Prolomení Majetkové Samostatnosti Obchodních Společností

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra obchodního práva

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Prolomení majetkové samostatnosti obchodních společností

Martin Brázdil 2014/2015

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Prolomení majetkové samostatnosti obchodních společností zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.

V Brně dne 2. 4. 2015

Martin Brázdil

Rád bych poděkoval JUDr. Ing. Josefu Šilhánovi, Ph.D., vedoucímu mé diplomové práce, za pomoc v podobě odborných konzultací a všechny cenné rady, které mi při jejím zpracování poskytl.

Abstrakt

Tato práce se zabývá analýzou prolomení majetkové samostatnosti obchodních společností, především s ohledem na českou a anglickou právní úpravu. Po stručném historickém shrnutí vývoje samostatné právní subjektivity je práce v další části zaměřena na vývoj doktríny piercing the corporate veil v anglickém právu a představeny jsou základní východiska, ke kterým anglická judikatura dospěla. Následuje analýza právních nástrojů českého práva, které je možné uplatnit v souvislosti s prolomením majetkové samostatnosti. Pozornost je věnována zejména zákonu o obchodních korporacích, institutu vlivné osoby a ručení statutárních orgánů v případě úpadku obchodní společnosti. Poslední část práce se zabývá nejvýznamnější judikaturou ESD a právní úpravou EU v oblasti samostatné právní subjektivity.

Klíčová slova piercing the corporate veil – prolomení majetkové samostatnosti – omezená odpovědnost – samostatná právní subjektivita – vlivná osoba – ručení statutárních orgánů – zákon o obchodních korporacích – podnikatelská seskupení

Abstract

The thesis analyzes the doctrine of piercing the corporate veil of commercial companies, particularly with regard to Czech and English law. A brief historical summary of the development of the separate legal personality is followed by a discussion of how the doctrine manifests in English law, including the basic assumptions found in English case law. Next, an analysis is presented on the legal instruments available in Czech law that can be applied in pursuit of the doctrine of piercing, particularly the influential entities and the liability of members of statutory bodies when a business is submitted to bankruptcy under the Business Corporations Act. In the last chapter the thesis is focused on the most significant case law of the ECJ and EU legislation in the area of separate legal personalities.

Keywords piercing the corporate veil – limited liability – separate legal personality – influential entity – liability of members of a body – business corporations act – business groups

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK

Brusel I Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.

Brusel I bis Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.

ESD Evropský soudní dvůr

Insolvenční zákon, InsZ Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Občanský zákoník Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Obchodní zákoník Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění předpisů účinných ke dni 31. 12. 2014.

Zákon o mez. právu soukromém Zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém.

Zákon o obchodních korporacích Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích).

Zákon o přeměnách Zákon č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, ve znění pozdějších předpisů

Zákon o veřejných rejstřících Zákon č. 304/2013 Sb. o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob.

OBSAH

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ...... 4 ÚVOD ...... 6 1. OMEZENÁ ODPOVĚDNOST ...... 8 1.1 Historický vývoj na evropském kontinentu ...... 8 1.2 Historický vývoj v Anglii a USA ...... 10 1.3 Benefity omezené odpovědnosti ...... 11 1.4 Morální hazard ...... 12 1.5 Samostatná právní subjektivita ...... 13 2. ÚVOD DO TEORIE DOKTRÍNY PROLOMENÍ ...... 14 2.1 Podnikatelská seskupení ...... 16 3. ANGLIE – JUDIKATURNÍ PODOBA DOKTRÍNY ...... 20 3.1 Rozhodnutí Salomon ...... 20 3.2 Teorie hospodářského celku a prolomení v zájmu spravedlnosti ...... 22 3.3 Politická situace ...... 26 3.4 Zneužití korporátní formy ...... 26 4. ANGLIE - ZÁKONNÁ PODOBA DOKTRÍNY ...... 32 4.1 Fraudulent trading ...... 32 4.2 Wrongful trading ...... 33 4.3 Domněnka řídící osoby ...... 35 5. ÚPRAVA PODLE ZÁKONA O OBCHODNÍCH KORPORACÍCH ...... 38 6. SPOLEČNÍCI ...... 42 6.1 Zákonná povinnost ručení za dluhy společnosti (ust. § 132) ...... 42 6.2 Vlivná osoba (ust. § 71) ...... 43 6.3 Ovládající osoba (ust. § 74) ...... 47 6.4 Povinnost péče řádného hospodáře (ust. § 76) ...... 48 6.5 Odpovědnost při úpadku (ust. § 68) ...... 50 6.6 Důkazní břemeno ...... 55 6.7 Ručení členů volených orgánů podle občanského zákoníku ...... 56 7. KONCERNY A DALŠÍ PŘÍPADY ...... 58 7.1 Úpadek řízené osoby ...... 60 7.2 Zpráva o vztazích ...... 61 7.3 Další případy prolomení v českém právu ...... 62 8. SAMOSTATNÁ PRÁVNÍ SUBJEKTIVITA OPTIKOU EU ...... 64 8.1 Devátá směrnice ...... 64 8.2 Akzo Nobel NV a další proti Komisi Evropských společenství ...... 64 8.3 Centrální registr skutečných majitelů ...... 65 8.4 Procesní pravidla příslušnosti soudu ...... 66 ZÁVĚR ...... 70 SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ ...... 74

ÚVOD

Samostatná právní subjektivita právnických osob je nerozlučně spjata s korporátním právem většiny známých právních řádů a mnohými je považována za nezbytnou součást fungování moderní nadnárodní i lokální ekonomiky. Vlivem omezené odpovědnosti, která je většinou důsledkem samostatné právní subjektivity, dochází k oddělení majetku vlastníků a samotné společnosti. Neplní-li společnost své závazky, nelze se dodatečného plnění domáhat po jejich společnících nebo akcionářích.

Snahu o limitaci odpovědnosti nebo manipulaci s rizikem lze pozorovat v průběhu celé historie, avšak právní forma korporace s omezenou odpovědností je koncept, který se plně rozvinul teprve začátkem 20. století. I když omezená odpovědnost s sebou nese celou řadu benefitů, objevuje se nemálo případů, kde byla společnost využita nepříliš žádoucím způsobem pouze jako účelový transfer rizika. Proto také došlo k celosvětovému rozvoji doktríny piercing the corporate veil, která cílí na případy zneužití omezené odpovědnosti a zmírňuje tak dopady příliš formalistické aplikace principu samostatné právní subjektivity obchodních společností.

Doktrína piercing the corporate veil zůstává českými soudy často opomíjena a doktrinální vývoj kontinentálního ekvivalentu se až na ojedinělé případy v českém právním prostředí nevyskytuje. Přesto nelze hovořit o nedostatku příležitostí nebo příliš rigidní legislativní úpravě, pravděpodobně jen nebyly shledány dostatečně silné důvody se tímto směrem ubírat. Příležitost ke změně přišla v lednu roku 2014, kdy v souvislosti s rekodifikací soukromého práva došlo k nabytí účinnosti několika právních předpisů, jež se doktrínou piercing the corporate veil v mnohém inspirovaly. Lze proto očekávat větší tlak právě ze strany věřitelů, aby soudy zohlednily nové možnosti v rámci svého rozhodování a vytvořily vhodné prostředí pro další rozvoj této doktríny.

Práce je zaměřena na analýzu aktuální podoby doktríny piercing the corporate veil zejména z pohledu majetkové samostatnosti kapitálových společností. Rozvětvená korporátní struktura nemá zpravidla význam u osobních společností, kde se věřitelé mají možnost domáhat plnění závazků za společností přímo po jejich společnících. Výchozím bodem předkládané analýzy je anglický právní systém, který je považován za kolébku výše zmíněné doktríny. Vývoj institutů anglického práva jako jsou např. shadow director, façade nebo agency může představovat přinejmenším výkladová vodítka pro české soudy v těch oblastech nové úpravy, které byly doktrínou inspirovány. Výsledkem práce by pak měla být komparace s právním řádem České republiky a kritické zhodnocení nastavených pravidel. Vzhledem k omezenému rozsahu jsou

6 některé aspekty doktríny nezahrnuty nebo jsou zmíněny pouze okrajově v rámci daného výkladu. Řeč je především o trestněprávních nebo jiných deliktních aspektech doktríny. V samotném závěru bude pohlédnuto na majetkovou samostatnost optikou Soudního dvora Evropské unie a dalších orgánů podílející se legislativní činnosti Evropské unie, kde v poslední době dochází ke snaze rozkrýt netransparentní korporátní struktury a umožnit dohledatelnost všech osob, které se podílejí na majetku nebo řízení společnosti.

1. OMEZENÁ ODPOVĚDNOST

1.1 Historický vývoj na evropském kontinentu

Omezená odpovědnost neznamená eliminaci rizika, ale jeho transfer na jiné subjekty, ve většině případů z akcionářů společnosti na její koncové věřitele. Ač se může zdát, že omezená odpovědnost je charakteristickým znakem obchodních společností moderní doby, její kořeny sahají až do období starověkého Říma. Dalo by se říci, že koncept omezené odpovědnosti je tu stejně dlouho jako podnikání samo. Obchodníci vždy hledali způsoby, jak snížit možná rizika a tím i navýšit své zisky.

I když je možné zaznamenat některé prvky omezené odpovědnosti už v obchodních vztazích starověku, obdoba dnešní omezené odpovědnosti se objevila v Evropě až v polovině 12. století. V Římě měly právnické osoby neomezenou odpovědnost a byly zakládány spíše de facto než de iure. Forma omezené odpovědnosti se nazývala peculium, což představovalo majetek, který pater familias svěřil pod správu některého ze svých otroků nebo synů (později pak i třetím osobám).1 Tento majetek představoval samostatnou jednotku a byl alespoň po teoretické stránce určitou obdobou právnické osoby, jak ji známe dnes. V dřívějším období fungovalo peculium jako efektivní strop v případě, že dluhy přesáhly výši spravovaného majetku. Někdy mohl být správce peculia dokonce prodán a výtěžek následně poskytnut věřitelům. Peculium zažilo rozkvět přibližně ve druhé polovině období republiky (274 p. n. l. – 148 n. l.) a stalo se široce využívaným nástrojem pro limitování odpovědnosti v rámci jakékoli obchodní činnosti.2

Přibližně mezi lety 600 a 800 n. l. se v rámci Rhodského námořního práva vyvinul institut zvaný chreokoinonia, který se stal populárním nástrojem pro limitaci odpovědnosti v oblasti námořních plaveb. Funkce byla obdobná jako u půjčky, kdy pasivní investor poskytl vklad v určité výši, avšak nepodílel se na případných ztrátách. Na rozdíl od půjčky těžil ze zisků vždy právě tento investor. V sedmém století, kdy obchodní lodě čelily zvýšené agresivitě pirátských nájezdů, Chreokoinonia představovala možnost diversifikace portfolia investorů v oblasti zámořských obchodů. Namísto jedné velké riskantní investice do konkrétní plavby, mohli

1 GILLMAN, M., EADE, T. The development of the corporation in England, with emphasis on limited liability. International Journal of Social Economics. 1995, roč. 22, č. 4, s. 22. 2 HILLMAN, R. Limited Liability In Historical Perspective. Washington and Lee Law Review. 1997, roč. 54, č. 2, s. 616 – 617. 8 investoři rozdělit svůj kapitál způsobem, který značně snižoval riziko totální ztráty celé investice.3

Přibližně kolem osmého století došlo v návaznosti na islámské právo k rozvoji několika metod, které umožňovaly investorům čerpat z výhod omezené odpovědnosti. Institut tzv. „otroka s licencí“ vycházel s velké části z římského peculia a v mnohém se od něj nelišil. Druhá metoda se nazývala qirad, a je popisována jako dohoda o podílu zisku. Obchodník (podnikatel) převzal peníze od investorů a následně s nimi začal podnikat, aniž by byl jakkoli sám odpovědný. Investoři si naproti tomu zachovali kontrolu v některých obecných záležitostech (např. druh zboží nebo oblast, kde se bude obchodovat). Výdělek z této činnosti si následně investoři rozdělili mezi sebou. 4

V desátém století na základě rostoucí potřeby vytvořené expanzí trhu se na evropském kontinentu rozvinula metoda zvaná commenda, která se stala milníkem v historii omezené odpovědnosti. Není jasné, zda byla commenda pouze transformací qiradu nebo se vyvinula nezávisle na něm. Spojitost je však velmi pravděpodobná. Nejjednodušší forma commendy spočívá v tom, že investor nebo skupina investorů svěří kapitál nebo zboží nezávislé osobě (zmocněnci), která se svěřenými prostředky nadále obchoduje a následně vrací investorům zisk. Osoby, které obchodovaly se zmocněncem mnohdy ani nevěděly o existenci investorů, jejichž odpovědnost byla omezena pouze majetkem, který se rozhodli investovat. 5

Omezená odpovědnost byla v této době spíše výjimkou než pravidlem, a tak se commenda stala rozšířenou pouze v rámci zámořských obchodů. Při obchodech ve vnitrozemí se vyvinul institut zvaný compagnia, který i přes některé podobné rysy s commendou neposkytoval investorům ochranu v podobě neomezeného ručení. Pasivní investoři zde stále odpovídali vlastním majetkem, na který mohli věřitelé dosáhnout, pokud by dluhy překročily hodnotu investovaného majetku. Tento nedostatek v rámci vnitrozemních obchodů byl vynahrazen snadnou dostupností propracovaného systému pojištění rizika předlužení, který se rozšířil zejména v polovině 14. století. Oproti omezené odpovědnosti ale pojištění nikdy nemohlo poskytnout absolutní ochranu. 6

V roce 1408 byl ve Florencii přijat zákon, který umožňoval vytvoření societa in accomandite, určitou formu společnosti s ručením omezeným, kde společníci ručili pouze do výše jejich

3 Ibid., s. 619. 4 HILLMAN, op. cit., s. 620 – 621. 5 UDOVITCH, A. At the Origins of the Western Commenda: Islam, Israel, Byzantium? Medieval Academy of America. 1962, roč. 37, č. 2, s. 201 – 204. 6 HILLMAN, op. cit., s. 624. 9 investice (vkladu). Obdoba societa in accomandite se objevila ve Francii v roce 1671 pod názvem societe en commandite a následně v Irsku v roce 1782. Počátkem 19. století se tato forma společnosti postupně rozšířila po celém evropském kontinentu, zatímco v Anglii došlo k přijetí příslušné úpravy až v roce 1907. 7

Omezená odpovědnost ve vztahu k akciovým společnostem se ve stanovách (výsadních) obchodních společností objevuje až od roku 1780. Zakladatelské dokumenty těchto společností uváděly, že odpovědnost akcionářů za dluhy společnosti je limitována pouze co do výše reprezentovanou vlastněnými akciemi. Dříve akcionáři odpovídali neomezeně, i když lze napříč historií vysledovat výjimky. Příkladem může být Francouzská Východoindická společnost založená roku 1664, kde osoby řídící společnost odpovídaly pravděpodobně omezeně.8 Ve Francii se v roce 1807 objevila omezená odpovědnost v souvislosti s akciovými společnostmi známými jako sociétés anonymes. Následně byla tato forma společnosti rozšířena prostřednictvím Napoleonových válečných tažení do množství německých provincií, Pruska, Itálie, Švýcarska a Nizozemí. 9

1.2 Historický vývoj v Anglii a USA

Vývoj omezené odpovědnosti v Anglii šel svou vlastní cestou, commenda nebo její obdoba societa in accomandite zde nebyla tolik populární jako na kontinentě, na druhou stranu zde paralelně existovaly společností, jejichž společníci byli do určité míry chráněni omezenou odpovědnosti. Nejednalo se ale o ochranu absolutní, neboť každý člen takové společnosti měl vůči ní neomezenou platební povinnost. Soudy pak obvykle přiznaly věřitelům možnost vznést jménem společnosti požadavek další kapitalizace. Většinou byl tento nedostatek napraven na smluvní bázi a věřitelé se zavazovali nepostupovat v případě předlužení tímto způsobem. Od šestnáctého století se začaly objevovat výsadní obchodní společnosti, kterým bylo umožněno těžit z absolutní omezené odpovědnosti. Většinou se jednalo o bývalé cechy, které se staly základním kamenem prvních obchodních společností.10

Legislativně byla omezená odpovědnost upravena v letech 1844 a 1855. V této souvislosti došlo k přijetí a dvou zákonů - Joint Stock Companies Act (1844) a Limited Liability Act (1855).11 Nová úprava měla přinést ochranu také věřitelům prostřednictvím povinného dodatku „ltd“

7 HILLMAN, op. cit., s. 626 – 627. 8 CARNEY, W., Limited Liability. Encyclopedia of Law and Economics [online]. 1998, s. 3 [cit. 27. 11. 2014]. 9 BLUMBERG, P. Limited Liability and Corporate Groups. Journal of Corporation Law. 1986. 10 CARNEY, op. cit., s. 3 – 4. 11 GILLMAN, EADE, op. cit., s. 24. 10 za názvem společnosti, který upozorňoval na limitované ručení. Dalším bezpečnostním opatřením bylo stanovení minimální výše základního kapitálu. I když se tento vzorec stal široce přijímaný napříč Evropou, bylo v roce 1885 na území Anglie registrováno pouze deset procent všech ekonomicky významných společností.12

Oproti jisté zdrženlivosti podnikatelů na území Anglie, získal princip omezené odpovědnosti v USA hlasitější odezvu. Obecně lze ale konstatovat, že legislativní prostředí zemí common law nebylo omezené odpovědnosti příliš nakloněno. Důvodem rychlejšího rozvoje korporátního práva napříč USA byla především velká míra konkurence jednotlivých právních řádů a silný lobbing ze strany investorů. Mezi lety 1816 (New Hampshire) a 1847 (Rhode Island) byl postupně princip omezené odpovědnosti adoptován většinou států USA.13

1.3 Benefity omezené odpovědnosti

Easterbrook a Fisher označili výhody pramenící z omezené odpovědnosti. Dospěli k názoru, že z absolutní ochrany akcionářů mohou těžit i další osoby, mezi kterými jsou i samotní věřitelé. 14

(i) Je snížena potřeba monitoringu řídících osob ze strany investorů, čím dochází ke snížení nákladů spojených s provozem společnosti. Společnosti se snadněji a levněji dostávají k cizímu kapitálu prostřednictvím pasivních investorů, kteří nemusí věnovat další prostředky na kontrolu řízení.

(ii) Je snížena potřeba monitoringu ostatních akcionářů, což dále snižuje náklady spojené s provozem. Pokud by akcionář odpovídal neomezeně, byl by nucen bedlivě sledovat majetek ostatních spoluakcionářů. Čím nižší majetek vlastní ostatní, tím vyšší riziko by představovalo případné předlužení pro akcionáře s nejvyšší hodnotou majetku.

(iii) V důsledku otevřené struktury akcionářů jsou manažeři více motivováni k efektivnímu řízení společnosti, aby si udrželi své řídící pozice. Pokud cena akcií klesne pod určitou hranici, je obměna akcionářské struktury nevyhnutelná. S novými akcionáři pak často přichází i nové vedení. Zároveň je to jeden ze způsobů, jak znovu

12 CARNEY, op. cit., s. 5. 13 Ibid., s. 6. 14 EASTERBROOK, F., FISCHEL, D. Limited Liability and the Corporation. University of Chicago Law Review. 1985, s. 94 – 102. 11

nastartovat skomírající společnost. Za neomezené odpovědnosti by atraktivita společností směřující do úpadku byla velmi sporadická.

(iv) Umožněna je efektivnější diverzifikace rizik: investoři mohou mít široké investiční portfolio, aniž by tím docházelo k navyšování celkového rizika. Samotná existence trhu s veřejně obchodovatelnými akciemi je podmíněná omezenou odpovědností, neboť při neomezeném ručení by nebylo možné objektivně určit jejich hodnotu. Benefitem pro věřitele je v této souvislosti skutečnost, že případnou insolvencí investora nejsou ovlivněny další na něj navázané společnosti, které mohou dále prosperovat.

(v) Omezená odpovědnost podporuje investice do rizikových avšak veřejnosti prospěšných oblastí, které jsou spojeny např. s novými technologiemi. Zde je riziko neúspěchu natolik vysoké, že bez limitované odpovědnosti by nebylo možné tato odvětví efektivně rozvíjet. Podnikatelská seskupení mohou své dílčí celky specializovat (a tím opět snižovat náklady), popř. se mohou pokoušet proniknout do dalších odvětví, a podpořit tak zdravé konkurenční prostředí, aniž by tím byl ohrožen zbytek skupiny.

Byla to především ekonomická efektivita, která vedla k širokému rozšíření omezené odpovědnosti. Je pravděpodobné, že i kdyby omezená odpovědnost nebyla umožněna na legislativní úrovni, došlo by k pokusům vytvořit ji na smluvní bázi. Současný stav však snižuje náklady, které by byly spojeny s nutností kontraktace s každým jednotlivým věřitelem a případným pojištěním pro případ škody. Na druhou stranu je i dnes běžné, že dostatečně silný věřitel si vyjedná osobní ručení řídící osoby nebo společníka za závazky společnosti. V konečném důsledku je to vždy jen otázka vyjednávací síly, kdo riziko ponese.

1.4 Morální hazard

I přes výše uvedené výhody je s omezenou odpovědností neoddělitelně spojeno i riziko morálního hazardu. Jak je uvedeno výše, omezená odpovědnost nesnižuje riziko, ale pouze jej přesouvá jinam. Čím vyšší je možný zisk, tím snazší je podlehnout morálnímu hazardu. Snadný transfer rizika na věřitele, kteří neměli možnost toto riziko předem smluvně kompenzovat, je proto považován za největší nebezpečí omezené odpovědnosti. V mnoha situacích výhled vysokého zisku vede k neúměrným rizikům, neboť řídící osoby riskují pouze omezený majetek dané společnosti. Riziko morálního hazardu je o to větší, je-li takováto společnost financována

12 a vytvořena mateřskou společností právě za účelem podnikání v rizikových oblastech. Mateřská společnost zároveň nemá povinnost vykonávat dohled nebo vyvíjet jinou kontrolní aktivitu nad dceřinou společností a není odpovědná za případný neúspěch financované aktivity. Obětí jsou ve většině případů nedobrovolní věřitelé (např. z deliktů), zatímco dobrovolní věřitelé si větší míru rizika jsou schopní smluvně kompenzovat. Nepředpokládá se, že s omezenou odpovědností by zmizelo také riziko morálního hazardu, ovšem nejednalo by se o tak jev tak častý.15

1.5 Samostatná právní subjektivita

Skutečnost, kdy řídící osoby, společníci nebo akcionáři nejsou odpovědni za závazky společnosti, je někdy nepřesně označována jako samostatná právní subjektivita. Omezená odpovědnost je přitom pouze důsledkem samostatné právní subjektivity, která sama o sobě ještě neznamená absolutní ochranu osob stojících za společností. Typickým druhem společností, které mají vlastní právní subjektivitu, avšak nejsou vybaveny omezenou odpovědností, jsou osobní společnosti. A naopak, hovoříme-li o omezené odpovědnosti, neznamená to bez dalšího samostatnou právní subjektivitu

15 EASTERBROOK, FISCHEL, op. cit., s. 104. 13

2. ÚVOD DO TEORIE DOKTRÍNY PROLOMENÍ

„Piercing seems to happen freakishly. Like lightning, it is rare, severe and unprinciple.“

Easterbook and Fischel, 1985

Pojem „piercing the corporate veil” (někdy také označováno jako prolomení korporátního štítu nebo úžeji prolomení majetkové samostatnosti) označuje takový postup soudu, kdy nahlédne za korporátní štít společnosti, za hranici její samostatné právní subjektivity. V praxi to znamená, že soud přiřkne práva, výsady, povinnosti nebo odpovědnost členům společnosti nebo jiným třetím osobám tam, kde by jinak práva nebo povinnosti náležely jen společnosti.

Téměř každý případ, ve kterém bylo věřitelům umožněno dosáhnout na aktiva společníků/akcionářů, zahrnoval malé nebo středně velké společnosti pouze s několika členy. Pro tyto společnosti je typické, že osoby poskytující kapitál se podílí na procesu rozhodování, a vlivem omezené odpovědnosti proto nedochází nezbytně ke snižování nákladů spojených s provozem společnosti. Další benefity spojené s omezenou odpovědností u veřejných společností, které snižují riziko a usnadňují monitoring skrze kapitálový trh, zůstávají u menších společností nevyužity. Je to především z důvodu nižší potřeby diverzifikace v situaci, kdy společníci tvoří management. Z tohoto důvodu tyto společnosti také často omezují převod podílů/akcií, aby bylo zajištěno, že budoucí investor bude kompatibilní s existujícím vedením. Nabídky převzetí nepřichází v úvahu a nejsou ani potřeba, opět z důvodu provázání funkcí managementu s osobami nesoucími riziko.16

Prolomení majetkové samostatnosti, především ve prospěch mimosmluvních nedobrovolných věřitelů nebo těch věřitelů, kteří nemohli vyjednávat či jinak ovlivnit smluvní podmínky (zejm. adhezní smlouvy), bylo chápáno jako omluvitelná alternativa k principu omezené odpovědnosti. Důvodem bylo i snížení rozsahu, ve kterém výrazně slabší třetí strany nesly riziko, a zmírnění dopadů striktní aplikace principu omezené odpovědnosti. Naopak prolomení majetkové samostatnosti společnosti ve prospěch věřitele, který měl dostatek síly pro vyjednání vhodných podmínek, bylo nanejvýš ojedinělé. Rozlišení mezi věřiteli nehrálo roli u podvodů nebo klamavých praktik ze strany dlužníka. V pozdějších letech se vývoj doktríny vydal směrem k osobě dlužníka bez ohledu na vyjednávací možnosti věřitele.

Nedobrovolní věřitelé, povětšinou věřitelé z deliktů, jsou ve zvláštním postavení. Omezená odpovědnost chrání akcionáře i před jejich nároky, aniž by se tito věřitelé mohli na případnou

16 EASTERBROOK, FISCHEL, op. cit., s. 109. 14

újmu předem připravit nebo ovlivnit její rozsah. Neúměrná přísnost tohoto principu vyniká o to více u nadnárodních koncernů, kde dceřiná společnost má potenciál způsobit škody vysoce přesahující její kapitálovou kapacitu. I když je mateřská společnost konečným beneficientem zisků této společnosti, v případě vzniku škody je její odpovědnost nulová. Pro neúměrně vysoká rizika zde často chybí i adekvátní pojištění, protože je příliš nákladné nebo není vůbec dostupné. Nicméně pokud by byla zavedena legislativní ochrana nedobrovolných věřitelů, bezesporu by to znamenalo snížení atraktivity těch odvětví, kde by hrozila jakákoli škoda třetím osobám. V posledních letech se však čím dál častěji hovoří o zavedení určité minimální odpovědnosti mateřských společností.

Typickým příkladem nadměrného přesunu rizika směrem k nedobrovolným věřitelům je příklad taxislužby, která pro minimalizaci rizika založí několik dceřiných společností, z nichž každá formálně vlastní a provozuje právě jedno vozidlo. V případě způsobení škody vozidlem taxislužby by se poškozený mohl domáhat uspokojení svých nároků pouze od společnosti provozující dané vozidlo. Obdobným případ byl řešen soudy USA, které dospěly k názoru, že prolomení majetkové samostatnosti zde nemá opodstatnění.17

Jedním z hlavních argumentů proč vůbec uvažovat o aplikaci doktríny piercingu je zmírnění příliš tvrdých dopadů na věřitele. V obchodní praxi jsou naprosto běžná taková smluvní ujednání, kde si věřitel, má-li dostatek síly, zajistí efektivní prolomení majetkové samostatnosti dlužníka vůči jednomu či více společníkům. Ručení na základě smluvního ujednání nebo vystavením směnky jsou běžnou součástí obchodního styku s minimem legislativního omezení. Nabízí se otázka, proč je tedy tak důležité striktně trvat na omezené odpovědnosti, když obchodní realita ji běžně obchází a korporátní štít chrání akcionáře převážně před nedobrovolnými věřiteli, zaměstnanci a slabšími stranami obecně. Odpověď spočívá v nesporných výhodách, které omezená odpovědnost přináší. Smluvní prolomení je stále snadno kontrolovatelné a trhem akceptovatelné, zatímco bezpodmínečná neomezená odpovědnost znamená jeho deformaci.

V odborné literatuře je zmiňováno mnoho variací klasického piercingu, ta nejznámější je označována jako obrácený piercing (reverse piercing), kdy se věřitelé akcionáře mohou domáhat plnění po jeho společnosti. V těchto případech je třeba dbát na zájmy nezúčastněných spoluakcionářů nebo věřitelů, nikoli však bezvýhradně. Snadno si lze představit situaci loutkových společníků, jejichž zájmy se bude dotčený akcionář hájit. Často

17 KOSTOHRYZ, Milan. Piercing the corporate veil: překonávání právní samostatnosti kapitálových společností ve srovnávacím pohledu. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2013, s. 25. 15 zmiňovaný je také horizontální piercing (horizontal piercing), kdy se věřitelé mohou domáhat plnění po sesterských společnostech, tedy společnostech, které jsou součástí téhož korporátního celku. Podstata prolomení však u obou variant zůstává zachována, tedy odhlédnutí od samostatné právní subjektivity a dovozování závěrů na základně faktického namísto právního vztahu.

2.1 Podnikatelská seskupení

Jednou z nejvíce diskutovaných oblastí v rámci doktríny prolomení je vztah mateřské a dceřiné společnosti. Je nezbytné si uvědomit, že mateřské společnosti v podnikatelských seskupeních se liší od „běžných“ akcionářů oddělených od managementu. Mateřské společnosti si často udržují vysokou míru kontroly nad aktivitami dceřiné společnosti. Není neobvyklé, že obě společnosti jsou propojené natolik, že tvoří jeden hospodářský celek. Zdá se proto, že prolomení v případě podnikatelského seskupení je racionálnějším krokem, než by tomu bylo ve vztahu konečného akcionáře (fyzické osoby) a společnosti.

Dceřiné společnosti jsou hojně využívány pro vysoce rizikové investice nebo jako právní bariéra proti případné odpovědnosti v budoucnu. I když se takový způsob využití dceřiných společností nezdá příliš férový, není to sám o sobě důvod k prolomení majetkové samostatnosti v neprospěch mateřské společnosti. Nicméně i přesto jsou soudy ochotnější prolomit korporátní štít spíše ve vztahu matka – dcera než ve vztahu společnost – konečný akcionář. Podnikatelská seskupení mají často stejné osoby na pozici řídících orgánů jednotlivých společností nebo jsou tyto společnosti jinak velmi úzce propojené. Tím, že je dovoleno věřitelům dosáhnout na majetek mateřské společnosti, není vytvořena neomezená odpovědnost. Majetek končených akcionářů je stále chráněn korporátním štítem matky. Výhody diverzifikace, likvidity a monitoringu prostřednictvím kapitálového trhu proto zůstávají nedotčeny. Co více, problém morálního hazardu je pravděpodobně vyšší u dceřiných společností vzhledem k nižší motivaci k pojištění. Protože vedení dceřiné i mateřské společnosti je ve většině případů totožné, nevede zánik dceřiné společnosti ke ztrátě pozice manažerů. I když zánik dceřiné společnosti může znamenat určitou újmu na pověsti, nevede ke ztrátě cenného lidského kapitálu. V situaci absolutní omezené odpovědnosti by mateřská společnost mohla zformovat dceřinou společnost s minimálním základním kapitálem pouze pro rizikové aktivity. V případě úspěchu matka získá benefity. Pokud se investice nezdaří a dceřiná společnost zanikne, mateřská společnost založí novou, se stejným managementem a identickým působením na trhu. To však neznamená, že by mateřské společnosti měly odpovídat za veškeré závazky každého subjektu, jehož akcie drží. Taková odpovědnost by

16 značně deformovala celý koncept podnikatelských celků. Je pravděpodobné, že limitace odpovědnosti dceřiné společnosti by byla tak jako tak zformována na smluvní bázi, avšak za cenu nárůstu nákladů s tím spojených. V závěru by pak nepřidružené společnosti získaly konkurenční výhodu v podobě nižších provozních nákladů.18

Easterbrook a Fischel zdůrazňují, že právě konečný akcionář je ten, který by měl těžit z omezené odpovědnosti a být podporován k širokým investičním aktivitám. Odpovědnost mateřské společnosti za závazky dceřiné společnosti nezakládá neomezenou osobní odpovědnost těmto konečným akcionářům.19 Zdá se však společensky prospěšnější motivovat k široké míře investic samotné společnosti, jejichž kapitálové možnosti zdaleka přesahují kapitálové možnosti individuálních akcionářů. Vyšší míra kapitálu znamená nejen vyšší investici, ale také vyšší míru ochoty k potenciálně rizikovým avšak veřejně prospěšným investicím, které by za jiných okolností nebyly uskutečněny. Závazky malých podniků s několika společníky málokdy překročí hranici vlastního kapitálu. Často zde figuruje také výše zmíněná osobní záruka někoho ze společníků nebo vedení, která pokrývá případný přesah. Z tohoto úhlu pohledu jsou to právě podnikatelská seskupení, jejichž investiční aktivity mají skutečný dopad. Právě tyto subjekty by proto měly těžit z omezené odpovědnosti nejvíce.

Blumberg zastává názor, že důvodem prolomení korporátního štítu mateřské společností je míra jejího vlivu v dceřiné společnosti. Ať už se jedná o vliv prostřednictvím přímých instrukcí nebo skrz volený orgán spolu s ekonomickou provázaností obou společností. V takové situaci nedochází ke vzniku nákladů na informace, jež jsou důsledkem oddělené právní subjektivity, jako v případě konečných akcionářů. Jak bylo zmíněno výše v souvislosti s malými a středními podniky, ani zde nevzniká trh pro akcie dceřiné společnosti. Na významu tak pozbývá argument, že se neomezená odpovědnost negativně odrazí v obchodovatelnosti dcerou vlastněných akcií.20

I přes některé limity mateřské společnosti stále často bez většího rizika profitují na zisku, který pramení z činnosti dceřiné společnosti, a jsou motivovány k zakládání dceřiných společností financovaných převážně cizím kapitálem. Opět se tu pak nabízí argument, že takový úzký vztah uvnitř korporátní skupiny je v pořádku pokud jsou věřitelé schopni vyjednat si vhodné podmínky. Zároveň by korporátní struktura neměla sloužit jako štít proti věřitelům v případě podvodu nebo jiného deliktního chování. Zvláště pak v situacích úzké provázanosti,

18 EASTERBROOK, FISCHEL, op. cit., s. 111. 19 Ibid., s. 116. 20 BLUMBERG, op. cit., s. 623. 17 kdy má mateřská společnost detailní přehled o aktivitách a vnitřním fungování dceřiné společnosti. Úzce provázaná korporátní struktura však není u podnikatelských seskupení pravidlem, a výše uvedené závěry proto nemohou být zobecněny na jakoukoli korporátní skupinu. Není vyloučeno, že konečný akcionář může mít ke společnosti stejně blízko jako mateřská společnost ke společnosti dceřiné.

Vyskytuje se také názor, že odpovědnost akcionáře je mnohem snadněji dovoditelná v situaci, kdy akcionářem je mateřská společnost. Odpovědností je v tomto kontextu myšlena odpovědnost za zdravé fungování, adekvátní kapitalizaci a pojištění rizikových aktivit vlastněné společnosti. Jak bylo uvedeno výše, mateřské společnosti si často zachovávají rozhodující podíl na řízení, prostřednictvím kterého mohou zajistit adekvátní monitoring.21 Stanovit na legislativní úrovni přesnou míru kontroly se jeví jako obtížný úkol. Nehledě na skutečnost, že i stoprocentně vlastněná dceřiná společnost může být plně nezávislá samostatná jednotka, a naopak i několika málo procentní podíl může znamenat enormní nebo téměř absolutní vliv.

Na první pohled se může zdát, že omezená odpovědnost v rámci korporátní struktury přespříliš zvýhodňuje společníky na úkor věřitelů. Při bližší analýze je však možné objevit i výhody pro samotné věřitele a veřejnost. Podnikatelská seskupení jsou efektivnější a mohou se podílet na obrovských veřejně prospěšných investicích pouze za zlomek provozních nákladů jako při absenci korporátního štítu. Není zde potřeba pojištění činnosti jednotlivých společností v rámci struktury. Pro věřitele je dostačující udržovat si přehled pouze o stavu dlužníka, nikoli celé struktury. Cena cizího kapitálu pro mateřskou společnost je také podstatně levnější, protože v očích věřitelů je solventnost mateřské společnosti podstatně vyšší díky možnosti přesouvání rizika na dceřiné společnosti. I v případě insolvence jedné dceřiné společnosti, může zbytek struktury prosperovat. Samozřejmě je vždy třeba počítat s vyšším rizikem zneužití korporátní struktury než v případech, kdy akcionářem je fyzická osoba. Soud by měl být schopen prolomit majetkovou samostatnost, pokud dojde k jejímu zneužití, to je také důvod vzniku a dalšího vývoje doktríny piercing the corporate veil.

Ani za situace, kdy ke zneužití korporátní struktury nedojde, by však neměla být mateřským společnostem poskytnuta úplná imunita a volnost levného transferu rizik. Zvláště tehdy, je-li míra kontroly dostatečně vysoká na to, aby bylo možné případné újmě zabránit. Mateřské společnosti by měly alespoň s řádnou péčí vybírat zkušené členy řídících orgánů, vyvíjet minimální činnost kontroly v rizikových oblastech a zajistit dostatečnou kapitalizaci nebo adekvátní pojištění.

21 BLUMBERG, op. cit., s. 623. 18

3. ANGLIE – JUDIKATURNÍ PODOBA DOKTRÍNY

V právním řádu Anglie má doktrína piercing the corporate veil více než stoletou historii. K obdobnému vývoji doktríny došlo také v bývalých britských koloniích, kde i přes drobné odchylky zůstávají základní principy totožné. Anglický právní řád je založený na systému common law, doktrína se tedy vyvíjela především na judikatorní bázi. Během doby její existence došlo k mnoha různým výkladům, ale úplné sjednocení se nikdy nepodařilo. Mezi základní tři pilíře doktríny v anglickém právu patří (i) zneužití korporátní formy, (ii) agency neboli alter ego a (iii) legislativní úprava. Lze se ale setkat i s takovými názory, které připouští prolomení z důvodu prosté spravedlnosti, z politických důvodů nebo na základě faktického propojení mezi osobami ve skupině.

3.1 Rozhodnutí Salomon

Základním principem korporátního práva je princip samostatné právní subjektivity. Po splnění požadavků procesu inkorporace společnost existuje odděleně a nezávisle na lidech, kteří ji založili, investovali do ní kapitál nebo ji řídí. V právním systému common law je položení judikatorního základu tohoto principu obvykle datováno k roku 1897, kdy bylo zveřejněno rozhodnutí Sněmovny lordů ve věci Salomon v Salomon and Co Ltd (1987).22

Aron Salomon přibližně 30 let obchodoval s kůží a obuví. V polovině roku 1892 se rozhodl ke změně právní formy jeho podnikání tak, aby mohl fungovat prostřednictvím společnosti s omezenou odpovědností. Společnost dostala název Salomon and Co Ltd a veškerý majetek vázaný na podnikání Arona Salomona byl převeden na tuto společnost oproti několika úročeným přednostním dluhopisům. Fakticky však nedošlo k žádné změně, byl to pořád ten stejný Aron Salomon, který obchodoval s kůží a vyráběl boty. Počátkem roku 1893 se společnost dostala do problémů vlivem nepříznivé situace na trhu. Ve snaze společnost zachránit si Aron Salomon vzal osobní půjčku od muže jménem Edmund Broderip, která byla zajištěna výše uvedeným balíkem dluhopisů. Získaná částka byla poté Salomonem zapůjčena společnosti. I přes veškerou snahu se společnost nepodařilo zachránit od likvidace, ve které byla všechna zbývající aktiva rozdělena mezi Edmunda Broderipa a Arona Salomona, kteří tvrdili, že jsou jedinými zajištěnými věřiteli. Žádný další věřitel nebyl vyplacen a po dokončení likvidace činila souhrnná výše nesplacených dluhů za společnosti přibližně 11.000 liber.23

22 Salomon v Salomon and Co Ltd [1896] UKHL 1, [1897] AC 22. 23 MCQUEEN, Rob et al. Corporations law in Australia. 2. ed. Sydney: Federation Press, 2002, s. 31. 20

Takový výsledek byl samozřejmě přijat velmi negativně převážně ze strany dotčených věřitelů, ale i z pohledu nižších soudů. První argumenty zazněly od likvidátora společnosti, který tvrdil, že společnost byla založená za účelem podvodu na věřitele a obvinil Arona Salomona z účasti na tomto podvodu. Věřitelé požadovali, aby Salomon zaplatil společnosti škodu ve výši souhrnného dluhu vůči nezajištěným věřitelům a splacení přednostních dluhopisů by mělo být odloženo až do doby, než budou uspokojeni nezajištění věřitelé. Soud prvního stupně (High Court) nepřijal žádnou z těchto argumentací, avšak dospěl k závěru, že společnost by měla být považována za zmocněnce (agent) Arona Salomona. Proto by měl Aron Salomon odpovídat za všechny dluhy, které váznou za jeho společností. V rozhodnutí byla společnost označena jako „Salomon’s agent, a mere nominee or a mere alias”. Odvolací soud byl mnohem opatrnější ve svých závěrech a nerozporoval, že inkorporací společnost získala samostatnou právní subjektivitu a z ní pramenící omezenou odpovědnost. Nicméně i v tomto rozhodnutí byl Aron Salomon shledán odpovědným svým majetkem. Důvod byl ale ryze formální. Podle Odvolacího soudu nebyla při inkorporaci splněna podmínka sedmi společníků podle Companies Act 1892. I když zakladatelská listina společnosti nesla sedm podpisů, šest z nich tam bylo pouze proto, aby byly splněny formální požadavky. Znovu zde také zaznělo, že způsob, jakým byl podnik převeden na společnost, byl formou podvodu na věřitele.24

Otázka platnosti založení společnosti byla jednomyslně rozhodnuta Sněmovnou lordů, kde soudci zvolili přísně gramatický výklad ustanovení o založení společnosti. Jediným nezbytným požadavkem bylo shledáno sedm podpisů na zakladatelské listině. Společnost jednou platně založená nabývá vlastní právní subjektivity a nejedná se o zmocněnce či jiný legální nástroj zakladatele, jak bylo uvedeno u soudu prvního stupně. Sněmovna lordů stála před rozhodnutím, které mělo určit další směr vývoje korporátního práva pro následující století. Bylo uvedeno, že věřitelé mají dostatek prostředků ke své ochraně, a pakliže je ze své nedbalosti nevyužijí, musí být připraveni nést následky.25 Dnes je případ Salomon běžně citovaný jako autorita v oblasti samostatné právní subjektivity společností. Ve skutečnosti však už existovala dřívější podobná rozhodnutí nižších soudů a Sněmovna lordů svým rozhodnutím pouze přidala tomuto názoru na právní síle.

Vývoj po případu Salomon

Rozhodnutí v oblasti korporátního práva, která následovala, převážně potvrzovala to, co bylo řečeno Sněmovnou lordů v případu Salomon. Za zmínku stojí případ Ebbw Vale Urban

24 MCQUEEN, op. cit., s. 32; Broderip v Salomon [1895] 2 Ch 323. 25 Salomon v Salomon and Co Ltd [1896] UKHL 1, [1897] AC 22. 21

District Council v South Wales Traffic Area Licensing Authority [1951] 2 KB 366, kde bylo konstatováno, že mateřská a dceřiná společnost jsou dvě samostatné právní entity. Toto platí i v případě, že mateřská společnost vlastní 100% podíl na dceřiné společnosti. Dceřiná společnost nemůže být v žádném případě považována za pouhého zmocněnce (agent) nebo jiný nástroj mateřské společnosti, pokud zde není smlouva, která by stanovila jinak. Podobné rozhodnutí následovalo i v případě Tunstall v Steigman [1962] 2 QB 593. Fakt, že akcionář vlastní absolutní podíl na společnosti, ještě není důvodem k tomu, aby tento akcionář ručil za dluhy společnosti. Společnost je samostatná právní entita, která dokonce může žalovat své členy, např. za pomluvu (Metropolitan Saloon Omnibus Co. v. Hawkins, 4 H. & N. 87 (1859)), a může existovat i přes smrt všech svých členů (Re Noel Tedman Holdings Pty Ltd (1967) Qd R 561).26

Výše zmíněná judikatura potvrzuje, že princip samostatné právní subjektivity se stal nedílnou součástí korporátního práva v Anglii. Zpočátku bylo téměř nemožné dosáhnout odepření tohoto principu u společnosti, která byla jednou platně založena, i kdyby to mělo vést ke značně nespravedlivému výsledku pro věřitele. Doktrína piercing the corporate veil byla formulována právě jako prostředek pro zmírnění extrémních situací, ke kterým postupně docházelo při striktní aplikaci principu samostatné právní subjektivity. Jedním z otců doktríny byl Lord Denning (Baron Alfred Thompson Denning), který byl významnou osobností zlatého věku doktríny prolomení ve druhé polovině dvacátého století. Lord Denning v jednom ze svých rozhodnutí uvedl, že případ Salomon zde vytvořil jakousi chiméru korporátního závoje, který přikrývá celou společnost a vše za ním je pro soud neviditelné. Soudy by se tímto rozhodně neměly nechat svazovat a bude-li to nezbytné, nesmí váhat nahlédnout za korporátní závoj a zjistit, co se za ním skrývá.27

3.2 Teorie hospodářského celku a prolomení v zájmu spravedlnosti

Za vrchol zlatého věku doktríny prolomení je označován rok 1976, rok kdy bylo zveřejněno rozhodnutí ve věci DHN Food distributors Ltd v London Borough of Tower Hamlets [1976] 3 All ER 462. Lord Denning zde argumentoval konceptem hospodářského celku (single economic unit) a ekonomickou realitou v podnikatelském seskupení. Ve svém rozhodnutí uvedl, že dceřiné společnosti jsou natolik propojeny s mateřskou společností, že postrádají jakoukoli

26 Mezi další významná rozhodnutí se řadí Macaura v Northern Assurance Co Ltd [1925] AC 619, kde bylo řečeno, ţe pojištění akcionáře se nevztahuje na společnost nebo rozhodnutí Lee v Lee’s Air Farming [1961] AC 12, kde se ukázalo, ţe přísné trvání na principu samostatné právní subjektivity můţe vést i ke spravedlivému výsledku. 27 Littlewoods Mail order Stores Ltd v IRC [1969] 1 WLR 1241. 22 vlastní individualitu a jsou pod její absolutní kontrolou. Pro účely rozhodnutí by proto celé seskupení mělo být považováno za jeden hospodářský celek. Obdobná argumentace byla později použita Evropskou komisí v oblasti ochrany soutěže.

Dva roky později bylo ve věci Woolfson v Strathclyde Regional Council [1978] SLT 159 rozhodnuto, že hospodářský celek není vždy jednoznačným ukazatelem, kdy prolomit korporátní štít a princip samostatné právní subjektivity zde zůstal nedotčený. Lord Keith uvedl, že prolomení majetkové samostatnosti je vhodné pouze tam, kde se lze vzhledem k okolnostem domnívat, že společnost je pouhá fasáda (façade) zakrývající skutečnost.

Výše uvedená argumentace Lorda Denninga byla definitivně odmítnuta v případě Adams v Cape Industries plc [1990] Ch 433. V rozhodnutí bylo uvedeno, že neexistuje žádný obecný princip, na jehož základě by bylo možné nahlížet na všechny společnosti v podnikatelském seskupení jako jeden hospodářský celek.28 Právě naopak, značné množství judikatury se přiklání k principu samostatné právní subjektivity, podle kterého je každá společnost ve skupině samostatnou právní entitou s vlastními právy a povinnostmi.29 Lord Slade v tomto rozhodnutí přiznává, že existuje nemalý počet případů, kde soud prolomil majetkovou samostatnost uvnitř podnikatelského seskupení z důvodu ekonomické reality nebo protože „to tak spravedlnost vyžadovala“. Nicméně každé z těchto rozhodnutí bylo učiněno na základě konkrétního ustanovení zákona nebo smlouvy, které prolomení umožňovalo. Dále bylo explicitně uvedeno, že soud nesmí ignorovat princip samostatné právní subjektivity stanovený v rozhodnutí Salomon jen proto, že to považuje za spravedlivé.

Hranice nastavená rozhodnutím Adams v Cape (1990) byla udržena téměř 20 let. Ve věci Samengo-Turner and others v J & H Marsh & McLennan (Services) Ltd and others [2007] EWCA Civ 723; [2008] IRLR 23 Odvolací soud připomněl dřívější argumentaci Lorda Denninga a prohlásil, že v kontextu evropského nařízení Brusel I lze na dané podnikatelské seskupení nahlížet jako na jeden hospodářský celek vzhledem jednotnému ekonomickému zájmu jednotlivých společností. Podobně tomu také bylo u rozhodnutí Beckett Investment Management Group Limited and others v Hall and others [2007] EWCA Civ 613; [2007] IRLR 793, kde došlo k interpretaci doložky v pracovní smlouvě v kontextu celého podnikatelského seskupení, které tvořilo jeden hospodářský celek. Situace však není zcela jednoznačná, v rozhodnutích Ben Hashem v Ali Shayif [2008] EWHC 2380 a Linsen International Ltd v Humpuss

28 Naproti tomu byl v Irsku koncept hospodářského celku potvrzen rozhodnutím Power Supermarkets Ltd v Crumlin Investments Ltd (22 June 1981, unreported). 29 Albacruz v Albazero (The Albazero) [1977] AC 774. 23

Sea Transport PTE Ltd and another [2010] EWHC 303 dal soud jasně najevo, že odmítá v souvislosti s odpovědností uvnitř korporátní skupiny hospodářskou realitu zohledňovat.

Zatímco koncept hospodářské reality (celku) se vlivem evropské regulace znovu dostal do povědomí soudů, prolomení z důvodu prosté spravedlnosti je postupem, který je jednomyslně odmítaný. V případě Re a Company (1985) [1985] BCLC 333 Odvolací soud uvedl, že soudy v zájmu spravedlnosti často ignorují korporátní právní strukturu. Takový postup však přináší čím dál více rostoucí nejistotu co do principu samostatné právní subjektivity a omezené odpovědnosti. Lowry k tomu dodává, že tento přístup může být problém, neboť vzbuzuje majetkovou nejistotu na straně akcionářů. Postup, který narušuje jednou platné právní principy, není postupem nezbytně vítaným.30

Ve výše uvedeném rozhodnutí Ben Hashem v Ali Shayif (2008) soud dále uvedl, že ani v případě vlastnictví absolutního podílu jediným společníkem na společnosti není možné považovat majetek a závazky společnosti za majetek a závazky tohoto společníka. Výjimku nelze udělit ani v případě, ostatně jak již bylo uvedeno v rozhodnutí Adams v Cape (1990), kdy takový přísně formální postup povede ke zjevné nespravedlnosti. Soudce Bodey však dodal, že o prolomení majetkové samostatnosti by zde bylo možné uvažovat, pokud by se jednalo o majetek dříve spadající do společného jmění manželů nebo o majetek, který neslouží primárně pro účely předmětu činnosti společnosti.

Postupný odklon od prolomení v zájmu spravedlnosti proběhl především v zájmu ochrany investorů a zajištění právní jistoty v oblasti korporátního práva. Soudy jsou proto velmi opatrné a značně formalistické dojde-li na otázku aplikace doktríny piercing the corporate veil. Na druhou stranu na několika nedávných případech se ukázalo, že je možné dosáhnout na majetek společníků, aniž by bylo konstatováno prolomení.31 Faktický dopad je však stejný. Prolomení majetkové samostatnosti v rámci spravedlnosti by proto nemělo zůstat opomenuto.

Nespravedlnost u nadnárodních koncernů

V australském rozhodnutí Briggs v James Hardie & Co Pty Ltd (1989) 16 NSWLR 549, 576 se sedmdesátiletý žalobce domáhal náhrady újmy na zdraví, kdy u něj došlo k rozvoji azbestózy v důsledku nedbalosti zaměstnavatele a vlivem práce v azbestovém dole. Dceřiná společnost jako zaměstnavatel v době projevu nemoci už neexistovala, žalobce se proto obrátil na mateřskou společnost. Značná míra kontroly sice byla prokázána, soud však konstatoval, že

30 DIGNAM, Alan; LOWRY, John. Company law. 8th ed. Oxford: Oxford University Press, 2014, s. 35. 31 Prest v Petrodel Resources Ltd [2013] UKSC 34. 24 takový typ kontroly není v koncernových vztazích nic neobvyklého. Pouhá kontrola jedné společnosti nad druhou nemůže ospravedlnit ignorování samostatné právní subjektivity obou společností.

V následujících letech se objevila řada sporů, kde zaměstnanci žalovali mateřskou společnost nadnárodního celku v souvislosti se vzniklou újmou (zejména zdravotní) v rámci pracovního poměru u dceřiné společnosti. Nejčastějším důvodem pro tento postup byl zánik zaměstnavatele. V podstatě situace vypadala tak, že nadnárodní mateřská společnost založila v některé rozvojové zemi dceřinou společnost na provedení např. těžebních prací, následně na sebe převedla veškeré zisky a dceřinou společnost zlikvidovala. V rozhodnutí Chandler v Cape plc [2012] EWCA Civ 525 se jednalo opět o zaměstnance trpícího azbestózou v důsledku těžebních prací. Bylo prokázáno, že to byla právě mateřská společnost, která se starala o zdraví zaměstnanců a byla si vědoma reálnosti zdravotních rizik. Soud proto rozhodl, že mateřská společnost měla ve vztahu k zaměstnancům dceřiné společnosti povinnost řádné péče (duty of care), a odpovídá proto za případnou újmu. Podobné rozhodnutí bylo vydáno i v dřívějším Connelly v RTZ Corp plc [1997] 4 All ER 335, kde však námitka promlčení měla za následek neúspěch žalujícího zaměstnance. Vedle těchto rozhodnutí je třeba dále zmínit např. Bhópálskou katastrofu v roce 1984, kde nehoda v chemické továrně indické společnosti za sebou zanechala tisíce mrtvých a mnohem více trvale postižených. Nehoda vyvolala otázky především vzhledem k odpovědnosti americké mateřské společnosti, která v době nehody vlastnila nadpoloviční podíl na indické společnosti. I když americké soudy odmítly otázku projednat s odkazem na zásadu forumnonconveniens, došlo nakonec s indickou vládou k mimosoudnímu vyrovnání. Důsledkem toho se spekuluje o vytvoření nového pravidla obyčejového mezinárodního práva, podle něhož přinejmenším ty nadnárodní společnosti, které podnikají v oblasti nebezpečných aktivit, jsou ve vztahu k hostitelskému státu absolutně odpovědny za škody tam způsobené jejich dceřinými společnostmi bez zřetele na stupeň kontroly.32

Na závěr lze uvést rozhodnutí Lubbe v Cape Plc [2000] UKHL 41. Soud zde v zájmu spravedlnosti odhlédl od samostatné právní subjektivity a připustil možnost sudiště v zemi sídla mateřské společnosti s ohledem na nedostatečnou úroveň soudnictví na území Jižní Afriky, kde působila dceřiná společnost.

32 KÜHN, Zdeněk. Fikce samostatnosti právnických osob a její prolomení. Právní rozhledy. 2003, č. 11, s. 542. 25

3.3 Politická situace

Daimler Co Ltd v Continental Tyre & Rubber Co [1916] 2 AC 307 je svým způsobem jedinečný a je zde uveden pouze pro úplnost. Anglická společnost na výrobu pneumatik žalovala společnost Damler na zaplacení kupní ceny za zboží dodané před vypuknutím války s Německem. Společnost Damler poukázala na skutečnost, že společníci i členové představenstva jsou němečtí občané a tvrdila, že zaplacením dlužné částky by bylo protiprávní obchodování s nepřítelem. Sněmovna lordů tuto argumentaci přijala a v rozhodnutí uvedla, že je v pravomoci soudu nahlédnout v některých případech za korporátní závoj společnosti s cílem zjistit totožnost osob ve vedení. V případě, že se ukáže, že osoby ve faktickém vedení jsou nepřátelé, aplikují se zákonná ustanovení o zákazu obchodování s nepřítelem nehledě na sídlo nebo registraci společnosti.

3.4 Zneužití korporátní formy

Právní forma společnosti může být zneužita mnoha způsoby, ne všechny jsou však důvodem pro odmítnutí samostatné právní subjektivity. Zdá se, že soudy rozpoznávají dvě základní formy zneužití: zneužití za účelem podvodu (fraud) a zneužití k obcházení povinností (avoiding legal duties). Zneužití korporátní formy je nejčastějším důvodem prolomení majetkové samostatnosti společnosti.

V rozhodnutí Dadourian Group International Inc v Simms [2006] EWCA Civ 399 soudce Warren uvedl, že deliktní chování společnosti spočívající v porušení smlouvy ještě není důvodem k prolomení její majetkové samostatnosti. Opět bylo zdůrazněno, že soud nebude váhat nahlédnout za korporátní závoj, pokud je společnost pouhou fasádou (façade, sham) zakrývající skutečnost. Ale i tehdy je prolomení možné pouze v limitovaném rozsahu jako prostředek náhrady škody, která byla kontrolujícím subjektem způsobena.

Založení společnosti za účelem podvodu je obecně považováno za velmi závažné provinění. Může se jednat např. o transfer aktiv z jedné společnosti na druhou pouze s cílem obejít daňovou povinnost. Následovat bude série drobných transakcí za spoluúčasti dalších společností, aby pravá podstata celého procesu zůstala skryta. Není neobvyklé, že obchodní firma i adresa výchozí společnosti jsou v transakční dokumentaci pozměněny, popř. je přiložena celá řada smyšlené dokumentace. Pokud se přece jen podaří vyšetřovacímu orgánu dohledat výchozí společnost, často se na jejím místě nachází jen bezcenná slupka s dosazeným loutkovým vedením.

Obavy vzbuzuje také koncept tzv. „phoenix companies”. Typicky se jedná o společnosti s velmi nízkým kapitálem a jedním nebo dvěma jednateli, které jsou bez ohledu na nezajištěné věřitele vedeny značně nešetrným způsobem, který dříve či později přivede společnost do likvidace. Nedlouho po skončení likvidace se objevuje nová společnost se stejným vedením, sídlem, názvem i zaměstnanci, přičemž se snaží působit jako zcela nová entita, která odmítá jakoukoli odpovědnost za závazky svého předchůdce.33

Case Law

Re Darby, ex parte Brougham [1911] 1 KB 95 byl první jasnou výjimkou z principu samostatné právní subjektivity a odhlédnutí od rozhodnutí Salomon. Podvodného jednání se dopustili vlastníci společnosti B, kteří profitovali z prodeje značně nadhodnoceného majetku dceřiné společnosti A, která nakonec skončila v likvidaci. Protože v době odhalení podvodu byla společnost B v úpadku, byli vlastníci povinni vydat nepřiznaný prospěch ze zmíněných transakcí.

Klíčové rozhodnutí v oblasti podvodného jednání je rozhodnutí Gilford Motor Co v Horne [1933] Ch 935. Pan Horne vykonával u žalobce funkci jednatele a jeho smlouva o výkonu funkce obsahovala konkurenční doložku zakazující kontaktování klientů žalobce. Po skončení jednatelské funkce založil pan Horne společnost za účelem kontaktu právě těchto klientů. Jedinými společníky a zároveň jednateli nově vzniklé společnosti byla žena žalovaného a jeden další zaměstnanec. Odvolací soud označil společnost za zástěrku (cloak, sham), založenou pouze jako nástroj k obcházení smluvních povinností. Rozhodnutí směřovalo nejen proti panu Hornovi, ale také proti samotné společnosti, jejímž prostřednictvím byla smluvní povinnost obcházena. Toto rozhodnutí je důležité zejména z hlediska subjektů, vůči kterým rozhodnutí směřovalo. Ač žalovaná společnost nebyla nikdy smluvní stranou smlouvy o výkonu funkce, byla shledána odpovědnou z porušení konkurenční doložky a bylo jí přikázáno zdržet se nežádoucího jednání. Stejně tak i pan Horne nikdy nebyl společníkem ani jednatelem této společnosti, přesto byl shledán odpovědným za její jednání.34

V rozhodnutích Jones v Lipman [1962] 1 WLR 832 a Re Bugle Press Limited [1961] 1 CH 270 bylo potvrzeno, že společnosti založené k podvodným účelům nebudou tolerovány a nikomu nebude dovoleno schovávat se v anonymitě za korporátním závojem. Případ Lipman se opět

33 MCQUEEN, op. cit., s. 39. 34 Nedlouho po Gilford Motor (1933) následovalo kanadské rozhodnutí Garbutt Business College Ltd v Henderson and Henderson Secretarial Ldt [1939] 4 DLR 151, kde došlo k podobné situaci. Namísto odmítnutí samostatné právní subjektivity však Nejvyšší soud v Albertě shledal společnost odpovědnou za vědomé umoţnění porušování smlouvy. 27 týkal obcházení smluvních povinností založením zdánlivě samostatné společnosti. Soud uvedl, že žalovaná společnost je nástrojem prvního žalovaného: „Je to maska, kterou žalovaný zahalil svou tvář ve snaze se ukrýt před zrakem spravedlnosti.“ V případě Bungle se většinoví akcionáři pokusili zbavit menšinového akcionáře prostřednictvím nuceného odkupu jeho akcií. Za tímto účelem vytvořili samostatnou společnost, která učinila nabídku odkoupení v adekvátní výši. Po odmítnutí ze strany menšinového akcionáře využila nová společnost zákonné možnosti nuceného odkupu. Klíčová otázka se vztahovala k určení strany, která ponese důkazní břemeno k prokázání adekvátního a spravedlivého ocenění akcií. V případě, že se totiž strana předkládající návrh liší od majoritních akcionářů, důkazní břemeno nesou minoritní akcionáři. Soud zde rozhodl o nepřiznání samostatné subjektivity a společnost prohlásil za alter ego majoritních akcionářů, čímž se minoritní akcionáři zprostili povinnosti důkazního břemene.

Zajímavou skutečností ohledně Bungle Press (1961) je, že zde nedošlo k žádnému podvodnému jednání, nikdo nebyl mystifikován a společnost nebyla ani zástěrkou pro obcházení zákonných či smluvních povinností. Důvodem, proč soud nahlédl za korporátní závoj, byl pouze úzký vztah společnosti s jejími akcionáři. Lze samozřejmě tvrdit, že jediným cílem nově založené společnosti bylo přesunutí důkazního břemene, což svým způsobem může být považováno za obcházení povinnosti něco tvrdit. Přesto by taková manipulace s důkazním břemenem v kontextu principu samostatné právní subjektivity neměla vést k prolomení. Tento názor byl nepřímo potvrzen v rozhodnutí Henry Browne Ltd v Smith [1964] 2 Lloyd's Rep 476, kde byl vztah mezi společníkem a společností natolik těsný, že nebylo možné určit hranici mezi oběma subjekty. Soud přesto odmítl, že by společník měl být pouze na základě této skutečnosti odpovědný ze smlouvy, kterou uzavřela společnost. Nikdo totiž nebyl oklamán nebo podveden.

V rozhodnutí Adams v Cape Industries plc [1990] Ch 433 se soud problematikou doktríny piercing the corporate veil zabýval velmi podrobně a v důsledku rozdílné soudní praxe v přístupu k této doktríně zde došlo také k určitému sjednocení dosavadní judikatury. Jak je uvedeno výše, teorie hospodářského celku a prolomení v zájmu spravedlnosti bylo jednoznačně odmítnuto. Soud odmítl i prolomení v rámci podnikatelského seskupení pouze na základě skutečnosti, že korporátní struktura byla použita k přesouvání potenciální (budoucí) odpovědnosti. Jinými slovy využití korporátní struktury pro minimalizaci rizika v souvislosti s plánovanými aktivitami do budoucna je v souladu s anglickým korporátním právem. Dokonce i tehdy, dopadne-li v konečném důsledku odpovědnost za závazky žalovaného na jiného člena v rámci skupiny. Aby bylo možné odmítnout princip zavedený v rozhodnutí Salomon, společnost musí obcházet již existující povinnosti, nikoli budoucí či čistě hypotetické závazky, které ještě

28 nevyvstaly. Proti tomuto názoru bylo argumentováno, že mateřská společnost získá praktické benefity bez rizika odpovědnosti za protiprávní jednání. Soud nicméně potvrdil, že i taková vnitřní organizace korporátní struktury je možná.

Právě v tomto rozhodnutí byly položeny základy tří pilířů doktríny. Prolomení na základě legislativní úpravy a prolomení z důvodu agency ale nejsou v soudní praxi tolik časté. Poslední pilíř byl formulován jako fasáda nebo zástěrka (façade, sham) skutečného účelu společnosti. K tomu je však třeba dále prokázat, že zastíraným účelem je obcházení již existujících zákonných nebo smluvních povinností.

I přes svou komplexnost nedokázalo rozhodnutí Adams v Cape (1990) určit, kdy je možné společnost považovat pouze za façade, a chyběla jakákoli vodítka, která by tuto skutečnost pomohla určit. V dřívějším rozhodnutí Snook v London and West Riding Investments Ltd [1967] 2 QB 786 se objevil pokus o definici zástěrky (sham), ale jednalo se o vymezení příliš úzké. Definice zněla, že jde o uskutečněné právní jednání nebo vydanou dokumentaci, jejímž účelem je vzbudit u třetí strany nebo soudu dojem, že mezi stranami došlo k vytvoření právního vztahu s rozdílným obsahem, než který byl stranami ve skutečnosti zamýšlen. V tomto smyslu by však koncept façade nebo sham nebylo možné využít jak v případu Gilford Motor Co v Horne (1933), tak ani v Jones v Lipman (1962).

V případu Trustor AB v Smallbone (no 2) [2001] 1 WLR 1177 (Ch) soud konstatoval, že osobu ve faktické kontrole lze rozpoznat, pokud je společnost použita jako façade, tedy jako pouhý nástroj k zamaskování odpovědnosti kontrolující osoby. Zároveň však musí dojít k deliktnímu chování společnosti, které má přímou souvislost s využitím korporátní struktury. Jinými slovy, společnost musí být nástrojem pro uskutečnění deliktního chování, samotné protiprávní jednání není dostačujícím důvodem pro zásah soudu do samostatné právní subjektivity společnosti.

V rozhodnutí Raja v Van Hoogstraten [2005] EWHC 2890 (Ch) šel soud ještě dále, když tvrdil, že dostatečným důvodem k prolomení majetkové samostatnosti je nekalý záměr společníků zamaskovat vlastní identitu a minimalizovat odpovědnost v rámci podnikatelského seskupení. Podmínka nekalého záměru momentálně představuje nejextenzivnější výklad konceptu façade.

Aby bylo možné odhlédnout od principu samostatné právní subjektivity, je třeba současně prokázat, že fasáda sloužila k obcházení smluvní nebo zákonné povinnosti. V rozhodnutí Creasey v Breachwood Motors Ltd [1993] BCLC 480 soud konstatoval, že se tato podmínka

29 bude považovat za splněnou také v případě obcházení těch povinností, které ještě neexistují, ale lze předpokládat, že existovat budou. Tento přístup by měl zabránit svévolnému přesunu majetku uvnitř korporátní struktury, kdy vznesení nároku třetích stran je vysoce pravděpodobné, ale ještě nenastalo (např. že třetí strany o vzniku újmy ještě neví). Soud také naznačil, že k prolomení je důležitá nejen motivace osob skrývající se za façade společností, ale relevantní může být také to, zda došlo z jejich strany k porušení zákonných povinností (directors’ duties).35 Toto rozhodnutí v mnohém připomínalo zlatý věk doktríny (např. DHN Food Distributors Ltd) a bylo-li by potvrzeno, mohlo to vést k výrazné změně ve vnímání principu Salomon.36 Odvolací soud ale při první příležitosti zaujal opačné stanovisko a v rozhodnutí Ord v Belhaven Pubs Ltd [1998] 2 BCLC 447 konstatoval, že reorganizace zde byla legitimním nástrojem a nelze ji považovat za obcházení existujících povinností. Tento fakt nemění ani skutečnost, že společnost Belhaven Pubs Ltd nevlastnila po reorganizaci žádný vlastní majetek. Nebyl totiž prokázán žádný postranní motiv a transfer majetku byl proveden jako odpověď na finanční krizi uvnitř koncernu. Soud také výslovně uvedl, že rozhodnutí Creasey (1993) bylo chybné.

Tento názor byl potvrzen i v případě Yukong Line Ltd v Rendsburg Investments Corp (No 2) [1998] 1 WLR 294. Nepodařilo se prokázat, že by došlo k porušení zákonem stanovených povinností ani to, že by společnost byla pouhou façade nebo zástěrkou pro jiné transakce, než tvrdila. Nebyl předložen přesvědčivý důkaz, že by se společnost snažila něco zamaskovat, nebo že by jednala na základě postranních či nekalých úmyslů. Žádné existující závazky v době transferu majetku nebyly zjištěny. Yukong Line (1998) je opět silným potvrzení principu Salomon a vzhledem k opětovnému odmítnutí závěrů předložených v Creasey (1993) je velmi málo pravděpodobné, že by soud ještě někdy prolomil majetkovou samostatnost bez jasných důkazů o tom, že transfer majetku proběhl za účelem obcházení již existujících povinností. Nabyvatel zůstává chráněn i za okolností protiprávního jednání převodce předcházející převodu majetku uvnitř skupiny.37

35 Odkaz zde míří na zákonná ustanovení ohledně shadow directors, kdy osoba s vlivem na společnost můţe být subjektem stejných povinnosti jako statutární orgán. 36 „…movements of both, assets and liabilities, were seemingly affected by the directors without consideration as to whether a particular transaction was or was not in the interests of the particular subsidiary or, more specifically, its creditors.“ 37 GOULDING, Simon. Company law. 2nd ed. London: Cavendish, 1999, s. 72. 30

4. ANGLIE - ZÁKONNÁ PODOBA DOKTRÍNY

4.1 Fraudulent trading

Pokud v průběhu likvidace vyjde najevo, že společnost byla vedena způsobem, který vedl k podvodnému zkrácení jejích věřitelů, popř. věřitelů třetích osob, nebo za jakýmkoli jiným podvodným účelem (například podvod na klienty jiné společnosti), je takové jednání označováno za fraudulent trading. Soud na návrh likvidátora může rozhodnout, že jakákoli osoba, která se na této činnosti vědomě podílela, bude povinna nahradit společnosti újmu dle uvážení soudu.38 Pro účely fraudulent trading není důležitý počet podvedených věřitelů nebo rozsah podvodného jednání. Postačí, bude-li prokázáno, že k takovému jednání došlo v rámci provozování obchodní činnosti.39

Fraudulent trading se mohou dopustit také osoby, které nejsou přímo ve vedení společnosti, avšak mohou dostatečným způsobem ovlivnit jednání statutárního orgánu (srov. shadow director). Pro dovození odpovědnosti je třeba prokázat podvodný úmysl žalovaného. Za dostačující se považuje i úmysl nepřímý,40 zatímco nedbalostní jednání podmínky fraudulent trading nenaplňuje.41 Výše náhrady bude vždy odrážet škodu, která byla podvodným jednáním způsobena věřitelům. Tuto částku není možné dále navyšovat jako formu pokuty za nežádoucí jednání.42 Náhrada prostřednictvím fraudulent trading má sloužit především jako kompenzace věřitelům, nikoli jako sankce.43

Fraudulent trading je v praxi využíváno spíše sporadicky, a to ze dvou důvodů: (i) prokázání subjektivní stránky jednání je pro žalobce často nepřekonatelnou překážkou a (ii) likvidátor většinou nemá dostatečnou motivaci a podklady pro zahájení nejistého sporu, kde je podezření na fraudulent trading. Řešení by mohlo přinést obrácení důkazního břemene, popř. přenesení tohoto nástroje do rukou samotných věřitelů.

38 Insolvency Act 1986, section 213. 39 Re Gerald Cooper (Chemicals) Ltd [1978] 2 Ch 262. 40 Re Bank of Credit and Commerce International SA (No 14) [2003] EWHC 1868 (Ch). 41 Morris v Bank Of India [2005] EWCA Civ 693. 42 Morphitis v Bernasconi and others [2003] EWCA Civ 289. 43 FINCH, Vanessa. Corporate Insolvency Law: Perspectives and Principles. 2 ed. Cambridge University Press, 2009, s. 699 – 700. 32

4.2 Wrongful trading

Zatímco fraudulent trading zůstává kvůli nutnosti prokázat podvodný úmysl v praxi opomíjeno, stala se ustanovení wrongful trading 44 o něco účinnějším nástrojem na ochranu práv věřitelů. Ochrana zde spočívá nejen proti jednání statutárních orgánů, ale také proti vlivu tzv. shadow directors.

V prvé řadě zakládá wrongful trading povinnost člena statutárního orgánu nahradit společnosti újmu, která vznikne tím, že společnost nebyla včas přihlášena do insolvenčního řízení. Statutární orgán, který věděl nebo měl vědět, že společnost nemá „reálné vyhlídky” („no reasonable prospects“), má povinnost podniknout všechny nezbytné kroky, které povedou k minimalizaci potenciální škody věřitelů společnosti.45 Kroky, které členové jednatelského orgánu podniknou, jsou posuzovány z pohledu osoby, která je kvalifikována pro výkon dané činnosti, má potřebné zkušenosti, znalosti a dovednost. V případě, že funkci člena jednatelského orgánu vykonává osoba, která má vyšší než potřebnou kvalifikaci, bude její jednání posuzováno podle standardů této vyšší kvalifikace.46 Zákon také vyžaduje, aby řídící osoby učinily všechna nezbytná opatření k minimalizaci potencionální škody věřitelům. Doporučuje se proto, aby řídící osoby v případě zjištění úpadku nebo hrozícího úpadku ihned konzultovaly svou situaci s insolvenčním správcem nebo jiným specialistou na insolvenci. Jednání na základě rady kvalifikovaného odborníka bude vždy dobrou obranou proti žalobě z wrongful trading.47 Pokud je do pozice člena jednatelského orgánu jmenována osoba, která má být expertem pouze na určitou oblast, není to omluvou pro nedostatečné schopnosti, znalosti a zkušenosti v dalších oblastech, které jsou od řídící osoby vyžadovány.48 Odpovědnost řídících osob není vždy společná a nerozdílná, osoba s prokazatelně vyšší mírou odpovědností bude povinna zaplatit společnosti poměrně vyšší část náhrady škody než ostatní členové.49 Na úpravě wrongful trading byla kritizována zejména skutečnost, že část poskytnuté náhrady směřuje i k věřitelům, kteří nebyli jednáním wrongful trading dotčeni (např. se stali věřiteli až

44 Insolvency Act 1986, section 214. 45 MAYSON, Stephen et al. Mayson, French & Ryan on Company Law. 30 ed. OUP Oxford, 2013, s. 704. 46 Ibid., s. 705. 47 Ibid., s. 706; Pro další informace viz Re produce Marketing Consortium Ltd (No2) [1989] 2 BCLC 520; Re Rod Gunner Organisation Ltd [2004] EWHC 316 (Ch); Re Sherborne Associates Ltd [1995] BCC 40. 48 LOOSE, P. et al. The company director: powers, duties and liabilities. 11th ed. Bristol: Jordans, c2011, s. 372. 49 Re Produce Marketing Consortium Ltd (No 2) [1989] 5 BCC 569. 33 poté, co k takovému jednání došlo). Zajištění věřitelé jsou z působnosti wrongful trading zcela vyjmuti.50 Promlčecí doba činí 6 let od doby, kdy společnost vstoupila do insolvence.51

V rozhodnutí Re Purpoint Ltd [1991] BCLC 491 byly řídící osoby shledány odpovědné podle ustanovení wrongful trading, protože selhaly v dohledu nad finančními záležitostmi společnosti.52 V rozhodnutí Re Continental Assurance of London plc [2001] All ER 229 bylo zdůrazněno, že řídící osoby, které úmyslně přehlíží situaci, ve které se společnost nachází, nejednají odpovědně a budou postihování také podle těchto pravidel. Odpovědnost je založena i v případě jednoznačné podkapitalizace již od založení společnosti.53

Za dvacet let existence pravidel wrongful trading byl zaznamenán pouze malý počet úspěšných věřitelů. Je totiž velmi obtížné přesně určit období, kdy bylo vhodné přihlásit společnost do insolvenčního řízení. Okamžik, kdy společnost nemá reálné vyhlídky, působí ve většině případů jako subjektivní kritérium závisející na obchodním rozhodnutí řídící osoby. Soudy toto rozhodnutí s ohledem na častou nejednoznačnost situace v době rozhodování ve většině případů respektují. Situace může být o to složitější, když účetní záznamy společnosti jsou chybné nebo je nelze vůbec dohledat.54

Na základě výše uvedeného lze dovodit, že řídící osoby musí mít neustálý přehled o vývoji společnosti. Nepostačí jednání tzv. na poslední chvíli, tedy až v situaci, kdy úpadek je nevyhnutelný. Nevyžaduje se znalost každé jednotlivé účetní závěrky společnosti, ale vyžadován je alespoň hrubý přehled a schopnost tyto účetní závěrky číst. V případě, že se objeví nesoulad, musí řídící osoba trvat na jeho objasnění.55 Rezignace není dostatečným ospravedlněním a soud může rozhodnout o povinnosti hradit újmu i osobám, které už nejsou v pozici člena statutárního orgánu.56 Přesto je takto striktně postavená odpovědnost za současné judikatury spíše teoretická, než aby vzbuzovala u řídících osob dostatečné obavy.

50 KEAY, Andrew, WALTON, Peter. Insolvency Law: Corporate and Personal. 3 ed. Jordan Publishing Limited, 2012, s. 658. 51 Limitation Act 1980, section 9. 52 Dále také např. DKG Contractors Ltd, re [1990] BCC 903. 53 Singla v Hedman [2010] EWHC 902 (Ch). 54 FINCH, op. cit., s. 700. 55 LOOSE, P. et al., op. cit., s. 373. 56 DKG Contractors Ltd, re [1990] BCC 903. 34

4.3 Domněnka řídící osoby

Anglické právo zná několik typů osob, které mohou být subjektem stejných povinností jako řídící osoby, ač sami tuto funkci nezastávají. V této souvislosti je významná zejména odpovědnost spojená s wrongful a fraudulent trading, která na řídící osoby dopadá.

De facto directors

Řídící osoba de facto je osobou, která si osvojuje pravomoci a status řídící osoby, ale nikdy nebyla platně jmenována nebo zvolena do této funkce. Posuzuje se např. skutečné jednání za společnost jako takovou, které je vyhrazeno statutárnímu orgánu. Pouze výkon těch pravomocí, které lze svěřit zaměstnancům společnosti v rámci zefektivnění řízení, podmínky řídící osoby de facto nenaplňuje. Vždy je důležité prokázat, že daná osoba byla plně zapojena do řízení společnosti jako celku, nestačí plnění dílčích povinností. Obvykle se jedná tedy o osoby, které vystupují jako faktický statutární orgán společnosti, podepisují smlouvy, prezentují se navenek jako jednatelé, uzavírají dohody nebo jinak jednají za společnost, aniž by k tomu byly oprávněny.

Shadow directors

Shadow directors jsou osoby, na základě jejichž instrukcí nebo pokynů je statutární orgán zvyklý jednat. Vyloučeny jsou všechny osoby, které poskytují rady v rámci své profesní činnosti jako např. advokáti, auditoři nebo účetní, pokud nepřesáhnout rámec své odborné způsobilosti. Odvolací soud upřesnil, že není nutné, aby tato osoba udělovala pokyny v každé záležitosti, ale postačí, pokud bude prokázán skutečný vliv na obchodní vedení společnosti. I radu lze považovat za pokyn nebo instrukci, pokud nebyla udělena v rámci profesní činnosti nebo ji přesahovala.57

Pojmové znaky tohoto institutu může naplnit i jiná společnost, to ale neznamená, že členové jejího statutárního orgánu jsou bez dalšího také považováni za shadow directors. U každého člena jednatelského orgánu musí být prokázáno zvlášť, že se dopustil takového jednání, které ho jako shadow director kvalifikuje.58 U kolektivního statutárního orgánu, je třeba prokázat, že pokyny nebo instrukcemi se řídili všichni jeho členové, nebo alespoň

57 Re Tasbian Ltd [1992] BBC 358. 58 Re Hydrodam (Corby) Ltd [1994] 2 BCLC 180. 35 rozhodující většina.59 Zavinění není vyžadováno a není ani nezbytným předpokladem, aby shadow director vyžadoval splnění udělených instrukcí nebo pokynů.60

Převede-li statutární orgán část svých povinností na třetí osobu a na základě instrukcí této osoby následně jedná, není vyloučena odpovědnost delegované osoby jako shadow director. Není ani vyžadováno, aby se statutární orgán řídil pokyny nebo instrukcemi konstantně nebo dlouhodobě, postačí, bude-li prokázáno, že tak jednal více než jednou.61

Banka nebo jiná finanční či úvěrová instituce většinou nebudou považovány za shadow director. Předložení požadavků pro další poskytování úvěru ze strany banky nemůže být považováno za pokyn nebo instrukci. Statutární orgán má totiž v takovém případě možnost zvážit předložené požadavky, a poté se na základě vlastní úvahy rozhodnout k jejich přijetí nebo nepřijetí. 62 Následná smluvní povinnost jednat způsobem, který stanoví smlouva tak, aby byly chráněny oprávněné zájmy úvěrové instituce, také ještě nezbytně neznamená, že tato instituce je v pozici shadow director.63 Opačná situace by mohla nastat ve chvíli, kdy úvěrová instituce dává klientovi rady nebo instrukce, které přesahují pouhé vymáhání splnění podmínek úvěrové smlouvy. Objevily se i případy, kdy soudce sympatizoval s jednáním banky, která dle jeho úvah pouze chránila své oprávněné zájmy. Bylo naznačeno, že subjektivní stránka jednání může působit jako exkulpace i tam, kde byla prokázána značná míra kontroly na jednání úvěrované společnosti.64

Banka může odpovídat podle ustanovení shadow director zejména v případech hrozícího úpadku, bude-li prokázáno, že její instrukce směřovaly k upřednostnění vlastních zájmů před zájmy ostatních (nezajištěných) věřitelů. Banka může např. na úvěrového dlužníka vyvíjet tlak na ukončení takových operací, které mohou výrazně zlepšit pozici nezajištěných věřitelů, ale nijak nezlepší pozici banky. Bankovní a finanční instituce se však v pozici shadow director ocitnou jen velmi vzácně. Opačná situace by totiž mohla vést k neochotě bank poskytnout další financování na záchranu společností, kterým hrozí úpadek v obavě, že právě tímto jednáním by byla založena odpovědnost podle ustanovení shadow director.65

59 Lord v Sinai securities Ltd [2004] EWHC 1764; Ultraframe (UK) Ltd v Fielding [2005] EWHC 1638 (Ch). 60 Secretary of State for Trade and Industry v Deverell [2001] Ch. 340; [2000] 2 BCLC 133 (CA); zde byla za osobu v pozici shadow director výjimečně prohlášena banka. 61 Secretary of State for Trade and Industry v Becker [2003] 1 BCLC 555; Unisoft Group Ltd [1994] 1 BCLC 609 and 620. 62 Re PFTZM Ltd [1995] BCC 280. 63 Ultraframe (UK) Ltd v Fielding [2005] EWHC 1638 (Ch). 64 Re PFTZM Ltd [1995] BCC 280. 65 FINCH, op. cit., s. 302 – 303. 36

Shadow director může být odpovědný podle ustanovení wrongful trading, fraudulent trading, popř. se může dopustit porušení i dalších povinnosti, které podle Companies Act 2006 náleží řídící osobě (např. povinnost mít znalosti a dovednosti potřebné k výkonu funkce). Rozsah těchto povinností je plně na úvaze soudu a bude především záležet na způsobu a rozsahu ovlivnění.66

66 Yukong Line Ltd v Rendsburg Investments Corp (No 2) [1998] 1 WLR 294; Ultraframe (UK) Ltd v Fielding [2005] EWHC 1638 (Ch). 37

5. ÚPRAVA PODLE ZÁKONA O OBCHODNÍCH KORPORACÍCH

“Korporace je skutečná frankesteinovská příšera - umělá osoba posedlá amokem, odpovědná pouze svému bezduchému egu” William Dugger

V právním systému common law došlo k vývoji doktríny piercing the corporate veil za účelem zmírnění přílišné přísnosti principu omezené odpovědnosti právnických osob. U kontinentálního právního systému, kde soudy mohou své rozhodnutí opřít pouze o platné a účinné znění zákonů, je dovození této doktríny čistě na judikatorní úrovni téměř nemyslitelné. Přesto např. německá judikatura dokázala dovodit a rozvinout vlastní doktrínu prolomení, aniž by německý právní řád obsahoval výslovná prolamovací ustanovení.67 V českém právním řádu je samostatná právní subjektivita zakotvena v ust. § 118 občanského zákoníku a potvrzena mnoha soudními rozhodnutími.68

Je zřejmé, že ani Česká republika se nevyhnula podvodným společnostem, které slouží pouze jako prostředek k oklamání věřitelů.69 Osvojení některých aspektů doktríny prolomení je proto přinejmenším z ekonomického hlediska nevyhnutelné. Nedávná rekodifikace soukromého práva vytvořila příznivé podmínky pro možný budoucí vývoj doktríny. Obecná ustanovení občanského zákoníku nabízí několik příležitostí k judikatorní kreativitě a zákon o obchodních korporacích zase přišel s široce vymezenými pravidly ručení vlivných osob.

Důvodová zpráva k zákonu o obchodních korporacích uvádí, že nová právní úprava nezavádí do českého právního řádu pravidla piercing the corporate veil, nicméně navazuje na ně tím, že pro případné poškození společnosti a její následnou nemožnost plnit, zavádí ručení vlivné osoby za splnění dluhů ovlivněné osoby. Zároveň se výslovně uvádí, že není vyloučen takový výklad deliktních pravidel občanského zákoníku, který dovodí další pravidla pro prolomení majetkové samostatnosti odpovědnostního subjektu.70

Pravidla zavedená zákonem o obchodních korporacích neřeší otázky statusové, ale jde v zásadě o obligaci, byť vzniklou nedobrovolně. Nedá se tedy mluvit přímo o doktríně piercing the corporate veil, jak je koncipována dle anglického práva. V konečném důsledku však

67 KOSTOHRYZ, Milan. Piercing the corporate veil: překonávání právní samostatnosti kapitálových společností ve srovnávacím pohledu. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2013, s. 69. 68 Např. usnesení NS ČR, sp. zn. 23 Cdo 1497/2006. 69 KALÁB, Vladimír. Máme zaplatit? Radši zkrachujeme! HOSPODÁŘSKÉ NOVINY [online]. Publikováno 29. 1. 2010 [cit. 26. 3. 2015]. 70 HAVEL, Bohumil. Zákon o obchodních korporacích s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Sagit, 2012, s. 28 – 29. 38 příslušná ustanovení přináší věřitelům podobnou ochranu jako doktrína prolomení, tedy možnost domoci se plnění po třetím subjektu, který se liší od dlužníka.

Dovození doktríny piercing the corporate veil na základě deliktních pravidel občanského zákoníku bude pro českou judikaturu výrazně obtížnější než pouhý odkaz na související ustanovení zákona o obchodních korporacích. České soudy v minulosti již projevily určitou tendenci k aplikaci doktríny, nikoli však výslovně. Nejvyšší soud např. v jednom ze svých rozhodnutí argumentoval povinností loajality společníka vůči společnosti a uvedl, že právo převést obchodní podíl nesmí být zneužito k obejití povinností plynoucích z případné likvidace či prohlášení konkursu na majetek společnosti.71 Není proto vyloučeno, že povinnost loajality společníka (ust. § 212 občanského zákoníku) se stane jedním z výchozích bodů pro vývoj doktríny v českém právním prostředí.

Dále by bylo možné vycházet z ust. § 8 občanského zákoníku a odhlédnout od omezené odpovědnosti v případě zneužití společnosti. Zásady zakotvené v občanském zákoníku v ust. § 3 odst. 3, ust. § 2 odst. 3 nebo ust. § 6 se mohou zdát příliš obecné, přesto patří neodmyslitelně do systému českého soukromého práva a jejich využití v případech nepředvídaných mezer v platné právní úpravě nelze vyloučit. Ust. § 2909 občanského zákoníku zase zavádí náhradu škody v případě úmyslného porušení dobrých mravů. Co do teorie se jedná o další účinný prostředek proti podvodným společnostem. Z praxe však plyne, že nutnost prokázání subjektivního prvku u jednání právnické osoby je pro věřitele příliš obtížné. Podobně jako u anglické podoby doktríny façade by bylo možné dovodit na základě ust. § 580 nebo ust. § 588 občanského zákoníku neplatnost společnosti, jejíž založení by bylo v rozporu s dobrými mravy.72

Kontinentální právní systém postavený na obecných zásadách dává paradoxně soudům více argumentačního prostoru ke tvorbě vlastních doktrín, než je tomu u systému common law, kde jsou soudy křečovitě svázány nespočtem svých předchozích rozhodnutí. O to více je ale důležité udržovat jednotný výklad a rozhodnutí opírat o více stabilní argumenty než jen právní zásady. Opačný přístup by neodvratně vedl k narušení právní jistoty. Obavy investorů by následně vedly ke snížení konkurenceschopnosti českého právního řádu. Vývoj doktríny pouze na základě obecných právních zásad lze proto očekávat až za situace, kdy ostatních ochranná ustanovení přestanou plnit svou funkci.

71 Rozsudek NS ČR, sp. zn. 29 Odo 387/2006. 72 Srov. Jones v Lipman (1962). 39

Omezená odpovědnost je rysem kapitálových společností a doktrína prolomení najde malého uplatnění u osobní společnosti. I zde platí princip samostatné právní subjektivity, ale neomezené ručení společníků je k ochraně zájmů věřitelů povětšinou dostačující.

Zákon o obchodních korporacích obsahuje několik ochranných nástrojů. Některých mohou využít věřitelé přímo, u jiných je zapotřebí iniciativy společnosti, aby se domáhala náhrady vzniklé újmy. Charakteristickým rysem prolomení je směr z vnějšku dovnitř, od věřitele nebo insolvenčního správce ke společníkovi nebo řídící osobě. Derivativní žaloby, i když v konečném důsledku také chrání věřitele, nelze považovat za projev doktríny prolomení.

6. SPOLEČNÍCI

Zatímco obsah práv a povinností řídících osob je velmi precizně regulován korporátním právem většiny právních řádů, není u společníků, i přes jejich potenciálně významný vliv, presumována žádná účast na řízení společnosti. Doktrína piercing the corporate veil proto v prvé řadě cílí na společníky, kteří svůj vliv uplatňují a zasahují nepřiměřeně do obchodního vedení.

Nejvyšší soud ČR v několika rozhodnutích dovodil za použití ust. § 66 odst. 6 obchodního zákoníku a povinnosti loajality společníka vůči společnosti, že stoprocentní společník společnosti s ručením omezením je osobou, která má natolik významný vliv na společnost, že jsou zde důvody, aby jej bylo možno postihovat stejně jako člena statutárního orgánu.73

6.1 Zákonná povinnost ručení za dluhy společnosti (ust. § 132)

V okamžiku, kdy je do obchodního rejstříku zapsáno úplné splacení všech vkladů, dojde k oddělení majetku společníků od majetku společnosti. Pokud není vkladová povinnost byť jediného společníka splněna, zakládá zákon o obchodních korporacích ust. § 132 solidární ručení všech společníků za dluhy společnosti až do výše souhrnu všech nesplacených vkladů, jak je uvedeno v obchodním rejstříku. Navýšení základního kapitálu o nové vklady zakládá nový ručitelský závazek a tato povinnost se vztahuje i na společníka, který se stane společníkem až za trvání společnosti.74 Vzhledem k minimální výši vkladu u společnosti s ručením omezeným lze ale očekávat spíše výjimečné využití tohoto ustanovení.

„Ručení, na kterém stojí veškerá ochrana věřitelů v zákoně o obchodních korporacích, je akcesorická subsidiární povinnost ručitele k věřiteli, jíž se ručitel zavazuje splnit dluh, pokud jej nesplní dlužník. Ručení ať už na základě ust. § 132 zákona o obchodních korporacích nebo dalších ustanovení je speciálním druhem zákonného ručení, jehož obecné základy je nutné hledat v ust. § 2018 občanského zákoníku.“75

Výzvou věřitele se fixuje výše uvedená v obchodním rejstříku. Požádá-li věřitel podle stavu v obchodním rejstříku, ale společník mezitím už svou vkladovou povinnost splnil nebo splní krátce po požádání, ručitelský závazek vůči tomuto věřiteli trvá i nadále. Společnost ale v

73 Usnesení NS ČR, sp. zn. 29 Cdo 2005/2012; Rozsudek NS ČR, sp. zn. 29 Odo 387/2006 74 LASÁK, J. a kolektiv. Zákon o obchodních korporacích: komentář. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 863 – 864. 75 Ibid., s. 863. 42 takovém případě sanuje plnění společníka podle ust. § 134 odst. 2 zákona o obchodních korporacích. Může nastat situace, že požádá více věřitelů a plnění společníka by tak přesáhlo to, co musí plnit na základě vkladové povinnosti. V takovém případě je společník povinen plnit pouze to, za co ručil z důvodu neúplného vkladu a další plnění je oprávněn odmítnout.76 Následné regresní plnění nastává podle ust. § 134 zákona o obchodních korporacích, nikoli podle ust. § 1876 občanského zákoníku.

6.2 Vlivná osoba (ust. § 71)

Jedno z nejdiskutovanějších a zároveň velmi klíčové ustanovení celé koncernové úpravy v zákoně o obchodních korporacích je právě ust. § 71. Vlivnou osobou může být kdokoliv, kdo bude jakýmkoli způsobem schopen ovlivnit obchodní korporaci. Vlivnou osobou může být i stát a jiné veřejnoprávní subjekty. Na právním nebo formálním postavení ovlivňující osoby k ovlivněné osobě nezáleží. Ovlivněnou osobou může být jen obchodní korporace, tj. obchodní společnosti a družstva ve smyslu zákona o obchodních korporacích.77

V definici pojmu vlivné osoby není odborná literatura jednotná. Většina autorů zastává přímo či nepřímo názor, že pro naplnění pojmu vlivné osoby postačuje jakákoli forma vlivu,78 upřednostňován je tedy striktně gramatický výklad daného ustanovení. Doležil naproti tomu spojuje definiční znaky vlivné osoby s definičními znaky ovlivnění, především s existencí újmy. Jinými slovy za vlivnou považuje pouze takovou osobu, která má nejen vliv, ale prostřednictvím tohoto vlivu také ovlivnila korporaci rozhodujícím významným způsobem k újmě a zároveň nedošlo k exkulpaci.79 Je zřejmé, že tato interpretace sahá nad rámec textu zákona.

Zákon o obchodních korporacích zmiňuje institut vlivné osoby ještě několikrát a na základě příslušných ustanovení je možné dovodit kromě ručení také další zákonné povinnosti vlivné osoby. Příliš široký okruh vlivných osob proto může vzbuzovat nejistotu a záměr o zjednodušení a zatraktivnění českého práva pro potenciální investory, který je uveden v důvodové zprávě, by zůstal nenaplněn. Pro tyto účely se zdá být vhodnější výklad, který vlivnou osobu určitým způsobem kvalifikuje a omezuje okruh vlivných osob pouze na relevantní případy. V opačném případě dojde neodvratně k některé z nežádoucích situací. Buď

76 ŠTENGLOVÁ, I. a kolektiv. Zákon o obchodních korporacích: komentář. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2013, s. 271 – 272. 77 LASÁK, op. cit., s 593. 78 ŠTENGLOVÁ, I. a kolektiv, 2013, op. cit., s. 169; LASÁK a kolektiv, 2014, op. cit., s. 929; BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Komentář k zákonu o obchodních korporacích. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013, s. 433. 79 LASÁK, op. cit., s. 593. 43 bude zákon označovat za vlivné i osoby s pasivním, nepatrným nebo neškodným vlivem, se kterými nebude nikdy pracovat, nebo bude i u těchto osob možné dovodit určitý stupeň zákonných povinností. Zvláště kritická se v tomto případě zdá být role ustanovení § 76 zákona o obchodních korporacích, které podle některých výkladů může vést k ručení vlivných osob, aniž by se dopustily kvalifikovaného ovlivnění. 80

Doležil dále uvádí, že i v případě zproštění povinnosti hradit újmu jinak vlivné osoby nedochází k naplnění znaků ovlivnění a příslušné osoby nejsou vlivné ani ovlivněné. Zákon tímto motivuje vlivné osoby k tomu, aby dokumentovaly výkon svého faktického vlivu, podobně jako budou dokumentovat své rozhodovací procesy členové statutárního orgánu.81

V případě samotného ovlivnění nelze v odborné literatuře najít větších rozporů. Jedná se o kvalifikované ovlivnění s možností exkulpace. Kvalifikovaným ovlivněním je na mysli ovlivnění, kterým vlivná osoba docílí rozhodujícím významným způsobem změny chování ovlivněné osoby, v důsledku čehož vznikne újma. Výsledná podoba chování obchodní korporace musí být převážně určena a formována prosazením vlivu vlivnou osobou. Výsledkem musí být chování, které by jinak nenastalo.82 Újma může být materiální i nemateriální (podle ust. § 2951 občanského zákoníku) a hradí se do konce účetního období, ve kterém vznikla, nikoli ve kterém byl udělen pokyn. V případě, že pokyn byl udělen před účinností zákona o obchodních korporacích, použije se úprava obsažená v obchodním zákoníku.

Ust. § 71 odst. 1 nebrání společníkům domáhat se náhrady škody podle ust. § 213 občanského zákoníku. Společník bude mít vždy alternativu žalovat podle občanského zákoníku, nelze se však domáhat náhrady újmy na základě obou ustanovení současně.83 Havel v komentáři k zákonu o obchodních korporacích dále rozvíjí úvahu o možnostech vzdání se náhrady újmy vzniklé na základě ust. § 71, jehož bližší analýza však přesahuje rozsah této práce.84

I drobné či nahodilé ovlivnění může být považováno kvalifikované, pokud rozhodujícím významným způsobem povede ke vzniku újmy. Ust. § 71 se nevztahuje na ovlivnění, které

80 Dalším z příkladů je společnická ţaloba dle ust. § 157 zákona o obchodních korporacích, která můţe směřovat proti vlivné osobě, aniţ by se tato dopustila kvalifikovaného ovlivnění. Výklad ust. § 78 odst. 2 písm. b) v souvislosti s ust. § 75 odst. 3 zákona o obchodních korporacích by zase mohl vést k tomu, ţe všichni společníci budou povaţováni bez dalšího za ovládající osoby. 81 LASÁK, op. cit., s. 593 - 595. 82 ŠTENGLOVÁ, op. cit., s. 169. 83 Ibid., s. 168. 84 Ibid., s. 170 – 173. 44 povede k újmě, ale nikoli rozhodujícím významným způsobem.85 Lze předpokládat, že se bude vyžadovat aktivní jednání vlivné osoby, jak je naznačeno v poslední části ust. § 71 odst. 1 zákona o obchodních korporacích. Zatímco tedy vlivná osoba bude způsobilá kvalifikovaného ovlivnění i nekonáním, pasivní vliv nebude považován za dostačující.86

Ovlivnění může být jednorázové nebo naplněno součtem více souvisejících jednání. Na základě ust. § 78 zákona o obchodních korporacích může být vliv vykonáván skupinou osob, které budou k náhradě případné újmy vázány společně a nerozdílně (ust. § 1872 občanský zákoník). Zahrnuty jsou veškeré záležitosti obchodní korporace a ovlivnění může probíhat skrze právní jednání na základě smluv nebo i fakticky v podobě ústních pokynů.87 Doktrína momentálně dovozuje, že institut vlivné osoby směřuje především na společníky, de facto nebo shadow korporace ve vedení, popř. na věřitele, kteří nepřiměřeně zasahují do obchodního vedení ovlivněné korporace (např. banky). Obzvláště poslední zmíněná skupina bude vždy na posouzení soudu. Není důvodné se domnívat, že by např. standardní franšízové nebo úvěrové smlouvy vedly ke kvalifikovanému ovlivnění. Nicméně i přesto se lze setkat s několika soudními rozhodnutími, kde byla smluvní ochrana věřitele fakticky na úrovni ovládací smlouvy podle obchodního zákoníku - tedy právo vydávat pokyny a povinnost se jimi řídit.88 Základním pravidlem je, že smlouvy uzavřené na základě svobodné vůle, pokud nebudou na úrovni ovládacích smluv, k ovlivnění nepovedou.89

Otázkou, jak široce může být vykládáno řízení společnosti, se zabýval i Ústavní soud. Obecné soudy dospěly k závěru, že řídící osobou je financující banka, která s dlužníkem tvoří koncern. Ústavní soud sice korigoval toto rozhodnutí, avšak zatím se jednoznačně nevyjádřil k tomu, zda a za jakých podmínek může banka tvořit koncern s úvěrovanou společností.90

Lze očekávat, i když to výslovně z dikce zákona neplyne, že exkulpace bude založena na pravidlech obdobných pravidlům podnikatelského úsudku zakotvených v ust. § 51 zákona o obchodních korporacích. Tedy požadavek informovanosti a rozumnosti, jakou by měla mít rozumná osoba v obdobném postavení. Dále také požadavek nejen informace sehnat, ale také

85 ŠTENGLOVÁ, op. cit., s. 170. 86 Ibid., s. 169; Havel naproti tomu uvádí, ţe i pasivní vliv můţe být ovlivněním, naplní-li všechny ostatní znaky ust. § 71 odst. 1. 87 LASÁK, op. cit., s. 593. 88 Usnesení NS ČR, sp. zn. 29 Cdo 3663/2008 - banka ovládla dluţníkovu majetkovou i vlastnickou strukturu, v důsledku čehoţ na ni soud nahlíţel jako na vlivnou osobu ve smyslu ust. § 66 odst. 6 obchodního zákoníku. 89 LASÁK, op. cit., s. 595. 90 Nález ÚS ČR, sp. zn. IV. ÚS 1834/10. 45 je s náležitou péčí posoudit. Zájem korporace je třeba vnímat jako zájem celku, nikoli jednotlivých společníků, věřitelů nebo zaměstnanců.91

Na rozdíl o konceptu doktríny piercing the corporate veil, kdy se věřitel může domáhat plnění přímo po subjektu odlišného od dlužníka, obsahuje odstavec třetí daného ustanovení stále určité limity. Založení ručení vlivné osoby není to samé jako přímá sanace dlužníka, nicméně ve výsledku se jedná o stejný princip. Zásadním rozdílem proto zůstává vznik ručení až v případě, že ovlivněná osoba pozbude schopnost plnit své závazky - tedy až v situaci, kdy se dostane do úpadku nebo je mu velmi blízko. Předpokládá se skutečná nedobytnost, nikoli jen zhoršená dobytnost.92 V případě, že je ovlivněná osoba schopna svým závazkům dostát, ručení nevzniká. Prolomení není absolutní, ale pouze do výše dluhů, které byly způsobeny ovlivněním. Druhý odstavec ust. § 71 pak explicitně zakládá odpovědnost vlivné osoby i za reflexní škodu. Ručení nezaniká ani v případě, kdy je vlivnou osobou řádně sanováno, ale i přesto se vlivem ovlivnění dostane ovlivněná osoba do platební neschopnosti. Plnění z ručitelského závazku se může dovolávat i věřitel, který se stal věřitelem až následně po ovlivnění. Taková situace připadá v úvahu pouze, pokud tento nový věřitel nevěděl o nemožnosti obchodní korporace své dluhy v důsledku ovlivnění splatit.93 Zákon o obchodních korporacích předpokládá i řetězení vlivných osob v odstavci čtvrtém. Ovlivnění může být provedeno prostřednictvím libovolného množství zprostředkovatelů, přičemž samotný zprostředkovatel je považován za vlivnou osobu pouze v případě, že případný vliv vlivné osoby modifikuje nebo ovlivněnou osobu sám kvalifikovaně ovlivní.94

I přes všechny rozdíly se ust. § 71 odst. 3 svou formulací velmi přibližuje doktríně piercing the corporate veil. Lze předpokládat, že právě z tohoto ustanovení vzejde případný judikatorní či doktrinální vývoj doktríny v českém právu.95 Pro případ, že by byl odstavec třetí použitý přímo k prolomení korporátního hávu ovlivněné osoby, pak pouze jako ultima ratio v případech, kdy se vlivná osoba schovává za ovlivněnou osobu a svými zásahy objektivně omezuje schopnost ovlivněné osoby uspokojit závazky vůči věřitelům.96

V praxi může věřitelům činit potíže prokázání příčinné souvislosti mezi újmou a ovlivněním. Doležil uvádí, že důkazní břemeno v této souvislosti ponese bezesporu věřitel a není

91 ŠTENGLOVÁ, op. cit., s. 173. 92 Ibid., s. 174. 93 Ibid., s. 174. 94 LASÁK, op. cit., s. 596. 95 ŠTENGLOVÁ, op. cit., s. 3, 174 a 189. 96 LASÁK, op. cit., s. 596 – 597. 46 zdůvodnitelné a účelné, aby byla poskytnuta dodatečná ochrana pro případy, kdy zásahy vlivné osoby nevedly ke zmenšení majetkové podstaty ovlivněné osoby.97 Problematická důkazní situace nastane i v případě třetího odstavce a prokázání, zda jednání vlivné osoby má vliv na plnění konkrétního závazku (nebo plnění závazků vůbec) ovlivněné osoby. Prokazování těchto skutečností může být pro věřitele nepřekonatelnou překážkou vzhledem k tomu, že mnohdy je nadmíru obtížné zjistit vůbec existenci ovlivnění, natož pak prokázání příčinné souvislosti. Otázka důkazního břemene bude podrobněji rozebrána níže.

Formulace pátého odstavce ust. § 71 vzbudilo vlnu diskuzí nad tím, které osoby jsou vlastně vyjmuty z aplikace ust. § 71. Nejspíš nebylo úmyslem zákonodárce zařadit sem i společníky jako členy nejvyššího orgánu, čímž by došlo ke shození celé úpravy podnikatelských seskupení. Lze tedy předpokládat, že pátý odstavec vylučuje pouze volené či jmenované členy orgánů, nikoli společníky. Současně někteří autoři dospívají k závěru, že ustanovení by se mělo vztahovat také na další osoby s péčí řádného hospodáře, jako jsou likvidátor, opatrovník právnické osoby, insolvenční správce a další osoby v obdobném postavení.

6.3 Ovládající osoba (ust. § 74)

Někteří autoři zastávají názor, že ovládání je pouze kvalifikovanějším stupněm ovlivnění, tedy předpokladem ovládání je opakované uplatňování vlivu. To znamená, že každá ovládající osoba je zároveň osobou vlivnou.98 Tento koncept je založen na pojetí vlivné osoby uvedený výše, který předpokládá širokou definici tohoto institutu. Vzhledem k dikci ust. § 74 je možné dojít i k rozdílnému názoru. Totiž, že k ovládání postačí pouze možnost vykonávat rozhodující vliv (pasivní vliv), nikoli jeho faktické kvalifikované vykonávání jak vyžaduje ust. § 71. Přijmeme- li předpoklad kvalifikace institutu vlivné osoby, pak dospějeme k závěru, že ovládající osoba nemusí být vždy v pozici vlivné osoby a jedná se o kvalitativně rozdílný institut. Ani výkon rozhodujícího vlivu ovládající osoby nenaplňuje požadavky ovlivnění, které je třeba vždy provést významným rozhodujícím způsobem. Presumována je vyšší kvalita posuzovaného jednání.

Ovládající osoba je definována několika převážně vyvratitelnými domněnkami v ust. § 74 a § 75 zákona o obchodních korporacích. Jedinou nevyvratitelnou domněnkou je řídící osoba, která je vždy ovládající osobou. Většinový společník není bez dalšího ovládající osobou.

97 LASÁK, op. cit., s. 597. 98 ŠTENGLOVÁ, op. cit., s. 181, 47

Podobně jako u vlivné osoby, ani zde nebude možné ovládání dovozovat pouze na základě úvěrové nebo franšízové smlouvy.

Ovládající osobě plyne zejména povinnost zhotovení zprávy o vztazích, ve které uvede strukturu vztahů mezi ovládanými osobami, způsob a prostředky ovládání, úlohu ovládaných osob, přehled vzájemných smluv a především případný vznik újmy ovládaným osobám v důsledku ovládání a přehled jednání učiněných v zájmu ovládající osoby. Zpráva o vztazích by tak měla zřetelně usnadnit důkazní situaci věřitelů, kteří budou jednáním ovládané osoby poškozeni.

6.4 Povinnost péče řádného hospodáře (ust. § 76)

Dané ustanovení obsahuje odkaz na pravidla předchozí části zákona pro vlivné a ovládající osoby. Jisté výkladové rozpory jsou způsobeny především odkazem na ust. § 65 a § 68 zákona o obchodních korporacích. Nabízí se otázka, zda lze dovozovat povinnost péče řádného hospodáře u vlivných a ovládajících osob (které ze zákona tuto povinnost nemají) pouze na základě tohoto odkazu. Při dovození této povinnosti by v případě úpadku hrozilo každé vlivné a ovládající osobě neomezené ručení za dluhy obchodní korporace.99 Doktrína zaujala převážně jednotné stanovisko, že dovozením péče řádného hospodáře v rámci korporátní struktury nebo i jen ve vztahu společnosti a společníka by došlo k narušení základního principu korporátního práva – majetkové samostatnosti.100 Lze souhlasit s názorem, že takový výklad by byl přinejmenším revoluční. Odborná veřejnost je toho názoru, že odkaz na ust. § 68 je uveden pro případ, že soud dovodí ad hoc pro určitý okruh vlivných nebo ovládajících osob přenos fiduciárních povinností. Odkaz na ust. § 65 je pak chápán jako pouhé přepsání či omyl, který nastal v průběhu legislativního procesu.101 Někteří teoretici dokonce tvrdí, že ust. § 76 nebude ve stávající podobě možné na vlivné a ovládající osoby vůbec aplikovat.102 Nebylo by to poprvé, kdy by zákon neplatil tak, jak zní jeho text. Nejvyšší i Ústavní soud již při více příležitostech zdůraznily, že ve výjimečných případech lze výkladem prolomit i jednoznačnou dikci zákona, ukáže-li se, že smysl účel ustanovení je zjevně jiný.103

99 Coţ by bylo zvláště problematické za situace, kdy za vlivnou osobu by byl povaţován kdokoli s vlivem v obchodní korporaci. 100 LASÁK, op. cit., s. 623 – 624; ŠTENGLOVÁ, op. cit., s. 184 – 185. 101 ŠTENGLOVÁ, op. cit., s. 185. 102 ČECH, Petr. Nová rizika společníků a akcionářů po rekodifikaci. GLATZOVA & CO, Legal News. 2012, říjen [cit. 25. 10. 2014]. 103 Např. nedávné usnesení NS ČR, sp. zn. 29 Cdo 3919/2014, které ale vzbudilo velkou vlnu kritiky. 48

Bělohlávek k ust. § 76 odst. 3 bez dalšího uvádí, že ustanovení směřuje k tomu, aby vlivná nebo ovládající osoba, která svým jednáním zapříčinila úpadek obchodní korporace, přispěla k uspokojení věřitelů, a tato osoba tedy ručí za závazky obchodní korporace v úpadku.104

Určitou sjednocující alternativou k oběma přístupům je vyložení pravidel ust. § 76 tím způsobem, že se odkaz na péči řádného hospodáře bude relevantní pouze v situaci, kdy v pozici vlivné nebo ovládající osoby bude právnická osoba. Členové orgánů této osoby pak mohou odpovídat věřitelům na základě ust. § 68, neboť povinnost péče řádného hospodáře je u nich založena přímo ze zákona.105 Takto nastavená pravidla by zavedla podstatně vyšší standard odpovědnosti v podnikatelských seskupeních, který by na jednu stranu poskytoval vyšší ochranu věřitelům, a na stranu druhou by společníci nebyli ohroženi neomezeným ručením v případě úpadku. Přesto je třeba opatrnosti s dovození odpovědnosti za úpadek všem ovládajícím osobám, vzhledem k tomu, že mnohdy pod definici ovládající osoby budou spadat osoby s pouze pasivním vlivem (typicky většinoví společníci). Také v případě, že by se judikatura vydala směrem široké definice institutu vlivné osoby, stalo by se toto ustanovení velmi problematickým z hlediska principu majetkové samostatnosti obchodních korporací.

I přes výše uvedené není možné premisu dovození péče řádného hospodáře jednoduše odmítnout. Na základě logického argumentu lze soudit, že pokud zákon stanoví, že A (porušení péče řádného hospodáře) implikuje B (ručení v úpadku) a A nemůže nastat (neexistuje povinnost péče řádného hospodáře), nelze dovozovat ani B. Nicméně předmětné ustanovení je součástí platného zákona a bezpochyby bude ze strany věřitelů docházet k nemálo pokusům domáhat se odpovědnosti za porušení povinnosti aktivního odvracení úpadku u vlivných a ovládajících osob. Předpokládá se, že ustanovení § 76 bylo do zákona o obchodních korporacích zařazeno z určitého důvodu. Osoby, které mají zákonnou povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, spadají pod § 68 na základě ust. 69 odst. 2 (likvidátoři, správci ap.), není proto nutné jim vyhrazovat zvláštní ustanovení v podobě ust. § 76. Lze proto dovodit, že pokud osoba (která nemá povinnost péče řádného hospodáře) přispěla svým jednáním či pasivitou k úpadku společnosti, není vyloučena z odpovědnosti podle ust. § 68. Významnou roli může hrát zejména povinnost loajality společníka vůči společnosti, přinejmenším povinnost pečlivě

104 BĚLOHLÁVEK, op. cit., s. 444. 105 ČÁP, Zdeněk, HEJDA, Jan. Zákon o obchodních korporacích: výklad jednotlivých ustanovení včetně návaznosti na české a evropské předpisy. Praha: Linde Praha, 2013, s. 182. 49 vybírat osoby podílející se na řízení a kontrole. Také důvodová zpráva k zákonu o obchodních korporacích uvádí, že se ust. § 68 vztahuje na vlivné a ovládající osoby.106

Ust. § 76 představuje další alternativu ve vývoji doktríny piercing the corporate veil v českém právu, převážně v rámci podnikatelských seskupení. Dovození určitého minimálního standardu péče řádného hospodáře (odvozeného od loajality společníka) pro vlivné a ovládající osoby by mohlo vést k řešení problému levného transferu rizik směrem k nedobrovolným věřitelům. Zvláště u většinově vlastněných dceřiných společností by minimální standard péče řádného hospodáře nemusel nutně znamenat změnu k horšímu. V konečném důsledku bude převážně záležet na ekonomicko-politické situaci. Při pohledu na současnou judikaturu Nejvyššího soudu je však málo pravděpodobné, že by došlo k revolučnímu obratu v pojetí korporátního práva.107 Argumentem proti dovození povinnosti péče řádného hospodáře u společníků by mohlo být také ust. § 70 zákona o obchodních korporacích, které vylučuje z působnosti ust. § 68 nejvyšší orgán společnosti.

Další nejasností ohledně ust. § 76 je jeho aplikace na řídící osoby. Většina autorů se shoduje, že řídící osoby jsou z tohoto ustanovení vyloučeny po dobu, po kterou splňují výjimku stanovenou ust. § 72.108 Zákon v tomto ustanovení výslovně řídící osoby nezmiňuje, ale předpokládá, že řídící osoba je vždy osobou ovládající. Pro úplnost je třeba dodat, že pokud vlivná nebo ovládající osoba přispěje podstatně svým vlivem k úpadku korporace, a zároveň se na tuto osobu vztahoval zákaz uložený rozhodnutím o vyloučení, ručí tato osoba bez dalšího za splnění všech povinností obchodní korporace, které vznikly za dobu, po kterou byl vykonáván vliv nebo ovládání.

6.5 Odpovědnost při úpadku (ust. § 68)

U zemí systému common law je obvyklá podrobně propracovaná úprava odpovědnosti vedoucích osob. V Anglii je jedním ze základních kamenů této úpravy Company Director Disqualification Act 1986, který je oproti českému právu pojat obšírněji a kazuističtěji; obdobnou cestou se v posledních letech vydala i Slovenská republika.109 Česká republika oproti tomu zavedla systém obecných pravidel a zásad, které mají potenciál postihnout široký okruh osob.

106 Důvodová zpráva k zákonu č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, s. 27 [on-line]. [cit. 14. 1. 2015]. 107 Např. rozsudek NS ČR, sp. zn. 29 Cdo 3661/2010, kde soud potvrdil, ţe osoby, které jsou součástí koncernu, jsou i nadále právně samostatnými subjekty, a nelze proto bez dalšího dovozovat odpovědnost jedné osoby za jednání osoby druhé. 108 ŠTENGLOVÁ, op. cit., s. 185; LASÁK, op. cit., s. 623. 109 HAVEL, op. cit., s. 55. 50

Ustanovení § 68 zákona o obchodních korporacích v návaznosti na ust. § 99 insolvenčního zákona zavádí bezvýjimečnou povinnost členů statutárního orgánu aktivně odvracet úpadek obchodní korporace, popř. včas podat insolvenční návrh, je-li obchodní korporace v úpadku. Bude-li prohlášen úpadek společnosti, soud podle něj bude moci uložit neomezené ručení110 za dluhy společnosti všem současným i bývalým členům statutárního orgánu, kteří tuto povinnost porušili. Zjednodušeně by se toto pravidlo dalo vyjádřit slovy: „Neplatí-li firma, platí manažer.“ Podle ust. § 159 odst. 1 občanského zákoníku je potřeba, aby funkci v jednatelském orgánu přijala osoba, která má dostatečné znalosti a zkušenosti, aby mohla úpadek odvrátit. Pokud funkci člena jednatelského orgánu přijme osoba, která potřebné znalosti a zkušenosti nemá, může to vést až k ručení podle ust. § 68, i když ze svého subjektivního hlediska udělala vše potřebné.111

Cílovou skupinou ust. § 68 jsou namísto společníků členové statutárních orgánů, popř. osoby v obdobném postavení.112 Založení povinnosti ručení je vázáno na úpadek obchodní korporace, nejedná se ale o odpovědnost za výsledek - úpadek. Zkoumáno je vždy chování, které úpadku předcházelo a řádnost výkonu funkce. Bělohlávek předkládá třístupňový test posouzení jednání člena statutárního orgánu, jehož prvky jsou: (i) zda bylo rozhodnutí učiněno v dobré víře, (ii) při rozumném předpokladu informovanosti a (iii) v obhajitelném zájmu společnosti. To vše za podmínky loajality podle ust. § 159 občanského zákoníku.113 I v případě, že bude chování člena statutárního orgánu posouzeno jako závadné, bude záležet na úvaze soudu, zda k ručení dojde. Na rozdíl od ručení podle ust. § 71 odst. 3 půjde o ručení neomezené.

Z pohledu doktríny piercing the corporate veil se jedná o absolutní prolomení, avšak vždy jen inter partes ve vztahu k navrhujícímu věřiteli.114 V případě, že návrh podá insolvenční správce, zákon nevylučuje prolomení erga omnes. Tato možnost, ač může působit jako silná motivace pro osoby jednající za korporaci, bude vzhledem nepřiměřenosti dopadat spíše na výjimečné případy obzvlášť hrubého provinění. Důvodová zpráva uvádí, že úprava obsažená v

110 Bude-li navrhovatelem pouze věřitel nebo skupina věřitelů, nedojde k neomezenému ručení, ale pouze k ručení za závazek (závazky) obchodní korporace ve vztahu k navrhovateli (inter partes). 111 Předmětem diskuze můţe být analogie k pravidlům wrongful trading, ze kterého dané ustanovení vychází. Jak se uvádí výše, na osobu, která svými znalostmi převyšuje poţadovaný standard, se kladou vyšší nároky pro jednání k odvracení úpadku. 112 Likvidátor, nucený správce, opatrovník právnické osoby, prokurista, vedoucí odštěpného závodu. I kdyţ členy dozorčí nebo správní rady nelze povaţovat za osoby v obdobném postavení, je moţné na ně za určitých okolností ust. § 68 vztáhnout prostřednictví ust. § 76 odst. 3 zákona o obchodních korporacích. 113 BĚLOHLÁVEK, op. cit., s. 425. 114 ŠTENGLOVÁ, op. cit., s. 165. 51 ust. § 68 vychází z pravidel wrongful trading,115 tedy základního pilíře zákonné manifestace doktríny prolomení anglického práva. Zásadním rozdílem zde zůstává právě aktivní legitimace věřitele.

Rozhodnutím o úpadku je myšleno rozhodnutí podle ust. § 136 insolvenčního zákona. Není důvodné se domnívat, že podání návrhu věřitelem podle ust. § 68 by bylo podmíněné přihlášením jeho pohledávky. Věřitel by se měl ve svém návrhu mimo rozhodnutí o založení povinnosti ručení domáhat také jeho splnění.116

Společnost s ručením omezeným je jednou z charakteristických konstrukcí českého práva, která spojuje rysy osobní a kapitálové společnosti. U těchto společností je typické, že společník má ke společnosti mnohem blíže než anonymní akcionář a je běžné, že se takový společník často sám nachází v roli jednatele (ať už de iure nebo de facto). Z tohoto důvodu by se ust. § 68 mohlo stát významných nástrojem v rukou především věřitelů společností s ručením omezeným.

Jak bylo zmíněno výše, objevují se názory, že prostřednictví ust. § 76 odst. 3 by mohlo dojít k aplikaci tohoto ustanovení i na vlivné a ovládající osoby, kterým ze zákona neplyne povinnost péče řádného hospodáře. Takový výklad by byl rozhodně považován za revoluční a mohl by vést nejen ke značné kritice ale zejména právní nejistotě. Většina autorů proto nepovažuje tyto obavy za opodstatněné.117

Dané ustanovené dalece přesahuje členy statutárních orgánů a spolu s ust. § 71 utváří propracovaný systém ochrany věřitelů, který má potenciál k dalšímu rozvoji prostřednictvím judikatury.

Promlčení a platební neschopnost

Vydání rozhodnutí o založení ručení podléhá promlčení v obecné tříleté promlčecí lhůtě (ust. § 629 občanského zákoníku). Právo lze poprvé vykonat po rozhodnutí o úpadku a poté, co se insolvenční správce a věřitelé dozvěděli, resp. dozvědět měli a mohli, o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty (ust. § 619 odst. 2 občanského zákoníku). Po rozhodnutí o založení ručení se nároky z ručení promlčují v tříleté lhůtě od data právní moci

115 Důvodová zpráva k zákonu č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, s. 39 [on-line]. [cit. 14. 1. 2015]. 116 ŠTENGLOVÁ, op. cit., s. 165. 117 LASÁK, op. cit., s. 587. 52 rozhodnutí, pokud však byl vydán též výrok o plnění ve prospěch věřitele, ve lhůtě desetileté (ust. § 640 občanského zákoníku).118

O hrozící úpadek jde tehdy, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník nebude schopen řádně a včas splnit podstatnou část svých peněžitých závazků (§ 3 odst. 4 InsZ). Úpadkem se rozumí platební neschopnost a předlužení. Platební neschopnost nastává, pokud má dlužník více věřitelů a peněžité dluhy po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopen plnit (§ 3 odst. 1 InsZ). Vyvratitelná domněnka o neschopnosti dluhy plnit platí zejména v případě, že dlužník neplní dluhy po dobu delší tří měsíců po době splatnosti anebo pokud zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků (§ 3 odst. 2 InsZ). Platební neschopnost (tedy úpadek) nastává nejpozději k datu, kdy je toto poprvé evidentní.119 O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje souhrn jeho majetku (§ 3 odst. 3 InsZ), přičemž hodnota majetku se stanoví i dle odhadu budoucího vývoje dlužníkova podnikaní. Existence stavu záporného vlastního kapitálu v rozvaze dlužníka tedy neznamená automatické předlužení, a naopak, kladný vlastní kapitál neznamená, že dlužník předlužený není. Posouzení, zda je korporace předlužena, proto předpokládá komplexnější analýzu její hospodářské situace a zpětně může být velice komplikované stanovit datum, kdy se později upadnuvší korporace dostala do předlužení. Není vyloučeno, že předlužení lze datovat velmi dlouho do minulosti.120 Vzhledem k obecnému zákazu retroaktivity lze předpokládat, že statutární orgány budou postihovány pouze za jednání, které nastalo po 1. 1. 2014.

Při doslovné interpretaci ust. § 68 by bylo možné dojít k závěru, že porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře v době, kdy je již korporace v úpadku (a nikoli pouze v hrozícím úpadku), k možnosti vzniku ručení nevede. Alexander uvádí, že předlužení předpokládá poměrně složité posouzení životaschopnosti dlužníkova podniku, které zpravidla nejde v hektickém „předinsolvenčním” období provést. Proto je nutné za hrozící úpadek pro účely tohoto ustanovení považovat i situaci, kdy je již společnost předlužena, ale ještě není v platební neschopnosti.121 Dodává, že sama skutečnost, že obchodní korporace byla v úpadku (a nikoli pouze v hrozícím úpadku) po dobu, po kterou člen statutárního orgánu nejednal s péčí řádného hospodáře k odvracení úpadku, jej nezbavuje odpovědnosti.122 Argumentem a maiore ad minus je možné dospět k závěru, že toto ustanovení postihuje i případy, kdy člen nebo

118 LASÁK, op. cit., s. 582. 119 Ibid., s. 567. 120 Ibid., s. 567. 121 Ibid., s. 570. 122 Ibid., s. 583. 53 bývalý člen statutárního orgánu úpadek zapříčiní jednáním v rozporu s péčí řádného hospodáře, a to tak, že mu již nelze zabránit.123

Co je přesně potřebné a rozumně předpokládatelné bude záležet na úvaze soudu. Může jít o právní kroky (např. svolání valné hromady dle ust. § 182 nebo § 639 zákona o obchodních korporacích), tak o kroky v rámci obchodního vedení (např. analýza výkonností jednotlivých části podniku, omezování ztrátových provozů nebo zajištění odborného poradenství). Soud nemůže hodnotit jednotlivá opatření podle toho, zda ve svém důsledku vedla nebo nevedla k odvrácení úpadku, ale dle toho, zda dotčený člen mohl v době jejich realizace rozumně očekávat, že k odvrácení úpadku povedou. To znamená, že je nutné zkoumat uplatnění pravidla podnikatelského úsudku (ust. § 51 odst. 1 zákona o obchodních korporacích). 124 Jak je uvedeno výše, důkazní břemeno, že statutární orgán jednal s péčí řádného hospodáře, stíhá žalovaného. Opatření k odvrácení úpadku není prosté podání insolvenčního návrhu (pro hrozící úpadek), je-li k dispozici jiná, pro věřitele lepší, možnost řešení stavu hrozící úpadku.

Podáním insolvenčního návrhu sice statutární orgány budou riskovat vrácení prospěchu získaného ze smlouvy o výkonu funkce podle ust. § 62 zákona o obchodních korporacích, na druhou stranu významným způsobem sníží pravděpodobnost ručení za dluhy korporace. V případě, že se společnost již v úpadku nachází, je podání insolvenčního návrhu nevyhnutelnou povinností statutárního orgánu, v opačném případě odpovídají jeho členové za škodu, kterou způsobí porušením této povinnosti (ust. § 99 InsZ).

Zvláštní režim ochrany krizových manažerů v ust § 68 odst. 2 vylučuje použití prvního odstavce, byla-li jeho funkce vykonávána s péčí řádného hospodáře. Není však vyloučeno, že na jednání krizového manažera mohou být použita přísnější kritéria. Tedy nikoli standardní péče řádného hospodáře, ale péče takové osoby, která má schopnosti a zkušenosti krizového manažera.125 Pro uplatnění kvazi výjimky je nezbytné, aby krizový manažer byl jmenován „prokazatelně” za účelem odvrácení úpadku.126

Retroaktivita

Ustanovení § 68 nemá zvláštní přechodné ustanovení, uplatní se proto obecný zákaz přímé retroaktivity (ust. § 775 zákona o obchodních korporacích). Pokud hrozící úpadek, resp.

123 BĚLOHLÁVEK, op. cit., s. 426. 124 LASÁK, op. cit., s. 583. 125 Viz wrongful trading. 126 LASÁK, op. cit., s. 584; Více k péči řádného hospodáře např. rozsudek NS ČR, sp. zn. 29 Cdo 4276/2009. 54

úpadek, nastal před účinností zákona o obchodních korporacích, pak lze členům statutárního orgánu uložit sankci v podobě ručení pouze v případě, že svou povinnost jednat s péčí řádného hospodáře porušili s odpovídající intenzitou po 1. 1. 2014, a pouze, bylo-li rozhodnutí o úpadku vydáno za účinnosti nové úpravy. Lze nicméně dovodit, že ručení může být založeno i ve vztahu k dluhům a povinnostem obchodní korporace, které vznikly před 1. lednem 2014. V tomto případě totiž nejde o povinnosti upravované zákonem o obchodních korporacích a ust. § 775 tak nelze vyložit jako vyloučení těchto povinností z dosahu ručení dle ust. § 68.127

6.6 Důkazní břemeno

Pozice důkazního břemene je bezesporu klíčovým faktorem, který významně ovlivní postavení věřitele ve sporu. Není neobvyklé, že věřitel často nemá přístup ke všem záznamům týkajících se vedení obchodní korporace a mnohdy ani sama korporace potřebné dokumenty nezpřístupní. Určité řešení této situace představuje povinnost statutárního orgánu ovládané osoby vypracovat zprávu o vztazích (s péčí řádného hospodáře), která by měla věřitelům usnadnit dostupnost potřebných informací. Problém nastane, pokud ovládající osoba i přesto odmítne některé informace uvést, např. z důvodu ochrany obchodního tajemství.

Nejvyšší soud se k ručení statutárního orgánu podle staré úpravy vyjádřil, že žalobce musí v žalobě uvést nejen to, že jednatel porušil své právní povinnosti, nýbrž musí i uvést, v čem spočívá škoda, kterou měl společnosti způsobit. V kontextu zákona o obchodních korporacích by pak bylo nutné prokázat, v čem spočívá rozhodující významné ovlivnění.128 Ust. 52 odst. 2 zákona o obchodních korporacích stanoví, že je-li posuzována péče řádného hospodáře člena obchodní korporace, nese důkazní břemeno tento člen. Přesto se jedná jen o drobnou satisfakci vůči věřitelům. Východisko by mohlo představovat rozhodnutí Nejvyššího soudu, kde na stranu nesoucí důkazní břemeno je kladen požadavek přednesení alespoň „opěrných bodů“ skutkového stavu a zvýšení tak pravděpodobnosti svých skutkových tvrzení. Poté nastupuje vysvětlovací povinnosti protistrany; nesplnění této povinnosti bude mít za následek hodnocení důkazu v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila.129 V daném případě šlo právě o situaci nastíněnou výše, kdy žalovaná nedopatřením zničila dokumenty potřebné k určení ceny podniku.

127 LASÁK, op. cit., s. 584. 128 Rozsudek NS ČR, sp. zn. 26 Cdo 4849/2008, nebo rozsudek NS ČR, sp. zn. 23 Cdo 4240/2010. 129 Rozsudek NS ČR, sp. zn. 22 Cdo 883/2010. 55

Alternativou k výše uvedenému postupu je insolvenční řízení, při kterém insolvenční správce disponuje s nástroji k rozkrytí vztahů uvnitř korporátní struktury. O výsledcích své činnosti poté informuje věřitelský orgán (ust §36 odst. 2 InsZ). Přístup k účetnictví a dalším relevantním dokumentům dlužníka má také věřitel, který je členem věřitelského orgánu, a to ve stejném rozsahu jako insolvenční správce (ust. 58 odst. 2 a ust. 68 odst. 2 InsZ). Ani tento postup však nepředstavuje pro věřitele jisté vítězství, neboť dlužník nemusí vždy poskytnout plnou součinnost a požadované dokumenty zůstanou i nadále nedostupné.130 Vyloučena není ani manipulace s později předkládanou dokumentací v rámci přípravy obhajitelné důkazní situace nebo riziko zamítnutím insolvence pro nedostatek majetku. Ručení trvá i po zániku obchodní korporace (ust. § 311 InsZ a odst. § 2026 odst. 2 občanského zákoníku), a jediným omezením zde zůstává promlčení.

6.7 Ručení členů volených orgánů podle občanského zákoníku

Občanský zákoník upravuje ručení členů volených orgánů v ust. § 159 odst. 3. Vztaženo na obchodní korporace to znamená, že nepříznivý důsledek nenahrazení způsobené škody, která vznikla porušením jakékoli povinnosti při výkonu své funkce, dolehne na každého člena jejího statutárního, kontrolního či jiného (fakultativního) orgánu. Ve vazbě na ust. § 46 odst. 4 zákona o obchodních korporacích lze pak dovozovat aplikaci ust. § 159 odst. 3 občanského zákoníku i na zástupce právnické osoby, která sama je členem orgánu obchodní korporace, avšak pouze co do rozsahu péče řádného hospodáře. Vyloučeno je ručení na základě způsobené imateriální újmy, naopak věřitel se může v rámci ručitelského závazku domáhat náhrady i nemateriální újmy. Důležitá je skutečná nemožnost se pohledávky domáhat, nevůle nebo spornost pohledávky ručení nezakládají, nejsou dostačující. Na rozdíl od ust. § 71 odst. 1 zákona o obchodních korporacích zde není vyžadována příčinná souvislost mezi jednáním člena orgánu a nemožností plnit dluh.131 Rozsah ručení je limitovaný výší škody, kterou člen orgánu způsobil svým jednáním, avšak dle ust. § 213 občanského zákoníku může být zohledněna i reflexní škoda.

130 Více k zásadě nemo tenetur v oblasti odpovědnosti statutárních orgánů viz ZŮBEK, Jan. Odpovědnost a ručení v právu obchodních společností. 1. vyd. Editor Milan Vrba. Praha: Univerzita Karlova. Právnická fakulta, 2013, s. 121 – 137. 131 VRBA, Milan. Odpovědnost a ručení v právu obchodních společností. 1. vyd. Editor Milan Vrba. Praha: Univerzita Karlova. Právnická fakulta, 2013, s. 105 – 110. 56

7. KONCERNY A DALŠÍ PŘÍPADY

„Úprava zákona o obchodních korporacích je hybridní povahy, obsahuje totiž právní instituty pocházející z obchodního zákoníku, resp. německého koncernového práva, a zároveň přináší zcela nové prvky umožňující flexibilní řízení seskupení. Ochrana třetích osob není oslabena, avšak nastupuje zpravidla až tehdy, dostane-li se obchodní korporace do vážných problémů nebo došlo-li k jejímu zneužití. Právní úprava vychází z neformálnosti vztahů uvnitř podnikatelského seskupení, není potřeba žádných koncernových smluv. Z hlediska intenzity vztahů je koncepce podnikatelských seskupení třístupňová (ovlivnění, ovládání, koncern) z hlediska právních následků dvojstupňová - jednorázová náhrada újmy při ovlivnění a ovládání a vyrovnání újmy v rámci koncernu.“132

Nejvyšší soud několikrát potvrdil, že osoby, které jsou součástí koncernu, jsou i nadále právně samostatnými subjekty, a nelze proto bez dalšího dovozovat odpovědnost jedné osoby za jednání osoby druhé.133

Koncern nemá vlastní právní subjektivitu, je ale chápán jako ekonomická jednotka, jejíž podstata je v synergii společného podnikání a řízení. Ohledně koncernů zákon nepřináší pravidla piercing the corporate veil, modifikuje pouze pravidla sanace újmy a udělování pokynů v rámci obchodního vedení. Zanechává tak právní subjektivitu jednotlivých korporací uvnitř organizační struktury nedotčenou. Nebrání však judikatuře a doktríně, aby k tomuto následně dospěla.134 Ochrana věřitelů zůstává v případě úpadku zachována v podobě pravidel ust. § 71 (popř. ust. § 76) zákona o obchodních korporacích i v případě koncernu.

Hlavním nástrojem kontroly koncernu je zpráva o vztazích, která zobrazuje skutečné vztahy mezi osobami v rámci seskupení. Jejím smyslem je zejména přispět k větší transparentnosti vztahů v koncernu pro věřitele, společníky mimo koncern a širší veřejnost.

Klíčovým ustanovením zákona o obchodních korporacích v oblasti úpravy koncernů je ust. § 72, které vylučuje odpovědnost za újmu v rámci koncernu a umožňuje větší flexibilitu bez fatálních důsledků pro řídící osobu, tedy bez obav ze zákonného ručení. Aby bylo možné ochranného ustanovení využít, je potřeba splnit několik kumulativních podmínek.

132 LASÁK, op. cit., s. 589. 133 Rozsudek NS ČR, sp. zn. 29 Cdo 3661/2010. 134 ŠTENGLOVÁ, op. cit., s. 189. 58

Oznámení na internetu

Podle ust. § 79 odst. 3 zákona o obchodních korporacích je třeba, aby členové koncernu zveřejnili existenci koncernu bez zbytečného odkladu na svých internetových stránkách. Implicitně je tedy stanovená povinnost všem členům zřídit internetové stránky, pokud se chtějí dovolávat výjimky podle ust. § 72. Zveřejněná informace o existenci koncernu by měla být bezplatná, jasná a dostupná bez většího hledání, náležitosti stanoví ust. § 7 odst. 2.

Společný zájem

Společnost musí být plnohodnotnou součástí koncernu a neměla by být vysávána po celou dobu její existence na účet koncernu. Vztah by měl být dvousměrný a dlouhodobě vyvážený.135 Společnosti, které nejsou samostatné a jsou pouhým nástrojem v rukou řídící osoby nebo obdobou organizačních složek, nebudou využívat režimu ust. § 72.136 Pokud k újmě došlo, musí být způsobena v rámci společného zájmu koncernu a v souladu se společnou koncernovou politikou. Obtíže může činit zejména prokázání, že daná újma byla pouze v individuální prospěch konkrétní společnosti, nikoli v zájmu celku.

Existence koncernu

Aby bylo možné využít výjimky ust. § 72, je nezbytné prokázat existenci koncernu, což znamená především prokázání existence jednotného řízení, tedy možnost řídící osoby sledovat a prosazovat koncernovou politiku. Koncern je chápán jako výsledek určitého jednání, který předpokládá jednotné řízení a vnitřní sanaci výhod a nevýhod. Může tak vzniknout zařazením dceřiné společnosti do koncernu, ovládnutím hlasovacích práv, smlouvou, faktickým vlivem na rozhodování orgánů řízené osoby, jednáním ve shodě, apod. Vyloučeno není ani více řídících osob za účelem efektivnější strukturalizace řízení. Další podmínkou existence koncernu je jednotná koncernová politika. Podstatou není nahodilé udílení pokynů nebo jiné nahodilé řízení, ale vědomá koordinace jeho jednotlivých kroků. Opět zde nebude rozhodné formální pojetí, ale věcné.137

Přiměřené vyrovnání

Vzniklá újma musí být vyrovnána v přiměřené době a přiměřeným protiplněním. Neurčitost může v praxi vzbuzovat značné problémy, avšak co do flexibility a hospodářské reality koncernů se nejspíše jedná o nejlepší možnou variantu. Rozhodující bude koncernová politika a

135 LASÁK, op. cit., s. 600. 136 Ibid., s. 601. 137 ŠTENGLOVÁ, op. cit., s. 190. 59 vždy musí být patrné, jakým způsobem bude újma nahrazena. Lze očekávat, že přiměřená doba bude mezi několika měsíci až několika lety.138 Důležitá je celková bilance výhod a nevýhod s ohledem na předvídatelnou budoucnost, nikoli nahrazování každé jednotlivé újmy.139 Z praktického hlediska bude nepochybně vyčíslení hodnoty činit nemalé obtíže, a to včetně těch nejtypičtějších výhod v rámci koncernu jako např. know-how, přístup k trhům, distribučním kanálům, značce, apod. Vzhledem k neurčitosti hrozí situace, že jakákoli potencionální újma bude „nahrazena“ těmito výhodami.140

Řídící osoba je vždy vlivnou osobou a, pokud nenaplní podmínky ust. § 72, bude se vzniklá újma řídit ust. § 71. Jednatelé osob uvnitř koncernu pak nejsou vyjmuti z péče řádného hospodáře, ale mohou se existencí koncernu vyviňovat.141 I když to zákon výslovně neuvádí, je zřejmé, že postupem podle ust. § 72 bude vyloučena i žaloba společníka podle ust. § 213 občanského zákoníku, a to ze stejných důvodů, jako je vyloučena žaloba podle ust. § 71 zákona o obchodních korporacích.142

7.1 Úpadek řízené osoby

„I přes výše uvedenou volnost a neformálnost koncernu, je úpadek ovlivňované společnosti uvnitř koncernu tvrdě postihován a to odmítnutím výjimky podle ust. § 72 v případě úpadku. I tehdy, pokud dojde k sebevýhodnější kompenzaci výhod, vzniká v případě úpadku odpovědnost podle ust. § 71. Řídící osoba pak musí prokázat, že jednala informovaně a v zájmu ovlivněné osoby, vyloučeno není ani přímé ručení věřitelům ovlivněné osoby. Úpadek musí být způsoben v důsledku jednání řídící osoby, tedy je vyžadována příčinná souvislost mezi jednotným řízením a úpadkem, nejde o odpovědnost objektivní.“143

Postačí, když úpadek bude faktický, tedy předlužení nebo platební neschopnost podle ust. § 3 InsZ, nikoli vyřčení úpadku insolvenčním soudem. V případě sporu bude neexistenci úpadku pravděpodobně prokazovat řízená osoba.144

138 LASÁK, op. cit., s. 601. 139 Ibid., s. 602. 140 BĚLOHLÁVEK, op. cit., s. 436. 141 Důvodová zpráva k zákonu č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, s. 30 [on-line]. [cit. 18. 1. 2015]. 142 ŠTENGLOVÁ, op. cit., s. 178. 143 LASÁK, op. cit., s. 602. 144 ŠTENGLOVÁ, op. cit., s. 178. 60

7.2 Zpráva o vztazích

Povinnost vypracovat písemně a do tří měsíců od skončení účetního období zprávu o vztazích mají statutárních orgány řízených a ovládaných osob. Účelem této úpravy je umožnit osobám vně obchodní korporaci (typicky věřitelům) dostat se ke všem požadovaným informacím o jednání statutárních nebo jiných orgánů v rámci ovládání nebo řízení, aby mohla být následně přezkoumána. Nepostačí pouze statický přehled jednání, ale musí z něj být současně zjevné, zda konkrétní jednání bylo učiněno v zájmu nebo na popud ovládající nebo řídící osoby nebo ovládaných nebo řízených osob, a tedy by takové jednání mělo být blíže specifikováno – podána vysvětlení a zhodnocení lege artis.145 Zpráva o vztazích dále obsahuje posouzení toho, zda vznikla ovládané osobě újma, a posouzení jejího vyrovnání. Zpráva musí obsahovat nejen popis této újmy a její sanaci či pravidla pro její sanaci, ale také posouzení vyrovnání újmy z pohledu ovládané nebo řízené osoby.

Zpráva se vždy vyhotovuje za celé účetní období, a to i kdyby ovládání nebo koncern trvaly jen část tohoto období. Časové omezení ovládání nebo koncernu bude ve zprávě zmíněno, tedy časově omezený dopad seskupení bude brán v úvahu. Nepředložení zprávy o vztazích je považováno za porušení péče řádného hospodáře.146

Informace ve zprávě o vztazích o tom, jak je koncern řízen a zda jsou plněny fiduciární povinnosti, a především pak část zprávy – posouzení újmy – budou klíčové pro aplikaci ust. § 72, kdy je třeba uvést popis újmy včetně její sanace. Zpráva o vztazích by měla pokrýt i osoby jako shadow director nebo de facto director.147

Odpovědnost za zprávu o vztazích

Zpráva o vztazích má především usnadnit situaci oprávněným třetím osobám, pokud chtějí nahlédnout blíže do vztahů mezi ovládanými (řízenými) a ovládajícími (ovládanými) osobami. Za správnost vyhotovení odpovídá především statutární orgán ovládané (řízené) obchodní korporace v součinnosti s kontrolním orgánem. Povinnost sdělit potřebné informace ovládajícím (řídícím) osobám zákon nestanoví, je však na statutárním orgánu, aby vynaložil požadovanou péči, aby informace dokázal zajistit. Následný znalecký přezkum zprávy o vztazích může navrhnout kterýkoli kvalifikovaný společník obchodní korporace, který se domnívá, že zpráva nebyla vypracována řádně. Ze závažných důvodů (ust. § 88 zákona o obchodních

145 ŠTENGLOVÁ, op. cit., s. 197. 146 Ibid., s. 196. 147 Ibid., s. 196 – 197. 61 korporacích) se pak může domáhat jmenování znalce každý společník. Návrh je možný podat do jednoho roku poté, co se společník s obsahem zprávy seznámil nebo mohl seznámit. O návrhu na jmenování znalce rozhodne soud do 15 dnů ode dne doručení návrhu, jinak platí, že navrženého znalce schválil.

Zákon o obchodních korporacích nestanoví autonomně sankce, nicméně člen statutárního orgánu odpovídá podle příslušných ustanovení porušení péče řádného hospodáře (zejm. ust. § 53 zákona o obchodních korporacích). Tedy povinnost statutárního orgánu vydat prospěch, který v souvislosti s porušením péče řádného hospodáře získal, nebo náhrada vzniklé újmy, je-li tak smluveno podle ust. § 53 odst. 3.

Podle ust. § 104 zákona o veřejných rejstřících může předseda senátu udělit obchodní korporaci pokutu ve výši až 100 000 korun v případě, že korporace zprávu o vztazích nepředloží. V závažných případech může být i bez návrhu zahájeno řízení o zrušení obchodní korporace likvidací.

7.3 Další případy prolomení v českém právu

Jednání před vznikem společnosti

Podle ust. § 127 lze za právnickou osobu jednat před jejím vznikem a právnická osoba může následně účinky těchto jednání převzít. Nepřevzetí těchto závazků však nelze považovat za prolomení právní subjektivity právnické osoby, neboť v době jednání společnost ještě neexistovala. Chybí tak základní znak piercing the corporate veil, tedy právní samostatnost, která by se dala prolomit. 148

Odpovědnost za škodu

Zákon o přeměnách v ust. § 50 stanoví odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinnosti při přeměně. Mimo členy statutárního orgánů dopadá odpovědnost za škodu i na znalce, komisaře a dozorčí radu, kteří odpovídají společně a nerozdílně osobě zúčastněné na přeměně, jejím společníkům a věřitelům. Tato odpovědnost je považována jako lex specialis k obecným pravidlům o náhradě škody. Ust. § 50 tak předpokládá (umožňuje) přímou žalobu

148 LOKAJÍČEK, J. Doktrína Piercing the Corporate Veil neboli prolomení majetkové samostatnosti právnické osoby a její moţnosti v českém obchodním právu. Právní rozhledy. 2011, č. 12, s. 425 a násl. 62 věřitele proti výše uvedeným osobám.149 Osoba odpovídající za škodu se zprostí své odpovědnosti, jestliže prokáže, že jednala s péčí řádného hospodáře.

Dobrovolné převzetí ručitelského závazku za společnost

V obchodních situacích je zcela běžné, že věřitelé, kteří mají dostatečnou sílu, prosadí smluvní ručení některého ze členů statutárního orgánu nebo společníka. Obchodní praxe tak staví principy samostatné právní subjektivity stranou, aniž by bylo potřeba zásahu zákonodárce. Ručení za dluhy společnosti je standardně realizováno smlouvou mezi věřitelem a členem statutárního orgánu, popř. vystavením blankosměnky.

Ručení správce vkladů

Uvede-li správce vkladů nepravdivé prohlášení o splnění vkladové povinnosti, zakládá ust. § 24 odst. 2 jeho osobní ručení za dluhy obchodní korporace až do výše rozdílu mezi skutečným vkladem a prohlášením zapsaným v obchodním rejstříku. Pro trvání ručení je rozhodné uplatnění pohledávky vůči samotné obchodní korporaci, a to nikoli jen uplatnění „prosté“, nýbrž u soudu. Tedy je třeba prokázat, že se jedná o platný dluh korporace, který tato korporace neuhradila na výzvu věřitele v dané přiměřené lhůtě. Pohledávka musí být vůči obchodní korporaci uplatněna do 5 let od vzniku obchodní korporace. Toto může přinášet nevýhodu věřitelům se splatností pohledávek přesahující právě 5 let. Nepravdivost prohlášení pravděpodobně nebude založena tím, že vyjdou najevo nové skutečnosti např. u nepeněžitých vkladů. Obdobně jako u plnění vkladové povinnosti se předpokládá, že ručení se bude snižovat v rozsahu, v jakém správce bude postupně plnit věřitelům obchodní korporace z titulu ručení. 150

149 KUHN, Petr. . 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010, s. 182. 150 LASÁK, op. cit., s. 238. 63

8. SAMOSTATNÁ PRÁVNÍ SUBJEKTIVITA OPTIKOU EU

V rámci legislativního vývoje Evropské unie lze již nějaký čas pozorovat vývoj směrem k transparentnosti a zpřísnění odpovědnosti v rámci podnikatelských seskupení. Odpovědnost v rámci úzce hospodářsky provázané skupiny dovodil už dříve i Evropský soudní dvůr.

8.1 Devátá směrnice

Předběžný návrh Deváté směrnice z let 1974 a 1975 se zabýval koncernových právem a velmi podrobně reguloval odpovědnost a transparentnost v rámci koncernu. Předložená pravidla ale neodpovídala ekonomické realitě a v zásadě se jednalo o protipól principu samostatné subjektivity ve výše uvedeném rozhodnutí Salomon. Směrnice nebyla nikdy schválena, neboť hrozilo, že přijetím dojde k narušení evropské ekonomiky a snížení konkurenceschopnosti právních řádů členských států z pohledu lokálních i zahraničních investorů. Pokus o znovuoživení návrhu v roce 1984 byl opět neúspěšný. Nejvíce kritizovaným prvkem zde byla odpovědnost ovládající osoby za všechny závazky ovládaných osob.151

8.2 Akzo Nobel NV a další proti Komisi Evropských společenství

V září 2009 vydal Evropský soudní dvůr průlomové rozhodnutí v oblasti soutěžního práva. Dovodil, že z pohledu soutěžního práva Společenství lze podnik chápat jako hospodářskou jednotku (single economic unit), i když se tato jednotka skládá z více právnických nebo fyzických právně samostatných osob. Pokud se hospodářská jednotka dopustí protisoutěžního jednání, odpovídají všichni členové společně a nerozdílně. Prostřednictvím článku 81 Smlouvy o evropském společenství (současný článek 101 Smlouvy o fungování evropské unie) pak může Komise adresovat rozhodnutí o udělení sankce přímo mateřské společnosti, aniž by tato společnost byla osobně zapojena do protisoutežního jednání. Průlom samostatné právní subjektivity Evropský soudní dvůr odůvodnil, že v situaci, kdy dceřiná společnost je plně ve vlastnictví mateřské společnosti, lze presumovat rozhodující kontrolu nad obchodním vedením dceřiné společnosti.152 Pro dovození odpovědnosti je však nutné ověřit také hospodářské, organizační a právní vazby mezi jednotlivými společnostmi, aby bylo možné určit, zda chování dceřiné společnosti na trhu mohlo být nezávislé na pokynech a vedení mateřské společnosti.

151 DOLEŢIL, Tomáš. Koncerny v komunitárním právu: analýza a náměty pro rekodifikaci. Vyd. 1. Praha: Auditorium, 2008, s. 55. 152 Rozsudek SD EU, věc C-97/08 P. 64

Rozhodnutí Akzo Nobel NV a další proti Komisi Evropských společenství vedlo k prolomení samostatné právní subjektivity, avšak pouze pro případy, kdy dceřiná společnost je funkčně pouze organizační jednotkou a není schopna samostatně určovat vlastní chování na trhu.

8.3 Centrální registr skutečných majitelů

O politické vůli Evropského parlamentu a Rady (EU) odhlédnout od principu samostatné právní subjektivity za situace, kdy se tak zdá být žádoucí, svědčí nový návrh Směrnice proti praní špinavých peněz,153 který byl začátkem února 2015 schválen Radou (EU). Návrh zavádí nová pravidla pro evidenci skutečných majitelů právnických osob a svěřenských fondů spolu s povinností členských států vytvořit centrální registry skutečných majitelů. Všechny právnické osoby a svěřenské fondy budou mít povinnost zajistit identifikační údaje svých skutečných majitelů a uvést je do centrálního registru, který bude v České republice veden pravděpodobně v návaznosti na obchodní rejstřík.

Skutečným majitelem právnické osoby se podle návrhu Směrnice rozumí fyzická osoba, která vlastní alespoň čtvrtinový podíl na obchodní korporaci nebo jiné právnické osobě. Není však vyloučeno, aby si členské státy stanovily nižší podíl. Dnes je v České republice stanovena hranice právě 25 % s tím, že nemusí jít pouze o jednu fyzickou osobu, ale i několik osob jednajících ve shodě. Podle českého práva může být skutečným majitelem také osoba, která vykonává faktický vliv na řízení nebo provozování závodu, jako např. člen představenstva.154 Vlastnictvím se rozumí i nepřímé vlastnictví prostřednictvím dalších korporací. V centrálním registru tak bude uvedena vždy fyzická osoba, která je na samotném vrcholu vlastnické struktury.

V situacích, kdy nebude možné skutečného majitele zjistit, se za skutečného majitele bude považovat člen vrcholného managementu právnické osoby na nejvyšším identifikovaném stupni vlastnické struktury, který je současně fyzickou osobou. Případně to může být jiná osoba fakticky řídící např. obchodní ředitel, který má dostatečné informace o AML rizicích ve společnosti a zároveň dostatečnou rozhodovací pravomoc tato rizika ovlivnit.

Veřejnosti, tedy osobám, které nejsou dle návrhu Směrnice považovány za povinné osoby, může být umožněn omezený přístup, ale pouze za předpokladu, že bude z jejich strany prokázán oprávněný zájem. Výklad pojmu „oprávněný zájem“ je ponechán na diskreci

153 Návrh Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 5748/15. 154 Ust. § 4 zákona č. 253/2008 Sb. 65

členských států. Osoby, které oprávněný zájem prokážou, budou mít přístup ke jménu konečného vlastníka, k měsíci a roku jeho narození, národnosti, zemi trvalého bydliště a informaci o povaze a rozsahu drženého vlastnického podílu.

Osobám mimo Českou národní banku a Finanční analytický útvar ministerstva může být přístup do centrálního registru skutečných majitelů podmíněn zaplacením poplatku, který však nesmí přesahovat skutečné administrativní náklady. V budoucnu se očekává propojení národních centrálních registrů přes centrální evropskou platformu.

Svěřenské fondy

Svěřenský správce bude mít povinnost obstarat a uvést informace o skutečných majitelích svěřenských fondů. V ČR prozatím neexistuje žádný veřejný rejstřík svěřenských fondů, lze proto očekávat vznik zvláštního registru, kde budou tyto informace shromažďovány.

Informacemi o skutečných majitelích svěřenského fondu se rozumí identifikační údaje zakladatele, obmyšleného, svěřenského správce a popř. dalších osob, kterým byl svěřen dohled nad svěřenským fondem.

Osobě, která poruší povinnosti stanovené vnitrostátní úpravou na základě této směrnice, bude hrozit sankce až ve výši dvojnásobku prospěchu získaného protiprávním jednáním nebo s horní hranicí nejméně 1 000 000 EUR. V případě úvěrové nebo finanční instituce bude horní hranice stanovena na nejméně 5 000 000 EUR nebo až 10% ročního obratu. Dalo by se říci, že sankční ustanovení o dceřiných společnostech finančních nebo úvěrových institucí vychází z výše zmíněného pohledu na soutěžní právo. Zde se příslušným ročním obratem rozumí celkový roční obrat vyplývající z konsolidované účetní závěrky nikoli dceřiné, ale dané mateřské společnosti v předchozím hospodářském roce.

8.4 Procesní pravidla příslušnosti soudu

Není výjimkou, že se podnikatelské seskupení rozprostírá na několika různých světadílech, v zemích s rozdílnými právními úpravami a pravidly, kterým musí založené společnosti vyjít vstříc. Na druhou stranu pomocí rozličných právních nástrojů, které jednotlivé právní řády nabízejí, může docházet ke skrytému přerozdělování uvnitř seskupení. 155 Důsledkem toho je postupné sjednocování procesních pravidel především v oblasti pravomoci, potažmo příslušnosti vnitrostátních soudů nad těmito nadnárodními celky, zejména v otázce ovládání.

155 DOLEŢIL, op. cit., s. 38. 66

Tato problematika reflektuje dilema, zda přistupovat k subjektům tvořícím jednotnou nadnárodní strukturu jako k jedné entitě, anebo jako ke spleti zcela samostatných subjektů.156 Celosvětově proslulým případem v této oblasti je rozhodnutí ve věci Hatori v. Bulova, které bylo vydáno americkými soudy. Okresní soud (New York) zde aplikoval výše uvedenou teorii hospodářské jednotky, resp. hospodářského celku, (ve Spojených státech známé jako Enterprise Theory) a dceřinou společnost působící v USA použil jako prostředek pro určení odpovědnosti mateřské společnosti se sídlem v Japonsku.157

Pro účely této kapitoly je vhodné zaměřit pozornost především na článek 7 odst. 5 Nařízení Brusel I bis (dříve čl. 5 odst. 5 Nařízení Brusel I). Podle tohoto ustanovení může být obchodní společnost žalována u soudu jiného členského státu, jedná-li se o spor vyplývající z provozování pobočky, zastoupení nebo jiné provozovny. Jak vidno, litera tohoto ustanovení nenaznačuje, že by mohlo být bez dalšího aplikováno i na situace, kdy obchodní společnost nemá v jiném členském státě ani pobočku, ani provozovnu, nýbrž právně samostatnou dceřinou společnost nadanou vlastní právní subjektivitou. Přesto však ESD shledal, že za určitých okolností se článek 5 odst. 5 vztahuje také na dceřinou společnost.158

Rozhodnutí SAR Schotte

Obchodněprávní spor mezi společností SAR Shotte GmbH a francouzskou společností Parfurms Rotshild SARL159 ohledně nezaplacených faktur vyústil až k jednání ESD o předběžné otázce ohledně čl. 5 odst. 5 Bruselské úmluvy. Francouzská společnost totiž v rámci obchodního vztahu využívala své dceřiné společnosti Rotshild GmbH, za kterou však jednali ředitelé francouzské mateřské společnosti. Společnost SAR Schotte GmbH proto podala u německého soudu žalobu na francouzskou mateřskou společnost. Prvoinstanční soud konstatoval nedostatečnou pravomoc k projednání předloženého sporu. Odvolací soud přerušil řízení a položil předběžnou otázku k ESD, zda se článek 5 odst. 5 Bruselské úmluvy vztahuje i na případy, kdy mateřská společnost založená podle práva jednoho členského státu realizuje svou podnikatelskou činnost prostřednictví nezávislé právně samostatné společnosti v jiném členském státě, založené podle práva tohoto státu, která má identické osoby ve vedení a jedná pouze jako prodloužení mateřské společnosti.160

156 LASÁK, Jan. Soumrak formální samostatnosti osob tvořících podnikatelská seskupení v otázce jurisdikční. Právní rozhledy. 2008 č. 18, s. 663 a násl. 157 Bulova Watch Co. v. K. Hattori & Co., 508 F. Supp. 1322, 1327 (E.D.N.Y. 1981). 158 LASÁK, 2008, op. cit. 159 Rozsudek ESD, věc 218/86. 160 Rozsudek ESD, věc 218/86. 67

ESD navázal na své předchozí rozhodnutí ve věci Somafer,161 a uvedl, že i dceřiná společnost může být způsobilá založit soudní příslušnost podle čl. 5 odst. 5 Bruselské úmluvy, zvláště v případech, kdy funkčně odpovídá pobočce a slouží pouze jako prostředek (nástroj) pro komunikaci s třetími stranami, má identický management i název. Zohledněno musí být také jednání obou subjektů v obchodních vztazích a jejich prezentace navenek vůči třetím stranám. Nemusí se přitom jednat pouze o dceřinou společnost, ale založit příslušnost členského soudu je způsobilá i mateřská společnost nebo jiná nezávislá společnost, naplní-li výše uvedené podmínky.162 Logiku tohoto rozhodnutí je možné vztáhnout i na české procesní předpisy, konkrétně ust. § 86 odst. 3 občanského soudního řádu, které umožňuje podat proti zahraniční osobě žalobu u českého soudu, v jehož obvodu je v České republice umístěn její závod nebo organizační složka jejího závodu.

V otázce jurisdikční se tak ESD přiklonil k přístupu, který vnímá podnikatelská seskupení nejen formálněprávně, nýbrž bere v potaz i hospodářskou realitu propojených osob, jejichž jednotlivé entity často samostatnou osobnost v hospodářské soutěži postrádají. Lze tak dovodit, že ESD za určitých okolností odmítá respektovat právní samostatnost osob tvořících podnikatelská seskupení, alespoň pokud se jedná o otázku pravomoci soudů v intrakomunitárním kontextu.163

Zákon o mezinárodním právu soukromém

Zákon o mezinárodním právu soukromém upravuje procesní pravidla ve vztazích České republiky a nečlenských zemí, tedy situace, na které není možné aplikovat Nařízení Brusel I bis. Na základě ust. § 86 odst. 2 občanského soudního řádu a ve smyslu ust. § 6 zákona o mezinárodním právu soukromém je dána místní příslušnost českého soudu nad zahraničním subjektem tehdy, má-li žalovaný majetek v České republice. Podmínkou je, aby byl žalobní návrh založen na majetkových právech. V předmětném sporu se přitom nemusí jednat pouze o věci tradičně pojímané jako movité nebo nemovité.164 Nejvyšší soud v této souvislosti konstatoval, že za majetek ve smyslu tohoto ustanovení je možné považovat také obchodní podíl zahraničního subjektu (společníka) na české společnosti s ručením omezeným.165 Analogií lze tento závěr patrně vztáhnout i na akciovou společnost, tedy že majetkem ve smyslu tohoto zákona jsou i akcie na české akciové společnosti. Z rozhodnutí vyplývá na první pohled závěr, že

161 Rozsudek ESD, věc 33/78. 162 Rozsudek ESD, věc 218/86. 163 LASÁK, 2008, op. cit. 164 Ibid. 165 Rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 20 Cdo 2499/98. 68 má-li zahraniční subjekt obchodní podíl nebo akcie v obchodní společnosti podřízené českému právu, je dána pravomoc českých soudů, jedná-li se o majetková práva.166 Zmiňované rozhodnutí však nevyjasňuje otázku velikosti vlastněného podílu, přitom si lze jen těžko představit, že by se tento závěr měl vztahovat na veškerý majetek žalované mateřské společnosti při majetkové účasti pouze několika málo akcií.

166 LASÁK, 2008, op. cit. 69

ZÁVĚR

Historický vývoj obchodních společností postupně směřoval k legislativní úpravě samostatné právní subjektivitě ve spojení s omezenou odpovědností obchodních společností. Primárním cílem bylo zefektivnění a podpoření podnikání, ať už snadnější dostupností cizího kapitálu nebo snížením nákladů spojených s provozem obchodní společnosti. Zavedená pravidla se stala neodmyslitelnou součástí korporátního práva a bezesporu značnou měrou přispěla k vytvoření obřích nadnárodních konglomerátů rozprostírajících se napříč kontinenty. S příchodem těchto společností, ale také menších lokálně organizovaných celků, se zrodila otázka, kdy transfer rizika je ještě morálně přijatelným opatřením a kdy se naopak jedná o zneužití korporátní formy. Zatímco využití korporace k podvodným účelům, ve snaze zamaskovat jinak nedovolené jednání, bylo problémem spíše 20. století, je dnešní podoba doktríny piercing the corporate veil směřována právě do šedé zóny nadnárodních korporací.

Anglické právo se dlouho snažilo o sjednocení soudní praxe při výkladu pravidel doktríny. V průběhu historie se objevili jak zastánci benevolentnější přístupu tak ti, kteří prolomení právní samostatnosti odmítali až na případy nezávažnějšího a zároveň naprosto očividného zneužití korporátní formy. Od rozhodnutí Adams v Cape začaly postupně převažovat názory, že je potřeba zajistit právní jistotu i na úkor nespravedlivého výsledku. Doktrína piercing the corporate veil se v odborných kruzích začala čím dál více považovat pouze za výstřelek minulého století, která nemá v moderním právním řádu místo. Zavedena byla pravidla na legislativní úrovni, která měla zajistit lepší postavení věřitelů v případech zneužití nebo ledabylého zacházení s korporací. Přesto tato pravidla nedokázala doktrínu nahradit, v některých ohledech byla příliš rigidní, v jiných svou volností neumožňovala vždy rozhodný zásah soudu. Z těchto důvodů anglické soudy i dnes zmiňují doktrínu ve svých rozhodnutích, a i když ji ve většině případů výslovně neaplikují, dokáží dospět ke stejným výsledkům na základě extenzivního výkladu jiných zákonných ustanovení. Paradoxně tak anglický právní systém, který je kolébkou doktríny piercing the corporate veil, dochází za účelem zachování právní jistoty ke stejným výsledkům jako kontinentální německé soudy, kde doktrína našla své uplatnění až mnohem později.

V českém právu nedochází k tak striktnímu oddělení obchodní společnosti od jejich společníků jako v případě common law, což lze vysledovat přes celou řadu zákonných

70 ustanovení, které soudům umožňují rozkrývat mnohdy složitou korporátní strukturu167 a nahlížet bez rozpaků za korporátní závoj. K závěrům, ke kterým se anglické soudy dopracovávaly celá desetiletí, lze dospět i na základě příslušných ustanovení českého práva. Příkladem může být ustanovení § 45 odst. 1 zákona o obchodních korporacích, kdy se na rozhodnutí orgánu společnosti hledí jako na neplatné, je-li v rozporu s dobrými mravy nebo se zákonem. K prohlášení neúčinného přesunu majetku za účelem obcházení zákonných povinností není potřeba aplikovat doktrínu piercing the corporate veil, postačí prostá aplikace zákona. Dokonce i zpráva o vztazích umožňuje soudům a věřitelům rozkrýt korporátní strukturu způsobem, který přesahuje striktní pojetí oddělené právní subjektivity z počátku 20. století.

Lze soudit, že komplexní úprava obchodních společností charakteristická pro kontinentální právo nevede k dotváření pravidel prostřednictvím samostatně stojící doktríny a česká judikatura se doposud nesetkala se situací, kdy by bylo nutné otázku prolomení řešit detailněji.

Relativně nová úprava, kterou přináší zákon o obchodních korporacích, naznačuje několik možných cest, kterými se vývoj české obdoby doktríny piercing the corporate veil může ubírat. Usnadňuje soudům situaci tím způsobem, že není nutné dovozovat pravidla prolomení na základě obecných principů soukromého práva, ale přímo na konkrétních ustanoveních zákona o obchodních korporacích. Institut vlivné osoby a odpovědnosti statutárního orgánu za úpadek svěřuje nástroj k vymáhání pohledávek přímo do rukou věřitelů, nikoli pouze insolvenčního správce, jehož motivace k vymáhání právně nejisté pohledávky je mnohdy problematická. I když neochota insolvenčních správců způsobila faktické umrtvení pravidel wrongul trading, ze kterého zmíněné instituty čerpaly inspiraci, nebyl to největší problém. Tím byla právě obtížná důkazní situace. Wrongful, a koneckonců i fraudulent trading, tak v závěru postihuje pouze nedbalostní jednání řídících osob, spíše než skutečně sofistikované podvody. Koncept předložený zákonem o obchodních korporacích usnadňuje důkazní situaci prostřednictvím zprávy o vztazích a některá judikatura poukazuje na nutnost prokázání pouze základních pilířů tvrzených skutkových okolností. I když je koncept navržený zákonem o obchodních korporací propracovanější než jeho anglická předloha a dochází k napravení některých nedostatků, bude důkazní břemeno hrát klíčovou roli. Je třeba mít na paměti, že korporace je ta, která má přístup k veškeré dokumentaci, a měla by to být právě ona, na které leží převážná část odpovědnosti tvrzení. Nevyvážená pravidla dovozená judikaturou mohou následně vést ke stejnému konci, jako v případě anglické koncepce.

167 Ust. § 244 odst. 2 zákona o obchodních korporacích uvádí, ţe se nepřihlíţí k právním jednáním, které bezdůvodně znevýhodňují některého z akcionářů na úkor společnosti nebo dalších akcionářů. 71

V této souvislosti je vhodné zmínit v odborné literatuře často kladenou otázku, zda je možné pro účely doktríny prolomení zohlednit také subjektivní kritéria. Zavedení podmínky prokázání úmyslného jednání nepochybně stíží už tak značně komplikovanou důkazní situaci věřitelů. Zkoumání subjektivní stránky jednání právnických osob pak už činí v praxi nemalé potíže. Podobně jako výše zmíněná úprava fraudulent trading, která doplatila právě na subjektivní předpoklad. Vhodnou alternativou mohou být domněnky nebo presumpce zavinění, které efektivně obrací důkazní břemeno.168

Evropská úprava a judikatura naproti tomu dává členským státům jasný signál, že nehledě na složitost korporátní struktury a principy samostatné právní subjektivity není možné, aby docházelo k anonymitě skutečných majitelů nebo zbavení se odpovědnosti za jednání dceřiné společnosti. I když se komplexní úprava koncernů na evropské úrovni navrhovaná devátou směrnicí nezdařila, lze předpokládat, že ke stejnému výsledku dojde přijetím více předpisů, mezi které bude úprava rozmělněna a které sami o sobě nebudou působit tak invazivně.169 Evropský Parlament, Rada EU a Soudní dvůr EU zastává politiku otevřenosti prozatím v oblasti veřejného práva, avšak je pravděpodobné, že se dané smýšlení projeví i v soukromé sféře. Všechny učiněné kroky směřují k vytvoření takového právního prostředí, ve kterém bude co nejméně příležitostí pro zneužití korporátní formy. Přednost je dávána faktickému stavu před tím právním. Přesto (až na exces v případě deváté směrnice) nedochází k potlačení výhod oddělené majetkové samostatnosti, kterou samostatná právní subjektivita přináší a nedochází ke snižování konkurenceschopnosti evropských právních řádů.

168 KOSTOHRYZ, op. cit., s. 103. 169 Např. Mezinárodní standardy účetního výkaznictví upravené právem EU (IFRS 10), kde dochází ke sjednocení pojmu ovládání na evropské úrovni. 72

SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ

Knižní publikace

BĚLOHLÁVEK, Alexander J. Komentář k zákonu o obchodních korporacích. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013, 991 s. ISBN 9788073804510.

ČÁP, Zdeněk; HEJDA, Jan. Zákon o obchodních korporacích: výklad jednotlivých ustanovení včetně návaznosti na české a evropské předpisy. Praha: Linde Praha, 2013, 783 s. ISBN 9788072019175.

DOLEŢIL, Tomáš. Koncerny v komunitárním právu: analýza a náměty pro rekodifikaci. Vyd. 1. Praha: Auditorium, 2008, 175 s. ISBN 9788090378636.

DIGNAM, Alan; LOWRY, John. Company law. 8th ed. Oxford: Oxford University Press, 2014, lii, 522 s. Core text series. ISBN 9780198704133.

FINCH, Vanessa. Corporate Insolvency Law: Perspectives and Principles. 2 ed. Cambridge University Press, 2009, 918 s. ISBN 9780521701822.

GOULDING, Simon. Company law. 2nd ed. London: Cavendish, 1999, 478 s. ISBN 9781859414262.

HAVEL, Bohumil. Zákon o obchodních korporacích s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. 1. vyd. Ostrava: Sagit, 2012, 287 s. ISBN 9788072089239.

LASÁK, J. a kolektiv. Zákon o obchodních korporacích: komentář. Vyd. 1. Praha: Wolters Kluwer, 2014, xxx, 1578 s. Rekodifikace. ISBN 9788074785375.

LOOSE, Peter et al. The company director: powers, duties and liabilities. 11th ed. Bristol: Jordans, c2011, lxviii, 1021 s. ISBN 9781846611599.

KEAY, Andrew; WALTON, Peter. Insolvency Law: Corporate and Personal. 3 ed. Jordan Publishing Limited, 2012, 730 s. ISBN 9781846615030.

KOSTOHRYZ, Milan. Piercing the corporate veil: překonávání právní samostatnosti kapitálových společností ve srovnávacím pohledu. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2013, 130 s. Prameny a nové proudy právní vědy, no. 57. ISBN 9788087146965.

KUHN, Petr. . 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010, 1185 s. ISBN 9788074000560.

MAYSON, Stephen et al. Mayson, French & Ryan on Company Law. 30 ed. OUP Oxford, 2013, 872 s. ISBN 9780199677627.

MCQUEEN, Rob et al. Corporations law in Australia. 2. ed. Sydney: Federation Press, 2002, 962 s. ISBN 9781862873148.

ŠTENGLOVÁ, I. a kolektiv. Zákon o obchodních korporacích: komentář. 1. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2013, xiv, 994 s. Velké komentáře. ISBN 9788074004803.

VRBA, M. Odpovědnost a ručení v právu obchodních společností. 1. vyd. Editor Milan Vrba. Praha: Univerzita Karlova. Právnická fakulta, 2013, 185 s. ISBN 9788087146781.

Časopisecké publikace

ANDERSON, H. Challenging the Limited Liability of Parent Companies: A Reform Agenda for Piercing the Corporate Veil. Australian Accounting Review [online]. Publikováno 22. 6. 2012, roč. 22, č. 2, s. 129 -141 [cit. 25. 10. 2014]. DOI: 10.1111/j.1835-2561.2012.00168.x. Dostupné z: http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/j.1835-2561.2012.00168.x/epdf.

BLUMBERG, P. Limited Liability and Corporate Groups. Journal of Corporation Law. 1986 s. 573 – 631.

CARNEY, W., Limited Liability. Encyclopedia of Law and Economics [online]. 1998, s. 27 [cit. 27. 11. 2014]. Dostupné z: http://ssrn.com/abstract=50563.

ČECH, Petr. Nová rizika společníků a akcionářů po rekodifikaci. GLATZOVA & CO, Legal News. 2012, říjen [cit. 25. 10. 2014]. Dostupné z: http://www.glatzova.com/files/download/glatzova-newsletter-legal-news-nova- rizika-spolecniku-a-akcionaru-po-rekodifikaci.pdf.

EASTERBROOK, F., FISCHEL, D. Limited Liability and the Corporation. University of Chicago Law Review. 1985, s. 89 – 117.

GILLMAN, M., EADE, T. The development of the corporation in England, with emphasis on limited liability. International Journal of Social Economics. 1995, roč. 22, č. 4, s. 20 – 32. ISSN 0306-8293.

HILLMAN, R. Limited Liability In Historical Perspective. Washington and Lee Law Review. 1997, roč. 54, č. 2, s. 613 – 627. ISSN 0043-0463.

KÜHN, Zdeněk. Fikce samostatnosti právnických osob a její prolomení. Právní rozhledy. 2003, č. 11, s. 542 a násl.

LASÁK, Jan. Soumrak formální samostatnosti osob tvořících podnikatelská seskupení v otázce jurisdikční. Právní rozhledy. 2008 č. 18, s. 663 a násl.

LOKAJÍČEK, J. Doktrína Piercing the Corporate Veil neboli prolomení majetkové samostatnosti právnické osoby a její moţnosti v českém obchodním právu. Právní rozhledy. 2011, č. 12, s. 425 a násl.

UDOVITCH, A. At the Origins of the Western Commenda: Islam, Israel, Byzantium? Medieval Academy of America. 1962, roč. 37, č. 2, s. 198 – 207. ISSN 0038-7134.

Soudní rozhodnutí

Anglická a další mimoevropská judikatura

Adams v Cape Industries plc [1990] Ch 433.

Albacruz v Albazero (The Albazero) [1977] AC 774.

Beckett Investment Management Group Limited and others v Hall and others [2007] EWCA Civ 613; [2007] IRLR 793.

Ben Hashem v Ali Shayif [2008] EWHC 2380.

Briggs v James Hardie & Co Pty Ltd (1989) 16 NSWLR 549, 576.

Broderip v Salomon [1895] 2 Ch 323.

Chandler v Cape plc [2012] EWCA Civ 525.

Connelly v RTZ Corp plc [1997] 4 All ER 335.

Creasey v Breachwood Motors Ltd [1993] BCLC 480.

Dadourian Group International Inc v Simms [2006] EWCA Civ 399.

Daimler Co Ltd v Continental Tyre & Rubber Co [1916] 2 AC 307.

DHN Food Distributors Ltd v London Borough of Tower Hamlets [1976] 3 All ER 462.

DKG Contractors Ltd, re [1990] BCC 903.

Ebbw Vale Urban District Council v South Wales Traffic Area Licensing Authority [1951] 2 KB 366.

Garbutt Business College Ltd v Henderson and Henderson Secretarial Ldt [1939] 4 DLR 151.

Gilford Motor Co v Horne [1933] Ch 935.

Bulova Watch Co. v. K. Hattori & Co., 508 F. Supp. 1322, 1327 (E.D.N.Y. 1981).

Henry Browne Ltd v Smith [1964] 2 Lloyd's Rep 476.

Jones v Lipman [1962] 1 WLR 832.

Lee v Lee’s Air Farming [1961] AC 12.

Linsen International Ltd v Humpuss Sea Transport PTE Ltd and another [2010] EWHC 303.

Littlewoods Mail order Stores Ltd v IRC [1969] 1 WLR 1241.

Lord v Sinai securities Ltd [2004] EWHC 1764 (Ch).

Lubbe v Cape Plc [2000] UKHL 41.

Macaura v Northern Assurance Co Ltd [1925] AC 619.

Morphitis v Bernasconi and others [2003] EWCA Civ 289.

Morris v Bank Of India [2005] EWCA Civ 693.

Metropolitan Saloon Omnibus Co. v. Hawkins, 4 H. & N. 87 (1859).

Ord v Belhaven Pubs Ltd [1998] 2 BCLC 447.

Power Supermarkets Ltd v. Crumlin Investments Ltd (22 June 1981, unreported).

Prest v Petrodel Resources Ltd [2013] UKSC 34.

Raja v Van Hoogstraten [2005] EWHC 2890 (Ch).

Re a Company (1985) [1985] BCLC 333.

Re Bank of Credit and Commerce International SA (No 14) [2003] EWHC 1868 (Ch).

Re Bugle Press Limited [1961] 1 CH 270.

Re Continental Assurance of London plc [2001] All ER 229.

Re Darby, ex parte Brougham [1911] 1 KB 95.

Re Gerald Cooper (Chemicals) Ltd [1978] 2 Ch 262.

Re Hydrodam (Corby) Ltd [1994] 2 BCLC 180.

Re Noel Tedman Holdings Pty Ltd (1967) Qd R 561.

Re PFTZM Ltd [1995] BCC 280.

Re Produce Marketing Consortium Ltd (No 2) [1989] 5 BCC 569.

Re Purpoint Ltd [1991] BCLC 491.

Re Tasbian Ltd [1992] BBC 358.

Salomon v Salomon and Co Ltd [1896] UKHL 1, [1897] AC 22.

Samengo-Turner and others v J & H Marsh & McLennan (Services) Ltd and others [2007] EWCA Civ 723; [2008] IRLR 23.

Secretary of State for Trade and Industry v Deverell [2001] Ch. 340; [2000] 2 BCLC 133 (CA).

Secretary of State for Trade and Industry v Becker [2003] 1 BCLC 555.

Singla v Hedman [2010] EWHC 902 (Ch).

Snook v London and West Riding Investments Ltd [1967] 2 QB 786.

Trustor AB v Smallbone (no 2) [2001] 1 WLR 1177 (Ch).

Tunstall v Steigman [1962] 2 QB 593.

Ultraframe (UK) Ltd v Fielding [2005] EWHC 1638 (Ch).

Unisoft Group Ltd [1994] 1 BCLC 609 and 620.

Woolfson v Strathclyde Regional Council [1978] SLT 159.

Yukong Line Ltd v Rendsburg Investments Corp (No 2) [1998] 1 WLR 294.

Česká judikatura

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 29 Cdo 3919/2014. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 6. 2. 2015].

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 2005/2012. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 5. 3. 2015].

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3661/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 6. 2. 2015].

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. června 2011, sp. zn. 26 Cdo 4849/2008. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 6. 2. 2015].

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 4276/2009. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 6. 2. 2015].

Nález Ústavního soudu ČR ze dne 22. listopadu 2010, sp. zn. IV. ÚS 1834/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 1. 2015].

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. května 2010, sp. zn. 23 Cdo 4240/2010. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 6. 2. 2015].

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3663/2008. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 6. 2. 2015].

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. února 2009 sp. zn. 23 Cdo 1497/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 6. 2. 2015].

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. června 2007, sp. zn. 29 Odo 387/2006. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2. 2. 2015].

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2499/98. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 6. 2. 2015].

Judikatura Soudního dvora

Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 10. září 2009. Akzo Nobel NV a další proti Komisi Evropských společenství. Věc C-97/08 P. In: Sbírka soudních rozhodnutí. 2009, s. I-08237.

Rozsudek Soudního dvora (šestého senátu) ze dne 9. prosince 1987. SAR Schotte GmbH v Parfums Rothschild SARL. Věc 218/86. In: Sbírka soudních rozhodnutí. 1987, s. 04905.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 22. listopadu 1978. Somafer SA v Saar- Ferngas AG. Věc 33/78. In: Sbírka soudních rozhodnutí. 1978, s. 02183.

Právní předpisy

České právní předpisy

Zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2. 11. 2014].

Zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 3. 2014].

Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a druţstvech (zákon o obchodních korporacích). In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 11. 2014].

Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 11. 2014].

Zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 12. 2. 2015].

Zákon č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a druţstev, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 11. 2014].

Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 11. 2014].

Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění předpisů účinných ke dni 31. 12. 2014. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 11. 2014].

Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 10. 3. 2014].

Právní předpisy EU

Návrh Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 5748/15 ze dne 30. ledna 2015 o předcházení zneuţití finančního systému k praní peněz a financování terorismu. Rada Evropské unie [cit. 1. 4. 2015]. Dostupné z: http://www.consilium.europa.eu/

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. In: EUR-lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace

Evropské unie [cit. 1. 4. 2015]. Dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri= OJ:L:2012:351:0001:0032:CS:PDF

Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, ve znění k 1. 10. 2015. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 11. 11. 2014].

Anglické právní předpisy

SPOJENÉ KRÁLOVSTVÍ. Companies Act 2006. [cit. 12. 12. 2014]. Dostupné z: http://www.legislation.gov.uk/ukpga/2006/46.

SPOJENÉ KRÁLOVSTVÍ. Company Directors Disqualification Act 1986. [cit. 12. 12. 2014]. Dostupné z: http://www.legislation.gov.uk/ukpga/2006/46.

SPOJENÉ KRÁLOVSTVÍ. Insolvency Act 1986. [cit. 25. 12. 2014]. Dostupné z: http://www.legislation.gov.uk/ukpga/1986/45.

SPOJENÉ KRÁLOVSTVÍ. Limitation Act 1980. [cit. 25. 12. 2014]. Dostupné z: http://www.legislation.gov.uk/ukpga/1980/58.

Ostatní zdroje

Důvodová zpráva k zákonu č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, [on-line]. [cit. 14. 1. 2015]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymce- storage/files/Duvodova-zprava-k-ZOK.pdf.

KALÁB, Vladimír. Máme zaplatit? Radši zkrachujeme! HOSPODÁŘSKÉ NOVINY [online]. Publikováno 29. 1. 2010 [cit. 26. 3. 2015]. Dostupné z: http://archiv.ihned.cz/c1-40237600-mame-zaplatit-radsi-zkrachujeme.