JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Hudební fakulta Katedra kompozice, dirigování a operní režie Dirigování orchestru Gioacchino Rossini – Konec jedné éry Bakalářská práce Autor práce: Jiří Habart, Dis. Vedoucí práce: MgA. Jakub Klecker Oponent práce: MgA. Damiano Binetti Brno 2017 Bibliografický záznam HABART, Jiří. Gioacchino Rossini – Konec jedné éry [Gioacchino Rossini – End of One Era]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Hudební fakulta, katedra kompozice, dirigování a operní režie, rok. 2016/2017 str. 45. Vedoucí bakalářské práce MgA. Jakub Klecker. Anotace Diplomová práce Gioacchino Rossini – Konec jedné éry, se zabývá jedním z nejdůležitějších komponistů opery 19. století v Itálii. O jeho novátorství a vlivu na tehdejší hudební Evropu. Pojednává rovněž o dobových pěveckých interpretačních zvycích a zajímavých faktech o divadelním zákulisí. Annotation Diploma thesis Gioacchino Rossini – End of One Era, deals with one of the most important opera composers of the 19th century in Italy. His innovation and influence on the musical Europe. It also deals with the singing of contemporary habits and interesting facts about the theater backstage. Klíčová slova Rossini, Opera, Zpěv, Divadlo, Koloratura Keywords Rossini, Opera, Voice, Theatre, Kolorature Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil jen uvedené prameny a literaturu. V Brně dne 24. dubna 2017 Jiří Habart, Dis. Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval dirigentu Damianu Binettimu za cenné rady, podněty a připomínky při psaní této práce ohledně historie italské opery a zejména bel canta. Obsah ÚVOD ............................................................................................................................................. 6 1. OHLÉDNUTÍ DO HISTORIE ITALSKÉ OPERY ................................................................... 7 2. BEL CANTO – OPERA V 18. A NA POČÁTKU 19. STOLETÍ .............................................. 9 3. STRUČNÝ POHLED NA ŽIVOT GIOACCHINA ANTONIA ROSSINIHO ........................ 14 4. KOMPOZIČNÍ STYL .............................................................................................................. 20 4. SKLADATELOVO POJETÍ MELODIE A ZPĚVU................................................................ 24 4. 1. ROSSINIHO KOLORATURA ......................................................................................... 26 4. 2. ZNAKY ROSSINIHO VOKÁLNÍHO STYLU .................................................................... 27 4. 3. SKLADATELOVA ORCHESTRÁLNÍ SPECIFIKA......................................................... 32 POUŽITÉ INFORMAČNÍ ZDROJE ........................................................................................... 44 KNIŽNÍ LITERATURA: ............................................................................................................. 44 ÚVOD Tato práce je zaměřena na skladatele éry rozkvětu umění bel canta a představitele italské opery v Itálii - Gioacchina Rossiniho. K volbě tématu této práce mě vedla touha poznat tuto éru podrobněji a prohloubit si znalosti v oblasti vývoje opery a také se zaměřit na divadelní zvyky v Neapoli v době 18. – 19. století. Skladatele Gioacchina Rossiniho jsem volil pro jeho nadčasovost a typický kompoziční styl, který jsem chtěl zpracovat a poskytnout tak čtenáři ty nejpodstatnější informace ze života, který přináší mnoho zajímavých etap, a to nejen v oblasti kompoziční práce ale i estetického vnímání té doby. Jeho dílo je kompozičně velmi pozoruhodné, jistě stojí za zmínku a prozkoumání. Zlomové pro mě bylo rovněž první zhlédnutí Lazebníka sevillského. To mne definitivně přimělo k hlubšímu studiu a pochopení vývoje opery, a především rozkvětu bel canta. Díky Rossiniho operám spolu s Mozartovými jsem si našel cestu k dalším velkým osobnostem tohoto žánru. Neustávající fascinace tímto skladatelem mě přinutila k volbě tématu bakalářské práce. 6 1. OHLÉDNUTÍ DO HISTORIE ITALSKÉ OPERY Itálie byla rodnou zemí operního žánru. Počátky nacházíme už v seskupení básníků, intelektuálů a skladatelů scházejících se u šlechtického patrona umění Giovanniho Bardiho (1534–1612), který stál v čele jedné ze skupin a akademií, jež je dodnes známá jako tzv. florentská camerata. V jeho domě se scházeli především Vincenzo Galilei (otec známého astronoma), dále skladatelé a básníci jako Jacopo Peri, básník Ottavio Rinuccini, Francesco Cavalli, Gulio Caccini, kteří chtěli vzkřísit antická témata především tragédii a vtisknout jim nový způsob zpěvu se zdůrazněním srozumitelnosti textu. První hrou v novém stylu vůbec (termín opera ještě nebyl znám a používán) se stala hra dramma per musica s pastorální tématikou Dafne (1598) skladatele J. Periho. Další vývoj můžeme sledovat u Cacciniho sbírky Le nuove musice, kde dochází k vývoji árie a madrigalu v monodickém slohu, jehož vrchol nacházíme v madrigalech nejslavnějšího představitele Claudia Monteverdiho (první jeho scénické dílo Orfeo 1607), který stál také u zrodu prvního veřejného operního divadla v Benátkách v roce 1637. Ze šlechtického prostředí se operní útvar dostal velmi záhy do prostředí lidového. Náměty skladatelé čerpali většinou z antické mytologie. Opery z období florentské cameraty lze spíše považovat za recitativní.1 Římská opera v 17. století obohatila nový žánr ansámblovými zpěvy, benátská opera přispěla složkou tanečních čísel a zpěvy s neobvyklou virtuozitou, vyvíjenou na sólové party zpěváků a především později oblíbené kastráty. Vznikla i třídílná árie A B A da capo, ve které při opakování dílu A mohl sólista opustit zápis a ozdobit melodii s možnostmi vlastní virtuozity. V tehdejší Itálii bylo jen málo měst bez svého vlastního operního souboru nebo divadla. Nejen velká divadla, ale i pouhé sály postačovaly k tomu, aby amatérští hudebníci, např. v kočovných společnostech, mohli spolupracovat s renomovanými sólisty. Desítky a stovky malých i velkých, významných a nevýznamných divadel hrály opery a zase opery, což si vynutilo další nová díla. Příležitost mohl dostat jak velký skladatel, tak naprostý začátečník se špetkou talentu. O každém novém talentu, ať se jednalo o zpěváka, libretistu nebo skladatele, 1 TROJAN, Jan. Dějiny opery: tvůrci předloh, libretisté, skladatelé a jejich díla. Praha: Paseka, 2001. ISBN 80-7185-348-8. str. 25 7 který jen převýšil obecný průměr, se hned vědělo a mluvilo v salonech, na tržištích a psalo se o něm v novinách. Od 18. století se stala centrem opery Neapol. Skladatelé jako Alessandro Scarlatti, Francesco Provenzale vtiskli hudbě typický styl, jenž byl znám jako opera buffa (komická opera). Vznikla zde třídílná árie da capo, recitativ accompagnato a sinfonia. Rozvinul se zde kompoziční směr, nazývaný Neapolská škola. Tento termín je třeba chápat volně, neboť o žádnou školu nešlo; zkrátka tak se označovali skladatelé, kteří ve druhé polovině 18. století studovali nebo pracovali v Neapoli. Kolem roku 1700 je tento operní útvar zastoupen již v celé Itálii a komická opera buffa se dostává i za hranice. Oblíbenost buffy tkvěla také v tom, že se v ní uplatnil vliv čistě lidový a staletá tradice italské improvizované lidové hry zvané „commedia dell´arte“ a rovněž se do ní mohly vkládat i narážky politické, které byly pro tehdejší Itálii přínosné vzhledem ke snaze sjednocení italského lidu. První komickou operou v pravém slova smyslu je „La serva padrona“ (Služka paní) z roku 1733 skladatele Giovanni Bapttisty Pergolesiho. Představiteli buffy jsou tedy - Niccolo Piccini, později Gluckův odpůrce v Paříži, dále Gioavanni Paisiello, Domenico Cimarosa a mnoho dalších. Mezi ně se později v Itálii přidal český hudební emigrant Josef Mysliveček. Ale až slavná trojice Gioacchino Rossini, Vincenzo Bellini a Gaetano Donizetti představovala novátory, kteří vnesli nový ráz italské opeře.2 2 HOSTOMSKÁ, Anna. Opera, průvodce operní tvorbou. Praha,: Státní hudební vydavatelství, 1962. str. 78 8 2. BEL CANTO – OPERA V 18. A NA POČÁTKU 19. STOLETÍ Bel canto je termín, který nebyl v 17. a 18. století znám. Rozšířil se v Itálii a v zahraničí teprve v letech 1820 – 1830, právě v době kdy belcantové melodrama dohasínalo a uvolňovalo místo jiným operním směrům a stylům.3 Počátky bel canta se dají hledat již kolem roku 1600. Barokní umění si kladlo přesný cíl: pomocí fantazie stvořit krásnější a okázalejší svět, než je svět reálný, a vyobrazit ho v provedeních, která by oslovila nejen intelekt nýbrž i city. Virtuozita, podněcovaná současně fantazií a hledáním pokročilé, vrcholně vyvinuté techniky tedy není nic jiného, než usilování o nalezení a vytvoření něčeho, co leží mimo každodennost a běžnou lidskou schopnost, a proto se nám to zdá „úžasné“. Právě úžas je emocí, kterou se baroko snažilo vyvolat a zažít. Fantastický svět byl protikladem světa skutečného, a proto byl také výrazem oné sumy afektů, které se shrnovaly pod pojmem „poetica della meraviglia“ (poetika úžasu). Je to umění spočívající převážně na pocitech a to se týkalo i instrumentálních nástrojů. Nástroj má v zásadě napodobovat zvukovou barvu a výraz lidského hlasu: být sladký, oddaný, patetický, zároveň pěvečtí teoretikové dokonce i Caccini, odrazovali od toho, aby hlas napodoboval nástroje a zvláště jejich „skoky“. Pěvci však přesto někdy cítili nutnost přivlastnit si některé smělé instrumentální figurace, čímž se dospělo k zásadě, že hlas má umět hrát na nástroj a nástroj má umět zpívat.4 Benátské publikum bylo náročné na zpěváky a nevypočitatelné v posuzování skladatele. Dobrý zpěvák mohl prosadit i slabé dílo, stejně jako průměrný zpěvák mohl úplně zatratit i dílo