzim nasazen do pracovních jednotek (PTP). V té dob ě (22. 9. 1951) byl v Praze pražským pomocným biskupem Kajetánem Matouškem tajn ě vysv ěcen na kn ěze. Po návratu z vojenské služby (1954) p ůsobil v r ůzných civilních zam ěstnáních ve svém rodišti a jeho okolí; protože nedostal státní souhlas ke kn ěžskému působení v českobud ějovické diecézi, odešel do pražské arcidiecéze, kde se 16. 5. 1971 stal administrátorem v Po říčí n. Sázavou. Roku 1975 získal na bohoslovecké fakult ě v Litom ěř icích doktorát teologie. Podílel se na ekumenickém p řekladu Bible, stal se oficiálem interdiecézního církevního soudu. V r. 1987 byl jmenován kanovníkem metropolitní kapituly u sv. Víta. 19. 5. 1988 byl jmenován titulárním biskupem z Vergi a pomocným biskupem pražským, biskupské sv ěcení p řijal z rukou kardinála Františka Tomáška 11. 6. 1988. Biskupem českobud ějovickým byl jmenován papežem Janem Pavlem II. 28. 8. 1991 a ú řadu se ujal 9. 11. 1991 56 . Za jeho p ůsobení kone čně došlo k založení plze ňské diecéze (plánovanému už za biskupa Lindauera) kam byly převedeny n ěkteré farnosti vikariát ů Klatovy a Nepomuk a celý vikariát Domažlice. Hranice zm ěnily i královéhradecká a pražská diecéze; z obou p řešlo do českobud ějovické diecéze n ěkolik farností.

54 KADLEC, Českobud ějovická diecéze , s. 43–44. 55 Katalog diecéze českobud ějovické L. P. 1996. Nem ěnná část. České Bud ějovice: Biskupství českobud ějovické, 1996, s. 6. 56 Katalog diecéze českobud ějovické L. P. 1997. České Bud ějovice: Biskupství českobud ějovické, 1997, s. 6.

V únoru 2001 (v biskupových 77 letech) byl do diecéze jmenován biskup – koadjutor Ji ří Pa ďour, který se v zá ří 2002 ujal správy diecéze. Biskup Liška zemřel 15. 10. 2003 v Českých Bud ějovicích, poh řben je na h řbitov ě u sv. Otýlie. 57

Ji ří Pa ďour (od r. 2002)

Biskupské heslo: Dominus Deus magnus est. (Pán B ůh je veliký.) Narodil se 4. 4. 1943 ve Vraclavi, okres Ústí nad Orlicí. Na kn ěze byl vysv ěcen r. 1975 v Praze. Po vysv ěcení p ůsobil v letech 1975 – 1977 jako kaplan v Mariánských Lázních a dvou okolních farnostech. V červenci 1977 mu byl od ňat tzv. „státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti“. 4. 10. 1978 se konala jeho tajná oblá čka – vstup do kapucínského řádu. V letech 1978 – 1979 byl neoficiálním sekretářem kardinála Františka Tomáška, ale po jasném odmítnutí spolupráce s STB v r. 1979 byl ze sekretariátu kardinála propušt ěn. V ěč né řeholní sliby složil tajn ě 10. 12. 1983. Na první povále čné kapitule kapucínského řádu 9. 4. 1991 byl poprvé zvolen provinciálem; 19. 9. 1994 byl zvolen podruhé. Pražským pomocným biskupem ho jmenoval papež Jan Pavel II. 3. 12. 1996, sou časn ě mu ud ělil titulární diecézi ausuccurénskou. Biskupské sv ěcení p řijal z rukou pražského arcibiskupa kardinála Miloslava Vlka 11. 1. 1997 ve svatovítské katedrále v Praze. Biskupem – koadjutorem českobud ějovické diecéze byl Ji ří Pa ďour jmenován 23. 2. 2001, vedení diecéze se ujal 25. 9. 2002. V rámci České biskupské konference je Ji ří Pa ďour biskupem – delegátem pro mládež a zasv ěcený život. 58

57 Srov. Katalog diecéze českobud ějovické L. P. 1997. České Bud ějovice: Biskupství českobud ějovické, 1997, s. 44–45. 58 Srov. Katalog diecéze českobud ějovické L. P. 2003, s. 6.

Pavel Posád (od r. 2008, pomocný biskup)

Biskupské heslo: Zaje ď na hlubinu (Lk 5,4). Narodil se 28. 6. 1953 v Budkov ě, okr. T řebí č. Vystudoval gymnázium v Moravských Bud ějovicích, pak litom ěř ickou bohosloveckou fakultu a 26. 6. 1977 byl v Brn ě vysv ěcen biskupem Josefem Vranou na kn ěze pro brn ěnskou diecézi. Tři roky p ůsobil jako kaplan v různých farnostech (Pozo řice, Brno – Židenice, Lomnice u Tišnova). Od roku 1980 p ůsobil jako fará ř v Ratíškovicích, po dvou letech byl na žádost tehdejší státní správy p řeložen do pohrani ční farnosti Drnholec, v r. 1989 byl ustanoven duchovním správcem v Třešti. Po pádu komunistické totality se stal fará řem u sv. Tomáše v Brn ě. Po třech letech byl jmenován spirituálem olomouckého Arcibiskupského kn ěžského seminá ře. Krom ě výchovy bohoslovc ů se v ěnoval trvalé formaci kn ěží a stálých jáhn ů brn ěnské diecéze. Diecézním biskupem v Litom ěř icích byl jmenován 24. 12. 2003, biskupské sv ěcení p řijal v litom ěř ické katedrále sv. Št ěpána 28. 2. 2004. Papež Benedikt XVI. jmenoval 26. 1. 2008 biskupa Pavla Posáda sv ětícím biskupem českobud ějovické diecéze a ud ělil mu titulární stolec ve Ptuji (Slovinsko). Intronizován byl 8. 3. 2008. Je členem komise České biskupské konference pro kn ěžstvo. 59

59 Srov. ACEBB, č. 2/2008.

3. KATEDRÁLNÍ KAPITULA SV. MIKULÁŠE V ČESKÝCH BUD ĚJOVICÍCH

Katedrální kapitula p ři českobud ějovickém chrámu sv. Mikuláše byla zřízena sou časně s biskupstvím roku 1785. 60 Právo jmenovat kanovníky (jichž mělo být sedm) si vyhradil panovník. V čele kapituly stál probošt (do jehož kompetence pat řily zejména vn ější záležitosti); dalšími hodnostá ři (dignitami) byli děkan (do jehož kompetence pat řily vnit řní záležitosti) a kustod (v jehož kompetenci byly záležitosti administrativn ě – ekonomické). Probošt a d ěkan m ěli tzv. právo pontifikálií – tj. nosit odznaky jako biskup (hlavn ě mitru čili infuli – proto bývali označováni jako infulovaný probošt, infulovaný d ěkan). Tato výsada zanikla reformami 2. vatikánského koncilu, které právo pontifikálií omezují jen na biskupy samé (a výjime čně jen na n ěkteré opaty). 61 Stanovy kapituly 62 předpokládají, že jeden z kanovník ů bude zastávat funkci generálního viká ře (a proto pro n ěj byl zakoupen d ům v Široké ulici nedaleko biskupské rezidence) a další že bude m ěstským d ěkanem (což nemuselo být shodné s d ěkanem kapituly); ten m ěl pak bydlet na d ěkanství. Pro zbývajících pět kanovník ů bylo pak na zahrad ě tehdy zrušeného kapucínského kláštera postaveno p ět kanovnických dom ů, podle nichž je dodnes pojmenována Kanovnická ulice. 63 Na rozdíl od jiných kapitul, které m ěly rozsáhlý feudální majetek, byla českobud ějovická kapitula chudá – nevlastnila ani kanovnické domy, které byly vlastnictvím Náboženské matice, z jejích prost ředk ů také plynuly platy kanovníků. (Náboženská matice či fond byl z řízen Josefem II.; plynuly do n ěj peníze získané prodejem majetku zrušených klášterů a církevních institucí

60 V tomto roce byla kapitula schválena po církevní stránce; jinak císa ř už v říjnu 1784 vydal povolení, že kanovníci mohou nosit vlastní insignie, kde bude „na jedné stran ě jméno patrona katedrálního kostela (sv. Mikuláš) a na druhé straně jméno jeho Výsosti jako z řizovatele biskupství“ Srov. ZELENKA, Die Wappen , s. 165. 61 Srov. FELDMANN, Českobud ějovická katedrální kapitula , s. 6. 62 Stanovy byly potvrzeny dne 1. 4. 1859. Srov. Biskupství českobud ějovické, biskupský archiv (dále ABi) z let 1949–1989, fond Kapitula – Stanovy kapituly . 63 Srov. KADLEC, Českobud ějovická diecéze , s. 47–48.

29 a hradily se z n ěj náklady spojené s nov ě z řizovanými církevními institucemi.) 64 V císa řské listin ě, kterou bylo založeno biskupství, je doložka týkající se mezd kanovník ů; ten z nich, který bude zastávat funkci generálního viká ře, obdrží ro čně 3.000 rýnských gulden ů, každý ze t ří dignitá řů ro čně 12.000 rýnských gulden ů a zbylí kanovníci po 1.000 rýnských guldenech ro čně.65 Kanovníci tvo řili biskup ův poradní sbor, jako členové jeho konzisto ře vyřizovali p řid ělené referáty, vypomáhali v duchovní správ ě, ve vyu čování náboženství v klášterních školách a p ůsobili v katolických spolcích. V letech 1805 – 1869, kdy nižší školství bylo pod řízeno dozoru církve, vykonávali d ůležitou funkci diecézních školních inspektor ů.66 Od roku 1871 existovali také p ři českobud ějovické katedrální kapitule čestní kanovníci. Ti m ěli vyhrazená svá místa („štalla“) v kanovnických chórových lavicích a mohli se zúčastnit sch ůzí kapituly, na nichž však nem ěli hlasovací právo. O propletenosti státní a církevní správy v tehdejší dob ě sv ědčí i to, že k z řízení instituce čestných kanovník ů dával sv ůj souhlas císa ř a vyhradil si jejich jmenování (na návrh biskup ův). Po zániku monarchie mohl čestné kanovníky jmenovat biskup sám. 67 Zánik habsburské ́ monarchie roku 1918 znamenal i konec jmenování kanovník ů panovníkem. Nový církevní zákoník z roku 1917 zm ěnil také pon ěkud postavení kapitul. Na tyto nové okolnosti braly už ohled nové stanovy českobud ějovické katedrální kapituly schválené biskupem Bártou roku 1924. Kanovníky nyní jmenoval biskup, hodnostá ře – tj. probošta, d ěkana a kustoda – papež. P řesto však znovu ožilo státní vm ěšování do jmenování kanovník ů. Když po smrti probošta kapituly Mons. J. Praschla 68 v kv ětnu 1939 papež urychlen ě jmenoval už v červenci 1939 proboštem Mons. Karla Bo čka, nep řipustily nacistické ú řady jeho instalaci (kterou nabýval plných práv

64 Srov. FELDMANN, Českobud ějovická katedrální kapitula , s. 6. 65 Tyto výplaty byly zastaveny r. 1806, resp. 1815. Srov. MARDETSCHLÄGER, Kurz gefasste Geschichte, s. 88, 90. 66 Srov. KADLEC, Českobud ějovická diecéze , s. 48. 67 Srov. FELDMANN, Českobud ějovická katedrální kapitula , s. 6. 68 Srov. Catalogus 1939, s. 10.

30 probošta) 69 . Nebylo to z řejm ě z averze proti osob ě kanovníka Bo čka (pozd ěji jej nacistický režim strp ěl i jako kapitulního viká ře), ale spíš z nelibosti nad tím, že v úřad zastávaný N ěmcem (a tím probošt Praschl byl) byl uveden Čech. Státní vm ěšování do obsazení kapituly se pak ješt ě ve zvýšené mí ře projevilo za komunistického režimu. Stát odmítl roku 1948 uznat jmenování t ří nových kanovník ů. Stát navíc naléhal na nov ě jmenované kanovníky, aby rezignovali. Komunistický režim si uv ědomoval d ůležitost kapituly p ři uprázdn ění biskupského stolce a cht ěl do ní prosadit sob ě vhodné kandidáty. Kapitulní viká ř samoz řejm ě nemohl sv ětit nové kn ěze – ty p řijížd ěli sv ětit biskupové ze sousedních diecézí. Ale mohl, po roce od p řevzetí ú řadu, p řesouvat fará ře a tedy dosadit poslušné, státem doporu čené kn ěze na ur čitá místa, udílet svátost bi řmování. V první fázi se necítil dost silný k jejich prosazení, ale hled ěl jim alespo ň zachovat uprázdn ěná místa. Na ty pak vnutil roku 1951 už izolovanému biskupu Hlouchovi jmenování t ří nových kanovník ů.70 Kapitulní viká ři71 v padesátých letech a na po čátku šedesátých let si osobovali právo – za podpory režimu – jmenovat kanovníky (v četn ě hodnostá řů ) s od ůvodn ěním, že styk s Vatikánem je znemožn ěn nebo ztížen 72 . Biskup Josef Hlouch se po svém návratu do diecéze roku 1968 k platnosti t ěchto jmenování oficiáln ě nevyjád řil, ale nové kanovníky nejmenoval. Dal také souhlas k tomu, aby p ři rekonstrukci katedrály byly kanovnické lavice vráceny na své původní místo ve Zlaté Korun ě. Když biskup Hlouch roku 1972 zem řel, byl naživu jen jediný kanovník – P. Miloslav Trdla (jmenovaný kanovníkem až roku 1955 kapitulním viká řem Titmanem). Kapitula tak nemohla volit kapitulního viká ře (pokud její po čet klesne

69 Srov. ABi z let 1949–1989, složka Kapitula. 70 Srov. FELDMANN, Českobud ějovická katedrální kapitula , s. 6. 71 Kapitulní viká ř byl titul d říve voleného člena katedrální kapituly, na n ěhož za sedisvakance přecházela biskupské jurisdikce. Kapitulní viká ř musel být zvolen do 8 dn ů po smrti (arci)biskupa a stal se mimo řádným p řechodným správcem (arci)diecéze. Funkce kapitulního viká ře byla zrušena novým Codex iuris canonici z roku 1983. Srov. BUBEN, M. Encyklopedie heraldiky , s. 210. 72 Kapitula m ůže volit mezi sebe kanovníky za souhlasu diecézního biskupa a volba dignitá řů je vyhrazená Vatikánu Srov. ABi, fond kapitula, Statuta Českobud ějovické katedrální kapituly.

31 pod t ři kanovníky, není dle stanov usnášeníschopná) a nemohl jej ani jmenovat metropolita, kterým tehdy ješt ě biskup František Tomášek nebyl; jmenoval jej podle tehdejšího církevního práva služebn ě nejstarší sídelní biskup církevní provincie, kterým tehdy byl litom ěř ický biskup Št ěpán Trochta. 73 Kapitulní viká ř, kterým se stal práv ě P. Miloslav Trdla, jmenoval roku 1973 t ři nové kanovníky (P. Klaboucha, P. Kopa čku, P. Kavaleho). Římská kongregace pro klérus prohlásila toto jmenování za neplatné, ale sou časn ě – s výstrahou, že tak p říšt ě už neu činí 74 – toto jmenování sanovala (dodate čně zplatnila) 75 . Po úmrtí kapitulního viká ře Trdly po čátkem roku 1974 se kapitula tvo řená jen t ěmito t řemi kanovníky sešla u nemocni čního l ůžka t ěžce nemocného kanovníka Kopa čky v Klatovech, aby kapitulním viká řem zvolila P. Josefa Kavaleho. Od konce 18. století bylo v českobud ějovické katedrální kapitule instalováno více než 80 sídelních kanovník ů; na žádost biskupa Jirsíka byla r. 1871 p ři kapitule z řízena instituce čestných kanovník ů. Do 90. let 20. stol. bylo na tento post jmenováno tém ěř 50 duchovních. 76 Podle nového církevního zákoníku z roku 1983 už existence katedrální kapituly není nijak nutná (jejich právo spravovat diecézi po dobu uprázdn ění biskupského stolce p řešlo na sbor konzultor ů)77 , a tak nov ě z řizovaná biskupství (jako u nás plze ňské a ostravsko–opavské) katedrální kapituly nemívají. 78 Po roce 1990 také českobud ějovi čtí biskupové nijak nepospíchali s doplněním kapituly (kterou po smrti kanovníka Kopa čky roku 1987 tvo řili již jen kanovníci Kavale a Lála). Dekretem ze dne 1. 2. 2000 biskup Antonín Liška jmenoval čty ři nové sídelní a čty ři čestné kanovníky a tím obnovil činnost kapituly. Instalace nových kanovník ů byla na velikono ční pond ělí 24. 4. 2000. Sídelními kanovníky byli jmenováni: Mons. Václav Dvo řák, P. Václav Kulhánek, P. František Sobíšek a P. Václav Habart. Čestnými kanovníky byli jmenováni:

73 Srov. FELDMANN, Českobud ějovická katedrální kapitula , s. 6. 74 Srov. ABi, kapitula, dopis z Kongregace pro klérus z 12. 12. 1973, č. j. 144736/I. 75 Srov. ABi, kapitula, dopis z Kongregace pro klérus z 2. 4. 1974, č. j. 146379/I. 76 Srov. Encyklopedie Českých Bud ějovic , s. 191. 77 Tamtéž, s.. 191. 78 Srov. FELDMANN, Českobud ějovická katedrální kapitula , s. 6.

Mons. ThDr. Jaroslav Kadlec, P. Michal Tká č, P. Vladimír Vl ček a P. František Hobizal. 79 V sou časné dob ě ( červen 2008) tvo ří katedrální kapitulu tito kanovníci: Sídelní kanovníci Mons. Josef Kavale, čestný apoštolský protonotá ř, probošt P. František Lála, d ěkan Mons. Václav Dvo řák, čestný apoštolský prelát, kustod P. Václav Habart, sídelní kanovník P. Václav Kulhánek, kanovník penitenciá ř P. František Sobíšek, sídelní kanovník Čestní kanovníci P. Michal Tká č, Frymburk P. Vladimír Vl ček, Šev ětín 80

79 Srov. Noví kanovníci po 27 letech. Aktuality Setkání 2000, č. 8, s. 1. ISSN 1212–8074. 80 Srov. Katedrální kapitula [online]. České Bud ějovice: Biskupství českobud ějovické, 2005–2007 [cit. 10. 05. 2008]. Dostupné na WWW: .

4. ČESKOBUD ĚJOVICKÁ DIECÉZE OD ROKU 1939 DO KONCE 2. SV ĚTOVÉ VÁLKY

4. 1. P ůsobení P. Jana Caise na českobud ějovickém biskupství

Nástup biskupa, Šimona Bárty na bud ějovické biskupství byl pohnutý. V den jeho sv ěcení a intronizace 20. 2. 1921 zabrala Československá církev seminární kostel sv. Anny. Podle statistik vystoupilo tehdy z římskokatolické církve asi 90 000 v ěř ících a 40 kn ěží. B ěhem svého p ůsobení se snažil o oživení náboženského života v diecézi, vybudoval Katolickou akci, oživil spolkový život, uspo řádal Eucharistický sjezd (1927) a Dny katolického mládí (1936). Podle diecézního katalogu žilo k 1. 1. 1938 v diecézi 982 265 katolických v ěř ících a dalších 105 116 p říslušník ů jiných církví či bezv ěrc ů. Celkem žilo v diecézi 761 kn ěží, z toho 489 diecézních, 135 řeholních, 95 penzist ů a 42 jinam p říslušných. Řád ů a kongregací bylo v diecézi celkem 13. 81 Za biskupa Bárty byla českobud ějovická diecéze dlouho bez generálního viká ře. Ten totiž po smrti svého prvního generálního viká ře Josefa Brennera (26. 7. 1924) až do své smrti (2. 5. 1940) žádného dalšího nejmenoval. Vzhledem k jeho špatnému zdravotnímu stavu – a p ři neobsazení místa generálního viká ře – ležela tíha správy diecéze na P. Janu Caisovi. Rodák ze Stach (1. 4. 1878) se stal kn ězem už ve 23 letech (21. 7. 1901) a jako kaplan p ůsobil jen krátce v r ůzných českých i n ěmeckých farnostech (Stachy, Poho ří na Šumav ě, Kaplice). Už roku 1904 za čal svou dráhu na biskupské konzisto ři v Českých Bud ějovicích – zprvu jako kancelista, od roku 1905 jako archivá ř a od roku 1930 jako kanclé ř82 . Roku 1935 byl navíc zvolen kanovníkem katedrální kapituly. 83 Dne 30. 9. 1938 byla uzav řena tzv. „Mnichovská dohoda“; následovalo obsazení českého pohrani čí n ěmeckými vojsky (1. 10. 1938). Jižní Čechy a jižní

81 Srov. WEIS, M. Nástin vztah ů mezi církví a státem v Českobud ějovické diecézi (1783–1945). Magazín Setkání 2002, ro č. 13, č. 1, s. 5, ISSN 1212–8074. 82 Srov. FELDMANN, V. Generální viká ři českobud ějovické diecéze 1947–1999. Magazín Setkání , 1999, ro č. 10, č. 2, s. 5. ISSN 1212–8074. 83 Srov. Catalogus saecularis 1939, s. 10.

Morava byly p řičlen ěny k rakouským župám Horní a Dolní Dunaj. Toto odtržení pohrani čí si vyžádalo zm ěny v duchovní správ ě. Jedna z prvních byla zm ěna přifa ření osad, jejichž farní kostel byl v zabraném území. Duchovní české národnosti byli p řesunováni do vnitrozemí, na jejich místa byli jmenováni jako administráto ři duchovní n ěmecké národnosti, kterých ovšem byl . o mén ě než volných farností. Provizorní uspo řádání rozd ělilo diecézi na 1 generální a 23 vikariát ů; v zabraném území bylo 12 vikariát ů. 84 ACEBB 1939, č. 3 p řinášejí zprávu o úmrtí Sv. Otce Pia XI. a zvolení Pia XII. signovanou ješt ě otcem biskupem Šimonem. 85 Den po smrti biskupa Šimona Bárty (tj. 3. 5. 1940, biskup zem řel 2. 5.) 86 se českobudějovická katedrální kapitula sešla k volb ě kapitulního viká ře a zvolila ho za do časnou hlavu diecéze 87 . Nov ě zvolený kapitulní viká ř netušil, že tento úřad bude vykonávat tém ěř po celou 2. sv ětovou válku a že bude p říčinou i jeho uv ězn ění v několika v ěznicích 88 a koncentra čních táborech. 89

4. 2. Msgre. Jan Cais kapitulním viká řem

Jan Cais se narodil 1. 4. 1878 ve Stachách 90 . Vystudoval teologii a už 21. 7. 1901 byl v katedrále sv. Mikuláše v Českých Bud ějovicích vysv ěcen na kn ěze biskupem Martinem Josefem Říhou. Po vysv ěcení p ůsobil jako kaplan na několika místech (Stachy, Poho ří na Šumav ě a Kaplice); 1. 10. 1904 byl jmenován konzistorním kancelistou českobud ějovického biskupství. O pár m ěsíc ů pozd ěji (1. 4. 1905) p řešel na post archivá ře biskupské konzisto ře a po čase

84 Srov. Martin Weis, T ěžká jednání. Sonda do diplomacie Svatého stolce, Verba theologica, číslo 2, ro č. IV (2005), Košice, ISSN 1336–1635, s. 78–82.

85 Srov. ACEBB 3/1939. 86 Srov. Acta curiae episcopalis Boh. – Budvicensis (dále ACEBB), 7/1940. 87 Srov. ABi, složka kapitula, dopis z 15. 3. 1935, č. j. 29883/35–VI/1. 88 Srov. ACEBB, ro č. 1945, č. 5. 89 Vzhledem ke spor ům, které vedl Svatý stolec s německou vládou ohledn ě obsazení biskupského stolce v Českých Bud ějovicích (n ěmecká vláda požadovala n ěmeckého biskupa) se Vatikán rozhodl prodloužit správu diecéze kapitulním viká řem, což trvalo až do roku 1947. Srov. ADSS, IV. díl, (A. E. S. 8930/40, koncept), č. 117, s. 186–188. 90 Srov. FELDMANN, Generální viká ři českobud ějovické diecéze 1947–1999, s. 5.

(24. 05. 1921) byl jmenován biskupským notá řem. Na biskupství pak zastával ješt ě n ěkolik dalších ú řad ů ( čestný rada biskupské konzisto ře, kanclé ř a accessor biskupské konzistoře), až mu byl 19. 3. 1931 ud ělen papežem Piem XI. titul Msgre. (tajný papežský komo ří). 91 Po uprázdn ění místa v kapitule se Jan Cais zú častnil vypsaného konkurzu a 1. 4. 1935 byl zvolen kanovníkem českobud ějovické katedrální kapituly. 92 „Při nastalém uprázdn ění biskupského prestolu p řešla dle církevních zřízení „jurisdictio ordinaria episcopalis“ na katedrální kapitulu, která k dalšímu spravování diecéze ustanovila kapitulní konzisto ř a všecky rady a úředníky dosavadní biskupské konsisto ře v jejich ú řadech, v moci a výkonech potvrdila. … Poněvadž katedrální kapitula 93 správy diecése p řenésti má na viká ře kapitulního, jenž b ěhem osmi dn ů zvolen býti má, vykonala také kapitula tuto volbu, a sice již 3. května 1940 a ustanovila za kapitulního viká ře kanovníka Jana Caise.“ 94 Od 3. 5. 1940 95 vykonával ú řad kapitulního viká ře96 a 11. 10. 1944 byl zat čen gestapem a v ězn ěn v Praze a Terezín ě. B ěhem v ězn ění rezignoval na sv ůj post; po svém propušt ění z vězení (5. 5.1945) byl 1. 10. 1945 znovu zvolen kapitulním viká řem 97 . Po nástupu biskupa Hloucha do diecéze 98 byl Jan Cais 7. 9. 1947 jmenován generálním viká řem 99 a 17. 11. t. r. také d ěkanem katedrální kapituly.100

91 Srov. Abi, kn ěžská matrika. 92 Jan Cais požádal o uprázdn ěné místo v kapitule (po smrti kan. Josefa Pavlovice) v r. 1934 na základ ě vypsaného konkursu; jeho jmenování podpo řil Ordinariát pro ú řad kanovnický (a up řednostnil ho p řed 2. zájemcem, P. Vojt ěchem Tupým) a doporu čil jeho jmenování Vysokému prezidiu zemského ú řadu v Praze 7. 1. 1935. Srov. Státní oblastní archiv (dále SOA) Třebo ň, Biskupský archiv Biskupství českobud ějovického (dále BA ČB), fond Jan Cais, signatura I–C–4, karton č. 954, 1935–1945, fol 1–18. 93 Podle na řízení Tridentského sn ěmu (Sess. XXIV., cap. 16 de Reform. a Can 432 CIC do r. 1983). 94 Srov. ACEBB č. 7/1940, s. 34. 95 Tamtéž, s. 34. 96 Srov. Catalogus 1942 , s. 11. 97 KULHÁNEK, V. Osobní sv ědectví. (p řepis rozhovoru, archiv autora). 98 Srov. ACEBB č. 9/1947, s. 55. 99 Srov. Catalogus 1942 , s. 15. 100 Srov. ACEBB č. 10/1945.

Pro jeho zásluhy ho papež Pius XXII. 22. 2. 1949 jmenoval čestným apoštolským protonotá řem. Jan Cais zem řel 20. 4. 1950 a byl poh řben za pohnutých okolností. 101

4. 3. Katolická církev v období okupace

Po čátek národního útlaku byl po čátkem i národního vzep ětí. Nastal obrat nejen k historismu, ale také ke zvýšení religiozity. Náboženské pouti a církevní setkání se staly zárove ň projevy národního nesouhlasu a odporu proti n ěmecké okupaci, což vedlo okupa ční ú řady v roce 1940 k zákazu obdobných akcí. Praha a pražská arcidiecéze pat řila k nejvíce postiženým. Arcibiskup pražský kardinál Karel Kašpar se snažil odporovat zásah ům okupa ční správy do vnit řních záležitostí církve. Jeho poh řeb dne 24. dubna 1941 v pražské katedrále sv. Víta se stal gestapu záminkou k vyšet řování jeho spolupracovník ů a pozd ěji k jejich perzekuci a zat čení. Perzekuce postihla také řeholní řády, z nichž nejvíce byli postiženi emauzští benediktini, jezuité a milosrdní brat ři. 102 Po smrti arcibiskupa Kašpara z ůstal pražský arcibiskupský stolec neobsazen a arcidiecézi řídil více než p ět let (23. 4. 1941 – 11. 11. 1946) kapitulní viká ř Bohumil Opatrný. Vatikán však nehodlal spolupracovat se zám ěry n ěmecké vlády a okupa čních orgán ů, aby v Protektorátu Čechy a Morava byli církevní představitelé N ěmci nebo alespo ň lidé n ěmeckého p ůvodu, a proto upustil od jmenování nového arcibiskupa, stejn ě jako po smrti českobud ějovického biskupa Šimona Bárty (2. 5. 1940). Zhoršující se česko–německé vztahy koncem 30. let zasáhly i dejvický seminá ř, kde se pod jednou st řechou p řipravovali na kn ěžství jak čeští, tak něme čtí bohoslovci. Aby se p ředešlo hlubším konflikt ům, prosadil tehdejší rektor semináře P. Josef Beran v zá ří 1938 p řemíst ění n ěmeckých bohoslovc ů z Prahy do Litoměř ic.

101 Viz kapitola Situace v roce 1950, Českobud ějovická diecéze v roce 1950 – Nemoc a smrt msgre Jana Caise. 102 Srov. VA ŇÁČ, M. Ekumenické styky v období let 1918–1960. [online]. Getsemany , léto 2001 [cit. 10. 9. 2007]. Dostupné na WWW: .

Uzav ření českých vysokých škol postihlo i teologické fakulty. P říprava kn ěžského dorostu však mohla – aspo ň po n ějaký čas – pokra čovat v diecézních bohosloveckých u čilištích 103 . Na území protektorátu byla postupn ě omezována i prvotní autonomie přislibovaná protektorátu p ři jeho vyhlášení. Bylo odstra ňováno vše, co připomínalo minulost svobodného Československa. Za čaly se tu prosazovat rasistické protižidovské norimberské zákony (nap ř. na církev jako ve řejnoprávní instituci se vztahoval zákaz zam ěstnávat Židy (ovšem podle rasových hledisek, takže tím byli n ěkdy postiženi nejen konvertité, ale i jejich potomci). Zákon o obnovení ú řednického stavu (Gesetz zur Wiederherstellung des Berufsbeamtentums) ze 7. 4. 1933, který tento stav upravoval, vedl k vyt ěsn ění Žid ů ze státní správy (totéž se vztahovalo i na jiné „nespolehlivé“ ú ředníky, nap ř. komunisty). Kdo je považován za Žida ur čoval Zákon o říšském ob čanství (p řijatý Říšským sn ěmem v Norimberku 15. 9. 1935 u p říležitosti každoro čního sjezdu nacistické strany.) Podle n ěho mohl být ob čanem Říše pouze N ěmec nebo člov ěk s příbuznou krví. K tomuto zákonu bylo p řijato n ěkolik provád ěcích na řízení, která postupn ě zbavila Židy ob čanských práv.)

V roce 1941 stálo nacistické N ěmecko na vrcholu své moci. Od roku 1940 ovládalo už zna čnou část západní Evropy, na ja ře 1941 si podmanilo Balkán, v červnu napadlo Sov ětský svaz a zmocnilo se rychle zna čné části jeho území. V listopadu 1941 vyhlásilo válku Spojeným stát ům americkým. Nacistický stát jako každý totalitní stát hled ěl ovládnout celou spole čnost a podmanit si i církev. V zájmu nenarušeného chodu vále čné mašinerie však postupoval pozvolna a drasti čtější opat ření sm ěř oval spíš proti jednotlivc ům – jednak aby eliminoval vliv odvážn ějších, jednak aby zastrašil opatrn ější či p římo bázlivé.

103 Nap ř. studenti kn ěžského seminá ře v Českých Bud ějovicích byli v roce 1942 tém ěř všichni za řazeni na manuální práce do vále čně d ůležitých podnik ů, zejména v N ěmecku. Díky uvoln ění několika seminarist ů ze zdravotních d ůvod ů mohl bud ějovický seminá ř až do konce války aspo ň živo řit. Srov. KADLEC, J. Českobud ějovická diecéze, s. 73.

Na N ěmce se i na území protektorátu vztahovalo říšskon ěmecké rodinné právo, takže s ňatky museli uzavírat nap řed p řed civilními stavovskými ú řady, a pak teprve mohli uzav řít církevní s ňatek; pro s ňatek s p říslušníky protektorátu pot řebovali zvláštní povolení. Pro protektorátní p říslušníky z ůstalo v platnosti československé rodinné právo, uznávající platnost církevních s ňatk ů i p řed státem. Preferování n ěmčiny na území protektorátu vedlo – vedle všeobecné dvojjazy čnosti (s n ěmčinou na prvním míst ě) – k jejímu výlu čnému používání už nejen ve styku s N ěmci, ale i s těmi protektorátními institucemi, v jejichž čele stál Němec. Nacisté se snažili i na území protektorátu dosazovat na d ůležit ější místa v církvi n ěmecké kn ěze; v ětšinou ty, jejichž nadm ěrné národní cít ění je vedlo k přimhu řování o čí nad protik řes ťanskými rysy a d ůsledky nacistické ideologie. Propletenost ve řejné a církevní administrativy umožnila protektorátní správ ě rozhodovat o takových v ěcech, jako o na řízené vlajkosláv ě i na církevních budovách, omezovat i nařizovat zvon ění zvony (po no čním leteckém poplachu musely ml čet, aby nerušily obyvatelstvo ze spánku; na po čest nacistických vít ězství musely zase slavnostn ě vyzván ět). Po no čním leteckém poplachu sice museli obyvatelé za svými povinnostmi na pracovišt ě či do škol, ale bohoslužby nesm ěly za čínat d říve než v 10 hodin dopoledne, což bylo zna čné omezení, protože podle tehdejších církevních zákon ů nesm ěla mše za čínat pozd ěji než hodinu po odpoledni. 104 O výjimkách musel rozhodovat Svatý stolec, v této situaci byl ale ohleduplný. Vedle povolení sloužit mši I v odpoledních hodinách p řicházela z Říma i jiná zvýhodn ění. Nap říklad úlevy v eucharistickém postu a možnosti generální absoluce bez ústní zpov ědi poskytnuté vále čným zajatc ům byly rozší řeny i na české d ělníky nasazené v N ěmecku. Nacistický režim samoz řejm ě stíhal také kn ěze, kte ří se svým konáním protivili jeho zásadám a cíl ům. Jak už jsme zmínili, na nucené práce byla

104 Srov. FELDMANN, V. Českobud ějovická diecéze p řed 60 lety. Magazín Setkání 2001, ro č. XI, č. 1, s. 7, ISSN 1212–8074.

39 odvedena v ětšina bohoslovc ů; v archivech najdeme záznamy o desítkách či stovkách zatčených a v ězn ěných kn ěží – nap ř. pozd ější arcibiskup Josef Beran byl v červnu 1942 zat čen a gestapem uv ězn ěn v Dachau 105 z d ůvodu „ činnosti nep řátelské říši“. 106 Z kn ěží českobud ějovické diecéze m ůžeme zmínit nap ř. P. Františka Voštu z Opa řan , který neváhal p římo pomáhat židovské rodin ě ve své farnosti. Když byla jeho činnost prozrazena, byl zat čen a poslán do koncentra čního tábora v Dachau, odtud jako práceneschopný putoval do likvida čního transportu, P. Josefa Paška z Olešnice zat čeného na základ ě udání konfidenta, P. Leopolda Klímu , který byl v letech 1912 – 1913 spirituálem českobud ějovického kn ěžského seminá ře, od roku 1914 spravoval farnost Horšovský Týn. Ten byl roku 1941 zat čen „pro velký vliv na katolické obyvatelstvo“ a poslán do koncentra čního tábora v Dachau. Jedním z kn ěží českobud ějovické diecéze, kte ří doplatili na vystavování falešných doklad ů a další odbojovou činnost, byl P. Josef Jílek , fará ř v Česticích. Za protektorátu byl členem odbojové skupiny ÚVOD. Pro parašutisty, kte ří sesko čili u Týna nad Vltavou, vystavil falešné k řestní listy, na jejichž základ ě okresní velitel četnické stanice vystavil další doklady a strakonický primá ř je ukryl na intern ě. Gestapo ale vše vypátralo a celá skupina byla zat čena 107 . P. Jílek byl soudem v Dráž ďanech odsouzen k 3 let ům v ězení, ale zanedlouho byl rozsudek zm ěněn108 u soudu v Berlín ě na trest smrti. P. Jílek byl popraven 20. 4. 1945 v Brandenburgu. 109 Nacisté pronásledovali i kn ěze n ěmecké národnosti, kte ří s jejich režimem nespolupracovali. Nap ř. P. Johann Thema spravující farnost Šitbo ř byl už roku

105 Srov. LENZ. Christus in Dachau. Ein religiöses Volksbuch und ein Kirchengeschitliches Zeugnis. Wien: 1959, s. 149. 106 Srov. VAŠKO, V. Arcibiskup Beran – symbol odporu proti komunismu. SECURITAS IMPERII 11 . Praha: Ú řad dokumentace a vyšet řování zlo čin ů komunismu, 2005, s. 91. ISBN 80–86621–16–2. 107 Srov. JANOUŠEK, H. P. Josef Jílek, ú častník protinacistického odboje In MAREK P. a HANUŠ J. Osobnost v Církvi a politice, s. 419–421.

108 Srov. Weis, M. Osudy katolické církve na jihu Čech v období Protektorátu Čechy a Morava , In Studia theologica, ISSN 1212–8570, Studia Theologica I (1999), s. 63–70.

109 Srov. ACEBB č. 8/1945, s. 24.

1940 postižen zákazem vyu čovat náboženství; r. 1941 byl zat čen pro poslech vatikánského rozhlasu a uv ězn ěn v Dachau, odkud byl propušt ěn až na samém sklonku války na ja ře 1945. Pro sv ůj protinacistický postoj i znalost češtiny mohl u nás p ůsobit v pastoraci i dlouhou řadu let po válce a do západního N ěmecka přesídlil až v 60. letech. P. Engelmar Hubert Unzeitig z kongregace mariannhillských misioná řů byl v říjnu 1940 ustanoven administrátorem ve Zvonkové. Na základ ě udání místních nacist ů byl už v dubnu 1941 zat čen a poslán do Dachau. Tam se po čátkem roku 1945 dobrovoln ě p řihlásil k pé či o vězn ě nakažené tyfem, sám se nakazil a v pov ěsti svatosti v b řeznu 1945 zem řel. 110 Prameny uvádí, že v Dachau bylo celkem 2771 duchovních, z toho 122 z Československa. 93,3 % tvo řili katoli čtí duchovní. Popravených, umu čených a na následky zem řelých bylo 76 kn ěží z Československa. Daleko v ětší po čet kn ěží byl v ězn ěn, vyslýchán či jinak pronásledován. 111

4. 4. Českobud ějovická diecéze v období okupace

Na za čátku roku 1939 byla českobud ějovická diecéze rozd ělena už mnichovskou hranicí do dvou stát ů; po 15. b řeznu se ocitla celá v N ěmecké říši, ale stále rozd ělena na část bezprost ředn ě za člen ěnou do N ěmecka, a na protektorátní část 112 . V části, která byla obsazená N ěmeckem a spravovaná biskupským komisa řem z Vyššího Brodu 113 , za čala pon ěkud opadávat po čáte ční euforie zna čné části obyvatelstva nad tím, že se zbavili „ české nadvlády“ (reprezentované českými ú ředníky, četníky, u čiteli) a zna čné části Čech ů, kte ří mezi nimi do té doby žili. I když se správa diecéze snažila, aby čeští kn ěží, spravující farnosti v zabraném území, z ůstali na svých místech (um ěli totiž dob ře německy a byli již sžití se svými farníky), museli n ěkte ří z nich na nátlak

110 Srov. FELDMANN, V. Českobud ějovická diecéze p řed 60 lety. Magazín Setkání 2001, s. 7. 111 WEIS, M. Nástin vztah ů mezi církví a státem v českobud ějovické diecézi (1783–1945). Magazín Setkání 2002, č. 1, s. 5. 112 Srov. HUBER. Die kirchliche Administration des deutschen Anteils der Diözese Budweis von 1938 bis 1946, s. 111. 113 Tamtéž, s. 117.

41 německých nacionalistických kruh ů svá místa opustit (jmenujme nap ř. českokrumlovského preláta mons. Václava P řibka )114 . V t ěchto oblastech 115 se pak projevoval nedostatek kn ěží a jejich p řesun z jiných diecézí narážel zprvu na potíže církevní a pak i státn ě–právní 116 . Navíc se zde zkomplikovalo hmotné zajišt ění duchovenstva. Se záborem ustal v Československu poskytovaný státní přísp ěvek duchovním (tzv. kongura) a zavedení církevní dan ě podle n ěmeckého práva se po řád oddalovalo. Nejasné bylo celkové p ůsobení církve, protože Německo uznávalo platnost konkordátu s Vatikánem z roku 1933 jen pro tehdejší německé území, a nikoli pro ta nov ě získaná. Provizorní řešení církevní správy, ponechávající ur čité kompetence i v zabraném území českobud ějovickému biskupovi a jen n ěkteré v rukách biskupského komisa ře ve Vyšším Brodě, naráželo nejen na nelibost nacistických ú řad ů, ale vedlo i ke komplikacím v praxi. 117 Koncem roku 1939 bylo p řijato rozhodnutí rozd ělit dosavadní biskupský komisariát na čty ři části, které budou spravovat biskupové z p řiléhajících německých (resp. bývalých rakouských) diecézí St. Pölten, Linec, Pasov, Řezno coby apoštolští administráto ři. Bylo to řešení kompromisní: pro nacistické Německo výhodné, protože eliminovalo pravomoc českobud ějovického biskupa a církevn ě–správní hranice se dostaly do shody se státn ě–administrativními. Pro církev bylo výhodou, že správu t ěchto území p řevzali biskupové, kte ří už m ěli své trpké zkušenosti a nacismem a ned ělali si o Hitlerovi iluze, na rozdíl od řady sudeton ěmeckých kn ěží, dávaných nacistickými ideology za vzor pro jejich „národní uv ědomění“. 118 Po smrti biskupa Šimona Bárty hned den nato (3. 5. 1940) zvolila kapitula Msgre J. Caise kapitulním viká řem 119 . V jeho rukou tak ležela správa diecéze

114 Tamtéž, s. 112. 115 V obrazové p říloze I. p řináším mapku dokreslující tehdejší stav. 116 Srov. PETRÁŠ, J. Česko–německá problematika v Českých Bud ějovicích po skon čení druhé sv ětové války, s. 68–87. 117 Srov. FELDMANN, V. Českobud ějovická diecéze p řed 60 lety. Magazín Setkání 2001, s. 7. 118 Tamtéž, s. 7. 119 Srov. ACEBB z 20. 5. 1940, s. 33–34.

42 v nelehkých dobách nacistické okupace. Ú řad, který vykonával tém ěř po celou válku, byl nakonec p říčinou jeho v ězn ění ve v ěznicích a koncentra čních táborech. Diecézní biskup českobud ějovické diecéze nebyl za války jmenován kv ůli složitým vztah ům mezi Svatým stolcem a Berlínem. Svatý stolec ur čil za českobud ějovického biskupa tehdejšího pražského sv ětícího biskupa Dr. Antonína Eltschknera. Ješt ě p řed zve řejn ěním jeho jmenování n ěmecká vláda projevila nesouhlas. Požádala Svatý stolec o jmenování n ěmeckého biskupa (nebo aspo ň německé národnosti) a navrhla pražského sv ětícího biskupa Dr. Remigera. Jednání bylo odloženo a Vatikán navrhl prodloužit správu diecéze kapitulním viká řem 120 . Toto gesto se n ěmecké strany velmi dotklo, nebo ť podle ní v protektorátu (stejn ě jako v N ěmecku) má být n ěmecký biskup. Vatikán vysv ětlil, že toto rozhodnutí není nep řátelským gestem v ůč i n ěmecké vlád ě a rozhodl se neustupovat p řed nátlakem, takže Msgre Cais setrval ve funkci správce diecéze. 121 V Linci byla z řízena stálá duchovní správa pro české d ělníky v Říši, pro sever a západ Říše (Berlín, Hannover) byl činný misioná ř Ferdinand Pokorný. 122 Došlo také ke konfliktu s kanovníkem Msgre Neubauerem, který 30. 1. 1939 vyv ěsil v kanovnickém dom ě v Kanovnické 18 v Českých Bud ějovicích hákový k říž. Msgre Cais ho za toto gesto písemn ě napomenul a pan kanovník to ihned nahlásil n ěmeckým ú řad ům – konkrétn ě se v třebo ňském archívu nalézá dopis z „Deutsche Arbeitsamt“, ve kterém je tímto ú řadem biskup Hůlka vyzýván, aby se k tomuto činu P. Caise písemn ě vyjád řil. 123 Tento dokument uvádím pro sv ůj dokumenta ční význam v příloze č. III. Dne 11. 10. 1944 byl Msgre Cais zat čen – důvod ů bylo n ěkolik: snaha zachránit P. Jílka urychleným p řeložením z Katovic do Češtic, nep řátelství kanovníka Msgre Neubauera, který se domníval, že m ěl být po smrti biskupa

120 Srov. HALAS, F. X. Fenomén Vatikán. Brno: CDK, 2004, ISBN 80–7325–034–9, s. 578. 121 Srov. WEIS, M. Výuka náboženství v letech 1899–1989 jako ukazatel vztahu státu a katolické církve se z řetelem na českobud ějovickou diecézi. Košice: Seminár sv. Karola Boromejského, 2007. ISBN 978–80–89138–81–4. 122 Srov. ACEBB 2/1941, s. 10. 123 Srov. SOA T řebo ň, BA ČB, fond Jan Cais, signatura I–C–4, karton č. 954, 1935–1945, fol 1–18.

Šimona Bárty kapitulním viká řem, obliba u kn ěží, či dokonce prý to, že gestapo zjistilo, že se s ním po čítá jako s členem revolu čního národního výboru, který by se m ěl ujmout správy Českých Bud ějovic po jejich osvobození. 124 Podle některých zdroj ů byl P. Cais také spoluautorem postního pastý řského listu biskupa Bárty, který vyšel v ACEBB. Vzhledem k špatnému zdravotnímu stavu biskupa bylo ve řejným tajemstvím, že pastý řské listy sestavují jeho nejbližší spolupracovníci, mezi n ěž mons. Cais pat řil. Proti zmín ěnému listu zasáhla nacistická cenzura, jeho vydání bylo zastaveno a muselo být vytišt ěno nové číslo ob ěžníku. Našt ěstí se zachoval i p ůvodní text, takže víme, co nacistické cenzu ře vadilo. T řeba úvodní v ěta: „T ěžké doby dolehly na lidstvo, není t řeba doli čovati. “ A výzvy k d ůvěř e v Boha a v církev, varování, že jednotlivci i národy „ ztrácejí právo na ochranu Boží, jakmile se uchýlí od ní (tj. církev), jí neposlouchají, od ní odpadají nebo dokonce bojují proti ní. “125 Jaroslav Kadlec v odpov ěď na dotaz knihovníka Biskupství českobud ějovického, Ing. Vladimíra Feldmanna píše: „Vážený pane inženýre, k Vašemu dotazu sd ěluji, že pastý řský list z 31. 01. 1940 (AC 1940 č. 3) pan biskup Bárta ur čit ě nepsal. Byl nemocný n ěkolik let p řed smrtí (02. 05. 1940) a od po čátku roku 1940 nebyl žádné práce schopen. Jako auto ři listu p řipadají v úvahu Msgre Melka nebo Msgre Reban. Tito dva psali pastý řské listy i v předcházejících letech.“ 126 Byl v ězn ěn zprvu v Praze, pozd ěji v Terezín ě. (List bud ějovické diecéze z kv ětna 1945 uvádí, že z českobud ějovické diecéze bylo žalá řováno na 40 českých kn ěží v čele s Msgre Janem Caisem, což bylo více než 10 % všech aktivních kn ěží; 9 jich zem řelo v koncentra čních táborech.) V pražském v ězení podepsal 26. 10. 1944 svou rezignaci na funkci kapitulního viká ře. Stru čnou (dvojjazyčnou) zprávu o tom zve řejnilo listopadové vydání Acta curiae na první stran ě. Zn ěla takto: „Zpráva osobní. Pon ěvadž dosavadní kapitulní viká ř Msgre Jan Cais vzdal

124 Srov. WEIS, M. Der Weg von der Diktatur des Nazionalsozialismus zu den Dekreten des Präsidenten Beneš. Eine Sonde in die Geschichte der katholischen Kirche un Südböhmen , 2007, Homiletisch–Liturgisches Korrespondenzblatt – Neue Folge , ro č. 24, č. 91, s. 439–450 (dále jen HLK). 125 Srov. ACEBB, r. 1940, č. 3. 126 Srov. Dopis z 31. 05. 1994 od Jaroslava Kadlece z Horní Cerekve, ABi, fond ACEBB 1939– 1941.

44 se svého ú řadu písemným prohlášením datovaným v Praze dne 26. 10. t. r., byl na sch ůzi Katedrální kapituly, konané dne 30. 10. t. r., zvolen kapitulním viká řem diecéze bud ějovické papežský prelát Msgre Karel Bo ček.“,“Da der bisherige Kapitelvikar Msgre Johann Cais auf sein Amt mittels einer schriftlichen, am 26. Oktober 1944 in Prag datierten Erklärung resigniert hatte, ist in der am 30. Oktober 1944 abgehaltenen Sitzung des Domkapitels Prälat Msgre. Karl Bo ček zum Kapitelvikar der Diözese Budweis gewählt worden.“ O tom, že Msgre Cais byl zat čen, je tu řečeno skryt ě jen mezi řádky tím, že je tu uvedena Praha jako místo rezignace. 127

Situaci českobud ějovického seminá ře popisuje prof. Karel Skalický: Zabrání sudeton ěmeckých území v roce 1938 a vytvo ření Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939 p řineslo problémy také českobud ějovickému kn ěžskému seminá ři, protože zde studovali bohoslovci české i n ěmecké národnosti. Sudetoněme čtí bohoslovci ze zabraných území p řestali být nejprve českými a pak i protektorátními ob čany. N ěkte ří z nich byli p řijati v pasovském seminá ři, jiní v seminá ři řezenském. Jen málo jich z ůstalo v Bud ějovicích. Šest z nich bylo vysv ěceno na kn ěze p řed koncem 2. sv ětové války. (…) V rozhárané situaci protektorátní doby zem řel 2. kv ětna 1940 biskup Bárta. (…) Pokud jde o seminá ř, v ětšina bohoslovc ů – podle zprávy berlínského nuncia z 22. 1. 1943 padesát – šla do tzv. „totálního nasazení“ čili na práci „do Reichu“, jak se tenkrát říkalo. Podle vzpomínek mons. Václava Dvo řáka však byl seminá ř, kde bylo tenkrát n ěco málo p řes 100 seminarist ů, zav řen 22. 10. 1942 (P. Josef Melka uvádí 23. 11.) a v ětšina z nich šla na práci „do Říše“ ( čili do dnešního Rakouska a N ěmecka). Tam však p ři práci pokra čovali tajn ě ve studiu teologie u n ěmeckých profesor ů, kte ří jim v tom velkodušn ě vycházeli vst říc a jim toto studium umož ňovali. V Bud ějovicích z ůstalo podle vzpomínek Doc. Karla Flossmanna jen asi 16 bohoslovc ů. Seminá ř se stal, jak píše P. Josef Melka 128 ,

127 Srov. Personalnachricht. Acta curiae episcopalis Boh–Budvicensis , ro č. 1944, č. 11 z 10. listopadu 1944, s. 55. 128 Direktorium Divini Officii Boh.–Budvicensis, Českomoravské akc. tiska řské a vydavatelské podniky, fil. v Č. Bud ějovicích, 1941, s. 11.

„sb ěrnou vajec a výdejnou potravinových lístk ů…. Ti, co se vrátili nemocní nebo byli propušt ěni z totálního nasazení, mohli v skrovných vále čných podmínkách pokra čovat ve studiu. Také však v n ěkterém ro čníku byl jen jeden bohoslovec.“ 129

129 Srov. SKALICKÝ, K. Tradice teologického studia v Českých Bud ějovicích. In MACHULA (ed.) Deset let, s. 84.

4. 5. P ůsobení n ěmeckých kn ěží v českobud ějovické diecézi

Po uzav ření tzv. „Mnichovské dohody“ (30. 9. 1938) následovalo obsazení českého pohrani čí n ěmeckými vojsky, jižní Čechy a jižní Morava byly p řičlen ěny k rakouským župám Horní a Dolní Dunaj. 130 Toto odtržení pohrani čí si vyžádalo zm ěny v duchovní správ ě. Jedna z prvních byla zm ěna p řifa ření osad, jejichž farní kostel byl v zabraném území. P. Tecelin Jaksch, O.Cist. byl biskupem Bártou jmenován biskupským komisa řem; jeho pravomoce v odtrženém území byly jako u generálního viká ře. Stejné jmenování a pravomoce obdržel i P. Dr. Dominik Kaindl, O.Cist., taktéž z Vyššího Brodu. 131 Zvlášt ě osoba P. Jaksche je natolik významná pro d ějiny českobud ějovické diecéze, že si zaslouží obšírn ější zmínku.

4.6. Vyšebrodský opat Tecelin Jaksch

P. Jaksch, dosavadní správce farnosti Boršov nad Vltavou, byl zvolen 48. vyšebrodským opatem 23. 5. 1925. V klášte ře tehdy žilo celkem 62 cisterciák ů (z toho 49 kn ěží), čímž se řadil k tehdy nejpo četn ějším v naší diecézi. P řevažovali německy hovo řící řeholníci, takže vyšebrodští novicové byli posíláni na teologickou fakultu do rakouského Innsbrucku. Klášter plnil částe čně také sociální úlohu, když v období nezam ěstnanosti kolem r. 1930 poskytoval práci velkému množství lidí. Po odtržení pohrani čí byl klášter obsazen n ěmeckými vojsky a na dva týdny se stal sídlem generál ů wehrmachtu. V listopadu téhož roku byl klášteru přid ělen civilní správce, který rozhodoval o ekonomických otázkách kláštera; 17. 4. 1941 nacisté násiln ě ukon čili činnost kláštera, který museli řeholníci do 24 hodin opustit. Opat Jaksch byl gestapem zat čen už v listopadu 1938; byl uv ězn ěn a po propušt ění žil až do konce války v izolaci v tišnovském klášte ře.

130 Podrobn ě se této problematice v ěnuje kniha Václava Kurala a Zdenka Radvanovského – "Sudety" pod hákovým křížem , s. 427 – 453. 131 Srov. WEIS, M. Nástin vztah ů mezi církví a státem v českobud ějovické diecézi (1783–1945). Magazín Setkání 2002, č. 1, ro č. XIII., s. 5, ISSN: 1212–8074.

Po válce se vrátil do Vyššího Brodu a ujal se op ět svého ú řadu. Po odsunu německých kn ěží ovšem z ůstal v klášte ře sám s dv ěma českými řeholníky. Opat sice doufal, že se mu poda ří konvent obnovit, ale marn ě. Komunisté již za čali uvád ět do praxe vyvlast ňování p ůdy provázené výpady proti klášteru (nehlášené domovní prohlídky, zabavení korespondence apod.). Opat Jaksch v obavách o majetek p ředal nejcenn ější klášterní poklad, tzv. Záviš ův k říž, do úschovy biskupu Hlouchovi a 26. 7. 1948 emigroval do Rakouska. 132 Pak klášter n ějaký čas spravoval český p řevor Klaška, který si 3. 5. 1950 vyslechl oznámení o zrušení kláštera a zabavení veškerého majetku. P říští noc byl klášter p řepaden policií, řeholníci byli p řevezeni do interna čního kláštera v Oseku. Převod Klaška z ůstal ve Vyšším Brod ě jako m ěstský duchovní, pozd ěji zde za čal pracovat jako lesní d ělník. V prosinci 1950 také on emigroval do Rakouska. Spolu se svým opatem a dalšími spolubratry obnovili svou komunitu v Reinu, kde byl Jaksch zvolen opatem. Zem řel 23. 5. 1954 a byl pohřben v Reinu. 133

4.7. Kanovník Josef Neubauer

P. Josef Neubauer, fará ř v Mělnici, byl v březnu 1935 jmenován sídelním kanovníkem českobud ějovické katedrální kapituly. 134 V roce 1939 byl Prezidiem zemského ú řadu v Praze navržen na post generálního viká ře českobud ějovické diecéze pro záležitosti v ěř ících římskokatolického vyznání n ěmecké národnosti (Mons. Cais m ěl vykonávat

132 Srov. WEIS, M. Jahre der enttäuschten Hoffnungen . Hohenfurther Stift in den Jahren 1945 – 1948. In: HLK , ro čník 25, 2007/2008, č. 92, Flacius Verlag Fürth/Bayern, ISSN 0724–7600, s. 35 – 42. 133 Srov. WEIS, M. Vyšebrodský opat P. Tecelin Jaksch, O.Cist. – osobnost náboženského života německy mluvící oblasti jižních Čech v letech 1938–1948. Košice: Verba theologica 2007, č. 13, ro č. 6, s. 112–129. ISSN: 1336–1635. 134 Srov. Dopis Prezidia zemského ú řadu v Praze ze dne 9. 4. 1935, adresovaný Biskupskému ordinariátu v Č. Bud ějovicích. SOA T řebo ň, BA ČB, signatura I–D–2, karton č. 954 a Catalogus 1942, s. 10 a Direktorium Divini Officii Boh.–Budvicensis , Českomoravské akc. tiska řské a vydavatelské podniky, fil. v Č. Bud ějovicích, 1941, s. 10.

48 stejný ú řad, ovšem pro záležitosti v ěř ících české národnosti). 135 Tento dokument je uveden v příloze č. II. této práce. Od po čátku jeho jmenování se ovšem vyskytly problémy. Z řejm ě na základ ě jeho stížnosti se na biskupskou konzisto ř obrátil 22. 1. 1941 zemský rada s dotazem, pro č není kanovník Neubauer zván na zasedání biskupské konzisto ře v Českých Bud ějovicích, p řestože je řádným členem kapituly a tím také konzisto ře. 136 Následovala odpov ěď tehdejšího kapitulního viká ře Jana Caise, v níž vysv ětluje, že vzhledem k tomu, že biskup jmenoval kanovníky Praschla a Neubauera v lednu 1939 poradci pro nov ě z řízený generální vikariát ve Vyšším Brod ě, zbavil je zárove ň povinnosti ú častnit se zasedání konzisto ře. Navíc, pravidelná konzistorní zasedání se v posledních dvou letech nekonala, nebo ť biskup je nemocný, konzisto ř musí šet řit (náklady na topení) a protože diecéze se zmenšila o 130 farností, jejichž správu p řevzali sousední biskupové. V okamžiku, kdy po časí dovolí, za čnou se zasedání op ět svolávat a mons. Neubauer o nich bude informován. 137 Na to reagoval p řípis ze zemské rady, že by bylo vhodné, aby mons. Neubauer nebyl jen informován o budoucích zasedáních, ale také o pr ůběhu t ěch minulých, po čínaje lednem 1939. 138 Mons. Josef Neubauer se svým pronacistickým smýšlením nijak netajil – viz epizoda s vyv ěšením hákového k říže. Ješt ě v roce 1944 – jako jeden z mála bud ějovických N ěmc ů – vystavil v oknech své rezidence obraz Adolfa Hitlera. 139 V kv ětnových dnech r. 1945 byl zajišt ěn a p řevezen do sb ěrného tábora, odkud byl pozd ěji odsunut do Bavorska. 140 Nikdy na ú řad kanovníka nerezignoval.

135 Srov. Dopis Prezidia zemského ú řadu v Praze ze dne 22. 5. 1939, adresovaný Biskupskému ordinariátu v Č. Bud ějovicích. Ú řad se odvolával na p řání 3.500 v ěř ících n ěmecké národnosti, člen ů NSDAP a zástupc ů říšskon ěmeckých ú řad ů. SOA T řebo ň, BA ČB, signatura I–E–2a–1, karton č. 957. 136 Srov. SOA T řebo ň, BA ČB, karton 954, I–D–2., Betrifft: Kanonikus Msgr. Neubauer in Budweis, 22. 1. 1941. 137 Tamtéž. 138 Srov. SOA T řebo ň, BA ČB, karton 954, I–D–2., Betr.: Kanonikus Msgre Neubauer, 7. 4. 1941. 139 Srov. T ěžké vcít ění. Aktuality Setkání 1999, č. 4, s. 1. ISSN neuvedeno. 140 Srov. FELDMANN, V. Českobud ějovická diecéze před 60 lety. Magazín Setkání 2005, ro č. XV., č. 2, s. 7. ISSN 1212–8074.

4.8. Kapitula po zat čení Msgre Jana Caise

Po zat čení msgre Jana Caise stála katedrální kapitula sv. Mikuláše p řed těžkým dilematem: bu ďto uznat uprázdn ění ordinariátní stolice a pak zvolit nového kapitulního viká ře. Tím by se ovšem podle všech pravidel m ěl stát kanovník msgre Josef Neubauer, který by mohl ješt ě do konce války zna čně poškodit zájmy církve. 141 Druhou možností bylo, že kapitula neuzná uvoln ění stolice ordinariátu – a pak se vystaví dalším represáliím ze strany gestapa. Katedrální kapitula (resp. její probošt msgre Karel Bo ček a kanovník – senior a městský d ěkan msgre Václav Řepa) po porad ě s rektorem seminá ře msgre Karlem Rebanem to vy řešila šalamounsky: probošt msgre Bo ček vedl diecézi „ad mandatum capituli cathedralis 142 “ (na p říkaz katedrální kapituly). 143 Až po osvobození v červnu 1945 mohl být mons. Bo ček slavnostn ě instalován jako probošt kapituly; papež jej sice jmenoval už d říve, ale nacisté jeho instalaci nep řipustili.144 (Sed propter denegationem consensus politici a regimine germanico demum mense elapsi instalatus est.“) 145 Považuji za vhodné také zmínit dopis Sv. otce Pia XII. K 600. výro čí narození sv. Jana Nepomuckého, který vyšel po skon čení války v ACEBB a ve kterém papež d ěkuje za věrnost b ěhem války a p řeje hodn ě sil k povále čné obnov ě nejen hmotné, ale i duchovní. 146

141 O tom, že se kapitula už delší dobu snažila eliminovat podíl mons. Neubauera na svém rozhodování, sv ědčí také dopis, který poslaly mons. Caisovi říšské ú řady 22. ledna 1941. Žádají o vysv ětlení, pro č není mons. Neubauer zván na jednání kapituly (a informován o jejich záv ěrech), přestože je jejím členem. Vysv ětlení, podané kapitulou, z řejm ě nebylo dosta čující, protože v podobném duchu se ú řady obrátily 7. 4. 1941 na biskupskou konzisto ř. SOA T řebo ň, BA ČB, fond Jan Cais, signatura I–D–2, karton č. 954. 142 Nalézáme tak signované nap ř. vále čná čísla ACEBB. 143 Mons. Karel Bo ček poslal českobud ějovické katedrální kapitule svou písemnou rezignaci na post kapitulního viká ře 24. 12. 1944. SOA Třebo ň, BA ČB, fond Záležitosti kapituly a katedrálního kostela, signatura I–D–2, karton č. 954 fol 18–65. 144 Srov. FELDMANN, Českobud ějovická diecéze p řed 60 lety, s. 7. 145 Srov. ACEBB č. 7/1945, s. 20. 146 Srov. ACEBB č. 11/1945, s. 32–33.

Složení Katedrální kapituly sv. Mikuláše za války:

Infulovaný 147 probošt: msgre Karel Bo ček Infulovaný d ěkan: neobsazeno Kustod: neobsazeno Sídelní kanovníci: msgre Václav Řepa msgre Jan Cais msgre Josef Neubauer Čestní kanovníci: msgre Leonard Rendl P. Vojt ěch Tupý P. František Kroiher 148

147 Infulovaný probošt má právo užívat biskupských insignií. 148 Srov. Catalogus 1942 , s. 10.

4. 9. Ukon čení války – konec správy části diecéze sousedními diecézemi

Vít ězstvím spojenc ů a kapitulací n ěmeckého wehrmachtu 8. 5. 1945 připadly části diecéze, které jí byly v roce 1938 odebrány, nazp ět. Krátce nato žádal probošt kapituly Karel Bo ček n ěmecké a rakouské biskupy o navrácení administrace t ěchto území, jakmile dojde k převzetí správy českými ú řady (což sousední biskupové odmítli a vy čkali na pokyn Svatého stolce).149 Postupn ě byli jmenování českých kn ěží do n ěmeckých farností nebo tam, odkud byl kn ěz odsunut. Oficiáln ě došlo k předání správy až 31. 1. 1946. V ACEBB nacházíme tuto stru čnou zprávu, ze které však pozorný čtená ř vy čte mnohé: „Odsunovaným n ěmeckým kn ěžím má býti dovoleno vzíti s sebou místo dosavadn ě povolených 50kg osobních zavazadel 100kg a event. i více, aby mohli s sebou vzít své osobní p ředm ěty, které pot řebují k výkonu povolání, tj. kn ěžský od ěv, mešní roucho, prádlo, breviá ř, missal, odbornou theologickou literaturu, pokud jsou tyto v ěci jejich majetkem a nejde o v ěci z cenných kov ů.“ 150 „ Osidlovací ú řad a Fond národní obnovy v Praze upozor ňují op ětn ě, že po skončení odsunu N ěmc ů z ůstane ve sb ěrných st řediscích i na farách, obsazených dříve n ěmeckými kn ěžími, majetek církevní i soukromý majetek t ěchto kn ěží. Pokud se týká majetku církevního, m ůže býti zavedena národní správa pouze na majetek n ěmeckých církví, tj. n ěmecké církve evangelické a n ěmeckých sbor ů církve starokatolické. Podklad k tomu tvo ří výnos ministerstva školství a osv ěty ze dne 27. VII. 1946, č. j. B–42.678–45–V–2. Otázka konfiskace majetku ostatních církví z ůstává zatím otev řena a dojde k jejímu rozhodnutí v dob ě pozd ější.“ Pokud by však z ůstalo po odchodu n ěmeckých kn ěží n ěco z jejich majetku soukromého, zvlášt ě bytové za řízení, m ůže býti takový majetek pokládán za konfiskovaný, jsou– li jinak spln ěny p ředpoklady ustanovení §1, odst. 1, bodu 3 dekretu č. 108–45 Sb.

149 Srov. HUBER. Die kirchliche Administration des deutschen Anteils der Diözese Budweis von 1938 bis 1946, s. 131. 150 Srov. ACEBB č. 7b/1946.

Předm ěty toho druhu bu ďte ponechány na míst ě ve farních budovách a zabezpečeny pro nov ě jmenovaného českého duchovního, pokud na n ě bude reflektovati. Pokud by ovšem byl nalezen majetek, který by nikterak pojmov ě nesouvisel s obvyklým majetkem církevním (vkladní knížky), budiž vykázán a přihlášen – pokud se tak již nestalo – obvyklým zp ůsobem Fondu národní obnovy v Praze. … Referent zemského národního výboru Alois Novák v. r.“ 151 Problematikou odsunu se velmi podrobn ě zabývá kniha Odsun. Die Vetreibung der Sudetendeutschen. Tato problematika je však natolik rozsáhlá, že se ji vzhledem k tématu této práce nemohu podrobn ě zabývat a p řípadného zájemce odkazuji na tuto publikaci. 152 Z českobud ějovické diecéze bylo odsunuto cca. 260.000 n ěmc ů, nejprve v roce 1495 v tzv. „divokém odsunu“ a v roce 1946 v tzv. „ řízeném osídlování“, což zanechalo nedozírné škody jak v národohospodá řské tak i duchovní oblasti. 153 Z českobud ějovické diecéze odešlo 17 kn ěží již p řed odsunem, v roce 1946 65 kn ěží, v roce 1947 5 kn ěží, dva uprchli tajn ě 25. 3. 1946. 154 V archivu na biskupství nalézáme ješt ě tyto podrobnosti: K znesv ěcení kostela došlo na šesti místech – Kunžvart – brigádníci, Dobrá Voda a Zh ůř í – bulharští repatrianti, H ůrka – turisté, Prachatice, Staré Sedlo, na šesti místech došlo v souvislosti s odsunem k vloupání do kostel ů a do 18 far. Mezi kolaboranty pat řil nap ř. administrátor v Horní Vltavici, exredemptorista P. Pius Fischer, n ěmecký šovinista, který udával za války vlastní soukmenovce. V ACEBB 2/1946 nacházíme ješt ě tuto zprávu: „Sacerdos Josephus Bareš suspensus – Quum sacerdos Josephus Bareš, olim administrator in St říbrné Hory, denuntiando plures personas ad sic dict. „Gestapo“ scandalum magnum praebuit, declaratur ex mente can. 2355 suspensus ab officio, quum insuper cum etiam tribunam civile (mimo řádný lidový soud) ad tempus vitae ad carcerem

151 Srov. ACEBB č. 2/1947. 152 Odsun. Die Vetreibung der Sudetendeutschen. Veröffentlichung des Sudetendeutschen Archivs. München 1995, ISBN 3–930–626–05–x. 153 Srov. HUBER. Die deutschen Budweiser Diözesanen nach 1945, s. 137. 154 Srov. PETRÁŠ, J. Česko–německá problematika v Českých Bud ějovicích po skon čení druhé sv ětové války. České Bud ějovice: Jiho české muzeum v Českých Bud ějovicích, 2007, ISBN 978–80–86260–65–5, s. 68.

53 damnavit.“ , která je z řejm ě nejzávažn ějším p řípadem kn ěžského selhání za války na území diecéze. 155 Tento p řehled p řipravil P. Jiljí Bouz, narozený dne 19. 4. 1900, zem řel dne 30. 8. 1980, v roce 1947 u čitel náboženství na gymnasiu v Třeboni, od 1. 6. 1953 fará řem v Dráchov ě na Sob ěslavsku. Jelikož m ěl jako jeden z mála církevních úředník ů diecéze v té dob ě k dispozici automobil, byl pov ěř en vedením diecéze k vypracování „Zprávy o zajišt ění církevního majetku v pohrani čí českobud ějovické diecéze podle stavu v říjnu roku 1947“ na základ ě podrobného pr ůzkumu v terénu. 156

155 Srov. ACEBB č. 2/1946, s. 10. 156 Srov. PETRÁŠ, J. Česko–německá problematika v Českých Bud ějovicích po skon čení druhé sv ětové války. České Bud ějovice: Jiho české muzeum v Českých Bud ějovicích, 2007, ISBN 978–80–86260–65–5, s. 88.

5. ČESKOBUD ĚJOVICKÁ DIECÉZE OD KONCE VÁLKY DO ROKU 1952

Český katolicismus vstupoval do osvobozené republiky s velkým morálním kapitálem. Až na malé výjimky se duchovní chovali b ěhem nacistické okupace state čně. Katoli čtí duchovní se hned po válce slavnostn ě p řihlásili k budování nového státu, nap ř. v Manifestu katolického duchovenstva k českému národu z 2. 6. 1945 nebo na mimo řádné pracovní poradě katolického kn ěžstva z Čech a Moravy, konané v Praze dne 15. 11. 1945. Vztahy mezi státem a římskokatolickou církví v období let 1945 – 1948 se v Čechách v ětšinou vyzna čovaly oboustranným respektováním a soužitím, i když nechyb ěly r ůzné útoky a obvin ění proti církvi p ředevším z řad komunist ů.157 Římskokatolická církev p ředstavovala v roce 1948 nejpo četn ější církev na území Československa, podle údaj ů z roku 1950, kdy bylo naposledy provedeno sčítání obyvatel i podle náboženské p říslušnosti, se k ní hlásilo 9 415 000 obyvatel, tj. 76,31%. Na území republiky existovaly dv ě církevní provincie ( česká a moravská), specifická situace existovala na území Slovenska, kde dosud přetrvávalo provizorní řešení z po čátku první republiky, část diecézí pat řila pod přímou správu Vatikánu, část do zahrani čních církevních provincií. Celkem se na území Československa nacházelo 12 diecézí a apoštolských administratur, přičlen ěna byla tzv. českot ěšínská apoštolská administratura. V únoru 1948 m ěla církev ve funkci dva arcibiskupy a 12 biskup ů, výchovu kn ěží zajiš ťovaly tři teologické fakulty, řádné diecézní seminá ře a řádové instituty. Ve více než tisícovce klášter ů a řeholních dom ů p ůsobilo p řibližn ě 2500 řeholník ů a p řes 12000 řeholnic, církev vydávala p řes 130 časopis ů a spravovala tém ěř t ři sta sociálních ústav ů. Právní postavení církve vymezovala i nadále dohoda mezi Svatým stolcem a Československou republikou z roku 1928, tzv. Modus vivendi 158 .

157 Srov. VAŠKO, V. Neuml čená. Kronika katolické církve v Československu po druhé sv ětové válce I . Praha: Zvon, 1990, s. 280. ISBN 80–7113–035–4. 158 Podrobn ě se touto problematikou zabývá kniha Ji řího Koní čka – Modus Vivendi v historii vztahů Svatého stolce a Československa .

Spole čensky se katolická církev nacházela v částe čně odlišném postavení oproti p ředvále čnému období. Na jedné stran ě vzrostla prestiž církve v českém prost ředí díky state čnému postoji řady duchovních v pr ůběhu okupace, v četn ě popravy nebo smrti v koncentra čních táborech více než osmdesáti duchovních (v ězn ěni byli i n ěkte ří z biskup ů, v četn ě nového pražského arcibiskupa Josefa Berana), na stran ě druhé negativn ě p ůsobil podíl duchovních na z řízení a vedení samostatného slovenského státu. Mezi nejvážn ější st řety mezi církví a československým státem do roku 1948 tak pat řila otázka popravy Jozefa Tisa, zestátn ění církevního školství na Slovensku a provád ěná konfiskace církevní půdy. T říleté povále čné období provázela výrazná intelektuální obroda církve, hledání nových forem pastorace i p říprava na možnou existenci v marxistickém stát ě – výrazný vliv na tuto obrodu m ělo p ůsobení chorvatského jezuity Tomislava Kolakovi če a jeho hnutí tzv. Rodiny, které se p řes Slovensko rozší řilo i do českých zemí. 159 V den státního svátku, 28. 10. 1945, bylo slavnostn ě vyhlášeno znárodn ění dol ů, hutí, t ěžkého pr ůmyslu a pen ěžnictví. Církev proti znárodn ění nem ěla zásadní námitky; zd ůraz ňovala však zásadu, že stát má do soukromého vlastnictví zasahovat pouze tehdy, pokud to vyžaduje ve řejné blaho. V období do října 1945 vyšlo n ěkolik prezidentských dekret ů.160 S odvoláním na tyto dekrety se na n ěkolika místech stalo, že byl neoprávn ěně zabavován také majetek církve, který byl spravovaný osobami (n ěmeckými kn ěžími či řeholníky), na n ěž by se dekrety event. mohly vztahovat. Českoslovenští biskupové se 13. – 15. 11. 1945 sešli v Olomouci k jednání o problémech církve. Ve svém list ě pak varovali p řed ohrožením a krizí rodiny, vybízeli k podpo ře výuky náboženství na školách a k zachování církevního školství, uznávali nutnost sociálních reforem. P řipojili také protest proti zamýšlené či provád ěné konfiskaci církevního majetku. Upozor ňovali, že tyto konfiskace mohou v některých p řípadech znamenat zrušení klášter ů, což by

159 Srov. VAŠKO, Neuml čená I. , s. 38. 160 Jednalo se o: Dekret o národní správ ě majetku N ěmc ů, Ma ďar ů, zrádc ů a kolaborant ů, Dekret o konfiskaci a rozd ělení pozemkového majetku N ěmc ů, Ma ďar ů, zrádc ů a kolaborant ů, Dekret o osidlování konfiskovaných pozemk ů a Dekret o konfiskaci nep řátelského majetku.

56 zp ůsobilo náboženské I kulturní škody a m ělo negativní dopad na pov ěst republiky v zahrani čí. 161 Ve stejném m ěsíci se konala porada katolického duchovenstva Čech a Moravy v Praze, kterou navštívil také ministr školství Zden ěk Nejedlý. Ten prohlásil za d ůležitou roli duchovenstva ve spole čnosti a pochválil kn ěze, že si v dob ě války „vedli opravdu skv ěle“ . Vyslovil se proti odluce církve od státu. Také prezident Beneš se v té dob ě vyjád řil, že „je a bude pro svobodu víry a náboženství a náboženského p řesv ědčení…“ 162 Po čátkem ledna 1946 vydalo Ministerstvo školství a osvěty sm ěrnici, která udává, že „jm ění církevních a náboženských spole čností nepodléhá dispozi čním omezením ani konfiskaci podle výše uvedených zákonných p ředpis ů (dekret ů prezidenta republiky, pozn. aut.) .“ Z pozd ějších biskupských intervencí ve v ěci církevního majetku vyplývá, že n ěkteré ú řady ani potom své aktivity ohledn ě konfiskace církevního majetku nep řerušily. 163 Dá se říci, že už v tomto povále čném období docházelo k nedorozum ěním a konfliktům státu a církve. Dva ze spor ů vzájemný vztah poznamenaly zvlášt ě siln ě. Nejost řejší konflikt se týkal církevních škol a snahy státu zavést tzv. jednotnou školu podle návrhu ministra Nejedlého. Římskokatolická církev vystupovala velmi siln ě proti zestátn ění škol. Zákon o jednotné škole projednával parlament až v dubnu 1948, tedy po nastolení komunistické moci, a byl nakonec schválen. 164 Druhý spor se týkal církevního majetku. V roce 1947 schválil parlament zákon o revizi první pozemkové reformy z roku 1919. Zákon se vztahoval i na církevní p ůdu. Protesty biskup ů proti tomuto zákonu byly marné. Další zákon o nové pozemkové reform ě č. 46/1948 Sb. byl schválen 21. 3. 1948. Tato reforma přinesla zábor všeho církevního majetku (zejména farního a nada čního); ve

161 Srov. VAŠKO, Neuml čená I. , s. 37. 162 Tamtéž, s. 40–42. 163 Tamtéž, s. 40–42. 164 Ústavodárné národní shromážd ění schválilo zákon č. 95/1948 Sb., o základní úprav ě jednotného školství (školský zákon) 21. 4. 1948; p řipravován byl od konce roku 1945, již 6. 5. 1946 byl ministrem Z. Nejedlým p ředložen vlád ě ke schválení, ale na po řad jednání se nedostal. Srov. ČAPKA, F. Dějiny zemí Koruny české v datech . Praha: Libri 2000, 3. aktualizované a doplněné vydání. ISBN 80–7277–000–4

57 vlastnictví církve z ůstaly jen kostely, fary a farní zahrady. Vým ěra zabraného církevního majetku se odhaduje na 30.000 ha, z toho 20.000 ha les ů a 10.000 ha zem ědělské p ůdy (p řesná vým ěra není známa, protože údaje o nové tzv. druhé pozemkové reform ě uložené v archívu ministerstva zem ědělství nebyly systematicky zpracovány). 165 Tyto spory se týkaly p řevážn ě římskokatolické církve, která m ěla nejvíce církevních škol a církevní p ůdy. Arcibiskup Beran sice vydal prohlášení, týkající budoucího zestátn ění škol, ve kterém se obracel s výzvou i na ostatní náboženská vyznání, která se „jist ě budou cítit dot čena v omezení své náboženské svobody“ . Arcibiskupem zamýšlený spole čný postup na ekumenické úrovni se však nesetkal s velkým ohlasem. 166 Přetrvávajícím problémem v povále čném stát ě bylo zam ěň ování politické a náboženské aktivity. Katolicizmus byl reprezentován Československou stranou lidovou, která m ěla zásluhu na tom, že si církev uhájila prostor pro svobodný náboženský život. Negativem ovšem bylo, že ve řejnost spojovala s touto stranou církev, dokonce I k řes ťanství. Tyto p řetrvávající p ředsudky zp ůsobily, že na politické scén ě byla lidové stran ě p řisouzena podružná úloha. Nejvlivn ější stranou v povále čném stát ě totiž byla komunistická strana, jejíž členové už zastávali velké množství funkcí ve státní správ ě. Její pozici potvrdily také volby v roce 1946, které naopak pro lidovou stranu nevyzn ěly p říliš úsp ěšn ě. Lidovci jako jediná nesocialistická strana nedokázali získat st ředové a pravicové voli če; pouze se prohlásili za všek řesťanskou stranu. 167 Komunisté na jedné stran ě hlásali svobodu náboženského vyznání, na straně druhé vyžadovali, aby se církev p řimkla k novému režimu a nevm ěšovala se do politického života. 168

165 Srov. KALNÝ, M. Stru čný p řehled osud ů české církve ve 2. tisíciletí se zvláštním z řetelem ke vztahu státu k církvi a k systému financování církve . 166 Srov. VA ŇÁČ, Ekumenické styky v období let 1918–1960 167 Srov. VAŠKO, Neuml čená I. , s. 42–43. 168 Srov. WEIS, M. Osudy katolické církve na jihu Čech v padesátých letech 20. století. Studia theologica III , zima 2001, s. 48.

5. 1. Českobud ějovická diecéze po 2. sv ětové válce

Návrat msgre Jana Caise do úřadu

Po návratu z v ězení (5. 5. 1945) a rekonvalescenci jej kapitula 1. 10. 1945 znovu zvolila kapitulním viká řem 169 . Díky tomu, že pravomoci sousedních biskup ů – apoštolských administrátor ů pohrani čních částí diecéze – byly ukon čeny v záv ěru roku 1945 (v p řípad ě Lince až 31. 1. 1946), m ěl Msgre Jan Cais nyní už neomezenou jurisdikci nad celou diecézí. Podle vypráv ění P. Františka Hobizala byl msgre Jan Cais prvním kandidátem na post českobud ějovického biskupa, kterého Vatikán oslovil: „Dr. Roubal mi vypráv ěl, že n ěkdy koncem roku 1945 čí spíše po čátkem roku 1946 byl českobud ějovický ordiná ř msgre Jan Cais pozván k jednání na papežskou nunciaturu ve Vídni. Pro č práv ě tam?! Snad oficiálním d ůvodem mohly být otázky kolem p řevodu území diecéze, které za protektorátu byly pod správou rakouských a n ěmeckých biskup ů, zp ět do l ůna biskupství v Českých Bud ějovicích. Papežský nuncius prý se zeptal monsignora Caise, co říká tomu, že by byl nominován novým biskupem v Bud ějovicích. Cais reagoval tak, že je nemocen, už dost stár a takže by úkol ům episkopátu už nesta čil. Nuncius p řikývl, ale dodal, že msgre Cais má na takové jmenování morální p řednostní právo a proto se ho Vatikán jeho ústy otázal. Kapitulní viká ř potom doma prohlásil, že se mu vše jevilo jako čestná záležitost ze strany Vatikánu. No budiž. Jenomže se schylovalo k jednání mezi vládou ČSR a Vatikánem o obsazení uprázdn ěných stolc ů. Cais rozhodně p řicházel v úvahu jako č. 1, protože Vatikán prot ěžoval ty kn ěze, kte ří byli n ějak N ěmeckem šikanováni (viz pozd ěji Beran a Trochta). Kdyby byl tedy Cais projevil sebemenší zájem, byl by býval pravd ěpodobn ě už v lét ě 1946 nominován biskupem. Teprve po rozmluv ě s Caisem Vatikán asi za čal uvažovat o dalších možnostech. 170 Konec války se samoz řejm ě dotkl také seminá ře: Jakmile skon čila 8. 5. 1945 Druhá sv ětová válka, českobud ějovický kn ěžský seminá ř se otev řel

169 Srov. ACEBB, č. 10, ro č. 1945. 170 HOBIZAL, F. Osobní sv ědectví. (archiv autora).

59 a obnovil svou činnost. Pot ěšiteln ě se naplnil jednak navrátilci z Říše, jednak novými p řír ůstky ze studentského ( čili malého) seminá ře, který z ůstal b ěhem války otevřen, jednak zájemci p řicházejícími z jiných škol, takže po čet bohoslovc ů dosahoval p řibližn ě čísla 70, jak to dosv ědčuje kanovník František Sobíšek. 171 V ACEBB v č. 8 z r. 1947 nacházíme pod ěkování Msgre Jana Caise za zda řilý pr ůběh putování ostatk ů sv. Vojt ěcha po diecézi. „ Slibujeme sv. Vojt ěchu, že nám z ůstane vzorem práce pro dobro Církve a národa.“ Archiválie o tomto putování se nachází také v Biskupském archívu, který je deponován v Třeboni. Toto putování m ělo v národ ě posílit českého ducha a dát mu sílu v procesu obnovy národa a víry 172 . V tomtéž čísle nacházíme pozvání pro kn ěze a jáhny ke konsekraci otce biskupa Josefa Hloucha.

Začátky působení biskupa Josefa Hloucha v Českých Budějovicích

Josef Hlouch byl jmenován českobud ějovickým biskupem bulou Pia XII. ze dne 25. 6. 1947 173 . Na svátek Nanebevzetí Panny Marie, 15. 8. 1947, byl ThDr. Josef Hlouch konsekrován v olomoucké katedrále sv. Václava na biskupa. Sv ětiteli byli apoštolský internuncius Saverio Ritter, arcibiskup Josef Beran a olomoucký sv ětící biskup Stanislav Zela. 174 K p říležitosti své intronizace 7. 9. 1947 175 vydal biskup Hlouch pastý řský list, v n ěmž nazna čil program svého episkopátu. Vyzval laiky, aby se spole čně s duchovenstvem vydali zachra ňovat duše a pomohli k obnov ě k řes ťanské víry v diecézi, nebo ť k tomu je zavazuje svátost bi řmování. Záv ěr listu obsahuje biskupovo heslo: „Skrze Marii k Ježíši“ , prosbu o modlitbu a požehnání. 176 V den svého nástupu také jmenoval Msgre Caise generálním viká řem a za čal usilovn ě poznávat sv ěř enou diecézi (vydával se na dlouhé apoštolské

171 Srov. SKALICKÝ, K. Tradice teologického studia v Českých Bud ějovicích 172 Srov. ACEBB, ro č. 1947, č. 8, s. 52–55. 173 Srov. ACEBB, ro č. 1947, č. 7, Habemus episcopum, s. 35 – 36. 174 Srov. ŠRAJEROVÁ, E. Českobud ějovický biskup ThDr. Josef Hlouch . České Bud ějovice: Sdružení sv. Jana Neumanna, 1997, s. 8. ISBN 80–86074–02–1. 175 Srov. ACEBB, ro č. 1947, č. 9, Bullae nominationis, s. 51–52. 176 Srov. ACEBB, ro č. 1947, č. 9, s. 52–55.

60 cesty). Jeho volba Msgre Jana Caise byla zap říčin ěna jeho bohatými zkušenostmi se správou diecéze. 177

Kapitula sv. Mikuláše v počátcích působení biskupa Hloucha

Po návratu msgre Jana Caise do diecéze byl stav sídelních kanovník ů op ět úplný. Msgre Josef Neubauer byl sice odsunut, ale protože na sv ůj post nerezignoval, z ůstával dál sídelním kanovníkem 178 . První dignitá ř a probošt kapituly sv. Mikuláše: msgre Karel Bo ček Děkan: msgre Jan Cais Kustod: msgre Václav Řepa, m ěstský děkan Kanovníci msgre Karel Reban P. Václav Bártl P. Antonín Jarolímek

5. 2. Vztah státu a církve po roce 1948

Komunisté již od samého po čátku usilovali o p řem ěnu církví v poslušný nástroj moci. P ředevším katolická církev byla komunisty chápána ne jako kulturně–sociální instituce, ale jako politická síla. Proto proti ní používali stejných metod a prost ředk ů jako k tzv. politické reakci. Zvláštní pozornost byla v ěnována římskokatolické církvi, kterou komunisté považovali za nejnebezpe čnějšího protivníka. Církevní politika komunist ů po únoru 1948 prošla dv ěma etapami. V první etap ě v letech 1948 – 1953 p řevažoval mocensko–politický boj s církví. Komunisté totiž chápali katolickou církev p ředevším jako politickou instituci, která stojí v cest ě jejich snaze vybudovat si absolutní politickou moc. Druhou

177 Srov. KADLEC, J. Českobud ějovická diecéze , s. 40–43. 178 Ke dni nástupu do ú řadu – srov. WEIS, M. Minut ěnky vzpomínek na pastý ře lidu svého . Praha: Panevropa, 1999.

61 etapu od roku 1953 charakterizoval zápas o v ěř ící a tažení proti náboženství jako sv ětovému názoru. 179 V komunistické stran ě existovaly dva sm ěry ve vztahu k církvi: 1. proud byl reprezentován Alexejem Čepi čkou, který zodpovídal za formování oficiální církevní politiky a její realizaci. Podle historika Kaplana byl Čepi čka vybrán pro své dobré vztahy s krom ěř ížským d ěkanem a proto, že se účastnil n ěkterých jednání o církvi s biskupem Zelou ješt ě p řed rokem 1948. K zastánc ům tohoto sm ěru pat řil ješt ě Antonín Zápotocký, který doporu čoval co nejhojn ěji prezentovat církevní majetek, protože to prý lidi poštve proti církvi. Tuto metodu – tedy neustupovat církvi – zastávala také pom ěrn ě velká skupina pracovník ů StB. 2. proud zastával Klement Gottwald, který (aspo ň zpo čátku) byl pro hledání dohody a cht ěl se vyhýbat konflikt ům. (Podobné dva póly existovaly také v církvi: zastáncem radikálního sm ěru byl arcibiskup Beran a pozd ěji také katolický disent. Mírn ější p řístup, usilující o dohodu s režimem, prosazoval biskup Trochta a pozd ěji také biskup František Tomášek. 180 ) Cíle církevní politiky se pro komunistickou stranu staly také vnit řním problémem, nebo ť stále ješt ě pom ěrn ě velká část jejích člen ů – i funkcioná řů – zejména na Slovensku byla členem církve a chodila do kostela. 181 V první fázi proticírkevního boje byl v pom ěru komunist ů k římskokatolické církvi dvojí zám ěr: * odpoutat ji od Vatikánu , který byl ideologickou centrálou sov ětského bloku tzv. Informa čním byrem komunistických a d ělnických stran (založeno v zá ří 1947) ozna čen za spojence imperialismu a vlivného odp ůrce komunistických zám ěrů, * pln ě církev pod řídit své moci .

179 Srov. CUHRA, Stát, církve a náboženské spole čnosti. XI. Církve a náboženské spole čnosti. Slovníková p říru čka k československým d ějinám 1948–1989 , s. 1. 180 Srov. VAŠKO, V. Církev v zápasu s komunistickou totalitou na po čátku 50. let. In Stát a církev v roce 1950. Sborník p řísp ěvk ů z konference po řádané Českou k řes ťanskou akademií, Ústavem pro soudobé d ějiny, Centrem pro studium demokracie a kultury ve spolupráci s Arcibiskupstvím pražským dne 21. června 2000 v Emauzském klášte ře v Praze . Brno: CDK, 2000, s. 98. ISBN 80– 85959–71–2. 181 Srov. KAPLAN, K. Státní církevní politika 1948–1950. In Stát a církev v roce 1950 , s. 13.

Snahou komunist ů bylo oslabit autoritu jednotlivých biskup ů a izolovat je od kn ěží a laik ů. K tomuto cíli sm ěř ovaly zákazy církevního tisku. Již 27. 2., tj. dva dny po p řevzetí moci, zastavili komunisté vydávání v ětšiny katolických periodik. Jako d ůvod byl uveden „nedostatek papíru“. Místo t ří katolických týdeník ů: Katolík (náklad 30 000 výtisk ů), Ned ěle (náklad 120 000 výtisk ů) a Rozséva č (náklad 120 000 výtisk ů) slíbili vydávání jediného periodika pod názvem Nedělní rozséva č (bez udání nákladu). Všechna zmín ěná periodika nahradily na podzim roku 1948 státem kontrolované Katolické noviny. Do církevních záležitostí za čali svévoln ě zasahovat místní strani čtí funkcioná ři. Množily se případy šikanování kn ěží. Komunistické vedení se zprvu vztah mezi státem a církvemi snažilo řešit; k dispozici byly vlastn ě t ři možnosti: 1. spolupráce církve s režimem, 2. dosažení politické neutralizace (církevní hierarchie by zve řejnila svou loajalitu vůč i režimu) a v p řípad ě neúsp ěchu t ěchto variant 3. vyvolání konfliktu a boje. Autory dlouhodobé koncepce likvidace církve byli zejména Klement Gottwald, Alexej Čepi čka a Rudolf Slánský. 182 18. 3. 1948 vydal úst řední ak ční výbor Národní fronty prohlášení o náboženské svobod ě: „...svoboda náboženství a vykonávání náboženských ob řad ů je jednou ze základních zásad našeho lidov ě demokratického režimu. ÚAV NF musí pe čovat o to, aby náboženská svoboda byla všude v plné mí ře uchována, aby nerušený výkon náboženských ob řad ů byl zajišt ěn. Odsuzujeme samovolné zásahy do církevního školství a všechny akty, které by náboženskou mohly porušit…“ Následovalo jednání mezi p ředstaviteli moci a církevními hodnostáři. 183

182 Srov. VAŠKO, V. Arcibiskup Beran – symbol odporu proti komunismu. SECURITAS IMPERII 11 . Praha: Ú řad dokumentace a vyšet řování zlo čin ů komunismu, 2005, s. 106. ISBN 80–86621–16–2. 183 Srov. VAŠKO, V. Neuml čená. Kronika katolické církve v Československu po druhé sv ětové válce II. Praha: Zvon, 1990, s. 15. ISBN 80–7113–001–X.

15. dubna 1948 byla založena Komise pro církevní a náboženské otázky při ÚAV NF. V jejím čele stanul Alexej Čepi čka, v komisi byli dva kn ěží – Josef Plojhar a Josef Beneš. V kv ětnu byla ustanovena oficiální delegace pro jednání se státem. V první fázi jednání (probíhala 10. – 25. kv ětna) se církev snažila o zachování církevního školství; komunistické moci šlo zase o to, jak dostat církev do úplného podru čí. Před blížícími se parlamentními volbami (jejichž datum bylo stanoveno na 30. kv ětna 1948) sílil zájem strany, aby na kandidátkách Národní fronty (NF) byli i kn ěží, čímž by nový režim manifestoval „ vst řícný postoj církve ke zm ěně politických pom ěrů“. Na tuto skute čnost reagovali arcibiskupové Josef Beran a Josef Matocha a biskup Karel Skoupý tím, že rozeslali duchovním dopisy, ve kterých znovu zopakovali zákaz politické činnosti kn ěžím, nyní ješt ě rozší řený o zákaz členství v církevních komisích NF. 184 Komunisté p ůvodn ě cht ěli, aby kandidovalo více kn ěží. V úvahu p řicházel Černocký, Oliva a Fiala. Arcibiskup Beran byl zásadně proti, takže komunisté ostatní kn ěze stáhli a z ůstal pouze Plojhar. P ůvodn ě sice zamýšleli Beran ův zákaz obejít tím, že by Plojhar nekandidoval na poslance, k čemuž je pot řeba souhlas biskupa, ale z ůstal ministrem, k čemuž je nutné schválení Vatikánu. Nakonec se rozhodli, že o Plojhara svedou s Beranem boj. 185 Minist ři Alexej Čepi čka a Alois Petr jednali s arcibiskupem, aby zákaz Plojharovy kandidatury zrušil a aby byl k volbám vydán pastý řský list. Beran odpov ěděl, že kone čné stanovisko k t ěmto otázkám dá biskupská konference. Ta byla svolána na 3. kv ětna 1948 do Olomouce. Zákaz politické činnosti kn ěžím potvrdila a k pastý řskému listu se nevyjád řila. Dne 23. kv ětna 1948 jednali členové církevní komise ÚAV NF se zástupci církevní hierarchie. Následující den vyjád řili biskupové na mimořádné porad ě mj. své stanovisko v dopise ministru Čepi čkovi. P ředvídali v n ěm nastolení komunistického t řídního práva, tedy bezpráví: „Biskupové d ůkladn ě uvážili celou záležitost a opakují, že nemohou nic zm ěnit na svém dosavadním stanovisku, které

184 Srov. RÁZEK, A. Exkomunika ční dekrety. SECURITAS IMPERII 11 , s. 136. 185 Srov. KAPLAN, Stát a církev v roce 1948–1950, s. 14.

64 je podle kánonu 139 § 2 CIC5 zásadní z hlediska církevního práva, pokud jde o jmenování kn ěží ministry nebo povereniky. Vzhledem k poslanecké kandidatu ře ve smyslu § 4 téhož kánonu nemohou biskupové dát svolení, pon ěvadž katoli čtí kn ěží by byli jako poslanci v nebezpe čí, že by museli schvalovat zákony, které by mohly být v rozporu s právem nejen církevním, nýbrž i p řirozeným.“ Ministr Čepi čka, který vedl jednání s církevními p ředstaviteli, je 25. kv ětna p řerušil pod záminkou, že církev nedovolila v parlamentních volbách kandidovat „pokrokovému“ duchovnímu Josefu Plojharovi. Plojhar m ěl blízké osobní vztahy s řadou komunistických prominent ů, s kterými byl v ězn ěn v nacistickém koncentra čním tábo ře. Po okupaci pracoval v Československé stran ě lidové ( ČSL), kde byl také hlavní osobou provád ějící její poúnorovou „o čistu“. 186 Postoj Berana k jeho osob ě vysv ětloval osobními spory z vále čných dob. 187 ,188 V 2. fází jednání (za čala 11. 6.) se situace zm ěnila. Proti církvi byl nastolen ostrý kurs. Církevní delegace cht ěla jednat zejména o rostoucím proticírkevním boji a znovu zachování církevního školství. A. Čepi čka opakovan ě naléhal na prohlášení loajality církve režimu. I tato jednání skon čila bezvýsledn ě. Zatímco jednání probíhala, nižší složky státního aparátu zasahovaly proti katolickým školám, spolk ům, tisku. Zásadní taktikou ze strany státu byl rovněž diferencovaný p řístup ke kn ěžím. Duchovní byli rozd ěleni na tzv. „vlastenecké“ a „reak ční“. Byla zde patrná snaha vyvolat rozpory mezi nižším duchovenstvem a hierarchií. 189 Po volbách vydal pražský arcibiskupský ordinariát vyhlášku (s p říkazem zve řejn ění 12. 6. 1948) oznamující, že kn ěží, kte ří i p řes zákaz kandidovali ve volbách a s ohledem na specifický zp ůsob volby (jednotná kandidátka Národní

186 Srov. VAŠKO, Neuml čená II. , s. 15. 187 Srov. KAPLAN, Stát a církev v roce 1948–1950 , s. 14. 188 Osobní spory z dob války mezi ob ěma duchovními skute čně panovaly; podle sv ědectví kn ěží, kte ří byli s P. Plojharem v koncentra čním tábo ře Dachau, tento nezneužíval svého postavení, které měl na bloku mezi n ěmeckými kn ěžími; jeho spoluv ěze ň a pozd ější kardinál Beran byl ovšem opa čného názoru. Srov. WEIS, Dějiny českobud ějovické diecéze se zvláštním p řihlédnutím k táborskému vikariátu , s. 29. 189 Srov. WEIS, Dějiny českobud ějovické diecéze se zvláštním p řihlédnutím k táborskému vikariátu , s. 60–65.

65 fronty) byli zvoleni, jsou podle kánonu 2331 a kánonu 2279 CIC suspendováni, tj. nemohou platn ě sloužit mše a vykonávat další kn ěžské funkce. Výslovn ě byl zmíněn kn ěz bud ějovické diecéze Josef Plojhar. 190 Na to reagoval (na základ ě „spontánních“ rezolucí pracujících ze závod ů) tisk s požadavkem, aby suspense kn ěží, kte ří neuposlechli církevní p říkaz, byla odvolána. Zvlášt ě pak suspense ministra Josefa Plojhara a poverenik ů Alexandra Horáka a Jozefa Luka čevi če. Proti Plojharov ě suspenzi se postavilo i tehdejší vedení lidové strany; Svaz bojovník ů za svobodu (organizace sdružující mj. politické v ězn ě nacistického režimu) za tento čin vylou čil arcibiskupa Berana ze svých řad. Můžeme se jen domnívat, do jaké míry byly akce obou organizací ovlivn ěny rozhodnutím církevní komise ÚV KS Č z 3. 7. 1948 (a tedy p ůsobením komunistických aktivist ů), která rozhodla, že rozvine kampa ň proti arcibiskupovi. 191 Zmín ěné „lidové“ rezoluce také žádaly potrestání kn ěží, kte ří doma i v zahrani čí pracují proti „lidov ě demokratickému“ z řízení. Pololetní zprávy z jednotlivých kraj ů hodnotily 45 % kn ěží jako nep řátele režimu proti 20 % hledajících zp ůsob spolupráce. Proto také na ÚV KS Č 9. 6. dal K. Gottwald úkol odpoutat katolickou církev od Vatikánu a vytvo řit národní církev. Tu pak dostat do svých rukou tak, aby sloužila režimu. Zám ěr se nezdařil, protože do podzimu po čet kn ěží, zajímajících se o n ějakou formu spolupráce, klesl na 10 %. Proto bylo koncem roku 1948 z řízeno zvláštní církevní odd ělení p ři II. odboru StB. Jeho úkolem bylo represemi p ůsobit na kn ěze i laiky za užití zákona na ochranu republiky (zák. 231/48 Sb.). Za čalo rychle p řibývat k řes ťan ů trestaných za promluvy, ší ření ilegálních tiskovin či za ukrývání a pomoc lidem, prchajícím z ČSR. Pod hlavi čkou Národní fronty se angažoval t řeba i českobud ějovický J. Velický, který v ěř il ujišt ění komunist ů o zaru čení

190 Srov. VAŠKO, Neuml čená II. , s. 15. 191 Srov. RÁZEK, A. Podíl k řes ťan ů na Únoru a jeho „výdobytcích“. Magazín Setkání 2000 , ro č. XI., č. 3, s. 6. ISSN: 1212–8074.

66 náboženské svobody, či tehdy kaplan Jan Mára, který své p ůsobení ozna čil jako záslužnou práci a prof. Beneš. 192 Výsledkem Února 48 byla i nová ústava, kterou prezident Beneš odmítl podepsat a rad ěji abdikoval. Ta v § 14 ur čovala, že veškerá výchova a všechno 5 Can. 139 § 2, Kodex církevního práva (CIC, též CJC): „A ť klerici bez apoštolského povolení nevykonávají léka řství nebo chirurgii, a ť nejsou posly nebo ve řejnými notá ři, le č v církevní kurii, a ť nep řijímají ve řejné ú řady, s nimiž je spojena činnost pod laickou pravomocí nebo správou.“ 193 Proticírkevní akce nevymýšleli komunisté sami. Je zachován záznam z 28. 4. z porady p ředstavitel ů ÚAV NF s vedoucími „pokrokovými katolíky“ s kaplanem Márou, fará ři Černockým, Fialou, s Horákem a Luka čevi čem, kte ří zastávali funkce poverenik ů a stejn ě jako Plojhar byli suspendováni. 194 Církev samoz řejm ě o čekávala zost ření proticírkevního boje. Proto už v listopadu 1948 p řivezl biskup Trochta z Říma tzv. mexické fakulty 195 , které obsahovaly dispenze od n ěkterých církevn ěprávních p ředpis ů. Církev zárove ň zřídila náhradní hierarchii – v Praze byl bez státního souhlasu vysv ěcen na biskupa Kajetán Matoušek a tajn ě Ladislav Hlad. Na dalších místech pak byli vysv ěceni na biskupy František Tomášek, Karel Ot čenášek a Štefan Barnáš. 196

Struktura mocenského aparátu

Ihned po Únoru 1948 vzniká Komise pro církevní a náboženské otázky Úst ředního ak čního výboru Národní fronty řízená jejím generálním tajemníkem Alexejem Čepi čkou, zrušená teprve v říjnu 1949 v souvislosti se vznikem Státního

192 Srov. RÁZEK. Podíl k řes ťan ů na Únoru a jeho „výdobytcích“, s. 6. 193 Srov. RÁZEK, A. Exkomunika ční dekrety. SECURITAS IMPERII 11. , s. 137. 194 Srov. RÁZEK, A. Podíl k řes ťan ů na Únoru a jeho „výdobytcích“, s. 6. 195 Jako „mexické fakulty“ se ozna čuje soubor dispensí, umož ňujících kn ěžím a biskup ům provádět samostatn ě úkony, které by jinak podléhaly schválení jejich nad řízených, a poskytujících další úlevy od formálních pravidel za obvyklých okolností uplat ňovaných v katolické církvi. Ud ělují se obvykle v p řípadech, kdy církev v dané oblasti trpí pronásledováním a dodržování běžných postupů by ohrožovalo životy a akceschopnost církevních struktur. Název pochází z po čátku století, kdy tyto dispense obdržela katolická církev v Mexiku. Srov. VAŠKO, Církev v zápasu s komunistickou totalitou na po čátku 50. let. In Stát a církev v roce 1950 , s. 103. 196 Srov. VAŠKO, Církev v zápasu s komunistickou totalitou na po čátku 50. let. In Stát a církev v roce 1950 , s. 103.

úřadu pro v ěci církevní , který p řevzal její úlohu. Komise odpovídala za praktické provád ění církevní politiky, strategii však ur čovala církevní komise UV KS Č (řízena op ět A. Čepi čkou), nahrazená od jara 1949 do b řezna 1950 církevní šestkou 197 se stejným p ředsedou. Do zá ří 1951 pak stranický dozor vykonávala tzv. církevní rada , řízená Zde ňkem Fierlingerem. Od roku 1951 p řestala být církevní agenda v komunistické stran ě v ěcí speciálního orgánu a tyto otázky řešilo celé p ředsednictvo (politické byro) ÚV KS Č. Tato praxe p řetrvala až do roku 1989. Hlavním vykonavatelem politiky byl Státní ú řad pro v ěci církevní , který činnost ukon čil v roce 1956 vládním na řízením č.19/1956. Nahrazen byl nejprve odborem, následn ě Sekretariátem pro v ěci církevní (církevním sekretariátem) p ři některém z ministerstev (1956 – 1968 ministerstvo kultury a školství, 1968 ministerstvo kultury a informací), na Slovensku byl sou částí Pov ěř enectva Slovenské národní rady. V souvislosti s federalizací Československa vznikly od 1. 1. 1969 dva Sekretariáty pro v ěci církevní p ři ministerstvech kultury, v lednu 1971 byl pro koordinaci církevní politiky v Československu a řízení zahrani čních vztah ů církví z řízen Sekretariát pro v ěci církevní Ú řadu p ředsednictva vlády ČSSR. Na konci osmdesátých let byla p řipravena další reforma, která m ěla posílit pravomoci církevních sekretariát ů, dosud fungujících pouze jako odbor příslušného ministerstva cestou pod řízení sekretariát ů p římo vlád ě, prakticky již však nebyla napln ěna. Systém řízení církevní politiky dopl ňovala sestava krajských a okresních církevních tajemník ů, na místní úrovni byl církevní dozor již sou částí dalších funkcí. Pravomoce církevních tajemník ů nebyly definovány specifickým zákonem a v praxi je lze ozna čit za zna čně široké, v četn ě práva zakázat církevní shromáždění a odebrat státní souhlas k duchovenské činnosti, což se stávalo příčinou opakovaných stížností církví. 198

197 Jednalo se o uskupení šesti člen ů komunistické strany (složení i po čet se m ěnily) ve složení: Čepi čka, Fierlinger, Clementis, Kopecký, Široký a Hendrych (stav k 25. 4. 1949). Srov. RÁZEK, A. Josef Toufar – ob ěť proticírkevní strategie režimu. In Stát a církev v roce 1950 , s. 34. 198 Srov. CUHRA, Stát, církve a náboženské spole čnosti. XI. Církve a náboženské spole čnosti. Slovníková p říru čka k československým d ějinám 1948–1989 , s. 3.

Vztahy státu s Vatikánem

Na rozdíl od bezprost ředních zahrani čních soused ů, spadajících po skon čení 2. sv ětové války do tzv. sov ětské sféry vlivu, obnovilo Československo již v zá ří 1945 diplomatické vztahy s Vatikánem; v červnu 1946 nastoupil na pražskou internunciaturu Xaverius Ritter, v srpnu 1946 odevzdal pov ěř ovací listiny československý vyslanec ve Vatikánu Artur Maixner. Do února 1948 se přes ur čité neshody da řilo udržovat vzájemn ě korektní vztahy, zm ěna politiky státu v ůč i církvi od jara 1948 vedla k prohlubujícím se konflikt ům. Internuncius Ritter opustil Prahu ze zdravotních d ůvod ů již v lednu 1948, jeho zástupce chargé d‘affaires Gennaro Verolino byl donucen odejít z republiky 13. 7. 1949, poté, co byl vládou ozna čen jako persona non grata. Již v listopadu 1948 byl odvolán A. Maixner, teprve v b řeznu 1949 jej nahradil Ilja Rath, pov ěř ený zdržet se veškeré iniciativy ve vzájemných vztazích. Pokra čující tlak na katolickou církev v Československu, spojený s útoky na Vatikán jako „základního spojence imperialismu“ a iniciátora boje proti socialismu, vedl v b řeznu 1950 k faktickému zmrazení vzájemných vztah ů. Tajemník internunciatury Ottavia de Liva, fakticky dosud zastupující G. Veroliniho, byl v b řeznu 1950 obvin ěn z ú časti na tzv. Číhoš ťském zázraku a z proti československé činnosti a následn ě vypov ězen z republiky, v dubnu 1950 vyslanec I. Rath odcestoval „ke konzultacím“ a do Vatikánu se již nevrátil. 199

Josef Plojhar

Narodil se 2. 3. 1902 Českých Bud ějovicích a zem řel dne 5. 11. 1981 v Praze byl římskokatolický kn ěz a politik, člen Československé strany lidové, který od roku 1948 kolaboroval s KS Č, byl československým ministr zdravotnictví v letech 1948 – 1968.

199 Srov. CUHRA, Vztahy a jednání s Vatikánem. XI. Církve a náboženské spole čnosti. Slovníková p říru čka k československým d ějinám 1948–1989 , s. 12.

Pocházel z českon ěmecké rodiny, hlásil se k české národnosti. Vystudoval Německé státní gymnázium (1913 – 1921) a p řešel do biskupského seminá ře. 5. 7. 1925 byl vysv ěcen na kn ěze. V roce 1939 p ůsobil v Rudolfov ě, kde byl zat čen nacisty a do roku 1945 v ězn ěn v koncentra čních táborech Buchenwald a Dachau. Po roce 1945 krátce op ět sloužil jako kaplan v katedrále v Českých Budějovicích. 200 Již p řed 2. sv ětovou válkou byl Josef Plojhar členem ČSL. Jako zasloužilý bojovník proti nacismu byl v roce 1945 zvolen p ředsedou jiho české krajské organizace strany. Stal se též poslancem Ústavodárného národního shromážd ění za tuto stranu (poslancem Národního a posléze Federálního shromážd ění za ČSL byl až do smrti). V této dob ě již byl tajným členem KS Č. B ěhem února 1948 zahájil otev řenou spolupráci s komunisty. Byl za to spolu s Aloisem Petrem z lidové strany vylou čen a zbaven poslaneckého mandátu, ale ak ční výbory mu umožnily ovládnout kancelá ře strany, tato rozhodnutí ignorovat a nechat se „zvolit“ místop ředsedou strany. 201 Pražský arcibiskup Josef Beran na řídil Plojharovi, aby rezignoval na své politické funkce, a zakázal mu kandidovat ve volbách 1948. Když Plojhar ob ě rozhodnutí ignoroval, Beran ho suspendoval a exkomunikoval, čímž rozpoutal zu řivý st řet mezi římskokatolickou církví a komunistickou vládou. P řes enormní nátlak státu exkomunikaci nikdy neodvolal. V roce 1951 ji z Plojhara na nátlak komunistické vlády (a nad rámec svých pravomocí) s ňal pražský kapitulní viká ř, čímž hrub ě porušil církevní zákony a celý akt byl tudíž neplatný; navíc se mimo tuto konkrétní vyhlášenou exkomunikaci na Plojhara vztahovaly minimáln ě další dv ě: exkomunikace komunist ů z církve vyhlášená Svatým officiem (a stvrzená papežem Piem XII.) a exkomunikace, která automaticky vyplynula z toho, že Plojhar jakožto ministr zdravotnictví spolup řipravil a spoluprosadil zákon povolující interrupce (vydán v roce 1957). Plojhar byl nejprve místop ředsedou (od 1948) a od r. 1951 p ředsedou tzv. „obrozené“ ČSL. Zastával i další funkce v tzv. Hnutí vlasteneckých kn ěží

200 Srov. WEIS, Dějiny českobud ějovické diecéze se zvláštním p řihlédnutím k táborskému vikariátu , s. 28–29. 201 Srov. VAŠKO, Neuml čená II. , s. 26.

(p ředseda od roku 1948), tzv. Celostátním mírovém výboru hnutí katolického duchovenstva (p ředseda 1951–1968), Svazu československo–sov ětského přátelství (místop ředseda 1952 – 1970). Získal též čestný doktorát teologie na Cyrilometod ějské bohoslovecké fakult ě (1950) a Řád Klementa Gottwalda (1955, 1962). 202 Dle vzpomínek pam ětník ů – P. Václava Kulhánka – měl P. Cais o P. Plojharovi prohlásit toto: „Nejv ětší mou chybou bylo ud ělení souhlasu P. Plojharovi ke kandidatu ře do Národního shromážd ění.“ 203 Josef Plojhar byl expertem komunistické vlády ú častnícím se jednání s Československou biskupskou konferencí na p řelomu 40. a 50. let a m ěl ur čitý vliv na její církevní politiku. 204 Na ja ře 1968 byl zbaven p ředsednictví v ČSL. Po srpnové invazi se již vrátit nemohl: byl p říliš zkompromitovaný a nem ěl dost sil, aby udržel stranu v liniích, které jí ur čila KS Č; obdržel tedy alespo ň čestné p ředsednictví.

Kapitu la v roce 1948

Po smrti msgre Václava Řepy (9. 6. 1948) nominoval biskup Hlouch nové kanovníky, aby doplnil kapitulu 205 : Probošt: msgre Karel Bo ček Děkan: msgre Jan Cais 1. sídelní kanovník: msgre Karel Reban 2. sídelní kanovník: P. Václav Bártl 3. sídelní kanovník: P. Antonín Jarolímek 4. sídelní kanovník: neobsazeno Krajský národní výbor oznámil, že k nominacím je pot řeba státní souhlas; o ten ovšem biskup Hlouch žádat necht ěl, takže členové kapituly nejsou potvrzeni. 206

202 Srov. WEIS, Výuka náboženství v letech 1899–1989. 203 KULHÁNEK, V. Osobní sv ědectví. (p řepis rozhovoru, archiv autora) 204 Srov. Josef Plojhar. Totalita [online] [cit. 20. 12. 2007]. Dostupné na WWW: http://www.totalita.cz/vysvetlivky/o_plojharj.php. 205 Srov. Catalogus 1942, s. 15.

5. 3. Situace v roce 1949

Vztahy státu a římskokatolické církve v roce 1949

Po p ůlro ční p řestávce (17. 2. 1949) bylo obnoveno jednání mezi státem a římskokatolickou církví; vládní delegaci tvo řilo sedm ministr ů v čele s A. Čepi čkou, v církevní byli biskupové Š. Trochta a J. Čárský. Jednání bylo v dubnu p řerušeno (vliv m ěl incident s odposlouchávacím za řízením v jednacím sále p ři zasedání biskupské konference ve Starém Smokovci ve dnech. 207 Komunistické vedení se rozhodlo „pro boj“. 208

Katolická akce

V polovin ě roku 1949 p řevládl ve vedení KS Č názor, že dosavadní strategii postupu proti katolické církvi, spojující represivní zákroky s p ředstíranou ochotou k dohod ě s katolickou hierarchií, je vhodné radikalizovat. Ve spolupráci Církevního odd ělení Národní fronty a tzv. církevní šestky KS Č byl vypracován nový plán operující s možností rozd ělit církev 209 . Podle plánu bylo t řeba využít předpokládané nespokojenosti nižšího duchovenstva s představenými, rozšt ěpit dosavadní jednotu církve a tím likvidovat její vytrvalý odpor v ůč i komunistické církevní politice. Pro tento ú čel m ělo vzniknout prost řednictvím tzv. vlasteneckých kn ěží a laik ů hnutí „pokrokových katolík ů“ Katolická akce , které by se stalo protipólem katolické hierarchie a p ůsobilo na celou

206 HOBIZAL, F. Osobní sv ědectví. (MC archiv autora). 207 Konala se ve dnech 22. – 23. března 1949. Když arcibiskup Beran požádal p ředsedu vlády a ministra vnitra o vyšet ření, kdo nechal za řízení instalovat. Ministr Nosek mu odpov ěděl, že „bu ď šlo o pokus n ěkteré cizí tiskové agentury získat informace o konferenci, nebo o tajnou superkontrolu vyšší církevní instance.“ Srov. HEJL, V. Zpráva o organizovaném násilí . Praha: Univerzum, 1990, ISBN 80–85207–01–X, s. 149. 208 Srov. VAŠKO, V. Neuml čená II. , s. 59. 209 Srov. HA ĽKO, J. Rozbi ť Cirkev: Rozkolnícka Katolícka akcia. Bratislava: 2004, ISBN 80–7114–493–2, s. 135–155.

72 církev v intencích státních zám ěrů. V kone čné fázi mohlo toto hnutí p řisp ět k plánovanému vytvo ření „národní církve“ , odtržené od Vatikánu. 210 Komunistická propaganda hlásala, že tato akce má podporu více jak 500 kn ěží. Název „Katolická akce“ byl dosti matoucí, nebo ť tak se nazývala ú čast laiků na církevní činnosti. Podn ět k této Katolické akci položil Pius XI. encyklikou Ubi arcano Dei z 23. 12. 1922. Protest proti zneužití názvu „Katolická akce“ vyjád řili ú častníci biskupské konference v Olomouci konané 7. 6. 1949, kdy vydali ob ěžník odsuzující zakládání tzv. Katolické akce . Ve st ředu 8. 6. 1949 jedná p ředsednictvo Úst ředního výboru KS Č (PÚV KS Č), které mj. ukládá tyto úkoly: „1. Informovat dálnopisem krajské sekretá ře o vyhlášení Katolické akce a dát jim pokyny u činit praktická opat ření k rozší ření základny celé akce sbíráním dalších podpis ů p říslušník ů duchovenstva na prohlášení Katolické akce. 2. Z dosavadních vyjád ření souhlasu s Katolickou akcí uve řejnit jen podpisy t ěch, kte ří souhlasí s obsahem provolání.“ Ustavující sjezd této „Katolické akce“ se konal v pátek 10. 6. 1949 v Obecním dom ě v Praze. Zú častnilo se jej asi 67 tzv. „vlasteneckých kn ěží“ a blíže neur čený po čet laik ů. Do čela výboru byli postaveni laici: Ferdinand Pujman (p ředseda, dramaturg Národního divadla a manžel spisovatelky Marie Pujmanové), slovenský poslanec Torek (generální sekretá ř) a poslanci lidové strany Niedele, Prokeš a Polanský. 211 10. 6. 1949 také rozesílá generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský dálnopisem informaci o ustavení Katolické akce sou časn ě s pokynem, jak dále postupovat: „Dnes se konala v Praze celostátní porada vlasteneckých katolických kn ěží a katolických laik ů. Na této porad ě bylo více než 300 ú častník ů, z toho 68 kn ěží … a zvolili p řípravný výbor hnutí pokrokových katolík ů, které nese jméno

210 Srov. CUHRA, Katolická akce. XI. Církve a náboženské spole čnosti. Slovníková p říru čka k československým d ějinám 1948–1989 , s. 31. 211 Srov. RÁZEK, Exkomunika ční dekrety , s. 153.

Katolická akce. Zít řejší tisk p řinese zprávu o této porad ě, bude zve řejn ěno prohlášení a také složení výboru, ve kterém jsou zatím jen laici.… Na porad ě byly s nadšením p řijaty projevy ministra Plojhara, pov ěř ence Horáka a Luka čevi če, dr. Fialy a jiných. …“ 212 Téhož dne (10. 6. 1949) rozhodlo také o zahájení propaga ční kampan ě – denn ě budou zve řej ňována jména kn ěží i laik ů, kte ří text prohlášení podepíší. Pozornost si zaslouží také Provolání Katolické akce z její ustavující sch ůze 10. 6. 1949, uve řejn ěné 11. 6. v Katolických novinách. Provolání se v úvodní pasáži, p řesn ě podle návodu ministra Julia Ďuriše ze vzpomínané sch ůze předsednictva ÚV KS Č (zd ůraznit mírové hnutí, nebo ť „to je široká základna a tady je m ůžeme dob ěhnout“), obrací ke čtená řů m prohlášeními typu: „Vítáme proto každé poctivé úsilí pro dorozum ění a mír mezi národy. P řipojujeme se k hlasu mírového kongresu.“ Konstatuje se, že „nebude pravého pokoje a míru na sv ětě, dokud výd ělká řská spole čnost nebude nahrazena spole čností novou – socialistickou. Cesta k socialismu, kterou jsme nastoupili, je cesta k vyššímu a dokonalejšímu lidství.“ První zprávy o podpisech na prohlášení: Z Gottwaldovského a Ostravského kraje bylo zasláno dnes celkem 19.000 podpis ů katolík ů. „Je t řeba, aby se všude celá akce rychle rozvinula a stup ňovala. Chceme, abychom mohli každým dnem zve řejniti v tisku další stovky podpis ů kn ěží a sd ělení o desetitisících podpisů katolických ob čan ů.“ (signováno R. Slánský) 213

Shodné pokyny byly rozeslány i prost řednictvím generálního sekretariátu ÚAV NF všem tajemník ům KAV NF: „Soust řeďte nyní hlavní úsilí k tomu, aby v celém kraji byli navštíveni všichni římskokatoli čtí duchovní vhodnými dvojicemi funkcioná řů , kte ří jim vhodnou formou p ředloží k podpisu prohlášení výboru Katolické akce. Jména, hodnosti a bydlišt ě kn ěží, kte ří prohlášení podepíší, oznamte okamžit ě církevnímu odd ělení generálního sekretariátu ÚAV NF. Záleží na rychlém a p řesném provedení t ěchto sm ěrnic. Sbírání rezolucí a podpis ů

212 Srov. RÁZEK, Exkomunika ční dekrety , s. 154. 213 Tamtéž, s. 155.

74 katolických laik ů není nyní vaším hlavním úkolem. Jde nám p ředevším a hlavn ě o podpisy kn ěží. Generální sekretariát ÚAV NF, Felcman“ podpis 214

Zřízení „Katolické akce“ se stalo významným mezníkem ve vztahu mezi církví a státem. Bezprost ředn ě po jejím ustanovení se konaly krajské a okresní konference „v ěř ících“, na nichž byly tvo řeny krajské a okresní výbory. Hlavním úkolem akce m ěl být tlak v ěř ících na hierarchii v rámci církve – vyvolat rozkol uvnit ř církve, a zárove ň m ěla fungovat jako státem uznávaný mluv čí církve, s nímž budou ú řady jednat. 215 Církev se ovšem velmi ost ře ohradila – 15. 6. 1949 vydala dva dokumenty. První byl Ob ěžník katolickému duchovenstvu a v ěř ícímu lidu , poukazující na ustanovení § 1 písm. d zák. č. 94/1949 Sb., které výslovn ě stanoví, že na rozmnoženiny sloužící k pot řeb ě státních nebo jiných ve řejných orgán ů se nevztahují omezení p ři jejich ší ření, která tento zákon zavedl. 60 Tímto zp ůsobem bylo poukázáno na fakt, že StB zabavuje tiskoviny, které jsou komunistickému režimu nepohodlné. Ob ěžník zd ůraznil, že nepravá Katolická akce je hnutí rozkolné, každá účast na ní a spolupráce musí být stíhána církevními tresty a že inspiráto ři a svolavatelé upadli již ipso facto do exkomunikace. Zárove ň byly zopakovány podmínky, za kterých by bylo podle ordiná řů možné jednání mezi zástupci státu a církve. Druhým dokumentem je obsáhlý pastý řský list nazvaný Hlas československých biskupů a ordiná řů v ěř ícím v hodin ě velké zkoušky , kterým se biskupové se obrátili ke všem katolík ům. List je, vzdor d říve projevované nejednotnosti v názoru na postup proti útlaku církve ze strany státní moci, podepsán všemi členy biskupské konference, nejen arcibiskupem (by ť jménem

214 Srov. RÁZEK, Exkomunika ční dekrety , s. 154. 215 Srov. Dokument 44 z 31. 8. 1949. Securitas imperii 11, s. 328–331.

75 biskupské konference). Hned v úvodu listu se píše: „U v ědomí odpov ědnosti p řed Bohem a sv ědomím celého sv ěta nem ůžeme ml čet.“ 216 Biskupové poukazují na poúnorový útlak, na to, jak je církev skryt ě i ve řejn ě pronásledována, a vysv ětlují, že náboženská svoboda neznamená jen svobodu soukromého náboženského p řesv ědčení a možnost ú častnit se náboženských ob řad ů v kostele, jak byla definována Ústavou 9. kv ětna. Jasn ě prohlašují, že zásadním p ředpokladem náboženské svobody je výsostné právo rodi čů na výchovu a výuku d ětí, právo na shromaž ďování ve svobodných sdruženích a organizacích, právo na svobodné vydávání náboženského tisku. Tedy jsou to všechna práva a svobody, které nový režim sta čil b ěhem patnácti m ěsíc ů své vlády zni čit. Poukázali na zásah bezpe čnostních složek p ři jednání biskupské konference i na protiprávní dosazení státních zplnomocn ěnc ů do konzisto ří a na dozor StB nad arcibiskupskou rezidencí. 217 Pastý řský list poukázal i na to, že mnohé podpisy vyjad řující souhlas s akcí (jména signatá řů byla totiž uvád ěna v tisku) byly vylákány podvodn ě. Jednotlivé archivní výtisky tohoto pastý řského listu se r ůzní v dopl ňujících pokynech a informacích. Je samoz řejmé, že se státní moc snažila vší silou zabránit jeho doručování a čtení p ři bohoslužbách, které bylo kn ěžím „závazn ě ve sv ědomí“ p řikázáno na ned ěli 26. 6. 1949. S ohledem na vývoj situace bylo toto datum zm ěněno na ned ěli 19. 6.218 Dne 20. 6. 1949 byla oficiálním dekretem Vatikánu Katolická akce ozna čena za rozkolnickou a exkomunikován (vyobcován z církve) byl každý, kdo se jí v ědom ě a dobrovoln ě ú častnil. Po informaci o vatikánském rozhodnutí a pro přetrvávající odpor biskup ů po čáte ční úsp ěch akce rychle odezn ěl, v pr ůběhu následujících m ěsíc ů své podpisy odvolala řada dosavadních signatá řů , v souvislosti se zásahy proti duchovním, kte ří p řečetli pastý řský list, došlo na Slovensku k n ěkolika st řet ům mezi policií, armádou a v ěř ícími. (V následujících měsících a letech – do roku 1951 – Katolická akce v zásad ě zmírala a nakonec ji

216 Srov. VAŠKO, Neuml čená II. , s. 74 217 Srov. Ob ěžník katolickému duchovenstvu a v ěř ícímu lidu. Securitas imperii II. , dokument 19, s. 263–265. 218 Srov. VAŠKO, Neuml čená II. , s. 74–82.

76 nahradila tzv. mírová hnutí duchovních, neusilující natolik otev řen ě o rozd ělení církve.) 219 Reakce komunistické vlády byla okamžitá. Hned dalšího dne (21. 6.) československá vláda oficiáln ě oznámila, že p řebírá vy řešení církevní a náboženské otázky do svých rukou. Za čalo tvrdé tažení proti církvi, série bezohledných a krutých zákrok ů, nejr ůzn ější formy perzekuce a pokusy o rozvrácení církve. 220 Názory a postoje biskup ů k exkomunika čním dekret ům zjiš ťovala strana prost řednictvím zmocn ěnc ů na konzisto řích, protože v té dob ě už ordiná řů m bylo znemožn ěno svolávat porady a vydávat spole čná stanoviska a provád ěcí pokyny. Vysvítá to ze zprávy církevního odd ělení ÚAV NF z 18. 7. 1949: „Zmocn ěnec konzisto ře221 v Českých Bud ějovicích hovo řil v sobotu 16. 7. 1949 s biskupem Hlouchem o exkomunikaci komunist ů. Hlouch byl velmi zaražen, v rozpacích, choval se zkroušen ě, ale prohlásil, že exkomunikace musí být dodržena.“ 222 Postup v ůč i biskup ům byl jedním z nejd ůležit ějších úkol ů. Mnozí duchovní p ředpokládali zatýkání a procesy, ovšem režim se o tom dozv ěděl a rozhodl se pro izolaci biskup ů. Byla zahájena v kv ětnu 1949, pozd ěji byla siln ě zost řena u arcibiskup ů Berana a Matochy. Protože se mohl další vývoj jen st ěží odhadovat, podnikala v ětšina ordiná řů r ůzné kroky k zajišt ění chodu svých diecézí. N ěkte ří (nap ř. olomoucký arcibiskup Matocha či biskup Hlouch) se rozhodli, že studenty posledního ro čníku seminá ře vysv ětí d říve (v prosinci 1949). Dokonce biskupové Trochta a Hlouch, které režim zprvu považoval za ty „povoln ější“, jej zklamali a postavili se zvláš ť ost ře proti „Katolické akci“. Trochta 20. 6. 1949 píše Čepi čkovi: „ proticírkevní Katolická akce je nejv ětším omylem, který se mohl v dnešní dob ě stát, kolem ní bylo uskute čněno tolik švindlu, podvodu a nátlaku, že je lépe ji uložit urychlen ě mezi starou veteš, aby se na ni co nejrychleji zapomn ělo. (…) Já dnes již nic d ělat nemohu a nebudu. Je–li m ůj šéf

219 Srov. CUHRA, Katolická akce. XI. Církve a náboženské spole čnosti. Slovníková p říru čka k československým d ějinám 1948–1989 , s. 31. 220 Tamtéž, s. 31. 221 O úloze "zmocn ěnce konzisto ře" srov. HANUŠ J., Tradice českého katolicismu ve 20. století, s. 152. 222 Srov. RÁZEK, Exkomunika ční dekrety. SECURITAS IMPERII 11 , s. 169.

(Beran), s kterým jsem tahal kdysi káry št ěrku v Terezín ě, omezen na svobod ě, pak jako jeho dobrý kamarád nemohu d ělat nic jiného než žádat, aby mu byla svoboda ob čana vrácena.“ 223 Druhým nástrojem komunistického vlivu v církvi se měli stát tzv. vlastene čtí kn ěží . Kolaborantští duchovní měli aktivn ě p ůsobit zejména na venkov ě a podporovat cíle zem ědělské politiky KS Č, zejména vznik JZD. Ti však tvo řili pouze nepo četnou skupinu t ěch, kte ří se z r ůzných d ůvod ů postavili proti biskupům a podporovali státní církevní politiku (k nejvýrazn ějším symbol ům pat řil Josef Plojhar a vyšehradský kanovník Josef Beneš). Podle zpráv státních institucí však po čet ochotných spolupracovník ů nep řesáhl ani v po čáte ční etap ě 20% a dále se snižoval. 224

„Církevní“ zákony

V roce 1949 bylo vydáno n ěkolik zákon ů, které omezovaly život církve. Zákonem č. 217/49 Sb. se z řizoval Státní ú řad pro v ěci církevní . Jeho úkolem bylo…„dbát o to, aby se církevní a náboženský život rozvíjel v souladu s ústavou a zásadami lidov ě demokratického z řízení, a zajistit tak pro každého ústavou zaru čené právo svobody vyznání, založené na zásadách náboženské snášenlivosti a rovnoprávnosti všech vyznání“. V Čechách jmenoval do čela tohoto ú řadu prezident Gottwald svého zet ě ministra spravedlnosti JUDr. Alexeje Čepi čku. Na Slovensku byl do čela jmenován p ředseda sboru pov ěř enc ů JUDr. Gustav Husák. Rozsah p ůsobnosti zákona: * řídící a dozor čí činnost ve všech v ěcech církevních a náboženských; * správní v ěci církví, náboženských spole čností, ústav ů, nadací, kostel ů, fond ů, řeholí a klášter ů; * ochrana církevních památek;

223 Srov. VAŠKO, V. Dům na skále 1 – Církev zkoušená . Kostelní Vyd ří: Karmelitánské nakladatelství, 2004, ISBN: 80–7192–891–7, s. 152. 224 Srov. ŠEBEK, J. Církev v Československu 1948–89. Magazín Setkání , 2008, ro č. XVIII, č. 1, s. 5–6.

* osobní a platové v ěci duchovních, u čitel ů a zam ěstnanc ů bohosloveckých fakult, učiliš ť a seminá řů ; * úprava vyu čování náboženství, schvalování u čebních osnov, u čebnic a pom ůcek; * vrchní dozor na vyu čování náboženství a církevní u čilišt ě všeho druhu; * odborné posuzování církevního a náboženského tisku a publikací; * vydávání ú ředního v ěstníku pro duchovní, vydávání informa čních zpráv a publikací; * věci náboženských spolk ů a organizací; * věci charitativních činností církví a náboženských spole čenství; * pé če o to, aby náboženský život se vyvíjel v souladu s ústavou; * sledování rozvoje mezinárodních styk ů církevních a náboženských. Kontrolu nad životem církve a dodržováním zákon ů tehdejšího režimu převzali tzv. církevní tajemníci . P ůsobili na krajských a okresních národních výborech. Pln ě dohlíželi na činnost církevních organizací ve svém obvod ě. Byli neomezenými pány nad bytím či nebytím všech duchovních osob ve svém obvod ě.

Další byl zákon č. 218/49 Sb. o hospodá řském zabezpe čení církví a náboženských spole čností státem . Na základ ě tohoto zákona stát poskytoval osobní požitky duchovním, kte ří p ůsobili se státním souhlasem v duchovní správ ě, církevní administrativ ě nebo v ústavech pro výchovu duchovních. Znamenalo to, že státní orgány mohly kdykoliv pod jakoukoliv záminkou zbavit kn ěze či dokonce biskupa státního souhlasu. Bez soudu, bez disciplinárního řízení, bez možnosti odvolání. Státní moc toho náležit ě využívala. Pod nejr ůzn ějšími záminkami zbavovala souhlasu nepohodlné duchovní a nahrazovala je tzv. „vlasteneckými kn ězi“. 225

225 Srov. HANUŠ J., Tradice českého katolicismu ve 20. století, s. 138–141.

Ti, kte ří nedbali zákazu a pokra čovali neve řejn ě v duchovní činnosti, byli souzeni za „ma ření dozoru státu nad církvemi“ . V 50. letech byl tento p řečin rekvalifikován na „velezradu“. V § 1 tohoto zákona se pravilo, že „Státní souhlas lze ud ělit jen duchovním, kte ří jsou československými státními ob čany, jsou státn ě spolehliví a bezúhonní, a spl ňují i jinak všeobecné podmínky pro p řijetí do státní služby“ . Podmínkou pro ud ělení státního souhlasu bylo také složení tzv. Slibu věrnosti republice (§ 19): „Slibuji na svou čest a sv ědomí, že budu v ěren Československé republice a jejímu lidov ě demokratickému z řízení a že nepodniknu nic, co by bylo proti jejím zájm ům, bezpe čnosti a celistvosti. Budu jako občan lidov ě demokratického státu plnit sv ědomit ě povinnosti, jež vyplývají z mého postavení, a vynasnažím se podle svých sil podporovat budovatelské úsilí sm ěř ující k blahu lidu.“ Tentýž zákon ur čoval, že „tento slib skládají pomocní duchovní a duchovní I. stupnice do rukou p ředsedy okresního národního výboru, duchovní II. stupnice do rukou p ředsedy krajského národního výboru, duchovní III. stupnice do rukou ministra, pov ěř eného řízením Státního ú řadu pro v ěci církevní a duchovní IV. stupnice do rukou p ředsedy vlády.“ 226 Vládní na řízení o slibu v ěrnosti Československé republice, který m ěli skládat duchovní, vyvolalo velký rozruch v církevních kruzích. Biskupové proto vydali už 21. 10. 1949 tyto sm ěrnice: „Podle § 20 vládního na řízení bude vám předložen slib věrnosti Československé republice. Slib máte u činit p řed Bohem, z toho zcela nutn ě vyplývá, že slibujete a že státní moc na vás žádá to, co se shoduje s nezadatelnými právy, jejichž p římým a nep římým p ůvodcem je B ůh. Proto káže nám správné sv ědomí p řipojit k formulaci slibu ústn ě nebo písemn ě:

226 Rozd ělení římskokatolických duchovních do stupnic ur čovala p říloha k zákonu č. 218/49 Sb. O hospodá řském zabezpe čení církví a náboženských spole čností státem: I. stupnice: samostatní duchovní správcové, ú ředníci konzisto ří; II. stupnice: konzistorní kanclé ři, ordinariátní sekretá ři, sídelní kanovníci, diecézní viká ři (d ěkani), arcikn ěží; III. stupnice: sídelní dignitá ři kapitul, generální viká ři a administráto ři diecézí, sv ětící biskupové, vyšší p ředstavení řeholních spole čenství; IV. stupnice: arcibiskupové, diecézní biskupové, apoštolští administráto ři. Srov. WEIS, Dějiny českobud ějovické diecéze se zvláštním p řihlédnutím k táborskému vikariátu v létech 1938–1989 , s. 96.

80 pokud to není v rozporu s božskými a církevními zákony a p řirozenými právy člov ěka.‘“ Většina duchovních tento slib složila na p říslušném národním výboru koncem roku 1949 nebo po čátkem roku 1950. 227 V této první fázi ale ke slibu nebyli pozváni biskupové, kte ří byli por ůznu omezeni v pohybu. 228

Vládní na řízení č. 219/49 Sb. o hospodá řském zabezpe čení církve římskokatolické státem zase upravovalo pracovní pom ěr duchovních – ti se sice tímto stávali zam ěstnanci církve, ale plat jim byl vypo čítáván místn ě p říslušným okresním národním výborem. Na základ ě tohoto na řízení činil základní plat duchovních p řed m ěnovou reformou (1953) 3000 K č (v nové m ěně 600 K č). Duchovním, zastávajícím ú řad se „zvláštní zodpov ědností“ mohl být přiznán tzv. hodnostní p říplatek odstup ňovaný podle čty ř kategorií, od administrátora fary až po diecézní biskupy.

227 O tom, že se nejednalo o všechny kn ěze, sv ědčí korespondence vedená ohledn ě P. Kadlece. Krajský národní výbor v Č. Bud ějovicích informoval Státní ú řad pro v ěci církevní v Praze o problémech s P. Kadlecem: „Byl zachycen dopis, který napsal P. Kadlec a který byl velmi reak čního obsahu. Dopis byl zaslán na SÚC, který p řikázal, aby P. Kadlec nedostával plat. Pozd ěji byl požádán, aby vstoupil jako profesor na CM fakultu. P. Kadlec to odmítl a projevil naprosto negativní postoj k fakult ě. Proto dále nedostával plat. Ve farnosti se chová pasivn ě (…), žije však zna čně bídn ě. Proto jsme vybídli našeho OCT v Písku soudr. Chudobu, aby s ním znovu řádn ě pohovo řil, a je–li ochoten složit slib, který dosud nemá, aby jej nechal slib složiti, a pak mu hodláme plat dáti. Není možno a nikterak neprospívá, jej nechat dále bez pen ěz. Žádných protistátních čin ů či jednání nebylo u n ěj zjišt ěno, aby mohl být zat čen nebo internován, a v tomto stavu jej nechat dále nelze, nebo ť duchovní o tom v ědí…“ Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949– 1954, karton 363, Zprávy krajského církevního tajemníka a KNV v Č. Bud ějovicích, 4. 2. 1952. Dopis z Krajského národního výboru adresovaný Státnímu ú řadu pro v ěci církevní z 28. 2. 1952. Autor uvádí: „Dnes se na výzvu KCT dostavil na KNV P. Kadlec, kaplan v Čížové, který dosud nesložil slib a nedostával plat. P. Kadlec říká: Složím slib, budu–li vyzván, ale nep řijmu plat a nebudu chodit na vikariátní porady ani se nikde a v ni čem nezú častním ve řejného života a za mír budu bojovat modlitbou. Odsuzuji stálé útoky na sv. stolici a uznávám exkomunikaci komunist ů. (…) Na moji námitku, že by byl pak složený slib jen kusem papíru, z něhož nic nevyplývá, řekl: tak jej tedy nesložím. Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 363, Zprávy krajského církevního tajemníka a KNV v Č. Bud ějovicích, „Prof. P. Kadlec, kaplan Čížová, složení slibu“, č. j. 292.0–28. 2. 52–řk, 28. 2. 1952. 228 Srov. KU ČERA, J. (ed.) Št ěpán Trochta – Vyznava č a mu čedník . Praha: Portál, 2006. ISBN 80–7367–116–6.

5. 4. Českobud ějovická diecéze v roce 1949

V dubnovém Acta Curiae Episcopalis Bohemo Budvicensis z roku 1949 byla zve řejn ěna zpráva: Promotio pontificia: monsignor Jan Cais, generální viká ř a kanovník kapituly jmenován jest Jeho Svatostí Piem XII. apoštolským protonotářem ad instar participancium. Toto jmenování bylo významné ocen ění, ud ělované jen z řídka. Krom ě jiného dávalo vyznamenanému právo nosit mitru. Msgre Cais ji teoreticky mohl nosit už d řív, coby infulovaný d ěkan kapituly. Protože ale jeho jmenování neodsouhlasily státní ú řady, nevyužíval toto privilegium. V archivu se dochovala Zpráva o návšt ěvě u p. biskupa Hloucha 7. 11. 1949, kterou sepsal František Vacka, člen krajského p ředsednictva Svazu československo–sov ětského p řátelství. Jménem svazu požádal biskupa Hloucha o připojení svého podpisu na archy k 70. narozeninám J. V. Stalina. F. Vacka píše: „Požádal jsem pana biskupa, aby se p řipojil ku spontánní akci našeho lidu, škol, lidové správy, podnik ů a ú řad ů sám, i aby vyzval ostatní duchovní k následování. Odv ětil mi p řibližn ě toto: ‚Kdyby tato akce byla akcí státnickou, podepsal bych ji. Je to však akce politická a ideologická, spojená s ideologií m ě nep řátelskou, a proto to podepsati nemohu.‘ Odpov ěděl jsem, že zde nejde o problémy politické a ideologické, nýbrž o projev vd ěč nosti vedoucímu představiteli našich osvoboditel ů a že za to, že on a já zde dnes stojíme a spolu rozmlouváme, d ěkujeme p ředevším generalissimu Stalinovi. Dr. Hlouch odpověděl zhruba toto: ‚Já však dnes nejsem člov ěk svobodný, jsem vlastn ě vězn ěn a spoután v jakýchkoliv svých projevech. A projevy nesvobodného člov ěka nemohou p řece míti cenu.‘ (…)“ 229

229 Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 364, Zpráva o návšt ěvě u p. biskupa dra. Hloucha , 10. 11. 1949.

Kapitula v roce 1949

Dne 10. 11. 1949 byl v Acta Curiae Episcopalis Boh.–Budvicensis vypsán konkurs na místo sídelního kanovníka. Je otázka, zda to m ělo smysl, protože předchozí jmenování, která biskup Hlouch provedl v roce 1948, dosud nebyla státem uznána. Jak vzpomínal P. Hobizal, „Mons. Reban již je nast ěhován v kanovnickém dom ě v Široké ulici, také oba veled ůstojní pánové Bártl a Jarolímek se p řist ěhovali. P řed církví jsou samosebou pokládáni za právoplatné kapituláry, jako i monsignor Cais je pokládán za děkana kapituly, ovšem stát prozatím odpírá dát k tomu faktu své schválení – a tím pádem nedává jim plat kanovnický. To byla však ta nejmenší obtíž v tomto složitém rébusu.“ 230 V Acta Curiae Episcopalis Boh.–Budvicensis z 15. 1. t. r. jsou v personáliích zveřejn ěna čestná církevní vyznamenání. Biskup jmenoval v první řad ě čestné kanovníky: Msgre Jana Roubala, Msgre Karla Rebana, P. Václava Bártla, P. Antonína Jarolímka, P. Antonína Hálu a P. Františka Matyáška. P. Jarolímek, P. Bártl a Msgre Reban byli sice už 5. 10. 1948 jmenováni sídelními kanovníky, ale jejich instalace se pro odpor státu neuskute čnila. Protože do jmenování čestných kanovník ů stát prozatím nezasahoval, jmenoval biskup Hlouch zmín ěné kn ěze aspo ň čestnými kanovníky, a čkoliv roli člen ů poradního sboru biskupa už de facto vykonávali. (Msgre Kartel Reban obdržel státní souhlas k instalaci sídelním kanovníkem–kustodem až 18. 6. 1952.) 231

230 HOBIZAL, F. Osobní sv ědectví. (archiv autora). 231 Srov. WEIS, Dějiny českobud ějovické diecéze se zvláštním p řihlédnutím k táborskému vikariátu , s. 35.

5. 5. Situace v roce 1950

1. 1. 1950 vešel v platnost zákon o vedení matrik; dosavadní staletá praxe byla pozm ěněna, takže matriky o narození a úmrtí ob čan ů a o s ňatcích nevedly již fary, ale pouze státní orgány. Sou časn ě byl zaveden povinný ob čanský s ňatek na úřadech, teprve po n ěm mohl být konán církevní ob řad. Dne 16. 3. 1950 vydalo ministerstvo vnitra výnos o úprav ě církevních a náboženských shromážd ění; ten dovoloval konat shromážd ění pod širým nebem (pout ě) pouze se souhlasem národního výboru. 232 Týž den byl p řijat Zákon o vysokých školách č. 58/1950 Sb. Na jeho základě byly ze svazku univerzit vy ňaty bohoslovecké fakulty. Ministerstvo zahrani čí p ředalo nótu Vatikánu s žádostí, aby chargé d'affaires pražské nunciatury O. de Liva opustil území Československa; tím došlo de facto k p řerušení diplomatických styk ů s Vatikánem. V první polovin ě 50. let byla uv ězn ěna tém ěř t řetina z celkového po čtu kn ěží. Podle zprávy ministra vnitra Rudolfa Baráka z kv ětna 1956 bylo ve vězeních 433 duchovních, z nichž naprostá v ětšina z nich (398) na více než 10 let. 233

„Akce K“

Koncem roku 1949 schválilo komunistické vedení likvidaci klášter ů – zatím pouze mužských. Tomuto kroku p ředcházela politická a ideologická příprava, jejíž hlavním bodem m ělo být zat čení a proces s významnými představiteli řádů.234 Dne 15. 3. 1950 za čalo zatýkání spojené s d ůkladnými prohlídkami klášter ů. Bylo zatčeno n ěkolik významných p ředstavitel ů řeholních řád ů a 31. 3. 1950 s nimi za čal proces. Byli to: Augustin Machalka, opat premonstrátského kláštera v Nové Říši;

232 Srov. VAŠKO, Neuml čená II., s. 114–115. 233 Srov. ŠEBEK, Církev v Československu 1948–89, s. 5–6. 234 Srov. VAŠKO V., MÁDR O., RÁZEK A. Církevní procesy padesátých let , s. 11–35.

Vít Tajovský, opat premonstrátského kláštera v Želivi; František Šilhan, provinciál jezuit ů; Adolf Kajpr, jezuita, šéfredaktor „Katolíka“; František Mikulášek, jezuita, šéfredaktor časopisu „Dorost“; PhDr. Josef Jan Evangelista Urban, františkán; ThDr. Josef Silvestr Braito, dominikán, šéfredaktor „Na hlubinu“; ThDr. Ján Ivan Mastilák, redemptorista a řeckokatolík; Jan Blesík, redemptorista; Stanislav Barták, kn ěz premonstrátského kláštera v Nové Říši. Tento proces vyvolal v řadách v ěř ících zna čné zd ěšení; vrcholila kampa ň vedoucí ke kompromitování řeholí. Obžalovaní byli obvin ěni ze špionáže, z přechovávání zbraní, z nenávisti k režimu, z p řípravy p řevratu a ze spolupráce s gestapem. Nechvaln ě známý státní prokurátor Urválek žádal pro čty ři obvin ěné trest smrti; kone čný rozsudek soudu zn ěl: P. Mastilák doživotí, ostatní celkem 132 let. 235 Procesu byla v ěnována zna čná publicita v tisku a filmových týdenících. V rozhlase byly vysílány komentá ře, ve kterých byly uve řej ňovány „názory pracujících“ odsuzující „protistátní a vlastizrádnou činnost“ řeholník ů. Byly zde čteny rezoluce, které požadovaly nejt ěžší tresty. O procesu byla dokonce vydána brožurka. Osm dní po skon čení procesu dal generální tajemník strany Rudolf Slánský pokyny krajským sekretariát ům strany provést „Akci K“ . Ta se týkala všech řád ů a kongregací p ůsobících v Čechách a na Morav ě. První etapa prob ěhla v noci ze 13. na 14. dubna 1950. B ěhem této noci bylo v českých zemích soust řed ěno a internováno více než 900 řeholník ů a obsazeno 76 klášterních objekt ů (na Slovensku 881 řeholník ů a 62 klášter ů). Tehdy žilo v 891 klášterech a řádových domech 14 230 řeholník ů a řeholnic 236 . Druhá etapa následovala v noci z 27. na 28. dubna 1950. P řed obsazením obývali: františkáni 21 klášter ů, redemptoristé 16 klášter ů, salesiáni 12 dom ů, jezuité 10 dom ů, premonstráti 5 řeholních dom ů, kongregace brat ří t ěšitel ů

235 Srov. VAŠKO, Neuml čená II., s. 133–164. 236 Srov. KAPLAN, K. Komunistický režim a politické procesy v Československu , Barrister & Principal Praha: 2001, ISBN 80–85941–75–7

85 z Getseman 5 řeholních dom ů, benediktini 1 klášter a řád n ěmeckých rytí řů také 1 klášter. StB z řídila pro p říslušníky českých a moravských řád ů a kongregací centraliza ční st řediska v Bohosudov ě na Teplicku, v Hejnicích v okrese Liberec (d říve Frýdlant), v Broumov ě na Náchodsku, v Králíkách v okrese Hradec Králové (d říve Žamberk), v Oseku v okrese Teplice (d říve Duchcov), v klášte ře premonstrát ů v Želiv ě v okrese Pelh řimov (d říve Humpolec) a v České Kamenici. 237 Během celé „Akce K“ (skon čila 4. kv ětna) bylo do centraliza čních klášterů p řevezeno 2376 řeholník ů z 28 řád ů a 219 řádových dom ů; 175 z nich skon čilo v interna čních klášterech se zvláš ť ostrým režimem. Nenahraditelné a nevy číslitelné škody zp ůsobila „Akce K“ v oblasti kultury, nebo ť byly ni čeny kulturní památky, knihovny a další um ělecká díla. Knihovny a archivy p řevzaly z klášter ů p řes 1.260.000 knih, Národní galerie získala z řeholních dom ů 624 obraz ů, 247 plastik, 61 kreseb; Um ěleckopr ůmyslové muzeum získalo p řes 1100 p ředm ětů. Jen v první etap ě internace bylo p řevedeno z řádových ú čtů na ú čet Náboženské matice tém ěř 19 milión ů korun a zabaveno 650 vkladních knížek. Vyklizené kláštery p řevzala státní správa, mnohé dostala armáda (tedy ne nemocnice a rodiny, jak bylo slibováno) a b ěhem krátké doby se po čaly projevovat následky nedostate čné pé če. 238

„Akce VŽK“ (vyklizení ženských klášterů)

Ženské řády byly v pon ěkud odlišné situaci než řády mužské. Jejich příslušnice totiž tvo řily podstatnou část personálu nemocnic, sociálních ústav ů a charitativních za řízení. P řesto mocenské orgány rozhodly o soust řed ění řeholnic do interna čních tábor ů. Vlastní podn ět k tomu dal ministr Čepi čka. Ten na

237 Srov. BED ŘICH, M. Vlastní provedení akce „K“. Totalita . [online] [cit. 20. 12. 2008]. Dostupné na WWW: . 238 Srov. VL ČEK, V. Perzekuce mužských řeholí 1948–1950. In Stát a církev v roce 1950, s. 65.

3. 3. 1950 svolal tzv. církevní šestku, která projednala tzv. „Akci VŽK“ (vyklizení ženských klášter ů). Na rozdíl od „Akce K“ probíhala tato akce postupn ě, od konce srpna do října 1950. V první etap ě bylo p řemíst ěno více než 10 000 řeholnic, v druhé etap ě 4 073 svezeno do 33 st ředisek. V další fázi byly ženy z t ěchto st ředisek nasazeny na práci v pr ůmyslu. Mezitím probíhala „rychlovýchova“ zdravotnických sester, které m ěly v nemocnicích nahradit řeholnice. Celkem bylo likvidováno kolem 720 klášter ů a internováno na 10 000 řeholnic. Hlavním interna čním táborem se stal klášter Broumov, kam byly sváženy příslušnice r ůzných řád ů. Zdejší režim byl tvrdý, nikdo nesm ěl bez zvláštního povolení ven ani dovnit ř, cenzurovala se veškerá pošta. Byl vyvíjen tlak (zejména na mladší řeholnice), aby sestry vystoupily z řádu a navrátily se k sv ětskému životu. Jednotlivé řeholní komunity se p řes všechny p řekážky snažily zachovávat svoji řeholi, pokud to bylo možné. 239

Procesy s církevními představiteli 240

O prvním procesu, který se konal 1. 3. – 4. 4. 1950 a který p ředcházel zmíněné „Akci K“ , již bylo referováno výše (viz „Akce K“ ). Konaly se ovšem také další procesy; o konkrétních p řípadech jednala 30. 8. 1950 (na popud StB, justice a Státního ú řadu pro v ěci církevní) tzv. „církevní šestka“. 20. 1. 1950 navrhl tehdejší p ředseda Státního ú řadu pro v ěci církevní Zden ěk Fierlinger uspo řádání dalších t ří církevních monstrproces ů. Díky prvnímu z nich m ělo být uv ězněno 14 osob pro „vykonstruované finan ční defraudace“, ve druhém m ělo být obžalováno 21 vyšších hodnostá řů církve a t řetí proces m ěl být zam ěř en proti slovenským pomocným biskupům Gojdi čovi, Buzalkovi a zejména spišskému biskupu Vojtašákovi.

239 Srov. BED ŘICH, M. Akce VŽK (vyklizení ženských klášter ů). Totalita . [online] [cit. 20. 12. 2007]. Dostupné na WWW: < http://www.totalita.cz/cirkev/cir_07.php>. 240 Srov. BED ŘICH, M. „ Český monstrproces“ s devíti vysokými církevními hodnostá ři (27. 11. – 2. 12. 1950). Totalita . [online] [cit. 20. 12. 2007]. Dostupné na WWW: .

Nakonec p ředsednictvo ÚV KS Č rozhodlo o konání „pouze“ dvou proces ů – českého a slovenského. D ůvodem byla ur čitá obava z reakce prostých v ěř ících, které usiloval režim získat na svoji stranu. Český „monstrproces“ s devíti vysokými církevními hodnostá ři se konal 27. 11. – 2. 12. 1950. Obžalováni byli: – Jan Anastáz Opasek, opat benediktýnského kláštera v Praze – Břevnov ě (odsouzen na doživotí); – ThDr. Bohuslav Stanislav Jarolímek, opat premonstrátského kláštera na Strahově (odsouzen na 20 let, zem řel krátce po rozsudku); – ThDr. Josef Čihák, prelát arcijáhen metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze (odsouzen na 10 let); – ThDr. Otakar Švec, papežský prelát a metropolitní kanovník u sv. Víta v Praze (odsouzen na 20 let); – ThDr. Jaroslav Kula č, kanovník u sv. Víta v Praze (odsouzen na 17 let); – ThDr. Antonín Mandl, ředitel Arcidiecézního pastora čního úst ředí v Praze (odsouzen na 25 let); – ThDr. Jan Boukal, první sekretá ř pražského arcibiskupa (odsouzen na 18 let); – P. Václav Mrtvý, salesián, pracovník Apoštolské administratury v Praze (odsouzen na 15 let); – ThDr. Stanislav Zela, sv ětící biskup a generální viká ř olomoucké arcidiecéze (odsouzen na 20 let). Obžalovaní byli vybráni 25. 9. 1950 koordina ční komisí pro církevní procesy p ři ministerstvu spravedlnosti. Byli obvin ěni ze spol čení za ú čelem zni čení lidov ě demokratického z řízení, z vyzvídání státního tajemství a Zela, Kula č a Boukal navíc ješt ě ze spolupráce s gestapem. V únoru 1951 probíhaly další procesy. Jednalo se o sekretá ře a tajemníky biskup ů. V polovin ě června 1952 se konal proces s profesorem P. Oto Mádrem, profesorkou R ůženou Vackovou a p ředstavenou Žofii Langrovou. V lednu 1953 byl zat čen litom ěř ický biskup Št ěpán Trochta a po roce vazby odsouzen v červenci 1954 k 25 let ům v ězení.

Ačkoli hlavní úder proticírkevního tažení sm ěř oval proti římskokatolické církvi, v nemalé mí ře byly postiženy i ostatní církve. Jednalo se o starokatolickou církev, řeckokatolická církev byla násiln ě slou čena s pravoslavnou. V červnu 1953 prob ěhl proces se čty řmi hlavními p ředstaviteli baptistické církve.

Bilance obětí procesů s církevními představiteli

Státní moc dosáhla toho, že v ětšina sídelních biskup ů byla internována, diecéze spravovali dosazení viká ři z řad „vlasteneckých kn ěží“ a osi řelé biskupské stolce již nebyly obsazovány ( České Bud ějovice, Brno, Olomouc). V letech 1950 – 1956 bylo souzeno velké množství církevních představitel ů: v r. 1956 to bylo 70 duchovních, v r. 1951 74 duchovních, v r. 1952 65 duchovních, v r. 1953 73 duchovních, v r. 1954 60 duchovních a v r. 1955 46 duchovních. Jen v červnu 1956 bylo odsouzeno celkem 433 církevních hodnostá řů , kn ěží a bohoslovc ů, z nichž 383 bylo odsouzeno za velezradu, 129 dostalo trest deset let, 148 od deseti do patnácti let, 63 od patnácti do dvaceti let, 39 z nich trest vyšší než nad dvacet let a 54 ostatní tresty. 241

Rušení církevních školních zařízení

Církevní školy byly zestátn ěny zákonem č. 95/1948 Sb. o základní úprav ě jednotného školství. Tento zákon nestanovil náhradu za zestátn ěné majetky, naopak v § 83 výslovn ě uvedl, že vlastník ům nep řísluší náhrada za omezení jejich práv. Tento zákon byl p řijat i p řes mnohé protesty katolických biskup ů. Naopak Církev československá návrh zákona p řivítala s povd ěkem: „Domníváme se, že nový zákon a jeho výklad odstraní nadpráví církve římskokatolické ve vyu čování náboženství na školách st ředních.“ Jedinými body, s nimiž C ČS nesouhlasila,

241 Srov. VAŠKO, Neuml čená II., s. 153.

89 bylo za řazení p ředm ětu „výchova náboženská a mravní“ na poslední místo v důležitosti a úplné vypušt ění tohoto p ředm ětu ze st ředních škol. 242 Vládním na řízením č. 112/1950 Sb. ze 14. 7. 1950 o bohosloveckých fakultách byla z řízena samostatná „ Římskokatolická cyrilometod ějská bohoslovecká fakulta v Praze.“ Naopak zrušeny byly bohoslovecká fakulta, diecézní u čilišt ě, řeholní u čilišt ě v olomoucké arcidiecézi, diecézní u čilišt ě v diecézi Hradec Králové, diecézní u čilišt ě v litom ěř ické diecézi, diecézní u čilišt ě v brn ěnské diecézi, diecézní u čilišt ě a p ět řádových u čiliš ť v diecézi České Bud ějovice. Státní dozor nad bohosloveckými fakultami p řevzal od ministerstva školství Státní ú řad pro v ěci církevní. Zárove ň byla provedena rozsáhlá reforma studia. Stát si p řivlastnil právo zasahovat do výchovy kn ěžského dorostu a reformovat bohoslovecké studium. Vedení fakult se ohradilo proti zkrácení délky bohoslovecké studia z p ěti na čty ři roky. Místo zrušených diecézních seminá řů byly z řízeny dva generální seminá ře (v Praze a Bratislav ě). Tento krok se setkal s odporem v ětšiny bohoslovc ů; celkem se na novou fakultu zapsalo ze všech českých a moravských diecézí jen 138 uchaze čů místo plánované tisícovky. Ostatní rad ěji šli do civilních zam ěstnání. 243

Pomocné technické prapory (PTP)

Dne 1. 9. 1950 byly v československé armád ě z řízeny první čty ři pomocné technické prapory (PTP), zvláštní jednotky pro „politicky nespolehlivé osoby“; jejich smyslem bylo izolovat v nich tyto osoby (vojáky základní služby i vojáky v záloze) a využívat je k pracovní činnosti v řad ě obor ů národního hospodá řství, především v hornictví a stavebnictví ("p řevýchova" prací). Protože vojáci t ěchto útvar ů nosili černé nárameníky, říkalo se jim b ěžn ě „ černí“ nebo „ černé prapory“.

242 Srov. CHYTIL, P . Církev československá a stát kolem roku 1948 . [online]. Getsemany , listopad 2002 [cit. 10. 9. 2007]. Dostupné na WWW: . ISSN 1210 485X. 243 Srov. WEIS, Dějiny českobud ějovické diecéze se zvláštním p řihlédnutím k táborskému vikariátu, s. 38.

Byly pro n ě vytvo řeny zvláštní záložní roty po 150 mužích, jimž se často říkalo „fará řské“ nebo „kn ěžské“. Povolávací rozkazy do t ěchto jednotek obdrželi v zá ří mj. i všichni bohoslovci, kte ří nenastoupili do státem z řízených seminá řů k pokračování studia. (Z Českých Bud ějovic a blízkého okolí bylo do PTP odvedeno kolem 1000 muž ů, zejména kn ěží a vysokoškolák ů, syn ů živnostník ů, rolník ů a podnikatel ů.) 244 Činnost PTP byla ukon čena 1. kv ětna 1954; celkem jimi prošlo na 60 tisíc osob, p řičemž „pravých pétépák ů“ (s klasifikací „E“ – politicky nespolehlivý) bylo asi 22 tisíc. 245

5. 6. Českobud ějovická diecéze v roce 1950

Po provedení odsunu n ěmecky hovo řícího obyvatelstva z pohrani čních oblastí z ůstalo na map ě diecéze mnoho neosídlených míst. Část oblasti byla znovu osídlena a část území byla ponechána cílen ě svému osudu. Celé vesnice a osady byly srovnány se zemí, aby se nemohly stát úto čišt ěm „diverzant ů a agent ů nejr ůzn ějších špionážních služeb“. 246 Protože hrozilo, že část obyvatelstva se neztotožní s ideály nov ě nastoleného režimu a pokusí se republiku opustit, byly zde hranice vyzna čeny ostnatými dráty, silnice byly uzav řeny a celé pohrani čí hlídali p říslušníci pohrani ční stráže. Náhlé prom ěny osad na zakázané zóny, jejichž návšt ěvy byly b ěžným ob čan ům striktn ě zakázány, byla velmi ne čekané a náhlé, jak dokládá dochovaný dokument: „P řísn ě tajné! Orgány Státní policie ve spolupráci s orgány lidové správy, okresu Jind řich ův Hradec, navrhují referátu okresní bezpe čnosti vyst ěhování hrani ční osady Peršlág z důvod ů bezpe čnosti. S ohledem na to, že osada je centrem rozli čných element ů nep řátelských režimu a slouží jako p řechod do zahrani čí, navrhujeme její vysídlení a naprostou likvidaci. Obyvatelé, kte ří jsou ze dvou t řetin n ěmeckého p ůvodu, budou

244 Srov. Encyklopedie Českých Bud ějovic , s. 382. 245 Srov. TOMEK, P. Pomocné technické prapory (PTP). Totalita . [online] [cit. 20. 12. 2007]. Dostupné na WWW: < http://www.totalita.cz/vysvetlivky/ptp.php>. 246 Srov. WEIS, M. Unter dem roten Stern. Ein Bild des südböhmischen Grenzgebietes aus den Jahren 1949–1989 im Lichte der statistischen Daten und in den Referaten der Befehlshaber der Bezirksverwaltung der Polizei. HLK, 2008, ro č. 25, č. 94, s. 135–144, ISSN 0724–7600.

91 zam ěstnáni na státních statcích; pro ty, kte ří zam ěstnání na statcích nebudou chtít přijmout, budou v kraji vyhledána náhradní zam ěstnání. Celá akce musí být provedena co možná nejd říve a držena v utajení, vzhledem k obavám, aby nespolehlivé osoby neprchly do zahrani čí spolu se svým živým inventá řem.“ 247

Nemoc a smrt msgre Jana Caise

Msgre Jan Cais se také v očích státu provinil tím, že p řestože byl pozván ke složení slibu v ěrnosti republice se skupinou nejbližších spolupracovník ů biskup ů, odmítl ho složit. 248 Nato po čátkem roku 1950 byl v ůč i církvi zaveden ost řejší režim. Byli ustanoveni státní zmocn ěnci na biskupstvích, kte ří museli schvalovat každé biskupovo rozhodnutí; biskupové byli internováni či st řeženi ve svých rezidencích a řeholní život byl postupn ě omezován. V této dob ě byl msgre Jan Cais p řevezen do nemocnice; jeho zdravotní stav byl údajn ě vážný. Tato náhlá indispozice vyvolala obavy jak v biskupovi Hlouchovi, tak i po celé diecézi. Krom ě starosti o oblíbeného kn ěze se jednalo o riziko uvoln ění postu generálního viká ře. Vzhledem k tehdejší politické situaci už bylo jasné, že po smrti msgre Caise už biskup Hlouch nebude moci jmenovat svého kandidáta, ale že ho dosadí státní orgány… Dne 13. 4. 1950 si Krajský národní výbor v Č. Bud ějovicích pozval msgre Karla Rebana (profesor českobud ějovického seminá ře), msgre Antonína Jarolíma (administrátor českobud ějovického d ěkanství) a P. Václava Bártla (českobud ějovického viká ře). Jmenovaní podepsali prohlášení, že není p řípustné, aby bez státního souhlasu zastávali posty sídelních kanovník ů v katedrální kapitule a zavázali se neužívat odznaky moci s nimi spojené. 249 Dne 20. 4. 1950 náhle zem řel Msgre Jan Cais, infulovaný d ěkan kapituly, apoštolský protonotá ř ad instar participantium, čestný komo ří Jeho Svatosti,

247 Srov. SOA T řebo ň, Fond jiho českého krajského ú řadu KS Č České Bud ějovice, 1945–1990, svazek č. 696, Vysídlení osady Peršlág, originál signován 18. 3. 1950. 248 Srov. VAŠKO, V. Dům na skále I1 – Církev bojující, s. 25. 249 Srov. Zápis z 13. 4. 1950. ABi z let 1949–1989, fond Kapitula.

92 assessor konsisto ře, generální viká ř diecéze, atd. Byl neoby čejn ě oblíbený u kn ěží i v ěř ících, tudíž jeho smrt p řišla režimu velmi vhod. 250

Okolnosti pohřbu

Datum poh řebních ob řad ů bylo stanoveno na 24. 4. Státní moc se obávala velkého shromážd ění v ěř ících a kn ěží, takže u činila opat ření. Na poslední chvíli před poh řbem byly rozeslány telegramy s informací o odložení data poh řbu. Op ět cituji podle vzpomínek P. Františka Hobizala: „Poh řeb generálního viká ře a kapitulního d ěkana Jeho milosti apoštolského protonotá ře, monsignora Jana Caise, dne 24. dubna, stal se obrovským skandálem. Již p řed poh řbem bylo oznámeno, že Excellentissimus (biskup Hlouch, pozn. autora) se nedostaví. Když pak již m ěl vyjít z katedrály pr ůvod v čele s monsignorem proboštem Bo čkem, který m ěl Excellentissima zastoupit, do Caisovy kanovnické residence – zjistilo se, že tam zem řelý není a že byl ve čer p řed tím neznámými muži odvezen. Lidé hore čně mluvili, kn ěží reptali, členové tajné policie vše sledovali, prost ě: chaos. Telefonováno na všechny strany: Excellentissimovi, policii, nemocnici, správ ě h řbitova, krajskému národnímu výboru, atd. Nejd ůstojnější kanovník – kustod monsignor Reban šel na kraj, nejd ůstojn ější kanovník monsignor Jarolímek na radnici a na policii. Nikde nikdo nic nev ěděl. O p ůl jedenácté za čal monsignor Reban kázat v katedrále smute ční kázání o monsignoru Caisovi – bez zesnulého. Pak rozhorlený monsignor probošt Bo ček sloužil pontifikální mši sv. zádušní – bez zesnulého. Chaos, chaos. Ke dvanácté zatelefonoval kdosi neznámý na d ěkanství, že ostatky monsignora Caise jsou práv ě p řeváženy na úst řední h řbitov. Mezitím však už všechny autobusy byly odvolány, trolejová doprava snížena. A nyní nastal shon. To byl úprk sm ěrem ke h řbitovu. Taktak, že se sehnala auta pro kapitulu a některé

250 Srov. WEIS, Dějiny českobud ějovické diecéze se zvláštním p řihlédnutím k táborskému vikariátu , s. 37.

93 starší kn ěze. U starom ěstské zastávky nás p ředjelo pohřební auto s rakví monsignora Caise v policejním doprovodu. Na h řbitov ě došlo k st řetnutí monsignora Bo čka s poh řební službou. Probošt neúprosně trval na tom, že rakev musí být p řed ním otev řena, aby vid ěl, zda je tam opravdu monsignor Cais. Tak se stalo – a teprve potom byl poh řeb. Tak byl poh řben p ředobrý člov ěk, milý a spravedlivý kn ěz, Otec diecése, monsignor Cais… V dob ě poh řbu monsignora Caise dostal se jeden z kn ěží k Excellentissimovi. Tajná policie byla zabavena a vzrušena poh řbem – a tak proklouzl. Jedno je jisté – Excellentissimus je nyní už tém ěř v dokonalé internaci. Ven nem ůže chodit, a když, tak jen v dohledu a s dozorem. K n ěmu není také mnoho kn ěží p řipušt ěno. Jen tu a tam n ěkdo, a to se prý bude ješt ě zhoršovat…“ 251

Nástup P. Josefa Buchty do diecéze

Po smrti českobud ějovického generálního viká ře Jana Caise navrhoval biskup Hlouch n ěkolik nástupc ů, ovšem Státnímu ú řadu pro v ěci církevní nevyhovoval žádný. Po uplynutí t řicetidenní lh ůty, která m ěla v nových „církevních“ zákonech z roku 1949 funkci pojistky pro p řípad, že by režim nemohl prosadit svou 252 , byl na uprázdn ěné místo dosazen (i bez biskupova souhlasu) spolehlivý „vlastenecký“ kn ěz Josef Buchta z olomoucké arcidiecéze, který otce biskupa Hloucha znal jako svého profesora ze studií. 253 Biskup Hlouch ho p řík ře odbyl (nejen z d ůvodu, že není členem českobud ějovické diecéze) a odmítl jmenovat generálním viká řem, protože byl navržen státem. Že byl Hlouch ův postoj v ůč i Buchtovi negativní už od po čátku, o tom sv ědčí zápis

251 HOBIZAL, F. Osobní sv ědectví. (archiv autora). 252 Srov. VAŠKO, V. Dům na skále 1 – Církev zkoušená . Kostelní Vyd ří: Karmelitánské nakladatelství, 2004, ISBN: 80–7192–891–7, s. 174. 253 VAŠKO, V. Dům na skále I1 – Církev bojující . Kostelní Vyd ří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, ISBN: 978–80–7192–892–8, s. 314.

94 z porady krajské církevní p ětky z 6. 1. 1951: „Poradu zahájil s. Volf, který informoval církevní p ětku o posledních událostech: P. Trdla ze Stádlce nastoupil na konsisto ř v Č. B. dne 3. ledna t. r. D ěkan Čech obdržel od biskupa dekret jako viká ř a d ěkan v Č. Bud ějovicích, P. Buchta obdržel jurisdikci generálního viká ře. (…) S. Jindra podrobn ě vylí čil celý postup jednání s biskupem Hlouchem, který jest ochoten vypsati kanonikáty, souhlasí s navrženými s výjimkou P. Buchty, jehož jmenování resolutn ě odmítá. SÚC však na jmenování P. Buchty trvá.“ 254 Navíc, dalším d ůvodem tohoto výb ěru mohlo být také to, že stát si dob ře uv ědomoval, že v takové situaci nenajde kn ěze českobud ějovické diecéze, který by tento post p řijal. 255 V podstat ě m ěsíc nato za číná nucená internace biskupa Hloucha ve své rezidenci 256 . Že spolupráce s Buchtou nebyla zpo čátku jednoduchá, dokládá tento zápis z listopadu 1950: „S. Jindra upozor ňuje, že podle získaných zkušeností jest spolupráce s Buchtou velmi obtížná, neb se nedá řídit a ujíždí na jinou linii, než jak bylo na porad ě mezi ob ěma dohodnuto.“ 257

Stru čný životopis P. Josefa Buchty

Josef Buchta se narodil 10. 3. 1912 ve Št ěpánkovicích, 25. 7. 1938 byl vysv ěcen na kn ěze v Olomouci a v lednu 1939 ustaven jako administrátor farního úřadu v Komárov ě u Opavy. V červenci 1942 byl zat čen opavským gestapem a následn ě vypov ězen do tzv. protektorátu, kde krátce po svém p říchodu navázal styk s partyzány. Posléze byl ustanoven kaplanem u sv. Mo řice v Olomouci. Podle vlastní výpov ědi p řešel

254 Srov. SOA T řebo ň, Archiv KNV 1949–1954, Zápis z porady církevní p ětky, konané dne 6. 1. 1951 na sekretariátu KV KS Č v Českých Bud ějovicích , z 8. 1. 1951. 255 Srov. WEIS, M. Osudy katolické církve na jihu Čech – diecéze bez pastý ře. Studia theologica IV , léto 2002, s. 60–62. ISSN 1212–8570. 256 VAŠKO, V. Dům na skále I1 – Církev bojující , s. 314. 257 Srov. SOA T řebo ň, Archiv KNV 1949–1954, Zápis sch ůzky církevní p ětky dne 18. 11. 1950 za účasti soudruh ů Dra Jar. Havelky ze SÚC, Dra Václ. Škody z KNV, s . Jos. Jindry z KNV, Ad. Körnera z KAV–NF a s. Vrubela z KV–KS Č.

95 v březnu 1945 frontu a od poloviny dubna do konce června 1945 p ůsobil zpravodajsky ve prosp ěch sov ětské armády. V roce 1945 také vstoupil do KS Č. V únoru 1948 byl členem Ak čního výboru Národní fronty (AV NF) v Březové ve Slezsku (kde od října 1945 p ůsobil). Od června 1949 byl členem krajského výboru komunisty organizované Katolické akce. S podporou Státního ú řadu pro v ěci církevní (SÚC) byl 23. 5. 1950 jmenován generálním viká řem českobud ějovické diecéze, kterou de facto řídil místo internovaného sídelního biskupa Hloucha. 258 I p řes sv ůj nesporn ě kladný pom ěr k novému z řízení se hned po nástupu do funkce stal objektem zájmu českobud ějovického krajského velitelství StB, která jej podez řívala z dvojí hry. Dne 1. 8. 1951 byla tímto velitelstvím zahájena akce KAPITULA. V pr ůběhu vyšet řování se Buchtovi protistátní činnost prokázat nepoda řilo. Najevo však vyšly jiné skute čnosti. Buchta „žil nákladným životem, po řádal pitky na vikariátu, vydržoval si milenky, kterým dával cenné dárky“. Mezitím byl, i p řes jistý odpor StB, zvolen dne 30. 3. 1952 kapitulním viká řem. Za čal defraudovat církevní majetek, a to v takové mí ře a takovým zp ůsobem, že jeho pozice za čala být neudržitelná i pro státní orgány, které nad ním dosud držely ochrannou ruku (nap ř. v jeho p ředchozím p ůsobišti byla na Buchtu podána ob čanskoprávní žaloba o ur čení otcovství, která byla stažena až na Čepi čkův osobní zákrok). Na ja ře 1952 byla orgány SÚC provedena revize majetku, která zjistila „vážné nedostatky“. 259 Buchta dostal ro ční lh ůtu (do dubna 1953) na to, aby tyto nedostatky odstranil. Místo toho za čal zjiš ťovat možnosti odchodu do zahrani čí. 19. kv ětna 1953 byl zat čen p ři pokusu p řeplavat u H řenska Labe a dostat se tak do NDR a zřejm ě dále do tehdejšího západního Berlína, nebo ť „Berlínská ze ď“ v té dob ě ješt ě nestála. Byl zat čen a v kv ětnu 1954 odsouzen na 4 roky odn ětí svobody nepodmín ěně. Své funkce se oficiáln ě vzdal až 6. 6. 1953.

258 Srov. kapitolu Českobud ějovická diecéze v roce 1952. 259 Srov. Duchovní ve farní správ ě. Josef Buchta. SECURITAS IMPERII 11 ., s. 27–28.

V roce 1955 mu byl trest o polovinu zkrácen, byl propušt ěn na svobodu a za čal pracovat v dělnické profesi. 260 Pozd ěji se vrátil se do farní služby. 261 Dne 3. 6. 1960 byl Josef Buchta zaregistrován jako spolupracovník (agent) OO MV Mladá Boleslav. 262 15. 5. 1978 byl P. Buchta jmenován excurrendo administrátorem farností Březno, Plazy, Řítonice (Všeborsko) 263 , v roce 1984 se stal podle §17 d ůchodcem. 264 Od r. 1986 bydlel v B řezn ě, kde byl 1. 2. 1999 jmenován fará řem. 1. 5. 1999 byl uvoln ěn ze správy farností Dolní Bousov a Řítonice. 265 Dne 1. 11. 1999 byl jmenován farním viká řem v B řezn ě u Ml. Boleslavi 266 , sou časn ě uvoln ěn z Všeborska. 267 Dne 9. 1. 2000 zem řel v nemocnici v Mladé Boleslavi. 268 Dne 14. 1. 2000 se konal poh řeb v Plazích 269 (rozlou čení s farníky) a o den pozd ěji, 15. 1. 2000, byl P. Josef Buchta poh řben ve Št ěpánkovicích u Opavy. 270

Sv ědectví P. Karla Zemana o P. Josefu Buchtovi Následující text je p řepisem rozhovoru P. Karla Zemana s redaktorem rozhlasu Filipem Černým. Text je poplatný tomu, že se jedná o p řepis záznamu z magnetofonové kazety, nicmén ě z důvodu malého množství objektivních pramen ů a tomu, že jde o jednoho z posledních žijících současníků P. Josefa

260 Srov. WEIS, Osudy katolické církve na jihu Čech – diecéze bez pastý ře, s. 61. 261 Srov. Dopis kapitulního viká ře č. 2466/55 P. Buchtovi, kdy mu oznamuje, že k 1. 6. 1955 byly jeho materiály p ředány do litom ěř ické diecéze. Srov. ABi z let 1949–1989, fond personálií a úkon ů duchovní správy. 262 Svazek A „Buka č“, 7467 byl uložen do archivu dne 20. 12. 1965 a v pozd ější dob ě skartován. 263 Srov. ACEL 3/1978 – jmenování administrátorem farností B řezno a Plazy okr. M. Boleslav. 264 Srov. Katalog kn ěží litom ěř ické diecése 1955 (P. J. Buchta uveden v Dolním Bousov ě, excurrendo Markvartice, Řitonice), Katalog kn ěží ltm.diecése 1959, Katalog kn ěží ltm.diecése 1970, Seznam kn ěží p ůsobících v ltm.diecézi, stav k lednu 1977. 265 Srov. Katolický týdeník 2/99, rubrika „životní výročí“ – 10. b řezna jsme pop řáli k 88. narozeninám našemu milému duchovnímu otci, P. Josefu Buchtovi a 2. kv ětna jsme se s ním rozlou čili p ři jeho poslední mši sv. v kostele sv. Št ěpána u nás v Řitonicích. Rozlou čit se s ním a pod ěkovat mu za jeho kn ěžskou službu, kterou pro nás konal s velkou láskou a ob ětavostí, p řišlo hodn ě v ěř ících. Do dalších let mu p řejeme hodn ě zdraví, Božího požehnání a ochranu Panny Marie, jejíž je velký ctitel. Vd ěč ní farníci z řitonické farnosti. 266 Archív Biskupství litom ěř ického, ordinariátní fond, dekret čj.701/99–o. 267 Srov. ACEL 9/99, s. 52. 268 Srov. ACEL 2/2000, s. 9. 269 Viz úmrtní oznámení P. Josefa Buchty, je obsaženo v p říloze č. VIII. 270 Srov. PLACHÝ, J. „Rozpracování“ duchovních litom ěř ické diecéze Státní bezpe čností. SECURITAS IMPERII 11 . Praha: Ú řad dokumentace a vyšet řování zlo čin ů komunismu, 2005, s. 27–28. ISBN 80–86621–16–2

Buchty ho uvádím v nezkráceném zn ění. Navíc uvádí odlišná tvrzení, které jsem při svém bádání jinde nenalezl.

„P. Buchta byl skute čně zvláštní p řípad. Velmi dobrý kn ěz, ale m ěl sklon k alkoholismu, když p řebral, d ělal vylomeniny. Pochopiteln ě, dal se do Pacem in terris ve Slezsku (mín ěno Mírové hnutí katolického duchovenstva, pozn. aut.), oni mu dali n ějaké peníze na opravu kostela, protože m ěl p řednost. On ale zase nebyl na ú četnictví, nem ěl ho v po řádku. Když potom byla kontrola, nemohl dokázat, že peníze použil na opravu kostela. P. Buchta byl žákem biskupa Hloucha, který d říve vyu čoval v Olomouci. Když pak znemožnili Hlouchovi vykonávat biskupský úřad, p řivedli na biskupství P. Buchtu jako vlasteneckého kn ěze. Biskup Hlouch ho musel p řijmout, pozd ěji ho ud ělali i generálním viká řem. Když potom zjistili (mín ěno státní ú ředníci, pozn. aut.), jak alespo ň říkal P. Buchta, že p řeci jenom rozhodnutí d ělal s nějakým tajným spojením s biskupem, tak biskupa internovali, aby on se s ním nemohl dohadovat. Musel (P. Buchta, pozn. aut.) řídit diecézi. Museli ho zvolit kapitulním a ono mu to potom žralo sv ědomí a potom se rozhodl utéct. Ale pro č to ud ělal takhle? Oni ho chytili – on byl veliký, statný, mohutný, sportovec. Snažil se p řeplavat Labe na severu, kde už na druhé stran ě je N ěmecko. Tam ho zatkli ve vod ě. A m ěl u sebe několik kompas ů, to byl usv ědčující materiál, tak ho odvezli do v ězení. A jak mi on sám říkal, rozší řili o n ěm, že na út ěku ho roztrhali psi, protože m ěli v úmyslu ho zlikvidovat. Takhle on mi to vysv ětloval. Taky výslechy m ěl dost ostrý, on p ři tom za čal k řičet (m ěl silný hlas) „A ť žije Kristus Král." Oni se toho lekli, protože to bylo slyšet po celé v ěznici a potom nějakým zp ůsobem p ři jedné amnestii najednou byl amnestován. Pro č, jak, tady jsou n ěkteré záhady. On se pak hlásil do Bud ějovické diecéze, ale bylo řečeno, že ho nesmí přijmout. Nabídl se litom ěř ický kapitulní viká ř, že ho p řijme. Ustanovil ho fará řem v Dolním Bousov ě a okolí. Jezdil tam poctiv ě na kole, on byl tlustý, velký,

98 celý zpocený, kostel byl starý, gotický, studený. On tam ob ětav ě sloužil. Pak si po řídil staré auto, ale víc mu to nejezdilo, než jezdilo. Ale byl p ři tom pokorný. On se ožral, potom spal, v ned ěli nep řišel na mši. Sestra, která byla jeho spoluža čkou ze Slezska, mu vlezla na faru otev řeným oknem, on jí vyhodil dve řmi. A takovou tu pokoru P. Buchty… On tam jednou p řijel v ned ěli na požehnání a zrovna tam byl na návšt ěvě n ějaký inženýr z Prahy za n ěkterou sestrou. Potom jsme spolu mluvili u kaple a zrovna vyšel P. Buchta. Nevím už, o čem jsme to mluvili, o nehodných kn ěžích nebo tak n ějak, a ten inženýr p řed P. Buchtou povídal: „Nebo ten kapitulní viká ř bud ějovický, Buchta, jak ho roztrhali psi." A P. Buchta povídá: „Já jsem ten Buchta a m ě psi neroztrhali. To jenom o m ě rozší řili." On kdyby byl ml čel, tak by ušel tomuhle poko ření. Ale on se dovedl k tomu přiznat. "Já jsem ten Buchta." Na staré kolena se od alkoholismu skute čně dostal ven." 271 Autorovi práce P, Karel Zeman ješt ě řekl: „Když jsem m ěl odebraný souhlas, p ůjčil mi (P. Buchta – pozn. aut.) kalich a vše pot řebné, abych mohl sloužit mši." „Dovedl uznat svoji chybu."

Internace biskupa Josefa Hloucha

Pon ěvadž biskup Hlouch nesouhlasil ani s osobou P. Josefa Buchty, ani s postupem, jímž byl tento dosazen na post generálního viká ře, byl od 25. 5. 1950 (ode dne Buchtova nástupu na biskupství) internován ve své rezidenci. Internace trvala sedm m ěsíc ů, podle okolností byla bu ď zmír ňována, nebo zost řována, v každém p řípad ě minimalizovala možnost vykonávání biskupského ú řadu. Pod vlivem izolace a t ěžké situace církve u nás za čínají od po čátku zá ří hledat biskupové cestu k dohod ě. Také ThDr. Josef Hlouch prost řednictvím své sestry ujiš ťuje 28. 9. 1950 Státní ú řad pro v ěci církevní o ochot ě vyjednávat. Vedení státu rozhodlo pouze o individuálním jednání s vybranými biskupy, aby

271 Sv ědectví P. Karla Zemana z Božejova o P. Josefu Buchtovi pro Český rozhlas České Bud ějovice, červen 2006 (nebylo odvysíláno, ale záznam rozhoru má autor práce k dispozici).

99 zjistilo, zda jsou ochotni p řijmout nadiktované podmínky. V p řípad ě souhlasu mohou složit slib v ěrnosti republice a vrátit se z izolace k výkonu funkce, by ť zna čně neur čitému. Jméno Josefa Hloucha se mezi ordiná ři neobjevuje. 272 Osoba P. Buchty se projevu jako čím dál více neschopná dostát očekáváním, která s ní ú řady spojily: „Buchta svoje poslání neplní, snad ani nechápe a n ěkdy možno říci, že p řipravenou práci bortí. (Nábor studentstva do nové bohoslovecké fakulty zma řil. P řihlásil se pouze jeden student. Buchta podaroval v hotelu Slunce studenty, kte ří odmítli jíti na novou fakultu, po 500 K čs a studentovi, který ihned nastoupil, nedal nic.) Buchta rozdává na všechny strany lehkomysln ě velké částky pen ěz. Nechal si vyplatit 500.000 K čs, které v ůbec nevyú čtoval. Podlézá až patolízalsky k Dr. Hlouchovi, kterým je nazýván pouze „velebným pánem“. Buchta navštívil Zvonkovou, která je bezprost ředn ě na rakouských hranicích a toto se již státá nebezpe čné. Buchta není up římný p ři sd ělování sm ěru svých cest. S. Soukupová sd ěluje, že anonymní dopisy, které Buchta p řed časem dostával, svým urážejícím obsahem se zakládají na pravd ě, avšak že je t řeba postupovati opatrn ě. S. Pale ček konstatuje, že Buchta je bezcharakterní člov ěk, který t ěžko bude n ěkdy sloužiti pokrokovému pracujícímu lidu.“ 273 Státní ú řad pro v ěci církevní se rozhodl k nastoupení ost řejšího kurzu proti biskupovi. Tomu bylo „jasn ě postaveno, že je nutno dát Buchtovi jurisdikci, a to ihned. (…) Biskup souhlasí, ale vymi ňuje si soukromé skrutinium s Buchtou, jeho odvolání, kdykoliv biskup uzná za vhodné, nebude–li stát Buchta na církevní p ůdě, a písemné prohlášení SÚC, že tento ú řad v případ ě odvolání jurisdikce nebude vid ět se strany biskupovi politický akt. Na tyto podmínky nebylo p řistoupeno a po dohod ě souhlasí biskup pouze s tím, že bude provedeno skrutinium za ú časti krajského církevního tajemníka, od ostatních podmínek upouští. (…) A č biskup nabízí dát jurisdikci jinému duchovnímu (kterémukoliv) z jeho diecéze, není

272 Srov. DEMEL, Z. Omezování církevního života ze strany československého státu v období 1945–1989 se zvláštním z řetelem ke slavení liturgie v jiho českém regionu . České Bud ějovice, 2008. Diserta ční práce. Jiho česká univerzita v Českých Bud ějovicích. Teologická fakulta. Katedra liturgické teologie. Vedoucí práce F. Kunetka, s. 56. 273 Srov. SOA T řebo ň, Archiv KNV 1949–1954, Zápis ze zasedání církevní p ětky na sekretariátu krajského výboru KS Č v Čes. Bud ějovicích dne 22. 9. 1950, z 23. 9. 1950.

100 možno zatím na tuto žádost p řistoupiti z ohled ů politických a jiných. S tím nakonec biskup souhlasí a není víc o tom jednáno.“ Po dlouhotrvající internaci se v prosinci 1950 odhodlává biskup Hlouch akceptovat osobu P. Josefa Buchty. 274

Vztah státu a církve v padesátých letech

Velehradský výbor katolického duchovenstva V červenci 1950 tzv. „vlastene čtí kn ěží“, což byli kn ěží spolupracující s komunistickou mocí, na konferenci na Velehrad ě založili Velehradský výbor katolického duchovenstva . Po ur čité stagnaci činnosti tohoto výboru vznikaly s podporou státní moci v lét ě 1951 po celé zemi diecézní a vikariátní Mírové výbory katolického duchovenstva .275 Na prvním celostátním sjezdu katolického duchovenstva 27. 9. 1951 v Praze se ustavil celostátní výbor Mírového hnutí katolického duchovenstva (zkratka MHKD) v čele s exkomunikovaným kn ězem a ministrem zdravotnictví Josefem Plojharem. Mírové hnutí katolického duchovenstva m ělo sice výbory a sekretariáty, ale zám ěrn ě z ůstávalo hnutím bez pevné členské základny. Formáln ě k n ěmu pat řili, a ť cht ěli nebo necht ěli, všichni římskokatoli čtí kn ěží v republice. Tak to alespo ň chápali ti, kte ří vydávali jménem duchovenstva a všeho katolického lidu r ůzná politická prohlášení. Úsp ěch tažení proti katolické církvi p řinesl p řibližn ě od roku 1952 prom ěnu dosavadní mocenské politiky. Za ve řejný signál zm ěny je možné považovat vystoupení Václava Kopeckého na sjezdu Československé spole čnosti pro ší ření politických a v ědeckých poznatk ů v červnu 1952, ve kterém vyzval k boji proti „náboženskému tmá řství“ vůbec a pohrozil, že v tomto tažení se nelze zastavit p řed nikým a ni čím . Nová politika tak nebyla již zam ěř ena proti konkrétní církvi, nýbrž náboženství v ůbec a provázela ji silná kampa ň za vystupování z církví (nejprve

274 Srov. SOA T řebo ň, Archiv KNV, Zápis sch ůzky církevní p ětky dne 18. listopadu 1950 za ú časti soudruh ů Dra Jar. Havelky ze SÚC, Dra Václ. Škody z KNV, s . Jos. Jindry z KNV, Ad. Körnera z KAV–NF a s. Vrubela z KV–KS Č. 275 Srov. CUHRA, J. K řes ťanská mírová hnutí. XI. Církve a náboženské spole čnosti. Slovníková příru čka k československým d ějinám 1948–1989 , s. 29–30.

101 mezi komunisty, následovala mezi u čiteli apod.) i tažení proti výuce náboženství. Tato opat ření postihla v ětšinu církví a vedla k protest ům a snahám o zm ěnu tohoto postupu (protestovala katolická církev, Českobratrská církev evangelická, slovenská evanjelícká cirkev a. v.). Paradoxn ě však p řispívala také k odbourávání barier mezi jednotlivými denominacemi. 276

Co se spolupráce kn ěží s StB týká, naprostá v ětšina z nich p řijímala spolupráci pod nátlakem StB. V 50. letech byla velmi silnou motivací možnost zat čení a souzení za protistátní činnost. 277 V dob ě normalizace byly nej čast ějšími výhružkami administrativní postihy: p ředevším odejmutí státního souhlasu, p řeložení do n ějaké zapadlé farnosti v pohrani čí, ale nap ř. i zbavení svéprávnosti. Definitivn ě zvít ězil trend zbyte čně nevytvá řet mu čedníky. Pokud se vyhrožovalo zat čením, tak spíše na základ ě zástupné kriminality (nap ř. špatn ě vedená evidence výt ěžk ů z kostelních sbírek byla hodnocena jako hospodá řská trestná činnost atd.). Při získávání kn ěží ke spolupráci byl mnohdy využíván „kompromitující materiál“. Také tady byl b ěhem let samoz řejm ě patrný posun – zatímco v 50. letech se hledaly politické proh řešky, které by bylo možné využít pro vyhrožování v ězením, v dob ě normalizace p řevládal zájem o soukromí. Ve svazcích se vyskytují r ůzná, v ětšinou nepodložená podez ření, týkající se porušování celibátu, nemanželských d ětí, homosexuality, pedofilie atd. Zvláš ť zde je nutné postupovat p ři hodnocení t ěchto materiál ů velmi opatrn ě: nap ř. jako pedofilie bylo charakterizováno i to, že kn ěz provedl dv ě malé hol čičky po kostele a na rozlou čenou je pohladil po hlav ě. Vydírání se mohlo týkat i rodinných p říslušník ů, proto argument, že kn ěží při odmítnutí spolupráce nemuseli brát z řetel na rodinu, nelze považovat za přesv ědčivý. V souvislosti s tím, co již bylo řečeno, je t řeba také zd ůraznit, že StB

276 Srov. CUHRA, Stát, církve a náboženské spole čnosti. XI. Církve a náboženské spole čnosti. Slovníková p říru čka k československým d ějinám 1948–1989 , s. 1–2. 277 Srov. PLACHÝ, J. Vybrané otázky a odpov ědi k tématu spolupráce katolických kn ěží se Státní bezpe čností [online]. Praha: Česká k řes ťanská akademie, 14. února 2007. Dostupné na WWW: .

102 byla v podstat ě socialistickým podnikem a její p říslušníci museli p ři budování masové sít plnit „plán“ v po čtu nov ě získaných spolupracovník ů, kandidátů spolupráce, rozpracovaných akcí apod. 278

5. 7. Českobud ějovická diecéze v roce 1951

Po ochromení episkopátu se stát r. 1951 za čal ješt ě více angažovat v obsazování strategických církevních ú řad ů „vlasteneckými“ duchovními. Jak hovo ří zpráva kádrového referenta z 11. 1. 1951 Kádrová situace v kraji českobud ějovickém, „Celkový stav římskokatolických duchovních v duchovní správ ě je 192. … V ětšina duchovních jeví nyní snahu o spolupráci s lidovou správou, jsou to hlavn ě III. skupina, kte ří se snaží najít lepší pom ěr jak k lidové správ ě, tak i ke generálnímu viká ři, čemuž hlavn ě prosp ěla jurisdikce pátera Buchty. Samotné jmenování pátera Trdly na konsisto ř jako kanclé ře a p řemíst ění viká ře Čecha z Lomnice do Českých Bud ějovic má zna čný vliv na chování duchovních. Tendence v ětší části loyálních duchovních je dostati se na lepší faru, což se jeví hlavn ě u mladších duchovních. Toto bylo zjišt ěno p ři jejich návšt ěvách. … Ve IV. skupin ě v ětšina bojovn ějších duchovních není již tak bojovná jako d říve, avšak jest jisto, že n ěkte ří z těchto se stáhli a nep ůsobí otev řen ě. Jak bylo zjišt ěno při návšt ěvách, duchovní se dosti často scházejí (navšt ěvují), hlavn ě o svátcích a zajíždí na r ůzná i dosti od sebe vzdálená místa.“ 279 8. b řezna je arcibiskup Beran internován mimo svou arcidiecézi a 12. března skládá šest vybraných ordiná řů za podmínek úplného pod řízení Státnímu ú řadu pro v ěci církevní slib v ěrnosti republice. Politický sekretariát ÚV KS Č rozhoduje biskupa „Hloucha ponechat ve stálé izolaci, sou časn ě dále získávat duchovenstvo a vést je zárove ň proti biskupovi, odhalovat jej jako šk ůdce duchovních samotných a vytvá řet si tak situaci, aby v p řípad ě, že biskup odejde, byl všude klid.“ 280

278 Tamtéž. 279 Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 363, Kádrová situace v kraji českobud ějovickém , I/4–291.4–11/I–51. 280 Srov. ŠRAJEROVÁ, Českobud ějovický biskup ThDr. Josef Hlouch, s. 15–16.

103

Nep řítomnost biskupa Hloucha p ři skládání slibu vyvolala vlnu nespokojenosti, která byla zmírn ěna jmenováním nových sídelních kanovník ů katedrální kapituly sv. Mikuláše. Dosavadní kanovník Jarolímek byl p řeložen do Třebon ě a krátce na to zat čen, kanovník Bártl byl p řeložen do Lomnice nad Lužnicí. Za čalo se tedy spekulovat o tom, kdo doplní stav kapituly. K proboštovi msgre Karlu Bo čkovi (post kustoda byl do časn ě neobsazen, protože msgre Reban nem ěl státní souhlas – dodate čně instalován r. 1952 281 ) byli navrženi P. František Čech (m ěstský viká ř a administrátor m ěstského d ěkanství u sv. Mikuláše – 1. sídelní kanovník a senior kapituly) 282 , P. František Gabriel (osobní d ěkan v Římov ě – 2. sídelní kanovník kapituly), P. Antonín Titman (biskupský viká ř a administrátor arcijáhenství v Horšovském Týn ě – 3. sídelní kanovník kapituly) 283 . Posledním navrhovaných byl P. Jurásek (který později od kandidatury ustoupil.) Navržen je i P. Trdla, s nímž ale z d ůvodu jeho mládí nesouhlasí probošt kapituly msgre Karel Bo ček. (Václav Bártl a Antonín Jarolímek byli jmenováni čestnými kanovníky, protože nedostali souhlas k instalaci.) Jak uvádí zápis ze sch ůze krajské církevní p ětky, konané dne 12. 3. 1951, panovaly obavy, aby „biskup Hlouch ješt ě necouvl, nebo ť dekrety nejsou ješt ě biskupem vystaveny. Církevní p ětka však dochází k názoru, že v důsledku toho, že biskup již informoval duchovenstvo o chystaném jmenování kanovník ů a v důsledku toho, že již vše projednal s kapitulou, již necouvne.“ 284 Biskup Hlouch není nadšen ani jedním z kandidát ů, což nemá žádný vliv. 285 Šlo o nátlak státní moci, kterému, necht ěl–li otec biskup Hlouch blokovat chod diecéze, musel ustoupit. Probošt kapituly mons. Karel Bo ček písemn ě upozornil českobud ějovický biskupský ordinariát, že rozhodování o jmenování kanovník ů českobud ějovické

281 Mons. Karel Reban kv ůli odmítnutí státního souhlasu 10. 1. 1951 písemn ě rezignoval na své zvolení na post kustoda katedrální kapituly. Srov. ABi z let 1949–1989, složka Kapitula. 282 Srov. Rebanova žádost o ud ělení kanonikátu z 10. 2. 1951. ABi z let 1949–1989, složka Kapitula. 283 Srov. Žádost ze 7. 2. 1951. ABi z let 1949–1989, složka Kapitula. 284 Srov. SOA, T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 364, Zápis ze sch ůze krajské církevní pětky, 13. 3. 1951. 285 Srov. WEIS, M. Osudy katolické církve na jihu Čech – akce „H“. Studia theologica IV , jaro 2002. ISSN 1212–8570.

104 kapituly náleží výhradn ě do pravomoci Svatého stolce; na další pr ůběh to z řejm ě nem ělo žádný vliv. 286 Kanovníci byli instalováni 15. b řezna. Instala ční akt provedl kapitulní probošt monsignor Karel Bo ček, do jehož rukou složili noví kapitulárové kapitulní slib. Biskup Hlouch demonstroval svou nespokojenost snad jediným možným zp ůsobem: podle zápisu z mimo řádné sch ůze církevní p ětky byl „na porad ě projednán jako první bod rušivý element p ři chystané instalaci kanovník ů, kdy biskup dopisem zakázal instalujícímu proboštovi Bo čkovi čtení jmenovacích dekret ů kanovník ů. (…) Druhým bodem byl návrh na p ředložení na instalaci shromážd ěnému duchovenstvu dopis biskupovi, v němž duchovenstvo vyjad řuje souhlas se složením slibu v ěrnosti republice 5 biskup ů a ordiná řů a nazna čuje, že by si p řálo, aby i biskup českobud ějovický zaujal kladný postoj k lidov ě demokratickému z řízení našeho státu. Církevní pětka se usnesla schváliti a předložiti tento dopis shromážd ěným duchovním k podpisu.“ 287 Po ob řadu byl biskupovi skute čně zaslán dopis s žádostí o vst řícnost p ři jednání a o složení slibu, ale Josef Hlouch tuto výzvu ignoruje. 4. kv ětna, necelé dva m ěsíce od doby, kdy se stal členem kapituly, zem řel František Čech, m ěstský viká ř a administrátor d ěkanství u sv. Mikuláše 288 . Na jeho místo byl jmenován kanovník František Gabriel. 289 Biskup Hlouch se z řejm ě za čal obávat, aby s ním nebylo naloženo podobně jako s arcibiskupem Beranem, a za čal pomalu m ěnit sv ůj nep řátelský postoj v ůč i P. Buchtovi. Nakonec ho zplnomocnil k řízení ekonomických záležitostí diecéze, ovšem pod podmínkou, že p ředloží propoušt ěcí list z olomoucké arcidiecéze. Sice nep řipadalo v úvahu, že by ho potvrdil ve funkci generálního viká ře, ale používal ho jako jakéhosi zplnomocn ěného tajemníka. Státní ú řady, které P. Buchtu na post generálního viká ře dosadily, už se ovšem také p řesv ědčují o jeho nevhodnosti. Zápis ze sch ůze církevní p ětky

286 Srov. Bo čkův dopis z 10. 3. 1951 (pod č. j. 12). ABi z let 1949–1989, složka Kapitula. 287 Srov. SOA, T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 364, Zápis z mimo řádné sch ůze krajské církevní p ětky konané dne 15. 3. 1951 z 16. 3. 1951. 288 Konkurz na toto uprázdn ěné kanovnické místo byl vypsán 1. 6. 1951. Srov. ABi z let 1949 – 1989, složka Kapitula. 289 Srov. ŠRAJEROVÁ, Českobud ějovický biskup ThDr. Josef Hlouch , s. 15.

105 z 3. 4. 1951 říká, že „Byla dále vznesena další stížnost na generálního viká ře, který vynáší všechny informace z konzisto ře, ukazuje se stále více neschopným, nemá d ůvěru a vážnost duchovenstva. Bylo usneseno, že s. Vaněč ek shromáždí všechny konkrétní d ůkazy jeho postoje. V souvislosti s tím a s dalším pravd ěpodobným vývojem situace ukládá církevní p ětka církevního odd ělení KNV, aby vybralo dop ředu duchovního nebo n ěkolik duchovních, která má důvěru lid. správy i duchovenstva, vychovávat jej s tím, aby v pozd ější dob ě byl zde zajišt ěn eventuální kapitulní viká ř.“ 290 P. František Hobizal vzpomínal, že jakkoliv byl P. Buchta pln ě oddán státu, byl také loajální i v ůč i biskupovi. N ěkolikráte prý prohlásil, že biskup musí zůstat v Bud ějovicích, a že za t ěch okolností míní zde setrvati. Mnozí z kléru prý soudili, že Buchtovo prohlášení je up římné, že opravdu netouží po kapitulním viká řství, vždy ť ani není členem kapituly. 291 Jakkoliv biskup Hlouch zmírnil sv ůj postoj v ůč i P. Buchtovi, pro ú řady to nebylo dostate čné. Církevní p ětka se proto 5. kv ětna 1951 na své porad ě shodla na dalším postupu v ůč i nepohodlnému biskupovi: „Českobud ějovický biskup stále znemož ňuje svým nep řátelským postojem p říznivý vývoj v diecézi. Podle usnesení minulé porady byla provedena na okresech kampa ň, v níž byl biskup takticky odhalován jako nep řítel církve a duchovních samých. Po krátké kampani bylo zjišt ěno, že by v případ ě jeho odstran ění z diecéze byl v našem kraji klid. Podle předběžného šet ření cca 40 % duchovních by jeho odchod uvítalo, zbytek by zachoval pasivní klid a pouze u jednotlivc ů cca v po čtu 10 by se dosud mohlo očekávati skryté pobu řování. (…) Biskup bude z diecéze odstran ěn, jakmile budou zajišt ěny všechny pot řebné podmínky, a to: 1. Zaru čen klid mezi kn ěžími a věř ícími (…). 2. Bude p řipraven a k tomu ú čelu vychován p říští kapitulní viká ř. (…) 3. Po úmrtí kanovníka Čecha, jehož členství v kapitule, která volí kapitulního viká ře, nám zaru čovalo zvolení Titmana, bude t řeba doplnit sbor kanovník ů. (…)

290 Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 364, Zápis ze sch ůze církevní p ětky, konané dne 2. 4. v Č. B. , z 3. 4. 1951. 291 HOBIZAL, F. Osobní sv ědectví. (archiv autora).

106

S P. Buchtou se nepo čítá a bude p řeložen pry č z diecéze a bude mu vyhledáno příhodné místo.“ 292 Biskupovo odstran ění z diecéze bylo p ředb ěžn ě plánováno na červen, aby nebyly narušeny event. polní práce 293 . Biskupova internace v rezidenci se ale ukazovala stále více jako bezvýchodná, podle zpráv se Josef Hlouch stával nevrlým a velmi neústupným. Podle zápisu z porady církevní p ětky konané dne 21. 5. 1951 pokra čovaly aktivity ú řad ů sm ěř ující k Hlouchov ě diskreditaci a odstran ění: „Církevní pětka rozhoduje, že bude s. Ekartovi, který povede další jednání s biskupem, navržen za kandidáta (na uprázdn ěné místo kanovníka v ČB, pozn. aut.) P. Trdla, kanclé ř konsisto ře, s nímž v ěc projedná s. Volf. Jakmile bude Trdla biskupem p řijat a instalován, bude p řikro čeno k zdokonalení biskupovy isolace a další proces s ním bude op ět řádn ě projednán v církevní p ětce. Mezi tím připraví bezpe čnost všechny argumenty odhalující biskupa a jeho nep řátelský postoj a spolu s církevním odd ělením KNV vypracuje ak ční plán nutných opat ření v případ ě jeho odstran ění.“ 294 Další zápis s porady církevní p ětky z 22. 6. 1951 vyplývá, že ohledn ě jmenování nového kanovníka „zde stojí jako jediný kandidát P. Trdla, kanclé ř konzisto ře. Jmenovaný, p řestože je mu zajišt ěn souhlas biskupa i lid. správy, váhá s podáním žádosti v obavách o d ůvěru mezi duchovenstvem.“ 295 Jednání s P. Trdlou byla neúsp ěšná, jak potvrzuje další zápis: „P. Trdla odmítá podat žádost o kanonikát proto, že biskup mu nechce dát pokyn, jímž by se v nebezpe čí ztráty d ůvěry duchovenstva vykázal. Vzhledem k této situaci a nepoda ří–li se Trdlu p řesv ědčit, usnáší se p ětka, aby byl prosazován a) P. Buchta, b) dvojice Reban, Kajtman.“ Stejný zápis mapuje také jednání o dalších osudech biskupa Hloucha: „Druhým bodem jednání byla otázka situace na konsisto ři, a to jednak v pom ěru mezi STB a P. Buchtou a jednak nesrovnalosti v odevzdávání dopis ů biskupovi a naopak. (…) Pokud se týká dopis ů, budou

292 Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 364, Zápis z porady krajské církevní p ětky, konané dne 5. 5. 1951 v Č. Bud ějovicích , ze 7. 5. 1951. 293 Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 364, Zápis z porady krajské církevní p ětky, konané dne 5. 5. 1951 v Č. Bud ějovicích , ze 7. 5. 1951. 294 Tamtéž. 295 Tamtéž.

107 odevzdávány pouze dopisy ú řední a ze soukromých jenom styk s rodinou. Rozhlasový p řijíma č zatím ponechán. 296 Úřady neztratily ze z řetele ani osobu P. Buchty: „Autorita Buchty u duchovních je asi 50 %. Ostatní jej uznávají z nutnosti, jednotliví kn ěží jej přezírají. U Trdly je pom ěr procentuální lepší, nebo ť jej všichni znají z dřív ějšího působení a ze seminá ře.“ 297 Krajský církevní tajemník provedl ve vikariátech pr ůzkum, jak by se kn ěží dotklo odstran ění biskupa Hloucha z diecéze a jaký je jejich vztah k P. Buchtovi a P. Trdlovi: „České Bud ějovice – (…) Z rozmluv vcelku vyplynulo, že duchovní nebudou p řekvapeni, když to s biskupem dopadne jako v Praze. (…) Obliba P. Buchty i Titmana je asi stejná. Buchtovi n ěkteří vy čítají, že se chová málo jako kn ěz, Titmana v ůbec nerespektují a říkají, že je tlachal. Na Buchtu si více zvykli, je v ětší nad ěje, že by jej p řijali. Český Krumlov – Biskup ův odchod by p řijali kn ěží klidn ě. (…) U kn ěží je oblíben spíše Buchta, ovšem s výhradami. P. Titmana neznají. Jind řich ův Hradec – Kn ěží se staví k biskupovi celkem lhostejn ě. (…) Je zde oblíben P. Buchta a P. Trdla. Týn nad Vltavou – (…) Duchovní se klidn ě smí ří. (…) Buchty si váží a uznávají jeho autoritu a i Titmana mají rádi. Budou poslouchat kteréhokoliv z nich. Vimperk – (…) Až na t ři kn ěze p řijmou odchod biskupa všichni klidn ě. (…) Generální viká ř jest uznáván všemi, o Titmanovi se rovn ěž dob ře vyjad řují. Vod ňany – Všichni duchovní stojí za biskupem. (…) K Buchtovi kladný pom ěr nemají, ale poslouchají jej. Titmana v ětšinou neznají. 298 Je pot řeba říci, že ú řady p ři posuzování vhodného nástupce biskupa Hloucha postupovaly skute čně pe čliv ě. Další zpráva, tentokrát z Krajského národního výboru v Plzni, říká, že „dle pr ůzkumu provedeného v kraji názor na generálního viká ře Buchtu lze hodnotiti celkem p řízniv ě. (…) P řízniv ější názor mají duchovní na kanovníka Titmana (…) Otázka biskupa Hloucha je ješt ě živá

296 Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 364, Zápis z porady krajské církevní p ětky konané dne 4. 7. 1951 , ze 17. 7. 1951. 297 Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 364, Pr ůzkum dle daných 18 bod ů o situaci v českobud ějovické diecézi z 28. 8. 1951. 298 Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 364, Výsledek pr ůzkumu uloženého kraj. círk. p ětkou dne 17. 9. 1951 jako podklad dalšího postupu ve v ěci biskupa Hloucha, z 8. 10. 1951.

108 a stále duchovní hovo ří o tom, pro č nesložil slib a jaké jsou p říčiny.“ 299 K této zpráv ě byly p řiloženy zprávy z okres ů. V jedné z nich se píše: „Pozastavuji se nad tím, jak je možno, že fará ř Titman Antonín, kterého znám z jeho neblahého působení na farnosti Starý Rožmitál v dob ě okupace, objevil se najednou v našem obrázkovém časopise jako pokrokový kn ěz. Obdivujeme se tomu, jak je možné, že za tak pom ěrn ě krátkou dobu z člov ěka, který propagoval s přímou vehemencí fašismus a okupanty, m ůže se stát člov ěk propagující náš nový a správný sm ěr. Vzpomínám, jak první hákový k říž, který za okupace u nás visel, byl hákový k říž na v ěži starom ěstského kostela, který spravoval zmín ěný fará ř, a jemuž nic takového nebylo, jak vím, nařízeno. (…) Fará ř Titman v té dob ě p ůsobil za velmi úzké spolupráce v každém ohledu pro fašisty se známým konfidentem Gestapa (…) 300 Toto obvin ění dokládá také potvrzení, které vystavil Okresní národní výbor v Blatné: „Potvrzuji, že proti fará ři Antonínu Titmanovi z Rožmitálu pod Třemšínem p ůsobícímu v dob ě okupace ve Starém Rožmitále, okres Blatná, nyní kanovníku v Českých Bud ějovicích, bylo vedeno u ONV, pozd ěji u okresního soudu v Březnici, trestní řízení pro p řestupky dekretu pres. Republiky č. 138/45 Sb., které skon čilo zastavením trestního řízení podle § 90 trestního řádu.“ 301 Na řč ení ze spolupráce s nacisty vzaly komunistické ú řady vážn ě. V další, bohužel nedatované zpráv ě, církevní tajemník popisuje šet ření ohledn ě Titmana a píše, že „Nejhorší však jest, že tém ěř všichni kn ěží jej považují za kariéristu, který je s to zap řít vše, jen když bude postupovat, a dále to, že se o n ěm ví, že za okupace kolaboroval s Němci. (…) V ěř ící v Rožmitále p řipustili, že k němu nacisti chodili, že prý se však snažil pomoci lidem nasazeným v Říši. V celku proti n ěmu nic nem ěli.“ Dále hodnotí oba kandidáty na Hlouchova nástupce, Buchtu i Titmana, a uvádí, že „Po p říchodu P. Buchty vzbudila skute čnost jeho ustanovení i jeho vlastní chyby odpor v ětšiny v ůč i n ěmu. Vytýkali mu, že není

299 Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 364, Zpráva Krajského národního výboru v Plzni z 10. 10. 1951, zn. 299–I/4–10/10–51/A . 300 Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 364, Opis zprávy Josefa Bláhy, p ředsedy MNV v Rožmitále pod T řemšínem, adresované církevnímu odd ělení Krajského národního výboru, z 10. 10. 1951. 301 Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 364, Opis potvrzení Okresního národního výboru v Blatné pro Církevní referát KNV v Českých Bud ějovicích z 10. 10. 1951.

109 z diecéze, že nastoupil bez biskupské jurisdikce (což by v oné dob ě nikdo nebyl ud ělal z diecéze), že byl oktrojován biskupovi apod. Vytýkali mu však také, že není vzorný kn ěz, že pije apod.302 . Buchta chyboval také tím, že málo jezdil mezi kn ěze a málo je získával. V dob ě, kdy už za čalo být jisto, že by mohl p řijít jako řídící činitel po biskupovi, jednak jsme jej stále nutili jezdit ven mezi kn ěze, přesv ědčovat je a navazovat s nimi kontakt. (…) Je ovšem také pravda, že přílišným slibováním, které pak nemohl dodržet si mnohé kn ěze odradil, získal však pov ěst dobrosrde čného a lidového kn ěze. (…) Porovnáme–li jeho posici p řed ješt ě ½ rokem a dnes, je jasno, že jeho obliba stoupla na tolik, že s výjimkou Vod ňanska a ojedin ělých částí n ěkterých jiných okres ů a dle sd ělení KCT Jihlava I na farnostech českobud ějovické diecéze, byl by naprosto pro svou p říští funkci únosný. (…) Pokud se týká Titmana, jest situace tato: P. Titman je p řesv ědčen, že cesta, kterou se dal náš stát je správná, a máme za to, že jest v tomto p řesv ědčení pevný. Dalším kladem jest, že je velmi energický, agilní a ke všemu ochotný. Ud ělá na pokyn KNV všechno (s výjimkou náboženství samoz řejm ě). V jeho projevech pro socialismus jest jej naopak t řeba spíše brzdit. Nedovede jednat s kn ěžími a nejrad ěji by všechno na řizoval. Mezi kn ěžími, kte ří jej znají, má pov ěst tlachala, mluvky, což jest, kriticky vzato správné, nebo ť mluví p říliš a často nevhodn ě. Povahou je spíše podlízavý a snaží se zalíbit stálým hovorem o socialismu, o tom, že je t řeba kn ěze pro budování p řipoutat nebo zav řít apod. To vzbuzuje ned ůvěru i u lidové správy a odpor u kn ěží. (…) Jist ě i on by splnil svoji úlohu dob ře. Zvážíme–li však oba kn ěze, jejich vlastnosti, minulost i to, co pro nás ud ělali, posoudíme–li jejich dnešní posici mezi kn ěžstvem a pravd ěpodobný postoj a činnost v nové funkci, máme za to, že p ři všech svých záporech, na prvním míst ě by se pro funkci hodil P. Buchta.“ 303 Jakkoliv dosud nebyla jasná volba biskupova nástupce, na odstran ění mons. Hloucha z diecéze se ú řady shodly jednomysln ě. 20. 12. 1951 sepsal tehdejší církevní tajemník Volf souhrnnou zprávu o jednáních s biskupem a postupech proti n ěmu za celý rok 1951. V ní se dozvídáme, že „V b řeznu

302 Viz. nap ř. sv ědectví P. Karla Zemana za stru čným životopisem P. Buchty. 303 Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 364, neozna čený zápis , zachovaná strana 2 a 3, podepsán krajský církevní tajemník.

110 probíhalo dále jednání, aby biskup s ňal s ministra Plojhara suspensi, která mu zabra ňovala vykonávání kn ěžských úkon ů. P řes p řesv ědčování všemi zp ůsoby biskup odmítl a sn ětí suspense, které pozd ěji provedl kapitulní viká ř Stehlík v Praze, neuznal. (…) P řesto, že jeho bilance jest neut ěšená, setrvává v tvrdém odporu: b ěhem letošního roku odešlo z našeho kraje 14 duchovních na vojnu, 2 do interna čního kláštera, 1 do v ězení, 2 utekli za hranice, 2 p řeloženi z kraje a 3 zem řeli. (…) Poslední 2 hodinová rozmluva skon čila tak, že biskupovi z roz čilení a nap ětí popraskaly o ční cévy, ale nepovolil. Použili jsme všech možných argument ů i t ěch dokonce, že 15 nov ě p řeložených duchovních v našem kraji nedostane plat tak dlouho, až splní sv ůj slib (tj. jmenovat P. Trdlu kanovníkem, který odvolal), že mu na vánoce nebudou vpušt ěni jeho sourozenci, ale marn ě. Ani tato zastrašovací taktika, ani mírné p řesv ědčování zatím nem ělo úsp ěchu. (…) Bohužel, isolaci zost řit není dle p říkazu soudruha ministra přípustno. Proto naše další jednání s biskupem se omezí na jednání o jmenování nových (pokrokových) viká řů , o kanonikát P. Trdly a b ěžné provád ění ak čního plánu p řekládání duchovních.“ 304 Práce ú řad ů už za čala nést ovoce. V hodnotící zpráv ě o situaci v kraji se uvádí, že „k 31. 12. Jest v kraji 173 aktivních římskokatolických kn ěží, tj. asi o 25 mén ě, než p řed rokem. (…) Okruh duchovních, kte ří spolupracují dob ře s lidovou správou, se z malé skupinky zvýšil na 40–60 kn ěží. 42 duchovních jsou dnes členy S ČSP. (…) Nebylo docíleno podstatného zlepšení pom ěru duchovních ke konzistoři, zejména ke generálnímu viká ři. 305 Jako doklad servilního postoje uvádím jeho dopis OSN, který je uložen v archivu Biskupství českobud ějovického v příloze č. IV. a p řílohu č. VI., která čerpá z „Věstníku katolického duchovenstva“.

304 Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 364, Zpráva o jednání církevního odd. KNV s biskupem Hlouchem ze dne 20. 12. 1951. 305 Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 364, Hodnocení situace v kraji z 20. 12. 1951.

111

5. 8. Českobud ějovická diecéze v roce 1952

Pom ěry doby se odrážely i na biskupské konzisto ři. Jejím neomezeným pánem byl vládní zmocn ěnec Sotona, který řídil generálního viká ře Buchtu a ostatní ú ředníky. Každé jednání konzisto ře, které nemohl ze své církevní pravomoci vy řídit generální viká ř, nebo ť vyžadovalo souhlas biskupa, vedlo k zhoršení vztah ů mezi biskupem Hlouchem a státem. Pon ěvadž stát usiloval o reorganizaci vikariát ů, bylo rozhodnuto o zmírn ění Hlouchovy izolace i p řes odpor krajských orgán ů306 . V zájmu státu bylo p řizp ůsobit hranice vikariát ů hranicím státní administrativy (okres ů) a dosadit v nov ě uspo řádaných vikariátech za viká ře „vlastenecké“ kn ěze, prost ředníky p ři uskute čň ování církevní politiky režimu. Jednání, zapo čatá hned po novém roce, m ěla rychlý spád a už kolem 17. 1. sp ěla k úsp ěšnému konci. Biskup Hlouch plánoval vydání ob ěžníku, v němž by uvedl novou úpravu vikariát ů s platností od 1. 2. 1952. Jak vysvítá z pramen ů, nebyly ani státní orgány jednotné v postupu ohledně zacházení s biskupem Hlouchem. Zpráva krajského církevního tajemníka z celostátní porady KCT z 9. 1. 1952 uvádí: „(…)Na to m ě řekl soudruh Fierlinger: ‚(…) Vy v Č. Bud ějovicích jste nám nepomáhali dob ře. Nedovedl jsi ovliv ňovat církevní p ětku, která si d ělala, co cht ěla. Jen jste po řád žádali odstran ění biskupa. Když jsem s tím p řišel k soudruhu Gottwaldovi a řekl jsem mu to, otázal se m ě: ‚Máte za n ěj náhradu?‘ Musil jsem říci, že ne.‘(…) Na to jsem odpov ěděl: ‚(…) Církevní p ětka velmi bedliv ě zvážila celou situaci a d ělala důkladný pr ůzkum. Byla však informována soudruhem Havelkou, že odstoupení biskupa je hotovou v ěcí a soudruh Jirásek dokonce sd ělil KCT, že k tomu dojde v listopadu 1951. Nástupcem zde byl – Buchta.‘ Na to jsem byl p řerušen

306 Jednání o novém uspo řádání vikariát ů zapo čal koncem r. 1951 už biskup Hlouch. Vzhledem k po čínajícímu omezování jeho pravomocí (z řejm ě zadržování pošty atd.) ovšem biskup od tohoto úkonu upustil, jak v dopise informoval zmocn ěnce SÚC p ři biskupské konzisto ři: „(…) Krom ě toho zvlášt ě v posledních m ěsících bu ď nejsou odesílány n ěkteré p řípisy Ordinariátu, nebo nejsou Ordinariátu dodány odpov ědi došlé Za takovéto situace rozd ělit vikariáty a jmenovat viká ře připadá prakticky bezú čelné.“ Srov. SOA Třebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 364, odpov ěď mons. J. Hloucha z 3. 11. 1951 na dopis z 1. 11. 1951.

112 soudruhem ministrem, který řekl: ‚Buchta! Ten nem ůže být nástupcem!‘ (…) Ministr řekl: ‚No, soudruzi, jak to d ěláte? Co je pro nás d ůležit ější – cíl, a ten jest: viká ři a vikariáty, ne korespondence!‘ (…) O p řestávce porady p řišel ke mn ě soudruh Werner a soudruh Jirásek, p řednosta katolického odd. II. odboru a řekli mi, že jsem si v ědom toho, že kritika soudruha ministra byla nevhodná a nesprávná a tak, jak oni smýšlí, že smýšlí i soudruh nám ěstek Plíhal.“ 307 Mezitím ovšem navštívil konzisto ř p. Dolek z SÚC a informoval o novém zp ůsobu jednání s biskupem Hlouchem. Podle jeho požadavku se ve všech dalších ob ěžnících m ěla objevit formule: Z příkazu ordinariátu a podepsán by byl generální viká ř P. Buchta. Korespondence ur čená pro ordinariát by byla prostudována na konzisto ři, následn ě p ředána biskupovi, ten na obálku napíše zp ůsob vy řízení, p ředá ji zp ět konzisto ři a ta v ěc – s výše uvedenou douškou – vy řídí. 308 Rozhodnutí o novém zp ůsobu korespondence se biskupa Hloucha velmi dotklo. Když navíc uvid ěl ob ěžník s informací o zm ěně vikariát ů, podepsaný generálním viká řem P. Buchtou, roz čílil se, prohlásil, že úpravu ruší, odmítl akceptovat nové hranice vikariát ů a jmenování nových viká řů . Navíc prohlásil P. Buchtu za suspendovaného a tudíž každý jeho úkon za neplatný: „Biskup, když uviděl podpis generálního viká ře, ude řil listem vztekle o st ůl, rozzu řil se tak, jak snad nikdy p řed tím, a řekl: ‚To je, pánové, rána do zad! Kdybyste jednali alespo ň chlapsky, a p ředem mi sv ůj úmysl řekli a projednali se mnou. Vy máte moc, ale já mám právo. Ten ob ěžník ruším, vikariáty d ělat nebudu, viká ře jmenovat rovn ěž nebudu! (…) P ři poslední návšt ěvě řekl zmocn ěnci: ‚Tam ten (myslil generálního viká ře) se svým činem (tj. podepsáním se na ob ěžník) sám suspendoval. Považuji jej za suspendovaného a kterýkoliv čin nebo rozhodnutí ud ělá, je neplatné.‘ (…) Můj názor: Couvnout nelze, situace je však tak znesnadn ěna, jako snad dosud nebyla. Generální viká ř i kanclé ř jsou stísn ěni, p řesto, že nic neví. Bude–li biskup chtít, m ůže dát zprávu o tom, že považuje generálního viká ře za suspendovaného,

307 Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 363, Zpráva o d ůležitých událostech v církevní politice , 17. 1. 1952, s. 3–4. 308 Srov. DEMEL, Omezování církevního života ze strany československého státu v období 1945– 1989 se zvláštním z řetelem ke slavení liturgie v jiho českém regionu , s. 129–130.

113 přes svého zpov ědníka nebo řeholnice na v ědomí duchovním, i generálnímu viká ři samému. Zabránit tomu nem ůžeme nijak.“ 309 Krajský církevní tajemník podal rozsáhlou zprávu o postupu v ůč i biskupu Hlouchovi dr. V. Škodovi, p ředsedovi KNV v Českých Bud ějovicích: „ V zásad ě je toto rozhodnutí správné, nebo ť vyzdvihuje konzisto ř a generálního viká ře a potla čuje význam biskupa, který nesložil slib a p řed státem nemá tedy d ůvěru. (…) Chybu jsem vid ěl ovšem v tom, že toto rozhodnutí padlo v dob ě vysoce důležitého jednání o vikariátech a jak znám biskupa, p ředpokládal jsem, že se rozhodne vše zastavit. (…) V tom smyslu jsem také soudruha Dolka varoval. (…) Soudruh Dolek však trval na svém, uvedl, že to tak bylo na porad ě SÚC ur čeno a že se to tak rozhodn ě provede. Dodal, že nyní p ůjde sám k biskupovi, že mu to nazna čí a pak že bude práce zmocn ěnce jej o takovéto form ě korespondence přesv ědčit.“ 310 Přes veškeré další naléhání státních orgán ů biskup své rozhodnutí nezm ěnil, naopak, rozhodl se spor o korespondenci řešit tak, že žádnou korespondenci nevy řizoval, což p ůsobilo velké problémy. 311 Ze zápisu o návšt ěvě odborového p řednosty SÚC Dolka u biskupa Hloucha vyplývá, že obavy krajského církevního tajemníka byly namíst ě: „Když toto za čalo být provád ěno (myslí se nový zp ůsob korespondence, pozn. aut .), zaslal biskup dopis soudruhu ministrovi Fierlingerovi, v němž jej žádá, aby byl Buchta z konsisto ře odvolán. Sou časn ě napsal Buchtovi dopis, v němž mu nazna čuje, že jej považuje za suspendovaného. Dopis byl zadržen a p ředán soudruhu Dolkovi. 312 (…) Soudruh. Dolek p řijel tedy jako zástupce soudruha ministra. (…) V otázce suspenze generálního viká ře rovn ěž nedošlo k dohod ě.

309 Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 363, Zpráva o d ůležitých událostech v církevní politice , 17. 1. 1952, s. 2. 310 Tamtéž, s. 1. 311 Tamtéž, s. 2. 312 Biskup ův dopis byl velmi strohý, citujeme n ěkteré pasáže: „Na rozhodnutích, která jsem pro celou diecézi p řipravil a podepsal, škrtnul jste m ůj podpis, podepsal sebe a poznamenal, že tam činíte z příkazu biskupova. Víte dob ře, že jsem Vás k ni čemu takovému nepov ěř il a souhlasu nedal, abyste n ěco takového u činil. Nebyl to první, ale jist ě také z nejvýznamn ějších krok ů, kterými jste mi bránil ve výkonu biskupské jurisdikce. (…)Vy p řestáváte být generálním viká řem, jak jsem stanovil již p ři Vašem jmenování. (…)“ Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 364, dopis adresovaný biskupskému ordinariátu, datum neuveden.

114

Biskup považuje Buchtu stále za suspendovaného, byl však soudruhem Dolkem upozorn ěn, že by byly vyvozeny d ůsledky z jakéhokoliv pokusu informovat duchovní nebo generální viká ře o této skute čnosti nelegální cestou (p řes zpov ědníka). Z tohoto d ůvodu nemá generální viká ř nadále p řístup k biskupovi.“ 313 Další zápis mapuje rozhovor zmocn ěnce konzisto ře s biskupem Hlouchem, který se uskute čnil 5. 2. 1952: „(…) V záležitosti jeho vztahu ke generálnímu viká ři P. Buchtovi řekl biskup, že trvá na svém rozhodnutí tak, jak jej oznámil soudruhu Dolkovi, tj. považuji Buchtu za suspendovaného a za generálního viká ře jej neuznává. Nenazývá jej již také v rozmluv ě v ůbec jeho titulem. (…) Na základ ě toho se také již neobrací, pot řebuje–li n ěco na konsisto ři, na generálního viká ře, nýbrž na kanclé ře Trdlu, což viká ře roz čiluje a zneklid ňuje. (…) Jsou zde nyní jen 2 možnosti: bu ď biskup ustoupí, vezme zp ět své rozhodnutí o generálním viká ři a pod řídí se. S tím po čítat, dle našeho názoru, nelze.“ 314 Hned druhý den prob ěhlo další jednání s biskupem: „Biskup byl velmi roz čilen. Říkal: kam to cht ějí páni na SÚC hnát? Což pak já mám d ělat Buchtovi referenta? Neustoupím od svého rozhodnutí. Buchtu neuznávám. Což už Buchta sám netuší, co s ním je? 315 Vzhledem k biskupov ě zatvrzelosti – a z obavy, aby biskup neinformoval ve řejnost a duchovní o exkomunikaci P. Buchty – je mu tedy od 8. 2. zamezen jakýkoli soukromý rozhovor, nesmí k n ěmu dokonce ani zpov ědník. Po dalším jednání úst ředních a krajských orgán ů je rozhodnuto o odchodu biskupa z diecéze, protože se nezdá, že by se problémy kolem jeho osoby mohly ješt ě urovnat. Zůstávala pouze jedna nevy řešená otázka – a to, kdo bude kapitulním viká řem, zda P. Buchta nebo P. Titman. Na porad ě p řednosty katolického odd ělení SÚC Jiráska a vedoucího tajemníka KV KS Č Vl čka zazn ělo, že podle biskupa Píchy

313 Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 364, Zápis o návšt ěvě odborového p řednosty SÚC u biskupa Hloucha a jeho rozhovor s ním ze 4. 2. 1952. 314 Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 364, Zápis o vývoji dalších událostí na konsisto ři a ordinariátu z 6. 2. 1952. 315 Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 364, Zápis o dalším vývoji na konsisto ři a ordinariátu ze 7. 2. 1952.

115 má kapitula zvolit kapitulního viká ře pouze ze svého st ředu a jen výjime čně mimo něj. Podle tajemníka Vl čka byl mezi kn ěžími proveden pr ůzkum, jehož výsledky vyzn ěly ve prosp ěch P. Buchty, protože P. Titmanovi byla vy čítána jeho kolaborace s nacisty. P. Buchta si prý b ěhem doby získává stále v ětší autoritu a jeví se jako lepší kandidát. Oba činitelé se shodli, že se má nadále „1. jednat s biskupem o viká ře, 2. N ějakou dobu neustupovat od toho, že Buchta musí na konzisto ři z ůstat a pak říci biskupovi, že bude odstran ěn, když jej bude jmenovat kanovníkem. 3. Promluvit se všemi kanovníky a vysondovat, jaký mají pom ěr k P. Buchtovi, zda by jej asi volili a zda by vůbec k volb ě p řistoupili. (…) 5. Podporovat autoritu P. Buchty. (…) 6. Zost řit izolaci tak, aby biskup nemohl posílat zprávy ven. (…)“ 316 Ani p řes všechna opat ření se postoj biskupa Hloucha nem ění, situace na biskupství se dokonce zhoršuje: 317 „Generální viká ř i kanclé ř jsou krajn ě mrzutí a neustále mluví o tíživé situaci, o tom, že takhle to dál jít nem ůže, že rad ěji půjdou n ěkam do duchovní správy. Když jim to rozmlouvám, říkají: vám se to mluví, ale my už žijeme v takovéto atmosfé ře skoro dva roky. Pro č se to stále protahuje, když všichni, vy I my, víme, že se biskup nepoddá a neustoupí a že ho ani KNV ani SÚC nepohne.“ 318

Kapitula v roce 1952

Jak vysvítá z různých pramen ů, nebyli v této nelehké dob ě jednotní ani členové kapituly. Je samoz řejm ě otázka, jak jsou sm ěrodatné zápisy po řízené církevními tajemníky, ale vzhledem k tomu, že profily a charaktery jednotlivých člen ů kapituly známe I ze sv ědectví pam ětník ů, je docela možné, že zápisy vystihují skute čný stav v ěci. V archivu se zachoval zápis o rozhovoru s kanovníky

316 Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 364, Zápis o dalším vývoji situace na konsisto ři a ordinariátu. Pokra čování zpráv ze dne 17. 1., 4. 2., 6. a 7. 2., z 13 . 2. 1952. 317 Krajský církevní tajemník písemn ě sd ěluje přednostovi SÚC Dolkovi Buchtovu stížnost, že jej přestaly zdravit řeholnice na biskupství, dokonce: „když je sám pozdravil, neodpovídají na pozdrav. Po rozmluv ě se zmocn ěncem došli jsme k názoru, že p říčina je spíše v sou časném ost řejším opat ření, ale nelze také vylou čit to, že se biskup mohl p řed nimi zmínit o svém opat ření vůč i P. Buchtovi.“ Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 364, Sd ělení KCT soudr. Dolkovi z 21. 2. 1952. 318 Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 364, Z práva o stavu na konsisto ři a vikariátu z 26. 2. 1952.

116 kapituly ze dne 12. 2. 1952. Citujeme z něj: „P. Ant. Titman – v rozmluv ě si trpce st ěžoval na biskupa, který mu neodpovídá na jeho dopis a nevyhovuje jeho žádosti. Dále říká: je velmi t ěžká situace a postoj biskupa škodí duchovním i církvi. (…) Pana generálního viká ře si velmi vážím, dob ře spolupracujeme. (…) Pan generální si získal autoritu a kn ěží ho mají rádi. (…) P. František Gabriel – Situace je velmi t ěžká a postoj p. biskupa nám neprospívá. Psali jsme mu dopis, v němž jsme mu jasn ě nazna čili, že bychom si p řáli, aby složil slib. (…) P. generální viká ř jest velmi nadaný a šikovný a řídí v ětšinu v ěcí sám, o všem ví. S Titmanem jsme také ve styku a pomáháme si ve funkcích. (…) P. Bo ček, probošt kapituly – … je zde biskup a my nem ůžeme p řece biskupovi porou čet. Dokud je zde, je všechno na n ěm. (…) My jsme nedostali z ordinariátu vyrozum ění, že p. generální viká ř má jurisdikci a nevíme také, byl–li v ůbec biskupem jmenován. Snad ano, ale my nic oficiáln ě nedostali. Všechno záleží na biskupovi, jd ěte a jednejte s ním. Dokud je zde, my nem ůžeme nic než jej poslouchat.“ 319 Opat ření, kterými ú řady omezily svobodu biskupa Hloucha, se n ěkterých duchovním samoz řejm ě nelíbily. Probošt kapituly mons. Karel Bo ček se písemn ě obrátil na Státní ú řad pro v ěci církevní s žádostí o odvolání zákazu. V úvodu dopisu se probošt zmi ňuje o svém setkání s Hlouchovým zpov ědníkem, který si st ěžoval, že nebyl opakovan ě vpušt ěn k biskupovi: „(…) Je to již pošesté, co nemohl náš pan biskup vykonati svou náboženskou povinnost. Okolnost tato nez ůstala utajena a je nep řízniv ě komentována od duchovenstva i od lidu. Z toho důvodu dovoluji si na to upozornit a jako probošt katedrální kapituly žádati, aby příslušný zákaz byl laskav ě odvolán.“ 320

319 Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 364, Zápis o rozmluv ě s kanovníky českobud ějovické kapituly provedené soudr. Jiráskem a KCT 12. 2. 1952. 320 Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 364, Odvolání zákazu z 18. 3. 1952.

117

Akce „H“

Odsun českobud ějovického biskupa pod pracovním názvem Akce „H“ byl stanoven na 29. 3. 1952. O tom, že celá akce byla pe čliv ě naplánovaná, sv ědčí následující zápis: „I. Za řízeno: (…) 4. S bezpe čností projednána opat ření o odvozu Hloucha a 2 řeholnic do Kadan ě. (…) II. Ak ční plán: na S. Dolek a s. Verner odejedou autem v pátek 28. 3. Odpoledne do Č. Bud ějovic (18 hod. na míst ě) a na porad ě s předsedou KNV, KCT a zmocn ěncem a s. Jindrou, referentem III. referátu JNV projednají opat ření ve dnech 29. 3. až 3. 4. (…) 7. V 15 hod. dodá KCT s. Volf vým ěr I trestní oznámení biskupovi, který potvrdí převzetí vým ěru a napíše event. odvolání. (…) 8. Asi v 19 hod. bude odvezen biskup I 2 řeholnice. (…) Na 30. 3. 10. Ráno v 8 hod. bude s. Dolek informovat P. Buchtu o opat řeních a dalších úkolech a p řipraví s ním resignaci na funkci generálního viká ře. Generální viká ř Buchta v dob ě jednání na KNV dodá do bytu probošta Bo čka písemnou resignaci na funkci generálního vikáře. 321 A vše šlo skute čně podle plánu. 28. b řezna p řijeli do Českých Bud ějovic zástupci Státního ú řadu pro v ěci církevní Dolek a Verner; byl vydán vým ěr o omezení pobytu pro biskupa s datem 27. b řezna a 29. b řezna vydala trestní komise JNV trestní nález s datem 28. b řezna. Nález ukládá biskupovi pokutu 50 000 K čs a ur čení místa pobytu za p řestoupení § 101 trestního zákoníku spr. č. 88/50 Sb., tedy za to, že vykonává duchovenskou činnost bez složení předepsaného slibu, za pokus o ma ření opat ření Státního ú řadu pro v ěci církevní a za projevy nepřátelského postoje v ůč i státu. 322 Na 29. 3. na 15. hodinu bylo plánováno doru čení vým ěru a trestního nálezu biskupovi. Odjezd byl p ůvodn ě stanoven na 19. hod., ale plán se asi pon ěkud zm ěnil, protože biskup pozd ěji vzpomínal, že jej odváželi v noci. V pr ůjezdu konzisto ře bylo p řipraveno auto se svatební výzdobou, kterým byl

321 Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 364, Akce Bud ějovice , datum ani podpis neuveden. 322 Srov. ŠRAJEROVÁ, Českobud ějovický biskup ThDr. Josef Hlouch, s. 17–18.

118

ThDr. Josef Hlouch v doprovodu dvou řádových sester vyvezen za hranice své diecéze. Cílem eskorty byla Kada ň. Poté, co byl biskup odvezen, bylo na biskupství urychlen ě svoláno zasedání katedrální kapituly. Jednalo se o uprázdn ění stolce – tzv. sede impedita . Bylo zde odlišné chápání konkrétního obsahu tohoto pojmu – stát považoval uprázdn ěný stolec práv ě za „ sede impedita“ – tzn. diecézi řídí do zvolení nového biskupa kapitulní viká ř, i když p řesn ěji šlo o „ sede vacans“ – s tím d ůsledkem, že otec biskup Hlouch z ůstává diecézním biskupem 323 , jenže tyto d ůsledky pochopiteln ě nepřipadaly v úvahu a církev musela hledat zp ůsob, jak v této komplikované situaci jednat tak, aby to bylo sch ůdné jak pro ni tak pro stát.324 Generální viká ř Buchta 30. 3. 1952 rezignuje na post generálního viká ře, aby mohl b ěhem nep řítomnosti otce biskupa z funkce kapitulního viká ře řídit diecézi. Rezignace byla p řijata Státním ú řadem pro v ěci církevní v Praze dne 31. 3. 1952: „SÚC v Praze vyhovuje Vaší žádosti ze dne 30. III. 1952 a p řijímá Vaši resignaci na funkci generálního viká ře v Českých Bud ějovicích. Zárove ň béře na v ědomí, že budete svoji dosavadní funkci vykonávati do zvolení kapitulního viká ře.“ 325 Tímto za čala nejdelší a také nejbolestn ější etapa episkopátu ThDr. Josefa Hloucha. Z Českých Bud ějovic byl odvezen do Kadan ě, odkud poslal odvolání proti vým ěru z 29. b řezna; to bylo trestní komisí KNV zamítnuto a nález byl v celém rozsahu potvrzen. Hlášení jednotlivých tajemník ů vypovídají o obavách kn ěží o biskup ův život. Mnozí jsou p řesv ědčeni, že jestliže biskup opustil diecézi nedobrovolně a nepov ěř il nikoho jejím vedením, je ten, kdo se ujme její správy, exkomunikován.

323 V p řípad ě uv ězn ění biskupa z ůstává ú řad generálního viká ře zachován – Srov. CIC – Kodex kanonického práva . Praha: Zvon, 1994. ISBN 80–7113–082–6. /Codex iuris canonici/ , kán. 413. 324 Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 364, Akce Bud ějovice , datum ani podpis neuveden. 325 Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 364, Přijatá resignace P. Buchty na funkci generálního viká ře v Č. Bud ějovicích z 31. 3. 1952.

119

P. Josef Buchta zvolen kapitulním vikářem

31. b řezna 1952 došlo k d ůležitému zasedání katedrální kapituly sv. Mikuláše. P řítomni byli msgre Karel Bo ček, sídelní kanovníci František Gabriel (jež byl dosazen pod nátlakem státní moci) a Antonín Titman, a generální viká ř Josef Buchta. Ten oznámil rezignaci na ú řad generálního viká ře a poté byl zvolen kapitulním viká řem českobud ějovické diecéze. 326 Podle vzpomínek P. Hobizala i P. Václava Kulhánka řekl o volb ě P. Buchty sídelní kanovník Antonín Titman: „V rezidenci bylo mnoho policie, členové SÚCu z Prahy v čele s odborovým p řednostou Janem Dolkem, zástupci lidosprávy. Za této atmosféry informoval p řednosta Dolek pp. kapituláry, že by stát uvítal, kdyby kapitula zvolila kapitulním vikářem diecéze pátera Buchtu. Nazna čil nám, že jinému kandidátu by asi nebyl dán státní souhlas. Tak jsme volili Buchtu.“ SÚC ud ělil nov ě zvolenému kapitulnímu viká ři souhlas k vykonávání jeho nového ú řadu. 327 Kanovník – senior František Gabriel zase sd ělil: „Volba kapitulního viká ře Buchty se konala pod silným státním nátlakem. Katedrální kapitola nem ěla prakticky žádnou jinou možnost, jelikož Dolek ze SÚCu informoval kapituláry již předem, že státní souhlas by dostal stejně jen páter Buchta.“328 Dne 2. 4. 1952 složil P. Buchta slib do rukou kapitulního probošta a seniora msgre Bo čka. 329 Ordiná řem kapituly se tedy stal kn ěz jiné diecéze,

326 Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 364, Opis dopisu Katedrální kapituly v Českých Bud ějovicích. Podepsaní kanovníci (msgre. K. Bo ček, Fr. Gabriel a Antonín Titman) jménem kapituly uvádí, že „uváživši všechny možnosti, dohodla se kapitula vyjít vst říc p řání vlády a po p ředchozím státním souhlase dosavadnímu panu generálnímu viká ři P. Josefu Buchtovi přijmouti jej za kapitulního viká ře. Datum neuveden. 327 Srov. Zprávy z diecézí. Věstník katolického duchovenstva, č. 4, 28. 4. 1952, ro č. IV, Praha: Státní ú řad pro v ěci církevní, s. 5. 328 HOBIZAL, F. Osobní sv ědectví (archiv autora). 329 Úřady byly zpo čátku p řesv ědčeny, že jejich volba byla správná. V posudku, který byl vypracován na P. Buchtu, se píše: „Vzhledem k jeho kn ěžskému povolání je dosti politicky uv ědom ělý. Jeho názory jsou dobré a up římně souhlasí s dnešním režimem. V jeho jednání není pokrytectví. U pokrokových v ěř ících je oblíben a pracuje dob ře s lidovou správou. Na okresních besedách, pokud se jich zú čast ňuje, dovede dob ře diskutovati, nic p řed duchovními neskrývá a jedná otev řen ě. Je členem S ČSP a p ředsedou diecesního mírového výboru. Další p ředpokládaný vývoj: Bude–li dob ře veden a usm ěrňován, bude–li míti kolem sebe dobré a pokrokové kn ěze a rádce, bude dobrým círk. hodnostá řem a dobrým spolupracovníkem lidové správy.“ Srov. SOA

120 nikoliv člen kapituly. Dne 3. 4. se konalo slavnostní uvedení kapitulního viká ře J. Buchty do ú řadu. Shromážd ěnému kn ěžstvu p ředsedal P. Bo ček, který se snažil vysv ětlit situaci, která nastala v diecési 31. 3. P. Buchta promluvil o vlasteneckých tradicích jiho české diecése, uvedl p říklad J. V. Jirsíka a prohlásil, že Jirsíkovými principy se chce řídit i on ve své práci. Jirsíkovým heslem bylo: Bůh – Církev – Vlast. 330 Dne 27. 7. 1952 posv ětil kapitulní viká ř v Bohutín ě na P říbramsku znovu obnovený kostel zasv ěcený sv. Ma ří Magdalén ě a dva zvony. P ůvodní shořel dne 5. 7. 1950. Dobový tisk uvádí: Lidov ě demokratická vláda vystav ěla horník ům v Bohutín ě d ůstojný chrám Pán ě. Ví, že horníci si to zaslouží a že budou za to vd ěč ni. Svou vd ěč nost dokazují prací a v ěrností. Rekonstrukce chrámu sv. Ma ří Magdaleny v Bohutín ě jasn ě dokazuje, s jakou pé čí se stará náš lidov ě demokratický stát o kostely a církevní památky.“ Je otázkou, zda byl P. Buchta oprávn ěn užít p ři tomto ob řadu pontifikálií – v příloze p řikládám fotografii z tohoto liturgického ob řadu. Je možné, že toto m ěl na mysli otec biskup Hlouch p ři Buchtov ě suspenzi (mj. Buchtova podpisu pod ACEBB 331 ). Tento text p řikládám pro sv ůj dokumenta ční význam v příloze č. V. Kapitulnímu viká ři Buchtovi stát v ěř il; ovšem mezi ním a v ětšinou kléru se projevoval velký odstup, protože byla v ůč i n ěmu ned ůvěra. Mnozí kn ěží stále tvrdili, že je biskupem Hlouchem suspendován. 332 10. 6. 1952 ud ělil Státní ú řad pro v ěci církevní státní souhlas k ustanovení msgre Karla Rebana 333 kustodem katedrální kapituly v Českých Budějovicích. 334 Instalace prob ěhla 18. 6. téhož roku. 335

Třebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 372, Seznamy duchovních, Posudek na P. Josefa Buchtu, datum neuveden. 330 Srov. WEIS, Osudy katolické církve na jihu Čech – diecéze bez pastý ře, s. 60–61. 331 Viz pozn. 118, P. Buchta toto právo nem ěl. 332 Srov. DEMEL, Omezování církevního života ze strany československého státu v období 1945– 1989 se zvláštním z řetelem ke slavení liturgie v jiho českém regionu , s. 130. 333 Stalo se tak z řejm ě na základ ě posudku, který na n ěho vypracoval krajský církevní tajemník v kv ětnu 1952. Praví se v něm: „Zpo čátku se stav ěl nep řízniv ě hlavn ě proti likvidaci bisk. seminá ře v Č. B., jehož býval rektorem, s vývojem však velmi dob ře rostl. (…) Spolupráce s ním je dobrá a vždy vyhoví. Má nejv ětší vliv na duchovní v celé diecézi, je velmi oblíben u všech a chodí se k němu všichni radit. (…) Jeho potvrzení ve funkci kanovníka–kustoda doporu čujeme proto, že

121

6. Českobud ějovická diecéze v letech 1953 – 1958

6. 1. Situace v roce 1953

Komunisté byli na rozhraní let 1952 – 1953 p řesv ědčeni, že problém katolické církve je z mocensko–politického hlediska vy řešen. Státní ú řad pro v ěci církevní, který byl z řízen v roce 1949 k dohledu nad církvemi, od roku 1953 ztrácel na d ůležitosti. V roce 1956 byl nakonec zrušen a jeho agenda p řevedena pod ministerstvo školství a kultury. Vedoucí funkcioná ři KS Č si však uv ědomovali, že v ětšinu římskokatolických duchovních a hluboce v ěř ících nezískali pro aktivní podporu své politiky. Smí řili se s tím, že v ětšinu kn ěží nelze získat, lze je však ukáznit. Mnohem více si tv ůrci církevní politiky slibovali od získávání v ěř ících. Jako p říklad „ukázn ění kn ěží“ uvádím p řípis ze 4. 4. 1953, vydaný v Ob ěžníku státního ú řadu pro v ěci církevní. Byl adresován všem zmocn ěnc ům konzisto ří v českých zemích a týkal se konání bohoslužeb o církevních svátcích neuznaných státem. Citujeme: „Ukládáme zmocn ěnc ům konzisto ří projednati s kapitulními nebo generálními viká ři vydání ob ěžníku všem farním ú řad ům, aby bohoslužby o svátcích státem neuznaných byly konány jako v jiný všední den.“ (Následuje vý čet svátk ů, nap ř. Nanebevstoupení Pán ě, pond ělí svatodušní, svátek sv. Václava atd.) „Dále znovu p řipomínáme, abyste v dohod ě s KCT vhodnou formou p ůsobili na postupné rušení ve černích mší a to jak ve dnech církevních svátk ů, tak I v ostatních všedních dnech, a dále abyste působili k překládání ranních bohoslužeb na časn ější hodiny tak, aby nenarušovaly pracovní dobu. P ři

jest jedním z nejvlivn ějších duchovních a po tomto vyznamenání z řejm ě touží, pomáhá kapitulnímu viká ři a váha kapituly by jeho potvrzením jen stoupla tak, že by se stala kapitulnímu viká ři velkou oporou.“ Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 373, Posudek na P. dr. Rebana a návrh na jeho potvrzení ve funkci kanovníka z 26. 5. 1952. 334 Srov. Dopis J. Dolka z 10. 6. 1952 ( č. j. 292.1. /I/1–52–Č) kapitulní konzisto ři v Českých Bud ějovicích. ABi z let 1949–1989, fond Kapitula. 335 Srov. Dopis mons. Karla Bo čka, probošta kapituly, Kapitulnímu vikariátu v Č. Bud ějovicích ze dne 18. 6. 1952. ABi z let 1949–1989, fond Kapitula.

122 projednávání těchto pokyn ů se však neodvolávejte na pokyn SÚC. Podepsán Ing. Josef Plíhal, v. r., nám ěstek p ředsedy SÚC“ 336 Na základ ě tohoto pokynu pak tehdejší kapitulní viká ř P. Josef Buchta poslal „Všem d ůstojným d ěkanským–farním ú řad ům diecése českobud ějovické“ oznámení o „p řesunu pracovní doby na ned ěle 3. kv ětna 1953 a 3. 1. 1954 337 “. Je zajímavé, že neuposlechl výzvy a hned v úvodu se odvolává na pokyn SÚC: „Státní ú řad pro v ěci církevní nás žádá, abychom uložili všem duchovním správám, aby p ři službách Božích v ned ěli dne 26. t. m. bylo u čin ěno v ěř ícím toto sd ělení (následuje informace o volných sobotách a pracovních ned ělích). Dopis pokra čuje: „Dále upozor ňujeme farní ú řady a duchovní správy, že v uvedených ned ělích sm ějí být konány bohoslužby tak, aby nebyla narušena pracovní doba. Ranní bohoslužby nech ť skon čí nejpozd ěji do 7 1/2 hod. Duchovní správy nech ť se přesn ě drží t ěchto pokyn ů.“ 338 Je d ůležité uv ědomit si, že zápas o v ěř ící hluboce ovlivnil pom ěr všech církví k režimu. Už nešlo pouze o mocensko–politický zápas s římskokatolickou církví, ale tažení proti náboženství mí řilo proti všem církvím bez výjimky. Tažení proti náboženství a státní propagace ateismu byla v rozporu se zájmy všech církví. Mezi duchovními všech církví proto narůstal odpor proti církevní politice a často proti režimu jako takovému. 339

6. 2. Českobud ějovická diecéze v roce 1953

Internace biskup ů Hloucha a Berana dále pokra čovala. Dne 17. 4. 1953 byli oba hodnostá ři (Beran a Hlouch) p řeloženi do Myšt ěvsi u Nového Bydžova, kde k nim p řibyli ješt ě biskupové Karel Skoupý z Brna a Robert Pobožný

336 Srov. SOA T řebo ň, Ob ěžníky státního ú řadu pro v ěci církevní , Fond KNV 1949–1954, karton 363. 337 Srov. DEMEL, Z. Ned ěle a totalita – Jak bylo v totalitním Československu omezováno sv ěcení ned ěle ., s. 107 – 108. 338 Srov. SOA T řebo ň, Kapitulní konzisto ř, dopis z 20. 4. 1953, č. j. 2484/53, Fond KNV 1949 – 1954, karton 363. 339 Srov. VA ŇÁČ, Ekumenické styky v období let 1918–1960

123 z Rož ňavy. Na toto místo bylo dovoleno zaslat arcibiskupovi jeho vlastní knihovnu a všichni mohli krom ě dopis ů p řijímat i balí čky s potravinami či dárky. Podmínky internace zhoršily biskup ův zdravotní stav, který již poslední léta v Bud ějovicích nebyl p říliš dobrý. Josef Hlouch trp ěl častými bolestmi a opakovanými srde čními záchvaty, které se dostavovaly n ěkolikrát m ěsí čně. Přesto byl léka ř volán málokdy, léky byly doru čovány opožd ěně…340

Zat čení P. Josefa Buchty V červnu došlo k zat čení Josefa Buchty p ři nelegálním p řechodu státních hranic. Mezi lidmi se říkalo, že prý pro velkou finan ční zpronev ěru. Je sice pravda, že žil stylem, který neodpovídal jeho legálním p říjm ům, ale pravd ěpodobn ější je, že cítil, že jeho postavení je déle neudržitelné. 341 Bohužel, písemnosti, které by nám byly více nápomocny v tomto bádání, byly skartovány.

9. červen 1953 – Antonín Titman kapitulním viká řem Na tento den byla svolána sch ůze katedrální kapituly, aby zvolila nového kapitulního viká ře. Už d říve p ředal Jan Dolek z SÚC kapitule rezignaci P. Buchty na tento ú řad. P ředpokládalo se, že do volby bude (minimáln ě nep římo) zasahovat ministr P. Josef Plojhar, bud ějovický rodák. P ůvodn ě kapitula zvolila monsignora Rebana, ovšem Jan Dolek ihned oznámil, že této volbě není ud ělen státní souhlas. Pak si vyvolal kanovníka Titmana ven. Tam prý mu hrozil, že nep řijme-li úřad kapitulního viká ře, stát vydá proti n ěmu n ějaké trestní řízení (ve v ěci okupace – kolaborace), nebo ť kanovník Titman n ěco takového ve Starém Rožmitále m ěl. Antonín Titman sám po tomto postu netoužil a volil mons. Rebana. Po rozmluv ě s J. Dolkem se vrátil do hlasovací místnosti a žádal zbylé kanovníky, aby ho zvolili kapitulním viká řem, což se také stalo. 342

340 Srov. ŠRAJEROVÁ, Českobud ějovický biskup ThDr. Josef Hlouch , s. 19–21. 341 Srov. DEMEL, Omezování církevního života ze strany československého státu v období 1945– 1989 se zvláštním z řetelem ke slavení liturgie v jiho českém regionu , s. 133. 342 Srov. KULHÁNEK, V. Monsignor. K 50. výro čí úmrtí Mons. Karla Rebana. Magazín Setkání 2007, ro č. XVII. s. 6–7. ISSN: 1212–8074.

124

Volbě byli p řítomni msgre Karel Bo ček, probošt kapituly, msgre Karel Reban, kustod kapituly, František Gabriel, kanovník – senior, Antonín Titman, sídelní kanovník, a msgre dr. Jan Roubal, čestný kanovník. V protokolu katedrální kapituly o volb ě je prý výslovn ě poznamenáno, že „katedrální kapitula p řijímá kanovníka Titmana za kapitulního viká ře.“ (Pam ětníci se shodují, že kanovník Titman byl k postu kapitulního viká ře donucen, ale že se mu v n ěm pozd ěji velmi zalíbilo…) 343 Nov ě zvolený kapitulní viká ř ihned po volb ě složil p ředepsaný slib do rukou probošta katedrální kapituly msgre Karla Bo čka. 344 Státní ú řad pro v ěci církevní se zajímal o názory kn ěží jak na zat čení P. Buchty, tak I na zvolení P. Titmana. V archivu se zachovala p řísn ě d ůvěrná zpráva církevního tajemníka ONV ve Vimperku 345 z 12. 6. 1953 s názvem „Zpráva o resignaci pátera Buchty“ , adresovaná církevnímu odd ělení Krajského národního výboru. Píše se v ní: „Dne 11. 6. 1953 navštívil jsem viká ře Matouše z Bohumilic. (…) Když jsem se zmínil, že páter Buchta podal resignaci 6. 6. 1953 z funkce kapitulního viká ře a že je zat čen z hospodá řských d ůvod ů, byl úpln ě klidný a neprojevil nejmenší známky, že by jej n ěco rozrušilo. Prohlásil, te ď budeme čekat, kdo bude jeho nástupcem, a já mu odpov ěděl, že 9 6. 1953 byl jednomysln ě zvolen kanovník Titman z Č. Bud ějovic, říkal: Buchtu jsem znal od vid ění, na jeho léta vypadal dost starý, a že vloni v lét ě slyšel, že Buchta říká, že by rád z jeho funkce odešel. Na otázku, zdali neví, pro č Buchta cht ěl z funkce odejít, z opatrnosti se nevyjád řil, prohlásil, že neví. Dne 7. 7. 1953 (z řejm ě se jedná o 7. 6. 1953) se konala menší pou ť v Bohumilicích a na tuto pou ť pozval viká ř Matouš z Bohumilic osobního d ěkana Pátka z Malenic, který jej navštívil a říkal, že Pátek mu sd ělil ten den, že postavení Buchty je ot řeseno. (…) O nov ě zvoleném kapit. viká ři Titmanovi se zmínil, že je dost mladý a že Buchta Titmana u čil. (…) Bylo jasn ě vid ěti, že nechce se mnou o tom moc hovo řit s opatrnosti a stále zavád ěl řeč na jiné v ěci. (…)

343 KULHÁNEK, V. Osobní sv ědectví. (p řepis rozhovoru, archiv autora) 344 Srov. ABi, složka kapitula, č. j. 2344 a 2345 z r. 1955. 345 Zprávu pro sv ůj dokumenta ční význam uvádím v p říloze č. VII.

125

Týž den jsem navštívil d ěkanský ú řad ve Vimperku, kde byli p řítomní administráto ři Kohout a Hrubý, kde již m ěli oznámení s katedrální kapituly z Českých Bud ějovic o resignaci pátera Buchty a zvolení kanovníka Titmana. Bylo vid ěti na nich rozrušení a ptali se mne, co je nového. Po mém zmín ění, že páter Buchta byl zat čen z hospodá řských d ůvod ů, po krátkém ml čení prohlásil Kohout, že je to hanba pro kn ěze, to že d ělat nemusel. Zmínil se též o Buchtovi, že loni v lét ě slyšel, že Buchta by rád odešel z jeho funkce, více jsem se nemohl dozv ědět z jejich opatrnosti. (…) Je zajímavé, jak jsou o všem dob ře informováni a jak jsou opatrní.“ 346 Podobnou zprávu poslal okresní církevní tajemník ve Vod ňanech: „P ři sd ělení a zd ůvodn ění zat čení bývalého k. v. Buchty se viká ř Pitra tvá řil překvapen ě a celé jeho chování nasv ědčovalo, že o ni čem nem ěl ani tušení. (…) Jeho postoj k zat čení Buchty se jevil lhostejný a spíše optimistický. (…) Z celého jednání vikáře Pitry, p ři sd ělení o zat čení Buchty, vysvítá, že mu je v ěc lhostejná, třebaže v prvém okamžiku byl p řekvapen.“ 347 Po svém zvolení kapitulním viká řem bydlel P. Titman ješt ě n ějaký čas na fa ře u sv. Jana Nepomuckého; na biskupství docházel pouze do ú řadu. Stát ovšem naléhal na jeho p řest ěhování do biskupské rezidence, kam také jako hlava diecéze pat řil. Mnozí kn ěží si uchovali ned ůvěru, kterou poci ťovali v ůč i P. Buchtovi, i pro nového správce diecéze. Mezi t ěmi dv ěma ovšem existoval patrný rozdíl: P. Titman byl členem českobud ějovické diecéze a členem katedrální kapituly. K uklidn ění situace jist ě p řisp ělo i jmenování P. Miloslava Trdly kanclé řem a ředitelem kapitulní kancelá ře. Podle sv ědectví pam ětník ů byl P. Titman zpo čátku považován za jednoho z nejlepších kapitulních viká řů tehdejší církve – díky skromnému vystupování a zp ůsobu života za čal být mezi v ěř ícími oblíbený a vážený; mezi kn ěžími, kte ří

346 Srov. SOA T řebo ň, Zpráva o resignaci pátera Buchty , 12. 6. 1953, č. j. I–292.1–12/VI–1953/V, Fond KNV 1949–1954, karton 363. 347 Srov. SOA T řebo ň, Názor viká ře Pitry na zat čení k. v. Buchty , 10. 6. 1953, č. j. I/3–292–31/C, Fond KNV 1949–1954, karton 363.

126 ho znali blíže, ovšem tak cen ěný nebyl, ale v rámci tehdejších možností ho považovali za snesitelného…348

Životopis Antonína Titmana

Narodil se 8. 2. 1910 v moravských Kunovicích, na kn ěze byl vysv ěcen v Bud ějovicích 17. 3. 1934 349 . Nejprve (od 1. 4. 1934) p ůsobil jako kaplan v Křemži, pak v Poleni a krátce nato v Klatovech. Poté byl jmenován administrátorem v Týnci u Klatov, pak kaplanem v Brlohu. Od 1. 7. 1938 byl jmenován vojenským duchovním (dokonce dosáhl hodnosti poru číka Čs. armády). Za 2. sv ětové války byl ustanoven fará řem ve Starém Rožmitále (až do června 1945), následovalo kaplanské místo v Katovicích a St řelských Hošticích 350 . 1. 8. 1949 nastoupil jako administrátor do Horšovského Týna. 1. 3. 1951 byl jmenován sídelním kanovníkem katedrální kapituly sv. Mikuláše v Českých Bud ějovicích a krátce na to i administrátorem tam ější farnosti sv. Jana Nepomuckého. Po rezignaci P. Buchty na post kapitulního viká ře byl 9. 6. 1953 zvolen kapitulním viká řem českobud ějovické diecéze. Je otázkou, nakolik byla tato volba pod nátlakem legitimní. Jeho p ůsobení ve funkci kapitulního viká ře se neslo ve znamení naprosté pod řízenosti církve v ůč i státu. Po zm ěně politických pom ěrů v roce 1968 se biskup Hlouch mohl vrátit na českobud ějovický biskupský stolec, což s sebou neslo také konec kariéry P. Antonína Titmana. Ten žil až do své smrti 11. 9. 1970 v ústraní. 351

348 Srov. WEIS, M. Osudy katolické církve na jihu Čech – diecéze v období správy kapitulním viká řem Antonínem Titmanem. Studia theologica IV , zima 2002, s. 76–78. ISSN 1212–8570. 349 Srov. ABi, Kn ěžská matrika, s. 434. 350 Srov. Catalogus 1942, s. 63. 351 Srov. ABi, Kn ěžská matrika, s. 434.

127

6. 3. Situace v roce 1954

Vztah státu a církve v roce 1954 V tomto roce se stále ješt ě řešily poz ůstatky a nejasnosti spojené s převzetím církevního majetku. Státní ú řad pro v ěci církevní zaslal 27. 5. 1954 Všem římskokatolickým konzisto řím a úst ředím církví, KNV odbor ům pro v ěci církevní pokyn ohledn ě závazk ů váznoucích na zem ědělském majetku p řevzatém v revizi první pozemkové reformy a v nové pozemkové reform ě, vypo řádání , kde se doslovn ě uvádí: „V poslední dob ě obracejí se pen ěžní ústavy i soukromé osoby na konzisto ře a úst ředí církví se žádostí o vypo řádání r ůzných závazk ů, váznoucích na církevním majetku, p řevzatém v revizi první pozemkové reformy a v nové pozemkové reform ě. Je nutno, aby žadatelé v případ ě, že jde o závazky soukromník ů knihovní i související s provozem objektu, byli odkázáni na ministerstvo zem ědělství a pokud jsou žadateli Státní banka čsl., Investi ční banka, státní spo řitelny apod., na ministerstvo financí. P řednosta II. odboru dr. Vodrážka.“352

6. 4. Českobud ějovická diecéze v roce 1954

Kapitulní viká ř Titman posiluje svou pozici Kn ěží českobud ějovické diecéze p řijali svého nového kapitulního viká ře chladn ě a s ned ůvěrou, naopak, státní správa jej p řijala s nadšením, protože svou úlohu nespat řoval v duchovní a náboženské činnosti, ale v politické agitaci. Titmanova zpo čátku smí řlivá pozice v ůč i osob ě biskupa Hloucha ovšem záhy pominula. Jeho éra se nesla ve znamení pod řízenosti církve státní moci. Nap ř. před volbami do Národního shromážd ění na podzim 1954 vydal list adresovaný duchovenstvu diecéze. V něm kn ěze vyzval, aby získali své farníky k volb ě jednotné kandidátky Národní fronty. 353

352 Srov. SOA T řebo ň, Ob ěžníky státního ú řadu pro v ěci církevní , Fond KNV 1949–1954, karton 363. 353 Tamtéž, s. 79.

128

P. František Hobizal vzpomínal na jednu svou návštěvu u kapitulního viká ře Titmana. Tehdy si onen údajn ě st ěžoval na své finan ční podmínky, tvrdil, že SÚC (Státní ú řad pro v ěci církevní) mu omezuje reprezenta ční fond. Kapitulní viká ř údajn ě m ěl krom ě svého služebního platu ješt ě hodnostní kanovnický a ordiná řský p říplatek, mimo to ješt ě tzv. reprezenta ční a osobní reprezenta ční fond. Čerpání z prvního fondu musel vyú čtovávat SÚC, z druhého nikoliv. Oba fondy m ěsí čně činily asi 800 K č, z této částky kapitulní viká ř hostil zástupce státu, eventuáln ě církevní hodnostá ře, členy p ředsednictva CMV. 354

Složení kapituly sv. Mikuláše v roce 1954

Probošt msgre Karel Bo ček děkan neobsazeno kustod msgre Karel Reban 1. sídelní kanovník P. František Gabriel 2. sídelní kanovník P. Antonín Titman 3. sídelní kanovník JUC Jan Šanda 4. sídelní kanovník neobsazeno 355

Situace v roce 1955

Po velkých procesech s církevní hierarchií se situace církevn ě – politická pomalu zklidňuje; postavení církve ve spole čnosti se ovšem zhoršuje. Už se s ní moc nepo čítá, a pokud ano, pak striktn ě rozd ělen ě: Církev nep řátelská = Vatikán , hierarchie v čele s arcibiskupem Josefem Beranem (jakkoliv odst řihnutá od veškeré moci), jim oddaní kn ěží.

354 HOBIZAL, F. Osobní sv ědectví. (archiv autora). 355 Srov. KADLEC, J. Českobud ějovická diecéze . České Bud ějovice: Sdružení sv. Jana Neumanna, 1995.

129

Církev p řátelská = CMV (Celostátní mírový výbor katolického duchovenstva) vedený P. Josefem Plojharem, dále Sbor katolických biskup ů a ordiná řů , kteří vyjád řili svou podporu tehdejšímu režimu, a s nimi loajální kn ěží. Nedá se up řít, že se P. Plojhar snažil zlepšit vztahy mezi církví a státem; tyto snahy ovšem byly velmi poplatné režimu. Podle n ěkterých ovšem P. Plojhar zabránil ješt ě v ětším rozpor ům mezi t ěmito dv ěma stranami, dokonce prý odvrátil hrozbu odtržení místní církve od Vatikánu. Sice je pravd ěpodobné, že by se to nepoda řilo, ovšem jist ě by došlo ješt ě k horšímu vyost ření vztah ů. Někte ří kn ěží se domnívali, že je pot řeba p řestat úto čit na CMV (protože se to nezdařilo ani biskup ům, když byli v diecézích, natož te ď, když byly diecéze neobsazené), ale prost řednictvím kapitulních viká řů se snažit ovliv ňovat kurz CMV ve prosp ěch církve. Cesta ovliv ňování kapitulních viká řů také nebyla sch ůdná, nebo ť skoro všichni byli členy CMV a tudíž zastávali linii, kterou vytý čil jejich p ředseda ve spolupráci s ÚV KS Č. 356

6. 5. Českobud ějovická diecéze v roce 1955

Od po čátku roku 1955 pam ětníci poci ťují osobnostní sestup kapitulního viká ře Titmana. Tento n ěkdejší voják (p řednosta katolické duchovní správy a nadporu čík VIII. sboru s názvem Tajovský 357 nechává volný pr ůchod své hrubosti a drsnosti, kterou doposud v ětšinou zvládal, časté jsou jeho výbuchy hn ěvu a emocí, bohužel i v naprosto nevhodných situacích, čímž ovšem komplikuje cíle a pozice státních ú řad ů. Ostatn ě, jejich mín ění o P. Titmanovi vyplývá také z následující zprávy: „V čele diecéze stojí kapitulní viká ř Titman spolu s kapitulou. Kapitulní viká ř Titman je dnes v ětšinou duchovních respektován jako hlava diecéze a jen z řídka se vyskytují duchovní, kte ří by jeho

356 Srov. CUHRA, Struktura aparátu. XI. Církve a náboženské spole čnosti. Slovníková p říru čka k československým d ějinám 1948–1989 , s. 3–5. 357 Srov. P řehledy vojenských t ěles mobilizovaných na území Slovenska a Podkarpatské Rusi k 30. 9. 1938. Vojenská história , 2000, č. 2, s. 89–106.

130 pokyn ů neuposlechli. Kapitulní viká ř sám je pln ě oddán našemu t řízení. Ochotn ě, mnohdy až bezmyšlenkovit ě, se snaží vyhov ět našim požadavk ům, i pokyn ům. Kladem je, že se nijak nesnaží rozvíjet náboženský život, který za vedení diecéze jeho osobou pomalu upadá. Kapitulní viká ř nevyniká osobními schopnostmi, a proto pot řebuje se strany církevn ě politických pracovník ů zvláš ť pe člivého vedení. Nedostatkem je, že p ři jeho vedení mu dává zmocn ěnec St. ú řadu církevního s. Sotona p říliš najevo, že o jeho schopnostech nemá valné mín ění a vystupuje p říliš do pop ředí p ří řízení konsisto ře.“ 358 Kapitulní viká ř Antonín Titman si údajn ě byl v ědom své klesající popularity i nedosta čující erudice, takže ob čas využíval služeb ostatních kanovník ů a nechával se jimi zastupovat, když bylo pot řeba p řednést n ějaký projev či ve řejn ě vystoupit. V posudku, který byl vypracován na kanovníka mons. Karla Rebana, je výslovn ě uvedeno, že „kapitulního viká ře nemá rád, pon ěvadž vidí jeho nedostatky ve srovnání se svojí inteligencí a také proto, že by rad ěji sed ěl na jeho místě.“ 359 Z posudku na jiného kanovníka, probošta kapituly mons. Karla Bo čka, vysvítá v podstat ě totéž: „Nemá rád kapitulního viká ře a jist ě ho ani neuznává a rád by ho znemožnil, nebo alespo ň p řed ostatními členy kapituly zesm ěšnil.“ 360 Dokonce došlo i k p řípad ům suspenze, když P. Titman po prudkém sporu neváhal postihnout kn ěze za to, že ne četli jeho pastý řský list. 361 Je ovšem možné, že se jednalo o pouhou záminku a že suspenze ve skute čnosti na řídil stát, nebo ť krátce po nich následovalo ze strany státu tzv. odebrání státního souhlasu „pro trvalou ned ůvěru projevenou diecézním ordinářem“ .362 Jak uvádíme dále 363 , projevoval P. Titman zájem o zem ědělské práce, jak sv ědčí následující citace z dopisu kn ěžím – ať už z osobních d ůvod ů, nebo proto,

358 Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 691, Zprávy o církevn ě politické situaci v kraji České Bud ějovice 1955–58, s. 4, datum neuveden. 359 Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 373, Dr. Karel Reban, kanovník , z 27. 1. 1955. 360 Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 373 , Karel Bo ček, probošt kapituly , z 27. 1. 1955. 361 Viz p řípad P. Františka Bezpalce, zápis z 15. 6. 1955. ABi z let 1949–1989, Kn ěžská matrika. 362 HOBIZAL, F. Osobní sv ědectví. (MC archiv autora). 363 Srov. kap.. Českobud ějovická diecéze v roce 1956.

131

že v ěděl, že si tím získá sympatie zvlášt ě obyvatel venkova: „Vaše snaha pro urychlení sklizn ě p ři žních setkala se v mnohých místech naší diecéze s příkladnými výsledky. … Ordiná ř vám všem, kte ří jste se podíleli na tomto úsilí lidu, vyslovuje své „Zapla ť Pán B ůh!“ Stojíme nyní op ět p řed novými úkoly: sklidit poslední dary p řírody – okopaniny – a dob ře a v čas provést podzimní práce, aby již z velké části setbou ozim ů byla zajišt ěna úroda p říštího roku. Starejte se dále o své osadníky – převážn ě zem ědělce – v tomto ohledu! Připomínejte jim d ůležitost jak v časné setby, tak urychlené sklizn ě brambor, řepy, atd. (…) Podložte své myšlenky v promluvách p říb ěhy z Písma sv., v nichž Kristus Pán tak často mluví o chleb ě, nedopustí zni čit ani drobku… (…) Proto vám ukládám, abyste ve svých promluvách hlavn ě v osobním styku vybízeli v ěř ící – na venkov ě k urychlení sklizn ě zvlášt ě brambor i k urychlení jejich dodávek – k čemuž Vám ud ěluji své požehnání.“ 364 V tomto roce by také P. Miroslav Trdla jmenován kanovníkem katedrální kapituly. 365 To se z řejm ě neobešlo bez komplikací, jak nazna čuje situa ční zpráva SÚC za m ěsíc únor 1955: „(…) Probošt Bo ček t ěžce onemocn ěl a jeho zdravotní stav je vážný. Toto jeho onemocn ění zap říčinilo to, že kapit. viká ř Titman odmítá vypsati konkurs na kanonikát a na d ěkana kapituly. Má obavy, kdyby se Bo ček uzdravil, že bude s ním zle, pon ěvadž vypsání by bylo bez v ědomí probošta. Rovněž nemá velkou chu ť jmenovati kanovníkem Trdlu, pon ěvadž má obavy, že byl Trdla jeho vážným konkurentem vzhledem k jeho schopnostem. Je t řeba Titmana zavolati na SÚC a posíliti ho.“ 366

364 Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 690, List kn ěžím ke sklizni, č. j. 3364/55 ze 4. 10. 1955. 365 Srov. Trdlovu žádost o místo sídelního kanovníka z 26. 4. 1955. P. Trdla sice o kanonikát žádal už d řív, v roce 1951, ale kapitula jeho žádost zamítla pro nízký v ěk (bylo mu 39 let). Tentokrát se kapitula vyslovila pro jeho jmenování, které prob ěhlo v kv ětnu 1955. ABi z let 1949–1989, složka Kapitula. 366 Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 691, Situa ční zpráva za m ěsíc únor 1955 z 5. 3. 1955.

132

Zmírnění internace biskupa Josefa Hloucha

Špatný zdravotní stav biskupa Hloucha z řejm ě r. 1955 nebo 1956 p řisp ěl k další zm ěně pobytu. Tentokrát to byl Šebetov na Morav ě, kde Školské sestry de Notre Dame vedly ústav pro hluchon ěmé. Režim zde byl už mnohem voln ější, biskup se mohl voln ě procházet ústavním parkem, mohl vycházet i do vesnice a byla mu umožn ěna pravidelná kardiologická vyšet ření. Díky tomu se brzy pom ěrně zotavil. Z pravidelných ve černích promluv pro šebetovské sestry vznikla pozd ěji Minut ěnka . Pracoval i na životopise Ani čky Zelíkové, své duchovní ža čky z doby olomouckého p ůsobení. Voln ějších podmínek internace využívali i biskupovi známí, kn ěží a diecezáni. Podle krajského církevního tajemníka v Českých Bud ějovicích biskupa Hloucha navšt ěvovali starší duchovní a kn ěží ve výrob ě (Menhart a Merth), kte ří p ředávali jeho instrukce ostatním. 367

6. 6. Českobud ějovická diecéze v roce 1956

Ani v roce 1956 není Titman ův pád nijak zastaven. Pam ětníci vzpomínají, že se choval jako „traumatizován“ mocí, by ť její velkou částí disponoval státní zmocn ěnec. Údajn ě zcela pominulo jeho v ědomí si vlastních slabostí a nedostate čnosti, komplex ů a chyb. Je ovšem nepochybné, že tato situace byla částe čně zavin ěna nezávid ěníhodnou pozicí kapitulního viká ře. Cítil pohrdání ze strany státu, kn ěží i v ěř ících, jist ě si – aspo ň ob čas – uv ědomoval svou zoufalou situaci. 368 Podle zápisu z porady ordiná řů m ůžeme usoudit, že na ve řejnosti se prezentoval velmi sebev ědom ě: „Kapitulní viká ř Titman velmi p ěkn ě ukazuje, jak v praxi p řesv ědčuje duchovní, aby pomáhali na zem ědělském úseku. (…) Dále ukázal, jakým zp ůsobem kontroluje práci viká řů . (…) Sou časn ě uvedl, jak v minulém roce o poutích, p ředevším o hlavních poutích, zajiš ťoval vhodná kázání

367 Srov. ŠRAJEROVÁ, Českobud ějovický biskup ThDr. Josef Hlouch, s. 20. 368 Srov. WEIS, Osudy katolické církve na jihu Čech – diecéze v období správy kapitulním vikářem Antonínem Titmanem , s. 76–79.

133 tím, že často kázání vykoná sám. (…) Ukázal též na to, jak někte ří duchovní podléhají nesprávným názor ům a mnohdy litují kulaky.“ 369 P. František Hobizal vzpomíná, že v dob ě, kdy nastoupil na biskupství jako archivá ř a kancelista konzisto ře (a sou časn ě na d ěkanství jako 4. kaplan), se vztahy mezi kapitulním viká řem Titmanem a kanclé řem Trdlou velmi vyost řovaly. Krom ě jiného to jist ě zp ůsobila jejich vzájemná rivalita, nebo ť Titman se Trdly obával jako svého možného nástupce, zatímco Trdla se bál, že vedle Titmana neprorazí a z ůstane kanclé řem. K tomu p řispívala antipatie mezi kapitulním viká řem a státním zmocn ěncem. P. Hobizal p řipomínal svou ob čas neúnosnou situaci, kdy byl kanclé řem Trdlou podezírán z donášení Titmanovi; ten ho ovšem obvi ňuje, že to odmítal d ělat. 370 O nedobrém vztahu panujícím mezi Trdlou a Titmanem ú řady samoz řejm ě věděly: „Bude však t řeba více p řitáhnouti k práci kanovníka Trdlu, který je velice inteligentní, ovšem rád si nechává dobré nápady pro sebe a nerad se o n ě s někým dělí a to zvlášt ě s kapitulním viká řem, který oporu pot řebuje a schopný a mladý Trdla by jist ě tou oporou mohl býti.“ 371 Ve stejné zpráv ě se uvádí, že „situace na konsisto ři je dobrá, kapitulní viká ř nemá již pocit mén ěcennosti, jak tomu bylo d říve a vidí v s. Sotonovi poradce, který to s ním myslí dob ře.“ 372 Ovšem již na podzim se Titman ův vztah se zmocn ěncem Sotonou m ění (nebo graduje), nebo ť odbor pro v ěci církevní ministerstva školství a kultury vyslal do Českých Bud ějovic vedoucího referátu J. Bolinu, který ve své zpráv ě píše: „(…) Soudruh Michl (z KV KS Č) souhlasil pln ě s našimi d ůvody pro odvolání s. Sotony a rovn ěž souhlasil s tím, že stejn ě bude správné, aby s. Sotona

369 Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 690, Zápis z porady ordiná řů konané dne 12. ledna 1956, z 16. 1. 1956. 370 HOBIZAL, F. Osobní sv ědectví. (archiv autora). 371 Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 691, Spolupráce se zmocn ěncem konsisto ře a situace na konsisto ři z 2. 2. 1956. 372 Tamtéž.

134 dal výpov ěď sám, a to z toho d ůvodu, že stejn ě jako my nepovažuje za správné, ponechat kapitulnímu viká ři pocit vít ěze nad Sotonou.“ 373 Podle situa ční zprávy za 3. čtvrtletí 1956 „situace na konsisto ři není pro další klidný vývoj nikterak p říznivá. Kapitulní viká ř je zatrpklý, v poslední dob ě zna čně ztratil na váze a projevuje se u n ěho podrážd ěnost. Situaci je nutno urychlen ě řešiti.“ 374 Po Vánocích se v Českých Bud ějovicích objevil ministr Plojhar, který si do sekretariátu Lidové strany na Lannov ě t říd ě zval r ůzné bud ějovické duchovní; kapitulní viká ř ovšem ješt ě nikdy nebyl pozván. Sv ědci popisují, že ze strany ministra Plojhara se v ůč i kapitulnímu viká ři projevoval setrvalý odpor a pohrdání. 375

6. 7. Českobud ějovická diecéze v roce 1957

Dne 1. 11. 1957 náhle zem řel mons Reban, kanovník, kustod katedrální kapituly. Na tento post byl jmenován bulou papeže Pia XII. na podzim 1948. Poh řeb se konal 5. 11. v katedrále, poh řební pr ůvod vedl na h řbitov kapitulní viká ř P. Titman. 376

Složení kapituly sv. Mikuláše v roce 1957

Do 18. 10. 1957 Probošt msgre Karel Bo ček (zem řel) děkan P. František Gabriel, m ěstský vikář a d ěkan u sv. Mikuláše kustod msgre Karel Reban (zem řel) 1. sídelní kanovník P. Antonín Titman, kapitulní viká ř diecéze

373 Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 691, Záznam o služební cest ě do Českých Bud ějovic z 20. 9. 1956, č. j. 81089/56 – D I/1. 374 Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 691, Situa ční zpráva za III. čtvrtletí 1956 z 2. 10. 1956. 375 HOBIZAL, F. Osobní sv ědectví. (archiv autora). 376 Srov. KULHÁNEK, Monsignor. K 50. výro čí úmrtí Mons. Karla Rebana, s. 7.

135

2. sídelní kanovník JUC Jan Šanda 3. sídelní kanovník P. Miloslav Trdla, kanclé ř kapitulní konzisto ře 4. sídelní kanovník neobsazeno377

Připravované obsazení Probošt P. František Gabriel děkan zatím neobsazeno kustod Jan Šanda 1. sídelní kanovník zůstává 2. sídelní kanovník P. Miloslav Trdla 3. sídelní kanovník Jan Vrba, d ěkan v Písku 4. sídelní kanovník zatím neobsazeno Podle plánu odboru pro v ěci církevní KNV v Českých Bud ějovicích šlo „po úmrtí monsignor ů Bo čka a Rebana zásadn ě o obsazení první dignity probošta kapituly, nyní již bezvýznamné církevní funkce, která jest pouze pozlátkem pro zasloužilé kanovníky.“ 378

Zm ěna na papežském stolci Dne 9. 10. 1958 zem řel v Castel Gandolfu Pius XII., který byl papežem necelých 20 let. Dne 28. 10. 1958 konkláve zvolilo jeho nástupcem dosavadního benátského patriarchu Giuseppe Angelo Roncalliho, který p řijal jméno Jan XXIII. 379

6. 8. Českobud ějovická diecéze v roce 1958

Předpokládalo se, že kapitulní viká ř doplní svatomikulášskou kapitulu, padalo n ěkolik jmen. P. Titman se údajn ě nechal slyšet, že povolá jen ty kn ěze, kte ří ho podporují.

377 Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 691, Reorganisace katedrální kapituly v Č. Bud ějovicích z 19. 11. 1957. 378 Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 691, Reorganisace katedrální kapituly v Č. Bud ějovicích z 19. 11. 1957. 379 Srov. CUHRA, J. Československo–vatikánská jednání a vztahy 1948 – 1989 , s. 55.

136

24. 2. 1958 byl uzav řen konkurz (vypsaný 11. 1. 1958) na dopln ění míst kapituly: o místo probošta se hlásil P. František Gabriel, o post kustoda P. Jan Šanda a o místo 4. kanovníka P. Klabouch Vr čeni u Nepomuku a P. Jan Pitra z Nové Byst řice. 15. b řezna 1958 byl P. František Gabriel jmenován proboštem kapituly, P. Šanda kustodem a P. Klabouch kanovníkem. 380 20. b řezna 1958 se v katedrále konala instalace: dosavadní d ěkan František Gabriel se stal proboštem kapituly; poté ze své moci uvedl kanovníka Šandu na post kustoda kapituly a P. Václava Klaboucha instaloval sídelním kanovníkem. Otazníky se ovšem vznášely nad tím, kdo se stane m ěstským d ěkanem. Dá se předpokládat, že zavládlo zna čné p řekvapení, když se roznesla zpráva, že se souhlasem státu p řevzal m ěstské d ěkanství sám kapitulní viká ř Titman. Ve řejnost byla pobou řena, protože p ředpokládala jeho ne čestné úmysly, které ho vedly k tomuto rozhodnutí (jednalo se totiž o nejv ětší a nejbohatší farnost…) 381 Správy této farnosti se ovšem P. Titman osobn ě neujal, tou pov ěř il svého sekretá ře P. Pe řta, kterého jmenoval kaplanem vybaveným zástupnou pravomocí. Jako by pobou ření nebylo dost velké, p řidal se ješt ě kanclé ř a kanovník P. Trdla – údajn ě požádal kapitulního vikáře, aby jeho osobní finan ční situaci řešit podobn ě, takže ten ho jmenoval administrátorem excurrendo v Tábo ře. 382 Kapitulní viká ř se prý hájil svou neut ěšenou finan ční situací, kterou podle rady státu řešil on i P. Trdla tímto zp ůsobem. Podle vzpomínek P. Hobizala činil jeho tehdejší plat (se všemi p říplatky) asi 2.300 K čs, dále 500 K čs osobní reprezenta ční fond a zhruba stejná částka ve form ě ú ředního reprezenta čního

380 Srov. Klabouchova žádost o uprázdn ěný 4. kanonikát z 22. 1. 1958. Proti osob ě P. Pitry kapitula vyslovila námitky (srov. Žádost o státní souhlas pro P. Klaboucha, kterou kapitula zaslala na Odbor pro církevní v ěci Ministerstva školství a kultury 7. 3. 1958 pod č. j. 414/58). ABi z let 1949–1989 z let 1949–1989, neza řazeno. 381 „Když kanovník Gabriel rezignoval na místo d ěkana, m ěl obavy, že na jeho místo nastoupí sekretá ř Fe řt, ale když se tak nestalo, uklidnil se, a č se výnosného d ěkanství nerad zbavoval a ješt ě v posledních dnech p řed p ředáním prohlásil na KNV, že je ochoten dávati kapitulnímu viká ři tisíc Kčs m ěsí čně.“ Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 690, Plány práce a mezd církevních zam ěstnanc ů na r. 1955–58, Odbor pro v ěci církevní rady KNV – Pln ění úkol ů v dubnu 1958 podle plánu práce, datum neuveden. 382 Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 690, Plány práce a mezd církevních zam ěstnanc ů na r. 1955–58, Odbor pro v ěci církevní rady KNV – Pln ění úkol ů v dubnu 1958 podle plánu práce, datum neuveden.

137 fondu (toho se ovšem údajn ě byl nucen vzdát). Dále se jednalo o mešní intence, naturální dary a veškeré zaopat ření zdarma (byt, voda, uhlí a d říví, elekt řina, doprava…) Ale z řejm ě ani to P. Titmanovi nesta čilo. Zpráva církevního tajemníka o pln ění úkol ů v dubnu 1958 uvádí: „Kapitulní viká ř se nové funkce (mín ěno funkce m ěstského d ěkana, pozn. aut.) ujal s energií sob ě vlastní. Zavolal si Votrubu, administrátora u sv. Jana, sepsal s ním smlouvu, podle níž je Votruba povinen hlásiti mu všechny poh řby, svatby a k řty, aby co nejvíce t ěchto funkcí mělo d ěkanství.“ 383 Koncem roku 1958 došlo ve státních orgánech spravujících českobud ějovickou diecézi, k personálním zm ěnám. Ze svých funkcí byli odvoláni krajský církevní tajemník Filip, krajský účetní pro církevní záležitosti Huizl i vládní zmocn ěnec Kindl, který údajn ě sám požádal o p řeložení. Vyst řídali je noví lidé, sice s problematikou církví dosud neobeznámeni, ovšem p řipraveni k razantním postupům: krajským církevním tajemníkem se stal Leo Drozdek, vládním zmocněncem (resp. zmocn ěncem Ministerstva kultury a informací) Jan Kříž. Ten hned v po čátcích dal na srozum ěnou, že je konec se samovládnou Antonína Titmana a že se op ět za čnou neúprosn ě prosazovat zájmy státu. Energicky se ke své činnosti postavil i církevní tajemník Drozdek. Neskrýval své pohrdání pravomocemi kapitulního vikáře Titmana, ve řejn ě prohlašoval, že rozhoduje lidospráva. Tento tvrdší kurz se samoz řejm ě odrazil i na po čínání okresních církevních tajemník ů a tuto zm ěnu brzy citeln ě pocítila celá diecéze. Kapitulní viká ř se pustil do opravy katedrály sv. Mikuláše. Zna čnou částkou p řisp ěl stát, mezi v ěř ícími se konaly sbírky. 384

383 Srov. SOA T řebo ň, Fond KNV 1949–1954, karton 690, Plány práce a mezd církevních zam ěstnanc ů na r. 1955–58, Odbor pro v ěci církevní rady KNV – Pln ění úkol ů v dubnu 1958 podle plánu práce, datum neuveden. 384 Srov. HOBIZAL, F. Osobní sv ědectví (archiv autora).

138

Složení kapituly sv. Mikuláše v březnu 1958

Probošt P. František Gabriel děkan neobsazeno kustod JUC Jan Šanda 1. sídelní kanovník P. Antonín Titman, kapitulní viká ř diecéze 2. sídelní kanovník neobsazeno 3. sídelní kanovník P. Miloslav Trdla, kanclé ř kapitulní konzisto ře 4. sídelní kanovník P. Václav Klabouch 385

385 Srov. KADLEC, J. Českobud ějovická diecéze . České Bud ějovice: Sdružení sv. Jana Neumanna, 1995, s. 113. ISBN 80–901602–3–9.

139

7. ČESKOBUD ĚJOVICKÁ DIECÉZE V LETECH 1959 – 1963

7. 1. Situace v roce 1959

Nový papež zaslal do ČSR oficiální pozdrav u p říležitosti svého zvolení, kdy poprvé oficiáln ě oslovuje „správce diecézí“, tj. kapitulní viká ře.386 Nadále pokra čuje internace biskupa Josefa Hloucha. V roce 1959 byl podle sestry Gertrudy biskup Hlouch z Šebetova odvezen. S sebou si mohl vzít, co cht ěl. Patrn ě jej p řevezli do Prahy, kam mu sestry posílaly balíky a dopisy. Je ale možné, že až do svého propušt ění byl internován v Pab ěnicích nedaleko Čáslavi, znovu s arcibiskupem Beranem a biskupem Skoupým, p říp. v Radvanov ě, kde mohl být spole čně s biskupy Štěpánem Trochtou, K. Skoupým, S. Zelou, opatem Machalkou a jezuitským provinciálem Šilhanem, pozd ěji i s J. Beranem. 387

7. 2. Situace v roce 1960

„V následujících letech se mnoho zm ěnilo ve smýšlení českého lidu i jeho představitel ů. Zna čná část českých vzd ělanc ů se již p řed válkou s Hitlerem přiklán ěla ke komunismu, vedena spíše jen citem než v ědeckým studiem marxismu. Ale koncem éry Novotného stále čast ěji bylo slyšet výrok: ‘Takhle jsme si to nep ředstavovali!’“ 388 V pr ůběhu 60. let docházelo v Československu sice k pozvolným, ale přesto dostate čně z řetelným zm ěnám v politice a ve spole čnosti. V roce 1960 byla p řijata nová ústava (ústavní zákon z 11. 7. 1960, č. 100/1962 Sb.), která na jedné stran ě upevnila státní centralismus a ve svém textu zakotvila vedoucí roli komunistické strany a její ideologie ve stát ě, na druhé stran ě nap říklad zmír ňovala tvrdost trestního zákona. Do názvu republiky ústava

386 Srov. HOBIZAL, F. Osobní sv ědectví (archiv autora). 387 Srov. ŠRAJEROVÁ, Českobud ějovický biskup ThDr. Josef Hlouch , s. 21. 388 Srov. PECKA, D. Starý profesor vzpomíná . Vlastní životopis. Praha 1996, s. 257.

140 přidala slovo „socialistická“, čímž m ěla být vyjád řena skute čnost, že kýžené socialistické spole čnosti již bylo dosaženo. Postupující liberalizace ovlivnila církevní politiku státu spíše nep římo. Charakteristické jsou v šedesátých letech n ěkolikeré amnestie, z nichž nejv ětší byly dv ě: první v roce 1960, druhá v roce 1962. Desetitisíce politických v ězňů vyšly z v ěznic a tábor ů. Mezi nimi bylo velké množství kn ěží a laik ů v ězn ěných pro víru 389 . P řestože se zpravidla nedostali k jiné práci než manuální, významn ě ovlivnili své okolí: mnozí dlouholetým v ězn ěním nezatrpkli a dokonce si po odchodu z v ězení leckdy po čínali svobodn ěji než ti, kdo v ězení neokusili a žili ve strachu, že se tam dostanou. 390

7. 3. Českobud ějovická diecéze v roce 1960

8. 2. 1960 oslavil Antonín Titman své 50. narozeniny. Jakkoliv vyšel v časopise Duchovní pastý ř článek k tomuto jubileu, oslavující p ředevším Titmanovu skromnost, diecézní kn ěží litovali, že tomu tak skute čně není, a čkoliv to tak v po čátcích Titmanova p ůsobení vypadalo… Kapitulní viká ř popustil uzdu svým slabostem. Jakkoliv na tom sám nesl zna čný podíl viny, pam ětníci tento sestup p řičítali také jeho nelehké situaci a bohužel i nižší inteligenci. Množily se skandály na ve řejnosti, kn ěží a v ěř ící byli pohoršeni jeho jednáním, hlavn ě co se finan čních otázek tý če. Podle n ěkterých pramen ů jeho oficiální p říjmy překra čovaly částku 6.000 K čs m ěsí čně. Mnoho námitek se ozývalo také proti jeho vystupování v mit ře (podle pramen ů tak každoro čně vodil mariánský pr ůvod v Klatovech). 391

389 FELDMANN, V. Kn ěží českobud ějovické diecéze v ězn ění nacistickým režimem 1938 – 1945. In Výb ěr, ro č. 38, č.2/2001, s. 103–118. 390 Srov. VA ŇÁČ, M. Křes ťanské církve v českých zemích v letech 1960–1968. Getsemany 10 (2001), s. 220–232. ISSN 1210 485X. 391 HOBIZAL, F. Osobní sv ědectví. (archiv autora).

141

7. 4. Českobud ějovická diecéze v roce 1961

Diecéze za čala poci ťovat nedostatek kn ěží, obzvláš ť v Bud ějovicích byla situace dosti citelná. Protože se v té dob ě zklidnily vztahy mezi Vatikánem a socialistickými státy, o čekávalo se nějaké řešení tohoto problému, možná dokonce formou dohody mezi t ěmito stranami. Kapitulní viká ř Titman se t ěmito zv ěstmi samoz řejm ě cítil ohrožen, tudíž za čal rozhlašovat, že biskup Hlouch už se do diecéze nikdy nevrátí a že Vatikán jmenuje bud ějovickým biskupem jeho. 392

7. 5. Situace v roce 1962

Zásadní vliv na další vývoj m ěly první velké amnestie politických v ězňů v roce 1960 a 1962, kdy byla z v ězení propušt ěna část duchovních i laik ů, kte ří následn ě svou aktivitou p řisp ěli k postupnému oživování intelektuálního života katolické církve, a nástup mladší laické generace, usilující o rozvoj záv ěrů II. Vatikánského koncilu (1962–1965). Toho se z Československa ú častnili t ři (od druhého zasedání čty ři) biskupové, mezi nimi i tajn ě sv ěcený český biskup František Tomášek. V roce 1963 byl také na základ ě žádosti Vatikánu obnoven dialog mezi vládou a Svatým stolcem, jehož hlavním výsledkem byla kompromisní dohoda z roku 1965 o odchodu dosud izolovaného arcibiskupa Berana (1965 jmenován kardinálem) do římského exilu a jeho nahrazení biskupem Tomáškem ve funkci pražského apoštolského administrátora. Poslední český biskup se státním souhlasem Antonín Eltschkner zem řel v roce 1961, veškeré biskupské funkce od této doby vykonávali slovenští biskupové. Jmenování biskupa Tomáška tak bylo spojeno i s formálním oživením ve řejného života církve v českých zemích. 393

392 HOBIZAL, F. Osobní sv ědectví. (archiv autora). 393 Srov. CUHRA, Římskokatolická církev. XI. Církve a náboženské spole čnosti. Slovníková příru čka k československým d ějinám 1948–1989 , s. 6–8.

142

II. Vatikánský koncil

Dne 11. 10. 1962 byl v Řím ě zahájen II. vatikánský koncil. Na sn ěm byli pozváni i biskupové z Československa a státní moc nepovažovala za možné toto pozvání zcela ignorovat 394 . Za čalo se tedy jednat o tom, kdo se koncilu zú častní. Podle církevního práva byli řádnými členy koncilu všichni biskupové (což tehdy znamenalo dosud ve funkci ú řadující Slováci Nécsey, Lazík a Pobožný a internovaní Beran, Skoupý, Hlouch, Trochta a Matoušek). Dále byli na koncil Vatikánem pozváni tajn ě vysv ěcení Ot čenášek, Hlad a další, o kterých v ěděl i stát. Bylo ovšem skoro jisté, že žádný Vatikánem uznaný ordiná ř nedostane povolení státu – a také ne, na koncil nakonec jela delegace duchovních ve složení nitranský biskup Eduard Nécsey, trnavský Ambroz Lazík a tajn ě sv ěcený František Tomášek. Dále litom ěř ický kapitulní viká ř msgre Eduard Oliva, pražský kapitulní viká ř Antonín Stehlík, generální tajemník CMV prof. Josef Beneš, brn ěnský kanovník a kanclé ř dr. Petr Franta, pražský kanclé ř Jan Do čekal a d ěkan pražské teologické fakulty Jan Merell (a další členové ze Slovenska). Složení československé delegace (vyjma t ři biskupy) zhodnotil poúnorový emigrant a pozd ější biskup Jaroslav Škarvada jako „mírovácká štafáž a fízlové“. 395 V pr ůběhu prvního zasedaní byli členové delegace pozváni k řad ě rozhovor ů o možném navázání kontakt ů, podle jejich interpretace s náznaky, že „Vatikán nemá žádné postranní úmysly a nemíní podporovat nic, co by odporovalo čs. státnímu z řízení, že jde jen o to, aby církev mohla skute čně žít.“ Podle Vatikánu jde o „sjednání i t řebas minimálního modu vivendi 396 .‘ Jediné, co vylu čujeme je ‚modus moriendi‘“ . Ur čujícím výrazem t ěchto snah bylo „Pro memoria“, zaslané prost řednictvím biskupa Necsey ministru školství a kultury ČSSR Františku Kahudovi. V prosinci roku 1962 je biskup p ředal československé stran ě, aby k nabídce p římých jednání zaujala stanovisko. Státní i stranické orgány, jež se k návrhu vyjád řily, se shodly, že iniciativu nelze bezmyšlenkovit ě odmítnout, p řestože, jak poznamenalo ministerstvo

394 Srov. HANUŠ J., Tradice českého katolicismu ve 20. století, s. 178–193. 395 Srov. CUHRA, J. Československo–vatikánská jednání a vztahy 1948–1989. 396 Viz. Pozn. 123.

143

školství a kultury: „V ČSSR je církevn ě politická situace dosud tak konsolidována, že by se minimáln ě po dobu 10 i více let nemuselo s Vatikánem ješt ě jednat.“ A jedním dechem hned také dodalo: „v tomto sm ěru je v nevýhod ě Vatikán a proto není t řeba v našich nám ětech d ělat kompromisy.“ Okruh problém ů, které podle jejich soudu Vatikán považuje za prioritní, shrnulo ministerstvo do čty ř bod ů: zm ěnit prozatímní stav v řízení diecézí (tj. jmenovat do jejich čela biskupy); vyjednat volný styk mezi ordiná ři a Vatikánem; upravit kanonicky nevyhovující zp ůsob výchovy kn ěžského dorostu a dosáhnout uvoln ění striktního dozoru nad výukou náboženství. 397

7. 6. Českobud ějovická diecéze v roce 1962

26. b řezna 1962 zem řel po delší t ěžké nemoci msgre Jan Roubal, kanovník mikulášské kapituly. Poh řbu, který se konal v kostele sv. Václava, jenž J. Roubal dlouhá léta spravoval, se zú častnil i ministr zdravotnictví Josef Plojhar. Podle dochovaných pramen ů se zdá, že kapitulní viká ř Titman se za číná obávat o svou pozici. Je si v ědom odstupu ministra Plojhara a v podstat ě nulové podpory kléru, takže stále více usiluje o p říze ň zmocn ěnci ministerstva kultury a informací K říže, který působí na biskupství. Tímto vztahem se ovšem cítí ohrožen kanclé ř Trdla a staví se na stranu krajského církevního tajemníka Drozdka. 398

397 Srov. CUHRA, Československo–vatikánská jednání a vztahy 1948–1989 398 HOBIZAL, F. Osobní sv ědectví. (archiv autora).

144

7. 7. Situace v roce 1963

Vztahy státu a Vatikánu Na Zelený čtvrtek podepsal papež Jan XXIII., tehdy již nemocný, svou nejznám ější encykliku „Pacem in terris“ Ve spole čnosti samoz řejm ě kolovaly dohady o vztahu Vatikánu ke kapitulním vikářů m. I v tomto p řípad ě není možné posuzovat všechny podle stejných kritérií: nap ř. královéhradecký kapitulní viká ř Jav ůrek poslal roku 1956 do Vatikánu zprávu o svém zvolení (a podle n ěkterých pramen ů dostal také odpov ěď ); podobn ě tomu údajn ě bylo také s olomouckým kapitulním viká řem Glogarem. Z řejm ě Vatikán akceptoval stav v ěcí, v poselstvích je ozna čoval jako správce diecézí, ovšem bylo jasné, že biskupské pravomoci jim nep řid ělí a že p ři jakémkoliv jednání se státem bude Vatikán požadovat legalizaci situace (návrat biskup ů z internace a nominaci nových administrátor ů). Dne 3. 6. 1963 zem řel Jan XIII.; 21. 6. téhož roku byl jeho nástupcem zvolen Pavel VI. V ČSSR za čalo sílit (neopodstatn ěné) p řesv ědčení, že se vztahy mezi Vatikánem a státem blíží ke svému vy řešení, nebo ť krátce p řed tím byli v Polsku a Ma ďarsku nominováni noví biskupové. 399

Složení kapituly sv. Mikuláše v roce 1963

Probošt: František Gabriel (79 let) Děkan neobsazeno Kustod Jan Šanda (78 let) 1. kanovník a senior: Antonín Titman (57 let) 2. kanovník neobsazeno 3. kanovník Miloslav Trdla (55 let) 4. kanovník neobsazeno 400

399 Srov. CUHRA, Československo–vatikánská jednání a vztahy 1948–1989 . 400 Srov. KADLEC, J. Českobud ějovická diecéze . České Bud ějovice: Sdružení sv. Jana Neumanna, 1995.

145

8. Českobud ějovická diecéze v letech 1964 – 1968

8. 1. Situace v roce 1964

Signály zm ěn v politice v ůč i církvím p řicházejí až v druhé polovin ě 60. let. Podstatn ě zasáhla do života církve liturgická reforma, která za čala církevním rokem 1964 – 1965. Byly zahájeny p řeklady liturgických knih, přestavovaly se interiéry kostel ů, vznikaly scholy mladých lidí a na n ěkterých místech vznikaly dokonce farní rady. V tomto období se zintenzívnily práce na překladech Bible. Rozvinula se rovn ěž široká diskuse o teologických aspektech dopadu koncilu, která byla nesena v ekumenickém duchu a ú častnili se jí zejména mladí katoli čtí i evangeli čtí intelektuálové (Ji ří N ěmec, Petr P říhoda, Václav Frei, Ladislav Hejdánek), ale zejména také mladší generace katolických teolog ů (jako nap říklad Oto Mádr, Josef Petr Ondok ad.). V souvislosti s liberalizací komunistické politiky se mohli perzekuovaní duchovní zapojit znovu do pastora ční práce ve farnostech. N ěkte ří duchovní, teologové i laici se mohli seznámit v této dob ě s moderními myšlenkovými proudy tehdejšího evropského katolicismu na návšt ěvách v zahrani čí (nap ř. v Holandsku, Rakousku, N ěmecku či v Itálii). 401

8. 2. Českobud ějovická diecéze v roce 1964

Po čátkem roku p řijel do Bud ějovic člen ÚV CMV biskup František Tomášek. Podle n ěkterých informací se tajn ě sešel se členy katedrální kapituly (s P. Gabrielem, Šandou, Trdlou a Klabouchem, chyb ěl ovšem A. Titman). Biskup Tomášek údajn ě vyzval kapitulu, aby požádala Vatikán o uznání sou časného stavu, tedy o legitimizaci. Ovšem n ějakým zp ůsobem se o této sch ůzce doslechl P. Titman a žádost prudce zakázal, což bylo ovšem podivné, protože by tím dosáhl potvrzení i on na postu kanovníka.

401 Srov. ŠEBEK, Církev v Československu 1948–89, s. 5–6.

146

Podle pam ětník ů se stávají stále čast ější stížnosti kapitulního viká ře Titmana na to, že jako event. biskup nep řipadá v úvahu. Zárove ň se prý obává své budoucnosti, až p řijde do diecéze nový biskup, z čehož mnozí usuzují, že se množí informace a narážky ohledn ě obsazení diecézí. 402

8. 3. Situace v roce 1965

Vztahy státu a církve V lednu 1965 se rozší řila zpráva, že papež Pavel VI. jmenuje pražského arcibiskupa Josefa Berana kardinálem, což se také stalo. Kardinála Berana zastihla tato zpráva v míst ě jeho internace, na záme čku v Radvanov ě.403 Československá strana zahrnula vatikánské ú řady řadou ostrých protest ů proti Beranov ě jmenování – a hlavně proti skute čnosti, že o n ěm nebyla p ředem informována. Námitku, že „Vatikán tak nikdy ne činí a proto neu činil výjimku ani v ůč i Československu“ , československá vláda odmítla a zd ůraznila, že „Beran se ani nyní po jmenování kardinálem nevrátí zp ět do funkce arcibiskupa v Praze a také nem ůže vykonávat jakoukoliv církevní funkci v ČSSR.“ Zárove ň československá strana požadovala, aby byl Beran definitivn ě odsunut z ČSSR a odmítla p ředchozí úvahy o spojení jeho p řípadu s obsazením dalších diecézí. Po opakujících se sporech nad zp ůsobem řešení Vatikán p řistoupil na návrh, že Beran odcestuje do Říma pro kardinálský klobouk a ješt ě p řed odjezdem bude apoštolským administrátorem jmenován tajn ě vysv ěcený biskup František Tomášek, dosud p ůsobící jako fará ř na Morav ě. (Vláda to ovšem ve řejn ě prezentovala jako rozhodnutí a p řání samotného Berana…) O týden pozd ěji se tento návrh stal skute čností – 18. 2. 1965 jmenoval papež Pavel VI. Františka Tomáška apoštolským administrátorem pražské arcidiecéze. Ú řad administrátora p řevzal v b řeznu téhož roku a vykonával jej až do 11. b řezna 1978. 404 „Biskup Tomášek si získával důvěru v ěř ících jen postupn ě. P řesto jako by se jeho p říchodem do Prahy vlila do

402 HOBIZAL, F. Osobní sv ědectví. (archiv autora). 403 Srov. CUHRA, Vztahy a jednání s Vatikánem. XI. Církve a náboženské spole čnosti. Slovníková příru čka k československým d ějinám 1948–1989 , s. 12–14. 404 Srov. VA ŇÁČ, Křes ťanské církve v českých zemích v letech 1960–1968, s. 220–232.

147

života arcidiecéze nová krev. Pan biskup objížd ěl farnosti a mnohé tak probouzel ze spánku. Ud ěloval svátost bi řmování, což po léta nebylo vždy ve řejn ě možné, všude prosazoval liturgickou reformu.“ 405 V listopadu 1965 za čalo být jasné, že nad ěje na vy řešení vztah ů církve se státem pominuly. Jednání mezi Vatikánem a vládou ČSSR byla zastavena, což vyplynulo z n ěkolika novinových text ů a hlavn ě z projevu ministra Plojhara. Stalo se tak z n ěkolika d ůvod ů (podle oficiálního tisku): – projev papeže Pavla VI. v římských katakombách, kde údajn ě napadl komunistické státy; – projevy kardinála Berana v Dachau, Pa říži a Assisi, kde prý velmi ost ře napadl vládu ČSSR, nebo ť prý až do svého odletu do Říma nev ěděl, že už se nebude moci vrátit zp ět; – projevy biskup ů–emigrant ů Rus ňáka a Hnilici na 2. vatikánském koncilu, kde promluvili (bez pov ěř ení) jménem československých katolík ů a napadli vládu ČSSR. Jakkoliv to možná byly zástupné d ůvody, vlád ě ČSSR byly vhod jako záminka, aby mohla p řerušit zapo čatá jednání. Pam ětníci se domnívají, že k přerušení jednání by stejn ě d říve nebo pozd ěji došlo, protože politika státu v ůč i církvi se za čínala p řiost řovat. Navíc, zástupci CMV se nechali slyšet, že až se vrátí oficiální delegace ze zasedání 2. vatikánského koncilu, budou se jim muset biskupové zodpovídat, pro č nechali situaci zajít tak daleko. Biskupové je ovšem p ředešli, když napsali dopis (který zárove ň zve řejnila média v ČSSR) státnímu sekretariátu papeže, kde prohlašují, že biskupové Rus ňák a Hnilica vystupovali neoprávn ěně jménem československých biskup ů a že tak učinili bez jejich v ědomí. Dále biskupové požádali státní sekretariát, aby zap ůsobil na kardinála Berana, který by se nem ěl exponovat v uspo řádání vztah ů mezi ČSSR a Vatikánem. Ve svém dopise biskupové velmi ostře odsoudili snahy některých biskup ů na koncilu, kte ří požadovali, aby koncil oficiáln ě odsoudil komunismus. Naopak velmi vyzdvihli po čínání víde ňského arcibiskupa Königa, který vyzval k dialogu mezi církví a socialistickými státy. V záv ěru dokonce

405 Srov. VA ŇÁČ, Křes ťanské církve v českých zemích v letech 1960 – 1968, s. 232.

148 požádali vatikánský státní sekretariát, aby zamezil (na koncilu i mimo n ěj) všemu, co by mohlo narušit či dokonce znemožnit uspo řádání problém ů mezi církví a státem. Dopis podepsali biskupové Nécsey (Nitra), Lazík (Trnava), Tomášek (Praha) a Pobožný (Rož ňava). Podle mnohých byl tento dopis velmi taktickým krokem, prý dokonce doporu čený a konzultovaný se samotným státním sekretariátem Vatikánu. Podle některých bylo dokonce možné, že dopis vyšel p římo z Vatikánu, poté, co papež viděl dopad událostí na koncilu. Je pravda, že zna čně zmírnil postoj CMV a jeho předsedy Plojhara v ůč i církvi…406 Jmenování nových biskup ů pro opušt ěné diecéze ovšem bylo zásadní otázkou – do roku 1965 byly v Československu obsazeny jen t ři z t řinácti katolických diecézí, v českých zemích pak žádná. P řes pom ěrn ě zásadní význam, který Vatikán vy řešení této situace p řikládal, ke shod ě nedošlo. Personální návrhy ze strany Vatikánu byly československou stranou odmítnuty, p řípadn ě podmín ěny recipro čním jmenováním prorežimních duchovních, které Vatikán nemohl jako biskupy akceptovat. 407

8. 4. Českobud ějovická diecéze v roce 1965

Uvedené zm ěny velmi znejistily kapitulního viká ře Titmana, který už si údajn ě sp řádal plány, jak bude jmenován českobud ějovickým biskupem (nebo že v diecézi z ůstane až do smrti na stávajícím postu). Už prý na ve řejnosti nevyk řikoval, že „bu ď bude biskupem v Bud ějovicích on, nebo nikdo!“ (Podle P. Františka Hobizala ovšem Titman svou pozici zna čně podhodnocoval, nebo ť prý ješt ě v roce 1967 zaslal stát do Vatikánu Titmanovu nominaci na post českobud ějovického biskupa. Nominace byla striktn ě odmítnuta.) 408

406 Srov. CUHRA, Československo–vatikánská jednání a vztahy 1948–1989 407 Srov. CUHRA, Vztahy a jednání s Vatikánem. XI. Církve a náboženské spole čnosti. Slovníková p říru čka k československým d ějinám 1948–1989 , s. 12. 408 HOBIZAL, Osobní sv ědectví. (archiv autora).

149

8. 5. Situace v roce 1966

Vztahy státu a církve Zve řejn ění dopisu československých biskup ů Vatikánu sice zmírnilo kritiku církve, ale vztahy rozhodn ě nezlepšilo. Je to z řejm ě v souladu se situací mezi Vatikánem a SSSR, kde po odchodu N. Chruš čova z nejvyšších funkcí ve vedení státu se také vztahy v ůč i Vatikánu a církvím zhoršily… Brzdou ve vztazích byl samoz řejm ě i postoj samotného Vatikánu, který požadoval nominaci vhodných kandidát ů na biskupy, které ovšem necht ěl přijmout stát, a jím doporu čovaní kapitulní viká ři by církevní schválení rozhodn ě nedostali. 409 Navíc, Vatikán požadoval, aby stát ukon čil p ůsobení ministra Plojhara v CMV. Vláda naopak trvala na svých pozicích a CMV KD si z řejm ě přál co nejdelší trvání momentálního stavu. V dubnu oficiáln ě p řijal papež Pavel VI. ve Vatikánu ministra zahrani čních v ěcí SSSR A. Gromyka, což vzbudilo u českého kléru jisté nad ěje do budoucna, obzvláš ť když se krátce poté za čalo p řipravovat smí ření mezi československými biskupy a p ředsednictvem CMV. Této situace využil biskup Tomášek a vyžádal si audienci na Hrad ě u prezidenta Novotného. Zde údajn ě požadoval, aby kn ěží mimo službu byli postupn ě za řazováni zp ět do duchovní správy. Prezident odpov ěděl, že to není možné – nikoliv ze zásadních d ůvod ů, ale proto, že vláda by nem ěla dostatek prost ředk ů na jejich mzdy. Biskup František Tomášek tedy oslovil kn ěze, jichž se tato eventualita týkala, a ti prohlásili, že jsou ochotni vypomáhat zdarma, ovšem prezident tuto nabídku bez dalšího odmítl. V té dob ě se za čaly ší řit zv ěsti, že i kapitulní viká ři dostanou od Vatikánu povolení udílet svátost bi řmování. 410

409 Srov. CUHRA, Vztahy a jednání s Vatikánem. XI. Církve a náboženské spole čnosti. Slovníková p říru čka k československým d ějinám 1948–1989 , s. 12. 410 Srov. CUHRA, Československo–vatikánská jednání a vztahy 1948–1989 .

150

8. 6. Českobud ějovická diecéze v roce 1966

Podle pam ětník ů pronikaly stále čast ěji na ve řejnost zprávy o tom, že českobud ějovický kapitulní viká ř je napadán svými kolegy na zasedáních Sboru biskup ů a ordiná řů ČSSR (nap ř. ohledn ě tehdejšího stavu v diecézi, kdy podle Titmana bylo nutné, aby n ěkte ří kn ěží sloužili v ned ěli až p ět mší sv.). Na námitky ostatních ordiná řů , že je to proti církevním p ředpis ům, Titman údajn ě prohlásil, že je mu jedno, jestli se to papeži líbí či ne…411

V červnu 1967 byly p řerušeny československo–vatikánské rozhovory (nebyly obnoveny až do období Pražského jara v roce 1968). 412 V tomto roce byl tajn ě vysv ěcen Petrem Dubovským na biskupa Josef Blaha, který sám vysv ětil Felixe Maria Davídka. 413

8. 7. Českobud ějovická diecéze v roce 1967

V b řeznu 1967 se konala v Českých Bud ějovicích sch ůze DV MHKD za účasti Josefa Plojhara. Ten ve svém projevu zmínil, že význam MHKD už uznává i Vatikán, se kterým vláda ČSSR jedná. Tato jednání ovšem postupují jen velmi zvolna, protože Vatikán údajn ě odpovídá se zna čnou prodlevou. Na otázku z pléna, jak to bude se za člen ěním kn ěží z výroby do pastorace, ministr Plojhar odpověděl, že u části z nich to jist ě bude možné. Podle interpretace P. Františka Hobizala, p římého ú častníka, to znamenalo, že celá v ěc stojí na mzdovém fondu… Ministr Plojhar dále prohlásil, že vláda ČSSR jedná s Vatikánem, že je dobrá v ůle z řejm ě na obou stranách, ovšem nemohou se shodnout v zásadní otázce, a to ohledn ě uprázdn ěných biskupských stolc ů: vláda ČSSR pokládá za uprázdn ěné všechny biskupské stolce, kde biskup zem řel anebo nesmí sv ůj ú řad vykonávat; Vatikán naproti tomu pouze ty, kde biskup zem řel. Z řejm ě tedy bude

411 Srov. HOBIZAL, Osobní sv ědectví , archiv autora. 412 Srov. CUHRA, J. Vztahy a jednání s Vatikánem. XI. Církve a náboženské spole čnosti. Slovníková p říru čka k československým d ějinám 1948–1989 , s. 12. 413 Srov. PEŠEK, J. Tajná (laická) církev. XI. Církve a náboženské spole čnosti. Slovníková příru čka k československým d ějinám 1948–1989 , s. 27.

151 pot řeba dohodnout se nejprve v diecézích, kde se ob ě strany shodnou (Olomouc, Hradec Králové, Banská Bystrica, Košice, Spišská kapitula). 414 O nutnosti obsadit opušt ěný biskupský stolec se uvažovalo již d říve, ale dle archivních dokument ů, které nacházíme v třebo ňském archívu, vyplývá, že stát v tuto dobu rezignoval na biskupská sv ěcení pro státem dosazené kapitulní viká ře. „K otázce obsazení biskupských míst: Duchovní by nebyli pro tomu, aby byl i v Bud ějovicích biskup. Ovšem všichni jsou spole čného názoru, že by to nem ěl být Titman. N ěkte ří si ale uv ědomují, že jakmile by nastoupil biskup, m ěli by po pohodlném život ě a že by si velmi t ěžko na káze ň zvykali… Zdá se, že sice kapitulního v lásce nemají, ani žádnou autoritu si nedovede u nich získat, ale jsou spokojeni, že je nechá žít každého svým zp ůsobem. Nikdo nic po nich nežádá, jestli něco není se svatou církví v diecézi v po řádku, to je v ěc kapitulního, oni jsou z obliga…“ 415 ;

414 Srov. HOBIZAL, Osobní sv ědectví , archiv autora. 415 Srov. WEIS M., Biskup Dr. Josef Hlouch ve sv ětle archivních dokument ů In MAREK P. a HANUŠ J. Osobnost v Církvi a politice, s. 635.

152

9. ČESKOBUD ĚJOVICKÁ DIECÉZE V LETECH 1968 – 1972

9. 1. Situace v roce 1968 Vztahy státu a církve Zajímavou sondu do církevní politiky státu na prahu Pražského jara představuje dokument Plán hlavních úkol ů Sekretariátu pro v ěci církevní ministerstva kultury a informací na rok 1968 z po čátku roku 1968. Dokument konstatuje, že je sice t řeba „ob čan ům, kte ří se dosud nezbavili náboženských předsudk ů, zajistit možnost náboženského vyžívání“ , ale rozhodn ě nelze p řipustit žádnou činnost, která by zvyšovala religiozitu, probíhající dialog mezi k řes ťany a komunisty musí být „chápán jako jeden z prost ředk ů k p řekonávání náboženského myšlení v ěř ících, jako specifická forma ideologického boje o vít ězství socialistické a komunistické perspektivy ve vědomí lidí“ , je t řeba podporovat „progresivní síly v církvích“ , nelze ani opomenout d ůležitý úkol „u nekatolických církví využívat jejich historického antikatolického zam ěř ení k narušování ekumenických snah s katolicismem“ .416 V pr ůběhu Pražského jara se státem řízené domácí církevní mírové organizace u v ětších církví v zásad ě rozpadly, p řípadn ě jejich dosavadní vedení odstoupilo. 417 Snaha o zavedení reforem a ducha koncilu do života církve v Československu, státními orgány zna čně blokovaná, byla ur čujícím rysem druhé poloviny šedesátých let, v četn ě rozvoje ekumenických snah a gradovala v pr ůběhu pražského jara. Základní požadavky církve uvedl ve svém list ě již 25. 3. a 1968 pražský biskup Tomášek v dopisu vlád ě ČSSR, 9. 4. s podobným listem vystoupili i slovenští biskupové. V zásad ě se církev orientovala na obnovení hierarchické struktury: návrat biskup ů bez státního souhlasu do diecézí; jmenování dalších biskup ů; obnovení řádového života, ukon čení protiprávních

416 Srov. VA ŇÁČ, Křes ťanské církve v českých zemích v letech 1960–1968, s. 220–232. 417 Srov. CUHRA, K řes ťanská mírová hnutí. XI. Církve a náboženské spole čnosti. Slovníková příru čka k československým d ějinám 1948–1989 , s. 29–30.

153 zásah ů do vnitrocírkevního života (výuka náboženství, zp ůsob ud ělování státních souhlas ů, prostor pro aktivitu laik ů v církvi apod.) Rozhodující význam pro uvedení záv ěrů koncilu do praxe m ělo sehrát Dílo koncilové obnovy vytvo řené na celorepublikovém základ ě a nahrazující církví odmítané Mírové hnutí katolického duchovenstva. 418

Období „Pražského jara“

Provád ění liturgické reformy, pro které byly ve všech diecézích z řízeny liturgické komise, bylo impulsem pro oživení církevního života v Československu a vytvo řilo ur čitý prostor pro dialog. V lednu 1968 byl zvolen do funkce prvního tajemníka ÚV KS Č Alexandr Dub ček, což bylo spojeno s mnohými o čekáváními. V p řípad ě římskokatolické církve trpká zkušenost s tvrdým pronásledováním státními orgány vedla k opatrnosti v ůč i ohlašovaným zm ěnám. 7. 2. 1968 odeslali n ěkte ří biskupové a kapitulní viká ři ministru kultury a informací Karlu Hoffmannovi k projednání text, který cht ěli odevzdat při slyšení u nového prvního tajemníka ÚV KS Č. Složitost a r ůznorodost situace v římskokatolické církvi dokumentuje dopis představitel ů Mírového hnutí katolického duchovenstva z 15. 2. 1968, zaslaný ÚV KS Č u p říležitosti 20. výro čí únorových událostí, ve kterém se mimo jiné hovo ří o komunistických zákonech jako o š ťastném a moudrém kroku, jež vyhovuje církvi i státu. Po čátkem b řezna dokonce ministra Hoffmanna navštívila delegace Mírového hnutí katolického duchovenstva v čele s Josefem Plojharem, aby jej nejen ujistila o své loajalit ě, ale zárove ň upozornila na nebezpe čné snahy v ěř ících, kte ří požadují, aby státní správa za čala jednat s právoplatnými mluv čími církve, tj. s biskupy. 419 Tento postup „mírových kn ěží“ vzbudil velkou nelibost u katolických laiků i kn ěží, což vedlo k celé řad ě aktivit po celé zemi. Po dlouhé dob ě také zazn ěl „hlas pravé církve“ veřejn ě, když Literární listy publikovaly dne

418 Srov. VA ŇÁČ, Křes ťanské církve v českých zemích v letech 1960–1968, s. 220–232. 419 Srov. CUHRA, J. Církevní politika KS Č a státu v letech 1969–1972 . Praha 1999.

154

21. března 1968 otev řený list katolík ů v ězn ěných pro víru prvnímu tajemníkovi ÚV KS Č Alexandru Dub čekovi, v n ěmž se mimo jiné uvád ělo: „Sympatický program normalizace pom ěrů a demokratizace ve řejného života by se hned na po čátku usv ědčil z neupřímnosti a odsoudil k nezdaru, kdyby nechal v ěř ící část ob čanského spole čenství p ři v ědomí, že bude dále diskriminována… Nechceme privilegia ani mocenské pozice, ale pot řebujeme mít své normální místo vedle druhých.“ 420 Tém ěř sou časně byl Dub čekovi odeslán jiný dopis, který podepsalo kolem sta tisíc v ěř ících, v četn ě všech českých biskup ů. Dne 20. b řezna 1968 František Tomášek vydal dva pastý řské listy, jeden byl ur čený v ěř ícímu lidu a druhý kn ěžím, ve kterých vyjád řil vd ěč nost za uchování víry v t ěžkých dobách a zd ůraznil odpov ědnost k řes ťan ů za v ěci ve řejné. Následujícího dne na Tomáškovu výzvu rezignovalo celé české předsednictvo Mírového hnutí katolického duchovenstva. Místo tohoto hnutí postupn ě vzniklo Hnutí koncilové obnovy, jehož návrh ak čního programu vyšel v Katolických novinách dne 4. 4. Hnutí bylo brzo p řejmenované na Dílo koncilové obnovy (zkratka DKO). Velkolepou událostí byl sjezd Díla koncilové obnovy na Velehrad ě ve dnech 13. – 14. 5. 1968. Po tomto sjezdu za čala intenzivní činnost ve všech diecézích. Rozpad Mírového hnutí katolického duchovenstva a aktivity Díla koncilové obnovy sledovali komunisti čtí p ředstavitelé s ur čitým znepokojením, nebo ť i za „socialismus lidskou tvá ří“ existovala nadále t ři tabu: socialismus, vedoucí úloha KS Č ve spole čnosti a p řátelství se Sov ětským svazem. 421 Více než abdikace prezidenta Antonína Novotného byla pro církev důležitější zm ěna ve funkci ředitele Sekretariátu pro v ěci církevní p ři Ministerstvu kultury, kde obávaného Karla Hr ůzu nahradila Erika Kadlecová, jež si záhy získala d ůvěru k řes ťanských církví. 422

420 Srov. VAŠKO, V. Ne vším jsem byl rád . Kostelní Vyd ří: Karmelitánské nakladatelství, 2001. ISBN: 80–7192–600–0 421 Srov. PEŠEK, J. Dílo koncilové obnovy. XI. Církve a náboženské spole čnosti. Slovníková příru čka k československým d ějinám 1948 – 1989 , s. 34. 422 Podle autora dokumentu vytýkala na porad ě církevních tajemník ů v červenci 1968 krajskému církevnímu tajemníkovi, že p řítomní pracují zastaralými metodami. Srov. Souhrnné vyhodnocení církevní situace na okrese za roky 1968 – 1969. Situa ční zprávy z okres ů Jiho českého kraje 1968 –

155

Již v dubnu došlo k obnov ě jednání mezi státem a římskokatolickou církví. Postupn ě se do čela diecézí vrátili biskupové Karel Skoupý, Josef Hlouch a Št ěpán Trochta, pouze v p řípad ě Karla Ot čenáška byl stát neústupný. Mnoha kn ěžím byl umožn ěn návrat do duchovní správy, na katolické teologické fakult ě v Litoměř icích za čali p ůsobit dosud pronásledovaní a v ězn ění teologové a v Olomouci byla z řízena pobo čka litom ěř ické fakulty. O řeholích prohlásila Generální prokuratura, že existují právn ě dále, že nikdy nebyly zrušeny a že mohou v mezích zákona obnovit řeholní život. Ješt ě 20. 8. 1968 byl v Praze za účasti pražského arcibiskupa Františka Tomáška zahájen teologicko – pastora ční kurz kn ěží pražské arcidiecéze. M ěl trvat n ěkolik dní, ale hned následujícího dne musel být ukon čen, nebo ť řada kn ěží se kv ůli sov ětské okupaci narychlo vrátila do svých farností. S postupující normalizací byly postupn ě všechny aktivity utlumeny a zakázány. 423

9. 2. Českobud ějovická diecéze v roce 1968 – Návrat biskupa Hloucha do českobud ějovické diecéze

Slavnostní návrat ThDr. Josefa Hloucha do Českých Bud ějovic se uskute čnil 9. 6. 1968. V ěř ící ze všech kout ů diecéze o čekávali biskup ův p říjezd do katedrály sv. Mikuláše. P řed katedrálou pronesl uvítací řeč probošt kapituly P. F. Gabriel, u biskupské katedry pak za kn ěze P. A. St řele ček a za laiky JUDr. K. Svoboda, který zde biskupa vítal již p ři intronizaci v roce 1947. Po kázání následovala mše sv. zakon čená svátostným požehnáním, chvalozp ěvem a svatováclavským chorálem. Po návratu o čekávala biskupa Hloucha řada povinností i oficiálních akcí spojených s jeho ú řadem. 13. 6. je p řijat p ředsedou J čKNV J. Koubou, op ět vyhledává setkání s lidmi r ůzných vrstev a názor ů.

1973, sl. České Bud ějovice . SOA T řebo ň, fond J č, KNV, odbor kultury 1968–1973, p řír ůstkové číslo 14/91 423 Srov. VA ŇÁČ, Křes ťanské církve v českých zemích v letech 1960–1968, s. 220–232.

156

Protože nebyl omezován p ři volb ě spolupracovník ů, jmenoval do funkce generálního viká ře léta v ězn ěného kn ěze ThDr. Augustina Malého a za sekretá ře si vybral Miloslava Vlka. Dne 7. 10. 1968 odcestoval biskup Hlouch do Říma na audienci; zahrani ční cesty pokra čovaly i v roce 1969. Už 15. 1. navštívil ve Vídni oslavy 500. výro čí diecéze, ale nejslavn ější cesta jej čekala v únoru. Na tento m ěsíc připadlo 1100. výro čí úmrtí sv. Cyrila. K jubileu vydal Pavel VI. pastýřský list a svolal pou ť do Říma, na kterou se dostavilo i 1000 – 1200 poutník ů z Československa. S ohledem na ú častníky z východních zemí byly mše sv., audience i pou ť soust ředěny do jednoho dne, 14. února. 424

Vztah státu a církve S nastupující normalizací se do vztah ů církve a státu vrací nemilosrdné hodnocení „politika Vatikánu v ůč i socialistickým stát ům je nep řátelská“ a podle toho se vytvá ří i zásady jednání. Toto hodnocení se samoz řejm ě dotklo i vatikánských návrh ů. Podle p ůvodní verze z podzimu roku 1968 se ob ě strany (tedy církev i stát) shodovaly na pot řeb ě vy řešit otázku volných diecézí a soub ěžn ě s tím ukon čit od první republiky p řetrvávající nesoulad státních hranic s hranicemi diecézí. Ostatní d říve pal čivé otázky mohly být bu ď řešeny bez asistence Vatikánu, p řípadn ě v delším časovém horizontu. 425 Zřetelnou nervozitu vyvolal ve Vatikánu teprve fakt, že ani v novém roce 1969 nezazn ěl z československé strany kone čný hlas o zahájení jednání. Nebyl to ale zám ěr církevního sekretariátu. Po celou zimu 1969 se zvlášt ě český církevní sekretariát pokoušel p řim ět vládní i stranické orgány k otev ření prostoru pro jednání. Návrh na jejich zahájení dokázal sekretariát ješt ě obhájit v Byru ÚV KS Č v b řeznu 1969, 22. dubna se však cesta k rozhovor ům uzav řela, když předsednictvo ÚV KS Č rozhodlo o odložení chystaných jednání. Následné informativně–konzulta ční rozhovory mezi Msgre G. Chelim a pracovníky

424 Srov. ŠRAJEROVÁ, Českobud ějovický biskup ThDr. Josef Hlouch , s. 22. 425 Srov. CUHRA, Vztahy a jednání s Vatikánem. XI. Církve a náboženské spole čnosti. Slovníková p říru čka k československým d ějinám 1948–1989 , s. 12–13.

157 církevních sekretariátů, které se uskute čnily 28. dubna 1969 p ři jeho ú časti na poh řbu biskupa Lazíka, m ěly už tak skute čně jen informa ční charakter. Z rozhovoru jednozna čně vyplynulo, že Vatikán již pochopil, jak oddalování zahájení jednání zhoršuje jeho pozici a otev řen ě vyjad řoval p řání uskute čnit je co nejd říve. Prioritou z ůstávalo jmenování nových biskup ů. Msgre Cheli pochopiteln ě nadnesl i témata, která se nyní s postupující normalizací vracela – legalizace řádového života, či otev ření nových seminá řů … Ml čení československé strany neprolomilo ani „Memorandum“ předané československému velvyslanectví v Řím ě v listopadu 1969, v n ěmž Vatikán znovu p řipomínal svou p řipravenost k rozhovor ům. Situace se již výrazn ě zm ěnila – reformní vedení českého církevního sekretariátu bylo nahrazeno, do jeho čela op ět nastoupil Karel Hr ůza a zájem československého vedení na rozhovorech byl stále nižší. Podmínky a obsah jednání si mínila československá strana klást sama a „nebude–li Vatikán ochoten p řistoupit na tyto naše požadavky – jednání odsunout na pozd ější dobu, ČSSR s jednáním nikterak nesp ěchá.“ 426

9. 3. Českobud ějovická diecéze v roce 1969

Pod nátlakem státních orgán ů byl biskup Hlouch donucen p řekládat či propoušt ět z duchovní správy nejaktivn ější kn ěze, jako byli nap ř. P. Hrdina, P. Diviš a jiní. Musel se vzdát i svého sekretá ře P. Vlka, který m ěl být p ůvodn ě také zbaven státního souhlasu, ale po biskupových intervencích byl p řeložen do farnosti Lažišt ě. Poté, co ji oživil, dosáhl krajský církevní tajemník Drozdek jeho přeložení za hranice kraje do Rožmitálu pod T řemšínem, kde p ůsobil až do odebrání souhlasu. Po odchodu P. Vlka byl novým sekretá řem jmenován P. Lilák, který zastával ú řad sekretá ře i po roce 1972, kdy diecézi spravovali kapitulní viká ři P. Miloslav Trdla a po n ěm až do roku 1990 P. Josef Kavale. 427

426 Srov. CUHRA, Československo–vatikánská jednání a vztahy 1948–1989 427 Srov. ŠRAJEROVÁ, Českobud ějovický biskup ThDr. Josef Hlouch , s. 23.

158

Situace v roce 1970

Vztah státu a církve Opakovaný „nátlak“ Vatikánu na obnovení jednání s československým státem však nebylo možné dlouhodob ě ignorovat a to i vzhledem k tomu, že ČSSR byla prakticky poslední evropskou socialistickou zemí, kde nebylo dosaženo alespo ň kompromisní dohody o obsazení biskupských stolc ů. V usnesení p ředsednictva ÚV KS Č z 22. kv ětna 1970 k materiálu zabývajícímu se nejr ůzn ějšími aspekty církevní politiky v ČSSR byla tedy p řijata myšlenka nutnosti alespo ň „sondážních“ rozhovor ů. Po p ředložení nových návrh ů Vatikánu v červnu 1970 prost řednictvím biskupa Trochty a červenci p řes zastupitelský ú řad v Řím ě se ob ě strany shodly na informativním setkání v Řím ě 1970. Československá delegace, tvo řená vedoucími národních církevních sekretariát ů Karlem Hr ůzou, Karolem Homolou a vyslancem v Itálii Aloisem Tichým, do jednání vstoupila s jednozna čnými požadavky, jež specifikovalo usnesení p ředsednictva ÚV KS Č ze zá ří téhož roku – trvat na nem ěnnosti československých církevních zákon ů, požadovat po Vatikánu zákrok proti církevní emigraci a v p řípadných personálních záležitostech prosazovat „loyální duchovní“. 428 Toto usnesení p ředznamenalo pr ůběh rozhovor ů b ěhem celých 70. let. Od prvního setkání se stále navrací v podstat ě stejná témata i stejné spory – vhodnost i nevhodnost kandidátů na biskupský stolec; opakující se požadavek čs. strany, aby Vatikán zasáhl proti katolické emigraci a „nelegální církvi“ v ČSSR; pon ěkud mén ě kontroverzní problém slad ění diecézních a státních hranic. Všechna ostatní témata, Vatikánem považovaná za d ůležitá, (nap ř. legalizace církevních řád ů či zřízení nových seminá řů ), byla podle instrukcí československé delegace u čin ěna „závislými od dalšího vývoje vztah ů církve ke státu a od postoj ů církve a Vatikánu vůč i socialistickému z řízení v ČSSR” , což prakticky umož ňovalo odmítat je jako před časná.

428 Srov. CUHRA, Vztahy a jednání s Vatikánem. XI. Církve a náboženská hnutí. Slovníková příru čka k československým d ějinám 1948–1989 , s. 13.

159

Vatikánská delegace p ředkládala své kandidáty i p ředstavy o postupu p ři obsazování diecézí, které zástupci státu promptn ě odmítali. Trvalou podmínkou souhlasu s dohodou byla zásada: „dosáhnout vyhovujícího složení biskupského sboru, který by poskytoval záruku loajality v ůč i čs. socialistickému státu.“ V pr ůběhu prvého setkání se tak názory obou delegací diametráln ě rozcházely, nebo ť vatikánská delegace navrhovala návrat do funkcí i státem odmítaných biskup ů Karla Ot čenáška a L. Hlada, jednozna čné veto přinutilo vyjednava če hledat p řijateln ější jména. Celkem Vatikán do konce roku 1970 p ředložil 79 kandidát ů (38 pro české diecéze, 41 pro slovenské), podle mín ění československých politických míst jich však bylo akceptovatelných pouhých dev ět, z toho čty ři již státní souhlas m ěli a šlo o p řemíst ění do jiné diecéze (nap ř. Tomáška do Olomouce, Trochty do Prahy).429

Pacem in terris

Po rozhodnutí p ředsednictva ÚV KS Č z kv ětna 1970 státní orgány odpov ědné za církevní politiku využily prvotní iniciativy menší skupiny duchovních a v pr ůběhu let 1970 – 1971 byla vytvo řena organizace Sdružení katolických duchovních Pacem in terris (SKD PIT), budovaná jako členská organizace. P řes odpor církevní hierarchie i vatikánské diplomacie vznikly v srpnu 1971 dv ě národní organizace, na které navázalo vytvo ření federálního výboru, kterému p ředsedal odborný asistent litom ěř ické bohoslovecké fakulty Václav Medek. Pacem in terris se od po čátku jednozna čně profilovalo jako moci služebná organizace, čímž limitovalo sv ůj vliv. Nejv ětším úsp ěchem sdružení byla kompromisní dohoda státu s Vatikánem o jmenování čty ř nových biskup ů v roce 1973, kdy sv ěcení bylo ud ěleno i p ředsedovi české části Josefu Vranovi, ovšem za podmínky odchodu z vedení hnutí (podmínka nebyla Vranou dodržena). 430

429 Srov. CUHRA, Československo–vatikánská jednání a vztahy 1948–1989 430 Srov. CUHRA, K řes ťanská mírová hnutí. XI. Církve a náboženské spole čnosti. Slovníková příru čka k československým d ějinám 1948–1989 , s. 30.

160

9. 4. Českobud ějovická diecéze v roce 1970

Neustálé konflikty s církevním tajemníkem, malý počet duchovních a k tomu b ěžné povinnosti se podílely na zhoršení Hlouchova zdravotního stavu. V říjnu 1970 se lé čil v Olomouci, o necelé dva roky pozd ěji, v dubnu 1972, využil nabídky Svatého otce 431 a po ú časti na porad ě Kongregace pro biskupy se poblíž Říma zotavoval po další nemoci. 432

9. 5. Situace v roce 1971

Vztah státu a církve V b řeznu 1971 bylo zahájeno druhé jednání mezi zástupci Vatikánu a československého státu. Rozpory p řetrvávající z předchozího jednání v roce 1970 nebyly nikterak nep řekonány. Vatikánské kandidáty čs. delegace odmítala, v případ ě t ěch, jež sama p ředem akceptovala, tvrdila, že p řípadný souhlas je gestem dobré v ůle a navrhovala pro Vatikán dosud nepřijatelné osoby – kapitulní viká ře Josefa Vranu a Karla Jonáše. K dohod ě mohlo za takových podmínek dojít jen t ěžko, zvlášt ě když cíl československé strany byl p ředem definován – „nevytvo řit dohodu, kterou by pozice církve u nás byla posílena, ale sou časn ě ani nerozbít jednání“. To bylo také spln ěno a záv ěre čné československé „Pro memoria“ souhlasilo s pokra čováním v jednáních. 433

431 Srov. ŠRAJEROVÁ, Českobud ějovický biskup ThDr. Josef Hlouch , s. 23. 432 S tímto Hlouchovým pobytem se pojí ješt ě jedna událost. V dopise, který biskup Hlouch adresoval 6. 6. 1972 brn ěnskému kapitulnímu ordinariátu, píše, že „jako konzultor Kongregace biskupů byl jsem p ři svém pobytu v Řím ě pov ěř en, abych odevzdal kn ězi Felixovi Davídkovi dopis téže Kongregace, v němž se sd ěluje:…“ Kn ěz brn ěnské diecéze Felix Davídek, aktivní ve strukturách podzemní církve a údajný tajný biskup, totiž sv ětil na kn ěze ženaté muže, a to bez souhlasu církevních struktur, p ředevším biskupa Skoupého, který se po n ěkolikaleté internaci vrátil zp ět do diecéze. Srov. FIALA, P., HANUŠ, J. Koinótés. Felix M. Davídek a skrytá církev . Brno, CDK, 1994, s. 125–126. ISBN neuvedeno. 433 Srov. CUHRA, Československo–vatikánská jednání a vztahy 1948–1989, s. 56.

161

9. 6. Českobud ějovická diecéze v roce 1971

V lét ě 1971 byla slavnostn ě znovuotev řena rekonstruovaná katedrála sv. Mikuláše. Na financování této nákladné rekonstrukce m ěl zásadní podíl biskup Hlouch. Jednak poskytoval vlastní prost ředky, ale jeho zásluhou podporovali náro čnou akci svými dary jeho osobní p řátelé biskupové z Řezna a Kolína nad Rýnem. Významným organizátorem rekonstrukce byl Miloslav Vlk, který se zú častnil i slavnostního ob řadu otev ření katedrály, a to p řes výslovný zákaz tajemníka Drozdka. Oprava katedrály byla pro biskupa Hloucha z řejm ě posledním sv ětlým bodem episkopátu. Následovaly znovu konflikty, nátlak ú řad ů na odvolávání kn ěží, zastrašování v ěř ících, agitace duchovních do prorežimní organizace „Pacem in terris“ (PiT). 434

9. 7. Situace v roce 1972

Vztah státu a církve Aktuáln ě řešenou otázkou se stalo obsazení biskupských stolc ů. P řisp ěla k tomu postupná destrukce „biskupského sboru“ v Československu, když v únoru 1972 zem řel biskup Skoupý, v červnu téhož roku biskupové Hlouch a Pobožný. Nastala tak situace, kdy v českých zemích z ůstal jen jediný řádný biskup – Trochta v Litom ěř icích, nebo ť pražskou diecézi spravoval biskup Tomášek z pohledu církve prakticky do časn ě (u sv ětícího biskupa Matouška státní správa op ět odmítala akceptovat jeho činnost). Na Slovensku pak již nep ůsobil ani jediný biskup se státním souhlasem. Tento rok op ět došlo k novým jednáním. Rozhovory G. Cheliho se zástupci státu p ři poh řbech biskup ů Hloucha, Skoupého a Pobožného m ěly spíše zdvo řilostní charakter. Vybočením z opatrného tónu bylo otev řené „Pro memoria“ z 6. 7. 1972. Poprvé Vatikán uvedl, že neúsp ěch jednání je t řeba p řičíst prvo řadě československé stran ě a její snaze „ vnutit – přímo nebo nep římo – kandidáty

434 Srov. ŠRAJEROVÁ, Českobud ějovický biskup ThDr. Josef Hlouch , s. 23.

162 nep řijatelné z hlediska církevního “ a s ho řkostí dopis konstatoval, že dosavadní rezervovaný postoj k výpad ům československého tisku i k zásah ům do církevních pravomocí nep řináší ovoce. 435 Československá strana sice text odmítla jako neseriozní, uv ědomila si však vážnou hrozbu úplného ztroskotání rozhovor ů, což nebylo vítáno, nebo ť situace na Slovensku p ůsobila i státní správ ě „ur čité církevn ě politické problémy.“ Dv ě následná jednání, vedená v Řím ě 13. – 16. 11. a 11. – 16. 12. 1972, dosp ěla ke kompromisní dohod ě. Pro Slovensko m ěli být jmenováni t ři noví biskupové – Ján Pasztor pro Nitru, Jozef Feranc pro Bánskou Bystrici a Július Gábriš pro Trnavu, ovšem pouze jako apoštolský administrátor. České diecéze získaly biskupa jediného a to Josefa Vranu jako apoštolského administrátora v Olomouci. Jeho jmenování provázely nejv ětší neshody, nebo ť ambiciózní Vrana v té dob ě zastával post p ředsedy českého kolaborantského Sdružení katolického duchovenstva Pacem in terris. Vatikán podmi ňoval jeho vysv ěcení nejprve odchodem ze sdružení, následným kompromisem bylo veřejné vyhlášení neslu čitelnosti biskupské funkce s vedoucím postavení v hnutí. Vysv ěcení nových biskup ů stanovila dohoda na b řezen 1973, o dalších otázkách se m ělo jednat až po jeho vykonání. Československá strana ve svých interních vyjád řeních nijak neskrývala uspokojení nad dohodou. P ředsednictvo ÚV KS Č konstatovalo dosažení politického úsp ěchu, nebo ť Vatikán akceptoval osoby, jež p ůvodn ě odmítal, a dokonce t ři z nových biskup ů vzešli z řad kapitulních viká řů – tedy Vatikánem vždy odmítaný postup. Ministr kultury Br ůžek v tajném referát ě na ministerstvu kultury shrnul výsledek ješt ě otev řen ěji: „obsazeny byly jen ty diecéze, které jsme my cht ěli, a navíc t ěmi duchovními, kte ří vyhovují nám a ne Vatikánu.“ 436

435 Srov. CUHRA, Československo–vatikánská jednání a vztahy 1948–1989, s. 55. 436 Tamtéž, s. 55.

163

9. 8. Českobud ějovická diecéze v roce 1972

Dne 10. 2. 1972 požádal biskup Josef Hlouch Krajský národní výbor o státní souhlas pro dr. Augustina Malého, P. Františka Lálu a P. Josefa Šlechtu. Měl v úmyslu navrhnout výše jmenované na posty chyb ějících kanovník ů kapituly (jednoho kanovníka kapitula ješt ě m ěla, a to P. Miroslava Trdlu). Obsazení čty ř míst sta čilo k tomu, aby byla kapitula usnášeníschopná. Se jmenováním ostatních kanovník ů cht ěl biskup Hlouch po čkat, až „jak ukáže pot řeba a možnosti“. 437 Dne 9. 6. 1972 se konala pou ť v klášterním kostele Srdce Pán ě. Týž den prob ěhla mezi biskupem a krajským církevním tajemníkem velmi prudká vým ěna názor ů, kdy Drozdek požadoval p řeložení a propušt ění dalších kn ěží. Po ob řadech bylo biskupovi tak zle, že jej musel sekretá ř odvézt do rezidence a okamžit ě zavolat léka ře. Druhý den, v sobotu, m ěl biskup bi řmovat v Písku, ale protože se mu v noci p řitížilo, pov ěř il P. Liláka, aby v Praze vyhledal generálního vikáře A. Malého, který tam byl na teologické konferenci. Spole čně pak oba odjeli do Písku, kde m ěl A. Malý zastoupit biskupa. Zde je také zastihla zpráva o jeho smrti 438 . Podle zprávy kapitulní konzisto ře zem řel biskup Josef Hlouch 10. 6. 1972 ráno. P řesnou dobu ur čit nelze, protože v dob ě smrti nebyl u n ěho nikdo p řítomen. Tělo zesnulého bylo vystaveno v kapli biskupství. Sem se s ním ješt ě 10. 6. přišel krom ě jiných rozlou čit i krajský církevní tajemník. Na 16. 6. se do Českých Bud ějovic znovu sjely zástupy v ěř ících, aby se naposledy rozlou čily se svým pastý řem. Poh řební ob řady sloužili ostatní biskupové; nad rakví promluvil za laiky JUDr. Karel Svoboda, který biskupa v Bud ějovicích dvakrát vítal. Ve své duchovní záv ěti z 5. 3. 1972, zve řejn ěné vzáp ětí po jeho smrti, se Josef Hlouch naposled obrací ke svým diecezán ům. Jako v prvním pastý řském listu, znovu oslovuje všechny jejich vrstvy a stavy: kn ěze, řeholnice, laiky. Pro

437 Srov. Hlouch ův dopis č. 69 ozna čený Jmenování kanovník ů z 10. 2. 1972. ABi z let 1949 – 1989, fond Kapitula. 438 KULHÁNEK, V. Osobní sv ědectví (p řepis rozhovoru, archiv autora).

164 všechny má slova pod ěkování i pobídnutí, zejména vybízí k úct ě ke svátostem, k adoraci a k uchování víry. Naposledy všem žehná a slibuje: „Všechny vás v srdci na v ěč nost nesu. A až mi dá Pán, že se mu budu sm ět v ěč ně klan ět, v ěř te, budu žít, abych tam adoroval a za vás prosil, abychom se tam v nebi shledali.“ 439 Po smrti biskupa ThDr. Josefa Hloucha 440 zůstal biskupský stolec v Českých Bud ějovicích neobsazený dalších osmnáct let. 441

Nástup P. Miroslava Trdly

Protože katedrální kapitula nebyla pro nízký po čet člen ů usnášeníschopná a tudíž nemohla zvolit kapitulního viká ře, který by spravoval diecézi, jmenoval litom ěř ický biskup Št ěpán Trochta 7. 7. 1972 kapitulním viká řem P. Miroslava Trdlu, kanclé ře českobud ějovického biskupství a sídelního kanovníka katedrální kapituly : „Veled ůstojný pane kanovníku, po p ředb ěžném (…), zákonem stanoveném státním souhlasu (…) ze dne 7. července 1972 jmenuji Vás (…) kapitulním viká řem českobud ějovické diecéze.“ 442

Životopis P. Miroslava Trdly M. Trdla se narodil 27. 10. 1912 v Jind řichov ě Hradci. Po n ěkolikaletém působení na pozici kaplana a administrátora v různých šumavských farnostech se v lednu 1951 stal konzistorním sekretá řem a od 1. 3. 1951 pak konzistorním kanclé řem českobud ějovického biskupství. Na postu kanclé ře setrval i po návratu biskupa Hloucha do diecéze až do svého jmenování kapitulním viká řem. Od roku 1958 zárove ň také vykonával funkci d ěkana v Tábo ře. 443 Je jasné, že jeho osoba velmi vyhovovala státním ú řad ům, nebo ť krom ě toho, že jej potvrdily na post kapitulního viká ře, zastával i nadále (až do své smrti) ú řad táborského d ěkana. 444

439 Srov. WEIS, Výuka náboženství v letech 1899–1989 , s. 87–88. 440 Srov. ŠRAJEROVÁ, Českobud ějovický biskup ThDr. Josef Hlouch , s. 24. 441 Srov. WEIS M., Biskup Dr. Josef Hlouch ve sv ětle archivních dokument ů In MAREK P. a HANUŠ J. Osobnost v Církvi a politice, s. 638. 442 Srov. jmenovací dekret ze 13. 7. 1972 ( č. j. 538/72 – Ord. – V – 15), KO č. j. 929 443 Jak dokládají mnohé prameny a p ředcházející kapitoly, jednalo se o správu p řevážn ě „ekonomickou“; o duchovní stránku farník ů pe čoval kaplan. 444 Sv ědectví Mons. Václava Kavaleho, archív autora.

165

Dne 2. 8. 1973 byla katedrální kapitula dopln ěna o další členy: P. Josefa Kavaleho, administrátora farnosti sv. Jana Nepomuckého v Českých Bud ějovicích, P. Jana Kopa čku, administrátora v Klatovech, a P. Františka Lálu, administrátora ve Veselí nad Lužnicí. 445 Miroslav Trdla zem řel 7. 1. 1974. Po jeho smrti zvolila katedrální kapitula 9. 1. 1974 sídelního kanovníka P. Josefa Kavaleho kapitulním viká řem. 446 Ten spravoval diecézi až do nástupu biskupa Miloslava Vlka na českobud ějovické biskupství. 447 Po smrti dalších dvou biskup ů (Skoupý v Brn ě, Trochta v Litom ěř icích) v první polovin ě 70. let, jež se mohli vrátit do svých diecézí na konci 60. let, zůstaly znovu biskupské stolce v českých zemích z velké části neobsazeny. Za čala znovu jednání s Vatikánem, která se týkala p ředevším této problematiky. Byla však ovlivn ěna vatikánskou východní politikou (jednání se ú častnil p ředevším vatikánský diplomat Agostino Casaroli) a kon čila často sporným výsledkem (o čemž sv ědčí nap ř. jmenování biskupa Josefa Vrany do čela olomoucké arcidiecéze v roce 1973. Posun v otázce obsazení diecézí nastal až na konci 80. let. 448

445 Srov. Abi, Kn ěžská matrika a Katalog českobud ějovické diecéze z r. 1987. 446 Srov. KADLEC, J. Českobud ějovická diecéze . České Bud ějovice: Sdružení sv. Jana Neumanna, 1995. 447 P. Miloslav Vlk byl jmenován českobud ějovickým biskupem 14. 2. 1990. 448 Srov. ŠEBEK, Církev v Československu 1948–89, s. 5–6.

166

ZÁV ĚR

Ve své práci jsem se pokusil nastínit nelehké období, které českobud ějovická diecéze zažívala b ěhem 20. století. Na základ ě studia archivních pramen ů a dostupné literatury jsem se snažil co nejpodrobněji a nejobjektivn ěji vykreslit postavy kn ěží, kte ří m ěli v tomto období na situaci diecéze vliv. Pro širší pochopení a lepší posouzení situace jsem se pokusil významné události naší diecéze zasadit do kontextu národních událostí. To je myslím i nejv ětší slabinou této práce – pom ěrn ě zna čný časový rozptyl, který nedovoluje jít do pot řebné hloubky pro odborný a v ědecký výzkum. Nicmén ě si myslím, že m ůže čtená ři poskytnout základní orientaci v dané problematice a nejen prost řednictvím uvedené literatury a poznámkového aparátu ho odkázat na další p řípadné prameny. Člen ění na jednotlivé roky je systematické a p řehledné, ale často pon ěkud heslovité (práv ě vzhledem k ur čenému tématu a rozsahu práce). Větší pozornost jsem zam ěř il na dobu 50. let 20. století. Ta totiž podle mého m ěla podstatný, dokonce snad ur čující vliv na pozd ější podobu a na utvá ření českobud ějovické diecéze. Dá se říci, že doba útlaku a závažného zasahování státu do v ěcí církve prost řednictvím kapitulních viká řů trvala od P. Josefa Buchty až do nástupu mons. Josefa Kavaleho, tj. bezmála dvacet let. Svou pozornost jsem zam ěř il p ředevším na dva kapitulní viká ře Mons. Jana Caise a P. Josefa Buchtu. Jednak, jejich osudy a vývoj na postu kapitulního viká ře jsou zajímavé i z lidského hlediska, a jednak se v jejich é ře odehrála řada klí čových situací. Bližší poznání jejich osobnosti možná pom ůže pochopit, proč se celá řada skute čností odehrála tak, jak se odehrála. O osob ě prvního kapitulního viká ře Jana Caise se mnoho informací nedochovalo; jednak jeho p ůsobení bylo komplikováno nástupem nacismu a pr ůběhem 2. sv ětové války, a jednak netrvalo p říliš dlouho. O P. Buchtovi nacházíme poměrn ě dost pramen ů v archívu Třeboni, ale jinak jsou archivy pom ěrn ě skoupé. Jeho složka, vedená u n ěj u StB v Mladé Boleslavi byla skartována, stejn ě jako prameny v Arcibiskupském archívu v Olomouci, kde

167 písemnosti z tohoto časového období byly zni čeny StB. Za zmínku jist ě stojí sv ědectví P. Karla Zemana z Božejova, které nás nutí ned ělat ukvapené a rychlé záv ěry. Jak již píši v úvodu, myslím si, že extrémní podmínky byly katalyzátorem k tomu, aby mnoho lidí vyzrálo ve výjime čné osobnosti. Setkáváme se s velkou slabostí, ale i se svatostí. Když jsem prostudoval dostupné prameny, jsem přesv ědčen, že v osob ě P. Jana Caise šlo o v ěrné, spolehlivé pln ění daného úkolu, povolání. Nezalekl se ani hrozby koncentra čního tábora, nehnal se za poctami a uznáním doby, ale konal v ěrn ě a spolehliv ě svou práci, sv ůj úkol, své poslání. Možná v kontrastu, možná nikoli m ůžeme spat řovat osobu P. Josefa Buchty. M ějme ovšem na pam ěti, že žádný lidský osud není černobílý, zcela jednoduchý a p ředur čený pro rychlé soudy a odsouzení. Fundovaný historik by si nem ěl dovolit sklouznout jen k strohé řeči archivních dokument ů. Objektivním historik ům a poctivým zájemc ům by m ělo jít v první řad ě o hodnocení celé, komplexní osobnosti, jak v kontextu doby, tak práv ě i v ší ři jejích čin ů. Pro toto zhodnocení je listinný archiv často jednostranným a nepříliš objektivním pramenem. Dále se v ěnuji osob ě P. Antonína Titmana, i u kterého m ůžeme pozorovat pom ěrn ě pronikavou zm ěnu charakteru b ěhem doby, kdy byl kapitulním vikářem. Působení posledního kapitulního viká ře mons. Josef Kavale zase nelze dostate čně objektivn ě zhodnotit vzhledem k malému časovému odstupu a k nedostupnosti historických pramen ů. Jist ě se najde v budoucnosti historik, který také jeho éru po zp řístupn ění archívních pramen ů zmapuje a vyhodnotí.

168

SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJ Ů

1. Prameny

A. Prameny nevydané

Archiv Biskupství českobud ějovického 1949 – 1989 Archiv Biskupství litom ěř ického Státní oblastní archiv (SOA) T řebo ň Státní okresní archiv (SOKA) České Budějovice

B. Prameny vydané

Acta curiae episcopalis Bohemo Budvicensis (ACEBB), vydává Biskupství českobud ějovické.

Acta curiae episcopalis Litomericensis (ACEL), vydává Biskupství litom ěř ické.

Catalogus saecularis et regularis cleri dioeceseos Bohemo–Budvicensis pro anno Domini 1939, Č. Bud ějovice: Čsl. Akc. Tiskárna, 1939.

Catalogus saecularis et regularis cleri dioeceseos Bohemo–Budvicensis pro anno Domini 1942, Českomoravské akc. tiska řské a vydavatelské podniky, fil. v Č. Budějovicích, 1942.

Catalogus saecularis et regularis cleri dioeceseos Bohemo–Budvicensis pro anno Domini 1948, Českomoravské akc. tiska řské a vydavatelské podniky, fil. v Č. Budějovicích, 1948.

Directorium Divini Officii Boh.–Budvicensis, Českoslovanská akc. tiskárna, fil. v Č. Bud ějovicích, 1940.

Direktorium Divini Officii Boh.–Budvicensis, Českomoravské akc. tiska řské a vydavatelské podniky, fil. v Č. Bud ějovicích, 1941.

Katalog diecéze českobud ějovické L. P. 1996. Nem ěnná část. České Bud ějovice: Biskupství českobud ějovické, 1996, ISBN neuvedeno.

Katalog diecéze českobud ějovické L. P. 1997. České Bud ějovice: Biskupství českobud ějovické, 1997, ISBN neuvedeno.

Katalog diecéze českobud ějovické L. P. 2003. České Bud ějovice: Biskupství českobud ějovické, 2003, ISBN neuvedeno.

169

Ob ěžník katolickému duchovenstvu a v ěř ícímu lidu. Securitas imperii II. , Praha: Úřad dokumentace a vyšet řování zlo čin ů komunismu, 2005, ISBN 80–85821–82–6.

C. Dobový tisk

Duchovní pastý ř 1953. r. III. Praha: Hnutí vlasteneckých kn ěží.

Věstník katolického duchovenstva , Praha: Státní ú řad pro v ěci církevní, 30. 8. 1952, ro č. IV.

Věstník katolického duchovenstva , Praha: Státní ú řad pro v ěci církevní, 30. 1. 1953, ro č. V.

C. Sv ědectví pam ětník ů

DVO ŘÁK, V. Osobní sv ědectví. (p řepis rozhovoru, archiv autora).

FELDMANN, V. Osobní sv ědectví. (p řepis rozhovoru, archiv autora).

HOBIZAL, F. Osobní sv ědectví. (p řepis rozhovoru, archiv autora).

KULHÁNEK, V. Osobní sv ědectví. (p řepis rozhovoru, archiv autora).

ZEMAN, K. Osobní sv ědectví. (přepis rozhovoru s Filipem Černým z náboženské redakce Českého rozhlasu v Č. Bud ějovicích, archiv autora).

170

2. Literatura

A. Monografie

BUBEN, M. Encyklopedie heraldiky . 2. rozší řené vydání. Praha: Libri, 1997. ISBN 80–85983–31–1.

BUBEN, M. Encyklopedie heraldiky . 4. opravené a dopln ěné vydání. Praha: Libri, 2003. ISBN 80–7277–135–3.

CIC – Kodex kanonického práva . Praha: Zvon, 1994. ISBN 80–7113–082–6.

ČAPKA, F. Dějiny zemí Koruny české v datech . Praha: Libri 2000, 3. aktualizované a dopln ěné vydání, ISBN 80–7277–000–4.

DEMEL, Z. Omezování církevního života ze strany československého státu v období 1945–1989 se zvláštním z řetelem ke slavení liturgie v jiho českém regionu . České Bud ějovice, 2008. Diserta ční práce. Jiho česká univerzita v Českých Bud ějovicích. Teologická fakulta. Katedra liturgické teologie. Vedoucí práce F. Kunetka.

DEMEL, Z. Ned ěle a totalita – Jak bylo v totalitním Československu omezováno sv ěcení ned ěle. In. FIALA, P., HANUŠ, J. Katolická církev a totalitarismus v českých zemích. Brno: CDK, 2001, ISBN 80–85959–98–4.

Encyklopedie Českých Bud ějovic . České Bud ějovice: Nebe, 1998, ISBN 80–238–3392–8.

FELDMANN, V. Kn ěží českobud ějovické diecéze v ězn ění nacistickým režimem 1938 – 1945. In Výb ěr, ro č. 38, č.2/2001.

FIALA, P., HANUŠ, J. Koinótés. Felix M. Davídek a skrytá církev . Brno: CDK, 1994, ISBN neuvedeno.

FIALA, P., HANUŠ, J. Katolická církev a totalitarismus v českých zemích. Brno: CDK, 2001, ISBN 80–85959–98–4.

HALAS, F. X. Fenomén Vatikán. Brno: CDK, 2004, ISBN 80–7325–034–9.

HA ĽKO, J. Rozbi ť Cirkev: Rozkolnícka Katolícka akcia. Bratislava: 2004, ISBN 80–7114–493–2.

HANUŠ J., Tradice českého katolicismu ve 20. století. Brno: CDK, 2005, ISBN 80–7325–036–5.

171

HEJL, V. Zpráva o organizovaném násilí . Praha, Univerzum, 1990, ISBN 80–85207–01–X.

HUBER, Dr. Kurt A. Archiv für Kirchengeschichte von Böhmen – Mähren – Schlesien – Festschrift zur zweiten Säkularfeier des Bistums Budweis 1785 – 1985. Königstein/Taunus, 1985, ISBN 3–921344–12–3.

KADLEC, J. Českobud ějovická diecéze . České Bud ějovice: Sdružení sv. Jana Neumanna, 1995, s. 113. ISBN 80–901602–3–9.

KAPLAN, K. Státní církevní politika 1948–1950. In Stát a církev v roce 1950. Sborník p řísp ěvk ů z konference po řádané Českou k řes ťanskou akademií, Ústavem pro soudobé d ějiny, Centrem pro studium demokracie a kultury ve spolupráci s Arcibiskupstvím pražským dne 21. června 2000 v Emauzském klášte ře v Praze . Brno: CDK, 2000, ISBN 80–85959–71–2.

KAPLAN, K. Komunistický režim a politické procesy v Československu , Praha: Barrister & Principal 2001, ISBN 80–85941–75–7.

KLIMEŠ, L. Slovník cizích slov . Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1995, ISBN neuvedeno.

KONÍ ČEK, J. Modus Vivendi v historii vztah ů Svatého stolce a Československa, Olomouc: Spole čnost pro dialog Církve a státu, 2006. ISBN 80–239–6073–3.

KU ČERA, J. (ed.) Št ěpán Trochta – Vyznava č a mu čedník . Praha: Portál, 2006. ISBN 80–7367–116–6.

KURAL V., RADVANOVSKÝ Z. "Sudety" pod hákovým k řížem . Praha: Albis 2002, ISBN 80–86067–66–1.

LENZ, J.M. Christus in Dachau. Ein religiöses Volksbuch und ein Kirchengeschitliches Zeugnis. Wien: 1959.

MARDETSCHLÄGER, F. Kurz gefasste Geschichte des Bisthums und der Diöcese Budweis . Budweis: Selbstverlag, 1885.

MAREK P. a HANUŠ J. Osobnost v Církvi a politice. Brno: CDK, 2006, ISBN 80–7325–097–7.

Odsun. Die Vetriebung der Sudetendeutschen. Veröffentlichung des Sudetendeutschen Archivs. München 1995, ISBN 3–930–626–05–x.

PECKA, D. Starý profesor vzpomíná . Vlastní životopis. Praha 1996.

172

PEŠEK, J. Tajná (laická) církev. XI. Církve a náboženské spole čnosti. Slovníková příru čka k československým d ějinám 1948–1989. ISBN neuvedeno.

PETRÁŠ, J. Česko–německá problematika v Českých Bud ějovicích po skon čení druhé sv ětové války. České Bud ějovice: Jiho české muzeum v Českých Bud ějovicích, 2007, ISBN 978–80–86260–65–5.

PETROSILLO, P. Křes ťanství od A do Z. Kostelní Vyd ří: Karmelitánské nakladatelství, 1998. ISBN 80–7192–365–6.

PLACHÝ, J. „Rozpracování“ duchovních litom ěř ické diecéze Státní bezpe čností. “ SECURITAS IMPERII 11 . Praha: Ú řad dokumentace a vyšet řování zlo čin ů komunismu, 2005, ISBN 80–86621–16–2.

Slovník. Judaismus, k řes ťanství, islám . Praha: Mladá fronta, 1994, ISBN 80–204–0440–6.

SKALICKÝ, K. Tradice teologického studia v Českých Bud ějovicích. In MACHULA T. (ed.) Deset let Teologické fakulty Jiho české univerzity. České Bud ějovice: 2001

SVOBODA, R. Jan Prokop Schaaffgotsche : život a dílo prvního českobud ějovického biskupa v rámci st ředoevropského duchovního a spole čenského milieu konce osmnáctého a po čátku devatenáctého století. České Bud ějovice, 2007, M900. Diserta ční práce. Jiho česká univerzita v Českých Bud ějovicích. Teologická fakulta. Katedra církevních d ějin. Vedoucí práce M. Weis. Obhájeno 14. 02. 2008.

ŠRAJEROVÁ, E. Českobud ějovický biskup ThDr. Josef Hlouch . České Bud ějovice: Sdružení sv. Jana Neumanna, 1997, ISBN 80–86074–02–1.

ZELENKA, A. Die Wappen der böhmischen und mährischen Bischöfe . Regensburg: Beheym–Verlag, 1979, ISBN neuvedeno.

VAŠKO, V. Arcibiskup Beran – symbol odporu proti komunismu. SECURITAS IMPERII 11 . Praha: Ú řad dokumentace a vyšetřování zlo čin ů komunismu, 2005, ISBN 80–86621–16–2.

VAŠKO, V. Církev v zápasu s komunistickou totalitou na po čátku 50. let. In Stát a církev v roce 1950. Sborník p řísp ěvk ů z konference po řádané Českou křes ťanskou akademií, Ústavem pro soudobé d ějiny, Centrem pro studium demokracie a kultury ve spolupráci s Arcibiskupstvím pražským dne 21. června 2000 v Emauzském klášte ře v Praze . Brno: CDK, 2000, ISBN 80–85959–71–2.

VAŠKO, V. Dům na skále 1 – Církev zkoušená . Kostelní Vyd ří: Karmelitánské nakladatelství, 2004, ISBN: 80–7192–891–7.

173

VAŠKO, V. Dům na skále I1 – Církev bojující . Kostelní Vyd ří: Karmelitánské nakladatelství, 2007, ISBN: 978–80–7192–892–8.

VAŠKO, V. Ne vším jsem byl rád . Kostelní Vyd ří: Karmelitánské nakladatelství, 2001, ISBN: 80–7192–600–0.

VAŠKO, V. Neuml čená. Kronika katolické církve v Československu po druhé sv ětové válce I . Praha: Zvon, 1990, ISBN 80–7113–035–4.

VAŠKO, V. Neuml čená. Kronika katolické církve v Československu po druhé sv ětové válce II. Praha: Zvon, 1990, ISBN 80–7113–001–X.

VAŠKO V., MÁDR O., RÁZEK A. Církevní procesy padesátých let. Sborník přísp ěvk ů z konference. Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vyd ří, 2002, ISBN 80–7192–797–X.

WEIS, M. Dějiny českobud ějovické diecéze se zvláštním p řihlédnutím k táborskému vikariátu v létech 1938–1989 . Borotín u Tábora, 1995. Diserta ční práce. Karlova univerzita v Praze. Katolická teologická fakulta. Katedra církevní historie.

WEIS, M. Minut ěnky vzpomínek na pastý ře lidu svého . Praha: Panevropa, 1999.

WEIS, M. Výuka náboženství v letech 1899–1989 jako ukazatel vztahu státu a katolické církve se z řetelem na českobud ějovickou diecézi. Košice: Seminár sv. Karola Boromejského, 2007. ISBN 978–80–89138–81–4.

B. Studie

FELDMANN, V. Českobud ějovická diecéze p řed 60 lety. České Bud ějovice: Magazín Setkání 2005, ro č. XV., č. 2, ISSN 1212–8074.

FELDMANN, V. Českobud ějovická katedrální kapitula. České Bud ějovice: Magazín Setkání 2000, ro č. 11., č. 1, ISSN 1212–8074.

FELDMANN, V. Generální viká ři českobud ějovické diecéze 1947–1999. České Bud ějovice: Magazín Setkání 1999, ro č. 10, č. 2, ISSN 1212–8074.

Katolický týdeník, č. 2/1999. Vydává: Zvon, české katolické nakladatelství a vydavatelství.

KULHÁNEK, V. Monsignor. K 50. výro čí úmrtí Mons. Karla Rebana. České Budějovice: Magazín Setkání 2007, ro č. XVII., ISSN 1212–8074.

174

Noví kanovníci po 27 letech. České Bud ějovice: Aktuality Setkání 2000, č. 8, ISSN 1212–8074.

RÁZEK, A. Podíl k řes ťan ů na Únoru a jeho „výdobytcích“. České Bud ějovice: Magazín Setkání 2000 , ro č. XI., č. 3, ISSN 1212–8074.

ŠEBEK, J. Církev v Československu 1948–89. České Bud ějovice: Magazín Setkání , 2008, ro č. XVIII, č. 1, ISSN 1212–8074.

Těžké vcít ění. České Bud ějovice: Aktuality Setkání 1999, č. 4, ISSN neuvedeno.

WEIS, M., Českobud ějovický biskup Bárta – pilí ř katolické tradice na jihu Čech In Verba Theologica č. XII., ro č. VI. (2007), Košice, ISSN 1336–1635, s. 5–10.

WEIS, M. Jahre der enttäuschten Hoffnungen . Hohenfurther Stift in den Jahren 1945 – 1948. In: HLK – Neue Folge, ro čník 25, 2007/2008, č. 92, Flacius Verlag Fürth/Bayern, ISSN 0724–7600, s. 35 – 42.

WEIS, M. Nástin vztah ů mezi církví a státem v Českobud ějovické diecézi (1783– 1945). České Bud ějovice: Magazín Setkání 2002, ro č. 13, č. 1, ISSN 1212–8074.

WEIS, M. Osudy katolické církve na jihu Čech – akce „H“. Studia theologica IV , jaro 2002. ISSN 1212–8570.

WEIS, M. Osudy katolické církve na jihu Čech – diecéze bez pastý ře. Studia theologica IV , léto 2002, ISSN 1212–8570.

WEIS, M. Osudy katolické církve na jihu Čech – diecéze v období správy kapitulním viká řem Antonínem Titmanem. In Studia theologica IV , zima 2002, ISSN 1212–8570.

WEIS, M. Osudy katolické církve na jihu Čech v padesátých letech 20. století . In Studia theologica III , zima 2001, ISSN 1212–8570.

WEIS, M. Osudy katolické církve na jihu Čech v období Protektorátu Čechy a Morava, In Studia theologica I, 1999, ISSN 1212–8570, s. 63–70.

WEIS, M., Prom ěny soužití českého a n ěmeckého obyvatelstva na Šumav ě v letech 1938 – 1948. Sonda do každodennosti farních spole čenství ve sv ětle materiál ů biskupského archivu In Auspicia – recenzovaný časopis pro otázky spole čenských v ěd. Ro č. IV., č. 2, vydává VŠERS a Filosofický ústav AV ČR. Č. Budějovice 2007, ISSN 1214–4967, str. 31–46.

175

WEIS, M., T ěžká jednání – sonda do diplomacie Svatého stolce in Verba Theologica , č. 9, ro č. IV(2005), Košice, ISSN 1336–1635, s. 78–82.

WEIS, M. Unter dem roten Stern. Ein Bild des südböhmischen Grenzgebietes aus den Jahren 1949–1989 im Lichte der statistischen Daten und in den Referaten der Befehlshaber der Bezirksverwaltung der Polizei. Homiletisch–Liturgisches Korrespondenzblatt – Neue Folge 2008, ro č. 25, č. 94, s. 135–144, ISSN 0724– 7600.

WEIS, M. Vyšebrodský opat P. Tecelin Jaksch, O. Cist. – osobnost náboženského života n ěmecky mluvící oblasti jižních Čech v letech 1938–1948. In: Verba theologica 13 (Osoba a osobnos ť), ro č. VI (2007) č. 2, Košice: Teologická fakulta, ISSN 1336–1635, s. 112 – 129.

3. Internetové odkazy

BED ŘICH, M. Situace církve po Únoru 48. Totalita . [online], dostupné na WWW: < http://www.totalita.cz/cirkev/cir_01.php>.

CUHRA, J. Československo–vatikánská jednání a vztahy 1948 – 1989 . Resumé výzkumného projektu RB 16/18/02 [online]. Praha: Ústav pro soudobé d ějiny. Dostupné na WWW: http://www.mzv.cz/servis/soubor.asp?id=6988 >.

CUHRA, J. Římskokatolická církev. XI. Církve a náboženské spole čnosti. Slovníková p říru čka k československým d ějinám 1948–1989 [online]. Praha: Ústav pro soudobé d ějiny AV ČR, 2006, dostupné na WWW:

CHYTIL, P . Církev československá a stát kolem roku 1948 . [online], Getsemany , listopad 2002, dostupné na WWW: . ISSN 1210 485X.

Josef Plojhar. Totalita [online], dostupné na WWW: .

PLACHÝ, J. Vybrané otázky a odpov ědi k tématu spolupráce katolických kn ěží se Státní bezpe čností [online]. Praha: Česká k řes ťanská akademie, 14. února 2007. Dostupné na WWW: .

RŮŽI ČKA, D. Státní bezpe čnost (StB). Totalita . [online], dostupné na WWW: < http://www.totalita.cz/stb/stb.php>.

VA ŇÁČ, M. Ekumenické styky v období let 1918–1960. [online]. Getsemany , léto 2001, dostupné na WWW: .

176

VA ŇÁČ, M. Křes ťanské církve v českých zemích v letech 1960–1968 . Getsemany , č. 10, 2001. ISSN 1210 485X.

177

SEZNAM ZKRATEK

ABi – Archiv českobud ějovického biskupství ADSS – Actes et Documents du Saint Siège ( akta a dokumenty Svatého stolce ke 2. sv ětové válce) BA ČB – Biskupský archiv Biskupství českobud ějovického CMV KD – Celostátní mírový výbor katolického duchovenstva JNV – Jednotný národní výbor KAV–NF – Krajský ak ční výbor Národní fronty KCT – Krajský církevní tajemník KNV – Krajský národní výbor KS Č – Komunistická strana Československa MHKD – Mírové hnutí katolického duchovenstva ONV – Okresní národní výbor SKD PIT – Sdružení katolických duchovních Pacem in terris SOA – Státní oblastní archiv SÚC – Státní ú řad pro v ěci církevní

178

SEZNAM P ŘÍLOH

Textové p řílohy: Tři strany vysv ětlující základní pojmy dané problematiky.

Obrazové p řílohy:

I. Mapka znázor ňující části území bývalé českobud ějovické diecéze, které byly za protektorátu pod správou sousedních diecézí. II. Úryvek z dopisu Prezidia zemského ú řadu v Praze ze dne 22. 5. 1939. III. Konflikt Mons. Jana Caise s kanovníkem Neubauerem (2 str.). IV. Dopis P. Josefa Buchty OSN. V. Fotografie ze sv ěcení kostela v Bohutín ě kapitulním viká řem Josefem Buchtou dne 27. července 1952. VI. Text p řísp ěvku P. Josefa Buchty do časopisu Věstník katolického duchovenstva. VII. Výzkum StB mezi kn ěžími ohledn ě zat čení P. Buchty. VIII. Úmrtní oznámení P. Josefa Buchty.

179

PŘÍLOHY

Textové p řílohy

Vysv ětlení pojm ů souvisejících s institucí kapituly

Pojem „Kapitula“ Kapitula (z lat. capitulum , zdrobn ělina od caput, hlava) je kn ěžské kolegium ur čené k tomu, aby bohoslužby v katedrále či v jiném chrámu byly slavnostnější. P ůvod má v antickém presbyterium, čili ve shromážd ění místního duchovenstva, které již od prvních staletí církve tvo řilo biskupský senát. Podle příkladu sv. Augustina se od 4. stol. ujal zvyk, že presbyterium v mnoha místech žilo spole čně v dom ě biskupa a řídilo se ur čitými normami (canones). T ěmto kn ěžím se říkalo kanovníci a capitulum se nazývalo jejich denní shromaž ďování, věnované obvykle čtení jedné kapitoly, totiž krátkého úryvku z jejich řehole. Tímto termínem se velmi brzy ozna čovalo každé shromážd ění kolegia a pozd ěji se ustálil jako ozna čení kolegia samého. Katedrální kapitula má krom ě toho plnit povinnosti, které jí ukládá právo nebo diecézní biskup. 449 Úkolem kapituly bylo konání slavných bohoslužeb 450 ; protože se d říve nemohla uplatnit koncelebrace, kapituly se jako celek projevovaly zejména slavnostní liturgickou denní chórovou modlitbou. Uplat ňovaly se také jako zdroj náboženského vzd ělávání – nejen kázáním, ale i školami z řizovanými p ři kapitulách, z nichž pak v dob ě p řed zřízením kn ěžských seminá řů (podle rozhodnutí Tridentského koncilu v 16. stol.) vycházeli i adepti kn ěžství. 451 Kapitula se také nazývá orgán hromadné správy řeholního řádu nebo kongregace. Jedná se o pravidelné shromaž ďování k volb ě nejvyšších představených nebo kv ůli d ůležitým rozhodnutím, vztahujícím se k životu spole čnosti.

449 Srov. CIC – Kodex kanonického práva , kán. 503. 450 Také šlo o poradní orgán diecézního biskupa 451 Srov. FELDMANN, V. Českobud ějovická katedrální kapitula. Magazín Setkání 2000, ro č. 11., č. 1, s. 6. ISSN: 1212–8074.

180

Zřídit, zm ěnit nebo zrušit katedrální kapitulu je vyhrazeno Apoštolskému stolci. Každá kapitula, a ť katedrální nebo kolegiální, má mít své stanovy, z řízené právoplatným kapitulním úkonem a potvrzené diecézním biskupem. Stanovy není dovoleno m ěnit nebo rušit bez schválení od diecézního biskupa.452 Jeden z kanovník ů musí p ředsedat kapitule. Shodn ě s p ředpisy stanov a ť jsou ustanoveny i jiné služby s p řihlédnutím k místním zvyk ům. 453 Všechny i jednotlivé kanonikáty ud ěluje diecézní biskup. Ten také potvrzuje toho, koho si kapitula zvolila za p ředsedu kapituly. Podle církevního práva je pot řeba, aby diecézní biskup ud ěloval kanonikáty jen kn ěžím, kte ří vynikají u čeností, bezúhonným životem a kte ří chvályhodn ě vykonávají svou službu. 454 Katedrální kapituly nabývaly d ůležitost p ři uprázdn ění biskupského stolce, kdy se ujímaly správy osi řelé diecéze a volily ordiná ře – kapitulního viká ře. Toto jejich právo zaniklo s novým církevním zákoníkem z roku 1983. Nejstarší českou kapitulou je pražská katedrální kapitula, která byla zformována n ěkdy po r. 973, kdy biskupství vzniklo. Další české katedrální kapituly jsou Sídelní kapitula p ři katedrále Svatého Ducha v Hradci Králové, Dómská kapitula u sv. Št ěpána v Litom ěř icích a Dómská kapitula u sv. Mikuláše v Českých Bud ějovicích. V Plzni a Ostrav ě dosud nebyly kapituly ustanoveny. Na Morav ě existuje Metropolitní kapitula u sv. Václava v Olomouci, Stoli čná kapitula sv. Petra a Pavla v Brn ě.455 Každá kapitula má zvláštní od ěv, insignie i znak. Ten byl tvo řen v ětšinou bu ď postavami sv ětc ů, kterým je p říslušný chrám zasv ěcen, nebo aspo ň jejich atributy. 456

452 Srov. CIC – Kodex kanonického práva , kán. 504, kán. 505. 453 Tamtéž, kán. 507 – § 1. 454 Srov. CIC – Kodex kanonického práva , kán. 509 – § 1, 2. 455 Srov. BUBEN, Encyklopedie heraldiky , s. 207. 456 Tamtéž, s. 210.

181

Kanovník (lat. canonicus , tj. kanonicky ustanovený). Je to biskupem jmenovaný člen katedrálního nebo kolegiátního kolegia klerik ů ustavených p ři kapitule. Jejich povinností je provozovat chórovou modlitbu, pomáhat (arci)biskupovi p ři správ ě a řízení (arci)diecéze a zabezpe čovat slavnostní bohoslužby. Kanovníky d ělíme na sídelní a nesídelní (pokud to stanovy kapituly povolují), na řádné a čestné (mají právo nosit od ěv sídelních kanovník ů, ale nemají v kapitule hlas). Hodnostáři (probošt, d ěkan, atd.) jsou voleni kapitulou a biskup je potvrzuje. Kanovníci mají právo na oslovení Milosti a ve svých znacích užívají černý klobouk se t řemi černými st řapci po každé stran ě štítu. 457 Historicky se pojmem kanovník ozna čovali od 4. do 8. století klerici, kte ří žili ve m ěstech a vedli spole čný, čili kanonický život v katedrálním dom ě podle řehole podobné řeholi mnišské (sv. Eusebius z Vercelli, sv. Augustin, Crodegang z Mohu če). Odtud vzešly kapitulní katedrály. V 9. stol. Karel Veliký na řídil všem klerik ům spole čný život a Ludvík Zbožný všem chrám ům p řikázal řeholi Almaria z Mohu če. Tak vznikly kolegiátní kapituly. Spole čný život ovšem netrval dlouho, protože nejd říve biskup a pak klerikové si odd ělovali sv ůj podíl ze spole čného majetku nebo alespo ň p říjmy, které z n ěho z řeteln ě vyplývaly, a za čali žít na sv ůj ú čet. Tak vzniklo rozlišování mezi kanovníky řeholními a kanovníky sv ětskými: první vedli spole čný život a byli vázáni sliby, druzí nikoli. 458

457 Tamtéž, s. 206. 458 Srov. PETROSILLO, P. Křes ťanství od A do Z. Kostelní Vyd ří: Karmelitánské nakladatelství, 1998, s. 85. ISBN 80–7192–365–6.

182

Probošt (z lat. praepositus – představený) V římskokatolické církvi p ředstavený kapituly. 459 Kdysi tak byli ozna čováni ti, kdo byli pov ěř eni správou h řbitovních bazilik sv. Petra, sv. Pavla, sv. Vav řince a sv. Pankráce v Řím ě. Byly členy duchovenstva, avšak nižšího stupn ě než titulární kn ěží. U nás se pod tímto pojmem rozumí p ředstavený kapituly, d říve také titul fará ře n ěkterých zvláš ť významných kostel ů. Výrazem probošt též bývá chápán p ředstavený významné řeholní instituce nebo komunity. 460

Děkan Děkan je titul používaný v r ůzných institucích. V rámci římskokatolické církve se jako d ěkan ozna čuje hlava katedrální nebo kolegiátní kapituly, p řípadn ě fará ř významné farnosti. Název pochází z latinského decanus , odvozeno z decem, „deset“ (p ůvodn ě „hlava deseti členné skupiny“). Ten, který zaujímá první místo mezi kolegy z d ůvodu dlouhodobé služby, jmenování nebo v ěku. 461 Děkan (nebo okrskový viká ř či arcikn ěz) je také fará ř, který je představeným okrskového vikariátu a je jedním z nejbližších spolupracovník ů diecézního biskupa. 462

Kustod Pojem kustod lze p řeložit jako „dozorce, pr ůvodce, opatrovník; správce“. Úkolem kustoda katedrální kapituly byla pé če o bohoslužebné p ředm ěty farnosti (resp. chrámu), v níž se kapitula nacházela. 463

459 Srov. Slovník. Judaismus, k řes ťanství, islám . Praha: Mladá fronta, 1994, 1. vyd., s. 266. ISBN 80–204–0440–6. 460 Srov. Slovník. Judaismus, k řes ťanství, islám . Praha: Mladá fronta, 1994, 1. vyd., s. 266. ISBN 80–204–0440–6. 461 Srov. Slovník. Judaismus, k řes ťanství, islám , s. 162. 462 Srov. CIC – Kodex kanonického práva , kán. 553 – § 1. 463 Srov. KLIMEŠ, L. Slovník cizích slov . Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1995, s. 414.

183

Obrazové p řílohy

Příloha č. I.

Mapka znázor ňující části území bývalé českobud ějovické diecéze, které byly za protektorátu pod správou sousedních diecézí. Pramen: HUBER, Dr. Kurt A. Archiv für Kirchengeschichte von Böhmen – Mähren – Schlesien – Festschrift zur zweiten Säkularfeier des Bistums Budweis 1785 – 1985. Königstein/Taunus, 1985, ISBN 3–921344–12–3.

184

Příloha č. II.

Úryvek z dopisu Prezidia zemského ú řadu v Praze ze dne 22. 5. 1939, adresovaný Biskupskému ordinariátu v Č. Bud ějovicích. Ú řad se odvolával na p řání 3.500 věř ících n ěmecké národnosti, člen ů NSDAP a zástupc ů říšskon ěmeckých ú řad ů. SOA T řebo ň, BA ČB, fond Jan Cais, signatura I–E–2a–1, karton č. 957. III.

185

Příloha č. III.

Konflikt Mons. Jana Caise s kanovníkem Neubauerem. SOA T řebo ň, BA ČB, fond Jan Cais, signatura I–C–4, karton č. 954.

186

Příloha č. IV.

Dopis P. Josefa Buchty Organizaci spojených národ ů dokládající jeho postoj. Biskupství českobud ějovické, biskupský archiv z let 1949–1989, složka rok 1950.

187

Příloha č. V.

Fotografie a článek o sv ěcení kostela v Bohutín ě kapitulním viká řem Josefem Buchtou ze dne 27. července 1952. Věstník katolického duchovenstva , Praha: Státní ú řad pro v ěci církevní, 30. 8. 1952, ro č. IV.

188

Příloha č. VI.

Text p řísp ěvku P. Josefa Buchty do časopisu Věstník katolického duchovenstva vydávaný Státním ú řadem pro v ěci církevní ze dne 30. 1. 1953. Věstník katolického duchovenstva , Praha: Státní ú řad pro v ěci církevní, ro č. V.

189

Příloha č VII.

Dopis ONV ve Vimperku – výzkum StB mezi kn ěžími ohledn ě zat čení P. Buchty. SOA Fond KNV 1949–1954, karton č. 363.

190

Příloha č. VIII.

Úmrtní oznámení P. Josefa Buchty. Biskupství českobud ějovické, biskupský archiv.

191

Abstrakt

AMBROŽ, P. Českobud ějovi čtí kapitulní viká ři v dobách totalit. České Bud ějovice 2008. Diplomová práce. Jiho česká univerzita v Českých Bud ějovicích. Teologická fakulta. Katedra církevních d ějin a patristiky. Vedoucí práce doc. ThLic. PaedDr. Martin Weis, Th.D .

Klí čová slova: Katolická církev, Církev a stát, Církevní historie 20. stol., Diecéze českobud ějovická, katedrální kapitula, Českobud ějovicko ( Česko).

Diplomová práce popisuje postavy a osudy českobud ějovických kapitulních viká řů ve 20. století se zvláštním zam ěř ením na Msgre Jana Caise a P. Josefa Buchtu. Práce prezentuje vývoj a jednotlivé etapy katedrální kapituly sv. Mikuláše v Českých Bud ějovicích. Pomáhá čtená ři orientovat se v úloze a významu kapituly v dob ě platnosti Kodexu církevního práva do r. 1983 a problematiky zasahování státu do života církve. Nasti ňuje taktéž historii českobud ějovické diecéze a okolnosti jejího vzniku. Práce je založena jak na historických pramenech, tak i na sv ědectvích pamětník ů. Prezentuje jak práce a záv ěry renomovaných historik ů, tak i prameny mén ě známé.

192

Abstract

Vicars capitular of České Bud ějovice at the time of totality

Key words: Catholic Church, Church and state, History of the Church in the 20 th century, Diocese of České Bud ějovice, Archival Document, cathedral chapter house, Region of České Bud ějovice

The master thesis describes life of vicars capitular who lived in České Bud ějovice in the 20th century. It is specially aimed on Msgre Jan Cais and P. Josef Buchta. My thesis presents progress of St. Nicholas cathedral chapter house in České Bud ějovice. Readers can understand importance of chapter house at the time of validity Canonic Law Codex made in the year 1983. It shows how state intervened in the life of the Church. It also outlines circumstances of beginning this diocese. This diploma paper stands on archival documents as well as on testimonies of witnesses. It presents conclusions of prestigious historical works (historians) as well as less known sources.

193