Taxonomie Goniatitové Fauny, Biostratigrafie a Paleoekologie Jesenického a Drahanského Kulmu

MASARYKOVA UNIVERZITA Přírodovědecká fakulta

Tomáš LEHOTSKÝ

TAXONOMIE GONIATITOVÉ FAUNY, BIOSTRATIGRAFIE A PALEOEKOLOGIE JESENICKÉHO A DRAHANSKÉHO KULMU

Disertační práce

Školitel: prof. RNDr. Jan Zapletal, CSc. Brno, 2008

Bibliografická identifikace

Jméno a příjmení autora: Tomáš Lehotský Název disertační práce: Taxonomie goniatitové fauny, biostratigrafie a paleoekologie drahanského a jesenického kulmu

Název disertační práce anglicky: Taxonomy of the Goniatite Fauna, Biostratigraphy and Palaeoecology of the Drahany and Nízký Jeseník Culm

Studijní program: 1201V Geologie, doktorský studijní program

Studijní obor (směr), kombinace oborů: 1201V003 Geologické vědy se zaměřeními

Školitel: prof. RNDr. Jan Zapletal, CSc.

Rok obhajoby: 2008

Klíčová slova v češtině: Taxonomie, goniatitová fauna, biostratigrafie, paleoekologie, spodní karbon, kulmská facie, Nízký Jeseník, Drahanská vrchovina

Klíčová slova v angličtině: Taxonomy, Goniatite Fauna, Biostratigraphy, Palaeoecology, Lower Carboniferous, Culm Facies, Nízký Jeseník Mts., Drahany Upland

Na tomto místě bych chtěl poděkovat všem, kteří byli nápomocni sepsání této disertační práce. Především děkuji školiteli prof. RNDr. Janu Zapletalovi CSc. za cenné rady a připomínky a dále všem pracovníkům muzejních institucí a soukromým sběratelům nejen v České republice za ochotu, se kterou zpřístupnili své sbírkové fondy.

Prohlašuji, že jsem disertační práci vypracoval sám a že jsem uvedl veškeré zdroje literatury.

V Brně 20. 8. 2008 ......

5 Abstrakt:

Taxonomie goniatitové fauny, biostratigrafie a paleoekologie drahanského a jesenického kulmu

Kulmské sedimenty na Moravě a ve Slezsku jsou vyvinuty v podélné struktuře jz. – sv. směru na východním okraji Českého masivu. V zásadě se rozlišují dvě hlavní sedimentační pánve: drahanská a nízkojesenická. Sedimenty Drahanské vrchoviny se litostratigraficky dělí na tři souvrství – protivanovské (spodní – střední visé), rozstáňské (svrchní visé, zóny Peδ – Goα) a myslejovické (svrchní visé, zóny Goα – Goγ). Nízký Jeseník je členěn do čtyř souvrství: andělskohorské (spodní až střední visé), hornobenešovské (střední – svrchní visé), moravické (svrchní visé, subzóny Goα2–3 - Goβmu) a hradecko-kyjovické (svrchní visé až namur, subzóny Goβspi až po zónu E1). V disertační práci je provedena revize goniatitové fauny. V drahanském a jesenickém kulmu bylo zjištěno a popsáno celkem 16 rodů goniatitů sdružených do osmi čeledí: Eoglyphioceras, Sudeticeras, Nomismoceras, Girtyoceras, Calygirtyoceras, Sulcogirtyoceras, Edmooroceras, Paradimorphoceras, Goniatites, Arnsbergites, Hibernicoceras, Paraglyphioceras, Lusitanoceras, Emstites, Neoglyphioceras a Lusitanites. Na základě studia společenstev fauny a ichnofauny jsou diskutovány biostratigrafické a paleoekologické závěry.

6 Dissertation Abstract:

Taxonomy of the Goniatite Fauna, Biostratigraphy and Palaeoecology of the Drahany and Nízký Jeseník Culm

The Culm sediments of the Moravian-Silesian region are preserved in an elongated, SW-NE trending structure on the eastern margin of the Bohemian Massif. Two Culm basins are generally recognized in the Moravian-Silesian Zone: the Drahany Basin and the Nízký Jeseník Basin. The fill of the Drahany Basin has been lithostratigraphically subdivided into three formations: the Protivanov Formation of early to late Viséan age (Peγ to Peδ Zone), the Rozstání Formation of late Viséan age (Peδ to Goα Zone), and the Myslejovice Formation of late Viséan age (Goα to Goγ Zone), each consisting of several members. The lithostratigraphic succession of the Nízký Jeseník Basin has been subdivided into four formations: the Andělská Hora Formation of early Viséan to middle Viséan age, the Horní Benešov

Formation of middle to late Viséan age, the Moravice Formation of late Viséan age (Goα2–3 to

Goβmu Subzone), and the Hradec-Kyjovice Formation ranging from the late Viséan to the lowermost part of the Namurian (Goβspi Subzone to E1 Zone). The Goniatite Fauna of the Lower Carboniferous strata of the Nízký Jeseník Mts. and Drahany Upland is revisited in the present Dissertation Thesis. The sixteen genera of goniatites: Eoglyphioceras, Sudeticeras, Nomismoceras, Girtyoceras, Calygirtyoceras, Sulcogirtyoceras, Edmooroceras, Paradimorphoceras, Goniatites, Arnsbergites, Hibernicoceras, Paraglyphioceras, Lusitanoceras, Emstites, Neoglyphioceras a Lusitanites in eight families were described in detail. On the basis of fauna/ichnofauna assemblages study are biostratigraphical and palaeoecological consequences discussed.

7 Obsah:

ÚVOD...... 11 VYMEZENÍ ZKOUMANÉHO ÚZEMÍ...... 12 PŘEHLED DOSAVADNÍCH VÝZKUMŮ GONIATITOVÉ FAUNY V KULMU NÍZKÉHO JESENÍKU...... 17 PŘEHLED DOSAVADNÍCH VÝZKUMŮ GONIATITOVÉ FAUNY V KULMU DRAHANSKÉ VRCHOVINY ...... 24 STAV ZACHOVÁNÍ FAUNY...... 26 POZNÁMKY K MORFOLOGII A TERMINOLOGII GONIATITŮ...... 27 BIOSTRATIGRAFIE SPODNÍHO KARBONU NA ZÁKLADĚ GONIATITOVÉ FAUNY...... 28 METODIKA ...... 32 SYSTEMATICKÁ ČÁST...... 34 ŘÁD: GONIATITIDA HYATT, 1884 ...... 35 Podřád: Goniatitina HYATT, 1884...... 35 Nadčeleď: Pericycloidea HYATT, 1900...... 35 Čeleď: Muensteroceratidae LIBROVICH, 1957 ...... 35 Rod: Eoglyphioceras BRÜNING 1923...... 35 Eoglyphioceras truncatum (PHILLIPS 1836)...... 35 Eoglyphioceras sp...... 36 Čeleď: Anthracoceratidae PLUMMER & SCOTT, 1937...... 37 Rod: Sudeticeras PATTEISKY, 1930...... 37 Sudeticeras crenistriatum (BISAT 1928)...... 37 Sudeticeras cf. crenistriatum (BISAT 1928)...... 39 Sudeticeras subtile MOORE 1950...... 40 Sudeticeras cf. subtile MOORE 1950 ...... 41 Sudeticeras wilczeki - hoeferi PATTEISKY 1929...... 41 Sudeticeras cf. wilczeki-hoeferi PATTEISKY 1929...... 44 Sudeticeras turneri MOORE&HODSON 1958...... 44 Sudeticeras cf. turneri MOORE&HODSON 1958 ...... 45 Sudeticeras stolbergi PATTEISKY 1929 ...... 45 Sudeticeras cf. newtonense MOORE 1950 ...... 47 Sudeticeras ostraviense PATTEISKY 1929 ...... 48 Nadčeleď: Nomismoceratoidea LIBROVICH, 1957 ...... 50 Čeleď: Nomismoceratidae LIBROVICH, 1957...... 50 Rod: Nomismoceras HYATT, 1884 ...... 50 Nomismoceras vittiger (PHILLIPS, 1836)...... 50 Nomismoceras sp...... 52 Nadčeleď: Dimorphocerataceae ...... 53 Čeleď: Girtyoceratidae WEDEKIND, 1918...... 53 Rod: Girtyoceras ...... 53 Girtyoceras bindemanni NICOLAUS 1963 ...... 53 Girtyoceras cf. bindemanni NICOLAUS 1963...... 54 Girtyoceras brüningianum (H. SCHMIDT 1925) ...... 54 Girtyoceras cf. brüningianum (H. SCHMIDT 1925)...... 56 Girtyoceras discus (ROEMER 1852) ...... 56 Girtyoceras cf. discus (ROEMER 1852) ...... 57 Girtyoceras cf. meslerianum (GIRTY 1909)...... 57 Rod: Calygirtyoceras KORN, KLUG&MAPES 1999 ...... 59 Calygirtyoceras moorei (NICOLAUS 1963) ...... 59 Rod: Sulcogirtyoceras RUŽENCEV 1960 ...... 60 Sulcogirtyoceras burhennei (BRÜNING 1923) ...... 60 Sulcogirtyoceras cf. burhennei (BRÜNING 1923)...... 61 Sulcogirtyoceras intracostatum (KNOPP 1931)...... 62 Sulcogirtyoceras cf. intracostatum (KNOPP 1931)...... 62 Rod: Edmooroceras ELIAS 1956 ...... 63 Edmooroceras ? pseudocoronula (BISAT 1950) ...... 63 Edmooroceras tornquisti (WOLTERSTORFF 1899) ...... 64 Nadčeleď: Dimorphoceratoidea HYATT, 1884...... 65 Čeleď: Dimorphoceratidae HYATT, 1884...... 65

8 Rod: Paradimorphoceras (KNOPP 1931)...... 65 Paradimorphoceras lunula (KNOPP 1931) ...... 65 Paradimorphoceras cf. lunula (KNOPP 1931) ...... 66 Paradimorphoceras looneyi (PHILLIPS 1836) ...... 67 Paradimorphoceras cf. looneyi (PHILLIPS 1836)...... 67 Paradimorphoceras pseudodiscrepans (MOORE 1939)...... 68 Čeleď: Goniatitidae DE HAAN 1825 ...... 69 Rod: Goniatites DE HAAN 1825 ...... 69 Goniatites crenistria PHILLIPS 1836...... 69 Goniatites cf. crenistria PHILLIPS 1836 ...... 71 Goniatites schmidtianus NICOLAUS 1963 ...... 71 Goniatites hudsoni BISAT 1934...... 72 Goniatites cf. maximus BISAT 1934 ...... 73 Goniatites spirifer ROEMER 1850...... 74 Goniatites intermedius KOBOLD 1933...... 75 Goniatites cf. intermedius KOBOLD 1933 ...... 76 Goniatites radiatus HODSON & MOORE 1959 ...... 77 Goniatites sp...... 78 Rod: Arnsbergites KORN, 1988...... 78 Arnsbergites falcatus (ROEMER 1850)...... 78 Arnsbergites cf. falcatus (ROEMER 1850)...... 80 Arnsbergites sphaericostriatus (BISAT 1924) ...... 80 Arnsbergites cf. sphaericostriatus (BISAT 1924)...... 81 Arnsbergites robustus MOORE&HODSON 1958...... 81 Rod: Hibernicoceras MOORE&HODSON, 1958...... 82 Hibernicoceras mucronatum (KNOPP 1931) ...... 83 Hibernicoceras cf. mucronatum (KNOPP 1931) ...... 84 Hibernicoceras mediocris MOORE&HODSON 1958...... 84 Hibernicoceras aff. mediocris MOORE&HODSON 1958...... 85 Hibernicoceras hibernicum MOORE&HODSON 1958...... 85 Hibernicoceras cf. hibernicum MOORE&HODSON 1958 ...... 86 Hibernicoceras carraunense MOORE&HODSON 1958...... 87 Hibernicoceras posthibernicum MOORE&HODSON 1958...... 88 Hibernicoceras ramsbottomi MOORE&HODSON 1958...... 88 Hibernicoceras cf. ramsbottomi MOORE&HODSON 1958...... 90 Rod: Paraglyphioceras BRÜNING, 1923...... 90 Paraglyphioceras striatum (SOWERBY 1814)...... 90 Paraglyphioceras cf. striatum (SOWERBY 1814) ...... 92 Paraglyphioceras kajlovecense (PATTEISKY 1929) ...... 92 Paraglyphioceras cf. kajlovecense (PATTEISKY 1929) ...... 94 Paraglyphioceras elegans (BISAT 1928)...... 94 Paraglyphioceras cf. elegans (BISAT 1928)...... 95 Paraglyphioceras rudis MOORE&HODSON 1958...... 95 Paraglyphioceras cf. rudis MOORE&HODSON 1958...... 96 Paraglyphioceras bisati MOORE 1936...... 96 Paraglyphioceras cf. bisati MOORE 1936...... 97 Paraglyphioceras koboldi RUPRECHT 1937...... 97 Paraglyphioceras cf. koboldi RUPRECHT 1937...... 98 Rod: Lusitanoceras PAREIRA DE SOUSA, 1924 ...... 98 Lusitanoceras granosum (PORTLOCK 1843)...... 98 Lusitanoceras poststriatum (BRÜNING 1923) ...... 99 Lusitanoceras jastersdorfiensis (PATTEISKY 1930)...... 100 Nadčeleď: Neoglyphioceratoidea PLUMMER & SCOTT, 1937...... 101 Čeleď: Cravenoceratidae RUŽENCEV, 1957 ...... 101 Rod: Emstites KORN 1988...... 101 Emstites cf. vetus (PATTEISKY 1936)...... 101 Emstites schaelkensis (BRÜNING 1923)...... 102 Čeleď: Neoglyphioceratidae PLUMMER & SCOTT, 1937...... 103 Rod: Neoglyphioceras ...... 103 Neoglyphioceras spirale (PHILLIPS 1841)...... 104 Neoglyphioceras cf. spirale (PHILLIPS 1841) ...... 105 Rod: Lusitanites RUŽENCEV&BOGOSLOVSKAJA 1971...... 105 Lusitanites subcircularis (MILLER 1889)...... 105 Lusitanites cf. subcircularis (MILLER 1889) ...... 106 DOPROVODNÁ FAUNA A ICHNOFAUNA ...... 107

9 PALEOEKOLOGICKÉ ZHODNOCENÍ KULMSKÝCH SEDIMENTŮ DRAHANSKÉ VRCHOVINY A NÍZKÉHO JESENÍKU...... 109 BIOSTRATIGRAFICKÁ CHARAKTERISTIKA SEDIMENTŮ DRAHANSKÉ VRCHOVINY A NÍZKÉHO JESENÍKU NA ZÁKLADĚ REVIDOVANÉ GONIATITOVÉ FAUNY ...... 115 DISKUZE A SROVNÁNÍ MORAVSKOSLEZSKÉHO KULMU S JINÝMI OBLASTMI V EVROPĚ...... 118 ZÁVĚR ...... 120 LITERATURA ...... 122

10 Úvod

Spodnokarbonská goniatitová fauna má při nedostatku jakýchkoli fosilií dalekosáhlý stratigrafický význam pro detailnější členění mocných sledů kulmských hornin na v. okraji Českého masivu. Tato fauna byla systematicky naposledy zpracována Patteiskym (1929) a Knoppem (1931) v Nízkém Jeseníku a Hromadou (1949) ve východní části Drahanské vrchoviny. V současnosti je již stav taxonomie goniatitů moravskoslezského spodního karbonu z moderního hlediska neudržitelný a vyžaduje jejich revizi. Předkládaná práce se snaží vyplnit dlouhodobou „mezeru“ ve výzkumech goniatitů novým systematickým zpracováním a zhodnocením jejich stratigrafického a paleoekologického významu ve svrchním visé spodního karbonu Nízkého Jeseníku a Drahanské vrchoviny. Práce navazuje i na výzkumy Otakara Kumpery, který sice kulmskou faunu revidoval, ale nepublikoval systematické práce a výsledky revize kulmské fauny využíval především pro řešení biostratigrafických problémů.

11 Vymezení zkoumaného území

Spodní karbon je v kulmské facii vyvinut na území České republiky ve dvou velkých oblastech – Nízkém Jeseníku a v Drahanské vrchovině. Kulmský vývoj souvisí s projevy variské orogeneze a lze jej označit dle typických flyšoidních znaků jako tzv. variský flyš, charakteristický střídáním slepenců, drob, prachovců a břidlic.

Obr. 1: Litostratigrafické schéma Nízkého Jeseníku a Drahanské vrchoviny. Podle Chlupáč et al. (2002), upraveno.

Největší mocnosti dosahují spodnokarbonské sedimenty kulmské facie v Nízkém Jeseníku. Ten se dále dělí postupně od západu k východu na andělskohorské souvrství, hornobenešovské souvrství, moravické a hradecko-kyjovické souvrství (obr. 1, 4). Andělskohorské souvrství bylo vyčleněno Roemerem již v roce 1870 jako tzv. andělskohorské vrstvy. Toto souvrství je charakterizováno střídáním jílových břidlic a jemně až středně zrnitých gradačně zvrstvených drob. Droby často obsahují vložky gravelitových konglomerátů, v polohách laminitů a černých jílových břidlic místy vystupují vložky parakonglomerátů (Zapletal, Dvořák a Kumpera 1989). Souvrství obsahuje velmi vzácně faunistické zbytky v redepozicích vápencových klastů s konodontovou a korálovou faunou -

12 Tetraporinus sp., Lithostrotion (Lithostrotion) sp. a Lithostrotion (Siphonodendron) sp. (Dvořák, Freyer a Slezák 1959, Otava, Hladil a Galle 1994). Autochtonní složku fauny tvoří zástupci ophiuroideí (Furcaster sp.) Pek a Zapletal (1988) a problematický nález ortokonního nautiloida (Lehotský 2004) z Veikova lomu u Dětřichovic. Na téže lokalitě prokazuje karbonské stáří i Purkyňová (1977) nálezem přesličky druhu Archaeocalamites sp. Hornobenešovské souvrství představuje komplex s převažujícími masivními, nezřetelně vrstevnatými drobami s čočkami gravelitových konglomerátů. Podřízeně vystupují vložky prachovito-jílovitých, často gradačních rytmitů, jejichž četnost do nadloží vzrůstá (Zapletal, Dvořák a Kumpera 1989). Stáří hornobenešovského souvrství lze jen nepřímo odvodit na základě sporadických výskytů fosilní flóry na spodní až střední visé (Purkyňová 2003). Problematickým se jeví i radiometrické datování zirkonu krystaloklastického tufu z lomu v Kobylí u Krásných Louček, které ukázalo stáří svrchní části namuru A (Přichystal 1987, 1993). Studiem flóry tuto dataci vyvrací Purkyňová (2003). Fauna doposud nebyla zjištěna, vyskytuje se pouze rostlinná drť a ichnofosilie (Zapletal a Pek 1971, Pek a Zapletal 1980, Purkyňová 2003). Kumpera (1966) dělí souvrství na členy: laryšovské, brantické a dále dalovské vrstvy (Zapleta, Dvořák a Kumpera 1989).

Obr. 2: Lom Jívová (dobývací prostor Bělá). Poloha břidlic a jemnozrnných drob bazální polohy moravického souvrství s nálezy makrofauny zóny Goα (2007).

13 Moravické souvrství je složitým komplexem flyšových sedimentů s převahou tmavošedých prachovito-jílovitých laminitů a rytmitů (obr.2). Droby často obsahují vložky petromiktních jemnozrnných až hrubozrnných konglomerátů (Zapletal, Dvořák a Kumpera 1989). Stáří je paleontologicky doloženo dle goniatitové fauny. Zapletal (1977) vyčleňuje bělské vrstvy, Kumpera

(1966) dále vrstvy bohdanovické, cvilínské, brumovické a vikštejnské.

Obr. 3: Zálužné – halda po těžbě břidlic moravického souvrství s nálezy makrofauny zóny Goβ (2007).

Hradecko-kyjovické souvrství tvoří lavicovité až deskovité droby, výše pak laminované břidlice s podřízenými vložkami jemnozrnných drob (Mísař 1983, Zapletal, Dvořák a Kumpera 1989). Dále se člení na hradecké (Patteisky 1929) a kyjovické vrstvy (Šusta 1928). Stáří je doloženo paleontologicky dle vůdčí goniatitové fauny.

Obr. 4: Schematická geologická mapa Nízkého Jeseníku. Upraveno dle různých autorů.

Obr. 5: Olšovec - opuštěný lom založený v drobách a prachovcích moravického souvrství (2007).

15 Sedimenty Drahanské vrchoviny se podle Dvořáka (1966) v zásadě člení na protivanovské, rozstáňské a myslejovické souvrství (obr. 1, 6). Jako protivanovské souvrství byly označeny typické sledy kulmských hornin. Nižší část – velenovské břidlice charakterizuje jako tzv. „jemný flyš“ s převahou břidlic, brodecké droby jako tzv. „hrubý flyš“ s převahou drob a s polohou kořeneckého slepence. Brodeckým drobám jsou podobné rozstáňské břidlice. Ty jsou však dnes považovány za samostatné souvrství. Svrchní část Drahanské vrchoviny vyplňuje myslejovické souvrství. Na střední Moravě označil Dvořák (opus cit.) ekvivalenty těchto vrstev jako kosířské droby a studnické břidlice. V nižší části myslejovického souvrství se setkáváme s račicko – lulečskými slepenci. Slepence jsou nedokonale vytříděné, polymiktní. Ve vyšší části se vyskytují jemnější sedimenty drob a prachovců (studnické břidlice). V okolí Vyškova obsahují jemnozrnné droby a břidlice hojnou flóru, faunu i ichnofaunu.

Obr. 6: Geologická mapa Drahanské vrchoviny. Podle Dvořáka (1966), upraveno.

16 Přehled dosavadních výzkumů goniatitové fauny v kulmu Nízkého Jeseníku

Prvopočátky geologických výzkumů na Moravě a ve Slezsku shrnul ve své historické práci Kettner (1967). Roku 1847 vydává Goeppert studii pojednávající o nalezištích kulmské flóry na Opavsku. Dle těchto nálezů fosilní flóry v nejsvrchnějších polohách drobové formace považuje toto oddělení za nejstarší část kamenouhelného útvaru. Důležitá je také jeho zmínka o výskytu mlže Posidonomya becheri (= Posidonia becheri) v jílových břidlicích tzv. drobové formace (Grauwackenformation), Goeppertův nález však byl bez většího zájmu vědecké veřejnosti zapomenut. Tentýž autor již ve své monografii (Goeppert 1852) rozlišuje flóru série spodnosilurské, svrchnosilurské, devonské, uhelného vápence, posidonomyových břidlic a flóru mladší droby. V letech 1850 a 1855 vydává své práce W. Scharenberg, který na základě nesprávného určení fosilních zbytků přisuzuje drobovým formacím silurské stáří. Jednalo se o zkameněliny z břidlic v okolí Andělské Hory a nálezy „graptolitů“ z lomu v Jakartovicích (Eckersdorf). K uvedení situace na správnou míru výrazně přispěli H. Wolf a F. Roemer, kteří podnikli v roce 1862 cestu na Scharenbergovy lokality s cílem potvrdit či vyvrátit výskyt domnělé silurské fauny - tedy do okolí Andělské Hory i Jakartovic (Roemer 1863). F. Roemer (1860a, b, 1861) znovuobjevuje v sedimentech Nízkého Jeseníku mlže Posidonomya becheri - ze západního okolí Opavy. Wolf (1862) dále popisuje nálezy tohoto mlže společně s hlavonožcem Goniatites crenistria od Dolních Životic, Velké Střelné a Moravice. O výskytu mlže rodu Posidonomya a nálezu goniatita druhu Goniatites crenistria se v krátké zprávě zmiňuje i M. V. Lipold (1863), jehož činnost byla spojena s Wernerovým geologickým spolkem v Brně: „Die volle Identität der mährisch-schlesischen Grauwacke mit den Posidonomyenschiefern von Herborn ist aber erst erwiesen durch die Funde von Goniatites crenistria, durch die Herren v. Häuer und Dr. Hörnes bei Schönstein nächst Troppau, und von Posidonomya Becheri bei Morawitz und Waltersdorf durch Herrn Wolf.“ (cf. Barth 1958). Z geologické exkurze, kterou podnikli společně D. Štúr, M. Machanek a H. Wolf do lomů mezi Horním Benešovem a Moravským Berounem, podává zprávu D. Štúr (1866), jenž také uvádí výčet nově nalezených fosilií z lokality Altendorf (Staré Oldřůvky) – jednalo se o tyto zástupce: Goniatites crenistria, Orthoceras striolatum, Pecten cf. subspinulosus, Posidonomya Becheri, z lokality Bautsch-Ufer (Budišov): Goniatites mixolobus, G. crenistria, Orthoceras striolatum, O. scalare, Posidonomya Becheri, Pecten cf. subspinulosus. Lokalita Mohradorfer Lager (Zálužné): cf. Cylindraspis latispinosa, Goniatites mixolobus, G. crenistria, Goniatites sp. (mit radians-artigen Sichelrippen), Orthoceras striolatum, O. scalare, Pecten cf. subspinulosus, Posidonomya Becheri.

17 Dále se pokusil o detailnější stratigrafické členění kulmu (za který pokládal ve shodě s Roemerem pouze sedimenty východně od Horního Benešova) na tzv. Klotz- nebo Blockschiefer, Stockschiefer a Blattschiefer. Pokrývačské břidlice typu „Blattschiefer“ z lokality Puhustein bei Grosswasser (Výrův kámen u Hrubé Vody) pak označuje podle hojných nálezů mlže Posidonomya becheri za nejmladší. V roce 1870 vychází vysvětlivky ke geologické mapě Horního Slezska – „Geologie von Oberschlesien“ F. Roemera, který od roku 1855 působil jako profesor mineralogie ve Vratislavi. Ten tvrdí, že kulmské horniny se vyskytují pouze ve vrstvách na východ od Horního Benešova a obsahují typický kulmský fosilní materiál. V publikaci uvádí výčet lokalit s výskyty fosilní flóry i fauny. Nalezená fauna je zastoupena formami Posidonomya becheri, Pecten sp., Orthoceras scalare, Orthoceras striolatum, Phillipsia latispinosa, Goniatites sphaericus - z lokalit Leissnitz u. Sabschütz b. Leobschütz, Meltsch (Melč), Schönstein (Dolní Životice), Altendorf (Staré Oldřůvky), Nieder-Paulowitz (Dolní Povelice), Goniatites mixolobus z lokalit Meltsch (Melč) a Bobrownik bei Hlutschin (Bobrovníky). Dále od Melče uvádí fosilní stopu Nemertites silesicus n. sp. Roemer také poprvé použil pojmenování pro základní litostratigrafické jednotky v Nízkém Jeseníku, které se de facto v upřesněné podobě udržely do dnešní doby. Další obsáhlá práce zabývající se paleontologií v Nízkém Jeseníku vychází r. 1875. Jedná se o fytopaleontologickou monografii D. Štúra „Die Culmflora des mährisch-schlesischen Dachschieferformation“. Zde detailně paleobotanicky zpracoval lokality členěné podle něj do tří základních zón: „Die erste, westlichste oder liegendste Zone des Culm“ - Domašov nad Bystřicí (tzv. „Bělský mlýn“), Hrubá Voda, Velká Střelná, „Die mittlere Zone des Culm“ - Staré Oldřůvky, Čermná, Těchanovice, Moravice, Dolní Životice, Dolní Povelice, „Die hangende Zone des Culm“ - Kyjovice, Teplice, Opatovice. Mimo fosilní flóru však uvádí i obsáhlý výčet zoopaleontologický. Roku 1877 vydává Štúr monografii „Die Culm-Flora der Ostrauer und Waldenburger Schichten“, v níž přiřazuje ostravské vrstvy uhlonosného karbonu ke svrchní části spodního karbonu. Po téměř dvacetiletém období stagnace v paleontologických výzkumech spodního karbonu Nízkého Jeseníku se objevuje drobná zpráva E. Rzehaka (1897), ve které podal přehled dosud nalezené fauny studované oblasti. Ve 20. a 30. létech minulého století roste zájem o geologický výzkum především nízkojesenického kulmu. V tomto období se geologií a stratigrafií (tedy i paleontologií) spodnokarbonské flyšové formace zabývají zejména Dr. Ing. K. Patteisky (1926, 1928, 1929, 1933, 1935, 1936) a Dr. L. Knopp (1926, 1927, 1929, 1931, 1935a, b, 1937). Ve své krátké zprávě pojednávající o stratigrafii Nízkého Jeseníku se v roce 1927 zabývá goniatity i H. Schmidt.

18 Zcela zásadní význam pro geologické poznání nízkojesenického kulmu mělo vydání souborné práce K. Patteiského (1929) „Die Geologie und fossilführung der mährisch-schlesischen Dachschiefer“. Mimo základních poznatků o geologické stavbě Nízkého Jeseníku věnuje Patteisky podstatnou část svého spisu paleontologickému obsahu sedimentů a následně stratigrafickým problémům studované oblasti. Patteisky (1929) uvádí tyto lokality1 s výskytem goniatitové fauny: Kiowitz (Kyjovice), Jastersdorf (Jestřabí), Budischowitz (Budišovice), Wischkowitz (Výškovice), Neu-Zechsdorf (Nové Těchanovice), Mohradorf-Sümpfenwalde (Moravice), Tschirm (Čermná), Schwansdorf (Svatoňovice), Altendorf bei Bautsch (Staré Oldřůvky), Meltsch (Melč), Nitschenau (Lhotka), Töplitz bei Mähr-Weißkirchen (Teplice), Groß-Waltersdorf (Velká Střelná), Boidensdorf (Bohdanovice), Freihermersdorf (Svobodné Heřmanice), Schönstein (Dolní Životice), Groß- Glockerdorf (Klokočov), Odrau (Odry), Brawin (Bravinné), Bobrownik (Bobrovníky). Na základě získané goniatitové fauny vytvořil stratigrafické schéma spodnokarbonských sedimentů kulmské facie Nízkého Jeseníku (obr. 7). Sedimentace začíná andělskohorskými vrstvami, které leží diskordantně na střednodevonském vápenci či diabasu. Do goniatitové zóny I klade s jistými pochybnostmi i benešovské droby (Bennischer Grauwacken). Detailně rozčlenil horizonty moravických posidoniových břidlic (Mohrataler Posidonienschiefer Horizonte) na goniatitové zóny I, II, III. Nejnižším členem moravických posidoniových břidlic je oddělení svobodnoheřmanické (zóna I, II), nad ním leží tzv. oddělení moravické, které se člení na bohdanovický horizont, záluženský horizont, horizont Hanzlova mlýna a klokočovský horizont.

Goniatitová zóna III spodní vymezuje stáří hradeckých drob, III svrchní pak tzv. spodní bílovecké vrstvy. Nejmladším litostratigrafickým členem kulmu Nízkého Jeseníku jsou u Patteiského svrchní bílovecké vrstvy.

1Pro přesnost jsou v textu dodržována původní (tj. německá) označení lokalit.

Obr. 7. Stratigrafická tabulka kulmu Nízkého Jeseníku s vyznačeným vertikálním rozsahem goniatitové fauny. Patteisky (1929).

Významnou paleontologicko-biostratigrafickou práci publikuje L. Knopp v roce 1931 v přírodovědném časopise Lotos. Zde popisuje a zařazuje kulmské goniatity do systému se stratigrafickými závěry. V moravskoslezském kulmu určuje formy: Nomismoceras vittiger, Nomismoceras grimmeri, Sagittoceras discus, S. brüningianum, S. intracostatum n. sp., S. burhennei ?, S. coronula, S. meslerianum?, Glyphioceras crenistria, G. intermedium, G. striatum s poddruhy G. striatum striatum a G. striatum falcatum. Velmi známé jsou vědecké spory (mnohdy velmi ostré) obou geologů, studujících tutéž oblast – Knopp se velmi kriticky stavěl k názorům Patteiského a nejinak tomu bylo i v Patteiského případě. Jejich diskuse byly vedeny zvláště ve druhé polovině 30. let minulého století (Zapletal 1976). Z paleontologicko-stratigrafického hlediska je důležité, že Knopp v zásadě nesouhlasil s mnoha určeními goniatitové fauny právě K. Patteiskym. Situace dospěla tak daleko, že z lokality Bravinné popisuje Patteisky (1929) nový druh goniatita – Glyphioceras schmidti – a na jeho základě řadí bílovecké vrstvy do goniatitové zóny III, zatímco Leo Knopp považuje tento vzorek za druh Glyphioceras striatum falcatum, což vedlo k zařazení bíloveckých vrstev do zóny III. Podobný spor se týkal oddělení svobodnoheřmanického. Knopp (1929) uvádí z lokality Svobodné Heřmanice (Frei Hermersdorf) formy Nomismoceras germanicum a Pronorites cyclolobus. Na základě takto určené fauny dokládá zónu III. Vzápětí však v práci z roku 1931 svá tvrzení odvolává s tím, že posledně jmenovaný druh, tj. původní Pronorites cyclolobus, je formou

20 neurčitelnou a ze Svobodných Heřmanic uvádí jen Nomismoceras vittiger a s odvoláním na Karla Patteiského i Sagittoceras discus. Nicméně zásluhou Knoppa i Patteiského vznikají ucelené studie o kulmu Nízkého Jeseníku a jejich výsledky jsou, samozřejmě se změnami poplatnými novým výzkumům, mnohdy stále nezpochybnitelné. Jak Patteisky (1929) tak i Knopp (1931) se zabývali i systematickým zpracováním goniatitů. Tyto práce jsou dodnes jedinými taxonomickými díly, které byly pro nízkojesenickou oblast publikovány. Poválečné období představuje kontinuální navázání na práce Karla Patteiského a Leo Knoppa. V období geologického mapování se v tisku objevuje velké množství zpráv o nálezech fosilní fauny v kulmu Nízkého Jeseníku a Drahanské vrchoviny. Barth se Zitou (1961) podávají zprávu o nálezu dvou různých typů goniatitů v břidlicích jižně od Domašova nad Bystřicí (lokalita Jívová). První nález řadí do okruhu rodu Sagittoceras, případně Glyphioceras, druhý pokládají za druh Nomismoceras vittiger. Na základě tohoto materiálu řadí břidlice lokality „Jívová“ k Patteiského bohdanovickému obzoru moravických břidlic nebo do tzv. „záluženského horizontu“. Přiklánějí se však k první variantě. V mapovací zprávě se Chlupáč a Prokop (1963) zmiňují o lokalitě Jívová a nalézají další lokalitu s fosiliemi (zbytky goniatitů, sic!) v údolí Bystřice – na severním úpatí hřbetu Jasaní u železniční zastávky Smilov. V roce 1965 podávají R. Prokop a M. Huml zprávu o geologickém výzkumu kulmu v jižní části Oderských vrchů. Zde se zmiňují o nálezu určitelného goniatita (sic!) z lomu u Bohuslávek. Osud tohoto nálezu je však neznámý. Kumpera a Vašíček (1967) podávají zprávu o nálezu nových lokalit s výskytem goniatitové fauny na mapovém listu Hlučín. Jedná se o odkryvy ve Velké Polomi, Jilešovicích a Mokrých Lazcích. Z Velké Polomi uvádějí formy Dimorphoceras lunulum, Dimorphoceras aff. lunulum a juvenilní stadia ?Dimorphoceras lunulum. Dále uvádějí větší množství zástupců sudeticerové fauny – Sudeticeras wilczeki, Sudeticeras cf. hoefferi a Sudeticeras sp. V břidlicích jižně od Jilešovic nalezli pouze goniatity z okruhu Dimorphoceras cf. lunulum. Od Mokrých Lazců (svrchní část hradecko-kyjovického souvrství) uvádějí nálezy velkého množství blíže neurčitelných juvenilních forem goniatitů (domnívají se, že spadají do okruhu rodu Dimorphoceras), určit se podařilo pouze Dimorphoceras lunulum a Dimorphoceras cf. varians. Souborně je makrofauna kulmských lokalit na Hlučínsku zpracována Řehořem a Vašíčkem (1967). Autoři podávají obsáhlý výčet makrofosilií z lokalit Bobrovníky – Kraví důl, Bobrovníky, Jasénky, Jilešovice, Velká Polom, Dolní Lhota, Budišovice – Vondruškův lom, Mokré Lazce a Ohrozim. Zmíněné lokality poskytly bohatý fosilní materiál. Goniatitová fauna je zastoupena

21 formami: Goniatites cf. granosus, Sudeticeras cf. hoeferi, Sudeticeras wilczeki, Eumorphoceras (Edmooroceras)? sp. inc., Dimorphoceras lunula a Cravenoceras ? bobrovnikense. Doprovodnou faunu tvoří brachiopodi, mlži, nautiloidi (převážně ortokonní), hyoliti, krinoidi, trilobiti a ryby. Spodním karbonem v kulmské facii se dále zabývají K. Zapletal, J. Dvořák a J. Zapletal. Povětšinou se však jedná o práce sedimentologické s přebíráním paleontologických dat jiných badatelů. Po paleontologické a biostratigrafické stránce oblast zpracoval zejména Otakar Kumpera. Ten dle nálezů fosilních zbytků goniatitů dokládá započetí kulmského vývoje v zóně Pe (Kumpera a Dvořák 1961), mimo něj se ke stejným závěrům dostávají i Zikmundová (1967) a Chlupáč (1956, 1958, 1969) studiem jiné než goniatitové fauny. Teprve ve svrchním visé má fauna typický kulmský ráz – silně ustupují koráli, brachiopodi i trilobiti. Maximálně se rozvíjí goniatitová fauna společně s mlži. V současné době je kulmská fauna známá z více než sta lokalit. Určitelné fosilní zbytky však pocházejí vesměs z východojesenického synklinoria v Nízkém Jeseníku a z východního okraje Drahanské vrchoviny. Otakar Kumpera postupně studuje faunistické zbytky v moravickém souvrství (1971a) a hradecko-kyjovickém souvrství (1971b). Další biostratigrafické práce publikuje v poměrně rychlém sledu (1961, 1965, 1966, 1971c, 1972, 1976 ad.). O nových faunistických nálezech v kyjovickém souvrství informují Huml a Kumpera (1971). V práci popisují nálezy fosilií z Jestřabí, Kletného a Fulneku. Z lokality Jestřabí uvádějí formy Sudeticeras stolbergi, Girtyoceras coronula kiowitzensis a Dimorphoderas cf. discrepans. Se Skácelem publikuje Kumpera v roce 1970 práci o stratigrafii a stavbě kulmu na Osoblažsku. Po dlouholetém studiu spodního karbonu vydává Otakar Kumpera (1983) ucelenou monografii „Geologie spodního karbonu jesenického bloku“, kde je uvedena i stratigrafická tabulka založená na základě zjištěné vůdčí goniatitové fauny. Největší přínos Kumperovy práce spočívá v komplexním zpracování organických zbytků a v neposlední řadě i zjišťování paleoekologických vazeb a interakcí fauny s prostředím. Bez nadsázky můžeme říci, že prof. Kumpera ve svých progresivních názorech předběhl svou dobu. Poslední nedoceněná práce O. Kumpery z roku 1996, v níž se zabývá spodnokarbonskou faunou, nese název „Viséská faunistická společenstva a jejich význam pro poznání vývoje flyšových pánví ve středoevropských variscidách (Český masív)“. Zde předkládá zajímavé závěry plynoucí ze studia spodnokarbonských sedimentů kulmské facie: 1. Ve visé je třeba striktně rozlišovat dva typy flyšových pánví: (1) zbytkovou flyšovou pánev na SZ a (2) flyšovou pánev v předpolí (tzv. forelandovou). Svůj názor opírá také o poznatky získané studiem fosilní fauny, kdy se oba typy pánví liší v množství nálezů (ve zbytkové prakticky zcela

22 chybějí) – tyto rozdíly dle Kumpery primárně pramení v batymetrických poměrech obou bazénů – forelandová pánev byla mělčí, povětšinou nad CCD hladinou. 2. Společenstva fosilií v předpolní pánvi odpovídají pouze svrchnímu visé. 3. Společenstva forelandové pánve mají obdobná složení a fauna prokazuje výlučně marinní prostředí a je velmi podobná dalším evropským oblastem rhenohercynika. 4. V předpolní pánvi postupně roste množství nálezů fauny.

Logické vyústění dlouholeté práce geologů a paleontologů v Nízkém Jeseníku představuje dosud platná stratigrafická klasifikace kulmu Nízkého Jeseníku publikovaná Zapletalem, Dvořákem a Kumperou v roce 1989 (obr.8).

Obr. 8: Stratigrafické schéma kulmu Nízkého Jeseníku. Zapletal, Dvořák a Kumpera (1989).

Moravické souvrství je zde definováno jako „složitý komplex flyšových sedimentů s převahou tmavošedých prachovito-jílovitých laminitů a rytmitů. Významné jsou polohy vrstevnatých drob, jež kolísají v mocnostech od několika metrů až po stovky metrů. Droby často obsahují vložky silně petromiktních až hrubozrnných konglomerátů. Převážně hlavonožcová fauna

23 prokazuje stáří svrchní visé Go2-3 až nejvyšší část Gospi.“ Moravické souvrství se dále člení na bělské vrstvy (Zapletal 1977), bohdanovické, cvilínské, brumovické a vikštejnské vrstvy (Kumpera 1966). Hradecko-kyjovické souvrství „je tvořeno lavicovitými až deskovitými drobami s vložkami prachovito-jílovitých rytmitů. Drobové sekvence obsahují, zvláště ve spodní části, hojné vložky petromiktních drobně až hrubě zrnitých konglomerátů. V jemnozrnném vývoji převládají prachovito-jílovité rytmity s podřízenými vložkami velmi jemnozrnných drob“ (Zapletal, Dvořák,

Kumpera 1989). Báze hradecko-kyjovického souvrství odpovídá nejvyšší části zóny Gospi a bázi

Go1 (Kumpera 1976), ve svrchní části kyjovických vrstev je doložena zóna E1 (Kumpera 1976).

Přehled dosavadních výzkumů goniatitové fauny v kulmu Drahanské vrchoviny

Drahanská vrchovina stála po dlouhou dobu mimo pozornost paleontologů. Jistým zdůvodněním jejich nezájmu o spodnokarbonské sedimenty Drahanské vrchoviny byl názor geologů staré Vídeňské školy, že sedimenty této oblasti jsou na fosilie neobyčejně chudé. Postupem času se ukázalo, že tento názor nebyl správný – dokládá to i četnost zpráv a sbírky zkamenělin studované oblasti. Nicméně to nemění fakt, že se většinou v literatuře objevují jen sporadické nálezové zprávy a paleontologický výzkum Drahanské vrchoviny byl proti Nízkému Jeseníku výrazně zbržděn. Větší monografie zabývající se fosilní faunou, flórou a ichnofaunou se tak objevují až v období po 2. světové válce. Souborný přehled nálezů kulmské fauny a flóry do roku 1963 zpracoval Zita (1963). První zprávu o výskytu fosilií ve spodnokarbonských sedimentech podává Tausch (1891). Neopomíná uvést výčet nalezených fosilií. Z Opatovic to jsou: Posidonomya sp., Posidonomya becheri, Goniatites discus, Goniatites mixolobus, Orthoceras striolatum. Tausch také nalezl fosilie v okolí Nemojan – tato lokalita, která je jednou z nejbohatších na organické zbytky odpovídá pozdější Langově Nemojany CH (Kumpera – Lang 1975). Od „Chobotského mlýna“ tedy uvádí nálezy Posidonomya sp., Goniatites mixolobus a Orthoceras striolatum. V práci z roku 1898 se pak Tausch znovu zabývá oběma lokalitami a upřesňuje výčet nalezených zkamenělin. Velmi krátkou notickou informuje ředitel měšťanské školy v Plumlově J. Blekta (1932) o nalezišti kulmských fosilií ve Zlechově. Mimo floru byl v Blektově materiálu určen Pavlem Altarem i špatně zachovaný Goniatites sp. Blekta (1934) také informuje o nalezišti fosilií u Myslejovic. Ve výčtu goniatitů jsou zastoupeni Nomismoceras vittiger a špatně určitelné zbytky rodu Glyphioceras. Dle těchto nálezů řadí lokalitu v Myslejovicích do zóny III - III. V témže

24 roce se zabývá stavbou kulmu na Vyškovsku K. Zapletal. Ten mimo jiné podává ve Vlastivědném sborníku okresu vyškovského i soupis fauny drahanského kulmu. Ve věstníku Přírodovědeckého klubu v Prostějově publikuje Altar (1935) zprávu o stratigraficky zajímavém profilu u Myslejovic. Zde popisuje několik nalezišť fosilií – západní svah kopce Morkovec s goniatitovou faunou - nejistě určenou jako Goniatites intermedius či Goniatites crenistria. Další opěrný bod jeho profilu označil při stavbě studny „Doležalovy vily“ s druhem Goniatites intermedius, možná však Goniatites striatus. Posledním bodem profilu je pole rolníka Buriánka pod hřbitovem. Při orbě zde byly sbírány hojné fosilie se zástupci druhu Goniatites mucronatus, Goniatites striatus waldekense a Nomismoceras vittiger. Při porovnávání s dosavadní literaturou pak Altar vyslovuje názor, že „stratigrafii v kulmu Nízkého Jeseníku spočívající na goniatitech, lze snadno převésti na Drahanskou plošinu a možno se jí říditi pro příště při dalších nálezech fosilií“ (Altar 1935, opus cit.). Knopp (1937) dále popisuje dvě lokality s hojnou faunou v údolí Malé Hané. V Opatovicích určuje Goniatites sp., Sagittoceras burhennei. Ve svahu na levém břehu Malé Hané (u kóty 342) zjistil formy Nomismoceras vittigerum, Sagittoceras cf. intracostatum. Další obsáhlejší zprávu o fosiliích kulmu Drahanské vrchoviny podává až Hromada (1948). Opět se zde zabývá blízkým okolím Opatovic. Hlavonožcovou faunu reprezentují zástupci rodu Orthoceras (druh Orthoceras aff. cinctum), Nautilus (druh Nautilus cf. oppaviensis) a goniatiti – Glyphioceras cf. striatum falcatum z lokality Opatovice II a Sagittoceras burhennei z lokality Opatovice I. O nálezu nové lokality na Vyškovsku se v předběžné zprávě zmiňují i Kuchař a Vinš (1960). Lokalitu pak označují jako „Opatovice VI“. Z goniatitové fauny se podařilo určit pouze Goniatites (Goniatites) striatus falcatus. Geologií Drahanské vrchoviny se také zabývá Dvořák, který při mapování na listu Prostějov (1959) nalézá redeponovaného goniatita, jehož Kuchař a Vinš určují jako Goniatites (Goniatites) striatus striatus. Dvořák (1963) také vydává zprávu o biostratigrafii spodního karbonu jižní části Drahanské vrchoviny. Nezastupitelnou a dodnes nedoceněnou úlohu sehrál v paleontologickém výzkumu Drahanské vrchoviny ředitel vyškovského gymnázia V. Lang (1944, 1973). Ten začal nezávisle na ostatních badatelích systematicky sbírat fosilie, nejdříve v okolí Vyškova, později se jeho sběratelský radius rozšířil na celou část Drahanské vrchoviny obsahující zkameněliny (roz. myslejovické souvrství). První lokalitou, kterou nalezl a vykořistil již v roce 1939, byly Opatovice 1a (Lang 1973). Své první sběry věnoval paleontologickému oddělení Národního muzea. Později však začíná

25 budovat rozsáhlou sbírku zkamenělin, která čítá více než 30000 kusů flóry, fauny a ichnofauny a v současnosti je uložena v depozitáři oddělení paleontologie a osteologie Vlastivědného muzea v Olomouci (VMO). Lang během svého života kontaktuje významné paleontology, s nimiž publikuje velké množství prací. Jeho materiál zpracovával již výše zmiňovaný Hromada (1948), pro určení paleoichnologického materiálu se mu podařilo získat I. Peka a J. Zapletala (Lang, Pek a Zapletal 1979, Lang a Pek 1987), s E. Purkyňovou (Purkyňová a Lang 1985) publikuje rozsáhlou práci o kulmské flóře, s I. Chlupáčem zpracoval nález trilobita v kulmském slepenci z Rychtářova (1990). Pro poznání goniatitové fauny Drahanské vrchoviny má však největší význam jeho spolupráce s O. Kumperou (Kumpera a Lang 1975). Zde oba detailně popisují jednotlivé paleontologické lokality s výčty zástupců goniatitů, provádějí stratigrafické zařazení fosiliferních souvrství a díky zkušenosti prof. Kumpery srovnávají drahanský kulm s kulmem jesenickým.

Biostratigraficky řadí bázi myslejovického souvrství do zóny Go (či svrchní části zóny Go1), střední a svrchní část zóně Go a alespoň spodní části zóny Go.

Stav zachování fauny

Spodnokarbonská fauna je na jednotlivých lokalitách Nízkého Jeseníku i Drahanské vrchoviny špatně až velmi špatně zachována. Obecně se fosilie vyskytují v sedimentech jemnozrnnějších facií. Relativně nejpříznivěji jsou uchovány v jemně, místy až hrubě laminovaných jílových břidlicích. V hrubších partiích není jejich zachování příliš kvalitní, reliéf zkamenělin je mnohdy deformovaný a dochází ke změnám geometrie fosilních zbytků. V hrubozrnných horninách se vyskytuje pouze rostlinná drť, případně redeponovaná fauna ve valounovém materiálu. Fosilie jsou většinou neúplné, úlomkovité. Faunistické zbytky se obvykle vyskytují ve formě stlačených jader nebo otisků (pozitivů i negativů), mnohdy jednosměrně protažených. U goniatitů jsou nejčastěji v úlomcích zastiženy laterální části schránek. Zachovány bývají i různé vrstvy schránek stejných taxonů, což stěžuje jejich determinaci. Negativně se projevuje působení tektoniky a zvláště kliváže, která může způsobit i lokální ztrátu fosilního záznamu v horninách.

26 Poznámky k morfologii a terminologii goniatitů

Goniatiti jsou amonoidi se sifonální trubicí prosifonálního typu na ventrální straně schránky, která se velmi vzácně posouvá směrem k dorzální straně. Suturu lze označit jako goniatitový typ švu, který je složen z osmi laloků. Mezi ventrálním a umbilikálním lalokem je přítomen vnější laterální lalok. Ventrální lalok může být jednoduchý nebo rozdvojený, dorzální bývá jednoduchý, případně trojitý. Primitivní formy mohou mít méně laloků. První sutura je latiselátní. Sifunkulus je prochoanitický. Stratigrafické rozpětí: střední devon – svrchní perm.

Obr. 9: Morfologie schránek goniatitů. Podle Moore ed. (1957) upraveno. A – ventrální pohled, B - příčný řez, C – laterální pohled, D – sutura

27 Biostratigrafie spodního karbonu na základě goniatitové fauny

Biostratigrafické členění spodního karbonu je v literatuře poměrně hojně diskutovaným problémem. Pro stabilizaci a sjednocení biostratigrafických závěrů měly zcela zásadní význam mezinárodní konference konané v Heerlenu v letech 1927 a 1935. V souvislosti s výzkumy jednotlivých skupin fosilních organismů (makrofauny) a jejich provázáním s litologickými charakteristikami vznikly v podstatě tři základní biostratigrafické stupnice. Jako první byly Vaughanem rozčleněny vápence spodního karbonu jihozápadní Anglie na základě korálové fauny. Jako druhá skupina fosilií vhodná ke stratigrafickým účelům se jevili ramenonožci. Jejich výzkumu se věnovali především Delépine v Belgii, Carpentier a Gosselet ve Francii. Třetí a nejvýznamnější skupinou zvláště pro stratigrafii sedimentů spodního karbonu v kulmské facii (se siliciklastickými sedimenty) jsou goniatiti. Základy stratigrafie byly rozpracovány především v typových oblastech Německa (Schmidt, Schindewolf, Wedekind) a střední Anglie (Bisat). Goniatitovou faunou se zabýval již v roce 1898 Haug (Études sur les Goniatites). Jejich výskyty pak diskutuje v souvislosti s tehdejším členěním karbonu na spodní, střední a svrchní. Na základě studia goniatitů v oblasti Derbyshire, Lancashire a Yorkshire publikuje Bisat (1928) první biostratigrafickou koncepci, ve které se zabýval především nižší částí svrchního karbonu. Na klasické tři zóny rozdělil spodní karbon H. Schmidt (1924) a nazval je podle typických rodů goniatitů:

 I Protocanites (subzóny: Protocanites lyoni, Protocanites geigensis)  II Pericyclus (subzóny: Pericyclus princeps, Pericyclus plicatus, Pericyclus kochi)  III Glyphioceras (subzóny: Glyphioceras crenistria, Glyphioceras striatum, Glyphioceras granosum)

H. Schmidt (1925) však uvádí, že mezi zónami Pericyclus a Glyphioceras (roz. Goniatites s. s.) se vyskytuje zóna Beyrichoceras a sám práci doplňuje výčtem nálezů z Evropy (Anglie, Belgie, Pyrenejí, Rýnského břidličného pohoří). Paul (1938, 1939 a,b) pak doporučuje záměnu používání římských číslic pro jednotlivé zóny za počáteční písmena názvů jednotlivých charakteristických rodů: pro zónu Gattendorfia Ga (namísto I), Pericyclus symbol Pe (místo II), dále vkládá zónu Beyrichoceras s označením B a pro zónu Goniatites zavádí zkratku Go (namísto původního III). Symbol Pe zavádí z důvodu odlišení od zóny P, která označuje nejvyšší části spodního karbonu anglického členění s hojným výskytem

28 mlže Posidonia becheri. Zóna P1 anglického členění tedy odpovídá zónám Goα a Goβ německého dělení spodního karbonu, P2 potom úrovni Goγ. V dalších letech vyšlo několik prací týkajících se paleontologických výzkumů Rýnského břidličného pohoří a Harzu s nezbytnými biostratigrafickými závěry. Jednalo se především o práce Haubolda (1933), Kobolda (1933), Mempela (1933) a Ruprechta (1933). Detailněji byly rozděleny zóny Goβ a Goγ (obr. 10). Výskyt vůdčích zkamenělin je sukcesní, tzn. že každá forma se může vyskytovat v subzónách ležících výše nebo níže. Obecně však platí, že vertikální rozsah indexového druhu nepřekračuje tři subzóny, včetně té, pro kterou je charakteristickým. Z tohoto důvodu je nutno sledovat komplexně celé společenstvo goniatitové fauny na jednotlivých lokalitách a věnovat pozornost např. početní převaze jednotlivých druhů. Pokud na lokalitách chybí indexové formy, je nutno si všímat alespoň pro přibližné stratigrafické zařazení lokality i dalších goniatitů, případně doprovodné fauny.

Obr. 10. Srovnání tradiční goniatitové zonace spodního karbonu v USA, Německu a Velké Británii podle Ramsbottoma a Saunderse (1985) a Rileye (1993), upraveno.

Postupné výskyty amonitových rodů umožňují ve spodním karbonu vyčlenění celkem šestnácti zón. Rody, které mohou mít význam pro mezinárodní korelaci, jsou dle Kullmanna, Korna a Weyera (1990) Gattendorfia,Gattenpleura, Paprothites, Pseudarietites, Goniocyclus, Protocanites, Pericyclus, Muensteroceras, Ammonellipsites, Dzhaprakoceras, Merocanites, Michiganites, Beyrichoceras, Goniatites, Girtyoceras, Arnsbergites, Paraglyphioceras, Neoglyphioceras, Sulcogirtyoceras, Sudeticeras, Edmooroceras, Lusitanoceras, Lusitanites,

29 Lyrogoniatites, Dombarites, Platygoniatites, Hypergoniatites, Ferganoceras, Cravenoceras, tympanoceras, Rhymmoceras, Uralopronorites, Proshumardites, Delepinoceras, Syngastrioceras a Glaphyrites (Obr. 11).

Obr. 11: První výskyty vybraných rodů goniatitů ve visé. Podle Kullmann, Korn a Weyer (1999), upraveno.

Na našem území se biostratigrafické studie a částečně jejich navázání na mezinárodní členění objevuje až v dílech K. Patteiského (1926, 1928, 1929, 1933, 1935, 1936) a L. Knoppa (1926, 1927, 1929, 1931, 1935 a, b), H. Schmidta (1927), L. Pfaba (1932), z poválečných výzkumů opět K. Patteiského (1957, 1958) a především O. Kumpery (1961, 1965, 1966, 1971 a, b, 1983). Prozatím poslední schéma goniatitové zonace (obr. 12) a její srovnání se zonacemi podle dalších skupin fauny (konodonty, radiolariemi, trilobity a mlži) bylo publikováno Amlerem a Gerekem eds. (2002).

Obr. 12. Amonitové zóny a genozóny ve spodním karbonu. Amler , Gereke a Korn (2003), upraveno.

31 Metodika

Studovaná goniatitová fauna pochází především z muzejních fondů. Mimo vlastních sběrů byl pro revizi goniatitů pocházejících ze zájmové oblasti k dispozici materiál uložený ve sbírkách Geologického pavilonu Vysoké školy báňské v Ostravě (sběry K. Patteiského, J. Dvořáka, L. Maštery, J. Skácela, V. Kroutilíka, F. Řehoře, Z. Vašíčka, O. Kumpery), Vlastivědného muzea v Olomouci (sběry V. Strnada, V. Langa), Univerzity Palackého v Olomouci (sběry J. Zapletala, I. Peka, T. Lehotského), Muzea Prostějovska v Prostějově (sběry V. Langa), Slezského muzea v Opavě (sběry K. Patteiského, L. Knoppa), Ostravského muzea (sběry V Šusty), Moravského muzea v Brně, Muzea Novojičínska v Novém Jičíně, Národního muzea v Praze, Naturhistorisches Museum ve Vídni, Instytutu nauk geologicznych Polské akademie věd v Krakově a soukromých sběratelů – především Lumíra Moučky z Moravské Třebové. Zrevidován byl také materiál z Osoblažského výběžku a oblasti Hlučínska deponovaný ve sbírkách Geologického pavilonu Vysoké školy báňské v Ostravě. Stěžejní část práce spočívá v revizi goniatitové fauny. Pro synonymiku bylo použito co největšího množství dostupné literatury. Pokud je známa existence typového materiálu, pak je uvedeno jeho inventární číslo, místo uložení a typová lokalita. V popisech fauny je kladen důraz na jejich pokud možno důkladnou charakteristiku (týkající se především jejich skulptury). Ve všech možných případech jsou podány rozměry schránek v milimetrech a to především u kompletních jedinců. Bohužel ve všech případech se jedná o jedince deformované, což neumožňuje (nebo jen velmi přibližně) porovnání poměrů s výsledky měření jiných autorů. Kvůli velmi špatnému zachování fauny je ve větší míře použito otevřené nomenklatury, což má svůj význam například pro přibližné stratigrafické začlenění jednotlivých lokalit. U malých jedinců nebo při měření drobných povrchových útvarů skulptury byl využit binokulární mikroskop OLYMPUS SZX12 s fotozařízením. Přírůstkové elementy byly zkoumány za pomocí kreseb na milimetrovém papíře a zvětšených fotografií. Pro potřeby fotografování musela být část vzorků pobělena tenkou vrstvou NH4Cl. U goniatitů byly zjišťovány v závislosti na stavu zachování základní poměry schránky (obr. 10) a pokud to bylo možné, pak byla studována i sutura. Poměry mezi průměrem schránky, průměrem umbiliku a průměrem schránky a šířkou posledního závitu představují významné systematické znaky. U deformovaných jedinců z našeho území však tyto základní ukazatele lze s výhradami využít pouze po rekonstrukci jejich původního tvaru. Nicméně základní měření byla prováděna, pokud je stupeň zachování povolil, přednostně u méně deformovaných vzorků pocházejících z lokalit na Drahanské vrchovině.

32 Jistým taxonomickým znakem jsou znaky skulptury – u goniatitů obvykle přírůstkové linie (obr. 11), rýhy, ztenčeniny (konstrikce) apod. Jejich terminologii v souladu se všeobecně platným popisem rozpracovala např. Żakowa (1971). Mimo goniatitovou faunu byla zkoumána i tzv. fauna doprovodná reprezentovaná především mlži, ortokonními nautiloidy, trilobity a ramenonožci. Její revize však s ohledem na rozsah a zaměření práce nebyla provedena. Pro obecnější stanovení paleoekologických poměrů byla autorem studována i ichnofauna. Seznam lokalit s výskyty goniatitů v Nízkém Jeseníku a Drahanské vrchovině je uveden v příloze 2.

Obr. 13: Popis a označení jednotlivých poměrů schránek evolutních a involutních schránek. Żakowa (1971), Korn et al. (2003), upraveno.

Obr. 14: Popis a označení transverzálních linií skulptury goniatitů. Żakowa (1971) upraveno.

Systematická část

34 Kmen: Mollusca

Třída: Cephalopoda

Řád: Goniatitida HYATT, 1884

Podřád: Goniatitina HYATT, 1884

Nadčeleď: Pericycloidea HYATT, 1900

Čeleď: Muensteroceratidae LIBROVICH, 1957

Diagnóza: viz Korn (1988)

Příslušné rody: viz příloha 3

Stratigrafické rozpětí: svrchní tournai – spodní namur

Rod: Eoglyphioceras BRÜNING 1923

Typový druh: Goniatites truncatus PHILLIPS 1836

Stratigrafické rozpětí: svrchní tournai – spodní namur

Eoglyphioceras truncatum (PHILLIPS 1836)

1836 Goniatites truncatus PHILLIPS: str. 234, Tab. 19, obr. 20, 21 1836 Goniatites implicatus PHILLIPS: str. 235, Tab. 19, obr. 24, 25 1897 Glyphioceras truncatum PHILLIPS; Foord&Crick: str. 175, obr. 82 1924 Beyrichoceratoides implicatum BISAT: str. 88 1925 Münsteroceras truncatum PHILLIPS; H. Schmidt: str. 551, Tab. 20, obr. 4 1933 Münsteroceras truncatum (PHILLIPS); Kobold: str. 502 1940 Beyrichoceratoides truncatum (PHILLIPS); Delépine: str. 75, Tab. 4, obr. 13-21 1958 Beyrichoceratoides truncatum (PHILL); Żakowa: str. 118, Tab. 9, obr.1 1963 Beyrichoceratoides truncatus (PHILLIPS); Currie: str. 542, Tab. 1, obr. 1-6, Tab. 2, obr. 1-13 1963 Muensteroceras truncatum (PHILL); Nicolaus: str. 114, Tab. 3, obr. 6-11, Tab. 4, obr. 2 1988 Eoglyphioceras truncatum (PHILLIPS); Korn: str. 39, Tab. 2, obr. 5-9 1989 Eoglyphioceras truncatum (PHILLIPS); Korn: str. 20, Tab. 2, obr. 1, 2 1999 Eoglyphioceras truncatum (PHILLIPS); Korn, Klug&Mapes: str. 347

35 Lektotyp: BMC 240a uložený v British Natural History Museum v Londýně

Locus typicus: Bolland, Yorkshire – Mountain Limestone, Velká Británie

Stratum typicum: Visé

Materiál: 5ks otisků deformovaných úlomků schránek

Popis: Involutní silně stlačená schránka s velmi úzkým a relativně hlubokým umbilikem. Charakteristické jsou výrazné přírůstkové linie, které se lehce vlní od umbiliku směrem k ventrální části schránky. V blízkosti dorzální části schránky jsou prohnuty dopředu (směrem k ústí) v břišní části ostře zahýbají k týlu. Některé transverzální linie jsou silnější a jsou rozmístěny v pravidelných rozestupech. Při laterálním pohledu mají srpkovitý průběh. Maximální průměr schránek (po rekonstrukci) se pohybuje přibližně mezi 15-28mm. Sutura nebyla ve studovaném materiálu zachována.

Poznámky: Eoglyphioceras truncatum se obvykle vyskytuje společně s Goniatites crenistria viz. např. Bisat (1933), který jej stratigraficky řadí v severní Anglii do zóny P1a. Delépine (1940) jej uvádí z vápenců Visé vyšší zóny D2. Naopak H. Schmidt (1925) již uvádí, že stratigraficky je druh vázán pouze na zónu Goα. Podle Kobolda (1933) se v Harzu sporadicky vyskytuje na hranici zón Goα/β, z téhož pohoří uvádí Mempel (1933 sic!) jeho výskyty pouze v zóně Goα. Haubold (1933) jeho výskyt studuje v Rýnském břidličném pohoří, kde jej uvádí z hranice zón Goα/β. Żakowa (1958) jeho nálezy zmiňuje ze spodnokarbonských sedimentů okolí Wałbrzychu v Dolním Slezsku. Vertikální výskyt druhu upravil po revizi materiálu z Rýnského břidličného pohoří Korn

(1988, 1989) na subzóny Goα2-4. Z našeho území jej Kumpera klade poněkud níže (1983) do subzón

Goα2-3.

Výskyt: Nízký Jeseník: Hrbisko (osoblažský vývoj), Jamnice

Eoglyphioceras sp.

Materiál: 7ks špatně zachovaných otisků schránek

Popis: Involutní silně stlačená schránka s velmi úzkým umbilikem. Špatné zachování nedovoluje jejich bližší určení. Zcela jistě dle místy přítomné skulpturace mohou být přiřazeny k rodu Eoglyphioceras.

Poznámky: Výskyt rodu Eoglyphioceras poukazuje pouze na přítomnost zóny Goα v intervalu od

Goα2 až po hranici Goα/β.

Výskyt: Nízký Jeseník: Jamnice, Brumovice

Čeleď: Anthracoceratidae PLUMMER & SCOTT, 1937

Diagnóza: viz Korn (1988)

Příslušné rody: viz příloha 3

Stratigrafické rozpětí: spodní visé – svrchní namur

Rod: Sudeticeras PATTEISKY, 1930

Typový druh: Homoceratoides hoeferi PATTEISKY 1929

Stratigrafické rozpětí: první výskyty rodu jsou doloženy v zóně P1, největší adaptivní radiaci zaznamenáváme ve svrchním visé v zóně P2 (roz. Goγ). Ojedinělé nálezy pak pocházejí z báze namuru.

Sudeticeras crenistriatum (BISAT 1928) Tab. I, obr. 1-3, text. obr. 15

1928 Goniatites crenistriatus BISAT; str. 132 1937 Sudeticeras crenistriatum (BISAT); Ruprecht: str. 269, Tab. 9, obr. 16, Tab. 10, obr. 1, 2 1950 Sudeticeras crenistriatum (BISAT); Moore: str. 36, Tab. 2, obr. 1, 2, Tab. 3, obr. 1, 2 1967 Sudeticeras crenistriatum (BISAT); Korejwo&Teller: Tab. V, obr. 3, 4

37 1971 Sudeticeras crenistriatum (BISAT); Żakowa: str. 63, Tab. XII, obr. 4, Tab. XIII, obr. 2a, 2b, Tab. XIV, obr. 1a-c, 2a-b, 3 1972 Sudeticeras crenistriatum (BISAT); Kumpera: str. 160, Tab. II, obr. 1 1975 Sudeticeras crenistriatum (BISAT); Kumpera&Lang: str. 23, Tab. 3, obr. 4 1982 Sudeticeras crenistriatum (BISAT); Żakowa: Tab. VI, obr. 2 1988 Sudeticeras crenistriatum (BISAT); Korn: str. 42, Tab. 4, obr. 1-4

Lektotyp: vzorek i. č. 83512 uložený v British Geological Survey, Nottingham

Locus typicus: Dinckley, Lancashire

Stratum typicum: zóna P2 (Goγ)

Materiál: 15 ks fragmentů schránek, především laterálních částí

Popis: Involutní schránka s úzkým umbilikem. Díky charakteristické skulptuře je identifikace tohoto druhu relativně jednoduchá. Skládá se z přírůstkových a spirálních linií, které při křížení vytvářejí síť viditelnou na laterální straně schránky už u mladých jedinců (retikulární skulptura). Přírůstkové linie jsou poměrně husté, někdy mohou být seskupeny (cca po 5-9 liniích). Bývají zoubkované díky přítomnosti (v našem materiálu někdy nezřetelných) spirálních linií a na úlomcích ventrální strany schránky představují prakticky jedinou patrnou skulpturaci. Sutura nebyla ve studovaném materiálu zachována.

Obr. 15: Průběh transverzální linie u druhu Sudeticeras crenistriatum. Podle Żakowe (1971). x3, upraveno.

Poznámky: Sudeticeras crenistriatum byl popsán z horizontu P2 anglického spodního karbonu, kde se vyskytuje společně s Lyrogoniatites newsomi a Lusitanoceras granosus. Dále byl popsán

38 z hrabství Yorkshire (Newton Gill), kde je opět v asociaci s L. granosus v nadloží horizontu s Lusitanites subcircularis. Ruprecht (1937) uvádí jeho výskyty z Rýnského břidličného pohoří společně s např. Lusitanoceras poststriatum. Jeho výskyty v subzóně Goγ1 potvrzuje i Horn (1960). V Polsku se dle Żakowe (1971) vyskytuje v zóně Goγ na lokalitě Gałęzice (Svatokřížské Hory).

Korn (1988) uvádí jeho příslušnost k subzóně Goγ1. Kumpera (1983) a Kumpera a Lang (1975) řadí výskyty Sudeticeras crenistriatum do zóny

Goβ, popř. subzóny Goβel. Tak nízké zařazení není v současnosti udržitelné a stratigrafickou pozici lokalit s výskytem druhu bude nutno upravit, případně rozšířit o minimálně do zóny Goγ (subzóny

Goγ1).

Výskyt: Drahanská vrchovina: Luleč, Opatovice 4, Pístovice K, Pístovice Š1, Lhota1 Nízký Jeseník: Olšovec, Nejdek, Kajlovec, Jakubčovice, Heřmánky I, Heřmánky II, Lhotka – Hanzlův mlýn

Sudeticeras cf. crenistriatum (BISAT 1928)

1972 Sudeticeras cf. crenistriatum (BISAT); Kumpera: Tab. IV, obr. 3,4,6 1982 Sudeticeras cf. crenistriatum (BISAT); Żakowa: Tab. VI, obr. 3

Materiál: 6ks fragmentů laterálních částí posledního závitu

Popis: Špatně zachované úlomky laterálních a ventrálních částí schránky. Na příbuznost s druhem Sudeticeras crenistriatum poukazují přírůstkové linie a slabě naznačené spirální linie. Někdy je patrno seskupení přírůstkových linií.

Poznámky: Výskyt druhu dovoluje zařadit lokality do zóny Goβel - Goγ.

Výskyt: Drahanská vrchovina: Luleč, Opatovice 4, Pístovice K, Pístovice Š1 Nízký Jeseník: Klokočov

39 Sudeticeras subtile MOORE 1950 Text. obr. 16

1975 Sudeticeras subtilis MOORE; Kumpera&Lang: str. 16, Tab. 5, obr. 3

Locus typicus: Yorkshire

Stratum typicum: zóna P2

Materiál: 2 špatně zachované kusy

Popis: Ve skulptuře evolutně vinuté schránky s poměrně širokým umbilikem převládají pouze sigmoidálně prohnuté transverzální linie. Ty mají nejdříve vpodstatě přímý směr – v umbilikální oblasti jsou nepatrně prohnuté, ve třetí třetině laterální části schránky se jejich prohnutí velmi rychle zvětšuje. Transverzální linie vytvářejí poměrně široké valy (hřbety) široké cca 1-1,5mm, které jsou odděleny nestejně širokými brázdami. Sutura nebyla ve studovaném materiálu zachována.

Obr. 16: Sudeticeras subtile MOORE 1950, Luleč (Kumpera a Lang, 1975)

Poznámky: Druh je typický pro zóny P2 anglického dělení spodního karbonu. Obvykle se v anglických spodnokarbonských sledech vyskytuje nad zónou s Lusitanoceras granosum. Kumpera a Lang (1975) kladou jeho výskyty do zóny Goγ. Mimo výskyty na Drahanské vrchovině je druh znám ještě z podloží Vnějších Západních Karpat, kdy byl jeho výskyt zastižen ve vrtu Tichá NP 522 (Kumpera 1972).

Výskyt: Drahanská vrchovina: Luleč

40 Sudeticeras cf. subtile MOORE 1950 Text. obr. 17

1972 Sudeticeras cf. subtilis MOORE; Kumpera: str. 142, Tab. 2, obr. 2

Materiál: 2 ks fragmentů laterálních částí schránek (poslední závity)

Popis: Ve skulptuře druhu převládají pouze sigmoidálně prohnuté transverzální linie oddělené širokými brázdami. Umbilikální oblast je zachována jen z malé části.

Obr. 17: Sudeticeras cf. subtile MOORE 1950, vrt Tichá NP 522 (Kumpera 1972)

Výskyt: druh je znám z vrtu Tichá NP 522

Sudeticeras wilczeki - hoeferi PATTEISKY 1929 Tab. II, obr. 1-6, text. obr. 18

1928 Homoceratoides Wilczeki PATTEISKY: str. 63, Tab. 21, obr. 7-11 1929 Homoceratoides Hoeferi PATTEISKY: str. 278, Tab. 15, obr. 12-15, Tab. 20, obr. 9, Tab. 21., obr. 9, Tab. 22, obr. 8a,b 1929 Sudeticeras Wilczeki PATTEISKY: str. 277, Tab. 15, obr. 7-11, Tab. 20, obr. 12, Tab. 21, obr. 10,11 1929 Sudeticeras Hoeferi PATTEISKY: str. 278, Tab. 15, obr. 12-15, Tab. 20, obr. 9, Tab. 21., obr. 9, Tab. 22, obr. 8a,b 1931 „Sudeticeras“ (Glyphioceratoides) hoeferi PATTEISKY; Knopp: str. 22, Tab. III, obr. 7-13 1933 Sudeticeras wilczeki-hoeferi PATTEISKY: str. 49, Tab. 2, obr. 6-10 1936 Goniatites hoeferi PATTEISKY; Knopp: str. 70, Tab. 3, obr. 3a-e 1967 Sudeticeras wilczeki (PATTEISKY); Korejwo&Teller: Tab. V, obr. 7-9 1971b Sudeticeras hoeferi (PATTEISKY); Kumpera: Tab. IV, obr. 2, 5 1971 Sudeticeras wilczeki-hoeferi PATTEISKY; Żakowa: str. 61, Tab. X, obr. 4a,b, 5a,b,c, Tab. XI, obr. 1a-d, 2a-d, 3a,b, 4a-c, 5, Tab. XII, obr. 1a-d, Tab. XIII, obr. 10 1972 Sudeticeras wilczeki-hoeferi (PATTEISKY); Kumpera: str. 160, Tab. II, obr. 2, 5 1972 Sudeticeras cf. wilczeki-hoeferi (PATTEISKY); Kumpera: str. 160, Tab. II, obr. 3

41 1973b Sudeticeras hoeferi (PATTEISKY); Kumpera: str. 64, Tab. I, obr. 1 1975 Sudeticeras wilczeki-hoeferi (PATTEISKY); Kumpera&Lang: str. 19, Tab. 5, obr. 1 1982 Sudeticeras wilczeki-hoeferi PATTEISKY; Żakowa: Tab. V, obr. 6a, b

Holotyp: vzorek vyobrazený Patteiskym (1928) str. 276, obr. 18

Locus typicus: Budišovice, budišovický horizont, kyjovické vrstvy

Stratum typicum: Goγ

Materiál: 63 ks fragmentů laterálních částí schránek, 1 silně deformované skulpturní jádro

Popis: Schránka involutní, diskoidální s úzkým umbilikem. Charakteristickým znakem pro S. wilczeki jsou brázdy mezi naduřeninami, které se zachovávají buď jako hladké proužky, nebo plošší zahloubení. Často bývají jedinou přítomnou skulpturou. Pro formu S. hoeferi jsou naduřeniny schránky výraznější na jádrech a otiscích, kde jsou vyvinuty i srpkovité valy, což K. Patteisky považoval za významný taxonomický znak, vyskytující se u větších exemplářů. Nálezy pocházející z jílovců a prachovců Nízkého Jeseníku jsou silně poškozeny skulptura, která se na schránkách zachovala je s největší pravděpodoností zdeformovaná. Velmi často chybí umbilikus. U větších jedinců jsou přítomny husté přírůstkové linie, s méně často patrným zoubkováním. Sutura nebyla ve studovaném materiálu zachována. U pěti jedinců bylo provedeno základní měření schránky: 8841 – Luleč, 3714 – Opatovice 8, 3179, 3190 – Lhota 1, 1966 – Opatovice 4:

dm wh uw ah VMO 8841 52 23 4 - VMO 3714 31 14 5 12 VMO 3179 28 17 3 13 VMO 3190 30 18 3,5 14 VMO 1966 23 13 3 10

Obr. 18: Průběh transverzálních linií u druhu Sudeticeras wilczeki-hoeferi. Podle Żakowe (1971). x2, upraveno.

Poznámky: Patteisky (1929) uvádí výskyt druhu z tzv. budišovického horizontu společně se S. hoeferi, Paradimorphoceras looneyi a Lusitanoceras granosus. Výskyt dle něj indikuje zónu Goγ. Poněkud problematické je taxonomické vyčlenění druhu a jeho odlišení od S. hoeferi. Patteisky (1928, 1929) vyčlenil oba druhy na základě popisu skulptury, kde uvádí jako dostatečný znak odlišení obou forem zvlnění linií a brázdy/proužky. Sám autor v pozdějších pracech připouští sloučení obou forem do jednoho druhu Sudeticeras wilczeki-hoeferi a uznává, že se pouze jedná jeho o mladší a starší ontogenetické stadium. Stejně se k problematice sloučení obou druhů vyslovuje i Żakowa (1971). Naopak Řehoř a Vašíček (1967) popisují oba druhy odděleně - důvody pro toto rozlišení však neuvádějí. Korn (1988) opět vyčleňuje obě formy zvlášť, pravděpodobně díky nedostatku dostupné literatury a srovnávacího materiálu (z Rýnského břidličného pohoří jeho výskyt neuvádí). Sudeticeras wilczeki-hoeferi je uváděn z polských Svatokřížských hor (Żakowa 1971). Ta také uvádí jeho možné výskyty v Harzu, Rýnském břidličném pohoří a severní Africe. Její tvrzení však nebyla pozdější revizí goniatitů z této oblasti verifikována (Korn 1988). Nicméně výskyt druhu charakterizuje subzónu Goγ1. Druh je znám z kulmu Drahanské vrchoviny i Nízkého Jeseníku. Kumpera (1983) uvádí jeho vertikální rozsah od subzóny Goβspi po Goγ1.

Výskyt: Drahanská vrchovina: Luleč, Nemojany H, Opatovice 1b, Opatovice 2, Opatovice 4, Opatovice 8

43 Nízký Jeseník: Jakubčovice, Heřmánky I, Heřmánky II, Vlkovice, Nové Sedlice, Mokré Lazce, Kyjovice, Budišovice, Velká Polom, Kletné, Jestřabí

Sudeticeras cf. wilczeki-hoeferi PATTEISKY 1929

Materiál: 23ks fragmentů laterálních částí schránek

Popis: Velmi špatně zachované deformované úlomky laterálních částí schránky s hladkými brázdami. Méně často je patrné seskupování přírůstkových linií.

Výskyt: Drahanská vrchovina: Lhota 1, Luleč, Opatovice 1b, Opatovice 2, Opatovice 4, Opatovice 8 Nízký Jeseník: Jakubčovice, Heřmánky I, Heřmánky II, Vlkovice, Nové Sedlice, Mokré Lazce, Budišovice, Velká Polom, Bobrovníky, Kyjovice

Sudeticeras turneri MOORE&HODSON 1958 Tab. III, obr. 6

1958 Sudeticeras turneri MOORE&HODSON: str. 97, Tab. 7, obr. 1, 2 1975 Sudeticeras cf. turneri MOORE&HODSON; Kumpera&Lang: str. 20, Tab. 5, obr. 2

Holotyp: vzorek i.č. Zl 4077 uložený v Brittish Geological Survey Museum, Keyworth, Nottingham

Paratypy: Zl 4078-4082

Locus typicus: Townland of Carraun, Co. Leitrim

Stratum typicum: P1c

Materiál: 2ks fragmentů laterální části schránky

Popis: Involutní diskoidální schránka s poměrně úzkým umbilikem. Skulptura je tvořena jemnými, mírně vystupujícími těsně uspořádanými přírůstkovými liniemi. Rozestupy mezi liniemi závisejí na

44 velikosti jedinců. V našem materiálu se pohybují kolem 0,1 – 0,2 mm, což odpovídá i popisu holotypu (viz Moore&Hodson 1958). Sutura nebyla ve studovaném materiálu zachována.

Poznámky: Od S. crenistriatum se druh odlišuje nepřítomností spirálních linií ve skulptuře.

Výskyt: Drahanská vrchovina: Nemojany I

Sudeticeras cf. turneri MOORE&HODSON 1958

Materiál: 5ks fragmentů laterálních částí schránek

Popis: Ve fragmentech schránek v jílovcích a prachovcích jsou nezřetelnně zachované jemné, velmi těsně uspořádané transverzální linie.

Výskyt: Drahanská vrchovina: Opatovice 4, Nemojany H, Nemojany I, Opatovice 2

Sudeticeras stolbergi PATTEISKY 1929 Tab. I, obr. 4; Tab. III, obr. 1-5, text. obr. 19

1928 Homoceratoides Stolbergi PATTEISKY: str. 63, Tab. 15, obr. 1, 2 1929 Sudeticeras stolbergi PATTEISKY: str. 279, Tab. 15, obr. 1, 2, Tab. 20, obr. 10, 11, Tab. 22, obr. 6, Tab. 23, obr. 29, 30, Tab. 15, obr. 3 1931 Glyphioceras stolbergi PATTEISKY; Knopp: str. 19, Tab. III, obr. 1-6 1971b Sudeticeras stolbergi (PATTEISKY); Kumpera: Tab: IV, obr. 1 1983 Sudeticeras stolbergi PATTEISKY; Kumpera: Tab. 7, obr. 1

Holotyp: vyobrazený Patteiskym (1929) Tab. 23, obr. 29, 30

Locus typicus: Kyjovice

Stratum typicum: kyjovické vrstvy

Materiál: 23ks fragmentů laterálních částí schránek, 1 negativní otisk skulpturního jádra.

Popis: Involutní schránka s relativně úzkým umbilikem (cca 1/9-1/12 průměru schránky). Ornamentace druhu je velmi jemná, tvořená převážně transverzálními (přírůstkovými) liniemi. Místy může být přítomna retikulární skulptura. Na dvou vzorcích z Drahanské vrchoviny (Nemojany H) je patrná nepravidelně punktátová skulptura. Průběh spirálních i transverzálních linií však poukazuje na druh S. stolbergi. Sutura nebyla ve studovaném materiálu zachována. U tří jedinců bylo provedeno základní měření: 6262 – Nemojany I, 867, 837 – Nemojany H:

dm wh uw ah VMO 6262 6 4,5 0,9 - VMO 867 63 32 9 - VMO 837 - 32 6 -

Obr. 19: Sudeticeras stolbergi. Kyjovice – Bártův mlýn Patteisky (1929).

Poznámky: Druh je velmi snadno zaměnitelný se Sudeticeras splendens (BISAT) a to zvláště při špatném zachování a ve fragmentech. Moore (1950) upozorňuje na jeho možný výskyt v Rýnském břidličném pohoří a dokládá na Ruprechtem (1937) popsaném a vyobrazeném jedinci jako S. stolbergi (str. 268, Tab. 9, obr. 10-15), o kterém se domnívá, že patří právě k druhu S. splendens. Tyto záměny jsou dosti časté pokud jsou k dispozici pouze fragmenty okolí umbiliku nebo ventrální části schránek. V těchto částech jsou totiž obě formy prakticky identické. Konečně sám

Patteisky (1960) uvažuje o výskytu S. splendens v subzóně Goγ2 společně s S. newtonense, S. aff. ordinatum, S. stolbergi a Eumorphoceras pseudocoronula.

Výskyt: Drahanská vrchovina: Nemojany H, Nemojany I Nízký Jeseník: Kyjovice, Jestřabí, Kletné

Sudeticeras cf. newtonense MOORE 1950 Text. obr. 20, 21

1929 Homoceratoides Stolbergi PATTEISKY (partim): Patteisky: str. 63 1950 Sudeticeras newtonense MOORE: str. 45, Tab. 1, obr. 1, 2, Tab. 3, obr. 12 1954 Sudeticeras newtonense MOORE; Currie: str. 584, Tab. 3, obr. 2-7 1971 Sudeticeras cf. newtonense MOORE; Żakowa: str. 66, Tab. XII, obr. 6-8, Tab. XIII, obr. 1a,b, 7, 8 a,b, 9, 11 a, b, Tab. XIV, obr. 4 a,b, 5 a,b, 6 a,b, Tab. XV, obr. 1 a-c, Tab. XVI, obr. 5, 12 1982 Sudeticeras cf. newtonense MOORE; Żakowa: Tab. VI, obr. 1a-c

Locus typicus: Yorkshire

Stratum typicum: zóna P2

Materiál: 2 ks fragmentů schránek

Popis: Schránka involutní s relativně úzkým umbilikem (cca 1/6 průměru). Skulptura je tvořena transverzálními liniemi, které mohou být hladké nebo mírně esovitě zahnuté. U větších jedinců se objevuje charakteristické zoubkování. Přírůstkové linie jsou velmi husté v umbilikální oblasti. Vzdálenosti mezi nimi na laterální a ventrální straně schránky nejsou shodné. Sutura není zachována.

Obr. 20: Sudeticeras cf. newtonense. Kyjovice – Bártův mlýn. Patteisky (1929).

Obr. 21: Průběh transverzální linie u druhu Sudeticeras newtonense. Podle Żakowe (1971), 2x, upraveno.

Poznámky: Moore (1950) upozorňuje, že Patteiského popsaný a vyobrazený druh Sudeticeras cf. stolbergi (str. 281, Tab. 23, obr. 27, zde obr. 20) náleží právě k S. newtonense. Sám Patteisky (1960) se k tomuto určení připojuje a nadále uvádí S. newtonense z nejvyšší části zóny Goγ kyjovických vrstev. Druh je dále popsán z Velké Británie – zóny P2 a Irska z téže zóny (Currie, 1954). V Polsku je znám z Gałęzické synklinály (Żakowa, 1971).

Výskyt: Nízký Jeseník: Kyjovice

Sudeticeras ostraviense PATTEISKY 1929

Text. obr. 22, 23

1928 Anthracoceras cf. discusFRECH; Šusta: Tab. XV, obr. 14 1929 Sudeticeras ostraviensis PATTEISKY: str. 282, Tab. 15, obr. 16, Tab. 23, obr. 31-33 1933 Sudeticeras ostraviensis PATTEISKY: str. 50, Tab. 2, obr. 20-22 1936 Sudeticeras ostraviensis PATTEISKY: str. 8, obr. 23-28 1962 Sudeticeras ostraviensis PATTEISKY; Řehoř&Řehořová: str. 84, Tab. XXIII, obr. 4 1972 Sudeticeras ostraviense PATTEISKY; Řehoř&Řehořová: str. 90, Tab. LVII, obr. 1-3 1975 Sudeticeras ostraviense PATTEISKY; Kumpera&Lang: Tab. 5, obr. 7

Holotyp: vyobrazený Šustou (1928) Tab. XV, obr. 14

48 Locus typicus: Ostrava

Stratum typicum: ostravské souvrství, namur A, zóna E1

Materiál: 3ks fragmentů laterálních částí schránek, 38 ks srovnávacího materiálu z namuru A ostravského souvrství

Popis: Involutní schránky s velmi úzkým umbilikem (cca 1/8 průměru schránky). Skulpturu tvoří velmi jemné na laterální straně sigmoidálně prohnuté transverzální linie. Typická je bisulkátní rýha. Lingua je poměrně úzká, postranní lalok široký a mělký. Spirálie jsou nezřetelné, výraznější na vnějším okraji schránek.

Obr. 22: Sudeticeras ostraviense, Lhota 1. Nejstarší zjištěný výskyt druhu. x5, poběleno.

Obr. 23: Sudeticeras ostraviense, Lhota 1. průběh transverzálních linií skulptury. Lehotský, orig.

Poznámky: Vymezení druhu je doposud založeno pouze na skulptuře. Druh je znám z nejsvrchnější části hradecko-kyjovického souvrství a celého ostravského souvrství. Nejvíce je rozšířen

49 v mořském horizontu Enny (Řehoř a Řehořová, 1972). Druh je důležitý pro vedení hranice mezi stupni visé/namur.

Výskyt: Drahanská vrchovina: Lhota 1 Nízký Jeseník: Bobrovníky

Nadčeleď: Nomismoceratoidea LIBROVICH, 1957

Čeleď: Nomismoceratidae LIBROVICH, 1957

Diagnóza: viz Korn (1988)

Příslušné rody: viz příloha 3

Stratigrafické rozpětí: spodní visé – spodní namur

Rod: Nomismoceras HYATT, 1884

Typový druh: Goniatites spirorbis PHILLIPS 1836

Stratigrafické rozpětí: nejnižší část zóny P1 až po hranicí visé/namur

Nomismoceras vittiger (PHILLIPS, 1836) Tab. I, obr. 5, 6; Tab. IV, obr. 1-6

1870 Goniatites mixolobus ROEMER: str. 53, Tab. 6, obr. 3 1924 Nomismoceras germanicum H. SCHMIDT: str. 557, Tab. 20, obr. 13, Tab. 23, obr. 11 1924 Nomismoceras grimmeri KITTL; H. Schmidt: str. 558, Tab. 20, obr. 14, Tab. 23, obr. 12 1929 Nomismoceras vittiger (PHILLIPS); Patteisky: str. 256, Tab. 13, obr. 11, 12, Tab. 23, obr. 34 1929 Nomismoceras grimmeri KITTL; Patteisky: str. 257 (= N. vittiger) 1929 Nomismoceras vittiger (PHILLIPS); H. Schmidt: str. 68, Tab. 18, obr. 11 1931 Nomismoceras vittiger PHILLIPS; Knopp: str. 8, Tab. I, obr. 1-6 1931 Nomismoceras grimmeri KITTL; Knopp: str. 9 (= N. vittiger) 1933 Nomismoceras germanicum SCHMIDT; Kobold: str. 503 1940 Nomismoceras vittigerum (PHILLIPS); Delépine: str. 84, Tab. 5, obr. 29, 30

50 1958 Nomismoceras germanicum SCHMIDT; Żakowa: str. 124, Tab. 10, obr. 2a-h 1963 Nomismoceras vittiger (PHILLIPS); Nicolaus: str. 128, Tab. 2, obr. 13, Tab. 3, obr. 1-4, Tab. 7, obr. 6-7 1966 Nomismoceras vittiger (PHILLIPS); Żakowa: str. 116, Tab. 19, obr. 10a-e, 11 1967 Nomismoceras vittiger (PHILLIPS); Korejwo&Teller: Tab. II, obr. 2-4 1971a Nomismoceras vittiger (PHILLIPS); Kumpera: str. 116, Tab. I, obr. 6 1971b Nomismoceras vittiger (PHILLIPS); Kumpera: Tab. II, obr. 2 1973 Nomismoceras vittiger (PHILLIPS); Kumpera: str. 168, Tab. IV, obr. 2 1974 Nomismoceras vittiger (PHILLIPS); Żakowa: str. 19, Tab. 1, obr. 4, Tab. 3, obr. 2 1988 Nomismoceras cf. vittiger (PHILLIPS); Korn: str. 46, Tab. 1, obr. 5 1989 Nomismoceras vittiger (PHILLIPS); Korn: str. 25, Tab. 3, obr. 9, 10 1997 Nomismoceras vittiger (PHILLIPS); Korn: str. 42, Tab. 2, obr. 9-11

Holotyp: vzorek i.č. C273a uložený v Natural History Museum v Londýně

Locus typicus: Bolland, Yorkshire – Mountain Limestone, Velká Británie

Stratum typicum: svrchní visé

Materiál: 84 kusů otisků schránek nebo jejich fragmentů

Popis: Schránky jsou deformované (stlačené), různých velikostí. Většinou chybí nejmladší (poslední) závity. Přírůstkové linie jsou převážně zvlněné, obvykle však v materiálu pocházejícím z našeho území nejsou zřetelné. Velikost, tj. průměr schránek se u většiny individuí pohybuje v rozmezí od 3 do cca 38 mm. Sutura nebyla ve studovaném materiálu zachována.

Poznámky: Po revizi vzorků druhu Nomismoceras germanicum z Rýnského břidličného pohoří, kde byly nalezeny nedeformované exempláře (Nicolaus 1963) je nutno přeřadit tento druh dle zásad synonymiky do druhu Nomismoceras vittiger. Druh Nomismoceras germanicum stanovil v roce 1925 H. Schmidt na špatně zachovaných deformovaných exemplářích (název je tedy mladším synonymem druhu Nomismoceras vittiger). N. vittiger představuje stratigraficky průběžný druh. Je znám ze spodnokarbonských sedimentů Rýnského břidličného pohoří (např. Kulick 1960, Nicolaus 1963) a jeho vertikální rozsah je doložen v podstatě od zóny Goα po Goβmu). H. Schmidt (1925) jej (tj. N. germanicum) uvádí jako nejhojnější druh v zóně IIIα (=Goα), navíc vyslovuje správnou domněnku, že se vyskytuje i v zóně vyšší - Goβ. Kobold (1933) jej v Harzu potvrdil v hraničním intervalu zón

Goα/β. Mempel (1933) již posunuje jeho stratigrafický rozsah do subzóny Goβel. Z Velké Británie je popisován ze zóny P1a a z Peγ v Montagne Noire. V Polsku je znám z okolí Wałbrzychu (Żakowa 1958), Głubczyc (Żelichowski 1962).

Výskyt: Drahanská vrchovina: Ježkovice R, Pístovice Š, Radslavice Nízký Jeseník: Bohdanovice, Jakartovice, Svobodné Heřmanice, Jívová, Hrubá Voda – štola Libor a Klára, Velká Střelná, Brumovice, Staré Oldřůvky, Svatoňovice, Čermná I, Čermná II, Mokřinky, Zálužné - důl Anna, Zálužné – Lindnerovy lomy, Zálužné – Smetanovy štoly, Zálužné – Czechův lom, Nové Těchanovice – Pollakovy štoly, Lhotka – Gebauerův lom, Lhotka – Hanzlův mlýn, Nový Dvůr, Hrabůvka, Luboměř II, Uhřínov, Dolní Povelice

Nomismoceras sp.

1961 Nomismoceras cf. vittiger (PHILLIPS); Kumpera: str. 30, Tab. 1, obr. 1

Materiál: 174 deformovaných kusů, většinou fragmentů schránek (laterálních částí)

Popis: Drobné schránky s chybějícími posledními závity, primárně se může jednat o juvenilní stadia s evolutní schránkou. Sutura není zachována, skulptura je nezřetelná. Stav zachování schránek nedovoluje bližší identifikaci druhu.

Poznámky: Z litostratigrafické pozice (u výskytů v nejnižší poloze moravického souvrství v Nízkém Jeseníku), rozměrů schránek a asociace s ostatní faunou se dá usuzovat na příslušnost individuí k druhu Nomismoceras sp.

Výskyt: Drahanská vrchovina: Ježkovice R, Pístovice Š, Radslavice Nízký Jeseník: Bohdanovice, Jakartovice, Svobodné Heřmanice, Jívová, Pohořany, Hrubá Voda, Velká Střelná, Brumovice, Staré Oldřůvky, Svatoňovice, Čermná I, Čermná II, Mokřinky, Zálužné - důl Anna, Zálužné – Lindnerovy lomy, Zálužné – Smetanovy štoly, Nové Těchanovice – Pollakovy štoly, Lhotka – Gebauerův lom, Lhotka – Hanzlův mlýn, Nový Dvůr, Hrabůvka, Luboměř II, Uhřínov

52 Nadčeleď: Dimorphocerataceae

Čeleď: Girtyoceratidae WEDEKIND, 1918

Diagnóza: viz Korn (1988)

Příslušné rody: viz příloha 3

Stratigrafické rozpětí: spodní visé – spodní namur

Rod: Girtyoceras

Typový druh: Adelphoceras meslerianum GIRTY 1909

Stratigrafické rozpětí: rod je znám od báze zóny Goα, největší rozšíření dosahuje v Goγ a poslední zástupci jsou známi ze spodního namuru

Girtyoceras bindemanni NICOLAUS 1963 Tab. V, obr. 3

1963 Girtyoceras bindemanni NICOLAUS; Nicolaus: str. 124, Tab. 1, obr. 9-13, Tab. 2, obr. 6, Tab. 6, obr. 3-6 1971a Girtyoceras bindemanni NICOLAUS; Kumpera: Tab. III, obr. 1 1983 Girtyoceras bindemanni NICOLAUS; Kumpera: Tab. 7, obr.4

Holotyp: vzorek i.č. 57 N 752 uložený v Geologisch-Paläontologischen Institut der Universität Göttingen

Locus typicus: Herborn, Weinberg (Německo)

Stratum typicum: Goα3

Materiál: 2ks fragmentů schránek

53 Popis: Involutní schránky s úzkým umbilikem (cca 1/10 průměru schránky). Povrchová ornamentace je tvořena výraznými spirálními liniemi s rovnoběžným průběhem. Jejich šířka je konstantní. Transverzální linie mají charakteristický průběh se širokou linguou. Sutura nebyla ve studovaném materiálu zachována.

Poznámky: Nicolaus (1963) uvádí jako stratum typicum subzónu Goα3. Jeho výskyty však dokládá v podstatě od Goα2 po Goα4. Kumpera (1983) zaznamenává jeho výskyt v Nízkém Jeseníku v subzóně Goα2-3.

Výskyt: Nízký Jeseník: Olejovice

Girtyoceras cf. bindemanni NICOLAUS 1963

Materiál: 2ks fragmentů laterálních částí schránek

Popis: Špatně zachované fragmenty laterálních částí schránek s poměrně výraznými spiráliemi. Na úlomcích jsou vzdálenosti mezi spiráliemi konstantní.

Výskyt: Nízký Jeseník: Čermná I, Olejovice

Girtyoceras brüningianum (H. SCHMIDT 1925) Tab. V, obr. 4

1925 Homoceras brüningianum H. SCHMIDT: str. 580, Tab. 21, obr. 17, Tab. 24, obr. 12-14 1927 Homoceras brüningianum H. SCHMIDT; Knopp: str. 103 1929 Sagittoceras brüningianum H. SCHMIDT; Patteisky: str. 272, Tab. 14, obr. 7 1931 Sagittoceras brüningianum H. SCHMIDT; Knopp: str. 10, Tab. I, obr. 7-9 1933 Sagittoceras brüningianum H. SCHMIDT; Knopp: str. 3, Tab. 1, obr. 7-9 1933 Sagittoceras brüningianum (H. SCHMIDT); Kobold: str. 503, Tab. 23, obr. 35, 36 1940 Sagittoceras brüningianum (H. SCHMIDT); Delépine: str. 78, Tab. 5, obr. 35-38 1958 Sagittoceras brüningianum (H. SCHMIDT); Żakova: str. 126, Tab. X, obr. 3 1971a Girtyoceras brüningianum (H. SCHMIDT); Kumpera: str. 115, Tab. III, obr. 6 1988 Girtyoceras brueningianum (H. SCHMIDT); Korn: str. 50, Tab. 6, obr. 1-9, Tab. 7, obr. 1-4

Lektotyp: vzorek i.č. GÖT 480-495 uložený v Geologisch-Paläontologisch Institut der Universität Gottingen

Locus typicus: Deinstorp

Stratum typicum: Goβ

Materiál: 25 ks fragmentů laterálních částí schránek

Popis: Involutní schránka s těsně vinutými závity a úzkým umbilikem. Ve skulptuře převládají dvakrát silně prohnuté přírůstkové linie. Spirální linie jsou obvykle patrné v blízkosti umbiliku. Ztenčeniny (konstrikce) schránky jsou velmi nezřetelné. Sutura nebyla ve studovaném materiálu zachována.

Poznámky: Druh je dle H. Schmidta (1925) typický pro zónu IIIβ (=Goβ). Kobold (1933) jeho vertikální výskyt klade do subzón Goβ1 – Goβ4 v karbonu Harzu. Z vyšších subzón (Goβ3 – Goβ4) jej v Harzu zmiňuje G. Mempel (1933) a Pickel (1937) z Rýnského břidličného pohoří. Taktéž je jeho výskyt potvrzen ve viséských vápencích Belgie (Delépine, 1940). Z polského území jej uvádí

Żakowa (1958) z oblasti Wałbrzychu – zóny Goβ. Korn (1988) poznamenává, že druh je charakteristický v Rýnském břidličném pohoří pro subzónu Goβspi. Obvykle se zde vyskytuje v asociaci s Paraglyphioceras rotundum, Hibernicoceras striatosphaericum, Hibernicoceras dolium a Sulcogirtyoceras burhennei. O výskytu druhu na Drahanské vrchovině se zmiňují Kumpera a Lang (1975). Jeho známý vertikální rozsah se zde pohybuje od nejvyší subzóny Goα3-4 po Goβmu. Ve spodním karbonu Nízkého Jeseníku je Girtyoceras brüningianum uváděn již Patteiskym (1929) z moravického souvrství z lokality Lhotka – Hanzlův mlýn a nález klade stratigraficky do nejnižší části zóny IIIβ. Knopp (1935b) jej pak uvádí ještě z lokality Moravice. Kumpera (1983) řadí nálezy druhu

Girtyoceras brüningianum do subzóny Goβfa. Výskyt druhu tedy bezpečně indikuje goniatitovou zónu Goβ.

Výskyt: Drahanská vrchovina:, Nemojany I, Opatovice 4, Opatovice 6 Nízký Jeseník: Svatoňovice, Mokřínky, Nové Těchanovice – Pollakovy štoly, Lhotka – Hanzlův mlýn, Lhotka – Gebauerův lom, Zálužné – Lindnerovy lomy, Heřmánky I, Heřmánky II

55 Girtyoceras cf. brüningianum (H. SCHMIDT 1925)

1971b Girtyoceras cf. brüningianum (H. SCHMIDT); Kumpera: Tab. II, obr. 5 1975 Girtyoceras cf. brüningianum (H. SCHMIDT); Kumpera&Lang: str. 18, Tab. 3, obr. 3

Materiál: 12ks fragmentů laterálních částí schránek

Popis: Špatně zachované a poměrně silně deformované fragmenty laterálních částí schránek s poměrně výraznými transverzáliemi. Transverzální linie jsou sigmoidálně prohnuty. Spirálie v umbiliální části – pokud je zachována – jsou nezřetelné.

Výskyt: Drahanská vrchovina: Nemojany – Blatická dolina, Opatovice 1, Opatovice 4, Opatovice 10, Pístovice Ž, Radslavice Nízký Jeseník: Svatoňovice, Mokřínky, Nové Těchanovice – Pollakovy štoly, Lhotka – Hanzlův mlýn, Heřmánky II

Girtyoceras discus (ROEMER 1852) Tab. V, obr. 1, 2

1852 Sagittoceras discus ROEMER: str. 95, Tab. XIII, obr. 35 1924 Homoceras discus (ROEMER); Schmidt: str. 577, tab. 21, obr. 16, tab. 24, obr. 10, 11 1929 Sagittoceras discus ROEMER: Patteisky: str. 271, Tab. 13, obr. 5, 6 1931 Sagittoceras discus ROEMER; Knopp: str. 10 1934 Sagittoceras discus ROEMER; Bisat: str. 297, Tab. XXIII, obr. 3, 4 1971a Girtyoceras cf. discus (ROEMER); Kumpera: str. 112, Tab. IV, obr. 1

Holotyp: vzorek vyobrazený Roemerem (1852) Tab. XIII, obr. 35

Locus typicus: Hausdorf, Harz

Materiál: 3ks fragmentů schránek, 1 úlomek deformovaného vnitřního jádra

Popis: Involutně vinuté schránky s úzkým umbilikem (cca 1/8 průměru). Na několika vzorcích je alespoň ve fragmentech zachována typická sutura (srv. s Patteisky 1929 Tab. 13, obr. 5). Skulptura je tvořena dvakrát silně prohnutými (sigmoidálními) přírůstkovými liniemi. Spirální linie jsou patrnější v blízkosti umbiliku.

Poznámky: Druh je zcela totožný s druhem Sagittoceras acutum (HIND) srv. např. Bisat (1934), Miller, Furnish (1940). Jeho výskyt je zaznamenán několika jedinci ve Velké Británii Bisatem (1934) v zóně B a dále Schmidtem (1924) v Harzu. Patteisky (1929) klade výskyt druhu do spodní části zóny IIIα v asociaci s Goniatites crenistria a Nomismoceras vittiger.

Výskyt: Nízký Jeseník: Bohdanovice, Jakartovice, Velká Střelná, Brumovice, Staré Oldřůvky, Svatoňovice

Girtyoceras cf. discus (ROEMER 1852)

1971 Girtyoceras cf. discus (ROEMER); Kumpera: Tab. IV, obr. 1

Materiál: 3ks fragmentů laterlních částí schránek

Popis: Skulptura se silně sigmoidálně prohnutými transverzálními liniemi. Spirální linie jsou patrnější v blízkosti umbiliku, jinak nezřetelné.

Výskyt: Drahanská vrchovina: Radslavice Nízký Jeseník: Bohdanovice, Brumovice

Girtyoceras cf. meslerianum (GIRTY 1909) Text. obr. 24

1909 Adelphoceras meslerianum GIRTY: str. 66, Tab. 12, obr. 1-3 1925 Homoceras meslerianum GIRTY; H. Schmidt: str. 281, Tab. 21, obr. 18, Tab. 24, obr. 24-27 1929 Sagittoceras meslerianum GIRTY; Patteisky: str. 274, Tab. 23, obr. 36 1933 Sagittoceras meslerianum GIRTY; Kobold: str. 505 1937 Adelphoceras meslerianum GIRTY; Plummer&Scott: str. 174, Tab. 38, obr. 17, 18 1940 Girtyoceras meslerianum (GIRTY); Miller&Furnish: str. 367, Tab. 47, obr. 1-5, Tab. 48, obr. 1-3 1964 Girtyoceras meslerianum (GIRTY); McCaleb-Quinn&Furnish: str. 13, Tab. 1, obr. 4-6, Tab. 2, obr. 8-9 1971 Girtyoceras meslerianum (GIRTY); Żakowa: str. 51, Tab. XV, obr. 4a, b, 5a, b, 6a, b, 7a, b, 9 1971b Girtyoceras cf. meslerianum (GIRTY); Kumpera: Tab. III, obr. 2

Holotyp: vzorek i. č. 60600 US National Museum

Locus typicus: Caney Shale, Oklahoma

Materiál: 2ks ze sběrů K. Patteiského, 6ks ze sbírky V. Langa

Popis: Úlomky schránek o maximálním rozměru závitu 5,3mm s výraznou zvlněnou skulpturou. Zvlněné proužky seskupených přírůstkových linií (žebra) většinou vymizí před dosažením ventrální části schránky. Oddělují je poměrně široké brázdy (průměrně 1-2mm). V umbilikální části jsou linie prohnuté směrem k protokonše. Na jednom vzorku je špatně zachovaný neúplný průběh sutury, což však neumožňuje její bližší popis.

Poznámky: Girtyoceras meslerianum je popisován ze zóny Goγ Rýnského břidličného pohoří (Haubold 1933, Ruprecht 1937) v asocaci s Lusitanoceras poststriatum, Lusitanites subcircularis a Lyrogoniatites newsomi. Po Kornově revizi (1988) byla část exemplářů pocházejících z Rýnského břidličného pohoří přeřazena do druhu Girtyoceras brüningianum. Sám Korn uvádí, že skulpturace obou druhů je velmi podobná a identifikace druhu je při špatném zachování značně ztížena. Ze Svatokřížských hor jej uvádí Żakowa (1971). Dále je druh znám ze Severní Ameriky – Oklahoma (Lower Caney Shale), Georgia (Floyd County), Nevada (White Pine Shale), Montana (Heath Fm.), Texas (Helms Fm.) a ze severní Afriky (Pareyn 1961). Z našeho území uvádí výskyt druhu Girtyoceras meslerianum pouze Patteisky (1929) z lokality Výškovice a lokalitu tak zařazuje do zóny Goγ. Kumpera (1983) zpřesnil zařazení lokality do subzóny Goγ1. Jednalo se o příležitostný výkop ve studni u domu č. 52, výskyty druhu tak nelze v současnosti ověřit dalšími sběry. Druh se vyskytuje v asociaci s Neoglyphioceras subcirculare. Doprovodnou faunu tvoří brachiopodi Chonetipustula plicata, Rugosochonetes longispinus a bivalvia Septimyalina sublamellosa.

Obr. 24: Girtyoceras meslerianum. Průběh transverzální linie. Podle Żakowe (1971), upraveno.

Výskyt: Drahanská vrchovina: Pístovice K1 Nízký Jeseník: Výškovice

Rod: Calygirtyoceras KORN, KLUG&MAPES 1999

Typický druh: Calygirtyoceras darkaouaenense KORN 1999

Stratigrafické rozpětí: svrchní visé

Calygirtyoceras moorei (NICOLAUS 1963)

1925 Homoceras discus ROEMER; H. Schmidt: str. 577 1963 Girtyoceras moorei NICOLAUS: str. 121, Tab. 1, obr. 7, 8, Tab. 2, obr. 1, 5, Tab. 7, obr. 5 1971 Girtyoceras moorei NICOLAUS; Kumpera: str. 114, Tab. III, obr. 2 1999 Calygirtyoceras moorei (NICOLAUS); Korn, Klug&Mapes: str. 354

Holotyp: vzorek i.č. 57 N 720 uložený v Geologisch-Paläontologischen Institut der Universität Göttingen

Locus typicus: Eschenberg bei Hillershausen (Bl. Goddelsheim)

Stratum typicum: Goα2

Materiál: 5 ks fragmentů schránek

Popis: Involutně vinuté schránky s relativně širokým umbilikem. Skulpturu tvoří v umbilikální části jemné transverzální linie, které jsou postupně směrem k ventrální části schránky silnější. Vzdálenosti mezi transverzálními liniemi jsou na ventrální straně větší. Poměrně dobře jsou vyvinuty spirální linie, které vytvářejí charakteristické zoubkování. Sutura není zachována.

Poznámky: Druh může být zaměnitelný s Girtyoceras meslerianum, od kterého se liší především nepravidelnými vzdálenostmi přírustkových linií. Nicolaus (1963) uvádí příslušnost druhu do subzóny Goα2. Kumpera jeho výskyty v našem spodním karbonu Nízkého Jeseníku klade do subóny Goβstri.

Výskyt: Nízký Jeseník: Zálužné – důl Anna, Nové Těchanovice – Pollakovy štoly, Nový Dvůr

Rod: Sulcogirtyoceras RUŽENCEV 1960

Typický druh: Eumorphoceras burhennei BRÜNING 1923

Stratigrafické rozpětí: svrchní visé (nejvyšší Goβ – Goγ)

Sulcogirtyoceras burhennei (BRÜNING 1923) Tab. VI, obr. 1-3

1923 Eumorphoceras Burhennei BRÜNING: str. 265 1924 Homoceras burhennei BRÜNING; H. Schmidt: str. 577, Tab. 21, obr. 19, Tab. 24, obr. 15-19 1929 Sagittoceras Burhennei BRÜNING; Patteisky: str. 271, Tab. 14, obr. 4-6 1931 Sagittoceras burhennei BRÜNING; Knopp: str. 12 1948 Sagittoceras burhennei BRÜNING; Hromada: str. 4, Tab. I, obr. 4 1973 Girtyoceras burhennei BRÜNING.; Kumpera: str. 167, Tab. II, obr. 2 1975 Girtyoceras burhennei BRÜNING.; Kumpera&Lang:20, Tab. 3, obr. 2 1983 Girtyoceras burhennei BRÜNING.; Kumpera: str. 33, 42 1983 Sulcogirtyoceras burhennei (BRÜNING); Kullman-Korn&Pitz: str. 549 1988 Sulcogirtyoceras burhennei (BRÜNING); Korn: str. 63, Tab. 11, obr. 1-9, Tab. 12, obr. 1-5

Lektotyp: vzorek i.č. MBG 3478 uložený v Geologisch-Paläontologisches Institut der Universität Marburg

Locus typicus: Herdringen, Německo

Stratum typicum: nejvyšší Goβ

Materiál: 27ks fragmentů laterálních částí schránek

Popis: Involutní schránka s velmi úzkým umbilikem (cca 1/9 průměru). Skulpturu tvoří sigmoidální přírůstkové linie, které jsou velmi často seskupeny v úzká žebra (Tab. VI, obr. 1). Ta nemají konstantní šířku. Výraznější žebra jsou vyvinuta v umbilikální části a postupně mizejí v první třetině ventrální části schránky. Někdy mohou být patrny zaškrceniny schránky (Tab. VI, obr. 2, 3). Sutura není zachována. U dvou jedinců bylo provedeno základní měření schránky: 3521, 7730 – Opatovice 4.

dm wh uw ah VMO 3521 46 16 12 19 VMO 7730 57 21 14 22

Poznámky: Druh se vyskytuje v Rýnském břidličném pohoří dle Korna (1988) společně s Paraglyphioceras rotundum, Hibernicoceras striatosphaericum, H. dolium a Girtyoceras brüningianum v subzóně Goβspi. V Evropě je znám z Německa (Harz), Polska a Irska. Na Drahanské vrchovině druh popisuje Hromada (1948) z lokality Opatovice 1 a klade jej do zóny IIIβ. Do téže zóny jej řadí i Patteisky (1929) v Nízkém Jeseníku.

Výskyt: Drahanská vrchovina: Opatovice 1, Opatovice 4 Nízký Jeseník: Lhotka – Hanzlův mlýn, Zálužné – důl Anna

Sulcogirtyoceras cf. burhennei (BRÜNING 1923)

1971a Girtyoceras cf. burhennei (BRÜNING); Kumpera: str. 115, Tab. III, obr. 3

Materiál: 17ks fragmentů schránek

Popis: Úlomky laterálních částí schránek se seskupenými transverzálními liniemi. Většinou chybí umbilikální část závitů.

61 Výskyt: Drahanská vrchovina: Opatovice 4 Nízký Jeseník: Nové Těchanovice – Pollakovy štoly, Zálužné – Kleinbergský lom a štoly

Sulcogirtyoceras intracostatum (KNOPP 1931) Tab. VI, obr. 4-6

1928 Sagittoceras burhennei BRÜNING; Knop: str. 129 1931 Sagittoceras intracostatum KNOPP:str. 11, Tab. I, obr. 10-14 1971a Girtyoceras intracostatum (KNOPP); Kumpera: str. 117, Tab. IV, obr. 3 1973 Girtyoceras intracostatum (KNOPP); Kumpera: str. 167, Tab. II, obr. 3, Tab. VI, obr. 1, 5 1975 Girtyoceras intracostatum (KNOPP); Kumpera&Lang: str. 18, Tab. 3, obr. 1, Tab. 4, obr. 6

Holotyp: vyobrazený Knoppem (1931) Tab. I, obr. 14

Locus typicus: Klokočov

Stratum typicum: Goβ

Materiál: 6ks fragmentů laterálních částí schránek

Popis: Schránky s poměrně širokým umbilikem 1/4 průměru schránky a vysokým posledním závitem. Ve skulptuře převládají sigmoidálně prohnuté přírůstkové linie, které jsou však na studovaných kusech slabě zřetelné. V laterální části jsou často velmi jasně vyvinuty zvlněné konstrikce (Tab. VI, obr. 5).

Poznámky: Druh je znám i z Teplic u Hranic (kra Maleníku).

Výskyt: Drahanská vrchovina: Opatovice 1a, Nemojany H, Opatovice 4 Nízký Jeseník: Klokočov

Sulcogirtyoceras cf. intracostatum (KNOPP 1931)

Materiál: 5 fragmentů laterálních částí závitů

Popis: Na zlomcích jsou zachovány charakteristicky zvlněná výrazná žebra (ze sdružených přírůstkových linií) a nezřetelné transverzálie.

Výskyt: Drahanská vrchovina: Opatovice 1a, Nemojany H, Opatovice 4

Rod: Edmooroceras ELIAS 1956

Typický druh: Eumorphoceras plummeri MILLER&YOUNGQUIST 1948

Stratigrafické rozpětí: největší radiace na hranici visé/namur

Edmooroceras ? pseudocoronula (BISAT 1950)

1929 Eumorphoceras pseudobilingue BISAT: Patteisky: str. 314, 334 1936 Sagittoceras coronula MOORE: Tab. 1, obr. 1 1950 Eumorphoceras pseudocoronula BISAT: str. 19, Tab. 2, obr. 4 1959 Eumorphoceras pseudocoronula BISAT; Patteisky: str. 9 1960 Eumorphoceras pseudocoronula BISAT; Horn: str. 324, Tab. 1, obr. 2, 8 1967 Eumorphoceras (Edmooroceras) sp. ind.; Řehoř&Vašíček: Tab. 2, obr. 3 1968 Eumorphoceras (Edmooroceras) pseudocoronula BISAT; Figge: str. 270, Tab. 46, obr. 8, 9 1988 Edmooroceras pseudocoronula (BISAT); Korn: str. 71, Tab. 13, obr. 7, 8, Tab. 14, obr. 1-3

Holotyp: vzorek i.č. GSM 72640

Locus typicus: Dinckley, Lancashire, Velká Británie

Stratum typicum: zóna E1a

Materiál: 2ks fragmentů schránek

Popis: Schránka s poměrně širokým umbilikem (cca 1/3 průměru schránky). Na laterální straně posledního závitu jsou výrazné pravidelné ztenčeniny. Mezi jednotlivými konstrikcemi se mohou vyskytnout dvě zvlněná žebra. Charakteristická je přítomnost bisulkátové brázdy. Na vzorku nejsou přítomny některé znaky typické pro druh. Sutura nebyla ve studovaném materiálu zachována.

Poznámky: Místy se druh vyskytuje společně s Emstites schaelkensis. Znám je ze spodního karbonu velké Británie – Lancashire a Rýnského břidličného pohoří. Druh je typický pro nejspodnější namurskou goniatitovou zónu E1a (Figge 1968). V profilech v Rýnském břidličném pohoří pro namurský stupeň E1 (zóna s Tumulites pseudobilinguis) je známo 7 goniatitových zón: od báze po strop se jedná o zóny (1) Edmooroceras pseudocoronula, (2) Edmooroceras medusa, (3) Sundernites horni, (4) Tumulites angustus, (5) Tumulites pseudobilinguis 1, (6) Tumulites pseudobilinguis 2 a (7) Tumulites pseudobilinguis 3 (Korn-Horn, 1997). Patteisky (1929) jej uvádí jako E. pseudobilingue z lokality Výškovice. S tímto určením však nesouhlasí Řehoř a vašíček (1967). Nález lze však dle nových dostupných popisů (srv. Figge 1968, Korn 1988) zařadit do okruhu druhu E. pseudocoronula.

Výskyt: Nízký Jeseník: Výškovice, Jasénky

Edmooroceras tornquisti (WOLTERSTORFF 1899) Tab. I, obr. 1-5; Tab. II, obr. 1-5

1929 Sagittoceras coronula forma kiowitzensis PATTEISKY: str. 273, Tab. 22, obr. 9a, Tab. 23, obr. 26 1931 Sagittoceras coronula ROEMER; Knopp: str. 12, Tab. I, obr. 17, 18 (partim) 1988 Edmooroceras tornquisti forma kiowitzensis (PATTEISKY); Korn: str. 66

Holotyp: vzorek i.č. 4230 uložený v Museum Magdeburg

Locus typicus: Magdeburg

Stratum typicum: E1a

Materiál: 2ks fragmentů laterálních částí posledního závitu

Popis: Evolutní schránka s relativně úzkým umbilikem (cca 1/5 průměru schránky). Na schránce je patrně dobře vyvinutá spirální rýha. Ve skulptuře převládají sigmoidálně prohnuté transverzální linie. Místy se mohou vytvořit v umbilikální oblasti poloměsíčité konstrikce. Sutura nebyla ve studovaném materiálu zachována.

Poznámky: Patteisky (1929) udává jako zástupce druhu z lokality Kyjovice Sagittoceras coronula forma kiowitzensis. Po přehodnocení nálezu lze tento přiřadit k E. tornquisti. K podobnému závěru dospěli i Řehoř a Vašíček (1967).

Výskyt: Nízký Jeseník: Kyjovice

Nadčeleď: Dimorphoceratoidea HYATT, 1884

Čeleď: Dimorphoceratidae HYATT, 1884

Diagnóza: viz Korn (1988)

Příslušné rody: viz příloha 3

Stratigrafické rozpětí: spodní visé – střední namur

Podčeleď: Glyphiolobinae RUŽENCEV&BOGOSLOVSKAJA, 1978

Rod: Paradimorphoceras (KNOPP 1931)

Paradimorphoceras lunula (KNOPP 1931) Tab. VII, obr. 1-6; Text. obr. 25

1931 Dimorphoceras lunula KNOPP: str. 23, Tab. III, obr. 12-14 1933 Dimorphoceras lunula KNOPP: str. 64, Tab. 1, obr. 2a-f 1967 Dimorphoceras lunula KNOPP: Korejwo&Teller: Tab. V, obr. 5, 6 1971 Dimorphoceras (Metadimorphoceras) lunula KNOPP; Żakowa: str. 53, Tab. VII, obr. 4a-c, 6a-c, 9a-b, Tab. VIII, obr. 1a-c, 3a-b, 4a-b 1971b Dimorphoceras lunula KNOPP: Kumpera: Tab. II, obr. 1 1972 Dimorphoceras cf. lunula KNOPP; Kumpera: str. 160, Tab. III, obr. 2 1973 Dimorphoceras cf. lunula KNOPP; Kumpera: str. 64, Tab. I, obr. 2 1975 Dimorphoceras lunula KNOPP; Kumpera&Lang: str. 18, Tab. 5, obr. 6 1982 Paradimorphoceras lunula (KNOPP); Żakowa: Tab. VI, obr. 4a-c

Materiál: 45ks fragmentů laterálních částí schránek

Popis: Involutní schránka s velmi úzkým umbilikem s rychle vzrůstajícími závity. Poslední závit je již v juvenilním stadiu poměrně vysoký. Velmi jemnou skulpturu tvoří hustě seskupené přírůstkové linie, které jsou sigmoidální (dvakrát prohnuté). Viditelné bývají i spirální linie, zvláště ve 2/3 laterální strany schránky (Obr. 25). Sutura není zachována.

Obr. 25: Průběh transverzálních a spirálních linií druhu Paradimorphoceras lunula. Podle Knoppa (1931), upraveno.

Poznámky: Druh se odlišuje od podobného P. pseudodiscrepans jiným průběhem transverzálních linií, který je složitější. Nejsou přítomny ani spirálie.

Výskyt: Drahanská vrchovina: Opatovice 1a, Opatovice 4, Opatovice Nízký Jeseník: Nové Sedlice, Mokré Lazce, Jestřabí,

Paradimorphoceras cf. lunula (KNOPP 1931)

Materiál: 25ks fragmentů schránek

Popis: Špatně zachované úlomky se zachovanými jemnými dvakrát esovitě prohnutými transverzáliemi. Místy (vzácně) jsou patrny i poměrně husté spirální linie.

Výskyt: Drahanská vrchovina: Opatovice 4 Nízký Jeseník: Nové Sedlice, Mokré Lazce

Paradimorphoceras looneyi (PHILLIPS 1836) Tab. VIII, obr. 1-6

1836 Goniatites looneyi PHILLIPS: str. 236, Tab. XX, obr. 33, 35 (partim) 1836 Dimorphoceras Looneyi PHILLIPS: str. 236, Tab. XX, obr. 33, 35 1884 Dimorphoceras Looneyi PHILLIPS; Hyatt: str. 331 1897 Dimorphoceras Looneyi PHILLIPS; Foord&Crick: str. 224 1897 Dimorphoceras discrepans BROWN; Foord&Crick: str. 222 1929 Dimorphoceras discrepans BROWN; Patteisky: str. 254, Tab. 15, obr. 17-19, Tab. 23, obr. 21 (partim) 1930 Dimorphoceras looneyi PHILLIPS; Moore: str. 165, obr. 4 1939 Dimorphoceras looneyi (PHILLIPS); Moore: str. 123 1975 Dimorphoceras discrepans BROWN; Kumpera&Lang: str. 21, Tab. 5, obr. 5

Neoholotyp: GS 70235 uložený v Geological Survey Museum Londýn

Locus typicus: High Green Wood, Todmorden, Velká Británie

Materiál: 23ks fragmentů schránek

Popis: Involutní schránka s rychle narůstající výškou závitů. Umbilikus velmi úzký cca 1/13 průměru schránky. Jemná sutura je tvořena sigmoidálně zahnutými transverzálními liniemi, které pozvolna v mírném ohybu opouštějí umbilikální část a jsou konvexně prohnuty směrem k apertuře. V první třetině laterální části schránky se otáčejí opačným směrem a postupují na ventrální stranu. Výrazná je i spirální rýha. Sutura není zachována. U tří jedinců bylo provedeno měření schránky: 6353 – Opatovice 4, 2964, 2939 – Opatovice 6.

dm wh uw ah VMO 6353 15 6 1,8 6 VMO 2964 23 8 1,2 6 VMO 2939 23 9,5 1 10,3

Výskyt: Drahanská vrchovina: Opatovice 6, Opatovice 4, Opatovice 2

Paradimorphoceras cf. looneyi (PHILLIPS 1836) Tab. I, obr. 1-5; Tab. II, obr. 1-5

67 Materiál: 12ks laterálních částí závitů

Popis: špatně zachované úlomky laterálních částí schránek, průběh dvakrát prohnutých transverzálií je velmi blízký druhu P.looneyi.

Výskyt: Drahanská vrchovina: Opatovice 6, Opatovice 4, Opatovice 2 Nízký Jeseník: Jestřabí

Paradimorphoceras pseudodiscrepans (MOORE 1939) Tab. IX, obr. 1-4

1939 Dimorphoceras pseudodiscrepans MOORE: str. 112, obr. 9 1961 Dimorphoceras pseudodiscrepans MOORE; Pareyn: str. 130, obr. 14a 1964 Paradimorphoceras (Glyphiolobus) pseudodiscrepans (MOORE);Gordon: str. 280 1972 Dimorphoceras pseudodiscrepans MOORE; Kumpera: str. 160, Tab. III, obr. 1 1974 Glyphiolobus pseudodiscrepans (MOORE); Żakowa: str. 20, Tab. IV, obr. 4

Holotyp: vzorek i.č. GS70223, uložený v Geological Survey Museum v Londýně

Locus typicus: Pendle Hill, Lancashire, Velká Británie

Materiál: 3ks fragmentů schránek

Popis: Involutní schránka s velmi úzkým umbilikem (šířka umbiliku je cca 1/12 průměru schránky). Poslední závit je velmi vysoký. Skulptura je velmi jemná, tvořená pouze sigmoidálně prohnutými transverzálními (přírůstkovými liniemi). V umbilikální části jsou transverzálie silnější a dobře patrné. Mizí postupně v cca první čtvrtině laterální části schránky. Spirálie na našem materiálu nejsou patrné. Sutura není zachována.

Poznámky: Od P. lunula je odlišný především odlišným průběhem transverzálních linií a přítomností spirálií na lateroventrální straně schránky. Żakowa (1974) zmiňuje jeho podobnost s druhem Dimorphoceras marioni. Druh byl zaznamenán v Lower Bowland Shales ve Velké

Británii (Moore, 1931) v subzónách P1c a P1a. Je znám i ze severní Afriky (Delépine 1941, Pareyn

1961) ze subzóny P1a a zóny P2. Z Polska jej popisuje Żakowa (1961, 1970a, 1971a, 1974) ve vrtu

68 Radoszyce 3 a z Galęzické synklinály (Svatokřížské hory) se stratigrafickým zařazením do zóny Goα (!).

Výskyt: Drahanská vrchovina: Opatovice 4

Nadčeleď: Goniatitoidea DE HAAN 1825

Čeleď: Goniatitidae DE HAAN 1825

Diagnóza: viz Korn (1988)

Příslušné rody: viz příloha 3

Stratigrafické rozpětí: střední visé – spodní namur

Rod: Goniatites DE HAAN 1825

Typický druh: Conchiliolithus Nautilites sphaericus MARTIN 1809

Stratigrafické rozpětí: zóna Peγ, hlavní radiace v intervalu zón Goα až Goβ

Goniatites crenistria PHILLIPS 1836 Tab. XX, obr. 1-6

1836 Goniatites crenistria PHILLIPS: str. 234, Tab. 19, obr. 7-9 1836 Goniatites vesica PHILLIPS: str. 236, Tab. 20, obr. 19-21 1844 Goniatites crenistria PHILLIPS; McCoy: str. 12 1850 Goniatites crenistria PHILLIPS; Sandberger: str. 74, Tab. 5, obr. 1 1854 Goniatites crenistria PHILLIPS; Roemer: str. 5, 93, Tab. 8, obr. 13, Tab. 13, obr. 29 1870 Goniatites sphaericus SOWERBY (= G. crenistria); Roemer: str. 55, Tab. 6, obr. 2, 2a 1897 Glyphioceras crenistria PHILLIPS; Foord&Crick: str. 160 1903 Goniatites crenistria PHILLIPS; Smith: str. 68, Tab. 14, obr. 1, 2, 7-12, Tab. 15, obr. 1-9, Tab. 16, obr. 1, Tab. 26, obr. 1-4 (non Tab. 10, obr. 12-16, Tab. 14, obr. 4-6, Tab. 26, obr. 5) 1911 Glyphioceras (Sphenoceras) crenistria PHILIPS.; Nebe: str. 466, Tab. 15, obr. 1-4 1920 Glyphioceras sphaericus MART.; Brüning: str. 33, obr. 8a 1923 Glyphioceras sphaericus MART.; Brüning: str. 24 1924 Goniatites crenistria PHILLIPS; Bisat: str. 78, Tab. 3, obr. 4, 5, Tab. 9, obr. 1 1925 Glyphioceras crenistria PHILLIPS; H. Schmidt: str. 565, Tab. 21, obr. 1-3, Tab. 23, obr. 13,14

69 1928 Goniatites crenistria dinckleyense PHILLIPS; Bisat: str. 132, Tab. 6A, obr. 1 1929 Glyphioceras crenistria PHILLIPS; Patteisky: str. 258, Tab. 13, obr. 7,8,10 1931 Glyphioceras crenistria PHILLIPS; Knopp: str. 13 1933 Glyphioceras crenistria PHILLIPS; Kobold: str. 486, Tab. 22, obr. 1 1933 Glyphioceras crenistria PHILLIPS; Knopp: str. 6 1934 Goniatites sphaericus (MART.); Bisat: str. 300, Tab. 18, obr. 2 1940 Goniatites crenistria PHILLIPS; Delépine: str. 81, Tab. 5, obr. 1-12 1952 Goniatites crenistria PHILLIPS; Bisat: tab. 1, obr. 4,5,6 (juvenilní forma) 1957 Goniatites crenistria PHILLIPS; Gordon: str. 42, Tab. 5, obr. 1-16 1958 Goniatites crenistria PHILLIPS; Wagner-Gentis: str. 81, Tab. 1, obr. 3 1958 Goniatites crenistria PHILLIPS; Żakowa: str. 119, Tab. 9, obr. 2a-d 1963 Goniatites crenistria PHILLIPS; Nicolaus: str. 96, Tab. 1, obr. 1,3 1966 Goniatites crenistria PHILLIPS; Żakowa: str. 115, Tab. 19, obr. 12a, b, 13a-b, Tab. 20, obr. 2,7 1967 Goniatites crenistria PHILLIPS; Korejwo&Teller: Tab. I, obr. 1-5, Tab. II, obr. 1 1971a Goniatites crenistria crenistria PHILLIPS; Kumpera: str. 109, Tab. I, obr. 2 1983 Goniatites crenistria crenistria (PHILLIPS); Kumpera: str. 33, 39 1988 Goniatites crenistria PHILLIPS; Korn: str. 83, Tab. 17, obr. 1,4, Tab. 18, obr. 1-11 1997 Goniatites crenistria PHILLIPS; Korn: str. 49, Tab. 4, obr. 6

Holotyp: vzorek i.č. c282, Natural History Museum v Londýně

Locus typicus: Bolland, Yorkshire – Mountain Limestone, Velká Británie

Stratum typicum: Goα

Materiál: 37 fragmentů, zploštělých otisků schránek a otisků ventrálních částí schránek.

Popis: Schránky jsou kruhovitého obrysu (původně kulovité), involutně vinuté. Skulptura se skládá ze zoubkovaných přírůstkových linií (u mladších jedinců prochází v podstatě přímo, u adultních stadií je prohnutá směrem k týlu, což je dobře patrné na otiscích ventrálních částí schránek. Nevýrazné spirální linie jsou naznačeny pouze přítomnými zoubky na transverzáliích. U čtyř vzorků bylo provedeno základní měření: 8695, 8687 – svobodné Heřmanice, 3736, 3744 – Lhota 1

dm wh uw ah VMO 8695 18 4,5 4 - VMO 8687 18 3 2,8 - VMO 3736 16 6 4 - VMO 3744 18 4 5,5 -

Poznámky: Výzkumu druhu Goniatites crenistria se věnoval především H. Schmidt (1925). Ten také vymezil další poddruhy na základě odlišností skulptury a tvaru jedinců. Část z nich však tvoří přechodné formy mezi druhy Goniatites crenistria a Goniatites striatus. Sám také uvádí, že se druh

70 v Evropě vyskytuje ve facii kulmské i uhelného vápence a označuje ho za vůdčí fosilii pro zónu Goα. V Evropě je dále znám z Velké Británie a ostrova Man, dále Belgie (Delépine 1940), Rýnského břidličného pohoří (Schmidt 1925, Haubold 1933, Pickel 1937, Korn 1988), Harzu (Kobold 1933, Mempel 1933), Polska (Żakowa 1958). V Severní Americe je doložen jeho výskyt ze státu Arkansas (Girty 1911). Na našem území se druh vyskytuje poměrně hojně. Dle Kumpery (1983) indikuje přítomnost subzón Goα2 – Goα4.

Výskyt: Drahanská vrchovina: Dědice K (= Opatovice3), Lhota1, Opatovice 4, Opatovice 7, Opatovice 8, Opatovice 10, Račice, Radslavice, Olšany Nízký Jeseník: Bohdanovice, Stará Voda, Brumovice, Zálužné – důl Anna, Mokřinky, Kružberk, Bohušov

Goniatites cf. crenistria PHILLIPS 1836

Materiál: 24ks fragmentů schránek

Popis: Nepříznivě zachované, deformované laterální části schránek. Bez tektonického postižení jsou schránky téměř kruhového obrysu. Často (např. v nižších polohách moravického souvrství chybí jakákoli skulptura a je zachován pouze obrys závitů). Pokud je patrná, pak je skulptura tvořená zoubkovanými přírůstkovými liniemi

Výskyt: Drahanská vrchovina: Dědice K (= Opatovice3), Lhota1, Pístovice Š1, Opatovice 4, Opatovice 7, Opatovice 8, Opatovice 10, Račice, Olšany, Radslavice Nízký Jeseník: Brumovice, Hrbisko, Dolní Povelice, Stará Voda

Goniatites schmidtianus NICOLAUS 1963

1952 Goniatites crenistria PHILLIPS; Bisat: str. 173, Tab. 1, obr. 5, 6 1963 Goniatites crenistria schmidtianus NICOLAUS: str. 103, Tab. 1, obr. 2, Tab. 4, obr. 4-6 1971a Goniatites crenistria schmidtianus NICOLAUS; Kumpera: str. 110, Tab. 1, obr. 1, 5

71 1973 Goniatites crenistria PHILLIPS; Czarniecki: str. 352, Tab. 23, obr. 1-3 1974 Goniatites crenistria PHILLIPS; Żakowa: str. 8, Tab. 1, obr. 5, 6 1983 Goniatites crenistria schmidtianus NICOLAUS; Kumpera: str. 32, 39 1992 Goniatites crenistria schmidtianus NICOLAUS; Żakowa: str. 331, Tab. II, obr. 1a, b, 2a, b, 3a-c

Holotyp: vzorek i.č. 57 N 113

Locus typicus: Eschenberg bei Hillershausen, Rýnské břidličné pohoří, Německo

Stratum typicum: Goα2

Materiál: 3ks laterálních částí schránek

Popis: Involutní diskoidální schránka. Úzký umbilikus cca 1/10 průměru schránky. Ve skulptuře jsou patrné transverzální (přírůstkové) linie, které jsou krenulátní (u největších jedinců). Mají na ventrální straně přibližně přímý směr, na ventrální straně jsou velmi mírně dvakrát prohnuté. Sutura nebyla ve studovaném materiálu zachována.

Poznámky: Druh je snadno zaměnitelný s G. crenistria, od kterého se odlišuje širším a plošším umbilikem, krenulátní skulpturou, vyvinutou spíše u starších jedinců a prakticky nepřítomností spirálií. Dle dostupné literatury (cf. Bisat 1952, Żakowa 1992, 1973) je sutura obou druhů velmi podobná.

Výskyt: Nízký Jeseník: Hrbisko, Dolní Povelice (Osoblažský výběžek)

Goniatites hudsoni BISAT 1934

1934 Goniatites hudsoni BISAT: str. 303, Tab. 17, obr. 1,2 1963 Goniatites crenistria schmidtianus NICOLAUS: str. 103, Tab. 1, obr. 2, Tab. 4, obr. 4-6 1988 Goniatites hudsoni BISAT; Korn: str. 89, Tab. 19, obr. 1 1989 Goniatites hudsoni BISAT; Korn: str. 29, Tab. 5, obr. 1-10, Tab. 6, obr. 1-11, Tab. 7, obr. 1-6 1997 Goniatites hudsoni BISAT; Korn: str. 48, Tab. 4, obr. 1-5

Holotyp: vzorek i.č. BGS 53530 uložený v British Geological Survey, Nottingham

Locus typicus: Swinden Quarry, Grassington – Yorkshire, Velká Británie

Stratum typicum: zóna B2

Materiál: 2 špatně zachované kusy se skulpturou

Popis: Skulpturu tvoří poměrně výrazné přírůstkové linie, dvakrát dorsoventrálně prohnuté. Často seskupující se v pravidelných rozestupech. Sutura nebyla ve studovaném materiálu zachována.

Poznámky: Problematickým se jeví druh Goniatites hudsoni stanovený W. S. Bisatem (1934), který má velmi podobnou skulpturu jako Goniatites crenistria. Již G. Délepine (1940) podotýká, že skulptura u obou druhů je stejná. Sám W. S. Bisat nevymezuje rozdíly mezi oběma druhy. K tomuto problému se vyjadřuje i Korn (1988), který také připouští velkou podobnost s Goniatites crenistria. Skulptura však má odlišnosti v málo významném ventrolaterálním prohnutí a jasnějším dorsolaterálním průběhem transverzálních linií. Druh je znám ze spodní části zóny Goα spodnokarbonských sedimentů Yorkshiru, Lancashiru a Rýnského břidličného pohoří (Korn 1988).

Výskyt: Nízký Jeseník: Hrbisko (osoblažský vývoj)

Goniatites cf. maximus BISAT 1934

1934 Goniatites maximus BISAT: str. 298, Tab. XX, obr. 1, Tab. XXI, obr. 2, 3, Tab. XXII, obr. 1-6 1963 Goniatites maximus BISAT; Nicolaus: str: 111, Tab. 1, obr. 6

Holotyp: vzorek i.č. E35 uložený v Sedgwick Museum, Cambridge

Paratypy: i. č. E36-68

Locus typicus: Cowlow Nick, Velká Británie

Stratum typicum: zóna B2

Materiál: 3ks fragmentů laterálních částí schránek

Popis: Involutní schránka (původně kulovitá) v našem materiálu stlačená s úzkým umbilikem. Ve skulptuře převládají transverzální přírůstkové linie (krenulátní) a silnější spirální linie velmi podobné falkatidní skulpturaci zesilující transverzální část ornamentace.

Poznámky: Goniatites maximus představuje přechodný typ skulptury mezi G. crenistria a G. spirifer. Druh je znám z Beyrichoceras – zóny Velké Británie = P1 (Bisat 1934) a z Rýnského břidličného pohoří (Nicolaus 1963).

Výskyt: Nízký Jeseník: Hrbisko, Dolní Povelice (osoblažský vývoj)

Goniatites spirifer ROEMER 1850 Tab. IX, obr. 5

1850 Goniatites spirifer ROEMER; str. 51, Tab. 8, obr. 16 1925 Glyphioceras crenistria var. praestriata SCHMIDT; Schmidt: str. 566, Tab. 21, obr. 2 1933 Glyphioceras spirifer ROEMER; Haubold: str. 241 1933 Glyphioceras striatum spiriferROEMER; Kobold: str. 489, Tab. 22, obr. 5, 6 1958 Goniatites striatus spirifer ROEMER; Zakova: str. 123, Tab. 9, obr. 5 c, d, f, g 1959 Goniatites spirifer ROEMER; Hodson & Moore: str. 390, Tab. 66, obr. 1, 3, 4 1963 Goniatites striatus spirifer ROEMER; Nicolaus: str. 107, Tab. 1, obr. 6, Tab. 2, obr. 2-4, Tab. 4, obr. 8-11, Tab. 5, obr. 8-10 1971a Goniatites striatus spirifer ROEMER; str. 115, Kumpera: Tab. III, obr. 5 1988 Goniatites spirifer ROEMER; Korn: str. 93, Tab. 23, obr. 3, 4, Tab. 59, obr. 5, 6 1989 Goniatites spirifer ROEMER; Korn: str. 33, Tab. 11, obr. 1-10, Tab. 12, obr. 9-11 1992 Goniatites spirifer ROEMER; Gischler & Korn: str. 285, obr. 7a 1997 Goniatites spirifer ROEMER; Korn: str. 50, Tab. 4, obr. 10, 11

Holotyp: vzorek i.č. CL 389 uložený v Institut und Museum für geologie und Paläontologie v Clausthalu.

Locus typicus: Lautenthal (Harz)

Stratum typicum: Untere Lautenthaler Schichten (Goβstr)

Materiál: 17ks fragmentů laterálních částí schránek

74 Popis: Schránka těsně involutně vinutá. Skulptura sestává ze silných a výrazných spirálních linií (spiriferová skulptura), víceméně různě od sebe vzdálených. Přírůstkové linie jsou tenké se zvlněným průběhem. Sutura nebyla ve studovaném materiálu zachována.

Poznámky: Schránky druhu Goniatites spirifer ROEMER, 1850 byly popsány H. Schmidtem (1925) jako forma Glyphioceras crenistria var. praestriata. Kobold (1933) je však přiřazuje k druhu Glyphioceras striatus spirifer. Na tento problém poukazuje i Żakowa (1958) . Problematickou se jeví skulptura, kdy silně naznačené spirální linie (typické pro tento druh) se objevují až u adultních stadií o průměru schránky cca 60mm. Velmi často se na jedincích dají pozorovat obě stadia vývoje skulptury – starší striatové a mladší spiriferové.

Goniatites spirifer je typickým druhem pro bázi zóny Goβstr. Jeho výskyty jsou zaznamenány v Rýnském břidličném pohoří, Harzu, Irsku, v Polsku z okolí Wałbrzychu.

Výskyt: Nízký Jeseník: Nové Těchanovice – Pollakovy štoly, Zálužné – Kleinbergský lom a štoly, Lhotka – Gebauerův lom, Lhotka – Hanzlův mlýn

Goniatites intermedius KOBOLD 1933 Tab. XI, obr. 1-5

1929 Glyphioceras intermedium HAUBOLD MSCR.; Patteisky: str. 260, Tab. 21, obr. 2, 3 1931 Glyphioceras intermedium HAUBOLD MSCR.; Knopp: str. 14, Tab. I, obr. 15, 16 1933 Glyphioceras intermedium KOBOLD; Knopp: str. 7, Tab. 1, obr. 15, 16 1933 Glyphioceras intermedium KOBOLD; Kobold: str. 487, Tab. 22, obr. 2-4 1935 Goniatites intermedius KOBOLD; Knopp: str. 66, Tab. 2, obr. 1 1936 Goniatites aff. intermedius HAUBOLD; Moore: str. 187, Tab. 3, obr. 3 1958 Goniatites intermedius KOBOLD; Żakowa: str. 121, Tab. 9, obr. 3 1961 Goniatites intermedius KOBOLD; Kumpera: str. 30, Tab. 1, obr. 2-4 1962 Goniatites intermedius KOBOLD; Żakowa&Żak: str. 215, Tab. 21, obr. 1 1963 Goniatites crenistria intermedius (KOBOLD); Nicolaus: str. 105, Tab. 1, obr. 4, 5, Tab. 7, obr. 1 1971a Goniatites crenistria intermedius (KOBOLD); Kumpera: str. 114, Tab. II, obr. 4 1975 Goniatites crenistria intermedius (KOBOLD); Kumpera&Lang: str. 13, Tab. I, obr. 2 1992 Goniatites crenistria intermedius KOBOLD; Żakowa: str. 330, Tab. II, obr. 4a, b, 5

Holotyp: vzorek vyobrazený Koboldem Tab. 22, obr. 2

Locus typicus: Harz

Stratum typicum: zóna Goα/β (=IIIα/β)

Materiál: 32 ks fragmentů laterálních částí schránek

Popis: Involutní schránky. Skulptura složená ze spirálních linií (někdy dobře patrné), přírůstkové linie jsou dvakrát prohnuté, někdy zoubkované v místech křížení se spirálními liniemi. Umbilikus je úzký. Sutura nebyla ve studovaném materiálu zachována. Měření bylo provedeno u jedince č. VMO 3496 z lokality Nemojany - Blatická dolina: dm – 23, wh – 11, uw – 6, ah – 9,3.

Poznámky: Dle Kobolda (1933), který druh stanovil, představuje G. intermedius přechod mezi druhy G. crenistria a G. striatus. Od G. crenistria se odlišuje dobře vyvinutými spirálními liniemi a výrazněji dvakrát prohnutými přírůstkovými liniemi. A. Kobold (1933) klade vertikální výskyt druhu na hranici zón Goα/β. Znám je z Harzu (Kobold 1933, Mempel 1933). Z Rýnského břidličného pohoří jej uvádí Haubold (1933) a Pickel (1937). Nicolaus (1963) uvádí jeho výskyt v Rýnském břidličném pohoří a označuje jej jako vůdčí fosilii pro subzónu Goα4. Żakowa (1958) uvádí jeho výskyt z okolí Wałbrzychu a Kielecké synklinály.

Kumpera (1983) klade stratigrafické rozpětí druhu do subzón Goα4 – Goβstri.

Výskyt: Drahanská vrchovina: Dědice K (= Opatovice 3), Lhota 1, Nemojany – Blatická dolina, Nízký Jeseník: Brumovice, Sv. Jan u Loděnice, Staré Oldřůvky, Kružberk, Mokřínky, Zálužné – důl Anna, Zálužné – Lindnerovy lomy, Zálužné – Smetanovy štoly, Zálužné – Czechův lom, Nové Těchanovice – Pollakovy štoly

Goniatites cf. intermedius KOBOLD 1933 Tab. I, obr. 1-5; Tab. II, obr. 1-5

1967 Goniatites cf. intermedius (KOBBOLD); Korejwo&Teller: Tab. II, obr. 5, 6, Tab. III, obr. 1-3 1973 Goniatites cf. crenistria intermedius (KOBOLD); Kumpera: str. 169, Tab. VII, obr. 5

Materiál: 27ks fragmentů schránek

Poznámky: Výskyt druhu charakterizuje hraniční interval nejvyšší zóny Goα a nejnižší Goβ.

Výskyt:

76 Drahanská vrchovina: Dědice K (=Opatovice 3), Lhota 1, Opatovice 4, Opatovice 10, Radslavice, Habrovany – Blatický potok Nízký Jeseník: Brumovice, Svatoňovice, Lipina u Melče

Goniatites radiatus HODSON & MOORE 1959 Tab. XII, obr. 1-6

1940 Goniatites falcatus ROEMER; Delépine: Tab. 5, obr. 13, 14 1959 Goniatites radiatus HODSON&MOORE: str. 391, Tab. 67, obr. 1, Tab. 68, obr. 1, 2, 4, 5 1971a Goniatites striatus radiatus HODSON&MOORE; Kumpera: str. 115, Tab. II, obr. 2 1973 Goniatites striatus radiatus HODSON&MOORE; Kumpera: str. 168, Tab. III, obr. 1, Tab. VII, obr. 4

Holotyp: vzorek i.č. GSM. Zl 3129 uložený v Geological Survey Museum v Londýně

Locus typicus: Dough Mountain, Co. Leitrim, Irsko

Stratum typicum: P1b

Materiál: 7ks fragmentů schránek

Popis: Involutní schránky s relativně úzkým umbilikem (cca 1/7 průměru schránky). V mladších stadiích připomíná ornamentace – tedy průběh a velikost spirálních a transverzálních linií – druh G. concentricus (voiz Hodson&Moore 1959) s retikulární skulpturou. Později transverzální linie ztrácí na síle a dominantními se stávají linie spirální. Na našem špatně zachovaném materiálu jsou spirální linie naznačeny především ve ventrální části schránek.Velmi zřetelné jsou rýhy, které od sebe oddělují jednotlivá „žebra“ se spirálními liniemi. Rýhy nejsou rovnoměrně (roz. pravidelně) rozloženy a část dosahuje umbiliku. Mezi těmito rýhami bývají naznačeny další rýhy, které umbiliku nedosahují a jsou ukončeny cca ve 2/3 ventrální části posledního závitu. Sutura není zachována.

Poznámky: Vývoj různých typů skulptury může způsobit záměnu druhu s G. concentricus, Hodson&Moore (1959) upozorňují, že na schránce mohou být přítomny různé typy ornamentace – zdánlivě striatová, spiriferová i falcatová. Na holotypu vyobrazeném tamtéž (Tab. 67, obr. 1) je tato skutečnost dobře patrná. Autoři tvrdí, že druh tvoří kontinuitní člen v řadě G. concentricus-striatus- spirifer-radiatus, nicméně přechod ve skulptuře k G. falcatus (=Arnsbergites falcatus) nezaznamenali. Druh je typickým pro subzónu P1b anglického dělení spodního karbonu.

Výskyt: Drahanská vrchovina: Nemojany – Blatická dolina Nízký Jeseník: Nové Těchanovice – Pollakovy štoly, Zálužné – Kleinbergský lom a štoly

Goniatites sp.

Materiál: 358 ks fragmentů různých částí schránek

Popis: fragmenty a nepříznivě zachované laterální/ventrolaterálníúventrální části schránek, se znaky typickými pro rod Goniatites ve smyslu např. Hoodsona a Moorea (1958) s částečně vyvinutou a zachovalou skulpturou (typy -crenistria, -spirifer, -intermedius), které z důvodů chybějících markantních taxonomických znaků nebylo možno přiřadit k jednotlivým druhům rodu.

Výskyt: Drahanská vrchovina: Dědice K (= Opatovice 3), Habrovany P, Ježkovice K, Ježkovice R, Lhota 1, Luleč, Nemojany – Blatická dolina, Nemojany H, Nemojany I, Opatovice 1, opatovice 2, Opatovice 4, Opatovice 6, Opatovice 8, Opatovice 10, Pístovice Š, Račice, Radslavice, Habrovany – Blatický potok Nízký Jeseník: Město Libavá, Velká Střelná, Klokočov, Lipina u Melče, Slavkov, Hrabůvka, Boňkov, Nejdek, Nové Těchanovice – Pollakovy štoly, Zálužné – Kleinbergský lom a štoly, Lhotka – Gebauerův lom, Lhotka – Hanzlův mlýn

Rod: Arnsbergites KORN, 1988

Typový druh: Goniatites falcatus ROEMER 1850

Stratigrafické rozpětí: zóna Goβfa až Goβspi

Arnsbergites falcatus (ROEMER 1850) Tab. IX, obr. 6; Tab. XIII, obr. 1-6

1854 Goniatites falcatus ROEMER: str. 50, Tab. 80, obr. 11,12

78 1923 Glyphioceras costulatus; Brüning: str. 26 1925 Glyphioceras striatum falcatum ROEMER; H. Schmidt: str. 569, Tab. 21, obr. 7, Tab. 23, obr. 18 1927 Glyphioceras striatum falcatum ROEMER; Patteisky: str. 500 1929 Glyphioceras striatum falcatum ROEMER; Hoeck: str. 34, Tab. 2, obr. 3 1930 Glyphioceras striatum falcatum ROEMER; Patteisky: str. 261, Tab. 14, obr. 1-3 1931 Glyphioceras striatum falcatum ROEMER; Knopp, str. 16, Tab. II, obr. 4-8, Tab.III, obr. 15 1933 Glyphioceras striatum falcatum ROEMER; Knopp: str. 9, Tab. 2, obr. 4-8, Tab. 3, obr. 15 1933 Glyphioceras striatum falcatum ROEMER; Kobold: str. 420 1935 Goniatites falcatus ROEMER; Delépine: str. 177, Tab. 7, obr. 11,12 1948 Glyphioceras cf. striatum falcatum (ROEMER); Hromada: str. 4, Tab. IV, obr. 1 1958 Goniatites falcatus ROEMER; Wagner-Gentis: str. 80, Tab. 1, obr. 1 1958 Goniatites striatus falcatus ROEMER; Żakowa: str. 123, Tab. 10, obr. 1a-e 1959 Goniatites falcatus ROEMER; Hodson&Moore: str. 392, Tab. 65, obr. 5, Tab. 69, obr.1-6 1971a Goniatites striatus falcatus ROEMER; Kumpera: str. 115, Tab. II, obr. 1 1973a Goniatites striatus falcatus ROEMER; Kumpera: str. 167, Tab. I, obr. 2, Tab. VII, obr. 2 1973b Goniatites striatus falcatus ROEMER; Kumpera: str. 55, Tab. I, obr. 5 1983 Goniatites striatus falcatus ROEMER; Kumpera: Tab. 6, obr. 1 1988 Arnsbergites falcatus (ROEMER); Korn: str. 96, Tab. 24, obr. 1-9, Tab. 25, obr. 1-5, Tab. 59, obr. 7-8 1992 Goniatites falcatus ROEMER; Żakowa: str. 332, Tab. I, obr. 7a, b

Holotyp: vzorek i.č. CL 392, Mining Institute Clausthal Německo

Locus typicus: Lautenthal, Harz

Stratum typicum: Posidonomyenschiefer, Goβfa

Materiál: 129 ks fragmentů různých částí schránek

Popis: Involutně vinutá schránka s úzkým umbilikem, který zabírá přibližně 1/7 jejího průměru. Skulptura je tvořena transverzálními dvakrát prohnutými přírůstkovými liniemi (falciformními), které jsou poměrně těsně uspořádány a mají poměrně hluboký hyponomický sinus. Spirální linie jsou často patrné jen v páscích mezi přírůstkovými liniemi. Měření bylo provedeno u typických vzorků 6268 a 6269 z Nových Těchanovic, Pollakových štol.

dm ww wh uw ah VMO 6268 63 - 22 24 17 VMO6269 79 14 41 14 -

Poznámky: Arnsbergites falcatus je díky své typické skulptuře nejlépe určitelným druhem ze „striatidních“ forem goniatitů.

Arnsbergites falcatus je typickým zástupcem zóny Goβfa (=Goβ3). Je znám z Rýnského břidličného pohoří a Harzu (Kobold 1933, Mempel 1933, Korn 1988), Belgie (Delépine 1940),

79 Velké Británie, Francie (Montagne Noire) Irska, Polska v Dolním Slezsku v okolí Wałbrzychu (Żakowa 1958). Jeho výskyt je potvrzen i v Maroku (Delépine 1940).

Výskyt: Drahanská vrchovina: Habrovany, Habrovany P, Nemojany – Blatická dolina, Nemojany P1 Nízký Jeseník: Nové Těchanovice – Pollakovy štoly, Zálužné – Kleinbergský lom a štoly, Lhotka – Gebauerův lom, Lhotka – Hanzlův mlýn, Hrabůvka

Arnsbergites cf. falcatus (ROEMER 1850)

Materiál: 145ks fragmentů různých částí schránek

Popis: Pouze fragmenty schránek s poměrně špatně zachovanou skulpturou, velmi se blížící svým průběhem druhu A. falcatus.

Výskyt: Drahanská vrchovina: Dědice K (=Opatovice 3), Ježkovice R, Nemojany – Blatická dolina, Nemojany H, Opatovice 7, Opatovice 10, Opatovice Nízký Jeseník: Nové Těchanovice – Pollakovy štoly, Zálužné – Kleinbergský lom a štoly, Lhotka – Gebauerův lom, Lhotka – Hanzlův mlýn

Arnsbergites sphaericostriatus (BISAT 1924) Tab. XIV, obr. 1-6

1924 Goniatites sphaerico-striatus BISAT: str. 75 1928 Goniatites waddingtoni BISAT: str. 131, Tab. 6A, obr. 5, 5a 1933 Glyphioceras striatum waddingtoni BISAT; Kobold: str. 492, Tab. 22, obr. 9, 10 1936 Goniatites sphaerico-striatus BISAT; Moore: Tab. 1, obr. 6, 7 1958 Goniatites sphaericostriatus BISAT; Moore&Hodson: str. 99, Tab. 10, obr. 6, 7 1975 Goniatites sphaericostriatus BISAT; Kumpera&Lang: str. 19, Tab. 1, obr. 4, Tab. 2, obr. 2

Locus typicus: Lancashire

Stratum typicum: P1c

Materiál: 65ks fragmentů laterálních částí schránek, příp. fragmentů posledních závitů

Popis: Schránka involutní, tence diskoidální.Na zachovalých fragmentech lze pozorovat velmi jemnou skulpturu, která je tvořena dobře viditelnými a odlišitelnými spirálními liniemi a méně jasnými transverzálními striemi. Skulptura je retikulární. Ty jsou od sebe víceméně stejně vzdálené. Na cca 1mm připadá 4-5 spirálních a cca 10 transverzálních linií. Umbilikus je obvykle úzký. Sutura nebyla ve studovaném materiálu zachována.

Poznámky: Dle Bisata (1928), Moora (1936) a Moora&Hodsona (1958) je druh znám z oblasti

Dinckley (Velká Británie), kde indikuje subzónu P1c. Dále byl zjištěn v Rýnském břidličnm pohoří a Harzu (Haubold 1933, Kulick 1960, Kobold 1933, Fuhrmann 1952) v subzóně Goβmu. Z Polska jej uvádí Żakowa (1974) pouze z Gałęzické synklinály.

Výskyt: Drahanská vrchovina: Opatovice 4, Nemojany H, Nemojany I, Opatovice 1a, Opatovice 6, Opatovice 8, Pístovice Š, Pístovice Š1, Pístovice Ž Nízký Jeseník: Lipina u Melče, Olšovec, Boňkov, Lhotka – Hanzlův mlýn

Arnsbergites cf. sphaericostriatus (BISAT 1924)

Materiál: 27 ks fragmentů laterálních částí schránek

Popis: Ve skulptuře fragmentů jsou patrné jemné spirálie, ketré jsou od sebe stejně vzdáleny. Umbilikální část není v úlomcích zachována.

Výskyt: Drahanská vrchovina: Opatovice 4, Nemojany H, Nemojany I, Opatovice 8, Opatovice 10, Pístovice Š1

Arnsbergites robustus MOORE&HODSON 1958

1958 Arnsbergites robustus MOORE&HODSON: str. 98, Tab. 8, obr. 1-3 1963 Goniatites (Goniatites) robustus MOORE&HODSON; Kullmann: str. 309, Tab. 20, obr. 3 1974 Goniatites robustus MOORE&HODSON; Żakowa: str. 13, Tab. II, obr. 2a, b, Tab. III, obr. 1, 6, 7a, b, Tab. IV, obr. 1a, b, 3a, b 1975 Goniatites robustus MOORE&HODSON; Kumpera&Lang: str. 18, Tab. 2, obr. 2

Holotyp: vzorek i.č. Zl 5750 uložený v Brittish Geological Survey Museum, Keyworth, Nottingham

Paratyp: vzorek i.č. Zl 5751

Locus typicus: Townland of Carraun, Co. Leitrim

Stratum typicum: P1c

Materiál: 4ks deformovaných úlomků laterální části schránky

Popis: Involutní, původně subglobózní až diskoidální schránka (mění se podle velikosti jedince) s poměrně velkým umbilikem. Výrazná skulptura je tvořena spirálními a transverzálními liniemi. Na 1mm připadá 8-9spirálních linií, které jsou od sebe rovnoměrně vzdáleny. V místech křížení obou typů strií vzniká poměrně charakterstické zoubkování přírůstkových linií. Sutura nebyla ve studovaném materiálu zachována.

Poznámky: Ve skulptuře jsou na našem materiálu více výrazné transverzální přírůstkové linie nad spirálními (srv. např. Żakowa 1974). Od Arnsbergites sphaericostriatus se odlišuje především tvarem schránky a odlišnou suturou. V materiálu z našeho území (tj. bez zachovaných sutur je odlišení obou druhů problematické).

Druh je znám z P1c subzóny Irska, kde se vyskytuje v asociaci s Arnsbergites sphaericostriatus. Bogoslovskaja (1966) jej uvádí ze sedimentů jižního Uralu, Kullmann (1963) ze Španělska – Kantabrijského pohoří a jeho výskyt vertikálně klade do zón Goα až Goβ. Z polské Gałęzické synklinály jej popisuje Żakowa opus cit.

Výskyt: Drahanská vrchovina: Nemojany I, Opatovice 4, Nemojany P

Rod: Hibernicoceras MOORE&HODSON, 1958

Typický druh: Hibernicoceras hibernicum MOORE&HODSON 1958

Stratigrafické rozpětí: subzóny Goβmu až Goβspi

Hibernicoceras mucronatum (KNOPP 1931) Tab. XV, obr. 1-6

1931 Glyphioceras mucronatum KNOPP: str. 18, Tab. 2, obr. 9 1935 Goniatites mucronatus KNOPP: str. 68, Tab. 2, obr. 4a,b 1973 Goniatites mucronatus (KNOPP); Kumpera: str. 168, Tab. IV, obr. 1, Tab. VI, obr. 3 1974 Goniatites cf. mucronatus (KNOPP); Żakowa: str. 15, Tab. III, obr. 4a,b 1971a Goniatites mucronatus (KNOPP); Kumpera: str. 117, Tab. II, obr. 5 1972 Goniatites cf. mucronatus (KNOPP); Kumpera: str. 160, Tab. I, obr. 4 1975 Hibernicoceras mucronatum (KNOPP); Kumpera&Lang: str. 17, Tab. 2, obr. 6

Materiál: 38 ks fragmentů laterálních částí schránek

Popis: Involutní schránky s velmi úzkým umbilikem (cca 1/8 průměru schránky) a relativně vysokým posledním závitem. Skulptura je velmi jemná, slabě krenulátní, tvořená transverzálními a spirálními liniemi. Vzdálenosti mezi přírůstkovými liniemi se pohybují v intervalu cca 0,5-0,7mm. Spirální linie jsou patrnější v umbilikální oblasti. Sutura nebyla ve studovaném materiálu zachována. U dvou vzorků z lokality Lhota 1 mohlo být provedeno základní měření schránky:

dm wh uw ah VMO 3351 52 28 8 - VMO 3352 54 26 11 -

Poznámky: Druh je problematickým díky popisům zachované skulptury. Żakowa (1974) srovnává svůj nález s exempláři z České republiky a Německa. Poukazuje na poněkud odlišný povrch s transverzálními liniemi a ukloněnými zoubky na liniích. Naopak u irských nálezů konstatuje s českými exempláři ve skulptiře naprostou shodu. S druhem spojuje i goniatity popsané jako Glyphioceras striatum waldeckense HAUBOLD nebo Hibernicoceras waldeckense (HAUBOLD).

Druh je znám z Rýnského břidličného pohoří ze subzóny Goβmu (Kulick 1960) a z Polské Gałęzické synklinály.

Výskyt: Drahanská vrchovina: Dědice K (= Opatovice 3), Lhota 1, Nemojany H, Nemojany I, Opatovice 2 Nízký Jeseník: Klokočov

Hibernicoceras cf. mucronatum (KNOPP 1931)

Materiál: 22ks fragmentů laterálních částí schránek, příp. posledních závitů

Popis: Špatně zachované úlomky relativně vysokých posledních závitů. Skulptura je velmi jemná, slabě krenulátní, tvořená transverzálními liniemi. Vykazuje velkou afinitu k druhu H. mucronatum.

Výskyt: Drahanská vrchovina: Lhota 1, Nemojany H, Nemojany I, Opatovice 2, Opatovice 4, Opatovice 8

Hibernicoceras mediocris MOORE&HODSON 1958 Tab. XVI, obr. 1-6

1958 Hibernicoceras mediocris MOORE&HODSON: str. 93, Tab. 6, obr.1, 2 1975 Hibernicoceras mediocris MOORE&HODSON; Kumpera&Lang: str. 22, Tab. 1, obr. 5

Holotyp: vzorek i. č. Zl 3014 uložený v Brittish Geological Survey Museum, Keyworth, Nottingham

Paratypy: Zl 5526, Zl 6074

Locus typicus: Townland of Carraun, Co. Leitrim

Stratum typicum: P1d

Materiál: 43ks fragmentů schránek, laterálních částí posledních závitů, 1 vzorek s fragmentárně zachovanou suturou

Popis: Involutně vinuté schránky s úzkým umbilikem (cca 1/7 průměru schránky). Hlavním a jediným znakem skulptury jsou hladké až mírně drsné transverzální linie. Umbilikální oblast opouštějí pod mírným obloukem směřujícím vpřed. Hyponomický sinus není hluboký. Spirálie jsou na našem materiálu nezřetelné. Na jednom kusu je zachován fragment sutury (Tab. XVI, obr. 2),

84 která neumožňuje bližší popis. Je však částečně srovnatelná s vyobrazením sutury holotypu v práci Hodsona a Moorea (1958) str. 91, obr. 5.

Poznámky: Druh je velmi blízký H. ramsbottomi. Od něj se odlišuje jemnější stavbou transverzálií, které mají mezi sebou širší rozestupy. U H. mediocris je také hlubší hyponomický sinus. Druh se vyskytuje společně s Arnsbergites sphaericostriatus. U nás je zjištěn pouze v sedimentech Drahanské vrchoviny, kde je poměrně hojným zástupcem goniatitové fauny.

Výskyt: Drahanská vrchovina: Opatovice 8, Dědice K (=Opatovice 3), Lhota 1, Nemojany – Blatická dolina, Nemojany I, Opatovice 2, Opatovice 4, Opatovice 6, Opatovice 8, Opatovice 10, Pístovice Š1, Pístovice Ž

Hibernicoceras aff. mediocris MOORE&HODSON 1958

Materiál: 28ks fragmentů laterálních částí schránek

Popis: fragmenty schránek (laterálních částí) s hladkými transverzáliemi, které svým průběhem jeví afinitu k druhu H. mediocris.

Výskyt: Drahanská vrchovina: Opatovice 8, Dědice K (=Opatovice 3), Ježkovice K, Lhota 1, Nemojany – Blatická dolina, Nemojany H, Nemojany Ch, Nemojany I, Opatovice 2, Opatovice 4, Opatovice 8, Opatovice 10, Pístovice Š1, Opatovice Nízký Jeseník: Olšovec (Kumpera 1983 sic!)

Hibernicoceras hibernicum MOORE&HODSON 1958 Tab. XVII, obr. 1-6

1958 Hibernicoceras hibernicus MOORE&HODSON: str. 87, Tab.3, obr. 1,2 1975 Hibernicoceras hibernicus MOORE&HODSON; Kumpera&Lang: str: 20, Tab. 3, obr. 6, Tab. 4, obr. 2 1997 Hibernicoceras hibernicum MOORE&HODSON; Korn: str. 54, Tab. 6, obr. 3-5

85 Holotyp: vzorek i.č. Zl 3025 uložený v Brittish Geological Survey Museum, Keyworth, Nottingham

Paratyp: Zl 3891

Locus typicus: Townland of Carraun, Co. Leitrim

Stratum typicum: P1d

Materiál: 53ks fragentů laterálních částí schránek a posledních závitů

Popis: Diskoidální, involutní schránky s úzkým umbilikem (cca 1/8 průměru schránky). Ve skulptuře převládají přírůstkové linie. Ty vycházejí v umbilikální oblasti mírně vpřed a záhy se ohýbají zpět až k lateroventrální oblasti. Na přírůstkových liniích (hlavně ve ventrální oblasti) je slabě patrné jemné zoubkování. Sirálie jsou patrné v umbilikální oblasti, kde se kříží s transverzáliemi a vytvářejí retikulární typ skulptury. Sutura není zachována. U čtyř vzorků bylo provedeno základní měření: 7934 – Nemojany I, 3174, 3118, 3176 – Lhota 1

dm wh uw ah VMO 7934 21 8 3 - VMO 3174 8 12 4,5 - VMO 3118 3 10 2,5 - VMO 3176 - 11 4 -

Poznámky: Sami autoři Moore&Hodson (1958) uvádějí podobnost druhu s H. carraunense. Od něj se však ve skulptuře odlišuje silnějšími transverzálními liniemi bez hyponomického sinu. Druh je popsán ze zóny P1d Irska.

Výskyt: Drahanská vrchovina: Opatovice 4, Lhota 1, Nemojany I, Opatovice 6, Opatovice 8, Pístovice Š1 Nízký Jeseník: Lipina u Melče

Hibernicoceras cf. hibernicum MOORE&HODSON 1958

Materiál: 32ks fragentů laterálních částí schránek a posledních závitů

Popis: Špatně zachované úlomky schránek s jemně zoubkovanými transverzáliemi. Spirální linie nejsou patrny.

Výskyt: Drahanská vrchovina: Opatovice 4, Lhota 1, Nemojany I, Ježkovice K, Nemojany H, Opatovice 1, Opatovice 2, Opatovice 6, Opatovice 8, Opatovice 10, Pístovice Š1, Pístovice K1, Opatovice Nízký Jeseník: Lipina u Melče

Hibernicoceras carraunense MOORE&HODSON 1958 Tab. XVIII, obr. 1-4

1958 Hibernicoceras carraunense MOORE&HODSON: str. 89, Tab. 4, obr. 2 1975 Hibernicoceras cf. carraunense MOORE&HODSON; Kumpera&Lang: str. 17, 21 1997 Hibernicoceras carraunense MOORE&HODSON; Korn: str. 56

Holotyp: vzorek i.č. Zl 3845 uložený v Brittish Geological Survey Museum, Keyworth, Nottingham

Locus typicus: Townland of Carraun, Co. Leitrim

Stratum typicum: P1d

Materiál: 1ks zploštělý jednosměrně protažený exemplář, 3ks fragmentů schránek (1ks otisku laterální části, 2ks –otisk a protiotisk – ventrální části)

Popis: Involutní schránka s úzkým umbilikem (cca 1/6 průměru schránky). Deformované schránky s jemnými transverzálními dvakrát prohnutými (sigmoidálními) přírůstkovými liniemi. Sutura není zachována. Na nejlépe zachovaném vzorku i.č. 7730 Langovy sbírky jsou patrny dva spirální proužky křížící přírůstkové linie v místě hyponomického sinu skulptury. Proužky vznikly s největší pravděpodobností při sedimentaci a následném tektonickém postižení horniny. Na tomto vzorku bylo provedeno základní měření: dm – 60, wh – 18, uw – 4.

87 Poznámky: Typový materiál pocházející z Irska indikuje zónu P1c (Moore&Hodson 1958). Naše exempláře odpovídají základními rozměry holotypu Zl 3845: dm – 28, wh – 19, uw – 5 až na dvojnásobný průměr schránky, který je způsoben jednosměrnou tlakovou deformací horniny.

Výskyt: Drahanská vrchovina: Nemojany H, Opatovice 6, Opatovice 4

Hibernicoceras posthibernicum MOORE&HODSON 1958 Tab. XVIII, obr. 5, 6

1958 Hibernicoceras posthibernicum MOORE&HODSON: str. 90 1975 Hibernicoceras posthibernicum MOORE&HODSON; KUMPERA&LANG: str. 20, Tab. 4, obr. 1

Holotyp: vzorek i. č. Zl 5520 uložený v Brittish Geological Survey Museum, Keyworth, Nottingham

Locus typicus: Townland of Glenkeel, County Leitrim

Stratum typicum: svrchní část subzóny P1d

Materiál: 1ks zploštělé schránky se zachovanou skulpturou

Popis: Involutní, diskoidální schránka s velmi úzkým uzavřeným umbilikem. Průměr schránky činí 14mm. Výška posledního závitu 7mm. Sutura není zachována. Skulpturu tvoří přírůstkové linie, na 1mm připadá 4-5 strií. Spirálie jsou viditelné v umbilikální oblasti posledního závitu. Měření bylo provedeno u vzorku č. 4554 z lokality Opatovice 4: dm – 16, wh – 8, uw – 3, ah – 8.

Poznámky: Druh je znám u anglického spodního karbonu, kde se objevuje nad zónou posledního výskytu Arnsbergites sphaericostriatus (Moore a Hodson 1958).

Výskyt: Drahanská vrchovina: Opatovice 4

Hibernicoceras ramsbottomi MOORE&HODSON 1958 Text. obr. 26

1958 Hibernicoceras ramsbottomi MOORE&HODSON: str. 92, Tab. 5, obr. 4 1975 Hibernicoceras ramsbottomi MOORE&HODSON; Kumpera&Lang: str. 20, Tab. 2, obr. 4

Holotyp: vzorek i.č. Zl 5528 uložený v Brittish Geological Survey Museum, Keyworth, Nottingham

Locus typicus: Townland of Carraun, Co. Leitrim

Stratum typicum: subzóna P1d nad horizontem s A. sphaericostriatus

Materiál: 3ks fragmentů laterálních částí schránky – posledních závitů

Popis: Schránka involutní. Skulpturu tvoří velmi jemné těsně k sobě přiléhající transverzální linie (přírůstkové). Od umbiliku postupují nejdříve s nepatrně zpětným sklonem. Lingua je poměrně malá, hyponomický sinus mělký. Krenulátní transverzálie nejsou na našem materiálu vyvinuty. Sutura není zachována.

Obr. 26: Hibernicoceras ramsbottomi. Opatovice 4.x3

Poznámky: Sami autoři druhu Moore a Hodson (1958) uvádějí, že druh je podobný H. carraunense. Odlišuje se však v transverzálních liniích, které jsou jemnější a těsněji uspořádané.

89 Druh je znám z Irska, zóny P1d, kde se objevuje těsně nad posledním výskytem Arnsbergites sphaericostriatus.

Výskyt: Drahanská vrchovina: Opatovice 4, Opatovice 6, Opatovice 10

Hibernicoceras cf. ramsbottomi MOORE&HODSON 1958

Materiál: 2ks nepříznivě zachovaných fragmentů laterální části schránek

Výskyt: Drahanská vrchovina: Opatovice 4, Opatovice 6, Opatovice 10

Rod: Paraglyphioceras BRÜNING, 1923

Typický druh: Paraglyphioceras rotundus BRÜNING 1923

Stratigrafické rozpětí: Goβstri, největší stratigrafický význam v Goβspi

Paraglyphioceras striatum (SOWERBY 1814) Tab. IXX, obr. 1-6

1814 Ammonites striatus SOWERBY; str. 115, Tab. 53, obr. 1 1903 Glyphioceras (Sphenoceras) striatum SOWERBY; Foord: str. 160, Tab. 42, obr. 3, 4, Tab. 43, obr. 2a, 2b 1911 Glyphioceras (Sphenoceras) striatum SOWERBY; Nebe: str. 468, Tab. 15, obr. 6-8 1918 Glyphioceras striatum SOWERBY; Weigelt: str. 223, Tab. 14, obr. 5a, 5b 1923 Paraglyphioceras striatus (SOWERBY); Brüning: str. 265 1924 Goniatites striatus SOWERBY; Bisat: str. 74 1925 Glyphioceras striatum striatum SOWERBY; H. Schmidt: str. 568, Tab. 21, obr. 4, Tab. 23, obr. 15 1929 Glyphioceras striatum SOWERBY; Patteisky: str. 262, Tab. 23, obr. 35 1931 Glyphioceras striatum SOWERBY; Knopp: str. 14, Tab. I, obr. 19-21, Tab. II, obr. 1-3 1933 Glyphioceras striatum striatum SOWERBY; Knopp: str. 8, Tab. 1, obr. 19-21, Tab. 2, obr. 1-3 1933 Glyphioceras striatum striatum SOWERBY; Kobold: str. 488, Tab. 22, obr. 7 1934 Goniatites striatus SOWERBY; Bisat: str. 301, Tab. 18, obr. 1, Tab. 19, obr. 1, 2, Tab. 21, obr. 1 1940 Goniatites striatus SOWERBY; Delépine: str. 79, Tab. 5, obr. 16, 17 1941 Goniatites striatus SOWERBY; Delépine: str. 67, Tab. 4, obr.6-9, Tab. 5, obr. 1, 2 1958 Goniatites striatus (SOWERBY); Wagner-Gentis: str. 81, Tab. 1, obr. 2 1958 Goniatites striatus striatus (SOWERBY); Żakowa: str. 121, Tab. IX, obr. 4a-c 1959 Goniatites striatus (SOWERBY); Hodson&Moore: str. 388, Tab. 65, obr. 1-3 1963 Goniatites striatus striatus (SOWERBY); Nicolaus: str. 110, Tab. 5, obr. 1, 2 1971a Goniatites striatus striatus SOWERBY; Kumpera: str. 115, Tab. I, obr. 4

90 1975 Goniatites striatus striatus SOWERBY; Kumpera: str. 20, Tab. I, obr. 1 1992 Goniatites striatus (SOWERBY); Żakowa: str. 332, Tab. I, obr. 6

Locus typicus: Derbyshire, Velká Británie

Materiál: 22ks fragmentů schránek

Popis: Zploštělá involutní schránka. Šířka umbiliku je většinou rozdílná u mladých a starších jedinců. Skulptura je tvořena hustými spirálními liniemi, které jsou od sebe rovnoměrně vzdáleny. Ve ventrální části schránky bývají vzdálenosti mezi spirálními liniemi větší. Přírůstkové (transverzální) linie se ohýbají velmi brzy již u mladých jedinců. U adultů jsou v břišní části výrazně dvakrát prohnuty směrem od ústí. Sutura nebyla ve studovaném materiálu zachována. U pěti jedinců bylo provedeno základní měření schránky: 1177, 4947, 950, 4948 – Opatovice 4, 6556 – Opatovice 10

dm ww wh uw ah VMO 1177 65 18 31 14 27 VMO 4947 65 - 28 12 31 VMO 950 - 17 31 11 - VMO 4948 68 15 34 12 - VMO 6556 63 14 25 7 28

Poznámky: Druh je znám především ze spodnokarbonských sedimentů západní Evropy. Schmidt (1925) jej uvádí jako vůdčí zkamenělinu biozóny Goβ. Také ve své práci vyčleňuje na základě odlišností ve skulptuře několik poddruhů druhu Goniatites striatum (= P. striatum), po revizi striatidních forem goniatitů zbytečných (Korn 1988). Delépine (1940) připomíná, že jeho vyobrazení goniatiti v Tab. 5, obr. 16 a 17 odpovídají schránkám, které popisuje Schmidt (1925). Revize však sleduje tradiční dřívější dělení striatidních goniatitů v anglické a francouzské literatuře, kdy poddruhy H.Schmidta Goniatites striatus striatus a G. sriatus falcatus byly chápány jako zcela odlišné druhy - tedy G. striatus a G. falcatus. Navíc byli zástupci druhu G. striatus (= G. striatus striatus) převedeni do rodu Paraglyphioceras. Ve svrchním visé Harzu a Rýnského břidličného pohoří (Kobold 1933, Haubold 1933,

Ruprecht 1937) je druh vůdčí pro subzóny IIIβ2 (roz. Goβ2) a svým stratigrafickým výskytem zasahuje až do subzóny III β4 (roz. III β4). V Belgii jsou popsány výskyty druhu Delépinem (1940) z Visé a z Francie z Montagne Noire. Dále je forma známa z Maroka a Velké Británie (zóna D2). Z Polska jej popisuje Żakowa (1958) z okolí Wałbrzychu v Dolním Slezsku.

Výskyt: Drahanská vrchovina: Dědice K (=Opatovice 3), Lhota 1, Nemojany – Blatická dolina, Nemojany Ch, Nemojany I, Opatovice 4, Opatovice 8, Opatovice 10 Nízký Jeseník: Nové Těchanovice – Pollakovy štoly, Lipina u Melče

Paraglyphioceras cf. striatum (SOWERBY 1814)

Materiál: 15ks fragmentů schránek

Výskyt: Drahanská vrchovina: Dědice K (=Opatovice 3), Lhota 1, Nemojany – Blatická dolina, Nemojany Ch, Nemojany I, Opatovice 4, Opatovice 7, Opatovice 8, Opatovice 9, Opatovice 10, Ježkovice R, Pístovice Š1 Nízký Jeseník: Nové Těchanovice – Pollakovy štoly, Lipina u Melče

Paraglyphioceras kajlovecense (PATTEISKY 1929) Tab. XX, obr. 1-6, Text. obr. 27

1929 Glyphioceras kajlovecense PATTEISKY: str. 263, Tab. 21, obr. 4-8 1950 Goniatites kajlovicensis Moore: str. 34, Tab. II, obr. 3 1958 Hibernicoceras kajlovecense (PATTEISKY); Hodson&Moore: str. 96, Tab. 10, obr. 4 1971b Goniatites kajlovecensis (PATTEISKY); Kumpera: Tab. I, obr. 2, Tab. II, obr. 1 1972 Goniatites kajlovecensis (PATTEISKY); Kumpera: str. 160, Tab. I, obr. 2 1972 Goniatites cf. kajlovecensis (PATTEISKY); Kumpera: str. 160, Tab. I, obr. 1, 3 1973b Goniatites kajlovecensis (PATTEISKY); Kumpera: str. 65, Tab. 2, obr. 2 1975 Goniatites kajlovecense (PATTEISKY); Kumpera&Lang: str. 20, Tab. 3, obr. 5, Tab. 5, obr. 4

Holotyp: vzorek vyobrazený Patteiskym (1929) Tab. XXI, obr. 8

Locus typicus: Kajlovec

Materiál: 73ks fragmentů schránek

Popis: Involutní schránka s pomrně širokým umbilikem. Skulptura typická a snadno odlišitelná od jiných forem sestává z dvakrát esovitě zahnutých transverzálních linií a jemných spirálních linií,

92 výraznějších v umbilikální části závitu. Nicméně výsledná skulptura je jemě retikulární se zoubky a jemnými ztluštěninami v místech křížení transverzálních a spirálních linií. Na materiálu je zachována sutura pouze ve fragmentech, což neumožňuje její bližší popis. U tří vzorků bylo provedeno základní měření schránky: 6269 – Nemojany H, 8489 – Pístovice Š1, 7391 – Opatovice 2:

dm wh uw ah VMO 6269 - 21 7 - VMO 8489 40 12 9 18 VMO 7391 22 7 4,5 -

Obr. 27. Fragment skulptury P. kajlovecense. Boňkov. x5

Poznámky: Druh P. kajlovecense je uváděn z nejvyšších částí zóny, tedy P1c anglického členění spodního karbonu. Sám Patteisky (1929) klade jeho výskyty do nejvyšší části zóny IIIβ až po nejnižší část zóny IIIγ.

Výskyt: Drahanská vrchovina: Dědice K (=Opatovice 3), Nemojany I, Opatovice 2, Opatovice 4, Opatovice 8, Nemojany P Nízký Jeseník: Klokočov, Kajlovec, Boňkov, Nejdek, Heltínov

93 Paraglyphioceras cf. kajlovecense (PATTEISKY 1929) Tab. I, obr. 1-5; Tab. II, obr. 1-5

Materiál: 25 ks fragmentů nepříznivě zachovaných laterálních částí schránek

Výskyt: Drahanská vrchovina: Dědice K (=Opatovice 3), Nemojany Ch, Nemojany I, Opatovice 2, Opatovice 4, Opatovice 8, Opatovice 10, Pístovice Š1 Nízký Jeseník: Klokočov, Kajlovec, Boňkov, Nejdek, Heltínov, Kumpera (1983) jej uvádí i z Teplic nad Bečvou (kra Maleníku)

Paraglyphioceras elegans (BISAT 1928) Tab. XXI, obr. 1-6

1928 Goniatites elegans BISAT: str. 131, obr. 2 1971a Goniaties elegans BISAT; Kumpera: str. 117, Tab. V, obr. 7 1975 Goniaties elegans BISAT; Kumpera-Lang: str. 17, Tab. 1, obr. 3 1973a Goniaties elegans BISAT; Kumpera: Tab. I, obr. 1, Tab. II, obr. 1 1973b Goniatites elegans BISAT; Kumpera: str. 64, Tab. 1, obr. 6 1975 Goniatites elegans BISAT; Kumpera&Lang: str. 17, Tab. 1, obr. 3 1988 Paraglyphioceras elegans (BISAT); Korn: str. 123, Tab. 34, obr. 5, 6

Holotyp: vzorek i.č. BGS 86247 uložený v British Geological Survey, Nottingham

Locus typicus: Dinckley, Lancashire Velká Británie

Materiál: 14ks fragmentů schránek

Popis: Schránky involutní s relativně širokým umbilikem. Ve skulptuře, většinou na laterálních částech schránek, jsou patrné esovitě zahnuté transverzální linie a v umbilikální části závitů linie spirální. Ty postupně směrem k ventrální části schránky mizí. Na jednom vzorku je zachován fragment sutury (Tab. XXI, obr. 1). U čtyř jedinců bylo provedeno měření schránek:

dm ww wh uw ah VMO 568 - - 28 15 - VMO 3122 43 - 26 7 - VMO 3223 46 11 19 8 22 VMO 3462 53 9 32 15 -

Poznámky: Druh je znám z anglické subzóny P1c, dle Kobolda (1933) stupně Goβ. Geograficky je rozšířen ve Velké Británii (Lancashire), Rýnském břidličném pohoří a Harzu.

Výskyt: Drahanská vrchovina: Dědice K (=Opatovice 3), Nemojany H, Opatovice 4 Nízký Jeseník: Olšovec, Boňkov, Klokočov, Lhotka – Hanzlův mlýn, Hrabůvka, Lipina u Melče

Paraglyphioceras cf. elegans (BISAT 1928)

Materiál: 28ks fragmentů méně příznivě zachovaných schránek

Výskyt: Drahanská vrchovina: Nemojany H, Nemojany I, Opatovice 1, Opatovice 4, Opatovice 10 Nízký Jeseník: Olšovec, Boňkov, Klokočov, Lhotka – Hanzlův mlýn, Hrabůvka, Lipina u Melče

Paraglyphioceras rudis MOORE&HODSON 1958

1958 Hibernicoceras rudis MOORE & HODSON: str. 94, Tab. 9, obr. 2 1975 Hibernicoceras rudis MOORE & HODSON; Kumpera-Lang: str. 20, Tab. 4, obr. 3 1988 Paraglyphioceras rudis (MOORE & HODSON); Korn: str. 123, Tab. 35, obr. 2

Holotyp: vzorek i.č. Zl 4083 uložený v Geological Survey Museum London

Locus typicus: Townland of Carraun, Co. Leitrim, Irsko

Materiál: 6 ks laterálních částí schránky

Popis: Involutní schránka s úzkým umbilikem (cca 1/5 průměru schránky). Skulptura sestává z jemných transverzálních linií. Jemné spirální linie jsou patrné na ventrální straně.

Poznámky: V typové lokalitě se objevuje v nadloží vrstev s Arnsbergites sphaericostriatus. Dle

Moora&Hodsona (1958) se vyskytuje v zóně P1.

95 Výskyt: Drahanská vrchovina: Opatovice 4, Nemojany I

Paraglyphioceras cf. rudis MOORE&HODSON 1958

Materiál: 8 ks laterálních částí schránky

Popis: Skulptura je tvořena velmi jemnými těsně uspořádanými transverzálními liniemi. Ve druhé třetině laterální části schránky jsou přítomny náznaky spirálií.

Výskyt: Drahanská vrchovina: Opatovice 4, Nemojany I, Opatovice 10

Paraglyphioceras bisati MOORE 1936 Tab. I, obr. 1-5; Tab. II, obr. 1-5

1933 Goniatites bisati MOORE: str. 182, Tab. III, obr. 8, 13, 14 1950 Goniatites bisati MOORE: str. 36 1972 Goniatites bisati MOORE; Kumpera: str. 160, Tab. I, obr. 5 1975 Goniatites bisati MOORE; Kumpera&Lang: str. 22, Tab. 2, obr.5

Holotyp: vzorek i.č. Zl 6075 uložený v Manchester Museum

Locus typicus: Townland of Carraun, Co. Leitrim

Materiál: 4ks fragmentů laterálních částí schránky

Popis: Diskoidální, involutní schránka s úzkým umbilikem. Na deformovaném exempláři jsou zachovány mírně prohnuté přírůstkové linie, které jsou zřetelně zoubkované na křížení s jemnějšími spirálními liniemi. Spirální linie jsou hustší v blízkosti umbiliku.

Poznámky: Druh je zaměnitelný s Paraglyphioceras elegans. Jeho spirální linie na laterální části schránky jsou však výraznější v blízkosti umbiliku než u P. bisati.

Výskyt:

96 Drahanská vrchovina: Opatovice 8, Nemojany H, Opatovice 4

Paraglyphioceras cf. bisati MOORE 1936

Materiál: 7ks fragmentů laterálních částí schránky

Popis: Skulptura na nepříznivě zachovaných fragmentech schránek vykazuje přítomností mírně prohnutých zoubkovaných přírůstkových linií blízkou příslušnost k druhu P. bisati. Spirální linie jsou hustší v blízkosti umbilikální oblasti – pokud je tato zachována.

Výskyt: Drahanská vrchovina: Nemojany H, Nemojany Ch, Nemojany I, Opatovice 1b, Opatovice 4

Paraglyphioceras koboldi RUPRECHT 1937 Tab. XXII, obr. 1

1937 Goniatites striatus koboldi RUPRECHT: str. 267 1971b Goniatites koboldi RUPRECHT; Kumpera: Tab. I, obr. 1 1973 Goniatites koboldi RUPRECHT; Kumpera: str. 168, Tab. V, obr. 2 1975 Goniatites koboldi RUPRECHT; Kumpera&Lang: str. 17, Tab. 2, obr. 1

Locus typicus: Harz

Stratum typicum: striatus-zóna (=Goβstri)

Materiál: 2ks fragmentů laterálních částí otisků skulpturích jader, 1 skulpturní jádro

Popis: Involutně vinutá schránka s poměrně širokým umbilikem (cca 1/6 průměru schránky). Na posledním závitu jsou přítomny jemné sigmoidální transverzálie, které se kříží se spirálními liniemi.

Poznámky: Druh má poměrně široké vertikální rozšíření. Bezpečně indikuje přítomnost zóny Goβ.

Výskyt: Nízký Jeseník: Jakubčovice Drahanská vrchovina: Lhota 1

Paraglyphioceras cf. koboldi RUPRECHT 1937

Materiál: 2ks fragmentů laterálních částí schránek

Výskyt: Drahanská vrchovina: Lhota 1, Nemojany Ch Nízký Jeseník: Klokočov

Rod: Lusitanoceras PAREIRA DE SOUSA, 1924

Typický druh: Lusitanoceras algarviensis PAREIRA DE SOUSA 1924

Stratigrafické rozpětí: největší rozšíření v subzóně Goγ1

Lusitanoceras granosum (PORTLOCK 1843)

1843 Goniatites granosus PORTLOCK: str. 407, Tab. XXIX A, obr. 9 1925 Glyphioceras granosum poststriatum BRÜNING; H. Schmidt: str. 571, Tab. 21, obr. 8, Tab. 23, obr. 21-24 1931 Glyphioceras granosum PORTLOCK; Knopp: str. 21, Tab. II, obr. 10, 11 1933 Glyphioceras granosum poststriatum BRÜNING; Kobold: str. 498, Tab. 23, obr. 28-34 1935 Goniatites granosus PORTLOCK; Delépine: str. 176, Tab. 8, obr. 7-10 1937 Goniatites granosus poststriatus BRÜNING; Ruprecht: str. 262, Tab. 10 1938 Goniatites granosus PORTLOCK; Demanet: str. 149, Tab. 12, obr. 12 1961 Goniatites – Mesoglyphioceras – granosus PORTLOCK; Pareyn: str. 153, Tab. 17, obr. 1-6 1961 Goniatites (Goniatites) granosus granosus PORTLOCK; Kullmann: str. 298, obr. 11a 1963 Goniatites cf. granosus PORTLOCK; Currie: str. 77, Tab. III, obr. 1 1964 Goniatites granosus granosus PORTLOCK; Figge: str. 795, Tab. 44, obr: 1,2 1964 Goniatites granosus PORTLOCK; Gordon: str. 193, Tab. 18, obr. 7, 13-16 1967 Goniatites granosus PORTLOCK; Korejwo&Teller: Tab. IV, obr. 3-6 1971 Goniatites granosus granosus PORTLOCK; Żakowa: str. 60, Tab. VII, obr. 11a, b, 12a, b, 13, Tab. VIII, obr. 7, Tab. IX, obr. 1, 2a, b, 3a-d, Tab. X, obr. 1a-c, 2a-d, 3a-d 1982 Goniatites granosus PORTLOCK; Żakowa: Tab. V, obr. 4 a, b

Holotyp: vzorek i.č. GSM 31860

Locus typicus: Limestone of Co. Tyrone, Irsko

Materiál: 3ks fragmentů deformovaných schránek

98 Popis: Schránka involutní s úzkým umbilikem. Stlačená má diskoidální tvar. Sutura je tvořena spirálními proužky hustějšími na ventrální než leterální straně schránky. Brázdy mezi spirálními proužky jsou zaoblené a širší. Přírůstkové linie jsou nezřetelné (nebo slabě naznačené). Jejich průběh je přímý – tj. radiální na laterální i ventrální straně závitů.

Poznámky: Jak správně poukazuje Żakowa (1971) počet spirálních proužků ve skulptuře je nezávislý na ontogenetickém stadiu, jak tvrdí např. Ruprecht (1937) nebo Figge (1964). Druh je vůdčí fosilií pro zónu Goγ. Je znám z Irska, dle Bisata (1955) se vyskytuje v nižších

částech zóny P2. Delépine (1935) jej uvádí z Belgie v zóně V3c supérieur. Je znám i z Rýnského břidličného pohoří v subzóně Goγ1 (Kulick 1960) i z Harzu (Haubold 1933, Kobold 1933). Ti také uvádějí, že se druh může vyskytnout i v subzóně Goγ2. Z Polska jsou známy jeho výskyty v Gałęzické synklinále (Żakowa 1971). Další výskyty druhu jsou potvrzeny v Pyrenejích a severní Africe (Delépine 1941).

Výskyt: Nízký Jeseník: Budišovice – Vondruškův lom, Výškovice, Jestřabí

Lusitanoceras poststriatum (BRÜNING 1923) Tab. XXII, obr. 2, 3; Text. obr. 28

1923a Neoglyphioceras poststriatum BRÜNING: str. 265 1923b Neoglyphioceras poststriatus BRÜNING: str. 30, obr. 8f, 10a 1923b Neoglyphioceras cuboides BRÜNING: str. 31, obr. 10b 1923b Neoglyphioceras spiralis BRÜNING: str. 30, obr. 8g 1925 Glyphioceras granosum poststriatum BRÜNING; H. Schmidt: str. 571, Tab. 21, obr. 8, Tab. 23, obr. 21-24 1925 Glyphioceras granosum spiraloides BRÜNING; H. Schmidt: str. 571, Tab. 21, obr. 9 1933 Glyphioceras granosum poststriatum BRÜNING; Kobold: str. 498, tab. 23, obr. 28-34 1937 Goniatites granosus poststriatus BRÜNING; Ruprecht: str. 262, Tab. 10, obr. 1 1971 Goniatites granosus poststriatus (BRÜNING); Huml&Kumpera: Tab. 1, obr. 1-3 1988 Lusitanoceras poststriatum (BRÜNING); Korn: str. 129, Tab. 36, obr. 1-7, Tab. 37, obr. 1-12, Tab. 38, obr. 1-7, Tab. 39, obr. 1-10, Tab. 60, obr. 7,8 1989 Lusitanoceras poststriatum (BRÜNING); Korn: str. 37, Tab. 15, obr. 1-12 1997 Lusitanoceras poststriatum (BRÜNING); Korn: str. 60, Tab. 6, obr. 9, Tab. 7, obr. 7, 8

Lektotyp: vzorek i.č. MBG 3452 uložený v Geologisch-Paläontologisches Institut der Universität Marburg

Locus typicus: Herdringen

Materiál: 4ks fragmentů schránek

Popis: Involutní silně sploštělé schránky s relativně úzkým umbilikem (cca 1/8 průměru schránky). Ve skulptuře převládají husté spirální linie a méně zřetelné transverzální linie, které jsou esovitě zahnuté. Občas mohou být zachovány tři výrazné zaškrceniny nejširší ve ventrální části schránky, postupně mizející k umbilikální části závitu. Na jednom vzorku (VŠB 55/15) byla částečně zachována sutura.

Obr. 28: fragment sutury L. poststriatum, lokalita Fulnek, sbírky VŠB v Ostravě, i.č.55/15. x6

Poznámky: L. poststriatum je vůdčím druhem pro nejspodnější část zóny Goγ (tj. subzónu Goγ1). Z evropského spodního karbonu jsou jeho výskyty známy z Rýnského břidličného pohoří a Harzu, dále je znám z Polska a Velké Británie.

Výskyt: Nízký Jeseník: Jestřabí, Fulnek

Lusitanoceras jastersdorfiensis (PATTEISKY 1930)

1929 Glyphioceras granosum forma jastersdorfensis PATTEISKY: str. 268, Tab. 15, obr. 6a, b 1988 Lusitanoceras jastesrdorfiensis (PATTEISKY); Korn: str. 128

Holotyp: vzorek vyobrazený Patteiskym (1929) Tab. 15, obr. 6a

Locus typicus: Jestřabí

Materiál: 2ks fragmentů schránek

100 Popis: Silně sploštělá schránka involutní s úzkým umbilikem. Ve skulptuře převažují pouze spirální linie, patrné jsou tři ztenčenniny (brázdy) schránky, které mizí v umbilikální části závitu.

Poznámky: Stratigraficky výskyty druhu spadají do zóny Goγ.

Výskyt: Nízký Jeseník: Jestřabí, Výškovice a Budišovice (Vondruškův lom). Patteisky (1929)

Nadčeleď: Neoglyphioceratoidea PLUMMER & SCOTT, 1937

Čeleď: Cravenoceratidae RUŽENCEV, 1957

Diagnóza: viz Korn (1988)

Příslušné rody: viz příloha 3

Stratigrafické rozpětí: svrchní visé – spodní namur

Podčeleď: Cravenoceratinae RUŽENCEV 1957

Rod: Emstites KORN 1988

Typický druh: Emstites schaelkensis BRÜNING 1923

Stratigrafické rozpětí: hranice visé/namur (Goγ2, E)

Emstites cf. vetus (PATTEISKY 1936) Text. obr. 29

1972 Cravenoceras cf. vetum PATTEISKY; Kumpera: str. 160, Tab. III, obr. 3

Locus typicus: Hlučínské vrstvy (Patteisky 1929)

101 Stratum typicum: báze zóny E1

Materiál: 2ks fragmentu laterální části posledního závitu

Popis: Na laterální straně fragmentu posledního závitu jsou přítomny transverzální linie (jako v podstatě jediná součást skulptury), které se jen mírně ohýbají. Pásky oddělené přírůstkovými liniemi jsou hladké. Někdy se mohou linie seskupovat (obr. 29).

Obr. 29. Emstites cf. vetus (PATTEISKY 1936). Vrt Měrkovice NP 524, hl. 1255,30m (podle Kumpery 1972)

Poznámky: Již materiál popisovaný Patteiskym je špatně zachovaný a vyobrazený. Druh je typický pro nejnižší namurskou zónu E1. Do druhu je možno zařadit i Patteiského E. ? bobrovnikense. Mimo lokalitu Bobrovníky je druh znám i z vrtu Měrkovice NP 524 (Kumpera 1972). Patteisky (1936) jeho nález poisuje ještě z lokality Lagnov.

Výskyt: Nízký Jeseník: Bobrovníky

Emstites schaelkensis (BRÜNING 1923)

1923 Paraglyphioceras schaelkense BRÜNING: str. 29, obr. 8e, 9e 1925 Glyphioceras granosum umbilicus SCHMIDT: str. 571, Tab. 21, obr. 10, Tab. 23, obr. 19, 20 1937 Glyphioceras granosum schaelkensis (BRÜNING); Ruprecht: str. 262 /částečně Emstites novalis/ 1960 Cravenoceras leion BISAT; Horn: str. 333, Tab. 1, obr. 9 1960 Emstites schaelkensis (BRÜNING); Horn: str. 336 /=Emstites novalis/ 1968 Goniatites schaelkense (BRÜNING); Figge: str. 267, Tab. 47, obr. 5, 6 /= Emstites novalis/ 1968 Cravenoceras leion BISAT; Figge: str. 270, Tab. 47, obr. 4 1988 Emstites schaelkensis (BRÜNING); Korn: str. 142, Tab. 42, obr. 1-7, Tab. 43, obr. 1-7, Tab. 44, obr. 1-3, tab. 45, obr. 1-5

102 Lectotyp: vzorek i.č. MBG 4569 uložený v Geologisch-Paläontologisches Institut der Universität Marburg

Locus typicus: Schälk bei Letmathe, Německo

Materiál: 2 ks fragmentů schránek

Popis: Involutní schránka s relativně úzkým umbilikem. Skulptura sestává z velmi jemných a tenkých transverzálních linií (cca 5-7 na 1mm) na laterální straně prakticky rovnoběžných. Z umbilikální části vycházejí přírůstkové linie mírně vpřed, pak se po krátkém úseku ohýbají mírně vzad (na laterální straně) a přímo směřují na straně ventrální. Na schránkách nebyly pozorovány ani v náznaku žádné spirální linie ani krenulace transverzálních linií.

Poznámky: Druh je zaměnitelný s podobným druhem Emstites leion (BISAT) a Emstites novalis KORN. Popis E. leion uvádí např. Bisat (1930) nebo Figge (1968), popis E. novalis pak Korn (1988). Výskyt E. schaelkensis je znám z hraničních intervalů visé/namur. Figge (1968) klade jeho výskyt do nejvyššího visé zóny Goγ2 do bezprostředního nadloží zóny Goγ1 s Lusitanoceras granosum. Druh byl zaznamenán v Rýnském břidličném pohoří (Korn 1988), kde se vyskytuje společně s E. novalis a Edmooroceras wedekindi. Dále je znám z okolí Magdeburgu (Figge 1968).

Výskyt: Nízký Jeseník: Kyjovice

Čeleď: Neoglyphioceratidae PLUMMER & SCOTT, 1937

Diagnóza: viz Korn (1988)

Příslušné rody: viz příloha 3

Stratigrafické rozpětí: svrchní visé – spodní namur

Podčeleď: Neoglyphioceratinae PLUMMER & SCOTT, 1937

Rod: Neoglyphioceras

103 Typický druh: Goniatites spiralis PHILLIPS 1841

Neoglyphioceras spirale (PHILLIPS 1841) Tab.XXII, obr. 4

1841 Goniatites spiralis PHILLIPS: str. 121, tab. 50, obr. 233 1911 Glyphioceras (Beyrichoceras) spirale PHILLIPS; Nebe: str. 469, Tab. 16, obr. 1-3 (non) 1925 Glyphioceras spirale PHILLIPS; Schmidt: str. 566, Tab. 21, obr. 11 1933 Glyphioceras granosum spirale PHILLIPS; Kobold: str. 496, Tab. 23, obr. 24-27 1937 Goniatites spiralis PHILLIPS; Ruprecht: str. 266, Tab. 9, obr. 8, 9 1955 Neoglyphioceras spirale (PHILLIPS); Bisat: str. 15, Tab. A, obr. 19 1958 Neoglyphioceras spirale (PHILLIPS); Moore & Hodson: str. 101, Tab. 8, obr. 5 1971b Neoglyphioceras spirale (PHILLIPS); Kumpera: str. 118, Tab. II, obr. 3 1973b Neoglyphioceras cf. spirale (PHILLIPS); Kumpera: str. 64, Tab. I, obr. 4 1975 Neoglyphioceras spirale (PHILLIPS); Kumpera&Lang: str. 17, Tab. 4, obr. 4 1988 Neoglyphioceras spirale (PHILLIPS); Korn: str. 157, Tab. 52, obr. 1-7 1997 Neoglyphioceras spirale (PHILLIPS); Korn: str. 63, Tab. 8, obr. 5, 6

Neotyp: vzorek i.č. c1640, Natural History Museum v Londýně

Locus typicus: Bampton, Devonshire, Velká Británie

Stratum typicum: P1d (=Goβspi)

Materiál: 5ks fragmentů schránek, otisků laterálních částí skulpturních jader

Popis: Deformované otisky skulpturních jader s velmi úzkým umbilikem (cca 1/8 – 1/12 průměru schránky). Ve skulptuře zcela převládají spirální linie, které tvoří na povrchu podélné pásky oddělené rýhami (na 1cm připadá 18-22 pásků). Povrch pásků je hladký. Na schránkách jsou velmi často patrné zaškrceniny.

Poznámky: Druh je velmi vhodnou indexovou fosilií. Většinou se vyskytuje striktně v zóně Goβspi

(= spodní část P1d zóny anglického členění karbonu). Moore&Hodson (1958) uvádějí, že se druh nachází v Irsku v nadloží zóny s Arnsbergites sphaericostriatus. Dále je znám z Velké Británie (Devonshire, Lancashire), Německa (Rýnské břidličné pohoří, Harz) a jižního Portugalska, kde se vyskytuje společně s některými zástupci rodu Hibernicoceras (cf. Korn, 1997).

Výskyt: Drahanská vrchovina: Pístovice Š Nízký Jeseník: Klokočov, Olšovec, Jakubčovice

104 Neoglyphioceras cf. spirale (PHILLIPS 1841)

1973 Neoglyphioceras cf. spirale (PHILLIPS); Kumpera: str. 170, Tab. VIII, obr. 4

Materiál: 2 deformované úlomky laterální části schránky

Popis: Na úlomcích zcela převládají spirálie. Na jednom fragmentu je patrná transverzální rýha (zaškrcenina).

Poznámky: Díky špatnému zachování může druh pouze orientačně indikovat subzónu Goβspi.

Výskyt: Drahanská vrchovina: Pístovice Š Nízký Jeseník: Olšovec

Rod: Lusitanites RUŽENCEV&BOGOSLOVSKAJA 1971

Lusitanites subcircularis (MILLER 1889) Tab. XXII, obr. 5

1903 Goniatites subcircularis MILLER; Smith: str. 61, Tab. 26, obr. 14-18 1911 Goniatites subcircularis MILLER; Girty: str. 101, Tab. 14, obr. 7-8 1925 Glyphioceras subcircularis subcircularis MILLER; H. Schmidt: str. 573, Tab. 21, obr. 12, Tab.24, obr. 1, 2 1933 Glyphioceras subcircularis subcircularis MILLER; Haubold: str. 243, Tab. 18, obr. 7 1933 Glyphioceras subcircularis subcircularis MILLER; Kobold: str. 500, Tab. 22, obr. 18-21 1935 Goniatites subcircularis MILLER; Delépine: str. 179, Tab. 8, obr. 14-17 1937 Goniatites subcircularis subcircularis MILLER; Ruprecht: str. 263, Tab. 9, obr. 1, 2 1961 Neoglyphioceras subcirculare (MILLER); Pareyn: str. 167, Tab. 20, obr. 1, 2 1967 Neoglyphioceras subcirculare (MILLER); Korejwo&Teller: Tab. V, obr. 1, 2 1971 Neoglyphioceras subcirculare subcirculare (MILLER); Żakowa: str. 57, Tab. VIII, obr. 5a,b 1971b Neoglyphioceras subcirculareeisenbergense (RUPRECHT); Kumpera: Tab. III, obr. 4-6 1975 Neoglyphioceras subcirculare MILLER; Kumpera&Lang: str. 23, Tab. 4, obr. 5

Locus typicus: Kentucky

Stratum typicum: svrchní visé – spodní namur

Materiál: 3ks fragmentů schránek

Popis: Schránka involutní, diskoidální s velmi úzkým umbilikem (cca 1/7 – 1/10 průměru schránky). Skulptura sestává z výrazných hladkých spirálních proužků, jejichž počet vzrůstá s rozměry jedinců. Na břišní straně jsou proužky hustější než na bocích závitu. Brázdy mezi proužky jsou výrazné, mírně se rozšiřují směrem k apertuře. Přírůstkové linie jsou nezřetelné a s radiálním průběhem. Na schránce jsou dobře patrné transverzální zaškrceniny.

105 Poznámky: Taxonomické zařazení druhu bylo předmětem diskuze (např. Kullmann 1961, Pareyn 1961, Żakowa 1971), zda jej přiřadit k rodu Neoglyphioceras, Paragoniatites nebo Lusitanoceras. Po revizi z roku 1971, kterou provedli Ružentcev a Bogoslovskaja, byl vyčleněn nový rod Lusitanites.

Lusitanites subcircularis je znám v Evropě z Rýnského břidličného pohoří (subzóny Goγ1-2), kde se vyskytuje v asociaci s Lusitanoceras granosus a Lyrogoniatites newsomi. Dále je znám z Harzu (Kobold 1933) a z Belgie (Delépine 1935). V Polsku jej uvádí Żakowa (1971) ze Svatokřížských hor a Żelichowski (1964). Mimoto je potvrzen jeho výskyt z Irska, Francie (Montagne Noire), Španělska, Portugalska, Marroka (Kullmann 1963), Severní Ameriky - Oklahoma, Arkansas, Texas, ale i z Ťan-Šanu.

Výskyt: Drahanská vrchovina: Pístovice Š Nízký Jeseník: Výškovice

Lusitanites cf. subcircularis (MILLER 1889)

Materiál: 1 ks fragmentu laterální části schránky

Výskyt: Drahanská vrchovina: Pístovice Š

NOMEN DUBIUM

Zde řadím jména, jejichž oprávněnost je pochybná.

Goniatites striatus densiplicatus (KUMPERA)

G. striatus densiplicatus představuje striatidní formy goniatitů spadající do druhů Paraglyphioceras striatum, Arnsbergites falcatum a Goniatites radiatus. Jeho zařazení úzce souvisí na stavu zachování schránky. Druh pod tímto označením nebyl dosud zjištěn v žádné oblasti s výskytem spodnokarbonských hornin kulmské facie rhenohercynika.

106 Doprovodná fauna a ichnofauna

Mimo relativně hojnou goniatitovou faunu se ve sledech kulmských hornin setkáváme i s dalšími skupinami živočichů, které však co do druhové rozrůzněnosti hrají podružnou úlohu. Fauna má však typický kulmský ráz – tzn. je druhově chudá a na velkých plochách vykazuje podobné druhové složení. Ve faunistických společenstvech převládají mimo goniatitů nautiloidi, tenkostěnní epiplanktonní mlži a v menší míře trilobiti, lilijice, korálnatci, hyoliti, gastropodi a ramenonožci. Tato fauna nebyla nově revidována. Její studium však může výrazně napomoci zjištění paleoekologických ukazatelů. Nautiloidi tvoří nektonní složku fauny. V Nízkém Jeseníku jsou zastoupeni rody: Brachycycloceras, Dolorthoceras, Rayonoceras, Kionoceras, Cyrtospyroceras, Prionoceras, Rineceras, Vestinautilus, Subvestinautilus, Stroboceras. Nepoměrně chudší společenstvo nautiloidů Drahanské vrchoviny zastupují pouze rody: Dolorthoceras a Brachycycloceras. Mlží bentos zastupují na Drahanské vrchovině především rody Posidonia, Posidoniella, Edmondia, Sanguinolites, Parallelodon, Palaeolima, Septimyalina, Palaeoneilo, Polidevcia, Phestia, Pseudamusium, Pterinopecten, Nuculopsis, Nucula, Ctenodonta, Selenimyalina, Solenomya, Streblochondria, Janeia (Zita 1963, Kumpera 1973). Všechny rody mají poměrně široké stratigrafické rozpětí i ekologickou valenci. Projevuje se i jejich stálost v diverzifikaci společenstev. Prostým výčtem rodů mlžů lze celkem snadno vyvrátit zažitý názor o chudosti asociací bivalvií v Nízkém Jeseníku. Zaznamenány byly rody: Posidonia, Posidoniella, Euchondria, Streblochondria, Chaenocardiola, Septimyalina, Selenimyalina, Nuculopsis, Camarotoechia, Ctenodonta, Pterinopecten (Dunbarella), Anthraconeilo, Palaeoneilo, Edmondia, Parallelodon, Promytilus, Citothyris, Sanguinolites, Janeia (Kumpera 1971a, b, 1983, Huml a Kumpera 1971, Řehoř a Vašíček 1967). Trilobity zastupují typické karbonské rody Phillibole, Archegonus, Kulmiella, Paladin, Weberides (Přibyl 1951, Řehoř a Vašíček 1967, Král 1985). Z krinoidů se podařilo nověji určit pouze Cyclocaudiculus edwardi (Prokop a Pek 1998), který má velkou afinitu k podobným zástupcům z polského devonu a karbonu (Głuchowski 1981, 1986, 2002). Na Drahanské vrchovině jsou doloženy vzácné nálezy téměř úplných krinoidů s kalichem a rameny (viz. Tab. XXIII, obr. 5). Z ostnokožců je třeba zmínit i nálezy ophiuroideí zastoupené rodem Furcaster v andělskohorském a moravickém souvrství (Pek a Prokop 1986, Pek a Zapletal 1988, Lehotský 2004). Ramenonožci tvoří na rozdíl od jiných lokalit rhenohercynika v Evropě zcela podružnou složku fauny. Na Drahanské vrchovině jsou doloženy rody Orbiculoides, Dalmanella, Chonetes,

107 Plicochonetes, ?Rhynchonella. V Nízkém Jeseníku jsou podle Kumpery (1971a,b) známi především z lokality Výškovice (Chonetipustula, Rugosochonetes). Zcela pak převládají na lokalitě Sádek u Dívčího Hradu (Gigantoproductus giganteus). Společenstva fosilních stop (obr. 30) mají podobný vývoj jako fauna – tzn. postupně se směrem od západu k východu zvyšuje množství druhů i jedinců na jednotlivých lokalitách. Výzkumem ichnofosilií v kulmu Nízkého Jeseníku a Drahanské vrchoviny se zabývali především Zapletal a Pek (1971, 1987, 1994), Pek a Zapletal (1990), Pek, Zapletal a Lang (1978). V novější době Lehotský (2001), Mikuláš, Lehotský a Bábek (2002, 2004). Stopy po činnosti organismů jsou zastoupeny v kulmu Drahanské vrchoviny a Nízkého Jeseníku ichnorody Chondrites, Phycosiphon, Planolites, Dictyodora, Furculosus, Lophoctenium, Zoophycos, Nereites, Cosmorhaphe, Spirodesmos, Protopalaeodictyon, Palaeodictyon, Rhizocorallium, Diplocraterion, Pilichnus, Falcichnites, Urohelminthoida (Tab. XXIV, XXV).

Obr. 30: Druhová struktura asociací fosilních stop v moravickém souvrství Nízkého Jeseníku. Mikuláš, Lehotský a Bábek 2002.

108 Paleoekologické zhodnocení kulmských sedimentů Drahanské vrchoviny a Nízkého Jeseníku

Výše popsané společenstvo kulmských fosilních organismů je poměrně uniformní. Velkou roli v osídlení někdejší pánve mělo sedimentační prostředí. Detailní sedimentologické poměry byly studovány především v moravickém souvrství Nízkého Jeseníku (Bábek et al. 2004). Zbytky fosilní fauny představují jak bentické tak i nektonní formy. U bentických forem můžeme usuzovat na genetickou souvislost se sedimentačním prostředím. Volně plovoucí (nektonní) formy – loděnkovití a goniatiti – mohou být do místa fosilizace splaveny proudy. Jejich výskyt je na lokalitách obvykle sekundární a jejich schránky se mohou objevit i v oblastech bez jakékoli přítomnosti bentické fauny. Pro toto tvrzení svědčí i nejčastěji zachované schránky ve formě fragmentů. Naopak přenos benticky žijících tenkostěnných mlžů, kteří se zachovávají většinou kompletní, nebyl častým případem. Na druhou stranu v kulmu Nízkého Jeseníku ani Drahanské vrchoviny se neobjevují větší tzv. vrstvy s goniatity, které jsou známy z některých evropských profilů, ale jílovcové a prachovcové vrstvy, v nichž se fauna nachází poměrně sporadicky. Velmi často se objevují naprosto sterilní sedimenty bez jakéhokoli paleontologického záznamu, což může být způsobeno buď primárně naprosto nevhodnými podmínkami pro život, nevhodnými tafonomickými podmínkami nebo následnými sedimentačně-tektonickými poměry, které mohly sekundárně způsobit ztrátu fosilního záznamu. Paleoekologické podmínky významně závisely také na morfologii mořského dna. Elevace, které se v někdejší pánvi vyskytovaly, mohly vyvolávat vznik vlnění a tím i lepší prokysličení mořské vody, což mohlo vést ke zlepšení životních podmínek organismů. Anoxické podmínky mohly vyvolat izolované, špatně větrané deprese. Studované území vykazuje chybějící optimální podmínky ideální pro rozvoj bentické i nektonní fauny. V jílovito-prachovitých dnech, ve špatně větraných prostředích bez silnějších proudů (většinou se jednalo jen o slabé dnové proudy – konturity) se rozvíjí chudé společenstvo tenkostěnných mlžů reprezentované především zástupci rodu Posidonia. Životními podmínkami druhu P. becheri se detailně zabýval Schmidt (1924), který masové výskyty tohoto mlže viděl v povrchových proudech, které mohly jeho misky unášet na větší vzdálenosti. Podle posledních výzkumů např. Jefferies a Minton (1965), Amler a Winkler Prins (1999), Okan a Hoşgör (2007) je tento druh označován jako pseudoplanktonní (= epiplanktonní). Mohl být tedy za pomoci byssových vláken přitmelen k objektům vznášejících se ve vodním sloupci (např. plovoucí dřevo, stélky řas, schránky hlavonožců...) jako jiní zástupci nacházení v podobných sedimentech (srv.

109 Schatz, 2005). Zástupci nadčeledi Ambonychioidea, tj. myalidní mlži představují epifaunní složku bentosu (obr. 31). Nápadné je zvyšování diverzity směrem k mladším sedimentům. Mnohdy, zvláště při bázi a ve střední části moravického sourství Nízkého Jeseníku, se vyskytují pouze stabilní konsociace (společenstva charakterizovaná dominancí jediného druhu) reprezentované druhem Posidonia becheri. Změna společenstva mlžů je patrná až v hradecko-kyjovickém souvrství, kdy je v moravickém souvrství dominantní P. becheri postupně nahrazována jinými zástupci rodu (především P. corrugata a P. elongata). Zvýšení druhové diverzity je dále zaznamenáno až na hranici visé/namur, kdy Řehoř a Vašíček (1967) popisují z kulmských lokalit Hlučínska (strop hradecko-kyjovického souvrství a báze ostravského souvrství) 14 druhů mlžů (Anthraconeilo oblongum, Palaeoneilo luciniforme, Posidonia kochi, P. radiata, P. corrugata, Posidoniella elongata, P. minor, P. laevis, Septimyalina sublamellosa, Promytilus sp. ind., Streblochondria cf. grandaeva, Citothyris driscolli, Sanguinolites cf. interruptus, Janeia cf. primaeva).

Ze studia fauny vyplývají některé obecné zákonitosti: 1. Nejvíce druhů organismů se obvykle vyskytuje na těch lokalitách, které obsahují různé skupiny organismů (mlže, hyolity, lilijice, ramenonožce, trilobity). 2. Nejméně druhů organismů se obvykle vyskytuje na lokalitách s méně - nebo pouze jednou skupinou organismů. 3. Druhové složení ichnofauny nemusí respektovat druhové rozvinutí fosilní fauny.

110

Obr. 31. Způsob života svrchněviséských mlžů rodu Septimyalina a Posidonia. Okan a Hoşgör (2007)

Podle výše uvedených zjištění je paleoekologická analýza spodnokarbonských sedimentů kulmské facie ovlivněna naprostým nedostatkem vhodných společenstev bentických organismů. Další skupiny fosilních organismů – trilobiti, ramenonožci, hyoliti, krinoidi, ostrakodi, hadice a ryby jsou v kulmu Nízkého Jeseníku i Drahanské vrchoviny velmi vzácní a tak generelně nemohou sloužit jako paleoekologické ukazatele a mají tedy pouze lokální význam. Obdobně mají pro paleoekologickou interpretaci velmi nízkou vypovídací schopnost floristické zbytky. V sedimentech Nízkého Jeseníku i Drahanské vrchoviny jsou fosilní rostliny velmi časté (mnohdy ve formě rostlinné drtě). Jedná se o suchozemskou flóru, která byla splavena ze snosové oblasti někdejší paleozoické pánve. Zvýšená množství detailně zachovaného rostlinného detritu poukazuje na blízkost pobřeží. Plovoucí dřeva byla velmi často osídlována epiplanktonními mlži, příp. lilijicemi (obr. 31, 33). Problematický je i nález zástupce hnědých řas – Opatovicia chlupaci (Phaeophyta) na několika lokalitách Drahanské vrchoviny. Lang (1982) tímto nálezem dokládá mělkovodní sedimentační prostředí. Plovoucí pentlicovité stélky hnědých řas se ale i v současnosti mohou vyskytovat v hlubokovodních prostředích. Díky výše uvedenému se jako nejvhodnější pro paleoekologické studium jeví fosilní stopy. Jelikož se stopy po činnosti organismů nacházejí in situ, představují cenný zdroj informací nejen

111 k doplnění společenstev o tzv. měkkotělné organismy, ale přispívají i k rekonstrukci sedimentárního prostředí. Na základě výskytu jednotlivých fosilních stop a jejich asociací byly v jesenickém i drahanském kulmu vyčleněny základní rekurentní ichnofacie (obr. 32). Jedná se o ichnofacii kruzianovou, která se vyskytuje zhruba na hranici mezi moravickým a hradecko-kyjovickým souvrstvím. Je charakteristická hojným výskytem domichnií tvaru „U“ – druhů Diplocraterion parallelum a Rhzocorallium isp. Ichnofacie je v Nízkém Jeseníku obvykle vázána na sekvence laminitů (střídání jemnozrnných drob s prachovci a jílovými břidlicemi). Zoofyková ichnofacie se vertikálně vyskytuje od andělskohorského souvrství (tzv. světelských drob sensu Otava 1990) přes hornobenešovské až po spodní část moravického souvrství. V asociacích stop jednoznačně dominují druhy Dictyodora liebeana, Spirodesmos spiralis, S. archimedeus, Planolites beverleyensis a místy je přítomen typický Zoophycos isp. a Chondrites targionii a Ch. intricatus. Stopy jsou přítomny v deskovitých turbiditech i v laminitech. Nereitová ichnofacie se nachází ve svrchní části moravického souvrství a jemnozrnných litofaciích hradecko-kyjovického souvrství. Ve společenstvech stop jsou přítomny hlavně Nereites missouriensis, Cosmorhaphe timida, Phycosiphon incertum a Paleodictyon isp.

Obr. 32. Rekurentní ichnofacie ve visé jesenického kulmu, Zapletal a Pek (1997)

112 Ichofosilie se nejčastěji nalézají v jemnozrnných členech vrstevních sledů (vesměs se jedná o vyšší části jednotlivých sedimentačních megacyklů). Jsou však vázány na přítomnost drobových těles, kde dochází i k rychlé druhové diverzitě stop. Studiem výskytu proximálních a distálních turbiditů v Nízkém Jeseníku se zabýval Kumpera (1966), Kumpera a Martinec (1993), Bábek a kol. (2004). Původci stop byli přímo závislí na přínosu živin a prokysličení mořské vody – tedy i výskyt rekurentních ichnofacií je přímo podřízen stavbě podmořských výnosových kuželů - srv. Pickering, Hiscott a Heine (1989) a Mutti (1992). Zoofyková ichnofacie je v jesenickém a drahanském kulmu vázána na různé podmínky sedimentace, naopak nereitová ichnofacie se vyskytuje ve stabilizovaném prostředí s poměrně nízkou hladinou fyzikální energie prostředí a kruzianová ichnofacie je typičtější pro prostředí dynamická (Mikuláš, Lehotský a Bábek, 2004, Zapletal a Pek, 1997). Několik dalších závěrů přineslo studium bioturbace, které poprvé provedli v kulmu Nízkého Jeseníku Mikuláš, Lehotský a Bábek (2002). Stupeň bioturbace byl srovnáván se sedimenty mesozoických a kenozoických flyšových oblastí. O mnoho nižší stupeň bioturbace mohl být způsoben: 1. Větším stářím sedimentů kulmské facie, kdy bezobratlí živočichové nekolonizovali některá hlubokovodní prostředí (např. dysoxická).

2. Dynamikou někdejší paleozoické pánve, ve které se tvořily pro život optimální niky pouze v místech podmořských výnosových kuželů (v úzké souvislosti s přínosem živin). Prostředí byla buď silně dynamická v oblastech přínosu/transportu klastického materiálu turbiditními proudy (slepencová a drobová tělesa) nebo naopak klidná (jílovité-prachovité sedimenty), většinou špatně větraná.

3. Obsahem kyslíku v mořské vodě.

4. Obsahem živin v prostředí. Analýza bioturbace ukázala, že vrstvy bioturbované tzv. požírači substrátu (Planolites) a vrtby filtrátorů jsou v kulmu Nízkého Jeseníku vzácné. Převažují oportunistické komplexní potravní strategie reprezentované především zástupci chemosymbiontů a organismů vytvářejících povrchové potravní stopy (agrichnia) – Chondrites, Dictyodora, Protopalaeodictyon...

5. Vlivem anchimetamorfózy. Prozatím není možno určit (díky naprostému nedostatku srovnávací literatury), jaký vliv na zachování fosilních stop mají různé stupně metamorfózy.

113 S největší pravděpodobností se dá předpokládat, že anchimetamorfóza a procesy s ní spojené redukovaly určité množství organických zbytků včetně fosilních stop.

Obr. 33: Rekonstrukce dna spodnokarbonského moře se společenstvem organismů na lokalitě Olšovec. Ve vodním sloupci je přítomen jako zástupce nektonu goniatit (Neoglyphioceras spirale), bentos reprezentují mlži (Posidonia becheri) a lilijice (Cyclocaudiculus edwardi), fosilní stopy po činnosti červů zastupují druhy Dictyodora liebeana (meandrující), doupata tvaru „U“ Diplocraterion parallelum, síťovitá stopa Protopalaeodictyon isp. a chemosymbiontní Chondrites isp. Kresba Lehotský (orig.).

114 Biostratigrafická charakteristika sedimentů Drahanské vrchoviny a Nízkého Jeseníku na základě revidované goniatitové fauny

Na Drahanské vrchovině předchází sedimentaci kulmského charakteru usazování březinských břidlic, které obsahují místy hojnou faunu s trilobity (Spinibole olgae, Liobole glabra, Drevermannia moravica). Tato fauna dokládá jejich spodnoviséské stáří. Revidovaná goniatitová fauna Drahanské vrchoviny pochází pouze z myslejovického souvrství. Vývoj společenstev goniatitů je obdobný jako v Nízkém Jeseníku. Biostratigraficky jsou zde doloženy subzóny Goα – Goγ. Nejnižší zónu zastupují lokality Radslavice, Račice a Rychtářov. Kumpera a Lang (1975) uvádějí z lokality Rychtářov nález druhu ?Entogonites sp. Znamenalo by to prokázání subzóny

Goα1. Osud tohoto nálezu je neznámý a oba výše zmiňovaní autoři nález zpochybňují. Podle nálezů druhů Goniatites crenistria a G. intermedius lze tyto lokality s jistotou zařadit do subzón Goα2-4. Vyšší zóna Goβstri je reprezentována s výhradami lokalitou Opatovice 9. Zde byly nalezeny pouze 2 jedinci indexového druhu Paraglyphioceras striatum. Nedostatek fosilních nálezů však zařazení zkresluje. Poněkud větší rozšíření mají sedimenty spadající do subzóny Goβfa. Jedná se o lokality s výskytem charakteristických společenstev goniatitů, kterým dominuje vůdčí druh Arnsbergites falcatus. Jedná se o lokality Habrovany, Nemojany – Blatická dolina, Habrovany P. Fauna subzóny Goβel je na Drahanské vrchovině oproti rozvinutému společenstvu v jesenickém kulmu velmi vzácná. Částečně ji můžeme zaznamenat na lokalitě Dědice K, kde je však doprovázena druhy typickými jak pro nižší úrověň Goβfa tak i pro vyšší Goβmu, kteří zde početně převládají. Nejrozšířenější jsou sedimenty obsahující společenstva goniatitů indikujících stratigrafickou

úrověň Goβmu s typickými zástupci Paraglyphioceras elegans a P. bisati s hibernikocerovou faunou. Jedná se o lokality: Pístovice Ž, Pístovice Š1, Ježkovice K, Opatovice 1, Opatovice 2, Opatovice 6, Opatovice 8, Opatovice 10, Nemojany H, Nemojany I. Společenstva lokalit Nemojany CH a částečně Pístovice Š lze dominantním výskytem druhu

Neoglyphioceras spirale stratigraficky zařadit do subzóny Goβspi. Poprvé se zde objevuje druh Lusitanites subcircularis, který je již typický pro spodní část zóny Goγ. Nejmladší asociaci goniatitů se zcela převažující sudeticerovou faunou (Goγ1) poskytla lokalita Luleč. Jako problematická se jeví lokalita Lhota 1, na které bylo nalezeno společenstvo goniatitů odpovídající nejspíše subzóně Goβmu. Výskyt druhu Sudeticeras ostraviense by mohl znamenat i přítomnost vyšších zón.

115 Přibližně od hranice tournai/visé začíná nástup kulmské flyšové sedimentace v Nízkém Jeseníku a pokračuje až do nejspodnějšího namuru stropem kyjovických vrstev. Na základě studia především korálové fauny ve vápencových klastech světelských drob dospěli Otava, Hladil a Galle (1993) k závěru, že jejich stáří je viséské. Podobné stáří uvádí i Pek a Zapletal (1988) a Lehotský (2004) na základě zjištěné kulmské autochtonní fauny, vyskytující se v břidlicích, z lokality Veikův lom u Dětřichovic (Furcaster sp.). Hornobenešovské souvrství – naprosto faunisticky sterilní – vykazuje pouze sporadické nálezy fosilní flóry. Podle jejich výskytů (především druhu Archaeocalamites scrobiculatus, Lepidodendron lossenii, L. volkmannianum a archeopteridní kapradinovité rostliny) se usuzuje na stáří spodní až střední visé (Purkyňová 2003). Nejstarší zjištěná goniatitová fauna v kulmu Nízkého Jeseníku pochází z jeho jižní části z báze moravického souvrství (bohdanovické vrstvy) z vložky břidlic nacházející se v poloze tzv. bělských slepenců (sensu Zapletal 1977). Z podloží drob Malého Rabštýna (Jívová, Hrubá Voda, Velká Střelná) pocházejí nálezy goniatitů dovolující zařadit břidlice struktury domašovské synklinály do subzóny Goα2-3. Podobné stáří vykazují i severněji položené lokality v pásmu Svobodné Heřmanice - Bohdanovice – Jakartovice. Asociace goniatitů této subzóny je dána výskyty význačných druhů Goniatites schmidtianus a Goniatites crenistria společně s Girtyoceras discus (lok. Bohdanovice) a stratigraficky nepříliš průkazným druhem Nomismoceras vittiger (s vertikálním výskytem od Peγ až po Goβmu). Podobně lokalita Olejovice poskytla i zástupce druhu

Girtyoceras bindemanni svým výskytem typickým pro subzónu Goα3. Fauna z Anenského vrchu u

Staré Vody dovoluje zařadit lokalitu široce do subzón Goα2-4.

Vůdčí goniatitová fauna odpovídající starším subzónám tj. Peδ a Goα1 reprezentovaná zástupci rodu Entogonites nebyla nálezy ani revizí stávajícího materiálu doložena. Pro nejnižší subzónu Goα1 však mohou svědčit nálezy z lokalit Osoblažského výběžku (cvilínské vrstvy). Druhy Goniatites schmidtianus a G. maximus zjištěné na lokalitách Hrbisko u Slezských Rudoltic a v Dolních Povelicích se vyskytují již od subzóny B2 anglického členění spodního karbonu. Díky nálezům G. crenistria lze tyto lokality zařadit s největší pravděpodobností široce do subzóny Goα1-

Goα 3. Na základě studia korálové fauny od Sádku u Dívčího Hradu dospěla Zukalová (1965) pouze k zařazení lokality do zóny D2 (tj. Goα). Střední část moravického souvrství poskytla nejvíce nálezů fauny, včetně indexových fosilií.

Stáří brumovických vrstev můžeme stanovit v intervalu subzón Goα3-4 až Goβfa. Nejvyšší stáří

(Goα3-4) vykazují lokality s uniformními nálezy druhů Goniatites crenistria a Goniatites intermedius. Jedná se o lokality Čermná I, Kružberk. Není však vyloučena jejich mladší pozice díky chybějícím nálezům další vůdčí fauny.

116 Poměrně důležitým pro vedení báze brumovických vrstev se jeví výskyt druhu Goniatites intermedius, který je typický pro hraniční interval Goα/β. Toto stáří – tj. Goα4 - vykazují lokality Brumovice (s nálezy druhu Eoglyphioceras sp. a Goniatites crenistria), Sv. Jan u Loděnice,

Jamnice, Staré Oldřůvky. Poněkud výše na hranici Goα4 – Goβstri s velmi hojným výskytem Goniatites intermedius leží lokality Mokřínky, Zálužné – důl Anna, Zálužné – Lindnerovy lomy, Zálužné – Smetanovy štoly, Zálužné – Czechův lom. U těchto lokalit se setkáváme již s dalšími zástupci fauny např. Girtyoceras brüningianum a Sulcogirtyoceras burhennei, kteří mají maxima své radiace v nižších oddílech zóny Goβ. Lokalita Nové Těchanovice – Pollakovy štoly s nálezy Arnsbergites falcatus již vykazuje výrazně mladší zařazení v intervalu Goα4 - Goβfa. Totéž stáří mají dle vůdčí fauny lokality Nové Zálužné – Kleinbergský lom a Lhotka – Gebauerův lom. Nejvyšší část moravického souvrství tvoří vikštejnské vrstvy. Dle výskytů goniatitů na lokalitách Lhotka – Hanzlův mlýn a Klokočov lze jejich stáří vymezit intervalem Goβel až Goβmu. Jako vůdčí goniatit se objevuje Paraglyphioceras elegans, Arnsbergites sphaericostriatus, Sulcogirtyoceras burhennei, S. brüningianum doplněný zástupci nižší subzóny (A. falcatus), ale i vyšší – tj. Goβspi (Goniatites spirifer). Na lokalitě Klokočov, která je evidentně mladší než Lhotka –

Hanzlův mlýn, se navíc vyskytuje typický druh subzóny Goβmu – Sulcogirtyoceras intracostatum a Hibernicoceras mucronatum. Zajímavý je výskyt Paraglyphioceras kajlovecense, který má největší rozšíření na hranici zón Goβ/γ, a nástup sudeticerové fauny, typické již pro vyšší zónu (Goγ).

Podobné stáří vykazuje i lokalita Olšovec a Nejdek (Goβel až Goβmu). Není vyloučeno, že lokality Olšovec a Hrabůvka svým výskytem vývojově mladších zástupců druhu Neoglyphioceras spirale náležejí alespoň zčásti do subzóny Goγ a tedy i hradeckých vrstev. Fauna hradecko-kyjovického souvrství je méně druhově pestrá než u souvrství moravického. Bázi hradeckých vrstev můžeme s jistými výhradami (viz lokalita Klokočov) ztotožnit s nejnižší

částí subzóny Goβspi. Goniatitová společenstva se postupně mění ve prospěch sudeticerové a dimorfocerové fauny. Objevují se zástupci, kteří jsou typičtí svým maximem rozvoje v hraničním intervalu Goβ/γ: Paraglyphioceras kajlovecense, P. koboldi, Sudeticeras crenistriatum, S. wilczeki- hoeferi (lokalitu Kajlovec a Heřmánky I, II, Vlkovice) je možno zařadit do subzóny Goβspi. Změna asociace goniatitů je patrnější na lokalitě Jakubčovice, kde se mimo uvedené druhy vyskytuje ještě

Sudeticeras stolbergi. Stáří lokality lze však uvést v rozmezí nejvyšší části subzóny Goβspi až po bázi Goγ1. Subzónu Goγ1 reprezentují lokality Výškovice a Mokré Lazce. V Mokrých Lazcích je velmi hojná dimorfocerová fauna – zastoupená druhem Paradimorphoceras lunula, který je opět typický pro zónu Goγ.

117 Goniatitová fauna kyjovických vrstev představuje sedimentační cyklus intervalu subzón

Goγ1 až E1. Zahrnuje tedy i diskutovanou hranici visé/namur. Ve společenstvech goniatitů již zcela dominují zástupci sudeticerů (S. wilczeki-hoeferi, S. stolbergi), dimorfocerů (Paradimorphoceras lunula, P. looneyi) a lusitanocerů (Lusitanoceras granosum, L. poststriatum). Zmíněné druhy zařazují lokality Kletné, Fulnek, Budišovice a Velká Polom do subzóny Goγ1. Lokalita Výškovice se svým faunistickým složením poněkud vymyká ostatním paleontologickým nalezištím v kulmu Nízkého Jeseníku. Mimo měkkýše v ní byly poměrně hojně zastoupeni i brachiopodi. Goniatiti Lusitanoceras granosum, Lusitanites subcircularis a Girtyoceras meslerianum jsou pro zónu Goγ charakterističtí. Hranice visé/namur prochází uvnitř kyjovických vrstev resp. jejich vyšší střední částí. Potvrzuje to i nalezená fauna na lokalitách, kdy se ve společenstvech goniatitů vyskytují jak zástupci subzóny Goγ2 tak i zóny E1. Indexová fosilie pro bázi namuru tj. Emstites leion nebyla doposud v kulmu moravskoslezské jednotky Českého masivu nalezena. Podle výskytů druhů, které se objevují společně s E. leion, lze přiřadit lokality Jestřabí, Jilešovice, Jasénky a Bobrovníky k nejvyšší části subzóny Goγ1 až spodní namurskou zónu E1.

Diskuze a srovnání moravskoslezského kulmu s jinými oblastmi v Evropě

Moravskoslezský spodní karbon vyvinutý v kulmské facii má velmi těsné vztahy k dalším oblastem výskytu v Evropě. Jedná se především o výskyty v Německu, Velké Británii a Irsku, Polsku, Belgii. Větší rozdíly se objevují v možné korelaci s výskyty ve Španělsku, Portugalsku a Rusku. Jednou z nejlépe prostudovaných oblastí co do zjištěných společenstev spodnokarbonských goniatitů jsou německé oblasti Rýnského břidličného pohoří a Harzu. Naše fauny vykazují velkou afinitu k asociacím goniatitů popsaných Schmidtem (1925, 1925), Nicolausem (1963), Kulickem (1960) a Kornem (1988). Poměrně velká shoda panuje v nižších zónách (tj. Goα), ve vyšších částech sledů, zvláště v zóně Goγ, kdy u nás převládá víceméně sudeticerová a dimorfocerová fauna, se setkáváme v oblasti Rýnského břidličného pohoří s rozrůzněným společenstvem goniatitů s Emstites schaelkensis, E. novalis, Edmooroceras wedekindi, E. pseudocoronula, Lyrogoniatites liethensis, Caenolyroceras chalicum, Cousteauceras costatum, které jsou u nás v podstatě neznámé, případně se vyskytují v podružném množství. Podle převládajících společenstev goniatitů se zde vrstvy rozdělují (Ruprecht 1937, Kulick 1960, Kobold 1933, Nicolaus 1963, Korn 1988) na :

118 1. vrstvy s Goniatites hudsoni a G. crenistria (Goα2 a Goα3)

2. vrstvy s Goniatites fimbriatus a G. spirifer (Goα4 a Goβstr)

3. vrstvy s Arnsbergites falcatus a Paraglyphioceras castor (Goβfa a Goβel)

4. vrstvy s Arnsbergites gracilis a Neoglyphioceras spirale (Goβmu a spodní část Goβspi)

5. vrstvy s Paraglyphioceras rotundum a Sulcogirtyoceras burhennei (svrchní část Goβspi) 6. vrstvy s Lusitanoceras poststriatum, Lusitanites circularis, Goniatitella agricola a

Neoglyphioceras sauerlandense (Goγ1)

7. vrstvy s Caenyloceras chalicum, Cousteauceras costatum a Lyrogoniatites liethensis (Goγ2) Velmi dobře jsou prozkoumány i oblasti výskytů goniatitové fauny ve Velké Británii a Irsku. Popisy jejich společenstev podávají Bisat (1924, 1928, 1934 a 1936), Moore a Hodson (1958), skotské goniatity zpracovala Currie (1954). Goniatiti se zde v kulmských vápencích vyskytují v zónách: B2 (Beyrichoceras zóna), P (Posidonia zóna) až po E1 (Eumorphoceras zóna). Zatímco nejnižší zóna B2 u nás nebyla identifikována, ostatní zóny jsou již v našem kulmu doloženy. Velmi podobné jsou výskyty striatidních forem goniatitů (především v zóně Goβ). Největší shody nalézáme v porovnání našich společenstev goniatitů s kulmem v Polské republice. Spodnokarbonské sedimenty v kulmské facii s goniatitovou faunou se zde vyskytují v oblasti svatokřížských hor. Jejich detailnímu výzkumu se věnovala především Żakowa (1958, 1966, 1971, 1974, 1982, 1992) a Korejwo a Teller (1967) a Żelichowski (1972). Změny společenstev goniatitů v čase jsou ve shodě s pozorováními z našich lokalit. Ve svrchních částech zóny Goβ se objevují zástupci rodu Hibernicoceras, v zóně Goγ se hojně vyskytují zástupci sudeticerů a dimorfoceratidů. Kulmské lokality Polska, vyvinuté v karbonátových faciích, jsou ovšem bohatší i na další faunu, kterou reprezentují rozvinutá společenstva mlžů, gastropodů, krinoidů a brachiopodů. Belgické goniatity z okolí Tournai a Dinantu zpracoval Demanet (1938) a Delépine (1940). Společenstva goniatitů z karbonátů jsou více rozrůzněna v nižších zónách, které jsou v Belgii zastiženy – tj. od svrchního devonu po svrchní visé. Severošpanělskými goniatity Kantabrijského pohoří provincie Palencia, León a Asturia se systematicky zabýval Kullmann (1961), kde již dokládá větší afinitu zjištěného společenstva k výskytům v severní Africe (Maroko), méně k Montagne Noire a k dalším evropským výskytům. Podobně zpracoval goniatity Portugalska Korn (1997). V Portugalsku se goniatiti vyskytují od svrchního famenu až po westfál. Ve svrchním visé zde bylo zjištěno celkem 36 rodů. I tyto taxony vykazují velkou afinitu k oblastem výskytu spodnokarbonské flyšové sedimentace ve střední a severovýchodní Evropě.

119 Závěr

Cílem disertační práce byla moderní revize goniatitové fauny moravskoslezského spodního karbonu vyvinutého v kulmské facii na jejímž základě mohly být vyvozovány patřičné biostratigrafické závěry. Dálším dílčím cílem bylo zhodnocení paleoekologických poměrů někdejší sedimentační pánve a srovnání našich výskytů kulmských hornin s ostatními oblastmi v Evropě. Během revize byly prostudovány sbírkové fondy muzejních institucí a sbírky soukromých sběratelů. Na základě jejich prostudování a srovnání s dostupnou literaturou byla upravena dosavadní synonymika a systematika svrchnoviséských goniatitů. Zjištěni byli zástupci rodů Eoglyphioceras, Sudeticeras, Nomismoceras, Girtyoceras, Calygirtyoceras, Sulcogirtyoceras, Edmooroceras, Paradimorphoceras, Goniatites, Arnsbergites, Hibernicoceras, Paraglyphioceras, Lusitanoceras, Emstites, Neoglyphioceras a Lusitanites sdružení do osmi čeledí. Na základě revidované goniatitové fauny je možno v našem spodním karbonu vyvinutém v kulmské facii vyčlenit goniatitové zóny v intervalu Goα2 až Goγ2. Nejnižší výskyty jsou zaznamenány těsně nad bází moravického souvrství jesenického kulmu, na Drahanské vrchovině v její jihozápadní části. Směrem od západu k východu roste v předpolní pánvi množství nálezů goniatitů a zároveň se zvyšuje i jejich druhová diverzita. Na bázi fosiliferních souvrství převládá nomismocerová a krenistriátní fauna, ve střední části goniatitová s.s. a ve svrchních částech sudeticerová a paradimorfocerová. Hranice visé/namur probíhá ve vyšší střední části kyjovických vrstev – doložena je výskyty druhů charakteristických pro namurskou subzónu E1.

V kulmu Nízkého Jeseníku i Drahanské vrchoviny převládá nektonní fauna (goniatiti, nautiloidi) nad nepříliš druhově diverzifikovaným bentosem, který reprezentují stále se opakující druhy tenkostěnných mlžů, trilobitů, lilijic, korálnatců, hyolitů, gastropodů a ramenonožců. Zbytky fauny nejsou v kulmských sedimentech rozmístěny rovnoměrně. V bezfosilních - západních částech Drahanské vrchoviny i Nízkého Jeseníku se však s největší pravděpodobností jedná, kvůli nepříznivým podmínkám pro život, o primární nepřítomnost jakýchkoli faunistických zbytků.

1) Fauna je vícemméně zachována ve východních souvrstvích sledů kulmských hornin. To svědčí i pro doložený vývoj a rozdělení flyšové pánve (cf. Kumpera a Martinec 1995, Kumpera 1997), na tzv. pánev zbytkovou a pánev předpolní. Ve zbytkové pánvi jsou známy pouze sporé výskyty makrofauny a jsou zde doloženy

120 výskyty r-strategických druhů ichnofosilií schopné odolávat nepříznivým hlubokovodním podmínkám prostředí (pod úrovní karbonátové kompenzační hladiny). 2) Naopak z předpolní pánve známe lokality s relativně bohatými nálezy makrofauny, které se však vyskytují v závislosti na přínosu klastického materiálu (a tedy i živin) do sedimentačního bazénu. 3) Fauna se vždy vyskytuje ve svrchních částech jednotlivých cyklů turbiditní sedimentace a je vázána na střídání jemnozrnných drob a prachovců s jílovými břidlicemi. 4) Fauna předpolní pánve vykazuje pouze stáří svrchního visé. 5) Asociace fauny vykazují typický kulmský ráz s podobným druhovým složením a podobnými ekologickými nároky.

Společenstva goniatitů vykazují vysokou afinitu k obdobným faunistickým asociacím v Polsku, Německu, Velké Británii a Irsku, což svědčí o komunikaci jednotlivých spodnokarbonských pánví v oblasti rhenohercynika.

121 Literatura

Altar, P. (1935): Stratigraficky zajímavý profil kulmem Drahanské plošiny u Myslejovic. Věstník klubu přírod. V Prostějově, roč. IV. Prostějov. Amler, M., R., W. – Gereke, M. – Korn, D. (2003): Karbon korrelationstabelle (KKT), Carboniferous Correlation Table (CCT). Senckenbergiana Lethaea, 83, ½, 235-247. Amler, M., R., W. – Winkler Prins, C., F. (1999): Lower Carboniferous marine bivalves from the Cantabrian Mountains (Spain). Scr. Geologica, 120, 1-45, Nationaal Natuurhistorisch Museum. Leiden. Bábek, O. - Mikuláš, R. - Zapletal, J. - Lehotský, T. (2004): Combined tectonic-sediment supply- driven cycles in a Lower Carboniferous deep-marine foreland basin, Moravice Formation, Czech Republic. Int. J. Earth. Sci., 93, 2, 241-261. Stuttgart . Barth, V. (1958): Historický přehled geologických výzkumů v Hornomoravském úvalu. Sbor. Vys. Školy pedagogické v Olomouci, ř. přír. vědy V, SPN, 25-78. Praha. Barth, V. – Zita, F. (1961): Nález goniatitů v kulmských břidlicích jižně od Domašova nad Bystřicí. Přír.čas. Slez. Muz., 22, 184. Opava. Beyrich, E. (1843): Über die Entwicklung des Flözgebirges in Schlesien. Bisat, W., S. (1924): The Carboniferous goniatites of the north of England and their zones. Proc. Yorkshire geol. Soc., 20, 40-124. Leeds. Bisat, W., S. (1928): The Carboniferous goniatite zones of England and their continental equivalents. C. R. Congr. Stratigr. Carbon. Heerlen, 117-133. Liége. Bisat, W., S. (1934): The goniatites of the Beyrichoceras Zone in the North of England. Proc. Yorkshire Geol. Soc., 22, 280-309. Leeds. Bisat, W., S. (1952): The Goniatite succession at Cowdale Clough, Barnoldswick, Yorkshire. Trans. Leeds Geol. Ass., 6, 4, 155-181. Kendall. Blekta, J. (1932): Zajímavé naleziště kulmových zkamenělin na Zlechově. Věst. Klubu přírodovědeckého v Prostějově 1930-1931. Roč. XXII. Prostějov. Blekta, J. (1934): Paleontologické naleziště u Myslejovic. Čas. Vlast. Spolku muzejního v Olomouci. Str. 120-121. Olomouc. Brüning, K. (1920): Beiträge zur kenntnis des Rheinisch – Westfälischen Unterkarbons. MS – disertační práce, Filosofická fakulta Univerzity Marburg. 65s. Brüning, K. (1923a): Beiträge zur Kenntnis des Rheinisch-westfälischen Unterkarbons. Geol. Arch., 1, 263-266. Königsberg. Brüning, K. (1923b): Beiträge zur Kenntnis des Rheinisch-westfälischen Unterkarbons, insbesondere der Goniatiten und Korallen in der stratigraphischen Stellung und Gliederung. Marburg. 59s. Buch, L. v. (1839): Über Goniatiten und Clymenien in Schlesien. Abh. König. Akad. Wiss. Z. Berlin. Currie, E., D. (1954): Scotish Carboniferous Goniatites. Transaction Royal. Soc. Edinburgh, 62, 2. Edinburgh-London. Czarniecki, S. (1973): Goniatyty wapienia węglowego z Gałęzic. Rocz. Pol. Tow. Geol., 43, 227- 248. Kraków. Delépine, G. (1935): Contribution á l´étude de la Faune du Dinantien des Pyrenées. Deuxième partie. La Faune de Mondette. Bull. Soc. Géol. De France. 5, 5. Paris. Delépine, G. (1940): Les goniatites du Dinantien de la Belgique. Mém. Mus. Roy. Hist. Nat. Belgique, 91, 1-91. Bruxelles. Delépine, G. (1941): Les Goniatites du Carbonifère du Maroc et des confins algéro-marocains du Sud (Dinantien-Westphalien). Notes et Mém. Serv. Géol. Maroc, 56. Laval. Demanet, F. (1938): Le faune des couches de passage du Dinantien au namurien dans le synclinorium de Dinant. Mém. Mus. Royale d´Hist. Natur. Belg., 84.

122 Dvořák, J. (1959): Zpráva o přehledném mapování spodního karbonu na listu Prostějov. Zpr. o geol. Výzk. v r. 1958. Praha. Dvořák, J. (1963): Biostratigrafie spodního karbonu jižní části Drahanské vrchoviny. Věst. ÚÚG, XXXVIII, 38. Praha. 161-170. Dvořák, J. (1965): Zpráva o řešení stratigrafie spodního karbonu v kulmském vývoji na Drahanské vrchovině. Zpr. o geol. výzk. v roce 1964. Praha Dvořák, J. (1994): Variský flyšový vývoj v Nízkém Jeseníku na Moravě a ve Slezsku. Práce ČGÚ, 3. Praha. 77 s. Dvořák, J. – Freyer, G. – Slezák, I. (1959): Další paleontologický důkaz devonského stáří andělskohorských vrstev. Věst. Ústř. Úst. Geol., 34, 6, 457-458. Praha. Dzik, J. (1997): Emergence and succession of Carboniferous conodont and ammonoid communities in the Polish part of the Variscan sea. Acta Palaeontologica Polonica 42. 57-110. Warszawa. Figge, K. (1968): A goniatite fauna from the Visean/namurian boundary. Palaeontology, 11, 264- 274. London. Filonowicz, P. – Zakowa, H. (1973): Wizen w pólnocno-zachodniej czesci Kielc. Sprawozd. z Pos. Nauk. Inst. Geol. 945-946. Warszawa. Foord, A., H. (1903): Monograph of the Carboniferous Cephalopoda in the British Museum (Natural History). Pt. III. Containing the Bactritidae, and part of the suborder Ammonoidea. I-XXXIII. London. 303s. Foord, A., H. – Crick, G., C. (1897): Catalogue of the Fossil Cephalopoda in the British Museum (Natural History). Part 3. London. Fuhrmann, A. (1952): Die Gliederung der Kulmstuffe IIIß in der Umgebung von Clausthal- Zelerfeld. Geol. Jahrb. B. 66, 227-247. Hannover. Girty, G., H. (1911): The Fauna of the Moorefield Shale of Arkansas. US Geol. Surv. Bull., 439. Washington. Gischler, E. - Korn, D. (1992): Goniatiten des Ober-Viseums aus Decksedimenten des Iberger Riffes, Oberharz.- Neues Jahrbuch für Geologie und Paläontologie, Abhandlungen, 185, 3, 271-288. Stuttgart. Głuchovski, E. (1981): Paleozoic crinoid columnals and pluricolumnals from Poland. Zeszyty Akad. Górn.-Hutn., Geologia, 7, 29-57. Kraków. Głuchovski, E. (1986): Crinoid ossicles from the Tournaisian of the Gałęzice region, Holy Cross Mountains. Bull. Of the Polish Acad. of Science, Earth Sciences, 34, 197-207. Warszawa. Głuchovski, E. (2002): Crinoids from the Famennian of the Holy Cross Mountains, Poland. Acta Palaeontol. Pol., 47, 2, 319-328. Warszawa. Goeppert, H., R. (1847): Ueber die fossile Flora der Grauwacke oder des Uebergangs-gebirges, besonders in Schlesien. N. Jb. Min. Geol. Pal. 675-686. Goeppert, H., R. (1852): Flora fossilis formationis transitionis. N. Acta Acad. Caes. Leop. Carol. Nat. Cur., Supplbd. Zu Bd. 22, 54-73. Gordon, M. (1957): Mississippian Cephalopods of Northern and Eastern Alaska. Geol. Surv. Proff. Paper, 283, 1-61. Washington. Gordon, M. (1964): carboniferous Cephalopods of Arkansas. Prof. Pap. US geol. Surv., 460, 1- 322. Washington. Haubold, W. (1933): Über das Untercarbon auf Blatt Goddelsheim am Otrande des Rheinischen Schiefergebirges. Jb. Preuss. Geol., 53. Berlin. Hodson, F. – Moore, E., W., J. (1959): Goniatites striatus and related forms from the viséan of Ireland. Palaeontology, Vol. 1, Part 4, 384-396. Hoeck, H. (1929): Ueber den Culm an der Edertalsperre. Ein Beitrag zur Kenntnis des Culms am Ostrande der Rheinischen Masse. N. Jb. Miner. Geol. Paläont., B, 61, 1-40. Stuttgart. Horn, M. (1960): Die Zone des Eumorphoceras pseudobilingue im Sauerland. Fortschr. Geol. Rheindl. und Westf. 3, 1. Krefeld.

123 Hromada, K. (1948): Kulmské zkameněliny z okolí Nemojan a Opatovic na jv. okraji Drahanské plošiny. Rozpr. Čs. Akad., Tř. II, roč. LVIII, č. 6. Praha Huml, M. – Kumpera, O. (1971): Neue faunistische Funde in den Kyjovice-Schichten des mährisch-schlesischen Kulms. Čas. Miner. a geol., roč. 16, č. 1. 9-13. Praha. Hyatt, A. (1884): Genera of fossil cephalopods. Boston Soc. Nat. Hist. Proc., 22, 253-338. Boston. Chlupáč, I. (1956): Nález spodnokarbonské fauny u Hranic na Moravě. Věst. Ústř. Úst. Geol. 31, 6, 268-273. Praha. Chlupáč, I. (1958): Nová spodnokarbonská fauna od Hranic na Moravě. Sbor. Ústř. Úst. Geol., odd. paleont., 24, 279-312. Praha. Chlupáč, I. (1969): Lower Carboniferous Fauna from Čelechovice (Moravia) and its significance. Čas. Mineral. Geol., 14, 2, 211-218. Praha. Chlupáč, I. – Brzobohatý, R. – Kovanda, J. – Stráník, Z. (2002): Geologická minulost České republiky. Academia Praha. 436s. Chlupáč, I. – Lang, V. (1990): Nález devonského trilobita v kulmských slepencích jižní části drahanské vrchoviny. Čas. Mineral. Geol., 35, 1, 87-89. Praha. Chlupáč, I. – Prokop, R. (1963): Geologické mapování paleozoika Nízkého Jeseníku v okolí Moravského Berouna, Domašova nad Bystřicí a Jívové. Zpr. o geol. výzkumech v r.1962. ÚÚG Praha. Chlupáč, I. – Brzobohatý, R. – Kovanda, J. – Stráník, Z. (2002): Geologická minulost Ceské republiky. Academia Praha. Jefferies, R., P., S. – Minton, P. (1965): The ode of life of two Jurassic species of Posidonia (Bivalvia). J. of Palaeontology, 8, 156-185. Kettner, R. (1967): Počátky geologických věd na Moravě a ve Slezsku. Acta Univ. Palack. Olom.Tom 26, Ge-Ge, IX, 9-60. Praha. Knopp, L. (1926): Über die Lagerungverhältnisse im mähr.-schles. Kulmgebiet. Lotos Prag, 74, 147-151. Praha. Knopp, L. (1927): Über die schichtenfolge und den Bau des Kulms im östlichen Teile des Gesenkes. Lotos Prag. Knopp, L. (1929): Zur Kenntnis des Oberschlesischen Unterkarbons. Zeit. Des Oberschlesischen Berg- und Hüttenmännischen Vereins, Z. z., H. 9. Katowice. Knopp, L. (1931): Ueber die unterkarbonischer Goniatiten der Ostsudeten. Lotos Prag, 79, 8-33. Praha. Knopp, L. (1935a): Über die Goniatiten und die Stratigraphie des Ostsudetischen Unterkarbons. Jber. Geol. Verein. Oberschles., 63-83. Opava. Knopp, L. (1935b): Ueber die unterkarbonischen Goniatiten der Ostsudeten. Lotos Prag 83, 26. Praha. Knopp, L. (1937): Beobachtungen im Kulm des südl. Drahanplateaus. Firgenwald, Jahrg. 10, 3-12. Reichenberg. Kobold, A. (1933): Die Gliederung des Oberharzer Kulms nach Goniatiten. Stratigraphische Beobachtungen im Kulm des nordwestlichen Oberhanzes unter besonderer Berücksichtigung der Grauwacken. Jb. Preuss. Geol., 53, 450-515. Berlin. Korejwo, K. – Teller, L. (1967): Stratygrafia dolnego karbonu (górny wizen) z wierceń Sułów 1 i Lamki 1. Acta geologica Polonica, XVII, 2, 299-313. Warszawa. Korn, D. (1988): Die Goniatiten des Kulmplattenkalkes (Cephalopoda, Ammonoidea, Unterkarbon, Rheinisches Schiefergebirge). Geol. Paläont. Westf., 11. Münster. 293s. Korn, D. (1989): Weitere Goniatiten aus dem Ober-Visé des Sauerlandes (Cephalopoda, Ammonoidea, Unterkarbon, Rheinisches Schiefergebirge). Geol. Paläont. Westf. 15, 11-69. Münster. Korn, D. (1997): Evolution of the Goniatitaceae and Viséan-Namurian biogeography. Acta Paleontologica Polonica 42, 2, 177-199. Warszawa.

124 Korn, D. – Bockwinkel, J. – Ebbighausen, V. – Klug, Ch. (2003): Palaeobiogeographic and evolutionary meaning of an early Late Tournaisian ammonoid fauna from the Tafilalt of Morocco. Acta Palaeontol. Pol. 48, 1, 71-92. Warszawa. Korn, D. – Horn, M. (1997): Subdivision of the basal Early Namurian (Early Carboniferous) in the Rhenish Massif (Germany). Newsletters on Stratigraphy, Vol. 35, 2, 115-126. E. Schweizerbart'sche Verlagsbuchhandlung, Science Publishers, Stuttgart. Korn, D. – Klug, Ch. – Mapes, R. (1999): Viséan and Early Namurian Ammonoids from the Tafilalt (Eastern Anti-Atlas, Morocco). Abhand. Geol. B.-A., 54, 345-375. Wien. Král, J. (1985): Trilobitová fauna kulmské facie jesenického bloku. MS, katedra geologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Olomouc. 150s. Kuchař, J. – Vinš, V. (1960): Nová lokalita kulmské fauny u Vyškova na Drahanské vysočině. Čas. Pro. Miner. A geol., roč. V, č. 1. Praha. Kulick, J. (1960): Zur stratigraphie und Palaeogeographie der Kulm-Sedimente im Eder-Gebiet des nordöstlichen Rheinischen Schiefergebirges. Fortschr. Geol. Rheinl. u. Westf., 3,1, 243-288. Krefeld. Kullmann, J. (1961): Die Goniatiten des Unterkarbons im Kantabrischen Gebirge (Nordspanien) I. Stratigraphie. Paläontologie der U. O. Goniatitina HYATT. N. Jb. Geol. Paläont., 113, 3, 219- 326. Stuttgart. Kullmann, J. (1963): Die Goniatiten des Unterkarbons im Kantabrischen Gebirge (Nordspanien) II. Paläontologie der U. O. Prolecanitina MILLER&FURNISH. Die Altersstellung der Faunen. N. Jb. Geol. Paläont., 116, 3, 269-324. Stuttgart. Kullmann, J. – Korn, D. – Pitz, T. (1983): Sulcogirtyoceras RUZHENTSEV – eine weitverbreitete skulptierte Goniatiten-Gattung des Hohen Unterkrbons. Neues Jb. Geol. Paläont. 9, 544-556. Stuttgart. Kullman, J. – Korn, D. – Weyer, D. (1990): Ammonoid zonation of the Lower Carboniferous subsystem. Courier Forsch. -Ist. Senckenberg, 130:127-131. Frankfurt am Main. Kumpera, O. (1961): Fauna z nové lokality v moravických břidlicích. Čas. miner. a geol., 6, 1, 30- 31. Praha. Kumpera, O. (1965): Předběžná zpráva o biostratigrafických výzkumech spodního karbonu v kulmském vývoji na Moravě a ve Slezsku. Zprávy o geol. výzkumech v r. 1963, 156 –157. Praha. Kumpera, O. (1966): Stratigraphische, litologische und tektonische Probleme des Devons und Kulms am nordrande der Šternberk-Horní Benešov-Zone. Freberg. Forsch.-H., R., C., 204. Leipzig. Kumpera, O. (1971a): Faunistické lokality a přehled fauny moravického souvrství. Sbor. Věd. prací VŠB, roč. XVII, č.1, čl. 268, 107-124. Ostrava. Kumpera, O. (1971b): Faunistické lokality a přehled fauny hradeckého souvrství (svrchní visé moravskoslezského kulmu). Sbor. Věd. prací VŠB, roč. XVII, č.2, čl. 281, 129-146. Ostrava. Kumpera, O. (1971c): Svrchněviséské fauny v moravskoslezské oblasti Českého masivu. Čas. Mineral. Geol., 16, 339-341. Praha. Kumpera, O. (1972): Goniatitová fauna, stratigrafie a paleontologie spodnokarbonských souvrství ve strukturních vrtech v jižní části hornoslezské pánve v podloží vnějších Karpat. Sbor. Věd. prací VŠB, roč. XVIII, č.3, čl. 331. Ostrava. Kumpera, O. (1973a): A Contribution to the Study of the Upper Viséan Fauna in Culm of Drahany Plateau and to its Stratigraphic Testimony. Sbor. Věd. prací VŠB, roč. XIX, č.2, čl. 359, 143-174. Ostrava. Kumpera, O. (1973b): Nové faunistické nálezy ve svrchním visé moravskoslezské oblast a jejich biostratigrafický význam. Čas. Slez. Muz. Opava (A), XXII, 55 – 65. Opava.

125 Kumpera, O. (1976): Stratigrafie spodního karbonu jesenického bloku (2. část: kulmská souvrství a jejich stratigrafické ekvivalenty) moravické souvrství. Sbor. Věd. prací VŠB, roč. XXII, č.1, čl. 419, 141-169. Ostrava. Kumpera, O. (1983): Geologie spodního karbonu jesenického bloku. Knihovna ÚÚG. Praha.172 s. Kumpera, O. (1996): Viséská faunistická společenstva a jejich význam pro poznání vývoje flyšových pánví ve středoevropských variscidách (Český masív). Seminář k 75. Výročí narození Prof. RNDr. Bohuslava Růžičky, CSc., IGI VŠB – TU Ostrava. 12 – 13. Ostrava. Kumpera, O. (1997): Contribution to the Basin Analysis of the Carboniferous Remnant and foreland Basin in the Bohemian massif. Prace Państwowego Inst. Geol., CLVII, 111- 118.Warszawa. Kumpera, O. – Dvořák, J. (1961): Nejstarší známá spodně karbonská goniatitová fauna v moravskoslezské zóně Českého masívu. Sbor. Věd. Prací VŠB v Ostravě, ř. horn-geol., 7, 4/5, 51. Ostrava. Kumpera, O. – Lang, V. (1975): Goniatitová fauna v kulmu Drahanské vysočiny (moravskoslezská zóna Českého masívu). Čas. Slez. Muz. A, XXIV, 11-32. Opava. Kumpera, O. – Martinec, P. (1995): The development of the Carboniferous accretionary wedge in the Moravian-Silesian Paleozoic Basin. Journ. Czech. Geol. Soc., 40, 12, 49-66. Praha. Kumpera, O. – Skácel, J. (1970): Stratigrafie a stavba kulmu na Osoblažsku. Čas. Slez. Mus., Ser. A., XIX. Opava. Kumpera, O. – Vašíček, Z. (1967): Zpráva o goniatitové fauně na nových lokalitách na listu Hlučín. Zpr. o geol. výzk. v r. 1966, 121-122. Praha. Lang, V. (1973): Zkameněliny v kulmských břidlicích jihovýchodní části Drahanské vrchoviny. Muzeum Vyškovska. 22 s. Vyškov. Lang, V. (1982): Opatovicia chlupaci n. g., n. sp. (Phaeophyta - Laminariales) aus der Myslejovice- Schichtenfolge des Unterkarbons Mährens, ČSSR. Sbor. Věd. Prací VŠB v Ostravě, řada hornicko-geologická, XXVIII, 1, 115-128. Ostrava. Lehotský, T. (2004): Další nález fauny v andělskohorském souvrství (moravskoslezská jednotka Českého masívu). Sbor. přísp. z 5. Česko-Slovenského paleontologického semináře. ŠGÚDŠ Bratislava. Lehotský, T. – Zapletal, J. (2003): Fauna a ichnofauna báze moravického souvrství jesenického kulmu (spodní karbon, Český masiv). Sbor. Věd. prací VŠB – TU v Ostravě, řada hornicko- geologická, XLIX, mimořádné číslo, 30-32. Ostrava. Lipold, M., V. (1861): Bericht über die für den mähr. Schles. Werner Verein. 12 Jahresbericht. Werner Verein in Brünn. McCaleb, J., A. – Quinn, J., H. – Furnish, W., M. (1964): The Ammonoid Family Girtyoceratidae in the Southern Midcontinent. Geol. Surv. Circ. 67. Oklahoma. McCoy, F. (1844): A Synopsis of the Characters of the Carboniferous limestone Fossils of Ireland. Dublin. 207s. Mempel, G. (1933): Die Gliederung des Kulms in der Sösemulde und die Kulmkonglomerate im Oberharz. Abhandlungen Preuss. Geol. L. – A., N. F., 153. Berlin. Miller, A., K. – Furnish, W., M. (1940): Studies of Carboniferous Ammonoids: Parts 1-4. J. of Palaeontology, 14, 4, str. 356-377. London. Mikuláš, R. - Lehotský, T. - Bábek, O. (2002): Lower Carboniferous ichnofabrics of the Culm facies: a case study of the Moravice Formation (Moravia and Silesia, Czech Republic). - Geol. Carpathica, 53, 3, 141-148. Bratislava. Mikuláš, R. - Lehotský, T. - Bábek, O. (2004): Trace fossils of the Moravice Formation in the southern part of the Nízký Jeseník Mts. (Lower Carboniferous, Culm facies; Moravia, Czech Republic). – Bull. of Geosciences, 79, 2, 81-98. Praha. Mísař, Z. (1956): Historický přehled geologických výzkumů v Nízkém Jeseníku od r. 1822 do přítomné doby. Přír. ed. SSÚ, sv. 1. Opava.

126 Mísař, Z. (1983): Geologie ČSSR I, Český masív. SPN Praha. Moore, E., W., J. (1930): Species of the Genus Dimorphoceras in the Bowland Shales. Geol. Mag., 67, 162-168. London. Moore, E., W., J. (1936): The Bowland Shales from Pendle to Dinckley. Journ. Manchester Geol. Ass. 1, 3, 167-192. Manchester. Moore, E., W., J. (1939): the goniatite genus Dimorphoceras and its development in the British Carboniferous. Proc. Yorkshire geol. Soc. 24, 2, 103-128. Hull. Moore, E., W., J. (1950): The Genus Sudeticeras and its Distribution in Lancashire and Yorkshire. J. Manchester. Geol. Ass., 2, 1, 31-50. Manchester. Moore, E., W., J – Hodson, F. (1958): Goniatites from the upper viséan shales of County Leitrim, Eire. Liv. and Manch. Geol. Journal, 2, 86-105. Manchester. Moore, R., C. ed. (1957): Treatise on invertebrate paleontology. Part L, Mollusca 4, Cephalopoda, Ammonoidea. Geol. Soc. of America. Mutti, E. (1992): Turbidite sandstones. Univ. Di Parma. Parma. Nebe, B. (1911): Die Culmfauna von Hagen i. W., ein Beitrag zur Kenntnis des westfälischen Untercarbons. N. Jb. Miner.Geol. Palaont., 31, 421-495. Stuttgart. Nebe, B. (1924):Die Culmfauna von Hagen i. W. Jb. Der Preuß. Geolog. Landesanstalt. Berlin. Nicolaus, J., H. (1963): Zur Stratigraphie und Fauna der crenistria-Zone im Kulm des Rheinischen Schiefergebirges. Beih. Geol. Jb. 53, 246p. Hannover. Okan, Y – Hoşgör, I. (2007): Late Viséan – Early Namurian bivalves from the Zonguldak Coal Basin, Northwestern Turkey. Turkish J. Earth. Sci. Vol. 16, 225-240. Ankara. Orlov, A., J. ed. (1962): Osnovy paleontologii, spravočnik dla paleontologov i geologov SSSR. Moljuski-golovonogie. Izdatelstvo akademii nauk SSSR, Moskva, 438s. Otava, J. et al. (1990): Vysvětlivky k základní geologické mapě ČSFR 1:25000, list 15-133 Vrbno pod Pradědem. ÚÚG Praha. Otava, J. – Hladil, J. – Galle, A. (1994): Stáří andělskohorského souvrství: nová fakta a jejich možná interpretace. Geol. výzk. Mor. Slez. V roce 1993, 52-56. Brno. Pareyn, C. (1961): Les massifs Carbonifères du Sahara – Sud-Oranais. 2. publ. du centre recher. Sahariennes, sér. geol., 1. Paris. Patteisky, K. (1926): Über die Lagerungverhhältnisse im mährisch-schlesischen Karbongebiet. Lotos Prag, 74, 237-240.Praha. Patteisky, K. (1928): Über Schichtenfolge und den Bau des Kulmes im östlichen Teile des Gesenkes. Lotos Prag, 76, 99-112. Praha. Patteisky, K. (1929): Die Geologie und Fossilführung der mährisch-schlesischen Dachschiefer und Grauwackenformation. Opava. Patteisky, K. (1933): Faunen- und Floren-Folge im ostsudetischen Karbon. Berg- und Hüttenmännisches Jahrb. (Leoben), Bd. 81, 41-52. Patteisky, K. (1935): Profil der Mohrataler Posidonienschiefer zwischen Johannisbrunn und Wigstein. Mitteil. Naturwiss. Ver. Troppau, Bd. 40, 10-26. Opava. Patteisky, K. (1936): Regionale Lage, Schichtenfolge und Gebirgsbau des ostsudetischen Variscikums. Verhandl. Naturwiss. Ver. Brünn, Bd. 67, 88-104. Patteisky, K. (1959): Die Goniatiten im Namur des Niederrheinischen-westfälischen Karbongebiet. Mitt. Westf. Berggewerkschaftskasse. 14. Paul, H. (1938): Die Dibunophyllum-Zone des Bergischen Unterkarbons. Neues Jb. Miner. Geol. Paläont., 79, Stuttgart. Paul, H. (1939a): Die Muscheln der Magdeburger Kulm-Grauwacke. Abh. Ber. Mus. Naturkunde u. Vorgesch., 7, 1. Magdeburg. Paul, H. (1939b): Die Etroeungt-Schichten des Bergischen Landes. Jb. der Preußischen Geologischen Landesanstalt, LIX. Berlin.

127 Pek, I. – Prokop, R. (1986): Furcaster ? moravicus sp. n. (Ophiuroidea) z moravického souvrství (spodní karbon, Morava). Čas. Slez. Muz. Opava, A, 35, 17-19. Opava. Pek, I. – Zapletal, J. (1988): Další nález hadic v kulmských sedimentech severní Moravy. Čas. Slez. Muz. (A), 37, 191-192. Opava. Pek, I. – Zapletal, J. (1990): The importance of ichnology for the geology of the Lower Carboniferous eastern edge of the Bohemian Massif (Czechoslovakia). Ichnos, 1, 147-149. Athens. Pek, I. – Zapletal, J. – Lang, V. (1978): Trace Fossils from the Lower Carboniferous of moravia. Čas. Mineral. Geol. 23, 255-263. Praha. Pfab, L. (1932): Die Begleitfauna der Goniatiten des Ostsudetischen Unterkarbon. Mitt. Naturwiss. Ver. (Troppau), 24/25, 70-84. Opava. Pickel, W. (1937): Stratigraphie und Sedimentanalyse des Kulms an der Edertalsperre. Z. Deutsch. Geol. Ges., 89. Berlin. Pickering, K., T. – Hiscott, K., N. – Hein, F., J. (1989): Deep marine environments. Clastic sedimentation and tectonics. Unwin Hyman Ltd. London. Phillips, J. (1836): Illustrations of the geology of Yorkshire, or a description of the strata and organic remains. Pt. II – The Mountain Limestone district. 253 s. London. Plummer, F., B. – Scott, G. (1937): Upper Paleozoic Ammonites in Texas. Bull. Univ. Of Texas, 3701. Austin. Portlock, J., E. (1843): Report on the geology of the County Londonderry and parts of Tyrone and Fermanagh. Dublin. 784s. Prokop, R. – Huml, M. (1966): Zpráva o geologickém výzkumu kulmu v jižní části Oderských vrchů. Zpr. o geol. výzk. v r. 1965, 124-125. Praha. Prokop, J., R. – Pek, I. (1998): Cycloclaudiculus edwardi sp. n., (Crinoidea, col.) in the Lower Carboniferous of Moravia (Czech Republic). Věst. ČGÚ, 73, 3, 201-203. Praha. Přibyl, A. (1951): O moravskoslezských karbonských trilobitech. Rozpravy II. tř. Čes. Akademie, LX, II, 24. 1-22. Praha. Přichystal, A. (1987): Izotopové stáří zirkonu z tufové polohy v kulmských sedimentech nedaleko Krnova. Sbor. Referátů z jednání KRB pro rozvo rudního geofyzikálního průzkumu v Jeseníkách (Loučná nad Desnou). 153-161. Brno. Přichystal, A. – Obstová, V. Suk, M. (1993): Geologie Moravy a Slezska. Moravské zemské muzeum. Brno. Purkyňová, E. (1977): Karbonská flóra z Dětřichovic u Andělské Hory (kulm Nízkého Jeseníku). Čas. Slez. Muz. Opava, A, 26, 137-138. Opava. Purkyňová, E. (2003): Fosilní makroflóra z lomu Kobylí v Krásných Loučkách u Krnova (hornobenešovské souvrství, jesenický kulm, spodní karbon). Čas. Slez. Muz. Opava (A), 52, 97-102. Opava. Ramsbottom, W., H., C – Saunders, W., B. (1985): Evolution and Evolutionary Biostratigraphy of Carboniferous Ammonoids. Journ. of Palaeontology, 59, 1, 123-139. Tulsa. Remeš, M. (1936): Zdějin přírodovědy na Moravě a ve Slezsku. Čas. Vlast. Sp. Muz. V Olomouci. XLIX, 97-113. Olomouc. Riley, N., J. (1993): Dinantian (Lower Carboniferous) biostratigraphy and chronostratigraphy in the British Isles. Journ. of Geol. Soc., 150, 427-446. London. Roemer, F. (1852): Beiträge zur geologischen Kenntniss des nordwestlichen Harzgebirges. Palaeontographica, Vol. 3, 69-111. Roemer, F. (1854): Beitrage zur geologischen Kenntnis des nordwestelischen Harzgebirges 1. Palaeontographica A 3, 1–67. Roemer, F. (1860a): Notiz über die Auffindung von Posidonomya Becheri im Grauwackengebirge der Sudeten. Ztscht. Deutsch. geol. Ges., Bd. 12: 350-352.

128 Roemer, F. (1860b): Weitere Nachricht von dem Vorkommen der Posidonomya Becheri und anderer für die Culm-Schichten bezeichnender Fossilien in den Sudeten und in Mähren, nach Beobachtungen des Herrn Heinrich Wolf in Wien. Ztscht. Deutsch. geol. Ges., Bd. 12, 513-516. Roemer, F. (1861): Die Fossile Fauna silurischen Diluvial Geschibe von Sadewitz bei Oels,Monograph. Breslau Roemer, F. (1870): Geologie von Oberschlesien. 572s. Břeclav. Ruprecht, L. (1937): Die Biostratigraphie des obersten Kulm in Sauerlande. Jb. Preuss. Geol. L.- A., 57, 238-283. Berlin. Rzehak, E. (1897): Zur Fossilen Fauna und Flora der mähr.-schlesischen Culmformation. Mitteil. Naturw. Ver. In Troppau, Jg. 3, 90-93. Řehoř, F. – Řehořová, M. (1962): Makrofauna produktivního karbonu OKR. Geofond, Prac. metody geol. Služby, 2, Praha. Řehoř, F. – Řehořová, M. (1972): Makrofauna uhlonosného karbonu československé části hornoslezské pánve. Profil. Ostrava. 136s. Řehoř, F. – Řehořová, M. – Vašíček, Z. (1978): Za zkamenělinami severní moravy. Ostravské muzeum, 279s.Ostrava Řehoř, F. – Vašíček, Z. (1967): Makrofauna kulmských lokalit Hlučínska. Sbor. věd. prací VŠB v Ostravě, roč. XIII, č. 3, čl. 167.Ostrava. Sandberger, G. - Sandberger, F. (1850): Die Versteinerungen des rheinischen Schichtensystems in Nassau: Wiesbaden, Kreidel and Niedner. 564 s. Scharenberg, W. (1850): Handbuch für Sudetenreisende. Břeclav. Scharenberg, W. (1855):Ueber die geognostischen Verhältnisse am Ost-Ende des Altvater Gebirges. 33. Jahrber. Schles. Ges. Vaterl. Kultur. 22-23. Schatz, W. (2005): Palaeoecology of the Triassic black shale bivalve Daonella – new insights into an old controversy. Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology, 216, 189-201. Elsevier. Schindewolf, O., H. (1922): Über eine Unterkarbonfauna aus Ostthüringen. Senckenbergiana 4: 8– 20. Schmidt, H. (1924): Stratigraphisch-faunistische Untersuchungen im älteren Productiven Carbon des Gebietes von Witten (Westfalen). Jb. der Preußischen Geologischen Landesanstalt, B. XLIV. Berlin. Schmidt, H. (1925): Die carbonischen Goniatiten Deutschlands. Jb. der Preußischen Geologischen Landesanstalt, B. XLV. Berlin. Schmidt, H. (1927): Stratigraphische Beobachtungen im ostsudetischen Paläozoikum. Nachr. Ges. Wiss. Göttingen, Matem.-phys. Kl. Göttingen. Schmidt, H. (1929): Vergleich unserer Karbonschichtenfolge mit der Rußlands. Zeitschrift der Deutschen Gesellschaft für Geowissenschaften, Band 81. p. 146-147. Stuttgart. Schmidt, H. (1942): Nach Goniatiten gegliederte Profile im sauerländische Kulm. Decheniana. Bd. 101, 49 - 63.Bonn. Smith, J., P. (1903): The Carboniferous ammonoids of America: U. S.Geol. Survey Mon. 42, 211s. Washington. Sowerby, J. (1814): Mineral conchology of Great Britain. Vol. 1, London. 102s. Stur, D. (1866): Eine Exkursion in die Dachschieferbrüche Mährens und Sclesiens und in die Schalsteinhügel zwischen Bennisch und Bärn. Jb. K. K. geol. Reichsanst., Bd. 17. 430-443. Stur, D. (1875): Die Culmflora des mährisch-schlesischen Dachschieferformation. Stur, D. (1877): Die Culm-Flora der Ostrauer und Waldenburger Schichten. Špinar, Z., V. (1965): Systematická paleontologie bezobratlých. Academia, NČSAV, Praha. 1049s.

129 Šusta, V. (1928): Stratigrafie ostravsko-karvinské kamenouhelné oblasti ve světle paleontologie – kamenouhelné doly ostravsko-karvinského revíru I (Monografie OKR). OKR, sv. 1, 381- 479. Ostrava. Tausch, L. (1891): Vorlage des Blattes Prossnitz und Wischau. Verhandl. D. k. k. Geolog. Reichsanstalt. Wien. Tausch, L. (1898): Erläuterungen zur Geologischen Karte Prossnitz und Wischau. K. k. Geolog. Reichsanstalt. Wien. Wagner-Gentis, C., H., T. (1958): Lower Namurian goniatites from the Griotte Limestone of the Cantabric Mountain chain. Notas y Communs. Inst. Geol. Miner. Espana, 69, 5-41. Madrid. Weigelt, J. (1918): Die Gliederung und die Faunenverteilung im unteren Culm des Oberharzes. Jb. Preuss. Geol. L. A., 37, 2. Berlin. Wolf, H. (1862): Bericht über die geologische Aufnahme des Terrains zwischen Brünn, Boskowits und Olmütz. Verh. K. K. Geol. R. – A. in Wien, Bd. 12, 20-22. Wien. Zapletal, J. (1967): Výsledky nových výzkumů devonu a spodního karbonu v polském Dolním Slezsku. Acta. Univ. Palack. Olomuc. Fac. Rer. Nat., Ge-Ge,Tom 26, IX. Praha. 125-155. Zapletal, J. (1977): Příspěvek k litologické korelaci kulmu na východním okraji šternbersko- hornobenešovského pruhu. Sbor. Prací Univ. Palackého, Geogr. Geol. 16, 193-217. Praha. Zapletal, J. – Pek, I. (1971): Nález spirálních bioglyfů v kulmu Nízkého Jeseníku. Čas. Mineral. Geol., 16, 285-290. Praha. Zapletal, J. – Pek, I. (1971): Trace fossil assemblages and their occurence in Lower Carboniferous of Nízký Jeseník Mts. Acta Univ. Palackianae Olomuc., 89, 47-64. SPN Praha. Zapletal, J. – Pek, I. (1997): Ichnofosilie visé jesenického kulmu: význam pro rekonstrukci sedimentačního prostředí. In: Hladilová, Š. ed.: Dynamika vztahů marinního a kontinentálního prostředí. 19-27. Brno. Zapletal, J. – Pek, I. (1990): Fosilní stopy z lokality Svobodné Heřmanice (spodní karbon, Morava, ČSR). Čas. Slez. Muz. Opava (A), 39: 53-57. Opava. Zapletal, J. (2000): Termín kulm v geologii Českého masivu. Scripta Fac. Sci. Nat. Univ. Masaryk. Brun., Vol. 27, 41-44. Brno. Zapletal, J. – Dvořák, J. – Kumpera, J. (1989): Stratigrafická klasifikace kulmu Nízkého Jeseníku. Věst. ÚÚG, 64, 4, 243-250. Praha. Zapletal, J. – Pek, I. (1971): Nález spirálních bioglyfů v kulmu Nízkého Jeseníku. Čas. Mineral. Geol., 16, 3, 285-289. Praha. Zapletal, K. (1934): Vývoj, horniny, zkameněliny a stavba Vyškovska. Vlast. Sbor. okresu vyškovského. Vyškov. Zikmundová, J. (1967): Konodontová zóna Scaliognathus anchoralis Branson et Mehl v ponikevských břidlicích Nízkého Jeseníku. Věst. Ústř. Úst. Geol., 42, 6, 449-451. Praha. Zita, F. (1963): Přehled dosavadních nálezů kulmské fauny a flóry na Drahanské vrchovině a jejich stratigrafický význam. Acta UPO, Ge-Ge, Tom. 10. 193 – 207. Praha. Zukalová, V. (1965): Korálová fauna uhelného vápence z Osoblažska. Věst. ÚÚG, XI, 4, 283-289. Praha. Żakowa, H. (1958): Biostratygrafia utworów morskich dolnego karbonu z obszaru Wałbrzycha Miasta na Dolnym Sląsku. Prace Inst. Geol., 19, 1-211. Warszawa. Żakowa, H. (1966): Poziom Goniatites crenistria Phill. w okolicy Sokolca i Jugowa u podnózy Gór Sowich (Sudety środkowe). Prace Inst. Geol., 43, 1-197, Warszawa. Żakowa, H. (1971): Poziom Goniatites granosus w synklinie gałęzickiej (Góry Świętokrzyskie). Prace Inst. Geol., 60, 1-173. Warszawa. Żakowa, H. (1974): Goniatitina from the upper visean (Gałęzice syncline, Holly Cross Mts.). Rocz. Pol. Tow. Geol. XLIV, 1, 3- 30. Kraków. Żakowa, H. (1982): Poziom Goniatites granosus (wizen górny) w zachodniej części Gór Świętokrzyskich. Kwartalnik Geologiczny, 26, 2, 297–326. Warszawa.

130 Żakowa, H. (1992): Goniatites from the Upper Visean (Kielce Syncline, the Holy Cross Mts., Poland). Geological Quarterly, Vol. 36, no. 3, 327-344. Warszawa. Żakowa, H. – Malec, J. (1992): Nowe dane o karbonie synkliny kieleckiej (Góry Świętokrzyskie). Kwartalnik Geologiczny, t. 36, nr. 1, 305-326. Warszawa. Żakowa, H. – Żak, C. (1962): Dolny karbon z Kamionek (Góry Sowie). Biul. Inst. Geol., 173, 169-277. Warszawa Żelichovski, A., M. (1972): Występowanie goniatytów w osadach karbonu na obszarze hrubieszowsko-tomaszowskim (SE Polska). Kwartalnik Geologiczny, t. 16, nr. 3, 587-595. Warszawa.

131