Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav hudební vědy obor hudební věda
Martin Krajíček Mandolína historie, organologie, repertoár Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: PhDr. Jana Perutková, Ph.D. 2008
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. V Brně dne 7. 11. 2008 ……………………….. Martin Krajíček
Děkuji PhDr. Janě Perutkové, Ph.D., za odborné vedení mé bakalářské práce a Mgr. Rastislavu Kozoňovi, Ph.D., za spolupráci a cenné rady a připomínky.
1 ÚVOD ...... 5 2 TERMINOLOGICKÁ PROBLEMATIKA ...... 7 2.1 Barokní mandolino versus neapolská mandolína ...... 7 2.2 Stav bádání v českém organologickém prostoru ...... 7 2.3 Teoretické prameny (16. – 20. století) ...... 11 3 HISTORIE MANDOLÍNY ...... 13 3.1 Mandolino – mandolína milánská ...... 13 3.2 Neapolská mandolína ...... 18 3.2.1 Mandolína portugalská ...... 25 3.2.2 Mandolíny firmy Gibson...... 26 3.2.2.1 Historie ...... 26 3.2.2.2 Mandolína amerického typu Gibson v českém kontextu ...... 26 3.2.3 Neapolská mandolína v českém kontextu ...... 27 3.2.4 Lidová hudba a neartificiální hudba ...... 28 3.3 Mandolíně příbuzné nástroje...... 30 4 MANDOLÍNA DNES ...... 32 4.1 Situace ve světě ...... 32 4.1.1 Vydavatelství a časopisy ...... 32 4.1.2 Výrobci nástrojů...... 32 4.2 Situace v České republice ...... 33 4.2.1 Vydavatelství a časopisy ...... 34 4.2.2 Výrobci nástrojů...... 35 4.3 Mandolína v jazzu ...... 36 4.4 Mandolína v popu ...... 37 5 MANDOLÍNOVÉ NÁSTROJE A PÍSEMNÉ PRAMENY V ČESKÉM MUZEU HUDBY ...... 38 5.1 Nástroje ...... 38 5.2 Písemné prameny ...... 39 6 SPARTECE DVOU KVARTET LADISLAVA DUSÍKA...... 40 6.1 Quartetto in F ...... 41 6.2 Quartetto in G ...... 42 7 ZÁVĚR...... 43 8 RESUMÉ / SUMMARY ...... 44 9 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ ...... 45 10 PŘÍLOHY ...... 47 A OBRAZOVÁ PŘÍLOHA ...... 47 Seznam obrazové přílohy ...... 57 B NOTOVÁ PŘÍLOHA ...... 58 a) Spartované kvarteto F dur Jana Ladislava Dusíka ...... 58 b) Spartované kvarteto G dur Jana Ladislava Dusíka ...... 65 C TEXTOVÁ PŘÍLOHA ...... 72 1 Interpreti ve světě ...... 72 a) Jednotliví hráči ...... 72 b) Dueta ...... 74 c) Soubory, kvarteta ...... 74 2 Česká republika ...... 76 a) Jednotliví hráči ...... 76 b) Soubory, kvarteta ...... 78 3 Internetové stránky zaměřené na mandolínu ...... 80
1 ÚVOD S mandolínou jsem se poprvé setkal před 16 lety a záhy se stala mým oblíbeným nástrojem. Zaujaly mě její specifické zvukové a hráčské možnosti. Již 13 let se také aktivně věnuji výuce hry na mandolínu, a to nejen na základní umělecké škole v Boskovicích, ale i na tzv. workshopech, kde vyučuji jak úplné začátečníky, tak pokročilé hráče. K výuce používám nejen notový materiál od italských a německých skladatelů z oblasti tzv. vážné hudby ale také vlastní instruktážní skladby a etudy. V oblasti neartificiální hudby aplikuji materiál převážně amerických autorů. Nutno podotknout, že materiály neartificiální hudby nelze považovat za klasické učebnice. Jedná se většinou o skladby, které kromě notového zápisu obsahují tabulatury s prstoklady levé i pravé ruky. Výjimku snad tvoří následující americké publikace bluegrassová škola Jacka Tottla, jazzová škola Andyho Statmana a výukové DVD, jehož autorem je mladý mandolinista Chris Thile. Systematickými školami v pravém slova smyslu s didakticky strukturovaným studijním materiálem z oblasti vážné hudby jsou práce Italů Raffaela Calaceho a Alberta Braconyho nebo v Němky Margy Wülgen Hüsgenové. V České republice sice bylo napsáno několik škol hry na mandolínu, ale žádná z nich se nemůže srovnávat s materiály cizojazyčnými. Jsou to spíše příručky nebo „povídání“ o mandolíně. Pokud bychom se chtěli dopátrat relevantních informací o historii mandolíny, najdeme jen kusé texty (většinou se jedná o krátké zmínky v úvodech k jednotlivým školám hry). Stejně tak i hesla v našich hudebních slovnících či publikacích věnovaným hudebním nástrojům jsou stručná a někdy faktograficky nepřesná. Cílem mé bakalářské práce je vytvořit a shromáždit materiál nápomocný nejen amatérským hudebníkům, kteří by se chtěli o historii a vývoji nástroje něco dozvědět, ale také předložit text, jenž by byl přínosný pro odbornou muzikologickou veřejnost. Na následujících stranách prezentuji současný stav bádání ve sledované oblasti a pokouším se též o řešení problematické terminologie týkající se popisovaného nástroje. Součástí této práce jsou i dvě spartovaná kvarteta Jana Ladislava Dusíka.
5
Jedná se o Quartett in F a Quartett in G pro mandolínu, housle, violu a violoncello.1 1 Tyto dvě ukázky doposud ležely v archívu Českého muzea hudby v Praze. O jejich existenci jsem se dozvěděl z knihy Tylora a Sparkse (1989), s. 158. Zmiňovaný odkaz uvádím také jako obr. 17, 18, 19 v příloze této práce.
6
2 TERMINOLOGICKÁ PROBLEMATIKA 2.1 Barokní mandolino versus neapolská mandolína Termínem mandolína (angl. mandolin; fr. mandoline; něm. Mandoline; it. mandolino, mandolini; port. bandolim; šp. bandolin, bandolina, bandola) nazýváme několik typů malých hruškovitých, pražcových strunných drnkacích nástrojů, na které se hraje trsátkem, husím brkem nebo prsty. Mandolína se vyvinula ze středověkého gitternu (quinternu) (obr. 1) a renesanční mandory (obr. 2). Od poloviny 18. století převládají tyto dva základní typy mandolín odlišné tvarem, laděním i hrací technikou: 1. starší čtyř až šestistruné mandolino nebo mandola, která byla od poloviny 19. století často nazývána milánskou mandolínou, barokní mandolínou, nebo nepřesně sopránovou loutnou (obr. 3) 2. novější čtyřsborová neapolská mandolína, která byla často nazývána jednoduše mandolína (obr. 4) Notace jednotlivých ladění obou nástrojů jsou na obr. 5 v příloze této práce. 2.2 Stav bádání v českém organologickém prostoru Ve svém projektu se mohu opřít hlavně o literaturu cizojazyčnou, protože v českém jazyce, jak jsem již zmiňoval, se toho o mandolíně mnoho nedozvíme. Zkoumané zdroje jsem rozdělil do dvou skupin. V první skupině jsou práce od českých muzikologů a v druhé od zahraničních. V obou skupinách jsou jednotlivé zdroje řazeny chronologicky. Jedná se o práce vyloženě organologické, tedy práce zaměřené na hudební nástroje. Kompendia o hudbě a hudební slovníky jsou řazeny v závěru kapitoly samostatně a pouze okrajově. Organologické práce českých muzikologů Josef Hutter pro mandolínu ve své publikaci Hudební nástroje 2 užívá názvu 2 Hutter, Josef. Hudební nástroje . František Novák, Praha, 1945.
7 mandolina. Jeho rozdělení na dva vedle sebe stojící nástroje (starší milánskou mandolinu a mladší neapolskou) a popis ladění i konstrukce nástroje odpovídá skutečnosti. Systematiku mandoliny uvádí následující třída: nástroje chudostrunné (oligochordické), řád: s krkem, čeleď: vydutá, podčeleď: trsací loutnové, rod: mandolina (společně s loutnou a colascione). Jako prototyp uvádí hudební tyč a archetyp resonanční krabici. Antonín Modr ve svých Hudebních nástrojích 3 řadí mandolínu do nástrojů mandolových, přičemž ty jsou zařazeny do chordofonů. Uvádí také, že význam mandolíny valně nepřekročil hranice Itálie, v níž mandolína vznikla. Toto tvrzení lze snadno vyvrátit: německá mandolínová škola je stále živá. Mandolína se zpopularizovala díky orchestrům hrajícím hudbu stylu Zupfmusic . (viz kapitola 3.2.4. Lidová hudba a neartificiální hudba) a mandolíně se lze učit na vysoké škole nejen ve zmiňovaném Německu nebo v Itálii, ale i v Anglii, USA a Japonsku. Celý popis se týká pouze neapolského typu mandolíny tradičního italského tykvového tvaru. V závěru se ovšem autor pouští i do popisu ladění a zde už dochází k zásadním rozporům se skutečností. Janovské mandolíně dává pouze pět strun místo šesti a o milánské mandolíně uvádí ladění o oktávu výš než je kytara, zatímco ve skutečnosti má ladění g h e' a' d'' g''. Navíc se ve věcném rejstříku této knihy dočteme, že zmínka o mandolíně by měla být i na straně 267. Na této stránce ovšem o mandolíně není ani slovo. Ve fotografickém atlasu Bohuslava Čížka Hudební nástroje evropské hudební kultury 4 jsou otištěny dvě fotografie mandolín. Na první je milánská mandolína, kterou vyrobil roku 1773 v Miláně Francesco Plesber, a na druhé fotografii je perletí bohatě zdobená neapolská mandolína z roku 1789, kterou postavil v Drážďanech Johann Jobst Frank. Popisy jsou stručné a správné. Oba nástroje jsou uloženy v Praze v Českém muzeu hudby. Velmi obsáhlá je publikace Hudební nástroje 5 od Pavla Kurfürsta. Tato kniha obsahuje 16 obrázků z Praetoriovy Syntagma musicum. De organographia (obr. 6), a kvalitní fotografie Rühlmannovy Zur Geschichte der Bogeninstrumente . Na nich najdeme předchůdce mandolíny mandoru, qvintern a příbuzné drnkací nástroje. Dále kniha uvádí několik systematik, kde je mandolína zahrnuta. Například podle Jaroslava 3 Modr, Antonín. Hudební nástroje . Editio Bärenreiter Praha, 2002. 4 Čížek, Bohuslav. Hudební nástroje evropské hudební kultury . Aventium nakladatelství, Praha, 2002.
8
Ušáka se mandolína řadí mezi nástroje strunové, deskové, skříňové krkové, s jednoduchou hlavní rovnou deskou. Struny uvádí pouze kovové. Mandolínu dále najdeme v systematikách Leoše Faltyse a Ladislava Fučíka, Kazimierza Sikorského, Josefa Huttera, Alexandra Buchnera, Karla Irmanna, Adolfa Špačka. Erich Moritz von Hornbostel a Curt Sachs řadí mandolínu do chordofonů složených, do skořepinových louten s krkem. Mandolínu také uvádí mezi nástroji, na které hrají postavičky muzikantů českých lidových betlémů. Heslo mandolína je v této publikaci zpracováno správně. Kurfürst v seznamu použité literatury uvádí práci Jamese Tylera a Paula Sparkse The Early Mandolin , která je velmi dobře zpracována a obsahuje mnoho informací a výsledků badatelské organologické činnosti. Pavel Kurfürst se také jako jediný z našich organologů zmiňuje o americké verzi mandolíny. Uvádí mandolínu portugalského typu s jen mírně klenutou zadní deskou a několik typů mandolín z 20. let 20. století firmy Gibson. Zmiňuje také tzv. rezofonickou mandolínu, což je mandolína, do jejíž přední desky je vsazen rezonátor, který je používán v nástroji zvaném dobro. Mandolínu také uvádí vedle niněry, klarinetu, harfy, flašinetu a dalších jako častý nástroj žebráků 18. století. Zmiňuje také počet vyrobených nástrojů v Lubech u Chebu v roce 1900. Organologické práce od zahraničních muzikologů V knize Berta Olinaga a Heinze Wallische Encyklopedie hudebních nástrojů,6 kterou přeložila Jiřina Holeňová, najdeme popis pouze mandolíny neapolské a malou zmínku o mandolíně portugalské a mandole. O mandolíně milánské, zvané mandolino, není ani zmínky. Jelikož je ovšem kniha překladem knihy vydané v roce 2002 v Holandsku, dochází tu k jasné rozepři u pojmu mandola. Autoři ji označují jako tenorovou variantu mandolíny, jak je tomu například ve Spojených státech (podobnost mandola – viola), kdežto v Evropě je běžné mandolou nazývat nástroj o něco málo větší a laděný o oktávu níž nežli je neapolská mandolína. U hesla Mandolína jsou dvě fotografie. Na první z nich je neapolská mandolína z roku 1913 a na druhé je zcela nelogicky vyobrazena mandora z roku 1651, o které není v knize ani zmínky! Přínosný je jistě stručný výčet hudebních děl se zaměřením na hudbu tzv. 5 Kurfürst, Pavel. Hudební nástroje . Togga, Praha, 2002. 6 Oling, Bert Wallisch, Heinz. Encyklopedie hudebních nástrojů . Rebo Productions CZ, Čestlice, 2004.
9 vážnou, ve kterých můžeme mandolínu slyšet. Kompendia o hudbě Ulrich Michels v Encyklopedickém atlasu hudby 7 jasně popisuje milánskou mandolínu i mandolínu neapolskou a její modifikaci, oktávovou mandolu. Upozorňuje také na možnou záměnu se středověkou mandolou, ze které se mandolína vyvinula. Nástroj je popsán stručně a správně. Hudební slovníky Heslo Mandolin v jazzovém slovníku The New Grove Dictionary of Jazz 8 zpracoval Alyn Shipton. Shipton doplňuje informace, které jsou ve slovníku The New Grove Dictionary of Music and Musicians,9 kde heslo zpracovali James Tylor a Paul Sparks. Oba pánové napsali zmiňovanou knihu The Early Mandolin .10 Na tuto knihu navázal a převážně jen neapolské mandolíně se dále věnuje Paul Sparks v publikaci The Classical Mandolín. 11 7 Michels, Ulrich. Encyklopedický atlas hudby . Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2002. 8 Kernfeld, Barry. (ed.) The new Grove dictionary of jazz . Volume Two, Gabler Niewood, 2002, s. 692–693 (autor hesla Mandolin: Alyn Shipton). 9 Sadie, Stanley. (ed.) The New Grove Dictionary of Music and Musicians . Volume 15, Oxford University Press, New York, 2001, s. 737–743 (autoři hesla Mandolin: James Tylor a Paul Sparks. 10 Tylor, James Sparks, Paul. Early Mandolin . Clarendon Press, Oxford, 1989. 11 Sparks, Paul. The Classical Mandolin . Clarendon Press, Oxford, 1995.
10
2.3 Teoretické prameny (16. – 20. století) Dvě nejstarší známé publikace týkající se mandory, tj. Tablature de mandorre (Paříž, 1578) od Pierra Bruneta a L´instrukcion pour la mandorre (Paříž, 1585) od Adriana Le Roy, se bohužel nedochovaly. Dochovala se však spousta rukopisů a tisků ve francouzské tabulatuře určených pro čtyř a pětistrunnou mandoru laděnou v kvartách a kvintách. Tyto dokumenty se datují do období zhruba od roku 1626. Dále je to menší množství rukopisů v italské tabulatuře pro čtyřstrunnou mandolu laděnou e‘ a‘ d‘‘ g‘‘ z poloviny 17. století. Jeden manuskript ze 17. století obsahuje tabulky akordů pro hru na kytaru alfabeto. Z poslední čtvrtiny 17. století se dochovala hudba v notacích v houslovém klíči a notové zápisy pro pěti a šestistrunný nástroj se začínají objevovat v koncertní hudbě a v opeře. Příklady dramatických děl, kde se začíná objevovat mandolína, jsou opera La Conquista delle Spagne di Scipione Africano il giovane (1707) od Antonia Marii Bononciniho, který přidává tlumený zvuk strun v doprovodu árie, Vivaldiho oratorium Juditha Triumhans (1716) , Lucio Vero (1719) hudební drama od Franesca Gaspariniho a Händelovo oratorium Alexander Balus (1748), kde se mandolína doplňuje s harfou, dvěma flétnami a smyčcovým orchestrem k navození zvuku mýtické „zlaté lyry“. Vivaldiho koncerty pro jednu a dvě mandolíny a komorní sbor byly údajně napsány kolem roku 1736 12 a využívají rozsah g až e‘‘‘ , což by odpovídalo využití šestistrunného nástroje mandolino, na které se v této době hrálo. Dochovalo se podstatné množství rukopisů ve francouzské tabulatuře pro velkou německou mandoru nebo gallichone; jsou určené pro nástroj laděný D(nebo F) G c f a d‘, z některých zdrojů však vyplývají občasné odchylky od této struktury. Mezi skladatele spjaté s těmito hudebními díly patří J. G. Albrechtsberger, G. A. Brescianello a Telemann. Objevují se sólové skladby a partity, duety vysoké sopránové polohy s basovým doprovodem (pravděpodobně pro housle a cello), duety pro mandoru (nebo gallichone) a housle, flétnu nebo violoncello s kontrabasem. Tyto dokumenty dokládají také použití mandory jako nástroje bassa continuo (např. v instrumentální hudbě a chrámových kantátách od Telemanna). Obsáhlá sbírka vídeňské hudby pro mandolínu a ostatní nástroje 12 z konce 18. a počátku 19. století 12 Latham, Alison . (ed.) The Oxford Companion to Music . Oxford, 2002, Oxford University Press, s. 603 607, autoři hesla: Donald Gill, Richard Campbell.
11 obsahuje akordy o pěti nebo šesti tónech, což napovídá, že byly určeny pro šestistrunnou mandolínu. Učebnice pro hru tento typ nástroje byly publikovány v Itálii až v roce 1913. „Neapolské“ mandolíny se však vyráběly v Drážďanech a Praze stejně jako ve Francii v poslední čtvrtině 18. století. Je pravděpodobné, že tento typ nástroje s kombinovaným využitím strun z kovu, střev a hedvábí měl Mozart v úmyslu využít v serenádě Don Giovanni (1787) pro své jižanské, ne li přímo španělské, asociace. Nejstarší známá učebnice hry na mandolínu „stejného ladění jako housle“ Methode raisonée pour passr du violon à la mandoline (Paříž, 1770) od Gabriele Leoneho dokládá rozvoj nebo přinejmenším popularitu tohoto čtyřstrunného nástroje laděného v kvintách. Také Michel Corrette publikoval učebnici hry „ mandoline a 4 rangs de cordes “ (Paříž 1772) a Fouchetti publikoval Méthode pour apprendre facilement à jouer de la mandoline à 4, et à 6 cordes (Paříž c1770 80), z čehož vyplývá, že rozsahy čtyř a šestistrunné mandolíny byly stejné, hra na šestistrunný nástroj byla však jednodušší, neboť bylo možné se vyhnout vysokým polohám na hmatníku. Z velké popularity neapolské mandolíny v tomto období můžeme předpokládat, že nástrojem, pro který psal skladby Hummel a Beethoven, byla čtyřstrunná mandolína, laděná jako housle. Jediným skutečným dokladem využití barokního mandolina je existence akordů složených z pěti a šesti tónů, což nevyhnutelně vylučuje použití čtyřstrunného nástroje. Po nevýrazném období prvních třech čtvrtin 19. století začíná být mandolína opět velice oblíbená a stává se „lidovým“ nástrojem západní kultury. V době, kdy zažívá renesanci v Evropě, její popularita stoupá i v mnoha mimoevropských zemích, jako např. v USA, Latinské Americe (nástroj se jmenuje bandolim a bandolín), ale také v Japonsku. Portugalci údajně přivezli tento nástroj na Cejlon (dnešní Srí Lanka) a nástroj nazývají banderinha. V hudbě sklonku 19. a počátku 20. století se mandolína stále více využívala jako prostředek zvukového efektu podbarvení – např. Verdi (Otello, 1887 ), Pfitzner ( Palestrina, 1912 15), Mahler (sedmá devátá symfonie, 1904 5, 1906 a Das Lied von der Erde, 1908 9), Schönberg (Variations for Ochestra, 1926 8; Serenade , 1920 23) a Stravinskij ( Agon ). Hlouběji se využitím mandory, mandoly a mandolíny v tehdejší hudební produkci zabývá James Tyler (v publikaci Early Music (1981) v kapitole The Mandore in the 16th and 17th Centuries , str. 22 a The Italian Mandolin and Mandola 1589 1800 , str. 438).
12
3 HISTORIE MANDOLÍNY 3.1 Mandolino – mandolína milánská Ačkoli se v moderním italském názvosloví termín mandolino užívá pro víc typů mandolín, bývá tento výraz používán pro starší, střevovými strunami ostruněný nástroj. Terminologie je problematická. První zmínky o nástroji mandola se objevují v italských pramenech od roku 1580 a výraz mandolino jako zdrobnělina mandoly se objevuje od roku 1634. Jak vyplývá z hudebních a teoretických pramenů (viz kapitola 2.3), oba termíny byly užívány pro ten samý nástroj do 18. století. Teprve Antonio Stradivari přesně popsal model nástroje z roku 1680. Jeho mandola byla nepatrně větší a měla nižší ladění než jeho model mandolini. V klasickém 17. a 18. století bylo mandolino (mandola) podobné malé loutně. Mělo rovnou ozvučnou desku, obvykle vyrobenou z jedlového dřeva. Přímo do přední desky byla vyřezána dekorativní rozeta, nebo byla vyrobena samostatně a do rezonančního otvoru vložena později. Nástroj měl kobylku loutnového typu, tj. takovou, která byla přilepena na přední desku. V kobylce byly současně připevněny struny. Mandolino (mandola) mělo čtyři až šest zdvojených (výjimečně jednotlivých) střevových strun, které byly rozeznívány buď prsty, nebo ptačím perem (obr. 7). Dále mělo široký krk s osmi nebo devíti ovázanými střevovými pražci a několika dalšími, obvykle dřevěnými pražci přilepenými na přední desce. Hmatník byl v jedné rovině s přední deskou. Hlava nástroje byla obvykle zalomená s dřevěnými kolíčky stejně jako u houslí. Během první poloviny 19. století byl nástroj značně překonstruován, pravděpodobně rodinou Monzimů z Milána. 13 Byly provedeny tyto změny: • zdvojené struny byly nahrazeny jednotlivými • zvýšilo se napětí strun • hmatník byl nepatrně zvýšen • původní ovázané střevové pražce byly nahrazeny kovovými, napevno připevněnými • dřevo mezi pražci bylo nepatrně vyvýšeno • byla zvětšena rezonanční dutina 13 Tylor, James Sparks, Paul. Early Mandolin . Clarendon Press, Oxford, 1989.
13
Tento inovovaný nástroj se stal obecně známým jako milánská, někdy i lombardská mandolína. Standardní ladění nástroje bylo g h e' a' d'' g'' . Po celé 16. století byly mezi italskou mandolou a francouzskou renesanční mandorou (viz. kapitola 2.1) malé rozdíly. Oba tyto typy řadíme do loutnové rodiny, ale nebyly to sopránové loutny, které měly šest a více strun ve stejném intervalovém modelu jako jiné loutny 16. století. Mandora a mandola byly čtyřsborové nástroje a hlavní rozdíl mezi nimi byl v ladění. Mandora si ponechala charakteristické ladění v kvintách a kvartách s variabilním prvním sborem (obvykle g”, f” nebo e” ) až do ustálení na konci 17. století. Naproti tomu mandola (mandolino) byla laděna v kvartách. Dvě nejstarší známé publikace týkající se mandory, tj. Tablature de mandorre (Paříž, 1578) od Pierra Bruneta a L´instrukcion pour la mandorre (Paříž, 1585) od Adriana Le Roy, se bohužel nedochovaly. Dochovala se však spousta rukopisů a tisků ve francouzské tabulatuře určených pro čtyř a pětistrunnou mandoru laděnou v kvartách a kvintách. Tyto dokumenty se datují do období zhruba od roku 1626. Dále je to menší množství rukopisů v italské tabulatuře pro čtyřstrunnou mandolu laděnou e a d g z poloviny 17. století. Jeden manuskript ze 17. století obsahuje tabulky akordů alfabeto pro hru na kytaru . Z poslední čtvrtiny 17. století se dochovala hudba v notacích v houslovém klíči a notové zápisy pro pěti a šestistrunný nástroj se začínají objevovat v koncertní hudbě a v opeře. Nejstarší informace o konečném ladění italského nástroje byly nalezeny ve florentském manuskriptu z období let 1650 až 1670, který hovoří o čtyřstrunné mandole (mandolinu) e' a' d'' g'' . Z toho však nemůžeme určit, jestli se jednalo o nástroj s jednoduchými nebo se zdvojenými strunami. Většinou však měly tyto nástroje struny zdvojené. Toto ladění bylo standardní pro čtystrunné nástroje. Pro pětistrunné mandolino byla ještě přidána struna h pod e', a pro šestistrunné mandolino byla přidána struna g pod strunu h. Ladění pro šestistrunné mandolino bylo tedy g h e' a' d'' g'' . Do konce 18. století se hrálo na mandolino prsty pravé ruky. V hudebních pramenech existuje spousta příkladů popisujících vybrnkávání prsty na mandolino. Jedním z prvních důkazů tohoto, je zmínka v práci Intavolatura di liuto (Boloňa, 1623), kterou napsal italský loutnista Alessandro Piccini. 14 Některé 14 Tylor, James Sparks, Paul. Early Mandolin . Clarendon Press, Oxford, 1989.
14 manuskripty dokonce obsahují přesně stanovené prstoklady pravé ruky. Ale s vývojem kovové struny a trsátkem hrané neapolské mandolíny v polovině 18. století začali hráči používat trsátko i na střevovými strunami opředené mandolino. Bylo to snad z důvodu pokusit se konkurovat novým hlasitějším nástrojům. První řádný důkaz hry trsátkem na mandolino byl nalezen v učebnici hry na mandolínu Méthode pour apprendre facilement à jouer de la mandoline à 4 et à 6 cordes (Paříž, 1771/R), kterou napsal Giovanni Fughetti. Fughettiho škola je sice pro neapolskou mandolínu, výklad hry trsátkem však aplikoval i pro šestistrunné mandolino. Na konci 18. století se hra trsátkem stala pravidlem, které přetrvává i ve školách hry na mandolino vydávaných od 19. do 20. století. Největší počet zachovaných nástrojů ze 17. a 18. století je v jejich domovském státě, tj. v Itálii. Možná právě proto, že tvar a malá velikost nástroje mandolino se nehodí pro přestavbu na nový typ nástroje. Hodně těchto nástrojů je v muzeích archivováno pod nesprávným názvem. Objevují se termíny jako panduria (název pro mandoru podle Praetoria 1619), sopránová loutna a mandora. Možná proto se mnoho odborných prací, jako například práce Curta Sachse, nesprávně omezují jen na pozdější neapolskou mandolínu. Často bývají katalogizovány pod chybným názvem. Jsou to krásné nástroje od skvělých výrobců jako byl Antonio Stradivari, Mateo Sellas, Carlo Guadagdini, Antonio Monzino a Giuseppe Presbler. Nejstarší a stále živou hudbou napsanou konkrétně pro mandolino nacházíme ve florentinském manuskriptu 15 , který obsahuje anonymní tance a hudbu spojenou s medicejským dvorem. Existuje několik dalších anonymních manuskriptů z kulturních center, jako je Řím a Boloňa. Stejně významné jsou i tištěné prameny ze 17. století, které obsahují podobný hudební materiál. Tyto a jiné prameny dokazují rozsáhlé použití mandoly (mandolina) ve velkých i malých souborech od poloviny 16. století do konce 17. století. Velmi významným místem pro mandolino je kostel sv. Marcella v Římě. V roce 1660 zde řídil sbor a hudebníky při provedení oratoria kytarista, loutnista a skladatel Lelio Colista. Sám hrál continuo na loutnu a theorbu. V dochovaném seznamu hráčů z roku 1667 jsou uvedeni hráči na mandolu Gasparo Cantarelli (který zde byl v létech 1663 1685 zaměstnán jako houslista) a Domenico Melari della Mandora. Melariho nalezneme také na druhém seznamu hudebníků z roku 1674 15 Uložen ve florentské konzervatoři (Fc 3802).
15 a vedle něj najdeme i mandolinistu zvaného „Quintavalle“. Antonio Quintavale (nejvíc hudebně aktivní v létech 1674 1724) se stal kapelníkem v kostele sv. Marcella roku 1694. Psal také oratoria a opery 16 . Ve stejném kostele roku 1695 provedl také oratorium C.F. Cesariniho Ismael , kde součástí orchestru byla i mandola. Stejně tak i kantáta od Alessandra Scarlattiho A battaglia, pensieri (1699) nebo opery G.P. Franciho obsahují mandolové party. Jedním z důležitých svědectví hudby, která se hrála na mandolíno je florentský rukopis z let cca 1675 1685, Tento rukopis je uložen v depozitářích florentské konzervatoře (Fc 3802). Na prvním foliu je napsáno „ Diverse arie di danza per mandola “ a „ regola per accordare l´arpa “. Prvních dvanáct folií je psáno pro mandolu a to v čtyřlinkové italské tabulatuře a zbývajících osmnáct je pro harfu v její speciální notaci. Všechna hudba je anonymní. Část pro mandolu obsahuje tyto následující folia: fo.1 2 jsou prázdné; fo. 3 Corrente a Minuet ; fo. 4 Ballo di Mantova ; fo. 4 5 Saltarello ; fo. 5 6; fo. 6 Minuet ; fo. 7 Corrente ; fo. 8 Boré ; fo. 8 9 Saltarello ; fo. 9 Minuet ; fo. 9 Boré , fo 10 11 Corrente ; fo. 11 12 Ballo di Mantova ; fo. 12 Veneziana ; fo. 12 jen zbytek notové osnovy; fo. 13 tabulka hmatů a a notace v příslušném klíči 17 . Pro mandolino byly napsány také sólové sonáty, obvykle s doprovodem bassa continua. Stejně tak i velké výběry trií, kvartet s jednou nebo dvěma nástroji typu mandolino a různými strunnými nástroji. Také Antonio Vivaldi napsal koncert pro dvě mandolina a pro molti stromenti . Také ve Vivaldiho oratoriu Juditha triumphans má zvuk mandolina své místo. „Také mandoliny využil Vivaldi sólově. Postaví ji proti altovému hlasu Júdit, a to v místě, kdy se hovoří o nesmrtelnost duše; duše je postavena do kontrapozice k pomíjivosti života (…)“18 Vyčerpávající výčet repertoáru pro mandolino v pramenech najdeme v publikaci Tylera and Sparkse Early Mandolín. Na rozdíl od obvyklé pozornosti velkých skladatelů, v 18. století vlastně nebyla napsána nová hudba pro mandolino, ačkoli jeho popularita přetrvávala, zvláště v severní Itálii. Kolem poloviny století bylo mandolino přestavěno pravděpodobně milánskou firmou Monzino. Nový nástroj byl pojmenován lombardské mandolino (mandolína) nebo milánské mandolino (mandolína). Zvětšilo se tělo, zvýšený hmatník byl osazen dvaceti kovovými pražci stejně jako na moderních kytarách. Od té doby, 16 Sadie, Stanley. (ed.) The New Grove Dictionary of Music and Musicians . Volume 15, Oxford University Press, New York, 2001, s. 510. 17 Tylor, James Sparks, Paul. Early Mandolin . Clarendon Press, Oxford, 1989, s. 19 20. 18 Pečman, Rudolf. Vivaldi a jeho doba . Masarykova univerzita, Brno, 2008, s. 317.
16 co se hrálo běžně trsátkem, byl vložen do přední desky pod rezonanční otvor ozdobný chránící materiál. Někdy se na nástroji používaly ladící mechaniky stejně jako na kytaře, avšak používání kolíčků stejných jako u houslí bylo stále běžné. Většina nástrojů měla šest jednotlivých střevových strun, nižší tři ovinuté, ale několik jich mělo i struny zdvojené. Ladění zůstává stejné jako v 17. století na mandole (mandolinu). Průzkumem novin a časopisů19 z druhé půle 19. století vyšlo najevo, že koncertní repertoár hráčů na milánské mandolino byl podobný kytarovému té doby. Hrála se lehká salónní hudba a úpravy populárních operních árií. Jedním z předních hráčů na mandolino byl Giovanni Vailati (1813 90) z Cremy blízko Milána. Kolem roku 1880 koncertoval nejen na mandolino, ale i na neapolskou mandolínu. Neapo lská mandolína a milánské mandolino se stávaly stále populárnějšími ve střední a vyšší společnosti. Ve Florencii se mandolínové soubory začaly zakládat v roce 1881 pod patronátem královny Margherity. V jednom z těchto souborů začínal jeden z největších virtuózů na milánské mandolino – Luigi Bianchi. Bianchi napsal školu pro tento nástroj a později bylo vydáno několik dalších škol, přičemž mnozí z autorů těchto učebnic byli výbornými hráči. Šestistrunné milánské mandolino zůstává běžně používáno do konce první světové války, než upadlo v zapomnění. Kromě severní Itálie bylo takřka všude nahrazeno neapolskou mandolínou. Ke konci 20. století stále hrálo na mandolino několik koncertních umělců jako například Ugo Orlandi. V druhé polovině 20. století se zvýšil zájem o prsty vybrnkávané mandolino. Na nástroj koncertovali a svá vystoupení nahráli hráči jako Robin Jeffrey, Linda Sayce a James Tyler. 19 Latham, Alison. (ed.) The Oxford Companion to Music . Oxford, 2002, Oxford University Press, s. 603 607, autoři hesla: Donald Gill, Richard Campbell.
17
3.2 Neapolská mandolína V 18. století měla neapolská mandolína hruškovitý tvar stejně jako mandolino, ale měla mnohem hlubší rezonanční skříň. Oválné tělo bylo vyrobeno z 11 až 35 javorových a palisandrových žeber. Novým charakteristickým rysem byla zalomená přední deska. Na rozdíl od mandolina měla neapolská mandolína úplně otevřený rezonanční otvor a kobylku tvořil tenký pohyblivý pražec, přes který byly nataženy čtyři zdvojené struny, nižší tři struny byly z mosazi opředené střevem. Na struny se stále drnkalo brkem pera z pštrosa nebo husy (obr. 7). Brko se drželo mezi palcem a ukazováčkem pravé ruky. Dřevěné ladící kolíky byly zastrčeny zezadu do rovné hlavy stejně jako na kytaře této doby. Struny byly upevněny na spodní části nástroje. Hmatník, který přecházel v přední desku, měl deset kovových pražců a několik dřevěných pražců, které byly přilepeny na přední desce. Okolo roku 1835 nástroj přepracoval Pasquale Vinaccia z Neapole, který provedl tyto inovace: • prohloubil tělo nástroje pro zlepšení rezonance • zpevnil tělo • zvýšil a rozšířil hmatník, který vybavil sedmnácti pražci • přidal kovové struny, které se daly více napnout • hrálo se trsátkem z želvoviny místo méně pevného pera • zaměnil dřevěné ladící kolíky za ladící mechaniky 20 Takto vypadá standardní neapolská mandolína dodnes. Existují ovšem další typy nástrojů lišících se od klasické neapolské mandolíny vzhledem, použitým materiálem a samozřejmě barvou zvuku. Dalšími typy, které se vyvinuly z neapolské mandolíny jsou: • mandolína s přední i zadní rovnou deskou • mandolína tvarem připomínající housle, která má rovnou zadní deskou a dva rezonanční otvory ve tvaru písmene f stejně jako u houslí (americká firma Gibson (kapitola 3.2.2) ji začala vyrábět počátkem 20. let 20. století) • římská mandolína, která má šikmý úzký hmatník s 29 pražci a šnekovitou hlavou jako u houslí s ladícími kolíky, jejichž tvar navrhl Luigi Embergher (1856 1943). Všechny tyto nástroje se ladí g d' a' e'' . 20 Tylor, James Sparks, Paul. Early Mandolin . Clarendon Press, Oxford, 1989.
18
Čtyřsborový nástroj, který nyní nazýváme jednoduše mandolína (mandolin, mandoline), byl vyvinut v Neapoli kolem roku 1740. V té době vyrábělo tyto nástroje v Neapoli více nástrojařských rodin, ale nejčastěji se přisuzuje autorství rodině Vinacciů. Nejstarší dochovanou mandolínou je tenorová mandola z roku 1744, kterou vyrobil právě Gaetano Vinaccia. Jelikož byl nástroj laděn v kvintách stejně jako housle, byl lehce zvládnutelný i pro hudebníky, kteří se nevěnovali výhradně mandolíně. Proto se mandolína brzy stala populární v celé Evropě, k čemuž přispělo mnoho italských mandolinistů. Velký vliv měli Signor Leoné [Leoni] z Neapole (nejvíce hudebně aktivní v letech 1760 1770) a Giovanni Battista Gervasio (nejvíce hudebně aktivní v letech cca . 1762 1784), kteří na svých četných cestách koncertovali a mandolíně vyučovali. V Paříži bylo mandolínu často slyšet v rámci Concert Spirituel. Mandolína se stávala módní i v aristokratických kruzích (např. Leone byl maitre de mandoline pro Duc de Chartres), V tomto období bylo vydáno mnoho škol pro mandolínu, které napsali Giovanni Battista Gervasio: Méthodetrés facile Pour apprendre á moudr de la Mandoline á quatre Cordes Instrument fait pour les Dames (Paříž, 1767), Pietro Denis: Méthode I, II, III (Paříž, 1768, 1769, 1773), Signor Leoné z Neapole: Méthode Raisonnée Pour passer deu Violon á la Mandoline. (Paříž, 1768), lyonský Giovanni Fouchetti: Méthode (Paříž, 1771) a Michel Corrette: Nouvelle Méthode (Paříž, 1772; ukázka na obr. 9 v příloze této práce). Všechny tyto školy obsahují podrobné informace o technice hry na mandolínu. Na mandolínu se obvykle hrálo vsedě, avšak pokud ji používali zpěváci k doprovodu, hrálo se i vestoje s využitím popruhu. Se zvyšováním oblíbenosti mandolíny se v opeře začala objevovat mandolínová serenáda. Grétryho Les Fausses apparances (1778), Paisellův Lazebník sevillský (1782) a Salieriho Axur (1788) obsahovaly právě tyto árie. Nejslavnější mandolínovou serenádou je Mozartovo Deh, vieni alla finestra v Donu Giovannim (1787). Z tohoto období se dochovalo více než 1000 mandolínových duet, sonát, trií, kvartet a 30 koncertů. Velmi významným byl Hummelův koncert G dur. Hummel jej složil pro italského virtuoze Bartholomea Bartolazziho. S francouzskou revolucí končí sláva mandolíny v Paříži a přesunuje se na sever. V Praze napsal Beethoven čtyři skladby pro neapolskou mandolínu
19 s klavírním doprovodem (podrobněji je toto téma popsáno v kapitole 3.2.3 Neapolská mandolína v českém kontextu). Na konci 19. století působí ve Vídni mandolínový virtuóz Bartolazzi. V tomto období bylo napsáno mnoho hudby pro mandolínu, a to ve Francii, Itálii, Švédsku, Rakousku. Během první poloviny 19. století mizí mandolína téměř úplně ze všech evropských koncertních sálů a operních domů. V této době úspěšně koncertuje jen Pietro Vimercati (1779 1850). Berlioz smutně poznamenává, že i v pařížské opeře hrají v Donu Giovannim mandolínový part housle (pizzicato), mandolína slouží pouze jako jevištní rekvizit 21 . Nicméně na mandolínu se hodně hrálo v jižní Itálii okolo Neapole, kde se jí běžně užívalo k doprovodu písní společně s kytarou. Jasný a ostrý zvuk kovových strun obzvlášť vynikal při hře tremola. Kovových strun se užívalo na přestavěném nástroji od roku 1835. Po sjednocení Itálie se tento typický italský nástroj stává módní záležitostí ve středních a vyšších vrstvách. V 80. letech mnoho italských měst mělo nejméně jeden mandolínový orchestr, obvykle složen z amatérů i profesionálních hudebníků. Zpočátku se repertoár stavěl na transkripcích oper, valčíků a romancí hraných většinou tremolo technikou, ale už na konci 80. let se začíná objevovat repertoár komponovaný přímo pro tato tělesa. Roku 1892 proběhla v italském Janově první celostátní mandolínová soutěž. Od této soutěže se odrazilo mnoho italských mandolinistů, kteří dosáhli mezinárodního uznání. Mezi ně patřili římský Silvio Ranieri (1882 1956), který se usadil v Bruselu, a neapolský Laurent Fantauzzi (1870 1941), který byl významným učitelem a hráčem v Marseille. V tomto období, které předcházelo první světové válce, se mandolína stala velice oblíbeným nástrojem v severní Evropě a USA. Například v Británii, Francii a Německu fungovaly stovky amatérských mandolínových orchestrů různých hráčských kvalit. Hlavními italskými mandolinisty byli florentský Carlo Munier (1859 1911), jehož kvartety, koncerty a studie byly základními kroky na cestě k zvládnutí technických a přednesových základů hry na mandolínu, a neapolský Raffaele Calace (1863 1934), jehož vyspělé orchestrální a sólové kusy se staly základním kamenem moderního mandolínového repertoáru. Calaceho rodina vyráběla také koncertní mandolíny. Výborné nástroje vyráběl také v Římě Luigi Embergher (1856 1943). Pokračovatelem Calaceho virtuozního stylu byl Ernesto Rocco z Neapole (zemřel po roce 1951). Notová ukázka jeho serenády 21 Tylor, James Sparks, Paul. Early Mandolin . Clarendon Press, Oxford. 1989
20
(obr. 10 v příloze) ukazuje potřebu velké virtuozity. Struny jsou rozeznívané pizzicato technikou nejen pravou, ale i levou rukou. Vystoupení těchto a mnoha dalších mandolinistů upozornilo velké skladatele na tento nástroj a vznikaly nové orchestrální, operní a komorní kompozice. Barva zvuku mandolíny byla vítána v jejich operách, symfoniích, oratoriích, baletech a pantomimách. Tito skladatelé užívali zvuku mandolíny většinou v italském stylu tj. hry tremolo. I velcí skladatelé používali ve svých dílech zvuku mandolíny (výběr je pouze ilustrativní): Hindemith Paul: Nusch Nuschi (1922, pro loutky), Novinky dne (1929 1953, opera) Korngold Erich: Violanta (1916, opera), Die tote Stadt (1920, opera)Giuseppe Verdi: Othello (1887, opera), Falstaff (1897, opera) Křenek Ernst: Karel V (1938, opera), Malá symfonie, op. 58 Mahler Gustav: symfonie č. VII (1904 5), symfonie č. VIII (1906 7), Píseň o zemi (1907 9) Massenet Jules: Chérubin (1905) Prokofjev Sergej: Romeo a Julie (1935, balet) Schönberg Arnold: Serenáda op. 24 (1920 23), Variace pro orchestr op. 31 (1926 1928), Ze dne na den (1929, opera), Mojžíš a Aron (1932, opera) Spinelli Nicolla: A basso porto (1984) Weill Kurt: Die Dreigroschenoper (1928, opera) Webern Anton: Pět kusů, op. 10 (1911 13) Ve 20. a 30. letech 20. století začal zájem o italskou mandolínovou hudbu upadat. Němečtí skladatelé píšící hudbu pro mandolínu rozvíjeli odlišnou mandolínovou školu. Skládali v neobarokním stylu, který používá tremolo velmi málo nebo dokonce vůbec. Nástroj se stal populárním v Japonsku, kde se hrála zpočátku italská hudba, ale brzy se kombinovala se západními a orientálními styly k vytvoření velmi zajímavých a neobvyklých kompozic. V tomto stylu byl průkopníkem Morishige Takei (1890 1949). Ve 40. letech komponovali pro mandolínu také Mario De Pietro (1896 1945), Maria Scivittaro (1891 1981), Hugo d'Alton (1913 1994) a Konrad Wölki (1904 1983), který byl velmi uznávaným hráčem, učitelem a skladatelem.
21
Dále mandolínu ve svých kompozicích použili následující skladatelé. (Pozn.: Seznam si nečiní nárok na úplnost, je pouze výběrový.) Bernard, Roberto: Concert for Eight (1982) Boulez, Pierre: Pli selon pli (1957 62); Ealat (1965) Hartmann, Karel: 6. symfonie (1951 1953) Křenek, Ernst: suita pro mandolínu a kytaru, op. 242 (1989) Ligeti, György: Le Grand Macabre (1978) Stravinskij, Igor: Agon (1957, balet); upravený Le Rossignol (1962) Zimmermann, Bernd n: Cello Concerto (1965 6) Nyní následuje výčet hudebních skladatelů, jejichž tvorbu pro námi zkoumaný nástroj můžeme dnes nejčastěji slyšet na koncertních pódiích, přičemž stručně zachytíme jejich vztah ke zkoumané problematice, tj. oběma nástrojovým typům mandolinu a neapolské mandolíně 22 . Antonio Vivaldi (1678 1741) Vivaldiho prvním učitelem byl jeho vlastní otec houslista v katedrále svatého Marka v Benátkách. Právě zde se dochovalo jedny z největších pokladů mandolínové hudby. Vivaldi použil mandolínu například ve svém oratoriu „Juditha Triumphans“ a napsal několik sólových koncertů pro mandolínu a orchestr. Vytvoření těchto koncertů je připisováno jeho známosti s madam Marchese Bentivogliovou z Ferrara. V jednom z Vivaldiho dopisů Bentivogliové se dočteme: „(...)Nemohu vyjádřit přání přijít k Vaší excelenci do Ferrara osobně. Rád bych věděl, jestli ještě na mandolínu hraje.“ Vivaldi pracoval jako učitel hudby v „Ospedale della Pietá“ V Benátkách. Ospedale bylo dívčím sirotčincem, jehož orchestr patřil k nejslavnějším, působily v něm i hráčky na mandolínu. 22 Lichtenberg, Catarina – Lisko, Silke. On the History of the Mandolin , Booklet CD Dua Galante, vlastním nákladem, 2004.
22
Christoforo Signorelli (1731 1815) Narodil se a žil v Neapoli. Mimo svou kompoziční tvorbu se věnoval hudební historiografii města Neapol. Jeho práce byla naposledy přetištěna roku 1860 pod názvem „Memorie del compositore di musica de Regno Napoli“. Mnoho muzikologických výzkumů je založeno právě na této práci. Signorelliho práce obsahuje skladby komorní hudby pro nástroj mandolino. Signorelli tuto barokní mandolínu nazývá mandola. Francesco Piccone (první polovina 18. století) O životě a díle Francesca Picconeho toho víme jen málo. Stejně tomu je u většiny méně známých autotů, kteří pro mandolínu psali. Jeho kompozice svědčí o tom, že žil spíše na severu Itálie. S ohledem na stylovost, kompoziční strukturu a umělecký projev je Piccone blíž Vivaldimu nežli skladatelé z jižní Itálie, jako například skladatelé z Neapole. Není žádných pochyb o tom, že psal své skladby pro barokní mandolínu. Dnes je originál manuskriptu „Studio per la Mandola“ uložen v knihovně Milano Conservatorio di musica "Giuseppe Verdi". Raffaele Calace (1864 1934) Je nejvýznamnější osobností „romantické mandolíny“. Byl pozoruhodně všestranným umělcem. Už během svého života dosáhl velkých úspěchů a slávy jako mandolínový virtuos, výrobce nástrojů, skladatel a učitel mandolíny. Calace s velkým úspěchem koncertoval v Itálii a sousedních zemích. Navštívil Japonsko, kde byly jeho koncerty přijímány s velkými ovacemi. Koncertoval dokonce i před japonským císařem. Za své vynikající instrumentální výkony na mandolínu a nástroj liuto 23 obdržel mnoho cen. Napsal okolo 200 kompozic v romantickém virtuózním stylu. Výsledkem jeho pedagogické práce je šestisvazková učebnice pro mandolínu a jedna pro liuto. V obou učebnicích učí všem technikám romantického stylu hry. Také jako výrobce mandolín získal světovou slávu. Až dodnes jsou právem za nejlepší považovány právě jeho nástroje. Calace získal mnoho cen za svou uměleckou práci. Měl také pět velmi hudebně nadaných dětí, se kterými podnikl několik koncertních cest. Nejvíc 23 Liuto je větší nástroj mandolínové rodiny s violoncellovým laděním, na jehož vývoji se sám Raffaele Calace podílel.
23 spolupracoval se synem Giuseppem, který šel v otcových šlépějích i ve výrobě mandolín. Tato firma má v Neapoli své pokračovatele dodnes.
24
3.2.1 Mandolína portugalská Mandolína portugalského typu (obr. 14) má tyto základní konstrukční prvky: • zadní desku mírně vydutou, složenou z několika pásů javorového, ebenového nebo palisandrového dřeva • přední desku úplně rovnou • krk ve stejném úhlu jako přední deska • jeden rezonanční otvor • ladění stejné jako u mandolíny neapolské • krk u nultého pražce nepatrně širší nežli například u mandolín italských • kovové struny Na mandolínách typu Gibson (kapitola 3.2.2 Mandolíny firmy Gibson) i na mandolínách portugalských se používají struny vyrobené z fosforu a bronzu, bronzové, niklové a struny tvrdší nežli u mandolín italských a německých, kde jsou běžné struny měkčí a hlazené. Tvrdšími strunami nazýváme struny silnějšího průřezu, které při naladění na stejnou výšku zvýší akustický tlak struny přes kobylku na přední desku. Tímto se dociluje zvýšení hlasitosti nástroje. Na základě vlastních zkušeností však mohu konstatovat, že větší tvrdost strun vyžaduje i silnější přítlak levou rukou hráče. Každý druh mandolíny je určen pro určitou tvrdost strun. Zmenší se tím i amplituda rozechvělé struny, a proto může být na tomto nástroji velmi nízký dohmat (vzdálenost mezi strunou a pražci nástroje) aniž by docházelo k drnčení struny o pražce. Pro pravou ruku, která rozeznívá struny trsátkem, je hra na tvrdší struny také pohodlnější, tak stejně z důvodu menšího rozptylu struny. Pokud bychom ostrunili mandolínu italskou velmi tvrdými strunami, mohlo by dojít nejen k deformaci krku, ale postupem času i k úplnému zničení nástroje. Je tedy nutno používat strun přiměřených tvrdostí. Každý hráč si ovšem najde během svých studií a provozovací praxe ten nástroj, ostrunění a trsátko, které mu nejvíc vyhovuje. Trsátko, kterým se na mandolínu hraje, se pro různé druhy mandolín a různé hrací styly liší. Obecně platí, že na tvrdé struny se hraje trsátkem tvrdším a u měkkých je tomu naopak. Trsátka se od sebe liší tvrdostí, materiálem, velikostí. Dříve byla velmi oblíbená trsátka z želvoviny, dnes se již vyrábí její napodobeniny z umělých hmot, nebo rohoviny. Ačkoliv mají mandolíny stejnou výšku ladění strun a velmi podobnou menzuru
25
(tj. vzdálenost od nultého pražce ke kobylce), je jejich zvuk velmi rozdílný. Není vhodné (a v některých stylech je to přímo nepřípustné), druhy mandolín mezi sebou libovolně zaměňovat. Každý z hudebních stylů má svůj charakteristický zvuk a právě tak zvuk mandolíny v různých stylech musí mít odpovídající barvu. Výjimky jsou možné jen v různých mezižánrových projektech nebo ve stylech, kde mandolína toto pevné místo, co se barvy zvuku týče, nemá. 3.2.2 Mandolíny firmy Gibson 3.2.2.1 Historie Firma Gibson byla založena roku 1902 Orvillem Gibsonem. Ve 20. letech 20. století přišla na trh v USA firma Gibson s modely mandolíny, které měly obdobný tvar jako jejich kytary a tzv. harphguitar , tj. kytary s basovými strunami, které vedly mimo hmatník, podobné loutnám s basovými strunami. Tyto modely měly charakteristické ozdobné růžky a tzv. šneky na korpusu. Velmi významným nástrojařem byl Loyd Loar, jehož model vytrval do dnes. Loyd Loar změnil úhel krku proti přední desce nástroje a změnil napasování krku k tělu z 12. pražce na 15. Nástroje značky Gibson, které pochází z tohoto období, jsou považovány za zvukově nejlepší a jsou vyhledávané nejen muzikanty, ale i sběrateli hudebních nástrojů. 3.2.2.2 Mandolína amerického typu Gibson v českém kontextu Vlivem komunistického režimu, který americkou, tedy kapitalistickou hudbu zakazoval, se do České republiky nedostávalo nejen nahrávek amerických country a bluegrassových skupin, ale i hudebních nástrojů. Country a bluegrassová hudba se stala u nás populární v 60. letech a poptávka po nástrojích typu Gibson motivovala několik českých houslařů (ale i řemeslně zručných muzikantů) k výrobě nástrojů jako jsou 5ti strunné banjo, dobro 24 a mandolína. Po pádu komunistického režimu a s nástupem soukromého sektoru se výroba mandolín nejen rozvinula, ale značně zprofesionalizovala. Výrobky našich výrobců směřovaly a stále směřují do Anglie 24 Rezofonická kytara, o jejíž vznik se zasloužili bratři Dopěrovi. Název nástroje vznikl spojením počátečních slabik anglického Dopera Brothers.
26 a Spojených států. Ceny nástrojů našich výrobců jsou rozdílné. Mandolíny mířící za moře jsou značně dražší, tedy pro výrobce nástrojů výdělkem zajímavější. Proto si někteří čeští mandolinisté musejí na své budoucí nástroje počkat mnohdy o mnoho měsíců déle. V současné době se, vlivem poklesu eura a amerického dolaru, cena zahraničních nástrojů značně snížila a tímto se u nás objevuje celá řada výborných nástrojů zahraničních značek. 3.2.3 Neapolská mandolína v českém kontextu V letech 1760 až 1785 se v Paříži mandolína těšila velké oblibě, ke konci 80. let ovšem její popularita začala upadat a větší přízeň začala mandolína nacházet ve střední Evropě. Praha byla v této době druhým největším kulturním centrem habsburské monarchie. Ačkoliv mandolína v Praze nikdy nedosáhla takové obliby jako v Paříži, má Praha velkou roli v historii mandolíny. Právě zde bylo pro mandolínu napsáno několik významných skladeb. Byli to Mozart a Beethoven, kteří zde pro tento nástroj psali. Mozart, ačkoli měl Dona Giovanniho napsaného už ve Vídni během léta 1787, připsal mandolínovou árii Deh, vieni alla finestra během pěveckých zkoušek pro první provedení. Toto provedení mandolínové serenády, ačkoli bylo patrně inspirováno úspěchem podobného ztvárnění v Grétryho L'Amant jaloux (Paříž, 1778) a Paisiellově Lazebníku sevillském (Petrohrad, 1782, přepracovaný – Paříž, 1784), mělo určitě vliv na postavení nástroje na poli vážné hudby a na úspěšné skladatelské generace, které často užívaly mandolíny v serenádách. 25 Také Beethoven napsal čtyři kompozice pro neapolskou mandolínu, z nichž poslední tři pravděpodobně v Praze. Na žádost knížete Lichnovského přijel roku 1796 do Prahy, kde se setkal s hraběnkou Clam Gallassovou. Pro budoucí hraběnku Josephinu Claryovou (jejímž učitelem byl pravděpodobně Jan Křtitel Kuchař, který hrál mandolínový part v provedení Dona Giovanniho v Praze 1787) napsal Beethoven Sonatinu C dur, Variariace D dur a Adagio Es dur. Josephina Claryová, která měla velké hudební nadání, byla skvělou zpěvačkou a také hrála pozoruhodně dobře na mandolínu. Čtvrtá skladba Sonatina c moll byla pravděpodobně zkomponována pro Beethovenova vídeňského přítele, mandolinistu a houslistu českého původu 25 Tylor, James Sparks, Paul. Early Mandolin . Clarendon Press, Oxford, 1989, str. 100.
27
Václava Krumpholze (narozen 1750, Zlonice u Prahy, zemřel 1817 ve Vídni) 26 . Václav byl mladším bratrem českého skladatele a harfeníka Jana Křtitele Krumholze (1742 1790). Manuskript Sonatiny c moll se nachází v londýnské knihovně The British Library add. 29801, ff. 87. Beethovenovy manuskripty jsou uloženy v České republice a to následovně: Sonatina C dur (WoO 44a) – ve Frýdlantu; Variace D dur (WoO 44b) a Adagio Es (WoO 44c) v Liberci. Tyto sbírky jsou součástí pražského Národního muzea. Čtvrtá skladba Sonatina c moll (WoO 43a) je uložena v londýnské knihovně The British Library pod signaturou add. 29801, ff. 87. Seznamy manuskriptů pro mandolínu/mandolino uložené ve sbírkách pražského Národního muzea najdeme v příloze této práce (obr 16 19). Pražskými výrobci strunných nástrojů byli Charles Joseph Hellmer a Joseph Antoine Laske, kteří vyráběli kopie italských mandolín. Od této doby klasická mandolína v českých zemích upadá pomalu v zapomnění. Později je ale 20. letech 20. století častým nástrojem používaným k doprovodu lidových a umělých písní, což potvrzuje spousta dochovaných nástrojů z této doby. Ale i toto využití nástroje po druhé světové válce postupně mizí, i když v Brně funguje mandolínový orchestr Moravan dodnes. 3.2.4 Lidová hudba a neartificiální hudba Mandolína se také stala velmi používanou v lidové hudbě a v odlišných hudebních stylech: • americký bluegrass, významným mandolinistou byl Bill Monroe (1911 1996), bluegrass má dodnes velkou tradici i v České republice • brazilské choro (vynikajícím mandolinista Jacob do Bandolim (1911 1969)) • irská lidová hudba • jazz jedním z prvních jazzových mandolinistů byl Američan Jehtro Burns (1923 1989), (pozn.: jazzové mandolíně je věnován samostatná podkapitola 4.3.) Během 70. let 20. století byl zainteresován do oblasti drnkací strunné hudby (německy Zupfmusic) kytarista Siegfried Behrend. Behrend spolupracoval 26 Bone, J. Philip. The Guitar And Mandolin. Schott & CO. LTD, London, 1972.
28 s nejlepšími německými mandolinisty té doby a založil Deutsche Zupforchestr . S tímto orchestrem prováděl nejen díla současných autorů, ale věnoval se i folklorní hudbě a také úpravám hudby starších stylových epoch. Přetvářel všechny tyto hudební styly v jediný, samostatný celek. Důsledkem toho vzniklo několik dalších orchestrů tohoto typu, které se držely romantického stylu hry a jejichž repertoár se skládal výhradně z této hudby. Změna stylu vedla k citlivější hře všech hráčů orchestru a zvýšení stylové interpretace hudby. Obzvlášť pro mandolínu jako sólový nástroj a nástroj komorní hudby napsalo skladby mnoho slavných skladatelů, jako např. Hans Werner Henze (narozen 1926), Paul Dessau (1894 1979), Ernst Křenek (1900 91), Pierre Boulez (narozen 1925), Francis Kleynjans (n. 1951), Jean Francaix (1912 1997), Yasuo Kuwabara (n. 1946), Jurg Baur (n. 1918), Bernd Alois Zimmermann (1918 70) a další. Wuppertalské oddělení kolínské hudební akademie bylo první evropskou institucí, která se (konkrétně roku 1979) začala věnovat mandolíně a její hudbě jako jádru předmětové oblasti. V roce 1992 získala titul docent Marga Wilden Hüsgen za přispění v rozvoji mandolíny. Intenzivními studii historických praktických provedení, která ležela nevyužita ve velkých evropských knihovnách, uvedla tato zpět na scénu muzikologie. Stejně tak přispěla k popularizaci nástroje mandolino. Popularita mandolíny byla brána na lehkou váhu, neboť ta stála stranou hlavního hudebního zájmu. Ale například roku 1995 měla japonská mandolínová federace 10367 členů a v roce 1996 bylo v Japonsku přes 500 mandolínových orchestrů. Na konci 20. století bylo napsáno mnoho moderních kompozic pro tento nástroj, bylo znovuobjeveno mnoho z repertoáru staré hudby pro mandolínu a mnoho hudebníků se na mandolínu a její různé formy opět dívá jako na seriózní a regulérní nástroj.
29
3.3 Mandolíně příbuzné nástroje Bandola je variantou šestisborového mandolina s rovnou, nevypouklou zadní deskou. Často se na ni hraje v Kolumbii. Bandolim je variantou neapolské mandolíny, ale má rovnou zadní desku a hraje se na ni v Brazílii a Portugalsku. Bandurria je malý nástroj podobný gitternu ze 16. století (Španělsko). Na konci 18. století měla bandurria pět zdvojených strun laděných c#' f#' h' e'' a'', což je o velkou sekundu výš nežli mandolino. Hraje se na ni trsátkem. Na bandurrii se stále ještě hraje na Kubě a v Peru. Kremonská mandolína (brescian mandolin ) je nástroj se čtyřmi střevovými strunami připevněnými na kobylce, která je přilepená na přední desce, jako na klasické kytaře. Má stejné ladění jako neapolská mandolína ( g d' a' e'' ). Popularizoval ji Bartolazzi ve Vídni okolo roku 1800. Janovská mandolína (genoese mandolin) má šest zdvojených strun laděných o oktávu výš, nežli je laděná kytara ( e a d' g' h' e'' ). Hrálo se na ni v 18. století. Niccoló Paganini pro ni napsal tři skladby. Luito (liuto moderno) je velká neapolská mandolína s pěti páry strun (laděná C G d a e' ). Má 20 pražců a mohutný hluboký tón. Autorem tohoto nástroje je Raffaele Calace. Mando bass je velká basová mandolína se třemi nebo čtyřmi strunami, laděná E' A' D (G) . Hrálo se na ni většinou ve svislé poloze, kdy nástroj byl opřen bodcem o zem, jako např. kontrabas. Obvykle se jí užívalo v mandolínových orchestrech. Mandoliola (tenorová mandola) je nástroj o něco málo větší než neapolská mandolína, laděný jako viola ( c g d' a' ). Mandoloncello (mandocello) je mandolína velikostí i laděním podobná violoncellu. Mandolone (1) osmistrunná mandolína, laděná F G A d g h e a' . Zřejmě ji vyvinul Gaspar Ferrari v Římě v polovině 18. století. (2) Čtyřstrunná basová mandolína (laděná A' D G c), vyvinutá koncem 19. století rodinou Vinacciových. Oktávová mandola je nástroj o něco větší než neapolská mandolína, laděný o oktávu níž. Často se nazývá jen mandola. V americkém označení nástrojů typu Gibson a jejich kopií se užívá názvu mandola pro tenorovou mandolu. Quartini je malá neapolská mandolína laděná o kvartu výš než je standardní ladění. Byla vyvinuta pro hru v mandolínových orchestrech.
30
Terzini je malá neapolská mandolína laděná o malou tercii výš, nežli je standardní ladění. Byla také vyvinuta pro hru v mandolínových orchestrech. Toskánská mandolína (florentská mandolína) – nástroj konstruovaný stejně jako milánská mandolína, ale se čtyřmi střevovými (a opletenými hedvábím) strunami, laděný jako neapolská mandolína. Vandola je španělský nástroj z 18. století, který se vyvinul z mandoly. Má šest zdvojených strun laděných d g c' e' a' d'' a hraje se na ni prsty pravé ruky.
31
4 MANDOLÍNA DNES 4.1 Situace ve světě 4.1.1 Vydavatelství a časopisy Zpřístupněním fenoménu internet ukončila svou činnost většina časopisů určených pro mandolínu. Mezi ně patří např.: německý Concertino Hamburg, Mandolin quarterly (USA), Mandocrucian Digest, jehož vydavatelem byl Niles Hokkanen. Tento časopis je přístupný na internetové adrese: www.btinternet.com/~john.baldry/mando/hokkanen.html V podstatě kompletní německou mandolínovou edici notových publikací, škol zaštiťuje vydavatelství Joachym Trekel Musikverlag, Hamburg. Velmi rozsáhlá kolekce mandolínových nahrávek vznikla díky hudebnímu vydavatelství a nahrávacímu studiu Davida Grismana. Jeho značka nese název Acoustic Disc. 4.1.2 Výrobci nástrojů Modely typu Gibson (obr. 15) Gibson – Tato firma funguje od roku 1902 dodnes. Prvním hlavním akustickým inženýrem byl Loyd Loar, který provedl na nástroji řadu úprav (viz kapitola 3.2.2). Po 2. světové válce kvalita nástrojů klesla. Teprve Charlie Derrington (1955 2006) opět pozvedl kvalitu nástrojů. Po jeho tragické smrti (srazil ho opilý řidič auta) 27 se zásadně zvedly ceny mandolín zn. Gibson z období, kdy působil na pozici akustického inženýra firmy Gibson. Jeho mandolína je na obr. 15, vlevo. Ceny těchto nástrojů začínají na 300 tisících českých korun. Baldwin vyráběny v 50. a 60. letech 20. století firmou Strad O Lin v USA Gilchrist – vynikající nástroje. Mike Vanden (Skotsko) na jeho mandolíny a mandoly hraje například Simon Mayor. 27 www.mandolinsessions.com
32
Klasické mandolíny: Calace, Raffaele, italská dílna v Neapoli s dlouholetou tradicí, zakladatel Raffaele Calace. Seiffert, Reinhold, dnes již nežijící autor moderního německého typu klasických mandolín. Bräuer, Manfred, v současnosti již vyrábí nástroje v České republice (viz. příloha C). Elektrické Mandolíny 28 Elektrickým mandolínám se okrajově věnují výrobci elektrických kytar. Typy jednotlivých elektrických mandolín kopírují tvary a konstrukční prvky elektrických kytar. Počet strun je buď standardních osm (čtyři zdvojené struny) nebo 4 – 5 jednotlivých strun. Nezdvojené struny lze snadno tzv. vytahovat. Při vytahování strun zdvojených dochází k rozdílnému vytažení dvou stejně natažených strun a výsledkem je nepříjemná interference. http://www.stevensguitars.com/models/images/models mandolin.html 4.2 Situace v České republice V České republice se až na malé výjimky mandolína těší oblibě jen v trampské hudbě, kde přetrvává z počátku 20. století, folku, country a bluegrassu. Jedná se tedy o neartificiální hudbu. Country hudba, jejímž domovem jsou Spojené státy, má kořeny ve stylu zvaném bluegrass. Mandolína patří mezi šest základních nástrojů určujících charakteristický zvuk tohoto stylu společně s pětistrunným banjem, houslemi, kytarou, dobrem a kontrabasem, na který je hrána basová linka. Tento hudební styl má jasná pravidla pro každý nástroj a typické je také charakteristické frázování a barva hlasu zpěváků. Vysoký trojhlas ve vokálech je taktéž určující pro tento styl. Bluegrass vznikl ve 20. letech 20. století ve státě Tennessee a zvuk jasně určila skupina mandolinisty Billa Monroa Bluegrass Boys. Bill Monroe je přezdíván Otcem Bluegrassu. Bluegrass přejal některé nástroje a melodie z irské lidové hudby. Tyto nástroje do Ameriky přivezli irští emigranti. V České republice se tomuto stylu věnovala skupina Zelenáči, která přejímala 28 Byť se jedná o nástroje elektrofonické, budeme nadále užívat organologicky chybného, ale za to běžně používaného výrazu elektrická mandolína (stejně je tomu u elektrofonických kytar).
33 americké melodie a příběhy písní zpívala v češtině. Tato hudba se stala velmi populární a odtud pramení i obliba a rozšíření mandolíny u nás. Další skupiny používající mandolínu ve svém obsazení je skupina Poutníci, Druhá tráva, Fragment, Quartet, Cop a spousta dalších již méně známých hudebních skupin, ve kterých ovšem často hrají vynikající instrumentalisté. Čeští hudebníci hrající hudbu vycházející z nástrojů používaných v bluegrassu, byť hrají současnou akustickou hudbu, mají ve světě výborné jméno. Dokladem toho jsou nejen častá turné po spojených státech, ale i několik ocenění, kterých se těmto skupinám dostalo, a častá spolupráce se zahraničními hudebníky, kteří často jezdí koncertovat do České republiky a jsou s velkým úspěchem přijímáni. Na základních uměleckých školách se u nás mandolíně běžně učit nelze. Pokud je mi známo, mandolíně se vyučuje jen na ZUŠ Boskovice a Znojmo. Na konzervatořích a hudebních vysokých školách se v České republice mandolína nikdy nevyučovala. Jediná možnost, kde se mandolíně u nás vyučuje, a to většinou jen mandolíně bluegrassové, je na pravidelných Letních bluegrassových dílnách v Hustopečích u Brna, které pravidelně pořádá od roku 1990 Helena Bretfeldová. Tyto workshopy bývaly dříve ve Velkých Němčicích. Další bluegrassové dílny jsou příležitostné a pořádají je bluegrassové skupiny Petr Brandejs Band, Monogram, Reliéf a další. 4.2.1 Vydavatelství a časopisy U nás se vyloženě na mandolínu žádné vydavatelství nezaměřuje. Jedná se o projekty nekomerční. Některé tituly najdeme na značkách Indies, Emi records. Folkové a bluegrassové hudbě se věnují např. Ji Ho music, Good Day Records a další. Významným vydavatelstvím je jistě G nosis Brno. Vydavatelství Jiřího Plocka, které je spíše orientováno na folklórní a vážnou hudbu, ale několik mandolínových titulů ve své edici má. Dříve Česká bluegrassová asociace vydávala samizdatově pro své členy měsíčník Bluegrassové listy. Také pražská skupina Quartet kolem mandolinisty Petra Kůse samizdatově tiskla sešity s tabulaturami svých skladeb a zápisů sól. S nástupem fenoménu internet, fungují časopisy pouze v podobě internetových stránek. Česká bluegrassová asociace je na stránkách www.bgcz.net .
34
4.2.2 Výrobci nástrojů U nás se vyrábí pouze mandolína neapolská, a to všech možných druhů. Pokud bychom chtěli najít výrobce mandolíny milánské, museli bychom oslovit některého z výrobců louten, který by mohl nástroj vyrobit. Lépe ovšem sáhnout po některém ze zahraničních výrobců. Mandolíny klasické Cremona Luby u Chebu vyrábí sériově nástroje italského (neapolskou) a portugalského typu. Jedná se o vyloženě školní nástroje. Firma se výrobou koncertních nástrojů nezabývá. U nás neznámý je výrobce českého původu, který se přistěhoval na Moravu a vyrábí koncertní klasické mandolíny a mandoly moderního německého typu Manfred Bräuer. Bräuer má svou dílnu v malé vesničce nedaleko Brna a vyrábí nástroje vyloženě pro německý trh. Výrobci vycházející z modelů americké firmy Gibson (obr. 15, vlevo) Předními českými výrobci mandolín typu Gibson jsou firmy Lebeda, Janish, Průcha, Čapek, Kryštůfek, Holoubek, Pečený, Váňa (obr. 15, vpravo). Jména firem jsou totožná s příjmeními těchto výrobců. Nutno zmínit i firmu Furch, která se sice specializuje na akustické kytary, ale mandolíny občas vyrábí. Jde o tovární výrobu z překližkového a u dražších modelů masivního dřeva. Nástroje nedosahují kvalit ručně vyráběných nástrojů, nicméně jistě vyplňují jistou mezeru na trhu. Na druhé straně je nezbytné vyzdvihnout nástroje, které vyrábí, byť nedlouhou dobu, Miroslav Váňa. Jeho nástroje jsou opravdu mistrovskými kusy a svým zvukem patří do světové špičky. www.vanamandolins.com Elektrické mandolíny Několik nástrojů vyrobil Jan Vlasák. Jeho nástroje nesou název Vivian. www.vivianinstruments.com
35
4.3 Mandolína v jazzu 29 Do jazzových projektů se pouštěli hráči, kteří hrají na mandolínu neapolského typu nebo na nástroje, které z neapolského typu vycházejí. Není známo použití nástroje mandolino v jakémkoliv moderním pojetí. Tento odstavec se tedy týká pouze mandolíny neapolského typu. Na mandolínu lze hrát melodii i akordický doprovod, ale většinou se k doprovodu užívá jiných nástrojů (kytara, piano). Mezi jednotlivými strunami mandolíny je interval čisté kvinty, proto jsou akordy vždy v široké harmonii, což u jazzových akordů zní poněkud komicky. Na prvních nahrávkách je tedy na mandolínu hráno většinou jen melodicky, jak dokazuje Charlie McCoy ve spolupráci s Harlem Mamfats můžeme je slyšet na Rosetta Blues (1937, Decca 7370), s doprovodem Rosetta Howarda. Používání mandolíny v tomto stylu je také velmi dobře ilustrováno na nahrávce Six and Seven Eighths Band, formovaném Edmondem Souchonem. Ukázkou skvělého jazzového doprovodu je hra Jehtro Burnse. V Británii se nástroj používá v populární hudbě, úspěchy slavil Sammy Rimington v Ken Colyer's Skiffle Group (např. na nahrávce Wandering, 1965, KCS 1001). V USA, kde bývala mandolína dlouho výhradně bluegrassovým nástrojem, dochází k fúzi bluegrassu a jazzu. Krásným příkladem je hudební spolupráce Davida Grismana se Stephanem Grappellim, na konci 70. let (např. nahrávka Live 1979, WR 3550). Jedním z prvních free jazzových muzikantů, kteří obrátili pozornost na tento nástroj, byl Ornette Coleman, ten roku 1986 napsal skladbu pro sólovou mandolínu pojmenovanou Notes Talking . Později mandolínu použilo několik dalších free jazzových hráčů; zejména Joe Morris ve snaze převést některá pojetí klavírní hry Cecila Taylora do rodiny strunných nástrojů (zvláště vzhledem k rychlým a hodně složitým melodickým linkám). Výborným příkladem je The Edge , sbírka tří spolu souvisejících sólových skladeb z jeho alba No Vertigo (1995, Leo 226). Do svých rozsáhlých kompozic aranžuje zvuk mandolíny Egene Chadbourne, se kterým spolupracoval většinou Bruce Wagner nebo Barry Mitterhof. 29 Kernfeld, Barry. (ed.) The new Grove dictionary of jazz . Volume Two, Gabler Niewood, 2002, s. 692–693 (autor hesla Mandolin: Alyn Shipton).
36
Dalšími skvělými hráči, kteří se podílí na jazzových projektech, jsou američtí mandolinisté Paul Glasse, Mike Marshall, Sam Bush, Chris Thile. Vynikajícím hráčem českého původu je Radim Zenkl (1966) (viz. příloha C) z Opavy. Zenkl spojuje různé hráčské techniky a styly ve svůj osobitý styl. Od roku 1989 žije v USA, kde nahrál pět autorských CD. 4.4 Mandolína v popu V popu se mandolína objevuje velmi málo a to mnohdy jen pro svou barvu zvuku. Mandolínu na svých nahrávkách použili tito zpěváci a skupiny Jehtro Tull (Ian Anderson), Led Zeppelin (John Paul Jones, Jimmy Page), The Beatles (George Harrison), Dave Matthews Band (Boyd Tinsley), R. E. M. (Peter Buck), Greenday (Billie Joe Armstrong), Paul Mc Cartney. U nás mandolínu najdeme např. v písních Karla Gotta a skupiny Wanastovi Vjecy. Uvedený seznam hráčů jistě není úplný.
37
5 MANDOLÍNOVÉ NÁSTROJE A PÍSEMNÉ PRAMENY V ČESKÉM MUZEU HUDBY 5.1 Nástroje 30 V pražském českém muzeu hudby nalezneme sbírku 39 mandolín (obr. 11, 12). Tři z nich jsou přímo ve stálé expozici a to dvě neapolské a jedna milánská (obr. 11, 12; zvýrazněné tři řádky v tabulce). Další nástroje jsou uloženy v depozitářích muzea v Terezíně. Vystavené nástroje jsou tyto: • milánská mandolína, kterou vyrobil F. Plesber v Milánu (1773) • neapolská mandolína, kterou vyrobil A. VinacciaII v Neapoli (1766) • neapolská mandolína, kterou vyrobil J. J. Franck v Drážďanech (1789) Fotografie dvou z těchto nástrojů jsou včetně popisu otištěny v publikaci Bohuslava Čížka Hudební nástroje evropské hudební kultury. 31 V seznamu nástrojů Českého muzea hudby jsou 2 mandoly, 2 mandolinetty, 4 mandory a 31 mandolín. U jednoho nástroje je označení mandolina i mandora , což jen potvrzuje nejasnosti v terminologii. V katalogu není rozlišeno, jestli se jedná o mandolínu milánskou nebo neapolskou. Mandolíny byly vyrobeny těmito nástrojařskými mistry: K. J. Hellmer (Praha; 2 mandoly, 1774,89 a 3 mandolíny, 1788, 1791, 1802), C. Hellmer (Praha, 1788) z Milána F. Plesber (1773) a G. Presbler (1793), G. Vinaccia (Neapol, 1776), J. Kabinger (Budapešť, 1852), F. Trojani (Řím, cca 1878 1916), F. Jánský (Litoměřice, 1810), G. Ferrari (Řím, 1763), D. Filano (Neapol, 1765), A. VinacciaII (Neapol, 1766,69), G. Filano (Neapol, 1775), E. Secchi, (Carate Brianza, cca 1900), L. Richettee Figli (Neapol, 19. století), A. Vinaccia (Neapol, 1766), A. VinacciaI (Neapol, 1769), P. Ravellie Figlio (Řím, kolem 1900), 7 nástrojů z Cremony n.p. (Luby u Chebu, 1945,59), J. Machát (Praha, 1945), G. Puglisi a L. Genovesi (bez dalších podrobností) a 4 anonymní nástroje (18. století, 19. století, 2. polovina 20. století a jedna mandolína vykládaná (nedatovaná). Mandolinetta zde je uvedeno: „citera zvláštního tvaru dva nástroje vyrobil Fisher cca 1900“. 30 Rozhovor s Mgr. Danielou Urbancovou, Ph.D., České muzeum hudby, Praha, únor 2008. 31 Čížek, Bohuslav. Hudební nástroje evropské hudební kultury . Aventium nakladatelství, Praha, 2002.
38
Mandory: R. Carozza (Messina, konec 19. století), G.B. Genova (Torino, 1763), anonym (Řím, 1739). Šest nástrojů má svou fotodokumentaci (obr. 11, 12; v tabulce označeno tečkou). Do terezínských depozitářů se mi bohužel zatím nepodařilo dostat. Tyto nástroje by jistě zasloužily řádné organologické probádání. 5.2 Písemné prameny 32 Kompletní seznam manuskriptů pro mandolino/ neapolskou mandolínu Národního muzea Praha, mezi kterými jsou i dva kvartety F dur a G dur Jana Ladislava Dusíka (jejichž spartace je součástí této práce; kapitola 6 a notová příloha) je na obr. 16 19 této práce. 32 Tylor, James Sparks, Paul. Early Mandolin . Clarendon Press, Oxford, 1989.
39
6 SPARTECE DVOU KVARTET LADISLAVA DUSÍKA V publikaci Jamese Tylora a Paula Sparkse The Early Mandolin bylo před signaturou těchto dvou kvartet uvedeno ještě písmeno L, které tam již není (písmeno L značilo snad Liberecký archiv, který spadal pod pražské Národní muzeum). Kvartety jsou nyní uloženy v Českém muzeu hudby v Praze pod signaturami XXXII A 584, XXXII A 585. Jan Ladislav Dusík 1760 1812 Popis manuskriptů XXXII A 584, XXXII A 585. 33 • Manuskripty mají následující rozměry: Quartetto in F 295x230 mm a Quartetto in G 295x235 mm (zmenšená kopie první strany 1. hlasu kvarteta F dur na obr. 13). • Na ručním papíru jsou zlomky filigránu hvězdy. Z největšího zlomku je jasný celý tvar hvězdy (obr. 8) • Papír je u obou kvartet stejný (neb obojí pochází z Oseckého kláštera provenience je uvedena na razítku na titulní straně), přípis na titulní straně Quartetta in F: “P. Leonardi Dont Ord. Cist.” , který je na originálu mnohem lépe k přečtení, nežli na jeho fotokopii. Páter Leonardi byl kopistou Oseckého kláštera. Jeho jméno nalezneme i na hlavní knize zmíněné provenience Catalogus Musicalium pro Choro Oseciensi (Z čehož můžeme usuzovat, že šlo o kopistu významného, možná i o autora této sbírky ). Tato kniha má více než 200 stran a obsahuje nejen soupis ale i incipity. Tato kniha je dodnes základním vodítkem tohoto fondu a je v depozitáři Českého muzea hudby. 34 • V Českém muzeu hudby uloženo pod signaturami XXXII A 584 (F dur) , XXXII A 585 (G dur). • Jednotlivé hlasy o jednom foliu jsou vloženy do partu sólové mandolíny, který díky svému rozsahu tvoří “obálku” (má tedy dvě “spojená folia”, hyperexaktně zváno “bifolium”) = počet folií je tedy u obou manuskriptů 5 33 Dopis Bc. Marie Šťastné, České muzeum hudby, únor 2008. 34 Telefonát s Bc. Marií Šťastnou, České muzeum hudby, 6. 11. 2008.
40
Spartaci obou kvartet jsem prováděl v počítači v programu Sibelius. V označení pro tempo se v původnim zápisu objevovala zkratka Allo , (kvarteto F dur, takt č. 128; kvarteto G dur, takt č. 137). Tuto značku jsem nahradil současným tempovým označením Allegro. Ostatní tempové údaje jsem ponechal dle původního zápisu. Při spartaci tohoto kvarteta jsem si dovolil následujících oprav chyb, které vznikly pravděpodobně opisem. 6.1 Quartetto in F 35 Na jednotlivých partech byly uvedeny následující nástroje Mandolino Primo, Mandolino oú Violino Secondo, Viola a Mandolono oú Violonzello . Na titulní straně je uvedeno Alto Viola. 1. hlas, Mandolino Primo • takt č. 39 – zde jsem před poslední šestnáctinu v taktu umístil odrážku. Tím jsem notu fis2 opravil na f2. Melodie dál klesá k e2. Harmonicky jde o mimotonální dominantu II. stupně, která je dále rozvedena na dominantu C dur. • t. č. 41 – stejně jako v taktu 39 jsem před poslední šestnáctinu umístil odrážku. Jedná se o tvrdě malý septakord A7, který je dominantou následujícího akordu d moll. Kromě této skutečnosti by vznikl nemelodický skok zvětšené sekundy. 2. hlas, Mandolino oú Violino Secondo • t. č. 98 – na 3. době jsem notu hes1 opravil na a1. Jedná se o tvrdě malý dominantní septakord A (bez tercie), který je rozveden do d moll. 3. hlas, Viola • t. č. 122 před poslední osminou es2 jsem přidal odrážku. Violový hlas hraje o oktávu níž nežli 1. hlas, ve kterém odrážka je. Na této době je již mimotonální dominanta II. stupně C dur. 4. hlas, Mandolono oú Violonzello • t. č. 16 přidal jsem odrážku na poslední osmině. Opravená nota je tedy H, nikoli Hes. Jedná se o mimotonální dominantu na II. stupni G dur. Nota H je 35 Dussik, Ladislav: Quartett in F, (XXXII A 584 – České muzeum hudby).
41
zde citlivým tónem a postupuje na notu c (akord C dur). 6.2 Quartetto in G 36 Kvarteto bylo napsáno pro Mandolino, Violino, Viola Di Alto a Mandolono oú Violonzello. 1. hlas, Mandolino • takt č. 23 – přidal jsem křížek před notu cis2, která je druhou šestnáctinkou v triole na první době. Už od t. č. 19 se harmonicky pohybujeme na mimotonální dominantě II. stupně, tj. A dur. V taktu č. 23 přichází dominanta D, ale ještě s citlivým tónem cis2). • t. č. 162 na první osmině jsem přidal béčko. Notu h1 jsem změnil na hes1. Modulační spojka do subdominanty. Před subdominantou je vložen tvrdě malý septakord I. stupně C7. 2. hlas, Violino • t. č. 110 – na třetí šestnáctinové notě druhé doby jsem odstranil křížek před notou h2. Nota his2 se rovná enharmonicky notě c3, která zde bezprostředně následuje. Tím by došlo ke zdvojení tónu. 3. hlas, Viola Di Alto • t. č. 121 – doplnil jsem ligaturu dle 4. hlasu. • t. č. 133 – první čtvrťovou notu f jsem změnil na fis. Změnu jsem provedl taktéž podle 4. hlasu, který hraje stejnou melodii o oktávu níž. • t. č. 136 – půlovou notu es1 na 1. době jsem zaměnil za notu hes. Nota hes tvoří mollový tónorod akordu g moll. 4. hlas, Mandolono oú Violonzello • tento hlas jsem ponechal bez úprav. 36 Dussik, Ladislav: Quartett in G, (XXXII A 585 – České muzeum hudby).
42
7 ZÁVĚR Předmětem mého zájmu bylo objasnit organologickou problematiku mandolíny v celé její šíři, neboť informací v českém jazyce je opravdu málo. O množství a místě uložení manuskriptů hudby napsané pro tento nástroj v České republice se dozvídáme jen ze zahraničních publikací. U nás zájem o klasickou mandolínu upadá po 2. světové válce, ale probouzí se k životu na poli neartificiální hudby, a to hudby trampské, folku, bluegrassu a country hudby. Pevně věřím, že se jednou dočkáme rozsáhlejší publikace v českém jazyce, která by tento nástroj popsala v celé šíři. Vydání českých překladů knih The Early Mandolin od Sparkse a Tylora a Sparksovy The Classical Mandolin by jistě tuto mezeru vyplnilo. Mandolína si tuto pozornost jistě zaslouží. Bude li má diplomová bakalářská práce k tomuto účelu jakkoliv nápomocná, splní své poslání. Z tohoto důvodu jsou součástí mojí práce i dva spartované kvartety od Jana Ladislava Dusíka, jejichž spartace jistě usnadní dnešním hudebníkům jejich přednesení v podobě živé hudby, tj. na koncertním pódiu.
43
8 RESUMÉ / SUMMARY Obsahem této diplomové bakalářské práce bylo představit mandolínu jako předmět hodný muzikologického zájmu i v České republice, tak jak je tomu v jiných státech. Dále bylo nutno uvést na pravou míru některé terminologické nepřesnosti a ujasnit rozdíl mezi základními dvěma druhy mandolín. Práce je svého druhu prvním obsáhlejším textem o mandolíně v českém jazyce a mohla by tedy sloužit jako odrazový bod pro další průzkum tohoto nástroje ať již z pohledu organologického, historického nebo z hlediska vhodného repertoáru. Práce se snaží zmapovat dobové teoretické prameny, zabývá se současným stavem dané problematiky, reflektuje uložení jednotlivých nástrojových typů v muzejních sbírkách a v příloze přináší spartaci dvou kvartet Jana Ladislava Dusíka. Summary The content of this bachelor thesis was to introduce the mandolin as an object deserving musicological interest in the Czech republic, which already exists in other countries. It was also necessary to revise some terminological inaccuracies and to define the difference between the two basic types of mandolins. This is the first more extensive piece of work of this kind about the mandolin in the Czech language and could thus serve as a springboard for further exploration of this instrument from either organological point of view or for finding suitable repertoire. The work attempts to map out the theoretical sources of the period, deals with the present state of the issue, reflects the placement of the individual instrument types in museum collections and in the supplement it brings forward a spartace of two quartets by Jan Ladislav Dusík.
44
9 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ LITERATURA: Bone, J. Philip. The Guitar And Mandolin. Schott & CO. LTD, London, 1972. Buchner, Alexandr. Hudební nástroje od pravěku k dnešku . Orbis, Praha, 1956. Čížek, Bohuslav. Hudební nástroje evropské hudební kultury . Aventium nakladatelství, Praha, 2002. Hutter, Josef. Hudební nástroje . František Novák, Praha, 1945. Kernfeld, Barry. (ed.) The new Grove dictionary of jazz . Volume Two, Gabler Niewood, 2002, s. 692–693 (autor hesla Mandolin: Alyn Shipton). Kurfürst, Pavel. Hudební nástroje . Togga, Praha, 2002. Kurfürst, Pavel. Základy organologické ikonologie . Masarykova univerzita Filozofická fakulta, Brno, 2001. Latham, Alison . (ed.) The Oxford Companion to Music . Oxford, 2002, Oxford University Press, s. 603 607, autoři hesla: Donald Gill, Richard Campbell. Lichtenberg, Catarina – Lisko, Silke. On the History of the Mandolin , Booklet CD Dua Galante, vlastním nákladem, 2004. Michels, Ulrich. Encyklopedický atlas hudby . Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2002. Modr, Antonín: Hudební nástroje . Editio Bärenreiter Praha, 2002, 9. vydání.. Oling, Bert Wallisch, Heinz. Encyklopedie hudebních nástrojů . Rebo Productions CZ, Čestlice, 2004. Sadie, Stanley. (ed.) The New Grove Dictionary of Music and Musicians . Volume 15, Oxford University Press, New York, 2001, s. 737–743 Pečman, Rudolf. Vivaldi a jeho doba . Masarykova univerzita, Brno, 2008, s. 317. Praetorius, Michael: Syntagma musicum, ii, Wolfenbüttel, 1618, 2/1619/R1958 a 1980. Sadie, Stanley. (ed.) The New Grove Dictionary of Music and Musicians . Volume 15, Oxford University Press, New York, 2001, s. 510 Sadie, Stanley. (ed.) The New Grove Dictionary of Music and Musicians . Volume 15, Oxford University Press, New York, 2001, s. 737–743 (autoři hesla Mandolin: James Tylor a Paul Sparks). Sparks, Paul The Classical Mandolin . Clarendon Press, Oxford, 1995.
45
Tylor, James Sparks, Paul. Early Mandolin . Clarendon Press, Oxford. 1989. Vysloužil, Jiří. Hudební slovník pro každého . 1. díl, věcná část. Edice Lípa, Vizovice, 1995. Wilden Hüsgen, Marga. Mandolinen Schule , Schott, Mainz, 1986. PRAMENY: Dussik, Ladislav: Quartett in F, (XXXII A 584 – České muzeum hudby). Dussik, Ladislav: Quartett in G, (XXXII A 585 – České muzeum hudby).
46
10 PŘÍLOHY A OBRAZOVÁ PŘÍLOHA
Obrázek 1
Obrázek 2
47
Obrázek 3 Obrázek 4
Obrázek 5
48
Obrázek 6
Obrázek 7
49
Obrázek 8
Obrázek 9
50
Obrázek 10
51
Obrázek 11
Obrázek 12
52
Obrázek 13
Obrázek 14
53
Obrázek 15
54
Obrázek 16
Obrázek 17
55
Obrázek 18
Obrázek 19
56
Seznam obrazové přílohy obr. 1. Loutna a mandora (Quintern) M. Agricola, Musica Instrumentalis Deudsch (1529). 37 obr. 2. Dřevořezba mandory Marsenne, Harmonie universele (Paříž, 1636). 38 obr. 3. Milánská mandolína, Francesco Plesber, Milán, 1773, fotograf: Mgr. Ivan Krejčí. 39 obr. 4. Neapolská mandolína, Johann Jobst Frank, Drážďany, 1789, fotograf: Mgr. Ivan Krejčí. 40 obr. 5. Ladění prázdných strun nástrojů mandolino a neapolské mandolíny. obr. 6. Praetorius, Michael: Syntagma musicum, vyobrazení XVI. 41 obr. 7. Ukázky brk, kterými se na mandolino hrálo z Méthodes , které napsal Leoné 1768 (vlevo), Corrette, 1772, 8. (uprostřed), Gervasio 1776, 1. (vpravo); přejato z The Early Mandolin .42 obr. 8. Zlomky filigránu hvězdy. 43 obr. 9. 3 Neapolské mandolíny: Denis, Méthode , 1, (1768); Denis, Méthode , III (1773); Corrette, Nouvelle méthode (1772). 44 obr. 10. Notová ukázka Ernesto Rocco: Serenáda, takty 1 21.45 obr. 11, 12. Seznam nástrojů uložených v depozitářích Českého muzea hudby. obr. 13. Notová ukázka 1. strana 1. hlasu (mandolína) kvartetu F dur XXXII A 584. obr. 14. Portugalská mandolína (anonym). obr. 15. Mandolína typu Gibson F 5, vlevo originál Charlie Derrington 2004, vpravo kopie od Miroslava Váni (výrobní číslo 13). obr. 16. Seznam napsané hudby pro mandolino uložené v Českém muzeu hudby.46 obr. 17. Seznam napsané hudby pro mandolínu uložené v Českém muzeu hudby.47 obr. 18. Totéž. 48 ; obr. 19. Totéž. 49 37 Tylor, Sparks (1989), str. 6. 38 Tamtéž, str. 10. 39 Čížek, (2002), str. 31. 40 Tamtéž, str. 32. 41 Tylor, Sparks, (1989), str. 9. 42 Tamtéž, str. 114. 43 Dussik, Ladislav: Quartett in F, (XXXII A 584 – České muzeum hudby). 44 Tylor, Sparks (1989), str. 107. 45 Sparks (1995), str. 80. 46 Tylor, Sparks (1989), str. 58. 47 Tamtéž, str. 157. 48 Tamtéž, str. 158. 49 Tamtéž, str. 159.
57
B NOTOVÁ PŘÍLOHA
58
59
60
61
62
63
64
65
66
67
68
69
70
71
C TEXTOVÁ PŘÍLOHA 1 Interpreti ve světě a) Jednotliví hráči Je velmi těžké zkráceně charakterizovat následující hráče vzhledem k rozsahu této práce. Nicméně je krátká charakteristika nezbytná. Jelikož každý z hráčů má velkou zásluhu na rozvoji různých stylů, nebo patří mezi výrazné hráče, kteří ovlivnili svou hrou mnoho dalších. Seznam je nepochybně neúplný, ale pokusili jsme se jej vytvořit v co nejširším záběru. Itálie Aonzo, Carlo, klasický mandolinista, mimo klasickou hudbu se v duu s kytaristou Beppem Gambettou věnuje hudbě mezižánrové. www.aonzo.com Indie Shrinavas, U., narozen 28. 2. 1969, Palakol, Indie, mandolínista hrající nejen tradiční indické rágy, ale i jazzrock a fúze s kytaristou Johnem Mc Laughlinem. http://www.mandolinshrinivas.org/ Argentina Jacob do Bandolim (1911 1969), mandolínista stylu choro Sá, Paulo, vynikající hráč na mandolínu, speciálně stylu choro. Cipolla, Rudy, skladatel, zemřel 2002. Hamilton de Holanda, mandolínista stylu choro, narodil se roku 1976, http://www.hamiltondeholanda.com USA Thile, Chris, skladatel, multiinstrumentalista, narozen 20. 2. 1981, Santa Monica v Kalifornii USA. V současné době nejprogresivnější hráč na mandolínu. www.myspace.com/christhile/ Apollon, Dave, mandolínový virtuoz, narozen, 23. 2. 1897, Kyjev, zemřel 1972, Las Vegas. Bush, Sam, skladatel, zpěvák, multiinstrumentalista, narozen 15. 4. 1952, Bowling Green, USA. Do hry na mandolínu vnesl rockové cítění, velmi výrazný a rytmický způsob znělé i neznělé hry přes všechny struny inspiroval spoustu dalších hráčů. Má velmi osobitý styl hry. www.sambush.com
72
Marshall, Mike, skladatel, multiinstrumentalista, vyhledávaný studiový hráč. Stál u zrodu Modern Mandolin Quartetu, jeho spolupráce s Chris Thile patří mezi absolutní špičku technické a mandolínové hry na poli neartificiální hudby. www.mikemarshall.net Marshall, Evan, mandolínový virtuoz. Grisman, David, vydavatel, mandolinista žánrově na pomezích akustického jazzu. www.davidgrisman.com Statman, Andy, jazzový mandolinista, hraje i na klarinet, nejen jazz ale i židovskou hudbu. www.andystatman.org Hokkanen, Niles, mandolinista, který hraje na mandolínu blues, vydavatel a hudební publicista dnes již zaniklého časopisu Mandocrucian Digest (viz kapitola 4.1.1 Vydavatelství a časopisy) Tento časopis je přístupný na www.btinternet.com/~john.baldry/mando/hokkanen.html . Hull, Sierra, velmi talentovaná mladá mandolinistka, která už jako dítě hrála s významnými hudebníky. (např.: s Alison Krauss a Union Station, Samem Bushem atd.) http://www.sierrahull.com/ Burns, Jehtro, narozen 10. 3. 1920, in Conasauga, TN, USA; zemřel 4. 2. 1989, Evaston, IL, USA, jazzový mandolinista. Glasse, Paul, jazzový mandolinista, hraje nejen akustickou ale i elektrickou mandolínu. Ostroshko, Petr, moderní hráč na mandolínu, kromě sólových projektů se podílí na spolupráci s jinými hráči na mandolínu. Mc Reynolds, Jesse, narozen 9. 7. 1929, Coeburn, VA, USA, americký bluegrassový mandolinista, který zdokonalil a k dokonalosti přivedl techniku crosspicking. Název jeho skupiny je Jim and Jesse. Monroe, Bill, narozen 13. 9. 1911, Rosine, KY, USA; zemřel 9. 9. 1996, přezdívaný "Otec bluegrassu", autor mnoha skladeb a písní, se svou skupinou The Bluegrass Boys udal směr hudebnímu stylu zv. bluegrass. Tottle, Jack, bluegrassový mandolinista a učitel. Steffey, Adam, bluegrassový mandolinista, Zenkl, Radim viz. Textová příloha o situaci v České republice Jednotliví hráči, str. 76 této práce.
73
Anglie Stephans, Alison – přední anglická hráčka na mandolínu. Klasické mandolíně vyučuje na londýnské univerzitě Trinity College of Music , www.alisonstephens.com Mayor, Simon – skladatel, multiinstrumentalista, www.mandolin.co.uk Izrael Elbaz, Shmuel (Kerman Mandolin Quartet) CD J.S.Bach Sonatas And Partitas For Violin Solo, 2005 Německo Tröster, Gertrud CD: The Romantic Mandolin of Raffaelle Calace – 10 Preludes Lichtenberg, Catarina, www.caterinalichtenberg.de b) Dueta Duetto Giocondo Lichtenberg, Catarina, mandolína (Reinhold Seiffert, 1994); Schrader, Mirko, kytara CD: American Music For Mandolin and Guitar, Koch 1997 Duo Galante Lichtenberg, Catarina, mandolína, mandolino, mandola; Lisko, Silke, mandolína, mandolino CD: On the History of the Mandolin, vlastním nákladem, 2004. Ilka & Roland Hoffmann Hoffmann, Ilka, mandolína; Roland Hoffmann, kytara CD: Maracatú, Cancao c) Soubory, kvarteta USA Modern mandolin quartet Providence Mandolin Orchestra http://www.mandolin orchestra.org/ Slovinsko Orkester Mandolina Ljubljana http://www.mandolina.si/ Anglie The Fretful Federation http://www.fretful federation.co.uk/
74
Portugalsko – Madeira Madeira Mandolin Orchestra http://www.madeiramandolinorchestra.com/ Španělsko Trio Assai Izrael Kerman Mandolin Quartet The Israeli Mandolin Quartet Shmuel Elbaz Mandolin I, Yaakov Reuven Mandolin II, Avi Avital Mandola, Lev Khaimovich Mandocello. CD: Kerman, 2001, Shmuel Elbaz. www.mandolin.co.il Německo Mandolin Orchestra Ettlingen www.mandolinenorchester ettlingen.de Holandsko Dutch Mandolin Chamber Orchestra Japonsko Arsnova Mandolin Orchestra
75
2 Česká republika a) Jednotliví hráči Plocek, Jiří , skladatel, mandolinista, vydavatel, narozen 16. dubna 1961, Brno Plocek je velice všestranným mandolinistou, momentálně však aktivně na mandolínu nehraje. Plocek hrál ve skupině Poutníci a vlastním projektu Teagrass. Je také autorem zatím nejlepší české školy na mandolínu. Jeho vydavateství G nosis Brno má ve své edici řadu velmi zajímavých titulů. Máca, Jan , vynikající multiinstrumentalista hrající většinou v bluegrassových skupinách. V současné době hraje na kytaru ve skupině Poutníci. Je často zván ke studiové spolupráci. Také napsal školu hry na mandolínu. Jahoda, Zdeněk , narozen 17. 9. 1975, Praha, bluegrassový mandolinista skupiny Monogram Hanulík, Vít , narozen 5. března 1990 velmi talentovaný mladý mandolinista z Jeseníku. Jeho velmi zajímavým debutem byla domácí nahrávka, kterou vytvořil společně s hráčem na dobro Karlem Začalem. Zenkl, Radim 50 , skladatel, mandolinista, narozen 16. 3. 1966, Opava. Syn hudebního pedagoga Luďka Zenkla, studoval v letech 1985–88 ostravskou Pedagogickou fakultu (obor matematika – biologie). Od mládí hrál na klasickou kytaru; v osmdesátých letech se jeho zájem obrátil k mandolíně, na kterou začal hrát v ostravských kapelách Rozkol a Tyrkys i v duu Mondo Mando (např. na plzeňské Portě 1988 zvítězil se skupinou Tyrkys, rok před tím vyhrál soutěž v sólové hře na mandolínu). Ještě před listopadem 1989 emigroval do Spojených států, kde se stal koncertním a studiovým hráčem a pedagogem, začal spolupracovat se světovým mandolinistou Davidem Grismanem, na jehož prestižní značce Acoustic Disc následně vydal invenční desku Galactic Mandolin. Následovala tři další sólová alba, na kterých Zenkl hrál a spolupracoval s hvězdami americké scény. V roce 1992 se stal v USA mandolínovým šampiónem. Jako lektor vedl týdenní dílny v USA a Kanadě, v letech 1992–94 pravidelně přispíval do rubriky „Solo Mandolin“ Mandocrucian´s Diggest. Často také účinkoval v mandolínovém kvartetu Modern Mandolin Quartet, světové formaci hrající vážnou hudbu. Pak vedle sólového koncertování vystupoval s kvartetem Festival of Four Califormina (hudebně 50 Steinmetz, Karel. Český hudební slovník osob a institucí ONLINE.
76 na pomezí flamenca, vážné hudby a world music) a vypracoval se na předního světového hráče na mandolínu, který vyniká technikou (1991 vynalezl speciální způsob hry na mandolínu, tzv. „dvojitý styl“) a specifickým stylem hry, jenž v sobě mísí prvky bluegrassu, jazzu a folku s tradičním zvukem nástroje, a který v mnohém vyšel ze středoevropských kulturních kořenů. Proto lze v jeho hře najít nejen prvky new acoustic music, ale i odkazy na vážnou hudbu, jazz, flamengo, bluegrass, world music a další styly. Dnes je Zenkl celosvětově uznávaným hráčem na mandolínu nejen pro svou technicky perfektní hru, ale též pro novátorský přístup k tomuto nástroji. Kromě mandolíny hraje na elektrickou mandolu, bezpražcovou mandolínu, buzuki, mando ukulele a další strunné i dechové nástroje, zvláště různé druhy fléten, jako jsou slovenská fujara, australské didžeridu a irská píšťala, které třeba uplatňuje ve svých skladbách v netradičním spojení se smíšeným sborem nebo se smyčcovým kvartetem. Každoročně se vrací do Evropy, kde pořádá koncertní turné. V posledních letech také navázal úzké kontakty s českými interprety (hraje ve formacích Radim Zenkl Trio, hostuje a nahrává s Hradišťanem, Vlastou Redlem, Vladimírem Mišíkem a skupinami Druhá tráva, Buty apod.). Úspěšná byla jeho vystoupení v pořadech České televize na Plovárně s Markem Ebenem a Noc s Andělem. V září 2006 mu byla v rodné Opavě udělena Cena Petra Bezruče. Svými netradičními přístupy výrazně posunul hranice využití mandolíny v moderní hudbě. Slovy Davida Grismana: „Radim v mnoha směrech znovuobjevil mandolínu ”. V červnu roku 2008 koncertoval s folkovým písničkářem Jaroslavem Samsonem Lenkem. Diskografie: Mandolin Parade (Czechoslovakia, 1989); Galactic Mandolin (Acoustic Disc, 1992); Czech It Out (Acoustic Disc, 1994); Strings & Wings (Shanachie, 1996); Restless Joy (Ventana, 1999); World of Music (Omni Records, 2005); Spolupráce a hostování na více jak 50 dalších CD, například na New England Mandolin Ensemble. Sip a Little New (NEME, 2007). www.zenkl.com www.bandzone.cz/radimzenkl
77
b) Soubory, kvarteta Mandolínový orchestr Moravan (Brno), vznikl v roce 1937 jako spolek mandolinistů. Orchestrem Moravan prošlo za téměř 65 let působení mnoho hráčů a dirigentů. Na koncertech přednesli s Moravanem sólové party amatéři i profesionálové. Orchestr udržuje přátelské kontakty s mandolínovými orchestry Neues Favoritner Mandolinen Orchester z Vídně a orchestrem Rurtal 1928 z německého města Julich Koslar. Výroční koncert k 65. výročí založení orchestru se konal 23. listopadu 2007 v brněnském Semilasse. Moravan dirigovali František Hlaváček, František Čapek žák Leoše Janáčka, Ruda Stolař později známý humorista, Josef Vitouch, Josef Kučera, Petr Vavřín, Ludmila Karafiátová. Pro Moravan psali tito autoři: Ladislav Němec, J. Brož, Ludvík Hotař, Otakar Placar, K. Vrbka a další. S Moravanem sólově vystoupili členové brněnských hudebních scén: Sylvie Kodetová, Květa Ondráková, Jiří Dočkal, Jiří Tauber a další. http://www.mandomoravan.czweb.org/ O některých dnes již neexistujících mandolínových spolcích v Praze se dovídáme z razítek na notách těchto souborů. Jsou to tato tělesa: Odbor mandolinistů ve Vršovicích, Klub mandolínistů a kytaristů v Nuslích, Mandolinistický sbor v Hostivaři. 51 Mamama Mandolin Quartet (2003 2006) – Mandolínové kvarteto, které přejímalo skladby od spřáteleného amerického Modern Mandolin Quartetu a jazzově laděného smyčcového quarteta Turtle String Island Quartet. Quarteto má následující obsazení 1. mandolína: Martin Krajíček, 2. mandolína: Petr Vrobel, mandola: Miroslav Váňa, mandocello: Eva Trnková. Zajímavostí, se kterou jsem se setkal, je hra na mandolíny při bohoslužbách. Uvádím tedy informace, které mi poskytl houslař Dan Adamcsek, člen sboru Bratrské jednoty baptistů v Žatci.
78
(…)V roce 1780 se několik rodin vystěhovalo z ČR do rumunských pralesů v oblasti Jižního Banátu. Tenkrát bylo součástí Rakouskouherska. Šli tam za obživou, živili se kácením dřeva a hlídáním hranic Transylvánie proti Turkům. Založili českou vesnici Svatá Helena. V 70. letech měla Sv. Helena cca 200 obyvatel, z toho 2/3 katolického vyznání a zbytek babtistického. V babtistických sborech v Rumunsku je součástí bohoslužby i orchestrální hudba. Tuto hudbu obstarávají dechové a tamburašské orchestry. V roce 1971 založil Josef Boháček mandolínový orchestr. Tamější zbor Bratrské jednoty babtistů nakoupil cca 20 mandolín, 1 mandolu, 2 kytary, akordeon a klarinet. Hudební škola nebyla, tak se učili hrát a číst noty jeden od druhého. Díky tvrdým podmínkám se mladé rodiny začaly stěhovat zpět do ČSSR. Většina do Chebu, Lovosic a Žatce. Roku 2003 vzniká v Žatci malá skupina mandolinistů, která po 2 letech své činnosti zaniká. V Chebu působí 15 členný podobný orchestr, který jezdí sloužit hudbou i do ostatních církevních sborů. Hrají duchovní hudbu, rozepsanou do jednotlivých hlasů z kancionálu. Byl jsem svědkem, že na Sv. Heleně mandolínová hudba začíná hrát už při příchodu věřících a po skončení bohoslužby orchestr opět hraje až do odchodu posledního člověka z kostela. 52 51 Email od Petra Vrobela, 24. 5. 2008 52 Email od Dana Adamcseka , 7. 6. 2008
79
3 Internetové stránky zaměřené na mandolínu Následující seznam jistě není úplný. www.emando.com – internetové stránky věnované elektrické mandolíně. www.mandoline.de – německé internetové stránky o mandolíně zejména v oblasti hudby vážné. www.mandolincafe.com – americké internetové stránky, které jsou věnované převážně bluegrassové mandolíně. www.mandolinarchive.com – americké internetové stránky věnované historickým exemplářům mandolín většinou typu Gibson.
80